Knihy na netu

HLAVNÍ STRANA seznam děl dle: NÁZVU * AUTORA * OBORU

Uvězněn s faraony a jiné horory (Lovecraft)

Herbert West – reanimátor

I. Z TEMNOTY

O Herbertu Westovi, který byl mým přítelem na univerzitě i v životě mimo ni, mohu mluvit jen s nejkrajnější hrůzou. Tuto hrůzu nevyvolal ani tak prapodivný způsob, jakým nedávno zmizel, ale zrodila se spíše z celkové povahy jeho životního díla a poprvé získala svou akutní podobu před více než sedmnácti lety, když jsme studovali ve třetím ročníku lékařské fakulty Miskatonické univerzity v Arkhamu. Pokud byl West se mnou, jeho úžasné a ďábelské pokusy mne naprosto fascinovaly. O to větší strach se mne zmocňuje nyní, když je pryč a kouzlo je zlomeno. Vzpomínky a možnosti svou děsivostí vždy překonávají skutečnost.

První hrůzná událost, k níž došlo v době, kdy jsme se už znali, mnou otřásla na celý život a zmiňuji se o ní pouze se zdráháním. Jak už jsem řekl, přihodilo se to za studií na lékařské fakultě, kde již West získal obecnou proslulost svými výstředními teoriemi o povaze smrti a o možnosti, jak jí uměle předcházet. Jeho názory, z nichž si tropil značný posměch jak profesorský sbor, tak spolužáci, spočívaly na čistě mechanistickém pojetí života a týkaly se prostředků, jak promyšleným chemickým působením ovlivňovat organické soustrojí člověka po selhání přirozených procesů. Během pokusů s různými oživujícími roztoky usmrtil a vyšetřil nesmírné množství králíků, morčat, koček, psů a opic, takže celá fakulta pokládala Westa za fanatického experimentátora. U živočichů, o nichž se dalo předpokládat, že jsou mrtví, několikrát skutečně vyvolal známky života. V mnoha případech intenzívní známky; ale záhy pochopil, že si zdokonalování jeho postupu, pokud je opravdu možné, nutně vyžádá celoživotní výzkum. A jelikož tentýž roztok nikdy nepůsobil na různé organické druhy stejně, bylo Westovi rovněž jasné, že pro další a specializovanější bádání bude potřebovat lidské objekty. Zde se také poprvé dostal do konfliktu s vedením fakulty, a další pokusy mu zapověděl univerzitní hodnostář, kterým nebyl nikdo jiný než sám děkan lékařské fakulty – učený a dobrosrdečný dr. Allan Halsey, na jehož práci ku prospěchu nemocných vzpomínají všichni arkhamští starousedlíci.

K Westovým výzkumům jsem projevoval vždy mimořádnou toleranci a o jeho teoriích, jejichž důsledky a následky byly téměř nedozírné, jsme často diskutovali. Můj přítel spolu s Hackelem zastával názor, že veškerý život je chemický a fyzikální proces a že takzvaná „duše“ je mýtus, a věřil, že umělá reanimace mrtvých může záviset pouze na stavu tkání; a pokud nenastal skutečný rozklad, mrtvolu s kompletními orgány lze vhodnými prostředky opět uvést do činnosti, do toho podivného stavu známého jako život. West si plně uvědomoval, že smrt trvající i sebekratší okamžik by mohla patrně způsobit odumření části citlivých mozkových buněk, a tak narušit psychický a intelektuální život. Proto zpočátku toužil nalézt činidlo, které by obnovovalo život ještě před vlastním příchodem smrti, a teprve opakované neúspěchy se zvířaty mu ukázaly, že přirozené a umělé projevy života jsou nesrovnatelné. Poté usilovně pátral po nejčerstvějších vzorcích, kterým okamžitě po vyhasnutí života vstřikoval injekce svých roztoků do žil. Právě tato okolnost vyvolávala v profesorech jisté oprávněné pochybnosti, neboť se domnívali, že v žádném pokusu nenastala skutečná smrt. Ani se nenamáhali, aby celou záležitost pečlivě a s rozvahou prozkoumali.

Nedlouho poté, co vedení fakulty zakázalo Westovi jeho práci, se mi West svěřil s rozhodnutím získávat čerstvá těla jiným způsobem a pokračovat tajně v pokusech, které již dále nemohl podnikat veřejně. Slyšet ho, jak diskutuje o způsobech a prostředcích, bylo příšerné, protože na fakultě jsme si anatomické vzorky nikdy nezajišťovali sami. Pokud márnice někdy neposkytovala dostatek materiálu, dva místní černoši, kterých by se sotva kdo na něco tázal, dohlédli na to, aby byla opět naplněna. West byl tenkrát drobný, štíhlý, obrýlený mladík s jemnými rysy, plavými vlasy, světle modrýma očima a tichým hlasem. Bylo zlověstné slyšet jej, jak se zaobírá relativními přednostmi hřbitova Christ Church a chudinského pohřebiště; jelikož prakticky všechna těla v Christ Church byla balzamována, neměla pro Westovy výzkumy žádnou cenu.

Tehdy jsem byl Westovým aktivním a okouzleným asistentem a pomáhal jsem mu při všech rozhodnutích, nejen těch, která se týkala zdroje těl, ale i těch, která se týkala vhodného místa pro naši ošklivost budící práci. Právě já jsem připadl na opuštěnou Chapmanovu farmu za Luční horou, kde jsme si v přízemí zřídili operační sál a laboratoř. V obou místnostech visely tmavé závěsy, jež měly skrýt naše půlnoční skutky. Místo leželo stranou všech cest a žádný jiný dům nebyl v dohledu, přesto jsme podnikli jistá nutná bezpečnostní opatření, neboť náhodní noční pocestní by mohli šířit pověsti o záhadných světlech, což by pro náš podnik vbrzku znamenalo pohromu. Domluvili jsme se, že kdyby snad došlo k odhalení, budeme celému objektu říkat chemická laboratoř. Náš zlověstný stánek vědy jsme postupně vybavili materiálem buďto zakoupeným v Bostonu, nebo tiše vypůjčeným z fakulty – materiálem, jehož určení a původ byly s to určit arciť jen oči odborníků – a také jsme si obstarali lopaty a krumpáče, abychom mohli vzorky pohřbívat přímo ve sklepě. Na fakultě jsme používali spalovací pec, ale tento přístroj byl pro naši nelegální laboratoř příliš nákladný. S těly byla vždy potíž – dokonce i s mrtvolkami morčat z několika tajných pokusů, které proběhly ve Westově pokoji v našem penziónu.

Místní úmrtní oznámení jsme sledovali jako ghúlové, protože naše vzorky se musely vyznačovat specifickými vlastnostmi. Potřebovali jsme mrtvoly pohřbené brzy po úmrtí a bez umělé konzervace; nejlépe bez jakékoli choroby, která by mohla nějak znetvořovat tělo, a navíc se všemi orgány nedotčenými. Naší největší nadějí byly oběti nehod. Avšak mnoho týdnů jsme se nedoslechli o ničem vhodném, přestože jsme na oko z pověření fakulty hovořili se zřízenci v márnici i v nemocnici tak často, jak jen to šlo, abychom nevzbudili podezření. Zjistili jsme, že fakulta má v každém případě právo prvního výběru, což mohlo znamenat, že bychom museli zůstat v Arkhamu i v létě, kdy se vyučují jen kratší kursy na letní škole. Nakonec se na nás přece jen usmálo štěstí, protože jednoho dne jsme se dozvěděli o téměř ideálním případu. Ráno předchozího dne se v Summerově rybníku utopil nějaký svalnatý mladý dělník a bez odkladu i bez balzamování byl pohřben na útraty obce na místním chudinském hřbitově. Ještě ten den odpoledne jsme nový hrob našli a rozhodli jsme se, že s prací započneme brzy s půlnoci.

I když nás tenkrát nejímala ona zvláštní hrůza z hřbitovů tak jako během pozdějších zážitků, ten úkol, jehož jsme se odvážili v popůlnoční temnotě, byl vskutku odpudivý. Nesli jsme lopaty a zatemněné petrolejové lucerny. Sice se tenkrát už vyráběly elektrické svítilny, ale nebyly tolik spolehlivé jako dnešní wolframové přístroje. Vykopávání hrobu šlo pomalu a budilo v nás hnus – mohlo snad působit ponuře poeticky, kdybychom bývali umělci, a ne vědci – a tak jsme pookřáli, když lopaty narazily na dřevo. Jakmile byla rakev z borového dřeva úplně odkryta, West se seškrábal dolů, nadzvedl víko, vytáhl z rakve její obsah a s námahou jej podepíral. Shýbl jsem se, vyvlekl to, co leželo v rakvi, z hrobu a potom jsme si oba dali náramně záležet, abychom uvedli místo do původního stavu. Všechny stopy po naší návštěvě se nám podařilo zahladit, ale celá záležitost nás poněkud znervózňovala, zvláště ono tuhé tělo a strnulá tvář našeho prvního úlovku. Když jsme zlehka připlácli poslední lopatu hlíny, vložili jsme vzorek do pytle z hrubého plátna a vydali se na cestu ke staré Chapmanově farmě za Luční horou.

Na improvizovaném pitevním stole ve starém stavení a při světle silné acetylénové svítilny vzorek nevypadal nijak strašidelně. Byl to statný mladík zdravě plebejského typu a s očividným nedostatkem představivosti – se silnou kostrou, šedooký a hnědovlasý – zachovalý živočich bez psychických jemností, pravděpodobně se vyznačující těmi nejprostšími a nejzdravějšími životními procesy. Nyní, se zavřenýma očima, vypadal víc, jako by spal, než že je mrtev; ale když můj přítel provedl odborná vyšetření, brzy nebylo pochybností o jeho skutečném stavu. Konečně jsme měli to, po čem West vždy toužil – opravdu mrtvého člověka ideálního typu, čekajícího na roztok, který byl připravován podle nejpečlivějších propočtů a teorií, aby mohl být vyzkoušen na lidech. Oba jsme cítili stupňující se napětí. Věděli jsme, že sotva existuje možnost, že by došlo k něčemu takovému, jako je naprostý úspěch, a nemohli jsme se zbavit nesmírného strachu při pomyšlení na možné groteskní výsledky částečného oživení. Zvláště jsme se obávali projevů myšlení a impulsů toho tvora, neboť v době, která uplynula od smrti, mohly některé citlivější mozkové buňky dozajista utrpět rozkladem. Já sám jsem stále zastával zvláštní představy o tradiční lidské „duši“ a pociťoval jsem jakousi uctivou bázeň před tajemstvími, která by mohl vyslovit člověk vracející se z hájemství mrtvých. Byl jsem nesmírně zvědav, jakou podívanou mohl tento tichý jinoch spatřit v oněch nedostupných sférách a o čem by mohl vypovědět, kdyby byl plně přiveden k životu. Leč zvědavost mne nepřemohla, neboť jsem do jisté míry sdílel materialismus mého přítele. Byl klidnější než já, právě vpravoval značné množství jím vyvinuté tekutiny do žíly na paži mrtvoly a vpich okamžitě důkladně zavázal.

Čekání bylo úděsné, ale West se ani nezachvěl. Čas od času přiložil ke vzorku stetoskop a negativní výsledky snášel s klidem filozofa. Asi po tři čtvrtě hodině, když se neprojevily sebemenší známky života, zklamaně prohlásil, že roztok nebyl dostatečně silný, ale že této příležitosti maximálně využije a pokusí se, dříve než se zbaví své děsivé kořisti, pozměnit složení roztoku. Toho odpoledne jsme ve sklepě vykopali hrob a do svítání jsme jej museli zaházet, přestože jsme na dům připevnili zámek – naším přáním bylo vyhnout se i tomu nejvzdálenějšímu riziku, že by bylo odhaleno vyloupení hrobu. A kromě toho mrtvola zítra v noci už rozhodně nebude čerstvá. Proto jsme přenesli jedinou acetylénovou lampu do přilehlé laboratoře, ponechali našeho mlčenlivého hosta na stole ve tmě a vložili veškerou energii do přípravy nového roztoku. Na vážení a odměřování West dohlížel s téměř fanatickým puntičkářstvím.

Ta hrůzná událost se odehrála zcela náhle a naprosto neočekávaně. Právě jsem přeléval něco z jedné zkumavky do druhé a West se skláněl nad lihovou pájecí lampou, která v této budově, kam nebyl zaveden plyn, nám musela nahrazovat Bunsenův hořák, když z temného pokoje, odkud jsme před chvílí odešli, vyrazily ty nejděsivější a nejdémoničtější výkřiky, jaké ani jeden z nás jakživ neslyšel.

I kdyby se samo peklo otevřelo, aby z něho vyhřezla agónie a smrtelná muka zatracenců, nemohl být chaos toho pekelného ryku výslovnější, neboť v jediné nepředstavitelné kakofonii se soustředila veškerá nadpozemská trýzeň a nepřirozené zoufalství oživeného organismu. Lidský hlas to být nemohl – takové zvuky by lidské hrdlo nebylo schopno vyloudit – a tak bez pomyšlení na naši noční práci nebo případné odhalení mrtvoly jsme oba, West i já, skočili jako postřelená zvířata k nejbližšímu oknu, převracejíce zkumavky, lampu i křivule, a vrhli se jako šílení do hvězdnatého jícnu venkovské noci. Myslím, že jsme sami křičeli, když jsme tápavě klopýtali k městu, ale na předměstí jsme se začali jakž takž ovládat – což stačilo, abychom předstírali pozdní dvojici kumpánů vrávorajících po prohýřené noci domů.

Nerozešli jsme se, ale podařilo se nám dostat se do Westova pokoje, kde jsme si až do rozbřesku šeptali při rozžaté plynové lampě. Tou dobou jsme se již poněkud zklidnili racionálními teoriemi a plány pro další výzkum, a tak jsme bez ohledu na přednášky mohli prospat celý den. Ale už večer nám dva novinové články, dvě zprávy bez sebemenší souvislosti, opět znemožnily spánek. Starý Chapmanův dům z nevysvětlených příčin shořel na beztvarou hromadu popela; to jsme dovedli pochopit, mohla to způsobit převržená lampa. A dále na místním chudinském hřbitově došlo k pokusu o znesvěcení nového hrobu, jako by silné pařáty marně rozrývaly hlínu, aniž použily lopatu. To jsme nemohli pochopit, neboť hlínu jsme udusali velmi pečlivě.

Od té doby se West po sedmnáct let často ohlížíval přes rameno a stěžoval si, že se mu zdá, jako by za sebou slyšel pokradmé kroky. A nyní West zmizel.

II. DÉMON NÁKAZY

Jaktěživ nezapomenu na ohavné léto před šestnácti lety, kdy Arkhamem kráčel tyfus s poťouchlým pohledem zhoubného, zlého ifríta z dvoran Eblisu. Mnozí si vzpomínají na ten rok jako na dobu řádění satanské metly, neboť vskutku hrůza se vznášela na netopýřích křídlech nad hranicemi rakví v hrobkách hřbitova Čhrist Church; ale teď se chvěji větší hrůzou – hrůzou, kterou nyní, když Herbert West zmizel, prožívám jen já sám.

West a já jsme navštěvovali postgraduální kursy v letní škole na lékařské fakultě Miskatonické univerzity, kde můj přítel proslul svými pokusy s oživováním mrtvých. West vědecky usmrtil nespočet drobných živočichů, leč této podivínské práci okázale učinil přítrž zákaz našeho skeptického děkana, dr. Allana Halseyho. West však pokračoval v jistých tajných pokusech i ve svém zašlém pokoji v penziónu, kde se ubytoval, a jedné děsivé a nezapomenutelné noci přenesl lidské tělo z hrobu na místním hřbitově do opuštěného farmářského stavení za Luční horou.

Onomu nechutnému experimentu jsem byl přítomen a viděl jsem ho, jak do ztuhlých žil vstříkl elixír, o němž se domníval, že by mohl do značné míry obnovit chemické a fyzikální pochody života. Experiment skončil děsivě – v deliriu hrůzy, kterou jsme časem začali přisuzovat vlastním přetaženým nervům – a West se už nikdy poté nemohl zbavit tísnivého pocitu, který ho uváděl v zuřivost, že ho totiž něco pronásleduje a slídí po něm. Mrtvola nebyla dostatečně čerstvá; samozřejmě, aby byly obnoveny normální mentální atributy, musí být mrtvola skutečně velmi čerstvá; a požár starého domu nám znemožnil, abychom tělo pohřbili. Bylo by bývalo lépe, kdybychom s jistotou věděli, že leží v zemi.

Po tomto zážitku West na nějakou dobu upustil od svých výzkumů; ale jak se zanícení rozeného vědce pozvolna navracelo, opět začal neodbytně naléhat na vedení fakulty a žádat, aby mohl využívat pitevnu a čerstvé lidské vzorky pro práci, kterou považoval za nesmírně důležitou. Avšak jeho prosby byly naprosto marné, neboť rozhodnutí dr. Halseyho bylo neochvějné, a všichni ostatní profesoři podporovali verdikt svého představeného. Ve Westově radikální teorii reanimace neviděli nic než nezralé hříčky mladického nadšence, jehož štíhlá postava, plavé vlasy, obrýlené modré oči ani tichý hlas nenapovídal nic, co by naznačovalo onu supernormální – takořka ďábelskou schopnost chladného mozku uvnitř lebky. Teď ho vidím, jako tenkrát – a zachvívám se strachem. Tvář od té doby získala na posupnosti, ale rozhodně nezestárla. A nyní došlo v Seftonu k té nehodě a West zmizel.

Když se náš poslední semestr před promocí chýlil ke konci, West se střetl s dr. Halseym v nepříjemné slovní potyčce, která, pokud jde o uhlazenost, byla méně ke cti jemu než onomu laskavému děkanovi. Měl pocit, že mu zbytečně a nesmyslně brání v bádání na svrchovaně obrovském díle; díle, jež by ovšem mohl provádět dle vlastní chuti v pozdějších letech, ale které si přál zahájit ještě v době, kdy měl možnost využívat mimořádné vybavení univerzity. To, že by konzervativní starší členové vedení fakulty mohli ignorovat jeho jedinečné výsledky se zvířaty a trvale popírat možnost reanimace, bylo pro mladíka Westova logického založení nevýslovně znechucující a téměř nepochopitelné. Pouze větší vyzrálost mu mohla přispět k porozumění chronické duševní omezenosti těchto typů „profesorů-doktorů“ – produktu generací patetického puritánství, laskavých, svědomitých, a někdy vlídných a přívětivých, ale přesto vždy úzkoprsých, nesnášenlivých, vedených zvyklostmi osob, kterým chyběl rozhled. Stáří projevuje větší soucit s těmi nedokonalými, leč velkodušnými osobami, jejichž opravdu největší neřestí je bázlivost a které jsou koneckonců ztrestány všeobecným posměchem za své intelektuální hříchy – hříchy jako ptolemaismus, kalvinismus, antidarwinismus, antinietzscheismus a všechny druhy sabbatarianismu a zákonodárství proti přepychu. Mladý West, i přes své skvělé vědecké výsledky, měl pramalou trpělivost s milým dr. Halseym a jeho erudovanými kolegy; a choval rostoucí odpor spojený s přáním prokázat své teorie těmto otupělým veličinám nějakým překvapujícím a dramatickým způsobem. Jako většina mladíků si liboval v promyšleném snění o pomstě, vítězství a konečném velkodušném odpuštění.

A potom z přízračných jeskyň Tartaru vykročila šklebící se a nemilosrdná smrt. West a já jsme promovali přibližně v době jejích začátků, ale zůstali jsme na fakultě kvůli další práci během letní školy, takže jsme byli v Arkhamu, když nákaza propukla s plnou ďábelskou zuřivostí a vtáhla do města. Ačkoli dosud ne lékaři s licencí, teď jsme měli titul, a jak počet postižených vzrůstal, byli jsme usilovně nabádáni, abychom se věnovali službám veřejnosti. Situace se téměř nedala zvládnout, a úmrtí stíhalo úmrtí příliš často, než aby místní pohřební ústavy mohly všechny případy vyřídit. Pohřby bez balzamování šly tak rychle za sebou, že i márnice hřbitova Christ Church byla přecpána rakvemi s nenabalzamovanými zesnulými. Tato okolnost se neobešla bez účinku na Westa, jenž se často zamýšlel nad ironií situace. Tolik čerstých vzorků, a přece ani jeden pro jeho krutě pronásledované výzkumy! Byli jsme strašně přepracovaní; a hrozné duševní a nervové vypětí se projevilo na morbidním myšlení mého přítele.

Ale Westovi dobrotiví nepřátelé nebyli o nic méně týráni vysilujícími povinnostmi. Celá univerzita byla uzavřena, a všichni doktoři z lékařské fakulty pomáhali v boji s tyfovou epidemií. Zvláště dr. Halsey se vyznamenával při obětavé službě, kdy se s nesmírnou znalostí a energií dobrosrdečně věnoval případům, jímž se mnoho jiných vyhýbalo kvůli nebezpečí nebo pro zřejmou beznadějnost. Dříve než uplynul měsíc, stal se odvážný děkan oblíbeným hrdinou, i když se zdálo, že si slávu neuvědomuje, když zápolí s fyzickou únavou a nervovým vyčerpáním. West se nemohl neobdivovat zmužilosti svého soka, ale právě to ho ještě více utvrzovalo v rozhodnutí, že mu dokáže pravdivost svých úžasných doktrín. Využil zmatku v organizaci jak prací na fakultě, tak městských zdravotních předpisů, a jedné noci se mu podařilo propašovat do univerzitní pitevny tělo člověka, který nedávno zesnul, a v mé přítomnosti mu vstříkl injekci nové modifikace roztoku. Umrlec skutečně otevřel oči, leč pouze zíral do stropu s výrazem hrůzy, při němž by se duše ustrnula, a pak upadl do netečnosti, z níž už ho nic nemohlo vyburcovat. West prohlásil, že nebyl dostatečně čerstvý – horký letní vzduch mrtvolám nesvědčí. Tenkrát nás málem chytili, než jsme tu věc zpopelnili, a West pochyboval, má-li opakování takového odvážného zneužití fakultní laboratoře vůbec cenu.

Epidemie vyvrcholila v srpnu. West i já jsme byli skoro mrtvi, a pak čtrnáctého zemřel dr. Halsey. Všichni studenti se zúčastnili kvapného pohřbu, který se konal patnáctého, a zakoupili působivý věnec, jejž však naprosto zastiňovaly projevy úcty zaslané bohatými arkhamskými občany a samou městskou radou. Pohřeb se stal téměř veřejnou událostí, protože děkan se opravdu aktivně věnoval dobročinné práci. Když byl dr. Halsey uložen do hrobu, zachvátila nás všechny jakási sklíčenost, a tak jsme strávili odpoledne u baru v Commercial House, kde nás ostatní West, přestože značně otřesen smrtí svého hlavního protivníka, zmrazil odkazy ke svým notoricky známým teoriím. Jak večer pokročil, většina studentů odešla domů nebo za jinými povinnostmi, ale West mne přemluvil, abych mu byl nápomocen „prohýřit noc“. Westova bytná nás zahlédla, jak jsme asi ve dvě hodiny ráno dorazili do Westova pokoje se třetím mužem mezi námi, a pravila svému manželovi, že jsme všichni najisto popíjeli a nějakou tu skleničku přebrali.

Jak se zdá, měla tato zapšklá matróna pravdu, protože kolem třetí hodiny ranní celý dům probudily výkřiky vycházející z Westova pokoje, kde když vyrazili dveře, našli na zkrvaveném koberci nás dva v bezvědomí, ztlučené, poškrábané a zbité a okolo nás střepiny z Westových láhví a roztříštěné zbytky nástrojů. Toliko otevřené okno napovídalo, co se stalo s naším útočníkem, a mnohým vrtalo hlavou, jak se jemu samotnému nyní daří po tom strašlivém skoku z prvního poschodí na trávník. V pokoji zůstal nějaký podivný oděv, ale když West opět přišel k vědomí, prohlásil, že nepatří tomu cizinci, ale že to jsou vzorky, které shromáždil pro bakteriologickou analýzu k výzkumu přenosu infekčních chorob. Přikázal jim, aby je co nejdříve spálili v prostorném krbu. Policii jsme oba vysvětlili, že totožnost našeho nočního průvodce neznáme. Byl to, řekl West nervózně, sympatický neznámý člověk, kterého jsme potkali v baru v centru města, ale už si nevybavuje kde. Všichni jsme měli trochu náladu, a West ani já jsme si nepřáli, aby byl náš svárlivý společník pronásledován.

Ještě téže noci propukl druhý arkhamský děs – děs, který pro mne zastínil i epidemii. Hřbitov Christ Church se stal dějištěm hrůzné vraždy: místní hlídač byl rozsápán tak, že následkům zranění podlehl. Čin byl proveden způsobem nejen příliš ohavným, aby mohl být popsán, ale i vyvolávajícím pochybnosti, zdali jej vykonal vůbec člověk. Oběť byla viděna naživu ještě značnou dobu po půlnoci – až jitro odhalilo nevyslovitelnou věc. Byl vyslýchán i ředitel cirkusu v sousedním městě Boltonu, ale místopřísežně prohlásil, že jim žádné zvíře z klece neuniklo. Ti, kdo našli mrtvolu, si povšimli stop krve, které vedly k márnici, kde na betonu hned vedle vrat zasychalo malé tratoliště krve. Slabší stopy vedly k lesu, ale brzy se vytratily.

A druhé noci ďáblové křepčili na střechách Arkhamu a nepřirozené šílenství kvílelo ve větru. Horečkou stíženým městem se plížila kletba, o níž jedni říkali, že je mocnější než nákaza, a o níž jiní šeptali, že je vtělením démonické duše samotné epidemie. Do osmi domů vstoupila bezejmenná věc, která ve svých stopách zanechávala rudou smrt – celkem sedmnáct zohavených a beztvarých zbytků mrtvol zůstalo za mlčící sadistickou nestvůrou, která se plížila po okolí. Několik osob ji zahlédlo v temnotě a prohlásilo, že je bílá a připomíná znetvořenou opici nebo antropomorfního běsa. Nenechávala za sebou zcela vše, co napadla, protože někdy byla vyhladovělá. Počet lidí, které zabila, dosáhl čtrnácti; tři těla objevili v domech postižených nákazou a nebyla už na živu.

Třetí noci ji zuřivé družiny pátračů, vedené policií, dopadly v domě v Crane Street poblíž kampusu Miskatonické univerzity. Pečlivě si zorganizovaly pátrání, byly neustále v kontaktu díky dobrovolným telefonním stanicím, a když někdo v oblasti kolem univerzity ohlásil, že zaslechl škrábání na okenicemi kryté okno, síť se rychle stáhla. Díky všeobecnému poplachu a předběžným opatřením si zákrok vyžádal pouze dvě další oběti, a dopadení se uskutečnilo bez větších zranění. Tu věc nakonec zastavila kulka, i když ne smrtelná; a nestvůra byla neprodleně převezena do místní nemocnice za všeobecného pozdvižení a odporu.

Neboť to byl člověk. Alespoň tolik bylo jasné, navzdory ošklivost vzbuzujícím očím, bezhlasému vzhledu opice a démonické sveřeposti. Ošetřili mu ránu a převezli ho do útulku pro choromyslné v Seftonu, kde tloukl hlavou do zdí vypolstrované cely celých šestnáct let – až do nedávné nehody, kdy unikl za okolností, o nichž se chtějí zmiňovat jen někteří. Co pátrače z Arkhamu naplnilo největším znechucením, byla věc, které si povšimli, když netvorovi omyli tvář – výsměšná, neuvěřitelná podoba se vzdělaným a obětavým mučedníkem, který byl pohřben před necelými třemi dny – nedávno zesnulým dr. Allanem Halseym, veřejným dobrodincem a děkanem lékařské fakulty Miskatonické univerzity.

Nyní zmizelého Herberta Westa i mne se zmocnilo zděšení a nesmírná hrůza. Chvěji se strachem i dnes večer, když na to pomyslím, ba chvěji se víc než toho jitra, když West přes obvazy zamumlal:

„K ďasu, nebyla ještě dost čerstvá!“

III. ŠEST VÝSTŘELŮ ZA SVITU MĚSÍCE

Je neobvyklé vypálit zčistajasna všech šest ran z revolveru, když jedna by s největší pravděpodobností dostačovala, leč mnoho věcí v životě Herberta Westa bylo neobvyklých. Nestává se například často, aby byl mladý lékař, který absolvoval fakultu, nucen zamlčovat příčiny, které vedou jeho výběr domu a ordinace, a přece to se týkalo právě Herberta Westa. Když jsme on i já získali tituly na lékařské fakultě Miskatonické univerzity a snažili se zmírnit naši nouzi tím, že se zavedeme jako praktičtí lékaři, dali jsme si velký pozor, abychom se nepodřekli, že jsme si vybrali náš dům proto, že stál zcela o samotě a co možná nejblíže místního hřbitova.

Taková nesdílnost bývá zřídka bez příčiny a platilo to i v našem případě, neboť naše požadavky vyplývaly ze životního díla, které je výslovně nepopulární. Navenek jsme působili pouze jako lékaři, ale pod tímto povrchem se skrývaly cíle a pohnutky daleko větší a mnohem hrůznější důležitosti – neboť jádrem existence Herberta Westa bylo hledání v temných a zapovězených říších neznáma, v nichž doufal, že odhalí tajemství života a navrátí chladnou hřbitovní hlínu věčnému životu. Takové hledání si vyžaduje neobvyklé materiály, mezi nimi čerstvé lidské mrtvoly; a abyste měli neustálý přístup k těmto věcem, které jsou pro výzkum nepostradatelné, musíte žít nenápadně a poblíž místa, kde se pohřbívá bez obřadu.

West a já jsme se seznámili na univerzitě, a já byl jediný, kdo kdy sympatizoval s jeho odpudivými pokusy. Postupem času jsem se stal jeho nerozlučným asistentem a teď, když jsme dostudovali, museli jsme držet při sobě. Nebylo snadné nalézt dobré místo pro dvojici lékařů, ale nakonec nám vliv univerzity zajistil lékařskou praxi v Boltonu – továrním městě v blízkosti Arkhamu, sídla univerzity. Boltonské prádelny jsou největší v Miskatonickém údolí a jejich zaměstnanci hovořící rozličnými jazyky nebyli u tamějších lékařů nikdy oblíbenými pacienty. Vybírali jsme si dům co nejobezřetněji, až jsme si posléze pronajali poněkud zchátralý domek na konci Pond Street, pět čísel k nejbližšímu sousedovi. Od místního hřbitova nás odděloval pouze pás louky, kterou přetínal úzký pruh velmi hustého hvozdu táhnoucího se k severu. Vzdálenost byla větší, než jsme si přáli, ale žádný bližší dům jsme nemohli získat, aniž bychom museli chodit na druhou stranu hřbitova, zcela mimo čtvrť továren. Avšak to nás rozhodně nezarmucovalo, jelikož mezi námi a naším tajemným zdrojem dodávek nebydleli žádní lidé. Cesta pěšky byla krapet dlouhá, zato jsme mohli vláčet naše tiché vzorky nerušené.

Naše lékařská klientela byla překvapivě rozsáhlá od samého začátku – dost rozsáhlá, aby potěšila většinu mladých lékařů, ale zároveň i dost rozsáhlá, aby se projevila jako nuda a břemeno pro badatele, jejichž skutečné zájmy směřovaly zcela jinam. Dělníci z prádelny se vyznačovali trochu prudšími letorami, a kromě mnoha jiných přirozených potřeb, jejich časté potyčky a rvačky, kdy se pobodali, nám přidělávaly spoustu práce. Ale co doopravdy pohlcovalo naši mysl, byla tajná laboratoř, již jsme si zřídili ve sklepě – laboratoř s dlouhým stolem pod elektrickými světly, kde jsme v hodinách před rozedněním často vstřikovali injekce různých Westových roztoků do žil těl, která jsme přivlekli z místního hřbitova. West experimentoval šíleně, jen aby objevil něco, co by opět nastartovalo lidské životní procesy, poté co byly zastaveny tím, čemu říkáme smrt, ale střetával se s nejstrašnějšími překážkami. Roztok musel mít odlišné složení pro různé typy – co mohlo prospět morčatům, nemohlo prospět lidem, a odlišné exempláře si vyžadovaly rozsáhlé modifikace.

Mrtvoly musely být nadobyčej čerstvé, neboť sebenepatrnější rozklad mozkové tkáně by dokonalé oživení naprosto znemožnil. Avšak právě jejich obstarání v dostatečně čerstvém stavu bylo největším problémem – West kdysi získal děsivé zkušenosti během tajných fakultních výzkumů s mrtvolami pochybného původu. Mnohem hroznější než nezdary bývaly totiž výsledky částečné či nedokonalé reanimace, na něž jsme si oba vybavovali děsivé vzpomínky. Od naší první ďábelské seance v opuštěném farmářském stavení na Luční hoře v Arkhamu jsme cítili, že nad námi visí hrozba; a West, v mnoha ohledech chladnokrevný, světlovlasý, modrooký vědecký automat, se častokrát přiznával k hrůznému pocitu, z něhož mu běhal mráz po zádech, že ho někdo pokradmu sleduje. Trpěl nejasným pocitem, že je pronásledován – tento psychologický blud způsobený otřesenými nervy byl ještě zvyšován nepopiratelně znepokojujícím faktem, že přinejmenším jeden z našich reanimovaných exemplářů byl stále naživu – ona děsivá masožravá věc ve vypolštářované cele v Seftonu. Potom existoval ještě jeden – náš první – o jehož skutečném osudu jsme se nikdy nedozvěděli.

