Knihy na netu

HLAVNÍ STRANA seznam děl dle: NÁZVU * AUTORA * OBORU

Tajuplný ostrov – 2. Díl (Verne)

Kapitola 1

JEŠTĚ K OLOVĚNÉ KULCE – STAVBA ČLUNU – LOVECKÉ VYCHÁZKY – NA VRCHOLU DAMARONĚ – NIC NESVĚDČÍ O PŘÍTOMNOSTI ČLOVĚKA – NABŮV A HARBERTŮV ÚLOVEK – OBRÁCENÍ ŽELVY – ZMIZENÍ ŽELVY – VÝKLAD CYRUSE SMITHE

Uplynulo sedm měsíců od doby, kdy byli vzduchoplavci vrženi na Lincolnův ostrov. Od té doby při žádném průzkumu nepřišli na lidskou bytost. Nikdy žádný kouř neprozradil přítomnost lidí na ostrově. Nikde práce lidských rukou neprozrazovala příchod člověka, ani v minulosti, ani v přítomnosti.

Ostrov byl zřejmě neobydlen a zdálo se, že nebyl obydlen nikdy. Ale nyní všechny tyto domněnky rázem padly – vždyť v těle neškodného sudoprstce našli olověnou kulku!

Ta kulka musela nezbytně vyjít z pušky a kdo jiný než lidská bytost by mohl té zbraně použít?

Když položil Pencroff kulku na stůl, dívali se na ni kolonisté v hlubokém údivu. Na mysl jim vyvstaly všechny důsledky této napohled nepatrné události. Ani objevení nějaké nadpřirozené bytosti by je nebylo víc vzrušilo.

Cyrus Smith neváhal vyslovit své domněnky, které v něm nečekaný nález vyvolal.

Vzal kulku mezi palec a ukazováček, prohlédl si ji ze všech stran a řekl:

“Říkal jste, Pencroffe, že pekari zasažený touto kulkou byl sotva tři měsíce starý?“

“To nejvýš, pane Smithi,“ odpověděl námořník. “Vždyť to bylo mládě! Ještě cucalo matku, když jsem je našel v pasti.“

“Z toho tedy vyplývá, že v posledních třech měsících byla na Lincolnově ostrově vypálena rána z pušky.“

“A že olověná kulka,“ doplnil ho Gedeon Spilett, “zasáhla – ovšem ne smrtelně – toto zvíře.“

“To jsou nepochybná fakta,“ pokračoval Cyrus Smith, “z nichž musíme vyvodit důsledky. Buď byl ostrov obydlen před naším příchodem, nebo se tu nějací lidé vylodili před třemi měsíci. Ať už ti lidé přišli dobrovolně nebo nedobrovolně, ať tu přistali nebo ztroskotali, jsou tady. Jak se sem dostali, budeme moci zjistit později. Nemůžeme vědět, jsou-li to Evropané nebo Malajci, nepřátelé nebo přátelé, a nevíme také, jsou-li ještě na ostrově, či zda jej už opustili. To jsou otázky, které nás zajímají a které nás nesmějí nechávat v nejistotě.“

“Ne! Stokrát ne! Tisíckrát ne!“ zvolal námořník, vstávaje od stolu. “Na ostrově nikdo není! Vždyť je to ostrov malý! A je-li obydlen, byli bychom už dávno jeho obyvatele našli.“

“Bylo by velmi divné, kdyby tomu tak nebylo,“ řekl Harbert.

“Ještě divnější by však bylo,“ prohlásil novinář, “kdyby se byl tento pekari narodil s kulkou v těle.“

“Jestli ji ovšem neměl Pencroff…?“ řekl zcela vážně Nab.

“Podívej se, Nabe,“ ohradil se námořník. “Nosil jsem snad olověnou kulku sedm měsíců v ústech a nevěděl jsem o tom? A kde by se byla schovala?“

A otevřel dokořán ústa. “Podívej se dobře, Nabe, a najdeš-li v mých čelistech jediný vykotlaný zub, dovolím ti vytrhnout mi jich půl tuctu!“

“Nabovu domněnku nelze připustit,“ řekl Cyrus Smith, který se přes vážnost chvíle nemohl ubránit smíchu. “je jasné, že před třemi měsíci bylo na ostrově vystřeleno z pušky. Domnívám se však, že neznámí lidé, kteří na našem pobřeží přistali, nejsou tu nijak dlouho, nebo že tudy jen prošli. Když jsme pozorovali ostrov z Franklinovy hory, byli bychom spatřili buď myje, nebo oni nás. Zdá se tedy, že nějací trosečníci byli vrženi na zdejší břeh teprve před několika týdny. Ať už se stalo cokoli, tohle nám musí být jasné.“

“Myslím, že bychom teď měli jednat velmi opatrně,“ mínil novinář.

“To je i můj názor,“ odpověděl Cyrus Smith. “Musíme se bohužel připravit i na to, že se na ostrově vylodili malajští piráti.“

“Pane Smithi,“ řekl námořník, “nebylo by dobré postavit před odchodem na průzkum člun, s nímž bychom mohli plout po řece i podél pobřeží?“

“To je dobrý nápad, Pencroffe,“ odpověděl inženýr. “Nemůžeme však déle čekat. K postavení člunu bychom potřebovali celý měsíc.“

“K postavení skutečného člunu ano,“ pokračoval námořník. “Ale my nepotřebujeme plavidlo schopné plavby po moři. Já bych si troufal postavit v pěti dnech člun, který by mohl plout po řece Díků.“

“V pěti dnech že postavíš člun?“ divil se Nab.

“Ano, Nabe, indiánský člun.“

“Ze dřeva?“ ptal se nepřesvědčený černoch.

“Ze dřeva, nebo lépe řečeno z kůry. Opakuji vám, pane Smithi, že v pěti dnech může být hotov.“

“V pěti dnech? Budiž!“ odpověděl inženýr.

“Ale od dnešního dne zachovávejme největší opatrnost,“ radil Harbert.

“Přísnou opatrnost,“ souhlasil Cyrus Smith. “A prosím vás, abyste omezili své lovecké výpravy jen na nejbližší okolí Žulového domu.“

Oběd skončil mnohem méně vesele, než očekával Pencroff.

Na ostrově žil vedle kolonistů ještě někdo. Od příhody s olověnou kulkou to byl nepopíratelný fakt, který musel v kolonistech budit značný neklid.

Cyrus Smith o tom před spaním dlouho hovořil s Gedeonem Spilettem. Dohadovali se zdali snad tato příhoda nemá vnitřní souvislost s nevysvětlitelným zachráněním inženýrovým a s jinými zvláštními úkazy, s nimiž se už několikrát setkali. Po dlouhém hovoru, v němž byly probrány všechny důvody pro i proti, řekl Cyrus Smith:

“Chcete znát mé mínění, Spilette?“

“Ano, Cyrusi.“

“Nuže: ať prozkoumáme ostrov sebe pozorněji, nenajdeme nic!“

Ráno se Pencroff pustil ihned do práce. Nechtěl vůbec stavět člun s plachtovím a s palubou, nýbrž prosté plavidlo s plochým dnem, které se bude výborně hodit k plavbě po řece a po jejích mělkých přítocích. Kusy k sobě sešité kůry měly vytvořit lehký člun, který bude možno v případě nutnosti i přenášet přes přirozené překážky. Pencroff chtěl kůru spojovat dřevěnými nýty, aby byl člun dokonale vodotěsný.

Šlo jen o volbu stromů, jejichž měkká a pružná kůra by se hodila nejlépe. Poslední vichřice vyvrátila mnoho Douglasových jedlí, které námořníkově potřebě vyhovovaly. Jedle ležely na zemi a stačilo jim sloupnout kůru. To byla práce těžká, protože kolonisté neměli vhodné nástroje, ale nakonec se zdařila.

Zatímco námořník, neztráceje čas, pracoval s inženýrovou pomocí, Harbert se Spilettem nezaháleli. Byli přece zásobovateli kolonie. Novinář se musel obdivovat Harbertovi, který už nesmírně obratně zacházel s lukem a s oštěpem. Chlapec projevoval také krajní odvahu a chladnokrevnost, které se právem říká “rozum odvahy“. Oba lovci, dbajíce upozorněni Cyruse Smithe, vycházeli jen na vzdálenost tří kilometrů od Žulového domu. Ostatně dosažitelné kraje lesa oplývaly hojností leskovců, kabií, klokanů a pekari. I když kladení pastí se stalo po zimě zbytečné, králíkárna poskytovala takové zásoby, že jen ona sama by byla stačila kolonisty uživit.

Za lovů Harbert často hovořil s Gedeonem Spilettem o olověné kulce. Uvažoval o důsledcích, které z nálezu vyvodil Cyrus Smith, a řekl jednou novináři:

“Pane Spilette, není vám divné, že se nám trosečníci – jsou-li tady nějací – neukázali dosud v blízkosti Žulového domu?“

“Je to divné, jsou-li ještě tady,“ souhlasil novinář. “Ale není to divné, jsou-li už pryč.“

“Vy tedy myslíte, že ti lidé už ostrov opustili?“

“Je to víc než pravděpodobné, chlapče. Kdyby tu byli bývali déle, nebo jsou-li tady ještě, nějaká věc by je byla jistě prozradila.“

“Jestliže však mohli zase odplout, pak to nebyli trosečníci.“

“Nebyli, Harberte, nazval bych je snad jen trosečníky dočasnými. Je možné, že byli vrženi větrem na pobřeží, že se jejich loď nepoškodila, a když se vítr utišil, že mohli zas odplout.“

“Je mi jen divné,“ pokračoval Harbert, “že se pan Smith lidí na ostrově spíš bojí, než aby po nich toužil.“

“To je pravda. On při tom myslí jen na Malajce, kteří mohou navštěvovat tato moře. A těm lupičům je opravdu lépe se vyhnout.“

“Není však možné, pane Spilette, že najdeme jednoho dne stopy jejich vylodění a že tak získáme o této věci jistotu?“

“Neříkám, že ne, chlapče. Opuštěný tábor nebo vyhaslé ohniště nás mohou přivést k objasnění otázky, a proto také se chystáme na příští výpravu.“

Toho dne byli právě u řeky Díků v lese s vysokými krásnými stromy. Mezi nimi byly i nádherné damaroně.

“Mám nápad, pane Spilette,“ řekl náhle Harbert. “Kdybych vylezl až do špičky damaroně, mohl bych obhlédnout pěkný kus ostrova.“

“To není špatný nápad,“ mínil novinář. “Ale dostaneš se až na vrchol?“

“Pokusím se o to,“ řekl Harbert.

Obratný a mrštný hoch se vyšvihl do spodních větví, jejichž uspořádání učinilo výstup snadným, a v několika minutách se dostal až do vrcholu, který vyčníval nad zelenou plochu vytvořenou korunami lesních stromů.

Ze svého vyvýšeného místa obsáhl zrakem velkou část ostrova od Drápu až k Hadímu ocasu na jihozápadě. Na severozápadě spatřil Franklinovu horu, jež mu zakrývala velkou část obzoru. Mohl si však dobře prohlédnout především dosud neznámou část ostrova, která snad poskytovala nebo ještě poskytuje útulek cizincům, jejichž přítomnost kolonisty tak znepokojila.

Hoch se díval velmi pozorně. Na moři neviděl nic. Ani na obzoru, ani u ostrova nespatřil jedinou plachtu. Bylo ovšem možné, že na pobřeží zakrytém lesem mohla být loď, především loď zbavená stěžňů, vržená přímo k břehu a Harbertovi teď skrytá.

V lese Divokého západu neviděl také nic. Tento les tvořil neproniknutelný prostor v rozloze několika čtverečních kilometrů, bez volných míst a větších prostranství. Bylo nemožné sledovat v něm tok řeky Díků a zjistit onu část předhoří, v níž pramenila. Možná že i jiné potoky tekou k západu, ale zjistit se to nedalo.

Nikde však nebyla známka tábořiště, nikde se nevinul kouř prozrazující přítomnost lidí.Vzduch byl čistý a byl by jistě prozradil i nejmenší obláčky páry.

Harbertovi se jednu chvíli zdálo, že na západě stoupá lehký kouř, ale při pozornějším zadívání zjistil, že se mýlí. Díval se dobře a zrak měl výborný… Ne, opravdu tam nebylo nic.

Harbert slezl z damaroně a vrátil se se Spilettem do Žulového domu. Tam vyslechl Cyrus Smith zprávu. Potřásl jen hlavou a neříkal nic. Bylo zřejmé, že tato otázka bude rozřešena až po úplném prozkoumání ostrova.

Třetího dne – 28. října – stala se další věc, kterou bude nutno vysvětlit.

Harbert s Nabem se toulali po pobřeží, tři kilometry od Žulového domu. Měli to štěstí, že chytili skvostný exemplář mořské želvy. Byla to želva s nádherným, zeleně se lesknoucím krunýřem.

Harbert si jí všiml ve chvíli, kdy vylezla ze skalisek a pokoušela se dostat do moře.

“Nabe, honem!“ volal.

Nab přiběhl.

“Nádherné zvíře!“ volal. “Jak se ho jen zmocnit?“

“To bude snadné,“ odpověděl Harbert. “Převrátíme želvu na záda a pak nám neuteče. Vezměte si svůj oštěp a pomozte mi!“

Želva vycítila nebezpečí a vtáhla se do krunýře. Schovala hlavu i nohy a zůstala nehybná jako kámen.

Harbert s Nabem vsunuli své oštěpy pod spodní krunýř zvířete a s vynaložením všech sil se jim podařilo převrátit želvu na záda. Měřila metr po délce a vážila jistě nejméně dvě stě kilogramů.

“Výborně!“ zvolal Nab. “Tohle potěší přítele Pencroffa!“

A přítel Pencroff by musel být velmi potěšen, protože maso těchto želv, živících se řasami, má velmi lahodnou chuť. Ted z ní viděli jen plochou, širokou hlavu s velkými spánkovými důlky pod klenutými kostmi.

“Co s úlovkem?“ ptal se Nab. “Přece ji nepovlečeme do Žulového domu!“

“Necháme ji tady. Obrátit se nemůže,“ odpověděl Harbert. “Vrátíme se pro ni s károu.“

“Dobrá!“

Harbert však z opatrnosti, kterou Nab pokládal za zbytečnou, zatížil zvíře dvěma velkými kameny. Pak se vrátili oba lovci do Žulového domu po pobřeží, které bylo odlivem do značné šíře odkryto. Harbert chtěl Pencroffa překvapit a neřekl mu tedy nic o “nádherném exempláři želvy“. Ale když se po dvou hodinách pro želvu vrátili s károu, nenašli ji. Byla pryč.

Nab s Harbertem se na sebe podívali a pak se rozhlíželi kolem sebe. Vždyť přece nechali želvu na tomto místě! Chlapec našel dokonce kameny, kterými želvu zatížili; nemohli se mýlit.

“Že by se to zvíře přece jen obrátilo?“ divil se Nab.

“Zdá se,“ odpověděl Harbert a zadíval se nechápavě na kameny.

“Tohle se Pencroffovi líbit nebude.“

“A ještě méně panu Smithovi; ten bude zmizení želvy asi těžko vysvětlovat.“

“Pak tedy neříkejme nikomu nic,“ navrhl Nab, chtěje příhodu zamlčet.

“Právě naopak, Nabe! Musíme to říci.“

Oba se vrátili se zbytečnou károu do Žulového domu. Po příchodu k loděnici,kde pracoval Pencroff s inženýrem, vypravoval Harbert, co se jim přihodilo.

“Nešťastníci!“ zvolal Pencroff. “Nechají si ujít padesát želvích polévek!“

“Ale Pencroffe,“ ohradil se Nab, “to přece není naše chyba, že želva zmizela. Říkáme ti, že jsme ji obrátili.“

“Tak jste ji neobrátili dostatečně,“ trval na svém námořník.

“Ale ano,“ prohlásil Harbert.

A vypravoval, jak želvu zatížili kameny.

“Pak to je zázrak,“ prohlásil Pencroff.

“Myslel jsem, pane Smithi,“ pokračoval Harbert, “že obrácená želva se nemůže dostat na nohy, zvláště když je tak velká!“

“To je pravda, chlapče,“ potvrdil mu inženýr.

“Jak se tedy mohla...“

“V jaké vzdálenosti od moře jste želvu nechali?“ ptal se inženýr, který nechal práce a přemýšlel o této příhodě.

“Asi čtyři a půl metrů.“

“A to byl právě odliv?“

“Ano, pane Smithi.“

“Nuže, co nedokáže želva na písku, to dokáže ve vodě. Otočila se, když jí dosáhl příliv, a klidně zmizela v moři.“

“Jací to jsme hlupáci!“ bědoval Nab.

“Už jsem měl čest vám to říci,“ prohlásil Pencroff.

Cyrus Smith podal docela přijatelné vysvětlení. Byl však sám o jeho správnosti přesvědčen? Zdálo se, že ne.

Kapitola 2      

PRVNÍ PLAVBA PIROGY – NÁLEZ NA POBŘEŽÍ – VLEČNÉ LANO – SEZNAM OBSAHU BEDNY – NÁSTROJE, ZBRANĚ, NÁŘADÍ, KNIHY – CO CHYBÍ PENCROFFOVI

Dne 29. října byl člun z kůry hotov. Pencroff splnil svůj slib a postavil v pěti dnech jakousi pirogu, jejíž kostra byla sestavena z pružných prutů. Na zádi, uprostřed a na přídi měla lávku, po stranách závěsy pro vesla a vzadu kormidlo. Byla dlouhá tři a půl metru a nevážila ani padesát kilogramů. Se spouštěním na vodu neměli žádnou práci. Postavili člun na pobřeží před Žulovým domem a příliv jej zdvihl na vodu. Pencroff hned skočil do člunu a vyzkoušel kormidlo. Ukázalo se, že je k řízení člunu velmi citlivé.

“Hurá!“ zvolal námořník, neostýchaje se oslavovat svůj vlastní úspěch. “S tímhle člunečkem bude plavba!“

“Kolem světa?“ ptal se Gedeon Spilett.

“Ne, kolem ostrova. Trochu kamení jako přítěž, stěžeň na příď, kousek plachty, kterou nám pan Smith jednou udělá, a už se pojede! Nuže, pane Smithi, pane Spilette, Nabe a Harberte, nepůjdete loď vyzkoušet? Musíme se přece přesvědčit, unese-li nás všech pět.“

“Takovou zkoušku bylo opravdu nutno udělat. Pencroff otočením kormidla zavedl člun ke břehu do úzkého prostoru mezi skalisky. Kolonisté se rozhodli, že vyzkoušejí pirogu ještě dnes krátkou plavbou podél pobřeží až k jižnímu skalnímu výběžku.

Při naloďování Nab zvolal:

“Nějak se ti do člunu nabírá voda, Pencroffe!“

“Neboj se, Nabe,“ odpověděl námořník, “však se zatáhne. Do dvou dnů to zmizí a pak nebude mít člun v útrobách o nic víc vody, než jí je v žaludku opilce. Nasedejte!“

Všichni nasedli a Pencroff odrazil člun na moře. Počasí bylo nádherné, moře klidné jako hladina jezera a piroga mohla plout oceánem se stejnou jistotou jako klidným řečištěm řeky.

K jednomu veslu usedl Nab, k druhému Harbert a Pencroff zůstal u kormidla, aby jím člun řídil.

Námořník přeplul napřed průliv a zamířil pak k jižnímu výběžku ostrůvku Spásy. Od jihu vanul slabý vítr. Jen dlouhé, mírné vlny čeřily lehce hladinu. Tak odpluli asi kilometr od pobřeží, aby zhlédli v celé výšce Franklinovu horu.

Potom se vrátil Pencroff k ústí řeky. Člun se nyní nesl podél pobřeží až k výběžku, za nímž začínala Kachní bažina.

Tento výběžek, po zakřiveném břehu hodně vzdálený, ležel pět kilometrů od ústí řeky.

Kolonisté se rozhodli plout až na jeho hrot a ještě o kousek dál, aby se podívali na mys Dráp.

Člun sledoval pobřeží ve vzdálenosti asi tří set padesáti metrů, vyhýbaje se skaliskům, kterými bylo moře při pobřeží poseto a které teď počal příliv zaplavovat. Od ústí řeky se skalní stěna zvolna svažovala až k výběžku. Byly to žulové skály nejpodivuhodnějších tvarů, zcela odlišné od skály pod planinou Výhledu. Zde měly mnohem divočejší ráz. Vypadalo to, jako by tu byl někdo vysypal obrovskou káru kamení. Na ostrých skálách, vybíhajících ze zeleně lesů, nerostlo však nic a výběžek sám vypadal jako nahá ruka vyčnívající ze zeleného rukávu.

Člun poháněný dvěma vesly plul velmi lehce. Gedeon Spilett s tužkou v jedné a se zápisníkem v druhé ruce kreslil zhruba obrysy pobřeží.

Nab, Pencroff a Harbert spolu hovořili a bedlivě pozorovali tuto část svého nového domova. Jak se člun vzdaloval na jih, zdálo se, že mysy obou čelistí postupují do moře a zavírají tak záliv Unie.

Cyrus Smith nemluvil, jenom se díval a podle jeho nedůvěřivého pohledu se zdálo, že se mu kraj něčím nelíbí.

Po třičtvrtihodinové plavbě dosáhl člun výběžku. Pencroff se už chystal jej obeplout, když tu náhle Harbert vstal, a ukazuje na jakýsi tmavý předmět na pobřeží, zvolal:

“Co je to tamhle v písku?“

Všechny zraky se upřely na označené místo.

“Opravdu tam něco je,“ řekl novinář. “Vypadá to jako nějaká troska napolo zapadlá do písku.“

“Ach!“ zvolal Pencroff. “Už vidím, co to je!“

“Co?“ ptal se Nab.

“Sudy! Sudy, které mohou být plné!“ odpověděl námořník.

“K břehu, Pencroffe!“ zvolal Cyrus Smith.

Po několika úderech vesel přistala piroga v malé zátoce a kolonisté vyskočili na břeh.

Pencroff se nemýlil. Ležely tu dva sudy, napolo zasypané pískem, pevně spojené silnými lany s velkou bednou, kterou nesly až do chvíle, kdy byly vyplaveny na pobřeží.

“Že by byl přece jen někdo na pobřeží ostrova ztroskotal?“ ptal se Harbert.

“Bezpochyby,“ řekl Gedeon Spilett.

“Ale co v té bedně je?“ ptal se netrpělivě Pencroff. “Co v ní je? Je zavřena a potřebuje jen vyrazit víko. Několik ran kamenem…“

Námořník zdvihl těžký kámen a chystal se víko odrazit, ale Cyrus Smith ho zadržel.

“Pencroffe, mohl byste aspoň na hodinu svou netrpělivost ovládnout?“

“Ale pane Smithi, pomyslete, že v té bedně může být něco, co nám právě chybí!“

“To víme, Pencroffe,“ odpověděl inženýr. “Je však zbytečné ničit bednu, která nám může být užitečná. Odvezeme ji do Žulového domu a tam ji otevřeme lehčeji a bez rozbití. Je dokonale upravena pro plavbu, a doplula-li až sem, dopluje i k ústí řeky.“

“Máte pravdu, pane Smithi, a já jsem se jako vždy mýlil; ale člověk se těžko ovládá.“

Inženýrův názor byl správný. Možná že by piroga věci z bedny ani neunesla. A bylo-li nutno bednu nadlehčit dvěma sudy, musí být její obsah jistě těžký. Bylo tedy rozhodnuto, že ji odvlekou k Žulovému domu.

Odkud pocházel tento nález? To byla důležitá otázka. Cyrus Smith se bedlivě rozhlížel kolem sebe, ale na prostoře několika set'metrů neviděl nic. Nikde nebyl žádný vrak. Stejně pozorně prohlédli i moře. Harbert a Nab vylezli na vysoké skalisko, avšak viděli jen pustý obzor. V dohledu nebyl žádný lodní vrak ani plující loď.

A přece tu došlo ke ztroskotání. To bylo jasné. Lze snad tuto příhodu spojovat s olověnou kulkou? Nepřistali nějací cizinci na protější straně ostrova? Nejsou tam ještě? Hlavní úvahy kolonistů se teď upínaly k faktu, že cizinci nemohli být malajští piráti, protože nález byl původu evropského nebo amerického.

Všichni kolonisté si znovu prohlédli bednu, metr a půl dlouhou a metr širokou. Byla z dubového dřeva, pečlivě utěsněna a potažena kůží, přibitou měděnými hřeby. Dva velké, neprodyšně uzavřené a na poklep prázdné sudy byly k bedně přivázány uzly, které Pencroff poznal jako uzly námořnické. Sudy byly v dokonalém stavu; bylo to tím, že uvízly na písku, a nikoli mezi skalisky. Bližším ohledáním ještě zjistili, že sudy nebyly v moři dlouho, že se dostaly na břeh teprve nedávno. Voda dovnitř ještě nevnikla a věci v bedně byly jistě neporušeny.

Bylo jasné, že bedna byla shozena z paluby lodi, která ztroskotala. Lodníci doufali, že ji najdou později na pobřeží, a proto ji nadlehčili plovacím zařízením.

“Odtáhneme bednu až k Žulovému domu,“ řekl Cyrus Smith, “a uděláme soupis věcí, které v ní najdeme. Nalezneme-li pak na ostrově někoho, kdo ztroskotání přežil, vrátíme mu vše. Nenajdeme-li nikoho…“

“Necháme si ji!“ zvolal Pencroff. “Ale co v ní jen může být?“

Příliv počal bednu již zdvihat. Aby neuplavala na širé moře, byl jeden provaz od sudu částečně uvolněn a bedna jím přivázána k člunu. Pencroff s Nabem pak podhrábli vesly pod bednou písek, aby usnadnili její odsun, a člun s bednou ve vleku vyplul kolem výběžku, který byl při této příležitosti pokřtěn jménem mys Nálezu. Bedna byla těžká a sudy ji jen stěží udržovaly nad vodou. Námořník se už bál, že se bedna utrhne a zmizí pod vodou. Jeho obavy se naštěstí nesplnily a po půldruhé hodině od vyplutí přistal člun u Žulového domu.

Bedna se sudy byla vytažena na břeh; protože už nastával odliv, byl nález brzy na suchu. Nab došel pro nástroje, aby bednu bez poškození otevřel. Pencroff se vůbec nesnažil skrývat své vzrušení.

Napřed odvázal námořník oba sudy. Byly v bezvadném stavu a kolonisté jich ještě výhodně použijí. Pak špičákem vypáčili zámek a víko odskočilo.

Vnitřek bedny obsahoval ještě zinkovou bednu, která měla chránit obsah před vlhkostí.

“Ach!“ zvolal Nab. “Že by v ní byly konzervy?“

“Doufám, že ne,“ odpověděl novinář.

“Jen aby tam nebylo…“ bručel si Pencroff.

“Co?“ ptal se Nab, který ho slyšel.

“I nic.“

Zinkový obal byl rozříznut a přehnut přes okraj bedny a na písek byly pomalu vykládány nejrůznější předměty. Při každé nové věci křičel Pencroff své hurá, Harbert tleskal a Nab tančil… Byly zde knihy, které přiváděly Harberta do vytržení, a kuchyňské nářadí, které Nab pokrýval polibky.

Kolonisté mohli být plně spokojeni, protože bedna obsahovala nástroje, zbraně, nářadí, oděvy a knihy. Gedeon Spilett hned do zápisníku psal seznam všech vyložených věcí:

Nástroje:

3 nože s několika želízky

2 pilníky

2 dřevorubecké sekery

3 kladiva

2 tesařské sekery

3 vrtáky

3 hoblíky

2 nebozezy

2 pořízy

10 pytlíků s hřebíky a šrouby

1 teslice

3 pily různé velikosti

6 dlát

3 krabice jehel

Zbraně:

2 křesací pušky

2 pušky na zápalky

2 karabiny

5 tesáků

4 vojenské šavle

2 soudky prachu asi po dvanácti

kilogramech

12 krabic třaskavých zápalek do pušek

Prádlo:

2 tucty košil ze zvláštní tkaniny, připomínající vlnu, ale původu zřejmě rostlinného

3 tucty punčoch ze stejné tkaniny

Nádobí:

1 železný kotlík na vaření

6 pánví z pocínované mědi

3 železné mísy

10 hliníkových příborů

Přístroje:

1 sextant

2 samovary

1 kukátko

1 malý přenosný sporák

1 dalekohled

6 stolních nožů

1 kompasová skříňka  

1 kapesní busola

1 Fahrenheitův teploměr

1 tlakoměr

1 bednička s fotografickým aparátem, s objektivy, deskami a chemikáliemi

Knihy :

1 atlas

1 slovník různých polynéských nářečí

1 naučný slovník přírodních věd v šesti svazcích

3 složky bílého papíru

4 zápisníky

Když novinář dopsal seznam, prohlásil:

“Musíme však uznat, že majitel bedny byl velmi praktický člověk. Nástroje, zbraně, nářadí, prádlo, přístroje, knihy… prostě nic neschází. Vypadá to skoro tak, jako by byl ztroskotání očekával a předem se na ně připravil.“

“Opravdu nic nechybí?“ opakoval zamyšleně Cyrus Smith.

“A loď, která nesla majitele bedny i bednu samu, jistě nebyla lodí malajských pirátů,“ dodal Harbert.

“Jestliže ovšem majitel bedny nebyl zajatcem pirátů…,“ mínil Pencroff.

“To není možné,“ prohlásil novinář. “Pravděpodobnější je domněnka, že sem byla zahnána americká nebo evropská loď a že její cestující chtěli zachránit aspoň nejnutnější věci, a proto si je předem připravili do této bedny, kterou pak spustili před ztroskotáním na moře.“

“Je to i váš názor, pane Smithi?“ ptal se Harbert.

“Je, chlapče,“ odpověděl inženýr. “Tak se to asi odehrálo. Je možné, že ve chvíli ztroskotání nebo přímo před ním naložili cestující nejrůznější věci do bedny, aby si je pak někde u pobřeží vylovili.“

“I fotografický aparát?“ ptal se pochybovačně Pencroff.

“Co se aparátu týče,“ odpověděl Cyrus Smith, “tomu sám dobře nerozumím. Pro nás i pro jiné trosečníky by měl ovšem mnohem větší význam lepší výběr šatů a více střeliva.“

“Ale na těchto nástrojích a knihách není žádná značka, žádná adresa, podle níž bychom mohli původ věcí určit,“ podivil se Gedeon Spilett.

Bylo to pravda. Každý předmět, především knihy, nástroje a zbraně, byl pozorně prohlédnut, ale ani zbraně, ani nástroje neměly výrobní značku. Všechny věci byly v dokonalém stavu a zřejmě dosud nepoužité. Vše bylo nové a vše nasvědčovalo tomu, že při skládání do bedny nebyl výběr prováděn náhodně, nýbrž velmi promyšleně. Tomu nasvědčoval i vnitřní kovový obal, který chránil obsah bedny před vlhkostí a nebyl jistě vyroben ve spěchu.

Naučný přírodovědecký slovník polynéských nářečí byl anglický, ale nikde nebylo v knihách uvedeno jméno vydavatele ani rok vydání. Atlas byl nádherné dílo. Obsahoval mapy celého světa s francouzským názvoslovím, ale ani v něm nebylo jméno vydavatele a vročení.

Na žádném z předmětů nebylo nic, co by pomáhalo určit původ, nic, co by vedlo ke zjištění, kterému státu patřila loď, na níž se věci plavily. Ať už však byla bedna jakéhokoli původu, nesmírně obohatila kolonisty Lincolnova ostrova. Až dosud si z darů přírody vyráběli všechno sami a díky své dovednosti si se vším poradili. Zdálo se, že osud je chtěl odměnit a poslal jim tyto různé výrobky lidského průmyslu.

Ale jeden z kolonistů nebyl docela spokojen. Byl to Pencroff. Zdálo se, že v bedně chybí cosi, na čem mu nesmírně záleží. Také jeho hurá sláblo s každým dalším předmětem a po skončení soupisu si bručel:

“To vše je dobré a krásné, ale pro mne není v té bedně nic!“

Naba to přimělo k udivené otázce:

“A co jsi vlastně čekal, Pencroffe?“

“Aspoň čtvrt kilogramu tabáku,“ odpověděl vážně Pencroff. “Teprve pak by bylo mé štěstí úplné.“

Všichni se dali do smíchu.

Nyní po nálezu bedny bylo kolonistům naprosto zřejmé, že musí ostrov podrobně prozkoumat. Bylo hned ujednáno, že se zítra za svítání dají na cestu po řece Díků a pokusí se dosáhnout západního pobřeží. Jestliže se dostali nějací trosečníci na tuto stranu ostrova, je možné, že tam jsou v nouzi a že jim bude třeba pomoci.

Zbytek dne strávili kolonisté odnášením věcí do Žulového domu, kde všechno řádně uložili.

Kapitola 3      

ODJEZD – PŘÍLIV – JILMY A LIMBY – RŮZNÉ ROSTLINY – LESKOVEC – OBROVSKÉ BLAHOVIČNÍKY – PROČ SE JIM ŘÍKÁ “STROMY PROTI HOREČCE“ – TLUPY OPIC – VODOPÁD – NOČNÍ TÁBOR

Druhého dne – 30. října – byli všichni připraveni k chystané výpravě, kterou si poslední události nutně vyžádaly. Poměry se nyní změnily tak, že kolonisté Lincolnova ostrova nežádali o pomoc, nýbrž sami ji mohli poskytnout.

Bylo ujednáno, že pojedou člunem po řece Díků tak dlouho, pokud to jen půjde. Urazí tedy značný kus cesty bez námahy a budou moci dorazit se zásobami i se zbraněmi až na nejzápadnější část ostrova.

Museli počítat nejen s tím, co vzali s sebou, ale i s tím, co budou třeba muset dopravovat zpět do Žulového domu. Je-li na západním pobřeží nějaký trosečník, jak o tom byli přesvědčeni, budou tam třeba i trosky a ty se jim mohou hodit. Pro splnění tohoto úkolu by byla jejich kára jistě vhodnější než člun. Kára však byla těžká a její doprava by cestu jen znesnadnila. Pencroff přitom prohlásil, že v bedně kromě toho čtvrt kilogramu tabáku měl být ještě pár newjerseyských koní, který by teď kolonistům velmi pomohl.

Do člunu byly složeny zásoby nasoleného masa a několik litrů piva a kvašeného nápoje. Byly to zásoby na tři dny, které Cyrus Smith pro výpravu určil. Počítali ovšem s tím, že si zásoby během cesty ještě doplní. Proto vzal Nab s sebou přenosná kamínka.

Z nářadí vybrali dvě dřevorubecké sekery, kterými si proklestí cestu hustým lesem, a z přístrojů si vzali dalekohled a kapesní kompas.

Ze zbraní zvolili dvě křesací pušky. Byly na tomto ostrově užitečnější než pušky zápalkové. Používá se do nich pazourku, kterého mají na ostrově dost. Novější pušky potřebovaly k výstřelu zápalky a těmi museli šetřit*¹. Vzali si však též karabiny s několika náboji a trochu střelného prachu. Ale Cyrus Smith stejně pomýšlel na vlastní výrobu prachu, kterým si svou zásobu doplní. Ke střelným zbraním připojili i pět nožů s koženými pouzdry. Takto vyzbrojeni mohli se pustit do lesa s důvěrou ve zdar výpravy. Nab, Pencroff a Harbert byli s těmito zbraněmi na vrcholu blaha. Cyrus Smith jim však připomněl, že smějí střílet jen v případě krajní nutnosti.

V šest hodin ráno byla piroga spuštěna na moře. Nasedli do ní všichni i s Topem a zamířili k ústí řeky Díků.

Za půl hodiny měl nastat příliv. Tak využijí několikahodinového stoupání vody v řece, což jim plavbu proti proudu značně usnadní. Příliv byl teď hodně silný, protože za tři dny dosáhne měsíc úplňku. Piroga, kterou stačilo jen udržovat v proudu, plula velmi rychle mezi vysokými břehy, aniž bylo nutno pomáhat jí vesly.

V několika minutách dosáhli kolonisté ohbí řeky, kde před sedmi měsíci vázal Pencroff svůj první vor.

Po ostrém zákrutu se řeka rozšířila a směřovala k jihozápadu. Její tok tady byl stíněn velkými, stále zelenými jehličinami.

Pohled na břehy byl nádherný. Cyrus Smith i jeho přátelé se nemohli vynadívat na nádherný obraz vytvořený přírodou ze stromů a z vody. Vzhled lesa se však cestou měnil. Na pravém břehu rostly nádherné jilmy, jaké vyhledávají hlavně stavitelé lodí, protože jilmové dřevo vydrží dlouhou dobu bez porušení ve vodě. Rostly zde také limby, jejichž jádra poskytují velmi užitečný tuk. Trochu dále spatřil Harbert popínavé rostliny, z jejichž dlouhých a pružných stonků se dají dělat pevné provazy, a dva nebo tři druhy ebenových stromů s nádherně černým, podivně žilkovaným dřevem.

Člun se občas zastavoval na přístupných místech břehu. Tam Gedeon Spilett, Harbert a Pencroff vystupovali s puškami v rukou a všichni s Topem v čele prohledávali břehy. Kromě zvěřiny našli tu i užitečné rostliny, kterými nemohli pohrdat. Mladý přírodovědec byl velmi potěšen nálezem divokého špenátu a několika křížatých rostlin příbuzných zelí, které jistě budou moci zušlechtit. Byla mezi nimi ředkev, řeřicha, řepa a konečně větevnatá, lehce chmýřitá rostlina asi metr vysoká, s hnědými semeny.

“Víš, co je to za bylinu?“ ptal se námořníka Harbert.

“Tabák!“ zvolal Pencroff, který tuto rostlinu znal zřejmě jen ze své dýmky.

“Ne, Pencroffe,“ odpověděl Harbert, “není to tabák, nýbrž hořčice.“

“Jdi do háje s hořčicí!“ bručel námořník. “Ale až najdeš tabák, zavolej mě!“

“Však i ten jednou najdeme,“ řekl Gedeon Spilett.

“Jistě,“ zvolal námořník. “A pak nebude už našemu ostrovu chybět nic.“

Všechny rostliny opatrně vytrhli i s kořeny a odnesli do člunu, v kterém seděl Cyrus Smith, pohroužený do svých myšlenek.

Novinář, Harbert a Pencroff vystoupili ještě několikrát na levém i na pravém břehu řeky Díků. Levý břeh nebyl tak strmý, ale byl zarostlejší. Inženýr kapesním kompasem zjistil, že od posledního zákrutu vede řečiště v délce asi pět kilometrů přímo od jihozápadu na severovýchod. Bylo však možno předpokládat, že tento směr se dále mění a že řeka Díků se stáčí na severozápad k předhoří Franklinovy hory, kde jistě sbírá své prameny.

Za jedné z vycházek na břeh zmocnil se Gedeon Spilett párku živých bažantů. Byli to kurové s dlouhými tenkými zobáky, s protáhlým krkem, s krátkými křídly a nezřetelným ocasem. Harbert je označil názvem amerických bažantů. Bylo o nich rozhodnuto, že vytvoří základ ptačího hospodářství.

Až dosud pušky nepromluvily. První výstřel v lese Divokého západu se ozval při objevení krásného ptáka, který se anatomicky podobal ledňáčkovi.

“To je on!“ vykřikl Pencroff a vystřelil.

“Kdo?“ ptal se novinář.

“Ten mizera, který nám utekl při naší první návštěvě lesa a po kterém jsme les pokřtili!“

“Leskovec!“ zvolal Harbert.

Byl to opravdu leskovec, krásný pták s tvrdým, kovově lesklým peřím. Několik broků ho srazilo k zemi a Top jej přinesl k člunu. Tam pak přinesli ještě půl tuctu ptáků jménem turako, příbuzných naší kukačce a velkých jako holubi. Tito ptáci měli zelenavé peří, rudé pruhy v křídlech a vysokou bílou chocholku. Zastřelil je Harbert a byl na svůj úlovek patřičně hrdý. Turako má ještě jemnější maso než leskovec, který je trochu tvrdý, a Pencroff byl ovšem přesvědčen, že Harbert zastřelil krále poživatelných ptáků.

V deset hodin dosáhla piroga nového ohbí řeky, asi devět kilometrů od ústí. Kolonisté se zastavili k přesnídávce ve stínu krásných velkých stromů a zůstali tam půl hodiny.

Řeka byla ještě osmnáct až dvacet metrů široká a asi dva metry hluboká. Inženýr zpozoroval, že zde do řečiště vtéká mnoho přítoků, většinou však jen nesplavných potoků. Les, který byl v těchto místech stejně Leskovčím lesem jako lesem Divokého západu, táhl se do nedozírna. Nikde však, ani pod stromy, ani na březích řeky, nespatřili kolonisté stopy člověka. Nikde neviděli podezřelé otisky; všichni se přesvědčili, že se zde nikdy nezasekla dřevorubcova sekera do stromu, že tu nikdy průkopníkův nůž nepřeřízl stvol liány v hustém křoví a ve vysoké trávě. Jestliže se dostali na ostrov nějací trosečníci, neopustili jistě pobřeží. V tomto lese by je hledali marně.

Proto inženýr spěchal na západní pobřeží Lincolnova ostrova, které mohlo být podle jeho odhadu asi devět kilometrů daleko. Nasedli tedy do člunu a pluli dál. Ačkoliv řečiště nyní směřovalo k Franklinově hoře, a nikoli k pobřeží, bylo rozhodnuto, že po řece poplují tak daleko, pokud bude splavná. Ušetří jim to námahu i čas, který by jinak ztratili prosekáváním cesty v lese.

Vody však stále ubývalo, jednak poklesem přílivu – a v této době už musel končit – jednak tím, že jeho vliv tak daleko od ústí řeky Díků nezasahoval. Museli použít vesel. Nab s Harbertem si k nim sedli a Pencroff se chopil kormidla. Pak pokračovali kolonisté v plavbě.

Zdálo se jim, že les Divokého západu počíná řídnout. Stromy tu rostly už volněji. Využívaly také více světla i vzduchu a rostly do nádherných ukázek stromů této zeměpisné šířky. Jaké krásné vzory rostlinstva! Už podle nich by byl mohl botanik říci, která rovnoběžka Lincolnovým ostrovem prochází.

“Blahovičníky!“ zvolal náhle Harbert.

Byly to opravdu blahovičníky, poslední obři subtropického pásma, příbuzní blahovičníků v Austrálii a na Novém Zélandě, dvou míst, která leží na stejné rovnoběžce jako Lincolnův ostrov. Některé z nich čněly až do výše šedesáti metrů. Kmeny měly u země šest metrů v obvodu a jejich kůra, pokrytá žebrovím z vonné pryskyřice, byla nejméně patnáct centimetrů silná. Tyto nádherné a podivné stromy, obrovští zástupci rodu myrtovitých, mají listy, které se stavějí k slunci vždy hranami a propouštějí tak sluneční paprsky bez stínu na zem.

Kolem blahovičníků rostla svěží nová tráva, z níž vyletovala hejna ptáků jiskřících na slunci všemi barvami jako drahokamy.

“To jsou stromy!“ zvolal Nab. “Hodí se snad k něčemu?“

“K ničemu!“ odpověděl Pencroff. “Jsou to jen obři mezi stromy, jako jsou obři mezi lidmi. Mohly by se jen ukazovat na poutích.“

“Myslím, že se mýlíte,“ řekl na to Gedeon Spilett. “Právě blahovičníků se teď velmi mnoho používá v uměleckém truhlářství.“

“A já bych dodal,“ doplnil ho Harbert, “že blahovičníky patří do čeledi, jejíž všichni představitelé jsou nesmírně užiteční. Gujava hrušková poskytuje výtečné plody, hřebíčkovec zas koření hřebíček, granátovník rodí granátová jablka, Eugenia cauliflora slouží k výrobě výborného vína, skořicovník nám dává kůru na skořici, Eugenia pimenta dává papriku, myrta obecná nahrazuje svými bobulemi pepř, Eucalyptus robusta vytváří výborný škrob, míza stromu Eucalyptus guinei kvasí ve výborné pivo. Proto se všem těmto rostlinám říká “stromy života“. Celá čeleď myrtovitých má sto čtyřicet šest rodů a tři sta druhů.“

Kolonisté nechali Harberta přednášet botanický výklad. Cyrus Smith naslouchal s úsměvem, naplněn hrdostí nad tímto chlapcem.

“Výborně, Harberte,“ řekl Pencroff, “myslím však, že všechny vyjmenované druhy nejsou takoví obři jako tyto stromy.“

“To nejsou,“ přiznal Harbert.

“A to jen potvrzuje má slova,“ pokračoval námořník, “že obři nejsou k ničemu.“

“Zase se mýlíte, Pencroffe,“ vmísil se do hovoru inženýr. “Právě tyto obrovské blahovičníky jsou k něčemu dobré.“

“K čemu?“

“K ozdravování celého kraje, v němž rostou. Víte, jak jim říkají v Austrálii a na Novém Zélandě?“

“Ne, pane Smithi.“

“Říkají jim “stromy proti horečce“.“

“Proč?“

“Protože opravdu chrání před horečkou.“

“Tohle si poznamenám,“ řekl novinář.

“Poznamenejte, Spilette. Je dokázáno, že pouhá přítomnost blahovičníků ruší účinek bažinných výparů*². Blahovičníky byly vysázeny v různých velmi nezdravých končinách Evropy i severní Afriky. Zdravotní stav obyvatelstva se tam ihned zlepšil. Kde se uchytily blahovičníky, tam zmizela bahenní horečka. To je zjištěný fakt a máme tedy štěstí, že na Lincolnově ostrově blahovičníky rostou.“

“To je ostrov! Požehnaný ostrov!“ zvolal Pencroff. “Já pořád říkám, že nám tu nechybí nic… kromě…“

“To přijde, Pencroffe; i tabák se najde,“ odpověděl inženýr. “Pokračujme však v cestě a hleďme se dostat s člunem co nejdále!“

Cesta pokračovala skoro čtyři kilometry blahovičníkovým lesem, který čněl nad všechny ostatní lesy tohoto kraje. Jím pokrytý prostor se táhl do nedozírna po obou březích řeky Díků, jejíž klikaté řečiště se vrývalo mezi vysoké břehy a ostré skály, které plavbu velmi ztěžovaly. Nemohli používat vesel a Pencroff musel vzít na pomoc prosté bidlo. Bylo už také znát, že dno stoupá a že se blíží okamžik, kdy člun už nebude moci dál. Slunce se sklánělo k obzoru a vrhalo na zem prodloužené stíny stromů. Cyrus Smith viděl, že dnes už západního pobřeží nedosáhnou. Rozhodl se tedy pro táboření na místě, kde bude plavba přerušena. Odhadoval, že jsou asi devět až deset kilometrů od pobřeží, a to byla vzdálenost, kterou by v noci a v neznámém lese už nepřekonali.

