Knihy na netu

HLAVNÍ STRANA seznam děl dle: NÁZVU * AUTORA * OBORU

Stín z času a jiné horory (Lovecraft)

Arthur Jermyn

Život je ohavná věc a z pozadí za tím, co známe, prokukují démonické náznaky pravdy, které jej někdy činí ještě tisíckrát ohavnějším. Věda, již nyní tísnivá svými otřesnými odhaleními, bude možná jednou konečným zhoubcem našeho lidského druhu – jestliže jsme samostatným druhem – , protože její zásobu netušených hrůz by smrtelné mozky nikdy neunesly, pakliže by byly vypuštěny do světa. Kdybychom věděli, co jsme, jednali bychom jako Sir Arthur Jermyn; a Arthur Jermyn se jedné noci polil olejem a zapálil si šaty. Nikdo neuložil ohořelé zbytky do urny ani nepostavil pomník tomu, kdo byl; našly se totiž jisté listiny a jistý objekt v bedně, pro které si lidé přáli zapomenout. Někteří z těch, kdo ho znali, ani nepřipouštějí, že vůbec existoval.

Arthur Jermyn vyšel na vřesoviště a upálil se, když spatřil objekt v bedně, který přišel z Afriky. Byl to tento objekt, ne zvláštnost jeho osobního vzhledu, jenž ho přiměl, aby ukončil svůj život. Mnozí by si ošklivili život, kdyby se vyznačovali zvláštními rysy Arthura Jermyna, ale on byl básník a učenec, a tak mu to nevadilo. Touhu po poznám měl v krvi, protože jeho praděd Sir Robert Jermyn, baronet, byl uznávaným antropologem, kdežto jeho praprapraděd, Sir Wade Jermyn, byl jedním z nejranějších cestovatelů v oblasti Konga a psal znalecky o tamních kmenech, zvířatech a předpokládaných starožitnostech. Ano, starý Sir Wade vlastnil intelektuální zápal, který hraničil s mánií; jeho bizarní teorie o existenci prehistorické bělošské civilizace v Kongu, poté co vyšla v jeho knize „Poznámka o různých částech Afriky“, mu vydobyla mnoho posměchu. V roce 1765 tohoto nebojácného cestovatele umístili do blázince v Huntingdonu.

Šílenství v sobě měli všichni Jermynové a lidé byli rádi, že jich nebylo mnoho. Linie nevyháněla žádné větve a Arthur z ní byl poslední. Kdyby to bylo jinak, těžko říci, co by dělal, když přišel ten objekt. Jermynové nikdy nevypadali úplně v pořádku – bylo tam něco divného, a Arthur na tom byl nejhůř, ač staré rodinné portréty v domě Jermynů ukazovaly docela pěkné tváře z doby před Sirem Wadem. Šílenství rozhodně začalo u Sira Wadea, jehož divoké historky o Africe přinášely rozkoš a hrůzu hrstce jeho přátel. Projevovalo se v jeho sbírce trofejí a vzorků, které nebyly takové, jaké by sbíral a uchovával normální člověk, a nápadně se zračilo v orientální tajemnosti, v níž choval svou manželku. Říkal o ní, že je dcerou portugalského obchodníka, s nímž se seznámil v Africe, a nelíbí se jí anglické způsoby. Doprovázela jej s malým synkem, narozeným v Africe, při návratu z druhé a nejdelší z jeho výprav, a odjela s ním na třetí a poslední, a nikdy se už nevrátila. Nikdo ji nikdy neviděl zblízka, ani služebnictvo; její povaha byla totiž prudká a zvláštní. Během svého krátkého pobytu v domě Jermynů obývala odlehlé křídlo a obsluhoval ji jedině manžel. Sir Wade byl ve své starostlivosti o rodinu opravdu velice zvláštní; když se totiž vracel do Afriky, nedovolil, aby se o synáčka staral nikdo kromě ohavné černošky z Guineje. Když se po pak smrti Lady Jermynové vrátil, převzal veškerou péči o chlapce sám.

Avšak k domnění, že je Sir Wade šílený, přivedly jeho přátele jeho řeči, zejména když se trochu napil. V racionalistickém osmnáctém století nebylo moudré, aby učený muž mluvil o divokých podívaných a prapodivných výjevech při měsíci v Kongu; o gigantických zdech a sloupech zapomenutého města, drolících se a obrostlých šlahouny, a o vlhkých, němých kamenných schodech vedoucích nekonečně dolů do tmy propastných kobek plných pokladů a do nepředstavitelných katakomb. Zejména nemoudré bylo blábolit o živých tvorech, kteří by takovou končinu mohli obcházet; o tvorech napůl z džungle a napůl z bezbožně starého města – bájných tvorech, jaké by i Plinius popisoval skepticky; bytostech, které snad vznikly, když umírající město se zdmi a sloupy, kobkami a podivnými řezbami osídlily velké opice. Přesto, když se Sir Wade naposled vrátil domů, hovoříval o takových věcech s otřesně zlověstnou chutí zejména po třetí skleničce U rytířovy hlavy; chvástal se tím, co našel v džungli, a jak přebýval uprostřed strašných rozvalin, které znal jen on sám. A nakonec mluvil o těch živých bytostech takovým způsobem, že ho zavřeli do blázince. Neprojevil žádnou lítost, když ho zamkli do zamřížovaného pokoje v Huntingdonu, neboť jeho mysl prošla zvláštní proměnou. Od té doby, co jeho syn začal odrůstat, líbilo se mu doma čím dál méně, až nakonec se domova jakoby děsil. Jeho sídlem byla spíš hospoda U rytířovy hlavy, a když ho zavřeli, projevil neurčitou vděčnost, jako za ochranu. Tři roky nato zemřel.

Jermynův syn Philip byl velice zvláštní osoba. Přes výraznou tělesnou podobnost s otcem byly jeho vzhled a chovám v mnoha ohledech tak hrubé, že se mu každý vyhýbal. Šílenství sice nezdědil, jak se mnozí obávali, ale byl hlupák a neotesanec a míval krátká období neovladatelné divokosti. Postavou byl malý, ale velice silný a neuvěřitelně pohyblivý. Dvanáct let potom, co zdědil titul, se oženil s dcerou hajného, o němž se říkalo, že má cikánské předky, ale než se mu narodil syn, nastoupil k vojenskému námořnictvu jako prostý námořník, čímž dovršil všeobecnou nechuť, kterou vyvolaly jeho zvyky a mesaliance. Po skončení války s Amerikou o něm bylo slyšet jako o námořníkovi obchodní lodi plavící se do Afriky, a svým způsobem proslul siláckými výkony a uměním šplhat. Nakonec však jedné noci zmizel, když loď kotvila u konžského pobřeží.

U syna Sira Philipa Jermyna se nyní již obvyklá rodinná zvláštnost projevila velmi podivně a osudově. Robert Jermyn byl urostlý a docela hezký a měl jakýsi zvláštní východní půvab navzdory drobným zvláštnostem proporcí. Začal žít životem učence a badatele. Právě on jako první vědecky zkoumal obrovskou sbírku památek, které jeho šílený děd přivezl z Afriky, a proslavil rodinné jméno jak v etnologii, tak v cestovatelství. V roce 1815 se Sir Robert oženil s dcerou sedmého vikomta Brightholma a bylo mu pak požehnáno třemi dětmi, z nichž nejstarší a nejmladší veřejnost nikdy neviděla pro deformace na duchu i na těle. Zarmoucen těmito rodinnými neštěstími hledal učenec úlevu v práci a podnikl dvě dlouhé výpravy do nitra Afriky. V roce 1849 jeho druhý syn Nevil, pozoruhodně odpudivá osoba, která se zdála spojovat neurvalost Philipa Jermyna s domýšlivostí Brightholmů, utekl s vulgární tanečnicí, ale po návratu v příštím roce mu bylo odpuštěno. Vrátil se do domu Jermynů jako vdovec s novorozeným synem Alfredem, který se měl jednoho dne stát otcem Arthura Jermyna.

Přátelé říkali, že mysl Sira Roberta narušila tato řada zármutků, avšak pohromu pravděpodobně způsobil pouhý střípek afrického folklóru. Stárnoucí učenec sbíral legendy kmenů Onga v blízkosti místa, kde prováděl výzkumy jeho děd i on sám, a doufal, že najde nějaké vysvětlení divokých historek Sira Wadea o ztraceném městě obývaném podivnými hybridními tvory. Jistá důslednost v podivných písemnostech jeho předka naznačovala, že obraznost šílence mohla být podnícena domorodými bájemi. Dne 19. října 1852 navštívil dům Jermynů cestovatel Samuel Seaton s rukopisnými poznámkami, nasbíranými u kmene Ongů, ve víře, že jisté legendy o šedém městě bílých opic, jimž panoval bílý bůh, by mohly mít pro etnologa cenu. V rozhovoru zřejmě připojil mnoho dalších podrobností, jejichž povaha nebude nikdy známa, protože náhle vypukla ohavná série tragédií. Když se Sir Robert vynořil ze své knihovny, nechal za sebou mrtvolu zardoušeného cestovatele, a než ho mohli zadržet, usmrtil všechny tři své děti; dvě, které lidé nikdy neviděli, i syna, který předtím uprchl. Nevil Jermyn zahynul při úspěšné obraně svého dvouletého syna, který byl zřejmě zahrnut do starcova šíleného vražedného plánu. Sir Robert sám po opakovaných pokusech o sebevraždu a zatvrzelém odmítám vydat artikulovaný zvuk zemřel v druhém roce pobytu v ústavu na mrtvici.

Sir Alfred Jermyn byl baronetem, ještě než mu byly čtyři roky, ale jeho choutky nikdy neodpovídaly jeho titulu. Ve dvaceti se připojil ke skupině operetních umělců a ve třiceti šesti opustil manželku a dítě a vydal se na cesty s americkým cirkusem. Jeho konec byl velmi odpudivý. Mezi předváděnými zvířaty, s nimiž cestoval, byl obrovský gorilí samec nadprůměrně světlé barvy; překvapivě ovladatelné zvíře, velmi oblíbené mezi účinkujícími. Alfreda Jermyna tato gorila pozoruhodně přitahovala a mnohdy se na sebe dlouze dívali přes mříže, které je oddělovaly. Nakonec požádal Jermyn o povolení zvíře cvičit, a dostal je. Jeho úspěch ohromoval jak obecenstvo, tak spoluúčinkující. Jednou ráno, když v Chicagu gorila a Alfred nacvičovali neobyčejně dovedný boxerský zápas, zasadila gorila amatérskému cvičiteli silnější ránu než obvykle a ranila jak jeho tělo, tak jeho důstojnost. O tom, co následovalo, členové „Největší podívané na zeměkouli“ neradi mluví. Neočekávali, že uslyší od Sira Alfreda Jermyna pronikavé, nelidské zavřeštění ani že ho uvidí, jak chytá neohrabaného protivníka oběma rukama, sráží ho na podlahu klece a jako posedlý se mu zahryzává do chlupatého hrdla. Gorila byla zaskočena, ale ne nadlouho, a než mohl řádný cvičitel zasáhnout, tělo, jež patřívalo baronetovi, bylo k nepoznání.

II

Arthur Jermyn byl synem Sira Alfreda Jermyna a operetní zpěvačky neznámého původu. Když manžel a otec rodinu opustil, matka odvezla dítě do domu Jermynů, kde nezůstal nikdo, kdo by mohl mít námitky proti její přítomnosti. Nepostrádala pojem o tom, jaká by měla být důstojnost šlechtice, a postarala se, aby její syn dostal nejlepší vzdělání, jaké omezené prostředky dovolovaly. Rodinný majetek se nyní smutně ztenčil a dům Jermynů byl žalostné zchátralý, ale mladý Arthur miloval starou budovu a vše, co v ní bylo. Nepodobal se žádnému Jermynovi, který kdy žil, protože byl básník a snílek. Některé ze sousedních rodin, které kdysi slyšely pověsti o nikdy nespatřené portugalské manželce starého Sira Wadea Jermyna, prohlašovaly, že se v tom jistě projevuje její latinská krev; většina lidí se však jen ušklíbala nad Arthurovou vnímavostí ke kráse a připisovala to jeho operetní matce, kterou společnost neuznávala. Básnická jemnost Arthura Jermyna byla ještě pozoruhodnější, když vezmeme v úvahu jeho osobní nevzhlednost. Většina Jermynů v sobě měla cosi nepojmenovatelně divného a odpudivého, ale Arthurův případ byl velmi nápadný. Těžko říci, čemu se vlastně podobal, ale jeho výraz, úhel lící a délka paží vyvolávaly v těch, kdo se s ním poprvé setkali, záchvěv odporu.

Avšak mysl a charakter Arthura Jermyna jeho vzhled vynahrazovaly. Byl nadaný a vzdělaný, absolvoval Oxford s nejvyššími poctami a zdálo se, že vzkřísí intelektuální pověst své rodiny. Třebaže byl založení spíš básnického než vědeckého, měl v plánu pokračovat v díle svých předků o africké etnologii a starožitnostech a využít opravdu úžasnou, ač podivnou sbírku Sira Wadea. Svou obraznou myslí často dumal o prehistorické civilizaci, ve kterou tak věřil šílený cestovatel, a splétal příběh za příběhem o mlčenlivém městě v džungli, o němž se zmiňovaly divočejší poznámky a řádky jeho předka. Mlhavé výroky o bezejmenném, netušeném plemeni kříženců z džungle v něm vzbuzovaly zvláštní cit: děsily ho i přitahovaly; hloubal o tom, co mohlo být základem takové fantazie, a snažil se nalézt světlo mezi novějšími údaji, nasbíranými jeho pradědem a Samuelem Seatonem mezi Ongy.

V roce 1911, po smrti své matky, se Sir Arthur rozhodl dovést své výzkumy co nejdále. Prodal část majetku, aby si opatřil potřebné peníze, vybavil expedici a vyplul do Konga. U belgické vlády si zajistil skupinu průvodců a strávil rok v zemi Ongů a Kaliriů, kde nalezl údaje, jaké se ani neodvažoval očekávat. Mezi Kalirii byl starý náčelník jménem Mwanu, který měl nejen výbornou paměť, ale i pozoruhodnou inteligenci a zájem o staré pověsti. Tento kmet potvrdil všechny pověsti, které kdy Jermyn slyšel, a připojil své vlastní líčení kamenného města a bílých opic, jak je slyšel.

Podle Mwanua již šedé město a hybridní tvorové neexistovali, protože je před mnoha lety vyhladili bojovní Nbanguové. Tento kmen nejprve zničil většinu budov a pobil živé tvory a pak odnesl vycpanou bohyni, o kterou usiloval; bílou opičí bohyni, kterou ty podivné bytosti uctívaly a která podle konžské tradice byla tělem někdejší princezny, jež těmto bytostem panovala. Co vlastně byli zač ti bílí tvorové podobní opicím, Mwanu netušil, ale domníval se, že byli staviteli rozbořeného města. Jermyn si nemohl vytvořit žádný dohad, ale pečlivým vyptáváním získal velmi malebnou pověst o vycpané bohyni.

Opičí princezna se prý stala chotí velkého bílého boha, který přišel ze západu. Dlouho panovali městu společně, ale když měli syna, všichni tři odešli. Později se bůh a princezna vrátili a po smrti princezny božský manžel tělo mumifikoval a uložil je v obrovské kamenné svatyni, kde bylo uctíváno. Pak odjel sám. Pověst zřejmě dále předkládala tři varianty. Podle jedné se již dál nedělo nic, jen vycpaná bohyně se stala symbolem svrchovanosti toho kmene, který ji vlastnil. Právě proto ji Nbanguové odnesli. Druhý příběh mluvil o návratu boha a jeho smrti u nohou manželky v její svatým. Třetí mluvil o návratu syna, dorostlého v muže – Či opici či boha, jak to kdo vezme – , ale nevědomého ohledně své totožnosti. Černoši se svou bohatou obrazotvorností jistě vytěžili maximum z událostí, které se snad ukrývaly za tou výstřední pověstí.

O tom, že město v džungli, popisované Sirem Wadem, bylo skutečné, Arthur Jermyn dál nepochyboval; ani ho tedy příliš neohromilo, když počátkem roku 1912 našel jeho pozůstatky. Jeho rozměry musely být zveličeny, přesto rozvalené kameny dokazovaly, že to nebyla žádná černošská vesnice. Naneštěstí se nenašly žádné řezby a malá velikost výpravy neumožnila pročištění jediného viditelného průchodu, který se zdál vést dolů do soustavy kobek, o nichž se zmiňoval Sir Wade. O bílých opicích a vycpané bohyni hovořili se všemi domorodými náčelníky v tom kraji, ale obohatit údaje získané od starého Mwanua dokázal teprve Evropan. Pan Verhaeren, belgický agent na obchodní misii v Kongu byl přesvědčen, že dokáže vycpanou bohyni, o níž slyšel neurčité pověsti, nejen nalézt, ale i získat. Kdysi mocní Nbanguové totiž byli nyní poslušnými poddanými vlády krále Alberta, a postačí jen trochu přesvědčování, aby se rozloučili s příšerným božstvem, které odnesli. Když tedy Jermyn odplul do Anglie, rozjásaně očekával, že během několika měsíců získá neocenitelnou etnologickou památku, jež potvrdí nejdivočejší z příběhů jeho praprapraděda – tedy nejdivočejší, který kdy slyšel. Vesničané z okolí domu Jermynů možná slyšeli ještě divočejší příběhy, zděděné po předcích, kteří kdysi naslouchali Siru Wadeovi v hospodě U rytířovy hlavy.

Arthur Jermyn velmi trpělivě čekal na bednu od pana Verhaerena a mezitím s ještě větší pílí studoval rukopisy, jež zanechal jeho šílený předek. Začal cítit úzkou spřízněnost se Sirem Wadem a hledal památky na jeho osobní život v Anglii i na jeho africké výpravy. O záhadné a utajené manželce kolovala řada ústních vyprávění, ale na její pobyt v domě Jermynů nezůstala žádná hmotná památka. Jermyn si kladl otázku, jaké okolnosti vedly k takovému zahlazení stop nebo je připustily, a usoudil, že hlavní příčinou byla manželova nepříčetnost. Vzpomínal si, že jeho prapraprabába údajně byla dcerou portugalského obchodníka z Afriky. Její praktické dědictví a povrchní znalost Temného kontinentu bezpochyby způsobily, že znevažovala Wadeovy pohádky o vnitrozemí, což by takový muž sotva odpustil. Zemřela v Africe, snad do ní odvlečena manželem odhodlaným dokázat, co vyprávěl. Ale Jermyn se neubránil úsměvu nad jalovostí těchto úvah, kterými se zaobíral století a půl po smrti obou svých zvláštních prarodičů.

V červnu 1913 přišel dopis od pana Verhaerena, líčící nalezení vycpané bohyně. Byl to podle Belgičana prapodivný objekt; objekt pro laika úplně nezařaditelný. Jen vědec by mohl určit, zda patřil k lidem, nebo k opicím, a určování by bylo velmi ztíženo jeho neúplností. Čas a konžské podnebí nepřejí mumiím; zejména když je jejich příprava tak amatérská, jako se zdála být v tomto případě. Na krku mumie se našel zlatý řetízek s prázdným medailonkem, na němž byl vyrytý erb; nepochybně památka nějakého cestovatele, kterou N‘banguové dobyli a připnuli bohyni jako amulet. Ohledně rysů obličeje mumie pan Verhaeren naznačil žertovné srovnání, nebo spíše vyjádřil pobavenou zvědavost, jak asi zapůsobí na jeho korespondenta. Byl však příliš vědecky zaujat, než aby plýtval slovy na lehkovážnosti. Vycpaná bohyně, jak psal, dorazí řádně zabalená v bedně asi měsíc po dojití dopisu.

Objekt v bedně byl dodán do domu Jermynů odpoledne 3. srpna 1913 a ihned dopraven do velké komnaty, jež hostila sbírku afrických předmětů, jak ji uspořádali Sir Robert a Arthur. Co následovalo, lze nejlépe zjistit z vyprávění služebnictva a z později prozkoumaných věcí a písemností. Nejúplnější a nejsouvislejší z různých podám je líčení starého rodinného majordoma Soamese. Podle tohoto důvěryhodného muže Sir Arthur Jermyn před otevřením bedny poslal všechny pryč z místnosti, ačkoli okamžitý zvuk kladiva a dláta ukázal, že práci neodkládal. Nějakou dobu nebylo slyšet nic; Soames nedokázal určit, jak dlouho; neuplynula však ani čtvrthodina a ozval se hrůzný skřek nepochybně Jermynovým hlasem. Vzápětí se Jermyn vynořil z místnosti a šíleně se hnal k přednímu vchodu, jako pronásledován nějakým ohyzdným nepřítelem. Výraz jeho obličeje, dostatečně ohavný i v klidu, se prostě nedal popsat. Když byl u dveří, jako by ho něco napadlo. Obrátil se na útěku a zmizel po schodech do sklepa. Sluhové byli úplně omráčení a čekali nahoře u schodiště, ale pán se nevracel. Jediné, co zdola přišlo, byl pach oleje. Po setmění se ozvalo harašení u dveří ze sklepa na nádvoří a jeden čeledín spatřil Arthura Jermyna, lesknoucího se od hlavy k patě olejem a páchnoucího tou tekutinou, jak se vykrádá ven a mizí na černém vřesovišti, které obklopovalo dům. Pak všichni ve vytržení svrchované hrůzy spatřili konec. Na vřesovišti se objevila jiskra, vzňal se plamen a lidský ohnivý sloup dosáhl k nebesům. Rod Jermynů již neexistoval.

Důvod, proč ohořelé pozůstatky Arthura Jermyna nebyly sebrány a pohřbeny, spočívá v tom, co bylo nalezeno později, zejména ve věci v bedně. Vycpaná bohyně byla podívanou, ze které se zvedal žaludek – svraštělá, ohlodaná – , ale zjevně to byla mumifikovaná bílá opice neznámého druhu, méně chlupatá než jakákoli zaznamenaná odrůda a nekonečně bližší člověku – až otřesně. Podrobný popis by byl dost nepříjemný, je však nutno uvést dva nápadné rysy, protože nechutně souhlasí s jistými poznámkami o afrických výpravách Sira Wadea Jermyna a s konžskými pověstmi o bílém bohu a opičí princezně. Jde o tyto dvě zvláštnosti: erb na zlatém medailonku okolo krku toho stvoření byl erb Jermynů, a žertovný náznak pana Verhaerena o jisté podobě ve spojitosti se svraštělou tváří platil s živou, ohavnou a nepřirozenou hrůzností právě na citlivého Arthura Jermyna, praprapravnuka Sira Wadea Jermyna a neznámé manželky. Členové Královského antropologického ústavu tu věc spálili, medailon hodili do studny, a někteří nepřipouštějí, že Arthur Jermyn vůbec existoval.

Chrám
(Rukopis nalezený na pobřeží Yucatanu.)

Dne 20. srpna 1917 já, Karl Heinrich, hrabě von Altberg-Ehrenstein, nadporučík císařského německého námořnictva a velitel ponorky U-29, svěřuji tuto láhev a zprávu Atlantickému oceánu na místě mně neznámém, ale pravděpodobně kolem 20. stupně sev. šířky a 35. stupně záp. délky, kde na dně oceánu leží má loď neschopná pohybu. Činím to, protože si přeji předložit veřejnosti jistá neobvyklá fakta; osobně to pravděpodobně nebudu moci vykonat, protože okolnosti, v nichž se nalézám, jsou stejně hrozivé jako mimořádné a zahrnují nejen beznadějné ochromení U-29, ale i poškození mé železné německé vůle způsobem nanejvýš katastrofálním.

Dne 18. června odpoledne, jak bylo rádiem sděleno ponorce U-61, směřující ke Kielu, jsme na 45. stupni 16. minutě sev. šířky a 28. stupni 34. minutě záp. délky torpédovali britskou nákladní loď Victory plující z New Yorku do Liverpoolu; posádce jsme dovolili odjet v člunech, abychom získali parádní filmové záběry pro archiv admirality. Loď se potápěla docela malebně, přídí dolů, zatímco záď se vysoko zvedla z vody, a vzápětí se trup svisle řítil ke dnu moře. Naší kameře nic neuniklo a lituji, že takový znamenitý kotouč filmu se nikdy nedostane do Berlína. Pak jsme děly potopili záchranné čluny a ponořili se.

Když jsme okolo západu slunce vystoupili na hladinu, našlo se na palubě tělo námořníka, jehož ruce zvláštním způsobem svíraly zábradlí. Nebožák byl mladý, dosti snědý a velmi hezký, pravděpodobně Ital nebo Řek a bezpochyby z posádky Victory. Zřejmě hledal útočiště právě na lodi, jež byla nucena zničit jeho vlastní – další obět nespravedlivé agrese, kterou angličtí svinští psi páchají na Vlasti. Naši muži ho prohledali, zda nenajdou nějakou památku, a našli v jeho kapse velmi zvláštní kousek slonoviny vyřezaný do podoby vavřínem ověnčené hlavy mladíka. Můj kolega důstojník, poručík Klenze, věřil, že je to věc velmi starobylá a historicky cenná, a tak ji mužům vzal a nechal si ji. Ani jeden z nás si nedovedl představit, jak k ní mohl přijít prostý námořník.

Když byl mrtvý házen přes palubu, došlo k dvěma příhodám, které vyvolaly mezi posádkou velký rozruch. Oči toho člověka byly zavřené; při vlečení těla k zábradlí se však násilím otevřely a mnozí zřejmě podlehli podivnému přeludu, že se vytrvale a posměšně upíraly na Schmidta a Zimmera, kteří se nad mrtvolou skláněli. Bocman Müller, který mohl mít rozum, kdyby to nebylo pověrčivé alsaské hovado, se tím dojmem tak rozrušil, že pozoroval tělo ve vodě, a tvrdil, že potom, co trochu kleslo, natáhlo údy do polohy plavce a pod hladinou rychle zamířilo k jihu. Klenzovi a mně se tyto projevy venkovské ignorance nelíbily, a tak jsme muže přísně napomenuli, zvláště Müllera.

Druhý den vyvolala velmi obtížnou situaci nevolnost některých členů posádky. Zjevně trpěli nervovým vypětím z naší dlouhé cesty a měli zlé sny. Několik jich vypadalo úplně omámeně a otupěle; když jsem se přesvědčil, že svou slabost nepředstírají, omluvil jsem je z plnění povinností. Moře bylo dost bouřlivé, a tak jsme sestoupili do hloubky, kde byly vlny méně obtížné. Zde byl poměrný klid vzdor poněkud zarážejícímu jižnímu proudu, který jsme podle svých oceánografických map nedokázali identifikovat. Sténání nemocných bylo rozhodně protivné, protože však zřejmě nedemoralizovalo zbytek posádky, neuchýlili jsme se ke krajním opatřením. Měli jsme v plánu zůstat, kde jsme byli, a zachytit oceánský parník Dacii, zmíněný v informacích od newyorských agentů.

Navečer jsme vystoupili na hladinu a shledali moře klidnější. Severně od nás byl na obzoru kouř bitevní lodi, ale vzdálenost a naše schopnost ponořit se nám zaručovaly bezpečí. Starosti nám dělaly spíš řeči bocmana Müllera, které byly s blížící se nocí stále divočejší. Byl v odporně dětinském stavu a – blábolil o nějaké iluzi mrtvých těl plovoucích kolem okének pod hladinou; těl, která na něho upřeně hleděla a v nichž, přestože byla nafouklá, poznával osoby, jež viděl umírat během některých našich vítězných německých výprav. A říkal, že mladík, kterého jsme našli a hodili přes palubu, byl jejich vůdce. Bylo to velmi hrůzostrašné a hraničící s šílenstvím, proto jsme dali Müllera do želez a nechali ho důkladně zbičovat. Mužům se jeho potrestání nelíbilo, ale kázeň byla nutná. Nevyhověli jsme také žádosti delegace vedené námořníkem Zimmerem, aby byla zvláštní vyřezávaná slonovinová hlava hozena do moře.

Dne 20. června propuklo u námořníků Böhma a Schmidta, kterým bylo předtím nevolno, zuřivé šílenství. Mrzelo mě, že mezi našimi důstojníky nebyl žádný lékař, protože německé životy jsou drahocenné; avšak vytrvalé třeštění těch dvou o strašné kletbě silně podvracelo kázeň, takže byly učiněny drastické kroky. Posádka přijala událost zachmuřeně, ale zdálo se, že to utišilo Müllera; od té doby nám nepůsobil těžkosti. Večer jsme ho propustili a on šel mlčky za svými povinnostmi.

Během následujícího týdne jsme byli všichni velmi nervózní a vyhlíželi jsme Dacii. Napětí se zhoršilo zmizením Müllera a Zimmera, kteří bezpochyby spáchali sebevraždu následkem strachu, který je zřejmě pronásledoval, ačkoli nebyli spatřeni při skoku přes palubu. Byl jsem celkem rád, že jsme se Müllera zbavili, protože i jeho míčem nepříznivě působilo na posádku. Každý byl nyní zamlklý, jako by v sobě skrýval strach. Mnozí byli nemocní, ale nikdo nevyvolával rozruch. Poručík Klenze napětí snášel špatně a popouzela ho každá maličkost – třeba i hejno delfínů, kteří se kolem U-29 shlukovali ve stále stoupajícím počtu, a rostoucí intenzita jižního proudu, který nebyl na naší mapě.

Posléze bylo zjevné, že jsme Dacii minuli. Takové nezdary nejsou neobvyklé a my jsme byli spíš rádi než zklamáni, protože nyní byl čas vrátit se do Wilhelmshavenu. V poledne 28. června jsme se otočili na severovýchod a přes dosti komické střety s neobyčejnými spoustami delfínů jsme se brzy vydali na cestu.

Výbuch ve strojovně ve dvě hodiny v noci byl naprostým překvapením. Nebyla zaznamenána žádná závada na strojích ani neopatrnost mužů, přesto lodí otřásla od jednoho konce na druhý obrovská rána. Poručík Klenze spěchal do strojovny, nalezl palivovou nádrž a většinu strojů roztříštěné a strojníky Raabeho a Schneidera na místě mrtvé. Naše situace byla rázem opravdu vážná; přestože chemické regenerátory vzduchu byly nedotčené a přestože jsme mohli používat zařízení pro vynořování a ponořování lodi a otvírat průlezy, dokud vydrží stlačený vzduch a baterie, neměli jsme možnost ponorku rozjet ani řídit. Hledat záchranu v člunech by znamenalo vydat se do rukou nepřátel, nerozumně rozhořčených proti našemu velkoněmeckému národu, a naší vysílačce se od záležitosti s Victory nepodařilo navázat spojem s jinou ponorkou císařského loďstva.

Od okamžiku nehody nás až do 2. července proud vytrvale unášel k jihu. Neměli jsme prakticky žádné plány a nepotkali žádné plavidlo. Delfíni stále kroužili okolo U-29, což bylo poněkud zvláštní, vezmeme-li v úvahu vzdálenost, kterou jsme překonali. Ráno 2. července jsme zpozorovali válečnou loď plující pod americkou vlajkou. Muži začali být velmi neklidní ve své touze se vzdát. Nakonec musel poručík Klenze zastřelit jednoho námořníka, Traubeho, který tento neněmecký čin prosazoval zvláště naléhavě. To posádku načas uklidnilo a ponořili jsme se, aniž jsme byli zpozorováni.

Druhý den odpoledne se od jihu objevilo husté hejno mořských ptáků a oceán se začal hrozivé zvedat. Zavřeli jsme průlezy a čekali na další vývoj. Pak jsem si uvědomili, že se musíme buď ponořit, nebo nás zaplaví rostoucí vlny. Tlak vzduchu a zásoba elektřiny se zmenšovaly a přáli jsme si vyhnout se veškerému zbytečnému používání svých ztenčených mechanických prostředků; v tomto případě jsme však neměli na vybranou. Nesestoupili jsme hluboko, a když bylo po několika hodinách moře klidnější, rozhodli jsme se vrátit se na hladinu. Tu se však objevila další potíž; loď totiž nereagovala na řízení, přestože mechanikové dělali, co uměli. Jak v mužích rostl strach z tohoto uvěznění pod mořem, někteří začali reptat proti slonovinové sošce poručíka Klenzeho, ale pohled na automatickou pistoli je uklidnil. Zaměstnávali jsme ty ubožáky, jak se dalo, a nechali je vrtat se ve strojích, i když jsme věděli, že je to zbytečné.

Klenze a já jsme obvykle spali v různou dobu, a právě když jsem spal já, v 5 hodin ráno, vypukla všeobecná vzpoura. Šest zbývajících námořnických prasat v podezření, že jsme ztraceni, najednou začalo šíleně zuřit proto, že jsme se dva dny předtím nevzdali té americké bitevní lodi; a kleli a řádili jako v delíriu. Řvali jako hovada – co také byli jiného? – a bez rozmyslu lámali přístroje a nábytek; vřeštěli nesmysly o kletbě slonovinové sošky a o snědém mladíkovi, který se na ně podíval a pak odplaval. Poručík Klenze se zdál ochromený a neschopný jednat. To se dalo od měkkého, zženštilého Porýňana čekat. Zastřelil jsem všech šest mužů, protože to bylo nutné, a ubezpečil jsem se, že žádný nezůstal naživu.

Vystrkali jsme těla dvojitými příklopy a zůstali na U-29 sami. Klenze se zdál velmi nervózní a silně pil. Bylo rozhodnuto, že zůstaneme naživu co nejdéle s použitím velké zásoby potravin a chemické dodávky kyslíku. Nic z toho neutrpělo třeštěním těch svinských psů. Ale naše kompasy, hloubkoměry a jiné jemné přístroje byly v troskách; nadále tedy musely být všechny naše výpočty jen odhadem založeným na našich hodinkách, kalendáři a zřejmé rychlosti unášení, kterou budeme posuzovat podle předmětů, jež bychom zpozorovali z hlídkové věže. Naštěstí jsme měli baterie ještě schopné dlouhodobého používám, jak pro vnitřní osvětlení, tak pro světlomet. Často jsme vysílali paprsek okolo lodi, ale viděli jsme jen delfíny plovoucí směrem, kterým jsme byli unášeni my. Ti delfíni ve mně budili vědecký zájem; ačkoli je totiž běžný delphinus delphis kytovec neschopný přežít bez vzduchu, pozoroval jsem jednoho toho plavce bedlivě celé dvě hodiny a neviděl jsem, že by změnil svůj stav ponorem.