S exempláři v Boltonu nám štěstí přálo – mnohem víc než v Arkhamu. Nebyli jsme na místě ještě ani týden, když jsme vykopali jednu oběť úrazu hned v noci po pohřbu, a podařilo se nám, než roztok přestal působit, že otevřela oči s úžasně rozumným výrazem. Oběť přišla o paži – kdyby to bylo bývalo kompletní tělo, snad bychom mohli uspět lépe. V době do příštího ledna jsme si opatřili tři další, jeden naprostý nezdar, jeden případ pozoruhodného svalového pohybu a jednu dosti otřesnou věc – sama od sebe vstala a zachroptěla. Potom nastalo období, kdy se od nás štěstí odvrátilo; pohřbů ubývalo a u těch, ke kterým přece jen opravdu došlo, se jednalo o exempláře buďto příliš stížené nějakou chorobou, nebo pro nás příliš zmrzačené. Sledovali jsme všechna úmrtí a jejich okolnosti se systematickou soustavností.

Nicméně jedné březnové noci jsme neočekávaně získali jeden exemplář, který nepocházel z místního pohřebiště. V Boltonu převládající duch puritánství postavil mimo zákon boxerský sport – s obvyklým výsledkem. Tajné a špatně řízené zápasy mezi dělníky z prádelny byly na denním pořádku, a tu a tam byl importován i profesionální talent nevalné kvality. Oné pozdní zimní noci se konal takový zápas; evidentně s katastrofálními následky, protože za námi přišli dva ustrašení Poláci a nesouvisle nás šeptem prosili, abychom se dostavili k velice tajnému a beznadějnému případu. Šli jsme za nimi do polorozpadlé stodoly, kde zbytky davu vyděšených cizinců zíraly na mlčící černé tělo na podlaze.

Zápas proběhl mezi Kidem O’Brienem – nemotorným a nyní roztřeseným mladíkem s tím nejneirštějštím hákovitým nosem – a Buckem Robinsonem, „harlemským negrem“. Černoch byl knokautován a okamžité vyšetření ukázalo, že v tomto stavu zůstane navždy. Byl to odporný člověk připomínající gorilu, s abnormálně dlouhýma rukama, které, nemohl jsem si pomoci, abych nenazval předníma nohama, a s obličejem přivolávajícím myšlenky na nevýslovné tajnosti Konga a údery tamtamů pod ponurým měsícem. Tělo určitě zaživa vypadalo ještě strašněji – ale svět snese mnoho ošklivosti. Všechny v politováníhodném hloučku svíral strach, protože nevěděli, co by po nich policie požadovala, kdyby se celá záležitost neututlala; a byli vděční, když jim West, navzdory mému bezděčnému rozechvění, nabídl, že tu věc v klidu odstraní – pro účel, který jsem znal až příliš dobře.

Na krajinu beze sněhu se snášelo jasné světlo měsíce, když jsme tělo oblékli a odvedli mezi sebou opuštěnými ulicemi a loukami k nám domů, jako jsme kdysi odváděli podobné tělo jedné hrůzné noci v Arkhamu. Přiblížili jsme se k domu od pole zezadu, prošli jsme s exemplářem zadním vchodem, sestoupili s ním po schodech do sklepa a připravovali ho pro obvyklý pokus. Náš strach z policie byl absurdně velký, přestože jsme si načasovali výlet tak, abychom se vyhnuli ojedinělému policistovi na obchůzce v té čtvrti.

Výsledek byl pohříchu pravým opakem našeho očekávání. Naše hrůzně vypadající kořist na žádný roztok, který jsme jí vstříkli do černé paže, vůbec nereagovala. Roztoky jsme totiž připravovali pouze ze zkušeností s bělošskými exempláři. Proto jak se hodina nebezpečně nachýlila k rozbřesku, naložili jsme s ní tak, jak jsme skoncovali i s ostatními – odtáhli jsme tu věc přes louky k lesíku u místního pohřebiště a pochovali ji tam do toho nejlepšího improvizovaného hrobu, jaký jen zmrzlá hlína dovolila. Hrob nebyl moc hluboký, leč naveskrz stejně dobrý jako hrob našeho předcházejícího exempláře – toho, který se sám od sebe posadil a z hrdla se mu vydral ryk. Ve světle našich přitlumených svítilen jsme jej důkladně zakryli listím a suchými šlahouny, naprosto jisti, že jej policie v lese tak tmavém a hustém nikdy nenajde.

Druhého dne ve mně vzrůstaly obavy z policie, protože jeden pacient přinesl zvěsti o jakémsi podezřelém zápasu a úmrtí. West měl ještě o jeden zdroj starostí navíc, protože odpoledne byl povolán k případu, který skončil velice hrozivě. Nějaká Italka dostala hysterický záchvat kvůli svému pohřešovanému dítěti, asi pětiletému chlapci, který hned brzy ráno někam odběhl a na oběd se neukázal – a projevovala vysoce znepokojující příznaky, vzhledem ke stále slabému srdci. Byla to velmi pošetilá hysterie, jelikož chlapec už dříve často z domu utíkal; ale italští venkované jsou nesmírně pověrčiví, a zdálo se, že tuto ženu znepokojovala jak zlá znamení, tak samotná fakta. Kolem sedmé hodiny večer zemřela a její žalem šílený manžel vyvolal strašlivou scénu, vrhl se na Westa, snažil se ho zabít, a rozlíceně mu vyčítal, že jí nezachránil život. Přátelé ho zadrželi, když vytasil stilet, ale West odcházel uprostřed jeho nelidských výkřiků, nadávek a kleteb přísahajících pomstu. Jako by ten chlapík v návalu utrpení zapomněl na své dítě, které jak noc pokročila, stále pohřešovali. Něco se povídalo, že prohledají lesy, ale většina přátel rodiny měla dost starostí se zemřelou ženou a vřískajícím mužem. Celkový nervový nápor na Westa musel být strašný. Pomyšlení na policii a onoho bláznivého Itala ho muselo notně tížit.

Odebrali jsme se na lože asi k jedenácté, ale nespal jsem klidně. Bolton měl na tak malé město překvapivě dobrou policii, a já jsem si nemohl pomoci, hlavou mi táhly obavy z nepříjemností, které by následovaly, kdyby tu záležitost ze včerejší noci někdy vypátrala. To by mohlo znamenat konec veškeré naší místní práce – a možná i vězení pro Westa i pro mne. Ty drby o zápasu, které se šířily městem, se mi nelíbily. Když hodiny odbily třetí, měsíc mi zasvítil do očí, ale obrátil jsem se na druhý bok, protože se mi nechtělo vstávat a stahovat roletu. Potom se ozvalo to vytrvalé bušení na dveře k zadnímu vchodu.

Ležel jsem, ani jsem se nehnul, a byl jsem ještě trochu omámený spánkem, leč netrvalo dlouho, když jsem zaslechl, jak West klepe na moje dveře. Měl na sobě župan a trepky a v rukou držel revolver a elektrickou svítilnu. Podle revolveru jsem poznal, že spíše pomýšlel na šíleného Itala než na policii.

„Měli bychom raději jít oba,“ šeptal. „Stejně by nemělo cenu, kdybychom neotevřeli, a třeba to je nějaký pacient – bude to asi jeden z těch bláznů, co to zkoušejí u zadních dveří.“

Načež jsme oba po špičkách sestoupili po schodech, se strachem dílem ospravedlnitelným a dílem přicházejícím jenž duše tajemných hodin mezi půlnocí a svítáním. Bušení neustávalo a poněkud sílilo. Když jsme došli ke dveřím, opatrně jsem odsunul zástrčku a prudce je rozrazil. A sotva paprsky měsíce odhalily siluetu postavy, která se před námi tyčila, West provedl nezvyklou věc. Vzdor zjevnému nebezpečí, že přiláká pozornost policie a snese na naše hlavy obávané policejní vyšetřování – jež bylo nakonec milosrdně odvráceno díky poměrné odloučenosti našeho domku – můj přítel znenadání, vzrušeně a zbytečně vyprázdnil všech šest komor svého revolveru do nočního návštěvníka.

Neboť onen návštěvník nebyl ani Ital, ani policista.

Proti přízračnému měsíci se úděsně rýsovalo gigantické, znetvořené tělo, jaké byste si nebyli schopni představit snad ani v nočních můrách – inkoustově černé zjevení se skelným zrakem, téměř na všech čtyřech, pokryté kusy hlíny a trouchnivějícího dřeva, listím a šlahouny, pomazané sraženou krví, a držící v lesknoucích se zubech sněhobílý, hrozný, oválný předmět, který končil drobnou ručičkou.

IV. VÝKŘIK MRTVÉHO

Výkřik mrtvého muže ve mně vyvolal následný akutní strach z dr. Herberta Westa, který znepokojoval pozdější léta našeho společného života. Je přirozené, že taková věc, jako je výkřik mrtvého člověka, vyvolá hrůzu, protože to nesporně není ani příjemná, ani obvyklá událost; ale já jsem již podobným zážitkům uvykl, tudíž jsem při této příležitosti zakoušel muka jen kvůli těm zvláštním okolnostem. A jak jsem už naznačil, nebyl to vlastně ten mrtvý muž, koho jsem se začal obávat.

Herbert West, jehož společníkem a asistentem jsem byl, se vyznačoval vědeckými zájmy, které zdaleka přesahovaly obvyklou erudici vesnického lékaře. Z tohoto důvodu si také, když si založil lékařskou praxi v Boltonu, vybral osamělý dům u chudinského hřbitova. Krátce a brutálně řečeno, Westovým jediným zájmem, který ho naprosto pohlcoval, bylo tajné studium projevů života a jeho zástavy, jež vedlo k reanimaci mrtvých injekcemi excitačního roztoku. Pro tyto strašlivé experimenty bylo nutné mít neustálý přísun co nejčerstvějších lidských mrtvol; velice čerstvých, protože i sebemenší rozklad nenapravitelně poškozoval strukturu mozku, a lidských, protože jsme zjistili, že roztok musí mít odlišné složení pro různé typy organismů. Bylý usmrceny desítky králíků a morčat a na nich provedeny oživovací pokusy, ale všechny vedly do slepé uličky. West nezažil nikdy plný úspěch, protože se mu nikdy nepodařilo získat mrtvolu, která by byla dostatečně čerstvá. Chtěl těla, z nichž vitalita vyprchala před několika okamžiky; těla, v nichž všechny buňky zůstaly netknuty a jež byla způsobilá k opětnému přijetí impulsu směřujícímu k tomu modu pohybu, jenž se zove život. Existovala naděje, že by tento druhý a umělý život mohl být opakováním injekcí změněn na život věčný, ale již dříve jsme zjistili, že obyčejný přirozený život na takové působení nereaguje. Aby se ustanovil umělý vzruch, musí přirozený život vyhasnout – vzorky musí být velmi čerstvé, ale dočista mrtvé.

Toto hrůzyplné bádání začalo, ještě když jsme s Western studovali na lékařské fakultě Miskatonické univerzity v Arkhamu a živě si poprvé uvědomili onu naveskrz mechanickou podstatu života. To bylo před sedmi lety, jenže nyní West vypadal sotva o den starší – drobný, světlovlasý, hladce oholený, tichého hlasu a obrýlený, pouze s nahodilým zábleskem v chladném modrém oku, napovídajícím o zarytém a vzrůstajícím fanatismu v jeho charakteru pod náporem hrozných výzkumů. Výsledky nedokonalé reanimace, kdy hroudy hřbitovní prsti bývaly různými modifikacemi oživujícího roztoku uváděny do morbidního, nepřirozeného a bezduchého pohybu, nám často přinášely zážitky nanejvýš odporné.

Jedna věc ze sebe vydala nervy drásající výkřik, druhá se divoce postavila, ztloukla nás oba do bezvědomí a řádila otřesným způsobem jako pominutá, dokud ji neumístili za mříže útulku pro choromyslné; a ještě další, šeredná africká obluda, se vydrápala z mělkého hrobu a spáchala děsivý skutek – West ten objekt musel tenkrát zastřelit. Nemohli jsme získat těla dostatečně čerstvá, aby po oživení projevovala alespoň nějaké stopy rozumu, a tak jsme chtě nechtě vytvořili bezejmenné hrůzy. Znepokojovalo nás pomyšlení, že jedno, případně dvě z našich monster dosud žijí. Tato myšlenka nás pronásledovala jako stín, až nakonec West za strašlivých okolností zmizel. Ale v době, kdy v naší sklepní laboratoři v odloučeném boltonském domku zněl křik, jsme strach podřizovali touze po naprosto čerstvých exemplářích. West byl mnohem chtivější než já, až jsem měl někdy pocit, že se na každého velice zdravého živého člověka dívá se skrývanou dychtivou žádostivostí.

Teprve v červenci roku 1910 se smůla, co se týče exemplářů, začala od nás odvracet. Odjel jsem na dlouhou návštěvu k rodičům do Illinois a po návratu jsem našel Westa v nezvykle povznesené náladě. Jak mi rozčileně sdělil, s největší pravděpodobností se mu podařilo vyřešit problém čerstvosti pomocí přístupu ze zcela nového úhlu – a to umělou konzervací. Věděl jsem, že pracuje na nějaké nové a vysoce neobvyklé balzamovací sloučenině, a proto mne nepřekvapilo, že vše dobře dopadlo; když mi ale vysvětlil podrobnosti, byl jsem poněkud na rozpacích, v čem nám vlastně může taková sloučenina být nápomocna, neboť nežádoucí rozklad exemplářů byl většinou zaviněn zpožděním, k němuž došlo dříve, než jsme šije zajistili. Jak jsem nyní pochopil, tuto skutečnost si West hluboce uvědomoval; vytvořil svou balzamovací sloučeninu spíše pro budoucí než pro bezprostřední použití a spoléhal na osud, že nám poskytne opět nějakou velice čerstvou a nepohřbenou mrtvolu jako před léty, když jsme si opatřili toho černocha zabitého v boltonském rohovnickém zápase. A osud se nad námi slitoval, neboť nyní tu v tajné sklepní laboratoři ležela mrtvola, jejíž rozklad nemohl v žádném případě doposud nastat. Co se stane po reanimaci a zdali vůbec smíme doufat v obnovení ducha a rozumu, se West neodvažoval říci předem. Dnešní pokus se měl stát mezníkem v našich studiích, a proto nové tělo uchovával do doby, než se vrátím, abychom oba mohli společně zhlédnout onen výjev obvyklým způsobem.

West mi řekl, jak exemplář získal. Byl to statný muž; vybraně oblečený neznámý člověk, který před chvílí vystoupil z vlaku, aby projednal nějaký obchod s boltonskými prádelnami. Procházka městem trvala dlouho a v době, když se cestující zastavil u našeho domku, aby se otázal na cestu k továrně, jeho srdce začalo jevit příznaky velkého přetížení. Odmítl povzbuzující lék a zčistajasna, pouze o okamžik později, padl mrtev k zemi. Tuto mrtvolu, jak se dalo očekávat, považoval West za dar seslaný z nebes. Ve stručném rozhovoru cizinec naznačil, že ho v Boltonu nikdo nezná, a prohledání jeho kapes posléze odhalilo, že se jedná o jistého Roberta Leavitta ze St. Louis, zřejmě bez jakýchkoliv příbuzných, kteří by po něm v případě jeho zmizení pátrali. Kdyby tento muž nemohl být znovu přiveden k životu, nikdo by se o nezdařeném pokusu nedozvěděl. Naše materiály jsme pochovávali v pruhu hustého lesa mezi domem a místním pohřebištěm. Ovšem na druhé straně, kdyby oživen být mohl, kynula by nám proslulost a nehynoucí sláva. Proto West bez meškání vstříkl mrtvole do zápěstí injekci sloučeniny, která měla udržet tělo v čerstvém a použitelném stavu až do mého příjezdu. Nezdálo se, že by Westa otázka onoho pravděpodobně slabého srdce, která dle mého názora ohrožovala úspěch experimentu, zvlášť zatěžovala. Doufal, že konečně získá to, co nikdy předtím nezískal – opětně zažehnutou jiskru rozumu, a snad i normálního živého tvora.

Proto jsme v noci 18. července 1910 stáli, Herbert West a já, ve sklepní laboratoři a hleděli na bílou, tichou postavu pod oslepujícím světlem obloukové lampy. Balzamovací sloučenina účinkovala povážlivě dobře, a tak když jsem fascinován zíral na svalnaté tělo, které dva týdny leželo, aniž ztuhlo, jsem byl nucen požádat Westa o ujištění, že ta věc je opravdu mrtvá. Toto ujištění mi poskytl velmi ochotně; a připomenul mi, že oživující roztok nebyl nikdy používán bez podrobných testů, je-li exemplář živ; neboť kdyby byla přítomna sebemenší část původního života, roztok by se minul účinkem. Sotva se West jal provádět předběžné kroky, dolehla na mne nezměrná komplikovanost tohoto nového experimentu; složitost tak obrovská, že West nemohl důvěřovat žádné ruce, která by byla méně citlivá než jeho vlastní. Načež mi zakázal dotýkat se těla; vzápětí pak vstříkl injekci nějaké drogy do zápěstí, vedle místa, kam zapíchl jehlu, když podával injekci balzamovací sloučeniny. Toto, řekl, by mělo neutralizovat tu první sloučeninu a zapůsobit na systém, aby se normálně uvolnil. Oživující roztok pak bude volně reagovat, až ho vstříknu. Za malou chvíli, kdy se zdálo, že se v mrtvých údech děje jakási změna a počínají se mírně chvět, West prudce přitiskl na křečovitě se škubající obličej předmět zvící podušky a neodložil jej, dokud se neujistil, že umrlec je v klidu a připraven pro náš pokus o reanimaci. Tento pobledlý fanatik poté vykonal několik posledních zběžných testů, zda došlo k vymizení absolutně všech známek života, spokojeně poodstoupil, a nakonec injikoval do levé paže přesně odměřené množství životodárného elixíru, který připravil během odpoledne s větší pečlivostí, než bývalo naším zvykem za studia na univerzitě, kdy nám vše připadalo nové a kdy jsme mnohdy tápali. Nedokáži vyjádřit to zběsilé, bezdeché napětí, když jsme čekali na výsledky pokusu s tímto prvním opravdu čerstvým exemplářem – prvním, od nějž jsme mohli právem očekávat, že otevře rty a racionálně se rozhovoří, snad aby nám sdělil, co spatřil za onou bezednou propastí.

West byl materialista a v žádnou duši nevěřil; veškeré projevy vědomí přičítal tělesným procesům; pročež také netoužil odhalit hrůzná tajemství zátočin a jeskyň za hranicí smrti. Ne že bych s ním teoreticky nesouhlasil, ale přesto jsem si zachovával mlhavé instinktivní pozůstatky primitivní víry mých předků; proto jsem nemohl nepozorovat mrtvolu s jistým pocitem tísně a děsivého očekávání. A kromě toho – nikdy mi nevymizí z paměti ten hrůzný, nelidský ryk, který jsme zaslechli oné noci po našem prvním pokusu v opuštěném farmářském stavení v Arkhamu.

Uplynula velmi krátká doba, když jsem spatřil, že tento pokus neměl být naprostým nezdarem. Do tváří až doposud bílých jako křída se vléval nádech barvy a šířil se pod nezvykle hojným strništěm pískově zbarvených vousů. West, který na levém zápěstí sledoval puls, náhle významně přikývl; a téměř ve stejném okamžiku se zrcátko, nakloněné nad ústy umrlce, zamžilo. Pak následovalo několik křečovitých svalových záškubů, a potom slyšitelné dýchání a zřetelný pohyb hrudníku. Pohlédl jsem na sevřená oční víčka a myslím, že jsem zachytil jakési zachvění. Poté se víčka rozevřela, odhalila oči, které byly šedé, klidné a živé, ale stále bez inteligence, a dokonce bez zájmu.

V záblesku fantastického rozmaru jsem do uší, které pozvolna růžověly, zašeptal otázky; otázky o jiných světech, o nichž by paměť mohla vydat svědectví. Následující hrůza mi je vyhnala z hlavy, ale myslím, že poslední, již jsem opakoval, zněla: „Kde jste byl?“ Doposud nevím, zdali jsem dostal odpověď nebo ne, protože z těch hezky tvarovaných úst nevyšel žádný zvuk; ale najisto vím, že v tom okamžiku jsem si určitě myslel, že se ty tenké rty bezhlase pohnuly a vytvářely slabiky, které bych vokalizoval jako „jenom teď“, kdyby ta slova měla nějaký smysl nebo důležitost. V tom okamžiku, jak jsem řekl, mne naplňovala hrdost z přesvědčení, že prvního velkého cíle bylo dosaženo; a že reanimovaná mrtvola poprvé vyslovila zřetelná slova, vybuzená skutečným rozumem. V dalším okamžiku nebylo o triumfu pochyb; roztoku se bezpochyby skutečně podařilo, alespoň dočasně, vykonat své poslání a v mrtvém člověku obnovit racionální a řečí obdařený život. Ale v tom triumfu se mi vyjevila největší ze všech hrůz – ne hrůza z té věci, která promluvila, ale z činu, jehož jsem byl svědkem, a z muže, s nímž byly spojeny mé profesionální osudy.

Protože toto velmi čerstvé tělo, když se nakonec prosvíjelo do plného a děsivého vědomí s očima vytřeštěnýma vzpomínkou na poslední událost na zemi, divoce rozpřáhlo ruce v boji na život a na smrt se vzduchem; a náhle se zhroutilo do druhé a konečné smrti, z níž nemohlo být návratu, a zaryčelo slova, která mi budou navěky znít v rozbolavělé hlavě:

„Pomoc! Nepřibližuj se ke mně, ty proklatý zlatovlasý ďáble – a nedotýkej se mě tou zatracenou jehlou!“

V. HRŮZA ZE STÍNŮ

Již mnoho mužů vyprávělo o ohavnostech, o nichž se tisk nezmiňoval, které se přihodily na bojištích Velké války. Z některých těchto věcí jsem omdléval, jiné mne rozezmítávaly do zničujících křečí nauzey, zatímco ještě další mne rozechvívaly a nutily k tomu, abych se po setmění ohlížel. A vzdor těm nejstrašnějším z nich věřím, že mohu vyprávět o věci ze všech nejodpornější – o šokující, nepřirozené a neuvěřitelné hrůze ze stínů.

V roce 1915 jsem byl lékařem s hodností nadporučíka u Kanadského pluku ve Flandrech, jedním z mnoha Američanů, kteří předešli dokonce svou vládu a vrhli se do gigantického boje. Nevstoupil jsem do armády z vlastní iniciativy, ale byl to spíše přirozený důsledek vstupu do armády muže, u něhož jsem působil jako nepostradatelný asistent – slovutného bostonského specialisty, vyhlášeného chirurga dr. Herberta Westa. Dr. West po příležitosti sloužit jako chirurg ve velké válce přímo bažil, a když se ona příležitost naskytla, odvlekl mne s sebou bezmála proti mé vůli. Existovaly důvody, proč bych byl býval rád, aby nás válka rozdělila; důvody, proč mne Westova lékařská praxe a jeho společnost čím dál tím víc iritovala; když ale odejel do Ottawy a pomocí vlivu jistého kolegy si zajistil lékařské místo a důstojnicky patent jako major, nemohl jsem vzdorovat tak neodbytnému a panovačnému přesvědčování člověka, který si umínil, že ho budu doprovázet jako obvykle ve funkci asistenta.

Když říkám, že dr. West po službě v boji bažil, tím rozhodně nechci naznačit, že by jevil přirozený sklon k válkám, nebo že by se strachoval o bezpečnost civilizace. Vždy ledově chladný intelektuální stroj: drobný, světlovlasý, s modrýma očima a obrýlený. Myslím, že se tajně poškleboval mému občasnému válečnému vytržení a odsudkům netečné neutrality. Nicméně tu existovalo něco, po čem lačnil na flanderských bojištích; a aby si to zajistil, musel přijmout vojenský zevnějšek. Co chtěl, nebyla věc, po které by toužilo mnoho lidí, ale něco ve spojitosti s podivuhodným odvětvím lékařské vědy, které se rozhodl zcela tajně provozovat a v němž už dosáhl překvapujících a čas od času i příšerných výsledků. Vlastně mu nešlo o nic více a o nic méně než o soustavný přísun čerstvě zabitých lidí v rozličných stadiích těžkého zranění.

Herbert West potřeboval čerstvé mrtvoly, protože jeho celoživotním cílem byla reanimace mrtvých. O této práci neměla exkluzivní klientela, která mu tak rychle po jeho příchodu do Bostonu zbudovala proslulost, ani potuchy; jenže až příliš dobře jsem ji znal já, který jsem býval jeho nejdůvěrnějším přítelem a jediným asistentem už od dávných dob na lékařské fakultě Miskatonické univerzity v Arkhamu. Právě tenkrát na univerzitě West započal se svými strašlivými pokusy, nejprve na drobných živočiších a potom na lidských tělech, která získával otřesným způsobem. Měl roztok, který injikoval mrtvolám do žil, a pokud byly dostatečně čerstvé, roztodivně reagovaly. Dalo mu nesmírnou práci, než objevil odpovídající složení, neboť zjistil, že každý typ organismu si vyžaduje určitý stimul, který musí být individuálnímu organismu speciálně přizpůsoben. Hrůza ho obcházela, když si vzpomněl na své částečné nezdary; na bezejmenné tvory pocházející z nedokonalých roztoků nebo nedostatečně čerstvých umrlců. Jistý počet těchto nezdarů zůstal naživu – jeden byl v ústavu pro choromyslné, kdežto ostatní zmizely – a když uvažoval o myslitelných, ale ve skutečnosti nemožných eventualitách, často se pod slupkou obvyklé netečnosti třásl hrůzou.

West záhy vypozoroval, že prvotním předpokladem využitelnosti exempláře je absolutní čerstvost, a proto se uchýlil k úděsným a nepřirozeným prostředkům, totiž k vylupování hrobů. Na fakultě a během společné počáteční lékařské praxe v průmyslovém Boltonu lze můj vztah k Westovi charakterizovat do značné míry jako fascinovaný obdiv; leč jak vzrůstala smělost jeho metod, začal ve mně hlodat strach. Nelíbil se mi pohled, jakým se díval na zdravá lidská těla; a potom přišla ta akce ve sklepní laboratoři, která na mne dolehla jako noční můra a kdy mi došlo, že jistý exemplář byl živým tělem v době, kdy jej West získal. To bylo vůbec poprvé, kdy se mu v nějaké mrtvole podařilo obnovit projev racionálního myšlení; a úspěch, získaný za takovou strašnou cenu, ho učinil naprosto bezcitným.

O jeho metodách během následujích pěti let se neodvažuji hovořit. Byl jsem k němu přitahován toliko silou strachu a byl jsem svědkem výjevů, které by žádná lidská ústa nemohla opakovat. Postupně jsem dospěl k názoru, že sám Herbert West je mnohem děsivější než všechno, co kdy vykonal – to bylo tehdy, kdy mi začalo svítat, že jeho kdysi normální vědecká snaha o prodloužení života se nenápadně zvrhla v pouhou morbidní a ghúlskou zvědavost a v tajemný smysl pro mrtvolnou pitoresknost. Z jeho zájmu se nejprve stal ďábelský a perverzní návyk, jenž se posléze změnil v odpudivou a nelidsky krutou abnormalitu; očima hltal bez zachvění uměle stvořené nestvůry, z pohledu na které by se většina lidí skácela mrtva děsem a ošklivostí; pod bledou maskou rozumovosti se přeměnil v pohrdavého Baudelaira fyzikálního experimentu – v unylého Elagabala hrobek.

S nebezpečím se potýkal neústupně; zločiny páchal nevzrušeně. Vrcholu pravděpodobně dosáhl, když prokázal, že racionální život může být obnoven; a hledal nové světy, které by dobyl experimentováním s reanimací izolovaných částí těl. Měl divoké a originální představy o nezávislých životních vlastnostech organických buněk a o nervové tkáni odloučené od přirozených fyziologických systémů; a dosáhl jistých ohavných předběžných výsledků ve formě nesmrtelné, uměle vyživované tkáně získané z polovylíhnutých vajec jakéhosi nepopsatelného tropického plaza. Toužebně si přál vyřešit dva biologické problémy – za prvé, zdali je možná existence vědomí a racionálního působení bez mozku, a mohla-li by vycházet z míchy a různých nervových center; a za druhé, zdali je vedle hmotných buněk možná i existence éterických, nehmatatelných vztahů, které by spojovaly chirurgicky oddělené části toho, co dříve býval jednolitý živý organismus. Všechny tyto výzkumné práce si vyžadovaly soustavný přísun čerstvě usmrceného lidského masa – a z toho důvodu Herbert West vstoupil do Velké války.

Ta fantastická, nevýslovná věc se přihodila jedné půlnoci ke konci března roku 1915 v polní nemocnici za liniemi poblíž St. Eloi. Dokonce i nyní se sám sebe táži, nemohlo-li jít o něco jiného než o démonický, delirantní sen. West si zřídil soukromou laboratoř ve východní místnosti dočasně obývané, jako stodola vyhlížející budovy, kterou mu přidělili, když prohlásil, že se zabývá novými a radikálními metodami léčby až doposud beznadějných případů zmrzačení. Zde se uprostřed zakrvácených těl oháněl skalpelem jako řezník – nikdy jsem nemohl přivyknout frivolnosti, s níž při práci zacházel s některými věcmi. Čas od času opravdu konal pro vojáky skutečné zázraky chirurgie; leč jeho nejoblíbenější zábava byla poněkud méně veřejného a filantropického rázu, a vyžadovala si mnoho vysvětlení zvuků, které zněly prapodivně i uprostřed tohoto babylónu prokletých. Mezi těmito zvuky byly časté výstřely z revolveru – dozajista ne neobvyklé na bitevním poli, ale rozhodně neobvyklé v nemocnici. Oživené exempláře dr. Westa neměly mít dlouhou existenci a nebyly určeny pro širokou veřejnost. Kromě lidské tkáně West používal rovněž hodně tkáně z embryí plazů, tkáně, kterou už dříve vykultivoval s mimořádnými výsledky. Pro udržování života ve fragmentech těl bez orgánů, což nyní byla hlavní aktivita mého přítele, měla lepší vlastnosti než lidský materiál. Do temného kouta laboratoře, nad podivný plynový inkubátor, umístil velkou přikrytou káď plnou této plazí buněčné hmoty, která se tam ohavně množila a rostla za neustálého bublání.

V tu noc, o níž mluvím, jsme měli skvělý nový exemplář – muže fyzicky silného a vyznačujícího se takovými duševními schopnostmi, že citlivý nervový systém byl zaručen. Byla to poněkud ironická situace, protože právě tento muž byl oním důstojníkem, který kdysi Westovi pomohl k místu v armádě a který měl být nyní naším spolupracovníkem. A co víc, v minulosti tajně studoval teorii reanimace do jisté míry pod Western. Major sir Eric Moreland Clapham-Lee, nositel Řádu za význačné služby, byl nejlepší chirurg u naší divize, a byl spěšně odvelen do sektoru St. Eloi, když se zprávy o těžkých bojích donesly až do vrchního velitelství. Přilétal v aeroplánu pilotovaném statečným poručíkem Ronaldem Hillem, jenomže byl přímo nad místem určení sestřelen. Pád probíhal dramaticky a úděsně; Hill byl po pádu k nepoznání, leč velkého chirurga vyprostili ve stavu, kdy měl téměř odtrženou hlavu, avšak jinak bylo tělo zcela neporušeno. West se lačně vrhl na tu neživou věc, která kdysi bývala jeho přítelem a kolegou-vědcem; a já jsem se rozechvěl strachem, když oddělil hlavu od trupu a umístil ji do své pekelné kádě s kašovitou plazí tkání, aby ji konzervoval pro budoucí pokusy, a začal se zabývat bezhlavým trupem na operačním stole. Vstříkl injekce nové krve, na krku bez hlavy spojil některé žíly, tepny a nervy a uzavřel příšerný otvor kožními štěpy z neidentifikovaného exempláře, který nosíval uniformu důstojníka. Věděl jsem, o co mu šlo – zjistit, zdali toto vysoce organizované tělo mohlo bez hlavy projevovat některé známky duševního života, jímž se vyznačoval sir Eric Moreland Clapham-Lee. Kdysi student reanimace, tento tichý trup byl nyní příšerně povolán, aby se sám stal objektem experimentu.

Stále vidím Herberta Westa, jak pod zlověstným elektrickým světlem vstřikuje injekci svého oživujícího roztoku do paže bezhlavého těla. Tu scénu nedokáži popsat – omdlel bych, kdybych se o to pokusil, protože šílenství tu bloumalo místností naplněnou roztříděnými zbytky mrtvol, kde na kluzké podlaze stála krev s drobnějšími lidskými pozůstatky téměř po kotníky vysoko a kde odporné plazí zrůdnosti pučely, bublaly a připékaly se nad mžikajícím namodrale zeleným přeludem mdlého plamene ve vzdáleném rohu plném černých stínů.

