Knihy na netu

HLAVNÍ STRANA seznam děl dle: NÁZVU * AUTORA * OBORU

Údolí ztracených žen (ROBERT ERVIN HOWARD)

1.

Dunění bubnů a řev trub ze sloních klů byl ohlušující, ale k Livii doléhal nezřetelně a vzdáleně, jen jakoby mimochodem. Ležela na lehátku ve velké chýši a její myšlenky se pohybovaly na hranici mezi mdlobou a deliriem. To, co se teď odehrávalo venku, jako by se jí netýkalo. Téměř ztratila vědomí, ale do mysli se jí neustále, ostře a jasně vracel jediný obraz – nahý muž, zmítající se v poutech, kterému po roztřesených stehnech stéká proudem krev. Její bratr. Od temného, příšerného pozadí, tvořeného poskakujícími černými postavami a stíny, se jeho bílé tělo odráželo s nemilosrdnou, až krutou jasností. Vzduch se ještě chvěl výkřiky, jež ze sebe v agónii vyrážel a které se jí v mysli proplétaly s pobaveným smíchem černochů. V těchto chvílích nebyla schopna cítit jako jedinec, samostatný a oddělený od zbytku vesmíru. Topila se v bezedném moři utrpení – stala se čistým skupenstvím bolesti, vtěleným do podoby člověka. Ležela bez jediné souvislé myšlenky, bez jediného pohybu, a venku zatím duněly bubny a ryčely trouby. Hlasy divochů se slévaly v podivných, rytmických větách, doprovázených v pravidelných intervalech pleskáním bosých nohou na udusané zemi a tleskáním růžových dlaní.

Po nějaké době se jí v ochromeném mozku začaly přece jen objevovat jednotlivé myšlenky a s nimi se probouzelo k vědomí i její já. První se dostavil tupý údiv nad tím, že jí zatím nikdo fyzicky neublížil. Tuto skutečnost přijala bez nějaké zvláštní vděčnosti. Zdála se jí nedůležitá. Mechanicky se posadila na lehátku a rozhlédla se kolem sebe. Pohyby měla, díky mimořádnému nervovému stavu, v němž se nacházela, zpočátku neohrabané, jako by jí smysly vypovídaly službu. Bosýma nohama se nejistě dotkla udupané, hliněné podlahy. Prsty sevřela lem tenké tuniky, jež byla jejím jediným oblečením. Vzpomínka nato, jak z ní surové ruce strhaly ostatní šaty a ona se strachem a studem rozplakala, ji nechávala lhostejnou. To přece muselo být dávno, hrozně dávno. Teď nedovedla pochopit, jak v ní mohla tahle maličkost vyvolat takovou reakci. Velikost strachu, hanby i bolesti byla, ostatně jako všechno, jen relativní.

Dveře chatrče se otevřely a dovnitř vešla černá žena. Pohybovala se s kočičí pružností, vyzývavě pohupovala boky, obtočenými jediným pruhem hedvábí, a tělo se jí lesklo jako vyleštěný eben. Se zlou zlomyslností zakoulela na Livii očima, v jejichž bělmech se růžově odrazila zář ohňů planoucích venku.

V jedné ruce nesla bambusovou nádobu s jídlem – dušené maso, pečené yamy a kus chlebové placky. V druhé držela zlatou, tepanou nádobu, plnou piva yarati. Oboje položila na lehátko, ale Livie si jídla ani nevšimla. Seděla bez hnutí a tupě zírala na protější stěnu chatrče, pokrytou bambusovou rohoží. Mladá domorodka se zasmála, blýskla očima a zuby, zasyčela nějakou posměšnou a přisprostlou poznámku a odešla. Pohybem boků přitom stačila vyjádřit víc pohrdání a nenávisti než kterákoliv bílá žena proudem urážek.

Ani slova, ani chování černé dívky nepronikly pod povrch Liviina vědomí. Všechny její smysly byly zaměřeny dovnitř, pohybovala se v uzavřeném světě svého já. Viditelný svět ji v porovnání s jasným obrazem, který jí kreslil před očima vnitřní zrak, připadal jako nereálné panoráma stínů. Téměř automaticky snědla přinesenou potravu a vypila slabý alkohol, ale chuť ani jednoho necítila.

Mechanicky vstala, přešla chýši a přistoupila k štěrbině v bambusové stěně, aby vyhlédla ven. Pravděpodobně ji k tomuto jednání přinutila podivná změna v rytmu a zvuku bubnů a trub, kterou zachytilo její podvědomí.

Zprvu jí nic z toho, co viděla, nedávalo smysl. Černé stíny, chaoticky se pohybující na pozadí oblohy, zrudlé září matně žhnoucích ohňů. Pak jednotlivé postavy a pohyby nabyly pravou podobu a význam. Začala vnímat postavy mužů a žen, pohybujících se kolem ohně. Rudá zář se odrážela od ozdob ze stříbra a ze slonoviny, bílá volavčí pera se kývala do rytmu a nahá těla se točila a prohýbala jako figury ve stínovém divadle, vyřezané z černého papíru a umístěné na rudém pozadí. Na velkém trůně ze slonoviny, obstoupeném urostlými černochy v leopardích kůžích a s péřovými čelenkami na hlavách, seděl muž. Obrovský, tlustý, odpudivý domorodec, podobný volské žábě, který kolem sebe šířil zápach hnijící džungle a nočních močálů. Buclaté ruce tohoto stvoření byly sepjaty na vrcholu ohromného břicha a pod množstvím tuku, který se mu usadil v zátylku, se hlava, podobná dělové kouli, klonila mírně dopředu. Vypadal jako dávno uschlý stromový pařez, v jehož horní části hoří dva žhavé uhlíky. Živost, vyzařující z těch malých očí, popírala celkový dojem lenosti a tuposti, který mohl vyvolat pohled na nestvůrné a neohrabané tělo. Když dívčin pohled dospěl až k této postavě, tělo se jí napjalo a ucítila, jak jí projela nová vlna touhy po životě. Tupý automat se v jediné vteřině změnil v citlivou lidskou bytost, uzlíček bolavých nervů a tkání. Všechny pocity zmizely pod přívalem nenávisti tak silné, že se měnila ve fyzickou bolest. Teď se dívka cítila pevná a odolná, jako by se její tělo změnilo v ocelovou sochu. Měla dojem, že nenávist, již vysílá pohledem, je tak silná, že objekt jejího nepřátelství se musí každým okamžikem zřítit z vyřezávaného trůnu, na němž se rozvaluje.

