Knihy na netu

HLAVNÍ STRANA seznam děl dle: NÁZVU * AUTORA * OBORU

CONAN - VĚŽ SLONA (ROBERT ERVIN HOWARD)

Pochodně arenjunské čtvrti Maulu čadivě blikaly. Zloději snad z celého Východu pořádali v Maulu, jako každou noc, svůj divoký karneval. Tady mohli tančit, opíjet se, řvát a prát se bez omezení. Počestní lidé se téhle čtvrti zdaleka vyhýbali a hlídky, podplacené hrstí zlatých mincí přivíraly ne jedno, ale obě oči. V křivolakých nedlážděných uličkách, plných hromad odpadků a louží špinavé, páchnoucí vody se potáceli řvoucí, opilí pobudové. Ve stínech a temných zákoutích zvonila ocel mečů a zněl opilý smích žen. Zář pochodní probleskovala rozbitými okny. Každého nového příchozího zasáhl jako úder do tváře nejdříve pach vína a zpocených těl. Pak uslyšel cinkot džbánů, slova sprostých odrhovaček, úder ztvrdlé pěsti do špinavého stolu a nadávky snad ve všech známých jazycích.

V jednom z nesčetných pajzlů se pod nízkým a zakouřeným stropem sešla společnost nejhrubšího zrna. Oblečeni do nejhroznější směsi hadrů a cárů, seděli tady vedle sebe námezdný vrah s únoscem dětí, dlouhoprstý zloděj a placený rváč, nadutí lumpové s ženštinami, jejichž řemeslo nenechávalo nikoho na pochybách. Domorodci byli v převaze. Byli to Zamořané s tmavou pletí a tmavýma očima, s dýkami ve zdobených pasech a se zradou v srdci. Ale byli tam také zkušení vlci z mnoha cizích zemí. Tam seděl obrovský hyperborejský odrodilec, zachmuřený, nebezpečný, s širokým mečem u boku, protože v Maulu nosili všichni muži svou ocel zcela otevřeně. Na druhé straně stál shemitský penězokaz, modročerný, kudrnatý vous pod jestřábím nosem. Na koleně světlovlasého Gundermana – námezdného žoldnéře bez zaměstnání, seděla brythunská dívka se zkušenýma očima. A tamten velký, tlustý lump, jehož sprosté vtipy a výkřiky vyvolávaly vlny veselí byl únosce žen. Přišel až ze vzdáleného Kothu, aby se se Zamořany podělil o své znalosti v oboru krádeží žen. Žena, zvláště krásná žena, byla v mnoha královstvích velmi žádaným a draze placeným zbožím. Tlusťoch toho uměl v tomto směru tolik, že své znalosti nestačil ani uplatnit. V té chvíli přerušil šťavnaté líčení půvabů své vyhlédnuté oběti a ponořil čenich do korbele napěněného piva. Pak odfoukl pěnu z odulých rtů a řekl: „U Béla, boha všech lumpů a zlodějů, já jim ukážu, jak se kradou ženy. Budu s ní za zamorskými hranicemi před svítáním a tam už bude čekat karavana, která ji odveze. Jeden hrabě z Ophiru mi slíbil tři sta stříbrňáků za štíhlou, mladou Ophiřanku z lepší rodiny. Celé týdny jsem se potuloval jako žebrák v pohraničních městech, než jsem našel takovou, co se hodí. Ale je to kousek!“

Poslal vzdušný polibek do neznáma.

„Znám v Shemu pány, kteří by za ni dali všechno. Snad by prozradili i tajemství Věže slona,“ dodal pak a otočil se zpět ke svému pivu.

Zatahání za rukáv jej přimělo k tomu, že se se zavrčením otočil. Uviděl vedle sebe stát vysokého, štíhlého a svalnatého mladíka. Na jeho zjevu bylo vidět, že se do této společnosti zrovna nehodí. Mezi všemi těmi lumpy vypadal jako šedý vlk, který omylem zabloudil do smečky prašivých psů. Levná tunika nemohla zakrýt tvrdé, vypracované linie postavy. Široká, silná ramena, mohutný hrudník, štíhlý pas a svalnaté paže. Pleť měl opálenou do ořechova, ošlehanou pobytem pod širým nebem, oči v hnědé tváři zářily modrým ohněm. U boku se mu houpal široký meč v odřené, kožené pochvě.

Kothiánec se poněkud zarazil a proti své vůli ucouvl, protože tenhle mladík nepatřil k žádné národnosti, se kterou se v životě setkal.

„Mluvil jsi o Věži slona,“ řekl mladík zamorštinou, se silným cizím přízvukem.

„Mnoho jsem slyšel o téhle věži, jaké vlastně skrývá tajemství?“

Mluvil tiše a zdálo se, že patří spíše k těm mírnějším a bázlivějším, než ke krvavým lumpům. Kothiáncova odvaha, povzbuzená navíc pivem a mladíkovým slušným vystupováním, vzrostla. Nadmul se pocitem vlastní důležitosti.

„Tajemství Věže slona?“ vykřikl. „To přece ví každý hlupák, že v té věži sídlí velekněz Yara a ukrývá tam obrovský drahokam jménem Sloní srdce, který je zdrojem celé jeho magické moci!“

Mladík chvilku přemýšlel.

„Viděl jsem tu věž,“ řekl. „Stojí ve velké visuté zahradě nad úrovní města a je ze všech stran obehnána vysokou zdí. Neviděl jsem však nikde žádné stráže. Zdi by se daly snadno přelézt. Proč se dosud nikdo nepokusil ten tajemný drahokam ukrást?“

Kothiánci nejprve poklesla nad prostoduchostí ubohého barbara čelist. Pak vybuchl v záplavě posměšného veselí, ke kterému se připojili i ostatní.

„Slyšíte toho pohana!“ skřehotal. „Chtěl by ukrást Yarův magický kámen! Podívej, člověče,“ obrátil se s hrozivým výrazem k mladíkovi, „řekl bych, že patříš k nějakému mizernému kmeni severních barbarů...“

„Jsem Cimmeřan,“ vpadl mu cizí mladík do řeči a jeho tón již nebyl ani v nejmenším přátelský. Obsah odpovědi a způsob, jakým byla pronesena, mohl Kothiánce varovat.

K jeho neštěstí bylo kothské království daleko na východ, kde hraničilo s královstvím Shemu, a i když se na svých cestách setkal se spoustou různých národností, o severních rasách nevěděl téměř nic.

„Tak nastav uši a uč se moudrosti, cucáku,“ řekl a pozvedl džbán, kterým nejprve ukázal na zmateného mladíka. „Jak víš, tak Zamora a zvláště pak Arenjun, se může pyšnit takovým množstvím skvělých zlodějů jako žádná jiná země na světě. Ba ani Koth ne. Kdyby bylo v silách člověka ten kámen ukrást, pak by byl již dávno pryč. Vykládáš tady o přelézání zdí, ale kdybys tu zeď přelezl, přál by sis být co nejrychleji zpět. V zahradách nejsou stráže ani v noci, ale to má svůj dobrý důvod. Chtěl jsem tím říci, že tam nejsou lidské stráže, samozřejmě. Zato na strážnici v přízemí věže se to ozbrojenci jen hemží. I kdyby se ti podařilo oklamat to, co se plíží zahradou, stále bys ještě musel projít místností plnou vojáků. Jinak se dovnitř nedostaneš a kámen je uložen v jednom z hořejších pater věže.“

„Ale kdyby se člověku podařilo projít zahradou,“ odporoval Cimmeřan, „proč by nemohl vniknout do věže horem a tak se vyhnout všem strážím?“

Kothiánec na něj znovu užasle vytřeštil oči.

„Slyšeli jste ho?“ vykřikl nevěřícně. „Ten barbar si myslí, že je orel, který vyletí na diamanty posázený vrchol věže, která je jen sto padesát stop vysoká. Navíc má stěny hladké jako sklo!“

Cimmeřan se rozhlédl okolo sebe, znovu zmaten výbuchy zlomyslného smíchu, které vyvolala Kothiáncova jízlivá poznámka. Conan na této poznámce neshledával celkem nic veselého a žil v civilizovaném světě příliš krátce na to, aby pochopil křivolaké myšlení civilizovaných lidí. Ti jsou bezohlednější, méně čestní a proradnější než kterýkoliv divoch. Civilizovaní lidé jsou totiž mnohem větší hrubci a hulváti, protože vědí, že takoví v zásadě mohou být, aniž hrozí nebezpečí, že jim za to někdo rozetne lebku. Byl zmatený a rozzlobený a bezpochyby by se byl v rozpacích tiše vytratil, ale Kothiánec se rozhodl, že si s ním ještě trochu zažertuje.