Exemplár, jak se West opakovaně vyjádřil, měl skvělý nervový systém. Od takového systému se dalo očekávat mnoho; a jakmile se začaly objevovat náznaky křečovitých záškubů, spatřil jsem na Westově obličeji horečnatý zájem. Asi očekával, že uvidí důkaz svého sílícího názoru, že vědomí, rozum a osobnost může existovat nezávisle na mozku – že člověka nespojuje žádný centrální sjednocující duch, ale že je pouze strojem z nervové tkáně, každá část více či méně sama o sobě kompletní. Jednou jedinou triumfální demonstrací hodlal West zařadit tajemství života do kategorie mýtu. Tělo sebou nyní trhalo mnohem rázněji a před našimi chtivými zraky počalo děsivě oddechovat. Ruce se nepokojně hýbaly, nohy se pozvedaly a různé svaly se stahovaly v odpuzující křeči. Potom to bezhlavé tělo rozpřáhlo ruce v gestu nepochybného zoufalství – inteligentní zoufalství zřejmě dostačovalo k prokázání všech Westových teorií. Nervy si dozajista vybavovaly poslední činy onoho muže, když ještě žil; zápas, aby se osvobodil z padajícího aeroplánu.

To, co následovalo, nebudu jakživ vědět bezpečně a s určitostí. Mohla to být všechno pouze halucinace z šoku, způsobeného v tom okamžiku nenadálým a úplným zničením celé budovy v kataklyzmatu německé dělostřelecké palby – kdo by to mohl popřít, když West a já jsme byli prokazatelně jedinými lidmi, kteří palbu přežili? West si to alespoň před svým nedávným zmizením stále myslel, ale stávalo se, že si to myslet nedokázal; protože bylo divné, že bychom tenkrát měli oba tutéž halucinaci. Sama hrůzná událost byla velice prostá, pozoruhodná jenom tím, jaké důsledky z ní vyplynuly.

Tělo na stole se zvedlo a slepě a hrozivě kolem sebe zašmátralo, a my jsme zaslechli nějaký zvuk. Ten zvuk bych ani nenazval hlasem, protože byl až příliš odporný. Avšak jeho zabarvení na něm nebylo nejhroznější. Ani jeho poselství – prostě zaječel: „Vyskoč, Ronalde, proboha, vyskoč!“ Hrozné bylo místo, odkud vyšel.

Protože vyšel z obrovské zakryté kádě v ghúlském koutě, kde se plazily a hemžily černé stíny.

VI. LEGIE ZE ZÁHROBÍ

Když dr. Herbert West před rokem zmizel, bostonská policie mne zevrubně vyslýchala. Podezírali mne, že jim něco zatajuji, a snad mne podezřívali i z vážnějších věcí; ale já jsem jim nemohl povědět pravdu, protože by jí neuvěřili. Věděli ovšem, že West míval spojitost s činnostmi, jimž obyčejní lidé nebyli s to uvěřit; neboť jeho ohavné pokusy s reanimací mrtvol byly už dlouho natolik rozsáhlé, že znemožňovaly naprosté utajení; ale závěrečná katastrofa, jež mnou duševně otřásla, obsahovala prvky démonické fantazie, které i mne nutí k pochybnostem o realitě toho, co jsem viděl.

Býval jsem Westovým nejbližším přítelem a jediným důvěryhodným asistentem. Potkali jsme se před mnoha lety na lékařské fakultě, a já jsem se od samého počátku podílel na jeho příšerných výzkumech. Postupně se snažil zdokonalovat roztok, který po vstříknutí ve formě injekcí do žil právě zesnulé osoby mohl obnovit život; taková práce si vyžadovala hojnost čerstvých mrtvol, a proto s sebou přinášela ty nejzvrácenější činy. Leč ještě otřesnější bývaly výsledky některých pokusů – úděsné kusy masa, které už bylo mrtvé, jež ale West probudil k slepému, tupému a hnusnému živoření. To bývaly obvyklé výsledky, neboť k oživení myšlení West potřeboval vzorky absolutně čerstvé, v nichž rozklad tkání dosud neovlivnil choulostivé mozkové buňky.

Potřeba velmi čerstvých mrtvol znamenala Westovu morální zkázu. Mrtvoly se získávaly nesnadno, a jednoho strašného dne si West zajistil exemplář ještě v době, kdy byl vzorek naživu a pln síly. Zápas, jehla a silný alkaloid přeměnil exemplář na velice čerstvou mrtvolu. Pokus se sice na krátký a památný okamžik zdařil, ale West se vynořil s duší necitelnou a sežehlou a s bezcitným zrakem, kterým občas pohlížel s jakýmsi odporným a kalkulujícím oceněním na osoby s mimořádně citlivým mozkem a mimořádně silnou fyzickou konstitucí. K posledku jsem začal mít z Westa horečný strach také já sám, protože si mne občas prohlížel rovněž takovým způsobem. Lidé si pravděpodobně nevšimli jeho pohledů; ale neušel jim můj strach; a po Westově zmizení jej využili jako východiska pro některá absurdní podezření.

Ve skutečnosti měl West větší strach než já; protože jeho odporné bádání mu přinášelo život plný nejistoty a děsu z každého stínu. Dílem se bál policie; ale někdy byla jeho nervozita hlubší a mlhavější a týkala se jistých nepopsatelných věcí, do nichž vstříkl injekci morbidního života a které nespatřil, jak z nich onen život uniká. Obvykle ukončoval své experimenty revolverem, ale několikrát nebyl dost rychlý. Jednalo se o první exemplář, na jehož vyloupeném hrobě byly později zřetelné stopy po rytí pařáty. Také o tělo arkhamského profesora, které páchalo kanibalské hody, dříve než bylo dopadeno a uvrženo, aniž mohlo být identifikováno, do cely v seftonském blázinci, kde bušilo do zdí po celých šestnáct let. Většina ostatních přeživších výsledků byly věci, o nichž se už tak lehce nehovoří – neboť v pozdějších letech se Westův vědecký zápal zvrhl v nezdravou a fantastickou náruživost, kdy promarňoval svůj chirurgický um na oživování ne celých lidských těl, ale izolovaných částí těl, nebo částí orgánů připojených k organické hmotě jiné než lidské. V době, kdy zmizel, pokusy nabyly až ďábelské nechutnosti; o mnohých jeho experimentech se nemohu zmínit ani v tisku. Velká válka, v níž jsme oba sloužili jako chirurgové, tento rys Westovy povahy ještě zvýraznila.

Když říkám, že Westův strach ze vzorků byl mlhavý, mám na mysli zvláště jeho komplexní ráz. Jedna část pocházela pouze z vědění o existenci takových bezejmenných příšer, zatímco druhá část vznikala z obav, jak by mu za jistých okolností mohly tělesně ublížit. Jejich mizení zvyšovalo hrůznost celé situace – ze všech zmizelých vzorků znal West místo pobytu toliko jediného exempláře, oné politováníhodné věci v ústavu pro choromyslné. Posléze tu byl poněkud subtilnější strach – velice fantastický pocit, který byl výsledkem přepodivného pokusu v Kanadské armádě roku 1915. West uprostřed líté bitvy oživil majora sira Erika Morelanda Claphama-Leeho, nositele Řádu za význačné služby, kolegu-lékaře, který věděl o jeho pokusech a byl schopen je opakovat. Odpreparoval hlavu, aby se tak mohly prozkoumat možnosti domněle inteligentního života v trupu. Právě v okamžiku, kdy budovu rozmetaly německé granáty, došlo k úspěchu. Trup se pohyboval inteligentně; a přestože to zní neuvěřitelně, oba jsme s odpornou jistotou věděli, že artikulované zvuky vycházely z oddělené hlavy ležící v temném koutě laboratoře, v koutě plném stínů. Ten granát vlastně prokázal skutek milosrdenství – jenže West nikdy nemohl mít takovou jistotu, po jaké toužil, že jsme to přežili jen my dva. Vyslovoval domněnky, z nichž mi běhal mráz po zádech, o možných činech bezhlavého lékaře s mocí oživovat mrtvé.

Westovým posledním obydlím byl velmi elegantní a úctyhodně vyhlížející dům s vyhlídkou najeden z nejstarších hřbitovů v Bostonu. West si vybral toto místo z čistě symbolických a fantasticky estetických důvodů, neboť většina hrobů pocházela z koloniálního období, a byla tudíž pramálo platná vědci vyhledávajícímu velmi čerstvé mrtvoly. Laboratoř se skrývala ve sklepení pod sklepem, které tajně vybudovali z daleka dovezení dělníci. Byla tam obrovská spalovací pec pro bezhlučné a dokonalé odstraňování takových mrtvol nebo jejich částí a syntetických paskvilů, které mohly zůstávat po morbidních pokusech a znesvěcujících zábavách majitele domu. Při hloubení sklepení dělníci narazili na neobvykle starobylé zdivo; nepochybně spojené se starým hřbitovem, ale příliš hluboko, než aby korespondovalo s nějakým známým hrobem na hřbitově. Po řadě výpočtů West prohlásil, že se zřejmě jedná o tajnou místnost pod hrobkou rodiny Averillů, kde k poslednímu pohřbu došlo roku 1768. Byl jsem s ním, když si prohlížel ledkem a vlhkostí pokryté zdi, které odhalily lopaty a motyky kopáčů, a byl jsem připraven na děsivé vzrušení, jež by doprovázelo odhalení tajemství hrobů starých celá staletí; ale poprvé Westova nová bázlivost zvítězila nad jeho přirozenou zvědavostí, a on zradil svou degenerující povahu a nařídil, aby zdivo bylo ponecháno v nedotčeném stavu a opětně omítnuto. Tak až do poslední pekelné noci zůstalo starobylé zdivo součástí zdí tajné laboratoře. Hovořím o Westově dekadenci, avšak musím dodat, že to byla čistě duchovní a nepostižitelná záležitost. Navenek byl až do samého konce pořád stejný – klidný, chladný, drobný, světlovlasý, s obrýlenýma modrýma očima a celkovým vzezřením mladíka, jehož jakoby ani věk, ani strach vůbec nezměnil. Působil dojmem klidu i tehdy, když přemýšlel o rozrytém hrobu a ohlížel se přes rameno; dokonce když myslel na tu masožravou věc, která hryzala a bušila do mříží v Seftonu.

Konec Herberta Westa začal jednoho večera v naší společné pracovně, když divným pohledem přeskakoval od novin ke mně. Z pomačkaných stránek proti němu vyrazil neobvyklý titulek jednoho článku, a jako by po něm přes oněch šestnáct let sáhl bezejmenný titánský pařát. V seftonském ústavu pro choromyslné, vzdáleném odtud padesát mil, se přihodilo něco strašného a neuvěřitelného, co vyděsilo okolí a uniklo nástrahám policie. V časných ranních hodinách vstoupil do ústavu oddíl tichých mužů a jejich vůdce vzbudil ošetřovatele. Byla to hrozivá postava vojenského držení, která hovořila, aniž pohnula rty, a jejíž hlas jakoby byl téměř břichomluvecky spojen s obrovskou černou krabicí, kterou nesla. Její nehybná tvář měla půvab hraničící se zářivou krásou, ale zděsila vrchního dozorce, když na ni dopadlo světlo v hale – neboť to byla tvář z vosku, s očima z pomalovaného skla. Tomuto muži se přihodila nějaká nevýslovná nehoda. Jeden podsaditější muž vedl jeho kroky; odpuzující zjev, jehož zmodralý obličej byl jako napůl rozhlodán neznámou chorobou. Mluvčí se dožadoval přístupu do cely kanibalské příšery, dopravené sem z Arkhamu před šestnácti lety; a když mu byl vstup odmítnut, vydal signál, jenž rozpoutal šokující orgie brutality. Útočníci pobili, rozdupali a pokousali všechny dozorce, kteří neuprchli; čtyři z nich usmrtili, a nakonec se jim podařilo osvobodit i onoho netvora. Oběti, které si dokázaly vybavit celou událost bez hysterie, přísahaly, že ty stvůry nejednaly ani tak jako lidé, ale spíše jako nemyslící automaty řízené vůdcem s tváří z vosku. Avšak v době, kdy mohla být povolána pomoc, všechny stopy po tajemných mužích a jejich šíleném svěřenci dávno vymizely.

Od hodiny, kdy si přečetl tento článek, až do půlnoci seděl West jako ochrnutý. O půlnoci se rozezvučel zvonek u dveří, a strašně ho vyděsil. Všichni sloužící spali v podkroví, proto jsem šel otevřít já. Jak už jsem vypověděl na policii, na ulici nebyl žádný vůz; ale jen skupina prapodivně vyhlížejících postav nesoucích velkou čtverhrannou krabici, kterou uložili v hale, poté co jeden z nich zachrochtal úděsně nepřirozeným hlasem: „Pilné – vyplacené.“ Potom trhavým krokem vypochodovali z domu v zástupu, a jak jsem je sledoval při odchodu, měl jsem nejasný pocit, že zatáčejí směrem ke starému hřbitovu, jenž přiléhal k zadnímu traktu našeho domu. Když jsem za nimi zabouchl dveře, West sešel dolů a podíval se na krabici. Měřila asi tak dvakrát dvě stopy a bylo na ní napsáno Westovo jméno a přesná nynější adresa. Byl na ní také nápis „Odesílatel: Eric Moreland Clapham-Lee, St. Eloi, Flandry“. Před šesti lety, ve Flandrech, nemocnice zasažená granátem spadla na bezhlavý oživený trup dr. Claphama-Leeho a na oddělenou hlavu, která – snad – vyslovila artikulované zvuky.

Westa ani nyní nepřemohlo vzrušení. Jeho stav byl mnohem děsivější. Rychle řekl: „To je konec – ále tohle musíme – spálit.“ Odnesli jsme krabici dolů do laboratoře – a bedlivě jsme naslouchali. Na některé podrobnosti si už nevzpomínám – dovedete si představit, v jakém jsem byl duševním rozpoložení – ale je mrzká lež, když se říká, že jsem tělo Herberta Westa vstrčil do spalovací pece. My oba jsme vložili celou neotevřenou krabici dovnitř, zavřeli dvířka a zapnuli elektrický proud.Nakonec z krabice nevyšel vůbec žádný zvuk.

Byl to West, kdo si jako první povšiml odpadávající omítky na části zdi, kde omítka zakrývala zdivo starobylé hrobky. Chystal jsem se, že vezmu nohy na ramena, ale West mne zadržel. Potom jsem spatřil malý černý otvor, ovanul mne ledový ghúlský vítr a ucítil jsem mrtvolný puch útrob zahnívající země. Neozval se ani hlásek, ale hned poté zhasla elektrická světla a já jsem spatřil jako v obrysech proti jakési podsvětní fosforescenci hordu tichých lopotících se těl, která mohla stvořit pouze choromyslnost – nebo něco horšího. Jejich rysy byly lidské, pololidské, částečně lidské a vůbec ne lidské – ona horda jevila groteskní různorodost. Odstraňovala tiše, jeden po druhém, kameny ze staleté zdi. A pak, když se průlom dostatečně rozšířil, vstoupili do laboratoře v jediném šiku; vedlo je těžce kráčející tělo s krásnou hlavou, vyrobenou z vosku. Nestvůra se šílenýma očima, stojící za vůdcem, se chopila Herberta Westa. West se nebránil a nevydal ze sebe jediný sten. Potom se na něj všichni vrhli, před mýma očima ho roztrhali na kusy a jednotlivé fragmenty odvlékali do podzemní hrobky mytických hrůz. Westovu hlavu si odnášel vůdce s voskovou tváří, který měl na sobě uniformu kanadského důstojníka. Jak hlava mizela, viděl jsem, že Westovy modré oči za brýlemi ohavně žhnuly prvním projevem zřetelného šíleného vzrušení.

Sloužící mě našli ráno v bezvědomí. West zmizel. Spalovací pec obsahovala pouze neidentifikovatelný popel. Detektivové mě vyslýchali, ale co mohu říci? Seftonskou tragédii nechtějí dávat do spojitosti s Western; ani to, ani ty muže s krabicí, jejichž existenci popírají. Pověděl jsem jim o sklepení, a oni ukázali na neporušenou omítku na zdi a rozesmáli se. Tak jsem jim už víc neřekl. Dospěli k závěru, že jsem buďto šílenec, nebo vrah – ale že jsem nejspíš šílený. Avšak nemusel bych být šílený, kdyby ty proklaté legie ze záhrobí nebyly tak tiché.

Hypnos

A pokud se spánku týče, tohoto pochmurného zážitku všech našich nocí, můžeme říci, že lidé jdou den co den spát s odvahou, která by nebyla pochopitelná, kdybychom nevěděli, že pramení z neznalosti nebezpečí.

Baudelaire

Kéž milosrdní bohové, pokud skutečně tací jsou, střeží ony hodiny, kdy mě ani sebevětší síla vůle, ani droga vynalezená lidským důmyslem nedokáže uchránit před propastí spánku. Smrt je milosrdná, poněvadž z ní není cesty zpět, leč ten, kdo se navrátil z nejhlubších komor noci, vyčerpaný a vědoucí, nikdy už nedojde klidu. Byl jsem bloud, že jsem s tak neuváženou dychtivostí hodlal odhalit tajemství, do nichž žádnému smrtelníku není souzeno proniknout; a protože bloud či bůh – jediný můj přítel, jenž mě vedl a šel přede mnou, posléze hrůzně skončil, patrně totéž čeká i mne!

Vzpomínám si, že jsem ho poznal na nádraží, kde poutal pozornost hloučku neomalených čumilů. Ležel v bezvědomí po nějakém záchvatu, který měl za následek, že jeho drobné, černě oděné tělo postihla podivná ztuhlost. Myslím, že se blížil čtyřicítce, neboť jeho oválný a opravdu krásný obličej s bledými, vpadlými tvářemi byl zbrázděn hlubokými vráskami; jeho jako havran černé, husté, vlnité vlasy a bradka byly místy už prokvetlé. Obočí bílé jako pentelický mramor bylo mohutné a klenuté, téměř vlastní bohům.

S nadšením sochaře jsem si v duchu řekl, že tento muž je socha fauna z dávné Helady, vykopaná v rozvalinách nějakého chrámu, která kdovíjak byla přivedena k životu v naší dusné době pouze proto, aby ucítila chlad a tíhu pustošivých let. A ve chvíli, kdy otevřel své ohromné, zapadlé a nespoutané zářící černé oči, jsem věděl, že bude mým jediným přítelem – jediným přítelem člověka, který až doposud žádného přítele neměl – neboť jsem poznal, že takové oči se určitě dosyta nadívaly na nádheru a hrůzu říší, ležících mimo normální vědomí a realitu, říší, jimiž jsem se opájel ve své obrazotvornosti, leč marně je hledal. A tak, když jsem odehnal zevlouny, vyzval jsem ho, aby mě doprovodil domů, stal se mým učitelem a vůdcem k nezbádaným tajemstvím; on beze slova souhlasil. Později jsem poznal, že jeho hlas je hudba – měl sytý tón viol a zněl křišťálově jasně. Často jsme spolu rozprávěli, v noci i během dne, zatímco jsem tesal jeho busty a vyřezával miniaturní hlavy ze slonoviny, kde jsem zvěčnil odlišné výrazy jeho tváře.

O našem bádání není možno nic povědět, neboť se světem, jak ho pojímají živí, souviselo jen pramálo. Týkalo se onoho daleko rozsáhlejšího a děsivějšího vesmíru šerého jsoucna a vědomí uloženého hlouběji než hmota, čas a prostor, jehož existence se dohadujeme v některých formách spánku – v ojedinělých snech ve snách, které se nikdy nezdávají prostým lidem, avšak lidé nadaní představivostí je mají jednou či dvakrát za život. Souhrn vědění, který jsme si po probuzení uchovali o tomto vesmíru, je s ním ve stejném vztahu jako mýdlová bublina vypuštěná ze slámky nějakým šprýmařem, jenž by z chvilkového vrtochu bublinu vsál do slámky, aby ji vrátil na místo, kde vznikla. O tomto vesmíru učení muži cosi tuší, ale většinou jej ignorují. Mudrci vykládají sny a bohové se smějí. Jeden muž s orientálníma očima prohlásil, že veškerý čas i prostor je relativní, a lidé se smáli. Leč ani tento muž s orientálníma očima neučinil nic víc, než že vyslovil domněnku. Přál jsem si a pokusil se udělat víc než to, pokoušel se o to i můj přítel a částečně uspěl. Potom jsme se o to pokoušeli oba společně, přivolávajíce s pomocí exotických drog strašné a zakázané sny ve věžním ateriéru letitého zámečku, který stojí v starobylém hrabství Kent.

V těch následujících dnech přišly mnohé svízele, ale nejvíc mě trápila nejstrašnější trýzeň – neschopnost slova. To, co jsem se dověděl a viděl během oněch hodin bezbožného průzkumu, nemůžu nikdy říci – chybí pro to označení či pojmy v kterékoli řeči. Upozorňuji na to, neboť od začátku do konce naše objevy měly charakter pouhých počitků: počitků bez souvztažnosti, které nervový systém normálního člověka není schopen vnímat. Tyto počitky nicméně v sobě zahrnovaly neuvěřitelné prvky prostoru a času – kategorie, které v podstatě nemají jasně a zřetelně vymezenou existenci. Lidskou řečí lze v hrubých rysech vyjádřit ráz našich zážitků nejlépe tak, že je nazveme prudkým stoupáním či vznášením; v průběhu každé fáze odhalování se některá část naší mysli totiž směle odpoutala od vší reality a současnosti, hnala se vzduchem nad úděsnými, temnými propastmi budícími hrůzu a občas překonávala výrazné a svérázné překážky, které nelze popsat jinak než jako slizká, beztvará mlžná mračna.

Při těchto hrůzostrašných, nehmotných letech jsme někdy bývali sami, někdy spolu. Když jsme letěli společně, můj přítel býval pokaždé daleko vpředu: vnímal jsem jeho přítomnost, byť netělesnou, díky své obrazové paměti, v níž se objevovala jeho tvář, pozlacená podivným světlem a hrozná svou tajuplnou krásou, jeho výjimečné, mladistvé líce, planoucí oči, olympské obočí a jeho stínované vlasy a bradku.

O plynutí času jsme si nevedli žádné záznamy, neboť čas se pro nás stal pouhopouhou iluzí. Vím pouze to, že se nepochybně na tom podílelo něco velice výjimečného, neboť posléze jsme se začali divit, proč nestárneme. Naše bezbožné rozhovory naplněné ohavnou ctižádostí – žádný bůh ani démon by neusiloval o objevy a dobývání, které jsme si kladli za cíl při svých šeptem vedených rozpravách. Mrazí mě, zmiňuji-li se o nich, a neodvažuji se uvádět bližší údaje; prozradím jen tolik, že když můj přítel napsal na papír přání, které se neodvažoval vyřknout – přimělo mě to, abych ten papírek spálil a vyděšeně vyhlédl z okna na noční hvězdnou oblohu. Naznačím – jen to, ne víc – že měl záměry, jak ovládnout viditelný vesmír a ještě víc: plány, jak Země a hvězdy se budou pohybovat podle jeho rozkazu a bude určovat osud všech a všeho, co žije. Prohlašuji a přísahám, že s těmito jeho extrémními záměry jsem neměl vůbec nic společného a nepodílel se na nich. Cokoli, co můj přítel řekl nebo napsal v opačném smyslu, je klamné, neboť věru nejsem člověk tak silný, abych podstoupil nebezpečí v těch nepojmenovatelných sférách – a jedině tak lze dosáhnout úspěchu.

Jedné noci nás mocné vichry z neznámých prostorů zahnaly do bezmezného vzduchoprázdna, mimo dosah veškerého myšlení a jsoucna. Valily se na nás vjemy, dohánějící k šílenství, vjemy o nekonečnu, které nás tehdy radostně opájely, leč nyní mi jednak už vymizely z paměti a jednak jsou nesdělitelné. V rychlém sledu jsme překonávali slizké překážky a nakonec jsme vycítili, že jsme zaváti do mnohem vzdálenějších světů, než které jsme poznali kdy předtím.

Můj přítel byl daleko přede mnou, když jsme se vnořili do děsuplného oceánu čistého éteru a já na jeho zářivé, nadmíru mladistvé tváři uložené v mé paměti rozpoznal výraz zlověstného nadšení. Pojednou však tvář ztemněla a zmizela a zakrátko jsem shledal, že jsem byl vržen na překážku, kterou nedokážu proniknout. Vypadala jako ty ostatní, byla však nezměrně hustější; řeknu, že to byla vlhce lepkavá – studená hmota, pokud lze takový termín použít pro analogické vlastnosti nemateriálních jevů.

Pochopil jsem, že bariéru, která mě zadržela, můj přítel a vůdce úspěšně zdolal. Pokoušel jsem se ji znovu překonat, když jsem se probral ze sna vyvolaného drogami a otevřel oči. V protějším koutě věžního ateliéru spočívalo bledé a stále ještě bezvědomé tělo mého společníka ve snu: nehybné rysy nepřirozeně krásné tváře s vpadlýma očima zalévala zlatozelená měsíční záře.

Postava v koutě se zanedlouho pohnula; kéž mě milosrdná nebesa uchrání znovu vidět a slyšet to, čeho jsem byl svědkem. Nedokážu povědět, jak divoce zaječel či jaké vzpomínky na nepřístupná pekla se na okamžik mihly v jeho černých očích vylekaných hrůzou. Mohu jedině říci, že jsem omdlel a probral se teprve, když on sám se vzpamatoval a třásl se mnou, protože naléhavě potřeboval někoho, kdo ho uchrání před hrůzou a opuštěností.

A to byl konec našeho dobrovolného průzkumu snových hlubin. Můj vyděšený, ohromený a rozechvělý přítel, který se dostal až za onu bariéru, mě vystříhal před další výpravou do těchto světů. Co viděl, se mi neodvážil říci, leč veden moudrým úsudkem, nabádal, abychom se vyhýbali spánku, pokud to jde, i když budeme nuceni brát drogy, které nám zabrání usnout. Záhy jsem poznal, že měl pravdu, neboť pokaždé, když se snížilo moje vědomí, zachvátil mě nevýslovný strach.

Po každém krátkém a nezbytném spánku jsem si připadal starší, nicméně můj přítel stárnul s rychlostí skoro úděsnou. Je ošklivé sledovat, jak se téměř přímo před očima tvoří vrásky a zbělí vlasy. Způsob našeho života se nyní naprosto změnil. Pokud je mi známo, můj přítel se až doposud lidí stranil – o jeho původu a pravém jméně mu ani slovo nepřešlo přes rty – leč nyní se až chorobně bál samoty. V noci nechtěl být sám, jenže společnost několika lidí mu nestačila, aby byl klidný. Bouřlivá a hlučná zábava mu byla jedinou úlevou: jen málokdy se stalo, že jsme nenavštívili večírek, kde se veselila mládež.

Náš zevnějšek a věk budil většinou posměch – tak se mi aspoň zdálo – což mě velice rozhořčovalo, jenže můj přítel to považoval za menší zlo než samotu. Zejména se obával být sám venku pod hvězdnou oblohou, a pokud se to přece jen stalo, pokradmu zvedal oči k nebi, jako kdyby se tam nahoře skrývalo cosi obludného, co po něm pase. Nezaměřoval pohled pokaždé na stejné místo na obloze, ale to místo se měnilo, jak se střídala roční období. Za jarních nocí leželo nízko na severovýchodním nebi. V létě se nalézalo skoro v nadhlavníku. Na podzim se přesunulo na severozápad. A v zimě bylo na východě, ale většinou až v hodinách po půlnoci.

Noci kolem zimního slunovratu mu naháněly nejméně strachu. Až po dvou letech jsem přišel na to, z čeho pramení jeho obavy: už jsem pochopil, že zřejmě pozoruje určité místo na nebeské klenbě, kde září souhvězdí Corona borealis, Severní koruna.

Měli jsme nyní ateliér v Londýně, ale nikdy jsme nehovořili o oněch dnech, kdy jsme se usilovali prozkoumat tajemství neskutečného světa. Zestárli jsme a působení drog, nadměrné vyhledávání zábav a nervové přepětí nás oslabily: vlasy a vous mého přítele prořídly a byly nyní bílé jako sníh. Udivující bylo, jak jsme se oprostili od potřeby dlouhého spánku, neboť jen zřídkakdy jsme stínu, který nyní vyrostl v tak strašlivou hrozbu, podlehli na delší dobu než na jednu či dvě hodiny.

Pak jednou přišel leden s mlhou a deštěm, kdy jsme byli s penězi na dně a neměli ani na nákup drog. Všechny své sochy a hlavy ze slonoviny jsem už rozprodal a chyběly mi prostředky na koupi nového materiálu – i kdybych jej měl, nedostávalo se mi sil, abych jej opracoval. Velice jsme trpěli a jedné noci upadl můj přítel do hlubokého spánku, z kterého jsem ho nedokázal probudit. Znovu si připomínám místo, kde se to udalo – skličující, jako smůla černý ateliér v podkroví, kde déšť bije do okapu, tikot našich jediných hodin, jak jsem se domníval, že tikají i naše hodiny ležící na toaletním stolku, skřípající okenice kdesi v domě, vzdálený městský hluk ztlumený mlhou, a co bylo ze všeho nejhorší – hluboké, pravidelné, zlověstné dýchání mého přítele, ležícího na pohovce – rytmické oddechování, které jakoby odměřovalo okamžiky nadpozemského strachu a utrpení jeho ducha bloudícího v zakázaných, strašlivě vzdálených sférách, o nichž nic netušíme.

Tísnivé napětí z mé noční hlídky vzrůstalo a neuspořádaný řetěz triviálních dojmů chaoticky vířil v mé zmatené hlavě. Slyšel jsem odkudsi bít hodiny – nebyly to naše, my neměli bicí – a má morbidní představivost našla nový výchozí bod pro toulání bez cíle. Hodiny – čas – prostor – nekonečno – načež se zase navrátila k přítomnosti a místu, kde jsem byl. Jak o tom uvažuji ještě i dnes, nad střechami a za mlhou a deštěm, vysoko nad ovzduším se na severovýchodní obloze objevila Corona borealis, které se, jak se zdá, můj přítel tolik děsil, a jejíž třpytný polokruh hvězd nepochybně i nyní neviditelnými paprsky prosvěcuje nedozírné éterné dálavy. V tlumené směsici zvuků, zveličených působením drogy, se mi zdálo, že pojednou můj horečnatě citlivý sluch zachytil nový a zřetelně odlišný tón – tichý, protivně vytrvalý svistot, který naléhal, posmíval se, volal: přicházel z velké dálky od severovýchodu.

Nebyl to však onen vzdálený svist, který mi vzal mé mentální schopnosti a vtiskl do mé duše pečeť hrůzy, kterou asi do konce života nepůjde odstranit: nepřiměl mě ani k zoufalým výkřikům a záchvatu křečí, takže nájemníci s policií vylomili dveře. Zapříčinilo to ne, co jsem slyšel, ale co jsem viděl: neboť v temné, uzamčené místnosti se zavřenými okenicemi a staženými záclonami vyšlehl z tmavého severovýchodního koutu hrůzostrašný paprsek zlato-rudého světla – nezářil, aby rozptýlil temnotu, ale dopadal pouze na hlavu neklidného spáče, v ošklivém zdvojení odhaloval zářivou a podivně mladistvou tvář uloženou v mé paměti, jak jsem ji znal ve snech o nezměrném prostoru a bezmezném čase, tehdy, když můj přítel prorazil bariérou a pronikl do oněch tajemných, nejskrytějších a zakázaných hlubin noční můry.

Jak jsem se díval, uzřel jsem, jak se hlava zvedá, černé, průzračné a vpadlé oči se otvírají hrůzou a úzké, výrazné rty se rozvírají, jako by se chystaly k výkřiku tak strašnému, že jej nemohou vydat. Na té smrtelně bledé a poddajné tváři, omládlé a zářící bez těla skrytého v temnotě, jsem pozoroval úděsnější výraz panického strachu a chladné hrůzy, než mi kdy až doposud nebesa a země odhalila.

Nepadlo ani slovo, zatímco se vzdálený zvuk víc a víc blížil, ale jak jsem sledoval šílený upřený pohled tváře uložené v mé paměti zaměřený k místu, odkud ten prokletý paprsek vycházel, k místu, odkud pocházel ten svistot, uzřel jsem i já to, co zahlédl on, a v uších mi začalo zvonit a já se rozječel při onom záchvatu epilepsie, který přivolal nájemníky a policii. Nikdy nedokážu povědět, i kdybych se o to sebevíce snažil, co jsem vlastně viděl: ani to nepoví ona nehybná tvář, která sice určitě viděla mnohem víc než já, ale nikdy víc už nepromluví. Leč stále se budu vystříhávat posměvačného a nenasytného Hypnose, pána spánku, noční oblohy a bláznivé ctižádosti dojít k poznání a filozofii.

Není známo, co se skutečně udalo, neboť onen podivný a ohyzdný úkaz nejenom vyšinul moji mysl z rovnováhy, ale i jiným se zastřela paměť, což nemůže znamenat nic jiného než šílenství. Říkali, z jakého důvodu nevím, že jsem přítele nikdy neměl, ale že umění, filozofie a duševní choroba vyplňovaly můj tragický život. Nájemníci a policie mě oné noci chlácholili a lékař mi podal jakýsi lék na uklidnění, nikdo však ale nepochopil, jaká děsuplná událost se tu odehrála. Můj těžce postižený přítel nevzbudil u nich soucit, ale to, co nalezli v ateliéru na pohovce, je podnítilo k chvále, která mě znechucuje, a nyní mi získalo věhlas, jímž hluboce pohrdám, zatímco dlouhé hodiny vysedávám, plešatý, s šedivým vousem, vrásčitý a roztřesený, pomatený drogami na rozumu a zlomený, a ve zbožné úctě se modlím k tomuto objektu.