Během doby jsme Klenze a já usoudili, že jsme stále unášeni k jihu a přitom klesáme hloub a hloub. Všímali jsme si mořské zvířeny a květeny a mnoho si na ten námět přečetli v knihách, které jsem si s sebou vezl pro volné okamžiky. Nemohl jsem ovšem nezpozorovat podřadné vědecké znalosti svého společníka. Jeho mysl nebyla pruská, ale náchylná k představám a spekulacím, které nemají žádnou hodnotu. Fakt naší blížící se smrti na něho podivně působil, a často se s výčitkami svědomí modlil za muže, ženy a děti, které jsme poslali ke dnu; zapomínal, že všechno, co slouží německé říši, je ušlechtilé. Po čase začal být zřetelně vyšinutý, hodiny zíral na slonovinovou sošku a snoval fantastické příběhy o ztracených a zapomenutých věcech pod mořem. Někdy jsem ho v rámci psychologického experimentu vedl dál v tom blouznění a naslouchal jsem jeho nekonečným poetickým citátům a pohádkám o potopených lodích. Bylo mi ho velmi líto, protože nerad vidím Němce trpět; ale nebyl to dobrý společník k umírám. Já sám jsem byl hrdý, neboť jsem věděl, že Vlast uctí mou památku a moji synové budou vychováni, aby byli muži jako já.

Dne 9. srpna jsme spatřili dno oceánu a vyslali k němu silný paprsek ze světlometu. Byla to obrovská zvlněná pláň, většinou pokrytá chaluhami a posetá skořápkami malých mlžů. Tu a onde byly slizké objekty matoucího obrysu, porostlé býlím a krustou vilejšů. Klenze prohlašoval, že to musí být pohřbené starověké lodi. Zarazila ho jedna věc – útvar pevné hmoty vyčnívající vrcholkem téměř čtyři stopy nad oceánské dno, asi dvě stopy silný, s plochými boky a hladkými horními povrchy, které se stýkaly ve velmi tupém úhlu. Nazval jsem ten útvar vyčnívajícím kusem skály, ale Klenze se domníval, že na něm vidí rytiny. Po chvíli se začal třást a odvrátil se od podívané, jako by se zděsil; přesto nemohl podat žádné jiné vysvětlení, než že byl překonán obrovitostí, temnotou, vzdáleností, dávnověkostí a tajuplností oceánských propastí. Jeho mysl byla unavená, ale já jsem vždy Němec a pohotově jsem si všiml dvou věcí: že U-29 skvěle snáší tlak v hlubinách moře a že ti zvláštní delfíni jsou stále kolem nás, i v hloubce, kde většina přírodovědců pokládá existenci vyšších organismů za nemožnou. Zřejmě jsem předtím přecenil hloubku, v níž jsme byli; přesto jsme museli být tak hluboko, že tyto jevy byly pozoruhodné. Naše rychlost unášení, měřená dnem oceánu, zhruba odpovídala tomu, jak jsem ji předtím odhadoval, když jsme míjeli nějaké organismy ve vyšších vrstvách.

Dne 12. srpna v 15,15 nebohý Klenze nadobro zešílel. Byl v hlídkové věži a používal světlometu, když tu náhle vpadl do oddělení knihovny, kde jsem seděl a četl, a tvář ho ihned prozradila. Zopakuji zde, co řekl, a podtrhnu slova, která zdůraznil: „On volá! On volá! Slyším ho! Musíme jít!“ Přitom vzal se stolu slonovinovou sošku, strčil ji do kapsy a chytil mě za paži ve snaze vyvléci mě průlezem na palubu. V mžiku jsem pochopil, že hodlá otevřít příklop a vrhnout se se mnou do vody venku. Na takový záchvat sebevražedné a vražedné mánie jsem nebyl připraven. Jak jsem otálel a snažil se ho ukonejšit, ještě více zdivočel a říkal: „Pojďte teď – nečekejte na později; je lepší se kát a dostat odpustem než vzdorovat a být odsouzen.“ Potom jsem zkusil opak konejšení a řekl mu, že je šílený – žalostně pomatený. Ale nepohnulo jím to. Křičel: „Jestliže jsem šílený, je to milosrdenství. Kéž se bohové slitují nad člověkem, který ve své otrlosti dokáže zůstat příčetný až do ohavného konce! Pojďte a buďte šílený, dokud on ještě volá a hodlá být milosrdným!“

Zdálo se, že tento výbuch ulevil tlaku v jeho mozku, protože když domluvil, byl mnohem mírnější a prosil mě, abych ho nechal odejít samotného, nechci-li ho doprovodit. Můj postup mi byl okamžitě jasný. Byl to sice Němec (i když jen neurozený Porýňan), ale teď to byl potenciálně nebezpečný šílenec. Vyhovím-li jeho sebevražedné prosbě, mohu se okamžitě osvobodit od někoho, kdo již není společníkem, ale hrozbou. Požádal jsem ho, aby mi před odchodem dal slonovinovou sošku, ale tato prosba v něm vyvolala tak zlověstný smích, že jsem ji neopakoval. Pak jsem se ho zeptal, zda chce zanechat nějakou památku nebo kadeř pro svou rodinu v Německu pro případ, že bych byl zachráněn, ale opět se tak divně zasmál. Když tedy začal stoupat po žebříku, šel jsem k pákám a s patřičnými časovými intervaly jsem řídil mechanismus, který ho poslal na smrt. Když jsem viděl, že již v lodi není, zakroužil jsem světlometem po vodě, abych ho naposled spatřil, protože jsem chtěl zjistit, zda ho tlak vody zploští, jak by teoreticky měl, nebo zda bude tělo nedotčené jako ti neobyčejní delfíni. Nepodařilo se mi však mého bývalého společníka najít, protože delfíni byli shluklí okolo hlídkové věže a bránili pohledu.

Toho večera jsem litoval, že jsem slonovinovou sošku Klenzemu tajně nevzal z kapsy, když odcházel, protože vzpomínka na ni mě fascinovala. Nemohl jsem zapomenout na tu krásnou mladistvou hlavu korunovanou listím, přestože nejsem umělecky založen. Mrzelo mě také, že nemám s kým hovořit. Klenze mi sice nebyl duševně roven, ale byl mnohem lepší než nikdo. Té noci jsem dobře nespal a přemýšlel, kdy přesně přijde konec. Rozhodně jsem měl velmi malou naději na záchranu.

Příští den jsem vystoupil do hlídkové věže a zahájil obvyklý průzkum světlometem. Směrem na sever byl výhled prakticky stejný jako všechny čtyři dny poté, co jsme zpozorovali dno, ale všiml jsem si, že U-29 je unášena menší rychlostí. Když jsem otočil paprsek k jihu, postřehl jsem, že dno oceánu má vpředu zřetelný spád dolů a na jistých místech na něm leží pozoruhodně pravidelné kvádry kamene, rozmístěné jakoby v určitých vzorcích. Loď neklesla ihned podle reliéfu dna, proto jsem byl brzy nucen obrátit světlomet tak, aby vrhl paprsek přímo dolů. Vlivem prudkého pohybu se odpojil jeden drát a oprava si vyžádala mnoho minut; ale posléze světlo zase proudilo a zalévalo mořské údolí pode mnou.

Nepropadám emocím, ale když jsem spatřil, co elektrická záře odhalila, můj úžas byl velmi velký. Přesto jsem jako člověk vychovaný podle nejlepší pruské Kultur neměl žasnout, neboť geologie i tradice nám vyprávějí o velkých přesunech oceánských a pevninských ploch. To, co jsem viděl, byla rozsáhlá a důmyslná sestava zborcených budov; všechny měly vynikající, ač nezařaditelnou architekturu, a byly v různé míře zachovány. Většina se zdála být z mramoru a bíle se leskla v paprscích světlometu a celkové rozložení tvořilo velké město na dně úzkého údolí s četnými osamělými chrámy a vilami na svazích nad ním. Střechy byly propadlé a sloupy pokácené, stále tam však přetrvávala atmosféra nepamětně starobylé nádhery, kterou nic nemohlo zahladit.

Tváří v tvář Atlantidě, kterou jsem do té doby považoval víceméně za mýtus, byl jsem tím nejdychtivějším z badatelů. Na dně údolí kdysi tekla řeka; jak jsem totiž scenerii zkoumal blíže, spatřil jsem pozůstatky kamenných a mramorových mostů, mořských hrází a teras a nábřeží, kdysi plných zeleně a krásných. Ve svém nadšení jsem zhloupl a zesentimentálněl skoro jako nebohý Klenze a jen velmi pomalu jsem si uvědomil, že jižní proudem konečně ustalo a dovoluje, aby se U-29 snesla do potopeného města, jako se snáší letadlo do města nahoře na zemi. Trvalo mi také, než jsem si uvědomil, že hejno neobvyklých delfínů zmizelo.

Asi za dvě hodiny loď spočinula na dlážděném náměstí blízko skalnaté stěny údolí. Na jedné straně jsem mohl pozorovat celé město, jak se svažuje od náměstí k dávnému břehu řeky; na druhé straně jsem měl proti sobě v znepokojivé blízkosti bohatě zdobené a dokonale zachované průčelí velké budovy, zjevně chrámu vytesaného v rostlé skále. O originálním provedení tohoto titánského díla mohu mít pouze dohady. Nesmírně obrovité průčelí zřejmě zakrývá dutinu; oken je totiž mnoho a jsou daleko od sebe. Uprostřed zejí velké otevřené dveře, k nimž se stoupá po působivém schodišti, a obklopeny jsou skvostnými skulpturami podobnými reliéfům bakchanálií. Vpředu vyvstávají veliké sloupy a vlys, obojí zdobené nevypověditelně krásnými reliéfy; zjevně zobrazují idealizované pastorální výjevy a průvody kněží a kněžek nesoucích zvláštní obřadní pomůcky k adoraci zářivého boha. Provedení je nejúžasnější dokonalost sama, pojetím převážné helénské, avšak podivně svébytné. Vzbuzuje dojem strašlivé starobylosti, jako by bylo spíše nejvzdálenějším než bezprostředním předchůdcem řeckého umem. Nemohu také pochybovat, že každý detail toho masivního výtvoru byl vytesán z panenské skály naší planety. Hmatatelně je součástí stěny údolí, třebaže si nedovedu představit, jak byl ten obří interiér někdy vyhlouben. Snad jádro poskytla jeskyně nebo soustava jeskyní. Ani stáří ani ponorem pod vodu neomlelo neposkvrněnou vznešenost této strašlivé svatyně – neboť svatyně to opravdu být musí – a dnes po tisíciletích spočívá neposkvrněná a nedotknutelná v nekonečné noci a tichu oceánské propasti.

Nespočítám, kolik hodin jsem strávil s pohledem upřeným na potopené město a jeho domy, oblouky, sochy a mosty a na kolosální chrám s jeho krásou a tajuplností. Přestože jsem věděl, že smrt je blízko, stravovala mě zvědavost, a vysílal jsem paprsek světlometu sem tam v dychtivém pátrání. Proud světla mi umožnil poznat mnohé podrobnosti, ale odmítl ukázat cokoli uvnitř zejících dveří skalního chrámu; po čase jsem vypnul proud s vědomím, že je třeba šetřit energií. Paprsky byly nyní pozorovatelně mdlejší než během týdnů unášení. A má touha vybádat podvodní tajemství rostla, jakoby zostřena blížícím se odnětím světla. Já, Němec, jsem měl být první, kdo vkročí na tyto po věky zapomenuté cesty.

Vytáhl a překontroloval jsem kovový kloubový oblek pro hloubkové potápění a přezkoušel přenosnou svítilnu a regenerátor vzduchu. Přestože bude nesnadné sám zvládnout dvojité příklopy, věřil jsem, že se svou vědeckou dovedností všechny překážky překonám a skutečně se osobně projdu po mrtvém městě.

Dne 16. srpna se mi podařil výstup z U-29 a namáhavě jsem se propracoval zborcenými a zabahněnými ulicemi k pradávné řece. Nenašel jsem žádné kostry ani jiné lidské pozůstatky, ale načerpal jsem bohaté archeologické poučení ze skulptur a mincí. Nemohu o tom nyní mluvit. Vyjádřím pouze svou uctivou bázeň před kulturou, jež stála na výsluní slávy, když se Evropou toulali jeskynní lidé a Nil plynul do moře nepozorován. Tajemství, jež mohu pouze napovědět, musí odhalit jiní, vedeni tímto rukopisem, jestliže se někdy najde. Když mi zeslábly elektrické baterie, vrátil jsem se k lodi, odhodlán příští den prozkoumat skalní chrám.

Dne 17. mé puzení prozkoumat záhadu chrámu ještě zesílilo; postihlo mě však velké zklamání. Shledal jsem totiž, že látky potřebné k novému nabití přenosné svítilny zanikly při vzpouře těch prasat v červenci. Můj vztek byl bezmezný, avšak můj německý rozum mi zabránil odvážit se bez přípravy do naprosto temného interiéru, který by se mohl ukázat jako sídlo nějakého nepopsatelného mořského netvora nebo jako bludiště chodeb, z jehož zákrutů bych se nikdy nevyprostil. Mohl jsem jedině zapnout slábnoucí světlomet U-29, s jeho pomocí vystoupit po chrámovém schodišti a prostudovat vnější sochařskou výzdobu. Paprsek světla vnikal do dveří ve stoupajícím úhlu. Nahlédl jsem, zda něco nespatřím, ale zcela marně. Nebylo vidět ani strop; a přestože jsem po ohledám podlahy holí udělal pár kroků dovnitř, dál jsem se neodvážil. Navíc jsem poprvé v životě poznal emoci děsu. Začal jsem si uvědomovat, jak vznikly některé nálady nebohého Klenzeho, neboť jak mě chrám stále více a více přitahoval, lekal jsem se jeho zatopených hlubin slepou a rostoucí hrůzou. Po návratu do ponorky jsem zhasil světla a potmě sedel a přemýšlel. Elektřinu nyní musím šetřit pro naléhavé případy.

Sobotu 18. jsem strávil v úplné tmě, týrán myšlenkami a vzpomínkami, jež hrozily přemoci mou německou vůli. Klenze zešílel a zahynul předtím, než jsem dospěl k této strašidelné památce neblaze vzdálené minulosti, a radil mi, abych šel s nim. Uchránil Osud skutečně můj rozum jen proto, aby mě bez odvolám dovlekl ke konci hroznějšímu a nepředstavitelnějšímu, než o jakém se kdy člověku zdálo? Mé nervy byly zřejmě silně předrážděné, a musím odvrhnout tyto dojmy slabších lidí.

V sobotu v noci jsem nemohl spát a zapnul jsem světla bez ohledu na budoucnost. Bylo rozčilující, že elektřina nevydrží tak dlouho jako vzduch a potraviny. Připomněl jsem si své myšlenky o euthanasii, a prověřil jsem svou automatickou pistoli. K ránu jsem musel při světle usnout, protože jsem se včera odpoledne vzbudil ve tmě a našel baterie vybité. Několikrát po sobě jsem škrtl sirkou a zoufale jsem litoval neprozřetelnosti, s níž jsme již dávno spotřebovali těch několik svíček, které jsme vezli.

Když zhasla poslední zápalka, kterou jsem se odvážil promarnit, seděl jsem velmi tiše beze světla. Jak jsem uvažoval o nevyhnutelném konci, má mysl probírala předešlé události a vybavila si dosud dřímající vjem, nad nímž by se slabší a pověrčivější člověk otřásl. Hlava zářivého boha vytesaná na chrámu je táž jako ten kousek vyřezávané slonoviny, který přinesl z moře mrtvý námořník a který nebohý Klenze odnesl zpátky do moře.

Byl jsem tou shodou okolností trochu omámen, ale nevyděsil jsem se. Jen podřadný mozek chvátá vyložit jedinečné a složité primitivní zkratkou víry v nadpřirozeno. Shoda byla zvláštní, ale já uvažoval příliš zdravě na to, abych spojoval okolnosti, jež žádnou logickou spojitost nepřipouštějí, nebo abych zlověstné sdružoval katastrofální události, jež vedly od záležitosti s Victory k mé současné neutěšené situaci. Cítil jsem potřebu dalšího odpočinku, a tak jsem si vzal sedativum a zajistil si opět trochu spánku. Můj nervový stav se odrazil v mých snech, protože se mi zdálo, že slyším výkřiky tonoucích a vidím, jak se k okénkům lodi tisknou mrtvé obličeje. A mezi mrtvými obličeji byl živý, výsměšný obličej mladíka se slonovinovou soškou.

Musím dát pozor, jak zaznamenán své dnešní probuzení, neboť jsem rozrušen a k faktům se nutně mísí mnoho halucinací. Psychologicky je můj případ velmi zajímavý a lituji, že nemůže být vědecky pozorován kompetentním německým odborníkem. Když jsem otevřel oči, můj první pocit byla nepřekonatelná touha navštívit skalní chrám; touha, jež každým okamžikem rostla, a přesto jsem se jí snažil vzdorovat jakýmsi pocitem strachu, který působil opačným směrem. Vzápětí jsem měl dojem světla uprostřed tmy vybitých baterií, a zdálo se mi, že za okénkem obráceným k chrámu vidím ve vodě jakýsi světélkující třpyt. To vzbudilo mou zvědavost, protože jsem neznal žádný hlubinný mořský organismus schopný vydávat takovou luminiscenci. Než jsem to však mohl prozkoumat, přišel třetí vjem, který mě svou iracionálností přiměl zapochybovat o objektivitě čehokoli, co by zaznamenaly mé smysly. Byl to sluchový přelud; dojem rytmického, melodického zvuku jakoby nějakého divokého, přesto krásného zpěvu či chorálu, přicházejícího zvenčí skrze naprosto zvukotěsný trup U-29. Přesvědčen o své psychické a nervové nenormálnosti jsem rozsvítil několik zápalek a nalil si silnou dávku roztoku bromidu sodného, který mě zřejmě uklidnil do té míry, že zahnal iluzi zvuku. Avšak světélkování zůstalo a já jsem s potížemi potlačil dětinský popud jít k okénku a hledat jeho zdroj. Bylo hrozně realistické a brzy jsem s jeho pomocí rozeznával známé předměty okolo sebe a také prázdnou sklenici od bromidu sodného, z níž jsem neměl žádný předchozí zrakový vjem v její současné poloze. Tato poslední okolnost mě přivedla k zamyšlení. Přešel jsem místnost a sklenice se dotkl. Byla skutečně na místě, kde se mi zdálo, že ji vidím. Nyní jsem věděl, že světlo je bud skutečné, nebo patří k halucinaci tak utkvělé a souvislé, že nemám naději ji zahnat, a tak jsem se vzdal všeho odporu a vystoupil na hlídkovou věž, abych pátral po zdroji luminiscence. Co kdyby to byla jiná ponorka, nabízející možnost záchrany?

Bude dobře, jestliže čtenář nepřijme nic z toho, co následuje, jako objektivní pravdu, neboť události překračují přírodní zákony, a proto nutně musí být subjektivními a neskutečnými výtvory mé předrážděné mysli. Když jsem vystoupil na hlídkovou věž, shledal jsem moře jako celek mnohem méně prosvícené, než jsem očekával. Nevyskytovalo se tam žádné živočišné ani rostlinné světélkování a město, jež se svažovalo k řece, bylo ve tmě neviditelné. To, co jsem viděl, nebylo okázalé, groteskní ani děsivé; přesto mě to zbavilo poslední stopy důvěry v mé vědomí. Neboť dveře a okna podmořského chrámu vytesaného ve skalnatém kopci živě planula kmitovou září, jakoby z mocného oltářního plamene uvnitř.

Pozdější události jsou zmatené. Jak jsem zíral na strašidelně osvětlené dveře a okna, podléhal jsem naprosto výstředním vidinám – vidinám tak výstředním, že je ani nemohu vyprávět. Domníval jsem se, že v chrámu rozeznávám předměty; předměty stojící i pohyblivé, a zdálo se mi, že opět slyším neskutečný zpěv, který se ke mně nesl, když jsem se probudil. A nade vším vystupovaly myšlenky a obavy soustředěné okolo mladíka z moře a slonovinové sošky, jejíž tvary byly zopakovány na vlysu a sloupech chrámu přede mnou. Myslel jsem na nebohého Klenzeho a ptal se, kde asi odpočívá jeho tělo se soškou, kterou odnesl zpátky do moře. Před něčím mě varoval a já na to nedbal – ale vždyť to byl přihlouplý Porýňan, který zešílel z těžkostí, jež snadno dokáže unést Prus.

Zbytek je velmi prostý. Mé puzení navštívit chrám a vstoupit do něj se nyní stalo nevysvětlitelným a nutkavým příkazem, jemuž nakonec nemohu odepřít. Má německá vůle již neovládá mé činy a volit nyní mohu jen v podrobnostech. Takové šílenství vyhnalo Klenzeho na smrt, s odkrytou hlavou a bez ochrany do oceánu; já jsem však Prus a rozumný člověk a budu až do konce používat tu trochu vůle, která mi zbývá. Když jsem viděl, že budu muset jít, připravil jsem si potápěčský oblek, přilbu a regenerátor vzduchu k okamžitému nasazení; a ihned jsem začal sepisovat tuto spěšnou kroniku v naději, že se snad někdy dostane do světa. Zapečetím rukopis do láhve a svěřím ji oceánu, až navždy opustím U-29.

Nemám strach, ani z proroctví šíleného Klenzeho. Co jsem viděl, nemůže být pravda, a vím, že toto mé vlastní šílenství povede nanejvýš k udušení, až mi dojde vzduch. Světlo v chrámu je čirý přelud a zemřu klidně, jako Němec, v černých a zapomenutých hlubinách. Ten démonický smích, který slyším, když píšu, pochází jen z mého vlastního slábnoucího mozku. Proto si pečlivě navléknu potápěčský oblek a směle vystoupím po schodech do té pravěké svatyně, toho mlčenlivého tajemství nezměřených vod a nesčítaných let.

Ti druzí bohové

Na nejvyšším ze zemských vrcholů sídlí bohové Země a nestrpí, aby nějaký člověk řekl, že je spatřil. Kdysi obývali nižší vrcholky, avšak lidé z nížin stále zlézali skalnaté zasněžené svahy a zaháněli bohy do vyšších a vyšších hor, až nyní zbývá ta poslední. Když opustili své starší vrcholky, odnesli s sebou všechny známky své přítomnosti – jen jedinkrát, jak se říká, nechali tesaný obraz na stěně hory, jíž říkali Ngranek.

Nyní se však odebrali na neznámý Kadath ve studené pustině, kam lidé nechodí, a zpřísněli, protože nemají žádný vyšší vrcholek, kam by prchli při příchodu lidí. Zpřísněli, a zatímco se kdysi nechávali od lidí vypudit, nyní jim zakazují přijít, anebo přijdou-li, odejít. Dobře, že lidé nevědí o Kadathu ve studené pustině, jinak by se jej nemoudře pokoušeli zlézt.

Když někdy na bohy Země padne stesk po domově, navštěvují za klidné noci vrcholky, kde kdysi bydlili, a tiše pláčí, když se snaží hrát si postaru na svazích, na něž vzpomínají. Lidé pocítili slzy bohů na Thurai s bílou čepičkou, třebaže je považovali za déšť, a slyšeli vzdechy bohů v naříkavých větrech za úsvitu na Lerionu. Bohové plují v oblačných lodích a moudří venkované mají legendy, díky nimž se drží stranou od jistých vysokých štítů, když je oblačná noc, neboť už nejsou shovívaví jako zastará.

V Ultharu, který leží za řekou Skai, kdysi bydlíval stařec dychtící spatřit bohy Země; muž hluboce sečtělý v sedmi tajemných knihách země a obeznámený s Pnakotickými rukopisy z dalekého mrazivého Lomaru. Jmenoval se Moudrý Barzai a vesničané vyprávějí, jak v noci podivného zatmění vystoupil na horu.

Barzai věděl o bozích tolik, že mohl předpovídat jejich příchody a odchody, a uhodl tak mnoho z jejich tajemství, že byl sám považován za poloboha. To on moudře poradil ultharským měšťanům, když vydali svůj pozoruhodný zákon proti zabíjení koček, a on jako první řekl mladému knězi Atalovi, kam chodí černé kočky o půlnoci před svatým Janem. Barzai byl znalý nauk o bozích Země a vznikla v něm touha pohlédnout jim do tváře. Věřil, že by jej jeho velké tajné poznání o bozích mohlo zaštítit před jejich hněvem, a tak se rozhodl vystoupit na vrchol vysokého a skalnatého Hatheg-Kla za noci, kdy věděl, že tam bohové budou.

Hatheg-Kla je daleko v kamenité poušti za Hathegem, po němž má jméno, a tyčí se jako skalní socha v mlčenlivém chrámu. Okolo jeho štítu si vždy truchlivě pohrávají mlhy, protože mlhy jsou vzpomínkou na bohy a bohové milovali Hatheg-Kla, když na něm v dávných dnech sídlívali. Bohové Země často navštěvují Hatheg-Kla ve svých oblačných lodích a prostírají bledé páry po svazích, když ponořeni do vzpomínek tančí na vrcholku pod jasným měsícem. Obyvatelé Hathegu říkají, že je nedobré šplhat na Hatheg-Kla v kterýkoli čas, a v noci, kdy bledé páry skrývají vrcholek a měsíc, že to znamená smrt, avšak Barzai, když přišel ze sousedního Ultharu se svým učedníkem, mladým knězem Atalem, na ně nedbal. Atal byl pouhým synem hostinského, a někdy se bál, avšak Barzaiův otec byl lanckrabě, jenž sídlil ve starobylém hradu, a proto Barzai neměl v krvi žádnou lidskou pověrčivost a bázlivým venkovanům se jen smál.

Navzdory prosbám vesničanů se s Atalem vydali z Hathegu do kamenité pouště a u táborového ohně za noci rozmlouvali o bozích Země. Putovali mnoho dnů a z dálky viděli vysoký Hatheg-Kla s jeho aureolou truchlivé mlhy. Třináctý den dospěli k úpatí osamělé hory a Atal vyslovil své obavy. Ale Barzai byl starý a učený a z ničeho neměl strach, a tak směle vykročil napřed do svahu, který nezlezl nikdo od doby Sansua, o němž se s děsem píše ve zteřelých Pnakotických rukopisech.

Cesta byla skalnatá a byly na ní nebezpečné rokle, útesy a padající kamení. Později přišel chlad a sníh a Barzai i Atal často klouzali a padali, jak si lopotně probíjeli cestu vzhůru holemi a sekerami. Posléze vzduch zřídl, obloha změnila barvu a lezcům se těžko dýchalo; přesto se drali stále nahoru, žasli nad cizotou scenérie a vzrušovalo je pomyšlení, co se bude dít na vrcholku, až vyjde měsíc a kolem se rozprostřou bledé páry. Tři dny tak šplhali výš a výš ke střeše světa; potom se utábořili a čekali, až oblaka zakryjí měsíc.

Po čtyři noci oblaka nepřišla a měsíc svítil studeně dolů řídkými truchlivými mlhami okolo tiché čnělky. Pátou noc, za úplňku, uviděl Barzai daleko na severu pár hustých mraků, a tak zůstali s Atalem vzhůru a pozorovali je, jak se blíží. Pomalu, uvážlivě pluly blíž, hutné a majestátní, a řadily se kolem štítu vysoko nad pozorovateli, až zastřely měsíc i vrcholek. Pozorovatelé dlouhou hodinu hleděli, zatímco se páry kadeřily a oblačná clona houstla a byla stále neklidnější. Barzai byl zběhlý v učení o bozích Země a napínal sluch, aby uslyšel jisté zvuky, avšak Atal cítil chlad par a hrozivost noci, a velmi se bál. A když začal Barzai pomalu stoupat výš a dychtivě kynul, dlouho to trvalo, než se Atal vydal za ním.

Páry byly tak husté, že se šlo těžko, a přestože Atal nakonec Barzaie následoval, stěží nad sebou v zahaleném svitu měsíce viděl jeho šedý stín na šerém svahu. Barzai chvátal daleko vpředu, a přes jeho stáří se zdálo, že šplhá snáze nežli Atal; nebál se srázu, který začínal být příliš strmý pro každého kromě nebojácného siláka, a nezastavoval se ani před širokými černými roklemi, jež Atal přeskakoval jen stěží. Tak prudce stoupali přes balvany a strže, klouzali, klopýtali a někdy se děsili obrovitosti a hrozné mlčenlivosti nehostinných ledových čnělek a němých žulových srázů.

Za chviličku zmizel Barzai Atalovi z očí, když zlézal ohavný útes, který jako by se boulil ven a přehrazoval stezku každému lezci nehnanému touhou spatřit bohy Země. Atal byl hluboko pod ním a přemýšlel, co si počne, až na to místo dojde, když tu si s podivem všiml, že světlo zesílilo, jako by bezoblačný vrcholek a měsícem zalité místo setkám bohů byly velmi blízko. A jak se škrábal k vyboulenému útesu a prosvětlené obloze, cítil strach otřesnější, než poznal kdy předtím. Pak uslyšel hustými mlhami divoce křičet jásavý Barzaiův hlas:

„Slyšel jsem bohy. Slyšel jsem bohy Země, jak radostně zpívají na Hatheg-Kla! Prorok Barzai zná hlasy bohů Země! Mlhy jsou řídké, měsíc je jasný, a já spatřím bohy, jak divoce tančí na Hatheg-Kla, který milovali v mládí. Barzai svou moudrostí přerostl bohy Země, a jejich kouzla a zábrany nejsou pro jeho vůli ničím; Barzai uvidí bohy, pyšné bohy, skryté bohy, bohy Země, kteří pohrdají lidským pohledem!“

Atal neslyšel bohy, jež slyšel Barzai, byl však již blízko vybouleného útesu a hledal, kde by se na něm mohl zachytit nohama. Pak slyšel, jak Barzaiův hlas sílí a stoupá v tónině:

„Mlha je velmi řídká a měsíc vrhá stíny na svah; hlasy bohů Země jsou vysoké a divoké a oni se bojí příchodu Moudrého Barzaie, který je větší než oni… Světlo měsíce bliká, když před ním tančí bohové Země; uvidím tančící podoby bohů, kteří poskakují a vyjí v měsíčním svitu… Světlo slábne a bohové se bojí …“

Zatímco Barzai takto vykřikoval, pocítil Atal přízračnou změnu v celém ovzduší, jako by zákony Země ustupovaly zákonům vyšším; neboť stezka byla sice ještě strmější než předtím, ale cesta vzhůru se nyní stala děsivě snadnou a vyboulený útes nebyl takřka žádnou překážkou, když k němu dospěl, a nebezpečně klouzal vzhůru po jeho vypouklém povrchu. Světlo měsíce podivně zesláblo, a jak se Atal mlhou řítil vzhůru, zaslechl Moudrého Barzaie vykřikovat ze stínů:

„Měsíc se zatměl a bohové tančí v noci; na obloze je hrůza, neboť na měsíc se sneslo zatmění nepředpovídané v žádných knihách lidí ani bohů Země… Na Hatheg-Kla působí neznámá kouzla, protože výkřiky zděšených bohů se změnily v smích a ledové svahy se nekonečně řítí do černých nebes, kam se vrhám… Hej! Hej! Konečně! V šerém světle spatřuji bohy Země!“

A v tu chvíli uslyšel Atal, mrákotně klouzající vzhůru po nepředstavitelných srázech, ve tmě ohavný smích a do něho zazněl výkřik, jaký nikdo nikdy neslyšel, leda v Phlegetonu nevypověditelných nočních můr; výkřik, v němž zazněla hrůza a úzkost celého života s přízraky, zhuštěná do jediného obludného okamžiku:

„Ti druzí bohové! Ti druzí bohové! Bohové kosmických pekel, kteří chrám slabé bohy Země!… Odvrať se… – Jdi zpátky… Nedívej se! Nedívej se! Msta nekonečných propastí… Ta prokletá, proklínaná jáma… Milosrdní bohové Země, já padám do nebe!“

A jak Atal zavřel oči, zacpal si uši a pokoušel se skákat dolů proti strašnému tahu z neznámých výšin, na Hatheg-Kla se rozlehlo ono strašlivé zahřmění, které probudilo dobré vesničany v nížinách a počestné měšťany v Hathegu, Niru a Ultharu a dalo jim spatřit přes mraky to podivné zatmění měsíce, jež nikdy nepředpověděla žádná kniha. A když měsíc konečně vyšel, byl Atal v bezpečí na nižších horských sněhových polích, aniž byl viděl bohy Země, či ty druhé bohy.

Ve zteřelých Pnakotických rukopisech se vypráví, že Sansu nenašel nic než němý led a skálu, když v mládí světa vyšplhal na Hatheg-Kla. Když však muži z Ultharu, Niru a Hathegu přemohli strach a za dne zlezli ten strašidelný sráz, aby našli Moudrého Barzaie, na holém kamenném vrcholku nalezli vryt zvláštní kyklopský symbol o šíři padesáti loket, jako by skálu zdrásalo obří dláto. A symbol se podobal tomu, jejž učenci zpozorovali v těch strašlivých částech Pnakotických rukopisů, které byly tak starobylé, že nešly číst. To našli.

Moudrého Barzaie nenašli nikdy a svatý kněz Atal se nikdy nenechal přesvědčit, aby se modlil za odpočinutí jeho duše. Lidé z Ultharu, Niru a Hathegu se také dodnes lekají zatmění a v noci, kdy bledé páry skrývají vrcholek hory a měsíc, se modlí. A nad mlhami na Hatheg-Kla bohové Země tančívají a vzpomínají; vědí totiž, že jsou tu v bezpečí, a rádi přilétají na oblačných lodích z neznámého Kadathu a hrají si jako zastará, jako když byla Země nová a lidé se nesápali do nepřístupných míst.

Stín z času

Po dvaceti a dvou letech zlých snů a panického strachu, kdy mě chránilo pouze zoufalé přesvědčení o bájném původu určitých dojmů, nejsem ochoten potvrdit pravdivost toho, co, jak se domnívám, jsem nalezl v Západní Austrálii v noci ze 17. na 18. července 1935. Mám důvod se nadít, že jsem tehdy úplně nebo zčásti propadl halucinaci – bylo pro ni opravdu hojně důvodů. Přesto však její realistický ráz byl tak šeredný, že někdy se vzdávám vší naděje.