Člun plul bez zastávky řečištěm sevřeným opět hustším a na zvěř bohatším lesem. Pencroff zde zahlédl tlupu opic, které pobíhaly v houštinách. Některé z nich se několikrát zastavily poblíž řeky a hleděly bez strachu na kolonisty, jako by viděly člověka poprvé a nenaučily se ho ještě bát. Kolonisté mohli snadno některou z opic zastřelit, ale Cyrus Smith se postavil proti zbytečnému zabíjení. Inženýr tak jednal z opatrnosti, protože podrážděné opice mohou být velmi nebezpečné. Bylo lepší nedráždit je zbytečným útokem.

Pencroff se na opice díval jen po stránce labužnické a tohle byly právě opice, které se živí jen rostlinami a které mají neobyčejně chutné maso. Protože však měli zásob dost, bylo by nehospodárné zbůhdarma plýtvat střelivem.

Po čtvrté hodině se plavba stala velmi obtížnou, neboť řečiště bylo pokryto vodními rostlinami a plné balvanů. Břehy byly stále vyšší a vyšší. Řeka se tu už vrývala do předhoří Franklinovy hory. Její prameny nemohly už být daleko, protože všechny musely být na jižním svahu hory.

“Za čtvrt hodiny budeme muset zastavit,“ prohlásil Pencroff.

“Tak se zastavíme,“ řekl Cyrus Smith. “Upravíme si noční tábor.“

“Jak daleko jsme se asi dostali od Žulového domu?“ ptal se Harbert.

“Nejméně třináct kilometrů,“ odpověděl inženýr, “počítám-li všechny říční zákruty, které nás odvedly na severozápad.“

“Půjdeme dále vpřed?“ ptal se novinář.

“Ano, pokud ovšem budeme moci,“ odpověděl Cyrus Smith. “Zítra ráno necháme člun na řece a já doufám, že za dvě hodiny budeme už na pobřeží. Pak nám zbude celý den na jeho průzkum.“

“Vzhůru tedy!“ zvolal Pencroff.

Člun počal brzy drhnout o štěrkové dno řeky, jejíž šířka zde nepřesahovala šest metrů. Nad řečištěm se spojoval zelený příkrov, takže řeka byla v pološeru. Kolonisté zaslechli také zvuky vodopádu, které jim naznačovaly, že několik set kroků proti proudu je nějaká přirozená přehrada.

Za posledním říčním zákrutem se skutečně mezi stromy objevil vodopád. Člun narazil na dno a za chvíli byl přivázán ke kmeni stromu na pravém břehu.

Bylo asi pět hodin. Poslední sluneční paprsky pronikaly kose stromovím a dopadaly na vodopád, jiskřící v jejich září duhovými barvami. Zde se řeka ztrácela v podrostu, kde měla nějaké skryté prameny. Doleji z ní udělalo mnoho přítoků řeku, ale tady to byl jen prostý mělký potok.

Kolonisté se zde utábořili. Bylo tu krásně. Zapálili si oheň pod štíhlými limbami, v jejichž větvích by Cyrus Smith i jeho přátelé našli v případě potřeby noční útočiště.

Večeři snědli rychle, protože všichni měli hlad. Ted šlo ještě o spaní. Protože se večer se soumrakem ozvalo v lese několik podezřelých zvuků, byl znovu zapálen veliký oheň a udržován po celou noc, aby svými plameny spáče chránil.

Nab s Pencroffem střídavě hlídkovali a nešetřili palivem. Možná že se mýlili, když se jim v noci zdálo, že se poblíž tábořiště mihlo v houští i ve větvích několik velkých zvířat. Noc však uplynula bez rušivé příhody a dne 3l. října v pět hodin ráno byli už všichni vzhůru a připraveni na další cestu.  

Kapitola 4

CESTOU K POBŘEŽÍ – NĚKOLIK OPIČÍCH TLUP – NOVÝ POTOK – PROČ V NĚM NESTOUPÁ PŘÍLIV – POBŘEŽNÍ LES – HADÍ POLOOSTROV – HARBERT ZÁVIDÍ GEDEONU SPILETTOVI – BAMBUSOVÁ KANONÁDA

V šest hodin ráno po krátké snídani se vydali kolonisté znovu na průzkum s úmyslem dostat se nejkratší cestou na západní pobřeží. Kolik času k tomu budou potřebovat? Cyrus Smith myslel, že dvě hodiny, ale to bude záležet na povaze překážek, které se jim postaví v cestu. Tato část lesa Divokého západu byla hustou směsicí stromů a podrostu, složenou ze všech možných rostlinných druhů. Museli počítat s nutným prosekáváním houštin a lián, s pochodem se sekerou v ruce, a možná že i s puškou.

Přesné umístění tábora mohlo být určeno podle polohy Franklinovy hory. Protože sopka se zdvihala asi pět kilometrů na sever, stačilo jít přímočaře k severozápadu a muselo se dojít k západnímu pobřeží.

Když pečlivě zajistili člun, vyrazili kolonisté do lesa. Nab s Pencroffem nesli zásoby nejméně na dva dny. O lov se teď nemohli starat a inženýr také zakázal jakékoli střílení, aby předem neprozrazovali svůj pochod k pobřeží.

První rány sekerou dopadly do hustého lentiškového křoví nedaleko vodopádu. Cyrus Smith s kompasem v ruce určoval směr postupu.

V lese byly převážně stromy známé od jezera a z planiny Výhledu. Byly to Douglasovy jedle, kasuárovníky, gumovníky, blahovičníky, dračince, ibišky a cedry, většinou středních výšek, protože jejich hustota bránila vyššímu vzrůstu. Kolonisté mohli postupovat jen velmi pomalu v cestě, kterou si sami dělali a která se měla podle inženýrovy domněnky připojit na cestu podle Červeného potoka.

Od tábořiště postupovali kolonisté přes nízké hřbety tvořící hornatou část ostrova. Půda zde byla napohled suchá, ale nesmírně bujné rostlinstvo prozrazovalo hojné zásoby spodních vod, z nichž jistě pramení nějaký potok. Cyrus Smith si ovšem nepamatoval, že by byl z vrcholu sopky spatřil jiný tok kromě řeky Díků a Červeného potoka.

V prvních hodinách pochodu se setkali s tlupami opic, které byly nesmírně udiveny, když spatřily člověka, jehož vzhled byl pro ně novinkou. Gedeon Spilett se se smíchem ptal, zda se na ně opice nedívají jako na nějaké nepodařené příbuzné. A kolonisté jako pozemní chodci, zápolící zoufale s houštinami, museli v očích těchto silných a ve větvích lehce se pohybujících pružných zvířat vypadat uboze. Opic bylo hodně, ale naštěstí neprojevovaly žádné nepřátelství.

Pak spatřili kolonisté také několik divokých prasat, leskovců, klokanů a hlodavců. Pencroff měl pokaždé chuť poslat jim do těla kousek olova.

“Je doba hájení,“ říkal však. “Běžte si tedy, skákejte a lítejte si v míru! Při návratu si spolu pohovoříme!“

V půl deváté byla cesta vedoucí přímo k severozápadu přerušena neznámým vodním tokem, širokým devět až deset metrů, jehož prudký proud se ve značně se svažujícím řečišti rozbíjel o četné balvany, mezi něž se vrhal s temným hukotem. Byl to hluboký a čistý potok, ale naprosto nesplavný.

“A jsme v koncích!“ zvolal Nab.

“Ne,“ odporoval Harbert, “je to jen potok, který snadno přeplaveme.“

“Proč?“ ptal se Cyrus.Smith. “Potok teče jistě k moři. Zůstaneme na levém břehu a půjdeme podle potoka. Velmi bych se divil, kdyby nás nepřivedl přímo na pobřeží. Pojďme!“

“Okamžik!“ zvolal Gedeon Spilett. “Jak budeme potok nazývat? Měli bychom ostrovní zeměpis neúplný.“

“To je pravda,“ souhlasil Pencroff.

“Pokřti jej, hochu!“ vybídl chlapce inženýr.

“Nebylo by lepší pokřtít jej později, až poznáme jeho tok až k ústí?“ ptal se Harbert.

“Budiž!“ souhlasil Cyrus Smith. “Pojďme tedy dál!“

“Ještě okamžik!“ ozval se Pencroff.

“Co je?“ ptal se novinář.

“Je-li zakázán lov, je jistě volný rybolov.“

“Nemůžeme ztrácet čas,“ namítl inženýr.

“Jen pět minut!“ prosil námořník. “Žádám vás o ně v zájmu naší přesnídávky. Pouhých pět minut!“

A Pencroff se už sklonil nad vodu, ponořil do ní ruku a vytáhl za chvíli několik tuctů raků, kterými se to mezi balvany hemžilo.

“To bude výborné!“ volal Nab, který přišel námořníkovi na pomoc.

“Říkám vám, že kromě tabáku je na ostrově všechno,“ vzdychl si Pencroff.

K nádhernému lovu raků nebylo třeba ani pěti minut. Klepetáči s kobaltově modrým krunýřem a se zubovitým výrůstkem na hlavě byli hozeni do pytle a kolonisté šli dál.

Teď se jim šlo po břehu potoka lépe a rychleji. Ani tyto břehy nenesly stopy lidí. Občas kolonisté objevili jen stopy velkých zvířat, která chodila k potoku pít, ale víc nic. V této části lesa nedostal jistě mladý pekari olověnou kulku, která stála Pencroffa jednu stoličku.

Když Cyrus Smith pozoroval proud plynoucí do moře, dospěl k názoru, že je výprava od břehu mnohem dál, než zprvu odhadoval. V této době byl totiž příliv, který by se musel nezbytně projevit i v proudu vody potoka, jestliže je jeho ústí jen několik málo kilometrů od pobřeží. To však nebylo vidět; voda v potoku plynula stále stejnou rychlostí. Inženýr tím byl značně udiven a častokrát se díval na kompas, aby se přesvědčil, zda je nějaký přítok nezavádí doprostřed lesa Divokého západu.

Potok se znenáhla rozšiřoval a jeho proud se zpomaloval. Stromy na pravém břehu rostly stejně hustě jako na břehu levém, takže zrak lesem nepronikl. Byly to lesy pusté, protože Top vůbec neštěkal, ač jindy prozrazoval štěkotem každé zvíře v povodí potoka.

V půl jedenácté Harbert trochu kolonisty předešel a náhle k velkému údivu Cyruse Smithe zvolal:

“Moře!“

Za chvíli dosáhli všichni kolonisté okraje lesa a spatřili před sebou západní pobřeží ostrova.

Jaký to však byl rozdíl mezi tímto pobřežím a východními břehy, na které vrhla kolonisty náhoda. Zde nebyla žulová stěna, ani skaliska v moři, ani pobřežní písčiny. Poslední stromy pobřežního lesa se skláněly až k vodě, omývány jejími vlnami. To nebylo obvyklé pobřeží s písčinami a se skalisky, ale vyrovnaná stěna z nejkrásnějších stromů. Břeh byl vyvýšen natolik, že byl z dosahu nejvyšší vody, a na jeho lesklé půdě se žulovým podkladem se prostíraly nádherné lesy stejné jako uvnitř ostrova.

Kolonisté zde našli jen nepatrnou zátoku, v níž by se mohly ukrýt stěží dva nebo tři rybářské čluny a do níž vúsťoval nový potok. Voda říčky však nevtékala do moře klidným ústím, nýbrž vrhala se dolů dvanáct metrů vysokým vodopádem. Tím bylo vysvětleno, proč se příliv neprojevoval v toku potoka. Ani nejvyšší voda přílivu nemohla totiž dosáhnout výšky břehu, na kterém měl potok své vyvýšené koryto. Uplynuly jistě milióny let, než si voda vytvořila v tvrdé žule průchod k moři. Všichni kolonisté souhlasili, aby říčka byla pokřtěna jménem Vodopádová řeka.

K severu se lesnatý břeh táhl na vzdálenost asi tří kilometrů. Pak stromy řídly a za nimi se zdvihaly malebné výšiny, které se táhly po téměř přímém pobřeží od severu k jihu.

Mezi ústím Vodopádové řeky a Hadím ocasem byla souvislá čára lesa s obrovskými stromy. Některé byly rovné, jiné nakloněné nad moře, jehož dlouhé vlny jim omývaly kořeny. Tímto směrem k Hadímu poloostrovu budou muset provést průzkum. Jedině tato část pobřeží mohla poskytnout útočiště trosečníkům – jsou-li tu jací –, kteří jistě pustou a neplodnou část pobřeží opustili.

Počasí bylo krásné a jasné. Kolonisté si připravovali jídlo na pobřežních skálách, odkud byl daleký výhled. Obzor byl dokonale čistý, ale na širém moři nebyla žádná plachta. Na pobřeží ani v dohledu na moři žádný vrak. Inženýr však nebude spokojen, dokud neprozkoumá Hadí poloostrov až na konec.

Rychle se najedli a v půl dvanácté dal Cyrus Smith znamení k odchodu. Protože nemohli jít po pobřeží nebo písčinami, museli kolonisté pronikat podle břehů lesním porostem.

Vzdálenost ústí Vodopádové řeky od Hadího ocasu byla přes dvacet kilometrů. Po schůdném pobřeží by tam kolonisté bez spěchu došli za čtyři hodiny. Ale tady museli k dosažení cíle počítat s dvojnásobnou dobou, protože bylo nutno obcházet stromy, prosekávat houštiny, přetínat liány a neustále se zastavovat. Četné zacházky cestu nesmírně prodlužovaly.

Nenašli však nikde nic, co by svědčilo o nějakém ztroskotání u tohoto pobřeží. Gedeon Spilett poznamenal, že moře by stejně odneslo vše zpátky, a že nejsou-li tu žádné trosky, nelze ještě usuzovat, že na tomto pobřeží Lincolnova ostrova žádná loď neztroskotala.

Novinářova úvaha byla správná. A nález olověné kulky nezvratně dokazoval, že před třemi měsíci na ostrově někdo vystřelil z pušky.

Bylo pět hodin a konec Hadího poloostrova byl ještě tři kilometry daleko. Kolonistům už bylo jasné, že po dosažení Hadího ocasu nebudou mít čas vrátit se před západem slunce k pramenům řeky Díků. Budou muset strávit noc na poloostrově. Zásob měli dost, což bylo velkou výhodou právě zde, kde se srstnatá zvěř vůbec neukázala. Jen ptáků tu bylo hodně: leskovců, tetřívků, papoušků, bažantů, holubů a mnoho jiných. Ani jeden strom nebyl bez hnízda a ani jedno hnízdo nebylo prázdné.

K sedmé hodině večerní stanuli utrmácení kolonisté na Hadím ocasu, na podivném výběžku ostrova do moře. Zde končil pobřežní les i poloostrov. Jižní pobřeží už mělo obvyklý ráz, se skalisky, s útesy a písčinami. Bylo možné, že loď ztroskotala v této části, ale už se šeřilo, a další průzkum byl proto odložen na druhý den.

Pencroff s Harbertem počali hledat vhodné místo k táboření. Poslední stromy lesa Divokého západu zde vybíhaly k pobřeží a mezi nimi poznal Harbert i skupinu bambusů.

“Tohle je panečku nález!“ pochvaloval si.

“Vzácný?“ ptal se Pencroff.

“To bych řekl,“ pokračoval Harbert. “Víš snad, Pencroffe, že bambusová stébla, rozštípnutá do tenkých štěpin, slouží k výrobě košů? Z rozdrceného a máčeného bambusového dřeva se vyrábí čínský papír. Z různě silných stébel se vyrábějí hole, troubele dýmek a vodovodní trubky. Velké bambusy jsou výborným stavebním materiálem. Bambusové stavby jsou lehké, pevné a nikdy se v nich nedrží hmyz. Bambusové kmeny, seříznuté mezi kolénky, z nichž spodní slouží jako dno, vytvářejí pevné a pohodlné nádoby, jakých používají hlavně Číňané. To vše tě asi nezajímá, ale…“

“Ale?“

“Ale nevíš asi, že v Indii pojídají labužníci bambusové výhony jako chřest.“

“Desetimetrový chřest!“ zvolal Pencroff. “A je to dobré?“

“Výborné! Nejsou to ovšem desetimetrová stébla, nýbrž jen mladé výhony.“

“Výborně, chlapče, výborně!“

“A v octě zavařená dužnina mladých stébel je velmi dobré koření.“

“Tím lépe, Harberte.“

“A z kolének bambusu prýští šťáva, z níž se dá připravit osvěžující nápoj.“

“To je vše?“

“Ano.“

“A nekouří se snad bambus jako tabák?“

“Nekouří, Pencroffe.“

Harbert s námořníkem vyhledali pak vhodné tábořiště. Pobřežní divoce rozeklané skály byly rozrušeny jihozápadními větry i mořem a byly plny rozsedlin, v nichž se dalo v závětří docela dobře spát. Ale v okamžiku, kdy se kolonisté chystali vniknout do jedné z jeskyň, ozvalo se uvnitř strašné zařvání.

“Zpátky!“ vykřikl Pencroff. “Máme v puškách jen broky a tohle zvíře by se o broky staralo jen jako o zrnka soli.“

A námořník chytil Harberta za rukáv a odtáhl ho od skály právě v okamžiku, kdy z ústí jeskyně vyskočilo nádherné zvíře.

Byl to jaguár stejného původu jako asijští levharti. Měřil půldruhého metru od čenichu ke kořeni ocasu. Jeho plavá srst s nepravidelnými černými skvrnami se ostře lišila od bílého břicha. Harbert okamžitě poznal strašného soka tygrů, mnohem nebezpečnějšího než puma, která je jen sokem vlků.

Jaguár pokročil vpřed a rozhlédl se kolem sebe. Zježil srst a blýskal očima, jako by neviděl člověka poprvé.

V tom okamžiku vyšel ze skal Gedeon Spilett. Harbert se domníval, že novinář jaguára nevidí, a chtěl k němu běžet. Spilett však dal chlapci rukou znamení a kráčel klidně dál. Nestál před šelmou poprvé, a proto došel až na deset kroků k jaguárovi a zastavil se s puškou u ramene.

Přikrčený jaguár vyrazil na lovce, ale právě v okamžiku, kdy vyskočil, dostal kulku mezi oči a padl mrtev na zem. Harbert s Pencroffem se k němu vrhli. Přiběhl i Nab s inženýrem. Všichni dlouho pozorovali ležící šelmu, jejíž nádherná kožešina bude ozdobou Žulového domu.

“Ach pane Spilette, obdivuji se vám a závidím vám!“ zvolal Harbert v záchvatu přirozeného nadšení.

“Dobrá, chlapče; však bys dokázal totéž,“ řekl prostě novinář.

“Já? S takovou chladnokrevností?“

“Představ si, Harberte, že jaguár je králík, a pak ho jistě klidně zastřelíš.“

“Tohle není špatná rada,“ smál se Pencroff.

“Když nám teď jaguár uvolnil pelech, můžeme se tam nastěhovat,“ řekl Gedeon Spilett.

“Může však přijít jiný!“ namítl Pencroff.

“Stačí, když u vchodu zapálíme oheň,“ řekl novinář. “Pak se nic neodváží vniknout dovnitř.“

“Pojďme tedy do jaguářího domu,“ vyzval všechny námořník a táhl mrtvou šelmu za sebou.

Kolonisté vnikli do opuštěné jeskyně a tam – zatímco Nab jaguára stahoval – nakupili u vchodu hromadu suchého dříví, kterého tu bylo v lese dost a dost.

Cyrus Smith si však všiml bambusového houští, uřízl několik svazků stébel a vhodi1 je na dříví u vchodu do jeskyně.

Pak se zařídili v jeskyni, kde na písku bylo plno zvířecích kostí. Zbraně byly pro každý případ nabity. Potom kolonisté povečeřeli a před spánkem zapálili u vchodu oheň.

Náhle zazněly ohlušující rány. To ohněm zasažené bambusy vybuchovaly jako ohňostroj. Už pouhý zvuk těchto ran zaplaší i nejodvážnější šelmy.

Tenhle prostředek, který způsobi1 takové rány, nebyl však inženýrovým vynálezem. Již Marco Polo*³ psal ve svém cestopise, že stejného prostředku užívají Tataři, chtějí-li zapudit středoasijskou zvěř.

Kapitola 5

NÁVRH NA NÁVRAT PODLE JIŽNÍHO POBŘEŽÍ – TVAR POBŘEŽÍ – HLEDANÍ PŘEDPOKLÁDANÝCH TROSEČNÍKŮ – TROSKY NA STROMĚ – OBJEVENÍ PŘIROZENÉHO PŘÍSTAVU – O PŮLNOCI NA BŘEHU ŘEKY DÍKŮ – PO ŘECE PLUJE ČLUN

Cyrus Smith a jeho přátelé spali jako syslové v jeskyni, kterou jim jaguár tak zdvořile uvolnil.

Za svítání už byli všichni na pobřeží nejkrásnější části ostrova a dívali se po obzor, který byl ze dvou třetin volný. Mohli však zase jen zjistit, že kam oko dohlédlo, nebyla na moři ani plachta, ani vrak, ani nic podezřelého.

Stejně nebylo nic ani na pobřeží, aspoň na pětikilometrové čáře jižního břehu Hadího ocasu. Na větší vzdálenost uzavíral rozhled skalnatý výběžek. Z konce Hadího poloostrova nebylo vidět ani mys Dráp, skrytý za skálami.

Zbývala už jen prohlídka jižního pobřeží ostrova. Pokusí se o to kolonisté hned a zasvětí této práci dnešní den?

To bylo v rozporu s původním plánem. Když opouštěli u pramenů řeky Díků svůj člun, bylo ujednáno, že si prohlédnou jen západní pobřeží, vrátí se k člunu a po řece Díků poplují zpátky k Žulovému domu. Tehdy ovšem Cyrus Smith věřil, že západní pobřeží poskytlo útočiště buď vraku, nebo lodi na normální plavbě. Protože však na tomto pobřeží nenašli žádné stopy po přistání, museli je hledat na jižním pobřeží.

Gedeon Spilett navrhoval, aby se v průzkumu pokračovalo a tím se konečně otázka trosečníků vyřešila. Ptal se, v jaké vzdálenosti od tohoto pobřeží může ležet Dráp.

“Asi padesát kilometrů daleko,“ odpověděl inženýr, “počítám-li se zakřivením břehů.“

“Padesát kilometrů!“ opakoval Gedeon Spilett. “To bude celodenní pochod! Přesto si myslím, že bychom se měli do Žulového domu vrátit podle jižního pobřeží.“

“Ale od Drápu k Žulovému domu je to dalších osmnáct kilometrů,“ připomněl Harbert.

“Řekněme, že je to dohromady sedmdesát kilometrů,“ pokračoval novinář.

“Ale nebojme se toho! Poznáme aspoň neznámý břeh a nemusíme se sem už vracet.“

“To je pravda,“ souhlasil Pencroff, “ovšem co s člunem?“

“Jestliže piroga zůstala u pramenů řeky den, vydrží tam ještě dva dny. Až dosud můžeme tvrdit, že na ostrově zloději nejsou.“

“Když si však vzpomenu na příběh se želvou, moc tomu nevěřím,“ prohlásil Pencroff.

“Želva, želva!“ bručel novinář. “Což nevíte, že ji obrátil příliv?“

“Kdo ví?“ pochyboval inženýr.

“Ale…,“ vpadl do hovoru Nab.

Černoch chtěl něco říci, to bylo zřejmé, protože otevřel ústa, ale pak mlčel…

“Co chceš říci, Nabe?“ ptal se ho inženýr.

“Vrátíme-li se po jižním pobřeží na Dráp,“ řekl Nab, “a obejdeme-li tento mys, narazíme na…“

“Na řeku Díků,“ doplnil ho Harbert, “a nemáme most ani člun, abychom se přes ni dostali.“

“Dobrá, pane Smithi,“ řekl Pencroff, “s několika svázanými kmeny se přes řeku dostaneme.“

“Teď na tom nezáleží,“ řekl Spilett. “V budoucnosti však musíme postavit most, abychom měli přístup do lesa Divokého západu.“

“Most?“ zvolal námořník. “Není snad pan Smith inženýrem? Postaví nám most, kdy budeme chtít. Ale chcete-li se dnes večer dostat přes řeku Díků a vůbec se nenamočit, beru si to na starost. Máme však před sebou celý den a to je teď hlavní. A zvěřiny budeme mít jistě víc než včera. Pojďme!“

Námořníkův návrh, podporovaný živě Spilettem, získal souhlas všech, protože každý už toužil po vyjasnění otázky trosečníků a chtěl cestou přes Dráp průzkum dokončit. Ale nesměli ztrácet čas, protože sedmdesátikilometrový pochod bude dlouhý a s návratem do Žulového domu nemohli počítat dříve než v noci.

V šest hodin se skupinka vydala na cestu. Pro případ, že by se setkali s dvounohými nebo čtyřnohými nepřáteli, byly pušky nabity kulkami a Top dostal rozkaz prohlížet okraje lesa.

Od nejzazšího cípu hadovitě stočeného výběžku poloostrova se břeh obloukovitě stáčel do vzdálenosti devíti kilometrů. Tento úsek přešli kolonisté brzy, aniž přitom našli nejmenší stopu staršího nebo nového vylodění. Nepřišli ani na trosky, ani na zbytky tábořiště, ani na popel z ohniště, ani na otisky nohou.

Tak došli až na konec oblouku, odkud se pobřeží táhlo na severovýchod a vytvářelo Washingtonův záliv. Teď mohli přehlédnout jižní pobřeží v celé délce. Ve vzdálenosti šedesáti kilometrů byl břeh zakončen Drápem, který v ranní mlze vystupoval jen nezřetelně. Mezi stanovištěm kolonistů a pozadím obrovského zálivu byl břeh vytvářen zprvu širokou a plochou písčinou, lemovanou zelenou stěnou lesa, a pak se pobřeží měnilo v nepravidelné útvary s ostrými výběžky do moře; na konci ústily rozervané skály do mysu Dráp.

Tak vypadalo toto pobřeží, které kolonisté spatřili dnes poprvé. Zastavili se tu a dlouho si je prohlíželi.

“Loď, která by se sem dostala, byla by ztracena,“ řekl Pencroff. “Podívejte se na ty písčiny a na ta skaliska! To je špatné přístaviště.“

“Ale z lodi by snad přece jen něco zbylo,“ mínil novinář.

“Na skálách by z ní zbyly kousky dřev, ale na písčinách nic,“ odpověděl námořník.

“Proč?“

“Protože písek je ještě nebezpečnější než skály. Vtáhne do sebe vše, co se na něm octne. Stačí několik dnů a zmizí v něm celý trup lodi o několika stech tun.“

“Jestliže tedy nějaká loď ztroskotala v těchto písčinách,“ řekl Cyrus Smith, “nemohli bychom se divit, že tu dnes po ní nenacházíme ani stopy.“

“Pravda, pane Smithi. Zvláště když pomáhá vítr nebo bouře. Ale i v tomto případě je divné, že nevidíme zbytky stěžňů nebo ráhna vržená na břeh mimo dosah vln.“

“Pokračujme ještě v hledání,“ odpověděl inženýr.

V jednu hodinu s poledne dosáhli kolonisté středu zálivu. Ušli asi třicet pět kilometrů.

Zastavili se, aby pojedli.

Tady začínal pravidelný břeh, malebně rozeklaný a vroubený dlouhou čárou skalisek, která vystřídala písčiny a která vrcholící odliv právě obnažoval. Kolonisté pozorovali moře, jak se pružně vlní, jak se vlny tříští o skály a rozpadávají v pěnivé jazyky. Od tohoto místa až k drápu bylo pobřeží úzké, vtěsnané mezi čáru skalisek a okraj lesa.

Pochod tu byl stále obtížnější, protože pobřeží bylo zavaleno balvany.

Tady se také začínala zvedat žulová stěna. Z nehybně stojících stromů v pozadí bylo vidět jen zelené koruny, které neoživoval ani nejmenší vánek.

Po půlhodinovém odpočinku se kolonisté vydali na další cestu. Jejich zraku neušel jediný kout ve skaliskách. Pencroff s Nabem se pouštěli i mezi balvany v příboji, jakmile tam něco přilákalo jejich pozornost. Ale vždycky byli oklamáni zvláštním tvarem skal; nikde nenašli zbytky lodi. Zjistili jen, že pobřeží je poseto jedlými mlži, ale využít tohoto nálezu budou moci tehdy, až bude postaven most přes řeku Díků a až budou mít dokonalejší dopravní prostředek.

Stále nenacházeli nic, co by mohlo mít souvislost se ztroskotáním, ač jakýkoli předmět, třeba lodní trup nebo jen trosky vyvržené na břeh, muselo by být vidět tak, jako bylo vidět onu bednu nalezenou pětatřicet kilometrů odtud.

Ke třetí hodině došel Cyrus Smith s přáteli k uzavřené zátoce, do které však neústil žádný vodní tok. Byl to jen přirozený přístav, nepozorovatelný ze širého moře a chráněný skálami, mezi nimiž byl jen úzký vjezd.

V pozadí zátoky jakási přírodní síla prorvala skalnatou stěnu a vytvořila plochou pláň, stoupající zvolna k horní planině, vzdálené asi osmnáct kilometrů od Drápu a vzdušnou linií asi devět kilometrů od planiny Výhledu.

Gedeon Spilett navrhl přátelům, aby si tu odpočinuli. Návrh byl přijat, protože kolonisté byli po namáhavé cestě už vyhladovělí. Ačkoli nebyla ještě doba večeře, nikdo neodmítl trochu jídla. Povzbudilo to i jejich touhu po pořádné večeři v Žulovém domě.

Za několik minut už kolonisté seděli pod skupinou vysokých přímořských borovic a hltavě pojídali jídlo, které Nab vytáhl ze svého vaku.

Místo jejich odpočinku bylo asi pětadvacet metrů nad mořskou hladinou. Rozhled odtud byl dost široký, až přes skály Drápu k zálivu Unie. Kolonisté však neviděli ani planinu Výhledu, ani ostrůvek Spásy, protože vyvýšená půda a clona vysokých stromů zastíraly severní obzor.

Přes rozlohu, kterou mohli kolonisté na moři obhlédnout, a přesto, že inženýr prohlédl dalekohledem celý okruh, na kterém se spojovalo nebe s mořem, nespatřili nikde žádnou loď.

I na pobřeží, které měli ještě prozkoumat, byl zaměřen jejich dalekohled od břehu až k útesům, ale v jeho zorném poli se neobjevil žádný vrak.

“Myslím,“ řekl Gedeon Spilett, “že se budeme muset smířit s myšlenkou, že se s námi nikdo nepřijde hádat o vlastnictví Lincolnova ostrova.“

“Ale co ta olověná kulka?“ ptal se Harbert. “Přece jsme si ji nevymysleli!“

“K čertu, to ne!“ zvolal Pencroff, vzpomínaje na svou vylomenou stoličku.

“Co z toho tedy vyplývá?“ ptal se novinář.

“Jen jedno,“ řekl inženýr. “Před třemi měsíci tu přistála loď…“

“Cože? Cyrusi? Vy myslíte, že zmizela beze stopy?“ zvolal novinář.

“Ne, Spilette. Uvažte však, že máme-li jistotu o přistání člověka před třemi měsíci, máme téměř jistotu i o tom, že ten člověk na ostrově už není.“

“Rozumím-li vám dobře,“ vmísil se do hovoru Harbert, “jste přesvědčen, že ta loď zase odjela?“

“Správně.“

“A my jsme nenávratně ztratili možnost navrátit se do vlasti,“ dodal Nab

“Bojím se, že to je pravda.“

“Nuže? Je-li příležitost ztracena, pojďme dál!“ ozval se Pencroff, kterému se už stýskalo po Žulovém domě.

Ale sotva vstal, ozval se zuřivý štěkot Topa. Pes se vyřítil z lesa a v tlamě držel cár bahnem promáčené látky.

Nab vyrval cár psovi ze zubů. Bylo to velmi silné plátno.

Top stále štěkal a neustálým odbíháním jako by vyzýval svého pána k cestě do lesa.

“Tam je jistě něco, co nám vysvětlí tu olověnou kulku,“ mínil Pencroff.

“Trosečník!“ zvolal Harbert.

“Možná že zraněný,“ dodal Nab.

“Nebo mrtvý,“ dokončil novinář.

Všichni se pustili po Topově stopě mezi vysoké borovice na kraji lesa. Pro jistotu si připravili zbraně.

Museli pak vniknout hlouběji do lesa, ale k svému překvapení nenarazili na žádné stopy. Křoví i liány byly netknuty. Dokonce se museli prosekávat sekerami jako v nejhlubším pralese. Bylo těžké představit si, že tudy prošla lidská bytost, ale Top stále vybíhal vpřed a vracel se jako pes, který neslídí náhodně, nýbrž sleduje určitý cíl.

Po osmiminutové chůzi se Top zastavil. Kolonisté se octli na palouku lemovaném vysokými stromy a rozhlíželi. Se kolem sebe, ale ani v křoví, ani mezi kmeny neviděli nic.

“Tak co, Tope?“ ptal se inženýr.

Top zuřivě zaštěkal a vyskakoval na kmen obrovského stromu. Pencroff náhle vykřikl:

“No to je dobré!“

“Co je?“ ptal se Gedeon Spilett.

My hledáme trosky na moři i na pobřeží a zatím…“

“Co zatím?“

“A zatím jsou ve vzduchu!“

A námořník ukázal na obrovský bělavý cár zavěšený na vrcholku borovice. Z něho byl onen kus, který před chvílí našel Top. “Vždyť to nejsou žádné trosky!“ řekl udivený novinář.

“Prosím za odpuštění!“ odpověděl námořník.

“Co to je?“

“To je vše, co zbylo z našeho vzdušného korábu, z našeho balónu, který se zachytil tady na stromě!“

Pencroff,se nemýlil. Vykřikl hromové hurá a dodal:

“Tady máme výborné plátno. To nám dá prádla na několik let! Z toho si naděláme kapesníků a košil! Pane Smithi, co říkáte ostrovu, kde rostou košile na stromě?“

Pro kolonisty Lincolnova ostrova to byla opravdu šťastná náhoda, že balón po svém posledním vzlétnutí padl zpět na ostrov a že ho tu teď nalezli. Buď si kolonisté obal zachovají a pokusí se odletět z ostrova balónem, nebo z něho nadělají několik svitků nejlepšího plátna, až zbaví obal lakového nátěru. Pencroffova radost přešla pochopitelně na všechny kolonisty.

Obal však museli nejprve snést ze stromu a uložit na bezpečné místo, a to nebyla lehká práce. Nab, Harbert a námořník vylezli na strom a museli tam vynaložit všechnu svou obratnost, aby splasklý balón uvolnili.

Tato práce trvala skoro dvě hodiny. Tak získali nejen obal se záklopkami, vzpruhami a měděným kováním, ale i síť, to jest velké množství provazů a lan; zavěšený kruh a kotva ležely na zemi. Obal byl mimo trhlinu v dobrém stavu. Roztrhána byla jen jeho dolní část.

Bylo to z nebe spadlé štěstí.

“Rozhodneme-li se jednou opustit ostrov, pane Smithi,“ řekl Pencroff, “jistě ho neopustíme v balónu, že? Vzdušné lodi neplují tam, kam my chceme. Už s nimi máme svou zkušenost. Důvěřujete-li mi, postavím jednou loď o dvaceti tunách a vy mi pak dovolíte vyříznout z obalu přední a stěhovou plachtu.“

“Uvidíme, Pencroffe, uvidíme,“ odpověděl mu inženýr.

“Plátno teď musíme zajistit,“ připomněl Nab.

Nebylo opravdu možné přenést náklad plátna a lan do Žulového domu.

Byl příliš těžký. Než se najde možnost přepravy, bude nutno zabezpečit toto bohatství, aby nebylo vydáno napospas prvnímu uragánu. Spojenými silami odvlekli kolonisté všechno k pobřeží, kde našli rozsáhlou a tak výhodně umístěnou jeskyni, že do ní nemohl ani vítr, ani déšť, ani oceán.

“Potřebovali jsme skříň a skříň jsme také našli,“ smál se Pencroff. “Ale nezavírá se na klíč, a tak musíme z opatrnosti vchod zakrýt. Nebojím se dvounohých, ale čtyřnohých zlodějů.“

V šest hodin večer bylo vše uloženo. Úzká zátoka byla pokřtěna na Balónový přístav a kolonisté se vydali k Drápu. Pencroff hovořil s inženýrem o nejdůležitějších plánech, které budou muset v nejkratší době uskutečnit. Především postaví most přes řeku Díků, aby si zajistili spojení s jižní částí ostrova. Pak se sem vypraví pro balón s károu, protože člun by na to nestačil. Hned potom se pustí Pencroff do stavby šalupy*⁴, kterou zařídí jako jednostěžník, aby s ní mohli podnikat plavby kolem ostrova, a pak…

Zatím se zšeřilo. Nebe už bylo tmavé, když kolonisté dosáhli Trosek, u nichž byla nalezena bedna. Cestou však nikde nepřišli na stopy ztroskotáni. Tak museli uznat za správný názor přednesený dnes Smithem.

Od Trosek k Žulovému domu zbývalo devět kilometrů, které kolonisté zdolali velmi rychle. Blížila se už půlnoc, když dorazili k řece Díků.

Řečiště tam bylo pětadvacet metrů široké; druhý břeh byl tedy nedostupný. Pencroff však slíbil, že tuto obtíž zdolá, a to mu teď bylo připomenuto.

Kolonisté byli hrozně unaveni. Měli za sebou dlouhou cestu a příhoda s balónem rozhodně nepřispěla k jejich zotavení. Všichni už spěchali do Žulového domu k večeři a k spánku. Kdyby tu už byl most, byli by doma za čtvrt hodiny.

Noc byla velmi tmavá. Pencroff se chystal splnit svůj slib. Chtěl vyrobit jakýsi prám, na němž by řeku přepluli. Pustil se tedy se sekerou v ruce do stromů, aby je nad kořeny podsekl. Nab mu při tom pomáhal.

Cyrus Smith a novinář seděli na břehu a čekali, až budou muset druhy vystřídat. Harbert zatím přecházel po břehu. Pak šel kousek proti toku, ale náhle se obrátil, utíkal zpět, a ukazuje na řeku, volal:

“Co to sem pluje po řece?“

Pencroff přestal kácet a podíval se na vodu, kde spatřil temný pohybující se předmět.

“Člun!“ vykřikl.

Všichni přiběhli a k svému překvapení spatřili skutečně člun plující k nim.

“Člun, ahoj!“ vykřikl námořník ze starého lodnického zvyku, zapomínaje, že by snad bylo lepší být tiše.

Žádná odpověď. Člun se hnal dál. Když byl asi dvanáct kroků od kolonistů, zvolal Pencroff:

“Vždyť je to naše piroga! Asi se přetrhlo lano a piroga se spustila po proudu. A přišla opravdu včas!“

“Naše piroga?“ bručel si inženýr.

Pencroff měl pravdu. Byl to jejich člun, jehož lano se zřejmě přetrhlo a který plul teď sám po řece Díků. Bylo nutno zmocnit se ho, dříve než bude rychlým proudem odnesen na moře. Nab s Pencroffem ho také dlouhým bidlem zastavili a přitáhli k břehu.

Inženýr do něho vskočil první, uchopil konec lana a viděl, že bylo opravdu rozedřeno o skálu.

“Tohle je něco, co se může opravdu nazvat šťastnou náhodou!“ řekl tiše Gedeonu Spilettovi.

“Podivné!“ odpověděl novinář.

Bylo to sice záhadné, ale bylo to rozhodně šťastné. Harbert, novinář, Nab a Pencroff nasedli. Nikoho neudivovalo, že se lano předřelo, ale všichni byli překvapeni náhodou, která přivedla člun k ústí řeky právě ve chvíli, kdy jej mohli zachytit. Připlout sem o čtvrt hodiny později, byl by člun ztracen v moři.

Kdyby byli kolonisté žili v době víry v duchy, byla by je tato příhoda přivedla k přesvědčení, že ostrovu vládne nějaká nadpřirozená bytost, která dává svou moc do služeb trosečníků.

Několika údery vesel dosáhli kolonisté ústí řeky a stočili pak člun k pobřeží u Komína. Když jej zajistili, zamířili k žebříku do Žulového domu.

V této chvíli však Top zlostně zaštěkal a Nab, který hledal první příčku, vykřikl…

“Žebřík nikde!“

Kapitola 6      

PENCROFFOVO VOLÁNÍ – NOC V KOMÍNU – HARBERTŮV ŠÍP – SMITHŮV NÁVRH – NEČEKANÉ ŘEŠENÍ – CO SE STALO V ŽULOVÉM DOMĚ – JAK NASTOUPIL SLUŽBU U KOLONISTŮ NOVÝ SLUHA

Cyrus Smith se beze slova zastavil. Jeho druhové tápali ve tmě po skále, zdali tam vítr žebřík neposunul, a po zemi, kdyby snad byl spadl. Žebřík však úplně zmizel. A v této tmě nebylo možno zjistit, zda jej vítr neodhodil na skalní spočinek.

“Jestliže to je žert, pak je to hloupý žert!“ zlobil se Pencroff. “Člověk dojde domů a nenajde schody do pokoje! To není nic k smíchu pro unavené lidi.“

Také Nab zlořečil.

“Vždyť přece nebyl vůbec vítr,“ divil se Harbert.

“Počínám věřit, že se na Lincolnově ostrově dějí záhadné věci,“ prohlásil Pencroff.

“Záhadné? Vůbec ne, Pencroffe,“ odpověděl novinář. “Je to zcela přirozené. Někdo sem za naší nepřítomnosti přišel, obsadil náš dům a vytáhl za sebou žebřík.“

“Někdo?“ zvolal námořník. “Ale kdo?“

“Nu, přece střelec olověné kulky,“ odpověděl novinář. “K čemu jinému by teď byl než k vysvětlení této příhody?“

“Jestliže je však někdo nahoře,“ řekl Pencroff, který už ztrácel trpělivost, “pak na něho zařvu tak, že bude muset odpovědět.“

A hromovým hlasem zařval své námořnické “ohé“, které se ozvěnou nesmírně protáhlo.

Kolonisté zbystřili sluch. Zdálo se jim, že slyší ze Žulového domu jakýsi chechot, jehož původ však nemohli určit. Na Pencroffovu výzvu se nikdo neozval, ani když ji námořník zuřivě opakoval.

Tohle byla věc, která by musela vzrušit i nejlhostejnější lidi na světě, a kolonisté nemohli být lhostejní. V jejich postavení každá takováto příhoda mohla mít vážné důsledky. A za sedm měsíců pobytu na ostrově se jim ještě nepřihodilo něco tak překvapivého.

Teď zapomněli na únavu, a vzrušeni podivnou příhodou, stáli pod Žulovým domem nevědouce, co si myslet a co dělat. Kladli si otázky, na které nedovedli odpovědět, a vymýšleli si nejrůznější vysvětlení. Nab naříkal, že se nemůže vrátit do své kuchyně. Bylo to tím horší, že jejich zásoby už byly vyčerpány a že v této chvíli nemohli pomýšlet na jejich obnovení.

“Přátelé,“ řekl Cyrus Smith, “Můžeme udělat opravdu jen jedno: čekat do rána a pak jednat podle okolností. Pojďme však čekat do Komína. Tam máme úkryt, a nemůžeme-li večeřet, můžeme aspoň spát.“

“Ale který ničema nám sehrál tenhle kousek?“ láteřil Pencroff, který stále nic nechápal.

Ať už byl tím ničemou kdokoli, kolonisté mohli opravdu udělat jen jednu věc, jak řekl inženýr: jít do Komína a tam počkat do rána. Top však dostal rozkaz zůstat pod Žulovým domem. A dostal-li Top rozkaz, pak jej také bez námitek splnil. Pes tedy zůstal pod skálou, kdežto jeho pán odešel s přáteli do skal.

Nemůžeme tvrdit, že by byli kolonisté přes svou únavu spali na pískovém loži dobře. Všichni s úzkostí toužili po vysvětlení dnešní příhody, ať už byla způsobena náhodným projevem přirozených příčin nebo lidskou rukou. Nadto se jim velmi špatně leželo. Nejhorší ze všeho bylo pomyšlení, že jejich bydliště je nyní obsazeno a oni že tam nemohou.

Žulový dům však nebyl jen bydliště, bylo to také skladiště. Tam měli všechen materiál, střelivo, zbraně, nářadí, nástroje, zásoby potravin a tak dále. Je-li vše uloupeno a budou-li se muset kolonisté bez pomůcek znovu zařizovat, bude to vážná věc. Proto také občas někdo z nich vycházel ven podívat se, hlídá-li Top dobře.

Jen Cyrus Smith čekal s obvyklým klidem na ráno, ač jeho rozum si zoufal nad novým nevysvětlitelným faktem. Zneklidňovalo ho, že kolem něho a nad ním se projevuje jakýsi vliv, který nedovedl pojmenovat. Stejné pocity měl i Gedeon Spilett. Oba muži si šeptem sdělovali své domněnky o tajemných příhodách, které si neuměli vyložit ani svou velkou jasnozřivostí a bohatšími zkušenostmi. Ostrov choval jistě nějaké tajemství, ale jak je odkrýt? Harbert si to také nedovedl vysvětlit a byl by se rád inženýra zeptal. Nab si nakonec řekl, že se ho to netýká, že to je věc jeho pána, a kdyby se byl nebál, že tím kamarády pohorší, byl by spal tak bezstarostně jako na svém loži v Žulovém domě. Nejvíce byl rozzuřen Pencroff.

“Je to hloupý vtip!“ prohlašoval. “Někdo si z nás vystřelil. Já však nemám vtipy rád a běda vtipkářům, padnou-li mi do rukou!“

Jakmile se na východě objevil první zásvit dne, vydali se náležitě ozbrojení kolonisté na pobřeží ke skaliskům. Žulový dům, obrácený průčelím k vycházejícímu slunci, bude brzy ozářen. Skutečně k páté hodině uviděli za zeleným rostlinstvem zavřené okenice oken.

