Knihy na netu

HLAVNÍ STRANA seznam děl dle: NÁZVU * AUTORA * OBORU

Zákony , Platón

Kniha první

Athénský host, Kleinias z Kréty, Megillos z Lakedaimonu’

Athénský host Kdo je u vás, přátelé, pokládán za původce vašich zákonů, bůh, či některý člověk?

Klein. Bůh, hoste, zcela určitě bůh; u nás Zeus a u Lakedaimoňanů, odkud je tuhle Megillos, uvádějí, myslím, Apollóna,² pravda?

Meg. Ano.

Ath. Snad tedy myslíš podle Homéra,³ že Minós chodíval každý devátý rok na rozmluvu se svým otcem a že podle jeho výroků dal vašim obcím zákony?

Klein. Ano, tak se u nás vypravuje; také i o jeho bratru Rhadamanthyovi⁴ – to jméno vám je j istě známé –, že byl velmi spravedlivý. Nuže, o tomto bychom my Kréťané tvrdili, že se mu pro jeho tehdejší soudcovskou činnost právem dostalo této chvály.

Ath. Však je to krásná sláva a synu Diovu velmi slušející. Když pak jste ty a tuhle Megillos vychováni v takovýchto zákonných zásadách, očekávám, že by vám nebylo nepříjemné pohovořit si nyní o ústavě a zákonech, a to tak, že bychom mluvili a poslouchali při chůzi. Cesta z Knóssu do Diovy jeskyně a svatyně⁵ je jistě, jak slyším, dosti dlouhá a po cestě jsou bezpochyby pod vysokými stromy stinná místa, kde je možno za nynějšího vedra si odpočinout; tu by slušelo našemu věku, často si na nich tu a tam odpočívat a za vespolné zábavy celou tu cestu takto vykonat zcela lehce.

Klein. Však jsou, hoste, když se jde dále, v hájích cypřiše podivuhodně vysoké a krásné a také louky, na kterých bychom mohli odpočívat a hovořit.

Ath. To je dobré.

Klein. Ovšemže; až to uvidíme, řekneme to tím spíše. Nuže, mnoho zdaru naší cestě! Ath. Budiž tak. A řekni mi: proč vám zákon nařídil společné stolování,⁶ tělesná cvičení a váš druh výzbroje?

Klein. Myslím, hoste, že je každému snadné pochopit naše zřízení. Území celé Kréty není, jak vidíte, rovinaté, jako je země Thessalů, a proto také oni užívají více koní, kdežto my pěstujeme tělesnou hbitost; tato naše země je totiž naopak nerovná a více přiměřená k cvičení v pěším běhu. Za takového stavu je třeba mít lehké zbraně, ne aby muž běžel maje na sobě tíhu; tu tedy se patrně hodí lehkost luků i střel. Nuže toto všechno máme opatřeno pro válku a zákonodárce to všechno nařizoval, jak se mi jeví, se zřením k tomuto účelu; vždyť i společné stolování zavedl asi proto, že viděl, že kdykoli jsou všichni na válečné výpravě, tehdyjsou tou věcí samou nuceni pro vlastní bezpečnost po ten čas společně se stravovat. Tím podle mého zdání usvědčil nerozumnost lidí, kteří nechápou, že všichni jsou po celý svůj život ustavičně v nepřetržité válce se všemi jinými obcemi. Jestliže je tedy za války pro bezpečnost potřebí společného stravování a aby byli rozestaveni jacísi velitelé a podřízení jako jejich strážci, má se to dělat i v míru. Neboť co nazývá většina lidí mírem, to že je toliko jméno, kdežto ve skutečnosti že je podle přirozenosti ustavičně nevyhlášená válka všech obcí proti všem. A při takovémto pozorování jistě nalezneš, že krétský zákonodárce nám stanovil všechny zákonné předpisy pro život veřejný i soukromý se zřením na válku; v tomto smyslu nám odevzdal ty zákony, abychom je zachovávali, jsa přesvědčen, že z ostatních statků a činností nic nepřináší žádného prospěchu, jestliže člověk nemá převahu ve válce, a že všechny hodnotné věci přemožených se stávají majetkem vítězů.

Ath. Dobře jsi vycvičen, příteli, jak vidím, v důkladné znalosti krétských zákonných předpisů. Avšak pověz mi ještě jasněji toto: co jsi stanovil jako znak dobře spravované obce, tím patrně myslíš, že má mít takové zřízení, aby ve válce vítězila nad ostatními’ obcemi. Tak?

Klein. Ovšemže ano; a myslím, že i tento zde má souhlasné mínění.

Meg. Jak by mohl, božský muži,⁷ jinak odpovědět kterýkoli z Lakedaimoňanů?

Ath. Nuže, platí to snad o poměru obcí k obcím, avšak o poměru osady k osadě⁸ platí něco jiného?

Klein. Nikoli.

Ath. Tedy totéž?

Klein. Ano.

Ath. A což o poměru jednoho domu z těch, které jsou v osadě, ke druhému a o poměru muže k muži, jednotlivce k jednotlivci, platí ještě totéž?

Klein. Totéž.

Ath. A o poměru k sobě samému si má člověk myslet, že to je jako poměr nepřítele k nepříteli? Či jak ještě soudíme?

Klein. Athénský hoste – nechtěl bych tě totiž oslovovat jako Attičana, neboť se mi zdá, že je vhodnější nazývat tě podle jména té bohyně⁹ –, správně jsi dovedl tu myšlenku až k samému počátku a tím jsi ji udělal jasnější, takže snáze nalezneš, že bylo od nás nyní správně řečeno, že i ve veřejném životě jsou všichni nepřáteli všem a také osobně jednotlivci sami sobě.

Ath. Jak to myslíš, ty podivuhodný muži?

Klein. A právě zde, hoste, vítězit sám nad sebou je ze všech vítězství nejpřednější a nejlepší, avšak podlehnouti přemožen sám od sebe je ze všeho nejhanebnější a zároveň i nejhorší. Toto zajisté znamená, že v každém z nás je válka proti nám samým.

Ath. Obraťme tedy tu myšlenku nazpět. Jestliže totiž každý jednotlivý z nás je jeden silnější sebe sama, druhý slabší, máme si snad myslet, že totéž mají v sobě samých i dům i osada i obec, či ne?

Klein. To myslíš, že některá je silnější sama sebe a druhá slabší?

Ath. Ano.

Klein. 1 tu otázku jsi dal správně, neboť něco takového vskutku jest, a to ve značné míře, nejvíce v obcích. V kterých totiž mají lepší občané převahu nad množstvím a nad horšími, o té obci by se správně říkalo, že je silnější sebe sama, a plným právem by byla chválena pro takové vítězství; a naopak, kde by byl poměr opačný.Ath. Co se týče toho, zdali snad je někdy horší silnější lepšího, to nechme být – neboť by to vyžadovalo delší rozpravy –, avšak nyní chápu tvou myšlenku, že se někdy občané, pocházející ze stejného rodu a příslušní k téže obci, když jsou nespravedliví a mnoho se jich spolčí, dopustí násilí na spravedlivých, kterých je méně, chtějíce si je podrobit; a kdykoli nabudou převahy, správně by se o té obci říkalo, že je slabší sebe sama a zároveň i špatná, avšak kdekoli by podlehli, že je silnější a dobrá.

Klein. Velmi podivná je, hoste, myšlenka nyní vyslovená; avšak přece je zcela nutné souhlasit, že je tomu tak.

Ath. Nuže uvažme zase i toto. Někde by se narodili četní bratři, synové jednoho muže a jedné ženy, a tu by nebylo nic divného, kdyby více z nich bylo nespravedlivých a méně spravedlivých.

Klein. To jistě ne.

Ath. A nepříslušelo by mně a vám chytat za slovo tento výrok, že když vítězí špatní, nazýval by se i dům i celé toto příbuzenstvo slabším sama sebe, kdežto když podléhají, silnějším;¹⁰ neboť nekonáme nyní úvahy o lidové mluvě, abychom zjistili vhodnost a nevhodnost slov, nýbrž o tom, co je přirozená správnost a vadnost zákonů.

Klein. Máš zcela pravdu, hoste.

Meg. To všechno je až dosud dobré, jak se také mně zdá.

Ath. Nuže podívejme se i na toto. Těm právě řečeným bratřím by se možná naskytl nějaký soudce?

Klein. Ovšemže.

Ath. A který pak je lepší? Ten, který by všechny z nich, kteří jsou zlí, zahubil, a lepším přikázal, aby vládli sami sobě, či ten, který by způsobil, aby dobří vládli a horší, jež by nechal na živu, dobrovolně se dali ovládat? A snad jako třetího vzhledem k zdatnosti uveďme soudce, jestliže by byl některý takový, který by, přejav jedno znesvářené příbuzenstvo, nikoho nezahubil, nýbrž by je na všechen příští čas usmířil, dal jim zákony a dovedl zabezpečit, aby si byli vespolek přáteli.

Klein. Daleko lepší by byl takovýto soudce a zákonodárce.

Ath. Avšak přece by hleděl k něčemu opačnému nežli k válce, kdyby jim dával zákony.

Klein. To je pravda.

Ath. A co ten, kdo by pořádal obec? Hleděl by při úpravě jejího života spíše k její válce vnější či k válce, která vznikává v ní samé a nazývá se občanský rozbroj? O té by si každý přál, aby nejraději ani nikdy v jeho obci nevznikla, a když by vznikla, aby co nejrychleji zmizela.

Klein. Je zřejmé, že k této.

Ath. A co by raději měl, aby byl rozbroj ukončen mírem tak, že ta nebo ona strana byla zahubena a druhá zvítězila, či spíše aby byl mír a přátelství zjednán dohodami a aby tedy bylo nutno obracet pozornost jen k vnějším nepřátelům?

Klein. Každý by raději chtěl, aby se v jeho obci dělo takto nežli onak.

Ath. Snad také tak i zákonodárce?

Klein. Ovšem.

Ath. A nestanovil by každý všechny zákonné předpisy za účelem největšího dobra?

Klein. Jak by ne?

Ath. Největší dobro věru není ani válka ani občanský rozbroj –a kéž by k těm věcem nemuselo dojít –, nýbrž vespolný mír a družnost; také o čem jsme mluvili, aby obec vítězila sama nad sebou, nenáleží, jak se podobá, mezi věci nejlepší, nýbrž mezi nutné. Je to něco podobného, jako kdyby někdo myslel, že tělo je v nejlepším stavu tehdy, když se mu v nemoci dostane lékařského očištění, kdežto těla, které vůbec nepocítí takové potřeby, by si ani nevšímal; právě tak i kdo by takto smýšlel o šťastném stavu obce nebo i jednotlivce, nikdy by se nestal ani správným politikem, když by jedině a předně hleděl na vnější válečné poměry, ani řádným zákonodárcem, jestliže by svou zákonodárnou činností neupravoval spíše věci války za účelem míru nežli věci míru pro účely válečné.

Klein. Je jaksi patrné, hoste, že je toto správně řečeno, avšak divím se, že by zákonné předpisy u nás a také v Lakedaimonu nepracovaly se vším úsilím k tomuto cíli.

Ath. Snad; ale my sami“ nesmíme nyní v ničem tvrdě postupovat, nýbrž klidně se dotazovat, věříce, že jak my, tak ony veliceusilují o ty věci. A sledujte se mnou tu myšlenku. Dovolejme se například Tyrtaia,¹² rodem Athéňana, jenž se však stal občanem spartským; ten projevil jistě z lidí daleko více úsilí o tyto věci, když řekl:

neměl bych za hodna zmínky, a nic bych si nevážil muže,

ani kdyby prý byl nejbohatší na světě, ani kdyby měl mnoho dobrých věcí – tu vypočítal téměř všechny –, který by se neosvědčoval vždy nejlepším ve válce. Snad i ty znáš tyto verše, neboť co se týče tuhle Megilla, ten je má jistě v malíčku.

Meg. Ovšemže ano.

Klein. Však se dostaly i k nám, přineseny byvše z Lakedaimonu.

Ath. Nuže tedy zeptejme se společně toho básníka asi takto: „Tyrtaie, přebožský básníku, jistě se nám zdáš moudrým a dobrým, že jsi muže vynikající ve válce vynikajícím způsobem oslavil – tu jsme již já a tuhle Megillos a zde Kleinias z Knóssu, jak myslíme, v plné shodě s tebou o této věci; avšak chceme s jistotou vědět, zdali mluvíme o týchž mužích, či ne. Řekni nám tedy: Uznáváš s jistotou i ty právě tak jako my dva druhy války, či jak?“ Na to by nám, myslím, řekl i někdo mnohem špatnější Tyrtaia pravdu, že jsou dva, jeden, který všichni nazýváme rozbrojem, což je ze všech válek nejhorší, jak jsme my před chvílí pravili; a za jiný druh války budeme, myslím, všichni pokládat ten, kterého užíváme ve sporu proti vnějším protivníkům, totiž cizincům, a který je mnohem mírnější než onen.

Klein. Jak by ne?

Ath. Nuže tedy, které z obojích mužů jsi tak vysoko vychválil a ke kterému druhu války jsi přihlížel při své chvále, kdežto druhé jsi pohaněl? Podobá se, že k válce proti vnějším nepřátelům; neboť ve svých verších ses vyslovil tak, že nijak nemůžeš snést takových, kteří se neodváží vidět krvavou řež,

blízko nepřátel stát se zbraní vztaženou vpřed.

Tu bychom potom řekli: „Ty chválíš, Tyrtaie, jak se podobá, nejspíše ty, kteří se vyznamenávají ve válce cizí a vnější.“ Řekl by snad, že ano, a souhlasil by?

Klein. Ovšem.

Ath. Avšak my pravíme, že ačkoli jsou tito stateční, ještě mnohem statečnější jsou ti, kteří vynikají jako hrdinové v největší válce. I my máme svědkem básníka, Theognida,¹³ spoluobčana sicilských Megařanů, který praví:

Zlata a stříbra váhou být na roveň vyvážen, Kyrne, věrný zaslouží muž v rozbroji občanů zlém.

O tom tedy pravíme, že se v horší válce osvědčuje mnohem lepším onoho, právě oč je lepší spravedlnost, rozumnost a moudrost, když se vjedno sejdou se statečností, nežli jediná statečnost. Neboť bez veškeré dobrosti by se nikdy neosvědčil věrným a poctivým v rozbrojích; ale takových, kteří se dobře rozkročí¹⁴ a jsou ochotni v boji umírat v té válce, o jaké mluví Tyrtaios, je velmi mnoho mezi vojáky námezdnými, kteří jsou většinou smělí, nespravedliví, zpupní a skoro ze všech lidí nejméně moudří, vyjímaje některé, jichž je velmi málo. Nuže, jaký cíl má tato naše řeč a co asi chtěla ujasnit, že tak mluví? Patrně to, že i zdejší zákonodárce, poučovaný od Dia, i každý, který k něčemu je, jistě nebude vždy při dávání zákonů hledět na nic jiného více než na největší dobrost; to pak je, jak praví Theognis, věrnost v nebezpečích,¹⁵ kterou bychom nazvali dokonalou spravedlností. Avšak ta, kterou zase Tyrtaios nejvíce pochválil, je sice krásná a vhodně od básníka vyzdobena, ale přece by se nejsprávněji pokládala za čtvrtou co do pořadí a své hodnoty.

Klein. Hoste, to odhazujeme svého zákonodárce na nízký stupeň mezi zákonodárci?

Ath. To ne, vzácný příteli, nýbrž sami sebe, když se domníváme, že Lykúrgos a Minós při stanovení všech zákonných předpisů v Lakedaimonu a zde hleděli především k válce.

Klein. Ale jak bychom o tom měli mluvit?

Ath. Právě když rozmlouváme o božské ústavě –je, myslím, pravdivé a spravedlivé říci, že zákonodárce při své činnosti přihlížel nikoli k jisté části dobrosti, a to k nejméně významné, nýbrž k veškeré dobrosti, a že vymýšlel jejich zákony podle druhů zákonů, avšak ne¹⁶ podle těch druhů, které si při svém vymýšlenípředkládají zákonodárci nynější doby. Neboť kterého druhu kdo cítí potřebu, ten si nyní činí předmětem a vymýšlí, jeden ustanovení o dědictví a dědičkách,¹⁷ druhý o ubližování, jiní tisíceré jiné takové věci; avšak my pravíme, že vymýšlení zákonů u těch, kteří dobře vymýšlejí, se děje tak, jak jsme my nyní začali. A naprosto schvaluji tvůj způsob, jakým ses dal do výkladu o zákonech; neboť začínat od dobrosti s odůvodněním, že pro ni dával zákonodárce zákony, je správné. Avšak co se týče toho, že jsi řekl, že při dávání zákonů odnášel všechno jen k části dobrosti, a to nejmenší, to se mi již neukázalo, že bys mluvil správně, a proto jsem nyní pronesl celou tu potom následující řeč. Jaký bych si tedy ještě přál mít tvůj výklad, který bys ty pronášel a já poslouchal? Chceš, abych ti to pověděl? Klein. Ovšemže ano.

Ath. Měl jsi říci: „Hoste, krétské zákony nejsou bez příčiny vynikajícím způsobem proslulé mezi všemi Hellény; neboť jsou správné, když dělají ty, kteří jich užívají, šťastnými. Poskytují totiž všechna dobra. Jsou pak dvojí dobra, jednak lidská, jednak božská; na božských závisí ta druhá, a jestliže některá obec dostane ta větší, nabývá i těch menších, pakli však ne, přichází o obojí. Menší jsou ta, z kterých je na prvním místě zdraví, na druhém krása, na třetím síla k běhu a ke všem ostatním tělesným pohybům, na čtvrtém pak bohatství, ale ne slepé,18 nýbrž bystře vidoucí, jestliže se přidružuje k moudrosti. A co je na prvním místě zase mezi dobry božskými, je moudrost, na druhém uměřený stav duše s rozumem, z těchto pak, náležitě smíšených se statečností, by byla třetím dobrem spravedlnost a čtvrtým statečnost. Tato všechna dobra jsou přirozeností postavena před ona, a proto i zákonodárce je má takto řaditi. Potom je třeba prohlásit občanům, že ostatní příkazy jim dávané přihlížejí k těmto dobrům a z těch dober dobra lidská k božským a božská všechna ke svému vůdci rozumu. Musí pečovat o uzavírání sňatků a potom o všechny děti mužského i ženského pohlaví při jejich plození i vychovávání, o mládež i dospívající až po stáří, správné rozdíleje pocty i hany; ve všech jejich stycích má mít prohlédnuty a vypozorovány jejich strasti i slasti a žádosti i touhy všech lásek a podle toho správně

kárat i chválit skrze samy zákony; a dále v návalech hněvu a v záchvatech strachu, ve všech pobouřeních, která vznikají v duších neštěstím, i ve všech únicích od takových pobouření v dobách šťastných, také ve všech stavech, do kterých lidé přicházejí v nemocech nebo ve válkách nebo v chudobě nebo v okolnostech proti těmto opačných: ve všech takovýchto stavech je třeba poučováním a vymezováním ukazovat, co je krásné a co ne ve způsobu každého z nich. Potom je nutné, aby zákonodárce dával pozor na příjmy a vydání občanů, jakým způsobem se dějí, a dozíral na uzavírání i rušení vespolných závazků jich všech, dobrovolné i nedobrovolné, jakým způsobem mezi sebou provádějí každou z takovýchto věcí i v kterých poměrech jest a v kterých chybí právo a křivda; těm, kteří jsou poslušní zákonů, má udělovat pocty, neposlušným ukládat stanovené tresty, až dojde ke konci veškeré ústavy a uvidí, jakým způsobem se má konat pohřeb každého ze zemřelých a které pocty se jim mají udílet. Po důkladném pozorování ustanoví ten, který dal zákony, pro všechno toto strážce, jedny jdoucí po cestě moudrého vědění, druhé po cestě pravdivého mínění,19 aby rozum všechna tato zařízení svázal a způsobil, aby následovala rozumnosti a spravedlnosti, ale ne bohatství ani ctižádosti.“

Takto, přátelé, bych byl já chtěl a ještě nyní chci, abyste vyložili, jak jsou všechny tyto zásady obsaženy v zákonech přičítaných Diovi i v těch, které se přičítají Apollónu Pythijskému, v zákonech, jež dali Minós a Lykúrgos, a jakým asi způsobem se projevuje tomu, kdo je znalý zákonodárství z vědeckého umění nebo jen z jisté zkušenosti,²⁰ že dostaly a mají jakousi soustavu, kdežto nám ostatním to nijak není zjevno.

Klein. Jak je tedy třeba, hoste, dále mluvit?

Ath. Mně se zdá, že je třeba znova od začátku probrat, jak jsme začali, nejprve praktické projevy statečnosti, potom projdeme jiný a zase jiný druh dobrosti, budete-li si přát. A jak probereme první, pokusme se, vezmouce si jej za vzor, v hovoru probírat i ostatní a tak si ukrátit cestu; a po úvaze o veškeré dobrosti ukážeme, dá-li bůh, že zřízení, o kterých jsme právě promluvili, k ní přihlížejí.Meg. Tvůj návrh je dobrý, a pokoušej se nejprve posuzovat tuhle našeho vychvalovatele Diova.²¹

Ath. Pokusím se, a také tebe i sám sebe; vždyť předmět řeči je obecný. Tedy řekněte: společné stolování a tělesná cvičení byla tedy od zákonodárce vynalezena pro válku?

Meg. Ano.

Ath. A třetí nebo čtvrtá věc? Snad by totiž bylo třeba takto vypočítat i ostatní části dobrosti – nebo jak se to má nazývat,²² jen když bude jasné, co se tím míní.

Meg. Tedy za třetí vynalezl – řekl bych já i kdokoli z Lakedaimoňanů-loy.

Ath. Můžeme-li, pokoušejme se uvésti čtvrtou nebo pátou věc.

Meg. Nuže, já bych se ještě pokoušel uvésti i čtvrtou věc,²³ to, co se u nás mnoho dělá pro otužování proti bolestem, i při vespolných zápasech rukama i při jakýchsi loupežích, spojených pokaždé s mnoha ranami. Ještě pak je i tak nazývaná „tajná výprava“, neobyčejně namáhavý prostředek k otužování, za zimního počasí chůze bez obuvi a lehání na holé zemi a obsluhování sama sebe, bez sluhů, při nočních i denních pochůzkách celou zemí. Ještě pak i o gymnopaidiích²⁴ jsou u nás hrozné otužovací zkoušky v boji proti síle úpalu a přemnoho jiných věcí, které jednotlivě vypočítávat by přímo nemělo konce.

Ath. Dobře, lakedaimonský příteli. Avšak řekni, zač máme pokládat statečnost? Máme tvrdit, že to je takto jednoduše boj toliko proti strachům a nelibým citům, či také proti tužbám a libostem a jakýmsi úlisným lahodnostem, jež i těm, kteří si o sobě myslí, že jsou důstojní, dělají srdce voskovými?

Meg. Myslím takto, proti všem těmto věcem.

Ath. Jestliže si tady pamatujeme dřívější řeči, pravil tuhle Kleinias, že některá obec je slabší sama sebe a právě tak i některý muž. Že ano, knósský příteli?

Klein. Ovšemže.

Ath. Zdali tedy nyní nazýváme špatným jedině toho, kdo je slabší proti citům nelibým, či i toho, kdo podléhá libostem?

Klein. Spíše, zdá se mi, toho, kdo podléhá libostem; také všichni, tuším, mluvíme spíše o tom, kdo je přemáhán od libosti,

že ten je slabší sama sebe v potupném smyslu, nežli o tom, kdo je přemáhán od citů nelibých.

Ath. Tedy zákonodárce Diův a zákonodárce Pythijský²⁵ snad přece nemysleli při své zákonodárné činnosti na statečnost chromou, která by byla schopna dokračovati jen nalevo, a ne na chytré, hezké a lahodivé věci napravo?²⁶ Snad na oboustrannou?

Klein. Já soudím, že na oboustrannou.

Ath. Řekněme tedy zase, jaké jsou u vás v obou obcích činnosti, které dávají okoušet libostí a nevyhýbají se jim, právě tak jako se nevyhýbaly strázním, nýbrž vedouce mezi ně nutily a poctami se snažily pohnouti k jejich přemáhání. Kde je ve vašich zákonech totéž ustanovení o libostech? Chci slyšet, co je to, co u vás dělá tytéž lidi stejně statečnými proti útrapám i proti slastem, aby vítězili nad tím, nad čím se má vítězit, a nijak nebyli slabší nepřátel, kteří jim jsou nejbližší a nejhorší.

Meg. Hoste, co se týče útrap, mohl jsem uvést mnoho zákonů proti nim postavených, avšak o slastech bych neměl stejně takovou zásobu velikých a význačných příkladů; malých bych snad měl dost.

Klein. Však ani já sám bych nemohl mezi krétskými zákony podobně ukázat něco takového.

Ath. Nejmilejší přátelé, to není nic divného. Ale jestliže snad někdo z nás něco pohaní na domácích zákonech toho nebo onoho, když chce spatřiti, co je pravdivé a zároveň nejlepší, přijímejme to od sebe navzájem ne zlobně, nýbrž klidně.

Klein. Správně jsi řekl, athénský hoste, a je třeba poslechnout.

Ath. Ano, Kleinio, vždyť by něco takového neslušelo mužům tak starým.

Klein. Jistě ne.

Ath. Nuže, zdali někdo správně či nesprávně kárá lakónskou a krétskou ústavu, byla by jiná otázka; avšak co lidé o ní říkají, mohl bych snad já povědět spíše než vy oba. U vás, jestliže je vaše zákonodárství slušně zařízeno, jakože jest, byl by jeden z nejkrásnějších zákonů, že se nedovoluje žádnému z mladých lidí zkoumat, které jejich složky jsou dobré nebo nedobré, nýbrž že všichni jedním hlasem jakoby jedněmi ústy mají souhlasně tvrdit, že jevšechno stanoveno dobře, když to stanovili bozi, a jestliže někdo mluví jinak, že nikdo vůbec nemá vydržet to poslouchat; však jestliže má něco na mysli některý starší muž u vás, že má o takových věcech mluvit s úředníkem a s vrstevníkem, ale před žádnou mladou osobou.

Klein. Zcela správně, hoste, a zdá se mi, že ačkoli jsi časově vzdálen od tehdejší myšlenky zákonodárcovy, nyní jsi ji jako věštec pěkně zasáhl a že máš jistě pravdu.

Ath. Nuže teď nejsou u nás mladí lidé a nám samým je pro náš věk od zákonodárce dovoleno, abychom sami mezi sebou rozmlouvali o těchto věcech bez obavy, že bychom tím dělali něco nenáležitého; pravda?

Klein. Tak tomu je, a proto jen neustávej kárat naše zákony; vždyť není nečestné poznat něco nedobrého, nýbrž tomu, kdo přijímá ty řeči nikoli nenávistně, ale s přízní, vzniká z toho vyléčení.

Ath. Dobře; avšak nebudu ještě ve své řeči kárat ty zákony, dříve než je co možná jistě prozkoumám, nýbrž spíše budu mluvit s pocitem nejistoty. Vám totiž jediným z Hellénů a z barbarů, o kterých se my dovídáme, zákonodárce přikázal zdržovat se největších slastí a zábav a neokoušet jich, ale co se týče strázní a strachů, jak jsme před chvílí vyložili, usoudil, že bude-li někdo před nimi od dětství při každé příležitosti utíkat, že ten, až přijde do nezbytných námah a strachů a strázní, bude utíkat před lidmi v nich vycvičenými a bude jim otročit. Totéž tedy, myslím, měl týž zákonodárce mít na mysli i se zřením k slastem a říci sám sobě: Jestliže nám budou občané od mládí nezkušeni v největších slastech a nepřipraveni, aby octnou-li se ve slastech, jim odolávali a nedávali se donucovat k ničemu ošklivému, stane se jim pro rozněžnělost vzhledem k rozkoším totéž, co přemoženým od strachů: budou otročit jiným a ještě ošklivějším způsobem těm, kteří dovedou odolávat ve slastech a ovládají věci slastí, lidem někdy ve skrze špatným, budou mít duši na jedné straně otrockou a na druhé svobodnou a nebudou hodni, aby byli nazýváni prostě statečnými a ušlechtilými. Uvažujte tedy, zdali se vám zdá, že něco z této nynější řeči je pověděno správně.

Klein. Při poslouchání té řeči se nám to jaksi zdá; avšak mít hned a snadno víru ve věcech tak závažných by asi spíše slušelo lidem mladým a nerozumným.

Ath. Ale kdybychom probírali další věc z těch, které jsme si uložili, Kleinio a lakedaimonský příteli, – po statečnosti máme totiž mluvit o rozumnosti – jakou přednost nalezneme v těchto ústavách proti ústavám obcí bez rozmyslu spravovaných, jako jsme viděli právě ve zřízeních týkajících se války?

Meg. To asi není snadné nalézti, ale podobá se, že společné stolování²⁷ a tělocvik jsou krásné vynálezy pro tuto obojí dobrost.

Ath. Věru podobá se, přátelé, že je těžko, aby v ústavách šlo všechno beze sporu stejně v praxi jako v teorii; právě tak když jde o těla, zdá se nemožným nařídit nějaký jeden postup se zřením na jedno tělo, aby se neobjevilo, že týž postup jedněm z našich těl škodí, a druhým i prospívá. Například i tato tělesná cvičení a společná stolování v mnohých jiných věcech sice nyní obcím prospívají, ale pro rozbroje jsou nebezpečná – ukazuje to mládež v Milétu, u Boiótů a v Thúriích;²⁸ zvláště však se zdá, že toto zařízení zkazilo starý a přirozený řád, platný netoliko u lidí, nýbrž i u zvířat, totiž slasti pohlavních styků.²⁹ A z toho mohou lidé vinit na prvním místě vaše obce a z ostatních všechny ty, které nejvíce provozují tělesná cvičení. A ať se má o takových věcech myslet žertovně nebo vážně, je třeba mít na mysli, že rozkoš toho druhu je dána podle přírody ženskému a mužskému pohlaví vstupujícímu do společenství plození, kdežto styky mužů s muži nebo žen s ženami jsou proti přírodě a je to svrchovaný pych, způsobovaný bezuzdnou choutkou. Tu všichni vytýkáme Kréťanům báji o Ganymédovi,³⁰ že oni si ji vymysleli; když se o jejich zákonech ujala víra, že je dostali od Dia, že k nim přidali tuto báji, obviňující Dia, aby mohli říci, že následují boha, i když užívají této rozkoše. Nuže, nechme báji stranou; když lidé uvažují o zákonech, bezmála všechna úvaha se týká slastí a strázní jak v obcích, tak v mravech jednotlivých lidí. Neboť to jsou dva prameny, jež vypustila příroda, aby proudily; kdo z nich čerpá, odkud se má a kdy a kolik, je šťasten, obec stejně jako jednotlivec i veškerý živok, avšak kdo to dělá neznale a zároveň nevčasně, ten žije opačně než onen.Meg. To je, příteli, po jisté stránce pěkná řeč; nicméně však jsme zaraženi, co asi na to říci. Mně se však přece jen zdá, že zákonodárce v Lakedaimonu správně přikazuje vyhýbat se rozkoším; na záštitu zákonů v Knóssu vytáhne do pole tento zde, Kleinias, bude-li chtít. Spartská ustanovení o rozkoších jsou, jak se mi zdá, nejlepší na světě. Neboť při čem lidé nejvíce upadají do největších rozkoší a zpupností a do vší nerozumnosti, to náš zákon z celé země odklidil a ani na venkově, ani v městech, pokud jsou v péči Sparťanů, bys neuviděl pitek ani takových věcí, které se k nim přidružují a jak jen mohou, rozněcují všeliké rozkoše; každý, kdo by potkal nějakého opilého hýřila, hned by mu naložil největší trest a nepustil by ho, ani kdyby se vymlouval na slavnost Dionysovu; sám jsem kdysi viděl takové u vás na vozech³¹ a také v Tarantě³² u tamějších našich osadníků jsem spatřil jak celé město o Dionysiích bylo opilé; avšak u nás není nic takového.

Ath. Lakedaimonský příteli, všechny takovéto věci jsou chvalitebné, kdekoli je při nich jakási zdrženlivost, avšak příliš pošetilé, kdekoli jsou bezuzdné. Jistě by se s tebou popadl v obraně někdo z našinců a ukazoval by na přílišnou volnost žen u vás. Pro všechny pak takové obyčeje, i v Tarantu i u nás i u vás, je, zdá se, jediná odpověď, aby se ospravedlnily, že nejsou špatné, nýbrž správné; každý totiž odpoví cizinci, který se diví, když vidí u nich něco nezvyklého: „Nediv se, hoste; my máme tento řád a vy snad máte o týchž věcech jiný.“ Avšak v naší řeči, přátelé, teď nejde o ostatní lidi, nýbrž o špatnost a dobrost zákonodárců samých. Nuže tedy, promluvme ještě něco více vůbec o opíjení, neboť ta věc není bezvýznamná a je potřebí ne neschopného zákonodárce, aby se v ní vyznal. A nemluvím o tom, zdali se vůbec má pít víno či ne, nýbrž o samém opíjení, zdali má být k němu takový poměr, jaký mají Skythové a Peršané a ještě také Kartagiňané, Keltové, Ibéři a Thrákové, národové vesměs bojovní, či jako máte vy. Vy totiž, jak pravíš, se ho naprosto zdržujete, kdežto Skythové a Thrákové pijí víno docela nesmíšené, ženy i muži, i po šatě si je lijí, a přitom jsou přesvědčeni, že provozují krásnou a blaživou věc. Peršané pak se oddávají i ostatním druhům rozmařilosti, které vy odmítáte, avšak spořádaněji než tamti.

Meg. Můj drahý, však my také ženeme tyto všechny na útěk, kdykoli vezmeme zbraň do rukou.

Ath. Vzácný příteli, nemluv tak; vždyť bylo a bude mnoho útěků a pronásledování s nezjištěnou příčinou, a proto, když mluvíme o vítězství a porážce v bitvě, nepokládali bychom tento znak, při kterém se hledí na krásné a nekrásné obyčeje, za zřejmý, nýbrž za pochybný. Vždyť například větší obce vítězí v boji nad menšími a podrobují si je, Syrakúsané Lokry, kteří přece mají pověst nejlépe zřízené obce v oné zemi, a Athéňané Kejany,³³ a jiných takových příkladů bychom nalezli sta. Než mluvme

o každém jednotlivém obyčeji samém a tím se pokoušejme vespolek se přesvědčovat, avšak vítězství a porážky položme nyní vně rozpravy a mluvme: takovýto obyčej je krásný a takovýto není krásný. Nejprve vám chci něco říci, jak se má právě u těchto věcí zkoumat, co je řádné a co ne.

Meg. Jak tedy o tom soudíš?

Ath. Zdá se mi, že všichni, kdo si vezmou za předmět řeči nějaký obyčej a umíní si jej hanět nebo chválit, hned jak je vysloveno jeho jméno, nikterak nejednají náležitě, nýbrž dělají totéž, jako kdyby někdo, když někdo druhý pochválí sýr,³⁴ že je to dobrý pokrm, hned jej haněl, aniž se důkladně poučil o jeho působení a podávání, jakým způsobem se má podávat, kterým osobám, s čím a v jakém stavu mají být ti, kterým se podává. Totéž, zdá se mi, děláme nyní my ve svých řečech; neboť sotva jsme uslyšeli zmínku o opíjení, jen to, hned to jedni haníme a druzí chválíme, a to velmi podivně. Jedni i druzí totiž užíváme při své chvále svědků a vychvalovatelů, a přitom jedni máme za to, že vyslovujeme něco platného, protože jich uvádíme mnoho, druzí pak, protože vidíme, jak ti, kteří se vína zdržují, v boji vítězí, ač zase

i to je pro nás sporné. Kdybychom tedy takto pojednávali také o každém jednotlivém z ostatních zákonných předpisů, nebylo by to podle mého rozumu; chci však mluvit právě o této věci, o opíjení, jiným způsobem, jakým je podle mého zdání třeba. Pokusím se, budu-li snad s to, ukázati nám správný postup ve všech takovýchto věcech; vždyť je sta a sta národů, které mají o nich odporující si mínění a v rozpravě by se s vámi, dvěma obcemi, přeli.Meg. Ba věru, máme-li nějaký správný způsob uvažování o takových otázkách, musíme bez váhání poslouchat.

Ath. Uvažme tedy asi takto. Představme si, že by někdo chválil chov koz i to zvíře samo, že to je pěkný majetek, kdežto někdo jiný, vida kozy, jak se pasou bez pasáka na obdělaných pozemcích a dělají škodu, by je haněl a právě tak by mluvil i proti každému domácímu zvířeti, které by uviděl bez dozoru nebo se špatnými hlídači. Myslíme, že by hana takového člověka obsahovala třeba jen trochu pravdy?

Meg. Nikoli.

Ath. A je někdo podle našeho soudu řádným velitelem na lodi, ať je náchylný k mořské nemoci, nebo nejen když má lodnickou znalost, či jak bychom mysleli?

Meg. Nikoli, jestliže při svém umění trpí tím, o čem mluvíš.

Ath. A co velitel vojsk? Je snad schopen velet, jestliže má válečnickou znalost, i když je zbabělý a má mořskou nemoc z opojení strachem?

Meg. Nikoli.

Ath. A jestliže nemá té znalosti a je zbabělý?

Meg. To myslíš nějakého veskrze špatného člověka a náčelníka nikoli mužů, nýbrž spíše nějakých žen, které jsou příliš ženami.

Ath. A co říci o vychvalovateli nebo hánci kteréhokoli společenství, kterému se patří mít náčelníka a které je, když ho má, prospívající, kdyby ten ani nikdy neviděl, jak takové společenství se svým náčelníkem vede správný život, nýbrž by znal jen společenství žijící bez vlády nebo se špatnými vládci? Myslíme, že takoví pozorovatelé takových společenství někdy pronesou ve svých hanách nebo ve svých chválách něco řádného?

Meg. Jak bychom si to mysleli, když nikdy neviděli žádné z takovýchto společenství správně ustavené, ani s ním nepřišli do styku?

Ath. Tedy počkej: mohli bychom tvrdit, že z těch mnohých společenství jedním druhem společnosti jsou pijáci a společné pitky?

Meg. Dozajista.

Ath. Nuže, spatřil snad již někdo někdy tuto společnost, že by byla v správném stavu? A vám dvěma je snadné odpovědět, že vůbec nikdy – vždyť ta věc není u vás obvyklá ani zákonná –, avšak já jsem se setkal s mnohými a na mnoha místech a kromě toho jsem se takřka na všechny přeptal: téměř žádnou jsem neviděl, ani o žádné neslyšel, že by byla celá v správném stavu, a jestliže jsou někde malé a nečetné části řádné, však většina je takřka vesměs pochybená.

Klein. Jak to myslíš, hoste? Pověz to ještě jasněji; neboť my, jak jsi právě řekl, pro svou nezkušenost v takových věcech bychom snad ani při osobním styku s nimi hned nepoznali, co se v nich děje správně a co ne.

Ath. To je pochopitelné; ale pokus se tomu rozumět podle mého výkladu. To snad chápeš, že při všech schůzích a jakýchkoli společných činnostech je správné, aby všude byl při každé náčelník, pravda?

Klein. Ano, jak by ne?

Ath. A právě nyní jsme tvrdili, že u bojujících má náčelník být statečný.

Klein. Jak by ne?

Ath. Statečný jistě bývá méně zmaten strachem než zbabělci.

Klein. Také tomu je tak.

Ath. A kdyby byla nějaká možnost postaviti vojsku v čelo vojevůdce, který se naprosto ničeho nebojí, ani se nedává uvésti ve zmatek, zdalipak bychom to vším způsobem nedělali?

Klein. To věru dozajista.

Ath. Avšak nyní nemluvíme o náčelníku, který má veleti vojsku ve válečných stycích nepřátel s nepřáteli, nýbrž o náčelníku přátel, kteří se v míru stýkají s přáteli a mají mít společný podíl v milé družnosti.

Klein. Správně.

Ath. Avšak taková společnost, bude-li spojena s pitím, není bez hluku, že ano?

Klein. Ano, jak by byla? Myslím, že právě naopak.

Ath. Není tedy snad nejprve i těmto potřebí náčelníka?³⁵

Klein. Jak by ne? Více než čemukoli jinému.Ath. Zdalipak tedy není třeba, kdyby bylo možné, opatřiti takovéhoto náčelníka nehlučného?

Klein. Ano, jak by ne?

Ath. Zajisté je třeba, jak se podobá, aby byl rozumný v řízení společenských schůzek; stává se totiž strážcem přátelství, které mezi nimi jest, i pečovatelem, aby působením té schůzky bylo ještě větší.

Klein. Zcela správně.

Ath. Není-li tedy třeba ustanoviti náčelníkem pijáků muže střízlivého a moudrého, a nikoli naopak? Neboť kdyby byl náčelník pijáků opilý nebo mladý nemoudrý muž, měl by veliké štěstí, kdyby nezpůsobil něco velmi zlého.

Klein. Jistě velmi veliké.

Ath. Tedy kdyby se tyto schůzky v obcích konaly co možná nejsprávněji a někdo je přesto haněl, káraje tu věc samu, tu by snad haněl správně; pakli však někdo tupí činnost, když ji vidí provádět co nejvíce pochybeně, zaprvé je zřejmo, že neví, že se právě ta činnost koná nesprávně, a dále, že se tímto způsobem objeví všechna činnost špatnou, je-li prováděna bez střízlivého pána a náčelníka. Či nemyslíš, že kormidelník a každý správce každé věci, je-li opilý, všechno zvrací ve zkázu, ať to jsou lodi nebo vozy nebo vojsko nebo ať je věc od něho řízená cokoli?

Klein. To jsi řekl docela po pravdě, hoste; pověz nám však k tomu ještě tohle: bude-li se toto zařízení pitek provádět správně, co asi dobrého by nám udělalo? Tak například, o čem jsme právě mluvili, kdyby mělo vojsko správné vedení, vzcházelo by z toho pro ty, kdo za tím vedením jdou, vítězství v boji, nemalé dobro, a tak i v ostatních věcech; avšak co velkého by vznikalo pro jednotlivce nebo pro obec, kdyby se dostalo správného výchovného vedení pitce?

Ath. A co velkého by podle našeho mínění pro obec vznikalo, kdyby se dostalo náležitého výchovného vedení jednomu chlapci nebo i jednomu sboru? Na takovouto otázku o té věci bychom věru řekli,³⁶ že z toho jednoho by vznikal obci jen malý prospěch; pakli se však tážeš obecně, jaký velký prospěch přináší obci výchova těch, kterým se jí dostalo, není těžké říci, že kdyby byli

dobře vychováni, stávali by se dobrými muži, a když by se takovými stali, měli by ve všech věcech krásný zdar, a zvláště také by v boji vítězili nad svými nepřáteli. Vychování tedy přináší i vítězství, avšak vítězství někdy nevychovanost; neboť mnozí se následkem válečných vítězství stali příliš zpupnými a pak se ze zpupnosti naplnili tisícerými jinými zly. Vychování nikdy nebylo kadmejským vítězstvím,³⁷ ale válečná vítězství namnoze taková byla i budou.

Klein. Zdá se nám, příteli, že pravíš, jako by společná zábava při víně, jestliže se správně provádí, velikou měrou směřovala k výchově.

Ath. Zajisté.

Klein. Mohl bys tedy dále tvrdit, že myšlenka nyní vyslovená je pravdivá?

Ath. Příteli, tvrditi, že se tyto věci doopravdy tak mají, a to proti odchylným míněním, může jen bůh; mám-li však říci, jak se mi to zdá, jsem ochoten, když jsme se teď dali do řeči o zákonech a ústavě.

Klein. Právě o to se pokoušíme, dovědět se, co se ti zdá o věcech, které jsou nyní sporné.

Ath. Nuže, je třeba tak dělat, vy se musíte vynasnažit tu myšlenku pochopit a já se musím pokoušet, abych ji aspoň nějakým způsobem objasnil. Nejprve poslyšte, když vám řeknu toto. O naší obci se všichni Helléni domnívají, že je milovná řečí a mnohomluvná, kdežto o Lakedaimonu a Krétě, že onen je málomluvný a tato že pěstuje více hojnost v myšlení než v mluvení; proto hledím, abych ve vás nevzbudil zdání, že o malé věci mnoho mluvím, když o pití, malé to věci, rozpřádám předlouhou řeč. Avšak správný její způsob, shodný s přirozeností, by nikdy nemohl dostat v rozpravě jasný a náležitý výraz bez správnosti musické,³⁸ a musické umění by to zase nemohlo dostat bez celé výchovy; to pak vyžaduje velmi dlouhého výkladu. Vizte tedy, co máme udělat; což kdybychom tyto věci prozatím nechali a přešli k některému jinému výkladu o zákonech?³⁹

A/eg. Athénský hoste, snad nevíš, že náš dům je spojen svazkem pohostinství s vaší obcí.⁴⁰ Tu snad i ve všech dětech, kdyžuslyší, že jsou spojeni pohostinstvím s některou obcí, hned z mládí vniká do každého z nás, hostinných přátel, jakási přízeň k té obci, jako by to byla po své vlastní obci druhá vlast; a tak se právě tento cit nyní hlásí také ve mně. Slýchal jsem totiž už i chlapce, jak mi říkali, kdykoli Lakedaimoňané Athéňany pro něco buď haněli, nebo chválili: „Vaše obec, Megille,⁴¹ zachovala se k nám nepěkně, nebo pěkně.“ – Kdykoli jsem to slyšel a přel se pokaždé o to na vaši obranu s těmi, kteří na vaši obec kydali hanu, vždy jsem prokázal dokonalou přízeň k ní; i nyní mi je váš jazyk milý, a co mnozí říkají, že kteří z Athéňanů jsou dobří, jsou takoví vynikající měrou, je podle mého zdání úplná pravda; neboť oni jediní jsou dobří bez nucení, sami od sebe, božím údělem, doopravdy, a ne dělaně. Pro mne tedy můžeš bez obavy mluvit tak obšírně, jak ti je milo.

Klein. Poslyš, hoste, a přijmi i ode mne má slova a mluv potom bez obavy tak obšírně, jak si přeješ. V naší obci se narodil, jak snad znáš z vypravování, Epimenidés,⁴² božský muž, jenž byl s námi spřízněn. Ten přišel deset let před perskými válkami podle věštby boha k vám, vykonal některé oběti, které bůh nařídil, a když se Athéňané obávali výpravy Peršanů, řekl, že do deseti let nepřijdou, a až přijdou, že odtáhnou nepořídíce nic ze svých záměrů a utrpíce více zlého, než způsobí. Tenkrát tedy uzavřeli naši předkové s vámi pohostinné přátelství a od té doby máme k vám přízeň já i můj rod.

Ath. Vy byste tedy byli, jak se podobá, hotovi poslouchat; co se mne týče, dobrá vůle je hotova, ale schopnost není zcela nasnadě; přece však se musím pokusit. Nejprve tedy pro účel rozpravy vymezme, co je vychování a jaký má význam; neboť skrze ně, soudíme, musí procházet řeč od nás nyní předsevzatá, až by přišla k tomu bohu.⁴³

Klein. Ovšem, dělejme to, je-li tobě libo.

Ath. Já tedy povím, co je třeba rozumět vychováním, a vy uvažte, zdali se vám bude má výpověď líbit.

Klein. Mluv, prosím.

Ath. Tedy mluvím a pravím, že v čemkoli má být muž dobrý,⁴⁴ musí se právě v tom hned od dětství cvičit, zabývaje se hravě

i vážně všemi jednotlivými činnostmi, které k té věci náležejí. Tak například kdo má být dobrým rolníkem nebo stavitelem, má si hráti tak, že tento staví nějakou z dětských staveb a onen zase vzdělává pole; také malé nástroje, napodobeniny opravdových, má každému opatřovat pěstoun jednoho i druhého z nich a hledět, aby se hrou již napřed učili všem těm naukám, které je nutno napřed znát, například stavitel měřit nebo užívat krokvice a bojovník jezdit na koni nebo vykonávat nějakou jinou z takových činností;⁴⁵ přitom se má pokoušet, aby hrami obracel záliby a touhy dětí tam, kam mají dojíti jako dospělí. Základem výchovy je podle našeho názoru to pěstění, které by co nejspíše dovedlo duši hrajícího si chlapce k lásce k tomu, v čem bude povinen, až dospěje v muže, mít dokonalou znalost dobrosti té věci. Nuže vizte, zdali se vám až potud, jak jsem řekl, líbí má výpověď.

Klein. Jak by ne?

Ath. Jen aby nezůstalo nevymezeno ani to, co nazýváme výchovou. Nyní, když haníme nebo chválíme vychování jednotlivých lidí, říkáme, že jeden z nás je vychovaný a druhý nevychovaný, a to někdy o lidech, kteří jsou velmi vzdělaní pro obchodování a lodnictví nebo pro dovednost v jiných takových oborech.⁴⁶ Neboť nynější řeč nevychází, jak se podobá, z domnění, že výchova záleží v těchto dovednostech, nýbrž z přesvědčení, že se jím myslí výchova k dobrosti již od dětského věku, která vštěpuje dítěti žádost a touhu, aby se stalo dokonalým občanem, umějícím vládnout i dát se ovládat podle spravedlnosti. Jediné toto pěstování takto vymezené by chtěla naše řeč, jak se mi zdá, nazývat výchovou, kdežto o pěstování, směřujícím k penězům nebo snad k tělesné síle nebo i k některé jiné dovednosti bez rozumu a práva, by soudila, že je sprosté, nedůstojné svobodného člověka a nevhodné, aby se vůbec jmenovalo výchovou. My pak nedělejme mezi sebou žádných různic stran jména, ale myšlenka od nás právě uznaná trvej v platnosti, že správně vychovaní se jistě stávají dobrými a že se tedy vychování nemá podceňovat, protože to je první z nejkrásnějších věcí, které se_dostává nejlepším mužům; a jestliže někdy zachází na scestí a je možno je napravovat, má to vždy každý dělat po celý svůj život, seč jest.Klein. Správně, a shodujeme se s tím, co pravíš.

Ath. Věru již dříve jsme se shodli, že dobří jsou ti, kteří dovedou sami sebe ovládat, a špatní ti, kteří to nedovedou.

Klein. Mluvíš zcela správně.

Ath. Tedy uvažme znovu ještě určitěji, co asi právě tím míníme. A poslyšte, prosím, budu-li schopen vám takovou věc objasnit obrazem.

Klein. Jen mluv.