Nezdálo se ale, že by Bajujh, král Bakhalahů, cítil nějaké tělesné či duševní nepohodlí, a pokud ano, nedával to najevo. Dál si cpal do žabích úst plnými hrstmi potravu, kterou před ním držela na obrovském zlatém tácu klečící žena. Oči upíral na konec uličky, vytvořené jeho poddanými, jež se začali rychle rozestupovat na obě strany.

Livie usoudila, že touhle uličkou, vytvořenou zpocenými černými těly, musí přicházet nějaká neobyčejně důležitá osobnost. Její příchod ohlašoval i nový tón bubnů a trub. Livie přihlížela a po chvíli ten, na nějž všichni čekali, vstoupil do jejího zorného pole.

K trůnu ze slonoviny pochodoval oddíl bojovníků, seřazených do trojstupu. Záplava barevných per a lesklých štěpů se proplétala zástupem černochů jako pestrá housenka. V čele válečníků kráčel člověk, při jehož spatření Livie vytřeštila oči. Srdce se jí na okamžik zastavilo a pak se rozběhlo jako splašený kůň. Na temném pozadí se tento muž rýsoval jasně a zřetelně. Byl stejně jako jeho muži oblečen do bederní roušky z leopardí kůže a na hlavě měl bohatou péřovou čelenku, ale byl to běloch. V jeho chůzi, když se blížil ke královskému trůnu, nebyl ani strach, ani podřízenost. V okamžiku, kdy předstoupil před krále, celé shromáždění ztichlo. Livie ucítila napětí, ale jen vzdáleně chápala, co je jeho zdrojem. Bajujh seděl chvíli nehybně a zvedal hlavu na tlustém krku jako obrovská žába. Pak se zakýval a jakoby proti vlastní vůli, přinucen pohledem muže stojícího před ním, vstal a několikrát komicky pokýval oholenou hlavou.

Napětí okamžitě povolilo. Zástup domorodců ze sebe vyrazil hlasitý křik a na cizincův pokyn pozvedli černí válečníci oštěpy, kterými s výkřikem vzdali hold králi Bajujhovi. Livie si uvědomila, jak výjimečné postavení musí mít cizí běloch mezi domorodci těchto krajů, když sám Bajujh povstal, aby ho přivítal. Ten člověk musel být nesmírně mocný, a v těchto zemích mocný znamenalo vojensky silný, protože jediné, co divoké černošské kmeny respektovaly, byla síla a násilí.

Od té chvíle se Livie nemohla od škvíry ve zdi odtrhnout. Stála a pozorovala podivného cizího bělocha. Válečníci se smíchali s Bakhalahy, pustili se do tance, veselili se, hodovali a pili. Běloch a několik jeho náčelníků spolu s králem Bajujhem a královskými rádci se rozesadili na prostřené rohože a začali jíst a pít. Livie viděla, že se běloch chová stejně jako kterýkoli z černochů. Viděla, jak jí rukama, které noří do nádob s jídlem, jak s chutí pije pivo ze stejné nádoby, ze které pil i král. Všimla si také, že jsou mu poskytovány královské pocty. Protože nebylo nic, na co by si mohl cizinec sednout, opustil Bajujh svůj trůn a přisedl ke svému hostu na bambusovou rohož. Když ženy přinesly nádobu s čerstvým pivem, král jen tak usrkl a hned ji podal bílému návštěvníkovi. Jak musel být mocný! Všechny obřadné zdvořilosti, se kterými se k němu chovali. To znamenalo jediné – sílu, moc a postavení! Livie se náhle roztřásla vzrušením, když se jí v hlavě začal rodit nejasný plán.

Znovu se vrátila zrakem k bělochovi a prohlížela si ho znovu, tentokrát s důkladnou, až bolestivou pečlivostí. Byl vysoký a mohutný a jeho postava vynikala i mezi černochy, jejichž kmen byl proslulý výškou a silou. Pohyboval se se snadností a půvabem lesního leoparda. Když se mu v očích odrazila zář ohně, zaplály jako modré uhlíky. Na nohou měl kožené sandály s vysoko vyšněrovanými řemínky a přes bederní roušku připnutý široký kožený opasek, na kterém byl zavěšený těžký meč v kožené pochvě. Nikdy v životě neviděla muže podobné rasy, ale nesnažila se jej zařadit do tabulky lidských ras a druhů. Stačilo jí, že má bílou kůži.

Hodiny ubíhaly, čím dál tím víc mužů i žen, opilých nesmírným množstvím piva, usínalo na místě, kam padli, a hluk divokých oslav pomalu utichal. Nakonec potácivě povstal i král Bajujh a pozvedl obě ruce v královském gestu. Je třeba říci, že jeho výraz svědčil spíše o tom, že se vzdává v souboji jedlíků a pijáků, než že z královské vůle rozpouští shromáždění. Zapotácel se, osobní strážci ho zachytili a s námahou odnesli do jeho chýše. Běloch bez námahy povstal a Livie viděla, že nesmírné množství jídla a piva na něm nezanechalo nejmenší následky. Ti z bakhalahských náčelníků, kteří se ještě drželi na nohou, ho potácivě doprovodili k chýši pro hosty. Vešel dovnitř a Livie si všimla, že jeho muži s připravenými oštěpy vytvořili kolem chýše kruh. Bylo jasné, že si cizinec nedělá o Bajujhově přátelství žádné velké iluze.