Z této strany bylo vše v pořádku. Ale z úst kolonistů vyšel hromadný výkřik, když spatřili vstupní dveře otevřené, ač je před odchodem zavřeli. Někdo vnikl do Žulového domu. To bylo jisté.

Horní žebřík, zavěšený nad dveřní rám, byl na místě. Dolní však byl vytažen až nahoru. Bylo zřejmé, že se vetřelci chtěli zajistit proti překvapení.

Kolonisté zatím nemohli zjistit ani jejich počet, ani jejich totožnost, protože nikdo z nich se neukázal.

Pencroff znovu zavolal.

Žádná odpověď.

“Mizerové!“ vykřikl námořník. “Teď si klidně chrní, jako by byli doma! Hej, piráti, loupežníci, lupiči, synové Johna Bulla*⁵!“

Když Pencroff jako Američan nazval někoho synem Johna Bulla, znamenalo to u něho projev největšího opovržení.

Zatím se úplně rozednilo a stěna Žulového domu zazářila v slunečních paprscích. Vevnitř i venku však byl naprostý klid.

Kolonisté už počali pochybovat o obsazení Žulového domu, ale vytažený žebřík dokazoval, že vetřelci odejít nemohli. Jenom jak se k nim dostat?

Harberta napadlo, že by mohl přivázat k šípu provaz, vystřelit jej na poslední příčky vytaženého žebříku, stáhnout pak žebřík dolů a otevřít si tak přístup do domu.

Nic jiného nemohli opravdu dělat a s trochou obratnosti se to mohlo podařit. Naštěstí byly luky a šípy uloženy v Komínu, kde měli také několik svitků lehkého ibiškového provazu.

Pencroff připevnil provaz na konec dobře opeřeného šípu. Harbert pak vložil šíp na luk a zamířil s nesmírnou pečlivostí na žebřík. Cyrus Smith, Gedeon Spilett, Pencroff a Nab ustoupili nazad, aby mohli pozorovat, co se bude dít v oknech Žulového domu. Novinář s karabinou v ruce hlídal dveře.

Luk spustil, šíp zasvištěl, odnesl s sebou provaz a projel s ním mezi posledními příčkami žebříku. Podařilo se to!

Harbert se ihned chopil konce provazu; ale v okamžiku, kdy zatáhl, aby dostal žebřík dolů, vysunula se ze dveří ruka, chytla žebřík a vytáhla jej až do Žulového domu.

“Trojnásobný lumpe!“ vykřikl Pencroff. “Kdyby na tebe nebylo škoda kulky, nečekal bys dlouho!“

“Ale kdo je to?“ ptal se Nab.

“Cože, tys ho nepoznal?“

“Ne.“

“Nu, přece opice! Nějaký makak, malpa, orangutan, kočkodan, duran, gorila nebo kosman. Naše obydlí je zaplaveno opicemi, které se tam za naší nepřítomnosti vyšplhaly po žebříku.“

V tom okamžiku, jako na potvrzení námořníkových slov, objevily se tři nebo čtyři opice v oknech, v nichž otevřely okenice, a pozdravily skutečné vlastníky tisícem pošklebků a pitvoření.

“Já věděl, že to je jenom pitomý vtip!“ volal Pencroff. “A jeden ze vtipkařů to odnese za všechny!“

Námořník zalícil pušku, namířil na jednu z opic a vystřelil. Všechny opice zmizely kromě jediné, která smrtelně zasažena spadla na pobřeží.

Tato opice vysoké postavy patřila jasně do nejvyššího řádu opic. Ať už to byl šimpanz, orangutan, gibon nebo gorila, patřil mezi lidoopy, pojmenované tak podle jejich podobnosti k lidské rase. Harbert prohlásil, že to je orangutan, a my už víme, že se chlapec v přírodopise vyznal.

“Nádherné zvíře!“ zvolal Nab.

“Chceš-li, tedy nádherné,“ ušklíbl se Pencroff. “Ale já pořád nevím, jak se dostaneme domů!“

“Harbert je výborný střelec,“ řekl novinář, “a má tady svůj luk. Ať se pokusí ještě jednou…“

“Dobrá, ale ty opice jsou taškáři,“ prohlásil Pencroff, “a neukážou se v oknech. Nemůžeme je zabít, a když si představím spousty, které asi nadělaly v pokojích a ve skladišti…“

“Trpělivost!“ řekl Cyrus Smith. “Ta zvířata nám dlouho vzdorovat nemohou.“

“Tomu bych věřil, kdyby byla dole na zemi. Ale víte vy, pane Smithi, kolik tuctů těch ničemů může nahoře být?“

Těžko odpovědět na takovou otázku. A opakovat chlapcův pokus bylo stejně těžké, protože celý žebřík byl vtažen dovnitř. Když zatáhli kolonisté za provaz, přetrhl se a žebřík nespadl.

Případ byl vskutku mrzutý. Pencroff zuřil. Všem bylo jasné, že domů se nakonec dostanou, ale jak? To nemohl nikdo říci.

Tak ubíhaly dvě hodiny. Opice se neukazovaly, jen občas vystrčila některá z nich dveřmi nebo oknem tlapu nebo čenich. Okamžitě však byla zahnána výstřelem.

“Pojďme pryč!“ navrhl inženýr. “Opice třeba uvěří v náš odchod a ukáží se. Spilett a Harbert se schovají za skály a budou pálit po všem, co se objeví.“

Inženýrův plán byl proveden. Nejlepší střelci kolonie, Harbert a Spilett, schovali se za skály a Nab, Pencroff a Cyrus Smith odešli na planinu Výhledu ulovit nějakou zvěř, protože se blížila doba oběda a zásoby už byly snědeny.

Za půl hodiny se lovci vrátili s několika skalními holuby, které si jakžtakž upekli. Žádná z opic se zatím neukázala.

Gedeon Spilett s Harbertem se šli také najíst a pod okny Žulového domu nechali jen Topa. Po jídle se vrátili na svá místa.

Po dvou hodinách byla situace nezměněna. Opice nejevily žádné známky činnosti, jako by byly zmizely. Pravděpodobnější bylo vysvětlení, že poděšeny smrtí své družky a výstřely z pušek, ukryly se v zadních prostorách Žulového domu nebo ve skladišti. Když si kolonisté představili bohatství skladiště, tu je přešla inženýrem doporučovaná trpělivost. Všichni se doopravdy velmi rozzlobili.

“Je to příliš hloupé,“ řekl novinář. “Už by to mělo skončit!“

“Musíme ty lumpy vypudit!“ zuřil Pencroff. “Byli bychom s nimi rychle hotovi, i kdyby jich bylo třeba dvacet. Ale musíme se jim dostat na tělo! Cožpak nepřijdeme na prostředek, jak vniknout do Žulového domu?“

“Přijdeme,“ řekl Cyrus Smith, kterého cosi napadlo. “Výborně! A jak to provedeme?“

“Pokusíme se vstoupit do Žulového domu starým jezerním výtokem.“

“Tisíc ďáblů!“ zvolal námořník. “To mně nenapadlo!“

Byl to opravdu jediný prostředek, jak se dostat do Žulového domu, zdolat tlupu opic a vyhnat je. Vchod do podzemní chodby byl sice uzavřen zdivem z kamenů, ale kolonisté byli ochotni zeď rozbořit. Cyrus Smith neprovedl naštěstí svůj úmysl zatopit vchod vodou, a tak jim ta práce nebude dlouho trvat.

Bylo už poledne, když kolonisté s motykami a špičáky opustili Komín, prošli pod okny Žulového domu, nechali tam Topa na hlídce a chystali se vystoupit po levém břehu řeky Díků na planinu Výhledu.

Neučinili však ještě ani padesát kroků, když zaslechli zuřivý štěkot psa. Zněl jako zoufalá výzva.

Zastavili se.

“Poběžme!“ vyzval je Pencroff.

Všichni se rozběhli k pobřeží.

Tam zjistili, že se situace změnila.

Opice, které byly z neznámých příčin náhle vyděšeny, pokoušely se utéci. Dvě nebo tři přeskakovaly z okna do okna s obratností cirkusových šašků. Přitom se však ani nepokoušely spustit žebřík, po kterém by snadno utekly. Ve své hrůze na tento prostředek zapomněly. Pět nebo šest se jich dostalo na dostřel a kolonisté po nich vypálili. Některé z nich, zraněny nebo usmrceny, spadly zpět do místnosti, vyrážejíce ostré skřeky. Ostatní se vrhly dolů a pádem se zabily. V několika okamžicích bylo možno předpokládat, že Žulový dům je volný.

“Hurá!“ vykřikl Pencroff. “Hurá! Hurá!“

“Jen tolik nejásejte!“ řekl mu Gedeon Spilett.

“Proč? Vždyť jsou zabity!“

“To je pravda. Ale to nám přístup do domu nijak neotevřelo.“

“Pojďme tedy výtokem!“ řekl Pencroff.

“Dobrá,“ souhlasil inženýr, “ale snad by bylo lepší…“

V tom okamžiku, jako v odpověď Cyrusi Smithovi, vyklouzl žebřík ze dveří, rozvinul se a padl až na zem.

“Tisíc fajfek! Tohle je něco!“ vykřikl Pencroff a podíval se na Cyruse Smithe.

“To je opravdu něco,“ šeptal si inženýr a vrhl se k žebříku.

“Pozor, pane Smithi!“ varoval ho Pencroff. “Co když nahoře ještě některá je?“

“Uvidíme!“ prohlásil inženýr a vystupoval dál.

Rozhlíželi se. V pokojích nebyl nikdo, nikdo nebyl ani ve skladišti, které bylo netknuto.

“A co žebřík?“ zvolal námořník. “Kde je ten džentlmen, který nám jej shodil?“

V tom okamžiku se ozval ostrý výkřik a do místnosti vrazila obrovská opice, která utekla do chodby a kterou teď Nab vyplašil.

“Ty lupiči!“ vykřikl Pencroff a se sekerou v ruce chystal se rozetnout zvířeti lebku. Cyrus Smith ho však zadržel:

“Dejte jí milost, Pencroffe!“

“Cože? Milost takovému ničemovi?“

“Ano. To ona nám shodila ten žebřík.“

Inženýr to řekl podivným hlasem, že bylo těžko uhodnout, myslí-li to vážně či ne. Přesto se však všichni na opici vrhli a přes její statečný odpor ji přemohli a spoutali.

“Uf!“ oddechl si námořník. “A co z toho mizery teď uděláme?“

“Sluhu!“ odpověděl Harbert.

Chlapec vůbec nežertoval, protože věděl, čeho všeho lze u těchto inteligentních opic dosáhnout.

Kolonisté přistoupili k opici a pozorně si ji prohlíželi. Byl to orangutan, tedy opice, která nezná vzteklost duranů, ani potřeštěnost makaků, ani nečistotnost kosmanů, ani těkavost magotů, ani špatnou povahu paviánů. Patřila do čeledi lidoopů, u nichž se projevuje téměř lidská inteligence. Jako sluha by mohl orangutan obsluhovat u stolu, čistit místnosti, pečovat o šaty, cídit boty, zacházet obratně se lžící, s vidličkou a s nožem. Je známo, že Buffo*⁶ měl podobnou opici, která mu dlouho věrně a pilně sloužila.

Orangutan svázaný v Žulovém domě byl velký chlapík, vysoký aspoň sto osmdesát centimetrů, nádherně utvářeného těla, se širokou hrudí a středně velkou hlavou. Měl kulatou lebku, vystouplý nos a kůži porostlou lesklou a měkkou srstí; dokonalý typ lidoopa. Oči, trochu menší než lidské, jiskřily živou inteligencí. Pod kníry zářily bílé zuby. Na bradě měl ořechově hnědé, zkadeřené vousy.

“Krásný chlapík!“ řekl Pencroff. “Znát jeho řeč, mohli bychom s ním mluvit.“

“Necháme si ho opravdu jako sluhu, pane Smithi?“ ptal se Nab.

“Ano, Nabe. Ovšem nebudeš-li žárlit.“

“Doufám, že se z něho stane vzorný sluha,“ dodal Harbert. “Zdá se mladý. Učení mu tedy půjde lehce. Nebudeme muset používat ani násilí, ani mu vytrhávat špičáky, jak se jinak dělává. Přilne brzy k těm, kdož s ním budou dobře zacházet.“

“To budeme všichni,“ prohlásil Pencroff, který zapomněl na svou zlost vůči “vtipkařům“. Pak přistoupi1 k orangutanovi se slovy:

“Nu, chlapče, jak se daří?“

Orangutan odpověděl zamručením, které neprozrazovalo příliš špatnou náladu.

“Chceš se stát členem kolonie?“ pokračoval námořník. “Vstoupíš do služeb pana Smithe?“

Opice znovu souhlasně zamručela.

“A spokojíš se jen jídlem místo platu?“ třetí souhlasné zamručení.

"Dobrá! Nejlepší sluhové jsou ti, kteří nejméně mluví. A žádný plat, slyšíš, chlapče? Zpočátku nedostaneš nic, ale budeme-li s tebou spokojeni, dáme ti později dvakrát tolik.“

Tak vzrostla kolonie o nového člena, který jí měl v budoucnu prokázat platné služby. Co se jména týče, vzpomněl si námořník na jinou opici, kterou kdysi znal a která se jmenovala Jupiter, zkráceně Jup. Tak byl pokřtěn i tento orangutan, přijatý právě v Žulovém domě za sluhu.

Kapitola 7      

PLNĚNÍ PLÁNU – MOST PŘES ŘEKU DÍKŮ – PLANINA VÝHLEDU SE STANE OSTROVEM – ZVEDACÍ MOST – SKLIZEŇ OBILÍ – POTOK – LÁVKA – DVA OSLI – KÁRA S PŘÍPŘEŽÍ – VÝPRAVA DO BALÓNOVÉHO PŘÍSTAVU

Kolonisté Lincolnova ostrova znovu obsadili své bydliště, aniž museli použít starého výtoku, což jim uspořilo zednické práce. Byli opravdu rádi, že právě ve chvíli, kdy se k této práci chystali, byly opice zachváceny stejně náhlým jako nevysvětlitelným strachem, který je ze Žulového domu vypudil. Vycítily snad opice pudem, že se na ně chystá vážný útok jinou stranou? Jedině tím bylo možno vysvětlit jejich náhlý odchod.

K večeru pak kolonisté odnesli opičí mrtvoly do lesa a tam je zahrabali. Potom odstranili nepořádek způsobený vetřelci. Jen nepořádek, nikoli škody, protože opice sice zporážely nábytek, ale nic nepoškodily. Nab rozdělal v kamnech oheň a ze zásob ve skladišti připravil jídlo, kterému vzdali všichni čest.

Ani na jupa nezapomněli. Op jedl s velkou chutí výborná semena a jedlé oddenky. Pencroff mu uvolnil paže, ale pokládal za nutné nechat mu pouta na nohou až do doby, kdy se už budou moci spolehnout na jeho ochočení.

Večer před spánkem si sedl Cyrus Smith s přáteli ke stolu, aby se s nimi poradil o některých plánech, které měli urychleně provést.

Nejdůležitější věcí bylo postavení mostu přes řeku Díků, aby tak získali spojení mezi Žulovým domem a jižní částí ostrova. Pak musí založit ohradu pro muflony a jiná vlnatá zvířata, která budou moci držet v zajetí.

Oba plány souvisely se zajištěním oděvů, což byla otázka nejvážnější. Most jim umožní dopravu balónového obalu, který dodá plátno, a ohrada jim poskytne vlnu na teplé zimní oděvy.

Ohradu chtě1 Cyrus Smith zřídit u pramenů Červeného potoka, kde najdou přežvýkavci čerstvou a hojnou pastvu. Cesta z planiny Výhledu k pramenům potoka byla už částečně proklestěna. Až si kolonisté postaví lepší káru, než byla jejich první, bude doprava snadnější, zvláště podaří-li se jim chytit nějaká tažná zvířata.

Značná vzdálenost ohrady od Žulového domu nebyla nijak na závadu. Nab ovšem upozornil, že kurník musí být mnohem blíž. Drůbež musí být po ruce správci kuchyně. Za nejpříhodnější místo byla uznána část jezerního břehu, v níž byl starý výtok. Vodním i ostatním ptákům tam bude stejně dobře. S párkem bažantů, které chytli při poslední výpravě, provedou první pokus o zdomácnění.

Druhého dne – 3. listopadu – začali pracovat na stavbě mostu. Této důležité práce se zúčastnili všichni kolonisté. Vzali si na ramena sekery, teslice, pořízy i kladiva, a změnivše se v tesaře, sestoupili na pobřeží.

Pencroff však dole připomněl:

“Co když za naší nepřítomnosti napadne pana Jupa vytáhnout žebřík, který nám včera tak zdvořile spustil?“

“Uvažme tedy dolní konec!“ řekl Cyrus Smith.

Udělali to pomocí dvou špičáků, které zapíchli hluboko do písku. Pak se vydali po levém břehu řeky Díků až do ohbí řečiště. Prohlédli si tam břeh, hodí-li se pro stavbu mostu. Místo se zdálo vhodné.

Odtud to bude jen pět kilometrů k Balónovému přístavu, objevenému na jižním pobřeží. Bude příhodnější proklestit tam přímou a sjízdnou cestu, která usnadní spojení Žulového domu s jižní části ostrova.

Cyrus Smith pak vysvětli1 přátelům velmi snadno proveditelný a velmi výhodný plán, který už dlouho promýšlel. Chtěl planinu Výhledu úplně oddělit od ostrova a chránit ji tak před čtvernožci. Tím by byly Žulový dům, Komín a celá horní část planiny, předurčená pro obilné pole, zajištěny proti návštěvám zvířat.

Byl to plán splnitelný a inženýr hned vysvětlil jak.

Planina Výhledu byla už chráněna ze tří stran umělými i přirozenými vodními toky. Na severozápadě Grantovým jezerem od cípu se starým výtokem až k novému průkopu pro přebytečnou jezerní vodu. Na severu až k moři byla chráněna novým výtokem, který nad vodopádem přetínal planinu Výhledu a pod vodopádem pobřeží. Stačilo koryto trochu prohloubit, aby se přes ně zvířata nedostala. Celá východní strana od ústí jezerního výtoku až po ústí řeky Díků byla chráněna mořem. Jih byl chráněn řekou od jejího ústí až po záhyb, na němž chtěli postavit most.

Zbývala jen západní část planiny mezi ohbím řeky a cípem jezera v délce půldruhého kilometru, otevřená volně všem příchozím.

Zde však bylo lehce možno vykopat široký a hluboký příkop, který by se naplnil jezerní vodou, jejíž přebytek by se tak částečně vléval i do řeky Díků.

Novým odtokem by se jezerní hladina asi trochu snížila, ale Cyrus Smith zjisti1, že vodní přínos Červeného potoka je dost velký, aby si to mohli kolonisté dovolit.

“Tak se stane planina Výhledu úplným ostrovem,“ vysvětloval inženýr, “obklopeným ze všech stran vodou, a se zbytkem ostrova bude spojena jen tímto mostem a lávkami, které postavíme nad vodopádem a pod ním. A postavíme jistě i další lávky. Jednu přes příkop, který jsem právě navrhl, a druhou na levém břehu řeky Díků. Postavíme-li most i lávky jako mosty zvedací, bude planina Výhledu zajištěna proti každému překvapení.“

Aby to přátelům lépe vysvětlil, načrtl Cyrus Smith mapku planiny, na níž byl jeho plán ihned zřejmý. Všichni s ním souhlasili. Pencroff popadl sekeru a zvolal:

“Pojďme na most!“

Vyhledali vhodné stromy, porazili je a oklestili, přitesali na trámy, sloupy a prkna. Tento most měl být s pravým břehem řeky, spojen pevně, kdežto na levém břehu měl být zvedán závažím jako některé stavidlové mosty.

Byla to práce obtížná, a má-li být provedena dobře, vyžádá si mnoho času, protože řeka Díků zde byla dvacet pět metrů široká. Bylo zapotřebí zapustit do dna řeky dva pilíře, které by držely pevnou část mostu, a pak postavit beranidlo na zatlučení pilířů. Pilíře vytvoří oblouk a musí udržet závaží zvedací části mostu.

Naštěstí nechyběly kolonistům ani nástroje na opracování dřeva, ani železné kování, ani vynalézavost člověka, který se v těchto pracích vyznal, ani konečně pracovitost jeho druhů, kteří získali v posledních sedmi měsících neobyčejnou zručnost. Gedeon Spilett dokonce soutěžil v obratnosti s Pencroffem, který by to byl od obyčejného novináře, nikdy nečekal.

Stavba mostu zabrala tři týdny vážné práce. Kolonisté jedli na pracovišti, a protože bylo krásné počasí, chodili do Žulového domu jen večeřet a spát.

V této době se opičák Jup rychle ochočoval a zvykal si na nové pány, které si neustále zvědavě prohlížel. Pencroff mu však z opatrnosti nedal ještě úplnou volnost. Chtěl docela rozumně počkat, až bude planina Výhledu připravovanými úpravami učiněna nepřístupnou. Top a Jup se teď měli nejlépe. Hráli si spolu, přičemž Jup bral i hru velmi vážně.

Dne 20. listopadu byl most hotov. Jeho pohyblivá část byla vyvážena dvěma závažími tak, že k jejímu otočení stačilo jen málo námahy. Mezi pohyblivou a pevnou částí zůstala po zdvižení mostu mezera šesti metrů, tedy mezera dost široká, aby se přes ni nedostala zvěř.

Teď přišla na řadu doprava balónového obalu, který už chtěli mít v naprostém bezpečí.

Pro balón však budou muset do Balónového přístavu s károu. Z toho vyplynula potřeba proklestit cestu hustým lesem Divokého západu. A to bude nějaký čas trvat. Nab s Pencroffem se proto vypravili k přístavu, a když zjistili, že plátno v jeskyni nijak netrpí, bylo rozhodnuto, že se kolonisté pustí nyní do práce na planině Výhledu.

“To nám umožní zařídit si kurník co nejlépe,“ prohlásil Pencroff. “Nebudeme se muset bát lišek ani vpádu jiných škůdců.“

“A budeme moci zorat planinu,“ dodal Nab, “a šlechtit na ní divoké rostliny.“

“A připravit si druhé obilné pole,“ zakončil vítězně námořník.

První obilné pole, vzniklé z jediného zrna, Pencroffovou péčí neobyčejně prospívalo. Vyrazilo na něm podle inženýrovy předpovědi deset klasů a v každém z nich bylo osmdesát zrn. V šesti měsících měli teď kolonisté osm set zrn, což slibovalo pro každý rok dvojí sklizeň.

Z osmi set zrn jich z opatrnosti dali padesát stranou a zbytek měl být vyset na nové pole, upravené se stejnou péčí jako pole pro zrno první.

Pole bylo tedy připraveno a obehnáno vysokou hradbou ze zašpičatělých kůlů, přes niž se čtvernožci nedostanou. Ptáky pak postačili plašit děsiví strašáci a klapačky, které s fantastickou vynalézavostí sestrojil Pencroff. Sedm set padesát zrn bylo zaseto do pravidelných řádek. O ostatek se měla postarat příroda.

Dne 21. prosince počal Cyrus Smith vyznačovat příkop, který měl uzavřít planinu na západě od jezerního cípu až k ohbí řeky. Byla zde asi metrová vrstva ornice a pod ní žula. Inženýr však vyrobil nový nitroglycerín, který pak vykonal svou práci. Ve čtrnácti dnech byl v planině vyhlouben tři a půl metru široký a skoro dva metry hluboký příkop. Stejnými prostředky byla ve skalnatém břehu jezera udělána nová průrva a do příkopu se valila voda, která tak vytvořila nový potok, nazvaný Glycerínový potok. Řeka Díků dostala další přítok.

Podle inženýrova předpokladu se hladina jezera skutečně snížila, ale jen nepozorovatelně. K dokonalému vodnímu uzavření planiny byl vodní odtok přes planinu na pobřeží dostatečně rozšířen. Na pobřeží byly jeho písečné břehy zajištěny dvojí řadou kůlů.

V prvních dvou týdnech prosince byly práce skončeny a planina Výhledu byla dokonale zajištěna proti přepadení. Měla teď tvar nepravidelného pětiúhelníku průměru asi sedmi kilometrů.

V prosinci teplota ještě stoupla. Kolonisté však nehodlali práce odložit, a protože měli založit ještě kurník, pokračovali v plnění přijatých plánů. Po dokonalém uzavření planiny Výhledu pustili jupa na svobodu. Neopustil však své pány a neprojevoval vůbec touhu utéci. Bylo to neobyčejně mírné, statné a živé zvíře. Ve šplhání po žebříku do Žulového domu neměl vůbec soupeře. Dovedl také už pracovat: tahal káru s dřívím a odvážel kameny, které byly vykopány z koryta Glycerínového potoka.

“Zedník to ještě není,“ smál se Pencroff, “ale rochně*⁷ už ano.“

Pro stavbu kurníku vybrali místo na jihovýchodním břehu jezera. Bylo to asi sto padesát čtverečních metrů půdy. Ohradili je plotem a postavili tam kotce pro různé ptáky.

Prvními obyvateli kurníku byl párek bažantů, který brzy vyvedl hejno mladých. Za společníky dostal pak šest kachen, které žily na břehu jezera. Některé z nich patřily k druhu čínských kachen s vějířovitými křídly, jež svými živými barvami soupeří se zlatými bažanty. Po několika dnech se zmocnil Harbert páru bažantů s dlouhými ocasními pery. Bažanti tu brzy zdomácněli. Po nich pak přišli pelikáni, ledňáčci, husy a celý ten ptačí národ, který se po mnohém hádání, strkání, křičení, kvákání a vrkání konečně spolu smířil a rozmnožoval se tak, že mohl v budoucnosti uživit celou kolonii.

Cyrus Smith chtěl dílo dovršit a zařídil v rohu kurníku i holubník. Nasadil tam tucet holubů, kteří hnízdili ve skálách na planině. Tito ptáci si zvykli vracet se každý večer do nového obydlí a prokázali větší schopnost ochočení než holubi doupňáci, kteří žijí všude jen divoce.

Konečně přišel čas, kdy museli kolonisté přikročit k výrobě prádla z balónového obalu. Dávno opustili myšlenku uchovat obal celý, naplnit jej teplým vzduchem a opustit s ním ostrov. Toho by se uprostřed nekonečného oceánu nemohli odvážit ani lidé, kterým by nic jiného nezbývalo. A praktický Cyrus Smith na to vůbec nepomýšlel. Šlo tedy jen o dopravu balónu do Žulového domu. Kolonisté se napřed rozhodli přestavět káru tak, aby byla pohyblivější a lehčí. I když měli povoz, chyběla jim přípřež. Nežije na ostrově nějaký přežvýkavec, který by nahradil koně, osla nebo krávu? Těžko říci.

“Tažné zvíře by nám bylo opravdu užitečné,“ uvažoval Pencroff. “Ledaže by nám pan Smith postavil parní káru nebo dokonce lokomotivu. Stejně budeme mít jednou železniční trať od Žulového domu do Balónového přístavu s přípojkou na Franklinovu horu.“

Pencroff to myslel skutečně vážně. Představivost spojená s vírou dělá zázraky!

Bez přehánění však nutno přiznat, že prosté tažné zvíře by bylo Pencroffa úplně uspokojilo. A dosud příznivá náhoda nezklamala ho ani teď.

Dne 23. prosince, když byli kolonisté v Komíně, ozval se současně Nabův výkřik a Topův štěkot. Kolonisté vyběhli ven. Báli se, že se něco přihodilo.

A co viděli? Dvě nádherná zvířata statných postav, která se dostala na planinu Výhledu přes spuštěný most. Vypadala jako koně, či spíš jako osli. Byl to samec se samicí. Oba měli krásně stavěná těla, kávově žlutou srst, nohy a ocas bílé, na hlavě, na krku a na trupu tmavé pruhy. Zvířata se klidně přiblížila a prohlížela si živým okem lidi, v nichž ještě nemohla vidět pány tvorstva.

“To je onager!“ zvolal Harbert. “Je příbuzný zebrám a kvagám.“

“Nejsou to osli?“ ptal se Pencroff.

“Onager se také nazývá asijský osel.“

“Osli nebo koně,“ řekl námořník, “jsou to tahouni a musíme je chytit!“

Aby zvířata nepoplašil, proklouzl námořník trávou, běžel k mostu přes řeku Díků, zdvihl jej a osli byli zajati.

Mají se jich kolonisté zmocnit násilím a přinutit je k domácím pracím? Ne. Bylo rozhodnuto, že je nechají několik dnů pobíhat planinou, kde bylo trávy dost, a inženýr pak postaví u kurníku stáj, v níž najdou osli dobré stelivo a noční úkryt.

Tak byl nádherný párek ponechán v naprosté svobodě a kolonisté se k němu ani nepřibližovali, aby jej nepoplašili. Osli projevili několikrát touhu po útěku z planiny. Byli zvyklí na široké prostory a na hluboké lesy. Planina byla pro ně malá. Kolonisté je viděli obcházet vodní pás, který ovšem překročit nemohli. Pak ostře zařičeli a rozběhli se trávou. Když se uklidnili, zůstali stát a dlouho se dívali na rozsáhlý les, který jim byl teď nedostupný.

Kolonisté zatím vyrobili z rostlinných vláken postroje a opratě. Několik dnů po zajetí oslů byla kára připravena a zároveň byla proklestěna přímá cesta od ohbí řeky až k Balónovému přístavu. Teď se tam mohli pustit s károu, a tak se koncem prosince pokusili poprvé osly zapřáhnout.

Pencroff si zatím zvířata natolik ochočil, že mu přicházela jíst z ruky a dovolila mu přiblížit se až k nim. Jakmile byli osli zapřaženi, plašili se a kolonisté je měli co držet. Brzy si však na novou práci zvykli. Onager je totiž mírnější než zebra, a proto se ho často používá jako tažného zvířete. Je schopen se aklimatizovat v poměrně chladných krajích Evropy.

Toho dne nasedla celá kolonie do káry – kromě Pencroffa, který kráčel před károu – a zamířila k Balónovému přístavu.

Dovedete si jistě představit, jak kára na nedokonalé cestě drkotala. Ale přece jen dojela a nepřevrhla se. Muži na ni naložili obal s ostatními součástkami balónu.

V osm hodin večer přejela kára znovu řeku Díků a zastavila se na pobřeží. Osli byli vypřaženi a odvedeni do stáje. Pencroff před ulehnutím vyrazil takový vzdech uspokojení, že vzbudi1 hlučnou ozvěnu Žulového domu.

Kapitola 8      

PRÁDLO – BOTY Z TULENÍ KŮŽE – VÝROBA STŘELNÉ BAVLNY – RŮZNÉ ROSTLINY – RYBOLOV – ŽELVÍ VEJCE – JUPOVY POKROKY – OHRADA – LOV NA MUFLONY – NOVÁ ROSTLINNÁ A ŽIVOČIŠNÁ BOHATSTVÍ – VZPOMÍNKY NA VZDÁLENOU VLAST

První týden ledna byl věnován výrobě prádla, které už kolonisté nezbytně potřebovali. Jehly nalezené v bedně kmitaly se v hrubých, ale pilných prstech; šilo se prádlo, i když ne příliš jemné, tedy jistě pevné.

Nití měli dost. Cyrus Smith dal totiž vytahat nitě, kterými byl balón sešit. Dlouhé pruhy balónových dílců párali s obdivuhodnou trpělivostí Gedeon Spilett a Harbert. Pencroff tuto práci odmítl, protože ho smrtelně nudila. Jakmile se však začalo šít, neměl námořník konkurence. Je ostatně známo, že námořníci mají ke krejčovině obzvláštní sklony.

Plátno obalu bylo zbaveno lakového nátěru sodou a potaší, které inženýr získal zpopelněním přímořských rostlin. Nabylo tím obvyklé měkkosti a pružnosti. Bílením na slunci získalo čistou bílou barvu.

Potom si kolonisté zhotovili několik tuctů košil a punčoch – punčoch ovšem nepletených, nýbrž šitých z plátna. Jakou radost měli, když si konečně oblekli bílé prádlo! Vůbec si nevšímali jeho hrubého zpracování a těšili se také z bílých prostěradel, která udělala z lůžek v Žulovém domě opravdové postele.

V téže době si také vyrobili boty z tulení kůže, které měly nahradit boty a střevíce přinesené z Ameriky. Nutno doznat, že nové boty byly široké a dlouhé, ale zato vůbec netlačily.

Počátkem roku 1866 nastala velká vedra, ale lov v lese nepřestal. Houštiny se hemžily prasaty, klokany a všemožnou srstnatou i pernatou zvěří. Harbert se Spilettem pak byli příliš dobří střelci, aby ztráceli zbytečně střelivo.

Cyrus Smith je žádal, aby náboji co nejvíce šetřili, a sám se chystal nahradit něčím jiným střelný prach a olovo, nalezené v bedně, chtěje je šetřit pro budoucnost. Vždyť nevěděl, kam je náhoda zanese, opustí-li jednou Lincolnův ostrov. Bylo tedy nutno připravit se na všechny neznámé okolnosti a šetřit střelivo tím, že je nahradí snadno vyrobitelnými látkami.

Olovo, po jehož stopě se na ostrově marně pídil, nahradil Cyrus Smith železnými broky, které si vyrobil lehce. Tyto broky neměly však váhu olova, musely být větší a do náboje se jich proto vešlo méně. Ale obratnost střelců přemohla i tuto nevýhodu. Co se prachu týče, ten si mohl Cyrus Smith vyrobit poměrně lehce, protože měl ledek draselný, síru i uhlí. Příprava však vyžaduje neobyčejné péče a bez zvláštních nástrojů je nemožné vyrobit dobrý prach.

Cyrus Smith se rozhodl pro výrobu střelné bavlny neboli nitrocelulózy. Přírodní bavlna není nezbytnou surovinou k výrobě této výbušniny, protože jí dodává jen buničinu – celulózu. A celulóza není nic jiného než základní rostlinné pletivo, vyskytující se v čistém stavu nejen v bavlně, ale i ve vláknech lněných, v papíru, ve starých hadrech, v dužnině černého bezu apod. A u ústí Červeného potoka rostlo bezu dost. Kolonisté si už dávno vařili místo kávy odvar z bobulí těchto keřů, patřících do čeledi zimolezovitých.

Bezovou duši – celulózu – si mohli kolonisté klidně nasbírat. Druhá látka nezbytná k výrobě střelné bavlny je dýmavá kyselina dusičná. A protože měl Cyrus Smith kyselinu sírovou, mohl si lehce vyrobit kyselinu dusičnou sloučením kyseliny sírové s ledkem draselným, kterého mu dávala příroda dost.

Rozhodl se proto vyrobit si střelnou bavlnu a použít jí i přes její nepříjemné vlastnosti, jako je velmi proměnlivý účin, snadná vznětlivost – vybuchuje už při sto sedmdesáti stupních místo při dvou stech čtyřiceti – a konečně příliš prudké rozpětí jejích spalných plynů, které snižuje výkon palných zbraní. Proti tomu má však nitrocelulóza výhodu v tom, že na ni nepůsobí vlhkost a že její výbušná síla je čtyřikrát tak velká jako síla obyčejného prachu.

Při výrobě střelné bavlny stačilo ponořit celulózu na čtvrt hodiny do dýmavé kyseliny dusičné, pak ji vymýt vodou a vysušit. Bylo to velmi jednoduché.

Cyrus Smith měl jen obyčejnou kyselinu dusičnou, a nikoli dýmavou, která se ve styku s vlhkým vzduchem mění neustále v bělavé páry. Proto chtěl tuto kyselinu smísit s koncentrovanou kyselinou sírovou v poměru tři ku pěti, aby dostal směs stejného účinku. To se mu také podařilo. Ostrovní lovci měli brzy zásobu dokonale připravené látky, která při opatrném používání dávala výtečné výsledky.

V té době zryli kolonisté nové pozemky v rozloze půl hektaru na planině Výhledu a zbytek půdy nechali na louky pro osly. Několik vycházek udělali kolonisté také do Leskovčího lesa a do lesa Divokého západu, odkud si přinesli slušnou sklizeň divokých rostlin: špenátu, řeřichy, ředkve a řepy. Pozorným pěstěním je brzy zušlechtí a obohatí si tak jídelní lístek, až dosud příliš jednostranně zásobený dusíkatou potravou. Přivezli si také pozoruhodnou zásobu uhlí a dříví. Každá výprava byla zároveň spojena s úpravou cest, jejichž vozovka se pod koly káry pomalu srovnávala.

Králíkárna dodávala kuchyni v Žulovém domě stále stejný příděl králíků. Poněvadž ležela za Glycerínovým potokem, nemohli její obyvatelé vnikat do oddělené části planiny a páchat tam škody na pěstovaných rostlinách. Co se týče ústřicové kolonie, kterou založili ve skálách na pobřeží a jejíž obyvatelé byli stále doplňováni, ta jim dodávala týdně velké množství výborných mlžů.

Brzy se také počaly zlepšovat výsledky rybolovu v jezeře a v řece Díků, kde Pencroff líčil udice se železnými háčky a nacházel na nich pravidelně krásné tresky a zvláštní, neobyčejně chutné ryby, jejichž stříbřité boky byly posety žlutými skvrnami. Tak mohl Nab, pověřený kuchařením, zpestřovat každé jídlo. Na stole kolonistů chyběl však dosud chléb a to byl nedostatek, kterým kolonisté trpěli velmi citelně.

V této době podnikli také lov na mořské želvy, jež navštěvovaly pobřeží u jižní čelisti. Tam byl břeh pokryt písečnými kupkami, naplněnými dokonale kulatými vejci s bílým a tvrdým obalem. Bílek želvích vajec se nikdy nesráží jako bílek vajec ptačích. O líheň se staralo slunce. Počet těchto vajec byl úctyhodný, protože každá želva jich klade do roka až dvě stě padesát.

“To je opravdu vaječné pole!“ prohlásil Gedeon Spilett. “Stačí jen sklízet.“

Nespokojili se však jen sbíráním vajec. Pronásledovali i želvy a přinesli jich do Žulového domu tucet. Želví polévka, zlepšená vonnými bylinami a okořeněná některými křížatými rostlinami, vyvolala vždy nadšenou chválu na adresu kuchařského mistra Naba.

Nutno se také zmínit o šťastné náhodě, která kolonistům umožnila nashromáždit velké zásoby na zimu. Do řeky Díků vtáhla totiž hejna lososů, deroucích se několik kilometrů proti proudu. Byla právě doba, kdy samice lososů táhnou před samci řekami k místům vhodným pro tření. Lososi nadělali v sladké vodě svým tahem mnoho hluku. Tisíce těchto ryb, měřících až tři čtvrtě metru, vniklo do řeky a stačilo postavit jen malou hráz, aby se většině ryb zabránilo v návratu do moře. Tak dostali kolonisté několik set ryb, které nasolili a uchovali na zimu, kdy zamrzlá řeka rybolov znemožní.

Zároveň byl jup cvičen pro své zaměstnání sluhy. Byl oblečen do kazajky a do kalhot z bílého plátna. Přes oblek dostal zástěru, jejíž kapsy se staly jeho chloubou. Stále si do nich strkal ruce a nikomu nedovolil, aby se mu v nich hrabal.

Nab si obratného orangutana výtečně vycvičil, a dokonce se zdálo, že si černoch s opicí při hovoru rozumějí. Jup měl Naba nesmírně rád a Nab mu oplácel stejnou náklonností. Protože Jupa nepotřebovali k ničemu jinému než k tahání káry a ke šplhání na stromy, trávil opičák většinu času s Nabem v kuchyni a snažil se černocha ve všem napodobit. Učitel pak měl tolik trpělivosti a cvičil zvíře s takovou pílí, že žák mohl rozvinout všechnu svou inteligenci a získat co nejvíc z lekcí, které mu jeho mistr dával.

Jaké to bylo pozdvižení v Žulovém domě, když pan Jup jednoho dne neočekávaně přišel s ubrouskem přes ruku ke stolu, aby překvapené kolonisty obsluhoval! Pozorně a obratně se zhostil své služby; vyměňoval mísy, přinášel jídla, naléval nápoje a to vše dělal s takovou vážností, že to všechny stolovníky nesmírně pobavilo. Nejvíc Pencroffa, který volal:

“Jupe, polévku!“

“Jupe, kousek králíka!“

“Jupe, talíř!“

“Dobře, Jupe! Výborně, Jupe!“

Stále se ozývalo něco podobného, ale Jup se tím nedal mýlit, všechny poslouchal, o vše pečoval, a dokonce souhlasně přikývl hlavou, když Pencroff opakoval svůj starý žert:

“Opravdu, Jupe, budeme ti muset zdvojnásobit plat!“

Jup si už dokonale zvykl na Žulový dům, a doprovázel-li své pány do lesa, neprojevoval nikdy touhu utéci. Museli byste ho vidět, když si kráčel lesem a holí, kterou mu uřízl Pencroff a kterou nosil jako pušku přes rameno! Když potřebovali kolonisté utrhnout ze stromu nějaké ovoce, byl Jup okamžitě nahoře. Zvrhla-li se na nerovné cestě kára, silný Jup ji jediným trhnutím postavil opět na kola.

“To je chlapík!“ obdivoval opičáka Pencroff. “Kdyby byl tak zlý,jako je dobrý, měli bychom s ním hotové peklo.“

Koncem ledna zahájili kolonisté velké práce ve střední části ostrova. Bylo už dávno rozhodnuto, že u pramenů Červeného potoka pod Franklinovou horou bude zřízena ohrada pro přežvýkavce, které tak nutně potřebovali. Především se pokusí chytit muflony, kteří by je zásobili vlnou na zimní oděvy.

Každé ráno vycházela kolonie k pramenům potoka. Někdy všichni, někdy jen Cyrus Smith, Harbert a Pencroff. Osli jim pomáhali, a tak to byla vlastně jen desetikilometrová procházka lesem po nově proražené cestě, nazvané Ohradní cesta.

Pod horou na severním úpatí bylo vybráno volné prostranství. Byla to louka se skupinami stromů, ležící u předhoří, které ji chránilo z boku. Pod horou pramenil potůček protékající loukou a vlévající se do Červeného potoka. Rostla tam svěží tráva a skupiny stromů nebránily volnému proudění vzduchu. Stačilo obehnat louku půlkruhovým plotem z kůlů připojených k hřebenu předhoří, a to dosti vysokým, aby jej ani nejobratnější zvíře nepřeskočilo. V takto vytvořené ohradě může být až sto zvířat, muflonů nebo divokých koz a jejich mláďat, která se tam narodí.

Inženýr označil obvod ohrady a kolonisté počali kácet stromy ke stavbě plotů. Protože při proklesťování cesty porazili už několik set kmenů, přivezli je sem a získali tak mnoho pilířů, které zapustili hluboko do země. V přední části ohrady nechali široký otvor, zahrazený dvojdílnými vraty ze silných prken, zapřenými zvnitřku dvěma velkými kůly.

Stavba ohrady trvala tři týdny. Kromě plotu však postavil Cyrus Smith i rozsáhlou prkennou stáj, do které se budou moci přežvýkavci uchýlit. Všechny tyto stavby musely být důkladné, protože muflon je silné zvíře a jeho první reakce na zajetí bude jistě zuřivá. Kůly byly nahoře zašpičatěny, opáleny a spojeny příčnými trámci, které byly v pravidelných vzdálenostech zpevněny silnými podpěrami.

Po vybudování ohrady se kolonisté připravili na velký hon při úpatí Franklinovy hory uprostřed mufloních pastvišť. Hon byl určen na 17. února. Zúčastnila se ho v krásném letním dnu celá kolonie. Oba dobře vycvičení osli s Harbertem a Spilettem v sedle vykonali přitom důležité služby.

Bylo ujednáno, že kolonisté zatáhnou muflony a divoké kozy kruhem, který budou stále zužovat. Cyrus Smith, Pencroff, Nab a Jup se rozestaví v lese, kdežto jezdci s Topem objedou ohradu asi kilometrovým obloukem.

V této části ostrova bylo muflonů velmi mnoho. Tato krásná zvířata, velká jako daňci, s rohy většími, než mají berani, a s dlouhou šedou srstí, podobala se hodně sibiřským ovcím.

Den honu byl nesmírně únavný. To bylo přebíhání a křiku! Asi ze sta zatažených muflonů jich přes tři čtvrtiny uniklo. Nakonec však honci přece dostali třicet muflonů a dvacet koz až k ohradě, jejíž otevřená vrata dávala zvířatům možnost úniku. Vrhla se k nim a byla lapena.

Výsledek honu byl uspokojivý a kolonisté si nemohli naříkat. Většina muflonů byly samice, z nichž některé měly brzy vrhnout mladé. Stádo tu bude jistě prospívat a poskytne kolonistům nejen vlnu, ale i dostatek kůže.

Toho večera se vyčerpaní kolonisté vrátili do Žulového domu. Hned ráno se však vypravili zas k ohradě. Zajatci se zřejmě pokoušeli ohradu porazit, ale marně. Pak se pomalu uklidnili.

V měsíci březnu se nestalo nic důležitého. Denní práce byly vykonávány pravidelně. Zároveň se zdokonalováním cesty k ohradě a k Balónovému přístavu bylo počato se stavbou třetí cesty, vedoucí od ohrady na západní pobřeží. Stále však ještě zůstávala kolonistům neznámou ona část Lincolnova ostrova pokrytá lesem, který se táhl až na Hadí poloostrov. Tam žily šelmy, které chtěl Gedeon Spilett jednou vyhubit.

Před příchodem chladného období věnovali všechnu péči pěstění divokých rostlin přinášených z lesa na planinu Výhledu. Harbert se z každé lesní výpravy vracel s novými sazenicemi.

Jednoho dne přinesl rostlinu příbuznou čekance, z jejíchž plodů lze tlačit výtečný olej. Jindy objevil šťovík obecný, známý lék proti kurdějím*⁸.

Našel dokonce i brambory, pěstované odedávna ve Střední Americe a známé dnes ve více než dvou stech druhů. Zeleninová zahrada kolonie, dobře udržovaná, pravidelně zalévaná a chráněná před ptactvem, byla rozdělena na záhony, na kterých rostl salát, brambory, šťovík, řepa, ředkev a jiné křížaté rostliny. Půda planiny byla neobyčejně úrodná, a tak mohli kolonisté doufat v bohatou sklizeň.

Nechyběly jim ani různé nápoje, a kdo netoužil po víně, nemohl si na nic naříkat. K oswegskému čaji a ke kvašenému nápoji z dračincových kořenů přidal Cyrus Smith opravdové pivo. Vyráběl je z mladých výhonků černých jedlí, které po vykvašení a svaření dávaly velmi příjemný a zdravý nápoj.