Ath. Nemáme snad pokládat každého z nás o sobě za jednoho?

Klein. Ano.

Ath. Že však má v sobě dva rádce vespolek protivné a nerozumné, jimž říkáme slast a strázeň?

Klein. Tak jest.

Ath. A kromě nich obou každý má dále představy o budoucích věcech, jejichž společné jméno je očekávání, zvláštní pak jednak strach, což je očekávání před strázní, jednak srnělost, očekávání před věcí opačnou; u všech těchto věcí jest pak rozumová úvaha, co z nich je lepší nebo horší, a ta, když se stane společným rozhodnutím obce, má jméno zákon.

Klein. Jen stěží tě dovedu sledovat, ale mluv dále, jako bych tě sledoval.

Meg. Věru i já jsem v právě takovém stavu.

Ath. O těchto věcech uvažme takto. Pomysleme si, že každý z nás, živých tvorů, je boží loutka, sestrojená buď jako hračka bohů, nebo jakoby k nějakému vážnému účelu; to totiž nedovedeme poznat, ale tolik víme, že ty city, které v nás jsou jako nějaké dráty nebo nitě, nás táhnou a vlečou, protože jsou mezi sebou protivných směrů, k protivným jednáním, kde právě je rozhraničena dobrost a špatnost. Ta úvaha praví, že každý má vždycky následovat jeden z těch vleků, nijak se ho nepouštět a táhnout na opačnou stranu proti ostatním drátům, to zeje zlaté a svaté vedení rozumu, nazývané společným zákonem obce, kdežto jiná vedení jsou tvrdá a železná, ale to že je měkké, protože je zlaté, avšak ostatní vedení jsou podobná všelijakým druhům. Že pak je třeba vždycky napomáhat nejkrásnějšímu vedení zákona; protože je totiž rozum sice krásný, ale mírný a nenásilný, potřebuje

jeho vedení pomocníků, aby v nás ten zlatý rod vítězil nad ostatními rody.

A takto by byla pověděna ta báje o nás jako loutkách dobrosti a stávalo by se jaksi zřetelnějším, jaký smysl má rčeni „být silnější nebo slabší sám sebe“, a také to, co má dělat obec i jednotlivec: tento že si má sám v sobě utvořit pravdivý úsudek o těch druzích vleku a jím se řídit ve svém životě, obec pak že má přijmout úsudek buď od některého z bohů, nebo od člověka, který od něho poznal ty věci, stanovit si jej zákonem a tak zařizovat své vnitřní společenství i styky s ostatními obcemi. Takto bychom také měli jasněji vyloženou špatnost i dobrost; a když to se stalo zřejmějším, i výchova a ostatní činnosti snad budou zjevnější, zvláště také otázka o rozmluvách při víně, o níž by se mohlo zdáti, že to je tuze dlouhá řeč, zbytečně mluvená o malicherné věci, která však, jak by se snad ukázalo, není té její délky nehodna.

Klein. Dobře mluvíš a probírejme až do konce, cokoli se bude ukazovat hodným nynější naší rozmluvy.

Ath. Tedy řekni: když tu loutku opíjíme, jakou ji asi děláme?

Klein. K čemu hledíš při této otázce?

Ath. Ještě nemohu říci k čemu, nýbrž vůbec jakou asi se stává, když se dostane do společenství s tou věcí. Pokusím se říci ještě jasněji, co chci. Táži se na toto: zdali pití vína nenapíná libosti a strázně, hněvy a lásky k větší prudkosti?

Klein. Mnoho.

Ath. A co zase smyslové vjemy, úkony paměti, mínění a činnosti rozumu? Napíná je snad také k větší prudkosti? Či snad tyto schopnosti docela opouštějí člověka, jestliže se přes míru opíjí?

Klein. Ano, docela ho opouštějí.

Ath. Nepřichází snad svým duševním stavem na touž úroveň, jaká byla tehdy, když byl malý chlapec?

Klein. Zajisté.

Ath. Tedy tehdy by naprosto nebyl schopen sám sebe ovládat?

Klein. Naprosto ne.

Ath. Nuže, není takový člověk podle našeho soudu velmi špatný?

Klein. Velice.Ath. Jak se tedy podobá, netoliko stařec se stává podruhé dítětem, nýbrž i opilý.

Klein. Velmi dobře jsi to řekl, hoste.

Ath. A je snad nějaký důvod, který by se pokusil nás přesvědčovat, že je třeba okoušet tohoto jednání, a ne se mu vší silou podle možnosti vyhýbat?

Klein. Podobá se, že jest; ty aspoň to tvrdíš a byl jsi před chvílí hotov o tom vykládat.

Ath. To je ovšem pravda, co připomínáš; i nyní jsem hotov, když jste vy dva řekli, že budete chtít ochotně poslouchat.

Klein. Jak bychom neposlouchali? I když pro nic jiného, aspoň pro tu podivnou a zvláštní myšlenku, že se má člověk někdy dobrovolně vrhat do zcela špatného stavu.

Ath. Myslíš duševního, pravda?

Klein. Ano.

Ath. A což do tělesné špatnosti, hubenosti, ošklivosti a nemohoucnosti? Divili bychom se, jestliže se někdy někdo dobrovolně dostane do něčeho takového?

Klein. Jak by ne?

Ath. A což, myslíme snad, že ti, kdo sami chodí do léčeben pít léky, nevědí, že o něco málo později budou mít i na mnoho dní tělo v takovém stavu, že by nechtěli žít, kdyby v něm měli být trvale? Nebo nevíme, že ti, kdo chodí do tělocvičen na namáhavá cvičení, stávají se na nějaký čas slabými?

Klein. Všechno to víme.

Ath. A také to, že tam chodí dobrovolně kvůli prospěchu z těch věcí?

Klein. Velmi dobře.

Ath. Není-lí třeba týmž způsobem soudit též o ostatních úkonech?

Klein. Ovšemže.

Ath. Tedy také o rozmluvě při víně jest takto soudit, jestliže je možno učiniti si správný soud, že tato věc k nim náleží.

Klein. Jak by ne?

Ath. Jestliže se tedy ukáže, že má pro nás nějaký prospěch o nic menší, než je prospěch tělesný, vyniká nad cvičení těla hned již tím, že toto je spojeno s útrapami, ono však ne.

Klein. Mluvíš správně, ale divil bych se, že bychom mohli v něm poznat něco takového.

Ath. Nuže právě to, jak se podobá, musíme nyní již vyložit. Řekni mi: dovedeme si představit dva druhy strachu vespolek téměř protivné?⁴⁷

Klein. Jaké to?

Ath. Takovéto: jednak se asi bojíme zlých věcí v očekávání, že se stanou.

Klein. Ano.

Ath. Avšak mnohdy se bojíme pověsti, soudíce, že jsme pokládáni za špatné, když děláme nebo mluvíme něco nepěkného; a tomuto strachu říkáme my – a myslím i všichni – stud.

Klein. Tak jest.

Ath. Tedy tento dvojí strach jsem mínil; z toho je ten druhý nepřítelem útrap i ostatních strachů, ale také je nepřítelem velmi velikého počtu největších slastí.

Klein. Zcela správně.

Ath. Jistě tedy i zákonodárce a každý, kdo je jen trochu k něčemu, váží si tohoto strachu s největší úctou; nazývaje jej stud, dává jeho opaku jméno smělost a nestoudnost a ten pokládá za největší zlo pro všechny lidi v soukromém životě i veřejném.

Klein. Správně mluvíš.

Ath. Nuže, není-li pravda, že nás ten strach zachraňuje v mnohých jiných vážných okolnostech, a zvláště ve válce že nám nic nezpůsobuje poměrně tak účinně vítězství a záchranu? Jsou totiž dvě věci, které způsobují vítězství, smělost proti nepřátelům a vůči přátelům strach ze špatného zahanbení.

Klein. Jest tomu tak.

Ath. Tedy každý z nás má být nebojácný i bázlivý; proč má být takový i takový, to jsme určili.

Klein. Ovšemže ano.Ath. A když chceme jednotlivého člověka dělat nebojácným proti mnoha drunům strachu, činíme ho takovým jistě tím, že ho uvádíme s pomocí zákona do strachu.

Klein. Patrně.

Ath. A co když se snažíme udělat někoho bázlivým na základě práva? Zdalipak ho nemusíme uvádět do srážek s nestoudností, cvičit ho v zápase s ní a nutit, aby vytrvale bojoval se svými rozkošemi a vítězil? Či snad je tomu tak: aby se stával dokonalým vzhledem ke statečnosti, musí ve svém nitru svádět boje se zbabělostí a vítězit nad ní, kdežto kdokoli by byl v takových zápasech nezkušený a nevycvičený, jistě by nedošel ani na půl cesty k dobrosti – ale dokonale rozumný bude snad ne tehdy, když probojuje boje s mnohými rozkošemi a žádostmi, svádějícími k nestoudnosti a bezpráví, a nad nimi zvítězí s pomocí rozumu, cviku a umění i v hrách i ve vážných činnostech, nýbrž když bude prost všech takovýchto dojmů?

Klein. Jistě by to nebylo podobno pravdě.

Ath. A což, dal snad některý bůh lidem lék pro strach, takový, že čím více by ho člověk pil, tím více by se při každém pití cítil nešťastným a bál se veškeré své přítomnosti i budoucnosti a nakonec že by i nejstatečnější muž upadl do svrchovaného strachu, ale když by se z toho vyspal a odloučil se od toho nápoje, že by se pokaždé stával zase týmž, jako byl?⁴⁸

Klein. A který nápoj na světě, hoste, bychom pokládali za takový?

Ath. Žádný; avšak kdyby se odněkud vzal, mohl by ho zákonodárce potřebovat pro statečnost? Například velmi dobře bychom mohli s ním o něm rozmlouvat takto: „Hle, zákonodárce, – ať dáváš zákony Kréťanům nebo komukoli – zdalipak bys chtěl, abys byl s to zaprvé provádět na občanech zkoušku stran statečnosti a zbabělosti?“

Klein. To by patrně asi každý řekl, že ano.

Ath. „A což: s jistotou a bez velkých nebezpečenství, či naopak?“

Klein. I k tomu každý přisvědčí, že s jistotou.

Ath. „A užíval bys snad toho léku tak, že bys uváděl občany do strachu a zkoušel je ve stavech poruch i nutil každého k nebojácnosti povzbuzováním, napomínáním a udělováním poct a naopak zase zbavováním poct v tom případě, jestliže by tě někdo neposlouchal a nechtěl být ve všem takový, jak bys ty nařizoval? A kdo by se vycvičil dobře a statečně, toho bys propouštěl bez trestu, avšak kdo špatně, tomu bys při propouštění ukládal trest? Či bys toho léku vůbec neužíval, i když bys mu jinak nic nevytýkal?“

Klein. A jak by ho mohl neužívat, hoste?

Ath. Jistě by to byl, příteli, cvik proti nynějším zařízením podivuhodný pro své snadné používání u jednoho člověka i u několika i u kolika by kdo pokaždé chtěl. A kdyby se snad někdo cvičil proti strachům sám jediný o samotě, zacláněje se studem a soudě, že se nemá ukazovat dříve, než bude v pořádku, a připravoval si jediný nápoj místo tisíce jiných věcí, dělal by něco správného; jako zase kdyby někdo jiný, maje v sebe důvěru, že je svou povahou i cvikem dobře připraven, nic se neostýchal ukazovat se, jak se cvičí s více společníky pití, překonávaje a ovládaje sílu, která je v nutné změně způsobované nápojem, s takovým výsledkem, že by se pro svou zdatnost nedopouštěl žádného velkého poklesku vycházejícího z neslušnosti, ani by se nestával jiným, nýbrž by zanechával pití dříve, než by došel k poslednímu doušku, obávaje se porážky, kterou všem lidem způsobuje ten nápoj.

Klein. Ano, jistě byl by, hoste, rozumný i takový, když by takto jednal.

Ath. Nuže, mluvme opět k zákonodárci takto: „Dobrá, zákonodárce, pro strach snad ani bůh nedal lidem takového léku, ani jsme ho sami nevynašli – neboť o mastičkářích nemluvím –, avšak je snad lék pro nebojácnost a pro to, aby člověk byl příliš a nevčasně smělý ve věcech, kde to nemá být? Či jak myslíme?“

Klein. Řekne asi, že jest, a bude jmenovat víno.

Ath. Nemá snad tento nápoj opačný účinek proti tomu, o kterém jsme prve mluvili? Člověka, který se ho napije, nejprve dělá hned mnohem veselejším, než byl dříve, a čím více ho okouší, tím více se jeho působením ve svých představách naplňuje dobrýminadějemi a pocitem moci. A nakonec takový člověk oplývá naprostou volností slova, jako by byl nějaký mudrc, a svobodou i naprostou nebojácností, takže bez ostychu řekne a právě tak i udělá cokoli. V tom by s námi, myslím, každý souhlasil.

Klein. Dozajista.

Ath. Vzpomeňme si tedy, že jsme tvrdili, že v našich duších mají být pěstovány dvě věci, jednak abychom byli co nejvíce smělí, jednak naopak, abychom se co nejvíce báli.

Klein. Což jsi přičítal studu, jak myslíme.

Ath. Dobře pamatujete. Když se tedy má statečnost a nebojácnost cvičit na stavech strachuje třeba uvážit, zdali by se měl opak pěstovat na stavech opačných.

Klein. To je věru podobno pravdě.

Ath. Tedy na stavech, v kterých jsme přirozeně vynikající měrou smělí a odvážliví, na těch by se mělo, jak se podobá, cvičit, abychom byli co nejméně nestoudní a plni smělosti; a naopak abychom byli bázliví, když bychom se měli odvažovat v jednotlivých případech mluvit nebo trpět nebo i dělat něco ošklivého, ať by to bylo cokoli.

Klein. Podobá se.

Ath. Nuže, nejsou snad toto vesměs stavy, v kterých býváme takoví, hněv, láska, zpupnost, nevědomost, ziskuchtivost, zbabělost a k tomu ještě tyto, jako bohatství, krása, síla a všechno, co skrze slast lidi opíjí a dělá nerozumnými? A kterou slast tu můžeme uvésti přiměřenější, lacinou a neškodnější, předně k provádění zkoušky v těchto stavech a pak ke cvičení, nežli je zkoušení a zábava při víně, děje-li se jen trochu v opatrnosti? Jen uvažujme: má-li některý člověk duši urputnou a hrubou, z níž vznikají nesčetné nespravedlnosti, zdalipak není nebezpečnější ho zkoušet s tím, že bychom s ním uzavírali smlouvy a při tom se vydávali v nebezpečí stran jejich splnění, nežli tak, že se s ním setkáme za příležitosti Dionysova svátku?⁴⁹ Nebo provádět zkoušku člověka s duší podléhající pohlavním choutkám tím, že bychom mu svěřovali své dcery a syny a manželky a takto, s nebezpečím osob nám nejmilejších, chtěli prohlédnout povahu té duše? A uvádějíce nesčetné příklady, nikdy bychom nebyli hotovi s dokazováním, oč je

výhodnější pozorování konané při zábavě jen tak, bez škodlivé odplaty. A tak se domníváme, že by právě proto ani Kréťané, ani žádní jiní lidé o tom nevyslovovali pochybnost, že toto je příhodná vzájemná zkouška, a co se týče láce, bezpečnosti a rychlosti, že vyniká nad ostatní prostředky zkoušení.

Klein. To je pravda.

Ath. Toto, totiž poznati povahy a stavy duší, je tedy asi jedna z nejužitečnějších věcí pro ono umění, kterému náleží o ně pečovat; podle našeho mínění, jak myslím, asi náleží umění politickému, pravda?

Klein. Ovšemže ano.Kniha druhá

Ath. Dále pak je třeba, jak se podobá, zkoumat o společných pitkách, zdali mají jen to dobré, že se vypozoruje, jak to je s našimi povahami, či je-li v správném jejich užívání ještě i nějaký značný prospěch, hodný velikého a vážného zájmu. Nuže, co si o tom myslíme? Jest, jak patrně chce úvaha naznačovat; ale kde a jak, poslouchejme s pozornou myslí, abychom snad nebyli od ní zapleteni do léčky.

Klein. Tedy mluv.

Ath. Já se tedy snažím znovu si vzpomenout, co asi je podle našeho výměru správná výchova.⁵⁰ Neboť, jak se já nyní dohaduji, její záchrana je v dobrém řízení té činnosti.

Klein. To je veliké slovo.

Ath. Pravím tedy, že u dětí je prvním dětským pocitem libost a nelibost a to zeje oblast, v které nejprve se duši dostává dobrosti a špatnosti, kdežto rozum a pravdivá mínění – štěstí, komu se toho dostane k stáru; dokonalý pak je člověk, když má v držení tyto statky i všechna dobra v nich obsažená. A dobrost, které se nejprve dostává dětem, nazývám výchovou; jestliže pak libost a přátelství i nelibost a nenávist správně vzniká v duších těch, kteří to ještě nedovedou chápat rozumem, avšak později, když nabudou rozumu, jestliže ty city uznají ve shodě s rozumem, že jsou správně vypěstovány příslušnými zvyky, tu je tato shoda ve své úplnosti dobrost; avšak odřízneš-li v mysli a budeš nazývat výchovou správné vypěstování té její části, která se týká libostí a nelibostí, takže člověk hned od počátku až do konce nenávidí, co je třeba nenávidět, a miluje, co je třeba milovat, užíval bys podle mého mínění toho názvu správně.

Klein. Věru, hoste, i dřívější tvůj výklad o výchově i ten nynější se nám zdá správným.

Ath. Tak dobře. Tedy toto správné vypěstování libostí a nelibostí je výchova, ale ta se v životě lidem ve velkém rozsahu kazí a ochabuje. Bozi však, slitovavše se nad pokolením lidským, zro –

zeným k námahám, zařídili jim jako doby odpočinku od námah střídavé svátky slavené na počest bohů a dali jim za spoluslavitele Músy, vůdce Mús Apollóna i Dionysa, aby je správně řídili, i duševní požitky, s pomocí bohů o svátcích vznikající. Tu je třeba hledět, zdali ta myšlenka, kterou nyní hlásáme, je podle přirozenosti pravdivá, či jak. Ona praví, že takřka žádné mládě nedovede zachovávat klid ani tělem ani hlasem, nýbrž všechna stále hledí se stále pohybovat a ozývat, jednak skáčíce a hopkujíce, jako by s libostí tančila a družně si hrála, jednak vydávajíce všelijaké zvuky. Přitom že ostatní živočichové nemají cit pro řád a pro nedostatek řádu v pohybech, jenž má jméno rytmus a harmonie; nám však ti bozi, kteří nám byli, jak jsme řekli, dáni za společníky svátečních rejů, dali zároveň i rytmický a harmonický cit, spojený s libostí, jímž námi pohybují a nás řídí, sdružujíce nás vespolek zpěvy a tanci, které pojmenovali „chóry“⁵¹ podle jména chara „radost“ jim přirozeně patřícího. Máme tedy uznat zaprvé toto? Máme soudit, že se první výchova děje skrze Músy a Apollóna, či jak?

Klein. Takto.

Ath. Tedy nevychovaný bude pro nás znamenat tolik co neznalý chórů, sborů, a vychovaného jest pokládat za náležitě vycvičeného ve sborech?

Klein. Dozajista.

Ath. A sborové umění je celek, zahrnující v sobě tanec a zpěv dohromady.

Klein. Nutně.

Ath. Tedy krásně vychovaný člověk patrně dovede krásně zpívat a tančit.

Klein. Podobá se.

Ath. Nuže vizme, co asi znamenají zase tato slova.

Klein. Která to?

Ath. Říkáme: „Zpívá krásně a tančí krásně.“ Máme snad připojit: „– jestliže také zpívá krásné věci a tančí krásné věci,“⁵² či ne?

Klein. Připojme.

Ath. A což, jestliže pokládá krásné věci za krásné a ošklivé za ošklivé a takto s nimi zachází? Bude takový podle našeho míněnílépe vychován v tanci a v hudbě? Či ten, kdo sice dovede náležitě podávat tělem i hlasem, co si představí jako krásné, ale neraduje se z krásných věcí, ani nemá v nenávisti věci nekrásně? Či onen, který hlasem a tělem není příliš schopen vésti si správně, jak si to představuje,⁵³ ale co se týče libosti a nelibosti si vede správně, když má jedny věci rád, které jsou krásné, a proti druhým má odpor, které nejsou krásné?

Klein. Mluvíš o velké přednosti výchovy, hoste.

Ath. Jestliže tedy my tři známe, co je krásné ve zpěvu a tanci, víme také, kdo je a kdo není správně vychován; pakli to však neznáme, ani bychom nikdy nedovedli poznat, zdali je nějaká stráž výchovy a kde. Není tomu tak?

Klein. Věru tak jest.

Ath. Potom tedy musíme zase jako slídící psi prozkoumávat tyto věci, krásný útvar a nápěv ve zpěvu a v tanci;⁵⁴ jestliže však nám tyto věci uniknou, byla by naše další řeč o správné výchově, ať hellénské, nebo barbarské, marná.

Klein. Ano.

Ath. Dobrá; avšak čemu se tedy asi má říkat krásný útvar nebo nápěv? Hle, jestliže je svírána v týchž a stejných těžkostech duše mužná a duše zbabělá, zdalipak tu bývají shodné postoje a hlasové projevy?

Klein. A jak by byly, když ani barvy ne?⁵⁵

Ath. Dobře, příteli. Ale v musickém umění útvary a nápěvy jsou, protože musické umění náleží do oblasti rytmu a harmonie, takže lze mluviti o rytmickém a harmonickém nápěvu a tvaru, ale není správné mluvit obrazně o nápěvu nebo tvaru lepobarvém, jak mluvívají obrazně sbormistři; a co se týče postoje nebo hlasového projevu člověka zbabělého a člověka statečného, to obojí jest a správně se může nazývat u statečných krásné, u zbabělých ošklivé. A aby se nám řeč o tom všem příliš mnoho nešířila,³⁶ buďtež prostě všechny útvary a zvukové výrazy, které souvisejí s dobrostí duše nebo těla, ať s ní samou, nebo s některým jejím obrazem, pokládány za krásné, a které zase se špatností, za pravý opak.

Klein. Tvůj návrh je správný a naše odpověď nyní budiž, že je tomu tak.

Ath. Ještě toto: libujeme si všichni stejně ve všech sborových výkonech, či snad do toho mnoho chybí?

Klein. To první je jistě vyloučeno.

Ath. Co tedy by nás podle našeho mínění asi bylo uvedlo v omyl? Je tomu snad tak, že tytéž věci nejsou pro nás všechny krásné, či sice jsou, ale nezdají se týmiž? Vždyť snad nikdo neřekne, že někdy jsou sborová představení špatnosti krásnější než představení dobrosti, ani že sám si libuje v útvarech sprostoty, kdežto ostatní v některé Múse opačné; lidé přece většinou říkají, že správnost musického umění záleží v působnosti poskytující duším libost. Ale tato myšlenka je nesnesitelná a je přímo hřích ji vyslovovat. Spíše se podobá pravdě, že nás uvádí do omylu tohle.

Klein. Co to?

Ath. Když jsou sborové výkony nápodoby povah, předvádějíce je v rozmanitých činnostech a okolnostech, přičemž je účinkující představují svými povahami a způsoby napodobení, tu ti, kterým jsou věci promluvené nebo zazpívané nebo jakýmkoli sborovým prostředkem představené po vkusu, buď podle jejich přirozeného založení nebo podle zvyku nebo podle obojího, nutně si v těchto výkonech libují, chválí je a nazývají krásnými, kdežto kterým jsou proti založení nebo povaze nebo proti nějaké zvyklosti, ani si v nich nemohou libovat, ani je chválit, a musí je nazývat ošklivými. U kterých však je stránka přirozeného založení správná, ale stránka zvyklosti opačná, nebo stránka zvyklosti správná, ale stránka přirozenosti opačná, ti pronášejí chvály odporující jejich libostem: říkají totiž, že jednotlivé z těch výkonů jsou sice líbivé, ale špatné, a před jinými, které pokládají za soudné znalce, stydí se takové věci představovat pohybováním těla a stydí se je zpívat tak, jako kdyby je vážně vydávali za krásné, avšak u sebe si v nich libují.

Klein. Mluvíš zcela správně.

Ath. A nepřináší to snad nějakou škodu tomu, kdo si libuje v útvarech nebo nápěvech špatnosti, nebo zase nějaký prospěch těm, kteří pociťují libé dojmy při výkonech opačných?

Klein. Pravděpodobně.Ath. Zdalipak to je pravděpodobné či snad i nutné, že to je totéž, jako když někdo, kdo je ve styku se zkaženými mravy špatných lidí, přijímá je ne s odporem, nýbrž se zálibou, a kárá je jen tak hravě, tuše nepravost toho počínání? Tehdy je přece nutné, že ten, kdo pociťuje libost, stává se podobným tomu nebo onomu, v čem si libuje, i když se snad stydí to chválit; a přece jaké větší dobro nebo zlo by nám asi zcela nutně vznikalo nežli to?

Klein. Myslím, že žádné.

Ath. Kdekoli tedy jsou nebo i v pozdějším čase budou dobře dané zákony o musické výchově a zábavě, myslíme, že snad bude dovoleno umělcům, aby cokoli baví skladatele samého ve skladbě po stránce rytmu nebo nápěvu nebo slova, aby tomu ve sborech učil chlapce a jinochy spořádaných občanů, ponechávaje náhodě, jaké účinky ve směru k dobrosti nebo k nepravosti způsobí?

Klein. To není možno rozumně soudit; jak by také bylo?

Ath. Avšak nyní je dovoleno to dělat takřka ve všech obcích kromě v Egyptě.

Klein. A jak myslíš, že je v Egyptě zákonem upravena taková věc?

Ath. To je div i na poslech. Již kdysi dávno, jak se podobá, byla u nich poznána zásada, kterou nyní vyslovujeme my, že mladí lidé v obcích mají z návyku představovat krásné útvary a provozovat krásné nápěvy. Stanovivše je, ukázali v chrámech, které to jsou a jaké, a kromě těch nebylo dovoleno, a ani nyní se nedovoluje, ani malířům ani jiným, kdo vytvářejí jakékoli útvary, novotařit ani vymýšlet nějaké jiné věci proti starodávným, a to ani v tomto oboru ani ve veškerém umění musickém. Při pozorování tam nalezneš díla malovaná nebo vytesaná před deseti tisíci lety⁵⁷ – ne jak se tak říká, nýbrž doslova – o nic ani krásnější, ani ošklivější proti dílům nyní vyrobeným, ale zhotovená týmž uměním.

Klein. Podivuhodná věc.

Ath. A která věru projevuje vynikající zákonodárství a politiku. Ale jiné věci bys tam nalezl špatné; jistě však toto ustanovení o musickém umění má pravdu a stojí za úvahu, že tedy bylo možno v tomto oboru s odvahou zákonem pevně stanovit nápěvy, přirozeně projevující správnost. Je to asi čin boha nebo některého

božského muže, jako tam říkají o písních po dlouhou dobu uchovaných, že to jsou výtvory Isidiny. Pročež, jak jsem pravil, kdyby někdo dovedl postihnout, ať už do jakékoli míry, správnost těch věcí, má je směle uvádět do zákona a řádu; neboť snaha libosti a nelibosti, vyhledávat stále nové a nové umění, nemá nějakou zvlášť velikou moc, aby zrušila posvěcený řád sborový, vytýkajíc mu zastaralost. Aspoň co se týče tamějšího řádu, nijak se nepodobá, že by se byla ukázala schopnou jej zrušit, nýbrž právě naopak.

Klein. Z toho, co jsi nyní pověděl, je patrno, že asi je tomu tak.

Ath. Snad tedy můžeme směle říci, že správné užívání musického umění a zábavy spojené se sborovými výkony se děje asi takovýmto způsobem. Radujeme se, kdykoli se domníváme, že se máme dobře, a zase kdykoli se radujeme, domníváme se, že se máme dobře; není tomu tak?

Klein. Věru tak.

Ath. A v takovém stavu, když se radujeme, nemůžeme zachovávat klid.

Klein. Tak jest.

Ath. Tu pak ti z nás, kteří jsou mladí, jsou hotovi tančit, kdežto my starší míníme, že si slušně počínáme, když se na ně díváme a máme radost z jejich zábavy a slavení svátku, protože nás nyní naše vlastní hbitost opouští; toužíce po ní a rádi se s ní setkávajíce, pořádáme takto závody pro ty, kteří nás dovedou co nejvíce vzpomínkami budit do mládí.

Klein. Úplná pravda.

Ath. Myslíme snad tedy, že je zcela bez důvodu, co lidé nyní mluví o účinkujících při slavnostech, že totiž ten se má pokládat za nejdovednějšího a prohlašovat vítězem, kdo nám způsobuje největší potěšení a radost? Vždyť přece se patří – když už nám je dovoleno při takovýchto příležitostech se bavit-, aby byl ten, kdo způsobuje radost největšímu množství lidí a radost největší, nejvíce uctíván, a jak jsem právě řekl, aby dostával vítěznou cenu. Nemluví se to snad správně a nedělalo by se to správně, kdyby se tak jednalo?

Klein. Snad.Ath. Ale, vzácný příteli, nerozhodujme takovou věc tak snadno a rychle, nýbrž rozdělujme ji na části a pozorujme asi takovýmto způsobem. Dejme tomu, že by někdo někdy uspořádal prostě jen tak jakýkoli závod, přičemž by nijak neurčil, že to má být závod tělocvičný nebo musický nebo koňský; shromáždil by všechny obyvatele obce a stanoviv vítěznou cenu vyhlásil by, aby přišel, kdo chce, závodit jediné v líbivosti a v tom, kdo by diváky nejvíce pobavil, beze všeho určování čím, a že zvítězí, když právě to způsobí v míře co největší a bude o něm uznáno, že se ze závodníků nejvíce líbil. Co by asi podle našeho mínění vzešlo z této vyhlášky?

Klein. Stran čeho to myslíš?

Ath. Lze asi čekati, že by jeden přednášel, jako Homér, rapsodii,⁵⁸ jiný píseň s průvodem kithary, někdo tragédii, ten zase komedii a nebylo by divu, kdyby si i někdo myslel, že nejspíše zvítězí předváděním loutkového divadla. Když by přišlo nesčíslné množství takovýchto a ještě jiných závodníků, můžeme říci, kdo by byl po právu vítězem?

Klein. To jsi dal divnou otázku; neboť kdo by ti na to mohl na základě vlastního poznání odpovědět dříve, než by to uslyšel a sám si vyposlechl všechny jednotlivé závodníky?

Ath. Nuže co? Chcete, abych vám já odpověděl na tuto podivnou otázku?

Klein. Zajisté.

Ath. Tedy, kdyby posuzovaly zcela malé děti, dají hlasy tomu, kdo předvádí loutková divadla, že ano?

Klein. Jak by ne?

Ath. Jestliže pak větší chlapci, provozovateli komedií; pro tragédii pak by hlasovaly vzdělané ženy, mladí jinoši a snad skoro celé množství všech.

Klein. Jistě snad.

Ath. Avšak my starci bychom si asi s největší libostí poslechli rapsóda, krásně přednášejícího Iliadu a Odysseu nebo něco z básní Hésiodových, a tvrdili bychom, že on je rozhodně vítězem. Tu je nyní další otázka, kdo by byl správně pokládán za vítěze, pravda?

Klein. Ano.

Ath. Je patrné, že já i vy musíme říci, že správně by byli vítězi ti, kteří by dostali hlasy od mužů našeho stáří. Neboť my máme, zdá se, z nynějších lidí daleko nejlepší zkušenost ve všech obcích a všude.⁵⁹

Klein. Zajisté.

Ath. Tolik tedy připouštím i já obecnému mínění, že se má musické umění posuzovat podle vzbuzené libosti, avšak nikoli nahodilých lidí, nýbrž že ona Músa je jistě nejkrásnější, která těší lidi nejlepší a náležitě vychované, nejvíce pak ta,.která těší jednoho, vynikajícího dobrostí a vzděláním; a proto mají posuzovatelé těch výkonů, jak myslíme, potřebí dobrosti, poněvadž mají být účastni kromě ostatní moudrosti zvláště také statečnosti. Neboť opravdový posuzovatel nemá soudit tak, že by se dával poučovati od hlediště, jsa maten i hlučením lidu i svou vlastní nevzdělaností, ani zase při správném poznání nemá pro svou nemužnost a zbabělost týmiž ústy, kterými se jako nastávající soudce dovolával bohů,⁶⁰ mluvit nepravdu a lehkovážně pronášet svůj soud; vždyť soudce zasedá ne jako žák diváků, nýbrž, jak je spravedlivo, spíše jako jejich učitel, a také aby se postavil na odpor těm, kteří poskytují divákům libost nepatřičně a nesprávně. To totiž bylo dovoleno starým a vpravdě hellénským zákonem, jako zase nyní sicilský a italský zákon, povolující davu diváků a určující vítěze jejich hlasováním, zkazil básníky samy⁶¹ – neboť tvoří se zřením ke špatnému vkusu těch posuzovatelů, takže diváci sami je vychovávají – a zkazil i vkus obecenstva samého; neboť kdežto by měli vždy slyšet projevy lepších mravů, než jsou jejich vlastní, a tím nabývat lepšího vkusu, nyní jim jejich počínáním vzniká pravý opak toho.

Nuže, co asi nám zase znamená výklad nyní provedený? Uvažujte, zdali toto.

Klein. Co?

Ath. Zdá se mi, že již potřetí nebo počtvrté přichází řeč oklikou k též myšlence, že totiž výchova je vlečení a vedení dětí k zásadám, které jsou zákonem vysloveny jako správné a spolu uznány za vskutku správné od mužů nejzpůsobilejších a zkušeností nejstarších. Tu aby si duše dítěte nezvykala radovati se a rmoutiti se z něčeho proti zákonu a proti lidem od zákona přesvědčeným, nýbrž aby následovala ve svých radostech i strázních právě týchž zásad jako stařec, k tomu účelu že je to, čemu říkáme písně, ve skutečnosti pak to jsou nyní zaříkadla pro duše,⁶² vážně zaměřené k takové shodě, o které mluvíme; avšak protože duše mladých lidí nedovedou snášeti vážnost, nazývá se to a provozuje se jako hry a písně, právě tak jako nemocným a tělesně slabým se pokoušejí jejich ošetřovatelé podávat užitečnou stravu v nějakých chutných pokrmech a nápojích, avšak zlou v nechutných, aby si onu oblibovali, k této pak si zvykali správně cítit odpor. Taktéž i skladatele správný zákonodárce přemluví, a když nebude moci přemluvit, přinutí, aby užívaje krásných a chvályhodných slov tvořil správně tak, že by v rytmech vytvářel takové útvary i v harmoniích nápěvy,⁶³ jaké příslušejí mužům rozumným, statečným a po všech stránkách dobrým.

Klein. U Dia, hoste, zdá se ti, že v ostatních obcích nyní takto skládají? Pokud totiž já pozoruji, nevím, že by se někde provádělo, co ty nyní pravíš, kromě u nás nebo u Lakedaimoňanů,⁶⁴ nýbrž stále se vyskytují jakési novoty i v tancích i ve veškerém ostatním musickém umění, způsobované nikoli zákony, nýbrž jakýmisi nezřízenými rozmary vkusu, jenž je dalek toho, aby byl týž a v témže stavu, jak ty vypravuješ o Egyptě, a naopak nikdy není týž.

Ath. Velmi dobře, Kleinio. A jestliže se ti zdálo, že myslím, co ty pravíš, jako by se to nyní dělalo, nedivil bych se, že jsem to tobě i sobě způsobil nejasným vyjádřením své myšlenky; ale řekl jsem snad něco takového, co si teprve přeji, aby se dělo v oboru musického umění, takže se tobě zazdálo, že to pokládám za skutečné. Haněti věci nevyléčitelné a daleko pokročilé v chybnosti není totiž nikterak příjemné, avšak někdy to je nutné. Když tedy, i ty máš tu myšlenku, pověz: tvrdíš, že se takovéto žádoucí zásady provádějí u vás a u Sparťanů více nežli u ostatních Hellénů?

Klein. Dozajista.

Ath. A co kdyby se takto prováděly i u ostatních? Neřekli bychom snad, že se provádějí krásněji, než jak se provádějí nyní?

Klein. To by byl asi veliký rozdíl, kdyby se prováděly tak jako u těchto zde a u nás a k tomu ještě tak, jak jsi ty právě řekl, že mají být.

Ath. Nuže tedy nyní se domluvme. Řekněte, zdali u vás ve veškerém vychování a musickém umění platí tyto zásady: nutíte básníky tvrdit, že dobrý muž, jsa rozumný a spravedlivý, je šťasten a blažen, ať je veliký a silný, nebo malý a slabý a ať má bohatství, nebo ne; pakli má bohatství větší než Kinyras a Midas,⁶⁵ avšak je nespravedlivý, že je ubohý a žije bídně. A neměl bych za hodna zmínky,^bb praví váš básník, jestliže mluví správně, a nic bych si nevážil muže, který by nebyl takový, že by všechno, co se nazývá krásným, konal a všeho takového by nabýval s pomocí spravedlnosti a, jsa spravedlivý, blízko nepřátel stál se zbraní vztaženou vpřed, kdežto kdyby byl nespravedlivý, ať se ani neodvažuje vidět krvavou řež, ani ať nepřemáhá v běhu thráckého Borea let, ani ať se mu nikdy nedostává žádné z takzvaných dobrých věcí. Neboť ty věci, které lidé nazývají dobry, nazývají se tak nesprávně. Říká se totiž, že největší dobro je býti zdráv, na druhém místě krása, na třetím bohatství, a tak se mluví o nesčíslných jiných dobrech; vždyť se k nim řadí i bystře vidět a slyšet a mít dobré smysly pro všechno, co na smyslovém vnímání závisí, k tomu mít neomezenou vládu a při ní si dělat, čehokoli se zachce, a vrchol vší blaženosti že jest, když by někdo po nejrychlejším dosažení všech těch statků byl nesmrtelný. Avšak vy a já tvrdíme, tuším, to, že všechny tyto věci jsou nejlepšími statky pro muže spravedlivé a zbožné, avšak pro nespravedlivé vesměs nejhoršími, počínajíc od zdraví; a tak i viděti a slyšeti a vnímati smysly a vůbec žíti zeje největším zlem pro toho, kdy by byl po všechen čas nesmrtelný a měl všechny ty tak řečené dobré statky kromě spravedlnosti a vší dobrosti; menším zlem by to pak bylo, jestliže by takový člověk byl na živu co nejkratší dobu. Tedy tyto věci, které já mluvím, budou, myslím, muset mluvit u vás básníci, když je k tomu přemluvíte nebo přinutíte, a ještě skládat příhodné k nim rytmy a harmonie a takto vychovávat naši mládež. Pravda? Vizte, já zřejmě tvrdím, že takzvaná zla jsou pro nespravedlivé dobry, pro spravedlivé zly, kdežto takzvaná dobra jsou pro dobré vskutku dobry,avšak pro zlé zly. Nuže opakuji svou otázku, zdali já i vy souhlasíme, či jak?

Klein. V něčem zdá se mi, jakžtakž, avšak v něčem naprosto ne.

Ath. Když tedy myslím člověka, který trvale má zdraví, bohatství a neomezenou vládu a ještě vám k tomu přidávám vynikající sílu a statečnost s nesmrtelností a že se mu jinak neděje nic z takzvaných zel, jenže má v sobě nespravedlnost a zpupnost – tu snad vás nepřesvědčuji, že člověk takto žijící není šťasten, nýbrž zřejmě ubohý?

Klein. Máš zcela pravdu.

Ath. Dobrá; co tedy máme dále říci? Člověk statečný, silný, krásný a bohatý a který po celý život dělá, cokoli mu je po chuti –nezdá se vám o něm, že je-li nespravedlivý a zpupný, že by nutně žil ošklivě? Či toto byste snad připustili, že ošklivě?

Klein. Ovšemže ano.

Ath. A což také, že zle?⁶⁷

Klein. To již ne stejnou měrou.

Ath. A což to, že také nepříjemně a sobě neprospěšně?

Klein. A jak bychom ještě připouštěli i to?

Ath. Jak? Podobá se, přátelé, že tak, jestliže by nám některý bůh dal takovou shodu, jako se nyní vespolek skoro rozcházíme. Mně totiž se jeví tyto závěry tak nutnými, že ani Kréta, milý Kleinio, není tak zřejmě ostrov. A kdybych byl zákonodárcem, pokoušel bych se nutit básníky i všechny lidi v obci, aby se vyjadřovali v tomto smyslu, a ukládal bych bezmála největší trest na to, jestliže by se někdo v zemi vyjádřil, že jsou někdy někteří lidé sice špatní, ale že příjemně žijí, nebo že jedny věci jsou výhodné a výnosné a jiné zase spravedlivější, a tak bych přemlouval své občany, aby mi mluvili i mnoho jiného jinak proti tomu, co nyní mluví, jak se podobá, Kréťané i Lakedaimoňané a jistě i ostatní lidé. Nuže, při Diovi a Apollónovi, pomysleme si, výborní mužové, že bychom se otázali právě těchto samých bohů, kteří vám dali zákony: „Je nejspravedlivější život také nejpříjemnější, či jsou jakési dva životy, z nichž jeden je nejpříjemnější a druhý nejspravedlivější?“ Tu kdyby řekli, že dva, snad bychom se jich zase

zeptali, ač kdybychom dávali správně otázky: „a které lidi je třeba pokládat za šťastnější, ty, kteří prožívají život nejspravedlivější, či ty, kteří nejpříjemnější?“ Tu kdyby řekli, že ty, kteří mají život nejpříjemnější, byla by jejich řeč podivná. Chci však, aby se něco takového mluvilo nikoli na vrub bohů, nýbrž raději na vrub otců a zákonodárců; dejme tomu, že mé dřívější otázky jsou dány otci a zákonodárci a ten že řekne, že kdo žije nejpříjemnějším životem, je nejšťastnější. Potom bych já řekl: „Otče, což sis nepřál, abych žil co nejšťastněji? Ale nikdy jsi nepřestával mě stále vybízet, abych žil co nejspravedlivěji.“ Nuže, kdo by se vyslovoval v tomto smyslu, ať zákonodárce, nebo otec, zdál by se, myslím, podivným a projevoval by nedostatek důsledného myšlení; kdyby však zase projevil své mínění, že nejspravedlivější život je nejšťastnější, ptal by se asi, myslím, každý posluchač, které to dobro a krásno v něm obsažené, silnější nad libost, zákon v něm chválí. Neboť kterého dobra se může dostávat spravedlivému, jež by bylo odloučeno od libosti? Hle, je snad sláva a chvála u lidí i u bohů věc sice dobrá a krásná, ale nepříjemná, kdežto zlá pověst naopak? Nikoli, řekneme, milý zákonodárce. Ale ani nikomu nekřivdit ani od nikoho netrpět křivdu – je snad to sice nepříjemné, avšak dobré nebo krásné, kdežto ty druhé věci jsou sice příjemné, avšak ošklivé a zlé?

Klein. A jak?

Ath. Tedy řeč, která neodlučuje od sebe příjemno i spravedlivo a dobro i krásno, je přesvědčivá, jestliže nic jiného, aspoň v tom směru, aby člověk chtěl žíti životem zbožným a spravedlivým, a tudíž pro zákonodárce je nejošklivější a nejnepřátelštější ze všech věcí ta, která popírá, že se to tak má; vždyť by se nikdo nechtěl dobrovolně dávat přemlouvat, aby dělal to, k čemu se nepřidružuje ve větší míře radost nežli strázeň. Vzdálenost od viděného předmětu způsobuje takřka všem, a zvláště dětem, mlhavost, avšak zákonodárce, myslím, postaví mínění na opačné místo⁶⁸ proti tomu, odejma tu mlhu, a bude takto nějak přesvědčovat zvyky, chválami i úvahami, že spravedlivé věci i nespravedlivé jsou nakresleny v hrubých obrysech, přičemž se nespravedlivé věci, opačně nežli spravedlivo,⁶⁹ jeví – dívá-li se na něčlověk ze stanoviska své vlastní nespravedlnosti a špatnosti – příjemnými, spravedlivé však nejnepříjemnějšími, kdežto ze stanoviska spravedlnosti každému se jeví všechno opačné vzhledem k obojímu.

Klein. Patrně.

Ath. A kterou pravdivost úsudku máme pokládat za platnější? Tu horší duše či tu duše lepší?

Klein. Nutně přece tu lepší duše.

Ath. Nutně tedy vychází, že nespravedlivý život je netoliko ošklivější a špatnější, nýbrž vpravdě i nepříjemnější nežli život spravedlivý a zbožný.

Klein. Tak se zdá, přátelé, podle nynější úvahy.

Ath. A i kdyby tomu tak nebylo, jak to nyní ukázala úvaha, zdalipak by byl i málo zdatný zákonodárce – kdyby se byl odhodlal za dobrým účelem mluvit k mladým lidem i nějakou jinou nepravdu –, zdalipak by byl někdy pronesl užitečnější nepravdu nežli tuto a účinněji působící, aby všichni konali všechno spravedlivé nikoli pod tlakem násilí, nýbrž dobrovolně?

Klein. Krásná věc je pravda, hoste, a trvalá; avšak podobá se, že není snadné o ní přesvědčovat.

Ath. Dobře; ovšem bájivé vypravování o muži ze Sidónu⁷⁰ se ukázalo snadno přesvědčivým, ač bylo tak nepodobno víře, i nesčíslně jiných.

Klein. Kterých?

Ath. Že když byly kdysi zasety zuby, že z nich vyrostli ozbrojenci. To přece je zákonodárci velkým důkazem, že cokoli by se kdo pokoušel vmlouvat duším mladých lidí, že jim to vmluví, takže on svým uvažováním nemusí vynalézat nic jiného, než co by jim měl vmluvit tak, aby způsobil obci největší dobro; avšak stran toho má vymýšlet všechny prostředky, jakým způsobem by celá taková společnost stále po celý život vyslovovala o těch věcech co nejvíce možná jedno a totéž, a to v písních, bájích i řečech. Jestliže však se vám zdá nějak jinak než takto, rád dopřeji, abyste proti tomu pronesli námitky.

Klein. Ne, zdá se mi, že by proti tomu ani jeden, ani druhý z nás nemohl pronést námitky.

Ath. Mým úkolem by tedy bylo pokračovat ve výkladu. Pravím, že všechny tři sbory mají jakoby zaříkáváním působit na mladé ještě a útlé duše dětí, mluvíce jim všechny krásné věci, které jsme již probrali a ještě bychom mohli probrat; hlavní pak myšlenka při tom budiž toto: jestliže budeme tvrdit, že týž život je od bohů nazýván nejpříjemnějším i nejlepším, budeme mluvit zcela pravdu a zároveň spíše přesvědčíme ty, které je třeba přesvědčovat, než kdybychom se ve své řeči vyslovovali nějak jinak.

Klein. Musíme připustit, co pravíš.

Ath. Nejprve tedy by nejsprávněji vystupoval chlapecký sbor Mús,⁷¹ aby první veřejně zpíval takové věci ve vší vážnosti a celé obci, na druhém místě pak sbor mladých mužů až do třiceti let, vzývaje Paiana⁷² za svědka pravdy těch slov a modle se k němu, aby byl mládeži milostiv a zároveň ji přesvědčoval. Pak mají zpívat ještě i třetí, kteří jsou ve věku nad třicet let až do šedesáti, kdežto nad ten věk – ti již nejsou schopni nést námahu zpěvu –mají být ponecháni, aby vypravovali o lidech týchž krásných povah řečí vnuknutou od bohů.

Klein. Které to míníš, hoste, ty třetí sbory? Nerozumíme totiž dosti jasně, co chceš o nich říci.

Ath. Hle, to jsou právě ty, pro které byla pronesena většina dřívějších řečí.

Klein. Ještě jsme nepochopili; pokus se to povědět ještě jasněji.

Ath. Jestliže se pamatujeme, řekli jsme na začátku svých řečí, že přirozenost všech mladých tvorů, jsouc ohnivá, není s to zachovávat klid ani tělem, ani hlasem, nýbrž stále se beze všeho řádu ozývá a skáče, a citu pro řád v tomto obojím že není účasten žádný z ostatních živoků, jediná přirozenost člověka že jej má; řád pohybu že má jméno rytmus, řád zvuku, když se spojují vysoké tóny a hluboké, že se jmenuje harmonie a obojí dohromady zeje nazváno tanec. Pak jsme pravili, že bozi, litujíce nás, dali nám za společníky a vůdce sboru Apollóna a Músy ajako třetího, jestliže se pamatujeme, Dionysa.

Klein. Jak bychom se nepamatovali?

Ath. Nuže o sboru Ápollónově a Mús bylo již promluveno, třetí pak a poslední sbor je nutno nazývat Dionysovým.Klein. Jak to? Mluv! Vždyť to by byl velmi podivný Dionysův sbor starších mužů – zaslechne-li se o něm tak znenadání –jestliže na počest tohoto boha budou zpívat a tančit muži nad třicet, ano i padesát let až do šedesáti.

Ath. Ovšem, máš zcela pravdu. Vskutku pak je vzhledem k tomu třeba úvahy, jak by tato věc, jsouc takto prováděna, nabývala smyslu.

Klein. Jistě.

Ath. Nuže, je mezi námi shoda o tom, co bylo řečeno dříve?

Klein. O čem to?

Ath. Že má každý dospělý i chlapec, svobodný i otrok, žena i muž, nikdy neustávaje, sám na sebe působit – i celá obec na celou obec – těmi zaříkáními, která jsme probrali, tak nebo onak vždy obměňovanými a vším způsobem si udržujícími rozmanitost, tak aby zpěváci cítili jakýsi hlad po těch písních a měli z nich požitek.

Klein. Jak by se mohlo nesouhlasit, že se to má tak dělat?

Ath. Nuže, kde by nám měla zpívat ta nejlepší část obce, která je svým věkem a zároveň také rozumem ze všech občanů nejpřesvědčivější, aby zpívala nejkrásněji a tak způsobovala největší dobra? Či snad zcela nerozumně pustíme ze zřetele tu složku, která by byla nejzávažnější pro nejkrásnější a nejprospěšnější zpěvy?

Klein. Ne, není možné ji vynechávat, jak ukazují nynější slova.

Ath. Nuže, jak by to bylo slušné? Vizte, zdali takto.

Klein. Jak to?

Ath. Asi každý, když přichází do staršího věku, bývá vzhledem ke zpěvu pln rozpaků, s menší radostí to dělá, a když je k tomu nucen, spíše se stydí, a to tím více, čím je starší a rozumnější. Není tomu tak?