Oni totiž popírají, že jsem prodal veškerá svá díla, a v nadšení poukazují na věc, kterou onen světelný paprsek proměnil v kámen, chladný a neschopný mluvy. To je vše, co zbylo z mého přítele: přítele, jenž mě dovedl k šílenství, změnil v trosku: tato hlava z mramoru, který lze nalézt pouze ve staré Heladě, mladistvá mládím, jež je bezčasé, s lepým vousatým obličejem s oblými, usměvavými rty, olympským obočím a prstenci hustých kadeří. Oni tvrdí, že ta tvář neodbytně setrvávající v mé paměti je modelovaná podle mé, jak vypadala, když mi bylo pětadvacet: ale na mramorovém soklu je řeckými písmeny vyryto jediné jméno – HYPNOS.

Číhající děs

I. STÍN NA KOMÍNĚ

Ve vzduchu byla cítit bouřka, když jsem se oné noci vydal k opuštěnému domu na vrcholu Bouřné hory hledat číhající děs. Nebyl jsem sám, neboť šílená odvaha se tehdy nesnoubila s tou láskou ke všemu zvláštnímu a příšernému, která mě v mém životním běhu přiměla k celé řadě výprav za podivnými hrůzami v literatuře i životě. Byli se mnou dva spolehliví a svalnatí muži, pro které jsem poslal, když nastala ta pravá chvíle; muži, kteří se ke mně připojovali na mých příšerných výpravách, neboť byli výjimečně fyzicky zdatní.

Z vesnice jsme odešli v tichosti – kvůli reportérům, kteří se ještě stále zdržovali po oné hrůzostrašné panice, kterou před měsícem vyvolala přízračná plížící se smrt. Později, řekl jsem si, mi možná nějak pomohou; v té chvíli jsem však o ně nestál. Kéž bych jim byl býval dovolil zúčastnit se naší výpravy, možná že bych pak nebyl býval musel nosit v sobě to tajemství tak dlouhou dobu; ukrývat ho ve svém nitru ze strachu, že mne svět nazve šílencem nebo sám zešílí z ďábelských důsledků té záležitosti. Nyní, když o tom přece jen vyprávím, abych z ustavičného hloubání nezešílel, přál bych si, abych to tajemství nikdy neskrýval. Neboť já a jenom já vím, jaký děs se skrýval na té strašidelné a opuštěné hoře.

V malém automobilu jsme urazili celé míle pralesa a kopcovitého terénu, dokud nás nezastavil zalesněný svah. Krajina byla na pohled neobvykle pochmurná, neboť jsme ji pozorovali za noci a bez přítomnosti hloučku vyšetřovatelů, na který jsme byli zvyklí, takže jsme měli často nutkání rozsvítit acetylénový reflektor navzdory pozornosti, kterou bychom tím mohli vzbudit. Krajina po setmění nevypadala zrovna bezpečně a já si myslím, že bych si její morbidnosti byl všiml, i kdybych nebyl věděl o hrůze, která se tam člověku lepí na paty. Z divokých zvířat tam nežilo žádné – dokáží vycítit, když na ně zblízka pošilhává smrt. Letité, blesky zjizvené stromy se zdály být nepřirozeně vytáhlé a zkroucené a i ostatní vegetace člověku připadala zvráceně bujná a horečnatě rostoucí, zatímco zvláštní pahrbky a vyvýšeninky v zaplevelené, fulgurity poďobané zemi mi připomínaly hady a lidské lebky, oteklé do gigantických rozměrů.

Děs číhal na Bouřné hoře už déle než sto let. To jsem se ihned dověděl z novinových zpráv o katastrofě, zásluhou které vzal svět tento kraj poprvé na vědomí. To místo je vzdálené, opuštěné navršiv té části Catskillských hor, kam kdysi sotva znatelně a jen na krátkou dobu pronikla holandská civilizace a kde, jak její příliv zase začal ustupovat, po sobě zanechala jen rozbořená sídla a degenerované přistěhovalce, obývající žalostné vísky na opuštěných svazích. Než byl v této oblasti zřízen policejní sbor, navštěvovali ji normální lidé jen zřídka; a i teď ji střežily jen nepříliš časté policejní hlídky. Děs má však v okolních vesnicích hluboké kořeny, neboť je to hlavní námět prostoduchých rozhovorů těch nebohých míšenců, kteří občas opouštějí svá údolí, aby směnili ručně pletené koše za ty základní životní potřeby, které si nedokáží sami zastřelit, vypěstovat či vyrobit.

Číhající děs se skrýval v opuštěné usedlosti Martensových, které se lidé vyhýbali a jež korunovala vysoký, avšak povlovný vrchol, který jako by přitahoval bouřky, a tak si vysloužil jméno Bouřná hora. Po více než sto let už byl tento starý kamenný dům uprostřed stromů námětem příběhů neuvěřitelně fantastických a nestvůrně hrůzných; příběhů o tiché, plížící se smrti, která se vždy v létě vykrádá z domu ven. Vystrašeně vyprávěli usedlíci o démonu, který po setmění loví pocestné a buď šije odnese s sebou, nebo je zanechá na místě v hrozném stavu, rozsápané na kusy; zatímco jindy šeptem vyprávěli o krvavých stopách vedoucích ke vzdálenému domu. Někteří říkali, že zvuk hromu přivolává číhající děs z jeho skrýše, zatímco jiní tvrdili, že hrom je jeho hlasem.

Nikdo, kdo nebyl z tohoto zapadlého kraje, nevěřil těmto různorodým a navzájem se vyvracejícím historkám, plným nesouvislých a neuvěřitelných popisů ďábla, který byl zahlédnut jen koutkem oka; avšak žádný farmář ani vesničan ani na okamžik nezapochyboval o tom, že v domě Martensových straší nějaké ďábelské stvoření. Místní dějiny takovéto pochybnosti nepřipouštěly, ačkoli se nikdy nenašel žádný důkaz o tom, že tam straší, podobně jako ho nenašel ani nikdo z těch, kteří dům kdysi navštívili po jednom obzvláště sugestivním vyprávění usedlíků. Stařeny šířily podivné mýty o přízraku Martensových, mýty, týkající se jejich rodiny samotné, dědičné zvláštnosti, spočívající v odlišnosti jejich pravého a levého oka, jejich dlouhých, prapodivných rodinných záznamů a vraždy, která se pro tuto rodinu stala prokletím.

Hrůza, která mne do této krajiny přivedla, byla náhlým a ohromujícím potvrzením těch nejfantastičtějších legend horalů. Jedné letní noci, po nebývalé kruté bouři, zburcoval krajinu masový úprk usedlíků, jehož příčinou prostě nemohla být jen nějaká halucinace. Soucit vzbuzující zástupy místních obyvatel vykřikovaly a s pláčem vyprávěly o nepojmenovatelné hrůze, která se na ně snesla“, což bylo ostatně na první pohled patrné. Sami ji nezahlédli, ale z výkřiků, přicházejících z jedné z jejich vesniček pochopili, že přišla plíživá smrt.

Nazítří ráno následovali civilisté a policejní oddíl chvějící se horaly na místo, které podle jejich tvrzení navštívila smrt. A smrt tam opravdu byla. Pod jednou z usedlických vesnic se po zásahu blesku propadla země a zničila tak několik páchnoucích chatrčí; avšak tyto materiální ztráty zcela zastínilo zničení všeho živého, které se k nim přidalo. Z pravděpodobného počtu pětasedmdesáti lidí, kteří toto místo obývali, nebylo vidět jediného živého tvora. Rozrytá země byla pokryta krví a zbytky lidských těl, které příliš živě svědčily o ničivém působení ďábelských zubů a pařátů; od tohoto krveprolití však nevedly žádné viditelné stopy. Na tom, že příčinou musí být nějaké hrozné zvíře, se všichni rychle shodli a nikdo se neopovážil znovu vyslovit obvinění, že za touto záhadnou smrtí se skrývají jen mrzké vraždy, které jsou v podobných upadajících společenstvích běžnou záležitostí. Toto obvinění bylo vzkříšeno teprve tehdy, když se začalo pohřešovat pětadvacet lidí z odhadovaného počtu obyvatel; ale i pak bylo obtížné vysvětlit vraždu padesáti osob polovičním počtem lidí. Skutečností však zůstalo, že jedné letní noci vyšlehl z nebe blesk, který za sebou zanechal mrtvou vesnici plnou těl, která byla příšerným způsobem roztrhána, rozsápána a zohavena.

Rozrušení lidé si tuto hrůznou událost ihned spojili s duchy pronásledovaným domem Martensových, i když jsou obě místa od sebe asi tři míle daleko. Policisté byli skeptičtější – v rámci vyšetřování navštívili dům jen párkrát a nakonec, když zjistili, že je zcela opuštěný, k němu přestali jezdit úplně. Lidé z okolí však místo s neúnavnou pečlivostí prohledali, obrátili celý dům naruby, změřili hloubku vodních nádrží a potoků, prošťárali křoví a důkladně prohledali přilehlé lesy. Vše bylo marné: smrt, která přišla, po sobě nezanechala žádnou stopu, jen samotnou zkázu.

Než nastal druhý den pátrání, celou záležitostí se už zabývaly noviny, jejichž zpravodajové doslova zamořili Bouřnou horu. Jejich popisy byly velmi podrobné a obsahovaly množství rozhovorů, jejichž účelem bylo objasnit historii této hrůzy, tak jak ji vyprávěly místní stařenky. Zpočátku jsem jejich zprávy sledoval jen s vlažným zájmem, neboť v oblasti hrůzy jsem zasvěcený znalec; po týdnu jsem však odhalil atmosféru, která mne podivně rozrušila, takže 5. srpna 1921 jsem se zaregistroval mezi zpravodaje, kteří k prasknutí zaplnili hotel v Lefferts Corners, vesnici ležící nejblíž Bouřné hory a sídle místního velitelství vyšetřujících úředníků. Uběhly ještě tři týdny, než mi postupný odchod zpravodajů nechal volné ruce k tomu, abych začal příšerné pátrání, založené na podrobném šetření a zkoumání, kterým jsem se v mezidobí zaměstnával.

A tak jsem oné letní noci, zatímco v dálce burácel hrom, opustil ztichlý automobil a trmácel se spolu s dvěma vyzbrojenými společníky po nejvzdálenějších, pahrbky pokrytých končinách Bouřné hory a paprsky elektrické svítilny jsem mířil na strašidelné šedé zdi, které se začínaly nořit z obrovitých dubů před námi. V morbidním nočním osamění a slabém, mihotavém osvětlení nesla tato obrovská, krabici připomínající stavba temné známky hrůzy, kterou za dne nebylo možno objevit; přesto jsem však nezaváhal, neboť jsem přišel s pevným rozhodnutím vyzkoušet jeden svůj nápad. Domníval jsem se, že hrom přivolává démona smrti z nějakého strašidelného, tajného úkrytu a ať už by tento démon byl hmotného rázu či jen jakýmisi zhoubnými výpary, byl jsem rozhodnut se s ním seznámit.

Důkladně jsem tu zříceninu prozkoumal už dřív, a proto jsem měl svůj plán dobře rozmyšlen: jako místo hlídkování jsem si vybral bývalý pokoj Jana Martense, jehož vražda je tak častým námětem vesnických pověstí. Cosi mi říkalo, že obydlí této dávné oběti nejlépe poslouží mým účelům. Světnice, o rozměrech nějakých dvacet na dvacet stop, obsahovala stejně jako další pokoje harampádí, které dříve bývalo nábytkem. Nacházela se v prvním poschodí v jihovýchodním rohu domu a měla jedno veliké okno obrácené na východ a úzké okno směřující k jihu, oběma však už chyběly tabulky i okenice. Oproti velkému oknu byl obrovský holandský krb, obložený kachli s biblickými motivy, zobrazujícími příběh marnotratného syna, a naproti úzkému oknu byla do zdi vestavěna prostorná postel.

Jak postupně sílilo burácení hromu, tlumené hradbou stromů, provedl jsem detaily svého plánu. Nejprve jsem k římse velkého okna vedle sebe přivázal tři provazové žebříky, které jsem si s sebou přinesl. Věděl jsem, že dosáhnou až na příhodné místo na trávě před domem, neboť jsem je již vyzkoušel. Pak jsme z jiného pokoje všichni tři přitáhli kostru široké postele, kterou jsme přitlačili napříč k oknu. Vystlali jsme ji jedlovým chvojím a všichni jsme teď na ní leželi s nabitými pistolemi: dva odpočívali, zatímco ten třetí hlídal. Ať už by byl démon přišel z kteréhokoli směru, měli jsme k dispozici případnou únikovou cestu. Pokud by přišel zevnitř, měli jsme provazové žebříky, pokud by přišel zvenčí, pak dveře a schody. Berouce v úvahu minulé případy, nepředpokládali jsme, že by nás, kdyby došlo k nejhoršímu pronásledoval daleko.

Hlídkoval jsem od půlnoci do jedné hodiny, kdy jsem, navzdory pochmurnému domu, nechráněnému oknu a blížícím se hromům a bleskům, pocítil výjimečnou ospalost. Ležel jsem mezi svými dvěma společníky: Georgem Bennettem, ležícím směrem k oknu, a Williamem Tobeym, obráceným ke krbu. Bennett spal – určitě ho přepadla stejně nezvyklá ospalost jako mne, a tak jsem pro příští hlídku vybral Tobeyho, i když i ten podřimoval. Je zvláštní, s jakým soustředěním jsem pozoroval krb.

Mohutnějící hřmění muselo poznamenat mé sny, neboť i v té krátké chvilce, po kterou jsem spal, mne navštívily apokalyptické vize. Jednou jsem se napůl probudil – nejspíš proto, že spáč u okna neklidně přehodil paži přes mou hruď. Nebyl jsem sice dostatečně probuzený, abych se přesvědčil, zda Tobey plní své povinnosti hlídky, tato nejistota však ve mně vyvolávala zřetelnou úzkost. Dosud nikdy mne přítomnost zla tak palčivě netrýznila. Později jsem musel znovu usnout, neboť v okamžiku, kdy noc zhrůzněla výkřiky překračujícími meze všeho, co jsem dřív zažil nebo co žilo v mé fantazii, vyrazila má mysl z jakéhosi fantomatického chaosu.

V tom křiku škrábala nejvnitrnější duše lidského strachu a utrpení s beznadějí a jako smyslů zbavená na ebenová vrata zapomnění. Probudil jsem se do rudého šílenství a výsměchu ďábelskosti, jak se v nepochopitelných vzpomínkách postupně vzdalovala a ozvěnou vracela ta fobická, palčivá muka. Byla tma, ale podle prázdna po své pravici jsem pochopil, že Tobey je pryč a jen Bůh ví, kde. Přes hruď mi stále ležela těžká paže spáče po mé levici.

Pak přišel ničivý zásah blesku, který otřásl celou horou, ozářil ta nejtemnější zákoutí háje letitých stromů a rozsekl jejich zkrouceného patriarchu. V ďábelském záblesku obrovské ohnivé koule se spáč náhle s trhnutím probudil, zatímco světlo přicházející dovnitř oknem, zřetelně promítalo jeho stín na komín nad krbem, ze kterého jsem nespustil oči. To, že jsem dosud naživu a mám rozum v pořádku, je zázrak, který nedokážu pochopit. Nedokážu, neboť ten stín na komíně nebyl stínem George Bennetta ani žádné jiné lidské bytosti, ale bezbožnou zrůdností z nejhlubších kráterů pekla; bezejmenný, beztvarý hnus, který žádná mysl nemohla plně pochopit a žádné pero ani částečně popsat. V příští vteřině jsem byl už v tom prokletém domě sám: jen jsem se třásl a něco jsem si nesrozumitelně mumlal. George Bennett a William Tobey po sobě nezanechali žádné stopy ani stopy zápasu. Víc o nich nikdy nikdo neslyšel.

II. TO, CO PŘICHÁZÍ V BOUŘI

Dny po tomto hrozném zážitku v domě zahaleném stromy jsem trávil, nervově vyčerpaný, v posteli mého hotelového pokoje v Lefferts Corners. Už si přesně nepamatuji, jak se mi podařilo dostat se k automobilu, nastartovat ho a nepozorovaně vklouznout zpět do vesnice; v paměti mi totiž nezůstal jediný určitý dojem, až na větvemi divoce mávající titánské stromy, ďábelská burácení hromu a charónovské stíny, vrhané křížem krážem přes pahrbky, které posévaly krajinu puntíky a proužky.

Jak jsem se chvěl a přemítal o tom mozek sžírajícím stínu, pochopil jsem, že jsem se konečně setkal s jednou z největších hrůz Země – jednou z těch bezejmenných pohrom vzdálené nicoty, jejichž slabé ďábelské ozvěny občas zaslechneme na nejvzdálenějším okraji vesmíru, ale kterých jsme díky naší vlastní omezené představivosti ušetřeni. Původ stínu, který jsem viděl, jsem se téměř neodvažoval zkoumat či určovat. Mezi mnou a oknem oné noci něco leželo, ale vždy, když jsem ze sebe nedokázal setřást instinktivní nutkání tu věc klasifikovat, celý jsem se otřásl. Kdyby to tak jen bylo vrčelo či štěkalo nebo se chichotavě smálo – i to by bylo zmírnilo tu nezměrnou hrůznost. Ale bylo to tak tiché. Mělo to na mé hrudi položenou těžkou paži či přední tlapu… Očividně to bylo nebo alespoň kdysi bývalo živou bytostí… Jan Martense, do jehož pokoje jsem vnikl, byl pohřben na hřbitově u domu… Musím najít Bennetta a Tobeyho, pokud ještě žijí… proč si ta věc vybrala je a mne nechala jako posledního?… Ospalost mě tak přemáhá a sny jsou tak strašné…

Netrvalo to dlouho a uvědomil jsem si, že musím svůj příběh někomu povědět nebo se úplně zhroutím. Už jsem se rozhodl, že po číhajícím děsu nepřestanu pátrat, neboť se mi při mé nerozvážné nevědomosti zdálo, že nejistota je horší než poznání pravdy, ať už by byla jakkoli strašná. Proto jsem si dobře promyslel, jakým směrem se při tomto úkolu dát; jaké lidi si vybrat za své důvěrníky a jakým způsobem vystopovat věc, která smazala ze světa dva muže a vrhala tak hrůzyplný stín.

Mí nejdůležitější známí v Lefferts Corners byli přívětiví reportéři, z nichž pár tady ještě stále zůstávalo, aby zachytili poslední dozvuky tragédie. Rozhodl jsem se, že si svého spolupracovníka vyberu právě mezi nimi, a čím víc jsem uvažoval, tím víc se mé sympatie přikláněly k jistému Arthurovi Munroeovi, snědému, hubenému muži kolem pětatřiceti let, jehož vzdělání, záliby, inteligence a povaha o něm všechny vypovídaly jako o člověku, který není svázán konvenčními představami a předsudky.

Jednoho odpoledne začátkem září naslouchal Arthur Munroe mému vyprávění. Od počátku jsem viděl, že v něm vyvolává zájem i účast – a když jsem skončil, tak celou věc rozebrala prodiskutoval s maximální bystrostí a rozvahou. A navíc, jeho rady byly neobyčejně praktické; navrhl totiž, abychom veškeré práce v domě Martensových odložili až do doby, kdy se budeme moci opřít o podrobnější historické a geografické údaje. Na jeho popud jsme pročesávali krajinu ve snaze získat informace týkající se té hrozné rodiny Martensových a našli jsme muže, který vlastnil báječně objasňující deník, zděděný po předcích. Také jsme vedli dlouhé rozhovory s těmi z norských míšenců, které hrůza a zmatek nezahnaly na vzdálenější svahy, a dohodli jsme se, že než začneme s naším nejdůležitějším úkolem, důkladně a s konečnou platností prozkoumáme místa, která místní legendy spojovaly s nejrůznějšími tragédiemi.

Výsledky tohoto zkoumání zpočátku celou věc příliš neobjasňovaly, ačkoli poté, co jsme je shrnuli, se nám zdálo, že prozrazují poměrně důležitý rys: a to, že počet zaznamenaných hrůz byl zdaleka nejvyšší v oblastech nacházejících se buď poměrně blízko obávaného domu, nebo v místech spojených s tímto domem pásy morbidně přebujelého lesa. Byly zde, pravda, i výjimky: tragédie, o které se doslechl celý svět, se opravdu udala na holém místě, dosti vzdáleném jak od domu, tak od jakýchkoli pruhů stromoví, které by ho s domem spojovaly.

Co se týče povahy a vzhledu číhajícího děsu, od ustrašených a omezených obyvatel nuzných chatrčí nebylo možno získat pražádné informace. Jedním dechem ho nazývali hadem a obrem, ďáblem hromu a netopýrem, supem a kráčejícím stromem. My jsme se však cítili oprávněni k domněnce, že se jedná o živý organismus, velmi citlivě reagující na atmosférické bouře; a ačkoli některé pověsti se zmiňovaly o křídlech, domnívali jsme se, že odpor, který ta věc má k volným prostorům, mluví spíš pro hypotézu, že se pohybuje po zemi. Jediná věc, která s tímto názorem neladila, byla rychlost, kterou by se to stvoření muselo přemisťovat, aby mohlo provést všechny skutky, které mu byly připisovány.

Když jsme se s místními usedlíky blíže seznámili, začali nám být v mnoha ohledech velmi sympatičtí. Byli to prostí tvorové pomalu sestupující po evoluční křivce kvůli svému nešťastnému dědičnému zatížení a otupující izolaci. Báli se cizinců, ale postupem času si na nás zvykli, a nakonec nám hodně pomohli, když jsme při našem hledání číhajícího děsu prohledávali všechny houštiny a strhávali všechny dělící stěny domu. Když jsme je požádali, aby nám pomohli najít Bennetta a Tobeyho, byli opravdu v úzkých: neboť přestože nám chtěli pomoci, věděli, že ti dva z tohoto světa úplně zmizeli stejně jako jejich vlastní pohřešovaní. O tom, že mnoho z nich už dokonce bylo zabito a odvlečeno pryč, stejně jako byla kdysi dávno vyhubena divoká zvěř, jsme byli samozřejmě zcela přesvědčeni; a s obavami jsme očekávali další tragédie.

Do poloviny října jsme si lámali hlavu tím, že naše pátrání nepostupuje téměř vůbec kupředu. Noci byly jasné, a tak nedošlo k žádným ďábelským útokům; úplnost našich bezvýsledných pátrání v domě a okolní krajině nás téměř přiměla k tomu, abychom začali číhající děs pokládat za nehmotnou sílu. Obávali jsme se, že nastane chladné počasí, které zmaří další pátrání, neboť všichni byli zajedno v tom, že démon bývá v zimě klidný. Proto také nádech spěchu a beznaděje poznamenal náš poslední průzkum, který jsme za bílého dne podnikli ve vesnici, již navštívila hrůza, ve vesnici, nyní již pusté, neboť usedlíci z ní plni strachu utekli.

Ta osudem pronásledovaná usedlická vesnička neměla žádné jméno; ležela však již celou řadu let v chráněné, avšak holé rozsedlině mezi dvěma vrcholy, pojmenovanými Kuželová hora a Javorová hora. Z těch dvou měla blíž k Javorové hoře a některé primitivní příbytky byly opravdu spíš jakýmisi do země vydlabanými úkryty na jejím úbočí. Geograficky ležela asi dvě míle na severozápad od úpatí Bouřné hory a tři míle od duby obklopené usedlosti. Celé dvě a čtvrt míle z celkové vzdálenosti dělící vesničku od usedlosti tvořila úplně holá krajina: tato pláň byla poměrně rovná, až na některé nízké vyvýšeniny, připomínající hady, a porostlá jen trávou a řídkými chomáči plevele. Když jsme vzali v úvahu tyto topografické vlastnosti, došli jsme k závěru, že ten démon musel přijít od Kuželové hory, jejíž zalesněný jižní hřbet vybíhá na krátkou vzdálenost od nejzápadnějšího výběžku Bouřné hory. Tento výzdvih půdy jsme nakonec určili jako půdní sesuv pocházející z Javorové hory; a osamělý, vysoký rozčísnutý strom na jeho svahu byl místem, kam udeřil blesk, přivolávající ďábla.

Jak jsme s Arthurem Munroem již asi podvacáté palec za palcem procházeli zničenou vesnici, naplňovala nás jakási sklíčenost spolu s novými, nejasnými obavami. Bylo to opravdu navýsost podivné, i když strašidelné a podivné věci byly běžnou záležitostí, nenalézt po tak krušných událostech na scéně ani jedinou stopu; a my jsme se pohybovali pod olověnou, temnějící oblohou s onou tragickou, bezcílnou horlivostí, která je výsledkem smíšených pocitů marnosti a nutnosti konat. Byli jsme opravdu co možná nejvíc pečliví – znovu jsme vstoupili do každé chalupy, v každé podzemní chatrči na svahu hory jsme znovu hledali lidská těla, znovu jsme pečlivě prohledali každičkou stopu sousedního trnitého svahu, abychom našli doupata a jeskyně, avšak bezvýsledně. A navíc, jak už jsem řekl, se nad námi hrozivě vznášel nový děs, jakoby hejno obrovitých gryfonů s netopýřími křídly shlíželo na nás z propastí na opačné straně vesmíru.

Jak se odpoledne pomalu chýlilo k večeru, bylo čím dál hůř vidět a slyšeli jsme dunění bouřky, chystající se propuknout nad Bouřnou horou. Tento zvuk nás na takovémhle místě pochopitelně rozrušil, i když méně, než by nás byl rozrušil v noci. Stejně jsme však plni zoufalství očekávali, že bouře bude trvat až do noci; a s těmito vyhlídkami jsme skončili s bezúčelným průzkumem na kopci a rozhodli se obrátit do nejbližší obydlené vísky, abychom sestavili oddíl několika usedlíků, kteří by nám s pátráním pomohli. Byli velmi plaší, ale pro pár mladších mužů by bylo naše ochranitelské vůdcovství jistě dostatečnou pobídkou k tomu, aby nám takovou pomoc přislíbili.

Ale sotva jsme vyrazili na cestu, tak se z nebe spustila oslepující clona prudkého lijáku, takže hlavní nutností se pro nás vmžiku stalo najít si nějaký úkryt. Pod oblohou tmavou skoro jako za noci jsme ošklivě klopýtali, avšak díky občasným zábleskům a tomu, jak podrobně jsme vesnici znali, jsme se brzy dostali ke srubu, do kterého pršelo nejméně ze všech: různorodé kombinaci klád a prken, jejíž dosud existující dveře a jediné okénko byly obě obráceny k Javorové hoře. Když jsme za sebou zatarasili dveře před zuřivostí větru a deště, nasadili jsme na okno hrubou okenici, kterou jsme už po našich četných průzkumech uměli rychle najít. Sedět tam na rozviklaných bednách ve tmě jako uhel bylo bezútěšné, ale zapálili jsme si dýmky a občas jsme si kolem sebe posvítili kapesními svítilnami. Tu a tam jsme dírami ve zdech zahlédli blýskání: odpoledne bylo tak neuvěřitelně tmavé, že každý blesk působil neobyčejně sugestivně.

Naše bdění za bouřky mi náhle se zachvěním připomnělo strašidelnou noc na Bouřné hoře. Má mysl se obrátila k té podivné otázce, která mi neustále přicházela na mysl od té doby, co jsem zažil tu úděsnou noční můru: a tak jsem znovu uvažoval, proč si démon, který se přiblížil ke třem hlídkujícím buď od okna, nebo zevnitř domu, vybral nejprve muže po obou stranách a toho uprostřed si nechal nakonec, když tu ho obrovský kulový blesk zaplašil pryč. Proč si nevybíral své oběti v přirozeném pořádku, kdy bych přišel na řadu druhý, ať už by se ďábel přiblížil z kterékoli strany? Jak dlouhými chapadly asi lovil svou kořist? Nebo snad věděl, že jsem mezi těmito muži velitelem a chystal mi horší osud než ten, který potkal mé společníky?

Uprostřed těchto úvah, jakoby v dramatické snaze je ještě umocnit, se nedaleko ozvala mohutná rána doprovázející zásah blesku, následovaná zvukem sesouvající se půdy. Zároveň vítr, připomínající vlčí vytí, vzrostl v ďábelské crescendo jekotu. Byli jsme si jisti, že osamělý strom na Javorové hoře byl opět zasažen, a Munroe se zvedl ze svého místa a přešel k okénku, aby zjistil množství škod, které bouře napáchala. Když odstranil okenici, dovnitř se s ohlušujícím vytím vevalil vítr a déšť, takže jsem neslyšel, co říká; čekal jsem však, zatímco se vykláněl z okna ven a pokoušel se odhadnout hloubku přírodního pandemonia.

Postupné uklidnění větru a rozjasnění neobvyklé temnoty byly známkou, že bouře už přechází. Předtím jsem doufal, že vydrží až do noci a pomůže nám v našem pátrání, ale sluneční paprsek, vkrádající se dovnitř dírou po suku za mými zády, vyloučil pravděpodobnost něčeho takového. Navrhl jsem Munroeovi, abychom raději ještě využili denního světla, i kdyby třeba měly přijít ještě další přeháňky, a otevřel jsem závoru a pak i hrubé tesané dveře. Země venku byla jednolitou směsicí bláta a louží, s čerstvými hromádkami hlíny z nevelkého půdního sesuvu, neviděl jsem však nic, co by zdůvodňovalo zájem, se kterým se můj společník tiše vykláněl z okna. Přešel jsem k němu a dotknul jsem se jeho ramene: nepohnul se. Pak, když jsem jím v žertu zatřásl a obrátil ho tváří k sobě, pocítil jsem rdousící úponky rakovinně bující hrůzy, jejíž kořeny sahají do nezměrné minulosti a nezměřitelných propastí noci a která se jako přízrak vznáší mimo čas.

Arthur Munroe byl totiž mrtev. A na tom, co zbylo z jeho rozdrcené a rozkousané hlavy už se žádná tvář nedala rozeznat.

III. CO ZNAMENALA RUDÁ ZÁŘ

V bouří zmítané noci 8. listopadu 1921 jsem při svitu lucerny vrhající mrtvolné stíny, osaměle a absurdně stál a kopal v hrobě Jana Martense. Kopat jsem začal už odpoledne, protože se schylovalo k bouřce, a nyní, když byla tma a nad maniakálně hustým listovím propukla bouře, mi bylo dobře.

Domnívám se, že má mysl byla částečně vyšinuta z rovnováhy událostmi, ke kterým od 5. srpna došlo: ďábelský stín v domě, celkové duševní vypětí a zklamání a to, co se za říjnové bouře přihodilo v oné vesničce. Po této události jsem vykopal hrob člověku, jehož smrt jsem nedokázal pochopit. Vím, že jiní by ji také nepochopili, tak ať si raději myslí, že Arthur Munroe se ztratil. Hledali ho, ale nenašli nic. Usedlíci by to možná byli pochopili, ale já jsem neměl odvahu je ještě více vyděsit. Já sám jsem byl na pohled podivně otrlý. Ten šok, který jsem zažil v onom domě, způsobil v mém mozku nějaké změny, takže jsem už byl schopen myslet jen na pátrání po hrůze, která nyní v mé představivosti nabyla nevídaných rozměrů: pátrání, které mne osud Arthura Munroea přiměl udržet v tajnosti a sdílet ho sám.

Už jen samotný pohled na místo, kde jsem kopal, by dokázal normálního člověka rozrušit. Zlověstné stromy pocházející ještě z dávných dob, stromy ďábelské velikosti, věku a fantastického vzhledu nade mnou potměšile pošilhávaly jako sloupy nějakého pekelného druidského chrámu; tlumily zvuk hromu, tišily vítr zatínající drápy do všeho kolem a propouštěly jen nepatrné množství deště. Za zjizvenými kmeny v pozadí, slabě osvětleny procezeným světlem blesků zvedaly se vlhké, břečťanem porostlé kamenné zdi opuštěného sídla, zatímco o něco blíž byla holandská zahrada, jejíž chodníčky a záhony byly zaneřáděny bílou, páchnoucí přebujelou vegetací hub, která nikdy nespatřila plné denní světlo. A nejblíž ze všeho byl hřbitov, kde zdeformované stromy zmítaly zešílevšími větvemi, zatímco jejich kořeny nadzvedaly znesvěcené desky a sály jed z toho, co leželo pod nimi. Tu a tam, pod hnědým příkrovem listí, které trouchnivělo a rozkládalo se v temnotě předpotopního pralesa, jsem dokázal vystopovat zlověstné obrysy některých pahrbků, které byly příznačné pro okolní, blesky zprobodanou krajinu.

K tomuto pradávnému hrobu mne zavedla historie. Historie byla vlastně také vším, co mi zůstalo poté, co všechno ostatní skončilo výsměšným satanstvím. Nyní jsem věřil, že číhající děs není žádná hmotná věc, ale přízrak s vlčími tesáky, který jezdí na půlnočních blescích. A věřil jsem také, díky velkému množství místních pověstí, které jsem objevil při pátrání s Arthurem Munroem, že oním přízrakem je právě duch Jana Martense, zemřelého v roce 1762. A to je důvod, proč jsem tak absurdně kopal v jeho hrobě.

