Knihy na netu

HLAVNÍ STRANA seznam děl dle: NÁZVU * AUTORA * OBORU

Šepot ve tmě (Lovecraft)

Nejstarší a nejsilnější emocí lidstva je strach, a nejstarším a nejsil­nějším druhem strachuje strach z neznáma. O těchto faktech může zapochybovat jen málokterý psycholog, a jejich nesporná pravda musí být navěky důkazem o opravdovosti a vážnosti nadpřiroze­ného hrůzostrašného příběhu jakožto literárního druhu. Jsou proti němu pozdviženy všechny zbraně materialistické sofistiky, dopro­vázející běžné emoce a jevy okolního světa, i naivně tupého idea­lismu, odsuzujícího estetické motivy a volajícího po didaktické li­teratuře, která by „povznesla“ čtenáře na patřičný stupeň falešné­ho optimismu. Avšak přes všechnu tuto opozici nadpřirozený pří­běh přežil, rozvíjel se a dosáhl značného stupně dokonalosti. Je založen na hlubokém a elementárním principu, jehož působení, byť není univerzální, musí být v myslích lidí obdařených potřeb­nou dávkou vnímavosti pronikavé a dlouhodobé.

Dopad strašidelné literatury je celkově omezený, neboť vyžaduje od čtenáře určitý stupeň představivosti a schopnosti vzdálit se od všedního života. Relativně málo lidí není poutáno zakletím kaž­dodenní rutiny, aby mohlo odpovědět na zaklepání odkudsi zven­čí; a příběhy všedních pocitů a událostí (nebo běžných sentimen­tálních variací takových pocitů a událostí) budou vždy jako první vyhovovat vkusu většiny. Snad právem, neboť tyto všední záleži­tosti tvoří samozřejmě tu větší část lidských zkušeností. (...)

Jelikož máme bolest a hrozbu smrti na paměti mnohem živěji než příjemné okamžiky, a protože naše představy kladné stránky neznáma byly od prvopočátku zachyceny a formalizovány kon­vencemi náboženských rituálů, figuruje temnější a zlovolnější stra­na kosmického mystéria převážně v lidovém nadpřirozeném folk­lóru. Tato tendence je přirozeně podporována skutečností, že nejistota a nebezpečí jsou vždy v úzké spojitosti; každý neznámý svět se tak stává světem nebezpečí a ďábelských možností. Když se k tomuto pocitu strachu a démonična přidá nevyhnutelná fascina­ce zvědavostí a údivem, vznikne tak nerozlučitelná směs pronikavých emocí a provokující imaginace, jejíž vitalita bude trvat tak dlouho jako lidstvo samo. Děti se budou vždy bát tmy a lidé s mys­lí citlivou na tento dědičný impuls se budou vždy chvět strachem při pomyšlení na skryté, bezedné světy podivného života, který může pulsovat v propastech mezi hvězdami nebo se v skrytu krčit na naší planetě v bezbožných prostorech, jež mohou zahlédnout jen mrtví nebo šílení.

H. P. Lovecraft

V HROBCE

Podle mého názoru nemůže být nic absurdnějšího než ustálená představa, že ten, kdo žije prostě, žije zároveň i spořádaně, což, jak se zdá, je názor valné většiny Udí. Začnu-li však své vyprávění líčením amerického venkova, popisem nespolehlivého vesnické­ho hrobníka drsné povahy a nehody, ke které z jeho nedbalosti došlo v hrobce, průměrný čtenář nebude očekávat víc než ukáz­ku veselé až rozverné komedie. Bůh však ví, že příběh, který vám mohu vyprávět díky tomu, že George Birch je už po smrti, má v sobě něco, vedle čeho některé naše nejtemnější tragédie ztrácejí chmurné odstíny.

Birch změnil v roce 1881 zaměstnání, a pokud mohl, nikdy o příhodě, která se mu stala, nemluvil. Stejně tak nikdy nepro­mluvil jeho starý lékař, doktor Davis, který zemřel už před lety. Všeobecně se mělo za to, že celé to utrpení a šok byly následkem nešťastného uklouznutí, kterým se Birch uvěznil na devět hodin v márnici hřbitova v Peck Valley, odkud se dostal jen za pomoci nešťastně volených a nevybíravých mechanických prostředků; tohle všechno byla nepochybně pravda, ale odehrály se tehdy ješ­tě jiné, hrůznější věci, o kterých mi ten muž šeptával v opilec­kém deliriu, když se blížil jeho konec. Zpovídal se mi, protože jsem byl jeho lékařem a protože patrně cítil potřebu říct všechno někomu dalšímu, když doktor Davis zemřel. Byl starý mládenec, žádné příbuzné neměl.

Před rokem 1881 byl Birch vesnickým hrobníkem v Peck Val­ley. Byl hrubý a primitivní, jak už takoví chlapíci bývají. To, co jsem slyšel o jeho práci, by dnes znělo neuvěřitelně, aspoň pro městského člověka; dokonce i Peck Valley by se trochu otřáslo, kdyby vědělo o nenuceném chování mistra hrobaře, které se pro­jevovalo například tím, že si přivlastňoval drahé rubáše, které stejně nebyly pod víkem rakve vidět, a úcta, se kterou se má mrt­vé tělo upravovat a očím skryté údy přizpůsobovat dřevěným schránkám, ne vždy zahrnovala obzvláštní ohleduplnost. Bylo zjevné, že Birch je lhostejný, bezcitný a pro svou profesi se neho­dí; myslím ale, že nebyl zlý člověk. Měl jenom drsnou povahu i úřad — byl bezstarostný, lajdácký pijan, jak dokazuje ona neho­da, které se mohl lehce vyhnout, a bez zrnka představivosti, která udržuje každého občana v rámci určitých mezí, jež diktuje vkus.

Těžko se rozhoduji, kde se pustit do Birchova příběhu, protože nejsem zkušený vypravěč. Myslím, že bych měl začít studeným prosincem roku 1880, kdy půda zmrzla a kopáči hrobů zjistili, že až do jara se hroby kopat nedají. Vesnice byla naštěstí malá a úmrtí nebylo mnoho, takže bylo možné všechny Birchovy svě­řence dočasně umístit v jedné starodávné hrobce, která sloužila jako márnice. Hrobník v tom ledovém počasí zlhostejněl dvojná­sob a zdálo se, že překoná sebe sama v nevšímavosti. Do té doby nikdy nestloukal rakve tak chatrné a ubohé, nikdy se tak okázale nevyhýbal opravě zrezivělého zámku u dveří márnice, které s nonšalantní bezstarostností otvíral i zavíral kopancem.

Nakonec přišlo jarní tání a pro devět tichých obětí zubaté, kte­ré čekaly v márnici, byly pracně připraveny hroby. Birch, i když se mu do převážení a pohřbívání těl nechtělo, začal plnit tento úkol jednoho nepříjemného dubnového rána; skončil ale už před polednem, protože se spustil liják, který, jak se zdálo, plašil jeho koně, takže Birch stačil uložit k věčnému spánku jen jedno tělo. Byl to Darius Peck, devadesátník, jehož hrob nebyl od márnice daleko. Birch se rozhodl, že druhý den začne s drobným starým Matthewem Fennerem, který měl hrob také blízko; ale nakonec práci odložil o tři dny a do práce se pustil až patnáctého, na Vel­ký pátek. Nebyl pověrčivý a vůbec si nevšiml, co je za den; od té doby ale odmítal v nešťastný pátek dělat cokoli důležitého. Udá­losti toho večera dozajista George Birche změnily.

V pátek odpoledne, patnáctého dubna, se tedy Birch vydal k márnici s koněm a vozem, aby převezl tělo Matthewa Fennera. Později se přiznal, že nebyl úplně střízlivý; i když vskutku ohavně se začal opíjet až později, aby určité věci zapomněl. Tehdy se je­nom trochu motal, dost na to, aby to vadilo jeho citlivému koni, který, zatímco Birch mizerně kočíroval vůz k márnici, celou dobu řehtal, hrabal kopyty a potřásal hlavou, daleko víc, než když ho naposledy soužil liják. Byl jasný den, ale zvedl se silný vítr; Birch byl rád, že se dostal do závětří, když předtím odemkl železné dveře a vstoupil do sklepem v úbočí kopce. Jiný by si ve vlhké, smrduté komnatě s osmi nedbale rozmístěnými rakvemi nelibo­val; ale Birch byl v té době naprosto necitelný a zajímalo ho je­nom to, aby dostal správnou rakev do správného hrobu. Ještě ne­zapomněl, jaká vlna výčitek se zvedla, když příbuzní Hannah Bixbyové, kteří se přestěhovali do města a chtěli převézt její tělo na tamější hřbitov, našli pod jejím náhrobkem rakev soudce Cap­wella.

Uvnitř bylo šero, ale Birch měl dobrý zrak a nedal se splést ra­kví Asapha Sawyera, i když byla velmi podobná. Původně rakev udělal pro Matthewa Fennera, ale protože byla příliš odbytá a vetchá, odložil ji v záchvatu podivné sentimentality stranou, ne­boť si vzpomněl, jak laskavý a velkorysý k němu drobný stařík byl, když Birch před pěti roky přišel o všechny peníze. Vynaložil na starého Matta veškerou zručnost, jaké byl schopen, ale byl na­tolik spořivý, že odložený kousek nevyhazoval a využil ho, když Asaph Sawyer umřel na zlou horkost. Sawyera neměl nikdo rád a hodně se povídalo o jeho skoro nelidské mstivosti a houževna­tosti, s jakou si pamatoval křivdy skutečné i domnělé. Birch vůči němu neměl žádné výčitky, když mu určil nedbale stlučenou ra­kev; nyní ji odstrčil stranou, aby se dostal k Fennerově schránce.

Právě ve chvíli, kdy rozeznal rakev starého Matta, vítr při­bouchl dveře, a zanechal ho tak v šeru ještě hustším, než jaké v hrobce vládlo předtím. Úzký světlík propouštěl jen slaboučké paprsky a větrací komín vůbec žádné. Mohl tedy jenom bezbož­ně klít, když si mezi dlouhými bednami váhavě hledal cestu k zá­voře. Lomcoval v tom pohřebním přítmí rezivými petlicemi, bušil do železných plátů a divil se, proč jsou masivní dveře náhle tak vzpurné. V šeru si také začal uvědomovat, co se vlastně stalo, a dal se do křiku, jako by kůň venku mohl dělat něco jiného než řehtat nesoucitnou odpověď. Dlouho zanedbávaný zámek byl zjevně zlomený a lapil nedbalého hrobníka ve sklepení jako oběť jeho vlastní lehkomyslnosti.

To se muselo přihodit asi o půl čtvrté odpoledne. Birch, od přírody povahy flegmatické a praktické, dlouho nekřičel; namísto toho se tápavě vydal pro nějaké nástroje, které, jak si vzpomínal, viděl ležet v rohu márnice. Pochybuji, že se ho dotkla hrůznost a mimořádná zvláštnost postavení, ve kterém se nacházel, ale prostý fakt, že je uvězněn tak daleko od cest, kudy se za dne ubí­rají lidé, ho stačil důkladně rozrušit. Jeho práce byla žalostně přerušena, a pokud by náhoda nezavedla do jeho blízkosti něja­kého tuláka, mohl být nucen zůstat zavřený celou noc nebo i dé­le. Birch brzy našel hromádku nástrojů, vybral si kladivo a dláto a vrátil se přes rakve ke dveřím. Vzduch uvnitř začal být nepří­jemný, ale takovým podrobnostem nevěnoval žádnou pozornost. Lopotil se, napůl podle hmatu, s těžkým zrezavělým kovem zám­ku. Co by jen dal za svítilnu nebo kus svíčky; ale protože nic ta­kového neměl, mořil se po paměti, jak nejlépe dovedl.

Když pochopil, že nad západkou nezvítězí, aspoň ne s tak ubo­hými nástroji a v takové tmě, poohlédl se Birch po dalších mož­nostech úniku. Hrobka byla vykopána do úbočí kopce a úzký vě­trací komín procházel několika metry půdy, takže o tomto směru se uvažovat nedalo. Ale nade dveřmi se ve výšce rýsovala štěrbi­na světlíku a cihlová fasáda, kterou procházel, slibovala, že se ne­chá pilným úsilím rozšířit; jeho oči se k otvoru dlouho upíraly, zatímco mozek týral usilovným pátráním, jak do výšky dosáh­nout. V hrobce nebylo nic, co by nahradilo žebřík, a výklenky na rakve vzadu a po stranách, které se Birch málokdy obtěžoval použít, neumožňovaly nad dveře dosáhnout. Jako možné stupně schodiště zůstaly jen samotné rakve, a jakmile ho tohle napadlo, ihned uvažoval, jak nejlépe je uspořádat. Tři výšky rakve, počítal, mu dovolí dosáhnout ke světlíku; ale lepší to bude se čtyřmi. Bedny byly rovné a mohly se naskládat na sebe jako kvádry; za­čal tedy počítat, jak nejstabilněji postavit těch osm, aby vznikly čtyři stupně. Při svých plánech mohl jen litovat, že dílce zamýšle­ného schodiště nevyrobil pevnější. O tom, jestli měl dost předsta­vivosti na to, aby si také přál, aby byly prázdné, se dá silně po­chybovat.

Nakonec se rozhodl, že tři položí jako základy souběžně se zdí, na dvě z nich umístí další dvě a nahoru jedinou, která bude slou­žit jako podklad. Po takhle uspořádaných rakvích se dalo vylézt s minimálním nebezpečím a dosáhnout požadované výše. Ještě lepší však by bylo, kdyby použil na základy jenom dvě bedny a jednu by si nechal až nahoru, až se bude doopravdy snažit vy­lézt ven, protože potom bude muset být ještě výš. A tak se vězeň v šeru lopotil, s pramalou úctou zdvíhal lhostejné pozůstatky smrtelníků a jeho miniaturní babylónská věž stupeň po stupni rostla. Některé rakve začaly při takovém zacházení praskat, a tak si naplánoval, že nahoru si nechá poctivě stlučenou rakev malého Matthewa Fennera, aby měl pod nohama co nejjistější oporu. V pološeru se spoléhal spíše na hmat, když vybíral tu pra­vou, a skutečně na ni přišel skoro náhodou, protože ji předtím chybně umístil do třetí vrstvy; vklouzla mu do rukou, jako by ji někdo postrčil.

Nakonec věž dokončil a poté, co svým bolavým rukám dopřál odpočinku ve chvilce, kdy si sedl na prvý stupeň pochmurné stavby, opatrně i s nástroji vystoupil nahoru a ve výšce prsou se ocitl u úzkého světlíku. Okraje otvoru byly celé z cihel a zdálo se, že nic nebrání tomu, aby za chvíli vydlabal dostatečný otvor, kte­rým by se protáhl. Když se ozvaly první údery kladiva, kůň ven­ku táhle zařehtal tónem, který mohl být jak povzbudivý, tak po­směvačný. Obojí bylo na místě, protože namáhavost snadno vyhlížející práce byla vskutku sardonickým komentářem smrtel­ných nadějí a proměnila se v úkol, jehož provedení si zasluhovalo veškerá možná povzbuzení.

Padající soumrak zastihl Birche v plné práci. Pracoval nyní z větší částí po hmatu, protože připluvší mraky zakryly měsíc; a i když teď pokračoval pomalu, síly mu dodávalo vědomí, že otvor se po stranách i dole podstatně rozšířil. Byl si jistý, že ko­lem půlnoci bude venku; bylo pro něj ovšem charakteristické, že z této myšlenky nevyvodil žádné děsivé závěry. Tíživá vidina ča­su, místa a společnosti pod jeho nohama ho neznepokojovala, a tak soustředěně štípal kamenné zdivo, klel, když mu odštěpek vlétl do tváře, a smál se, když jeden doletí až na stále neklidnější­ho koně, který hrabal kopyty pod cypřišem. Po čase se zdálo, že díra je dost velká, takže se chvílemi pokoušel nasoukat do ní tělo a posunoval se sem a tam, až rakve pod ním skřípaly a praskaly. Zjistil, že nebude muset pokládat nahoru další bednu, protože otvor byl teď v přesně takové výšce, aby se dal použít, jakmile to bude možné.

Musela už být půlnoc, když se Birch konečně rozhodl, že se světlíkem protáhne. Unavený a upocený, přestože často odpočí­val, sestoupil na podlahu a sedl si na chvilku na spodní bednu, aby sebral sílu k tomu, až se konečně bude soukat ven a seskočí na zem. Hladový kůň znovu a znovu, skoro zlověstně řehtal a Birch si malátně přál, aby přestal. Zvláštní bylo, že skutečnost, že konečně vyvázne, ho nijak nevzrušovala, a skoro se toho výko­nu bál, protože jeho tělo již mělo zavalité tvary počínajícího středního věku. Když znovu vylézal na rozviklané rakve, proni­kavě si uvědomoval, jak je těžký; zejména když vystoupil na tu nejvyšší a slyšel stále ostřejší praskot, který prozrazoval, že se ště­pí celá prkna. Zdálo se, že jeho plán se obrátí vniveč, když si pod nohy vybral nejpevnější rakev; neboť sotva se na ní znovu plnou vahou ocitl, práchnivějící víko povolilo a on se propadl o dvě sto­py níže na cosi, co se ani on neodvažoval si představit. Čekajícího koně ten zvuk, nebo zápach, který se vyvalil do ovzduší, zdivočil a zvíře vydalo šílený skřek, splašeně vyrazilo do noci a vůz za ním bláznivě poskakoval.

Birch se v té příšerné situaci ocitl příliš nízko pod otvorem, než aby se jím mohl bez nesnází vyškrábat, ale napjal všechny síly, aby se o to pokusil. Chytil se pevně okrajů otvoru a přitahoval se vzhůru, když tu si povšiml, že ho cosi podivně zadržuje, jako by ho chytilo za oba kotníky. V příští chvíli poprvé této noci poznal hrůzu; neboť ať sebou zmítal jak chtěl, nemohl se osvobodit z ne­pochopitelného sevření, které drželo jeho nohy v neúprosném za­jetí. Do lýtek mu vystřelila strašlivá bolest, kterou jako by působi­la krutá poranění, a jeho mysl se proměnila ve vír strachu smíšeného s neústupným materialismem, který napovídal, že to jsou třísky, uvolněné hřebíky nebo něco jiného, co může způsobit praskající dřevěná bedna. Možná křičel. V každém případě kopal a instinktivně, divoce se zmítal, zatímco jeho vědomí bylo téměř zatemněno polovičními mdlobami.

