Knihy na netu

HLAVNÍ STRANA seznam děl dle: NÁZVU * AUTORA * OBORU

Sud vína Amontilladského (Edgar Alan Poe)

 Bezpočet příkoří, jimiž mne Fortunato sužoval, jsem snášel trpělivě; jakmile se však opovážil urážet mě, zapřísáhl jsem se, že se mu pomstím. Vy, kteří tak dobře znáte mou pravou povahu, zajisté nepředpokládáte, že jsem svou hrozbu vyslovil nahlas. Jednou, až nastane čas, pomsta přijde - to jsem si nezvratně umínil; a právě nezvratnost tohoto rozhodnutí mi zapovídala riskovat nezdar. Musím nejen trestat, musím trestat beztrestně. Křivda zůstává neodčiněna, jestliže se odplata vymstí tomu, kdo odplácí. A právě tak zůstává neodčiněna, jestliže se mstitel neodhalí jako mstitel tomu, kdo se křivdy dopustil.
 Fortunatovi jsem tedy pochopitelně ani slovem, ani skutkem nezavdal příčinu k pochybám o své přízni. Dál jsem se na něho, jak jsem byl navyklý, přívětivě usmíval a on nepostřehl, že můj nynější úsměv platí již oběti mé budoucí pomsty.
 Měl jednu slabou stránku - tenhle Fortunato - třebaže jinak budil respekt, ba někdy i strach: byl velice pyšný na to, jak se vyzná ve vínech. Jen málo Italů má opravdu vytříbený vkus. Většinou se jejich znalecké zanícení přizpůsobuje době a příležitosti - slouží často jen tomu, aby omráčilo britské a rakouské milionáře. Pokud se týká obrazů a šperků, byl Fortunato jako jeho krajané šarlatán - ale u starých vín rozpoznal pravou hodnotu. V tomto ohledu jsem se s ním celkem shodoval; sám jsem měl dobrý čich pro vzácná italská vína a nakupoval jsem je, kde se jen dalo.
 Potkal jsem přítele jednou večer, téměř už za šera, v době, kdy vrcholilo bláznovství karnevalu. Oslovil mě s vřelostí, která prozrazovala, že už hodně vypil. Byl v šaškovském úboru. Měl na sobě přiléhavý, strakatě pruhovaný trikot a hlavu mu zdobila kornoutová čepička s rolničkami. Byl jsem tak rád, že ho vidím, že jsem si až přál, abych mu byl nikdy v životě nestiskl ruku.
 Řekl jsem mu: ,,To je ale štěstí, můj milý Fortunato, že vás potkávám. Vypadáte dnes opravdu skvěle. Ale poslyšte, získal jsem sud vína, má to být amontillado a já jsem trochu na pochybách."
 ,,Cože?" zvolal. ,,Amontillado? Sud, říkáte? Vyloučeno! Teď, uprostřed karnevalu!"
 ,,Mám jisté pochyby," odvětil jsem; ,,a byl jsem ke všemu tak hloupý, že jsem zaplatil plnou cenu, aniž jsem se s vámi poradil. Nebyl jste nikde k nalezení a já jsem se bál, že z koupi sejde."
 ,,Amontillado!"
 ,,Amontillado!"
 ,,Mám jisté pochyby."
 ,,A musím je rozptýlit."
 ,,Amontillado!"
 ,,Vy ale na mne nemáte čas. Nu, zajdu za Luchesim. Jestli někdo umí kriticky posoudit víno, pak je to on. Však mi řekne -"
 ,,Luchesi nerozezná amontillado od sherry."
 ,,A vidíte: někteří blázni tvrdí, že se jeho koštéřské schopnosti vyrovnají vašim."
 ,,Nu, pojďme tedy."
 ,,Kam?"
 ,,Do vašich sklepů."
 ,,Ne, ne, příteli, nemohu zneužívat vaší dobroty. Vidím, že jste se už někde zadal. Luchesi -"
 ,,Nikde jsem se nezadal. Pojďte."
 ,,Ne, ne, příteli. Snad jste se tedy nezadal, ale jak pozoruji, jste ošklivě nachlazen - a mé sklepy jsou nesnesitelně vlhké. Stěny jsou povlečeny ledkem."
