Knihy na netu

HLAVNÍ STRANA seznam děl dle: NÁZVU * AUTORA * OBORU

Stíny měsiční záře (ROBERT ERVIN HOWARD)

V té době se už blížil třicítce. Pokrevní bratři, které mezi Cimmeřany a Aesiřany měl, byli dávno ženatí a vychovávali syny. Někteří z nich už byli skoro tak vysocí jako Conan a ve věku, kdy se on poprvé objevil v chudinské čtvrti Zamory, obydlené stejným dílem lidmi a krysami. Zkušenosti, které v průběhu let získal mezi korzáry a žoldnéři, zesílily jeho touhu po dobrodružství a kořisti a vzpěnily v něm krev natolik, ze nebyl ochoten následovat příkladu svých usedlých soukmenovců. Když pak přinesli kupci zprávy o nových válkách, které zuří na Východě, rozjel se Conan zpět do hyborských zemí.

Vzbouřený kothský princ vede válku proti Strabonovi, lakotnému králi tohoto těžce zkoušeného národa a Conan se zanedlouho ocitne pod princovým praporem. Naneštěstí uzavře princ vzápětí se Strabonem mír a jeho vojáci přijdou o práci. Část žoldnéřů, včetně Conana, vytvoří zbojnickou tlupu a začnou si říkat „Svobodné bratrstvo“. Pořádají nájezdy na hranice Kothu, Zamory i mocného Turanu. Nakonec se tlupa dostane až do nekonečných stepí na západním břehu Vilajetského moře a tam se spojí s nechvalně proslulými oddíly vyhnanců, kteří si říkají kozáci.

Netrvá dlouho a Conan si mezi nimi vybojuje postavení náčelníka – hetmana – a se svou zákonem pohrdající tlupou doslova trhá západní hranice turanské říše. Jeho bývalý zaměstnavatel, král Yildiz, se nakonec rozhodne tento věčný trn v oku zlikvidovat silou. Zkušený šach Amurath připraví past, vyláká kozáky hluboko na turanské území, odřízne jim ústupové cesty a v krvavé bitvě na řece Ilbarsu je jeho mnohokrát silnější vojsko doslova rozseká na kusy.

1.

Zvuk koní, kteří se rychle prodírají vysokým rákosím. Těžký pád, následovaný zoufalým výkřikem. Z padlého umírajícího zvířete tak tak seskočil jeho jezdec – štíhlá dívka v přepásané tunice a lehkých sandálech. Tmavé vlasy jí splývaly na bílá ramena a její oči byly očima lapeného zvířete. Neupírala zrak ani na džungli vysokého rákosí, které lemovalo malou mýtinu, ani na modrou hladinu vody, omývající úzkou písečnou pláž. S hrůzou pozorovala jezdce, který se právě v tom okamžiku vynořil z rákosí a svezl se před ní ze sedla.

Byl to vysoký, štíhlý muž, pružný, ale tvrdý jako ocel. Od hlavy k patě byl oblečen do lehké, stříbřité kroužkové zbroje, která obepínala jeho postavu jako rukavice. Hnědé oči pod kuželovitou přilbou, zdobenou zlatem, ji pozorovaly se zlomyslným výrazem.

„Nepřibližuj se ke mně!“ hlas se jí třásl hrůzou. „Neodvažuj se mě dotknout, šachu Amurathe, nebo skočím do vody a utopím se!“

Zasmál se a jeho smích zasyčel jako čepel meče, vytahovaná z hedvábné pochvy.

„Ale kdepak, Olivie, ty dcero zmatků! Ty se neutopíš. Tady všude je voda příliš mělká a snadno bych tě chytil dřív, než by ses dostala na hloubku. U bohů, musím říci, že jsi mi tím svým útěkem poskytla skvělou zábavu! To byl hon! Všechny své muže jsem nechal daleko za sebou. Na druhé straně je pravda, že na téhle straně Vilajetského moře neexistuje kůň, který by překonal mého Irema.“ Ukázal na krásného, dlouhonohého hřebce, stojícího opodál, který očividně pocházel z pouštního plemene.

„Pusť mě!“ prosila dívka a po tvářích jí stékaly slzy zoufalství. „Copak jsem už netrpěla dost? Je snad ještě nějaká bolest, trýzeň nebo potupa, které jsi mě ušetřil? Jak dlouho budou tahle muka ještě trvat?“

„Tak dlouho, jak dlouho mě bude bavit tvé zoufalství, prosby, slzy a tvé pokoření,“ odpověděl s úsměvem, který by každému cizímu člověku připadal přátelský. „Jsi neobyčejně zvláštní, Olivie. Často si říkám, jestli mě nakonec také omrzíš, jako mě omrzely všechny ty ženy před tebou. Ať dělám, co dělám, vypadáš pořád svěží a neposkvrněná. Každý den s tebou mi přináší nová potěšení.“

„Ale teď už pojď, vraťme se do Akifu, kde lidé stále ještě oslavují porážku těch mizerných kozáků, zatímco velký vítěz pronásleduje ubohou uprchlici. Hloupou, pomilováníhodnou a úplně zpitomělou uprchlici!“

„Ne!“ uskočila a na útěku k vodě chvatně rozhrnovala vysoká rákosová stébla.

„Ano!“ Jeho vztek vzplanul jako jiskra neočekávaně vykřesaná z kamene. S rychlostí a silou, které její slabé tělo nebylo schopno vzdorovat, ji dostihl, chytil za zápěstí a v záchvatu zlomyslné krutosti jí zkroutil ruku tak, že vykřikla a padla na kolena.

„Ty běhno! Správně bych tě měl uvázat k ocasu svého koně a do Akifu tě odtáhnout. Budu však ještě tentokrát milosrdný a vezmu tě do sedla. Zato mi ale budeš muset mnohokrát poníženě děkovat a já při tom…“

Náhle ji s užaslou kletbou pustil, uskočil dozadu a tasená šavle se zableskla na slunci. Z džungle rákosí se s nenávistným výkřikem vyřítila příšerná postava.

Překvapená Olivie, vzhlížející ze země, spatřila muže, kterého považovala za divocha, nebo šílence a který se k šachu Amurathovi přibližoval očividně s vražedným úmyslem. Byl obrovský, svalnatý a na sobě neměl nic jiného než bederní roušku špinavou od bahna a zaschlé krve. Bahnem a zaschlou krví měl potřísněnu nejen hřívu černých vlasů a celé tělo od hlavy k patě, ale i čepel těžkého meče, který svíral v pravé ruce. Pod rozcuchanými prameny černých vlasů, padajícími do čela, zářily jako dva modré plameny krví podlité oči.

Z úst toho příšerného zjevení se ozval zvuk podobný spíš zavrčení šelmy než lidské řeči: „Ty hyrkánský pse! Sám ďábel pomsty tě přivedl na tohle místo!“

„Kozák!“ vyklouzlo z úst šachu Amurathovi, který uskočil zpět. „Nenapadlo mě, že by se někdo z vás mohl zachránit. Myslel jsem si, že vaše mrtvoly už dávno ztuhly ve stepi u řeky Ilbarsu!“

„To je pravda, já jediný tam chybím!“ vykřikl druhý muž. „Celý ten čas, kdy jsem se plazil po břiše špínou jako červ, schovával se pod kameny, kde mě žrali mravenci, nebo se krčil k ústům ponořený ve smrdutém bahně, jsem snil o podobném setkání s tebou! Vůbec mě však nenapadlo, že by se to mohlo stát! U všech vládců pekel, jak jsem po tom toužil!“

Výraz krvežíznivé radosti, který se objevil na cizincově tváři, byl příšerný. Nevědomky skřípal zuby a na zčernalých, popraskaných rtech se mu objevila pěna.

„Nepřibližuj se!“ přikazoval šach Amurath, který ho pozoroval zúženýma očima.

„Cha!“ Ten krátký zvuk zazněl jako zaštěknutí lesního vlka. „Šach Amurath, velký vládce Akifu! U ďábla, jak jsem při pohledu na tebe šťastný! Jak rád vidím muže, který z mých druhů nadělal žrádlo pro supy, toho, který je předtím trhal koňmi, oslepoval, mučil a mrzačil! Och, ty pse, ty špinavý, prašivý pse!“ Hlas se při posledních slovech změnil v nepříčetný řev a divoch zaútočil. V Olivii vzbudil jeho zjev hrůzu, ale přesto čekala, že jakmile zkříží čepel s šachem Amurathem, padne mrtev. Blázen, nebo divoch, co mohl dokázat nahý proti veliteli Akifu, oblečenému do kompletní zbroje?

Následoval okamžik, při němž na sebe čepele na zdánlivě kratičký okamžik narazily, zableskly se a zase oddělily. Široká, rovná čepel se pak jako zázrakem prosmekla kolem zakřivené šavle a snesla se s děsivou silou na rameno šacha Amuratha. Úžas nad zuřivostí úderu vynutil Olivii na rty výkřik. V zaskřípání protínaného ramenního chrániče zaslechla zřetelné zapraskání drcené lopatky. Hyrkánec se zapotácel zpět a tvář měl náhle bílou jako stěna. Z rány na rameni se mu přes kroužkovou zbroj valil proud krve. Šavle mu vyklouzla z ochrnutých prstů.

„Milost!“ vydechl hlasem plným bolesti.

„Milost?!“ V cizincově hlase se ozývala divoká nenávist. „Myslíš takovou, jakou jsi měl ty s námi? Ty svině!“

Olivie zavřela oči. To už nebyl boj, ale jatka, divoká, bezohledná řezničina, do které vyústilo všechno utrpení posledních hodin, reakce na prohranou bitvu, zakončenou krutým vyvražděním celé poražené armády, mučením raněných a zajatých mužů a dramatickým útěkem z bitevního pole. Olivie věděla, že si šach Amurath nezaslouží milost ani slitování, ale přesto si musela ucpat uši a pevně sevřít víčka, aby neslyšela a neviděla, co se děje. Nebyla schopná pozorovat krvavou čepel, která se zvedala a dopadala se zvukem řeznické sekery, ani poslouchat bublavé výkřiky, které pomalu slábly, až umlkly docela.

Když po chvíli otevřela oči, uviděla, jak se cizinec odvrací od krvavé hmoty, která ležela v trávě a jen vzdáleně připomínala lidskou bytost. Mužova hruď se těžce zvedala, zčásti únavou, zčásti vášní. Čelo mu zaplavoval pot, pravou ruku měl až k rameni rudou od krve. Zatím na ni ani nepromluvil, ani na ni nepohlédl. Unaveným krokem prošel rákosím k vodě, sehnul se a z hustého porostu cosi táhl. Z úkrytu v rákosí se vynořil člun. Pak si uvědomila, co má v úmyslu, a to ji pobídlo k činu.

„Počkej!“ zaprosila zoufale a rozběhla se za ním. „Nenechávej mě tady! Vezmi mě s sebou!“

Otočil se a upřel na ni pohled. Jeho chování se změnilo. Nepříjemnost mu z očí zmizela. Zdálo se, že právě prolitá krev uhasila požár, který v jeho nitru rozdmýchala zuřivost.

„Co jsi zač?“ zeptal se.

„Jmenuji se Olivie. Byla jsem jeho zajatkyní. Utekla jsem. Honil mě a tak se dostal až sem. Prosím tě, nenechávej mě tady! Jeho muži, kteří jeli za námi, nejsou daleko. Najdou tu mrtvolu, a jestli najdou v okolí i mě... oh bože!“ Hlas se jí lámal zoufalstvím. Vztáhla k němu bílé paže.

Užasle na ni zíral.

„Chceš opravdu jet se mnou? Jsem jenom divoch a z tvého výrazu není těžké uhodnout, že se mě bojíš!“

„To je pravda, bojím se tě,“ přiznávala, příliš zoufalá na to, aby se pokoušela lhát. „Když se na tebe podívám, hrůzou mi naskakuje husí kůže. Ale Hyrkánců se bojím ještě víc! Oh, jenom mě vezmi s sebou! Kdyby mě našli nedaleko svého mrtvého pána, umučili by mě bez milosti k smrti!“

„Tak dobrá, pojď.“ Kousek poodstoupil a Olivie rychle vstoupila do člunu. Odtáhla se při tom tak, aby se ho nemusela dotknout. Usedla na záď a cizinec naskočil do loďky. Jedno veslo použil jako pádlo a mučivě pomalu si prorážel cestu hustým rákosím k volné hladině. Když vyjeli z rákosí, nasadil obě vesla do závěsů a vypluli. Vesloval dlouhými, pravidelnými záběry, při nichž se mu na rukou, ramenou a zádech převalovaly obrovské pletence svalů.