Klein. Ano, tak.

Ath. Jistě ještě více by se styděl zpříma stát a zpívat v divadle a všelikým lidem. A zejména kdyby byli takoví muži donucováni zpívat v cvičenecké kázni, vyhublí a hladoví, jako sbory, které závodí o vítězství, není-li pravda, že by zpívali docela bez chuti a ostýchavě a že by to provozovali neochotně?

Klein. Věru, je zcela nutné, co pravíš.

Ath. Jak je tedy povzbudíme, aby byli ochotni k zpěvům? Bezpochyby ustanovíme zákonem nejprve, aby chlapci až do osmnácti let vůbec neokoušeli vína, poučujíce, že se nemá zavádět do těla a duše oheň k ohni, dříve než se člověk obrátí k podnikání námah, s opatrným zřením na prudký stav mladých lidí; potom, až do třiceti let, aby sice okoušeli mírné dávky vína, ale opíjení a velikého pití aby se mladý muž vůbec zdržoval; když pak vstupuje do čtyřicítky, aby po pěkném pochutnání při společných obědech vzýval i ostatní bohy a také zval i Dionysa k pobožnosti a zároveň i zábavě starších mužů, že daroval lidem víno jako pomocný lék proti mrzuté přísnosti stáří, takže mládneme a povaha duše zapomínáním na nevrlost z tvrdší se stává měkčí, jako se stává železo vložené do ohně, a takto tvárnější. Zdalipak by každý nebyl ochoten, když by byl nejprve uveden do takové nálady, s větší horlivostí a s menším ostychem zpívat, a jak jsme několikrát řekli, provádět zaříkávání, ne před mnoha lidmi, nýbrž v nevelké společnosti, a ne před cizími, nýbrž mezi svými?

Klein. Ba velice.

Ath. Tedy k přivádění jich, aby se nám účastnili zpěvu, nebyl by tento způsob tak zcela neslušný.

Klein. Nikterak.

Ath. A jaký budou ti muži vydávat hlas a zpěv? Či je patrno, že to musí být nějaký musický projev, který by jim slušel?

Klein. Jak by ne?

Ath. Nuže, který by slušel božským mužům? Snad sborový zpěv?

Klein. My aspoň, hoste, a tito zde bychom dovedli jiný zpěv, než který jsme se naučili zpívat ve sborech a kterému jsme uvykli.

Ath. Pochopitelně; vždyť jste vskutku zůstali bez dosažení nejkrásnějšího zpěvu. Neboť máte ústavu jako vojenský tábor, a ne jako lidé bydlící v městech, a svou mládež chováte jako hříbata hromadně se pasoucí v stádu;⁷³ nestane se, že by někdo z vás vzal toho svého koníka, odtrhl ho, tuze divočícího a vzdorujícího, od jeho spolu se pasoucích se druhů, ustanovil k němu soukromě štolbu a vychovával ho hřebelcováním a kroceníma dělal všechno příslušné pro jeho pěstování, aby byl netoliko dobrým vojákem, nýbrž mužem schopným spravovat obec a města; o takovém jsme na počátku řekli, že je lepším bojovníkem nad bojovníky Tyrtaiovy, neboť má v úctě statečnost jako čtvrtý, a ne jako první statek dobrosti, a to vždy a všude, pro soukromníky i pro veškerou obec.

Klein. Zase jakýmsi způsobem, hoste, zlehčuješ naše zákonodárce.

Ath. Jestliže to dělám, milý příteli, nedělám to záměrně; ale ubírejme se, prosím, tam, kam nás unáší rozprava. Jestliže totiž máme nějaké musické umění krásnější nad umění sborů a nad to, které je v obecných divadlech, pokoušejme se je odevzdat těm, o kterých tvrdíme, že se za ono stydí, avšak hledí se účastnit tohoto, které je nejkrásnější.

Klein. Ovšemže.

Ath. Není-li pravda, že všechny věci, které spolu doprovázejí jistý vděk, musí mít především tu vlastnost, že je u každé z nich nejvážnější věcí buď právě tento činitel samojediný nebo nějaká správnost nebo za třetí prospěch? Tak například pravím, že jídlo a pití a vůbec veškeré požívání potravy je doprovázeno vděkem, který bychom nazvali libostí; co pak se týče správnosti a prospěšnosti, že co z podávaných pokrmů a nápojů pokládáme v každém jednotlivém případě za zdravé, právě to že je v nich i nejsprávnější.

Klein. Ovšemže ano.

Ath. Dále také k poznání že se druží jistý vděk, libost, avšak jeho správnost a prospěšnost a to, že se děje dobře a krásně, to že způsobuje pravda.

Klein. Je tomu tak.

Ath. A což všechna umění, která jsou zobrazovací vytvářením podobnosti? Jestliže se jim to daří, zdalipak by nebylo zcela spravedlivo nazývat to, že přitom vznikává jako průvodní jev libost, vděkem?

Klein. Ano.

Ath. Avšak co se týče správnosti takových výtvorů, tuto by asi způsobovala, obecně řečeno, spíše stejnost velikosti a jakosti, a ne libost.

Klein. Dobře.

Ath. Podle libosti, není-li pravda, by se tedy správně posuzovalo jediné to, co neuskutečňuje ani nějaký prospěch, ani pravdu, ani podobnost a zase ani ne škodu, nýbrž co by vznikalo právě jen za účelem toho jevu, který bývá u ostatních účinků jevem průvodním, totiž vděku; ten účinek bychom tedy nejlépe pojmenovali libostí, kdykoli se k němu nedruží žádný z těch jiných.

Klein. Míníš toliko neškodnou libost,

Ath. Ano, a také pravím, že ta je zároveň hrou, a to tehdy, kdykoli nezpůsobuje žádnou škodu, která by stála za vážný zájem nebo za řeč, ani žádný takový prospěch.

Klein. Máš zcela pravdu.

Ath. Zdalipak bychom nevyvozovali z toho, co bylo nyní řečeno, že pokud jde o všechno napodobování,⁷⁴ nikterak nepřísluší je posuzovat podle libosti a nepravdivého mínění, nýbrž zcela rozhodně podle pravdy a podle ničeho jiného na světě? To se týká i veškeré stejnosti; neboť stejné není stejné ani úměrné vůbec úměrné podle toho, jestliže se tak někomu zdá nebo někdo si v něčem libuje.⁷⁵

Klein. To rozhodně.

Ath. Veškeré musické umění je umění zobrazovací a napodobovací, že ano?

Klein. Zajisté.

Ath. Tedy kdykoli někdo tvrdí, že se musické umění posuzuje podle libosti, nikterak nelze přijímat tuto řeč a nikterak nelze vyhledávat toto umění jako vážné, jestliže se snad někde vyskytuje, nýbrž ono, které má podobnost se vzorem krásna.

Klein. Úplná pravda.

Ath. Tak tedy i tito, kteří vyhledávají nejkrásnější zpěv a nejkrásnější musické umění, mají hledat, jak se podobá, ne to, které je líbivé, nýbrž které je správné; vždyť správnost napodobování byla podle našeho soudu v tom, jestliže je napodobená věc představována ve své pravé velikosti i jakosti.Klein. Jak by ne?

Ath. V tom by věru každý souhlasil o musickém umění, že všechny jeho výtvory jsou napodobování a zobrazování; a nesouhlasili by snad v tom všichni skladatelé i posluchači i účinkující?

Klein. Ba velmi.

Ath. Tedy při každém uměleckém výtvoru, jak se podobá, musí ten, kdo hodlá v něm nechybit, znát, co to jest; neboť kdyby nepoznával jeho smysl, co ten výtvor asi chce a čeho asi je vskutku obrazem, sotva rozpozná správnost nebo chybnost jeho záměru.

Klein. Sotva; jak by ne?

Ath. Kdo však nezná, co je vytvořeno správně, zdalipak by byl někdy schopen rozpoznat, co je vytvořeno dobře a co špatně? Mluvím ne zrovna jasně, ale snad by se to dalo říci jasněji takto.

Klein. Jak?

Ath. Jistě jsou nesčíslná vyobrazení, která působí na náš zrak.

Klein. Ano.

Ath. Nuže, což kdyby někdo i při těchto neznal, co je každé z napodobených těl? Zdalipak by poznal, co v nich je uděláno správně? Myslím něco takového, jako zdali má rozměry a polohy jednotlivých částí těla vzhledem k tomu, jak jsou veliké a které složky vedle kterých dostaly náležité místo – a ještě také barvy a tvary –, či je všechno to uděláno bez ladu a skladu. Zdá se ti snad, že by to někdy někdo rozeznal, když by naprosto nevěděl, co je ten napodobený živok?⁷⁶

Klein. A jak také?

Ath. Co však kdybychom poznávali, že to, co je namalováno nebo plasticky vytvořeno, je člověk, a že dostal od umění všechny své údy a zároveň i barvy a tvary? Zdalipak z toho již nutně následuje, že ten, kdo poznal toto, pohotově poznává i ono, zdali je ten obraz krásný, nebo v čem asi se mu nedostává krásy?

Klein. Pak bychom věru takřka všichni, hoste, poznávali krásu živoků.

Ath. Velmi správně díš. Není-li tedy pravda, že při každém obraze, i v malířství i v musickém umění a všude, musí ten, kdo chce být rozumným posuzovatelem, mít jasny tyto tři věci; předně

znát, co je vyobrazeno, dále, jak správně, a dále za třetí, jak dobře je udělán kterýkoli z obrazů co do slov, nápěvů a rytmů?

Klein. Aspoň se tak podobá.

Ath. Neztrácejme tedy chuť vykládat o musickém umění, po které stránce to je nesnadná věc; když se totiž o něm mluví s větším zájmem než o ostatních druzích zobrazování, jistě vyžaduje ze všech těch druhů největší obezřelosti. Neboť kdyby někdo pochybil, trpěl by velikou škodu, protože by si obliboval špatné mravní vlastnosti, a také to je velmi nesnadné zpozorovat, poněvadž naši skladatelé jsou horší tvůrcové než Músy samy. Vždyť ony by nikdy neudělaly tak velikou chybu, že by zbásnily slova mužů a daly jim barvu a nápěv žen, nebo že by zase složily nápěv a taneční útvary lidí svobodných a připojovaly k nim rytmy otroků a lidí nesvobodných, ani zase že by k ušlechtilému podkladu rytmů a útvarů dali nápěv nebo slovo těm rytmům odporující; mimo to nikdy by nesložily v jednu a touž skladbu hlasy zvířat a lidí a nástrojů a všechny možné hřmoty, tvrdíce, že napodobují jednu určitou věc. Avšak lidští skladatelé, když takové věci silně vplétají a nesmyslně míchají dohromady, zavdávají příčinu k smíchu všem těm lidem, o kterých praví Orfeus, že dosáhli rozkvětu vkusu.⁷⁷ Neboť ti vidí, jak se to všechno míchá, a skladatelé k tomu ještě vláčejí rytmus a taneční útvary bez nápěvu, skládajíce holá slova do meter, a naopak zase skládají nápěv a rytmus beze slov, užívajíce přitom holé hry na kitharu a na píšťalu, přičemž je ovšem velmi těžko poznávat, co značí rytmus a harmonie vznikající beze slova a kterému z hodnotných vzorů se podobá; ale nutně se dospěje k úsudku, že všechno takové je plno veliké hrubosti, všechno, cokoli si příliš libuje v rychlosti i v hladkosti rytmu a zvířeckém hlasu, takže užívá hry na píšťalu a na kitharu bez doprovodu tance a zpěvu, avšak z užívání obojího samého o sobě vzniká cosi naprosto nemúsického a pouhé kejklířství. Tolik pro výklad této věci; avšak my neuvažujeme, jak ti z nás, kteří jsou již třicátníci a kterým je něco přes padesát, nemají užívat daru Mús, nýbrž jak ho mají užívat. Tu podle mého zdání úsudek z toho vycházející nám již naznačuje, že všichni padesátníci, kterým náleží zpívat, mají být lépe vzděláni, než jak vyžaduje obyčejnéumění sborové. Je jim totiž nezbytné, aby měli dobrý smysl pro rytmy a harmonie a jejich znalost; či jak někdo pozná správnost nápěvů, kterému z nich náležela nebo nenáležela stupnice dórská,⁷⁸ a rytmu, který k němu skladatel připojil, zdali to učinil správně, či ne?

Klein. Zřejmo, že nijak.

Ath. Ano, vždyť je k smíchu obecný dav lidí, když si myslí, že dostatečně rozumějí, co je harmonické a rytmické a co ne, všichni ti, kteří jsou vycepováni, aby zpívali k píšťale⁷⁹ a kráčeli v rytmu, avšak neuvědomují si, že dělají ty věci bez znalosti každé jednotlivé z nich. Nepochybně však každá píseň, která má náležité prvky, je správná, má-li však nenáležité, pochybená.

Klein. Zcela nutně.

Ath. Nuže co ten, kdo vůbec ani neví, co je píseň? Zdalipak, jak jsme řekli, někdy při některé pozná, že je to správně?

Klein. A jak by to bylo možné?

Ath. Nyní tedy zase nalézáme, jak se podobá, to, že našim zpěvákům, které nyní vyzýváme a s jejich vůlí jaksi nutíme, aby zpívali, je přímo nutné, aby byli tak dalece vzděláni, že by byl každý schopen sledovat chod rytmů a tóny nápěvů, tak aby majíce oči otevřeny pro harmonie a rytmy byli s to vybírat si skladby náležité, které mužůmtoho věku a takových vlastností sluší zpívat, a takto je i zpívali, a zpívajíce aby měli i sami pro tu chvíli požitek z neškodných libostí a také mladším se stávali vůdci náležité záliby v dobrých mravech. Když by byli tak dalece vzděláni, měli by pohotově důkladnější vzdělání než to, které hledí k obecnému lidu, i než je vzdělání samých skladatelů. Neboť skladatel nijak nemusí znát to třetí, zdali je napodobovaná věc krásná či nekrásná, kdežto znalost harmonie a rytmu je mu přímo nutná; avšak oněm je nutné znát všechny ty tři věci, aby jim byl možný výběr nejkrásnějšího i toho druhého,⁸⁰ sice by nikdy nebyli náležitě schopni kouzlem umění obracet mladé lidi k dobrosti. A co si naše rozprava na začátku umínila, totiž dokázat, že naše hájení Dionysova sboru bylo dobré, to podle možnosti řekla; teď uvažujme, zdali to tak dopadlo. Taková společnost se patrně postupem

pití nutně stává čím dále rušnější, což, jak jsme na začátku předpokládali, nutně nastává u toho, o čem je nyní řeč.

Klein. To je nutné.

Ath. Každý se v takovém stavu s pocitem lehkosti nadnáší vzhůru, v srdci má radost a naplňuje se volností slova i neposloucháním druhých, myslí, že je způsobilým vládcem sám nad sebou i nad ostatními.

Klein. To jistě.

Ath. Neřekli jsme snad, že když se to stává, duše pijáků se jako nějaké železo rozžhavují, měknou a mládnou, takže se stávají poddajnými tomu, kdo je může a umí vychovávat a utvářet, jako když byly mladé? A že tím utvařovatelem je zase tatáž osoba jako tehdy, dobrý zákonodárce, od něhož musí být dávány zákony o pitkách, dovedoucí působit, aby ten, kdo se stává sebevědomým, smělým a nadmíru neostýchavým a nechce se podrobovat pořádku a náležitému střídání ticha a řeči a pití a zpěvu, aby ten byl ochoten dělat všechno tomuto opačné? Ty zákony aby byly schopny s pomocí práva vysílat do boje proti nastupující nekrásné smělosti nejkrásnější bázeň, božskou bázeň, kterou jsme pojmenovali stud a ostych?

Klein. Jest tomu tak.

Ath. Těmto zákonům mají být pak strážci a spolupracovníky klidní a střízliví vůdcové nestřízlivých,⁸¹ bez nichž je boj s opilostí hroznější než s nepřáteli pod neklidnými veliteli, a kdo zase není schopen chtít poslouchat těchto a náčelníků Dionysových, mužů starších nad šedesát let, má tržiti stejnou a ještě větší hanbu než ten, kdo neposlouchá velitelů Areových.

Klein. Správně.

Ath. Nuže, kdyby bylo takové pití a taková zábava, jistě by se takoví spolupijáci rozcházeli získavše prospěch a jsouce si ve spolek více přáteli než dříve, a ne jako nyní v nepřátelství, protože celou svou schůzku strávili podle zákonů a ,v podřízenosti, když střízliví náčelníci Vedli nestřízlivé.

Klein. Správně, ovšem jen kdyby byla taková, o jaké nyní mluvíš.Ath. Nepronášejme již tedy tak naprosto onen hanlivý úsudek o Dionysově daru,⁸² zeje špatný a nehoden, aby se připouštěl do obce. Věru by se o něm mohlo povědět ještě více; ale o tom největším dobru, které dává, bych se ostýchal mluvit na veřejnosti, protože když se o něm učiní zmínka, lidé je špatně pochopí a špatně mu porozumějí.

Klein. Které to je?

Ath. Mezi lidmi je jaksi pod povrchem rozšířeno jisté vyprávění a zároveň i víra, že prý ten bůh byl od své macechy Héry⁸³ zbaven zdravého rozumu, začež vrhá lidi do bakchického vytržení a do všech těch šílených rejů, aby se pomstil; proto nám dal také víno právě k tomu účelu. Já ponechávám takové řeči těm, kdo se domnívají, že je bezpečno takto mluvit o bozích, tolik však vím, že se žádný život nikdy nerodí s tím a tak velkým rozumem, jaký mu přísluší mít, když dospěje; a tak v té době, když ještě nenabyl vlastní rozumnosti, docela šílí a nezřízeně křičí, a jakmile se postaví na nohy, tu zase nezřízeně skáče. Vzpomeňme si, že jsme řekli, že toto jsou počátky musického a gymnastického umění.

Klein. Pamatujeme se, jak by ne?

Ath. Také snad, že jsme řekli, že tento počátek vštípil nám lidem smysl pro rytmus a harmonii a že původci těch věcí jsou Apollón, Músy a Dionysos?⁸⁴

Klein. Ano, jak by ne?

Ath. A také, jak se podobá, i co se týče vína, tvrdí řeč ostatních lidí, že je dáno za účelem pomsty na lidech, abychom zešíleli; avšak řeč, kterou my nyní mluvíme, tvrdí, že je dáno k opačnému účelu, jako lék, aby duše nabývala studu a tělo zdraví a síly.

Klein. Velmi dobře jsi připomněl, hoste, obsah té řeči.

Ath. A tak by tedy byla probrána polovice sborového umění; druhou polovici pak podle toho, jak se uzdá, buď provedeme, nebo snad vynecháme.

Klein. Jakou to myslíš a jak je obě rozděluješ?

Ath. Sborové umění jako celek znamenalo nám, pokud vím, celé vychování, jedna pak jeho část, týkající se hlasu, byly rytmy a harmonie.

Klein. Ano.

Ath. Avšak část týkající se pohybu těla má, jak jsme viděli, rytmus společný s pohybem hlasu, kdežto tvar má svůj zvláštní. Tam u oné části je pohyb hlasu nápěv.

Klein. Úplná pravda.

Ath. Nuže, úkony hlasu, jdoucí až po výchovu duše k dobrosti, pojmenovali jsme v jistém smyslu musickým uměním.

Klein. A to správně.

Ath. Avšak co se týče tělesných úkonů, které jsme nazvali, pokud jde o hru, tancem, tu jestliže se takový pohyb děje až po dobrost těla, nazvěme odborné vedení k takovému jeho stavu gymnastikou.

Klein. Zcela správně.

Ath. Pokud jde o musické umění, co jsme prve o něm řekli, že jím je probrána a dokončena asi polovice umění sborového, platí to o něm i nyní; avšak stran té druhé polovice, máme o ní mluvit, či jak a kterým způsobem to udělat?

Klein. Vzácný příteli, když rozmlouváš s Kréťany a Lakedaimoňany a o musickém umění jsme již vyložili, kdežto výklad o gymnastice nám chybí, co myslíš, že ti asi jeden nebo druhý z nás odpoví na tuto otázku?

Ath. Já bych skoro řekl, že jsi touto otázkou zřejmě vyslovil svou odpověď, a rozumím, že ta otázka značí nyní, jak jsem řekl, odpověď a ještě k tomu vyzvání, provést výklad o gymnastice až do konce.

Klein. Velmi dobře jsi to pochopil, a tedy tak dělej.

Ath. Musím to udělat; však ani není příliš těžké promluvit o věcech vám oběma známých. Máte totiž v tomto umění mnohem více zkušenosti než v onom.

Klein. Patrně máš pravdu.

Ath. Nuže tedy, počátkem této hry je, že každý živok je podle své přirozenosti zvyklý skákat; avšak lidský živok, jak jsme řekli, nabyv smyslu pro rytmus, zplodil a zrodil tanec, a když nápěv připomíná a budí rytmus, to obojí, vespolek se spojivši, zrodilo sborové umění a hru.

Klein. Zcela pravda.Ath. A jednu část toho jsme patrně již probrali, druhou pak se pokusíme probrat hned po ní.

Klein. Ovšemže ano.

Ath. Tedy nejprve dovršme výklad o užívání pití vína, zdá-li se tak i vám oběma.

Klein. Jaké to a které dovršení myslíš?

Ath. Jestliže bude některá obec užívat úkonu nyní řečeného za vlivu zákonů a řádu, jako by to byla vážná věc, v přesvědčení, že provádí cvičení za účelem rozumnosti, a jestliže se právě tak a z téhož důvodu nebude zdržovat také ostatních požitků, nastrojujíc je za účelem vlády nad nimi, má se tím způsobem užívat všech těchto věcí. Pakli však bude toho užívat jako zábavy a pít bude dovoleno každému, kdo chce, a to kdykoli bude chtít a s kýmkoli bude chtít a ve spojení s kterýmikoli jinými úkony, nebyl bych pro to, aby tato obec nebo tento muž někdy užíval pití vína, nýbrž šel bych ještě dále, než je zvyk u Kréťanů a Lakedaimoňanů, a přidal bych se k zákonu Kartagiňanů,⁸⁵ že nikdy nikdo nemá okoušet tohoto nápoje za válečné výpravy, nýbrž má po všechen ten čas pít vodu, a v obci že ho nemá nikdy okoušet ani otrokyně ani otrok ani úředníci v tom roce, v kterém úřadují, dále že vůbec nemají okoušet vína ani kormidelníci ani soudcové, když jsou ve službě, ani kdo jde radit do nějaké důležité poradní schůze, a vůbec nikdo za dne, leda pro cvičení těla nebo v nemocech, a dále ani v noci, kdykoli muž nebo žena zamýšlejí plodit děti. A bylo by možné uvést i jiné velmi četné případy, kdy lidé, mající rozum a správný zákon, nemají pít víno; takže by podle této zásady žádné obci nebylo potřebí ani mnoha vinic, a při úpravě ostatních zemědělských podniků i veškerého způsobu života provádělo by se to, co souvisí s vínem, asi ze všeho v nejmenší míře a nejskrovněji. To nám budiž, přátelé, jestliže souhlasíte, dovršení výkladu proneseného o víně.

Klein. Dobře a souhlasíme.

Kniha třetí

Ath. Nuže tedy, to se má tak; avšak co máme pokládat za počátek obcí, řídících se ústavou? Nebylo by možno jej nejsnáze a nejlépe uvidět z tohoto hlediska?

Klein. Z kterého?

Ath. Z toho, z kterého je třeba pokaždé pozorovat i vývoj obcí, směřující střídavě k dobrosti a k špatnosti.

Klein. Odkud to myslíš?

Ath. Domnívám se, že z hlediska délky a neomezenosti času i převratů v něm se dějících.

Klein. Jak to myslíš?

Ath. Hleď, zdá se ti, že bys někdy myšlením pojal množství času, které uplynulo od té doby, co jsou obce a lidé žijí občanským životem?

Klein. Ne, to není nikterak snadné.

Ath. Avšak tolik je možno pochopit, že by to bylo něco nesmírného a nevypočitatelného?

Klein. To ovšem ano.

Ath. Nuže, zdalipak v tomto čase nevzniklo tisíce a tisíce obcí a poměrně k tomu ne menší množství jich zašlo? A dále, nevystřídaly všude mnohokrát všechny druhy ústav? A nestaly se hned z menších většími, hned zase z větších menšími a horšími z lepších a lepšími z horších?

Klein. Nutně.

Ath. Tedy zjistěme, jestliže bychom mohli, příčinu těch převratů; neboť snad by nám asi ukázala první vznik a přechod ústav jedné v druhou.

Klein. Dobře díš a musíme vynaložit snahu: ty, abys vyložil, co o těch věcech smýšlíš, a my, abychom tě sledovali.

Ath. Nuže, nezdá se vám, že mají v sobě jakousi pravdu ty starodávné pověsti?

Klein. Jaké to? Ath. To, že se udály mnohé záhuby lidí potopami, mory a mnohými jinými pohromami, při kterých zůstával naživu jen malý zbytek lidského pokolení.

Klein. Ovšem, všechno takové je pro každého věrojatné.

Ath. Nuže tedy pomysleme si jednu takovou z těch mnoha záhub, která kdysi nastala potopou.

Klein. Co máme o ní uvážit?

Ath. Že ti, kteří tehdy unikli záhubě, byli asi nějací horští pastýři, kdesi na vrcholcích zachráněné malé uhlíčky lidského pokolení.⁸⁶

Klein. Zřejmě.

Ath. A tu je nutno soudit, že takoví lidé jsou neznalí jak ostatních umění, tak zejména i prostředků, kterých užívají mezi sebou lidé v městech k zištným a řevnivým účelům, a všech jiných zlých činů, které na sebe vespolek vymýšlejí.

Klein. Aspoň to je pravděpodobné.

Ath. Máme mít za to, že obce ležící na rovinách a u moře byly v tehdejší době nadobro ničeny?

Klein. Ano.

Ath. Neřekneme snad, že přicházely nazmar všechny nástroje, a jestliže tu byl nějaký důležitý vynález, související s uměním nebo s řízením jejich obce nebo i s některou jinou znalostí, že všechno to v tehdejší době mizelo? Neboť, milý příteli, kdyby tyto věci trvaly po všechen čas tak, jak jsou nyní zařízeny, jakým způsobem by se kdy vynalézalo cokoli nového?

Klein. To by znamenalo, že ty vynálezy byly po myriády miriad let tehdejším lidem skryty, avšak že je tomu tisíce nebo dvakrát tolik let od doby, co se objevily, jedny Daidalovi, jiné Orfeovi, jiné Palamédovi, vynálezy v oboru hudby Marsyovi a Olympovi, ve hře na lyru Amfionovi a četné jiné jiným, vynálezy učiněné takřka včera a předevčírem.⁸⁷

Ath. To je velmi pěkné, Kleinio, že jsi vynechal svého přítele, který žil jakoby včera.

Klein. Myslíš snad Epimenida?⁸⁸

Ath. Ano, toho; neboť on vám, příteli, daleko předstihl ty všechny svým vynálezem, který sice slovem už dávno věštil Hésiodos,⁸⁹ avšak skutkem jej provedl on, jak vy vyprávíte. Klein. Ano, vypravujeme.

Ath. Snad si tedy máme myslet, že se lidské věci tehdy, když nastala ta zkáza, měly takto: že byla jakási nesmírná, strašná pustota, velmi veliké množství půdy, při zániku ostatních zvířat nějaký skot, a jestliže někde zbylo nějaké plémě koz, bylo tehdy zpočátku i toho poskrovnu pro pastevce, aby se uživili. Klein. Zajisté.

Ath. Co však se týče obce a ústavy a zákonodárství, kteréžto věci jsou nám nyní předmětem naší řeči, můžeme si snad myslet, že po nich zbyla, abych tak řekl, vůbec třeba jen památka? Klein. Nikterak.

Ath. Vznikla nám snad přímo z onoho takového stavu všechna nynější vzdělanost, obce, ústavy, umění i zákony a také hojná špatnost i hojná dobrost? Klein. Jak to myslíš?

Ath. Domníváme se snad, můj milý, že tehdejší lidé při své neznalosti mnoha krásných věcí městského života a také mnoha opačných, byli na vrcholu dobrosti nebo špatnosti? Klein. Dobře jsi řekl a chápeme, co myslíš. Ath. Jistě to tedy bylo postupem času a rozmnožením lidského pokolení, že všechno pokročilo do toho stavu, v kterém je svět nyní?

Klein. Zcela správně.

Ath. A to, jak se podobá pravdě, nikoli náhle, nýbrž pomalu ve velmi dlouhé době.

Klein. Ba věru, sluší se tak soudit.

Ath. Ano, vždyť, myslím, všichni měli ještě čerstvý strach sestupovat z výšin na roviny. Klein. Jak by ne?

Ath. Není-li pravda, že se pro malý počet lidí, jaký byl v tehdejších časech, rádi vídali, avšak dopravní prostředky, na kterých by byli mohli tehdy k sobě navzájem jezdit po zemi nebo po moři, spolu s řemeslnými dovednostmi takřka skoro všechny byly pryč? Stýkati se vespolek nebylo tedy, myslím, dobře možné, neboť železo a měď a všechny kovy se v nánosu ztratily, takže bylo svrchovaně těžko takové věci dobývat, a také dříví měli poskrovnu; neboť i jestliže se snad uchoval v horách nějaký nástroj, ty se brzy opotřebovaly a vymizely, jiné však nemohly vzniknout, dokud zase mezi lidi nepřišlo kovodělné umění.

Klein. Jak by také?

Ath. O kolik asi pokolení později se to tak stalo?

Klein. Zřejmo, že o velmi mnoho.

Ath. Jistě tedy i všechna umění, která potřebují železa a mědi a všech takových látek, byla tehdy po touž a ještě delší dobu asi zaniklá, že ano?

Klein. Zajisté.

Ath. A tak v tehdejším čase z mnoha příčin vymizely i rozbroj

i válka.

Klein. Jak?

Ath. Zaprvé se měli pro svou osamělost vespolek rádi a přátelsky se k sobě chovali, dále nebylo mezi nimi bojů o výživu. Neboť nebylo nouze o dobytek – leda snad na počátku pro některé –z něhož ovšem většinou žili v tehdejší době; mléka a masa jistě nijak neměli nedostatek a k tomu ještě lovem si opatřovali potravu ne špatnou ani skrovnou. Dále také měli dostatek oděvu a pokrývek i příbytků a nádobí ohňového i neohňového; vždyť hlinařská a tkací řemesla nepotřebují železa a bůh dal, aby tato dvě řemesla opatřovala lidem všechny tyto věci tak, aby lidské pokolení mělo zrod a vývoj, kdykoli by lidé přišli do takové tísně. Za takových okolností tedy nebyli právě chudi, ani je chudoba nedonucovala, aby se mezi sebou dostávali do sporů; boháči pak by se lidé nikdy nebyli stali, kdyby byli bez zlata a bez stříbra, jak tomu bylo právě tehdy u nich. A v které společnosti nesídlí ani bohatství, ani chudoba, v té by se jistě vyvíjely nejušlechtilejší mravy; neboť tam nevzniká ani zpupnost ani nespravedlnost ani řevnění ani závist. Byli tedy dobří z těchto důvodů i pro takzvanou prostomyslnost; neboť co slyšeli nazývat krásným a co ošklivým, to při své prostomyslnosti pokládali za naprostou pravdu a věřili tomu. Nebylo totiž nikoho, kdo by byl pro svou moudrost dovedl hledat v tom

nepravdu, jako se to dělá nyní, nýbrž pokládali za pravdu, co se říkalo o bozích a lidech, a podle toho žili; proto byli veskrze takoví, jakjsme je my právě vylíčili.

Klein. Mně a tuhle příteli se jistě souhlasně zdá, že to tak bylo.

Ath. Řekněme tedy, že tímto způsobem prožila život četná pokolení. Tehdejší lidé patrně byli proti lidem před potopou a proti nynějším sice méně umělí a méně vzdělaní – jak v ostatních uměních, tak zvláště v uměních válečnických, která se nyní provozují na suchu i která na moři, i v těch, která se vyskytují jedině právě v obci, tak řečené soudy a rozbroje, jež mají vymyšleny všeliké prostředky, v slovech i činech, k tomu, aby si lidé vespolek činili zlo a křivdy – ale byli dobromyslnější a statečnější a zároveň i rozumnější a ve všem spravedlivější. Příčinu těchto vlastností jsme již vyložili

Klein. Správně mluvíš.

Ath. To, co jsme řekli, a také všechno, co z toho ještě vychází, mějž ten účel, abychom uvážili, jakou asi měli tehdejší lidé potřebu zákonů a jakého měli zákonodárce.

Klein. A dobře jsi to rekl.

Ath. Snad tedy ani nepotřebovali oni zákonodárců a něco takového v těch časech ještě ani nebylo v obyčeji? Vždyť lidé žijící v této části mezipotopního období ještě nemají písma, nýbrž řídí se ve svém životě zvyky a tak řečenými zděděnými zásadami.

Klein. Aspoň to je podobno pravdě.

Ath. Avšak již to jest jakýsi způsob ústavy.

Klein. Jaký?

Ath. Zdá se mi, že všichni nazývají ústavu té doby řádem patriarchálním,90 jaký jest ještě i nyní na mnohých místech mezi Hellény i u barbarů; o ní mluví kdesi i Homér, že byla v zřízení Kyklópů:

Nemají poradních sněmů a vůbec zákonných řádů, nýbrž jim prostorné sluje jsou obydlím, každému jiná, na vrších vysokých hor a každý zákony dává vlastním ženám i dětem a jeden druhého nedbá.91Klein. Podobá se, že to máte pěkného básníka. Však jsme poznali i jiné jeho verše, velmi hezké, ale nebylo jich mnoho, neboť my Kréťané se příliš nezabýváme cizokrajnými básněmi.

Meg. My zase se jím zabýváme a zdá se, že je první mezi takovými básníky, avšak život, který líčí, není lakónský, nýbrž spíše jakýsi iónský. Nyní arci, jak se podobá, dobře dosvědčuje tvou řeč, když ve své báji přičetl starodávný způsob života Kyk –

lópů divokosti.

Ath. Ano, jistě je spolusvědkem a vezměme ho za ukazovatele,

že takové ústavy někdy vznikají. Klein. Dobře.

Ath. Nepochybně z těch, kteří jsou roztroušeni po jednotlivých domácnostech a rodinách, a to pro tíseň vznikající při těch pohromách; v takových ústavách vládnou nejstarší, protože dostávají vládu od otce a matky; ostatní, následujíce jich, udělají jako ptáci jedno hejno a žijí pod otcovládou a pod vládou královskou, ze všech nejspravedlivější. Klein. Ovšemže ano.

Ath. Potom se jich schází dohromady větší množství a tvoří větší obec; obracejí se nejprve k vzdělávání pozemků v podhořích a dělají si jakési kamenné ohrady jako ochranné hradby proti zvěři, vytvářejíce tak opět jedno společné a veliké bydliště. Klein. Aspoň je podobno pravdě, že se to tak stává. Ath. A což, toto snad není podobno pravdě?

Klein. Co?

Ath. Že když tyto osady vzrůstají z menších a počátečních ve větší, každá z těch malých osad po jednotlivých rodinách tu má nejstaršího člena jako vladaře a pro různost sídlišť má jisté své zvyky, každá jiné, přijaté od jiných roditelů a vychovatelů, zvyky, jež si vytvořili v poměru k bohům i k sobě, a to, byly-li přijaty od mírnějších předků, mírnější a od rázných ráznější, a že takto jednotlivé rodiny přicházejí, jak pravíme, do toho většího společného bydliště s vlastními zákony, náležitě vtiskujíce své zásady svým dětem a dětem dětí.

Klein. Jak by ne?

Ath. A tu je, tuším, nutno soudit, že se každé rodině líbí její vlastní zákony, kdežto zákony ostatních až na druhém místě.

Klein. Tak jest.

Ath. Nuže, jakoby nevědomky jsme vkročili do začátku zákonodárství, jak se podobá.

Klein. Ovšemže ano.

Ath. Potom totiž si ty rodiny dohromady sešle nutně musí volit jakési své společné zástupce, kteří prohlédnou ustálená zřízení všech, a která z nich se jim budou nejvíce líbit, ta jasně ukáží náčelníkům a vůdcům dědin, jakoby králům, pro společné užívání a dají jim je k přijetí; sami se budou nazývat zákonodárci a ony ustanoví za vládce, z patriarchálních vlád udělají jakousi aristokracii nebo i jakési království a v zřízení takto přeměněném budou občansky žít.

Klein. Ano; postupně by se to asi dělo takto a tímto způsobem.

Ath. Nuže, promluvme ještě o vzniku třetího útvaru ústavy, v kterém se již zároveň vyskytují všechny druhy a osudy ústav a spolu i obcí.

Klein. Který to je?

Ath. Ten, který také naznačil Homér po tom druhém, když praví, že třetí vznikl takto. Založil Dardanii, praví totiž kdesi,

neb dosud Ilion svaté nestálo na rovině,

to město smrtelných lidí,

ještě však bydlili na svazích Idy, jež mnoho má zdrojů.⁹²

Pronáší zajisté tyto verše i ony, které pronesl o Kyklópech, jaksi podle boha i podle přírody; neboť rod básníků, jenž přece je božský a při svém pění bohem nadchnutý, často s pomocí jistých Charit a Mús vystihuje mnohé věci, jak se po pravdě dějí.

Klein. Ba jistě.

Ath. Postupme tedy ještě dále v báji, která nás nyní napadla, neboť snad by něco naznačila o mém úmyslu. Neměli bychom tak udělat?

Klein. Ovšemže ano.Ath. Ilion se tedy přestěhovalo z výšin na velikou a krásnou rovinu, na jakýsi nevysoký kopec u četných řek vyvěrajících shora z Idy.

Klein. Aspoň se tak vypravuje.

Ath. Nuže, nemyslíme, že se to stalo za velmi dlouhé časy po té potopě?

Klein. Jak by ne za dlouhé?

Ath. Byla totiž, jak se podobá, u nich tehdy v silném zapomenutí zhouba nyní řečená, když položili obec tak blízko k četným řekám, tekoucím z výšin, pojavše důvěru k jakýmsi nepříliš vysokým kopcům.

Klein. Je tedy zřejmé, že jistě byli vzdáleni o velmi dlouhý čas od takové pohromy.

Ath. A protože lidí přibývalo, byly tam dole, myslím, tehdy zřízeny již také četné jiné obce.

Klein. Zajisté.

Ath. Které asi proti ní také podnikly válečnou výpravu, a to snad i po moři, protože již všichni bez strachu používali moře.

Klein. Patrně.

Ath. A Achajové asi po desetiletém prodlení Tróju vyvrátili.

Klein. Ba věru.

Ath. Nuže v této době deseti let, po kterou bylo Ilion obléháno, dály se doma proti jednotlivým obléhatelům ty četné zlé příhody, související se vzpourami mladých, kteří nepřijali bojovníky také po jejich příchodu do vlastních obcí a domů dobře ani správně, nýbrž tak, že nastalo hojné usmrcování, vraždění a vyhánění z vlasti; vyhnanci se později opět navrátili pod změněným jménem, byvše nazváni místo Achajů Dóry,⁹³ protože ten, který tehdejší vyhnance shromáždil, byl Dór. A ty další události všechny vypravujete a vykládáte již vy, Lakedaimoňané.

Meg. Zajisté.

Ath. Odkud jsme se tedy odchýlili na počátku své rozmluvy o zákonech, když jsme připadli na musické umění a pitky, nyní jsme k týmž věcem jakoby řízením božím zase přišli zpět a rozprava jako by nám dávala zaujmouti původní postoj; přichází totiž k samému osazení Lakedaimonu, který je, jak jste pravili, správně

řízen, i Kréta, jakoby bratrskými zákony. Nyní tedy tou okružní cestou rozpravy, při níž jsme prošli jistými ústavami a osazeními, získáváme toto: podívali jsme se na první i druhou i třetí obec, jež svým založením následovaly, jak se domníváme, jedna za druhou v nesmírných délkách času, nyní pak nám přichází tato jakási čtvrtá obec nebo, chcete-li, národ, jehož usazení bylo kdysi zařizováno a dosud trvá. Jestliže můžeme nějak postřehnout, co z těch všech zařízení bylo stanoveno dobře a co nedobře a které zákony zachovávají z nich to, co se zachovává, a které hubí to, co hyne, a která zřízení místo kterých by se měla dosadit, aby dělala obec šťastnou, musíme o tom, Megille a Kleinio, opět jako od začátku mluvit, ač jestliže nemáme co vytýkat pronesenému výkladu.

Meg. Kdyby nám, hoste, některý bůh slíbil, že dáme-li se podruhé do úvahy o zákonodárství, uslyšíme řeči o nic horší ani kratší, než byly nyní pronesené, tu bych já věru chtěl jít daleko a dnešní den by se mi zdál krátkým. A přece je to asi den, kdy se bůh obrací z letní dráhy do zimní.⁹⁴

Ath. Je tedy, jak se podobá, potřebí o tom uvažovat.

Meg. Ovšemže ano.

Ath. Octněme se tedy myšlenkami v tehdejší době, kdy Lakedaimon a Argos a Messéné i s příslušnými krajinami již byly skutečně v područí vašich předků,⁹⁵ Megille; potom se usnesli, jak vypravuje pověst, rozdělit vojsko na tři části á založit tři obce, Argos, Messénu, Lakedaimon.

Meg. Ovšemže ano.

Ath. A králem Argu se stal Témenos, Messény Kresfontés, Lakedaimonu Proklés a Eurysthenés.9⁶

Meg. Pravda.

Ath. A tu všichni tehdejší jejich poddaní přísahali, že jim pomohou, jestliže by někdo rušil jejich království.

Meg. Zajisté.

Ath. Ale což pak se, při Diovi, království vyvrací nebo vůbec nějaká vláda někdy byla vyvrácena od některých jiných lidí než od vlastních? Či snad jsme prve, když jsme se před malou chvílí dostali do řeči tohoto obsahu, to tak tvrdili, avšak nyní jsme to zapomněli? Meg. A jak by to bylo možné?

Ath. Nuže tedy, nyní takové tvrzení ještě více upevněme; neboť když jsme se dostali na skutečné události, jak se podobá, přišli jsme k témuž názoru, takže nebudeme zkoumat něco prázdného,⁹⁷ nýbrž to, co se stalo a má v sobě pravdu skutečnosti. Stalo se pak toto: tři královské vlády se vespolek zavázaly přísahou, každá s každou ze tří obcí od králů ovládaných, podle společných zákonů, které si daly o vládnutí a poslouchání vlády, jedni, že neudělají vládu postupem času a rodu násilnější, druzí, že pokud vládcové to budou dodržovat, ani sami královskou vládu nevyvrátí, ani nepřipustí, kdyby se o to pokoušeli jiní, a že králové budou pomáhat králům, kdyby se jim děla křivda, i lidu každé obce a lid druhému lidu i králům, kdyby se jim děla křivda. Nebylo tomu tak?

Meg. Ano, tak.

Ath. Nuže, nebyla snad tato věc nejdůležitějším základem pro zřízení ústav v těch třech obcích, spravovaných zákony, ať již byli zákonodárci králové nebo někdo jiný?

Meg. Která to?

Ath. To, aby po každé dvě obce byly pomocníky proti té jedné, která by neposlouchala daných zákonů.

Meg. Zřejmě.

Ath. Ovšem veřejné mínění přikazuje zákonodárcům, aby dávali takové zákony, které by lid a množství rádi přijali, jako kdyby někdo přikazoval učitelům tělocviku nebo lékařům, aby pěstovali a léčili ošetřovaná těla se způsobováním libosti.

Meg. Docela tak.

Ath. Zatím však je často třeba spokojiti se i tím, jestliže by někdo dovedl s nevelkou nepříjemností dělat, aby byla těla v dobrém stavu a zdráva.

Meg. Zajisté.

Ath. A ještě i tuto nemalou věc měli tehdejší lidé k usnadnění zákonodárství.

Meg. Kterou?

Ath. Zákonodárcům, když zařizovali občanům jakousi rovnost majetku, nehrozila ta největší výtka, která bývá činěna v mnohých

jiných obcích spravovaných zákony, kdykoli někdo hledí hýbat pozemkovým majetkem a zavádět rušení dluhů,⁹⁸ když vidí, že by bez těchto opatření nikdy nemohla nastat náležitá rovnost; neboť proti zákonodárci, který se pokouší hýbat něčím takovým, každý vystupuje s domluvou,⁹⁹ aby nehýbal věcmi nepohnutelnými, a proklíná ho, když zavádí nové dělení půdy a zrušení dluhů, takže se každý takový muž dostává do nesnází. Dórové byli takto na tom dobře a bez pohoršení i proto, že se půda mohla dělit bez sporů a že velikých a starých dluhů nebylo.

Meg. Pravda.

Ath. Čím to tedy asi, dobří mužové, že jim to osazení a zákonodárství tak špatně dopadlo?

Meg. Jak to? A co na nich haníš?

Ath. Že ze tří osad, které povstaly, ty dvě části brzy zkazily svou ústavu a zákony, a jen jedno zřízení zůstalo, zřízení vaší obce.

Meg. To nedáváš zrovna snadnou otázku.

Ath. Ale jistě musíme tu věc v této chvíli rozvažovat a zkoumat, abychom za té rozumné stařecké hry o zákonech prošli svou cestu bez těžkosti, jak jsme řekli, když jsme začínali schůzi.

Meg. Zajisté je třeba dělat, jak pravíš.

Ath. Nuže, kterou krásnější úvahu o zákonech bychom provedli nežli úvahu o těch, které daly zřízení těmto obcím? Či jsou některé slavnější a větší obce, o jejichž osazení bychom uvažovali?

Meg. Není snadné mluvit o jiných místo těchto.

Ath. Nuže tedy, je asi zřejmé, že tehdejší občané soudili, že toto zřízení bude dostatečnou pomocí netoliko Peloponnésu, nýbrž i všem Hellénům, kdyby jim někdo z barbarů činil bezpráví, právě tak jako tehdy obyvatelé llia, spoléhajíce na moc Assyřanů, založenou od Nina, směle vyvolali válku proti Tróji. Byl totiž lesk oné říše, pokud zbýval, ještě nemalý; jako se nyní my bojíme velikého krále perského, tak se i tehdy tehdejší Řekové obávali oné spojené moci. Neboť velikým důvodem stížnosti proti nim se stalo druhé dobytí Troje;¹⁰⁰ byla totiž částí oné říše. Vzhledem k tomu všemu jednotné zřízení tehdejšího vojska, rozděleného na tři obce, provedené od králů-bratří, synů Hérakleových, bylo, jak se zdálo, vymyšleno a upraveno dobře a předčilo tu brannou moc, která přišla k Tróji. Zaprvé si totiž mysleli, že mají v Hérakleovcích lepší vůdce, než jakými byli Pelopovci,¹⁰¹ dále pak že to vojsko vyniká statečností nad ono, které přišlo k Tróji; neboť tito že zvítězili a tamti, Achajové, jsou od nich, Dórů, poraženi.¹⁰² Nemyslíme, že tímto způsobem a s nějakým takovým usuzováním se tehdejší Dórové zřizovali?

Meg. Ovšemže ano.

Ath. Pravděpodobně se také domnívali, že toto zřízení bude pevné a vydrží velmi dlouhý čas, protože se společně účastnili mnohých námah a nebezpečí, měli zřízení upraveno od jednoho rodu králů-bratří a k tomu ještě užívali rad mnoha věštců, mezi jinými zejména Apollóna delfského.

Meg. Jak by to nebylo podobno pravdě?

Ath. Nuže, ta úprava, které se přičítala tak veliká budoucnost, rozletěla se, jak se podobá, tehdy brzy, kromě malé části ve vaší zemi, o níž jsme právě mluvili, a ta až dosud nikdy nepřestala válčit s těmi dvěma částmi; a přece kdyby se byl tehdejší zámysl uskutečnil a došel jednotné shody, byla by vznikla přímo nezdolatelná moc válečná.

Meg. Jak by ne?

Ath. Tedy jak a proč byl zmařen? Zdalipak nestojí za to uvažovat, jaký asi osud zničil tak velikou a takovou soustavu?

Meg. Ano, neboť kdyby někdo zanedbal tento příklad a díval se na něco jiného, sotva by uviděl, jak jiné zákony nebo ústavy udržují krásná a veliká díla, nebo zase naopak je nadobro ničí.

Ath. Tím jsme se tedy, jak se podobá, nějakou šťastnou náhodou dostali do jakési vhodné úvahy.

Meg. Ovšemže ano.

Ath. Vzácný příteli, něco se nevědomky stává všem lidem a tak i nyní nám: domníváme se v jednotlivých případech, že vidíme vzniknout nějaké krásné dílo, které by bylo způsobilo podivuhodné účinky, kdyby byl někdo dovedl ho jistým způsobem užívat, avšak ve skutečnosti my snad asi o té věci samé neusuzujeme ani

správně, ani ve shodě s její povahou, a právě tak dělají všichni se všemi ostatními věcmi, o kterých by si učinili takový úsudek.

Meg. Co tím myslíš a co vlastně máme pokládat za věc, o které jsi učinil tuto výpověď?

Ath. Dobrý příteli, musím se teď smát sám sobě. Když jsem se totiž podíval na tu brannou moc, o které rozmlouváme, zdálo se mi, že byla velmi krásná a že se v ní dostalo Hellénům podivuhodného statku, kdyby jí totiž, opakuji, byl někdo tehdy dobře užil.

Meg. Nuže, což jsi ty neřekl to všechno dobře a rozumně a což jsme to my také tak neschválili?

Ath. Snad; jistě však pozoruji, že každý, kdokoli uvidí něco velikého a co má velikou moc a sílu, hned pocítí, že kdyby ten, kdo tu věc má, dovedl jí, takové a tak veliké, užívat, vykonal by mnoho podivuhodného a byl by šťasten.

Meg. Což není správné i to? Či jak myslíš?

Ath. Nuže, uvažuj, kam musí hledět, kdo pronáší tuto chválu o každé jednotlivé věci, aby mluvil správně. Nejprve právě o tom, o čem je nyní řeč: jak by asi byli tehdejší náčelníci dosáhli nějakého úspěchu, kdyby byli dovedli náležitě uspořádat svou brannou moc? Zdali ne tak, kdyby ji byli pevně sjednotili a tím ji na všechny časy uchovávali, takže by sami byli svobodni a vládli nad jinými, nad kterými by se jim zachtělo, i že by vůbec mezi všemi lidmi, Hellény i barbary, dělali, čeho by si přáli oni sami i jejich potomci? Zdalipak by ji lidé proto nechválili?