 ,,Nevadí, pojďme! Nachlazení nestojí za řeč. Amontillado! Podvedli vás. A co se Luchesiho týká, ten člověk nerozezná sherry od amontillada."
 Při těchto slovech mne Fortunato pevně uchopil za paži. Nasadil jsem si černou hedvábnou masku, zahalil se co nejúžeji do své pláštěnky a dal se chvatným krokem vésti do svého paláce.
 Služebnictvo v domě nebylo; potají se odtud vykradlo užívat masopustních radovánek. Oznámil jsem jim, že se do příštího rána nevrátím a výslovně jim přikázal, aby se na krok nehnuli z domu. Dobře jsem věděl, že tento příkaz je pro ně dostatečným pokynem, aby okamžitě do jednoho zmizeli, jakmile vytáhnu paty.
 Vzal jsem z nástěnného svícnu dvě pochodně, jednu jsem podal Fortunatovi a řadou komnat jsem ho odvedl ke klenutému průchodu, jímž se vcházelo do sklepení. Požádal jsem ho, aby mě obezřetně následoval, a vykročil jsem dolů po dlouhém točitém schodišti. Konečně jsme stanuli na vlhké půdě katakomb rodu Montresorů.
 Můj přítel nešel příliš pevným krokem a rolničky na jeho čapce při chůzi pocinkávaly.
 ,,Co ten sud?" otázal se.
 ,,Je ještě o kus dál," řekl jsem; ,,ale podívete, jak z těch dutin ve zdi září bílé pavučiny!"
 Otočil ke mně hlavu a upřel na mne dvě kalné bulvy, zalité mázdrou opojení.
 ,,Ledek?" zeptal se po chvíli.
 ,,Ledek," odvětil jsem. ,,Jak dlouho už máte ten kašel?"
 ,,Uf uf, uf! Uf, uf, uf!" kašlal můj nebohý přítel a několik minut se nezmohl na odpověď.
 ,,To nic není," řekl posléze.
 ,,Pojďte," řekl jsem rozhodně, ,,vrátíme se. Vaše zdraví je drahocenná věc. Jste bohatý, vážený, obdivovaný, milovaný; jste šťasten, jak jsem býval i já, jste člověk, kterého by těžce postrádali. Na mně teď nesejde. Vrátíme se - vždyť se roznemůžete, a to si nemohu vzít na svědomí. A kromě toho je tu ještě Luchesi –"
 ,,Nechte toho," řekl, ,,ten kašel nestojí za řeč, nezabije mě, nebojte se. Na kašel nezemřu."
 ,,Tak - pravda," řekl jsem. ,,Nechtěl jsem vás namou věru zbytečně plašit, ale přesto byste si měl dát na sebe dobrý pozor. Doušek tady toho médoku nás ochrání proti vlhkosti." Přitom jsem urazil hrdlo láhve, kterou jsem vytáhl z dlouhé řady jejích družek rozložených po zemi.
 ,,Pijte," řekl jsem a nabídl mu víno.
 S potutelným úsměvem zvedl láhev ke rtům. Na chvilku se odmlčel a důvěrně na mne kývl - rolničky opět zacinkaly.
 ,,Připíjím těm," pravil, ,,kteří tu kolem nás leží zakopáni."
 ,,A já na vaše zdraví - ať dlouho žijete!"
 Znovu mne uchopil za paži a kráčeli jsme dál.
 ,,Tyhle kobky," pravil, ,,se táhnou daleko."
 ,,Montresorové," odvětil jsem, ,,byli velký a početný rod."
 ,,Nevzpomínám si na váš erb."
 ,,Je to velká zlatá noha na azurovém poli; noha drtí vzpínajícího se hada, jehož zuby se zatínají do její paty."
 ,,A heslo?"
 ,,Nemo me impune lacessit." (Nikdo mne neurazí beztrestně - lat.)
 ,,Skvělé!" pravil.
 Víno mu jiskřilo v očích, rolničky na čapce cinkaly. Médoc mi rozněcoval fantazii. Procházeli jsme podél valů nakupených kostí, podél zdí lemovaných sudy a soudky, do nejodlehlejších koutů katakomb. Opět jsem se zastavil a tentokrát jsem se osmělil uchopit Fortunata za paži nad loktem.