„Tak pojď! Rychle! Pouč tyhle žabaře, kteří byli zloději dřív, než jsi se vylíhnul, povykládej jim o tom, jak bys to provedl!“

„Když se spojí šikovnost s odvahou, vždycky se najde cesta!“ odsekl podrážděný Cimmeřan vztekle.

Kothiánec se rozhodl považovat tento výrok za osobní urážku. Tvář mu zrudla vztekem.

„Cože?“ zařval. „Ty se odvažuješ učit nás zlodějskému řemeslu a ještě naznačovat, že jsme zbabělci? Táhni! Zmiz mi z očí!“ a divoce Cimmeřana odstrčil.

„Tak! Nejdříve si ze mě budeš tropit šprýmy a pak na mě ke všemu ještě položíš svoje špinavé pracky?!“ procedil Cimmeřan mezi zuby a jeho zlost prudce vzplála. Vzápětí oplatil Kothiánci takovým políčkem, že tlusťoch upadl na hrubě roubenou stolní desku, která jej zachránila před pádem na zem. Pivo se rozstříklo na všechny strany a Kothiánec se zaječením sahal po meči.

„Pohanský pse! Za tohle ti vyříznu srdce z těla!“

Ocel zablýskla a zástup se rozprchl. Ve vzniklém zmatku kdosi porazil jediný stojan s loučemi, stojící u dveří. Zavládla tma, ve které se ozýval zmatený dusot nohou, řinkot rozbíjeného skla, praskot nábytku, který prchající poráželi, divoké nadávky lidí padajících jeden přes druhého a nakonec příšerný výkřik člověka v agónii, který rozťal tento chaos jako nůž. Když byly louče znovu zapáleny, bylo vidět, že mnoho lidí uprchlo ven, ať už dveřmi nebo rozbitými okny. Zbytek se tiskl ke stěnám místnosti, nebo se ukrýval za hromadou sudů a pod stoly. Barbar zmizel. V prázdném středu místnosti leželo v krvi tělo tlustého Kothiánce. I v nastalé tmě a zmatku Cimmeřan s neselhávajícím instinktem divocha zabil svého muže.

Blikavé louče a opilý zpěv zůstaly mladíkovi za zády. Odhodil rozervanou tuniku a kráčel nocí oděn pouze bederní rouškou a sandály s měkkými podrážkami s vysoko vyšněrovanými řemínky. Pohyboval se pružnou chůzí velkých koček a pod snědou kůží se mu vlnily ocelové svaly.

Teď už byl v té části města, která byla vyhrazena chrámům. Tyčily se na všech stranách a bělaly se ve světle hvězd. Sněhobílé pilíře z mramoru, zlaté kupole a stříbrné oblouky – to byly stánky četných a podivných zamořských bohů. Nelámal si s nimi hlavu. Věděl, že víra Zamořanů, stejně jako většina věcí v civilizovaném světě, je velmi složitá a že ztratila většinu svého původního významu v záplavě modlitebních formulí a obřadů. Sám sedával celé hodiny na náměstí filosofů a trpělivě naslouchal argumentům teologů a učitelů a z těchto hodin odcházel většinou zmatený a nepřesvědčený. Za jisté považoval jen jedno, a sice to, že většina z těch lidí to má v hlavě trochu přeházené.

Jeho bohové byli prostí a srozumitelní. Jejich vládcem byl Crom, který žil na hoře Ben Morgh, odkud sesílal na lidstvo zkázu a smrt. Bylo zbytečné obracet se k němu o pomoc, protože to byl chmurný a divoký bůh, který slabochy nenáviděl. Při narození vdechl každému muži odvahu, vůli a schopnost zabíjet své nepřátele, což podle Cimmeřanova názoru bylo víc, než by měl muž od svého boha chtít.

Kožené podrážky jeho sandálů nebylo na hladkém dláždění slyšet. V těchto místech chodily hlídky zřídka, protože dokonce i zloději z Maulu se vyhýbali chrámům, ve kterých, jak bylo dobře známo, čekaly podivné hrůzy na ty, kdož by chtěli spáchat svatokrádež. Před sebou spatřil věž Velkého slona, rýsující se matně proti noční obloze. Přemýšlel, kdo ji pojmenoval tím podivným názvem. Nikdo to nevěděl. Sám nikdy slona neviděl, ale představoval si ho jako zvíře s ocasem vpředu i vzadu a s velkými, jako mléko bílými zuby. Tak mu to vyprávěl potulný Shemita a přísahal, že viděl tisíce takových zvířat v Hyrkánii. Na druhé straně každý věděl, jací lháři jsou Shemité. Ať tak, či tak, v Zamoře nikdo nikdy slona neviděl.

V chvějivém třpytu hvězd vypadala věž jako ojíněná a leskla se jako stříbro. V záři slunce její svit doslova oslepoval a říkalo se, že je skutečně postavena z leštěného stříbra. Kruhový, štíhlý a bezchybný válec se tyčil do výše sto padesáti stop a jeho horní okraj, posázený diamanty, přitahoval Cimmeřanův pohled. Věž stála mezi tiše šumícími exotickými stromy, v zahradě umístěné vysoko nad úrovní města. Vysoká zeď obkličovala celou zahradu. Kolem úpatí této zdi vedla kruhová chodba. První zeď chránila ještě zeď druhá, která začínala v úrovni města, a jejíž vrchol dosahoval zhruba do poloviny výšky zdi první. Mezi těmito zdmi byl široký, travnatý pás, který vlastně ještě nikdo pořádně neviděl. Nikde nesvítilo jediné světlo, zdálo se, že ve věži nejsou okna, nebo alespoň ne nad vrcholem vnitřní zdi. Jen drahé kameny se mrazivě leskly ve svitu hvězd na horním okraji věže.

Na úpatí vnější, nižší zdi rostlo hojně husté křoví. Cimmeřan se přiblížil až ke zdi a pohledem ji odhadoval. Byla dost vysoká, ale při dobrém odrazu by se mu jistě podařilo zachytit se horního okraje. Pak bude hračkou vyšvihnout se nahoru a spustit se na druhou stranu. Zároveň nabýval přesvědčení, že vnitřní zeď by se dala překonat stejným způsobem. Stále však váhal a přemýšlel o podivných nebezpečích, která jej podle toho, co slyšel, očekávala za zdí. Zdejší lidé se mu zdáli velmi zvláštní a záhadní, nepatřili k jeho rase, ba snad nebyli ani stejné krve jako on. Jemu byli mnohem bližší západněji sídlící Brythunové, Nemedijci, Kothiánci nebo Aquilonci, jejichž mýty a pověsti znal z dřívějška. Zamořané byli pradávný národ a podle toho, co o nich slyšel a co mezi nimi již zažil, i národ velmi zlý.

Myslel na Yaru, nejvyššího kněze, který vymýšlel podivné hrůzy ve své věži, obložené drahokamy a Conanovi se zježily vlasy, když si vzpomněl, co mu vyprávělo opilé páže od dvora. Yara se tam vysmál do tváře jakémusi barbarskému princi a nastavil mu před tvář podivně zářící kámen. Z toho ďábelského kamene vyšlehla oslepující záře, která prince obklopila. Ten vykřikl a upadl na zem, kde z něho zůstal jen zčernalý škvarek. Ten se proměnil v červeného pavouka, který divoce pobíhal po místnosti, až jej Yara nakonec rozdrtil botou.

Yara nevycházel často ze své kouzelné věže a když, tak proto, aby uvrhl zlo, ať už na jednoho člověka, nebo na celý národ. Zamorský král z něj měl větší hrůzu než ze smrti a den co den se opíjel do němoty, protože strach, ve kterém neustále žil, by střízlivý nesnesl. Yara byl velmi starý, celá staletí, jak lidé říkali. A říkali také, že jeho kouzelný kámen – Srdce slona, mu zaručuje život věčný. Tady snad byl důvod k podivnému pojmenování jeho pevnosti.

Cimmeřan, ponořený v myšlenkách, se najednou přitiskl ke zdi. Ve vnější zahradě někdo procházel pravidelným krokem. Pak uslyšel zazvonit kov o kov. Tak přece hlídkovaly v zahradách stráže.

Cimmeřan čekal, až strážný kolem něj projde podruhé. Ale tajemnou zahradou se rozhostilo hrobové ticho.

Nakonec Conana přemohla zvědavost. Pružně vyskočil a bez námahy se zachytil horního okraje zdi. Pak se jednou rukou vytahoval pomalu nahoru a v druhé svíral pro všechny případy krátkou dýku. Když ležel na ploché koruně zdi, začal pečlivě prohlížet vnitřní prostor. Ten byl vlastně holý, až na několik okrasných, pečlivě přistřižených keřů, které rostly poblíž vnitřní zdi. Na upravený trávník padalo slabé světlo hvězd a odněkud sem doléhalo tiché zurčení vodotrysku.