Meg. Ovšemže ano.

Ath. A kdykoli někdo uvidí veliké bohatství nebo vynikající pocty, získané rodem, nebo cokoli z takových věcí a vyřkne právě touž chválu, zdalipak při ní nepřihlíží k tomu, že se skrze to dostane tomu člověku všeho, čeho si přeje, nebo aspoň největší části, a to všeho nejdůležitějšího?

Meg. To se jistě podobá.

Ath. Nuže hleď, nemají snad všichni lidé jakési jedno společné přání, které se nyní stává zřejmým naší úvahou, jak praví úvaha sama?

Meg. Jaké? Ath. Že si každý přeje, aby se věci dály podle příkazu jeho duše, nejraději všechny, pakli však ne, aspoň lidské.

Meg. Zajisté.

Ath. Tu jestliže si všichni stále přejeme takovou věc, jako děti i jako starší mužové, nutně se asi také za ni napořád modlíme?

Meg. Jak by ne?

Ath. A pokud jde o naše milé, jistě asi bychom se spolu s nimi modlili za to, zač se oni modlí pro sebe.

Meg. Zajisté.

Ath. Milý je syn chlapec otci, dospělému muži.

Meg. Jak by ne?

Ath. Avšak z věcí, o které se chlapec modlí, aby se mu jich dostalo, mnohé by otec chtěl modlitbou k bohům odvrátit, aby se naprosto neděly podle modliteb synových.

Meg. Kdykoli se modlí, pokud je ještě nerozumný a mlád, tak myslíš?

Ath. Také kdykoli se velmi horlivě modlí otec, který pro stáří nebo pro přílišnou mladickou bujnost nemá žádného porozumění pro krásné a spravedlivé věci –jsa v citovém rozčilení příbuzném tomu, v kterém se octl Théseus vůči nešťastně zahynulému Hippolytovi¹⁰³ – avšak syn má to porozumění; myslíš, že se tehdy bude syn modlit spolu s otcem?

Meg. Chápu tvá slova. Myslíš totiž, jak se mi zdá, že se nemáme za to modlit, ani o to usilovat, aby se všechno řídilo naším chtěním, nýbrž mnohem více, aby se chtění řídilo naší moudrostí; za to se má modlit i obec i jeden každý z nás a o to se snažit, totiž aby měl dobrý rozum.

Ath. Ano, a netoliko sám si uvědomuji, že politik-zákonodárce má stále k tomuto hledět při stanovení zákonných řádů, ale i vám dále připomínám-jestliže si pamatujete, co bylo řečeno na počátku –, že zásada doporučovaná od vás dvou byla; že dobrý zákonodárce má dávat všechny zákonné předpisy pro/válku, kdežto já ze své strany jsem tvrdil, že toto vaše stanovisko doporučuje dávat zákony se zřením toliko k jedné dobrosti ze čtyř, že však je třeba hledět k veškeré, nejvíce pak a na prvním místě k vůdkyni celé dobrosti: to je moudrost a rozum a správné mínění s touhou a žá –

dostí k těm činitelům se družící. I vrací se řeč k témuž a já, řečník, tvrdím nyní znovu totéž, co tehdy – chcete-li, jakoby ve hře, pakli ne, vážně –, že modliti se je nerozumnému člověku nebezpečné a že se mu dostává opaku proti jeho pravým přáním. Jestliže mě chcete brát vážně, berte; jistě totiž očekávám, že vy nyní naleznete, sledujíce úvahu, kterou jsme se před malou chvílí zabývali, že příčinou pádů králů a celého jejich záměru nebyla zbabělost, ani to, že vládcové a ti, kterým náleželo být pod vládou, nebyli znalí válečnictví, nýbrž že to bylo zničeno veškerou ostatní špatností a nejvíce nevědomostí o nejdůležitějších lidských věcech. Že pak se takto stalo s tím, co tehdy bylo, a také nyní se tak děje, jestliže jsou někde takové případy, i v budoucím čase to nedopadne jinak, pokusím se, budete-li si přát, dalším postupem úvahy nalézat a vám, jakožto přátelům, podle možnosti objasňovat.

Klein. Slovy tě chváliti, hoste, bylo by ti protivné, avšak tuze tě pochválíme skutkem; budeme totiž horlivě sledovat tvou řeč, v čemž se nejlépe ukazuje, kdo chválí upřímně a kdo ne.¹⁰⁴

Meg. Výborně, Kleinio, a dělejme, co říkáš.

Klein. Bude tomu tak, jestliže bude chtít bůh. Jen mluv.

Ath. Pravíme tedy, jdouce zbývající cestou rozpravy, že onu moc zahubila tehdy největší nevědomost a ta že i nyní přirozeně způsobuje tentýž účinek; proto že se má zákonodárce, jestliže tomu tak jest, pokoušet vštěpovat obcím moudrost, jak jen možno velikou, a co nejvíce z nich vyjímat nerozumnost.

Klein. To je jasné.

Ath. Nuže, která nevědomost by se právem nazývala největší? Uvažujte, bude-li se i vám zdát, co pravím; já za takovou pokládám tuto.

Klein. Kterou?

Ath. Tu, když se někomu něco uzdá krásným nebo dobrým, a on to nemiluje, nýbrž nenávidí, avšak miluje a rád přijímá to, co se mu zdá zlým a nespravedlivým. Tento nesoulad nelibosti a libosti s rozumovým míněním nazývam krajní nevědomostí, i největší; protože náleží většině duše; neboť ta její část, která cítí nelibosti a libosti, je právě to, co je v obci lid a množství. Kdykoli se tedy duše staví na odpor poznatkům nebo správným míněnímnebo úsudku, činitelům přirozeně povolaným k vládě, nazývám to nerozumností, a to stejně u obce, když množství neposlouchá vládců a zákonů, jako u jednotlivce, když se krásné myšlenky, které jsou v duši, nijak neuplatňují, nýbrž pravý jejich opak. Tyto všechny nevědomosti bych já pokládal za nejnepřístojnější u obce i ujednoho každého z občanů, a ne nevědomosti řemeslníků, jestliže mi rozumíte, přátelé, co myslím.

Klein. Rozumíme, příteli, a připouštíme, co pravíš.

Ath. Toto budiž tedy pokládáno za přijaté, co jsme takto uznali a tvrdíme, že občanům tonoucím v takové nevědomosti se nemá svěřovat nic, co souvisí s vládou, a že se jim má dostávat pohany jako nevědomým – i kdyby byli velmi chytří a měli v malíčku všechny vtipnosti a všechno, co patří k bystrosti duše –, kdežto ty, kteří jsou v opačném stavu proti nim, že je třeba nazývat moudrými, i kdyby, jak se říká, neuměli číst ani plovat, a že se jim mají dávat úřady jakožto lidem rozumným. Vždyť jak by mohl, přátelé, i nejmenší projev rozumu být tam, kde není souladu? To nelze, ale nejkrásnější a největší ze souladu by se vším právem nazýval největší moudrostí, které je účasten ten, kdo žije podle rozumu, kdežto komu ona chybí, ukáže se pokaždé zhoubcem svého domu a v poměru k obci nikoli zachráncem, nýbrž právě naopak nevědomcem v tomto ohledu. Nuže tedy, tyto myšlenky takto pronesené buďtež, jak jsme právě řekli, pokládány za přijaté.

Klein. Ano, buďtež přijaty.

Ath. Však v obcích musí bezpochyby být vládci a ovládaní.

Klein. Zajisté.

Ath. Dobře; však jaké a kolikeré jsou nároky na vládnutí a poslouchání vlády, jak ve velkých i malých obcích, tak také v domácnostech? Není snad jeden z nich nárok otce a matky? A vůbec asi všude je uznáván správný nárok, aby rodiče vládli potomkům?

Klein. Ba velmi.

Ath. K tomu pak se druží nárok, aby urození vládli neurozeným. A k těm se přidružuje ještě třetí, že starší mají vládnout a mladší poslouchat.

Klein. Zajisté.

Ath. Dále pak čtvrtý, aby otroci poslouchali a pánové vládli.

Klein. Ano, jak by ne?

Ath. Pátý pak, myslím, je, aby silnější vládl a slabší poslouchal.

Klein. To jsi jmenoval vládu velmi nutkavou.

Ath. A také nejrozšířenější mezi všemi živými tvory a odpovídající přirozenosti, jak řekl kdysi thébský Pindaros.¹⁰⁵ Avšak největší nárok je asi, jak se podobá, šestý, který káže, aby nevědomý poslouchal a rozumný vedl a vládl. A právě o tom, velemoudrý Pindare, bych skoro soudil, že se to děje ne proti přírodě, nýbrž podle přírody, vláda zákonů nad všemi, kdo ji dobrovolně přijímají, a která nevyrůstá z násilí.

Klein. Mluvíš velmi správně.

Ath. Jmenujíce pak na sedmém místě jistou vládu danou přízní bohů a šťastnou náhodou, předvádíme uchazeče k jakémusi losování a prohlašujeme za nejspravedlivější, aby vládl ten, komu padne los, kdo však je losem odmítnut, aby odešel a poslouchal.

Klein. Mluvíš zcela pravdu.

Ath. „Vidíš tedy, zákonodárce,“ řekli bychom, obracejíce se se svou hrou k někomu z těch, kdo přistupují lehkomyslně k dávání zákonů, „kolikeré jsou nároky vztahující se k vládcům a v čem si vespolek odporují? Nyní totiž jsme my nalezli jakýsi pramen rozbrojů, kterému ty máš věnovat péči. A nejprve uvaž spolu s námi, jak a v čem pochybili králové Argu a Messény proti těmto zásadám, čímž zničili sebe i moc Hellénů, která byla v tehdejším čase tak podivuhodná. Zdalipak ne v tom, že nepochopili, jak velmi správně mluví Hésiodos,¹⁰⁶ když praví, že často je polovina více než všechno? Kdykoli bráti celek je ošklivo a polovinu přiměřeno, tehdy je, jak usoudil, přiměřené více než mírné, jsouc lepší nežli horší.“

Klein. Zcela správně.

Ath. Nuže, zdalipak ta zhouba vzniká pokaždé asi dříve u králů či mezi lidem?

Klein. Podle pravděpodobnosti je to ve většině případů choroba králů, z rozmařilosti zpupně žijících.

Ath. Jistě tedy zřejmě upadli tehdejší králové nejprve do té

viny, že chtěli mít převahu nad danými zákony, a v tom, co slovem

i přísahou schválili, nezjednali soulad sami se sebou; však tenzlozvuk, který je podle našeho tvrzení největší nevědomost, ale zdá se moudrostí, všechnu onu moc svou drsnou neladností a nemúsičností zničil.

Klein. Věru se tak podobá.

Ath. Dobrá; co by tedy měl tehdy zákonodárce stanovit, aby předešel vznik tohoto stavu? Ovšem nyní, při bozích, snad není žádná moudrost to poznat, ani není těžké to říci, avšak kdyby to tehdy bylo bývalo možno napřed uvidět, byl by býval ten, kdo by to byl uviděl, moudřejší než my, pravda?

Meg. Kterou to věc myslíš?

Ath. Při pohledu na to, co se stalo u vás, Megille, je nyní snadné poznat a potom říci, co se tehdy mělo dít.

Meg. Mluv ještě jasněji.

Ath. Nuže to nejjasnější by bylo toto.

Meg. Co?

Ath. Jestliže někdo zanedbá náležitou míru a dává malému příliš velké, například lodím plachty, tělům potravu a duším vládu, všechno se patrně převrací v zkázu a nemírným jednáním upadá zde do nemocí, tam do nespravedlnosti, jež je dcera nemírnosti. Nuže, co tím míníme? Zajisté toto: není, přátelé, tak založené lidské duše, která by někdy, když je mladá a neodpovědná, unesla největší na světě vládu, aniž se ve své mysli naplnila největší nemocí, nerozumností, a tím byla v nenávisti u svých nejbližších přátel; když se to stane, rychle to zahubí ji samu a zahladí všechnu její moc; tuje věcí velikých zákonodárců, aby to předešli, poznajíce pravou míru. A že se to tehdy stalo, je nyní nejpřiměřenější uhádnouti; podobá se, že to bylo –

Meg. Co?

Ath. Že o vás pečoval kterýsi bůh, který předvídaje budoucnost založil vám dvojí královský rod¹⁰⁷ místo jednoho a tím jej přiměřeněji omezil. A potom ještě kterási bytost lidská¹⁰⁸ s příměsí jakési božské moci, uviděvši, že vaše vláda je ještě chorobně rozpálena, přimísí rozumnou moc stáří k svévolné síle rodu a učiní moc osmadvaceti kmetů¹⁰⁹ v nejdůležitějších věcech rovnoprávnou s mocí králů. A třetí zachránce, vida, jak je vaše vláda ještě bujná a vznětlivá, dal jí jakoby uzdu moc eforů,“⁰ jejichž výběr připo –

dobnil moci ustanovované losem; tak se království u vás, byvši v tomto poměru smíšeno z prvků, z kterých se náleželo, a majíc pravou víru, i samo zachránilo a také ostatním se stalo příčinou záchrany. Neboť být v rukou Témenových a Kresfontových¹¹¹ a tehdejších zákonodárců, kteří prováděli zákonodárnou činnost, ani podíl Aristodémův“² by se nikdy nebyl zachoval – neboť nebyli dostatečně zkušení v zákonodárství, jinak by byli sotva kdy pojali mínění, že se jim podařilo přísahami náležitě omeziti mladou duši, která nabyla vlády, z jaké mohla vzniknout tyranida –takto však bůh ukázal, jaká měla a má být vláda, která by nejlépe trvala. Že pak my to nyní poznáváme, to, jak jsem dříve řekl, není žádná moudrost, když už se to stalo – neboť není nic těžkého vidět něco na dějinném příkladu –, avšak kdyby byl tehdy býval někdo, kdo by to byl předvídal a dovedl náležitě omeziti vlády a udělat ze tří jednu, byl by zachránil tehdejší krásné záměry a nikdy by se nebyla proti Helladě vyřítila perská ani žádná jiná útočná výprava v pohrdavém domnění o nás, jako bychom za mnoho nestáli.

Klein. Máš pravdu.

Ath. A tu se jim nepěkně ubránili, Kleinio. Slovem „nepěkně“ nemyslím, že by tehdejší Řekové nebyli vítězili na zemi i na moři a nebyli dobyli vítězství v krásných bitvách; avšak co bylo podle mých slov tehdy nepěkné, tím myslím to, že z oněch tří obcí nejprve jen jedna se postavila na obranu Hellady, kdežto ty dvě byly tak zle zkaženy, že jedna dokonce překážela Lakedaimonu táhnout jí na pomoc,¹¹³ vší silou s ním válčíc, a druhá zase, obec Argos, jež v někdejších časech dělení stála v popředí, ta, když byla vyzývána k obraně proti barbarovi, ani neprojevila ochotu, ani nepomáhala bránit. A kdyby někdo vypravoval o tehdejších událostech za oné války, mohl by Helladě vytýkat mnohé věci naprosto ne pěkné; ba ani by nebylo správné, kdyby tvrdil, že se Hellas postavila na svou obranu, nýbrž kdyby nebyla jednomyslnost Athéňanů a Lakedaimoňanů odvrátila hrozící porobu, jistě by již byly všechny hellénské kmeny mezi sebou vespolek pomíšeny a také barbarské s Hellény a hellénské s barbary, právě tak jako ty, nad kterými panují Peršané, nyní žijí ve zlém rozptýlení, jsouce od sebe odtrhány a k jiným připojeny. Tyto věci, Kleinio a Megille, můžeme vytýkat i starým takzvaným politikům a zákonodárcům i nynějším, abychom vyhledávajíce jejich příčiny nalézali, co jiného se mělo dělat proti nim; takové jest i to, co jsme prve řekli, že se totiž nemají zákonem zřizovat velké vlády, ani nesmíšené, a to podle té zásady, že obec má být svobodná a rozumná, uvnitř družná a k tomu že má hledět zákonodárce při své činnosti. A nedivme se, jestliže jsme již několikrát při stanovení jistých zásad řekli, že k těm má zákonodárce při své činnosti přihlížet, a jestliže se nám ty zásady nejeví pokaždé tytéž; ale musíme si myslet, že kdykoli mluvíme o potřebě přihlížet k rozumnosti nebo k moudrosti nebo k družnosti, že to není cíl různý, nýbrž tentýž, a ať nás nematou i jiné mnohé takové výrazy, jestliže se budou vyskytovat.

Klein. Pokusíme se tak činiti, probírajíce předcházející řeči; avšak nyní, co se týče té družnosti a moudrosti a svobody, pověz, co jsi tím chtěl říci, k čemu že má směřovat zákonodárce.

Ath. Nuže tedy, poslyš. Jsou jakoby dvě jakési matky ústav a bylo by správné říci, že z nich mají původ ostatní; je správné nazývat jednu monarchií a druhou demokracií i tvrdit, že onu první má v plnosti národ perský, tuto my; ostatní pak skoro všechny, jak jsem řekl, jsou z těchto různě smíšeny. Tu pak je třeba a nutné vzíti něco z nich obou, má-li být svoboda a družnost spolu s moudrostí; to právě nám chce přikazovat úvaha, když praví, že bez podílu v těchto vlastnostech by obec nikdy nemohla dosáhnout dobrého zřízení.

Klein. Jak by také mohla?

Ath. Když si tedy jedna oblíbila více, než bylo třeba, jedině zřízení monarchické a druhá svobodné, ani jedna, ani druhá nemá správnou míru těchto zřízení, avšak vaše obce, lakónská a krétská, spíše; Athéňané a Peršané byli na tom v dávných časech také asi tak, kdežto nyní je s nimi hůře. Proberme příčiny toho, ano?

Klein. Vším způsobem, jestliže máme provésti, co jsme si předsevzali.

Ath. Tedy poslouchejme. Když Peršané za Kyra více zachovali střední míru mezi otročením a svobodou, nejprve se stali svobodnými, potom pány mnoha jiných. Poněvadž totiž vládnoucí dávali ovládaným podíl ve svobodě a směřovali k rovnoprávnosti, byli

vojáci přátelštěji oddáni vojevůdcům a osvědčovali se horlivými v nebezpečích; a byl-li zase někdo mezi nimi moudrý a schopen radit, poskytoval moc své moudrosti k společnému prospěchu, protože král nebyl žárliv, nýbrž dával volnost slova a vážil si těch, kteří dovedli k něčemu přispívat radou; a tak tedy u nich všechno prospívalo působením svobody, družnosti a společenství rozumu.

Klein. Podobá se, že tak nějak tomu bylo, jak pravíš.

Ath. Nuže jakým způsobem asi ten stav za Kambysa zašel a za Dareia zase byl skoro zachráněn? Chcete, abychom se v myšlenkách jako věštci dohadovali?

Klein. Jistě nám to vede naše pozorování k cíli, ke kterému jsme zaměřili.

Ath. Dohaduji se tedy nyní o Kyrovi, že byl jinak dobrý vojevůdce a milovný své obce, ale o správném vychování vůbec neměl ani ponětí a hospodářství nevěnoval žádnou pozornost.

Klein. Jak máme tvrdit něco takového?

Ath. Podobá se, že byl od mlada po celý život na válečných výpravách, odevzdav výchovu synů ženám. Ty pak je vychovávaly hned od narození jako miláčky Štěstěny, a aby jim nic z té výhody nechybělo; zabraňovaly, aby se jim nikdo v ničem nestavěl na odpor jakožto bytostem plně šťastným, i nutily všechny chválit každé jejich slovo i každý skutek a tím z nich vychovaly takové lidi.

Klein. Krásné to vychování, jak se podobá.

Ath. Ženské to vychovávání, vedené, od žen královského dvora, které nedávno zbohatly a za nepřítomnosti mužů, protože ti pro války a mnohé nebezpečné podniky neměli volný čas, vychovávaly ty děti.

Klein. Ano, to lze mysleti.

Ath. Otec zase jim sice získával skot a brav a mnohá stáda mužů i mnohých jiných tvorů, avšak o těch, kterým to hodlal odevzdat, nevěděl, že nejsou vychováni v otcovském umění perském – Peršané byli pastýři, děti drsné země – v umění tvrdém a způsobilém dělat z lidí pastýře velmi silné, dovedoucí žít pod širým nebem a nespat, a kdykoli by bylo třeba jít na výpravu, jít na výpravu; nezpozoroval, že jeho synové byli od žen a kleštěncůvychováni výchovou zkaženou vlivem takzvané blaženosti, výchovou médskou, čímž se stali takovými, jakými se pravděpodobně museli stát, když vyrostli v nevázané výchově. Když tedy po smrti Kyrově nastoupili ti synové, plní rozmařilosti a nevázanosti, nejprve jeden z nich zavraždil druhého,114 nemoha snésti sobě rovného, potom pak sám, upadnuv z pití a nevychovanosti do šílenství, byl připraven o vládu od Médů a od muže zvaného tehdy kleštěncem,¹¹⁵ jenž pojal opovržení ke Kambysovu bláznovství.

Klein. To se vskutku vypravuje a podobá se, že se to asi tak nějak stalo.

Ath. Dále pak se, tuším, vypravuje, že vláda přišla nazpět k Peršanům, a to skrze Dareia a těch sedm.¹¹⁶

Klein. Zajisté.

Ath. Nuže, pozorujme dále, sledujíce to vypravování. Dareios nebyl královský syn, nevyrostl v rozmařilém vychování, a když přišel k vládě a chopil se jí jako jeden z těch sedmi, rozdělil ji na sedm dílů, po nichž až dosud zbývají malé sledy, a dav zákony, uznával za vhodné vládnouti tak, že zaváděl jakousi obecnou rovnost; a Kyrovu daň, kterou onen slíbil Peršanům, vtělil do zákona,11⁷ opatřuje tak přátelství a společenství všem Peršanům a připoutávaje k sobě penězi a dary perský lid; proto tedy mu vojska s oddaností dobyla nových zemí ne menších, než které zanechal Kyros. Po Dareiovi pak následoval Xerxés, jenž byl zase vychován královskou a rozmařilou výchovou – „O Dareie,“ lze snad plným právem říci, „který jsi nepoznal chybu Kyrovu a vychoval sis Xerxa v týchž mravech, v kterých Kyros Kambysa!“ –, ten pak, protože byl dítě týchž výchovných zásad, patřičně naplnil osud podobný osudu Kambysovu; a jistě se od té doby ještě nevyskytl u Peršanů žádný král opravdu veliký, leda jménem. A příčina toho nebyla nahodilá, jak ukazuje má úvaha, nýbrž bylto špatný život, jakým, většinou.žijí synové vynikajících boháčů a samovládců; neboť z této výchovy nikdy nevzejde chlapec ani muž ani stařec, který by vynikal v dobrosti. K tomu tedy, tvrdíme, má přihlížet zákonodárce a také my ve své nynější úvaze. Je věru spravedlivo, Lakedaimoňané, přičísti vaší obci k dobru to, že neudělujete žádnou zvláštní poctu ani výchovu chudobě nebo

bohatství, soukromníku nebo králi, kterou vám nestanovil božský zakladatel1⁸ z vnuknutí přijatého od některého boha. Vždyť se nemají v obci udílet vynikající pocty proto, že někdo vyniká bohatstvím, když se nemají dávat nikomu ani proto, že je rychlý nebo krásný nebo silný a přitom bez nějaké dobrosti, ani nenáleží dobrosti samé, které chybí rozumnost.¹¹⁹

Meg. Jak to myslíš, hoste?

Ath. Statečnost je snad, tuším, jedna část dobrosti?

Meg. Jak by ne?

Ath. Posuď tedy sám, vyslechna hlas rozumu, zdali bys přijal za spolubydlitele nebo souseda někoho, kdo by byl tuze statečný, avšak ne rozumný, nýbrž nevázaný.

Meg. Chraň bůh!

Ath. A což umělce a člověka znalého v tomto oboru, avšak nespravedlivého?

Meg. Nikterak.

Ath. Ale spravedlnost se jistě nerodí bez rozumnosti.

Meg. Jak by také mohla?

Ath. A jistě se bez ní nerodí ani ten, kterého jsme si právě teď představili jako znalého a který má city libosti i nelibosti souhlasné se správnými zásadami a jich poslušné.

Meg. Ovšemže ne.

Ath. Avšak všimněme si ještě i tohoto při otázce, jaké pocty se v obcích udělují správně a jaké ne.

Meg. Čeho to?

Ath. Kdyby byla rozumnost v duši osamocena, beze vší ostatní dobrosti, byla by to věc po právu ctěná, či bez pocty?

Meg. Nevím, jak bych to řekl.

Ath. Hle, dal jsi náležitou odpověď; neboť kdybys byl přisvědčil k tomu nebo onomu členu mé otázky, zdá se mi, že bys byl odpověděl nevhodně.

Meg. Tedy to asi bylo tak dobře.

Ath. Dobrá; přídavek k vlastnostem, které dostávají pocty či způsobují újmy cti, zasluhuje asi nikoli, aby se o něm mluvilo, nýbrž spíše jakéhosi bezmluvného mlčení.

Meg. Myslíš patrně rozumnost.Ath. Ano. A co z ostatních dobrostí nám s pomocí toho přídavku nejvíce prospívá, zcela správně by bylo nejvíce ctěno, a to druhé na druhém místě; a kdyby takto každá dobrost dostávala podle svého pořadí odpovídající tomu stupeň pocty, bylo by to správné.

Meg. Jest tomu tak.

Ath. A což, neřekneme zase, že i toto stanovení pořadí je úkol zákonodárce? Meg. Ba věru.

Ath. Chceš tedy, abychom dělení všeho a se zřením ke každému jednotlivému úkonu a dopodrobna dali jemu a my abychom se pokusili, když i my sami jsme žádostiví zákonů, provést dělení trojmo, to jest abychom rozlišili zvlášť hodnoty největší a hodnoty druhého a třetího řádu?

Meg. Ovšemže ano.

Ath. Nuže tedy, pravíme, že obec, která má trvat bez pohromy a být podle lidské možnosti šťastná, má, jak se podobá, a nutně musí správně rozdílet pocty a újmy cti. Správně to dělat znamená, že za nejcennější a první dobra platí dobra duševní, když je v duši rozumnost, za druhé pak krásné a dobré vlastnosti tělesné a za třetí takzvaná dobra majetku a peněz; jestliže pak některý zákonodárce nebo některá obec překračuje meze stanovené tímto pořadím, buď že povyšuje na čestná místa peníze nebo že poctami řadí něco ze zadnějších druhů dopředu, nejedná ani zbožně ani politicky dobře. Uznáváme to, či jak?

Meg. Ovšemže uznáváme, zřejmě.

Ath. Obšírnější výklad o těchto věcech nám způsobila úvaha o ústavě Peršanů; nalézáme pak, že se potom stali ještě horšími, a za příčinu toho pokládáme, že přílišnou měrou vzali lidu svobodu, zavedli více, než se patřilo, samovládu a tím zahubili družnost a pospolitost v obci. Když pak to je zničeno, tu rada vládců se neradí o prospěchu ovládaných a lidu, nýbrž v zájmu své vlastní vlády; jestliže vládcové v jednotlivých případech soudí, že budou mít sebemenší výhodu, ohněm zničí dobyté obce i dobyté přátelské národy, a pak vzniká oboustranná nenávist, nepřátelská a nelítostná; a kdykoli jim nastává potřeba, aby lid za ně bojoval,

nenalézají u něho žádnou pospolitost, spojenou s horlivou ochotou podstupovat nebezpečí a bojovat, nýbrž ačkoli mají nesčíslné myriády vojska, ty všechny jsou jim pro válku k nepotřebě, a proto jako by měli nedostatek lidí, najímají žoldnéře a domnívají se, že snad budou zachráněni od lidí najatých a cizích. A k tomu jsou nuceni dopouštět se zpozdilosti, neboť svými skutky při každé příležitosti prohlašují, že co se pokládá v obci za cenné a krásné, je hloupý tlach proti zlatu a stříbru.

Meg. Ovšemže ano.

Ath. Tím budiž skončena úvaha o ústavě Peršanů, že v přítomné době není pro svou přílišnou porobu a neomezenost vlády správně zařízena.

Meg. Ovšemže ano.

Ath. Co pak se týče zase attické ústavy, je nám třeba dále vyložit, že naprostá a od každé vlády volná svoboda je nemálo horší než podrobení uměřené vládě provozované od druhých. Neboť za onoho času, když se dál útok Peršanů na Hellény a snad téměř na všechny obyvatele Evropy, my jsme měli starou ústavu a jisté úřady na základě čtyř majetkových tříd¹²⁰ a pánem mezi námi byl jakýsi stud, pro který jsme byli ochotni žít ve službě zákonům. A k tomu ještě velikost té výpravy, jak se ukázala na zemi i na moři, vzbudila zoufalý strach a tím způsobila, že jsme v ještě větší poddanosti počali sloužit úřadům i zákonům; pro všechny tyto příčiny nám nastala silná družnost mezi námi samými. Neboť přibližně deset let před námořní bitvou u Salaminy přišel Datis v čele perské výpravy, kterého Dareios poslal výslovně proti Athéňanům a Eretrianům, aby je zotročeny přivedl, pohroziv mu smrtí, jestliže to nevykoná. A Datis ve velmi krátké době svými četnými myriádami s vynaložením síly nadobro podrobil Eretriany a do naší obce pustil velmi zastrašující zprávu, že mu neunikl ani jeden z Eretrianů; vojáci Datidovi totiž prý vzavše se za ruce zatáhli jakoby síťí celé území eretrijské. Ta zpráva, ať již byla pravdivá, nebo ať přišla jakkoli, ohromovala jak ostatní Hellény, tak zvláště i Athéňany, a ačkoli všude posílali poselstva, nikdo jim nechtěl jít na pomoc kromě Lakedaimoňanů; tito však pro válku s Messénou, kterou tehdy vedli, a snad i pro nějakoujinou překážku – nevíme totiž, co z vypravování je pravda – přišli o jeden den později po bitvě u Marathónu. Potom přicházely zvěsti o velikých přípravách a tisícerých hrozbách ze strany krále. Během času došla zpráva, že Dareios sice zemřel, avšak jeho syn, mladý a prudký,¹²¹ že přijal vládu a nikterak neupouští od útočného záměru. Athéňané se domnívali, že se to všechno připravuje proti nim pro to, co se stalo u Marathónu, a když slyšeli o tom, že se prokopává Athos a přes Helléspont se staví most, i o množství lodí, usoudili, že pro ně není záchrany ani na zemi, ani na moři; vždyť jim nikdo nepřijde na pomoc – pamatovali, že ani když dříve přišli Peršané a provedli ty věci s Eretrií, nikdo jim tehdy nepřišel na pomoc, ani se nevydal v nebezpečí, aby bojoval po jejich boku; tudíž očekávali, že se i tentokrát na souši stane totéž –a na moři viděli zase úplnou nemožnost záchrany, když proti nim plulo tisíc a ještě více lodí. Tu pomýšleli jen na jednu záchranu, slabou sice a zoufalou, ale vskutku jedinou, když se podívali na to, co se stalo dříve, jak se jim totéž i tehdy z postavení zřejmě zoufalého zrodilo v boji vítězství; držíce se této naděje nalézali, že mají útočiště jedině u sebe samých a u bohů. To všechno jim vštěpovalo vespolnou družnost, totiž strach i tehdy přítomný i ten, který vznikl z dřívějších zákonů, jehož nabyli, sloužíce dřívějším zákonům, který jsme dříve ve svých řečech mnohokrát nazvali studem a o kterém jsme řekli, že mu mají sloužit, kdo hodlají být dobří, stud, jehož je zbabělec prost a neúčasten. Kdyby ho tehdy lid nebyl pojal, nikdy by se nebyl spojil a postavil na obranu, ani by nebyl ubránil svatyně, hroby, vlast i všechno ostatní, co mu bylo blízké a spolu milé, jako to tehdy učinil, nýbrž všichni bychom se byli v tehdejší době rozptýlili na malé hloučky a každý by byl šel jinam.

Meg. Velmi správně jsi to pověděl, a jak se sluší tobě i tvé vlasti.

Ath. Tak jest, Megille; je totiž spravedlivo mluvit o událostech tehdejší doby k tobě, jenž jsi zdědil povahu svých otců. Jen pozorujte ty i Kleinias, zdali mluvím něco patřícího k zákonodárství; vždyť to probírám ne pro pouhé vyprávění, nýbrž pro věc, o které mluvím. Hleďte: když na nás jistým způsobem připadl tentýž osud

jako na Peršany – na ně tím, že zaváděli lid do úplné poroby, na nás pak, že jsmezase naopak hnali lidové vrstvy do úplné svobody – tu řeči, které jsme předtím dříve promluvili, jsou jaksi dobře proneseny vzhledem k tomu, co a jak máme mluvit dále.

Meg. Dobře máš; však pokoušej se ještě zřetelněji nám naznačit smysl nynějších slov.

Ath. Stane se to. Za starých zákonů, přátelé, u nás lid nebyl pánem, nýbrž jaksi dobrovolně sloužil zákonům.

Meg. Jaké to zákony myslíš?

Ath. Předně zákony týkající se tehdejšího umění musického, abychom probrali od počátku ten vývoj příliš svobodného života. Bylo pak musické umění u nás tehdy rozděleno podle jistých svých druhů a útvarů; jeden druh zpěvu byly modlitby k bohům, ty se jmenovaly hymny, a opačný proti nim byl jiný druh zpěvu – nejlépe by se byl nazval thrény – a jiný paiany a ještě jiný, nazývaný dithyrambos,¹²² myslím jakožto výtvor Dionysův. Jeden nazývali přímo jménem nomy, jakožto jakýsi odlišný druh zpěvu; určovali je přívlastkem „kitharódické“.¹²³ Když byly tyto druhy a některé jiné se svými rozdíly stanoveny, nebylo dovoleno užívat jednoho druhu k jinému druhu nápěvu. Vrchní mocí nad tím řádem, které náleželo jej poznat a zároveň s poznáním pronésti posudek a také trestat toho, kdo by neposlouchal, nebyla píšťalka, ani nějaké hrubé pokřiky davu jako nyní, ani zase potlesky vzdávající chválu, nýbrž pro vychované lidi bylo zásadním zvykem mlčky poslouchat až do konce, zatímco u dětí, jejich průvodců a u davu lidu zjednávala kázeň pořádek udržující hůl. Po této stránce tedy většina občanů byla ochotna se takto přesně dávat ovládat a neopovažovala se projevovat úsudek hlučením; avšak potom během času se stávali původci té nevkusné nezákonnosti umělci, povahou sice nadaní, avšak neznalí toho, co má Músa spravedlivého a zákonného, ztřeštění a více než slušno posedlí líbivostí, směšující thrény s hymny a paiany s dithyramby, napodobující hudbu píšťaly hrou na kitharu a všechno do všeho splétající, pro nevědomost bezděky šířící o hudbě nepravdivé mínění, že hudba nemá žádné samostatné správnosti, nýbrž že se nejsprávněji posuzuje podle libosti bavícího se posluchače, ať to je člověklepší nebo horší. Tu tedy vytvářením takových skladeb a připojováním takových řečí vštípili lidu nezákonnost vzhledem k musickému umění a opovážlivost, jako by byl schopen je posuzovat; a odtud se hlediště z nehlučných stala hlučnými, jako by rozuměla, co je v musickém umění krásné a co ne, a místo aristokracie, vlády nejlepších, tu nastala jakási špatná theatrokracie, vláda hlediště. A kdyby byla vznikla jakási demokracie svobodných mužů toliko v hudbě, nebylo by se to stalo nic příliš hrozného; takto však nám z musického umění vzešlo a zavládlo mínění, že všichni všemu rozumějí, spojené s protivením zákonům, a k tomu se přidružila svoboda. Stávali se totiž nebázlivými, jako by byli vědoucí, a nebojácnost v nich zrodila nestoudnost; neboť nebát se mínění lepšího člověka ze smělosti, právě to je jistě ta špatná nestoudnost, způsobená jakousi příliš opovážlivou svobodou.

Meg. Svatou pravdu mluvíš.

Ath. V souvislosti s touto svobodou vzniká ta, že člověk nechce být poddán úřadům, a vzápětí za ní ta, že uniká poddanství a kázni otce a matky i starších, a kdo jsou blízko cíle té dráhy, že hledí, aby nemuseli být poslušní zákonů, a na samém konci že již nedbají přísah a závazků a vůbec bohů, ukazujíce a představujíce onu pověstnou dávnou titanskou povahu,¹²⁴ pro kterou znova přijdou do téhož stavu jako Titáni, a trávíce zlý život, nikdy nevyjdou z útrap. Proč jsme zase i to řekli? Zdá se mi, že je třeba při každé příležitosti zadržovat řeč jako koně, ne aby se člověk, maje ústa jakoby neopatřena uzdou, dal silou unášet řečí, a jak se říká, udělal kotrmelec, nýbrž že je třeba opět se ptát –jak jsem právě řekl –, k jakému účelu to bylo řečeno.

Meg. Dobře.

Ath. Tedy je to pověděno pro ony myšlenky.

Meg. Pro které?

Ath. Řekli jsme, že zákonodárce má při své činnosti hledět na tři věci, totiž aby obec, pro kterou se dávají zákony, byla svobodná, uvnitř družná a aby v ní byl rozum. Tak tomu bylo, pravda? | Meg. Ovšemže ano.

Ath. Pro tyto zřetele jsme tedy vybrali dva druhy ústav, s největší samovládou a s největší svobodou, a nyní přihlížíme k tomu,

která z nich si vede správně; když jsme pak postihli u jedné i druhé z nich jakousi správnou míru, u jedněch v samovládě, u druhých v svobodářství, uviděli jsme, že se v nich tehdy vynikajícím způsobem projevil dobrý stav; avšak když jedni i druzí zašli do krajnosti, jedni v poddanství a druzí v jeho opaku, neprospělo to ani těm, ani těm.

Meg. Mluvíš čistou pravdu.

Ath. A právě proto jsme se podívali i na dórské vojsko, jak se usazovalo, i na Dardanova podhoří¹²⁵ a na osídlení při moři i na ty prvotní lidi, kteří zůstali na živu po té zkáze, a ještě k tomu jsme mluvili ty své dřívější řeči o musickém umění a pití a co bylo ještě předtím. To všechno bylo promluveno proto, abychom uviděli, jak asi by se obec nejlépe spravovala i jak by v soukromí člověk nejlépe strávil svůj život. A jaká asi by mohla být zkouška, Megille a Kleinio, kterou bychom si v rozpravě udělali sami mezi sebou, zdali jsme vykonali něco úspěšného?

Klein. Mně se zdá, hoste, že nějakou pozoruji. Podobá se, že jakousi šťastnou náhodou došlo ke všem těmto řečem, které jsme pronesli. Já jsem se totiž nyní dostal do takového stavu, že jich přímo potřebuji, a ve vhodný čas jsi zde ty a spolu tuhle Megillos. Nebudu před vámi dvěma skrývat, oč mi nyní jde, nýbrž ještě k tomu v tom vidím jakési dobré znamení. Většina krétské země chce totiž založit nějakou osadu a ukládá Knóssanům, aby se postarali o tu věc, knósská obec to pak ukládá mně a devíti jiným; zároveň nás pak vybízí, abychom stanovili i zákony, vybrané jednak z domácích, jestliže se nám nějaké zamlouvají, a jestliže se líbí některé odjinud, z těch, přičemž se nijak nemáme ohlížet na jejich cizí původ, budou-li se zdát lepšími. Nyní tedy udělejme toto pro mne i pro vás: učiňme výběr z toho, co bylo řečeno, a vytvořme si rozpravou obec, jako bychom ji zakládali od začátku; tím se nám dostane příležitosti pozorovat to, co hledáme, a zároveň já bych snad mohl užít tohoto výtvoru pro budoucí obec.

Ath. To neohlašuješ nic špatného, Kleinio; ale jestliže není Megillovi nic na překážku, měj za to, že z mé strany ti je všechno jak jen možná po vůli.Klein. Děkuji ti. Meg. Také z mé strany.

Klein. Velmi dobře, děkuji vám. Nuže pokoušejme se nejprve rozpravou zakládat tu obec.

Kniha čtvrtá

Ath. Nuže tedy, co si máme pomyslet o té obci, co že to bude? Tou otázkou nemyslím, jaké má asi nyní jméno, ani jak ji bude třeba nazývat v budoucím čase – to by jí totiž snad dala okolnost jejího založení nebo nějaké místo nebo by název některé řeky nebo pramene nebo místních bohů přidal nově vzniklé obci své posvátné znění – nýbrž nač se spíše o ní táži, je to, zdali to bude nějaká obec přímořská či vnitrozemní.

Klein. Ta obec, hoste, které se týká naše nynější řeč, je vzdálena od moře přibližně nějakých osmdesát stadií.¹²⁶

Ath. A což, jsou na této její straně přístavy, či je nadobro bez přístavů?

Klein. Zde má ovšem přístavy, a to co možná nejlepší, hoste.

Ath. To je zle. A což její krajina? Je všeplodná, či snad některých plodin postrádá?

Klein. Téměř nic nepostrádá.

Ath. A bude blízko ní nějaká obec v sousedství?

Klein. Naprosto ne, proto se také zakládá; neboť jakési dávné vystěhování,¹²⁷ ke kterému na tom místě došlo, udělalo tuto krajinu již od nepaměti neobydlenou.

Ath. A jak to je s rovinami a horami a lesy? Jaký má úděl každá z těchto věcí?

Klein. Přírodními podmínkami se celkem podobá ostatní krétské zemi.

Ath. To by byla spíše hornatá než rovinatá.

Klein. Ovšemže ano.

Ath. Tedy snad její stav není beznadějný vzhledem k nabývání dobrosti. Kdyby totiž měla být při moři a mít dobré přístavy a kdyby neměla být všeplodná, nýbrž mnohých plodin by postrádala, tu by potřebovala nějakého velikého zachránce a jakýchsi božských zákonodárců, aby při takových přírodních podmínkách nenabyla mnohých divných a špatných mravů; takto však je útěcha v té vzdálenosti osmdesáti stadií. Leží ovšem tím blíže moře,než je třeba, čím má podle tvých slov lepší přístavy; přece však se musíme i s tím spokojit. Blízkost moře je sice pro krajinu se zřením na denní potřeby věc příjemná, avšak ve skutečnosti to je velmi hořké a trpké sousedství, neboť ji naplňuje obchodnictvím a kramářskou zištností,vštěpuje duším vrtkavé a nepoctivé mravy, činí obec samu k sobě nepoctivou a nedružnou a k ostatním lidem zrovna tak. Avšak proti tomu má útěchu v tom, že je všeplodná, a protože je hornatá, patrně asi není mnohoplodná a všeplodná zároveň; neboť kdyby měla toto, poskytovala by možnost hojného vývozu a tím by se zaplňovala stříbrnými a zlatými penězi; což je však takřka největší zlo, které může stihnout obec, pokud jde o nabývání ušlechtilých a spravedlivých mravů, jak jsme řekli, pamatujeme-li se, v dřívější části svých hovorů.

Klein. Však se pamatujeme a uznáváme, že jsme tehdy mluvili správně a nyní také.

Ath. Nuže dále, jak to je v místních poměrech naší krajiny s dřívím na stavbu lodí?

Klein. Není tam ani žádná jedle, která by stála za řeč, také ani smrk a cypřišů nemnoho; také by se nalezlo málo sosen a platanů, kterých je loďařům nutno užívat na vnitřní části lodí.

Ath. Ani to by nebyla špatná stránka přírodní povahy té země.

Klein. Jak to?

Ath. Je dobré, když některá obec nemůže tak snadno napodobovat své nepřátele v špatných věcech.

Klein. K čemu z toho, co bylo řečeno, jsi hleděl při těchto slovech?

Ath. Vzácný příteli, dávej na mne pozor se zřením k tomu, co bylo řečeno na začátku, k tomu o krétských zákonech, že hledí k jistému jednomu cíli; a o tom cíli jste vy dva tvrdili, že to je to, co se vztahuje k válce, avšak já jsem proti tomu řekl, že pokud taková zákonná ustanovení hledí aspoň nějak k dobrosti, je to s nimi dobré, kdežto to, že hledí jen k její části, a ne přímo k celé, to jsem příliš neschvaloval; nyní tedy zase vy mě sledujte v přítomném zákonodárství a dejte pozor, budu-li snad něco stanovovat, co by nesměřovalo k dobrosti nebo co by směřovalo jen k části dobrosti. Předpokládám totiž, že jedině ten zákon je správ –

ně dáván, který jako střelec pokaždé míří k tomu, k čemu jedinému z těch věcí se vždy nepřetržitě druží něco krásného, kdežto všechno ostatní pomíjí, ať to je bohatství nebo něco jiného takového, ale bez toho, co bylo řečeno svrchu.¹²⁸ A to špatné napodobování nepřátel, o kterém jsem mluvil, vzniká tak, když někdo bydlí u moře a je obtěžován od nepřátel, jako například– řeknu to, nechtěje vám to nijak vzpomínati ve zlém – Minós¹²⁹ kdysi přinutil obyvatele Attiky k velmi těžkému odvádění daně, maje velikou moc na moři, kdežto oni ještě neměli válečných lodí tak jako nyní, ani také zemi plnou loďařského dříví, aby si mohli pohodlně opatřit lodní moc; proto nebyli s to napodobováním lodnického umění sami se státi lodníky a hned tehdy se ubránit proti nepřátelům. Neboť by jim bylo prospělo raději ztratit ještě vícekrát po sedmi chlapcích, dříve než se stali z pevně stojících pěšáků lodníky a než si zvykli opět a opět vyskakovat na břeh, rychle zase zpět úprkem se uchylovat na lodi, myslet si, že nedělají nic ošklivého, když se neodvažují vyčkávat nápor nepřátel a umírat, a nalézat pravděpodobné a tuze pohotové výmluvy, jestliže odhazují zbraně a dávají se na útěk, nikterak prý hanebný. Takové výroky totiž rády vznikají z lodnické služby vojenské, výroky nezasluhují tisícerých chval, nýbrž naopak; neboť nikdy se nemají vštěpovat špatné zvyky, a to nejlepší části občanů.¹³⁰ Bylo by možno to poznat i z Homéra, že takové zaměstnání nebylo pokládáno za krásné. Odysseus totiž u něho kárá Agamemnona za to, že když byli tehdy Achajové od Trojanů v boji tísněni, přikazoval spouštěti lodi na moře; horší se na něho a praví:

jenž nám uprostřed boje a vřavy spouštěti velí,

na moře palubně lodi, by Trojanům ještě zas více

jejich se plnilo přání, jež ovšem chovají v srdci,

na nás však záhuba přišla; neb nebude Achajům možno

pevně vydržet boj, když loďstvo se na moře spouští,

nýbrž budou se ohlížet stranou a ustávat v půtce;

tehdy způsobí škodu tvá rada, když takou věc mluvíš.¹³¹

To tedy znal i on, že trojřadky, stojící na moři k použití bojujícím vojákům, jsou zlo; při takových obyčejích by si i lvi zvykli utíkatpřed jeleny. Mimo to obce, jejichž moc záleží v loďstvu, neudílejí v době záchrany pocty nejkrásnějšímu druhu svých válečníků; neboť když je záchrana způsobována skrze umění kormidelnické a velení padesátiveslicím a veslařství a skrze všelijaké, a ne řádné lidi, nikdo by nemohl každému správně udělovat pocty. A přece, jak by ještě mohla trvat správná ústava, když by byla toho zbavována?

Klein. To je přímo nemožné. Avšak, hoste, o námořní bitvě Hellénů s barbary u Salaminy soudíme my Kréťané, že zachránila Helladu.

Ath. Ano, také většina Hellénů i barbarů to říká. Avšak my, příteli, já a tuhle Megillos, soudíme, že ze dvou bitev na souši, u Marathónu a u Plataj, jedna byla pro Hellény počátkem záchrany, druhá pak ji dokončila, a jedny bitvy že udělaly Hellény lepšími, druhé však ne lepšími, abychom tak mluvili o bitvách, které nás tehdy společně zachránily; neboť k bitvě u Salaminy ti přidám ještě námořní bitvu u Artemisia. Ale když nyní uvažujeme o přírodní povaze půdy a uspořádání zákonů, hledíme k dobrosti ústavy, neboť soudíme, že nejcennější věcí lidem není jediné zachraňovati se a žít, jak se většinou myslí, nýbrž aby se stávali co nejlepšími a byli takoví po tak dlouhý čas, pokud by žili; i to jsme, myslím, řekli již dříve.

Klein. Zajisté.

Ath. Uvažujme tedy jedině o tom, zdali jdeme po téže cestě, která je pro obce nejlepší při zakládání a dávání zákonů.

Klein. A daleko nejlepší!

Ath. Řekni tedy, co s tím dále souvisí: který to bude lid od vás tam usazovaný? Přijdou tam snad z celé Kréty, kdo bude chtít, a to proto, že se v některých obcích obyvatelstvo rozmnožilo více, než je přiměřeno výživě získávané z té krajiny? Vždyť přece asi nesbíráte každého z Hellénů, komu by se chtělo. Ovšem vidím, že jsou ve vaší zemi usazeni někteří obyvatelé z Argu, z Aiginy i z jiných krajin řeckých. Avšak řekni, co myslíš, odkud že bude sbor občanů, o který nám nyní jde?

Klein. Podobá se, že se utvoří z celé Kréty; z ostatních Hellénů, jak se mi zdá, přijali za spoluobyvatele nejvíce ty z Pelopon –

nésu. Vždyť co nyní pravíš, to máš pravdu, že jsou z Argu, také je odtamtud rod nyní zde nejproslulejší, totiž gortynský;¹³² neboť tc jsou osadníci přišlí ze známé Gortyny peloponnéské.