Nějakou dobu oba mlčeli, dívka se krčila na zádi a muž pravidelnými záběry poháněl kupředu člun. S ustrašenou zvědavostí ho pozorovala. Nebylo těžké poznat, že není Hyrkánec, měla dojem, že nepatří dokonce k žádné hyborské rase. Bylo v něm cosi, co jí připomínalo šelmu. Jeho tvář, teď strhaná námahou boje a útěku nebezpečnými bažinami, odrážela nezkrotnou divokost. Byl skutečně divochem, ale nevypadal ani zlý, ani hloupý.

„A kdo jsi ty?“ odvážila se nakonec k otázce. „Šach Amurath ti říkal kozák, ty jsi patřil k té bandě?“

„Jmenuji se Conan a jsem Cimmeřan,“ zavrčel neochotně. „Ano, patřil jsem ke kozákům, jak nás ten hyrkánský pes nazýval.“

Měla matný dojem, že zem, kterou jmenoval leží daleko na severozápad, za nejvzdálenějšími hranicemi nejrozmanitějších království její rasy.

„Já jsem dcerou ophirského krále,“ řekla. „Můj otec mě prodal jednomu shemitskému náčelníkovi, protože jsem se nechtěla provdat za kothského prince.“

Cimmeřan v údivu potřásl hlavou.

Rty se jí zkřivily v trpkém úsměvu. „Je to tak, civilizovaní lidé skutečně občas prodávají své děti divochům. Říkají, že rasa, ke které patříš, Conane z Cimmerie, je rasou divochů.“

„My své děti neprodáváme,“ odsekl a vzdorovitě zvedl bradu.

„Tak dobrá, ale mne skutečně prodali. Ten náčelník z pouště mě ale nezneužil. Chtěl si udělat dobré oko u šacha Amuratha a já jsem byla mezi dary, které přivezl do purpurových zahrad Akifu. Potom – “ otřásla se a ukryla obličej do dlaní.

„Dávno už bych neměla vědět, co je to stud a hanba,“ pokračovala po chvíli. „Přesto mě každá vzpomínka pálí jako rána bičem. Žila jsem v paláci šacha Amuratha až do doby, kdy před několika týdny vytáhl s armádou do pole, aby pobil útočníky, kteří plenili turanské pohraniční oblasti. Včera se se slávou vrátil a na jeho počest byla uspořádána veliká oslava. Uprostřed bezuzdného veselí a všeobecné opilosti se mi podařilo na ukradeném koni uprchnout z města. Myslela jsem si, že se mi útěk podařil, ale nějak to zjistil a pronásledoval mě. Jeho průvodcům jsem ujela, ale jemu jsem uniknout nedokázala. Dostihl mne kolem poledne a pak ses objevil ty.“

„Ležel jsem schovaný v rákosí,“ odpověděl barbar. „Patřil jsem k té nevázané bandě, k Svobodnému bratrstvu, o kterém jsi už určitě slyšela. To my jsme plenili pohraničí. Bylo nás pět tisíc, ze všech možných kmenů a ras. Sloužili jsme původně jako žoldnéři vzbouřenému kothskéhu princi, alespoň většina z nás, ale když najednou se svým proklínaným vládcem uzavřel mír, byli jsme bez zaměstnání. Tak jsme začali plenit vzdálené oblasti Kothu, Zamory a Turanu. Před týdnem nás šach Amurath dostihl s patnácti tisíci muži na břehu reky Ilbarsu. U Mitry! Nebe zčernalo supy. Když naše řady nakonec po celodenním boji prořídly, pokusila se jedna část našich probít na sever a druhá na západ. Pochybuji o tom, že se to někomu podařilo. Step se hemžila jezdci, kteří honili uprchlíky. Mně se podařilo probít k východu a nakonec jsem se dostal až k bažinám, které lemují tuhle část vilajetského pobřeží. Od té doby se schovávám v bažinách. Teprve předevčírem přestali jezdci křižovat bažiny, ve kterých hledali takové jako jsem já. Plazil jsem se jako had a schovával jako hmyz. Živil jsem se vodními krysami, které jsem jedl syrové, protože jsem si nemohl dovolit rozdělat oheň a upéct si je. Dnes ráno jsem v rákosí objevil tenhle člun. Měl jsem v plánu vyplout na moře až večer, ale když jsem zabil šacha Amuratha, bylo mi jasné, že jeho ozbrojení šakalové nebudou daleko.“

„A co teď?“

„Určitě nás budou pronásledovat. I kdyby nenašli stopu po člunu, kterou jsem se pokusil zakrýt co nejlépe, určitě prohledají celé okolí, a když nás nenajdou, bude jasné, že jsme museli vyplout na moře. Máme ale docela slušný náskok a já ty vesla nepustím, dokud nebudeme v bezpečí.“

„A ty víš o místě, kde budeme v bezpečí?“ zeptala se dívka s beznadějí v hlase. „Vilajetské moře přeci patří Hyrkáncům.“

„Je spousta lidí, kteří si to nemyslí,“ ušklíbl se Conan zachmuřeně. „Zvlášť otroci, kterým se podařilo uprchnout z otrokářských lodí, a ze kterých se stali piráti.“

„Jaké máš plány?“

„Na jihozápadním břehu patří celé míle pobřeží Hyrkáncům. Než se dostaneme za jejich severní hranici, máme před sebou ještě dlouhou cestu. Mám v plánu plout stále na sever, až budeme mimo turanské hranice. Pak se obrátíme na západ a pokusíme se přistát na pobřeží, kam dosahují neobydlené stepi.“

„A co když narazíme na piráty nebo nás zastihne bouře?“ zeptala se. „A na stepích zemřeme hladem!“

„Poslyš,“ připomněl jí „já jsem tě nenutil, abys plula se mnou.“

„Promiň.“ Sklonila půvabnou, tmavovlasou hlavu. „Piráti, bouře, hlad – to všechno je lepší než Turánci.“

„Máš pravdu,“ tvář se mu zachmuřila. „Ještě jsem s nimi neskončil. A ty, holka, neměj strach. Bouře jsou na Vilajetu v téhle roční době výjimečné. Jestli se dostaneme na step, nezemřeme hladem, já jsem v podobné pustině vyrostl. To ty prokleté bažiny, s jejich věčným zápachem a mračny bodavého hmyzu, ty mě přivedly skoro k šílenství. Vysočiny a hory, tam jsem jako doma. A co se týká pirátů...“ Záhadně se ušklíbl a znovu se opřel do vesel.

Slunce podobné vyleštěné měděné kouli se pomalu nořilo do ohnivého jezera. Mořská modř se mísila s modří oblohy a nebe i moře se pozvolna měnily na hebký, tmavomodrý samet posetý stříbrnými hvězdami a jejich odrazem. Olivie, sedící na rozhoupané zádi loďky zažívala podivný, neskutečný stav na hranici snu. Měla pocit, že plují noční oblohou a všude okolo nich jsou hvězdy. Tělo jejího mlčenlivého společníka se matně rýsovalo v nastávající temnotě. V rytmu jeho vesel nebyla jediná odchylka, změna nebo zaváhání. Mohl být bájným převozníkem, který řídí člun přes temné jezero Smrti. Ostří jejího strachu však už bylo otupeno. Nakonec, ukolébána neměnným, pravidelným rytmem, nepozorovaně upadla do tichého spánku.

Když se probrala, svítily jí do očí paprsky vycházejícího slunce a měla nesmírný hlad. Probudila ji jakási změna v pohybu člunu. Conan u vesel zpomalil a upíral zrak někam za její hlavu. Uvědomila si, že vesloval bez jediné přestávky celou noc a žasla nad jeho neuvěřitelnou vytrvalostí. Otočila hlavu, aby zjistila, kam se dívá, a uviděla zelenou stěnu stromů a křovin, která začínala téměř na břehu a táhla se širokým obloukem kolem malé zátoky, jejíž hladina byla nehybná jako modré sklo.

„Tohle je jeden z těch nesčetných ostrůvků, kterými je vnitrozemské moře doslova poseto. Slyšel jsem, že je Hyrkánci navštěvují docela zřídka. Kromě toho se se svými galérami drží převážně pobřeží a my jsme pluli veliký kus na širé moře. Pevnina nám zmizela z dohledu už včera před západem slunce.“

Několika posledními záběry zahnal člun až ke břehu a se snadností, která svědčila o dlouhé praxi, uvázal člun ke kořeni vyčnívajícímu ze srázného břehu. Lehce vyskočil na zem a natáhl ruku, aby Olivii pomohl vystoupit. Opřela se o ni, i když se otřásla při pohledu na zaschlou krev. I při tom letmém dotyku si uvědomila, jak obrovská síla se musí ukrývat ve svalech jejího divokého společníka.

Nad pralesem, obklopujícím modrou zátoku, se vznášelo zasněné ticho. Pak se kdesi z hloubi hustých stromů ozvala ranní píseň jakéhosi ptáka. Od moře s šepotem přiletěl slabý vánek a listí stromů se rozšumělo. Olivie se přistihla, že napjatě naslouchá, i když nevěděla proč a čemu. Co všechno se může ukrývat na tomhle tajemném, neznámém ostrově?

Jak tak napínala zrak a snažila se proniknout zelenou stěnou porostu, něco vyletělo z toho tajemného příšeří a se zavířením křídel se mihlo ve sluneční záři. Byl to obrovský rudozelený papoušek. Nakonec si sedl na hustě olistěnou větev, která se pod ním rozhoupala. Obrátil barevnou hlavu na stranu a uhlově černým okem pozoroval oba vetřelce.

„U Croma!“ promluvil Cimmeřan. „To je snad praotec všech papoušků! Musí mu být alespoň tisíc let. Podívej se jak moudrý, ale zároveň zlý pohled má v očích. Jaká tajemství tady hlídáš, ó ďáble veškeré moudrosti?“

Pták náhle rozepjal pestrobarevná zářící křídla, zvedl se ze svého místa a skřípavým hlasem zavřeštěl: „Yagkoolan yok tha, xuthalla!“ Pak divoce zavřeštěl a s příšernou dokonalostí napodobil výbuch lidského smíchu. Proletěl vzduchem a vzápětí zmizel ve světélkujících, nazelenalých stínech.

Olivie se za ním chvíli dívala a cítila, jak jí hrdlo svírá chladná ruka jakési nejisté, zlé předtuchy.

„Co to říkal?“ zašeptala.

„Přísahal bych, že to byla lidská řeč, i když jsem podobný jazyk v životě neslyšel,“ odpověděl barbar.

„Ani já,“ přisvědčila dívka. „Ale je jisté, že se tu řeč musel naučit z lidských úst. Z lidských nebo...“ znovu upřela zrak do zelených hlubin pralesa a, aniž věděla proč, otřásla se.

„U Croma, já mám hlad!“ prohlásil Cimmeřan. „Myslím, že bych dokázal sníst celého býka. Podívám se po nějakém ovoci, ale ze všeho nejdřív se musím umýt, abych se zbavil té špíny a zaschlé krve. Útěk bažinami je odporná a hlavně smrdutá záležitost.“

S těmi slovy odložil meč a vykročil k moři. Potopil se až po ramena do průzračné vody a začal se důkladně mýt. Když se znovu vynořil, zářilo jeho do bronzova opálené tělo čistotou a dlouhá hříva hustých černých vlasů už nebyla slepená do ošklivého chomáče. Modré oči mu sice dál zářily jako dva uhlíky, ale teď už nebyly ani kalné, ani podlité krví. Jediné, co zůstalo, byla jeho výška, svaly a pružnost divoké šelmy.