Pudově se prodral světlíkem ven, a poté co dopadl na vlhkou zem, se plazil pořád pryč. Vypadalo to, že nemůže chodit, a vy­kukující měsíc musel být svědkem hrozné scény, když Birch táhl své krvácející kotníky do hrobařského domku a v bezhlavém spě­chu zatínal prsty do černé hlíny, zatímco jeho tělo odpovídalo k zešílení pomalu, jak je tomu u člověka, kterého pronásledují fantomy noční můry. Avšak zcela zjevně ho nikdo nepronásledo­val; byl totiž sám a živ, když Armington, obyvatel domku, otevřel na jeho slabé škrábání dveře.

Armington pomohl Birchovi do prázdné postele a poslal svého synka Edwina pro doktora Davise. Postižený muž byl zcela při vědomí, ale mluvil nesouvisle a jen mumlal cosi jako: „Ach, mo­je kotníky!“, „Nech mě!“ nebo „... zavřený v márnici.“ Pak při­šel lékař se svým kufříkem, položil pacientovi několik stručných otázek a svlékl mu svrchní oděv, boty a ponožky. Zranění — oba kotníky byly kolem Achillovy šlachy hrozivě potrhané — jako by starého lékaře velice překvapila a téměř vyděsila. Jeho otázky byly čím dál naléhavější a ruce se mu třásly, když ošetřoval po­hmožděné údy, a ovazoval je tak, jako by si přál, aby mu rány zmizely z očí co nejrychleji.

Jak se doktor Davis snažil vytáhnout ze zesláblého hrobníka každičkou podrobnost příšerného zážitku, stával se křížový vý­slech stále zlověstnějším, a jindy chladnokrevného lékaře jako by jímala posvátná hrůza. Podivné bylo, jak úzkostlivě vyzvídal, jestli si Birch byl jistý — naprosto jistý —, čí byla ta rakev naho­ře, jak ji vybral, jak Fennerovu rakev ve tmě poznal a jak ji odlišil od její horší napodobeniny, ve které ležel zloduch Asaph Sawyer. Probořila by se Fennerova rakev tak snadno? Davis, starý ves­nický praktik, samozřejmě na obou pohřbech byl a Fennera a Sa­wyera navštěvoval, když byli naposled nemocní. Při Sawyerově pohřbu ho také udivilo, jak může mstivý farmář rovně ležet v bedně vyrobené na míru maličkému Fennerovi.

Po plných dvou hodinách doktor Davis odešel s důrazným na­léháním, aby Birch vždy trval na tom, že jeho zranění způsobily pouze hřebíky a trčící třísky. Koneckonců, dodal, co jiného by se dalo dokázat nebo čemu by se dalo věřit? Bude ale dobře, když o tom bude mluvit co nejméně a nedovolí jinému lékaři, aby se mu na zranění podíval. Birch dbal této rady do konce života a svůj příběh pověděl až mně, a když jsem spatřil jeho jizvy — tehdy již staré a zbělalé —, uznal jsem, že bylo moudré, když ra­dy uposlechl. Zůstal nadále chromý, protože měl zhmožděné vel­ké šlachy; myslím ale, že nejzhmožděnější byla jeho duše. Jeho myšlení, kdysi tak flegmatické a logické, bylo nenapravitelně rozvráceno, a člověka naplňovalo soucitem, když viděl jeho reak­ce na náhodné narážky jako „pátek“, „hrobka“, „rakev“ a další slova ne tak zřetelně spojená s jeho zážitkem. Jeho poplašený kůň se vrátil domů, ale Birchovým zdivočelým smyslům se to nikdy nepodařilo. Změnil zaměstnání, ale cosi jej neustále pronásledovalo. Mohl to být prostě strach, a mohl to být strach smíše­ný s děsivými, opožděnými výčitkami pro krutosti, kterých se kdysi dopustil. Jeho pití samozřejmě jen umocňovalo to, co se snažil utišit.

Když tu noc doktor Davis od Birche odešel, vzal lucernu a vy­dal se do staré márnice. Měsíc svítil na poházené úlomky cihel a poničenou fasádu a závora u velkých dveří pod dotykem zvenčí ihned povolila. Doktor, dávno obrněný zkušenostmi z pitevny, vstoupil a rozhlédl se, potlačuje nevolnost duševní i tělesnou, kterou pohled i zápach vyvolávaly. Náhle hlasitě vykřikl a hned nato zalapal po dechu způsobem, který byl hroznější než křik. Pak se rozběhl zpátky do domku, porušil všechna pravidla svého povolání, pacienta chytil a třásl s ním, a jeho mrazivé překotné sípáni se vpalovalo do zmatených uší jako syčení vitriolu.

„Byla to Asaphova rakev, Birchi, přesně jak jsem si myslel! Vím, jaké měl zuby, v horní čelisti mu chyběl přední řezák — nikdy, pro Boha živého, neukazujte ta zranění! Tělo už bylo silně rozložené, ale nikdy jsem neviděl na žádném obličeji — bývalém obličeji — strašnější pomstychtivost! ... Víte přece, že na odpla­tu nikdy nezapomněl — že zničil starého Raymonda třicet let po tom, co měli spor o hranice pozemků, že zašlápl štěně, které na něho předloni v srpnu zaštěkalo... Byl to vtělený ďábel, Birchi, a já věřím, že jeho posedlost po pomstě mohla zvítězit nad časem i nad smrtí! Bože, ta jeho zuřivost — nechtěl bych se stát jejím cílem!

Proč jste to udělal, Birchi? Byl to lotr a já vám nemám za zlé, že jste mu dal odloženou rakev, ale vy jste, zatraceně, vždycky zacházel příliš daleko! Na věcech se dá jistě šetřit, ale přece jste věděl, jak malý byl starý Fenner.

Do konce života nezapomenu na ten obrázek. Kopal jste po­řádně, protože Asaphova rakev se ocitla až na zemi. Hlavu měl rozbitou, všechno bylo rozházené. Už jsem viděl leccos, ale tohle bylo příliš. Oko za oko! Nebesa, Birchi, dostal jste, co vám patří! Nad tou lebkou se mi obrátil žaludek, ale to druhé bylo horší — ty kotníky, které jste mu uřezal, aby se vešel do rakve po Mattu Fennerovi!“

VÝPOVĚĎ RANDOLPHA CARTERA

Znovu vám říkám, pánové, že vaše vyšetřování je zbytečné. Jestli chcete, můžete mě držet ve vazbě navěky, můžete mě uvěznit nebo popravit, jestliže potřebujete oběť, kterou byste uchlácholili svou iluzi spravedlnosti, ale já vám skutečně nemohu říci více, než jsem již řekl. Naprosto otevřeně jsem vám vypověděl vše, co si pamatuji. Nic jsem nezměnil a nezamlčel, a jestliže některé věci přesto zůstávají mlhavé, je to díky temnému mraku, který zastínil moji mysl, díky tomu oblaku neurčité hrůzy, který zastřel mou paměť.

Ještě jednou opakuji, že nevím, co se stalo s Harleyem Warre­nem, i když si myslím, nebo alespoň doufám, že odpočívá v klidu a zapomnění, jestli něco tak požehnaného vůbec existuje. Je pravda, že jsem během posledních pěti let byl jeho nejbližším přítelem a že jsem se částečně podílel i na jeho výzkumech věcí neznámých. Nepopírám, i když má paměť je nejistá a nepřesná, že nás váš svědek mohl oné hrozné noci vidět jít po gainsvillské silnici asi o půl dvanácté směrem k Velkému cypřišovému močá­lu. Potvrdím vám dokonce, že jsme skutečně nesli elektrické sví­tilny, rýče a podivnou cívku drátu s připojeným přístrojem, poně­vadž tyto věci sehrály důležitou roli v hrůzné scéně, která jediná zůstala vypálena v mé otřesené paměti. Co ale následovalo po ní, a proč a jak jsem se ocitl sám a v bezvědomí na okraji močálu, kde mě našli další den ráno, o tom skutečně nevím nic kromě to­ho, co jsem vám tu už několikrát opakoval. Tvrdíte, že v močále nebo jeho blízkosti není nic, co by odpovídalo popisu místa oné hrůzné události; a mně nezbývá než opakovat, že nevím nic víc než to, co jsem viděl. Přelud či noční můra? Snad. Vroucně dou­fám, že to jsou jen přeludy a noční můry, ale je to to jediné, nač si vzpomínám, že se stalo během těch několika hodin hrůzy a šo­ku, které následovaly poté, co jsme se vzdálili od lidí. A proč se Harley Warren nevrátil, to může říci jen on nebo jeho stín, nebo cosi nepojmenovatelného, co prostě nemohu popsat.

Jak jsem již řekl, věděl jsem o tajemných studiích Harleye Warrena a do jisté míry jsem s ním spolupracoval. Věděl jsem i o jeho sbírce podivných a vzácných knih pojednávajících o vě­cech zapovězených a četl jsem ty, které byly napsány v jazycích pro mne srozumitelných; avšak většina knih byla v jazycích, kte­rým jsem nerozuměl. Myslím, že hlavně v arabštině; a ta ďáblem inspirovaná kniha, která nás přivedla až k tomuto konci a kterou Warren odnesl v kapse s sebou z tohoto světa, byla napsána pís­meny, jaká jsem nikdy nikde neviděl. Warren mi vlastně neřekl, co bylo v knize napsáno. Co se týče povahy našich studií, není snad ani nutné, abych opakoval, že jsem v posledku už přesně nechápal, oč jde. Zdá se mi to docela milosrdné, poněvadž to by­la studia hrůzná, a já se jich účastnil puzen spíš nepřekonatelnou zvědavostí než skutečným zájmem. Warren vždy dominoval, ně­kdy jsem se ho i bál. Pamatuji si, jak mě mrazilo při pohledu do jeho tváře, když mi před tou hroznou událostí překotně vysvětlo­val své dohady o tom, proč se některé mrtvoly nikdy nerozloží a naopak dokonale zachovalé odpočívají ve svých hrobech tisíce let. Nyní se ho už nebojím; musel zažít hrůzy, které si já ani ne­dokážu představit. Nyní se bojím o něj.

Ještě jednou opakuji, že nemám přesnou představu o tom, jaký cíl jsme tu noc sledovali. Jistě to mělo mnoho společného s kni­hou, kterou s sebou Warren nesl — tou prastarou knihou psanou nerozluštitelným písmem. Warren ji obdržel asi měsíc předtím z Indie, ale mohu vám odpřisáhnout, že skutečně nevím, co jsme tu noc chtěli nalézt. Váš svědek říká, že nás viděl půl hodiny před půlnocí jít přes gainsvillskou silnici směrem k Velkému cypřišo­vému močálu. Je to asi pravda, i když si to přesně nepamatuji. Scéna, jejíž obraz se mi doslova vryl do vědomí, se musela ode­hrát dlouho po půlnoci, poněvadž srpek ustupujícího měsíce na zaraženém nebi byl již velmi vysoko.

Byli jsme na starém hřbitově; až jsem se zachvěl při pohledu na všechny ty připomínky nekonečně dávných časů. Hřbitov se nacházel v hluboké, zavlhlé proláklině zarostlé vysokou trávou, mechem a podivným plazivým býlím, plné neurčitého zápachu, který si moje mdlá fantazie absurdně spojovala s představou hni­jícího kamene. Na každém kroku jsme potkávali známky opuště­nosti a rozkladu a trochu mne strašila představa, že Warren a já jsme první dvě lidské bytosti, které pronikly do mrtvého ticha staletí. Nad okrajem prolákliny zářil v nezdravých parách srpek ustupujícího měsíce, v jehož mdlém, mihotavém světle jsem uvi­děl hrozivou řadu prastarých desek, uren a štítů hrobek, vše roz­padlé, provlhlé, porostlé mechem a částečně ukryté pod hustým porostem nezdravé vegetace.

Svou skutečnou přítomnost v této hrůzné nekropoli jsem si uvědomil, až když jsme se s Warrenem zastavili u těžko rozezna­telného obrysu hrobu a shodili náklad, který jsme s sebou podle všeho přinesli. Až v souvislosti s touto chvílí si nyní vzpomínám, že jsem nesl elektrickou svítilnu a dva rýče a můj přítel byl vyba­ven podobnou svítilnou a přenosnou telefonní soupravou. Nevy­měnili jsme mezi sebou ani slovo, místo a náš cíl nám byly zřejmě známy. Chopili jsme se rýčů a bez dalšího zdržování jsme začali odstraňovat trávu, plevel a naplavenou hlínu z ploché, prastaré umrlčí komory. Odhalili jsme vlastní povrch, skládající se ze tří velikých žulových desek, kousek jsme poodstoupili a přehlíželi takto odhalenou scénu. Zdálo se mi, že Warren o něčem usilovně přemýšlí. Pak se k hrobce vrátil a pomocí rýče se pokoušel vypá­čit desku ležící nejblíže kamennému zbytku, který kdysi mohl být pomníkem. Po chvíli bezvýsledného snažení mě pokynem ruky přivolal na pomoc. Spojenými silami jsme kámen uvolnili a odva­lili stranou.

Odvalením desky se otevřel černý otvor, z něhož se vyvalil ob­lak miazmatických plynů tak odporných, že jsme v hrůze ustoupi­li zpět. Po chvíli jsme však k jámě přistoupili znovu; zápach už nebyl tak nesnesitelný. Paprsky našich svítilen dopadly na vrchol kamenného schodiště pokapaného odpornou jíchou, vytékající snad z nitra země, a stěny podél schodů byly vlhké a potažené ledkem. A tehdy, jak si vzpomínám, jsme spolu poprvé promluvi­li. Warren začal zeširoka svým měkkým hlasem, zcela nepozna­menaným hrůzou, jež nás obklopovala:

„Je mi to líto, ale musím vás požádat, abyste zůstal na povr­chu,“ řekl. „Byl by to hřích, nechat jít tam dolů někoho, jehož nervová soustava je tak křehká jako vaše. Z toho, co jste četl ne­bo co jsem vám říkal, si nedokážete představit věci, které tam dole uvidím, a co tam budu dělat. Chápejte, je to ďábelská věc. Pochybuji, že by ji někdo, kdo nebyl předem zocelen, mohl vůbec spatřit a nezešílet. Nechci vás urazit, bůh ví, že bych vás vzal radši s sebou; ale mám v tomto smyslu určitou zodpovědnost, a nemohu přece vléct uzlíček nervů, jako jste vy, vstříc smrti ne­bo šílenství. Věřte mi, tu věc si prostě nedokážete představit! Ale slibuji vám, že vás budu po telefonu informovat o každém svém pohybu — vidíte přece, že mám drátu dost až do středu země a zpátky.“

Mám ta chladně pronesená slova stále v živé paměti a stále si pamatuji, jak jsem mu odporoval. Byl jsem přesvědčen, že je mou povinností doprovázet svého přítele do hlubin hrobu, ale on zů­stal neoblomný. V jedné chvíli dokonce hrozil ukončením celé expedice, když budu na svém požadavku trvat. To rozhodlo, po­něvadž pouze on znal klíč ke všem záhadám. Toto vše si pamatu­ji, i když už nevím, jakou to věc jsme vlastně hledali. Poté co jsem nakonec neochotně souhlasil, Warren uchopil cívku s drátem a nastavil oba přístroje. Na jeho pokyn jsem si vzal jeden z nich a usedl jsem na vybledlý náhrobek poblíž nově otevřeného vstu­pu. Potom mi potřásl rukou, přehodil si cívku s drátem přes ra­meno a zmizel v nitru nepopsatelné umrlčí komory.

Ještě minutu jsem viděl záři jeho svítilny a slyšel šustot drátu, který za sebou pokládal, ale záře rázem zmizela jakoby za ohy­bem kamenného schodiště, a také zvuky umlkly. Byl jsem sám, avšak stále svázán s hlubinami magickými dráty, jejichž zelená izolace se leskla v mdlých paprscích ubývajícího měsíce.

Ve světle elektrické svítilny jsem se neustále díval na hodinky a s horečnatou úzkostí jsem tiskl k uchu sluchátko telefonu, avšak více než čtvrt hodiny nebylo slyšet nic. Potom se v aparátu ozvalo slabé klapnutí a já napjatým hlasem zavolal do mluvítka jméno svého přítele. I když jsem byl pln očekávání, slova vycházející z hloubi tajemného hrobu mne stejně překvapila, neboť nikdy předtím jsem Warrena neslyšel mluvit tak vyděšeně. Před malou chvíli mne chladnokrevně opustil, a nyní zněl jeho roztřesený še­pot hrozivěji než nejhlasitější křik:

„Bože! Kdybyste teď viděl to, co já!“

Nebyl jsem s to mu odpovědět. Oněmělý jsem pouze čekal, co bude dál, a pak se mrazivý hlas ozval znovu:

„Cartere, to je příšerné — obludné — neuvěřitelné!“

Tentokrát mne hlas nezradil a překotně jsem spustil do mluvít­ka celou záplavu otázek. Předěšen jsem opakoval pořád dokola:

„Warrene, co to je? Co to je?“

Hlas mého přítele se ozval ještě jednou, stále zaškrcený stra­chem a nyní zjevně prosycený zoufalstvím:

„To vám nemohu říct, Cartere, je to úplně nepředstavitelné. To prostě nemohu říct! Žádný člověk by nemohl žít a přitom o tom vědět. Bože můj, to jsem neviděl ani v nejdivočejším snu!“

A opět ticho, do něhož se prodral příval mých vyděšených otá­zek. Pak se ozval hysterický a zděšený Warrenův hlas znovu:

„Cartere, pro lásku boží, vraťte tu desku zpět a utečte, dokud můžete. Rychle! Nechtě všeho a prchejte, je to vaše jediná šance! Udělejte, co vám říkám, a na nic se neptejte!“

Slyšel jsem, co mi říká, ale to jediné, čeho jsem byl schopen, bylo nepříčetně opakovat svoje otázky. Kolem mne hroby a stíny a temnota, pode mnou nebezpečí přesahující hranice lidského chápání. Ale můj přítel byl ve větším nebezpečí než já, a přes veškeré zděšení jsem cítil neurčitou lítost, že si myslí, že bych ho mohl v takovéto situaci opustit. Další zacvakání přístroje a po chvíli zoufalý Warrenův křik:

„Vypadněte, práskněte do bot, prokristapána, vraťte tu desku zpátky a upalujte!“

Klukovské výrazy, kterých můj zjevně otřesený druh použil, mne probudily z nemohoucnosti. Rázem jsem dospěl k rozhod­nutí, které jsem vzápětí zakřičel do telefonu: „Držte se, Warre­ne! Jdu dolů!“ Avšak v odpověď na tento návrh se ozval výkřik čirého zoufalství:

„Ne! Copak nechápete? Je pozdě! Je to moje chyba. Vraťte tu desku zpět a utečte! Teď už mi nemůžete pomoci, nikdo už mi nepomůže!“

Jeho tón se opět změnil, jako by změkl v zoufalé rezignaci. Avšak stále v něm zůstávala úzkost o můj osud. „Rychle — než bude pozdě!“

Snažil jsem se nedbat toho, co říká, snažil jsem se překonat děs, který mne paralyzoval, a splnit svůj slib vrhnout se dolů pří­teli na pomoc. Ale zašeptání, které se ozvalo vzápětí, mne zastih­lo v netečné strnulosti, spoutaného řetězy absolutní hrůzy.