Ath. Jistě by nebylo obcím tak lehké založit osadu, když by se to založení nedálo po způsobu včelích rojů tak, že by se usazoval jeden rod, přicházející z jedné země, přátelský od přátel, byv sevřen nějakou těsností půdy nebo donucen nějakými jinými takovými poměry. Někdy se také stává, že nějaká část občanstva je nucena se ubírat jinam do ciziny pro násilnosti rozbrojů; někdyjiž i některá obec celá opustila vlast, když byla nadobro přemožena válečnou přesilou. Tu ve všech těchto případech je osazování a dávání zákonů po jedné stránce snadnější, po druhé obtížnější. Ta věc totiž, že to je jeden rod stejného jazyka a stejných zákonů, způsobuje jakousi družnost, neboť má společné bohoslužby i všechny takové věci; avšak nesnáší snadno druhé zákony a jiné ústavy než domácí. Druhdy lid, který se pro špatnost zákonů dostal do rozbrojů a setrvačností se hledí ještě i dále říditi týmiž mravy, skrze které byl již dříve přiveden ke zkáze, stává se zakladateli osady a zákonodárci obtížným a nepoddajným. Na druhé straně zase lid, který se od všelikud sešel na totéž místo, snad by byl spíše ochoten poslechnout nějakých nových zákonů, ale aby duševně splynuli a jako spřežení koní všichni, jak se říká, táhli za jeden provaz, to vyžaduje dlouhého času a je velmi těžké. Ale zákonodárství a zakládání obcí vskutku je věc pro dobrost mužů ze všech nejdůležitější.

Klein. Ovšem; ale pověz ještě jasněji, k čemu zase hledíš touto řečí.

Ath. Dobrý příteli, podobá se, že při svém návratu k zákonodárcům a při úvaze o nich řeknu také něco lichého; ale na tom by ještě nezáleželo, jen když budeme mluvit nějak k věci. Ostatně jaké pak rozpaky? Vždyť se podobá, že tak tomu je skoro se všemi lidskými věcmi.

Klein. O čem to mluvíš?

Ath. Chtěl jsem říci, že nikdy žádný člověk nic zákonem nestanoví, nýbrž ve všem jsou našimi zákonodárci všelijaké náhody a příhody všelijak se sbíhající. Buď totiž nějaká válka násilněvyvrátí ústavy a přemění zákony, nebo nesnáz tíživé chudoby; k mnohým novotám také donucují nemoci, když dopadají morové rány, a časté a dlouho trvající, někdy po mnoho let za sebou, nepohody počasí. Kdyby někdo předvídal všechny tyto možnosti, odvážil by se říci, co pravím nyní já, že žádný smrtelník nedává žádný zákon, nýbrž že téměř všechny lidské věci jsou náhody. Je jisto, že kdo řekne všechno toto o plavbě, o kormidelnictví, o lékařství a vojevůdcovství, má, jak se zdá, pravdu; ale stejně je také možno, že při týchž věcech má pravdu, kdo říká zase tohle.

Klein. Co?

Ath. Že všechny lidské věci řídí bůh¹³³ a spolu a bohem náhoda a příležitost. Ovšem je třeba mírněji uznat, že se k tomu druží třetí činitel, umění; neboť přispěje-li příležitosti za bouře kormidelnické umění – spíše než aby nepřispělo –, pokládal bych já za velkou výhodu. Či jak?

Klein. Takto.

Ath. Tedy i v ostatních věcech je tomu asi právě tak v témže smyslu a také i zákonodárné činnosti jest přiznati touž výhodu; jestliže se sejdou ostatní okolnosti, které se musí zemi naskytovat, má-li někdy žít šťastně, je třeba, aby se takové obci pokaždé nahodil zákonodárce oddaný pravdě.

Klein. Máš zcela pravdu.

Ath. Tedy kdo ovládá umění vztahující se k některému jednotlivému z řečených oborů, ten by asi také dovedl správně vyslovit v modlitbě přání, co by mu měla poskytnout náhoda tak, že by to potřebovalo ještě toliko jeho umění, není-li pravda?

Klein. Ovšemže ano.

Ath. A tu všichni ostatní, o kterých byla právě řeč, na vyzvání, aby pověděli své přání, by je pověděli, že ano?

Klein. Zajisté.

Ath. Totéž by tedy učinil, myslím, i zákonodárce.

Klein. Já si myslím.

Ath. „Nuže tedy, zákonodárce,“ řekněme mu, „co ti máme dát a v jakém stavu ti máme dát obec, abys to vzal a byl schopen nadále sám náležitě obec uspořádat?“

Klein. Co je na to možno správně říci?

Ath. To vyslovujeme odpověď zákonodárcovu, že ano?

Klein. Ano.

Ath. Toto: „Dejte mi obec ovládanou tyranem,“¹³⁴ tak řekne, „a tyran budiž mladý, dobré paměti, učenlivý a svou přirozenou povahou statečný a velkoduchý; a o čem jsme již dříve pravili, že se má přidružovat ke všem částem dobrosti, to ať se i nyní přidružuje k tyranově duši,¹³⁵ jestliže má být nějaký prospěch z jeho ostatních vlastností.“

Klein. Podle mého zdání, Megille, míní náš host, že ta přidružující se vlastnost má být rozumnost;¹³⁶ že ano?

Ath. Ano, Kleinio, a to ta obecná, a nikoli ta, o které by někdo mluvil ve vyšším smyslu, dokazuje, že být rozumný značí moudrost – ne, nýbrž co vyráží jako složka přirozenosti hned u dětí i u zvířat, že jedna se chová k libostem nezdrženlivě, druhá zdrženlivě; o tom jsme také tvrdili, že vyskytuje-li se samotno bez mnoha uvážených dober, nemá ceny. Máte snad v paměti, o čem mluvím.

Klein. Ovšemže ano.

Ath. Tuto tedy vlastnost mějž náš tyran vedle oněch vlastností, má-li mít obec co možná nejdříve a nejlépe ústavu, po jejímž nabytí by žila co nejšťastněji. Neboť není, ani by nikdy nebylo rychlejšího a lepšího způsobu zavádět ústavu nad toto.

Klein. Jak a s jakým odůvodňováním by to měl, hoste, člověk mluvit, aby přesvědčoval, že mluví správně?

Ath. Lze asi snadno usoudit, Kleinio, že tomu přirozeně je tak.

Klein. Jak pravíš? Kdyby se vyskytl tyran mladý, rozumný, učenlivý, dobré paměti, statečný, velkoduchý?

Ath. Připoj ještě šťastný, a to v ničem jiném, než že by se za jeho doby vyskytl chvályhodný zákonodárce a že by ho nějaká náhoda s ním svedla dohromady; neboť kdyby se to stalo, je vykonáno od boha tak asi všechno, co koná, kdykoli se mu zachce, aby se některá obec obzvláště měla dobře. Na druhém místě je to, jestliže se někdy vyskytují dva takoví vládcové, a na třetím a právě tak poměrně horším, čím je jich více, kdežto čím je jich méně, je tomu naopak.Klein. Jak je vidět, myslíš, že by nejlepší obec vznikla z tyranidy, ovšem za pomoci znamenitého zákonodárce a slušného tyrana, a že by se přeměna v toto nejlepší zřízení nejsnáze a nejrychleji provedla z takovéhoto stavu, na druhém místě pak z oligarchie – či jak myslíš? – a na třetím z demokracie.

Ath. Nikoli, nýbrž především z tyranidy, na druhém místě z ústavy královské a na třetím z nějaké demokracie. Čtvrté zřízení, oligarchie, by nejnesnadněji mohlo dát vznik něčemu takovému, neboť v ní se vyskytuje nejvíce držitelů moci. Pravíme tedy, že to vzniká tehdy, kdykoli se vyskytne od přirozenosti opravdový zákonodárce a dostane se mu jisté síly společné s těmi, kdo mají v obci největší moc; kde je tento činitel počtem osob nejskrovnější, avšak nejsilnější, jako právě v tyranidě, tam a tehdy se provádí ta přeměna rychle a snadno.

Klein. Jak? Nerozumíme.

Ath. Však jsme to neřekli jen jednou, nýbrž, myslím, mnohokrát; ale vy jste snad ani neviděli obec ovládanou tyranem.

Klein. Já ani netoužím po takové podívané.

Ath. A přece bys v ní spatřil to, o čem je nyní řeč.

Klein. Co?

Ath. Tyran nic nepotřebuje námah, ani žádného příliš dlouhého času, když si přeje změnit mravy obce, nýbrž musí se nejprve sám ubírat tudy, v kterém směru chce obracet občany, ať již ke konání dobrosti, ať k opaku, sám první svým jednáním předkreslovat vzory všeho, jedny věci chvále a vyzdvihuje poctami, druhé zase stíhaje hanou, a toho, kdo neposlouchá, při každém činu trestat občanskou potupou.

Klein. A jak brzy se ostatní občané přizpůsobí tomu, kdo má takovou přesvědčivost a zároveň i moc?

Ath. Nikdo nám nenamlouvej, přátelé, že by obec kdy rychleji a snáze přeměňovala své zákony jinou cestou než vedením držitelů moci, ani že se to snad nyní děje jinak nebo někdy v budoucnosti se bude dít. Tedy toto nám není nemožné, ani by se to nestalo těžko; ale je jiná věc, která se jen nesnadno uskuteční a zřídka se během dlouhého času vyskytuje, avšak kdykoli se podaří, způsobuje v obci, v které se vyskytne, nesčíslná, ba všechna dobra.

Klein. Jakou věc to myslíš?

Ath. Je to tehdy, kdykoli se zrodí božská láska k rozumné a spravedlivé činnosti u některých držitelů veliké moci, kteří buď panují po způsobu jedinovlády, nebo vynikají význačností bohatství nebo rodu, nebo jestliže někdo někdy znova projeví odvahu Nestorovu, o němž se vypravuje, že vynikal nade všechny lidi silou výmluvnosti, ale ještě více vynikal rozumem. To ovšem bylo podle vypravování za časů trójské války a v naší době to prý není, ale jestliže takový muž byl nebo snad bude nebo to je nyní někdo z nás, žije šťastně on sám a šťastni jsou ti, kdo poslouchají řeči vycházející z jeho rozumných úst. Právě tak platí o veškeré moci tatáž slova, že kdykoli se sloučí v člověku největší moc s moudrostí a rozumností, tehdy klíčí vznik nejlepší ústavy a také takových zákonů, avšak jinak nikdy nevznikne. Mějme tedy za to, že tato slova jsou pronesena věštecky jako nějaký mýtus a že je ukázáno, že jednak je těžko, aby vznikala obec spravovaná dobrými zákony, jednak však, kdyby se stalo, o čem mluvíme, že by byl ten vznik ze všeho nejrychlejší a daleko nejsnazší.

Klein. Jak?

Ath. Pokoušejme se jako staré děti si hrát na zákonodárce a vytvářejme řečí zákony, vhodně jimi opatřujíce tu tvou obec.

Klein. Nuže, kupředu a již nemeškejme!

Ath. Nuže, vzývejme boha o pomoc ke zřizování obce; kéž nás uslyší, a uslyšev, kéž milostiv a přízniv přijde, aby spolu s námi upravoval obec i zákony.

Klein. Ano, kéž přijde.

Ath. Ale jakou ústavu máme v úmyslu předpisovat té obci?

Klein. V jakém smyslu chceš, aby se rozumělo tvé otázce? Pověz to ještě jasněji. Myslíš že to má být nějaká demokracie nebo oligarchie nebo aristokracie nebo vláda královská? Vždyť bys snad nemyslel tyranidu, aspoň jak bychom se my domnívali.

Ath. Nuže tedy, kdo z vás by chtěl odpovědět dříve a říci, která z těchto ústav je ústava jeho domova?

Meg. Není snad spravedlivo, abych já jako starší mluvil dříve?

Klein. Snad.Meg. Věru když uvažuji, hoste, o ústavě v Lakedaimonu, nemohu ti jen tak říci, jak se má nazývat. Vždyť se mi zdá, že se podobá i tyranidě – neboť zřízení eforů¹³⁷ je v ní až kupodivu složka samovládná – a někdy se mi ukazuje, že vypadá jako ústava ze všech obcí nejvíce demokratická. A zase popírat, že to není aristokracie, by bylo docela nesmyslné; a také v ní je doživotní vláda královská, a to ze všech nejstarší a pověstná u všech lidí i u nás samých. Já pak vskutku, jak jsem řekl, nemohu když jsem nyní tak znenadání dostal tu otázku, určitě říci, která to je z těch ústav.

Klein. Zdá se, Megille, že já jsem v témže stavu; neboť naprosto nedovedu s určitostí prohlásit ústavu v Knóssu za některou z těchto.

Ath. To proto, vzácní přátelé, že máte skutečné ústavy; avšak co jsme nyní vyjmenovali, to nejsou ústavy, nýbrž zřízení obcí ovládaných pány a otročících jistým částem sebe samých a každá se nazývá podle moci svého pána. Kdyby se měla obec, o kterou nám jde, jmenovat podle něčeho takového, musela by se nazývat jménem boha, který je opravdovým pánem rozumných bytostí.¹³⁸

Klein. A který je to bůh?

Ath. Máme snad ještě maličko použít mýtu, chceme-li nějak vhodně objasnit nynější otázku?

Klein. Je potřebí takhle dělat?

Ath. Ovšemže ano. Tak tedy se vypravuje, že před obcemi, jejichž založení jsme prve probrali, ještě mnohem dříve byla jakási velmi šťastná vláda a obec za Krona, jejíž napodobení na sobě má ta z nynějších obcí, která je nejlépe zřízena.

Klein. Jak se podobá, bylo by naléhavé potřebí o ní slyšet.

Ath. Mně se aspoň tak zdá; proto také jsem na ni přivedl řeč.

Klein. Velmi správně jsi udělal; a také bys činil zcela správně, kdybys vypravoval celý ten mýtus až do konce, jestliže sem patří.

Ath. Musím udělat, jak pravíte. Tedy, zachovala se nám pověst o blaženém životě tehdejších lidí, že měli všeho hojnost, a to bez práce. Příčina toho byla, jak se vypravuje, asi takováto. Kronos poznal, že žádná lidská povaha, jak jsme my vyložili, není schopna samovládně spravovat všechny lidské věci tak, aby se nenapl –

ňovala zpupností a nespravedlností. Maje tedy toto na mysli, ustanovoval tehdy králem a vládcem našim obcím nikoli lidi, nýbrž bytosti božštějšího a lepšího rodu, daimony, jako my nyní děláme s bravem a vůbec se stády krotkých zvířat: neděláme jim voly jakýmisi vládci volů, ani kozy koz, nýbrž panujeme nad nimi my, rod nad ně lepší. Týmž způsobem tedy i ten bůh, a to z lásky k lidem, ustanovoval nad námi rod daimonů, lepší, než jsme my, který o nás pečoval s velikou snadností pro sebe i s velkým pohodlím pro nás, poskytoval mír, stud, zákonnost a hojnost spravedlnosti a tak dělal pokolení lidí svornými a šťastnými. Říká pak toto vypravování i pro přítomnost, a má pravdu, že kterým obcím nevládne bůh, nýbrž některý smrtelník, těm že nelze uniknout z běd ani svízelů; ale máme napodobovat, tak míní, vším způsobem ten život, jaký prý byl za Krona, a jaký je v nás podíl nesmrtelnosti, toho že máme poslouchat a tak veřejně i soukromě spravovat i své domácnosti i obce, nazývajíce vládu rozumu zákonem. Pakli však jeden člověk nebo nějaká oligarchie nebo snad demokracie – mající duši, která touží po slastech a smyslných požitcích a chce se jimi naplňovati, avšak nic v sobě neudržuje, nýbrž je svírána neúkojným a nenasytným zlem jako nemocí –jestliže takový nabude vlády nad obcí nebo nad některým soukromým člověkem, pošlapaje zákony, tu, jak jsme právě řekli, není žádná možnost záchrany. Musíme tedy zkoumat tuto myšlenku, Kleinio, zdali jí poslechneme, či jak uděláme.

Klein. Je přece nutno jí poslouchat.

Ath. Tu tě snad napadá, že někteří tvrdí, že je právě tolik druhů zákonů, kolik ústav; druhy ústav jsme právě probrali, kolik se jich obyčejně vypočítává. Jen si nemysli, že se nynější pochybnost týká malicherné věci; naopak, nejdůležitější, neboť opět nám přišla do cesty otázka o spravedlivu a nespravedlivu, nač se má při něm hledět. Tvrdí se totiž, že zákony nemají hledět ani k válce ani k celé dobrosti, nýbrž která kde je zařízena ústava, k prospěchu té že mají mít zření, aby stále vládla a nebyla zrušena, a že přirozený výměr práva zní nejlépe takto.

Klein. Jak?

Ath. Že to je prospěch silnějšího.Klein. Mluv ještě jasněji.

Ath. Takto. Zákony v obci přece dává, říkají, právě vládnoucí činitel, že ano?

Klein. Máš pravdu.

Ath. Myslíš tedy, tak se říká, že někdy lid, když dobude vítězství – nebo nějaká jiná ústava nebo i tyran – dobrovolně dá zákony se zřením k něčemu jinému než především k prospěchu vlastní vlády, aby trvala?

Klein. Jak by to bylo možné?

Ath. Tedy bezpochyby také, kdo by tato zákonná ustanovení přestupoval, toho jejich původce potrestá jako rušitele práva, nazývaje tato ustanovení právními řády?

Klein. Aspoň se tak podobá.

Ath. Tato ustanovení by tedy vždycky pojímala právo takto a tímto způsobem.

Klein. Aspoň to praví tato úvaha.

Ath. Ano, vždyť toto je jeden z oněch nároků na vládu.

Klein. Z jakých to?

Ath. Z těch, které jsme tehdy pozorovali, totiž kteří mají nad kterými vládnout. A ukázalo se, že rodiče nad dětmi, nad mladšími starší, urození nad neurozenými, a byly ještě četné jiné poměry, jestliže se pamatujeme, a to jedny druhým překážející; a tu také jeden z nich byl tento a řekli jsme, tuším, že to Pindaros vydává za přirozené,¹³⁹ když činí právem největší násilí, jak říká.

Klein. Ano, to bylo tehdy řečeno.

Ath. Uvažuj tedy, které z obou stran máme odevzdat tu obec. Stala se totiž už tisíckrát takováto věc v některých obcích. Klein. Jaká?

Ath. Když se vládní moc stane předmětem sporů, vítězové si tak důkladně přivlastní správní úkony v obci, že neponechávají poraženým ani kousek vlády, ani jim samým, ani jejich potomkům, a žijí tak, že jedni jsou na stráži proti druhým, aby snad někdy někdo nepřišel k vládě a nepovstal proti nim, jsa pamětliv dřívějších příkoří. O tom tedy my nyní tvrdíme, že to nejsou ani ústavy, ani že nejsou správné ty zákony, které nejsou dány pro společné blaho veškeré obce; co se týče těch, které jsou dány jen

pro některou stranu, tu nazýváme tyto její členy rozbrojníky, a nikoli občany, a to jejich právo, co tak jmenují, pokládáme za prázdné slovo. Říkáme to proto, že dáme tvé obci úřady ne s ohledem na to, že je někdo bohat, ani že má některou jinou z takových předností, sílu, velikost nebo nějakou urozenost; avšak kdokoli je nejposlušnější daných zákonů a tímto vítězstvím je vítězem v obci, tomu, pravíme, se má dát jako prvnímu nejdůležitější služba bohům,¹⁴⁰ druhá tomu, kdo má druhou cenu vítězství, a takto postupně se mají odevzdat všechna jednotlivá další místa těm, kteří v řadě následují. Ty, kteří se nyní nazývají úředníky, jsem nazval „sluhy zákonů“ nikoli pro novotaření v jménech, nýbrž protože mám za to, že na této věci zcela jistě závisí zdar obce i jeho opak. Neboť v kterékoli obci je zákon ovládán a nemá svrchovanou moc, pro takovou obec vidím připravenu zkázu; avšak v které je pánem vládnoucích a vládnoucí jsou otroky zákona, tam spatřuji zdar i všechna dobra, která bohové dali obcím.

Klein. Ano, při Diovi, hoste; na svůj věk vidíš bystře.

Ath. Vždyť každý člověk, když je mlád, vidí takovéto věci nejslaběji, avšak v stáří nejbystřeji.

Klein. Svatá pravda.

Ath. Nuže, co dále? Nemáme si představit, že osadníci již přišli a jsou přítomni, a nemá k nim být pronesena následující řeč?

Klein. Jak by ne?

Ath. „Mužové,“ řekněme jim tedy, „bůh, jenž podle starého výroku drží ve svých rukou počátek, konec i střed věcí, jde přímo, konaje podle přirozenosti svou okružní dráhu; jej stále provází Spravedlnost, karatelka těch, kdo se spouštějí božského zákona, a kdo chce být šťasten, drží se jí a jde za ní pokorný a ukázněný. Avšak kdo se nadme pýchou – zakládaje si buď na penězích nebo na poctách nebo snad je zpupně rozpalován ve své duši krásou těla zároveň s mládím a nerozumností, jako by nepotřeboval vládce ani žádného vůdce, nýbrž byl schopen i jiné vésti – ten zůstává osamocen bez boha, a když tak zůstane a přibere k sobě ještě jiné takové, křepčí, uváděje zároveň všechno ve zmatek; dosti mnoha lidem se o něm zdá, že to je znamenitý člověk, avšak po nedlouhé době zaplatí Spravedlnosti ne nevhodnou pokutu a do základůzničí sebe i svůj dům a obec. Nuže, co má vzhledem k takovým řádům rozumný člověk dělat nebo myslet, a co ne?

Klein. To je jasné: každý člověk má mít smýšlení určené úmyslem, že bude jeden z těch, kdo budou spolu následovat boha.

Ath. „Nuže, které jednání je bohu milé a vyznačuje se následováním boha? Jediné, totiž to, které má svůj jeden výraz v starém výroku, že stejné je milovné stejného, zachovávajícího náležitou míru, avšak věci bez míry nejsou milé ani sobě mezi sebou, ani těm, kdo zachovávají uměřenost. Ale měrou všech věcí je nám nejvíce bůh, mnohem více nežli snad, jak říkají, nějaký člověk;¹⁴¹ kdo se tedy chce stát milým takové bytosti, nutně se musí co možná nejvíce i sám stávat takovým, jako je ona, a podle tohoto úsudku, kdo z nás je rozumný, je bohumilý, neboť mu je podoben, avšak člověk nerozumný mu je nepodoben a protivný jako také člověk nespravedlivý; s ostatními vlastnostmi se to má právě tak podle téhož poměru. Pomysleme si pak, že se k těmto věcem přidružuje taková myšlenka, ze všech myšlenek však nejkrásnější a nejpravdivějších, že konati bohům oběti a stále s bohy obcovat modlitbami, věnováním darů a všelikou bohoslužbou je dobrému člověku věc nejkrásnější, nejlepší, nejúčinnější k šťastnému životu a také vynikajícím způsobem mu slušející, avšak pro zlého se to má naopak. Neboť zlý je na duši nečistý, onen však čistý, a od poskvrněného přijímat dary nemůže správně ani dobrý člověk, ani bůh; marná je tedy lidem bezbožným velká námaha vztahující se k bohům, avšak všem zbožným je nejprospěšnější. To tedy je nám cílem, na který je třeba mířit; a střely pro něj určené a jakoby způsob vysílání těch střel – jaká jména by měly mít, že by se nejsprávněji vystřelovaly? Člověk by, myslím, nejsprávněji dosahoval cíle zbožnosti, kdyby zaprvé po poctách náležejících bohům olympským a bohům chránícím obec vzdával jakožto příslušné pocty bohům podzemním oběti sudé a druhořadé a obrácen na levou stranu,¹⁴² kdežto oběti vyšší a s opačným obřadem bohům vpředu uvedeným. Po těchto bozích by rozumný člověk uctíval také daimony a po nich héróy. K tomu se druží soukromé bohoslužby na počest bohů rodinných, vykonávané podle zákona, a potom ctění rodičů za jejich života; neboť je spravedlivo, aby člověk

jako dlužník splácel ty první a největší dluhy, ze všech závazků nejdůležitější, a byl přesvědčen, že to, čeho nabyl a co má, všechno náleží těm, kteří ho zrodili a vychovali, aby to vynakládal na službu podle vší možnosti jim prokazovanou, počínaje od majetku, na druhém místě síly tělesné, na třetím duševní, spláceje jako půjčky staré péče a bolesti velikých námah, které byly půjčeny zamlada a které vrací jim starým, ve stáří velmi potřebným. Po celý pak život je třeba obzvláštním způsobem mít ke svým rodičům nikdy neporušenou úctu v řeči, protože na lehkovážná a neuvážená slova je nejtěžší trest – neboť nade všemi takovými přečiny byla ustanovena Odplata, poselkyně Spravedlnosti – a tedy má syn rodičům ustupovat, když se hněvají a nasycují svůj hněv, ať to dělají slovy nebo činy; má uznávat, že by se pochopitelně právě otec na syna obzvláštním způsobem hněval, když by se domníval, že se mu děje křivda. Když pak rodiče zemrou, je nejuměřenější pohřeb nejkrásnější,¹⁴³ při kterém by se ani nešlo nad obvyklé náklady, ani se nezůstávalo za těmi, s kterými předkové pohřbívali své rodiče, a dále právě tak má pečlivě vzdávat slušné výroční pocty zemřelým; tím pak, že neopomíjí udržovat trvalou jejich památku, tím je má nejvíce vždy uctívat, udíleje zesnulým přiměřený díl z hmotných prostředků, dávaných osudem. Jestliže bychom to dělali a podle toho žili, všichni bychom si pokaždé brali od bohů a od těch, kdo jsou vyšší než my,¹⁴⁴ zaslouženou odměnu, trávíce většinu svého života v dobrých nadějích.“

Co se týče povinností k dětem, příbuzným, přátelům a spoluobčanům i co se týče hostitelské péče, ustanovené od bohů, a způsobu obcování se všemi těmito, jak si má plněním těch povinností člověk rozjasňovat svůj život a podle zákona zkrášlovat, zákony samy svými předpisy učiní nám s vůlí bohů obec blaženou a šťastnou, jedny povahy přemlouvajíce, avšak nepovolné násilím a právem trestajíce. Co však dále má a musí říci zákonodárce, který smýšlí tak jako já, co se však nehodí pronášet v podobě zákona,

o tom by měl podle mého mínění napřed podat ukázku pro sebe

i pro ty, kterým bude dávat zákony, a až probere podle možnosti všechny ostatní věci, potom počínat vlastní zákonodárství. Tedydo které podoby by se měly nejspíše takové věci ukládati? Není právě snadné obsáhnout to jakoby v nějakém jednom obrysu a vyslovit, ale vezměme to nějak takto, budeme-li moci o tom něco určitého stanovit.

Klein. Mluv, co.

Ath. Chtěl bych, aby občané byli co nejpřístupnější přemlouvání k dobrosti, a je patrno, že se zákonodárce ve veškeré své činnosti bude pokoušet to dělat.

Klein. Jak by ne?

Ath. Nuže, zdá se mi, že to, co bylo řečeno, přináší nějakou pomoc jeho napomínání – nesetká-li se s duší naprosto tvrdou –aby se poslouchalo krotčeji a příznivěji; takže jestliže učiní posluchače, jak pravím, i když ne o mnoho, aspoň o málo příznivějším a tím chápavějším, je třeba se tím úplněji spokojit. Vždyť není nějak velmi snadné nalézti hojnost těch, kteří by se horlivě snažili stávati se co nejvíce a jak nejrychleji nejlepšími, nýbrž lidé ukazují, jak moudrý byl Hésiodos, když pravil, že cesta ke špatnosti je hladká a je možno po ní kráčet bez potu, protože je velmi krátká, avšak před dobrost prý

než se k ní dojde, tam pot je položen bohy nesmrtelnými, cesta pak k ní je dlouhá a příkrá, také zpočátku drsná; však jakmile na vrchol dojdeš, snadné je potom ji nést, ač nepřestává být téžká.^l45

Klein. A dobře praví, jak se podobá.

Ath. Ovšemže ano. A chci vám předložit výsledek, který mi dala předběžná úvaha.

Klein. Jen předkládej.

Ath. Řekněme tedy zákonodárci v rozmluvě s ním toto: „Pověz nám, zákonodárce: kdybys věděl, co máme dělat a mluvit, zdalipak není zřejmo, že bys nám to také pověděl?“

Klein. Nutně.

Ath. „Neslyšeli jsme snad od tebe před malou chvílí, že zákonodárce nesmí básníkům dovolovat, aby tvořili, cokoli by jim bylo milé? Neboť by patrně nevěděli, co by snad mluvili proti zákonům, a tím škodili obci.“

Klein. Věru, máš pravdu.

Ath. Tu pak, kdybychom k němu mluvili za básníky toto, zdalipak by ta řeč nebyla přiměřená?

Klein. Jaká?

Ath. Tato: „Je starý výrok, zákonodárce, i od nás samých stále pronášený a také ode všech ostatních spolu uznávaný, že básník, kdykoli se posadí na trojnož Músy,¹⁴⁶ tehdy není při rozumu, nýbrž hned nechá vytékat jako nějaký pramen, co mu přijde na mysl, a protože umění je napodobování, je nucen, když líčí lidi s duševními stavy vespolek si odporujícími, často mluvit věci sobě protivné a neví, zdali je z jeho řeči pravda to, či ono. Avšak zákonodárci to nelze v zákoně dělat, dva výroky o jedné věci, nýbrž vždycky je třeba pronášet o jedné věci jeden výrok. Uvaž na základě toho samého, co bylo prve od tebe řečeno. Když je jeden způsob pohřbení nad míru nádherný, druhý příliš nuzný a třetí uměřený, ty sis vybral jeden, ten střední, a ten prostě přikazuješ a ten jsi schválil; avšakjá, kdyby v mé básni byla žena vynikající bohatstvím a dávala se pohřbívati, schvaloval bych pohřeb nádherný, kdežto zase nějaký skoupý a chudý člověk pohřeb nuzný, avšak člověk mající uměřené jmění a sám uměřený by schválil pohřeb také uměřený. Ty však nemáš takhle mluvit, jako jsi nyní vyřkl slovo ,uměřený’, nýbrž máš říci, co a jak je veliké uměřené, sice si nemysli, že se ti taková řeč již může stávat zákonem.“

Klein. Máš zcela pravdu.

Ath. Snad tedy nemá náš ustanovený zákonodárce nic takového předesílat na začátku zákonů, nýbrž má hned říkat, co se má dělat a co ne, a pohroziv trestem, má se obrátit k jinému zákonu, kdežto ani slovo domlouvání a přemlouvání nemá přidávat k zákonným ustanovením? Jako například lékař nás léčívá jeden tak, druhý onak – vzpomínejme si na ten obojí způsob, abychom prosili zákonodárce, právě tak jako by prosily děti lékaře, aby je léčil způsobem co nejmírnějším. Co tím chceme říci? Jsou, tuším, jednak lékaři, jednak pomocníci lékařů, avšak i ty nazýváme lékaři.

Klein. Ovšemže ano.Ath. Ať jsou svobodní, nebo ať to jsou otroci, kteří však nabývají toho umění podle příkazů svých pánů a podle pozorování a zkušenosti, ale ne podle znalosti přírody, jako se tomu svobodní sami naučili a jak tomu také vyučují své žáky. Uznal bys tyto dva druhy těch, které nazýváme lékaři?

Klein. Jak by ne?

Ath. Jistě pozoruješ také toto: v obcích jsou nemocní jednak otroci, jednak svobodní občané, a tu otroky asi většinou léčí otroci, obcházejíce po nich nebo čekajíce na ně v léčebnách; z takových lékařů žádný nedává ani nepřijímá žádný výklad o každé jednotlivé nemoci každého jednotlivého z čeledi, nýbrž nařídí mu samovolně jako tyran, co uzná ze zkušenosti za dobré, jako by to přesně věděl, pak odkvapí pryč k jinému nemocnému otroku a takto ulehčuje svému pánovi péči o nemocné. Avšak lékař svobodného stavu zpravidla léčí a ošetřuje nemoci lidí svobodných, a to tak, že je vyšetřuje od začátku a podle znalosti přírody, přičemž se dorozumívá s nemocným samým i s jeho přáteli, a jednak sám se něčemu učí od stonajících, jednak také, pokud je s to, poučuje nemocného samého; dříve nic nepřikáže, dokud ho nějakým způsobem nepřemluví k souhlasu; tehdy pak s pomocí přemlouvání stále dělá nemocného povolným a tak se pokouší vraceti mu zdraví.¹⁴⁷ Zdalipak je lékař lepší, když léčí tímto způsobem či oním? A učitel tělocviku při tomto či onom způsobu cvičení? Když uplatňuje tu jednu schopnost dvojím postupem, či ji provádí jediným, a to horším z těch dvou a příkřejším?

Klein. Mnohem větší přednost patří, hoste, tomu dvojímu postupu.

Ath. Chceš tedy, abychom se podívali na ten dvojí a ten jednoduchý postup také v činnostech zákonodárných?

Klein. Ano, jak bych nechtěl?

Ath. Nuže, při bozích, který tedy zákon by dal zákonodárce na prvním místě? Zdalipak přirozeně nejprve neupraví svými řády počátek rozplozování v obcích?

Klein. Zajisté.

Ath. A není snad ve všech obcích počátkem nových pokolení uzavírání manželských svazků?

Klein. Jak by ne?

Ath. Zdá se tedy, že by bylo dobré každé obci pro její správné zřízení stanoviti nejprve zákony o sňatcích.

Klein. Dozajista.

Ath. Uveďme tedy nejprve ten jednoduchý; zněl by asi takto: Ženit se má každý muž, když je mu třicet let, až do věku pětatřiceti let; pakli se neožení, má být trestán peněžitou pokutou a bezectím, pokutou tak a tak velikou, tím a tím bezectím.

Takový nějaký budiž jednoduchý zákon o sňatcích, dvojitý pak tento: Oženit se má každý muž, když mu je třicet let, až do věku pětatřiceti, s tím pomyšlením, že lidské pokolení má v jistém smyslu jaksi přirozeně podíl v nesmrtelnosti, po čem také má každý vrozenu všechnu touhu; neboť státi se slavným a neležet po smrti beze jména je touha po nesmrtelnosti. Pokolení lidské jest cosi přirostlého k veškerosti času, napořád ji provází a bude provázet, jsouc nesmrtelné tím způsobem, že zanechávajíc po sobě děti dětí, jsouc stále totéž a jedno, má rozplozováním podíl v nesmrtelnosti; tu pak dobrovolně se toho zbavovat nikdy není zbožné a úmyslně se toho zbavuje, kdokoli nedbá, aby měl děti a ženu. Jestliže by tedy občan poslouchal zákona, zůstával by bez trestu, avšak kdyby naopak neposlouchal a neženil se do třiceti pěti let, budiž trestán každý rok takovou a takovou pokutou, aby si nemyslel, že mu neženatost přináší zisk a pohodlí, a kromě toho nemějž účast ani v poctách, které v obci vzdávají mladší starším.

Po vyslechnutí tohoto zákona vedle onoho je možno si rozmyslet o jednom každém, zdali mají být co do délky přinejmenším takto dvojnásobné, složené z přemlouvání a spoluvyhrožování, či mají užívat toliko vyhrožování a být svými délkami jednoduché.

Meg. Lakónské povaze náleží, hoste, vždy dávat přednost větší stručnosti; avšak kdyby mne někdo vybízel, abych byl posuzovatelem těchto předpisů, který z obou bych chtěl mít ve své obci napsán a vydán, zvolil bych ten delší a podle tohoto příkladu bych také při každém zákonu volil právě tentýž způsob, kdyby byly možné oba. Však snad i tuhle Kleiniovi se musí líbit nynější zákonodárné návrhy; vždyť jeho je ta obec, která nyní zamýšlí užívat takovýchto zákonů.Klein. Dobře jsi řekl, Megille.

Ath. Rozhovořit se o obšírnosti či stručnosti psaných projevů bylo by věru příliš pošetilé – neboť je třeba, myslím, cenit při nich největší dobrost, a ne největší krátkost ani délku – avšak obsah zákonů prve řečených se neliší po stránce užitečné dobrosti jeden od druhého jen dvojnásobkem, nýbrž jak bylo prve řečeno, velmi správně byl tu ke srovnání uveden ten dvojí druh lékařů. Co se však toho týče, podobá se, že ještě žádný ze zákonodárců nikdy neuvážil, že je volno používat k zákonodárné činnosti dvou prostředků, přemlouvání a násilí, pokud to je možné vůči lidu neúčastnému vzdělání, a přece užívají toliko jednoho; neboť nesměšují boj s přemluvou,^ut když dávají zákony, nýbrž užívají toliko nesmíšeného násilí. Avšak já, moji drazí, vidím, že se při zákonech má dělat ještě třetí věc, která se nyní nikde nedělá.

Klein. Jakou to myslíš?

Ath. Tu, která řízením kteréhosi boha vzešla právě z toho, o čem jsme nyní rozmlouvali.¹⁴⁹ Vždyť od té doby, co jsme začali mluvit o zákonech, stalo se z rána skoro poledne, my jsme se ocitli na tomto překrásném místě k odpočinku, hovoříce stále jen o zákonech; avšak podle mého zdání právě teprve teď začínáme uvádět zákony, kdežto všechno dřívější nám bylo úvodem k zákonům. Co to znamená? Chci říci to, že ke všem řečem a ke všem projevům, při kterých je účasten hlas, patří úvody a přímo jakoby jakési přípravné cviky, obsahující jakýsi odborný postup užitečný k tomu, co se má provádět. Tak také ke skladbám kitharódického zpěvu, majícím společné jméno se zákony,¹⁵⁰ i ke vší hudbě vůbec jsou podivuhodně vypracované úvody; avšak u skutečných zákonů, které nazýváme politickými, nikdo se ještě ani nezmínil o nějakém úvodu, ani se neosvědčil jejich skladatelem a žádný neuveřejnil, jako by to nebylo přirozené. Avšak nám, jak se mi zdá, ukazuje nynější rozprava, že to je přirozené, a zákony, o kterých jsem právě mluvil a které se zdály dvojitými, nejsou, jak se zdá, tak prostě dvojité, nýbrž že tu jsou jakési dvě věci, zákon a úvod zákona; a co bylo nazváno tyranským příkazem a připodobněno příkazům lékařů, o kterých jsme mluvili jako o nesvobodných, to

jest, zdá se, zákon „nesmíšený“, to pak, co bylo řečeno před ním a nazváno od tohoto zde složkou přemluvnou, je vskutku složka přemluvná, má však význam úvodu k vlastnímu znění zákona. Ukázalo se mi totiž, že celá tato řeč, kterou pronesl mluvčí ve snaze přemluviti, byla pronesena proto, aby ten, pro koho zákonodárce vyslovuje zákon, přijal ten příkaz – což jest zákon – příznivě a pro tu přízeň s lepším pochopením; proto také podle mého soudu by se tato složka správně nazývala úvodem, ale ne zněním zákona. Když jsem tedy toto řekl, co bych ještě dále chtěl mít připojeno? Toto, že zákonodárce musí opatřovat úvodem jak všechny zákony jakožto celek, tak každý jednotlivý, čímž nastane u nich vespolné odlišení, jako nastalo u dvou zákonů prve uvedených.

Klein. Co se mne týče, nevybízel bych znalce těch věcí k jinému způsobu zákonodárné činnosti pro nás určené.

Ath. V tom arci máš, Kleinio, podle mého zdání pravdu, že ke všem zákonům náleží úvody a že se má na začátku každé zákonodárné činnosti před každým jejich souborem předesílat úvod vhodný k celému jejich znění – vždyť není maličkost, co bude potom proneseno, ani nezáleží jen málo na tom, zdali je obsah toho vštěpován do paměti jasně či nejasně – avšak nemluvili bychom správně, kdybychom přikazovali, aby se skládaly úvody stejně k zákonům pokládaným za veliké jako k malým. Vždyť ani ke každé písni nebo řeči se nemusí něco takového dělat– ačkoli je ke všem přirozený úvod, ale nemusí se všechen užívat –, nýbrž taková věc se má pokaždé ponechat samému řečníku a hudebníku a zákonodárci.

Klein. Zdá se mi, že máš zcela pravdu. Ale nedělejme již, hoste, delší váhavý průtah, nýbrž vraťme se ke svému předmětu a počínejme, je-li ti milo, od oněch věcí, o kterých jsi tehdy mluvil, nevydávaje to za úvod. Nuže tedy, vraťme se k tomu znova od začátku, „podruhé lépe“, jak říkají hráči, a probírejme to jako úvod, a ne jako nahodilý předmět jako právě teď: chopme se jejich začátků za výslovné dohody, že skládáme úvod. A co se týče uctívání bohů a péče o předky, stačí již to, co bylo prve řečeno: o dalších věcech se pokoušejme mluvit, dokud se ti nebude zdát,že je celý úvod dostatečně pověděn. Potom již budeš probírat

zákony samy.

Ath. Tedy o bozích a o bytostech, které jsou na druhém místě po bozích, i o rodičích živých i zemřelých jsme tehdy podali dostatečný úvod, jak nyní soudíme; co se pak ještě k takovému úvodu nedostává, to mě ty patrně nyní vybízíš, abych to jaksi vynesl na

světlo.

Klein. Dozajista.

Ath. Ale po takovýchto věcech je věru náležité a společným zájmům nejvlastnější, aby mluvící i posluchači opět a opět uvažovali, jak se mají ve věcech týkajících se jejich duší a těl i majetku chovat tu s úsilím, tu zdrženlivě, a tak se podle možnosti stávat účastníky vzdělání; tedy po oněch věcech vskutku musíme mluvit i poslouchat o těchto.

Klein. Zcela správně.

Kniha pátá

Ath. Kéž to tedy slyší každý, kdo prve slyšel příkazy o bozích a milých předcích; neboť ze všech statků, které člověk má, je duše po bozích statek nejbožštější a přitom nejvlastnější. Všechny statky, které patří člověku, jsou u všech lidí dvojího druhu. Statky silnější a lepší jsou panující, kdežto slabší a horší jsou služebné; tu má člověk mezi svými statky vždy dávat přednost panujícím před sloužícími. Takto tedy vybízím správně, když tvrdím, že po bozích, kteří jsou pány, a po těch, kteří se k nim druží,¹⁵¹ je třeba na druhém místě ctít svou vlastní duši. Avšak takřka nikdo z nás ji nectí správně, ale myslí si, že ano; božským dobrem je zajisté čest, ze zlých věcí však žádná není čestná, a kdo se domnívá, že duši zvelebuje buď některými řečmi nebo dary nebo některými ústupky, avšak přitom ji nijak nedělá z horší lepší, ten si toliko myslí, že ji ctí, ale nikterak to nedělá. Tak například hned v dětském věku se každý člověk domnívá, že je schopen všechno poznávat, a myslí si, že ctí svou duši, když ji chválí a horlivě ji povzbuzuje, aby dělala, cokoli chce, zatímco nynější úvaha praví, že kdo to dělá, škodí jí a ji nectí; ta však se má ctít, jak tvrdíme, hned na druhém místě po bozích. Také ji nectí, kdo pokládá za viníka svých pochybení a nejčetnějších i největších zel nikoli sebe samého, nýbrž jiné, a sebe pokaždé jako nevinného vyjímá; ten svou duši zdánlivě ctí, ale ve skutečnosti je toho dalek, neboť jí škodí. Ani když proti zákonodárcovu domlouvání a schvalování hoví slastem, ani tehdy ji nijak nectí, nýbrž ji zneucťuje a naplňuje ji zly a pozdní lítostí. Ani když zase naopak nechce vytrvale podstupovat schvalované námahy, strachy, bolesti a strázně, nýbrž se jim vyhýbá, ani tehdy ji tím vyhýbáním nectí; neboť veškerým takovým jednáním ji zneuctívá. Ani ji nectí, když se domnívá, že žití je za všech okolností dobro, nýbrž i tehdy ji zneuctívá; neboť když duše pokládá všechno, co souvisí s Hádem, za zlo, povoluje jí a nevzpírá se poučováním a dokazováním, že ona ani neví, zdali naopak říše tamějších bohů není pro nás největší ze všech dober. Dále ani kdyžzase někdo dává přednost kráse před dobrostí, není to nic jiného než skutečné a úplné zneuctívání duše. Neboť tím jako by se tvrdilo, že tělo je vzácnější než duše, což není pravda; vždyť nic pozemského není vzácnější nad věci nebeské, ale kdo má o duši jiné mínění, neví, jak podivuhodný je tento statek, o který nedbá. Ani když někdo touží neslušně získávat majetek nebo nenese těžce, když ho tak získává, neuctívá, jak myslí, tehdy svou duši dary – do toho mu věru všechno chybí – neboť její vzácný a spolu krásný statek prodává za trochu peněz; vždyť všechno zlato na zemi i pod zemí nevyváží svou hodnotou dobrost. Zkrátka kdo z těch věcí, které zákonodárce ve svém výpočtu uvádí jednak jako ošklivé a špatné a naopak jako dobré a krásné, nechce se oněch vším způsobem zdržovat a tyto podle vší možnosti provádět, každý takový člověk neví, že ve všem tom zachází se svou duší, nejsvětějším to statkem, způsobem nejnevážnějším a nejneslušnějším. Neboť o tom, co se může nazvat největším trestem za zlé jednání, takřka nikdo neuvažuje; jest pak největším trestem připodobňovat se lidem, kteří jsou zlí, a při tom připodobňování se vyhýbat dobrým lidem a řečem a od nich se odlučovat, avšak za oněmi chodit a v jejich společnosti k nim přilínat; když pak člověk k takovým příroste, nutně dělá i snáší věci, které si takoví podle své povahy mezi sebou dělají a mluví. Nuže, tento stav není právní trest – neboť spravedlnost a právní trest je něco krásného –, nýbrž pomsta, průvodní stav nespravedlnosti, při němž je nešťasten i ten, kdo ho dosáhne, i kdo ho nedosahuje, tento tím, že se neléčí, onen proto, že hyne, aby se mnozí jiní zachraňovali. Naše čest pak je, abych to řekl celkem, v tom, následovat lepších věcí, a co se týče horších, které však jsou schopny státi se lepšími, způsobovat co nejlépe to zlepšování.

Nad duši nemá člověk statku od přírody způsobilejšího k tomu, aby unikl zlu a nalezl i získal dobro ze všeho největší a aby po jeho získání společně s ním žil po celý zbytek svého života; proto byla duše zařazena na druhé místo v hodnotě, na třetím pak místě – každý by to uznal –je podle přirozenosti hodnota těla. Tu zase je třeba zkoumat ty přednosti a uvažovat, které z nich jsou pravé a kolik jich je nepravých; to pak je věc zákonodárcova. Ten tedy

prohlašuje, jak se mi zdá, že to jsou asi tyto a takovéto: hodnotné je nikoli krásné tělo ani silné ani to, které má rychlost, ani veliké, ba ani ne zdravé – ačkoli mnohým by se to zdálo – a ovšem ani ne těla s vlastnostmi opačnými, nýbrž ta, která jsou všech těchto vlastností účastna střední měrou, ta jsou daleko nejpřiměřenější a zároveň nejbezpečnější, neboť těla prvního druhu dělají duše nadutými a opovážlivými, tato přikrčenými a nesvobodnými.

Právě tak je tomu s majetnictvím peněz a statků, i to podléhá témuž řádu oceňování; přílišná hojnost všech těchto věcí způsobuje obcím i v soukromém životě nepřátelství a rozbroje, nedostatek pak zpravidla otročení. Ať tedy nikdo není ziskumilný kvůli dětem, aby je zanechal co nejbohatšími, neboť to by nebylo dobré ani pro ně, ani pro obec. Neboť ten majetek mladých lidí, který není obletován pochlebníky a přitom nepostrádá nutných potřeb, ten je ze všech nejladnější a nejlepší; tím totiž, že se nám harmonicky a melodicky přizpůsobuje ke všem poměrům,¹⁵² dělá život bezstrastným. Dětem se má zůstavovat mnoho mravního studu,¹⁵³ nikoli mnoho zlata. Myslíme, že jim to zůstavujeme, když mládež káráme, jestliže se chová nestydlivě; avšak stud nevzniká z domlouvání, s jakým se dospělí obracejí k mládeži, říkajíce, že se mladý člověk má každého stydět. Rozumný zákonodárce by spíše domlouval starším, aby se styděli mladých a co nejvíce si dávali pozor, aby nikdy žádný z mladých lidí někoho z nich neviděl nebo neslyšel dělat nebo mluvit něco ošklivého, neboť kdekoli se nestydlivě chovají starší, tam jsou nutně i mladí zcela nestoudní; vždyť výborné vychování mladých a zároveň jich samých nezáleží v napomínání, nýbrž v tom, aby bylo vidět, že cokoli někdo řekne napomínaje jiného, že on sám po celý život podle toho jedná. Kdo ctí a má ve vážnosti příbuzenstvo a všechno společenstvo účastné uctívání rodových bohů, mající v žilách touž krev, měl by tou měrou milost rodných bohů pro plození vlastních dětí. A co se dále týče přízně přátel a druhů pro styky v životě se vyskytující, tu by si člověk získával, když by služby, které mu oni prokazují, pokládal za větší a vyšší, než za jaké je pokládají oni, a naopak své vlastní laskavosti hodnotil níže než sami přátelé a druzi. K obci a spoluobčanům se daleko nejlépe chová ten, kdoby před vítězením v závodě olympijském a ve všech jiných zápasech válečných i mírových dal přednost vítězení slávou získanou ze služby domácím zákonům, prohlašující ho za občana, který jim ve svém životě sloužil ze všech lidí nejkrásněji.

Co se týče dále cizinců a hostů, je třeba soudit, že závazky vůči nim jsou zvlášť svaté; vždyť jistě všechna provinění hostů i proti hostům patří více než provinění mezi občany pod trestající moc boží, neboť host, jsa osamocen, bez přátel a příbuzných, je více hoden politování u lidí i bohů. Tu čím kdo má větší moc ho mstít, tím ochotněji mu pomáhá; tu moc má obzvláště hostinný daimón a bůh jednoho každého, družina hostinného Dia. Tedy dobrý pozor si má dávat, kdo má jen trochu opatrnosti, aby se za celý svůj život nedopustil žádného provinění proti hostům a tak došel k jeho konci. A zase z provinění proti hostům i domácím lidem je největší provinění to, které se týká prosebníků¹⁵⁴; neboť bůh, za jehož svědectví prosebník po pronesení prosby dosáhl příslibů, ten se stává zvláštním strážcem postiženého jejich zrušením, takže by ten člověk nikdy netrpěl, aniž byl za své utrpení pomstěn.