Cimmeřan se opatrně spustil do zahrady. Zastrčil dýku a vytáhl svůj těžký meč. Pak se obezřetně rozhlížel. Byl poněkud nejistý, jako každý tvor divočiny, který se ocitne na nechráněném prostranství, mimo dosah úkrytu. Potichu postupoval ve stínu zakřivené zdi, až se dostal přímo proti místu, kde rostly ozdobné keře, kterých si předtím všiml. Hluboce skloněn se rozběhl přes hvězdami osvětlený pruh prázdného prostoru a málem upadl, když na okraji keřů zakopl o nehybné tělo.

Rychlý pohled napravo i nalevo mu řekl, že nablízku není žádný nepřítel. Pak se sehnul, aby tělo prohlédl. Jeho oči viděly i ve slabém svitu hvězd silně stavěného muže v postříbřeném pancíři a špičaté helmě zamořské královské gardy. Vedle něj ležel na zemi štít a oštěp. Bližší pohled řekl Conanovi, že strážný byl zaškrcen. Cimmeřan se nejistě rozhlédl. Věděl, že tohle musí být ten strážný, kterého slyšel, když byl ještě ukryt za zdí. Bylo to před krátkou dobou a přesto tato doba stačila neznámé ruce k tomu, aby se vynořila ze stínu a vymáčkla z mohutného strážného život.

Conan napínal ve tmě oči a podařilo se mu zahlédnout větvemi křovin jakýsi pohyb u vnitřní zdi. Tiše se rozběhl tím směrem, v ruce třímal meč. Leopard, který se za noci plíží za kořistí, nemohl být tišší a přesto ho muž, ke kterému se blížil, uslyšel. Cimmeřan viděl proti zdi nejasný obrys mohutné postavy a ucítil úlevu nad tím, že je to pouhý smrtelník. Ten se rychle otočil a prudce se nadechl jako člověk, kterého něco vyděsilo. Pak skočil dopředu s rukama napřaženýma v typickém postoji zápasníka a zarazil se v posledním okamžiku, když spatřil odraz slabého světla na čepeli Cimmeřanova meče. Okamžik, který se zdál být věčností, se nikdo z nich ani nepohnul.

„Ty nejsi voják,“ tiše zasyčel cizinec. „Ty jsi zloděj jako já.“

„A kdo jsi vlastně ty?“ zeptal se Cimmeřan a z jeho hlasu čišela nedůvěra.

„Jsem Taurus z Nemedie.“

Cimmeřan sklonil meč.

„Slyšel jsem o tobě, lidé tě nazývají princem zlodějů.“ Tichý smích mu byl odpovědí. Taurus byl stejně vysoký jako Conan a mnohem těžší. Měl obrovské břicho a byl tlustý, ale každý jeho pohyb prozrazoval, jak výborně ovládá každou svalovou skupinu a každý jednotlivý sval svého těla. Oči mu živě zářily v nedostatečném nočním světle. Byl bos a přes rameno nesl něco, co vypadalo jako kotouč slabého lana, s uzly v pravidelných vzdálenostech.

„A co ty jsi zač?“ zeptal se Taurus také šeptem.

„Já jsem Conan – Cimmeřan,“ odpověděl mladík, „ a přišel jsem se porozhlédnout, zda by se nenašel způsob, jak dostat Yarův kámen, kterému lidé říkají Srdce velkého slona.“

Conan spíš vycítil, než uslyšel, jak se Taurovo břicho otřásá v záchvatu smíchu, ale vycítil také, že to není smích posměšný.

„U Béla, boha všech zlodějů!“ zasyčel Nemediec, „myslel jsem si, že jen já sám mám odvahu pokusit se o tenhle kousek. Tihle Zamořané si říkají zloději – fuj! Mládenče, líbí se mi tvá odvaha. Nikdy jsem si do žádného podniku nebral společníky, ale u Béla, na tenhle kšeftík se vypravíme spolu, jestli chceš!“

„Ty jsi se tedy také vypravil za tím kamenem?“

„Jak jinak? Plánoval jsem tenhle podnik už několik měsíců, ale ty, příteli, jsi se sem vydal z náhlého impulsu, pokud se nemýlím.“

„Tys zabil toho hlídače?“

„Samozřejmě, přelezl jsem zeď, když byl na druhé straně zahrady a ukryl jsem se v keřích. Uslyšel mě, nebo si spíš myslel, že něco slyší. Když začal prohledávat křoví, nebylo těžké dostat se mu do zad, znenadání ho chytit za krk a pak už jen stačilo držet, dokud ten hlupák nevypustil duši. Byl ostatně, jako většina lidí, po tmě téměř slepý. Dobrý zloděj vidí i po tmě jako kočka!“

„Udělal jsi jednu chybu,“ řekl Conan.

„Já? A chybu? Nemožné!“

„Měl jsi zatáhnout tělo do křoví.“

„Poradil učedník mistrovi! Stráže se střídají až o půlnoci. Pokud by tělo někdo objevil teď, běžel by nejdříve podat zprávu Yarovi a tak bychom získali čas k útěku. Kdyby ho nenašli, začali by jistě prohledávat nejdříve křoví a byli bychom v pasti.“

„Máš pravdu,“ přiznal Conan.

„Tak, tak. A teď pozor! Tímhle dlouhým žvaněním ztrácíme drahocenný čas. Ve vnitřní zahradě nejsou stráže – myslím lidské stráže. Jsou tam zato hlídači mnohem nebezpečnější. Jejich přítomnost zavinila, že jsem svůj plán připravoval tak dlouho, ale nakonec jsem přišel na to, jak se s nimi vypořádat.“

„Co s vojáky ve spodní části věže?“

„Starý Yara sídlí v některém z horních pater. My se dostaneme dovnitř horem a doufám, že i ven. Neptej se mě jak. Připravil jsem se na tuhle cestu dobře. Vplížíme se do věže z horního ochozu a starému Yarovi zakroutíme krkem dřív, než na nás vyzkouší některé z těch svých prokletých kouzel. Nebo to alespoň zkusíme. Samozřejmě je to sázka. Můžeme získat nesmírné bohatství, ale může se nám stát, že nás Yara promění v pavouka nebo žábu. Ale každý dobrý zloděj musí umět riskovat!“

„Není na světě člověk, který by mě zahanbil,“ řekl Conan a rozvázal si sandály.

„V tom případě, za mnou!“ Taurus se otočil, vyskočil a zachytil se vrcholku vnitřní zdi. Pak se vytáhl nahoru. Vezmeme-li v potaz jeho váhu, jeho síla musela být nesmírná. Dostal se nahoru bez jakékoliv námahy, jako by se na vršek zdi přímo vznesl. Conan ho následoval a když ulehli na korunu zdi, dohadovali se opatrným šepotem.

„Nevidím žádná světla,“ přemítal Conan. Spodní část věže vypadala přesně jako horní část, která byla vidět zvenčí. Jednolitý, lesklý válec bez sebemenších průduchů nebo oken.

„Jsou tam důmyslně zkonstruovaná okna i dveře, ale jsou většinu času zavřeny. Vojáci dýchají vzduch přiváděný složitým systémem větrání shora.“ Zahrada se zdála být jediným jezerem stínů a keřovité palmy a podivné, rozložité stromy se temně odrážely proti matnému svitu hvězd. Conan cítil, jak ze zahrady vyzařuje tajemné, číhající nebezpečí. Cítil palčivý pohled neviditelných očí a jeho citlivý čich zachytil nezřetelný pach, který způsobil, že mu po zádech přeběhlo zamrazení a on ztuhl jako lovecký pes, když ucítí odvěkého nepřítele.

„Pojď,“ zašeptal Taurus, „a pokud chceš zůstat na živu, drž se co nejblíž za mnou.“ Z opasku vyjmul jakousi měděnou trubičku a lehce seskočil na trávník za zdí. Conan ho bez váhání následoval, meč připraven k útoku. Taurus ho však pohybem ruky zadržel. Sám zůstal stát a celý jeho postoj vyjadřoval napjaté očekávání. Jeho zrak, stejně jako Conanův, byl upřen na temnou skupinu křovisek, vzdálených několik metrů. Keře se jemně zachvívaly, i když slabý vánek už utichl. Pak v temném stínu zazářily dvě zelenožluté oči a za nimi další.

„Lvi!“ vydechl Conan.

„Tak Ve dne je drží v klecích v podzemí věže. Teď už víš, proč v zahradě nejsou žádné hlídky.“

Conan rychle počítal.