„Cartere — spěchejte! Nemá to cenu — musíte jít — lépe jeden než dva — desku — desku!“

Pauza, pak cvaknutí a slabý Warrenův hlas:

„Už je skoro pozdě — nedělejte to horší, než to je — zataraste to prokleté schodiště a zachraňte si život — ztrácíte čas — sbo­hem, Cartere — už se nikdy neuvidíme.“

Zde se Warrenův šepot náhle změnil v křik a ten postupně přerůstal v jek prosycený prastarým děsem:

„Prokletí zplozenci pekel — jsou jich legie — můj bože! Pr­chejte! Upalujte! UPALUJTE!“

A potom ticho. Nevím, snad uběhly nekonečné věky, zatímco já tam otupěle seděl a šeptal, mumlal, volal a ječel do telefonu. Pořád dokola po celou tu nekonečně dlouhou dobu jsem šeptal, mumlal, volal, křičel a řval: „Warrene! Warrene! Odpovězte, jste tam? Jste tam?“

A pak přišla ta nejhorší hrůza, neuvěřitelná, nemyslitelná věc, která se vzpírá popisu. Jak jsem řekl, zdálo se mi, že od chvíle, kdy dozněl poslední Warrenův výkřik zoufalého varování, uběh­ly celé věky a hrůzné ticho narušovala jen má vlastní úpěnlivá slova. Avšak po chvíli to ve sluchátku opět zacvakalo. Napjal jsem sluch. Znovu jsem zavolal: „Warrene, jste tam?“ To, co jsem uslyšel v odpověď, zahalilo mou mysl temnotou. Pánové, ani se nechci pokoušet věc vysvětlit, ten hlas, bylo by marné ho detailně popisovat, poněvadž už první slova mne zbavila vědomí, a toto zatmění mysli trvalo až do mého procitnutí v nemocnici. Mám snad říkat, že ten hlas byl hluboký, dutý, rozplizlý, vzdálený, ne­zemský, nelidský, nehmotný? Co mám říct? Byl to konec mé zkušenosti, konec mého příběhu. Slyšel jsem ho a nic víc nevím. Slyšel jsem ho, sedě na neznámém hřbitově v proláklině mezi rozpadajícími se náhrobky, propadlými hroby zarostlými pýrem v oblacích miazmatických par, slyšel jsem ho z nejvnitrnějších hlubin oné otevřené hrobky, zatímco kolem prokletého srpku měsíce tančily beztvaré stíny mrtvolné morbidity.

A toto mi řekl:

„Ty blázne, Warren je MRTVÝ!“

BARVA Z VESMÍRU

Západně od Arkhamu se zvedá kraj divokých kopců a strmých roklí zarostlý hlubokými, dosud nedotčenými lesy. V temnotách úzkých strží, přikryty stínem nebezpečně nakloněných stromů, zurčí potoky navždy skryté slunečním paprskům. Na povlovněj­ších svazích mezi kamenitými poli prastarých farem se krčí staré domy porostlé mechem, které pod svými krovy ukrývají dávná tajemství Nové Anglie. Ty domy jsou opuštěné; mohutné komíny se rozpadají a dřevěné stěny se hrozivě vyvracejí pod nákladem mansardových střech.

Starousedlíci odsud odešli a cizinci se tu necítí dobře. Zkoušeli to mnozí: kanadští Francouzi, Italové i Poláci. Přišli a odešli. To, co je hnalo pryč, nebylo nic viditelného, slyšitelného či hmatatel­ného, byly to představy. Místo je navštěvováno přeludy a lidé, kteří tam žijí, neznají klidný spánek. Asi proto cizinci odcházejí, i když nikdy neslyšeli starého Ammiho Pierce vyprávět o podiv­ných dnech. Ammi, jehož vědomí je už mnoho let poněkud zaka­leno, je jediný z původních obyvatel, který tu zůstává, a někdy i promluví o tom, co se tehdy přihodilo; a to si troufá stejně jen proto, že jeho dům je již blízko otevřených polí a užívaných cest do Arkhamu.

Přes vrchy a údolí vedla kdysi cesta přímo do míst, kde se dnes nalézá Prokletý úhor, lidé ji však přestali užívat a raději si založili cestu novou, odklánějící se daleko k jihu. Stopy staré cesty jsou stále patrné i v podrostu navracející se divočiny, a mnohé z nich jistě zůstanou zachovány i po tom, až bude větší část údolí zapla­vena vodami přehradní nádrže. Temné lesy budou pak vykáceny a Prokletý úhor přikryjí modré vody, na jejichž zčeřené hladině se bude zrcadlit slunečné nebe. Tajemství podivných dnů pak splyne s tajemstvími hlubin, spojí se s moudrostí praoceánu a prvotní země.

Když jsem do těch kopců a údolí poprvé zamířil jako prů­zkumník vyměřující novou přehradní nádrž, byl jsem varován, že je to zlé místo. Říkali mi o tom v Arkhamu, městě velice starém a plném čarodějnických legend, a snad proto jsem usoudil, že se jedná o nějaké pověry, které prabáby po staletí šeptají svým vnu­kům. I jméno „Prokletý úhor“ mi připadalo podivné a teatrální a podivoval jsem se, že mohlo mezi puritánským obyvatelstvem vůbec zlidovět. Potom jsem však na vlastní oči uviděl změť roklí a pahorků táhnoucích se k západu, a přestal jsem se podivovat všemu, kromě tajů minulosti tohoto kraje. Přišel jsem tam zrána, nad krajinou však stále visel stín. Stromy rostly hustě vedle sebe a jejich kmeny byly na zdravý novoanglický les až příliš mohutné. Ve stinných alejích panovalo nezemské ticho a půda byla houpá­vá, porostlá mokrým kobercem mechu, kryjícím měkké vrstvy nesčetných let hniloby a rozkladu.

Na otevřených prostranstvích, většinou v blízkosti staré cesty, stály ve svazích kopců malé farmy; tu a tam byly budovy ještě poměrně zachovalé, jinde už stála jen jedna nebo dvě a na někte­rých místech zbýval jen osamělý komín nebo propadlý sklep. Vše bylo zarostlé plevelem a trním a z podrostu se ozýval nervózní šustot. Kraj byl utopen v oparu neklidu a úzkosti, v němž bylo přímo cítit dotyk čehosi groteskního a neskutečného, jako by sa­motný základ šeré perspektivy tohoto místa byl nějak pokřiven. Už jsem se nedivil, že se tu cizinci neusadili, neboť to vskutku ne­byl kraj, kde by si člověk troufal spát. Ze všeho nejvíc připomínal krajinu z obrazů Salvátora Rosy či zapovězený hvozd z hrůzného příběhu.

To všechno ale zdaleka nebylo tak zlé jako Prokletý úhor. Po­znal jsem jej, jakmile jsem na něj na dně prostorného údolí vstou­pil. Žádné jiné jméno jej nemohlo vystihnout lépe, a naopak, nic nemohlo dokonaleji odpovídat tomu jménu. Bylo to, jako by bás­ník vytvořil toto spojení inspirován právě tímto kusem země. Zpočátku jsem se domníval, že se jedná o následky požáru, záha­dou však zůstávalo, proč tu vůbec nic neroste. Pět akrů šedé pus­tiny tu leželo otevřeno nebi jako veliká skvrna vyleptaná kyseli­nou v lesích a polích. Větší část úhoru se nacházela severně od staré cesty, jen jeden výběžek přesahoval i na druhou stranu. Cítil jsem podvědomý odpor vůbec se k tomu místu přiblížit, a jen po­vinnost mě přinutila je projít. Na celé ploše nebyla ani stopa po vegetaci, pouze jemný prach či popel, který zřejmě nikdy žádný vítr nerozfouká. Stromy rostoucí poblíž byly nemocné a na sa­mém okraji stálo i leželo mnoho trouchnivějících mrtvých kmenů. Vpravo od cesty jsem si všiml kamenných a cihlových trosek ko­mína a sklepa a zívajícího černého ústí opuštěné studny, nad níž se ve slunečních paprscích podivně tetelily hnilobné páry.

I následující dlouhý a obtížný výstup temným lesem jsem pak přivítal jako příjemnou změnu. Již jsem se přestal divit ustraše­ným zvěstem lidí z Arkhamu. Nikde v okolí se nenalézal žádný dům ani ruina; místo muselo být opuštěné a vzdálené už velmi dlouho. Když jsem se navečer vracel, chtěl jsem se neblahému místu vyhnout a dal jsem se raději oklikou, po cestě odkloněné k jihu. Jaksi neurčitě jsem si přál, aby se obloha zatáhla mraky, a do duše se mi vkrádal podivný strach z hlubiny nebe klenoucí­ho se mi nad hlavou.

Večer jsem se v Arkhamu vyptával starých Udí na Prokletý úhor a na význam tolikrát opakovaného označení „podivné dny“. Z odpovědí jsem se však nedozvěděl téměř nic; snad jen to, že tajemné věci se odehrály v podstatě nedávno, což mne veli­ce překvapilo. Nešlo o žádnou legendu, ale o cosi, co proběhlo ještě za života těch, kteří o věci mluvili.

Stalo se to v osmdesátých letech a zmizela či zahynula při tom jedna rodina. Nikdo mi neřekl nic určitého, a snad právě proto, že mě všichni varovali, abych nic nedal na bláznivé povídačky Ammiho Pierce, vyhledal jsem jej hned druhého dne. Od lidí jsem se dozvěděl, že žije sám v prastaré rozpadající se chalupě, právě tam, kde se začínají objevovat první nepřirozeně mohutné stromy. Byla to strašidelně stará budova, zavlhlá a plná slabého miazmatického zápachu, jaký se drží ve starých domech. Musel jsem dlouho tlouci, než jsem starce probudil, a když pak přece jen vyhlédl škvírou pootevřených dveří, nezdál se být potěšen, že mě vidí. Nebyl tak slaboduchý, jak jsem očekával, jen jeho oči se podivně přivíraly a neudržované šaty a bílý vous mu dodávaly ošuntělého a zanedbaného vzhledu.

Nevěda, jak bych jej nejlépe přiměl k vyprávění, předstíral jsem, že moje návštěva je pracovní. Řekl jsem mu, že provádím průzkum, a položil několik neurčitých otázek týkajících se oblas­ti. Byl mnohem bystřejší a vzdělanější, než se mi snažili namluvit, a předmětu mé práce porozuměl stejně dobře jako kdokoli jiný z Arkhamu. Nebyl jako ostatní venkované, které jsem poznal v oblastech plánovaných přehradních nádrží. Nijak neprotestoval proti zaplavení celých mil starých lesů a zemědělské půdy, i když bylo pravděpodobné, že jeho domov neleží mimo hranice budou­cího jezera. Jediné, co dával najevo, byla naopak úleva nad tím, že konečně zaniknou prastará temná údolí, kterými bloudil po celý svůj život. Bude nejlépe, tvrdil, když zmizí pod vodou; nic ji­ného si nezaslouží už od podivných dnů. Zde jeho silný hlas po­klesl, muž se celý nahrbil a roztřeseně a výhružně mi šermoval před očima ukazovákem pravé ruky.

A potom jsem vyslechl jeho příběh. Starcův hlas se místy zají­kal a jindy zas přecházel v šepot, a přestože byl letní den, znovu a znovu mi po zádech přebíhal mráz. Často jsem jej musel přivo­lávat zpět k vlastnímu vyprávění, domýšlet si vědecké aspekty události z jeho útržkovitého papouškování toho, „co říkali profe­soři“, a tu a tam bylo třeba přemostit mezery způsobené selhá­ním smyslu pro logiku a návaznost. Když vyprávění skončilo, již jsem se nedivil, že jeho vědomí je narušeno, ani že lidé z Arkha­mu odmítají mluvit o Prokletém úhoru. Spěchal jsem, abych byl v hotelu ještě před západem slunce; představa, že by mne vychá­zející hvězdy zastihly v otevřené krajině, byla prostě nesnesitelná. Druhého dne jsem se vrátil do Bostonu a dal výpověď. Již nikdy nebudu moci vstoupit do temného chaosu lesů a roklí a už nepo­patřím na šedý Prokletý úhor s černou zející studní a troskami ci­hel a kamení. Nádrž bude již brzy dobudována a všechna tajem­ství se skryjí v klínu vod. Ale ani potom nebudu mít mnoho chuti navštívit ta místa za noci — zvláště za svitu zlověstných hvězd; a ani za svět bych se nenapil z nového vodovodu v Arkhamu.

Všechno začalo, řekl starý Ammi, pádem meteoritu. Předtím tu žádné divoké legendy nevznikaly, rozhodně ne od dob čaro­dějnických procesů, a dokonce i tehdy nebyly lesy na severu zda­leka tak obávané jako ostrůvek v řece Miskatonic, kde prý ďábel přijímal hosty poblíž jakéhosi obětního kamene ještě z předindi­ánských dob. Toto nebývaly strašidelné lesy a jejich fantastické příšeří nikoho neděsilo, dokud nepřišly ony podivné dny. Pak se tu náhle v tichu poledne objevil bílý mrak, vzduchem zahřměla série výbuchů a z dalekého údolí v lesích se vyvalil sloup dýmu. Ještě toho večera všichni z Arkhamu věděli o velikém kameni, který spadl z nebe a zaryl se do země hned vedle studny na farmě Nahuma Gardnera. To byl ten dům, jenž stál na místě pozdějšího Prokletého úhoru — úpravný, bílý dům Nahuma Gardnera uprostřed bohatých zahrad a sadů.

Nahum se vypravil do města, aby lidem pověděl o kameni, a cestou se zastavil u Ammiho Pierce. Ammimu bylo tehdy čtyři­cet let a všechny ty zvláštní věci se mu vryly hluboko do paměti. Příštího rána se on i jeho manželka vydali na cestu ještě se třemi profesory z Miskatonické univerzity, kteří byli velmi žádostivi se­známit se s tajemným návštěvníkem z dalekého kosmu a vzápětí se podivovali, proč jim minulého dne Nahum tvrdil, že kámen je tak velký. Zmenšil se, řekl Nahum a ukázal na velkou nahnědlou hromadu zvedající se z rozryté hlíny a zválené trávy poblíž ar­chaického vahadla studny na dvoře před domem; mužové vědy však prohlásili, že kameny se jen tak nezmenšují. Kámen zůstával stále horký a Nahum tvrdil, že v noci slabě září. Profesoři jej pro­klepali geologickým kladívkem a zjistili, že je podivně měkký. Ve skutečnosti byl skoro plastický, a proto také vzorek, který odnesli na univerzitu k rozboru, museli spíš utrhnout než odštípnout. Uložili jej do vědra vypůjčeného z Nahumovy kuchyně, poně­vadž i onen malý kousek stále odmítal zchladnout. Na zpáteční cestě si chvíli odpočinuli u Ammiho, a když paní Pierceová upo­zornila, že se fragment zmenšuje a připaluje dno vědra, zamysleli se. Byl skutečně malý; ale snad jen odebrali menší vzorek, než si mysleli.

Na druhý den — vše se odehrálo v červnu 1882 — profesoři s velkým vzrušením vyrazili opět týmž směrem. Když míjeli Am­miho dům, pověděli hospodáři, jaké podivné kousky vzorek vy­váděl, a jak posléze zmizel úplně, když byl vložen do skleněné kádinky. Kádinka zmizela také a vědci mluvili o zvláštní afinitě kamene ke křemíku. Kámen se v jejich dobře vybavené laboratoři vůbec choval téměř neuvěřitelně: nevykazoval žádnou reakci a žádné unikající plyny při zahřátí na dřevěném uhlí a měl zcela negativní reakci v boraxu; ukázal se také jako absolutně netě­kavý při jakékoliv dosažitelné teplotě i při použití kyslíkovo­díkové dmuchavky. Na kovadlině byl shledán vysoce kujným a v tmavém prostředí výrazně světélkoval. Jeho zavilá neochota zchladnout vzrušovala celou univerzitu, a když byl po zahřátí snímán spektroskopem, objevily se světelné čáry barev zcela odliš­ných od normálního spektra, což se stalo podnětem k mnoha překotným dohadům o nových prvcích, fantastických optických vlastnostech a dalších věcech, které rozjitřenou vědeckou mysl nutně napadají při setkání s něčím zcela neznámým.

Kámen, stále v horkém stavu, byl zkoumán v tyglíku se všemi užívanými reakčními činidly. Ve vodě nedošlo k žádné reakci. V kyselině chlorovodíkové rovněž nic. Kyselina dusičná a dokon­ce i lučavka královská jenom syčely a prskaly na jeho žhnoucím nezranitelném povrchu. Tato fakta si Ammi vybavoval jen s obtí­žemi, ale nakonec si vzpomněl na některá rozpouštědla, když jsem mu je jmenoval v běžném aplikačním pořadí. Kámen byl dále vystaven působení amoniaku, kaustické sody, alkoholu, éte­ru, sirouhlíku a tuctu dalších; avšak i když se jeho hmotnost ča­sem stále zmenšovala a zdálo se, že poněkud vychládá, v roz­pouštědlech nedocházelo k žádným změnám, které by proka­zovaly jakékoliv narušení vlastní substance. Nepochybně to byl kov. Byl rozhodně magnetický a po ponoření do kyselých roz­pouštědel se ukazovaly slabé stopy Widmänstättenových obrazců jako v meteorickém železe. Když už chladnutí výrazně pokročilo, zkoušky pokračovaly ve skle a nakonec byly všechny odřezky z původního fragmentu uloženy do skleněné kádinky. Druhého dne ráno byly jak nádoba, tak i kusy v ní beze stopy pryč; zůstala po nich jen tmavá skvrna na dřevěné polici.

To všechno řekli profesoři Ammimu, když se u něj zastavili, a on je opět doprovázel za kamenným poslem z hvězd; žena ten­tokrát zůstala doma. Shledali, že kámen se nyní zcela jistě zmen­šil, a ani střízliví profesoři nemohli popřít to, co viděli. Všude ko­lem zmenšujícího se kusu poblíž studny byl až na propadlou hlínu prázdný prostor; měl-li však kámen předcházejícího dne sedm stop v průměru, nyní to mohlo být stěží pět. Byl stále horký a vědci se zájmem studovali jeho povrch a kladivem a dlátem od­dělili další, větší kus. Tentokrát zaťali hlouběji, a když kus vytrhli, viděli, že jádro oné věci není zcela homogenní.