Sídlo Martensových postavil v roce 1670 Gerrit Martense, zámožný obchodník z New Amsterdamu, kterému se nelíbily změny společenského pořádku pod vládou Britů a tak si postavil tento nádherný domov na vzdáleném, lesnatém vrcholku, jehož panenská osamělost a neobvyklá scenérie se mu tolik zamlouvaly. Jediné podstatné zklamání, kterého se na tomto místě dočkal, bylo to, že v létě docházelo k častým a prudkým bouřím. Když si vybíral vhodný kopec a stavěl si sídlo, přikládal mynheer Martense tyto časté výbuchy přírody nějaké zvláštnosti zmíněného ročního období, ale časem pochopil, že příčina tkví v místě samém. Nakonec, když zjistil, že tyto bouře mu způsobují hrozné bolesti hlavy, postavil si sklep, do kterého se mohl uchýlit, když jejich pekelné běsnění dosáhlo vrcholu.

O potomcích Gerrita Martense je toho známo méně než o něm samotném, neboť byli všichni vychování v nenávisti k anglické civilizaci a naučeni vyhýbat se i těm osadníkům, kteří ji přijímali. Žili nesmírně odloučeně a lidé tvrdili, že tato jejich izolovanost způsobila, že se s ostatními lidmi už jen stěží dokázali domluvit. Co se vzhledu týče, byli všichni poznamenáni zvláštní dědičnou odlišností obou očí – jedno oko měli obvykle modré a druhé hnědé. Jejich společenské kontakty neustále řídly, až se nakonec začali ženit a vdávat s příslušníky četného služebnictva, které na statku pobývalo. Mnozí členové této početné rodiny zdegenerovali, rozptýlili se po okolních kopcích a časem splynuli s míšenci – jejich potomky se později stali právě oni soucit vzbuzující usedlíci. Ostatní mrzoutsky lpěli na domě svých předků, čím dál více drželi při sobě a čím dál méně mluvili; vyvinula se však u nich velice citlivá reakce na časté bouře.

Většina těchto informací se k okolnímu světu dostala prostřednictvím mladého Jana Martense, kterého věčný neklid duše přiměl k tomu, aby se připojil ke koloniální armádě, když se na Bouřnou horu dostala zpráva o konvenci v Albany. Byl prvním z Gerritových potomků, který viděl kus světa, a když se roku 1760 po šesti letech válečného tažení vrátil domů, jeho otec, strýcové a bratři ho nenáviděli jako cizince, i přes jeho typicky martensovské oči. Nemohl už dál sdílet podivínství a předsudky Martensových, když ho už ani norské bouře netrápily tak jako dřív. Naopak, skličovalo ho jeho okolí a příteli v Albany často psal o tom, že má v plánu opustit otcovskou střechu.

Na jaře roku 1763 začalo Jonathanu Giffordovi, Janovu příteli z Albany, dělat starosti, že se jeho druh neozývá; zejména proto, že věděl o situaci a hádkách panujících na panství Martensových. Rozhodnutý navštívit Jana osobně, vydal se koňmo do hor. Jeho deník říká, že se k Bouřné hoře dostal 20. září a statek našel ve značně zchátralém stavu. Nevrlí Martensové s podivnýma očima, jejichž nečistý, zvířecký vzhled ho zarazil, mu lámanými guturálami pověděli, že je Jan mrtev. Loni na podzim ho, jak tvrdili, zasáhl blesk a teď leží pohřbený vzadu za zanedbanými, propadlými zahradami. Ukázali návštěvníkovi hrob, pustý a nikterak neoznačený. Něco v chování Martensových vyvolalo v Giffordovi pocit odporu a podezření, a tak se o týden později vrátil s rýčem a krumpáčem, aby toto truchlivé místo prozkoumal. Našel to, co čekal – lebku rozbitou tak krutě, jako by ji byly zasáhly barbarské rány – a tak po svém návratu do Albany otevřeně obvinil Martensovy z vraždy jejich příbuzného.

Zákonem požadované důkazy chyběly, ale historka se rychle rozšířila po okolním kraji a Martensové byli od té doby ostatními lidmi vyloučeni ze společnosti. Nikdo by s nimi nejednal a jejich vzdálenému panství se všichni vyhýbali jako prokletému místu. Nějakým způsobem se jim podařilo žít nezávisle na ostatních dál z toho, co si na statku sami vyrobili, neboť světla zahlédnutá čas od času na vzdálených kopcích svědčila o jejich neustálé přítomnosti. Tato světla lidé vídali až do roku 1810, ale ke konci už jen velmi sporadicky.

Mezitím se kolem panství a hory vytvořilo velké množství pověstí. Lidé se místu vyhýbali s dvojnásobnou zarputilostí a přičetli mu na vrub každý šeptem pronesený mýtus, který dala k dispozici ústní slovesnost. Nikdo ho nenavštívil až do roku 1816, kdy si místní usedlíci povšimli, že už dlouhou dobu nejsou vidět žádná světla. Výprava, která se tam tehdy vydala na průzkum, našla dům opuštěný a napůl v rozvalinách.

Nikde kolem nebylo vidět žádné kostry, a tak se soudilo spíše na odchod než na smrt. Vypadalo to, že klan odešel už před několika lety a podle improvizovaných přístřešků bylo vidět, do jak velkého počtu se před svým odchodem rozrostl. Jeho kulturní úroveň se prudce snížila, jak to také dokazoval rozpadávající se nábytek a roztroušené stříbrné náčiní, které bylo určitě vyhozeno už dávno předtím, než jeho majitelé odešli. Ale i když byli obávaní Martensové pryč, lidé se jejich strašidelného domu báli dál; a jejich strach začal být velmi naléhavý, když se v té pustině mezi horaly rozšířily nové a podivné historky. A tak tu stál: opuštěný, obávaný a spojovaný se mstícím se duchem Jana Martense. Stál tam i oné noci, kdy jsem kopal v Janově hrobě.

Označil jsem své kopání jako absurdní – a takové opravdu bylo, vezmeme-li v úvahu jeho cíl a použitou metodu práce. Rakev s tělem Jana Martense jsem ze země dostal rychle – byl v ní už jen prach a ledek – ale ve zběsilé touze vyhrabat jeho ducha jsem se ryl dál pod místa, kde dříve ležel. Bůh ví, co jsem očekával, že najdu – jen jsem cítil, že kopu v hrobě člověka, jehož duch se za nocí plíží po světě.

Nemohu říci, doják velké hloubky jsem se dostal, když se můj rýč a zakrátko i mé nohy propadly zemí pode mnou. Ta příhoda byla za daných okolností úděsná, neboť výskyt podzemních prostor právě zde strašlivým způsobem potvrzoval mé šílené teorie. Při mírném pádu mi zhasla lucerna, ale rozsvítil jsem si kapesní elektrickou svítilnu a spatřil jsem nízký horizontální tunel, který se v obou směrech ztrácel v nedohlednu. Byl dost široký, aby se jím dalo proplazit, a ačkoli by se o to v dané chvíli žádný duševně zdravý člověk nepokoušel, já jsem ve své cílevědomé horečné snaze objevit číhající děs dočista zapomněl na nebezpečí a zdravý rozum. Zvolil jsem směr vedoucí k domu a bez velkého přemýšlení, nedbaje, že se ušpiním, jsem se nasoukal do nízké podzemní chodbičky; rychle a poslepu jsem se plazil vpřed a jen občas jsem si posvítil před sebe svítilnou.

Copak existují slova, kterými by se dal popsat pohled, který se naskytl člověku ztracenému v nekonečně propastné zemi; jenž si rukama ohmatává cestu před sebou, šroubovitým pohybem se souká vpřed a supí námahou, který se jako smyslů zbavený prodírá svažujícími se spirálami prastaré temnoty, aniž by měl potuchy o čase, nebezpečí, směru či určitém cíli? Je na tom něco příšerného, ale já jsem to prostě dělal. Dělal jsem to tak dlouho, že mi život vybledl ve vzdálenou vzpomínku, a stal jsem se rovným krtkům a červům nočních hlubin. Stalo se to opravdu jen náhodou, že jsem po nekonečném plazení vpřed rozsvítil elektrickou svítilnu, na kterou jsem úplně zapomněl, takže strašidelně ozářila chodbičku ze ztvrdlého jílu, která se táhla a klikatila dál.

Tímto způsobem jsem se po nějakou dobu škrábal dál, takže se mi téměř vybila baterie ve svítilně, když tu se chodba najednou prudce stočila vzhůru a tím mne donutila změnit způsob, kterým jsem se dosud prodíral vpřed. A jak jsem pozvedl oči, zcela nepřipraven na podobný pohled jsem uviděl, jak se v dálce blyští dva ďábelské odrazy mé pohasínající svítilny; dva odrazy, žhnoucí zhoubnou a neklamnou září a vyvolávající mlhavé vzpomínky, přivádějící mne na pokraj šílenství. Automaticky jsem se zastavil, ačkoli jsem neměl dost rozumu, abych se dal na ústup. Oči se blížily, a přesto z věci, která byla jejich nositelem, jsem dokázal rozeznat jen spár. Ale jaký spár! Pak jsem někde hodně vysoko nad hlavou zaslechl slabý rachot, který mi byl povědomý. Byl to divoký hlas horského hromu, vybičovaný do hysterické zuřivosti – musel jsem se nějakou dobu plazit vzhůru, takže povrch už byl docela blízko. A jak hrom tlumeně rachotil, ty oči se stále upíraly vpřed s tupou škodolibostí.

Díky Bohu jsem tenkrát netušil, o co jde, neboť bych byl s největší pravděpodobností umřel. Ale zachránil mne právě tentýž hlas hromu, který tu věc přivolal, neboť po hrůzné chvilce čekání vyšlehl z neviditelného nebe nade mnou jeden z těch blesků, které tak často narážely na horu a jejichž stop v podobě zbytků rozházené hlíny a fulguritů různé velikosti jsem si tu a tam všiml. S kyklopskou zuřivostí protrhl půdu nad tou prokletou jámou, až mne to oslepilo a ohlušilo, ale přesto mne nezbavil úplně vědomí.

V zmatku sesouvající, pohybující se země jsem kolem sebe bezmocně šmátral a tloukl, až mne uklidnily kapky deště, a uviděl jsem, že jsem se vynořil na povrchu na známém místě – na příkrém holém svahu jihozápadní části hory. Neustálé blýskání ozařovalo půdu a zbytky zvláštního nízkého pahrbku, který se táhl dolů z o něco výše ležícího zalesněného svahu; v tom zmatku se však nedalo rozeznat nic, co by naznačovalo, kudy jsem z těch smrtonosných katakomb vyšel. Myšlenky v mém mozku byly zpřeházené stejně jako hlína kolem mne – a jak se v dálce krajinou rozlila směrem od jihu rudá zář, nejspíš jsem si ani neuvědomil, jakou hrůzu jsem prožil.

Ale když mi usedlíci o dva dny později řekli, co ta rudá zář znamenala, pociťoval jsem větší hrůzu než tu, kterou ve mně vzbudila ona podzemní chodba a čísi oči a spár; větší proto, že měla tak krušné následky. Ve dvacet mil vzdálené vísce nastaly po zásahu blesku, který mne přivedl zpátky na zem, orgie děsu a na chatrnou střechu jedné z chalup spadla ze stromu, který se nad ní tyčil, jakási nepojmenovatelná věc. Spáchala tu jakýsi mrzký čin, ale usedlíci stačili chalupu v záchvatu šílenství spálit dřív, než ta věc mohla utéci. Onen mrzký čin konala právě ve chvíli, kdy se na mnou zahlédnuté stvoření s pařátem a očima propadla zem.

IV. STRAŠLIVÉ OČI

Mysl člověka, který by věděl o hrůzách Bouřné hory to, co vím já, a přesto tam hledal číhající děs, nemůže být v pořádku. To, že byla zničena nejméně dvě ztělesnění tohoto děsu, poskytovalo v tomto Acheronu mnohotvárného diabolismu jen nepatrnou záruku duševní a tělesné bezpečnosti, ale já jsem zároveň s tím, jak byly události a odhalení stále zrůdnější, přesto pokračoval ve svém pátrání, a to s ještě větším zápalem.

Když jsem se dva dny po tom příšerném plazení kryptou, spojenou v mých vzpomínkách s oním pařátem a očima, dozvěděl, že ve stejnou chvíli, kdy na mne zíraly ony oči, se nad vesnicí o dvacet mil dál vznášelo jakési zlé stvoření, pocítil jsem opravdové křeče strachu. Ale ten strach byl tak propojen s údivem a dráždivou absurdností, že mi ten pocit byl téměř příjemný. Někdy, trýzněn mukami noční můry, kdy neviditelné síly uhánějí přes střechy podivných mrtvých měst ke šklebící se propasti Nicoty, je pro člověka úlevou a snad i potěšením, když může divoce vykřiknout a dobrovolně se vrhnout s hrůzyplným vírem snové záhuby do kterékoli bezedné propasti, která na vás zrovna otevírá zející chřtán. A tak to bylo i s noční můrou obcházející Bouřnou horu: odhalení, že na tom místě straší hned dvě příšery, mi nakonec dodalo bláznivou, neodolatelnou chuť ponořit se do samotné půdy té prokleté krajiny a holýma rukama vyhrabat smrt, která se jízlivě šklebila z každého palce otrávené hlíny.

Hrob Jana Martense jsem navštívil tak brzy, jak to jen šlo, a bezvýsledně jsem kopal na stejném místě co poprvé. Rozsáhlý zával zahladil všechny stopy po podzemním průlezu, zatímco déšť nanesl zpět do výkopu tolik půdy, že jsem nebyl schopen určit, jak hluboko jsem se onehdy při kopání dostal. Také jsem podnikl náročnou cestu do vzdálené vísky, kde upálili smrtící stvoření, a tam se mi za mé potíže dostalo alespoň malé odměny. V popelu, který zbyl z té osudné chalupy, jsem našel několik kostí, ani jedna z nich však očividně nepatřila té zrůdě. Usedlicí tvrdili, že tomu stvořeni padl za oběť jen jeden člověk; ale já jsem usoudil, že jejich tvrzení je nepřesné, neboť kromě kompletní lidské lebky jsem našel ještě jeden úlomek kosti, který, jak se mi zdálo, kdysi musel tvořit součást lidské lebky. Ačkoli lidé viděli, jak příšera rychle padala dolů, nikdo nedokázal povědět, jak to stvoření vypadalo – ti, kdož ho zahlédli, ho nazývali prostě ďáblem. Prozkoumal jsem veliký strom, na kterém číhalo, nenašel jsem však žádné zřetelné stopy. Pokoušel jsem se najít nějakou stopu, která by vedla do černého lesa, nedokázal jsem však snést pohled na ty morbidně tlusté kmeny ani na ony hadovité kořeny, které se tak nenávistně stáčely, než nakonec zalezly do země.

Dalším krokem, který jsem podnikl, bylo, že jsem s mikroskopickou péčí znovu prozkoumal opuštěnou vísku, kterou navštívila smrt ze všech nejhojněji a ve které Arthur Munroe spatřil něco, co už během svého života nestačil popsat. Ačkoli už má předchozí bezvýsledná pátrání byla nadmíru podobná, nyní jsem si potřeboval ověřit nové údaje; to příšerné plazení v hrobě mne totiž přesvědčilo o tom, že nejméně v jednom z vývojových stadií je ta zrůdnost stvořením žijícím pod zemí. Tentokrát, 14. listopadu, jsem se ve svém pátrání zaměřil zejména na svahy Kuželové a Javorové hory, ze kterých je vidět na tu nešťastnou vísku, a obzvláštní pozornost jsem věnoval sypké půdě v těch částech Javorové hory, kde docházelo k častým půdním sesuvům.

Během odpoledne, které jsem strávil hledáním, nevyšla na světlo žádná nová skutečnost a soumrak se snesl v okamžiku, kdy jsem z Javorové hory pohlížel na vesničku pod sebou a přes údolí na Bouřnou horu. Západ slunce byl nádherný – a najednou vyšel měsíc, který byl téměř v úplňku a zaléval stříbrnou záplavou planinu, vzdálené horské úbočí a podivné nízké pahrbky, které se tu a tam zvedaly ze země. Byla to mírumilovná arkádská scéna, ale já jsem k ní cítil nenávist, neboť jsem věděl, co v sobě skrývá. Nenáviděl jsem posmívající se měsíc, svatouškovskou planinu, rozkládající se horu i ty podezřelé pahrbky. Zdálo se mi, že všechno je zachváceno nějakou odpornou nákazou a ovlivněno zhoubným spojenectvím se zdeformovanými, skrytými mocnostmi.

Zanedlouho, jak jsem se zamyšleně díval na měsícem zalité panoráma, upoutala můj zrak nějaká výjimečnost v povaze a uspořádání jistého topografického prvku. Aniž bych měl nějaké zevrubnější znalosti z geologie, od prvopočátku vzbudily můj zájem neobvyklé vyvýšeniny a pahrbky vyskytující se v této oblasti. Všiml jsem si, že jich je v okolí Bouřné hory poměrně velké množství, ačkoli jich je o poznání méně na planině než u samotného vrcholu hory, který bezpochyby kladl menší odpor zvláštním a pošetilým rozmarům prehistorického zalednění. Nyní, ve světle měsíce, posazeného nízko na obloze a házejícího dlouhé tajuplné stíny, mne náhle napadla působivá myšlenka, že nejrůznější puntíky a proužky vytvořené systémem vyvýšenin mají zvláštní vztah k vrcholu Bouřné hory. Tento vrchol byl nade vši pochybnost středobodem, ze kterého se rozbíhaly řady linií a bodů, jako by odporný dům Martensových kolem sebe natahoval viditelné úponky strachu. Představa takových úponků mne nepochopitelně rozrušila, a zastavil jsem se, abych popřemýšlel o tom, proč považuji tyto vyvýšeniny za pozůstatek doby ledové.

Čím více jsem o tom přemýšlel, tím méně jsem tomu věřil a v mé mysli, ve které se teprve nedávno udělalo jasno, začaly křižovat absurdní a příšerné analogie, založené na povrchové tvářnosti krajiny a mých zkušenostech z podzemí. Než jsem si to stačil uvědomit, pronášel jsem vzrušené a nesouvislé věty: „Můj Bože!… Krtiny… to proklaté místo musí být prolezlé… kolik asi… oné noci v domě… vybrali si nejdřív Bennetta a Tobeyho… na každé straně…“ Pak jsem se jako posedlý jal kopat do nejbližšího pahrbku: kopal jsem zoufale, rozechvěle, ale téměř vítězoslavně; kopal jsem a nakonec jsem vyrazil hlasitý výkřik plný jakýchsi neurčitelných emocí, jak jsem narazil na jakýsi tunel nebo chodbičku podobnou té, kterou jsem se onehdy za té ďábelské noci plazil.

Poté si vybavuji, jak jsem běžel, s rýčem v ruce; byl to příšerný běh napříč měsícem zalitými loukami pokrytými pahrbky a odpornými, strmými propastmi svažujícího se lesa, plného duchů; škobrtal jsem, úpěl, hekal, poskakoval na cestě k tomu příšernému domu Martensových. Vybavuji si, jak jsem bez rozmyslu kopal ve všech koutech sklepa rdoušeného trním, jak jsem kopal, abych našel jádro a centrum toho zhoubného světa pahrbků. A pak si vybavuj i, jak jsem se smál, když jsem narazil na skrytý průlez: díru dole v komíně, ve které rostl bujný plevel házející prazvláštní stíny ve svitu jediné svíce, kterou jsem náhodou měl s sebou. Co dosud zůstává skryto v tom ďábelském hnízdě, číhá tam a čeká, až ho probudí hrom, to jsem nevěděl. Dva se podařilo zabít: třeba už tím všechno skončilo. Přesto mne však stále neopouštělo to žhavé odhodlání dostat se až k nejvnitrnějšímu tajemství toho nebezpečí, které jsem opět začal považovat za určité, hmotné a organické.

Mé nerozhodné úvahy, zdá mám chodbu prozkoumat sám a bez odkladů za svitu kapesní svítilny, nebo se pokusit sehnat k průzkumu skupinku usedlíků, po chvilce přerušil náhlý nápor větru zvenčí, který zhasil svíčku a zanechal mne v naprosté tmě. Štěrbinami a puklinami nade mnou už přestal dovnitř svítit měsíc a s pocitem osudného znepokojení jsem uslyšel zlověstné a významné rachocení blížícího se hromu. Mého mozku se zmocnil chaos navzájem propojených myšlenek a přiměl mne, abych odtápal do nejvzdálenějšího kouta sklepa. Mé oči se však ani na okamžik neodtrhly od té hrozné trhliny dole v komíně; a jak začala dovnitř skrz býlí venku pronikat slabá zář blesků, která ozařovala spáry v horní části zdi, pomalu jsem začal rozeznávat drolící se cihly a odporný plevel. V každé vteřině jsem byl pohlcen směsicí strachu a zvědavosti. Co asi bouře přivolá – nebo existuje vůbec ještě něco, co by mohla přivolat? Veden jedním zábleskem jsem se usadil v hustém trsu rostlin, skrz který jsem mohl pozorovat díru v komíně, aniž bych sám mohl být viděn.

Je-li nebe milosrdné, jednoho dne snad vymaže z mého vědomí pohled, který se mi naskytl, a nechá mě prožít zbývající léta v klidu. V noci nemůžu spát, a když hřmí, musím užívat opiáty. Ta věc přišla nečekaně a neohlášené: démon, krysí cupitání z děr vzdálených a nepředstavitelných, pekelné supění a přidušené chrochtání, a pak z té díry pod komínem vyrazila různorodá a malomocenstvím prolezlá živá hmota – odporná, nocí zplozená záplava organického rozkladu, ještě drtivěji hrůzná než ta nejčernější magie smrtelného šílenství a morbidity. S vřením, kypěním, bublajíc jako hadí sliz, svinovala se do té zející díry a zase se z ní rozvinovala, šířila se jako hnilobná nákaza a vytékala ze sklepa každým možným východem – vytékala, aby se rozptýlila prokletými půlnočními lesy a rozsévala strach, šílenství a smrt.

Bůh ví, kolik jich bylo – musely jich tam být tisíce. Vidět příval těch tvorů ve slabém světle přerušovaného blýskání bylo odpudivé. Když se dostatečně rozptýlili, aby je bylo možno rozeznávat jako samostatné organismy, uviděl jsem, že jsou to zakrslí, zdeformovaní, chlupatí ďáblové či opice – nestvůrné a ďábelské karikatury opičího rodu. Byli tak hrozivě tiší: neozvalo se téměř ani zavřísknutí, když si jeden z posledních opozdilců se zručností dlouholeté praxe navyklým způsobem udělal pokrm ze svého slabšího druha. Ostatní chňapali po tom, co jim zanechal, a jedli s nesmírnou chutí, až jim od úst tekly sliny. Pak, navzdory tomu, že jsem byl omráčen strachem a znechucením, přece jen zvítězila má morbidní zvědavost, a když pak z toho pekla nepoznaných nočních můr vyšla o samotě poslední z těch zrůdností, vytáhl jsem automatickou pistoli a maskován rachotem hromu jsem ji zastřelil.

Křik, zmítání, divoké stíny rudého, lepkavého šílenství, pronásledující jeden druhý nekonečnými, krví zbrocenými chodbami pod purpurovým, blesky metajícím nebem… beztvaré přízraky a kaleidoskopické mutace v paměti uchované ghúlské scény; lesy plné zrůdných, přebujelých dubů se zkroucenými hadovitými kořeny, které sají nepopsatelné šťávy ze země, zavšivené milióny kanibalských ďáblů; chapadla v podobě pahrbků, hledající si cestu z podzemního centra polypovité zvrhlosti… šílené blýskání nad zkázonosnými, břečťanem porostlými zdmi a ďábelskými arkádami, rdoušenými houbovitou vegetací… Budiž pochváleno Nebe za instinkt, který mne v bezvědomí zavedl na místa, kde přebývají lidé; do mírumilovné vesnice, která spala pod tichými hvězdami na jasnícím se nebi.

Za týden jsem se už dostatečně zotavil, abych mohl poslat do Albany pro skupinu mužů, jejichž úkolem bylo vyhodit dynamitem do povětří panství Martensových a celý vrchol Bouřné hory, zatarasit všechny chodby mezi pahrbky, které bude možno objevit, a zničit některé přebujelé stromy, jejichž pouhá existence člověku připadá jako urážka zdravého rozumu. Poté, co všechno vykonali, jsem už mohl trochu spát, ale opravdového klidu nedojdu nikdy, neboť v paměti mi stále tkví ono nepopsatelné tajemství číhajícího děsu. Ta věc mne bude strašit i nadále, neboť kdo může říci, že se ji podařilo úplně sprovodit ze světa a že nejsou po celém světě rozšířeny podobné jevy? Kdo může, s tím, co vím já, pomyslet na neznámé prohlubně v zemi bez příšerného strachu z toho, co by se mohlo stát? Nemohu se bez zachvění podívat na studnu či vchod do podzemí… proč mi lékaři nemohou dát něco, po čem bych spal nebo co by opravdu uklidnilo můj mozek, když hřmí? To, co jsem uviděl v záři blesku, poté co jsem zastřelil ten nepopsatelně ohavný, rozcuchaný objekt, bylo tak jednoduché, že uplynula skoro minuta, než jsem pochopil a dostal se do deliria. Ten předmět byl odporný: ucouraná gorila s ostrými žlutými tesáky a rozcuchanou bělavou srstí. Byl to konečný produkt degenerace savců, hrůzyplný výsledek izolovaného plození, množení a kanibalské výživy nad zemí i pod ní, ztělesnění veškerého chaosu a zmatku a šklebícího se děsu číhajícího v pozadí života. Když to stvoření umíralo, dívalo se na mne a jeho oči se vyznačovaly stejnou zvláštností jako ty, které na mne zíraly pod zemí a vyvolávaly mlhavé vzpomínky. Jedno oko bylo modré, druhé hnědé. Byly to martensovské oči ze starých pověstí, a já jsem v jediném zaplavujícím kataklyzmatu němé hrůzy pochopil, co vzešlo z té zmizelé rodiny – z toho příšerného a hromem o rozum připraveného rodu Martensů.

Uvězněn s faraóny¹

Tajemství přitahuje tajemství. Od chvíle, kdy jsem své jméno široce proslavil ukázkami triků, které nikdo nedokázal vysvětlit, slýchal jsem o podivných příbězích a událostech, které lidé vzhledem k mému povolání dávali do souvislosti s mými zájmy a činností. Některá vyprávění jsou obyčejná a nedůležitá, některá hluboce dramatická a strhující, jiná v sobě tají tajemné a nebezpečné zážitky a další mě zaplétají do rozsáhlého vědeckého a historického výzkumu. Mnohé příběhy jsem již vyprávěl a vyprávět budu zcela bez zábran; o jednom z nich však mluvím s velkou nechutí a předkládám vám ho až nyní po neúnavném přesvědčování ze strany vydavatelů tohoto časopisu, kteří zaslechli neurčité zvěsti z úst ostatních členů mé rodiny.

Tato dosud pečlivě střežená vzpomínka se váže k mé soukromé návštěvě Egypta, která se uskutečnila před čtrnácti lety, a vyhýbal jsem se jí z několika důvodů. Za prvé, nerad těžím z určitých nepochybně skutečných událostí a okolností, které očividně nejsou známy myriádám turistů, proudícím kolem pyramid, a které jsou zjevně pilně utajovány káhirskými úřady, i když si jich nemohou tak úplně nevšímat. Za druhé, nerad líčím příhodu, ve které musela velkou roli hrát moje vlastní fantazie. To, co jsem viděl – nebo si myslel, že vidím – , se ve skutečnosti určitě nestalo; spíše bychom v té události měli vidět důsledek mých tehdy čerstvých studií egyptologie a spekulací týkajících se tématu, které prostředí přirozeně podněcovalo. Tyto stimuly působící na mou představivost, umocněné rozčilením ze skutečné události, která byla strašlivá sama o sobě, nepochybně daly vzniknout dalším hrůzám, které se odehrály té podivné, dávno minulé noci.

V lednu roku 1910 mi skončilo angažmá v Anglii a já podepsal smlouvu na turné po australských divadlech. Na cestu jsem měl dostatek času, rozhodl jsem se tedy učinit ji co nejzajímavější; doprovázen svou ženou jsem se nechal parníkem jménem Malwa společnosti P. & O. příjemně unášet kolem kontinentu, přistál jsem v Marseilles a posléze zamířil do Port Saidu. Odtud jsem se chtěl vydat do nejdůležitějších historických míst v dolním Egyptě, ještě než se konečně vypravím do Austrálie.

Cesta byla příjemná, zpestřovalo ji mnoho zábavných příhod, které odpoutávají kouzelníka od jeho práce. Abychom měli klidnou cestu, měl jsem v úmyslu své jméno tajit; k prozrazení mě však vyprovokoval kolega kouzelník, který se snažil bavit cestující tak průměrnými triky, že jsem nevydržel a zopakoval představení způsobem, který mé inkognito prozradil. Zmiňuji se o tom proto, že jsem tím způsobil přesně to, čeho jsem se obával dávno předtím, než jsem se demaskoval před skupinou turistů, kteří se chystali rozprchnout se po celém údolí Nilu. Ohlašovali mou přítomnost, kamkoli jsem se vrtnul, a olupovali mě a mou ženu o klidnou nenápadnost, po které jsme toužili. Cestoval jsem za zvláštnostmi a přitom jsem byl často nucen podrobit se sám coby zvláštnost zvědavému zkoumání!

Přijeli jsme do Egypta za pitoreskními a mystickými dojmy, ale když loď zakotvila u Port Saidu a my pasažéři v malých loďkách zamířili ke břehu, moc spokojeni jsme nebyli. Nízké písečné duny, boje pohupující se na mělké vodě a bezútěšně evropanské městečko postrádající jakoukoli zajímavost kromě velké sochy De Lessepse, to vše nás donutilo urychleně putovat za něčím, co by stálo za to. Po chvíli dohadování jsme se rozhodli ihned pokračovat do Káhiry a k pyramidám a později do Alexandrie, kde bychom se nalodili na australskou loď a také zde shlédli všechny řecko-římské památky, které starověká metropole může nabídnout.

Cesta železnicí byla poměrně snesitelná a trvala pouze čtyři a půl hodiny. Viděli jsme velkou část suezského kanálu, podle něhož jsme dojeli až do Ismailie, a později, při pohledu na zrestaurovaný kanál pro pitnou vodu z doby Střední říše, se také nadechli atmosféry starého Egypta, a když jsme konečně zastavili na hlavním nádraží, v houstnoucím večeru jsme zahlédli záři nad Káhirou.

Očekávalo nás ale další zklamání, protože vše, co jsme spatřili, vypadalo evropsky – vyjma oblečení a tísnících se zástupů. Prozaická podzemní dráha nás zavezla na náměstí překypující vozy, taxíky, trolejbusy, zaplavené elektrickými světly zářícími na vysokých budovách; a divadlo, ve kterém jsem přes mnohé žádosti odmítl vystupovat, ale které jsem později navštívil jako divák, bylo nedávno přejmenováno na Americký kosmograf. Ubytovali jsme se v Shepheardově hotelu, objednali si taxi a křižovali široké, upravené ulice; uprostřed dokonalých služeb, které nabízely zdejší restaurace, zdviže a v podstatě angloamerický luxus, se zdálo, že tajemný Orient a nezapomenutelná minulost jsou velmi vzdálené.

Ovšem druhý den nás příjemně uvrhl přímo do ovzduší Tisíce a jedné noci; ve spletitých uličkách a pod exotickým nebem Káhiry se zdálo, že Bagdád Haruna-al-Rašída znovu ožil. V rukou bedekr jsme minuli Ezbecké zahrady a prošli podél Muski, zamířili do domorodých čtvrtí a brzy jsme padli do rukou hlučného cicerona (průvodce cizinců), který – bez ohledu na to, co se později udalo – byl nepochybně mistrem svého oboru.

Teprve později jsem si uvědomil, že jsem měl o řádného průvodce žádat v hotelu. Tento muž, oholený, mluvící zvláštním dutým hlasem, a poměrně čistý chlapík, vypadající jako faraón a který si říkal Abdul Reis el Drogman, měl – jak se posléze ukázalo – mezi ostatními průvodci jakési vysoké postavení; i když později vyšlo najevo, že ho policie nezná, a měla za to, že reis je označení pro jakoukoli osobu, která má moc, a že „Drogman“ není nic jiného než zkomolenina slova, kterým se označuje průvodce cizinců – dragoman.

Abdul nás vedl k zázrakům, o kterých jsme dřív jenom četli nebo snili. Stará Káhira je knihou plnou příběhů, přímo snem – labyrint úzkých uliček prosycených vonnými tajemstvími; arabeskové balkóny a arkýře se téměř dotýkaly nad dlažbou kočičích hlav; vír orientálního pouličního ruchu naplněného podivnými výkřiky, práskáním bičů, hrkáním vozíků, cinkáním peněz a hýkáním oslů; byl to barevný kaleidoskop oděvů, závojů, turbanů a fezů; hemžení nosičů vody a dervišů; psů a koček; věštců a holičů; a nad tím vším kvílení slepých žebráků natlačených ve výklencích a sonorní vyzpěvování meuzinů na minaretech, rýsujících se ladně proti hluboké, nehybné modři nebe.