Livie se rozhlédla po vesnici matně připomínající noc před Posledním soudem. Mezi nehybnými postavami, ležícími všude, kam se podívala, se tu a tam potácel opilec, jenž hledal cestu ke své chatrči. Věděla, že vnější opevnění vesnice hlídají střízlivé stráže, ale uvnitř byli při smyslech jen ti muži, kteří střežili cizincovu chýši. I z těch se někteří začali opírat o své oštěpy a podle klesajících hlav se dalo lehce usoudit, že podřimují. Dívka s tlukoucím srdcem přistoupila ke dveřím v zadní stěně chatrče a tiše vyklouzla ven. Strážný, určený Bajujhem k tomu, aby ji hlídal, seděl vedle dveří a nahlas chrápal. Jako matný bílý stín přeběhla vzdálenost mezi svým vězením a cizincovou chýší. Klesla na kolena a po čtyřech se opatrně připlížila k zadní stěně. Tam seděl jeden ze strážných s hlavou na kolenou a spal. Zpočátku ji věznili tady a nevelká škvíra v zadní stěně, krytá zevnitř bambusovou rohoží, představovala výsledek jejího zoufalého pokusu o útěk. Nahmátla škvíru, natočila se bokem, odstrčila stranou vnitřní rohož a opatrně začala protahovat štíhlé tělo dovnitř.

Zář dohořívajících ohňů zvenčí slabě ozařovala vnitřek chatrče. V okamžiku, kdy prostrčila škvírkou hlavu, uslyšela tlumenou kletbu, silná ruka ji uchopila za vlasy, vtáhla dovnitř a postavila na nohy.

Všechno se odehrálo tak náhle, že jí chvilku trvalo, než se vzpamatovala. Odhrnula si rozcuchané vlasy z očí a zvedla hlavu. Hleděla přímo do tváře bílého cizince, který se nad ní tyčil s udiveným výrazem v opálené, zjizvené tváři. V ruce se mu blýskal meč a bylo těžko říct, jestli mu oči planou vztekem, podezřením nebo překvapením. Promluvil na ni řečí, jíž nerozuměla – nebyl to hrdelní jazyk používaný domorodci, a přesto jí nepřipadal jako civilizovaný.

„Prosím!“ žadonila zoufale. „Ne tak nahlas, nebo nás uslyší!“

„Co jsi zač?“ promluvil muž ophirštinou s podivným přízvukem. „U Croma, nikdy by mě nenapadlo, že v téhle pekelné zemi narazím na bílé děvče!“

„Jmenuji se Livie,“ řekla. „Jsem Bajujhovou zajatkyní. Prosím vás, vyslechněte mě! Nemohu tady zůstat dlouho, musím se vrátit zpět do své chýše dřív, než zjistí, že jsem pryč.“

„Můj bratr…“ hlas se jí na okamžik zadrhl v hrdle a pak pokračovala, „můj bratr se jmenoval Theteles a jsme z rodiny ophirského šlechtice a vědce Chelkuse. Bratr dostal od stygijského krále speciální povolení k návštěvě Kheshatty – města mágů a kouzelníků, kde chtěl studovat jejich umění, a já jsem ho doprovázela. Byl to skoro ještě chlapec, mladší než já…“ hlas se jí znovu zlomil. Cizinec mlčel a pozoroval ji planoucíma očima. Tvář měl zamračenou a nehybnou. Bylo v něm něco divokého a nezkrotného, co ji děsilo. Vyvolávalo to v ní nervózní nejistotu.

„Kheshattu přepadli černí Kushité,“ pokračovala. „Právě jsme se blížili s karavanou k městu. Náš doprovod se rozprchl a nechal nás napospas útočníkům, kteří nás zajali a odvedli s sebou. Neublížili nám a dali nám na srozuměnou, že se chystají se Stygijci vyjednávat o výkupném. Jeden z jejich náčelníků se však rozhodl, že získá všechno pro sebe, a uprchl s námi na jihovýchod, až na hranice Kushe. Tam na něj zaútočila skupina Bakhalahů na válečné výpravě a všichni, až na nás dva, byli pobiti. Thetelese a mě zavlekli do tohohle příšerného doupěte...“ divoce se rozvzlykala. „Dnes ráno bratra před mýma očima zohavili a umučili k smrti...“ Hlas se jí znovu zadrhl a před očima se jí zatmělo. „Zbytky jeho těla hodili šakalům. Ani nevím, jak dlouho jsem ležela v bezvědomí.“

Zmlkla a pozvedla oči k cizincově nepřístupné tváři. Najednou ji zaplavila divoká zuřivost, zvedla ruce a začala mu pěstmi bušit do mohutné hrudi. Nezdálo se, že by to na něj mělo větší účinek než bzukot mouchy.

„Jak tady můžeš stát jako tupé dobytče?“ pozvedla hlas v zoufalém šepotu. „Jsi skutečně stejné zvíře jako ti tam? Ach, u Mitry, kdysi jsem si myslela, že muži mají svou čest. Teď vím, že většina z nich má jen svou cenu a dá se koupit! Ty – co ty víš o cti? Co víš o soucitu a slušnosti? Jsi stejný divoch jako ti ostatní. Máš bílou jen kůži, ale tvoje duše je stejně černá jako jejich. Je ti úplně jedno, že muž tvé vlastní rasy byl těmi černými zvířaty bestiálně umučen k smrti, že já, bílá žena, jsem jejich otrokyní! Dobrá!“

Odstoupila o krok.