Odkryli cosi, co vypadalo jako bok velké barevné koule obklo­pené okolní hmotou. Její barvu, která připomínala některé čáry spektra meteoru, šlo jen těžko popsat, a to, že ji vůbec nazývali barvou, bylo v podstatě jen záležitostí analogie. Textura koule byla skelná a poklep prozrazoval křehkost a dutost. Jeden z pro­fesorů jí uštědřil pořádnou ránu kladivem, a koule s drobným nervózním bouchnutím praskla. Nic z ní nevyšlo; s proražením naopak beze stopy zmizela. Zůstal po ní jen dutý kulovitý prostor o průměru asi tří palců a všichni se domnívali, že po dalším od­stranění okolní hmoty se snad objeví více takových útvarů.

Tato domněnka však byla mylná, a po marném pokusu najít vrtáním další koule výzkumníci odešli s novým vzorkem, který se však v laboratoři projevil stejně nepřístupně jako jeho předchůd­ce. Kromě toho, že byl téměř plastický, horký, magnetický, slabě zářící, poněkud chladnoucí v silných kyselinách a dále charakte­rizovaný neznámým spektrem, ubýváním na vzduchu a napadá­ním silikonových sloučenin s výslednou vzájemnou destrukcí, ne­vykazoval vzorek žádné jiné vlastnosti, které by mohly posloužit k jeho identifikaci. Na závěr svého zkoumání se univerzitní vědci museli spokojit se zjištěním, že věc prostě nejsou schopni zařadit. Nepocházela ze země, nýbrž byla součástí vnějšího kosmu a jako taková měla jiné vlastnosti a podléhala jiným zákonům.

Tu noc byla bouřka a hromobití, a když profesoři přišli opět dalšího dne k Nahumovi, čekalo je hořké zklamání. Kámen byl magnetický a musel mít nějaké zvláštní elektrické vlastnosti, pro­tože, jak říkal Nahum, „přitahoval blesky“, a to s jedinečnou vy­trvalostí. Starý farmář byl šestkrát během jediné hodiny svědkem toho, jak blesk zasáhl prohlubeň na předním dvoře; když bouře skončila, nezůstalo na místě nic vyjma rozryté jámy poblíž pra­staré vahadlové studny napůl zasuté propadlou hlínou. Kopání nepřineslo žádný výsledek, a vědci museli konstatovat totální zmizení. Zklamání bylo úplné; nezbylo než se vrátit do laborato­ře a znovu zkoumat mizející fragment, který byl pečlivě uložen do olověné nádoby. Vydržel ještě týden, avšak za tuto dobu již nezjistili nic podstatného. Když zmizel, nezůstalo po něm žádné residuum, a profesoři časem začínali pochybovat o tom, zda vů­bec bdělýma očima viděli onu tajemnou stopu nezměrných prou­dů vnějšího prostoru, ten jedinečný, tajuplný vzkaz z jiných ves­mírů a jiných říší hmoty, síly a jsoucna.

Přirozeně že v arkhamských novinách se o případu a jeho uni­verzitním průzkumu hodně psalo, k Nahumovi a jeho rodině byli dokonce vysláni reportéři. Nakonec se objevila zmínka i v jednom bostonském deníku a Nahum se přes noc stal jakousi místní celebritou. Byl to hubený přátelský člověk kolem padesátky, kte­rý žil se svou ženou a třemi syny na pěkné farmě v údolí. Často se s Ammim navštěvovali, stejně jako jejich ženy, za celá ta léta si jej Ammi mohl jen chválit. Zdálo se, že Nahum se tak trochu pyšní slávou, kterou jeho farma získala, a v následujících týdnech často o meteoritu mluvil. V červenci a srpnu toho roku přišla vel­ká horka; Nahum tvrdě dřel na senoseči na desetiakrové pastvině za Chapmanovým potokem a jeho skřípající vůz vyrýval hluboké brázdy do polní cesty. Práce jej unavovala více než jiná léta a cí­til, že se začíná hlásit stáří.

Potom přišel čas sklizně. Hrušky a jablka pomalu těžkly a Na­hum přísahal, že jeho sady ještě nikdy nerodily tak bohatě. Ovo­ce dorůstalo do jedinečných rozměrů s leskem až nepříjemným a v takovém množství, že bylo třeba přiobjednat další sudy, aby nadcházející úroda mohla být vůbec sklizena. Avšak s dozrává­ním přišlo kruté zklamání, poněvadž ze vší té šťavnaté a barevné nádhery nebylo ani zrníčko k jídlu. Do příjemné chuti hrušek a jablek se vplížila zvláštní hořkost a odporná pachuť, takže i ma­lé sousto způsobovalo dlouhotrvající nechutenství. Stejné to bylo s melouny a rajčaty a Nahum musel smutně konstatovat, že celá úroda je ztracena. Krátce potom prohlásil, že meteorit otrávil pů­du, a děkoval bohu za to, že většina ostatní úrody je na výšinách daleko od cesty.

Zima přišla brzy a byla velmi tuhá. Ammi vídal Nahuma méně než dříve a všiml si, že vypadá ustaraně. Také ostatní členové je­ho rodiny se stali nemluvnými a jejich účast na nedělních boho­službách a jiných venkovských společenských událostech už ne­byla zdaleka tak pravidelná. Těžko bylo najít důvod pro tuto rezervovanost či melancholii, i když členové rodiny si tu a tam stěžovali na slabší zdraví a pocity neurčitého neklidu. Nejurčitěji se vyjádřil Nahum, když vyprávěl, jak jej rozrušily jisté stopy ve sněhu. Šlo o běžné stopy veverek, bílých králíků a lišek, avšak farmář tvrdil, že se mu zdají být jaksi v nepořádku, pokud jde o podobu a uspořádání. Nevyjádřil se nikdy zcela jasně, ale zdálo se, že si myslí, že neodpovídaly charakteristické anatomii a zvy­kům veverek, králíků a lišek tak, jak je znal. Ammi tyto řeči poslouchal bez zájmu, dokud se jednou nevracel na saních z Clark’s Corners kolem Nahumova domu. Svítil měsíc a přes cestu utíkal králík tak dlouhými skoky, že to poplašilo jak Am­miho, tak koně. Kůň by se býval dal jistě na útěk, kdyby jej neza­držely otěže. Po této příhodě věnoval Ammi Nahumovu vyprá­vění větší pozornost a často se podivoval, proč jsou Gardnerovi psi každého rána celí ustrašení a rozechvělí. Zdálo se, jako by postupně ztráceli odvahu zaštěkat.

V únoru se McGregorovi chlapci z Meadow Hill vypravili stří­let sviště a nedaleko Gardnerovy farmy složili velice zvláštní kus. Jeho tělesné proporce jako kdyby byly pozměněny podivným, těžko popsatelným způsobem, a výraz zvířecí tváře sviště vůbec nepřipomínal. Chlapci byli silně vyděšení a zvíře ihned odhodili, takže se lidem z okolí dostalo jen jejich groteskního vyprávění. Fakt, že se v okolí Nahumova domu plaší koně, se však stal obecně známým, a tak se rychle vytvářel základ pro vznikající okruh pověstí a legend.

Lidé tvrdili, že sníh kolem Nahumova stavení taje dřív než jin­de, a počátkem března si už o tom šeptem povídali v Porterově koloniálu v Clark’s Corners. Stephen Rice jel jednou kolem Gardnerových a všiml si tchořího zelí vyrůstajícího z bahna v lese za cestou. Ještě nikdy nikdo neviděl rostliny tak velké a vy­barvené tak podivnými, nepopsatelnými barvami. Jejich tvar byl monstrózní a kůň s odporem odfrkával, když do jeho chřípí zava­nul zápach, jenž byl pro Stephena zcela neznámý. Toho dne tudy projelo několik lidí a každý z nich si oněch abnormálních rostlin všiml. Všichni se shodli na tom, že rostliny takového druhu se ve zdravém světě nevyskytují. Kdosi se také zmínil o zkaženém ovo­ci z minulého podzimu a od úst k ústům běžela novina, že Nahu­mova půda je otrávená. Očividně to způsobil meteorit; farmáři si dobře pamatovali, jaké podivné věci o něm zjistili profesoři z univerzity, a několik z nich jim proto podalo zprávu o podiv­ných úkazech na Nahumově farmě.

Profesoři se jednoho dne k Nahumovi vypravili; avšak pro svou nechuť k divokým výmyslům a lidovým pověstem byli ve svých úsudcích velmi zdrženliví. Rostliny byly jistě podivné, ale tchoří zelí dorůstá všelijakých podivných tvarů a zbarvení více­méně vždy. Je možné, tvrdili, že se do půdy dostal nějaký mine­rální element z meteoritu, ale jistě bude brzy vyplaven. A co se týkalo stop a splašených koní, šlo jistě jen o venkovské povídač­ky, které se kolem takové události, jako byl dopad meteoritu, musely nutně objevit. Jistě to nebylo nic pro vzdělané lidi; nic­méně pověrčiví venkované jsou schopni tvrdit cokoli a věřit če­mukoli. A tak během těch podivných dnů stáli profesoři s opovr­žením stranou. Jen jeden z nich, který asi o půl roku později analyzoval pro policii dvě lahvičky prachu, si vzpomněl, že po­divná barva tchořího zelí silně připomínala anomální světelné čá­ry, které vykazoval meteorický vzorek v univerzitním spektro­skopu, a křehkou kouli odkrytou uvnitř masy kamene. Při tomto policejním rozboru vzorky nejdříve rovněž vykazovaly anomální čáry, později však tuto vlastnost ztratily.

Pupeny na stromech kolem Nahumova domu vypučely před­časně a stromy se v noci zlověstně kymácely ve větru. Nahumův druhý syn Thaddeus, patnáctiletý hoch, přísahal, že se kymácejí, dokonce i když žádný vítr nefouká; ale tomu nevěřil ani největší fantasta. Ve vzduchu však byl neustále jakýsi nepokoj. Všichni z Gardnerovy rodiny postupně uvykli pokradmu naslouchat če­musi jen podvědomě tušenému. Jejich naslouchání bylo pravdě­podobně plodem okamžiků, kdy vědomí jako by na chvíli vyne­chalo. Takové okamžiky přicházely bohužel z týdne na týden častěji, až se začalo mezi lidmi říkat, že „s Gardnerovými je něco v nepořádku“. Když se objevil první lomikámen, měl zase jinak podivnou barvu, trochu jinou než tchoří zelí, ale zcela zjevně pří­buznou a neznámou všem, kteří ji viděli. Nahum vzal několik květů do Arkhamu a ukázal je vydavateli místního listu, ale tento hodnostář o nich napsal pouze humorný článek lehce zesměšňu­jící tmářství a ustrašenost venkovanů. Nahum udělal chybu, když o tom, jak se v okolí lomikamene chovali přerostlí motýli černo­pláštníci, vyprávěl lhostejnému člověku z města.

V dubnu se mezi venkovany začala šířit hysterie, která vedla k tomu, že lidé se začali cestě vedoucí kolem Nahumova domu vyhýbat, až ji nakonec opustili. Bylo to kvůli vegetaci. Všechny stromy v sadu totiž vykvetly v podivných barvách a na kamenité půdě ve dvoře a na přilehlé pastvině vyrazil bizarní porost, jehož původní příbuznost s květenou tohoto kraje by odhalil snad jen botanik. Člověk tu nezahlédl zdravou a určitou barvu, snad s vý­jimkou zelené trávy a listí; všude kolem bily do očí ony hektické duhové varianty jakéhosi chorobného spodního zbarvení, zcela neznámého mezi pozemskými odstíny. Srdcovky se změnily pří­mo v hrozivé monstrum a krvavé kořeny se drze rozrůstaly v zá­chvatech chromatické perverze. Ammi a Gardnerovi měli dojem, že většina barev se vyznačuje strašidelnou příbuzností, která dle jejich názoru ze všeho nejvíc připomínala barvu křehké koule z meteoritu. Nahum zoral a osel desetiakrovou pastvinu a půdu na výšině, půdu kolem domu však nechal ležet. Věděl, že obdělat ji by nemělo smysl, a doufal, že onen podivný porost vytáhne bě­hem léta všechen jed z půdy. Byl již připraven téměř na všechno a také si již zvykl na pocit, jako by někde v jeho těsné blízkosti bylo něco, co by měl už už zaslechnout. Fakt, že sousedé se jeho domu vyhýbají, na něj pochopitelně nedobře působil, mnohem víc však tížil jeho ženu. Chlapci na tom byli lépe, protože byli každý den ve škole, avšak i je strašily šířící se zvěsti. Nejvíce trpěl Thaddeus, který byl velmi citlivý.

V květnu se objevil hmyz a Nahumova farma se změnila v bzu­čící a lezoucí inferno. Většina tvorů byla nějak deformována, co se týče rodové podoby a pohybu, a jejich noční chování popíralo všechny předcházející zkušenosti. Gardnerovi si zvykli v noci vy­hlížet — vyhlíželi všemi směry, bezcílně, a nedokázali říci, co vlastně. Tehdy už tvrdili všichni, že Thaddeus měl se stromy pravdu. Paní Gardnerová si toho všimla jako druhá, když oknem zahlédla, jak se koruna javoru kymácí sem a tam na pozadí měsí­cem zalitého nebe. Strom se skutečně nakláněl, a přitom bylo bezvětří. Muselo to být mízou. Chování rostlin se nyní podivně měnilo. Další objev však již neučinil nikdo z Nahumovy rodiny. Zvyk už otupil jejich citlivost, a tak přehlédli to, čeho si všiml drobný obchodní cestující z Bostonu, který tudy jednou projížděl bez ohledu na místní pověsti. To, o čem vyprávěl v Arkhamu, se pak objevilo v krátkém odstavci v místních novinách a tam si to také všichni farmáři včetně Nahuma přečetli. Noc byla temná a světla vozu slabá, avšak kolem jedné farmy v údolí — každý si domyslel, že se jedná o Nahumovu farmu — nebyla temnota zce­la neprůhledná. Mdlá, ale zřejmá luminiscence jako by pokrývala veškerou vegetaci, trávu, listy a květy, a v jednom okamžiku se zdálo, že se z ní oddělilo cosi fosforeskujícího a tajemně to vířilo na dvoře nedaleko stodoly.

Tráva se zatím zdála nedotčena a krávy se volně popásaly ko­lem domu, ale koncem května se mléko zkazilo. Nahum pak krá­vy vyhnal na výšiny, a problémy přestaly. Zanedlouho se změny na trávě a listí staly viditelnými pouhým okem. Všechna zeleň za­čala šednout a postupně se stávala nezvykle křehkou. Ammi už byl jediným člověkem, který ta místa navštěvoval, a jeho návště­vy byly čím dál tím řidší. Když skončilo školní vyučování, Gard­nerovi zůstali doslova odříznuti od světa; jen čas od času nechali Ammiho, aby vyřídil jejich posílky ve městě. Podivně chátrali fy­zicky i mentálně, a když se náhle vynořila zpráva o šílenství paní Gardnerové, nikdo už se nedivil.

Stalo se to v červnu, někdy kolem výročí dopadu meteoru. Ubohá žena ječela cosi o věcech ve vzduchu, které nedokázala popsat. V jejím blouznění se neobjevilo ani jediné podstatné jmé­no, jen slovesa a zájmena. Ty věci se hýbaly, měnily a třepotaly a do uší se draly impulsy, které nebyly pouhými zvuky. Něco jí brali — někdo z ní něco vysával — něco se na ni přichytilo, ně­co, co nechce — ať už jí někdo pomůže — v noci není nikdy nic v klidu — stěny a okna se posunovaly. Nahum ženu neposlal do ústavu, ale nechal ji bloudit po domě, dokud neohrožovala sebe a ostatní. Neudělal nic dokonce ani tehdy, když se začal měnit výraz jejího obličeje. Když se jí chlapci však začali bát a Thad­deus téměř omdlel z toho, jaké obličeje na něj dělala, rozhodl se, že ji zamkne na půdě. V červenci přestala mluvit a už lezla jen po čtyřech. Koncem měsíce učinil Nahum šílené zjištění, že z ní ve tmě vychází slabá luminiscence, zjevně stejná jako u vegetace ko­lem domu.

Nedlouho předtím se splašili koně. Něco je v noci rozrušilo a jejich rzáni a bušení kopyt ve stájích bylo příšerné. Byli k ne­utišení, a když Nahum otevřel vrata stáje, vyrazili odtamtud jako štvaná zvěř. Trvalo čtyři dny, než je všechny vystopovali, a pak stejně zjistili, že jsou zcela neovladatelní a k nepotřebě. Jako by jim něco vlezlo do mozku; nakonec je museli všechny zastřelit, a tak zkrátit jejich utrpení. Nahum si na senoseč půjčil koně od Ammiho, shledal však, že kůň se prostě nepřiblíží ke stodole. Plašil se, vzpínal a ržál, a nakonec nezbylo než dojet jen do dvo­ra, odtud museli muži tlačit těžký vůz až k seníku vlastními sila­mi. Rostliny kolem mezitím stále šedly a křehly. Dokonce i květiny, jejichž barvy byly tak zarážející, začínaly šednout a ovoce se rodilo šedivé, zakrnělé a nechutné. Astry a zlatobýl kvetly šedě a květy se rozpadaly, a růže, cínie a slézy na dvoře vypadaly tak ohavně, že je Nahumův nejstarší syn Zenas raději posekal. Po­divně zbytnělý hmyz začal tou dobou umírat; dokonce i včely opustily své úly a odletěly do lesů.

V září se už veškerá vegetace rychle měnila v šedavý prach a Nahum se začal strachovat, že stromy uhynou dříve, než se jed dostane z půdy. Jeho žena tehdy trpěla záchvaty příšerného jeku a on i chlapci byli ve stavu stálého nervového napětí. Začali se stranit lidí, a když začala škola, chlapci do ní nepřišli. Byl to však Ammi, kdo si na jedné ze svých řídkých návštěv uvědomil, že vo­da ve studni je zkažená. Byla nechutná, jako by slabě zapáchala a bylo v ní cítit sůl. Ammi svému příteli radil, aby vykopal jinou studnu výš ve svahu a používal ji, dokud se půda opět neozdraví. Nahum však varování nedbal; byl tou dobou už k podivným a nepříjemným věcem lhostejný. On i synové užívali zkaženou vodu dál a pili ji stejně nevšímavě a bez rozmyslu, jako jedli hu­bená, špatně uvařená jídla a bez radosti se monotónně protlou­kali prázdnými dny. Byla v nich ve všech jakási fatální rezignace, jako by už kráčeli napůl v jiném světle špalírem bezejmenných stráží k jisté a známé záhubě.

