Knihy na netu

HLAVNÍ STRANA seznam děl dle: NÁZVU * AUTORA * OBORU

Ústava (Platón)

Kniha první

Sokrates

1. Šel jsem včera do Peiraiea s Glaukónem, synem Aristónovým, pomodlit se k bohyni*³ a také se podívat na její slavnost, jakým způsobem ji vystrojí, neboť ji slavili teď poprvé. Průvod našich lidí byl krásný, ale neméně pěkná byla podívaná na průvod, který pořádali Thrákové. Když jsme se pomodlili a užili slavnosti, vraceli jsme se do města. Jak jsme tak měli namířeno domů, v tom nás spatři! zdaleka Polemarchos, syn Kefalův, a hned poručil sluhovi, aby běžel za námi a řekl, abychom na něj počkali. A sluha, chytiv má zezadu za plášť, pravil: Vzkazuje vám Polemarchos, abyste na něj počkali. I obrátil jsem se a ptal se, kde jest jeho pán. Tamhle vzadu jde sem, jen počkejte! Nuže počkáme, pravil Glaukón.

A za malou chvíli přišel Polemarchos, bratr Glaukónův Adeimantos, Nikératos Nikiův a někteří jiní, přicházejíce patrně ze slavnosti.

Tu pak řekl Polemarchos: Sokrate, zdá se mi, že máte namířeno k městu, jako byste hodlali již odejíti.

Věru nehádáš špatně, odpověděl jsem.

Nuže vidíš, kolik nás jest?

Jakpak bych neviděl?

Buďto tedy nás přemozte, anebo zde zůstaňte.

Což nezbývá ještě jedna možnost, totiž jestliže vás přesvědčíme, že nás musíte pustiti domů?

Dovedli byste přemluviti někoho, kdo neposlouchá?

To nikoli, děl Glaukón.

Vězte tedy, že my vašich důvodů nebudeme poslouchati.

Tu pravil Adeimantos: Cožpak ani nevíte, že bude večer na počest bohyně pochodňový závod na koních?

Na koních? děl jsem; toť něco nového. To budou míti pochodně a budou si je při jízdě navzájem podávali? Či jak to myslíš? Tak jest, pravil Polemarchos. A mimo to bude uspořádána noční slavnost, jež stojí za podívanou; vypravíme se po večeři a podíváme se na tu slavnost. A sejdeme se tam s mnohými hochy a budeme se s nimi baviti. Nuže, nerozmýšlejte se a zůstaňte.

A Glaukón řekl: Jak se podobá, musíme zůstati.

Dobře, odpověděl jsem, myslíš-li, udělejme tak.

2. Šli jsme tedy domů k Polemarchovi a zastihli jsme tam Lysia a Euthydéma, Polemarchovy bratry, polom Thrasymacha z Chalkédonu, paianského Charmantida a Kleitofónta Aristónytnova; také otec Polemarchův Kefalos byl doma. Zdál se mi býti velice zestárlý, bylo tomu totiž už dávno, co jsem ho naposled viděl. Seděl s věncem na hlavě na zvláštním křesle s polštářem; konal totiž právě na dvoře oběť. Sedli jsme si tedy vedle něho, neboť stálo tam kolem dokola několik židlí.

Kefalos, jak mě spatřil, hned mě vítal a pravil: Vzácným hostem jsi, Sokrate, u nás v Peiraieu. A přece bys tu měl býti častěji. Věru, kdybych já měl ještě síly, abych mohl snadno konati cestu do města, nemusel bys chodit ty sem, nýbrž já bych chodil k tobě; takto však bys měl častěji sem přicházeti. Neboť dobře věz, že tou měrou, jak mě opouštějí ostatní tělesné rozkoše, právě tak roste ve mně touha po vážných hovorech a rozkoš z nich. Buď tedy tak laskav a nevyhýbej se společnosti těchhle mých synků a choď sem k nám jako k přátelům a dobrým známým.

Věru, Kefale, odpověděl jsem, já rád hovořím s muži hodně starými; oni totiž jako by byli napřed prošli jakousi cestou, po které i nám snad bude se bráti, a tu si myslívám, že musím u nich hledati poučení, jaká ta cesta jest, zda drsná a obtížná, či snadná a schůdná. A zvláště od tebe, jenž jsi dospěl již k tomu věku, který jest podle slov básníků na sklonku stáří, rád bych zvěděl, zdali je prohlašuješ za obtížnou část života, Či zač.

3. Já ti to, ví bůh, Sokrate, povím, jak se na to dívám. Často se scházíváme nás několik skoro stejného věku, zachovávajíce tak ono staré přísloví;*⁴ tu pak většina z nás při takových schůzkách naříká, touží po rozkoších mládí, vzpomíná na požitky lásky, pitky, hostiny a na jiné věci, které s tím souvisí, a rmoutí se, jako by byli zbaveni kdovíjak velikého štěstí, a že prý tenkráte to byl krásný život, nyní však že to již ani život není. Někteří hořekují také nad tím, že jejich rodiny se starým člověkem zle nakládají, a proto zpívají stále touž, jak velikou bídu jim stáří způsobuje. Mně však se zdá, Sokrate, že tu neobviňují pravého viníka. Neboť kdyby tím bylo vinno stáří, byl bych i já od něho zakusil téhož a také všichni ostatní, kdo dosáhli takového věku. Zatím však setkal jsem se již i s jinými, s kterými tomu tak nebylo, a jmenovitě také jsem se jednou nahodil k tomu, když se kdosi tázal básníka Sofoklea: „Jak se máš, Sofoklee, co se týče požitků lásky? Jsi ještě s to, abys obcoval s ženou?“ A on pravil: „Zadrž, člověče; věru s největší radostí jsem tomu unikl, jako bych byl utekl nějakému zuřivému a ukrutnému pánu.“ Již tenkráte se mi zdálo, že dobře odpověděl, a ne méně i nyní. Neboť v stáří nastává úplný klid a osvobození od takových věcí; když vášně přestanou doléhati a ochabnou, zcela se naplňuje slovo Sofokleovo, že jsme zbaveni velice mnohých a zuřivých pánů. Ale jak tyto věci, tak i onen poměr k rodině má jinou příčinu, nikoli stáří, milý Sokrate, nýbrž povahu lidí. Neboť jsou-li mírní a dobromyslní, i stáří jest jím jen jistou měrou obtížné; pakli ne, takovému člověku, Sokrate, bývá těžké jak stáří, tak mládí.

4. Já jsem se potěšil z těchto jeho řečí a chtěje, aby hovořil ještě dále, podněcoval jsem jej a pravil jsem: Myslím, Kefale, že většina lidí ti nedá za pravdu, když takto mluvíš, nýbrž myslí, že stáří snadno snášíš nikoli pro svou povahu, nýbrž proto, že máš veliké jmění; vždyť se říká, že boháči mají mnoho útěch.

Máš dobře, on na to, nedávají mi za pravdu. A něco pravdy v tom jest, co říkají, nikoli však tolik, jak si myslí. Než dobrý jest výrok Themistokleův, jenž odpověděl občanu z ostrůvku Serifu, který ho tupil a řekl, že jest slavný ne svou vlastní zásluhou, nýbrž zásluhou obce: „Arci, ani já bych se nebyl proslavil, kdybych byl ze Serifu, ani ty, kdybys byl z Athén.“ A stejně lze říci o těch, kdo nejsou bohatí a stáří těžce snášejí, že na jedné straně ani poctivý člověk by nenesl úplně lehce stáří spojené s chudobou, na druhé straně ani nepoctivý, i kdyby zbohatl, nikdy by nežil v pokoji sám se sebou. Zdalipak jsi, Kefale, své jmění z větší části podědil, či sis ho sám dobyl?

Čeho jsem si dobyl, Sokrate? Co se týče hospodaření, jsem uprostřed mezi dědem a otcem. Neboť děd a jmenovec můj zdědil jmění skoro tak veliké, jaké mám nyní já, a mnohonásobně je zvětšil, ale Lysanios, můj otec, ještě více je zmenšil, než jest nyní. A já se spokojím, nezanechám-li je těmto svým dědicům menší, nýbrž aspoň o něco málo větší, než jsem je přijal.

Proto jsem se tě na to otázal, děl jsem, že se mi zdálo, že ke svému jmění příliš nelneš, to pak dělávají obyčejně ti, kdo si ho sami nedobyli; kdo však si ho dobyli sami, mají je dvojnásobně rádi nežli ostatní. Neboť jako básníci milují své básně a otcové své děti, tak i lidé vlastním přičiněním zbohatli hledí si peněz předně jakožto svého díla a pak, jako ostatní, pro užitek. Proto také jsou nepříjemní ve společenském styku, protože nechtějí chváliti nic než bohatství.

Máš pravdu.

5. Ba ovšem, děl jsem. Ale ještě mi pověz toto: co myslíš, která největší výhoda ti vzešla z toho, že máš veliké bohatství?

V tom by mi asi málo lidí uvěřilo. Dobře věz, Sokrate, že je-li člověk blízký předtuše své smrti, napadá ho strach a péče o věci, o které se dříve nestarával. Neboť báje, které se vypravují o podsvětí, že kdo zde porušil právo, tam má býti trestán, jimž se až dosud smál, tehdy mučí jeho duši, aby snad nebyly pravdivé; a tu – buď pro slabost stáří, nebo že jest již blíže oněch věcí a jaksi lépe je vidí – sám naplňuje se úzkostí a bázní a hned uvažuje a pátrá, zdali snad komu nějak neukřivdil. Tu pak, kdo nalézá ve svém životě mnoho křivd, ten i ze spánku jako děti často uleknut se probouzí a žije v očekávání zlého; kdo však si není vědom ničeho nespravedlivého, toho stále provází libá a dobrá naděje, Živitelka v stáři, jak také praví Pindaros. Věru hezky to pověděl, Sokrate, že kdo strávil život spravedlivě a zbožně, toho sladká provází naděje, která spáče občerstvuje a v stáří živitelkou jest, která nejvíce smrtelných vrtkavou mysl řídí. Pravdivá to slova a velmi podivuhodná. A právě v této věci má bohatství podle mého soudu velmi velikou cenu, ale ne pro každého, nýbrž pro člověka poctivého a řádného. Neboť aby mohl člověk odejíti na onen svět beze strachu, že třeba proti své vůli někoho ošidil nebo přelhal nebo že zůstal dlužen bohu nějaké oběti nebo lidem peníze, k tomu přispívá velkou měrou jmění. Má ovšem i mnoho jiných výhod; avšak vážíme-li jednu s druhou, myslel bych, Sokrate, že toto není nejmenší věc, pro kterou bych pokládal bohatství rozumnému muži za nejvýše užitečné.

Velmi dobře, Kefale, děl jsem. Ale co se týče té vlastnosti samé, spravedlnosti, nazveme ji jen tak prostě pravdivostí a správným vracením, přijal-li kdo něco od druhého, či možno i to konati někdy spravedlivě, někdy nespravedlivě? Povím přiklad: kdybych přijal od přítele duševně zdravého zbraň a ten by zešílel a žádal jí nazpět, každý by zajisté řekl, že ani nejsem povinen takové věci vraceti, ani že by nejednal spravedlivě, kdo by ji vrátil, ani na druhé straně kdo by chtěl člověku v tom stavu mluviti ve všem pravdu.

Správná díš.

Není tedy toto správný výměr spravedlnosti, mluviti pravdu a vraceti, co kdo přijal.

Ba jistě jest, Sokrate, vpadl do řeči Polemarchos, ač je-li co věřiti Simónidovi.*⁵

Nuže dobrá, vece Kefalos, a tím vám odevzdávám rozmluvu, neboť se musím starat již o oběť.

Tak tedy, pravil Polemarchos, já jsem tvým dědicem?

Ovšem, odpověděl s úsměvem a Sel k oběti.

6. Mluv tedy, děl jsem, když jsi dědicem rozmluvy, který výrok Simónidův o spravedlnosti nazýváš správným?

Že spravedlivé jest dávati každému, co jsme mu dlužni; tato jeho slova se mi zdají býti dobrá.

Zajisté, není snadno Simónidovi nevěřiti – moudrý to věru a božský muž-, ale co těmito slovy myslí, tomu snad ty, Polemarchu, rozumíš, ale já to nevím. Jistě totiž nemyslí to, co jsme právě říkali, vraceti někomu uloženou věc, vyžaduje-li jí nazpět nemaje zdravého rozumu; a přece, co si kdo k nám uložil, to jsme mu dlužni, ne?

Ano. Avšak nesmí býti nikterak vráceno tehdy, kdykoli toho někdo požaduje nazpět bez zdravého rozumu?

Pravda.

Tedy pravděpodobně něco jiného než toto myslí Simónidés svým výrokem, že spravedlivé jest vraceti, co jsme dlužni.

Věru, bůh ví, něco jiného; myslí totiž, že přátelé přátelům jsou dlužni činiti něco dobrého, zlého však nic.

Rozumím, děl jsem – že totiž nevrací dlužné věci ten, kdo vrátí někomu u sebe uložené peníze, jestliže navrácení a přijetí může způsobiti škodu a jsou-li příjemce i vracející přáteli –, nechceš říci, že to jest smysl slov Simónidových?

Ovšemže.

A což nepřátelům, těm třeba vraceti, ať jsme jim dlužni cokoli?

Vším způsobem, pokud jim jsme co dlužni; dlužen pak jest podle mého míněni nepřítel nepříteli to, co mu patří, totiž něco zlého.

7. Simónidés tedy, jak se podobá, vyslovil, co jest spravedlivé, po způsobu básníků hádankou. Myslel totiž, jak patrno, že to jest spravedlivé, dávati každému, co mu náleží, a to nazval slovem dlužné.

Ale co tím myslíš?

U Dia, děl jsem, kdyby se ho někdo zeptal: „Simónide, komu a co dlužného a náležitého dává umění lékařské, aby si tím zasloužilo svého jména?“, co myslíš, že by nám odpověděl?

Patrno, že tělům léky, pokrmy a nápoje.

Komu a co dlužného a náležitého dává umění, které se jmenuje kuchařství?

Pokrmům chutnou úpravu.

Dobrá. Komu tedy a co dává umění, které by se pak mohlo nazývati spravedlností?

Máme-li se držeti, Sokrate, toho, co bylo řečeno výše, přátelům prospěch a nepřátelům škodu.

Tedy činiti přátelům dobře, nepřátelům zle, to nazývá Simónidés spravedlností?

Zdá se mi tak.

Kdopak nejlépe dovede nemocným přátelům činiti dobře a nepřátelům zle vzhledem k nemoci a zdraví?

Lékař.

A kdo plujícím vzhledem k nebezpečenství na moři?

Kormidelník.

A co spravedlivý? V kterém oboru a vzhledem k jakému výkonu jest nejschopnější přátelům prospívati a nepřátelům škoditi?

Po mém zdání ve válce, bojem proti nepříteli a spojenectvím.

Dobře; ovšem těm, kdo nejsou nemocni, milý Polemarchu, jest lékař nepotřebný.

Pravda.

A také těm, kdo nekonají plavby, kormidelník.

Ano.

Zdalipak jest také těm, kteří nevedou války, spravedlivý nepotřeben?

To se mi nikterak nezdá.

Jest tedy spravedlnost užitečná i v míru?

Ano, jest užitečná.

Jistě i rolnictví, či ne?

Ano.

K opatřování plodin?

Ano.

A jistě i ševcovství?

Ano.

Řekl bys asi, že k opatřování obuvi?

Ovšem.

A co spravedlnost? Které věci bys myslel že se jejím přispěním v míru užívá nebo nabývá?

Vzájemných styků, záležejících na smlouvě.

Těmi vzájemnými styky rozumíš společenství či něco jiného?

Ano, společenství.

Nuže, zdalipak jest při hře v Šachy*⁶ dobrým a užitečným společníkem spravedlivý muž či vycvičený hráč?

Vycvičený hráč.

A při kladení cihel a kamenů jest spravedlivý muž užitečnějším a lepším společníkem než stavitel?

Nikoli.

A v kterém tedy společenství jest spravedlivý muž lepším společníkem než kitharista, jako jest kitharista lepší než spravedlivý při hře na kitharu?

Podle mého zdání v tom společenství, kde jde o peníze.

Snad vyjímaje to, Polemarchu, kde jde o užití peněz, například kdykoli jest třeba společně za peníze koupiti nebo prodati koně; to náleží, jak myslím, znalci koní, či ne?

Patrně.

A když jde o loď, staviteli lodi nebo kormidelníku?

Podobá se.

Při kterém tedy způsobu společného užití stříbra nebo zlata jest spravedlivý muž užitečnější než ostatní?

Kdykoli jde o to, bezpečně je uložiti, Sokrate.

Myslíš tedy, když nejde o to, aby se peněz užívalo, nýbrž aby ležely?

Ovšem.

Když se tedy peněz neužívá, tehdy jest jim spravedlnost k užitku?

Skoro se zdá.

A kdykoli tedy jest třeba bezpečně schovati vinařský srp, jest užitečná spravedlnost, jak společnosti, tak jednotlivci; ale kdykoli se ho má užívati, jest k užitku umění vinařské?

Patrně.

A tak řekneš také o štítu i lyře, že když jde o to, schovati je a neužívati jich, jest užitečná spravedlnost, když však jest třeba jich užívati, umění vojenské a hudební?

Nutně.

A tak tedy i ve všech ostatních věcech jest spravedlnost při užívání neužitečná, při neužívání však užitečná?

Skoro se zdá.

8. To by tedy, příteli, spravedlnost nebyla nic tak tuze vzácného, je-li užitečná jen pro to, čeho se neužívá. Uvažme však toto. Kdo v zápase pěstním nebo v kterémkoliv jiném dovede nejlépe zasaditi ránu, zdalipak ten také nejlépe nedovede se jí uchrániti?

Ovšem.

Nuže není-li ten, kdo se dovede vystřihat nemoci, nejschopnější, aby ji někomu tajně způsobil?

Mně se tak zdá.

Jistě také jest ten dobrým strážcem tábora, kdo dovede tajně vyslíditi nepřátelské záměry i ostatní podniky?

Ovšem.

Co tedy kdo dovede dobře hlídati, to dovede i dobře ukrásti.

Podobá se.

Jestliže tedy spravedlivý dobře dovede peníze opatrovati, dovede je dobře i ukrásti.

Tak aspoň plyne z naší úvahy.

Tedy jakýmsi zlodějem se nám objevil, jak se podobá, muž spravedlivý; a zdá se mi, že ses tomu naučil od Homéra. Ten totiž chválí Autolyka, děda Odysseova ze strany matčiny, a praví o něm, že nade všechny lidi vynikal zlodějstvím a křivopřísežnictvím. Podle tebe, Homéra a Simónida jest tedy spravedlnost pravděpodobně jakési umění zlodějské, arci ku prospěchu přátel a ke škodě nepřátel. Neřekl jsi to tak?

Bůh ví, že ne, ale už sám nevím, co jsem řekl; toho mínění jsem však ještě teď, že spravedlnost přátelům prospívá a nepřátelům škodí.

Ale zdalipak jmenuješ přáteli ty, kteří se zdají někomu řádní, či ty, kteří jsou řádní, byť se i nezdáli? A zrovna tak nepřátele?

Jest přírozeno, že koho kdo pokládá za dobrého, toho miluje, koho však za špatného, toho nenávidí.

Nuže zdalipak se lidé v tom nemýlí, že mnozí se jim zdají řádní, ač nejsou, a mnozí naopak?

Ano, mýlí.

Těm tedy jsou dobří nepřáteli a špatni přáteli?

Ovšem.

Ale přesto jest pak pro tyto lidi spravedlivo špatným prospívati a dobrým škoditi?

Patrně.

Ale dobří jsou přece spravedliví a neschopni jednati nespravedlivě?

Pravda. Podle tvé řeči jest tedy spravedlivé činiti zle lidem, kteří se nedopouštějí žádného bezpráví.

To ne, Sokrate, neboť ta myšlenka, jak se podobá, jest špatná.

Spravedlivo tedy jest nespravedlivým škoditi a spravedlivým prospívati?

Tato myšlenka jest zřejmě lepší než ona.

Pro mnohé tedy, kteří se zmýlili v lidech, bude to míti, Polemarchu, ten následek, že pro ně bude spravedlivo škoditi přátelům – mají totiž za přátele lidi špatné –, nepřátelům pak prospívati – neboť to jsou lidé dobří; a takto budeme tvrditi pravý opak toho, co pravil podle našeho výkladu Simónidés.

Ba věru, takový to má následek. Nuže opravme to, neboť se zdá, že jsme neužili správně pojmů přítel a nepřítel.

Jaké to užití myslíš, Polemarchu?

Že kdo se zdá řádný, ten že jest přítel.

A jak to máme nyní opraviti? děl jsem.

Že přítelem jest ten, kdo se zdá a také jest řádný; kdo však se zdá řádný, ale není, ten že se zdá, ale není přítelem. A o nepříteli platí týž výměr.

Podle této řeči bude tedy, jak se podobá, přítelem dobrý, nepřítelem špatný.

Ano.

Myslíš tedy, abychom doplnili výměr spravedlivého proti svému prvnímu určení, že spravedlivé jest příteli dobře činiti a nepříteli zle; nyní máme k tomu dodati, že jest spravedlivé dobře činiti dobrému příteli a škoditi Spatnému nepříteli?

Ano, takový výměr by byl podle mého zdáni zcela dobrý.

9. Podle toho tedy sluší spravedlivému muži škoditi vůbec někomu na světě?

Ba ovšem; lidem špatným a nepřátelům třeba přece škoditi.

Když se škodí koním, stávají se lepšími či horšími?

A co se na nich zhoršuje, dobré vlastnosti psí či koňské? Koňské.

Tedy i psi, kterým se škodí, zhoršují se ve vlastnostech psích a ne koňských?

Nutně.

Co však se týče lidí, příteli, neměli bychom také tak říci, že když se jim škodí, zhoršují se v dobrých vlastnostech lidských?

Ovšemže.

Nuže, není spravedlnost dobrá vlastnost lidská?

I to jest nutně pravda.

A tedy ti lidé, kterým se škodí, nutně se stávají, příteli, nespravedlivějšími.

Podobá se.

Zdalipak mohou hudebníci hudebním uměním činiti lidi nehudebními?

Nemožno.

Anebo odborní jezdci jezdeckým uměním neznalými jízdy?

Nelze.

Ale spravedliví spravedlností nespravedlivými ano? Anebo vůbec ctností dobří špatnými?

Ne, to není možno.

Pravda, vždyť studiti není, myslím, vlastností tepla, nýbrž jeho opaku.

Ano.

Ani zavlažovati vlastností sucha, nýbrž jeho opaku.

Ovšem.

Tedy ani škoditi nenáleží dobrému, nýbrž jeho opaku.

Patrně.

Člověk spravedlivý jest zajisté dobrý?

Ovšemže.

Nenáleží tedy spravedlivému, Polemarchu, škoditi ani příteli, ani komu jinému, nýbrž jeho opaku, člověku nespravedlivému.

Zdá se mi, že máš zcela pravdu, Sokrate.

Praví-li tedy kdo, že spravedlivé jest dávati každému, co mu jsme dlužní, a mysli tím, že muž spravedlivý jest povinen nepřátelům škoditi, přátelům však prospívati, nebyl moudrý, kdo to řekl. Neboť nemluvil pravdu; vždyť jak se nám ukázalo, nikde a nikdy není spravedlivé někomu škoditi.

Připouštím.

Budeme tedy společně bojovati já a ty proti každému, kdo by tvrdil, že to řekl Simónidés nebo Btas nebo Pittakos nebo některý jiný z moudrých a blahoslavených mužů.*⁷

Já jistě jsem hotov účastniti se toho boje.

Ale víš, čí jest podle mého zdání výrok, že spravedlivé jest přátelům dobře Činiti a nepřátelům Škoditi?

Čí?

Myslím, že Periandrův nebo Perdikkův nebo Xerxův nebo Isménia thébského nebo některého jiného boháče, který myslel, že má velikou moc.*⁸

To máš zcela pravdu.

Dobrá, děl jsem; avšak poněvadž se ukázalo, že ani v tomto není spravedlnost a spravedlivé, co jiného by to asi bylo?

10. Ještě za naší rozmluvy Thrasymachos často se strojil vpadnouti nám do řeči, ale přítomni mu bránili, chtějíce vyslechnouti náš hovor až do konce; avšak sotva jsme umlkli a já jsem pronesl tuto otázku, již se nezdržel, nýbrž, vzchopiv se k útoku jako divoká šelma, vrhl se na nás, jako by nás chtěl rozsápat.

Já a Polemarchos byli jsme leknutím omámeni; on pak na nás zvolal: Jaké žvásty to tlacháte již tak dlouho, Sokrate? A jakou pošetilost to tropíte, krčíce se jeden před druhým? Jestliže opravdu chceš věděti, co jest spravedlnost, nebuď jen samá otázka a nezakládej si na vynucováni odpovědi, kterou kdo dá – vždyť víš, že tázati se jest snazší než odpovídati –, nýbrž také sám odpověz a řekni, co myslíš, že jest spravedlivé. Ale ať mi neříkáš, že to jest nezbytné nebo prospěšné nebo užitečné nebo výhodné nebo příslušné, nýbrž tvá slova buďtež jasná a určitá; věz, že se nespokojím, budeš-li mluviti takovéto tlachy.

Zděsil jsem se té řeči a dívaje se na něho měl jsem strach; a kdybych nebyl dříve naň pohlédl než on na mne,*⁹ myslím, že bych byl oněměl. Takto však, když počínal při své vlastní řeči upadati v zuřivost, podíval jsem se naň dříve, takže jsem byl s to, abych mu odpověděl, i řekl jsem třesa se: Thrasymachu, nezlob se na nás; neboť jestliže já i zde přítel ve svých úvahách činíme nějaké chyby, věř, že chybujeme proti své vůli. Kdybychom hledali zlato, jistě bychom se dobrovolně jeden před druhým při hledání nekrčili a nemařili tak jeho nalezení: proto když hledáme spravedlnost, věc nad všechno zlato vzácnější, nemysli, že bychom si tak bez rozumu navzájem ustupovali a nesnažili se ze všech sil, aby se nám objevila. Věř nám to, příteli. Ale bezpochyby na to nestačíme; proto by mnohem více slušelo vám znalcům, abyste nás litovali, než abyste se na nás horšili.

11. A on uslyšev to vypukl v posupný smích a řekl: U Héraklea, to jest ta obvyklá Sokratova ironie; já jsem to věděl a hned napřed říkal tamto zde, že nebudeš chtít odpovídati, nýbrž že se budeš přetvařovati a spíše všechno jiného dělati, než abys odpovídal, jestliže by se tě kdo na něco tázal.

Tys jistě moudrý muž, Thrasymachu, děl jsem; proto jsi dobře věděl, že kdyby ses někoho zeptal, kolik jest dvanáct, a hned při otázce napřed mu řekl: „Ať mi, člověče, neříkáš, dvanáct že jest dvakrát šest nebo třikrát čtyři nebo šestkrát dvě nebo čtyřikrát tři; věz, že se nespokojím, budeš-li mluviti takové tlachy,“– bylo by ti, myslím, zřejmo, že by ti nikdo nemohl odpovídati při takovém způsobu otázek. Ale kdyby ti řekl: „Thrasymachu, jak to myslíš? Nesmím dáti žádnou z odpovědí, které jsi napřed uvedl? Ani tehdy ne, ty podivíne, jestliže některá z nich jest vskutku správná, nýbrž mám říci něco jiného než pravdu? Či jak to myslíš?“ – co bys mu na to odpověděl?

Nech toho! Jako by tohle bylo stejné s tam tím.

Nevím, proč by nebylo, děl jsem; pakli však to vskutku není podobné a tázanému se to takovým jen zdá, nemyslíš, že nicméně poví svůj názor, ať mu to zapovíme nebo ne?

Nejspíše tedy i ty tak učiníš; proti čemu jsem se já ohradil, z toho ty dáš něco za odpověď?

Nepodivil bych se, děl jsem, kdyby se mi po úvaze tak uzdálo.

A což, ukáži-li já jinou odpověď o spravedlnosti, než jsou tyto všechny, lepší? Jaký si navrhuješ trest?8

Jaký jiný, než kterého si zasluhuje nevědoucí? Má zajisté se dáti poučiti od vědoucího; tedy i já si navrhuji, aby se mi dostalo tohoto trestu.

Ty jsi dobrý, pravil; ale kromě poučení zaplať také peníze!

Ovšem, až budu míti.

Peníze tu jsou, pravil Glaukón. Než jde-li jen o peníze, mluv, Thrasymachu; neboť my všichni Sokratovi přispějeme.

Ovšem bezpochyby aby si Sokrates mohl vésti podle svého obyčeje: sám neodpovídati, nýbrž chytati jiného při odpovědích

Jakpak by mohl kdo odpověděti, můj milý, předně když věci nezná, ani netvrdí, že ji zná, za druhé, třeba snad má o ní nějaké mínění, když však mu jest od muže nikterak ledajakého zakázáno, aby svého úsudku nevyslovoval? Ale tobě spíše sluší mluviti; neboť ty tvrdíš, že to víš a že to dovedeš pověděti. Nuže nerozmýšlej se, odpovídej a vyhov tak jednak mně, jednak také neodpírej poučiti tuhle Glaukóna i ostatní.

12. Po těchto mých slovech Glaukón i ostatní ho prosili, aby tak učinil. A na Thrasymachovi bylo viděti, že by rád promluvil, aby se vyznamenal, jsa si jist, že může dáti výbornou odpověď; stavěl se však, jako by stál o to, abych já byl odpovídajícím. Ale konečně povolil a řekl: To jest ta Sokratova moudrost: sám nechce poučovati, nýbrž obchází a sám se učí od jiných a není za to ani vděčen.

Že se učím od jiných, děl jsem, to jsi řekl pravdu, Thrasymachu; tvrdíš-li však, že nejsem vděčný, nepravdu díš; vždyť se odvděčuji, jak jen mohu. Mohu pak jedině chváliti, neboť peněz nemám. A že to ochotně činím, zdá-li se mi něčí řeč dobrá, dobře poznáš ihned, jakmile dáš svou odpověď; jistě totiž mám za to, že tvá řeč bude dobrá.

Nuže tedy slyš. Já tvrdím, že spravedlivé není nic jiného, než co jest silnějšímu prospěšné. – Ale proč mě nechválíš? To se ti nechce.

Až napřed pochopím, co těmi slovy myslíš; neboť nyní to ještě nevím. Co jest silnějšímu prospěšné, pravíš, že jest spravedlivé. Jak si tohle, Thrasymachu, myslíš? Vždyť přece jistě nechceš říci něco takovéhoto: jestliže zápasník Púlydamas*¹⁰ jest silnější než my a jeho tělu prospívá hovězí maso, tedy i nám, kteří jsme slabší než on, tento pokrm jest prospěšný a zároveň spravedlivý.

Ty jsi vskutku protiva, Sokrate, a vykládáš si můj výrok tak, jak bys jej mohl co nejvíce překroutiti. Nikoli, můj milý, jen pověz zřejměji, co myslíš.

Copak nevíš, pravil, že některé obce mají vládu tyranů, jiné demokracii, jiné aristokracii?

Jak bych nevěděl?

A toto zřízení, vláda, má zajisté v každé obci moc?

Ovšemže.

Dává pak zákony každá vláda podle svého prospěchu, demokracie demokratické, tyranie tyranské a tak dále; a pak prohlásí, že toto, co jim samým prospívá, jest pro ovládané spravedlivo, a kdo to překročuje, toho trestají, pravíce, že jedná protizákonně a nespravedlivě. To tedy jest ta spravedlnost, můj drahý, jež jest po mém soudě ve všech obcích táž, prospěch právě vládnoucí strany; tato vsak má moc, takže při správném usuzování vychází závěr, že všude totéž jest spravedlivé, totiž prospěch silnějšího.

Nyní jsem pochopil, co myslíš; avšak zdali jest to správné, Či ne, to se teprve pokusím pochopiti. I ty jsi tedy, Thrasymachu, odpověděl, že spravedlivé jest to, co jest prospěšné – a přece mně jsi zakazoval, abych tak neodpovídal –, ovšem přidáno jest tu slovo „silnějšímu“.

Malý to snad jen přídavek.

Ještě ani není zjevno, není-li veliký; avšak že jest třeba zkoumati, zdali mluvíš pravdu, to jest zjevno. Neboť poněvadž i já uznávám, že spravedlivé jest cosi prospěšného, ty však přidáváš a mluvíš o prospěchu silnějšího, což já dobře nevím, proto jest třeba to zkoumati.

Zkoumej.

13. Tak se stane, děl jsem. A tak mi pověz: není-li pravda, také poslouchati vládnoucích, myslíš, že jest spravedlivé?

Arciže.

Zdalipak jsou vládcové v jednotlivých obcích neomylní, či mohou také v něčem pochybiti?

Ovšemže mohou také v něčem pochybiti.

Tedy při své činnosti zákonodárné bezpochyby dávají jedny zákony správně, leckteré však ne? „Správné“ pak znamená, že dávají zákony sobě prospěšné, „nesprávná“, že sobě neprospěšné? Či jak to myslíš?

Takto.

Cokoli však ustanoví, poddaní mají činiti, a to jest spravedlivé?

Jak by ne?

Podle tvé řeči jest tedy spravedlivé netoliko činiti to, co prospívá silnějšímu, nýbrž i opak, co mu neprospívá.

Co to mluvíš? otázal se.

To, co mluvíš ty, jak se mi aspoň zdá; ale uvažujme lépe. Shodli jsme se, že správcové, nařizujíce spravovaným něco konati, druhdy chybují proti svému prospěchu, že však cokoli správcové nařizují, spravovaným jest spravedlivo činiti. Neshodli jsme se na tom?

Myslím, že ano.

Nuže tedy věz, že jsi připustil, že jest spravedlivo konati také věci vládcům a silnějším neprospěšné, kdykoli vládcové proti své vůli nařizují věci jim samým škodlivé, a pro poddané, jak tvrdíš, jest spravedlivo činiti, co oni nařídí – nedochází tehdy, velemoudrý Thrasymachu, takto nutně k tomu, že spravedlivé jest konati opak toho, co ty tvrdíš? Vždyť se přece slabším nařizuje činiti věc silnějšímu neprospěšnou.

Bůh ví, Sokrate, pravil Polemarchos, to jest zcela jasné.

Ovšem, jestliže ty mu to dosvědčíš, vpadl do řeči Kleitofón.

A nač, pravil jsem, jest třeba svědka? Thrasymachos uznává, že vládcové nařizují někdy věci sobě škodlivé, avšak poddaným že jest spravedlivo je konati.

Ano, Polemarchu, neboť konati nařízení vládců prohlásil Thrasymachos za spravedlivé.

Ano, Kleitofónte, a na druhé straně také prohlásil za spravedlivé, co jest prospěšné silnějšímu. Mimo tyto obě zásady dále uznal, že silnější někdy nařizují slabším a poddaným činiti věci sobě neprospěšné. Podle těchto přiznání to, co silnějšímu prospívá, o nic více by nebylo spravedlivé nežli to, co mu neprospívá. Ale, pravil Kleitofón, prospěchem silnějšího minii to, o čem by silnější sám měl za to, že mu prospívá; to že má slabší konati, a to pokládal za spravedlivé.

Ale tak to nebylo řečeno, pravil Polemarchos.

Na tom nic nezáleží, Polemarchu, pravil jsem, nýbrž jestliže to nyní Thrasymachos takto míní, přijměme to od něho v tomto smyslu.

14. A řekni mi, Thrasymachu: bylo to tohle, co jsi chtěl zváti spravedlností, totiž co silnějším prospívá podle zdání silnějšího, ať jest to vskutku prospěšné, nebo ne? Tak tomu máme rozuměti?

Nikoli, pravil; čí se domníváš, že silnějším nazývám člověka chybujícího, právě když se dopouští chyby?

Ovšemže jsem se domníval, že to tak míníš, když jsi přiznával, že vládcové nejsou neomylní, nýbrž že také v lecčems chybují.

Sokrate, ty jsi v řeči pravý sykofantés.*¹¹ Tak například nazýváš snad lékařem toho, kdo chybuje v zacházení s nemocnými právě vzhledem k těm jeho chybám? Nebo počtářem toho, kdo by chyboval v počítání, tehdy, kdykoli chybuje, a vzhledem k této chybě? Ale to jistě jen tak říkáme, že lékař chybil a počtář chybil a stejně tak učitel; ve skutečnosti však jistě žádný z těchto nikdy nechybuje, pokud jest tím, čím jej jmenujeme; takže v přesném smyslu slova – protože i ty dbáš přesného mluveni – žádný odborník nechybuje. Neboť chybující chybuje z nedostatku vědění, tedy v tom, v čem není odborníkem; proto žádný řemeslník nebo mudřec nebo vládce nechybuje tehdy, když jest vskutku vládcem, ale přesto každý by řekl; lékař chybil a vládce chybil. Věz tedy, že takový smysl měla ona má odpověď; v plné přesnosti jest to tak, že vládce, pokud jest vládcem, nechybuje, a nechybuje-li, že nařizuje, co jest pro něj nejlepší, a to že jest poddanému konati. Takže spravedlivým jmenuji totéž, co na začátku své řeči, totiž činiti, co jest prospěšné silnějšímu.

15. Dobrá, Thrasymachu, děl jsem; tobě tedy se zdám sykofantem?

Ovšemže. To proto, že se domníváš, že jsem ti dal úkladně onu svou otázku, abych ti v rozpravě uškodil?

Dobře to vím. Ale nebude ti to nic platno; neboť tvé škůdnictví mi neujde, a když mi neujde, násilím proti mně tvá řeč nic nezmůže.

Ani bych se o to nepokusil, vážený příteli. Avšak aby se nám nepřihodilo zase něco takového, urči, zda míníš vládce a silnějšího, jak se obyčejně fiká, či vládce v přesném smyslu slova, jak jsi právě nyní vykládal, toho, v jehož prospěch jednati bude slabšímu spravedlivé, právě proto, že jest to prospěch silnějšího.

Vládce v nejpřesnějším smyslu. Nyní si prováděj své škůdnictví a sykofantuj, můžeš-li – o žádnou shovívavost se tě neprosím –, však jisté nebudeš s to.

Což myslíš, že jsem lak šílený, že bych se pokoušel stříhati lva a sykofantovati Thrasymacha?*¹²

Teď aspoň ses pokusil, ač jsi i na to zde krátký.

Dosti takových řečí, pravil jsem. Nuž pověz mi: lékař v přesném smyslu, jak jsi právě vykládal, jest vydělavatelem peněz, či opatrovatelem nemocných? A rozuměj pravého lékaře.

Opatrovatelem nemocných.

Což kormidelník? Jest pravý kormidelník velitelem lodníků, či plavcem?

Velitelem lodníků.

Nesmíme se podle mého mínění ohlížeti na to, že pluje na lodi, a nelze ho zváti lodníkem, neboť kormidelníkem sluje ne vzhledem k plavbě, nýbrž vzhledem k svému umění a ke svému velení nad lodníky.

Pravda.

Není-liž pak každému z těchto něco prospěšné?

Ovšem.

Není-liž pak umění určeno k tomu, aby hledalo a poskytovalo toho, co jest každému prospěšné?

Ano, k tomu jest.

Nuže, zdalipak jest každému z umění prospěšné něco jiného, než aby bylo co možná dokonalé?

Jaký smysl má tato otázka? Jako kdyby ses mne zeptal, zda stačí tělu, že jest tělem, či ještě něčeho potřebuje, řekl bych toto: zcela jistě ještě něčeho potřebuje. Proto také máme nyní vynalezeno umění lékařské, že tělo jest vadné a nepostačuje mu, aby bylo takové. K tomu účelu tedy bylo zjednáno to umění, aby tělu poskytovalo, co mu prospívá. Co se ti zdá, byla by tato má řeč správná, či ne?

Správná.

A což jest snad samo umění lékařské vadné nebo zda vůbec některé jiné umění ještě potřebuje nějaké dokonalosti – tak asi jako oči zraku a uši sluchu, k nimž proto musí přistoupiti zvláštní umění, které by opatřovalo a poskytovalo věci jim prospěšných –, zdalipak jest i v umění samém jakási vadnost a má snad každé umění potřebí jiného umění, které by opatřovalo věci pro ně prospěšné, a toto opatřující umění zase jiného a tak dále až donekonečna? Či opatří si každé samo věcí sobě prospěšných? Či nemá potřebí ani sama sebe, ani jiného k hledání toho, co by prospívalo jeho vadnosti? Neboť jednak asi v žádném uměni není žádné vadnosti ani chyby, jednak nepřísluší umění, aby vyhledávalo věcí prospěšných něčemu jinému než tomu, co jest jeho předmětem; samo však, je-li řádné, jest bez nedostatku a bez kazu, pokud zachovává ve svém celku svou přesnou podstatu. A uvažuj o tom v onom přesném smyslu: jest to tak, či jinak?

Patrně takto.

Neopatřuje tedy lékařství věcí prospěšných lékařství, nýbrž tělu.

Ano.

Ani jezdectví věcí prospěšných jezdectví, nýbrž koním; tak ani žádné jiné umění neslouží samo sobě – vždyť toho nepotřebuje-, nýbrž tomu, co jest jeho předmětem.

Tak se zdá.

Avšak, Thrasymachu, umění přece vládnou a mají moc nad tím, co jest jejich předmětem.

Tu přisvědčil jen velmi nerad.

Tedy žádná znalost neopatřuje ani nenařizuje prospěchu toho, co jest silnější, nýbrž toho, co jest slabší a co jest od ní ovládáno. Souhlasil nakonec i s tímto, ale pokoušel se o to příti; když pak projevil souhlas, řekl jsem: Není-li pravda, že ani žádný lékař, pokud jest lékař, neopatřuje ani nenařizuje, co jest prospěšno lékaři, nýbrž co jest prospěšno nemocnému? Neboť jsme se shodli na tom, že lékař v přesném smyslu jest vládcem nad těly, ale ne výdělkářem. Či neshodli jsme se na tom?

Přisvědčil.

Zajisté také pravý kormidelník jest vládcem nad plavci a nikoli plavcem?

Přijato.

Nebude tedy takovýto kormidelník a správce opatřovati a nařizovati, co jest prospěšné kormidelníku, nýbrž co plavci a spravovanému.

Neochotně přisvědčil.

Nuže tedy, děl jsem, Thrasymachu, ani nikdo jiný na žádném vůdčím místě, pokud jest vůdčí osobou, neopatřuje ani nenařizuje prospěchu svého, nýbrž prospěchu toho, co mu jest podřízeno a čemu svou prací slouží; na to a na prospěch a slušné potřeby toho hledí ve všech svých řečech i ve všech svých činech.

16. Když jsme došli až sem ve své rozpravě a všem bylo zřejmé, že pojem spravedlnosti se přesunul na opačnou stranu, Thrasymachos, místo aby odpovídal, řekl: Pověz mi, Sokrate, máš chůvu?

Jak to? tázal jsem se; nebylo by lépe, abys odpovídal, než dávati takovéhle otázky?

Protože si nevšímá, že máš rýmu, a neutře ti nos, ač bys toho potřeboval, když ji nevidíš na dobytek ani na pastýře.

A proč vlastně?

Protože se domníváš, že ovčáci a skotáci dbají o dobro bravu a skotu, a když jej vykrmují a jemu slouží, že snad hledí na něco jiného než na prospěch pánův a svůj; a tak také se domníváš, že vládcové v obcích, kteří jsou skutečnými vládci, smýšlejí o poddaných jinak, než jak kdo smýšlí o ovcích, a že snad přemýšlejí dnem i nocí o něčem jiném než o pramenech svého vlastního prospěchu. A tak daleko jsi vzdálen od správného mínění o spravedlivém a spravedlnosti i nespravedlivém a nespravedlnosti, že nevíš, že spravedlnost a spravedlivé jest vlastně cizí dobro, prospěch silnějšího a vládnoucího, avšak vlastní škoda poslouchajícího a sloužícího, kdežto nespravedlnost že jest pravý opak a že vládne nad lidmi vpravdě prostého ducha a spravedlivými, poddaní pak že konají, co jest prospěšné onomu silnějšímu, a svými službami činí onoho šťastným, sebe však ani dost málo. Tímto způsobem pak je třeba pozorovati, prostoduchý Sokrate, že spravedlivý muž proti nespravedlivému všude pochodí spatně. Předně při vzájemných smlouvách soukromých, kdekoli spravedlivý s nespravedlivým vstoupí do spolku, nikde neshledáš, že by při rozchodu spolku větší zisk měl spravedlivý než nespravedlivý, nýbrž naopak. Dále co se týče poměru k obci; kdykoli jde o nějaké dávky, spravedlivý ze stejného jmění přispívá více, onen méně, ale když o užitky, nezískává tento nic, onen mnoho. A když oba zastávají nějaký úřad, údělem spravedlivého jest, ne-li ještě nějaká pokuta, aspoň to, že jeho hospodářství zanedbáváním hyne, z obce však sám žádného užitku nemá, protože jest spravedlivý; mimo to se znepřáteluje s příbuznými a známými, když jim nechce prokázati žádné služby proti právu. U nespravedlivého však má se to všechno právě naopak. Mám totiž na mysli člověka, o jakém jsem právě teď mluvil, který má příležitost obohacovati se ve velkém; nuže takového pozoruj, chceš-li posouditi, oč více mu v soukromí prospívá býti nespravedlivým člověkem nežli spravedlivým. Nejsnáze pak to poznáš, jestliže se obrátíš k nejdokonalejší nespravedlnosti, jež činí pachatele bezpráví nejblaženějším člověkem, ty pak, kterým bylo ukřivděno a kteří by se nechtěli křivdy dopustiti, nejnešťastnějšími. Jest to tyranie, jež nikoli v malém, nýbrž hromadně, úkladně i násilím, odnímá cizí majetek, statky posvátně i neposvátné, soukromé i veřejné. Když někdo jiný z toho odcizí jen část a vyjde to najevo, bývá trestán a upadá v největší hanbu – svatokrádci, lidokupci, lupiči, podvodníky a zloději bývají nazýváni, kdo se proviní jen jednotlivými takovými zločiny –, když však někdo se zmocní nejen majetku občanů, nýbrž i je samy si porobí a učiní otroky, takoví lidé místo těchto potupných jmen bývají nazýváni šťastnými a blahoslavenými, a to netoliko od spoluobčanů, nýbrž i ode všech ostatních, kteří uslyší, že ten člověk jest pachatelem svrchovaného bezpráví; neboť kdo odsuzuje bezpráví, činí tak, ne že by se bál bezpráví páchati, nýbrž z obavy, aby ho neutrpěl. Takto jest, Sokrate, bezpráví – děje-li se dostatečně velikou měrou – věc silnější než spravedlnost, důstojnější svobodného muže a lépe slušící pánu, a jak jsem tvrdil hned na začátku, spravedlivé jest prospěch silnějšího, avšak nespravedlivé přináší vlastní osobě užitek a prospěch.

17. Po těchto slovech měl Thrasymachos úmysl odejíti, když nám byl jako lázeňský vylil přes uši silný proud své řeči; ale přítomní ho nepustili, nýbrž přinutili ho, aby zůstal a podal důkaz o tom, co tvrdil. I já sám jsem ho snažně prosil a řek; Slovutný Thrasymachu, takovou řeč jsi na nás vrhl a chceš odejiti dříve, než jsi dal nebo dostal náležité poučení, zdali se má ta věc tak, či onak? Či se domníváš, že to jest maličkost, co hodláš určiti, ta správa života, při které by každý z nás žil život nejprospěšnější?

Já že se domnívám, děl Thrasymachos, že tomu jest jinak?

Podobá se, že aspoň o nás žádné péče nemáš a nestaráš se, zda budeme žíti hůře či lépe, když neznáme toho, co ty sám, jak pravíš, znáš. Nuže, můj milý, hleď to ukázati i nám – nás je tolik a tu nebudeš míti špatně uloženo, cokoli dobrého nám propůjčíš –, já věru aspoň za sebe ti pravím, že tomu nevěřím a nemyslím, že by nespravedlnost byla užitečnější než spravedlnost, ani jestliže jí kdo nechává vůli a nezabraňuje jí dělati, co sama chce. Než, můj milý, budiž si kdo nespravedlivý a budiž schopen páchati bezpráví buď skrytě lstí nebo zjevně násilím, přece mne nepřesvědčuje, že by to bylo užitečnější než spravedlnost. To snad cítí i leckdo jiný z nás, nejen já sám; přesvědč nás tedy, slovutný příteli, dostatečnými důvody, že nesprávně smýšlíme, pokládáme-li spravedlnost za cennější než nespravedlnost.

A jak bych tě přesvědčil? otázal se. Neboť nejsi-li přesvědčen tím, co jsem právě teď mluvil, jak bych ti ještě pomohl? Či ti mám ty myšlenky po lžičkách vpraviti do tvé duše?

Při Diovi, nikoli, děl jsem; než předně, cokoli řekneš, při tom setrvej, anebo měníš-li to, měň to zjevně a neklamej nás. Takto však vidíš, Thrasymachu – musíme totiž přihlédnouti ještě k předešlým příkladům –, že kdežto jsi napřed mluvil o skutečném lékaři v přesném smyslu, později ses domníval, že při skutečném pastýři už nemusíš přesně setrvati, nýbrž myslíš, že jakožto pastýř vypásá ovce hledě ne na prospěch ovcí, nýbrž na dobré sousto jako nějaký hodovník a člověk, který si chce vystrojiti hostinu, nebo zase na výhodný prodej jako obchodník a ne jako pastýř. Avšak pastýřství přece nenáleží péče o nic jiného, než aby tomu, k čemu jest zřízeno, poskytovalo nejlepšího prospěchu – neboť aby ono samo pro sebe bylo nejlepší, o to jest přece dostatečně postaráno, pokud mu totiž nic nechybí k pravému pastýřství –, a v tomto smyslu jsem pokládal za nutné, abychom uznali, že každá správa jakožto správa nepečuje o prospěch ničeho jiného než onoho, co jest spravováno a pěstováno, a to ve správě obecní i soukromé. Co pak se týče správců v obcích, těch skutečných správců, domníváš se, že vládnou z ochoty?

Ne, při Diovi, nedomnívám se to, nýbrž jistě to vím.

18. Jakže, Thrasymachu? otázal jsem se. Nevidíš, že ostatních správ nikdo nechce zastávati z ochoty, nýbrž žádají platu, předpokládajíce, že nebudou míti prospěchu ze správcovství oni, nýbrž spravovaní? Neboť řekni mi tohle: není pro nás každé z umění rozdílné od ostatních tím, že má rozdílnou působnost? A neodpovídej proti svému mínění, slovutný příteli, abychom přece dospěli k něčemu určitému.

Ano, jest tím rozdílné.

Jistě nám tedy poskytuje každé z nich i nějakého zvláštního užitku, a nikoli všechna umění společného, jako například lékařství zdraví, kormidelnictví bezpečnost při plavbě a tak dále?

Ovšem.

Tedy i námezdnictví mzdu? Neboť to jest jeho působnost; či pokládáš lékařství a kormidelnictví za jedno a totéž umění? Anebo chceš-li to bráti přesně, jak sis to učinil zásadou, když někdo jest kormidelníkem a cítí se přitom zdráv, protože mu prospívá plouti na moři, nazýváš toto jeho umění proto spíše lékařstvím?

To přece ne.

Ani námezdnictví, myslím, nenazveš lékařstvím, jestliže někdo při námezdné práci jest zdráv.

To ne. A což lékařství námezdnictvím, jestliže někdo za léčení mzdu béře?

Ne.

Nuže, zdalipak jsme se neshodli, že užitek každého umění jest zvláštní?

Budiž.

Jestliže tedy všichni pracovníci mají společně nějaký užitek, patrno, že jest tu ještě nějaký společný a týž činitel, jehož užívají a od něhož mají užitek.

Podobá se.

Podle našeho soudu ledy, mají-li pracovníci užitek, vydělávajíce si mzdu, jest to následek toho, že užívají ještě také umění námezdného.

Přisvědčil, ale neochotně.

Nemá tedy jednotlivý pracovník tohoto prospěchu, braní mzdy, ze svého vlastního uměni, nýbrž máme-li to přesně posuzovati, lékařství dělá zdraví a námezdnictví mzdu, a podobně stavitelství dělá dům a námezdnictví je doprovázející mzdu, a tak všechna ostatní umění, každé koná svůj úkol a prospívá tomu, k čemu jest zřízeno. Pakli však se mzda nepřipojí, má pracovník ze svého umění nějaký užitek?

Patrně ne.

Zdalipak tehdy ani neposkytuje užitku, když pracuje zadarmo?

Myslím, že poskytuje.

Nuže tedy, Thrasymachu, to jest již zřejmé, že žádné umění ani žádná správa neopatřuje svého vlastního prospěchu, nýbrž, jak jsme již dávno pravili, opatřuje a nařizuje to, co prospívá spravovanému, dbajíc o prospěch jeho, slabšího, a nikoli o prospěch silnějšího. Proto také, milý Thrasymachu, jsem právě řekl, že nikdo nechce dobrovolně vládnouti a z ochoty se zabývati napravováním cizích bolestí, nýbrž že žádá mzdy, poněvadž ten, kdo chce dobře pracovati podle zásad svého umění, nikdy nezjednává ani nenařizuje svého vlastního prospěchu při svém odborném nařizováni, nýbrž prospěch spravovaného. Proto tedy, jak se podobá, musí se dávati mzda těm, kteří se mají odhodlati vésti správu, ať už peníze nebo čest anebo pokuta, jestliže by kdo nechtěl správu vésti.

19. Jak to myslíš, Sokrate? otázal se Glaukón. Těm dvěma druhům mzdy rozumím, o jaké však pokutě to mluvíš a jak to, že ji počítáš ke mzdě, to jsem nepochopil.

Pak tedy nechápeš mzdy nejlepších, řekl jsem, kterou dostávají nejslušnější mužové za svůj úřad, kdykoli jej přijímají. Či nevíš, že býti žádosti v peněz a cti pokládá se za hanbu a také jest hanba?

Arciže.

Proto tedy, děl jsem, dobří nechtějí vládnouti ani pro peníze ani pro čest; neboť nechtějí slouti ani námezdníky, když by zjevně za svůj úřad dostávali mzdu, ani zloději, když by si sami z něho brali. Na druhé straně ani pro čest, neboť nejsou ctižádostivci. Musí se tedy na ně s nutností a trestem, mají-li úřady přijímati – a proto se podle všeho obecně pokládá za nečestné o úřady se ucházeti a nečekati na nuceni –, největším pak trestem jest býti pod vládou špatnějšího, jestliže člověk sám úřadu nepřijímá. Ze strachu před tím trestem patrně přijímají slušní lidé úřady, když je vůbec přijímají; pak se chápou vlády, ne jako by přicházeli k něčemu dobrému, ani s myšlenkou, že se při ní dobře pomějí, nýbrž v poznání, že to jest nutné a že tu není lepších lidí, než jsou sami, nebo rovných, kterým by ji svěřili. Neboť kdyby se vyskytla obec, složená ze samých mužů dobrých, vedl by se podle všeho boj o nevladaření, jako nyní o vladaření, a tu by se jasně ukázalo, že v povaze vskutku pravého správce není, aby si hleděl prospěchu svého, nýbrž prospěchu toho, komu vládne; takže každý rozumný raději by si zvolil sám míti od jiného prospěch než ve prospěch jiného se namáhati. V tom tedy s Thrasymachem nikterak nesouhlasím, že spravedlivé jest to, co prospívá silnějšímu. Ale o tom budeme uvažovati ještě jindy; avšak mnohem vážnějším se mi zdá, co nyní tvrdí Thrasymachos, že prý totiž život Člověka nespravedlivého jest lepší než spravedlivého. Jakpak by sis ty vybral, Glaukóne? A které z obou tvrzení se ti zdá pravdivější?

Že život spravedlivého jest užitečnější.

Slyšel jsi, kolik předností Thrasymachos právě vypočítal v životě nespravedlivého?

Slyšel jsem, ale nevěřím.

Chceš tedy, abychom se pokusili mu dokázati, budeme-li moci nalézti jak a kudy, že nemluví pravdu?

Jakpak bych nechtěl?

Nuže tedy, jestliže se proti němu postavíme a budeme mluviti řeč proti řeči, kolik přednosti má na druhé straně býti spravedliv, a pak zase on a opět jinou my, bude třeba ty přednosti sečítati a měřiti, kolik jich každý na které straně uvádíme, a nakonec budeme potřebovati nějakých soudců, aby mezi námi rozhodli; pakli vSak budeme zkoumati, jako jsme právě činili, vespolným dohodováním o jednotlivých otázkách, budeme sami zároveň soudci i řečníky.

Ovšemže.

Jak tedy chceš.

Tím druhým způsobem.

20. Nuže tedy, Thrasymachu, začněme znova a odpověz nám na tuhle otázku: tvrdíš, že dokonalá nespravedlnost jest prospěšnější než dokonalá spravedlnost?

Ovšemže to tvrdím a také jsem pověděl důvody.

Nuže a jak se na ně díváš z tohoto stanoviště: jedno z nich asi jistě nazýváš ctností, druhé špatností?

Jak by ne?

Zajisté spravedlnost ctností, nespravedlnost špatností?

To asi, miláčku, když výslovně tvrdím, že nespravedlnost prospívá, spravedlnost však nikoli.

Jak tedy?

Právě naopak.

Tedy spravedlnost Špatností?

To ne, nýbrž velmi ušlechtilou dobromyslností.

Nespravedlnost tedy nazýváš zlomyslností?

Nikoli, nýbrž chytrostí.

Zdají se ti, Thrasymachu, lidé nespravedliví také rozumnými a dobrými?

Ano, ti, kteří jsou dokonale nespravedliví a dovedou obce i národy podmaňovati si pod svou moc; ty však myslíš, že já snad míním zloděje opasků. Užitečné jsou ovšem i takové věci, zůstávají-li skryty. Ale to nestojí za řeč, nýbrž jen to, co jsem pravě uvedl.

Tomu rozumím, co chceš říci, ale tomuhle jsem se podivil, že nespravedlnost počítáš ke ctnosti a moudrosti, spravedlnost však k opačnému.

Ovšemže tak činím.

To jest již trochu příliš tvrdé, milý druhu, a není tak hned nasnadě, co na to říci. Kdybys byl tvrdil, že nespravedlnost sice prospívá, ale zároveň uznával jako někteří jiní, že jest to špatnost nebo věc nečestná, mohli bychom o tom něco říci, přidržujíce se obecného mínění; ale takto patrně řekneš, že nespravedlnost jest něco krásného a silného, když ses ji odvážil pokládati za ctnost a moudrost, a přičteš jí i všechny ostatní vlastnosti, které jsme my přičítali spravedlnosti.

Tvé tušení má zcela pravdu.

Avšak přesto třeba bez zaleknutí útočiti na takovou řeč zkoumáním, dokud jen mohu mít za to, že mluvíš, co myslíš. Mně se totiž zdá, Thrasymachu, že nyní docela nežertuješ, nýbrž že pronášíš své názory o pravdě.

Co ti na tom záleží, je-li to opravdu můj názor, či není, a proč nevyvracíš řeči samé?

Nic na tom nezáleží, řekl jsem. Než pokus se odpověděti mi jen ještě na toto: zdá se ti, že spravedlivý by chtěl míti nějakou přednost před spravedlivým?

Docela ne, sice by nebyl tak zdvořilý a dobromyslný člověk, jako jest nyní.

A což chtěl by dělati více, než jest spravedlivé?

Ani to ne.

Ale zdalipak by žádal míti přednost před nespravedlivým a pokládal by to za spravedlivé, či nepokládal?

Pokládal, děl, a žádal by si toho, ale nedokázal by to.

Ale na to se netáži, nýbrž na to, zdali před spravedlivým spravedlivý si nežádá a nechce míti přednost, ale před nespravedlivým ano.

Ovšem, tak tomu jest. A což nespravedlivý? Zdalipak ten si žádá míti přednost před spravedlivým mužem a spravedlivým jednáním?

Jak by ne, když přece chce míti přednost přede všemi.

Nespravedlivý bude se tedy domáhati přednosti i před nespravedlivým člověkem a jednáním a bude se o závod snažiti, aby sám ze všech nejvíce získal?

Tak jest.

21. Řekněme to tedy takto: spravedlivý nechce míti přednosti před sobě rovným, nýbrž před sobě nerovným, nespravedlivý však i před rovným i nerovným.

Výborně jsi to pověděl.

Nespravedlivý pak jest rozumný a dobrý, spravedlivý však ani to, ani ono.

I to jest správné. Tedy nespravedlivý také se podobá rozumnému a dobrému, spravedlivý však se nepodobá?

Jakpak se nemá takovým také podobali, kdo sám takový jest, a kdo není, ne podobati?

Dobře. Každý z obou tedy jest takový jako ti, kterým se podobá?

Jak jinak?

Dobrá, Thrasymachu; pravda, že jmenuješ někoho hudebníkem, jiného pak nehudebníkem?

Arciže.

Který z nich podle tvého soudu něčemu rozumí a který nerozumí?

Hudebník zajisté rozumí, nehudebník nerozumí.

Nuže také v tom, čemu rozumí, soudíš, že jest dobrý, v tom však, čemu nerozumí, špatný?

Ano.

A co lékař? Není tomu také tak?

Tak jest.

Myslíš tedy, můj milý, že by hudebník, ladě lyru, chtěl býti něco více než hudebník v napínání a povolování strun nebo že by si žádal nějaké přednosti?

Nemyslím.

A což před nehudebníkem?

Nutně. A co lékař? Chce v nařizování jídla a pití míti nějakou přednost před lékařem nebo lékařským výkonem?

To přece ne.

Ale před nelékařem?

Ano.

Hleď tedy všeobecně na znalost a neznalost, zdali myslíš, že jakýkoli znalec by si chtěl činiti větší nároky než jiný znalec, buď v jednání nebo v řeči, a ne tytéž jako jemu podobný, jde-li o tentýž výkon.

Nutná asi tomu tak jest.

Což pak neznalec? Nechtěl by stejně míti přednost i před znalcem i před neznalcem?

Snad ano.

Jest znalec moudrý?

Ano.

Moudrý pak dobrý?

Ano.

Tedy dobrý a moudrý nebude chtíti mít přednost před podobným sobě, nýbrž před nepodobným a protivným.

Pravděpodobně.

Avšak špatný a nemoudrý jak před podobným sobě, tak před nepodobným.

Patrně.

Nuže a nespravedlivý člověk, Thrasymachu, domáhá se nám přednosti i před nepodobným i před podobným? Či netvrdil jsi tak?

Ano.

Spravedlivý se však nebude domáhati přednosti před podobným sobě, nýbrž před nepodobným.

Ano.

Spravedlivý tedy se podobá moudrému a dobrému, nespravedlivý však špatnému a nemoudrému.

Skoro se zdá.

Avšak tu jsme souhlasně uznali, že komu každý z obou jest podoben, takový Že jeden i druhý jest.*¹³

Ano, uznali.

Spravedlivý tedy se nám ukázal dobrým a moudrým, nespravedlivý nemoudrým a Spatným.

22. Thrasymachos všechno to sice uznal, ale ne tak lehko, jak já to nyní vyprávím, nýbrž jako když ho k tomu vleče a ztěžka, všechen zpocen, neboť ke všemu bylo léto – tehdy také jsem uzřel, co ještě nikdy předtím, Thrasymacha se červenati –; když jsme se tedy dohodli, že spravedlnost jest ctnost a moudrost, nespravedlnost však špatnost a nevědomost, řekl jsem: Dobrá, to bychom tedy měli vyřízeno; řekli jsme však také, že nespravedlnost jest něco silného. Či se nepamatuješ, Thrasymachu?

Pamatuji. Avšak mně se nelíbí, ani co nyní mluvíš, a mám o tom svůj úsudek. Kdybych jej chtěl vysloviti, jistě bys řekl, že řečním jako v nějaké schůzi lidu. Buď mě tedy nechej pověděti, co chci, nebo, chceš-li se ptáti, ptej se; já pak ti budu jako babičkám, když vypravují pohádky, říkati „dobře“ a k tomu přikyvovati i vrtěti hlavou.

Jen ne proti svému přesvědčení!

Abych ti učinil po vůli, když mě nenecháš mluviti. A co jiného chceš?

Bůh ví, že nic, odpověděl jsem; ale chceš-li to udělati, dělej; já se pak budu tázati.

Taž se tedy.

Nuže tedy táži se na totéž jako prve – abychom tu věc po pořádku probrali –, jak se asi má spravedlnost k nespravedlnosti. Bylo totiž řečeno, že nespravedlnost jest něco mocnějšího a silnějšího než spravedlnost; nyní však, jestliže spravedlnost jest moudrost a ctnost, snadno se asi ukáže i silnější než nespravedlnost, když přece nespravedlnost jest nevědomost, o čem by snad již nikdo nepochyboval. Ale nechci, Thrasymachu, takto prostě odbýti svou úvahu, nýbrž chci uvažovati tímto způsobem: připouštíš snad, že může býti nespravedlivá obec a že se pokouší nespravedlivé v porobu uváděti a také již uvedla jiné obce, mnohé pak porobené že drží ve své moci?

Jak by ne? A právě nejlepší obec a nejdokonaleji nespravedlivá bude to činiti v největší míře.

Rozumím, děl jsem, vždyť tohle byla tvá řeč. Ale dívám se při ní na toto: zdali obec, která nabývá nadvlády nad druhou, bude prováděti tu moc bez spravedlnosti, či nutně jen se spravedlností?

Jestliže se věci mají tak, jak jsi právě tvrdil-spravedlnost jest moudrost –, se spravedlností; pakli však, jak jsem tvrdil já, s nespravedlností.

Jsem tomu velmi rád, Thrasymachu, že nekýveš jenom ano a ne, nýbrž zcela hezky odpovídáš.

To dělám tobě k vůli.

23. To jsi hodný. Nuže tedy udělej mi i tohle k vůli a řekni: jestliže obec nebo vojsko nebo loupežníci nebo zloději nebo nějaká jiná rota se společně vydává na nějaký nespravedlivý podnik, myslíš, že by mohli něco poříditi, kdyby se dopouštěli na sobě vespolek bezpráví?

Jistě ne.

Což kdyby se nedopouštěli bezpráví? Nepořídili by spíše takto?

Ovšemže.

Ano, vždyť nespravedlnost, Thrasymachu, rodí vespolné rozbroje, nenávist a půtky, spravedlnost však svornost a přátelství, pravda?

Budiž, abych se s tebou nepřel.

Děkuji, to jsi hodný, příteli. Ale pověz mi tohle: jestliže tedy jest účinek nespravedlnosti způsobovati nenávist všude tam, kam vnikla, nezpůsobí také mezi svobodnými občany i otroky, vyskytne-li se tam, vzájemnou nenávist, rozbroje a neschopnost ke společnému jednání?

Ovšemže.

Což vyskytne-li se u dvou? Nebudou se svářiti a nenáviděli a nebudou si nepřáteli jak mezi sebou, tak také se spravedlivými?

Budou.

A jestliže se, vzácný muži, vyskytne nespravedlnost v jednotlivci, ztratí snad svou moc, či ji nicméně podrží?

Dejme tomu, že ji nicméně podrží.

Ukazuje se tedy, že má asi takovou nějakou moc, že kamkoli vnikne, buď do některé obce, buď do národa, buď do vojska nebo do čehokoli jiného, předně to činí neschopným, aby se spojilo k nějakému dílu, pro nesvornost a různice, mimo to pak působí, že jest nepřítelem jak samo sobě, tak i všemu opačnému, i spravedlivému. Není tomu tak?

Ovšemže.

I v jednotlivém Člověku, je-li v něm, bude míti právě tytéž své přirozené účinky; předně jej učiní neschopným k činu, poněvadž bude v rozporu a nesjednocen sám se sebou, dáte pak nepřítelem jak sobě samému, tak i spravedlivým. Pravda?

Ano.

Což bozi, příteli, ti jsou snad také spravedliví?

Dejme tomu.

Bude tedy, Thrasymachu, nespravedlivý nepřítelem i bohům, spravedlivý pak jejich přítelem.

Jen si pochutnávej na své myšlence a neboj se, vždyť já se ti nepostavím na odpor, abych si neznepřátelil tyhle zde.

Nuže tedy, děl jsem, doplň mi i ostatek hostiny tím, že budeš odpovídati jako dosud. Spravedliví se nám tedy jeví i moudřejšími i lepšími i způsobilejšími k jednání, kdežto nespravedliví nejsou s to, aby něco společně konali, a tvrdíme-li o některých lidech, že jsou nespravedliví, a přesto že spojenými silami něco společně vykonali, docela nemáme pravdu: vždyť kdyby byli zcela nespravedliví, neušetřili by jedni druhých, ale patrně tedy byla v nich jakási spravedlnost, jež působila, že se nedopouštěli proti sobě vespolek bezpráví, tak jako proti těm, na které šli, a jejímž účinkem se jim podařilo vykonati, co vykonali; do nespravedlivých činů se pustili jsouce nespravedlností jen napolovic zkaženi, neboť ti, kteří jsou veskrze špatní a dokonale nespravedliví, jsou také dokonale neschopni k činům. Že tomu jest takto, a ne jak jsi to ty prve tvrdil, to jest mi jasné; ale ještě jest uvažovati o tom, co jsme si učinili předmětem pozdějšího zkoumání, zdali spravedliví také lépe žijí než nespravedliví a jsou-li šťastnější. Vychází to najevo sice již nyní z našich řečí, jak se aspoň mně zdá; přece však jest třeba ještě lépe tu věc uvážiti. Neboť zde nejednáme o věci ledajaké, nýbrž o otázce, jakým způsobem třeba žíti.

Uvažuj tedy! Hned, děl jsem já. Nuže pověz mi: zdá se ti, že jest nějaký úkon náležící koni?

Arciže.

Nuže, zdalipak bys nepokládal za úkon náležící koni – a zrovna tak i čemukoli jinému – to, co se buď výhradně nebo nejlépe jím vykonává?

Tedy takto: můžeš viděti něčím jiným než očima?

To přece ne.

A což slyšeti něčím jiným než ušima?

Nikterak.

Nemůžeme-li tedy právem nazvati tyto činnosti úkony těchto ústroji?

Ovšemže.

A což nemohl bys výhonek révy odříznouti mečem nebo dlátem i mnohými jinými nástroji?

Ano, jak by ne?

Avšak ničím asi tak dobře jako nožem k tomu účelu zhotoveným.

Pravda.

Nebudeme tedy tohle pokládati za jeho úkon?

Věru budeme.

24. Nyní už, myslím, bys lépe pochopil, kam jsem mířil svou otázkou, není-li zvláštním úkonem každé věci to, co vykonává buď sama jediná nebo nejlépe ze všech ostatních.

Arci, rozumím, a myslím, že tohle jest úkon náležící každé věci.

Dobrá, děl jsem já. A nemyslíš, že každé věci, které jest přidělen nějaký úkon, náleží i určitá dokonalost?*¹⁴ Vraťme se k týmž příkladům: oči tedy mají nějaký svůj úkon?

Mají.

Jest tedy i nějaká dokonalost očím vlastní?

I dokonalost.

A co uši, mají nějaký svůj úkon?

Ano.

Tedy i dokonalost?

I dokonalost.

A co všechny ostatní věci, není tomu u nich také tak?

Také tak.

Nuže pozor: zdalipak by vůbec mohly oči dobře vykonávati svůj úkon, jestliže by neměly své vlastní dokonalosti, nýbrž místo dokonalosti špatnost?

Jak by mohly? Vždyť to patrně znamená slepotu místo zraku.

Nezáleží na tom, která jest ta jejich dokonalost; na to se ještě netáži, nýbrž na to, zda všechny věcí, které vykonávají nějaký úkon, budou jej konati svou vlastní dokonalostí dobře, Špatností pak Spatně.

To máš pravdu.

Zdalipak i uši, zbaveny jsouce vlastní dokonalosti, budou špatně vykonávati svůj úkol?

Ovšemže.

Můžeme-li pak totéž souditi i o všem ostatním?

Mně se zdá.

Nuže tedy uvaž dále tohle: má i duše nějaký svůj úkon, kterého bys nevykonal ničím jiným na světě? Tak například pečovati, vládnouti, raditi se a všechny takové činnosti, můžeme je právem přičísti něčemu jinému, či jen duši a říci, že to jsou úkony jí vlastni?

Ničemu jinému.

Což pak žití? Neřekneme, že to jest úkon duše?

Zcela jistě.

Jistě tedy přisoudíme duši také nějakou zvláštní dokonalost?

Ano.

Zdalipak bude, Thrasymachu, duše dobře vykonávati své úkony, je-li zbavena své vlastni dokonalosti, či jest to nemožno?

Nemožno.

Nutně tedy vyplývá, že špatná duše špatně vládne a pečuje, dobrá pak že všechno to dobře vykonává.

Nutná.

Nuže zdalipak jsme se neshodli, že dokonalosti duše jest spravedlnost, špatností pak nespravedlnost?

Ano, shodli jsme se.Tedy spravedlivá duše a spravedlivý muž bude žíti dobře, nespravedlivý však Spatně.

Patrně, podle tvé řeči.

Ale zajisté, kdo žije dobře, jest blažen a šťasten, kdo nedobře, naopak.

Jak by ne?

Spravedlivý tedy jest šťasten, nespravedlivý nešťasten.

Budiž.

Avšak býti nešťasten není užitečné, nýbrž býti šťasten.

Jak by ne?

Nikdy tedy, slovutný Thrasymachu, není nespravedlnost užitečnější než spravedlnost.