„Vidím jich pět. Další ale mohou být v křovinách, musí každou chvíli zaútočit.“

„Ticho!“ zasyčel Taurus a pomalu vykročil od zdi. Kdyby šel po ostří břitvy, nemohl by jít opatrněji a v chůzi pozdvihl měděnou trubičku. Z houštiny se ozvalo hluboké zavrčení a oči se posunuly dopředu. Conan téměř viděl vražedné tesáky a mohutné ocasy, bičující hnědožluté boky šelem. Ve vzduchu bylo napětí a Cimmeřan pevněji sevřel meč. Očekával nezadržitelný útok a nápor obrovských těl. Pak Taurus přiložil jeden konec trubičky k ústům a silně foukl. Dlouhý proud nažloutlého prášku vyletěl z druhého konce trubičky a rozptýlil se do velkého, žlutozeleného mraku, který obklopil celou skupinu křovin a ve kterém zmizely i světélkující oči šelem.

Taurus skočil zpět ke zdi. Conan vše sledoval, aniž mu bylo jasné, co se děje. Žlutozelený závoj pokryl celé křoví a zevnitř se neozval ani jediný zvuk.

„Co je to?“ zeptal se Cimmeřan nejistě.

„Smrt!“ sykl Nemeďan. „Pokud by se zvedl vítr a neslo se to naším směrem, museli bychom ihned zpět přes zeď, ale ne, myslím, že k tomu nedojde, je bezvětří a mlha se rozptyluje. Musíme počkat, až zmizí úplně. Jedno jediné vdechnutí a zemřeš!“

V té chvíli visely ve vzduchu již jen cáry té podivné mlhy a po chvíli se ztratily i ty. Taurus vyzval Conana posunkem k další cestě. Kradli se k houštině a tam se Conan v úžasu zastavil. Ve stínu leželo nataženo pět obrovských zlatožlutých těl a zlé ohníčky jejich očí vyhasly navždy. Těžký, nasládlý zápach se vznášel okolo.

„Pošli bez jediného zvuku,“ zamumlal Cimmeřan. „Taure, co to bylo za prášek?“

„Byl vyroben z černého lotosu, jehož květy se vzácně nacházejí v tajemných džunglích daleké Khitáje, kde žijí pouze kněží s oholenými žlutými lebkami, jejichž bohem je velký Yun. Pel těch květů usmrtí každého, kdo ho vdechne.“

Conan poklekl vedle jednoho ze lvů a na první pohled poznal, že už nikomu neublíží. Zavrtěl hlavou. Pro něj, barbara ze severu, byla kouzla východních exotických zemí tajemná a nepochopitelná.

„Proč bys nemohl stejným způsobem odstranit strážce ve věži?“ zeptal se.

„Protože víc toho výtečného prášku nemám. Kdybych vyprávěl, jak jsem přišel k téhle troše, proslavilo by mě to mezi zloději celého světa. Ten pyl je vzácnější než zlato nebo drahokamy. A já jsem ho ukradl v karavaně, která putovala do Stygie. Byl zabalen v látce utkané ze zlatých nití a balíček ležel v závitech velikého, jedovatého hada, který jej hlídal. Já jsem ten balíček ukradl a had se při tom neprobudil. Ale teď rychle, při Bélově jméně! Nemůžeme promrhat celou noc planými řečmi!“

Jako stíny klouzali porostem k zářícímu úpatí věže a tam, naprosto neslyšnými pohyby Taurus odmotal svůj provaz s uzly a na jeho konci se objevil ocelový hák. Conan snadno pochopil, co Taurus zamýšlí a tak se zbytečně nevyptával, když Nemeďan uchopil provaz kus pod hákem a začal ho roztáčet nad hlavou. Conan přitiskl ucho ke zdi a pokoušel se zachytit zvuky zevnitř. Neslyšel nic. Bylo zřejmé, že vojáci vevnitř nemají nejmenší tušení, že v zahradách se ocitli vetřelci, jejichž pohyby nenadělají více hluku, než vítr v korunách cypřišů. Přes tento naprostý klid cítil Cimmeřan podivnou nejistotu. Snad to bylo lvím pachem, který stále ještě visel v nehybném vzduchu.

Taurus vrhl lano vláčným, vlnivým pohybem mohutné paže. Hák vyletěl zvláštní křivkou nahoru směrem k věži těžko popsatelným způsobem a zmizel za ochozem. Zřejmě se zachytil dobře, protože ani opatrné zatáhnutí, ani prudké škubnutí jím nepohlo.

„Štěstí hned napoprvé,“ zamumlal Taurus, „myslel jsem že...“

Byl to instinkt divocha, který přiměl Conana prudce se otočit. Protože smrt, která se na ně vrhala, byla nehlučná. V prchavém okamžiku zahlédl Cimmeřan obrovské, nažloutlé tělo, tyčící se na zadních tlapách proti hvězdám, přední tlapy napřažený k smrtícímu úderu. Žádný civilizovaný člověk se nemohl Conanovi ani z poloviny rovnat rychlostí pohybu. Jeho meč se stříbrně zaleskl ve svitu hvězd a úder vedený každým gramem mohutného těla a ovládaný perfektní souhrou nervů, svalů a šlach dopadl. Muž a šelma se společně zřítili na zem.

S nesouvislými, polohlasnými kletbami se Taurus vrhl k tělům na zemi a spatřil, že končetiny jeho společníka se pohybují ve snaze vyprostit se z pod mrtvého lva, který na něm celou vahou spočíval. Užaslý Nemeďan jediným pohledem zjistil, že zvíře je mrtvé, protože jeho kosá lebka byla napůl rozťatá. Uchopil mršinu a Conanovi se s jeho pomocí podařilo odvalit ji stranou a vstát. Postavil se, krvavý meč ještě stále pevně sevřený v pěsti.

„Jsi zraněn?“ vydechl Taurus, ještě ochromený rychlostí, s jakou se to vše odehrálo.

„Ne, při Cromovi!“ odpověděl barbar. „Ale za celý život jsem nebyl tak blízko smrti jako dnes. Bylo to jen o vlásek! Proč to prokleté zvíře nezařvalo, když zaútočilo?“

„V téhle zahradě jsou všechny věci jiné a podivné,“ odpověděl Taurus. „Lvi útočí bezhlučně a pamatuj, že tak bude útočit každá další smrt, která tady číhá! Ale teď rychle! I když jsi to vyřídil velmi tiše, mohli vojáci něco zaslechnout, pokud nespí, nebo nejsou opilí. Tohle zvíře bylo v jiné části zahrady a uniklo černému lotosu, ale teď je jisté, že tady víc lvů není. To už by byli přilákáni pachem krve. A teď nahoru! Předpokládám, že by to byla urážka, kdybych se zeptal kteréhokoliv Cimmeřana, zda to dokáže!“

„Jestli mě ten provaz unese, pak není nic snazšího,“ zavrčel Conan otíraje meč o trávu.

„Ten? Ten unese třikrát mou váhu,“ odpověděl Taurus. „Je upředen z vlasů mrtvých žen a stříhal jsem je sám v půlnočním čase v jejich hrobkách. Pak je máčený ve vražedné šťávě upasového stromu, ve které získal sílu. Polezu první, ty se drž hned za mnou.“

Nemeďan uchopil provaz, zachytil ho do ohbí nohy a začal vystupovat nahoru. Lezl jako kočka, čímž usvědčoval celý svůj mohutný zevnějšek ze lži. Cimmeřan ho následoval. Lano se kroutilo a točilo, ale to jim nevadilo. Každý z nich měl za sebou mnoho nebezpečných výstupů. Kameny osázený vrchol věže byl stále ještě nesmírně vysoko, ale naštěstí přesahoval vlastní průměr věže, takže lano bylo od zdi vzdáleno asi půl metru. To usnadňovalo lezcům výstup.

Postupovali stále výš a výš a světla města klesala a rozlévala se před jejich zraky do stále větší šíře. Zář hvězd byla naopak s přibývající výškou stále víc zastiňována leskem drahokamů z vrcholu věže. Teď natáhl Taurus ruku a zachytil se za samotný okraj ochozu, pak se tiše vytáhl nahoru. Conan se na chvilku zastavil, fascinován obrovskými drahokamy, jejichž záře zastiňovala záři hvězd. Diamanty, rubíny, smaragdy, safíry, tyrkysy, všechny v bláznivé směsici zdobily korunu věže. Zezdola se zdálo, že svítí bíle, ale zblízka vrhaly duhovou záři – milióny barev a odstínů. Conan byl jejich leskem téměř hypnotizován.

„Tohle je přece nesmírné bohatství, Taurusi,“ zašeptal. Ale Nemediec netrpělivě odpověděl. „Pospěš! Jestli se nám podaří získat Srdce, tyhle kameny a mnoho dalších pokladů nám spadne do klína také!“

Conan přelezl přes okraj, na vnitřní stranu věže. Podlaha byla asi metr pod okrajem. Byla hladká, sestavená z jakési poloprůsvitné, tmavomodré hmoty, která byla vyložena zlatem. Celkově působila dojmem obrovského safíru, tu a tam poprášeného zlatým prachem. Na druhé straně od místa, kde přelezli ochoz, byl vidět jakýsi domek, postavený přímo na střeše. Byl ze stejné stříbřité hmoty jako věž sama, zdobený složitým ornamentem z drahokamů. Jediná vstupní dvířka se třpytila zlatým plátováním. Plátování bylo tvarováno jako šupiny, posázené brilianty, které se tajemně třpytily.