„Zaplatím ti dobrou cenu,“ promluvila teď už se zoufalou rozhodností a roztrhla si slabou tuniku na bílých prsou. „Nejsem hezká? Nevzrušuju tě víc než ty domorodé holky? Nejsem dost dobrá cena za prolití krve? Není snad bílá panna dostatečnou odměnou za trochu zabíjení?

Zabij toho černého psa, Bajujha! Dopřej mi pohled na to, jak se jeho odporná, černá hlava válí v prachu! Zab ho! Zab ho!“ V nepřekonatelné nenávisti se tloukla malými pěstmi do prsou. „Pak si mě vezmi a dělej si se mnou, co budeš chtít. Budu tvou otrokyní!“

Chvíli mlčel a tyčil se nad ní jako nehybná bronzová socha představující boha smrti a ničení. Rukou si pohrával s rukojetí meče.

„Mluvíš, jako bys byla vlastní paní a mohla se nabízet podle libosti,“ promluvil nakonec. „Jako by to, že někomu nabídneš tělo, mohlo zvrátit osud království. Proč bych měl kvůli tobě zabíjet Bajujha? Tady ženy nestojí víc než banány, a to, co chtějí nebo nechtějí, vůbec nic neznamená! Ceníš se příliš vysoko. Kdybych tě chtěl, nepotřeboval bych s Bajujhem bojovat. Než by se mnou o tebe zápasil, raději by mi tě dal.“

Livie se zoufale nadechla. Všechna vůle ji opustila a stěny chýše se jí roztočily před očima. Zapotácela se a zlomeně usedla na nedaleké lehátko. Její duši zachvátila zdrcující trpkost, protože teprve teď si začala uvědomovat krutou pravdu o tom, jak je opravdu bezmocná. Lidské myšlení podvědomě vychází ze známých hodnot a způsobů myšlení a pokouší se je aplikovat i v nepochopitelných podmínkách a neznámém prostředí. Navzdory všemu, co v posledních dnech Livie zažila, předpokládala, že její souhlas bude osou, kolem níž se budou věci točit, jak si ona bude přát. Byla omráčena zjištěním, že na ní a její vůli nezávisí vůbec nic. V téhle hře přestali být muži figurkami, které mohla posunovat podle vlastní vůle, naopak, ona sama se stala takovou figurkou.

„Vidím, jak bylo nesmyslné předpokládat, že by nějaký muž v tomhle příšerném koutě světa jednal podle zvyklostí a pravidel zemí ležících stovky mil odsud,“ řekla slabým hlasem spíš pro sebe a skoro si neuvědomovala, o čem mluví. Vyslovila vlastně nahlas to, co jí před okamžikem prolétlo hlavou. Ochromená novou záludností osudu zůstala nehybně ležet na lehátku, až ji silné prsty sevřely rameno a postavily ji znovu na nohy.

„Řekla jsi, že jsem jenom divoch,“ řekl cizinec drsně, „a to je, díky Cromovi, pravda. Kdyby vás na cestě střežili lidé divokých kmenů a ne civilizovaní slaboši, nebyla bys dnes v noci otrokyní toho dobytka. Jmenuji se Conan, jsem Cimmeřan a živím se mečem. Nejsem ovšem zas takový pes, abych nechal ženu ve spárech divocha, a i když jsi mě nazvala všemi možnými jmény, nikdy jsem si nevzal ženu násilím. Zvyky různých zemí jsou různé, ale pokud je muž dost silný, může část svých zvyklostí prosadit a zavést kdekoliv. A o mně ještě nikdo neřekl, že jsem slaboch!

I kdybys byla stará a ošklivá jako ďáblův oblíbený sup, odvedl bych tě odsud už jen kvůli tvému původu. Jenže ty jsi navíc mladá a krásná a já se dívám na ty domorodé holky tak dlouho, že se mi z toho dělá špatně. Budu tu hru hrát podle tvého, prostě proto, že se některé naše zájmy a pocity shodují. Vrať se zpátky. Zítra v noci nebudeš zahřívat Bajujhovu postel, ale moji.“

„Jak to chceš udělat?“ Třásla se smíšenými pocity. „Víc bojovníků nemáš?“

„Úplně stačí,“ zavrčel. „Jeden jako druhý patří ke kmeni Bamulů a ti byli odkojeni na prsou války. Přitáhl jsem na Bajujhovu žádost. Chce, abych ses ním spojil při útoku na Jihiji. Dnes jsme hodovali, zítra bude Velká rada. Až s ním skončím, bude své další rady svolávat v pekle.“

„Porušíš dohodu?“

„V těchto zemích se dohody uzavírají proto, aby mohly být porušovány,“ odpověděl nevrle. „Bajujh sám uzavřel smlouvu s Jihiji. Až bychom vyplenili město, pokusil by se mě při první příležitosti i s mými bojovníky zlikvidovat. Tady se říká chytrost tomu, čemu by se jinde říkalo černá zrada.

Nevybojoval jsem si své místo válečného náčelníka Bamulů, aniž bych se naučil všechno, co se v černých zemích učí. Teď se vrať zpátky do své chýše a spi. Svou krásu opatruješ pro mě, ne pro Bajujha!“

2.

S napjatými a roztřesenými nervy vyhlížela Livie prasklinou v bambusové zdi. Celá vesnice se probudila pozdě a od chvíle, co se její obyvatelé probrali, Připravovali novou hostinu, jež se měla konat ten den večer, po Velké radě. Cimmeřan seděl celý den v Bajujhově chýši a Livie neměla nejmenší ponětí, o čem jednají. Snažila se své rozčílení a napětí skrýt před jedinou osobou, která během dne do chýše přišla – před zlomyslnou mladou černoškou nosící jí jídlo a pití. Ta však byla naštěstí po včerejší prohýřené noci v takovém stavu, že by změnu v chování nebohé zajatkyně stejně nepostřehla.