Tohle máš, Sokrate, tučné sousto o Bendidiích!

Tvou zásluhou, Thrasymachu, ježto ses na mne udobřil a přestal ses zlobiti. Přece však jsem si dobře nepochutnal, a to svou vinou, nikoli tvou. Neboť jako labužníci chtivě ochutnávají z toho, co jest právě přinášeno na stůl, dříve než byli pořádně požili jídla předešlého, tak i já, zdá se mi, dříve než jsem nalezl, po čem jsem zprvu pátral, totiž co jest spravedlnost, opustil jsem to a dal jsem se do uvažování, zdali jest spravedlnost špatnost a nevědomost, či moudrost a ctnost, a když zase později byl pronesen výrok, že nespravedlnost jest užitečnější než spravedlnost, nezdržel jsem se, abych od oné otázky nepřešel k této. A tak nyní jest výsledek celé rozpravy pro mne ten, že nevím nic; neboť když nevím, co jest spravedlnost, stěží poznám, zdali jest to nějaká dokonalost, čili nic, a zdali ten, kdo ji v sobě má, jest nešťasten, či šťasten.

Kniha druhá

1. Po těchto slovech jsem se domníval, že jsem s rozpravou hotov; zatím však podle všeho, jak se podobá, byl to jen úvod. Neboť Glaukón, vynikající vždy a ve všem svou mužnou rázností, ani tehdy se nespokojil Thrasymachovým ústupem, nýbrž řekl: Sokrate, chceš dosáhnouti jen zdání, že jsi nás přesvědčil, či opravdu nás přesvědčiti, že vším způsobem jest lepší býti spravedlivý než nespravedlivý?

Chtěl bych vás opravdu přesvědčiti, děl jsem, jen kdybych byl s to.

Tedy neděláš, co chceš. Neboť řekni mi: zdalipak jest podle tvého mínění nějaké takové dobro, které bychom si přáli míti nikoli z touhy po jeho účincích, nýbrž proto, že je milujeme pro ně samo, jako jest například veselá mysl a všechny neškodné požitky, z nichž pro budoucnost nic jiného neplyne, než že se při nich radujeme?

Arciže, dál jsem, podle mého mínění jest něco takového.

A jak to dobro, které máme rádi i pro ně samo i pro jeho účinky, jako například býti rozumný, viděti a býti zdráv? Takové věci jistě máme rádi z obojí příčiny.

Ano.

A vidíš také třetí druh dobrého, ke kterému náleží tělocvik a léčení v nemoci i lékařství a ostatní výdělečná zaměstnání? O těchto věcech bychom řekli, že jsou namáhavé, ale že nám prospívají, a nepřáli bychom si je míti pro ně samy, nýbrž pro výdělek a pro všechny ostatní výhody z nich plynoucí.

Ano, jest i tento třetí druh. Avšak co dále?

Ke kterému z těchto druhů počítáš spravedlnost?

Já myslím, děl jsem, že k tomu nejkrásnějšímu, ve kterém si musí libovati každý, kdo chce býti blažen, jak pro to dobro samo, tak pro jeho účinky.

To však jistě není obecné mínění, nýbrž lidé ji počítají k třetímu, namáhavému druhu, kterým jest třeba se zabývati pro výdělek a pro dobrou pověst, kterému však samému o sobě nutno se vyhýbati jakožto věci nemilé.

2. Vím, děl jsem já, že takové jest mínění i že se ji proto už dávno dostává od Thrasymacha hany, kdežto nespravedlnost jest vychvalována; ale já jsem, jak se podobá, člověk jaksi nechápavý.

Nuže tedy, děl Glaukón, poslyš i mne, zdali budeš míti ještě tentýž názor. Thrasymachos, jak se mi zdá, dříve než bylo třeba, dal se tebou jako had okouzliti,*¹⁵ mně však ten výklad o jedné i druhé věci ještě nestačí. Chci totiž uslyšeti, co jest jedno i druhé a jakou má moc samo o sobě, když jest v duši, ale výdělek a účinky z toho plynoucí nechati stranou. Udělám tedy takto, je-li to i tobě po chuti: vrátím se znova k výkladu Thrasymachovu a nejprve povím, co jest podle obecného míněni spravedlnost a kde že jest její původ, za druhé, že všichni, kdo o ni dbají, dělají to jen neradi jako něco nutného a ne jako něco dobrého, za třetí pak, že tak činí právem, vždyť mnohem lepši jest prý život Člověka nespravedlivého než spravedlivého, jak říkají. Neboť já, Sokrate, nejsem tohoto mínění, ale nevím si rady; v uších mi zní, co slyším od Thrasymacha a tisíce jiných, kdežto obranu spravedlnosti, že jest to věc lepší než nespravedlnost, ještě od nikoho jsem neslyšel tak, jak bych si přál. Přál bych si totiž poslechnouti chvalořeč na ni samu o sobě a míním, že tu bych mohl slyšeti nejspíše od tebe. Proto promluvím úpornou chvalořeč na život nespravedlivý, a tím ti ukáži, jakým způsobem bych chtěl zase tebe slyšeti kárati nespravedlnost a spravedlnost chváliti. Nuž pověz, je-li ti můj návrh vhod.

Nanejvýš vhod, děl jsem já; neboť o čem raději by měl rozumný člověk opět a opět hovořiti a poslouchati?

Velmi dobře; slyš tedy můj výklad o otázce, o které promluvím, jak jsem řekl, na prvním místě, co jest spravedlnost a odkud vznikla.

Říkají, že bezpráví činiti jest přirozeně něco dobrého, bezpráví trpěti něco zlého, ale že více zlého má do sebe bezpráví trpěti než dobrého bezpráví činiti. Proto když lidé vespolek si činí bezpráví a je snášejí a takto poznávají obojí zkušeností, zdá se těm, kteří nejsou schopni tomuto uniknouti, ono pak si zvoliti, že by bylo prospěšné učiniti navzájem smlouvu, že nebudou bezpráví ani činiti ani trpěti. A odtud prý počali dávati si zákony a uzavírati mezi sebou smlouvy a nazvali nařízení dané zákonem zákonným a spravedlivým. To prý jest původ a podstata spravedlnosti, jež jest uprostřed mezi nejlepším stavem, beztrestným pácháním křivdy, a nejhorším, jestliže kdo snášeje bezpráví nemůže se pomstiti. Spravedlnost pak, jsouc uprostřed mezi těmito oběma stavy, jest lidem vhod ne jako dobro, nýbrž jako věc cenná, když není sil k bezpráví; neboť ten, kdo by měl moc činiti bezpráví a byl pravý muž, s nikým by prý nikdy neuzavřel smlouvy nečiniti a netrpěti bezpráví, protože by to byla šílenost. To a taková je tedy povaha spravedlnosti a takový jest její původ podle obecného míněni.

3. Že pak i ti, kteří ve svém jednání spravedlnosti dbají, dělají to proti své vůli, jen z neschopnosti činiti bezpráví, to bychom nejlépe zpozorovali, kdybychom si představili v mysli toto. Dejme oběma, spravedlivému i nespravedlivému, volnost činiti, co by každý chtěl, a jděme pak za nimi se dívat, kam povede žádost jednoho i druhého. Tu bychom přistihli spravedlivého přímo při činu, jak ze zištnosti směřuje stejně jako nespravedlivý k témuž cíli, za kterým jakožto dobrem se přirozeně žene každá bytost, ale od kterého jest zákonem násilně odváděna k šetření stejného práva. Taková volnost, kterou míním, bylo by asi to, kdyby se jim dostalo moci, jaké se podle pověsti dostalo předku lydského Gyga. Ten prý byl pastýřem ve službách u tehdejšího lydského krále; jednou se strhla veliká bouře a zemětřesení a tu se prý otevřela země a ukázala se rozsedlina na místě, kde pásl; spatřiv to a podiviv se, sestoupil prý dovnitř a spatřil mimo jiné podivuhodné věci, o kterých vypravuje báje, dutého kovového koně s dvířky; těmi do něho nahlédl a uvnitř spatřil mrtvolu zjevně nadlidské velikosti; ta neměla na sobě nic jiného než na ruce zlatý prsten, jejž prý on jí stáhl a vyšel ven. Když pak přišel čas obvyklé schůze, kdy pastýři podávali králi měsíční zprávu o stádech, dostavil se prý i onen s prstenem na ruce. A jak tu mezi nimi seděl, náhodou prý otočil kámen prstenu k sobě na vnitřní stranu ruky, a jakmile se to stalo, stal se pro přítomné neviditelným a mluvili o něm jako o nepřítomném. Divil se tomu, a jak tak ohmatával prsten, otočil kámen zase ven, a hned se stal viditelným. Zpozorovav to, zkoušel prsten, má-li opravdu takovouto moc, a vskutku, kdykoli otočil kámen dovnitř, stával se neviditelným, když pak ven, viditelným. Vypozorovav to, hned dokázal se dostat mezi posly posílané ke králi, a když tam přišel a svedl jeho ženu k cizoložství, nastrojil spolu s ní králi úklady, zavraždil jej, a takto se zmocnil vlády. Nuže kdyby byly takové prsteny dva a jeden z nich by si nastrčil člověk spravedlivý, druhý nespravedlivý, nebyl by asi, jak se zdá, nikdo tak ze železa, aby setrval ve spravedlnosti a měl dost síly zdržovati se cizího majetku a nedotýkati se ho, i když by mu bylo volno například z trhu si bez bázně bráti, cokoli by chtěl, i vcházeti do domů a obcovati, s kýmkoli by chtěl, i zabíjeti a z pout vyprošťovati, kohokoli by chtěl, i ostatní věci na světě dělati jako nějaký bůh. Takto pak jednaje, nekonal by nic jiného než druhý, nýbrž oba by směřovali k témuž cíli. To přece bychom mohli uvésti za veliký důkaz toho, že nikdo není spravedliv dobrovolně, nýbrž z přinuceni, věda, že spravedlnost není pro jednotlivce nějaké dobro, neboť kdekoli se kdo cítí dosti silen k bezpráví, činí bezpráví. Jistě každý člověk si myslí, že nespravedlnost jest jednotlivci mnohem užitečnější než spravedlnost, a má pravdu, jak uzná každý, kdo o této otázce mluví; neboť kdyby někdo dosáhl takové volnosti, a přece se nikdy neodhodlal spáchati nějaké bezpráví ani se nedotkl cizího majetku, každý z lidí jej pozorujících by si o něm pomyslel, že to jest veliký ubožák a pošetilec, ale jedni před druhými by ho chválili, klamajíce se tak navzájem ze strachu, aby nezakusili bezpráví. Tolik tedy o tom.

4. Co pak se týče vlastního posouzení života těch, o kterých mluvíme, budeme je moci správně provésti, postavíme-li proti sobě na jednu stranu člověka dokonale spravedlivého a na druhou stranu dokonale nespravedlivého; jinak nikoli. Nuže, v čem záleží to rozlišení? V tomhle: neubírejme nic ani nespravedlivému z nespravedlnosti ani spravedlivému ze spravedlnosti, nýbrž mysleme si jednoho i druhého dokonalým v jeho oboru. Předně tedy předpokládáme, že nespravedlivý jedná jako zkušení odborníci –jako pravý kormidelník nebo lékař dobře rozeznává ve svém umění věci nemožné a možné a do těchto se pouští, oněch však nechává;a kromě toho, jestliže by snad kde pochybil, dovede to napraviti –, tak i nespravedlivý musí obezřele podnikati své nespravedlivé činy a zůstávati při tom skryt, má-li býti řádně nespravedliv. Toho, kdo by se dal při tom přistihnouti, jest pokládati za břídila: neboť vrchol nespravedlnosti jest, zdáti se spravedliv, a nebýti. Dokonale nespravedlivému musíme tedy dáti nejdokonalejší nespravedlnost a neubírati z ní nic, nýbrž ponechati mu, aby přes největší bezpráví, která páchá, požíval co do spravedlnosti nejlepší pověsti, a jestliže by v čem pochybil, aby byl schopen to napraviti; aby dovedl za tím účelem jednak přesvědčivě mluviti, kdykoli by byl udán některý z jeho nespravedlivých skutků, jednak i násilím provésti svou, kdekoli by bylo třeba násilí, buď svou osobní zmužilostí a silou nebo pomocí přátel a peněz.

Vedle této osoby s takovýmito vlastnostmi představme si dále muže spravedlivého, přímého a šlechetného, jenž podle Aischyla nechce se zdáti, nýbrž býti dobrý. To zdání mu tedy musíme vzíti. Neboť bude-li se zdáti spravedliv, bude se mu pro toto zdání dostávati vyznamenání a darů; tu nebude zřejmo, zdali jest takový pro spravedlnost samu, či pro dary a vyznamenání. Třeba jej tedy vysvléci ze všeho mimo spravedlnost a učiniti pravým opakem prvního: nedopouštěje se totiž žádného bezpráví, ať se co nejvíce zdá nespravedliv, aby byl vyzkoušen ve spravedlnosti tím, že by na něj neúčinkoval vliv špatné pověsti a jejích následků; naopak ať jde svou přímou cestou až do smrti, zdaje se po celý život nespravedlivým, ve skutečností však jsa spravedliv, abychom až oba dojdou nejzazši hranice, jeden spravedlnosti, druhý nespravedlnosti, mohli posouditi, kdo z obou jest šťastnější.

5. Aj, milý Glaukóne, děl jsem já, jak důkladně očišťuješ jednoho i druhého k té zkoušce, jako by to byly sochy!

Jak nejlépe mohu. A když už takoví jsou, není, jak myslím, už nic obtížného vyložiti, jaký život jednoho i druhého čeká. Nuže tedy do toho; a bude-li snad má řeč užívati trochu silnějších výrazů, mysli si, Sokrate, že to nemluvím já, nýbrž ti, kteří vychvalují nespravedlnost nad spravedlnost. Řeknou pak tohle, že spravedlivý člověk pokládaný takto za nespravedlivého bude mrskán, napínán na skřipec, držen v poutech, očí mu budou vypáleny, a konečně že po všech útrapách bude naražen na kůl a pozná, že člověk musí chtít ne býti, nýbrž zdáti se spravedlivý. Co se týče onoho výroku Aischylova, bylo by podle všeho mnohem správnější užíti ho o nespravedlivém. Vskutku totiž člověk nespravedlivý, řeknou, koná svou věc ve spojení s pravdou a nežije pro zdání, tedy on nechce zdáti se, nýbrž býti nespravedlivý, neb z hluboké on v nitru brázdy těží plod, z níž prospěšné mu vyrůstají záměry,

předně pro svou zdánlivou spravedlnost míti vůdčí postavení v obci, potom vybrati si ženu, z kterékoli rodiny by chtěl, vdávati dcery, do kterýchkoli domů by chtěl, uzavírati smlouvy i ve společnosti se stýkati, s kýmkoli by chtěl, míti při všem tom prospěch a zisk, protože mu není trapné dopouštěti se bezpráví. V každém zápase, do kterého vchází, v životě soukromém i veřejném, vítězí a protivníky své překonává; tím bohatne, prokazuje dobrodiní přátelům, škodí nepřátelům, bohům obětuje hojné a velkolepé oběti a takové i dává dary a tak slouží bohům i lidem, kterým chce, mnohem lépe než spravedlivý, takže jest pravděpodobně milejší bohům než spravedlivý. Takto, říkají, Sokrate, od bohů i od lidí jest nespravedlivému připraven lepší život než spravedlivému.

6. Po této řeči Glaukónově měl jsem v úmyslu sám něco na to říci, ale bratr jeho Adeimantos pravil: Snad si nemyslíš, Sokrate, že tím jest naše otázka dostatečně vyřízena?

Proč ne? tázal jsem se.

Chybí tu hlavní věc, odpověděl, o které mělo býti především promluveno.

Nuže, děl jsem já, podle přísloví „bratr bratru pomáhej“ přispěj i ty, jestliže on něco opominul. Ačkoli co se mne týče, již řeč jeho samého stačí, aby mě položila a učinila neschopným přispěli spravedlnosti na pomoc.

Adeimantos pravil: Že mluvíš! Raději poslechni ještě tohle. Musíme totiž probrati také opačné řeči, než které pronesl Glaukón, které vychvalují spravedlnost a odsuzují nespravedlnost, aby bylo zřejmější, co podle mého zdání Glaukón chce. Říkají zajisté a domlouvají otcové synům i všichni, kdož se o někoho starají, že člověk má býti spravedliv; ne že by chválili spravedlnost samu, nýbrž dobrou pověst z ní plynoucí, aby se mu, zdánlivě spravedlivému, pro toto zdání dostávalo úřadů, nevěst a všeho, čehokoli se podle Glaukónova výčtu pro dobrou pověst spravedlivému dostává. Tito lidé však kladou ještě větší váhu na to, co se povídá. Neboť počítajíce i zalíbení bohů, dovedou vyjmenovati hojnost dobrých věcí, které prý dávají bozi zbožným; tak praví ctný Hésiodos a Homér,*¹⁶ nen, kterak bozi dávají, že duby pro spravedlivé

žaludů na větvích hojně a ve kmenech včeličky mají, ovce pak s hustou vlnou až klesají pod její tíží,

i jiné mnohé výhody toho druhu. Podobně i Homér; praví totiž

neb řádného krále, jenž boje se bohů práva bedlivě dbá, i rodí mu ornice černá pšenice hojně i žita a stromy jsou ovoce plny, stále množí se brav a moře mu vydává ryby.

Ještě bujnější odměny slibují spravedlivým od bohů Músaios a jeho syn;*¹⁷ neboť přivádějí ve svém líčení spravedlivé do Hádu, usazují je na pohovkách, vystrojují hostinu zbožných a líčí jejich život, jak, ověnčení jsouce, bez konce jen pijí: ti tedy usoudili, že nejkrásnější odměnou ctnosti jest věčné pití. Podle jiných mají odměny od bohů ještě větší rozsah, neboť prý po muži zbožném a přísahy věrně zachovávajícím zůstávají děti děti i celý rod. Takto a podobně vynášejí spravedlnost. Proti tomu lidi bezbožné a nespravedlivé zakopávají v Hádu do jakéhosi bláta a nutí, aby v řešetu nosili vodu, a uvádějíce je ještě zaživa do špatné pověsti, ty tresty, které Glaukón vypočítal pro lidi spravedlivé mající však pověst nespravedlivých, ty přikládají nespravedlivým a jiných neznají. To jest chvála i hana jedněch a druhých.

7. Vedle toho si všimni, Sokrate, ještě jiného druhu řečí o spravedlnosti a nespravedlnosti, jaké jest slýchati v soukromí i od básníků. Všichni totiž jedněmi ústy pějí, že uměřenost a spravedlnost jest sice krásná věc, ale přece jen obtížná a namáhavá, kdežto nevázanost a nespravedlnost že jest sladká a snadno dosažitelná a že jenom navenek a podle zákona jest to něco nečestného. Říkají dále, že nespravedlnost jest povětšině výhodnější než spravedlnost, a snadno jsou ochotni velebiti a veřejná i soukromě ctíti zlosyny, pokud jsou bohatí a mají i jinak moc, ty však, kteří jsou bezmocní a chudi, tupili a přezírati, i když uznávají, že tito jsou lepší než tamti. Od těchto všech jest slyšeti prapodivné řeči o bozích a ctnosti: bozi prý totiž udělili mnohým lidem dobrým neštěstí a život zlý, kdežto lidem opačného druhu dali osud opačný. Žebraví kněží a věštci chodí ke dveřím boháčů a namlouvají jim, že právě oni nabyli od bohů moc zažehnávat oběťmi a zaklínáním uprostřed rozkoší a slavností vinu, jestliže se jí někdo z oněch sám nebo jeho předek dopustil; a jestliže by chtěl přivésti pohromu na některého nepřítele, že bez velkého vydání způsobí škodu spravedlivému stejně jako nespravedlivému, ježto prý dovedou zaklínáním a začarováváním pohnouti bohy, aby jim byli k službám. Při všech těchto řečech uvádějí si za svědky básníky; jedni ukazují, jak snadné jsou cesty k špatnosti:

neboť špatnosti třeba i dav si opatřit můžeš snadno; schůdná k nim cesta a obydlí docela blízko: ale před zdatnost pot nám položili jsou bozi*¹⁸

a cestu příliš dlouhou, drsnou a příkrou. Jiní pak uvádějí Homéra za svědka, že bozi se dají voditi lidmi, protože i on řekl:

lze uprosil samotné bohy, oběťmi mohou je lidé a prosbami lichotivými obrátit, kamkoli chtějí, a úlitbou, oltářním dýmem, prosíce, kdykoli spáše kdo hřích a přestoupí zákon.*¹⁹

A jmenují haldu knih od Músaia a Orfea,*²⁰ potomků to, jak říkají, Selény a Mús, podle nichž vykonávají obětní obřady, namlouvajíce netoliko jednotlivcům, nýbrž i celým obcím, že prý jsou jak pro žijící, tak pro zemřelé zvláštní odpustky a očisty z vin spojené s oběťmi a příjemnými zábavami, jimž říkají zasvěcování a jež nás zprošťují utrpení na onom světě, kdežto na ty, kdo těch obětí nevykonali, čekají hrozné věci. Slyšíme-li, milý Sokrate, všechny tyhle takové řeči o ctnosti a špatnosti, o tom, jak bozi a lidé je cení nebo necení, co si pomyslíme o jejich účinku na duše mladých posluchačů, kteří jsou nadaní a schopní k tomu, aby jaksi přelétnouce po všem, co slyší, učinili si z toho úsudek, jaký má člověk býti a kterou cestou se dáti, aby prožil život co nejlépe? Řekne si pravděpodobně sám u sebe slovy Pindarovými: „Zda po cestě práva na hrad vysoký či křivými zatáčkami klamu vystoupě“ a takto si získav ochranu, mám stráviti svůj život? Neboť co se mi slibuje, jestliže spravedlivý jsem, ale při tom se takový nezdám, není prý žádný prospěch, nýbrž jen trudy a zřejmé škody; nespravedlivému však, který si dovede získati zdání spravedlnosti, slibuje se božský život. Nuže když zdání, jak ukazují mudrci, přemáhá svou silou i pravdu a rozhoduje o štěstí, musím se mu zcela oddati; musím rozestaviti kotem sebe kulisy ctností jako předsíň a výzdobu, ale vzadu za sebou vléci toho lstivého a prohnaného lišáka, jak jest u moudrého Archilocha.*²¹ „Ano,“ řekne někdo, „ale není snadno zůstati vždy skryt se svou špatností.“ Ovšem, odpovíme, vždyť ani žádná jiná veliká věc není snadná; přece však, chceme-li být šťastni, musíme jiti touto cestou, jak vedou stopy úvah. Abychom zůstali nepoznáni, založíme spolky a strany; a pak máme učitele přemlouvání, kteří rozdávají umělost potřebnou v shromážděních lidu i před soudem: a tak jednak přemlouváním, jednak násilím dosáhneme toho, abychom mohli beztrestně jíti za svým ziskem. „Ale před bohy přece není možno zůstati skryt ani přemoci jich násilím.“ Nuže, jestliže není bohů anebo jestliže se nestarají o věci lidské, proč bychom se zase my starali, abychom zůstali skryti? Pakli však jsou a pečují o nás, odnikud odjinud o nich nevíme ani jsme neslyšeli než ze zákonů a od básníků, kteří vyložili jejich rodopisy, ti však sami tvrdí, že oběťmi a lichotivými prosbami i dary lze je obraceti a přemlouvati; jim tedy musíme věřiti buď obojí, anebo ani jedno ani druhé. Proto je-li jim věřiti, dopouštějme se bezpráví a z jeho výtěžku dávejme oběti. Neboť budeme-li spravedliví, získáme jedině to, že nebudeme od bohů trestáni, avšak zisk plynoucí z bezpráví od sebe odstrčíme; budeme-li však nespravedliví, budeme míti zisk a při každém přestupku a hříchu přemluvíme bohy modlitbou a vyjdeme bez trestu. „Ale v Hádu jistě budeme potrestáni za křivdy na tomto světě páchané, buď sami nebo děti našich dětí.“ Ale, příteli, řekne vypočítavě, mnoho zase zmohou zasvěcovací obřady a očistní bohové, jak dosvědčuji veliké obce i synové bohů, kteří byli básníky a proroky bohů a kteří hlásají, že tomu tak jest.

9. Z kteréhopak tedy ještě důvodu bychom dávali přednost spravedlnosti před největší nespravedlností, když přece osvojíme-li si tuto s klamnou rouškou vnější slušnosti, povede se nám u bohů i u lidí podle našeho přání, a to zaživa i po smrti, jak tvrdí velmi mnozí slovutní muži? Podle všeho, co tu bylo řečeno, jak by bylo možno, Sokrate, aby chtěl ceniti spravedlnost ten, kdo má nějakou sílu buď ve svém duchu nebo v penězích nebo v těle nebo v rodě, a jak by se spíše nesmál, když slyší ji chváliti? A tak jestliže někdo dovede dokázati, že naše slova nejsou pravdivá, a jest pevně přesvědčen, že spravedlnost jest nejlepší věc, jistě asi odpouští shovívavě nespravedlivým a nehněvá se na ně, nýbrž ví, že bezpráví se zdržuje leda snad ten, kdo má proti nespravedlivému jednání odpor, vyplývající z božské povahy jeho osoby, nebo kdo nabyl o něm pravého poznání, kdežto z ostatních že nikdo není dobrovolně spravedlivý, nýbrž že každý takový odsuzuje nespravedlivé jednání buď pro svou nemužnost nebo pro své stáří nebo pro nějakou jinou slabost, nemaje síly, aby je konal. Že tomu tak jest, je zřejmé; neboť jakmile se první z takovýchto lidí dostane k moci, první páše bezpráví, seč jenom jest. A tím vším není vinno nic jiného než to, co bylo východištěm celé této řeči, kterou jsme k tobě, Sokrate, já a tento zde promluvili: „Podivný muži, z vás všech, kteří si říkáte chvalořečníci spravedlnosti, počínaje od prvních héróů, pokud jsou jejich výroky zachovány, až po nynější lidi, žádný nikdy neodsuzoval nespravedlnost ani nechválil spravedlnost jinak než vlastně pověst, čest a odměny, které z nich vzcházejí. Ale co působí jedno i druhé samo svou vlastní silou, pokud bytuje v duši člověka, kterému náleží, a jest skryto před bohy i lidmi, toho nikdo nikdy náležitě nevylíčil ani básní ani obyčejnou řečí, že totiž jedno jest největší zlo ze všech, co jich duše v sobě nosí, spravedlnost pak největší dobro. Neboť kdybyste byli od začátku vy všichni takhle mluvili a v tom smyslu hned z mládí působili na naše přesvědčení, nehlídali bychom se navzájem, abychom se nedopouštěli bezpráví, nýbrž každý by byl nejlepším strážcem sebe sama, z obavy, aby při nespravedlivém jednání nebydlil v jednom domě s největším zlem.“

Toto, Sokrate, a snad ještě více mohl by Thrasymachos a jistě i leckdo jiný mluvili o spravedlnosti a nespravedlnosti, neslušné, jak aspoň se mi zdá, překrucujíce jejich význam. Ale já – nechci totiž nic před tebou skrývati – mluvím jak mohu nejúporněji proto, poněvadž toužím uslyšeti od tebe opak. Nevykládej nám tedy jedině to, že spravedlnost jest něco lepšího než nespravedlnost, nýbrž jak působí jedno i druhé na svého majitele, takže jest samo o sobě jedno zlem, druhé dobrem; avšak vnější zdání odečti, jak již požadoval Glaukón. Neboť neodečteš-li na obou stranách skutečného zdání a připočteš ještě nepravé, řekneme, že chválíš ne býti spravedlivý, nýbrž zdáti se, že odsuzuješ ne býti nespravedlivý, nýbrž zdáti se jím, že vybízíš, aby člověk hleděl zůstati se svou nespravedlností ukryt, a Že se srovnáváš s Thrasymachem, že spravedlivé jest cizí dobré, prospěch silnějšího, nespravedlivé však, co člověku samému jest prospěšné a výhodné, ale slabšímu neprospěšné. Nuže, ty jsi uznal, že spravedlnost náleží k největším dobrům, jež stojí za to, abychom si je získali jednak pro jejich účinky, mnohem více však pro ně sama, jako například viděti, slyšeti, rozumně mysliti, dále býti zdráv a všechna ostatní dobra, pravá svou povahou a nikoli jen zdánlivá: pochval tedy při spravedlnosti právě to, čím prospívá ona sama o sobě tomu, kdo ji v sobě má, a zrovna tak čím škodí nespravedlnost; ale odměny a zdání ponechej chválili jiným. Neboť od jiných bych přijal lakovou chválu spravedlnosti a hanu nespravedlnosti, totiž velebení a hanění jejich pověsti a odměn, ale od tebe ne – leda že bys to přímo žádal –, protože ty jsi po všechnu dobu svého života o ničem jiném nepřemýšlel než o tomto. Vylož nám tedy nejenom, že spravedlnost jest lepší než nespravedlnost, nýbrž i jak působí jedno i druhé samo o sobě na toho, kdo je v sobě má– ať jest skryt před bohy a lidmi, nebo ne –, takže jest jedno dobrem a druhé zlem.

10. Mně se sice vždycky líbila povaha Glaukónova a Adeimantova, ale tehdy po této řeči pocítil jsem zvláště velikou radost a řekl jsem: Dobře o vás řekl, synové tamhletoho muže, Glaukónův milovník na začátku své elegie, když jste se vyznamenali v bitvě megarské, slova

Synové Aristónovi, rod božský slavného muže.*²²

To se mi, přátelé, zdá býti správné; neboť jistě se s vámi děje něco božsky nadpřirozeného, jestliže nejste přesvědčeni, že by nespravedlnost byla lepší než spravedlnost, a přece jste dovedli pro ni takto mluviti. A myslím, že opravdu o tom nejste přesvědčeni –soudím tak z celé vaší povahy, neboť podle samotných řečí bych vám arci nemohl věřiti –, ale čím více vám důvěřuji, tím více jsem na rozpacích, co si počnu. Vždyť nevím, jak bych mohl spravedlnosti pomoci; zdá se mi totiž, že jsem k tomu nezpůsobilý –vidím to z toho, že má řeč k Thrasymachovi, kterou jsem podle svého mínění dokazoval přednost spravedlnosti před nespravedlností, nebyla od vás uznána –, a na druhé straně nevím, jak bych mohl nepomocí; neboť se bojím, že by to byl přímo hřích, nahoditi se k tomu, jak jest spravedlnost hanobena a zůstati při tom nečinný a nepomáhati jí, dokud má Člověk dech v těle a vládne jazykem. Nejlépe tedy bude býti jejím pomocníkem, jak jen budu moci.

Tu Glaukón i ostatní mne prosili, abych vším způsobem přispěl na pomoc a abych neopustil rozpravu, nýbrž prozkoumal, co jest jedno i druhé a jak se to popravdě má s užitečností obojího.

Řekl jsem tedy své mínění: Otázka, ke které přistupujeme, není pro člověka Špatného zraku, nýbrž, jak se mně zdá, pro člověka s bystrým zrakem. Poněvadž pak my nejsme badatelé z povolání, myslím, abychom si zařídili své zkoumání tak, jako kdyby lidem nemajícím příliš bystrý zrak bylo uloženo přečísti z dálky drobné písmo a pak někdo zpozoroval, že táž písmena jsou také jinde větší a na něčem větším: tu by se, myslím, ukázalo velkou výhodou přečísti napřed tato a potom dívati se na menší, jsou-li vskutku táž. Ovšemže, řekl Adeimantos, ale jakou podobnost vidíš, Sokrate, mezi tímto příkladem a úvahou o spravedlností?

Povím ti to, díl jsem. O spravedlnosti zajisté mluvíme jak při jednotlivém člověku, tak při celé obci?

Ovšem.

Není-li pak obec něco většího než jednotlivý člověk?

Jest.

Snad tedy bude v tom, co jest větši, více spravedlnosti a bude snáze ji poznati. Chcete-li tedy, budeme hledati nejprve u obcí, jaká asi věc jest spravedlnost; potom ji budeme tímto způsobem pozorovati i u jednotlivce, pozorujíce v jevu menšího podobnost s větším.

To se mi zdá býti dobrá myšlenka.

Nuže, a kdybychom si v myšlenkách představili vznikání obce, uviděli bychom také, jak vzniká její spravedlnost i nespravedlnost, pravda?

Snad ano.

A když se to stane, není naděje, že snáze uvidíme, co hledáme?

Mnohem snáze.

Zdá se vám tedy, Že bychom měli se pokusiti to provésti? Myslím totiž, že to není malý úkol; proto uvažujte.

Již jest uváženo, řekl Adeimantos, jen se nerozmýšlej a začni.

11. Obec tedy vzniká, děl jsem, jak myslím, proto, že nikdo z nás není soběstačný, nýbrž mnoha věcí se mu nedostává; či který jiný důvod vede podle tvého mínění k založení obce?

Žádný jiný.

Tak tedy přibírá na pomoc jeden druhého, toho k té, onoho k jiné potřebě, a poněvadž jest potřeb mnoho, shromáždí se nám mnoho společníků a pomocníků do jednoho bydliště a tomuto sdružení v jednom bydlišti dali jsme jméno obec, že ano?

Ovšemže.

Když pak jeden druhému něco dává nebo něco od něho přijímá, dělá to proto, že to pokládá za svou výhodu?

Ovšem.

Nuže tedy, děl jsem, tvořme v myšlenkách obec od začátku; pravým jejím tvůrcem bude, jak viděti, naše potřeba. Jak by ne?

První a největší z potřeb jest zajisté opatřování potravy, abychom byli a žili.

Docela správně.

Druhá potřeba jest obydlí, třetí oděv a podobné věci.

Tak jest.

Nuže, tázal jsem se, jak stačí obec tolik toho opatřovati? Jistě ne jinak, než bude-li jeden rolníkem, druhý stavitelem, třetí tkalcem. A nepřidáme sem i obuvníka a kdo jiný opatřuje naše tělesné potřeby?

Ovšemže.

Nejnutněji opatřená obec by se tedy skládala ze čtyř nebo pěti mužů?

Patrně.

A což má jeden každý z nich se všemi se děliti o své dílo, jako například, aby rolník, jeden člověk, opatřoval potravu čtyřem a vynakládal na opatřování pokrmu Čtyřnásobný čas a práci a s ostatními se dělil? Či aby nedbaje ostatních opatřoval si jedině sám pro sebe čtvrtý díl této potravy ve čtvrtině času, z ostatních tří čtvrtin pak aby jednu věnoval pořizování obydlí, druhou výrobě oděvu, třetí obuvi a aby se nenamáhal péčí o jiné, nýbrž aby si sám svou prací obstarával své potřeby?

A Adeimantos řekl: Snad jest ten první způsob snazší, Sokrate, než tento.

Bože, to jest zcela přirozené, děl jsem já. Po tvé odpovědi přichází i mně samému na mysl, především že žádný z nás se nerodí zcela podoben druhému, nýbrž že při různosti vrozené povahy jest každý způsobilý k jiné práci. Či nezdá se ti?

Arciže.

A pak, bude kdo lépe konati práci, když bude sám jeden pracovati v mnoha oborech, Či když každý jen v jednom?

Když každý v jednom.

Však i to jest, myslím, jasné, že propase-li kdo vhodný čas k nějakému dílu, jest dílo zkaženo.

Toť zřejmé. Ano, vždyť myslím, dílo nerado čeká, až bude míti dělník kdy, nýbrž dělník se musí věnovati dílu a nepokládati je za něco vedlejšího.

Jistě.

Podle toho vykoná se všeho více a lépe i snáze, koná-li jeden člověk jednu věc podle své vrozené schopnosti a v pravý čas, prost starostí o všechno ostatní.

Zcela správné.

Jest tedy, Adeimante, třeba více občanů než čtyř k opatřování těch věcí, o kterých jsme mluvili. Neboť rolník si patrně nevyrobí sám pluhu, má-li býti dobrý, ani motyky ani ostatních hospodářských nástrojů. Podobně ani stavitel, neboť i ten má mnoho potřeb. Právě tak tkadlec a švec; či ne?

Pravda.

Tedy také kováři a koláři a mnozí jiní takoví řemeslníci, stávajíce se členy naší malé obce, rozmnožují její obyvatelstvo.

Ovšemže.

Avšak příliš veliká by asi jistě nebyla, i kdybychom k nim přidali pasáky skotu a bravu i jiné pastýře, aby rolníci měli k orbě voly a stavitelé spolu s rolníky mohli užívati dobytka k tahu, tkalci pak a Ševci aby měli kůži a vlnu.

Ale ani malá by nebyla obec, když by měla všechny tyto složky.

Avšak dále jest téměř nemožno založiti obec samu v takové krajině, kde by nepotřebovala dovozu.

Bude tedy potřebí ještě jiných lidí, kteří by jí z jiné obce dopravovali, čeho potřebuje.

Tak jest.

Ale přijde-li tam ten zřízenec s prázdnou, neveza nic takového, čeho potřebují ti, od kterých by si chtěli sami dovážeti své potřeby, jistě s prázdnou odejde, že ano?

Myslím.

Jest tedy třeba, aby domácí výroba netoliko dostačovala pro vlastní potřebu, nýbrž aby se také řídila co do jakosti a množství potřebami vývozu.

Ano, toho jest třeba.

Potřebuje tedy naše obec více rolníků a ostatních řemeslníků.

Ano, více.

A také ostatních zřízenců, kteří budou jednotlivé druhy zboží dovážeti a vyvážeti. To pak jsou obchodnici, že ano?

Ano.

I obchodníků tedy budeme potřebovati.

Ovšemže.

A jestliže se povede obchod po moři, bude třeba ještě velkého počtu jiných lidi, znalých námořního díla.

Ovšemže velkého počtu.

12. A dále, jak si budou v obci samé navzájem vyměňovali své jednotlivé výrobky? Proto jsme vlastně také učinili to sdruženi a založili obec.

Patrno, že prodejem a koupí.

Tím nám tedy vznikne trh a peníze, známka pro výměnu.

Ovšemže.

Přiveze-li však rolník nebo některý jiný z živnostníků na trh něco ze svých výrobků a nepřijde v týž čas jako ti, kteří potřebují vyměniti si od něho zboží, bude snad nečinně seděti na tržišti a tak zanedbávati své práce?

Nikoli, odpověděl Adeimantos, nýbrž jsou lidé, kteří vidouce to sami se staví do této služby, a to v obcích dobře zřízených zpravidla lidé tělesně nejslabší a k nějaké jiné práci neschopní. Jejich povinnost totiž jest čekati tam na tržišti a jednak za peníze vyměniti těm, kteří chtějí něco prodati, jednak zase za peníze vydati těm, kteří chtějí něco koupiti.

Tato tedy potřeba, děl jsem já, způsobuje, že nám v obci vzniká stav kramářů. Či nejmenujeme kramáři ty, kteří sedí na tržišti a posluhují při koupi a prodeji, kdežto ty, kteří obcházejí po městech, obchodníky?

Ovšemže.

Ještě pak jsou, jak myslím, i jacísi jiní posluhovači, totiž lidé, kteří duševně nejsou právě nejhodnější býti členy společenství, kteří však mají dostatečnou sílu tělesnou k těžkým pracím; tito pak prodávají upotřebení své síly, a nazývajíce cenu za ni mzdou, jmenují se námezdní dělnici, že ano?“

Ovšemže.

I námezdní dělníci tedy, jak se podobá, náleží do počtu obyvatelstva obce.

Myslím.

Nuže, Adeimante, vyrostla nám obec již tak, že jest úplná.

Snad.

Kde pak tedy asi v ní jest spravedlnost a nespravedlnost? A s kterou asi z pozorovaných tříd do ní zároveň vnikla?

Nedovedu to poznati, Sokrate, ledaže snad při nějakém vzájemném styku těchto tříd samých.

A snad máš pravdu, děl jsem; musíme to uvážiti a nebáti se toho.

Nejprve tedy uvažme, jakým způsobem budou žíti lidé takto zařízení. Patrně budou pěstovati obilí i víno a zhotovovati oděv i obuv; vystavějí si domy a v létě budou pracovati po většině nazí a bosi, v zimě však dostatečné oděni a obuti. Živiti se budou tak, že budou dělati z ječmene hrubou a z pšenice jemnou mouku, z této budou péci, onu hnísti, ty dobré hnětenky a chleby nakladou na jakési rákosové lisy nebo na čisté listy a rozloženi na podestlaném listí posedovém a myrtovém budou si pochutnávati sami i jejich děti; po jídle budou píti vino, ověnčeni a zpěvem chválíce bohy; mile budou pospolu žíti a dělí nebudou ploditi nad své poměry, z bázně před chudobou nebo válkou.

13. Tu vpadl do řeči Glaukón a řekl: Podobá se, že u tebe lidé hodují, nemajíce nic jiného mimo chléb.

Máš pravdu, děl jsem já. Zapomněl jsem, že budou míti i příkrmy, patrně totiž sůl, olivy, sýr, cibuli i salát, z nichž si budou připravovati své prosté pokrmy. I zákusky jim předložíme, fíky, hrách a boby, a na ohni si budou pražiti plody myrtové a žaludy a mírně k tomu připijeti. A takto budou tráviti život, jak se podobá, v míru a ve zdraví a ve stáří umírajíce budou zanechávati podobný život svým potomkům.

Na to řekl Glaukón: Kdybys, Sokrate, zařizoval obec vepřů, čím jiným bys je krmil než tímhle? Nuže čeho si přeješ, Glaukóne? tázal jsem se.

Co jest v obyčeji, odpověděl; nemají-li to býti nuzáci, lehají snad na lehátkách a jedí u stolů, a to pokrmy i zákusky, jako mají nynější lidé.

Dobrá, děl jsem já, rozumím. Nejde nám tedy patrně jen o to, pozorovati, jak obec vzniká, nýbrž i jak obec bujní. Snad to ani neškodí; neboť pozorujíce i takovouto obec, snad bychom spatřili, jak se v obcích rodí spravedlnost a nespravedlnost. Nuže pravá obec, jakoby zdravá, jest podle mého zdání ta, kterou jsme vylíčili; přejete-li si však, prohlédněme si i obec nemocnou zánětem; nic tomu nepřekáží. Neboť některým lidem, jak se zdá, nepostačí tyto věci ani tenhle způsob života, nýbrž přibudou k tomu pohovky a stoly i jiné nářadí, ovšem také pamlsky, vonné masti, kadidla, ženštiny, jemné pečivo, všechno co nejrozmanitější. A také co se týče oněch věcí, které jsme jmenovali na začátku, už nesmíme uváděti jen nezbytně nutné, domy, oděv a obuv, nýbrž musíme uvésti do oběhu i malby a vyšívání a opatřiti zlato a slonovinu i všechny podobné věci. Že ano?

Ano.

Nuže, tu musíme obec zase zvětšiti; neboť ta zdravá již nestačí a třeba ji hned naplniti hromadou a množstvím toho, co jest v obcích již ne z potřeby, jako jsou například všelicí lovci, dále napodobitelé, zabývající se ve velikém počtu jednak tvary a barvami, jednak hudbou, pak básnici a jejich pomocnici, jako rapsódi,*²³ herci, tanečníci, ředitelé, dále hotovitelé všelijakého nářadí, zvláště pro ženské strojeni a zdobení. A také bude potřebí i četnějšího služebnictva; či nemyslíš, že budeme potřebovati vychovatelů, kojných, chův, panských, holičů, dále pak kuchařů a masařů? Mimo to budeme potřebovati i pasáků vepřů; toho jsme totiž v dřívější obci neměli – neboť toho nebylo potřebí –, ale v této bude třeba i toho. Bude pak potřebí množství i všelijakých jiných zvířat, budou-li tu lidé, kteří je budou jísti, že ano?

Jakpak by ne?

Tu jistě budeme potřebovati i lékařů při takovém životě mnohem častěji než dříve?

Mnohem častěji.

14. I země jež tehdy stačila uživiti tehdejší obyvatelstvo, bude asi již malá a nestačí. Či jak myslíš?

Tak jest.

Nuže tedy musíme odříznouti kus země od sousedů, máme-li míti dosti půdy k pastvě a orbě, a oni zase od země naší, jestliže i oni se pustí do neomezeného shonu po bohatství, překročíce hranici nutných potřeb.

Zcela nutný to následek, Sokrate.

Potom ovšem budeme míti válku, Glaukóne? Čí jak to bude?

Tak jest.

A neříkejme nyní ještě, pravil jsem, působí-li válka něco zlého nebo něco dobrého, nýbrž jenom tolik, že jsme dále našli původ války, totiž z čeho obyčejné povstává obcím zlo pro život soukromý i veřejný.

Ovšemže.

Jest tedy, příteli, potřebí ještě větší obce, a to nikoli o málo, nýbrž o celé vojsko, jež by vytáhlo do pole a bojovalo s útočníky na obranu veškerého jmění a těch, o kterých jsme právě mluvili.

Proč to? tázal se. Sami k tomu nestačí?

Nikoli, ač jestliže byl správný souhlasný úsudek tvůj i nás všech, když jsme vytvářeli obec; soudili jsme totiž, pamatuješ-li se, že není možno, aby jeden člověk dobře pracoval v mnoha oborech.

Máš pravdu.

Nuže co, tázal jsem se, nezdá se ti, že válečné zápasení jest něco odborného?

Ba velmi.

Jest snad potřebí míti větší péči o umění ševcovské než o umění válečné?

Nikoli.

Tak vidíš, ševci jsme bránili, aby se nepokoušel býti zároveň rolníkem, tkalcem a stavitelem, nýbrž měl býti jenom Ševcem, aby nám totiž bylo dílo ševcovství dobře vykonáváno, a podobně jednomu každému z ostatních jsme ukládali jen jeden úkol, ke kterému se každý svou přirozeností hodil a který měl dobře vyplniti, když by o něm pracoval po celý svůj život, prost starostí o jiná zaměstnáni a nezameškávaje příhodných dob: jsou-li však dobře vykonány práce válečné, zdalipak na tom nezáleží co nejvíce? Či jest tento obor tak snadný, že i kterýkoli rolník nebo švec nebo kterýkoli jiný řemeslník bude zároveň válečníkem, kdežto dobrým hráčem v šachy nebo v kostky by se nestal nikdo, kdo by to již od dětství důkladně neprovozoval a kdo by se tím zabýval jen mimochodem? A jistě nestačí muži chopiti se štítu anebo některé jiné z válečných zbraní a nástrojů, aby byl okamžitě dobrým bojovníkem v zápase těžkooděnců nebo v jiném druhu válečného umění, když z ostatních nástrojů žádný neučiní nikoho odborníkem ani zápasníkem, jak jen se vezme do ruky, a nebude nic platen tomu, kdo nenabyl v tom kterém oboru vědění ani naň nevynaložil dostatečného cviku.

Ano, to by měly nástroje velikou cenu!

15. Nuže tedy, děl jsem já, čím důležitější jest úloha strážců, tím více vyžaduje co nejúplnějšího osvobozeni od ostatních zaměstnáni a co největší odborné přípravy i cviku.

To si myslím.

Ne snad také vrozené způsobilosti k tomu povoláni?

Jakpak by ne?

Naší prací by tedy bylo, jak se podobá – ač jsme-li s to –, vybrati, které a jaké osoby jsou způsobilé ke střežení obce.

Bůh ví, ne nepatrnou věc jsme to na sebe vzali; přece však neztrácejme mysli, pokud jen síly stačí.

Věru to nesmíme.

Nuže, myslíš si, tázal jsem se, že co se týče hlídání, jest nějaký rozdíl mezi přirozenými vlastnostmi dobrého Štěněte a ušlechtilého jinocha?

Jak to míníš?

Například jeden i druhý musí býti bezpochyby bystrý k pozorování a rychlý k pronásledování toho, co zpozoruje, a dále silný, kdykoli to dohoní a musí podstoupiti zápas.

Ano, těchto všech vlastností ovšem potřebuje.

A zajisté i statečný, jestliže má zdárně bojovati.

Jakpak ne?

Avšak zdalipak bude chtíti býti statečný, ať již kůň nebo pes nebo kterýkoli jiný živočich, není-li vznětlivý? Či nepozoroval jsi, jak neodolatelnou a nepřemožitelnou věcí jest vznětlivost*²⁴ a jak každá duše, pokud ji v sobě má, chová se ke všemu bez bázně a nemůže býti poražena? Pozoroval jsem.

Jaký tedy má býti strážce co do tělesných vlastnosti, jest zřejmo.

Ano.

A také co do vlastností duše, že vznětlivý.

I to.

Avšak budou-li míti takové vlastností, Glaukóne, jak mohou nebýti divocí k sobě navzájem i k ostatním občanům?

Bůh ví, děl, to nepůjde tak snadno.

Ale přece jest třeba, aby byli k domácím mírní a k nepřátelům zlí; nebudou totiž čekat, až je zahubí jiní, nýbrž učiní to dříve sami.

Pravda.

Co tedy uděláme? Kde najdeme duši mírnou a zároveň vznětlivou? Vždyť přece mírná povaha jest opak vznětlivé.

Patrně.

Avšak komu by se nedostávalo jednoho nebo druhého, jistě nebude dobrým strážcem; obojí míti zdá se nemožno a z toho vyplývá, že dobrý strážce jest nemožný.

Skoro se tak zdá.

Tu jsem uvázl a pomysliv si, co bylo řečeno dříve, pravil jsem: Právem, příteli, vázneme, neboť jsme se odchýlili od podobenství, které jsme si byli stanovili.

Jak to myslíš?

Nevšimli jsme si, že jsou podle všeho povahy, o jakých jsme mysleli, že nejsou, které totiž obsahují obě tyto protivy.

A kde?

Můžeme to viděti jak u jiných živočichů, tak nejlépe u toho, kterého jsme srovnávali se strážcem. Vždyť přece znáš onu vrozenou vlastnost ušlechtilých psů, že ke známým a domácím jsou co nejmírnější, ale k neznámým naopak.

Ano, znám.

Možné to tedy jest, děl jsem, a není to proti přírodě, že hledíme, aby takový byl strážce.

Podobá se, že ne.

16. Zdalipak bys myslel, že způsobilost ke strážnímu zaměstnání má ještě tuhle podmínku, aby budoucí strážce měl ve své povaze mimo vznětlivost ještě také lásku k moudrosti?

Jak to? Tomu nerozumím.

I to uvidíš u psů a jest to podivuhodné při tom zvířeti.

Co to?

Že kdykoli uvidí někoho neznámého, zlostně na něj Štěká, i když mu on napřed neudělá nic zlého; kdykoli však známého, k tomu se lísá, i když se mu nikdy ničeho dobrého od něho nedostalo.

Či ses tomu ještě nikdy nepodivil?

Až posud jsem se nad tím hrubě nezamyslel; ale že to dělá, jest známo.

Vidíme tu jistě zajímavou vlastnost jeho přirozenosti a vpravdě filosofickou.*²⁵

Jak to?

Tak, že ničím jiným nerozeznává osobu milou a nepřátelskou než tím, že onu předtím byl poznal a této nepoznal. Jak by tedy nebylo to zvíře milovné poznání, když podle znalosti a neznalosti rozlišuje, co jest domácí a co cizí?

Dozajista jest.

Než, děl jsem, „poznání milovné“ a „moudrosti milovné“ jest přece totéž?

Ano, totéž.

Nemáme-li tedy směle předpokládati i při Člověku, že má-li býti k domácím a známým mírný, musí býti svou vrozenou povahou milovný moudrosti a poznaní?

Ano.

Tedy milovný moudrosti, vznětlivý, rychlý a silný bude nám svou vrozenou povahou ten, kdo má býti dokonalým strážcem obce.

Zcela správně. Takové tedy vlastnosti musí míti. Ale jakým způsobem nám budou takoví strážcové vychováváni a vzděláváni? A získáme něco touto úvahou, abychom spatřili cíl tohoto všeho zkoumání, totiž jakým způsobem povstává v obci spravedlnost a nespravedlnost? Abychom snad nevynechali něco podstatného anebo zase nezacházeli příliš daleko.

A bratr Glaukónův řekl: Já jistě čekám, že tato úvaha bude tomu na prospěch.

Bůh ví, děl jsem já, milý Adeimante, to tedy nesmíme od ní upustiti, i kdyby byla sebedelší.

Jistě ne.

Nuže tedy vychovávejme v duchu ty muže, jako bychom si v prázdné chvíli vypravovali pohádky.

Ano, udělejme to.

17. Nuže, jaké bude to vychovávání? Bylo by asi těžko nalézti lepší, než jaké jest nalezeno zkušeností dlouhého času, to jest pro těla tělocvik, pro duši vzdělání músické.

Tak jest.

Nezačneme s musickým vychováváním dříve než s gymnastikou?

Ovšem.

K músickému oboru počítáš také skladby slovesné, Či ne?

Arciže.

Těch pak jest dvojí druh, jeden pravdivý a druhý obsahující nepravdu?

Vychovávati jest v obojím, ale dříve v nepravdivém?

Nerozumím, jak to myslíš.

Nerozumíš, že dětem vypravujeme nejprve báje? Tyto pak jsou nepochybně celkem nepravda, ale jsou v nich i věci pravdivé. Avšak dříve vzděláváme děli bájemi než tělocvikem v gymnasiích.

Tak jest.

To tedy jsem myslel slovy, ze músického vzdělávání jest se chopiti dříve než gymnastiky.

Správně.

A zajisté víš, že začátek jest při každém díle věc nejdůležitější, obzvláště pak při čemkoli mladém a útlém? Neboť právě tehdy se nejlépe utváří a přijímá ráz, jaký bys čemu chtěl vtisknouti.

Docela správně.

Zda tedy tak snadno připustíme, aby děti slyšely ledajaké báje, od ledakohos vymyšlené, a přijímaly do svých duší povětšině opačné názory, než které by podle našeho soudu míly míti, až dospějí?

Ani dost málo toho nepřipustíme.

Především tedy musíme, jak se podobá, dozírati na skladatele bájí, a kterou vytvoří dobrou, tu přijímati, která však nebude taková, tu odmítati. Pak přimějeme chůvy a matky, aby ty vybrané báje dětem povídaly a utvářely jimi jejich duše mnohem více než těla rukama; avšak z těch, které nyní vypravují, většinu jest odhoditi.

Jaké to?

Na bájích větších, děl jsem, uvidíme, i jak se to má s menšími. Neboť větší i menší báje musí míti týž ráz a touž působnost. Či nemyslíš?

Ovšem, ale nevím ani, které myslíš těmi většími.

Ony, které nám vypravovali Hésiodos a Homér a jiní básníci. Ti totiž skládali nepravdivé báje a pak je lidem vypravovali a dosud vypravují.

Které to, a co na nich káráš?

Právě to, co především a nejvíce jest kárati, zvláště když něčí nepravdě chybí i krása.

Co jest to?

Když někdo špatně líčí podoby bohů a héróů; to jest právě tak, jako kdyby malíř maloval obraz zcela nepodobný tomu, co jím chtěl vypodobniti.

Ano, to jest správné, kárati takové věci. Ale jakým způsobem se to děje a které jsou to chyby?

Především, děl jsem já, neslušně lhal ten, kdo si vymyslel onu největší lež o největších bytostech, totiž jak Úranos učinil to, co o něm vypravuje Hésiodos, a jak zase Kronos se mu pomstil.*²⁶ O Kronových pak Činech a co s ním udělal jeho syn, ani kdyby to bylo pravda, nemyslel bych, že by se mělo jen tak povídati před nerozumnými a mladými lidmi, nýbrž nejlépe by bylo o tom mlčeti; a kdyby již se o tom snad muselo mluviti, aby to slyšelo jako posvátné tajemství co možná nejméně lidí, když byli obětovati ne sele,*²⁷ nýbrž nějakou velikou oběť, kterou by bylo těžko opatřiti, jen aby se co nejméně lidem dostalo příležitosti to uslyšeti.

Věru, tyto pověsti jsou povážlivé.

A nesmějí se vypravovati, Adeimante, v naší obci. Nesmí se před mladým člověkem říkati, že páchaje svrchovaná bezpráví nedělal by nic divného, ani kdyby svého otce pro nějaký přečin jakýmkoli způsobem trestal, nýbrž že by dělal právě to, co dělali první a největší z bohů.

Bůh ví, řekl Adeimantos, ani mně samému se nezdá vhodné, aby se to povídalo.

Také vůbec ne, že bohové s bohy válčí a nástrahy si činí a se potýkají – vždyť to ani není pravda –, ač mají-li nám budoucí strážcové obce pokládati za největší neřest lehkovážně se vespolek znepřátelovati; ani boje s Giganty jim nesměji býti vypravovány anebo vyobrazovány, ani mnohé jiné rozmanité sváry bohů a héróů s jejich příbuznými a členy jejich vlastních rodin. Naopak hleďme, jak bychom děti přesvědčili, že se nikdy nevyskytlo žádné nepřátelství občana proti občanu a že takové počínání jest hříšné: takové věci musí jim vypravovati hned v mládí starci i stařeny a také básníky třeba donucovati, aby pro dospívající mládež v tomto smyslu vytvářeli své báje. Ale jak Héra byla spoutána od syna a jak svržen byl Héfaistos od otce, protože chtěl pomáhati matce, když byla bita, a bitvy bohů, jak je vylíčil Homér, těch nelze připouštěti do naší obce, ať již jsou myšleny alegoricky nebo bez alegorií.*²⁸ Neboť mladý hoch není s to, aby rozeznal, co jest alegorie a co ne, nýbrž cokoli přijme v tak útlém věku do svého vědomí, to se obyčejně stává nesmazatelným a nezměnitelným; proto tedy jistě vší silou jest dbáti o to, aby ta první vypravování, která slyší, obsahovala myšlenky po stránce mravní co nejkrásnější.

18. To jest rozumné, pravil Adeimantos. Ale kdyby se nás někdo dále ptal i na to, které jsou to myšlenky a která vypravování, která bychom řekli?

A já jsem odpověděl: Adeimante, nejsme nyní básníky já a ty, nýbrž zakladateli obce; zakladatelům pak sluší znáti všeobecné zásady, podle kterých mají básníci tvořiti báje a proti kterým tvořiti jim nesmí býti dovoleno, ale tvořiti báje není jejich věcí.

Dobře; avšak o to právě jde, které to jsou zásady pro vypravování o bozích?

Asi takovéto, děl jsem já: vždy třeba věrně podati, jaký bůh vskutku jest, ať jej kdo líčí v básni epické nebo v písních nebo v tragédii.

Ano, to jest třeba.

Nuže, což není bůh ve skutečnosti dobrý a nemá se o něm takto

Zajisté.

Ale věru nic z toho, co jest dobré, není škodlivé, pravda? Myslím, že není.

Zdalipak tedy způsobuje škodu, co není škodlivé? Nikterak.

A co neškodí, činí něco zlého? Také to ne.

Co však nepůsobí žádného zla, jistě není ani příčinou žádného zla? Jak také?

A což, jest dobré prospěšné? Ano. Jest tedy příčinou šťastného stavu?

Není tedy dobré příčinou všeho, nýbrž jest příčinou toho, co jest v dobrém stavu, zlého však není příčinou.

Docela správné.

Tedy ani bůh, protože jest dobrý, nemůže býti příčinou všeho, jak se většinou říká, nýbrž jest příčinou jen málo věcí na světe, kdežto u většiny není příčinou; vždyť máme mnohem méně dobrého než zlého, a kdežto při dobrém nesmíme přičítati příčinu nikomu jinému, při zlém jest hledati nějaké jiné příčiny, a ne boha.

Jistou pravdu díš, jak se mi zdá.

Nesmíme tedy vířili ani Homérovi ani jinému básníku, když si bez rozmyslu Činí tuto nesprávnou představu o bozích a praví,

dva sudy že u prahu Diova stojí,

losy dobrými jeden a špatnými naplněn druhý;

a komu Zeus dá směs z obojích,

toho že brzy štěstí a brzy zas neštěstí potká, ale komu tak nedá, nýbrž jen toho druhého, nesmíšeného,

toho zas zoufalý hlad pak prohání po jasné zemi; ani že jest nám Zeus dárcem

dobrého jakož i zlého.*²⁹

19. Řekne-li dále někdo, že zrušení přísah a úmluv, které způsobil Pandaros,*³⁰ vyšlo od Athény a Dia, neschválíme to, ani že svár bohyň a jeho rozsouzení vyšlo od Themidy a Dia,*³¹ ani nesmíme dovoliti, aby mladí lidé poslouchali, jak praví Aischylos,

bůh učiní, že vzklíčí vina u lidi. když umíní si z kořen zničit celý dům.

Ale líčí-li kdo v básni osudy Niobíny,*³² odkud jsou uvedené jamby, nebo osudy Pelopovců*³³ nebo válku trójskou nebo některou jinou z těchto látek, buď nesmíme připustiti, aby to vypravoval jako činy boha, anebo jestliže to dělá, ať nalezne si pro to asi ten důvod, jakého nyní my hledáme, a řekne, že bůh jednal dobře a spravedlivě a oni že měli prospěch z toho, že byli trestáni; že však jsou nešťastni, kdo trpí trest, a že původcem toho byl bůh, to nesmí býti básníku dovoleno vyprávěti. Ale kdyby vypravovali, že zlí ve svém neštěstí měli potřebí trestu a že pokutou se jim dostalo od boha dobrodiní, to jim dovolíme; že by však bůh, bytost dobrá, byl se kdy stal někomu příčinou zla, proti tomu mínění třeba vším způsobem bojovati a brániti, aby nikdo takto v naší obci nemluvil, má-li v ní býti zákonitý řád, a aby toho nikdo neposlouchal, ani mladý ani starý, ať by to bylo vypravováno v řeči vázané nebo nevázané: takové řeči by nebyly ani zbožné ani nám prospěšné, ani samy se sebou souladné.

Souhlasím s tebou v tomto zákoně, řekl Adeimantos, a jsem jím spokojen.

To by ledy byl jeden ze zákonů a zásad o bozích, jímž se bude musiti každý říditi v řeči i básnění, že totiž bůh není původcem všeho, nýbrž jen dobrého.

A úplně dobře stačí.

Pak je tu druhý. Myslíš, že bůh jest nějaký kejklíř a že se zjevuje ve vyčíhaném okamžiku brzy v té, brzy v oné podobě, hned že v ni vystupuje sám a proměňuje přitom svůj zjev ve všelijaké podoby, hned Že nás šálí a činí, Že vidíme takové jeho zdánlivé přízraky, či že jest bytost jednotná a vůbec nikdy nevystupuje ze své vlastní podoby?

To nedovedu tak hned říci.

Nuže poslyš: kdyby něco vystupovalo ze své podoby, není nutno předpokládati, že se mění buď samo sebou nebo působením něčeho jiného?

Není-li tu pravda, že to, co jest v nejlepším stavu, bývá nejméně přeonačováno a měněno působením něčeho jiného? Jako například působí-li na tělo jídla a nápoje a námahy, nebo na kteroukoli rostlinu úpal a větry a podobné vlivy, zda se nejméně nemění to, co jest nejzdravější a nejsilnější?

Tak jest.

A o duši neplatí, že nějaký vliv zvnějšku by nejméně porušil a přejinačil tu, která jest nejstatečnější a nejrozumnější?

Ano.

A jistě tomu tak jest i se vším složitým nářadím, stavbami a rouchy, že věci, které jsou dobře zhotoveny a jsou v dobrém stavu, nejméně se mění působením času a jiných vlivů.

Jest tomu tak. Všechno tedy, co jest v dobrém stavu, buď od přírody nebo uměním nebo obojím, jest v nejmenší míře přístupno zrněné způsobované něčím jiným.

Podobá se.

Ale bůh a co jest božího jest přece po každé stránce nejlepší.

Jak by ne?

Proto tedy bůh asi nikterak nemá mnoho podob.

Ovšemže ne.

20. Ale snad sám sebe proměňuje a přejinačuje?

Patrně, ač jestliže se vůbec přejinačuje.

Zdalipak se tedy proměňuje v bytost lepší a krásnější, než jest sám, Či v horší a ošklivější?

Nutné vyplývá, že v horší, jestliže se přejinačuje; vždyť přece neřekneme, že bohu chybí krásy nebo ctnosti.

Zcela správně, děl jsem já. A když tomu tak jest, myslíš, Adeimante, že by se někdo dobrovolně činil horším po některé stránce, ať bůh, nebo člověk?

Nemožno.

Nemožno tedy také o bohu mysliti, že by se chtěl činiti jiným, nýbrž, jak se podobá, každý z nich jsa nejkrásnější a nejlepší, jak jen možno, trvá stále jednotně ve své podobě.

To jest, jak se mi zdá, docela nutný důsledek.

Ať nám tedy příteli, žádný z básníků neříká, že

bohové podobni hostům, již z ciziny přišli,

chodí od města k městu, své měníce všelijak tváře;*³⁴

ani Prótea*³⁵ a Themidu*³⁶ ať z nich nikdo nepomlouvá, ani ať v tragédiích nebo v jiných básních neuvádí Héru, jak ve změněné podobě jako kněžka sbírá dárky

pro živné děli, jež zplodil Inachos. argolská řeka,*³⁷

ani ať nám nepovídají množství takových jiných nepravd. Také ať jim nevěří matky a neděsí děti špatným vypravováním bájí, že prý v noci obcházejí jisti bozi, berouce na sebe podoby mnoha všelijakých divných bytostí; tím se jednak rouhají bohům, jednak činí děti bojácnějšími.

Arciže.

Ale snad jest to tedy s bohy tak, že se sami neproměňují, avšak v nás vzbuzují zdání, že je vidíme v rozmanitých podobách, a tím nás klamou a šálí?

Snad.

Jak že! Bůh že by chtěl lháti, ukazuje nám buď slovem nebo skutkem přelud?

Nevím.

Nevíš, tázal jsem se, že opravdovou lež – možno-li tak říci –všichni bozi i lidé nenávidí?

Jak to myslíš?

Tak, že nikdo úmyslně nedovoluje lháti nejvyšší částí své bytosti a o nejvyšších věcech, nýbrž ze všeho nejvíce se boji, jen aby tam lži měl.

Ani teď ještě nerozumím.

Protože se domníváš, že mluvím něco příliš vysokého; já však míním, že nikdo by za nic na světě nechtěl připouštěti do své duše ani vlastní, ani cizí lež o skutečné pravdě ani nevědomost a tam ji chovati a trvale míti a že ji v takovém případě všichni nejvíce

Ovšem, daleko nejvíce.

Avšak, jak jsem právě tvrdil, tohle by se mohlo nejsprávněji nazývati opravdovou lží, nevědomost v duši toho, kdo podlehl nepravdě; neboť lež pronášená slovy jest jen jakési napodobení toho duševního stavu a obraz později vzniklý, ne zcela čistá nepravda. Či není tomu tak?

Ovšem že ano.

21. Skutečná lež jest tedy nenáviděna netoliko od bohů, nýbrž i od lidí.

Tak se mi zdá.

A co lež pronášená slovy? Kdy a komu jest užitečná, tak aby nezasluhovala nenávisti? Nebývá to vůči nepřátelům a vůči takzvaným přátelům, když se v Šílenství nebo v nějakém zaslepení rozumu pokoušejí dělati něco zlého, že tehdy se osvědčuje užitečnou jako lék pro jeho odvrácení? A v bájích, o kterých jsme právě mluvili, když z neznalosti, jak tomu doopravdy jest s těmi starověkými ději, připodobňujeme lež co nejvíce pravdě a Činíme ji takto užitečnou?

Ba věru, tak tomu jest.

Nuže, pro který z těchto důvodů mohla by lež býti užitečná bohu? Zdalipak by lhal snad proto, že nezná, co se v dávné minulosti událo, a proto mluv í z dohadu?

To by bylo směšné.

Lživého básníka tedy v bohu není.

Ne, jak se mi zdá.

Ale snad by lhal z bázně před nepřáteli?

Ani zdaleka ne.

Snad tedy pro nerozum nebo šílenost bytostí jemu blízkých?

Ale vždyť nikdo nerozumný a šílený není bohu milý.

Není tedy důvodu, proč by bůh lhal?

Není.

Vůbec tedy všechno daimonské a božské jest prosto lži.

Docela.

Bůh jest tedy bytost zcela jednotná a pravdivá v činu i slově a ani sám se neproměňuje, ani jiných neklame, ani přízraky ani řečmi ani sesíláním znamení, a to ani ve bdění, ani ve snu.

Podle tvé řeči i mně se ta věc tak zdá.

Připouštíš tedy, děl jsem, že to jest ta druhá zásada, podle které třeba o bozích mluviti i básniti, totiž že ani sami nejsou kejklíři a neproměňují se, ani nás nezavádějí lžemi v slově nebo v skutku?

Připouštím.

Ač tedy Homéra v mnoha jiných věcech chválíme, přece nepochválíme to, jak Zeus posílá sen Agamemnonovi,*³⁸ ani u Aischyla,*³⁹ jak Thetis dí, že Apollón, zpívaje o její svatbě,

vypočítával její Štěstí mateřské

a dlouhý život děti, prostý nemoci,

a vylíčiv můj osud. ve všem blažený.

pak zapěl paian, plně mě tak naději.

I doufala jsem, božská ústa Foibova

že nelžou, věštným naplněná uměním.

Než on. jenž sám tam zpíval, sám byl hostem mým

a sám ta věštil, sám jest, který usmrtil mi syna mého…

Když by kdo takto mluvil o bozích, pohoršeni jej odmítneme a nevypravíme jeho hry, ani nepřipustíme, aby ho užívali učitelé při vychovávání mládeže, mají-li se naši strážcové státi bohabojnými a bohu blízkými, jak nejvíce člověku možno.

Úplně souhlasím s těmito zásadami, pravil Adeimantos, a chci jich užívati jako zákonů.

Kniha třetí

1. Nuže, co se týče bohů, děl jsem já, takové asi řeči patrně mají slýchati a zase neslýchati hned z mládí ti, od kterých se čeká, že budou bohy i rodiče ctíti a náležitá si vážiti vzájemného přátelství.

A myslím, že se na to správně díváme.

A což, mají-li býti stateční? Zda není třeba vštěpovati jim mimo to takové myšlenky, které dovedou učiniti, aby se co nejméně báli smrti? Či myslíš, že by se někdo kdy osvědčil statečným, kdo by měl v sobě tento strach?

Bůh ví, že nikoli.

A což, myslíš, že někdo, kdo věří, že jest onen život v podsvětí a že jest hrozný, bude prost strachu před smrtí a v bitvách že dá přednost smrti před porážkou a otroctvím?

Nikoli.

Musíme tedy, jak se podobá, i při těchto bájích dozírati na jejich vypravovatele a prositi jich, aby jen tak zhola nehaněli života v Hádu, nýbrž spíše jej chválili, sice že by jejich řeči nebyly ani pravdivé ani prospěšné těm, kdo se mají státi bojovnými muži.

Vyškrtneme tedy, děl jsem, počnouce od těchhle veršů, všechny takové věci jako

věru bych raději chtěl jako nádeník jinému sloužil třeba i chudému muži, jenž z majetku skrovného žije, nežli tu nad všemi mrtvými vlást, v nichž zanikl život

smrtelným lidem i bohům že obydlí jeho se zjeví, tmavé a plné hrůz, jehož děsí se samotni bozi běda, tak přece i trvá v Hádově příbytku jakás duše a bytosti stín. však život jí docela chybí

sám aby vědomí měl, ti druzi jsou těkavé stíny

duše vylétla z těla a odešla v Hádovu říši, lkajíc pro osud svůj a ztrativši mužnost i mládí

neb odlétla s šelestem dui pod zemi jakoby dým

a jako netopýři když v zákoutí příšerné sluje s šelestem poletují, když některý se stropu skály z jejich chomáče spadne, v němž nahoře spolu se drží, s takovým šelestem ony se pospolu braly.*⁴⁰

Homéra a ostatních básníků poprosíme, aby se nehoršili, jestliže tato a všechna taková místa škrtneme; ne že by to nemělo básnické ceny a že by to lid rád neposlouchal, nýbrž proto, že čím to jest básnicky lepší, tím méně to smějí poslouchati chlapci i muži, kteří mají býti syny svobody a otroctví se báti více než smrti.

Docela správně.

2. Nuže, k tomu třeba odstraniti všechna s tím související děsná a strašná jména, ty řeky Lkáni a Hrůzy, duchy a kostlivce a všechna jiná slova tohoto rázu, při nichž všem posluchačům probíhá mráz po zádech. A snad to jest dobré k něčemu jinému; my však se bojíme o naše strážce, aby nám nedostali z takového mraženi horkost a nadmíru nám nezměkli.

A právem se bojíme.

Musíme to tedy odstraniti?

Ano.

A dbáti opačného rázu v řeči i básnění?

Patrně.

Odstraníme tedy i pláč a nářky vážených mužů?

Nutně, zrovna tak jako to první.

Nuže pozoruj, děl jsem, odstraníme-li to právem, či ne. Tvrdíme, že řádný muž nebude pokládati za něco hrozného smrt jiného muže řádného, i když to jest jeho přítel.

Tak jest.

Nebude tedy pro něho naříkati, jako by se mu bylo stalo něco zlého.

Nikoli.

Avšak i to tvrdíme, Že takovýto muž nejvíce sám sobě stačí k spokojenému životu a proti ostatním že nejméně má potřebí druhého.

Pravda.

Pro něho jest tedy ztráta syna nebo bratra nebo jmění nebo čehokoli jiného nejméně hrozná.

Jistěže nejméně.

Nejméně tedy také naříká a snáší co nejklidněji, kdykoli jej stihne nějaké takové neštěstí.

Daleko nejklidněji.