Conan vrhl pohled přes okraj věže na záplavu světel hluboko pod nimi a obrátil se k Taurovi. Nemediec vytahoval nahoru lano a pečlivě je stáčel. Posunkem ukázal Conanovi, kde se zachytil hák. Jeho špička, jen pár milimetrů, se zachytila za velký kámen na vnitřní stěně ochozu.

„Zase jsme měli štěstí,“ zamumlal. „Myslel bych, že naše společná váha vylomí kámen ze zdi. A teď za mnou. Opravdové nebezpečí v tomhle dobrodružství leží teprve před námi. Dostali jsme se zatím do hadího doupěte, ale teď musíme zjistit, kde se had skrývá.“

Jako plížící se tygři přešli matně lesklou podlahu věže a zastavili se před zlatými dvířky. Taurus velice opatrně a ostražitě zkoušel, zda jsou zavřená. Otevřela se bez odporu a oba společníci nahlédli dovnitř, připraveni na cokoliv. Přes Nemeďanovo rameno zahlédl Conan záblesky. Zdi, podlaha i strop místnosti byly vyloženy bílými kameny, které slabě světélkovaly. To bylo také jediné osvětlení této podivné místnosti. Zdálo se, že je jinak úplně prázdná.

„Než se vydáme do nitra věže,“ sykl Taurus, „rozhlédni se ještě jednou, zda se v zahradě neobjevili vojáci. To by znamenalo, že našli mrtvé lvy a strážného a že jsme prozrazeni. Pokud uvidíš cokoliv podezřelého, přijď mi to ihned říct. Já to tady zatím pořádně prohlédnu a zjistím, kudy se vydáme dál.“

Tohle se Conanovi příliš nelíbilo, začalo v něm klíčit slabé podezření, ale po krátkém zaváhání se vydal k okraji věže. Nemediec vklouzl do místnosti a přivřel za sebou dvířka. Conan opatrně obešel celý ochoz věže a když nespatřil nic podezřelého, vrátil se zpět ke zlatým dvířkům. Otočil se k nim a v tom okamžiku uslyšel zevnitř podivně přiškrcený výkřik. Cimmeřan vyrazil kupředu. V tom se dvířka rozletěla dokořán a ve slabé záři, která jimi zevnitř pronikala, stál jakoby zarámován Taurus. Potácel se a z pootevřených rtů se mu dral jen neartikulovaný sípot. Přidržel se dveří, pokusil se vykročit ven a pak se bez jediného zvuku zřítil na tmavomodrou podlahu. Rukou si svíral krk, jako by se dusil. Dveře za ním tiše zapadly.

Conan, ostražitý jako panter, nezahlédl v tom krátkém okamžiku uvnitř místnosti nic, snad jen jakýsi stín, který sklouzl po zemi, ale i to mohla být pouze hra světel v té podivné prostoře. Tauruse nic nepronásledovalo a Conan se nad ním konečně sklonil.

Nemediec hleděl vzhůru rozšířenýma, hasnoucíma očima, ve kterých se zrcadlilo nesmírné překvapení. Ruce si zatínal do krku, ze rtů, které mu silně opuchly, se dralo přerývané chroptění. Pak se jeho tělo vypnulo v mohutné křeči, ztuhlo a Cimmeřan poznal, že Taurus je mrtev. Bylo mu také jasné, že Nemediec zemřel, aniž poznal, co ho usmrtilo. Conan pohlédl na zlatá dvířka s nedůvěrou. Tam, v té prázdné místnosti, uvnitř světélkujících stěn, našel princ zlodějů svého přemožitele, který ho usmrtil právě tak jistě a rychle, jak rychle a jistě rozdílel on smrt lidem i zvířatům dole v zahradě pod věží. Conan zrakem i rukama ohledával mrtvého, aby našel zranění, které způsobilo smrt. Jedinou známku našel na kořeni Nemeďanova býčího krku, mezi lopatkami. Byly to tři poměrně malé ranky, které vypadaly, jako by mu do tohoto místa někdo zarazil tři hřebíky a zase je vytáhl. Okraje ranek byly modročerné a kolem se začal šířit slabý, ale zřetelný zápach rozkladu. Že by otrávené šipky, jaké používají válečníci některých černých království? V tom případě by stále ještě trčely v ranách.

Opatrně přistoupil ke dveřím, strčil do nich, takže se doširoka otevřely a nahlédl dovnitř. Místnost zela prázdnotou a tiše se koupala v záplavě jemného světélkování. Přesně uprostřed stropu si Conan mimochodem povšiml jakéhosi osmiúhelníkového vzoru, posázeného stejnými kameny jako zbytek místnosti, a to jen proto, že čtyři z kamenů právě ve středu, světélkovaly červeně. Napříč, na druhé straně místnosti, byly další dveře, podobné těm, ve kterých teď stál. Byly úplně stejné co do rozměru, jedinou výjimkou bylo to, že nebyly zdobeny šupinami, ale byly úplně hladké. Číhala snad smrt za těmito dveřmi, a když udeřila, skryla se zase za ně?

Cimmeřan za sebou zavřel dveře a vstoupil do místnosti. Kroky jeho bosých nohou nebylo na krystalové podlaze slyšet. Uvnitř nebyla ani jediná židle, žádný stůl. Jen tři stříbrem potažené pohovky s podivným spirálovým vzorem a několik mohutných, mahagonových truhlic. Některé byly uzavřeny mohutnými zámky, jiné byly otevřené. Vyřezávaná víka byla vyvrácena zpět a odhalovala závěje drahokamů naházených dovnitř bez ladu a skladu, jejichž lesk oslňoval Cimmeřanovy oči. Conan potichu divoce zaklel. Jaká musí být cena kamene, který sem přišel získat, když to bohatství, které na začátku své cesty viděl, je víc, než o čem se mu kdy v životě zdálo.

Postoupil pomalu opatrným krokem válečníka do středu místnosti, přihrbený, s hlavou mezi rameny, meč připravený k ráně. V tom na něj bezhlučně zaútočila smrt. Jediným varováním byl stín, který se mihl po stříbřité podlaze, a instinktivní skok stranou mu zachránil život. V pádu zachytil pohledem příšeru porostlou černou srstí, která proletěla mimo něj s křečovitými pohyby vlhkých kusadel a na rameno mu padla krůpěj tekutiny, která pálila jako oheň. Se zdviženým mečem uskočil zpět a viděl, jak stvůra dopadla na zem. Tam se stvoření bleskově otočilo a trhavými pohyby, ale značnou rychlostí se pustilo přímo k němu. Byl to obrovský pavouk, jakého lidé vídávají v těch nejhroznějších snech.

Byl velký zhruba jako domácí prase a pohyboval se rychle a jistě na osmi silných, černou srstí porostlých nohách. Dva páry očí zlověstně svítily narudlým svitem a zářila z nich zcela jasně inteligence vyšší než zvířecí. Z kusadel mu odkapávaly krůpěje černého jedu. Jeho účinek musel být strašlivý, vždyť i Cimmeřanovo rameno, tekutinou jen potřísněné, pálilo jako samo peklo. Tohle byl ten zabiják, který se spustil na silné pavučině ze svého útulku ve stropě na záda nic netušícího Nemedijce. Jací byli hlupáci, když si mysleli, že horní vstup do věže nebude střežen tak jako spodní!

To vše blesklo Conanovi hlavou, když pavouk zaútočil. Cimmeřan v poslední chvíli vyskočil do výšky a pavouk proběhl pod ním. Rychle se však otočil a bleskově zaútočil jako šelma. Conanův meč odťal jednu z osmi chlupatých nohou a znovu jen o vlásek unikl divokému výpadu ďábelsky cvakajících kusadel. Obluda však náhle přestala útočit. Otočila se a bleskem přeběhla křišťálovou podlahu. Pak vyběhla po zdi až na strop, kde se na krátký okamžik přikrčila a upírala na Conana své hrozné, rudě zářící oči. Potom, bez jediného varování, pavouk skočil a za ním se vzduchem táhla silná, šedá a lepkavá pavučina.

Conan ustoupil, aby se vyhnul černému tělu a pak se vrhl k zemi, aby ho nezasáhla letící pavučina. Pochopil, co obluda zamýšlí a vrhl se ke dveřím. Pavouk byl rychlejší. Bleskový skok a přes dveře se táhl pramen šedé, lepivé pavučiny, silné jako konopné lano. Tak se z Conana stal zajatec, protože si dobře uvědomil, že v okamžiku, kdy by se pokusil vlákno přetnout, meč by se mu k němu přilepil a než by ho vyprostil, smrt by mu zatnula příšerná kusadla do zátylku.