Jestliže se takového něco stalo, pak se člověk musí přichystat přijmout o vesmíru a o kolotavém víru času představy, které ochromují už jen pouhou svou zmínkou. A také se musí mít na pozoru před jistým, skrytým nebezpečím, které i když nikdy neohrozí celé lidstvo, může způsobil obrovské a nevypočitatelné hrůzy určitým opovážlivějším lidským jedincům.

A právě z tohoto posledně jmenovaného důvodu naléhavě žádám se vší zodpovědností, aby se definitivně upustilo od jakýchkoli pokusů vykopat ze země ony fragmenty neznámých, prapůvodních staveb, které mnou vedená expedice měla prozkoumat.

Za předpokladu, že jsem byl duševně zdráv a při plném vědomí, zažil jsem oné noci něco s čím se ještě žádný jiný člověk nesetkal. Bylo to navíc i strašné potvrzení všeho toho, co jsem se snažil zavrhnout jako báchorku a výmysl. Naštěstí tu není žádný důkaz, neboť naplněný zděšením jsem ztratil ten děsivý předmět, který – kdyby byl skutečný a vynesený z oné zhoubné propasti – by sloužil jako nezvratný hmatatelný důkaz.

Když jsem objevil tu hrůzu, byl jsem sám – a až dodnes jsem o tom nikomu nic nevyprávěl. Nemohl jsem jiným bránit, aby kopali tím směrem, jenže náhoda a písečné přesypy je zatím uchránily, aby to našli. Nyní nastylizuji tuto písemnou výpověď – nejenom kvůli zachování své duševní rovnováhy, ale i jako varování všem těm, kdo ji budou brát vážně.

Tyto stránky – s mnohým, co uvádím v úvodní části jsou obeznámeni pozorní čtenáři novin a vědeckých časopisů – píšu v kajutě lodi, kterou se vracím domů. Rukopis předám svému synovi, profesoru Wingate Peasleeovi z Miskatonické univerzity – jedinému členu mé rodiny, který mi zůstal věrný po mé podivné amnézii před dávnou dobou a je člověkem nejlépe informovaným o obecně neznámých okolnostech mého případu. A mezi živými by on byl také poslední, kdo by se posmíval tomu, co budu vyprávět o oné osudné noci.

Před odplutím jsem mu nic nesdělil, protože si myslím, že bude lépe podat vysvětlení písemně. Když si je v klidu přečte a pak ještě několikrát, získá mnohem působivější obraz než by si mohl udělat z mého neuspořádaného vyprávění.

S touto mojí zprávou může udělat cokoli, co uzná za vhodné – ukázat ji s patřičným komentářem v místech, kde lze předpokládat, že bude k prospěchu. A kvůli těm čtenářům, kteří nejsou obeznámeni s raným údobím mého života, předesílám poměrně rozsáhlý souhrn své minulosti.

Jmenuji se Nathaniel Wingate Peaslee, a ti, kdo si vzpomenou na články v tisku o generaci zpátky, či na dopisy a příspěvky v psychologických časopisech před šesti či sedmi lety, budou vědět, kdo jsem a co jsem. Podrobnosti o mé podivné ztrátě paměti v letech 1908-1913 zaplňovaly noviny a hodně se přetřásala tradice hrůzy, šílenství a čarodějnictví, číhající ve starobylém massachusettském městě, tehdejším i nynějším mém bydlišti. Přesto chci, aby se vědělo, že žádné zděděné ani získané duševní poruchy se v mládí u mne neprojevily. Je to nanejvýš důležitá skutečnost vzhledem k onomu stínu, který tak nenadále na mne padl z vnějších zdrojů.

Je možné, že ona staletí ponurého hloubání zapříčinila, že rozpadající se Arkham, kde se šířily nejrůznější pověsti, byl obzvlášť přístupný, co se týče takových stínů – třebaže i toto se zdá pochybné vzhledem k oněm dalším případům, jimiž jsem se později začal zabývat. Ale podstatné je, že moji předkové a také já sám jsme nikdy netrpěli nějakou duševní poruchou. To, co se stalo, přišlo odněkud odjinud – odkud, to se dokonce ještě nyní neodvažuji jasně a srozumitelně prohlásit.

Jsem syn Jonathana a Hannah /Wingate/ Peasleeových, ze zdravého a starého rodu v Haverhillu. V této staré usedlosti na Boardman Street nedaleko Zlatého návrší jsem se narodil a byl tam i vychován. Do Arkhamu jsem se dostal teprve pak, když jsem nastoupil na Miskatonické univerzitě jako lektor politické ekonomie roku 1895.

Dalších třináct let můj život probíhal poklidné a šťastně. V roce 1896 jsem se oženil s Alicí Keezarovou z Haverhillu a moje tři děti, Robert, Wingate a Hannah se narodily v tomto pořadí roku 1898, 1900 a 1903. Roku 1898 jsem byl jmenován mimořádným profesorem a o čtyři roky později pak řádným profesorem. Nikdy jsem neprojevoval ani sebemenší zájem o okultismus ani o psychopatologii.

Ve čtvrtek 14. května 1908 mě postihla ona podivná ztráta paměti. Přišla znenadání, třebaže později jsem si uvědomil, že několik hodin předtím mě značně znepokojily krátké, nejasné vidiny, nebývalé a zmatené – a ty podle všeho byly varovnými příznaky. Hlava mě bolela a měl jsem neobvyklý, pro mě naprosto nový pocit – že se kdosi jiný chce zmocnit mých myšlenek.

Bylo asi za deset minut půl jedenácté, když během mé přednášky z politické ekonomie VI. – dějiny a dnešní trend ekonomiky, pro posluchače prvního ročníku nastal kolaps. Před zrakem mi začaly kmitat podivné tvary a cítil jsem, že jsem v nějaké bizarní místností, nikoli v posluchárně.

Moje myšlenky a řeč odběhly od tématu a posluchači poznali, že se mnou není něco v pořádku. Potom jsem se v bezvědomí sesul na židli v stuporu, z kterého se nikomu nepodařilo mě probrat. Vlastní mé schopnosti se probudily do denního světla našeho normálního světa teprve za pět let, čtyři měsíce a třináct dní.

O tom, co následovalo, jsem se samozřejmé dozvěděl od jiných lidí. Šestnáct a půl hodiny jsem zůstal v bezvědomí, třebaže mě odvezli domů, do čísla 27 v Crane Street a byla mi poskytnuta veškerá lékařské péče.

O třetí hodině ranní dne 15. května jsem otevřel oči a začal hovořit, ale zakrátko jak doktora, tak moji rodinu vyděsil způsob mé řeči a jazyka, který jsem používal. Bylo jasné, že si vůbec nevzpomínám na svou totožnost a minulost, ačkoli z nějakého důvodu jsem se horlivé snažil zatajit tento nedostatek ve svých znalostech. Moje oči udiveně zíraly na lidi kolem sebe a činnost svalstva obličeje mi byla naprosto nová.

Ba i moje mluva mi připadala toporná a jako by náležela někomu jinému. Používal jsem své hlasové ustrojí těžkopádně a nejistě a moje mluva se vyznačovala podivnou strojeností, jako kdybych se byl anglickému jazyku učil namáhavě z knih. Moje výslovnost byla bizarní a nekultivovaná, zatímco v běžných spojeních slov jsem používal podivné archaické obraty a výrazy naprosto nesrozumitelného ražení.

Pokud se toho posledně zmíněného týče, zejména jeden z těchto slovních obratů si velice dobře – ba i s úlekem – připomněl nejmladší z ošetřujících lékařů o dvacet let později. Neboť v tomto pozdějším údobí se tento obrat začal obecně užívat – zprvu v Anglii a nato ve Spojených státech – a ačkoli byl dosti složitý a nepopiratelně nový, až do nejmenších podrobností zachycoval nejasná slova divného arkhamského pacienta z roku 1908.

Vzápětí se mi vrátily moje tělesné síly, třebaže jsem potřeboval nápravnou péči, abych se opět naučil používat rukou, nohou a další tělesné orgány. Z toho důvodu a vzhledem k dalším újmám pramenícím ze ztráty paměti mi byla určitou dobu věnována intenzivní lékařská péče.

Když jsem poznal, že moje pokusy zatajit selhání paměti neuspěly, otevřeně jsem se k němu přiznal a nedočkavě jsem se snažil obstarat všemožné informace. Lékařům se nepochybně zdálo, že jsem o svou vlastní osobnost ztratil zájem, jakmile jsem zjistil, že tento případ amnézie berou jako přirozenou věc.

Povšimli si, že hlavní moje úsilí se zaměřilo na zvládnutí určitých problémů jak v historii, tak ve vědě, v umem, v jazykovědě a folkloristice – některé byly velice záhadné a odlehlé, jiné zas dětinsky prosté; kupodivu v mnoha případech zůstávaly tyto otázky mimo mé vědomí.

Současně také postřehli, že jsem dokonale obeznámen s řadou téměř neznámých oborů vědění, což si nedovedli vysvětlit. Tyto znalosti jsem se spíš pokoušel utajit, než abych je stavěl na odiv. Neuváženě jsem se třeba zmínil s nenucenou samozřejmostí o konkrétních událostech z šerých, dávných věků, o nichž obecně přijímané dějiny mlčí – když jsem viděl, jaké překvapení moje poznámka vyvolala, rychle jsem vykličkoval a poznamenal, že byla míněna jako žert. A způsob, jak jsem hovořil o budoucnosti dvakrát či třikrát mé posluchače opravdu vyděsil.

Tyto podivné krátké záběry z minulosti záhy ustaly, třebaže někteří pozorovatelé přičítali tento fakt spíše zvýšené obezřetnosti z mé strany, než tomu, že moje neobyčejné vědomosti se mi vytrousily z paměti. A vskutku, zdálo se, že velice dychtím důkladně poznat soudobou hovorovou řeč, zvyklosti a názory; jako kdybych byl snaživým cestovatelem z nějaké vzdálené, cizí země.

Jakmile mi dovolili chodit, stal jsem se častým návštěvníkem univerzitní knihovny; a zanedlouho poté jsem si začal zařizovat ty různé cesty a speciální přednáškové kursy na amerických a evropských univerzitách, které se v následujících několika letech staly terčem mnohých kritik.

Nemohl jsem si stěžovat na nedostatek známostí, pokud jde o vědecké kruhy, protože můj případ si získal určitou proslulost mezi soudobými psychology. Demonstrovali na mně typický příklad druhotné osobnosti – i když jsem podle všeho tu a tam uváděl přednášející do rozpaků projevem nějakých bizarních symptomů či náznakem výsměchu, vždy pečlivě kamuflovaným.

S opravdu přátelským projevem jsem se málokdy setkával. Cosi v mém vzhledu a řeči jako kdyby vyvolávalo neurčité obavy a averze u každého, koho jsem potkal, jako kdybych byl nekonečně vzdálený ode všeho, co je normální a zdravé. Tato představa jakési temné, skryté hrůzy spojená s nezměrnými propastmi odstupu byla kupodivu rozšířená a neměnná.

Ani moje rodina nebyla výjimkou. Od chvíle, kdy jsem se zase probral k vědomí, na mne manželka hleděla s hrůzou a odporem – přísahala, že nějaký cizí vetřelec si přisvojil tělo jejího manžela. V roce 1910 se se mnou rozvedla a ani v roce 1913, když jsem se vrátil do normálního stavu, se mi nepodařilo dosáhnout jejího svolení, abychom si spolu promluvili. Matčiny pocity sdíleli můj starší syn a mladá dcera, které jsem od rozvodu také neviděl.

Pouze můj druhý syn Wingate byl, jak se zdá, schopen překonat odpor a strach, který má změna budila. Sice cítil, že jsem cizí člověk, ale ačkoli mu bylo teprve osm, pevně věřil, že moje skutečné já se mi zase navrátí. A když k tomu došlo, vyhledal mě a soud mi ho svěřil do opatrování. V letech následujících mi pomáhal v mé badatelské práci a dnes, v pětatřiceti je profesorem psychologie na Miskatonické univerzitě.

Nijak se nedivím, že jsem budil hrůzu – je nepochybné, že způsob myšlení, hlas a výraz obličeje bytosti, která se 13. května 1908 probudila k vědomí, neměly s Nathanielem Wingatem Peasleeyem nic společného.

Nemám v úmyslu podrobněji líčit svůj život v letech 1908 až 1913, neboť čtenáři všechny externí podstatné údaje najdou ve starých novinách a vědeckých časopisech, kde jsem je povětšině musel i já vyhledat.

Mohl jsem svéprávně vládnout svým jměním a peníze jsem vydával celkem rozumně na cestování a studium v rozličných kulturních centrech. Moje cesty nicméně velice neobvyklé a mnohdy mě zavedly do odlehlých a opuštěných končin.

V roce 1909 jsem pobýval měsíc v Himalájích a moje cesta na velbloudu po neprobádané poušti Arábie vzbudila značnou pozornost. Co se na těchto výpravách stalo, se mi jakživ nepodařilo dozvědět.

V létě 1912 jsem si najal loď a plavil se po Arktidě, na sever od Špicberků; po návratu bylo na mně vidět, že jsem rozčarován.

Později toho roku jsem strávil několik týdnů samoten v rozlehlém komplexu krasových jeskyní v západní Virgínii – nikdo přede mnou ani po mně tak obsáhlý průzkum nepodnikl – avšak tyto temné labyrinty jsou tak spletité, že jít znovu v mých stopách nepřichází vůbec v úvahu.

Mé pobyty na univerzitách se vyznačovaly tím, že jsem si mimořádně rychle osvojoval vědomosti, jako kdyby moje druhotná osobnost byla nadána daleko vyšší inteligencí. Také jsem zjistil, že jsem četl rychlostí, kterou lze nazvat fenomenální. Spěšně jsem obracel listy a stačilo, abych stránku přelétl očima, abych si vtiskl do paměti každou podrobnost: moje schopnost pohotově vysvětlit složité diagramy budila úžas.

Občas na mne docházela ničemná udání, že mám moc ovlivňovat myšlenky a jednání druhých lidí, ač jsem měl za to, že jsem se měl dostatečně na pozoru, abych své zvláštní schopnosti dával najevo v míře co nejmenší.

Jiná ohavná hlášení uváděla, že se důvěrně přátelím s čelnými představiteli okultních spolků a s badateli, na nichž lpí podezření, že jsou ve spojem s nejmenovanými skupinami odpuzujících hierofantů starého světa. Sice se tehdy tato tvrzení neprokázala, ale nepochybně k tomu zavdala podnět moje četba, neboť výpůjčky unikátních knih z knihoven nelze udržet v tajnosti.

Existuje materiální důkaz, totiž marginální poznámky, že jsem podrobné prostudoval taková díla, jako jsou Cultes de Goules od hraběte d‘Erlette, De Vermis Mysteriis Ludwiga Prinna, Die Unaussprechlichen Kulten od von Junzta, zachované fragmenty záhadné Knihy Eibon a obávaný Necronomicon od šíleného Araba Abdula Alhazreda. A rovněž nelze popřít, že zhruba v době mé podivné přeměny nová a zlá vlna podzemního kultu začala intenzívně rozvíjet svou činnost.

V létě 1913 bylo už na mně vidět, že jsem rozmrzelý a můj zájem ochabuje, nejednou jsem svým spolupracovníkům naznačil, že se záhy mohou nadít u mne nějaké změny. Zmínil jsem se, že se začínám rozpomínat na minulost – nicméně většina těch, kdo moje slova slyšeli, je nepovažovala za upřímná, protože všechny mé vzpomínky byly tak neurčité, že jsem je mohl nabýt pročtením svých starých zápisků a písemností.

Do Arkhamu jsem se vrátil kolem poloviny srpna a usadil se zase ve svém tak dlouho uzavřeném domě na Crane Street. Tam jsem instaloval zařízení prapodivného vzhledu – jednotlivé jeho části vyrobily různé dílny vědeckých přístrojů v Evropě a Americe. Pečlivě jsem dbal, aby zařízení neviděl nikdo, kdo by měl tolik odborných znalostí, že by pochopil jeho účel.

Ti, kdo je viděli – jeden dělník, jeden sloužící a nová hospodyně – říkají, že to byla zvláštní soustava táhel, koleček a zrcadel a že celý tento aparát byl pouze dvě stopy vysoký, o základně s délkou strany ne větší než jednu stopu. Zrcadlo umístěné v jeho středu bylo sférické a konvexní. To všechno potvrdili i výrobci součástí, pokud se mi je podařilo zjistit.

V pátek večer dne 26. září jsem hospodyni a sloužícímu dal volno na celé sobotní dopoledne. V domě se svítilo až do pozdních hodin nočních. Na ulici zastavilo auto a hubený, snědý muž, který vypadal jako cizinec, vešel do domu.

Světlo za okny viděli ještě kolem jedné hodiny po půlnoci. Policista na obchůzce viděl o čtvrt na tři ráno stát auto u chodníku, ale dům byl ponořen v temnotu. Ale o čtvrté hodině ranní byl vůz už určitě pryč.

O šesté hodině ranní zazvonil u doktora Wilsona telefon a váhavý hlas s cizím přízvukem ho požádal, aby zašel do mého domu, kde ležím ve mdlobách. Později se zjistilo, že ho zavolal někdo meziměstsky z telefonní budky na Severním nádraží v Bostonu, ale po hubeném cizinci nezůstala ani stopa.

Lékař mě našel obývacím pokoji – seděl jsem v lenošce a byl v bezvědomí. Na hladké, vyleštěné desce stolu zůstalo pár škrábanců – bylo zřejmé, že je zanechal nějaký těžký předmět. Ten podivný přístroj zmizel a ani později se po něm nenalezla žádná stopa. Onen snědý, hubený cizinec jej nepochybně odnesl.

V krbu v knihovně zůstala hromada popela, neboť zřejmě zde byly spáleny všechny záznamy, které jsem si psal od chvíle, kdy jsem ztratil paměť. Dr. Wilson zjistil, že dýchám přerývavě, ale po injekci se moje dýchám upravilo.

V sobotu 27. září v 11.15 dopoledne jsem se najednou pohnul a můj obličej už nevypadal jako maska, ale začal nabývat výraz. Dr. Wilson poznamenal, že to už nebyla podoba mé druhotné osobnosti, ale mého normálního já. Kolem 11,30 jsem zamumlal pár prapodivných slov, která se nepodobala žádné lidské řeči. Rovněž se zdálo, že s čímsi svádím boj. Nato, krátce po polednách – hospodyně a sloužící se mezitím vrátili – jsem polohlasně spustil anglicky: „… typickým představitelem ekonomického myšlení tohoto údobí je Jevons. Usiluje nalézt souvztažnost jako kupříkladu nějaký spojovací článek mezi obdobím hospodářské prosperity a stagnace vzhledem k fyzikálním cyklům jako je zvýšení či snížení sluneční aktivity nebo …“

Nathaniel Wingate Peaslee se vrátil – ale na jeho časové stupnici bylo stále ještě čtvrteční dopoledne roku 1908 a on na stupínku přednáší posluchačům.

II

Bylo pro mne velice svízelné a namáhavé, abych se vpravil zase do normálního života. Ztráta pěti let způsobila mnohem větší komplikace než si lze představit. V mém případě situaci zhoršovalo, že jsem musel dávat do pořádku spoustu věcí.

Když jsem se dozvěděl, jak jsem si po roce 1908 počínal, velice mě to překvapilo a rozrušilo, nicméně jsem se snažil na všechno hledět s klidem filozofa. Posléze, když mi zase svěřili mého druhého syna do opatrování, nastěhoval jsem se s ním do domu na Crane Street. Snažil jsem se zase pracovat, jako kdysi – fakulta mi totiž laskavě nabídla mé bývalé profesorské místo.

V únoru 1914 jsem zahájil přednášky a pokračoval v nich pouze necelý rok. Poznával jsem, jak hlubokou stopu ve mně moje zážitky zanechaly. Ačkoli jsem se těšil dokonalému duševnímu zdraví – jak jsem věřil – a moje původní osobnost nebyla sebeméně narušena, ráznost a energie, kterou jsem oplýval kdysi, mi nyní chyběla. Neustále mě pronásledovaly nejasné sny a mlhavé představy. Po vypuknutí světové války se stala historie středem mého zájmu a já se častokrát přistihl, jak přemýšlím o dějinných údobích a událostech podivným způsobem.

Moje představa o čase – schopnost rozlišovat mezi sousledností a současností dějů – byla nějak záhadně zkomolená – v mysli se mi vybavovaly chimérické představy, že žiji v jedné historické epoše, ale přenáším se v duchu do věků minulých a budoucích, abych se s nimi obeznámil.

Před duševním zrakem se mi vybavovaly některé vzdálené následky války – jako kdybych věděl, jak skončila a posuzoval ji ze zpětného pohledu. Kdykoli se ty pseudovzpomínky objevily, přepadly mě prudké bolesti hlavy. Měl jsem pocit, že příčinou je patrně nějaká umělá psychologická bariéra.

Když jsem se odvážil zmínit v náznaku o tom, co prožívám, kolegové reagovali různě. Někteří se tvářili rozpačitě, pouze na katedře matematiky se mnou zapředli hovor o posledním vývoji při ověřování teorie relativity. V té době se o ní diskutovalo pouze ve vědeckých kruzích, slavnou se stala až později. Dr. Albert Einstein, vysvětlovali, redukoval nyní čas na pouhý rozměr.

Ale zneklidňující představy přicházely stále častěji, takže jsem musel v roce 1915 fakultu opustit. Některé byly velice tíživé – nemohl jsem se zbavit dojmu, že během mé ztráty paměti došlo ke strašné změně, že moje druhotná osobnost, nepochybně jakýsi nezvaný host z neznámých sfér, vytlačil mé původní já.

Proto jsem si trápil hlavu marným přemýšlením, jak zjistím, kde bylo moje skutečné já během těch let, když mě ten druhý ovládal. Nezvyklé znalosti a podivné chování vetřelce, který se zmocnil mého těla, mě znepokojovaly tím víc, čím více jsem se o nich dovídal od různých lidí, z publikací a časopisů.

To prapodivné počínání, kterým byli lidé vyvedeni z míry, bylo v jakémsi strašném souladu s temným věděním, které bylo zasuto hluboko v mém podvědomí. Jal jsem se horečně pátrat po jakýchkoli informacích nějak se týkajících předmětů studia a cest toho druhého během těch let, o nichž jsem zhola nic netušil.

Ne všechny moje potíže měly takovou poloabstraktní podobu. Zdálo se mi, že sny nabývají na intenzitě a konkrétnosti. Věděl jsem, jak by většina lidí reagovala, kdybych jim to vypravoval, a proto jsem se zřídkakdy někomu svěřil – můj syn Wingate a jistý důvěryhodný psycholog patřili k těm výjimkám. Posléze jsem se rozhodl prostudovat jiné případy amnézie a dozvědět se nakolik bývají halucinace u těchto psychogenních poruch typické.

Výsledky bádání – pomáhali mi psychologové, historici, antropologové a odborníci na duševní choroby s rozsáhlými zkušenostmi, jakož i vlastní studium všemožných záznamů o rozštěpu osobnosti, počínaje pověstmi o lidech posedlých démony a konče střízlivými lékařskými zprávami ze současnosti – mě zprvu nepotěšily, naopak spíše mě znepokojily.

Mezi tím obrovským množstvím případů skutečné amnézie jsem nenašel žádný, který by měl stejný průběh jako ten můj. Nicméně jsem objevil několik málo zpráv, které mají mnoho shodného s mými zážitky: nevím si s nimi rady a to mne děsí. Jde jednak o útržky starých zkazek, jednak o chorobopisy uveřejněné v odborných lékařských časopisech a jednou či dvakrát o nějakou podrobnost, dovedně ukrytou mezi údaji o anamnéze.

Vyplývá z toho, že obdobný případ jako můj se vyskytuje velice vzácně. V některých stoletích byly zaznamenány jeden, dva nebo dokonce tři obdobné obrazy tohoto onemocnění, v jiných stoletích zase analogický případ hledáme marně – je ovšem možné, že se o něm písemná zpráva nezachovala.

Průběh býval pokaždé stejný – člověk s bystrou, otevřenou hlavou je postižen krátkodobou nebo déletrvající poruchou paměti a začíná vést zcela odlišný život. Jeho nová osobnost má jisté potíže s ovládáním hlasivek a koordinací těla, ale zanedlouho je obojí v pořádku a „nový člověk“ projevuje dychtivý zájem o veškeré poznatky z oboru historie, umem a antropologie. Všechny tyto znalosti si neobyčejně rychle osvojuje a ukládá do své abnormálně obsáhlé paměti. Po čase si postižený najednou zase uvědomí svou pravou osobnost, ale nepřestávají ho trápit podivné sny, které se znovu a znovu objevují a připadají mu jako zlomky jakýchsi škaredých vzpomínek, pečlivě vymazaných z jeho paměti.

A tato téměř naprostá shoda – popisované tíživé sny se mnohdy nelišily od mých ani v nejmenších podrobnostech – mne nenechala ani chvilku na pochybách, že tu jde o typický příznak. Jeden či dva případy jako by mi cosi připomínaly, jako kdybych se o nich doslechl už dříve prostřednictvím nějakého kosmického komunikačního kanálu, tak strašného a morbidního, že jsem raději o něm dál už nepřemýšlel. A třikrát jsem našel výslovnou zmínku o podivném přístroji, zjevně stejného typu jako ten, který byl v mém domě.

Při svém průzkumu jsem přišel ještě na další znepokojující skutečnost. O něco častěji se vyskytovaly případy, kdy jednotlivec bez výrazných znaků amnézie velice krátce prožil děsivý sen.

Tyto osoby nebyly obvykle schopné konat myšlenkovou práci, takže od zmíněných prostoduchých lidí se stěží dalo očekávat, že jejich mozek bude s to načerpat abnormální množství vědeckých poznatků a vštípit je do paměti. Na chvilku je posedla cizí síla, leč vzápětí je opustila a zůstala pouze prchavá, nejasná vzpomínka na nepopsatelnou hrůzu.

V posledních padesáti letech jsou zaznamenány tři takové případy – jeden se stal před pouhými patnácti roky. Nehledalo tu cosi, nazdařbůh bloudíc časem, cestu ven z hluboké propasti, o níž nemáme ponětí? Nejsou ty případy nejasných vzpomínek zrůdnými a hrozivými experimenty takového rázu, že se zdravý rozum vzpírá tomu uvěřit?

Podobné otázky jsem si kladl při svém hloubám – k vyslovení takových domněnek mě přivedly mýty, na něž jsem narazil při svém bádání. Nepochyboval jsem, že o ztrátách paměti na určitý časový úsek – jak tomu bylo u mne – jasně a děsivě hovoří některé legendy, staré, pokud sahá lidská paměť. A to nevědí nemocní, ani lékaři, kteří je ošetřovali.

O vlastní podstatě mých snů, stále neodbytnějších, se zatím ještě bojím hovořit. Někdy se mi už zdálo, že jsem propadl šílenství. Neexistuje nějaká skupina bludů, která následně postihuje lidi, kteří trpěli ztrátou paměti? Není možné, že podvědomí se snaží mezery v paměti zaplnit pseudovzpomínkami, a to má za následek vznik falešných představ?

Většina psychiatrů, kteří mi pomáhali při hledám obdobných případů, byla téhož názoru (i když já jsem se později přiklonil k alternativní teorii vyplývající z tradovaných legend). Jenže když jsme někdy narazili na případ, jenž se mému navlas podobal, nemohli stejně jako já najít pro to vysvětlení.

Můj duševní stav klasifikovali jako neurotickou poruchu. Můj postup přijít na jeho příčiny a analyzovat je, místo abych se snažil pustil celou věc z hlavy či mávl nad ní rukou, plně schvalovali, neboť odpovídá správným psychologickým zásadám. Zejména jsem si vážil rad lékařů, kteří mě prohlíželi v době, kdy jsem byl ovládán neznámým vetřelcem.

Moje první poruchy nebyly vůbec viditelné, ale týkaly se abstraktních záležitostí, o nichž jsem se zmínil. K tomu přistupoval rovněž pocit hluboké a nevysvětlitelné hrůzy před sebou samým. Vznikly ve mně podivné obavy vidět se jak vypadám, jako kdyby můj zrak v mém vzhledu nalézal cosi naprosto cizorodého a nepochopitelné odpuzujícího.

Když jsem letmo pohlédl dolů a spatřil dobře známou lidskou postavu oděnou v nevtíravém šedém či modrém obleku, pokaždé jsem pocítil neobyčejnou úlevu, ale abych k ní dospěl, musel jsem přemoci nesmírný strach. Vyhýbal jsem se zrcadlům, jak nejvíce jsem mohl a vždycky jsem se nechával holit u holiče.

Trvalo to dlouho, než se mi povedlo sladit některé z těch klamných pocitů s prchavými zrakovými dojmy, jež se u mne začaly projevovat. První taková souvztažnost měla co dělat s podivným pocitem, že moje paměť je uměle z vnějšku omezována.

Cítil jsem, že ta krátká, útržkovitá vidění, která jsem prožíval, mají hluboký a strašný význam a děsivou spojitost se mnou samým, ale že jakási cílevědomá vlivná bytost mi brání, abych ten význam a tu spojitost pochopil. Nato přišla ta podivnost týkající se prvku času a s ní zoufalé pokusy útržky snů chronologicky a prostorově utřídit.

Tyto snové fragmenty byly zprvu spíše podivné, než hrůzné. Zdálo se mi, že se nalézám v obrovské klenuté síni, jejíž vznosné kamenné valené klenby se téměř ztrácely nahoře v přítmí. Af už byla postavena kdykoli a kdekoli, tato stavba vyznačující se půlkruhovitými nelomenými oblouky si nijak nezadala s jinou románskou stavbou.

Viděl jsem obrovitá, kulatá okna a vysoké, klenuté dveře a piedestaly či stoly vysoké jako výška normálního pokoje. Podél zdí stály ohromné regály z tmavého dřeva zaplněné obrovitými svazky, jejichž hřbety byly popsány podivnými hieroglyfy.

Nezakryté kamenné zdivo zdobily zvláštní řezby, vždy to byly křivočaré matematicky rozvržené motivy, a do zdi byly vytesány i nápisy a znaky, jaké jsem viděl na těch obrovských knihách. Tmavé žulové zdivo bylo stejného druhu jako u megalitických staveb, kde na vypouklý kvádr dosedal vyhloubený spodek kvádru ve vrstvě nad ním.

V síni nebyly židle, ale na ohromných piedestalech ležely knihy, listiny a cosi, co asi byly psací potřeby – neobvykle tvarované nádoby z nafialovělého kovu a tyčky se zamazanými hroty. Piedestaly byly sice vysoké, ale občas se mi zdálo, že se na ně můžu podívat seshora. Na některých svítily veliké křišťálové koule, které sloužily jako lampy a stály tam i mně nepochopitelné přístroje konstruované ze skleněných trubic a kovových tyčí.

Okna byla zasklená a zajištěná silnými mřížemi. Sice jsem se k nim neodvážil přiblížit, abych vyhlédl ven, ale z místa, kde jsem stál, jsem viděl vršky prazvláštních rostlin podobných kapradinám, jak se vlnily ve větru. Podlaha byla z masivních kamenných dlaždic, ale rohože ani drapérie v místnosti nebyly.

Později jsem měl videm, jak se rychle pohybuji po kyklopských kamenných chodbách a nahoru a dolů po gigantických nakloněných rovinách této kolosální stavby. Nikde nebyly schody a žádná chodba nebyla užší než třicet stop. Některé z těch budov, v nichž jsem se vznášel, se nepochybně zvedaly k obloze do výše několika tisíce stop.

Dole bylo povícero pater s temnými sklepeními a nikdy neotevřenými padacími dveřmi, zajištěnými kovovými pásy – nejasný náznak nějakého mimořádného nebezpečí.

Připadalo mi, že jsem zajatcem a všechno, co jsem viděl, ve mně navozovalo pocit hrůzy. Tušil jsem, že ty výsměšné křivočaré hieroglyfy na zdech by svým poselstvím sežehly mou duši, kdyby mě milosrdná nevědomost nechránila.

A ještě později se mé sny rozšířily o výhledy z těch obrovských kulatých oken a z rovné střechy s titánskými rozměry. Podivné zahrady a široká prázdná plocha byla obehnána vysokou kamennou zídkou. Nahoru vedla nejvyšší nakloněná rovina.

Viděl jsem, jak se podél dlážděných cest širokých dobrých dvě stě stop táhly až do nedohledna míle a míle obrovských budov se zahradami. Budovy se od sebe značně lišily, ale jen málokterá měla půdorys menší než pět set na pět set stop či výšku menší než tisíc stop. Řada jich vypadala, jako by nikdy nekončila a jejich průčelí zabíralo jistě několik tisíc stop, zatímco jiné se tyčily jako hora do výšky k šedému, kalnému nebi.

Převážně byly postaveny z kamene či betonu a většina konstrukčně napodobovala ten zvláštní typ zdiva, kterého jsem si všiml v budově, v níž jsem byl držen. Střechy byly rovné, prostírala se na nich zahrada a byly obvykle obehnané zubatou zídkou. Někdy bylo vidět terasy a široké, volné plochy uprostřed zahrad. Zdálo se, že na širokých cestách se cosi pohybuje, ale v předchozích viděních jsem nedokázal na tento svůj dojem najít podrobnější vysvětlení.

Na některých místech jsem zpozoroval obrovské tmavé věže válcovitého tvaru, které se tyčily výš než kterékoli jiné budovy. Zdálo se, že mají naprosto jedinečný ráz a bylo na nich vidět, že jsou velice staré a hlodal na nich zub času. Byly postaveny z čedičových kvádrů nezvyklých rozměrů a směrem k oblému vrcholu se jejich obvod zužoval. Žádná z věží neměla kromě ohromných dveří jediný otvor, jediné okno. Povšiml jsem si i některých nižších staveb – po věky vystaveny nepřízni počasí se už rozpadaly – které se těmto temným, válcovitým věžím podobaly základním architektonickým řešením. Ty nenormální věkovité stavby z čedičových kvádrů působily nevysvětlitelně hrozivé, vyvolávaly intenzívní pocit hrůzy právě tak jako ony padací dveře zabezpečené kovovými pásy.

Ty všudypřítomné zahrady skoro naháněly strach svou nezvyklostí. Nad širokými pěšinami vroubenými podivně vytesanými monolity se skláněly bizarní, mně neznámé druhy vegetace. Mimořádně vysoké kapraďorosty převažovaly – některé byly zelené, jiné měly mrtvolně bledou houbovitou barvu.