Znovu si připnul meč a gestem pobídl dívku, aby jej následovala. Opustili pobřeží a vydali se na cestu podloubím obrovských větví, které jim tvořily vysoko nad hlavami zelené oblouky. Pod nohama se jim prostírala hustá, hebká tráva, která dokonale tlumila každý krok. Mezi kmeny stromů občas zachytili náznak jakýchsi neurčitých pěšin.

Nakonec Conan potěšeně zabručel, když narazili na chomáče zlatohnědých koulí, kterých visely na větvích mezi listím celé chomáče. Dívce ukázal na kmen padlého stromu, kam si vděčně sedla. Sám trhal tu exotickou pochoutku, kterou jí házel do klína. Pak se na ovoce s neskrývanou chutí vrhl.

„U Ishtary!“ promlouval mezi jednotlivými sousty. „Od Ilbarsu jsem žil jen na krysách a koříncích, které jsem vyhrabal z toho smrdutého bahna! Tohle je opravdová pochoutka, i když moc nenasytí. Ale bude to stačit, když se toho najíme dosyta.“

Olivie byla příliš zabrána do jídla, než aby mu odpovídala. Když Cimmeřan zahnal nejkrutější hlad, začal si svou půvabnou společnici prohlížet s rostoucím zájmem. Všiml si dlouhých, černých vlasů, jemné pleti barvy broskvových květů i půvabně zaoblených tvarů její pružné postavy, které lehká tunika spíš zdůrazňovala, než zakrývala.

Dívka dokončila jídlo a náhle zvedla hlavu. Když se její oči střetly s jeho planoucím, obdivným pohledem, zrudla a nedojezené ovoce jí vypadlo z prstů.

Beze slova jí gestem naznačil, že by měli pokračovat ve výzkumné cestě. Dívka se poslušně zvedla a následovala ho. Vyšli z porostu na nevelkou mýtinu, jejíž vzdálenější konec byl porostlý hustými křovinami. Ve chvíli, kdy vykročili na holé prostranství, ozval se v podrostu tříštivý úder. Conan, který reagoval jako blesk, uchopil dívku, uskočil a tak je o zlomek vteřiny zachránil před něčím, co proletělo vzduchem v místě, kde předtím stáli, a s dunivou ranou narazilo do kmene stromu.

Conan vytáhl meč, vrhl se přes mýtinu, a než se stačila dívka vzpamatovat, zmizel v křoví na protější straně. Znovu zavládlo ticho a vyděšená a užaslá Olivie se choulila na trávě v místě, kam ji Cimmeřan upustil. Conan se zanedlouho objevil se zamyšleným výrazem na tváři.

„V tom křoví nic není,“ zabručel, „ale něco tam být muselo.“

Prohlížel si střelu, která je minula jen o vlas a nevěřícně zabručel, jako by nebyl ochoten uvěřit vlastním smyslům. Pod stromem ležel obrovský kus nazelenalého kamene, který narazil do kmene takovou silou, že v místě dopadu byla hluboká promáčklina, lemovaná rozdrceným dřevem.

„To je divné, takovýhle kámen na neobydleném ostrově,“ prohlásil Conan spíš pro sebe.

Oliviiny krásné oči se rozšířily údivem. Kámen měl podobu pravidelného bloku nepochybně opracovaného lidskýma rukama. Byl neuvěřitelně těžký. Cimmeřan ho uchopil oběma rukama, rozkročil se a začal ho zvedat. Po celém těle mu vystoupily obrovské uzliny svalů. Zvedl balvan nad hlavu a s vypětím veškerých sil a vůle jej odhodil. Kámen dopadl na zem ve vzdálenosti několika kroků od něj. Cimmeřan zaklel.

„Žádný člověk nemohl tímhle kamenem přehodit celou mýtinu. Ještě tak, kdyby měl dobývací katapult. Ale po něčem takovém tady není ani stopy.“

„Třeba ho skutečně vypálili z takového stroje, ale odněkud z větší vzdálenosti,“ ozvala se Olivie.

Zavrtěl hlavou. „Ten kámen nepřiletěl obloukem shora. Vyletěl skutečně tam z toho křoví, vidíš ty polámané větve? Kdepak, ten kámen něco hodilo stejně, jak člověk háže oblázek. Ale co to bylo? Kdo? Pojďme!“

Váhavě ho následovala dál křovím. Jak brzo zjistili, nejhustší porost tvořil jakýsi kruh, který se táhl po pobřeží. Uvnitř tohoto prstence byla vegetace mnohem řidší. Všude vládlo až nezvyklé ticho. Na travnaté zemi nebylo vidět žádné stopy. A přece bylo jisté, že ta přesně zaměřená kamenná střela vyletěla odněkud z těchto míst a to s úmyslem zabít. Conan se sehnul ještě blíž k trávníku, který byl tu a tam podivně pomačkán. Rozzlobeně zavrtěl hlavou. Ani jeho bystré a cvičené oči nebyly s to odhadnout, jaké stvoření tady stálo a pohybovalo se. Pozvedl zrak k zelené střeše pralesa, která se jim klenula nad hlavou. Najednou ztuhl.

Pak se rychle narovnal a s mečem v ruce začal opatrně a pomalu ustupovat. Olivii při tom kryl vlastním tělem.

„Pryč odsud! A rychle!“ nařizoval šeptem, při němž dívce v žilách tuhla krev.

„Co to bylo? Co jsi to tam viděl?“

„Nic,“ odpověděl tiše a opatrně pokračoval v ústupu.

„Ale co to tedy bylo? Co se skrývá v tom křoví?“

„Smrt!“ odpověděl krátce a nespouštěl oči ze zeleného loubí, které se jim klenulo nad hlavou.

Když vyšli z hustého podrostu, vzal ji za ruku a vedl ji řídnoucími stromy, až nakonec překonali pozvolný svah, na kterém byly stromy jen zřídka, a ocitli se na jakési náhorní plošině, porostlé vysokou travou. Stromy tam byly řídké a roztroušené daleko od sebe. Uprostřed planiny se rozkládala široká a dlouhá stavba z nazelenalého kamene, která se rozpadala.

Dívali se na ni v úžasu. Kolem Vilajetského moře se vyprávělo stovky legend a bájí, ale ani jediná se nezmiňovala o takové budově na některém z tisíce ostrovů. Přibližovali se k ní opatrně. Viděli, že ji obrůstá mech a lišejník. Propadlé trámy stropu se zvedaly k nebi jako zkažené zuby podivného zvířete. Všude kolem dokola ležely zbytky kamenných bloků, napůl ukryté ve vysoké trávě. Vypadalo to, že dříve tady stálo budov mnohem víc, že tady bylo možná celé město. Teď už z něj však zbývala jenom konstrukce připomínající chrám, jejíž zdi se opile tyčily ve spleti lián, které je obrůstaly.

Dveře, které byly kdysi zasazeny v gigantických veřejích už dávno podlehly v boji s časem a nezbyla po nich ani stopa. Conan a jeho společnice stanuli v rozlehlém vchodu a nahlíželi dovnitř. Prasklinami ve střeše a ve zdech tam místy pronikaly sluneční paprsky a měnily vnitřek budovy v opravdové bludiště světel a stínů. Conan pevněji sevřel meč a vstoupil dovnitř. Postupoval opatrně, hlavu měl skloněnou a krok tak tichý, že se podobal lovícímu leopardovi. Olivie, která se mu držela v patách, našlapovala na špičky.

Postoupili kousek do místnosti, když Conan zamručel údivem a Olivii unikl tichý výkřik. „Podívej se! Podívej!“

„Já to vidím. Nemáš se čeho bát, jsou to jenom sochy.“

„Ale vypadají jako živé a jak jsou zlé!“ zašeptala a přitiskla se k němu.

Stáli v obrovské hale, jejíž podlaha z leštěného kamene byla pokryta záplavou prachu a úlomků kamene, které dolů napadaly z propadlého stropu. Liány, prorůstající celou budovou, většinu prasklin zakrývaly. Rozsáhlý strop, plochý, bez náznaku klenby, byl podpírán množstvím silných sloupů, které běžely ve dvou řadách souběžných s delšími stěnami budovy. A v každé mezeře mezi sloupy stála jedna z těch podivných postav.

Byly to sochy a na první pohled bylo vidět, že jsou odlity z kovu. Byly černé a jejich povrch se lesknul, jako by je někdo pravidelně leštil. Byly v životní velikosti a představovaly vysoké štíhlé muže s krutými, dravčími tvářemi. Byli nazí a každý detail, každá křivka svalů, kloubů nebo šlach byla naprosto dokonalá, zobrazená s neuvěřitelnou přesností. Nejvěrnějším dojmem však působily jejich pyšné, nesnášenlivé tváře. Ty obličeje nebyly odlity ze stejné formy. Každá z nich měla své charakteristické rysy, i když bylo možno mezi nimi zachytit jakousi rodovou podobu. Tyhle sochy postrádaly jednotvárnou anonymitu vlastní běžnému dekorativnímu umění, rozhodně alespoň co se týkalo tváří.

„Vypadají jako když naslouchají – a čekají!“ zašeptala nejistě dívka.

„Železo,“ prohlásil její společník. „Ale u Croma! Kdo zhotovil ty formy, ze kterých byly odlity?“

V úžasu zavrtěl hlavou a pokrčil obrovskými rameny.

Olivie se opatrně rozhlížela rozlehlým prostorem. Jediné, co viděla, byly stěny z tmavozeleného kamene, dvě řady mohutných pilířů a dvě řady podivných soch, které jí naháněly hrůzu. Nejistě přešlápla a jediné, co si přála, bylo odejít. Jenže jak to vypadalo, sochy jejího společníka doslova fascinovaly. Prohlížel je do nejmenšího detailu a pokoušel se – v tomto směru jako skutečný barbar – urazit jim některou končetinu. Neznámý kov však odolával všem jeho pokusům. Nebyl schopen žádnou z nich nejen poškodit, ale dokonce ani strhnout z podstavce. Nakonec se vzdal a s užaslými kletbami se vrátil k Olivii.

„Která rasa jim tak mohla stát modelem?“ ptal se spíš sám sebe. „Ty postavy jsou černé, ale podle rysů rozhodně nepatří k negroidním plemenům. V životě jsem podobné lidi neviděl.“

„Pojďme ven, chtěla bych vidět slunce!“ naléhala Olivie a on s užaslým pohledem ještě upřeným na hrozivé stíny mezi pilíři váhavě přisvědčil.

Vrátili se zpět k východu z haly a vyšli z tísnivého přítmí do jasného slunečního světla letního dne. Olivie užasla, když si uvědomila, jakou cestu slunce urazilo za dobu, kdy byli uvnitř. Zdrželi se tam mnohem déle, než předpokládala.

„Vraťme se zpátky ke člunu,“ navrhovala. „Já se tady bojím. Je to divné místo a myslím, že zlé. Nevíme, kdy na nás znovu může zaútočit ten, kdo po nás hodil ten balvan.“

„Myslím si, že pokud se budeme vyhýbat stromům, jsme celkem v bezpečí,“ odpověděl jí. „Pojďme.“

Planina, jejíž kraje spadaly na západě, jihu a východě k zalesněnému pobřeží, se naopak k severu zvedaly do skupiny rozeklaných skal, které byly nejvyšším bodem celého ostrova.

Conan zamířil tím směrem. Délku kroků přizpůsobil rychlosti své společnice. Čas od času na ní spočinul nevyzpytatelným pohledem a ona si toho byla dobře vědoma.

Došli až na nejsevernější výběžek planiny a zastavili se přímo pod sráznými stěnami skalního masivu. Podél okrajů planiny na východě a západě rostly hustě stromy, které dosahovaly až ke skalám, v některých místech se dokonce uchytily i na příkrých srázech. Conan na stromy hleděl s podezřením, ale nakonec se pustili do výstupu, při kterém samozřejmě musel své společnici vydatně pomáhat. Stěna nebyla kolmá a byla často přerušována puklinami a vystupujícími balvany. Conan, který se narodil a vyrostl v divokých horách Cimmerie, by byl mohl vyběhnout po takové stěně jako kočka, ale Olivii výstup dělal potíže. Znovu a znovu se stávalo, že dorazila k překážce, nebo místu, které nebyla schopná překonat a vždy znovu cítila, jak ji zvedá neúnavná Cimmeřanova paže a přenáší ji výš. Její úžas nad nadlidskou silou toho zvláštního barbara rostl každým okamžikem. Jeho dotek už jí nepřipadal odporný. V tom ocelovém sevření byl příslib ochrany a jistoty, kterou tolik potřebovala.