Pak se začala zoufalá hra o život, ve které stály proti sobě mozek a hbitost člověka proti reflexům a rychlosti obřího pavouka. Pavouk už neútočil po podlaze, nebo skoky ze stropu. Pobíhal po zdech a po stropě a pokoušel se Conana zasáhnout některým vláknem mohutné pavučiny, jejíž smyčky vrhal s úžasnou přesností. Conan věděl, že jakmile se kolem něj taková smyčka ovine, ani jeho nadlidská síla mu neumožní uvolnit se dříve, než černá smrt zaútočí.

Tento ďábelský tanec se přeléval místností v naprostém tichu, byl slyšet jen Conanův zrychlený dech, šustění jeho bosých chodidel po zářící podlaze a cvakání příšerných pavoučích čelistí. Šedé pletence už ležely všude, na podlaze, kolem stěn a na nich, ovíjely staré truhlice a stříbrné pohovky, v girlandách visely ze stropu.

Conan zatím odolával za pomoci svého mimořádného úsudku a bleskových reakcí. V několika případech ho však šedá vlákna minula jen tak těsně, že cítil, jak se mu otřela o kůži. Věděl, že se jim věčně vyhýbat nemůže. Musel sledovat zároveň vlákna visící ze stropu a přeskakovat chomáče pavučin na podlaze a tak se dalo předpokládat, že již brzo se kolem něj ovine lepivá smyčka jako had a pak, obalený a bezmocný jako lapený hmyz, bude vydán netvorovi na milost a nemilost.

Teď pavouk přebíhal napříč místností a za ním se táhl šedý pás. Conan vyskočil, aby se současně vyhnul pavučině i lehátku, které mu stálo v cestě. Pavouk bleskově zareagoval, změnil směr a vyskočil na zeď. Pavučina se zavlnila, zvedla se od země a vzniklá smyčka se ovinula Conanovi kolem kotníku. Pád zmírnil rukama a prudkým trhnutím se pokusil nohu uvolnit a zbavit se smyčky, která držela pevně, jako závity mohutného hada. Černá, chlupatá hrůza s cvakajícími čelistmi se vrhla po stěně dolů a směrem k němu, aby ukončila souboj. V záchvatu zuřivosti Conan uchopil truhlu s drahými kameny, kterou měl na dosah a se zaťatými zuby a praskajícími svaly ji zvedl nad hlavu. Pak ji celou svou silou vrhl na blížícího se pavouka. Těžká truhla zasáhla obludu přímo doprostřed těla, mezi tyčovité nohy. Pavoukovy nohy nevydržely takovou váhu a pod nárazem se propadly. Ozval se podivný praskot a zvuk, který připomínal puknutí dýně. Vystříkla tmavá krev a zelenavý sliz. Rozdrcené černé tělo, posypané záplavou zářících kamenů z truhly, se zachvívalo u zdi v posledním tažení a nenávistný, rudý svit hrozných očí pomalu vyhasínal.

Conan se rozhlédl a poslouchal. Všude byl klid. Začal se zbavovat pavučin. Vlákno mu ulpívalo na noze a na rukou jako chapadlo chobotnice, ale nakonec byl přece jen volný. Zvedl meč a mezi kotouči pavučin opatrně postupoval k vnitřním dveřím. Nedovedl si představit, jaké další hrůzy za nimi mohou být. Cimmeřanova divoká krev se však bouřila. Když už zašel tak daleko, nevzdá se. I po divokém dobrodružství s pavoukem byl pevně rozhodnut v tomto podniku pokračovat a dovést ho ke konci, ať již dobrému, či špatnému. Byl si jist, že kámen, který hledá, není mezi tisíci drahokamy v místnosti pavouka.

Když opatrně odstranil všechny pavučiny z vnitřních dveří, zjistil, že stejně jako vnější dveře, nejsou zamčené. Doufal, že vojáci dole o něm stále ještě nemají nejmenší tušení, a co se týkalo zvuků vzniklých při zápase s pavoukem, byly celkem zanedbatelné. Navíc se vyprávělo o věži tolik prapodivných historek, že pokud byla alespoň malá část z nich pravdivá, museli být vojáci zvyklí na to, že se k nim z horních pater nesly často ty nejpodivnější zvuky, dunění a výkřiky nesnesitelné bolesti a utrpení.

Myslel ale také na Yaru a když otvíral vnitřní dveře, necítil se právě nejjistěji. Spatřil však jen spirálu stříbrného schodiště, vedoucího do nitra věže, matně osvětlenou podivným světlem, jehož původ neuměl určit. Tudy se pomalu vydal dolů s mečem v ruce. Neslyšel jediný zvuk a nakonec dorazil po delším sestupu ke dveřím, zhotoveným ze slonoviny a posázeným krevelem. Zaposlouchal se do ticha, ale ani z místnosti za dveřmi nebylo slyšet žádný zvuk. Jen štěrbinou pode dveřmi líně unikaly proužky kouře, které přinášely exotický pach, Cimmeřanovi zcela neznámý. Stříbrné schodiště se točilo stále dolů a ztrácelo se v šeru. Šachtou se zdola neozýval jediný zvuk. Conan měl neskutečný pocit, že je jedinou živou bytostí ve věži Velkého slona, kterou jinak musí obývat jen duchové a přízraky.

Opatrně zatlačil a slonovinové dveře se tiše otevřely dovnitř. Prošel zářícími veřejemi a rozhlédl se jako šelma v neznámé krajině. Ocitl se ve veliké komnatě s kopulovitým stropem. Stěny byly obloženy zelenavým nefritem, podlaha slonovinou a navíc byla pokryta drahými, hustými koberci. Z mísy, stojící na zlaté trojnožce, vystupoval modravý dým a zápach exotických kadidel. Na mramorovém sedátku, nebo podstavci za trojnožkou, seděla socha jakéhosi podivného idolu. Conan na ni v úžasu pohlížel. Socha měla podobu malého muže, s kůží zelenou jako nefrit, pokrývající zdi a s hlavou, která se zdála být výplodem divokých snů a nesmírné fantazie. Byla příliš velká na lidské tělo a neměla jediný lidský znak. Conan v úžasu hleděl na veliké, plachtovité uši, dlouhý zahnutý rypák, který z každé strany doplňoval dlouhý, bílý a vzhůru zahnutý zub, ukončený zlatou koulí. Oči byly zavřeny jako ve spánku.

Tohle byl tedy důvod, proč se věži říkalo věž Velkého slona! Hlava sochy vypadala přesně tak, jako hlava podivného zvířete, které popisoval shemitský tulák a kterému říkal slon. Viděl prý ho kdysi dávno, hluboko na území jednoho z černých království, když jeho loď ztroskotala daleko na jihu a část posádky se zachránila na divokém pobřeží. Tak tohle byl Yarův bůh! Kde jinde mohlo být ukryto vzácné Sloní srdce, ne-li uvnitř sochy tohoto tvora?

Conan se nehlučně vydal kupředu, s očima upřenýma na sochu, když v tom se její oční víčka zachvěla a stvoření otevřelo oči. Nebyla to socha, byla to živá bytost! Conan, který už stál v její bezprostřední blízkosti, byl v pasti.

To, že v tomto okamžiku nevybuchl v záchvatu vražedného běsnění a boje o zachování života, jen dokazovalo, že jeho úžas byl tak veliký, že na okamžik zcela znehybněl. Civilizovaný člověk by se na jeho místě pravděpodobně domníval, že se zbláznil nebo že se stal obětí halucinace. Cimmeřan však ani na vteřinu nezapochyboval o svých smyslech a byl si proto jist, že to co vidí, je skutečnost. Věděl, že stojí tváří v tvář démonu starého světa a tato myšlenka ho na zlomek vteřiny zcela ochromila.

Stvoření zvedlo chobot a zakývalo s ním, topasové oči se trochu stočily Conanovým směrem a on si v tom okamžiku uvědomil, že je slepé. To mu znovu vlilo krev do žil. Začal pomalu a neslyšně ustupovat zpět ke dveřím. Stvoření však slyšelo. Citlivý chobot se k němu natáhl a Conan strnul, když stvoření promluvilo podivným, zadrhávajícím hlasem, který postrádal jakékoliv zabarvení a intonaci. Bylo zřejmé, že jeho čelisti nebyly stvořené k používání lidské řeči.