Zastřešené, méně hlučné bazary nebyly o nic méně lákavé. Koření, voňavky, kadidlo, korálky, koberečky, hedvábí a mosazné výrobky. Starý Mahomud Sulejman seděl s nohama zkříženýma mezi gumovými láhvemi, zatímco štěbetající mládež roztloukala hořčici v prohlubni hlavice starobylého klasického korintského sloupu, snad ze sousední Heliopole, kde Augustus položil táborem jednu ze svých tří egyptských legií. Starobylé se začalo prolínat s exotikou. A potommešitya muzeum – všechno jsme viděli a snažili se, aby naše arabská veselost nepodlehla temnějšímu kouzlu faraónského Egypta, jaké nabízely nesmírně cenné poklady v muzeu. Tam jsme měli skončit, a zatím jsme se soustředili na středověkou saracénskou slávu kalifů, jejichž mešity s hrobkami tvořily třpytivou pohádkovou říši nekropolí na okraji Arabské pouště.

Abdul nás vedl podél Sharia Mohammed Al i k starobylé mešitě sultána Hassana a věžím Babel-Azab a za nimi jsme se vyšplhali po chodníku mezi příkrými zdmi k obrovské citadele, kterou postavil sám Saladin z kamenů zapomenutých pyramid. Slunce už zapadalo, když jsme zlézali tu horu, obcházeli moderní mešitu Mohammeda Aliho a dívali se z uzoučkého ochozu ze závratné výšky dolů na tajuplnou Káhiru – Káhiru zlatou, plnou zdobných paláců a éterických minaretů a zahrad hýřících všemi barvami.

Vysoko nad městem se tyčila veliká klasicistní budova nového muzea; a za ní – za tajemným žlutým Nilem, otcem věků a dynastií – číhaly hrozivé písky Libyjské pouště, zvlněné, nekonečné a skrývající starší zlé arkanum.

Rudé slunce pomalu klesalo a s egyptským soumrakem se blížil nemilosrdný chlad, a jak slunce balancovalo na obzoru, připomínajíc starého boha Heliopole – Re-Harachteje, doslova „Slunce na horizontu“ – rýsovaly se proti jeho planoucímu ohni černé siluety pyramid v Gize – tyto prastaré hrobky tam stály tisíc let už tehdy, když Tutanchamón ve vzdálených Thébách vztyčil svůj zlatý trůn. V té chvíli jsme věděli, že pro nás skončila Káhira doby saracénské a že musíme okusit hlubší tajemství starého Egypta – černého Khemu, kde vládli Re i Amon, Isis i Osiris.

Druhý den ráno jsme zamířili k pyramidám, projeli jsme ostrovem Chizereh zarostlým albiziemi a přes nevelký anglický most až na západní pobřeží. Jeli jsme silnicí po pobřeží, alejemi vzrostlých albizií a kolem rozlehlé zoologické zahrady na předměstí Gízy, kde je nyní postaven nový most do Káhiry. Pak jsme se stočili směrem do vnitrozemí kolem Sharia-el-Haram, projeli oblastí kanálů se zrcadlovou hladinou a zaprášených domorodých vesnic, až se před námi na obzoru vynořil kýžený cíl, který svými obrysy rozrážel opar vznášející se nad kalužemi u cesty. Skutečně, jak řekl na tomto místě už Napoleon, na nás shlíželo čtyřicet století.

Cesta se nyní prudce zdvíhala, až jsme se dostali na své stanoviště mezi stanicí trolejbusů a hotelem Měna House; Abdul Reis, který pohotově zakoupil lístky na pyramidy, si zjevně dobře rozuměl s davem ječících, dotěrných beduínů, kteří obývali ušpiněnou, zablácenou vesnici kousek odtud a nebezpečně dotírali na každého cestovatele; dokázal je zadržet bez většího dohadování u zátoky a vybral pro nás párek nádherných velbloudů, sám nasedl na osla a svěřil vedení našich zvířat skupince mužů a chlapců za dražší peníz, než bylo obvyklé. Vzdálenost, kterou jsme měli překonat, byla tak malá, že velbloudi byli stěží zapotřebí, nelitovali jsme však, že si vyzkoušíme tento poněkud nepohodlný způsob pouštního cestování.

Pyramidy se tyčily na vysoké skalní plošině, nedaleko od nejsevernějšího pohřebiště králů a hodnostářů, které bylo vybudováno v sousedství zaniklého hlavního města Memphis, jež se rozkládalo na stejném břehu Nilu poněkud jižněji od Gízy a jež vzkvétalo v letech 3400 až 2000 před Kristem. Největší pyramida, která stojí nejblíže moderní silnice, byla postavena králem Cheopsem čili Chufevem asi v roce 2800 před Kristem a v nejvyšším bodě měří 450 stop. Jihozápadně od ní leží Druhá pyramida, postavená o generaci později králem Chefrenem, o něco nižší, avšak díky vyššímu podloží působící mohutnějším dojmem, a za ní o hodně nižší Třetí pyramida krále Mycerina, postavená kolem roku 2700 před Kristem. Poblíž okraje plošiny, východně od Druhé pyramidy, stojí – s obličejem přitesaným pravděpodobně do podoby obrovského portrétu Chefrena – monstrózníSfinga, němá, výsměšná a moudrá, mimo veškeré lidstvo a čas.

Na několika místech se nalézají malé pyramidy a stopy zborcených pyramid a celá plošina je poseta hrobkami hodnostářů nikoli královského rodu. Tyto stavby byly označovány podle svého tvaru kamenných lavic jako mastaby a kryly hluboké pohřební šachty, jaké byly nalezeny i na jiných memphiských pohřebištích; jejich ukázkou je Pernebova hrobka v Metropolitním muzeu v New Yorku. V Gize však tyto nadzemní stavby smetl čas a drancování; pouze ve skále vylámané chodby, naplněné pískem nebo vyčištěné archeology zde zůstaly, aby dosvědčovaly jejich někdejší existenci. S každou hrobkou byla spojena kaple, ve které kněží nebo příbuzní zemřelého nabízeli potravu a oběti pro ka či životnou podstatu zemřelého. Malé hrobky mají své obětní kaple v kamenných mastabách nebo nadstavbách, ale pyramidy, ve kterých leží královští faraóni, měly zádušní kaple, jež byly samostatnými chrámy, každý východně od své pyramidy, a vedla k němu vzestupná cesta od masivního údolního chrámu čili propylonu na okraji skalní plošiny.

Údolní chrám tvořící bránu vedoucí ke Druhé pyramidě, téměř pohřbený v pohyblivých píscích, zívá z podzemí jihovýchodně od Sfingy. Stále přetrvávající tradice ho nazývá „chrámem Sfingy“; můžeme toto označení snad přijmout jako správné, jestliže Sfinga představuje stavitele Druhé pyramidy Chefrena. Už z doby před Chefrenem pocházejí nepříjemné příběhy o Sfinze, ale ať už byly její starší rysy jakékoli, monarcha je nahradil svými vlastními, takže člověk může kolosu do tváře pohlédnout beze strachu.

Právě v údolním chrámu, který tvoří bránu, byla nalezena Chefrenova socha z dioritu v životní velikosti, která je nyní vystavena v Káhirském muzeu; je to socha, před kterou jsem stanul v bázni, když jsem ji spatřil. Nejsem si jist, zda je nyní vykopána již celá stavba, ale v roce 1910 byla z větší části pod zemí a v noci byl její vchod neprostupně zatarasený. Pracovali tam němečtí archeologové, a válka či jiné překážky je mohly zdržet. Po tom, co jsem zažil a co se v Káhiře povídalo mezi beduíny ať veřejně či tajně, bych dal nevím co za to, abych se dozvěděl, jaké byly objevy, které souvisely s určitou šachtou v příčné galerii, kde byly nalezeny sochy faraónů v podivných juxtapozicích se sochami opic.

Cesta, kterou jsme se toho rána vydali na velbloudech, se ostře stáčela kolem dřevěných policejních baráků, poštovního úřadu, obchodu se smíšeným zbožím a krámky a mířila na jih a východ dokonalou křivkou, která zdolávala skalní plošinu, a dovedla nás tváří v tvář poušti na závětrné straně Velké pyramidy. Projížděli jsme kolem východní strany kyklopské stavby, dívali se před sebe dolů do údolí s menšími pyramidami, za kterými východně od nás se leskl věčný Nil a na západ se třpytila věčná poušť. Velice blízko se tyčily tři velké pyramidy, ta největší z nich zbavená vnějšího pláště a odhalující tak obrovské kvádry, ale ostatním tu a tam zůstal zachován přesně padnoucí plášť, který je za jejich dob pokrýval a činil je hladkými.

Nyní jsme se přiblížili ke Sfinze a tiše znehybněli pod jejíma uhrančivýma, hroznýma, nevidomýma očima. Na rozložitých kamenných prsou jsme stěží rozeznávali znak Re-Harachteje, z období poslední dynastie; a ačkoli písek zakrýval desku mezi jejími obrovitými tlapami, připomenuli jsme si, co na ni dal vytesat Thutmosis IV., a jaký měl sen, když byl princem. V té chvíli nás úsměv Sfingy jaksi zamrazil, neboť v nás probudil zvědavost, jak se to má s legendami o podzemních chodbách pod monstrózní sochou, které vedou kamsi dolů, do hloubek, kam se nikdo neodvážil vkročit – do hloubek, které vedou k tajemstvím starším, než je Egypt doby dynastií, jež jsme objevili a která zlověstně souvisejí s přežíváním neobvyklých bohů se zvířecími hlavami v starověkém panteonu v okolí Nilu. Právě tehdy jsem se tázal sebe sama, čí strašlivá moc se už dlouho neprojevila.

Ostatní turisté nás začali předbíhat a my jsme se přesunuli k pískem bičovanému chrámu Sfingy, ležícímu padesát yardů na jihovýchod, o kterém jsem se již dříve zmiňoval jako o vstupní bráně, od které vede vzestupná cesta k zádušnímu chrámu Druhé pyramidy. Většina z ní byla stále skryta pod zemí, a i když jsme sesedli z velbloudů a kráčeli po moderní silnici k alabastrovému koridoru a sloupové síni, cítil jsem, že Abdul a místní německý průvodce nám neukázali všechno, co se zde dá uvidět.

Potom jsme absolvovali tradiční okruh po plošině s pyramidami, prohlédli si Druhou pyramidu a zvláštní pozůstatky jejího zádušního chrámu ležícího na východ od ní, pak Třetí pyramidu a její maličké jižní satelity a zbořený východní chrám, kamenné hrobky s uloženou čtvrtou a pátou dynastií a slavnou Campbellovu hrobku, jejíž temná šachta se nořila příkře do hloubky padesáti tří stop k ponurému sarkofágu, který, jakmile jsme se k němu spustili po laně, jeden z našich poháněčů velbloudů očistil od navátého písku.

Najednou k nám dolehly výkřiky od Velké pyramidy, kde beduíni obléhali skupinku turistu a předháněli se v nabídkách, kdo předvede rychlejší sólový výstup na pyramidu a sestup z ní. Říká se, že sedmdesát minut je pro takový výkon rekord, ale mnozí chtiví šejkové a jejich synové nás ujišťovali, že ho dokáží zkrátit o pět minut, pokud je popožene tučný bakšiš. Žádnou takovou pobídku neobdrželi, dovolili jsme ale Abdulovi, aby nás vzal nahoru, kde nás očekávala odměna v podobě úžasného výhledu nejen na vzdálenou, zářící Káhiru se zdobnými citadelami na pozadí zlatých a fialových kopců, ale i na všechny pyramidy memphiského okrsku, od Abu Roash na severu po Dashur na jihu. Sakkárská stupňovitá pyramida, která ukazuje, jak se nízká mastaba vyvíjela ve skutečnou pyramidu, se jasně a třpytivě rýsovala na písku v dálce. Právě poblíž tohoto památníku byla nalezena proslavená Pernebova hrobka – více než čtyři sta mil severně od thébského skalnatého údolí, kde spí Tutanchamón. Opět mě umlčela posvátná bázeň. Taková starobylost, jakou jsem viděl, a tajemství, jež, jak se zdálo, skrývá a chrání každý z těchto monumentů, mě naplňovala úctou a pocitem nesmírnosti, jaký jsem do té doby nikdy nezakusil.

Unaveni výstupem a znechuceni dotěrnými beduíny, jejichž chování překračovalo všechny meze vkusu, jsme upustili od svízelné návštěvy zavalených chodeb v pyramidách, i když jsme si všimli, že několik nejvytrvalejších turistů se připravuje na vyčerpávající prolézání nejmohutnějším Cheopsovým pomníkem. Sotva jsme propustili a přeplatili našeho osobního průvodce a pod odpoledním sluncem s Abdulem Reisem nastoupili zpáteční cestu do Káhiry, začali jsme své pohodlnosti litovat. O níže položených chodbách pyramid se povídaly fantastické věci, jaké v bedekru nenajdete; jsou to chodby, jejichž vchody spěšně zavalili balvany a tím do nich znemožnili přístup určití tajnůstkářští archeologové, kteří je kdysi našli a prozkoumali.

Samozřejmě takové pověsti byly většinou nepodložené; bylo ale zvláštní, s jakou neoblomností bylo návštěvníkům bráněno vstupovat do pyramid v noci nebo vcházet do nejníže položených chodeb a komor Velké pyramidy. V posledně jmenovaném případě tu byl možná strach z psychologického efektu – návštěvník si uvědomí, že je zavalený hluboko pod gigantickým masívem mohutného zdiva a ví, že ho se životem pojí jediná chodba, kterou se sotva proplazí, a kterou může náhoda či zlý úmysl uzavřít. To vše působilo tak tajemně a přitažlivě, že jsme se rozhodli při nejbližší možné příležitosti plošinu s pyramidami navštívit ještě jednou. Mně se tato možnost naskytla dříve, než jsem očekával.

Ten večer, kdy se členové naší skupiny cítili poněkud unaveni po nabitém programu právě uplynulého dne, jsem se s Abdulem Reisem vydal na procházku po pitoreskní arabské čtvrti. I když jsem ji viděl už ve dne, přál jsem si zkoumat uličky a bazary za šera, kdy jim husté stíny a měkké sluneční světlo dodá snového, kouzelného nádechu. Zástupy domorodců řídly, stále tu však bylo velmi hlučno a těsno, když jsme v Suken-Nahasinu čili bazaru měďotepců procházeli shlukem rozveselených beduínů. Jejich pohlavár, drzý mladík hrubých rysů a s nedbale nasazeným fezem, nám věnoval nepříliš přátelskou pozornost, a nepochybně poznal mého poučeného, avšak zjevně povýšeneckého a posměvačného průvodce, což v mladíkovi vzbudilo zuřivost.

Myslel jsem, že se mu nelíbil jeho podivný, sotva znatelný úsměv, podobný úsměvu Sfingy, kterého jsem si často všiml a který mě popuzoval; nebo se mu snad nezdál hluboký, hrobový tón Abdulova hlasu. V každém případě došlo k výměně ostrých slov; a když vysoký Ali Ziz, jak jsem postřehl, že se cizinec jmenuje, pokud nebyl oslovován horšími jmény, začal zlostně trhat Abdulův oděv, nezůstalo jeho počínání bez odezvy a situace vyústila ve vzteklou rvačku, ve které zápasníci ztratili své přepečlivě opatrované pokrývky hlavy, a kdo ví, jak by vše dopadlo, kdybych nebyl zasáhl a muže násilím neoddělil.

Zprvu se zdálo, že moje počínání nevítá ani jeden ze zápasníků, posléze však došlo k příměří. Válečníci zkrotili svůj hněv a upravili si oděv a s důstojností stejně náhlou jako upřímnou ti dva uzavřeli zvláštní čestnou dohodu, která, jak jsem se záhy dozvěděl, patří k prastarým káhirským zvykům – dohodu o tom, že vyrovnají své účty nočním pěstním soubojem na vrcholku Velké pyramidy, a to v době, kdy i poslední obdivovatelé vyhlídky pod měsíčním úplňkem budou dávno pryč. Oba duelanti si měli opatřit sekundanty, souboj měl začít o půlnoci a měl probíhat nejcivilizovanější možnou formou.

Tyto přípravy vzbudily můj zájem. Samotný boj sliboval jedinečnou podívanou a pomyšlení, jaký pohled se bude nabízet z té úctu vzbuzující hory, přehlížející prastarou planinu Gízy pod bledým měsícem za sinalého šírání brzkých ranních hodin, to vše provokovalo každičkou částečku mé fantazie. Na mou žádost mě Abdul přeochotně zahrnul do skupiny svých sekundantů; tudíž po celý zbytek časného večera jsem jej provázel na pochůzkách po různých doupatech v nejzapadlejších čtvrtích města – většinou severovýchodně od Ezbekiyeh – kde jsme postupně získali vybranou a hrůzu nahánějící bandu vhodných hrdlořezů, kteří budou pěstní zápas sledovat.

Krátce po deváté naše skupina nasedla na osly, kteří byli pojmenováni královskými či turisticky vděčnými jmény jako „Ramses“, „Mark Twain“, „J. P. Morgan“ a „Minnehaha“, projeli jsme labyrintem uliček, které patřily jak Orientu, tak Západu, překročili bahnitý a lesem stěžňů obrostlý Nil po mostě s bronzovými lvy a klusali filozoficky stromořadím lebaků na cestě do Gízy. Cesta nám trvala něco málo přes dvě hodiny, ke konci jsme míjeli poslední vracející se turisty, pozdravili jsme poslední trolejbus, a pak jsme byli sami, kolem nás jen noc, minulost a zářící měsíc.

Na konci cesty nás čekaly obrovské pyramidy, strašidelné, plné neurčitého atavistického nebezpečí, kterého jsem si ve dne nepovšiml. I ta nejmenší pyramida měla v sobě cosi děsivého – cožpak není právě zde to místo, kde zaživa pohřbili královnu Nitocris ze Šesté dynastie? Tu křehkou královnu Nitocris, která kdysi pozvala všechny své nepřátele na slavnost do chrámu pod Nilem a utopila je, když otevřela stavidla? Vzpomněl jsem si, že Arabové si o Nitocris povídají a že v určitých fázích měsíce se Třetí pyramidě vyhýbají. Thomase Moore měl určitě na mysli právě Nitocris, když psal verše, které mumlá memphiský lodník:

Ta nymfa, jež dlí v podzemí

Mezi drahým kamením a nádherou, bez slunce

Ta paní z pyramidy!

I když jsme vyjeli brzo, Ali Ziz se svými společníky nás předstihl; viděli jsme jejich osly, jak se rýsují proti pouštní planině Kafrel Harém; blížili jsme se k ní oklikou kolem arabských obydlí v blízkosti Sfingy, nikoli přímo po silnici k Měna House, kde by nás mohl nějaký ospalý, líný policista zahlédnout a zastavit. Tady, kde špinaví beduíni používali kamenné hrobky Chefrenových dvořanů jako stáje pro velbloudy a osly, jsme stoupali stále výš po skalách a pískem k Velké pyramidě, po jejichž časem omšelých stěnách Arabové začali dychtivě šplhat; Abdul Reis mi nabídl pomoc, kterou jsem však nepotřeboval.

Jak většina cestovatelů ví, skutečný vrcholek této stavby je dávno ztracen v času, zůstala po něm poměrně rovná plošinka dvanáct na dvanáct yardů. Na tomto děsivém vrcholku jsme utvořili kruh, a o chvilku později sardonický pouštní měsíc shlížel dolů na bitku, která až na mohutnost povzbuzování diváků se mohla odehrávat v kterémkoli menším atletickém klubu v Americe. Když jsem se díval, cítil jsem, že nechybějí ani naše méně žádoucí vymoženosti; neboť každý úder, uskok a obrana prozrazovala mému nikoli nezkušenému oku „zdržování hry“. Můj pocit rychle pominul a přes některé výhrady k metodám boje jsem cítil jistou vlastnickou pýchu, když byl Abdul Reis prohlášen za vítěze.

Došlo k závratně rychlému usmíření a uprostřed zpěvu, bratření a popíjení jsem si stěží uvědomoval, že se kdy jaká potyčka odehrála. Kupodivu se mi zdálo, že jsem středem pozornosti víc než hlavní protagonisté; a z toho, co jsem z jejich arabštiny pochytil, jsem soudil, že se baví o mé profesi, útěcích z jakýchkoli pout a vězení, a způsob, jakým hovořili, prozradil, že mě nejen překvapivě dobře znají, ale budím v nich také jakési nepřátelství a nedůvěru, pokud se týče mých výkonů. Pomalu jsem vyrozuměl, že staré egyptské pověry nezmizely beze stop a že útržky podivného tajného učení a kultovní kněžské praktiky skrytě přežívají mezi feláhy do takové míry, že statečnost cizího hahwi neboli kouzelníka přijímají s nedůvěrou a mnoha výhradami. Pomyslel jsem si, jak velice je můj průvodce s hlubokým hlasem Abdul Reis podoben staroegyptskému knězi či faraónovi nebo usmívající se Sfinze… a zaujalo mě to.

Náhle se v mžiku přihodilo cosi, co dalo za pravdu mému počátečnímu neklidu a donutilo mě proklínat tupost, s jakou jsem přihlížel nočnímu dobrodružství, a nepoznal, jak průhlednou a zákeřnou léčku na mě nastrojili. Bez varování, nepochybně na jakési sotva postřehnutelné znamení od Abdula, se na mě celá horda beduínů vrhla; vytáhli odkudsi silné provazy a svázali mě stejně pevně, jak jsem už vícekrát ve svém životě svázán byl, ať už na jevišti či mimo ně.

Zpočátku jsem se bránil, ale brzy jsem poznal, že jeden muž nepořídí nic proti bandě více než dvaceti svalnatých barbarů. Ruce mi svázali za zády, kolena mi přitáhli co nejvíce dozadu a zápěstí mi důkladně připoutali nepoddajnými šňůrami ke kotníkům. Do úst mi nacpali roubík, přes oči ztuha uvázali pásku. Pak mě Arabové vzali na ramena a začali sestupovat z pyramidy, a v té chvíli jsem zaslechl hluboký hlas svého bývalého průvodce Abdula, který se mi škodolibě posmíval a popichoval mě, a ujišťoval mě, že už brzy mé „čarovné schopnosti“ podstoupí zkoušku, při které rychle vezme za své mé sebevědomí, které jsem snad získal při zdolávání zkoušek, kterým mě podrobila Amerika a Evropa. Egypt, připomínal mi, je velmi starý, plný skrytých mystérií a starobylých sil, o kterých nemají ani ponětí dnešní vědci, kterým se s nudnou jednotvárností stále nedařilo lapit mě do jejich léček.

Nedokážu říci, jak daleko či kterým směrem mě nesli, okolnosti mi nedovolily jakékoli smysluplné uvažování. Přesto však vím, že mě neodnesli příliš daleko; moji únosci totiž ani jednou příliš nezrychlili krok a drželi mě na ramenou překvapivě krátkou dobu. Právě při pomyšlení, jak krátký to byl čas, se až otřesu, kdykoli si na Gízu a tamější plošinu vzpomenu – člověka ohromí, jak těsně vedou běžné turistické cesty kolem čehosi, co existovalo kdysi a musí existovat ještě teď.

Strašlivá zrůdnost situace, o které mluvím, nebyla zpočátku patrná. Mí uchvatitelé mě položili na zem, poznal jsem, že je to spíše písek nežli skála, pak mi omotali lano kolem hrudi a odtáhli mě několik stop k rozeklanému otvoru v zemi, do kterého mě ihned s hrubým strkáním svrhli. Celé věky jsem narážel do kamenných výčnělků stěn úzké vysekané studny, o které jsem měl za to, že to musí být jedna z nesčetných pohřebních šachet na plošině, avšak ta ohromující, téměř neuvěřitelná hloubka mě nakonec připravila o jakýkoli úsudek.

Hrůza, kterou jsem prožíval, se každou uplývající vteřinou prohlubovala. Připadalo mi, že nemůžu padat šachtou v pevné skále tak dlouho, aniž bych nenarazil na jádro planety, a že žádný člověk nedokáže vyrobit lano tak dlouhé, aby dosáhlo do takových bezbožných a, jak se mi zdálo, nezměřitelných propastí, sahajících snad až do podsvětí; takové myšlenky však byly tak směšné, že bylo snazší nedůvěřovat vlastním smyslům. Ani teď si nejsem jist, protože vím, jak klamně vnímáme čas, když se ocitneme v odloučení a je nám znemožněn pohyb. Vím ale určitě, že jsem si zachoval logické uvažování; alespoň moje fantazie nepřidávala další fantomy k situaci, která byla strašná sama o sobě, a to, co jsem zažil, se dá vysvětlit spíše nějakým druhem mozkových iluzí než skutečnou halucinací.

Tyto moje pocity však nebyly příčinou toho, že jsem poprvé na chvilku ztratil vědomí. Hrůzná zkouška v sobě obsahovala mnoho pastí a nový děs ve mně vyvolalo znatelné zrychlení mého sestupu. Arabové nahoře teď popouštěli lano velice rychle a hrubé, stísněné stěny šachty mě v mém divokém pádu krutě odíraly. Šaty jsem měl na cáry, cítil jsem, jak z nesčetných ran na mém těle teče krev, a uvědomoval jsem si to i přes stále vzrůstající mučivou bolest. Moje nozdry také zachytily jakési neurčité nebezpečí; plíživý pach vlhka a zatuchliny se nepodobal ničemu, co jsem kdy cítil, a závany vůně koření a kadidla mě ještě více zmátly.

Posléze moje mysl už nevydržela. Bylo to strašné – daleko horší, než se dá vypovědět, protože všechno se odehrávalo v mé duši a není možné můj stav popsat. Byla to extáze nočních můr a všemožných děsů dohromady. Přepadla mě tak náhle a byla pustošivá a ďábelská – v jednu chvíli jsem v agónii padal úzkou šachtou chňapající po mně milióny zubů, v příštím okamžiku jsem se vznášel na netopýřích křídlech nad propastmi pekla; klouzal jsem volně a střemhlav nekonečnými mílemi nespoutaného, zatuchlého prostoru; cítil jsem závrať, když jsem vzlétal k nezměrným vrcholům mrazivého éteru a vzápětí se bez dechu propadal do hltavých hlubin vzduchoprázdna… Děkuji Bohu za to, že byl tak milosrdný a zahnal do nevědomí drásavé fúrie, ve které se proměnilo mé vědomí a které napůl ochromily mé smysly, když jako harpyje dorážely na mou mysl! Ta chvíle oddechu, jakkoli byla krátká, mi dodala sílu a dost zdravého rozumu, abych dokázal vzdorovat stále silnějším útokům kosmického děsu, který na mě cestou číhal a vysmíval se mi.

II

Jen pomalu jsem se vzpamatovával po mysteriózním letu záhrobím. Byl to proces značně bolestivý, zabarvený fantastickými sny, které pramenily ze skutečnosti, že jsem byl svázaný a oslepený. Sny byly velmi jasné ve chvíli, kdy jsem je prožíval, zakalily se ale téměř okamžitě, když jsem přišel k sobě, až je posléze skoro smazaly následující příšerné zážitky – ať už skutečné či vymyšlené. Zdálo se mi, že mě svírá jakási obrovská, strašlivá pracka; žlutá, chlupatá pracka s pěti drápy se vysunula ze země, aby mě rozdrtila a zničila. A když jsem přestal přemýšlet, co pracka znamená, zdálo se mi, že je to Egypt. Ve snu jsem přehlížel události minulých týdnů, a viděljsem, že jsem byl lákán a váben do pasti krok za krokem, nenápadně a zákeřně, jakýmsi ďábelským duchem pocházejícím od starověkého Nilu; tím duchem, který byl v Egyptě dřív než lidé, a který tu bude stále, i když lidé odejdou.

Viděl jsem hrůzu a nezdravou starobu Egypta, skutečnost, že byl vždycky strašlivě spjat s hrobkami a chrámy mrtvých. Viděl jsem strašidelná procesí kněží s hlavami býků, sokolů, koček a ibisů; strašidelná procesí, neustále pochodující podzemními labyrinty a řadami vysokých propylonů, vedle kterých si člověk připadá jako moucha, a nabízející nepoj menovatelnou oběť nepojmenovatelným bohům. Kamenné kolosy kráčely nekonečnou nocí a vedly stádo šklebících se androsfing ke břehům nezměrných nehybných řek plných smoly. A za tím vším jsem zřel nevýslovné zlo prvotní nekromancie, černé a amorfní, která po mně dychtivě sahá v temnotách, aby zadusila ducha, který se opovážil poskvrnit ji svou přítomností.

V mém spícím mozku se odehrávalo melodrama o zlověstné nenávisti a úkladech a já viděl černou duši Egypta, jak mě volá a vábí neslyšnými šepoty; volá, láká a přitahuje mě třpytem a nádherou saracénského pozlátka, ale stále mě stahuje dolů do prastarých katakomb a k hrůzám jejich mrtvých a k propastnému faraónskému srdci.

Potom tváře ve snu nabyly lidskou podobu a já uviděl svého průvodce Abdula Reise v královském úboru, na obličeji úšklebek Sfingy. A já věděl, že ten výraz patřil Chefrenovi Velikému, který postavil Druhou pyramidu a který svůj úsměv nechal vtesat do obličeje Sfingy a vybudoval ten obrovský údolní chrám s myriádami chodeb, o kterých se archeologové domnívají, že je už všechny vykopali z navršených písků a lhostejných skal. Díval jsem se na dlouhou, ztuhlou Chefrenovu ruku; tu dlouhou, nehybnou ruku, jak jsem ji viděl u slavné sochy v káhirském muzeu – u té sochy, kterou našli v strašlivém vstupním chrámu – a podivil jsem se, že jsem nevykřikl, když jsem stejnou ruku viděl u Abdula Reise… Ta ruka? Byla příšerně studená a drtila mě; cítil jsem chlad a sevření sarkofágu… chlad a stisk nezapomenutelného Egypta… Byl to sám temný Egypt Měst mrtvých… ta žlutá pracka… a zvláštní věci, které se šeptaly o Chefrenovi…

V tomto okamžiku jsem se ale začal probouzet – či spíše jsem přešel do mělčího spánku, než byl ten předešlý. Vzpomněl jsem si na zápas na vrcholku pyramidy, na zrádné beduíny, útok, hrůzyplný sestup na provaze nekonečnou kamennou hlubinou a šílené houpání a pronikání studenou prázdnotou provoněnou aromatickými pachy. Poznal jsem nyní, že ležím na vlhkém kameni a že pouta se mi zařezávají do masa s nezmenšenou silou. Byla tam velká zima a připadalo mi, že slyším jakýsi slabounký zvuk – jakoby proudění vzduchu. Rány a podlitiny, které jsem utržil od rozeklaných stěn skalní šachty, mě bolely, nesnesitelně bodaly a pálily, a pouhé převaleni vrhalo mé tělo do nevýslovné agónie.

Když jsem se obracel, ucítil jsem shora škubnutí, z čehož jsem vyvodil, že provaz, na kterém jsem byl spuštěn, je stále spojen s povrchem. Jestli Arabové konec lana stále drželi nebo ne, to jsem nevěděl. Také jsem neměl představu, jak hluboko pod zemí jsem. Věděl jsem, že kolem se prostírá naprostá nebo téměř naprostá tma, protože skrz pásku na očích nepronikl ani paprsek měsíce. Nevěřil jsem však svým smyslům, které mi podle trvání pádu napovídaly, že jsem se ocitl v nepředstavitelné hloubce.

Poznal jsem pouze, že jsem se ocitl v rozlehlém prostoru, kam jsem se dostal přímo shora průrvou ve skále. Dospěl jsem zatím k závěru, že mé vězení tvoří pohřební údolní chrám starého Chefrena – chrám Sfingy – snad jsem se ocitl v některé vnitřní chodbě, kterou nám průvodci při dopoledním výletu neukázali, a odkud budu moci lehce uniknout, pokud najdu zatarasený vchod. Čekala mě cesta bludištěm, ne však horší než ty, které jsem už v minulosti mnohokrát podstoupil.

Nejdříve jsem se musel osvobodit z pout, zbavit se roubíku a pásky; věděl jsem, že to nebude žádný zvláštní úkol, protože daleko zběhlejší odborníci než ti Arabové zkoušeli všemožná pouta v průběhu mé dlouhé a pestré kariéry mistra útěků, a žádnému se nepodařilo překonat moje metody.

Pak mě napadlo, že Arabové by se mohli na mě připravit a napadnout mě u východu z chodby, jakmile zjistí, že jsem se z pout osvobodil, což poznají, jakmile pořádně zatáhnou za provaz, který asi pořád ještě drží v rukou. To by znamenalo, že moje vězení je skutečně uvnitř Chefrenova chrámu Sfingy. Určitě nebude nemožné dostat se k otvoru ve stropu, a ať vyúsťuje na povrch kdekoli, nebude daleko od novodobého vchodu poblíž Sfingy; skutečně to nemusí být velká vzdálenost, protože oblast přístupná turistům není vůbec rozsáhlá. V průběhu svého denního putování jsem si sice žádného takového otvoru nevšiml, ale věděl jsem, že podobnou věc lze v pohyblivém písku lehce přehlédnout.