Konečně se začala snášet noc a vesnici osvětlily početné ohně. Náčelníci vyšli z Bajujhovy chýše a posadili se na rohože prostřené na prostranství mezi chatrčemi. Tady se měla odehrát poslední, velice obřadná porada. Pivo se zatím nepodávalo zdaleka v takovém množství jako včera. Livie si všimla, jak Bamulové nenápadně obklopili místo, kde seděli všichni náčelníci. Ze svého úkrytu viděla dobře jak Bajujha, tak Conana sedícího v kruhu proti němu a vesele se bavícího s obrovským Ajou, Bajujhovým válečným náčelníkem.

Cimmeřan okusoval velikou hovězí kost a jak Livie přihlížela, všimla si náhlého pohledu, který vrhnul přes rameno. Byl to zřejmě smluvený signál, protože všichni Bamulové obrátili jako na povel pohledy ke svému náčelníkovi. Conan, stále s úsměvem na rtech, vstal, a vypadalo to, jako by se chtěl natáhnout k vedlejší nádobě s jídlem. Pak rychleji než kočka zasadil Ajovi příšernou ránu těžkou kostí. Válečný náčelník Bakhalahů padl jako podťatý s rozbitou lebkou a v témže okamžiku se vzduch naplnil vytím Bamulů vrhajících se jako divoké šelmy do boje.

Nádoby s horkým jídlem se převracely a začal se ozývat bolestivý křik opařených žen. Bambusové stěny praskaly pod nárazy bojujících těl, k nebi se vznesly první výkřiky umírajících a do toho se jako nůž zařezávalo ječivé „Jí! Jí! Jí!“ – válečný pokřik rozdivočelých Bamulů. Tmou probleskovaly lesklé, teď už rudé, hroty oštěpů, jež se pravidelně zvedaly a dopadaly.

Ve vesnici Bakhalahů zavládl zmatek, který se pomalu měnil v nemilosrdná jatka. Neočekávaný útok hostí zastihl nešťastné obyvatele naprosto nepřipravené. Nikoho nenapadlo, že by mohlo k něčemu takovému dojít. Většina z domácích měla své zbraně v chýších a mnoho válečníků už bylo napůl opilých. Ajův pád byl signálem, při němž se oštěpy Bamulů v jediném okamžiku vnořily do stovky těl současně. Pak nastal masakr.

Livie stála u škvíry ve stěně ochromená scénou, kterou sledovala, bílá jako stěna. Rukama si tiskla spánky s pocitem, že ji šálí smysly. Oči měla nepřirozeně rozšířené a tělo napjaté jako strunu. Bolestné i zuřivé výkřiky narážely na její zmučené nervy jako fyzické údery. Boj, odehrávající se venku, viděla střídavě jakoby v mlze a hned nato v děsivých detailech. Viděla, jak se hroty oštěpů noří do zmítajících se černých těl a jak z jejich špiček odkapává krev. Viděla, jak se zvedají válečné kyje a dopadají drtícími údery na kudrnaté hlavy. Část ohňů bojující rozkopali, takže se uhlíky rozlétly po okolí. Rákosové a bambusové stěny chatrčí začaly doutnat a na několika místech už vyšlehly plameny. Vesnicí se rozlehla nová vlny zoufalých výkřiků ve chvíli, kdy Bamulové začali házet protivníky do hořících chýší. Vzduchem se rozšířil odporný zápach spáleného masa mísící se s ostrým pachem potu a čerstvé krve.

Liviiny dlouho napínané nervy konečně povolily. Z úst se jí vydral zoufalý výkřik mučeného zvířete, který zaniknul v divoké směsici ostatních výkřiků a hukotu plamenů pohlcujících vesnici. Několikrát se sevřenou pěstí udeřila do čela a její výkřiky se postupně změnily v hysterický smích. Marně se snažila připomenout si skutečnost, že tam venku umírají její nepřátelé. Že se děje to, po čem toužila, co si přála, za co se modlila. Znovu si opakovala, že to, co se děje, je jen spravedlivou odplatou za všechny hrůzy, jež zažila, i za Thetelesovo utrpení. Nitro jí sevřela bezbřehá hrůza.

Necítila žádné slitování s umírajícími. Jediné, co cítila, byl slepý, neovladatelný, šílený strach. Zahlédla Conana, jehož světlá kůže ho zřetelně odlišovala od černých bojovníků. Sledovala pohyby meče opisujícího velké oblouky a muže, kteří kolem něj padali jako snopy obilí. Bojující skupina se převalila kolem nejbližšího ohně a Livie v jejím středu uviděla tlustou, zoufale se bránící postavu. Pak se do středu hloučku vrhnul Conan a zmizel mezi zápasícími černochy. Vzduchem zazněl vysoký ječivý výkřik a Livii se před očima na okamžik znovu objevilo tlusté tělo, z něhož na několika místech tryskala krev. Pak se hlouček uzavřel a nad hlavami bojujících proletěl jako blesk, který sjel z čistého nebe, široký meč.

Znovu se ozval divoký řev domorodců, v němž tentokrát zazněl vítězný tón. Hloučkem zápasících se prodíral Conan. Když se dostal na volné prostranství, vykročil směrem k chýši, odkud masakru přihlížela vyděšená dívka, a v ruce nesl příšernou trofej. V rudé záři plamenů Livie poznala uťatou hlavu krále Bajujha. Tmavé oči už byly skelné a bělma se příšerně odrážela od černé tváře. Spodní čelist volně visela a dodávala tváři výraz idiota. Krvavé krůpěje značily cestu, kterou se Conan blížil k Liviině úkrytu.