„Kdo je tady? Zase jsi mě přišel mučit, Yaro? Cožpak mé peklo nikdy neskončí? Ó, Yag-Kosho, cožpak bude mé utrpení opravdu bez konce?“

Slzy vytryskly z nevidomých očí a Conanův pohled spočinul na končetinách, natažených na mramorovém sedátku a poznal, že tvor není schopen se zvednout a zaútočit na něj. Viděl zřetelné stopy mučících nástrojů a zčernalé stopy spálenin na zelené kůži, plné puchýřů. Cimmeřan stál a při vší své tvrdosti pociťoval v srdci záchvěvy soucitu, když pozoroval zmrzačené tělo, které kdysi očividně vládlo stejnou silou jako jeho vlastní. V následujícím okamžiku zmizel veškerý strach a odpor a místo nich pocítil Conan soucit. Conan nevěděl odkud stvoření pochází, ale stopy jeho strádání byly tak hrozné a dojemné, že pocítil podivný, bolestný smutek, aniž věděl proč. Uvědomoval si pouze, že hledí na nesmírnou tragédii tvora z jiného světa a otřásl se studem, jako by na jeho bedrech ležely viny celého lidstva.

„Nejsem Yara,“ odpověděl, „jsem jen obyčejný zloděj. Neboj se, já ti neublížím.“

„Přistup prosím blíž, ať se tě mohu dotknout,“ řekl tvor s ulehčením a Conan se k němu bez obav přiblížil, napůl zapomenutý meč ve svěšené ruce. Citlivý chobot se natáhl a opatrně mu přejížděl po tváři a ramenou tak, jak to dělají slepci rukou, a jeho dotek byl lehký jako dívčí pohlazení.

„Skutečně nepocházíš ze smečky ďáblů, kterým Yara poroučí,“ vzdychlo stvoření. Cítím z tebe čistotu a divokost otevřených plání. Znám rasu tvých lidí z dávných a dávných časů, kdy města jiného světa zvedala pyšné a zářící věže ke hvězdám. Na tvých prstech je krev!“

„Pavouk tam nahoře a lev dole v zahradě,“ zamumlal Conan potichu.

„Tu nemyslím, ty jsi dnes v noci zabil člověka,“ řekl tvor. „A nahoře na věži cítím další smrt. Cítím ji a vím!“

„Je to tak,“ zamumlal Conan, „zemřel tam princ zlodějů, usmrcen kousnutím jedovaté stvůry.“

„Ne tak, ale tak a nejinak,“ podivný, nezemský hlas se pozdvihl v jakémsi předříkávání. „Cítím tu smrt. Smrt v taverně, smrt na střeše a třetí smrt uzavře magický kruh, o kterém se ani Yarovi nezdálo. Ó magické osvobození! Ó zelený bože Yagů!“

Z očí znovu vytryskly slzy, když se zmučené tělo zazmítalo v sevření smíšených pocitů. Conan jen v úžasu přihlížel.

Pak křeč povolila, mírné, nevidoucí oči se obrátily znovu k Cimmeřanovi a chobot na něj kývl.

„Poslouchej, ó muži,“ řeklo to podivné stvoření, „zdám se ti ošklivý nebo spíš příšerný, že? Ne, nemusíš odpovídat, vím to. Ty by ses mně zdál také takový, kdybych tě mohl spatřit. Je mnoho světů, nejen vaše Země a život na sebe bere nejpodivnější podoby. Nejsem bůh, ani démon, jsem stvořen z masa a krve jako ty, i když se částečně lišíme podstatou těchto substancí i tělem, které je z nich vytvořeno.“

„Jsem velice starý, muži ze severských plání, a dávno a dávno jsem přišel na tuto planetu s ostatními bytostmi mé krve ze zelené planety jménem Yag. Ta krouží a věčně bude kroužit na vnějším okraji tohoto vesmíru. Putovali jsme prostorem na obrovských křídlech, která nás nesla mnohokrát vyšší rychlostí, než je rychlost světla. Prchali jsme před zlobou králů planety Yag, proti kterým jsme se vzbouřili. Byli jsme poraženi a zavrženi. Mohli jsme si zachovat život jen dobrovolným odchodem do vyhnanství. Tak jsme se dostali na Zem. Po několika desítkách let jsme však s hrůzou zjistili, že křídla nám pomalu odumírají a nakonec jsme je ztratili úplně. Nemohli jsme se už nikdy vrátit domů. Usadili jsme se tedy na Zemi natrvalo, ale drželi jsme se co nejdál od pozemského života. I tak jsme museli svádět kruté boje s podivnými zvířaty, která na Zemi v té době žila. Nakonec jsme se stali postrachem všeho živoucího a získali jsme tak relativní klid v šerých džunglích Východu, kde bylo naše sídlo.“

„Byli jsme svědky vzniku lidstva. Viděli jsme člověka vyrůstat z opice a budovat zářící města Valusie, Cammorie, Kamelie a dalších. Sledovali jsme vývoj země před příchodem pohanských Piktů, Lemuřanů a Atlanťanů. Viděli jsme, jak zdivočelé oceány pohltily Atlantidu a Lemurii, jak poklesly piktské ostrovy a pyšná města civilizovaného světa. Byli jsme svědky toho, jak zbytky lidstva, zachráněné po této katastrofě znovu pracně stoupaly po žebříčku civilizace a viděli jsme je budovat nová města a nová království –Nemedii, Koth a Aquilonii. Viděli jsme i tvůj národ pozdvihnout se z šera džunglí, vás, potomky Atlanťanů.“

„To vše jsme pozorovali bez jediného zásahu. Poslušni neměnných zákonů vesmíru jsme nesměli ani pomoci, ani uškodit. Jeden po druhém jsme také začali umírat. My, Yagové nejsme nesmrtelní, i když naše životy se dají počítat na milióny vašich let, jako životy planet a souhvězdí. Nakonec jsem zbyl sám mezi zříceninami chrámů prastaré Khitáje, kde mě uctívali jako boha, a tam jsem snil o dávných časech a dávno ztraceném domově! Pak přišel Yara, zběhlý v černé magii, která přežila i katastrofu světa.“

„Nejprve mi sedával u nohou a učil se moudrosti. Nestačilo mu však to, co jsem ho učil, protože to byly základy a umění bílé magie. On toužil po tom, naučit se páchat zlo na jiných, ve svůj prospěch, chtěl zotročit krále a naplnit své nejtajnější sny a přání. Nikdy bych ho nenaučil jedinému z četných tajemství černé magie, které jsem znal. Nikdy, ani za ztracené mládí a životy mých druhů ne!“

„Naneštěstí již byly jeho znalosti a lstivost větší, než dal najevo a než jsem tušil. Pomocí magického amuletu, který pocházel z chladných a zaprášených hrobek tajemné Stygie, mě opředl kouzly a přiměl mě k tomu, že jsem mu vyjevil nejtajnější kouty svého nitra. Mé tajemství pak obrátil proti mně, a tak mě dostal úplně do své moci a zotročil. Ach, bohové Yagů! Jak trpký kalich musím od té chvíle den co den vyprázdnit!“

„Vyvedl mě z tajemných džunglí Khitáje, kde šedé opice tančily při píšťalkách žlutých kněží a oběti v podobě ovoce, masa, sladkostí a vína se vršily v hromadách na mých oltářích! Již jsem nebyl bohem dobrému lidu džungle, stal jsem se otrokem ďábla v lidské podobě.“

Z nevidoucích očí vytryskly znovu slzy.

„Uvěznil mě v této věži, kterou jsem na jeho rozkaz zbudoval za jedinou noc. Ovládá mě žhavým železem a mučícími nástroji. A co víc, týrá mě nepopsatelným nepozemským mučením, tak strašným, že tomu nemůžeš porozumět. V nesnesitelných bolestech bych si už dávno vzal život, kdybych věděl jak. A on mě stále udržuje naživu, slepého, zmrzačeného na těle a zlomeného na duchu a za to mu musím plnit všechna nečistá přání, která jeho ďábelská fantazie stvoří. Již tři sta let jsem jeho otrokem. Tři sta let jsem přikován k tomuto sedátku z mramoru a den co den přidávám k jeho a tudíž i ke svým černým hříchům další a další. Páchám nesmírné zločiny proti lidem, světu i vesmíru, protože nemohu jinak. Ale ještě mě nepřinutil vyzradit všechna má tajemství a tak mu teď odkážu poslední kouzlo – kouzlo krve a drahokamu!“

„Cítím, že se čas naplnil. Ty jsi rukou osudu. Já tě zapřísahám! Tam na oltáři najdeš kámen. Ten uchop!“ Conan se obrátil k oltáři ze zlata a slonoviny, na který ukazoval chobot a pozvedl kámen. Byl to veliký, průzračný kámen, temně růžové barvy, ve tvaru koule. Pochopil, že drží v rukou Sloní srdce.