Když jsem tak přemýšlel, zkroucený a svázaný, leže na kamenné podlaze, téměř jsem zapomněl na hrůzy propastného sestupu a houpání v prostoru, které mě nedávno přiblížilo komatu. Nyní jsem se zabýval pouze myšlenkami, jak přelstít Araby, a proto jsem se rozhodl osvobodit se co nejrychleji a přitom netahat za lano, které by mohlo přivést vniveč úspěšný či nepatrně obtížný pokus o útěk.

Lépe se však rozhodovalo než vykonávalo. Stačilo několik předběžných zkoušek a bylo mi jasné, že těžko mohu něco dělat, aniž bych se zřetelně nepohnul; nepřekvapilo mě, když po jednom zvlášť důrazném trhnutí jsem pocítil, jak se na mně a kolem mě vrší smyčky padajícího lana. Samozřejmě, pomyslel jsem si, beduíni ucítili moje pohyby a lano pustili; bylo mi jasné, že mě budou čekat s vražednými úmysly u východu z chrámu.

Nebyly to růžové vyhlídky – ale už jsem ve svém životě musel čelit horším, aniž jsem ucouvl, a necouvl jsem ani teď. Nyní se musím nejprve zbavit pout a potom vynaložit všechen důmysl na to, abych unikl z chrámu nezraněn. Je zvláštní, jak lehce jsem předpokládal, že jsem ve starém Chefrenově chrámu vedle Sfingy, jen kousek pod zemí.

Moje smysly přestaly vnímat a všechny dřívější pocity nezměrné hloubky a ďábelského mystéria se vrátily díky okolnosti, která nabývala na hrůznosti a významu už ve chvíli, když jsem spřádal svůj filozofický plán. Řekl jsem, že na mně a kolem mě se vršil padající provaz. Viděl jsem teď, že padá stále, což se u provazu běžné délky nemůže stát. Ve chvíli se lano proměnilo v úplnou lavinu konopí, vršilo se na podlaze do výše a napůl mě pohřbilo pod svými rychle přibývajícími smyčkami. Brzy jsem byl zcela zavalený a sotva jsem mohl dýchat pod stále rostoucí záplavou, která mi nedovolila se pohnout.

Moje smysly znovu začaly bláznit a já se marně snažil bojovat s nebezpečím tak zoufalým a zákeřným. Trpěl jsem nejen tím, že jsem byl týrán víc, než člověk snese – zdálo se, že život a dech je ze mě pomalu vymačkáván – bylo tu však poznání, které souviselo s nepřirozenou délkou provazu, a vědomí, jaké neznámé a nevypočitatelné meandry podzemí mě v té chvíli obklopují. Pak můj nekonečný sestup a houpavý let prostorem musel být pravdivý, a teď musím ležet bezmocně kdesi v bezejmenném světě jeskyní přímo u zemského jádra. Ten náhlý nápor hrůzy jsem nevydržel a podruhé jsem upadl do milosrdného bezvědomí.

Když říkám bezvědomí, nemyslím tím, že jsem neměl sny. Naopak, skutečnost, že jsem se vzdálil světu vědomí, byla poznamenána vizemi nejzazší hrůzy. Bože!… Kéž bych nebyl tolik četl o egyptologii, než jsem přišel do této země, která je zřídlem vší temnoty a strachu! Tohle druhé prokletí bezvědomí naplnilo mou spící mysl novým mrazivým poznáním této země a jejích prastarých tajemství, a jakousi proklatou náhodou se mé sny stočily ke starým učením o mrtvých a jejich přežívání v duších a tělech mimo tato mysteriózní sklepení, která byla spíše domy než hroby. Připomněl jsem si, a jsem rád, že už si nevzpomínám přesně, podivnou a pracnou konstrukci egyptských hrobek; a také neuvěřitelně jednoduché a příšerné učení, které tuto konstrukci odůvodňovalo.

Vše, nač tito lidé mysleli, byla smrt a mrtví. Vycházeli z předpokladu, že tělo vstane z mrtvých, což je nutilo, aby mrtvé s hrůznou pečlivostí mumifikovali a životně důležité orgány uchovávali v kanopských nádobách blízko mrtvoly; věřili, že kromě těla existují další dva elementy, duše, která po vstoupení na nebesa a přijetí Osirisem žije v ráji, a temné a zlověstné ka čili životní princip, které se pohybuje vyššími i nižšími světy hrůzným způsobem, vyžaduje, aby mělo kdykoli přístup k zachovanému tělu, pojídá potravu, nabízenou kněžími a zbožnými příbuznými v zádušním chrámu, a někdy – jak se mezi lidmi povídá – si také vezme své tělo či dřevěného dvojníka, který je vždycky pohřben vedle těla, a podniká příšerné, odpudivé pochůzky.

Tisíce let tato těla odpočívala uvězněná v nádheře, skelné pohledy upřené vzhůru, protože ka s nimi nepobývalo, a čekala na den, kdy Osiris oživí zároveň ka i duši a vyvede ztuhlé zástupy mrtvých ze zatuchlých domů spánku. Mělo to být slavné znovuzrození – avšak ne všechny duše jsou povolány, ne všechny hrobky nedotčeny, takže se daly očekávat drobné chyby a ohavné abnormality. Až dodneška si Arabové povídají o bezbožných shromážděních a odporných uctívačských slavnostech, které se odbývají v zapomenutých podzemních sklepeních, kterých se mohou účastnit a zase je bez úhony opustit pouze neviditelná okřídlená ka a bezduché mumie.

Snad nejhroznější pověsti, při kterých tuhne krev v žilách, se vztahují k určitým zvrácenostem dekadentních kněží – složené mumie, vytvořené z lidského trupu a končetin, ovšem s hlavami zvířat, aby tak napodobily staré bohy. Z historie víme, že posvátná zvířata byla mumifikována, aby svatí býkové, kočky, ibisové, krokodýlové a další mohli jednoho dne dojít věčné slávy. Ale jen v období úpadku byla skládána těla lidská a zvířecí v jednu mumii – jen za úpadku, kdy nebyla dobře chápána práva a výsady ka a duse.

O tom, co se s těmito složenými mumiemi stane, se nepovídá – alespoň ne veřejně – a jisté je, že egyptologové dosud žádnou nenašli. Povídačky Arabů jsou hodně divoké a nedá se na ně spoléhat. Naznačují dokonce, že starý Chefren – ten, který postavil Sfingu, Druhou pyramidu a rozšklebený údolní chrám – žije v podzemí, kde se oženil s královnou ghúlů Nitocris a vládne všem mumiím, které nepatří ani lidem, ani zvířatům.

Právě o nich – o Chefrenovi jeho choti a děsivé armádě hybridních mrtvol – se mi zdálo, a jsem velmi rád, že přesné obrysy snů se mi v hlavě už zamlžily. Nejstrašnější představy mám spojeny s neurčitou otázkou, kterou jsem si kladl den předtím, kdy jsem si prohlížel tajuplnou poušť a ptal se sám sebe, jaké neznámé hlubiny mohou být ke chrámu napojeny. Ta otázka, tehdy tak nevinná a vlastně pouhý vrtoch, se proměnila v mém snu ve frenetické, hysterické šílenství… jakou obrovskou příšeru měla Sfinga původně představovat?

Na své druhé probuzení – pokud to probuzení bylo – mám vzpomínku plnou čiré hrůzy, se kterou se nic v mém životě – až na jednu událost, která přišla později, nedá srovnat; a to můj život je bohatý a dobrodružný víc než u většiny ostatních lidí. Vzpomeňte si, že jsem ztratil vědomí, zatímco mě pohřbívaly kaskády padajícího lana, jehož délka prozrazovala nezměrné hlubiny, ve kterých jsem se nalézal. Nyní, kdy se mi vrátilo vnímání, jsem cítil, že celá ta váha zmizela; když jsem se převalil, zjistil jsem, že jsem sice stále svázaný, v ústech mám roubík a na očích pásku, ale nějaká síla odvalila ze mě tu dusivou hromadu, která mě zavalila. Význam této skutečnosti jsem si samozřejmě uvědomoval pouze postupně, ale i tak si myslím, že od dalšího bezvědomí mě uchránilo pouze citové vyčerpání, takže žádná další hrůza už nepůsobila. Byl jsem ponechán samoten… s kým?

Než jsem se začal mučit novým usilovným přemýšlením či se znovu pokusil zbavit se pout, objevila se další okolnost. Bolest, kterou jsem dříve necítil, začala drásat mé paže a nohy, a připadalo mi, že jsem pokrytý nánosem uschlé krve tak silným, jaký jsem při svých dosavadních poraněních a odřeninách nikdy neměl. Zdálo se, že i moje hruď je posetá stovkou ran, jako by do ní kloval nějaký zlý, obrovský ibis. Ta síla, která odstranila provaz, byla určitě nepřátelská, nemilosrdně mě napadla, ale cosi ji vyrušilo. Přesto v té chvíli pocity, které jsem prožíval, byly přesně opačné, než by se dalo očekávat. Místo abych propadal zoufalství, ponoukalo mě všechno k nové odvaze a činům, neboť jsem cítil, že zlé síly mají tělesnou podstatu a že nebojácný muž se s nimi může utkat jako rovný s rovným.

Pod vlivem takových myšlenek jsem se znovu opřel do pout, jak jsem byl zvyklý činit tak často uprostřed záře světel a rozjásaných davů. Důvěrně známé podrobnosti vysvobozování mě povzbudily a teď, kdy dlouhé lano zmizelo, jsem znovu zpola podlehl víře, že předchozí hrůzy byly halucinace, že tu není žádná příšerná šachta, žádná nezměrná propast s nekonečným lanem. Nebyl jsem nakonec v údolním Chefrenově chrámu vedle Sfingy a neunesli mě Arabové, aby mě mučili, zatímco jsem tu ležel bezmocný? V každém případě musím uniknout. Umožněte mi vstát bez pout, bez roubíku a s očima otevřenýma, abych mohl zachytit i nejslabší paprsek světla, které sem snad odněkud proniká, a pak dokáži skutečně vychutnat souboj se. zákeřnými, zrádnými nepřáteli!

Nevím, jak dlouho jsem se zbavoval provazu. Určitě déle, než při představení, protože jsem byl raněný, vyčerpaný a vysílený dosavadními zážitky. Když jsem se konečně osvobodil a nadechl se zhluboka studeného, vlhkého, zatuchlého vzduchu, který se mi zdál ještě odpornější, než když jsem ho dýchal skrz roubík, zjistil jsem, že jsem příliš potlučený, než abych se mohl ihned hýbat. Tak jsem ležel, nevím, jak dlouho, a snažil se protáhnout si zkroucené, zmrzačené tělo a namáhal se zahlédnout záblesk světla, který by mi napověděl, kde se nalézám.

Postupně se mi vrátila síla i pružnost, ale oči nemohly nic zachytit. Potácivě jsem se zdvihl a usilovně upíral pohled do tmy, obklopovala mě však jenom černočerná tma, stejná, jako kdybych měl pásku stále nasazenou. Zkusil jsem, jak mi slouží nohy, které byly pod roztrhanými kalhotami pokryté krvavými strupy, a zjistil jsem, že chodit mohu; jenže jsem se nemohl rozhodnout, kterým směrem se dát. Samozřejmě jsem nesměl chodit dokola a snad jít právě opačným směrem, než je vchod; proto jsem se zastavil, abych zjistil, odkud táhne ten studený, pachem natronu nasycený průvan, který jsem stále cítil. Předpokládal jsem, že jeho zdrojem je patrně vchod do propasti; zaměřil jsem se k tomuto orientačnímu bodu a vydal se přímo k němu.

Měl jsem s sebou krabičku zápalek a dokonce malou elektrickou svítilnu, jenomže z kapes mého potrhaného a děravého obleku už dávno všechny těžší předměty vypadaly. Opatrně jsem kráčel temnotou a cítil, že průvan je stále silnější, až posléze se proměnil v husté výpary, prýštící z jakéhosi otvoru, jako džin z láhve v orientální pohádce. Orient… Egypt… opravdu, tahle temná kolébka civilizace byla úplnou studnicí hrůz a nevýslovných kouzel!

Čím více jsem zkoumal průvan, který vál jeskyní, tím více rostl můj neklid; neboť i přes nepříjemný zápach jsem v něm hledal alespoň nepřímý klíč k východisku, ale teď jsem jasně viděl, že v tomhle vanu není jediná příměs čistého vzduchu Libyjské pouště, naopak: spíše ho zvrátily zlověstné hlubiny, klesající stále níž. V tom případě jsem šel špatným směrem!

Po chvíli rozmýšlení jsem se rozhodl, že se vracet nebudu. Kromě průvanu jsem neměl žádné orientační body, protože hrubá skála postrádala výraznější výčnělky. Když budu sledovat podivné proudění, pak nepochybně narazím na nějaký otvor a kolem jeho ústí se snad dostanu podle zdi na druhou stranu této kyklopské a orientaci neumožňující chodby. Dobře jsem si uvědomoval, že se mohu mýlit. Viděl jsem, že tohle není součást Chefrenova údolního chrámu, která je přístupná turistům, a také mě napadlo, že právě tato chodba nemusí být známa ani archeologům a že na ni narazili jenom zvědaví a zlomyslní Arabové, kteří mě uvěznili. Jestli je to tak, byl tu nějaký východ do známých částí nebo vůbec na čerstvý vzduch?

Jaký mám důkaz, že tohle je údolní chrám? Na okamžik mě zaplavily zase všechny předchozí divoké dohady a já si uvědomil podivnou směsici zážitků – nečekaný útok, let volným prostorem, lano, zranění a sny, určitě to byly jen sny. Měl jsem snad zemřít? Nebylo by milosrdnější, kdyby v této chvíli můj život skutečně skončil? Nenašel jsem odpověď na jedinou ze svých otázek, jen jsem tápal dál, až mě Osud potřetí vyslal do zapomnění.

Tentokrát se mi nezdálo nic, protože další událost byla tak náhlá, že mi vytřásla z hlavy myšlenky ať vědomé či nevědomé. Klopýtl jsem nečekaně ze schodu v místě, kde obtížný průvan zesílil tak, že jsem se téměř musel prodírat vpřed, a já se po hlavě řítil dolů temnotou po obrovských kamenných stupních do tůně nezbadatelné hrůzy.

Znovu jsem nabral dech Jen díky vrozené vitalitě zdravého lidského organismu. Často jsem se ve vzpomínkách vracel do této noci a cítil jsem, že je cosi skutečně groteskního v mých opakovaných záchvatech bezvědomí; svou pravidelností mi připomínaly krutá filmová melodramata tehdejší doby. Samozřejmě je možné, že jsem do bezvědomí vůbec neupadal a že všechny podrobnosti podzemní noční můry byly pouhým snem odehrávajícím se během dlouhého komatu, které začalo šokem při sestupu do propasti a skončilo hojivým balzámem venkovního vzduchu a vycházejícího slunce, které mě zastihlo ležícího v písku Gízy před sardonickým a úsvitem zardělým obličejem Velké Sfingy.

Snažím se věřit raději tomu druhému vysvětlení, a byl jsem rád, když mi policie sdělila, že našli uzávěr Chefrenova údolního chrámu vylomený a že v rohu stále zasypané části chrámu skutečně existovala velká trhlina. Byl jsem také rád, že lékaři prohlásili má zranění za výsledek bitky, příliš utažených pout, spouštění po provaze, zápasu s pouty, pádu z nějaké výšky, úsilí protáhnout se k vnějšímu uzávěru a útěku odtud, a podobných zážitků… velmi uklidňující diagnóza. A přece vím, že za tím je něco víc než se navenek zdá. Na příkrý sestup mám příliš živou vzpomínku, než aby se dala vymazat – a je také zvláštní, že nikdo nedokázal najít člověka, který by uměl podle popisu najít mého průvodce Abdula Reise el Drogmana – průvodce se záhrobním hlasem, který vypadal a usmíval se jako král Chefren.

Odbočil jsem od svého souvislého vyprávění – snad v marné naději, že se vyhnu popisu posledního zážitku; a tento zážitek je jistě nanejvýš halucinací. Slíbil jsem však, že vám o něm povím, a já sliby neruším. Když jsem se vzpamatoval – alespoň zdánlivě – po pádu z černého kamenného schodiště, byl jsem stejně jako předtím osamocen a ponechán napospas temnotě. Závany pachu, už dříve dosti nepříjemné, se teď staly nesnesitelnými; jenomže teď už mi zápach byl natolik důvěrně znám, že jsem ho přijímal stoicky. Tápavě jsem se začal plazit pryč od místa, odkud odporný puch přicházel, a krvácejícíma rukama jsem hmatal po obrovitých kamenech mohutné dlažby. Najednou jsem hlavou narazil do čehosi tvrdého, a když jsem to ohmatal, zjistil jsem, že je to pata jakéhosi sloupu – neuvěřitelně obrovitého sloupu – , který, jak jsem hmatem jasně cítil, je na povrchu pokryt velkými tesanými hieroglyfy.

Plazil jsem se dál, až jsem narazil na další titánský sloup, nedokázal jsem ale odhadnout, v jaké vzdálenosti od prvého; tu mou pozornost náhle zaujalo cosi, co muselo v podvědomí dorážet na můj sluch už dlouho předtím, než jsem si to uvědomil.

Z ještě hlubších propastí v zemské kůře se ozývaly jakési zvuky, odměřené a jasné, nepodobné ničemu, co jsem dříve slyšel. Téměř intuitivně jsem cítil, že jsou to zvuky starobylé a určitě obřadné; sečtělost v egyptologii mé představy spojila s flétnou, sambuke, sistrem a tympánem. V jejich rytmickém pískání, troubení, chřestění a bubnování jsem cítil děs hrůznější než cokoli na světě: děs podivně oddělený od osobního strachu. Nabýval formy jakési lítosti nad naší planetou, která musí skrývat ve svých hlubinách takové hrůzy, které se určitě vážou k této aegipanické kakofonii. Zvuky stále sílily a já cítil, že se blíží. Potom – kéž by bohové všech panteonů nedopustili, abych to slyšel znovu – jsem zaslechl slabé a vzdálené, morbidní a mnohohlasé dusání pochodu.

Bylo příšerné, že dopady chodidel tak různorodých se mohou sladit v dokonalý rytmus. Za tímto pochodem nejzazší monstróznosti, jakou zem může nosit, se musely skrývat bezbožné tisíce let cvičení… Všechno dusalo, klapalo, kráčelo, plížilo se, dunělo, vleklo se, plazilo se… To vše za zvuků odpudivé disharmonie šalebných nástrojů. A pak – kéž Bůh nedovolí vzpomínce na arabské legendy proniknout do mých myšlenek! – mumie bez duší… místo, kde se setkávají bludná ka… houfy Ďáblem prokletých faraónů zemřelých za čtyřicet století… složené mumie, kráčející nejpustšími onyxovými pustinami v čele s králem Chefrenem a královnou duchů Nitocris… Průvod se blížil – nebesa, uchraňte mě před zvukem těch nohou a tlap a kopyt a pařátů a drápů, který byl stále zřetelnější. V dálce, v jedovatém vanu nad temným dlážděním, zablikala jiskřička světla a já se skryl za obrovité tělo kyklopského sloupu, abych aspoň na chvíli unikl nelidsky strašlivé a fobicky prastaré hrůze, která se ke mně na miliónech nohou plížila mezi gigantickými hypostyly. Světla rostla, dunění a neladný rytmus se stával nepříjemně hlasitým. V mihotavém oranžovém světle nedaleko ode mě se mým očím naskytl pohled tak hrůzostrašný, že jsem zalapal po dechu čirým úžasem, který byl dokonce silnější než strach či odpor. Paty sloupů sahaly výše, než kam oko člověka dohlédne… byly to pouhé paty věcí, před kterými se Eiffelova věž bezvýznamně krčí… hieroglyfy, vyryté nepředstavitelnýma rukama ve skalních propadlinách, kde sluneční světlo může být pouhou zapomenutou legendou…

Já se na ten pochodující průvod nechtěl dívat. Tak jsem se zoufale rozhodl, když jsem slyšel vrzající klouby a dušné sípáni, které přehlušovalo mrtvou hudbu a mrtvý marš. Jaké milosrdenství, že nemluvili… ale Bože! jejich plápolavé pochodně už vrhaly stíny na povrch obrovitých sloupů. Hippopotamové by neměli mít lidské ruce a neměli by nést pochodně… lidé by neměli mít hlavy krokodýlů…

Snažil jsem se odvrátit se, ale stíny a zvuky a zápach byly všude. Pak jsem si vzpomněl na něco, co jsem dělával jako malý chlapec, když mě, polovědomého, posedla noční můra, a začal jsem si opakovat: „Je to sen! Je to sen!“ Nemělo to však žádného účinku, a já mohl pouze zavřít oči a modlit se… Alespoň si myslím, že jsem to dělal, protože člověk si nikdy nemůže být jist svými vizemi – a já vím, že to nemohlo být nic jiného. Napadlo mě, jestli ještě někdy znovu spatřím svět, a chvílemi jsem pootevíral oči, abych viděl, jestli rozeznám něco jiného než vánek nasáklý hnilobou, nekonečné sloupoví, mihotavé, hrůzyplné stíny. Třaslavá záře množících se pochodní osvětlovala prostranství, a pokud to pekelné místo nebylo zcela beze zdí, určitě by se mi bylo podařilo brzy zahlédnout nějaké ohraničení či pevné orientační body. Ale znovu jsem musel zavřít oči, když jsem si uvědomil, jaké množství těch přízraků se shromáždilo – a když jsem zahlédl jakýsi předmět, který tápavě a toporně kráčel, přičemž mu chybělo tělo od pasu nahoru.

Do atmosféry vtrhlo nelidské naříkavé mrtvolné chroptění či smrtelná křeč – do příšerné atmosféry, otrávené nafthovými a živičnými výpary – a záhrobní legie bezbožnosti se spojila v jediném koncertním chorálu. Mé rozevřené oči okamžik zvrhle zíraly na cosi, co si žádná lidská bytost nedokáže představit, aniž by zakoušela pocit strachu, paniky a fyzického“ vyčerpání. Ty příšery se obřadně seřadily jedním směrem podle bezhlasého větru a světlo pochodní ukázalo jejich skloněné hlavy – ať byly jakékoli. Klečely před velkým černým otvorem vydechujícím zápach; jeho ústí se rozvíralo směrem vzhůru téměř mimo dosah mých očí a kolem něho vedla dvě ohromná schodiště svírající pravý úhel, a jejichž vrcholy byly skryty daleko ve stínu. Po jednom z těchto schodišť jsem nepochybně padl dolů i ja.

Rozměry otvoru byly zcela přiměřené rozměrům sloupů – obyčejný dům by se v něm ztratil a středně velká úřední budova by lehce prošla tam i zpět. Byl tak obrovský, že pouze očima mohl člověk obsáhnout jeho rozměry… Tak ohromný, tak příšerně černý a tak nepředstavitelně zapáchající… Přímo před tato zející Polyfémova vrata stvůry házely jakési předměty – zjevně oběti nebo náboženské obětiny, soudě podle gest. Chefren byl jejich vůdcem; šklebící se král Chefren či průvodce A bdul Reis, korunován zlatým pshentem a notující nekonečné formule dutým hlasem mrtvého. Po jeho boku klečela krásná královna Nitocris, kterou jsem na okamžik zahlédl z profilu a stačil jsem si všimnout, že polovinu obličeje ji ohryzaly krysy či jiní ďáblové. A já semknul víčka, když jsem viděl, jaké že to předměty jsou házeny jako oběti k smrdutému otvoru či božstvu, které se za ním snad ukrývá.

Podle složitosti náboženského obřadu mi připadalo, že skryté božstvo musí patřit k těm nejdůležitějším. Byl to Osiris nebo Isis, Horus nebo Anubis, nebo jiný veliký neznámý Bůh Mrtvých, ještě nadřazenější a vyšší? Existuje legenda, že na počest Neznámému byly vztyčovány příšerné oltáře a kolosy už dřív, než byli uctíváni nám známí bohové…

A ve chvíli, když jsem se nutil dále pozorovat záhrobní hold bezejmenných kreatur, bleskla mi hlavou myšlenka na útěk. Chodba byla šerá a sloupoví ztěžklo stíny. Jenomže příšery z hrůzného průvodu, ponořené do otřesného vytržení, mi téměř znemožňovaly plížit se za nimi ke vzdálenému konci jednoho schodiště a neviděn po něm stoupat; důvěřoval jsem osudu a obratnosti, že mě vysvobodí z jejich dosahu. Nevěděl jsem, kde jsem, neměl jsem o tom ani seriózní představu – a na okamžik mi připadalo zábavné, že zcela vážně plánuji útěk z čehosi, co jsem považoval za sen. Byl jsem v nějaké skryté a netušené, hlouběji položené říši Chefrenova údolního chrámu – toho chrámu, který celé generace vytrvale nazývaly chrámem Sfingy? Neměl jsem tušení, rozhodl jsem se ale stoupat k životu a vědomí, pokud mě ponesou mé svaly a důvtip.

Přitisknutý břichem k zemi započal jsem strastiplnou cestu k patě schodiště po levé straně, které se mi zdálo z obou lépe dosažitelné. Nemohu popsat pocity a průběh mého plížení, ale dokážete šije představit, když si uvědomíte, že jsem musel neustále pozorovat děsivé, třepotavé světlo pochodní, abych nebyl spatřen. Pata schodiště byla, jak už jsem řekl, daleko ve stínu, neboť schodiště se muselo zdvíhat bez jediného zákrutu k plošině v závratné výši nad titánským otvorem. Tam jsem se doplazil neviděn hlučným stádem, i když podívaná, poměrně vzdálena po mé pravé ruce, mě mrazila.

Konečně se mi podařilo dosáhnout stupňů a začal jsem stoupat; držel jsem se u zdi, která, jak jsem si všiml, byla pokryta nejhrůznějšími ozdobami, a spoléhal jsem se, že budu v bezpečí díky všepohlcujícímu, extatickému zájmu, se kterým příšery pozorovaly otvor, z něhož vanul smrdutý průvan, a bezbožné předměty sloužící za potravu, které pohodily na dlažbu před něj. Výstup po obrovském a příkrém schodišti, vytvořeném z ohromných poríyrových bloků jakoby pro chodidla obra, zdál se mi téměř nekonečný. Strach z odhalení a bolest, kterou toto další tělesné cvičení znovu probudilo v mých ranách, se spikly a naplnily vzpomínku na tento šplh vzhůru utrpením. Měl jsem v úmyslu, jakmile dosáhnu plošiny, okamžitě lézt dál po čemkoli, co se může zdvíhat dál nad schody; nezastavil jsem se, abych se naposled podíval na mršiny, které přešlapovaly a poklekávaly dvacet či pětadvacet metrů pode mnou – když tu ve chvíli, kdy jsem téměř dosáhl vrcholu svého letu, se náhle ozvala repetice hromového mrtvolného chroptění a chóru chrastění mrtvol; svým obřadným rytmem však ukazovala, že se nejedná o poplach souvisící s mým odhalením; to mě přinutilo, abych se zastavil a opatrně shlédl dolů přes římsu.

Příšery zdravily cosi, co se vysouvalo ze smrdutého otvoru, aby uchvátilo nabízenou potravu. Bylo to cosi poměrně neohrabaného, jak jsem viděl i ze své výše; bylo to žlutavé a srstnaté, a obdařené poněkud nervózními pohyby. Bylo to velké snad jako vzrostlý hippopotamus, ale zvláštního tvaru. Zdálo se, že to nemá žádný krk, ale pět oddělených chlupatých hlav vyrážejících v řadě z přibližně válcovitého těla; první hlava byla velmi malá, druhá střední, třetí a čtvrtá byly stejné a největší ze všech, a pátá poněkud menší, i když ne tak drobná jako prvá.

Z hlav trčely podivné tvrdé rohy, které dychtivě uchopovaly neúměrně velké množství nepopsatelné potravy, umístěné před otvorem. Občas to stvoření nadskočilo a chvílemi se stáhlo do své nory velice podivným způsobem. Jeho pohyb byl tak nevysvětlitelný, že jsem na ně zíral jako uhranutý a přál si, aby se vynořilo více z jeskynního pelechu pode mnou.

Pak se to vynořilo… vynořilo se to a při tom pohledu jsem se otočil a prchal do temnoty vzhůru po dalších schodech, které se zdvíhaly přede mnou; prchal jsem bezhlavě vzhůru po neuvěřitelných stupních a žebřících a svážnými chodbami, po kterých mě nevedl lidský zrak ani úvahy, a které musím pro nedostatek důkazů navždy odkázat do světa vidin. Musel to být sen, neboť jinak by mě úsvit nikdy nezastihl dýchajícího na písku Gízy před sardonickým, červánky zbarveným obličejem Velké Sfingy.

Velká Sfinga! Bože! O den dříve za slunného rána jsem si kladl nedbalou otázku… Jakou obrovskou a hnusnou příšeru měla Sfinga původně zobrazovat? Proklát buď ten poslední pohled, ať už byl snem či nikoliv, neboť mi odhalil nejvyšší hrůzu – neznámého Boha Mrtvých, který olizoval svá ohromná sousta, skryt v nezměrné propasti, krmen hnusnými pochoutkami bezduchých stvůr, které nemají vůbec existovat. Ta pětihlavá příšera, která se vynořila… ta pětihlavá příšera, velká jako hippopotamus… ta pětihlavá příšera – je pouhou přední tlapou čehosi..

Ale přežil jsem, a tak vím, že to byl jen sen.

Podivný dům vysoko v mlze

Zrána stoupá okolo útesů za Kingsportem z moře mlha. Vznáší se z hlubin bílá a načechraná ke svým bratrům oblakům, plná snů o svěžích pastvinách a jeskyních leviatanových. A později, tichými letními deštíky na strmé střechy básníků, rozstřikují oblaka kousky těch snů, aby lidé nežili bez pověstí o podivných starodávných tajemstvích a divech, jež v noční samotě vyprávějí planety planetám. Když příběhy hustě poletují jeskyněmi tritonů a škeble v chaluhových městech dují divoké melodie naučené od Prastarých, tu vzlétají k nebi veliké dychtivé mlhy obtěžkané poznáním a oči hledící ze skal k moři vidí jen mystickou běl, jako by okraj útesu byl okrajem celé země a slavnostní zvony bojí svobodně odbíjely v éteru pohádkové říše.

Severně od starobylého Kingsportu se zvedají útesy, vysoké a zvláštní, terasa za terasou, až k nejsevernějšímu, jenž visí na obloze jako šedý zmrzlý větrný mrak. Je sám, holý hrot trčící do bezhraničného prostoru, neboť pobřeží prudce zahýbá tam, kdež plání za Arkhamem proudí velká řeka Miskatonic a přináší pověsti z lesů a malé podivné vzpomínky na novoanglické kopce. Kingsportští rybáři vzhlížejí k tomuto útesu, jako jiní rybáři vzhlížejí k Severce, a počítají noční hlídky podle toho, jak zakrývá nebo odhaluje Velký vůz, Kassiopeiu nebo Draka. Považují jej za část oblohy, a vskutku, skrývá se jim, když mlha skryje hvězdy nebo slunce. Některé útesy milují, třeba ten, jehož grotesknímu profilu říkají Otec Neptun, nebo ten, jehož sloupům říkají „Visutá cesta“, ale toho se bojí, protože je tak blízko oblohy. Portugalští námořníci se křižují, když připlouvají a prvně jej spatří, a staří Yankeeové věří, že vyšplhat na něj by byla mnohem vážnější věc než smrt, kdyby to vůbec bylo možné. Přesto je na útesu prastarý dům a navečer vídají lidé v oknech s malými tabulkami světla.

Prastarý dům tam býval odjakživa a lidé říkají, že v něm bydlí Kdosi, kdo hovoří s ranními mlhami, jež přicházejí z hlubiny, a snad na straně obrácené k oceánu vídá prazvláštní věci ve chvílích, kdy se okraj útesu stane okrajem celé země a slavnostní boje svobodně vyzvánějí v bělostném éteru pohádkové říše. Mají to z doslechu, neboť ta nepřístupná skála zůstává nenavštívena a domorodci na ni neradi zaměřují dalekohled. Ano, letní hosté ji prohlížejí šviháckými kukátky, nikdy však nezahlédli nic jiného než prastarou šedou špičatou šindelovou střechu, jejíž převislé okraje sahají téměř k šedivým základům, a kalné žluté světlo malých okének mrkající za šera zpod toho okraje. Tihle letní hosté nevěří, že v prastarém domě žije po staletí stále týž Kdosi, ale žádnému opravdovému Kingsporťanovi to kacířství dokázat nemohou. I Hrůzný stařec, jenž rozmlouváš olověnými kyvadly v láhvích, kupuje potraviny za staleté španělské zlato a na dvorku své předpotopní chalupy ve Water Street má kamenné modly, může říci jen to, že všechno bylo stejné, když byl jeho děd chlapcem, a to muselo být nepředstavitelně dávno, když místodržitelem provincie Jeho Veličenstva Massachusettská zátoka byl Belcher nebo Shirley nebo Pownall nebo Bernard.