Mezi nimi se do výše skoro neuvěřitelné tyčily rostliny připomínající stromovité přesličky rodu Calamites, jejichž přízračná zdřevěnělá stébla se podobala bambusu. Vyskytovaly se tam i nádherné dřeviny, které jako by patřily k čeledi cykasovitých, jakož také groteskní tmavozelené keře a stromy náležející k jehličnanům.

Na záhonech a volně mezi zelení kvetly drobné a bezbarvé květiny, které jsem neznal.

Na několika terasách a zahradách na střechách jsem viděl mnohem větší květiny mnohem výraznějších, téměř nepříjemných tvarů a zdálo se, že byly uměle vypěstovány. Houby nepředstavitelné velikosti, tvaru a barvy zarámované do prostředí v určitém seskupení, prozrazovaly, že tu máme co dělat s nějakou neznámou, ale dobře zavedenou tradicí umem zakládání a pěstování zahrad. Na rozsáhlejších zahradách dole na zemi se zdálo, že tu šlo o pokus uchovat nerovnoměrnosti a nepravidelnosti přírody, leč na střešních zahradách byla znát větší selekce a umem tvarování keřů a stromů se zde více uplatnilo.

Obloha byla skoro neustále zatažená černými dešťovými mraky a někdy se mi zdálo, že jsem svědkem hrozných lijavců. Ovšem občas svítilo Slunce – vypadalo neobvykle veliké – a zazářil Měsíc, zabarvený jinak než jej znám, ale nepochopil jsem, proč tomu tak je. Když – velmi zřídka – byla noční obloha do určité míry jasná, uzřel jsem souhvězdí, která jsem skoro nepoznával. Známým obrazcům se někdy přibližně podobaly, ale jen výjimečně byly úplně stejné; a podle postavem těch několika málo konstelací, které jsem rozeznal, jsem usoudil, že se nacházím na jižní zemské polokouli, nedaleko obratníku Kozoroha.

Vzdálený obzor byl neustále zamžený a nezřetelný, ale viděl _v jsem obrovské džungle neznámých stromovitých kapraďorostů z čeledi přesličkovitých kalamitů a plavuňovitých Lepidophyta a Sigillaria, které se prostíraly za městem. Jejich obrovské vějířovité listoví se posměšně vlnilo v našedivělém oparu. Tu a tam jsem měl dojem, že se cosi pohybuje na obloze, ale moje videm z tohoto prvního období mi žádné vysvětlení k tomu neposkytlo.

Od podzimu roku 1914 jsem zřídkakdy míval sny, jak se vznáším nad městem a jeho okolím. Viděl jsem nekonečné cesty vedoucí lesy s hrůzu nahánějícími dřevinami, s pokroucenými, hladkými a rýhatými kmeny, a pokračující dál kolem jiných měst právě tak podivných jako to, které mě tak neodbytně pronásledovalo.

Viděl jsem kolosální stavby z kamenů černých či hrajících duhovými barvami na mýtinách a čistinách, kde vládlo věčné přítmí a přeletěl nad dlouhými zvýšenými cestami přes močály tak temné, že o jejich vodomilné do výše se tyčící vegetaci můžu sotva co povědět.

Jednou jsem spatřil území o rozloze nesčetných mil poseté rozvalinami čedičových staveb, na nichž se projevil zhoubný vliv času. Jejich architektura byla stejná jako u těch několika oblých věží bez oken v městě, kde jsem byl nucen prodlévat.

A jednou jsem spatřil moře – za kolosálními přístavními hrázemi obrovského města s klenutými stavbami jsem uviděl bezmeznou vodní pláň. Zdálo se mi, že se nad ní pohybovaly nezměrné beztvaré stíny a tu a tam rozbouřila hladinu voda stříkající do výše.

III

Jak jsem se už zmínil, tyto vidiny neměly hned od počátku hrůzostrašný charakter. Nepochybně mnoho lidí prožívá ve snu daleko podivnější děje – útržky každodenního života, toho, co viděli či četli, skládají ničím neomezované rozmary spánku do fantastických nových souvislostí.

Po nějakou dobu jsem tato noční videm přijímal jako normální, ač jsem nepatřil k lidem, kterým se často něco zdá. Mnoho těch neurčitých odchylek z normy, uvažoval jsem, má původ v banálních, triviálních zdrojích, natolik početných, že se sotva dají zjistit, zatímco u jiných anomálií se, jak se zdá, projevují běžné knižní poznatky o vývoji primitivních typů rostlinstva před sto padesáti milióny lety – v permu a triasu.

Ale v průběhu několika měsíců se prvek hrůzy stále víc prosazoval. Tehdy mé sny vždy nepochybně měly ráz vzpomínek a moje mysl je začala dávat do souvislostí s mými narůstajícími duševními poruchami – pocit potlačení vlastní paměti, podivný způsob hodnocení času, dojem výměny mé osobnosti za druhotnou v letech 1908-1913 a posléze, hodně později, nevysvětlitelný odpor vůči své osobě.

Když určité výrazné jednotlivosti začaly vstupovat do snů, staly se tyto tisíceronásobně děsivější – až v říjnu 1915 jsem cítil, že musím něco udělat. A tehdy jsem se také pustil do intenzivního studia jiných případů amnézie a halucinací v přesvědčení, že takto budu moci konkretizovat své potíže a vypořádám se s emocionálními problémy, které způsobují.

Nicméně, jak jsem se už zmínil, výsledek byl zprvu téměř zcela opačný než ten, který jsem očekával. Velice mě mátlo a zneklidňovalo, že moje sny měly tak přesné obdoby, zejména když některé zprávy hned na začátku zdůrazňovaly, že dotyčné osoby nemají ani základní znalosti o geologických epochách Země a tudíž ani sebemenší představu o tom, jak se vyvíjel její biotop.

A co víc, mnoho těchto zpráv obsahovalo velice děsivé podrobnosti a vysvětlení týkající se videm těch obrovských staveb a zahrad v džungli i dalšího. Skutečné zrakové vjemy a nejasné dojmy byly i tak dosti zlé, ale to, co někteří z těchto snivců naznačovali či tvrdili, se blížilo šílenství a rouhačství. Nejhorší ovšem bylo, že to mou pseudopaměť podněcovalo k ještě divočejším snům a probouzelo v ní očekávám, že se mi dostane dalších zjevem. Přesto však většina lékařů považovala vcelku můj postup za vhodný.

Studoval jsem systematicky psychologii a podnícen tímto mým zájmem učinil můj syn Wingate totéž – jeho snaha byla posléze odměněna tím, že byl jmenován profesorem. V letech 1917 a 1918 jsem navštěvoval zvláštní semináře na Miskatonické univerzitě. Mezitím jsem se neúnavně věnoval zkoumání lékařských, historických a antropologických vědeckých spisů, které jsem nejednou musel hledat ve vzdálených knihovnách a rovněž jsem pročítal odpudivé knihy týkající se zakázaných esoterických nauk, o něž se moje druhotná osobnost tak nenormálně zajímala.

Některé z těchto knih byly tytéž výtisky, do nichž jsem nahlížel v době, kdy moje já bylo potlačeno. Velice mě znepokojily poznámky na okraji stránek a zjevné opravy odpuzujícího textu, které písmem a způsobem vyjádření mi připadaly nezvykle zvláštní, jako by je neučinil člověk.

Tyto poznámky byly ve většině případů napsány v jazyce té které knihy, který, jak se zdálo, pisatel všechny dobře ovládal, třebaže jen teoreticky. Avšak jeden přípisek ve von Junztově knize Unaussprechlichen Kulten vypadal děsivě odlišný. Sestával z klikatých hieroglyfů, napsaných stejným inkoustem jako opravy v němčině, ale neměl obdobu v žádné soustavě znaků, které lidstvo zná. A tyto hieroglyfy se nepopiratelně úplně shodovaly se znaky, s nimiž jsem se znovu a znovu setkával ve svých snech – znaky, jejichž význam snad už každou chvíli pochopím anebo si jej co nevidět vybavím.

K dovršení zmatku v mé hlavě přispělo také to, že řada knihovníků mě po prohlédnutí záznamů výpůjček ujistila, že ve zmíněných knihách jsem všechny ty přípisky mohl učinit pouze já v době své změněné podstaty. A to i přesto, že jsem neznal a dosud neznám tři z těch jazyků, kterými byly poznámky napsány. Když jsem takto shromáždil tyto porůznu roztroušené zprávy – jak staré, tak z moderní doby, jak antropologické, tak lékařské – zjistil jsem u této směsice mýtů a halucinací mnoho shodného. Množstvím té bezuzdné fantasie jsem byl zcela ohromen. Utěšovalo mě jedině to, že tyto mýty pocházely z pradávných dob. Jaké ztracené vědem mohlo vnést do těchto primitivních bájí obrazy prvohorní a druhohorní krajiny jsem se nepokoušel vůbec domýšlet – nicméně ty obrazy tam byly. A takto existoval i podklad pro ustálenou formu bludného, šalebného vjemu.

U amnesiaké se nepochybně vytvořily předpoklady, aby zážitky fantazie doprovázené pocitem reálnosti později formovaly klamnou vzpomínku. Já sám jsem všechny ty dávné báje četl a slyšel o nich v době, kdy jsem byl postižen ztrátou paměti – mé zkoumání to dostatečně jasně potvrdilo. Nebylo tudíž přirozené, že mé následující sny a emoce byly ovlivněné a utvářené tím, co jsem si částečně uchoval v paměti z údobí mé amnézie?

Několik těchto mýtů podstatně souvisí s jinými mlhavými bájemi o světě před érou člověka, především s hinduistickými, jež zahrnují propastná časová údobí a tvoří součást moderní teozofie.

Jak pradávné mýty, tak moderní falešné představy souhlasně tvrdí, že lidstvo je pouze jedním – patrně nejméně vyspělým – druhem z řady vysoce vyvinutých tvorů s dominantním postavením, které přebývaly na Zemi během jejího dlouhého a z větší části neznámého života. Podle mýtů tedy tyto bytosti, jejichž podobu si nedovedeme představit, vystavěly nebetyčné věže a prozkoumaly veškeré přírodní záhady ještě dříve, než před třemi sty milióny lety vylezli první obojživelní předchůdci člověka z teplého moře na souš.

Některé z těchto bytostí přišly z hvězd: několik z těch druhů bylo starých jako vesmír a jiné zas velmi rychle povstaly z pozemských zárodků v době tak vzdálené od vzniku lidského rodu jako je první člověk v pradějinách živých organismů vzdálený od nás. Mýty hovoří o obdobích klenoucích se přes tisíce miliónů let i o spojení s jinými galaxiemi a vesmíry. Pojem v čase v tom smyslu, jaký mu přikládají lidé, vlastně neexistuje.

Většina těchto bájí se však týká obyvatel poměrně nedávných, s prapodivným a složitým tvarem těla, nepodobným kterémukoli živému organismu známému vědě. Žili na Zemi až do doby, kterou dělí padesát miliónů let od příchodu člověka. Mýty považují tyto bytosti za největší a nejvelkolepější ze všech, protože pouze ony rozřešily záhadu času.

Získaly znalost všeho, co na Zemi poznáno kdy bylo či kdy bude, díky schopnosti svých bystrých mozků přenést se do minulosti či do budoucnosti vzdálené i milióny let a seznámit se s věděním kterékoli doby. A to, co tyto bytosti dosáhly, dalo vzniknout všem legendám o prorocích, včetně těch, které nacházíme v našem bájesloví.

V obrovských knihovnách těchto bytostí byly shromážděné záznamy a vyobrazení obsahující úplné anály Země – dějiny a popisy každého druhu, který tu kdy žil nebo bude žít spolu s podrobným vylíčením, co vytvořil v oblasti materiální a duchovní kultury a rozborem jeho jazyka a psychologie.

Vzhledem k těmto všeobsáhlým znalostem si Velcí vybírali ze všech údobí a mezi všemi druhy organismů takové myšlenky, dovednosti a techniky, které považovali za vhodné pro svou situaci. Znalosti z minulosti, které si opatřovali jakýmsi mimosmyslovým přenosem mysli, získávali mnohem obtížněji než poznatky z budoucnosti.

V tomto případě byl postup mnohem snazší. S podporou náležité mechanické pomůcky se mysl přenesla do budoucnosti a opatrně postupovala dopředu až mimosmyslové vnímám signalizovalo, že dospěla k časovému úseku, který byl jejím vytčeným cílem. Poté po předběžných pokusech vyhledala nejvhodnějšího zástupce nejvyšší formy vývoje živých organismů dotyčného údobí a zmocnila se ho. Usídlila se v jeho mozku, zatímco vypuzená mysl se přestěhovala do těla uchvatitele, kde zůstane tak dlouho, dokud se jeho mysl nevrátí z budoucnosti.

Mysl, která se přenesla do těla organismu z budoucnosti pak předstírá, že patří k druhu, jehož všechny vnější tělesné znaky dotyčný jedinec má a co nejrychleji se seznamuje s věděním a zkušenostmi příslušného historického období.

Vypuzená mysl, která se musela přenést do minulosti a usídlit se v těle uchvatitele, byla pečlivě střežena. Zabránilo se jí, aby nějak poškodila tělesnou schránku, kterou obývala a zkušení tazatelé dokonale vytěžili všechny vědomosti uchovávané v její paměti. Často mohl být výslech veden v jejím vlastním jazyce, když se při předchozích výpravách do budoucnosti získalo dost materiálu pro jeho znalost.

Pokud mysl pocházela z organismu, jehož mateřský jazyk nebyli Velcí fyzicky schopni napodobit, vypomohli si důmyslnými mluvícími stroji, které dokonale reprodukovaly cizí řeč.

Tělo Velkých se podobalo ohromné, deset stop vysoké šišce, kde z horní části vyrůstaly roztažitelné, asi jednu stopu silné, končetiny, které nesly hlavu a jiné orgány. Dva ze čtyř údů končily velkými drápy či pařáty, kterými Velcí drhli či škrábali o sebe, když se navzájem dorozumívali. Dolní část těla o obvodu asi deseti stop byla z viskózní vrstvy, která zvětšováním nebo zmenšováním objemu umožňovala pohyb.

Když se uvězněná mysl probrala z ohromení, přešla ji zlost a – pokud pocházela z těla podstatně odlišného tvaru – její nový, dočasný vzhled ji přestal děsit, bylo ji dovoleno seznamovat se s novým prostředím a čerpat poznatky z obrovského vědem Velkých.

Pokud se přesídlenec choval ukázněně, směl odměnou za prokázané služby cestovat po celém obyvatelném světě titánskými vzducholoděmi či obrovskými, člunům podobnými vozidly s atomovým pohonem, které uháněly po širokých silnicích. Bez omezení mohl navštěvovat knihovny, kde byl uložen soubor všech vědomostí o minulosti a budoucnosti Země a prohlubovat tak své znalosti.

To smiřovalo mnohé vězně s jejich osudem: všichni byli nadám bystrým rozumem a pro ten poznání skrytých tajemství Země (ať už uzavřených kapitol z neuvěřitelné minulosti, či závratného vývoje v budoucnosti, v letech, co přijdou po době, v které žili) vždy bývá největší radostí i navzdory nepopsatelným hrůzám, o nichž se nejednou dovědí.

Občas se některým vězňům dovolilo, aby se setkali s jinými, uchvácenými z budoucnosti – takže si mohli vyměňovat myšlenky s rozumnými bytostmi, které žily sto, tisíc či milión let před nimi či budou žít o tolik let později. Od všech vězňů se důrazně vyžadovalo, aby ve svém mateřském jazyce zevrubně popsali sebe a svou dobu. Tyto zápisy se potom ukládaly do rozsáhlých ústředních archivů.

Lze ještě dodat, že existovala jedna zvláštní kategorie vězňů s daleko většími výsadami. Byli to umírající vězni natrvalo, jejichž těl žijících v budoucnosti se zmocnili příslušníci Velkých, kteří hledíce smrti vstříc, hleděli takto prodloužit svůj duševní život.

Takových politováníhodných vyhnanců nebylo tolik, jak by se dalo předpokládat, protože díky své dlouhověkosti nepřikládali Velcí lásce k životu takový význam jako dnešní lidé – zejména ti příslušníci Velkých, kteří byli schopni přenášet svou mysl. A právě v případech, kdy se tyto zkušené mysli permanentně usídlily v jiných organismech, zapříčinily mnoho těch trvalých změn osobnosti zaznamenaných v dějinách lidstva.

Obvykle ale šlo o výzkum – když se mysl přenesená do budoucnosti dozvěděla to, co chtěla, zhotovila přístroj obdobný tomu, který ji pomohl dospět k vytčenému cíli a nyní ji přenesl zase zpátky. Znovu se vrátila do svého původního těla a do své doby, zatímco přechodné uvězněná mysl se zase ocitla v těle, odkud byla předtím vypuzená.

Ovšem v případech, kdy v době proměny jedno či druhé tělo zemřelo, k návratu do původního stavu nemohlo dojít. Potom musela mysl v cizím těle z budoucnosti dožít – stejně jako příslušníci Velkých, co se snažili prodloužit svůj duševní život, anebo zas vězněná mysl – stejně jako umírající vězni natrvalo – musela v těle Velkých čekat až se rozloučí se světem.

Tento osud nebyl tak hrozný pro uvězněnou mysl patřící někomu z Velkých – a to nebyly případy výjimečné, neboť ve všech dobách se Velcí neobyčejně zajímali o budoucnost svého plemene. Počet umírajících vyhnanců natrvalo, patřících k Velkým byl však nepatrný, zejména proto, že mysl, která se ze skomírajícího těla příslušníka Velkých přestěhovala do těla někoho z příštích generací Velkých čekal velmi přísný trest.

Učinila se určitá opatření k potrestám viníků usazených v nových budoucích tělech – a často byli takto i donuceni k návratu.

Vyskytly se i složité případy, kdy byla mysl na průzkumu či uvězněná, vypuzená jiným uchvatitelem – a pokaždé došlo k nápravě a obnovení původního stavu. Od objevem přenosu mysli sestával velmi malý, ale velmi respektovaný zlomek populace každého dějinného období z myslí Velkých, které se z minulých věků na kratší nebo delší čas přenesly do budoucnosti.

Než se uvězněná mysl náležející jiné rase měla vrátit do svého původního těla v budoucnosti, byla podrobena složité mechanické hypnóze, aby zapomněla na všechno, co během svého pobytu v těle Velkých poznala. Dělo se tak proto, že přenášení velkého množství poznatků do budoucnosti zákonitě mívá neblahé důsledky.

Těch několik málo známých nepochybných přenosů způsobilo a v známé budoucnosti ještě způsobí velká neštěstí.

A podle starých mýtů se právě dva takové případy valnou měrou zasloužily o to, že se lidstvo dozvědělo to, co ví o Velkých.

Ze světa, od kterého nás dělí dlouhé věky, se zachovaly jen některé zříceniny obrovských kamenných staveb v odlehlých místech a pod mořem a části textu strašlivých Pnakotických rukopisů.

Do své doby se tudíž mysl navrátila s mlhavou a velice útržkovitou představou toho, co prožila během svého zajetí. Všechny vzpomínky na toto údobí byly smazány, takže mezeru v paměti zaplnila jen jakási šalebná vzpomínka podobná horečnatému snu. Některé mysli si uchovaly víc takových obrazů než jiné a když se v nahodilých případech podařilo tyto spojit, získaly se náznaky oné zakázané minulosti.

Dobu, kdy skupinky či kulty by se tajně některými z těchto náznaků nezabývaly, bychom asi marně hledali. Necronomicon existenci takového kultu připomíná – kultu, který někdy napomáhal myslím vracejícím se z hlubokého dávnověku, z éry Velkých.

Mezitím Velcí obsáhli téměř veškeré vědem a dali si za úkol vyměňovat si mysl s tvory jiných planet a prozkoumat jejich minulost a budoucnost. Rovněž se snažili probádat minulost a vznik černého, po věky už vyhaslého nebeského tělesa ve vzdáleném vesmíru, odkud pocházelo jejich nehmotné dědictví – mysl Velkých byla totiž mnohem starší než jejich tělesné tvary.

Bytosti zanikajícího světa, znalé největších tajemství, pátraly po novém světě a druhu, který by jim skýtal možnost dlouhého života a když našly v budoucnosti rasu s tělem nejlépe přizpůsobeným, aby se jejich mysli stal domovem, hromadně se do těchto šiškám podobných tvorů přenesly.

Takto povstali Velcí, kteří naši Zemi obývali před miliardou let. Myriády myslí, vrácených zpět v čase do těl uchvatitelů zůstaly v nich uvězněny až do smrti. Později zase měl rase hrozit zánik, ale přežila jej dalším stěhováním v čase – nejlepší mysli se usadily v tělech, které měly celou délku života před sebou.

Takto vypadá pozadí vzájemně spletených bájí a halucinací. Když jsem kolem roku 1920 konečně výsledky svého bádám pevně skloubil, cítil jsem, jak moje duševní napětí, které mě až dosud provázelo, přece jen povolilo. Koneckonců, navzdory všem těm výplodům fantazie, podníceným slepými emocemi, nelze jejich vznik vysvětlit rozumně a logicky? Nějaká náhodná okolnost mohla zavdat podnět k tomu, abych se zabýval studiem esoterických věd v době své amnézie – tehdy jsem četl ty zakázané legendy a setkal se s vyznavači zlořečených starobylých kultů. A to nepochybně poskytlo materiál pro sny a chorobné zvýšené prožívám dojmů v době, kdy se mi zas vrátila paměť.

A pokud jde o marginálie napsané hieroglyfy či mně neznámými jazyky, které mi knihovníci přičítali – v době své druhotné osobnosti jsem si docela dobře mohl osvojit částečnou znalost dotyčných jazyků, zatímco hieroglyfy nepochybně vytvořila moje obraznost podle popisu ve starých legendách a přenesla do mých snů. Snažil jsem se ověřit některé body v rozhovoru se známými čelnými představiteli kultů, ale nikdy se mi nepodařilo navázat ten správný kontakt.

Někdy mne znepokojovalo, že tak mnoho případů v tolika vzdálených dobách je obdobných, ale na druhé straně jsem si zase uvědomoval, že orální tradice měly podnětnější úlohu a byly mnohem rozšířenější v minulosti než je tomu v době přítomné.

Patrně všichni tito amneziaci, jejichž případy byly obdobné mému, znali dlouho a důvěrně to, co jsem se dozvěděl až v době své druhotné osobnosti. Když tito postižení ztratili paměť, identifikovali se s tvory ze svých dobře známých mýtů – bájnými bytostmi, které údajně uchvátí lidskou mysl – aby takto hledali poznatky, o nichž soudili, že si je mohou odnést zpět do smyšlené, nikoli člověčí minulosti.

Nato, když se jim vrátila paměť, proběhne identifikace v opačném směru – nejsou uchvatiteli, ale myslemi, které byly uvězněny. A tak vznikají falešné vzpomínky s pocitem reálnosti, které se v tradiční podobě mýtů objevují ve snech.

Přestože se takové vysvětlení zdálo poněkud nemotorné, nakonec nezbývalo, než se s ním spokojit – hlavně proto, že žádná jiná teorie nedokázala přijít na lepší výklad. A během času se většina významných psychologů a antropologů přiklonila k mému názoru.

Čím déle jsem o věci přemítal, tím víc jsem byl přesvědčen o správnosti svých úvah; posléze jsem vytvořil skutečně účinnou zábranu proti všem těm viděním a dojmům, které mě stále ještě přepadaly. Řekněme, že jsem v noci viděl divné věci? Byly to odrazy toho, co jsem slyšel nebo četl. Nebo, že se u mne projevila nějaká nezvyklá averze, podivné hodnocení nebo pseudovzpomínky? I to byly rovněž pouhé odezvy mýtů, s kterými jsem se seznámil v údobí své druhotné osobnosti. Nic z toho, co by se mi mohlo zdát, co bych mohl cítit nemohlo mít skutečně smysl.

Jakmile jsem se obrnil touto filozofií, značně to posílilo moji duševní vyrovnanost, i když vidění – spíše než abstraktní dojmy – přicházela stále častěji a obsahovala víc zneklidňujících podrobností. V roce 1922 jsem se už cítil schopen zase nastoupit do zaměstnám a přijal jsem místo asistenta na katedře psychologie, abych zde uplatnil své nově získané poznatky.

Moje bývalé místo profesora politické ekonomie bylo už obsazeno – a navíc se forma studia ekonomie značně změnila od doby, co jsem univerzitu opustil. Můj syn začínal postgraduální studium a hodně jsem s ním spolupracoval.

IV

Nicméně jsem si pečlivě vedl záznamy o bizarních snech, které na mne tak často intenzivně dotíraly. Takový autentický záznam má velkou cenu jako psychologická dokumentace. Vidění se mi stále jevila jako vybavování vzpomínek, i když jsem se poměrně úspěšně ubránil to připustit.

Písemně jsem zaznamenával tyto fantasmagorie, jak jsem je viděl, ale jinak jsem je vždycky odbýval jako kterékoli jiné pavučinky nočních vidin. Nikdy jsem se o těchto věcech nezmiňoval při běžné konverzaci, nicméně, jak to bývá, něco přece proniklo na veřejnost a proskakovaly pověsti o mém duševním zdraví. Je zábavné pomyslem, že tyto zvěsti kolovaly jenom mezi laiky a nenašel se žádný lékař ani psycholog, který by jim přitakal.

Z videm, která jsem měl po roce 1914 se zmíním jen o některých, protože podrobnější a obsáhlejší záznamy o nich jsou k dispozici vážným zájemcům o jejich studium. Je zřejmé, že podivné „výmazy paměti“ časem zeslábly, protože rozsah mých videm se podstatně zvětšil. Přesto ale stále zůstaly z nich jenom útržky, zdánlivě bez jasné motivace.

Zdálo se, že v těchto snech je mi postupně dopřáno mít větší a větší volnost pohybu. Mamutími podzemními chodbami, které podle všeho sloužily jako obvyklé dopravní cesty, jsem se vznášel z jedné podivné kamenné budovy do druhé. Občas jsem zahlédl ony gigantické padací dveře, zabezpečené kovovými pásy, které působily hrůzostrašně a úděsně.

Viděl jsem obrovské bazény zdobené mozaikou a místnosti s myriádami různých nástrojů, nemaje nejmenšího zdání o tom, k čemu slouží. V kolosálních jeskyních jsem obdivoval složitá strojní zařízení neznámé konstrukce, neměl jsem vůbec tušení k čemu jsou a až po několika letech snění jsem uslyšel zvuk, který vydávaly. Podotýkávám, že v tomto snovém světě jsem přijímal pouze zrakové a sluchové vjemy.

Sny začaly být děsuplné od května 1915, kdy jsem poprvé uviděl ty živé věci. Bylo to předtím, než mne moje studium mýtů a souboru chorobopisů připravilo na to, co mohu očekávat. Jak časem ztrácely mentální zábrany účinek, řídká mlha, kterou jsem viděl v rozličných místnostech budov a také dole na ulicích, postupně houstla a nabývala tvar až nakonec jsem byl schopen rozeznat ty jejich obludné kontury znepokojivě snadno. Obří, asi deset stop vysoké kužele či šišky, hrající duhovitými barvami měly dole průměr deset stop. Na horní části trupu vyrůstaly čtyři údy válcovitého tvaru, každý měl asi stopu v průměru a pokrývaly ho šupiny právě tak jako trup těchto tvorů.

Tyto údy byly někdy staženy na minimum, ale jindy zas se natáhly až do délky deseti stop. Na dvou končetinách byly drápy či jakási klepeta, třetí byla zakončena čtyřmi červenými výčnělky nálevkovitého tvaru. Čtvrtá končetina byla vlastně krkem, který nesl nažloutlou kouli o průměru asi dvou stop. Podél středového obvodu byly rozmístěny tři velké, tmavé oči.

Nad tuto hlavu se vypínaly čtyři šedivé štíhlé stonky s přívěsky podobnými květině, zatímco na dolní části hlavy volně viselo osm nazelenalých tykadel či chapadel. Mohutná spodní část trupu byla z jakési šedivé vazké hmoty, která se smršťovala a roztahovala a tak umožňovala těmto tvorům pohyb z místa na místo.

Jejich činnost, i když nebyla škodlivá, mně naháněla hrůzu mnohem větší než jejich vzhled – neboť rozhodná není zdraví prospěšné pozorovat monstrózní věci, jak provádějí činnost, kterou jsem viděl pouze u lidských bytostí. Tyto věci se rozvážně pohybovaly sem a tam v prostorných místnostech, braly si knihy z polic a odnášely je na velké stoly, nebo zas knihy vracely na místo. Někdy zas horlivě si něco zapisovaly nástrojem tyčkovitého tvaru, který držely nazelenalými chapadly vyrůstajícími z hlavy. Veliká klepeta používaly k přenášení knih a při rozmluvě – dorozumívaly se jakýmsi cvakotem.

Tyto věci neměly žádný oděv, ale z horní části kónického trupu visely jakési vaky či tlumoky. Hlavu a krk držely obvykle ve stejné rovině s vrcholem kužele, nicméně často je skláněly či zvedaly.

Tři další končetiny, pokud nebyly v činnosti, měly délku asi pěti stop a visely po stranách trupu. Podle toho, jak rychle četly, psaly a obsluhovaly své stroje – ty, co jsem viděl na stolech a které měly zjevně nějakou souvislost s myšlením – jsem usoudil, že inteligence těchto věcí daleko přesahuje lidské rozumové schopnosti.

Potom jsem je už vídal všude, hemžily se v rozlehlých komnatách a na širokých chodbách, obsluhovaly monstrózní stroje v klenutých halách a v člunům podobných gigantických vozidlech uháněly po širokých silnicích. Přestal jsem se jich bát, protože se mi zdálo, že naprosto přirozeně zapadají do tohoto prostředí.

Postupně jsem si začal uvědomovat, že jsou mezi nimi přece jen určité rozdíly a zejména několik z nich vypadalo jako by volnost jejich jednám něco omezovalo. Fyzicky se sice nijak neodlišovali, ale jejich gesta a návyky se různily nejen od většiny, ale také u každého toho kterého jednotlivce.

Velmi mnoho toho napsaly a používaly k tomu nejrůznější druhy grafických znaků – ale nikdy křivočarých hieroglyfů jako většina ostatních „šišek“. Podle toho, co jsem, i když nezřetelně viděl, jsem přesvědčen, že několik jich psalo nám známou latinkou. A převážná část těchto entit pracovala mnohem pomaleji než masa těch ostatních.

Po celou tu dobu jsem ve snech měl pocit pozorovatele, vědomí zbavené tělesnosti se zorným polem daleko větším, než obvykle bývá, nicméně omezeného při pohybu na běžné dopravní tepny a cestovní rychlosti. Až teprve v srpnu 1915 mě začala trápit moje tělesná podstata. Říkám trápit, protože první stadium bylo čistě abstraktní, třebaže nepopsatelně strašlivé, sdružení krajní ošklivosti k mé tělesné schránce se scénami z mých vizí, jak jsem se už zmínil dřív.

Po nějakou dobu jsem se ve snu hlavně staral o to, abych se nepodíval na sebe a vzpomínám si, jak jsem byl vděčný, že v těch podivných místnostech nikde nejsou velká zrcadla. Velice mě znepokojovala skutečnost, že jsem se na ty veliké stoly – vysoké alespoň takových deset stop – nedíval zespodu.

Jenomže chorobné pokušení, abych se na sebe podíval stále víc rostlo, až jedné noci jsem mu už neodolal. Nejdřív jsem při pohledu dolů nic neodhalil. Až o chvilku později jsem pochopil, že je to proto, že moje hlava je na konci ohebného, nadmíru dlouhého krku. Stáhl jsem ho a upřeně jsem se zadíval dolů. Uzřel jsem tu šupinatou, mohutnou masu deset stop vysokého kužele měňavé barvy, který měl dole obvod dobrých deset stop. A tehdy jsem polovinu obyvatel Arkhamu probudil svým křikem, když jsem se co nejrychleji snažil vynořit z propasti spánku.

Teprve po týdnech obludného opakování jsem se jakžtakž smířil s tím, že se vidím uvězněn v tak monstrózní tělesné podobě. Ve snech jsem se nyní fyzicky pohyboval mezi jinými neznámými entitami, četl jsem strašlivé knihy z nekonečných polic a po hodiny jsem psal u velkých stolů pisátkem, které držela zelená chapadélka visící z mé hlavy.

Útržky z toho, co jsem četl a psal setrvávají v mé paměti. Týkají se děsivých letopisů jiných světů a jiných vesmírů a projevů nehmotného života mimo všechny vesmíry. Byly to záznamy o podivných druzích bytostí, které obývaly svět v zapomenutém dávnověku a hrůzné kroniky inteligencí bizarních tělesných tvarů, které zabydlí svět milióny let po smrti posledního člověka.

Poznal jsem kapitoly z dějin lidstva, jejichž existenci se žádný soudobý badatel neodváží předpokládat. Většina těchto záznamů byla zapsána jazykem hieroglyfů: studoval jsem je zvláštním způsobem a pomocí mumlajících strojů. Zjevně šlo o jazyk aglutinačního typu svou strukturou naprosto nepodobný lidským jazykům.

Mnoho svazků bylo psáno jinými neznámými jazyky, jimž jsem se naučil také s pomocí strojů. Jen několik málo záznamů bylo napsáno řečí, kterou jsem znal. Neobyčejně názorné obrázky obsažené jak ve svazcích, tak i v samostatných souborech mi nesmírně pomohly. A po celý ten čas se mi zdálo, že zapisuji v anglickém jazyce historické události své doby. Po probuzení jsem si dokázal vybavit jen nepatrné útržky těch neznámých jazyků, co jsem ve snu ovládal, třebaže na druhé straně jsem si uchoval v paměti slovní obraty, které jsem používal při zaznamenávám historických událostí.

Ještě dříve, než mě k tomu přivedlo moje studium obdobných případů či starých mýtů, z nichž mé sny nepochybně vyvěraly, jsem se dozvěděl, že entity kolem mne patří k nejvýznamnější rase této Země. Zvítězila nad časem a vysílala na průzkum mysl do každé doby. Rovněž jsem věděl, že jsem byl unesen ze svého století, aby v mém těle mohla přebývat jiná mysl. Pochopil jsem, že v některých těchto podivných objektech jsou, právě tak jako já, uvězněné mysli odjinud. Zdálo se mi, že tím podivným klapáním klepet se dorozumím s vyhnanci ze všech koutů sluneční soustavy.