Právem tedy můžeme odstraniti naříkání slovutných mužů a ponechati je ženám, a ani to ne váženým, a špatnému druhu mužů, aby ti, které vychováváme právě ke střežení země, měli odpor před podobným počínáním.

Správně.

Tedy opět poprosíme Homéra a ostatních básníků, aby nelíčili syna bohyně, jak

na boku ležel chvíli a chvíli zas obrácen naznak, hned zase tváři k zemi

a pak zase zpříma stanuv jak zarmoucen po břehu moře, jež nezná únavy, bloudil, ani jak oběma rukama nabrav černavého prachu posypal si hlavu a jiné věci s pláčem a naříkáním dělal podle líčení básníkova; ani aby Priamos, blízký potomek bohů, úpěnlivě prosil a se váleje v blátě

Z mužů jmenoval svých zvlášť každého po jeho jméně,

A ještě mnohem důtklivěji budeme žádati, aby ovšem nelíčili bohů, jak naříkají a mluví

ach, já nebohá matka a nešťastný hrdinný syn máj;

a když už tak bohy líčí, aspoň aby se neodvažovali tak nenáležitě vypodobňovati nejvyššího z bohů, aby říkal

běda, milého muže, jak stihán jest okolo města, vlastníma očima zřím a srdce mi lítosti puká

běda mi, sudba íejest, by Surpédón, nad jiné milý, byl mi Patroklem sklán, tím Menoitiovým synem.*⁴¹

3. Neboť, milý Adeimanie, kdyby nám mládež takové řeči vážně poslouchala a neodmítala je s posměchem jako výroky nedůstojné, stěží by kdo pokládal takovéto jednání za nedůstojné pro sebe, člověka, a sotva by si činil výčitky, kdyby i jeho napadlo něco takového buď mluviti nebo dělati, nýbrž beze všeho ostychu a přemáhání dlouhé by při malých utrpeních pěl žalozpěvy a vedl nářky.

Úplnou pravdu díš.

Avšak to nesmí býti, jak nám právě ukázal náš úsudek; jemu třeba věřiti, dokud nás někdo nepřesvědčí jiným, lepším.

Jistěže nesmí.

Ale ani smíšky nesmějí býti naši strážcové. Myslím totiž, že kdykoli se někdo poddává silnému smíchu, způsobuje takový výbuch také výbuch v opačném směru.

To si myslím.

Nelze tedy schvalovati, ani líčí-li kdo vážné lidi, jak jsou přemáháni smíchem, a ještě mnohem méně, líčí-li tak bohy.

To jistě mnohem méně.

Nuže tedy neschválíme ani těchto Homérových slov o bozích

na to pak v nezkrotný smích tu propukli blaženi bozi, jakmile Héfaista zřeli, jak v chvatu se po síni pachtí.*⁴²

toho nelze schvalovati podle tvých slov.

Chceš-li to pokládati za má slova, pravil Adeimantos, věru, nikterak toho nelze schvalovati.

Ale také pravdě sluší přikládati velikou cenu. Neboť jestliže jest správné, co jsme právě řekli, a je-li lež vskutku bohům nepotřebná, lidem však užitečná jako jakýsi druh léku, patrno, že takovou věc jest odevzdali lékařům a neodborníci že se ji nemají ani dotknouti.

To jest jasné.

Tedy správcům obce, ač jestliže vůbec komu, náleží mluviti nepravdu buď nepřátelům nebo občanům ve prospěch obce, kdežto z ostatních nikdo se nesmí chápati takového prostředku; nýbrž selže-li prostý občan před takovýmito správci, prohlásíme to za týž a ještě větší přečin, než kdyby nemocný lékaři nebo cvičenec učiteli nepověděl pravdu o svém tělesném stavu nebo kdyby někdo řidiči lodi nemluvil pravdu o lodi a lodnících, jakou zkušenost má buď sám nebo některý ze spoluplavců.

Jistá pravda.

Jestliže tedy správce přistihne v obci při lži někoho jiného

z těch, kdo uměni znají,

věštce neb hojiče neduhů zlých neb tesaře dřeva,*⁴³

potrestá ho, protože zavádí způsoby, které přinášejí obci právě tak jako lodi rozvrat a záhubu.

Ovšem, ač jestliže mají po slovech následovali činy.

A dále nebude našim jinochům potřebí také rozumné uměřenosti?

Jak by nebylo?

Nezáleží pak uměřenost všeobecně především v tom. aby poslouchali představených a sami aby se ovládali v požitcích pití, lásky a jídla?

Zdá se mi, že ano.

Řekneme tedy, myslím, že jest dobře pověděno, jak praví u Homéra Diomédés

brachu, tiše tu seď a mého poslouchej slova*⁴⁴ a co následuje

Achajové šli statni

mlčky, z vůdců svých majíce strach*⁴⁵

a všechny jiné takové výroky. Dobře. Ale co takováhle slova:

opilče, mající oči jak pes a srdce jak jelen*⁴⁶

a tak dále, to jest také dobré? A tak i všechny jiné zpupné řeči, které kdo z prostých občanů promluvil k představeným, v próze nebo v básni.

To není dobré.

Ano, myslím, že slyšeti to neprospívá mladíkům aspoň k výchově rozumné uměřenosti; jestliže jim to poskytuje nějaké jiné libosti, to by nebylo nic divného. Či jak se na to ty díváš?

Také tak.

4. A což líčiti, jak nejmoudřejší muž praví, že nejkrásnější ze všeho se mu zdá, když

stojí tu stoly

plné chleba i masa a víno když z měsidla číšník

Čerpaje roznáší kolem a nalévá každému v pohár.*⁴⁷

zdá se ti, že poslouchati to jest prospěšné zdrženlivosti mladého

nejsmutnější jest zemříti hladem a dojít tak sudby,*⁴⁸

anebo jak Zeus, co si byl usmyslel, když sám jediný bděl, ani ostatní bozi a lidé spali, hned na to všechno v milostném roztoužení zapomíná, a spatřiv Héru, tak jest rozčilen, že nechce už ani do domu vejíti, nýbrž louží hned na místě na zemi s ní obcovati, právě, že jest jat takovou touhou, jako nebyl ani tehdy, když poprvé se scházeli, „aby nevěděli milí rodiče“;*⁴⁹ nebo jak Arés a Afrodité byli spoutáni od Héfaista z podobné příčiny.*⁵⁰

Bůh ví, nikoli, to se mi nezdá prospěšné.

Ale zato, děl jsem, jsou-li kde řečí a činem dávány od znamenitých mužů nějaké příklady otužilosti proti všem věcem, na to se mají dívati a to mají poslouchati, jako

pak se udeřil v hruď a srdce své pokáral slovy:

„Vzmuž se přec, srdce, vždyť jindy jsi přestálo horší již věci! „*⁵¹

Docela správně.

Také nesmíme dovoliti, aby naši mužové byli úplatní nebo milovní peněz.

Žádným způsobem.

Ani se jim nesmí zpívati, že

dary i bohy získati lze i ctihodné krále;*⁵²

ani Achilleova vychovatele Foinika*⁵³ nelze chváliti, jako by byl náležitě mluvil, když Achilleovi radil, aby dostane-li dary, pomáhal v boji Achajům, bez darů však aby neustával od hněvu. Ani o Achilleovi samém si to nebudeme mysliti a neuznáme, že byl tak milovný peněz, že přijal dary od Agamemnona anebo že za výkupné mrtvolu vydal,*⁵⁴ jinak však že nechtěl.

Věru není slušno chváliti takovéto věci.

Kvůli Homérovi se ostýchám tvrditi, děl jsem, že jest to přímo hřích, říkati takové věci o Achilleovi a jiným, když tak mluví, věřiti; dále také že k Apollónovi řekl:

zklamals mne, dalekostřelný, jenž ze všech jsi nejhorší bohů; věru bych se ti pomstil, jen síly kdybych měl dosti,*⁵⁵

a že se neposlušně choval k bohu řeky*⁵⁶ a byl hotov s ním bojovati a dále že řekl o kštici posvěcené bohu jiné řeky, Spcrcheiovi,*⁵⁷ „Patroklu rekovi dám, by vzal si tuto mou kadeř“, Patroklu mrtvému, a nelze věřiti, že to vskutku udělal. A dále co se týče vláčení Hektora*⁵⁸ kolem mohyly Patroklovy a pobití zajatců nad jeho hranicí,*⁵⁹ všechno to prohlásíme za nepravdu a nenecháme naše lidi včřiti, že Achilleus, syn bohyně a Pélea, muže velmi rozumného a vnuka Diova, vychovaný od velemoudrého Chiróna, že by byl býval zatížen tak velikým rozporem a nosit v sobě dvě nemoci navzájem protivné, sprostotu spojenou s hrabivostí a na druhé straně zpupnost proti bohům a lidem.

Máš pravdu.

5. Ani tomuhle ledy nevěřme, děl jsem, a nedovolme vypravovati, že Théseus, syn Poseidonův, a Pcírithoos, syn Diův, se vypravili na tak hrozné loupeže*⁶⁰ anebo že by se byl opovážil některý jiný syn boží nebo hérós spáchati hrozné a bezbožné skutky, jaké jim nyní lživě přičítají; ale donucujme básníky, buď aby neříkali, že to jsou Činy těchto mužů, nebo aby říkali, že tito mužové nejsou potomky bohů; obojího však ať netvrdí, ani ať se nepokoušejí namlouvati mládeži, že bozi plodí zlo a héróové že nejsou o nic lepší než lidé. Jak jsme řekli již dříve, nejsou ty věci ani zbožné ani pravdivé, neboť jsme přece dokázali, že od bohů zlo pocházeti nemůže.

Tak jest.

A dále jsou jistě škodlivé těm, kdo je slyší; neboť pak si každý sám svou vlastní špatnost odpustí, nabyv přesvědčení, že takovéto věci prý dělají a dělali i

s bohy kdo jsou spřízněni

a Diovi jsou blízcí, kteří na Idě

i oltář mají Dia otce v aithéru

a ještě nezmizela krev z nich daimonů.*⁶¹

Proto třeba učiniti přítrž takovým bájím, aby nevštěpovaly naší mládeži lehkomyslné posuzování Špatnosti.

Dozajista.

Který pak obor nám ještě zbývá, když určujeme, jaké řeči jest mluviti a jaké ne? Neboť jak se má mluviti o bozích, to jsme již řekli, a také o daimonech, héróich a o podsvětí.

Ovšemže.

Nuže, nezbývá ještě také říci, jak se má mluvili o lidech?

Patrně.

Dobře, to však nám jest nemožno, příteli, hned teď stanoviti.

Jak to?

Protože, myslím, řekneme, že podle všeho i básníci a vypravovatelé nesprávně mluví o lidech právě ve věcech nejdůležitějších, že prý totiž mnozí lidé nespravedliví jsou šťastni a naopak spravedliví nešťastni, že jest prospěšno páchati bezpráví, děje-li se to skrytě, a spravedlnost že jest cizí prospěch, ale vlastní Škoda; a takovéto řeči, myslím, zakážeme a nařídíme hlásati opačné zásady v písních i v bájích. Či nemyslíš?

Ba zcela jistě to vím.

Jestliže tedy uznáš, že mám pravdu, mohu říci, že jsi tím uznal, co tak dlouho hledáme?

To jsi to dobře chytil.

Nuže tedy, že řeči o lidech musí býti takovéto, o tom se nadobro domluvíme tehdy, až nalezneme, co jest spravedlnost a že jest svou přirozenou podstatou prospěšná tomu, kdo ji má, ať se zdá spravedlivý, nebo nezdá.

Jistá pravda.

6. Tolik tedy o obsahu slovesných skladeb; dále pak jest, jak myslím, uvážiti o způsobu přednesu, a tím budeme úplně hotovi s úvahou, co jest podávati a jak jest to podávati.

Tu pravil Adeimantos: Tomu nerozumím, co myslíš.

Ale to musíš, děl jsem; nuže, snad tomu takhle porozumíš lépe. Zdalipak není všechno, co podávají vypravovatelé bájí nebo básníci, líčení toho, co se buď stalo nebo co jest nebo co bude?

Co jiného?

Zdali!o neprovádějí buď prostým vypravováním nebo vypravováním s užitím napodobení nebo spojením obou těchto způsobů?

I o tom potřebuji jasnějšího poučeni.

Směšný jsem to učitel a nejasný, jak se podobá; nuže tedy udělám to jako nedovední vykladači a pokusím se ti ukázati, co chci, ne na celku, nýbrž na jedné vybrané části. Tak mi řekni: znáš začátek lliady, kde praví básník, že Chrysés prosil Agamemnona, aby mu propustil dceru, ten pak že se horšil a onen, když nedosáhl, co chtěl, prosil boha o potrestání Achajů?

Arciže.

Víš tedy, že až k těmto veršům

a všech pak Achajů prosil,

Atreovců dvou však nejvíce, vůdců ta mužstva*⁶²

mluví básník sám a ani se nesnaží obraceti naši pozornost jinam, jako by to vypravoval někdo jiný než on; ale co následuje, mluví, jako kdyby on sám byl Chrysés, a pokouší se co nejvíce v nás způsobiti zdání, že to není Homér, kdo mluví, nýbrž ten starý kněz. A tak má upraveno i téměř celé ostatní vypravování o událostech v Iliu a o příbězích na Ithace i v celé Odysseii.

Ovšemže.

Nuže, není-li to vypravování, i když podává přímou řeč i když Části mezi přímými řečmi?

Jak by ne?

Ale kdykoli pronáší nějakou přímou řeč ústy některé jiné osoby, zdalipak nepozorujeme, že tehdy svou řeč co nejvíce připodobňuje pokaždé tomu, koho napřed uvedl jako mluvčího?

Pozorujeme, zajisté.

Nuže připodobňovali sebe k jinému buď hlasem nebo podobou zdalipak neznamená napodobovali onoho, komu se připodobňujeme?

Arciže.

V takovém tedy případě tento i ostatní básníci provádějí vypravovaní patrně s užitím napodobovaní.

Ovšemže.

Kdyby však básník sebe nikde neskrýval, byla by celá jeho báseň a celé vypravování provedeno bez napodobení. Abys však neřekl, že zase nerozumíš, vyložím ti, jak by se to mohlo státi. Kdyby totiž Homér po slovech, že přišel Chrysés, nesa výkupné za dceru a jako prosebník Achajů, nejvíce pak králů, pokračoval, ne jako by se byl stal sám Chrysem, nýbrž ještě stále jako Homér, poznáváš, Že by to nebylo napodobení, nýbrž prosté vypravování. Znělo by pak asi takto – řeknu to však řečí nevázanou, neboť nejsem žádný básník –: Kněz přišed přál jim, aby jim bohové dali, aby dobudouce Tróje sami se vrátili bez pohromy, avšak jemu aby vydali dceru za přijaté výkupné a ze zbožného ostychu před bohem. To když řekl kněz, ostatní cítili posvátnou úctu a přisvědčovali mu, avšak Agamemnón rozlícen mu kázal, aby hned odešel a podruhé již nikdy nepřicházel, sice že by mu pak nepomohla ani berla ani kněžský vínek; jeho dcera prý dříve u něho v Argu zestárne, než bude vydána; poroučel mu odejíti a nedrážditi, chce-li se zdráv vrátiti domů. Stařec, uslyšev to, se zalekl a tiše odcházel; když pak poodešel z tábora, vroucně se modlil k Apollónovi, volaje jeho příjmení a připomínaje mu i žádaje odplaty, jestliže mu kdy učinil libý dar při stavbách chrámů nebo při obětech žertev; v odměnu za to prosit, aby pomstil na Achajích jeho slzy svými střelami… Takto, příteli, se provádí prosté vypravování bez napodobeni.

Rozumím.

7. Rozuměj tedy také, dál jsem, že na druhé straně opak toho vzniká, když někdo odstraňuje básníkovy vložky mezi přímými řečmi a ponechává jen střídavé rozmluvy.

I tomu rozumím, tak tomu jest v tragédiích.

Docela správně jsi poznamenal a myslím, že jsem ti již objasnil, co jsem dříve nedovedl, že totiž jeden způsob básnění a skládání bájí záleží veskrze v napodobení, a to jest, jak sám pravíš, tragédie a komedie, druhý v podání samého básníka – ten bys nalezl nejvíce v dithyrambech –, třetí pak, záležící v obojím, jest jednak v básnictví epickém, ale i leckde jinde, rozumíš-li mi.

Ano, teď rozumím, co jsi chtěl prve říci.

A vzpomeň si také na to předtím, že jsme totiž probrali, co se má říkat, že ale ještě musíme uvažovat o tom, jak se to má říkat.

Ano, pamatuji se.

Nuže, co jsem tím myslel, bylo právě tohle, že se musíme dohodnouti, zdali dovolíme básníkům, aby ve svých vypravováních veskrze napodobovali anebo aby napodobovali jen v některých částech a v jiných ne, a v kterých tak i onak, anebo aby vůbec nenapodobovali.

Hádám, že zkoumáš, zdali přijmeme tragédii a komedii do své obce, či ne.

Snad, děl jsem já, snad i více než to; věru to ještě sám nevím, ale kamkoli nás zanese myšlenka, podobna větru, tam třeba jíti.

Dobře to pravíš.

Nuže tedy, Adeimante, přihlédni nyní k tomu, mají-li naši strážcové býti nějací napodobitelé, či ne; či i zde vyplývá odpověď z předcházející myšlenky, že jeden každý může dobře konati toliko jeden úkon a ne více, sice kdyby se o to pokoušel a chytal se mnohých prací, že by nedosáhl ani v jedné nějaké dokonalosti?

Nepochybně.

Nuže, platí totéž i o napodobováni, že jeden člověk nedovede tak dobře napodobovati mnoha věcí jako jedné?

Jistě nedovede.

Stěží tedy bude moci konati nějaké vážné zaměstnání a současně mnoho napodobovati i býti odborným napodob i tělem, poněvadž tíž lidé nedovedou současně dobře napodobovati tuším ani dvou podob, napohled vespolek blízkých, jako například při skládání komedie a tragédie. Či nenazýval jsi právě tyto dva obory druhy napodobování?

Ovšem; a máš pravdu, že tíž lidé toho nedovedou.

Ani nemohou býti zároveň rapsódy a herci.

Pravda.

Ano, ani herci v komediích a v tragédiích nebývají tiž mužové; všechny pak tyto úkony jsou napodobováni, či ne?

Ano, jsou.

A ještě na menší díly, Adeimante, zdá se mi býti lidská přirozenost rozkouskována, takže nedovede v mnoha oborech krásně napodobovati nebo dělati mnoho těch věcí samých, které jsou vzory napodobenin.

Jistá pravda.

8. Podržíme-li tedy svou první myšlenku, že naši strážcové, zproštěni všech ostatních děl, mají nám býti dokonale odbornými dělníky svobody naší obce a ničím jiným se nezabývati než tím, co se k tomuto úkolu odnáší, nesměji patrně nic jiného ani dělati ani napodobovati; když však napodobují, musí hned z mládí napodobovati vzory jim příslušné, muže statečné, rozumné, zbožné, čestné a všechno takové, kdežto věcí nečestných a vůbec něco i jinak ohyzdného nesmějí ani dělati ani napodobovati, aby ze samého napodobování nezískali to, že by takoví vskutku byli. Či nepozoroval jsi, že napodobování, děje-li se nepřetržitě od samého mládí, přechází v povahu a přirozenost, po stránce těla i hlasu i myšlení?

Ba jisté.

Nepřipustíme tedy, děl jsem, aby ti, o které tak pečujeme a kteří se mají státi muži dobrými, aby oni, mužové, napodobovali ženu,*⁶³ mladou nebo starou, buď jak svému muži laje nebo s bohy se pře a vychloubá se svým domnělým štěstím nebo jak se trápí v neštěstí, žalostech a nářcích; nemocnou nebo zamilovanou nebo k porodu pracující už docela ne.

To ovšem nikterak.

Ani otrokyně a otroky v jejich otrockém konání.

Ani to ne.

Pravděpodobně ani muže špatné, zbabělé a konající opak toho, co jsme právě nyní uvedli, jak si vespolek spílají a jeden druhému se posmívá a nestoudně mluví, buď opili nebo i střízliví, nebo i všechny jiné chyby, kterých se takoví lidé v řečech i činech dopouštějí proti sobě i proti jiným. Ani Šíleným se připodobňovati nesmíme, jich myslím zvykati ani v řečech ani v činech; neboť potřebuji sice znáti i šílené i špatné muže a ženy, ale sami nesmějí nic takového ani dělati ani napodobovati.

Jistá pravda.

A což kováře nebo jiné řemeslníky nebo veslaře na trojveslicích nebo jejich velitele nebo něco jiného z takovýchto oborů, to mají napodobovati?

Jak to? Vždyť jim nebude dovoleno ani všímati si něčeho takového.

A dále, řehot koní a řev býků,“ šum řek a hukot moře a hřmění a všechny podobné zvuky budou napodobovati?

Ne, však jest jim zakázáno běsniti nebo běsnícím se připodobňovati.

Rozumím-li tedy tomu, děl jsem, co míníš, jest jiný způsob slohu a vypravování, kterého by užíval muž vskutku dokonalý, kdykoli má něco říci, a na druhé straně jiný způsob tomu nepodobný, kterého by se vždy držet a kterého by v přednášení užíval člověk opačné přirozenosti i výchovy.

Které to jsou způsoby?

Muž rozumný, zdá se mi, kdykoli přijde ve vypravování k nějaké řeči nebo k nějakému činu muže dobrého, rád to bude podávati v první osobě a nebude se styděti za takové napodobování, přičemž bude nejraději napodobovali dobrého, je-li jeho jednání pevné a rozumné, řidčeji však a méně, je-li jeho pevnost zviklána buď nemoci nebo láskou nebo snad i opilostí i jiným podobným dopuštěním osudu. Kdykoli však mu přijde mluviti o někom, kdo není pro něj dost dobrý, nebude chtít vážně se připodobňovati horšímu, leda nakrátko, když by konal něco řádného, nýbrž bude se styděti, jednak že není cvičen napodobovati takové lidi, jednak i že má odpor proti tomu, aby na sebe přijímal ráz lidí horších, kterými v mysli pohrdá, ledaže by se to dělo jen žertem.

To se rozumí.

9. Nuže tedy, bude užívati toho způsobu vypravování, o jakém jsme vyložili o málo výše při básních Homérových, a jeho sloh bude obsahovati oboji, napodobování i prosté vypravování, ale tak, že napodobování bude poměrně malou části v dlouhé skladbě.

Či nemám pravdu?

Ba věru, právě takového rázu musí býti takový řečník.

Naopak zase kdo takový není, ten čím jest horší, tím raději bude všechno předváděti a nic nebude pokládati pro sebe za nedůstojné; a tak se pokusí vážně a v přítomnosti mnoha lidí napodobovati kdeco, jednak, co jsme právě řekli, hrom, burácení větru a krupobití, zvuky kol a válců, hlasy polnic, fléten a píšťal a všelikých nástrojů, a také hlasy psů, ovci i ptáků. A tak bude přednes tohoto záležeti zcela v napodobování hlasem i posuňky anebo bude obsahovati jen jakousi malou míru vypravování.

Nutně jest pravda i toto.

To tedy jsou, děl jsem, ony dva způsoby slohu, o kterých jsem mluvil.

Ano, jsou.

Nuže, jeden z nich má zajisté jen malé přechody,*⁶⁴ a kdo by dal své skladbě příslušnou harmonii a rytmus, jest možno při správném přednesu zachovávati bezmála touž harmonii a zůstávati při jedné harmonii – neboť přechody jsou nepatrné – a právě tak i ve zcela podobném rytmu.

Zajisté jest tomu tak.

Co však ten druhý způsob? Zdali nemá naopak potřebí všech harmonií a všech rytmů, má-li býti skladba náležitě přednesena, protože obsahuje nejrozmanitější podoby přechodů?

Docela jest tomu tak.

Zdalipak tedy jest pravda, že všichni básníci a kdo něco přednášejí, mají před sebou buď jeden nebo druhý z těchto způsobů přednesu anebo lakový, který vytvářejí z obou směšováním?

Nutně.

Nuže, co učiníme? Přijmeme do naší obce tyto všechny slohy, či jeden nebo druhý z nesmíšených, či ten smíšený?

Jestliže mé mínění nabude vrchu, přijmeme jen nesmíšené napodobení ušlechtilosti.

Ale, Adeimante, i smíšený sloh se líbí, ano, dětem a jejich dozorcům i většině lidí daleko nejvíce se libí sloh opačný tomu, kterému ty dáváš přednost.

Ano, nejvíce.

Avšak snad bys řekl, děl jsem, že se nehodí pro naši obec, poněvadž u nás není člověka s dvojitou nebo mnohonásobnou bytostí, když každý koná jen jedno.

Pravda, nehodí se.

Proto tedy jedině v takovéto obci nalezneme, že švec jest ševcem a nikoli ještě kromě ševcovství také kormidelníkem a rolník rolníkem a ne ještě soudcem vedle rolnictví a voják vojákem a ne ještě obchodníkem vedle zaměstnání vojenského a tak dále.

Pravda.

Kdyby tedy přišel k nám do obce muž umějící svou moudrosti všelijak se proměňovati a všechny věci napodobovali a chtěl nám předvésti sebe i své básně, patrně bychom se mu s úctou poklonili jako muži svatému, podivuhodnému a milému, ale řekli bychom mu, že není muže takového v naší obci, mezi námi a ani nesmí nikdy býti; i poslali bychom ho do jiné obce, nalijíce vonné masti na hlavu jeho a ovinouce jej vlněným vínkem,*⁶⁵ sami pak bychom ve svém vlastním prospěchu se spokojili prostším a méně líbivým básníkem a skladatelem bájí, který by nám napodoboval sloh muže ušlechtilého a mluvil podle oněch zásad, které jsme předepsali hned na počátku, když jsme se počali zabývati výchovou vojínů.

Ba jistě, tak bychom to dělali, kdyby to na nás záleželo.

Nyní tedy, příteli, ta Část músického vzděláni, která se vztahuje k vypravování a bájím, jest, jak se podobá, docela probrána; neboť jest pověděno, co jest mluviti i jak jest mluviti.

I mně se tak zdá.

10. Nuže dále zbývá promluviti o způsobu zpěvu a písní?

Patrně.

Zdalipak by tu již každý nenalezl, co musíme říci o jejich náležitých vlastnostech, chceme-li mluviti souhlasně se svými dřívějšími výroky?

A Glaukón usmáv se pravil: O mně, Sokrate, podle všeho neplatí to tvé „každý“; já aspoň bych nemohl určitě ihned povědě –

Doplnit podle textu

Přece však můžeš určitě říci předně to, že píseň se skládá ze tří věcí, ze slov, harmonie a rytmu.

To ano.

Nuže, co se týče jejích slov, zajisté ničím se neliší od řeči nezpívané, pokud mají býti pronášena podle týchž zásad, které jsme vyložili nahoře, a stejným způsobem?

Pravda.

A harmonie a rytmus mají se ovšem říditi podle textu.

Jak by ne?

Ale nářky a kvílení, jak jsme řekli, v slovesných projevech místa nemají.

Nikoli.

Nuže které pak harmonie mají naříkavý ráz? Pověz mi to, vždyť ty jsi hudebník.

Mixolydická a přísně lydická a některé podobné.*⁶⁶

Tyto tedy třeba vyloučiti, neboť nejsou prospěšné ani ženám, které mají býti řádné, neřku-li mužům.

Ovšemže.

Dále pak opilství jest jistě věc strážcům nejméně slušející a prává tak změkčilost a nečinnost.

Jak by ne?

Nuže které pak harmonie jsou změkčilé a pijácké?

To zase některým iónským a lydickým se říká uvolněné.

Užiješ tedy, příteli, těchto k něčemu u mužů bojovníků?

Nikoli; než zdá se, že ti zbývají už jenom dórská a frygická.

Nevyznám se, dél jsem, v harmoniích, ale ponechej onu, která by slušným způsobem napodobovala hlas i melodii toho, kdo v práci válečné i v každém díle síly jest pravým mužem, a potká-li se s nezdarem, buď Že jde vstříc ranám nebo smrti, nebo upadne do nějakého jiného neštěstí, ve všech těchto příhodách úporně a vytrvale bojuje s osudem. A dále ponechej jinou, která napodobuje toho, kdo jest v činnosti pokojné a jedná nikoli násilím, nýbrž po dobrém, buď že někoho k něčemu přemlouvá nebo prosí – a to buď modlitbou boha nebo poučováním a napomínáním člověka –, nebo naopak, když ho jiný prosí nebo poučuje nebo přemlouvá, ochotně ho poslouchá, a když se tnu na základě toho podaří, co si přeje, nevede si zpupně,*⁶⁷ nýbrž ve všech těchto včcech jedná rozumně a mírně a výsledky spokojeně přijímá. Tyto dvě harmonie, harmonii síly a povolnosti, které budou nejlépe napodobovati hlasy nešťastných, šťastných, rozumných, mužných, ty ponechej.

Podle toho si nepřeješ ponechali jiných, než které jsem prává jmenoval.

Nebude nám tedy potřebí mnohostrunnosti ani panharmonie*⁶⁸ při našich zpěvech a písních.

Jak se zdá, nikoli.

Tedy nebudeme u nás živiti hotovitelů harf a citer a vSech nástrojů,*⁶⁹ které mají mnoho strun a mnoho harmonií.

Zdá se, že ne.

Což hotovitele fléten nebo pištce, ty přijmeš do obce? Či nemá tento nástroj největší počet strun a nejsou samy panharmonické nástroje napodobeniny píšťaly?

Toť zřejmé.

Zbývá tedy lyra a kithara pro potřebu města, kdežto na venkově mohli by míti pastýři nějakou jednoduchou syringu.

Tak aspoň nám ukazuje úvaha.

A neděláme zajisté nic neslýchaného, příteli, dáváme-li přednost Apollónovi a Apollónovým nástrojům před Marsyou a jeho nástroji.*⁷⁰

Při Diovi, zdá se mi, že ne.

A při psu,*⁷¹ děl jsem, ani jsme nepozorovali, že zase vyčišťujeme obec, o niž jsme před chvílí řekli, že bujní.

11. Nuže tedy, vyčišťujme i dále. Po harmoniích bychom měli promluviti o rytmech, nikoli abychom probírali jejich pestré množství a rozmanité takty, nýbrž abychom uviděli, které jsou rytmy života spořádaného a mužného; až budou vypátrány, musíme donucovati takt i melodii, aby se řídily řečí takovéhoto života, a ne aby se ta řeč řídila podle taktu a melodie. Kterépak rytmy to jsou, o tom vyložiti jest tvůj úkol, zrovna tak jako o harmoniích.

Bůh ví, to nedovedu říci. Neboť že sice jsou jisté tři formy,*⁷² ze kterých se skládají takty, jako při tónech čtyři,*⁷³ z nichž vznikají všechny harmonie, to mohu říci ze své zkušenosti; ale jaký život která napodobuje, to říci nedovedu.

Nuže o tom se poradíme s Damónem,*⁷⁴ děl jsem, které takty slušejí nízkosti a zpupnosti nebo nepříčetnosti a jinému zlému stavu a které rytmy jest ponechati vlastnostem opačným; myslím však, že jsem ho slyšel, ale nejasně, jmenovati jakýsi složený enoplios, daktylos a héróos, že tyto rytmy nevím jakým způsobem pořádal a dával po stejných částech nahoru i dolů, že tam na konci byla doba krátká a dlouhá, a dále, jak myslím, jmenoval jamb a jakýsi jiný útvar nazýval trochejem a připojoval doby dlouhé i krátké. A při tom u některých, pokud se pamatuji, haněl i chválil tempa neméně než rytmy samy – anebo jakousi složeninu obojího, to nemohu říci –, než to, jak jsem řekl, budiž ponecháno až pro Damóna, neboť probrati to vyžaduje zajisté nemalého výkladu. Či myslíš, že ne?

Bůh ví, že ano.

Ale to, Že ladnost a neladnost v tvarech a pohybech vyplývá z rytmičnosti a nerytmičnosti, to dovedeš rozeznati?

Jak by ne?

Avšak rytmičnost se připodobňuje krásné řeči a následuje ji, kdežto nerytmičnost opaku, a prává tak i harmoničnost a neharmoničnost, ač jestliže se rytmus a harmonie řídí řečí, jak bylo právě pověděno, a ne řeč jimi.

To jistě se musí tito činitelé říditi řečí.

A co způsob slohu, tázal jsem se, a řeč? Neřídí se povahou duše?

Jak by ne?

A slohem to ostatní?

Dobrá řeč, harmoničnost, ladnost pohybů a tvarů a eurytmie vyplývají tedy z dobroty povahy; tím nemyslím onu dobrotu, která jest vlastně omezenost a které dáváme pěkné jméno dobroty, nýbrž smýšlení v pravém smyslu slova dobře a krásně zřízené.

Docela správná.

Nemají tedy mladí lidé vždy a všude usilovati o tyto vlastnosti, chtějí-li plniti svůj úkol?

Mají.

Jest věru toho plno malířství a každé takové umění, plno i umění tkací a vyšívání i stavitelství i všeliká výroba ostatního zařízení, nadto i přirozená povaha těl a ostatního ústrojenstva: neboť ve všem tom jest ladnost nebo neladnost. A neladnost, nerytmičnost a neharmoničnost jsou sestry špatné řeči a špatné povahy, kdežto jejich opak jest sourozencem a napodobením vlastnosti opačných, povahy rozumné a dobré.

Zcela správně.

12. Zdali jsou to tedy jen básníci, na které musíme dozírati a které musíme nutiti, aby ve svých básních vytvářeli obraz dobrých mravů, anebo aby vůbec u nás nebásnili, Či jest dozírati i na ostatní pracovníky a brániti tomu, aby nevyobrazovali této mravní Špatnosti, nevázanosti, nízkosti a neladnosti ani na obrazech živých bytostí ani při stavbách ani v žádném jiném výtvarném díle? Anebo kdo by to nedovedl, ten aby nesměl u nás provozovati svého umění, aby naši strážcové nebyli odchováváni obrazy špatnosti, přičemž by jako na pastvě se zlými bylinami každý den po kouskách mnoho všelijakých soust uškubli a strávili, a tak, ani nepozorujíce, ve své duši hromadili jedno veliké zlo. Než třeba vyhledávati takových umělců, kteří mají nadání stopovati povahu krásného a ladného, aby naši jinoši jakoby ve zdravém kraji bydlíce ze všeho měli prospěch, odkudkoli by jím přišel buď ke zraku nebo ke sluchu nějaký dojem z krásných děl jako vánek přinášející z příznivých míst zdraví, aby tím hned od dětství byli nepozorovaně uváděni v podobnost, přátelství a souzvuk s myšlenkou krásy.

Ano, to by bylo daleko nejkrásnější vychování.

Není-li pak, Glaukóne, vychování hudbou proto nejúčinnější, že při něm nejvíce vnikají do nitra duše rytmus a harmonie a nejsilněji ji uchvacují, přinášejíce ladnost, a je-li kdo dobře vychováván, činí jej ladným, pakli ne, naopak? A dále proto, že kdo má potřebné hudební vychování, má nejbystřejší zrak pro nedostatky vady buď lidských děl nebo dál přírody a správně se nad nimi horší; krásné věci chválí a s radostí je přijímaje do duše má z nich potravu a stává se krásným a dobrým, kdežto věci ošklivé správně odsuzuje a nenávidí jich hned v mládí, ještě dříve než jest s to, aby pochopil rozumový důvod; a když pak přijde rozum, vitá jej člověk takto vychovaný, poněvadž jej pro svou příbuznost s ním on nejlépe poznává.

Mně alespoň věru se zdá, pravil, že z takového důvodu se výchova zakládá na hudbě.

Právě jako ve čtení jsme se dobře vyznali tehdy, když pro nás nebylo tajemstvím, že ve všem, co sem náleží, se vyskytují písmena, jichž počet není veliký, a ani v malém, ani ve velkém jsme jimi nepohrdali, jako by nebylo potřebí si jich všímati, nýbrž snažili jsme se všude je poznávati, vědouce, že dříve nebudeme dobrými Čtenáři, dokud nebudeme tak daleko –

Pravda.

Jistě ani obrazů písmen, kdyby se ukazovaly buď někde ve vodě nebo v zrcadle, dříve nepoznáme, dokud bychom nepoznali písmena sama, nýbrž obojí jest věc téhož umění a cviku?

Docela správně.

Nuže tedy, při bozích, právě tak – a to chci říci – ani my sami ani strážcové, jež máme tedy vychovávati, nebudeme dříve músicky vzděláni, dokud nebudeme poznávati jevy rozumnosti, mužnosti, ušlechtilosti a povznesenosti a všechny jevy s tím příbuzné i na druhé straně jejich opaky, všude, kdekoli se vyskytují, a dokud nebudeme viděti těchto jevů samých i jejich obrazů ve všem, v Čem jsou obsaženy, a ani v malém, ani ve velkém jich nebudeme zlehčovati, nýbrž budeme je pokládati za věc téhož umění a cviku.

Zcela nutně.

Nuže, jestliže se u někoho stýkají krásné vlastnosti duše a shodné s nimi i souhlasné vlastnosti vnější, mající tentýž ráz, nebyla by to nejkrásnější podívaná pro člověka, kterému by bylo možno na to se dívati?

Ba jistě.

A co jest nejkrásnější, zasluhuje ovšem nejvíce lásky?

Jak by ne?

Ty lidi tedy, kteří jsou v největší míře takoví, bude músický člověk milovati, ale v kom by nebylo souzvuku, toho nebude milovati.

Nebude, děl Glaukón, jestliže by se onomu čeho nedostávalo po stránce duševní; pakli by však měl nějaký nedostatek co do těla, snese to a přesto ho bude míti rád.

Rozumím, děl jsem já; ty máš nebo jsi měl takovou lásku, a souhlasím s tebou. Než řekni mi tohle: má něco společného rozumnost a nezřízená rozkoš?

Jak by to bylo možno, když přece zbavuje smyslů neméně než bolest?

Což s ostatními druhy ctnosti?

Nikoli.

A co se zpupností a nevázaností?

Zcela jistě.

A můžeš jmenovati nějakou větší a prudší rozkoš nad rozkoš pohlavní?

Nemohu, odpověděl, a také ne šílenější.Pravá láska však záleží v tom, že Člověk rozumné a músicky miluje uměřené a krásné?

To jistě.

Nesmí tedy přistupovati k pravé lásce nic šíleného ani příbuzného nevázanosti?*⁷⁵

Ne, nesmí.

Nesmí tedy k ní přistupovati tato rozkoš a nesmějí míti v této rozkoši účast milující a milovaný, jestliže pravou láskou milují a jsou milováni.

Jistě ne, bůh ví, Sokrate, ta tam nesmí přistupovati.

Dáš tedy, jak se podobá, v obci, kterou zakládáme, zákon, že milující smí svého miláčka tak líbati a tak se k němu chovati i dotýkati se ho jako otec syna, a to ve prospěch mravního krásna, a když by si získal jeho souhlas; ostatně že musí každý s tím, o koho by se ucházel, obcovati tak, aby se nikdy nezdálo, že jeho styky zacházejí dále, sice jej stihne hana, že nemá smyslu pro músy a krásu.

Tak jest.

Nuže tedy, řekl jsem, zdalipak se ti nezdá, že náš hovor o musickém vzdělání jest u konce? Aspoň se skončil, kde se končiti má: neboť zajisté všechna músická činnost má se končiti v milování krásy.

Souhlasím.

13. Vedle vzdělání músického je třeba jinochy vzdělávati v gymnastice.

Ano.

Tu pak jest třeba, aby i po této stránce byli řádně cvičeni od samého mládí po celý život. Má se to, jak myslím, asi takto; ale uvažuj i sám. Mně se totiž nezdá, že které tělo jest zdárné, že to svou vlastní dokonalostí Činí duši dobrou, nýbrž naopak, že dobrá duše svou dokonalostí činí tělo co možná nejlepším. Jakého ty jsi mínění?

I mně se tak zdá.

Jestliže bychom tedy náležitě vzdělali ducha a pak mu odevzdali, aby vedl podobnou správu stránky tělesné, přičemž my bychom stanovili jenom obrysy, abychom nemuseli rozvláčně mluviti, činili bychom tak správně?

Ovšemže.

Tu pak jsme řekli, že strážcové se musí zdržovati opilství; neboť snad každému spíše než strážci jest dovoleno se opíti, že ani neví, kde jest.

Ano, bylo by směšné, aby strážce potřeboval sám pro sebe strážce.

A dále, co jest s pokrmy? Ti mužové jsou zajisté zápasníky, a to největšího zápasu. Či ne?

Ano.

Nuže, byl by snad pro ně vhodný způsob života našich nynějších cvičenců?

Ale ten jest velmi spavý a co se týče zdraví choulostivý. Či nevidíš, že tito cvičenci prospí celý život, a jestliže se jen maličko uchýlí od předepsaného způsobu života, že upadají do velkých a těžkých nemocí?

To vidím.

Vojenským zápasníkům jest tedy potřebí nějakého vhodnějšího cvičení, neboť musí býti bdělí jako psi a co nejbystřeji viděti a slyšeti, a protože jsou na výpravách vydáni mnohým změnám vody a vůbec potravy i veder a mrazů, nesmějí býti zdraví choulostivého.

To jest viděti.

Nuže nebyla by tedy nejlepší gymnastika jaksi sestrou jednoduché musiky, kterou jsme právě probírali o něco málo výše?

Jak to myslíš?

Také dobrý tělocvik jest asi jednoduchý a zejména tělocvik válečníků.

Jak to?

Již u Homéra, děl jsem, možno se poučiti o něčem podobném. Jistě víš, že v poli při hostinách héróů nečastuje jich ani rybami, ačkoliv jsou u samého moře na břehu Helléspontu, ani vařeným masem, nýbrž toliko pečeným, jež st ovšem mohou vojáci nejsnáze opatřiti; neboť takřka všude jest pohodlnější užívati přímo samého ohně než nositi s sebou nádoby.

Ba věru.

Ani pochutin, pokud vím, Homér nikdy nepřipomíná. Či nevědí to i ostatní cvičenci, že tělo, které chce býti při síle, musí se všech takových věcí zdržovati?

Ano, a dobře že to vědí a zdržují se toho.

Patrně tedy nechválíš, příteli, stolu syrakúského a sicilské rozmanitosti lahůdek,*⁷⁶ jestliže se ti zdá, že tohle jest dobře.

Myslím, Že ne.

Odsuzuješ tedy také to, aby korinthské děvče bylo milenkou mužům, jejichž tělo má býti při síle?

Docela jistě.

Jistě tedy i pověstný požitek attického pečiva?

Nutně.

Ano, neboť veškeren takovýto způsob výživy a života mohli bychom, myslím, správně srovnávati s hudební skladbou a písní, složenou s užitím všech harmonií a ve všech rytmech.

Jak by ne?

Nuže tam se nám rodila z rozmanitosti nevázanost, zde pak nemoc, kdežto musická jednoduchost músiky působí v duších rozumnost, jednoduchost gymnastiky v tělech zdraví, pravda?

Jistá pravda.

Jestliže však jest v obci plno nevázanosti a nemocí, zdaž se neotvírají ve velkém množství soudní síně a nemocnice? A nestává-li se, že tu nabývá vážnosti sudičství a lékařství, když se jím i mnozí svobodní občané úsilně zabývají?

Jak jinak?

14. Jistě nenalezneš v obci žádného většího důkazu o špatném a nedůstojném vychování, než je-li tam potřebí dovedných lékařů a soudců nejen obyčejnému lidu a ručním dělníkům, nýbrž i těm, kteří si chlubně osobují vyšší vzdělání. Či nezdá se ti hanbou a velikým důkazem nevzdělanosti, jestliže kdo jest nucen užívati práva dodávaného od jiných, jakožto pánů a rozhodčích, a vlastní zásoba mu nestačí?

To jest věru největší hanba.

Zdá se ti snad, že jest to větší hanba než to, když někdo nejen že stráví většinu svého života na soudech jako žalovaný a žalobce, nýbrž z nedostatku vkusu se ještě chlubí tím, že se dobře vyzná v oboru bezpráví a že dovede se zatáčeti všemi zatáčkami a s užitím všech skulin jako had se vykroutiti, aby ušel trestu? a to všechno dělá pro věci malicherné a bezvýznamné, nevěda, oč jest krásnější a lepší zaříditi si života tak, aby člověk nikdy nepotřeboval podřimujícího soudce.

Ne, to jest ještě větší hanba než ono.

Lékařského umění potřebovali nikoli snad jen při poranění nebo vypuknou-li některé nemoci, které přináší roční počasí, nýbrž od nečinnosti a vylíčeného způsobu života býti pln vlhkostí a plynů jako močál a pak volati umné syny Asklépiovy, aby dávali takovým nemocem jména „koliky“ a „katary“ – to se ti nezdá ohavné?

Ba věru, to jsou opravdu nová a podivná jména nemocí.

Takových, myslím, za Asklépia nebylo. Soudím tak z toho, že jeho synové před Trójou nepokárali služky, která nasypala do pramnejského vína hodně ječné mouky, nastrouhala do toho sýra, což přece podle obecného mínění způsobuje záněty, a dala to poraněnému Eurypylovi píti; ani se nehoršili na Patrokla, jenž ho léčil.*⁷⁷

A to jest přece velmi podivný nápoj pro člověka v takovém stavu.

Nikoli, povážíš-li, že Asklépiovci dříve neužívali tohoto dnešního léčení, které nemoci přímo pěstuje, a to, jak se praví, dokud nevystoupil Hérodikos.*⁷⁸ Avšak Hérodikos, jenž byl učitelem tělocviku a byl stižen trvalou churavostí, smísil gymnastiku s lékařstvím a potrápil nejprve a nejvíce sebe, potom později ještě mnoho jiných.

Jak to?

Tím, že si připravil dlouhé umírání. Neboť stopuje svou nemoc, jež byla smrtelná, nebyl s to, aby si pomohl ke zdraví, přitom však nemoha dělati nic jiného, po celý život jen se léčil. Každá odchylka od zvyklého způsobu života byla pro něho utrpením, a tak nemoha pro svou nemoc dlouho umříti došel až do stáří. Krásnou to tedy odměnu vzal za své uměni.

Jaké zasloužil ten, který nevěděl, že Asklépios neukázal svým potomkům tohoto způsobu léčení ne proto, že by ho byl neznal nebo neměl v něm zkušeností, nýbrž protože věděl, že všichni, kdo žiji v dobrých ústavních poměrech, každý má v obci přikázán nějaký úkol, jejž nutno konati, a že nikdo nemá kdy, aby po celý život stonal a dával se léčiti. Jest k smíchu, že my tuhle věc u dělné třídy pozorujeme, ale u boháčů a lidí navenek šťastných nepozorujeme.

Jak to?

15. Stůně-li tesař, děl jsem, žádá od lékaře léku, aby po užití nemoc dávením vyvrhl nebo se ji zbavil průjmem, nebo se podrobí pálení nebo řezu; pakli by mu však někdo předpisoval dlouhé léčení a dával kolem hlavy obaly a tak dále, hned řekne, že nemá kdy stonati a Že mu takový život není nic platen, mysliti jen na svou nemoc a zanedbávati svého povolání. A potom dá takovému lékaři sbohem, vrátí se k obvyklému způsobu života, a uzdraví-li se, žije, konaje dále své povinnosti; pakli však jeho tělo není dost silné, aby to sneslo, zemře a má po trápeni.

Takovému člověku arci sluší takto se chovati k umění lékařskému.

To proto, tázal jsem se, že měl jistou práci, bez jejíhož vykonávání by mu nic nebylo platno žíti?

Patrně.

Ale boháč, soudíme, nemá před sebou žádné takové práce, aby mu život pozbyl významu, kdyby byl nucen se jí zdržovati.

Vskutku ne, aspoň se tak říká.

Ano, ale pak neslyšíš Fókylida,*⁷⁹ jak praví, že jakmile má člověk z čeho žíti, hned má pěstovati ctnost.

Ba myslím, Že ještě dříve.

O tom se s ním nesuďme, nýbrž objasněme sami sobě, zda jest to opravdu povinnost bohatého a zda nemá smyslu život toho, kdo jí zanedbává, či jest tomu s umělým pěstováním nemoci tak, že při tesařství a ostatních řemeslech jest překážkou a odvrací mysl, ale příkazu Fókylidovu nijak nepřekáží.

Bůh ví ano; snad ze všeho nejvíce tu překáží ona přílišná péče o tělo, zacházející dále než tělocvik; neboť jest na obtíž jak při hospodářství, tak při vojenské služba i při úřadech doma v městě.

Co však nejhoršího, má nepříznivý vliv i na jakékoli učení, přemýšlení a soustřeďování mysli, protože se ustavičné boji jakýchsi těžkostí hlavy a závratí a vytýká, že to jest následek filosofování, takže kdekoli se tímto způsobem ctnost pěstuje a zkouší, všude jest ona péče o tělo na překážku; neboť působí, že člověk se ustavičně cítí nemocen a nikdy neustává naříkati na tělo.

Pravděpodobně.

Nuže tedy, musíme si mysliti, že také Asklépios, vycházeje od tohoto poznání, přihlížel jen k těm lidem, kteří jsou od přírody i způsobem života sice těla zdravého, ale chovají v sobě nějaký určitý neduh. Pro takové lidi a pro takový stav zavedl nauku lékařskou a vypuzuje jejich nemoci léky a řezáním nařizoval obvyklý způsob života, aby neškodil obecnému prospěchu; ale pokud šlo o tělo nemocí skrz na skrz prosáklé, tu se nepokoušel léčením po kapkách jim ubírati a přidávati, aby tak Člověku připravil dlouhý a bídný život a aby z nich vypěstil pravděpodobně také takové potomstvo, nýbrž kdo není schopen žíti v stanoveném okruhu, o tom soudil, že nesmí býti léčen, protože ani sám sobě, ani obci není užitečný.

Dobrý politik byl podle tvé řeči Asklépios.

Jak viděti, děl jsem; a že byl takový, vidíš, že i jeho synové se ukázali u Tróje v boji statečnými a užívali léčeni tak, jak já pravím. Či se nepamatuješ, že i Menelaovi z rány, kterou mu způsobil Pandaros,

nejprve vysáli krev a pak hojivým natřeli lékem,*⁸⁰

ale co by měl potom buď piti nebo jísti, nenařizovali právě tak jako ani Eurypylovi, myslíce, že ty léky postačí, aby uzdravily muže, kteří byli před poraněním zdrávi a žili střídmým způsobem, i když v uvedeném případě pili známou silnou směs; ale o člověku od přírody nemocném a nevázaném soudili, že ani jemu samému, ani ostatním neprospívá, aby žil; pro takové lidí Že nesmí býti jejich umění a že nemají býti léčeni, ani kdyby byli bohatší než sám Midas.*⁸¹

Velmi rozumnými líčíš syny Asklépiovy.

16. Jak sluší se a patří, děl jsem; ačkoli básnici tragédií i Pindaros nevěříce nám praví, že Asklépios byl sice syn Apollónův, avšak že se dal zlatem svésti k tomu, aby vyléčil boháče, určeného již k smrti, začež prý byl bleskem zabit. My však podle toho, co bylo řečeno, nebudeme jim věřiti obojí najednou, nýbrž řekneme, že byl-li syn boží, nebyl sprostě zištný, pakli byl sprostě zištný, nebyl syn boží.

To jest zcela správně, děl Glaukón. Ale co soudíš o tomhle, Sokrate: není třeba, aby byli v obci dobří lékaři? To by byli asi nejspíše takoví, kteří ošetřovali co největší počet zdravých a co největší počet nemocných; a právě tak nejlepšími soudci by byli zase ti, kteří mají zkušenosti s nejrozmanitějšími povahami.

Ba jistě, myslím, že jest třeba dobrých. Ale víš, které pokládám za takové?

Jestliže mi to řekneš

Nuže, pokusím se o to; ale ty jsi spojil v jedné otázce věcí vespolek nepodobné.

Jak to?

Lékaři arci by nabyli největší dovednosti, kdyby hned z mládí vedle odborného učení teoretického přišli do styku s největším počtem těl co nejvíce neduživých a sami prostonali všechny nemoci a vůbec byli nevalného zdraví. Neboť neléčí těla tělem – tu by totiž jejich těla vůbec nesměla býti špatná, ani se takovými státi –, nýbrž léčí tělo duší, jež nesmí se státi nebo býti špatná, má-li něco dobře léčiti.

Pravda.

Ale soudce, příteli, spravuje duší jiného svou duší a ta nesmí být z mládí vychována mezi špatnými dušemi, přijíti s nimi do styku a sama projíti drahou všech zločinů, takže by bystře sama podle sebe soudila o zločinech ostatních lidí, jako jest tomu u nemocí tělesných; než musí zůstati v mládí nezkušena špatných mravů a jimi nedotčena, má-li býti krásná a dobrá a zdravě rozsuzovati právo. Proto také ušlechtilí lidé jevívaji se v mládí prostoduchými a snadno přístupnými klamům lidí nespravedlivých, poněvadž nemají sami v sobě příkladů podobných stavů jako Spatní.

Ba vskutku, to se s nimi velkou měrou stává.

Proto má býti dobrý soudce ne mladý, nýbrž starý a teprve v pozdním věku se naučiti, co jest to nespravedlnost, a to ne z pozorování své vlastni nespravedlnosti, obsažené ve vlastní duši, nýbrž tak, Že by ze styku s cizí nespravedlností v cizích duších za dlouhý čas vypozoroval podstatu toho zla cestou myšlení, ne z vlastní zkušenosti.

To by ovšem byl, jak se podobá, nejdokonalejší soudce.

A dobrý, děl jsem, nač ty ses ptal; neboť kdo má dobrou duši, jest dobrý. Ale onen obratný a všude zlo větřící člověk, který spáchal sám mnoho bezpráví a pokládá se za obratného a moudrého, jeví se sice chytrým, kdykoli jest ve styku s lidmi sobě podobnými, ježto se dovede míti dobře na pozoru, pohlížeje na příklady ve svém nitru; kdykoli však se přiblíží k lidem dobrým a starším, jeví se naopak zpozdilcem, jsa nevčas nedůvěřivý a neznalý zdravého mravu, poněvadž v sobě nemá příkladu něčeho takového. Poněvadž však se stýká častěji se špatnými než s dobrými, zdá se sobě i ostatním spíše moudrým než nevzdělaným.

Docela pravda.

17. Nesmíme tedy hledati dobrého a moudrého soudce v takovémto člověku, nýbrž v tom prvním; neboť špatnost nikdy nedovede poznati ctnost a sebe samu, ale ctnost při vzdělání vrozené povahy nabude časem vědění jak sama o sobě, tak zároveň i o špatnosti. Moudrým se tedy stává podle mého zdání tento a ne špatný.

I mně se tak zdá.

Nuže tedy, zařídíš patrně v obci i takové lékařství, jak jsme o něm mluvili, ve spojení s takovýmto soudnictvím; ta umění budou ti ošetřovati občany, kteří mají v základě zdravá těla i zdravé duše, avšak lidi nezdravé, pokud jsou nezdraví tělesně, nechají zemříti, ty pak, kteří mají duši v základě špatnou a nezhojitelnou,

Tak aspoň se to ukázalo býti nejlepší, jak pro nemocné samy, tak pro obec.

A mladí muži, jak patrno, se uchrání, aby nevyhledávali pomoci umění soudního, když budou pěstovati onu jednoduchou hudbu, která podle naší řeči vštěpuje rozumnost.

Ovšemže.

Nuže zdalipak nelze mysliti, že musický muž sleduje po týchž stopách gymnastiku, zmocní se ji, bude-li chtíti, tak, že vůbec nebude potřebovati lékařství, leda v nutných případech?

Myslím, že ano.

Tělesná cvičení sama i námahy bude tedy podstupovati více se zřením na vznětlivou stránku své přirozenosti a se snahou ji probuditi než pro tělesnou sílu a nebude jako ostatní zápasníci jísti určité pokrmy a prováděti určité výkony pro zesíleni.

Docela správně.

Nuže tedy, Glaukóne, ti, kteří stanoví músiku a gymnastiku výchovnými prostředky, mají asi jiný účel, než jak se někteří domnívají, aby totiž touto pěstovali tělo, onou duši.

Podle všeho se zdá, děl jsem, že obojí stanoví hlavně kvůli duši. Jak to? Nepozoruješ, jaká jest duševní stránka těch, kteří se po celý

Anebo zase kteří žijí opačným způsobem?

Nač při tom myslíš?

Na hrubost a drsnost, a z druhé strany na změkčilost a klidnost.

Ano, pozoruji; ti, kteří se oddají výhradně tělocviku, stávají se nad míru hrubšími, kteří však umění músickému, změkčilejšími, než jak jim sluší.

A pramenem hrubosti jest jistě vznětlivá stránka přirozenosti; ta by při správném pěstování mohla býti statečná, ale nad míru přepjata stává se, jak lze Čekati, drsnou a příkrou.

Zdá se mi tak.

A co klidnost? Tu má asi ta část přirozenosti, která jest milovná moudrosti; a je-li této příliš povoleno, stává se nad míru měkkou, pakli však jest dobře vypěstována, jest klidná a mírná.

Tak jest.

Tvrdíme pak, že strážci musí míti obě tyto stránky přirozenosti.

Ano, musí.

Nuže tedy, musí býti obě mezi sebou v harmonickém souladu?

Jak by ne?

A kdo jest harmonický, toho duše jest uměřená a statečná?

Ovšem.

Kdo pak ne harmonický, zbabělá a hrubá?

Jistě.

18. Když tedy někdo se poddá hudbě, aby ukolébávala jeho duši a vlévala do ni ušima jako nálevkou ony sladké, něžné a žalozpěvné harmonie, a pak prožije celý život pod vlivem té hudby v pláči a plesání, ten, měl-li v sobě nějaký cit vznětlivosti, zprvu jej změkčí, jako se měkčí železo, a učiní užitečným z neužitečného a tvrdého; když však nepřestává a stále naň tím kouzlem působí, konečně jej docela roztavuje a rozpouští, až si odtaví vznětlivost a vyřeže jako svaly ze své duše a učiní ji „změkčilým bojovníkem“.*⁸²

Ba ovšem.

A jestliže kdo dostane hned od narození duši nevznětlivou, provede tuto změnu brzy; pakli však vznětlivou, vznětlivost zeslabí a učiní ji přecitlivělou, takže se dává maličkostmi rychle vydráždili a zase rychle hasne. Takoví lidé se stanou místo vznětlivosti prchlivými a zlostnými, plnými nevrlosti.

Docela jistě.

A dále, což jestliže někdo zase vynakládá mnoho práce na tělocvik a dobře se krmí, o hudbu však a filosofii ani nezavadí? Tu jistě, prospívaje na těle, zprvu se naplňuje hrdostí i vznětlivosti a překonává zmužilosti sám sebe.

Jistě.

Ale co když nic jiného nedělá a nijak nevyhledává styků s Músou? Tu zajisté, i kdyby byla bývala v jeho duši nějaká touha po poznání, když takto neokouší žádné nauky ani žádného zkoumání, ani není účastna vědecké rozpravy, ani ostatní músické činnosti, slábne, hluchne i slepne, protože není probouzena ani živena, ani její dojmy nejsou tříbeny.

Tak jest.

Takový člověk se vskutku stává nepřítelem vědy a nevzdělancem; jeho zbraní není již nikdy přesvědčování rozumovými důvody, nýbrž domáhá se všeho na každém násilím a divokostí jako zvíře a žije v nevědomosti a zvrácenosti, bez rytmu a půvabu.

Docela tak se to má.

Řekl bych tedy, že pravděpodobné pro tyto dvě věci nějaký bůh da1 lidem ta dvě umění, musiku a gymnastiku, pro vznětlivost a lásku k moudrosti, nikoli pro duši a tělo, leda jen nepřímo, nýbrž pro ony dvě struny naší duše, aby byly náležitým napínáním a popouštěním uvedeny do vespolného souladu.

Ano, podobá se.

Kdo tedy nejlépe směšuje tělocvik s uměním músickým a v nejpřesnějších dávkách je podává duši, o tom bychom vším právem řekli, že jest dokonale musický člověk a má nejlepší smysl pro harmonii, daleko více, než kdo ladí skutečné struny.

A to právem, Sokrate.

Nuže zdalipak nebude i nám v naší obci vždy potřebí nějakého takového správce, má-li ústava zůstati uchována?

Ovšemže ho bude co nejvíce potřebí.

19. To by asi byly zásady vzdělání a výchovy. Neboť k Čemu probírati jejich taneční reje, honby a lovy, zápasy gymnické a koňské dostihy? Jest asi jistě patrno, že se tyto věci musí s nimi shodovati a není již těžko je určiti.

Snad již to není těžké.

Dobrá, řekl jsem; co však bychom dále měli probírati? Ne to, kdo ze strážců povede správu a kdo bude poslouchati?

Ovšem.

Nuže, není-li patrno, že správcové musí býti starší a spravovaní mladší?

Patrno.

A že to musí býti nejlepší z nich?

I to.

Kdo jsou ti nejlepší? Například nejlepší z rolníků, neosvědčujt-li se nejlepšími odborníky v rolnictví?

Ano.

Nyní pak, když to mají býti nejlepší ze strážců, nemají to býti nejlepší odborníci v střežení obce?

Nuže to zajisté předpokládá, aby tomu rozuměli, byli silní a také měli zájem o obec?

Tak jest.

Každý pak má největší zájem o to, co má rád.

Nutně.

Avšak nejraději má jistě to, čemu podle jeho mínění prospívají tytéž věci jako jemu samému a čeho zdar má následkem i jeho zdar vlastní, a naopak.

Tak jest.

Jest tedy vybrati ze všech ostatních strážců takové muže, u kterých by se našemu pozorování jevilo, že nejvíce a s veškerou horlivostí dělají po celý život to, cokoli uznají obci za prospěšné, kdežto něčeho opačného by se žádným způsobem nedopustili.

Myslím pak, že je musíme pozorovati v každém věku, jsou-li dobrými strážci této zásady a zdali se nedají příměti ani mámením ani násilím k tomu, aby zapomínali a odkládali názor, že se má dělati to, co jest pro obec nejlepší.

Jaké odkládání to myslíš?

Povím ti to. Podle mého zdání představa odchází z vědomí buď úmyslně, nebo neúmyslně, úmyslně nepravdivé míněni člověka, který nabyl lepšího poznání, neúmyslně pak každé mínění pravdivé.

Co se týče úmyslného odcházení, tomu rozumím, ale o neúmyslném potřebuji poučení.

Jakže? Nesoudíš i ty, že dobrého bývají lidé zbavováni proti své vůli, zlého však se zbavují úmyslně? Či není býti zbaven pravdy zlo, pravdu však míti dobro? Či nezdá se ti, že představovati si to, co jest, jest míti pravdu?

Ovšem, odpověděl Glaukón, to mluvíš správně, i mně se zdá, že lidé jen proti své vůli bývají zbavováni pravdivého mínění.

Nuže, to se jim zajisté stává tak, že jsou buď okradeni nebo omámeni nebo znásilněni?

Ani teď tomu nerozumím.

Podle všeho mluvím tuze vysokým slohem básnickým. Okradenými tedy míním ty, kteří se dají přemluvením přivésti k jinému mínění, a ty, kteří zapomínají, protože jedny nepozorované obírá čas, druhé řeč; teď snad již rozumíš?

Ano.

Znásilněnými pak míním ty, které buď nějaké utrpení nebo bolest přinutí změniti své mínění.

I tomu jsem porozuměl a máš pravdu.

Omámenými pak bys, myslím, nazval i ty takové lidi, kteří změni mínění buď očarováni jsouce rozkoší, nebo že se ze strachu něčeho zaleknou.

Ano, podobá se, že všechno, co podvádí, užívá mámení.

20. Jak jsem tedy právě řekl, třeba hledati, kdo jsou nejlepšími strážci svého přesvědčení, toho přesvědčení, že jest jejich povinnost konati to, cokoli by kdy pokládali za nejlepší pro obec. Způsob toho hledání jest ten, že se jim hned z mládí předkládají věci, při kterých by člověk na to nejsnáze zapomínal a dal se oklamati; kdo má dobrou paměť a koho lze těžko oklamali, ten má býti vybrán, kdo ne, vyloučen. Pravda?

Ano.

Dále pak jest jim ukládati i námahy a bolesti i zápasy, při nichž třeba přihlížeti k témuž.

Správně.

Nuže, děl jsem, jistě i v třetím druhu, v mámení, třeba s nimi učiniti zkoušku a dívati se –jako vodíme hříbata do hřmotu a hluku a pozorujeme, jsou-li lekavá, tak musíme mladé muže uváděti do nějakých hrůz, a pak zase naopak vrhali do rozkoší, zkoušejíce je mnohem více než zlato v ohni –, dívati se, zdali se mladý muž jeví silným proti mámení a ve všem zachovává svou ladnost, jsa dobrým strážcem sebe samého i músického umění, kterému se učil, a osvědčuje ve všech zkouškách svůj dobrý rytmus a harmonii: takový muž byl by jistě nejprospěšnější jak sobě, tak obci. A kdo by ve věku dětském, jinošském i mužném byl vždy takto vyzkoušen a čí ryzost by byla dokázána, toho jest ustanovovati správcem obce a strážcem a pocty mu vzdávati zaživa i po smrti tak, že by se mu dostávalo nejčestnějších vyznamenání jak způsobem pohřbu, tak i ostatním uctěním jeho památky; kdo však není takový, ten budiž vyloučen. Takto asi, Glaukóne, si představuji výběr a ustanovování správců a strážců, pokud jde o hlavní zásady, a ne o podrobné provedení.

I mně se to tak nějak zdá.

Nebylo by tedy opravdu nejsprávnější nazývati tyto muže vlastními strážci jak vůči vnějším nepřátelům, tak vůči vnitřním přátelům, aby jedni nechtěli, druzí nemohli působiti zlo, kdežto mladé muže, které jsme dosud nazývali strážci,*⁸³ nazývati spojenci a pomocníky strážců v jejich zásadách?

Zdá se mi tak.

21. Ale co si nyní počíti s těmi nezbytnými nepravdami, o nichž jsme výše mluvili,*⁸⁴ abychom kterousi jednou ušlechtilou smyšlenkou přemluvili nejraději samy vládce, pakli ne, ostatní občany?

Kterou to?

Není to nic nového, děl jsem, nýbrž cosi foinického, co se dříve stalo již na mnoha místech, jak vypravuji básníci a docházejí v tom víry, co však se za našich dob nestalo, a nevím, mohlo-li by se státi;*⁸⁵ aby tomu někdo uvěřil, jest potřebí velkého umění řeči.

S jakými rozpaky o tom mluvíš!

Uvidíš, až to povím, že jsem se vším právem rozpakoval.

Nuže povím to – ačkoli nevím, odkud k tomu vzíti odvahy a slov – a pokusím se přesvědčovati nejprve samy správce a vojíny a potom i ostatní občany, že všechna naše výchovná a vzdělávací činnost, to všechno Že se jim jen jako ve snách zdálo, jako by se v nich a s nimi dělo, ve skutečnosti však že byli tehdy dole v nitru země a tam byli oni sami vytvářeni a pěstováni i vyráběny jejich zbraně a ostatní nářadí. Když pak byli úplně hotovi, země, jejich matka, je vydala, a proto jest nyní jejich povinnost starati se o zemi, ve které žijí, jako o svou matku a živitelku a hájiti jí, jestliže by někdo proti ní Sel, a k ostatním občanům se chovati jako k bratrům a synům zemí.

Ne nadarmo ses dlouho ostýchal pověděti tu lež. Zcela přirozeně; přesto však slyš i ostatek té báje. Jste zajistí arci všichni v obci bratry – tak jim řekneme ve svém vypravování –, ale bůh, když vás vytvářel, přimísil těm z vás, kteří jsou schopni k vládě, při jejich vzniku zlato, a proto jsou nejvzácnější; těm, kdo jsou pomocníky, stříbro; železo pak a měď rolníkům a ostatním dělníkům. Poněvadž tedy všichni jste z téhož rodu, ačkoli povětšině budete ploditi potomstvo sobě samým rovné, přece se někdy může naroditi z plemene zlatého plémě stříbrné a ze stříbrného zlaté a podobně i všechna jiná jedno z druhého. Správcům pak především a nejdůtklivěji přikazuje bůh, aby ničeho nebyli tak dobrými strážci a ničeho tak usilovně nestřehli jako svých potomků, který z těchto prvků mají ve svých duších přimíšen, a jestliže se stane, že jejich potomek by v sobě měl něco mědi nebo stříbra, aby se žádným způsobem nad ním nesmilovávali, nýbrž určili mu postavení příslušné jeho přirozenosti a sesadili jej mezi řemeslníky nebo mezi rolníky, a jestliže by se zase naopak z těchto narodil někdo s příměsí zlata nebo stříbra, aby takové poctíti a povýšili jednak mezi správce, jednak mezi pomocníky, poněvadž jest věštba, že tehdy obec zahyne, až ji bude střežit železný strážce nebo měděný.*⁸⁶ Nuže, znáš nějaký prostředek, jak by uvěřili této báji?

Nikoli, aspoň ne pokud jde o tyto první občany samy; jistě však, aby tomu uvěřili jejich synové a potomci a ostatní lidé pozdější.

Ale i to by mělo dobrý účinek na to, aby více dbali o obec i o sebe navzájem; chápu totiž přibližně, co myslíš.

22. A tomu bude tak, jak s tím naloží hlas lidu; my však, vyzbrojíce tyto syny země, vyveďme je ven s vládci v čele. Až přijdou, ať se podívají, kde by bylo v obci nejvhodnější místo pro tábor, odkud by mohli jednak domácí obyvatele co nejsnáze udržeti na uzdě, kdyby někdo nechtěl poslouchati zákonů, jednak odrážeti útoky vnější, kdyby přicházel nepřítel jako vlk na stádo; až pak se utáboří a vykonají potřebné oběti, ať si upraví, kde by spali. Či jak?

Ano, tak.

Jistě takovým způsobem, aby byli v zimě chráněni a také v létě aby jim to vyhovovalo.

Jak by ne? Neboť mluvíš palmě o příbytcích.

Ano, děl jsem já, ale o vojenských, ne o peněžnických.

Jaký tu zase rozdíl máš na mysli mezi tímto a oním?

Pokusím se ti to říci. Pro pastýře jest jistě nejhorší ze všeho věc a nejhanebnější míti za pomocníky u stád takové psy a takovým způsobem je chovati, že by z nevázanosti nebo hladu nebo vůbec z nějakého špatného návyku tito psi sami začali škoditi stádům a na místě psů stali se podobnými vlkům.

To by bylo zlé, pravil; jak by ne?

Nuže tedy, není třeba býti vším způsobem na stráži, aby naši pomocníci, spoléhajíce na svou větší sílu, nám neučinili něco takového proti občanům, aby se místo dobromyslných spolubojovníků nestali podobnými surovým pánům?

Ano, třeba býti na stráži.

Nuže, nebyli by opatřeni proti tomu nejlepší ochranou tím, jestliže jsou vpravdě dobře vychováni?

Než to zajisté jsou.

A já jsem řekl: To nesluší tak zcela určité tvrditi, milý Glaukóne; ale to sluší, co jsme právě řekli, že se jim musí dostati správného vychování, jaké vůbec jest, mají-li míti nejdůležitější podmínku k tomu, aby byli mírní sami k sobe i k těm, kteří jsou od nich střeženi.

Správně.

Vedle tohoto vzdělání, jak by řekl každý rozumný Člověk, musí jim býti opatřena i taková obydlí a jiné statky, které by jim ani nepřekážely býti co nejlepšími strážci, ani jich nepohádaly dopouštěti se zlého na ostatních občanech.

A to řekne pravdu.

Viz tedy, pravil jsem já, zda mají asi takovýmto způsobem žíti a bydliti, chtějí-li takoví býti. Předně ať žádný nemá žádného jmění soukromého, leda co jest nejnutnější; potom ať žádný nemá takového bytu a hospodářských místností, kam by nemohl vejíti každý, kdo by chtěl. Co se týče životních potřeb, pokud jsou nezbytné střídmým a statečným bojovníkům, ať je dostávají v určité výměře od ostatních občanů jako mzdu za strážní službu, a to na rok tolik, že by jim ani nepřebývalo, ani že by neměli málo; ať chodí ke společnému stolu a žijí pospolitě jako v poli. Co se týče zlata a stříbra, ať se jim řekne, že mají stále ve své duši božské zlato a stříbro od bohů dané a nepotřebují dále žádného lidského; že by byl hřích poskvrňovati onen majetek směšováním s majetkem lidského zlata, protože mnoho bezbožností lpí na světském kovu, kdežto jejich kov jest čistý; naopak jim jediným z obyvatelstva obce není dovoleno obírati se zlatem a stříbrem, ani se ho dotýkati, ani býti s ním pod jednou střechou, ani se jím ověšovati, ani píti ze stříbra nebo zlata. A takto by jednak sami sebe uchovávali od zkázy, jednak by uchovávali od zkázy obec. Jakmile však budou míti sami svou vlastní půdu, své domy i peníze, budou místo strážců hospodáři a rolníky, ostatním občanům se stanou místo spojenců nepřátelskými pány, po celý život budou jen nenáviděti a nástrahy činiti, zatímco jiní budou nenáviděti jich a jim nástrahy činiti, a daleko více a silněji budou se báti nepřátel vnitřních než zevnějších, až pak se posléze octnou sami i ostatní občanstvo na pokraji záhuby. Hledíce tedy ke všem těmto důvodům, uznáme, že tak mají býti zařízena obydlí i ostatní potřeby strážců, a učiníme to zákonem; či ne? Ovšemže, řekl Glaukón.