Dívka se zoufalým zasténáním v hrůze ustoupila. Conan dodržel svou část smlouvy a teď za ní přichází s krvavým důkazem. Sevře ji rukama vlhkýma krví a ještě zadýchaný námahou z boje ji zasype polibky. Když Livii proběhly hlavou tyhle myšlenky, propadla záchvatu zoufalství.

S nelidským výkřikem přeběhla chýši a vyrazila zadním vchodem ven. Mihla se jako bílý duch královstvím tmy a rudých plamenů. Nějaký neznámý smysl ji vedl k ohradě, kde měli černoši koně. Jeden z bojovníků z ní právě odstraňoval břevna. Vykřikl úžasem, ale byl dost rychlý na to, aby ji zachytil za cíp vlající tuniky. Divokým pohybem se mu vytrhla a celý skromný oděv mu nechala v ruce. Zdivočelí koně vyrazili ven a bojovník s tlumeným výkřikem zmizel pod jejich kopyty. Byli to divocí koně, z kushitského chovu, hubení a šlachovití. Teď byli navíc šílení strachem z plamenů a pachu krve.

V zoufalství se zachytila jedné vlající hřívy a cítila, jak se jí nohy na okamžik zvedly do vzduchu. Když znovu tvrdě dopadla, odrazila se špičkami od země, vytáhla se vzhůru a vyškrábala se jako zázrakem na hřbet pádícího zvířete. Stádo šílené strachem se nezadržitelně hnalo plameny a malá kopyta rozstřikovala déšť jisker do všech stran. Užaslí domorodci stačili zahlédnout na hřbetě jednoho z koní úplně nahou dívku svírající hustou hřívu prchajícího zvířete. V mírném větru za ní vlála záplava zlatých vlasů. Stádo zamířilo k opevnění chránícímu vesnici, koně ho ve zlomku vteřiny přeskočili a zmizeli v temnotě pralesní noci.

3.

Livie neměla nejmenší možnost ovlivnit směr, kterým zdivočelí koně prchali, a i kdyby mohla, považovala by to za zbytečné. V dáli za ní se ztrácela zář požárů a zanikaly divoké výkřiky bojujících. Vítr jí čechral dlouhé vlasy a hladil nahé tělo. Věděla jen jedinou věc, a to, že se musí dobře držet rozevláté hřívy a jet, jet až na kraj světa, aby unikla svému smutku, bolesti i hrůzám, jež prožila.

Vytrvalý kůň pádil nocí, až konečně vyběhl na jakýsi příkrý pahorek matně ozářený svitem hvězd a tam svou jezdkyni shodil.

Dopadla na měkké úbočí porostlé hebkou trávou a nějakou dobu zůstala ležet bez hnutí. Napůl omráčená, slyšela vzdalující se dusot koně mizícího v noční temnotě. První, co si uvědomila, když se namáhavě postavila na nohy, bylo ticho, tak hluboké, že bylo skoro hmatatelné. Cítila ho jako hebký, hustý, temný samet, alespoň jí to tak připadalo po divoké kakofonii zvuků, po dunění bubnů a vřískotu trub, které ji několik posledních dnů přiváděly téměř k šílenství. Zvedla obličej k nebi hustě posetému zářícími chomáči hvězd. Měsíc nesvítil, ale hvězd osvětlovaly okolí slabým klamným svitem a zároveň vytvářely neuvěřitelné množství podivných stínů. Stála těsně pod vrcholem travnaté vyvýšeniny, jejíž úbočí se ztrácela v temnotě halící je jako jemné hedvábí. Na jedné straně zahlédla Livie černé obrysy stromů označující vzdálený okraj pralesa. Tady byla jen noc, opojné ticho a něžný vánek prohánějící se mezi hvězdami.

Okolí jí připadalo neskutečné, jakoby zasněné. Vlahý vánek ji laskal po těle a tak jí připomenul její nahotu. Nejistě se otřásla a pokusila si zakrýt tělo rukama. Znovu ucítila podivnou opuštěnost noci a velikost okolní samoty. Byla sama uprostřed temnoty, stála na vrcholu světa a kolem dokola nebylo nic. Nic, jen noc a šeptající vítr.

Náhle ji zaplavila radost nad tím, že je to právě tak. Byla vděčná za samotu. Tady ji nikdo neohrožoval, nemusela se bát, že na těle ucítí hrubé a chtivé ruce. Zadívala se před sebe, a jak si její oči postupně přivykaly na slabý svit hvězd, rozeznala před sebou mírné úbočí, jež u úpatí pahorku přecházelo do širokého údolí. Světlo hvězd se slabě odráželo od jakýchsi bílých skvrn roztroušených hustě po celém údolí. Pomyslela si, že to budou bílé květy, a kdesi z pozadí mozku se jí vynořila dávno zasutá vzpomínka. Vzpomněla si, že černoši mluvili s hrůzou o jakémsi ztraceném údolí, do něhož se ukryly ženy podivné staré rasy. Jejich muži byli vybiti prapředky dnešních Bakhalahů a pronásledované ženy před nimi utekly právě do tohoto údolí. Černoši tvrdili, že tam ženám pomohli staří bohové, které uctívaly, a aby je zachránili před pronásledovateli, proměnili je v nádherné bílé květy. Žádný domorodec se od té doby do údolí neodvážil vstoupit.