Tu jsme tedy asi probrali styky s rodiči, se sebou samými i se svými věcmi, s obcí, přáteli i příbuzenstvem, s cizinci i domácími. Dále následuje probrat, jaký má být člověk sám, aby prožil svůj život co nejkrásněji; máme promluvit o věcech, stran kterých ne zákon, nýbrž chvála a hana svým výchovným působením na jednotlivce dělá je poddajnějšími a příznivými k zákonům, které mají být dány. Mezi všemi dobry u bohů i u lidí je na prvním místě pravda; té budiž hned od začátku účasten, kdo se chce stát blaženým a šťastným, aby co nejdelší čas prožíval jako člověk pravdivý. Ten je totiž věrný; nevěrný však je ten, komu je milá úmyslná nepravda, a komu neúmyslná, nemoudrý. Z toho není ani jedno ani druhé hodno závisti. Neboť každý člověk nevěrný a nerozumný je bez přátel, a když je postupem času poznán, připraví si ke konci života na těžká stará léta úplnou osamělost, takže ať mu přátelé a děti žijí, nebo ne, život se mu stane asi stejně osiřelým. Úcty hoden je ovšem i ten, kdo se nedopouští žádné křivdy, avšak kdo ani nedovoluje křivdícím, aby křivdili, ten je proti onomu hoden cti více než dvojnásobné; neboť onen stojí za jednoho,

avšak tento za mnoho jiných, když udává úřadům bezpráví ostatních. A kdo podle možnosti spolu s úřady i trestá, veliký muž v obci a dokonalý, ten budiž prohlašován za vítěze v dobrosti. Touž chválu je třeba pronášet i o rozumnosti a o moudrosti i o všech jiných dobrech, která člověk má a u kterých je možnost, aby je netoliko sám měl, nýbrž aby se o ně sdílel i s jinými; a toho, kdo je sdílí, je třeba ctít jako vrchol dobrosti, toho pak, kdo to nedovede, ale chce, nechat na druhém místě. Avšak toho, kdo je nepřejícný a úmyslně se nikomu nestává z přátelství společníkem v některých dobrech, toho samého je třeba hanět, ale ten statek se nicméně nemá pro jeho majetníka zlehčovat, nýbrž podle možnosti získávat. Ať nám každý bez závisti závodí ve snaze o dobrost. Neboť takový bude obec povznášet, když sám bude závodit a ostatních nebude srážet osočováním; avšak závistník, který si myslí, že musí jiné osočovat, aby sám vynikal, sám méně napíná síly k opravdové dobrosti a spoluzávodníky nespravedlivým haněním zatlačuje do malomyslnosti. Tím dělá celou obec nevycvičenou pro závod v dobrosti, a co na něm jest, zmenšuje její dobrou pověst.

Každý muž má být srdný,¹⁵⁵ avšak přitom co nejvíce mírný. Neboť těžkým a nesnadno zhojitelným nebo snad vůbec nezhojitelným bezprávím páchaným od ostatních nelze uniknout jinak než vítězením v boji a v obraně a naprostou nepovolností v trestání, avšak bez ušlechtilé srdnosti to žádná duše není schopna dělat. Co pak se týče bezpráví působených od těch, kteří je sice páší, ale tak, že jsou zhojitelná, je třeba nejprve vědět, že každý nespravedlivý člověk není nespravedliv úmyslně; neboť nikdo nikde a nikdy by nechtěl mít u sebe žádné z největších zel úmyslně, a to daleko nejméně v nejcennější části své bytosti. Nejcennější pak částí, jak jsme řekli, je vpravdě všem lidem duše; tedy do té nejcennější části by nikdo nikdy úmyslně nepřijal největší zlo a nechtěl by s ním žít po celý život. Ale člověk nespravedlivý a mající v sobě zla je vším způsobem ubohý; toho, kdo je má zhojitelná, je dovoleno litovat; srdnatost je třeba krocením mírnit, a ne po ženském způsobu prchlivě se napořád zlobit, avšak vůči člověku veskrze a nepřemluvitelně nezřízenému a zlému se má popouštět uzdahněvu; proto tedy pravíme, že dobrý člověk má být pokaždé srdný a mírný.

Avšak je zlo ze všech největší, většině lidí vrozené do duší, které si každý odpouští, a proto nestrojí žádný prostředek úniku; to je to, co se míní slovy, že každý člověk je od přírody sám sobě milý a že je správné, že musí být takový. Vpravdě však přílišná láska k sobě bývá každému příčinou všech pochybení. Milující bývá totiž slepý k předmětu své lásky, takže špatně posuzuje, co je spravedlivé, dobré a krásné, domnívaje se, že je vždycky třeba mít více ve vážnosti to, co je jeho, než pravdu; neboť kdo chce být velkým mužem, nesmí mít rád sebe ani své věci, nýbrž věci spravedlivé, ať se vyskytují v jednání větší měrou u něho, či u jiného. A z téže chyby má u všech lidí původ také to, že se vlastní nevědomost zdá moudrostí; následkem toho se domníváme, že víme všechno, ačkoli nevíme takřka nic, a nedovolujíce jiným dělat, co neumíme, jsme nuceni chybovat, když to děláme sami. Proto má každý člověk ubíhat před přílišnou sebeláskou a vždycky horlivě sledovat toho, kdo je lepší než on, odkládaje při takové věci všechen ostych.

Jsou pak některé příkazy menší než tyto a často opakované, avšak ne méně užitečné než tyto, jež je třeba uvádět ze vzpomínek; totiž jako když něco odtéká, je stále třeba, aby byl naopak přítok, tak vzpomínání je přítok ubývajícího vědění. Tak tedy je třeba se zdržovat nemírného smíchu i nemírných slz a každý muž to má každému doporučovat a za úplného skrývání vší nemírné radosti i nemírné bolesti pokoušet se o důstojné chování, ať se daimón jeho osudu k němu staví stále příznivě, nebo ať se při změnách náhod ti daimoni stavějí proti některým úkonům, jako by tu byly vysoké a příkré překážky. Má vždy doufat, že bůh těmi dobry, která daruje, udělá doléhající trudy z větších menšími i způsobí v přítomném postavení obraty k lepšímu, kdežto s dobry se jim vždy stane s pomocí příznivého osudu úplný opak proti tomu zmenšování. S těmito tedy nadějemi a s těmito upomínkami na všechno takové má každý žít, nešetřit žádného úsilí, nýbrž vždy při hrách i vážných pracích druhému i sobě to jasně připomínat.

Nyní tedy je asi řečeno všechno, pokudjde o věci božské, jaké má být jednání i jaký má být každý člověk sám; avšak o věcech lidských jsme nepromluvili, ale musíme tak učinit, neboť rozmlouváme s lidmi, a ne s bohy. Přirozeně lidská věc jsou nejvíce slasti a strázně a žádosti, pod jejichž vlivem je nutně každý smrtelný tvor se svými největšími snahami. Jest pak třeba chváliti nejkrásnější život nejen proto, že svým utvářením má přednost vzhledem k dobré pověsti, nýbrž proto, že kdykoli někdo ho chce okoušet a v bláhovém mládí od něho neuteče, má přednost i tím, co všichni vyhledáváme, totiž že má člověk po celý život více radostí a méně strázní. A že to bude jisté, jestliže ho bude někdo správně okoušet, ukáže se hned a výrazně. A co je ta správnost? O tom je třeba již uvažovat na základě poučení přijímaného od rozumu; musíme srovnávat život se životem, slastnější a strastnější, a takovýmto způsobem uvažovat, zdali je nám takové a takové jeho založení ve shodě s přirozeností či jiné proti přirozenosti. Slast chceme, strázeň však si ani nevolíme ani nechceme, a co není ani to, ani ono, to místo slasti nechceme, ale jako záměnu za strázeň chceme; menší strázeň spojenou s větší slastí chceme, menší slast s větší strázní nechceme; avšak že chceme něco, v čem je toto obojí v stejném poměru, to bychom nemohli dokázat. Všechny tyto věci jsou závažné nebo nezávažné vzhledem k volbě jedné každé z nich, a to svým množstvím a velikostí i silou a stejností a také všemi vlastnostmi, které jsou opakem proti takovýmto ve svém vztahu k našemu chtění. Když jsou tedy ty věci z nutnosti takto zařízeny, tu v kterém životě je mnoho obojího a značné velikosti i síly, ale převahu mají slasti, takový život chceme, v kterém je však opak, ten nechceme; a zase v kterém je obojího málo a je to malé a slabé, ale převahu má strázeň, takový nechceme, v kterém však opak, ten chceme. A v kterém životě je zase obojí v rovnováze, tu třeba o tom smýšlet jako v případech napřed uvedených: rovnovážný život, pokud v něm jedny složky převládají činitelem nám milým, chceme, a pokud naopak převládají druhé složky činiteli protivnými, nechceme. Tu pak je třeba uvažovat, že všechny naše životy jsou přirozeně uzavřeny v těchto zřetelích, a je třeba uvažovat, jaké životy přirozeně chceme; jestliže všakříkáme, že chceme něco kromě těchto zřetelů, mluvíme pak pro jakousi neznalost a nezkušenost stran skutečných životů.

Které jsou tedy životy a kolikeré, na kterých má člověk uvidět, co je žádoucí i úmyslné a co nežádoucí i neúmyslné,¹⁵⁶ dátjistému způsobu přednost a stanovit si jej pro sebe jako zákon, aby, zvole si to, co je zároveň milé i příjemné i nejlepší a nejkrásnější, žil, jak je člověku možno nejblaženěji? Nuže, řekněme, že jeden takový život je rozumně uměřený, jeden moudrý,¹⁵⁷ jeden statečný, a stanovme jako jeden také život zdravý; a proti těm čtyřem postavme jiné čtyři opačné, život nemoudrý, zbabělý, nevázaný, chorobný. Tu pak o rozumném životu prohlásí znalec, že je na všechny strany mírný a poskytuje klidné strázně i klidné slasti, slabé žádosti a lásky ne šílené; avšak o nevázaném, že je na všechny strany ostrý a poskytuje prudké strázně i prudké slasti, napjaté a střečkující žádosti a lásky jak možno nejšílenější; že v rozumném životě mají slasti převahu nad útrapami, kdežto v nevázaném strázně nad slastmi, a to velikostí, množstvím a hustotou. Proto jeden z těch životů se nám nutně a přirozeně stává příjemnějším, druhý nepříjemnějším, a kdo chce příjemně žít, tomu již není volno úmyslně žít nevázaně, nýbrž je již patrno, že jsou-li nynější slova správná, nutně je každý nevázaný člověk nevázaný úmyslně; buď totiž pro nevědomost nebo pro nezdrženlivost nebo pro obojí chybí veškerému lidskému davu v jeho životě rozumnost. Totéž je třebasoudit o životě chorobném a zdravém, že mají slasti i strázně, avšak při zdraví slasti převyšují strázně, v nemocech pak strázně slasti. Naším záměrem při volbě životů není, aby strastná složka převyšovala, nýbrž ten život jsme uznali za příjemnější, kde je převyšována. Když tedy, řekli bychom, rozumný život proti nevázanému, moudrý proti nemoudrému a život statečný proti zbabělému má obojí v menším počtu i v menší velikosti a řidší, avšak po stránce slastí jeden převyšuje druhý, kdežto po stránce strázně ony převyšují tyto, tu vítězí život statečný nad zbabělým a moudrý nad nemoudrým, takže jedny životy jsou příjemnější nad druhé, rozumný, statečný, moudrý a zdravý nad zbabělý, nemoudrý, nevázaný a chorobný; vůbec že život spojený s dobrostí tělesnou nebo i duševní je příjemnější než život spojený se špat –

ností a také ostatními vlastnostmi nadmíru vyniká, krásou, správností, dobrostí i pověstí, takže způsobuje, že kdo jej má, žije ve všem i vcelku šťastněji než při životě opačném.

To budiž konec úvodu k zákonům až potud v našich řečech proneseného; po úvodu pak má nutně následovat vlastní zákon, spíše však podle pravdy obrys zákonů ústavy. Tu pak jako při tkanině nebo při kterémkoli jiném pletivu nelze zhotovovat útek i osnovu z týchž vláken, nýbrž rod osnov nutně musí vynikat dobrostí –je totiž silný a má ve své povaze jakousi stálost, kdežto ten druhý rod je měkčí a chová se s jakousi oprávněnou povolností –, podle toho je třeba pokaždé nějakým takovýmto způsobem obdobně rozlišovat ty, kteří mají zastávat úřady v obcích, a ty, kteří prošli jen malým vzděláním. Neboť k ústavě náleží dvě věci, jednak ustanovení úřadů pro všechny jednotlivé obory, jednak zákony odevzdané úřadům.

Avšak přede vším tímto je mít na mysli toto. Po převzetí každého stáda ovčák i skoták i pěstitel koní a všeho takového nikdy nepřistoupí k chovu jinak, nežli že nejprve provede očistu příslušnou každému společenství, oddělí od sebe kusy zdravé a nezdravé a ušlechtilé i neušlechtilé a jedny odešle k některým jiným stádům, druhé však bude pěstovat; přitom má na mysli, že by byla marná a bezvýsledná práce věnovaná tělu a duším, které zničila příroda a špatné pěstování, hubící k tomu i rod zdravých a neporušených povah a těl v jednotlivých druzích dobytka, jestliže se přítomná stáda nepročistí. Ovšem co se týče zvířat, o ta je menší starost a jsou hodna jen toho, aby byla v úvaze uvedena za příklad; avšak věci lidské jsou hodny největší starosti zákonodárcovy, aby zkoumal a vykládal postup vhodný pro jednotlivé společnosti stran očisty i všech ostatních úkonů. Tak například s očistami obce by se to mělo takto: mezi mnohými způsoby pročišťování jsou jedny snazší, druhé obtížnější; ty, které jsou těžké a nejlepší, mohl by provést ten, kdo by byl samovládcem a zákonodárcem v jedné osobě, kdežto zákonodárce, který by bez samovlády zařizoval novou ústavu a zákony, byl by spokojen i tím, kdyby provedl třeba jen nejmírnější způsob očisty. Jest pak nejlepší očista bolestná, právě tak jako všechny léčebné prostředky takového způsobu, totiž ta, která cestou práva spolu s odplatou vede k trestání, dovršujíc odplatu smrtí nebo vyhnanstvím; neboť počíná si tak, že největší a nenapravitelné provinilce, největší to škůdce obce, odstraňuje. Mírnější způsob očisty máme takovýto: všem těm, kdo pro nedostatek obživy projevují, že jsou připraveni pohotově následovat vůdce v útoku nemajetných na statky majetných, těm jakožto vnitřní chorobě obce ukládá takzvaný „odchod do osady“¹⁵⁸ a tak je pod pěkným jménem co možná nejvlídněji pošle pryč. Tedy každý, kdo dává zákony, musí toto na začátku tak nebo onak udělat. Avšak my máme nyní úkol po této stránce ještě méně pracný; neboť pro tuto dobu není potřebí vymýšlet osadu ani nějaký výběr očistného prostředku, nýbrž počínat si tak, jako kdyby se s mnoha míst stékaly do jedné nádrže jednak jakési prameny, jednak dešťové přívaly: musíme pozorně hlídat, aby stékající se voda byla co nejčistší, a jeden druh sbírat, jiné odvádět a odvracet pryč. V každém zařizování obce je, jak se podobá, námaha a nebezpečí. Avšak poněvadž se ten úkol nyní provádí řečí, a ne skutkem, dejme tomu, že máme to sebrání provedeno a že jeho čistota vyšla podle našeho přání; z těch totiž, kdo se chystají sejíti se do nynější obce, aby v ní žili jako občané, špatným zabraňme přicházeti, prozkoušejíce je všelikým přemlouváním a dostatečně dlouhým časem, avšak dobré si získávejme, jsouce k nim co možná nejvíce laskaví a vlídní.

Nebuď pak nás tajna ta šťastná okolnost, jako jsme mluvili o osadě Hérakleovců,¹⁵⁹ že měla to štěstí, že unikla strašnému a nebezpečnému sváru stran dělení půdy a rušení dluhů. Neboť je-li obec přinucena dávat o něm zákony, není s to ani nechávat něco ze starých poměrů nepohnuto, ani zase jí není možno jimi nějakým způsobem hýbati, nýbrž zbývá, abychom tak řekli, jedině zbožné přání a malý, opatrný přechod, pomalu postupující v dlouhém čase, a to tento: aby byli pokaždé pohotově oprávci, kteří by sami měli hojnost půdy a kteří by měli také mnoho svých dlužníků a byli ochotni slušně se nějakým způsobem dělit s těmi z nich, kteří jsou v nesnázích, a to tak, že by jedno odpouštěli, jiné rozdělovali, držíce se jakýmsi způsobem umírněnosti a pokládajíce za chudobu nikoli zmenšování majetku, nýbrž zvětšování nenasyt –

nosti. To je totiž nejdůležitější začátek záchrany obce a na tom jako na pevném základě je možno později budovat kterýkoli občanský řád příhodný pro takové poměry; pakli však je ten přechod vadný, pro žádnou obec by nebyla další politická činnost snadná. Tomuto nebezpečí my, jak pravím, unikáme; přece však je správnější, aby bylo řečeno, jak asi bychom prováděli únik před ním, kdybychom mu nemohli uniknout. Tu tedy mějž platnost výrok, že to je možno odporem proti ziskumilství spojeným se spravedlností, avšak kromě takového prostředku není jiná cesta k úniku, ani široká, ani úzká; a to nám nyní pevně stůj jako podpěra naší obce. Majetky musí se zařizovat nějak tak, aby byly bez vespolných stížností, jinak ti, kdo mají jen trochu rozumu, nebudou dříve dobrovolně pokračovat v ostatním zařizování obce pro ty, kteří mají mezi sebou staré stížnosti; aby se však ti, kterým bůh dal –jako nyní nám – osazovati novou obec a nemít ještě žádná vespolná nepřátelství, aby se ti stali sami sobě příčinou nepřátelství pro rozdělení půdy a bydlišť, to by byla člověka nedůstojná nerozumnost, spojená se vší špatností.

Nuže tedy, který by byl způsob správného rozdělení? Nejprve je třeba stanovit, jak veliký má být celkový počet občanů; potom se dohodnout o jejich rozdělení, na kolik a jak velikých částí mají být roztříděni; pak jim přidělit půdu a bydliště měrou co nejvíce stejnou. Tedy vhodný celkový počet by se správně nezvolil jinak nežli podle půdy a podle obcí v sousedství: půdy má být tolik, kolik stačí vyživovat jistý počet obyvatel při rozumném životě, více nic, a tolik obyvatelstva, aby byli schopni se ubránit okolním obcím, kdyby se na nich dopouštěly bezpráví, a také nebyli naprosto bezmocní pomoci svým sousedům bezprávím trpícím. To vymezíme skutkem i slovy, až uvidíme tu zemi i její sousedy; nyní však nechť postupuje řeč k zákonodárství, aby se prováděl obrys a náčrt, který je tu účelem.

Abychom volili nějaké vhodné číslo, budiž podílníků půdy a budoucích obránců toho rozdělení pět tisíc čtyřicet; půda a bydliště buďtež rozděleny právě tak na tytéž části, aby muž a úděl tvořili pevnou dvojici. Celé to číslo budiž rozděleno nejprve na dvě části, potom rovněž na tři;¹⁶⁰ je totiž možno je rozdělit i načtyři, pět a tak dále za sebou až do deseti. Jest pak třeba, aby si každý muž při dávání zákonů uvědomil, které číslo a jaké by bylo všem obcím nejužitečnější. Zvolme tedy to, které má nejvíce dělitelů, a to co nejvíce jdoucích za sebou. Číslo vůbec¹⁶¹ připouští všechna dělení pro všechny účely; avšak číslo pět tisíc čtyřicet má pro válku i pro všechna opatření v míru, hledící ke všelikým smlouvám a společenstvím, i pro dávky a příděly ne více než šedesát dělitelů bez jednoho, v souvislé řadě pak od jedné až do deseti.

Nuže tedy tyto věci si musí v klidu pevně vštípit ti, kterým zákon přikazuje to dělat; nemají se totiž tyto věci vskutku jinak než takto a musí být pověděny zakladateli obce z těchto důvodů. Ať někdo bude vytvářet novou obec od počátku, nebo ať bude upravovat starou zkaženou, tu co se týče bohů a svatyň, které mají být v obci zřízeny a kterým bohům nebo daimonům mají být zasvěceny, nikdo rozumný se nebude pokoušet hýbat tím, co bylo doporučeno z Delf nebo z Dódóny nebo od Ammóna¹⁶² nebo některými starými pověstmi, jakýmkoli způsobem působícími na lidi, na základě zjevení bohů nebo podle oznámeného vnuknutí. Podle nich ustanovili oběti spojené se zasvěcovacími obřady¹⁶³ buď domácího původu nebo tyrrhénské nebo kyperské nebo odkudkoli odjinud přejaté a ve smyslu takových pověstí zasvětili věštby, obrazy, oltáře a chrámy i vymezili jednotlivým z nich posvátné okresy. Z těchto všech věcí nesmí zákonodárce hýbat žádnou nejmenší maličkostí, avšak každému jednotlivému dílu obce má dát boha nebo daimona nebo některého héróa; při dělení půdy má dát jim prvním vybrané okresy a všechno příslušenství, aby schůze jednotlivých těch krajů, konané v ustanovených dobách, poskytovaly snadnou příležitost pro všechny potřeby a aby se občané při obětech přátelsky mezi sebou stýkali, sbližovali se a seznamovali; není totiž žádné větší dobro pro obec, než aby občané byli sami sobě známi. Neboť kde není při vzájemných stycích světlo, nýbrž tma, tam by nikdo nikdy správně nedocházel ani zasloužené cti ani úřadů ani příslušného práva; má pak každý muž ve všech obcích usilovat především o to, aby se ani sám nikdy k nikomu neukázal neupřímným, nýbrž vždy přímým a pravdivým, ani aby ho jiný neupřímný člověk neoklamal.

Následující tah v zařizování zákonů, podobně jako tah na hrací desce „pryč od svaté čáry“,¹⁶⁴ snad by svou neobvyklostí posluchače napoprvé překvapil. Ale bude-li o něm uvažovat a jej zkoušet, ukáže se mu, že by zakládaná obec měla druhé místo proti největší dokonalosti. A snad by ji někdo nepřijal proto, že zákonodárce, který nevládne neomezeně, je něco nezvyklého; nejsprávnější však je vylíčit nejlepší ústavu a druhou a třetí a potom dát na vybranou každému, kdo má vrchní moc při zřizování obce. Dělejme tedy podle toho i nyní my, líčíce ústavu vzhledem k dobrosti první a druhou i třetí; volbu pak odevzdejme nyní Kleiniovi, i jestliže by snad chtěl někdo jiný nyní přistoupit k takovému výběru a vybrat si podle své povahy, co by mu bylo ve zřízení jeho vlasti milé.

Nuže tedy první je ta obec¹⁶⁵ i ústava a nejlepší jsou ty zákony, kde se v celé obci co nejvíce uskutečňuje staré přísloví, že věci přátel jsou ve skutečnosti společné. Tu pak, jestliže to někde nyní jest nebo někdy bude – aby byly ženy společné, děti společné, všechen majetek společný – a jestliže je soukromé vlastnictví všemi prostředky odevšad ze života nadobro odstraněno a je vymyšlen způsob, aby pokud možno i věci od přírody každému vlastní se nějak staly společnými, například aby se zdálo, že oči, uši a ruce ke společnému užitku vidí, slyší a dělají, i aby všichni co nejjednotněji vyslovovali chválu i hanu, cítíce z týchž věcí radost i zármutek, zkrátka jestliže jsou zákony, které dělají obec co možná nejvíce jednotnou, nikdo nikdy nestanoví jiný správnější ani lepší výměr pro výtečnost zákonů vzhledem k dobrosti. Taková je tedy ta obec, a jestliže v ní bydlí buď snad bozi nebo synové bohů) radostně ji obývají při takovém životě; proto tedy nesmíme spatřovat vzor ústavy někde jinde, nýbrž držíce se této, máme podle možnosti hledat ústavu co nejvíce takovou. Ta, kterou my nyní máme v práci, byla by, kdyby se nějak uskutečnila, nejblíže nesmrtelnosti a na druhém místě jednotná; třetí pak provedeme potom, dá-li bůh. Nyní tedy je otázka, co ta ústava podle našeho mínění je a jak by taková vznikla.

Ať si tedy nejprve rozdělí půdu i bydliště a ať nevzdělávají zemi společně, protože to je věc, která přesahuje nynější lidskoupovahu i výchovu a vzdělání. Dělení ať provádějí s takovým asi vědomím, že ten, kdo dostal podíl, má jej pokládat za společný majetek veškeré obce, a protože ta země je jeho vlast, má o ni pečovat více než o děti, o matku, o to více, že země jakožto bohyně je paní lidí smrtelných; a totéž smýšlení má chovat také o bozích i daimonech své země. Aby pak to trvalo v takovém stavu na všechen čas, je třeba ještě také pomýšlet na to, že kolik jsme nyní rozpočítali domácích krbů, tolik že jich musí být stále a že jich nesmí přibývat ani nikdy ubývat. To by se v celé obci s jistotou dělo takto. Kdo dostal úděl, ať zanechává ze svých dětí vždy jednoho jediného dědice té usedlosti, který by mu byl nejmilejší, jako svého nástupce a pečovatele o bohy rodu i obce a o hospodáře i žijící i ty, kteří k tomu času již dospěli konce; co se pak týče ostatních dětí, komu se jich narodí více než jedno, dcery ať provdá podle zákona, který bude stanoven, potomky mužské pak ať rozděluje za syny těm občanům, kterým se nedostává potomstva, nejraději podle přátelské dohody. Avšak jestliže některým chybějí přátelské svazky nebo narodí-li se jednotlivcům větší množství potomků ženského nebo mužského pohlaví nebo také naopak, kdykoli jich je při neúrodě dětí příliš málo, ve všech těch případech ať úřad, který ustanovíme jako nejvyšší a nejctihodnější, uváží, co se má dělat stran přebytečných nebo scházejících, a ať opatří co nejlépe prostředek, aby bylo stále jedině těch pět tisíc čtyřicet usedlostí. Prostředků je mnoho: neboť přítrž plození u těch, u kterých je plození příliš, hojné, i naopak snažná péče o hojnost porodů, setkávající se s poctami i potupami i napomínáním ze strany starších vůči mladým, pronášeným napomínacími řečmi, to jsou prostředky, které mohou dělat, o čem mluvíme. A nakonec, nastane-li úplná nemožnost vyrovnání těch pěti tisíců čtyřiceti domů a vyskytne se nám přílišný příliv občanů pro příchylnost ve vespolném soužití a my budeme na rozpacích, je přece po ruce ten starý prostředek, který jsme několikrát uvedli, totiž vysílání osad, dějící se v přátelské dohodě, k němuž budou určeni ti, o kterých se to bude zdát vhodným. Jestliže se pak zase naopak někdy přivalí vlna přinášející zátopu nemocí nebo pohroma válek a počet obyvatelstva se osiřelostí o mnoho zmenší proti stanove –

nému počtu, nemají se dobrovolně přijímat mezi občany lidé vychovaní nepravým vychováním, avšak nutnost, jak se říká, nezdolá ani bůh.

Nuže tedy, představme si, že naše nynější řeč vyslovuje toto napomínání: Mužové ze všech nejlepší, neustávajíce ve shodě s přírodou ctít podobnost, stejnost, totožnost a shodu jak v počtu, tak ve všem, co může způsobovat něco krásného a dobrého; tak zejména i nyní uchovejte po celý život především onen řečený počet, dále pak onu výši a velikost majetku, kterou jste na začátku dostali údělem jakožto náležitou, neuvádějte v nevážnost kupováním a prodáváním mezi sebou – vždyť by nebyl vaším spojencem ani božský los, který vám dal ten úděl, ani zákonodárce – nyní totiž tak přikazuje neposlušnému především zákon prohlášením, aby s těmi podmínkami každý, kdo chce, buď přijímal losem přiřčený úděl nebo nepřijímal, neboť předně že země je zasvěcena všem bohům, dále že kněží a kněžky při prvních obětech i druhých a do třetice¹⁶⁶ pronesou modlitby, aby ten, kdo koupí nebo prodá něco ze svého přídělu zastavěné nebo vzdělávané půdy, trpěl tresty k tomu příslušné. Úřady pak sepíší a uloží v chrámech zápisy na cypřišových deskách pro paměť budoucího času; kromě toho pak ustanoví nad prováděním toho stráž, a to u toho úřadu, o kterém bude mínění, že nejbystřeji vidí, aby jednotlivé přestupky proti těmto ustanovením jim nezůstávaly tajny, nýbrž aby trestaly toho, kdo neposlouchá zákona a zároveň i boha. Jak veliké dobro je to, co se nyní přikazuje, pro všechny poslušné obce, přidá-li se k tomu příslušné zřízení, to podle starého pořekadla nikdy nezví nikdo špatný, nýbrž jenom muž zkušený a mravně řádný. Neboť při takovém zřízení není ani mnoho místa pro výdělkářství a je s ním spojeno to, že nikomu ani není třeba, ani není dovoleno provozovati nějakou výdělečnou činnost, nedůstojnou svobodného člověka – vždyť potupná tak řečená banausie¹⁶⁷ odpuzuje svobodnou povahu –, ani vůbec chtít takovou činností shromažďovat peníze.

Kromě toho přistupuje ke všem těmto řádům ještě zákon, že žádnému soukromníku není dovoleno mít v majetku nějaké zlato nebo stříbro, nýbrž jen peníze pro směnu v denních potřebách,které užívati je téměř nutno pro řemeslníky a všechny takové, kterým potřebujeme za jejich úkony platit mzdy, námezdným lidem, otrokům a přistěhovalcům. Proto pravíme, že mají mít jen takové peníze, které by u nich platily, ale u ostatních lidí byly nehodnotné; a také peníze společné měny hellénské pro válečné výpravy a cesty do ciziny, jako pro poselství nebo i pro nějaké ohlášení nutné v zájmu obce, bude-li třeba někoho vyslat, pro takové účely je v obci v každém případě nutno mít zbylé peníze hellénské měny. Jestliže však nastane někdy soukromníku nějaká nutnost cestovat, ať si před cestou vyžádá povolení úřadů, a jestliže při návratu odněkud domů bude mít peníze cizí měny, odveď je obci za příslušnou hodnotu v domácí měně. Ukáže-li se o někom, že si je chce ponechat, ať jsou zabaveny, a kdo o tom ví a neudá to, buď spolu s tím, kdo je přinesl, stižen kletbou i hanbou a k tomu ještě pokutou ne menší, než je hodnota přinesených cizích peněz. Kdo se žení a kdo vdává dceru, nesmí ani dávat, ani přijímat vůbec žádného věna, ani si nikdo nemá ukládat peníze u toho, ke komu nemá důvěru, ani půjčovat na úrok, protože vypůjčiteli je volno vůbec neplatit ani úrok, ani jistinu; že pak zachovávati takové obyčeje je pro obec nejlepší, to by usoudil kdo by o nich správně takto uvažoval se stálým zřetelem k jejich počátku a záměru. Jest pak vůle rozumného politika podle našeho soudu ne to, co by soudili lidé, totiž že dobrý zákonodárce prý má chtít, aby obec, které s dobrým rozmyslem i úmyslem dává zákony, byla co největší a co nejbohatší, aby měla zlaté a stříbrné doly a aby vládla na zemi i na moři co největšímu množství lidí; snad by k tomu ještě přidali, že správný zákonodárce má také chtít, aby jeho obec byla co nejlepší a co nejšťastnější. Avšak z těchto věcí jsou jedny možné a druhé nemožné; tu by zařizovatel ty možné chtěl, kdežto po nemožných by marným chtěním netoužil, ani by se o ně nepokoušel. Je totiž přímo nutné, aby občané byli zároveň šťastní i dobří – to by tedy chtěl –, avšak aby byli příliš bohatí a přitom dobří, to není možno, bohatí v tom smyslu, jak to chápou lidé; jmenují tak ty, kdo mají jako málokdo statky stojící za velmi mnoho peněz, jež však může mít i leckterý špatný člověk. Je-li tomu tak, nikdy bych já s nimi nesouhlasil, že boháč je vpravdě

šťasten, není-li také dobrý; jest pak nemožno, aby člověk vynikající měrou dobrý byl také vynikající měrou bohatý. „Pročpak?“ řekl by snad někdo. Protože, řekli bychom, příjem za spravedlivé a nespravedlivé činnosti dohromady je více než dvojnásobný proti příjmu z činnosti toliko spravedlivé a vydání, která se nechtějí vynakládat ani krásně, ani ošklivě, jsou o polovici menší nežli vydání krásná a která se chtějí vynakládat na věci krásné; tedy proti těm, kdo jsou bohati z dvojnásobných příjmů a polovičních vydání, jistě by se nikdy nemohl stát bohatším, kdo je na tom právě opačně. Jest pak jeden z těch dobrých, druhý pak ne špatný, kdykoli je šetrný, někdy však i prašpatný, ale nikdy, jak bylo nyní řečeno., dobrý. Neboť ten, kdo spravedlivě i nespravedlivě přijímá a ani spravedlivě, ani nespravedlivě nevydává je bohat, jestliže je také šetrný, kdežto ten prašpatný, protože je většinou mrhač, je velmi chud; kdo však vynakládá na krásné věci a má příjmy jen z věcí spravedlivých, ani by se nikdy tak snadno nestal obzvláštním boháčem, ani zase příliš chudým. Takže je správné naše tvrzení, že velicí boháči nejsou dobří; jestliže však nejsou dobří, nejsou ani šťastni.

Pro nás pak je, jak jsme viděli, zřetel zákonů ten, aby občané byli co nejšťastnější a co nejvíce mezi sebou družní; nikdy by však nebyli občané družní tam, kde by bylo mezi nimi vespolek mnoho soudních pří a mnoho bezpráví, nýbrž kde by jich bylo co nejméně a nejmenších. Tvrdíme, že v obci nemá být ani zlato ani stříbro a také ani velké výděikářství, těžící ze sprosté práce a úroků i hanebného kuplířství, nýbrž jen co dává a nese vzdělání půdy, a to jen v takovém rozsahu, který by nedonutil při výdělečné činnosti zanedbávat to, k čemu je majetek od přirozenosti: to je duše a tělo; jež by se bez tělocviku a bez ostatní výchovy nikdy nestaly něčím hodnotným. Proto se tedy péče o majetek, jak jsme nejednou řekli, má stavět na poslední místo; neboť ze všech věcí, o které se každý člověk vážně stará – a ty jsou tři –je správně vynakládána starost o majetek poslední a třetí, starost o tělo je uprostřed a na prvním místě je starost o duši. A tak i ústava, kterou nyní probíráme, je našimi zákony správně zařízena, jestliže takto řadí hodnotící pocty; pakli se však některý ze zákonů tam dodatečně stanovenýchukáže takovým, že bude v obci více hodnotit zdraví před rozumností nebo bohatství před zdravím a rozumností, ukáže se, že je dán nesprávně. To si tedy má zákonodárce opět a opět ujasňovat: „Co chci?“ a „Zdali se mi to daří, či snad se míjím cíle?“ – a takto by snad i on sám se zdarem končil zákonodárné dílo i ostatní by zbavoval té práce, avšak žádným jiným způsobem nikdy ne.

Podílník tedy mějž, jak pravíme, svůj úděl za řečených podmínek. Bylo by ovšem krásné, kdyby jeden každý, kdo přijde do osady, měl i všechny ostatní věci stejné; ale když to není možné, nýbrž jeden přijde s větším majetkem a druhý s menším, je třeba z mnoha důvodů a obzvláště pro vyrovnání příležitostí vyskytujících se v obci, udělat nestejné majetkové třídy, aby úřady, dávky i příděly určovaly pravou hodnotu jednotlivců netoliko podle zdatnosti předků i každého občana samého, ani podle síly a sličnosti těl, nýbrž také podle bohatství a chudoby, a aby občané dostávali pocty a úřady co nejstejněji, měrou sice nestejnou, ale v náležitém poměru, takže by se nedostávali do sporů. Z těchto důvodů je třeba udělat podle velikosti majetku čtyři třídy, první, druhou, třetí a čtvrtou, nebo nazývané některými jinými jmény, i když občané setrvávají v téže třídě,¹⁶⁸ i když stávajíce se z chudých bohatšími a z boháčů chudými přestupují v jednotlivých případech do třídy, která jim náleží.

K tomu bych já přidružil ještě s tím související zákon této podoby. V obci, která má být prosta největší choroby, jež by se správněji měla nazývat spíše rozkladem než rozbrojem, nesmí být podle našeho mínění ani těžká chudoba u některých občanů ani zase přílišné bohatství, protože obé plodí obojí ten stav; nyní tedy je třeba, aby zákonodárce stanovil mez jednoho i druhého. Budiž tedy mezí chudoby hodnota údělu, který musí trvat a jehož zmenšování žádný úřad nikdy nikomu nepromine a právě tak nikdo z ostatních občanů, kdo si zakládá na dobrosti. Ten úděl udělá zákonodárce základní mírou a dovolí k němu nabývat majetku dvojnásobného, trojnásobného, až čtyřnásobného. Jestliže však někdo nabude jmění nad toto většího tím, že něco nalezne nebo že mu to bude od někoho darováno nebo že to vydělá nebo že nabude přebytku nad tu míru nějakou jinou takovou shodnou okolností,

má to věnovat obci a bohům obec chránícím, začež by měl dobré jméno a byl by bez trestu; pakli však někdo bude neposlušen tohoto zákona, bude ho moci kdokoli udat a dostane za to polovici, usvědčený viník zaplatí právě tak velikou částku ze svého majetku¹⁶⁹ a druhá polovice připadne bohům. Veškeré jmění všech občanů budiž odděleně od údělu zapsáno ve veřejném seznamu opatrovaném od úředníků, kterým to zákon přikáže, aby právní jednání o všech věcech, pokud se týká jmění, bylo snadné a zcela jisté.

Potom tedy má zakladatel založit město co nejvíce uprostřed země, když byl vybral místo mající i všechny ostatní podmínky pro obec příznivé, které si pomyslet a povědět není nic těžkého; potom má rozdělením udělat dvanáct dílů, avšak nejprve určit okres zasvěcený Hestii a Diovi a Athéně pod jménem Akropo-lis,¹⁷⁰ obklíčit jej kruhem a od něho vycházeje dělit na dvanáct dílů samo město i celou zemi. Těch dvanáct dílů má nabývat stejnosti tím, že díly dobré půdy jsou malé a díly horší půdy větší. Údělů jest nadělati pět tisíc čtyřicet, z těch pak každý zase rozdělit na dvé a spojit v jeden úděl dva úseky, z kterých je jeden blízko a druhý daleko; část u města budiž spojena s částí na pomezí v jeden úděl, druhá od města s druhou od pomezí a tak i všechny ostatní. Musíme pak uplatňovat i při tom dělení na dvé poměr špatnosti a dobrosti půdy, o kterém byla právě řeč, dosahujíce stejnosti větší a menší velikostí výměru. Pak má zakladatel rozdělit i muže na dvanáct oddílů, spořádaje hodnotu ostatního jmění tak, aby ty oddíly byly co nejvíce stejné, podle úplného soupisu; avšak potom mají přikázat těch dvanáct údělů dvanácti bohům, díl každému bohu připadlý pojmenovat podle toho boha, zasvětit mu jej a nazvat jej fylou.¹⁷¹ Dále pak mají dělit i město na těch dvanáct úseků týmž způsobem, jako rozdělovali i ostatní zemi; a každý občan má dostat dva příbytky, jeden blízko středu a druhý blízko pomezí. A takto budiž dokončeno založení obce.

Je však potřebí, abychom si vším způsobem uvědomovali, že všechny nyní vyslovené zásady by se asi nikdy nesetkaly s takovými podmínkami, aby se všechny takto doslova uskutečnily, aby tu byli muži, kteří by neodmítli takovou pospolitost, nýbrž byvydrželi mít po celý život toliko stanovený mírný majetek a zachovávat řád plození dětí, jednotlivcům od nás určený, jsouce zbavováni zlata i druhých věcí, které zákonodárce –jak je z nynějších výkladů zřejmé – stanoví, a dále aby tu bylo město s polohou ve středu a země s příbytky všude kolem dokola, jak určil, přímo jako by vypravoval sen nebo vytvářel jakoby z vosku nějakou obec a občany. Takové řeči nejsou v jistém smyslu špatné, avšak on si musí u sebe opakovat, co následuje. Zákonodárce nám tedy zase praví toto: „Myslete si, přátelé, že ani mne není tajno, že ta nynější námitka má v jistém smyslu pravdu. Ale při všech věcech, které se mají provést, pokládám za nejspravedlivější to, aby ten, kdo ukazuje vzor, jakou se má podnikaná věc stávat, nevynechával nic z toho, co je nejkrásnější a nejpravdivější. Komu však je náhodou nemožno něco z toho uskutečňovat, ať se tomu vyhýbá a nedělá to, co však z ostatních možností je tomu nejblíže a svou povahou nejpříbuznější s věcmi, které sluší dělat,

o to ať se zasazuje, aby se to dělo, ale zákonodárci má nechat, aby dovršil svůj záměr, a když se to stane, tehdy již je třeba spolu s ním uvažovat, co se z vyslovených návrhů hodí a co z jeho zákonodárství je navrženo nevhodně; neboť jistě všude má tvůrce

i nejnepatrnější dílo, chce-li za něco stát, zhotovovat tak, aby bylo samo se sebou v souladu.“

Nyní tedy se musíme snažit právě to vidět po přijetí rozdělení na těch dvanáct dílů, kterým jasným způsobem má zákon stanovit těch dvanáct dílů, jež připouštějí uvnitř velmi mnoho dělení, i díly s nimi související a z nich povstávající, až k počtu pět tisíc čtyřicet – na kterémž základě pak určí fratrie a démy a dědiny¹⁷² i dělení vztahující se k válečným šikům a pochodům, dále pak měnu i míry suché a tekuté i váhy – kterým způsobem má zákon stanovit všechny tyto věci tak, aby byly úměrné a vespolek souhlasné. Vedle toho není třeba se bát ani toho – za strachu, že by vznikalo, co by se mohlo zdát malicherností –, jestliže někdo přikazuje o veškerém nářadí, které občané mají, nenechávat nic z něho bez míry; vůbec jest uznati, že dělení a střídání čísel je ke všemu užitečné, i pokud se čísla střídají sama mezi sebou i pokud to je střídání v délkách a v hloubkách a také v tónech a v pohybech,

jednak přímých ve směru sem a tam, jednak točivých kolem dokola. Se zřením na toto všechno má zákonodárce přikazovat všechno občanům, aby se neuchylovali od tohoto číselného řádu. Neboť pro domácí hospodářství, pro ústavu i pro všechna umění nemá žádná jednotlivá nauka vzdělávající mládež tak veliký význam jako pěstování nauky o číslech; nejdůležitější pak je, že člověka od přirozenosti ospalého a tupého vzbouzí a činí učenlivým, pamětlivým a bystrým, takže on působením toho božského umění i proti svému přirozenému založení prospívá. Jestliže pak dalšími zákony a opatřeními vyjmeme z duší těch, kteří si mají ty nauky náležitě a s prospěchem osvojit, neušlechtilost a penězomilství, byly by všechny ty vzdělávací prostředky krásné a příhodné; pakli však ne, vypěstovali bychom nepozorovaně místo moudrosti to, čemu se říká prohnanost, jak to je nyní možno vidět u Egypťanů, Foiničanů i u mnoha jiných národů, a to pro neušlechtilost jejich ostatních činností a statků, ať již by jim byl způsobil takovou věc nějaký špatný zákonodárce nebo zlá shoda okolností nebo snad některá jiná taková přirozená příčina.

Vždyť si musíme, Megille a Kleinio, uvědomovat i to, že se některá místa liší stran plození lidí lepších a horších od jiných míst, a zákonodárství nemá činit ustanovení jim protivná; některá z nich jsou škodlivá nebo prospěšná pro všeliké větry a pro sluneční vedra, jiná pak pro vody, jiná i pro samu potravu získávanou ze země, která dává netoliko tělům něco lepšího a horšího, nýbrž může neméně v duších vzbuzovat všechny takové účinky; a z těch všech by zase nejvíce vynikaly krajiny, v kterých by byl jakýsi božský dech i úděly daimonů a které by milostivě přijímaly přicházející osadníky, a naopak. Jim by se rozumný zákonodárce teprve tehdy pokoušel dávat zákony, když by napřed prozkoumal takovéto okolnosti, pokud je člověku možno je zkoumat. To tedy musíš dělat i ty, Kleinio; nejprve musíš obrátit zření k takovýmto věcem, když hodláš osazovat území.

Klein. Překrásně mluvíš, hoste athénský, a já musím tak dělat.Kniha šestá

Ath. Avšak po všem tom, co bylo nyní řečeno, nastává ti asi úkol ustanovovat pro tvou obec úřady.

Klein. Vskutku je tomu tak.

Ath. Jsou to dvě věci, které náleží k řádu ústavy, nejprve ustanovování úřadů, kolikeré mají být a jakým způsobem mají být ustanovovány, jakož i osob, které je budou zastávat; potom je třeba takto odevzdávat zákony k provádění jednotlivým úřadům, a to které, kolikeré a jaké by každému z nich příslušelo. Sečkejme však maličko před volbou a pronesme jistou úvahu, kterou přísluší

o ní pronésti.

Klein. Kterou to?

Ath. Tuto. Každému snad je jasné to, že zákonodárství je sice veliká věc, ale kdyby obec dobře vypravená dosadila k provádění dobře daných zákonů nezpůsobilé úřady, nejen by neměla žádného prospěchu z jejich dobrého ustanovení, nemluvě o tom, že by se stávala terčem velikého smíchu, nýbrž jistě by z nich vznikaly obcím daleko největší škody a úhony.

Klein. Jak by ne?

Ath. Hleďme si tedy uvědomit, že se to vztahuje, příteli, na tvou nynější ústavu a obec. Neboť vidíš, že především musí mužové, kteří správně přistupují k moci dávané úřady, podati náležitý průkaz o sobě samých i o svém rodu od dětství až po dobu volby, dále pak zase příští volitelé že mají být dobře vychováni v mravech zákonů, aby se stávali schopnými svým odmítáním a přijímáním kladně i záporně rozhodovat o těch, kdo si toho

i onoho zasluhují; avšak v tomto případě jak by si mohli bezvadně volit úřady ti, kteří se teprve nedávno sešli dohromady, jsou si vespolek neznámí a k tomu ještě bez vychování?

Klein. To asi nikdy.

Ath. Ale zápas, jak se říká, naprosto nepřipouští výmluv;¹⁷³ a tak i ty i já musíme nyní se mít k dílu, když ty jsi slíbil, jak pravíš, krétskému národu nyní ochotně sám desátou založit osadu,

a já zase tobě přispět tím bájením, v kterém nyní jsme. Věru bych nerad ve své řeči nechal mýtus bez hlavy;¹⁷⁴ vždyť by vypadal nestvůrně, kdyby všude obcházel v takovém stavu.

Klein. Velmi dobře jsi to řekl, hoste.

Ath. Nejenom to, ale také tak podle možnosti udělám.

Klein. Nuže tedy, jistě také tak dělejme, jako mluvíme.

Ath. Stane se to, bude-li bůh chtít a jestliže do té míry překonáme své stáří.

Klein. Však se podobá, že chce.

Ath. Ano, podobá se. A následujíce ho, vezměme na zřetel i toto.

Klein. Co?

Ath. Jak statečný a s nebezpečím spojený to bude čin, to naše nynější založení obce.

Klein. Nač myslíš a kam vlastně hledíš při těchto slovech?

Ath. Jak klidně děláme zákonodárce mužům ještě nezkušeným, bez obavy, jak asi přijmou zákony nyní dané. Avšak tolik snad je každému jasné, Kleinio, i člověku ne příliš moudrému, že zpočátku je nikdo nepřijme lehce, nýbrž teprve kdybychom se nějak mohli dočkat té doby, až ti, kteří již v dětství okusili těch zákonů, náležitě spolu s nimi vyrostli a zvykli si jim, až by se účastnili voleb úřadů pro celou obec. Nuže stane-li se to, o čem mluvíme –ač jestliže by se to dělo nějakým způsobem a prostředkem správně –, tu by, myslím, vznikla veliká jistota, že by se i po tom čase obec takto vychovaná udržela.

Klein. Aspoň to je možno soudit.

Ath. Podívejme se tedy, zdali bychom snad nalezli k tomu nějakou cestu tímto způsobem. Myslím totiž, Kleinio, že Knóssané musí více než ostatní Kréťané netoliko splnit svou povinnost k zemi, kterou nyní osazujete, nýbrž usilovně se vynasnažit, aby první úřady nastoupily co možná nejbezpečněji¹⁷⁵ a nejlépe. Co se týče ostatních, je to jen lehčí práce, avšak nejnutnější nám je voliti nejprve s veškerou péčí strážce zákonů.

Klein. Nuže, kterou k tomu nalézáme cestu a myšlenku?

Ath. Tuto. Pravím, synové krétští, že Knóssané, protože jsou přední z těch mnoha obcí, mají společně s příchozími do tétoosady volit za sebe i z nich celkem sedmatřicet mužů, z toho devatenáct z osadníků a ostatní ze samého Knóssu; tyto pak ať Knóssané dají tvé obci a také tebe samého, abys byl občanem této osady a jedním z těch osmnácti, získajíce vás k tomu přemluvením nebo přinutíce přiměřeným násilím.

Klein. Proč se, hoste, nechcete stát také ty a Megillos členy naší obce?

Ath. Mnoho si, Kleinio, o sobě myslí Athéňané, mnoho si o sobě myslí i Sparta a obě ty obce jsou daleko vzdáleny; tobě však se to po všech stránkách hodí a taktéž i ostatním zakladatelům, právě tak jako návrhy činěné nyní o tobě. Tím je tedy řečeno, jak by se ta věc za našich podmínek co nejvhodněji uskutečnila; ale po uplynutí jistého času, a jestliže se ta ústava udrží, budiž jejich volba asi takováto: volby těch úředníků nechť se účastní všichni, kdo konají vojenskou službu jízdní nebo pěší a kteří byli při schopnosti svého věku účastni války. Volba se má konat v chrámě, který obec pokládá za nejpřednější, a každý má přinášet na oltář boha jméno voleného, napsané na destičce, s udáním otce, fyly i dému, odkud pochází, i připsat tam s právě týmiž údaji i své vlastní jméno. Budiž pak dovoleno každému, kdo chce, vyjmout z těch destiček tu, o které se mu zdá, že není napsána podle jeho úsudku, a vystavit ji na tržišti na dobu ne méně než třiceti dnů. Tři sta destiček s jmény, která dostala nejvíce hlasů, ať ukáží volební úředníci veškeré obci, aby je viděla, a obec ať právě tak z nich zase volí, koho každý chce, a sto při té druhé volbě z nich vybraných ať znovu všem ukáží. Při třetí pak volbě ať z toho sta volí každý, kdo chce, kráčeje mezi zabitými žertvami;¹⁷⁶ třicet sedm mužů, kterým se dostane nejvíce hlasů, ať po přezkoušení volební úředníci prohlásí za členy toho úřadu.