Kniha čtvrtá

1. Tu vpadl do řeči Adeimanlos a pravil:

Jakpak se, Sokrate, budeš hájiti, jestliže ti někdo řekne, že nečiníš tyto muže příliš šťastnými, a to vinou jejich vlastního postavení? Obec jest sice ve skutečnosti jejich, ale oni nepožívají z obce nic dobrého jako jiní, kteří mají polnosti, stavějí si krásné a veliké domy a pro ty si opatřují příslušné zařízení, obětují bohům svým nákladem zvláštní oběti, přijímají hosty a zvláště také – o čem jsi právě ty mluvil – mají zlato a stříbro i všechno, cokoli platí za podmínku šťastného života. Místo toho – řekl bych –je vidíme, jak sedí v obci pouze jako placení námezdníci, vykonávající jenom strážní službu.

Ano, odpověděl jsem já, a to jen za stravu a ani mzdy nedostávají mimo stravu jako ostatní námezdníci, takže ani kdyby chtěli podniknouti soukromou cestu z obce, nebude jim to možno, ani dávati dary milenkám, ani jiná vydání podle své chuti činiti, jako to dělají ti, kteří jsou pokládáni za šťastné. To a ještě mnoho jiných takových věcí ve své žalobě vynecháváš.

Nuže budiž i to pojato do žaloby.

Tu tedy se ptáš, jak se budeme hájiti?

Ano.

Půjdeme touž cestou a nalezneme, myslím, co říci. Řekneme totiž, že by nebylo nic divného, kdyby byli tito i tak zcela šťastni, ale že nezakládáme své obce hledíce k tomu, abychom měli jeden stav vynikající měrou šťasten, nýbrž aby celá obec byla co nejšťastnější. Domnívali jsme se totiž, Že v takovéto obcí bychom nejspíše nalezli spravedlnost a naopak zase v obci s nejhorším zřízením nespravedlnost, a na základě toho pozorování že bychom mohli dospěti k úsudku o tom, co stále hledáme. Nyní tedy vytváříme, jak myslíme, tu šťastnou obec, ne tak, že bychom šťastnými činili výhradně jen několik málo lidí v ní, nýbrž celou obec; hned potom si prohlédneme opačnou. A jako kdybychom malovali sochu*⁸⁷ a někdo k nám přišel a káral nás, že nenanášíme nejkrásnějších barev na nejkrásnější části těla – neboť oči, nejkrásnější část, prý nejsou natřeny nachem, nýbrž černí –, patrné správně bychom se proti němu hájili těmito slovy: „Podivný muži, nedomnívej se, že musíme malovati oči tak krásné, že by se ani nepodobaly očím, a právě tak i ostatní části těla, nýbrž hleď na to, zdali činíme krásným celek, dávajíce jednotlivým částem, co jim náleží; proto také zde nás nenuť, abychom vystrojili své strážce takovým blahobytem, který by z nich učinil spíše všechno jiné než strážce. Neboť bychom dovedli obléci rolníky do slavnostního roucha, ověsiti je zlatem a pak je vybídnouti, aby podle své libosti vzdělávali zemi, i hrnčíře usaditi, jak sluší a patří, za stůl, aby u ohně pili a hodovali, položice svůj hrnčířský kruh vedle sebe, a dělali své řemeslo, jen pokud budou míti chuť, a tak i všechny ostatní tímto způsobem Činiti blaženými, jen aby celá obec byla šťastna. Ale nevybízej nás k tomu; neboť jestliže tě uposlechneme, ani rolník nebude rolníkem, ani hrnčíř hrnčířem, ani žádný jiný nebude plniti žádného z těch úkolů, na kterých se zakládá obec. Než na ostatních tolik nezáleží; neboť zvrhnou-li se a zkazí příštipkáři a budou se za příštipkáře vydávati, ač jimi ve skutečnosti nebudou, není to pro obec neštěstí; ale jsou-li strážcové zákonů a obce nepraví a jen zdánliví, vidíš, jak celou obec z kořene hubí a naopak sami jediní mají příležitost žíti v blahobytu a dobře se mít.“ Jestliže tedy my vytváříme představu pravých strážců, kteří by nebyli ani v nejmenším Škůdci obce, kdežto mluvčí oné řečí má na mysli jakési statkáře a lidi, kteří jako na slavnostním sjezdu a ne jako v obci vesele hoduji, mluví snad o něčem jiném než o obci. Jest tedy uvážiti, máme-li ustanovovati strážce hledíce k tomu, aby se jim dostalo co nejšťastnějšího živobytí, či hleděti na celou obec a dívati se, zdali oné se štěstí dostává, a tyto pomocníky a strážce nutiti i přesvědčovati, aby usilovali o to, jak by byli co nejlepšími pracovníky svého díla, a právě tak i všechny ostatní; a když by tak veškerá obec prospívala a dobře byla zřízena, ponechati, aby jednotlivým stavům jejich přirozená povaha dávala náležitý podíl ve štěstí.

2. Věru, zdá se mi, že máš pravdu.

Zdalipak se ti bude zdáti, že náležité mluvím i o věci s touto příbuzné?

O čem to?

Pozoruj dále ostatní pracovníky, nekazí-li je tahle věc až k úplné špatnosti.

Jaká to věc?

Bohatství, dél jsem, a chudoba.

A jak?

Takto. Myslíš, že zbohatlý hrnčíř, když zbohatne, bude míti ještě chuť starati se o své řemeslo?

Nikoli.

Stane se tedy Čím dále tím více zahálčivým a nedbalým?

8a velkou měrou.

Nestává se pak špatnějším hrnčířem?

I to, pravil, velkou měrou.

A naopak zase když si nemůže pro chudobu opatřiti nástroje nebo kterékoli jiné potřeby k řemeslu, bude jednak dělati horší práci, jednak špatnějšími řemeslníky vyučí své syny nebo jiné své učně.

Jak by ne?

Oběma tedy věcmi, chudobou i bohatstvím, zhoršují se výrobky a zhoršují se i sami dělníci.

Patrné.

Nalezli jsme tedy, jak se podobá, jiné věci, proti kterým musí býti strážcové vším způsobem na stráži, aby nikdy nepozorovaně nevnikly do obce.

Které to jsou?

Bohatství, děl jsem, a chudoba; neboť jedno způsobuje poživačnost, zahálku a nezdravé novotářství, druhé pak vedle novotářství sprostotu a úpadek práce.

Ovšemže. Ale považ, Sokrate, tu věc, jak bude naše obec schopna válčiti, když nebude míti peněz, obzvláště bude-li přinucena válčiti proti obci veliké a bohaté.

Patrně by to bylo nesnadnější proti jedné takové obci, ale proti dvěma snazší.

Jak si to myslíš?

Předně, dojde-li k boji, zdaž nebudou bojovati s muži bohatými, kdežto sami budou zápasníky, cvičenými pro válku?

To ano.

Nuže tedy, Adeimante, nezdá se ti, že by to bylo snadno jednomu pěstnímu zápasníku, v tomto oboru co nejlépe připravenému, bojovati proti dvěma mužům nezápasníkům, zato však bohatým a tlustým?

Najednou snad ne.

Ani kdyby dovedl vždy kus utéci a pak se obrátiti a přednímu, který by se za ním hnal, zasazovati rány, a kdyby to opět a opět dělal na slunci a v dusném vedru? Zdali by takový zápasník neudolal ještě více takových protivníků?

Arci, to by nebylo nic divného.

Ale nemyslíš, že přitom se boháči lépe vyznají teoreticky i prakticky v umění pěstního zápasu než ve válečnictví?

To jistě.

Pravděpodobně tedy bude našim zápasníkům snadné bojovati s dvojnásobnou i trojnásobnou přesilou.

V tom ti přisvědčím, neboť se mi zdá, že máš pravdu.

A co kdyby poslali poselstvo do druhé obce s tímto pravdivým vzkazem: „My neužíváme zlata ani stříbra, ani nám to není dovoleno, vám však ano; válčete tedy ve spolku s námi a vezměte si statky nepřátel.“ Myslíš, že některá obec, uslyšíc tento vzkaz, bude raději bojovati proti drsným a hubeným psům než ve spolku se psy proti tučným a choulostivým ovcím?

Myslím, že ne. Ale shromáždí-li se do jediné obce bohatství ostatních, nevím, zdali by to nepřinášelo nebezpečenství obci, která nemá bohatství.

Ty jsi dobrý, děl jsem, když myslíš, že jest některá jiná obec hodna názvu obce než taková, jakou jsme my zařizovali.

Ale proč by ne?

Větším jménem třeba nazývati ty ostatní; neboť každá z nich jest vlastně množství obcí, ale ne obec, jako ve známé hře.*⁸⁸ Buď co buď, jsou to aspoň dvě, navzájem nepřátelské, jedna chuďasů, druhá boháčů; v jedné i druhé z těchto pak zase velmi četné jiné: budeš-li v nich viděti jednu, a tak na ně učiníš útok, nic bys nedosáhl, pakli však mnohé, budeš dávati majetek, moc i osoby jedněch druhým, a tak budeš míti vždy mnoho spojenců a málo nepřátel. A dokud ti zůstane obec tak rozumně zřízena, jak byla právě uspořádána, bude největší, nemyslím jen dobrou pověstí, nýbrž největší v pravém smyslu slova, i kdyby měla jen tisíc obránců; neboť nesnadno nalezneš jak mezi Hellény, tak mezi barbary, aby jediná obec byla veliká v tomto smyslu, ale mnoho takových, které jsou třeba mnohokrát větší než tato, ale jen podle zdání. Či máš jiné míněni?

Bůh ví, nikoli.

3. V tom tedy, děl jsem, by měli naši správcové nejlepší mez pro velikost obce, aby jí podle toho určili náležité území a ostatního území si nevšímali.

Kterou to mez?

Míním tuto; až pokud obec bude chtít při svém vzrůstu zůstávati jednotná, až potud ať ji zvětšují, ale dále ne.

Dobře.

Uložíme tedy strážcům dále ještě i tento úkol, vším způsobem stříci, aby obec nebyla ani malá ani zdánlivě veliká, nýbrž dostatečná a jednotná.

To jim dáme asi nějak lehký úkol!

Ba ještě lehčí, děl jsem, bude tenhle, o kterém jsme se zmínili již dříve, že ukáže-li se kdo špatným potomkem strážců, musí býti poslán pryč mezi ostatní, kdežto dobří synové ostatních mezi strážce. Tím mělo býti dáno najevo, že i ostatní občany jest třeba přivésti k tomu, k čemu má kdo přirozené nadání, a to jednoho každého k jednomu dílu, aby každý, zabývaje se jen jedním svým dílem, měl v sobě jednotu, a ne mnohost, a tak aby í veškerá obec zachovávala přirozenou jednotu, a ne mnohost.

To jest věru ještě nepatrnější věc než ona.

To jistá není, dobrý Adeimante, mnoho velikých úkolů, jak by se někomu zdálo, co jim tu ukládáme; naopak, jsou to vesměs věci nepatrné, jestliže budou stříci té jedné velké věci jak se říká, spíše však než velké řekněme náležité.

Které to?

Vzděláváni, děl jsem, a výchovy; neboť jestliže dobrou výchovou budou se stávati řádnými muži, snadno si ujasní všechny tyto otázky i jiné, které nyní pomíjíme, braní žen i otázku manželství a plození dáti, že všechno to musí býti zařízeno co nejvíce podle přísloví „přátelům všechno společno“.*⁸⁹

To by bylo jistě zcela správné.

A zajisté jakmile se už jednou dostane obec se svou ústavou dobře do pohybu, běží jako kolo a prospívá; neboť je-li udržována řádná výchova a vzdělávání, působí, že v obci vznikají zdatní jedinci, a dobří jedinci zase, nabývajíce takového vychování, stávají se ještě lepšími než dřívější jak v ostatních věcech, tak i co do plození, právě tak jako tomu jest i u ostatních živočichů.

Podobá se pravdě.

Abychom to tedy řekli krátce, musí se správcové obce této zásady pevně držeti, aby se nepozorovaně nezkazila, nýbrž aby ji za všech okolnosti uchovávali, totiž nezaváděti novot ve výchovĚ gymnastické a músické proti platnému řádu, nýbrž co nejlépe ho ostříhati; musí se báti, kdykoli někdo říká, že to

píseň se nejvíce líbí,

která jest novinkou pěvců, jit vůkol po světě chodí,*⁹⁰

aby snad se někdo nedomníval, že básník myslí ne nové písně, nýbrž nový způsob zpěvu, a aby to neschvaloval. Taková věc nesmi se ani schvalovati, ani básníku přičítati. Chraňme se měniti způsob musického umění v nový, protože bychom tím vydávali v nebezpečenství celek: neboť nikde se nehýbe zákony músickými, aby se zároveň nehýbalo největšími zákony politickými, jak praví Damón,*⁹¹ a já mu věřím.

Také mne, pravil Adeimantos, připočti k věřícím.

4. Své strážní stanoviště musí tedy strážcové, jak se podobá, založiti zde, na musice.

Ba věru, právě zde snadno vzniká protizákonnost, aniž jí pozorujeme.

Ano, jako by šlo jen o zábavu a jako by nepůsobila nic zlého.

Také nepůsobí, pravil Adeimantos, nic jiného, než že si tam získá krok za krokem půdu a tiše prosakuje do mravů i jednání;odtud pak vystupuje již zvětšena proti soukromým právním řadům, od soukromých řádů se valí proti zákonům a ústavám s velikou, Sokrate, nevázaností, až konečně vyvrátí všechen soukromý i veřejný život.

Budiž, děl jsem; jest tomu opravdu tak?

Zdá se mi.

Nuže tedy, jak jsme tvrdili na začátku, musí býti již i hry, kterých se našim dětem dostává, zákonné, protože kdyby byly proti zákonu a také děti se takovými stávaly, není možno, aby z nich vyrůstali mužové podle zákonů a řádní.

Jak by ne?

Když tedy děti, majíce hned od začátku krásné hry, působením umění músického přijmou do sebe zákonnost, tu zase naopak, než jak tomu jest u oněch, provází je tato zákonnost při všem a vede ke zdaru, napravujíc, bylo-li snad od dřívějška v obci něco pokaženo.

Toť věru pravda.

Tu pak vyhledávají tito občané i zdánlivě nepatrných zákonných zvyklostí, které jejich předchůdci nadobro ztráceli.

Jaké to jsou?

Takovéhle: aby mladší před staršími, jak sluší, mlčeli, aby jim ustupovali ze sedadel a před nimi vstávali, aby rodiče ctili, dále co se týče stříhání vlasů, obleku, obuvi i celého zevnějšku a tak dále. Či nemyslíš?

Zajisté.

Zákonem však to ustanovovati pokládám za bláhové; vždyť to ani nevzniká, ani by to nemělo trvání působením nějakého hlásaného nebo psaného zákona.

A jak také?

Jest totiž nasnadě, Adeimante, že jaký směr dá komu vychování, že takový jest i jeho následující život. Či nepřivolává se vždy podobné s podobným?

Tak jest.

A konečně, myslím, lze říci, že se z toho stává nĚco jednotného, uceleného a jarého, buď dobrého, nebo i opačného.

Jak by ne?

Proto tedy bych se zatím nepokoušel ustanovovati takové věci zákonem.

Přirozené.

A co, probůh, to obchodnické jednáni o smlouvách, které jednotlivci mezi sebou uzavírají na tržišti, dále snad také jednání o smlouvách s řemeslníky, o nadávkách i násilnostech, o zadávání žalob a určování soudců, pak je-li nutné nějaké vymáhání nebo placeni cel buď na tržištích nebo v přístavech, nebo vůbec jakýsi tržní nebo policejní nebo přístavní řád a podobně – přemůžeme se, abychom o těchhle věcech dávali nějaké zákony?

Ne, nesluší dávati takové předpisy mužům řádným; neboť většinu z toho, co by bylo třeba zákonem stanoviti, naleznou asi snadno sami.

Ano, příteli, jen když jim bůh dá pevnost zákonů, které jsme již dřivé prošli.

Pakli však ne, díl on, stráví celý svůj život tím, že budou ustavičně ustanovovati mnoho takových věcí a zase opravovati, domnívajíce se, že tím dosáhnou vrcholu dokonalosti.

Myslíš, řekl jsem, že tací mužové budou žíti jako lidé nemocni, kteří nechtějí pro svou nezřízenost zanechati nesprávného způsobu života?

Ovšemže.

Ba věru, hezký to mají život takoví lidé; neboť při všem léčeni nedosahují ničeho, ledaže si své neduhy rozmnožují a zvětšují, a stále doufají, kdykoli jim někdo poradí lék, že tím se uzdraví.

Ano, zcela takový jest stav lidi takto nemocných.

A což, děl jsem, není snad při nich hezké i to, že za největšího nepřítele pokládají toho, kdo mluví pravdu, že totiž dokud takový člověk nepřestane se opíjeti, přesycovati, smilniti a lenošiti, že nic mu neprospěji ani léky ani vypalování ani řezání a také ani zažehnávání ani amulety ani co jiného z těchto věci?

To není příliš hezké; neboť horšiti se na toho, kdo má pravdu, v tom není nic hezkého.

Patrně nejsi, děl jsem, vychvalovačem takovýchto mužů.

Bůh ví, nikoli.

5. Neschválíš tedy, ani kdyby celá obec Činila něco podobného, jako jsme právě líčili. Či nezdá se ti, že totéž jako tito dělají všechny ty obce, které přesto, že mají špatné zřízení, zakazují svým občanům hýbati základy obecní ústavy a hrozí trestem smrti tomu, kdo by to činil? Kdokoli však jim při takovémto zřízení nejpříjemněji slouží a jim se zavděčuje, nadbíhaje jim a již napřed uhaduje jejich přání, a tato jest schopen vyplňovati, ten u nich bude muž dobrý a moudrý znalec velikých věcí a bude od nich ctěn.

Vskutku, dělají podle mého zdání totéž a nikterak jich ne –

Doplnit podle textu

A co ti, kteří mají chuť takovýmto obcím sloužiti a pracovati pro ně? Neobdivuješ se jim pro jejich odvahu a laskavost?

Jistě, vyjímaje ty, kteří jsou od občanů oklamáni a myslí, že jsou doopravdy politiky, když jsou od lidu vychvalováni.

Jak to myslíš? Neodpouštíš těm mužům? Či jest snad možno muži, který neumí měřiti, když mu mnoho jiných také takových říká, že jest čtyři lokte vysoký, aby si to sám o sobě nemyslel?

Nehorši se tedy na ně; vždyť tací mužové jsou snad učiněná dobrota: dávají zákony o věcech, jaké jsme právě vyjmenovali, a zase je opravují, ustavičná se domnívajíce, že naleznou nějaký konec ve zlořádech stran smluvních jednání a stran toho, o čem jsem právě mluvil, a nevědouce, že ve skutečnosti jen jako by usekávali sani hlavy.*⁹²

Ba věru, nic jiného také nedělají.

Já tedy bych myslel, děl jsem, že takovouto stránkou zákonů a obecního zřízení opravdový zákonodárce se zabývati nemá, ani v obci špatně zřízené, ani v dobře zřízené; v oné proto ne, Že to jest zbytečné a nic se tím nepořídí, v této pak, že jedny z těch věcí by dovedl nalézti každý sám, jiné že samy vyplývají z dřívějších řádů.

Co by nám tedy ještě zbývalo ze zákonodárství?

A já jsem odpověděl: Nám nic, avšak Apollónovi Delfskému zbývají největší a nejkrásnější i první ze všech zákonných ustanovení.

Jaká to? tázal se.

Zakládání svatyní, oběti a jiné způsoby uctíváni bohů, daimonů i héróů; dále pochovávání zemřelých a všechno, co třeba bytostem z onoho světa prokazovati, abychom si udržovali jejich milost. Neboť v takovýchto věcech sami se nevyznáme a při zakládání obce nikoho jiného v tom nebudeme poslouchati –budeme-li rozumní – ani míti za rádce, než koho měli naši otcové; tento pak bůh jest zajisté všem lidem po otcích přejatý rádce v takových věcech a sedě uprostřed země na jejím pupku dává rady.*⁹³

Dobře pravíš; a tak také učiňme.

6. Nuže tedy, děl jsem, obec bys měl již založenu, synu Aristónův; nyní však dále v ní pátrej, opatře si někde dostatečné světlo, ty sám a zavolej na pomoc i svého bratra i Polemarcha a ostatní, zdali bychom nějakým způsobem uviděli, kde asi jest spravedlnost a kde nespravedlnost a v čem se od sebe navzájem liší a co z obojího musí míti ten, kdo má býti Šťasten, ať si jest skryt, nebo ne přede všemi bohy i lidmi.

To ne, pravil Glaukón, vždyť jsi slíbil, že ty budeš hledati, protože prý by sis pokládal za hřích nepomáhati spravedlnosti ze vší síly a vším způsobem.

Pravdu máš svou připomínkou a musím tak učiniti, ale jest třeba, abyste i vy pomáhali.

Učiníme tak.

Doufám tedy, děl jsem, že to nalezneme takto. Myslím si, že ta naše obec, ač má-li správné základy, jest dokonale dobrá.

Nutně.

Patrno tedy, že jest moudrá, statečná, uměřená a spravedlivá.

Patrno.

Pravda-li, že nalezneme-li v ní kteroukoli z těch vlastností, zbytek bude to nenalezené?

Zrovna tak jako u kterýchkoli jiných čtyř pojmů; kdybychom hledali v něčem jednoho z nich, jakmile bychom jej poznali, bylo by dobře; ale kdybychom napřed rozpoznali ty tři, byl by již tím samým poznán pojem hledaný, neboť patrno, že by to již nemohlo býti nic jiného než zbytek.Správně mluvíš.

Nemáme-li tedy právě týmž způsobem hledati i při těchto vlastnostech, když jsou čtyři?

Toť patrno.

Nuže tedy na prvém místě, zdá se mi, jest tu zcela patrně viděti moudrost; a při ní se jeví cosi zvláštního.

Co? tázal se.

Obec, o které jsme pojednali, zdá se mi býti vskutku moudrá, neboť jest rozvážná, ne?

Nuže a tato vlastnost sama, rozvážnost, patrno, že jest jakési věděni; vždyť dobré úvahy vznikají ne z nevědomosti, nýbrž z vědění.

Patrné.

Jest pak v obci mnoho rozmanitých vědomostí.

Jak by ne?

Zdalipak tedy sluší obec nazývati moudrou a rozvážnou pro vědění tesařů?

Nikoli, pro toto věděni nesluší ji nazývati moudrou, nýbrž znalou stavitelství.

Tedy nelze obec zváti moudrou ani pro vědění o věcech ze dřeva, když uvažuje, jak by je měla co nejlepší.

Jistě ne.

A co vědění o výrobcích z kovu nebo některé jiné tohoto druhu?

Ne, ať to jest kterékoli.

Ani pro vědění o tom, jak se rodí plodiny ze zemí, nýbrž tuji sluší zváti znalou zemědělství.

Zdá se mi.

Nuže, tázal jsem se, jest v obci od nás právě založené u některých z občanů nějaké vědění, kterého se užívá při uvažováni ne o některé jednotlivosti z obecních potřeb, nýbrž o obci celé, jakým způsobem by žila v poměru co nejlepším jak sama k sobě, tak k ostatním obcím?

Věru jest.

Které, tázal jsem se, a u koho?

Toto vědění strážcovské, odpověděl, u těchto náčelníků obce, které jsme právě nazývali dokonalými strážci.

Jak tedy jmenuješ obec pro toto věděni?

Rozvážnou a vpravdě moudrou.

Zdalipak myslíš, tázal jsem se, že budeme míti v obci více kovářů, či těchto opravdových strážců?

Mnohem více kovářů.

Zdalipak nebude těchto nejméně i proti všem ostatním občanům, kteří mají podle svého odborného vědění nějaká určitá jména?

Daleko nejméně.

Tedy pro svou nejmenší třídu a Část stojící v Čele a vládnoucí a pro vědění v této obsažené byla by moudrá celá obec přirozeně založená; a podobá se, že jest přírodou samou tento stav nejskrovnější, jemuž přísluší účast v tom věděni, které jediné z ostatních vědění třeba nazývati moudrostí.

Jistou pravdu díš.

Tuto jednu z těch Čtyř vlastnosti jsme tedy tak nebo onak nalezli, i co jest i kde v obci sídlí.

Mně alespoň se zdá, že jest nalezena k úplné spokojenosti.

7. Však co se týče statečnosti samé i v které části obce má místo a pro kterou část sluší obec jmenovati statečnou, to není těžko uviděti.

Jak to?

Kdopak by nazval obec buď zbabělou, nebo statečnou podle něčeho jiného než podle té Části, která za ni válčí a táhne do boje?

Nikdo by to neučinil podle něčeho jiného.

Ostatní mužové v ní věru, myslím, nerozhodují podle toho, jsou-li zbabělí nebo stateční, aby obec sama byla buď taková, nebo onaká.

Věru ne.

I statečná jest tedy obec jednou částí sebe samé, a to tím, že v ní má takovou moc, která by za všech okolnosti zachovala pevné mínění o tom, čeho se sluší báti, že to jsou ty věci a takové, které a jaké stanovil zákonodárce v předpisech o výchově. Či nenazýváš toto statečnosti?

Neporozuměl jsem dobře, co jsi řekl, řekni to, prosím, ještě jednou!

Já pravím, že statečnost jest jakási záchrana.

Jaká to záchrana?

Záchrana mínění o věcech nebezpečných, jež nám bylo zákonem vštípeno při výchově, které to jsou a jaké; záchranou za všech okolností pak jsem myslel zachovávati si je a neztráceti ho ve starostech ani v slastech, v touze ani ve strachu. Chceš-li, rád bych učinil přirovnání, čemu se mi to zdá býti podobno.

Chci.

Zajisté víš, děl jsem, že barvíři, když chtějí obarviti vlnu na nachovo, nejprve vybírají z tolika různých barev jeden druh, vlnu bílou, potom ji připravují s vynaložením nemalé práce, aby co nejlépe barvu přijala a takto ji pak namáčejí do barvy. A je-li co obarveno tímto způsobem, stává se barva stálou a žádné praní, ani bez mýdla ani s mýdlem, nemůže barvu této látky porušiti; neužije-li se tohoto způsobu, víš, co se stává, když někdo barví vlnu jiné barvy anebo i této, ale bez náležité přípravy.

Vím, pravil, že při praní pouští a jest k smíchu.

Pomysli si tedy, děl jsem, že takového něco jsme dělali, seč jsme byli, i my, když jsme vybírali vojíny a vychovávali je músikou a gymnastikou; věř, že nám nešlo o nic jiného, než aby nám co nejlépe z přesvědčení přijali do sebe zákony jakoby barvu, aby tím, že se jim dostalo náležitého přirozeného založení i pěstováni, nabylo stálosti jejich mínění jak o nebezpečném, tak o všem ostatním a aby jejich barvu nevypraly tyhle silné žíraviny jako rozkoš, jež tu má silnější účinky než všechen louh a soda, dále zármutek, strach a žádost, silnější než každá jiná prací přísada. Takovouto pak sílu a schopnost za všech okolností zachovávati správné a zákonné mínění o nebezpečném a ne nebezpečném nazývám já statečností a za statečnost ji pokládám, ač nemyslíš-li ty jinak.

Nic nemyslím jinak, odpověděl; zdá se mi totiž, že správné mínění o týchž věcech, pokud vzniklo bez výchovy, tedy míněni zvířat a otroků, nepokládáš za příliš trvalé*⁹⁴ a že je nazýváš nějak jinak než statečností.

Máš docela pravdu, děl jsem. Přijímám tedy, že statečnost jest to, co jsi řekl.

Ba věru přijmi, děl jsem, a to statečnost v obci, a učiníš správně; jindy pak, budeš-li chtíti, pojednáme o té věci ještě lépe. Neboť teď jsme nehledali tohoto, nýbrž spravedlnosti a k vyhledání oné to, myslím, stačí.

Dobře díš, odpověděl.

8. Dvě věci, děl jsem, ještě zbývají, na které jest třeba se podívati v obci, uměřenost a to, co jest účelem našeho hledání, spravedlnost.

Ovšemže.

Jak bychom tedy nalezli spravedlnost, abychom se již nemuseli namáhati s uměřenosti?

Já věru nevím a ani bych nechtěl, aby se nám spravedlnost dříve ukázala, jestliže si pak již nevšimneme uměřenosti; ale chceš-li mi učiniti po vůli, zkoumej tuto dříve než onu.

Ba jistě, rád ti učiním po vůli; neudělal bych dobře, odmítnouti.

Tedy zkoumej.

Uvažujme. Hned na první pohled podobá se uměřenost více než dřívější vlastnosti jakémusi souzvuku a harmonii.

Jak to?

Uměřenost, děl jsem, jest jakýsi řád a jakési sebeovládání v rozkoších a žádostech; člověk se vskutku jeví, jak říkají, jaksi silnějším sám sebe a mluví se i o všelikých jiných takových jakoby jejích stopách. Pravda?

Zcela jistě.

A není to „silnějším sám sebe“ komické? Neboť kdo jest sám sebe silnější, musel by přece býti i slabším sám sebe a slabší silnějším; vždyť ve všech těchto rčeních se mluví o témže člověku.

Ovšem.

Ale, děl jsem, smysl těchto slov zdá se mi býti ten, že jest v člověku po stránce duševní jednak cosi lepšího, jednak cosi horšího, a kdykoli to lepší svou přirozenou povahou vládne tím horším, o tom se říká „silnější sám sebe“ –jest v tom jistě chvála –, kdykoli však působením špatného vychování nebo nějakých styků jest to lepší v menšině a jest ovládnuto od přesily toho horšího, to se s pohanou kárá a člověk, který jest v takovémto stavu, bývá nazýván slabochem a nevázaným.

To jest pochopitelné.

Pohlédni tedy, děl jsem, na naši mladou obec a nalezneš v ni obsažen jeden z těchto dvou stavů; neboť uznáš, že právem jest nazývána silnější sama sebe, sluší-li vůbec nazývati uměřeným a silnějším sebe to, u čeho lepší stránka vládne nad horší.

Hledím na ni a máš pravdu.

Jistě pak ty četné a všeliké žádosti, rozkoše a strasti nalezli bychom nejspíše u dětí, žen, lidí služebných a mezi takzvanými svobodnými lidmi u davu mravně chatrného.

Ovšemže.

Kdežto jednoduché a uměřené žádosti a city, které se dávají vésti uvažováním za účasti rozumu a správného mínění, ty zastihneš jen u malého počtu lidí, nejlépe založených a nejlépe vychovaných.

Pravda.

Zdalipak nevidíš i to obsaženo ve své obci a jak jsou tam žádosti jevící se u nižšího davu ovládány od žádostí a rozumu, který jest u lepši menšiny?

Zajisté, odpověděl.

9. Jestliže tedy sluší nazývati některou obec silnější nad rozkoše a žádosti i nad samu sebe, jest tak zváti i tuto.

Ovšemže ano.

Zdalipak ne i uměřenou vzhledem k tomu všemu?

Ba velmi.

A jistě, jestliže dále v které jiné obci chovají správcové i spravovaní totéž mínění o tom, kdo mají býti správci, bylo by to i v této. Či nemyslíš?

Ba velmi jistě.

V které tedy části občanů jest asi ta uměřenost obsažena, když jsou v takovémto poměru? Ve správcích, či v spravovaných?

Snad v obojích.

Vidíš ledy, děl jsem, že jsme právě před chvílí dobře tušili, že uměřenost jest podobna jakési harmonii?

Jak to? Že tato ctnost nepůsobí takovým způsobem jako statečnost a moudrost, z nichž každá byla obsažena v jedné části obce a jed-a Činila obec moudrou, druhá pak statečnou, nýbrž prostupujíc veskrze celou obec působí, že v dokonalém souzvuku jsou sladěni i nejslabší i nejsilnější i prostřední, buď rozumem, buď silou nebo i počtem nebo penězi nebo čímkoli jiným podobným; pročež bychom zcela správné mohli říci, že uměřenost jest tato jednomyslnost, totiž souhlas složky přirozeně horší a přirozeně lepší o tom, která z obou má vlásti jak v obci, tak v každém jednotlivci.

Jsem docela téhož mínění.

Dobře, děl jsem já; na tři vlastnosti v obci jsme se již podívali, jak se tak zdá; ale co asi jest ten zbývající druh, kterého ještě obec potřebuje k dokonalosti? Patrno, že to jest spravedlnost.

Patrně.

Nyní tedy, Glaukóne, musíme jako nějací lovci dokola obstoupiti houští a dávati pozor, aby nám spravedlnost někudy neunikla nezmizela nám z očí. Jest přece zřejmo, že někde tu jest; dívej se tedy a snaž se ji vypátrati, snad ji uvidíš dřív než já a ukážeš mi jí.

Kéž by se mi to podařilo, odpověděl. Avšak spíše dáš mí zcela vhodnou úlohu tak, vezmeš-li si mne za průvodce; jen když dovedu viděti, co mi bude ukazováno.

Pomodli se tedy, děl jsem, a pojď se mnou.

Učiním to, jen jdi napřed.

Věru, hodně neschůdné se zdá to místo a zarostlé; jistě aspoň jest tmavé a neprostupné. Avšak přece pojďme.

A tu já uviděv cosi zvolal jsem: Sláva, Glaukóne! Zdá se, že máme jakousi stopu, a myslím, že nám to už nijak neunikne.

To jest dobrá zpráva, pravil on.

Věru to jest hloupé, děl jsem, co se nám stalo.

Co to?

Jak viděti, válí se nám to již dávno od začátku před nohama, a my jsme to neviděli a byli jsme tak směšní; jako člověk držící něco v rukou někdy hledá to, co drží, tak i my jsme se nedívali na sám předmět našeho hledání, nýbrž jsme vyhlíželi někam do dálky, kde jsme to arci neviděli.

Jak to myslíš?

Tak, že jak se mi zdá, již dávno o tom mluvíme a posloucháme své řeči, aniž si uvědomujeme, že jsme o tom jistým způsobem mluvili.

Dlouhá to předmluva pro toho, kdo dychtí něco uslyšeti.

10. Nuže, děl jsem, poslouchej, mluvím-li co podstatného. Co jsme totiž hned na počátku stanovili všeobecnou povinnosti, když jsme zakládali svou obec, to právě jest podle mého zdáni spravedlnost anebo snad nějaký druh toho. Stanovili jsme totiž a často jsme opakovali, pamatuješ-li se, že jeden každý má se zabývati jen jednou prací pro obec, a to ke které jest jeho přirozené založeni nejzpůsobilejší.

Ano, to jsme říkali.

A že konati své a varovati se mnohodělnosti jest spravedlnost, i to jsme slyšeli od mnoha jiných lidí a sami často jsme to řekli.

Ano, řekli.

Toto tedy, příteli, děje-li se jistým způsobem, jest pravděpodobně spravedlnost, konati své. Víš, z čeho tak soudím?

Ne, jen mi to pověz.

Zdá se mi, děl jsem, že co zbývá v obcí vedle těch vlastností, které jsme pozorovali, uměřenosti, statečnosti a moudrosti, to že jest to, co oněm všem dalo možnost vzniku, a když vznikly, že jest jejich záchranou, dokud samo v ní trvá. Nuže a řekli jsme, že spravedlnost bude ten zbytek vedle oněch tří vlastnosti, jestliže je

Doplnit podle textu

To jest nutné.

Avšak kdybychom měli rozsouditi, který z těchto Činitelů nejvíce nám učiní svým přistoupením obec dobrou, bylo by těžko rozsouditi, zdali jednomyslnost správců a spravovaných, Či to, ujme-li se u vojínů zachovávání zákonného mínění o tom, co jest nebezpečné a co ne, čí moudrost a ostražitost, která jest ve správcích, či nejvíce ta zásada ji činí dobrou, vštípená i v dítěti i v ženě i v otroku i ve svobodném i v dělníku i ve správci i v spravovaném, že totiž každý jednotlivec koná své a varuje se mnohodělnosti.

To jest těžko rozsouditi, jak by ne?

O účinek na dokonalost obce zápasí tedy, jak se podobá, s její moudrostí, uměřenosti a statečností význam toho, aby každý v ní konal své.

Ba velmi.

Tedy bys uznal, že jest to spravedlnost, kterou možno viděti v zápase vedle těchto vlivů na dokonalost obce?

Ovšemže ano.

Nuže pozoruj i z této strany, bude-li se ti tak zdáti: zdalipak přikážeš soudnictví v obci správcům?

Jak by ne?

Zdalipak se budou jako soudci snažiti o cokoli jiného více než o to, aby žádný ani neměl cizího majetku, ani nebyl zbavován svého?

Nikoli, nýbrž o toto.

Protože to jest spravedlivé?

Ano.

I zde tedy asi by se uznávalo za spravedlnost držení a konání vlastního a svého.

Tak jest.

Nuže hleď, bude-li se ti zdáti totéž co mně. Kdyby se tesař pokoušel dělati práci Ševcovu nebo švec tesařovu, buď že by si navzájem vyměňovali své nástroje nebo svá práva, nebo snad Že by se týž pokoušel dělati obojí, myslíš, že by všechny takové záměny nějak příliš uškodily obci?

Avšak myslím, kdykoli někdo, kdo jest svou přirozeností určen k řemeslu nebo k nějaké jiné výdělečné činnosti, později spoléhaje buď na bohatství nebo na množství nebo sílu nebo na něco jiného takového, pokouší se dostati na místo bojovníka nebo některý z bojovníků na místo rádce a strážce, aniž jest toho hoden, a když tito si navzájem vyměňují své nástroje a svá práva nebo když se jeden a týž pokouši dělati toto všechno najednou, Tehdy, myslím, i tobě se zdá, že takováto záměna oborů a mnohodělnost jest záhubou obce.

Ovšemže ano.Tedy mnohodělnost při těch třech stavech a přestupováni z jednoho do druhého jest největší škodou pro obec a vším právem by se to mohlo nazývati největším zločinem.

Dozajista.

A nenazveš největší zločin proti své obci nespravedlností?

Jak by ne?

11. To tedy jest nespravedlnost. A naopak řekněme takto; jednodělnost stavu výdělečného, vojenského a strážcovského, když totiž v obci každý z těchto koná své, to jest zase naopak spravedlnost a to činí obec spravedlivou.

Myslím, odpověděl, že tomu jinak není než takto.

Neříkejme to ještě tak docela napevno; nýbrž teprve jestliže uznáme tuto vlastnost za spravedlnost i tam, kde se vztahuje k jednotlivému člověku, pak již budeme souhlasiti – neboť co bychom také řekli? – pakli ne, tedy začneme jinou úvahu. Nyní však doveďme až do konce tu myšlenku, kterou jsme si představili, že totiž kdybychom se pokusili podívati na spravedlnost napřed u některého většího z jejích projevů, snáze by bylo možno uviděti ji v jednotlivém člověku. Tu pak se nám ukázalo, že to jest obec, a tak jsme ji zařizovali, aby byla podle našich sil nejlepší, dobře vědouce, že jen v dobré obci by to bylo. Nuže, co se nám objevilo tam, přenášejme na jednotlivce, a jestliže se to bude shodovati, bude dobře; pakli se bude objevovati u jednotlivce něco jiného, vrátíme se zase k obci a budeme zkoušeti, a pozorujíce jedno vedle druhého a jako dvě dřeva o sebe trouce, snad bychom dosáhli, že by z toho jako z dřev o sebe třených vyšlehla spravedlnost; a jakmile se ukáže, ustálíme ji sami u sebe.

Tvůj postup jest dobrý a třeba si tak počínati.

Nuže tedy, děl jsem, mysleme si něco většího a něco menšího, o Čem by každý řekl, že to jest totéž: zdalipak jest to po té stránce, po které o tom platí označeni „totéž“, nepodobné, či podobné?

Podobné.

Tedy také spravedlivý muž nebude se nic lišiti od spravedlivé obce co do samého znaku spravedlnosti, nýbrž bude jí podoben.

Ano, podoben. Avšak věru obec se ukázala spravedlivou, když obsažené v ni tři druhy osob konaly každá své, kdežto uměřenou, statečnou a moudrou se jevila pro některé jiné stavy a způsoby týchž druhů.

Pravda.

I o jednotlivci tedy, příteli, budeme takto souditi, že má ve své duši právě tytéž druhy a pro tytéž jejich stavy, jako byly tam, že má dostávati týchž jmen jako obec.

Zcela nutně.

Do lehkého zkoumáni jsme to, příteli, zase upadli: máme zkoumati o duši, zdali má v sobě ty tři druhy, Či ne.

Nemyslím, že do tak zcela lehkého; jest totiž, Sokrate, asi pravda, co se říká, že krásné jest těžké.

Zdá se, děl jsem já. A dobře věz, Glaukóne, to jest mé mínění, po takovýchto cestách, jakými nyní jdeme ve svých úvahách, přesné toho jistě nikdy nepochopíme – neboť jest jiná delší a namáhavější cesta, která k tomu vede –, jistě však snad tak, jak se hodí k tomu, co jsme napřed řekli a napřed vypátrali.

Nebylo by to pro nás dosti? Mně by to věru prozatím stačilo.

Ale mně to teprve postačí.

Neochabni tedy a zkoumej.

Zdalipak tedy zcela jistě nemusíme uznávati, že v každém z nás jsou tytéž jevy a vlastnosti jako v obci? Vždyť snad odjinud tam nepřišly. Bylo by věru směšné, kdyby se někdo domníval, že cit vznětlivosti se nedostal do obcí z jednotlivců, kteří totiž mají takovouto pověst, jako obyvatelé Thrákie, Skythie a vůbec severních krajů, anebo cit touhy po vědění, který jest asi podle obecného mínění nejpříznačnější pro naši zemi, nebo smysl pro hmotný zisk, jejž bychom především nalezli u Foiničanů a obyvatelů Egypta.

Ba věru.

Tomu tedy tak jest a není nic těžkého poznati to.

Jistě ne.

12. Ale tahle otázka jest již těžká, zdali při těchto svých jednotlivých Činnostech“ užíváme téhož činitele, či ke každé ze tří jiného: jedním z Činitelů v nás se učíme, jiným se vzněcujeme a zase čímsi třetím si žádáme libých stavů, spojených s jídlem a plozením, a všeho, co s tím jest příbuzné-Či užíváme celé duše při každé z těch Činností, kdykoli se k ní vzchopíme. To jest to, co bude těžko určiti, jak toho žádá vědecké zkoumání.

I mně se tak zdá, pravil.

Pokoušejme se tedy určiti to tak, zdali jsou ty věci vespolek totožné, či různé.

Jak?

Patrno, že jeden a týž Činitel nebude chtíti činiti nebo trpěti několik dějů opačných zároveň, pokud jde o touž jeho složku a o poměr k témuž jsoucnu vnějšímu, takže kdekoli nalezneme, že se tak při nich děje, budeme věděti, že to nebyl jeden a týž činitel, nýbrž více.

Budiž.

Nuže dej pozor.

Mluv.

Zdalipak jest možno, aby táž věc stála a zároveň se pohybovala jednou a louž svou složkou?

Nikterak.

Domluvme se tedy ještě určitěji, abychom pokračujíce někde neuvázli v pochybnostech. Kdyby například někdo řekl o Člověku stojícím, ale pohybujícím rukama a hlavou, Že týž člověk zároveň stojí i se pohybuje, neuznali bychom, tuším, že by se smělo takto mluviti, nýbrž že kterási jedna jeho část stojí, druhá pak se pohybuje. Není tomu tak?

Tak jest.

Nuže tedy, kdyby ten, kdo takto mluví, ještě více vtipkoval a pronášel takové nápady, že když vlk utkví svým hrotem na jednom místě a dokola se otáčí, že celý stojí i zároveň se pohybuje nebo že i kterákoli jiná věc otáčející se v kruhu na témže místě to činí, nesouhlasili bychom s tím z toho důvodu, že při takových věcech klid a pohyb se nevztahují na tytéž jejich složky, nýbrž řekli bychom, že mají v sobě něco přímého i něco kruhovitého a tím přímým že stojí – neboť se nikam neodklánějí –, kdežto kruhovitým se pohybují dokola; a kdykoli taková věc odkloní svůj přímý směr buď napravo nebo nalevo nebo dopředu nebo dozadu a zároveň se otáčí, tehdy že nikterak nestojí.

Správně.

Tedy žádná taková řeč nás nezarazí a ani dost málo nás nepřesvědčí, že by kdy jedno a totéž touž svou složkou a vzhledem k témuž jsoucnu vnějšímu mohlo trpěti nebo býti nebo konati několik opaků zároveň.

Mne jistě ne.

Pro všechno, děl jsem, abychom nebyli nuceni všechny takové námitky široce a dlouze probírati a dokazovati jejich nesprávnost, spokojme se předpokladem, že tomu tak jest, jak my tvrdíme, a pokročme dále, shodnouce se o tom, že ukáže-li se tento předpoklad nepravdivým, všechny úsudky z něho vyplývající budeme pokládati za zrušeny.

Nuže učiňme tak.

13. Zdalipak tedy bys mohl tvrditi, že přisvědčováni s odpíráním, žádání něčeho s odmítáním, přitahování k sobě s odpuzováním od sebe a všechny takové věci náleží mezi opačné vespolek ať už Činnosti nebo stavy? Na tom rozdílu totiž nebude nic záležeti.

Ano, jsou to opaky.

A co žízniti a hladověti a vůbec žádosti, dále pak chtíti a přáti si, to všechno bys nepoložil někam mezi jevy právě jmenované? Tak například neřekneš-li o duši toužícího, že buď spěje za tím, po čem touží, nebo že přitahuje k sobě to, čeho si pro sebe přeje, anebo zase pokud chce, aby jí něco bylo dáno, že si to sama u sebe povoluje, jako by odpovídala na něčí otázku, ve snaze, aby se jí toho dostalo?

Zajisté.

A což nepřáti si a nechtíti a netoužiti, zdalipak to nepoložíme do pojmu odpuzování a odhánění od sebe a ke všemu, co jest opakem oněch prve uvedených jevů?

Jak by ne?

Když tomu tak jest, řekneme, že jest jakýsi jev žádostí a nejzřejmější z nich že jsou ty, které nazýváme žízní a hladem?

Ano, řekneme.

Jistě pak jedna z nich že jest žádost nápoje, druhá pak jídla?

Ano.

Zdalipak žízeň sama o sobí jest touha duše po něčem více, či jen po tom, co jsme řekli, tedy zdalipak žízeň jest žízeň po horkém nápoji nebo studeném, po velkém nebo malém jeho množství, nebo jedním slovem po nápoji nějak určeném? Či je-li s žízní spojen nějaký pocit horka, jest to on, který přidává touhu po studeném, pakli pocit studena, po horkém? Kdykoli pak jest žízeň přítomným pojmem velikosti veliká, způsobí touhu po velikém množství, pakli však malá, po malém? Samo však žízniti nikdy nebude žádostí něčeho jiného než toho, k čemu se vztahuje svou přirozenou povahou, totiž nápoje samého, jako na druhé straně lačněti jest žádost pokrmu?

Tak jest, každá jednotlivá žádost sama má jen ten jednotlivý předmět, ke kterému se svou přirozenou povahou vztahuje, kdežto jakost toho předmětu bývá určována Činiteli průvodními.

Jen aby nás někdo, děl jsem, v naší ne ostražitost i nepřepadl, řka, že nikdo netouží po nápoji, nýbrž po dobrém nápoji, ani po pokrmu, nýbrž po dobrém pokrmu. Všichni zajisté že touží po věcech dobrých; jestliže tedy žízeň jest žádost, jest to žádost dobrého, ať už nápoje nebo čehokoli jiného žádá, a ostatní právě tak.

Skoro by se zdálo, že něco jest v jeho řeči.

Avšak jistě, děl jsem, ze všech pojmů, které v sobě chovají nějaký vztah, náleží podle mého zdání pojmy s určitou jakostí k něčemu, co má určitou jakost, které však jsou samy o sobě, jedině k pojmu samému o sobě.

Neporozuměl jsem.

Nerozumíš, že pojem „větší“ znamená býti větší než něco?

Ovšemže.

Zajisté než něco menšího.

A pojem „mnohem větší“ předpokládá něco mnohem menšího. Pravda?

Ano.

Zdalipak také pojem „kdysi větší“ něco kdysi menšího a pojem „v budoucnosti větší“ něco v budoucnosti menšího?

Jak by ne? odpověděl.

A poměr většího počtu k menšímu počtu, dvojnásobného k polovičnímu a podobně, dále pak těžšího k lehčímu, rychlejšího k pomalejšímu a mimo to ještě teplého ke studenému a všechno tomu podobné – nemá se to zrovna tak?

Ovšemže ano.

A jak tomu jest s jevy věděni? Není tu poměr týž? Vědění samo o sobě jest vědění nauky samé o sobě nebo toho, cokoli má býti pokládáno za předmět vědění, kdežto určitý druh a určitá jakost vědění vztahuje se k určitému druhu a určité jakosti nauky. Myslím to takto. Když vznikla znalost stavby domu, zdaž se neodlišila od ostatních znalostí tak, že byla nazvána stavitelstvím?

Ovšem.

Ne-li tím, že měla určitou jakost, takovou, jako žádná jiná z ostatních?

Ano.

A nenabyla té určité jakosti proto, poněvadž se vztahovala k něčemu s určitou jakostí? A zrovna tak i ostatní umění a znalosti?

Tak jest.

14. Věz tedy, ač jestliže jsi nyní porozuměl, že to jsem prve chtěl říci, že všechny pojmy vztažné samy o sobě vztahují se k něčemu samému o sobě, kdežto nějakou jakostí jsou určeny, vztahují-li se k něčemu s určitou jakostí. Ale tím nemyslím, že by jejich jakost byla táž jako jejich předmětů, že tedy například vědění o zdravém a nezdravém by bylo zdravé a nezdravé a vědění o zlém a dobrém zlé a dobré; ale jakmile se stane věděním ne o tom samém, co jest předmětem věděni, nýbrž o něčem s určitou jakostí, tedy v našem přikladu o zdravém a nezdravém, stane se tím i samo něčím s určitou jakosti a to způsobí, Že už není nazýváno prostě věděním, nýbrž s přistoupením určité jakosti lékařstvím.

Porozuměl jsem, pravil, a myslím, že tomu tak jest.

A což žízeň, děl jsem, nepoložíš samu o sobě mezi pojmy vztažné? Vztahuje pak se žízeň –

Ano, k nápoji.

Zajisté, a to k nápoji s určitou jakostí i žízeň s určitou jakostí, ale žízeň sama o sobě ani k velkému, ani k malému množství nápoje, ani k dobrému, ani ke špatnému, ani jedním slovem k nijakému nápoji určité jakosti, nýbrž žízeň sama o sobě se vztahuje jedině k nápoji samému o sobě.

Ovšemže ano.

Duše žíznícího tedy, pokud žízní, nepřeje si ničeho jiného než napíti se a po tom touží a k tomu spěje.

Patrně.

Tedy jestliže ji žíznící někdy něco táhne opačným směrem, jest v ní jistě ještě něco jiného než samo to, co žízni a co ji žene jako zvíře k pití? Neboť, jak pravíme, jeden a týž činitel nemůže touž svou složkou vzhledem k téže věci vnější konati zároveň činnosti navzájem opačné.

Jistě ne.

Jako asi o střelci nelze dobře říci, že jeho ruce luk odtahují a zároveň přitahují, nýbrž že jedna ruka odtahuje, druhá pak přitahuje.

Ovšemže.

Zdalipak můžeme říci, že někteří lidé někdy žízní, a přitom se zdráhají píti?

Ba věru, mnozí a často.

Co tedy říci o těchto lidech? Ne to, že v jejich duši jest něco, co vybízí píti, jest však v ní i něco, co tomu brání, a to něco jiného a silnějšího než činitel vybízející?

Tak se mi zdá.

Zdalipak nevznikává to, co takto brání, z rozumové úvahy, kdežto složky pudící a vlekoucí k něčemu pocházejí ze zvláštních nezdravých stavů?

Zdá se.

Zcela logicky tedy uznáme, děl jsem, že to jsou dva činitelé vespolek různí, a nazveme to, čím duše rozumně uvažuje, její rozumovou složkou, to pak, čím touží po lásce a lační i žizní a čím se chvěje i při ostatních žádostech, složkou nerozumnou a zádavou, společnicí to všelikých druhů nasycování a rozkoší.

Ano, zcela přirozeně bychom tak soudili.

Tím bychom tedy měli vymezeny dva jevy obsažené v duši; avšak vznětlivost a to. Čím se rozhorlujeme, jest to třeli složka, či jest to sourodě s jednou nebo druhou z těchto?

Snad s tou druhou, žádostivosti.

Ale jednou jsem cosi slyšel a věřím tomu: že prý Leontios, syn Aglaiónův, vraceje se z Peiraica po vnější strana severní zdi a zpozorovav, že tam u kata leží několik mrtvol, měl chuť se na ně podívati, ale na druhé straně současně cítil odpor a odvracel sám sebe od toho; chvíli prý s sebou bojoval a zahaloval si obličej, ale konečně, přemožen žádostivostí, rozevřel si násilně oči a přiběhl k mrtvolám zvolal: „Tu máte, zatracenci, nasyťte se toho krásného divadla!“

Sám jsem to také slyšel.

Toto vypravování však znamená, že hněv druhdy bojuje se žádostmi jakožto různé s různým.

Ba věru znamená.

15. Nepozorujeme-1i i jinde často, že kdykoli někoho znásilňuji žádosti proti rozumové úvaze, spílá sám sobě a hněvá se na násilný živel ve svém nitru a že se při takovém jakoby sváru dvou stran u takového člověka cit hněvu přidává za spojence k rozumu? Že by se však přidružil k žádostem a pracoval proti zápornému rozhodnuti rozumu, to, myslím, bys nemohl říci, že jsi kdy sám u sebe pozoroval, a myslím ani u nikoho jiného.

Bůh ví, nikoli.

A co když se někdo domnívá, že se proti někomu provinil? Nestává se pak, že čím jest ušlechtilejší, tím méně se dovede horšiti, i když snáší hlad, zimu a cokoli jiného takového od toho, o kom se domnívá, že mu to činí právem, a jeho cil přímo se zdráhá vystoupiti proti tomuto člověku?

Pravda.

Ale co když si někdo myslí, že mu bylo ukřivděno? V tom Člověku jistě jeho cit vře a bouři se a bojuje po boku toho, co se mu zdá právem, a u lidí ušlechtilých, vytrvale snášeje i hlad i zimu a všechny takové útrapy, domáhá se vítězství a neustává, až buď dojde svého cíle nebo zahyne anebo až ho rozum, který jest v něm, odvolá jako pastýř psa a uchlácholí.

Věru, docela se podobá tomu, jak pravíš; vždyť ve své obci jsme ustanovili, aby pomocníci byli jako psi poslušní správců, pastýřů obce.

Dobře, dél jsem, rozumíš, co chci říci. Ale zdalipak vedle toho pozoruješ i tuhle věc?

Kterou to?

Že se nám stran vznětlivosti ukazuje něco opačného než dříve. Tehdy totiž jsme se domnívali, Že jest to cosi, co náleží k žádostem, ale nyní říkáme, že tomu docela tak není a že při rozbroji v duši staví se ten cit mnohem spíše na stranu rozumu.

Úplné tomu tak jest.

Zdalipak to činí jakožto něco různého i od toho, či jako nějaký jev rozumové stránky, takže by v duši byly ne tři, nýbrž jen dvě složky, rozumová a žádavá? Či jako v obci jsme viděli, že se skládá ze tří stavů, výdělečného, vojenského a radního, tak i v duši jest tento cit vznětlivosti třetí složkou, jsa přirozeným pomocníkem části rozumové, není-li zkažen spatným pěstováním?

Nutně vyplývá, že třetí.

Ano, děl jsem, objeví-li se něčím rozdílným od stránky rozumové, jako se objevil od stránky žádavé.

Však to není těžké, aby se to objevilo; vždyť by to každý mohl vidět i u dětí, že vznětlivosti jsou plny, přímo jak se narodí, kdežto rozumu, jak se aspoň mně zdá, někteří lidé vůbec nikdy nedostávají, většina pak velmi pozdě.

Při Diovi, dobře jsi to pověděl. Také u zvířat by každý mohl viděti, že tomu tak jest, jak pravíš. Mimo to i slova Homérova, která jsme uvedli někde výše, to dosvědčí:

pak se udeřil v hruď a srdce své pokáral slovy

tam totiž zřejmě Homér vylíčil srážku mezi činitelem, který rozumně uvážil o lepším a horším, a tím, který se bez rozvahy bouří, jako srážku různého s různým.

Velmi správně pravíš

16. To tedy, dél jsem, jsme konečně zjistili, a jak náleží, jsme se shodli v tom, že v obci i v duši jednoho každého člověka jsou tytéž složky i stejné počtem.Tak jest.

Není-li pak již nutný důsledek, že jak a čím byla moudrá obec, že tak a tím jest moudrý i jednotlivec?

Jak by ne?

A čím jest jednotlivec statečný a jak, tím a tak že jest statečná i obec a že i ve všem ostatním jest poměr obojího k dokonalosti týž?

Nutně.

Tedy uznáme, myslím, Glaukóne, že také spravedlivý jest muž týmž způsobem, jakým byla spravedlivá i obec.

I to jest zcela nutné.

Ale jistě snad jsme nezapomněli, že ta byla spravedlivá tím, že v ni každý z jejích tří stavů konal své.

Nezdá se mi, že bychom byli zapomněli.

Musíme si tedy pamatovati, že i každý z nás bude spravedlivý a konající své, pokud v něm bude konati své každá ze složek, které v něm jsou.

Dobře si to musíme pamatovati.

Nuže, nepřísluší-li složce rozumové, aby vládla, poněvadž jest moudrá a má péči o celou duši, složce pak vznětlivé, aby byla této poslušná a jí nápomocna?

Ovšemže.

V soulad pak je asi uvede, jak jsme vykládali, náležitá směs musiky a gymnastiky, která jednu z nich napíná a živí krásnými myšlenkami, druhou pak povoluje krotíc ji harmonií a rytmem.

Ba jistě.

A tito dva činitelé, takto jsouce vypěstováni a vpravdě vyučeni a vychováni každý ve svém, budou říditi složku zádavou – jež v každém zaujímá největší část duše a jest přirozeně nejnenasytnější –, budou ji hlídati, aby nedošlo k tomu, že by naplňujíc se tělesnými takzvanými rozkošemi příliš zbytněla a zesílila a nekonala pak již svého úkolu, nýbrž pokusila se podrobiti si a ovládati činitele, nad kterými jejímu druhu vláda nepřísluší, a tak zvrátila veškeren život všech lidí.

Ovšemže.

Zdalipak by tito dva činitelé spolu neodráželi nejlépe i vnější nepřátele ve prospěch celé duše i tála, a to tak, že jeden by dával rady, druhý pak bojoval, řídě se činitelem vládnoucím a prováděje svou statečností jeho úřady?

Tak jest.

A vzhledem k této složce nazýváme, myslím, statečným jednoho každého, když si jeho stránka citová uchrání ve strastech i slastech předpis rozumu o tom, co jest nebezpečné a co ne.

Správně.

Moudrým pak pro onu malou složku, tu, která v něm vládne a dává tyto předpisy a také má v sobě vědění o tom, co prospívá jedné každé z nich Iři i společnému, z nich složenému celku.

Ovšemže.

A co uměřeným? Ne-li pro přátelství a soulad těchto složek samých, když i řídící Část i části řízené svorně uznávají, že rozumové složce náleží vláda, a nepovstávají proti ní?

Uměřenost, odpověděl, jistě není nic jiného než toto, jak v obci, tak u jednotlivce.

Ale ovšem spravedlivý bude pro tu věc, kterou již často opakujeme, a tím způsobem.

Zcela nutně.

Což nám snad nějak bledne zjev spravedlnosti, že bychom v ni viděli něco jiného, než jak se nám ukázala v obci?

Mně se nezdá.

Ano, a jestliže nám zbývají v duši přece ještě nějaké pochybnosti, mohli bychom tímhle způsobem upevnili svůj soud příklady ze všedního života.

Jakými to?

Například kdybychom si měli učiniti mínění jak o oné obci, tak o muži stejně s ní založeném i vychovaném, lze-li si mysliti, že by takový muž zpronevěřil uložené u něho zlato nebo stříbro; bylo by snad možno se domnívati, že by se tento muž dopustil takového 6inu spise než lidé bez takových vlastností?

Nikoli.

Tedy i svatokrádeží a loupeží i zrad by byl tento muž dalek, ať vůči přátelům v soukromí, ať v životě veřejném proti obcím?

Ano.

Jistě ani v nejmenším by neporušil daného slova buď v přísahách nebo při ostatních smlouvách.

Jak by to mohl učiniti?

Také cizoložství, nepečování o rodiče a zanedbávání služby bohům přísluší spíše každému jinému než takovému muži.

Ovšemže spíše každému jinému,

Zdalipak není příčinou všeho toho, že u něho každá z jeho složek koná své, jak co do řízeni, tak co do podřízenosti?

Ano, to a nic jiného.

Hledáš tedy ještě nějakého jiného výkladu pro spravedlnost, nežli že to jest ta mohutnost, která dává takovéto vlastnosti mužům i obcím?

Při Diovi, nikoli.

17. Úplně se nám tedy vyplnil náš sen, tušení, o kterém jsme mluvili,“ že hned jak jsme počínali zakládati obec, vkročili jsme vedením božím, jak se podobá, v počátek a jakési základní rysy spravedlnosti.

Dozajista.

To pak byl, Glaukóne, podle všeho jaksi obraz spravedlnosti –a tím také jest ku prospěchu –, že jest správné, aby člověk přirozeně založený k ševcovství ševcoval a nic jiného nedělal, tesař pak aby tesařil a tak dále.

To jest patrné.

Vskutku, byla, jak se podobá, spravedlnost cosi takového, ale ne že by mínila vnější konání svého, nýbrž vnitřní, v pravém smyslu slova „sebe“ a „své“, když člověk nedopustí, aby jednotlivý činitel v něm konal věci cizí a složky v jeho duši se mnohodělností navzájem přesahovaly, nýbrž když vskutku dobře zařídí a uspořádá svůj dům, uchopí se vlády sám nad sebou, stane se přítelem sám sobě a sladí ty tři činitele pravé tak jako tři tóny stupnice, nejvyšší, nejhlubší a prostřední, a jestliže jest něco jiného uprostřed; všechno to pevně spojí a ve všem se stane z několika jedním, rozumným a souladným: a v těchto zásadách potom jedná, kdykoli koná něco buď ve věcech majetkových nebo v pěstování těla anebo také v činnosti veřejné nebo ve stycích soukromých, pokládaje i nazývaje ve všech těchto činnostech spravedlivým a krásným to jednání, které by tento stav udržovalo a spolu jej zjednávalo, moudrostí pak ono vědění, kterým jest toto jednáni řízeno, a nespravedlivým takové jednání, které vždy tento stav mší, nemoudrostí pak ono mínění, kterým jest řízeno zase toto jednání.

Docela pravdu mluvíš, Sokrate.

Nuže tedy, děl jsem, kdybychom řekli, že jsme nalezli spravedlivého muže a spravedlivou obec i co vskutku jest spravedlnost v nich obsažená, nezdálo by se, myslím, že bychom tak příliš mluvili nepravdu.

Bůh ví, jistě ne.

Řekneme to tedy?

Řekneme.

18. Budiž; pak následuje, myslím, abychom uvažovali ještě o nespravedlnosti.

Patrně.

To jest zase jistě nějaký rozbroj těch tří složek a mnohodělnost

I cizodělnost i povstání některé částí proti celku duše za tím účelem, aby v ní vládla, ač jí to nepřísluší a ač její přirozené určení jest sloužiti, kdežto části určené k vládě sloužiti nenáleží. V takovém nějakém stavu a rozruchu i zmatku těchto činitelů budeme, myslím, viděti nespravedlnost, nevázanost, zbabělost, nevědomost a zkrátka veškerou špatnost.

To praví jest to.

Nuže a co se týče konáni věcí nespravedlivých a křivděni a na druhé straně zase konání věcí spravedlivých, není-li všechno to již zcela zřejmě objasněno, když jest objasněna i nespravedlnost i spravedlivost?

Jak to?

Že se to ničím neliší od věcí zdravých a nezdravých; jako působí ony na tělo, tak toto na duši.

Jakým způsobem?

Zdravé věci působí patrně zdraví, nezdravé pak nemoc.

Ano.

Nezpůsobuje-li tedy i konali věci spravedlivé spravedlnost, konati věci nespravedlivé pak nespravedlnost?

Nutně.

A působiti zdraví znamená, uváděti složky v těle ve shodě s přírodou do stavu vzájemné nadřízenosti a podřízenosti, kdežto působiti nemoc to, aby jedna složka vládla druhé proti přírodě anebo byla od ní ovládána.

Tak jest.

Naznamená-li tedy také působiti spravedlnost, uváděti složky v duši ve shodě s přírodou do stavu vzájemné nadřízenosti a podřízenosti, kdežto působiti nespravedlnost to, aby jedna složka vládla druhé anebo byla od ní ovládána proti přírodě?

Ba jistě.

Ctnost tedy, jak se podobá, jest jaksi zdraví a krása a dobrý stav duše, kdežto špatnost jest nemoc a ohyzdnost a slabost.

Tak jest.

Nevedou-li pak také krásná zaměstnání k nabytí ctnosti, ošklivá pak k nabyti špatnosti?

Nutně.

19. Ještě nám zbývá, jak se podobá, dále uvážiti to, zdali jest prospěšné konati věci spravedlivé a krásná zaměstnání a býti spravedliv – ať již jest skryto, že jest člověk takový, nebo ne –, či konati bezpráví a býti nespravedliv, i když ho za to nestíhá pokuta a není trestán, aby se polepšil.

Ale, Sokrate, mně se zdá, že to zkoumání se stává již směšným. Když přece vidíme, že když jest přirozený stav tělesný porušen, nelze Žíti, ani při všem jídle a pití a při všem bohatství a vší moci, jakpak by bylo lze žíti při poruše a pokažení přirozeného stavu samého pramene našeho života? Tu může člověk dělati, co chce, nedělá-li to, čím by se zbavil špatnosti a nespravedlivosti a získal si spravedlnost a ctnost, když se ukázalo, že jedno i druhé jest takové, jak jsme to vyložili.

Věru směšným se stává, děl jsem; ale přesto bychom neměli umdlévati, když jsme došli tak daleko, že můžeme zcela jasně spatřiti, že tomu tak jest.

Probůh, nikterak nesmíme ustati!

Nuže pojď sem, abys také uviděl, kolik asi druhů podle mého zdáni má špatnost, pokud arci stojí za podívanou.

Jdu za tebou, jen mluv.

Hle, vidím před sebou jako z hlídky, když jsme vystoupili ve svém rozhovoru až sem, že druh ctnosti jest jen jeden, nesčíslné však že jsou druhy špatnosti; mezi nimi pak jsou jakési čtyři, které stojí za zvláštní zmínku.

Jak to myslíš?

Kolik jest způsobů ústav, tvořících zvláštní druhy, tolik jest palmě také způsobů duše.

Kolik tedy?

Pět, děl jsem, způsobů ústav, pět i duše.

Rci, které.

Myslím, že jeden způsob obecní ústavy by byl ten, o kterém jsme právě vyložili, ale mohl by býti nazván dvojako: vyskytne-li se totiž mezi správci jeden vynikající muž, nazvalo by se to královstvím, pakli více než jeden, vládou nejlepších, aristokracií.

Pravda.

To ledy pokládám za jeden druh; neboť ať by se takových správců vyskytlo více, ať jeden, nehýbali by žádným z důležitých zákonů obce, když se jim bylo dostalo takového vychování a vzdělání, jak jsme vyložili.

Pravděpodobně ne.

Kniha pátá

1. Takovou tedy obce i ústavu jmenuji dobrou a správnou a právě tak i takovéhoto muže; ostatní pak Spatnými a pochybenými –je-li tato správná –jak co do uspořádání obcí, tak co do zásadního ustrojení duše v jednotlivých lidech, a to ve čtyřech podobách špatnosti.

Které to jsou? tázal se.

A tu jsem hodlal o nich pořadem pověděti,*⁹⁵ jak se mi jevil jejich vývoj jedné z druhé; avšak Polemarchos natáhl ruku – seděl totiž trochu daleko od Adeimanta –, uchopil ho za roucho nahoře u ramene a přitáhl ho k sobě, pak také sám se k němu vypjav něco mu řekl do ucha, z čeho jsme nezaslechli nic jiného než toto: Necháme to tak, či co uděláme?

Rozhodne ne, odpověděl Adeimantos již nahlas.

A já jsem se otázal: Co vlastně nechcete tak nechati?

Tebe, odpověděl.

A proč vlastně?

Jak se nám zdá, bereš tu věc na lehkou váhu a chceš nepozorovaně odstraniti z hovoru celou jeho nikoli nejmenší část, abys ji nemusel probírati; myslel sis, že nám ujde tvá jen tak pronesená poznámka,*⁹⁶ že co se týče žen a dětí, jest každému zFejmo, že přátelům bude všechno společné.

Což to není pravda, Adeimante?

Ano, odpověděl. Ale tato pravda, zrovna jako ostatní věci, vyžaduje vysvětleni, jaký způsob toho společenství jest míněn; mohlo by jich zajisté býti mnoho. Proto nezamlčuj, který ty myslíš; věz, že my již dávno čekáme a myslíme, že se někde zmíníš jak o způsobu plozeni děti, tak jakým způsobem budou narozené děti vychovávány, i o celém tomto svém společenství žen a dětí; myslíme totiž, že to má veliký, ba rozhodující význam pro zřízení obce, koná-li se to správné, nebo nesprávně. Nuže tedy, když chceš nyní přistoupiti k jiné ústavě, nežli jsi dostatečně probral tyto otázky, usnesli jsme se na tom, co jsi zaslechl, že tě nenecháme, dokud neprobereš všechny tyto otázky právě tak jako ostatní.

Vězte, pravil Glaukón, že i já hlasuji v této věcí s vámi.

Zkrátka, pokládej to, Sokrate, za usnesení nás všech, pravil Thrasymachos.

2. Co jste to udělali, pravil jsem, že jste mě tak zaskočili! Jak dlouhou rozpravu o zřízení obce tu znova vyvoláváte, začíti zrovna jako od začátku! Byl jsem rád, mysle, že jsem hotov s jeho výkladem, a pokládal jsem se za šťastna, jestliže se to přijme a nechá tak, jak to bylo tehdy řečeno. Vy nevíte, jak veliký roj řečí nyní vzbuzujete tím, že tyto otázky sem přivoláváte; já jsem je tehdy předvídal, a proto jsem tu věc tak přešel, aby nezpůsobily veliký zmatek.

Proč to? tázal se Thrasymachos; myslíš, že jsme sem přišli najíst se slibů, a ne poslouchat řečí?

Ano, ale takových, které dbají míry.

Ovšem, Sokrate, pravil Glaukón, ale měrou pro poslouchání takových řečí jest lidem rozumným celý život. Než co se nás týče, buď bez starosti; ale ani tobě samému nechť není zatěžko vykládati nám své názory o našich otázkách, jaké to společenství budou míti naši strážcové, co se týče žen a děti a výchovy v prvních letech, v době mezi narozením a vzděláváním, jež se přece zdá býti nejnamáhavější. Zkus tedy pověděti, jakým způsobem se to vychovávání má díti.

Není tak snadné, miláčku, to vylíčiti; mnoho zajisté neuvěřitelných stránek má ta věc, ještě' více, než co jsme probrali výše. Vždyť by se asi jednak nevěřilo již tomu, že se tu mluví o něčem možném, jednak, i kdyby nakrásně se to uskutečnilo, nebude se věřiti, že by ten stav byl nejlepší. Proto mám jaksi strach dotýkati se těch otázek, aby se ta myšlenka nezdála býti jen zbožným přáním, milý příteli.

Nic se nestrachuj, odpověděl; vždyť tví posluchači nejsou ani neuznalí ani nedůvěřiví ani zlomyslní.

A já jsem pravil: Příteli, chceš mi snad těmi slovy dodati odvahy?

Ovšemže.

Nuže tedy, děl jsem, způsobuješ pravý opak. Kdybych si totiž důvěřoval, že znám, o čem chci mluviti, bylo by povzbuzení namístě: neboř Člověku znajícímu pravdu jest jisté a bezpečné mluviti mezi rozumnými a milými muži o věcech největších a drahých, ale nevěřiti si a teprve hledati a přitom zároveň vykládati, jako to já dělám, to jest povážlivé a nebezpečné, ne snad abych si neutržil smích – to věru by bylo dětinství –, nýbrž abych se neminul pravdy a nezbloudil netoliko sám, nýbrž i s přáteli, které bych s sebou zavedl, a to ve věcech, kde nejméně sluší býti na omylu. Vzývám tedy bohyni odplaty Adrasteiu,*⁹⁷ Glaukóne, o milost pro to, co hodlám mluviti; neboť tuším, že menší provinění jest někoho bez úmyslu zabíti než oklamati jej v krásných, dobrých a spravedlivých zásadách. Lépe jest tedy vydávati se v toto nebezpečenství při nepřátelích než u přátel, takže mi dáváš pěknou útěchu!

A Glaukón zasmáv se pravil: Nuže, Sokrate, stane-li se nám něco zlého od tvé řeči, pronášíme již teď osvobozující rozsudek nad tebou, že nejsi vinen vraždou a že nejsi vůči nám podvodníkem. Nuže osměl se a mluv!