 ,,Ledek!" řekl jsem. ,,Vidíte, přibývá ho. Lne ke klenbě jako mech. Jsme pod úrovní řečiště. Mezi kostmi prosakuje vlhkost. Pojďte, vrátíme se, než bude pozdě. Váš kašel -"
 ,,To nic není," řekl, ,,pojďme dál. Ale předtím bych se posilnil ještě jedním douškem médoku."
 Otevřel jsem jako prve láhev de Grave a podal mu ji. Celou ji naráz vypil. V očích mu divoce zablýsklo. Zasmál se a vyhodil láhev ke stropu s posunkem, kterému jsem nerozuměl.
  Překvapeně jsem na něho pohlédl. Zopakoval ten pitvorný pohyb.
  ,,Pochopil jste?"
  ,,Ne, nepochopil," odvětil jsem.
  ,,Pak nepatříte k bratrstvu."
  ,,K jakému?"
  ,,Nejste svobodný zednář."
 ,,Ale ano, jsem, jsem," ujistil jsem ho.
 ,,Vy? Vyloučeno! Zednář?"
 ,,Zednář," pravil jsem.
  ,,Znamení," řekl, ,,znamení."
 ,,Zde je," pravil jsem a vytáhl ze záhybu svého rokeloru zednickou lžíci.
  ,,Vy žertujete," zvolal a o několik kroků ucouvl. ,,Ale pojďme dál - musíme za tím naším amontilladem."
  ,,Budiž," řekl jsem a ukryl nástroj znovu pod plášť.
  Fortunato se ztěžka opřel o mou paži, kterou jsem mu opět nabídl. Vykročili jsme na další pouť za sudem amontillada. Prošli jsme řadou nízkých průchodů, sestoupili níž, znovu se proplétali chodbami a konečně nás cesta svedla do hluboké krypty, kde byl tak dusný vzduch, že zde pochodně spíš jen doutnaly, než planuly.
  V nejzažším konci krypty byla ještě jedna, ne tak prostorná hrobka. Její stěny byly vroubeny lidskými pozůstatky, naskládanými vysoko do stropní klenby na způsob pověstných katakomb pařížských. Tři stěny této vnitřní hrobky byly dosud takto vyzdobeny. Ze čtvrté byly kosti strhány a válely se volně po zemi; na jednom místě se kupily do rozměrné haldy. V této obnažené, kosti zbavené zdi bylo vidět další výklenek, hluboký asi čtyři stopy, široký tři a vysoký šest až sedm stop. Nebyl zřejmě zbudován k žádnému zvláštnímu účelu, měl pouze vyplňovat mezeru mezi dvěma obrovskými podpěrami katakomb. Za ním se tyčila mohutná žulová stěna, která katakomby kolem dokola obepínala.
  Marně zvedal Fortunato matnou pochodeň, marně napínal zrak, marně mžoural do nitra výklenku. V chabém světle nedohlédl na jeho slepou stěnu.
  ,,Jen dál," řekl jsem, ,,amontillado je na dosah. Luchesi ovšem -"
  ,,Luchesi je žabař," přerušil mne přítel a zavrávoral vpřed. Byl jsem mu v patách. Za okamžik se octl na konci mělkého prostoru, a když seznal, že má před sebou kámen, vyjeveně zůstal stát. Vzápětí jsem ho připoutal k žulové stěně. Čněly z ní dvě železné svory, vzdálené od sebe asi dvě stopy. Z jedné visel krátký řetěz, z druhé visutý zámek. Přehodil jsem mu řetěz kolem pasu a ve vteřině jej zaklínil do zámku a zamkl. Přítel byl příliš ohromen, aby se bránil. Vytáhl jsem klíč a vystoupil z výklenku.
 ,,Přiložte ruku na stěnu," řekl jsem. ,,Cítíte ledek? Je tu opravdu velmi vlhko. Naposledy vás zapřísahám: vraťme se! Ne? Pak vás tu tedy musím pohříchu nechat. Dřív vám ale musím prokázat několik drobných úsluh - udělám, co bude v mé moci."