Ke konci léta měli kolonisté v kurníku párek dropů druhu dropů obojkových asijských, vyznačujících se pernatým límcem, potom tucet kachen lžičalek, jejichž horní část zobáku je po stranách opatřena blánovitým výrůstkem, a konečně nádherné kohouty s červeným hřebínkem a laloky a s černým peřím, kteří si pyšně vykračovali po břehu jezera.

Když za letních večerů vanula od moře čerstvá bríza*⁹, sedávali kolonisté na okraji planiny Výhledu na jakési skalní terase, kterou Nab osadil popínavými rostlinami. Tam po práci hovořili, vzájemně se vzdělávali, sdělovali si své názory a plánovali příští úkoly. Na všechny se přenášela veselá Pencroffova nálada a stále mezi nimi panovala naprostá shoda.

Často hovořívali o své vlasti. Jak asi dopadla válka Severu proti Jihu? Jistě už dávno skončila. Richmondu zajisté dobylo Grantovo vojsko. Pád hlavního města jižanů musel být posledním aktem této smutné války. Sever jistě vyhrál svou spravedlivou při. Ach, jak by teď kolonisté uvítali jediný výtisk novin! Již jedenáct měsíců neměli spojení se světem. Dne 24. března vzpomněli prvního výročí ztroskotání balónu na těchto neznámých březích. Tehdy byli ubohými trosečníky, kteří ani nevěděli, budou-li zde moci vzdorovat krutým životním podmínkám. Dnes však, díky inženýru Smithovi a inteligenci všech ostatních, byli skutečnými kolonisty – se zbraněmi, nástroji a přístroji –, kteří využili ve svůj prospěch zvířat, rostlin i nerostů ostrova, tedy všech tří přírodních říší.

O tom všem hovořili velmi často a dělali si plány do budoucna.

Cyrus Smith býval většinou zamlklý. Častěji jen naslouchal svým přátelům a nehovořil. Někdy se usmál Harbertovým úvahám i Pencroffovým žertům, ale přitom neustále myslel na nevysvětlitelné projevy a záhadné události, jejichž tajemství mu dosud unikalo.

Kapitola 9   

NEČAS – VODNÍ VÝTAH – VÝROBA TABULOVÉHO SKLA A SKLENIC – CHLEBOVNÍK – ČASTÉ NÁVŠTĚVY OHRADY – VZRŮST STÁDA – NOVINÁŘOVA OTÁZKA – PŘESNÉ ZEMĚPISNÉ SOUŘADNICE LINCOLNOVA OSTROVA – PENCROFFŮV NÁVRH

V prvním týdnu se počasí změnilo. Počátkem měsíce za novoluní se vedra stupňovala. Ovzduší bylo nabito elektřinou a kolonisté mohli očekávat bouřkové počasí.

A skutečně 2. března se přihnala neobyčejně prudká bouře. Východní vítr napadl krupobitím průčelí Žulového domu jako kulometnou palbou. Kolonisté museli uzavřít okenice i dveře, aby zabránili zaplavení místnosti.

Když Pencroff viděl ty kroupy, velké jako holubičí vejce, přepadla ho starost o obilné pole.

Okamžitě vyběhl na pole, na němž právě obilí počalo vystrkovat zelené hlavičky. Velkým kusem plátna se mu podařilo pole ochránit. Kroupy sice do Pencroffa bušily jen což, ale námořník na to nedbal.

Nečas trval celý týden. Nepřestával rachotit hrom. Jedna bouře hřměla ještě za obzorem a druhá se už hnala s novou zuřivostí. Na nebi se křižovaly blesky, mnohé sjely do stromů na ostrově. Byla zasažena i obrovská borovice na pokraji lesa u jezera. Blesk udeřil několikrát i do písčitého pobřeží a roztavil písek na sklo. Když tuto sklovinu našel Cyrus, napadlo ho, že by si mohli vyrobit okenní sklo, které by vzdorovalo větru, dešti i kroupám.

Venku neměli kolonisté žádnou naléhavou práci, a proto využili nečasu k pracím v Žulovém domě. Zlepšovali vnitřní zařízení a den za dnem je zdokonalovali. Inženýr sestrojil jednoduchý soustruh, na kterém mohli vyrábět prosté osobní i kuchyňské předměty. Především si vyrobili knoflíky, které potřebovali stále naléhavěji. Vyrobili si také stojan na zbraně, o které úzkostlivě pečovali. Udělali si i skříně a police. Pilovali, hoblovali a soustružili celý den. Za tohoto počasí bylo v Žulovém domě slyšet jen řezání, skřípot nástrojů a vrčení soustruhu; a venku zatím rachotil hrom.

Nezapomněli ani na Jupa. Zařídili mu zvláštní místnost vedle hlavního skladiště a dali do ní vystlané lůžko, které si Jup nesmírně oblíbil.

“Jup se nikdy nehádá a nikdy neodmlouvá,“ říkával Pencroff. “To je sluha, vid, Nabe?“

“Je to můj žák,“ odpovídal hrdě Nab. “Brzy se mi vyrovná.“

“Je dokonce nad tebe, Nabe,“ chechtal se námořník, “protože nemluví, a ty ano!“

Jup už byl teď v plné službě. Prášil šaty, otáčel rožněm, zametal pokoje, posluhoval u stolu, skládal dříví a nejvíce okouzloval Pencroffa tím, že každý večer před spaním přicházel mu upravovat prostěradlo na postel.

Všichni dvounozí i čtvernozí příslušníci kolonie se těšili výbornému zdraví. Při stálé práci na čerstvém vzduchu, na slané půdě a v mírném podnebí, při práci hlavou i rukama nevěřil nikdo z kolonistů v onemocnění.

Všem se dařilo znamenitě. Harbert vyrostl za rok o pět centimetrů. Jeho tvář zmužněla a celý jeho zjev ukazoval, že z něho bude tělesně i morálně dokonalý muž. Ke svému vzdělání využíval každé volné chvíle. Četl v knihách, které byly nalezeny v bedně, a po praktickém výcviku, jaký mu dávalo jejich postavení, nacházel odborného učitele věd v inženýrovi a učitele jazyků v novináři; oba tyto muže bavilo chlapce vychovávat.

Inženýr se rozhodl předat chlapci všechno své vědění a učil ho slovem i příkladem. A Harbert využíval plně lekcí svého učitele.

“Zemřu-li,“ říkával inženýr, “nahradí mě Harbert.“

Bouřkové období skončilo 9. března. Obloha však zůstala zatažena po celý měsíc. Ovzduší, porušené prudkými bouřkami, nemohlo dlouho nabýt obvyklé jasnosti. Neustále pršelo nebo byly mlhy, kromě tří nebo čtyř dnů, kterých kolonisté využili k různým vycházkám.

V této době se oslici narodilo mládě stejného pohlaví jako jeho matka a dařilo se mu výborně. V dobytčí ohradě se stejně rozmnožilo i stádo muflonů. K velké Nabově a Pencroffově radosti bečelo ve stáji několik jehňátek, mezi nimiž si oba muži našli své oblíbence.

Pokoušeli se také ochočit pekari a i to se jim podařilo. U kurníku byl postaven chlév a celé hospodářství bylo brzy plné ochočujících se zvířat. Toto ochočování se Nabovou péčí projevovalo především tak, že zvířata tloustla. Jup byl pověřen každodenním krmením a napájením zvířat kuchyňskými pomejemi. Staral se o to vskutku pečlivě. Častokrát se ovšem na úkor svých svěřenců i bavil. Tahal je za ocas, ovšem spíš ze žertu než ze zlovůle. Jejich zakroucené ocásky prostě vábily jeho dětské pudy jako hračka.

Jednoho dne v březnu si vzpomněl Pencroff při hovoru s inženýrem na Smithův slib, který nebyl dosud splněn.

“Hovořil jste kdysi o zařízení, které by nahradilo žebřík do Žulového domu, pane Smithi,“ řekl mu. “Neuděláte to teď?“

“Mluvíte o zdviži, Pencroffe?“ ptal se Cyrus Smith.

“Nazveme to třeba zdviží, chcete-li,“ odpověděl námořník. “Jméno ještě nic neznamená. To nás nezbaví námahy lezení po žebříku.“

“To je jednoduché, Pencroffe, ale je to nutné?“

“Zajisté, pane Smithi. Když jsme si opatřili všechno potřebné, pomýšlejme teď na pohodlí. Nazveme to třeba přepychem pro lidi, ale pro věci je to nezbytné. Není příliš pohodlné šplhat po žebříku s nákladem na zádech.“

“Nu, Pencroffe, pokusím se vás uspokojit,“ odpověděl Cyrus Smith.

“Nemáte však k tomu potřebné nástroje!“

“Udělám si je.“

“Parní stroj?“

“Ne, vodní stroj.“

Tady se inženýrovi skutečně nabízela přírodní síla a on jí chtěl využít.

Stačilo k tomu trochu rozšířit vodní kanál, který vedl z jezera do Žulového domu. Otvor mezi kameny, kterým voda stékala do podzemní chodby, byl taky rozšířen, takže vznikl silnější tok, jehož přebytek odtékal studní do moře. Nad tímto proudem postavil inženýr vodní kolo, od jehož hřídele byl veden přes kladku dlouhý provaz s košem na konci. Tak pomocí pouhého provazu, sahajícího až na pobřeží, mohlo vodní kolo natáčením a roztáčením zdvihat a spouštět koš s nákladem.

Poprvé byla zdviž spuštěna 17. března a vzbudila všeobecné uspokojení. Od té doby všechny náklady uhlí, dříví, zásob, a dokonce i kolonisté sami byli zdviháni. Jen tímto prostým zařízením, jež nahradilo primitivní žebřík, nikdo toho nelitoval. Takovým zlepšením byl nadšen zejména Top, který neměl a nemohl mít při šplhání po žebříku Jupovu obratnost. Ze Žulového domu sestupoval přes většinou na zádech Pencroffa nebo orangutana.

Cyrus Smith se také pokusil vyrobit sklo. K tomu musel napřed upravit starou hrnčířskou pec. Byla to práce velmi namáhavá, ale po mnohých nezdarech se přece jen podařila. Inženýr zařídil primitivní sklárnu, kterou Harbert s Gedeonem Spilettem po několik dní vůbec neopustili.

Sklo se vyrábí z křemenného písku, z křídy a z uhličitanu nebo síranu sodného. Na pobřeží bylo písku dost, křídu nahradilo vápno a přímořské rostliny dodaly sodu. Pyrit poskytl kolonistům kyselinu sírovou a země dala uhlí vytápějící pec. Cyrus Smith si zajistil všechny potřebné předpoklady.

Nejvíc práce jim dal nástroj potřebný ve sklářství k vyfukování skla. Byla to sklářská píšťala, asi půldruhého metru dlouhá železná trubice, na niž se nabírá roztavená sklovina. Inženýr vyrobil píšťalu z tenkého a dlouhého železného pásu, který ohnul kolem puškové hlavně. Tak bylo vše připraveno k výrobě. Dne 28. března byla pec rozpálena. Bylo do ní vloženo sto dílů písku, třicet pět dílů vápna a čtyřicet dílů síranu sodného, smíšeného s třemi díly uhelného prachu. Vše se tavilo v kelímku z ohnivzdorné hlíny. Když se směs teplem v peci roztavila v kašovitou hmotu, nabral Cyrus Smith koncem trubice kus skloviny a otáčel jí na předem připravené železné desce, aby jí dal vhodný tvar pro foukání. Pak dal píšťalu Harbertovi a vyzval ho, aby do ní foukal.

“Jako kdybych chtěl dělat mýdlové bublinky?“ ptal se chlapec.

“Právě tak,“ přisvědčil inženýr.

Harbert nadmul tváře a foukal do píšťaly tak usilovně, že se kus skloviny za neustálého otáčení píšťaly rychle vyfoukl v baňku. Ke sklovině byla přidána další a za chvíli měl Harbert vyfouknutou kouli průměru třiceti centimetrů.

Cyrus Smith pak vzal píšťalu z chlapcových rukou, rozkýval ji a tím jí protáhl do tvaru válce.

Takto získaný válec byl zakončen nahoře i dole polokulovitými čepičkami, které byly lehce odříznuty nožem namočeným ve vodě. Stejným způsobem byl válec rozříznut po délce, položen na desku a dřevěným válečkem rozvinut do plochy.

První okenní sklo bylo hotovo. Stačilo postup padesátkrát opakovat a měli padesát okenních tabulí. Všechna okna Žulového domu dostala postupně tabule, ne snad příliš čisté, ale dostatečně průhledné.

Výroba sklenic a lahví byla hračkou. Odebírali je od píšťaly ostatně tak, jak byly vyfouknuty. Pencroff žádal, aby směl také “foukat“. Foukal však tak silně, že vyráběl nádoby nejpodivnějších tvarů, které ovšem přesto budily jeho obdiv.

Za jedné z vycházek objevili v té době také nový strom, který výborně doplnil potravinové prameny kolonistů.

Cyrus Smith a Harbert se pustili jednoho dne na lov do lesa Divokého západu na pravém břehu řeky Díků. Jako obvykle kladl chlapec inženýrovi tisíce otázek a Cyrus Smith na ně ochotně odpovídal. S lovem je tomu však jako s každým zaměstnáním; nevěnuje-li se mu všechna pozornost, nestojí výsledky za mnoho. A protože Cyrus Smith nebyl lovec a Harbert hovořil jen o fyzice a chemii, unikli jim dnes všichni pekari, klokani a kabie, kteří se jim dostali na dostřel. Na sklonku dne už lovci mysleli, že si vyšli marně, když tu se Harbert zastavil a radostně vykřikl:

“Pane Smithi, pane Smithi, vidíte tamhle ten strom?“

A ukazoval spíš na keř než na strom, jehož tenký kmen byl pokryt šupinatou kůrou a listy byly pruhovány rovnoběžnou žilnatinou.

“Podobá se trochu palmě,“ prohlásil inženýr.

“Je to druh Cykas revoluta jehož obrázek je v našem přírodovědném slovníku.“

“Ale nevidím na něm žádné ovoce.“

“To je v pořádku,“ odpověděl Harbert. “Jeho dřevo však obsahuje mouku, kterou nám tady příroda nabízí už semletou.“

“Je to tedy chlebovník?“

“Ano, chlebovník.“

“To je vzácný nález, chlapče,“ řekl inženýr. “Tady můžeme sklízet pšenici. Jen aby ses nemýlil!“

Ale Harbert se nemýlil. Zlomil kmínek stromu a spatřil žláznaté pletivo, obsahující moučnatou dužninu, prostoupenou ze středu vybíhajícími paprsky, které přetínaly soustředné kruhy let. Ve škrobovině tohoto stromu je však přimíšena nepříjemně chutnající sliznatá šťáva, která se ovšem dá tlakem odstranit. Tato buničitá hmota dává opravdovou mouku nejlepší jakosti a nesmírné výživnosti, kterou japonské úřady zakazovaly kdysi vyvážet.

Cyrus Smith a Harbert si dobře prohlédli tuto část lesa Divokého západu, výrazně si ji označili a vrátili se do Žulového domu, kde svůj nález oznámili.

Druhého dne se tam vydali všichni. Pencroff, nadšený Lincolnovým ostrovem, řekl cestou inženýrovi:

“Věříte, pane Smithi, že jsou zvláštní ostrovy pro trosečníky?“

“Jak to myslíte, Pencroffe?“

“Myslím, že jsou určité ostrovy stvořené jen pro šťastná ztroskotání, na nichž nacházejí nebožáci vše potřebné.“

“To je možné,“ smál se inženýr.

“To je jisté, pane Smithi! Stejně jisté je i to, že Lincolnův ostrov je jedním z nich.“

Do Žulového domu se vrátili s bohatou kořistí chlebovníkové dužniny. Inženýr sestrojil prostý lis, kterým ze dřeně vytlačili sliznatou šťávu, a dostali tak velké množství mouky. V Nabových rukou se pak proměnila v chléb, koláče a nákypy. Nebyl to sice pšeničný chléb, ale velmi se mu podobal.

Teď už také dávali osli, kozy a mufloni mléko, jež kolonisté tak postrádali. Lehký vozík, který nahradil starou káru, jezdil pravidelně do ohrady. Když byla řada na Pencroffovi, bral s sebou i Jupa a nechával ho řídit. Jup to dělal se svou vrozenou bystrostí a vesele přitom práskal bičem.

Vše se tedy dařilo, v ohradě i v Žulovém domě, a kolonisté si mimo stesk po vlasti nemohli na nic naříkat. Byli k tomuto životu dobře připraveni a zvykli si už na ostrov, který budou jednou opouštět s lítostí.

Přesto však láska k vlasti byla u nich tak silná, že kdyby byli spatřili na moři loď, byli by jí dávali zuřivá znamení, přivolali ji a odpluli na ní. Jinak zde žili šťastně a spíše se přerušení tohoto života báli, než aby po něm toužili.

Kdo se však může chlubit, že k sobě připoutal štěstí a že se nemusí bát jeho zvratu?

Lincolnův ostrov, na němž už rok žili, byl častým předmětem jejich hovorů.

Jednoho dne zjistili něco, co mělo mít v budoucnosti velmi vážné následky.

Bylo to 1. dubna, v den zasvěcený odpočinku. Bylo krásné počasí, jaké může být jen na severní polokouli v říjnu.

Všichni kolonisté se po večeři usadili na terase při okraji žulové stěny a pozorovali noc snášející se na obzor. Nab roznášel šálky s bezinkovým odvarem, který jim nahrazoval kávu. Hovořili o ostrově a o jeho opuštěnosti v Tichém oceánu. Gedeon Spilett řekl:

“Zdalipak jste, Cyrusi, přeměřil polohu ostrova, když už máte sextant?“

“Ne,“ odpověděl inženýr.

“Ale to byste měl udělat. Sextant je jistě přesnější než ta vaše vlastní pomůcka.“

“A proč?“ ptal se Pencroff. “Ostrov je dobrý i tam, kde je.“

“Možná,“ pokračoval novinář. “Je však možné, že nepřesnost měření způsobila chybné závěry. A protože si to dnes můžeme lehce ověřit…“

“Máte pravdu, Spilette,“ souhlasil Cyrus Smith. “Už jsme si to měli dávno ověřit. Ale já myslím, že chyba, které jsem se mohl dopustit, nepřesahuje jistě pět stupňů šířky i délky.“

“Kdo ví?“ pokračoval novinář. “Co když jsme mnohem blíž obydlené zemi, než si myslíme?“

“Poznáme to zítra,“ odpověděl Cyrus Smith. “Nebýt těch prací, které nám nedopřály chvilku volna, mohli jsme to už vědět.“

“Dobrá,“ souhlasil Pencroff. “Pan Smith je příliš dobrý pozorovatel, aby se mýlil, a jestliže se ostrov zatím nehnul z místa, je jistě tam, kam byl umístěn podle prvního měření.“

“Uvidíme.“

Druhého dne provedl inženýr sextantem nové měření, aby si ověřil souřadnice už získané. A k jakým výsledkům došel?“

Prvním měřením určil souřadnice Lincolnova ostrova takto:

150^o až 155^o západní délky a

30^o až 35^o jižní šířky.

Druhé měření mu dalo tyto souřadnice:

150^o 30' západní délky a

34^o 57' jižní šířky.

 Z toho je vidět, že i přes nepřesnost přístroje provedl Cyrus Smith měření tak obratně, že jeho chyba nepřesahovala skutečně pět stupňů.

“Když teď máme sextant i atlas,“ řekl Gedeon Spilett, “podívejme se, jaké místo zaujímá náš ostrov v Tichém oceánu.“

Harbert šel pro atlas, který, jak už víme, byl vydán ve Francii a měl francouzské názvosloví.

Otevřeli ho na stránce, kde byla mapa Tichého oceánu, a inženýr s kompasem v ruce chystal se určit místo ostrova. Náhle sevřel kompas v ruce a řekl:

“Ale vždyť v této části oceánu už ostrov je!“

“Ostrov!“ zvolal Pencroff.

“Patrně náš, ne?“ ptal se Gedeon Spilett.

“Ne,“ pokračoval Cyrus Smith. “Ten ostrov leží na l53^o západní délky a na 37^o 11' jižní šířky. Znamená to, že je o dvaapůl stupně západněji a o dva stupně jižněji než Lincolnův ostrov.“

“A co je to za ostrov?“

“Ostrov Tabor.“

“Je to důležitý ostrov?“

“Ne. Jen ostrůvek ztracený v Tichém oceáně a dosud snad ani nenavštívený.“

“Jak jej tedy navštívíme!“ prohlásil Pencroff.

“My?“

“Ano, pane Smithi. Postavíme si loď a já ji budu řídit. Jak daleko je ten ostrov Tabor?“

“Asi dvě stě sedmdesát kilometrů na severovýchod,“ odpověděl Cyrus Smith.

“Dvě stě sedmdesát kilometrů? Co to je?“ zvolal námořník. “Za čtyřicet osm hodin tam za příznivého větru jsme!“

“A proč bychom tam jezdili?“ ptal se novinář.

“Nevím. Podívat se!“

Po této rozmluvě bylo rozhodnuto, že loď bude postavena tak, aby ji mohli pustit na vodu v říjnu, až se vrátí teplé počasí.

Kapitola 10

STAVBA LODI – DRUHÁ SKLIZEŇ OBILÍ – LOV NA KULANY – NOVÁ ROSTLINA, SPÍŠE PŘÍJEMNÁ NEŽ UŽITEČNÁ – VELRYBA V DOHLEDU – HARPUNA Z VINEYARDU – ČTVRCENÍ KÝTOVCE – POUŽITÍ VELRYBÍCH KOSTIC – KONEC KVĚTNA – PENCROFF SI UŽ NEPŘEJE NIC

Jakmile si vzal Pencroff jednou něco do hlavy, nedal pokoj, dokud to neprovedl. Protože chtěl navštívit Tabor a protože k tomu potřeboval značně velký člun, pustil se do stavby lodi.

Spolu s inženýrem si udělal přesný plán. Loď bude deset a půl metru dlouhá a dva a půl metru široká. Podaří-li se jim správný tvar, bude to dobrá loď, která se ponoří nejvýš do sto osmdesáti centimetrů, a to ji dokonale zajistí proti převržení. Po celé délce bude kryta palubou se dvěma otvory do kabin, oddělených příčkou. Bude opatřena jako šalupa těmito plachtami: hlavní, třírohou, pomocnou, šípovou a stěhovou. To všechno jsou dobře ovládatelné plachty, které se osvědčují za větru a umožňují držet se dobře po vichru.

Jakého dřeva užijí? Jilmů nebo jedlí, kterých bylo na ostrově dost. Rozhodli se pro jedli, která sice snadno praská, ale dá se dobře opracovávat a vzdoruje stejně jako jilm působení vody.

Po určení podrobností bylo ujednáno, že Cyrus Smith s Pencroffem budou na lodi pracovat sami, protože příznivé počasí se vrátí až po šesti měsících. Gedeon Spilett s Harbertem budou chodit na lov a Nab s Jupovou pomocí se bude zabývat domácími pracemi, které dostal na starost.

Vybrané stromy byly poraženy, oklestěny a rozřezány dlouhou pilou na prkna. Po týdnu byla mezi Komínem a Žulovým domem zřízena loděnice a na písek tam byl položen deset a půl metru dlouhý kýl, opatřený vzadu i vpředu vzhůru ohnutým trámcem.

Cyrus Smith si v nové práci nepočínal vůbec jako nováček. Vyznal se v lodních stavbách stejně dobře jako skoro ve všem a předem si načrtl na papír přesný plán lodi. Velmi zdatně mu pomáhal Pencroff, který pracoval několik let v brooklynských loděnicích a znal své řemeslo dokonale. Lodní žebra byla do kýlu vsazena až po pečlivých propočtech a zralých úvahách.

Pencroff byl tak zapálen pro tuto zajímavou práci, že ji neopouštěl ani na okamžik.

Jen jedna věc ho od ní na jeden den odvedla. Byla to druhá sklizeň obilí dne 15. dubna. Byla stejně úspěšná jako první a dala kolonistům předem odhadnutý počet zrn.

“Pět měřic, pane Smithi!” volal Pencroff, když nové obilné bohatství pečlivě odměřil.

“Pět měřic?” divil se inženýr. “Při sto třiceti tisících zrn na měřici to znamená šest set padesát tisíc zrn.”

“Nuže, tentokrát zasejeme všechno,” řekl námořník, “mimo malou zálohu.”

“Ano, Pencroffe; a bude-li příští sklizeň příznivá, získáme čtyři tisíce měřic.”

“A budeme mít chléb!”

“Budeme mít chléb.”

“Ale to budeme potřebovat mlýn.”

A tak založili třetí obilné pole, mnohem větší než první dvě. Neobyčejně pečlivě připravená půda přijala pak vzácné osivo. Pencroff se mohl vrátit ke své práci.

Spilett s Harbertem chodili zatím na lov a pouštěli se dost hluboko i do neznámého lesa Divokého západu. Pušky měli nabity kulkami a byli stále připraveni na nebezpečné setkání. Prodírali se neproniknutelnými shluky obrovských stromů, natlačených na sebe tak, jako by zde neměly dost místa. Pronikání takovým lesem bylo velmi obtížné, a proto novinář nikdy nezapomínal na kapesní kompas. Také zvěře zde bylo málo, což bylo docela přirozené tam, kde nebyl volný prostor. A přece i tady zastřelili koncem dubna tři velké býložravce.

Byli to kulani*¹⁰, které už jednou objevili při severním cípu jezera. Tato zvířata se dala docela trpně zabít v hustém křoví, kde hledala útočiště. Jejich kůži odnesli kolonisté do Žulového domu a pomocí kyseliny sírové vydělali.

Na jedné výpravě bylo zásluhou Gedeona Spiletta objeveno něco velmi zajímavého.

Dne 30. dubna pronikli oba lovci do jihozápadní části lesa Divokého západu. Novinář šel asi patnáct kroků před Harbertem a dostal se až na malý palouk, na nějž řídké stromy propouštěly trochu slunce.

Gedeon Spilett tu byl překvapen silnou vůní, kterou vydávaly jakési rostliny s vysokými stonky, s hrozny žlutých květů a s tobolkami droboučkých semen. Utrhl jich několik a vrátil se k Harbertovi s otázkou:

“Co je tohle, Harberte?”

“Kde jste tu rostlinu našel, pane Spilette?”

“Tamhle na palouku. Je jí tam plno.”

“Nuže, pane Spilette, tohle je nález, který vám zajistí všechna práva na Pencroffovu vděčnost.”

“Je to tedy tabák?”

“Je. Ne sice nejlepší druh, ale tabák to je.”

“Ach, to bude Pencroff šťastný! Jen aby nám to nevykouřil všechno! Trochu nám musí nechat.”

“Mám nápad, pane Spilette. Neříkejme Pencroffovi nic. Tabák připravíme a jednoho dne mu nabídneme nacpanou dýmku!”

“Souhlasím, Harberte. A náš kamarád si pak už nic jiného nebude přát.”

Novinář a chlapec natrhali velkou zásobu vzácných rostlin a vrátili se do Žulového domu. Tam počali tabák připravovat s takovou tajností, jako by byl Pencroff nejpřísnějším celníkem.

Cyrus Smith s Nabem byli ovšem do tajemství zasvěceni. Námořník o ničem nevěděl po celou dlouhou dobu, které bylo zapotřebí k vysušení listů a k částečnému pražení na teplých kamenech. To trvalo dva měsíce. Bylo snadné to utajit, protože Pencroff byl plně zaujat stavbou lodi a do Žulového domu se chodil jen vyspat.

Jeho práce byla ještě jednou přerušena, a to 1. května, velkou loveckou událostí, které se zúčastnila celá kolonie.

Již několik dnů pozorovali kolonisté na širém moři obrovské zvíře, plovoucí ve vzdálenosti čtyř až pěti kilometrů od Lincolnova ostrova.

Byla to obrovská velryba, která patrně patřila k jižnímu druhu zvanému velryba kapská.

“To by bylo něco, kdybychom se jí zmocnili!” vzdychl námořník. “Ach, mít tak vhodný člun a dobrou harpunu ! Hned bych řekl: Vzhůru na velrybu Stojí to za námahu!”

“Vás bych chtěl, Pencroffe, vidět, jak vrháte harpunu,” smál se mu novinář. “To by bylo jistě zajímavé.”

“Velmi zajímavé a nebezpečné,” řekl inženýr. “Poněvadž nemáme možnost zvíře napadnout, je zbytečné se o ně zajímat.”

“Divím se jen,” prohlásil novinář, “že se objevuje v této zeměpisné šířce.”

“Proč, pane Spilette?” odpověděl mu Harbert. “Jsme přece v oné části Tichého oceánu, které angličtí a američtí velrybáři říkají ‚velrybí pole‘. Právě zde, mezi Novým Zélandem a Jižní Amerikou, vyskytují se velryby jižní polokoule nejhojněji.”

“To je pravda,” potvrdil Pencroff. “Mne jen překvapuje, že jsme ještě žádnou neviděli. Ostatně nemůžeme-li se k ní přiblížit, nezáleží na tom!”

Pencroff se pak vrátil s lítostivým povzdechem ke své práci. Jako každý námořník byl také rybářem, a je-li radost z rybaření úměrná velikosti úlovku, dovedete si představit, co asi cítí velrybář před velrybou.

Nešlo však jen o radost. Nutno uvážit i to, co by taková kořist znamenala pro kolonisty. Jaký užitek by jim přinesl tuk, olej a kostice!

Objevená velryba se zatím od ostrova nevzdalovala. Tak ji stále viděli z oken Žulového domu a z planiny Výhledu. Harbert a Gedeon Spilett ji pozorovali, pokud nebyli na lovu, a Nab ani při vaření neodkládal dalekohled, kterým sledoval každý pohyb obrovského kytovce. Velryba, pohybující se stále v zálivu Unie, proplouvala rychle od Jižní čelisti k Drápu, hnána nesmírně silnou ocasní ploutví, a dosahovala rychlostí až dvaceti kilometrů za hodinu.

Mnohokrát se přiblížila tak blízko k ostrůvku Spásy, že si ji kolonisté mohli dobře prohlédnout. Byla to opravdu jižní velryba s tmavým tělem a s mnohem plošší hlavou, než jakou mají velryby severní.

Z nosního otvoru vyrážela do značné výše oblaky par nebo vody. Je zvláštní, že přírodovědci a velrybáři se v této otázce ještě neshodli. Vyráží velryba páru nebo vodu? Všeobecně se soudí, že to je pára, která se ve styku se studeným vzduchem sráží ve vodu.

Přítomnost tohoto mořského savce zajímala všechny kolonisty. Pencroffa to jen zlobilo, protože ho to vytrhávalo z práce. Myslel jen na velrybu a nakonec po ní toužil jako dítě po zakázané hračce. V noci se mu o ní zdávalo, a kdyby byl měl možnost kytovce napadnout, kdyby byl už mohl spustit loď, nebyl by váhal a byl by se za ním pustil.

Co však nemohli udělat kolonisté, udělala za ně náhoda. Dne 3. Května oznámil Nab hlídající v oknech Žulového domu, že velryba uvázla na pobřeží ostrova.

Harbert a Gedeon Spilett, kteří se právě chystali na lov, odložili pušky, Pencroff popadl sekeru, Cyrus Smith a Nab se k nim připojili a všichni zamířili poklusem k místu, kde velryba ležela.

Bylo to na pobřeží u Trosek, pět kilometrů od Žulového domu. Moře právě stoupalo a kytovec se bude těžko osvobozovat. Museli si pospíšit, aby mu odřízli cestu k moři. Vzali s sebou špičáky a železné sochory, přeběhli most přes řeku Díků, sestoupili po pravém břehu na pobřeží a octli se u obrovského kytovce, nad nímž už kroužila hejna ptáků.

“To je ale obr!” zvolal Nab.

Byl to oprávněný údiv, protože velryba byla dvacet pět metrů dlouhá, tedy skutečně obr svého druhu, vážící jistě aspoň sedmdesát pět tun.

Velryba uvázlá na písčině se však nepohybovala a nesnažila se dostat zpět na moře, které stále ještě stoupalo.

Kolonisté brzy poznali příčinu její nehybnosti, když za odlivu celou velrybu obešli.

Byla mrtvá a v levém boku měla vetknutou harpunu.

“Že by v těchto vodách byli velrybáři!” divil se Gedeon Spilett.

“Proč?” ptal se námořník.

“Nu, přece ta harpuna…”

“To nic nedokazuje, pane Spilette,” odpověděl Pencroff. “Některé velryby plují s harpunou v těle ještě tisíce kilometrů. Tak mohla být tato velryba harpunována v severní části Atlantského oceánu a připlula zemřít do jižní části Tichého oceánu.”

“A přece…,” vrtěl hlavou novinář, neboť námořníkův výklad ho neuspokojil.

“Je to docela možné,” potvrdil Cyrus Smith. “Podívejme se však na harpunu! Bývá zvykem velrybářů, že si dávají na harpunu vyrýt jméno lodi.”

Pencroff vyrval harpunu z velryby a skutečně na ní našel nápis:

MARIA STELLA

Vineyard

“Loď z Vineyardu! Loď z naší vlasti!” volal. “Maria Stella! Krásná velrybářská loď! Znám ji velmi dobře! Ach přátelé, loď Vineyardu! Velrybáři z Vineyardu!”*¹¹

A námořník s harpunou v ruce opakoval s dojetím toto jméno, které mu připomnělo rodnou zem.

Poněvadž nemohli čekat, že si Maria Stella pro zvíře přijede, rozhodli se velrybu rozčtvrtit, dříve než podlehne zkáze. Draví ptáci, kteří už několik dní sledovali tak bohatou kořist, chtěli okamžitě uplatnit svá vlastnická práva. Kolonisté je museli několika výstřely zahnat.

Tato velryba byla samice. Je známo, že mléčné žlázy velryby vytvářejí obrovské množství mléka, které se podle Dieffenbacha*¹² vyrovnává mléku kravskému; neliší se od něho ani chutí, ani zabarvením ani hustotou.

Pencroff kdysi sloužil na velrybářské lodi, a tak se ujal metodického řízení čtvrcení. Byla to práce nepříjemná a trvala tři dny. Nikdo se jí však nevyhýbal, ani Gedeon Spilett, který podle Pencroffových slov “bude nakonec velmi dobrým trosečníkem”.

Podkožní tuk byl rozřezán na pruhy metr a půl široké a ty pak přeřezány na kusy vážící asi padesát kilogramů. Tuk byl vyškvařen ve velkých hliněných hrncích, přinesených k velrybě. Kolonisté si totiž nechtěli znečišťovat okolí Žulového domu. Škvařením ztratil tuk třetinu své váhy. Z velryby získali i potraviny. Její jazyk jim dal tři tuny oleje a horní pysk dvě tuny. Olej je na dlouhou dobu zásobí stearínem a glycerínem. Ještě tu byly také kostice, pro které se jistě najde nějaké užití, i když kolonisté nenosili ani deštníky, ani šněrovačky*¹³.

Horní část ústní dutiny velryby je totiž opatřena po stranách osmi sty kostic. Jsou to velmi pružné, vláknité a na konci roztřepené hřebeny se zuby až dva metry dlouhými. Slouží k zachycování větších živočichů, neboť velryba, největší tvor na světě, má jícen tak malý, že se může živit jen nejdrobnějšími mořskými živočichy. Tito živočichové vytvářejí na hladině moří silnou vrstvu zvanou plankton, který je jedinou potravou velryb.

Když bylo čtvrcení k velké radosti kolonistů skončeno, byl zbytek velryby ponechán ptákům, kteří po ní nenechali ani stopy. V Žulovém domě pak byly zahájeny obvyklé denní práce.

Cyrus Smith však před návratem do loděnice vyrobil několik nástrah, které vzbudily velkou pozornost jeho druhů. Vzal asi tucet kostic, rozřezal je na šest stejných dílů a na konci je přiostřil.

“Pane Smithi,” ptal se Harbert, “na co to bude, až budete hotov?”

“Na zabíjení vlků, lišek a jaguárů,” odpověděl inženýr.

“Teď?”

“Ne, až v zimě, až budeme mít led.”

“Nerozumím tomu,” přiznal se Harbert.

“Však porozumíš, chlapče. Tyto nástrahy jsem nevynalezl já,” odpověděl Cyrus Smith. “Používají jich aleutští lovci v ruské Americe*¹⁴. Až bude mrznout, ohnu kostice a budu je polévat vodou. Potáhnou se ledem a ten je udrží ohnuté. Potom je obalím tukem a rozházím po lese. Co se stane, spolkne-li takovou nástrahu nějaké zvíře? Teplem v žaludku se led rozpustí, uvolněná kostice se napřímí a špičatými konci rozerve zvířeti vnitřnosti.”

“To je důmyslné,” řekl Pencroff.

“A ušetří nám to střelivo," dodal Cyrus Smith.

“Je to ještě lepší než pasti,” mínil Nab.

Po těchto událostech pokračovali zase ve stavbě lodi. Koncem měsíce byla už paluba z poloviny hotova. Loď už teď ukazovala, že její tvar jí dá znamenité plavební možnosti.

Pencroff pracoval s bezpříkladným zápalem. Námahu práce překonával jen svou silnou tělesnou stavbou. Přátelé mu však tajně připravovali odměnu, která mu 3l. května způsobila největší radost v jeho životě.

Toho dne po obědě, když Pencroff vstával od stolu, ucítil na svém rameni čísi ruku.

Byla to ruka Gedeona Spiletta, který námořníkovi řekl:

“Okamžik, Pencroffe, neodcházejte ještě! Cožpak jste zapomněl na zákusek?”

“Děkuji, pane Spilette,” odpověděl námořník. “Jdu pracovat.”

“A co šálek kávy?”

“Nechci.”

“A co byste říkal dýmce?”

Pencroff se otočil a jeho dobrácká tvář zbledla jako křída, když spatřil novináře, který mu podával nacpanou dýmku, a Harberta, který mu nabízel žhavý uhlík.

Chtěl něco říci, ale nemohl. Popadl však dýmku, vsunul ji mezi rty, vložil do ní uhlí, a pětkrát či šestkrát mohutně zabafal.

Zahalil ho modravý oblak vonného dýmu a z něho se ozval šťastný hlas:

“Tabák! Opravdový tabák!”

“Ano, Pencroffe,” usmál se Cyrus Smith. “Dokonce výborný tabák.”

“Ach!” vzdychl blažený námořník. “Teď už našemu ostrovu nechybí opravdu nic!”

A Pencroff kouřil, kouřil a kouřil.

“Kdo jej vlastně objevil?” zeptal se konečně. “Ty, Harberte?”

“Ne, Pencroffe. Byl to pan Spilett.”

“Pane Spilette,” zvolal námořník, svíraje ruku novináři, který takový stisk ještě nikdy nepoznal.

“Ouvej, Pencroffe!” odpověděl mu, sotva popadaje dech. “Nechte si trochu vděčnosti i pro Harberta, který tabák poznal, pro Cyruse Smithe, který jej připravil, a pro Naba, kterému to dalo moc práce, aby vám to neprozradil!”

“Nuže, přátelé, jednoho dne vám to všem splatím,” prohlásil námořník. “Jsem vám ode dneška zavázán na život a na smrt!”

Kapitola 11

ZIMA – VÝROBA VLNĚNÝCH ODĚVŮ – STOUPA – PENCROFFOVA UTKVĚLÁ MYŠLENKA – VELRYBÍ KOSTICE – K ČEMU JE DOBRÝ ALBATROS – PALIVO BUDOUCNOSTI – TOP A JUP – BOUŘE – ŠKODY V KURNÍKU – VÝPRAVA K MOČÁLU – CYRUS SMITH SÁM – PRŮZKUM STUDNY

Zima přišla v měsíci červnu, který odpovídá prosinci na severní polokouli. Hlavním zaměstnáním kolonistů bylo teď šití teplých a pevných oděvů.

Mufloni z ohrady byli ostříháni a jejich vlna, vzácný textilní materiál, měla být zpracována v látku.

Cyrus Smith neměl ovšem ani mykací, ani protahovací, ani krouticí stroje, ani stav pro výrobu vlákna a tkaní. Proto navrhl použít jednoduchého způsobu, kterým se ušetří výroba nití a tkaní látky. Chtěl využít toho, že vlna pod tlakem zkříží a proplete svá vlákna v prostou plst. Plst možno vyrobit pouhým lisováním, které snižuje sice měkkost a poddajnost látky, ale zvyšuje neprostupnost a tepelný účin. Vlna muflonů byla hodně krátká a to je dobrá podmínka pro výrobu plsti, která se u nás dělá ze zaječích chlupů.

Inženýr s pomocí přátel – včetně Pencroffa, jenž musel zase opustit svou loď – počal s přípravnými pracemi, které měly zbavit vlnu tuku.

Odtučnění prováděli v hrncích s vodou zahřátou na sedmdesát stupňů; vlnu v nich nechali čtyřiadvacet hodin. Pak ji důkladně proprali v sodné lázni, a když byla tlakem zbavena vody, byla tím už připravena pro výrobu plsti. Plst jako hrubá látka se v průmyslových zemích Evropy i Ameriky nehodí k výrobě oděvů, ale na Lincolnově ostrově měla nesmírnou cenu.

Plst je lidstvu známa již dlouhou dobu. A první plstěné látky byly vyráběny tím způsobem, jakého použil i Cyrus Smith.

Jeho inženýrské znalosti mu prospěly především při stavbě stroje na zplsťování vlny. Použil totiž dosud nevyužité síly vodopádu k pohánění stoupy na plst. Bylo to v podstatě jednoduché. Opatřil kmen stromu klíny, které zdvihaly a spouštěly svislé špalky. Pod ně upevnil koryta pro vlnu a celek usadil do pevného rámu. Jeho stoupa vypadala tak, jak vypadala po celá staletí až do chvíle, kdy člověk nahradil špalky válcovitými kompresory a počal vlnu nikoli stloukat, nýbrž pod tlakem válcovat.

Práce řízené Smithem měly plný úspěch. Vlna byla předem napuštěna mýdlovým roztokem, který měl především usnadnit lepší prolnutí a splynutí vláken a za druhé zabránit jejích poškození při stloukání ve stoupě. Tak vycházel ze stoupy hustý plynulý pruh plsti. Drsnost a nerovnost vlněného vlákna byla zplstěním dokonale vyhlazena a odstraněna. Vyrobená látka se výborně hodila k šití šatů a přikrývek. Nebyla to ovšem nejjemnější vlněná látka, jako je skotská šálovina, sukno nebo flanel. Byla to “lincolnská plst“ a Lincolnův ostrov si z ní vytvořil nový druh průmyslu.

Kolonisté teď měli dobré šaty i husté přikrývky a mohli bez obav čekat na zimu roku 1866. Mrazivé dny začaly kolem 20. června. Pencroff musel s velkou lítostí nechat stavby lodi, jejíž dokončení za příštího jara bylo už jisté.

Námořníkovou utkvělou myšlenkou se stala plavba na ostrov Tabor, ačkoli Cyrus Smith nepřikládal průzkumu opuštěného a pustého skaliska žádnou důležitost. Plavba na vzdálenost dvou set sedmdesáti kilometrů na poměrně malé lodi a neznámým mořem vzbuzovala v něm určité obavy. Co by se stalo s lodí, kdyby ztratila uprostřed pochmurného Tichého oceánu možnost dosáhnout Tabora a vrátit se na Lincolnův ostrov?

Cyrus o tom mnohokrát s Pencroffem hovořil, ale setkával se u námořníka s tak tvrdošíjnou odhodlaností k této cestě, že si s ním už nevěděl rady.

“Musím vám také připomenout, Pencroffe,“ řekl mu jednoho dne, “že stále hovoříte o přednostech Lincolnova ostrova, stále mluvíte o lítosti, s jakou byste ho jednou opouštěl, a teď ho chcete opustit první!“

“Ale jen na několik dní,“ odpověděl námořník. “Opravdu, pane Smithi. Jen na čas potřebný k tomu, abych se podíval, co je to za ostrov, a vrátil se… “

“Vždyť nemůže být lepší než ostrov Lincolnův!“

“To vím předem!“

“Proč tam tedy chcete plout?“

“Abych věděl, co se děje na ostrově Tabor.“

“Ach, tam se neděje nic! Nemůže se tam nic dít!“

“Kdo ví?“

“A co když vás přepadne bouře?“

“Za klidného období se jí nemusíme bát. Protože však musím předvídat vše, prosím vás, abyste se mnou pustil ještě Harberta.“

“Pencroffe,“ řekl vážně Cyrus Smith a položil Pencroffovi ruku na rameno, “uvědomujete si, že stane-li se neštěstí Harbertovi, kterého náhoda učinila mým synem, nikdy vám to neodpustíme?“

“Pane Smithi,“ odpověděl námořník s neotřesenou důvěrou, “takové hoře vám nezpůsobím. O této cestě budeme ostatně vážně hovořit ještě jednou, až k tomu bude vhodný čas. Myslím však ještě na něco jiného. Viděl jste, jak pevně je loď stavěna. Až uvidíte, jak krásně se nese na moři, až s ní obeplujeme náš ostrov všichni společně, jsem přesvědčen, že mě necháte odplout. Vím, že vaše loď bude nádherné dílo!“

“Řekněte raději ‚naše loď‘, Pencroffe!“ odpověděl odzbrojený inženýr.

Rozhovor byl tedy odložen na pozdější dobu. Ani inženýr, ani námořník nebyli zatím přesvědčeni o správnosti názoru toho druhého.

Poprvé sněžilo koncem června. Ohrada byla předem dostatečně zásobena a nevyžadovala denní návštěvy. Bylo však rozhodnuto, že jednou týdně ji kolonisté navštíví.

Znovu také postavili pasti a pokusili se použít nástrah, které vyrobil Cyrus Smith. Ohnuté velrybí kostice, potažené ledem a pokryté vrstvou tuku, rozházeli při okrají lesa, kudy chodila zvěř k jezeru.

K velkému inženýrovu uspokojení se tento vynález aleutských lovců plně osvědčil. Kolonisté našli za několik dní tucet lišek, několik divokých prasat, a dokonce i jaguára. Mrtvá zvířata měla žaludky proraženy napřímenými kosticemi.

V zimě se také kolonisté poprvé pokusili dorozumět se se světem.