Však věru i před skutečným soudem jest čist, kdo byl osvobozen, jak praví zákon; rozumí se tedy, že když tam, i zde.

Proto jen mluv.

Musím se tedy zase nyní vrátiti k tomu, co jsem asi měl tehdy v souvislosti vykládati; a snad by to tak bylo v pořádku, po úplném provedení mužského kusu prováděti zase ženský,*⁹⁸ zvláště když ty k tomu vybízíš.

3. Pro lidi tak založené a vychované, jak jsme vylíčili, není podle mého mínění jiného správného způsobu opatřování dětí a žen a zacházení s nimi, než když jdou oním směrem, který jsme jim na počátku dali; pokusili jsme se pak, tuším, ustanovovati ve své řeči muže za jakési strážce stáda.

Ano.

Jděme tedy dále a dejme jim podle toho i původ a vychování; pak se dívejme, zdali se nám to hodí, čili nic.

Jak to?

Takto. Jaké jest naše mínění o samicích psů-strážců? Zdali že mají společně právě tak všude hlídati, jako hlídají samci, a spolu s nimi loviti i ostatní práce společně konati, či že mají býti zaměstnány jen doma, protože rodíce a živíce Štěňata k jinému nestačí, kdežto samci mají konati namáhavé práce a vésti všechnu péči o stáda?

Všechno společně; ledaže při užívání samic hledíme na to, že jsou slabší, kdežto při samcích, že jsou silnější.

Možno-li pak, tázal jsem se, užívati některého zvířete k týmž úkonům jako jiného, nedáváš-li mu touž výživu a totéž vychování?

Nemožno.

Budeme-li tedy užívati žen k týmž úkolům jako mužů, musíme je také témuž učiti.

Ano.

Oněm pak byla dána musika a gymnastika.

Ano.

Tedy i ženám jest dáti tato dvě umění i výcvik vojenský a zacházeti s nimi týmž způsobem.

Toť přirozený důsledek toho, co pravíš.

Arci snad mnohé věci v těchto našich výkladech by se zdály směšným porušením zvyku, budou-li provedeny tak, jak o nich mluvíme.

Ba velmi.

Kterou z nich vidíš nejsměšnější? Patrně snad to, jak ženy cvičí v tělocvičnách nahé*⁹⁹ spolu s muži, nejenom mladé, nýbrž také již starší, zrovna tak jako starci v gymnasiích, když ač vrásčití a málo hezcí, přece se rádi účastní cvičení?

Bůh ví, ano; to by věru vyhlíželo směšně, aspoň za nynějších poměrů.

Proto tedy, když už jsme se dali do toho výkladu, nesmíme se báti úsměšků těch vtipkářů, kterými a jakými by stíhali takovouto změnu, týkající se jak gymnasií, tak uměni musického a nikoli nejméně“ výcviku ve zbrani a jízdy na koních.

Máš pravdu.

Ale když už jsme počali ten výklad, musíme se obrátiti k drsné stránce zákona; napřed vsak požádáme těchto lidi, aby si nevedli po svém způsobu, nýbrž vážně, a připomeneme jim, že tomu není dávno, co se Hellénům zdálo ošklivým a směšným totéž, co ještě nyní většině barbarů, totiž viděti nahé muže, a když počínali nazí cvičiti nejprve Kréťané, potom Lakedaimoňané, z toho všeho si mohli tehdejší vtipkáři tropiti smích. Či nemyslíš?

Ovšem.

Ale když, myslím, zkušenosti se ukázalo lepším se svlékati než všechno takové zahalovati, tu bylo zahnáno to směšné, které viděly oči, tím, co rozumové důvody ukázaly jako nejlepší; a ukázalo se, že jest pošetilý, kdo pokládá za směšné něco jiného než věc Špatnou a kdo míří svými vtipy na něco jiného, co jest podle jeho mínění projevem směšnosti, nežli na projev nerozumnosti a špatnosti, a zase naopak kdo si postaví jiný cíl krásna, a k němu vážně míří, nežli cíl dobra.

Docela správně.

4. Nejprve tedy jest se v této věci zajisté shodnouti o tom, zdali jest možná, či ne, a připustiti pochybnost – ať už chce tu pochybnost vysloviti někdo žertem, či vážně –, zdali jest ženská přirozenost u lidí schopna spolčiti se s přirozeností mužského pohlaví ku všem pracím, Či k žádné, anebo k některým jest schopna, ke druhým ne, a ke kterým z těchto oborů náleží povoláni vojenské. Zdali by to nebyl nejlepší začátek, od něhož bychom pravděpodobně přišli k nejlepšímu konci?

Jistě nejlepší.

Nuže chceš, abychom místo jiných my sami sobě vyslovili takové námitky, aby protivné stanoviště nebylo obléháno prázdné?

Nic tomu nepřekáží.

Řekněme tedy místo nich takto: „Sokrate a Glaukóne, nic není potřebí, aby nám jiní vyslovovali své pochybnosti; vždyť jste sami na začátku zakládání své obce souhlasně uznávali, že jest třeba, aby jeden každý konal podle své přirozenosti jeden svůj úkol.“

To jsme, myslím, uznali, jak by také ne?

„Nuže, a neliší se přemnoho žena od muže svou přirozeností?“

Jak by se nelišila?

„Nesluší se tedy ukládati každému z obou pohlaví jiné dílo podle jeho přirozenosti?“

Ovšem.

„Nevidíte tedy, jak nyní chybujete a sami sobě odporujete, když zase říkáte, že muži i ženy mají konati tytéž úkoly, ač mají přirozenost zcela rozdílnou?“ Budeš moci příteli uvésti něco proti tomu na obranu?

Tak hned, odpověděl, to není zcela snadné; ale poprosím tebe a také tě prosím, abys za nás promluvit i nějakou řeč obhajovací.

To jest to, Glaukóne, a mnoho jiných takových věci, které jsem já již dávno předvídal, když jsem se bál a ostýchal dotknouti se zákona o nabývání i výchově žen a dětí.

Ano, při Diovi, vždyť věru se nepodobá, že by se tak hladce k němu mohlo.

Ba jistě ne. Ale má se to takto: padne-li kdo do malé nádrže nebo doprostřed většího jezera, musí přece stejně plovati.

Ovšemže.

Nuže tedy i my musíme plovati a pokoušeti se zachrániti z té otázky, doufajíce, že by nás buď vzal na hřbet nějaký delfín nebo že by nám pomohla nějaká jiná neobyčejná záchrana.

Podobá se.

Hleď tedy, děl jsem, nalezneme-li kudy východ. Uznáváme totiž, že jiné přirozenosti přísluší jiné zaměstnání a že přirozenost ženy jest jiná než mužova: nyní pak tvrdíme, že různé přirozenosti mají dostati tatáž zaměstnání. Taková jest Žaloba proti nám?

Zajisté.

Pěknou víru moc, Glaukóne, má uměni slovního spora.^*100

Jak to?

Protože, jak se mi zdá, mnozí do něho upadají i proti své vůli a domnívají se, že se nepřou, nýbrž vědecky rozmlouvají, ačkoli nedovedou předmět řeči rozkládati v druhy a tak jej zkoumati, nýbrž chytajíce se pouhého slova snaží se tvrditi opak toho, co bylo řečeno, a tak užívají vůči sobě navzájem pře, a nikoli dialektiky.

Vskutku, má se to s mnohými tak; ale cožpak se to vztahuje i na nás zde?

Ovšemže ano, odpověděl jsem; aspoň věru se podobá, že proti své vůli se chytáme slovního sporu.

Jak to?

Velmi statečně a bojovně tvrdíme na základě pouhého slova, že přirozenost, která není tatáž jako druhá, nemá dostávati týchž prací jako ona, ale nikterak jsme se nepodívali, který druh různé a totožné přirozenosti a v kterém vztahu jsme si tehdy stanovili, když jsme dávali jiné přirozenosti jiné úkoly a stejné tytéž.

Jisté, na to jsme se nepodívali.

Tudíž jest nám podle všeho volno tázati se sebe samých, zdali i lidé holohlaví mají touž přirozenost jako vlasatí a ne snad opačnou, a jakmile uznáme, že opačnou, tu budou-li se holohlaví zabývati Ševcovstvím, nepřipustíme k tomu vlasatých, pakli zase vlasatí, nepřipustíme těch druhých.

To věru by bylo směšné.

Záleží ta směšnost v něčem jiném než v tom, že tehdy jsme měli na mysli přirozenost nikoli všeobecně louž a různou, nýbrž že jsme se drželi jediné onoho druhu různosti a stejnosti, který se vztahuje k pracím samým? Tak například jsme soudili, že lékař a lékař mají touž přirozenost; či nemyslíš?

Kdežto lékař a stavitel různou?

Ovšemže.

5. Tedy také jestliže ukáže pohlaví mužské nebo ženské zvláštní schopnost k některému umění nebo jinému zaměstnání, pak arci řekneme, že toto zaměstnání třeba dáti jednomu, nebo druhému; pakli však se ta zvláštnost bude jeviti jen v tom, že žena rodí a muž plodí, řekneme, že tím ještě není o nic více dokázáno, že se vzhledem k tomu, oč nám jde, žena od muže liší, nýbrž zůstaneme při svém mínění, že tytéž práce mají nám vykonávati i strážcové i jejich ženy.

Správně.

Nevybídneme tedy potom svého odpůrce, aby nám vyložil právě to, které to jest umění nebo které zaměstnání z oboru obecních zařízení, Že by vzhledem k němu přirozenost ženy a muže nebyla tatáž, nýbrž různá?

To jest jistě spravedlivé.

Tu vsak by snad mohl říci i jiný pravé to, co ty jsi řekl před krátkou chvílí, že totiž není snadno dáli okamžitě náležitou odpověď, avšak po úvaze že to není nic nesnadného.

To by mohl říci.

Chceš tedy, abychom požádali toho, kdo činí takové námitky, aby nás následoval, že snad se nám podaří nějak mu ukázati, že vzhledem k životu obce není zaměstnání, které by bylo vlastni jen ženě?

Ovšemže.

Nuže tedy, řekneme mu, odpovídej: Když jsi tvrdil, že někdo jest k něčemu přirození schopen a druhý neschopen, myslel jsi to, že někdo se učí něčemu snadno a druhý těžko? A jeden že po krátkém učení dovede v tom oboru sám mnoho nalézti, kdežto druhý po velkém učení a cviku, jehož se mu dostalo, neuchovává si ani toho, čemu se naučil? A u jednoho že stránka tělesná Činnosti rozumové náležité slouží, u druhého odporuje? Či jest něco jiného než toto, podle čeho jsi určoval člověka k jednotlivým úkonům přirozené schopného a neschopného?

Nikdo, pravil, neřekne něco jiného.

Znáš pak některou činnost lidskou, ve které by pohlaví mužské nemělo všechny tyto vlastnosti vynikající měrou nad pohlaví Ženské? Či máme dlouze hovořiti o tkaní, o pečení a vaření, ve kterých pracích arci ženské pohlaví se zdá něco znamenali, jako zase dochází největšího posměchu, když se mu při tom něco nepodaří?

Pravdu díš, že takřka ve všem jest toto pohlaví daleko převyšováno od druhého. Arci mnohé ženy jsou v mnohých oborech lepší než mnozí muži, ale v celku jest tomu tak, jak ty pravíš.

Není tedy, příteli, žádného zaměstnání v obecním životě, které by náleželo ženě, protože jest Žena, ani muži, protože jest muž, nýbrž přirozené vlohy jsou podobným způsobem rozděleny v obou pohlavích a všech zaměstnáni se může účastniti podle své přirozenosti žena, všech pak i muž, ale ke všem jest žena tvor slabší než muž.

Ovšem.

Zdali tedy přikážeme mužům všechno a Ženě nic?

A jak by to bylo možno?

Ale jistě jest, myslím – tak řekneme –, jedna žena přirozeně nadaná k lékařství, druhá pak ne, a jedna nadaná k umění musickému, druhá pak bez tohoto nadání.

Jak jinak?

Snad tedy také jedna nadaná ke gymnastice a k vojenství, druhá pak nebojovná a bez záliby v gymnastice?

Také si tak myslím.

A což žena milovná moudrosti a žena netečná k moudrosti? A jedna vznětlivá, druhá pak bez vznětlivosti?

I to jest pravda.

Tedy i k strážcovství jedna žena jest schopna, druhá pak ne. Či jsme nehleděli takovým způsobem na přirozenost také u mužů, určených k strážcovství?

Ano, hleděli.

Tatáž jest tedy přirozenost ženy i muže vzhledem k střežení obce, jenom že jest slabší a druhá silnější.

Patrně.

6. Takové ženy jest tedy vybrati pro takové muže, aby s nimi žily i konaly strážní službu, když jsou k tomu schopny a přirozeností s muži sourodé.

Ovšemže.

Nemají pak dostali tytéž přirozenosti tatáž zaměstnání?

Ano, tatáž.

Přišli jsme tedy okružní cestou k dřívější myšlence a uznáváte, že není proti přírodě dávati ženám strážců účast v musice gymnastice.

Docela pravda.

Nepředpisovali jsme tedy veď nemožných anebo podobných zbožným přáním, neboť jsme navrhovali ten zákon ve shodě s přírodou; avšak, jak se podobá, spíše to se děje proti přírodě, co se nyní děje proti těmto zásadám.

Podobá se.

Nuže, nebylo předmětem naší úvahy, zdali navrhujeme věci možné a nejlepší?

Ano, bylo.

A že jsou možné, vtom jsme se shodli?

Že pak jsou nejlepší, o tom se musíme dohodnouti dále?

Patrně.

Nuže, co se týče toho, aby se žena stala způsobilou strážkyni, k tomu nám snad nebude připravovati muže jiné vychování a ženy á zase jiné, zvláště když se jí dostalo téže přirozenosti? Nikoli.

Nuže, a jaké máš mínění o tomhle –? O čem to?

O předpokladu, že jeden muž jest lepší, druhý horší; či pokládáš všechny za stejné?

Docela ne.

Nuže, myslíš, že v obci, kterou jsme zakládali, učinili jsme lepšími muži strážce, již nabyli vylíčeného vychování, či ševče, vychované Ševcovstvím?

Směsná otázka.

Neozumím, děl jsem. Nuže, nejsou tito strážcové nejlepší ze všech ostatních občanů?

Ano, daleko.

A co tyto ženy, nebudou nejlepší ze všech žen?

I ty daleko.

Jest pak něco lepšího pro obec, než aby v ní byli ženy i muži co nejlepší?

Není.

To pak vyplyne z našeho způsobu musiky a gymnastiky, že ano?

Jak by ne?

Náš zákon, který jsme obci navrhovali, byl tedy nejen možný, nýbrž i nejlepší.

Tak jest.

Ať se tedy svlékají ženy strážců, neboť místo šatů budou oblečeny v ušlechtilost, a ať se účastní boje i ostatní strážní služby pro obec a jiného ať nekonají; při tom pak jest ukládati ženám lehčí b práce než mužům pro slabost jejich pohlaví. A který muž se posmívá při pohledu na nahé ženy, které se obnaženy cvičí ve prospěch nejlepšího účelu, „nezralý směšného trhá plod“*¹⁰¹ a neví patrně, čemu se směje, ani co činí; neboť velmi dobrý jest a zůstane výrok, že užitečné jest krásné a Škodlivé ohyzdné.

Docela dobře.

7. To bychom tedy byli vyvázli jakoby z jedné vlny při svém výkladu o ženském zákoně, takže jsme jí nebyli docela pohlceni, stanovíce, že naši strážcové i strážkyně mají konati všechny práce společné; naopak ten výklad svou logičností ukazuje, Že jeho myšlenka jest možná i prospěšná.

Ba věru, vyvázl jsi to z nemalé vlny.

Řekneš, děl jsem, že ta nebyla velká, až uvidíš následující.

Mluv, ať ji uvidím.

S tímto, dál jsem, a se vším dřívějším souvisí, jak myslím, tento zákon.

Který?

Aby všechny tyto ženy byly společné všem těmto mužům a soukromě aby žádná se žádným nežila; také děti aby byly společné a aby ani rodič neznal svého rozence, ani dítě rodiče.

Tomu lze o mnoho méně věřiti než onomu, i že by to bylo možné i prospěšné.

Nemyslím, odpověděl jsem, že by se mohlo pochybovati o prospěšnosti, jako by to nebylo nanejvýše dobré, aby byly ženy společné i děti společné, jen je-li to možné; ale myslím, že největší pochybnost by vznikla o tom, zdali to jest možné, či ne.

O obojím, pravil, by se mohlo velmi silné pochybovati.

Mluvíš o spojenectví obou otázek; já pak jsem se domníval, že aspoň z jedné vyváznu, uzda-li se ti, že ta věc jest prospěšná, a že mi zbude jen otázka o možnosti a nemožnosti.

Však se ti nepodařilo zakrýti myšlenku na útěk; nuže, zodpovídej se z obojího.

Musím se tedy podrobiti pokutě. Než učiň mi jen tolik k vůli; dopřej mi takového svátku, jakého si dopřávají lidé líné mysli, když postupují ve svých úvahách sami. Tací lidé totiž dříve, než naleznou, jakým způsobem by se splnilo některé z jejich přání, nechají toho hledání, aby se nemuseli truditi úvahami, je-li to možné, či ne, pomysli si, že to, co chtějí, již mají, a hned potom zařizují další věci a vesele probírají, co udělají, až se to stane. Činíce tak svou duši, beztoho línou, ještě línější. Nuže již i sám tak choulostivím a otázku, jak jest ta věc možná, přeji si odložiti a později se na ni podívati; nyní však předpokládám, jako by to bylo možné, a budu pozorovati, dovolíš-li mi, jak to správcové zařídí a že by provedení toho bylo nad jiné nejprospěšnější obci i strážcům. Tuto otázku pokusím se napřed zkoumati spolu s tebou a potom onu, když dovolíš.

Dovoluji, děl, nuže zkoumej.

Myslím tedy, pravil jsem já, jestliže budou správcové a právě tak i jejich pomocníci hodni tohoto jména, že tito budou ochotni přikazované úkoly vykonávati, správcové pak úkoly dávati, a to dílem na základě zákonů, jichž sami budou poslouchati, dílem také že je budou napodobovati ve věcech, které jim odevzdáme.

Podobá se pravdě.

Ty tedy, jejich zákonodárce, jako jsi vybral muže, tak vybereš i ženy a odevzdáš jim je pokud možno podle stejné přirozenosti; ti pak, protože budou míti obydlí i stoly společné a soukromé nikomu nic takového nebude náleželi, budou žíti společné, a když se tak budou společně stýkati jak v gymnasiích, tak v ostatním životě, tu, myslím, vrozenou nutností budou vedeni k vzájemnému pohlavnímu obcování. Či nezdá se ti, že tu jde o nutnost?

Ano, a nejsou to nutností matematické, nýbrž erotické, a tyto dovedou, jak se podobá, s větší silou než ony obraceti i uchvacovati lidské množství.

8. Ba jisté, řekl jsem. Avšak dále, Glaukóne, beze všeho řádu navzájem obcovati nebo cokoli jiného dělati nebylo by ani zbožné v obci blažených, ani to správcové nedovolí.

Ano, vždyť by to nebylo spravedlivé.

Patrno tedy, že dále zařídíme sňatky, co možná nejvíce dokonalé; dokonalé pak by byly sňatky nejprospěšnější.

Docela dobře.

Jakým způsobem pak tedy budou nejprospěšnější? Pověz mi tohle, Glaukóne: vidím v tvém domě honicí psy i velké množství ptáků ušlechtilých druhů – zdalipak jsi tedy, probůh, k jedné věci přihlížel při jejich snoubeni a rozplemeňování?

K čemu to?

Předně, ač jsou to ušlechtilé druhy, zdalipak nejsou a neukazuji se i mezi nimi někteří jedinci nejlepší?

Jsou.

Nuže, zdalipak chceš míti mláďata ode všech stejné, či snažíš se, aby jich bylo co nejvíce od nejlepších?

Od nejlepších.

A což, od nejmladších nebo od nejstarších či od těch, kteří jsou právě v nejlepším věku?

A neděje-li se rozplozováni tímto způsobem, máš za to, že budeš míti plémě ptačí i psí o mnoho horší?

Zajisté.

A co soudíš o koních, tázal jsem se, a o ostatních zvířatech? Snad že tomu jest nějak jinak?

To by byl věru nerozum.

Ach, milý příteli, jak tuze dokonalých tedy potřebujeme správců, ač je-li tomu právě tak i s lidským plemenem.

Však jistě tomu tak jest; nuže co?

Že jim nastává nutnost užívali mnohých léků. Tělům pak, která nepotřebují léků, nýbrž chtěji zachovávati jistý pravidelný způsob života, myslíme, že stačí i slabší lékař; kdykoli však jest potřebí i léků, víme, že jest třeba odvážnějšího lékaře.

Pravda; ale k čemu to povídáš?

I tomuhle, odpověděl jsem: podobá se, že naši správcové budou musiti užívati ku prospěchu spravovaných hojně nepravdy a klamu. Řekli jsme pak, tuším, že všechny takovéto prostředky jako lék jsou užitečné.

A to správně.

Nuže při sňatcích a plozeni dětí jest tato správnost, jak se podobá, věcí nikoli nejmenší.

Jak to?

Podle toho, o čem jsme se shodli, jest třeba, aby nejlepší muži obcovali s nejlepšími Ženami co nejčastěji, kdežto nejhorší muži s nejhoršími ženami naopak, a děti oněch mají býti vychovávány, těchto však ne, má-li býti chov co nejdokonalejší; a provádění všeho tohoto musí zůstati tajemstvím vyjímaje samy správce, má-li také stádo strážců býti co nejvíce uchráněno rozbrojů.

Zcela správně.

Musíme tedy zákonem ustanoviti jakési slavnosti a oběti, při nichž bychom svedli vespolek nevěsty a ženichy, a naši básníci musí skládati hymny, hodící se k sňatkům; o množství pak sňatků dáme rozhodovati správcům, aby zachovávali co možná tentýž počet mužů, přihlížejíce k válkám a nemocem a všemu takovému, a aby se nám pokud možno obec ani nezvětšovala, ani nezmenšovala.

Správně.

Jest tedy, myslím, zaříditi jakési důmyslné losování, tak aby ten špatný při každém spojení dával vinu náhodě, a ne správcům.

Zajisté.

9. A mužům zdatným ve válce nebo kdekoli jinde mají býti dávány výsady a odměny, zejména hojnější dovolení obcovati se ženami, aby tak zároveň pod správnou záminkou co nejvíce dáti bylo plozeno ze semene takových mužů.

Správně.

Nuže a narozené děti jsou pokaždé přejímány od úřadů k tomu ustanovených, ať již složených z mužů nebo žen nebo z obojích –vždyť bezpochyby i úřady jsou společné ženám i mužům.

Ano.

Ty pak asi vezmou děti dobrých rodičů a zanesou je do oddělení pro chov novorozeňat k jakýmsi pěstounkám, ubytovaným zvlášť v některé části města; ale děti horších rodičů a narodí-li se co neduživého z oněch prvních, ty odstraní, jak sluší, na místě tajném a nezjevném.*¹⁰²

Ano, má-li třída strážců zůstati čistá.

Ovšem tito se budou starati o jejich výživu, a to tak, že jednak budou přiváděti do toho oddělení matky, kdykoli budou míti hojně mléka, užívajíce přitom všech prostředků, aby žádná nepoznala svého dítěte, jednak budou opatřovati i jiné ženy mající mléko, kdykoli by matky samy nestačily; a při těchto samých budou dbáti o to, aby kojily v náležitý čas, kdežto opatrování v noci a ostatní práci odevzdají chůvám a pěstounkám.

Podle toho, co říkáš, mít děti bude ženám strážců velmi snadné.

Tak také náleží, děl jsem. Ale proberme to další, co jsme si uložili. Řekli jsme totiž, že děti se mají roditi z těch, kteří jsou v nejlepším věku.

Pravda.

Nuže, zdalipak se mnou uznáváš za náležité trvání květu života dvacet let u ženy, u muže pak třicet?

Kterých to let? tázal jsem se.

Žena, odpověděl jsem, aby rodila obci počínajíc od svého dvacátého roku až do čtyřicátého; muž pak, jakmile by vyšel z nejprudšího trysku svého mládí, od té doby aby plodil obci až do svého pětapadesátého roku.

Vskutku, to jest při obou doba květu tělesného i rozumového.

Nuže tedy, jestliže zasáhne do obecního rozplozování někdo starší těchto anebo mladší, prohlásíme to za hříšné a nespravedlivé provinění; vždyť by plodil obci dítě, které – zůstane-li to nepozorováno – se narodí byvši počato bez obětí a modliteb, jež budou konati vždy při sňatcích kněžky i kněží i veškerá obec, aby se vždy rodily z dobrých rodičů lepší děti a ze zdárných zdárnější; bylo by to dítě zplozené v temnotě za hrozné nezdrženlivosti.

Správně.

Týž zákon bude platiti, jestliže se některý z mužů ještě plodících bez dovoleni bude stýkati se ženami, které jsou ve věku stanoveném k rození; o tom totiž prohlásíme, že dává obci dítě nepravé, nezákonné a neposvěcené.

Zcela správně.

Když však ženy a muži vykročí z věku stanoveného pro rozplozování, myslím, Že jím asi dovolíme, aby volně obcovali, s kýmkoli by chtěli, jen ne s dcerou a matkou a s dcerami dcer a matkami matek, a podobně ženy vyjímaje se synem a otcem a s jejich přímými pokrevenci ve směru sestupném i vzestupném; při tom všem jim napřed nařídíme, aby nepouštěli na svět plodu, byl-li by počat, a kdyby se některý přes všechno dostal na svít, aby s ním naložili podle zásady, že pro takového tvora není ponechání naživu.

I to jest náležitá řeč; ale jak si rozeznají vespolek otce a dcery a pokrevence, které jsi právě uvedl?

Nijak, odpověděl jsem; ale všechny děti, které se narodí v sedmém až desátém měsíci od toho dne, kdy se kdo z mužů stal ženichem, bude každý nazývati, pokud jsou mužského pohlaví, syny, pokud pak ženského, dcerami, a tyto zase jej otcem a tak také děti těchto vnuky a tito zase je dědy a bábami a děti narozené v letech, ve kterých jejich matky a otcové plodili, sestrami a bratry; proto se, jak jsme prává řekli, nebudou vespolek stýkati. Ale bratrům a sestrám dá zákon spolu obcovati, jestliže los tak padne a Pythia dá k tomu svůj souhlas.

Zcela správně.

10. Toto a takové jest tedy, Glaukóne, společenství žen a dětí u strážců naší obce; že pak se shoduje s ostatním zřízením a jest daleko nejlepší, to nám dále musí potvrditi důvody. Či jak bychom dělali?

Takto, při Diovi.

Není-li dobrý počátek společné úvahy to, otázati se sebe samých, co asi můžeme nazvati největším dobrem při zařízení obce, cílem zákonodárcovy Činnosti, a co největším zlem, a pak se podívati, zdali věci, které jsme právě vyložili, jsou takové, že se nám hodí do stopy dobra a nehodí se do stopy zla?

To bude ze všeho nejlepší.

Nuže, známe nějaké větší zlo pro obec než ono, které ji roztrhuje a dělá mnoho obcí místo jedné? Anebo větší dobro než to, co ji svazuje a sjednocuje?

Nuže, není-li pravda, že společenství slasti a strasti svazuje, když totiž ze vznikání a zanikáni týchž věcí pokud možno všichni občané stejnou měrou se radují a rmoutí?

Ovšemže.

Ale soukromost v takovýchto citech rozlučuje, když při týchž stavech obce a jejích obyvatelů jedni jsou naplňováni přílišnou bolestí a druzi přílišnou radostí?

Jak by ne?

Nevzniká takový jev z toho, když nejsou v obci souhlasně pronášena slova „to jest mé“ a „to není mé“ a zrovna tak i o cizím?

Ba jistě.

Ve které tedy obci nejvíce občanů při téže věci a v témže smyslu užívá slov „to jest mé“ a „to není mé“, ta má nejlepší zřízení?

Daleko nejlepší.

A která se takto nejvíce blíží jednomu člověku? Jako asi když se někdo z nás uhodí do prstu, ucítí to veškeré společenství vížící tělo s duší v jednotném řádu činitele v něm vládnoucího, a celé zároveň zabolí, když něco utrpěla Část; a v tom smyslu pak říkáme, že člověka bolí prst. Totéž snad platí i o kterémkoli jiném údu lidském, jak o bolesti, když trpí část, tak o libosti, když se jí ulevuje?

Totéž, odpověděl; a co se týče tvé otázky, tomuto jevu se nejvíce blíží obec nejlépe uspořádaná.

Když tedy jeden z občanů zakouší cokoli buď dobrého, nebo zlého, taková obec nejspíše přijme ten jeho stav za svůj a všecka se bude buď spolu radovati, nebo spolu rmoutiti.

Nutně, je-li to obec dobře zřízená.

11. Byl by čas, děl jsem, abychom se vrátili ke své obci a zkoumali při ni, zdali ona nejvíce uskutečňuje zásady, ke kterým jsme přišli, či některá jiná více.

Zajisté jest toho třeba.

Nuže tedy: jako jsou i v ostatních obcích správcové a lid, tak jsou asi i v této?

Ano. Tito všichni se pak budou vespolek nazývati občany?

Jak by ne?

Ale vedle toho názvu „občané“ jak jmenuje lid ostatních obcí své správce?

Ve většině obcí pány, v obcích pak demokratických přímo tímto jménem, správci.

A co lid naší obce? Čím ten nazývá své správce kromě jména občanů?

Ochránci a pomocníky.

A čím tito lid?

Zaměstnavateli a živiteli.

A správcové v ostatních obcích nazývají lid?

Otroky.

A jak si říkají správcové mezi sebou?

Spolusprávcové.

A jak naši?

Spolustrážcové.

Můžeš mi snad říci o správcích v ostatních obcích, zdali někdo může mluviti s některým ze spoluvládců jako s příbuzným, s druhým jako s cizím?

Ba o mnohých.

Nuže, k příbuznému se chová a mluví s ním jako se svým, s cizím pak jako s nesvým?

Tak jest.

A což tvoji strážcové? Má snad některý z nich důvod, aby se choval k některému ze spolustrážců nebo s ním mluvil jako s cizím.

Nikoli, neboť o každém, s kýmkoli se setká, bude míti za to, že se setkává buď jako s bratrem nebo jako se sestrou nebo jako S otcem nebo jako s matkou nebo se synem nebo s dcerou nebo s jejich potomky nebo s předky.

Velmi dobře to pravíš, děl jsem, ale povez ještě také tohle: Zdalipak jim v zákoně ustanovíš toliko jména příbuzenská či také, aby se ve veškerém jednání podle těch jmen chovali? Tak co se týče otců, aby dbali povinnosti, které zákon ukládá o úctě k otcům, péči a poslušnosti k rodičům, jinak že se takovému Člověku nepovede dobře ani u bohů, ani u lidí, protože by nejednal zbožně ani spravedlivě, kdyby jednal jinak než takto? Takové či jiné hlasy budou zníti ode všech občanů hned v mládí dětem kolem uší jak o otcích, které jim kdo ukáže, tak o ostatních příbuzných?

Takové, vždyť by bylo směsné, kdyby se v ústech ozývala pouze jména příbuzenská bez skutků.

Tedy v ni nejvíce ze všech obcí se uskuteční to, že když se některému jednomu občanu povede buď dobře, nebo Spatně, budou souhlasné říkati praví uvedená slova „já se mám dobře“, nebo „já se mám špatně“.

To jest jistá pravda.

Neřekli jsme pak, že toto smýšleni a tato slova jsou provázena společnými pocity libosti i bolesti?

A správně jsme tak řekli.

Nuže nebudou snad naši občané v největší míře míti společný zájem právě o to, čemu budou říkati „mé“? A když o to budou míti společný zájem, tu ovšem budou míti největší měrou společenství v libosti i bolesti?

Daleko nejvíce.

Zdalipak tedy není příčinou toho vedle ostatního zřízení společenství žen a dětí u strážců?

Věru, mnohem nejvíce.

12. Nuž věru v tom jsme spatřili největší dobro pro obec, když jsme přirovnávali obec dobře spořádanou k tělu, v jakém poměru jest k bolesti i libosti své jednotlivé části.

A správně jsme to spatřili.

Příčinou největšího dobra pro obec objevilo se nám tedy společenství dáti a žen u pomocníků.*¹⁰³

Ba jisté.

A přitom také jsme ve shodě i s dřívějšími zásadami: řekli jsme totiž. Že tito nesmějí míti ani soukromých domů ani půdy ani žádného majetku, nýbrž že dostávají od ostatních výživu, mzdu za strázni službu, a tu že musí všichni společně spotřebovávati, mají-li býti vskutku strážci.

Správně.

Podle toho tedy i dříve pronesená zásada i toto nynější ustanovení činí je jisté ještě více opravdovými strážci a způsobuje, že neroztrhují obce, jako by tomu bylo, kdyby názvu „mé“ neužívali všichni o témže, nýbrž každý o něčem jiném, a jeden vláčel do svého vlastního domu, čehokoli by mohl nabýti oddělené od ostatních, druhý zase do jiného svého domu, a kdyby měl každý jinou ženu i jiné děti, a tím také zvláštní osobni radosti i bolesti; nýbrž, rozumějíce všichni v jednom smyslu pojmu vlastnictví, směřuji k témuž cíli a všichni pokud možno společně pociťují strast i slast.

Dozajista.

A dále, zdalipak se od nich takřka nadobro nevystěhují vespolné soudy a žaloby, když nebudou míti nic vlastního než tělo a ostatní bude společné? Z toho pro ně vyplývá, že budou bez svárů, aspoň pokud se lidé sváří o soukromý majetek nebo kvůli dětem a příbuzným.

Zcela jistě budou toho zbaveni.

A ani pře pro násilí nebo ublížení na těle by mezi nimi právně nebyly; prohlásíme totiž za krásné a spravedlivé, aby se druhové proti druhům bránili, a tak učiníme pěstováni těla povinným.

Správné.

Také tuto dobrou stránku má tento zákon: když se bude někdo na někoho horšiti, nasytí svůj hněv při takovémto utkání a méně se bude pouštěti do větších roztržek.

Ovšemže.

Staršímu jistě bude uloženo spravovati a trestati všechny mladší.

Patrně.

Dále také, že mladší, jak se rozumí samo sebou, nikdy se neopováží, nepřikáží-li to správcové, staršího ani bíti ani jiného násilí se na něm dopouštěti. Myslím pak, že ani jinak neporuší úcty k němu, neboť dva silní strážcové mu v tom budou brániti, strach a ostych, ostych, zdržující ho, aby se jich jakožto rodičů nedotýkal, strach pak, že trýzněnému přijdou ostatní na pomoc, jedni jakožto synové, druzí jako bratři, třetí jako otcové.

Věru tak by se stalo.

Ve všem všudy budou tedy mužové působením zákonů žíti v míru.

Ano, ve velkém míru.

Když se tedy tito vespolek nebudou svářiti, není obavy, že by se snad ostatní občanstvo s nimi anebo vespolek rozdvojilo.

Jistě ne.

Co pak se týče nejmalichernějších špatných stránek, kterých by byli zbaveni, o těch se pro jejich nedůstojnost zdráhám i mluviti, všechno to Usání k boháčům i všechny nesnáze a trudy, které podstupují chudí, když musí živiti děti a vydělávati na nezbytné vydržování domácnosti, a to tak, že si něco vypůjčí, něco upřou,něco všelijak zaopatří, přinesou k ženám a domácím, odevzdají, aby s tím hospodařili – a všechno to, příteli, co a jak při tom zkusí, věci, které každý vidí, sprosté a nestojící za řeč.

Ano, i slepý je vidí.

13. Všeho toho tedy budou zbaveni a budou žíti blaženěji nad nejblaženější život, který žijí vítězové olympijští.

Jak to?

Blaženost oněch zakládá se jen asi na malé části toho, co mají tito. Vítězství těchto jest věru krásnější a vydržováni obecním nákladem dokonalejší.*¹⁰⁴ Neboť vítězství, kterého dobývají, jest záchrana veškeré obce; potrava i všechno ostatní, čeho život potřebuje, jest Čestný věnec, kterým jsou věnčeni jak sami, tak i jejich děti, za živa dostávají od své obce vyznamenání a po smrti jest jejich údělem důstojný hrob.

Velmi krásné věci.

Pamatuješ se, tázal jsem se, že nás v dřívější Části výkladu stihla čísi výčitka, jako bychom nečiniti strážců šťastnými, když prý nemají nic, ač by mohli míti všechno jmění občanů? My jsme tuším řekli, že o tom budeme uvažovati jindy, udá-li se kdy příležitost, nyní však že strážce činíme strážci a obec že činíme, seč jsme, nejšťastnější, a ne abychom v ni přihlíželi jen k jednomu stavu a ten dělali Šťastným?

Pamatuji se.

Nuže, jestliže se nám nyní jeví život pomocníků mnohem krásnější a lepší nad život vítězů olympijských, lze jej nějak srovnávati se životem ševců nebo některých jiných dělníků nebo se životem rolníků?

Myslím, že ne.

Naopak sluší se, abych i zde řekl svá tehdejší slova, že bude-li se strážce tímto způsobem pokoušeti o dosaženi štěstí, že již nebude ani strážcem, a nepostačí-li mu život takto uměřený a pevně založený a, jak my pravíme, nejlepší, nýbrž posednut nerozumnou a dětinskou představou o štěstí bude jí štván, aby si všechno v obci činil svým vlastnictvím, protože má moc, pak pozná, jak vpravdě moudrý byl Hésiodos, když řekl, že v jistém smyslu jest půl více než všechno.*¹⁰⁵

Uposlechne-li mé rady, pravil, zůstane při tomto způsobu života.

Přijímáš tedy, dél jsem, vyložené společenství žen s muži, co se týče výchovy i dětí i střežení ostatních občanů, že mají jak doma, tak v poli společné konati strážní službu i společně loviti jako psi a ve všem všudy podle možnosti míti účast, a budou-li tak jednati, že budou jednati nejlépe, a nikoli proti přirozenému vzájemnému poměru pohlaví ženského a mužského?

Přijímám.

14. Pak tedy zbývá vyložiti o tom, zdali jest možno, aby se takové společenství ujalo i mezi lidmi jako mezi jinými živočichy, a jak jest to možno.

Předešel jsi mě, neboť jsi vyslovil, co jsem chtěl sám podotknouti.

Co se týče činnosti ve válce, jest zajisté, myslím, patrno, jakým způsobem budou bojovati.

Jak? otázal se.

Že společně vytáhnou do pole a povedou s sebou do války i všechny dozrálé děti, aby se dívaly jako děti ostatních živnostníků na to, čím se budou musiti zabývati, až dospějí; mimo dívání aby pomáhaly a byly k ruce ve všem, co s válkou souvisí, a sloužily otcům i matkám. Či sis nevšiml při řemeslech, jak například synové hrnčířů dlouhý čas se jen dívají a přisluhují, nežli se sami dají do dělání hrnců?

Ba velmi dobře.

Mají tedy snad hrnčíři pečlivěji než strážci vychovávati své děti zkušeností a nazíráním na příslušnou práci?

To by bylo věru směsné.

Jistě však také bude každý živočich tehdy zvlášť udatně bojovati, když při tom budou jeho zplozenci.

Tak jest. Hrozí jim však nemalé nebezpečenství, Sokrate, že potká-li je nezdar, jak se přece ve válce stává, zahubí vedle sebe i děti, a tak učiní i ostatní obec neschopnou, aby se zotavila.

Máš pravdu, děl jsem. Což však pokládáš za první povinnost zaříditi to tak, aby se nikdy nepřišlo do nebezpečí?

Nikoli.

Nuže, je-li kde podstupovati nebezpečenství, zdaž ne tam, kde zdar slibuje dosažení nějakého pokroku?

Patrně.

Myslíš pak, že to nestojí za nebezpečenství a že na tom jen málo záleží, zdali vidí či nevidí život v poli v dětských letech ti, kteří mají býti muži bojovníky?

Nemyslím, naopak záleží na tom vzhledem k řečenému účelu.

Tedy by to mělo býti zařízeno tak, činiti děti diváky v boji, ale opatřovati jim při tom bezpečnost, a bude dobře, ano?

Ano.

Nuže tedy především budou jejich otcové rozumní, pokud člověku možno, a dovedou poznati, které výpravy jsou nebezpečné a které ne.

Pravděpodobně.

Na jedny je tedy povedou, ale na druhé je vésti se vystříhají.

Správně.

A za náčelníky jim asi ustanoví nikoli muže nejšpatnější, nýbrž takové, kteří jak zkušeností, tak věkem jsou schopni býti vůdci a dozorci mládeže.

Ano, tak slušně.

Avšak, řekneme, mnoho se již mnohým lidem stalo i proti nadání.

Pro takové případy jest tedy třeba, příteli, dáti jim hned v dětském věku peruti, aby bude-li třeba, uletěli pryč.

Jak to myslíš?

Na koně je musíme posaditi, děl jsem, ve věku co nejmladším, a až se naučí jezditi, voditi je koňmo na tu podívanou, ale ne na koních bujných a válečných, nýbrž co nejrychlejších a nejposlušnějších. Takovým zajisté způsobem jednak budou míti nejlepší podívanou na své dílo, jednak, bude-li třeba, nejjistěji se zachrání, následujíce svých starších vůdců.

Zdá se mi, že mluvíš správné.

A co platí dále pro válku? Jak myslíš, že se mají chovati vojáci k sobě i k nepřátelům? Zdalipak jest mé mínění správné, či ne?

Pověz, které to.

Kdo by mezi nimi ze zbabělosti opustil svůj Šik nebo odhodil zbraně nebo se dopustil něčeho podobného, zdalipak nemá býti přesazen mezi řemeslníky nebo vzdělavače půdy?

Ovšemže.

Kdo by pak se živ dostal do nepřátelského zajetí, nemá býti dán darem těm, kteří jej zajali, aby si s tou kořisti dělali, cokoli by chtěli?

Jistě.

Kdo však by se vyznamenal a proslavil, nemyslíš, že by měl býti především ve vojští od jinochů i hochů účastnících se výpravy po radií od jednoho každého ověnčen? Či ne?

Arciže.

A pak aby mu každý podal ruku?

Ale to další se ti, myslím, již nebude zdáti.*¹⁰⁶

Aby každého políbil a naoplátku dostal polibek?

To ze všeho nejvíce, pravil Glaukón; a přidávám k tomu zákonu, aby dokud budou na této výpravě, vůbec nikdo nesměl odepříti, kohokoli by takový muž chtěl líbati, aby tak každý, kdo by byl zamilován do některého buď hocha nebo děvčete, měl větší chuť získávati si vyznamenání.

Dobře, odpověděl jsem. Že pak na udatného čeká více sňatků než na ostatní a že budou takoví poměrně často vybíráni, aby se rodilo co nejvíce dětí z takovéhoto muže, o tom již bylo promluveno.

Ano, to jsme řekli.

15. Dále pak i podle Homéra jest spravedlivé ctíti statečné muže ještě takovýmto způsobem. Homér totiž pravil o Aiantovi,*¹⁰⁷ jenž se proslavil v boji, že při hostině byl vyznamenán údělem dlouhého hřbetu, v přesvědčení, že to jest náležitá pocta pro silného a udatného muže, protože jí jest jednak poctěn a zároveň jí zvětši svou sílu.

Zcela správně.

V tom tedy, děl jsem, Homérovi uvěříme. Také my zajisté při obětech a při všech takových příležitostech budeme uctívati statečné podle míry jejich projevované statečnosti jak hymny, tak poctami právě řečenými, k lomu pak čestnými místy a masem i častějším plněním čiší, abychom zároveň s poctou též sílili statečné muže a ženy.

Velmi dobře.

To bychom tedy měli; co pak se týče těch, kteří by na výpravě zahynuli, zdalipak především neprohlásíme o každém z nich, kdo Čestnou smrtí zemřel, že náleží mezi hrdiny zlatého pokolení?^*108

Vším právem.

A uvěříme snad Hésiodovi, kdykoli někteří z takového pokolení zemřou, že

daimony někteří z nich se svatými na zemi stanou, dobrými ochránci od zla a strážci smrtelných lidí.*¹⁰⁹

To uvěříme.

Zeptáme se tedy boha, jak třeba pochovávati muže daimonské a božské a s jakými zvláštními poctami, a potom je podle jeho návodu tak a takovým způsobem pochováme.

Ovšemže.

A v té víře budeme v následujícím Čase opatrovati a uctívati jejich hroby jako hroby daimonů. A tytéž obyčeje ustanovíme, kdykoli zemře stářím nebo některým jiným způsobem někdo z těch, kteří by byli za svého života uznáni za zvláště dobré.

Jistě to jest spravedlivé.

A což jak se budou chovati naši vojáci k nepřátelům?

Předně co se týče zotročování, zdá se ti spravedlivé, aby hellénské obce uváděly v otroctví Hellény? Či neměly by v tom pokud možno brániti i jiné obci a šířiti zásadu, aby Šetřili kmene hellénského, varujíce se poroby ze strany barbarů?

Zásadě šetřiti náleží vším způsobem přednost.

Tedy také míti Helléna otrokem aby jednak sami pro sebe pokládali za nespravedlivé a také ostatním Hellénům v tomto smyslu radili?

Ovšemže; takto by se pak spíše obraceli proti barbarům a neutkávali by se vespolek.

A dále, jest to ušlechtilé, po vítězství obírati padlé o něco jiného mimo zbraně? Či nebývá v tom záminka pro zbabělé, že nejdou proti bojujícímu nepříteli, jako by konali něco potřebného, když se krčí kolem padlého, a nepřišla již mnohá vojska pro takovéto lupičství v záhubu?

Ba jistě.

A nezdá se ti počínáním nedůstojným a hrabivostí obírati mrtvolu a známkou mysli ženské a malicherné pokládati za nepřítele to mrtvé tělo, zatímco byl pravý protivník odletěl a zbylo jen to, čím bojoval? či myslíš, že lidé takto jednající dělají něco jiného než psi, kteří štěkají na kameny, kterými byli uhozeni, ale nedotýkají se toho, kdo hází?

Ani dost málo.

Třeba tedy zanechati olupování mrtvol a zabraňování pohřbů?

Věru, třeba toho zanechati, bůh ví.

16. Také asi nebudeme nositi do chrámů zbraně jako obětní dary, obzvláště ne zbraně Hellénů, bude-li nám co záležeti na dobrém poměru k ostatním Hellénům; spíše se ještě budeme obávati, aby to nebylo nějaké poskvrnění, nositi do chrámu takové věci od vlastního plemene, leda ovšem, že by bůh kázal něco jiného.

Zcela správně.

A co stran pustošeni hellénské země a zapalování domů? Jak se asi budou tvoji vojáci chovati k nepřátelům?

Rád bych uslyšel tebe projevovati, jaké jest tvé mínění.

Nuže, odpověděl jsem, mně se zdá, aby z toho nedělali jedno ani druhé, nýbrž aby si brali jen roční úrodu. Chceš, abych ti řekl proč?

Ovšem.

Zdá se mi, že válka a rozbroj, jako se označují těmito dvěma jmény, jsou dvě různé věci, záležící v rozdílu dvou zvláštních věcí. Těmito dvěma věcmi myslím na jedné straně pojem vlastního a sourodého, na druhé straně pojem jiného a cizího. Tu pak pro nepřátelství vlastního máme název „rozbroj“, pro nepřátelství s cizím „válka“.

Co pravíš, jest zcela vhodné.

Nuže hleď, zdali jest vhodné i to, co následuje. Pravím totiž, že hellénský kmen jest sám sobě vlastní a sourodý, avšak barbarskému kmeni cizí a nevlastní.

Dobře.

Bojuji-ti tedy Helléni s barbary a barbarové s Hellény, řekneme, že válčí a jsou od přírody nepřáteli, a toto nepřátelství jest nazývati válkou; ale Hellénové s Hellény – kdykoli by něco takového dělali –, že jsou od přírody přáteli, že však v takovém případě Hellas stůně a se brojí, a takovéto nepřátelství jest nazývati rozbrojem.

Souhlasím s tímto názvem.

Pozoruj, děl jsem, co se děje při tom, co jsme právě uznali za rozbroj; kdekoli se stane něco takového a obec se rozestoupí na dvě strany, jestliže jedni pustoší pole druhých a zapaluji domy, vidíme, jak hříšný jest ten rozbroj a že žádná z obou stran není vlastenecká – vždyť by se jinak nikdy neodvážili hubiti svou živitelku a matku –; naopak, míra jest zachována, když si vítězící strana bere jen úrodu přemožených a když pamatují, že se jednou smíří a nebudou stále válčiti.

To jest smýšlení mnohem mírnější než ono.

A což, tázal jsem se, obec, kterou ty zakládáš, nebude hellénská?

Musí býti.

Nuže, také i její občané budou dobří a mírní?

Jistě.

A ne snad také hellénofilové? A nebudou pokládati Helladu za vlastní a nebudou účastni téhož uctíváni bohů jako ostatní?

Ba jistě.

Tedy spor s Hellény, s vlastním kmenem, budou pokládati za rozbroj a ani ho nebudou jmenovati válkou?

Nikoli.

Ve sporu si tedy nezapomenou, že se mají jednou smířiti?

Ovšemže.

Budou tedy přiváděti odpůrce k rozumu dobromyslným způsobem, nemajíce při trestech účelem ani porobení, ani zničení; budou to udržovatelé kázně, a ne nepřátelé.

Tak jest.

Jakožto Helléni nebudou tedy ani Hellady pustošiti, ani domů zapalovati, ani nebudou uznávati všechny obyvatele v každé obci za své nepřátele, muže, ženy i děti, nýbrž za nepřátele budou pokládati pokaždé jen několik málo lidí, totiž viníky roztržky. A z těchto všech důvodů nebudou chtíti pustošili jejich zemi, neboť ve většině budou viděti své přátele, ani bořiti domy, nýbrž jen potud si povedou nepřátelsky, dokud by vinici nebyli přinuceni od spolutrpících nevinných podrobiti se trestu.

Uznávám, že takto se máji chovati naši občané k protivníkům; k barbarům však tak, jako se nyní chovají Helléni vespolek.

Dáme tedy strážcům i tento zákon, ani nepustošiti země, ani

Dejme, odpověděl, a uznejme, že tato opatření i svrchu vyložená jsou v pořádku.

17. Ale zdá se mi, Sokrate, že necháme-li tě mluviti o těchto věcech, nikdy si nevzpomeneš na to, co jsi prve odložil ve prospěch tohoto celého výkladu, totiž, že tato ústava jest možná a jakým asi způsobem jest možná. Neboť je-li jisto, že kdyby se uskutečnila, bylo by to svrchované štěstí pro takovou obec, dodávám, co ty pomíjíš, že by také proto nejlépe bojovali s nepřáteli, že by se vespolek nijak neopouštěli, znajíce se, volajíce na sebe jmény „bratře“, „otče“, „synu“; a kdyby spolu s nimi táhly do pole i ženy, ať již v témže šiku nebo přiřazeny vzadu, jednak aby bylo nepřátelům nahnáno strachu, jednak kdyby snad bylo nezbytně potřebí pomoci, vím, že by vším tím byli nepřemožitelní; také vidím všechny ty výhody, které by měli doma, o nichž se nezmiňujeme. Než mysli si, že uznávám všechny tyto účinky i tisíceré jiné, jež by mělo uskutečněni této ústavy, a více již o ní nemluv; místo toho však pokoušejme se již jednou přesvědčovati sami sebe o tom, že to uskutečnění jest možné a jak jest možné, a ostatní nechme býti.

Toť je jako nenadálý výpad, děl jsem, který jsi učinil na mou řeč, a nemáš smilování pro mé vytáčky. Věru asi nevíš, že na mne, který jsem stěží unikl těm dvěma vlnám, nyní valíš největší a nejhorší z trojice vln; až ji uvidíš a uslyšíš, docela uznáš, že jsem právem váhal a bál se mluviti o věci tak neuvěřitelné a pokoušeti se o její zkoumání.

Čím více budeš takto mluvili, tím méně ti odpustíme výklad, jak jest možná tato ústava. Nuže mluv a neotálej!

Předně tedy musíme si vzpomenouti na to, že jsme se dostali sem hledajíce, co jest spravedlnost a nespravedlivost.

Musíme, ale co to znamená?

Nic; avšak nalezneme-li, co jest spravedlnost, zdalipak vyslovíme požadavek, že spravedlivý muž se nesmí od ní ničím lišiti, nýbrž musí býti ve všem všudy takový, jako jest spravedlnost sama? Či se spokojíme, bude-li jí co nejblíže a bude-li v ní míti před ostatními největší podíl?

Tak jest, spokojíme se.

I když jsme tedy hledali, co jest sama spravedlnost a jaký by byl dokonale spravedlivý muž – kdyby se vyskytl –, na druhé straně pak, co jest nespravedlnost a muž zcela nespravedlivý, šlo nám při tom o vzor, abychom podle toho, jaký bychom u nich viděli poměr ke Štěstí a jeho opaku, byli nuceni souditi i sami o sobě, že kdo jim bude co nejpodobnější, bude míti nejpodobnější podíl v onom štěstí; ale nešlo nám o to, abychom ukázali, že ta věc jest možná.

To máš pravdu.

Domníváš se pak, že by byl o něco méně dobrým malířem ten, kdo by namaloval vzorný obraz, jaký by byl nejkrásnější člověk, a všechno do něho náležitě vložil, ale nedovedl ukázati, že jest také možno, aby se takový muž vyskytl?

Při Diovi, nikoli.

Nuže, netvořili jsme snad i my v myšlenkách vzor dobré obce?

Ovšemže.

Domníváš se tedy, že to naše myšlení jest o něco méně dobré proto, jestliže nedovedeme ukázati, že jest možno takovým způsobem obec zaříditi, jak bylo vyloženo?

Nikoli.

Tak se to tedy po pravdě má; máme-li se však kvůli tobě vynasnažiti ještě o důkaz, jak a pokud by to bylo nejspíše možné, připusť mi k takovémuto důkazu zase touž zásadu.

Kterou?

Zdali jest možno, aby něco bylo vykonáno tak, jak jest líčeno slovy, či jest přirozeno, že čin vystihuje pravdu méně než slovo, i když se to někomu nezdá? Nuže uznáváš toto druhé, či ne?

Uznávám.

Především tedy mě nenuť ukazovati, že co jsme vyložili slovy, docela tak se to musí díti i ve skutečnosti; ale stane-li se, že dovedeme nalézti, jak by se obec nejvíce přiblížila vyloženému zřízení, měj za to, že jsme nalezli možnost uskutečniti to, čeho ty žádáš. Či nebudeš tím spokojen? Já věru bych byl spokojen.

Zajisté i já.

18. Následuje patrně, abychom se pokoušeli hledati a ukazovati, které asi chyby se nyní v obcích dělají, že jejich zřízení není takovéto, a které nejmenší změny by bylo potřebí, aby obec přešla do tohoto způsobu ústavy; nejraději aby to byla jedna věc, pakli ne, dvě, pakli ne, co nejmenší jich počet a věci nejlehčího významu.

Docela dobře.

Nuže, zdá se mi, že můžeme ukázati, že by změnou jediné věci nastal obrat, arci ne malé ani snadné, ale přece možné.

Které?

Tu jsem již u toho samého, co jsme přirovnávali k největší vlně. Řeknu to, i kdyby mě to mělo přímo jako bujná vlna zavaliti výsměchem a hanbou. Dávej pozor, co chci říci.

Mluv.

Nestanou-li se, děl jsem, v obcích filosofové králi nebo neoddají-li se nynější takzvaní králové a panovníci upřímně a náležitě filosofii a nespadne-li toto obojí v jedno, politická moc a filosofie, a těm Četným duchům, kteří se nyní různě ubírají za jedním nebo druhým cílem, násilím v tom nebude zabráněno, není pro obce, milý Glaukóne, konce běd a myslím, že ani ne pro lidské pokolení, a také nikdy dříve se neujme, pokud možno, tato ústava, o které jsme nyní vyložili, a nespatři světla slunečního. Avšak to pravé jest, co mě již dávno naplňuje ostychem a o čem nechci mluviti, protože vidím, jak silně se to bude lišiti od obecného mínění; jest totiž těžko uviděti, že by v žádné jiné obci nebylo možno dojíti štěstí ani v soukromém životě, ani ve veřejném.

Tu on pravil: Sokrate, vypustil jsi nyní taková slova, že můžeš čekati, že velmi četní a to ne ledajací lidé, jakoby odhodíce šat, nazí a popadnouce, kde jaká zbraň komu přijde do ruky, ihned se na tebe vrhnou, aby ti udělali nevím co; neubráníš-li se jim rozumnou řečí a neunikneš, stihne tě trest opravdovského výsměchu.

Což mi tím nejsi ty vinen?

A dobře dělám. Ale věz, že tě neopustím, nýbrž budu ti pomáhati, čím mohu; mohu pak svou přízní i povzbuzováním a snad bych ti vhodněji odpovídal než někdo jiný. Nuže když vidíš, že máš takového pomocníka, pokousej se nevěřícím ukázati, že jest tomu tak, jak pravíš.

Chci se o to pokusiti, děl jsem, zvláště když mi ty nabízíš tak vážné spojenectví. Máme-ti tedy někudy uniknout těm, o kterých mluvíš, zdá se mi nutným vůči nim vymeziti, koho nazýváme filosofy, o nichž se odvažujeme tvrditi, že mají vlasti; tak bude možno, až se úplně vyjasní jejich pojem, hájiti svého stanoviště a ukazovati, že jedněm od přírody přísluší zabývati se filosofií a míti vůdčí místo v obci, kdežto druhým sluší nemíti s ni styků a jíti prostě za vůdcem.

Byl by čas to vymeziti.

Nuže tedy pojď tudyhle za mnou, zdali to nějakým způsobem náležitě vyložíme.

Veďme.

Bude snad třeba ti uváděti na paměť, Či se pamatuješ, že mvíme-li o někom, že něco miluje, musí se ukázati –jsou-li ta slova pravdivá –, že nemiluje z toho jen jednu Část a druhou ne, nýbrž že má rád celek?

19. Jest potřebí, jak se podobá, uvésti mi to na paměť, neboť se na to dobře nepamatuji.

Tato tvá řeč, Glaukóne, by slušela jinému, avšak muži majícímu smysl pro lásku nesluší zapomínati, že všichni mladí hoši zamilovaného a erotika jaksi píchají a dráždí, protože podle jeho zdání zasluhují pozornosti a lásky. Či nechováte se tak ke krásným hochům? Jednoho prohlásíte za roztomilého, že má tupý nos, a budete ho vychvalovati, v orlím nose druhého vidíte něco královského, a kdo jest uprostřed těchto, o tom říkáte, že nejlépe zachovává pravou míru; snědí vyhlížejí podle vás mužně, bělaví zase jsou synové bohů; a co se týče „medožlutých“ i jejich jména, myslíš, že to jest výtvor někoho jiného než milovníka, jenž dává té žlutavosti hezké jméno a lehce ji nese, jestliže se jeví na mladistvé tváři? A jedním slovem užíváte všech záminek a dáváte všechna jména, jen abyste neztráceli nikoho z těch, kdo jsou v květu mládí.

Chceš-li podle mne souditi o zamilovaných, že si tak počínají, ve prospěch výkladu to dovolují.

A což milovníci vína, nevidíš, že dělají totéž? Že jim jest milé každé víno, pod každou záminkou?

Ba velmi.

Také ctižádostivé, myslím, vidíš, že nemohou-li se státi vrchními veliteli, bývají podveliteli, a nemohou-li míti úcty větších a vznešenějších, spokojují se úctou menších a špatnějších, protože touží po cti vůbec.

To jistě.

Teď mi řekni ano, nebo ne na tohle: nazveme-li někoho usilovatetem o něco, zdali tím budeme mysliti, že touží po celé této věci, či po jedné její části ano, po druhé ne?

Po celé.

Nuže tedy i o filosofu řekneme, že touží po moudrosti, ne snad po jedné její Části ano, podruhé ne, nýbrž po veškeré?

Pravda.

Kdo tedy si příliš vybírá v předmětech učení, zvláště když jest mlád a ještě nemá rozumu z toho, co jest užitečné a co ne, o tom neřekneme, že jest milovný učeni, ani že jest milovný moudrosti, právě lak jako neříkáme o vybíravém v jídle, že má hlad anebo že touží po jídle ani že jest dobrý jedlík, nýbrž že jest špatný jedlík.

A právem tak řekneme.

Kdo však jest ochoten bez nucení se zakousnouti do každé nauky, rád přistupuje k učení a nemůže se ho nasytiti, o tom vším právem řekneme, že jest milovný moudrosti, ano?

A Glaukón pravil: Podle všeho budeš míti mezi takovými mnoho podivných lidi. Takoví jsou, jak se mi zdá, všichni milovnici podívané, protože jim působí radost učit se; a také milovníci poslechu jsou snad neméně povoláni, abychom je stavěli mezi filosofy, neboť přijíti dobrovolně na vědecký rozhovor a do takové schůze, k tomu by neměli chuti, ale jako by měli své uši pronajaty k vyslechnutí všech sborových zpěvů, běhají po Dionysiích, nevynechávajíce ani městských ani venkovských. Tedy tyto všechny a jiné horlivé učně podobných věci i ctitele všelijakých pochybných umění nazveme filosofy?

Nikoli, odpověděl jsem, nýbrž jenom podobnými filosofům.

20. Které však lidi nazýváš opravdovými filosofy?

Ty, kteří se rádi dívají na pravdu.

To jest arci správné, ale jak to myslíš?

Jiný by to tak snadno nepochopil; ale ty, myslím, budeš se mnou souhlasiti v téhle věci.

V které?

Když jest krásné opak ohyzdného, že to jest dvojí.

Jak by ne?

Tedy když to jest dvojí, jest také každé z nich jedno?

I to.

Totéž lze jistě říci o spravedlivém a nespravedlivém, o dobrém a zlém a o všech pojmech, že sám o sobe jest každý jeden, ale když se ukazuji všude ve spojení s úkony, s těly i jeden s druhým, jeví se každý mnohými.*¹¹⁰

Správně mluvíš.

Podle toho tedy, děl jsem, činím rozdělení, na jednu stranu dávám ty milovníky podívané a umění a lidi praktického života, o kterých jsi právě mluvil, na druhou stranu pak ty, o kterých jednáme, které jediné by kdo právem nazval filosofy.

Jak to myslíš?

Milovníci poslechu a podívané libují si přece v krásných hlasech a barvách a tvarech a ve všem, co se z těchto prvků vytváří, kdežto podstatu krásna samého jejich mysl není schopna spatřiti a si zamilovati.

Ano, jest tomu tak.

Ale zdaž asi není poskrovnu těch, kteří jsou schopni jíti ke kráse samé a viděti ji samu o sobě?

Ba velmi poskrovnu.

Nuže, kdo krásné věci uznává, avšak krásy samé ani neuznává, ani nedovede sledovati, jestliže by ho kdo vedl k jejímu poznání, myslíš, že žije ve skutečnosti, či ve snu? Uvažuj. Zdalipak snění nezáleží v tom, že někdo ať už ve spaní anebo v bdění pokládá věc něčemu podobnou ne za podobnou, nýbrž za to samé, Čemu se podobá?

Já aspoň bych řekl, že takový člověk sní.

A což ten, kdo naopak má představu o krásnu samém a dovede se dívati na ně samo i na věci, které ho jsou účastný, aniž pokládá věci jeho účastné za ně samo anebo je samo za věci účastné, zdá se ti, že tento žije ve skutečnosti, či také ve snu?

Zcela ve skutečnosti.

Nemohli bychom tedy právem nazývati myšlení tohoto člověka, poznávajícího, poznáním, druhého pak, domnívajícího se.

Ovšemže.

Což bude-li se na nás horšiti tento člověk, o kterém pravíme, že se domnívá, a nikoli poznává, a bude-li se příti, že nemluvíme pravdu? Budeme míti, čím bychom jej uspokojovali a mírně jej přesvědčovali, zakrývajíce při tom, že jeho myšlení není zdrávo?

Jest toho potřebí.

Nuže uvažuj, co bychom mu řekli. Chceš snad, abychom se ho vyptávali tak, že bychom řekli, že jestliže něco ví, nijak mu toho nezávidíme, nýbrž rádi bychom uviděli, že něco ví. Nuže pověz nám toto: kdo poznává, poznává něco, či nic?*¹¹¹ Ty pak mi za něho odpovídej.

Odpovím, že poznává něco.

Zdalipak to, co jest, či co není?

Co jest; vždyť jak by mohlo býti poznáno něco, co není?

To tedy jest jisté, i kdybychom to zkoumali z mnoha stran, že co dokonale jest, může býti dokonale poznáno, kdežto co nijak není, jest naprosto nepoznatelné?

Zcela jistě! Dobrá; jestliže však něco se má tak, že jest i není, neleželo by to uprostřed mezi tím, co čistá jest, a tím, co naopak nijak není?

Ano, uprostřed.

Nuže, poznání se vztahuje, jak jsme viděli, k tomu, co jest, nepoznání pak nutně k tomu, co není; i jest zajisté k tomuto prostřednímu hledati také něco uprostřed mezi neznáním a věděním, je-li něco takového.

Ovšemže.

Nuže, zdalipak si myslíme něco slovem mínění?

Jakpak by ne?

Zdalipak jest to jiná mohutnost nezvěděni, či tatáž?

Jiná.

K něčemu jinému tedy náleží mínění a k něčemu jinému vidění, jedno i druhé podle vlastni mohutnosti.

Tak jest.

Tedy zajisté vědění má přirozenou souvislost se jsoucnem, poznati, že jsoucno jest? – spíše však zdá se mi nutno podati napřed tenhle výklad.

Jaký?

21. Řekneme, že mohutnosti jsou jeden druh jsoucen, jimiž i my můžeme, co můžeme, i všechno jiné, cokoli něco může; tak například počítám k mohutnostem zrak a sluch, rozumíš-li, kterou to věc chci říci.

Však rozumím.

Poslyš tedy, co se mi o nich jeví. Při mohutnosti totiž nevidím ani nějaké barvy ani tvaru ani žádné z takových vlastností, jako při mnohých jiných věcech, ke kterým přihlížím, když rozeznávám u sebe jednotlivé věci, Že jedny jsou takové a druhé jiné; při mohutnosti vsak přihlížím toliko k jejímu vztahu a jejímu účinku; podle toho dám každé mohutnosti jméno a tu, která náleží k témuž a způsobuje totéž, nazývám týmž jménem, která pak náleží k jinému a způsobuje něco jiného, jiným. A co ty? Jak ty děláš?

Také tak.

Teď zase sem, příteli! Zdalipak vědění samo jmenuješ nějakou mohutností a do kterého druhuje kladeš?

Do tohoto druhu, a to jako nejsilnější ze všech mohutností.

A co mínění, zařadíme je mezi mohutnosti, či mezi některé jiné jevy?

Nikoli mezi jiné, neboť mínění jest právě ta mohutnost, která nás uschopňuje míniti.

Ale před malou chvílí jsi uznával, že věděni a míněni není totéž.

Jak by také mohl člověk zdravého rozumu ztotožňovati neomylné s tím, co není neomylné?

Dobře, odpověděl jsem, jest zřejmo, že souhlasně uznáváme mínění za něco jiného než vědění.

Ano, za něco jiného.

Každé z nich tedy má jinou působnost a přirození se vztahuje k něčemu jinému?

Nutně.

Vědění bezpochyby k jsoucnu, poznati, jak jest to s tím, co jest?

Ano.

Mínění pak asi ne poznati, nýbrž míniti?

Ano.

Zda o témže, co poznává vědění? A bude předmět poznání a předmět mínění tentýž? Či jest to nemožné?

Nemožné, odpověděl, podle uznaných předpokladů; vztahuje-li se každá mohutnost přirozeně k něčemu jinému a oboje, mínění i vědění, jsou mohutnosti, ale každá, jak jsme řekli, jiná, z toho vyplývá, že předmět poznáni a předmět mínění nemůže býti tentýž.

Nuže, je-li předmětem poznání jsoucno, jest předmětem míněni něco jiného než jsoucno?

Má snad tedy mínění předmětem nejsoucno? Či jest nemožno učiniti si o nejsoucnu i mínění? Uvažuj. Kdo míní, není předmětem jeho mínění něco? Či jest možno míniti sice, ale míniti nic?

Nemožno.

Naopak kdo míní, mini něco?

Ano.

Avšak tomu, co není, bychom nejsprávněji říkali ne něco, nýbrž nic?

Ovšemže.

Nuže pro nejsoucno jsme z důvodu nutnosti určili neznalost, pro jsoucno pak poznání?

Správně.

Míněni tedy nemá předmětem ani jsoucno, ani nejsoucno?

Nikoli.

Tedy mínění patrně není ani neznalost, ani poznáni?

Podobá se, že ne.

Snad tedy jest mimo ně, převyšujíc buď poznání jasností, anebo neznalost nejasnosti?

Ani to, ani ono.

Spíše tedy se ti jeví mínění něčím temnějším než poznání, ale světlejším než neznalost?

Ano, daleko.

Leží tedy uvnitř obou?

Ano.

Tedy mínění jest podle všeho uprostřed těchto dvou mohutností.

Dozajista.

Nuže zdalipak jsme nahoře neřekli, kdyby se objevilo něco, o čem by bylo lze říci, že zároveň jest i není, že takový pojem leží uprostřed mezi jasně jsoucím a naprosto nejsoucím a k tomu že se nebude vztahovati ani vědění, ani neznalost, nýbrž to, co se zase objeví uprostřed mezi neznalostí a věděním?

Správně.

Nyní pak se objevilo uprostřed těchto to, co nazýváme míněním?

Tak jest.

22. Zbývalo by nám tedy, jak se podobá, nalézti to, co jest účastno obojího, jsoucnosti i nejsoucnosti, a co by se správně nemohlo nazývati ani čistým jsoucnem, ani čistým nejsoucnem, abychom, objeví-li se to, mohli to právem nazývati předmětem mínění, spojujíce tak krajní s krajním a prostřední s prostředním. Či ne tak?

Tak.

To jsou zásadní myšlenky a teď ať mi řekne, prosím, a odpoví ten dobrý muž, který neuznává krásna samého a jakéhosi vidu krásy samé, neproměnného v týchž vztazích, ale uznává množství krásných věcí, onen milovník dívání, jenž nikterak nevydrží, praví-li někdo, že krásné jest jedno, spravedlivé jedno a tak dále. „Nuže, příteli – řekneme –, jest snad v tomto množství krásných věcí něco, co by se neukázalo také ohyzdným? A v množství věcí spravedlivých, co nespravedlivým? A v množství věcí zbožných, co nezbožným?“

Nikoli, nýbrž nutná se to ukáže jistým způsobem krásné a jistým způsobem ohyzdné a tak i nač se dále tážeš.

A co ty četné dvojnásobné věci? Nejeví se snad zrovna tak polovičními jako dvojnásobnými?

Zrovna tak.

A věci veliké a malé, lehké a těžké, budou snad větším právem nazvány těmito přívlastky, nežli by byly opačnými?

Nikoli, nýbrž každá vždy bude ve spojitosti s obojími.

Zdalipak tedy každá z těch četných věcí více jest, či není to, čím ji kdo nazývá?

To se podobá dvojsmyslným slovním hříčkám, jaké jsou zvykem při hostinách, a té dětské hádance o kleštěnci, jak hodit po netopýru, kde hádají, čím ho uhodil a na čem ten netopýr seděl; vždyť i při těchto věcech jest dvojsmyslnost a o žádné z nich si nelze pevně pomysliti ani že jest, ani že není, ani to obojí připustiti, ani zamítnouti.^*112

Nuže víš, co si s těmi věcmi počneš nebo kde jim dáš lepší místo než uprostřed mezi jsoucností a nebytím? Tam se jistě neobjeví temnějšími než nejsoucno, takže by měly větší míru nejsoucnosti, ani jasnějšími než jsoucno, takže by měly větší míru jsoucnosti.

Jistá pravda.

Nalezli jsme tedy, jak se podobá, že ty četné běžné zásady průměrných lidí o krásném a ostatních pojmech potácejí se kdesi uprostřed mezi čistým nejsoucnem a čistým jsoucnem.

Ano, nalezli jsme.

Předtím pak jsme se shodli, že kdyby se něco takového objevilo, že to má býti nazýváno předmětem mínění, a ne poznání, protože to, co těká uprostřed, jest postihováno také střední mohutností.

Ano, to uznáváme.

O těch tedy, kteří pozorují mnoho krásných věcí, ale krásna samého nevidí, ani nejsou schopni následovati někoho jiného, kdo by je k němu vedl, a kdo pozorují mnoho věcí spravedlivých, ale spravedlnosti samé nevidí, a tak při všem ostatním, o těch řekneme, že mají o všem mínění, Že však o žádném z předmětů svého mínění nemají poznání.

Nutně.

Co však řekneme na druhé straně o těch, kteří pozorují každý jev sám, jak zachovává stále týmž způsobem tytéž vztahy? Zdali ne, že poznávají, nikoli že míní?

I to jest nutný závěr.

Tedy snad také, že tito si oblibují a milují to, k čemu se vztahuje poznání, kdežto ti druzí to, k čemu se vztahuje míněni? Či se nepamatujeme, jak jsme pravili, že tito miluji a pozorují krásné zvuky a barvy a takové věci, avšak o krásnu samém ani nechtějí slyšeti, že by to bylo něco jsoucího?

Pamatujeme se.