Nakonec stanuli na nejvyšším vrcholku a čerstvý mořský vítr jim čechral vlasy. Pod nohama jim klesal útes kolmou stěnou, vysokou zhruba tři sta stop k úzkému, zalesněnému pásku, který lemoval pobřeží. Když se obrátili k jihu, měli před sebou celý ostrov jako na dlani. Podobal se velkému oválnému zrcadlu, jehož vypuklý střed přecházel v oblé okraje, tvořené pravidelným zeleným porostem, který byl přerušen v jediném místě – tam, kde se tyčily skály. Na všech stranách, kam jen oko dohlédlo, se prostírala modrá mořská hladina, tichá a prázdná, která se v dálce ztrácela v namodralém oparu. „Moře je úplně klidné,“ držela se své myšlenky Olivie, „proč bychom nemohli pokračovat v cestě?“

Conan, stojící na horském vrcholku jako bronzová socha, zvedl ruku a ukázal k severu. Olivie napnula zrak a zahlédla bílou skvrnku, která se zdánlivě vznášela v modravém nekonečnu.

„Co je to?“

„Plachta.“

„Hyrkánci?“

„Na tu vzdálenost se to nedá poznat.“

„Určitě tady zakotví a budou prohledávat ostrov! Jistě hledají nás!“ vykřikla v záchvatu paniky.

„O tom dost pochybuju. Připlouvají od severu a to znamená, že nemohou hledat nás. Mohli by se tady zastavit z nějakého jiného důvodu a v tom případě bychom se museli někde dobře ukrýt. Já doufám, že je to buď pirátská loď, nebo v horším případě hyrkánská galéra, která se vrací z nějakého nájezdu. V druhém případě je velice nepravděpodobné, že by tady zakotvili. Nemůžeme se však v žádném případě pustit na moře, dokud ta loď nebude z dohledu, protože musíme plout přesně tím směrem, odkud se blíží. Bezpochyby kolem ostrova projedou dnes v noci a my se hned ráno vydáme na cestu.“

„Takže tady musíme strávit noc?“ Olivie se otřásla.

„Bude to bezpečnější.“

„Co kdybychom se vyspali tady nahoře, na skalách?“ naléhala.

Rozhlédl se po mohutných stromech, po hustém pralese, který zarůstal vetší část ostrova pod nimi, i po zelených chapadlech, která prales vysílal nahoru po skalách, a zavrtěl hlavou.

„Je tady okolo příliš mnoho stromů. Vyspíme se v těch zříceninách.“ V protestu vykřikla.

„Tam ti nic neublíží,“ utěšoval ji. „Ať už po nás hodilo ten kámen cokoliv, rozhodně nás to nepronásledovalo za hranice lesa. V těch ruinách nebylo nic, co by dokazovalo, že tam má pelech nějaké zvíře. Navíc máš jemnou pleť a jsi zvyklá spát pod střechou a v pohodlí. Po ránu tady bývají studené mlhy a ty bys z nich měla určitě spoustu potíží a to nemůžu potřebovat. Já se můžu klidně vyspat nahý ve sněhu a nebudu to považovat za tak špatný nocleh.“

Olivii tedy nezbývalo nic jiného než souhlasit. Sestoupili z útesu, přešli náhorní planinu a znovu přišli k pochmurným ruinám, ve kterých strašil duch dávno minulých dob. V tom čase se už slunce pomalu nořilo za okraj planiny. Na stromech nedaleko zřícenin našli dostatek ovoce, které jim nahradilo jak jídlo, tak nápoj.

Pak už se rychle snesla jižní noc, na temném nebi se rozzářily tisíce hvězd a Conan zamířil do zřícenin. Vzpírající se Olivii za sebou musel skoro táhnout. Při pohledu na temné stíny v mezerách mezi sloupy se nekontrolovatelně roztřásla. Ve tmě, kterou jen velice slabě rozptylovalo světlo hvězd, nebyla s to rozeznat přesně jejich obrysy. Viděla je tak, jak se jí jevily odpoledne – jako podivné, číhající bytosti, které už po celá staletí na něco čekají.

Conan mezitím donesl náruč slabých, ale hustých větví. Narovnal je na zem a vytvořil tak Olivii celkem pohodlné lůžko, na které se uložila s pocitem člověka, který se ukládá ke spánku v hadím doupěti.

Ať už byly její pocity jakékoli, Conan je očividně nesdílel. Cimmeřan si sedl k ní, opřel se zády o pilíř a meč si položil přes kolena. V šeru mu oči modře světélkovaly, jako oči nějaké podivné šelmy.

„Jen klidně spi, holka,“ obrátil se k ní. „Já spím jen tak na jedno ucho, jako vlk. Do téhle místnosti se nedostane nic, co by mě nevzbudilo.“

Olivie neodpověděla. Ze svého listnatého lůžka pozorovala tu nehybnou postavu, která se skoro ztrácela v husté tmě. Jak zvláštní je její situace! Vždyť ona uzavřela spojenectví s divochem, ten se o ni stará a chrání ji a přitom patří k rase, o které se vyprávěly historie, jež ji jako dítě děsily k smrti! Pocházel z krvežíznivého, zachmuřeného a divokého národa. V každém jeho konání, v každém pohybu bylo možno najít příslušnost k divoké přírodě, v očích mu plál modrý plamen, podobný tomu, který civilizovaný člověk zahlédne v očích šelmy. A přitom jí ani v tom nejmenším neublížil, zatímco ten, který ji zneužíval a pokořoval nade všechno pomyšlení, pocházel z rodu, který svět nazýval civilizovaným! Její myšlenky pomalu ztrácely souvislosti a Olivie se začala zvolna propadat do světa snů. Poslední myšlenka, která jí prolétla hlavou, byla vzpomínka na příjemný dotek Conanových silných prstů, které jí spočívaly na bílé kůži.

2.

Olivie snila a jejími sny se jako jedovatý had rajskou zahradou proplétaly nejasné představy čehosi špatného, plíživého a zlého. Její sny byly útržkovité a pestrobarevné jako exotické příběhy, které se zprvu pomalu rozvíjely podle neznámého vzorce, ale pak se velice rychle změnily ve scény plné hrůzy a divokého násilí, které se odehrávaly na pozadí obrovských sloupů a pilířů.

Viděla ve snu nekonečnou síň, jejíž vysoký strop byl podpírán kamennými pilíři, uspořádanými v dlouhých řadách podél silných zdí. Mezi těmito pilíři poletovali velcí, zelenorudí papoušci a celý prostor haly zaplavovaly zástupy válečníků, se zlými, orlími profily a černou kůží. Přitom to nebyli černoši. Ani jejich oblečení, ani zbraně nevypadaly jako něco, co Olivie kdy v životě viděla. Věděla prostě, že nepocházejí z tohoto světa.

Všichni se mačkali kolem někoho, kdo byl uvázán u jednoho pilíře. Byl to štíhlý, bílý mladík s bohatými zlatými vlasy nad hladkým čelem. Jeho krása byla víc než lidská, podobal se spíš bohu, vytesanému z oživlého mramoru.

Černí válečníci se mu vysmívali, bili jej a v podivném, nesrozumitelném jazyce na něj vykřikovali něco, co vypadalo jako urážky. Jeho tělo se zmítalo pod krutýma rukama. Po bílých stehnech mu prýštila krev a na leštěné podlaze u nohou mu tvořila rudou kaluž. Halou se nesly příšerné výkřiky mučeného. Mladík pak z posledních sil pozvedl hlavu vzhůru, k nebi, které se klenulo nad ponurým stropem sálu a zoufalým hlasem vykřikl jakési jméno. Dýka v černé ruce jej předčasně umlčela a zlatá hlava bezvládně klesla na hruď barvy slonoviny.

Jakoby v odpověď na zoufalý mladíkův výkřik se ozvalo zadunění hromu, podobné zvuku obřích vozových kol a před černými mučiteli se jako kouzlem zjevila postava. Na první pohled to byl muž, ale každý si musel ihned uvědomit, že nikdo ze smrtelníků nemá dar takové nadzemské krásy. Mezi nově příchozím a nehybným vězněm v řetězech byla nepopiratelná podoba, jenže zatímco mladíkovy božské rysy změkčovala určitá dávka lidství, u staršího muže bylo možno najít jen nehybnou, nelidskou a božskou krásu.

Černí před ním ustoupili a zúžené oči jim zuřivě blýskaly. Cizinec pozvedl ruku a promluvil. Zvuk jeho hlasu se nesl ztichlou síní jako mořská vlna. Černí muži pomalu ustupovali, vypadali jako hypnotizovaní, rozestupovali se, až nakonec vytvořili podél stěn sálu dvě pravidelné řady. Pak vyletělo z cizincových dokonale vykrojených rtů to hrozné zaklínadlo a příkaz: „Yagkoolan yok tha, xuthalla!“

Při zvuku toho příšerného zvolání se černé postavy nepřirozeně napřímily a znehybněly. Končetiny jim podivným způsobem ztuhly a tkáně ztvrdly jako kámen. Cizinec položil dlaň na rameno bezvládného mladíka a řetězy, které tělo poutaly ke sloupu, spadly. Zvedl ho do náruče, obrátil se ke dvěma řadám nehybných černých postav a přeletěl je nevzrušeným pohledem. Pak pokynul hlavou k měsíci, jehož záře se linula dovnitř světlíky ve stropě sálu. A ti bývalí lidé, zakletí v černé sochy, kterým z každého rysu čišelo očekávání, mu porozuměli...

Olivie se na svém listnatém lůžku probudila strachem. Tělo jí zaplavoval studený pot. Měla dojem, že tlukot jejího srdce se nese celou ztichlou halou. Zoufale se rozhlédla kolem. Conan, s hlavou skloněnou na mohutnou hruď, klidně spal u svého sloupu. Stříbrná zář pozdního měsíce, která pronikala otvory ve stropě a zdech, se tiše plížila síní a kreslila bílé pruhy na zaprášenou zem. Upřela pohled k sochám a znovu zahlédla ty nezřetelné, černé stíny, ztuhlé s výrazem očekávání. Bojovala s rostoucí hysterií. Viděla, jak měsíční světlo ozářilo první z obrovských sloupů a stíny v mezerách mezi sloupy.

Co to bylo? Mezi stíny, v místech kam dopadla měsíční záře, se něco lehce zachvělo. Srdce jí sevřel krutý spár strachu, protože tam, kde měla stát mrtvá hmota, se cosi pohnulo. Spíš tušila, než viděla to pomalé protahování a ohýbání ebenových končetin. Konečně se jí podařilo zlomit kouzlo, které ji drželo němou a nehybnou, a z úst se jí vydral příšerný výkřik. Při tom zvuku Conan vyskočil, bílé zuby mu zableskly v úšklebku a ruka s mečem se pozvedla. „Ty postavy! Sochy! Bohové, ty sochy přicházejí k životu!“

V nekontrolovatelném strachu vyskočila, proběhla nejbližší prasklinou ve zdi ven a dala se na útěk. Prchala se zoufalými výkřiky, slepá a napůl šílená. Vzpamatovala se až ve chvíli, kdy ji kdosi chytil za paži a zastavil ji a kdy závojem hrůzy pronikl zvuk známého hlasu. Uviděla Conanovu tvář, na které byl výraz naprostého zmatku.

„Co se to, u Croma, děje, děvče? Určitě jsi měla nějakou noční můru.“ Hlas měl podivně cizí a vzdálený. Vrhla se mu kolem krku a zoufale se rozplakala. Tiskla se k němu v podvědomé touze po ochraně a nekontrolovatelně vzlykala.

„Kde jsou? Pronásledují nás?“

„Nikdo nás nesleduje,“ odpověděl.