Thaddeus zešílel v září poté, co se vrátil od studny. Odešel s vědrem a vrátil se s prázdnýma rukama, křičel a divoce gestiku­loval, a mezi záchvaty nepřítomného smíchu šeptal cosi o „bar­vách víncích tam dole“. Už dva z rodiny byli těžce zasaženi, Na­hum to však nesl statečně. Nechal hocha týden volně běhat, a teprve když začal zakopávat a zraňovat se, zavřel jej do půdní­ho pokoje naproti místnosti, v níž byla zamčena matka. Bylo hrozné, jak na sebe ti dva přes zavřené dveře ječeli, a těžce to do­léhalo zvláště na malého Merwina, kterému se zdálo, že mluví ja­kýmsi příšerným, nezemským jazykem. Trápily jej hrůzné před­stavy a jeho stav zhoršovalo ještě to, že bratr, se kterým si nejvíce hrával, byl nyní uvězněn.

V podstatě v téže době začala vymírat domácí zvířata. Drůbež zešedla a pomřela velmi rychle, její maso bylo suché a při roz­říznutí odporně páchlo. Vepři nezřízeně ztloustli a vzápětí začali prodělávat ohavné změny, které nedokázal nikdo vysvětlit. Jejich maso bylo samozřejmě nepoživatelné, a Nahum byl se svým ro­zumem v koncích. Žádný venkovský veterinář by se k jeho farmě ani nepřiblížil a městský veterinář z Arkhamu byl očividně zma­ten. Prasata začala šednout a křehnout a doslova se rozpadala ještě dříve, než pomřela, a jejich oči a rypáky se měnily v ne­zvyklé novotvary. Bylo to nevysvětlitelné, poněvadž vepři nebyli nikdy krmeni zbarvenou vegetací. Potom došlo na krávy. Určité části nebo i celé tělo se jim z ničeho nic začalo svrašťovat či tuh­nout, což bylo většinou provázeno krutými záchvaty a rozpa­dem tkáně. V posledním stadiu — které vždy končilo smrtí — na­stalo šedivění a křehnutí podobně jako u prasat. Zde už nebylo možno mluvit o otravě, poněvadž ke změnám docházelo vždy v zamčené neporušené stodole. Nemohlo jít ani o viry přenesené kousnutím, neboť žádné zvíře nemohlo proniknout pevnými zdmi. Muselo jít o organickou chorobu, nikdo však netušil, která z chorob by mohla mít takové následky. Když přišla sklizeň, na celé farmě nebylo živého zvířete; dobytek a drůbež pomřeli a psi utekli. Zmizeli všichni tři jedné noci a víc o nich nikdo ne­slyšel. Pět koček odešlo už předtím, ale nikdo si toho ani ne­všiml; zdálo se, že tu beztak nejsou žádné myši, a kromě paní Gardnerové se s kočičkami nikdo nemazlil.

Devatenáctého října se Nahum přihnal k Ammimu s hrůznou novinou. Thaddeus ve svém půdním pokoji zemřel, a způsob, ja­kým se to stalo, se vzpíral jakémukoliv popisu. Nahum vykopal na malém ohrazeném pozemku za farmou hrob a uložil do něj to, co zbylo. Chlapce nemohlo napadnout nic zvenčí, neboť zamří­žované okénko a zamčené dveře zůstaly nedotčeny; podobalo se to v mnohém umírání dobytka ve stodole. Ammi se ženou se snažili otřeseného muže utěšit, jak jen mohli, ale sami byli při tom celí nesví. Kolem Gardnerových a všeho, čeho se dotkli, ja­ko by se šířil děs, už pouhá přítomnost jednoho z nich v domě působila jako závan z cizího hrůzného světa. Ammi doprovodil Nahuma domů jen s velkou neochotou a marně se pak snažil uti­šit pláč malého Merwina. Zenas žádné konejšení nepotřeboval. V poslední době už nedělal nic, jen zíral do prázdna a poslouchal otcovy příkazy; Ammi si pomyslel, že osud je vlastně k němu mi­losrdný. Čas od času se v odpověď na Merwinův křik ozývalo z půdy jakési sténání a Nahum polekanému příteli vysvětlil, že to je hlas jeho ženy, která poslední dobou velmi zeslábla. S přibližu­jící se nocí se Ammi chystal pryč; ani přátelství jej nemohlo pře­svědčit, aby zůstal na místě, až se rostliny rozzáří tlumeným svět­lem a stromy se budou kymácet v bezvětří. Měl vlastně štěstí, že jeho představivost nebyla příliš rozvinutá. Věci mu už tak, jak byly, jitřily mysl, a kdyby byl býval schopen dát si do souvislosti všechna hrozivá znamení kolem sebe, jistě by zešílel. Šerým veče­rem spěchal k domovu a v uších mu zněl jekot šílené ženy a křik zděšeného dítěte.

O tři dny později se Nahum brzy z rána objevil v Ammiho ku­chyni a za nepřítomnosti hostitele ze sebe vykoktal další hrozivý příběh. Paní Pierceová mu naslouchala sevřená hrůzou. Tento­krát šlo o malého Merwina. Zmizel. Pozdě večer šel s lucernou a s vědrem pro vodu a už se nevrátil. Již několik dní se hroutil, už snad ani nevěděl, či je, na všechno jen křičel. Ze dvora se ozval nepříčetný jek, ale dříve než se otec dostal ke dveřím, chlapec byl pryč. Světlo lucerny, kterou s sebou Merwin měl, zmizelo a po dítěti ani stopy. Nahum si v tu chvíli myslel, že lucerna a vědro zmizely také, avšak když se za rozbřesku trmácel zpět z celonoč­ního pátrání v lesích a polích, našel u studny velmi podivné věci. Ležel tam kus rozbité a očividně roztavené železné hmoty, která byla kdysi lucernou; ohnuté držadlo a zkroucené železné obruče, napůl stavené dohromady, připomínaly zbytky vědra. To bylo vše. Nahum nevěděl, co si o tom myslet, paní Pierceová jako by ztratila řeč a Ammi, když dorazil domů a vyslechl ten příběh, rovněž nebyl s to vyslovit jedinou domněnku. Merwin byl pryč a nemělo smysl to oznamovat ostatním, kteří se Gardnerovým už tak vyhýbali. Bylo rovněž nesmyslné říkat to lidem z Arkhamu, kteří se všemu jen vysmívali. Thad byl pryč, a nyní byl pryč i Merwin. Cosi se plížilo kolem a čekalo, až to někdo uvidí a u­slyší. Nahum věděl, že jeho čas se blíží, a žádal Ammiho, aby se postaral o jeho ženu a o Zenase, kdyby jej přežili. Věřil, že jde o nějaký trest, i když si nedokázal představit zač, vždyť on, ale­spoň pokud věděl, vždycky kráčel zpříma po božích cestách,

Ammi Nahuma neviděl déle než dva týdny; pak se začal stra­chovat, co se mohlo stát. Nakonec se vzdor svému strachu roz­hodl Gardnerovu farmu navštívit. Z mohutného komína nestou­pal kouř a host se chvíli obával nejhoršího. Celá farma vypadala příšerně — šedivá, rozpadající se tráva a listí na zemi, křehké zlomky révy spadané z prastarých zdí a štítů a velké holé stromy drásající šedé listopadové nebe s nepřirozenou zlovolností, která, jak se Ammi mohl jen domnívat, pramenila ze sotva znatelně změněného pohybu větví. Nahum byl však přece jen naživu. Byl slabý a ležel na pohovce v kuchyni pod nízkým stropem, byl však dokonale při vědomí, dokonce schopný udílet jednoduché příka­zy Zenasovi. V místnosti byla hrozná zima, a když se Ammi vidi­telně roztřásl, hostitel chraplavě zakřičel na Zenase, aby donesl více dřeva. Dříví bylo vskutku zapotřebí; dutina krbu byla vyhas­lá a prázdná a jen mrak sazí vířil ve studeném větru, který prou­dil dolů komínem. Nahum se otázal, zda se teď, když se přiložilo, cítí pohodlněji, a tu si Ammi uvědomil, co se stalo. I ten nejpev­nější provaz nakonec povolil. Ubohá farmářova mysl se uzavřela před dalším zoufalstvím.

Ammi se opatrně vyptával, kam zmizel Zenas, ale nedozvěděl se nic určitého. „Ve studni — žije ve studni —“ bylo vše, co mu byl pomatený otec schopen říci. A tu si Ammi vzpomněl na Na­humovu šílenou manželku a začal se tedy vyptávat tímto smě­rem. „Nabby? Proč, vždyť je tady!“ zněla překvapená Nahumo­va odpověď, a Ammimu došlo, že musí pátrat sám. Zanechal bezmocného a mumlajícího farmáře na pohovce, sňal z hřebíku vedle dveří klíče a vystoupil po skřípajících schodech nahoru na půdu. Nahoře bylo velmi dusno a těsno, a úplné ticho. Ze čtyř dveří před ním byly zamčeny pouze jedny, a Ammi na nich vy­zkoušel různé klíče z přineseného svazku. Třetí klíč se ukázal ja­ko správný, a po chvilce tápání Ammi nízké bílé dveře otevřel.

Uvnitř bylo poměrně tmavo, poněvadž okno bylo malé a ještě zčásti zakryté hrubými dřevěnými mřížemi. Na podlaze ze širo­kých prken nebylo nic. Zápach k nevydržení. Dříve než Ammi postoupil dále, musel se vrátit do jiné místnosti a naplnit si plíce dýchatelným vzduchem. Když opět vstoupil, zahlédl v rohu cosi tmavého, a když se na to podíval zblízka, vyjekl hrůzou. Jak vy­křikl, zdálo se mu, že okno na chvíli zastínil mrak, a o sekundu později cítil, že se o něj otírá jakýsi nenávistný proud par. Před očima se mu roztančily podivné barvy, a kdyby jej hrůza ne­ochromila, snad by si vzpomněl na kouli uvnitř meteoru, již roz­tříštilo geologické kladívko, a na morbidní vegetaci, která vyrazila na jaře. Avšak v té chvíli si uvědomoval pouze tu nelidsky zuboženou věc před sebou, která až příliš zjevně sdílela nepocho­pitelný osud mladého Thaddea a domácích zvířat. Ale co bylo na té hrůzné věci nejhoršího: při svém postupujícím rozkladu se ješ­tě velmi pomalu, avšak patrně pohybovala.

Ammi už mi neřekl, co udělal, ale vyrozuměl jsem jasně, že ta věc v rohu se už dál nehýbala. Zřejmě nemohl jinak. Jsou věci, o kterých nelze mluvit, a skutek provedený z čistě humánních pohnutek je někdy zákonem krutě souzen. Pochopil jsem, že v půdní místnosti nezůstalo nic, co by se mohlo hýbat, a že zane­chat tam něco, co by se ještě hýbat mohlo, by byl zločin stejně hrůzný jako odsoudit jakoukoli chápající bytost k věčnému trá­pení. Jiný člověk než flegmatický farmář by zřejmě omdlel nebo zešílel, Ammi se však vrátil nízkými dveřmi při dokonalém vědo­mí a zamkl za sebou ono prokleté tajemství. Teď bylo potřeba něco udělat s Nahumem; nakrmit jej, opatřit a převézt na jiné místo, kde by jej bylo možno opatrovat.

Když sestupoval Ammi ze schodů, uslyšel dole jakési žuchnuti. Měl dojem, jako by zaslechl i výkřik, který byl náhle umlčen, a s nervozitou si vzpomněl na lepkavou páru, která se o něj otírala v tom hrůzném pokoji nahoře. Co asi způsobil jeho výkřik a vů­bec jeho vstup? Zadržen neurčitým strachem poslouchal další zvuky ozývající se zezdola. Nepochybně tam docházelo k vlá­čení nějaké těžké věci a ozýval se nechutný mlaskavý zvuk jaké­hosi pekelně hnusného sání. Představivost měl rozpálenu horeč­natými vizemi a neřízené myšlenky se znovu vracely k tomu, co viděl nahoře. Dobrý bože! Do jakého hrůzného světa snů vstou­pil? Neodvažoval se pohnout dopředu ani dozadu, a tak stál a třásl se v zákrutu obedněného schodiště. Každá podrobnost oné scény se mu vpalovala do mozku. Zvuky, pocit příšerného očekávání, temnota, příkrost úzkých schodů — a bože smiluj se! — slabá, avšak patrná luminiscence trámů a dřevěných stěn kolem.

Potom zvenku zaznělo divoké zaržání Ammiho koně a po něm klapot kopyt prozrazující zběsilý útěk. V příštím okamžiku byl kůň i s vozem z doslechu, zanechávaje vyděšeného muže na schodišti jeho vlastním dohadům o tom, jaká hrůza jej přiměla k útěku. To ale nebylo všechno. Zvenku se ozval ještě jiný zvuk. Znělo to jako šplouchání nějaké tekutiny — vody —, muselo to být ve studni. Zanechal Hrdinu neuvázaného blízko ní, a kolo vozu mohlo narazit na obrubeň a shodit dovnitř kámen. Slabé světlo na prastarém, odporném dřevě stále zářilo. Bože, jak starý ten dům vlastně byl? Větší část byla postavena před rokem 1670 a mansardová střecha nejpozději roku 1730.

Jasně uslyšel slabé zaškrábání dole na podlaze a pevněji sevřel těžkou hůl, kterou popadl na půdě, nevěda přesně proč. Postup­ně přemáhaje strnulost, sestoupil ze schodů a vykročil odvážně ke kuchyni. Avšak nedošel, poněvadž to, co hledal, už tam neby­lo. Vyšlo mu to vstříc a bylo to stále jakýmsi způsobem živé. Am­mi nemohl říct, zda to lezlo či zda to bylo vlečeno nějakými vněj­šími silami, ale smrt již po tom sahala. Všechno se udalo během poslední půlhodiny; zhroucení, šednutí a rozpad již značně po­kročily. Bylo to děsivě křehké; suché fragmenty se již odlupova­ly. Ammi se toho neodvážil dotknout, ale zděšen hleděl na roz­padající se karikaturu toho, co bylo kdysi tváří. „Co se stalo, Nahume, co se stalo?“ zašeptal. Rozpraskané rty byly ještě schopny zaskřehotat poslední odpověď.

„Nic... vůbec... jenom barva... pálí to... chladný a mok­rý, ale pálí... žilo to ve studni... viděl jsem to... takový jako­by kouř... jako ty kytky loni na jaře... studna v noci svítila... Thad a Merwin a Zenas... všechno živý... ze všeho vysává ži­vot... muselo to bejt v tom kameni... prolezlo to celou far­mu... nevím, co to chce... ta kulatá věc, kterou vědátoři vy­tloukli z toho kamene... rozmlátili ji... byla to ta samá barva... stejná jako květiny a rostliny... muselo jich bejt víc... semen, víš... semena, rozrostly se... tenhle tejden jsem to viděl poprvý... mělo to dost síly i na Zenase... silnýho klu­ka, plnýho života... utluče to tvou duši, a pak tě má... spálí tě... ve vodě ze studny... měls pravdu... zlá voda... Zenas se nikdy nevrátil od studny... nemůžeš utýct... táhne tě... víš, že se něco děje, ale je ti to na nic... viděl jsem to tu a tam od tý doby, co zmizel Zenas... co je s Nabby, Ammi? ... Už mi to nemyslí... nevzpomenu si, kdy jsem ji naposled krmil... jestli nedáme pozor, dostane ji to... jen ta barva... obličej se jí tak někdy večer zbarvuje... a pálí to a saje... pochází to odně­kud, kde věci nejsou tak, jak je to tady... to řek jeden z těch profesorů... měl pravdu... dej si pozor, Ammi, bude to pokra­čovat... vysaje to život...“

To bylo vše; ten, který mluvil, už mluvit nemohl; ta věc jej zcela pohltila. Ammi jen přikryl červeným ubrusem to, co zbylo, a zadním vchodem vyrazil do polí. Vyšplhal se na desetiakrovou pastvinu a klopýtal domů severní cestou přes lesy. Netroufal si jít kolem studny, od níž utekl jeho kůň. Díval se na ni oknem a jas­ně viděl, že v obrubni žádný kámen nechybí. Odjíždějící vůz tam tedy nic nesvrhl — šplouchalo tam cosi jiného, cosi, co uteklo do studny poté, co téměř vysálo život z ubohého Nahuma ...

Když Ammi dorazil domů, vůz s koňmi už tam byl a žena to­nula v úzkostech. Uklidnil ji a bez dlouhého vysvětlování vyrazil do Arkhamu uvědomit úřady o tom, že Gardnerova rodina už neexistuje. Neudal žádné detaily, jen oznámil smrt Nahuma a Nabby (o Thaddeovi se už vědělo) a vysvětlit, že příčinou je zřejmě nějaká podivná nemoc, která vybila i dobytek. Podal také zprávu o tom, že Merwin a Zenas zmizeli. Na policejní stanici mu kladli mnoho otázek a nakonec jej přiměli, aby na Gardnerovu farmu doprovodil skupinu tří úředníků spolu s ohledávačem mrt­vol, lékařem a veterinářem, který už měl nemocná zvířata v péči. Šel jen velmi nerad, poněvadž odpoledne se již klonilo k večeru a obával se, že je na místě zastihne noc. Jistou útěchou mu bylo jen to, že s ním šlo tolik lidí.

Šest mužů v bryčce jelo za Ammiho vozem; na zničenou far­mu dorazili kolem čtvrté hodiny odpolední. I když úředníci vypa­dali jako muži zvyklí na leccos, ani jeden nezůstal klidný při po­hledu na to, co našli na půdě a pod červeným kostkovaným ubrusem dole na podlaze. Celkový vzhled zešedlé a zmořené farmy byl hrůzný, ale ony dva rozpadlé předměty překračovaly hranice čehokoli myslitelného. Nikdo se na ně nevydržel dlou­ho dívat, a dokonce i lékař připustil, že je tu velmi málo k vy­šetřování. Bylo samozřejmě možno analyzovat vzorky, a tak se zaměstnával jejich odběrem — a pozdější výsledky rozborů v univerzitní laboratoři, kam byly ony dvě lahvičky prachu zaslá­ny, byly velmi matoucí. Pod spektroskopem vykazovaly oba vzorky neznámé spektrum, v němž mnoho podivných čar připo­mínalo přesně spektrum meteoru, který byl zkoumán minulý rok. Schopnost vysílat toto spektrum po měsíci zmizela a prach se pak skládal převážně z alkalických fosforečnanů a uhličitanů.