Snad se tedy nedopustíme chyby, nazývajíce je spíše filodoxy, milovníky mínění, než filosofy, milovníky moudrosti? A budou se snad na nás tuze horšiti, budeme-li o nich takto mluviti?

Dají-li se přesvědčiti tím, co já myslím, nikoli; vždyť jest hřích horšiti se na pravdu.

Kdo tedy s láskou přijímají každé jsoucno samé, ty jest nazývati filosofy, a ne filodoxy?

Dozajista.

Kniha šestá

1. Tak dlouhou rozpravou museli, Glaukóne, projíti filosofové i nefilosofové, aby nám koneční ukázali svou pravou podstatu, řekl jsem.

Vždyť krátkou řeči by to asi nebylo snadné.

Patrná, dál jsem; mne se aspoň zdá, že by se to bylo ještě lépe objevilo, kdyby to byl jediný předmět naší řeči a kdybychom nemuseli probrati mnoho ostatních otázek, chtějíce uviděti, Čím se liši život spravedlivý od nespravedlivého.

Co tedy máme dále?

Co jiného než pokračování? Když filosofové jsou lidé schopní chápati to, co jest ustavičné v týchž vztazích neproměnné, a nefilosofové ti, kteří toho nejsou schopni, nýbrž bez určitého směru se pohybují v oblasti množství a proměnlivosti,*¹¹³ kteří z obojích tedy mají býti náčelníky obce?

Jak tu mluviti, abychom to řekli náležité?

Kteří z obojích, odpověděl jsem, se ukáží schopnými ostříhati zákonů a činností obcí, ty ustanovovati strážci.

Správně.

A není-li pak zřejmá odpověď na tuhle otázku, zdali má jako strážce něco hlídati člověk slepý, či člověk s bystrým zrakem?

A jak by to nebylo zřejmo?

Nuže, od slepých se patrně ničím neliší ti, kteří jsou zbaveni poznáni skutečného jsoucna jednotlivých věcí a nemají v duši žádného jasného vzoru, takže jim není možno, aby jako malíři, pohlížejíce na čistou pravdu a stále tam obracejíce zraky a co možná nejbystřeji se dívajíce, zařizovali podle potřeby i zde zásady o krásném, spravedlivém a dobrém a zásad již stanovených aby střehli a je zachovávali.

Bůh ví, nikoli, nijak se valně nelili.

Učiníme tedy strážci tyto slepce, či ty, kteří pronikli k poznání podstaty každé věci a také zkušeností nijak nezůstávají za oněmi, ani nejsou pozadu v žádném jiném oboru dokonalosti?

Bylo by věru pošetilé volili jiné, když by v ostatním nebyli pozadu; neboť právě to, v čem vynikají, jest věc asi nejdůležitější.

Nuže, neměli bychom tedy mluviti o tom, jakým způsobem bude možno, aby titíž lidé měli obojí přednosti?

Ovšemže.

Jak jsme tedy řekli na počátku tohoto výkladu, jest třeba nejprve poznati jejich vrozenou povahu; a jestliže se o té náležitě shodneme, uznáme myslím i to, že jest možno, aby titíž lidé měli tyto přednosti, a že nemají býti náčelníky obcí jiní než tito.

Jak?

2. To tedy uznejme o povahách milovných moudrosti, že vždy touží po poznání, které jim může objeviti něco z oné jsoucnosti stále jsoucí a nezmítané sem a tam vznikáním a zkázou.

Budiž.

A také, děl jsem, že ji chtějí viděti celou a dobrovolně se nevzdávají ani malé ani větší části, ani vzácnější ani nepatrnější, jak jsme výše vyložili o lidech ctižádostivých a milujících.

Správně mluvíš.

Dále pak uvažuj, je-li nutné, aby lidé, kteří mají býti tací, jak jsme řekli, měli vedle toho ve své povaze i tuhle věc.

Kterou?

Nelhavost a aby dobrovolně nikdy nebyli přístupni nepravdě, nýbrž aby ji nenáviděli a pravdu milovali.

Netoliko se to rozumí, příteli, nýbrž jest zcela nutné, že kdo vší svou přirozeností po něčem s láskou touží, miluje všechno příbuzné a blízké své lásce.

Správně.

Nuže, nalezl bys něco bližšího moudrosti než pravdu?

A jak?

Nuže, jest možno, aby táž povaha byla milovná moudrosti i milovná lži?

Nikterak.

Kdo tedy jest vskutku milovný poznání, jistě hned z mládí co nejvíce touží po vší pravdě.

Docela.

Ale čí touhy silně tíhnou k jedné věci, u toho jsou, jak snad víme, slabší k věcem ostatním, jako proud odváděný oním směrem.

Arci.

Komu tedy směřuje jejich proud k naukám a všemu takovému, u toho se patrně vztahují k rozkoši duše samé o sobě, kdežto rozkoší tělesných zanedbávají; ač jestliže to není filosof strojený, nýbrž opravdový.

Zcela nutně.

Takový člověk jest jistě uměřený a nijak chtivý peněz; neboť proč bývají peníze, prostředky k nákladnému životu, sháněny, po tom se sháněti přísluší spíše někomu jinému než tomuto.

Tak jest.

Také jest asi třeba uvažovati i tuto věc, když chceš posouditi povahu filosofickou a nefilosofickou.

Kterou to?

Aby ti neušlo, neobsahuje-ti sprostou všednost; malichernost jest asi jistě největší protivník duše, jež se má vždy vzpínati i k celému a všemu, jak božskému, tak lidskému.

Jistá pravda.

A která mysl v sobě chová povznesenost a přehled po veškerém čase a veškerém jsoucnu, myslíš. Že tomu člověku se může zdáti něčím velkým lidský život?

Nemožno, odpověděl.

Tedy ani smrt nebude pokládati takový člověk za něco hrozného.

Docela ne.

Povaha zbabělá a sprostá nemá tedy asi, jak se podobá, účasti v pravé filosofii.

Myslím, že ne.

A což Člověk řádný, jenž nebaží po penězích a není ani sprostý ani tlachavý ani zbabělý, mohl by se někdy ukázati Člověkem nepoctivým nebo nespravedlivým?

Nikoli.

I na to se tedy budeš dívati hned u mladých lidí při zkoumáni duše filosofické a nefilosofické, je-li to duše spravedlivá a vlídná, či nedružná a divoká.

Ovšemže.

Jistě pak neopomineš ani této věci, jak myslím.

Které?

Zdali jest učenlivá, či neučenlivá. Či očekáváš, že by si kdy někdo něco náležité oblíbil, při čemž by se bolestně tmdil a při velké námaze jen málo prospíval?

Jistě ne.

A co kdyby nedovedl nic z toho, dému se naučí, podržeti, maje hlavu plnou zapomínání? Měl by v ni místo pro nějaké vědění?

A jak by to bylo možno?

Nemyslíš, že při tomto neúspěšném namáhání bude nakonec jistá dohnán k tomu, že bude nenáviděti sebe i takovou prácí?

Jak by ne?

Zapomnětlivou duši tedy nikdy nezařadíme mezi duše náležitě filosofické, nýbrž budeme dbáti toho, že musí míti dobrou paměť.

Dozajista.

Ale arci přirozenost nemúsická a neladná netíhne jistě nikam jinam než k neuměřenosti.

Ovšem.

Pravdu pak pokládáš za příbuznou s neuměřenosti, či s uměřeností?

S uměřeností.

Hledejme tedy vedle ostatních vlastností mysl přirozeně uměřenou a ladnou, kterou vrozené nadání bude činiti schopnou, že se dá snadno vésti k ponětí podstaty každého jednotlivého jsoucna.

Zajisté.

Nuže, zdá se ti snad, že všechny ty jednotlivé vlastnosti, které jsme probrali, spolu nesouvisí a že nejsou nezbytně potřebné duši, která má náležitě a dokonale býti účastná jsoucna?

Jsou jistě velmi potřebné.

Mohl bys tedy nalézti nějakou vadu na takovém povolání, které by mohl náležitě vyplniti jedině ten, kdo jest od přírody nadán paměti, učenlivý, mysli povýšené, ladný, přítel a příbuzný pravdy, spravedlnosti, mužnosti a rozumnosti?

Ani sám bůh hany Mómos by nenalezl vady na takovém povolání.Nuže, tázal jsem se, když pak takové povahy dozrají výchovou i věkem, zdalipak bys nesvěřil obce jedině jim?

3. Tu pravil Adeimantos: Sokrate, v tomhle by ti asi nikdo nemohl odporovati. Ale posluchači takovýchto tvých řečí mívají asi tento dojem: domnívají se, že vinou své nezkušenosti v tázání a odpovídání jsou postupem rozpravy při každé otázce o malý kus zaváděni, když pak se ty kusy seberou v jedno, že na konci rozpravy se ukazuje veliká odchylka od počátečního stanoviště; a jako pří hře v šachy bývají slabí hráči od dobrých nakonec sevřeni a nemají, jak by táhli, takže i oni sami bývají nakonec sevřeni a nemají, co by řekli, při tomto zase jiném druhu Šachu, kde se hraje ne figurkami, nýbrž slovy; neboť při tom všem že pravda zůstává přece na jejich straně. Pravím to, hledĚ k věcí, o kterou jde. Nyní totiž by leckdo řekl, že ti nemůže důvodnou reci při každé tvé otázce odporovati, vskutku však že vidí, že li lidé, kteří se obrátili k filosofii, ale ne tak, aby ze styků s ní nabyli ve svých mladých letech vzdělání a pak ji opustili, nýbrž i dále jí věnují svůj čas a práci, stávají se většinou velmi zvrácenými – ať nedím zcela špatnými –, kdežto druzí, kteří se zdají býti ještě tak nejlepší, mají přece z toho tvého vychvalovaného zaměstnání to, že se stávají pro obce neužitečnými.

A já vyslechnuv to řekl jsem; Nuže myslíš, že lidé takto mluvící nemají pravdu?

Nevím, odpověděl, ale rád bych slyšel, co se tobě zdá.

Tedy slyš: mně se zdá, že mají pravdu.

Jak tedy může býti správný výrok, že obce se dříve nezbaví běd, dokud se v nich neujmou vlády filosofové, o nichž souhlasně tvrdíme, že jim jsou neužiteční?

Tážeš se, děl jsem, otázkou, na kterou jest třeba odpověděti s užitím obrazu.

A ty, myslím, nejsi zvyklý mluviti v obrazech.,.

4. Dekuji; když jsi mě byl uvrhl do tak těžkého dokazování, ještě se mi vysmíváš? Slyš tedy obraz, abys ještě lépe uviděl, jak lačním po obrazném mluveni. Postavení oněch nejlepších mužů v obcích jest věru tak těžké, že pro ně není žádné jednoduché obdoby, nýbrž kdo hledá pro ně obrazu a chce jich hájiti, musí k němu snésti složky z mnoha stran, právě tak jako malíři míchají různé prvky, když malují zvíře půl kozla, půl jelena a podobně. Pomysli si, že by se vyskytl takovýto stav na lodi, ať už na jedné nebo na mnoha: pán lodi vyniká sice velikostí a silou nad všechny na lodi, ale jest nahluchlý, zrovna tak málo vidí a také tolik se vyzná v plavectví; plavci se vespolek sváří o kormidelnické místo: jeden každý se domnívá, že sám musí býti kormidelníkem, ačkoli se tomu uměni nikdy neučil, ani nemůže prokázati, kdo byl jeho učitelem, ani v které době se učil, nýbrž ještě k tomu říkají, že to není věc učeni; ba jsou hotovi na kusy rozsekati toho, kdo by tvrdil, Že jest to věc učeni; správce samého stále obléhají a žádají i užívají všech prostředků, aby jim odevzdal kormidlo; druhdy pak, když toho nemohou dosáhnouti a jiní mají větší úspěch, zabíjejí ty jiné nebo je vyvrhuji z lodi a spoutavše dobrého pána lodi mandragorou nebo vínem nebo něčím jiným vládnou lodi sami, užívajíce jejích zásoba pijíce i hodujíce plují: jaká ta plavba jest, lze si při takových lidech představiti; vedle toho pak kdokoli by dobře dovedl jim dopomáhati k tomu, aby buď po dobrém nebo násilím dosáhli od pána vlády, toho vychvalují a nazývají dobrým plavcem a kormidelníkem i znalcem lodnictví, ale kdo by nebyl takový, tomu spílají, že k ničemu není; o pravém kormidelníku však nemají ani ponětí, že se musí pilně starati o roční dobu, počasí, oblohu, hvězdy, větry a o všechno, co náleží do jeho umění, má-li býti vskutku schopen říditi loď; ale býti kormidelníkem bez ohledu na to, zdali si toho některá strana přeje nebo ne, takové umění a cvičeni podle jejich domněnky není možno spojiti s praktickým kormidelnictvím. Kdyby tedy byly na lodích takové poměry, nemyslíš, že muž opravdu kormidelnických schopnosti by byl od plavců na lodích takto zřízených nazýván tlachalem, člověkem chodícím v oblacích a jim k nepotřebě?

Ba jistě, pravil Adeimantos.

Myslím, že si nežádáš podrobného zkoumání toho obrazu, abys uviděl, že vypodobňuje chování obcí k opravdovým filosofům, nýbrž že rozumíš, co chci říci.

Ba dobře rozumím.

Především vylož ten obraz onomu, kdo se diví, že filosofové nepožívají v obcích úcty, a pokoušej se ho přesvědčiti, že by bylo mnohem divnější, kdyby byli ctěni.

Vyložím.

A že tedy má pravdu, že nejlepší z filosofů jsou lidu neužiteční; ale vinu té neužitečnosti, řekni, aby dával tím, kteří myslí, že se obejdou bez nich, a ne oněm dobrým mužům. Neboť není přirozené, aby kormidelník prosil plavců, aby se dávali od něho říditi, ani aby moudří chodili ke dveřím boháčů; kdo tento vtip pronesl, nemluvil pravdu a pravda jest přirozené to, že kdykoli stůně a boháč ať chuďas, musí choditi ke dveřím lékařů a každý, kdo s žádá vlády, ke dveřím toho, kdo umí vlasti, ne aby vládce prosil ovládaných, aby si dali vládnouti, ač je-li to muž opravdu k ničemu schopný. Ale nechybíš, budeš-li nynější politické správce přirovnávati k plavcům, o kterých jsme právě mluvili, a ty, kteří jsou od těchto nazýváni neužitečnými a oblačnými tlachaly, k pravým kormidelníkům.

Zcela správně.

Z těchto důvodů tedy a za těchto okolnosti není snadné, aby to nejušlechtilejší zaměstnání bylo chváleno od těch, kteří se zabývají věcmi opačnými. Avšak daleko největší a nejsilnější pomluva vzniká filosofii skrze ty, kteří se za filosofy vydávají; těch se věru týkají výčitky činěné filosofii, že největší počet z těch, kteří se jí oddávají, jsou lidé zcela špatní, zatímco nejlepší její pěstitelé nejsou k Žádnému užitku: to jsou tvá slova a já jsem připustil, že máš pravdu. Ano?

Ano.

5. Tedy příčinu neužitečnosti dobrých mužů jsme probrali?

Docela dobře.

Chceš, abychom dále probrali, proč musí býti to ostatní množství Spatné, a abychom se pokusili, budeme-li s to, ukázati, že ani tím není filosofie vinna?

Ovšemže.

Poslouchejme tedy a mluvme, rozpomenouce se na to, kde jsme vykládali, jak musí byli přirozeně založen ten, kdo má býti krásný a dobrý. Vůdcem jeho, pamatuješ-li se, byla na prvním místě pravda, jíž musel vším způsobem všude následovati, sice by jakožto chlubný tlachal neměl účasti v opravdové filosofii.

Ano, taková byla ta slova.

Zdalipak již tato slova sama silně neodporují nynějšímu běžnému mínění o něm?

Zajisté tedy řekneme dobře ve své obraně, že muž vskutku milovný vedení přirozeně usiluje o poznání jsoucna a nezůstává při množství jednotlivých jevů s domnělou jsoucností, nýbrž jde a neochabuje a neustává ve své milostné touze, až dosáhne přirozené podstaty každého jsoucna samého, a to onou Částí duše, které přísluší něčeho takového dosahovati – to pak přísluší části se jsoucnem příbuzné*¹¹⁴ –, když pak se jí sblíží a spojí se skutečným jsoucnem a zplodí rozum a pravdu, dosáhne poznání a žije i roste pravým životem: takovým způsobem jest zbavován bolestné touhy své duše, dříve však ne.

Nemůže býti řeči vhodnější.

Nuže, bude tento muž v sobě míti nějakou zálibu v nepravdě, či nebude ji naopak zcela nenáviděti?

Nenáviděti.

Když tedy, jak jsme viděli, pravda kráčí v čele, můžeme snad říci, že není možno, aby se k ní přidružil sbor špatností.

Jak také by to bylo možno?

Nýbrž naopak přidruží se k ni zdravý a spravedlivý mrav, který jest provázen také uměřeností?

Správně.

Co pak se týče také ostatního průvodu filosofické přirozenosti, proč bychom jej museli řaditi, dokazujíce znova od začátku jeho nutnost? Jistě snad se pamatuješ, že, jak se ukázalo, náleží sem mužnost, povznesenost, učenlivost, paměť. Ty jsi namítl, že každý sice bude nucen souhlasiti s naší řečí, ale nechá-li ty řeči stranou a podívá se na ty muže samy, o kterých se mluví, že prý by řekl, Že vidí mezi nimi jednak lidi neužitečné, většinou však lidi veskrze Špatné; zkoumajíce příčinu toho nepříznivého úsudku, octli jsme se nyní u této otázky, proč asi jest většina špatná, a z tohoto důvodu opět jsme probrali vrozenou povahu pravých filosofů a vymezili jsme ji podle příkazu nutnosti.

Tak jest.

6. Tu pak jest potřebí, děl jsem, podívati se na způsoby zkázy této filosofické povahy, jak v mnohých hyne docela a jen tak máto lidí té zkáze uniká, ti, kterým se pak říká ne špatní, ale neužiteční; dále pak na druhé straně na povahy, které tuto filosofickou povahu napodobují a vstupují do jejího zaměstnání, čímž se tyto duše ocitají v oboru jim nepřiměřeném a přesahujícím jejich schopnosti, dopouštějí se mnohých nesprávností, a tím uvalili na filosofii všude a přede vším světem takové mínění, o jakém mluvíš.

Jaké to způsoby zkázy míníš?

Pokusím se ti to vyložiti, budu-li s to. Nuže v tomhle s námi, myslím, bude každý souhlasiti, že taková přirozenost, se všemi vlastnostmi, které jsme jí právě určili, má-li se státi dokonale filosofickou, vyskytuje se mezi lidmi jen málokdy a v malém počtu. Či nemyslíš?

Jistě.

Teď pozoruj, jak četné a veliké nepřátele má tento malý počet.

Které to?

Co nejvíce překvapuje, jest to, že jedna každá z vlastností, které jsme na té přirozenosti pochválili, hubí duši, ve které jest obsažena, a odtrhuje ji od filosofie. Míním pak zmužilost, uměřenost a všechno, jak jsme vyložili.

Toť podivné.

Dále pak vedle toho ji kazí a odtrhují všechna ta takzvaná dobra, krása, bohatství, tělesná síla, mocné příbuzenstvo v obci a všechno, co s tím souvisí; jistě si dovedeš všeobecně představiti.

Dovedu a rád bych slyšet tvou myšlenku podrobněji.

Chop se tedy správně té představy vcelku, a ukáže se ti to zcela jasně; pak se ti hořejší výklad o tom nebude zdáti podivným.

Jakpak to myslíš?

O každém, děl jsem, semeni nebo plodu, ať rostlinném ať živočišném, víme, že nedostane-li se mu náležité výživy nebo počasí a místa, pociťuje tím větší nedostatek přirozených potřeb, čím jest silnější; neboť dobrému jest zlé větší protivou než nedobrému.

Jak by ne?

Jest tedy, myslím, logické, že nejlepší přirozenost vyrůstající v nevhodných podmínkách více se zvrhá než přirozenost slabá.

Jest.

Zdalipak tedy, Adeimante, právě tak neřekneme, že i duše nejlépe od přírody založené stávají se nad jiné špatnými, dostane-li se jim špatného vedení? Či myslíš, že veliké zločiny a čistá Špatnost vycházejí z přirozenosti slabé, a ne spíše z bujaré, zkažené pastováním, zatímco přirozenost slabá nikdy nebude původcem něčeho velikého, ani dobrého, ani zlého?

Nemyslím, nýbrž takto se to má.

Co se tedy týče přirozenosti, kterou jsme přijali pro filosofa, dostane-li se jí náležitého učeni, nutně, myslím, prospívá a dochází na vrchol dokonalosti; pakli však jest její símě a zárodek pĚstován v prostředí nenáležitém, vyspěje v pravý opak, nepomůže-li jí zázrakem některý bůh. Či domníváš se i ty, jako většina lidí, že jsou takoví mladí lidé, kteří jsou vskutku kaženi od sofistů, a že jsou někteří soukromě působící sofisté, kteří je kazí tak, že by to stálo za řeč? Nemyslíš, že spíše právě ti sami, kteří tohle mluví, jsou největšími sofisty a nejpronikavěji vychovávají jak mladé, tak staré, muže i ženy, a Činí je takovými, jakými je chtějí mít?

Kdy to? tázal se.

Kdykoli sedí ve velkém počtu husté shromážděni na sněmech nebo na soudech nebo v divadlech nebo ve vojenských táborech nebo v některém jiném veřejném shromáždění lidu a tam velmi hlučným způsobem dílem haní, dílem chválí jednotlivé řeči a činy, nezachovávajíce míry ani v tom ani v onom, s křikem a lomozem; k tomu se k nim ozvěnou přidávají i skály a místo, na kterém jsou, a dvojnásobnou Činí bouři pochvaly i hany. V takovém prostředí co asi se děje v srdci mladého člověka? Jakého vzdělání by byl musel nabýti od soukromého učitele, aby tu odolalo, aby se nedalo takovouto hanou nebo chválou strhnouti v jejich proud a unášeti jejich směrem, aby nenazýval krásným a ošklivým totéž, co oni.aby se neoddal té činnosti, kterou oni provozují, aby nebyl takový jako oni?

Velmi nutný to následek, Sokrate.

7. A to jsme se ještĚ nezmínili o největší nutnosti.

O které?

O tom nucení sinem, kterého užívají tihle vychovatelé a sofisté, když nemohou nic poříditi slovem. Či nevíš, že toho, kdo se od nich nedává přemluviti, trestají odnětím občanských práv, pokutami a smrtí?

Až příliš dobře to vím.

Nuže, který jiný sofista nebo které soukromé vlivy působící v opačném směru by mohly nad tím nabýti vrchu.

Myslím, že žádný.

Zajisté ne, děl jsem, ale i pokoušeti se o to jest veliký nerozum. Neboť se nestává, ani se nestalo, ani se nestane, že by se která povaha změnila co do mravnosti vlivem výchovy působící proti výchově těchto – totiž povaha lidská, příteli –, o božské arci nemluvíme; neboť jest jisto, že cokoli se za takových poměrů v obcích uchrání a stane se takovým, jaké býti má, nechybíš, když řekneš, že se to zachránilo darem božím.

Ani já jinak nemíním.

Nuže ať ti k tomu přistoupí ještě toto mínění.

Které to?

Že žádný z těch placených soukromých učitelů, které dav nazývá sofisty a pokládá za své soupeře, neučí ničemu jinému než těm míněním lidu, která si dělají na svých shromážděních, a to že nazývá moudrostí. To jest zrovna takové, jako kdyby někdo zkoumal pudy a choutky velikého a silného domácího zvířete – z které strany třeba k němu přistoupiti a kde se ho dotknouti a kdy a čím se stává v nejvyšší míře zlým nebo mírným, při čem vydává ten a onen zvuk, a dále při kterých zvucích jiného se utišuje nebo dráždi –, a když to všechno stálým stykem a dlouhou zkušenost, prozkoumá, pomysli si, že to nazve učeností, dá tomu odbornou soustavu a zařídí si pro to Školu. Neměl by sice pravého vědění o tom, co z těchto názorů a choutek jest krásné nebo ohyzdné nebo dobré nebo zlé nebo spravedlivé nebo nespravedlivé, ale užíval by všech těchto názvů v souhlase s projevy mínění toho velikého zvířete, nazývaje věci, ze kterých by mělo radost, dobrými, které pak by se mu příčily, zlými, a nemel by pro ty pojmy žádného jiného důvodu; nazýval by nutné spravedlivým a krásným, ale v Čem záleží povaha nutného a dobrého, jak veliký jest mezi nimi podstatný rozdíl, o tom by neměl sám ponětí, ani jinému by to nedovedl ukázati. Nezdá se ti, probůh, že takový člověk by byl divným vychovatelem?

Zajisté.

Nuže myslíš, že od tohoto se něčím liší ten, kdo pokládá za učenost míti vypozorovány pudy a záliby velikých shromáždění, složených z nejrůznějších lidí, ať již v malířství nebo v hudbě anebo v politice? Neboť s Čímkoli by kdo před nimi vystupoval, ať v básnictví nebo v některém jiném umění nebo v činnosti politické, čině si lid více než třeba svým pánem, musí, jak se říká, diomédovskou nutností dělati to, cokoli tito schvaluji;*¹¹⁵ že pak by to bylo vpravdě dobré a krásné – slyšel jsi již někdy někoho to tvrditi na základě důvodů, které by nebyly směsné?

Ne a myslím, že ani neuslyším.

8. Když tedy jsi všechno toto uvážil, vzpomeň si na onu věc: jest možno, aby lid nějakým způsobem snesl nebo uznal myšlenku o jsoucnosti krásna samého proti množství krásných věcí nebo vůbec o podstatě něčeho jednotlivého proti množství jednotlivých věcí?

Nikoli.

Lid jest tedy neschopen býti filosofem.

Neschopen.

A tedy jest nutné, že přívrženci filosofie jsou od něho tupeni.

Nutné.

A arci také od těch jednotlivců, kteří se stýkají s davem a snaží se mu líbiti?

Patrno.

Nuže, jakou vidíš pro filosofickou povahu záchranu z těchto poměrů, tak aby zůstala při svém zaměstnání a došla až k cíli? Uvažuj o tom na základě toho, co předchází. Shodli jsme se zajisté v tom, že této povaze náleží učenlivost, paměť, zmužilost a povýšenost.

Ano.

Zdalipak nebude člověk takto založený hned v dětském věku mezi všemi vynikati, zvláště budou-li se i jeho tělesné přednosti podobati duši?

Jak by nevynikal?

Tu, až bude starší, budou, myslím, chtíti jak příbuzní, tak spoluobčané užívati ho ke svým službám?

Jak by ne?

Budou se tedy před ním plaziti v prosbách a uctíváni, kladouce již napřed léčky a napřed lichotíce jeho budoucí moci.

Ovšem, rádo se tak stává.

Co bys myslel, že učiní takovýto muž za takových okolností, obzvláště bude-!i přitom občanem veliké obce a bude-li v ní bohat a urozený a k tomu sličný a veliký? Zdali asi nebude naplněn závratnou nadějí v domnění, že on bude schopen říditi osudy Hellénů i barbarů, a zdaž se na základe toho nebude vysoko vypínati, naplňován ješitností a prázdnou domýšlivostí při nedostatku rozumu?

Ba jistě.

Tu kdyby někdo k Člověku upadávajícímu do tohoto stavu klidné přistoupil a řekl mu pravdu, že rozumu v něm není a že ho potřebuje, toho pak že nelze nabýti tomu, kdo se nestane služebníkem jeho nabýváni, myslíš, že by bylo snadné, aby tento hlas pronikl mu k sluchu skrze tak silné překážky?

Ani zdaleka.

Jestliže však pro své dobré založení a pro příbuznost s takovými myšlenkami pravdy by byl pro ně vnímavý a dal se obraceti i vésti k filosofii, co asi udělají tamti, již se budou domnívati, že ztrácejí jeho pomoc a přátelství? Nebudou snad pracovati vším skutkem i slovem jak o něm samém, aby se nedal přemluviti, tak o přemlouvajícím, aby se mu to nepodařilo, a to tak, že mu budou jednak v soukromí strojiti úklady, jednak veřejně jej poháněti před soudy?

Velmi nutný to následek.

Jest tedy možno, aby se takový člověk oddal filosofii?

To zrovna ne.

9. Vidíš tedy, děl jsem, Že jsme ne nedobře pravili, že i samy složky filosofické povahy, kdykoli se dostanou do špatné půdy, bývají do jisté míry příčinou odvratu od toho směru, i takzvaná dobra jako bohatství a všechny takové podmínky.

Jistě to bylo správně řečeno.

To jsou, můj milý, ty četné a rozmanité věci, které hubí a kazí nejlepší přirozenost, překážející jí v nejkrásnějším zaměstnání, přirozenost, která se podle nás i jinak jen zřídka vyskytuje. A z těchto mužů povstávají obcím i jednotlivcům největší Škůdci, jako zase na drahé straně největší dobrodinci, jestliže se jejich proud obrátí tímto směrem; ale malá osobnost nikdy nedělá nikomu nic velikého, ani jednotlivci ani obci.

Jistá pravda.

Takovým tedy způsobem odvracejí se od filosofie ti, kterým má býti nejbližší, a opouštějíce ji sirou a osamělou,*¹¹⁶ sami žiji život nenáležitý a nepravý, k té pak jako k dívce osiřelé a bez příbuzných přicházejí jiní nehodní nápadnici, ji zneuctívají a uvalují na ni hanlivé výčitky, o jakých se také ty zmiňuješ, že z jejích ctitelů jedni nejsou k ničemu, většina pak že jsou lidé prašpatní.

Ba věru, tak se to říká.

Jest pochopitelné, že se tak říká. Neboť vidi-li jiní človíčkové, jak se tato půda uprazdňuje a že jest plna krásných slov a hesel, zrovna tak jako vězňové prchávají z vĚzení do chrámů, s chutí se vrhají i tito ze svých řemesel na filosofii, a to právě ti, kteří mají ve svém obůrku nejvíce rozumu. Neboť ačkoli jest filosofie v takovémto stavu, přece jí zbývá proti ostatním oborům nejdůstojnější vážnost: právě to jest, po Čem touží mnozí lidé, nedostateční již samou přirozeností a k tomu od svých umění a řemesel jednak tělesně znetvoření, jednak i s dušemi ubitými a otlučenými všedními pracemi – či není to nutný následek?

Ba jistě.

Zdá se ti tedy, děl jsem, že ti lidé se liší na pohled od holohlavého a zakrslého kotláře, který si pomůže k penězům a jsa nedávno propuštěn z pout a vykoupav se v lázni, oblečen do nových Šatů a vystrojen jako ženich, hodlá vejíti ve sňatek se zchudlou a opuštěnou dcerou svého pána?

Není tu velkého rozdílu.

Jaképak asi děti plodí pravděpodobně takoví lidé? Ne zrůdné a Spatné?

Zcela nutně.

A což lidé nehodní filosofie, kdykoli se k ní přiblíží a nehodně s ní obcují, jaké asi ti plodí myšlenky a mínění? Zdali ne takové, které vpravdě zasluhují názvu sofisma, a nic pravého, ani co by souviselo s opravdovým rozumem?

Úplně tak.

10. Zbývá tedy, Adeimante, jen velmi málo těch, kteří hodným způsobem obcují s filosofií; jest to snad buď vyhnanstvím zadržená ušlechtilá a dobře vypěstovaná povaha, jež při ní z nedostatku kazitelů podle své přirozenosti vytrvala, nebo když se zrodí v malé obci veliká duše a ztratíc vážnost k její politice sama se nad ni povznese; snad také něco málo dobře založených duší by k ní přišlo od jiného oboru, k němuž právem pozbyly vážnosti. Také by mohla leckoho při ni udržeti uzda, jaká překáží našemu druhu Theagovi; Theagés má věru všechny ostatní podmínky k odpadnutí od filosofie, ale udržuje ho při ní tělesná churavost, jež mu nedovoluje oddati se činnosti politické. O své vlastní pohnutce nechci mluviti, o tom daimonském znamení;*¹¹⁷ neboť to se vyskytlo přede mnou u málokoho jiného nebo spíše u nikoho. A tak jen málo lidi se stane členy této společnosti a okusí, jak sladký a blaživý jest ten statek, avšak na druhé straně dostatečně uvidí šílené počínání velkého množství i to, Že takřka nikdo nekoná v politice nic zdravého a že není spojence, s jehož podporou by kdo mohl jíti na pomoc věci spravedlivé a sám bez pohromy vyváznouti, nýbrž bude mu, jako když člověk upadne mezi lítou zvěř: protože nebude chtíti spolu s ostatními se dopouštěti bezpráví, a na druhé straně sám jediný nestačí odolávati jich všech divokosti, uvidí, že by předčasně zahynul, prokáže se neužitečným jak sobě, tak ostatním. Toto všechno rozumná uváživ, žije v tichosti a koná své dílo, jako když za bouře odstoupí do přístřeší před prachem a deštěm, hnaným od větru,a dívá se, jak ostatní se brodí v nezákonnosti: tu je rád, jestliže sám prožije tento život poměrně cist od bezpráví a bezbožných skutků a při odchodu z něho odejde s krásnou nadějí, pokojně a usmířen.

Však to by odcházel, vykonav věc jistě nikoli nejmenší.

Ani největší, díl jsem, protože nenalezl vhodné obce; neboť ve vhodné obci jednak sám dojde většího osobního rozvoje, jednak spolu se svým prospěchem bude pomáhati prospěchu veřejnému.

11. Odkud tedy vznikly pomluvy proti filosofii a že se to stalo neprávem, to, jak se mi zdá, jest patřičně vyloženo, nechceš-li říci ještě něco jiného ty.

O této věci, pravil, nechci již nic dále mluviti; ale které z nynějších zřízení, myslíš, že jest pro filosofii vhodné?

Vůbec žádné, nýbrž to právě vytýkám, že žádná z nynějších obecních ústav není hodná filosofické povahy; proto také že se taková povaha zvrací a změňuje, a jako vzácné cizí sémě zaseté do jiné půdy ztrácí svůj ráz a přemáháno jsouc silnějšími vlivy rádo se mění v obyčejné domácí, tak také tento rod nyní nepodržuje své síly, nýbrž se zvrhá v povahu cizí. Jestliže vsak nalezne obec s nejlepším zřízením, zrovna tak jako i sám jest nejlepší, tehdy se ukáže, že tento rod byl vskutku božský, kdežto všechno ostatní jen lidské, jak přirozenosti, tak činnosti. Tu pak jest zřejmé, že se teď zeptáš, v čem záleží toto zřízení.

Neuhodl jsi; nechtěl jsem dáti tuto otázku, nýbrž zdali jest to ono zřízení, které jsme vyložili při zakládání své obce, či jiné.

Vcelku, odpověděl jsem, jest to ono; ale již tehdy bylo řečeno, že bude třeba, aby v obci byl stále nějaký činitel, který by měl totéž rozumové pochopeni pro ústavu, s jakým jsi ty, zákonodárce, dával své zákony.

Ano, bylo to řečeno.

Ale nebylo to dostatečně objasněno, a to ze strachu před vašimi neústupnými otázkami, kterými jste ukázali, že výklad o tom by byl dlouhý a obtížný; vždyť také ostatek vyložiti není zrovna nejsnadnější.

Který to?

Otázku, jakým způsobem by se měla oboc zabývati filosofií, aby při tom nezahynula. Všechno veliké jest zajisté nebezpečné a pravdivá jsou slova, že krásné jest těžké.

Než přece budiž dokončen ten důkaz objasněním této věcí.

Bude-li tomu co na překážku, děl jsem, nebude to nedostatek dobré vůle, nýbrž nedostatek síly; hned sám poznáš mou horlivost. Pozoruj již teď, jak horlivě a odvážně chci mluviti, že se obec musí chápati tohoto oboru praví opačným způsobem než nyní.

Jak?

Nyní jsou ti, kteří se jí vůbec chápou, mladí lidé právě odrostlí dětskému věku, v době, dokud ještě nejsou dospělí pro starosti hospodářské a výdělečné; když se povrchně seznámí s její nejnesnadnější stránkou, odcházejí jako učiněni filosofové – nejnesnadnější pak stránkou myslím dialektiku –; v pozdějším životě, kdykoli snad vyhovujíce pobídkám stávají se posluchači jiných pěstitelů tohoto oboru, myslí, že již tím dělají něco velikého, a domnívají se, že sluší se jím zabývati jen jako zaměstnáním vedlejším; k stáru pak kromě několika málo hasnou mnohem více než Hérakleitovo slunce,*¹¹⁸ jenže se již znova nevzněcují.

A jak by to mělo býti?

Zcela naopak; dokud jsou mladí a děti, aby se zabývali vzděláváním a učením, které jest pro mládež, a přitom aby ve věku, kdy rostou a mužněji, velmi dobrou péči věnovali svým tělům, získávajíce si tak podporu pro vzděláni duševní; když pak přijde věk, ve kterém duše počíná dozrávati, ať napínají síly k jejímu cvičení; a když síla ustává a opouští obor politiky a vojenství, tehdy ať již volně pasou svou duši a nezabývají se ničím jiným, leda jen jako vedlejším zaměstnáním: tak budou žíti blaženě a zemrouce připojí k prožitému životu příslušný úděl na onom světě.

12. Věru, Sokrate, v tvých slovech vidím velikou horlivost; avšak myslím, že většina posluchačů ještě s větší horlivostí odporuje a že se nedají ani dost málo přesvědčiti, počínajíc od Thrasymacha.

Nestav nás proti sobě, děl jsem, mne a Thrasymacha, když jsme se právě spřátelili, ač jsme nebyli ani předtím nepřáteli. Neboť učiníme všechny pokusy, až buď docela přesvědčíme i tohoto i ostatní, anebo aspoň nějakou přípravu v té věcí jim dáme pro onen život, až by znova narozeni opět přišli na takovéto řeči.

To mluvíš o přípravě pro hezky krátkou dobu.

Toť arci pouhé nic proti veškerému času. Že však většina nevěří těm slovům, to jisté není žádný div; neboť nikdy neviděli, že by se vskutku vytvořilo, o čem se nyní hovořilo*¹¹⁹ to však jest mnohem spíše jen úmyslné rýmování takovýchto nějakých slov, ne že by se sama od sebe shodla jako právě nyní. Nikdy pak neviděli ani jednoho takového muže, který by byl až po kraj možnosti skutkem i slovem dokonale vyměřen podle ctnosti a jí připodobněn a který by měl moc v obci také takové. Či myslíš?

Nikoli.

Také, příteli, ani nebylí nikdy dostatečnou měrou posluchači řečí krásných a ušlechtilých, takových, které usilovní a vším způsobem hledají pravdy pro poznání samo, kdežto té blysknavosti a hašteřivosti, nesměřující nikam jinam než ke zdání a sporům, jak na soudech, tak v soukromých stycích, zůstávají daleko vzdáleny.

Tak jest.

Z těchto důvodů, děl jsem, a v tomto předvídáni řekli jsme tehdy, ač s bázní, ale donuceni pravdou, že ani obec ani ústava, ba podobně ani jednotlivý muž nedosáhne nikdy dokonalosti, dokud tito filosofové, počtem skrovní a mající nyní jméno lidí ne sice zlých, ale neužitečných, nebudou řízením osudu uvrženi v nutnost, aby se chtěj nechtěj ujali péče o obec a obec aby se stala jich poslušnou, anebo dokud synové nynějších vladařů a králů nebo tito sami nebudou nějakým vnuknutím božím zachváceni pravou láskou k pravé filosofii. Že by bylo nemožné, aby se stalo jedno nebo druhé anebo obojí, pro to, myslím, není žádného důvodu. Takto by senám arci právem smáli, že mluvíme jen tak a pronášíme zbožná přáni. Či není tomu tak?

Ano, jest.

Jestliže tedy se to stalo buď v minulosti, jež nemá konce, nebo se stává nyní v některé barbarské zemi, ležící někde daleko mimo náš obzor, nebo jestliže snad v budoucnosti nastane lidem vynikajících filosofických schopností nutnost věnovati se péči o obec.

Jsme hotovi hájiti toho míněni, že v minulosti, v přítomnosti i v budoucnosti nastává uskutečnění řečené ústavy, kdykoli se tato Músa*¹²⁰ stane vládkyni obce. Neboť ta ústava není ve skutečnosti nemožná, ani my nemluvíme nic nemožného! za nesnadné to ovšem také my sami uznáváme.

I mně se tak zdá.

Chceš říci, že však veřejnému mínění se tak nezdá?

Snad.

Příteli, děl jsem, jen tak tuze nežaluj na veřejné mínění. Lidé budou míti jiné názory, jestliže jim ne s hašteřivou povýšeností, nýbrž klidným domlouváním a hájením pomlouvané touhy po moudrosti ukážeš, koho myslíš těmi filosofy, a vymezíš, jako právě nyní, jejich povahu i činnost, aby se nedomnívali, že mluvíš o těch, které mají sami na mysli. Či nemyslíš, že dostanou jiné názory a*¹²¹ jinak budou odpovídati, i když se na to budou takto dívati? Domníváš se, že někdo prostý závisti a vlídný se zlobí na člověka nezlostného nebo závidí nezávistivému? Nečekaje, až odpovíš, sám tvrdím, že podle mého mínění se vyskytuje zlá povaha jen u nečetných jednotlivců, a ne u množství.

Jistě i já jsem téhož mínění.

Tedy snad i v tom jsi téhož mínění, že nepříznivým poměrem veřejného mínění k filosofii jsou vinni ti, kteří se k ní zvenčí neslušně a nepozváni vedrali, vespolek si spílají a se hašteří a stále vykládají jen o lidech, což jest jednání filosofie velmi málo důstojné?

Jistě velmi málo.

13. Vždyť, Adeimante, kdo má doopravdy svou mysl u čistých jsoucen, ani snad nemá kdy, aby hleděl dolů na usilování lidí a v boji s nimi se naplňoval záštím a nepřátelstvím; naopak když se člověk tak dívá na jsoucna spořádaná a trvající stále v témže poměru a vidí, že mezi nimi není vzájemného páchání a zakoušení bezpráví, nýbrž že všechna se spravují řádem a rozumem, nutně to napodobuje a co nejvíce se lomu přizpůsobuje. Či myslíš, že jest vůbec možno, aby člověk nenapodoboval to, s čím jest rád v styku?

Nemožno.

Tedy filosof, stýkaje se s božským a spořádaným, stává se spořádaným a božským, pokud jen člověku možno; křivých posudků jest arci všude hojně.

Zcela jistě.

Nastane-li mu tedy nějaká nutnost, aby se vynasnažil, co tam vidí, soukromé i veřejně uváděti v mravy lidí, a nejenom pracovati o svém vlastním zdokonalování, myslíš, že z něho bude špatný dělník uměřenosti, spravedlnosti a všech občanských ctností?

To nikoli.

Však budou-li lidé pozorovati, že mluvíme o něm pravdu, budou se snad na filosofy horšiti a nebudou věřiti naší řeči, že jinak by nikdy obec nedospěla Štěstí, kdyby jejího plánu nenakreslili kreslíři, užívající božského vzoru?

Nebudou se horšiti, odpověděl, jen když to budou pozorovati. Ale jakého způsobu plán to myslíš?

Vezmou obec i mravy lidí jako desku a nejprve ji očistí, což není příliš snadné; však víš, že hned tím by se lišili od ostatních zákonodárců, že by nechtěli udělati ani čárky na jednotlivci ani na obci, ani psáti zákonů, dříve než by ji buď přijali čistou, anebo sami čistou učinili.

To jest správné.

Nuže tedy, potom by snad načrtli obrysy ústavy?

Ovšem.

Tu by se při práci často dívali na obě, jednak na pravou spravedlnost, krásu, uměřenost a všechno takové, jednak na to, co by vytvářeti u lidí, aby směšováním a skládáním z různých životních úkonů vytvářeli podobu muže, majíce takto svůj vzor v tom, co nazval Homér u lidí božím tvarem a boží podobou.

Správně.

A tu by, myslím, jedno vymazávali, druhé zase vkreslovali, až by povahy lidí, pokud možno, učinili tak bohumilými, pokud jen mohou býti.

Tak by věru vznikl nejkrásnější nákres.

Nuže tedy, tázal jsem se, zdalipak se nám podaří nějak přesvědčiti ony své úporné protivníky, o kterých jsi mluvil, že takový jest malíř obecních ústav, kterého jsme tehdy před nimi vychvalovali a pro kterého se oni horšili, že jsme mu svěřovali řízení obcí, a zdalipak, slyšíce nyní ten výklad, spíše trochu zkrotnou?

Ano, vždyť co také by mohli vzíti v pochybnost? Snad to, že filosofové jsou milovníci jsoucna a pravdy?

To by bylo věru pošetilé.

Či snad že jejich přirozená povaha jest příbuzná s nejvyšším dobrem, jak jsme o ní vyložili?

Ani to.

Tedy že takováto přirozená povaha, ať jestliže vůbec která, dostane-li se jí náležité Činnosti, bude dokonale dobrá a filosofická? Či bude to spíše tvrditi o oněch lidech, které jsme vyloučili?

Jistu ne.

Budou se tedy ještě rozčilovati při našich slovech, že dokud se nechopí vlády nad obcí třída filosofů, nenastane ani obci ani občanům úleva v bídě, ani že!t ústava, o které tu v myšlenkách bájíme, nebude naplněna skutkem?

Snad jíž méně.

Což abychom místo toho „méně“ řekli, že docela zkrotli a změnili své přesvědčení, aby alespoň ze studu vyslovili s námi souhlas?

Ba jistě.

14. Nuže, dejme tomu, že tihle jsou o této věci již přesvědčeni, bude však někdo pochybovati o tom, že by se nemohli naroditi synové králů nebo vladařů s povahami filosofickými?

Nikdo.

A kdyby se takoví narodili, může někdo říci, že se nezbytně musí zkaziti? Že totiž jest těžké, aby se zachránili, to připouštíme i my; ale že by se po veškeren čas z nich všech nikdy ani jeden nezachránil, mohl by to někdo proti nám tvrditi?

Jak by to mohl tvrditi?

Nuže, děl jsem, stačí, aby se narodil jeden takový a měl za sebou obec, a uskuteční všechno, čemu se nyní nevěří.

Ano, stačí.

Vždyť snad kdyby vládce zaváděl zákony a činnosti, o kterých jsme vyložili, není přece nemožné, že by občané byli ochotni je plniti.

Ani dost málo.

Avšak jest něco divného a nemožného to, aby i jiní přijali to míněni, které my máme?

Já myslím, že ne.

A že to jest řešení nejlepší, ač je-li ve skutečnosti možné, o tom jsme, jak myslím, nahoře dostatečně vyložili.

Ano, dostatečně.

Tudíž výsledek našich úvah o zákonodárství jest, jak se podobá, ten, že naše zásady jsou nejlepší, kdyby se uskutečnily, že však jejich uskutečněni jest těžké, ale jisté ne nemožné.

Ano, to jest ten výsledek.

15. Nuže tedy, když jest toto konečně hotovo, následuje vykládati o zbývajících věcech, jakým způsobem a z kterých nauk i činností budou nám vzcházeti budoucí spasitelé obecního zřízení a v kterém věku se budou jednotlivými z nich zabývati.

Věru o tom jest vykládati.

Nic moudrého to nebylo, že jsem v předešlém výkladu pominul nesnadnou otázku o ženění, plození dětí a zřízení správců, věda, jak to docela pravé zřízeni jest choulostivé a ve skutečnosti nesnadné; neboť nyní přišla přece potřeba ty věci probrati. Otázky o ženách a dětech jsou dokončeny, avšak otázku o správcích jest třeba sledovati jakoby od začátku. Řekli jsme, pamatuješ-li se, že mají míti zřejmou lásku k vlasti, vyzkoušenou ve slastech i strastech, a že ani v trudech ani v nebezpečenstvích ani v žádném jiném případe nesmí je býti viděti odkládati tuto zásadu, sice že jest takového slabocha vyloučiti, avšak toho, kdo ze všeho vychází neporušen jako zlato zkoušené v ohni, jest ustanoviti správcem a dávati mu pocty a odměny zaživa i po smrti. Taková asi byla naše slova, když se náš výklad vyhýbal a schovával ze strachu, aby nenarazil na otázku, která jest nyní před námi.

Mluvíš jistou pravdu, ano, pamatuji se.

Zdráhal jsem se, příteli, říci, čeho jsem se pak přece odvážil; nyní pak budiž s odvahou řečeno toto, že nejdokonalejší strážcové, které ustanovujeme, musí býti filosofové.

Tak jest.

Nuže pozoruj, jak jich pravděpodobní budeš míti málo; neboť co se týče přirozené povahy, kterou podle našeho výkladu musí míti, jen zřídka srůstávají její složky v jeden a týž celek, většinou vsak se rodí roztržena.

Jak to myslíš?

Povahy učenlivé, s dobrou pamětí, vtipné a bystré a co všechno s tím souvisí, nerady, jak víš, bývají zároveň s myslemi bujarými a povznesenými, takové, aby měly náklonnost žiti řádně v klidu a pevné stálosti, nýbrž tací lidé bývají svou prudkostí unášeni bez určitého cíle a všechna stálost z nich uniká.

Pravdu díš.

Na druhé straně zase tyto ustálené a nesnadno se měnící povahy, na jejichž věrnost bychom se spíše mohli spolehnouti, jako jsou ve válce odolné vůči nebezpečenstvím, týmž způsobem se chovají zase i k učení: odolávají mu a jsou nechápavé, jako by byly ztuhlé, a bývají plny ospalosti a zíváni, kdykoli jest třeba s něčím takovým se namáhati.

Tak jest.

My však pravíme, že člověk musí míti dobrý a krásný podíl v obojím, jinak že mu nesmí býti dávána účast ani v nejvyšším vzdělávání, ani ve cti, ani ve vládě.

Správně.

Nuže nemyslíš, Že taková povaha se vyskytne zřídka?

Jak by ne?

Třeba ji tedy zkoušeti jednak, jak jsme již tehdy pravili, v námahách, v strachu i v rozkoších, mimo to pak, což jsme tehdy pominuli a nyní pravíme, musíme ji cvičiti i v mnohých naukách, přihlížejíce, zdali ta přirozenost bude schopna snést i největší poznatky, či snad ztratí odvahu jako ti, kteří ztrácejí odvahu při závodech.

Jistěže se sluší takto pozorovati. Ale které to myslíš největší poznatky?

16. Pamatuješ se asi, děl jsem, že stanovivše tři rozdílné stránky duše, usuzovali jsme o spravedlnosti, uměřenosti, statečnosti.

Kdybych se na to nepamatoval, vám bych nezasluhoval, abych poslouchal to ostatní.

Také na to, co bylo řečeno předtím?

Co to?

Řekli jsme, tuším, že chceme-li je co možná nejkrásněji uviděti, vede k tomu jiná, delší cesta, a když tou projdeme, že se stávají zřetelnými, že však jest možno předložili důkazy blízké předcházejícímu výkladu. A vy jste řekli, že to stačí, a proto byl tehdy podán výklad tohoto způsobu, podle mého zdání bez náležité důkladnosti; zdali vy jste jím byli spokojeni, řeknete, prosím, sami.

Mně aspoň vyhovoval plnou měrou, pravil Adeimantos; a tak se zdálo jistě i ostatním.

Avšak, příteli, míra takovýchto věcí, které se jen dost málo uchyluje od skutečnosti, nebývá hrubé dobrým měřítkem; neboť nic nedokonalého nemůže býti měrou něčeho. Druhdy se totiž některým lidem zdá, že něco již postačuje a že nikterak není třeba dále hledati.

Ba velmi mnohým se to stává pro jejich lehkomyslnost.

Této vlastnosti však, děl jsem, má nejméně potřebí strážce obce i zákonů.

Patrně.

Takový tedy, příteli, musí procházeti tou delší cestou a při učení podstupovati nemenší námahu než při cvičení tělesném; sice, jak jsme právě řekli, nikdy nepřijde k vrcholu největší a sobe nejvlastnější nauky.

Cožpak nejsou tyto věcí největší, nýbrž jest ještě něco většího nad spravedlnost a ostatní ctnosti?

Jednak je něco většího, odpověděl jsem, jednak jest i při těchto samých potřebí nedívati se jen na jejich nástin, jako nyní, nýbrž nesmíme se vyhýbati jejich nejdokonalejšímu propracování. Či nebylo by směšné při jiných nepatrných věcech vynakládati všechno úsilí, aby byly co nejdůkladnější a nejčistší, ale věcí největších neuznávati za hodný největší důkladnosti?

Ba jistě; ale co se týčete tvé největší nauky a jejího předmětu, myslíš, že by tě někdo pustil, aniž by se otázal, co to jest?

Nikoli, děl jsem, však taž se třeba ty sám. Vším způsobem jsi to již nejednou slyšel, ale nyní buď se na to nepamatuješ, anebo zamýšlíš zase mně činiti nesnáze svým chytáním. Domnívám se spíše toto; neboť že největším poznatkem jest idea dobra,*¹²² to jsi slyšel často, jejímž působením i spravedlivé i ostatní se stává užitečným a prospěšným. A nyní snad víš, že to má býti předmětem mé řeči a k tomu ještě že jí dostatečné neznáme; jestliže pak jí neznáme, víš, že i kdybychom sebelépe rozuměli všemu ostatnímu, jen této ne, neměli bychom z toho žádného prospěchu, zrovna tak ne, jako kdybychom něco měli ve svém držení bez dobra. Či myslíš, že jest něco platno míti všechno na světě, co však by nebylo dobré? Nebo míti v hlavě všechno ostatní, vyjímaje dobro, a nemíti tam nic krásného a dobrého?

Při Diovi, nikoli.

17. Nuže, jistě i to víš, že většina lidí vidí dobro v rozkoši, bystřejší pak v rozumovém poznání.

Jak bych nevěděl?

Také to, příteli, že kdo jsou tohoto druhého mínění, nedovedou ukázati, v jakém rozumovém poznání, nýbrž bývají nuceni nakonec říci, že v poznání dobra.

Ano, to jest velmi k smíchu.

Jak by ne, děl jsem, když na jedné straně nám vyčítají. Že neznáme dobra, a hned zase k nám mluví, jako bychom je znali? Vždyť říkají, že jest to rozumové poznání dobra, jako bychom my jim rozuměli, co si myslí, když se z jejich úst ozve slovo „dobro“.

Jistá pravda.

A co ti, kteří ve svém výměru činí dobrem rozkoš? Jest ten blud, kterým jsou naplněni, snad o něco menší než u těch druhých? Či nebývají i tito nuceni uznati, Že jsou na světě zlé rozkoše?

Dozajista.

Nakonec tedy, myslím, musí uznati, že tytéž věci jsou dobré i zlé. Či ne?

Ano.

Není-li tedy zřejmé, že jsou při té věci veliké a četné spory?

Jak by ne?

A tohle není zřejmé, Že pokud jde o spravedlivé a krásné, mnozí si zvolí spravedlivé a krásné jen zdánlivě, a třeba by to nebylo nic skutečného, přece to dělají, mají v držení a působí tím na zdání, ale jde-li o dobro, nikomu již nestačí míti dobro zdánlivé, nýbrž hledají skutečného a zdáním zde každý pohrdá?

Ba věru.

Nuže tedy, v tom, za čím spěje každá duše a proč všechno koná – tuší sice, že to jest něco velikého, ale nezná jistoty a nemůže dostatečně postihnouti podstaty toho, ani spokojiti se trvalou vírou jako při ostatních věcech, a proto ztrácí prospěch i z toho ostatního, byl-li jaký –, v takové tedy a tak veliké věci měli by snad také tak býti zatemnělí i ti nejlepší lidé v obci, kterým dáme všechno do rukou?

Nikoli.

Domnívám se aspoň, že věcí spravedlivé a krásné neměly by valného strážce v tom, kdo by neznal, v čem vůbec záleží to, že jsou dobré; tuším pak, Že jich nikdo dříve náležité nepozná.

Jistě dobře tušíš.

Tedy budeme míti ústavu obce dokonale zařízenu, bude-li na ni dozírati takovýto strážce, znalý této věci?

18. Nutně, odpověděl Adeimantos. Avšak co ty, Sokrate, nazýváš dobrem? Vědění, či rozkoš, Či něco jiného než toto?

Tu ho máme! Však bylo to již dávno na tobě dobře viděti, že ti nepostačí míněni ostatních o těch věcech.

Vždyť se mi nezdá, Sokrate, ani spravedlivé uměti pověděti mínění ostatních lidí, a svého vlastního ne, když se někdo takový čas zabývá těmito otázkami.

Jakže, to se ti zdá spravedlivé, aby někdo mluvil o tom, co nezná, jako by to znal?

To nikoli, jako by to znal, nýbrž jen jako mínění, aby tedy byl ochoten říci, co míní.

Jakže, to jsi dosud nevypozoroval, že všechna míněni bez vědění jsou spatná? Nejlepší z nich jsou slepá– či zdá se ti, že lidé nalézající pouhým míněním bez rozumové činnosti něco pravdivého liší se něčím od slepců po cestě správná kráčejících?

Ničím se neliší.

Chceš tedy se dívati na věci špatné, slepé a křivé, ač můžeš od jiných slyšeti jasné a krásné?

Probůh, Sokrate, pravil Glaukón, jen neustávej, jako bys byl již u konce. Zajisté nám postačí, jen když vyložíš i o dobru tak, jako jsi vyložil o spravedlnosti a uměřenosti a ostatním.

Ano, i mne, příteli, to docela postačí; ale jen abych nebyl k tomu neschopen a za všechnu ochotu si svou neobratu oslí ne-utržil posměchu. Než, moji milí, otázku o podstatě dobra nechme prozatím býti – zdá se mi to totiž příliš těžkou úlohou, abychom s tímto rozběhem dospěli nyní jen k tomu, co o tom minim –avšak o tom, co se jeví být dítětem dobra, jemu velmi podobným, chci mluviti, je-li i vám milo, pakli však ne, nechám toho.

Nuže mluv; dlužné vypravování o otci nám zajisté splatíš až podruhé.

Chtěl bych, řekl jsem, abych mohl celý ten dluh zaplatiti a vy abyste jej přijali, a ne jako nyní jen úroky. Nuže tedy, přijmete za úrok toto dítě dobra samého. Ale dejte si pozor, abych vás snad proti své vůli neošidil a nepodal vám přitom něco nepravého.

Dáme si pozor, seč budeme; nuže, jen mluv.

Ano, ale napřed vám připomenu, co jsme nahoře pověděli i co bylo již jinde Často pověděno, a dohodneme se o tom,

Co jest to?

Říkáme, odpověděl jsem, že jest mnoho věcí krásných a mnoho dobrých a tak dále, a v řeči je rozeznáváme.

Ano, říkáme.

A ovšem také krásno i dobro samo a tak při všech jevech, při kterých jsme tehdy uznávali množství, mluvíme zase o podstato jednoho každého, uznávajíce při každém jednu ideu jako znak pro každou věc.

Tak jest.

A o prvních říkáme, že to vidíme, ale rozumem nevnímáme, o ideách pak zase, že je rozumem vnímáme, ale nevidíme.

Docela tak.

Kteroupak částí své bytosti vidíme viděné předměty?

Zrakem.

Zajisté pak i sluchem vnímáme věci slyšené a ostatními smysly všechny předměty čití?

Ovšem.

Zdalipak jsi přemýšlel o tom, kterou nejcennější přednost dal tvůrce našich smyslů schopnosti viděti i býti viděn?

Mnoho ne.

Nuže uvažuj takto. Potřebuje snad sluch a zvuk ještě třetí věci,*¹²³ onen, aby slyšel, tento, aby byl slyšen, takže když ta třetí věc nepřistoupí, sluch nebude slyšeti a zvuk nebude slyšen?

Nepotřebuje.

Myslím, že ani mnohé jiné schopnosti, abych neřekl. Že žádná, nepotřebují ničeho lakového. Či ty můžeš některou uvésti?

Nikoli.

Nepozoruješ však, že schopnost zraku i viditelnost věci viděné toho potřebuje?

Jak to?

I když jest v očích zrak a jeho majetník se pokouší ho užívati, před očima pak jest barva, nepři stoupí-li k tomu třetí víc, právě k tomuto úkolu přírodou zvlášť určená, víš, že zrak neuvidí nic a barvy že budou neviděny.

Co to myslíš?

To, co ty nazýváš světlem.

Máš pravdu.

Není to tedy nepatrná věc, která dodává svazu spojujícímu smysl zrakový a schopnost býti viděn větší vzácnosti nad ostatní svazky, ač není-li světlo něco bezcenného.

To jistě nelze říci, že by to bylo něco bezcenného.

19. Nuže, kterému z bohů na nebi můžeš přičísti tuto moc, že nám jeho světlo dává, aby zrak co nejkrásněji viděl a vidíné předměty byly viděny?

Tomu, kterému i ty i ostatní lidé; jest zajisté patrno, že se tážeš na slunce.

Zdalipak se tedy má zrak k tomuto bohu tímto způsobem?

Jak?

Zrak není sluncem, ani sám, ani to, v tem vzniká a čemu říkáme oko.

To věru ne.

Avšak jest, myslím, ze smyslových ústrojí ústrojím slunci nejbližším.

Mnohem nejbližším.

Jistě tedy i výkonnost, kterou má a kterou přiděluje slunce, dostává od tohoto jako jeho výron?

Ovšemže.

Není-li tedy pravda, že ani slunce není sice zrakem, ale jsouc jeho příčinou, jest od něho samého viděno?

Tak.

To tedy věz, že myslím tím dítětem dobra, jež dobro zplodilo jako svou obdobu, aby totiž, Čím jest samo ve světě pomyslném vzhledem k rozumu a předmětům rozumového vnímání, tím aby bylo toto ve světa viditelném vzhledem ke zraku a předmětům viděným.

Jak to? otázal se; ještě lépe mi to vylož.

S očima, jak víš, jest tomu tak, že kdykoli je někdo obrací na ony předměty, na jejichž barvách se prostírá nikoli denní světlo, nýbrž noční přísvit, nevidí dobře a jsou skoro jako slepé, jako by v nich nebylo čistého zraku.

Zajisté.

Kdykoli je však obrátí na předměty, na které svítí slunce, tu myslím vidí jasně a jest zjevno, že v týchž očích je zrak.

Ovšem.

Takovým způsobem tedy pozoruj i jevy duševní, a to tak: kdykoli se duše upře na to, nač svití pravda a jsoucno, pochopí to a pozná a jest patrno, že má rozum; kdykoli však na to, co jest smíšeno s tmou, najev vznikající a hynoucí, tehdy jen nejasně míní a Špatně vidí, sem a tam svá mínění převracejíc, a tu zase se zdá, jako by neměla rozumu.

Ano, podobá se.

To tedy, co poznávaným věcem poskytuje pravdu a poznávajícímu jeho výkonnou schopnost, věz, že jest idea dobra; ona jest příčinou rozumového vědění a pravdy, neboť ta jest poznávaným předmětem, a tak, ačkoli obojí jest krásné, i poznáni i pravda, správné učiníš, budeš-li onu ideu pokládati za něco jiného a ještě krásnějšího nad toto obojí; co pak se týče rozumového vědění a pravdy, jako tam jest správné světlo a zrak pokládati za věci slunci blízké, ale pokládati je za slunce by nebylo správné, tak také i zde pokládati toto obojí za věci blízké dobru jest správné, ale není správné pokládati jedno nebo druhé z nich za dobro samo, nýbrž význam dobra jest ještě více ceniti.

Nevýslovná to krása podle tvé řeči, když poskytuje vědění a pravdy, ale sama nad tyto věci krásou vyniká; vždyť přece jistě tím nemyslíš rozkoš.

Zadrž hříšná slova, odpověděl jsem; ale raději ještě pozoruj jeho obraz tímto způsobem.

Jak?

O slunci, myslím, řekneš, že viditelným věcem dává netoliko možnost, aby byly viděny, nýbrž i vznik a vzrůst a výživu, ač samo není vznikem?

Jak jinak?

Rci tedy, Že i předměty poznání mají od dobra nejen to, Že jsou poznávány, nýbrž že se jim od něho dostává i bytí a jsoucnosti, ačkoli dobro není jsoucnost, nýbrž vyniká ještě nad jsoucnost důstojností a mocí.

20. Tu zvolal Glaukón s velmi komickým výrazem: Apollóne, jaká to nadlidská výše!

Ano, sám jsi tím vinen, protože jsi mě nutil, abych řekl o tom své mínění.

A nesmíš ustati, nýbrž, když už nic jiného, vylož aspoň to podobenství se sluncem, jestliže ti něco zbývá.

Ba jistě zbývá, a mnoho.

Nesmíš tedy ani dost málo z toho vynechati.

Myslím, děl jsem, že naopak mnoho vynechám; přece však, pokud jest v přítomné chvíli možno, úmyslně nevynechám nic.

Nevynechávej.

Pomysli si tedy, že idea dobra a slunce jsou, jak jsme pravili, dvě mocnosti a že kralují jedna nad rozumovým rodem a krajem, druhá pak nad viditelným – neřeknu „světem“, aby se ti nezdálo, že dělám umělé hříčky se slovem „světlo“.*¹²⁴ Nuže tedy, máš na mysli těchto dvé podob, viditelné a pomyslné?

Mám.

Představ si tedy, že to jest, jako bys vzal přímku,*¹²⁵ rozdělenou ve dva nerovné úseky; pak rozděl dále jeden i druhý úsek v témže poměru, úsek náležící oboru viditelnému i úsek oboru pomyslného, a dostaneš podle poměrné zřetelnosti a nezřetelnosti v oboru viditelném jeden úsek jakožto obrazy – těmi obrazy pak myslím především stíny, dále zrcadlení na vodě i na všem, co má pevnou, hladkou a lesklou plochu, a všechno takové, rozumíš.

Však rozumím.

Druhým pak úsekem budiž ti tedy to, co tyto obrazy představují, živočichové kolem nás, všechno rostlinstvo a vše, co náleží mezi umělé výrobky.

Dobře.

Zdalipak by se ti chtělo o tom viditelném oboru říci, že poměrný rozdíl tu záleží v pravdě a nedostatku pravdy, že jako se má předmět míněni k předmětu poznání, tak se má napodobenina k napodobenému předmětu?

Ano, zcela jistě.

Pozoruj tedy dále i děleni oboru pomyslného, jak by se melo provésti.

Jak?

Tak, že v jednom úseku jeho jest duše nucena hledati z předpokladů tím způsobem, že užívá tamtěch předmětů napodobování jako obrazů, přičemž postupuje ne směrem k počátku, nýbrž ke konci, kdežto v druhém, směřujícím k naprostému začátku, jde od předpokladů a koná svou cestu bez obrazů potřebných prvnímu úseku, jen s pojmy samými o sobě.

Těmto slovům jsem dobře neporozuměl.

Nuže ještě jednou, odpověděl jsem; zajisté snáze porozumíš, bude-li toto předesláno. Jak bezpochyby vis, ti, kdo se zabývají měřictvím a počty a podobnými věcmi, předpokládají při každém postupu liché a sudé, tvary, trojí druh úhlů a jiné věci s tím příbuzné; myslíce si, že tyto pojmy znají, učiní šije předpoklady a nepokládají již dále za potřebno je dokazovati ani sobě ani jiným, jako by šlo o věci každému jasné, nýbrž počínajíce od nich, probírají hned věci další a nakonec přicházejí rovnou k tomu, co si byli učinili cílem svého zkoumání.

Ovšem, to dobře vím.

Nuže, jak také dále víš, užívají viditelných podob a vykládají o nich, aniž mají na mysli tyto, nýbrž ony, které tyto představují, jako například jest účelem jejich výkladu čtverec sám a úhlopříčka sama, a ne ta, kterou kreslí, a tak dále; tyto jejich výtvory a výkresy mohou způsobovati i stíny i obrazy na vodních hladinách, ale oni jich samých užívají zase jako obrazů, hledíce však spatřiti ona jsoucna sama, jichž není možno spatřiti jinak než myšlením.

Pravdu díš.

21. O tomto tedy oboru jsem mluvil jako o pomyslném, ale tak, že duse jest nucena při jeho zkoumání užívati předpokladů*¹²⁶ a nejde k počátku, protože nemůže vystoupiti výše nad ty předpoklady, nýbrž užívá za obrazy těch věcí samých, které jsou vzory obrazů nižšího druhu, věcí, které také jsou proti oněm obrazům uznány a ceněny jakožto zřetelné.

Rozumím, pravil, že mluvíš o tom, co naleží do oboru měřictví a věd s ním příbuzných.

Druhým tedy úsekem pomyslného oboru rozuměj, že myslím to, co chápe rozum sám mocí dialektiky, maje své předpoklady ne za počátky, nýbrž za předpoklady v pravém slova smyslu, jako za výstupky a východiště, aby došel až po to, co jest bez předpokladů,*¹²⁷ k počátku všeho, a pak aby chopě se toho zase nazpět sestupoval až ke konci, drže se toho, co s tím souvisí, neužívaje přitom ku pomoci docela žádného jevu smyslného, nýbrž idejí samých o sobě a jejich postupných vztahů, a tak končil v ideji.

Rozumím, pravil, docela dobře sice ne – zdá se mi totiž, že práce, o které mluvíš, jest velmi rozsáhlá –, že však chceš určitě stanoviti, že jasnější jest to, co se spatřuje dialektickým věděním v oboru jsoucna a pomyslna, nežli to, co takzvanými vědami, které mají za počátky předpoklady; diváci jsou sice nuceni dívati se na jejich předměty myšlením, a ne smysly, ale poněvadž pozorují ne z výše samého počátku, nýbrž ze stanoviště předpokladů, proto se ti zdá, že při těch předmětech nedocházejí rozumového poznání, ačkoli jsou rozumu přístupné i se svým počátkem. Tu činnost geometrů a podobných odborníků nazýváš, jak se mi zdá, myšlením, ale ne rozuměním, pokládaje myšlení za něco uprostřed mezi míněním a rozumem.

Docela dobře jsi to pochopil. A tak uznej, že těm čtyřem úsekům odpovídají v duši tyto Čtyři stavy, rozumové poznání nejhořejšímu, myšlení druhému, ke třetímu přidej věřeni a k poslednímu dohadování, a seřaď je v náležitém poměru podle zásady, že jim náleží taková míra jasnosti, jak veliká míra pravdy náleží jejich předmětům.

Rozumím, uznávám a seřazuji, jak pravíš.

Kniha sedmá

1. A nyní, pokračoval jsem, představ si rozdíl mezi duší vzdělanou a nevzdělanou tímto podobenstvím. Pomysli si lidi jako v podzemním obydlí, podobném jeskyni, jež má ke světlu otevřen dlouhý vchod zšíři celé jeskyně; v tomto obydlí již od dětství žijí spoutáni na nohou i na Šíjích, takže zůstávají stále na témže místě a vidi jedině dopředu, ale nemohou otáčeti hlavy, protože jim pouta brání; vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň a uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni jest nahoře příčná cesta, podél níž si mysli vystavěnou zídku na způsob přepážek, jaké mívají před sebou kejklíři a nad kterými ukazují své kousky.

Dobře.

Mysli si pak, že podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, přečnívající nad zídku, také podoby lidi a zvířat z kamene i ze dřeva i všelijak vyrobené, přičemž jedni z nosičů, jak se podobá, mluví, druzí pak mlčí.

Divný jest ten tvůj obraz a divní vězňové.

Podobní nám, odpověděl jsem; neboť takoví lidé jisté by neviděli ze sebe samých ani ze svých druhů něco více než stíny vrhané ohněm na protější stěnu jeskyně.

Jak by také uviděli, když jsou nuceni drželi po celý život hlavu bez pohnutí?

A co předměty nošené podél zídky? Neviděli by z nich právě tolik?

Ovšemže.

A kdyby mohli vespolek rozmlouvati, jistě by mysleli. Že těmi jmény, která dávají tomu, co před sebou vidí, označují skutečné předměty.

Nutně.

A což kdyby to vězení odráželo od protějška i ozvěnu? Kdykoli by promluvil někdo z přecházejících nosičů, nemyslíš, že by pokládali za původ toho hlasu jedině právě ten přecházející stín?

Při Diovi, dozajista.

U takových lidí tedy, dál jsem, by veskrze za pravdu neplatilo nic jiného než stíny těch umělých věcí.

Docela nutné.

Nuže pozoruj, jak by to asi bylo s jejich vypostěním a vyléčením z pout a nerozumnosti, kdyby se jim ho přirozeně dostalo, a to takto. Jeden z nich jest vyproštěn z pout a přinucen náhle vstáti a otočiti Šíji a jíti a hleděti vzhůru ke světlu. Z toho všeho by cítil bolest a pro mžitky v očích nebyl by schopen dívati se na ony předměty, jejichž stíny tenkráte viděl: co by asi řekl, kdyby mu někdo tvrdil, že tenkráte viděl jen přeludy, nyní však že zří správněji, jsa mnohem blíže skutečnosti a obrácen k předmĚtům skutečnějším, a kdyby ho nutil, ukazuje mu na každý z přecházejících předmětů, odpovídati na otázku, co to jest? Nemyslíš, že by byl v nesnázích a domníval se, že věci, které tehdy viděl, byly pravdivější než ty, které mu jsou nyní ukazovány?

Mnohem pravdivější.

2. Nuže, a kdyby ho docela nutil hleděti do světla samého, že by ho bolely oči a že by se obracel a utíkal k tomu, nač se dovede dívati, a měl za to, že toto jest vskutku zřetelnější, než co se mu ukazuje?

Tak jest.