Livie se toho odvážila. S radostí kráčela po travnatém úbočí prostírajícím se jí pod nohama jako hebký koberec. Sejde dolů a zůstane mezi těmi půvabnými květy navěky. Žádný muž sem nikdy nevkročí, aby se jí dotknul svýma chtivýma rukama. Conan přece sám řekl, že smlouvy se uzavírají proto, aby mohly být porušeny, a ona se rozhodla svou smlouvu s ním zrušit. Vstoupí do Údolí ztracených žen, ukryje se v tichu a samotě. Ve chvíli, kdy jí hlavou táhly tyto nesouvislé myšlenky, sestupovala už dolů. Okraje údolí se po obou stranách zvedaly čím dál tím výš.

Svahy obklopující údolí byly tak mírné, že když došla až na jeho dno, neměla pocit, že je uvězněna mezi vysokými stěnami. Kolem ní se rozlévalo moře stínů a vzhlíželo k ní nesmírné množství bílých květů, které se rytmicky kývaly v mírném vánku. Procházela se jen tak, bez cíle, rozhrnovala vysokou trávu malýma rukama a naslouchala šepotu větru v listoví. Ucítila neuvěřitelné štěstí, když zaslechla ze tmy bublání malého potůčku. Pohybovala se jako ve snu, v jiném, nepozemském světě. V hlavě ji neustále a důrazně zněla jediná myšlenka, totiž že na těchto místech je bezpečná před mužskou surovostí.

Plakala, ale byly to slzy štěstí a radosti. Lehla si na zelený koberec a rukama sevřela vysokou zelenou trávu, jako by chtěla obejmout své nově nalezené útočiště a držet ho v obětí navěky.

Natrhala si hrst květů a upletla si věneček, kterým si ozdobila své zlaté vlasy. Vůně květiny byla stejná jako všechno na tomto místě – jemná, něžná, okouzlující.

Tak došla až do samotného středu údolí a tam spatřila mohutný kámen opracovaný jakoby lidskýma rukama a ozdobený zelenými ratolestmi a věnci květů. Stála, prohlížela si ho a okolo sebe cítila pohyb a život. Obrátila se a uviděla, jak se ze stínů vynořují stíny ještě temnější. Štíhlé a pružné ženy drobných postav, hnědé pleti. Nahé a ozdobené množstvím bílých květů. Seběhly se jako postavy ze snu a bez jediného slova ji obklopily. Když jim pohlédla do očí, projela jí vlna strachu. Jejich oči byly průhledné a zářily jako hvězdy, které jim visely nad hlavami. To nebyly lidské oči. Těla patřila pozemským ženám, ale jejich duše byly podivně změněné a ta změna se jim odrážela v očích. Livie ucítila, jak ji zaplavuje strach. V nově nalezeném ráji pozvedl svou odpornou hlavu had.

Utéci nemohla. Pružná těla hnědých žen ji těsně obklopila. Jedna z nich, mnohem půvabnější než ostatní, přistoupila k roztřesené dívce a objala ji něžnými pažemi. Dech jí voněl stejnou vůní jako bílé květy, jež se šťastně kývaly v nočním vánku všude okolo. Rty hnědé dívky se přitiskly na rty Liviiny a splynuly s nimi v dlouhém, děsivém polibku. Ophiřanka cítila, jak se jí v těle rozlévá chlad, nohy a ruce jí ochrnuly. Zůstala nehybně ležet v náručí svých žalářnic, neschopná vydat ze sebe ani hlásku nebo se pohnout. Něžné ruce ji rychle zvedly a položily ji do záplavy květů na kamenném oltáři. Hnědé ženy se uchopily za ruce a vytvořily kolem kamene kruh. Pak se pustily do podivného tance. Pod tváří slunce ani měsíce se takový tanec jistě nikdy neodehrával. Zato bíle hvězdy zazářily jasněji a silněji, jako by sám prapůvodní vesmír odpovídal na jejich čarodějný obřad. Pak začaly odříkávat zvláštní zaklínadlo a jejich hlasy se podobaly lidskému ještě méně než bublání vzdáleného potoka. Zněly jako šepot bílých květů otírajících se o sebe ve slabém vánku. Livie ležela na studeném kameni a přestože vnímala okolí všemi smysly, nebyla schopná jediného pohybu. Nepochybovala o svém zdravém rozumu. Nechtěla celou situaci ani rozebírat, ani zdůvodňovat. Prostě byla tady a ty podivné ženy kolem ní existovaly. Vzdáleně si uvědomila, že upadla do spárů skutečné noční můry. Leží tady nahá a bezmocná, upírá oči na hvězdnou oblohu a něco jí říká, že i pro ni si přijde to, co kdysi dávno udělalo z hnědých žen ta podivná bezduchá stvoření. Potom spatřila vysoko na nebi mezi hvězdami černou skvrnu, která se postupně zvětšovala. Přibližovala se a měnila, až na sebe nakonec vzala podobu netopýra. Ten se nejdřív vznášel vysoko na obloze, ale pak začal padat k zemi jako závaží a Livie se ocitla ve stínu jeho velkých křídel. Tiché zaříkávání se proměnilo v projev bezduché radosti, vítání boha, přicházejícího přijmout další oběť, tentokrát růžovou jako bílý květ v záři červánků.

Stín se už vznášel přímo nad ní. Cítila, jak se jí při pohledu na něj svírá duše a tělo jí zaplavuje chlad. Křídla mělo to stvoření netopýří, ale tělo a nejasně se rýsující obličej, který na ni shlížel, nepocházel ze země ani moře této planety. Věděla, že se dívá do tváře nekonečné hrůze, koncentrovanému vesmírnému zlu, odpornosti, zrozené v místech ležících za hranicemi představivosti toho nejhoršího šílence.

V tom okamžiku se jí podařilo prolomit tíži, která ji ochromovala, a vyrazila ze sebe zoufalý výkřik. Vzápětí jí odpověděl mnohem hlubší hlas, v němž zněla výhrůžka. Zaslechla dusot běžících nohou a kolem ní se všechno zatočilo jako vířící proud vody. Bílé květy se divoce zakývaly a hnědé ženy jako kouzlem zmizely. Černý stín se nad ní vznášel dál, ale současně zahlédla, jak k ní běží vysoká bílá postava, které se nad hlavou pohybuje péřová čelenka.