Kdyby byl Ammi věděl, co muži podniknou, nikdy by jim o studni nic neříkal. Slunce již zapadalo a on toužil jen po tom, být už pryč. Ale stále se musel ohlížet po kamenné obrubni u vel­kého vahadla, a když se jej jeden z detektivů zeptal, připustil, že Nahum se obával něčeho tam dole, a to tak, že se dokonce ani nepokoušel hledat tam Merwina nebo Zenase. Po tom nezbylo než vyprázdnit studnu a ihned ji prozkoumat. Roztřesený Ammi musel čekat, zatímco ze studny vytahovali jedno vědro páchnoucí vody za druhým a vylévali je na rozměklou zemi. Muži nad tou břečkou zhnuseně odfrkávali a nakonec si museli ucpat nosy před zápachem, který odkrývali. Netrvalo to tak dlouho, jak se obávali, poněvadž vody ve studni bylo výjimečně málo. Není snad třeba popisovat příliš podrobně to, co našli. Merwin a Ze­nas tam byli oba, částečně v rozkladu; spíš jenom kostry. Byl tam také malý jelen a velký pes v podobném stavu a mnoho kostí menších živočichů. Mazlavé bahno a sliz na dně byly nevysvětli­telně pórovité a plné bublin; muž, který sestoupil dolů po stupač­kách a dlouhým břevnem zkoumal hloubku bahna, nenarazil na nic pevného, ať nořil břevno sebehlouběji.

Všude se rozhostilo šero a z domu byly přineseny lucerny. Když už bylo jasné, že ze studny víc získat nelze, šli všichni do­vnitř projednat celou věc v prastarém obývacím pokoji, zatímco strašidelné měsíční světlo si pohrávalo na všem tom rozpadu ven­ku. Celý případ uváděl vyšetřovatele do rozpaků, neboť nemohli najít žádný společný prvek, který by spojoval podivný vzrůst ze­leniny, neznámou nemoc dobytka a lidí a nepochopitelnou smrt Merwina a Zenase v zamořené studni. Pravda, slyšeli známé ven­kovské povídačky, ale nemohli přece věřit všemu, co zjevně od­porovalo přírodním zákonům. Meteorit nepochybně otrávil pů­du, avšak nemoc a smrt lidí a zvířat, kteří nejedli nic, co bylo na této půdě vypěstováno, to byla druhá věc. Byla to studniční vo­da? Bylo to pravděpodobné; možná by bylo vhodné ji analyzo­vat. Ale jaké zvláštní šílenství mohlo vést oba chlapce ke skoku do studny? Jejich počínání si bylo tak podobné — a zbytky do­kazovaly, že oba trpěli smrtelným šednutím a křehnutím. Proč bylo všechno tak šedé a křehké?

Ohledávač mrtvol, který seděl blízko okna a díval se do dvora, si jako první všiml záře vystupující ze studny. Byla již úplná noc a celé to odpudivé okolí se zdálo být lehce luminiscentní, trochu víc než jen osvětlené měsíčními paprsky, nicméně tato nová záře byla čímsi určitým a rozlišitelným; zdálo se, že vyráží z černé já­my jako tlumený paprsek lucerny a odráží se v malých kalužin­kách vody rozlité kolem. Záře měla velmi podivnou barvu, a když se všichni shromáždili u okna, Ammi se skutečně vyděsil, protože ten podivný paprsek vycházející z ohavné hniloby měl zbarvení, které mu nebylo neznámé. Viděl je v té odporné křeh­ké kouli v aerolitu před dvěma léty, viděl je v šílené vegetaci na jaře a domníval se, že je viděl také v jednom okamžiku předešlé­ho rána proti zamřížovanému okénku v příšerném půdním poko­ji, kde se odehrávaly nevyslovitelné věci. Zasvítilo na vteřinu a jeho ovanul lepkavý a nenávistný proud par — také chudák Nahum byl napaden něčím z toho světla. Rozhodně to říkal, ří­kal, že to bylo jako ta koule a jako ty rostliny. Pak to uteklo na dvůr a šplouchalo ve studni a nyní studna zářila do noci bledým, záludným paprskem téhož démonického odstínu.

Ammiho mysl byla náhle tak vybuzena, že byl i v tomto vypja­tém momentě schopen uvažovat o víceméně vědeckém aspektu jevu. Nemohl se než divit, že má stejný zrakový dojem z par, kte­ré zahlédl přes den proti oknu nebo za ním, a z nočních výparů, které se jevily jako fosforescentní mlha proti sežehlé temné kraji­ně. To nebylo správné, to bylo proti přírodě — znovu musel my­slet na hrozná poslední slova utýraného přítele: „Pochází to od­někud, kde věci nejsou tak, jak je to tady, to řek jeden z těch profesorů...“

Všichni tři koně uvázaní venku u dvou uschlých stromků u cesty teď již rzali a zběsile tloukli kopyty. Kočí vyrazil ke dve­řím, že s nimi něco udělá, ale Ammi mu položil roztřesenou ruku na rameno. „Nechoď tam,“ zašeptal. „Je tam něco, co neznáme. Nahum říkal, že prej ve studni žije cosi, co ti vysaje život. Říkal, že to muselo nějak vyrůst z toho kulatýho, co jsme viděli v tom meteoru, co sem dopad loni v červnu. Říkal, že to saje a pálí, a je to jen oblak barvy jako támhleto světlo, který skoro nevidíš, vůbec nevidíš, vůbec nevíš, co to je. Nahum myslel, že se to živí na všem živým a je to pořád silnější. Říkal, že to viděl minulej tej­den. Musí to být něco z daleka, z nebe, jak to říkali loni ti chlapi z univerzity o tom meteoritu. Podle toho, jak se to chová a co to dělá, tak to není z tohohle božího světa. Je to něco odjinud.“

A tak muži zůstali nerozhodně stát, zatímco světlo plynoucí ze studny sílilo a uvázaní koně tloukli kopyty a rzali v narůstajícím děsu. Byla to vskutku ohavná chvíle v tom hrůzném, prastarém, prokletém domě, kde vzadu v přístěnku byly uloženy příšerné pozůstatky čtyř lidí, dvoje nalezené v domě a dvoje ze studny, a před okny stoupal ze slizkých hlubin nezemský duhový sloup. Ammi zabránil kočímu v provedení jeho záměru, jako by zapom­něl, že sám, když se o něj v půdním pokoji ráno otřel závan ba­revných par, zůstal v podstatě nezraněn, ale možná že i tak to by­lo lepší. Nikdo se nikdy nedozví, co se tu noc venku dělo; a i když ona hrůza z hlubin zatím neublížila člověku, jehož mysl nebyla oslabena, nebylo možné říci, co udělá právě v této chvíli, kdy její síla zjevně roste; proč se tak děje, se mělo brzy vyjevit pod napůl zataženým nebem zalitým měsíční září.

Jeden z detektivů u okna se náhle hlasitě zajíkl. Ostatní na něj pohlédli a potom sledovali jeho upřený pohled. Nebylo třeba slov. Co se v místních pověstech jevilo jako sporné, už sporným nebylo, a snad právě kvůli této věci, kterou později každý ze sku­piny šeptem potvrdil, se v Arkhamu o podivných dnech nemluví. Je třeba předeslat, že v tu večerní hodinu vůbec nefoukal vítr. Později se zvedl, ale v tu chvíli bylo úplné bezvětří. Dokonce ani suché, šedé a drolící se vrcholky živého plotu, ani lem střechy stojící bryčky se nepohnuly. A přesto se v tom napjatém a zlém klidu pohybovaly ve výši holé koruny všech stromů na dvoře. Morbidně a křečovitě sebou škubaly, v jakémsi záchvatu šílenství drásaly měsícem postříbřené mraky, naprázdno tepaly nezdravý vzduch, jako by jimi škubal jakýsi cizí nehmotný nerv, nějaké spojení s podzemními děsy šílícími v hloubi pod jejich černými kořeny.

Na několik vteřin všichni zadrželi dech. Potom hustý mrak za­stínil měsíc a obrysy svíjejících se větví se na chvíli ztratily. A tu se ze všech stran ozval přidušený křik plný hrůzy. Neboť onen běs se zároveň s obrysy neztratil a v děsuplné chvíli hlubší tmy všichni viděli ve výšce korun stromů vířit tisíce tlumeně světélku­jících bodů, označujících každou větev jako Eliášův oheň nebo jako plameny, které sestoupily na hlavy apoštolů na letnice. Byla to obludná konstelace nepřirozeného světla, podobná početnému roji mrchožravých světlušek tančících v pekelném kole nad zakletým močálem; a barvou toho světla bylo opět ono vetřelecké cizí zbarvení, které Ammi tak dobře znal a jehož se děsil. Světel­ný sloup proudící ze studny byl čím dál jasnější a naplňoval vě­domí shromážděných mužů obludným katastrofickým pocitem. Světlo už nezářilo, ale tryskalo, a zdálo se, že beztvarý proud ne­popsatelné barvy se valí ze studny přímo na nebe.

Roztřesený veterinář se zvedl a zajistil přední dveře ještě jed­nou závorou. Ammi se třásl také, a když chtěl něco poznamenat k sílícímu světélkování stromů, ztrácel kontrolu nad svým hla­sem. Rzáni vzpínajících se koní bylo příšerné, ale nikdo ze skupi­ny skryté ve starém domě by se za nic na světě nepohnul vpřed. Světélkování stromů sílilo každým okamžikem a neklidné větve jako by byly silou vzpínány do svislé polohy. Dřevo vahadla studny zářilo a jeden z policistů beze slova ukázal na dřevěné přístřešky a včelí úly poblíž západní zdi. Začínaly světélkovat ta­ké, jen povozy návštěvníků se zdály být nedotčeny. Na cestě na­stal jakýsi divoký pohyb a ozval se klapot kopyt. Ammi zhasil lampu, aby lépe viděli, a tu jim došlo, že spřežení splašených se­dáků se podařilo zlomit stromek, k němuž bylo připoutáno, a vy­razilo na útěk i s policejní bryčkou.

Útěk koní jako by lidem rozvázal jazyk, takže si začali ustraše­ně šeptat. „Rozšiřuje se to na všechno organické v okolí,“ šeptal lékař. Nikdo neodpověděl, jen muž, který byl ve studni, naznačil, že jeho tyč se tam musela dotýkat něčeho neskutečného. „Bylo to hnusné,“ dodal. „Žádné dno, jen bahno a bubliny a pocit, že tam dole pod tím něco číhá.“ Ammiho kůň venku na cestě ještě stále hrabal kopyty a vyrážel ohlušující řev, který trhal slaboun­kou nit úvah jeho pána, jenž si tu mumlal své neutříděné myšlen­ky: „Pochází to z toho kamene — vyrostlo to tam dole — žralo to všechno živý — požíralo to jejich duši i tělo — Thada a Mer­wina a Zenase a Nabby — Nahum byl poslední — všichni pili tu vodu — napáslo se to na nich a zesílilo — pochází to odjinud, kde věci nejsou tak, jak je to tady — a teď se to vrací domů.“

V té chvíli sloup neznámého světla zazářil náhle silněji a roz­vlnil se do fantastických tvarů, které potom každý z diváků popi­soval jinak. Uvázaný Hrdina vyrazil takový zvuk, jaký ještě nikdo od koně neslyšel. Všichni muži, schoulení pod nízkým stropem obývacího pokoje, si zacpávali uši a Ammi se přemožen hrůzou a hnusem odvrátil od okna. Slova nemohla vyjádřit, co se dělo; když Ammi znovu vyhlédl z okna, nebohé zvíře leželo zhrouceno a bez hnutí mezi zpřelámanými ojemi vozu. To byl Hrdinův konec; zůstal tak až do druhého dne, kdy ho pohřbili. Ale v té chvíli nebyl čas na nářky, protože právě tehdy jeden z detektivů upozornil na něco podivného přímo v místnosti. Při zhasnuté lampě bylo náhle jasně vidět, že bledá záře se začíná rozšiřovat po domě samotném. Zářila na širokých prknech na podlaze a na kusu hadrového koberce, tetelila se na závěsech podél dělených oken, běhala nahoru a dolů po odhalených rohových sloupech, blyštila se na poličkách a na krbové římse a zasahovala i dveře a nábytek. Bylo zřejmé, že záření každou minutou sílí a že každá normální lidská bytost odtud musí okamžitě pryč.

Ammi ukázal mužům zadní dveře a cestu mezi poli na deseti­akrovou pastvinu. Šli a klopýtali jako ve snu a neodvažovali se ohlédnout, dokud nedosáhli vzdálené výšiny. Byli rádi, že nalezli tuto cestu; přední cestou kolem studny by jít nemohli. Bylo dost hrozné projít jenom kolem zářící stodoly a přístřešků a dále sa­dem světélkujících a ohavně zkroucených stromů, jejichž větve byly v té chvíli díky bohu ohnuty největší silou vzhůru. Když pře­cházeli po venkovské lávce přes Chapmanův potok, měsíc byl schován za velmi hustými mraky a muži zcela potmě tápali do otevřených luk.

Když se ohlédli zpět do údolí a ke vzdálené Gardnerově farmě na jeho dně, naskytl se jim úděsný pohled. Celá farma zářila oním podivným, neznámým zbarvením; stromy, budovy, a do­konce i tráva a rostlinstvo, které nebylo zasaženo smrtelnou še­dou křehkostí. Koruny stromů byly vzepjaty vzhůru, na koncích větví hořely nezdravé plameny a blikající cáry týchž plamenů se plazily po trámech domu, stodoly a přístřešků. Byla to scéna z Fuseliho vizí a korunou vší té vřavy amorfní luminiscence byla nepřátelská, nezměřitelná duha tajemného jedu vystupujícího ze studně — světlo kypělo, hmatalo, vyskakovalo, šlehalo, sršelo, vzpínalo se a zlovolně bublalo ve svém kosmickém, nepochopi­telném chromatismu.

A potom ta podivná věc z ničeho nic vypálila svisle vzhůru k obloze jako raketa nebo meteorit a beze stopy zmizela okrou­hlým a podezřele pravidelným otvorem v mracích, dříve než kdokoliv mohl vzdechnout či vykřiknout. Nikdo z diváků ten po­hled nikdy nezapomene; Ammi tupě zíral na souhvězdí Labutě s Denebem blyštícím se nad všemi ostatními ve směru, kterým se neznámá barva propalovala Mléčnou dráhou. Jeho pohled se však rychle vrátil zpět na zem, a to díky praskotu dole v údolí. Bylo to tak, jen trhání a praskání dřeva, žádná exploze, jak poz­ději mnozí tvrdili. Avšak výsledek byl stejný. V jednu kaleido­skopickou vteřinu se zatracená a prokletá farma rozbouřila v ka­taklyzma nepřirozených jisker a substancí, jež zcela zastřelo po­hled oněch několika diváků a stoupalo k zenitu v podobě prskají­cí oblačné bouře trosek sršící barvami, které vskutku nemohly pocházet z našeho vesmíru. Mezi rychle se zatahujícími parami stačili ještě sledovat náhlý rozpad, který nastal v příští vteřině, a v další chvíli zmizelo vše. Tam dole zůstala pouze tma, do níž se muži neodvážili vrátit, a všude kolem vířil vítr, jehož temné záva­ny jako by přicházely až z mezihvězdného prostoru. Ječel a sku­čel a bičoval pole a zničené lesy v šíleném kosmickém děsu, až si třesoucí se společnost uvědomila, že nemá smysl čekat, až měsíc osvětlí, co zbylo z Nahumova domova.

Vraceli se do Arkhamu severní cestou, sedm roztřesených mu­žů, poděšených tak, že si netroufali vyslovit ani náznak vysvětle­ní. Ammi na tom byl hůř než ostatní a prosil, aby s ním odbočili z cesty a doprovodili jej až domů do kuchyně. Netroufal si projít sám pustými, větrem bičovanými lesy až ke svému domovu na hlavní cestě. Neboť utrpěl ještě jeden šok, kterého ostatní byli ušetřeni, a navěky byl zdrcen do hloubky zaťatou hrůzou, o níž si po mnoho následujících let netroufal ani hlesnout. Když už se všichni, kteří to viděli z bouřlivého vrchu, vrátili na cestu, Ammi se ohlédl ještě jednou do zastíněného údolí zkázy, které ještě ne­dávno bylo domovem jeho nešťastného přítele. A tu si všiml, že z onoho vzdáleného a zničeného místa něco povylétlo a vzápětí opět sjelo do země, přesně tam, odkud odletěla do nebes ona ob­rovská beztvará příšera. Byla to jen barevná skvrna — avšak od­stínu, jaký nenalezneš ani na zemi, ani na nebi. A protože Ammi tu barvu rozpoznal a pochopil, že její poslední zbytek musí stále číhat někde dole ve studni, již nikdy nenalezl klid.

Ammi se k tomu místu pak už nikdy nepřiblížil. Od dob všech těch hrůz uběhlo čtyřicet čtyři let, ale nikdy ta místa nenavštívil a bude jen rád, až nová nádrž všechno přikryje. Já budu také rád, poněvadž se mi vůbec nelíbilo, jak sluneční svit měnil své zbarve­ní nad ústím opuštěné studny, kolem které jsem procházel. Dou­fám, že voda tam bude vždycky velmi hluboká, ale stejně ji ni­kdy nebudu pít. Tři z mužů, kteří tam tehdy byli s Ammim, se vrátili druhého dne prozkoumat trosky za denního světla, ale v podstatě žádné nenalezli. Pouze zbytky cihel z komína a kame­nů ze sklepa, tu a tam neurčité minerální a metalické fragmenty a obrubeň osudné studny. Kromě Ammiho mrtvého koně, které­ho odvlekli kus dál a pohřbili, a vozu, který mu byl vrácen, zmi­zelo cokoliv živého. Zůstalo jen pět tajemných akrů šedé pustiny, na níž od té doby nic nevyrostlo. Dodnes se tam rozprostírá ote­vřená nebi jako velká skvrna vypálená kyselinou v polích a le­sích, a těch několik, kteří se na ni vzdor pověstem odvážili po­hlédnout, ji nazvalo „Prokletý úhor“.

Venkovské pověsti jsou podivné. A mohly by být ještě podiv­nější, kdyby se lidé z města a univerzitní chemici zabývali analý­zou vody z neužívané studny a prachu, který, jak se zdá, žádný vítr nerozfouká. Také botanici by měli studovat umírající flóru na okrajích té skvrny, a tak by mohli vnést světlo do všeobecných dohadů, že skvrna se šíří, prý velmi pomalu, možná jen palec za rok. Lidé tvrdí, že barva okolní vegetace není na jaře úplně v po­řádku, a v lehkém zimním sněhu prý je možno nalézt stopy po­divných tvorů. Také sněhová pokrývka je prý na Prokletém úho­ru tenčí než jinde. Koně, kterých již v tomto motorovém věku mnoho nezbylo, se prý v tom tichém údolí stávají neklidnými a lovci se prý v blízkosti skvrny šedého prachu nemohou spoleh­nout na své psy.