Gedeon Spilett už několikrát chtěl vrhnout do moře láhev se zprávou, kterou by mořský proud mohl odnést k obydleným břehům. Jindy chtěl použít k přenesení zprávy holubů. Jak se však mohli spolehnout na to, že holub nebo láhev překoná vzdálenost oddělující je od pevniny, vzdálenost dvou a půl tisíce kilometrů. To by byla čirá bláhovost. Ale 30. června chytili kolonisté obrovského albatrosa, kterého Harbertův výstřel lehce zranil na noze. Byl to nádherný pták s téměř třímetrovým rozpětím křídel, který by mohl snadno přeletět Tichý oceán.

Harbert si chtěl krásného ptáka ponechat, protože jeho zranění se jistě brzy zahojí a chlapec si pak albatrosa ochočí. Gedeon Spilett však Harberta přesvědčil, že teď musí všichni využít vhodné příležitosti a poslat albatrosa jako posla přes Tichý oceán. Harbert to uznal. Přiletěl-li albatros z obydlené země, jistě se tam po svém osvobození vrátí.

Možná že Gedeon Spilett jako zanícený novinář chtěl pustit do světa senzační zprávu o dobrodružství kolonistů na Lincolnově ostrově. Jaký by to byl novinářský úspěch a jaký odbyt pro čísla New York Heraldu, kdyby se zpráva dostala na adresu šéfredaktora tohoto listu, pana Johna Benetta!

Gedeon Spilett skutečně takovou zprávu napsal. Vložil ji do váčku ze silného impregnovaného plátna a připojil prosbu k náhodnému nálezci, aby zprávu poslal redakci New York Heraldu. Váček byl přivázán albatrosu na krk. Neuvázali jej na nohu, protože albatros odpočívá na mořské hladině. Pak byla rychlému letci dána svoboda. Všichni kolonisté se pohnutě dívali, jak obrovský pták mizí v mlze na západním obzoru.

“Kam asi poletí?“ ptal se Pencroff.

“K Novému Zélandu,“ odpověděl Harbert.

“Šťastnou cestu!“ volal za ním námořník, ačkoli i od tohoto způsobu korespondence nic nesliboval.

V zimě pracovali kolonisté v Žulovém domě. Opravovali si oděv, šili prádlo a sešívali lodní plachty z balónového obalu, který se stal nevyčerpatelnou zásobárnou plátna.

V červenci mrazy zesílily, ale kolonisté nešetřili dřívím ani uhlím. Cyrus Smith postavil druhý krb ve velkém sále a tam trávili všichni zimní večery. Při práci hovořili, předčítali si a čas jim tak plynul ku prospěchu všech.

Jakou radost prožívali, když v sále osvětleném svíčkami a vytopeném uhlím, s kouřící kávou v šálcích a s dýmkami v oblacích vonného kouře naslouchali řevu bouře! Byli dokonale spokojeni, pokud mohou být spokojeni lidé, kteří jsou daleko od vlasti a bez spojení se svými bližními. Hovořili stále o své zemi a o přátelích, které tam zanechali. Cyrus Smith, který se plně zúčastnil severoamerického veřejného života, sděloval dychtivým posluchačům své zkušenosti i úvahy o budoucnosti Unie.

Jednoho dne se Gedeon Spilett zeptal:

“Nemyslíte, Cyrusi, že celý průmyslový a obchodní život, kterému předpovídáte neustálý rozvoj, je vystaven nebezpečí, že se dříve nebo později zastaví?“

“Zastaví? A proč?“

“Pro nedostatek uhlí, toho nejvzácnějšího daru země.“

“Je to opravdu vzácný dar,“ odpověděl inženýr. “Zdá se, že to sama příroda chtěla dokázat, když vytvořila diamant, který je vlastně čistým uhlíkem.“

“Nechcete snad říci, Cyrusi, že budou lidé jednou topit v pecích diamanty místo uhlím!“

“To ne, příteli,“ odpověděl Cyrus Smith.

“Nepopíráte však, že zásoby uhlí budou jednou vyčerpány?“ pokračoval Gedeon Spilett.

“Ach, uhelná ložiska jsou ještě obrovská a sto tisíc horníků, kteří dnes těží ročně sta miliónů centů uhlí, nemůže je vyčerpat.“

“Ale s rostoucí spotřebou uhlí lze předvídat, že se z jednoho sta tisíc horníků stane dvě stě tisíc a těžba se pak zdvojnásobí,“ odpověděl Gedeon Spilett.

“To je jisté. Ale po uhelných ložiscích v Evropě, která budou brzy vyčerpána, postačí průmysl ještě dlouhou dobu zásobovat doly australské a americké.“

“Jak dlouho?“ ptal se novinář.

“Nejméně dvě stě padesát až tři sta let.“

“To nás může potěšit,! řekl Pencroff. “Ale zneklidní to naše pravnuky.“

“Najdou si něco jiného,“ mínil Harbert.

“Doufejme,“ pokračoval Gedeon Spilett. “Bez uhlí by bylo lidstvo zbaveno strojů, železnic, parníků, továren a prostě všeho, čeho vyžaduje pokrok.“

“Ale co si najdou?“ ptal se Pencroff. “Dovedete si to představit, pane Smithi?“

“Trochu, příteli.“

“Čím tedy budou topit, nebude-li uhlí?“

“Vodou,“ odpověděl Cyrus Smith.

“Vodou?“ zvolal Pencroff. “Vodou že budou topit v parnících a v lokomotivách? Vodou budou ohřívat vodu?“

“Ano, vodou, ovšem rozloženou v její prvky,“ odpověděl Cyrus Smith. ,,Budou jí rozkládat snad elektřinou, která se stane mocnou a hybnou silou. Všechny velké vynálezy se nějakým nevysvětlitelným zákonem objevují současně a navzájem se doplňují. Ano, přátelé, já věřím, že vody bude užíváno jako paliva. Věřím, že prvků skládajících vodu bude použito odděleně. Voda tak vytvoří bohatý zdroj tepla a světla v množství, jaké uhlí dodat nemohlo. Jednoho dne budou skladiště parníků a tendry lokomotiv zásobeny stlačeným plynem, který se bude v topeništích spalovat s úžasným kalorickým účinkem. Zatím se nemáme čeho bát. Pokud bude tato Země obydlena, poskytne svým obyvatelům životní prostředky. Nikdy nebude nedostatek tepla a světla, i když už nebudou produkty živočišné, rostlinné a nerostné říše. Věřím, že jakmile budou uhelná ložiska vyčerpána, bude se topit vodou. Voda je uhlím budoucnosti.“

“Toho bych se chtěl dožít,“ řekl Pencroff.

“Narodil ses příliš brzy, Pencroffe,“ smál se Nab, který se do rozhovorů vměšoval jen málo.

Hovor však neskončil Nabovou větou, nýbrž Topovým štěkotem, v němž bylo opět ono zvláštní zabarvení, které tak znepokojovalo inženýra. Zároveň začal pes pobíhat kolem ústí studny na konci chodby.

“Co ten Top zase tak štěká?“ divil se Pencroff.

“A Jup nějak podivně mručí,“ upozornil Harbert.

Orangutan se skutečně připojil ke psu a vzrušeně gestikuloval. Obě zvířata byla spíš znepokojena než podrážděna.

“Je jisté,“ řekl Gedeon Spilett, “že studna má spojení s mořem a že se do ní občas přichází nadýchat nějaký živočich.“

“To je jediné vysvětlení,“ souhlasil Pencroff. “Tiše, Tope! Jupe, jdi do svého pokoje!“

Pes i opice zmlkli. Jup odešel spát, ale Top zůstal v sále a po celý večer temně vrčel. O příhodě se dál nemluvilo, ale čelo Cyruse Smithe zůstalo zachmuřeno.

Do konce měsíce července neustále pršelo a bylo chladno. Teplota však neklesla tak jako minulé zimy. Nejníže klesly mrazy na 13^oC pod nulou. Ovšem i když nebyla letošní zima tak krutá, byla znepříjemněna bouřemi a vichřicemi. Moře zase vystoupilo a několikrát zaplavilo Komín. Vypadalo to, jako by náhlý vodní příliv, způsobený podmořským otřesem, zdvihl tyto nesmírné vlny a vrhl je proti stěně Žulového domu.

Když se kolonisté stojící u okna dívali na vodní spousty, které se tříštily před jejich očima, museli jen obdivovat nádhernou podívanou na bezmeznou zuřivost oceánu. Vlny se rozpadávaly v oslnivě bílou pěnu, celé pobřeží zmizelo pod zuřivou záplavou a z moře čněl jen trup ostrova do mlhy, která stoupala do výše přes třicet metrů.

Za těchto bouří se nikdo nemohl vydat na cestu ostrovem. Bylo to dokonce nebezpečné, protože vichr velmi často kácel stromy. Kolonisté však přece každý týden navštěvovali ohradu. Naštěstí ohrada, chráněná předhořím Franklinovy hory, netrpěla tak poryvy bouří a stáje i plot zůstaly ušetřeny škod. Zato kurník, založený na planině Výhledu a přímo vystavený východním větrům, trpěl v bouřích nesmírně. Z holubníku byla dvakrát odnesena střecha. Stejně byl poražen i plot. Tady budou muset postavit vše pevněji, to bylo kolonistům jasné. Lincolnův ostrov ležel v nejhorších vodách Tichého oceánu. Zdálo se, že tvoří střed oblasti cyklónů, které ostrov bičovaly jako bič káču. Jenomže tady byla káča nehybná a točil se bič.

V prvním týdnu srpna se vichřice pozvolna ztišily a v ovzduší se zas projevil zdánlivě ztracený klid. S uklidněním však poklesla teplota, mrazy zesílily a rtuťový sloupec ve Fahrenheitově teploměru klesl na osm stupňů pod nulou, což odpovídá dvaadvaceti stupňům pod nulou na stupnici Celsiově.

Třetího srpna podnikli kolonisté dlouho připravovanou výpravu do jihovýchodní části ostrova ke Kachní bažině. Lovci se vydali za ptactvem, které tam přezimovalo. Bažina se hemžila divokými kachnami, slukami, čírkami i potápkami a není divu, že bylo rozhodnuto věnovat jeden den lovu pernaté zvěře.

Výpravy se zúčastnil jen Gedeon Spilett s Harbertem a Nab s Pencroffem. Cyrus Smith se vymluvil a zůstal v Žulovém domě.

Lovci se vydali k Balónovému přístavu a cestou přes bažiny se měli vrátit až večer. Top a Jup šli s nimi. Jakmile přešli most přes řeku Díků, inženýr jej vytáhl a vrátil se domů, chtěje uskutečnit záměr, k němuž potřeboval být sám.

Chtěl totiž pečlivě prozkoumat studnu, jejíž ústí se otvíralo v pozadí chodby Žulového domu a vedlo do moře, protože tudy kdysi vedl starý jezerní výtok.

Proč se Top tak často točil kolem studny? Proč tam vždy tak podivně vrčel, proč ho k studni stále pudil neznámý neklid? Proč se ve stejném strachu připojil k Topovi i Jup! Má snad studna vedle kanálu do moře ještě nějaké rozvětvení? Nevede ještě k jiným částem ostrova? To chtěl Cyrus Smith vědět a chtěl to vědět sám. Rozhodl se tedy prozkoumat studnu za nepřítomnosti svých druhů. A teď se mu naskytla příležitost.

Mohl snadno sestoupit až na dno studny po žebříku, který už nesloužil k šplhání do Žulového domu a byl dost dlouhý. Inženýr to tak udělal. Přivlékl žebřík až k ústí studny, širokému asi půldruhého metru, spustil ho dolů a nahoře jej upevnil. Pak rozsvítil lucernu, vzal s sebou revolver, za opasek si vsunul nůž a počal po prvních příčkách žebříku sestupovat.

Stěny studny byly celkem hladké, ale tu a tam v nich byly skalní výstupky. Obratnému zvířeti by se mohlo podařit dostat se po těchto výstupcích až k ústí studny.

Toho si inženýr hned všiml. Když však výstupky pečlivě prohlížel, nenašel na nich žádnou stopu, žádné odštípnutí, které by svědčilo o tom, že tudy někdo vystupoval.

Inženýr sestoupil ještě hlouběji a osvětloval si stěny. Nic podezřelého.

Když dosáhl poslední příčky žebříku, ucítil pod sebou zcela klidnou vodu. Ani v úrovni hladiny, ani v jiné části studny neviděl ústí žádné vodorovné chodby, kterou by se studna větvila pod masívem. Stěny, do nichž inženýr klepal rukojetí nože, zněly všude plně. Byla to tvrdá žula, kterou žádný živý tvor nemohl proniknout. Jestliže chtěl někdo dosáhnout dna studny a vystoupit až k jejímu ústí, musel se tam nezbytně dostat jedině zatopeným kanálem, který studnu spojoval pod skalnatým pobřežím s mořem. A to mohla jen mořská zvířata. Kam kanál ústí, na kterém místě pobřeží a v jaké hloubce pod hladinou, to nebylo možno zjistit.

Cyrus Smith tedy ukončil svůj průzkum, vystoupil nahoru, vytáhl žebřík, přikryl ústí studny a vrátil se zamyšleně do sálu se slovy:

“Nic jsem neviděl, a přece tam něco je!“

Kapitola 12      

VYSTROJENÍ LODI – PŘEPADENÍ VLKY – ZRANĚNY JUP – OŠETŘOVÁNÍ JUPA – JUPOVO UZDRAVENÍ – DOKONČENÍ STAVBY LODI – PENCROFFOVO VÍTĚZSTVÍ – BONAVENTURA – PRVNÍ PLAVBA K JIŽNÍ ČÁSTI OSTROVA – NEČEKANÝ NÁLEZ

Večer se lovci vrátili s bohatým úlovkem, doslova ověnčeni zvěřinou. Přinesli všechno, co čtyři muži unesou. Top měl kolem krku šňůru čírek a Jup byl kolem pasu ověšen slukami.

“Podívejte se, pane Smithi,“ volal Nab, “jak jsme využili dne! Tady neseme pořádnou zásobu konzerv a pečení. Někdo mi však musí pomoci. Počítám s tebou, Pencroffe.“

“Ba ne, Nabe,“ odmítl námořník. “Volá mě vystrojení lodi. Musíš to udělat beze mne.“

“A co ty, Harberte?“

“Já musím zítra do ohrady, Nabe,“ odpověděl chlapec.

“Pomůžete mi tedy vy, pane Spilette?“

“Rád, Nabe. Ale upozorňuji tě, že jakmile mi řekneš nějaký kuchařský předpis, ihned jej otisknu v novinách.“

“Jak je libo, pane Spilette,“ smál se Nab. “Dovolím vám to.“

Tak se druhého dne stal Gedeon Spilett Nabovým pomocníkem a usídlil se v kuchyni. Inženýr mu už sdělil výsledek svého včerejšího výzkumu a novinář souhlasil s názorem, že i když Cyrus Smith nic nenašel, je ve studni skryto nějaké tajemství.

Mrazy trvaly ještě týden. Kolonisté vycházeli ze Žulového domu jen do kurníku. Jejich obydlí bylo provoněno výsledky Nabova a novinářova umění.

Všechna zvěř však nebyla zpracována na konzervy. V mrazu se dali ulovení ptáci snadno uchovat v čerstvém stavu a bylí také prohlášeni za nejlepší vodní ptáky.

V tomto týdnu pomáhal Pencroffovi i Harbert, který výborně ovládal plachtovou jehlu. Oba sešívali plachty s takovou pílí, že s tím byli za týden hotovi. Konopných lan měli také dost, díky balónové síti, kterou našli u obalu. Lana a provazy této sítě byly vyrobeny z nejlepšího konopí. Námořník jich většinu zabavil pro loď. Plachty byly obroubeny širokou lemovkou. Ještě měli zhotovit ráhnová a stěžňová lana a plachtové provazy. Kladky vyrobil podle Pencroffových návrhů Cyrus Smith na svém soustruhu. Tak byla lodní výstroj hotova ještě před skončením stavby lodi. Pencroff ušil i vlajku a obarvil ji barvířskými rostlinami, kterých rostlo na ostrově dost.

Zatím byla vlajka vyvěšena z prostředního okna Žulového domu a kolonisté ji pozdravili trojnásobným hurá.

Zima končila a zdálo se už, že její druhá část uplyne bez vážných příhod, ale náhle v noci 11. srpna byla planina Výhledu nebezpečně ohrožena.

Po pilné denní práci spali kolonisté velmi tvrdě. Přesto však zaslechli ke čtvrté hodině ranní Topovo zuřivé štěkání.

Pes tentokrát neštěkal u studně, ale na prahu dveří, proti kterým se vrhl, jako by je chtěl vyrazit. Vedle něho vyrážel ostré skřeky Jup.

“Copak, Tope?“ zvolal Nab, který se probudil první.

Pes zuřivě štěkal dál.

“Co se stalo?“ ptal se Cyrus Smith.

Všichni se spěšně oblekli, vrhli se k oknům a otevřeli je.

Pod jejich očima se prostírala sněhová přikrývka, jejíž bělost byla v tmavé noci sotva zřetelná. Kolonisté neviděli nic, ale slyšeli ze tmy zvláštní štěkot. Bylo zřejmé, že na pobřeží se dostal velký počet zvířat, která nebylo zatím vidět.

“Co to je?“ zvolal Pencroff.

“Vlci, jaguáři nebo opice,“ mínil Nab.

“K čertu, ale pak se mohou dostat na planinu!“ zvolal novinář.

“A co náš kurník?“ strachoval se Harbert. “A naše záhony!“

“Jak se sem dostali?“ divil se Pencroff.

“Asi přes pobřežní lávku, kterou někdo z nás zapomněl zdvihnout,“ řekl Cyrus Smith.

“Na mou duši!“ zvolal novinář. “Já ji nechal spuštěnou!“

“To jste udělal hezkou věc, pane Spilette!“ bručel Pencroff.

“Co se stalo, stalo se,“ řekl Cyrus Smith. “Teď se však starejme o to, co musíme udělat!“

Bylo zřejmé, že lávka zůstala spuštěná a přes ni se na pobřeží dostala zvířata, která teď mohou dosáhnout planiny Výhledu. Bylo nutno rychle využít času a zahnat je.

“Ale co je to za zvířata?“ ptal se podruhé Pencroff, když temný štěkot dole zesílil.

Harbert se při tomto zvuku zachvěl. Vzpomněl si totiž, že jej slyšel za první výpravy k Červenému potoku.

“Jsou to stepní vlci, ty velké lišky!“ řekl.

“Na ně!“ vykřikl Pencroff.

Všichni se ozbrojili karabinami, sekerami a revolvery, nasedli do koše výtahu a spustili se na pobřeží.

Jsou-li tito vlci ve smečkách a mají-li hlad, jsou nesmírně nebezpeční. Kolonisté se však bez rozmýšlení vrhli doprostřed smečky. Výstřely z jejich revolverů, osvětlující svými záblesky pobřeží, zahnaly první útočníky.

Kolonistům šlo především o to, zahnat smečku od planiny Výhledu, kde byly záhony, pole a kurník. Museli zabránit možným škodám zejména na obilném poli, škodám, které by se nedaly nahradit. Poněvadž přístup na planinu Výhledu byl jen podle řeky Díků, stačilo postavit vlkům v úzkém prostoru mezi levým břehem a žulovou stěnou nepřekonatelnou překážku.

To všichni rázem pochopili a na Smithův rozkaz přeběhli na ono místo, zatímco smečka vlků ustoupila do tmy.

Cyrus Smith, Gedeon Spilett, Harbert, Nab a Pencroff se rozestavili tak, aby vytvořili neproniknutelný řetěz. Za nimi šel Jup, ozbrojený sukovitým klackem, který nesl jako kyj.

Byla neobyčejně temná noc. Kolonisté mohli myslet jen v záblescích, výstřelů, z nichž každý musel zasáhnout. Jen při výstřelech také spatřili útočníky, kterých bylo několik set a jejichž oči svítily jako žhavé uhlíky.

“Nesmějí projít!“ zvolal Pencroff.

“Neprojdou!“ odpověděl Cyrus Smith.

Jestliže vlci neprošli, nebylo to proto, že by se o to nepokoušeli. Zadní řady tlačily přední a do těch padaly neustále rány z revolverů a údery seker. Zem byla brzy pokryta vlčími mrtvolami, ale smečka se nijak nezmenšovala. Zdálo se, že je stále doplňována přes lávku na pobřeží.

Brzy museli kolonisté bojovat tělo proti tělu. Utržili už také několik zranění, naštěstí jen lehkých. Harbert ranou z revolveru osvobodil Naba, kterému jeden z vlků skočil na záda jako tygr. Top bojoval se strašnou zuřivostí, skákal vlkům na hrdla a rdousil je. Klackem ozbrojený Jup bil zuřivě po vlcích. Kolonisté se marně pokoušeli poslat ho dozadu. Jup snad viděl i potmě, protože se stále vrhal do největší vřavy a vyrážel občas ostrý hvizd, který byl jeho vítězným pokřikem. V jedné chvíli se odvážil tak daleko, že ho kolonisté v záblescích výstřelů spatřili v kupě pěti nebo šestí vlků, kterým čelil s chladnokrevnou zuřivostí.

Boj však přece skončil ve prospěch kolonistů, ale až po dlouhých hodinách odporu. S prvním ranním svitem zahájila smečka ústup k severu a přešla opět lávku, kterou Nab běžel ihned zdvihnout.

Když se nad bojištěm částečně rozednilo, napočítali kolonisté na pobřeží na padesát mrtvých vlků.

“A co Jup?“ zvolal náhle Pencroff. “Kde je Jup?“

Jup zmizel. Nab ho volal, ale Jup poprvé neodpověděl na výzvu svého pána.

Všichni začali jupa hledat, bojíce se, že ho najdou mrtvého. Prohledali celé bojiště, zbrocené krví útočníků, a našli konečně jupa pod kupou mrtvých vlků, jejichž zpřerážené čelisti a rozbité plece svědčily o setkání s klackem statečného zvířete. Ubohý Jup držel zlomený kyj ještě v ruce. Zbaven zbraně byl zavalen přesilou, pod níž s hlubokou ranou v hrudi klesl.

“Žije!“ vykřikl Nab, když se nad ním sklonil.

“Zachráníme ho,“ prohlásil námořník. “Budeme ho ošetřovat jako kohokoli z nás.“

Zdálo se, že Jup tomu rozuměl, protože na znamení díků sklonil hlavu na námořníkovo rameno. Pencroff sám byl zraněn, ale jeho zranění, stejně jako zranění jeho soudruhů, bylo jen lehké. Díky střelným zbraním mohli kolonisté udržovat vlky v náležité vzdálenosti. Tak jen orangutan byl zraněn vážně.

Nab s Pencroffem odnesli Jupa ke zdviži. Op při tom nevydal jediný sten. Pak ho opatrně vytáhli do Žulového domu a uložili na slamník, který vyňali z jednoho lůžka. Spilett mu rány pečlivě vymyl. Nezdálo se, že rána zasáhla nějaké důležité ústrojí, ale přesto byl Jup hrozně zeslaben ztrátou krve a brzy mu povážlivě stoupla horečka. Kolonisté ho ošetřili, uložili a nařídili mu přísnou dietu.

“Všechno jako u člověka,“ řekl Nab.

Dali mu jen vypít několik šálků osvěžujícího nápoje z léčivých bylin.

Jup usnul zprvu neklidným spánkem; jeho dech se však stal brzy pravidelným, a tak ho nechají v klidu ležet. Občas přistupoval k lůžku “po špičkách“ Top, jako by se chtěl přesvědčit, je-li o jeho přítele dobře pečováno. Jedna Jupova paže visela z lůžka a Top ji vždy zkormouceně olízl.

Kolonisté pak odešli odklidit mršiny vlků. Odtahali je do lesa Divokého západu a tam je hluboko zahrabali.

Toto přepadení, které mohlo mít velmi vážné následky, bylo pro kolonisty poučením. Od toho dne nikdy neuléhali, dokud se jeden z nich nešel přesvědčit, jsou-li lávky vytaženy a není-li možný nový útok.

Jup v prvních dnech nahnal kolonistům hodně strachu, ale bojoval proti nemoci velmi statečně. Jeho tělesná konstrukce mu pomohla, horečka poklesla a Gedeon Spilett, který se trochu vyznal v lékařství, mohl konečně prohlásit, že Jup je mimo nebezpečí. Dne 16. srpna začal opět jíst. Nab mu připravoval sladká jídla, která nemocný blaženě vychutnával. Jup měl totiž jednu slabost: rád mlsal. A Nab se nikdy nesnažil této slabůstky ho zbavit.

“Co chcete?“ říkával. “Ubohý Jup nemá jinou radost a já jsem šťasten, že aspoň tím ho mohu odměnit za jeho služby.“

Desátý den po zranění, 21 . srpna, Jup vstal. Jeho rány byly zahojeny. Bylo vidět, jak věrné zvíře nabývá opět své původní pružnosti a živosti. Jako všichni nemocni trpěl Jup v uzdravování nesmírným hladem. Novinář ho však nechal jíst podle chuti, protože důvěřoval onomu pudu, který rozumným tvorům někdy chybí. Nab byl stoupající chutí svého žáka nesmírně potěšen.

“Jez, jez!“ říkal Jupovi. “Nic si neodříkej! Prolil jsi za nás krev a já ti aspoň pomohu ji obnovit.“

Dne 25. srpna se ozval Nabův hlas, volající všechny kolonisty:

“Pane Smithi, pane Spilette, Harberte, Pencroffe, pojďte rychle sem!“

Kolonisté sedící ve velkém sále rychle vstali a zamířili k Nabovi, který byl v Jupově pokoji.

“Co je?“ ptal se Cyrus Smith.

“Podívejte se!“ řekl se smíchem Nab.

A co viděli? Jup seděl klidně po turecku ve dveřích a vážně kouřil.

“Má dýmka!“ vykřikl Pencroff. “Vzal si mou dýmku! Ach, Jupe, dám ti ji darem! Kuř, kamaráde, kuř!“

A Jup vypouštěl oblaky kouře, což mu dělalo zřejmě velkou radost.

Cyrus Smith tím nebyl nijak překvapen a vypravoval o mnohých případech, kdy uvězněné opice si na kouření zvykly.

Od toho dne měl také Jup svou dýmku; visela v jeho pokoji vedle zásoby tabáku. Dovedl si ji sám nacpat a zapálit žhavým uhlíkem. Vypadal při tom jako nejšťastnější z opic. Tento návyk ještě zpevnil pouta přátelství mezi námořníkem a orangutanem.

“Možná že je to člověk,“ říkával Pencroff Nabovi. “Překvapilo by tě, kdyby počal najednou mluvit?“

“Na mou duši ne,“ odpovídal Nab. “Je mi opravdu divné, že nemluví, když mu chybí jen řeč.“

“To by bylo panečku překvapení,“ pokračoval Pencroff, “kdyby mi jednoho krásného dne řekl: ‚Vyměňme si dýmky, Pencroffe‘!“

“To si mohu představit,“ smál se Nab. “Škoda jen, že je od narození němý.“

V září zima konečně skončila a kolonisté se pustili se zápalem do práce.

Stavba plavidla rychle pokračovala. Loď byla už opatřena palubou a uvnitř vyztužena po celé délce trupu žebrovím, ohýbaným v horké vodě přesně podle nákresů.

Poněvadž měli dost dříví, Pencroff navrhl inženýrovi, aby trup zpevnili vnitřním vodotěsným bedněním, které také zvýší bezpečnost lodi.

Cyrus Smith nevěděl, co je v budoucnosti čeká, a proto souhlasil s návrhem postavit loď pokud možno nejbezpečněji.

Bednění a paluba byly dohotoveny 15. září. K ucpání spár použili cupaniny a suchých chaluh, které palicí vecpali i mezi trup a bednění a mezi bednění a palubu. Ucpávky pak zalili roztavenou pryskyřicí, kterou si přinášeli v dostatečném množství z lesa.

Zařízení lodi bylo velmi jednoduché. Zatížena byla velkými žulovými balvany, upevněnými do lůžek z malty a vážícími asi šest tun dohromady. Nad přítěží byla položena podlaha a podpalubí rozděleno na dvě kajuty; podél jejich stěn byly postaveny lavice, sloužící zároveň jako truhly. Pata stěžně měla zpevnit příčku oddělující obě kabiny, do kterých se sestupovalo palubními otvory, opatřenými padacími dveřmi.

Pro stěžeň nemusel Pencroff dlouho hledat vhodný strom. Vybral si mladou rovnou jedli; stačilo jen osekat jí větve a seříznout vrchol. Stěžňové a kormidlové kování bylo hodně hrubě, ale zato velmi pevně vykováno v kovárně Komína. Ještě zbývalo zhotovit ráhna, šípový stěžeň, bidla, vesla a tak dále. T'o vše bylo hotovo v prvním týdnu října. Bylo také hned rozhodnuto, že loď podnikne pokusnou plavbu podél ostrova, aby kolonisté mohli zjistit, jak se drží na moři.

Ani při těchto pracích nebyly zanedbávány práce jiné. Ohrada byla přestavěna, protože stádo muflonů a koz mělo mnoho mladých, které bylo nutno ustájit a živit. Kolonisté navštěvovali i ústřicové pole, králíkárnu, ložiska uhlí a železné rudy. Prozkoumali i další část lesa Divokého západu, kde byla hojnost zvěře.

Přitom objevili další rostliny, které se sice nedaly zužitkovat hned, ale které podstatně zpestřily zásoby v Žulovém domě. Jedny se podobaly kapskému fíku s masitými poživatelnými listy a druhé měly plody obsahující mouku.

Dne 10. října byla loď spuštěna na moře. Pencroff zářil. Spuštění se plně zdařilo. Zcela vystrojená loď byla postrkována po kulatinách až k čáře přílivu, který ji potom zdvihl na vodu za jásotu a potlesku všech, především Pencroffa. Námořník neprojevil při této příležitosti nejmenší skromnost. Jeho pýcha měla ostatně přežít dokončení stavby lodi, protože měl být jmenován kapitánem. Tento titul mu byl propůjčen za souhlasu všech kolonistů.

Aby byl kapitán Pencroff plně spokojen, zbývalo novou loď jen pokřtít. Po mnoha návrzích, o nichž se dlouho debatovalo, shodli se všichni na jménu Bonaventura, což bylo křestní jméno počestného námořníka.

Jakmile příliv zdvihl zvedl Bonaventuru na vodu, bylo už vidět její držení a dokonalou schopnost manévrovat všemi směry.

Po prvním pokusu měla být podniknuta téhož dne plavba podél pobřeží. Bylo krásné počasí, čerstvá bríza a klidné moře, především na jižním pobřeží, protože už hodinu vanul severozápadní vítr.

“Naloďovat! Naloďovat!“ křičel kapitán Pencroff.

Napřed se však museli nasnídat a uznali také za vhodné vzít si jídlo s sebou, protože vyjížďka se může protáhnout až do večera.

Cyrus Smith stejně pospíchal s vyzkoušením lodi, stavěné podle jeho plánu. I když při tom jednal v dohodě s Pencroffem, prováděl některé návrhy sám. Neměl však k lodi tu důvěru, jakou projevoval Pencroff, a nemluvil také jako námořník o nutnosti plavby na ostrov Tabor. Cyrus Smith dokonce doufal, že se Pencroff té myšlenky už dávno zřekl. Nelíbila se inu totiž představa, že by se dva nebo tři jeho druhové měli pustit tak daleko na celkem malé lodi, jejíž nosnost nebyla ani patnáct tun*¹⁵.

V půl jedenácté byli už všichni na palubě i s Topem a Jupem. Nab s Harbertem zdvihli kotvu, která byla zaseknuta v písku u ústí řeky Díků. Byla vytažena hlavní plachta, lincolnská vlajka zavlála na vrcholu stěžně a Bonaventura řízená Pencroffem vyplula na širé moře.

Při výjezdu ze zálivu Unie použila loď větru v zádech a kolonisté zjistili, že dosahuje uspokojující rychlosti.

Když obepluli Trosky a Dráp, stočil Pencroff loď k větru, aby se dostal k jižnímu pobřeží. Po několikerém křižování větru viděl, že Bonaventura může velmi dobře křižovat proti větru a že i přitom pluje dost rychle vpřed.

Cestující Bonaventury byli okouzleni. Tady měli dobré plavidlo, které jim v nutnosti prokáže jistě platné služby.

V dnešním počasí a na dnešním moři byla vyjížďka nádherným požitkem.

Pencroff plul mořem asi sedm kilometrů od pobřeží, míře k Balónovému přístavu. Ostrov se jim jevil v celé šíři, v novém pohledu a s jiným pobřežím od Drápu až k Hadímu ocasu. V pobřežních lesích se odrážely tmavé jehličnany od mladé zeleně listnatých stromů a nad tím čněla Franklinova hora s bílým temenem.

“Jaká krása!“ zvolal Harbert.

“Ano, máme krásný a dobrý ostrov,“ souhlasil Pencroff. “Mám jej tak rád, jako jsem měl rád jen svou matku. Přijal nás ubohé a zoufalé. A co dnes chybí těm jeho pěti dětem, které mu spadly z nebe?“

“Nic, kapitáne, nic,“ prohlásil Nab.

A oba muži vyrazili trojnásobné hřímavé hurá na počest svého ostrova.

Gedeon Spilett stál na palubě, a opřen o stěžeň, kreslil si panoráma rozvíjející se před jeho očima. Cyrus Smith mlčel.

“Nu, pane Smithi,“ ptal se ho Pencroff, “co říkáte naší lodi?“

“Zdá se, že se drží dobře,“ odpověděl inženýr.

“A věříte nyní, že může podniknout plavbu na jakoukoli vzdálenost?“

“Jakou plavbu, Pencroffe?“

“Třeba na ostrov Tabor.“

“Příteli,“ odpověděl Cyrus Smith, “myslím, že bychom se v nutném případě mohli svěřit Bonaventuře i na dalekou plavbu, ale na ostrov Tabor bych vás nerad viděl odjíždět, protože tam jezdit nemusíte.“

“Rád znám své sousedy,“ prohlásil námořník umíněně. “Ostrov Tabor je naším sousedem, a to sousedem jediným. Už pouhá zdvořilost nám velí učinit mu návštěvu.“

“Hrome,“ smál se Gedeon Spilett, “podívejme se, jak se náš přítel Pencroff vyzná ve společenských předpisech!“

“Vyznám se ve všem,“ ohradil se námořník, kterého inženýrův názor zmátl. V žádném případě nechtěl jednat proti jeho vůli.

“Pomyslete jen, Pencroffe,“ pokračoval inženýr, “že nemůžete plout na ostrov Tabor sám.“

“Jeden společník by mi stačil.“

“Buďsi. Ale pak ohrožujete kolonii ztrátou dvou z pěti jejích příslušníků.“

“Ze šesti, pane Smithi,“ odpověděl Pencroff. “Zapomínáte na Jupa!“

“Ze sedmi,“ dodal Nab. “Top se přece musí také počítat.“

“Vždyť nic neriskuji, pane Smithi,“ pokračoval Pencroff.

“To je možné, Pencroffe. Opakuji vám však, že je to zbytečná odvaha.“

Paličatý námořník neodpověděl a přestal o tom mluvit, rozhodnut, že hovor v příhodný čas znovu oživí. Neměl ani tušení, že mu přispěje na pomoc náhoda, která z jeho pouhého vrtochu učiní nezbytný čin lidskosti.

Bonaventura zamířila z širého moře k Balónovému přístavu. Kolonisté tam chtěli prozkoumat průjezdy mezi skalisky a podle potřeby je upravit tak, aby se zátoka stala dokonalým mateřským přístavem lodi.

Byli asi kilometr od břehu, když museli začít křižovat, aby se dostali proti větru. Bonaventura teď zpomalila plavbu, protože bríza, zadržovaná ostrovní vysočinou, vanula velmi slabě a moře hladké jako zrcadlo se čeřilo jen občasným poryvem větru.

Harbert stál na přídi, aby řídil plavbu skalisky. Náhle vykřikl:

“Po větru, Pencroffe, po větru!“

“Co je?“ ptal se námořník vstávaje. “Skála?“

“Ne... Počkej! Nevidím dobře... Pluj po větru!... Dobrá... Ještě trochu…,“ volal Harbert. Lehl si na břicho, vnořil ruku do vody a napřímil se pak se slovy:

“Láhev!“

V ruce držel láhev, kterou vylovil několik set metrů od pobřeží.

Cyrus Smith od něho láhev vzal. Beze slova ji odzátkoval a vyňal z ní provlhlý papír, z něhož přečetl tato slova:

“Trosečník… Ostrov Tabor: 153^o záp. dél. – 37^o 11‘ již. šíř.“

Kapitola 13      

ROZHODNUTÍ O PLAVBĚ – DOMNĚNKY – PŘÍPRAVA – TŘI CESTUJÍCÍ – PRVNÍ NOC – DRUHÁ NOC – OSTROV TABOR – PROHLÍDKA POBŘEŽÍ – PROHLÍDKA LESA – NIKDO – ZVÍŘATA A ROSTLINY – PRÁZDNÁ CHATRČ

“Trosečník!“ zvolal Pencroff. “Nešťastník, opuštěný několik set kilometrů od nás na ostrově Taboru! Pane Smithi, teď se jistě nepostavíte proti té plavbě.“

“Ne, Pencroffe. Odplujete co nejdříve.“

“Zítra?“

“Zítra.“

Inženýr držel papír vyňatý z láhve. Dlouho jej prohlížel a pak pokračoval:

“Z toho dokladu, přátelé, a ze způsobu jeho napsání můžeme vyvodit především toto: Trosečník na Taboru je člověk, který má jistě námořnické vědomosti, protože udává délku i šířku, shodnou mimo počet minut s údaji, které jsme zjistili my. Za druhé je to Angličan nebo Američan, protože píše anglicky.“

“To je všechno jasné,“ řekl Gedeon Spilett, “a přítomnost toho trosečníka vysvětluje také nález bedny. Je-li tu trosečník, muselo tu dojít k ztroskotání. Ať už je to kdokoli, má štěstí, že Pencroff postavil loď a že s ní dnes vyplul na pokusnou plavbu. O den později už by byla láhev rozbita o pobřežní skály.“

“Je to opravdu šťastná náhoda,“ řekl Harbert, “že sem Bonaventura připlula právě ve chvíli, kdy láhev ještě plavala.“

“Nezdá se vám to divné?“ ptal se Cyrus Smith Pencroffa.

“Zdá se mi to jen šťastné, pane Smithi,“ odpověděl námořník. “Co vy o tom soudíte? Tato láhev se mohla dostat kamkoli; sem právě tak dobře jako jinam.“

“Snad máte pravdu, Pencroffe,“ řekl inženýr. “Ale přesto…“

“A není tu žádný důkaz o tom, že ta láhev pluje mořem už dlouho?“ ptal se Harbert.

“Není,“ odpověděl Gedeon Spilett. “Zpráva sama mohla být napsána nedávno. Co myslíte vy, Cyrusi?“

“To je těžko rozhodnout. Ostatně všechno se dozvíme,“ odpověděl Cyrus Smith.

Za tohoto hovoru nezůstal Pencroff nečinný. Otočil loď a Bonaventura teď plula pod plnými plachtami rychle k Drápu. Všichni kolonisté mysleli na trosečníka. Bude ještě čas k jeho záchraně? Tohle byla velká událost v životě kolonistů. Oni sami byli jen trosečníci, báli se však, že ten z ostrova Taboru není tak šťasten jako oni. Bylo tedy jejich povinností vyjít nešťastníkovi vstříc.

Po obeplutí Drápu vplula Bonaventura ve čtyři hodiny do ústí řeky Díků.

Téhož dne večer byly probrány podrobnosti zítřejší plavby. Bylo ujednáno, že pojede Pencroff s Harbertem, protože oba se vyznali v řízení lodi.Vyjedou-li zítra, 11. října, mohou být na Taboru 13. října. Za tohoto větru jim stačilo k přeplutí vzdálenosti dvou set sedmdesáti kilometrů osmačtyřicet hodin. Jeden den stráví na ostrově, tři anebo čtyři dny budou potřebovat na zpáteční plavbu. Dne l7. října se mohou vrátit na Lincolnův ostrov. Bylo krásné počasí, tlakoměr trvale stoupal, vítr se ustálil, a tak všechny okolnosti byly příznivé statečným mužům, které lidská povinnost vyšle na tak dalekou plavbu od jejich ostrova.

Cyrus Smith, Nab a Gedeon Spilett zůstanou doma. S tímto rozhodnutím však nesouhlasil novinář. Gedeon Spilett nezapomněl na své povolání redaktora New York Heraldu a prohlásil, že nemůže zmeškat takovou příležitost. A tak dostal povolení jet s nimi.

Celý večer věnovali kolonisté nakládání. Odnesli na Bonaventuru lůžkoviny, nástroje, zbraně a střelivo, kompas a potraviny na osm dní. Když s tím byli hotovi, vrátili se do Žulového domu.

Druhého dne v pět hodin ráno nastalo loučení, při němž byly obě strany dojaty. Pencroff vytáhl plachty a zamířil k Drápu, který musel obeplout, aby se dostal do jihozápadního směru.

Bonaventura už byla půl kilometru od pobřeží, když její posádka spatřila na skále za Žulovým domem dva muže mávající jim na rozloučenou. Byli to Cyrus Smith a Nab.

“Naši přátelé!“ zvolal Gedeon Spilett. “To je naše první rozloučení po patnácti měsících!“

Pencroff, novinář a Harbert naposledy zamávali a Žulový dům zmizel za vysokými skálami mysu.

První ranní hodiny zůstala Bonaventura v dohledu Lincolnova ostrova, který teď vypadal jako zelený džbán, z něhož vyčnívala Franklinova hora. Dálkou snížené kopce mu dodávaly vzhledu, který nemohl lákat lodi k přistání.

Hadí ocas obeplula loď k jedné hodině ve vzdálenosti osmnácti kilometrů. Z této vzdálenosti nebylo možno na západním pobřeží až po Franklinovu horu rozeznat žádné podrobnosti. Po třech hodinách zmizel pak celý Lincolnův ostrov pod obzorem.

Bonaventura se držela skvěle. Lehce najížděla na vlny a plula značnou rychlostí. Pencroff vytáhl šípovou plachtu a s plnými plachtami plul přímou linií, kontrolovanou podle kompasu. Harbert ho občas vystřídal u kormidla. Chlapcova ruka byla stejně pevná a námořník mu nemohl pranic vytýkat.

Gedeon Spilett cestou hovořil a občas přiložil i sám ruku k dílu.

Kapitán Pencroff byl se svou posádkou dokonale spokojen. Pokud promluvil, pak to byly jen rozkazy, jako: “O čtvrt čárky vlevo!“

Večer se na nebi objevil srpek měsíce, který měl 16. října projít první čtvrtí; zazářil v soumraku a brzy zapadl. Noc byla temná. Jen zářivé hvězdy ohlašovaly na příští den krásné počasí.

Pencroff z opatrnosti skasal šípovou plachtu, protože se nechtěl dát překvapit nárazem břízy s plachtami na stěžni. Byla to snad v tak klidné noci zbytečná opatrnost, ale Pencroff byl člověk opatrný a nerad se vystavoval nebezpečí.

Novinář část noci prospal. Pencroff se s Harbertem střídal po dvou hodinách u kormidla. Pencroff chlapci důvěřoval jako sobě samému a jeho důvěra byla plně oprávněna chladnokrevností a rozumností mladého chlapce. Námořník mu udal směr jako velitel kormidelníkovi a Harbert se nevychýlil ani o čárku.

Noc uběhla a celý den 12. října uplynul jako den předešlý. Jihozápadní směr byl přísně dodržován po celý den, a nepodlehne-li Bonaventura nějakému neznámému proudu, musí připlout přímo k Taboru.

Oceán, kterým pluli, byl zcela opuštěný. Jen občas nad nimi přeletělo několik velkých ptáků, albatrosů a fregatek, většinou na odstřel pušky. Gedeon Spilett si přitom myslel, není-li mezi těmito ptáky i onen albatros, kterému svěřil svou zprávu pro New York Herald. Byly to jediné bytosti oživující tuto část oceánu mezi Lincolnovým ostrovem a Taborem.

“A jsme přece v období, kdy velrybáři plují do jižní části Tichého oceánu,“ řekl Harbert. “Myslím, že tohle je opravdu nejopuštěnější moře.“

“Není tak opuštěné,“ prohlásil Pencroff.

“Jak to myslíte?“ ptal se novinář.

“Vždyť jsme tady my! A pokládáte snad naši loď za vrak a naše osoby za mořské sviňuchy?“ A Pencroff se rozchechtal vlastnímu žertu.

Večer plavci odhadovali vzdálenost, kterou Bonaventura už urazila od Lincolnova ostrova, na dvě stě dvacet kilometrů. Při čase třiceti šesti hodin to dávalo rychlost šesti kilometrů za hodinu. Slabá bríza se ještě uklidňovala. Plavci však mohli doufat, že při správném odhadu doplují zítra večer k Taboru.

Ani jeden z nich v noci z 12. na 13. říjen nespal. V očekávání zítřka se nemohli ubránit silnému vzrušení. V podniknutém dobrodružství bylo příliš mnoho nejistoty. Blíží se opravdu k Taboru? Byl ostrov ještě obydlen oním trosečníkem, kterému plují na pomoc? A jaký je to člověk? Nepřinese jeho přítomnost kolonii žijící v přátelském souladu nějaké nesnáze? Bude souhlasit s výměnou dosavadního vězení za nové? Všechny tyto otázky, které snad budou už zítra rozřešeny, nedaly jim spát. Hned za rozbřesku se všichni tři pozorně zadívali k západnímu obzoru.

“Země!“ zvolal Pencroff v šest hodin ráno.

A poněvadž bylo nemožné, že by se Pencroff mýlil, bylo jisté, že to země je.

Dovedete si představit radost posádky Bonaventury. Za několik hodin budou u pobřeží ostrova.

Ostrov Tabor, nízká to plošina, sotva vyvýšená nad hladinu moře, nebyl vzdálen víc než dvacet pět kilometrů. Protože příď Bonaventury mířila trochu jižněji, byl dán lodi přímý směr. Jak slunce stoupalo, začaly se ukazovat jednotlivé pahorky ostrova.

“Je to jen ostrůvek, mnohem menší než Lincolnův ostrov,“ prohlásil Harbert. “Vznikl patrně nějakým podmořským otřesem.“

V jedenáct hodin dopoledne byla Bonaventura jen tři kilometry od pobřeží. Pencroff už hledal místo k přistání, a proto plul v neznámých vodách velmi opatrně.