Kdyby pak jej někdo odtamtud násilím vlekl tím drsným a příkrým východem a dříve ho nepustil, až by ho vyvlekl na světlo sluneční, zdalipak by při tom vlečeni netrpěl bolesti a nevzpouzel se, a když by přišel na světlo, zdalipak by jeho oči, zalité září, mohly viděti něco z toho, co by mu nyní bylo jmenováno skutečným světem?

Jistě ne, aspoň ne hned.

Ano, myslím, že by potřeboval si zvyknouti, kdyby chtěl uviděti, co jest nahoře. A nejprve by zíral nejsnáze na stíny a potom na obrazy lidí i ostatních předmětů zrcadlící se na vodních plochách, později pak na ty předměty samy; dále pak by snesl pohled na tělesa nebeská a na samu oblohu snáze v noci, kdy by se díval na světlo hvězd a měsíce, než ve dne na slunce a sluneční světlo.

Jak by ne?

Konečné pak, myslím, byl by s to, aby popatřil na slunce, ne na jeho obrazy ve vodě nebo na nějaké jiné ploše, nýbrž na ně samo o sobě na jeho vlastním místě, a aby se podíval, jaké jest.

Nutně.

A potom již by si o něm učinil úsudek, že ono jest, co způsobuje roční počasí a oběh roků a všechno spravuje ve viditelném světě, a že jest nějak původcem i všeho toho, co viděli tam dole.

Patrně, že by k tomu potom došel.

A což když si vzpomene na své dřívější obydlí a na tamější vědění a tehdejší své spoluvězně, nemyslíš, že by sám sebe pokládal za šťastného pro tu změnu, oněch pak by litoval?

Ba jistě.

A jestliže měli tehdy mezi sebou zavedeny nějaké pocty a pochvaly a dary pro toho, kdo by nejbystřeji viděl přecházející stíny a nejlépe si pamatoval, které z nich obyčejně chodily napřed, které pozadu a které pospolu, a podle toho byl nejschopnější předpovídati, co přijde, sotva by asi cítil po tom touhu a záviděl těm, kterým se u oněch dostává poct a mocných postaveni; naopak jistě by mu bylo, jak praví Homér, že by luze rád chtěl Jako nádeník sloužiti jinému, muži nemajetnému*¹²⁸ a raději by cokoli zakusil, než aby měl ony nejasné představy a oním způsobem žil; či nemyslíš?

Tak jest, odpověděl, myslím, že by raději všeho zakusil, než aby žil oním způsobem.

Uvaž i toto, děl jsem. Kdyby takový člověk sestoupil nazpět a posadil se na totéž místo, zdali by se mu oči nenaplnily tmou, když by náhle přišel ze slunce?

Ba jistě.

Tu pak, kdyby zase musel posuzovati ony stíny o závod s oněmi, kteří zůstali stále vězni, dokud má mžitky před očima a dříve, než by se mu oči uklidnily – a toto zvykání by netrvalo zrovna krátce –, zdalipak by nebyl k smíchu a zdali by se o něm neříkalo, že přišel z té cesty nahoru se zkaženým zrakem a že to nestojí ani za pokus choditi tam nahoru? A kdyby se někdo pokoušel je vyprošťovati z pout a vésti nahoru, zdalipak by ho nezabili, kdyby ho nějak mohli rukama uchopiti a zabíti?

Dozajista.

3. Tento tedy obraz, milý Glaukóne, připojme celý k tomu, co bylo řečeno nahoře: prostor jevící se zraku jest jako ten žalářní příbytek a světlo ohne v něm hořícího je síla slunce; k tomu pokládej výstup nahoru a dívání se na věci nahoře za vzestoupení duše do pomyslné oblasti a nechybíš se mého míněni, když si je přeješ slyšeti. Bůh sám ví, zdali jest pravdivé. Nuže, jak já to vidím, jest to tak: v oboru poznání spatřuje se na konci, a to jen stěží, idea dobra, když však jest spatřena, jest o ní souditi, že ona jest všemu původcem všeho pravého a krásného, neboť i ve světě viditelném zrodila světlo a jeho pána, slunce, i v oboru pomyslném, kde jest sama paní, poskytla lidem pravdu a rozum; ji musí spatřiti ten, kdo chce rozumně jednati, ať v soukromí, ať v obci.

Souhlasné mínění mám i já, ovšem pokud tu mohu mluviti.

Nuže tedy, děl jsem, utvoř si souhlasné míněni i v této věci a nediv se, že ti, kdo došli až tam, nechtějí se starati o lidské věci, nýbrž jejich duše spějí vždy vzhůru a tam chtějí dlíti; to jest zajisté přirozené, jestliže se má ta věc podle vyloženého obrazu.

Ovšem, že to jest přirozené.

A dále se stává, že člověk, který přijde od díváni na věci božské do lidské bídy, neumí se zde chovati a jeví se velmi směšným, kdykoli jest nucen, dokud ještě špatně vidí a dříve, nežli si sdostatek zvykl přítomné tmě, na soudech nebo někde jinde zápasiti o stíny práva nebo o obrazy vrhající ty stíny a potýkati se o ně s názory lidí, kteří spravedlnosti samé nikdy nespatřili: myslíš, že to jeho chováni je něco divného?

Ani dost málo to není divné.

Naopak, děl jsem, rozumný člověk by pamatoval, že jsou dva druhy poruchy zraku, vznikající ze dvojí příčiny, když totiž přecházíme ze světla do tmy a ze tmy do světla. Tu pak uznav, že totéž se děje i s duší, nesmál by se nerozvážně, kdykoli by uviděl, že některá jest zmatena a nedovede se na něco dívati, nýbrž přihlížel by k tomu, zdali přichází ze světlejšího života, a proto jest od nezvyklosti omráčena tmou, či jde ze stavu velké nevědomosti do světlejšího prostředí a jest naplněna třpytem většího jasu; tu pak by jisté tuto nazval šťastnou pro její stav a život, druhé pak by politoval; a kdyby se jí chtěl smáti, byl by jeho smích méně směšný a pochopitelnější nežli smích, který by si Činil z duše přicházející shora ze světla.

Ba věru, zcela správně mluvíš.

4. Je-li toto pravda, musíme si tedy učiniti o těch věcech takovéto mínění: že vzděláni není něco takového, za jaké je někteří jeho učitelé vyhlašují. Říkají totiž, že do duše, ve které není vědění, oni je vkládají, jako by vkládali zrak do slepých očí.

Ano, to říkají.

Avšak nynější naše přemýšlení ukazuje, že jako nebylo možno oči obraceti ke světlu od tmy jinak než zároveň s celým tělem, tak také že jest s celou duší otáčeti od proměnného dění tuto mohutnost obsaženou v duši každého a ústrojí, kterým Člověk nabývá poznání, až nabude takové síly, že vydrží se dívali na jsoucno a na nejjasnější ze jsoucna; to pak jest podle našeho tvrzení dobro. Ano?

Ano.

Tedy výchovné umění by záleželo v otáčení právě tohoto ústrojí takovým způsobem, aby se provedlo co nejsnáze a s největším zdarem, nikoli v tom, aby tomu ústrojí zjednalo schopnost viděti; tu schopnost již má, ale není správně obráceno a nehledí, kam by mělo: provésti tento obrat, v tom záleží jeho úkol.

Podobá se.

Tu pak ostatní ctnosti, které bývají jmenovány a přičítány duši, zdají se býti jaksi blízké vlastnostem tělesným – neboť vskutku napřed v duši nejsou a teprve později bývají do ní vštěpovány zvykem a cvičením –, avšak ctnost rozumného myšlení náleží zcela jistě něčemu, jak se podobá, božštějšímu, co své schopnosti nikdy neztrácí, ale podle směru, kterým jest obráceno, stává se užitečným a prospěšným, nebo naopak neužitečným a Škodlivým. Či sis ještě nikdy nevšiml u lidí, o kterých se říká, že jsou sice špatni, ale chytří, jak pronikavě se dívá ta jejich duše a bystře vidi skrz naskrz to, k čemu jest obrácena? Ta patrně nemá špatného zraku, ale jest nucena sloužiti špatnosti, takže čím bystřeji hledí, tím více zla páše.

Ovšemže.

Avšak kdyby tato schopnost takovéto přirozenosti hned z mládí byla ořezávána a zbavena těch jakýchsi olověných koulí, náležejících do rodu proměnného dění, které k ní přirůstají naplňováním žaludku a rozkošní civím i požitkářstvím toho způsobu a pak obracejí dolů zrak duse – kdyby se toho zbavila a obracela se k věcem pravdy, také ty by zcela bystře viděla – tatáž schopnost týchž lidí – právě tak, jako vidí ty věci, ke kterým jest nyní obrácena.

Podobá se pravdě.

A což tohle se nepodobá pravdě, ba nevyplývá nutně z předcházejícího, že by nikdy nemohli dokonale obec spravovati ani lidé nevzdělaní a pravdy neznalí, ani ti, kteří by byli necháváni až do konce v samém vzdělávání? Oni proto ne, že nemají v životě jednoho cíle, ke kterému má směřovati všechno jejich konání soukromé i veřejné, druzí pak proto, že dobrovolně nebudou činni v praktickém životě, domnívajíce se, že ještě zaživa mají svůj pravý domov na ostrovech blažených.

Pravda.

Náš pak úkol, děl jsem, zakladatelů obce, jest násilím přivésti lidi nejlepších přirozeností k té nauce, kterou jsme v předešlém nazvali největší, aby totiž uviděli dobro a vystoupili po oné cestě vzhůru, a když by tam vystoupili a sdostatek je uviděli, nedovolovati jim to, co se nyní dovoluje.

Co to?

Aby tam zůstávali a zdráhali se sestupovati nazpět k oněm vězňům a neměli podílu v trudech a poctách u nich obvyklých, ať jsou nicotnější nebo vážnější.

Pak to bude od nás nespravedlivé, když učiníme, aby vedli horší život, ač by jim bylo možno vésti lepší?

5. Zapomněl jsi zase, příteli, že zákon nepečuje o to, aby se jedna třída v obci měla obzvláště dobře, nýbrž usiluje o to, aby tento stav nastal v celé obci; proto sjednocuje občany přemlouváním a i nucením působí, aby si vespolek udíleli z toho, co prospěšného by jednotlivci dovedli pro celek dělati, a sám díla v obci takové muže, nikoli aby dopouštěl každému oddávati se osobním zálibám, nýbrž aby jich sám užíval jakožto pouta mezi občanstvem.

Pravda; ano, na to jsem zapomněl.

Nuže hleď, Glaukóne, že ani neublížíme našim filosofům, nýbrž budeme k nim mluviti spravedlivě, když je budeme nutiti, aby pečovali o ostatní a střehli jich. Řekneme jim totiž: filosofové, kteří se vyskytují v ostatních obcích, právem jsou osvobozeni od námah veřejné činnosti; neboť tam vyrůstají sami od sebe bez vůle ústavy platné v každé z nich a jest správné, že co jest samorostlé a neděkuje nikomu za pěstováni, že také nemá chuť někomu spláceti pěstovné; avšak vás jsme vypěstovali my jako v úlech za správce i krále ve prospěch nás samých i ostatní obce a jste lépe i dokonaleji než oni vychováni a spíše schopni zabývati se obojí Činností. Musí tedy po řadě každý sestoupiti do příbytku ostatních a zvykati si viděti v temnu; neboť až si zvyknete, budete tisíckrát lépe než oni viděti a poznávati všechny jednotlivé obrazy, co jsou a co představují, protože jste uzřeli pravdivé skutečno krásna, spravedlnosti i dobra. A takto správa obce bude nám i vám skutečností a ne zdáním, jako tomu jest nyní u většiny obcí spravovaných od lidí, kteří vespolek bojuji o stíny a sváří se o vládu, jako by to bylo nějaké veliké dobro. Avšak pravda má se snad jistě takto; ve které obci mužové k vládě určení mají nejméně chuti vládnouti, ta jest zcela jistě nejlépe a nejsvorněji spravována, ale ta, která dostane vládce opačné, naopak.

Ovšemže.

Nuže myslíš, že naši chovanci, slyšíce toto, nás neuposlechnou a nebudou chtít střídavě po řadě se účastniti prací v obci, všechen pak ostatní čas bydliti pospolu v neposkvrněné oblasti?

Nemožno, pravil; vždyť spravedlivý to dáme úkol jim, mužům spravedlivým. Jistě pak každý z nich bude přistupovati k vládě jako k nezbytnosti, právě naopak než nynější vladaři v jednotlivých obcích.

Ano, neboť jest tomu, příteli, takto: jestliže otevřeš mužům určeným k vládě život lepší, než jest vláda, jest možno, aby se ti uskutečnila obec dobře spravovaná; neboť v té jediné budou vlasti lidé opravdu bohatí, ne zlatem, nýbrž tím, čím má být bohat spokojený člověk, životem dobrým a rozumným. Pakli však přistupují k veřejné činnosti žebráci a lidé lačnějíci po soukromém obohacení, domnívajíce se, že odtamtud musí uchvacovati to blaho, pak ta dokonalá ústava není možná; neboť stává-li se vláda předmětem boje, hubí taková domácí a vnitřní válka jak původce samy, tak i ostatní obce.

Jistá pravda.

Nuže znáš nějaký jiný život pohrdající veřejnými úřady kromě života opravdové filosofie?

Při Diovi, nikoli.

Jisté pak jest třeba, aby se o vládu ucházeli lidé do ní nezamilovaní; nebude-li tomu tak, strhne se boj mezi Žárlivými soky.

Jak by ne?

Nuže, které jiné lidi budeš nutiti, aby se ujímali stráže obce, než ty, kteří nejlépe rozumějí zásadám nejlepší politiky a na druhé straně znají jiné hodnosti a lepší život než život politiků?

Žádné jiné.

6. ChceŠ-ti tedy, budeme teď zkoumati, jakým způsobem se takoví mužové v obci zrodí a jak je lze vyvésti na světlo, tak jako podle pověsti někteří vystoupili z Hádů vzhůru mezi bohy.

Jakpak bych nechtěl?

To by, jak se samo sebou rozumí, nebyl jen tak „noc nebo den“ jako při hře střepinami,*¹²⁹ nýbrž obrat duše z jakéhosi nočního dne do dne opravdového, na cestu ke jsoucnu, již nazveme pravou filosofií.

Ovšemže.

Není-li tedy třeba zkoumati, která z nauk má takovou moc?

Jak by ne?

Která by to tedy byla, Glaukóne, nauka, jež by táhla duši od proměnného dění ke jsoucnu? Přitom si hned vzpomínám: neřekli jsme, že jest nezbytně třeba, aby se tito mužové v mladém věku cvičili pro válku?

Ano, řekli jsme.

Musí tedy nauka, které hledáme, míti v sobě vedle onoho znaku i tento.

Co to?

Aby nebyla neužitečná mužům bojovníkům.

Ovšem, to jest třeba, ač je-li to možné.

V gymnastice pak a v musice jsme je vzdělávali už výše.

Tak jest.

A gymnastika se bezpochyby zabývá tím, co vzniká a hyne, neboť dozírá na rozvoj a hynutí těla.

Patrně.

To by tedy nebyla nauka, které hledáme.

Ne.

Ale snad umění musické, jak jsme o něm dříve vyložili?

Ano, to bylo protějškem gymnastiky, pamatuješ-li se, a vzdělávalo strážce svými zvláštními vlastnostmi, dávajíc jim svou harmonii jakousi souladnost, nikoli vědění, svým rytmem pak eurytmii, a majíc i ve slovesných skladbách jakési jiné zvláštnosti, s těmito příbuzné, a to jak v bájích, tak v skladbách bližších pravdě; ale nauky vedoucí k něčemu takovému, jako ty nyní hledáš, nebylo v něm žádné.

Velmi správně, odpověděl jsem, mi to připomínal; vskutku nemělo nic takového. Než, dobrý Glaukóne, která by to byla taková nauka? Neboť technická zaměstnání ukázala se nám tuším všechna všedními.

Jak by ne? Avšak která ještě jiná zbývá nauka kromě musiky, gymnastiky a technických zaměstnání?

Nuže, děl jsem, nemůžeme-li postihnouti již nic jiného kromě těchto oborů, chopme se některého z těch činitelů, které pronikají všemi.

Čeho to?

Jako jest například to společné, čeho užívají všechna uměni i všechno myšlení a vědění – čemu se také každý musí především učiti.

Co jest to?

Taková maličkost, děl jsem, rozeznávati jedno, dvě a tři; nazývám pak to obecné znalostí čísel a počtů. Či není tomu s těmito věcmi tak, že každé umění a každá věda jest nucena míti v nich účast?

Ba věru.

Zdalipak ne i umění válečnické?

Zcela nutně.

Věru aspoň v tragédiích ukazuje pokaždé Palamédés Agamemnona jako velmi směnného vojevůdce. Či sis nevšiml, jak Palamédés tvrdí,*¹³⁰ že když vynalezl pocty, že stanovil řady táboru před Iliem i spočetl lodi a všechno ostatní, tak jako by to předtím nebylo spočítáno a jako by pravděpodobné Agamemnón nevěděl, ani kolik má noh, když neuměl počítati? A přece, co si myslíš, jakýpak by to byl vojevůdce?

Tuze divný, kdyby to byla pravda.

7. Jistě tedy uložíme válečníku jako nezbytnou nauku, aby dovedl počítati a vyznal se v číslech?

Zcela jisté, má-li jen dost málo rozuměti taktice nebo spíše má-li vůbec býti člověkem.

A myslíš si o této nauce totéž co já?

Co to?

Podobá se, že náleží mezi obory, které přirozeně vedou k rozumovému poznání a kterých hledáme, že však nikdo jí správně neužívá, totiž její svrchované schopnosti přiváděti ke jsoucnu.

Jak to myslíš?

Pokusím se ti objasniti své mínění. Podívej se spolu se mnou, jak rozeznávám sám u sebe obory podle toho, zdali vedou řečeným směrem, Či ne, a pak k tomu přisvědč, nebo to odmítni, abychom i zde jasněji uviděli, zdali jest tato věc taková, jak mi ji ukazuje mé tušení.

Ukaž.

Ukazuji tedy – vidíš-li –, že některé věci v oboru smyslových vjemů nevyzývají rozumu, aby se na ně podíval, protože jsou vnímáním samým dostatečně rozhodovány, kdežto jiné jej k tomu vším způsobem vybízejí, protože vnímání samo nepodává žádného zdravého výsledku.

Patrně míníš, co se ukazuje z dálky a co jest nakresleno jen v hrubých obrysech.

Neuhodl jsi dobře, co myslím.

Co tedy myslíš?

Vjemy nevolajícími rozumu na pomoc myslím ty, které současně nepřecházejí ve vjemy opačné; které však přecházejí, o těch soudím, že vyzývají rozum, protože vjem ukazuje stejně dobře tak i naopak, ať už přichází zblízka, nebo zdáli. Takto však spíše poznáš, co myslím. Tohle by například byly tři prsty, malík, druhý a prostředni.

Ano.

Tedy měj za to, že je vidíme zblízka a že tak o nich mluvím. Nuže uvažuj o nich takhle.

Jak?

Každý z nich se jeví jistě jako prst a po této stránce není rozdílu, aťsi jej vidíme uprostřed či na kraji, aťsi jest bílý nebo Černý, ať tlustý nebo tenký a tak dále. Neboť ve všech těchto případech není nucena duše průměrných lidí se otázati rozumu, co vůbec jest prst; neboť zrak jí tu nikde neoznámí, že by byl prst zároveň něco opačného než prst.

Ovšemže ne.

Takový vjem by tedy pravděpodobně nebyl podnětem vyzývájícím a budicím rozumové myšleni.

Pravděpodobně.

Ale jak tomu jest s jejích velikostí a malostí? Zdalipak tu zrak určitě vidí a nic mu na tom nezáleží, je-li to prst prostřední nebo krajní? A zdalipak právě tak určitě vnímá hmat tloušťku a tenkost nebo měkkost a tvrdost? A zdalipak ostatní smysly neukazuji takové vlastnosti nedostatečně? Nebo není-li výkonnost každého z nich taková, že předně smysl určený pro tvrdost jest nutné určen i pro měkkost a že podává duši zprávy vnímaje tvrdé i měkké, jako by to bylo jedno?

Tak jest.

Není-li tedy nutno, tázal jsem se, že v takových případech jest duše zase v nesnázích, co asi jest to tvrdé, co jí tento vjem oznamuje, když totéž nazývá i měkkým, a při vjemu lehkého a těžkého, co jest to lehké a těžké, když oznamuje těžké jako lehké a lehké jako těžké?

To jsou pro duši jistě podivné zprávy a potřebují prozkoumání.

Přirozeně tedy, děl jsem, v takovýchto případech pokouší se duše zkoumati, vyzývajíc nejprve na pomoc uvažováni*¹³¹ a rozumové myšlení, zdali jest každá z oznamovaných věci jedna, či zda to jsou věci dvě.

Jak by ne?

Jestliže se tedy jeví jako dvě, každá z nich se jeví jako něco jiného než druhá a jakožto jedna.

Ano.

Jestliže pak jest každá z obou jedna a obě dohromady dvě, rozum pojme ty dvě věci jakožto různé; neboť věci neodrůzněné by nepojímal jako dvě, nýbrž jako jednu.

Správně.

Také zrak vídal veliké a malé, ale ne oddělené, nýbrž jako něco splynulého. Pravda?

Ano.

Pro ujasnění pak tohoto jevu bylo dále i rozumové myšleni přinuceno podívati se na veliké a malé, ale ne jako na věci splynulé, nýbrž jako na odloučené, opačné než zrak.

Pravda.

Nuže, nedostáváme zde první podnět k otázce, co vlastně jest to velké a malé?

Zcela jistě.

A tak tedy jsme nazvali jedno pomyslným, druhé pak viditelným?

Zcela správně.

8. Nuže, to také jsem právě chtěl říci slovy, že jedny vjemy dávají pobídku rozumovému myšlení, druhé však ne, pokládaje za pobádavé ty vjemy, které vstupují do vědomí zároveň se svými opaky, kdežto ty, které tak nevstupují, za vjemy rozumu nebudící.

Teď tomu arci již rozumím a soudím také tak.

Nuže tedy, ke kterým z obojích náleží podle tvého míněni číslo a pojem jednoho?

To nedovedu posouditi.

Jen uvažuj podle předcházejících myšlenek. Jestliže pojem jednoho může býti sám o sobě určitě viděn nebo některým jiným smyslem chápán, nebyl by činitelem vedoucím k pojmu jsou ctnosti, právě jako jsme řekli o prstu; pakli však zároveň s nim jest pokaždé viděti nějakou jeho protivu, takže se jeví právě tak jedním jako jeho opakem, tu by již bylo potřebí rozhodčího a v takovém případe by nutně duše stála před záhadou a byla by nucena hledati, uvádějíc v sobě do chodu činnost myšlenkovou, a tázati se, co vlastně jest jedno jakožto pojem: takovým způsobem náležela by nauka o jednom mezi činitele vedoucí a obracející k zírání na jsoucno.

A vskutku má pohled na ně v nemalé míře tento účinek; neboť totéž vidíme současně jako jedno i jako nesčíslné množství.

Jestliže tomu tak jest při Čísle Jeden, není-ti tomu právě tak i se všemi čísly?

Jak by ne?

Avšak veškeré počtářství a veškerá nauka o Číslech se zabývá oborem čísla.

Zajisté.

Tento pak jeví se činitelem vedoucím ku pravdě.

Vynikajícím způsobem.

Náleží tedy, jak se podobá, mezi nauky, kterých hledáme; neboť válečníku jest nutno naučiti se tomu pro taktiku, filosofovi pak, protože musí vybřednouti z proměnného dění a dosáhnouti jsoucna, sice by se nikdy nestal myslitelem.

Tak jest.

Avšak náš strážce jest válečníkem i filosofem.

Ovšem.

Bylo by tedy vhodné, Glaukóne, zavésti tu nauku zákonem jako povinnou a příměti ty, kteří mají zastávati největší úkoly v obci, aby se oddávali počtářství a pěstovali je ne po způsobu neodborníků, nýbrž tak, až by rozumem samým dospěli k nazírání na přirozenost Čísel; necvičili by se v něm jako kupci nebo kramáři pro kupování a prodávání, nýbrž pro válku a pro usnadnění obratu duše samé od proměnného děni ku pravdĚ a jsoucnu.

Velmi krásné to pravíš.

A věru teď také poznávám po tomto výkladu o početní nauce, jak pěkná jest to nauka a nám k našemu účelu mnohonásobně užitečná, jestliže se jí někdo zabývá pro poznání, a ne pro kupčení.

Jakým to způsobem?

Tak, jak jsme právě vykládali, že silně táhne duši kamsi vzhůru a nutí ji rozprávěti o číslech samých, nikterak se nespokojujíc, kdyby někdo v rozpravě podával duši Čísla s těly viditelnými nebo hmatatelnými. Víš asi, jak odborní matematici se smějí,*¹³² kdyby se někdo pokoušel pojem jednotky v myšlenkách děliti, a odmítají to; naopak jestliže ty jej rozložíš v kousky, oni to znásobí, dávajíce pozor, aby se o jednotce nikdy neobjevilo, že není jednotka, nýbrž množství části.

Jistou pravdu mluvíš.

Co tedy myslíš, Glaukóne, kdyby se jich někdo otázal: „Podivní mužové, o jakých to Číslech rozmlouváte, ve kterých jest taková jednotka, jak vy ji uznáváte, jedna každá každé jiné rovná a ani dost málo se nelišící a neobsahující v sobe žádné částí?“ Co myslíš, že by odpověděli?

Podle mého mínění to, že mluví o těch číslech, která jsou přístupná jedině myšlení as kterými nelze jinak nic dělati.

Vidíš tedy, příteli, že ta nauka jest nám podle všeho vskutku nutná, protože, jak patino, nutí duši, aby užívala samého rozumového myšlení k dosaženi samé pravdy?

Zajisté, to činí velmi důrazně.

A což, všiml sis už toho, že rození počtáři mívají takřka ke všem naukám bystré schopnosti a že také lidé tupého nadáni, jestliže se jim dostane vzdělání a cviku v tomto oboru, i kdyby nezískali žádného jiného prospěchu, přece všichni pokračují v tom, že se stávají bystřejšími, než původně byli?

Tak jest.

A věru, jak se domnívám, těžko bys nalezl více oborů, které způsobují při učení a cviku větší námahu než tento.

Jistě.

Tedy ze všech těchto důvodů nelze pominouti této nauky, nýbrž musí v ní býti vzděláváni nejnadanější lidé.

Souhlasím, odpověděl.

9. To bychom tedy měli jednu věc; podívejme se nyní na druhou, s touto související, zda snad ta se nám hodí.

Na kterou to? Myslíš snad měřictví?

Právě to, odpověděl jsem.

Pokud se vztahuje k válečnictví, patrno, že se nám hodí; neboť jde-li o táboření a obsazováni míst a srážení i rozvinování vojska a vůbec o všechny jiné způsoby, kterými sestavují vojenské sbory jak v bitvách samých, tak na pochodech, byl by tu veliký rozdíl, je-li vojevůdce znalý měřictví, či ne.

Avšak k takovýmto účelům by jistě stačila jen malá část měřictví a počtů; ale jest třeba zkoumati jeho větší a dále jdoucí díl, má-li snad nějaký význam pro onen náš cíl, pro to, aby usnadnil spatřiti ideu dobra. Ten význam má pak podle našich slov všechno, cokoli nutí duši obraceti se k onomu místu, na kterém jest nejblaženější ze jsoucna, jež má duše vším způsobem spatřiti.

Správné mluvíš.

Nuže tedy, jestliže geometrie donucuje zahleděti se na jsoucnost, hodí se nám, pakli na dění, nehodí se.

Tak jest.

Tu pak nám nepopřou, kdo se jen dost málo vyznají v měřictví, že povaha této vědy jest právě opačná než jsou řeči mluvené při ní od těch, kteří se jí zabývají.

Jak to?

Mluví patrně velmi směšně a uboze; neboť mají za to, že jsou prakticky Činni a pro praxi činí všechny své výklady, a v tom smyslu mluví, že sestrojují čtyřúhelníky a vedou rovnoběžky i nanášejí délky, a takovým způsobem užívají i všech jiných výrazů, kdežto pravý účel, proč jest veškerá ta nauka pěstována, jest poznání.

Ovšemže.

A ještě něco, o čem jest třeba se dohodnouti.

O čem to?

Že to poznání má předmětem věčné jsoucno, ale ne to, co časem vzniká a zaniká.

O tom není sporu, odpověděl; měřické poznání zajisté se týká věčného jsoucna.

Jest to tedy, příteli, Činitel vedoucí duši k pravdě a způsobující filosofické myšlení, abychom pozdvihli vzhůru, co nyní máme nepříslušně obráceno dolů.Ano, co možná největší Činitel.

Tedy jest co možná nejvíce ukládati, aby se občané v tvé Kallipoli*¹³³ žádným způsobem nevzdalovali měřictví. Vždyť i vedlejší účinky toho oboru jsou nemalé.

Které?

Jednak ty, které jsi sám uvedl, význam pro válečnictví, jednak také, jak víme, i vzhledem k lepšímu vnímání všech nauk bude nesmírný rozdíl, zdali se kdo zabýval měřictvím, nebo ne.

Jistě nesmírný.

To tedy učiníme druhým povinným předmětem pro mladé lidi?

Ano.

10. A což na třetí místo abychom položili hvězdářství? Či se ti nezdá?

Arciže, neboť míti bystřejší smysl pro doby měsíců i roků hodí se nejen rolníku a plavci, nýbrž neméně i vojevůdci.

To je dobré, dél jsem, jak se podle všeho bojíš obecného mínění, aby se nezdálo, že zavádíš nauky neužitečné.*¹³⁴ Zatím však tu jde o věc ne nepatrnou, ale těžko uvěřitelnou, že totiž těmito naukami se čistí a znovu zažíhá zvláštní ústrojí duše, hasnoucí a znečišťované působením ostatních zaměstnání, ústrojí, jehož záchrana jest cennější nad záchranu tisíce očí skutečných: neboť jedině jím možno viděti pravdu. Nuže, kdo jsou tohoto mínění, těm se bude tvá řeč nesmírné líbiti, kdo však nemají o této věci ponětí, budou Co pravděpodobně pokládati za planá slova, neboť tu nevidí ještě jiného prospěchu, který by stál za řeč. Uvaž tu tedy hned, s kterým z těchto dvou druhů lidí mluvíš; možná také, že snad ani s jedním, ani s druhým, nýbrž vedeš tu rozpravu hlavně sám kvůli sobe, ale ovšem dopřáváš i jinému vzíti z ní, možno-li, nějaký prospěch.

Ano, to si volím, vykládati i tázati se a odpovídati většinou sám kvůli sobě.

To tedy učiň krok dozadu; neboť právě teď jsme nesprávná vzali, co následuje po měřictví.

Jak to?

Že jsme po ploše vzali hned těleso v pohybu, dříve než jsme je vzali samo o sobě, kdežto správné jest po druhém rozměru bráti po řadě třeli rozměr. To pak jest patrně krychle a co má hloubku.*¹³⁵

Tak jest; ale to, Sokrate, není, jak se zdá, ještě uvedeno ve vědeckou soustavu.

Ta víc má dvojí příčinu; jednak že žádná obec nemá toho oboru ve vážnosti, a proto jest v něm při jeho obtížnosti slabě pracováno, jednak že lidé v něm pracující potřebují vůdce, bez něhož by nedospěli k výsledku; toho však lze stěží nalézti a pak, i kdyby se nalezl, pěstovatelé tohoto oboru, jak tomu nyní jest, by ho ve své domýšlivosti neposlouchali. Kdyby však celá obec měla ten obor ve vážnosti a účastnila se toho vůdčího úkolu, jednak by tito poslouchali, jednak soustavným i usilovným pěstováním by se jasně ukázala pravá podstata této vědy; neboť i nyní, přestože jest v nevážnosti a bývá komolena jak od většiny lidí, tak také od takových svých pěstovatelů, kteří nemají pochopení, v Čem záleží její užitečnost, přece, vítězíc svou silou nad těmito všemi okolnostmi, pro svůj půvab se vzmáhá a nebylo by nic divného, kdyby její otázky byly osvětleny.

Ba jistě jest v tom neobyčejný půvab. Nuž pověz mi ještě jasněji, co jsi právě říkal. Geometrií ti byl patrně obor zabývající se plochou.

Ano, odpověděl jsem.

Po něm jsi pak mluvil nejprve o hvězdářství, ale později jsi od toho ustoupil.

Čím více spěchám, abych všechno rychle probral, tím více se zdržuji; následuje totiž po řadě vykládati o přírůstku třetího rozměru, ale protože jest jeho zkoumání ve stavu tak ubohém, přeskočil jsem jej a mluvil jsem hned po geometrii o astronomii, která se týká pohybu těles.

Správně.

Na čtvrté tedy místo mezi naukami položme astronomii, předpokládajíce, že ta věda, která jest nyní opomíjena, již tu jest, bude-li se obec o ni zajímati.

Pravděpodobně, odpověděl. A co se týče tohoto tvého pokárání, Sokrate, jako bych chválil astronomii ze spatného stanoviště, nyní ji chválím po tvém způsobu; neboť každému, jak se mi zdá, jest zřejmo, že právě ona nutí duši dívati se vzhůru a vede od věcí pozemských tam výše.

Možná, Že každému jest to zřejmé, vyjma mne; mně se tak nezdá.

A jak tedy?

Astronomie, jak se jí nyní zabývají ti, kteří ji pozdvihují k filosofii, podle mého mínění zcela obrací zrak dolů.

Jak to myslíš?

Zdá se mi, odpověděl jsem, že máš sám nevšední ponětí o podstatě nauky o tom, co jest nahoře; podobá se totiž, že i kdyby někdo si prohlížel výzdobu stropu a s hlavou nazad nachýlenou nabýval nějakých poznatků, že bys jeho pozorování pokládal za pozorováni rozumem, a nikoli očima. Snad tedy jest tvé mínění správné a mé pošetilé. Já totiž zase nemohu uznati, že by některá jiná nauka obracela duševní zrak vzhůru nežli ona, jejímž předmětem jest jsoucno a neviditelné; a jestliže někdo se pokouší nabýti poznání o něčem přístupném smyslům – ať již se dívá s otevřenými ústy nahoru, nebo se zavřenými dolů –, pravím, že takový člověk by nikdy nenabyl poznání – neboť žádná z takových věci nepřipouští vědění – a že jeho duše se nedívá nahoru, nýbrž dolů, i kdyby při tom zkoumání ležel na zádech, pluje buď po zemi nebo na moři.

11. Zasloužený trest mě stihl, pravil Glaukón; věru právem jsi mě pokáral. Ale jak sis to myslel, že by se melo astronomii učiti jinak, než se jí nyní učí, má-li z toho učení vzejíti prospěch ve věcí, o kterou nám jde?

Takto, odpověděl jsem. Poněvadž jsou tyto pestré ozdoby nebes vytvořeny na něčem viditelném, mysleme si o nich, Že jsou sice z věcí viditelných nejkrásnější a nejdokonalejší, Že však jsou o mnoho nedokonalejší než jsoucna pravdivá, než dráhy, které ve vzájemném poměru vykonává skutečná rychlost a skutečná pomalost v opravdovém Čísle a veskrze opravdových podobách a kterými unášeni i to, co v nich jest obsaženo; ta jsoucna lze vskutku postihnouti jen rozumem a myšlenkou, zrakem vSak nikoli. Či myslíš, že ano?

Nikoli.

Nuže tedy, této pestrosti na obloze jest užívati jen za příklady pro poznávání obrácené k oněm vyšším věcem, podobně jako kdyby někdo připadl na obrazce a modely vynikajícím způsobem nakreslené a vypracované od Daidala nebo některého jiného umělce. Při pohledu na takové věci člověk znalý geometrie by si bezpochyby pomyslel, že jsou provedeny velmi krásně, že však by bylo směšné vážně je zkoumati s tím úmyslem, aby v nich člověk postihl pravdu rovnosti nebo dvojnásobnosti nebo některého jiného poměru.

Jak by to nebylo směšné?

Nuže nemyslíš, že tentýž dojem bude míti skutečný astronom při pohledu na dráhy hvězd? Jistě si učiní mínění, že i nebe samo, i co na něm jest, bylo od tvůrce světa*¹³⁶ tak zařízeno, jak nejkrásněji jen možno taková díla zaříditi; avšak co se týče poměru noci ke dni a těchto k měsíci a měsíce k roku a ostatních hvězd ke slunci a měsíci i k sobě navzájem, jisté asi bude pokládati za pošetilého toho, kdo by se domníval, že tyto pochody – pochody věcí hmotných a viditelných – se dějí stále týmž způsobem, bez jakékoli úchylky, a pošetilostí mu bude vším způsobem hledati, jak by se postihla jejich pravda.

Věru, zdá se mi tak, když tě nyní poslouchám.

Tedy i astronomii budeme se zabývati právě tak jako geometrií, že si z nich budeme bráti podněty k dalšímu myšlení, avšak tělesa nebeská necháme býti, chceme-li účastí v opravdové astronomii učiniti rozumný prvek své duše z neužitečného užitečným.

To ukládáš jistě mnohem složitější práci, než jak se nyní astronomie provozuje.

Myslím, že i ostatní úkoly dáme týmž způsobem, má-li naše zákonodárná Činnost přinésti nějaký prospěch.

12. Než můžeš snad uvésti ještě některou jinou vhodnou nauku?

Nemohu, odpověděl, aspoň ne tak hned.

Pohyb, děl jsem já, má podle mého mínění více druhů než jeden. Všechny vyjmenovati dovede snad odborník; pokud však jsou patrné i nám, jsou dva.

Které to?

Vedle tohoto astronomického pohybu jeho protějšek

Který?

Podobá se, děl jsem, že jako jsou stvořeny oči pro pozorování hvězd, tak Že jsou uši stvořeny pro vnímání harmonického pohybu v hudbě, a tyto vědy že jsou vespolek nějak příbuzné; tak tvrdí Pythagorovci a my, Glaukóne, s tím souhlasíme. Či jak?

Tak jest.

Nuže tedy, poněvadž jest to těžká úloha, budeme se jich vyptávati, jak vykládají o těch otázkách a zdali ještě něco jiného mimo toto; sami však budeme při všem tom stříci svého stanoviště.

Jakého?

Aby se nám naši příští chovanci nezačínali učiti z toho oboru něčemu jen nedokonale a tak, že by to stále nespělo tam, kam má všechno dospívati, jak jsme právě mluvili o astronomii. Či nevíš, že i s naukou o harmonii dělají také tak? Zde zase totiž měří mezi sebou slyšené souzvuky, tóny a takto se trudí, zrovna tak jako astronomové, prací nedocházející konce.

Bozi vědí, a jak směšným způsobem; mluví o jakémsi „zhušťování“*¹³⁷ a přiklánějí uši, jako by chtěli v sousedství uloviti nějaký hlas, a přitom jedni tvrdí, že slyší ještě uprostřed jakýsi zvuk a to že jest nejmenší interval, jímž třeba měřiti, druzí však to popírají a tvrdí, že obě struny znějí již stejně: jedni i druzí stavějí uši před rozum.

Ty myslíš, děl jsem, ty výtečníky, kteří trápí struny a natahují je na kolíčky jakoby na skřipec; aby se však ten obraz dále nerozváděl –jak dopadají rány tepátkem, jak se na struny žaluje, jak zase struny zapírají a se vychloubají –, upouštím od toho obrazu a prohlašuji, že nemyslím tyto lidi, nýbrž ony, kterých, jak jsme právě řekli, se budeme ptáti na harmonii. Dělají zajisté totéž jako ti hvězdáři; hledají totiž čísel obsažených v těchto slyšených souzvucích, ale nevystupují výše k základním otázkám, aby se podívali, která čísla jsou harmonická a která ne a proč.

To jest arci nadlidská práce, co pravíš.

Ale jistě užitečná k vyhledáváni krásného a dobrého, kdežto kdyby byla prováděna jiným způsobem, byla by neužitečná.

Podobá se.

13. Podle mého mínění tedy, dospěje-li bádání ve všech těchto probraných oborech k jejich vzájemnému společenství a příbuzenství a utvoří se celkový soud o tom, co máji společného, přispívá jejich pěstováni velkou měrou k tomu, co chceme, a námaha na ně vynaložená není neprospěšná; nestane-li se tak, jest neprospěšná.

I já tak tuším. Ale jest velmi těžký úkol, o čem tu mluvíš, Sokrate.

Ta předehra myslíš anebo co? Či nevíme, že tohle všechno jsou jen předehry k vlastni písni, jíž jest třeba se naučiti? Vždyť přece snad nemyslíš, že by znalci těchto věcí byli již dobrými dialektiky.

To ne, při Diovi, leda velmi málo z těch, s kterými jsem se setkal.

Avšak jest snad možno, že ti, kteří nejsou schopni podati a přijmouti logickou myšlenku, budou někdy věděti něco z toho, co jest podle nás potřeba věděti?

Ani to ne.

Nuže, Glaukóne, není tohle již ta píseň sama. kterou provádí dialektická činnost? Ta jest přístupna jen rozumu, ale jejím napodobením jest síla zraku, která, jak jsme pravili, začíná hleděti již na samy živočichy a na samy hvězdy a konečně i na samo slunce. Tak také kdykoli se někdo přičiňuje dialektickou činností beze všech smyslových vjemů usuzováním dospěti k samé podstatě každé věci a neustane dříve, než samým rozumovým myšlením postihne samu podstatu dobra, ocitá se na samém vrcholu pomyslná, právě tak jako onen tehdy na vrcholu světa viditelného.

Zcela jistě.

Nuže, nenazýváš tuto cestu dialektikou?

Jak by ne?

To vyproštění z pout, děl jsem, a obrácení od stínů k předmětům a ke světlu i výstup z podzemí na slunce a ta věc, že tam sice ještě nelze hned se dívati na živočichy a rostliny a světlo sluneční, zato však na stíny jsoucen a jejich božské odrazy na vodách, a nikoli jen na stíny napodobenin, vrhané světlem, které jest samo také takovou napodobeninou proti samému slunci – právě tento účinek má veškeré to zabýváni se obory, které jsme probrali: přivádí nejlepší část v duši k díváni na nejlepší mezi jsoucny, právě tak jako onde nejbystřejší ústrojí těla k dívání na nejjasnější předmět ve světě hmotném a viditelném.

Co se mne týče, přijímám to. Arci zdá se mi, že jest veskrze těžké to přijmouti, na druhé však straně zase, že jest těžké to nepřijmouti. Přece však – vždyť to nejsou řeči určené jenom pro přítomnou chvíli, nýbrž třeba se k nim i později často vraceti –dejme tomu, že tomu tak jest, jak jest nyní tvrzeno, a přistupme již k písni samé i proberme ji tak, jak jsme probrali předehru. Pověz tedy, jaký jest smysl dialektického umění, z jakých druhů se skládá a které jsou dále jeho cesty; neboť to by byly již, jak se podobá, cesty vedoucí právě tam, kde by byl pro příchozího jako odpočinek od cesty a konec putování.

To již, milý Glaukóne, nebudeš s to, abys dále sledoval – ačkoli co na mně jest, by nebyl nedostatek dobré vůle – ani by to nebyl již jen obraz toho, o čem mluvíme, co bys uviděl, nýbrž pravda sama, ovšem jak se aspoň mně jeví –, zdali však ve shodě se skutečností, či ne, o tom již nesluší rozhodovati; ale že to má vskutku nějakou takovou podobu, to lze tvrditi. Pravda?

Ovšem.

Zajisté pak i to, že jediná síla dialektiky by to mohla objeviti člověku znalému oborů právě probraných, jiná cesta však že není

I to sluší se tvrditi.

Také tohle nám nikdo nepopře, když řekneme, že jest jakási jiná metoda, která se snaží při všem postihovati vědeckou cestou samu podstatu každé jednotlivé věci. Avšak všechny ostatní obory mají předmětem buď mínění lidí a žádosti, nebo různé způsoby vznikání a skládání, nebo jsou všechny obráceny k ošetřování rostoucího a složeného; co pak se týče zbývajících, o kterých jsme pravili, že se poněkud dotýkají jsoucna, geometrie a věd s ní souvisejících, vidíme, jak se jim jenom ve snu cosi zdá o jsoucnu, ve skutečnosti však nejsou schopny ho spatřiti, dokud nechávají nedotčeny státi předpoklady, kterých užívají, nemohouce jich vědecky odůvodniti. Neboť komu jest počátkem to, čeho nezná,a konec i části střední má spleteny z toho, čeho nezná, jak by bylo možno, aby soulad takovýchto složek stal se kdy věděním?

Nijak, odpověděl.

14. Nuže, děl jsem, jedině dialektická metoda, odklizujíce předpoklady, bere se touto cestou k samému počátku, aby byl upevněn; ona jemná táhne za sebou duševní zrak, zabořený v pravém slova smyslu do jakéhosi barbarského bahna, a vyvádí jej vzhůru, užívajíc pomoci a spoluvůdcovství těch oborů, o kterých jsme vyložili. Ty jsme opětovná ze zvyku nazvali vědami, ale potřebují jiného jména, silnějšího než mínění, slabšího však než věda – kdesi dříve jsme to určili jakožto myšlení –, ostatně komu nastává uvažovati o tak velikých otázkách jako nám, ten se nebude příti o nějaké jméno.

Jistě ne.

Nýbrž postačí říci takové, které by svou zřetelností nějak jasné ukázalo ten duševní stav?

Ano.

Postačí tedy, řekl jsem, jako dříve*¹³⁸ nazývati první stupeň věděním, druhý přemýšlením, třetí pak věřením a čtvrtý dohadováním; a oba druhé dohromady míněním, oba pak první rozumovým poznáním; oborem mínění jest dění, oborem poznání jsoucno; a jako se má jsoucno k dění, tak poznáni k mínění, a jako se má poznání k mínění, tak se má vědění k věření a přemýšlení k dohadování. Avšak o obdobných poměrech u předmětů, ke kterým se tyto duševní činnosti vztahují, a o rozdělení obojího světa, světa mínění a světa rozumu, na dvě, o tom, Glaukóne, nemluvme, aby nás to nezavalilo ještě složitějšími výklady nežli předešlé otázky.

Pokud mohu sledovati, jsem v tom ostatním téhož mínění.

Tedy také nazýváš dialektikem toho, kdo při každé věci postihuje důvodný smysl její jsoucnosti? A o tom, kdo to nedovede, řekneš, že nemá o té věci rozumového vědění, právě proto, že není schopen ujasniti sobě i jinému ten smysl?

Ano, jak jinak?

Nuže tedy, i s dobrem jest tomu právě tak; kdokoli by nedovedl ideu dobra ode všeho ostatního úsudkem odloučiti a vymeziti a neuměl jako v bitvě raziti si cestu všemi námitkami, snaže se vésti důkazy nikoli na základe zdání, nýbrž podle skutečnosti, a takto se pohybovali v celém tomto prostředí pevným soudem, o takovém člověku jistě řekneš, že nezná ani dobra samého o sobě, ani žádného jiného dobra, nýbrž dosahuje-li vůbec nějakého jeho obrazu, že ho dosahuje míněním, a ne věděním, že tráví tento nynější život ve snách a v dřímotě, a dříve, než se zde probudí, že přijde do Hádu a usne nadobro.

Ano, při Diovi, zcela jistě všechno toto řeknu.

Ale kdybys někdy ve skutečnosti vychovával své žáky, které teď vychováváš a vzděláváš jen v myšlenkách, jistě bys nedovolil, jak myslím, aby, jsouce jako nezměrné*¹³⁹ veličiny bez rozumové přesnosti, vládli v obci a rozhodovali o největších věcech.

Ovšemže ne.

Uložíš jim tedy zákonem, aby si hleděli především tohoto vzděláni, ze kterého nabudou schopnosti co nejvědečtějším způsobem dávati otázky i odpovědi?

Uložím, arci spolu s tebou.

Nuže, zdalipak se ti nezdá, že dialektika nám jako římsa dovršuje stavbu naukové soustavy a že by nebylo dobře možno ještě jinou nauku postaviti výše nad tuto, nýbrž že to jest již vrchol všech nauk?

Zajisté.

15. Tu tedy ti zbývá rozděliti, komu podáme tyto nauky a kterým způsobem.

Patrně.

Pamatuješ-li se pak na dřívější výběr správců, jaké lidi jsme mezi ně vybrali?

Jak by ne?

Nuže, co se týče ostatních znaků, zůstává v platnosti, že mají býti vybírány vlastnosti tam uvedené; jest totiž voliti především lidi nejpevnější a nejstatečnější a podle možnosti nejvzhlednější; ale vedle toho jest hledati netoliko lidí ušlechtilých a mužných povah, nýbrž musí míti ve své vrozené povaze také ty vlastnosti, které jsou příhodné této výchově.

Jaké to vlastnosti stanovíš?

Pronikavá bystrost, příteli, jest jim nezbytnou podmínkou k chápání nauk a aby se neučili těžce. Neboť při úsilném učeni ochabují duše mnohem spíše než v gymnasiích; duševní práce se jich totiž více dotýká, protože ji vykonávají samy, a ne společná s tělem.

Pravda.

Také jest hledati, aby to byl člověk s dobrou pamětí, neúmorný a naskrz pracovitý. Či myslíš, že by jinak někdo chtěl jednak se namáhati tělesně a k tomu ještě vynakládati tolik učeni a cvičení?

Myslím, že jinak nikdo, jenom člověk veskrze dokonalých schopností.

To právě jest nyní chyba, děl jsem, a proto jest filosofie zavalena nevážností, jak jsme také dříve řekli, že se jí zabývají nehodným způsobem; měli by se jí zajisté zabývati nikoli nepovolaní, nýbrž povolaní.*¹⁴⁰

Jak to?

Předně, kdo se jí chce zabývati, nesmí v pracovitosti kulhati a býti jednou polovicí pracovitý, druhou polovicí líný. Tak tomu jest, kdykoli je někdo milovníkem gymnastiky i lovu a rád podniká všechna namáhání tělesná, ale není milovníkem učení ani poslouchání ani hledáni, nýbrž ve všech těchto věcech se námahy štítí. Kulhavý jest i ten, kdo má svou pracovitost obrácenou opačným směrem.

Jistou pravdu mluvíš.

Právě tak budeme jistě i co se týče pravdy pokládati za zmrzačilou tu duši, která sice úmyslné nepravdy nenávidí a těžce ji nese, jak sama u sebe, tak také velice se rozčiluje, když druzi mluví nepravdu, avšak neúmyslnou klidně přijímá, a když bývá přistihována v nějaké neznalosti pravdy, nic se nerozčiluje, nýbrž spokojeně jako vepř se válí v nevědomosti.

Zcela jistě.

I stran uměřenosti, statečnosti, povýšenosti a všech druhů ctnosti jest třeba býti velmi pilně na stráži, kdo jest nepovolaný a kdo povolaný. Neboť kdykoli někdo, ať jednotlivec, ať obec, nedovede takovýchto vlastnosti důkladně zkoumati, užívají nevědomky lidi kulhavých a neschopných ke všelijakým takovým úkolům a činí si je tu přáteli, tu vládci.

Ba věru, jest tomu tak.

Na nás tedy jest, abychom se všech takovýchto věcí bedlivě vystřihali, neboť budeme-li přiváděti k tomuto tak velikému učení a tak velikému cvičení jen lidi zdravých údů a zdravého rozumu a ty budeme vzdělávati, ani sama Spravedlnost nebude nám moci nic vytýkati a zachováme obec i ústavu; pakli však budeme k tomu voditi lidi jinačí, budou naše výsledky ve všem všudy opačné a na filosofii uvalíme ještě větší posměch.

To by bylo věru hanebné.

Ovšemže, odpověděl jsem; avšak cosi směšného stalo se právě teď i mní.

Co to?

Zapomněl jsem, že to jest jen zábava, a promluvil jsem příliš důrazně. Za řečí jsem se totiž zároveň ohlédl po filosofii, a když jsem spatřil, jak nehodně jest vláčena kalem, tu jsem se rozčilil a v jakémsi hnĚvu na viníky pronesl jsem svá slova, jak se mi zdá, příliš vážně.

Docela ne, při Diovi, aspoň jak se zdá mně, posluchači, ne.

Ale jak se zdá mně, řečníku, ano. Avšak na tu věc nezapomínejme, že jsme při dřívějším výběru vybírali starší muže, při tomto vsak to nebude možno; neboť nelze věřiti Solónovi,^*141 že člověk k stáru jest schopen mnohému se učiti – ještě méně to dovede než běhati –, nýbrž všechny veliké a trudné práce náleží mladým lidem.

Nutně.

16. Musíme jim tedy ještě v chlapeckém věku předkládati počty a měřictví a všechny ty průpravné předměty, ve kterých mají býti vzděláni před dialektikou, ale tak, abychom nečinili zásadou vyučování učení nucené.

Jak to?

Protože žádné nauce se nemá člověk svobodný učiti otrockým způsobem. Tělesné námahy podstupované z donucení nečiní tělo o nic horším, ale v duši nemá trvání žádná nauka jí vnucená.

Pravda.

Tedy, příteli, nezacházej s dětmi při učení násilně, nýbrž ať se učí hraví, abys také lépe mohl pozorovati, k čemu se kdo svou přirozenosti hodí.

Tvá řeč má rozumný důvod.

Což se nepamatuješ, tázal jsem se, jak jsme řekli, že i do boje jest voditi děti na koních jako diváky, a jestliže by někde bylo bezpečno, přiváděti je blíže a dávati jim okoušeti krve jako mladým psům?

Pamatuji se.

Tu pak kdo by se ve všem tom jevil pokaždé nejobratnějším, v tělesných námahách, v učení i v hrůzách, má býti vybrán do jakéhosi zvláštního oddělení.

V kterém věku?

Když bývají propouštěni z nezbytných cvičení tělesných v gymnasiích; neboť tato doba, ať jsou to již dvě nebo tři léta, není schopna vykonati něco jiného, protože únava a spánek jsou nepřátelé učeni. A zároveň jest i toto jednou, a ne nejmenší zkouškou, totiž jakým se každý ukáže v gymnasiích.

Jakpak by ne?

Po této pak době, když jim jest již dvacet let, budou z nich vybráni jinoši zvláště vynikající; ti budou vyznamenáváni před ostatními a nauky, které byly chlapcům při prvním vzdělávání podávány bez určitého pořádku, buďtež pro tyto uvedeny v srovnávací soustavu, tak aby vynikla příbuznost nauk jak mezi sebou navzájem, tak s přirozeností jsoucna.

Věru jedině takovéto poznání jest pevné, když v někom vznikne.

Jest to také nejdůležitější zkouška, kdo má nadání k dialektice a kdo ne; neboť kdo umí srovnávati, jest schopen k dialektice, kdo však neumí, není.

Souhlasím, odpověděl.

K těmto věcem tedy budeš musiti přihlížeti, a kteří mezi nimi v největší míře budou míti tuto vlastnost a budou vytrvali v učení i vytrvalí v boji a v ostatních zákonitých povinnostech, ty zase, až překročí třicátý rok, budeš musiti vybrati z těch vybraných, dáti jim ještě větši vyznamenáni a pozorovati, zkoušeje působením dialektiky, který z nich jest schopen s pominutím zraku a ostatních smyslů jíti ve spojení s pravdou k samému jsoucnu. A tu ovšem jest potřebí bedlivé stráže, příteli.

Proč vlastně?

Nepozoruješ, tázal jsem se, jak veliké zlo nyní vzniká v pěstování dialektiky?

Jaké to?

Mladí lidé se nepochybně naplňuji nezákonností.

Ba věru.

Nuže, myslíš si, že se s nimi děje něco nepochopitelného, a neodpouštíš jim?

Jak vlastně?

Jest to tak, jako kdyby podvržené dítě bylo vychováváno ve velikém bohatství, v četné a vznešené rodině a mezí četnými pochlebníky, a když by dospělo v muže, poznalo by, že není těch, kteří se vydávali za jeho rodiče, ale pravých rodičů by nenalezlo; dovedeš tušiti, jak by se choval tento člověk k těm pochlebníkům i k tem, kteří ho vydávali za svého, jednak v té době, kdy nevěděl o svém podvržení, a na druhé straně, kdy by již věděl? Či chceš poslechnouti, co já o tom tuším?

Chci.

17. Tuším tedy, že v době, kdy by ještě neznal pravdy, více by si vážil otce i matky a ostatních domnělých příbuzných než pochlebníků a nebyl by tak snadno nevšímavý, kdyby se jim něčeho nedostávalo, a nedopustil by se tak snadno ani skutkem ani slovem nějaké křivdy proti nim a v důležitých věcech snáze by byl neposlušen pochlebníků nežli jich.

Pravděpodobně.

Když by však poznal skutečnost, tuším, že by naopak ochladl v úctě a pozornosti k těmto a s větším zápalem se oddal pochlebníkům: těch by teď poslouchal zcela jinak než dříve a jimi by se od té doby řídil ve svém životě, nezastřeně se s nimi stýkaje, kdežto onoho otce a ostatních domnělých příbuzných – kdyby nebyl povahy zvláště ušlechtilé – by nedbal zhola nic.

Všechno, co pravíš, by se tak asi stalo. Ale jak se vztahuje toto podobenství k těm, kdo se věnují dialektice?

Takto. Máme zajisté od dětství jisté názory o spravedlivém a krásném, v nichž jsme byli vychováni, jsouce jim poddáni jako rodičům, poslouchajíce jich a majíce je v úctě.

Tak jest.

Nuže, jsou také jiné zájmy, těmto protivné a spojené s rozkošemi, zájmy, které pochlebenstvím mámí naši duši a strhují k sobě, ale nedovedou změniti přesvědčení těch, kteří mají jakýsi smysl pro mravnost; tito naopak mají v úctě ony otcovské zásady a těch poslouchají.

Jest tomu tak.

A co tedy, když přijde k takovému člověku otázka a zeptá se: „Co jest krásné?“ a když on odpoví, co slýchal od zákonodárce, počne mu to dialektika vyvraceti a opět a opět vyvracejíc obrátí ho k mínění, že to, co řekl, není o nic více krásné než ošklivé, a stejně tak o spravedlivém a dobrém a o pojmech, které nejvíce choval v úctě – co myslíš, Že on potom udělá s úctou k nim a poslušnosti?

Nezbytno, že jich nebude již stejně ctíti ani poslouchati.

Když tedy již nebude jako dříve pokládati tyto pojmy za hodny úcty a za své příbuzné a naopak pravdivých nebude moci nalézti, lze čekati, že se snad obrátí k nějakému jinému životu nežli k životu hovějícímu samolibosti?

Nikoli.

Ukáže se tedy, myslím, že se stal z ctitele zákona odpůrcem zákona.

Nutně.

Nuže, není-li tedy stav těch, kteří se takto chápou dialektiky, zcela přirozený a, jak jsem právě řekl, hoden plného odpuštění?

A také útrpnosti.

Nuže, abys nemusel míti tuto útrpnost s lidmi třicetiletými, musíš je uváděti do dialektiky vším způsobem opatrně.

Ba věru.

Není-li pak hned to jedno důležité opatření opatrnosti, aby ji neokoušeli hned v mládí? Myslím totiž, že ti neušlo, že mládenečkové, jakmile prvně okusí dialektického umění, zneužívají ho jako hračky, užívajíce ho neustále ke sporům a napodobujíce počínání svých dialektických kritiků,*¹⁴² sami kritizuji jiné a mají radost, když mohou jako Štěňata svou řečí chňapati a trhati lidi, kteří jim jsou právě nablízku.

Ano, nesmírnou radost.

Nuže tedy, když už svou dialektikou sami překonají mnoho lidí a od mnohých jsou překonáni, prudce a rychle upadají do stavu, že nevěří v nic z toho, več věřili dříve; odtud pochází, že oni sami i veškeren obor filosofie mají u ostatních lidí tak špatnou pověst.

Jistá pravda.

Avšak starší člověk, děl jsem, není náchylný účastniti se takovéto ztřeštěnosti, nýbrž bude napodobovati spíše toho, kdo jest ochoten dialekticky zkoumati a bádati o pravdě, nežli kdo si jen pro zábavu hraje a se pře; tak bude jednak sám mravnější, jednak i ten obor učiní spíše váženým nežli neváženým.

Správně.

Jistě pak i všechna naše dřívější ustanovení byla učiněna vesměs z opatrnosti, aby ti, kterým dáme účast v dialektice, byli řádných a ustálených povah, a ne jako nyní, kdy tornu oboru se oddává kdekdo, i lidé naprosto neschopní.

Ovšemže.

18. Stačí snad tedy, aby setrvali v ustavičném a usilovném učení dialektice dvojnásobný počet let než onde, přičemž by nic jiného mimo to nedělali a jenom se zabývati těmi cviky, které jsou protějškem cvičení tělesných.

Myslíš Šest let nebo čtyři léta?

Řekni třeba pět. Neboť potom budeš je musiti poslat nazpět do oné jeskyně a přinutiti, aby vedli správu jak ve válce, tak na všech místech příslušících mladým mužům, tak aby se ani v praktické zkušenosti neopozdili za ostatními; a ještě i v těchto postaveních musí býti zkoušeni, zdali vytrvají a odolají svodům ze všech stran, či snad se odchýlí od svého směru.

A jak dlouhý čas k tomu stanovíš?

Patnáct let, odpověděl jsem. Když pak jim bude padesát let, tehdy ti, kteří všechno přestáli a ve všem všudy vynikli jak v Činech, tak ve vědomostech, buďtež vedeni konečně k vlastnímu svému úkolu a přinucováni, aby nakloníce duševní zrak dívali se na to samo, co všemu poskytuje světla, a spatříce dobro samo, aby podle jeho vzoru řídili jeden po druhém po všechen zbývající život jak obec, tak jednotlivce i sebe samy; většinu času ať věnují filosofii, ale kdykoli na každého dojde, ať vedle toho věnují svou práci politice a správě ve prospěch obce, ne že by v tom viděli něco krásného, nýbrž jako nezbytnou povinnost, A když v těchto zásadách vychovávají vždy jiné takové a zanechají je místo sebe strážci obce, odejdou na ostrovy blažených a tam budou bydliti; obec ať jim zřizuje veřejným nákladem pomníky a oběti, a to, bude-li s tím souhlasiti i výrok Pythiin, jako daimonům, pakli ne, jako mužům blízkým daimonům a bohům.

Překrásně správce jsi to vytvořil, Sokrate, jako nějaký sochař.

Také správkyní, Glaukóne; neboť věz, že co jsem řekl, neplatí o nic více o mužích nežli o ženách, pokud by tam které z nich byly k tomu schopny svým přirozeným nadáním.

Pravda, jestliže budou míti ve všem stejnou účast s muži, jak jsme vyložili.

Teď je otázka, zdali připouštíte, že náš návrh obce a ústavy není jen tak docela zbožné přáni, nýbrž že to jsou věcí sice těžké, ale přece nějakým způsobem možné, a to žádným jiným, než jak bylo řečeno, když totiž se opravdoví filosofové, ať již několik jich, nebo jeden, stanou pány v obci; ti pak nebudou státi o nynější odměny, pokládajíce je za nedůstojné a bezcenné, ale nejvíce si budou vážiti pravdy a odměn z ní pocházejících a za nejdůležitější a nejnutnější věc budou pokládati spravedlnost: služba spravedlnosti a její šíření bude jim zásadou, až budou pořádati svou obec.

Jak ji budou pořádati?

Všechny obyvatele starší než deset let, kteří jsou v obci, pošlou pryč na venkov,*¹⁴³ jejich děti pak vezmou k sobě a budou je pěstovati odchylně od dosavadních zásad, jaké mají i rodiče, podle svých způsobů a zákonů, takových, jak jsme o nich tehdy vyložili; a tak bude nejrychleji a nejsnáze zbudována obec i ústava, o které jsme mluvili, a bude Šťastna jednak sama, jednak také nejvíce prospěje národu, ve kterém by se uskutečnila.

Jistě; a jak by se mohla uskutečnili, jestliže by se kdy uskutečnila, to jsi, Sokrate, podle mého zdání dobře pověděl.

Nuže tedy, děl jsem, snad již jsou dovršeny naše výklady o této obci i o muži jí podobném? Vidíme zajisté zřejmě i jeho, jaký má podle našeho mínění býti.

Vidíme, odpověděl; a tvá otázka jest podle mého zdání úplně probrána.

Kniha osmá

1. Nuže dobře; uznali jsme tedy, Glaukóne, souhlasní zásadu, aby obec, která má býti vrcholem dokonalého zřízení, měla společné ženy, společné děti i veškerou výchovu, rovněž tak společné činnosti ve válce i v míru, a králi aby byli ti z nich, kteří se osvědčili nejlepšími ve filosofii i nejschopnějšími k válce.

Tak jest.

Dále také jsme se shodli i v tom, že až nastoupí správcové, povedou vojáky a ubytují je v příbytcích, jak jsme o nich promluvili, ve kterých nebude pro nikoho nic vlastního, nýbrž které budou všem společný; mimo tyto příbytky došli jsme, pamatuješ-li se, k souhlasnému úsudku i stran příjmů, jaké budou míti.

Věru se pamatuji, že podle našeho mínění nikdo nemá míti nic z takového majetku, jaký mají nyní ostatní lidé, nýbrž že jako zápasníci – zápasníci váleční – a strážci mají k tomu účelu dostávati od ostatních mzdou za tu strážní službu na každý rok výživu a takto pečovati o sebe i o ostatní obec.

Správně to říkáš. Ale, když jsme dokončili tuto věc, rozpomeňme se, odkud jsme sem zabočili, abychom opět touž cestou šli dále.

Není to těžké, pravil. Mluvil jsi totiž tehdy skoro jako nyní, jako bys byl hotov s výkladem o obci, pravě, že takovou obec, o jaké jsi tehdy vyložil, pokládáš za dobrou a stejně tak i muže ji podobného, a to ačkoli jsi mohl, jak se podobá, pověděti o obci i muži ještě krásnějším. Ale pak tedy – tak jsi říkal –jsou ostatní obce pochybené, je-li tato pravá. Co se týče těch ostatních ústav, řekl jsi, jak se pamatuji, že jsou jich Čtyři druhy, o nichž by bylo záhodno promluvit a podívati se na jejich chyby a také na lidi jim podobné, abychom si je všechny nejprve prohlédli, nalezli muže nejlepšího a muže nejhoršího a pak se podívali, zdali jest nejlepší nejblaženější a nejhorší nejnešťastnější, či tomu jest jinak; a když jsem se otázal, kterých to myslíš čtvero ústav, vtom vpadl do řeči Polemarchos a Adeimantos, a tak tedy ty ses znova ujal řeči a přišel jsi až sem.

Zcela správnější to uvedl na paměť.

Tedy jako zápasník zaujmi zase týž postoj, a když ti dám touž otázku, zkus pověděti, co jsi tenkráte hodlal říci.

Jen budu-li moci.

Nuže i já sám bych rád slyšel, které jsi to myslel Čtveré ústavy.

To uslyšíš zcela snadno, děl jsem. Ústavy, které myslím a které mají také zvláštní jména, jsou tyto: předně vychvalovaná od většiny lidí ta ústava krétská a lakónská, druhá a na druhém místě chválená jest takzvaná oligarchie, ústava plná četných vad, pak této opačná a přímo po ni vznikající demokracie*¹⁴⁴ a posléze ctihodná tyranie, převyšující všechny ostatní, Čtvrtá to a nejhorší choroba obce. Či znáš ještě nějaký jiný druh ústavy, který by se vyznačoval nějakou zřetelnou podobou? Neboť dynastické vlády a kupné důstojnosti královské a nějaké jiné takové ústavy jsou zajisté jaksi uprostřed mezi těmito a nalezly by se ne menší měrou u barbarů než u Hellénů.

Ovšem, mluví se o četných a podivných.

2. Nuže, zdalipak víš, že nutně musí býti právě tolik druhů lidských povah, kolik jest druhů ústav? Či se domníváš, že ústavy se rodí odněkud z dubu nebo ze skály*¹⁴⁵ a ne z těch povah v obcích, které jako při vážení svou váhou stáhnou ostatní na svou stranu?

Jistě ne z něčeho jiného než odtud.

Tedy je-li pět druhů obecních zřízení, bylo by také patero způsobů duse jednotlivců.

Ovšemže.

O tom člověku, který jest podoben aristokracii a kterého správně nazýváme dobrým a spravedlivým, jsme již vyložili.

Ano, vyložili jsme.

Dále pak jest asi probírati povahy horší, muže řevnivého a ctižádostivého, blízkého ústavě lakónské, a dále muže povahy oligarchické, demokratické a tyranské, abychom nejnespravedlivějšího, kterého uvidíme, postavili proti nejspravedlivějšímu a tak dovršili svůj výklad, jaký význam vůbec má čistá spravedlnost proti Čisté nespravedlnosti pro šťastný nebo nešťastný život takových lidí; podle toho bychom pak buď podle Thrasymacha usilovali o nespravedlnost, nebo podle závěru, který nyní vychází najevo, o spravedlnost.

Vším způsobem musíme to udělati.

Snad tedy jako jsme na začátku zkoumali mravní vlastnosti dříve na ústavách než na jednotlivcích, protože to tak bylo jasnější, pravé tak bychom mĚli i nyní pozorovati nejprve ctižádostivou ústavu – neznám totiž pro ni jiného jména, ale měla by se nazývati buď timokracií nebo timarchií*¹⁴⁶ – a vedle ní budeme pozorovati také takového muže, potom oligarchii a oligarchického muže, dále pak si prohlédneme demokracii a podíváme se na muže demokratického, za Čtvrté pak přistoupíme k obci řízené tyranem a prohlédnouce si ji budeme pozorovati zase tyranskou duši: tímto způsobem se pokusíme státi se povolanými soudci o zvolených otázkách.

To by byl jisté rozumný způsob pozorování i souzení.

3. Nuže tedy, dél jsem, pokusme se vyložiti, jakým způsobem by vznikla timokracie z aristokracie. To snad jest zcela jasné, že proměna každé ústavy závisí právě na té třídě, která zaujímá vůdčí místa, kdykoli totiž v této třídě nastane roztržka; naopak, když jest svorná, i kdyby byla počtem zcela malá, není možno, aby nastala změna.

Tak jest.

Jakpak tedy nastane převrat v naší obci, Glaukóne, a jakým způsobem se znesváří pomocníci a správcové vespolek i mezi sebou samými? Či chceš, abychom se jako Homér modlili k Músám, aby nám pověděly, jakým způsobem vypukl první rozbroj,*¹⁴⁷ a abychom si mysleli, že mluví vážně svá básnicky vysoká slova, zatímco si s námi jako s dětmi hrají a žertují?

Jak to mluví?

Takto asi: „Jest sice těžko, aby obec takto zřízená byla porušena převratem; ale poněvadž všechno, co vzniklo, jest podrobeno zkáze, ani takovéto zřízení nepotrvá navěky, nýbrž se rozpadne. K rozkladu dojde takto. Netoliko tomu, co roste ze země, nýbrž i u živoků žijících na zemi nastávají doby plodnosti a neplodnosti, podle toho, kdy u jednotlivých druhů jejich vnitřní otáčení uzavře celý obvod kruhu,*¹⁴⁸ u druhů krátkého života obvod krátké dráhy, u opačných opačný. Co pak se týče vašeho lidského rodu, jakkoli moudří jsou ti, které jste si vychovali za náčelníky obce, nicméně nevystihnou výpočtem a pozorováním jeho doby zdárné plodnosti a neplodnosti, nýbrž ta jim unikne, a budou někdy způsobovati plození dětí vnevhod. Náleží pak božskému zplozenci*¹⁴⁹ perioda, kterou vyjadřuje plné číslo,*¹⁵⁰ a lidskému plemeni nejnižší číslo,*¹⁵¹ ve kterém součiny kořenů a čtverců, nabyvše tří rozměrů a čtyř mezí, veličin působících rovnost a nerovnost a rostoucích i ubývajících, učiní všechno vespolek souladným a směrným; jejich prvek 3 a 4 sdružen s 5 a pak třikrát sám sebou násoben dává dvě harmonie, jednu čtverečnou se základem stokrát zvětšeným, druhou pak v poměru také rov no běžní kovem, ale obdélníkovém, jejíž jeden činitel jest sto čtverců racionální úhlopríčny pěti, odečteme-ti od každého po jedné, nebo iracionální, odečteme-li po dvou, druhý pak stonásobná trojmoc tří. Celé pak toto geometrické číslo*¹⁵² rozhoduje o této věci, o dobách plození potomstva lepšího a horšího, a jestliže vaši strážcové, nepoznajíce jich, budou snoubiti nevěsty s ženichy vnevhod, nebudou děti zdárné ani Šťastné; z těch sice učiní svými nástupci nejlepší, ale ti přece nebudou hodni, a až dosednou na úřady svých otců, počnou nás jako strážci zanedbávati, neuznajíce náležité ceny nejprve vzdělání musického, ale pak i gymnastického; tím se stane, že se vaše mládež bude od nás, Mús, Čím dále tím více odvraceti. Z této mládeže pak povstanou správcové příliš malé strážcovské schopnosti, aby dovedli vyzkoušeti ta Hésiodova pokolení,*¹⁵³ také u vás se vyskytující, zlaté, stříbrné, měděné a železné; smísi-li se však spolu železo se stříbrem a měď se zlatem, vznikne tam neladná nestejnost a nepravidelnost, jež kdekoli se vyskytnou, vždy rodí Válku a nepřátelství. Z tohoto původu*¹⁵⁴ třeba říci, že vzniká rozbroj, kdekoli se kdy vyskytne.“

A jistě správnou nazveme jejich odpověď.