Říká se, že místo působí špatně i na psychiku. Po Nahumově smrti mnozí obyvatelé zpodivínštěli a nikdo z nich nedokázal kraj opustit. Zdravější lidé do jednoho odešli a jen cizinci se snažili uchytit se v rozpadajících se budovách. Nevydrželi však, a jeden se až diví, jak hluboký vhled vykazují jejich divoké pověsti a šep­taná magická tajemství. Argumentují, že se jim v tom grotesk­ním kraji v noci zdají příšerné sny, a skutečně už pouhý pohled na ono temné království probouzí morbidní fantazii. Žádný ces­tovatel procházející místní hluboké rokle neunikl pocitu čehosi divného a malíře mrazí, když zobrazuje husté lesy, jejichž tajemnost je stejně duchovní jako optická. Já sám jsem překvapen in­tenzitou dojmu, který jsem získal jen z jediného dlouhého pocho­du předtím, než mi Ammi vyprávěl svůj příběh. Když se začalo šeřit, tak nějak neurčitě jsem si přál, aby se obloha zatáhla mra­ky, poněvadž se mi do duše vkrádal podivný strach z hlubiny ne­be klenoucího se mi nad hlavou.

Neptejte se mne na můj názor. Nevím, a to je všechno. Jediný, koho se můžete zeptat, je Ammi, protože lidé z Arkhamu o po­divných dnech nemluví a tři profesoři, kteří viděli meteorit a jeho barevnou kouli, jsou už mrtví. Koulí bylo více. To je pod­statné. Jedna se zřejmě nasytila a unikla, a byla tu zřejmě ještě jedna, pro kterou bylo tehdy příliš brzy. Ta je nepochybně ještě stále ve studni. Vím, že sluneční svit v miazmatických parách nad okrajem studny byl podivný. Venkované říkají, že se skvrna šíří asi o palec za rok; možná že tu znova dochází k růstu a sycení. Nicméně ať už se tam líhne jakýkoliv démon, musí být k něčemu připoután, jinak by se šířil rychle. Je snad přichycen ke kořenům stromů, které drásají vzduch? Jedna z dnešních arkhamských po­věstí vypráví o tlustých dubech, které září a v noci se nepřirozeně pohybují.

Co to vlastně je, ví bůh. Podle kategorií hmoty je to, co Ammi popisoval, zřejmě plynem, avšak tento plyn podléhal zákonům, které nejsou z našeho vesmíru. Nepocházel ze sluncí a světů, kte­ré září do teleskopů a na fotografické desky v našich observato­řích. Nebyl to dech nebe, jehož pohyby a rozměry naši astrono­mové měří nebo považují za nezměrné. Byla to skutečná barva z vesmíru, děsivý posel z dosud nezformovaných říší nekonečna mimo přírodu, kterou známe, jehož pouhá existence omračuje mozek a otupuje nás černými proudy z hlubin, které se náhle ote­vírají před našima zděšenýma očima.

Silně pochybuji, že by mi Ammi vědomě lhal, a také si nemys­lím, že by jeho příběh byl jen výstřelkem šílenství, jak mě varova­li lidé z města. Spolu s meteoritem přišlo do kopců a údolí něco hrozného, a něco hrozného, i když nevím v jakém rozsahu, tam zůstalo. Budu rád, až uvidím vodu stoupat. Doufám, že se zatím Ammimu nic nestane. Viděl toho tolik a ta věc působila tak zá­keřně. Proč se nikdy neodstěhoval? Jak jasně si vybavil slova umírajícího Nahuma: “ ... Nemůžeš utýct... táhne tě... víš, že se něco děje, ale je ti to na nic...“ Chudák starý Ammi. Až budou pracovní čety nasazeny do práce na nádrži, musím napsat hlavnímu inženýrovi, aby na něj dával bedlivý pozor. Nerad bych si jej představoval jako šedé, zhroucené a křehnoucí monstrum, které čím dál častěji navštěvuje moje sny.

HRŮZNÝ STAŘEC

Angelo Ricci, Joe Czanek a Manuel Silva se rozhodli vykonat návštěvu u hrůzného starce. Bydlel docela sám ve zchátralém do­mě nedaleko přístavu, ve Water Street, a lidé o něm říkali, že je velice bohatý, ale také velice nemocný a sešlý. Oba tyto předpo­klady byly pro pány Ricciho, Czanka a Silvu neobyčejně lákavé, neboť to byli kumpáni zabývající se činností, kterou soud zpra­vidla kvalifikuje jako krádež nebo loupež.

Obyvatelé městečka Kingsportu o hrůzném starci vykládají a rozšiřují spoustu nejrůznějších pověstí, které ho chrání před pří­lišnou pozorností ze strany lidí, jako je Silva a jeho kolegové. Přesto však je jisté, že v tom svém plesnivém příbytku má stařec někde ukryto nesmírné jmění. Je to podivín a kdysi prý býval ka­pitánem velké plachetnice, brázdící vlny Indického oceánu. Dnes ale už je tak starý, že se nenajde člověk, který ví něco o jeho mlá­dí, a tak zamlklý, že se najde jen pár lidí, kteří vědí, jak se vlastně stařec jmenuje. Na zahradě před jeho domem stojí pod mohutný­mi stromy několik podivně otesaných balvanů. Jsou pestře poma­lované a seskupené tak, že připomínají sochy známé z některých indických chrámů. Tato exotická sbírka nahání strach skoro všem klukům z okolí, kteří se jinak hrůznému starci pošklebují kvůli je­ho dlouhým bílým vlasům a dobře mířenými kameny mu občas vytloukají okna. Existují tu však ještě jiné okolnosti, které odpu­zují a děsí i starší zvědavce, když se někdy přiblíží k oknům do­mu a pokusí se nahlédnout dovnitř. Tito zevlouni tvrdí, že v pří­zemí, v místnosti, která je jinak dočista prázdná, stojí na stole řádka kuriózních lahví a v každé je na šňůrce zavěšen kousek olova, takže to připomíná kyvadlo hodin. Hrůzný stařec prý s tě­mi lahvemi rozmlouvá a oslovuje prý je jmény, jako Jack, Dlouhý Tom, Joe Španělák, Peters nebo kormidelník Ellis. Jakmile je osloví, pohybují prý se ty kousky olova sem a tam, jako by mu chtěly odpovědět.

Nikdo z těch, kdo toho vyzáblého, hrůzného starce při někte­rém z podobných hovorů pozorovali, neodvážil se už k jeho do­mu ani přiblížit. Angelo Ricci, Joe Czanek a Manuel Silva však nebyli místní občané, patřili k těm četným návštěvníkům, kteří v poslední době vždy na krátký čas zaplavují poklidná městečka Nové Anglie. Hrůzný stařec pro ně byl jenom neduživý, skoro bezmocný dědoušek, těžce se pohybující s pomocí hole, kterou křečovitě svíral v třaslavé ruce. Svým způsobem jim bylo toho osamělého a neoblíbeného starce vlastně líto, poněvadž mu kaž­dý uhýbal z cesty, a dokonce i psi po něm poštěkávali, když se pomalu šoural ulicí. Jenomže kšeft je kšeft a každý lupič, který si na sobě trochu zakládá, neomylně cítí, že je v sázce jeho čest, když má co dělat se starým a zdravím právě nepřekypujícím mu­žem bez bankovního konta, který při nákupu nejnutnějších život­ních potřeb platí španělskými zlaťáky a stříbrňáky raženými před dvěma sty lety.

Pánové Ricci, Czanek a Silva si ke své návštěvě zvolili noc na je­denáctého dubna. Pan Ricci a pan Silva měli za starým džentlme­nem zajít, zatímco pan Czanek měl čekat na lup v autě zaparko­vaném v Ship Street, před vraty ve zdi, která vroubila zadní část zahrady. Toto nezbytné opatření jim mělo zaručit včasný únik, kdyby se snad náhodou přece jen odněkud vynořila policie.

Podle předběžné domluvy se ti tři rozdělili už dřív, aby vylou­čili jakékoli pozdější domněnky a podezření. Pan Ricci a pan Sil­va si dali schůzku ve Water Street u předního vchodu do starcova domu, a třebaže jim bylo poněkud nápadné, jak přízračně a zlo­věstně se odráží měsíční světlo, pronikající mezi větvemi stromů, od pestře pomalovaných balvanů, měli hlavu natolik plnou jiných starostí, že je ani nenapadlo zabývat se nějakými fantaziemi či pověrami. Obávali se, že je čeká zdlouhavá a nepříjemná práce, než se jim z toho hrůzného starce podaří vymáčknout, kde má ukryté své poklady, neboť je všeobecně známo, že vysloužilí ka­pitáni námořní plavby se vyznačují obzvláštní tvrdošíjností a umí­něností. Utěšovala je však poněkud okolnost, že tenhle kapitán je už starý, hotový věchýtek, a že ho jdou navštívit dva. Pan Ricci a pan Silva měli jisté zkušenosti s tím, jak rozvázat jazyk i těm nejzamlklejším zatvrzelcům, a také výkřiky starce slabého jako moucha nebude obtížné umlčet. Přiblížili se k jedinému osvětle­nému oknu a uslyšeli, jak se hrůzný stařec žvatlavě a naprosto dětinsky baví s řádkou lahví stojících na stole. Poté si nasadili na tváře černé škrabošky a zdvořile zaklepali na omšelé dubové dveře.

Panu Czankovi, sedícímu za volantem auta zaparkovaného se zhasnutými světly v Ship Street, utíkal čas velice pomalu. Byl to neobyčejně citlivý člověk, a proto to s ním přece jen trochu tr­hlo, když krátce po okamžiku stanoveném k návštěvě zaslechl z domu strašlivé výkřiky. Upozorňoval přece kolegy, aby s tím starým a třaslavým dědulou jednali v rukavičkách, ne? Nervózně civěl na vrátka v zahradní zdi. Pak se znova podíval na hodinky a znepokojeně začal uvažovat o tom, co mohlo ty dva tak dlouho zdržet.

Neumřel snad stařec dřív, než mohl prozradit úkryt, a nemu­seli teď kvůli tomu obracet naruby celý dům? Panu Czankovi nepůsobilo přílišné potěšení, že musí čekat tak dlouho na tak opuštěném místě a navíc uprostřed nevlídné noci. Konečně pře­ce jen zaslechl za zdí loudavé kroky a spatřil, jak se jedno křídlo vrat otevřelo do zahrady. V kalném světle vzdálené poulič­ní lucerny se marně pokoušel rozeznat, co kolegové přinášejí z toho temného domu, který se hrozivě rýsoval v pozadí. Oči se mu rozšířily děsem, když uviděl něco, co věru nečekal. Ve vra­tech nestál ani jeden z jeho kumpánů, ale... hrůzný stařec! Opí­ral se o hůl a usmíval se. Pan Czanek si nikdy dřív nepovšiml bar­vy jeho očí: teď viděl, že jsou žluté.

Na malém městě vyvolá nepřiměřený rozruch každá maličkost; jen tím si lze vysvětlit, proč kingsportští občané mluvili na jaře a ještě v létě pořád dokola o třech zohavených mrtvolách, které příliv vyplavil na pobřeží. A někteří lidé se dokonce zmiňovali i o dalších bezvýznamných věcech, jako například o tom, že se v Ship Street našlo opuštěné auto, nebo že zaslechli několik ne­lidských výkřiků.

Pověsti kolující po městě však hrůzného starce nezajímaly. Od přírody byl ke všemu značně rezervovaný, a když člověk zestárne a je nucen se potýkat se stařeckými neduhy, stává se z něho ještě větší morous a tajnůstkář než zamlada. Ostatně, takový vyslouži­lý kapitán námořní plavby zažil jistě za dlouhých let své služby mnohem tajemnější a záhadnější příhody, než byla tahle.

Navíc do jeho sbírky přibyly další tři láhve, o které stařec mu­sel bděle pečovat.

HUDBA ERICHA ZANNA

I když jsem plány města prozkoumal s největší pečlivostí, Rue d’Auseil jsem na nich nenašel. Nebyly to jen mapy nové; vím, že se jména ulic mění, a tak jsem velmi zevrubně prostudoval i sta­robylé listiny a osobně jsem prošel každou oblast, která alespoň trochu připomínala ulici, již jsem znával pod jménem Rue d’Auseil. Všechny mé snahy nicméně skončily jen ponižujícím zjiště­ním, že prostě nejsem schopen znovu najít dům, ulici nebo ale­spoň ten kout, kde jsem během posledních měsíců chudobného života studenta metafyziky slýchal hudbu Ericha Zanna.

Nedivím se, že mi paměť vypovídá službu, neboť mé tělesné i duševní zdraví bylo během pobytu v oné ulici vážně narušeno, a vím jistě, že jsem tam nikdy nezavedl nikoho ze svých známých. Fakt, že to místo nemohu znovu najít, je přece jen podivný a ma­toucí, nacházelo se totiž necelou půlhodinu chůze od budovy uni­verzity a bylo natolik zvláštní, že ten, kdo tam jednou byl, na ně těžko může zapomenout. Nikdy jsem nepotkal člověka, který byl v Rue d’Auseil.

Rue d’Auseil ležela za černou řekou vroubenou osleplými ci­hlovými budovami skladů a překlenutou těžkým mostem z tma­vého kamene. Kolem řeky bylo stále šero, jako by kouř ze sou­sedních továren navždy odklonil sluneční paprsky. Řeka sama čpěla podivnými pachy, jaké jsem snad nikde jinde nezazname­nal, a možná to bude právě jejich nezaměnitelný závan, který mi jednou pomůže ta místa znovu najít. Za mostem se klikatí úzké dlážděné uličky s kolejemi, pak se země zdvíhá napřed povlovně a vzápětí strmě, a právě tam začíná Rue d’Auseil.

Nikdy předtím jsem neviděl ulici tak úzkou a strmou. Byl to spíš útes, uzavřený všem vozidlům a na několika místech stoupa­jící příkrým schodištěm. Na vrcholu ulice končila vysokou zdí po­rostlou břečťanem. Její dláždění bylo nepravidelné, kočičí hlavy se střídaly s kamennými dlaždicemi a tu a tam i holou zemí po­rostlou zoufalou, šedavě zelenou vegetací. Domy tam byly vysoké, s lomenými střechami, neobyčejně staré a bláznivě se naklá­něly dopředu, dozadu či do stran. V některých místech se střechy protilehlých domů ve výši téměř dotýkaly jako klenba a zcela za­stiňovaly ulici dole. Ulici také překračovalo několik příčných můstků z domu do domu.

Zvláště mě zaujali lidé, kteří tam žili. Snad pro svou tichost a uzavřenost, ale hlavně proto, že byli všichni velmi staří. Ani ne­vím, jak to přišlo, že jsem se tam usadil. Vystřídal jsem tehdy mnoho chudých míst, vždy znovu vystěhováván díky své bezna­dějné nouzi, a tak jsem se nakonec ocitl v Rue d’Auseil v domě na spadnutí, který spravoval ochrnutý Blandot. Byl to třetí dům směrem od vršku ulice, a rozhodně nejvyšší ze všech.

Můj pokoj se nalézal ve čtvrtém patře a představoval tam jedi­nou obývanou místnost; dům byl totiž skoro prázdný. Tu noc, kdy jsem se nastěhoval, jsem z podkroví nad sebou slyšel zvláštní hudbu. Hned druhý den ráno jsem se na to zeptal Blandota a ten mi vysvětlil, že tam bydlí německý violista, podivínský, ně­mý člověk, který se podepisuje Erich Zann a který po večerech hrává v nevalném divadelním orchestru. Dodal, že právě Zanno­na záliba hrát v noci po návratu z divadla byla důvodem, proč si k bydlem zvolil izolovanou, do výše čnící podkrovní mansardu, jejíž štítové okno bylo jediným místem v ulici, odkud bylo možno dohlédnout za slepou zeď na vrcholu a uvidět panorama za ní.

Slýchal jsem Zanna potom každou noc a tajemné tóny jeho violy mne doslova děsily, i když jsem byl úplně bdělý. Něco málo jsem o umění věděl a bylo mi jasné, že jeho harmonie nemají vů­bec nic společného s hudbou, kterou jsem znal z dřívějška. To mne vedlo k přesvědčení, že Zann je skladatel velmi originálního nadání. Čím déle jsem naslouchal, tím více jsem byl jeho hrou přitahován, a tak jsem se nakonec asi po týdnu rozhodl, že se se starým pánem seznámím.

Zastavil jsem jej na chodbě, když se jednou večer vracel z prá­ce, a řekl jsem mu, že bych jej rád poznal a ocenil bych možnost být přítomen jeho hraní. Byl to člověk malý, vychrtlý a shrbený, groteskní, jakoby satyrské tváře s hlavou téměř bezvlasou. Když jsem jej oslovil, vypadal pohněvaně a zděšeně zároveň, ale mé otevřené přátelství jej nakonec obměkčilo a váhavě mi pokynul, abych ho následoval po vratkých skřípajících schodech nahoru na půdu. Jeho pokoj, jeden ze dvou v ostře zkoseném podkroví, se nacházel na západní straně, přímo proti zdi ukončující ulici. Byl velmi prostorný a díky prázdnotě a zanedbanosti působil dojmem ještě rozlehlejším. Veškerý nábytek představovala jen úzká želez­ná postel, nepříliš čistý stojan s umyvadlem, stolek, velká knihov­na, železný stojánek na noty a tři staromódní židle. Všude kolem po podlaze se povalovaly stohy notových papírů. Stěny z holých prken zřejmě nikdy nepoznaly omítku a díky hojnému prachu a pavučinám působilo to místo spíš pustě než obydleně. Na první pohled bylo zřejmé, že svět krásy Ericha Zanna se nachází kdesi jinde, někde ve vzdáleném vesmíru imaginace.

Můj němý společník mne usadil na židli, zavřel dveře, zajistil je těžkou dřevěnou závorou a rozsvítil ještě jednu svíčku. Potom vy­jmul z pouzdra prožraného moly svou violu a posadil se s ní na nejtvrdší ze tří židlí. Stojánku na noty nebylo třeba, neboť Zann mi hrál zpaměti a podle svého výběru. Více než hodinu hrál me­lodie, jaké jsem ještě nikdy neslyšel; musely to být jeho vlastní kompozice. Člověk nezasvěcený do hudby může jen těžko popsat jejich charakter. Připomínaly fugu, v níž se opakovaly velmi úchvatné a dojímavé věty, avšak překvapilo mne, že tu naprosto chyběly ony tajemné názvuky, které jsem v jeho hře slýchával při jiných příležitostech.