Teď už viděli celý ostrov se skupinami zelených gumovníků i jiných vysokých stromů, které rostou i na Lincolnově ostrově. Plavce však udivilo, že neviděli nikde kouř, který by svědčil o tom, že ostrov je obydlen. Nikde také nespatřili na pobřeží žádná znamení.

Ale listina v láhvi byla přece skutečností! Musel ji napsat trosečník a ten trosečník musel tedy někde být!

Bonaventura se odvážila do křivolakých průchodů mezi skalisky, jejichž zákruty Pencroff bedlivě sledoval. Námořník postavil ke kormidlu Harberta a sám pozoroval z přídě vodu, připraven spustit plachtu, jejíž provazec držel v ruce. Gedeon Spilett s dalekohledem u očí pozoroval pobřeží, ale neviděl nic.

Skoro v poledne narazila konečně Bonaventura kýlem na písek. Byla svržena kotva, plachty skasány a posádka malé lodi přistala u pobřeží.

Nebylo pochyb o tom, že to je ostrov Tabor, protože i podle nejnovějších map nebyl v této části oceánu mezi Novým Zélandem a americkými břehy žádný jiný ostrov.

Loď byla pečlivě zajištěna, aby ji odliv nemohl odnést. Pencroff a jeho dva společníci se dobře ozbrojili a vystoupili na břeh. Zamířili k pahorku asi sto metrů vysokému, který se před nimi zdvihal asi kilometr daleko.

“Z vrcholu tohoto kopce si budeme moci udělat celkovou představu o ostrově,“ prohlásil Gedeon Spilett. “To nám také usnadní prohlídku.“

“Uděláme tady totéž, co udělal Cyrus Smith na Lincolnově ostrově, když vystoupil na Franklinovu horu,“ řekl Harbert.

“Zajisté,“ odpověděl novinář, “a bylo to to nejlepší, co mohl udělat.“

Za tohoto hovoru kráčeli plavci po okraji louky, která končila při úpatí pahorku. Před nimi vyletovala hejna skalních holubů a vlaštovek téhož druhu jako na Lincolnově ostrově. Z lesa, který vroubil levou stranu louky, zaslechli v listí šelest a zahlédli tam pohyb trávy, prozrazující přítomnost velmi plachých zvířat; nic však zatím nedokazovalo přítomnost člověka. Když došli k pahorku, vystoupili Pencroff, Harbert i Gedeon Spilett nahoru a rozhlédli se po obzoru.

Byl to opravdu jen ostrůvek mající sotva jedenáct kilometrů v obvodu. Jeho pobřeží, jen málo členěné mysy, výběžky, zálivy a zátokami, mělo oválný tvar.

Kolem dokola jen naprosto pusté moře, táhnoucí se až k obzorové čáře. Nikde země, nikde plachta v dohledu.

Tento ostrůvek na celém povrchu zalesněný neměl vůbec mnohotvárnost Lincolnova ostrova, někde pustého a divokého, jinde plodného a bohatého. Zde viděli jen jednotvárnou lesní plochu, z níž vystupovaly dva nebo tři nízké pahorky. Napříč ostrůvkem protékal potok až k louce, od níž se úzkým ústím vléval do moře.

“Trochu malé území,“ poznamenal Harbert.

“Nám by jistě nestačilo,“ odpověděl Pencroff.

“A nadto se zdá neobydlené,“ dodal novinář.

“Opravdu, nic tu nemluví o přítomnosti člověka,“ divil se Harbert.

“Sestupme a hledejme ho!“ navrhl Pencroff.

Kolonisté se tedy vrátili na pobřeží k místu, kde kotvila Bonaventura. Rozhodli se ostrov obejít a pak teprve se pustit do vnitrozemí, aby nic neuniklo jejich pozornosti. Břeh byl snadno schůdný. Jen na několika místech byl přerušen skálami, které se však daly obejít. Přátelé se pustili k jihu, plašíce hejna vodních ptáků a stáda tuleňů, kteří se vrhali do moře, jakmile je už z dálky spatřili.

“Ta zvířata nevidí člověka poprvé,“ upozornil novinář. “Bojí se proto, že ho už znají.“

Hodinu po přistání stanuli všichni tři na jižním cípu ostrova s ostrým mysem. Pak se obrátili k severu po stejně písčitém a skalnatém pobřeží, které bylo v pozadí vroubeno lesem.

Nikde známky obydlenosti, nikde otisk lidské nohy. Celý obvod ostrova byl po čtyřhodinovém pochodu uzavřen.

Bylo to velmi podivné. Už počali věřit, že ostrov Tabor nebyl a není obydlen. Listina byla v moři možná celé měsíce a snad i roky, a to se mohl trosečník už vrátit do vlasti nebo tady bídně zahynout.

Pencroff, Gedeon Spilett a Harbert si vymýšleli nejrůznější domněnky. Pak rychle na palubě poobědvali a chystali se k nové prohlídce, v níž chtěli pokračovat až do večera.

K páté hodině odpolední se pustili do lesa.

Před nimi prchala nejrůznější zvířata, hlavně kozy a prasata, snadno poznatelná a patřící zřejmě k evropským druhům. Snad je sem přivezli nějací velrybáři a zvířata se zde rychle rozmnožila. Harbert si umínil chytit několik párů a převézt je na Lincolnův ostrov.

Bylo už zřejmé, že ostrov kdysi navštívili lidé. Potvrzení o tom našli v lese, kde narazili na cesty proklestěné sekerou a na projevy lidské práce. Poražené a hnijící už kmeny ležely jistě mnoho let. Rány po sekerách už byly zarostlé mechem a stezky byly pokryty tuhou a vysokou trávou, takže byly sotva znatelné.

“To dokazuje,“ řekl Gedeon Spilett, “že se lidé na ostrově nejen vylodili, ale že tu i nějakou dobu žili. Co to jen bylo za lidi? Kolik jich bylo? A kolik jich zbylo?“

“List z láhve však hovoří jen o jednom trosečníkovi,“ připomněl Harbert.

“Nuže, je-li ještě na ostrově, musíme ho najít,“ odpověděl Pencroff.

Pokračovali tedy v prohlídce. Šli samozřejmě po stezce, jež protínala ostrov úhlopříčně, a došli až k potoku, který vtékal do moře.

Jestliže zvířata evropského původu a stopy lidské práce dokazovaly jasně příchod člověka na ostrov, dokazovalo to neméně jasně i ostrovní rostlinstvo.

Na mnoha místech byly na lesních mýtinách stopy zeleninových záhonů, ovšem z velmi dávné doby.

Harbert zde s radostným překvapením našel brambory, čekanku, mrkev, špenát, zelí a vodnici. Stačilo jen sebrat semena a přenést je na Lincolnův ostrov.

“Výborně!“ radoval se Pencroff. “Tohle bude něco pro Naba. I když nenajdeme trosečníka, nejeli jsme sem marně. Tohle za to stojí.“

“Jistě,“ souhlasil Gedeon Spilett. “Ale podle stavu těchto rostlin můžeme soudit, že ostrov už velmi dlouho není obydlen.“

“To je pravda,“ potvrdil Harbert. “Žádný člověk by přece nenechal tak důležité rostliny zdivočet.“

“Ano, trosečník už odjel,“ prohlásil Pencroff. “To můžeme předpokládat.“

“Myslíte tedy, že listina pochází z hodně dávné doby?“

“Zajisté.“

“A myslíte také, že láhev se dostala k našemu ostrovu až po dlouhé plavbě mořem?“

“Proč ne?“ odpověděl Pencroff. “Přichází však už noc a já myslím, že budeme muset s prohlídkou skončit.“

“Pojďme na palubu a zítra budeme pokračovat,“ navrhl novinář.

To bylo rozumné a plavci se už chtěli vrátit, když Harbert náhle ukázal na nejasné obrysy mezi stromy a zvolal:

“Chata.“

Všichni zamířili k oné stavbě. V šeru spatřili prkennou chatrč, pokrytou dehtovým plátnem.

Pencroff vrazil do pootevřených dveří a vstoupil rychle dovnitř.

Chatrč byla prázdná.

Kapitola 14      

CO BYLO V CHATĚ – NOC – NĚKOLIK PÍSMEN – PROHLÍDKA POKRAČUJE – ROSTLINY A ZVÍŘATA – HARBERT V NEBEZPEČÍ – NA PALUBĚ – ODJEZD – NEČAS – ZÁBLESK PUDU – ZTRACENI NA MOŘI – VČAS ZAPÁLENÝ OHEŇ

Pencroff, Harbert a Gedeon Spilett zůstali v šeru tiše stát.

Pencroff pak hlasitě zavolal. – Žádná odpověď.

Námořník zapálil křesadlem třísku. Světlo ozářilo na chvíli chatrč, která se zdála docela prázdná. V pozadí stálo hrubé ohniště se zbytky popela a s otepí suchého dříví. Pencroff hodil zapálenou třísku pod otep; klestí chytlo a vzplanulo vysokým plamenem.

Námořník a jeho dva druhové spatřili rozházené lůžko, jehož vlhké a vybledlé pokrývky dokazovaly, že jich nebylo už dávno používáno. V koutě u ohniště stály dvě zrezavělé mísy a převrácený hrnec. Ve skříňce visel zplesnivělý námořnický oděv. Na stole ležel cínový příbor a vlhkem rozežraná bible. V koutě se válelo několik nástrojů: lopata, motyka, špičák a dvě lovecké pušky, z nichž jedna byla zlomená. Na polici stál dosud netknutý soudek prachu, soudek olova a několik krabic puškových zápalek. Vše bylo pokryto silnou vrstvou prachu, který se zde ukládal zřejmě po mnoho let.

“Není tu nikdo,“ řekl novinář.

“Nikdo,“ potvrdil Pencroff.

“Tato místnost byla obývána před mnoha lety,“ dokončil Harbert.

“Ano, před velmi dávnou dobou,“ souhlasil novinář.

“Pane Spilette,“ řekl Pencroff, “což kdybychom místo na lodi přenocovali v této chatrči?“

“Máte pravdu, Pencroffe. A vrátí-li se sem její majitel, tím lépe. Nebude jistě litovat, že našel své místo obsazené.“

“On se však sotva vrátí,“ pokrčil námořník rameny.

“Myslíte, že už ostrov opustil?“

“Kdyby byl ostrov opustil, byl by si vzal s sebou nástroje, zbraně a předměty, které jsou posledními zbytky trosek. Ne, ne! Ten ostrov neopustil,“ opakoval přesvědčeně námořník. “I kdyby byl odplul na člunu vlastní výroby, nebyl by tu nechal tak nezbytné věci. Ne, on je na ostrově!“

“Živ?“ ptal se Harbert.

“Živ nebo mrtev. Jestliže však zemřel, nemohl sám sebe pochovat; pak najdeme aspoň jeho pozůstatky.“

Plavci se tedy rozhodli přenocovat v opuštěné chatrči. Zásoba dříví u ohniště jim postačí na celou noc. Zavřeli dveře a sedli si na lavici. Hovořili málo; spíše přemýšleli. Byli v takovém stavu mysli, že ve všem něco viděli a slyšeli. Pozorně naslouchali každému zvuku zvenčí. Nebyli by bývali překvapeni ani tím, kdyby se byly dveře náhle otevřely a dovnitř vešel člověk. Byli by trosečníkovi stiskli ruku a řekli mu, že tu na něho čekají přátelé.

Nic se však neozvalo, dveře se neotevřely a hodiny míjely v naprostém tichu.

Noc se zdála strašně dlouhá. Jen Harbert si na dvě hodiny zdříml, protože ve svém věku spánek potřeboval. Všichni tři toužili po tom, aby už mohli pokračovat v prohlídce ostrova. Pencroffovo vysvětlení bylo asi správné. Obyvatel chatrče tu jistě zahynul. Jinak by tu byl nenechal nástroje a zbraně. Museli tedy najít jeho pozůstatky a pohřbít je.

Svítalo. Pencroff s kamarády se ihned pustil do prohlídky chatrče.

Byla postavena velmi šťastně na svahu pahorku, chráněna šesti vysokými gumovníky. Před vchodem byl sekerou protesán průsek, kterým bylo vidět až k moři. Od chaty k pobřeží se táhl palouk vroubený rozpadlým plotem. Vlevo od něho ústil potok do moře.

Chatrč byla postavena z prken pocházejících zřejmě z trupu nebo z paluby lodi. Dalo se předpokládat, že ztroskotaná loď byla vržena na pobřeží ostrova a že se z posádky zachránil jen jeden muž, který si s pomocí uchovaných nástrojů postavil tuto chatrč.

To se stalo ještě zřejmějším, když Gedeon Spilett našel ve stěně chatrče prkno, jež zřejmě tvořilo příď lodi a na němž se uchoval napůl smazaný nápis:

BR TAN A

“Britania!“ vykřikl Pencroff, kterého novinář zavolal. “To je velmi časté jméno lodi. Nedá se však určit, šlo-li o loď anglickou nebo americkou.“

“Na tom teď nezáleží, Pencroffe.“

“To je pravda,“ odpověděl námořník. “Kdyby ten, kdo posádku přežil, byl ještě naživu, řekl by nám, k jaké národnosti se hlásí. Ale teď bychom se měli před další prohlídkou vrátit ještě na Bonaventuru.“

Pencroffa totiž přepadl podivný strach o loď. Co když je ostrov přece obydlen a co když se jeho obyvatelé lodi zmocnili?… Hned však nad touto nepravděpodobnou myšlenkou zavrtěl hlavou.

Ale rozhodně by byl rád šel snídat na palubu. Dosud znatelná cesta byla ostatně sotva dva kilometry dlouhá. Vydali se tedy na cestu, prohlížejíce každé křoví a každou houštinu, z nichž však vyplašovali jen kozy a prasata, utíkající ve velkých stádech.

Za dvacet minut po odchodu z chatrče stáli plavci na východním pobřeží u Bonaventury, jejíž kotva byla zaryta hluboko do písku.

Pencroff se neubránil povzdechu ulehčení. Tato loď byla jeho dítkem a otcové mají právo znepokojovat se někdy trochu víc, než je rozumné. Všichni vystoupili na palubu lodi a najedli se tak, aby mohli obědvat až večer.

Po jídle pokračovali v prohlídce.

Bylo jim celkem zřejmé, že jediný obyvatel ostrova už zahynul. A tak hledali spíš pozůstatky mrtvého než stopy živého člověka. Jejich námaha však byla marná. Zbytečně prolézali celý půlden všemi houštinami ostrova. Mohli jen zjistit, že zemřel-li trosečník na ostrově, nezůstala po něm ani památka. Divá zvěř mrtvolu zřejmě sežrala do poslední kosti.

“Zítra ráno odplujeme,“ prohlásil Pencroff ke kamarádům, když si ve dvě hodiny odpoledne sedali. do stínu skupiny smrků, aby si chvilku odpočinuli.

“Myslím, že si s sebou můžeme klidně vzít dědictví po trosečníkovi,“ řekl Harbert.

“To jistě,“ souhlasil novinář. “Ty zbraně a nástroje doplní výzbroj Žulového domu. Zvlášť důležitá je zásoba prachu a střeliva.“

“A chytneme si nějaká prasata, když na Lincolnově ostrově žádná nemáme,“ doplnil Pencroff.

“Nezapomeň také na semena, která nám dají zeleninu Starého i Nového světa,“ připomněl Harbert.

“Snad by bylo lepší,“ navrhoval novinář, “kdybychom na Taboru zůstali o den déle a sebrali zde všechno, co by nám mohlo být užitečné.“

“Ne, pane Spilette,“ odporoval Pencroff. “Chci odplout zítra ráno. Vítr projevuje snahu stočit se na západ a my bychom aspoň měli příznivý vítr pro zpáteční cestu tak, jako jsme ho měli při plavbě sem.“

“Neztrácejme tedy čas!“ řekl Harbert a vstal.

“To je pravda,“ souhlasil Pencroff. “Ty, Harberte, se postaráš o sběr semen, která znáš z nás nejlépe. Já zatím půjdu s panem Spilettem chytat prasata. I když tu nemáme Topa, jistě nějaké dostaneme.“

Harbert je pak opustil po stezce vedoucí ke zryté části ostrova, kdežto novinář s námořníkem se vnořili přímo do lesa.

Před nimi prchalo mnoho prasat, a to s neobyčejnou čilostí. Proto po půlhodinovém pronásledování zmocnili se lovci párku prasat v hustém houští.

Vtom se však ozvaly několik set metrů odtud na severním cípu ostrova ostré výkřiky. Do nich se vmísil drsný řev, který v sobě neměl nic lidského.

Pencroff se Spilettem vstali. Toho využili vepříci a utekli ve chvíli, kdy je chtěl Pencroff svázat provazem.

“To je Harbertův hlas!“ zvolal novinář.

“Poběžme!“ vykřikl Pencroff.

A oba se největší rychlostí rozběhli tam, odkud výkřik zazněl.

Naštěstí dorazili právě včas, aby na ohbí stezky před lesní mýtinou spatřili chlapce ležícího na zemi a sevřeného podivným zvířetem, jakousi obrovitou opicí, která ho chtěla zabít.

Vrhnout se na příšeru, srazit ji k zemi, vyrvat jí Harberta a pevněji svázat, to vše bylo pro Pencroffa a Spiletta dílem okamžiku. Námořník měl obří sílu a ani novinář nebyl žádný slaboch. Tak přes zuřivý odpor byla příšera zneškodněna a svázána, že se nemohla ani hnout.

“Stalo se ti něco, Harberte?“ ptal se novinář chlapce.

“Ne, ne.“

“Kdyby ti ta opice byla něco udělala…,“ sípal Pencroff.

“Ale vždyť to není opice!“ odpověděl Harbert.

Pencroff se Spilettem se po těchto slovech podívali na podivného tvora, který tu ležel na zemi.

Opravdu to nebyla opice! Byla to lidská bytost – muž! Ale jaký muž! Divoch v nejhroznějším smyslu toho slova, tím strašnější, že byl na nejvyšším stupni zdivočení.

Rozcuchané vlasy, vousy až na hruď, tělo kromě kusu hadru kolem beder nahé, divoké oči, obrovské ruce s nesmírně dlouhými nehty, mahagonová pleť a šlapadla na nohou tvrdá, jako by byla pokryta rohovinou. Tak vypadal tvor, který byl přesto člověkem. Kolonisté se právem mohli ptát, je-li v tomto těle ještě lidský duch nebo jen hrubý živočišný pud.

“Jste si tím jist, že to je člověk nebo že byl jednou člověkem?“ ptal se Pencroff novináře.

“O tom se bohužel nedá pochybovat,“ odpověděl tázaný.

“Pak je to tedy ten trosečník!“ prohlásil Harbert.

“Ano,“ souhlasil Gedeon Spilett. “A nemá už, nešťastník, v sobě nic lidského.“

Novinář měl pravdu. Bylo jasné, že byl-li trosečník kdysi civilizovaným člověkem, opuštěnost z něho udělala divocha, opravdového lesního muže. Z hrdla mu vycházely drsné zvuky a jeho dravčí zuby ukazovaly, že se jejich majitel živí jen syrovým masem. Paměť ho už zřejmě dávno opustila a stejně dávno zapomněl používat nástrojů i zbraní a rozdělávat oheň. V jeho pružnosti a síle bylo vidět, že se jeho tělesné vlastnosti rozvinuly na úkor vlastností duševních.

Gedeon Spilett na něho promluvil. Zdálo se, že neslyší a nerozumí. A přesto novinářovi při pozorném pohledu do očí neznámého připadalo, že tento divoch není ještě úplně bez rozumu.

Zajatec se však nesnažil zbavit se svých pout. Byl snad ohromen přítomností lidí, v nichž poznal své bližní? Neobjevil snad v koutku rozumu prchavou vzpomínku na lidi? Utekl by, nebo by zůstal, kdyby byl zbaven pout? To kolonisté nevěděli a nechtěli to ani zkoušet. Dlouho si jen nešťastníka velmi pozorně prohlíželi.

“Ať je to kdo chce,“ řekl Gedeon Spilett, “ať už.byl čímkoli a ať se s ním stane cokoli, musíme ho odvést na Lincolnův ostrov!“

“Ano, ano,“ souhlasil Harbert. “Snad se nám soustavnou péčí podaří probudit v něm jiskru inteligence.“

“Bylo by záslužné vyrvat toho tvora z jeho otupení,“ prohlásil novinář.

Pencroff jen pochybovačně pokrčil rameny.

“Musíme se o to rozhodně pokusit,“ pokračoval novinář. “Vede nás k tomu prostá lidská povinnost.“

To bylo opravdu povinností civilizovaných lidí. To všichni tři chápali a věděli, že Cyrus Smith by jednal stejně.

“Necháme ho spoutaného?“ ptal se námořník.

“Možná že by šel, kdybychom mu uvolnili nohy,“ mínil Harbert.

Rozvázali mu tedy provazy na nohou, ale ruce mu nechali spoutané. Divoch sám vstal aniž dal najevo touhu po útěku. Upřel ostrý pohled na tři plavce, ale neprojevil ani náznak pochopení, že je jejich bližním nebo že jím aspoň kdysi byl. Z jeho úst vycházelo neustálé mručení, tvářil se divoce, ale o odpor se nepokoušel.

Na novinářovu radu odvedli nešťastníka do chatrče. Možná že pohled na jeho bývalé věci v něm něco probudí. Možná že stačí jiskra v jeho zatemnělé mysli, aby probudila potlačený rozum.

Chatrč nebyla daleko. Byli tam za několik minut. Zajatec však nic nepoznal. Zdálo se, že ztratil vědomí o všech těchto věcech.

Z toho, že se ubožák dostal do takového stavu, mohli kolonisté soudit, že jeho uvěznění na ostrově trvá už velmi dlouho. Jistě se tam dostal jako rozumný tvor, ale opuštěnost ho tak změnila.

Novináře napadlo, že na nešťastníka zapůsobí pohled na oheň. Ve chvíli vzplanula na ohništi smolná větev, která vábí i pozornost zvířat.

Zprvu se zdálo, že zář ohně přilákala nešťastníkovu pozornost, ale jeho zrak brzy zlhostejněl.

Zatím se nedalo dělat nic jiného než ho odvést na Bonaventuru. To také udělali a nechali ho tam pod Pencroffovým dohledem.

Harbert a Gedeon Spilett se vrátili na ostrov, aby dokončili svou práci. Po několika hodinách přišli se zbraněmi, s nástroji, se semeny pěstěných rostlin, s několika ulovenými zvířaty a se dvěma páry živých prasat. Vše bylo naloděno na Bonaventuru a loď se přichystala zvednout kotvu, jakmile se projeví ranní odliv.

Zajatce umístili v přední kajutě. Zůstal klidný, hluchý i němý.

Pencroff mu nabídl jídlo. Ale on odmítal pečené maso, které se mu zřejmě nelíbilo. Když mu však Pencroff ukázal Harbertem zastřelenou kachnu, vrhl se na ni se zvířecí hltavostí a pozřel ji.

“Myslíte, že se z toho dostane?“ vrtěl hlavou Pencroff.

“Snad,“ mínil novinář. “Není přece možné, aby se naše péče nějak neprojevila! Tohle z něho udělala samota. Teď už nebude sám.“

“A v tomhle stavu je ten nešťastník jistě už dlouho,“ řekl Harbert.

“Možná,“ odpověděl novinář.

“Kolik je mu asi let?“ ptal se chlapec.

“To lze těžko určit,“ odpověděl novinář. “Vždyť ani nerozeznáme rysy jeho obličeje pod tím hustým vousem. Mladý však už není. Myslím, že mu je nejméně padesát let.“

“Všiml jste si, pane Spilette, jak hluboko má zapadlé oči?“ ptal se Harbert.

“Ano, Harberte, a dodal bych ještě, že jsou lidštější než jeho zjev.“

“No uvidíme,“ prohlásil Pencroff. “Jsem zvědav, co tomu divochovi řekne pan Smith. Jeli jsme pro lidskou bytost a přivezeme takovou příšeru! Ale dělali jsme, co jsme mohli.“

Noc uplynula. Plavci nevěděli, zdali jejich zajatec spí. Ačkoliv byl rozvázán, nehýbal se. Byl jako šelmy, které v prvních chvílích zajetí jsou strnulé, ale kterých se později zmocňují záchvaty zuřivosti.

S jitrem 15. října se projevila Pencroffem očekávaná změna počasí. Vítr se stočil na sever a byl tedy příznivý zpáteční plavbě Bonaventury. Zároveň však zesílil a plavbu tím ztížil.

V pět hodin ráno byla zdvižena kotva. Pencroff zachytil vítr do hlavní plachty a zamířil přídí na východoseverovýchod, aby se dostal přímo k Lincolnovu ostrovu.

První den plavby nedošlo k žádné zvláštní příhodě. Vězeň v přední kajutě zůstal klidný. Zdálo se, že pohyb lodi působí na něho jako na bývalého námořníka ozdravujícím účinkem. Možná že se mu vybavovaly z paměti vzpomínky na jeho bývalé zaměstnání. Byl teď klidný a spíše udivený než zkrušený.

Druhého dne, 16. října, vítr velmi zesílil a stočil se ještě víc k severu. Bohužel v neprospěch plavby Bonaventury, která teď narážela na vlny. Pencroff ji sice stále ovládal, ale aniž co říkal, byl silně zneklidněn rozbouřeným mořem. Nezmění-li se směr větru, budou potřebovat k plavbě na Lincolnův ostrov mnohem víc času, než kolik ho potřebovali k plavbě na Tabor.

A ráno 17. října, když uplynulo osmačtyřicet hodin od odjezdu lodi z Taboru, nenasvědčovalo ještě nic tomu, že už jsou ve vodách Lincolnova ostrova. Plavci také nemohli odhadnout délku projeté už dráhy, protože směr i rychlost lodi se neustále měnily.

Po čtyřiadvaceti hodinách dosud neviděli v dohledu zemi. Vítr ještě zesílil a moře bylo stále bouřlivější. Plavci museli rychle manévrovat plachtami, které zachycovaly přímo poryvy, často je museli stahovat a měnit postavení ráhen. Stalo se jim dokonce 18. října, že celá loď byla zaplavena vodou. A tak se museli přivázat k palubě, aby nebyli smeteni do vln.

Při'této příležitosti, když byli plavci plně zaměstnáni, dostalo se jim nečekané pomoci od vězně, který vyběhl palubním otvorem na palubu, a jako by ovládán zábleskem námořnického pudu, pomáhal odstraňovat vodu. Po uvolnění lodi se vrátil beze slova do své kajuty.

Pencroff, Gedeon Spilett a Harbert ho plni překvapení nechali pracovat.

Situace lodi však byla velmi zlá a námořník už věřil, že na ohromném oceánu zabloudil, nemaje možnost najít správnou cestu.

Noc z 18. na 19. říjen byla temná a chladná. K jedenácté hodině se vítr uklidnil a na moře se snesla mlha. Méně zmítaná Bonaventura nabyla zas větší rychlosti. Až dosud se držela stále skvěle.

Ani Pencroff, ani Gedeon Spilett, ani Harbert přirozeně nepomýšleli na spánek. Bděli s napjatou pozorností, protože Lincolnův ostrov už nemohl být daleko. Po půlnoci vůbec nevěděli, zda snad Bonaventura nebyla odnesena proudem nebo se nevychýlila větrem. Bylo také nemožné určit její směr.

Nejvýš zneklidněný Pencroff přesto nezoufal. Se stejnou neústupností seděl u kormidla a snažil se úporně prohlédnout tmu, která je obklopovala.

Ke druhé hodině ranní však náhle vstal a vykřikl: “Oheň! Oheň!“

Skutečně! Třicet kilometrů severovýchodně se objevila zář ohně. To byl Lincolnův ostrov a oheň zřejmě zapálil Cyrus Smith, aby označil plavcům směr.

Pencroff zamířil k ohni, který zářil nad obzorem jako hvězda první velikosti.

Kapitola 15      

NÁVRAT – ROZHOVOR – CYRUS SMITH A NEZNÁMÝ – BALÓNOVÝ PŘÍSTAV – INŽENÝROVA PÉČE – VZRUŠUJÍCÍ POKUS – PRVNÍ PLÁČ

Dne 20. října v sedm hodin ráno přistála Bonaventura po čtyřdenní plavbě u pobřeží při ústí řeky Díků.

Cyrus Smith a Nab, zneklidněni špatným počasím a dlouhou nepřítomností přátel, vystoupili ráno na planinu Výhledu a odtud konečně spatřili loď, která se tak dlouho nevracela.

“Nu, tady jsou!“ řekl prostě inženýr.

Nab začal radostí tančit. Točil se dokolečka, tleskal rukama a radostně se šklebil. Tato němohra byla dojemnější než nejdelší rozhovor.

První myšlenkou inženýrovou, když spočítal osoby na palubě Bonaventury, bylo, že Pencroff trosečníka na ostrově Taboru buď nenašel, nebo že ten nešťastník přeplul na jiný ostrov a vyměnil tak jedno vězení za druhé.

Na palubě Bonaventury byli skutečně jen námořník Pencroff, Gedeon Spilett a Harbert.

V okamžiku přistání stál inženýr s Nabem už na pobřeží. Dříve než plavci vystoupili, řekl jim Cyrus Smith:

“Byli jsme vaším zdržením znepokojeni, přátelé. Nestalo se vám žádné neštěstí?“

“Ne,“ odpověděl Gedeon Spilett. “Naopak, vše šlo báječně. Budeme vám o tom vypravovat.“

“Přesto jste však svůj úkol nesplnili,“ pokračoval inženýr. “Jste jen tři jako při odjezdu.“

“Odpusťte, pane Smithi, jsme čtyři,“ opravil ho Pencroff.

“Našli jste toho trosečníka?“

“Ano.“

“A přivezli jste ho?“

“Ano.“

“Živého?“

“Ano.“

“Kde je? A kdo je to?“

“Je to – či spíš byl to kdysi člověk,“ odpověděl novinář. “To je vše, co vám můžeme říci.“

Inženýr byl rychle zasvěcen do všech událostí. Plavci vypravovali o podmínkách plavby, o dlouho opuštěné chatě, kterou na ostrově našli, a konečně o zajetí trosečníka, který však už nejevil znaky příslušnosti k lidské rase.

“A teď nevím,“ dodal Pencroff, “zdali jsme udělali dobře, že jsme ho přivezli.“

“Dobře jste udělali,“ odpověděl živě inženýr.

“Vždyť ten nešťastník už nemá rozum!“

“Je možné, že teď ne,“ řekl inženýr. “Ale před několika měsíci byl možná ještě člověkem, jako jste vy i já. Kdo ví, co by se stalo z posledního z nás, kdyby byl odsouzen k dlouhému osamění na našem ostrově! Víte přece, že osamění ničí rozum. Proto jste toho ubožáka našli v takovém stavu.“

“Pane Smithi,“ ptal se Harbert, “ čeho soudíte, že otupení toho nešťastníka trvá jen několik měsíců?“

“Protože listina, kterou jsme našli v láhvi, byla napsána před nedávnou dobou. A napsat ji mohl jedině tento trosečník.“

“Jestliže ovšem nebyla napsána nějakým jeho společníkem, který zatím už zemřel,“ mínil novinář.

“To je nemožné, Spilette.“

“Proč?“ ptal se novinář.

“Protože by listina hovořila o dvou trosečnících,“ odpověděl Cyrus Smith. “Mluví však jen o jednom.“

Harbert pak stručně vylíčil příhody výpravy a zdůraznil ono podivné vzpamatování zajatce, který se v největší bouři změnil v obratného námořníka.

“Celkem správně přikládáš této příhodě důležitost, Harberte,“ řekl inženýr. “Ten nešťastník není nevyléčitelný. Do toho stavu ho přivedla jen beznadějnost. Zde však najde své bližní, a protože ještě jeví známky rozumu, zachráníme ho.“

Trosečník z ostrova Taboru byl za soucitné inženýrovy pomoci a k velkému Nabovu údivu vyveden z kabiny na příď Bonaventury. Jakmile se však ocitl na zemi, chtěl utéci.

Ale Cyrus Smith k němu přistoupil, s důrazným pohybem mu položil ruku na rameno a podíval se mu s nekonečnou dobrotou do očí. Nešťastník jakoby pod vlivem inženýrovy vůle se uklidnil, sklopil oči a nekladl už žádný odpor.

“Ubohý opuštěný!“ šeptal inženýr a dlouho trosečníka pozoroval. Ač ve vzhledu neznámého nebylo pranic lidského, zjistil inženýr – právě tak jako Spilett – v jeho očích záblesk inteligence.

Bylo rozhodnuto, že neznámý bude bydlet v jedné místnosti Žulového domu, odkud nebude moci utéci. Nechal se tam klidně odvést. Kolonisté doufali, že pozornou péčí z něho udělají jednou dalšího platného člena kolonie.

Plavci však umírali hladem. Nab připravil rychle snídani a Cyrus Smith si dal při ní vyprávět o všech příhodách, které plavci zažili. Souhlasil s názorem, že neznámý je Angličan nebo Američan, jak o tom svědčil zbytek nápisu Britania. Ostatně i pod hustým vlasem a vousem neznámého rozeznal inženýr zřetelné znaky anglosaské rasy.

“Ale ještě jsi nám neřekl, Harberte,“ obrátil se k chlapci Gedeon Spilett, “jak jsi se s tím divochem setkal. My víme jen to, že tě přepadl a že jsme ti jen taktak přišli na pomoc…“

“Co vám o tom mám říci?“ ptal se Harbert. “Byl jsem zaměstnán sbíráním semen, když jsem za sebou zaslechl náhle praskot větví. Neměl jsem čas ani se obrátit, když už se na mne neznámý vrhl ze stromu. Stalo se to ve vteřině, a nebýt Pencroffa a pana Spiletta…“

“Chlapče,“ řekl Cyrus Smith, “unikl jsi velkému nebezpečí, ale bez té příhody by vám byl neznámý unikl a my bychom teď byli bez nového společníka.“

“Vy tedy doufáte, že z něho uděláte člověka?“ ptal se novinář.

“Ano,“ přisvědčil inženýr.

Hned po snídani se všichni vrátili na pobřeží. Museli vynést věci z lodi. Inženýr si prohlédl zbraně a střelivo, ale nenašel nic, co by mohlo určit totožnost neznámého.

Chycení prasat na ostrově Taboru bylo oceněno jako záslužná věc. Zvířata byla odnesena do stájí, kde si jistě brzy zvyknou.

Oba soudky s prachem a s olovem i krabice s puškovými zápalkami byly také vděčně přijaty. Kolonisté se rozhodli, že si zřídí malou prachárnu buď v horní jeskyni, nebo vůbec mimo Žulový dům, aby nebyli ohroženi možným výbuchem. Budou ovšem pokračovat ve výrobě střelné bavlny, s kterou měli dobré zkušenosti. Nebylo by rozumné nahrazovat ji obyčejným střelným prachem. Když bylo vylodění hotovo, řekl Pencroff:

“Pane Smithi, myslím, že bychom měli Bonaventuru uklidit na bezpečné místo.“

“Ústí řeky Díků se k tomu nehodí?“ ptal se Cyrus Smith.

“Ne, pane Smithi,“ odpověděl námořník. “Tady by loď polovinu času ležela na písku a to by jí škodilo. Vidíte sám, že je to dobrá loď a že se držela obdivuhodně i za větru, který nás na zpáteční cestě napadl.“

“Nemohli bychom ji zakotvit výš na řece?“

“To bychom mohli, pane Smithi, ale řeka ji ničím nechrání před východním větrem a Bonaventura by příliš trpěla nárazy moře.“

“A kam ji chcete dát, Pencroffe?“

“Do Balónového přístavu. Ta malá a skálami chráněná zátoka bude pro loď nejlepším přístavem.“

“Není to příliš daleko?“

“Vždyť je to jen pět kilometrů od Žulového domu a máme tam už krásnou přímou cestu!“

“Dobře, Pencroffe, odvezte tam svou Bonaventuru," souhlasil Cyrus Smith.

“Já bych jí měl ovšem raději pod přímým dohledem. Až budeme mít čas, budeme si tu muset postavit malý přístav.“

“Báječné!“ zvolal námořník. “Přístav s majákem, s vlnolamem a s dokem! Ach, s vámi je všechno tak snadné!“

“Ano, Pencroffe,“ odpověděl inženýr, “ale jen tehdy, když mi pomůžete, protože vy jste tvůrcem tří čtvrtin každého našeho díla.“

Harbert s námořníkem vystoupili tedy na Bonaventuru, zvedli kotvu a s polovičními plachtami odpluli v čerstvém větru k Drápu. Po dvou hodinách zakotvili v klidné vodě Balónového přístavu.

Naznačovaly snad první dny pobytu neznámého v Žulovém domě, že se jeho zastřená mysl vyjasní? Objevoval se zásvit rozumu v jeho hlubokém otupení? Vracel se do těla zdravý duch? Cyrus Smith a Gedeon Spilett častokrát hovořili s obavami o tom, není-li nešťastníkův rozum zastřen nadobro.

Zpočátku trosečník, zvyklý na neomezenou volnost ostrova Taboru, dostával zuřivé záchvaty. Kolonisté se při nich báli, aby se nevrhl z oken Žulového domu na pobřeží. Časem se však neznámý uklidňoval, a tak mu ponechali zas volnost pohybu.

Mohli ostatně doufat ve zlepšení. Neznámý už upustil od pojídání syrového masa a zvykal si na normální potravu. Pečené maso už v něm nebudilo odpor, který projevil na palubě Bonaventury.

Cyrus Smith využil jeho spánku a ustřihal mu vlasy i vousy, které vytvářely kolem jeho hlavy hustou hřívu a dodávaly mu divokého vzhledu. Vzal mu také hadr, který měl kolem beder, a dal mu pořádné šaty. Díky této péči nabyl neznámý zas trochu lidského vzhledu. Dokonce se zdálo, že i oči mu nějak zlidštěly. Bylo už znatelné, že dokud bývala tato tvář ozářena lidskou inteligencí, musela být krásná.

Cyrus Smith se snažil být denně několik hodin s neznámým. Přicházel k němu se svou prací a zabýval se před ním vším možným, aby tím upoutal jeho pozornost. Možná že postačí jedna jiskra ke vznícení rozumu v jeho mysli, že jedna vzpomínka oživí jeho vědomí. Náběh k tomu se stal už za bouře na Bonaventuře.

Inženýr před ním mluvil stále nahlas, aby pronikl i k sluchu neznámého a sluchem k otupenému vědomí. Někdy se k nim připojoval jiný kolonista nebo všichni čtyři. Hovořili před ním o věcech, které se týkaly námořnictví a musely působit především na námořníka. Někdy se už zdálo, že neznámý matně vnímá hovor, a brzy se kolonisté přesvědčili, že jim částečně rozumí. V jeho obličeji se často objevoval výraz nezměrné bolesti, dokazující jeho vnitřní utrpení. A výraz tvářeje klamat nemohl. Ale stále nemluvil, ač se už několikrát zdálo, že mu ze rtů unikla jednotlivá slova.

Zatím byl neznámý stále klidný a smutný. Nebyl však jeho klid jen zdánlivý? Nebyl jeho smutek jen důsledkem uvěznění? To se nedalo ještě určit. Ale neznámý viděl stále stejné věci v malém prostoru, stýkal se jen s kolonisty, na které si snad už zvykl, neměl žádná přání, byl oděný i sytý, a tak se jeho duševní stav viditelně lepšil. Pochopil svůj nový život? Nebo byl prostě tímto novým životem proniknut, a můžeme-li použít výrazu, který se na něho hodil, tedy svými novými pány jen “ochočen“ jako zvíře? To byla důležitá otázka, kterou chtěl Cyrus Smith rychle rozřešit, aniž ovšem na nemocného pospíchal. Pro inženýra byl neznámý jen nemocným. Uzdraví se někdy?

Inženýr ho neustále pozoroval. Pořád bděl nad jeho rozumem, připraven zachytit ihned nejmenší jeho projev.

Kolonisté s dojetím sledovali každou fázi inženýrova léčebného postupu. Pomáhali mu v této práci lidskosti a všichni kromě Pencroffa věřili v její úspěch.

Klid neznámého byl stále stejný. K inženýrovi, jehož vlivu podléhal, počal trosečník projevovat zvláštní náklonnost. Cyrus Smith se rozhodl pro nový pokus: odvést neznámého do jiného prostředí, před oceán, na který byl zvyklý kdysi stále pohlížet, a do lesa, který by mu připomněl dobu strávenou na ostrově Taboru.

“Můžeme však předpokládat, že nám na svobodě neuteče?“ ptal se Gedeon Spilett.

“To právě musíme vyzkoušet,“ odpověděl inženýr.

“Dobrá,“ řekl Pencroff, “ale až se ten chlapík octne venku před volným prostorem, práskne nám do bot.“

“Tomu nevěřím,“ prohlásil Cyrus Smith.

“No tak to zkusme!“ navrhl Gedeon Spilett.

“Dobrá,“ souhlasil inženýr.

Téhož dne – 30. září – uplynulo devět dní od chvíle, kdy se trosečník z Taboru stal vězněm Žulového domu. Bylo krásně a slunce zalévalo ostrov teplými paprsky.

Cyrus Smith a Pencroff odešli do místnosti neznámého a našli ho u okna, jak se dívá na nebe.

“Pojďte, příteli!“ vyzval ho inženýr.

Neznámý vstal. Upřel pohled na Cyruse Smithe a následoval ho, zatímco námořník kráčel za nimi, nijak nevěře ve zdárný výsledek pokusu.

U dveří ho posadili do výtahového koše; Nab, Harbert a Gedeon Spilett na ně už čekali pod Žulovým domem. Koš sjel a za několik minut byli všichni na pobřeží.

Kolonisté od neznámého trochu poodešli, aby mu ponechali úplnou volnost.

Trosečník udělal několik kroků k moři a jeho zrak zazářil vzrušením. Nijak se však nesnažil utéci. Pozoroval jen drobné vlnky, které rozraženy ostrůvkem lehaly na pobřeží.

“Je to jen moře,“ řekl Gedeon Spilett, “a to v něm nemůže vzbudit touhu po útěku.“

“Ano,“ souhlasil Cyrus Smith. “Musíme ho odvést na planinu Výhledu k okraji lesa. Tam se pokus rozhodne.“

“Nebude moci stejně utéci,“ připomněl Nab. “Mosty jsou zdviženy.“

“Ach, to není muž, kterého by přivedl Glycerínový potok do rozpaků,“ usmál se Pencroff. “Přeskočí ho jedním skokem.“

“To uvidíme,“ řekl Cyrus Smith, nespouštěje z neznámého zrak.

Trosečníka pak odvedli podle ústí řeky Díků po levém břehu na planinu Výhledu.

Na místě, kde rostly vysoké lesní stromy, kývající se v čerstvé bríze, byl neznámý zřejmě vzrušen svěží lesní vůní. Z prsou mu unikl vzdech. Kolonisté se drželi v pozadí, připraveni ho zadržet, kdyby se pokusil o útěk.

Neznámý skutečně vypadal, jako by se chtěl vrhnout do potoka, který ho odděloval od lesa. Nohy se mu napjaly jako pružná pera…

Jeho svalstvo se však hned zase uvolnilo, neznámý se napolo sklonil a z očí se mu vyhrnul proud slz.

“Ach!“ zvolal Cyrus Smith. “Už se stal člověkem! Pláče!“

Kapitola 16

NEVYSVĚTLITELNÉ TAJEMSTVÍ – PRVNÍ SLOVA NEZNÁMÉHO – DVANÁCT LET NA OSTROVĚ – PŘIZNÁNÍ – ZMIZENÍ – DŮVĚRA CYRRUSE SMITHE – STAVBA MLÝNA – PRVNÍ CHLÉB – PROJEV OBĚTAVOSTI – PODÁNÍ RUKY

Ano, ten nešťastník plakal. Asi se mu v duši vynořila nějaká vzpomínka, která podle slov Cyruse Smithe udělala z něho člověka.

Kolonisté ho nechali chvíli na planině a poodešli od něho, aby se cítil volnějším. Neznámý až dosud nejevil snahu využít toho k útěku. Cyrus Smith se proto rozhodl odvést ho do Žulového domu.

Dva dny po této příhodě začal se neznámý zvolna zúčastňovat společného života. Bylo už zřejmé, že slyší a rozumí. S podivnou umíněností však nejevil chuť k hovoru. Ale jednoho dne Pencroff zaslechl z jeho místnosti slova, která mu v samomluvě unikla:

“Ne! Zde! Já! Nikdy!“

Námořník to řekl přátelům.

“Trápí ho nějaký utajený žal,“ mínil Cyrus Smith.

Neznámý začal užívat zahradnických nástrojů a pracoval v zelinářské zahradě. Velmi často však práci přerušoval, pohroužen sám do sebe. Kolonisté ho na inženýrovu radu nerušili a respektovali jeho osamocení, které si chtěl zřejmě zachovat. Když se k němu někdo přiblížil, neznámý ustupoval a z prsou se mu draly vzlyky, jako by byl naplněn nesmírným bolem.

Trápily ho snad nějaké výčitky svědomí? Vypadalo to tak.

Gedeon Spilett jednoho dne řekl:

“Ten člověk nemluví jistě jen proto, že má k vyslovení něco velmi vážného.“

Museli být tedy trpěliví a čekat.

Za několik dní – 3. listopadu – pracoval neznámý zase na planině. Náhle přerušil práci a nechal rýč padnout. Cyrus Smith, který ho zpovzdáli pozoroval, spatřil znovu v jeho očích slzy. Puzen nesmírným soucitem, přistoupil k němu a dotkl se ho lehce rukou.

“Příteli,“ řekl mu.

Ale pohled neznámého se mu vyhýbal. Když ho chtěl vzít Cyrus Smith za ruku, ucouvl.

“Příteli,“ opakoval ještě naléhavěji Cyrus Smith, “podívejte se na mne!“

Neznámý se podíval inženýrovi do očí. Zdálo se, že je hypnotizován silou inženýrovy vůle. Chtěl utéci. Něco v jeho tváři však prozrazovalo jakousi změnu. Jeho zrak se vyjasnil. Ze rtů mu splývala tichá slova. Nemohl se už ubránit… Náhle zkřížil ruce na prsou a temným hlasem se zeptal:

“Kdo jste?“

“Trosečníci jako vy,“ odpověděl mu hluboce dojatý inženýr. “Přivezli jsme vás sem, mezi vaše přátele.“

“Přátele…? Nemám žádné!“

“Pravím vám, že jste mezi přáteli.“

“Mezi přáteli? Nemám přátel!“ opakoval neznámý a skryl hlavu v dlaních. “Ne… nikdy… nechte mě! Nechte mě!“

Pak utekl na okraj planiny nad moře a zůstal tam nehybně stát.