Nuže, kteří mužové, Kleinio a Megille, nám zařídí v naší obci všechna tato opatření stran těch úředníků a jejich zkoušení? Zdalipak si uvědomujeme, že obcím takto poprvé vytvářeným jest nutno mít některé takové muže, že však není možné, aby takoví byli před vznikem všech úřadů?¹⁷⁷ Nějakým způsobem však jistě musí být, a to ne ledajací, nýbrž co nejdokonalejší. Neboť začátek je, jak se praví v příslovích, polovice každého díla a dobře začít je

něco, co všichni pokaždé vynášíme chválami; zatím však to je, jak se mi zdá, ještě víc než polovice a jeho zdar ještě nikdo náležitě nevychválil.

Klein. Mluvíš zcela správně.

Ath. V tom poznání to tedy nenechme nevyřčeno, tak, že bychom sami sobě neobjasnili, jakým způsobem to půjde. Tu pak já nevím žádné rady, ledaže mohu povědět jednu myšlenku, k přítomnému stavu věcí nutnou a prospěšnou.

Klein. Kterou to?

Ath. Myslím, že této obci, kterou hodláme zakládat, není jakoby otcem a matkou nikdo jiný než obec, která ji osazuje, ačkoli dobře vím, že mnohé jednotlivé z osad často byly a budou v nesváru se svými mateřskými obcemi. Nyní v přítomné době je to ovšem jako dítě, a i když snad někdy hodlá být v nesváru se svými roditeli, v přítomné bezmocnosti dětského věku své roditele miluje a je od nich milováno a utíkajíc se pokaždé ke svým nalézá jedině v nich nutné spojence; tento poměr je nyní podle mého soudu připraven Knóssanům pro jejich péči o novou obec a nové obci vzhledem ke Knóssu. Pravím tedy, jak jsem řekl prve, neboť říci dobrou věc dvakrát nic neškodí – že se Knóssané mají společně postarat o všechny tyto věci, přiberouce si z příchozích osadníků ne méně než sto mužů vybraných tak, aby to byli mužové co možná nejstarší a nejlepší; a ze samých Knóssanů budiž druhých sto. Ti mají podle mého návrhu přijít do nové obce a společně se postarat, aby byli úředníci ustanoveni podle zákonů a po ustanovení aby byli posouzeni zkouškou;¹⁷⁸ když se to stane, ať Knóssané bydlí v Knóssu a nová obec ať se pokouší sama sebe udržovat a být šťastna. Členové sboru sedmatřiceti buďtež nyní i na všechen potomní čas zvoleni ke správě těchto věcí: předně buďtež strážci zákonů, dále listin, v kterých každý občan povinně zapíše úředníkům velikost svého jmění, a to občan první majetkové třídy až na čtyři miny,’⁷⁹ druhé až na tři, třetí až na dvě miny, čtvrté na minu.. Ukáže-li se, že někdo má nějaké jmění kromě zapsaného, budiž všechen takový majetek zabaven a k tomu ještě zaplatí tomu, komu se chce ho stíhat, pokutu, a to ne krásnou ani čestnou, nýbrž potupnou, jestliže bude usvědčen, že pro zisk nedbá zákonů.Tu tedy kdokoli bude chtít, ať na něj podá žalobu pro nekalou zištnost a stíhá jej právem u samých strážců zákonů; jestliže bude žalovaný odsouzen, ať nemá účast v obecních statcích, a kdykoli se bude něco rozdílet mezi občanstvo, ať je bez podílu – až na to, že má svůj úděl půdy – a dokud bude živ, ať je o něm napsáno, že byl odsouzen, a to tam, kde by to mohl každý, kdo by chtěl, čísti. Strážce zákonů neúřaduj déle než dvacet let a budiž volen na ten úřad ve věku nejméně padesáti let; kdo byl zvolen v šedesáti letech, úřaduj toliko deset let a podle té zásady, jakmile někdo překročí sedmdesátý rok života, ať již nepomýšlí, že by mohl zastávat mezi těmito úředníky tak důležitý úřad.

Tím jsou tedy vyslovena tři ustanovení o strážcích zákonů, a v dalším postupu zákonů každý určí těmto mužům, o které věci se mají ještě starat kromě těch, které byly nyní řečeny; nyní však abychom v této souvislosti mluvili o volbě jiných úřadů. Je totiž třeba potom volit stratégy, vojevůdce, a vedle nich jakoby nějaké jejich pomocníky pro válku hipparchy, náčelníky jízdy, fylarchy, náčelníky fyl a velitele útvarů pěších fyl, jimž by nejlépe slušelo právě to jméno, jaké jim dává lid, když je nazývá náčelníky útvarů, taxiarchy. Z těchto pak stratégy navrhujtež strážcové zákonů, a to z té obce samé, a z navržených je volte všichni, kdo se ve svých letech účastnili války i kdo se jí v daném případě účastní. Jestliže se někdo z nenavržených bude někomu zdát lepší proti někomu z navržených, ať označí jmény, koho za koho navrhuje, a potvrdě svůj úsudek přísahou ať proti původnímu návrhu sám navrhuje toho druhého; a který z obou bude při veřejném hlasování schválen, ten ať je zařazen pro volbu. Tři mužové, kteří dostanou při veřejném hlasování nejvíce hlasů, aby byli stratégy a správci válečných opatření, buďte podrobeni zkoušce právě tak jako strážcové zákonů; zvolení stratégové ať si navrhují dvanáct taxiarchů, pro každou fylu jednoho taxiarcha, a budiž dovolen i stran taxiarchů protinávrh týmž způsobem, jako se dělal u stratégů, a stejně se děj i veřejné hlasování a rozhodnutí.

Toto volební shromáždění ať zatím, než budou zvoleni prytanové a rada,¹⁸⁰ svolají strážci zákonů na místo co nejposvátnější a nejvhodnější a tam je usadí, zvlášť těžkooděnce, zvlášť jezdce

a na třetím místě všechno, co vedle těchto náleží k branné moci. Hlasováním pak volte stratégy a hipparchy všichni, taxiarchy ti, kdo nosí štít, dále pak fylarchy pro ně¹⁸¹ ať volí veškerá jízda, kdežto náčelníky lehkooděnců nebo lučištníků nebo některého jiného druhu válečníků ať si ustanovují stratégové. Zbývalo by nám ještě ustanovování hipparchů. Ty navrhujtež ti, kdo navrhovali také stratégy, a jejich volba i protinávrhy ať se dějí týmž způsobem, jakým se prováděly u stratégů, ať je však hlasováním volí jízda před zraky pěšáků a dva, kteří dostanou nejvíce hlasů, ať jsou náčelníky všech jezdců. Sporná hlasování jsou přípustná nejvýše dvakrát; jestliže při třetím někdo činí námitky, ať rozhodují ti, kterým pokaždé příslušelo počítání hlasů.

Rada ať je sbor třiceti dvanáctek – tři sta šedesát členů by byl počet vhodný k rozdělování – a po jejich rozdělení na čtyři části po devadesáti ať se z každé majetkové třídy volí devadesát členů rady. Nejprve ať dělají návrh všichni z nejvyšší majetkové třídy, a to nucené, jinak má být ten, kdo neposlechne, trestán stanovenou pokutou. Když pak jsou navrženi, mají se zaznamenat a druhý den se mají podávat návrhy z druhé majetkové třídy týmž způsobem jako předtím, třetí pak den ať navrhuje z třetí třídy, kdo chce, avšak nucení ať platí jen pro příslušníky prvních tří tříd, kdežto čtvrtou a nejnižší jest nechávati bez pokuty, jestliže někdo z nich nechce dělat návrh. Čtvrtého pak dne ať činí návrhy ze čtvrté a nejnižší třídy všichni, avšak příslušník čtvrté a třetí třídy budiž bez trestu, jestliže nechce podat návrh; ale občan z druhé a první třídy, neučiní-li návrh, budiž trestán, a to z druhé třídy trojnásobkem jednoduché pokuty, z první třídy čtyřnásobkem. Pátého dne ať úředníci vystaví zaznamenaná jména navržených k nahlédnutí všem občanům a z těch zase ať volí každý muž, jinak budiž trestán jednoduchou pokutou; vyberouce pak z každé třídy sto osmdesát, ať z nich vylosují polovici a podrobí zkoušce; ti pak ať jsou na rok členy rady.

Volba takto prováděná by měla střední místo mezi monarchickou a demokratickou ústavou, mezi nimiž se vždycky má ústava držet uprostřed; vždyť otroci a páni by nikdy nemohli být přáteli, ani lidé daremní a řádní, kdyby se jim přisuzovala stejná čest –stejné udělované nestejným by se totiž stávalo nestejným, jestliže by se mu nedostávalo náležité míry –, neboť pro obojí tuto věc se obce naplňují rozbroji. Staré a pravdivé přísloví, že rovnost způsobuje přátelství, je pověděno velmi správně a vhodně: ale jaká to je rovnost, která má tento účinek, není právě jasné a proto nás to silně uvádí ve zmatek. Jsou totiž dva druhy rovnosti,¹⁸² jednoho sice jména, avšak v působnosti po mnohých stránkách přímo protivné. Jeden z nich dovede každá obec zavést do udílení poct, i každý zákonodárce, totiž rovnost podle míry, váhy a počtu, a to tak, že ji uvádí losem do jejich rozdělování; avšak tu nejpravdivější a nejlepší rovnost již není každému snadno uvidět. Její rozeznání patří Diovi, kdežto lidem ono poskytuje vždy jen málo, ale všechno, cokoli poskytne obcím nebo i jednotlivcům, způsobuje všeliká dobra; neboť většímu uděluje více a menšímu méně, dávajíc jednomu i druhému přiměřený úděl podle jejich přirozené povahy, a také pocty vždy udílí větším v dobrosti větší, těm pak, kteří mají opačnou míru dobrosti a vzdělání, menší, jedněm i druhým to, co jim přísluší, a podle náležitého poměru. Jistě pak je pro nás i politika ve všech případech spravedlnost sama o sobě; ve snaze o ni musíme i nyní, Kleinio, přihlížet i k této rovnosti a tak zakládat obec, která se nyní rodí. A bude-li kdo někdy zakládat jinou, musí dávat zákony s týmž zřetelem, ale ne v zájmu několika samovládců nebo jednoho nebo v zájmu moci lidu, nýbrž vždy v zájmu spravedlnosti, ta pak je to, co bylo právě teď řečeno, když se lidem nestejným pokaždé dá úděl podle přirozeného řádu stejný. Avšak někdy je nutno, aby obec jako celek užila i těchto pojmů v druhotném významu, jestliže se nemá v některé své části dostat do vnitřních rozbrojů – mírnost a shovívavost bývá totiž zkomolení dokonalosti a přesnosti proti přímému právu –, proto je nutno také použít rovnosti losu jako prostředku proti nespokojenosti lidu; avšak i tehdy je třeba vzývat v modlitbách boha a dobrou náhodu, aby řídili los k nejspravedlivějšímu rozhodnutí. Takto jest tedy nutně užívat obojích těch rovností, avšak té druhé, která má potřebí náhody, co možná v nejmenším počtu případů.

To musí takto a z těchto důvodů, přátelé, dělat obec, která se má udržeti; a když loď plující po moři potřebuje stále ve dne

v noci stráže, právě tak i obec proplouvá vlnobitím ostatních obcí a je vystavena nebezpečí, že bude zachvácena všelikými úklady; jest tedy třeba, aby se celý den do noci a z noci na den souvisle vystřídávali úřadující s úřadujícími a nikdy nepřestávali přejímat a odevzdávat mezi sebou strážní službu. Velký počet lidí však nikdy není schopen nic z toho dělat hbitě, proto je nutné většinu členů rady nechávat na největší část doby úřadování u jejich soukromých věcí, aby tam zůstávali a pořádali své domácí hospodářství, avšak přidělit každému z dvanácti měsíců po dvanácté jejich části¹⁸³ a jednu po druhé dávat za strážce, aby pohotově přijali, kdyby někdo přišel odněkud odjinud nebo i ze samé jejich obce, ať by chtěl něco oznamovat nebo se zase tázat na něco z toho,

o čem náleží obci ve styku s jinými obcemi odpovídat i po dotaze u druhých učiněném jejich odpovědi přijmouti. Také mají dávat pozor na všeliké případné nepokoje, jaké se obvykle vždy v obci vyskytují, aby se raději vůbec nevyskytovaly, a když se vyskytnou, aby se obec o nich co nejrychleji dozvěděla, a co se stalo, aby se napravilo. Proto je třeba, aby toto předsednictvo obce mělo právo vždy svolávat i rozpouštět shromáždění občanstva, i která jsou stanovena zákony i ta, jejichž nutnost připadne na obec znenadání. Tedy tyto všechny věci by zařizovala dvanáctá část rady, ostatních jedenáct částí roku odpočívající; jest pak třeba, aby tento oddíl rady vykonával tyto strážní služby v obci vždy společně s ostatními úřady.

A takto by byly náležitě upraveny řády v obci; avšak jaká bude péče o celé ostatní území a jaké jeho uspořádání? Není snad třeba, když je celé město a veškerá země rozdělena na dvanáct částí, aby byli ustanoveni pro město samo nějací správcové jeho ulic, domů, veřejných budov, přístavů, trhů a studnic a také posvátných okresů, chrámů a všeho takového?

Klein. Jak by ne?

Ath. Řekněme tedy, že pro chrámy mají být ustanovováni chrámoví správcové a kněží i kněžky; pro ulice a veřejné budovy a pro pořádek na takových místech, i stran lidí, aby se neproviňovali,

i stran zvířat, aby se v samém obvodu města i v předměstí zachovávala slušnost patřící městům, je třeba zvolit trojí druh úředníků,184 a to pro úkol právě řečený takzvané astynomy, městské dozorce, a pro pořádek na trhu agoranomy, dozorce tržní. U kněží a kněžek, jejichž úřady jsou rodové,¹⁸⁵ nedělat žádných změn; pakli však – jak je tomu pochopitelně po této stránce u nových osadníků – není nikdo takový nebo jen několik málo, tu pro které bohy není žádného ustanovení, pro ty jest ustanoviti kněze a kněžky, aby byli těm bohům chrámovými správci. Ze všech těchto úřadů jedny mají být obsazovány volbou, druhé losem, přičemž se v každé části země i města k přátelství mezi sebou mísí živel lidový i nelidový, aby byl celek co nejsvornější.

Co se týče kněžských úřadů, má se ponechávat bohu, aby se: dělo, co je milo jemu samému, a obsazují se losem, přičemž se takto věc odevzdává božské náhodě. Na koho kdy padne los, toho je třeba zkoušet, předně zdali je tělesně bezvadný a manželského původu, potom zdali je z domu co nejvíce čistého¹⁸⁶ a že žil neposkvrněn vraždou a žádným ze všech takových prohřešení proti božím řádům, on sám a právě tak i jeho otec a matka. Z Delf je třeba přinést zákony o všech věcech týkajících se bohů, ustanovit d k nim vykladače¹⁸⁷ a řídit se jimi. Každý kněžský úřad trvej toliko rok, a ne déle a budiž u nás ne méně než šedesát let tomu, kdo má ■ s náležitou bezvadností konat obřady podle posvátných zákonů. Tatáž buďte zákonná ustanovení také o kněžkách. Vykladače navrhujtež trojí volbou vždy čtyři fyly po čtyřech, každého ze sebe; tři, kterým se dostane nejvíce hlasů, jest podrobiti zkoušce a všech devět poslati do Delf, aby byl bohem určen z každé trojice jeden; e jejich zkoušení a věková hranice budiž právě tak jako u kněží. Ti buďte vykladači doživotně; místo toho, kdo ubude, ať svým návrhem vyplňují ty čtyři fyly, z kterých nastane úbytek. Pokladníky chrámových peněz pro všechny jednotlivé chrámy a správce posvátných okresů a jejich výtěžků i pronájmů jest voliti z nejvyšší 60 třídy, a to pro největší chrámy vždy tři, pro menší dva a k nejskrovnějšímu jednoho; jejich volba a zkoušení ať se koná právě tak, jako tomu bylo u stratégů. To nechť se zařizuje v oboru věcí

náboženských.

Nic pokud možno, nebudiž nehlídáno. Hlídání města nechť se koná tak, že je mají na péči stratégové, taxiarchové, hipparchové,

fylarchové a prytanové a také astynomové a agoranomové, až takoví budou řádně zvoleni a nastoupí svůj úřad; ostatní všechnu zemi jest střežiti tímto způsobem. Veškerou zemi máme rozdělenu na dvanáct dílů co možná stejných; každému tomu dílu buď losem přidělena jedna fyla a ta ať dodává rok co rok pět takzvaných agronomů¹⁸⁸ a náčelníků hlídek; každému z těchto pěti budiž pak volno vybrati si dvanáct mladých mužů z vlastní fyly, ne mladších než dvacet pět let a ne starších než třicet. Těm buďtež rozděleny ty díly země, každý každé četě vždy na měsíc, aby všichni nabývali zkušenosti a znalosti celé země. Náčelnická a hlídačská služba ať trvá u hlídačů a náčelníků dvě léta. Jak dostanou poprvé losem přiděleny díly, to jest místa území, ať náčelníci hlídek, vyměňujíce každý měsíc své místo za sousední, vodí svou četu kruhem napravo – za směr napravo se pokládej směr k východu. Když pak uplyne rok, tu v druhém roce, aby co největší počet hlídačů nabýval zkušenosti o zemi netoliko v jedné roční době, nýbrž aby co největší počet jich seznal kromě země zároveň také to, co se děje s každým místem za každé roční doby, ať je tehdejší vůdcové odvádějí se stálou výměnou místa nalevo, až tak projdou druhý rok; třetího pak roku jest voliti jiných pět agronomů a náčelníků hlídek jako představené těch dvanáctičlenných čet. Při konání služby na každém jednotlivém místě budiž jejich péče asi takováto. Především aby byla země co nejlépe ohrazena proti nepřátelům. Za tím účelem ať opatřují všechna místa, která toho potřebují, příkopy a náspy, a ať zabraňují nastavěnými překážkami přístup těm, kdo by se pokoušeli nějak škodit zemi a statkům; k tomu ať užívají potahů a dělníků pohotových na každém místě, skrze ně ať vykonávají svou práci a na ně dozírají, vybírajíce co nejvíce doby, kdy tito nejsou zaměstnáni svými vlastními pracemi. Zkrátka ať dělají všechno pro nepřátele nepřístupným, přátelům co nejpřístupnějším, lidem, tažným zvířatům i stádům, pečujíce o cesty, aby byly všechny co nejlépe upraveny, a o nebeské vody, které tekou s výšin do hlubokých horských dolin, aby neškodily zemi, nýbrž spíše prospívaly, zdržujíce jejich toky hrázemi i struhami, aby přijímajíce a vpíjejíce nebeské vody a tvoříce všem doleji ležícím polím a místům potoky a studánky, dělalyi nejsušší místa bohatými na hojnou a dobrou vodu. Pramenité vody, buď že to je nějaký potok nebo i studánka, ať okrašlují stromovím a stavbami, zvyšujíce tím krásu jejich vzhledu, a svádějíce potoky do struh, ať způsobují hojnost vší úrody. A jestliže je někde v těch místech zasvěcený háj nebo posvátný okres, ať ve všech ročních dobách uměle pouštějí proudící vodu do samých těch svatyň bohů a tak je okrašlují. Všude na takových místech mají mladí mužové zřizovati pro sebe i pro staré muže cvičiště, opatřovat stařecké teplé lázně, přinášejíce tam hojně vyprahlého a suchého dříví, a laskavě přijímat k prospěšnému ošetřování těla lidí trpící nemocemi i utrápená zemědělskými pracemi, kteréžto přijetí je mnohem lepší než přijetí u lékaře nevalně moudrého.

Všechny tyto a takové věci by byly místům okrasou i prospěchem a zároveň by poskytovaly ne nepěknou zábavu; vážná stránka té činnosti však budiž tato. Každá ta četa šedesáti mužů má střežit své místo, a to nejen kvůli nepřátelům, nýbrž i kvůli těm, kdo se vydávají za přátele. Jestliže křivdí někdo ze sousedů nebo se dopouští křivdy mezi občany jeden na druhém, otrok nebo svobodný, ať rozsuzují věc toho, kdo si stěžuje na křivdu; v malých stížnostech, které má jeden proti druhému, ať soudí těch pět velitelů samých, avšak ve větších spolu s těmi dvanácti všech sedmnáct, a to až do hodnoty tří min.¹⁸⁹ Žádný soudce a úředník nesmí soudit a vykonávat úřední moc bez vydávání počtu kromě těch, kteří jakoby králové vyřizují věc s konečnou platností. A tak i tito agronomové, jestliže v něčem ubližují lidem svěřeným jejich péči, buď že ukládají nestejné úkoly, nebo že se pokoušejí násilím 1 něco brát ze zemědělských potřeb, a jestliže přijímají něco, co se jim dává pro zalichocení, nebo jestliže nespravedlivě konají soudy, buďtež za to, že se dávají svádět úplatky, postiženi veřejnou hanou v celé obci; při ostatních křivdách, kterýchkoli by se dopouštěli na místních obyvatelích, pokud je na ně pokuta až do jedné miny, ať se dobrovolně podrobují soudům u vesničanů b a sousedů, kdežto při větších křivdách – nebo i při menších, nechtějí-li se podrobovat soudům v důvěře, že každoměsíčním přecházením vždy na jiné místo uniknou žalobě, která je stíhá –v těchto případech má poškozený nastupovat právní cestu na spo –

lečných soudech, a jestliže při vyhraje, ať vymáhá dvojnásobnou pokutu na viníku, který se snažil uniknout a nechtěl dobrovolně podstoupiti trest.

Způsob života velitelů i agronomů po ta dvě léta budiž asi takovýto. Především buďtež na všech jednotlivých stanovištích společné stoly, u kterých se mají všichni společně stravovat. Kdo by nepřišel ke společnému stolu třeba jen jeden den nebo kdo by spal jednu noc jinde než ostatní, bez nařízení velitelů nebo beze vší nějaké nahodilé nutnosti, tu jestliže ho těch pět udá a vystaví na agoře jeho jméno s obviněním, že porušil strážní povinnost, ať je stižen veřejnou hanou, že zradil svou povinnost k obci, a budiž trestán ranami od každého, kdo se s ním potká a chce ho trestat, bez práva na zastání. Jestliže dělá něco takového některý z velitelů samých, musí o takovou věc dbát všech těch šedesát mužů, a kdo by to zpozoroval a dověděl se o tom, a přece nezakročil, budiž stíhán podle týchž zákonů a viník buď trestán více než mladé mužstvo: budiž prohlášen za nehodna všelikého velení nad mladým mužstvem. Nad tím buďtež přísnými dohlížiteli strážcové zákonů, aby se to buď vůbec nepřicházelo, nebo když se přihodí, aby se tomu dostávalo zaslouženého trestu. Má si věru každý muž myslet o všech lidech, že kdo nesloužil, ani by se nemohl stát chvály hodným pánem, a je třeba si více zakládat na dobrém sloužení než na dobrém vládnutí; především na sloužení zákonům, protože to je služba bohům, a pak mají mladí vždy sloužit starším a čestně strávivším život. Dále je třeba, aby ten, kdo se dostal mezi agronomy, požíval po ta dvě léta denní stravu prostou a skrovnou. Když je vybráno těch dvanáct, ať se sejdou s oněmi pěti a pováží, že jakožto služebníci nebudou mít pro sebe jiné služebníky a otroky, ani že nebudou užívat pomocných sil z čeledi zemědělců a vesničanů ke svým vlastním službám, nýbrž jen k těm, které jsou pro obec; co se týče jiných služeb, ať si pomyslí, že budou žít tak, že si je budou prokazovat i přijímat sami mezi sebou, kromě toho pak že budou v létě i v zimě ozbrojeni prohledávat celou zemi pro střežení a poznávání všech míst, na která vždy přijdou. Zdá se totiž, že znalost nad jiné důležitá je to, aby všichni zevrubně znali svou vlastní zemi; pro tento účel se má tedy mladý mužzabývat honbou i jiným lovem o nic méně než pro zábavu s tím spojenou a pro užitek, kterým všem vzniká při takové činnosti. Ať se tedy těmto mužům, jim samým i jejich zaměstnání, říká „tajná stráž“ nebo „agronomové“ nebo jak je libo, pod tím jménem každý muž ochotně podle svých sil vykonávej tu službu, všichni, kdo chtějí svou obec náležitě chránit.

Potom má následovat další oddíl volby úředníků, volba agoranomů, tržních to správců, a astynomů, městských správců. Vedle šedesáti agronomů by byli tři astynomové, kteří mezi sebou rozdělí dvanáct dílů obce na tré a po způsobu oněch se budou starat o ulice v městě i o silnice táhnoucí se ze země do hlavního města, o budovy, aby se všechny stavěly podle zákonů, a zvláště také o vody, které jim řádně ošetřené posílají a odevzdávají venkovské hlídky, aby šly hojné a čisté do studnic a byly městu zároveň k ozdobě i k užitku. I ti musí být schopni a musí mít volný čas k péči o obecní věci. Proto ať navrhuje každý muž za astynoma, kohokoli chce, z nejvyšší majetkové třídy, a když se provede volba hlasováním a zjistí se mezi volenými šest, kterým se dostane nejvíce hlasů, ať ti, kterým náleží o to péče, určí losem ty tři a ti ať po vyzkoušení úřadují podle zákonů

jim daných.

Hned vedle těchto jest voliti pět agoranomů, a to z druhé a první majetkové třídy, avšak v ostatních věcech ať se koná jejich volba právě tak jako volba astynomů; deset hlasováním zvolených z počtu ostatních ať losem určí těch pět a ti po vyzkoušení buďtež prohlášeni za úředníky. Hlasuj pak každý při všech volbách; kdo by nechtěl, ten, jestliže je udán úřadům, budiž pokutován, kromě špatné pověsti, pokutou padesát drachem.

Do sněmu a do společného shromáždění choď každý, kdo chce, ale pro příslušníka druhé a první třídy budiž ta účast povinná a ten, jehož nepřítomnost ve shromáždění se dokáže, buď pokutován pokutou deseti drachem; ale pro třetí a čtvrtou třídu to není nucená povinnost, nýbrž takový budiž propuštěn bez trestu, ač jestliže > z nějaké nutnosti úřady nevydají nějaké nařízení, aby se sešli všichni. Co se týče agoranomů, ti mají střežit zákony stanovený pořádek na tržišti, pečovat o svatyně a studnice na tržišti, aby se

nikdo nedopouštěl žádného přestupku, a přestupníka trestat, otroka a cizince ranami a vězením, pakli však na těch místech porušuje pořádek některý domácí občan, mějtež právo sami ho odsuzovat k pokutě až do sta drachem, kdežto až dvojnásobnou částkou ať pokutují na základě soudu, který nad viníkem konají společně s astynomy. Tytéž tresty a pokuty mějte právo ukládat i astynomové ve svém úřadě, pokutujíce až do miny sami, dvojnásobnou pak částkou spolu s agoranomy.

Potom by se slušelo ustanovovat správce musického umění a gymnastiky, dvojí v každém z těch dvou oborů, jedny pro vzdělání v nich, druhé pro závodění. Správci vzdělání míní zákon pečovatele o gymnasia a školy co do pořádku a vyučování a zároveň pokud jde o péči v tomto oboru stran docházení do škol podle bydliště chlapců a dívek; správce závodění, pořadatele závodů gymnických a musických, ustanovuje zákon zase dvojí, jedny pro umění musické, jiné pro závodění gymnické. Pro závodnictví lidí i koní buďtež titíž správci. U musického umění však by se slušelo, aby byli jedni pořadatelé v oboru monódie a napodobivé hudby,¹⁹⁰ jako je u rapsódů, kitharníků, pištců a všech takových, jiní pak pro výkony zpěvu sborového.

Nejprve tedy je asi třeba voliti správce pro sborovou hru chlapců, mužů i dívek, prováděnou v tancích i ve veškeré musické soustavě; stačí pro ně jeden správce, ne mladší než čtyřicet let. Stačí i pro monódii jeden, ne mladší třiceti let, který by byl uvaděčem a náležitě vydával závodícím rozhodnutí. Správce a pořadatele sborů je třeba volit asi takovýmto způsobem. Všichni, kdo se s náklonností věnovali takovým věcem, jděte do shromáždění a buďte podrobeni pokutě, jestliže by nešli – rozhodčími o tom jsou strážcové zákonů-, avšak pro ostatní, jestliže nechtějí, nebudiž žádné nucení. A volič má při svém návrhu navrhovat někoho ze znalců; při zkoušení platiž toto jediné pro schválení a odmítnutí, tvrzení jedněch, že vylosovaný je neznalec, a druhých, že je znalý. Ten jeden, na kterého z deseti napřed hlasováním vybraných padne los, po vyzkoušení spravuj po ten rok sbory podle zákona. Podle téhož řádu a tím způsobem bude pro onen rok losem určen z těch, kteří přišli ke zkoušení, správce monódiia hudby nástrojů; losem určeným se musí podrobit rozhodnutí zkoušejících soudců.

Potom je třeba volit ze třetí a ještě také z druhé majetkové třídy pořadatele závodů v gymnasiích, a to koní i lidí. Účast v té volbě budiž pro tři první třídy povinná, kdežto nejnižší třída budiž propuštěna bez pokuty. Buďte losem určeni tři, a to tak, že napřed bude hlasováním vybráno dvacet a z těch dvaceti budou vylosováni tři, které by uznal za způsobilé také hlas zkoušejících soudců; jestliže však někdo bude při kterémkoli ustanovování na úřad spojeném se zkouškou uznán nezpůsobilým, buďte místo něho podle téhož řádu voleni jiní a právě tak se konej i jejich zkoušení. Zbývajícím úředníkem pro obory svrchu řečené je nám správce veškeré výchovy mládeže ženské i mužské. Budiž i pro tyto úkoly ustanoven jeden muž, který by je spravoval podle zákonů, starý ne méně než padesát let, otec manželských dětí, nejlépe synů i dcer, pakli ne, jednoho nebo druhého pohlaví; a ať si pomyslí i sám zvolený i volitel, že je tento úřad ze všech nejvyšších úřadů v obci daleko nejdůležitější. Neboť u všeho, co roste, u rostlin, u zvířat krotkých i divokých i u lidí, dobré vypučení prvního výhonku má největší význam pro zdárné dovršení dobrosti, jaká náleží jeho přirozenosti. Člověk jest, jak říkáme, tvor krotký, a dostane-li se mu správné výchovy a šťastné přirozenosti, stává se zpravidla živokem nejbožštějším a nejkratším, avšak když se vychová nedostatečně nebo nedobře, nejdivočejším, co jich země“ plodí. Z těchto důvodů nesmí zákonodárce dopouštět, aby byla výchova dětí věcí druhořadou a vedlejší, nýbrž hledě k potřebě, aby nejprve a na začátku byl dobře zvolen ten, který by o ně pečoval: musí se co nejvíce vynasnažit, aby jim ustanovil a přikázal za správce muže, který by byl ze všech občanů po všech stránkách nejlepší. Tedy všichni úředníci kromě rady a prytanů ať se sejdou do chrámu Apollónbva a tam ať tajně hlasují pro toho, o kom se každý ze strážců zákonů domnívá, že by nejlépe spravoval řády stanovené pro výchovu. Na koho se sejde nejvíce hlasů, ať je vyzkoušen od ostatních úředníků, kteří byli voliteli, kromě strážců zákonů, a pak c ať úřaduje po pět let; šestého pak roku jest voliti na tento úřad jiného podle téhož řádu.

Jestliže někdo, kdo zastává veřejný úřad, zemře více než třicet dní před koncem doby svého úřadování, ať ti, kterým řádně náležela péče o obsazování toho úřadu, týmž způsobem dosadí na ten úřadjiného. A jestliže zemře některý poručník sirotků, ať příbuzní ze strany otcovy a matčiny, kteří žijí v té domácnosti, až do dětí bratranců, ustanoví do deseti dnů jiného, sice buďtež pokutováni každý pokutou jedné drachmy za každý den, dokud neustanoví dětem poručníka.

Každá obec by jistě přestávala být obcí, kdyby v ní nebylo řádně ustanovených soudů. Avšak soudce nemluvný a který neumí zopakovat nic více než sporné strany při předběžném řízení, jakož i při smírčích soudech, nikdy by nebyl schopen k rozhodování o právu; proto by nemohli dobře soudit soudcové, ani kdyby jich bylo mnoho, ani kdyby jich bylo málo a špatných. Je třeba, aby se věc, o kterou je z obou stran spor, vždy stávala jasnou, a k objasnění sporu je prospěšným činitelem čas a zároveň pomalost a mnohokrát prováděné vyšetřování. Proto mají rozvadění jít nejprve k sousedům a přátelům a vůbec k lidem co nejlépe vědoucím o sporných věcech, avšak nedostane-li kdo u těchto náležité rozhodnutí, ať jde k jinému soudu; jestliže ty dva soudy je nebudou moci smířit, ať udělá třetí soud konec té při.

Také ustavování soudů je jistým způsobem volbou úřadu; neboť každý úředník nutně musí být v některých věcech i soudcem, soudce pak, ačkoli není úředníkem, přece se stává úředníkem, ne právě bezvýznamným, pro ten den, kdy svým rozhodnutím končí při. Pokládajíce tedy i soudce za úředníky řekněme, kteří by se hodili za soudce a pro které věci a kolik by jich mělo být pro každý obor. Plnou právní platnost měj tedy soud, který si jednotlivci ustanoví sami, když si společně zvolí některé soudce. Pro ostatní případy buďtež soudy dvojího druhu, jeden, kdykoli pohání před soud některý soukromník některého soukromníka, obviňuje ho z bezpráví, a chce dojíti rozhodnutí; co se pak týče druhého, kdykoli má někdo za to, že se některý z občanů dopouští bezpráví na věci obecní, a chce pomáhat společnému zájmu, je třeba říci, jací a kteří jsou tu soudcové. Především tedy mějme soud společný pro všechny soukromníky, kteří vedou mezi sebou spor až k třetímu rozhodnutí, a ten budiž zřízen asi takto. Všichni úředníci, kteří úřadují jeden rok i kteří delší dobu, mají se sejíti do jednoho chrámu den předtím, než má po letním slunovratu s novým měsícem nastat nový rok, a pronesouce přísahu při tom bohu,¹⁹¹ mají mu jakoby oběť prvotin věnovati po jednom soudci z každého úřadu, a to takového, který je v každém úřadě pokládán za nejlepšího a o kterém se zdá, že by v nastávajícím roce nejlépe a nejsvědomitěji rozsuzoval právní věci občanů. Když pak jsou ti soudcové zvoleni, má se konat jejich zkoušení u jejich volitelů samých, a jestliže bude některý odmítnut, má být místo něho volen podle téhož řádu jiný. Vyzkoušení ať soudí ty, kteří se odvolali od jiných soudů, a ať hlasují veřejně; při těchto soudních řízeních mají být posluchači a diváky členové rady a ostatní úředníci, kteří je zvolili, povinně, z ostatních občanů, kdo chce. Jestliže někdo bude obviňovat některého soudce, že úmyslně rozsoudil při nespravedlivě, ať jde k strážcům zákonů a tam podá žalobu; odsouzený v takové při budiž povinen zaplatit poškozenému polovici škody, a jestliže bude uznán hodným většího trestu, mají ti, kdo v tom případě vynesli rozsudek, stanoviti, co má ještě k tomu vytrpět nebo do obecní pokladny a žalobci zaplatit. i Při žalobách týkajících se obce je nutno především dávat lidu účast v rozsuzování – neboť kdykoli se někdo dopouští bezpráví na obci, jsou postiženi bezprávím všichni a právem by těžce nesli, kdyby byli bez účasti v takových rozsudcích – ale lidu má být odevzdán jen začátek a konec takové pře, kdežto vyšetřování musí být vedeno od tří nejvyšších úředníků, na kterých by se shodli žalovaný a žalobce; jestliže pak nebudou moci dosáhnout dohody sami mezi sebou, má volbu jednoho nebo druhého z nich b potvrdit rada. Jest pak třeba, aby se i soukromých pří účastnili podle možnosti všichni; neboť ten, komu se nedostalo práva spolu soudit, domnívá se, že vůbec nemá podílu v obci. Proto je nutno, aby se ustavovaly soudní dvory také po fylách i aby soudili soudcové neporušení prosbami, dosazení losem bez výběru, avšak konečné rozhodnutí aby vynášel o všech takovýchto případech onen soud, o kterém pravíme, že byl zřízen podle

lidské možnosti co nejnestranněji pro ty, kteří se nemohou srovnat ani před sousedy ani na soudech fylních.

Co se týče soudů – o nichž nelze snadno říci, ani že to jsou úřady, ani že nejsou, aby byl ten výrok nesporný –, o nich je zde podán jakoby nějaký vnější obrys, v němž je již něco řečeno, něco však asi vynecháno; neboť zevrubné stanovení a rozlišení soudnictví by se daleko nejsprávněji dělo na konci zákonodárství. Těmto úkolům tedy budiž řečeno, aby na nás čekaly na konci. Avšak řádům o jiných úřadech skoro se již většinou dostalo zákonodárného projednání; úplný a přesný výklad o jednotlivostech i souhrnu správních zařízení, týkajících se obce a veškerého občanského života, se nemůže jasně podat dříve, než výklad přijde od začátku ke konci a pojme i druhé, střední a vůbec všechny části svého předmětu. Nuže, když nyní prozatím dospěl až k volbě úředníků, byl by to vhodný konec předběžných úvah a zároveň začátek dávání zákonů, již nic nevyžadující odkladů a rozpaků.

Klein. Ty tvé předběžné úvahy, hoste, jak jsi je pronesl, jsou mi zcela po chuti, a když jsi nyní navázal na konec výkladů již podaných začátek výkladů, které mají následovat, je mi tato tvá řeč ještě milejší než ona.

Ath. Krásně bychom tedy měli až sem provedenu rozumovou hru starců.

Klein. To míníš, jak se podobá, krásnou práci mužů. Ath. Snad; avšak uvažme tohle, zdali máš o tom totéž mínění jako já.

Klein. Co a o čem?

Ath. Víš, že práce malířů o všech jednotlivých postavách nemá na pohled žádného konce, nýbrž jako by při úpravě obrazu nikdy nechtěla přestat nanášet nebo odstiňovávat barvy nebo jak vůbec tomu říkají pomocníci malířů, tak aby již nepřipouštěla zlepšení k větší kráse a výraznosti malby.

Klein. Jistě znám i já sám z doslechu to, co myslíš, ačkoli nijak nejsem vycvičen v takovémto umění.

Ath. To jsi nic neztratil. Avšak použijme řeči o něm, která se nám nyní nahodila, k takovéto myšlence. Dejme tomu, že by si někdy někdo usmyslel namalovat co nejkrásnější obraz a chtěl,aby ten po všechen příští čas nikdy nepřecházel do horšího stavu, nýbrž do lepšího; tu jestliže on, člověk smrtelný, nezanechá po sobě nástupce, který by jednak opravoval, kdyby se ten obraz působením času nějak kazil, jednak byl schopen jej pro budoucnost zdokonalovat vylepšováním nedostatků, které vznikly pro jeho slabost v umění – nemyslíš, že na něho bude v tom krátkém čase čekat převeliká práce? Klein. Pravda.

Ath. Nuže, nezdá se ti, že takové je přání zákonodárcovo? Předně napsati zákony podle možnosti s náležitou přesností; potom, když čas plyne a on uskutečňováním zkouší své názory, žádný zákonodárce není tak pošetilý, aby nevěděl, že přemnohé jednotlivosti nutně musí být zanechávány v takovém stavu, že potřebují nějakého pozorného oprávce, aby se ústava a řád obce jím založené nijak nestával horším, nýbrž stále lepším; nemyslíš? Klein. Podobá se pravdě –jak by ne? –, že si každýkoli přeje takovou věc.

Ath. Kdyby tedy někdo měl nějaký prostředek k tomu, jakým způsobem by skutkem i slovy naučil druhého mít větší nebo menší znalost, jak se mají zákony chránit a opravovat, jistě by nikdy neustal vykládat takovou věc, dokud by nedošel cíle. Klein. Jak by také ustal?

Ath. Nemáme to snad já a vy tak dělat při svém nynějším úkolu?

Klein. Co to myslíš?

Ath. Poněvadž hodláme dávat zákony a máme zvoleny strážce zákonů a protože my sami stojíme na západě života, kdežto ti jsou proti nám mladí, musíme, jak pravíme, dávat zákony, avšak zároveň se snažit, abychom podle možnosti i z nich dělali spoluzáko-nodárce a také strážce zákonů.

Klein. Zajisté, ač jestliže jsme k tomu náležitě schopni. Ath. Však je třeba se o to pokusit a vynasnažit. Klein. Jak by ne?

Ath. Řekněme jim tedy: „Milí ochráncové zákonů, my u každého z předmětů, o kterých dáváme zákony, přemnohé věci vynecháme – neboť to je nutné –, avšak přitom všechny jednotlivosti,

pokud nejsou malicherné, a celek podle možnosti nenecháme ne-vyznačen jakoby jakýmsi obrysem; tento obrys vy pak budete muset vyplňovat. Je třeba, abyste vyslechli, k čemu budete při takové činnosti přihlížet. Megillos totiž a já i Kleinias nezřídka jsme si to mezi sebou pověděli a souhlasně myslíme, že to je myšleno dobře; vás pak si přejeme mít za přívržence a zároveň žáky, hledící k tomu, k čemu podle naší vzájemné shody má hledět strážce zákonů i zákonodárce. Ta shoda měla jeden hlavní smysl: ať je jakýkoli způsob, kterým by se každý mohl stávat dobrým občanem s dobrostí duše příslušnou člověku, účinkem buď nějakého zaměstnání nebo nějaké povahy nebo nějakého majetku nebo žádosti nebo mínění nebo některých nauk – ať to je některá mužská nebo ženská osoba z toho společenství osady, mladého nebo starého věku – aby veškerá snaha po celý život byla napjata právě k tomuto řečenému cíli; naopak aby žádné z ostatních věcí, které jsou těmto na překážku, nikdo, ať to je kdokoli, nedával přednost, nýbrž aby se loučil i s obcí, jestliže se ukáže nutnost, aby byla spíše zpustošena, než aby dobrovolně na sebe vzala otrocké jho a byla ovládána od lidí horších, nebo aby opustil obec a šel do vyhnanství; neboť je třeba raději podstupovat všechna taková utrpení nežli přijmout výměnou ústavu, které je od přirozenosti dáno dělat lidi horšími. O těchto zásadách jsme se my dříve shodli a nyní vy, přihlížejíce k tomu obojímu, chvalte a haňte naše zákony: haňte všechny, které nejsou k tomu cíli způsobilé, avšak způsobilé vítejte a příznivě je přijímajíce žijte pod jejich vládou; ale ostatním zaměstnáním, která směřují k jiným z tak řečených dober, je třeba dávat výhost.“

Počátek našich zákonů dále následujících vycházej od věcí náboženských a budiž asi tento. Tu bychom měli nejprve znova uvážit číslo pět tisíc čtyřicet, v kolik příhodných dílů se dalo a dá dělit, to číslo celé a zároveň i číslo připadající na fyly, které jsme stanovili jakožto dvanáctinu všeho počtu, přesně součin dvacetkrát jedenadvacet. Dá se pak dělit všechen ten náš počet na dvanáct dílů a na dvanáct dílů se dá dělit i počet náležející fyle; o každé té dvanáctině je třeba soudit, že je posvátná, dar boha, protože odpovídá měsícům a okružní cestě vesmíru. Proto takékaždou obec vede její vrozený pud posvěcující ty podíly, avšak jedni snad učinili to rozdělení správněji a šťastněji je posvětili než druzí. My tedy nyní myslíme, že jsme zcela správně dali přednost číslu pět tisíc čtyřicet, které se dá dělit všemi čísly od jedné až do dvanácti kromě jedenáctky – u té je však velmi snadná pomoc, neboť na jeden způsob se stává ono číslo dělitelným jedenácti, když se totiž dvě domácnosti dají stranou-, že pak je tomu opravdu tak, dokázalo by v prázdné chvíli nedlouhé vypravování. Uvě-říce tedy přítomnému prohlášení a výkladu, udělejme to rozdělení. Zasvětíce každý díl bohu nebo synovi bohů a odevzdajíce jim oltáře i co jim přísluší, konejme u nich měsíčně dvě obětní schůze, za rok dvanáct pro celou fylu a dvanáct pro sám každý díl města, předně pro milost bohů a pro boží věci, za druhé pak pro družnost nás samých a vespolné seznámení, jak bychom řekli, a pro styky všeho druhu. Neboť se zřením na uzavírání manželských svazků je nutno odstraňovat nevědomost o tom, z které rodiny si kdo bere a kterou osobu a do které rodiny vdává, přičemž má každému co nejvíce záležet především na tom, aby se v takových věcech podle možnosti nikdo nijak neklamal.

Pro takový vážný účel mají jinoši a dívky konati také hry, při nichž by tančili a zároveň také – při náležitém důvodu a jistém věku, majícím přijatelné omluvy – se navzájem viděli nazí, bez porušení rozumného studu každého z nich. Správci a pořadateli toho všeho mají být představení a cvičitelé sborů¹⁹² spolu se strážci zákonů, pokud my ve svých řádech něco vynecháváme. Jest pak nutno, jak jsme řekli, aby ve všech takovýchto věcech, které jsou milé a četné, zákonodárce něco vynechával, druzí pak, nabývajíce stále rok co rok o nich zkušeností a poučováni potřebou je zařizovali, a opravujíce každým rokem, měnili, až se uzdá, že je provedeno dostatečné vymezení takových zákonných předpisů a úkonů. Tu pak by bylo deset let obětních obřadů a sborových výkonů přiměřená a zároveň dostatečná doba k nabytí zkušenosti, jež by byla určena pro všechny ty věci a pro každou zvlášť. Pokud žije zákonodárce, který to zařídil, ať všechny jednotlivé úřady opravují, co chybí v jejich oboru, společně s ním, a když zemře, ať podávají příslušné zprávy strážcům zákonů, až se uzdá, že je každá

taková věc svým krásným vypracováním dokonalá: tehdy ať je stanoví jako nezaměnitelné řády a potom již se jimi řídí spolu s ostatními zákony, které na začátku dal jejich zákonodárce. Svévolně nesmějí na nich nikdy ničím hýbat; avšak kdyby se zdálo, že někdy dolehla nějaká nutnost, mají se obrátit o radu ke všem úřadům, k veškerému lidu i ke všem věštírnám bohů, a jestliže všichni souhlasí, jen tak je mohou měnit, avšak jinak nikdy a nijak, nýbrž kdo se staví proti změně, má mít podle zákona pokaždé vrch.

Kdykoli tedy a v kteroukoli dobu některý z pětadvacetiletých mužů, prohlížeje a od jiných jsa prohlížen, věří, že si nalezl osobu podle své mysli a vhodnou k rození společných dětí, ať se každý žení nejdéle do pětatřiceti let, avšak nejprve poslechni, jakým způsobem se má hledat osoba vhodná a příslušná; neboť je třeba, jak myslí Kleinias, předesílat před zákonem úvod každému zákonu vlastní.

Klein. Velmi dobře jsi připomenul, hoste, a chopil ses k tomu výkladu příležitosti podle mého zdání velice vhodné.

Ath. Dobrá. „Synu,“ řekněme tedy potomku dobrých rodičů, „máš se oženit tak, aby o tvém sňatku měli dobré mínění rozumní lidé. Ti by tobě doporučovali, aby ses nevyhýbal sňatku s dívkou z chudé rodiny, ani neusiloval o sňatek s příliš bohatou, nýbrž budou-li ostatní okolnosti stejné, abys vždy dával přednost nevěstě skromnější a tak se s ní scházel do společenství. Neboť takto by to bylo prospěšné i obci i sbližujícím se krbům; vždyť vyrovnanost a přiměřenost má tisíckrát větší význam pro dobrost než nemírnost. Kdo si je vědom, že se příliš směle a zároveň nadmíru kvapně žene do všeho jednání, má se snažit, aby se stal zetěm rodičů mírné povahy; kdo je založen opačně, má vstupovat do opačného příbuzenství. A o každém sňatku budiž v platnosti jedna zásada: každý se má ucházet o sňatek prospěšný obci, nikoli o takový, který by byl jemu nejvíce po chuti. Každý však jaksi přirozeně vždy tíhne k osobě sobě nejrovnější, z čehož se celá obec stává nevyrovnanou co do majetku i povah; z toho právě nejvíce se stává většině obcí to, čeho si nepřejeme, aby se stávalo nám.“Ovšem výslovně nařizovat toto zákonem, aby se bohatý neženil s dcerou bohatého, ani muž mající velkou moc s dcerou jiného takového, a nutit osoby povahou živější, aby se společenstvím sňatku scházeli s osobami pomalejšími a pomalejší s živějšími, to by bylo směšné a kromě toho by to u mnohých vzbudilo hněv. Vždyť není snadné si uvědomit, že obec má být smíšena na způsob měsidla, kde víno, když se nalije, je horké až k šílenosti, ale když je kroceno druhým bohem,¹⁹³ střízlivým, dostane krásné společenství a poskytuje dobrý a uměřený nápoj. A že se toto děje při míšení prováděném k plození dětí, takřka nikdo není schopen prohlédnout; proto je nutno vzdáti se pokusů zařídit takové věci zákonem, ale pokoušet se kouzlem přemlouvání způsobovat, aby každý více cenil vyrovnanost dětí samých než rovnost sňatku, jež se nemůže nasytit peněz, a hanou odvracet toho, kdo při sňatku usiluje o peníze, ale nenutit ho psaným zákonem.