„A teď mi pomůžeš a uskutečníme veliké kouzlo, takové, jaké země nespatřila v celých svých dějinách. Stvořím ho svou krví, krví tepající v zelené hrudi samotného Yaga, snícího a vzdáleného v nesmírných, modrých prostorách vesmíru.“

„Vezmi svůj meč, ó muži, a vyřízni mi srdce. Zmáčkni ho potom, aby prasklo a krev z něj zalila tento růžový kámen. Pak běž dolů po stříbrném schodišti, až přijdeš do místnosti vyložené ebenem, kde dlí Yara a je ponořen ve zlých snech, které si přivolává pomocí černého lotosu. Zavolej jeho jméno a on procitne. Polož kámen před něj a řekni: ‚Yag-Kosha ti posílá poslední dar a poslední kouzlo.‘ Pak opusť co nejrychleji věž. Neboj se, na tvé cestě nebudou žádné překážky. Život člověka je jiný, než život Yagův a smrt člověka není smrtí Yagovou. Osvobodíš mě tak z téhle ubohé a zmrzačené tělesné schránky, bezmocné a slepé, a já se stanu znovu Yogahem z Yagu, zářícím, s křídly k letu a s nohama k tanci, s vidoucíma očima a s něžnýma rukama.“

Conan nejistě postoupil kupředu a Yag-Kosha, či snad Yogah, jako by vycítil jeho nejistotu, vypnul hruď a prstem ukázal, kam má udeřit. Conan zaťal zuby a bodl. Krev zaplavila meč i ruku, stvoření se zachvělo v křeči a pak se bezvládně zhroutilo na sedadlo. Když si byl Conan jist, že život vyprchal, alespoň život v tom smyslu, jak on ho chápal, pustil se do svého příšerného úkolu. Brzy vyjmul z těla něco, co muselo být srdcem té podivné bytosti, i když se to lišilo od všeho, co kdy Conan viděl. Srdce se ještě hýbalo, když jej podržel oběma rukama nad kamenem a stiskl vší silou. Krvavá sprška zaplavila drahokam. K jeho nesmírnému úžasu krev nestekla po hladkých stěnách, ale vsákla se do kamene jako se voda vsakuje do houby.

S kamenem, který nesl opatrně v jedné ruce, vyšel z fantastické místnosti a bez jediného ohlédnutí začal sestupovat po stříbrném schodišti. Věděl nebo spíš tušil, že tělo, zhroucené na mramorovém sedátku, prodělává podivnou přeměnu. Byl v hloubi duše přesvědčen o tom, že člověk, který by jí přihlížel, by svou přítomnost zaplatil životem.

Conana ani nenapadlo, že by se mohl zachovat jinak než podle toho, co mu řekl podivný, teď již mrtvý tvor. Zastavil se v nižším patře před tmavými dveřmi z ebenu, v jejichž středu zářila jako symbol stříbrná lebka. Opřel se o ně a dveře se otevřely. Ocitl se v černé, ebenem obložené místnosti, kde uprostřed na pohovce potažené černým hedvábím, spatřil bezvládné Yarovo tělo, pohroužené v meditaci. Mág byl nehybný, zorničky otevřených očí byly rozšířené kouřem žlutého lotosu. Seděl nehybně, bez jediného záchvěvu, jako by sledoval dění, odehrávající se mimo lidský svět.

„Yaro!“ zvolal Conan tónem soudce, který pronáší rozsudek smrti. „Procitni!“

Oči bezvládné postavy se v okamžiku zaostřily a objevil se v nich chlad a krutost, jako by to byly oči hadí. Vyhublá, vysoká postava, oděná v černém hedvábí se vztyčila nad Cimmeřanem v hrozivém postoji.

„Pse!“ zasyčel Yara jako rozvzteklená kobra. „Co tu pohledáváš, a jak jsi se sem dostal?“

Conan položil kámen na masivní ebenový stůl.

„Ten, který posílá tento kámen mi přikázal, abych ti řekl: Yag-Kosha ti posílá poslední dar a poslední kouzlo.“

Yara se přikrčil jako po ráně bičem a jeho obličej zpopelavěl. Kámen již nebyl křišťálově čirý, jeho zamlžené nitro pulsovalo a točilo se a podivné, kouřové vlny všech barev přebíhaly po hladkém povrchu. Ve stavu podobném hypnotickému spánku se Yara nahnul nad stůl, sevřel kámen oběma rukama a zahleděl se do jeho hlubokých stínů, jako by to byl magnet, který přitahoval chvějící se duši ze smrtelného těla. Conanovi se zdálo, že ho klame zrak. Když Yara vstal z pohovky, zdálo se, že je nesmírně vysoký, ale teď jeho hlava dosahovala Cimmeřanovi sotva k ramenům.

Poněkud zmaten zamrkal a poprvé za této podivné noci zapochyboval o správnosti svých smyslů. Pak si ale s otřesem uvědomil, že se tělo černého kněze před jeho očima neustále zmenšuje.

Nezúčastněně přihlížel, jako by pozoroval nějakou hru, a jeho já bylo ponořeno v pocitu naprosté neskutečnosti. Conan si již nebyl vědom sám sebe, vnímal jen to, že odněkud zvenku pozoruje boj a činnosti mimozemských sil a smysl celého toho chaosu mu unikal.

Teď už byl Yara velký jako tříleté děcko, pak jako nemluvně natažené na ebenové desce, malýma ručkama svírající velký drahokam. V tom okamžiku si však Yara konečně uvědomil, co se s ním děje, protože pustil kámen a uskočil. Nic se nezměnilo, zmenšoval se dál a Conan se zájmem pozoroval droboučkou, trpasličí postavičku, přebíhající divoce sem a tam po ebenové desce stolu, mávající rukama a ječící hlasem, který připomínal bzukot podivného hmyzu.

Teď již byl tak malý, že se kámen nad ním tyčil podobný mohutnému vrchu a Conan viděl, jak si rukama zakryl oči, jakoby před nesmírnou září a zapotácel se jako šílenec. Cimmeřan cítil, že Yaru vtahuje do nitra kamene neodolatelná síla. Yara oběhl třikrát kámen v zužujícím se kruhu, třikrát se mu podařilo v posledním okamžiku uhnout a odběhnout po stolní desce. Nakonec s divokým výkřikem, který zazněl slabě v Conanových uších, rozhodil bezmocně rukama a rozběhl se přímo ke kameni.

Conan se sklonil blíž a viděl, jak Yara šplhá po hladkém, oblém povrchu, zcela nelogicky, protože vypadal jako člověk, který šplhá po stěně skleněné hory. Zůstal stát na vrcholku, stále rozhazoval rukama a zaklínal všechna božstva zla, která znal. Náhle se propadl do samého středu kamene tak, jak se člověk propadne pod hladinu moře a Conan viděl, jak se nad jeho hlavou zavírají barevné vlny. Teď ho spatřil v karmínovém středu kamene, opět čirého. Podivnou postavičku, zmenšenou nesmírnou vzdáleností. Přibyla tam však další postava, zářící, zelená, okřídlená, s tělem člověka a hlavou slona, už ne zmrzačená a slepá. Yara rozhodil ruce a prchal úprkem šílence. Mstitel mu byl v patách. Najednou kámen zmizel v oblaku modravých jisker, splaskl jako propíchnutá bublina a ebenový stůl byl prázdný. A Conan věděl, že je určitě prázdné i ebenové sedátko v komnatě nahoře, kde dříve leželo tělo Yag-Koshi – podivného tvora z vesmíru.

Cimmeřan se obrátil, vyběhl z místnosti a pustil se dolů po stříbrném schodišti. Byl natolik zmatený, že ho nenapadlo vracet se cestou, kterou přišel. Běžel stále dolů po spirálových stupních, až dole vpadl do veliké místnosti, kam schodiště ústilo. Na okamžik strnul. Místnost byla plná vojáků. Viděl světlo, které se odráželo na stříbrných hrudních plátech a zdobených jílcích mečů. Někteří seděli zhrouceni kolem velikého stolu a jediným pohybem, který Conan viděl, bylo chvění per, upevněných ve špičkách přileb. Další leželi na zemi mezi kostkami a převrácenými poháry, v kalužích vína. Viděl ihned, že jsou mrtví. Slib byl učiněn a slovo dodrženo. Conan nevěděl, jakým způsobem se to stalo, ale cestu měl volnou. Stříbrné dveře byly otevřené a v jejich rámu bylo vidět noční nebe, růžovějící úsvitem.

Cimmeřan vyšel do vonných, zelených zahrad a zatímco kolem něj vál vítr rozvoněný tisíci květů, zdálo se mu, že se probouzí ze sna. Nejistě se obrátil a pohlédl na tajemnou věž, ze které právě vyšel. Byl snad pod vlivem kouzel a čar? Bylo snad všechno, co zažil pouhým snem? Náhle viděl, jak se věž před jeho očima, na pozadí ranních červánků, zavlnila. Diamanty osázený ochoz popraskal, naposled zazářil ve světle nového dne, a pak se celá věž s třeskotem rozpadla na tisíce zářících střepů.

Jak chránit svoje pohledávky * Čtěte knihy online zdarma * Články a návody * Jiný Seznam! *