Cyrus Smith odešel k přátelům a vypravoval jim, co se právě přihodilo.

“V životě toho muže je nevysvětlené tajemství,“ řekl Gedeon Spilett. “Zdá se, že se vzpamatoval jen pod účinkem výčitek svědomí.“

“Co jsme to přivezli za člověka?“ ptal se Pencroff. “Má nějaké tajemství a…“

“A my je budeme respektovat,“ dodal rychle Cyrus Smith. “Provinil-li se něčím, krutě za to trpěl a v našich očích je tím zbaven viny.“

Neznámý zůstal nad mořem přes dvě hodiny, zřejmě soužen vzpomínkami, které mu odhalily celou minulost. Musela to být minulost smutná. Kolonisté ho nespouštěli z očí, ale nesnažili se rušit jeho samotu.

Po dvou hodinách pojal neznámý zřejmě určité rozhodnutí, protože zamířil k Cyrusi Smithovi. Jeho oči byly rudé od pláče, ale teď už neplakal. Celá jeho tvář nesla výraz hluboké pokory. Zdál se zahanben a ponížen. Díval se k zemi.

“Pane,“ řekl inženýrovi, “jste vy a vaši druhové Angličané?“

“Ne,“ odpověděl Cyrus Smith, “jsme Američané.“

“Ach!“ vzdychl si neznámý a zašeptal: “Tím lépe!“

“A co vy, příteli?“ ptal se Cyrus Smith.

“Angličan,“ odpověděl rychle.

A jakoby vyčerpán tolika slovy, odešel k pobřeží a tam vzrušeně přecházel po břehu mezi vodopádem a ústím řeky Díků.

Náhle se zastavil před Harbertem a přiškrceným hlasem se zeptal:

“Který měsíc je teď?“

“Listopad,“ odpověděl Harbert.

“A který rok?“

“1866.“

“Dvanáct let! Dvanáct let!“ zvolal neznámý a rychle odešel.

Harbert řekl druhům o otázkách neznámého.

“Ten nešťastník neměl vůbec zdání o čase,“ řekl Gedeon Spilett.

“Ano. A žil dvanáct let na ostrově, na kterém jsme ho našli,“ dodal Harbert.

“Dvanáct let!“ opakoval Cyrus Smith. “Dvanáct let samoty po zřejmě prokletém životě může opravdu porušit lidský rozum.“

“Jsem přesvědčen,“ řekl Pencroff, “že se neznámý nedostal na ostrov Tabor ztroskotáním. Byl tam jistě vysazen pro nějaký zločin.“

“Můžete mít pravdu, Pencroffe,“ odpověděl Cyrus Smith. “A je docela možné, že ti, kteří ho na ostrov vysadili, jednou pro něho přijedou.“

“Ale nenajdou ho,“ doplnil Harbert.

“Pak by však bylo zapotřebí,“ pokračoval Pencroff, “abychom ho tam vrátili a…“

“Ale přátele,“ řekl Cyrus Smith, “nehovořme o tom, dokud nevíme, co a jak bylo. Já věřím, že ten nešťastník mnoho vytrpěl, že tvrdě odčinil svou vinu a že ho potřeba přinutí někomu se svěřit. Nenuťme ho, aby nám vyprávěl svůj příběh! Jistě nám ho jednou řekne a potom uvidíme, co máme dělat. Ostatně jen on sám nám může říci, má-li naději nebo jistotu, že se vrátí jednou do vlasti. Pochybuji však o tom.“

“A proč?“ ptal se novinář.

“Protože jestli tam byl vysazen na určitou dobu, byl mu jistě oznámen den vysvobození. A on by neházel do moře onu láhev se zprávou. Je spíš pravděpodobné, že byl odsouzen k smrti na ostrově, kde se nemohl setkat s lidmi.“

“Ale je tu něco, co si nedovedu vysvětlit,“ řekl námořník.

“Co?“

“Jestliže byl před dvanácti lety vysazen na ostrov Tabor, můžeme předpokládat, že byl už několik let v tom stavu, v jakém jsme ho našli.“

“To je pravda,“ odpověděl Cyrus Smith.

“Ale pak musel tu listinu napsat před mnoha lety!“

“To je jasné… A přece vypadala jako nedávno napsaná.“

“Můžeme připustit, že láhev s listinou potřebovala několik let k tomu, aby se dostala od ostrova Taboru k Lincolnovu ostrovu?“

“Není to vyloučeno,“ odpověděl novinář. “Mohla být ve zdejších vodách i několik let.“

“To ne,“ namítal Pencroff, “vždyť ještě plavala. Nemůžeme přece předpokládat, že by za dlouhého pobytu ve vlnách u ostrova nebyla bývala vržena na skaliska u pobřeží, kde by se určitě rozbila.“

“To je správné,“ řekl zamyšleně Cyrus Smith.

“A potom,“ pokračoval námořník, “kdyby byla listina několik let stará, byla by musela utrpět v láhvi vlhkostí. Byla však dokonale zachovalá.“

Námořníkovy úvahy byly správné. Nepochopitelné bylo to, že když byla listina z láhve vytažena, zdála se čerstvě napsaná. Nadto udávala polohu ostrova Taboru v délce i v šířce naprosto přesně, což předpokládalo u pisatele dokonalé námořní vědomosti, jaké prostý námořník ani nemůže mít.

“Tady je další nevysvětlitelná věc,“ řekl inženýr. “Nenuťme však nového společníka k hovoru! Až bude sám chtít, přátelé, rádi ho vyslechneme.“

V příštích dnech nepronesl neznámý ani jediné slovo a ani jednou neopustil planinu Výhledu. Pracoval na záhonech, neztrácel čas, neodpočíval, stále byl stranou ostatních. V době jídla nevstupoval do Žulového domu, ač ho kolonisté častokrát zvali. Spokojil se jen syrovou zeleninou. Ani v noci nechodil spát do své místnosti, nýbrž zůstával venku pod stromy a za špatného počasí se schovával do skalních dutin. Žil tady tak jako v době svého pobytu na ostrově Taboru. Každý pokus o změnu jeho života byl marný. Kolonisté stále trpělivě čekali. Přesto se však blížila doba, v níž – nutkán neúprosným tlakem svědomí – vyřkl hrozné přiznání.

Dne 10. listopadu v osm hodin večer, když se začal snášet soumrak, přišel náhle neznámý ke kolonistům, kteří seděli na, terase. Jeho oči podivně zářily a celá jeho postava měla divoký vzhled jako první dny.

Cyrus Smith a jeho kamarádi s hrůzou pozorovali prudké pohnutí, v němž mu jako v horečce jektaly zuby. Co se mu stalo? Nesnášel snad pohled na lidí?

Měl už snad dost života mezi počestnými kolonisty? Nezmocnil se ho stesk po samotě? Bylo to možné, protože zaslechli tyto nesrozumitelné věty:

“Proč jsem tady…? Jakým právem jste mě odvezli z mého ostrova…? Co můžeme mít my společného ...? Víte, kdo jsem ...? Co jsem udělal ...? Proč jsem tam byl sám…? Kdo vám řekl, že jsem tam nebyl vysazen… že jsem nebyl odsouzen k smrti…? Znáte mou minulost…? Víte, jestli jsem nekradl, nevraždil…? Nejsem-li ničema, proklatec, který si zaslouží žít jako zvěř… daleko ode všech… Řekněte… víte to?“

Kolonisté nepřerušovali doznání, které mu vycházelo z úst jakoby proti jeho vůli. Smith ho chtěl uklidnit. Přistoupil k němu, ale neznámý rychle couvl.

“Ne, ne!“ vykřikl. “Jenom jedno slovo! Jsem volný?“

“Jste svobodný,“ potvrdil mu inženýr,

“Sbohem tedy!“ zvolal neznámý a utíkal jako šílený pryč.

Nab, Pencroff a Harbert se za ním rozběhli k lesu, ale vrátili se sami.

“Musíme ho nechat,“ řekl Cyrus Smith.

“Ten se už nevrátí,“ prohlásil Pencroff.

“Vrátí,“ řekl klidně inženýr.

Tak uplynulo několik dní. Cyrus Smith – snad pod vlivem předtuchy – neoblomně věřil, že se nešťastník dříve nebo později vrátí.

“To je poslední vzbouření jeho tvrdé povahy,“ prohlásil, “kterou nahlodaly výčitky svědomí a kterou vyděsí nová samota.“

Kolonisté se zas vrátili ke svým pracím. Upravovali planinu Výhledu i dobytčí ohradu, kde chtěl Cyrus Smith postavit farmu. Je samozřejmé, že zrní, sklizené Harbertem a Pencroffem, bylo pečlivě vyséváno. Na planině už byla rozsáhlá, dobře založená a dobře udržovaná zelinářská zahrada, která nedala kolonistům zahálet. Byli tam denně na práci. Záhony musely být postupně rozšiřovány, takže se z nich pomalu stávala celá pole, zabírající bývalou travnatou pláň. Píce však bylo na ostrově všude dost a osli se nemuseli bát nedostatku krmiva. Bylo výhodnější proměnit planinu v zeleninová pole, chráněná vodním pásem a louky přenést za potok. Ty nepotřebovaly být chráněny před vpádem dvounohých a čtyřnohých škůdců.

Dne l5. listopadu nastaly třetí žně. Za těch osmnáct měsíců, které uplynuly od zasetí prvního zrna, obilná pole se velmi zvětšila. Druhá sklizeň šesti set tisíc zrn urodila nyní čtyři tisíce měřic. Kolonie teď byla bohatá na obilí, protože stačilo zasít deset měřic, aby pak sklizeň dala zásobu na celý rok a aby lidé i zvířata měli být z čeho živi.

Po žních byly poslední dva týdny měsíce věnovány přípravám k pečení chleba.

Kolonisté měli sice zrní, ale neměli mouku. Museli si především postavit mlýn. Cyrus Smith mohl použít jako pohonné síly pro mlýn síly druhého vodopádu. První vodopád poháněl stoupu na výrobu plsti. Ale po poradě bylo rozhodnuto postavit prostý větrný mlýn na planině Výhledu. Jeho zbudování nedá víc práce než stavba mlýna a nadto kolonisté věděli, že na planině vystavené východním větrům nebude o pohonnou sílu nikdy nouze.

“Nehledě k tomu,“ řekl Pencroff, “že větrný mlýn bude veselejší a bude se v krajině lépe vyjímat.“

Dali se tedy do práce. Vybrali si dříví na roubené stěny a na mlýnský mechanismus. Z pískovcových kamenů, kterých bylo na severním cípu ostrova dost, udělali si snadno mlýnské kameny a balónový obal jim dá plátno do křídel.

Cyrus Smith nakreslil plán. Pro mlýn vybrali místo vpravo od kurníků na břehu jezera. Celé roubení mlýna mělo být postaveno na otáčivém podstavci, aby se mohl mlýn natáčet podle větru.

Práce postupovala rychle. Z Harberta a z Pencroffa se stali velmi obratní tesaři, kterým stačilo řídit se jen inženýrovými nákresy. Na vyznačeném místě rychle rostl trup mlýna ve tvaru strážní budky, pokryté špičatou střechou. Čtyři křídla, upevněná na dřevěný hřídel v určitém natočení, byla zajištěna železným kováním. Stejně pečlivě bylo provedeno i vnitřní zařízení: lůžka pro oběžný i pro pevný kámen, nasýpací koš, jakési velké čtyřhranné koryto nahoře široké a dole zúžené, kterým bude padat zrní mezi kameny, pohyblivý žlábek, řídící posun obilí, jehož pravidelné klap – klap dalo vznik mlýnskému přízvisku “klapáč“, a konečně moučnice, která odděluje síty otruby od mouky. Nástroje měli kolonisté dobré, a to jim práci usnadnilo. A mlýnské zařízení je docela prosté. Byla to jen otázka času.

Všichni pracovali na stavbě a 1. prosince byl mlýn hotov.

Pencroff byl jako vždy stavbou nadšen a nepochyboval o tom, že mlýn bude dokonalý.

“Teď už jen dobrý vítr a úrodu si pěkně semeleme,“ řekl.

“Dobrý vítr ano, Pencroffe, ale ne moc silný!“ odpověděl inženýr.

“Proč? Aspoň se bude náš mlýn otáčet rychleji!“

“Není nutné, aby se točil rychle,“ vysvětloval Cyrus Smith. “Ze zkušenosti je známo, že mlýn pracuje nejlépe tehdy, když počet obrátek křídel za minutu je dvojnásobkem rychlosti větru, udané v metrech za vteřinu. Za normální brízy rychlosti osmi metrů za vteřinu se budou křídla otáčet šestnáctkrát za minutu a to nám stačí.“

“Dobrá,“ řekl Pencroff, “teď právě začíná krásná severovýchodní bríza.“

Nemělo smyslu odkládat spuštění mlýna, poněvadž kolonisté se už těšili na krajíc chleba z Lincolnova ostrova. Proto byly ihned semlety tři měřice obilí a druhého dne při snídani zdobil stůl v Žulovém domě nádherný bochník chleba. Byl sice trochu tuhý, ale každý se do něho zakousl s pochopitelnou radostí.

Neznámý se však neobjevoval. Gedeon Spilett s Harbertem prošli několikrát lesem v okolí Žulového domu, a nenašli po trosečníkovi ani stopy. Bývalý divoch z ostrova Taboru nebyl jistě přiveden do rozpaků životem v lese Divokého západu, ale kolonisté se báli, aby si neosvojil staré zvyky a aby jeho volný život v něm neprobudil staré pudy. Cyrus Smith však stále tvrdil, že se uprchlík vrátí.

“Ano, vrátí se,“ opakoval pln důvěry, kterou jeho kamarádi nesdíleli.

“Když ten nešťastník žil na Taboru, byl sám. Tady ví, že na něho čekají přátelé. Poněvadž nám už napolovic prozradil svůj minulý život, bude nám chtít říci i zbytek, a proto se jednoho dne vrátí.“

Události daly inženýru Smithovi za pravdu.

Dne 3. prosince odešel Harbert ze Žulového domu k jižnímu břehu jezera na ryby. Byl beze zbraně, protože nebezpečná zvířata v této části ostrova nežila.

Pencroff s Nabem zatím pracovali u kurníků. Gedeon Spilett s inženýrem připravovali v Komínu sodu pro výrobu nového mýdla.

Náhle se ozval výkřik:

“Pomoc! Pomoc!“

Cyrus Smith s novinářem byli daleko a nemohli to slyšet. Ale Pencroff s Nabem vyběhli od kurníků a pustili se k jezeru.

Před nimi však přeskočil Glycerínový potok trosečník, o jehož přítomnosti neměli ani tušení, a běžel už po druhém břehu.

Tam stál Harbert proti obrovskému jaguárovi, podobnému onomu, který byl zastřelen na Hadím ocase. Překvapen zvířetem, opíral se chlapec o strom, zatímco přikrčené zvíře se chystalo ke skoku. Ale neznámý s nožem v ruce skočil přímo před jaguára. Šelma se prudce otočila k novému nepříteli.

Boj byl krátký. Neznámý měl úžasnou sílu a hbitost. Jednou rukou jako kleštěmi sevřel jaguárovi krk, nestaraje se o drápy šelmy, rozdírající mu kůži, a druhou rukou mu nožem probodl srdce.

Jaguár klesl. Neznámý ho nohou odstrčil a chtěl utéci právě ve chvíli, kdy se na zápasišti objevili kolonisté. Harbert se však na něho zavěsil a volal:

“Ne, ne, neodcházejte!“

Cyrus Smith, který zatím dorazil za ostatními, přistoupil k neznámému. Ten když spatřil inženýra, zamračil se. Pod roztrženým kabátem mu stékala po rameni krev, ale on si toho nevšímal.

“Příteli,“ řekl mu Cyrus Smith, “jsme vám zavázáni nesmírnou vděčností. Pro záchranu chlapce jste nasadil vlastní život!“

“Vlastní život!“ zamručel neznámý. “Jakou má cenu? Žádnou!“

“Jste zraněn!“

“To nic není.“

“Chcete mi podat ruku?“

Protože i Harbert vztahoval ruku, zkřížil neznámý paže na hrudi, prsa se mu zdvihla, zrak se zastřel a celý jeho postoj prozrazoval chuť utéci. Pak se však s největším úsilím přemohl a prudce řekl:

“Kdo jste? A jaké se mnou máte úmysly?“

Tak poprvé projevil touhu dovědět se něco o kolonistech. Řeknou-li mu svůj příběh, řekne jim snad on svůj?

Cyrus Smith mu stručně vylíčil, co se s nimi dělo od odletu z Richmondu, jak se na ostrově zařídili a co všechno tu už mají.

Neznámý naslouchal s největší pozorností.

Inženýr pak vysvětlil, čím kdo z nich kdysi byl, a dodal, že největší radost od příletu na Lincolnův ostrov pocítili tehdy, když zjistili, že mohou počítat s novým druhem.

Při těchto slovech neznámý zrudl, sklonil hlavu na prsa a z celé jeho postavy vyzařoval hluboký smutek.

“Nyní, když to všechno víte,“ končil Cyrus Smith, “podáte mi snad ruku.“

“Ne,“ odpověděl neznámý temným hlasem. “Vy jste čestní lidé, ale já … “

Kapitola 17      

STÁLE STRANOU – PROSBA NEZNÁMÉHO – ZŘÍZENÍ CHATY V OHRADĚ – PŘED DVANÁCTI ROKY – LODNÍ MISTR NA BRITANII – OPUŠTĚN NA PUSTÉM OSTROVĚ – RUKA CYRUSE SMITHE – TAJEMNÁ LISTINA

Tato poslední slova potvrdila tušení kolonistů. V životě neznámého byly jistě hrozné věci, lidmi už možná odpuštěné, ale v jeho svědomí dosud neodčiněné. Viník trpěl výčitkami svědomí, kál se a přátelsky podávaná ruka nových druhů ho jistě velmi lákala. Necítil se však hoden přátelství čestných lidí. Přesto se po příhodě s jaguárem do lesa už nevrátil a zdržoval se poblíž Žulového domu.

Co bylo tajemného v jeho životě? Promluví o tom někdy? Co ukáže budoucnost. Zatím bylo ujednáno, že na něm nebude nikdo jeho tajemství vyzvídat, že s ním budou žít tak, jako by ho z ničeho nepodezírali.

Uplynulo několik dnů. Cyrus Smith s Gedeonem Spilettem pracovali spolu jako chemikové a fyzikové. Novinář opouštěl inženýra jen tehdy, šel-li s Harbertem na lov. Nepokládal totiž za opatrné pouštět chlapce do lesa samotného. Bylo nutno být stále ve střehu. Nab s Pencroffem byli jeden den v ohradě a druhý den u kurníků, nemluvě o pracích v Žulovém domě, kde bylo stále co dělat.

Neznámý pracoval stranou při svém obvyklém způsobu života. K jídlu nechodil, spal pod stromy a k druhům se nikdy nepřipojoval. Stále se zdálo, že nesnáší společnost svých zachránců.

“Proč však žádal o pomoc?“ divil se Pencroff. “Proč házel tu listinu do moře?“

“On sám nám to jednou řekne,“ odpovídal vždy Cyrus Smith.

“Kdy?“

“Možná že dříve, než si myslíte, Pencroffe.“

A den vyznání byl opravdu blízký.

Dne 10. prosince, týden po svém návratu k Žulovému domu, přišel neznámý k Cyrusi Smithovi a pokorným hlasem mu řekl:

“Pane, mám k vám prosbu.“

“Mluvte!“ vyzval ho inženýr. “Ale dříve mi dovolte říci pár slov!“

Neznámý zrudl a chtěl odejít. Cyrus Smith pochopil, co se děje v jeho duši viníka, který se zřejmě bál otázky na svou minulost.

Zadržel ho tedy těmito slovy:

“Příteli, my nejsme jen vaši společníci. Jsme vaši přátelé. To jsem vám chtěl říci – a nyní mluvte!“

Neznámý si přejel rukou oči. Celý se rozechvěl a zůstal několik vteřin stát, nejsa schopen slova.

“Pane,“ řekl konečně, “přicházím vás prosit o laskavost.“

“O jakou?“

“Vy máte asi devět kilometrů odtud na úpatí hory ohradu s domácími zvířaty. Ta zvířata potřebují dohled. Mohl bych tam s nimi žít?“

Cyrus Smith se díval na nešťastníka s hlubokým soucitem a po chvíli mu řekl:

“Příteli, v ohradě jsou jenom stáje, které stačí sotva zvířatům…“

“To je pro mě dost dobré.“

“Příteli,“ pokračoval inženýr, “nechceme vám nikdy v ničem bránit. Chcete-li žít v ohradě, budiž. Budete však vždy vítán v Žulovém domě. Ale když chcete žít v ohradě, uděláme nezbytná opatření, abyste tam byl dobře zařízen.“

“Na tom nezáleží. Bude mi tam i tak dobře.“

“Příteli,“ řekl Cyrus Smith, který zdůrazňoval toto srdečné oslovení, “budete nám muset nechat možnost upravit to v ohradě podle našeho mínění.“

“Děkuji vám,“ odpověděl neznámý a odešel.

Inženýr okamžitě sdělil společníkům návrh neznámého.

Bylo ihned rozhodnuto, že v ohradě postaví chatu a že ji pokud možno dobře zařídí.

Téhož dne se kolonisté vydali do ohrady a do týdne tam stála chata připravená přivítat svého hosta. Byla postavena šest metrů od stáje, takže neznámý mohl hlídat stádo muflonů, mající už přes osmdesát kusů. Do chaty dali trochu nábytku: lůžko, stůl, lavici, skříň a truhlu. Přidali k tomu ještě zbraně a střelivo a některé nástroje.

Neznámý chatu dosud neviděl. Opustil kolonisty a pracoval na planině, kde chtěl práce ještě dokončit. Díky jemu byla teď všechna země obdělána a připravena k setí ve vhodný čas.

Práce v ohradě byly skončeny 20. prosince. Inženýr pak neznámému oznámil, že jeho chata je hotova. Trosečník prohlásil, že tam odejde už na noc.

Toho večera se kolonisté shromáždili ve velkém sále Žulového domu v době, kdy měl neznámý odejít. Nechtěli mu vnucovat svou přítomností povinnost se rozloučit a nechali ho o samotě.

Hovořili několik minut v sále, když se ozvalo zaklepání. Zároveň vstoupil neznámý a bez úvodu spustil:

“Pánové, protože vás opouštím, měli byste znát můj příběh. Povím vám jej.“

Jeho prostá slova všechny kolonisty silně vzrušila.

Inženýr vstal a řekl:

“Nenutíme vás k ničemu, příteli. Máte právo mlčet, ale…“

“Pokládám za svou povinnost promluvit.“

“Sedněte si tedy!“

“Zůstanu stát.“

“Posloucháme,“ odpověděl Cyrus Smith.

Neznámý stál v rohu sálu, chráněn trochu polostínem. Byl prostovlasý a ruce měl zkříženy na prsou. V tomto postoji začal mluvit temným hlasem jako někdo, kdo se musí do řeči nutit. Vypověděl celý příběh, aniž ho kdo přerušil.

“Dne 20. prosince 1854 zakotvila u mysu Bernouilli na západním pobřeží Austrálie na třicáté sedmé rovnoběžce zábavní jachta Duncan, patřící skotskému lordu Glenarvanovi. Na palubě jachty byl lord Glenarvan, jeho žena, major anglické armády, francouzský zeměpisec, mladá dívka a chlapec. To byly děti kapitána Granta, jehož loď Britania rok předtím ztroskotala. Na Duncanu velel kapitán John Mangles patnácti mužům posádky.

Proč se jachta tehdy octla u australských břehů?

Před šesti měsíci Duncan v Irském moři nalezl a vylovil láhev s listinou sepsanou anglicky, německy a francouzsky. Listina obsahovala porušenou zprávu o tom, že tři plavci Britanie se zachránili. Byl to kapitán Grant a dva námořníci, kteří žili na místě, jehož zeměpisná šířka byla známá, ale jehož délka nebyla ani v jednom textu čitelná.

Známou částí polohy bylo 37^o l7‘ jižní šířky. Z tohoto údaje vyplývalo, že během cesty po sedmatřicáté rovnoběžce muselo se přijít na místo obývané kapitánem Grantem a jeho dvěma námořníky.

Anglická admiralita však nechtěla záchrannou výpravu vyslat. Lord Glenarvan se tedy rozhodl, že najde kapitána sám. Mary a Roberta Grantovy vzal s sebou. Jachta Duncan byla připravena na dlouhou plavbu, které se měl zúčastnit i lord Glenarvan a jeho žena. Duncan vyplul z Glasgowa, přeplul Atlantský oceán, proplul úžinou Magalhäesovou a Tichým oceánem až k Patagonii, kde podle prvního výkladu porušené listiny měl být kapitán Grant s druhy v zajetí domorodců.

Duncan vylodil své cestující na západních březích Patagonie a vrátil se na východní pobřeží k mysu Corrientes.

Lord Glenarvan přešel Patagonii po třicáté sedmé rovnoběžce, aniž narazil na Grantovu stopu. A tak se 13. listopadu nalodil na Duncan k plavbě přes oceán.

Když postupně navštívil ostrovy Tristan da Cunha a Amsterodam, přistal Duncan dne 20. prosince 1854 na australském břehu u mysu Bernouilli.

Lord Glenarvan chtěl přejít Austrálii tak, jako prošel předtím Ameriku. Několik kilometrů od pobřeží přišla jeho výprava k farmě patřící jakémusi Irovi, který nabídl cestujícím pohostinství. Lord Glenarvan Irovi prozradil účel své výpravy a ptal se ho, neví-li nic o třech anglických námořnících z Britanie, kteří už skoro dva roky jsou ztraceni na západním pobřeží Austrálie.

Ir o trosečnících nikdy neslyšel. Ale k velkému Glenarvanovu překvapení přihlásil se mu jeden ze zaměstnanců farmy a řekl mu:

‚Mylorde, děkujte náhodě, která vás sem přivedla. Kapitán Grant dosud žije na australském území.‘

‚Kdo jste?‘ ptal se Glenarvan.

‚Skot jako vy, mylorde,‘ odpověděl muž, ‚a společník kapitána Granta, jeden z trosečníků Británie!‘

Ten muž se jmenoval Ayrton. Byl to lodní mistr z Britanie jak to dokazovaly jeho papíry. Byl od kapitána odloučen v okamžiku ztroskotání a domníval se, že jeho kapitán s celou posádkou zahynul. Pokládal se za jediného, kdo ztroskotání přežil.

‚Jenomže,‘ pokračoval, ‚to nebylo tady, nýbrž na východním pobřeží Austrálie. Tam se Britania rozbila. A je-li kapitán Grant naživu, jak ona jistina dokazuje, stal se jistě zajatcem australských domorodců a nutno ho hledat na opačném břehu.‘

Tento muž hovořil tak upřímně a přesvědčivě, že nikdo nepochyboval o pravdivosti jeho slov. Ir, který ho přes rok zaměstnával, zaručil se za něho. Lord Glenarvan uvěřil v upřímnost Ayrtonovu a rozhodl se na jeho radu přejít Austrálii po sedmatřicáté rovnoběžce. Lord, jeho žena, obě děti, major, Francouz a kapitán Mangles s několika námořníky měli utvořit skupinu pod Ayrtonovým vedením. Duncan dostal rozkaz plout pod vedením prvního kormidelníka Toma Austina do Melbournu a čekat tam na Glenarvanův rozkaz.

Odplul dne 23. prosince 1854.

Teď nutno říci, že Ayrton byl zrádce. Byl skutečně lodním mistrem na Britanii. Ale po hádce s kapitánem pokoušel se svést mužstvo ke vzpouře a zmocnit se lodi. Kapitán Grant ho dal 8. dubna 1852 vysadit na australský břeh a odplul. Bylo to jen spravedlivé.

“Ten bídák nevěděl o ztroskotání Britanie vůbec nic. Vše se dověděl jen z Glenarvanova vyprávění. Od svého vysazení na břeh se stal pod jménem Ben Joyce vůdcem tlupy uprchlých trestanců. Počítal s tím, že podaří-li se mu přesvědčit Glenarvana o ztroskotání Britanie na východním pobřeží a přimět.ho k cestě Austrálií, bude se moci zmocnit Duncana a udělat z něho pirátskou loď v Tichém oceánu.“

Po těchto slovech se neznámý odmlčel. Hlas se mu třásl, ale přesto hned pokračoval :

“Výprava odešla a namířila napříč Austrálií. Byla to výprava přirozeně nešťastná, protože Ayrton neboli Ben Joyce – jak si dával říkat – vedl ji záměrně tak, aby byl ve spojení se svou tlupou trestanců, kterým dal už předem zprávu.

Duncan byl poslán do Melbournu do opravy. Bylo teď nutno přimět lorda Glenarvana, aby dal lodi rozkaz opustit Melbourne a plout k australskému východnímu pobřeží, kde se Ayrton mohl lodi lehce zmocnit. Když zrádce zavedl výpravu poblíž tohoto pobřeží do rozsáhlých lesů, kde však nebyla možnost lovu, dostal od lorda Glenarvana dopis, který slíbil donést kormidelníkovi Duncana. V dopise byl rozkaz, aby jachta okamžitě vyplula k východnímu pobřeží do Twofoldské zátoky, vzdálené několik denních pochodů od místa výpravy. Tam si Ayrton také smluvil sraz se svou bandou.

Ale v okamžiku, kdy mu byl dopis odevzdáván, byl zrádce odhalen. Nezbývalo mu než uprchnout. Dopis pro kormidelníka musel však za každou cenu získat. Ayrtonovi se to také podařilo a po dvou dnech dorazil do Melbournu.

Až dosud se zločinci vše dařilo. Mohl odplout s Duncanem do Twofoldské zátoky, kde se trestanci lodi snadno zmocní. Až bude posádka povražděna, stane se Ben Joyce pánem oceánu…

V provedení těchto strašných rozhodnutí mu naštěstí bylo zabráněno.

Když Ayrton přišel do Melbournu, odevzdal prvnímu kormidelníkovi dopis. Tom Austin poznal jeho pravost a připravil se hned k odplutí. Kdo si však představí zklamání a vztek Ayrtonův, když ráno po zdvižení kotvy zjistil, že kormidelník neřídí jachtu k východnímu pobřeží do Twofoldské zátoky, nýbrž k východním břehům Nového Zélandu! Chtěl se tomu vzepřít, ale Austin mu ukázal dopis… Opravdu! Omylem francouzského zeměpisce, který dopis diktoval, dostal se do textu jako cíl plavby východní břeh Nového Zélandu.

Všechny Ayrtonovy plány byly zmařeny. Chtěl se vzbouřit. Zavřeli ho. Tak se dostal na Nový Zéland, nevěda, co se stalo s jeho tlupou a co s lordem Glenarvanem.

Duncan křižoval podél břehů až do 3. března. Toho dne zaslechl Ayrton výstřely. Střílela to děla Duncana a brzy poté vystoupil na palubu Glenarvan se všemi svými společníky.

Co se vlastně přihodilo!

Po tisícerých útrapách a nebezpečích dokončil Glenarvan svou cestu a dorazil do Twofoldské zátoky. Duncan zde nebyl. Lord tedy telegrafoval do Melbournu. Dostal odpověď: Duncan odplul 18. t. m. neznámým směrem.

Lord Glenarvan si mohl myslet jen jedno: že jeho počestná jachta padla do rukou Ben Joyce a stala se pirátskou lodí.

Přesto se nevzdal. Byl to neohrožený a šlechetný muž. Nalodil se na obchodní loď, dal se dovézt na Nový Zéland a přešel ho opět podél sedmatřicáté rovnoběžky, aniž narazil na Grantovu stopu. K svému velkému překvapení však našel na východním pobřeží loď pod velením kormidelníka, který tu už pět týdnů čekal.

Bylo to 3. března I855. Lord Glenarvan byl tedy na palubě Duncana!

A tam byl i Ayrton. Předvedli ho před lorda Glenarvana. Lord na něm chtěl vyzvědět vše, co bylo Ayrtonovi známo o kapitánu Grantoví. Zrádce odmítal vypovídat.

Glenarvan odhodlaně prohlásil, že při prvním přistání bude zločinec vydán anglickým úřadům. Ayrton ani potom nepromluvil.

Duncan pokračoval v plavbě po třicáté sedmé rovnoběžce. Paní Glenarvanová se během plavby pokoušela přemoci Ayrtonův vzdor. To sejí nakonec podařilo Ayrton slíbil vypovídat, ale za odměnu si vyžádal, aby ho vysadili na některém z pustých ostrovů v Tichém oceánu a on byl tak zachráněn před anglickými úřady. Lord Glenarvan přistoupil na vše, jen aby se o Grantovi dověděl.

Ayrton pak vylíčil celý svůj život a přiznal se, že od svého vysazení v Austrálii neví o kapitánu Grantovi nic.

Lord Glenarvan však přesto dodržel slovo. Duncan pokračoval v plavbě a připlul až k ostrovu Taboru. Tam měl být Ayrton vysazen a tam byl také zázračnou náhodou objeven kapitán Grant se svými dvěma druhy, přesně na třicáté sedmé rovnoběžce. Zločinec ho tedy vystřídal na ostrově. V okamžiku, když jachta odplouvala, řekl lord Glenarvan Ayrtonovi:

‚Tady, Ayrtone, budete daleko od země a od svých bližních. Z ostrůvku, na který vás Duncan vysazuje, nebudete moci uniknout. Budete sám, ale nebudete ani ztracen, ani zapomenut, jako byl kapitán Grant. Ačkoli jste zcela nehodný lidské vzpomínky, lidé si na vás vzpomenou. Vím, kde jste, Ayrtone, a vím, kde vás naleznu. Nikdy na to nezapomenu.‘

A Duncan odplul.

To se stalo 18. března 1855*¹⁶.

Ayrton byl sám. Měl však zbraně, náboje, nástroje a semena. Měl možnost použít chatrče postavené kapitánem Grantem. Mohl tam žít a přemýšlet v samotě o všech zločinech, které spáchal.

On se kál, pánové, a litoval svých hříchů. Byl velmi nešťastný. Řekl si, že vrátí-li se jednou pro něho lidé na ostrov, musí být hoden návratu mezi ně. Byl to ničema, ale hrozně trpěl. Pracoval, aby se prací očistil.

Tak tomu bylo dva tři roky. Pak byl Ayrton zdolán samotou. Denně vyhlížel, neobjeví-li se na obzoru loď, a ptal se sám sebe, zda už nebylo jeho pokání dost dlouhé. Trpěl tak, jako dosud nikdo netrpěl. Ach, jak tvrdá je samota pro duši sužovanou výčitkami svědomí!

Pokání však nebylo zřejmě ještě úplné. Nešťastník počal ztrácet rozum. Stával se divochem. Cítil, jak se ho zvolna zmocňuje otupení. Nemohl by vám říci, zda to trvalo tři nebo čtyři roky. Ale nakonec se z něho stal ten nešťastník, kterého jste nalezli.

Nemusím vám, pánové, říkat, že Ayrton a Ben Joyce jsem já. Dva zločinci v jedné osobě.“

Cyrus Smith a jeho přátelé ke konci vypravování vstali. Nelze vylíčit jejich pohnutí. Před nimi se rozvinulo tolik bídy, tolik hoře, tolik beznaděje!

“Ayrtone,“ řekl Cyrus Smith, “byl jste veliký zločinec, ale své zločiny jste plně odpykal. Dostal jste se zase mezi lidi. Je vám odpuštěno. Chcete se nyní stát naším druhem?“

Ayrton ucouvl.

“Tady je má ruka!“ řekl inženýr.

Ayrton se vrhl k podávané ruce a z očí mu vyhrkly slzy.

“Chcete tu žít s námi?“ ptal se Cyrus Smith.

“Pane Smithi, dejte mi ještě trochu času,“ odpověděl Ayrton. “Nechte mě ještě o samotě v chatě ohrady.“

“Jak chcete, Ayrtone,“ odpověděl Cyrus Smith.

Ayrton se chystal odejít. Inženýr ho však zadržel ještě jednou otázkou:

“Jenom mi řekněte, příteli, jedinou věc. Když jste byl odsouzen k osamocenosti a trest jste přijal, proč jste házel do moře láhev s listinou, která nás přivedla na vaši stopu?“

“Jakou láhev?“ ptal se nechápavě Ayrton.

“Nu přece láhev, do níž jste vložil listinu s udáním zeměpisné polohy ostrova Taboru!“

Ayrton si přetřel rukou čelo v zoufalém přemýšlení.

“Nikdy jsem žádnou listinu do moře neházel,“ prohlásil konečně.

“Nikdy?“ zvolal Pencroff.

“Nikdy!“

Když se Ayrton uklidnil, vyšel ze dveří a zmizel.

Kapitola 18      

ROZHOVOR – CYRRUS SMITH A GEDEON SPILETT – INŽENÝRŮV NÁPAD – ELEKTRICKÝ TELEGRAF – DRÁTY – GALVANICKÝ ČLÁNEK – ABECEDA – LÉTO – ÚSPĚCHY KOLONIE – FOTOGRAFIE – OMYLNÝ SNÍH – DVA ROKY NA LINCOLNOVĚ OSTROVĚ

“Ubožák!“ zvolal Harbert a vyběhl za Ayrtonem. Ale vrátil se sám, protože trosečník už sjel po laně výtahu dolů.

“On se vrátí,“ řekl Cyrus Smith.

“Ale pane Smithi,“ ptal se Pencroff, “jak si to vše vysvětlit? Když Ayrton nehodil láhev do moře, kdo ji tam tedy hodil?“

Měla-li být vyslovena nějaká otázka, musela to být právě tato.

“On sám,“ mínil Nab. “Ale asi v době, kdy už byl napolo šílený.“

“Také si to myslím,“ souhlasil Harbert. “Zřejmě si neuvědomoval, co dělá.“

“Dá se to vysvětlit jedině takto, přátelé,“ souhlasil živě Cyrus Smith.

“Nyní chápu, proč mohl Ayrton tak přesně označit polohu ostrova. Znal ji z událostí, které předcházely jeho vysazení na ostrov.“

“Ale v době, kdy psal listinu, nemohl být přece šílený,“ namítl Pencroff. “A jestliže ji napsal před sedmi nebo osmi roky? Jak to, že nebyl papír zničen vlhkosti?“

“To znamená, že Ayrton ztratil rozum před mnohem kratší dobou, než sám myslí,“ mínil Cyrus Smith.

“Tak to asi bude,“ souhlasil Pencroff. “Jinak by to byla věc úplně nevysvětlitelná.“

“Ano, nevysvětlitelná,“ přikývl inženýr, nechtěje rozhovor prodlužovat.

“Ale řekl nám Ayrton pravdu?“ zapochyboval námořník.

“Ano,“ prohlásil novinář. “Jeho příběh je do posledního písmene pravdivý. Vzpomínám si, že noviny přinesly kdysi zprávu o cestě lorda Glenarvana i o jejím výsledku.“

“Ayrton mluvil pravdu,“ potvrdil Cyrus Smith. “O tom nepochybujte, Pencroffe. Vždyť byla pro něho dost krutá. Obviňuje-li se někdo takto, mluví pravdu.“

Druhého dne – 21. prosince – sestoupili kolonisté na pobřeží a odešli na planinu. Ayrtona tam nenašli. Strávil asi noc v chatě ohrady a kolonisté pokládali za dobré nevnucovat mu svou přítomnost. Čas způsobí snad to, co nedokázalo jejich povzbuzování.

Harbert, Pencroff a Nab se zabývali drobnými pracemi. Společná práce svedla také inženýra s novinářem. Oba pracovali v Komíně.

“Víte, Cyrusi, že vaše včerejší vysvětlení mě nijak neuspokojilo?“ řekl novinář. “Je možno připustit, že ten ubožák mohl napsat dopis, hodit jej v láhvi do moře a nepamatovat se na to?“

“Vždyť on jej tam nehodil, Spilette!“

“Vy tedy ještě věříte…“

“Nevěřím v nic a nic nevím,“ přerušil novináře inženýr. “Musím se spokojit jen s tím, že tuto příhodu zařadím mezi ostatní, dosud nevysvětlené události.“

“Jsou to opravdu neuvěřitelné události,“ pokračoval novinář. “Vaše zachránění, bedna na pobřeží, příběhy Topovy a teď ta láhev… Najdeme jednou klíč k těmto tajemstvím?“

“Ano,“ odpověděl živě Cyrus Smith. “Jestliže prohledáme ostrov i uvnitř, najdeme jej.“

“Snad nám klíč k tajemství dá náhoda…“

“Náhoda? Nevěřím v náhodu, Spilette, právě tak jako nevěřím v záhadnost světa. Všechno nevysvětlitelné má své příčiny a já objevím i tuto příčinu. Zatím však pracujme a pozorujme!“

Přišel měsíc leden. Začínal se rok 1867. Letní práce byly prováděny vytrvale dál. Harbert s Gedeonem Spilettem docházeli do ohrady a zjistili tam, že Ayrton bydlí v postavené chatě. Zabýval se četným stádem a ušetřil tak kolonistům pravidelné docházky do ohrady. Aby však Ayrtona nenechávali o samotě, chodili tam dost často dál.

Bylo to také nutné, protože – vzhledem k podezření, které Gedeon Spilett sdílel s inženýrem – tato část ostrova byla pod zvláštním vlivem. A kdyby Ayrton něco zpozoroval, jistě by o tom dal přátelům v Žulovém domě vědět.

Mohlo se také něco stát, co by musel Cyrus Smith vědět okamžitě. Něco, co by mělo vztah k záhadným jevům na ostrově, nebo jiné události, o nichž bude nutno kolonisty ihned uvědomit. Může se například objevit loď na západním obzoru, může dojít ke ztroskotání na západním pobřeží, ostrov mohou napadnout piráti apod.

Proto se Cyrus Smith rozhodl zařídit okamžitě spojení ohrady se Žulovým domem.

Dne 10. ledna vysvětlil svůj plán přátelům.

“Ale jak to chcete udělat, pane Smithi?“ ptal se Pencroff. “Snad nepomýšlíte na telegraf?“

“Ano, na telegraf,“ přisvědčil inženýr.

“Elektrický?“ zvolal Harbert.

“Ano, elektrický. Máme tu všechno, co potřebujeme k vyrobení galvanických článků. Poměrně obtížná bude výroba železných drátů, ale s drátovou protahovačkou snad dokážeme i to.“

“Teď už věřím,“ zvolal Pencroff, “že tu jednou budeme jezdit vlakem!“

Dali se hned do práce. Začali tím nejtěžším: výrobou drátů. Kdyby se jim to totiž nepodařilo, bylo by zbytečné dělat to ostatní.

Víme, že železo Lincolnova ostrova bylo výborné jakosti a velmi dobře schopné vytahování. Cyrus Smith tedy začal s výrobou protahovačky. Byla to ocelová deska proražená zužujícími se otvory různých průměrů, které měly drát přivést postupně do žádoucí síly. Po řádném vykalení byla deska pevně spojena s podstavcem zapuštěným do země několik metrů od vodopádu, jehož síly chtěl inženýr opět využít.

Zde stála stoupa na plst, od prvního použití nepracující. Ale její dřevěný hřídel, otáčený vodní silou, mohl teď sloužit při vytahování drátu a při jeho navíjení.

Byla to práce jemná, vyžadující velké péče. Železo, předem odlité do dlouhých a tenkých forem se zúženými konci, bylo za žhava vpraveno do největšího otvoru protahovačky a vytahováno hřídelem do délky sedmi až deseti metrů, navíjeno a postupně protahováno dalšími otvory až k nejmenšímu průměru.

Tak dostal inženýr nakonec dráty dvanáct až patnáct metrů dlouhé, které už bylo možno zavěsit a napnout na vzdálenost deseti kilometrů, jež oddělovala ohradu od Žulového domu.

Stačilo několik dnů a práce byla hotova. Zvlášť když po spuštění vodního stroje mohl Cyrus Smith nechat výrobu drátů svým přátelům a sám se zabývat výrobou článků.

Potřeboval články se stálým proudem. Je známo, že elektrické články se skládají z retortového uhlí, zinku a mědi. Měď však inženýr neměl, protože přes veškeré úsilí nenašel na Lincolnově ostrově ani stopu po měděné rudě. Musel se tedy bez mědi obejít. Co se týče retortového uhlí, které se usazuje v retortách plynáren při dehydrogenizaci uhlí, to bylo možno vyrobit. Ale kolonisté by si byli museli postavit zvláštní přístroje a to by jim dalo příliš práce. Zinek měli z vnitřního obalu bedny a nenašli pro něj dosud upotřebení. Teď se jim naskytla příležitost.

Cyrus Smith se po zralé úvaze rozhodl vyrobit články velmi prosté, jaké roku 1820 sestavil Becquerel*¹⁷ a v nichž je použito jenom zinku. Ostatní látky, kyselinu dusičnou a potaš, měl po ruce. Tak byly sestrojeny články, jejichž elektromotorická síla měla vznikat vzájemným působením kyseliny dusičné a potaše.

Kolonisté napřed vyrobili potřebné množství skleněných lahví a naplnili je kyselinou dusičnou. Inženýr je pak zazátkoval zátkami, kterými procházely skleněné válce, jejichž dolní konce byly uzavřeny zátkou z pálené hlíny v kousku plátna a ponořeny do kyseliny. Do válců potom nalili horními otvory roztok potaše, předem získané zpopelněním přímořských rostlin. Tak mohly kyselina a potaš působit na sebe průlinčitou zátkou.

Po skončení těchto prací vzal Cyrus Smith dva zinkové plechy, z nichž jeden ponořil do kyseliny dusičné, druhý do roztoku potaše. Okamžitě vznikl elektrický proud, přecházející ze zinku láhve do zinku válce. Oba plechy byly spojeny drátem. Plech láhve se stal negativním pólem článku a plech válce pólem pozitivním. Každý článek vyráběl tolik proudu, že celá baterie mohla zaručit dostatečné množství proudu ke všem potřebám elektrické telegrafie. Bylo to důmyslné a prosté zařízení, kterým Cyrus Smith zajistil elektrické spojení Žulového domu s ohradou.

Dne 6. února započali se stavbou sloupů, které byly opatřeny skleněnými izolátory a měly vést drát podle Ohradní cesty. Po několika dnech byl drát natažen a připraven k převádění proudu rychlostí tři sta tisíc kilometrů za vteřinu. Zpět ke svému zdroji se vracel zemí. Inženýr vyrobil dvě baterie, jednu pro Žulový dům a druhou pro ohradu.