Byla tam mysl z planety, kterou známe jako Venuši, která bude žít ještě nesčetná údobí a jiná, která před šesti milióny let přišla z jednoho z Jupiterových měsíců. K pozemským formám života patřilo několik myslí z Antarktidy staršího údobí třetihor, okřídlené, napůl živočišné napůl rostlinné rasy s hvězdicovou hlavou; jedna mysl z třídy plazů, obývajících bájnou Valusii; tři ze srstnatých hyperborejských uctívačů Tsathogguy z éry před příchodem člověka; jedna z naprosto odpuzujících Tcho-Tchoů; dva příslušníci řádu pavoukovců, posledních obyvatel Země; pět z odolné skupiny brouků, kteří nastoupí bezprostředně po zániku lidstva – a do jejichž těl. Velcí jednou en masse přestěhují své nejbystřejší mysli, aby unikli děsivému nebezpečí, a ještě několik myslí rozličných lidských plemen.

Hovořil jsem s myslí Yang-Liho, filozofa z éry krutého císařství Tsan-Chan, které vznikne roku 5000 po Kr.; s generálem velkohlavé hnědé populace obývající Jižní Afriku v době 50 000 let př. Kr.; s mnichem jménem Bartolomeo Corsi, který žil v dvanáctém století ve Florencii; s králem Lomaru, který vládl na tomto strašném polárním území sto tisíc let předtím, než od západu přišli podsadití, žlutí Inutové a království obsadili.

Hovořil jsem s myslí Nug-Sotha, kouzelníka dobyvatelů tmavé pleti z roku 16 000 po Kr.; s Římanem jménem Titus Sempronius Blaesus, který byl kvestorem v době Sullovy diktatury; s Khephnesem, Egypťanem z údobí 14. dynastie, jenž mi sdělil ohavné Nyarlathotepovo tajemství; s knězem z údobí středního království na Atlantidě; s Jamesem Woodvillem, zámožným statkářem ze suffolkského hrabství, který žil za Cromwella; s dvorním hvězdopravcem Peruánské říše, z doby před příchodem Inků; s australským fyzikem jménem Nevel Kingston-Brown, který zemře roku 2518 po Kr.; s velikým mágem potopené země Yhe v Tichomoří; s Theodotidem, úředníkem Řecko-baktrijské říše z roku 200 př. Kr.; s letitým Francouzem jménem Pierre-Louis Monragny, který žil za panování Ludvíka XIII.; s Crom-Yaem, náčelníkem Cimmeřanů v době 15 000 let př. Kr.; a s tolika dalšími, že moje paměť nedokáže podržet otřesná tajemství a úžasné divy, co jsem se od nich dověděl.

Každé ráno jsem se probouzel ve stavu horečného vzrušení, a někdy jsem se úporně snažil potvrdit nebo uvést v pochybnost takové informace, které lze zařadit do rámce moderního lidského vědění. Tradiční fakta nabývala nový a problematický charakter a já mohl jen žasnout nad snovou obrazotvorností, která dokázala vytvořit takové překvapivé doplňky dějin a vědy.

Bál jsem se záhad, které vyjdou z minulosti na světlo a chvěl se strachem před hrozbami, co vyvstanou v budoucnosti. To, co mi bylo při hovoru s nástupci člověka na Zemi naznačeno o osudu lidstva, zapůsobilo na mne do takové míry, že to na tomto místě nehodlám rozvádět.

Lidstvo vystřídá mocná civilizace brouků, jejichž těla uchvátí výkvět Velkých, jakmile strašný osud stihne starý svět. A později, až se život Země nachýlí ke konci, tyto přemístěné mysli se znovu přenesou časoprostorem na nová přechodná působiště – do těl hlízovitých, rostlinných entit na planetě Merkuru. Avšak i po jejich odchodu zůstanou na Zemi rasy, dojemně se snažící udržet na chladné planetě, zavrtávající se stále hlouběji do zemské kůry, blíž k hrůzyplnému jádru, dokud nenastane definitivně konec.

Ve snu jsem mezitím ustavičně zapisoval události historického období, v kterém jsem žil – jednak dobrovolně a jednak i proto, že mi bylo slíbeno, že budu mít větší možnosti využívat knihoven a cestovat. Moje záznamy byly určeny pro ústřední archivy Velkých. Tyto kolosální prostory v podzemí poblíže centra města jsem dobře znal, protože jsem tam nejednou pracoval a navštívil je, abych si všelicos ověřil. Titánská stavba byla mohutnější a pevnější než kterékoli jiné budovy, neboť při její konstrukci se už počítalo s tím, že archivy musí zůstat Velkým k dispozici až do konce jejich pozemského pobytu, a proto depozitář nesmí poškodit ani nejsilnější zemětřesení.

Velké fólie z neobyčejně houževnatého materiálu na bázi celulózy, popsané nebo potištěné záznamy, se svázaly do knih. Každý svazek byl uložen do schránky z mně neznámého, velice lehkého rezuvzdorného kovu matně šedé barvy. Kovové krabice zdobily matematické značky a křivočarými hieroglyfy Velkých napsaný titul knihy.

Krabice byly uloženy v jakýchsi sejfech obdélného tvaru zhotovených ze stejného nerezavějícího kovu. Tyto regálové skříně se otevíraly složitým nastavením otočných knoflíků. Pro moje historické záznamy bylo vyhrazeno zvláštní místo v dolní řadě sklepem, v oddělení obratlovců – tam se soustřeďovaly záznamy o kulturách lidstva a primátech a plazech, kteří předtím měli na Zemi dominantní postavem.

Ale žádný sen mi neumožnil učinit si jasný obraz o každodenním životě. Pamatuji si pouze mlhavě nesouvislé útržky a i ty jsou zpřeházené a nepostupují v časovém nebo věcném sledu. Kupříkladu mám velmi neurčitou představu o tom, jak jsem v tom snovém světě bydlel, i když mám dojem, že jsem měl vlastní veliký pokoj s kamennými zdmi. Různá omezovači opatření, která se mne jako vězně týkala, byla postupně zrušena, takže v některých svých viděních intenzivně prožívám cesty po širokých silnicích protínajících džungle, pobyty v cizích městech a průzkum některých těch obrovských, temných zřícenin bez oken, kterých se Velcí děsili z důvodů mně nepochopitelných. Na obrovitých lodích s mnoha palubami, neuvěřitelně rychlých, jsem křižoval po mořích a ve vzducholodích doutníkového tvaru poháněných repulzivními motory jsem se vznášel nad divokými krajinami.

Na druhé straně širého, teplého oceánu se rozprostírala další města Velkých a na jednom vzdáleném kontinentu jsem viděl primitivní vesnice hvězdicovitých, křídlatých tvorů, kteří se stanou dominantním plemenem poté, až Velcí přenesou své nejbystřejší mysli do budoucnosti, aby unikli před tiše se přibližující hrůzou. Jednotvárnost bujně rostoucí vegetace tvořila základní tón vzhledu krajiny. Osamělé nízké pahorky, které se vypínaly z roviny, svědčily o tom, že jsou vulkanického původu.

O zvířatech, která jsem viděl, bych mohl napsat celé svazky. Všechna zvířata byla divoká, neboť zmechanizovaná kultura Velkých už dávno přestala s chovem domácích zvířat; potrava byla bud rostlinného původu nebo se připravovala synteticky. V pařících se bažinách se převalovali plazi s mohutnými, neforemnými těly, jiní zas mávali křídly v dusném vzduchu nebo brázdili vodu jezer a moří. Domnívám se, že díky svým částečným znalostem paleontologie jsem rozpoznal mnoho druhů menších, archaických prototypů veleještěrů – pterodaktylů, ichtiosaurů, labyrintodontů, plesiosaurů aj. Avšak žádné ptáky ani savce jsem neviděl.

Bahnité močály a jejich okolí se hemžilo krokodýly, hady a ještěrkami, z přebujelé vegetace bez přestání doléhal bzukot hmyzu. A daleko na širém moři neznámé nestvůry chrlily obrovské sloupy zpěněné vody vzhůru k zamlžené obloze. Jednou jsem se účastmi projížďky hlubinami oceánu v obrovském podmořském člunu, vybaveném světlomety. Zahlédl jsem několik obludných živočichů tak gigantických rozměrů, že jsem se otřásl hrůzou. Díval jsem se na neuvěřitelné rozvaliny potopených měst a pozoroval život, který tu jen kypěl. Kromě rozmanitých druhů ryb jsem viděl lilijice, hvězdýše, ramenonožce, ježovky a mnoho jiných obyvatelů moře.

O fyziologii Velkých, o jejich způsobech chovám a myšlení právě tak jako o jejich dějinách si z mých videm pamatuji jen velmi málo, takže převážná většina údajů, které dále uvádím, je výsledkem mého studia dávných legend a jiných případů; nejsou to tedy moje vlastní snové prožitky.

Postupně během času jsem díky svému studiu v mnohém směru předstihl útržkovité znalosti ze svých snů, našel řadu souvislostí a souvztažností. V důsledku toho jsem si utvořil názor, že obdobné studium prováděla i moje druhotná osobnost a tak se vytvořily zdroje pro celé to hrozné předivo pseudovzpomínek.

Údobí, v němž se odehrávaly mé sny, jsem datoval do geologické epochy konce prvohor a začátku druhohor, tedy asi do minulosti Země před 150 milióny let. Těla Velkých nepatřila k žádnému vědecky známému druhu recentních či vymřelých živočichů – byl to neobyčejné homogenní a vysoce specializovaný typ organismu, který se dal zařadit jak do říše živočišné, tak do říše rostlinné.

Jeho specifická buněčná struktura téměř vylučovala únavu a prakticky odstranila potřebu spánku. Potrava přijímaná červenými výčnělky nálevkovitého tvaru či jednou z natažitelných končetin bývala vždy polotekutá a v mnoha směrech se lišila od potravy jiných živočichů.

Tito tvorové měli dva smysly, které známe i my – zrak a sluch. Přívěsky na hlavě podobné květinám sloužily jako orgány slyšení. Oplývali i dalšími, nám nepochopitelnými smysly, které však cizí mysli obývající jejich těla nemohly patřičně využívat. Tři oči na hlavě umožňovaly obsáhnout pohledem neobyčejně široké zorné pole. Jejich krev byla velice hustá a měla tmavozelenou barvu.

Rozmnožovali se bezpohlavně, semeny či výtrusy rostoucími na spodní části těla. K vývoji potřebovaly zárodky vodní prostředí. K tomu sloužily rozsáhlé, mělké vodní nádrže, nicméně počet potomstva byl regulován, protože dlouhověcí jedinci se dožívali čtyř až pěti tisíc let.

Defektní jedinci byli sprovozeni ze světa hned, jakmile byla jejich vada odhalena. Protože tito tvorové neznali bolest nebo nemoc, blížící se konec poznávali podle symptomů patrných pouhým okem.

Mrtvoly byly důstojně a obřadně zpopelněny. Jak jsem se už zmínil, jednou za čas některá z těch bystrých myslí unikla před smrtí tak, že se přenesla do budoucnosti. Ovšem, takových případů nebylo mnoho. Kdykoli se tak stalo, chovali se Velcí k cizí mysli vypuzené z budoucnosti nanejvýš laskavě, dokud její nové nucené obydlí nepropadlo zkáze.

Zdá se, že Velcí vytvořili jednotný, ale poměrně dost volný svaz, který měl hlavní instituce společné, ale byl rozdělen na čtyři přesně vymezené organizační celky. Vládl tu politický a ekonomický systém jakéhosi fašistického socialismu. Nejdůležitější zdroje se rozumně rozdělovaly a pravomoc byla přenesena na nepočetné výkonné orgány volené všemi jedinci, kteří úspěšně absolvovali určité předepsané psychologické testy. Rodina nehrála zvlášť význačnou roli, třebaže se vztahy mezi jedinci stejného rodového původu uznávaly a potomstvo obvykle vychovávali rodiče.

Nejmarkantnější podobnost s lidskými postoji a zásadami byla v oblastech týkajících se jednak vysoce abstraktních elementárních principů a jednak základních, nespecializovaných instinktů, které jsou společné veškerému organickému životu. Několik dalších obdob, které jsem zpozoroval, vzniklo jejich vědomým převzetím, neboť Velcí, zkoumající budoucnost napodobili, co se jim zamlouvalo.

Vysoce mechanizovaný průmysl umožňoval Velkým, že se těšili nadbytku volného času, který využívali k intelektuálním a estetickým činnostem nejrozmanitějšího druhu.

Vědní obory dospěly na neuvěřitelný stupeň dokonalosti a umění tvořily podstatnou část života, třebaže v období mých snů už překročilo svůj zenit. Technický rozvoj byl nesmírně stimulován nepřetržitým bojem o přežití a nutností uchránit velká města před zkázou – ohrožovaly je rozsáhlé horotvorné pochody v tomto neklidném geologickém období.

Zločinnost byla kupodivu nepatrná, neboť jí čelila úspěšná bezpečnostní opatření. Pachatel byl odsouzen k zbavení výsad, k trestu vězení nebo trestu smrti či k závažné modifikaci emocí. Všechny tyto tresty se ukládaly vždy až po pečlivém zvážení viníkových pohnutek.

Válečné akce s ničivým účinkem směřovaly v posledních několika tisíciletích párkrát proti křídlatým, hvězdicovitým Starým, soustředěným v Antarktidě. Obrovská armáda Velkých vyzbrojena zbraněmi podobnými filmovým kamerám se strašlivým elektrickým účinkem, byla neustále v pohotovosti. Jaké měla k tomu důvody, jsem se nedozvěděl, ale zjevně nějak souvisely s ustavičnými obavami Velkých před těmi temnými starými věžemi bez oken a mohutnými padacími dveřmi v podzemí, zabezpečenými kovovými pásy.

O strachu z čedičových staveb a padacích dveří se nehovořilo – nanejvýš pokradmu a v náznacích. Je příznačné, že v knihách na regálech se o nich nenašla zmínka. Tmavé věže a padací dveře byly prohlášeny za tabu, podle všeho se tak stalo vzhledem k urputným bojům v minulosti a také se zřetelem k hrozivému nebezpečí, které jednou v budoucnu přinutí nejbystřejší mysli Velkých hromadné uprchnout do jiných těl.

Všechny poznatky, které jsem získal ze snů a legend byly neúplné a útržkovité, avšak tato otázka byla zastřena největším tajemstvím. Mlhavé staré mýty o ní mlčí – anebo snad všechny zmínky o tomto problému z nich byly z nějakého důvodu odstraněny. A ve snech, jak mých, tak jiných lidí, se vyskytovalo kromobyčejně málo náznaků. Příslušníci Velkých se nikdy vědomě tohoto problému nedotkli, a informace, které jsem postupně nashromáždil, pocházejí výhradně od některých nezvykle bystrých a všímavých uvězněných myslí.

Jak z těchto fragmentárních informací vyplývalo, příčinou strachu byla strašlivá starobylá rasa napůl polypovitých, naprosto cizích bytostí, které připutovaly mezihvězdným prostorem z nezměrně vzdálených vesmírů a ovládly Zemi a tři další planety sluneční soustavy někdy před šesti sty milióny let. Byly jen zčásti hmotné – podle našeho pojetí hmoty – a jejich způsob vědomí a vnímání byl zcela rozdílný od pozemských organismů. Kupříkladu k jejich smyslům nepatřil zrak; jejich vnitřní svět tvořilo podivné seskupení nevizuálních dojmů.

Nicméně byli dostatečně hmotní, aby využili mezihvězdné látky v kosmickém prostoru při hledám útulku – i když celkem svérázného druhu. Třebaže jejich smysly dokázaly proniknout jakýmikoli hmotnými překážkami, jejich substance tuto schopnost neměla – a některé druhy elektrické energie je nadobro zničily. Tyto bytosti byly schopné pohybovat se ve vzduchu vlastní silou, i když neměly křídla nebo jiné viditelné ústrojí sloužící k létání. Struktura jejich mozkové kůry znemožňovala jakýkoli přenos mysli ze strany Velkých.

Když tato cizí jsoucna přišla na Zemi, vystavěla mohutná čedičová města a věže bez oken, a lovila a požírala bytosti, které tu nalezla. Tak vypadala situace, když mysli Velkých se vydaly na pouť kosmem z onoho temného transgalaktického světa, který ze znepokojivých a diskutabilních Eltdownských zlomků znám pod jménem Yith.

S přístroji, které si vytvořili, nebylo nově příchozím zatěžko, aby dravé a kruté hvězdohlavé tvory přemohli a zahnali je do podzemních jeskyní, které si tito vyhloubili pod svými příbytky a začali také obývat.

Velcí potom uzavřeli všechny vchody a hvězdohlavé ponechali jejich osudu. Sami potom obsadili většinu jejich velkých měst a uchovali některé důležité stavby. Učinili tak spíš z pověrčivých důvodů než z lhostejnosti, troufalosti či z vědeckého či historického zanícení.

Ale jak míjely dlouhé věky, objevovaly se mlhavé, zlověstné náznaky, že jejich předchůdci v hlubinách země nabývají na síle a jejich počet vzrůstá. Sporadicky došlo k velmi ošklivým výpadům v některých menších a vzdálených městech Velkých a v několika opuštěných městech, které Velcí neobývali – místech, kde vchody do podzemí nebyly patřičně zajištěny nebo hlídány.

Poté byla provedena náležitá opatření a většina vchodů byla s konečnou platností uzavřena – ze strategických důvodů, pro případ, že by jsoucna pronikla nějakým neznámým tunelem na povrch, ponechali Velcí několik vchodů, zakryli je padacími dveřmi a zabezpečili kovovými pásy.

Invaze těchto jsoucen byla zřejmě nepopsatelně úděsná, protože natrvalo ovlivnila psychologii Velkých. Strach z těch bytostí byl tak nevývratný, že nepadla o nich sebemenší zmínka. Nikdy se mi nepodařilo získat bližší popis jejich podoby.

Vyskytly se nejasné narážky na jejich obrovskou přizpůsobivost a dočasnou ztrátu viditelnosti, zatímco jiné důvěrné náznaky jim připisovaly schopnost ovládat vichřice a využívat je k vojenským účelům. Osobité hvízdám a kolosální šlápoty vytvořené kulatým otiskem pěti prstů u nohy se, jak se zdá, také s nimi uvádělo do spojitosti.

Bylo očividné, že nadcházející zánik, kterého se Velcí tak strašně obávali – nevyhnutelná sudba, která jednou přinutí milióny bystrých myslí přenést se přes propast časoprostoru do cizích těl v bezpečné budoucnosti – měla nějakou souvislost s konečným úspěšným výpadem jsoucen z podzemí.

Přenášení mysli do příštích věků umožnilo jasně předpovědět tuto zhoubu a Velcí se rozhodli, aby každý, kdo může, před ní unikl. Útočníky povede touha po odvetě, neboť se nepokusí znovu obsadit povrch Země, jak Velcí věděli z budoucích dějin planety – další plemena přijdou a zamknou, aniž by je ta nestvůrná jsoucna obtěžovala.

Je možné, že tato jsoucna si postupně zvykla dávat přednost hlubinám Země před jejím nestálým, ničivými vichřicemi a bouřemi bičovaným povrchem, neboť světlo pro ně nic neznamenalo. Snad také s uplývajícími věky zeslábla. A skutečně se vědělo, že vymřou dříve než po lidstvu přijde plémě brouků, v němž se usídlily mysli, které uprchlý.

Zatím Velcí byli ustavičně ve střehu s mocnými zbraněmi připravenými k boji, přestože o tomto děsivém problému bylo zakázáno rozmlouvat a všechny písemné zmínky o něm byly odstraněny ze záznamů. A uzavřené padací dveře a temné staré věže bez oken budily vždycky těžko definovatelnou hrůzu a strach.

V

Takto vypadal svět, z kterého mi mé sny noc co noc přinášely mlhavé, roztroušené obrazy. Neodvažuji se doufat, že bych mohl poskytnout výstižnou představu o strachu a hrůze, kterou jsem přitom pociťoval, neboť tyto vjemy měly zcela nepostižitelnou kvalitu a nějak souvisely s výbavností mé pseudopaměti.

Jak jsem se už dříve zmínil, díky mému studiu se mi postupně podařilo vytvořit obranu proti těmto vjemům tím, že jsem pro ně nacházel racionální psychologická vysvětlení. Tento ochranný val se vylepšil, když opakováním snů vznikl časem jistý návyk. Nicméně prese všechno se neurčitý plíživý děs tu a tam znovu objevil, ale měl podstatně slabší účinek než tomu bývalo dříve. A tak od roku 1922 jsem už žil normálně, věnoval jsem se práci a našel i čas pro zotavení.

Během let jsem došel k názoru, že moje zážitky – včetně obdobných zkušeností jiných osob a folklóru, který se k nim váže – by se měly přehledně shrnout a vydat, aby z nich mohli těžit badatelé. Proto jsem napsal sérii článků stručně se zabývajících celou touto problematikou a doplnil je neumělými náčrty některých tvarů, výjevů, dekorativních motivů a hieroglyfů, jak jsem si je ze snů pamatoval.

Moje příspěvky otiskl Journal of the American Psychological Society (Časopis Americké psychologické společnosti) během roku 1928 a 1929, ale nevzbudily větší pozornost. Mezitím jsem velice pečlivě zaznamenával své sny do nejmenších podrobností, i když kupa s hromadícími se zápisy dosahovala už úctyhodné výše.

10. července 1934 mi Psychologická společnost zaslala dopis, který otevřel cestu k poslednímu nejhrůzostrašnějšímu období všech těch šílených, zlých zážitků. Podle razítka na obálce byl dopis odeslán z Pilbarry v Západní Austrálii a uvnitř byl dopis, podepsaný důlním inženýrem, který, jak jsem se dozvěděl, se těšil značnému věhlasu. Odesílatel přiložil i několik neobvyklých fotografií. Až si čtenář přečte text dopisu, jistě pochopí, jak velice na mne zapůsobily informace v něm obsažené spolu s přiloženými fotografiemi.

. Nějaký čas jsem jen nevěřícně zíral, protože i když jsem se nejednou domníval, že mýty, které ovlivnily moje sny, jsou aspoň částečně založeny na skutečnosti, nebyl jsem připraven na to, že by mohly existovat ještě nějaké hmatatelné důkazy o tomto ztraceném světě z dávné minulosti. Ale nejvíc ohromující byly ty fotografie – střízlivé, nepopiratelné svědectví kamenných bloků, omletých vodou a zvětralých působením povětrnosti s mírně vypouklým vrškem a vyhloubeným spodkem, které vyčnívaly z písku pouště a hovořily samy za sebe.

Když jsem si ty snímky prohlížel pod zvětšovacím sklem, na obroušeném a větrem rýhovaném povrchu kvádrů jsem zřetelně rozeznal stopy těch křivočarých ozdob a hieroglyfů, které pro mne zůstaly znepokojivým tajemstvím. Ale zde je dopis, af mluví sám za sebe.

49 Dampier Street Pilbarra,

Západní Austrálie

18. května 1934

Profesor N. W. Peaslee

c/o Americká psychologická společnost

30 East. 41. Street

New York, N. Y.

U. S. A.

Vážený pane,

po svém nedávném rozhovoru s doktorem E. M. Boylem z Perthu a přečtení několika Vašich článků v časopisech, které mi poslal, jsem usoudil, že je žádoucí, abych Vás seznámil s tím, co jsem viděl na Velké písečné poušti, východně od zdejších zlatých polí. Vzhledem k podivným legendám o starověkých městech s obrovskými stavbami z kamenných kvádrů, pokrytých bizarní výzdobou a hieroglyfy, které jste popsal ve svých článcích, zdá se, že jsem odhalil cosi opravdu důležitého.

Australští domorodci často hovoří o „velkých kamenech s kresbami“ a hrozně se jich bojí. Podle jejich kmenových legend, tyto kameny nějak souvisejí s Buddaiem, starcem gigantických rozměrů, který už dlouhé věky s hlavou na paži spí kdesi v podzemí, ale jednoho dne se probudí a spolkne svět.

Slyšel jsem různé velice staré a polozapomenuté pověsti o ohromných podzemních stavbách z obrovských kamenů a chodbách, které vedou hluboko pod povrch, stále níž a ráž, v nichž se prý odehrály strašné věci. Domorodci vyprávějí, že kdysi několik válečníků prchajících z bojiště před nepřítelem se skrylo v jednom z těchto průchodů do podzemí. Víc je už nikdo nespatřil a zanedlouho se z místa, kde sestoupili do podzemí rozdula strašná vichřice. Přirozeně, na tom co říkají domorodci obvykle nebývá mnoho pravdy.

Mám však pro Vás důležitější sdělení. Když jsem před dvěma lety hledal zlato v poušti, na místě ležícím odsud asi pět set mil na východ, zahlédl jsem několik desítek podivných opracovaných stavebních kamenů. Zhruba měly rozměry 3x2 x 1 stopu a byly velice obroušené a rýhované pískem a větrem.

Nepozoroval jsem žádné kresby, o nichž mluvili domorodci, teprve když jsem si ty kvádry prohlédl zblízka, rozeznal jsem jakési hluboké řezby, charakteristicky zakřivené, přesně podle popisů domorodců. V okruhu o průměru asi čtvrt míle jsem našel asi třicet či čtyřicet těch kamenů, některé byly skoro zcela zakryté pískem.

Když jsem uviděl první kvádry, porozhlédl jsem se, abych našel další. S pomocí svých přístrojů jsem pak určil přesnou polohu této lokality a nato jsem asi tucet nejtypičtějších kamenů vyfotografoval. Snímky přikládám, abyste si je sám prohlédl.

Zprávu o svém nálezu doloženou fotografiemi jsem předal ústředním úřadům v Perthu, ale to nepřineslo žádné výsledky.

Potom jsem se seznámil s doktorem Boylem, který četl Vaše příspěvky v časopise Americké psychologické společnosti a náhodou jsem se mu zmínil o těch kamenech. Neobyčejně ho to zaujalo a ještě víc ho vzrušily fotografie, které jsem mu ukázal. Prohlásil, že ty kvádry a kresby na nich vypadají přesně tak, jako zdivo, které jste viděl ve svých snech a znal z mýtů.

Hodlal Vám napsat, ale nějak se k tomu nedostal. Zaslal mi čísla časopisu s Vašimi články a já podle Vašeho popisu a Vašich náčrtků okamžitě poznal, že kameny, které jsem nalezl, jsou ty, co hledáte. Přiložené fotografie Vás o tom jistě nenechají na pochybách. Dr. Boyle se Vám sám později ozve.

Nyní chápu, jak to všechno může být pro Vás důležité. Nesporně jde o pozůstatky neznámé civilizace, daleko starší než ty, které známe, civilizace zmiňované v mýtech, jak jste uvedl.

Jako důlní inženýr mám i určité geologické znalosti a řeknu Vám, že ty kameny jsou tak neuvěřitelné staré, že mi to nahání hrůzu. Povětšině jsou tyto kvádry vytesané ze žuly nebo pískovce, třebaže jeden je určitě z nějakého zvláštního cementu či betonu.

Je na nich vidět, že jsou omleté vodou, poněvadž tato pevnina byla pod vodou a vynořila se až po dlouhém časovém úseku na povrch – ale už předtím byly tyto kameny opracovány. Stalo se to před statisíci, před milióny lety – bůhví, před jak dlouhou dobou. Nechci o tom přemýšlet.

Vzhledem k Vaší přičinlivé a úspěšné snaze odhalit veškeré okolnosti spojené se vznikem Vámi uvedených legend, nepochybuji, že budete chtít vést výpravu, která by na poušti provedla archeologický průzkum. Jak dr. Boyle, tak i já budeme s Vámi ochotně spolupracovat, pokud Vy sám – nebo nějaká organizace – finančně zajistí uskutečnění tohoto průzkumu.

Mohu Vám pro zemní práce dát k dispozici asi tucet kopáčů – domorodci nepřicházejí v úvahu, protože jsem zjistil, že zmíněná lokalita jim nahání panický strach. Boyle ani já jsme se o tomto nalezišti nikomu nezmínili, protože je zcela zřejmé, že na uznání za případné objevy máte Vy přednostní právo.

Tahač, který budeme potřebovat pro naše přístroje, dojede z Perthu k nalezišti asi za čtyři dny. Leží jihozápadně od oblasti, kterou prošel Peter Egerton Warburton v roce 1873, a sto mil na jihovýchod od Joanna Spring. Náklad můžeme přepravit po řece De Grey, místo abychom vyrazili z Pilbarry – ale všechny podrobnosti můžeme projednat později.

Místo nálezu lze vymezit bodem, který leží na 22° 3’ 14“ jižní šířky a 125° 0’ 39“ východní délky. Vládne tu tropické klima, pouštní podmínky jsou drsné.

Těším se na další písemné zprávy týkající se tohoto námětu a skutečně Vám toužím ze všech sil být nápomocen při uskutečnění jakéhokoli projektu, který navrhnete. Po prostudování Vašich článků jsem si plně uvědomil neobyčejný význam celé této záležitosti. Dr. Boyle Vám napíše později. Kdybyste se potřeboval se mnou rychle spojit, kabelogram zaslaný do Perthu mi bude předán rádiem.

Toužebně čekám Vaši brzkou odpověď.

Znamenám se v hluboké úctě

Robert B. F. Mackenzie

O bezprostředních důsledcích, které tento dopis vyvolal, se lze hodně dočíst v tisku. Štěstí mi bylo nakloněno a Miskatonická univerzita se rozhodla výpravu financovat. Pan Mackenzie i dr. Boyle nám prokázali neocenitelné služby při zařizování náležitostí v Austrálii. O účelu naší výpravy jsme před veřejností podrobně nehovořili, protože by se stal materiálem pro senzační a posměšné články v různých laciných plátcích. V důsledku toho se v tisku objevily jen střídmé zprávy, nicméně jich bylo dost, aby se čtenář dověděl, že naše výprava má v Austrálii provést archeologický průzkum oblasti, kde byly nalezené starobylé ruiny.

Doprovázeli mě profesor William Dyer z katedry geologie (v letech 1930-31 vedl expedici Miskatonické univerzity do Antarktidy), dále Ferdinand C. Ashley z katedry starověkých dějin, Tyler M. Freeborn z katedry antropologie a posléze i můj syn Wingate.

Na začátku roku 1933 přijel do Arkhamu inženýr Mackenzie, aby nám pomohl při posledních přípravách. Bylo mu kolem padesáti a poznal jsem v něm velmi schopného a přátelského člověka. Byl neobyčejně sečtělý a dokonale obeznámen s australskými poměry.

Jeho tahače stály připravené v Pilbarre a pronajali jsme si malý parník, kterým poplujeme proti proudu řeky. Měli jsme v úmyslu postupovat při vykopávkách velice opatrně, abychom zásahem techniky nenarušili tvářnost naleziště.

28. března 1935 vyplul náš dýchavičný parník Lexington z Bostonu a zamířil na východ. Plavba přes Atlantský oceán, Středozemním mořem, Suezským průplavem a Indickým oceánem proběhla bez zvláštních příhod. Nemusím snad ani říkat, že pohled na nízké, písčité pobřeží Západní Austrálie na mne působil tísnivým dojmem právě tak jako ponuré hornické městečko a chmurná zlatá pole, kde na tahače dávali poslední náklad.

Dr. Boyle nás očekával. Byl to starší, přívětivý a inteligentní pán – a jeho rozsáhlé znalosti psychologie mne a mého syna podnítily k dlouhým debatám.

U většiny z osmnácti členů naší výpravy se střídal vnitřní neklid s radostným očekáváním, když jsme se kodrcali nekonečné míle vyprahlou kamenitou pouští. V pátek 31. května jsme zakotvili u ramene řeky De Grey a vystoupili na břeh. Před námi se prostírala bezlidná poušť. Čím víc jsme se blížili k místu, kde zůstaly zbytky dávného světa, tím častěji se ve mně ozýval strach – nepochybné tomu napomáhala skutečnost, že znepokojující sny a pseudovzpomínky mě stále ještě pronásledovaly s nezmenšenou silou.

V pondělí 3. června jsme spatřili první z těchto kvádrů napolo ukrytých v zemi. Nedovedu popsat své pocity ve chvíli, když jsem se dotkl tohoto fragmentu kyklopského zdiva. Byl na vlas podobný opracovaným kamenům, z kterých byly postaveny zdi budov, které jsem vídal ve snu – jenže tentokrát to nebyla vidina, ale objektivní realita. Nahmatal jsem jakousi rytinu a ruce se mi roztřásly, když jsem v ní poznal část obrazce složeného z křivek, které se mi staly prokletím, neboť mě už po léta pronásledovaly ve snech a já se marně pokoušel vypátrat jejich význam.

Za měsíc jsme vykopali celkem 1250 bloků, některé méně jiné zas více omleté a zvětralé,. Většinou to byly megality nahoře i dole zaoblené, s tesanou výzdobou. Ostatní kameny byly ploché, bez ozdob a měly tvar čtverce nebo osmihranu – stejnými kamennými deskami byly vydlážděny chodníky a podlahy v mých snech. Kromě toho jsme nalezli i několik mimořádně velkých a těžkých kamenů – podle jejich profilu nebylo těžko uhodnout, že pocházejí z klenby nebo rámu kulatých oken.

Čím hlouběji jsme kopali, tím víc kamenů jsme nacházeli, zejména v lokalitách ležících severně a východně od našeho tábora. Marně jsme si lámali hlavu, ale nepřišli jsme na to, podle jakého systému byly kameny rozestaveny. Jejich nezměrné stáří profesora Dyera doslova vyděsilo a Freehorn zase odhalil v jejich výzdobě nejasné stopy symbolů, které mají návaznost na některé pradávné legendy Papuánců a Polynésanů. Stav kamenů a jejich místní rozptýlení dokazovaly, že byly němými svědky převratných časových změn a geologických procesů.

Měli jsme k dispozici letadlo a můj syn Wingate v něm často prováděl průzkum písčité a kamenité pouště – z rozličných výšek sledoval terén a pátral po vyvýšeninách, které se zdvihají z roviny a po skupinách balvanů. Průzkum nepřinesl žádoucí výsledky – kdykoli se domníval, že přišel na slibnou stopu, další let mu jeho dohad nepotvrdil, neboť ho oklamaly neustále se měnící písečné přesypy.