Vždyť to tak musí býti, když to jsou Músy.

A co, tázal se, praví Músy dále?“Když tedy vznikne rozbroj, snaží se obě dvojice těch rodů vléci obec v různé směry, rod železný a měděný k výdělkářství a nabývání půdy a domů, zlata a stříbra, na druhé straně pak rod zlatý a stříbrný, protože nemají nedostatku, nýbrž jsou od přírody v duších bohaty,*^155: vedou ke ctnosti a k starému řádu; vzniknou násilnosti a vzájemné rozpory a tu se dohodnou, že si rozdali půdu i obydli a učiní je soukromým majetkem; ty pak, kteří byli dříve od nich střeženi jakožto občané svobodni, přátelé a živitelé, ty že si porobí a majíce je pak za poddané a robotníky sami budou se starati o válku a jejich hlídání.“

Zdá se mi, že tento převrat opravdu povstává z této příčiny.

Nuže, nebyla by tato nová ústava něco uprostřed mezi aristokracií a oligarchií?

Ovšemže.

4. Takovým převratem tedy vznikne; a jaký bude po převratu její život? Či není snad patrno, že dílem bude napodobovati dřívější ústavu, dílem oligarchii, prává proto, že jest uprostřed, a konečně něco bude míti i svého vlastního?

Tak jest.

Tak zajisté úctou k vládcům a tím, že její branná třída se bude zdržovati prací rolnických i řemeslných a ostatních výdělečných zaměstnání, že bude míti zařízeno společné stolování a bude si hleděti gymnastiky a cvičení ve vojenském zápase, všemi takovými věcmi bude napodobovati ústavu dřívější.

Ano.

Ale tím, že se bude báti povolávati k vrchním úřadům muže moudré, protože jíž nebudou míti takových mužů přímých a přísných, nýbrž jenom smíšené, a že se bude kloniti k mužům vznětlivým a přímějším, k těm, kteří jsou zrozeni spíše pro válku než pro mír, a ve vážnosti bude míti lsti i obmysly týkající se toho oboru a po všechen čas bude žíti v samých válkách – takové vlastnosti zase bude míti většinou sama ze sebe.

Ano.

Takoví muži pak budou bažiteli po penězích, zrovna tak jako občané v obcích oligarchických, a vášnivé budou v skrytu uctívati zlato i stříbro, protože budou míti vlastní pokladny a klenotnice, kde to mohou uložiti a skrýti, a také uzavřená obydlí, docela jako vlastní hnízda, ve kterých mohou nákladně žíti, vydržujíce si ženy i kohokoli by chtěli jiného.

Jistá pravda.

Zajisté pak budou i lakomí, poněvadž pro ně budou míti peníze cenu a nebudou jich zjevní nabývati, avšak z touhy po požitku budou rádi vynakládati jmění cizí; rozkoší budou užívati potají, utíkajíce před zákonem jako děti před otcem, protože budou vychováni ne po dobrém, nýbrž násilím: nehleděli si totiž pravé Músy, jež jest sdružena s rozumným myšlením a filosofií, a větší cenu pro ně měla gymnastika než musika.

Zcela jisté jest ústava, kterou máš na mysli, smíšena ze zlého a dobrého.

Ano, jest smíšena, odpověděl jsem; ale přece jest v ní nejpatrnější jedna jediná věc, a to působením vznětlivé stránky duše, totiž řevném' a ctižádost.

Ba silně.

Nuže tedy, tak by asi povstala a taková by byla tato ústava; jest to jen myšlený náčrt ústavy bez podrobného provedení, jednak proto, že jest dostatečné možno již z toho nárysu uviděti muže nejspravedlivějšího a nejnespravedlivějšího, jednak, že by to byl úkol pro přílišnou délku nemožný, probrati všechny ústavy a všechny povahy tak, aby se nic nevynechalo.

Správně.

5. Který tedy muž jest obdobou této ústavy? Jak se vyvine a jaký asi jest?

Myslím, pravil Adeimantos, že svou touhou vyniknouti jest dost blízko tuhle Glaukónovi.

Možná, odpověděl jsem, že vtom ano; ale v jedné věci, jak se mi zdá, se s ním neshoduje.

V čem?

Musí si více o sobě mysliti a míti o něco méně smyslu pro musické vzdělání, ale přitom býti jeho milovníkem; rád si něco poslechne, ale sám naprosto není dobrým řečníkem. A k otrokům by byl takový muž zvlášť krutý, jinak než člověk náležitě vzdělaný, jenž má pro třídu otroků jen pohrdání; ke svobodným občanům jest však mírný, úřadů přísně poslušný, milovný vlády i cti; přitom zakládá své nároky na vládu ne na řečnění ani na ničem takovém, nýbrž na činech válečných a co s válečnictvím souvisí; proto je zvláštním milovníkem tělesných cvičeni i lovu.

Ano, to jest povaha oné ústavy.

Jistě pak pro peníze takovýto člověk v mládí nemá smyslu, ale čím více stárne, stále tím více k nim lne, jednak proto, že v sobě má složku povahy lakomcovy, jednak, Že nemá čistého poměru ke ctnosti, poněvadž mu chybí nejlepší strážce.

Který? tázal se Adeimantos.

Rozum, odpověděl jsem, náležitě spojený se stránkou musickou; on jediný jest tomu, v kom se vyvine a sídlí, strážcem ctnosti po celý život.

Dobře pravíš.

Takový jest mladý timokrat, podobající se timokratické ústavě.

Ovšemže.

Stává se pak jím asi tímto způsobem. Druhdy se přihází, že mladý syn otce dobrého, usazeného v obci s nedobrým zřízením, vyhýbajícího se hodnostem, úřadům, soudům i veškeré takové činnosti a ochotného ustupovati do pozadí, jen aby neměl potíží –

A jak tedy se stává timokratem?

Především když slyší matku se horšiti, že její muž není ve vládě a jak jest proto odstrkována mezi ostatními ženami, a pak že ho vidí, že se hrubě nestará o peníze ani se pro ně nepouští do bojů a hádek, ani v osobních věcech na soudech ani v Činnosti veřejné, nýbrž pozoruje, že se chová ke všemu takovému lhostejně a stále jen si hledí sám sebe, kdežto k ní se chová tak, že jí neprojevuje ani zvláštní vážnosti ani nevážnosti; proto všechno slyší, jak matka se horší a říká mu, že má otce nemužného a příliš nedbalého, i všechny jiné podobné písničky, jaké ženy o takovýchto věcech rády zpívají.

Ba věru, pravil Adeimantos, mají jich mnoho a jsou jim podobny.

Dále pak víš, že i lidé z domácí čeledi takových mužů, kteří se zdají věrní, mluvívají druhdy potají synům takovéto věci, a jestliže uvidí, že někdo jest otci dlužen peníze nebo v něčem jiném mu křivdi a že otec na něj nenastupuje, vybízejí ho, aby to, až dospěje v muže, všem takovým lidem oplatil a byl více mužem než jeho otec. A přicházeje mezi lidi slyší jiné takové věci a vidí, jak občané hledící si jen svého díla jsou nazýváni pošetilci a jsou v malé vážnosti, kdežto druzí jsou váženi a vychvalováni. Když pak ten mladý muž všechny takové věci slyší a vidí a zase na druhé stranĚ slyší řeči otcovy a vidi zblízka jeho činnost vedle činnosti ostatních, tu jest vlečen z obou těchto stran v opačné směry: otec pěstuje a šíří rozumovou stránku v jeho duši, ostatní pak stránku žádostivou a vznětlivou; protože pak to není člověk s vrozenou povahou spatnou, ale přijímal Spatné vlivy ostatních, dostane se, jak jest tak zobou stran vlečen, do středu a odevzdá vládu ve svém nitru části střední, řevnivé a vznětlivé, i stane se mužem vysokomyslným a ctižádostivým.

Velmi dobře jsi probral, jak se mi zdá, vývoj tohoto muže.

To tedy máme, děl jsem, tu druhou ústavu a toho druhého muže.

Ano, máme.

6. Nuže tedy abychom dále mluvili, jako jest u Aischyla, o jiném muži, postaveném u jiné obce,*¹⁵⁶ raději však podle rozvrhu dříve o obci samé.

Ovšemže.

Po ústavě timokratické by následovala, jak myslím, oligarchie.

Jaké zřízení jmenuješ oligarchií?

Ústavu založenou na rozdílech jmění, ve které boháči vládnou, kdežto chuďas nemá ve vládě podílu.

Rozumím.

Nuže tedy jest snad třeba nejprve pověděti, jak se děje přechod z timarchie do oligarchie?

Ano.

Věru, děl jsem, i slepému jest jasno, jak se děje ten přechod.

A jak?

Ona pokladna, kterou si každý plní zlatem, ničí ústavu timokratickou. Neboť především hledají pro sebe pramenů příjmů a za tím účelem zkrucují zákony, nejsouce jich poslušní ani sami ani jejich ženy.

Není divu.

Potom, protože jeden vidi druhého a chce s ním závoditi, dopracují to tak daleko, že se všichni stanou takovými.

Není divu.

Odtud pak postupuji dále v obohacováni, a čím vetší cenu mají pro ně peníze, tím menší cenu přikládají ctnosti. Či není ctnost takový protiklad bohatství, jako kdyby jedno i druhé leželo každé na jedné misce vah, takže když jedno stoupá, druhé klesá?

Jistě.

Je-li tedy v obci ve vážnosti bohatství a boháči, ztrácí z vážnosti ctnost a lidé dobří.

Patrně.

Pěstováno pak bývá, co jest kdy ve vážnosti, a zanedbává se, co jest v nevážnosti.

Tak jest.

Z mužů řevnivých a ctižádostivých stanou se tedy nakonec výdělkáři a penězomilci; a ti boháče vychvalují, obdivují se mu a dosazuji ho na úřady, ale chuďasem pohrdají.

Ovšem.

Nuže tehdy pak dají zákon, ve kterém stanoví podmínkou oligarchického občanství určité množství peněz, a to, kde jest oligarchie ve větší míře, větší, kde pak v menší míře, menší, a nařídí, že nesmí míti podílu ve vládĚ, kdokoli by neměl majetek do stanovené výše; tato ustanovení pak provádějí bud násilím se zbraní v ruce, anebo i tak, Že si postrachem připraví půdu k zavedení takové ústavy. Či není tomu tak?

Ano, tak jest.

To by tak asi bylo zavedeni.

Ano, ale jaká jest její povaha? A jaké jsou ty vady, které podle našich slov má?

7. První vada jest již ta věc sama, jaká jest v ní podmínka občanských práv. Podívej se, kdyby někdo tímto způsobem ustanovoval kormidelníky lodí, podle majetku, kdežto chudého, i kdyby byl k řízení kormidla sebeschopnější, by k tomu nepřipouštěl –

Vidím, že by špatně dopadli s tou plavbou.

Nuže není tomu tak i se spravováním čehokoli jiného?

Myslím, že ano.Vyjímaje správu obce? tázal jsem se; či platí to i pro správu obce?

Daleko nejvíce, čím obtížnější a rozsáhlejší jest ta správa.

To by tedy byla jedna veliká chyba oligarchie.

Patrně.

A což tahle chyba, jest snad o něco menši než první?

Která?

Že takováto obec není jedna, nýbrž nutně dvě, jedna chudých, druhá boháčů, usazených na témže miste a stále si vespolek ukládajících.

Bůh ví, ta chyba není o nic menši

Však ani to není dobré, že jsou pravděpodobně neschopni vésti nějakou válku; neboť tu by byli nuceni buď užívati ozbrojeného lidu a toho pak se více báti než nepřátel, anebo jestliže ho neužijí, nutně se objeví oligarchy v doslovném smyslu, vládci malého počtu; mimoto také nebudou míti chuť platiti válečné daně, protože mají peníze příliš rádi.

To není dobré.

A což ona věc, kterou jsme již dávno kárali, ta mnohodělnost. Že by v obci s takovou ústavou titíž lidé se zabývali současně rolnictvím, peněžnictvím i vojenstvím? Zdá se ti to v pořádku?

Ani dost málo.

A viz, zdali není tato ústava první, která připouští tuhle největší ze všech těch chyb.

Kterou?

Volnost prodati všechno své jmění*¹⁵⁷ a aby toho jmění nabyl jiný; člověk, který se vyprodal, smi zůstati usazen v obci, nenáležeje k žádné třídě obce, nejsa ani obchodníkem ani řemeslníkem, ani jezdcem ani těžkooděncem, nýbrž jako chuďas a nuzák.

Ano, v tom jest ta ústava první.

Jistě pak nebývá takovéto věci v oligarchických obcích bráněno, neboť jinak by nebyli jedni nesmírní boháči, druzí pak docela chudí.

Pravda.

A podívej se na tohle: když byl takový člověk ještě bohat a utrácel peníze, plynul z toho obci nějaký užitek vzhledem k činnostem. které jsme právě jmenovali? Či náležel jen zdánlivě do třídy správců, ve skutečnosti však nebyl ani jejím správcem ani sluhou, nýbrž mrhačem hotového jmění?

Tak jest, tam náležel jen zdánlivé, nebyl však nic jiného než mrhati.

Smíme tedy o něm říci, že jako se líhne v buňce trubec, mor pro úl, tak také i v domě se rodí takový trubec, mor pro obec?

Ovšemže, Sokrate.

Ty okřídlené trubce učinil bůh všechny bez Žahadel, kdežto tyto dvounohé jen některé bez žahadel, některé však s hroznými Žahadly, že ano, Adeimante? A z bezžahadlých bývají nakonec k stáru žebráci, kdežto z žahadlovitých všichni ti, kterým se říká zločinci?

Jistá pravda.

Patrao tedy, děl jsem, že kdykoli bys uviděl v obci žebráky, že jsou tam někde skryti zloději, kapsáři, lupiči chrámů a pachatelé všech takových zlých činů.

Patrno.

Nuže, nevidíš snad, že v obcích s oligarchickým zřízením jsou žebráci?

Ano, bezmála všichni, vyjma vládnoucí třídu.

Nemusíme tedy mysliti, že jest v nich i mnoho zločinců se Žahadly, jež úřadové pečlivě násilím udržuji v mezích?

Ano, musíme.

Nuže, neřekneme snad, že tací lidé se tam vyvíjejí z nedostatku vzdělání, vinou špatného vychováni a špatného zřízení obce?

Řekneme.

Tedy taková asi by byla obec se zřízením oligarchickým, tolik by měla chyb, snad i více.

Tak asi.

Tím bychom byli hotovi i s touto ústavou, kterou nazývají oligarchií, jež má své správce vybrané podle velikosti jmění; nyní pozorujme jednotlivce jí podobného, i jak se vyvíjí, i jaký jest, když se vyvine.

Ovšemže.

8. Z onoho timokratického Člověka mění se v oligarcha nejspíše tímto způsobem.

Jakým?

Dejme tomu, že má syna; ten nejprve horlivě napodobuje otce a kráčí v jeho Šlépějích, ale potom uvidí, jak otec náhle narazí na obec jako na úskalí a uvrhne ve zkázu všechno, co má, i sám sebe: nejdříve byl buď velitelem vojska nebo zastával nějaký jiný vysoký úřad a potom, jsa pohnán od udavačů před soud, jest odsouzen k smrti nebo poslán do vyhnanství nebo potrestán ztrátou občanské cti a veškerého svého majetku.

Podobá se pravdě.

Když pak, příteli, toto uvidí a toho zakusí a ztratí své jmění, zalekne se, myslím, a hned střemhlav svrhne z trůnu své duše onu ctižádostivost a vznětlivost; ponížen jsa chudobou, obrátí sek výdělkářstvi a lakotně i po malých částkách schráněje a vydělávaje střádá si peníze. Nemyslíš, že takový muž tehdy dosazuje na onen trůn žádostivý a lakotný díl své duše a Činí jej v sobě velikým králem, vystrojuje jej tiarou a řetězy i šavlí?

Zajisté.

Avšak rozum a vznětlivost posadí, myslím, na zemi z té i oné strany u jeho nohou a učiní je jeho otroky: onomu nedovoluje o ničem jiném uvažovati ani pátrati, než čím by se z méně peněz stalo více, tento pak nesmí chovati obdiv a úctu k ničemu jinému než k bohatství a boháčům a své cti nesmí vyhledávati v ničem jiném než v nabývání peněz a cokoli jiného vede k tomuto cíli.

Nelze si představiti jiné tak rychlé a silné změny z mladíka milovného cti v milovníka peněz.

Nuže, tázal jsem se, jest tento milovník peněz onen oligarchický muž?

Aspoň jeho změna jest změna z muže obdobného ústavě, ze které se vyvinula oligarchie.

Pozorujme tedy, zdali se jí asi podobá. Pozorujme.

9. Nuže, není jí snad podoben především tím, že největší cenu přikládá penězům?

Jak by ne?

Dále, že jest skrblík a dříč, přičemž ukojuje jen nejnutnější ze svých žádostí, kdežto na jiné věci nevydává ničeho, nýbrž ostatní žádosti potlačuje jako zbytečné.

Ovšemže.

Jest to člověk špinavý, děl jsem, jenž hledí ze všeho míti zisk a plní si svou pokladnu – takové arci lid vychvaluje –, či není tento muž podoben oligarchické ústavě?

Mně se aspoň tak zdá, aspoň peníze jsou v největší úctě jak v oné obci, tak u takového člověka.

To proto, že takový člověk, jak myslím, nehleděl si vzdělání.

Zdá se. že ne; jinak by jistě nebyl učinil slepého vůdcem tanečního sboru*¹⁵⁸ a nechoval k němu největší úctu.

Dobře, odpověděl jsem. Pozoruj pak tuhle věc: neměli bychom říci, že v ním z nevzdělanosti vznikají trubčí žádosti, a to jednak žebrácké, jednak zločinné, a že jsou jen násilně zadržovány péď z jiné strany?

Ba věru.

Víš tedy, kam bys pohlédl, abys uviděl jejich zločinnost?

Kam?

Na jejich chování, když jsou poručníky sirotků, i kde jinde se jim naskýtá taková příležitost, že dostanou úplnou volnost páchati bezpráví.

Pravda.

Nuže, tu jest jistá patrno, že pokud má takový Člověk v ostatních stycích dobrou pověst pro svou zdánlivou spravedlnost, jaksi ze slušnosti násilně zadržuje své jiné vnitřní zlé žádosti, ne že by je přiváděl k přesvědčení, že to není dobré, ani že by je rozumovými důvody ukrocoval, nýbrž z donucení a strachu, poněvadž se chvěje o ostatní majetek.

Ovšemže.

A ví bůh, příteli, u většiny z nich nalezneš vyvinuty chtíče příbuzné chtíčům trubců, kdykoli jde o to, užívati cizího jmění.

Ba věru, děl, silně.

Takový člověk tedy asi není bez vnitřních rozporů, a tedy to není člověk jeden, nýbrž jaksi dvojitý, a většinou asi v něm vládnou žádosti lepší nad Žádostmi horšími.Tak jest.

Proto, myslím, jest takový člověk navenek slušnější než mnozí jiní; ale opravdová ctnost duše jednomyslné a harmonické jest mu čímsi docela neznámým.

Zdá se mi.

Takový skrblík bývá mezi občany špatným zápasníkem buď o nějaké vítězství nebo při jiném ušlechtilém závodu, spojeném s vlastními výlohami. Neboť se mu nechce vydávati peníze k oslavě svého jména a na takové zápasy, protože se bojí probouzeti chuť k vynakládání peněz a vyzývati ji ke spojenectví v boji za vítězství a čest; a tak bojuje způsobem doslova oligarchickým s pomoci jen malé Části svých prostředků*¹⁵⁹ a větším dílem bývá poražen a zůstává boháčem.

Ba věru.

Nuže, ještě snad pochybujeme, že skrblík a výdělkář jest pravým obrazem obce s oligarchickým zřízením?

Nikoli.

10. Jest tedy patrně další úkol pozorovati demokracii, jakým způsobem se vyvíjí i jaký má ráz, když jest vyvinuta, abychom zase na druhé straně poznali ráz demokratického muže a postavili jej vedle k posouzení.

Tak aspoň bychom postupovali důsledně.

Nuže tedy, děl jsem, změna oligarchie v demokracii nastává asi tímto způsobem, nenasytnou touhou po tom dobru, které jest učiněno cílem, totiž státi se co nejbohatším.

Jak to?

Poněvadž v oligarchii správcové zakládají svou vládu na velkém jmění, proto, myslím, nechtějí zákonem brániti rozmařilým mladým mužům, že nesmějí utráceti a mrhati svůj majetek, aby sami mohli kupovati statky takových lidí i půjěovati na ně, a tím se stávali ještě bohatšími a váženějšími.

Zcela jistě.

Není-li pak v obci zřejmě viděti to, že není možno, aby v občanstvu byla současně úcta k bohatství a náležitá uměřenost, nýbrž že jest nutno buď jednoho, nebo druhého nedbáti?

Sdostatek jest to zřejmé. Tím tedy, Že správcové v oligarchiích nekonají své povinnosti a ponechávají rozmařilosti volnost, donutí lidi druhdy ne všední státi se chuďasy.

Jistě.

Tito pak sedí v obci, opatřeni žahadly a vyzbrojeni, jedni zadluženi, druzí stiženi ztrátou občanské cti, jiní obojím, plni záští a úkladných záměrů proti těm, kteří získali jejich jmění, i proti ostatním, a touží po převratu.

Tak jest.

A ti peněžníci jsou skrčeni a dělají, jako by těchto ani neviděli, ale kdykoli se jim poddá někdo z ostatních, Žahadlem peněz ho zraňují, a získávajíce z původní jistiny mnohonásobné úroky, dělají obci mnoho trubců a žebráků.

Jistěže mnoho.

A ani oním způsobem, děl jsem, nechtějí hasili vyšlehující plamen takového zla, že by totiž bránili, aby nikdo nesměl nakládati se svým jměním, jak by chtěl, ani tímto, kterým se zase podle druhého zákona potírají takové chyby.

Podle kterého to?

Podle toho, který jest druhý po onom a nutí občany pečovati o mravnost. Kdyby totiž bylo nařízení, aby dobrovolné obchodní smlouvy byly uzavírány zpravidla na vlastní nebezpečí,*¹⁶⁰ bylo by v obci méně nestoudného lichvařeni a méně by se v ní rodilo takových Špatností, o jakých jsme právě mluvili.

Ba věru, odpověděl.

Avšak jak tomu jest nyní, správcové uvádějí spravované v obci všemi těmi způsoby do vylíčeného stavu; ale sebe samy a své rodiny – zdalipak nežijí jejich působením jejich synové v přepychu a zahálce jak tělesné, tak duševní, jsouce příliš změkčilí, aby měli sílu proti slastem i strastem, a lim?

Ovšem.

Sami však přitom se nestarají o jiné věci kromě výdělkářství a mravnosti nevěnují o nic větší péči než chuďasové.

Jistě ne.

A tu kdykoli přicházejí takoví správcové í spravovaní do vzájemných styků buď na cestách nebo při některých jiných příležitostech, buď na slavnostních výpravách nebo na vojenských pochodech, buď jako spoluplavci nebo jako spolubojovníci, nebo také když se dívají na sebe navzájem v nebezpečenství samém, kde již nebývá chudými od boháčů pohrdáno, Často se stane, že vychrtlý chuďas, osmahlý sluncem, jsa v bitvě postaven vedle boháče, jenž vyrostl ve stínu a má na sobě mnoho cizího masa, uvidí ho, jak nemůže popadnouti dechu a neví kudy kam: myslíš, že ho nenapadá, že tací lidé jsou boháči jen jejich vlastní zbabělosti a že nevyzývá jeden druhého, kdykoli se stranou potkávají: „Ty máme v rukou, vždyť nejsou k ničemu!“

Věru dobře vím, že tak činí.

Jako chorobné tělo potřebuje dostati jen malý popud zvenčí, aby onemocnělo, ba druhdy i bez vnějších vlivů samo proti sobě povstává, tak zajisté i obce, která jest v témže stavu jako ono, z nepatrné příčiny upadá do nemoci a sama se sebou bojuje, když si buď jedna strana přivádí zvenčí pomoc z obce oligarchické nebo druhá z obce demokratické, druhdy však v ní nastává rozbroj bez vnějších vlivů.

Ovšemže.

Demokracie tedy, myslím, vzniká, kdykoli chudí zvítězí a z přívrženců druhé strany jedny pobijí, jiné vyženou z obce, zbylým pak dají rovné právo v občanském životě i v úřadech a úřady jsou v ní obsazovány většinou losem.

Ano, to jest zřízení demokracie, ať již povstane zbraněmi, anebo když druhá strana ze strachu uprchne.

11. Nuže, jakýmpak způsobem žijí tito lidé? A jaké vlastnosti má zase takováto ústava? Jest zajisté patrno, že na muži, který by byl jako ona, ukáže se jakýsi demokratický ráz.

Patrno.

Jisté tedy především jsou svobodni a obec jest hned plna svobody a volnosti slova a každý si v ní smi dělati, cokoli chce?

Říká se tak arci.

Kdekoli pak jest taková volnost, patrno, že si každý zařídí svůj život tím způsobem, který se každému líbí.

Patrně.

Tu by se arci právě v takto zřízené obci více než kde jinde vyskytovali lidé nejrozmanitějšího rázu.

Jak by ne?

Skoro se zdá, děl jsem, že to jest nejkrásnější ze všech ústav; jako pestré roucho, pestřící se všemi barvami, tak i tato se jeví nejkrásnější, jak se tak pestří všemi povahami a zásadami. A jako když děti a ženy se dívají na pestrost, tak i tuto by mnozí asi prohlásili za nejkrásnější.

Ba jistě.

A pohodlné lze, můj milý, nalézti si v ní nějakou ústavu.

Jak to?

Protože pro tu svou volnost v sobě chová všechny druhy ústav a skoro se zdá, že kdo chce zařizovati obec, jako jsme dělali právě nyní my, musí jíti do obce s demokratickým zřízením a tam si vybrati ten vzorek, který by se mu líbil –jako by přišel na trh, kde jsou vyloženy ústavy –, a podle vybraného vzoru obec zakládati.

Jistě, aspoň by nebyl na rozpacích o vzory.

V této obci tě nic nenutí zastávati úřad, ani kdybys byl schopen jej zastávati, ani zase poslouchati úřadů, jestliže by se ti nechtělo, ani válčiti, když se válčí, ani zachovávati mír, když jej ostatní zachovávají, kdybys právě netoužil po míru, a jestliže by ti nějaký zákon překážel zastávati úřad nebo býti soudcem, nic ti nebrání, abys přesto nezastával úřadu nebo nebyl soudcem, kdykoli by se tobě samému zlíbilo – není-li to pro tu chvíli božský a rozkošný život?

Snad, pro tu chvíli.

A což, není-li pak výborná ona klidnost některých odsouzenců? Či jsi ještě nikdy neviděl, že když jsou v obci s takovouto ústavou lidé odsouzeni k smrti nebo k vyhnanství, jak nicméně zůstávají doma a chodí mezi ostatními? Takový člověk obchází jako duch, nikdo se o něj nestará a nikdo ho nevidí.

Ba viděl jsem jich mnoho.

A ta její shovívavost, povznesenost nad všechno malicherné a pohrdání tím, nač my jsme kladli největší důraz, když jsme zakládali svou obec, že totiž nemá-li někdo zvláště vynikajících schopností, nikdy by se nemohl státi dobrým mužem, kdyby hned v dětství krása nepronikala jeho hry a všechno krásné nebylo předmětem jeho jednání – jak pyšné to všechno odkopne a nic se nestará, čím se zabýval dříve ten, kdo se teď chápe činnosti politické, nýbrž hned ho ctí, jen když řekne, že jest na straně lidu.

Velmi ušlechtilá to shovívavost.

Tyto tedy znaky a jiné s těmito příbuzné má asi demokracie; jest to, jak se podobá, rozkošná ústava, bez vlády a pestrá, udělující jakousi rovnost stejně rovným i nerovným.

Ano, to jsou věci dobře známé.

12. Pozoruj tedy, děl jsem, kdo jest takový jednotlivě. Či jest nejprve zkoumati, jako jsme zkoumali při ústavě, jakým způsobem se vyvíjí?

Ano.

Nuže, zajisté takto: Onen skrblický a oligarchický muž má syna; ten by byl, myslím, pod vlivem otcovým vychován v jeho zásadách.

Jak by ne?

I tento tedy by násilně ovládal své rozkošnické pudy, pokud jsou spojeny s nákladem, a ne s výdělkem; ty pak slovou nenutné –

Patrně.

Ale, abychom neužívali ve svém rozhovoru nejasných slov, což abychom nejprve vymezili žádosti nutné a nenutné?

Budiž.

Nuže tedy, kterých bychom nemohli odvrátiti, právem by se snad nazývaly nutné, a dále i ty, jichž ukojování nám prospívá; neboť po obojích těchto věcech toužiti jest naší přirozenosti nutno. Či ne?

Ba věru.

Právem tedy jim dáme tento přívlastek, nutnost.

Právem.

A což ty, které by člověk mohl zapuditi, kdyby se v tom od mládí cvičil, a které mimo to nedělají, kde jsou usazeny, nic dobrého, ba některé i pravý opak, zdalipak bychom nemluvili pravdu, kdybychom o všech těchto řekli, že jsou nenutné?

Ano, pravdu.Vyberme si tedy napřed pro obojí druh nějaký příklad, abychom postihli jejich ráz.

Ano, to jest potřeba.

Tak například žádost najísti se, pokud to jest nutné pro zdraví a dobrý stav těla, tedy žádost samotného chleba a příkrmu, zdalipak ta snad není nutná?

Myslím, že ano.

Žádost chleba jest v obojím smyslu věc nutnosti,*¹⁶¹ jednak tím, že jest prospěšná, jednak že by mohla učiniti konec životu.

Ano.

Avšak žádost jiného pokrmu, jen pokud něčím prospívá k dobrému stavu těla.

Ovšemže.

Ale co žádost přesahující tuto míru a chtivá jiných jídel než takovýchto, kterou jest možno v mladých letech kázní a výchovou z lidí odstraniti a která jest Škodlivá tělu a Škodlivá i duši ve výchově k rozumu a uměřenosti? Zdalipak by se právem nazývala nenutnou?

Vším právem.

Nuže tedy, neměli bychom také nazvati tyto výdejnými, ony však výdělečnými, protože vydělávají schopnost k práci?

Proč ne?

Tak arci řekneme i o žádostech pohlavních a ostatních?

Ano, tak.

Nuže zdalipak ten trubec, jak jsme jej právě nazývali, není Člověk plný takovýchto rozkoší a žádostí a ovládaný od Žádostí nenutných, kdežto člověk ovládaný od žádosti nutných jest ten skrblík a oligarchická duše?

Jistě.

13. Vraťme se tedy, děl jsem, k výkladu, jak se stává z člověka oligarchického demokrat. Zdá se mi, že ten vývoj jest většinou takovýto.

Jaký?

Když mladý člověk, vychovaný způsobem právě vylíčeným, bez vzdělání a v skrblictví, okusí medu trubců a setká se s divokými a nebezpečnými zvěry, kteří dovedou strojiti rozmanité rozkoše, pestré a všelijaké, věz, že zde jest počátek jeho změny z oligarchického smýšlení v demokratické.

Zcela nutně.

Nuže, jako v obci nastával převrat, když přišla jedné straně na pomoc posila zvenčí, stejně smýšlející k stejně smýšlející, tak i v mladém muži nastává převrat, když zase jednomu směru jeho žádostí pomáhá zvenčí směr příbuzný a podobný.

Dozajista.

A přijde-li, myslím, z druhé strany nějaká posila oligarchickému živlu, který v něm jest, buď odněkud od otce nebo snad od ostatních příbuzných, kteří jej napomínají a kárají, tehdy v něm nastává zápas mezi dvěma stranami a vnitřní boj se sebou samým.

Ovšem.

A tu někdy živel demokratický ustoupí oligarchickému a některé z oněch Žádostí jsou dílem vyhubeny, dílem i vypuzeny, když se totiž vyvine v duši toho mladého člověka jakýsi stud; tak bývá opět uveden do pořádku.

Ano, stává se tak někdy.

Ale tu hned zase vyklíčí na místě vypuzených žádostí jiné, jim příbuzné, a neuvědomělosti otcova pěstování se rozmnoží a zesílí.

Věru, rádo se tak stává.

Nuže, ty jej přivlečou zase k týmž stykům a z tajného jejich obcování se zrodí veliké plémě.

Ovšem.

Konečně pak dobudou Vyšehradu mladíkovy duše, vypozorovavše, že není obsazen naukami, ušlechtilými Činnostmi a pravdivými myšlenkami, což jsou nejlepší hlídači a strážcové v myslích mužů bohumilých.

Ano, daleko nejlepší.

Místo oněch se tam nahrnou myšlenky a názory lživé a chlubné a zaujmou v takovém člověku ono nejvyšší místo.

Jistě.

Nuže, tu se jistě vrátí zpět k oněm Lotofágům*¹⁶² a veřejně se u nich usadí, a přijde-li od jeho domácích nějaká pomoc spořivému živlu jeho duše, zavrou ony chlubné myšlenky brány královské tvrzi v něm a nevpustí ani posily samé, ani nepřijmou poselství vážných řečí starších jednotlivců; samy nabývají vrchu ve svém boji a stud, nazývajíce jej zpozdilostí, potupné zapuzují pryč jako psance, zahánějí i uměřenost, jmenujíce ji nemužností a Šlapouce ji v prach, a skromnost i hospodárnost vyhošťují za hranice s pomocí Četných a neprospěšných žádosti, líčíce ji jako nevzdělanost a sprostotu.

Ba jistě.

Když pak od těchto vlastností vyprázdní a očistí duši člověka, kterého se zmocnily a kterého zasvěcují do velikých mystérii nového života, hned potom ve velkém průvodu a v záři světěl do ni uvádějí zpupnost a anarchii i nestřídmost a nestoudnost, všechny ověnčené, přitom jim zpívají chvalozpěvy a dávají krásná jména, zpupnost nazývajíce vzděláním, anarchii svobodou, nestřídmost povzneseností a nestoudnost mužností. Zdaž nepřechází mladý člověk nějak takto ze života vedeného v nejnutnějších žádostech v uvolnění a rozpoutání nenutných a neprospěšných požitků?

Věru, odpověděl, docela jasně.

Takový člověk pak žije tak, že nevynakládá o nic více peněz, práce i času na požitky nutné nežli nenutné; ale má-li Štěstí a nedá se příliš daleko strhnouti bakchickým šílením, nýbrž když už jest starší a nejbouřlivější doba přejde, přijme nazpět aspoň částečně vlastnosti vypuzené a později vniklým se zcela neoddá, dá všem požitkům jaksi rovné právo a žije tak, že odevzdává vládu nad sebou onomu, který se kdy nahodí a jest jakoby vylosován, dokud se nenasytí, a potom zase jinému, neodmítaje žádného, nýbrž rovným dílem jim hověje.

Ovšemže.

A přitom, děl jsem, rozumné řeči pravdy k sobě nepřijímá a nevpouští do své tvrzi toho, kdo by dokazoval, že jedny požitky náleží ke krásným a dobrým žádostem, druhé však ke špatným, a jedněm že jest třeba se oddávati a náležitě je oceňovati, druhé však krotiti a sobě podrobovati; nýbrž všem těmto řečem odpírá a tvrdí, že všechny požitky jsou stejné a že jim jest přikládati stejnou cenu.

Ano, jistě to dělá, když jest v takovémto stavu. Nuže, a pak žije den za dnem hověje takto choutce, která se právě nahodí; jednou se opijí a dává se ukolébávati zvuky hudby, podruhé však pije jen vodu a moři se při hubené stravě, tu zase provozuje tělocvik, druhdy však lenoší a o nic se nestará, jindy však jako by se horlivě zabýval filosofií. Často pak vystupuje v životě politickém a tu vyskakuje ze svého místa, řeční i dělá, cokoli se mu namane; a jestliže ho někdy napadne záviděti některým válečníkům, vrhne se na tuto dráhu, pakli peněžníkům, zase na tento obor. A tak nevládne jeho životem ani žádný řád ani nucená kázeň, nýbrž žije tímto způsobem až do konce a říká tomu příjemný, svobodný a Šťastný život.

Dokonale jsi vylíčil Život takového přívržence rovnosti.

Myslím, děl jsem, že jest to život rozmanitý a plný největšího množství všelikých mravů a že to jest ten krásný a pestrý muž, jako byla ona obec; jemu by mnozí mužové a mnohé ženy záviděli ten život, člověku, který v sobě chová vzorky přečetných ústav a povah.

Ano, to jest ten.

Nuže, máme postaviti takovéhoto muže vedle demokracie, uznávajíce, že by byl správné nazýván povahou demokratickou?

Postavme.

14. Tu by nám zbývalo, děl jsem, probrati nejkrásnější ústavu a nejkrásnějšího muže, totiž tyranii a tyrana.

Arciže.

Nuže tedy, milý příteli, jak vzniká a v čem se jeví ráz tyranie? Neboť že vzniká převratem z demokracie, jest asi zřejmo.

Ovšem.

Zdalipak tedy vzniká i z demokracie tyranie nějakým právě takovým způsobem jako demokracie z oligarchie?

Jak to?

Ono dobro, které si vytkli za cil a pro které byla oligarchie zřizována, bylo bohatství, pravda?

Ano.

Tu pak nenasytná touha po bohatství a zanedbávání ostatních věcí pro výdělkářství vedlo ji podle našeho výkladu do zkázy. Pravda.Nuže, zdalipak také i demokracii rozvrací nenasytnost v tom, co tato si stanoví dobrem?

A co myslíš, že si stanoví?

Svobodu, řekl jsem. Neboť jak bys slyšel v demokratické obci, to prý jest její nejkrásnější statek a z toho důvodu že jedině taková obec jest hodným domovem pro člověka vrozenou povahou svobodného.

Ovšem, Často se pronáší tento výrok.

Zdalipak tedy-to jsem chtěl právě teď říci – nenasytné užívání této věci a zanedbávání ostatních nepůsobí převrat i v této ústavě a nepřipravuje vznik snahy po tyranií?

Jak to?

Kdykoli demokratická obec v záchvatu žízní po svobodě má právě v čele špatné číšníky a přes míru se opije jejím silným vínem, trestá své správce, jestliže nejsou zcela povolní a neposkytují-li jí plné svobody, obviňujíc je jako ohavy a duše oligarchické.

Ano, dělají tak.

Ty pak, kteří jsou správců poslušní, tupí jako dobrovolné otroky a jako lidi za nic nestojící, ale správce obce, kteří si vedou jako poddaní, a poddané rovnající se správcům, vychvaluje a cti, jak v soukromí, tak ve veřejném životě. Není-li pak nutno, aby v takové obci myšlenka svobody zachvátila všechno?

Jakpak by ne?

A nutně pronikne, příteli, i do soukromých domů a posléze se vštípí anarchie i zvířatům.

Jak to?

Tak například otec si zvyká rovnati se dítěti a báti se svých synů, syn pak rovnati se otci a nemíti před rodiči ani ostychu ani bázně, jen aby byl svoboden; cizí přistěhovalec se staví na roven usedlému občanu a občan při stého vak i a cizinec zrovna tak.

Ano, stává se tak.

To se stává a mimo to i jiné takové menší věci: za takového stavu učitel bojí se žáků a lísá se jim, žáci pak nedbají učitelů a právě tak ani dozorců; a vůbec mladí se pokládají za rovné starším a hledí je předstihnouti v řečech i činech, starci pak drží s mladíky, napodobuji je a jsou samý vtip a šprým, jen aby se nezdáli nevlídní a pánovití.

Ovšemže.

Vrchol pak svobody, příteli, který se jeví v takovéto obci, jest to, když koupení otroci a koupené otrokyně nejsou o nic méně svobodni než ti, kteří je koupili. A jak veliká jest rovnost a svoboda v poměru žen k mužům a mužů k ženám, to bychom byli málem zapomněli říci.

Nuže tedy snad podle Aischyla „povíme, co na jazyk nám právě přišlo“?^*163

Ovšem, a já také podle toho mluvím. Oč svobodnější jest postavení zvířat, chovaných od lidí, zde než v jiné obci, nikdo by nevěřil, kdo nezkusil. Neboť přísloví „jaký pán, takový pes“ doslova se tu vyplňuje, i o koních a oslech, již si zvykli zcela svobodně a důstojně kráčeti, vrážejíce na cestách do každého, kdo jim přijde v cestu, jestliže se jim nevyhne; a tak i všechno ostatní jest plno svobody.

To jest má řeč, neboť mně samému se to často stává, když mám cestu na venkov.

Krátce řečeno, shrneme-li všechny tyto jevy, pozoruješ, jak choulostivou činí demokracie duši občanů, takže se jitří a nemůže snésti nejmenšího omezení svobody, které by někdo přinášel. Neboť nakonec, jak víš, nedbají zákonů ani psaných, ani nepsaných, jen aby vůbec nad sebou neměli žádného pána.

Ba dobře to vím.

15. To tedy jest, příteli, takový krásný a bujný začátek, z něhož podle mého zdání vyrůstá tyranie.

Věru, bujný; ale co dále?

Táž nemoc, odpověděl jsem, která se zrodila v oligarchii a zahubila ji, ta se rodí i v této ústavě, větši a silnější, oč vetší jest volnost, a v porobu uvádí demokracii. A vskutku, dělati něco přes míru rádo se zvracívá v pravý opak, jak při počasí, tak při rostlinách i v tělech, a tak také ne nejmenší měrou v ústavách.

Přirozeně.

Neboť přílišná svoboda, jak se podobá, nepřevrací se v nic jiného než v přílišné otroctví, jak u jednotlivce, tak v obci.Přirozené.

Jest tedy přirozeno, že tyranie nepovstává z jiné ústavy než z demokracie, z nejvyšší svobody největší a nejsurovější otroctví.

Ano, to se rozumí.

Ale na to ses tuším netázal, nýbrž jaká jest to nemoc, která vzniká také i v demokracii jako v oligarchii a přivádí ji v porobu.

Pravdu díš.

Mínil jsem tedy onu třídu lenochů a marnotratníků, z nichž nejodvážnější jsou vůdci a méně odvážní jich následují; přirovnáváme pak je k trubcům, jedny k těm, kteří mají žahadla, druhé k trubcům bez žahadel.

A to správné.

Tito obojí pak rušivě působí v každé ústavě, kde se vyskytnou, jako v těle sliz a žluč; proto také se musí míti před nimi již zdaleka na pozoru dobrý lékař a zákonodárce obce ne méně než zkušený včelař, nejraději aby se vůbec nevylíhli, ale když se vylíhnou, aby byli co nejdříve i s plástvemi vyříznuti.

Při Diovi, odpověděl, dozajista.

Chopme se tedy své látky tímto způsobem, abychom zřetelněji uviděli, co chceme.

Jak?

Rozdělme si ve svém výkladu demokratickou obec na tři díly, jak tomu také jest. Jedna třída, ta, o jaké mluvíme, rodí se v ní působením volnosti ne méně četně než v obci oligarchické.

Tak jest.

Jest však v obci demokratické mnohem ostřejší než v oné.

Jak?

Tam, protože není ve vážnosti a nemá přístupu k úřadům, nenabývá cviku a síly; v demokracii však k této třídě náleží – až na málo výjimek –její vládnoucí strana a nejostřejší její část řeční a jedná, ostatní pak sedíce kolem řečnišť bzučí a nesnesou nikoho, kdo by mluvil něco jiného, takže v obci s takovou ústavou jest bezmála veškerá správa v rukou této třídy.

Ba věru.

Jiná pak třída, která se pokaždé vylučuje z celkového množství, jest tato.

Která?

Když si někde všichni získávají peníze, stávají se ti, kteří jsou přirozenou povahou nejspořádanější, většinou největšími boháči.

Přirozené.

Odtamtud tedy mohou si trubci vybírati nejvíce medu a nejsnazším způsobem.

Ano, neboť jak by ho kdo vybral od těch, kteří ho mají málo?

Takovíto tedy boháči jsou tuším míněni názvem „pastva trubců“,

Asi.

16. Třetí třída by pak byl lid, všichni, kteří pracují rukama a nejsou činni politicky, lidé bez velkého jmění; kdykoli se všichni shromáždí, jest to nejčetnější a rozhodující třída v demokracii.

Tak jest; ale nechce to často dělati, jestliže nedostane nějaký podíl medu.

Nuže, dostává ho jistá vždy, pokud vládnoucí strana může ze statků, odňatých lidem majetným, rozdávati lidu tak, aby největší díl podržela sama.

Ano, jen takto dostává podíl.

Tito obíraní jsou pak ovšem nuceni se brániti, jak řečmi před lidem, tak činy, jakým způsobem jen mohou.

Jakpak by ne?

Tu pak i kdyby netoužili po převratu, stihne je od ostatních obvinění, že strojí úklady svobodě lidu a že jsou oligarchického smýšlení.

Ovšem.

Nakonec pak vskutku, když vidí, jak lid se na nich dopouští bezpráví, ne snad úmyslně, nýbrž z nevědomosti a sveden od těch osočovatelů, tu již chtěj nechtěj stávají se opravdu přívrženci olichargie, a to ne zúmyslna, nýbrž i toto zlo plodí onen trubec, bodaje je svým Žahadlem.

Zajisté.

Tu pak vznikají žaloby, soudy a zápasy jedněch s druhými.

Ovšem.

Nuže, nestává se tu, že si lid pokaždé význačným způsobem staví v čelo jednoho muže a tento se jeho přičiněním vypase a vyroste k veliké moci?

Ano, obyčejně.

To jest tedy jasno, děl jsem, že kdykoli se rodí tyran, klíčí z náčelnického kořene, a ne odjinud.

Velmi jasno.

Nuže, jak se počíná převrat z náčelníka v tyrana? Či jest patrno, že to bývá tehdy, když náčelník začne dělati totéž, co ten člověk v báji, která se vypravuje v souvislosti s kultem Dia Lykajského v Arkadii?

Co se vypravuje?

Že kdo pojí lidského masa, jehož jeden kus jest vmíšen mezi jiné nakrájené maso jiných žertev, nezbytné se musí státi vlkem. Či jsi neslyšel to vypravování?

Arciže.

Tak tomu jest i s náčelníkem lidu, který má za sebou příliš poslušný dav, když se nezdrží občanské krve, nýbrž na základě křivých obviněni, jak to tak rádi dělávají, pohání občany na soud a poskvrní se vraždou, utráceje život lidský, bezbožným jazykem i ústy okoušeje příbuzné krve, a vyhání ze země, zabíjí a slibně naráží na vymazáni dluhů a rozdělení půdy: takovému člověku nastává potom nutnost a osud, aby buď zahynul nikou nepřátel, nebo aby byl tyranem a stal se z člověka vlkem.

Silná nutnost.

To tedy jest ten osnovatel bouří proti těm, kteří mají jmění.

Ano, ten.

Tu pak, je-li vypuzen a násilím se vrátí přes odpor svých protivníků, zdalipak se nevrací jako učiněný tyran?

Patrně.

Pakli však nemají moci jej vyhnati nebo popuditi proti němu obec a zabíti ho, tu mu strojí úklady, aby ho tajně násilným způsobem sprovodili ze světa.

Ano, tak se obyčejně stává.

V tomto postavení pak všichni, kdo dospěli až tak daleko, vynalézají známou Žádost tyranů, že totiž žádají od lidu jakési osobní stráže, aby jim zůstal pomocník lidu živ a zdráv.

Ba věru.

Ti pak mu ji dávají, z obavy o naho a v důvěře ve svou vlastní bezpečnost.

Ba věru.

A tu když to vidí muž, který má jmění a spolu s jměním špatné jméno, že jest nepřítelem lidu, tehdy, příteli, tento podle věštby dané Kroisovi

k Hermu, v němž oblázká plno,

prchá a nečeká, ani se nestydí zbabělcem býti.*¹⁶⁴

Vždyť jistě podruhé by už neměl příležitosti se zastyděti.

Kdo pak jest chycen, propadá hrdlem.

Nutně.

Ale onen náčelník sám patrně neleží jako Homérův hrdina v celé své šířce a délce*¹⁶⁵, nýbrž svrhnuv mnoho jiných zpříma stojí na voze obce, místo náčelníka dokonalý tyran.

Jak by ne?

17. Chceš, abychom teď probrali šťastný život muže i obce, ve které by se vyskytl takový tvor?

Ovšem, proberme.

Nuže, není-li pravda, v prvních dnech a v první době se na každého usmívá a každého pozdravuje, s kýmkoli se potká, a říká, že není tyranem, i slibuje mnoho jak jednotlivcům, tak obci, osvobodí od dluhů a rozdělí půdu lidu i své družině a tváří se ke všem milostivě a vlídně?

Nutně.

Kdykoli však ve svém poměru k vnějším nepřátelům s jedněmi se dohodne a druhé snad potře, i nastane od nich pokoj, tu hned stroji stále nějaké války, aby lid měl trvalou potřebu vůdce.

Přirozeně.

Zajisté i proto, aby mimořádnými dávkami chudnouce byli nuceni starati se o živobytí, a tak mu méně strojili úklady.

Patrné.A také asi proto, kdyby mel některé v podezření, že chovají myšlenky na svobodu a nebudou chtíti ho ponechati při vládě, aby je vydal napospas nepřátelům a tak je pod dobrou záminkou zahubil. Není-li ze všech těchto důvodů tyranu nutno stále udržovati neklidný stav válečný?

Nutně.

A když to dělá, zda není jisto, že se občanům čím dále tím více zprotivuje?

Jak by ne?

Jistě také, že někteří z těch, kteří mu pomohli k vládě a mají moc, bez obalu mluví i před ním i mezi sebou, odsuzujíce, co se děje, ti, kteří jsou právě nejzmužilejší?

Přirozeně.

Tedy tyto všechny musí tyran odstraniti, má-li se udržeti u vlády, až nenechá ani z přátel, ani z nepřátel žádného významnějšího člověka.

Patrně.

Musí tedy bystře viděti, kdo jest statečný, kdo silného ducha, kdo rozumný, kdo bohatý; a jest tak šťasten, že těmto všem musí býti, ať chce, nebo ne, nepřítelem a úklady jim činiti, až by vyčistil obec.

Krásná to očista.

Ano, děl jsem, opačná, než jakou lékaři očišťují těla; ti totiž odnímají, co jest nejhorší, a nechávají nejlepší, tento však naopak.

Ano, jak se podobá, vede ho k tomu nutnost, ač jestliže chce vládnouti.

18. Toť žije v poutech roztomilé nutnosti, ona mu káže, buď aby žil mezi lidmi většinou špatnými, a to nenáviděn od nich, anebo aby nežil.

Ano, tak jest.

Nuže, a Čím více by byl od občanů nenáviděn pro takové jednání, zdalipak nebude potřebovati tím větší a věrnější tělesné stráže?

Jak by ne?

Kdopak jsou ti věrní? A odkud si je opatří? Sami od sebe přilétnou ve velkém množství, jen když jim bude platiti.

U psa, pravil jsem, zdá se mi, že zase míníš nějaké trubce, najaté z ciziny a sehnané ze všech stran.

Ano, správné se ti to zdá.

A kdo by to byl odsud? Zdalipak by se neodhodlal –

K Čemu?

Vzíti svým spoluobčanům otroky, dáti jim svobodu a zařaditi je do své tělesné stráže?

Jisté, neboť tihle mu pak jsou vskutku nejvěrnější.

Věru roztomilé jest podle tvých slov tyranovo postavení, jestliže má v takových lidech přátele a muže sobí věrné, když byl ony dřívější zahubil.

Opravdu, takové lidi má kolem sebe.

A tito druhové ho jistě mají v úctě a jsou kolem něho, ti noví občané, kdežto muži řádní ho nenávidí a vyhýbají se mu?

Jak by se nevyhýbali?

Ne nadarmo, děl jsem, jest pokládána tragédie vůbec za velmi moudrou věc a Euripidés zvláště za jejího vynikajícího mistra.

Jakto?

Poněvadž pronesl mezi jiným i tento plod hlubokého přemýšlení, že Jsou tyranové stykem s moudrými moudří“. A myslel patrně, že ti moudří jsou ti, kteří tyrana obklopují.

Také velebí tyranii jako ráj*¹⁶⁶ a-mnoho jiných takových věcí mluví, on i jiní básníci.

Proto tedy odpouštějí básníci tragédie při své moudrosti nám i oněm, kteří zařizují obec podobně jako my, že jich jakožto opěvovatelů tyranie do své obce nepřijmeme.

Arciže odpouštějí, aspoň kteří z nich jsou vtipní.

Zato chodí vůkol do ostatních obcí, shromažďují zástupy a najmuvše si krásné, silné a přesvědčivé hlasy zavlékají ústavy k tyraniím a demokraciím.

Ba věru.

K tomu ještě jsou za to placeni a váženi, nejvíce arci, jak lze čekati, od tyranů, na druhém pak místě od demokracie; ale čím výše jdou k vrcholnému stupni ústav, tím více je opouští jejich sláva, jako by pro dýchavičnost nestačila v chůzi.

Ovšemže.

19. Avšak to byla jen odbočka; mluvme však dále o tom, z čeho se bude Živiti onen tyranův tábor, krásný, četný, pestrý a stále se měnící.

Jest patrno, že budou-li v obci chrámové poklady, bude vydávati z těchto, pokud by výtěžek prodeje stačil, nutě přitom lid přispívati menšími daněmi.

A co když tyto zdroje příjmů nestačí?

Jest patrno, že pak bude žíti on sám i jeho spoluhodovníci a přátelé i přítelkyně z jmění otcovského.

Rozumím, děl jsem; protože bude živiti jej i jeho družinu lid, který tyrana jako otec zplodil.

Nic jiného mu nezbývá.

Ale co když se lid tomu vzepře a řekne, že není spravedlivo, aby dospělý syn byl živen od otce, nýbrž naopak otec od syna, a že ho nezplodil a nedosadil za tím účelem, aby až vyroste, sám otročil svým vlastním otrokům a živil jej i jeho otroky s tou ostatní sběří, nýbrž proto, aby byl pod jeho vedením osvobozen od boháčů a takzvaných lepších lidí v obci; a tak nyní že mu poroučí, aby odešel z obce on sám i jeho družina, jako když otec vyhání z domu syna s jeho nevázanými společníky?

Tehdy už, při Diovi, pozná lid, jaký jest sám i jaký onen tvor, kterého přivedl na svět a pak hýčkal a krmil, a že sám jsa slabší, chce vyhnati stranu silnější.

Jak to pravíš? Což snad se tyran opováží činiti svému otci násilí, a kdyby mu nepovoloval, docela jej bíti?

Ano, a napřed mu odejme zbraně.

Otcebijcem, děl jsem, nazýváš tyrana a Špatným živitelem otcova stáří; jak se podobá, to by už byla nepochybná tyranie, a jak se říká, lid, utíkaje z kouře závislosti na svobodných, vpadl by do ohně panství otroků, přijímaje místo oné plné a nezřízené svobody nejnesnesitelnější a nejtrpší otročení otrokům.

Zajisté, tak se to stává.

Nuže tedy, snad bychom již mohli v souhlase s pravdou říci, že jsme dostatečné probrali, jakým převratem vzniká tyranie z demokracie a jaká jest, když se vyvine?

Ovšemže dostatečně.

Kniha devátá

I. A tak zbývá, děl jsem, obrátiti pozornost k samotnému muži tyranského druhu,*¹⁶⁷ jakým převratem se vyvíjí z muže demokratického a jaký asi jest po dokonaném vývoji a jakým způsobem žije, zda bídným, či Šťastným.

Ano, zbývá ještě tento.

Víš, co mi ještě chybí?

Co?

Výklad o žádostech, jaké a jak Četné jsou; o tom, zdá se mi, jsme nepromluvili dosti určitě. A při tomto nedostatku bude hledáni toho, co hledáme, příliš nejisté.

Nuže, tázal se, což není k tomu ještě příležitost?

Ovšem; a uvažuj, co na nich chci pozorovati. Jest to toto. Z rozkoší a žádostí nenutných jsou některé, jak se mi zdá, nepřirozené a nezákonné; ty jsou sice podle všeho každému vrozeny, ale když jsou drženy na uzdě, jednak od zákonů, jednak od lepších žádostí za pomoci rozumu, u některých lidí buď docela mizejí nebo jich zbývá jen málo, a to slabých, kdežto u druhých se rozmnožují a sílí.

Které to myslíš?

Ty, které se probouzejí v době spánku, když všechno ostatní v duši spí, co jest soudné a mírné a co má jinak nad nimi vládu, kdežto Část zvířecká a divoká, naplněna buď jídlem nebo pitím, se vzpíná a odstrčíc spánek hledí jíti a ukojovali své pudy; víš, že se za takového stavu tento činitel odvažuje všeho, cítě se zproštěn a vzdálen ode všeho studu i rozumu. Tak například nic se neštítí pokusu obcovati, jak se domnívá, s vlastní matkou i s kýmkoli jiným z lidí i bohů i zvířat, dopouštěti se jakékoli hříšné vraždy a nezdržovati se žádného pokrmu; jedním slovem, žádná nepříčetnost ani nestoudnost mu nechybí.

Jistou pravdu mluvíš.

Jinak tomu jest, kdykoli je člověk ve zdravém a rozumném stavu. Tu upadá v spánek, když byl povzbudil rozumovou část své bytosti a vypěstoval ji krásnými myšlenkami a úvahami a když byl vešel ve vnitřní soulad sám se sebou; co pak se týče žádostivé části, nevydá ji ani nedostatku ani přesycení, jen aby usnula a nerušila části nejlepší svými radostmi nebo nevrlostmi, nýbrž aby ji nechala o sobě samotnou a čistou zkoumati a snažiti se o pozorování něčeho, čeho nezná, ať jest to něco z minulosti nebo z přítomnosti nebo i z budoucnosti; právě tak uklidní i svou vznětlivost a nejde spát s pobouřeným srdcem po hněvivém utkání s jinými lidmi, nýbrž oddává se odpočinku tak, že ty dva činitele utiší a v činnost uvede třetího, kterým vzniká rozumové přemýšlení: víš sám, že v takovémto stavu přichází nejblíže k pravdě a tehdy nejméně se mu zdávají nepřirozené sny.

Ovšem, docela takové jest mé míněni.

Dali jsme se zavésti k poněkud delšímu výkladu o těchto věcech; co však chceme poznati, jest to, že v každém člověku jest zvláštní hrozný, divoký a zákonů neznající druh žádostí, třeba by se někteří z nás zdáli sebeřádnejší; to pak tedy zřejmé vychází najevo ve spánku. Nuže hleď, zdali myslíš, že mám něco pravdy, a zdali souhlasíš.

2. Vzpomeň si tedy na náš popis demokrata. Jeho vývoj záležel v tom, že byl odmalička vychováván pod vlivem spořivého otce, dbajícího jedině žádosti výdělečných, ale nedbajícího těch, které nejsou nutné a vznikají jen pro zábavu a nádheru.

Ano?

Ano.

Když pak přišel do styku s muži uhlazenějšími a plnými žádostí právě vylíčených, z odporu k otcovu skrblictví vrhl se do vší zpupnosti a do jejich způsobu života, ale protože mel lepší přirozený základ než jeho svůdcové, jak byl tak puzen na obě strany, stanul uprostřed mezi obojí povahou a s náležitou měrou, jak se domníval, okoušeje všech požitků, žije život, který není ani sprostě lakomý, ani zase zcela nevázaný, a tak se stal z muže oligarchického demokratem.

Ano, to bylo i jest naše mínění o takovém muži.Mysli si dále, dél jsem, jak zase takovýto muž, když už je starší, má mladého syna, který jest vychováván zase v jeho zásadách.

Myslím si.

Mysli si dále, že se s ním děje právě totéž, co se dělo i s jeho otcem, že jest sváděn k svrchované nevázanosti, jež však jest od svůdců nazývána svrchovanou svobodou, a že otec í ostatní příbuzní podporují ty zadosti, které zůstávají uprostřed, kdežto tito zase ho podporují ve svém směru; když pak ti hrozní Čarodějové a tyranotvůrci pojmou obavu, že toho mladého muže jinak neudrží ve své moci, uvedou mu do nitra nějaký chtíč jako náčelníka žádostí nečinných a z hotového utrácejících, zvláštního to okřídleného a velikého trubce – či se domníváš, že chtíč takových lidi jest něco jiného?

Docela ne, odpověděl, nýbrž právě toto.

Nuže, tu se stane, že ostatní žádosti, jež kolem toho chtíče bzučí, plny kadidel a mastí i věnců a vín a všech slasti, kterým se za takových příležitostí popouští uzda, opatří toho trubce, jejich přičiněním do nejvyšší míry vzrostlého a vykrmeného, žahadlem nenasytné touhy: a tu hned obklopí se družinou šílenosti a běsní tento náčelník duše, a jestliže dopadne v nitru toho člověka některé představy nebo žádosti pokládané za dobré a ještě se poněkud stydící, pobije je a ven od sebe je zapudí, až ho očisti od rozumnosti a naplní zvenčí přivedenou šíleností.

Dokonale líčíš vývoj muže tyranského druhu.

Nuže, nejsou-li pak takové vlastnosti příčinou, že už odedávna bývá chtíč – Erós –jmenován tyranem?

Skoro se zdá.

Což, příteli, nemá snad i mysl opilého člověka jakýsi tyranský ráz?

Ba má.

Tak také člověk šílený a nepříčetný činí pokusy a myslí si, že jest schopen vládnouti nejen nad lidmi, nýbrž i nad bohy.

To jistě.

V přesném smyslu pak tyranským, příteli, stává se muž, kdykoli se buď přirozeným založením nebo způsobem svého života anebo obojím stane opilcem, erotikem a zuřivcem.

Docela tak.

3. Takto se tedy vyvíjí, jak se podobá, zase muž tyranský; než jakým způsobem žije?

Řeknu jako při hádankách; „poddám se“.

Tedy ti to povím. Potom jest u nich samá slavnost, samý veselý průvod a kvas, samá hetéra i všechny podobné věci, když tyran Erós, bydlící v jejich nitru, řídí veškerou jejich duši.

Nutně.

Zdalipak tu každý den a každou noc nevyrážejí po straně četné a silné žádosti, jež mají veliké potřeby?

Zajisté, četné.

Brzy se tedy vyčerpají kdejaká příjmy.

Jak by ne?

A potom nastává vypůjčování a ubírání z majetku.

Ano.

A když už všechno dochází, jest nutný následek, že ty žádosti, prudké a zahnízděné v ním ve velkém množství, křičí, a lidé jakoby hnáni biči od těch žádostí a zvláště od samého Eróta, kráčejícího přede všemi ostatními jako v čele tělesné stráže, běsní a pátrají, kdo něco má, koho by bylo možno obrati buď lstí nebo násilím.

Jistě.

Tak tedy musí člověk odevšad sháněti, sice jest svírán velikými bolestmi a mukami.

Nutno.

Tu pak jako rozkoše, které v něm vznikaly později, měly vrch nad staršími a braly si, co náleželo oněm, tak i on sám, mladší, prohlásí za své právo míti více než otec a matka a bráti pro své potřeby z jmění otcova, až by utratil svůj vlastní podíl.

Jak jinak?

Jestliže však mu to nedovolí, bude se nejprve pokoušeti okrádati a oklamávati vlastní rodiče.

Ovšem.

A když by nemohl, pak bude loupiti a dopouštěti se násilí.

Myslím.

Kdyby však, příteli, se vzpírali a bránili, ten stařec a stařena, zdalipak by se uvaroval a vystříhal, aby se nedopustil něčeho tyranského?

Nečekám, odpověděl, zrovna nic dobrého pro rodiče takového člověka.

Nuž, Adeimante, probůh, což myslíš, že by takový člověk kvůli cizí hetéře, která jest teprve odnedávna jeho milou, dal bíti svou matku, odjakživa milou a pokrevně blízkou, anebo kvůli cizímu krasavci, který se stal teprve nedávno jeho přítelem, sešlého otce, starce, pokrevně blízkého a nejstaršího z přátel, a že by je učinil otroky svých nových přátel, kdyby šije přivedl do téhož domu?

Ano, pří Diovi, odpověděl.

Roztomilá to věc, jak se podobá, zploditi tyranského syna.

Velmi.

A co když takovému člověku už nestačí majetek otcův a matčin a když jest v něm už shromážděn velký roj rozkoší, nestává se, že se brzy vloupá do cizího domu, sáhne po rouchu některého pozdního nočního chodce a potom vyklidí nějaký chrám? A při tom všem jeho dávné představy z mladých let o krásném a ohyzdném, obecné pokládané za spravedlivé, budou s pomoci Erótovou přemoženy od představ nedávno vyproštěných z otroctví, tělesné to družiny Erótovy, jež dříve bývaly vybavovány jen ve snách, když byl sám ještě v poddanství zákonů a otcově, demokraticky řízen ve svém nitru; avšak dostav se pod tyranii Erótovu a stav se ve skutečnosti trvale takovým, jakým se někdy stával ve snu, nezdrží se ani žádné hrozné vraždy, ani krmě, ani žádného činu, nýbrž Erós, jenž v něm žije jako tyran, nepoddán žádné vládě a žádnému zákonu, poněvadž všechnu vládu má sám, požene člověka, ve kterém jest jako v obci usazen, ke vší odvážlivosti, aby z toho živil sám sebe i zástup, kterým jest obklopen a který přisel jednak zvenčí od špatné společnosti, jednak byl uvnitř odvázán a puštěn na svobodu působením týchž vlastností, jež měl člověk také sám v sobě. Či není to život takového Člověka?

Věru, jest to ten.

A je-li, děl jsem, takovýchto v obci jen málo a má-li ostatní lid rozum, odejdou a jsou tělesnou stráží některého jiného tyrana nebo se dávají za mzdu najímati do služeb, jestliže jest někde válka; pakli však se vyskytnou v míru a v klidu, zůstávají v obci a páchají tam mnoho menších škod.

Jaké to škody míníš?

Například kradou, vlupují se do domů, uřezávají opasky, berou šaty, vykrádají svatyně, prodávají lidi do otroctví; druhdy také provozují udavačství, jsou-li výřeční, křivě svědčí a berou úplatky.

Ano, to jsou menší škody, ale jen tehdy, jestliže takových lidi jest málo.

Vždyť malé věci jsou malé, srovnáváme-li je s velkými, a toto všechno není, jak se říká, nic proti tyranu, hledíme-li k špatnému a bídnému stavu obce. Neboť teprve vyskytne-li se v obci mnoho takových lidí í jiných jejich následovníků a uvědomí si své množství, tehdy ti to jsou, kteří spolu s nerozumností lidu plodí tyrana: stává se jím ten z nich, kdo chová sám v sobě největšího a nejsilnějšího tyrana ve své duši.

Přirozeně, pravil; vždyť to by byl tyran nejdokonalejšího rázu.

Ovšem, jestliže oni se dobrovolně poddají; pakli však obec nepovolí, tu jako tenkráte týral matku a otce, lak zase, bude-li s to, bude týrati svou vlast, přiváděje si do ní zvenčí ještě nové druhy, a v poddanství těchto lidí bude míti a chovali svou odedávna milou mateřskou, jak říkají Kréťané, a otcovskou zemi. A to by byl cíl žádosti takovéhoto muže.

Ovšemže to.

Jistě pak, děl jsem, ukazují se tito lidé, ještě dříve, než mají vládu v soukromém životě, takovýmito: předně, že co se týče společenských styků, stýkají se jen se svými pochlebníky a s lidmi hotovými ke každé službě; jestliže pak od někoho něčeho potřebují, stávají se sami patolízaly a neštítí se žádných projevů, aby se zdáli přáteli, ale jakmile dosáhnou svého, vedou si hned jako cizí.

Ba jistě.

A tak v celém svém životě nejsou nikdy nikomu přáteli, nýbrž stále buď nad někým panuji nebo jinému otročí, ale pravé svobody a pravého přátelství tyranská duše nikdy neokouší.

Ovšemže.

Zdalipak bychom tedy správně nenazývali takové lidi nevěrnými?

Jak by ne?

Také nespravedlivými, a to v míře co možná největší, ač jestliže jsme si v předcházející části výkladu učinili správný úsudek, co jest spravedlnost.

Ano, jistě správný.

Shrňme tedy stručně znaky toho nejhoršího muže. Jest to asi ten, kdo je ve skutečnosti takový, jaký byl podle našeho líčeni člověk ve snu.

Ovšemže.

Nuže, a tím se stává ten, kdokoli, jsa přirozenou povahou čistě tyranských vlastností, zmocní se samovlády a čím delší dobu žije v tyranii, tím více jest takový.

Nutně, pravil Glaukón, přejav řeč.

4. Zdalipak toho, kdo jest, jak vidíme, nejšpatnější, uvidíme také nejnešťastnějším? A kdo jest tyranem nejdelší dobu a největší měrou, že jest v pravém smyslu nešťasten největší měrou a nejdelší dobu? Obecná mínění o tom bývají arci mnohá.

Co se tohoto týče, jest tomu nutně lak.

Není-li pravda, tázal jsem se, že tyranská duše jest obdobou obce s tyranskou vládou, demokratická pak obce s vládou demokratickou a tak dále?

Arci.

Tedy zajisté jak se má obec k obci co do zdatnosti a Štěstí, tak také se má i muž k muži?

Jak by ne?

A jak se tedy má co do zdatnosti obec s tyranskou vládou k obci s vládou královskou, jakou jsme na počátku vylíčili?

Jest to pravý opak; neboť jedna jest nejlepší, druhá nejhorší.

Nebudu se tázati, kterou myslíš tou a onou, vždyť jest to zřejmé. Než co se týče blaženého a nešťastného života, soudíš o nich také tak. Či jinak? A nedejme se oslepiti, dívajíce se na jediného tyrana a na těch několik lidí kolem něho, nýbrž poněvadž jest třeba vejití dovnitř a prohlédnouti si celou obec, projevme své mínění teprve, až vnikneme do všech jejích částí a na všechny se podíváme.

Správně vybízíš; a každému jest patrno, že nad obec s tyranií není obce nešťastnější, nad obec s vládou královskou blaženější.

Nuže, zdalipak by nebylo správné, abych užil téhož vyzvání i stran jednotlivých mužů a žádal, aby o nich rozsuzoval jen ten, kdo dovede myšlením vniknouti do povahy muže a prohlédnouti ji, kdo nehledí jen zvenčí a nedává se jako malé dítě oslepiti vnějším leskem tyranů, který stavějí na odiv vnějším pozorovatelům, nýbrž náležitě je prohledá? Jistě bych správně soudil, že my všichni máme slyšeti onoho muže, který jednak má schopnost úsudku, jednak bydlil s tyranem pod touž střechou a zblízka ho pozoroval, jak v domácím životě jeho chování k jednotlivým osobám jeho okolí – mezi nimi by ho bylo nejspíše možno spatřiti bez divadelní masky –, tak na druhé straně v důležitých jednáních života veřejného.*¹⁶⁸ A právem bychom ho vybídli, když toto všechno uviděl, aby podal zprávu, oč Šťastnější nebo nešťastnější jest tyran proti ostatním lidem.

Zcela správné by bylo i toto tvé vyzvání.

Mysleme si tedy, chceš-li, sami o sobě, že jsme schopni to posouditi a že jsme se už setkali s takovými lidmi; tak budeme míti, kdo by nám odpovídal na naše otázky.

Ovšemže.

5. Nuže tedy, pozoruj takto. Rozpomínaje se na podobnost obce a muže, prohlížej na obojím střídavé na tom i onom stránku za stránkou a takovým způsobem vykládej o vlastnostech a stavech jednoho i druhého.

O jakých to?

Předně, děl jsem, co se týče obce, nazveš obec ovládanou od tyrana svobodnou, či otrockou?

Otrockou v míře největší.

A přece v ní vidíš pány i svobodné.

Vidím, ale tich jest jen něco málo; takřka veškeré občanstvo v ní, i jeho nejlepší část jest v nedůstojné a bídné porobě.

Jestliže tedy jest muž podoben obci, nevyplývá z toho nutně, že i v něm jsou tytéž poměry a že jeho duse jest plna mnohého otroctví a nevolnictví a že jsou porobeny ty její části, které byly nejlepší, kdežto malá část, nejničemnější a nejšílenější, panuje?

Nutně.

Nuže co? Nazveš takovou duši otrockou, či svobodnou?

Arciže otrockou.

Není-li dále pravda, že obec otrocká a ovládaná od tyrana nejméně dělá, co chce?

Ovšemže.

Tedy také duše ovládaná tyranem nejméně bude dělati, co by chtěla,*¹⁶⁹ mluvíme-li o celé duši; má v sobě střečka, který ji násilné pudí, a tak bude plna zmatku a pozdní lítosti.

Jak by ne?

A jaká jest nutně obec ovládaná od tyrana, bohatá, či chudá?

Chudá.

Tedy také tyranská duše jest nutně nuzná a nenasycena.

Tak jest.

A což, není snad nutně takováto obec i taková duše plna strachu?

Zcela nutně.

Co se týče nářků a vzdechů a hořekování i bolestí, nalezneš jich snad více v některé jiné obci?

Nikoli.

A jednotlivého muže, myslíš, že takových věcí jest v někom jiném více než v tomto tyranském člověku, šíleném od žádostí a chtíčů?

Nemožno.

Nuže, na základě všech těchto pozorováni, tuším, i jiných podobných jsi rozhodl, že taková obec jest ze všech obcí nejnešťastnější.

Snad ne správné?

Ba jistě, děl jsem. Ale co myslíš na druhé straně o muži tyranské povahy, když hledíš na tytéž znaky?

Že jest daleko nejnešťastnější ze všech ostatních lidí.