Křečovitě mu sevřela ruku, sedla si a s vystrašeným výrazem se rozhlížela. Neplánovaný útěk naslepo ji zavedl na jižní okraj planiny. Těsně pod nimi klesal dolů sráz, jehož úpatí se ztrácelo v hustých stromech. Daleko vzadu se tyčily zříceniny, osvětlené stříbrným kotoučem měsíce.

„Ty jsi to opravdu neviděl? – Ty sochy, jak se hýbaly a protahovaly, jak ve tmě zářily jejich oči?“

„Já jsem neviděl nic,“ odpověděl nejistě barbar. „Spal jsem tentokrát mnohem pevněji než obvykle, protože si už ani nepamatuju, kdy jsem naposledy spal celou noc. Stejně si ale myslím, že do sálu nemohlo vniknout nic, aniž bych se vzbudil.“

„Nic tam nevniklo.“ Ze rtů se jí vydral nepřirozený smích. „Už to tam dávno bylo! Ach, u Mitry, utábořili jsme se tam jako ovce, které se spokojeně uložily k spánku na jatkách!“

„O čem to mluvíš?“ ptal se jí nechápavě. „Probudil jsem se při tvém výkřiku, ale než jsem měl čas se pořádně rozhlédnout, vyrazila jsi ven jako šílená, a tak jsem se za tebou rozběhl. Myslel jsem, že se ti něco ošklivého zdálo a měl jsem strach, aby se ti něco nestalo.“

„Taky že se mi zdálo!“ Při té vzpomínce se otřásla. „Ale to, co se pak stalo ve skutečnosti, bylo mnohem hroznější než můj sen. Poslouchej!“ Potom mu vyprávěla všechno, co viděla ve snu i potom, kdy se probudila.

Conan jí pozorně naslouchal. Bylo mu cizí přirozené pohrdání nadpřirozenem, vlastní většině vzdělaných lidí. Pověsti jeho národa a jeho mýty znaly ghúly, skřety i zlé čaroděje. Když Olivie ukončila vyprávění, seděl Cimmeřan chvíli mlčky a pohrával si podvědomě s mečem.

„Říkáš, že se mučený mladík podobal tomu muži, který mu přišel na pomoc?“ zeptal se nakonec.

„Tak jako se podobá syn otci,“ odpověděla a se zaváháním dodala: „Kdyby sis chtěl představit potomka, který by vznikl ze spojení boha a člověka, musel by sis představit toho mladíka. Říká se, že se staří bohové v minulosti občas spojovali se smrtelnými ženami, alespoň naše pověsti o tom vyprávějí.“

„Kteří bohové?“ zeptal se.

„Nevím, ti staří, dávno zapomenutí. Dnes už je nikdo nezná. Vrátili se zpět do tichých vod jezer, zmizeli v srdcích hor a pahorků, odlétli do krajů, ležících za sídlem hvězd. Bohové jsou stejně nestálí jako lidé.“

„Dobrá, ale jestliže ti v hale byli lidé, zakletí do podoby kovových soch, ať už je zaklel bůh, či ďábel, co způsobilo, že se náhle probrali k životu?“

„Měsíc má nesmírně magickou moc,“ otřásla se. „On ukázal na měsíc. Já si myslím, že žijí, když svítí měsíc.“

„Rozhodně nás ale nikdo nepronásledoval,“ ujišťoval ji Conan a pohledem zaletěl ke zříceninám. „To, že se hýbají, se ti taky mohlo jenom zdát. Myslím, že bych se tam měl vrátit a pořádně se tam porozhlédnout.“

„Ne, proboha ne!“ vykřikla a znovu ho křečovitě objala. „Možná, že jsou tím kouzlem uvězněni ve stěnách síně! Jenom se tam nevracej! Oh, Conane, vraťme se ke člunu a odplujme z toho příšerného ostrova! Ta hyrkánská loď je už jistě pryč. Odplujme!“

Její prosby byly tak zoufalé, že zapůsobily i na Conana. Na vahách ležela proti sobě zvědavost, která ho nutila prozkoumat ruiny a opatrnost, která mu naopak radila, aby poslechl prosby zoufalé Olivie. Nikdy se nebál nepřátel z masa a krve, ať už byli v jakékoliv převaze, ale přítomnost nadpřirozených sil v něm budila nejistotu a určitý odpor, který byl dědictvím po dávných předcích.

Vzal dívku za ruku a začal s ní sestupovat dolů po úbočí. Brzo se ponořili do hustého porostu, v jehož listech ševelil vítr a tu a tam ospale zapípal vyrušený pták. Temnota pod stromy byla v některých místech naprosto neproniknutelná a těm se Conan snažil vyhnout. Očima bloudil neustále ze strany na stranu a často zvedal hlavu, aby prohlédl koruny stromů, které se jim klenuly nad hlavou. Postupoval kupředu rychle, ale opatrně a dívku, kterou svíral kolem pasu, častokrát spíš nesl než vedl. Ani jeden z nich nemluvil. Jedinými zvuky byl dívčin zrychlený dech a šustot jejích malých nohou ve vysoké trávě. Konečně prošli pásem stromů a dorazili k písečnému pobřežnímu pásu, k vodě, která se v měsíčním světle leskla jako roztavené stříbro.

„Měli jsme si natrhat nějaké ovoce na cestu,“ zahučel Conan. „Určitě však po cestě narazíme na další ostrovy. Můžeme odplout zrovna tak dobře teď, jako ráno. Do rána stále ještě chybí několik hodin...“

Jeho hlas se pomalu vytratil. Uvazovací lanko bylo stále ještě pevně přivázáno k vyčnívajícímu kořeni, ale na jeho druhém konci zbývaly jen žalostné trosky rozdrceného člunu, vrak napůl potopený na pobřežní mělčině.

Olivii unikl zoufalý výkřik. Conan se otočil a zahleděl se do hustých stínů, podobný ztělesněné hrozbě. Zvuky nočních ptáků v té chvíli docela utichly. Nad pralesem se vznášelo hrobové ticho. Utichl i slabý vánek, a přece se kdesi nedaleko rozšuměly větve.

Conan, rychlý jako kočka, zvedl Olivii a dal se do běhu. Letěl stíny jako duch. V křovinách za nimi se ozýval podivný praskot a šustot, který se přibližoval víc a víc. Pak jim do tváří udeřilo světlo měsíce, to už Conan běžel vzhůru úbočím, zpátky na planinu. Když doběhl nahoru, postavil dívku na zem a obrátil se zpátky k zelené stěně, ze které před okamžikem vyběhl. Listy se roztřásly v náhlém závanu větru a to bylo vše. Se vzteklým zaklením potřásl černou hřívou. Dívala se na něj s vyděšenýma očima.

„Co budeme dělat, Conane?“ zašeptala.

„Vrátíme se k útesům,“ odpověděl už klidně a pomohl jí na nohy. „Zítra si uděláme vor a svěříme znovu svůj osud moři.“

„Myslíš, že to mohli být oni, kdo zničil náš člun?“ Byla to napůl otázka a napůl konstatování.

S chmurnou jistotou zavrtěl hlavou.

Pro Olivii byl každý krok, který musela udělat přes měsícem osvětlenou planinu, doslova mukami. Naštěstí se ze zřícenin, zalitých stříbrným světlem, nevynořil žádný černý stín a dvojice nakonec došla až k úpatí skalního masivu, který se nad nimi majestátně vypínal k nočnímu nebi. Tam se Conan na chvíli zastavil a nerozhodně prohlížel okolí. Nakonec vybral k odpočinku místo, které shora chránila široká skalní římsa, a které bylo co nejdál od řídkých okolních stromů.

„Lehni si a pokus se usnout, jestli se ti to podaří, Olivie,“ obrátil se pak ke své společnici. „Já budu hlídat.“

Jenže spánek se Olivii vyhýbal a tak ležela se zrakem upřeným na vzdálené zbořeniny až do chvíle, kdy hvězdy vybledly, obloha zrůžověla a paprsky vycházejícího slunce zažehly tisíce plamínků v krůpějích ranní rosy. Celá rozlámaná vstala a její myšlenky se stále znovu vracely k událostem této noci. V jasném světle nového dne jí začaly některé z nočních hrůz připadat neskutečné, jako výplody přebujelé fantazie. Conan k ní přistoupil a jeho slova ji doslova elektrizovala.

„Těsně před úsvitem jsem zaslechl praskání dřeva, skřípání lan a šplouchání vesel. Nedaleko pobřeží v noci zakotvila loď, pravděpodobně ta, kterou jsme zahlédli včera k večeru. Vyšplháme znovu nahoru na skálu a podíváme se na ně pěkně seshora.“

Vylezli na vrcholek útesu a lehli si na břicho mezi balvany, které je dokonale ukrývaly. Směrem na západ zahlédli nad vrcholky stromů vyčnívat pestře pomalovaný lodní stěžeň.

„Podle střihu plachet a lanoví je to určitě hyrkánská loď,“ zabručel Conan. „Tak by mě zajímalo, jestli posádka...“

K uším jim dolehla vzdálená směs hlasů. Přiblížili se k jižní straně útesu a uviděli skupinu pestře oblečených mužů, kteří se vynořili z pralesa na západním okraji plošiny. Teď tam stáli a vzrušeně se dohadovali. Několikrát málem došlo na zbraně, zableskly se dokonce meče a bylo slyšet divoké výkřiky a hrubé nadávky. Pak se celá skupina vydala přes planinu ke zříceninám, a to cestou, která je vedla nedaleko úpatí skal.

„To jsou piráti!“ zašeptal Conan a po tváři mu zrovna přeběhl ten záhadný, pochmurný úsměv. „Ta jejich loď je určitě ukořistěná hyrkánská galéra. Rychle, vlez tady mezi ty balvany!“

„Neukazuj se dřív, dokud na tebe nezavolám!“ přikázal jí a při tom dohlédl na to, aby se dobře ukryla do skuliny velkých balvanů na kraji útesu. „Já se jdu na ty psy podívat. Mám nějaký plán, jestli se mi podaří, bude všechno v nejlepším pořádku. V tom případě odplujeme s nimi. No a kdyby se mi to náhodou nepodařilo, zůstaň tady schovaná, dokud neodplují. Věř mi, že žádný ďábel není tak krutý jako tahle mořská sebranka!“

Potom se jí vytrhl z rukou, kterými se ho zoufale držela a rychle začal sestupovat po útesu dolů.

Vyděšená Olivie ho pozorovala ze svého úkrytu a zahlédla, že právě v té chvíli dorazila skupina pirátů k úpatí skal. Viděla, jak Conan vystoupil ze skupiny balvanů a vyšel jim vstříc. Stál přímo proti nim a v ruce svíral meč. Celá skupina se s překvapenými i výhružnými výkřiky zastavila, ale muži se rychle vzpamatovali a začali si nejistě prohlížet cizince, který se tak neočekávaně vynořil z holých skal neobydleného ostrova. Mohlo jich být skoro sedmdesát a patřili ke všem známým národnostem. Kothiánci, Zamořané, Brythuňané, Corinťané, Shemité. Jejich tváře odrážely divokost jejich povah i rodů. Většina z nich nesla jizvy po bičování a měla znamení, vypálená značkovacím železem. Mnozí z nich měli uřezané uši nebo nos, někteří vypálené oko a nezřídka místo ruky jen pahýl – většina z toho byla následkem setkání s katem, i když některé z jizev pocházely z boje. Někteří z nich byli skoro nazí, zato jejich výstroj byla skvělá a oblečení jiných bylo často drahocenné. Zlatem vyšívané kabátce, saténové šerpy, hedvábné spodky, většinou roztrhané a špinavé od smůly, dehtu, zaschlé krve, doplněné stříbrem a zlatem vykládanými součástkami brnění. V nosech a uších se jim blýskaly zlaté kruhy, zdobené diamanty všech barev a druhů a za šerpami a opasky měli zastrkány zbraně tak skvostné, že by se za každou z nich dalo v Aghrapuru pořídit živobytí na celý rok.

A nad divokým a pestrým zástupem se tyčil obrovský Cimmeřan, jehož čistě řezané rysy, opálená postava a kočičí pohyby ostře kontrastovaly s touto lidskou směsicí.