Byl-li Žulový dům spojen s ohradou, musela být spojena i ohrada s Žulovým domem.

Konstrukce telegrafního klíče a zapisovacího přístroje byla jednoduchá. Na obou stanicích se drát ovíjel kolem elektromagnetu, vytvořeného kusem měkkého železa. Zapojení bylo provedeno tak, že proud z kladného pólu baterie procházel drátem do elektromagnetu, který střídavě zmagnetovával, a vracel se zemí zpět na negativní pól. Jakmile byl proud přerušen, elektromagnet se odmagnetoval. Stačilo jen umístit před jádro elektromagnetu destičku z měkkého železa. Ta byla při procházení proudu zmagnetizovaným jádrem přitažena a při přerušení proudu odpadla. Na destičku připevnil Cyrus Smith jehlu pohybující se po číselníku, který měl místo čísel písmena abecedy. Číselníky obou stanic si přesně odpovídaly.

Celé zařízení bylo hotovo 12. února. Toho dne Cyrus Smith zapojil proud do vedení a zeptal se, je-li v ohradě vše v pořádku. Za několik vteřin přijal Ayrtonovu souhlasnou odpověď.

Pencroff skákal radostí a každé ráno pak posílal do ohrady telegram, který nezůstal nikdy bez odpovědi.

Toto spojení přineslo velké výhody. Především si mohli kolonisté kdykoliv zjistit Ayrtonovu přítomnost v ohradě a trosečník tak nebyl přece jen osamocen.

Cyrus Smith ostatně jednou týdně Ayrtona navštěvoval a občas přišel Ayrton i do Žulového domu, kde byl vždy velmi přátelsky přijat.

Tak plynula letní doba v obvyklých pracích. Zásoby zeleniny a obilí stále vzrůstaly. Pěstování zeleniny z ostrova Taboru se plně zdařilo. Planina Výhledu měla teď příjemný vzhled. Čtvrtá sklizeň obilí byla velmi pozoruhodná.

Teď už se přirozeně nikdo nepokoušel zjišťovat, je-li ve sklizni skutečně čtyři sta miliard zrn. Pencroff sice na to pomýšlel, ale Cyrus Smith mu vysvětlil, že i kdyby se mu podařilo odpočítat tři sta zrn za minutu, to jest osmnáct tisíc zrn za hodinu, potřeboval by k dokončení počítání asi dvou tisíc sedmi set let. Námořník se proto počítání vzdal.

Počasí bylo nádherné. Za dne bylo horko, ale večery byly ochlazovány brízou, která snižovala teplotu ovzduší a připravovala obyvatelům Žulového domu svěží noci. Strhlo se však také několik bouřek, které byly sice krátké, ale napadly Lincolnův ostrov vždy s neobyčejnou prudkostí. Několik hodin se neustále blýskalo a rachot hromu vůbec nepřestával.

V této době se kolonii vše dařilo. Obyvatelé kurníků se rozmnožili tak, že kolonie žila jen z jejich přebytků. Stav drůbeže byl neustále regulován. Prasata měla už mladé a dovedete si jistě představit péči, která zabírala největší část pracovní doby Pencroffovy a Nabovy. Osli měli rozkošná mláďata. Gedeon Spilett a Harbert na oslech často jezdili. Z Harberta se pod novinářovým vedením stal výborný jezdec. Osli byli také zapřaháni ke káře a vozili do Žulového domu uhlí, dříví a nejrůznější nerosty pro inženýrovu potřebu.

Kolonisté podnikli také několik výprav až do hloubi lesa Divokého západu. Pouštěli se tam bez obav ze slunečního žáru, protože slunce nemohlo proniknout hustým větvovím, splétajícím se nad jejich hlavami. Prošli tak celý levý břeh řeky Díků, podle něhož vedla cesta od ohrady až k ústí Vodopádové řeky.

Za těchto výprav se kolonisté pečlivě vyzbrojovali, protože se často setkávali s jistým druhem velmi nebezpečných divokých prasat, s nimiž museli tvrdě bojovat.

V té době vyhlásili také vyhlazovací válku jaguárům. Gedeon Spilett k nim zahořel zvláštní nenávistí a jeho žák Harbert se v tom k němu připojil. Dobře ozbrojeni, nebáli se setkání s nimi. Harbertova odvaha byla stejně překvapivá jako novinářova chladnokrevnost. Už na dvacet nádherných kůží zdobilo velký sál Žulového domu. Půjde-li to tak dál, budou jaguáři na ostrově úplně vyhubeni. A to bylo cílem našich lovců.

Inženýr se zúčastnil několika výprav do neznámých částí ostrova, kterým věnoval největší pozornost. V nejpustších končinách hledal ovšem jiné stopy než zvířecí. Nikdy však nepřišel na nic podezřelého. Ani Top a Jup, kteří ho vždy provázeli, neprozrazovali svým chováním nic zvláštního. Jenom u ústí studny, kterou inženýr už prohlížel, štěkal Top oním podivným způsobem dál.

V této době fotografoval Gedeon Spilett s Harbertem nejzajímavější části ostrova fotografickým přístrojem, který byl nalezen v bedně a kterého dosud nepoužili.

Tento přístroj byl opatřen mohutným objektivem. Nechyběly jim ani látky potřebné k přípravě pozitivního i negativního materiálu: kolodium pro přípravu desek, dusičnan stříbrný na citlivou emulzi, sirnatan sodný k ustalování, chlorid amonný ke koupání pozitivních papírů a octan sodný s chloridem zlatitým k přípravě obrázků. Byly tu i chlorostříbrné papíry, které před vložením do kopírovacího rámečku stačilo ponořit na několik minut do vodného roztoku dusičnanu stříbrného*¹⁸.

Novinář a jeho pomocník se stali v krátkém čase obratnými fotografy a dělali velmi pěkné snímky; celkový pohled z planiny Výhledu k Franklinově hoře, ústí řeky Díků, malebně obklopené skalisky, lesní palouky a ohradu, opřenou o hřeben předhoří a celou skalní skupinu Drápu, Trosky atd.

Fotografové však nezapomněli ani na portréty všech kolonistů.

Námořník byl okouzlen svou fotografu, která zdobila stěnu v Žulovém domě. Rád se před obrázky zastavoval, jako to dělával před bohatými výkladními skříněmi na Broadwayi*¹⁹.

Nejlépe se podařil snímek Jupův. Opičák se usadil, jak nejvážněji uměl, a jeho obrázku nechyběla než řeč.

“Zdá se, že se právě teď musí zašklebit!“ říkával nad jeho obrázkem Pencroff.

Kdyby se byl obrázek Jupovi nelíbil, bylo by to bývalo důkazem orangutanovy vybíravosti. Ale Jup byl spokojen a prohlížel si obrázek s výrazem, v němž bylo dokonce i hodně marnivosti.

Koncem března vedra ustala. Několikrát pršelo, ale ovzduší bylo stále teplé. Březen, který odpovídá září na severní polokouli, nebyl tak hezký, jak bylo možno očekávat. Možná že byl předzvěstí předčasné a kruté zimy.

Jednoho dne – 21. března – kolonisté dokonce mysleli, že se už objevil první sníh. Harbert toho dne brzy vstal a vyhlédnuv z okna, zvolal:

“Podívejte se! Ostrůvek je zasněžený!“

“Že by v této době sněžilo?“ divil se novinář a přistoupil k chlapci.

Brzy přišli i ostatní kolonisté a zjistili, že nejen ostrůvek Spásy, ale i celé pobřeží až k patě Žulového domu je pokryto bílou, stejnoměrně rozprostřenou pokrývkou.

“A je to přece sníh,“ prohlásil Pencroff.

“Teploměr však ukazuje 14^oC,“ upozornil Gedeon Spilett.

Cyrus Smith pozoroval mlčky bílou přikrývku, aniž si dovedl zvláštní úkaz vysvětlit. V této roční době a za takové teploty sníh?

“Tisíc ďáblů!“ zvolal Pencroff. “Naše zelenina zmrzne!“

A námořník se už chystal sestoupit. Předešel ho však rychlejší Jup, který sjel po laně dolů. Ještě se však orangutan nedotkl ani země a sněhová přikrývka se zvedla a vzlétla do výše v tak nesčíslném množství vloček, že zakryla na několik minut slunce.

“Ptáci!“ vykřikl Harbert.

Byl to opravdu druh mořských ptáků s oslnivě bílým peřím. Snesli se ve stovkách tisíců na ostrůvek i na pobřeží a nyní odlétli pryč, nechávajíce kolonisty v ustrnutí nad tímto jevem, který kouzelnou přeměnou změnil zimu zas v léto. Škoda že ta změna byla tak rychlá, že ani novinář, ani Harbert nedostali jediný exemplář těchto ptáků a nemohli určit jejich druh.

Po několika dnech – 26. března – uplynuly dva roky ode dne, kdy vzdušní trosečníci byli vrženi na Lincolnův ostrov.

Kapitola 19

VZPOMÍNKY NA VLAST – PŘÍŠTÍ NADĚJE – PLÁN NA PRŮZKUM POBŘEŽÍ – ODJEZD 16. DUBNA – HADÍ POLOOSTROV V POHLEDU Z MOŘE – ČEDIČ NA ZÁPADNÍM POBŘEŽÍ – NEPOHODA – NOVÁ UDÁLOST

Už dva roky! Po celou tu dobu neměli trosečníci spojení se světem. Neměli zpráv o lidech, ztraceni na tomto ostrově stejně, jako by byli ztraceni na nějaké drobné planetě sluneční soustavy.

Co se zatím dělo v jejich vlasti? Obraz své země měli stále před očima; země, která ve chvíli jejich odletu trpěla občanskou válkou a kterou možná jižanská vzpoura dosud zaplavuje krví. Bylo to pro ně bolestné pomyšlení a často o tom hovořili. Všichni byli ovšem přesvědčeni, že věc Severu musí zvítězit ve prospěch amerického sjednocení.

Během těchto dvou let nespatřili z ostrova jedinou loď, jedinou plachtu.

Bylo zřejmé, že Lincolnův ostrov leží mimo všechny lodní cesty a že je to ostrov – jak to ostatně dokazovaly i všechny lodní mapy – zcela neznámý. Kdyby byl na ostrově přístav, vábil by ostrov lidi aspoň k doplnění zásob pitné vody. Ale okolní oceán byl v dohledu neustále pustý a kolonisté se při myšlence na návrat do vlasti museli spoléhat jen sami na sebe.

Naděje na záchranu tu však byla a o této naději hovořili kolonisté v prvním týdnu dubna, když se všichni sešli ve velkém sále Žulového domu.

Hovořilo se především o Americe, o rodné zemi, na jejíž spatření měli tak málo naděje.

“Zbývá nám opravdu jediný prostředek k návratu do vlasti,“ řekl Gedeon Spilett. “Budeme si muset postavit loď, dost velkou, aby mohla podniknout plavbu na mnoho set kilometrů. Myslím, že po postavení šalupy bychom dokázali postavit i loď.“

“A když jsme dopluli na Tabor, dopluli bychom jistě i na Nízké ostrovy,“ dodal Harbert.

“Neříkám, že ne,“ prohlásil Pencroff, který měl v otázkách námořnictví vždy rozhodující hlas. “Neříkám, že ne, ačkoli to není nic jednoduchého, pustit se tak daleko. I když byla naše šalupa při cestě z Taboru ohrožena bouří, věděli jsme, že přístav není na jedné ani na druhé straně daleko. Ale přes dva tisíce kilometrů, to je už hezká vzdálenost a obydlená země leží právě tak daleko.“

“A vy byste se v tomto případě do takového dobrodružství nepustil?“ ptal se novinář.

“Pokusím se o vše, co budeme chtít, pane Spilette. Víte, že nikdy před ničím necouvám.“

“A nezapomínejme, že už máme mezi sebou dva námořníky,“ dodal Nab.

“Koho ještě?“ ptal se Pencroff.

“Ayrtona!“

“To je pravda,“ přisvědčil Harbert.

“Bude-li ovšem souhlasit s odchodem,“ podotkl Pencroff.

“Vy tedy myslíte,“ řekl novinář, “že kdyby byla k Taboru připlula jachta lorda Glenarvana v době, kdy tam Ayrton ještě žil, byl by ten nešťastník odmítl odplout?“

“Zapomínáte, přátelé,“ vmísil se Cyrus Smith, “že Ayrton v posledních letech ztratil rozum. Ale o to teď nejde. Musíme vědět, můžeme-li počítat s nadějí na záchranu skotskou lodí. Glenarvan ovšem Ayrtonovi slíbil, že pro něho na Tabor přijede, až uzná jeho trest za dostatečný. A já věřím, že tam připluje.“

“Ano,“ souhlasil novinář. “A dodal bych, že se tam vrátí brzy, protože Ayrton tam byl opuštěn už dvanáct let.“

“Souhlasím s vámi,“ řekl Pencroff. “I já věřím, že se tam ta loď brzy vrátí. Ale kam se vrátí? Na Tabor, a ne na Lincolnův ostrov.“

“To je jisté,“ souhlasil Harbert, “Vždyť Lincolnův ostrov na mapách není.“

“Právě proto, přátelé,“ řekl Cyrus Smith, “musíme udělat nutná opatření k tomu, aby naše i Ayrtonova přítomnost na Lincolnově ostrově byla známa i na Taboru.“

“To je jasné,“ souhlasil novinář. “Není také nic snadnějšího než nechat v chatě zprávu o poloze našeho ostrova, kterou musí lord Glenarvan nebo jeho námořníci najít.“

“Je jen mrzuté,“ bručel Pencroff, “že jsme na to nepomyslili už při první návštěvě na Taboru.“

“Jak nás to mohlo napadnout?“ ohradil se Harbert. “Neznali jsme tehdy Ayrtonův příběh. Nevěděli jsme, že pro něho mají někdy připlout. A když jsme se to dověděli, byla už doba příliš nevhodná pro novou plavbu.“

“Ano, bylo už pozdě,“ souhlasil Cyrus Smith. “Musíme to odložit na příští jaro.“

“Ale co když zatím skotská jachta připluje?“ ptal se Pencroff.

“To není pravděpodobné,“ odpověděl inženýr. “Lord Glenarvan jistě nepopluje v zimě do tak dalekých vod. Jestliže se nevrátil na Tabor v posledních pěti měsících, kdy je už Ayrton s námi, vrátí se tam později a my budeme mít čas v prvních pěkných říjnových dnech vyplout na Tabor a nechat tam zprávu.“

“Bylo by to hrozné, kdyby byl Duncan přijel na ostrov v minulých měsících,“ řekl Nab.

“Doufám, že nepřijel,“ řekl Cyrus Smith, “a že máme stále naději na záchranu.“

“Myslím, že ať je to už tak nebo onak, dovíme se, na čem jsme, až navštívíme Tabor podruhé,“ mínil novinář. “Jestliže se tam Skotové vrátili, jistě tam po nich najdeme stopy.“

“To je jisté,“ přisvědčil inženýr. “A protože tedy naději na návrat do vlasti máme, čekejme trpělivě. Zklame-li nás, uvidíme, co dělat.“

“Jistě neopustíme Lincolnův ostrov proto, že by se nám tu nelíbilo,“ prohlásil Pencroff.

“To jistě ne, Pencroffe,“ odpověděl Cyrus Smith. “Odplujeme jen proto, že jsme odloučeni od toho nejdražšího, co máme: od rodin, od přátel, od rodné země.“

Po tomto rozhovoru se už neuvažovalo o stavbě lodi, která by byla schopna plavby k souostrovím na severu nebo k Novému Zélandu na západě. Kolonisté se zas vrátili k denním pracím a k přípravám na třetí přezimování.

Bylo však rozhodnuto, že ještě před příchodem zimy použijí šalupy k plavbě kolem ostrova. Celé pobřeží ještě neznali. Kolonisté měli jen nejasnou představu o severním pobřeží od ústí Vodopádové řeky až k Jižní a k Severní čelisti. Stejně neznali ani zátoku mezi oběma čelistmi.

Tuto plavbu navrhl Pencroff a Cyrus Smith s ní plně souhlasil, protože sám chtěl tyto části už dávno poznat.

Nastalo proměnlivé počasí. Barometr se však neměnil prudce, a tak mohli i nadále počítat s počasím snesitelným. V prvním týdnu dubna po prudkém poklesu tlaku bylo opět tlakové zvýšení ohlášeno prudkým západním větrem, který trval pět až šest dní. Pak se ukazatel tlakoměru ustálil na výšce 759,45 mm.

To byla příhodná doba k výpravě.

Den odplutí byl určen na 16. dubna. Bonaventura, kotvící v Balónovém přístavu, byla naložena potravinami na cestu, která se mohla hodně protáhnout.

Cyrus Smith oznámil Ayrtonovi, že se chystají odplout, a pozval ho na objížďku s sebou. Ayrton však dal přednost zemi a rozhodl se jen, že za nepřítomnosti kolonistů bude bydlet v Žulovém domě. Jup mu měl dělat společníka. Opičák proti tomu vůbec neprotestoval.

Dne 16. dubna se kolonisté v Topově doprovodu nalodili. Vítr vanul od jihozápadu. Bonaventura musela tedy až k Hadímu ocasu křižovat. Ze sto šedesáti šesti kilometrů ostrovního obvodu připadalo na vzdálenost Balónového přístavu od Hadího ocasu třicet sedm kilometrů. Tuto vzdálenost proplouvali velmi zvolna, protože vítr byl krajně nepříznivý.

Tak strávili křižováním celý den. Šalupa totiž po opuštění přístavu mohla použít odlivu jen po dvě hodiny a pak musela naopak šest hodin plout proti přílivu, který zmáhala jen velmi obtížně. Skláněla se už noc, když obeplouvali Hadí ocas.

Pencroff navrhl inženýrovi, aby loď mírnou rychlostí pokračovala v plavbě. Cyrus Smith však dal přednost zakotvení poblíž ostrova, aby si ráno za světla mohl pobřeží dobře prohlédnout. Protože šlo o podrobné prozkoumání břehů, bylo rozhodnuto zastavit na noc a kotvit poblíž pobřeží, pokud to ovšem počasí dovolí.

Tak strávili noc na kotvě u mysu. S mlhou přestal vítr a klid nebyl ničím rušen. Kolonisté kromě Pencroffa spali na Bonaventuře méně pohodlně než v Žulovém domě, ale přece jen spali. Nazítří – 17. dubna – vyplul Pencroff po svítání těsně podél západního pobřeží.

Kolonisté tyto zalesněné břehy už znali. Procházeli je kdysi pěšky. Přesto však byli znovu zaujati jejich krásou. Pluli pokud možno nejblíže břehu, zpomalujíce plavbu, aby si mohli vše prohlédnout. Dávali pozor, aby nenarazili na kmeny stromů, tu a tam kolem nich plovoucí. Několikrát také spustili kotvu a Gedeon Spilett udělal snímek krásného břehu.

K polednímu připlula Bonaventura k ústí Vodopádové řeky. Od ústí počaly stromy na pravém břehu řídnout a o pět kilometrů severněji tvořily už jen malé skupiny mezi západními předhořími Franklinovy hory, jejíž pustý hřeben se svažoval až k pobřeží.

Jaký to rozdíl mezi jižní a severní částí tohoto pobřeží! Tam zelené lesy, tady divoká pustina. Tady to bylo ono “železné pobřeží“, jak se mu říká v některých zemích, kde rozervané tvary břehů svědčí o prudké krystalizaci ještě roztaveného čediče prvních geologických dob. Tato hrůzná seskupení by byla kolonisty jistě vyděsila, kdyby byli bývali svrženi sem. Za výstupu na Franklinovu horu nemohli tehdy pozorovat chmurné vzezření těchto břehů, protože se na ně dívali z příliš velké dálky. Ale z moře mělo pobřeží tak podivný charakter, že jemu podobný by se byl nikde nenašel. Bonaventura plula podél břehu ve vzdálenosti jednoho kilometru. Kolonisté mohli dále dobře pozorovat skalní útvary všech velikostí, od šesti do sta metrů vysoké a všech tvarů, od válcovitých věží přes hranolovité stříšky zvonic a obeliskové jehly až po protáhlé kužele tvaru továrních komínů. Ledovcové hory ledových moří nebyly by mohly vytvořit tak hrůzně nádherné tvary! Někde se z útvaru na útvar klenuly skalní mosty, jinde tvořily skály oblouky chrámových lodí, jejichž hloubky pohled ani nepostřehl, místy zas byly obrovské dutiny nezměrných hloubek, celé shluky špiček, pyramid a skruží, jaké nemá žádná gotická katedrála. Všechny rozmary přírody, mnohotvárnější, než jaké lze si představit, charakterizovaly toto pobřeží v délce patnácti až osmnácti kilometrů.

Cyrus Smith i jeho přátelé se na vše dívali s překvapením, které přecházelo v úžas. Všichni mlčeli. Jen Top se neostýchal rušit ticho štěkáním, jež probouzelo tisícerou ozvěnu v čedičových skálách. Inženýr si přitom všiml, že Topův štěkot měl ono zvláštní zabarvení, jako když pes štěkal u ústí studně v Žulovém domě.

“Přistaňme tady!“ navrhl.

Bonaventura přirazila, jak nejblíže mohla, k pobřežním skálám. Co když je tady nějaká jeskyně, kterou nutno prozkoumat? Cyrus Smith však nenašel nic. Ani jeskyni, ani prohlubeň, která by mohla někomu sloužit za útulek. Skály všude spadaly svisle do moře. Top brzy přestal štěkat a loď se vydala na další cestu ve vzdálenosti několika desítek metrů od pobřeží.

V severozápadní části ostrova se pobřeží změnilo v plochou písčinu. Tu a tam vyrůstalo z nízké bažinaté půdy několik stromů, které už kolonisté kdysi spatřili. V protikladu s opuštěností skalnaté části břehu se to tu hemžilo obrovským počtem ptáků.

Večer Bonaventura zajela do pobřežního ohybu na severu ostrova, kde značná hloubka dovolila přistat u samého břehu. Noc uplynula v klidu, poněvadž bríza s večerním šerem ustala a zvedla se až na úsvitě.

Protože byl břeh snadno dostupný, vydali se uznaní lovci kolonie, Harbert a Gedeon Spilett, na dvouhodinovou vycházku, z níž se vrátili s několika svazky divokých kachen a sluk. Top dělal pravé divy. Díky jeho obratnosti a píli nebyl ztracen ani jeden pták.

V osm hodin ráno Bonaventura vyplula a s rostoucí brízou v zádech zamířila značnou rychlostí k Severní čelisti.

“Nebyl bych nijak překvapen, kdybychom dostali západní vítr,“ řekl Pencroff. “Slunce včera zapadlo rudě a dnešní ranní řasy nevěstily také nic dobrého.“

Řasy jsou vysoké mraky, rozptýlené v nadhlavníku a nazývané vědecky cyrrhus. Jejich výška je nejméně pět tisíc metrů nad mořem. Vypadají jako kousky vaty a oznamují obyčejně atmosférickou poruchu.

“Vytáhněme tedy co nejvíc plachet a hleďme se dostat do Žraločí zátoky,“ řekl Cyrus Smith. “Myslím, že tam bude Bonaventura v bezpečí.“

“To bude,“ souhlasil Pencroff. “Ostatně severní břeh je složen jen z písečných přesypů, na nichž není nic zajímavého k prohlížení.“

“Nehněval bych se,“ dodal inženýr, “kdybychom strávili nejen noc, ale i zítřejší den v té zátoce, kterou si budeme muset pořádně prohlédnout.“

“To budeme muset asi udělat, ať chceme, nebo nechceme,“ odpověděl Pencroff. “Obzor už nám začíná na západě hrozit. Podívejte se, jak se zatahuje!“

“Aspoň máme příznivý vítr pro plavbu do zátoky,“ řekl Gedeon Spilett.

“Vítr je příznivý,“ souhlasil Pencroff, “ale při vjezdu do zátoky budeme muset křižovat a já bych byl raději, kdyby při plavbě neznámými vodami bylo jasněji.“

“Pobřežní vody tam jsou jistě posety skalisky, jaká jsme viděli u jižní části Žraločí zátoky,“ podotkl Harbert.

“Pencroffe,“ řekl Cyrus Smith, “držte se, jak nejlépe umíte! Spoléháme na vás.“

“Buďte klidný, pane Smithi,“ odpověděl námořník. “Nebudu se do ničeho pouštět zbytečně. Raději bych měl ránu nožem do vlastního těla než ránu skaliska do trupu Bonaventury. Kolik je hodin?“

“Deset,“ odpověděl Gedeon Spilett.

“Jak je ještě daleko k Severní čelisti, pane Smithi?“

“Asi dvacet kilometrů.“

“Budeme tam asi za dvě a půl hodiny,“ řekl námořník. “Mezi polednem a jednou hodinou mys překročíme. Naneštěstí bude právě odliv, jehož proud poplyne ze zátoky. Bojím se, že proti větru a proti odlivu se tam nedostaneme.“

“A k tomu je dnes úplněk,“ podotkl Harbert, “a dubnové přílivy bývají velké.“

“Nechcete raději přistat u mysu, Pencroffe?“ zeptal se novinář.

“Přistat u pobřeží za takového počasí? Na to nemyslete, pane Spilette,“ zvolal námořník. “To by bylo totéž jako vrhat se dobrovolně s lodí na pobřeží.“

“Co tedy budeme dělat?“

“Pokusím se plout po širém moři až do příštího přílivu, to jest do sedmi hodin večer. Bude-li ještě trochu vidět, vplujeme do zátoky. Jinak bychom křižovali na moři až do rána a do zátoky bychom vpluli za východu slunce.“

“Řekl jsem vám, Pencroffe, že spoléháme jen na vás,“ řekl prostě Cyrus Smith.

“Ach,“ povzdechl si Pencroff, “kdyby byl na pobřeží maják, ulehčilo by to nesmírně plavbu.“

“Ano,“ souhlasil Harbert. “Tentokrát však nemáme na pobřeží ochotného inženýra, který by zapálil u vjezdu do zátoky oheň.“

“Vida, Cyrusi,“ zvolal Gedeon Spilett, “ještě jsme vám ani nepoděkovali. Bez vašeho ohně bychom se tehdy nebyli vůbec dostali…“

“Bez ohně?“ tázal se inženýr nesmírně udivený novinářovými slovy.

“Vzpomněli jsme si na úzkost, kterou jsme pociťovali na Bonaventuře pane Smithi,“ vysvětloval námořník. “Kdybyste byl nezapálil v noci z 19. na 20. Října ten oheň na planině Výhledu, byli bychom ostrov minuli.“

“Ano, ano… Byl to šťastný nápad!“ přisvědčil inženýr.

“Tentokrát však nemáme nikoho – s Ayrtonem totiž nepočítám –, kdo by nám prokázal podobnou službu.“

“Ne, nikoho,“ odpověděl Cyrus Smith.

Když se za chvíli octl Cyrus Smith na přídi sám s Gedeonem Spilettem, sklonil se k němu a zašeptal mu do ucha:

“Je-li na tomto světě něco jistého, Spilette, pak je to fakt, že jsem v noci z 19. na 20. října nezapálil oheň ani na planině Výhledu, ani nikde jinde!“

Kapitola 20      

NOC NA MOŘI – ŽRALOČÍ ZÁTOKA – PŘÍPRAVY NA ZIMU – PŘEDČASNÁ KRUTÁ ZIMA – DROBNÉ PRÁCE – PO ŠESTI MĚSÍCÍCH – FOTOGRAFICKÝ SNÍMEK – NEČEKANÁ UDÁLOST

Události se vyvíjely tak, jak předpokládal Pencroff, který se v předtuše nikdy neklamal. Vítr zesílil a změnil se z brzy ve vichr, který dosáhl rychlosti přes sto kilometrů v hodině a při němž loď na širém moři musí stáhnout ráhna a skasat plachty.

Bylo asi šest hodin, když Bonaventura doplula k zátoce. V té době začal odliv, takže veplutí do zátoky bylo nemožné. Loď musela zůstat na širém moři, protože ani k ústí řeky Díků by se byl Pencroff nedostal. Nechal tedy na hlavním stěžni jen třírohou plachtu a čekal s přídí namířenou k zemi.

Naštěstí přes silný vítr bylo moře chráněné pobřežím celkem klidné. Plavci se nemuseli bát velkých vln, které jsou malým lodím tak nebezpečné. Bonaventura by se byla jistě nepřevrhla, protože byla dobře zatížena, ale obrovské, přes palubu se přelévající vlny by ji mohly vážně ohrozit, zvláště kdyby lodní bednění nevydrželo jejich tlak. Pencroff jako dobrý námořník však zajistil loď proti všem možnostem. Měl také ve své plavidlo plnou důvěru. Přesto čekal úzkostlivě na ráno.

Během noci neměli Cyrus Smith a Gedeon Spilett možnost spolu promluvit. Ale těch několik slov, která prve inženýr novinářovi zašeptal, stálo přece za to, aby si podrobněji pohovořili o tajemném vlivu, který zdánlivě Lincolnův ostrov ovládal. Gedeon Spilett myslil neustále na nový nevysvětlitelný jev, na onen oheň na břehu ostrova. Viděl jej přece zcela jasně! Oheň měl označit polohu ostrova v oné temné noci a nikdo z plavců nepochyboval o tom, že ho zapálil inženýr. A Cyrus Smith nyní říká, že nic takového neudělal.

Gedeon Spilett si umínil vrátit se k této otázce, jakmile Bonaventura skončí svou plavbu. Rozhodl se také přinutit inženýra, aby do těchto záhadných projevů zasvětil všechny kolonisty. Možná že se společně dohodnou na podrobné prohlídce všech částí Lincolnova ostrova.

Dnešní noci se však neobjevil žádný oheň na tomto dosud neznámém pobřeží, které chránilo vjezd do zátoky, a proto loď pokračovala po celou noc v křižování po širém moři.

Když se na východním obzoru ukázal první ranní rozbřesk, když se vítr znatelně utišil a stočil o devadesát stupňů, mohl Pencroff pohodlně vplout do zátoky. V sedm hodin vjela Bonaventura podél Severní čelisti do úžiny a pustila se odvážně do vod sevřených obrovskými lávovými skálami.

“Tohle by bylo ideální kotviště,“ řekl Pencroff. “Tady by si lodi mohly dělat, co by chtěly.“

“Je zajímavé,“ upozornil Cyrus Smith, “že zátoka byla vytvořena dvěma lávovými proudy, které sopka vyvrhla za dvou po sobě jdoucích výbuchů. Výsledkem této činnosti byla dokonale chráněná zátoka, v níž je jistě i za největší bouře jako na jezeře.“

“To jistě,“ přisvědčil námořník, “protože vítr sem nemůže úzkým průjezdem mezi oběma čelistmi, a k tomu Severní čelist chrání jižní čelist. Bonaventura by tu mohla být po celý rok a ani by nemusela kotvit.“

“Je to však pro ni trochu velké kotviště,“ podotkl Gedeon Spilett.

“Ach pane Spilette,“ odpověděl námořník, “uznávám, že pro Bonaventuru je snad velké, ale bude-li někdy loďstvo Unie potřebovat v Tichém oceánu bezpečný úkryt, nenajde nad tuto zátoku nic lepšího.“

“Teď jsme v žraločí tlamě,“ řekl Nab, narážeje na tvar zátoky.

“Ale v tlamě, v níž nemáš jistě strach, že se její čelisti nad námi sevřou,“ smál se Harbert.

“To ne, Harberte,“ přisvědčil Nab. “Ale ta zátoka se mi moc nelíbí. Nevypadá pěkně.“

“Hrome,“ zvolal Pencroff. “Nab pomlouvá kotviště, které chci dát jako čestný dar Americe!“

“Je tu dostatečná hloubka?“ ptal se inženýr. “Hloubka, která snad stačí Bonaventuře, nestačila by našim obrněncům.“

“Můžeme si to snadno zjistit?“ odpověděl Pencroff.

A námořník spustil do vody provaz zatížený kusem železa a asi osmdesát metrů dlouhý. Rozvinul se celý, aniž narazil na dno.

“Nuže, naši obrněnci mohou připlout,“ řekl Pencroff. “Nikde nenarazí!“

“Ale to je skutečná propast,“ poznamenal Cyrus Smith. “Vzhledem k sopečnému původu ostrova však takové snížení dna nijak neudivuje.“

“A skalní stěny kolem nás vypadají jako přitesané špičákem,“ dodal Harbert. “Jsem přesvědčen, že ani u jejich paty by se Pencroff šestkrát delším provazem nedoměřil dna.“

“To je možné,“ souhlasil novinář, “ale musím vám připomenout, Pencroffe, že vašemu kotvišti něco důležitého chybí.“

“Co, pane Spilette?“

“Nějaký sebemenší přístup na pobřeží, kterým by se dalo jít do nitra ostrova. Nevidím tady nikde místo, kde by se dalo přistat.“

Vysoké lávové strmé břehy neměly skutečně v celém obvodu zátoky jediné místo vhodné k přistání. Byl to nedostupný val, který připomínal norské fjordy, ale měl ještě pustší vzhled.

Bonaventura obeplula srázy po celém obvodu zátoky a nemohla opravdu nikde přistat.

Pencroff se utěšoval, že pobřežní stěnu bude možno prorazit výbušnou náloží, budou-li to ovšem potřebovat. Ostatně co by v této zátoce pohledávali? Proto zamířil k jejímu ústí a ve dvě hodiny odpoledne vyplul na moře.

“Uf!“ oddychl si ulehčeně Nab.

Zdálo se, že statečnému černochovi nebylo v obrovských čelistech dobře.

Od Jižní čelisti k řece Díků to bylo patnáct kilometrů daleko. Příď lodi zamířila k Žulovému domu a Bonaventura s plnými plachtami plula půl kilometru od pobřeží domů. Obrovské lávové balvany byly brzy vystřídány písečnými přesypy, mezi nimiž byl tak podivným způsobem zachráněn Cyrus Smith a kde se zdržovala sta a sta vodních ptáků.

Ve čtyři hodiny odpoledne nechal Pencroff ostrůvek Spásy vlevo a vplul do úžiny mezi ostrůvkem a pobřežím. V pět hodin byla spuštěna kotva u ústí řeky Díků.

Kolonisté byli tři dny mimo domov. Ayrton na ně čekal na břehu a před ním vesele poskakoval Jup, který vydával spokojené bručení.

Prohlídka ostrovních břehů skončila, aniž kolonisté objevili něco podezřelého. Jestliže se tu zdržuje nějaká bytost, může být jedině v neproniknutelném lese Hadího poloostrova, který dosud neprozkoumali.

Gedeon Spilett se s inženýrem dohodl na tom, že zasvětí své přátele do všech podivných příhod, z nichž poslední byla nejpodivnější.

Cyrus Smith se znovu zmínil o ohni, který na pobřeží zapálila neznámá ruka, a opakoval už podvacáté novinářovi:

“Jste si však jist, že jste dobře viděl? Nebyl to snad malý sopečný výbuch nebo nějaký meteor?“

“Ne, Cyrusi,“ tvrdil novinář. “Byl to určitě oheň zapálený lidskou rukou. Zeptejte se ostatně Pencroffa a Harberta. Viděli jej stejně jako já a potvrdí vám má slova.“

Po několika dnech, 25. dubna, když se kolonisté shromáždili večer na planině Výhledu, řekl jim Cyrus Smith:

“Přátelé, musím vás upozornit na některé události, které se na ostrově odehrály a o nichž bych chtěl slyšet vaše mínění. Jsou to věci, řekl bych, téměř nadpřirozené…“

“Nadpřirozené?“ podivil se Pencroff, vypouštěje oblak dýmu. “Co může být na našem ostrově nadpřirozené?“

“Snad tedy ne nadpřirozené, Pencroffe, ale rozhodně záhadné,“ odpověděl inženýr. “Jistě nám nebudete moci vysvětlit to, co my se Spilettem nemůžeme stále pochopit.“

“Mluvte, pane Smithi,“ odpověděl námořník.

“Nuže, můžete mi snad vysvětlit, jak se mohlo stát, že po pádu do moře jsem byl nalezen půl kilometrů od pobřeží, aniž jsem o svém přemístění věděl?“

“Nu, mohl jste omdlít…“

“To nelze připustit,“ řekl inženýr. “Ale jděme dál! Přemýšleli jste o tom, jak mohl Top najít váš úkryt, vzdálený devět kilometrů od místa, kde jsem ležel já?“

“Psí pud…,“ mínil Harbert.

“Divný pud!“ podotkl novinář. “Vždyť celou noc pršelo a byla větrná bouře. A přesto Top přiběhl do Komína suchý a bez kousku bláta na těle!“

“Jděme dál!“ pokračoval inženýr. “Pochopili jste záhadné vyhození Topa z jezera po jeho zápase s moroněm?“

“Ne, to opravdu ne,“ přiznal Pencroff. “A moroňova rána v boku se zdála způsobena nějakým ostrým předmětem. To jsem vůbec nechápal.“

“Jděme ještě dál!“ řekl inženýr. “Pochopili jste, přátelé, jak se octla kulka v mase pekariho? Jak jsme mohli tak šťastně najít bednu, aniž jsme přišli na nějaký důkaz o ztroskotání lodi? Jak se octla ta láhev s listinou právě v cestě naší lodi? Jak to, že se člun utrhl přesně tak, aby v době našeho příchodu k řece doplul k jejímu ústí? Jak to, že po vpádu opic do Žulového domu byl nám shozen žebřík v nejpříhodnější chvíli? A jak se dostala do našich rukou listina, kterou Ayrton nikdy nenapsal?“

Cyrus Smith právě vyjmenoval všechny případy a podivné jevy, s kterými se na ostrově setkali. Harbert, Pencroff a Nab se na sebe dívali, nevědouce, co říci. Takto seřazené příhody jim poprvé ukázaly překvapivost všech událostí.

“Na mou duši,“ zvolal Pencroff, “máte pravdu, pane Smithi. Tohle půjde těžko vysvětlit.“

“Nuže, přátelé, ke všem těmto příhodám se připojila další, která je stejně nepochopitelná jako předešlé.“

“Která, pane Smithi?“ ptal se živě Harbert.

“Když jste se vraceli z ostrova Taboru, Pencroffe, říkali jste, že jste spatřili na Lincolnově ostrově oheň.“

“To je pravda,“ odpověděl Pencroff.

“A jste si tím jist, že jste ho skutečně viděli?“

“Viděli jsme ho tak jasně, jako vidíme teď vás.“

“Ty také, Harberte?“

“Pane Smithi,“ prohlásil chlapec, “ten oheň svítil jako hvězda první velikosti.“

“A nebyla to opravdu hvězda?“ ptal se naléhavě inženýr.

“Ne,“ řekl pevně Pencroff. “Nebe bylo tehdy úplně zatažené a nad obzorem nebylo vidět ani jednu hvězdu. Ostatně pravdivost našich slov může potvrdit pan Spilett, který to také viděl.“

“Potvrzuji,“ prohlásil novinář, “že to byl jasný oheň, svítící jako elektrický reflektor.“

“Ano, právě tak!“ potvrdil Harbert. “A svítil zrovna nad Žulovým domem.“

“Nuže, přátelé, v noci z 19. na 20. října jsme ani já, ani Nab žádný oheň nezapálili!“

“Vy že jste…,“ zvolal Pencroff, který úžasem větu nedokončil.

“Neopustili jsme vůbec Žulový dům,“ odpověděl inženýr. “Objevil-li se na pobřeží oheň, musel být zapálen jinýma rukama než našima.“

Pencroff a Harbert strnuli. Nebylo to přece mámení! Vždyť viděli v oné noci oheň zcela jasně!

Ano. Museli přiznat, že tu je nějaké tajemství. Na Lincolnově ostrově působí tajemný vliv, příznivý kolonistům, ale dráždící jejich zvědavost. Je snad v podzemních prostorách ostrova skryta nějaká tajemná bytost? To budou muset stůj co stůj zjistit.

Cyrus Smith ještě přátelům připomněl Jupovo a Topovo podivné chování u studny vedoucí ze Žulového domu do moře a řekl jim také, že studnu sice prozkoumal, ale nenašel v ní nic podezřelého.

V závěru hovoru rozhodli všichni kolonisté, že ostrov bedlivě prohlédnou, jen co se vrátí pěkné počasí.

Od toho dne se Pencroff tvářil velmi starostlivě. Ostrov, který dosud pokládal za své vlastnictví, zřejmě mu nepatřil. Musel se o něj dělit s jiným majitelem, jemuž byl chtě nechtě podřízen. Nab s ním častokrát hovořil o všech těch záhadných jevech a oba trochu pověrčiví muži byli nakonec ochotni věřit, že ostrov podléhá nějaké nadpřirozené moci.

V květnu se počasí velmi zhoršilo. Zdálo se, že přijde předčasně krutá zima. Proto se kolonisté hned pustili do příprav k přezimování.

Byli ostatně na zimu už připraveni. Měli dost plstěných obleků a četní mufloni je bohatě zásobili vlnou, kterou potřebovali kolonisté k další výrobě teplé látky.

Je zbytečné podotýkat, že i Ayrton dostal teplý šat. Cyrus Smith mu také navrhl, aby strávil zimu v Žulovém domě. Ayrton slíbil přijít, jakmile dokončí své práce v ohradě. To se stalo v polovici dubna. Od té doby bydlel Ayrton s nimi a ukázal se velmi užitečným při každé příležitosti. Byl však stále smutný a pokorný a nikdy se nezúčastnil společných zábav.

Větší část zimy strávili kolonisté v Žulovém domě. Přečkali v něm velké bouře a strašné vichřice, které jako by chtěly vyvracet ze základů i pobřežní skály. Obrovská vzdutí vln hrozila někdy zaplavením celého ostrova; každá loď, která by se v té době byla pokusila o přistání, byla by bývala ihned ztracena. Dvakrát za. těchto záplav stoupla řeka Díků tak, že ohrozila most. Několikrát museli kolonisté opravovat i pobřežní lávky, které při vzdutém moři zmizely hned pod vodou.

Je pochopitelné, že tyto bouře podobné smrštím způsobily velké škody na planině Výhledu. Nejvíce utrpěl mlýn a kurníky. Kolonisté museli často provádět rychlé opravy, aby zachránili vážně ohroženou drůbež.

Za tohoto nečasu se odvážilo několik dvojic jaguárů a několik opičích tlup až ke kraji lesa. Kolonisté museli být stále na stráži, aby nejodvážnější a nejhladovější ze zvířat nepřešla potok, který zamrzl a nebyl tedy žádnou překážkou. Kdyby nebyli dost bděli, byly by záhony zpustošeny a domácí zvířata vyhubena. Mnohokrát se kolonistům jen výstřely podařilo udržet nebezpečné návštěvníky v náležité vzdálenosti. Tak bylo i v zimě venku práce dost, stejně jako v Žulovém domě bylo stále co doplňovat a zařizovat.

I za velkých mrazů podnikli několik úspěšných lovů (obr. 49) v kachní bažině.

Gedeon Spilett a Harbert s Jupovou a s Topovou pomocí neztratili zbytečně jediný výstřel do hejn kachen, sluk, čírek a čejek. Přístup k tomuto území, které zvěří přímo oplývalo, byl velmi snadný. Kolonisté tam chodili buď cestou k Balónovému přístavu přes řeku Díků, nebo obcházeli skály Trosek. Nikdy však nechodili dál než na tři až pět kilometrů od Žulového domu.

Tak uplynuly čtyři měsíce opravdu kruté zimy: červen, červenec, srpen a září. Žulový dům celkem nijak netrpěl výkyvy počasí. Stejně málo trpěla i ohrada, méně vystavená větrům a z větší části chráněná Franklinovou horou. Vítr se k ní dostával už oslaben lesem a vysokými pobřežními skálami. Zima tam nenadělala škody a Ayrton stačil sám rychle opravit menší závady; odstranil je za několikadenního pobytu v ohradě počátkem října.

V zimě se neudálo také nic záhadného. Nic tajemného se neobjevilo, ačkoli Pencroff s Nabem teď byli ochotni vidět i v bezvýznamných věcech nějaké tajemné vlivy. Top s Jupem už neobcházeli ústí studny a nejevili žádné známky neklidu. Zdálo se, že řada nadpřirozených jevů byla přerušena. Ale za zimních večerů se o nich v Žulovém domě stále hovořilo. Kolonisté trval; na rozhodnutí důkladně ostrov prohlédnout i v jeho nejnepřístupnějších částech. Rozhodnutí Cyruse Smithe a jeho přátel však bylo zmařeno velmi vážnou událostí, jejíž důsledky mohly být osudné.

Bylo to v říjnu. Léto se rychle blížilo. Příroda pod slunečními paprsky rozkvétala a mezi trvalou zelení jehličin prorážela už mladá zeleň listnatých stromů.

Je známo, že Gedeon Spilett s Harbertem už několikrát na Lincolnově ostrově fotografovali.

A tak 17. října ve tři hodiny odpoledne byl Harbert sveden čistým nebem a rozhodl se vyfotografovat záliv Unie před Žulovým domem od Jižní čelisti až po Dráp.

Obzor byl nádherně jasný a brízou jen lehce zvlněné moře se výrazně lišilo od klidné hladiny jezera, která se jen tu a tam jiskřila světelnými odlesky.

Objektiv byl zaměřen jedním oknem na pobřeží a na záliv. Harbert sám provedl všechnu práci, obrázek pak vykopíroval a ustálil v temné komoře Žulového domu.

Potom se vrátil s hotovou fotografií na světlo. Tam zjistil, že na obrázku je téměř neznatelná skvrna právě při obzorové čáře. Pokoušel se odstranit ji novým vypíráním, ale marně.

Je to asi v negativu, pomyslel si.

Ze zvědavosti si skvrnku prohlédl silnou čočkou, kterou vyšrouboval z dalekohledu.

Sotva se však na ni zahleděl, vykřikl a málem by byl desku pustil.

Pak se rozběhl k Cyrusi Smithovi, podal mu čočku i obrázek a ukázal mu onu skvrnku.

Cyrus Smith si ji prohlédl, popadl dalekohled a vrhl se k oknu.

Dalekohled přešel pomalu obzorem a zastavil se na podezřelém bodě. Cyrus Smith pak dalekohled sklonil a řekl jediné slovo:

“Loď!“

Konec druhého dílu

Jak chránit svoje pohledávky * Čtěte knihy online zdarma * Články a návody * Jiný Seznam! *