„Conane!“ vydralo se jí nedobrovolně ze rtů. S divokým, nesrozumitelným výkřikem vyskočil Cimmeřan do vzduchu a sekl mečem, lesknoucím se v slabém svitu hvězd.

Obrovská černá křídla se pozvedla a vzápětí klesla. Livie, otupělá hrůzou viděla, jak Cimmeřana pomalu obklopuje stín, jenž jí předtím visel nad hlavou. Dech se dral Conanovi přerývaně z prsou, nohama dusal v trávě a drtil jimi bílé květy. Zvuk dopadající těžké čepele se ozvěnou nesl noční temnotou. Muž se zmítal sem a tam jako krysa v čelistech loveckého psa. Krvavé krůpěje hustě zkrápěly zelenou trávu a mísily se s polámanými a rozšlapanými květy.

Po době, která se jí zdála nekonečná, Livie spatřila, jak se ta černá, okřídlená věc zazmítala a zapotácela. Ozval se ohlušující pleskot zmrzačených křídel, obluda uvolnila sevření a začala rychle stoupat vzhůru, kde zanedlouho zmizela v temnotě mezi hvězdami. Omámený vítěz zůstal nejistě stát na rozkročených nohou, s pozdviženým mečem v ruce. S užaslým výrazem ve tváři hleděl k nebi. Stále ještě totiž nevěřil svému vítězství, naopak byl připraven kdykoliv se pustit do dalšího boje.

Po chvíli se Conan přiblížil ke kamennému oltáři. Dech se mu dral sípavě z hrudi a při každém kroku z něj odkapávaly krvavé krůpěje. Jeho mohutný hrudník, lesklý potem, se těžce zvedal. Z krku a ramen mu po rukou stékaly praménky krve. V okamžiku, kdy se jí dotkl, kouzlo povolilo, dívka se posadila a rychle sklouzla dolů z oltáře, aby se vyhnula jeho ruce. Opřel se o kámen a díval se, jak se před ním nejistě choulí.

„Chlapi tě viděli ujíždět z vesnice,“ promluvil nakonec. „Vydal jsem se za tebou hned, jak to jen šlo. Naštěstí jsem našel tvou stopu rychle, i když nebylo jednoduché sledovat ji ve světle pochodně. Dostal jsem se až na místo, kde tě shodil kůň. Tam mi dohořelo světlo, jenže i když tvé stopy nebyly ve tmě v trávě vidět, řekl jsem si, že jsi určitě sešla do údolí. Mí bojovníci mě odmítli doprovodit, takže jsem za tebou vyrazil sám pěšky. Co je to za pekelné údolí? A co to bylo za obludu?“

„Bůh,“ zašeptala. „Slyšela jsem o tom vyprávět černochy, už kdysi dávno a skoro na druhém konci světa!“

„Ďábel z Vnější temnoty!“ zavrčel. „To tedy bylo setkání! Tahle stvoření, početná jako hmyz, číhají za prstencem světla, které obklopuje náš svět. Slyšel jsem o nich mluvit mudrce v Zamoře. Některým z nich se občas podaří najít cestu na zemský povrch, ale pak na sebe musí vzít nějakou hmotnou podobu. Chlap jako já je dostatečným soupeřem pro jakékoli množství tesáků nebo drápů, ať už pozemských nebo pekelných. Pojď, moji lidé na mě čekají na okraji údolí.“

Krčila se před ním, neschopná najít vhodná slova, a on ji se zachmuřeným výrazem pozoroval. Konečně se odhodlala k řeči: „Utekla jsem ti a chystala jsem se tě podvést. Nechtěla jsem dodržet slib, který jsem ti dala. Podle naší dohody ti patřím, ale kdybych mohla, utekla bych znovu. Potrestej mě, jak chceš.“

Vytřásl si z hustých vlasů krev a pot a zastrčil meč do pochvy.

„Vstaň,“ vybídl ji potom. „Naše smlouva byla špatná. Ten černý pes Bajujh mě nemrzí a ty nejsi obyčejná holka, kterou by si člověk mohl koupit. Způsoby lidí jsou v různých zemích různé, ale žádný muž by neměl být prasetem, ať je kde je. Když jsem o tom chvíli přemýšlel, uvědomil jsem si, že kdybych trval na tom, abys dodržela svou část smlouvy, bylo by to stejné, jako bych tě znásilnil. Kromě toho nejsi pro život v těchto krajích dost odolná. Patříš do měst, mezi knihy a civilizované lidi – což není tvoje chyba, ale kdybys měla žít životem, který vyhovuje mě, brzo bys zemřela. K čemu by mně byla mrtvá žena? Odvezu tě na hranice Stygie. Stygijci tě pošlou domů, do Ophiru.“

Upírala na něj užaslé oči a měla dojem, že mu špatně rozumí. „Domů?“ opakovala mechanicky. „Domů? Do Ophiru? K mé rodině? Města, věže, mír, můj domov?“ náhle jí z očí vytryskly slzy, klesla na kolena a objala mu nohy.

„U Croma, děvče,“ zavrčel Cimmeřan v rozpacích. „Tohle nedělej. Nemysli si, že to dělám kvůli tobě, nebo že je to nějaká milost, když tě vyprovodím z téhle požehnané země. Copak jsem ti nevysvětlil dost jasně, že ženská jako ty není dost dobrá pro náčelníka Bamulů?“

Jak chránit svoje pohledávky * Čtěte knihy online zdarma * Články a návody * Jiný Seznam! *