„Co jsi zač?“ ozval se výkřik z davu.

„Jsem Conan – Cimmeřan!“ Jeho hlas zněl jako vzdálené vrčení lva. „Patřím ke Svobodnému společenství. Už dlouho jsem se chystal zkusit štěstí u Rudého bratrstva. Kdo je vaším náčelníkem?“

„Já, u Ishtary!“ ozval se hlas podobný zabučení býka a kupředu se s klátivým krokem prodrala jakási postava. Byl to obrovský muž, do pasu nahý, jehož sudovité břicho obepínala široká šerpa, která mu v pase přidržovala pytlovité kalhoty. Hlavu měl vyholenou s výjimkou skalpové kadeře, podobné té, jakou nosili divocí Piktové. Úzkou štěrbinu úst, podobných ocelové pasti, mu obepínal převislý černý knír. Na nohou měl zelené shemitské trepky se zahnutými špičkami a v ruce svíral těžký meč s rovnou čepelí.

Conan na něj s úžasem zíral.

„To je přece Sergius z Kroshi, u Croma!“

„Tak jsi mě poznal, u Ishtary!“ zaduněl tlusťochův hlas a malá černá očka žhnula nenávistí. „Myslíš si, že jsem snad zapomněl? Ha! Sergius na své nepřátele nezapomíná! Teď tě pověsím za nohy na strom a stáhnu té zaživa z kůže! Chlapi, na něj!“

„Jen na mě pošli ty svoje psy, pupkáči,“ zavrčel Conan s pohrdlivým úšklebkem. „Ty jsi byl vždycky zbabělec, ty kothský zmetku!“

„Zbabělec? Já?“ Široká tvář ztmavla vztekem. „Do střehu, ty severský pse! Vlastnoručně ti vyříznu srdce!“

Piráti v mžiku vytvořili kolem obou souperů široký kruh a v očekávání oblíbené kruté zábavy se jim zrychlil dech a zaplály oči. Olivia, ukrytá vysoko nad nimi, si v zoufalém napětí zatínala nehty do dlaní.

Boj začal bez jakýchkoliv formalit. Sergius zaútočil a jeho rychlost a obratnost byla navzdory neohrabanému zjevu udivující. Útočil a bránil se a při tom cedil mezi sevřenými zuby nadávky a hrozby. Conan bojoval mlčky, jen z přimhouřených očí mu šlehaly modré záblesky.

Kothiánec zanedlouho přestal nadávat a začal šetřit dechem. Jediné zvuky, které teď byly slyšet, bylo šoupání nohou po nízké trávě, pirátův zrychlený dech a zvonění a svist čepelí. Oba meče se točily sem a tam a v paprscích slunce se podobaly dvěma plamenům. Zdálo se, že mají vlastní vůli, že se v jedné chvíli odpuzují jen proto, aby se vzápětí přitáhly. Sergius pomalu ustupoval. Jen jeho dlouholetá zkušenost se zbraní ho zatím chránila před bleskovými útoky divokého Cimmeřana. Nárazy mečů se zrychlily, zvonění oceli zesílilo a nakonec zazněl přidušený, bublavý výkřik. Pak ranní ticho prořízl mnohohlasý jekot pirátů, kteří byli svědky toho, jak Conanův meč projel mohutným tělem jejich kapitána. Hrot se na okamžik vynořil Sergiovi mezi lopatkami a zableskl se ve slunci jako kus živého ohně. Pak Conan vytrhnul zbraň z rány a tělo pirátského náčelníka se těžce sesulo k zemi. Padl obličejem k zemi, kde zůstal ležet v posledních smrtelných záchvěvech. Kolem něj se začala šířit krvavá kaluž.

Conan se otočil k přihlížejícím.

„Tak co, vy psi!?“ zařval. „Právě jsem poslal vašeho náčelníka ke všem čertům – co na to říká zákon Rudého bratrstva?“

Dřív než mu mohl někdo odpovědět, stalo se něco jiného. Jakýsi Brythuňan s krysí tváří, který stál v pozadí zástupu, roztočil prak, který bývá ve zkušených rukou strašlivou zbraní. Kámen vyletěl se smrtelnou přesností, zasáhl cíl a Conan se zřítil k zemi jakoby zasažen dřevorubeckou sekerou. Nahoře na skalách se Olivie zachytila jednoho z balvanů a snažila se neomdlít. Celá scéna jí plavala před očima, nevěděla, co má dělat, jediné, co viděla, bylo Cimmeřanovo bezvládné tělo, ležící s rozbitou hlavou na trávě.

Ten s krysí tváří vyrazil vítězný výkřik a rozběhl se kupředu, aby bezvládného muže dorazil. Jakýsi štíhlý Corinťan ho však strhnul zpět.

„Jak si to vlastně představuješ, Arate? Ty pse, pro tebe snad práva Rudého bratrstva neplatí?“

„Žádné právo porušeno nebylo!“ odsekl Brythuňan.

„Že ne? Ten muž, kterého jsi tak zákeřně srazil k zemi, je podle pirátského práva naším náčelníkem!“

„Tak to není!“ vykřikl nato vztekle Aratus. „Nepatřil k naší bandě, byl to vetřelec zvenčí! Nebyl do Bratrstva přijat. To, že zabil Sergia, z něj ještě nedělá našeho kapitána. To by platilo jen v případě, že by to dokázal někdo z nás!“

„Jenže on se k nám chtěl přidat,“ odporoval mu zase Corinťan. „Jasně to řekl.“

Pak vypukla divoká hádka, ve které se piráti rozdělili na dva tábory. Jedni dávali za pravdu Aratovi, druzí zase Corinťanovi, kterému říkali Ivanos. Vzduchem začaly znovu létat kletby, připomínky starých křivd a ruce se svíraly na jílcích mečů a rukojetích dýk.

Nakonec do všeobecného zmatku zazněl hlas nějakého Shemity: „A proč se vlastně hádáme, když je ten chlap dávno mrtvý?“

„Není mrtvý,“ odpověděl mu Corinťan, který poklekl u bezvládného těla. „Kámen mu jenom sklouznul po hlavě. Není mrtvý, je jenom omráčený.“

V té chvíli začala hádka s obnovenou silou. Aratus se pokoušel dostat se k ležícímu tělu a Ivanos se nad Conana obkročmo postavil a s mečem v ruce odrážel všechny útoky. Olivie cítila, že Corinťan to všechno nedělá ani tak pro Conana, jako proto, aby mohl odporovat Aratovi. Vypadalo to tak, že oba muži byli Sergiovi zástupci a neměli se ani trochu v lásce. Po delší hádce bylo rozhodnuto, že Conana spoutají a vezmou s sebou s tím, že jeho osud později rozhodnou hlasováním. Cimmeřana, který pomalu přicházel k sobě, spoutali koženými opasky. Čtyři statní muži ho pak s nadávkami a proklínáním zvedli a celá skupina se vydala na další cestu planinou. Sergiovo tělo nechali tam, kde padl. Leželo na horkém slunci jako žalostná připomínka toho, jak rychle pomíjí světská sláva.

Nahoře ve skalách zatím ležela zoufalá Olivie, omráčená šokem z toho neštěstí. Nebyla schopna ze sebe vydat jediné slovo, nemohla se pohnout, a tak jen s hrůzou přihlížela, jak pirátská horda odnáší jejího spoutaného ochránce.

Později si nebyla schopná uvědomit, jak dlouho tam ležela. Pod sebou viděla piráty, kteří přešli pomalu planinu a vstoupili do ruin dlouhé haly. Svého vězně tam odnesli s sebou. Viděla, jak se hemží uvnitř i okolo zbořeniště, prolézají všechny otvory a praskliny a rozhrabávají každou větší hromadu sutin, oklepávají zdi a píchají do země meči. Za nějakou dobu se z polozbořené budovy vynořila nevelká skupina a vracela se přes planinu k jejímu západnímu okraji. Muži sebrali Sergiovu mrtvolu a odnášeli ji s sebou, pravděpodobně, aby ji hodili do moře. Zanedlouho zmizeli v pralese. Další piráti pobíhali kolem zřícenin, káceli stromy a sbírali dříví, aby mohli založit pořádný oheň. Olivie slyšela jejich křik, zkreslený dálkou. Hlasy těch, kteří se vydali do pralesa, se vracely ozvěnou mezi stromy. Nakonec se objevila první skupina, která se vracela zpět. Piráti byli na lodi, protože teď nesli soudky s rumem a kožené vaky s jídlem. Mířili k zříceninám a pod tíhou nákladu napůl vesele a napůl vztekle kleli.

To všechno Olivie pozorovala naprosto mechanicky. Její přetížené nervy mohly každým okamžikem povolit. Teď, když zůstala sama a bez ochrany si teprve začala uvědomovat, co pro ni vlastně Cimmeřanova ochrana znamenala. Do těch myšlenek se jí vmísila úvaha o tom, jak podivné a nevyzpytatelné jsou cesty Osudu, který udělal z královské dcery společnici barbara s rukama zbrocenýma krví. Pak se dostavil odpor a opovržení k lidem jejího rodu. Vždyť jak její otec, tak šach Amurath byli civilizovaní lidé. A čeho se od nich dočkala? Jenom bolesti, pokoření a útrap. Nikdy v životě se nesetkala s civilizovaným mužem, který by k ní byl laskavý a hodný, pokud se za jeho úmysly neukrývaly osobní, zištné cíle. Conan ji chránil, staral se o ni a – zatím – nechtěl nic na oplátku. Zakryla si obličej rukama a dala se do hořkého pláče, ze kterého ji vytrhl až vzdálený hluk bezuzdné bitky, kterou piráti uspořádali. To jí připomnělo nebezpečí, ve kterém se sama ocitla. Pohled jí sklouzl z ruin zmenšených délkou, které se začaly pomalu ztrácet ve večerním šeru, k tmavnoucí stěně pralesa. I kdyby hrůza, kterou zažila v ruinách předchozí noci, byla jen výplodem ošklivého snu, bylo jisté, že v zeleni podrostu číhalo jiné neznámé nebezpečí, jehož existenci dokazoval obrovský balvan, který je měl připravit o život. Jestli je Conan mrtev, nebo jestli ho chtějí piráti odvézt jako zajatce s sebou, zbývaly by Olivii jen dvě možnosti: buď by se musela vydat dobrovolně do rukou surové pirátské smečky, nebo zůstat sama na tomhle strašidelném ostrově.

Ve chvíli, kdy si Olivie uvědomila zoufalou bezvýchodnost své situace, zatočila se jí hlava a dívka se propadla do milosrdné mdloby.

3.

Když Olivie znovu nabyla vědomí, klonilo se už slunce k západu. Slabý větřík přinášel k jejímu sluchu vzdálené výkřiky a opilý zpěv. Opatrně se zvedla a upřela pohled přes planinu. Viděla veliký oheň, planoucí před zbořeništěm a okolo něj sedící piráty. Srdce se jí rozbušilo, když ze zříceniny vyšla skupina mužů a nesla tělo, v kterém snadno poznala Conana. Byl pevně spoutaný a tak ho nedbale opřeli o nedalekou zeď a pustili se do hádky o jeho osudu. Porada se táhla dlouho a znovu při ní skoro došlo na zbraně. Nakonec odtáhli spoutaného zajatce zpět do zbořeniště a vrátili se k původní zábavě. Začali se znovu nalévat pivem. Olivie si vzdychla. Věděla alespoň jedno – Conan je ještě živý. Nakonec došla k rozhodnutí, které jí dodalo část sebedůvěry. Hned jak se setmí, vypraví se do zřícenin a pokusí se Conana osvobodit. Buď se jí to podaří, nebo ji při tom pokusu piráti zajmou. V té chvíli si uvědomila, že to není jenom její sobecky zájem, co ji k tomu rozhodnutí přivedlo.