Jedna či dvě z těch domněnek s tím krátkým jepicím životem na mne tísnivě zapůsobily. Zdálo se mi, že jsou jaksi úzce spojeny s čímsi děsivým, co jsem viděl ve snu nebo četl, ale nedokázal jsem si vybavit, co to bylo. Připadalo mi to však tak důvěrně známé, až mě jímala hrůza, takže jsem na tuto neutěšenou, pustou krajinu pohlížel s obavami.

V prvním červencovém týdnu se mě zmocnilo nevysvětlitelné vzrušení, povšechně související s oblastí, která se prostírala na severovýchod od našeho tábora. Byl to jakýsi pocit strachu, spojený se zvědavostí a neodbytnými, zarážejícími klamnými vzpomínkami zasutými v paměti.

Vyzkoušel jsem nejrůznější psychologické postupy a metody léčby, ale bez valného úspěchu. Začal jsem trpět nespavostí, ale dá se říci, že jsem tomu byl skoro rád, poněvadž doba, kdy mne pronásledovaly sny, se tak značně zkrátila. Zvykl jsem si chodit pozdě v noci na dlouhé procházky – většinou jsem zamířil k severu nebo severovýchodu do pouště pobízen k tomu neodolatelným nutkáním.

Někdy jsem na těchto procházkách náhodou narazil na fragmenty starobylého zdiva, zaváté pískem. Třebaže jsem tu viděl méně kamenů než na našich dosavadních nalezištích, byl jsem přesvědčen, že pod povrchem se jich najde veliké množství. Terén nebyl tak rovný jako u našeho tábora a převládající silný vítr navršil pískové valy a pahorky fantastických tvarů – a tak některé z těch starobylých kamenů odkryl, zatímco ostatní zmizely beze stopy pod nánosem písku.

Velice jsem si přál, aby se výkopové práce rozšířily i do této oblasti, ale zároveň jsem měl velké obavy z toho, co tu nalezneme. Můj zdravotní stav se očividně zhoršoval, ale ještě víc mě znepokojovalo, že jsem nevěděl, jak tomu zabránit.

K pochopem mých duševních potíží postačí snad jen malý příklad toho, jak jsem se zachoval, když jsem při jedné své noční procházce náhodou na něco přišel. Toho večera, dne 11. července, jsem se zase vydal na procházku do pouště. Měsíc zaplavoval tajemné pískové vlny bledým světlem a já se vzdálil od tábora o značný kus dál než jsem měl ve zvyku. Pojednou jsem zpozoroval velký kámen, který, jak jsem usoudil, se výrazně lišil od kusů, které jsme vykopali. Sklonil jsem se a rukama odhrabal písek, který ho téměř zcela zakrýval. Potom jsem rozsvítil baterku, abych si nález lépe prohlédl.

Byl to dokonale vytesaný kvádr a na rozdíl od jiných velkých kamenů, které jsme našli, nebyl vypouklý ani vyhloubený. Byl z černého čediče, naprosto odlišného složení než žulové, pískovcové a betonové fragmenty zdiva z našich vy ko pávek.

Pojednou jsem se zvedl, otočil se a utíkal jsem k táboru, co mi jen nohy stačily. Jednal jsem zcela neuvědoměle, iracionálně a teprve, když jsem dorazil ke svému stanu, jsem zčista jasná pochopil, proč jsem se vydal na úprk. Ten podivný černý kvádr byl něčím, o čem jsem snil a četl, objektem spojeným s nejstrašnějšími hrůzami pradávných legend.

Byl to jeden z kamenů starobylého čedičového zdiva ze staveb, kterých se bájní Velcí tolik obávali – těch vysokých černých věží bez oken, které po sobě zanechaly ty polohmotné cizí bytosti, zahnané do hlubin Země; protože vládly neviditelnou zbraní připomínající vítr, padací dveře byly zabezpečené a nepřetržitě střeženy.

Už jsem nezamhouřil oči až do rána, kdy jsem si pojednou uvědomil, jak jsem byl bláhový, že jsem se vylekal – vždyť šlo jen o smyšlenku. Spíše bych měl být nadšený, že jsem učinil objev.

Dopoledne jsem vyprávěl ostatním o svém nálezu, načež Dyer, Freeman, Boyle, můj syn a já jsme se vypravili na místo, kde měl být ten výjimečný kámen. Ale čekalo nás zklamání – neznal jsem přesnou polohu místa, kam jsem v noci došel a vítr mezitím navál nové pahorky písku a úplně změnil tvářnost okolní krajiny.

VI

Přicházím nyní k velmi důležité a velice obtížné části mého příběhu – velice obtížné proto, že si nejsem zcela jist, že to, co budu dále vyprávět, se skutečně udalo. Někdy však mívám pocit, že jsem nesnil ani nebyl obětí bludných představ, ale že jde o skutečné zážitky. Vzhledem k tomu, že by mohly vést k nepředvídatelným následkům, jsem nucen je zaznamenat.

Můj syn, který vystudoval psychologii a je s celým mým případem dopodrobna seznámen, bude první, kdo posoudí moji výpověď.

Nejdřív ale uvedu vnější okolnosti této události, jak ji znají členové naší výpravy: v noci ze 17. na 18. července, po rozvětřeném dni jsem se záhy odebral na lože, ale nemohl jsem usnout. Krátce před jedenáctou jsem vstal, neboť mě jako už častokrát cosi ponoukalo, abych se vydal na procházku do pouště směrem na severovýchod. Při odchodu z tábora jsem potkal pouze jednu osobu, australského horníka jménem Tupper, který mne pozdravil.

Na bezmračné obloze stál měsíc v úplňku a zaléval starodávný písek bledou, leprózní září, která mi připadala velice zlověstná. Vítr už zcela ustal a zase se zvedl až téměř po pěti hodinách, jak potvrzuje Tupper a jiní členové výpravy, kteří mě viděli rychlým krokem kráčet mezi sinavými dunami, střežícími tajemství, směrem k severovýchodu.

Kolem půl čtvrté ráno se zvedl prudký vítr, probudil celý tábor a porazil tři stany. Obloha byla jasná a poušť byla stále ještě zatopená tím leprózním světlem měsíce. Členové výpravy si povšimli, že můj stan je prázdný, ale protože věděli o mých nočních procházkách, moje nepřítomnost je nijak nezneklidnila. Přesto však tři lidé – všichni byli Australané – měli pocit, že cosi zlověstného visí ve vzduchu.

Mackenzie vysvětlil profesoru Freebornovi, že původ této úzkostné reakce lze hledat v legendách domorodců – odrážejí se v nich strašidelné báje o silných větrech, které se tu a tam náhle prohání po poušti, třebaže je obloha čistá. Říkají, že tyto vichřice přilétají z podzemí, kde jsou velké kamenné stavby a kde se staly strašné věci – ale ten vítr duje jen poblíž míst, kde jsou,veliké otesané kameny v písku. Krátce před čtvrtou vichřice ustala stejně náhle jako začala – a přesypy v poušti nabyly jinou tvářnost.

Bylo krátce po páté, a opuchlý, houbovitý měsíc už zapadal za obzor, když jsem vrávoravým krokem došel do tábora. Byl jsem bez klobouku, v roztrhaném obleku, ruce a obličej pokryté krvavými škrábanci, bez elektrické svítilny. Většina členů výpravy doháněla ztracený spánek, ale profesor Dyer pokuřoval z dýmky před svým stanem. Když uviděl, jak strašně vypadám, přivolal doktora Boylea a oba muži mě dovedli k mému polnímu lůžku a přikryli mě dekou. Zakrátko se k nim připojil můj syn probuzený hlukem a všichni tři se pak pokoušeli mě přemluvit, abych ležel tiše a snažil se usnout.

Jenže já neměl na spánek ani pomyšlení. Můj psychologický stav byl nezvyklý, zcela nepodobný čemukoli, co jsem doposud zažil. Naléhal jsem, aby mi dovolili mluvit – a pak jsem se nervózně a podrobně rozhovořil, abych jim podal vysvětleni, co mě potkalo.

Vyprávěl jsem, že na mne padla únava, a jak jsem se proto natáhl na písek, abych si trochu zdříml. A jak mě pronásledovaly zlé sny, úděsnější než jsem doposud míval a když mě silný vítr náhle probudil, mé pocuchané nervy mi vypověděly službu. Utíkal jsem v panickém strachu, mnohokrát jsem upadl, když jsem zakopl o polozasuté kameny a tak si zničil oblek a přivodil ty odřeniny a krvavé škrábance. Zřejmě jsem hodně dlouho spal – a proto jsem se vrátil tak pozdě.

Ani slůvkem jsem nenaznačil, že bych zažil nebo viděl něco nenormálního – v tomto směru jsem projevil dokonalou sebevládu. Nicméně jsem řekl, že jsem změnil názor na celou práci expedice a naléhal jsem, aby veškeré zemní práce v terénu ležícím na severovýchod od tábora byly zastaveny.

Důvody, které jsem uvedl, byly zřejmě chabé – řekl jsem, že kamenů je tam poskrovnu, že urazíme pověrčivé kopáče, že nevystačíme s finančními prostředky a další podobné vedlejší či nepravdivé argumenty. Pochopitelně nikdo z přítomných nevěnoval mému prám sebemenší pozornost – ba ani můj syn, i když bylo vidět, že ho můj zdravotní stav silně znepokojuje.

Druhý den jsem byl zase čilý a chodil po táboře, ale už jsem se nezajímal o vykopávky. Rozhodl jsem se, že se vrátím co nejdříve domů, abych se zotavil. Můj syn slíbil, že mne odveze letadlem do Perthu (ležícího odtud tisíc mil na jihozápad), jakmile provede průzkum území, které podle mého přání měli nechat na pokoji.

Jestliže to, co jsem spatřil, je stále ještě viditelné, pokusím se ho výslovně varovat, i když se mi snad on i ostatní vysmějí. Bylo docela možné, že kopáči, kteří znali místní folklór, mne podpoří. Aby mě potěšil, provedl můj syn ještě téhož dne odpoledne letecký průzkum kraje, kterým jsem se v noci ubíral. Ale nic z toho, co jsem spatřil já, už nezahlédl.

Stejně jako tomu bylo už jednou v případě toho osamělého čedičového bloku, zavál i tentokrát písek veškeré stopy. Chvilku jsem skoro litoval, že jsem ztratil při svém bezhlavém útěku jistý předmět, budící posvátnou hrůzu – ale nyní vím, že nic lepšího se nemohlo stát. Stále ještě mohu věřit, že všechno, co jsem prožil té noci, je pouhý šalebný vjem – zejména když se spím moje vroucné přání, aby se nikdy nenalezla ta pekelná propast.

Wingate mě vzal do Perthu, kde jsme přistáli 20. července. Zůstal se mnou až do 25. července, kdy jsem nastoupil na palubu lodi odplouvající do Liverpoolu. Syn se odmítl vrátit se mnou domů a zase odletěl do tábora expedice. A nyní, v kabině parolodi Empress horečně uvažuji o celé té záležitosti, neboť jsem se rozhodl, že alespoň mého syna s ní podrobně seznámím. On sám musí posoudit, jak s touto informací naloží.

Pro každý případ jsem v hrubých rysech vylíčil vnější okolnosti, které víceméně znají i členové expedice – a nyní se vynasnažím co nejstručněji vypsat své zážitky z oné strašné noci.

S napjatými nervy a pobízen jakýmsi nevysvětlitelným zvráceným mnemonickým nutkáním smíšeným se strachem, rázoval jsem v zlovolném světle jasného měsíce k severovýchodu. Tu a tam jsem spatřil vyčnívat z písku ty prastaré kyklopské bloky, které tu zůstaly z těch nepojmenovaných a zapomenutých dávných věků.

Neodhadnutelné stáří a hrozivost této monstrózní pustiny na mne působila tíživěji než kdykoli předtím a nemohl jsem nevzpomínat na své děsivé sny, na znepokojující legendy, z nichž vycházely obavy domorodců a kopáčů před poznamenanými kameny v poušti.

Přesto jsem se však trmácel dále, jako kdybych měl nějakou tajuplnou schůzku – a stále víc na mne dotíraly matoucí představy, neodolatelná nutkám a pseudovzpomínky. Myslel jsem na některé nástiny seskupení kamenů, jak je viděl můj syn při leteckém průzkumu a podivil jsem se, že mi připadají tak známé, ale současně zlověstné. Cosi se snažilo rozvázat uzly mé paměti, zatímco jiná neznámá síla se tomu pokoušela zabránit.

Byla bezvětrná noc a bledé pískové závěje připomínaly zmrzlé mořské vlny. Neměl jsem žádný určitý cíl, ale namáhavě jsem postupoval dál tam, kam se musím dostat, jako by mi to bylo předurčeno osudem. Mé sny se přelévaly do světa bdělých, takže každý megalit zasutý v písku mi připadal jako součást nekonečných síní a chodeb, součást prabytného zdiva s vtesanými symboly a hieroglyfy, které jsem tak dobře znal z dlouholetého zajetí své mysli Velkými.

Byly okamžiky, kdy jsem se domníval, že tu vidím ona vševědoucí, kónická obludná těla, jak se pohybují, plníce předepsané pracovní úkoly. Bál jsem se podívat dolů ze strachu, že bych mohl vyhlížet jako oni. Ale po celou tu dobu jsem viděl kameny, částečně zaváté pískem, ale právě tak ty síně a chodby; zlověstný, jasně zářící měsíc právě tak jako lampy ze světélkujícího křišťálu; do nekonečna se prostírající poušť a kapraďorosty pohybující se za okny. Bděl jsem a současně i snil.

Nevím, jak dlouho jsem šel a jakou vzdálenost jsem urazil – vlastně ani nedovedu dobře říci, kterým směrem jsem se bral – když jsem spatřil tu hromadu kamenných bloků. Písek z nich odvál vítr, který se ve dne přihnal.

Doposud jsem na tak velký shluk kamenů na jednom místě nenarazil. Zapůsobil na mne tak silně, že vidiny bájných věků se náhle rozplynuly a zůstala jenom poušť, zlověstný měsíc a tyto zlomky neodhadnutelné minulosti.

Došel jsem k hromadě a rozsvítil elektrickou svítilnu, abych si nález lépe prohlédl. V nepravidelném půlkruhu, měřícím asi čtyřicet stop od konce ke konci byly nakupeny megality a kamenné úlomky do výše od dvou do osmi stop.

Hned od samého počátku jsem vycítil, že tyto kameny se nějak podstatně liší od kvádrů, které jsme našli na jiných místech. Nejenomže jich tu bylo nesrovnatelně více, ale cosi jiného vzbudilo mou pozornost. Byly to pískem ošlehané, skoro už nezřetelné vzory, které jsem pečlivě zkoumal v záři měsíce zesílené světlem mé elektrické svítilny.

Nijak významně se nelišily od vzorů na megalitech, co jsme našli. Záhada byla mnohem složitější. Pohled na jeden kámen mi nic neříkal, ale když jsem skoro současně přelétl očima několik megalitů, můj prvotní dojem se opakoval.

A potom mi najednou svitlo. Křivkami ohraničené vzory na těchto megalitech vzájemně na sebe navazovaly – byly součástí jednoho rozsáhlého výtvarného pojetí. Poprvé jsem v této prastaré pustině narazil na masu kamenného zdiva, které zůstalo v původní poloze – místy se zřítilo nebo rozpadlo, nicméně se však uchovalo v přesně ohraničené lokalitě.

Vylezl jsem na hromadu, místy jsem rukou odhrnoval písek a neustále jsem se snažil různě porovnávat obměny velikosti, tvaru a vzájemnou návaznost vzorů, vtesaných do kamenů.

Posléze jsem si, myslím, udělal aspoň přibližnou představu o tom, jak vypadaly tyto prabytné konstrukce a vzory, kdysi pokrývající rozsáhlé plochy kamenného zdiva. Děsilo mě však, jak se všechno až navlas shodovalo s tím, co jsem viděl v některých svých snech.

Prohlížel jsem si zbytky klenuté kyklopské chodby, třicet stop široké a stejně vysoké, která byla vydlážděna osmiúhelníkovými bloky. Po její pravé straně byly místnosti a na jejím konci jedna z těch podivných svažujících se plošin, která sloužila jako přístup do nižších pater v podzemí.

Pojednou jsem se zarazil. Jak jsem si mohl udělat takový jasný obraz půdorysného i výškového rozvrhu stavby? Ze shluku těchto kamenů jsem to přece vyčíst nemohl. Jak jsem mohl vědět, že na konci chodby je přístup do podzemí? Jak jsem mohl vědět, že ústí chodby bych měl hledat o několik kroků dál? Jak jsem mohl vědět, že dlouhý podzemní průchod k Sloupové dvoraně bych měl najít nalevo od chodby o patro výš?

Jak jsem mohl vědět, že strojovna a napravo odbočující tunel k ústředním archivům jsou o dvě patra níž? Jak jsem mohl vědět, že když sestoupím o čtyři patra níž, naleznu tam úplné dole jedny z těch strašných padacích dveří, zabezpečených kovovými pásy? Celý zmatený a vyděšený tímto náhlým vstupem vidin ze snového světa, roztřásl jsem se jako osika a poléval mě studený pot.

Dovršil to poslední úder. Ucítil jsem slabý proud chladného vzduchu, který vycházel z malé vpadliny, ležící skoro uprostřed veliké hromady. Jako už jednou, mé vidiny se v mžiku rozplynuly a já zase viděl jen zlověstné světlo měsíce, skličující poušť a rozsáhlou hromadu pravěkého zdiva. Setkal jsem se s něčím skutečným, konkrétním, i když to s sebou přinášelo záhadné, nejasné nebezpečí, musel jsem se s tím vyrovnat. Neboť tento proud vzduchu mohl svědčit jen o jednom – že pod touto hromadou kamenů je obrovská podzemní dutina.

Hned jsem si vzpomněl na znepokojující pověsti australských domorodců o velkých kamenných chýších v podzemí, kde se dějí hrůzné věci a odkud vanou prudké větry. Nato se znovu ozvaly mé sny a mlhavé pseudovzpomínky se mi začaly vybavovat v paměti. Jak asi vypadá ten rozsáhlý prostor pod povrchem země? Jaký nepředstavitelný, prvobytný zdroj pradávných mýtů a neodbytně se vracejících zlých snů bych tam dole mohl objevit?

Váhal jsem jen chvilku, protože více než zvědavost a touha po vědeckém poznání mě popohánělo něco jiného, co překonalo i můj stále větší strach.

Zdálo se, že se pohybuji skoro automaticky, jako kdyby mé kroky řídil nevyhnutelný osud, kterému se nemohu vzepřít. Zastrčil jsem baterku do kapsy a se silou, kterou by u mne nikdo nehledal, jsem uvolnil jeden titánský úlomek, potom odvalil i několik dalších kamenů. Proud vlhkého vzduchu, který se nápadně lišil od suchého ovzduší pouště, pojednou zesílil. Objevila se černá škvíra a posléze – když jsem odhrabal ještě další kamenné úlomky – chorobné měsíční světlo ozářilo otvor dostatečně široký, abych se jím mohl protáhnout.

Vyndal jsem kapesní svítilnu a v jejím světle jsem spatřil strmě se svažující podzemní chodbu. Vedla severním směrem a dole ležely kusy zdiva, které zjevné pocházely ze zřícené klenby.

Světlo baterky nestačilo proniknout temnotou, takže jsem jen nezřetelně rozpoznal gigantickou, porušenou klenbu. Písek pouště zjevně zakrýval jakousi podzemní stavbu titánských rozměrů, která vznikla, když Země byla ještě mladá – jak mohla přetrvat všechny ty horotvorné změny, které se odehrály během těch miliónů let, jsem se neodvážil tehdy a neodvažuji se ani nyní vůbec pomyslet.

Při zpětném pohledu už jen pouhá myšlenka na sestup do neznámé propasti – v době, kdy živá duše neměla zdání, kde jsem – hraničí se šílenstvím. Bude to nepochybně pravda – ale oné noci jsem nezaváhal ani na okamžik.

A znovu jsem cítil to neodolatelné puzení nezměnitelného osudu, který řídí mé kroky. S elektrickou svítilnou v ruce – rozsvítil jsem vždy jen na chvilku, aby mi baterie déle vydržela – vlezl jsem do temného otvoru, abych začal se svým šíleným sestupem, neboť příkře se svažující kyklopská podzemní chodba nevěštila nic dobrého. Spouštěl jsem se nohama napřed, pokud jsem našel pevné místo, o které jsem se mohl nohama opřít nebo rukou přidržet, jindy jsem chvíli sjížděl po svážné chodbě, než se mi podařilo pád zastavit.

Když jsem zas na okamžik rozsvítil baterku, zahlédl jsem kamenné zdi chodby s vtesanými reliéfy hluboko pode mnou, ale co je dál, zůstalo skryto ve tmě.

. Nevím, jak dlouho trvalo, než se mi podařilo dostat se dolů. Hlava mi vířila, v mysli se mi vybavovaly nejrůznější zmatené obrazy, takže věci týkající se konkrétní mé situace jsem neměl čas pomýšlet. Vnější dojmy jakoby pro mne neexistovaly a dokonce i strach se mi jevil jen jako obludný přízrak, který se na mne šklebil z dálky, neschopný mi ublížit.

Nakonec jsem přece jen stanul na kamenné podlaze pokryté kusy zříceného zdiva, pískem a kamennými úlomky. Chodba byla asi třicet stop široká a masivní kamenné zdi byly vyzdobeny vytesanými vzory. Bylo ale nad mé síly, abych pochopil jejich podstatu.

Především mě zaujalo stropní klenutí. Kužel světla mé kapesní svítilny nestačil proniknout tak vysoko, ale dolní část klenebních oblouků byla dobře zřetelná. Měly týž tvar a velikost jako klenby, které jsem nesčetněkrát viděl ve svých snech. Sotvaže jsem si uvědomil tu naprostou shodu, roztřásl jsem se na celém těle.

Za mnou vysoko nahoře se rýsovala světlejší skvrna – byl to otvor do podzemí, na který dopadalo bledé měsíční světlo. Slabý hlásek opatrnosti mě nabádal, abych ji neztratil z dohledu, jinak bych už nemusel najít cestu zpátky.

Zdálo se mi, že vzory na levé stěně jsou zřetelnější. Přes rum, který pokrýval podlahu, jsem se dostával obtížně kupředu. Na jednom místě jsem odvalil několik větších kusů rozpadlého zdiva a odhrnul vrstvu suti, abych viděl, jak vyhlíží podlaha. Zachvěl jsem se, když jsem spatřil dobře známé osmihranné dlaždice, které byly sice částečně zborcené, ale stále držely pohromadě.

Když jsem se dostal konečně dost blízko ke stěně, zamířil jsem světelný kužel na její povrch. Pískovec zjevně kdysi dávno rozrušila voda a kromě toho vznikl na povrchu minerální povlak, pro který jsem nenašel vysvětlení.

Místy se už kvádry uvolnily a zdivo se rozpadalo, takže jsem se v duchu tázal, kolik věků ještě tato prastará, pod zemí skrytá stavba si uchová svůj původní tvar i navzdory tektonickým pohybům.

Mne ovšem nejvíc zajímaly vzory vtesané do kamenů. Třebaže byly také narušené zubem času, byly stále dobře znatelné. Když jsem si je nyní zblízka prohlížel, zůstal jsem stát jako omráčen, neboť se v každé jednotlivé podrobnosti naprosto shodovaly se vzpomínkami zasutými v mé mysli. Že toto věkovité zdivo mi bylo důvěrně známé, na tom vlastně nebylo nic tak divného.

Jeho charakteristický ráz udělal mocný dojem na snovatele určitých mýtů, kteří ho učinili součástí tajuplných pověstí, jež během mé amnézie neunikly mé pozornosti. A nyní se mi živě vybavily z podvědomí.

Jak ale jsem si mohl vysvětlit, že každá linie, každá křivka těchto neobvyklých vzorů se do nejmenších podrobností shodovala s výzdobou, kterou jsem vídal ve svých snech po desítky let? Jaká záhadná, zapomenutá ikonografie dokázala zobrazit každý jemný odstín a nuanci těchto výtvarných prvků, které mě s neměnnou pravidelností noc co noc pronásledovaly v mých snových vidinách?

Nemohl jsem to přičítat náhodné shodě okolností a nešlo ani o vzdálenou podobnost. Tato tisíce tisíců let stará chodba, skrytá po dlouhé věky pod zemí, byla rozhodně a zcela určitě prapůvodní částí stavby, kterou jsem v snovém světě znal právě tak podrobně jako svůj dům na Crane Street v Arkhamu. Je pravda, že ve snách jsem ji vídal v plném lesku, to ovšem neměnilo nic na skutečnosti, že to byla jedna a táž chodba. Byla to děsivá jistota.

Znal jsem podzemní prostory, v nichž jsem nyní byl a rovněž jejich polohu v onom dávnověkém městě z mých snů. S hrozivou a instinktivní jistotou jsem si uvědomil, že bezpečně znám cestu na kterékoli místo v této budově nebo v městě, pokud během těch nesčetných věků se neproměnilo v trosky. Pro pána, co to jen všechno mohlo znamenat? Jak jsem si mohl osvojit tyto znalosti? A z jaké úděsné skutečnosti mohly vycházet ty pradávné legendy o tvorech, kteří pobývali v těchto kamenných labyrintech?

Slova mohou jen velmi nedokonale vyjádřit strach, který mě svíral a zmatek, jaký jsem měl v hlavě. Znal jsem toto místo. Věděl jsem, co leží pod ním a co stálo nad nim, než se myriády pater vypínajících se do výše rozpadly v prach a písek pouště. Zamrazilo mě, když jsem si pomyslel, že bledé světlo měsíce, zalévající ústí šachty už k orientaci nepotřebuji.

Váhal jsem a nemohl jsem se rozhodnout. Toužil jsem co nejrychleji uprchnout z těchto podzemních prostor, ale na druhé straně jsem cítil jakési osudové puzení posílené zvědavostí. Co se stalo s tímto obrovitým pravěkým velkoměstem za ty milióny let, které uběhly od doby, kdy jsem je znal ve snách? A v jakém stavu je bludiště podzemních chodeb spojujících všechny titánské budovy města – kolik jich asi přetrvalo otřesy zemské kůry?

Narazil jsem na pohřbený svět nesvatého archa ismu? Najdu ještě dům učitele hieroglyfů a věž, kde S’gg‘ha, uvězněná mysl jedné z těch hvězdicovitých rostlinných bytostí z Antarktidy, co se živily živočišnou potravou, vytesávala do prázdných míst na zdech určité obrazce?

A bude chodba o dvě patra níž, vedoucí do síně cizích myslí, stále ještě schůdná? V oné síni pečovala o jistý objekt, který vymodelovala z hlíny uvězněná mysl jedné neuvěřitelné jsoucnosti – polotvárného obyvatele dutého nitra neznámé planety vzdálenější než Pluto, který žil v 10 miliónů let vzdálené budoucnosti.

Zavřel jsem oči a přitiskl si dlaň k spánku – byl to jen pouhý žalostný, nezdařený pokus, jak vypudit ty útržky ztřeštěných snů z mého vědomí. Potom jsem si poprvé všiml, že mě ovívá chladný a vlhký vzduch. Zachvěl jsem se strachy, když jsem si uvědomil, že přede mnou a pode mnou se určitě rozestírá rozsáhlá síť podzemních chodeb, které už dlouhé věky zůstaly opuštěné.

Viděl jsem v duchu ty děsivé síně a chodby a nakloněné roviny, jak jsem si je pamatoval ze svých snů. Bude cesta k ústředním archivům ještě volná? A znovu a silněji jsem cítil ono osudové puzení, když jsem si připomněl ty neblahé záznamy, kdysi uložené v podlouhlých schránkách z nerezavějícího kovu.

Tam, jak dosvědčovaly mé sny i legendy, se skrývaly dějiny minulé i budoucí kosmického časoprostorového kontinua. Sepsaly je zajaté mysli, unesené z každého nebeského tělesa sluneční soustavy a zastupující veškerá časová období. Samozřejmé, to zní jako výplod chorého mozku – jenže nenarazil jsem náhodou nyní na soumračný svět právě tak šílený jako já?

Vzpomínal jsem na zvláštní způsob manipulace s otočnými knoflíky, aby se dala otevřít kovová skříň. Živě jsem si vybavoval všechny podrobnosti. Věděl jsem, kterým knoflíkem mám pootočit doprava a kterým zas doleva a také kde stačí zatlačit, abych otevřel v dolní řadě sklepem depozitář vyhrazený záznamům o obratlovcích na planetě Země. Dobře jsem si pamatoval tuto proceduru, která patřila kdysi k mé denní práci.

Pokud tedy najdu tu kovovou schránku, co jsem vídal ve snu, otevřu ji jedna dvě. A potom jsem úplně propadl šílenství. Klouzal jsem po suti, škobrtal o hromádky rozpadlého zdiva, jak jsem co nejrychleji spěchal k místu, kde se chodba svažovala do nižších pater. Dokázal jsem se dokonale orientovat a věděl jsem přesně, kde to místo je.

VII

Od této chvíle se už jen stěží mohu spoléhat na své dojmy – vskutku stále ještě chovám poslední, zoufalou naději, že jsou součástí nějakého ďábelského snu či šalebnými vjemy chorého mozku. V mém obluzeném vědomí byly mé vjemy a představy nejasné a nepřesné – a občas jako by je zastíral lehký opar.

Světlo mé baterky jen slabě pronikalo temnotou, nicméně jsem poznával mně tak děsivě známé zdi s vytesanou výzdobou, omšelou zhoubným vlivem dlouhých věků. Na jednom místě se zřítila velká část klenby, takže jsem musel přelézt velikou hromadu kamenů, navršených téměř ke stropu, kde čněly zbytky klenby jako špičaté krápníky.

Bylo to cosi jako děsivý sen, který zhoršovaly ještě moje pseudovzpomínky, které se neodbytně, rouhačsky ozývaly. Jediné, co mi připadalo mimořádné, byla moje velikost ve srovnám s tím obřím zdivem. Skličoval mě pocit, že jsem neobvykle malý, jako kdyby pohled na tyto vysoké, strmé zdi z úrovně pouhého lidského těla byl čímsi zcela novým a abnormálním. Co chvíli jsem nervózně sklonil zrak, abych se na sebe podíval, záhadně znepokojený tím, že vypadám jako člověk.

Dál a dál jsem se prodíral černou temnotou, kráčel, klouzal a trmácel se, nejednou jsem upadl a udělal si bouli a málo chybělo, že jsem nerozbil baterku. Každý kámen, každá píď té příšerné chodby mi byla dobře známá a víckrát jsem se zastavil, abych si posvítil na nějaký zborcený či částečně zříceným zdivem ucpaný vchod.

Některé síně byly plné rumu a rozpadlého zdiva, v jiných jsem viděl mezi rumem polámané kovové konstrukce, v nichž jsem poznal kolosální kovové stoly ze svých snů. Čemu ve skutečnosti sloužily, jsem odmítal hádat.

Došel jsem k svažujícímu se konci chodby a začal jsem sestupovat, avšak za chvíli jsem se musel zastavit. Přede mnou zela temná propast, která na nejužším místě měřila nejméně čtyři stopy. Zde se kamenná dlažba propadla do netušené hloubky. Věděl jsem, že tato titánská stavba má ještě další dvě podzemní patra a při vzpomínce na padací dveře, zabezpečené kovovými pásy v nejhlubším patře jsem se zachvěl nepopsatelnou hrůzou. Nyní tam už nestála žádná hlídka – protože to, co číhalo v hlubinách Země, již vykonalo své ohavné dílo. Nyní tyto stvůry pozvolna vymírají a než po lidstvu ovládnou Zemi brouci, bude už dávno po nich. Nicméně, zachvěl jsem se znovu, když jsem si připomněl domorodé legendy.

Rum pokrývající podlahu chodby mi znemožnil, abych se mohl rozběhnout, ale šílenství mne hnalo kupředu. Vybral jsem si místo u levé zdi, kde rozsedlina byla nejužší a dlažba na druhé straně nebyla tolik zanesena sutí. Napjal jsem svaly, odrazil se a bezpečně jsem doskočil na místo, co jsem si vybral.

Konečně jsem se octl o patro níž a zastavil jsem se u vchodu do haly se strojním zařízením. Ve světle baterky jsem viděl fantastickou změř zprohýbaného kovu, pohřbeného z větší části pod zřícenými díly klenby. Všechno bylo na mně dobře známých místech, a proto jsem bez váhám přelezl hromadu rozpadlého zdiva, které zahrazovalo vstup do chodby odbočující příčným směrem. Věděl jsem, že tudy se dostanu k ústředním archivům.

Klopýtal jsem o úlomky zdiva, vyhýbal se velkým kamenům, ale stále jsem postupoval kupředu. Zdálo se, že se tu přede mnou odvíjejí nekonečné věky, když jsem se občas zastavil, abych si prohlédl obrazce vytesané do kamenných zdí. Mnohé mi připadaly známé, ale od údobí, které jsem prožíval ve snu, byla výzdoba obohacena o nové, další motivy. Protože tato chodba byla vlastně podzemní spojovací cesta mezi domy, nebyly tu žádné vchody, kromě odboček ke sklepením jednotlivých budov.

Několikrát jsem se zastavil u ústí odboček, ale pouze dvakrát jsem shledal, že vypadají jinak, než jsem si je ze snů pamatoval. A jednou jsem narazil na vchod, který býval v mém snovém světě zazděný, avšak nyní v něm byl obrovský otvor.

Třásl jsem se na celém těle a nohy se mi podlamovaly, avšak cosi mne neodbytně pudilo, abych si prohlédl vnitřek jedné z těch mohutných věží bez oken, jejichž čedičové zdivo svědčilo o jejich děsivém původu. Prastaré kulaté sklepení mělo průměr asi dvě stě stop a hladké černé zdi byly bez jakýchkoli ozdob. Na podlaze ležel pouze slabý nános prachu a písku. Spatřil jsem dva otvory vedoucí nahoru a dolů, ale neviděl jsem žádné schody. V mých snech se bájná rasa Velkých těmto černým věžím vyhýbala. Ti, kdo je vystavěli, nepotřebovali schodiště ani nakloněné roviny.

V mém snovém světě býval otvor vedoucí do hlubin pevně zakrytý a přísně střežený. Nyní tu zela černá díra, z které proudil vlhký, studený vzduch. Jaké nekonečné prostory věčné tmy se tam dole prostírají jsem radši ani nemyslel.