O sňatcích budiž tedy vysloveno toto napomenutí, i co bylo řečeno již dříve předtím, že si má člověk udržovat účast ve věčnosti přírody tím, že každý zanechává po sobě děti svých dětí a tak dává bohu pro všechen čas služebníky místo sebe. Nuže toto všechno a ještě více by bylo možno říci jakožto správný úvod o sňatcích, jak se mají uzavírat. Jestliže však někdo nebude dobrovolně poslouchat, nýbrž se bude držeti v obci jako cizinec a stranou pospolitosti a zůstane po pětatřicátém roce svého věku neženat, budiž každý rok trestán, a to příslušník nejvyšší třídy pokutou sto drachem, druhé sedmdesát, třetí šedesát, čtvrté třicet. Tyto peníze buďtež posvátným majetkem Héřiným. Kdo za rok nezaplatí, mějž dluh desateronásobný; tu pokutu ať vymáhá pokladník té bohyně, a když ji nevymůže, mějž sám ten dluh a při skládání účtů každý vydávej počet z takové věci. Na penězích tedy budiž takto trestán, kdo se nechce ženit, a budiž beze vší úcty ze strany mladších a nikdo z mladých ať ho v ničem po dobrém neposlouchá; bude-li se však pokoušet někoho trestati, ať každý přichází na pomoc napadenému a brání ho, a kdyby ten, kdo se k tomu nahodí, nepomáhal, budiž zákonem označen jako občan zbabělý i špatný.

O věnu bylo promluveno již dříve a budiž řečeno znova, že je stejně málo podobno pravdě, že by chudí nedosahovali stáří pro nedostatek peněz buď na straně ženicha, nebo na straně toho, kdo vdává dceru, neboť všichni občané v této obci mají, čeho nezbytně potřebují; a méně by byly peníze původem zpupnosti u žen a nízkého a nedůstojného otroctví u manželů. A kdo by byl poslušen, dělal by tím jednu z krásných věcí; avšak kdo by neposlouchal, buď že by dával nebo bral věnem na výbavu více než padesát drachem, druhý víc než minu, třetí víc než půldruhé miny, čtvrtý, mající jmění nejvyšší třídy, více než dvě miny, budiž povinen zaplatit právě tolik do obecní pokladny, avšak věno dané nebo vzaté budiž posvátným majetkem Héry a Dia a vymáhejte je pokladníci těchto bohů, jako bylo řečeno, že pokladníci Héřini mají v každém případě vymáhat pokutu na těch, kteří se nežení, sice jsou povinni ji platit každý ze svého.

Právo platného zasnoubení nechť náleží na prvním místě otci, na druhém dědovi, na třetím bratrům po témže otci, a kdyby nebylo nikoho z těchto, ať je potom právě tak platné zasnoubení provedené od matky; nastane-li však nějaký neobyčejný případ, ať mají právo zasnubovat vždy nejbližší příbuzní spolu s poručníky.

Pokud jde o předcházející svatební oběti nebo o některý jiný takový posvátný úkon, který se patří konati před sňatkem, při sňatku nebo po sňatku, má se každý dotazovat vykladačů,¹⁹⁴ poslouchat jich a být přesvědčen, že koná všechno náležitě.

Co se týče hostin, má se zvát ne více než po pěti přátelích a přítelkyň z obou stran a právě tolik hostů z pokrevenců a příbuzných obou stran. Náklad nesmí vznikat větší, nežli je přiměřeno jmění každého, a to občana první majetkové třídy jedna mina, na druhém místě polovice té částky a tak postupně dále podle toho, jak je kdo v nižší majetkové třídě. A kdo bude poslušen tohoto zákona, toho mají všichni chválit, ale neposlušného trestejtež strážcové zákonů jakožto člověka bez dobrého vkusu a nevzdělaného v písních svatebních Mús.19⁵

Pít až do opilosti se nesluší ani nikde jinde, leda o svátcích boha, který dal víno, a je nebezpečné, zvláště pak nesluší tomu,kdo slaví sňatek, při němž má být nevěsta i ženich nejvíce při rozumu, když podstupují nemalou změnu svého života; také i plozený potomek má vznikat z rodičů ve stavu co nejrozumnějším, neboť jistě je skryto, která noc nebo který den jej s pomocí boží zplodí. A k tomu je třeba, aby se plození nedělo ve stavu, kdy jsou těla opojením ochablá, nýbrž aby bylo tvoření plodu jak náleží pevné, usazené a klidné. Avšak člověk rozpálený vínem i sám je zmítán na všechny strany i způsobuje zmítání, běsně tělem i duší; k plození je tedy opilec příliš vrávoravý i špatně způsobilý, takže by podle vší pravděpodobnosti přiváděl na svět plody nevyrovnané a nejisté a žádnou přímou povahu ani žádné přímé tělo. Proto by se měl člověk nejraději po celý rok a život, nejvíce však ve věku, kdy plodí a rodí, mít na pozoru a nedělat svévolné věci zdraví škodlivé, ani takové, které souvisí se zpupností nebo nespravedlivostí – neboť nutně vtiskuje a vtlačuje ty chyby do duší i těl zárodků a přivádí na svět potomstvo po všech stránkách méněcenné – obzvláště však se má onoho dne a oné noci zdržovat takových věcí: neboť počátek a bůh, sídlící mezi lidmi,¹⁹⁶ všechno zachovává, jestliže se mu dostává příslušné úcty od každého z těch, kteří začínají.

Kdo vchází ve sňatek, má uznat, že ze dvou domů v údělu jest jeden jakoby hnízdo pro zrození a chování mláďat, odloučit se od otce i matky a tam si zařizovat manželský život i bydlení i stravování své a svých dětí. Neboť je-li v přátelských poměrech jistá touha, ta spájí a svazuje všechny povahy; avšak soužití nasycené a necítící při delším odloučení touhu, způsobuje, že přebytkem naplnění od sebe odpadají. Proto tedy mají ponechat matce a otci a ženiným příbuzným jejich příbytky, sami se odebrat jakoby do nově založené osady a tam bydlit, navštěvujíce je, přijímajíce jejich návštěvy, plodíce a vychovávajíce děti, odevzdávajíce jakoby pochodeň života z jedněch rukou do druhých a stále uctívajíce bohy podle zákonů.

Další otázka je, které statky by měl občan mít, aby měl nejpřiměřenější majetek. Většinu jich není těžko si pomyslet ani si získat, ale s otroky je potíž po všech stránkách. Příčina toho je, že o nich mluvíme jaksi nesprávně a jistým způsobem zase správně;

neboť své výroky o otrocích někdy pronášíme opačně proti jejich službám, a jindy zase podle jejich služeb.

Meg. Jak je to míněno? Nerozumíme ještě, hoste, co to nyní pravíš.

Ath. Zcela pochopitelně, Megille. Neboť u všech Hellénů by jistě největší pochybnost a spor způsobilo lakedaimonské heilótství, o němž jedni tvrdí, že je dobře zařízeno, a druzí, že nedobře – k menšímu sporu by zavdávala podnět otrocká soustava Hérakleianů, kterou jsou porobeni Mariandyni,¹⁹⁷ a kmen penestů v Thessalii¹⁹⁸ –, co máme dělat s držením otroků, když přihlédneme k těmto a všem takovým poměrům? Co jsem v průběhu svého výkladu řekl a při čem ses mne ty, jak bylo možno čekat, otázal, co asi míním, je toto. Víme, že bychom asi všichni řekli, že je třeba mít otroky co nejoddanější a nejlepší; vždyť již mnozí otroci se některým pánům osvědčili zdatnějšími ve všeliké dobrosti nad bratry i syny a zachránili pány i jejich majetek a celé jejich domovy. Víme totiž asi, že se to o otrocích vypravuje.

Meg. Zajisté.

Ath. Jistě však i opak toho, že totiž v otrocké duši není nic zdravého a že rozumný člověk nemá té třídě nic důvěřovat. A nejmoudřejší z našich básníků výslovně prohlásil, mluvě o Diovi:

neboť rozumu půli vždy odnímá vidoucí v dálku člověku Zeus, jak poroby den jej postihne jednou.199

Mezi těmito názory se tedy každý ve své mysli rozhodne a jedni třídě otroků nic nedůvěřují a jako by zacházeli s němou tváří, bodci a biči činí duše otroků netoliko snad třikrát, nýbrž mnohokrát otrockými; jiní zase dělají všechno naopak.

Meg. Zajisté.

Klein. Když se tedy ti lidé takto mezi sebou různí, co máme, hoste, dělat v naší zemi stran držení i trestání otroků?

Ath. Co, Kleinio? Protože člověk je tvor nedůtklivý a zvláště, jak je vidět, nechce být a stává se povolným vzhledem k nevyhnutelnému rozlišování, při kterém se ve skutečnosti rozlišuje otrok od svobodného a pána. Je to tedy obtížný statek; neboť ve skutečnosti se mnohokrát ukázalo v často se přiházejících odbojích Messéňanů a v obcích majetniku mnoha otroků jednoho jazyka, jak mnohá zla z toho vzcházejí, a také v rozmanitých lupičských činech a příhodách námořních lupičů vyskytujících se v Itálii, tak řečených peridinů.²⁰⁰ Hledě k tomu všemu octl by se člověk na rozpacích, co se má dělat se všemi takovými lidmi. Zbývají tu jediné dva prostředky, totiž aby ti, kteří mají lehčeji snášet otroctví, nebyli mezi sebou krajany, nýbrž co možná nejvíce nestejného jazyka, a aby páni s nimi správně zacházeli, nejen kvůli nim, nýbrž spíše sami kvůli sobě; správné zacházení s takovými lidmi záleží v tom, nedopouštěti se vůči otrokům žádného příkoří a méně jim, je-li možno, křivditi než lidem sobě rovným. Neboť na zacházení s takovými lidmi, na kterých je snadno páchat křivdu, se zřejmě projevuje ten, kdo svou vrozenou povahou a ne líčeně ctí právo a opravdu nenávidí bezpráví; kdo se tedy ve své povaze a ve svém jednání vůči otrokům osvědčuje neposkvrněným od bezbožnosti a nespravedlnosti, byl by nejschopnějším rozsévačem pro klíčeni dobrosti; totéž lze říci, a to správně, i o pánu a tyranu a vůbec o každém, kdo vládne jakoukoli mocí nad slabším, než je on sám. Ovšem je třeba otroky spravedlivě trestat a nerozmazlovat je pouhým napomínáním, jakým působíme na svobodné. Oslovení otroka se má dít zpravidla jako prostý rozkaz; nikdy a žádným způsobem nesmíme s otroky žertovat, ani s ženskými ani s mužskými, jako mnozí ve styku s otroky je rádi velmi nerozumně rozmazlují a tím dělají život nesnadnějším, ztěžujíce oněm poslouchání a sobě poroučení.

Klein. Správně mluvíš.

Ath. Když by tedy byl občan opatřen otroky, a to podle možnosti takovým množstvím a s takovou způsobilostí, aby stačili ke všem pomocným službám v jeho pracích, jest dále třeba v rozpravě navrhovat stavby, pravda?

Klein. Ovšemže ano.

Ath. Podobá se, že nová a dříve neobydlená obec musí pečovat takřka o veškeré stavitelství, jakým způsobem by byly zřízeny všechny jednotlivosti chrámů a hradeb. Tyto věci by vlastně patřily před sňatky, Kleinio, avšak když se obec nyní v rozpravě zakládá, je zcela přípustno, aby se tímto způsobem zařizovaly

nyní; ovšem až se bude zakládat ve skutečnosti, uděláme je, dá-li bůh, před sňatky a tehdy pak již po všech takovýchto opatřeních provedeme ony. Nyní však vyložme stručně toliko jakýsi jejich nástin.

Klein. Ovšemže ano.

Ath. Svatyně je třeba zřizovat kolem celého tržiště a po celém městě kolem dokola, na vyvýšených místech, pro bezpečnost a čistotu. Vedle nich pak je třeba zřizovat příbytky pro úředníky a soudy, na kterých se bude soudit jakožto na soudech nejposvátnějších, jednak že se týkají svatých věcí, jednak že to jsou sídla také takových bohů; a v nich buďtež umístěny soudy, u kterých by se patřičně konalo soudní jednání o vraždách a kde by se soudily všechny zločiny hodné smrti.

Co se týče hradeb, Megille, já bych souhlasil se Spartou, že se hradby mají nechat ležet a spát v zemi a nezdvihat, a to z těchto důvodů. Jednak dobře se často chválí básníkův výrok o nich, že hradby mají být spíše bronzové a železné nežli ze země;²⁰¹ my pak bychom si ještě k tomu právem utržili velký posměch, když bychom rok co rok vysílali do země mladé muže, aby dělali jednak příkopy, jednak náspy, jednak i jakýmsi nastavěnými překážkami zatarasovali cestu nepřátelům, nehodlajíce jim dovolit přístup přes hranice země, avšak jestliže bychom se přitom obehnali hradbou, jež zaprvé nijak neprospívá obcím ke zdraví a kromě toho obyčejně způsobuje v duších obyvatelů jakýsi změkčilý stav. To by je vybízelo, aby utíkajíce se pod její ochranu nebránili se proti nepřátelům a nedosahovali záchrany tím, že by v obci stále v noci i ve dne někteří z nich hlídali, nýbrž aby mysleli, že, jsouce ohrazeni zdmi a branami, mohou spát a budou mít skutečné prostředky záchrany, jako by byli zrozeni k nečinnosti a nevěděli, že opravdový klid vzniká z námah; avšak z hanebného klidu, myslím, a z lehkomyslnosti zase naopak vznikají námahy. Ale jestliže je lidem přece potřebí nějaké hradby, mají si hned zpočátku zakládat stavby svých soukromých příbytků tak, aby celé město bylo jedna pevnost, když by všechny domy svou shodností a stejnými rozměry měly směrem k ulicím snadnou obranu; to by také nebylo nepěkné na pohled, když by město mělo tvar jediného domu,a vzhledem k snadnosti střežení by bylo vcelku i ve všech částech výborně uzpůsobeno se uchránit. O to, aby budovy na začátku vystavěné trvaly, měli by pečovat nejvíce jejich obyvatelé sami; astynomové pak se mají o to starat a nedbalého k tomu donucovat tresty, starat se o čistotu všech míst v městě a aby žádný soukromník nezabíral žádnou část obecního pozemku ani stavbami ani kopáním. Ti se také mají starat o dobrý odtok dešťové vody i o všechno, co by se mělo zařizovat uvnitř města i co zevně. Všechny tyto věci ať strážcové zákonů, dívajíce se na ně ze stanoviska zkušenosti, stanoví dodatečnými zákony a také všechny ostatní, které zákon pro nejistotu vynechává.

A teď, když tyto domy, budovy kolem tržiště, budovy gymnasií a všechny školy jsou zařízeny a čekají na své obyvatele a návštěvníky a divadla na diváky, jděme dále k tomu, co následuje po sňatcích, držíce se pořadí zákonodárství. Klein. Ovšemže ano.

Ath. Se sňatky bychom tedy byli hotovi, Kleinio. Avšak potom by nastávalo období života před narozením dítěte, ne kratší jednoho roku. Jakým způsobem má v té době žít mladý manžel a mladá žena v obci, která má vynikat nad obyčejnými – jde tu o věc související s tím, co bylo nyní řečeno –, to povědět není ze všeho nejsnadnější, nýbrž proti dřívějším obtížným věcem, jichž nebylo málo, tato jest ještě hůře přijatelná lidu než většina oněch. Přece však, Kleinio, musíme vším způsobem říci, co se zdá správné a pravdivé.

Klein. Ovšemže ano.

Ath. Kdokoli zamýšlí vyhlašovati obcím zákony, jak mají občané žít a vykonávat věci osobní a společné, ale neuznává potřebu zákonů, pokud by šlo o nucení v soukromém životě, a myslí, že má každý volnost tráviti den, jak chce, a že se všechno nemusí dít podle určitého řádu, a nechav soukromý život bez zákonné úpravy, míní, že občané budou sami od sebe ochotni žít v společném a obecním životě podle zákonů, ten nesoudí správně. Proč je to řečeno? Proto, že stanovíme, aby se naši mladí manželé stravovali > u společných stolů²⁰² o nic víc ani méně než jako v době před sňatkem. A toto zařízení bylo přece divné, když se zpočátku popr –

vé vyskytlo ve vašich zemích, ustanoveno vám, jak se podobá, nějakou válkou nebo nějakým jiným činitelem majícím touž moc, když byli občané při malém počtu obyvatelstva svíráni velkou tísní. Avšak když okusili společného stolování a byli přinuceni ho užít, uzdálo se, že ten řád má velký význam pro zachování obce, a takovým asi způsobem se u vás ustavil ten obyčej společného stolování.

Klein. Věru se tak podobá.

Ath. To jsem chtěl říci, že kdežto toto zařízení bylo kdysi divné a byl strach je někomu přikázat, nyní by nebylo tomu, kdo by je chtěl ukládat, stejnou měrou obtížné, aby je stanovil zákonem. Avšak zařízení, které s tím souvisí a které je také takové povahy, že by jeho provádění bylo něco správného, a protože se nyní nikde neprovádí, je bezmála příčinou, že zákonodárce, jak se říká, hází hrách na stěnu a dělá tisíceré jiné takové marné věci – to zařízení není snadno navrhnout ani jeho návrh pronésti.

Klein. Kterou to věc, hoste, chceš říci, ale, jak se podobá, silně před ní váháš?

Ath. Slyšte ji, aby nám právě o tom zbytečně nevzniklo mnoho řečí. Všechno, cokoli se v obci děje podle řádu a zákona, způsobuje všeliká dobra, kdežto věci nespořádané nebo špatně uspořádané z velké části ruší mnoho jiných věcí dobře uspořádaných. O tom je také nyní řeč. U vás, Kleinio a Megille, z nějaké nutnosti bohem dopuštěné je krásně a zároveň, jak jsem řekl, podivně zařízeno společné stolování mužů, avšak život žen je naprosto nesprávně nechán bez zákonné úpravy a není zaveden řád, aby také ony společně stolovaly, nýbrž ta část našeho lidského rodu, která je i jinak od přirozenosti pro svou slabost skrytější a tajnější, ženské pohlaví, ta byla ústupkem zákonodárcovým nesprávně puštěna na svobodu jakožto plémě, které je těžko uvésti v řád. Zanedbáním toho pohlaví vám mnoho uniklo, co by bylo v mnohem lepším stavu, než je nyní, kdyby se tomu bylo dostalo zákonů. Neboť to není jen poloviční zlo, jak by se zdálo, když se ženské pohlaví nechává beze všeho řádu, nýbrž čím je nám ženská povaha horší vzhledem k dobrosti než povaha mužů, tím je to zlo větší než dvojnásobné.²⁰³ Vzít to tedy znovu do práce, opravit a stanovitvšechny úkony společně ženám i mužům, to by bylo lepší pro blaho obce; takto však, jak to je nyní, je lidský rod přiveden nikterak šťastně do toho stavu, že se rozumný člověk o tom raději nezmíní, aspoň ne v jiných zemích a obcích, kde vůbec není společné stolování jako uznané obecní zařízení. Jak to je možné, aby se někdo nestal směšným, když by se ve skutečnosti pokusil donucovat ženy, aby jejich požívání pokrmů a nápojů bylo zjevně vystavováno na podívanou? Vždyť není nic, co by to pohlaví podstoupilo s větším odporem, než toto; je totiž zvyklé žít ve skrytu a v přítmí, a kdyby bylo násilím vedeno na světlo, vším způsobem se bude vzpírat a ukáže se mnohem silnějším než zákonodárce. Toto pohlaví by tedy jinde, jak jsem právě řekl, nesneslo ani řeč o té správné myšlence bez všelikého křiku, avšak zde snad ano. Jestliže se vám tedy zdá, aby naše rozprava o ústavě vůbec nezůstala, pokud jde o slovní výklad, bez úspěchu, jsem ochoten dokazovat, že to je dobrá a slušná věc, chce-li se také vám oběma poslouchat; pakli ne, chci toho nechat.

Klein. Neobyčejně, hoste, se nám chce vším způsobem si to poslechnout.

Ath. Slyšme tedy. Avšak nic se nedivte, jestliže se vám bude zdá, že začínám odněkud zdaleka; vždyť užíváme volného času a nic nás nežene ke spěchu, takže můžeme po všech stránkách důkladně provádět zkoumání o zákonech.

Klein. Správně jsi řekl.

Ath. Vraťme se tedy znovu k prvním myšlenkám naší rozpravy. Tolik musí dobře uznat každý člověk, že lidské pokolení buď vůbec nemá žádného počátku a nikdy nebude mít konec, nýbrž vždy napořád bylo i bude, nebo že délka času od počátku jeho trvání je přímo nesmírná.

Klein. Zajisté.

Ath. Tu si tedy musíme myslet, že se napořád po celé zemi vyskytovalo zakládání a hynutí obcí, všeliké vlády řádu i nepořádku, rozmanité chuti ve stravování vzhledem k nápojům i pokrmům, i všeliké obraty počasí, v nichž živí tvorové, jak se rozumí, prodělávají přečetné změny svých vlastností; není-li pravda?

Klein. Jak by ne?

Ath. Nuže, co? Věříme, že se jednou kdesi objevila réva, která dříve nebyla? A právě tak i oliva a dary Démétřiny a Kořiny? A že jakýsi Triptolemos²⁰⁴ byl dodavatelem takovýchto plodin? Avšak v době, kdy těch věcí nebylo, neobraceli se snad živí tvorové k pojídání sebe vespolek, jako se děje nyní?

Klein. Zajisté.

Ath. Vždyť vidíme, že mnohde až dosud trvá obyčej, že lidé usmrcují za oběť lidi. A naopak u jiných, jak se doslýcháme, se kdysi neodvažovali požívat ani masa volského a obětními dary bohům nebylo nic živého, nýbrž koláče a plodiny namočené v medu a jiné takovéto čisté obětní dary, kdežto masa se zdržovali, jako by nebylo dovoleno je jíst ani třísnit oltáře bohů krví. Tehdejší část našeho lidského rodu zachovávala jakýsi takový způsob života, kterému se říká orfický, přidržujíc se všeho neživého, a naopak všeho živého se zdržujíc.

Klein. Co jsi řekl, jsou věci velmi často vypravované a hodnověrné.

Ath. Tu by někdo řekl: nuže, k čemu vám bylo nyní všechno toto řečeno?

Klein. Správně jsi, hoste, vsunul tuto otázku.

Ath. A tedy se pokusím, budu-li moci, Kleinio, povědět i další věci s tím související.

Klein. Mluv, prosím.

Ath. Vidím, že u lidí všechny věci závisejí na trojí potřebě a žádosti, a když jsou správně vedeni, že jim skrze ně vzniká dobrost, ale když mají vedení špatné, opak dobrosti. Mezi ty věci patří, hned když se narodí, všechen pokrm a nápoj, po němž má každý živok vrozenou touhu, takže je pln zběsilosti a neslyší toho, kdo by říkal, že člověk má dělat něco jiného, než aby naplňoval choutky vztahující se ke všemu tomuto a tak je vždy zbavoval všelikého strádání. Třetí a největší potřeba a nejprudší touha vyráží naposled, ale jistě působí, že jsou lidé šílenostmi nejžhavější, touha po rozplozování rodu, touha planoucí největší bujností. Tu je třeba obracet člověka k tomu, co je nejlepší, proti tomu, co se pokládá za nejpříjemnější, a pokoušet se ty tři nezdravé pudy zdržovat třemi největšími prostředky, strachem, mravem a pravdivým úsudkem, přičemž je ovšem třeba ještě brát na pomoc Músy a bohy závodů, hasících jejich vzrůst a příval.

Po sňatcích pak vezměme rození dětí a po rození jejich výchovu a vzdělání. A když by úvahy takto postupovaly, snad by nám každý jednotlivý zákon dospíval tam, kde jsme byli dříve, když jsme přišli k společnému stolování – zdali mají být taková společenství i pro ženy či jedině pro muže, to snad uvidíme lépe, až se k nim dostaneme blíže –, a co před společným stolováním předchází a dosud není zákonem upraveno, uspořádajíce to položíme dopředu, a jak bylo právě nyní řečeno, uvidíme tu věc určitěji a lépe bychom dali zákony jí náležející a příslušné. Klein. Mluvíš zcela správně.

Ath. Uchovejme tedy v paměti, co bylo nyní řečeno; snad totiž budeme jednou všechno toto potřebovat.

Klein. Jaké věci máš na mysli při tom vyzvání? Ath. Ty, které jsme určovali těmi všemi výrazy: mluvili jsme o pokrmu, za druhé o nápoji a za třetí o jakémsi zaplašení milostné touhy.

Klein. Zajisté, hoste, si budeme pamatovat, k čemu nyní vyzýváš.

Ath. Dobře. Přistupme k životu mladých manželů, abychom je poučili, jak a jakým způsobem mají plodit děti, a jestliže si nedají říci, abychom jim pohrozili jistými zákony. Klein. Jak?

Ath. Mladá manželka a mladý manžel musí mít na mysli, že mají dát obci co možná nejkrásnější a nejlepší děti. Všichni lidé, kteří jsou společně účastni ve všeliké činnosti, když si pozorně hledí sebe i té činnosti, dělají všechno krásné a dobré, ale když si jí nehledí nebo vůbec jsou nerozumní, naopak. Ať si tedy i manžel pozorně hledí manželky i plození dětí a právě tak i manželka, obzvláště po tu dobu, kdy ještě nemají dětí. Dozor nad tím mějte ženy, které jsme zvolili, v počtu větším nebo menším, podle toho, kolik jich se zdá úřadu vhodno ustanovovat a kdy. Ty ať se scházejí u svatyně Eileithyiny²⁰⁵ každý den aspoň na třetinu hodiny a tam při těch schůzkách ať si vespolek oznamují, jestliže některá vidí některého muže nebo snad ženu, kteří patří mezi ploditele, že

si hledí jiných věcí nežli těch, které jim byly uloženy za svatebních obětí a obřadů.

Plození dětí a dozor nad ploditeli trvej deset let a ne déle, když budou děti; pakli budou někteří manželé do té doby bezdětní, mají se za účasti svých příbuzných a úřadujících žen rozvésti a na základě společné úrady o prospěchu obou stran. Jestliže však vznikne nějaký spor o tom, co jedné nebo druhé straně přísluší a prospívá, zvolí si deset rozhodčích ze strážců zákonů a trvají při těch, kterým svou věc svěří, i při tom, co ti ustanoví. Ony ženy ať vcházejí do příbytků mladých manželů a jednak napomínáním, jednak i hrozbami ať činí přítrž jejich chybám a nevědomosti; pakli však to nezmohou, ať jdou ke strážcům zákonů a udají to a ti ať to zamezí. Jestliže však se ani oněm nepodaří nějak to zmoci, ať to oznámí veřejnosti písemnou prohláškou a s přísežným stvrzením, že nejsou s to toho a toho polepšiti. Kdo je takto prohlášen, budiž bezectným, jestliže před soudem nevyhraje nad původci prohlášky, a to s těmito následky: nesmí chodit na svatby ani na slavnosti konané po narození dětí, a půjde-li, ať ho každý, kdo chce, beztrestně kárá bitím. Tatáž zákonná ustanovení ať platí i o ženě: jestliže bude pro takovou nepřístojnost prohlášena a nevyhraje při, nesmí mít účast v ženských vycházkách a poctách a nesmí chodit na svatby a oslavy narození dětí.

Když manželé zplodí děti podle zákonů, tu jestliže se muž bude takto stýkat s cizí ženou nebo žena s cizím mužem, a to s těmi, kdo jsou ještě ploditeli, stíhejte je tytéž tresty, jako byly stanoveny pro manžele ještě plodící; který muž a která žena si po té době v takových věcech počíná zdrženlivě, požívej vší vážnosti, v opačném případě mějž opačnou čest, spíše však hanbu. A povede-li si většina občanů v takovýchto věcech uměřeně, zůstávejtež zásady o nich potichu, nevyjádřeny zákonem; avšak povedou-li si nezřízeně, buďtež vyjádřeny zákonem a takto prováděny podle zákonů tehdy daných.

Počátkem celého života je každému první rok; ten má být zapsán v rodové svatyni jako počátek života. K jménu chlapce a dívky budiž připsáno na obílené stěně v každé fratrii²⁰⁶ číslo úředníků uváděných při počítání let. Z příslušné fratrie buďtežžijící zapsáni vždy blízko u sebe a ze života odcházející jest vymazávati.

Hranice sňatku budiž pro dívku od šestnácti let do dvaceti –určuje-li se nejdelší lhůta – pro muže pak od třiceti až do pětatřiceti. Na úřady ženě čtyřicet, muži třicet let; pro válečnou službu muži dvacet až do šedesáti let, ženě pak, bude-li se zdát potřebnou k některé službě ve válečných úkonech, se má přikazovat, co je každé možné a přiměřené, a to po době, kdy porodí děti, až do padesáti let.

Kniha sedmá

Ath. Když pak se narodí děti mužského i ženského pohlaví, bylo by pro nás nejsprávnější mluviti dále o jejich výchově a vzdělávání; aby ta věc zůstala bez slova výkladu, je naprosto nemožné, ale její výklad by se nám jevil podoben spíše nějakému poučování a domlouvání nežli zákonům. V soukromí a v rodinách totiž vzniká mnoho drobných a veřejnosti nezjevných zvyků, jež se působením strázně a libosti i žádostivosti jednotlivců snadno postaví proti radám zákonodárcovým a mohly by dělat mravy občanů všelijakými a vespolek nestejnými. To však je pro obce zlé; neboť jednak pro nepatrnost a časté vyskytování těch věcí by bylo nedůstojné a neslušné dávat o nich zákony a stanovit tresty, jednak však kazí zákony vydané písemně, když si lidé zvyknou v těch malých a častých věcech zákony přestupovat. Proto je nesnadné dávat o nich zákony, ale mlčet o nich nemožno. Musím se pokusit vynésti na světlo jakoby ukázky a tak objasnit své myšlenky; neboť ty se nyní podobají řeči mluvené v jakési tmě.

Klein. Máš zcela, pravdu.

Ath. Tedy že správná výchova se má vším způsobem jevit schopnou, aby dělala těla i duše co nejkrásnějšími a nejlepšími, to je asi jistě tvrzení správné.

Klein. Zajisté.

Ath. Avšak nejkrásnější těla musí podle mého mínění, abych vzal nejjednodušší příklad, vyrůstat co nejsprávněji hned v útlém věku dětí.

Klein. Ovšemže ano.

Ath. Dále pak jistě uznáváme, že první růst je u každého živoka daleko největší a nejhojnější, takže mnozí lidé proti jiným tvrdí, že lidská těla nevyrůstají od pěti let v ostatních dvaceti letech do dvojnásobné výšky.

Klein. Pravda.

Ath. Nuže nevíme snad, že když přibývá hojný vzrůst bez hojných a přiměřených námah, že způsobuje v tělech tisícerá zla? Klein. Ovšemže.

Ath. Tedy nejvíce námah je potřebí tehdy, když se tělům dostává nejvíce potravy.

Klein. Cože, hoste? Uložíme snad nejvíce námah novorozeňatům a nejmladším dětem?

Ath. Nikoli, nýbrž ještě dříve dětem živených v útrobách jejich matek.

Klein. Jak to míníš, drahý příteli? Snad myslíš zárodkům?

Ath. Ano. A není nic divného, že vy neznáte tělocvik příslušný dětem na tom stupni vývoje; já bych vám jej chtěl objasnit, ačkoli je podivný.

Klein. Ovšemže ano.

Ath. Nuže takovou věc je možno spíše pochopit u nás, protože se tam hrají jisté hry větší měrou, nežli je třeba; u nás totiž netoliko děti, nýbrž i někteří starší lidé chovají ptáky, a to k vespolným bojům.²⁰⁷ O cvičných námahách takových zvířat jedněch proti druhým se naprosto nedomnívají, že jsou pro ně dostatečné,

o těch, při kterých cvičením podněcují jejich bojovnost. Kromě těch totiž každý bere ptáky k sobě, menší do rukou, větší pod paždí, a chodí s nimi hodně mnoho stadií na procházku pro udržování dobrého stavu ne svého vlastního těla, nýbrž těla těchto zvířat. Tím ukazují aspoň tolik každému, kdo dovede pochopit, že všem tělům prospívá, jsou-li bez únavy pohybována všelikými otřesy a pohyby, i těmi, které jsou prováděny od nich samých, nebo i když se těla nosí na nosítkách nebo vozí na moři nebo na koních, nebo ať jsou jakkoli pohybována jinými silami; tím zmáhají výživné složky pokrmů a nápojů a jsou s to, aby nám dávala zdraví, krásu a k tomu i sílu. Když se tedy ty věci takto mají, co bychom asi řekli, že máme potom dělat? Chcete, abychom s nebezpečím výsměchu výslovně stanovili zákony, že má těhotná žena konat procházky, narozené pak dítě modelovat jakoby voskové, dokud je vláčné, až do dvou let zavinovat? A máme snad

i chůvy zákonem pod trestem nutit, aby děti stále někam nosily, buď do polí nebo k chrámům nebo k příbuzným, dokud nebudou náležitě schopny stavět se na nohy, a také tehdy aby si ještě dávaly práci s jejich nošením, až by dítě dospělo věku tří let, dávajíce

dobrý pozor, aby se jim, když jsou ještě mladé, silným opíráním na některé straně nekřivily údy? A že je potřebí, aby chůvy samy byly co možná silné a aby nebyla jenom jedna? A máme při každém z těchto předpisů, nebude-li prováděn, určovat trest osobám, které by ho neplnily? Či je to vyloučeno? Vždyť by se nám asi dostalo více než dosti toho, co bylo prve řečeno.

Klein. Čeho to?

Ath. Že bychom si utržili mnoho výsměchu ještě k tomu, že by nás ty ženské a otrocké povahy chův nechtěly poslouchat.

Klein. Ale proč jsme tedy říkali, že se má o těch věcech promluvit?

Ath. Pro toto. Povahy pánů a svobodných občanů v obcích, uslyšíce tu domluvu, jistě asi by došly správného uvědomění, že bez správného způsobu soukromého života v obcích nadarmo by se někdo domníval, že veřejné věci budou mít nějaké pevné zákonodárství. V tom přesvědčení by se občan řídil domluvou nyní pronesenou jako zákonem, a řídě se jí, dobře by spravoval svůj dům a zároveň i svou obec a byl by šťasten.

Klein. Velmi pravděpodobnější to řekl.

Ath. Proto tedy ještě neustaňme v takovémto zákonodárství, dokud nepodáme výklad také o duševních zaměstnáních zcela malých dětí, a to týmž způsobem, jako jsme začali řeči pověděné o tělech.

Klein. Zcela správně.

Ath. Vezměme tedy tento jakoby základní poznatek k obojímu, že chování a hýbání těla i duše malých dětí, prováděné co nejvíce po celou noc i po celý den, je prospěšné všem dětem, zvláště však nejmladším, a aby žily tak – kdyby to bylo možné –, jako by stále pluly na lodi; takto však je třeba to dělat s novorozenými dětmi aspoň co nejpodobněji tomuto. Že tomu tak jest, je třeba usuzovat již z toho, že to ze zkušenosti přijaly a jakožto užitečnou věc poznaly i pěstounky malých dětí i ženy provozující léčení korybantských záchvatů.²⁰⁸ Kdykoli totiž matky chtějí uspat děti, které nemohou usnout, nedávají jim užívat klid, nýbrž naopak pohyb, stále jimi na loktech otřásajíce, a ne ticho, nýbrž nějaký zpěv a docela jako by děti okouzlovaly – právě takjako kněžka, která kouzlem působí na stavy bakchického vytržení²⁰⁹ – užívajíce toho známého léčení pohybem²¹⁰ spolu s tancem a zpěvem.

Klein. A která vlastně je toho příčina, hoste?

Ath. Není příliš těžko ji poznat.

Klein. Jak to?

Ath. Obojí tyto stavy jsou patrně strachování, a strachy pocházejí z nějakého špatného stavu duše. Kdykoli tedy někdo užívá za lék proti takovým stavům otřásání zvenčí, tu ten pohyb poskytovaný zvnějšku přemáhá strašlivý a šílený pohyb vnitřní a tím, když způsobí, že se v duši ukáže klid a utišení prudkého tlukotu srdce, který u někoho nastal, dělá něco veskrze vítaného: u jedněch dělá, že nabývají spánku, u druhých pak bdících a podléhajících účinku tance a hudby – s pomocí bohů, kterým každý z nich se zdarem obětuje – způsobí, že místo šílených záchvatů jsou ve stavu rozumném. A to je, abychom jen tak krátce řekli, pravděpodobný výklad.

Klein. Ovšemže ano.

Ath. A jestliže takto mají ty věci asi takovouto moc, je třeba si při nich uvědomit,²“ že každá duše, která by od dětství žila s pocity strachu, spíše by si zvykla bázlivosti; o tom by však asi každý řekl, že to je cvičení v zbabělosti, a ne v statečnosti.

Klein. Jak by ne?

Ath. Avšak naopak pěstováním statečnosti je hned od mládí, řekli bychom to, přemáhat strachy a bázně, které nás napadají.

Klein. Správně.

Ath. Řekněme tedy, že i to je jen velký příspěvek k části duševní dobrosti, tělocvik zcela malých dětí záležící v pohybech.

Klein. Ovšemže ano.

Ath. A dále také vzniká-li v duši vlídnost a nevlídnost, bylo by jedno i druhé nemalou částí dobrého i špatného uzpůsobení duše.

Klein. Jak by ne?

Ath. Tu se teď musíme pokusit povědět, jakým způsobem bychom hned novorozeněti vštěpovali, co z obojího bychom chtěli, jak a pokud jsou tyto věci v naší moci.

Klein. Ano, jak by ne?

Ath. Vyslovuji názor u nás uznávaný, že zhýčkanost dělá povahu dětí nevlídnou a zlostnou a ze zcela malých příčin se rozčilující, kdežto opak toho, silné a kruté zotročování, činí lidi poníženými, sprostými a nedružnými a tak z nich dělá nevhodné členy společnosti.

Klein. Avšak jak má celá obec vychovávat děti, které ještě nerozumějí řeči, ani nejsou ještě schopny požívat ostatního vzdělání?

Ath. Asi takto. Každý tvor obyčejně hned po narození vydává zvuky spojené s křikem, zvláště pak tvor lidský; a také vedle křiku je náchylný více než jiní tvorové k pláči.

Klein. Ovšemže ano.

Ath. Tu tedy chůvy, když zkoumají, čeho si dítě žádá, dohadují se toho právě z těchto projevů při podávání různých věcí: když se mu něco podává a ono mlčí, domnívají se, že to podávají dobře, kdežto při čem pláče a křičí, nedobře. U dětí je tedy projevem toho, po čem touží a co odmítají, pláč a křik, znaky nikterak ne šťastné; jest pak to doba ne kratší tří let, ne nepatrná část života, takže na tom záleží, zdali se stráví hůře, či lépe.

Klein. Správně mluvíš.

Ath. A nezdá se vám, že člověk nevlídný a naprosto nelaskavý je plačtivý a obyčejně plný nářku, více než má být člověk dobrý?

Klein. Mně aspoň se tak zdá.

Ath. Což tedy kdyby se někdo po ta tři léta všemi prostředky pokoušel, aby vychovávané dítě pociťovalo jak možno nejméně bolesti a strachů a všeliké strázně, nemyslíme, že by po tu dobu dělal duši chovancovu klidnější a jasnější?

Klein. To je zřejmé, a nejspíše, hoste, kdyby mu připravoval mnoho libostí.

Ath. V tom bych se já již nepřipojil ke Kleiniovi, vzácný příteli. Vždyť takové jednání je zkáza ze všech největší, neboť se vyskytuje pokaždé na počátku výchovy. Vizme, zdali je něco na naší řeči.

Klein. Mluv, co míníš.

Ath. Že se nyní řeč nás obou netýká malé věci. Viz i ty, Megille, a spolu nás posuzuj. Má řeč totiž praví, že se správný život nemávším způsobem honit za slastmi, ani zase docela se vyhýbat strázním, nýbrž má mít zálibu v té střední míře, o které jsem prve užil slova „jasný“; o takovém rozpoložení všichni správně mluvíme, podle jistého věštného výroku, také u boha. Po tomto stavu má, myslím, toužit i ten z nás, kdo chce být božský, totiž aby ani sám zcela nepropadal honbě za rozkošemi, pamatuje, že nebude ani mimo dosah strázní, a aby ani jiného, starého nebo mladého, nenechával nám zakoušet touž věc, muže nebo ženu, ze všech pak nejméně, pokud možno, novorozené dítě; neboť tehdy se nejvýznamněji všem lidem vštěpuje zvykem všechna povaha. Kdybych nemyslel, že se bude zdát, jako bych žertoval, řekl bych ještě i to, že je třeba na ženy chodící s útěžkem po ten rok nejvíce ze všech žen dávat pozor, aby se těhotná žena neoddávala ani nějakým hojným a výstředním rozkoším, ani zase strázním, nýbrž aby prožila tu dobu hledíc si toho, co je jasné, milé a vlídné.

Klein. Nic se nemusíš, hoste, ptát Megilla, kdo z nás dvou promluvil správněji; vždyťjá sám ti připouštím, že všichni lidé se mají vyhýbat životu čiré strázně i čiré slasti a brát se v životě vždy jakousi střední cestou. Dobře jsi to tedy řekl a zároveň také jsi slyšel dobrou odezvu.

Ath. Zcela správně, Kleinio. Nuže, uvažme my tři ještě k tomu toto.

Klein. Co?

Ath. Že všechno to, co nyní probíráme, jsou ta obecně takzvaná nepsaná zákonná ustanovení; a co nazývají zákony po otcích zděděnými, není nic jiného než všechno takové. A ještě má dobrou platnost myšlenka, která nás prve napadla, že se to ani nemá nazývat zákony, ani nechávat nevyřčeno. Jsou to totiž svorníky veškeré ústavy, spojující všechny psané zákony, jak vydané a platné, tak ty, které ještě budou dány, přímo jakoby po otcích zděděné a zcela starobylé zásady, které, jsou-li dobře stanoveny a ve zvyk uvedeny, s dokonalou ochranou v sobě uchovávají zákony v tu dobu napsané, pakli však nepřístojně vybočují ven z krásna, tu jako když se stavitelům při stavbách podpěry vychylují z těžiště, způsobují, že všechno padá na jednu hromadu a je strhováno jedno druhým, ony sami i co bylo později na nich krásné přistavě –

no, když se stará stavba pod tím zhroutí. To tedy majíce na mysli, Kleinio, musíme ti tu novou obec všude svazovat, a přitom nevynechávat, pokud možno, nic velkého ani malého ze všeho, cokoli kdo nazývá zákony nebo zvyky nebo zařízeními. Neboť vším takovým je obec svazována, avšak bez vzájemného spolupůsobení ani jedno ani druhé z toho není trvalé, takže není divu, jestliže se nám přihrnuje mnoho a přitom na pohled nepatrných zásad nebo i zvyků a dělá nám zákony příliš dlouhými.

Klein. Ty mluvíš správně a my budeme tak smýšlet.

Ath. Kdyby tedy někdo přesně plnil tyto předpisy, dokud dítě, chlapec nebo děvče, nedospěje věku tří let, a neřídil se řečenými zásadami jen ledabyle, byly by nemalým prospěchem pro mladičké chovance. Avšak povaze tříleté, čtyřleté, pětileté a ještě i šestileté duše bylo by potřebí her a bujnost se má již krotit trestáním, ne potupným, nýbrž jakojsme navrhovali při otrocích, že trestající nemají příkořím vzbuzovat v trestaných hněv, ani zase necháváním bez trestu bujnost, právě totéž je třeba dělat i při svobodných. Hry mají děti toho věku jaksi dány přírodou a přímo samy je vynalézají, když se sejdou. Scházeti se mají do obvodních svatyň všechny děti, které jsou již v tom věku, od tří do šesti let, všechny děti příslušníků téhož obvodu společně do téže svatyně; chůvy ještě mají pečovat o slušné chování dětí v tom věku a dávat pozor na jejich nevázanost, nad chůvami pak samými a nad celou tou družinou budiž ustanovena nad každou jedna z dvanácti žen, které z dříve zvolených ustanoví strážcové zákonů,²¹² aby ji po dobu jednoho roku řídila. Ty správkyně buďtež voleny od žen, které mají v rukou péči o manželský život, z každé fyly jedna, věkem sobě rovné. Ustanovená žena ať úřaduje tak, že každého dne chodí do té svatyně a trestá vždy provinilce, a to otroka a otrokyni a cizince a cizinku sama skrze některé obecní zřízence, avšak občana, když se protiví potrestání, ať vede k rozhodnutí před astynomy, kdo však neodporuje a je občan, toho ať trestá sama.

Když je chlapci a děvčeti šest let, buďte již obojí rozděleni podle pohlaví: chlapci buďte ve společnosti s chlapci a právě tak dívky mezi sebou. Avšak obojí se musí obracet k učení, hoši k učitelům jízdy na koni, střílení z luku, metání oštěpy a prakovnictví – a také dívky, jestliže s tím souhlasí, a to až do naučení –a co nejvíce k užívání zbraní. Ovšem o stavu, v kterém nyní takové věci jsou, je bezmála u všech lidí nedorozumění.

Klein. O jakém to?

Ath. Že prý pokud jde o ruce, je v naší přirozenosti rozdíl mezi pravou a levou stranou vzhledem k upotřebitelnosti k jednotlivým úkonům, kdežto u chodidel a dolních končetin se nejeví vzhledem k pracím žádný rozdíl. Co se týče rukou, jsme nerozumností chův a matek všichni jako chromí. Přirozená schopnost obojích končetin je totiž přímo v rovnováze, ale my sami jsme je udělali rozdílnými tím, že jich nesprávně užíváme. Ovšem při kterých úkonech na tom mnoho nezáleží, například zdali se lyra drží v levé ruce a tepátko v pravé a při všech takových, tam to nemá žádného významu; avšak řídit se těmi příklady a dělat tak i v jiných případech, kde se tak nemá dělat, je přímo nerozum. Ukázal to obyčej Skythů, kteří neodtahují luk jen levicí a nepřitahují šíp jen pravicí, nýbrž užívají stejně obou rukou k obojím úkonům; přemnoho jiných takových příkladů je ve vozatajství i v jiných zaměstnáních, z nichž je možno se poučit, že jednají proti přírodě, kdo dělají levou stranu slabší pravé. To, jak jsme řekli, nemá žádného významu u rohových tepátek a u jiných takových nástrojů; ale velmi na tom záleží, kdykoli je třeba užívat železných nástrojů pro účely válečné, luků, kopí a všech takových, daleko tak nejvíce, kdykoli je třeba užívat zbraní proti zbraním. Odlišuje se tak velmi mnoho znalý od neznalého a vycvičený od nevycvičeného. Neboť jako si nelze myslet o tom, kdo je dokonale vycvičen ve všeboji nebo v rohování nebo v zápolení, že by byl neschopen bojovat doleva, že by byl jako chromý a nemotorně se kroutil, kdykoli by ho někdo změnou směru nutil pracovat v druhou stranu, právě tak, myslím, i v užívání zbraní i ve všech ostatních úkonech je třeba uznávat za správné, že kdo má dvojí údy, kterými by se hájil a kterými by jiné napadal, nemá, pokud možno, nechávat žádný z nich nečinný ani neumělý; ale kdyby se někdo narodil s tělem jako Géryonés nebo Briareós,²¹³ měl by být schopen metati střely všemi sto rukami. O všechny tyto věci mají mít péči úřadující ženy a muži, ony, když vykonávají dozor při hrách a výchově dětí,

tito pak při učení, aby se všichni a všechny stávali obojnožci i obojručci a svými zvyky podle možnosti nijak nepoškozovali přirozené schopnosti.

Učení pak by bylo vzhledem k užití, abychom tak řekli, dvojí, jedno hledící k tělu a náležející ke gymnastice, druhé pro dobrost duše, musické. Druhy gymnastiky jsou zase dva, jednak tanec, jednak zápolení. Z tanců jeden náleží těm, kdo napodobují mluvu Músy, přičemž se dbá povznesenosti a ušlechtilosti, druhý pak, mající účelem dobrý stav tělesný, hbitost a krásu, hledí k náležitému ohýbání i napínání údů a částí těla samého; přitom se také jim všem uděluje schopnost eurytmického pohybování, jež se zároveň dokonale vštěpuje do veškerého tance a jej doprovází. A co se týče zápolení, způsoby, které ve svých uměních z marné ctižádosti zavedli Antaios nebo Kerkyón nebo v rohování Epeios nebo Amykos,²¹⁴ ty nejsou k žádnému užitku pro válečné utkání a nestojí za to, abychom o nich obšírně vykládali. Ale ty, které náleží k zápolení zpříma, k vyprošťování šíje, rukou a boků“ze sevření protivníkova, které se pracně získávají se slušnou ctižádostí a pevností pro sílu a zdraví, ty, protože jsou pro všechny případy užitečné, nelze pominouti, nýbrž je třeba nařídit žákům a zároveň i budoucím učitelům, až tam budeme ve svém zákonodárství, těmto, aby všechny takové znalosti laskavě udíleli, oněm, aby je vděčně přijímali. A nelze pominouti ani napodobivé výkony, které sluší provádět v tanečních sborech, totiž v této zemi zbrojné hry Kúrétů, v Lakedaimonu Dioskúrů.²¹⁵ A také u nás naše Panna a Paní,²¹⁶ naleznuvše zálibu v taneční hře, pomyslela si, že se nemá hrát s prázdnýma rukama, nýbrž vystrojila se úplnou zbrojí a takto si usmyslela provádět tanec; toto vším způsobem napodobovat by slušelo chlapcům a zároveň i dívkám, aby si tím získávali přízeň bohyně pro potřebu války i slavností. Hoši by pak měli hned zpočátku a po kterou dobu ještě nechodí do války, vždy ve zbrani a na koních konat pro všechny bohy slavnostní průvody a provádět v tancích i v pochodu rychlejší i pomalejší prosebné pouti k bohům i k dětem bohů. A jenom pro tyto účely je třeba pěstovat závody i předběžná cvičení k nim; neboť ty jsou i v míru i ve válce užitečné jak pro občanský život, tak pro soukromé domy, kdežtojiné tělesné námahy a hry i vážné práce neslušejí svobodným občanům, Megille a Kleinio.

S tělesnou výchovou, o které jsem v dřívějších výkladech řekl, že je třeba ji probrati, jsem nyní asi hotov a ta je úplná; máte-li však nějakou lepší nad tuto, sdělte ji nám a mluvte.

Klein. Není snadno, hoste, pominouti toto a mít říci něco jiného, lepšího o tělesné výchově a také o závodnictví.

Ath. Co se týče dalšího výkladu, o darech Mús a Apollóna,²¹⁷ tehdy jsme mysleli, že jsme již řekli všechno, a domnívali jsme se, že nám zbývá jen výklad o tělesné výchově; nyní však je jasné, co je třeba všem říci a že je třeba to říci na prvním místě. Povězme to tedy v této souvislosti.