 ,,Amontillado!" vykřikl přítel, který se z úžasu dosud nevzpamatoval.
  ,,Vidíte," řekl jsem, ,,amontillado!"
 Při těchto slovech jsem se obrátil k hromadě kostí, o níž jsem se zmínil. Rozhrnul jsem ji a záhy se pod kostmi objevilo množství stavebního kamene a malty. Vytáhl jsem zednickou lžíci a horlivě se pustil do díla: začal jsem zazdívat vchod do výklenku.
 Sotva jsem položil první vrstvu zdiva, povšiml jsem si, že z Fortunata opojení do značné míry vyprchalo. Prvním náznakem jeho vystřízlivění bylo tiché zasténání z hloubi výklenku. Nebyl to nářek opilého člověka. Pak se rozhostilo dlouhé, úporné ticho. Položil jsem druhou vrstvu, pak třetí a čtvrtou; a potom jsem uslyšel zběsilé škubání řetězem. Lomoz trval několik minut, a abych mu mohl naslouchat s větším požitkem, nechal jsem práce a posadil se na haldu kostí. Když řinčení posléze utichlo, znovu jsem se chopil lžíce a bez přerušení jsem položil pátou, šestou a sedmou vrstvu. Zeď dosahovala teď bezmála k mé hrudi. Opět jsem ustal v práci, pozvedl pochodeň nad  své dílo a matným svitem ozářil postavu uvnitř.
 Ostré, ječivé skřeky, jež vyrazily z hrdla spoutaného, jako by mne svou silou prudce odhodily od zdi. Chvilku jsem váhal - roztřásl jsem se. Vytáhl jsem z pochvy rapír a začal jím tápat po výklenku. Pak mi hlavou bleskla uklidňující myšlenka: položil jsem ruku na pevný kámen katakomb a opět nabyl rovnováhy. Znovu jsem se přiblížil ke zdi. Začal jsem znenáhla odpovídat na domáhavé výkřiky zazdívaného. Opakoval jsem je jako ozvěna - přidával se k nim - překřikoval, znásoboval je v síle i průraznosti. Poté křikloun utichl.
 Byla již půlnoc a mé dílo spělo k závěru. Osmá, devátá a desátá vrstva byly hotovy. Dokončil jsem bezmála i poslední, jedenáctou vrstvu. Zbývalo položit a omítnout jediný kámen. Zápasil jsem s jeho tíhou. Zčásti jsem jej zasunul na určené místo. Tu se však z nitra výklenku ozval tichý smích, při kterém se mi zježily vlasy na hlavě. Po něm následoval truchlivý hlas, v němž jsem stěží rozeznával hlas vznešeného Fortunata:
 ,,Hahaha! Hehehe! Podařený kousek, namouduši, skvělý žertík! Však se mu v paláci nasmějeme - hehehe! - až si nalejeme vína - hehehe!"
 ,,Amontillada!" řekl jsem.
 ,,Hehehe! Hehehe! Ano, amontillada. Ale nepřipozdívá se? Neočekávají nás v paláci - signora Fortunato a ostatní společnost? Už abychom odtud zmizeli!"
 ,,Ano," řekl jsem, ,,už abychom zmizeli."
 ,,Pro lásku boží, Montresore!"
 ,,Ano," řekl jsem, ,,pro lásku boží!"
 Na tato slova jsem však marně čekal odpověď. Začal jsem být netrpělivý. Zvolal jsem hlasitě:
 ,,Fortunato!"
 Žádná odpověď. Opět jsem zavolal:
 ,,Fortunato!"
 Stále nic. Prostrčil jsem pochodeň poslední zbylou škvírou a vhodil ji dovnitř. Místo odpovědi zacinkaly jen rolničky. Srdce se mi sevřelo - to asi ta vlhkost katakomb. Už aby bylo po všem. Chvatně jsem zasunul poslední kámen do patřičné polohy a ohodil jej maltou. Podél nové zdi jsem znovu navršil starou hradbu z kostí. Půl století se jí žádný smrtelník nedotkl. In pace requiescat!
 

Jak chránit svoje pohledávky * Čtěte knihy online zdarma * Články a návody * Jiný Seznam! *