Potom jsem došel k úseku chodby, kde se zbortila klenba. Přelezl jsem hromadu rozpadlého zdiva a uviděl rozlehlý, prázdný prostor, kde nebylo po klenbě a po zdech ani památky. Vybavil jsem si v paměti, že to asi bude sklepení dodavatelů kovu, jejichž dům stál na třetím náměstí, nedaleko od ústředních archivů. Bylo zbytečné, abych se dohadoval, proč se sklep propadl.

Přelezl jsem na druhou stranu hromady a ocitl se zase v chodbě, ale ušel jsem sotva deset kroků, když jsem ve světle baterky uviděl další překážku. Zborcená klenba a zával rozpadlého zdiva zatarasily chodbu. Skutečně si nepamatuji, jak se mi povedlo odvalit kamenné bloky a odstranit sut, abych se prohrabal na druhou stranu – navíc jsem musel dávat pozor, abych neporušil vratkou rovnováhu kamenů podpírajících strop. Kdyby se na mne zřítil, rozmačkal by mne na kaši.

Bylo to holé šílenství, co mne popohánělo kupředu – vyložené bláznovství, jako celá ta moje výprava do podzemí – anebo, jak doufám, pouhá ďábelská halucinace, šalebný prožitek horečnaté mysli. Ale přece jen jsem si prorazil jakýsi tunel – anebo se mi to jen zdálo, že jsem ho prorazil – kterým jsem se protáhl. Rozsvícenou baterku jsem držel v zubech, rukama odhrnoval sut a pomalu se prodíral kupředu. Ostré hrany kamenů mi trhaly oděv a drásaly kůži na zádech.

Ústřední archiv, ohromná podzemní stavba, která zřejmě byla mým cílem, už nemohla být daleko. Když jsem na druhé straně závalu vylezl, uchopil jsem baterku do ruky a opatrně postupoval dál.

Zanedlouho jsem došel do nízkého klenutého sklepem kruhovitého tvaru. Zdálo se, že zůstalo nedotčeno věky, neboť když jsem si posvítil baterkou na hladký povrch zdí, zřetelně jsem viděl hieroglyfy s typickými křivočarými obrazci. Měl jsem dojem, že od údobí mého snového pobytu k původní výzdobě přibyly mnohé další motivy.

Uvědomil jsem si, že jsem dospěl k cíli své osudem určené cesty a bez rozmýšlení jsem zamířil k dobře mně známému klenutému vchodu po mé levici. Kupodivu jsem ani na chvíli nepochyboval, že chodby, které se svažovaly či stoupaly do jednotlivých pater, jsou stále ještě průchodné. Tato obrovská impozantní stavba, kde byly uloženy anály celé sluneční soustavy, byla konstruována s mimořádnou technickou dovedností, neboť měla sloužit společenskému systému, který ji budoval nejméně po celou dobu své existence.

Mohutné kamenné bloky stmelené zvláštní vyztuženou cementovou maltou vytvořily stavební dílo neuvěřitelně pevné, srovnatelné s granitickou vrstvou zemské kůry. A nyní, po tak dlouhém časovém údobí, že přesahovalo mé chápání, jsem viděl, že monumentální podzemní stavba zůstala v podstatě beze změny. Dlážděná podlaha byla pokryta vrstvou prachu, ale nikde neležela suť ani hromady rozpadlého zdiva jako tomu bylo v podzemní chodbě, kterou jsem prošel při cestě sem.

Až dosud jsem musel překonávat překážky, ale nyní byla cesta přede mnou volná. Velice mi to pozvedlo náladu a zrychlil jsem krok, ba se dá říci, že jsem skoro běžel po těch tak dobře známých chodbách s nízkým, klenutým stropem.

Už jsem se přestal divit tomu, jak se tu dobře vyznám. Míjel jsem kovové masivní dveře s vyrytými hieroglyfy, které se vynořovaly po obou stranách chodby. Některé byly otevřené, jiné zas zkroucené a zprohýbané v důsledku působení seismických otřesů, které ovšem nebyly natolik silné, aby poškodily titánské zdivo.

Tu a tam jsem viděl ležet na podlaze kovové schránky, pokryté prachem, které při otřesech země spadly. Na některých místech stály sloupy s vytesanými symboly a písmeny, které poskytovaly údaje o rozčlenění svazků ve skříních.

Jednou jsem se zastavil před otevřeným sklepením, kde ležely kovové schránky na policích zjevně nedotčeny. Smetl jsem nános hrubého písku a po chvíli se mi podařilo jednu menší kovovou krabici sundat. Položil jsem ji na podlahu a se zájmem jsem si prohlížel křivočaré hieroglyfy, které označovaly její obsah. Něco se mi nezdálo na způsobu, jak byly uspořádány.

Mechanismus uzávěru z nerezavějícího kovu nebyl poškozen a dokonale ještě fungoval. Bez potíží jsem otevřel krabici a vytáhl svazek o rozměrech asi dvacet krát patnáct palců a asi dva palce silný.

Pevné fólie přetrvaly beze změny ty tisíce tisíců let a já si se zájmem prohlížel zvláštní barvou štětcem psané písmo – tyto znaky se nepodobaly křivočarým hieroglyfům Velkých, ale ani žádným jiným písmům, které zná lidstvo.

Za chvíli jsem si vzpomněl, že v snovém světě jsem zběžně znal jednu zajatou mysl, která takto psala. Pocházela z velkého asteroidu, kde přežívalo ještě mnoho z archaického života a vědem původní planety, od které se družice oddělila. A rovněž jsem si vybavil, že toto patro archivů je vyhrazeno záznamům o jiných planetách sluneční soustavy.

Přestal jsem hloubat nad těmito neuvěřitelnými zápisy, protože baterka už jen slabě blikala. Naštěstí vždy u sebe nosím rezervní baterii. Potom, v jasné záři elektrické svítilny, jsem zas pospíchal zrychleným krokem nekonečnou chodbou, občas jsem si povšiml některých mně dobře známých sklepení, ale především mne rozčilovalo, že ozvěna mých kroků se v těchto katakombách tak nepřirozeně rozléhá.

Cítil jsem lehké mrazení v zádech, když jsem se podíval na stopy svých bot, které se otiskly do tisíců let starého prachu. Nikdy předtím, pokud mé šílené sny měly v sobě alespoň zrnko pravdy, se lidská noha nedotkla této věkovité dlažby.

Zřetelné jsem se hnal k cíli, o kterém jsem nic konkrétního ani netušil. Nicméně nějaká zlá síla jakoby řídila mou bezmocnou vůli a znala vzpomínky zasuté v mé paměti, takže jsem neurčitě cítil, že nemůžu zabloudit.

Odbočil jsem na svažující chodbu a sestupoval po ní níž a níž. Míjel jsem bez povšimnutí hlubší patra; hlava se mi točila jako v závrati a pak se rozbušila v určitém rytmu, který ovládl i moji pravici. Svíral jsem a rozvíral prsty, věděl jsem, že musím cosi otevřít a že také vím, jak čím otočit a kam zatlačit, aby se mi to povedlo. Šlo o cosi obdobného, jako když otevíráme zámek na heslo, abychom se dostali do bezpečnostní schránky.

Ať už se mi to zdálo či nezdálo, kdysi jsem to věděl a stále si to ještě pamatoval. Jak jsem se ze sna – nebo z útržků nějaké legendy, co jsem si podvědomě osvojil – mohl naučit bezchybně zvládnout tak složitou, tak obtížnou operaci, o tom jsem odmítal uvažovat. Vymykalo se to logickému myšlení. Což nebyla celá tato moje zkušenost – zarážející znalost celého tohoto stavebního komplexu, neznámých podzemních prostor, že jsem přesně věděl, kde který objekt leží a co znamená, což mi sny a mýty mohly jednom částečně napovědět – sama o sobě nadmíru hrůzná a děsivá?

Patrně jsem byl v zásadě přesvědčen – právě tak jako nyní ve svých světlých okamžicích – že nejsem v bdělém stavu a že celé to pohřbené město je výplodem mé chorobné mysli.

Posléze jsem sestoupil do nejnižšího patra a zabočil doprava. Z nějakého nejasného důvodu jsem se snažil kráčet co nejtišeji, třebaže se tím zpomalil můj postup. Zde na tomto nejhlubším podlaží bylo nějaké místo, kam jsem se obával vkročit.

Čím víc jsem se k tomu místu přibližoval, tím lépe jsem si začal uvědomovat, čeho se vlastně bojím. Byly to ty padací dveře, zabezpečené kovovými pásy a pečlivě střežené. Jenomže nyní tam už nikdo nebude stát na stráži, a proto jsem se chvěl a šel po špičkách, právě tak jako když jsem nahlédl do černého čedičového sklepení, kde zela díra, kterou také kdysi zakrývaly padací dveře.

Ucítil jsem závan chladného vlhkého vzduchu, právě tak jako v té věži, a přál jsem si, aby moje cesta vedla jiným směrem. Proč jsem si byl nucen vybrat zrovna tuto trasu, to jsem nevěděl.

Když jsem dorazil na obávané místo, spatřil jsem zející otvor; padací dveře ležely opodál. Kousek přede mnou jsem viděl hromádku kovových krabic pokrytých jen tenkou vrstvou prachu. Zřejmě spadly z polic poměrně nedávno. A vzápětí mě přepadl znovu panický strach, třebaže mi nějakou chvíli trvalo, než jsem odhalil jeho příčinu.

Hromady kovových krabic na zemi nebyly nic neobvyklého, neboť v průběhu těch dlouhých věků se v těchto podzemních prostorách, kam nikdy neproniklo sluneční světlo jistě nejednou při zemětřesení ozýval rachot a hluk řítícího se zdiva a padajících objektů. Teprve když jsem už byl skoro na konci sklepem, mi blesklo hlavou, proč jsem se pojednou roztřásl hrůzou.

Nedělal jsem si starosti kvůli kovovým krabicím, které tu ležely na hromadě, ale znepokojovala mě vrstva prachu na podlaze. Nebyla stejnoměrně silná, jak by se dalo očekávat – místy byla slabší, jako kdyby byla před nemnohými měsíci porušena. Nemohl jsem to říci s naprostou jistotou, protože i na pohled slabší nános prachu splýval s okolní vrstvou, ale moje úzkostné napětí dále trvalo.

Posvítil jsem si na podlahu zblízka a to, co jsem objevil, se mi vůbec nelíbilo. Zdálo se, že těch míst, kde ležela slabší vrstva prachu je mnohem víc, než jsem měl původně za to. V každé asi jednu stopu velké čtvercové ploše jsem rozeznal slabé otisky kruhovitého tvaru o průměru tři palce. Jeden otisk byl dále vpředu, čtyři za ním.

Všechny tyto stopy byly pochopitelně velmi slabé a nezřetelné a všechno bylo jen šalebný dojem, ale mé neblahé tušení potvrzovala jiná děsivá skutečnost. Ty stopy vedly od hromádky kovových krabic, která tam ležela nedlouhou dobu, jak dosvědčovala slabá vrstva prachu na ní, až k zlověstně zejícímu otvoru, odkud vál chladný, vlhký vítr – ke kdysi pečlivě střeženému a padacími dveřmi uzavřenému vstupu do propastných hlubin, které se vymykají každé představě.

VIII

Jak silné a neodbytné bylo osudové puzení, které mě popohánělo kupředu, toho důkazem je, že přemohlo i můj strach. Stopy, které jsem viděl, probouzely ve mně děsivé snové vzpomínky a žádný rozumný argument by mě nepřiměl, abych se na tomto místě ještě déle zdržoval. Třebaže se moje pravice třásla, pořád jsem samovolně svíral a rozvíral prsty, které se už už nemohly dočkat, aby odemkly kovovou schránku. Než jsem si to stačil uvědomit, prošel jsem kolem hromádky kovových krabic a po chodbě pokryté neporušenou vrstvou prachu jsem po špičkách spěchal k místu, které jsem podle všeho znepokojivě a úděsně dobře znal.

V duchu se mi vynořovaly otázky, jejichž původ a význam jsem teprve nyní začal tušit. Dosáhnu ve své lidské podobě až nahoru k policím? Je lidská ruka uzpůsobena k tomu, aby zvládla složitou manipulaci otevírání, kterou jsem si i po té dlouhé době dobře pamatoval? Zůstal mechanismus zámku nepoškozen a stále ještě funguje? A co udělám – co se odvážím udělat s tím, co – jak jsem si nyní teprve uvědomil – tam toužím, ale zároveň se bojím najít? Bude to cosi nepopsatelně děsivého, co přesahuje meze lidského chápání anebo se ukáže, že je to pouze moje snová představa?

Když jsem se probral ze zámyslem, uvědomil jsem si, že stojím na místě a upřeně hledím na vysokou řadu kovových skříní popsaných známými hieroglyfy. Zdálo se, že jsou všechny v bezvadném stavu, pouze u tří se mechanismus zámků porušil a dveře se otevřely.

Nedokážu vylíčit svoje pocity, zvláštní a podivné, když jsem hleděl na ty staré známé objekty. Upínal jsem oči na jeden z nejhořejších regálů. Byl příliš vysoko, abych tam dosáhl a přemítal jsem, jak se k němu dostanu. Dvířka regálu ve čtvrté řadě od spodu byla otevřená a kdybych si stoupl na jejich horní hranu, knoflíky zámků jiných uzamčených dveří mohu využít jako oper pro ruce a nohy. Baterku podržím v zubech, jak jsem to už udělal dříve, když jsem potřeboval mít obě ruce volné. Ale hlavně nesmím dělat hluk.

Až sundám tu věc dolů, snad se mi povede připnout si ji háčkem k límci saka a nést ji na zádech jako tlumok. Znovu jsem si začal dělat obavy, jestli bude zámek v pořádku. Nebyl jsem vůbec na pochybách, že přesně vím, jak postupovat při jeho otevření, ale doufal jsem, že celá operace proběhne tiše, nebude slyšet skřípot ani vrzání mechanismu zámku.

Mezitím jsem ale už sevřel baterku mezi zuby a začal se škrábat nahoru. Vyčnívající otočné knoflíky nestačily jako opora, ale zato mi velice pomohla otevřená dvířka regálu a kovová deska police, na kterou jsem se postavil.

Dával jsem pozor, abych si udržel rovnováhu a když jsem se naklonil doprava, dosáhl jsem k hledanému regálu. Chvilku trvalo, než jsem rozhýbal trochu znecitlivělé prsty, ale pak šlo všechno hladce.

Odkudsi z neznámých hlubin času se znovu do podrobnosti vybavily všechny ty složité pohyby potřebné, aby otočné knoflíky otevřely zámek – a asi po pěti minutách jsem uslyšel cvaknutí, které mě překvapilo, protože jsem tento dávno známý zvuk už ani nečekal. Vzápětí se kovové dveře otevřely a jen nepatrně zavrzaly.

Jako ve snách jsem pohlížel na řadu šedivých kovových krabic a zmocnilo se mě vzrušení, které ani nedovedu popsat. Můj zrak přitahovala krabice, kterou jsem ještě mohl jakžtakž rukou dosáhnout – křivočaré hieroglyfy, kterými byla označena, mě sevřely nepopsatelnou hrůzou a děsem. Třásl jsem se jako osika, ale přece jen se mi podařilo zaprášenou krabici uvolnit a přitáhnout k sobě, aniž bych způsobil hluk.

Jako ona druhá plechová krabice, kterou jsem si prohlížel, byla i tato asi tři palce silná, dvacet palců dlouhá a patnáct palců široká.

Zaklínil jsem ji mezi sebe a povrch skříně a po chvíli se mi podařilo uvolnit háček. Zavěsil jsem si krabici na límec a maje nyní obě ruce volné, opatrně jsem slezl na zaprášenou podlahu, abych prozkoumal vzácný úlovek.

Poklekl jsem na hrubozrnný písek, sundal ze zad kovovou krabici a položil ji před sebe. Ruce se mi třásly, jak jsem se hrozil chvíle, kdy uvidím, co obsahuje – ale zároveň jsem toužil ten svazek prolistovat, ba cosi mě k tomu neodolatelně nutilo. A pojednou mi bylo zcela jasné, čeho se tyto zápisy týkají a na chvíli jsem byl jako ochromen.

Pokud všechno, co prožívám, není pouhý zlý sen a ten svazek skutečně existuje, pak z jeho obsahu vyplývají důsledky, které přesahují meze lidského chápání. Nejvíc mě v té chvíli ovšem trápilo, že nejsem schopen rozpoznat, zda jsem v snovém světě. Všechno jsem vnímal jako úděsnou realitu – a mám stejný pocit i teď, jak píšu tyto řádky.

Nakonec jsem chvějícíma rukama vyndal svazek z krabice. Byl v bezvadném stavu a fascinovaně jsem hleděl na dobře mě známé hieroglyfy na titulním listu. Zíral jsem na ně, jako kdybych je uměl přečíst. Nemohu ovšem odpřísáhnout, že jsem je skutečně nečetl – snad se mi to povedlo při náhlém pomíjivém návratu abnormální paměti.

Nemám zdání, jak dlouho jsem váhal, než jsem se odvážil otočit tenkou kovovou titulní stránku. Vyndal jsem baterku z úst a zhasil ji, abych ušetřil baterii. Až potom ve tmě jsem sebral všecku odvahu a obrátil stránku. Nakonec jsem si přece jen na okamžik posvítil na popsanou fólii, když jsem se předtím duševně připravil nereagovat ani sebemenším výkřikem na to, co odhalím.

Chvíli jsem se díval a na to jsem se zhroutil. Měl jsem zaťaté zuby a nevydal jsem ani hlásek Klesl jsem na zaprášenou dlažbu a přitiskl si ruku na čelo. Našel jsem tam, co jsem očekával a čeho jsem se strachoval. Bud sním anebo čas a prostor jsou směšným pojmem.

Zajisté se mi to jen zdálo – ale musím podrobit tu hrůzu praktické zkoušce tím způsobem, že tuto věc vezmu a ukážu ji svému synovi, pokud je to skutečně věc a ne moje představa. Hlava se mi motala a z čiré tmy, která mě obklopovala, vyvstávaly děsivé vidiny a obrazy, tím příšernější, že mohly těžit z toho, co jsem krátce zahlédl v tom svazku.

V mém obluzeném vědomí se vynořila pojednou vzpomínka na ty tajemné stopy v prachu a zachvěl jsem se obavami, zda nedýchám příliš hlasitě. Znovu jsem rozsvítil baterku a podíval se na popsanou stránku asi tak, jak hledí hadem hypnotizovaná oběť na svého zhoubce.

Potom ve tmě jsem svazek zavřel, vložil do krabice, přirazil víko a zajistil je tím neobvykle tvarovaným háčkem. Tento svůj nález musím vynést ven na denní světlo – pokud ovšem skutečně existuje, pokud celá tato podzemní propast skutečně existuje, pokud já sám a vůbec svět skutečně existují.

Nedovedu říct, kdy jsem se vrávoravě postavil na nohy a vydal na zpáteční cestu. Připadá mi to sice zvláštní, nicméně během doby, kdy jsem byl odloučen od normálního světa, jsem ani jednou nepohlédl na hodinky.

S rozsvícenou baterkou v jedné a s neblahou kovovou krabicí pod paždí druhé ruky jsem opatrně a po špičkách prošel sklepením, kde jsem viděl ty podivné stopy vedoucí k otvoru, odkud vanul vlhký, chladný vítr. Trochu jsem se uklidnil, když jsem se ubíral dál a stoupal nekonečnými chodbami, třebaže jsem se nemohl zbavit jakéhosi pocitu úzkosti a obav, který jsem při cestě sem neměl.

Strachoval jsem se toho, že zas musím projít místností v té černé čedičové věži, starší než okolní město, odkud z nestřeženého otvoru do propastných hlubin dul studený vítr. Myslel jsem na ty tvory, kterých se Velcí tolik obávali a kteří snad stále ještě tam dole někde číhají – i když jsou už slabí a před zánikem. Myslel jsem na ty pětice kruhovitých stop a co jsem se o nich ve snách dověděl – a na podivný vítr a hvízdám, které je doprovází. A připomněl jsem si vyprávění australských domorodců o velkých vichřicích a bezejmenných zříceninách.

Podle vytesaného symbolu na zdi jsem poznal, že jdu správně, a když jsem prošel kolem svazku, který jsem si prohlížel cestou dolů, dorazil jsem do kruhovitého sklepem, kde se chodba rozvětvovala. Napravo byl vchod, kterým jsem vstoupil a zamířil jsem tam. Uvědomoval jsem si, že mě nyní čeká obtížný úsek cesty přes zborcené zdivo nakupené před budovou ústředních archivů. Kovová krabice také něco vážila a dělalo mi stále větší potíže chovat se co nejtišeji, když jsem •si razil cestu mezi sutí a kamennými úlomky, které pokrývaly podlahu.

Za chvíli jsem došel k závalu z rozpadlého zdiva, kterým jsem se už jednou musel prodírat. Marně jsem se snažil přemoci strach, protože se na druhou stranu nedostanu bez hluku a nyní, když jsem viděl ty stopy, moje obavy, že prolomím ticho, jenom vzrostly.

Nakonec jsem se přece jen pomalu a opatrně vyškrábal nahoru a popostrčil plechovou krabici před sebe do úzkého otvoru. Potom s baterkou v ústech jsem jím prolezl sám, nedbaje na ostré hrany zbytků klenby, které mi rozdíraly záda.

Když jsem natáhl ruku, abych chytil krabici, vyklouzla mi z prstů a sjela na druhé straně závalu dolů. Když jsem zaslechl hlomoz, který způsobila, vyrazil mi na těle studený pot. Vzápětí jsem už také byl dole a kovovou krabici zvedl, ale nemohl jsem zabránit tomu, aby se kusy rozpadlého kamenného zdiva neuvolnily z hromady.

Neobešlo se to bez rachotu, a to se mi stalo osudným. Snad mé klamal sluch, ale zdálo se mi, že odkudsi ze vzdálených podzemních prostor za mnou zazněla odpověď. Ozval se ostrý, pronikavý hvizd, nepodobný jakémukoli zvuku na Zemi, který se ani nedá přiměřeně popsat. V každém případě to, co následovalo, lze nazvat pouze krutou ironií – nebýt toho, že jsem kvůli tomu zvuku propadl panice, snad by i další průběh mé cesty vypadal jinak.

Ale za těchto okolností se mě zmocnil šílený strach. S baterkou v ruce a kovovou krabicí v podpaždí, hnal jsem se divoce kupředu, i když jsem občas uklouzl nebo zaklopýtal, neboť mě ovládla jediná myšlenka – horečně jsem toužil co nejrychleji uniknout z těchto příšerných a děsivých ruin, vrátit se tam nahoru do skutečného světa, na poušť zalitou bledým světlem měsíce.

Ani dobře nevím, kdy jsem dospěl k úseku chodby, zavalenému zborcenou klenbou. Ostré úlomky mi trhaly oděv a rozškrábaly ruce, ale nakonec jsem se přece dostal nahoru. Pak mě stihla pohroma. Hromada se nečekané strmé svažovala a já sjel dolů a se mnou se valila na dlažbu lavina kamenného zdiva. V temných podzemních prostorách se rozléhal rachot jako rány z děla.

Nepamatuji se již, jak jsem se bez úhony odtud dostal, jenom si nejasně vzpomínám, jak prchám chodbou s plechovou krabicí pod paždí a baterkou v ruce, zatímco lomoz za mnou pomalu slábne.

Potom, když jsem se obávanému čedičovému sklepem přiblížil téměř na dosah a hluk ustal, znovu se ozval ten nelidský hvízdavý zvuk, který mě už jednou vylekal. Poprvé to mohl být sluchový klam, jenže nyní jsem jej slyšel zřetelně, nebyl to omyl – a co horšího, to hvízdání se neozývalo za mnou, ale přicházelo zpředu!

V tu chvíli jsem patrně pronikavě vykřikl. Nejasně si vzpomínám, jak uháním přes to ďábelské čedičové sklepem a z otevřeného, nestřeženého otvoru do bezmezných temných hlubin se rozléhá ten proklatý nelidský hvízdot. A současně začal dout vítr – nebyl to už ten chladný, vlhký větřík jako dříve, ale divoký, studený vichr, který se valil z obludné propasti, odkud přicházelo i to odpuzující hvízdám.

Útržkovitě si pamatuji, jak přeskakuji hromádky suti a vyhýbám se zříceným kusům klenby, zatímco pronikavý hvízdot každou chvíli nabývá na síle právě tak jako nápor vichru – vrhají se na mne, jako by mne chtěly zadržet, úmyslně překazit můj útěk.

Vítr se mi sice opíral do zad, ale měl podivný účinek na můj postup – místo, aby jej zrychlil, snažil se jej zpomalit. Cítil jsem se jakoby chycený do smyčky lasa, které mě táhne k sobě. Už jsem si nedělal starosti kvůli hluku a chvatné jsem přelezl velkou hromadu spadlého zdiva a vzápětí vkročil do chodby směřující k povrchu.

Vzpomínám si, že jsem se na okamžik zastavil u vchodu do strojovny a když jsem o kousek dál spatřil vstup do svážné chodby, která o dvě patra níže končila u jedněch z těch zlořečených dveří, musel jsem potlačit výkřik. Mumlavě jsem se ujišťoval, že to všechno je pouze sen, z kterého se co nevidět probudím – snad v táboře, snad ve svém domě v Arkhamu. To mi pomohlo, abych se trochu vzpamatoval a dál jsem stoupal po chodbě výš a výš, abych se co nejdříve dostal do nejvyššího patra podzemních prostor.

Samozřejmě jsem věděl, že se musím dostat přes čtyři stopy širokou rozsedlinu, ale neměl jsem čas o tom uvažovat, protože mě tížily jiné starosti. Ucukl jsem hrůzou, teprve až když jsem se těsně přiblížil k propasti. Při sestupu se mi ji podařilo přeskočit – ale povede se mi to i nyní? Byl jsem vylekaný a znavený, nesl jsem zátěž a navíc mě ten ďábelský vichr táhl dozadu. Nebyly to radostné vyhlídky – kdoví, zdali tam dole nečíhají ty bezejmenné bytosti, napadlo mě znenadání.

Baterka v mé roztřesené ruce už jen slabě blikala, ale jakýsi instinkt mi říkal, že stojím na samém okraji rozsedliny. Cítil jsem poryvy mrazivé vichřice a slyšel odporné ječivé hvízdám za mnou – obojí mi v této chvíli pomohlo otupit mou představivost jako nějaký milosrdný opiát, takže jsem si plně už neuvědomoval hrůzu přede mnou zející propasti. A vtom se z nezbádaných a nekonečných hlubin vyvalil chladný vítr a zároveň mě ohlušilo pronikavé hvízdání rozléhající se z rozsedliny přede mnou.

Hrůza se vršila na hrůzu a já ztratil poslední špetku zdravého rozumu. Už mě zcela ovládl živočišný pud, který mi velel, abych se spasil útěkem. Bezhlavě jsem skočil přes hromádku suti, jako kdybych zapomněl, že pode mnou zeje propast a teprve v posledním okamžiku jsem napjal všechny své síly, abych své tělo přenesl na druhou stranu. Uši mi zaléhaly pekelným řevem, když mě příšerný vítr strhl do téměř hmatatelné temnoty bezedného jícnu propasti.

A tím končí mé vzpomínky. Veškeré další dojmy jsou iluze a halucinace mého obluzeného vědomí, nesouvislá směsice šalebných vjemů, které nemohou odpovídat skutečnosti.

Nekonečně dlouho jsem padal hustou, slizkou temnotou a slyšel jsem změť zvuků naprosto odlišných od jakéhokoli hlasového projevu živých tvorů obývajících naši planetu. Zdálo se mi, že až dosud latentní smysly se u mne probouzejí k životu, aby mi vyprávěly o podzemních jeskyních a dutinách obydlených těmi vznášejícími se hrůzami, o skalních útesech a oceánech, na které nikdy nedopadne sluneční paprsek a o velkých městech z čedičových věží bez oken, věčné ponořených ve tmě.

Tajemství původní planety v průběhu nekonečných věků se mi míhala hlavou a poznával jsem věci, které ani mé nejdivočejší sny nenaznačily. A po celou tu dobu mě svíraly studené prsty vlhké mlhy a to tajuplné, prokleté hvízdám odporné převyšovalo směsici ostatních zvuků, zaléhajících z temnoty, co mne obklopovala.

Později jsem měl vidění, jak vypadalo to kyklopské město v době svého rozkvětu – tak, jak jsem ho znal ze sna. Byl jsem zase v tom nelidském, kónickém těle a mezi Velkými a uvězněnými myslemi, kteří kráčeli chodbou a nesli knihy.

A nato překryl tento obraz jiný, mnohem děsivější dojem, který nebyl vizuální – zoufale jsem se snažil vymanit z chapadel skučícího větru, potom následoval bláznivý netopýří let polotuhým vzduchem, horečné prohrabávám vichřicí bičovanou temnotou a splašené klopýtání a lezení přes rozpadlé zdivo.

Jednou se mi zazdálo, že jsem na okamžik zahlédl slabou namodralou záři daleko vpředu. A potom se mi zdálo, jak na mne dotírá vichr a já lezu a plazím se dál a dál, až se konečně proderu mezi zborceným zdivem, které se vzápětí zřítí. Až zlovolný, sardonický svit měsíce, který zaléval mé okolí, mě přesvědčil, že jsem se vrátil na místa, která jsem znal jako skutečný svět.

Plazil jsem se pískem australské pouště a kolem mne svištěla vichřice, tak prudká a silná, že sotva najde obdobu. Tělo jsem měl plné modřin a škrábanců a můj oděv byl samý cár.

K plnému vědomí jsem se probíral velmi pomalu a nedovedu říci, kdy mé přechodné zákalem vědomí skončilo a vrátila se mi normální paměť. Zdálo se, že jsem našel hromadu titánských kamenných bloků, rozlehlé podzemní prostory pod nimi, odhalil jsem monstrózní tajemství z dávnověku a nakonec prožil děsuplné chvíle – jenže co z toho byla skutečnost a co pouze sen?

Ztratil jsem baterku a přišel jsem také o kovovou krabici, kterou jsem údajně nesl. Ale existovala ve skutečnosti taková krabice, taková hromada bloků či podzemní prostory pod ní? Zvedl jsem hlavu a ohlédl se. Viděl jsem jen vyprahlou písčitou poušť.

Prudká vichřice ustala a odulý, fungoidní měsíc se skláněl k západu. Postavil jsem se na nohy a klopýtavě jsem zamířil k jihozápadu, kde ležel můj tábor. Jak to bylo vlastně doopravdy? Zhroutil jsem se nervově a s hlavou zaplněnou horečnými sny jsem se trmácel míle a míle po poušti, míjel jsem kameny zaváté v písku, zcela ponořen do svého snového světa? Pokud tomu nebylo tak, jak jsem mohl přežít?

Znovu jsem zapochyboval. Pokud ty podzemní prostory ve skutečnosti existovaly, potom existovali také Velcí – a jejich bezbožné zmocnění se a dobytí časoprostoru to nebyl mýtus ani zlý sen, ale strašná, otřesná skutečnost.

Byl jsem vrácen do sto padesát miliónů let vzdáleného předlidského světa v oněch temných, zastřených dnech mé amnézie? Sloužila moje tělesná schránka jako obydlí děsivé cizí mysli z tohoto dávnověku?

A já sám, jako zajatá mysl těchto hrůzných tvorů, poznal jsem skutečně ono proklaté kamenné město v době jeho rozkvětu a pohyboval se v odporném kónickém těle svých věznitelů po těch podzemních chodbách? Nebyly tyto tíživé sny, které mě pronásledují už po dvacet let, jen odrazy monstrózních vzpomínek na mé zážitky?

Hovoříval jsem skutečně s myslemi z nejvzdálenějších koutů vesmíru, prostorově i časově odlehlých, dověděl jsem se mnoho minulých i budoucích tajemství kosmu a sepsal anály mého vlastního světa, aby byly v kovových schránkách pak uloženy do titánských archivů? A nebyli ti jiní, ti obludní tvorové, kteří probouzí vichry a doprovází je ďábelským hvízdáním, opravdu trvalým, hrozivým nebezpečím, číhajícím, ale časem přece jen zvolna slábnoucím, jak cekali v temných hlubinách, zatímco nejrůznější formy života se objevovaly a zase po tisíciletích zanikaly na povrchu Země?

Nevím. Jestliže ta propast a to co skrývá je skutečností, pak nezbývá žádná naděje. Potom doopravdy na tento svět lidí dopadá výsměšný a neuvěřitelný stín vystoupivší z času. Jenže naštěstí není o tom jiný důkaz než mé sny zrozené z mýtů. Nepřinesl jsem kovovou krabici, která by nepochybně byla pádným důkazem a pokud vím, nebyly ani ty podzemní chodby ještě nalezeny.

A pokud jsou kosmické zákony laskavé, ty podzemní průchody se ani nikdy nenajdou. Ale musím svému synovi sdělit, co jsem viděl, nebo co jsem se domníval vidět a je na něm, jako na psychologovi, aby uvážil nakolik jsou mé zážitky reálné, a aby s nimi, pokud to uzná za vhodné, seznámil i ostatní.

Zmínil jsem se, že děsivá pravda, vysvětlující má dlouhá léta tíživých snů závisí na tom, zda to, co jsem viděl v těch kyklopských, podzemních rozvalinách, byla fikce nebo realita. Nebylo pro mne snadné zaznamenat tyto moje prožitky, jak zajisté už čtenář dokázal pochopit. Ovšem rozhodující a vrcholné odhalení bylo skryto ve svazku v plechové krabici, kterou jsem našel pokrytou nánosem prachu, jenž na ní ležel po milióny století.

Od příchodu člověka na tuto planetu se té knihy nedotkla lidská ruka ani ji nespatřily lidské oči. Ale nicméně, když jsem v té strašné hlubině posvítil baterkou na křehkou, věky zahnědlou fólii, nebyla popsána žádnými dávnými, neznámými hieroglyfy. Místo toho jsem viděl anglická slova psaná latinkou a poznal jsem svůj rukopis.