Její rozhodnutí ji poněkud uklidnilo a nakonec se odvážila vyplížit se ze svého úkrytu a poohlédnout se okolo sebe. Nakonec objevila několik zakrslých lískových keřů, na kterých byly dokonce tu a tam ořechy. Otrhala všechny, které našla, a začala je rozbíjet, aby alespoň z části zahnala hlad. V té chvíli si uvědomila, že má pocit, jako by ji někdo pozoroval. Rychle přeletěla nervózním pohledem okolní holé skály, potom se s nepříjemným mrazením v zádech připlížila k severnímu okraji útesu a prohlížela šumící zelenou masu, která ležela hluboko pod ní. Neviděla nikoho, bylo zhola nemožné, aby ji kdokoliv zdola zahlédl, když nestála přímo na okraji útesu. Přesto zřetelně cítila pohled skrytých očí, cítila, že ji pozoruje nějaká živá a nepřátelská bytost, která ví nejen o její přítomnosti na ostrově, ale i o jejím úkrytu.

Opatrně se odplížila zpět do svého skalního úkrytu a z něj upírala oči ke vzdáleným zříceninám, dokud se jí pomalu neztratily v houstnoucím soumraku. Těsně vedle zřícenin však hořel oheň, kolem kterého se se zpěvem potácely opilé postavy.

Vstala. Rozhodla se, že nadešel čas, aby podnikla svůj zoufalý pokus. Nejdřív se ale znovu připlížila k severnímu okraji a pečlivě prohlížela pás pralesa, který lemoval pobřeží. Jak tak napínala oči houstnoucím šerem, ztuhla a srdce jí sevřela ledová ruka.

Hluboko pod ní se něco pohnulo. Vypadalo to, jako by se z hustého klubka lesních stínů jeden oddělil a pomalu začal stoupat po kolmé stěně útesu k ní nahoru. Stín byl obrovský a beztvarý, jeho podoba se ztrácela v rychle houstnoucí temnotě. Olivie propadla panice a ze všech sil se snažila potlačit výkřik, který se jí dral na rty. Obrátila se a dala se na útěk jižní stěnou.

Sestup po stěně útesu si později pamatovala jen jako děsivý sen. Klouzala dolů, odírala se o drsný povrch skály, o vyčnívající balvany, několikrát ji před pádem do hlubiny zachránilo jen štěstí. Když si odírala kůži na místech, která s Conanovou pomocí tak snadno překonávala, uvědomila si znovu svou závislost na tom barbarovi se železnými svaly a nevyčerpatelnou zásobou sil. Tahle myšlenka byla jen zlomkem z víru, který se jí při tom zoufalém útěku roztočil v hlavě.

Sestup se jí zdál nekonečný, ale nakonec přeci ucítila pod nohama travnatou zem a v záchvatu netrpělivosti se bez rozmýšlení rozběhla k ohni, který v dáli plál jako rudé srdce noci. Za sebou uslyšela zvuk padajícího kamení, které se řítilo odněkud shora, a ten zvuk dodal jejím nohám křídla. Ani v nejmenším nestála o to, dozvědět se, jaký příšerný tvor uvolnil tu kamennou záplavu.

Namáhavý podnik, do kterého se pustila, přece jen trochu rozehnal její strach, a než doběhla ke zříceninám, hlava se jí vyčistila. I když se jí ruce a nohy třásly po přestálé námaze, smysly měla bystré a napnuté.

Spustila se na zem a po břiše se plazila dál. Nakonec se dostala až za malý stromek, který jako zázrakem unikl pirátským sekerám. Z tohoto provizorního úkrytu pozorovala své nepřátele. Dávno už přestali jíst, ale v pití se pokračovalo. Každou chvíli někdo z nich ponořil cínový, nebo diamanty vykládaný pohár do některého z vinných soudků s proraženým dnem. Část z mužů už opile chrápala tam, kam v opilosti padla, zatímco ostatní se jeden po druhém potáceli do zřícenin. Po Conanovi zatím nebylo ani památky. Tak tam ležela a vyčkávala a na okolní trávě a listech se začala tvořit rosa. Piráti, kteří zbyli kolem ohně, se hádali, hráli karty a kostky a nadávali. Čas se táhl jako želva na olověných nohách. Zbylí muži postupně upadali do opilého spánku, až nakonec leželi jeden přes druhého kolem pozvolna dohasínajícího ohně.

Olivie zprvu váhala, ale pak si všimla něčeho, co ji pobídlo k horečné činnosti. Nad stromy se objevila stále sílící stříbrná záře. Vycházel měsíc!

S tichým povzdechem vstala a spěchala ke zbořeništi. Když vstupovala dovnitř a po špičkách procházela mezi chrápajícími postavami, které se válely po zemi už před prázdným portálem, třásla se strachy. Uvnitř to bylo stejné, všude se povalovali opilí muži, kteří se převraceli a mluvili ze spaní. Naštěstí se žádný z nich neprobudil, když mezi nimi Olivie, tichá jako duch, procházela. Nakonec zahlédla Conana a na rty se jí dral radostný výkřik. Cimmeřan byl připoután k jednomu z pilířů a byl při vědomí. V otevřených očích se mu matně odrážely plameny dohořívajícího ohně, jejichž světlo sem vnikalo několika puklinami ve zdech.

Opatrně se propletla mezi spícími a konečně došla až k němu. I když šla velice opatrně a potichu, Conan ji zaslechl. Všiml si jí už v okamžiku, kdy se vplížila dovnitř dveřním otvorem. Po tvrdé tváři mu přeběhl náznak úsměvu.

Zvedla se na špičky a na krátký okamžik se k němu přitiskla. Cítil na hrudi vzrušený tep jejího srdce. Širokou puklinou ve zdi pronikl dovnitř první měsíční paprsek a v tom okamžiku se změnilo ovzduší v hale. Vzduch byl nabit podivným napětím. Conan tu změnu ucítil a ztuhl. Ucítila ji i Olivie, která vystrašeně vydechla. Opilí spáči se však nevzbudili. Rychle se sehnula, nejbližšímu z nich vytáhla z opasku dlouhou dýku a začala přeřezávat Conanova pouta. Byl spoután a přivázán ke sloupu lodním lanem, které bylo tvrdé a silné a navíc uvázané dovednýma rukama námořníků. Zoufale s pouty zápasila, zatímco se záplava měsíčního světla pomalu rozlévala po podlaze sálu. První paprsky se už blížily k nohám černých soch, stojících mezi pilíři.

Udýchané Olivii se dral z úst přerušovaný dech. Teď už měl Conan volná zápěstí, ale stále ještě měl pouta na pažích a na nohou. Vrhla zoufalý pohled na nehybné postavy kolem zdí. Čekaly. Měla dojem, že ji pozorují s nevyčerpatelnou trpělivostí nemrtvých. Opilci na zemi se začali ve spánku převalovat a z úst jim vycházelo sténání. Měsíční světlo postoupilo o další kus a dotklo se černých nohou. Conanovi konečně spadla pouta z paží. Rychle vzal dívce dýku z ruky a jediným řezem si přeťal pouta na nohou. Odstoupil od sloupu a začal si rychle protahovat ruce a nohy. Se stoickým klidem při tom snášel bolest, kterou cítil, když se mu v končetinách obnovoval krevní oběh. Olivie se k němu přitiskla a roztřásla se jako list. Bylo to tím klamným měsíčním světlem, které už padalo sochám do tváří, nebo se mu jen zdálo, že se jejich oči rozhořely podivným, narudlým svitem? Conan se pohnul s rychlostí divoké kočky. Sebral tiše svůj těžký meč, ležící na nedaleké hromádce zbraní, potom stejně tiše zvedl druhou rukou Olivii a bez jediného zvuku se začal proplétat mezi spáči k východu. Vzápětí prošel zívajícím dveřním otvorem, který z poloviny zakrýval hustý břečťan.

Nepadlo mezi nimi jediné slovo. S Olivii v náručí se Conan tiše rozběhl po trávníku, který se doslova koupal v měsíční záři. Ophiřanka zavřela oči, obtočila Cimmeřanovi paže kolem svalnatého krku a položila mu hlavu na mohutné rameno. Zaplavil ji nádherný pocit bezpečí.

Navzdory své zátěži přeběhl Conan planinu jako blesk. Když Olivie znovu otevřela oči, zjistila, že už probíhají ve stínu útesů.

„Něco šplhalo po té stěně,“ zašeptala. „Slyšela jsem, jak to leze za mnou, když jsem sestupovala dolů.“

„Nedá se nic dělat, to prostě musíme riskovat,“ odpověděl.

„Já už se nebojím – teď,“ vzdychla.

„Nebála ses, ani když jsi mě přišla osvobodit,“ zasmál se. „U Croma, to byl ale den! Takové dohadování a blábolení jsem v životě neslyšel. Myslel jsem, že ohluchnu. Aratus mi chtěl vyříznout srdce. To zase nechtěl Ivanos, aby rozzuřil Arata, kterého nenávidí. Celý den na sebe vrčeli a plivali jeden po druhém a nakonec se celá posádka opila tak rychle, že nebyla schopná hlasovat o tom, co se mnou udělají.“

Náhle se zastavil a ztuhl. V měsíčním svitu vypadal jako bronzová socha. Rychlým pohybem odhodil dívku na zem vlevo za sebe. Zmateně se pozvedla na kolena a při pohledu, který se jí naskytl, hrůzou vykřikla.

Ze stínů pod útesy se vynořil obludný, chlupatý tvor, neforemná příšera, nepochopitelný omyl přírody.

V celkových rysech byl podobný člověku. Jenže jeho obličej, jasně viditelný v měsíčním světle byl nejen zvířecí, ale zároveň nesmírně odpudivý. Malé, k lebce přisedlé uši, široké, ploché nozdry a obrovská tlama, ve které se blýskaly dlouhé tesáky. Zvíře bylo porostlé dlouhou šedivou srstí, která byla tu a tam zbarvena do stříbrna. Nestvůrné paže mu visely skoro k zemi. Jeho velikost byla nesmírná. Jak tam stálo na krátkých, křivých nohách, tyčila se malá kulatá hlava vysoko nad temeno muže, který jí stál tváří v tvář. Rozměry chlupatého hrudníku a šíře ramen vyrážely dech. Gigantické paže připomínaly pokroucené stromy.

Olivii se celá scéna rozmazala, když jí do očí vhrkly slzy. Takže to je skutečně konec jejich cesty – protože který lidský tvor by byl schopen odolat téhle chlupaté hoře svalů a zuřivosti? A přece, když tak pozorovala oba protivníky – obrovskou obludu a mohutnou, ale štíhlou bronzovou postavu, která stála proti ní – cítila, že je mezi nimi jakási podobnost. To, co mělo přijít, nebyl boj mezi člověkem a zvířetem, ale mezi dvěma divokými tvory, kteří byli stejně nemilosrdní a divocí. Zvíře otevřelo tlamu, ve které se zableskly bílé tesáky, a zaútočilo.

Obluda rozpřáhla chlupaté paže a s rychlostí, která popírala jeho váhu a nemotorný vzhled, se vrhla kupředu.

Conan reagoval tak rychle, že jej Olivie nestačila sledovat. Stačila si jen uvědomit, že se vyhnul smrtelnému sevření chlupatých paží a čepel těžkého meče dopadla s plnou silou na jednu z těch mohutných tlap v místě mezi ramenem a loktem. Z pahýlu, který po úderu zbyl na místě paže, vytryskl na trávník silný proud krve. Odťatá končetina odletěla obloukem a padla na zem, kde se okamžik zmítala v křečích, než znehybněla. Naneštěstí ve stejné chvíli, kdy Conanova čepel pronikala jednou netvorovou paží, zachytila obluda pahýlovitými prsty druhé paže jeho dlouhé, černé vlasy.

V tom okamžiku ho před smrtí zachránily jen neuvěřitelně silné krční svaly. Nebýt jich, netvor by mu v tom okamžiku zlomil krk jako zpuchřelou větev. Cimmeřanova levice vyletěla, sevřela se na krátkém krku obludy a levé koleno vrazil Conan zvířeti do vypuklého, chlupatého břicha. Pak začal příšerný boj, který proběhl během několika málo vteřin, ale který se zdál ochromené dívce trvat celou věčnost.