Jednoho léta pak přišel do Kingsportu filozof. Jmenoval se Thomas Olney a na škole u Narragansettské zátoky vyučoval vážné věci. Přišel se statnou manželkou a skotačivými dětmi a oči měl unavené tím, jak po léta vídal stále tytéž věci a myslel si tytéž ukázněné myšlenky. Hleděl do mlh z čelenky Otce Neptuna a pokusil se vkročit do jejich bílého tajuplného světa po titánských schodech Visuté cesty. Ráno co ráno lehával na skalách, vyhlížel přes okraj světa do hádankovitého éteru za ním a naslouchal přízračným zvonům a divokému křiku – snad to byli racci. Když se mlha zvedla a prozaicky vyvstalo moře s kouřem parníků, povzdechl si a sestoupil do města, kde zálibně procházel úzkými starými uličkami do kopce s kopce a prohlížel si bláznivé vratké štíty a vchody s podivnými sloupy, jež hostily tolik generací statných mořských rybářů. A mluvil i s Hrůzným starcem, který si nepotrpěl na cizince, a byl pozván do jeho strašně starodávného stavení, kde nízké stropy a červotočivé obložení slýchají ozvěnu znepokojivých samomluv v temné noci před ránem.

Bylo samozřejmě nevyhnutelné, že si Olney všiml šedivé nenavštěvované chýše u oblohy na onom zlověstném severním útesu, jenž splývá s mlhami a nebeskou klenbou. Visívala nad Kingsportem odjakživa a o jejím tajemství se vždy šeptalo v klikatých kingsportských uličkách. Hrůzný stařec dýchavičně vyprávěl příběh, jejž slyšel od otce, o blesku, který jedné noci vyšlehl z té chýše se strmou střechou do oblak ve vysokém nebi, a bába Orneová, jejíž mansardový domeček v Lodní ulici byl celý obrostlý mechem a břečťanem, skřehotala o něčem, co z druhé ruky slyšela její babička, o podobách, jež vlétaly z mlh na východě rovnou do úzkých jednoduchých dveří onoho nepřístupného místa – neboť dveře jsou na samém kraji skaliska směrem k oceánu a je na ně vidět jen z lodí na moři.

Posléze v žízni po nových neznámých věcech a nebrzděn ani strachem Kingsportských ani obvyklou lenivostí letních hostů učinil Olney strašlivé rozhodnutí. Přes konzervativní výchovu – nebo díky ní, vždyť jednotvárný život plodí teskné touhy po neznámu – pronesl velikou přísahu, že zleze ten obávaný severní útes a navštíví abnormálně věkovitou šedivou chýši u oblohy. Jeho rozumnější já mu velmi věrohodně dokazovalo, že v domě musí bydlet lidé, kteří chodí z vnitrozemí po schůdnějším hřebenu vedle ústí Miskatonicu. Nakupují asi v Arkhamu, protože vědí, jak málo se Kingsportským líbí jejich sídlo, nebo snad protože nemohou slézt po skále na kingsportskou stranu. Olney se vydal po menších skalách tam, kde se velký útes opovážlivě zvedal, aby se bratřil s nebeskými věcmi, a dospěl k přesvědčení, že po tom hrozivém jižním srázu nemůže lidská noha vystoupit ani sestoupit. Na východě a na severu se útes zvedal z vody svisle několik tisíc stop, takže zbývala jen západní vnitrozemská strana směrem k Arkhamu.

Jednoho časného srpnového rána se Olney vydal hledat stezku na nedostupný vrcholek. Ubíral se na severozápad příjemnými silničkami okolo Hooperova rybníka a staré cihlové prachárny, tam, kde pastviny stoupají k hřebeni nad Miskatonicem a poskytují přes míle řeky a luk líbezný pohled na bílé arkhamské věžičky z doby krále Jiřího. Našel tam stinnou silnici do Arkhamu, ale směrem k moři, kam si přál, ani pěšinku. K vysokému břehu ústí řeky se tlačily lesy a luka a nebylo tam ani stopy po přítomnosti člověka; ani kamenná zídka nebo zatoulaná kravka, jen vysoká tráva a obrovité stromy a spleť trní, jakou snad viděl první Indián. Jak pomalu šplhal k východu, výš a výš, s deltou řeky po levici, blíž a blíž k moři, cesta mu připadala stále neschůdnější, až se začal ptát, jak se vůbec obyvatelé onoho neoblíbeného místa dostávají do světa venku a jak často asi chodí na arkhamský trh.

Pak stromy prořídly a vpravo spatřil hluboko pod sebou kopce a starobylé střechy a věže Kingsportu. I Prostřední kopec byl z této výše trpasličí a stěží rozeznal starobylý hřbitov u Kongregačního špitálu, pod nímž se podle pověstí tajily jakési strašlivé jeskyně nebo chodby. Před sebou měl řídkou trávu a borůvčí a dále jen holou skálu, útes a strmý štít obávané šedé chýše. Hřeben se teď zúžil a Olneye se zmocňovala závrať z osamění s oblohou – na jihu strašný sráz nad Kingsportem, na severu svislá stěna spadající téměř míli k ústí řeky. Náhle se před ním rozevřela velká rokle, hluboká deset stop, takže se musel spustit po rukou, seskočit na šikmé dno a pak nebezpečně vylézt po přírodní římse v protější stěně. Tak tedy putovali lidé ze zlověstného domu mezi zemí a oblohou!

Když vylezl z rokle, sbírala se ranní mlha, ale jasně před sebou viděl vysokou nesvatou chýši: zdi šedé jako skála a vysoký štít směle vyvstávající proti mléčné běli mořských par. A všiml si, že na této vnitrozemské straně nejsou žádné dveře, ale jen pár malých okének s kalnými kulatými tabulkami zasazenými do olova, jak se to dělalo v sedmnáctém století. Kolem dokola byly mraky a chaos a pod bělostí nekonečného prostoru neviděl nic. Byl sám u oblohy s tímto prazvláštním a velmi znepokojivým domem; a když se proplížil kolem průčelí a viděl, že zeď stojí přímo na hraně srázu, takže se k úzkým jednoduchým dveřím nelze dostat jinak než z pustého éteru, zmocnila se ho zřetelná hrůza, kterou nebylo možno zcela vysvětlit výškou. A bylo velmi podivné, že tak červotočivé šindele ještě drží, nebo že komín z tak rozdrolených cihel dosud stojí.

Jak mlha houstla, Olney se plížil k oknům na severní, západní a jižní straně a zkoušel je otevřít. Všechna však byla zavřená. Byl neurčitě rád, že je to tak, protože čím více z toho domu viděl, tím méně se chtěl dostat dovnitř. Tu ho zarazil zvuk. Slyšel, jak zaharašil zámek, závora odskočila, a následovalo dlouhé zavrzání, jako když se pomalu a opatrně otevírají těžké dveře. Bylo to na straně k oceánu, kam neviděl, kde se úzký portál otvíral do tisícistopého prázdna v mlhavé obloze nad vlnami.

Potom se v chýši ozvaly těžké rozvážné kroky a Olney slyšel, jak se otvírají okna, nejdříve na severní, odvrácené straně, a pak na západní, hned za rohem. Teď přijdou okna na jih, pod dlouhou převislou střechou na straně, kde stál; a nutno říci, že byl víc než nesvůj, když pomyslel na odpudivý dům na jedné straně a vzdušné prázdno na druhé. Když se ozval hluk u bližších oken, odplížil se zase na západ a přitiskl se ke zdi vedle nyní otevřených oken. Bylo zřejmé, že pán domu se vrátil; nepřišel však ze země ani z žádného balónu či vzducholodi, jež by si bylo možno představit. Opět se ozvaly kroky a Olney zacouval na sever, ale než mohl najít úkryt, ozval se tichý hlas a on věděl, že se musí postavit tváří v tvář svému hostiteli.

Ze západního okna vyhlížela veliká černovousá tvář, jejíž oči světélkovaly odleskem neslýchaných podívaných. Hlas však byl mírný a poutavě starosvětský, takže se Olney nezachvěl, když se ven napřáhla snědá ruka, aby mu pomohla přes okenní římsu do nízké světnice s černým dubovým ostěním a vyřezávaným tudorovským nábytkem. Muž měl na sobě velmi starosvětský šat a vyzařovala z něho nepopsatelná aura mořeznalectví a snů o vznosných galeonách. Olney si nepamatuje mnoho divů, o nichž vyprávěl, ba ani kdo to byl; říká však, že byl zvláštní a laskavý a plný kouzla nezměrných dálek času a prostoru. Světnička se zdála prozářena zelenkavým vodním světlem a Olney viděl, že vzdálenější okna na východě nejsou otevřená, ale uzavřená před mlhavým éterem kalnými tlustými tabulkami, podobnými dnům starých láhví.

Vousatý hostitel se zdál mladý, a přece hleděl očima prostoupenýma prastarými tajemstvími, a z příběhů o podivuhodných dávných věcech, jež vyprávěl, lze vysoudit, že vesničané měli pravdu, když říkali, že žil ve společenství s mořskými mlhami a mraky na obloze celý čas, kdy tam stála nějaká vesnice, jež by sledovala jeho mlčenlivé obydlí z planiny dole. Den míjel a Olney stále poslouchal pověsti o starých časech a dalekých končinách a slyšel, jak králové Atlantidy bojovali se slizkými rouhavostmi, jež vylézaly ze škvír na dně oceánu, a jak ztracené lodi dosud mohou spatřit chaluhami obrostlý sloupový chrám Poseidonův, a podle toho vědí, že jsou ztraceny. Vzpomínalo se na roky Titánů, avšak hostitel začal být nesmělý, když mluvil o šerém prvním věku chaosu předtím, než se zrodili bohové, ba i Prastaří, a když na vrcholek Hatheg-Kla v kamenité poušti u Ultharu za řekou Skai přicházeli tančit ti druzí bohové.

V tu chvíli se ozvalo zaťukání na dveře, na ty prastaré dubové dveře pobité hřeby, za nimiž se rozprostírala jen propast bílých oblaků. Olney sebou v úleku trhl, ale vousáč mu pokynul, aby byl zticha, a po špičkách došel ke dveřím, aby se maličkou špehýrkou podíval ven. To, co uviděl, se mu nelíbilo, a tak si přitiskl prst na rty a po špičkách obešel a pozavíral všechna okna, než se vrátil na starodávnou lavici vedle svého hosta. Pak viděl Olney, že se u jednoho průsvitného čtverce malého zakaleného okénka za druhým zdráhavě objevuje podivný černý obrys, jak návštěvník zvědavě obcházel dříve, než odešel, a byl rád, že hostitel na klepání neotevřel. Ve velké propasti jsou totiž podivné objekty a hledač snů musí dát pozor, aby neprobudil ani nepotkal ty nesprávné.

Pak se začaly sbírat stíny; nejprve malé, bojácné, pod stolem, pak smělejší v temných koutech u ostění. Vousáč učinil hádankovitá gesta modlitby a rozsvítil vysoké svíce ve zvláštně tvarovaných mosazných svícnech. Často vrhal pohledy ke dveřím, jako by někoho čekal, a posléze na jeho pohledy zřejmě odpovědělo neobvyklé zaklepání, které se jistě řídilo nějakou dávnou tajnou úmluvou. Tentokrát se ani nepodíval špehýrkou, ale odstrčil velikou dubovou závoru, odemkl zámek, sundal petlici a široce rozevřel těžké dubové dveře vstříc hvězdám a mlze.

A tu za zvuku nejasných harmonií vpluly do místnosti z hlubin všechny sny a vzpomínky na padlé Mocné země. Zlaté plamínky zahrály okolo kadeří propletených chaluhami, takže byl Olney oslněn, když jim vzdával poctu. Přicházel Neptun s trojzubcem, hraví tritoni a výstřední nereidy a na hřbetech delfínů se houpala obrovská ryhovaná lastura, v níž jela šedivá a strašná postava pradávného Nodense, Pána Velké propasti. A škeble tritonů svérázně troubily a nereidy vyluzovaly podivné zvuky tlučením do groteskních mušlí neznámých příšer z černých mořských jeskyní. Pak šedivý Nodens napřáhl svraštělou ruku a pomohl Olneyovi i hostiteli do obří lastury. Nato se škeble a gongy divoce a děsivě rozezvučely. A pohádkový průvod vyplul ven, do bezhraničného éteru, a jeho křik se ztratil v ozvěně hnmani.

V Kingsportu celou noc pozorovali ten vysoký útes, kdykoli jim bouře a mlhy dopřály pohled na něj, a když k ránu šerá okna ztemněla, šeptali o děsu a pohromě. A Olneyovy děti a statná manželka se modlily k vlídnému spořádanému bohu baptistů a doufaly, že si poutník půjčí deštník a galoše, pokud déšť do rána nepřestane. Pak z moře vyplulo mrholivé a mlhami ověnčené ráno a boje slavnostně odbíjely ve vírech bílého éteru. A v poledne zvučely nad oceánem elfské rohy, když Olney, nezmáčený, lehkonohý a s dálkami v očích slézal z útesů k starobylému Kingsportu. Nevzpomínal si, co snil v chýši pod oblohou u toho stále bezejmenného poutníka, ani nedokázal říci, jak sešplhal z té skály, kudy ničí jiná noha neprošla. Vůbec o tom všem nedokázal mluvit s nikým jiným než s Hrůzným starcem, jenž pak mručel do dlouhých bílých vousů podivné věci a přísahal, že muž, který sestoupil z té skály, není docela týž, který vyšel nahoru, a že kdesi pod onou šedou špičatou střechou anebo uprostřed nepředstavitelných rozloh zlověstné bílé mlhy se dosud toulá ztracený duch toho, jenž býval Thomasem Olneyem.

A od té chvíle filozof pracoval, jedl a spala v úmorných vleklých šedivých rocích bez námitek plnil své občanské povinnosti. Už netouží po kouzlu dalekých kopců a nevzdychá po tajemstvích, která vykukují jako zelené útesy z bezedného moře. Stejnost jeho dnů jej již netrápí a jeho obraznosti stačí ukázněné myšlenky. Jeho dobrá manželka tloustne, děti jsou starší, prozaičtější a užitečnější, a on se nikdy neopomine patřičně hrdě usmát, když příležitost žádá. V pohledu nemá žádné neklidné světélko, a pokud někdy napíná sluch po slavnostních zvonech či dalekých elfských rozích, tedy jen v noci, kdy obcházejí staré sny. Už nikdy nespatřil Kingsport, protože rodině se nelíbily ty směšné staré domy, a stěžovala si na nemožně špatnou kanalizaci. Teď mají úhledný bungalow na Bristolské vysočině, kde neční žádné vysoké skály a sousedé jsou civilizovaní a moderní.

V Kingsportu se však šíří podivné pověsti, a dokonce i Hrůzný stařec připouští cosi, o čem jeho děd nevyprávěl. Když totiž nyní bouřlivě zavane vítr od severu přes vysoký starobylý dům, jenž splývá s oblohou, konečně se prolomí to hrozivé, zlověstné ticho, jež vždy děsívalo kingsportské přímořské sedláčky. Staří vyprávějí, že se odtamtud ozývá zpěv libých hlasů a smích kypící radostmi, jež přesahují pozemské radosti; a říkají, že nízká okénka bývají večer jasnější než dřív. Říkají také, že se tam častěji objevuje prudká polární záře a modře svítí na severu vidinami zmrazených světů, zatímco skála a chýše visí černě a pohádkově na pozadí divokého vlnění. A mlhy za svítání jsou hustší a námořníci nejsou tak docela přesvědčeni, že tlumené zvonění na moři pochází od slavnostních bojí.

Nejhorší je však to, že v srdci kingsportských mladíků vadne starý strach, a rádi v noci naslouchají vzdáleným tichým zvukům severáku. Přísahají, že v oné chýši s vysokým štítem nemůže sídlit nic škodlivého či zraňujícího, protože i v těch nových hlasech zní radost a s nimi cinká smích a hudba. Nevědí, jaké příběhy nosí mořské mlhy té strašidelné nejsevernější věži, ale touží uchopit aspoň náznak divů, které klepou na dveře, jež zejí na útesu, když jsou oblaka nejhustší. A starci se děsí, že kterýsi den jeden po druhém vyhledají ten nedostupný štítu oblohy a poznají, jaká staletá tajemství se skrývají pod strmou šindelovou střechou, jež patří ke skalám, hvězdám a dávným strachům Kingsporťanů. Nepochybují, že se ti odvážní jinoši vrátí, myslí si však, že jim z očí zmizí světlo a ze srdce vůle. A nepřejí si, aby se malebný Kingsport se svými křivolakými uličkami a starobylými štíty lhostejně vlekl rok za rokem, zatímco bude rozesmátý sbor sílit hlas po hlase a bouřit v tom neznámém a strašném orlím hnízdě, kde cestou od moře k obloze odpočívají mlhy a mlhové sny.

Nepřejí si, aby duše jejich mladých mužů opustily příjemné krby a mansardové hospůdky ve starém Kingsportu, a nepřejí si také, aby smích a zpěv na té skalnaté výšině sílil. Jako totiž hlas, který přišel, přinesl z moře nové mlhy a ze severu nová světla, říkají, že další hlasy přinesou další mlhy a další světla, až třeba nakonec z hlubin a z neznámého Kadathu ve studené pustině vyjdou staří bohové (o jejichž existenci se zmiňují pouze šeptem, aby je neslyšel kongregační farář) a usídlí se na tom zle příhodném útesu, tak blízko mírných kopečků a údolí prostého tichého rybářského lidu. Toto si nepřejí, protože prostým lidem nejsou vítány nezemské věci, a Hrůzný stařec navíc často vzpomíná na to, co říkal Olney o klepání, jehož se osamělý obyvatel bál, a o černé a zvědavé podobě, kterou viděl v mlze za těmi podivnými průsvitnými okny z kulatých tabulek zasazených do olova.

O tom všem však mohou rozhodnout jen Prastaří, a mezitím stále stoupá ranní mlha kolem onoho osamělého závratného štítu se strmým starobylým domem, tím šedým domem s nízko převislou střechou, kde nikoho není vidět, ale kam soumrak přináší plachá světélka, zatímco severák vypráví o podivných radovánkách. Bílá a načechraná stoupá z hlubiny ke svým bratrům oblakům, plná snů o svěžích pastvinách a jeskyních leviatanových. A když v jeskyních tritonů hustě létají příběhy a škeble v chaluhových městech dují divoké melodie naučené od Prastarých, tu vzlétají k nebi veliké dychtivé páry obtěžkané pověstmi a Kingsport, bázlivě stulený na svých nižších útesech pod onou děsivou převislou skalní stráží, vidí na straně oceánu jen mystickou běl, jako by okraj útesu byl okrajem celé země a slavnostní zvony bojí svobodně odbíjely v éteru pohádkové říše.

Poezie a bohové

Byl vlhký, ponurý dubnový večer právě po skončení Velké války, když Marcia zůstala sama s podivnými myšlenkami a přáními, neslýchanými touhami, jež vzlétaly z rozlehlého salónu dvacátého století do vzdušných hlubin a na východ k olivovým hájům v daleké Arkádii, kterou spatřila jen ve snách. Roztržitě vstoupila do pokoje, zhasila planoucí lustry a nyní spočívala na měkké pohovce ve světle osamělé lampy, jež zalévala čtecí stolek zelenou září, konejšivou jako měsíční svit procházející listím okolo antické svatyně.

Ve svých prostých hluboce vystřižených černých večerních šatech vypadala navenek jako typický produkt moderní civilizace; dnes večer však cítila nezměrnou propast, jež oddělovala její duši od celého jejího prozaického prostředí. Bylo to způsobeno podivným domovem, v němž žila, tím příbytkem chladu, kde byly vztahy vždy napjaté a obyvatelé si byli takřka cizí? Bylo to tím, nebo to bylo jakýmsi větším a méně vysvětlitelným špatným umístěním v čase a prostoru, kvůli němuž se narodila příliš pozdě, příliš záhy nebo příliš daleko od říše svého ducha, takže nikdy nemohla vejít v soulad s nekrásnými věcmi soudobé reality? Aby zahnala zádumčivost, jež ji každým okamžikem hlouběji pohlcovala, vzala se stolu časopis a hledala nějakou báseň, jež by ji vyléčila. Poezie vždy ulevovala její usouzené mysli lépe než cokoli jiného, přestože mnohé v poezii, kterou viděla, vliv oslabovalo. I nad nejvznešenějšími verši zčásti visela studená mlha jalové ošklivosti a omezenosti jako prach na okenní tabulce, přes kterou člověk pozoruje velkolepý západ slunce.

Unaveně obracela stránky časopisu, jako by hledala prchavý poklad, až náhle přišla na cosi, co její skleslost rozehnalo. Pozorovatel by jí mohl vyčíst z myšlenek, že objevila nějaký obraz nebo sen, který ji přivedl blíže k jejímu nedosaženému cíli než kterýkoli obraz nebo sen, jejž spatřila doposud. Byl to jen kousek verš libře, toho žalostného kompromisu básníka, který přeskočil prózu, avšak nedoskočil božské melodie metra; měl však v sobě veškerou nehledanou muzikálnost barda, jenž žije a cítí, jenž extaticky tápe po neodhalené kráse. Scházela tomu pravidelnost, ale mělo to harmonii okřídlených spontánních slov, harmonii, jež scházela formálním, konvenčním veršům, které znala. Jak četla, její okolí vybledlo a brzy se kolem ní prostíraly jen mlhy snů, purpurové, hvězdnaté mlhy mimo čas, kudy chodí jen bohové a snílci.

Měsíc nad Japonskem,

Bílý motýlí měsíc!

Kde Buddhové s těžkými víčky sní

za zvuku kukaččina volání…

Bělostná křídla měsíčních motýlů

se třepotají ulicemi města,

a zbytečné knoty znělých lampiónů se zardívají do ticha

v dívčích rukách.

Měsíc nad tropy,

bělostně zaoblené poupě

pomalu otvírající květní plátky v nebeském teple…

Vzduch je pln vůní

a malátných teplých zvuků…

Flétna bzučí svou hmyzí písničku noci

pod vykrojeným měsíčním květním plátkem nebes.

Měsíc nad Čínou,

umdlený měsíc na nebeské řece,

míhání světla ve vrbách je jako třpyt

tisíce stříbrných mihulí

na temných mělčinách;

dlaždice na hrobech a trouchnivějící chrámy se blýskají

jak vlnky, obloha je posetá oblaky jako dračími šupinami.

Uprostřed snových mlh volala čtenářka k rytmickým hvězdám o své blaženosti nad příchodem nového věku písně, znovuzrození Pana. Přivřela oči a opakovala slova, jejichž melodie ležela skrytá jako křišťály na dně potůčku před svítáním, skrytá, jen aby zářivě vyšlehla při zrodu dne.

Měsíc nad Japonskem, bílý motýlí měsíc!

Měsíc nad tropy,

bělostně zaoblené poupě

pomalu otvírající květní plátky v nebeském teple…

Vzduch je pln vůní a malátných teplých zvuků…

Měsíc na Čínou, umdlený měsíc na nebeské řece…

Z mlh vyvstala božská podoba mladíka v okřídlené přilbě a sandálech, s proutkem v ruce, obdařená krásou, jaké se nic na zemi nevyrovná. Třikrát zamával před obličejem spící prutem, jejž mu dal Apollo výměnou za devítistrunný hudební nástroj zhotovený ze želvího krunýře, a na čelo jí vložil věnec z myrty a růží. Pak pravil Hermes s obdivem:

„Ó, nymfo, sličnější než zlatovlasé cyenské sestry anebo nebeské Atlantidy, milovaná Afroditou a požehnaná Palladou, tys vpravdě odhalila tajemství bohů, jež spočívá v kráse a písni. Ó prorokyně líbeznější než Sibyla Čumská, když ji Apolón poprvé poznal, mluvilas pravdu o novém věku, neboť již nyní Pan na Maenalu vzdychá a protahuje se ve spaní, přeje si procitnout a spatřit okolo sebe malé fauny s růžovými věnci a antické satyry. Ve své touze jsi odhalila, co nepamatuje žádný smrtelník vyjma několika, jež svět odmítá: že bohové nikdy nezemřeli, ale jen spí spánkem a sní sny bohů v lotosových zahradách Hesperideíc za zlatým západem slunce. A nyní se blíží čas jejich probuzení, kdy chlad a ošklivost zaniknou a Zeus opět usedne na Olympu. Moře okolo Páfu se již chvěje pěnou, na kterou dosud pohlédla jen pradávná nebesa, a pastýři slýchají v noci na Helikonu podivný šepot a pozapomenuté nápěvy. Lesy a louky se v soumraku chvějí mihotáním bílých poskakujících postav a nepamětný Oceán rodí pod srpkem měsíce zvláštní podívané. Bohové jsou trpěliví a spali dlouho, ale ani člověk ani obr nebudou bohům navždy vzdorovat. V Tartaru se zmítají Titáni a pod hořící Etnou sténají děti Urana a Gáji. Již svítá den, kdy se bude člověk muset zodpovídat za staletí popírání, leč bohové ve spánku zlaskavěli a neuvrhnou jej do propasti vytvořené pro popírače bohů. Jejich msta místo toho stihne tmu, klam a ošklivost, jež pomátly lidskou mysl, a pod vládou vousatého Saturna budou smrtelníci, kteří mu opět budou obětovat, přebývat v kráse a blaženství. Této noci poznáš přízeň bohů a na Parnasu spatříš ony sny, jež bohové během věků posílali na zem, aby ukázali, že nejsou mrtví. Vždyť básníci jsou sny bohů a v jednom každém věku kdosi nevěda zpíval poselství a příslib lotosových zahrad za západem slunce.“

Pak Hermes v náručí nesl snící dívku oblohou. Mírné vánky z Aiolovy věže je poháněly vysoko nad teplými, vonícími moři, až náhle byli u Dia, jenž konal audienci na zdvojeném vrcholku Parnasu. U zlatého trůnu stáli po pravé ruce Apolón a múzy, po levé břečťanem ověnčený Dionýsos a rozkoší zardělé Bakchantky. Marcia nikdy neviděla tolik nádhery, v bdění ani ve snu, ale její zář jí nijak neškodila, jak by se stalo na vysokém Olympu; na tomto menším dvoře totiž Otec bohů přizpůsobil svou slávu zraku smrtelníků. Před vavřínem obrostlým ústím Korycijské jeskyně sedělo v řadě šest ušlechtilých postav, podle vzhledu smrtelníků, ale podle výrazu bohů. Snící je poznala podle jejich obrazů, které už dříve viděla, a věděla, že to není nikdo jiný než božský Maionides, pekelný Dante, více než smrtelný Shakespeare, Milton, jenž probádal chaos, kosmický Goethe a múzický Keats. To byli poslové, jež vyslali bozi, aby lidem sdělili, že Pan neskonal, ale jen spí; neboť bohové promlouvají k lidem poezií. Pak promluvil Hromovládce:

Ó dcero – vždyť jako jedna z mého nekonečného rodu jsi vskutku mou dcerou – viz na slonovinových čestných trůnech vznešené posly, jež bohové seslali dolů, aby ve slovech a spisech lidí zůstaly nějaké stopy božské krásy. Jiné bardy právem ověnčili lidé trvalým vavřínem, tyto však ověnčil Apolón a já jsem jim vyhradil zvláštní místo jako smrtelníkům, kteří mluvili jazykem bohů. Dlouho jsme snili v lotosových zahradách za nejzazším západem a mluvili jen prostřednictvím snů; blíží se však čas, kdy naše hlasy nebudou němé. Je čas procitání a změny. Faethón opět vedl svůj vůz nízko, sežehl pole a vysušil potoky. V Galii pláčí nymfy u pramenů, které již nejsou, a teskní u řek zrudlých krví smrtelníků. Arés a jeho průvod vyšli s šílenstvím bohů, a když se vrátili, Deimos a Fobos byli přesyceni nepřirozenou rozkoší. Tellus je pomatena zármutkem a tváře lidí jsou jako tváře Erinyí, jako když Astraea prchala do nebe a vlny našeho příkazu zalily celou zemi až na tento vysoký štít. Uprostřed tohoto chaosu, připraven zvěstovat jeho příchod, a přece tajit, kdy přijde, se právě lopotí náš nejčerstvěji zrozený posel, v jehož snech jsou všechny obrazy, jež snili jiní poslové před ním. Právě jeho jsme vyvolili, aby v jediný skvělý celek smísil všechnu krásu, kterou znal do té doby svět, a napsal slova, v nichž se bude ozývat veškerá moudrost a líbeznost minulosti. To on oznámí náš návrat a bude zpívat o dnech budoucích, kdy se budou fauni a dryády v kráse prohánět v hájích, na něž byli zvyklí. Naši volbu řídili ti, kteří teď sedí před Korycijskou jeskyní na slonovinových trůnech a v jejichž písních uslyšíš vznešené tóny, podle nichž po létech poznáš většího posla, až přijde. Naslouchej jejich hlasům, až ti jeden po druhém budou zpívat. Každý tón uslyšíš znovu v poezii, jež přijde, v poezii, jež přinese pokoj a potěšení tvé duši, třebaže po ní musíš pátrat během nevlídných let. Bedlivě naslouchej, neboť každý akord, jenž chvějivě mizí do úkrytu, se ti znovu objeví, až se vrátíš na zem, jako se Alfeus, ponořivší své vody do duše Hellady, objevuje jako křišťálová studánka na daleké Sicílii.“

Pak povstal Homéros, stařešina mezi bardy, chopil se lyry a zapěl svůj hymnus Afroditě. Marcia neuměla ani slovo řecky, a přece nepadalo poselství do jejích uší marně, protože v kryptickém rytmu bylo to, co mluvilo ke všem smrtelníkům a bohům a nepotřebovalo tlumočníka.

Tak i písně Dantovy a Goethovy, jejichž neznámá slova protínala éter melodiemi snadno čitelnými a zbožňovatelnými. Konečně však zazněly před posluchačkou známé tóny. Byla to Labuť avonská, kdysi bůh mezi lidmi a stále bůh mezi bohy:

Ó pište, pište! – z války krvavé

můj drahý choť, váš milý syn se vrátí;

vy žehnejte mu doma; v dálce své

já modlitbou ho budu vzpomínati.

Ještě známější tóny zazněly, když Milton, již ne slepý, přednášel nesmrtelný souzvuk:

Ať lampa tvoje v noci stmělé

září ve věži osamělé,

kde Velký vůz bych předehnal

s trojmocným Hermem; nebo rval

z oblohy ducha Platónova,

by sdělil, která sféra chová

nesmrtelnou tu mysl, jež opustila

tělesný stánek, v kterém žila.

x x x

Jindy nechť skvělá tragédie

v plášti, jenž zlatem protkaný je,

ukáže Théby či Pelopův hon,

anebo božské Tróji skon.

Naposled zazněl melodický hlas Keatse, ze všech poslů nejbližšího krásnému faunskému lidu.

Slyšené melodie jsou sladké, neslyšené však sladší jsou; jen hrajte dál, sladké píšťalky…

x x x

Až stáří toto pokolení skosí,

zůstaneš vprostřed jiných běd

než našich, příteli, jenž zprávu nosíš:

„Krása je pravda – pravda krása“ – to je vše,

co znáte na zemi a co znát můžete.

Když pěvec umlkl, ozval se zvuk ve větru vanoucím z dalekého Egypta, kde Aurora v noci truchlí u Nilu pro svého zabitého Memnona. K nohám Hromovládce přilétla růžovoprstá bohyně, poklekla a zvolala: „Pane, je čas, abych odemkla brány východu.“ Foibos podal svou lyru Kaliopé, své nevěstě mezi múzami, a chystal se k odchodu do drahokamy posetého sloupového Slunečního paláce, kde netrpělivě hrabali koně, již zapražení do zlatého vozu dne. Zeus tedy sestoupil ze svého zdobeného trůnu, položil Marcii ruku na hlavu a řekl:

„Dcero, úsvit je blízko a bude dobře, vrátíš-li se domů, než smrtelníci procitnou. Neplač nad bezútěšností svého života, neboť stín falešných věr brzy pomine a bohové budou opět chodit mezi lidmi. Neustále pátrej po našem poslu; v něm totiž najdeš pokoj a útěchu. Jeho slovo povede tvé kroky ke štěstí a v jeho snech o kráse najde tvůj duch to, po čem dychtí.“ Když Zeus umlkl, mladý Hermes dívku jemně uchopil a nesl ji vzhůru k blednoucím hvězdám a vzhůru na západ nad neviděnými moři.

x x x

Mnoho let minulo od Marciina snu o bozích a jejich shromáždění na Parnasu. Dnes sedí v tomtéž prostorném salónu, není však sama. Starý duch neklidu je pryč, vždyť vedle ní je kdosi, jehož jméno září slávou: mladý básník Durtáíků, jemuž u nohou sedí celý svět. Čte z rukopisu slova, která ještě nikdo neslyšel, ale až je lidé uslyší, přinesou jim sny a představy, které ztratili před dlouhými staletími, kdy Pan ulehl k dřímotám v Arkádii a velcí bohové odešli spát do lotosových zahrad za zeměmi Hesperidek. Dívčin duch konečně našel klid v složitých kadencích a skrytých melodiích bardových, neboť v nich zní ozvěna nejbožštějších tónů thráckého Orfea, tónů, jež dojímaly i skály a stromy na březích Hebru. Pěvec umlká a dychtivě se dožaduje soudu; co jiného však může Marcia říci, než že je ta píseň „hodná bohů“?

A při těch slovech opět vidí Parnasos a slyší zdaleka mocný hlas, jak říká: „Jeho slovo povede tvé kroky ke štěstí a v jeho snech o kráse najde tvůj duch vše to, po čem dychtí.“

Jak chránit svoje pohledávky * Čtěte knihy online zdarma * Články a návody * Jiný Seznam! *