Ďábelský kněz

Do podkrovní jizby mne uvedl zasmušilý, inteligentně vyhlížející muž ve střídmém oděvu a zarostlý ocelově šedým vousem, a takto ke mně hovořil:

„Ano, zde žil on – , ale neradím vám, abyste cokoli podnikal. Vaše zvědavost vás činí nezodpovědným. My sem v noci nikdy nechodíme, a jenom z jeho vůle zde necháváme vše nedotčeno. Víte přece, co učinil. Nakonec se věci chopila ta odporná sekta, a my ani nevíme, kde je pohřbený. Nebylo moci ani zákona, abychom sektu dostihli.

Doufám, že se nezdržíte do setmění. A snažně vás prosím, nevšímejte si té věci tam na stole – vypadá jako krabička od sirek. Nevíme, co to je, máme ale podezření, že má jakousi souvislost s tím, co učinil. Vyhýbáme se dokonce i upřenému pohledu na ni.“

Po chvíli mě muž zanechal v podkroví samotného. Místnost byla omšelá, plná prachu a pouze skromně zařízená, bylo v ní ale cosi úhledného, co ukazovalo, že nesloužila za útulek nějakému vagabundovi. Stály zde police plné teologických a klasických knih a další knihovna uchovávala pojednám o magii – Paracelsus, Albertus Magnus, Trithemius, Hermes Trismegistus, Borellus a další, psané podivným písmem a jejichž tituly jsem nedokázal rozluštit. Nábytek byl velmi prostý. Byly tu dveře, ale ty vedly jen do přístěnku. Jediným přístupem byl otvor v podlaze, ke kterému zdola vedly hrubé, strmé schody. Okna zasklená malými kulatými sklíčky a černé dubové trámy prozrazovaly neuvěřitelné stáří. Tento dům prostě patřil starému světu. Pravděpodobně jsem věděl, kde se nacházím, ale nyní si nemohu vzpomenout, co vlastně jsem tehdy věděl. Určitě jsem však nebyl v Londýně. Zůstal ve mně dojem malého přístavního města.

Drobný předmět ležící na stole mě velice přitahoval. Myslím, že jsem věděl, co s ním dělat, protože jsem vytáhl kapesní svítilnu – nebo věc, která tak vypadala – a nervózně zkoušel, jak svítí. Světlo nebylo bílé, ale fialové, a nevypadalo ani jako opravdové světlo, spíše jako radioaktivní záření. Vzpomínám si, že to ani obyčejná svítilna nebyla – opravdu, svou svítilnu jsem přece měl v druhé kapse.

Stmívalo se a starobylé střechy a komíny vypadaly skrz vypouklá sklíčka v oknech podivně. Konečně jsem sebral odvahu, podepřel předmět na stole knihou – a pak k němu obrátil paprsky zvláštního fialového světla. Světlo najednou jako by se z jednolitého proudu proměnilo v déšť či sněžení maličkých fialových částeček. Když částice dopadaly na skleněný povrch podivného zařízení, jako by přitom praskaly, podobně jako praskají jiskry ve vakuové trubici. Tmavý skleněný povrch se růžově rozzářil a uprostřed něj se začal neurčitě utvářet jakýsi bílý tvar. Pak jsem si povšiml, že nejsem v místnosti sám – a ukryl jsem zářič zpět do kapsy.

Příchozí však nepromluvil – a já nezaslechl žádný zvuk ani v následujících chvílích. Vše se odehrávalo v přízračném tichu, jakoby v dálce v převalující se mlze – a ačkoliv nově příchozí i další návštěvníci se jevili velicí a na dosah, zdáli se zároveň blízcí i vzdálení, jakoby v souladu s jakousi neobvyklou geometrií.

Příchozí byl vyzáblý, tmavý muž, středně vysoký, oděný do kněžského hávu anglikánské církve. Zdálo se, že je asi třicet roků stár, měl sinalou, olivovou pleť a pravidelné rysy, ale neobyčejně vysoké čelo. Černé vlasy měl dobře ostříhané a pečlivě učesané, a byl hladce oholen, i když brada se modrala hustě rašícími vousy. Měl ocelové brýle bez obrouček Postavou a dolní částí obličeje se podobal jiným kněžím, které jsem vídal, ale měl nesmírně vysoké čelo, byl tmavší a vypadal inteligentněji – a také nepatrně a tajuplně ďábelsky. V té chvíli – jakmile zapálil slabou olejovou lampičku – zneklidněl a dříve, než jsem se vzpamatoval, začal házet všechny ty knihy o magii do krbu, který byl vestavěn do stěny, v níž bylo také okno (stěna zde byla ostře sešikmena), a kterého jsem si předtím nevšiml. Plameny se na svazky chtivé vrhly – šlehaly vzhůru v podivných barvách a šířil se od nich nepopsatelně odporný puch, když podivnými klikyháky popsané listy a červy prolezlé vazby se poddávaly ničivému živlu. Náhle jsem spatřil, že v pokoji jsou další návštěvníci – vážně vyhlížející muži v kněžských úborech, jeden z nich měl biskupské odznaky. I když jsem nic neslyšel, viděl jsem, že se k prvnímu muži blíží s velkou rozhodností. Zdálo se, že ho nenávidí a zároveň se ho bojí, a on jako by tyto city opětoval. Jeho obličej se zatáhl chmurami, ale já viděl jeho chvějící se pravici, jak se snaží uchopit opěradlo židle. Biskup ukázal na prázdnou knihovnu a na krb (ve kterém uprostřed zuhelnatělé masy skomíraly plameny), a zdálo se, že je pln podivného odporu. Prvý návštěvník se pokřiveně usmál a levou ruku vztáhl po malém předmětu na stole. V té chvíli jako by se všichni zděsili. Kněží jeden po druhém začali sestupovat padacími dveřmi v podlaze po strmých schodech a na odchodu se každý z nich otočil a zahrozil. Biskup odcházel poslední.

První příchozí nyní přešel ke skříni u vzdálenější stěny pokoje a vytáhl odtud smotek provazu. Přistavil židli, upevnil jeden konec provazu na hák trčící z velkého vystouplého trámu z černého dubu a na druhém konci začal vázat smyčku. Když jsem si uvědomil, že se chce oběsit, vyrazil jsem vpřed, abych jej od toho úmyslu odradil nebo mu jej překazil. Spatřiv mě, zanechal svých příprav, zahleděl se na mě, a v tom pohledu byl jakýsi triumf, který mě překvapil a zneklidnil. Pomalu sestoupil ze židle a klouzavě se ke mně blížil, se zřetelně zvlčilým úšklebkem v tmavé tváři s úzkými rty.

Cítil jsem smrtelné nebezpečí a vytáhl jsem svůj zvláštní zářič jako na obranu. Proč jsem si myslel, že mi může pomoci, nevím. Obrátil jsem ho – posvítil muži naplno do tváře a viděl jsem, jak jeho bledé rysy zazářily nejprve fialovým a posléze narůžovělým světlem. Jeho výraz zvlčilé radosti jako by byl vytlačován výrazem čiré hrůzy – i když radost nepotlačil úplně. Zarazil se – pak divoce mávaje pažemi ve vzduchu začal se potácet zpět. Viděl jsem, že už je na pokraji otevřené schodišťové šachty v podlaze, pokusil jsem se varovně vykřiknout, ale neslyšel mě. V příštím okamžiku pozpátku propadl otvorem a ztratil se mi z očí.

Jen s přemáháním jsem se blížil ke schodům, ale když jsem jich dosáhl, neviděl jsem na podlaze pod nimi žádné rozbité tělo. Namísto něj se tam tísnil shluk lidí s lucernami, kteří vystupovali nahoru; v té chvíli se kletba děsivého ticha prolomila, takže jsem opět slyšel a viděl postavy v obyčejných třech rozměrech. Ten zástup sem cosi zjevně přivádělo. Ozvalo se snad něco, co jsem neslyšel? V té chvíli dva muži (na první pohled prostí venkované), kteří byli v čele průvodu, mě zahlédli – a zůstali jako zkamenělí. Jeden z nich vykřikl hlasitě a zvučně:

„Arrrh…! Tos ty? Zase?“

Pak se všichni otočili a v panice prchali. Všichni, až na jednoho. Když zástup zmizel, uviděl jsem toho muže s důstojným vousem, který mě sem dovedl – stál tam sám, s lucernou. Díval se na mě bez dechu a jako uhranutý, ale nezdálo se, že by byl polekaný. Pak začal vystupovat po schodech, vstoupil ke mně do podkroví a promluvil:

„Takže vy jste to nenechal na pokoji! Je mi líto. Vím, co se stalo. Stalo se to už jednou, ale ten muž se vyděsil a zastřelil se. Neměl jste ho přivolávat zpátky. Víte, co on žádá. Ale nesmíte se polekat jako ten muž před vámi. Stalo se s vámi cosi velmi podivného a hrozného, ale nesmíte si to připustit natolik, aby vám to zatemnilo mysl a osobnost. Zachováte-li si chladnou hlavu a smíříte-li se s tím, že musíte ve svém životě provést určité radikální změny, můžete nadále plnoprávně užívat světa a ovoce svého vzdělám. Tady ale žít nemůžete – a nemyslím, že se budete chtít vrátit do Londýna. Radil bych vám Ameriku.

Nesmíte zkoušet nic dalšího s tou – věcí. Teď už se nedá nic vrátit. Všechno by se jen zhoršilo. Nedopadl jste tak zle, jak jste dopadnout mohl – ale okamžitě musíte pryč a už pryč zůstanete. Měl byste děkovat nebesům, že to nedospělo dál…

Říkám vám to pokud možno rovnou. Něco se změnilo – váš vzhled se změnil. On to pokaždé způsobí. Ale v nové zemi si na to zvyknete. Na druhém konci pokoje je zrcadlo, zavedu vás k němu. Utrpíte šok – i když nic odpudivého neuvidíte.“

Roztřásl jsem se smrtelnou hrůzou, a muž s vousem mě musel téměř podpírat, když se mnou kráčel pokojem k zrcadlu, se slabou lampou (tj. tou ze stolu, nikoli tou blikající, kterou jsem si přinesl) ve volné ruce. A v zrcadle jsem viděl toto:

Vyzáblého, tmavého muže, středně vysokého vzrůstu, oděného do kněžského hávu anglikánské církve, asi třicet let starého, s brýlemi bez obrouček, se skly blýskajícími pod sinalým, olivovým, neobyčejně vysokým čelem.

Byl to mlčenlivý příchozí, který pálil své knihy.

Pro zbytek svého života jsem měl nést podobu toho muže!

ČTYŘI FRAGMENTY

Tyto fragmenty nalezené v Lovecraftově pozůstalosti jsou pravděpodobné pokusy zaznamenat některé z jeho snů v předběžně zárodečné podobě, z níž by je rozvedl v delší povídky. Se žádným se to nestalo. Klíč k snovým pramenům některých těchto zlomků lze najít v Lovecraftových dopisech.

Azathoth

Když na svět dolehlo stáří a z mysli lidí vymizel úžas, když šedivá velkoměsta zvedala k zakouřené obloze vysoké, ponuré, ošklivé věže, v jejichž stínu se nedalo snít o slunci ani o jarních rozkvetlých loukách, když učenost svlékla ze Země její plaší krásy a básníci již zpívali jenom o pokřivených přízracích viděných zakalenýma, dovnitř obrácenýma očima, když se toto vše stalo a dětinské naděje navždy pominuly, byl jeden muž, který se odebral ze života hledat prostory, kam ze světa uprchlý sny.

O jménu a příbytku tohoto muže se mnoho nepíše, neboť to patří jen světu bdění; říká se však, že obojí bylo nevýznamné. Stačí vědět, že bydlil ve městě vysokých zdí, kde kraloval neplodný soumrak, a že se celý den lopotil uprostřed stínu a vřavy a večer se vracel do pokoje, jehož okno se neotvíralo do polí a hájů, ale na šerý dvůr, kam v tupém zoufalství civěla jiná okna. Z onoho okna bylo vidět jen stěny a okna, ledaže se někdy člověk daleko vyklonil a upřel zrak nahoru na sunoucí se tečky hvězd. A protože pouhé stěny a okna musí brzy dohnat k šílenství člověka, který mnoho sní a čte, obyvatel toho pokoje se noc co noc vykláněl a upíral zrak vzhůru, aby zahlédl aspoň zlomek čehosi jiného, než je svět bdění a šeď vysokých velkoměst. Po létech začal nazývat pomalu plující hvězdy jménem a v obraznosti je sledoval, když lítostivě klouzaly z dohledu; posléze se jeho zraku otevřelo mnoho tajných výhledů, jejichž existenci žádné obyčejné oko netuší. A jedné noci byla přemostěna veliká propast a obloha plná snů přetekla dolů až k oknu osamělého pozorovatele, aby splynula s dusným ovzduším jeho komůrky a vpustila jej do pohádkové podivuhodnosti.

Do pokoje vnikly prudké proudy fialové půlnoci blyštící se zlatým prachem, smrště prachu a ohně vířící z nejzazších prostorů a obtěžkané vůněmi ze zásvětí. Lily se tam opojné oceány prozářené slunci, jež oko nikdy nespatří, a v jejich vírech pluli zvláštní delfíni a mořské panny z nezapamatovatelných hlubin. Okolo snílka vřelo bezhlasé nekonečno a odválo jej, aniž se dotklo těla, které se strnule vyklánělo z osamělého okna; a příboje dalekých sfér jej po dny nepočítané v lidských kalendářích zlehka nesly vstříc snům, po nichž toužil, snům, které lidé ztratili. A během mnoha cyklů jej něžně nechaly spát na zeleném břehu rozbřesku, zeleném břehu, kde voněly lotosové květy a kvetly hvězdičky rudých kamalatů.

(asi 1922)

Potomek

Píši na smrtelném loži, jak mi řekl lékař, a mou nejhrůznější obavou je, aby se ten člověk nemýlil. Předpokládám, že se příští týden budu zdát pohřben, ale…

V Londýně je muž, který křičí, když zazní kostelní zvony. Žije docela sám se svou mourovatou kočkou v Gray’s Irmu a lidé říkají, že je to neškodný blázen. Pokoj má plný knih toho nejkratšího a nejpošetilejšího druhu a hodinu za hodinou se hrouží do jejich plytkých stránek. Od života chce jen jedno: aby nemusel myslet. Z jakéhosi důvodu je pro něj myšlení něčím hrozným, a před čímkoli, co podněcuje obraznost, prchá jako před morem. Je vychrtlý, šedivý a vrásčitý, ale najdou se lidé, kteří říkají, že není zdaleka tak stár, jak vypadá. Strach jej drží ve svých neúprosných spárech, a stačí mu šelest, aby vyskočil s vytřeštěnýma očima a kapkami potu na čele. Přátelům a známým se vyhýbá, neboť si nepřeje odpovídat na otázky. Ti, kteří ho znávali jako učence a estéta, říkají, že je dnes na něho žalostný pohled. Se všemi se už před léty rozešel a nikdo si není jist, zda opustil vlast, nebo jen zapadl do nějakého skrytého zákoutí. Je to již deset let, co se nastěhoval do Gray‘s Innu, a o tom, kde byl předtím, neřekl ani slovo až do večera, kdy si mladý Williams koupil Necronomicon.

Williams byl snílek, bylo mu pouhých třiadvacet, a když se nastěhoval do starobylého domu, ze šedivého vyschlého mužíka v sousedním pokoji na něho zaválo neznámo a dech kosmického větru. Vnutil se svým přátelstvím tam, kam se staří přátelé neodvážili se svým vnucovat, a žasl nad strachem, který svíral toho vyzáblého, kostnatého pozorovatele a posluchače. Nebylo totiž pochyby, že neustále pozoruje a naslouchá. Pozoroval a naslouchal spíš myslí než očima a ušima a každým okamžikem se snažil cosi přehlušit neúnavným civěním do laškovných slaboduchých románků. A když zněly zvony, zacpával si uši a křičel a šedá kočka, která s ním bydlela, ho doprovázela kvílením, dokud dunivě neodzněl poslední úder.

Ať se však Williams snažil sebevíc, nepřiměl svého souseda k řeči o ničem hlubokém nebo tajném. Stařec nechtěl splnit to, co sliboval jeho vzhled a chování, ale předstíral úsměv a lehký tón a horečně žvatlal o veselých malichernostech; jeho hlas každým okamžikem stoupal a rozmazával se, až se nakonec rozpadl v pištivý nesrozumitelný falzet. I z nejzběžnějších poznámek jasně vysvítala jeho hluboká a všestranná učenost, a Williamse nepřekvapilo, když uslyšel, že muž má za sebou Harrow a Oxford. Později vysvitlo, že to není nikdo jiný než Lord Northam, o jehož dědičném hradu na yorkshirském pobřeží se vyprávělo tolik zvláštních věcí; když se však Williams pokoušel mluvit o hradu a jeho údajně římském původu, lord odmítal připustit, že je na něm něco neobyčejného. A když přišla řeč na kobky vytesané prý pod hradem v tvrdé skále, která se chmuří na Severní moře, dokonce se pronikavě rozchichotal.

Tak to šlo, dokud si jednoho večera Williams nepřinesl pověstný Necronomicon šíleného Araba Abdula Alhazreda. O obávaném foliantu věděl už od šestnácti let, kdy jej rodící se láska k bizarnostem přiměla klást podivné otázky shrbenému starému knihkupci na Chandos Street, a vždy ho zajímalo, proč lidé zblednou, když o něm mluví. Starý knihkupec mu řekl, že se ví jen o pěti jeho výtiscích, které přežily navzdory přísným ediktům, které proti němu vydali kněží a zákonodárci, a že všechny jsou s ulekanou pečlivostí zamčeny na zámek knihovníky, kteří se opovážili rozečíst odpornou tištěnou frakturu. Ale nyní nejen nalezl dostupný výtisk, ale stal se jeho majitelem za směšně nízkou cenu. Našel jej v krámku jednoho Žida ve špinavém okolí Clare Market, kde už nejednou nakoupil podivné věci, a málem se mu zdálo, že se hrbatý starý levita při tom velkém objevu usmál do zcuchaných vousů. Objemná kožená vazba s mosaznou sponou byla tak nápadně viditelná a cena byla tak nesmyslně nízká…

Jediný pohled na titul ho uvedl do vytržení a některá vyobrazení zasazená do nezřetelného latinského textu vzbudila v jeho mozku krajně tísnivé a zneklidňující vzpomínky. Cítil, že je nezbytné nutné odnést tu objemnou věc domů a začít ji luštit, a odnesl ji z krámu s tak zbrklým chvatem, že se za ním starý Žid znepokojivě rozchichotal. Ale když ji konečně měl bezpečně v pokoji, shledal, že na spojem tištěné fraktury s pokleslým výrazivem jeho jazykovědné znalosti prostě nestačí, a zdráhavě poprosil o pomoc s pokřivenou středověkou latinou svého podivného vylekaného přítele. Lord Northam právě žvatlal se svou mourovatou kočkou, a když mladý muž vešel, prudce sebou trhl. Pak spatřil knihu a divoce se roztřásl, a když Williams vyslovil název, dočista omdlel. Když se mu vrátilo vědomí, vyprávěl svůj příběh, vyprávěl svůj fantastický příběh šílenství a naléhavým šeptem žádal, aby jeho přítel neotálel, tu prokletou knihu spálil a rozmetal její popel.

Něco muselo být v nepořádku již od počátku, šeptal Lord Northam; nikdy by to však bylo nepropuklo, kdyby nezašel v bádám příliš daleko. Byl devatenáctým baronem v linii, jejíž počátky se táhly nepříjemně daleko do minulosti – neuvěřitelně daleko, kdyby se vzalo vážně mlhavé ústní podám, neboť v rodině se vyprávělo o původu z předanglosaských dob, kdy byl jistý Luneus Gabinius Capito, vojenský tribun Třetí Augustovy legie, tehdy umístěné v Lindu v římské Británii, rázně zbaven velem pro účast na jistých obřadech nesouvisejících se žádným známým náboženstvím. Gabinius podle pověsti narazil na jeskyni v úbočí skály, kde se scházeli divní lidé a ve tmě dělali znamení Prastarých; divní lidé, na něž Britové vzpomínali jen se strachem a kteří byli poslední, kdo přežili z veliké země na západě, jež utonula a nechala po sobě pouze ostrovy s rothy a kruhy a svatyněmi, z nichž největší byla Stonehenge. Na pověsti, že Gabinius vystavěl nad zakázanou jeskyní nedobytnou pevnost a založil rod, který nedokázali vyhladit Piktové, Sašové, Dánové ani Normané, není nic zaručeného, a na mlčenlivém předpokladu, že z tohoto rodu vzešel smělý druh a pobočník Černého prince, jejž Edward III. učinil baronem z Northamu, také ne. Nebylo to nic zaručeného, a přece se to často vyprávělo; a kamenické dílo northamského donjonu skutečně znepokojivě připomínalo vazbu kamenů Hadriánovy zdi. Lord Northam míval jako dítě prapodivné sny, když spával ve starších částech hradu, a vypěstoval si návyk neustále nahlížet do své paměti po mnohotvarých výjevech a dějích a dojmech, jež neměly nic společného s jeho bdělou zkušeností. Stal se snílkem, pro něhož byl život krotký a neuspokojivý, hledačem podivných říší a vztahů, kdysi důvěrně známých, jež však neležely nikde ve viditelných končinách Země.

Naplněn pocitem, že náš hmatatelný svět je pouhý atom v obrovském a zlověstném tkanivu a že se ty neznámé říše všude tlačí do sféry známého a prostupují ji, vypil Northam v mládí studnice formálního náboženství i okultních tajů až do dna. Nikde však nenalezl úlevu a spokojenost, a jak stárl, jednotvárnost a omezenost života jej stále více doháněla k šílenství. V devadesátých létech si zahrával se satanismem a vždy hladově hltal jakoukoli nauku či teorii, jež se zdála slibovat únik z omezených výhledů vědy a nudně neměnných přírodních zákonů. S chutí polykal knihy jako bájné vyprávění Ignatia Donnellyho o Atlantidě, a tucet neznámých předchůdců Charlese Forta jej strhával svými výstřelky. Cestoval míle a míle za šeptanou vesnickou pověstí o abnormálním divu a jednou se vydal do Arabské pouště hledat Bezejmenné město, o němž cosi slyšel, ale jež nikdy nikdo neviděl. Zrodila se v něm lákavá víra, že někde existuje přístupná brána, kterou kdyby člověk našel, volně by vstoupil do oněch vnějších hlubin, jejichž ozvěny tak dušené haraší v pozadí jeho paměti. Možná že je ve viditelném světě, ale možná také, že je v jeho mysli a duši. Snad chová ve vlastním zpola probádaném mozku ten tajný spojovací článek, jenž by jej probudil k Prastarým a budoucím životům v zapomenutých rozměrech, jenž by jej připoutal k hvězdám a nekonečným věčnostem za nimi…

(asi 1926)

Kniha

Mé vzpomínky jsou velmi zmatené. Je dokonce značně pochybné, kde vůbec začínají; někdy totiž cítím, že se za mnou táhnou úděsné vidiny let, kdežto jindy se zdá, jako by přítomný okamžik byl osamělým bodem v šedém beztvarém nekonečnu. Nejsem si ani jist, jak sděluji toto poselství. Vím sice, že mluvím, mám však neurčitý dojem, že bude zapotřebí nějakého zvláštního a snad strašného zprostředkování, aby se to, co říkám, doneslo tam, kde chci být slyšen. I má totožnost je zakalená a matoucí. Zdá se, že jsem utrpěl velký otřes – snad nějakým naprosto obludným vybujením svých cyklů jedinečné, neuvěřitelné zkušenosti.

Tyto cykly zkušenosti samozřejmě všechny prámem z té červotočivé knihy. Vzpomínám si, kdy jsem ji nalezl – v mdle osvětleném domě u černé olejnaté řeky, kde se stále převalují mlhy. Byl to dům starý a police až do stropu plné zteřelých foliantů se táhly do nekonečna vnitřními místnostmi a přístěnky bez oken. Navíc tam byly beztvaré hromady knih na podlaze a v hrubých bednách. Právě v jedné takové hromadě jsem našel tu věc. Nikdy jsem se nedozvěděl, jak se jmenovala, protože začátek chyběl; otevřela se mi však u konce a ukázala mi něco, z čeho se mi zatočila hlava.

Byl tam uveden jakýsi postup, co říci a co udělat, v němž jsem rozeznal cosi černého a zakázaného; cosi, o čem jsem již četl v nesmělých odstavcích, v nichž se mísil hnus a okouzlení, sepsaných oněmi zvláštními starodávnými zkoumateli střežených vesmírných tajů, jejichž rozpadající se rukopisy jsem se vzrušením hltal. Byl to klíč – vodítko – k jistým bránám a průchodům, o nichž snili a šeptali mystikové od chvíle, kdy bylo naše plémě mladé, a jež vedou k svobodám a objevům za hranicemi tří rozměrů a říší života a hmoty, které známe. Již po staletí si nikdo nevzpomněl na jeho důležitou podstatu, ani nevěděl, kde jej hledat, ale tato kniha byla opravdu velmi stará. Tyto zlověstné latinské výroky netiskl žádný lis, ale psala je strašlivě starobylými unciálami ruka nějakého pološíleného mnicha.

Vzpomínám si, jak se stařec uškliboval a hihňal a rukou dělal podivná známem, když jsem si knihu konečně odnášel. Nedal si za ni zaplatit, a dlouho mi trvalo, než jsem uhodl proč. Jak jsem spěchal domů těmi úzkými, křivolakými mlhavými uličkami u vody, měl jsem děsivý dojem, že mě pokradmu sledují měkce ťapkající nohy. Staleté rozpadající se domy po obou stranách se zdály ožívat čerstvou a chorobnou zlovůlí – jako kdyby se zprudka otevřel nějaký doposud ucpaný průchod zlého vědem. Cítil jsem, že se ty zdi a vyduté štíty z plesnivých cihel a houbovité omítky a dřeva – s pomrkávajícími okny složenými z drobných tabulek, jež se podobala očím – stěží brání, aby nepostoupily vpřed a nerozdrtily mě… a to jsem přečetl pouhý zlomeček té zlé runy, než jsem knihu zavřel a odnesl.

Vzpomínám si, jak jsem knihu konečně přečetl – pobledlý a zamčený v podkrovní místnosti, kterou jsem dávno zasvětil podivnému bádám. Velký dům byl naprosto tichý, neboť jsem tam vystoupal až po půlnoci. Myslím, že jsem měl tenkrát rodinu – ačkoli podrobnosti jsou velmi nejasné – a vím, že tam bylo mnoho služebnictva. Nemohu říci, kterého roku to bylo; od té doby jsem totiž poznal mnoho věků a rozměrů a všechny mé pojmy času se rozplynuly a přetavily. Četl jsem ve světle svící – vzpomínám si na neustálé kapání vosku – a co chvíli se z dalekých zvonic ozývalo klinkání. Zdálo se, že to odbíjení sleduji se zvláštní úporností, jako bych se bál, že v něm uslyším nějakou velmi vzdálenou rušivou notu.

Pak se ozvalo první škrábám a sahám na vikýř, který vyhlížel vysoko nad ostatními střechami města. Stalo se to, když jsem nahlas drmolil devátý verš toho pradávného zpěvu, a třásl jsem se, neboť jsem věděl, co to znamená. Neboť ten, kdo projde branami, vždy získá stín a už nikdy nemůže být sám. Vyvolal jsem jej – a kniha opravdu byla vším, co jsem tušil. Tu noc jsem prošel branou do víru zakřiveného času a vidění, a když mě v podkroví zastihlo jitro, viděl jsem ve stěnách, policích a nábytku to, co jsem neviděl nikdy předtím.

Už nikdy jsem nemohl vidět svět tak, jak jsem jej znával. Do přítomného výjevu bylo vždy přimíšeno trochu minulosti a trochu budoucnosti a každý kdysi důvěrně známý předmět vyvstával cize v nové perspektivě, kterou mi dalo mé rozšířené videm. Od té doby jsem kráčel fantastickým snem neznámých a zpola známých tvarů a po projití každou další branou jsem stále méně zřetelně rozeznával věci z úzké sféry, jíž jsem byl tak dlouho spoután. Nikdo jiný neviděl to, co jsem viděl okolo sebe já, a stal jsem se dvojnásob mlčenlivým, aby mě neměli za šílence. Psi se mě báli, neboť cítili po mém boku stín, který mě nikdy neopouštěl. Četl jsem však stále dál – v ukrytých zapomenutých knihách a svitcích, k nimž mě vedlo mé nové videm – a prodíral jsem se novými branami prostoru, bytí a vzorců života k jádru neznámého vesmíru.

Vzpomínám si na noc, kdy jsem udělal na podlaze pět soustředných ohnivých kruhů, postavil se do nejvnitrnějšího a prozpěvoval tu obludnou litanii, kterou přinesl posel z Tartaru. Stěny roztály a černý vítr mě hnal propastmi bezbřehé šedi s hroty neznámých hor míle pode mnou. Po chvíli nastala čirá tma a potom světlo myriád hvězd, tvořících neznámá, cizí souhvězdí. Konečně jsem zahlédl hluboko pod sebou zeleně osvětlenou pláň a rozeznal na ní křivolaké věže města postaveného způsobem, o jakém jsem nikdy nevěděl, nečetl ani nesnil. A jak jsem se snášel blíž k onomu městu, spatřil jsem na volném prostranství velikou kamennou čtyřhrannou budovu a pocítil jsem, jak mě svírá ohavný strach. Křičel jsem, zmítal se, a po chvíli prázdnoty jsem byl opět ve svém podkroví a ležel roztažen pres pět světélkujících kruhů na podlaze. Putování té noci nebylo o nic podivnější než mnohá předešlá noční putování; bylo v něm však více hrůzy, protože jsem věděl, že jsem byl blíže oněm vnějším hlubinám a světům než kdy předtím. Od té chvíle jsem byl ve svém zaříkávám opatrnější, neboť jsem si rozhodně nepřál být odříznut od svého těla a od Země v neznámých propastech, odkud bych se nikdy nemohl vrátit…

(asi 1934)

Cosi v měsíčním světle

Morgan není žádný literát; vlastně ani neumí příliš souvisle hovořit anglicky. Proto si se slovy, jež napsal, lámu hlavu, třebaže se jiní smáli.

Toho večera, kdy se to stalo, byl sám. Náhle na něho přišlo neovladatelné nutkání psát, a tak vzal pero a napsal:

Jmenuji se Howard Phillips. Bydlím v Providence na Rhode Islandu, College Street 66. Dne 24. listopadu 1927 – nevím totiž ani, který je nyní rok – jsem usnul a měl jsem sen, z něhož jsem se již nedokázal probudit.

Můj sen začínal pod šedivou podzimní oblohou, v mokrém, rákosím zarostlém bahnisku, z něhož se na severu zvedala zubatá skála porostlá lišejníkem. Puzen nějakou nejasnou touhou jsem se vydal vzhůru trhlinou či průrvou v tomto hrozivém srázu a přitom jsem si všímal černých ústí mnoha děsivých nor, jež se z obou stěn táhly do hlubin skalní plošiny.

Průchod byl několikrát zastřešen závalem v horní části úzké pukliny; bylo tam nesmírně temno a nory, jež tam snad byly, nebylo vidět. V jednom takovém temném místě jsem si uvědomil neobyčejný nával děsu, jako by mého ducha objímal jakýsi jemný a beztělý výron z propasti; bylo však příliš černo, abych mohl postřehnout, odkud můj úlek vyvěrá.

Posléze jsem se vynořil na plošině mechem porostlé skály se skrovnou vrstvičkou půdy, osvětlené slabým měsíčním světlem, jež vystřídalo hasnoucí denici. Rozhlížel jsem se, ale neviděl jsem ani živáčka; uvědomil jsem si však velmi zvláštní ruch pod sebou v ševelícím rákosí morové bažiny, kterou jsem nedávno opustil.

Ušel jsem nějakou vzdálenost a tu jsem narazil na rezavé tramvajové koleje a červotočivé sloupy, jež dosud držely povolené a pronesené trolejové vedení. Šel jsem po trati a brzy jsem narazil na žlutý vůz s krytou plošinou s Číslem 1852 – běžný typ s dvojitým podvozkem, jaký se používal v letech 1900 až 1910. Nikdo v něm neseděl, ale očividné byl připraven k odjezdu; kladku měl nasazenou na vědem a vzduchová brzda pod podlahou tu a tam zadrnčela. Nastoupil jsem a marně jsem se rozhlížel po vypínači, abych rozsvítil – a přitom jsem si všiml, že tam není ovládací klika, což naznačovalo, že si řidič na chvilku odskočil. Pak jsem se posadil na jedno z proti sobě stojících sedadel. Vzápětí jsem zaslechl šelest v řídké trávě nalevo a proti měsíčnímu světlu spatřil tmavé postavy dvou mužů. Měli tramvajácké čepice, takže jsem nepochyboval, že je to průvodčí a řidič. Pak jeden se zarážející ostrostí začenichal a zvedl tvář, aby zavyl na měsíc. Druhý se spustil na všechny čtyři a rozběhl se k vozu.

Okamžitě jsem vyskočil a pádil jako šílený z vozu přes nekonečné míle planiny, dokud jsem vyčerpáním nezůstal stát – ne proto, že průvodčí se spustil na všechny čtyři, ale protože řidičova tvář byla pouhý bílý kužel zužující se k jedinému krvavě rudému chapadlu.

Věděl jsem, že se mi to jen zdálo, ale samo to vědomí bylo nepříjemné.

Od té strašlivé noci se modlím jen o probuzení – a nepřišlo!

Místo toho zjišťuji, že jsem se stal obyvatelem tohoto strašného snového světa! Ta první noc ustoupila svítám a já jsem bezcílně bloumal osamělými mokřady. Když přišla noc, ještě pořád jsem bloudil a doufal v probuzení. Náhle jsem však rozhrnul býlí a spatřil před sebou stařičkou tramvaj – a po jedné straně zvedlo cosi s kuželovitou tváří hlavu a v proudech měsíčního světla podivně zavylo!

Je to den co den stejné. Noc mě vždy zavede na ono hrůzné místo. Pokoušel jsem se nehýbat, když padá noc, ale zřejmě chodím ve spaní, protože se pokaždé vzbudím a to strašné cosi přede mnou vyje k bledému měsíci, já se obracím a prchám jako šílený.

Bože, kdy se probudím?

Tohle napsal Morgan. Rád bych zašel do Providence, do College Street 66, ale bojím se, co bych tam snad našel.

Jak chránit svoje pohledávky * Čtěte knihy online zdarma * Články a návody * Jiný Seznam! *