Obluda zesílila tah a snažila se přitáhnout svého nepřítele k doširoka otevřené tlamě, ve které se v měsíčním světle blýskaly dlouhé tesáky. I Conan zvýšil své úsilí. Zatímco ho levá ruka, napjatá jako ocelová vzpěra, udržovala z dosahu příšerných zubů, meč v jeho pravici se zvedal a dopadal s pravidelností stroje a nořil se znovu a znovu do kosmaté hrudi, břicha i slabin zvířete.

Nestvůra přijímala všechny rány, z nichž každá by musela sama o sobě zabít člověka, mlčky a nezdálo se, že by ji oslabovala hrozná ztráta krve, prýštící z četných ran. Naopak, její nadlidská síla rychle nabyla vrchu nad silou člověka a překonala odpor Conanovy natažené ruky a nohy. Cimmeřanova ruka se začala pod tím děsivým tlakem pomalu ohýbat a jeho hlava se čím dál tím víc přibližovala k rozšklebeným čelistem zvířete. Vzápětí už Conanovy modré oči hleděly přímo do krví podlitých oček obří opice. Conan se zoufale snažil uvolnit meč, který uvízl v chlupatém těle, když se mu jen několik centimetrů od tváře s klapnutím ocelové pasti sevřely čelisti plné pěny. Pak ucítil, jak ho zvedá nepřekonatelná síla, proletěl vzduchem a těžce dopadl na zem. Zvíře zachvátily smrtelné křeče, ve kterých odhodilo svého nepřítele stranou.

Napůl omdlévající Olivie viděla, jak se obrovská opice třese a potácí a snaží se vytrhnout si oběma tlapami Conanův meč z rány.

To hrozné představení trvalo jen několik okamžiků, pak se chlupaté tělo zatřáslo, zřítilo se k zemi a znehybnělo.

Conan vstal a dokulhal ke zdechlině. Cimmeřan dýchal přerývaně a pohyboval se jako člověk, jehož kosti, svaly a šlachy podstoupily zátěž, která překročila mez jejich odolnosti. Ohmatal si zkrvavělou hlavu a zaklel při pohledu na netvorovu ruku, která stále ještě svírala chomáč dlouhých černých vlasů.

„U Croma!“ vydechl. „Mám pocit, že mě lámali v kole! Raději bych bojoval s tuctem mužů! Chyběl jen okamžik a byl by mi ukousl hlavu. Čert aby ho vzal, vždyť mi vyrval hrst vlasů i s kořínky!“

Chytil rukojeť meče oběma rukama a po krátkém úsilí ho vytáhl z opičí hrudi. Olivie se k němu přikradla a vzala ho za ruku. Upírala oči na nehybnou obludu.

„Co to vlastně je?“ zašeptala.

„Šedý lidoop,“ zavrčel. „Je němý a je to lidojed. Žijí v kopcích na východním pobřeží Vilajetského moře. Nedovedu si vysvětlit, jak se na ostrov dostal. Možná, že ho spláchla do moře bouře a on sem doplul na nějakém vyvráceném kmeni.“

„To on po nás hodil ten kámen?“

„Samozřejmě. Měl jsem to podezření už na mýtině, kde jsme stáli. Viděl jsem, jak se nám hýbají větve nad hlavou. Tyhle opice totiž žijí v nejhlubších a nejhustších částech pralesů a jen velice nerady vycházejí na otevřený prostor. Co ho přinutilo napadnout mě tady, na té mýtině, je mi záhadou, ale bylo to štěstí, protože v pralese by si se mnou snadno a rychle poradil.“

„Sledoval mě,“ otřásla se dívka. „Viděla jsem ho, jak šplhal po stěně útesu.“

„A podle svého zvyku tě nepronásledoval přes otevřenou pláň, ale ukryl se ve stínu skal. Tyhle obludy jsou stvoření ticha a temnot, slunce a svit měsíce doslova nenávidí.“

„Myslíš, že by tady mohly být další?“

„Určitě ne, jinak by napadly piráty, když procházeli pralesem. Tyhle šedivé opice jsou i přes svou obrovskou sílu nesmírně opatrné, to bylo vidět na tom, že se ani v pralese nemohla rozhodnout, zda nás má napadnout nebo ne. Opičák musel po tobě neobyčejně toužit, když se nakonec odhodlal na nás zaútočit na otevřeném prostranství. Jenže...“

Zarazil se a otočil hlavu směrem, odkud přišli. Noc proťal příšerný výkřik, který přicházel od zřícenin.

Ten vzápětí následovala směsice výkřiků, jekotu a zoufalého řevu, ve kterém zaznívala nepopsatelná bolest. I když se mezi výkřiky občas ozvalo zazvonění čepelí, zdálo se, že v ruinách došlo spíš k masakru, než k boji.

Conan stál nehybně a k němu se tiskla dívka, ochromená strachem. Hluk stále nabýval na síle a výkřiky byly podobné výkřikům šílenců. Cimmeřan se rychle rozběhl k okraji planiny, lemované temnou stěnou stromů, jejichž vrcholky byly zaplaveny měsíčním světlem. Olivii se třásly nohy tak, že ji musel nést a teprve v Cimmeřanových mohutných pažích začalo její srdce zpomalovat svůj šílený běh. Proběhli pásem pobřežního pralesa, plného stínů, ale tentokrát se ve stínech neskrýval žádný nepřítel, žádné obludné zvíře se jim ve stříbrném světle měsíce nepostavilo do cesty. Jak se vzdálenost zvětšovala, hluk boje na planině za nimi pomalu slábl. Kdesi nedaleko zazněl děsivý výkřik papouška, který pralesní ozvěna několikrát opakovala: „Yagkoolan yok tha, xuthalla!“ Tak dorazili na pobřeží a uviděli na kotvě ležící galej, jejíž plachta bíle zářila v měsíčním světle. Nebe na východě zrůžovělo a hvězdy začaly blednout.

4.

Skupinka otrhaných a krví zbrocených mužů se konečně dopotácela bělavým ranním oparem k moři a zastavila se na malé písčité pláži. Zbývalo jich čtyřiačtyřicet a byl to zastrašený a demoralizovaný dav. S udýchaným spěchem se vrhli do vody a začali se brodit k lodi, když je zastavil výkřik, který se ozval z její paluby.

Proti blednoucímu nebi se rýsovala postava Conana – Cimmeřana, který stál u lodního pažení s vlasy rozevlátými větrem. V ruce držel meč.

„Stát!“ přikazoval. „Nepřibližujte se! Copak byste rádi, vy šakalové?“

„Pusť nás na palubu!“ zakrákoral jakýsi rozcuchaný lump a ohmatával si krvavý pahýl ucha. „Chceme co nejrychleji zmizet z tohoto ďábelského ostrova!“

„Prvnímu muži, který vystrčí hlavu nad lodní zábradlí, rozetnu lebku,“ zazněl místo odpovědi Conanův slib.

Bylo jich čtyřiačtyřicet na jednoho, ale on měl v rukou všechny trumfy. Jakákoliv chuť k boji je opustila.

„Vezmi nás na palubu, smiluj se Conane!“ žadonil Zamořan, opásaný rudou šerpou, a vystrašeně se přes rameno ohlížel k měsíčnímu pralesu. „Zažili jsme takový boj, že jsme všichni ranění, poškrábaní a zbití. Ten zápas a útěk nás k smrti vyčerpal tak, že už nejsme schopni pozvednout zbraň.“

„Kde je ten pes Aratus?“ zněla Conanova otázka.

„Mrtev jako všichni ostatní! Napadli nás ďáblové! Než jsme se stačili probudit, trhali nás už na kusy. Nejeden dobrý válečník zahynul ve spánku! Zříceniny byly plné stínů s planoucíma očima, které nás rvaly na kusy zuby a pařáty!“

„Je to tak,“ přidal se jeden z korzárů. „Byli to ostrovní démoni, kteří na sebe vzali podobu kovových soch, aby nás ošálili. U Ishtary! Uložili jsme se k spánku přímo mezi nimi! Nejsme žádní zbabělci. Vzdorovali jsme jim tak dlouho, jak jen je obyčejný smrtelník schopen odolávat síle temnot. Teprve pak jsme se dali na útěk a nechali je tam s mrtvými, jejichž těla rozsápali jako divé šelmy. Jenže teď nás jistě pronásledují!“

„Pronásledují nás, pusť nás na palubu,“ doslova zavyl štíhlý Shemita. „Pusť nás na palubu v míru, nebo budeme muset zaútočit se zbraní v ruce. Jsme unavení a určitě bys nás pobil mnoho, ale všechny bys jistě zabít nedokázal.“

„V tom případě prorazím lodní trup a loď potopím!“ zněla pochmurná Cimmeřanova odpověď. Ozval se divoký jekot, který Conan umlčel výkřikem podobným řevu lva.

„Vy psi! Opravdu si myslíte, že budu pomáhat svým nepřátelům? Mám vás nechat vystoupit na palubu jenom proto, abyste mi vzápětí podřízli krk?“

„Ne, to ne! My přicházíme v míru! Jsme tví kamarádi, jsme tví druhové, hochu! Všichni přeci nenávidíme turanského krále, ne jeden druhého!“

Jejich oči s nadějí visely na jeho zjizvené, do bronzova opálené tváři.

„Jestli je to tak a patřím k Bratrstvu,“ zazněla jeho odpověď, „vztahují se na mě jeho zákony! Protože jsem zabil vašeho náčelníka v poctivém boji, stal jsem se vaším kapitánem!“

Nikdo neprotestoval. Piráti byli příliš vystrašení a vyčerpaní. Jejich myšlenky se upínaly k jediné věci – k útěku z toho děsivého ostrova hrůzy. Conanův zrak padl na krví postříkanou tvář štíhlého Corinťana.

„Tak co, Ivanosi?“ zavolal na něj. „Už jednou jsi se postavil na mou stranu. Podpoříš mé právo znovu?“

„Samozřejmě, u Mitry!“ Pirát, který dobře cítil všeobecné souhlasnou náladu, nezaváhal ani okamžik. Navíc měl teď příležitost zavděčit se svému budoucímu veliteli. „Má pravdu, mládenci! Je podle všeho práva naším kapitánem!“

Z davu se zvednul sbor souhlasných výkřiků, které sice většinou postrádaly upřímné nadšení, ale byly vzhledem k okolnostem v zásadě upřímné. I ty neochotné pobízel pohled na tichý prales, který měli za zády a ve kterém se mohli skrývat černí ďáblové s rudýma očima a děsivými pařáty.

„Přísahejte při rukojeti!“

Okamžitě se k němu napřáhlo čtyřiačtyřicet rukojetí a čtyřiačtyřicet hlasů se slilo ve sbor, který odříkával slova prastaré pirátské přísahy věrnosti.

Conan se ušklíbnul a zastrčil meč zpátky do pochvy. „Tak vzhůru na palubu, mí hrdinové a k veslům!“

Otočil se a zvedl Olivii z úkrytu za lodním zábradlím, kde se až do té chvíle krčila.

„Co bude se mnou, pane?“ zeptala se.

„A jak by sis to představovala sama?“ odpověděl a pozoroval ji přivřenýma očima.

„Přála bych si zůstat s tebou, ať už tě cesta povede kamkoliv!“ vykřikla a ovinula mu bílé paže kolem bronzového krku.

Piráti, kteří právě přelézali lodní zábradlí, pozorovali tu scénu s úžasem.

„Chceš se mnou opravdu plout? Mé cesty bývají často kruté a krvavé!“ varoval ji. „Pod kýlem téhle lodi se bude modrá mořská hladina měnit v moře krve!“

„Je mi jedno, jestli s tebou popluji po moři modrém nebo rudém,“ zněla její vášnivá odpověď. „Ty jsi divoch a já vyvrženec, kterého se zřekl jeho vlastní rod. Jsme oba páriové, tuláci bez domova. Já tě prosím, vezmi mě s sebou!“

Se spokojeným smíchem ji zvedl z paluby a přitiskl své rty na její.

„Staneš se královnou Modrého moře! Na cestu, psi! Je na čase, abychom zapálili koudel pod zadkem krále Yeldize!“

Jak chránit svoje pohledávky * Čtěte knihy online zdarma * Články a návody * Jiný Seznam! *