Ty podivné melodie mi uvízly v paměti a často jsem si je sám pro sebe nedokonale pobrukoval nebo pohvizdoval; když hudeb­ník přece jen odložil smyčec, požádal jsem jej tedy, aby mi někte­rou z nich zahrál. Jakmile pochopil, co po něm chci, výraz po­vzneseného klidu, který se během hraní rozhostil na jeho tváři, byl náhle ten tam a z jeho očí na mne hleděl úzkostný vztek jako tehdy, když jsme se setkali poprvé. Zprvu jsem to považoval jen za senilní rozmar a snažil jsem se ho přesvědčit; ve snaze znovu navodit onu tajemnou náladu jsem mu dokonce zapískal některé z těch melodií, které jsem si ještě pamatoval z předešlého večera. Musel jsem však okamžitě přestat, poněvadž ve chvíli, kdy němý hudebník rozeznal notu, již jsem pískal, se jeho vrásčitý obličej roztřásl nepopsatelným rozrušením a dlouhá, kostnatá stařecká ruka vylétla proti mým ústům, aby je umlčela a uťala tu krutou imitaci. Ze jeho chování je vskutku podivné, ukazoval i kradmý ustrašený pohled, který vyslal směrem k zataženému oknu, jako by odtud snad čekal vpád nějakého vetřelce. Bylo to nesmyslné, uvážíme-li, že podkroví čnělo vysoko nad všechny přilehlé stře­chy a že se jednalo o ono nepřístupné okno, o kterém mi domácí řekl, že pouze z něj je vidět přes vrcholek zdi.

Starcovo kradmé ustrašené ohlédnutí mi připomnělo Blando­tovu poznámku a já náhle pocítil rozmarnou chuť podívat se na závratné panorama měsícem ozářených střech a pouličních svě­tel, na panorama, které si ze všech obyvatel Rue d’Auseil osobo­val pro sebe pouze tento nerudný muzikant. Přešel jsem k oknu a právě jsem chtěl rozhrnout závěsy, když tu se na mne můj ně­mý společník vrhl v rozčilení ještě divočejším než před chvílí. Hlavou ukazoval ke dveřím a oběma rukama se mě tam snažil dostrkat. Zcela znechucen tímto chováním jsem mu přikázal, ať mě pustí, že odejdu sám a ihned. Jeho sevření povolilo, a když si všiml mého pobouření a znechucení, opadl i jeho hněv. Znovu sevřel mou paži, tentokrát však přátelsky, a usadil mne zpátky na židli. Potom usedl ke stolu a překotně začal psát dlouhý vzkaz v neobratné cizinecké francouzštině.

Žádal mne o toleranci a pochopení pro starého osamělého hu­debníka, který v souvislosti se svou hudbou a dalšími věcmi trpí těžkými nervovými záchvaty. Psal rovněž, že můj zájem o jeho hudbu pro něj mnoho znamená a že uvítá, když zase někdy při­jdu a nebudu se pohoršovat nad jeho podivínstvím. Musím však vzít na vědomí, že skutečně nemůže nikomu jinému hrát ony zmíněné tajemné melodie, a také je pro něj nepředstavitelné, aby se někdo cizí v jeho pokoji čehokoli dotýkal. Do našeho prvního rozhovoru prý netušil, že jsem ve svém pokoji nucen poslouchat jeho hraní, a požádal mne, zda bych si nemohl s Blandotem vy­jednat nájem nějakého bytu ve spodnějším patře, kde by mě jeho hudba nerušila. Byl dokonce ochoten uhradit mi rozdíl v nájem­ném.

Seděl jsem tam a luštil tu bídnou francouzštinu a najednou mi bylo starého pána spíš líto. Byl obětí nervových záchvatů stejně jako já, a moje studia metafyziky mě přece měla vést k dobrotě a vlídnosti. V tichu, které se v místnosti rozhostilo, se náhle od okna ozval jakýsi zvuk; v nočním větru se asi zachvěla okenice. Ani nevím, proč jsem se toho šramotu vylekal stejně jako Erich Zann. Sotva jsem si přečetl jeho vzkaz, raději jsem se zvedal k odchodu. Potřásl jsem svému hostiteli rukou a rozešli jsme se jako přátelé.

Druhého dne mi Blandot pronajal dražší byt ve druhém patře mezi bytem starého lichváře a pokojem zavedeného čalouníka. Ve třetím patře nebydlel nikdo.

Nedlouho potom jsem zjistil, že Zannova touha po mé společ­nosti není zdaleka tak silná jako tehdy, když mě přesvědčoval, abych se odstěhoval ze čtvrtého patra. Nikdy mne nepožádal, abych ho navštívil, a když jsem tak učinil sám od sebe, choval se upjatě a hrál bez zájmu. Bylo to vždycky jen v noci, přes den spal a neotvíral nikomu. Nijak zvlášť jsem si ho neoblíbil, ale pod­krovní pokoj a tajuplná hudba mne stále přitahovaly. Stále jsem také toužil vyhlédnout z toho okna a podívat se přes zeď na do­sud neviditelný svah lesknoucích se střech a věží. Jednou jsem vystoupil do podkroví v době, kdy byl jeho nájemník v divadle, ale dveře byly zamčeny.

Úspěšnější jsem byl v poslechu nočních koncertů němého star­ce. Zpočátku jsem si troufal pouze zpět do svého čtvrtého patra, ale posléze jsem sebral odvahu k výstupu po sténajícím a skřípa­jícím schodišti až nahoru do špičatého podkroví. Zde, v úzké síň­ce za zamčenými dveřmi, v nichž i klíčová dírka byla zakryta, jsem často slýchal zvuky, které mne naplňovaly neurčitou hrůzou z tajemství a temnoty. Nebylo to tím, že by melodie byly odpudi­vé, právě naopak; jejich vibrace však nepřipomínaly nic na této kulaté zemi a navíc někdy nabývaly forem natolik symfonických, až jsem se zdráhal uvěřit, že by všechny ty zvuky mohly vycházet z jediného nástroje. Erich Zann musel být jistě génius vládnoucí divokými silami. S přibývajícími týdny se jeho hudba stávala čím dál divočejší, zatímco jeho fyzická postava jako by byla spalová­na horečnatou úzkostí. Nyní už mě k sobě nevpouštěl vůbec a na schodišti se mi vyhýbal.

Jednou večer jsem opět poslouchal za dveřmi, a tu se náhle kvílení violy vzdulo a vzápětí vybuchlo v babylónském zmatení zvuků. V pekelné vřavě, která následovala, jsem již začal pochy­bovat o své vlastní příčetnosti, avšak dostalo se mi až příliš nalé­havého ujištění, že hrůza kolem je skutečná. Za zavřenými dveř­mi se ozval hrozný, neartikulovaný řev, řev, jaký se snad může vydrat jen z úst němého, výkřik člověka týraného děsem. Zabušil jsem na dveře. Žádná odpověď. Čekal jsem v temné předsíni ro­zechvělý zimou a strachem, až jsem po chvíli uslyšel, jak se ubo­hý hudebník uvnitř snaží postavit se za pomoci židle na nohy. Doufal jsem, že už je snad po záchvatu konečně při smyslech, a znovu jsem začal tlouci na dveře; pro ujištění jsem vykřikoval své jméno. Pak jsem slyšel, jak se Zann belhá napřed k oknu a zavírá okenici i samotné okno, a teprve potom ke dveřím, na nichž třesoucíma se rukama uvolnil závoru a vpustil mne dovnitř. Tentokrát bylo vidět, že je skutečně rád, že jsem přišel; prozra­zovala to viditelná úleva zračící se v jeho tváři i to, jak se mne chytil za kabát a držel se ho jako dítě matčiny sukně.

Ještě celý rozechvělý a dojatý mne usadil na židli a sám si sedl na druhou, vedle níž ležely pohozeny jeho viola a smyčec. Chvíli jen seděl a pokyvoval hlavou a zdálo se mi, že s úzkostným sou­středěním naslouchá všem zvukům kolem. Potom jakoby uklid­něn vstal, přešel ke stolu a napsal mi krátký vzkaz. Podal mi ho a opět se ke stolu vrátil a rychlým usilovným rukopisem začal psát nějakou delší zprávu. Vzkaz mne zapřísahal, abych ho pro všechno na světě neopouštěl a zůstal, kde jsem, že se mi vzápětí dostane odpovědí na všechny otázky, jen co mi v němčině vypíše všechny divy a hrůzy, které jej pronásledují. Čekal jsem tedy, za­tímco jeho tužka šustila po papíře.

Čekal jsem nečinně asi hodinu, zatímco na stole starého hu­debníka se vršily další a další chvatně popsané stránky, když tu jsem si všiml, že už je zase vyděšený, jako by každou chvíli oče­kával nějaký hrozný úder. Bylo mimo vši pochybnost, že neustále pokukuje směrem k zabedněnému oknu a ustrašeně naslouchá. A pak se mi zazdálo, jako bych sám uslyšel nějaký zvuk. Nebyl to zvuk hrozný, jen poněkud příliš hluboký, nekonečně cize znějící hudební tón. Zdálo se, že jeho původce musí být v některém ze sousedních domů nebo někde za tou vysokou zdí, za níž mi nikdy nebylo dovoleno se podívat. V té chvíli přestal být Zann sám se­bou. Upustil tužku, vyskočil od stolu, popadl svou violu a roze­zněl temnou noc tóny, při nichž tuhla krev v žilách, nejdivočejší hudbou, jakou jsem z jeho nástroje kdy slyšel. Hroznější snad by­la jen ona smršť, kterou jsem vyposlechl téhož večera přes zavře­né dveře.

Nemělo by smysl snažit se popsat, jak hrál Erich Zann té strašné noci. Bylo to mnohem děsivější než cokoli, co jsem vyposlechl dříve. Pohled do starcovy tváře mi napověděl, že motivem jeho hry je jen a pouze strach. Snažil se dělat hluk; něčemu se bránil, něco chtěl vyhnat ven. Co? Nedokázal jsem si to představit, je­nom jsem tušil něco příšerného. Jeho hraní bylo úžasné, bylo to delirium a hysterie, avšak do poslední chvíle neztrácelo punc nej­vyšší geniality, kterou byl starý muž zřejmě obdařen. Poznal jsem i melodii, kterou hrál; byl to divoký, tehdy populární maďarský tanec, a jako v záblesku jsem si uvědomil, že je to poprvé, co sly­ším Zanna hrát dílo jiného skladatele.

Hlasitěji a hlasitěji a stále divočeji se rozléhalo kvílení a jek zoufalé violy. Hráč už byl zmáčen potem, podivně se kroutil a je­ho tvář, stažená v zoufalý opičí škleb, se stále obracela k zataže­nému oknu. V jeho děsivých melodiích mi před očima tančily a vířily temné postavy satyrů a bakchantů padající do bezedných propastí kypících mraků a sršících blesků. A potom jako bych za­slechl pronikavější a pevnější nápěv, který nevycházel z jeho vio­ly; klidnou, přesně zacílenou, výsměšnou melodii linoucí se z ve­liké dálky od západu.

V tu chvíli se okenice rozklepala ve skučícím poryvu nočního větru, který se venku zvedl jakoby v odpověď na šílený koncert uvnitř. Zannova viola teď překonávala sebe samu, napodobujíc zvuky, o nichž jsem netušil, že by kdy z violy mohly vycházet. Okenice se uvolnila a hlasitě tloukla do okna. Sklo se pod opa­kovanými nárazy roztříštilo, vítr vnikl do místnosti, rozkomíhal plameny svíček a zašustil v papírech na stole, kde se Zann před chvílí pokoušel vypsat své hrůzné tajemství. Pohled na starého hudebníka se stal pohledem do tváře šílenství. Modré oči měl vy­poulené, skelné a osleplé, a jeho frenetická hudba se změnila v bezcílnou, mechanickou a zmatenou orgii, jakou žádné pero nikdy nepopíše.

Náhlý, neobyčejně silný závan větru doslova uchvátil Zannův rukopis a unášel jej směrem k oknu. Zoufale jsem se hnal za letí­cími stránkami, ale když jsem doběhl k rozbitým okenním tabu­lím, byly už dávno pryč. Tehdy jsem si vzpomněl na svou nenapl­něnou touhu vyhlédnout z toho okna, jediného v Rue d’Auseil, odkud bylo možno spatřit svah za zdí a do dálky ubíhající město. Bylo velice tmavo, lampy ve městě však byly jistě rozsvíceny a já čekal, že je i ve větru a dešti uvidím. Když jsem však vyhlédl z nejvyššího ze všech štítů, zatímco plaménky svíček skomíraly a šílená viola ječela v nočním větru, spatřil jsem namísto do dálky ubíhajícího panoramatu a přátelských světel ozařujících známé ulice temnotu prostoru bez hranic, nepředstavitelný vesmír ob­živlý pohybem a hudbou. Ten pohled nepřipomínal nic pozem­ského. Jak jsem tam stál ztuhlý hrůzou, vítr uhasil obě svíčky ozařující starobylé podkroví a já se ocitl v divoké, neproniknutel­né tmě s chaosem ďábelského víření před očima a démónským, noc rvoucím šílenstvím violy za zády.

Ustupoval jsem zpět do tmy. Bez možnosti znovu zažehnout světlo jsem narazil do stolu, převrhl jsem židli a tápavě si hledal cestu k místu, kde se temnota svíjela vřískáním nepříčetné hud­by. Chtěl jsem se alespoň pokusit zachránit sebe i Zanna ze spárů neznámých sil. V jednu chvíli jsem vykřikl v úleku, když po mně přejelo něco studeného, ale můj výkřik zcela zanikl ve zvucích neviditelného nástroje. Náhle mne udeřil jako kosa svištící smy­čec a já věděl, že Zann je na dosah. Natáhl jsem ruku a dotkl se opěradla starcovy židle. Nahmatal jsem jeho rameno a zatřásl jím ve snaze probudit jej z šoku.

Nereagoval a jeho viola kvílela dál stejně jako předtím. Za­chytil jsem rukou jeho zmítající se hlavu a křičel mu do ucha, že oba musíme ihned prchnout ze spáru toho nočního děsu. Neod­pověděl mi ani nezvolnil tempo svého nepopsatelného sóla, při­čemž se celé temné podkroví zmítalo v tanci neznámých vě­trných proudů. Moje ruka se dotkla jeho ucha a já se nevěda proč roztřásl. Proč, to jsem pochopil, když jsem pod prsty ucítil jeho obličej; ledově studenou a bezdechou tvář s očima skelně vypoulenýma do prázdna. Jen zázrakem jsem našel dveře a uvol­nil těžkou závoru. Divoce jsem pádil pryč od té hrůzy třeštící oči do tmy, od jeku prokleté violy, jejíž zuřivost s mým útěkem snad ještě získala na síle.

Letěl jsem a padal dolů nekonečným temným schodištěm a ja­ko smyslů zbavený jsem se vyřítil do úzké ulice hroutících se do­mů. Po přerývaných schodištích a kočičích hlavách jsem klopýtal do níže položených ulic k páchnoucímu kaňonu řeky tekoucí mezi zdmi a bez dechu jsem přeběhl přes černý most do širších a zdravějších ulic a bulvárů, které všichni známe. A tu se končí všechny mé hrůzné vzpomínky, které mne snad nikdy neopustí. Vzpomínám si už jen, že tu noc nefoukal vůbec vítr, že svítil mě­síc a v ulicích se mihotala světla.

Prese všechno mé co nejpečlivější pátrání a výzkumy jsem do ulice Rue d’Auseil již nikdy nevstoupil. Musím však přiznat, že toho příliš nelituji; ani té ulice, ani těch v nevýslovných propas­tech ztracených, chvatně popsaných stránek, které jediné mohly vysvětlit hudbu Ericha Zanna.

ŠEPOT VE TMĚ

/I/

Mějte stále na paměti, že jsem nakonec nic doopravdy hrůzného neviděl. Avšak tvrdit, že příčinou mých dohadů byl nervový otřes

— poslední kapka, kterou pohár přetekl —, který mě vyštval uprostřed noci z opuštěné Akeleyho farmy na překotný útěk mezi divokými oblými vermontskými kopci ve vypůjčeném voze

— to znamená ignorovat nejjasnější fakta a události, které jsem prožil. Bez ohledu na otřesné skutečnosti, kterých jsem byl svěd­kem a které na mně nepochybně zanechaly živý dojem, nemohu dokázat ani teď, zda mé nejtemnější dohady byly správné či ne. Neboť Akeleyho zmizení koneckonců samo o sobě nic nezname­ná. Lidé v jeho domě nenašli nic neobvyklého kromě stop po vý­střelech, a to jak uvnitř, tak i venku. Vypadalo to, jako by si pro­stě vyšel na procházku do kopců a nevrátil se zpět. Nebyla rovněž nalezena nejmenší známka toho, že by ho někdo navštívil, v pra­covně nezůstala ani stopa po uskladněných válcích a přístrojích. Ani skutečnost, že se k smrti bál stísněných zelených kopců s ne­konečně šumícími potoky, kde se narodil a vyrostl, nic nezname­ná, neboť podobnými úzkostmi trpí tisíce lidí. Ostatně jeho zvláštní jednání a způsob uvažování v poslední době se mohou považovat za projev jisté povahové výstřednosti.

Celá záležitost začala, alespoň pokud mě se týká, nebývalými záplavami ve Vermontu 3. listopadu 1927. Přednášel jsem tehdy, stejně jako dnes, literaturu na Miskatonické univerzitě v Arkha­mu ve státě Massachusetts a zároveň jsem nadšeně amatérsky studoval národopis Nové Anglie. Krátce po povodni se v novi­nách mezi zprávami o utrpení, strádání a organizované pomoci objevily podivné historky o neznámých předmětech, které byly spatřeny ve vlnách vzdutých řek; mnozí z mých přátel se pustili do zvědavých diskusí a naléhali na mě, abych i já projevil svůj ná­zor. Cítil jsem se polichocen, že má národopisná studia jsou brána tak vážně, a dělal jsem, co jsem mohl, abych zmírnil ony di­voké, neurčité povídačky, které zjevně vycházely ze starých venkovských pověr. Pobavilo mě přitom, když jsem zjistil, že ně­kolik vzdělaných osob tvrdí, že pověsti mohou mít sice tajemné a překroucené, ale v zásadě pravdivé jádro.

Zvěsti, které upoutaly mou pozornost, ke mně přicházely vět­šinou prostřednictvím novinových výstřižků. Pouze jeden divoký příběh jsem zaslechl v ústním podání; dozvěděl se ho můj přítel v dopise od matky, která bydlela v Hardwicku ve Vermontu. Ve všech případech se jednalo v podstatě o totéž, ačkoli se zdálo, že k událostem dochází ve třech oddělených oblastech — jedna se nacházela okolo řeky Winooski poblíž Montpelieru, další oblast přiléhala k West River ve Windhamském okrese za Newfane a třetí měla střed okolo Passumpsicu v kaledonském okrese nad Lyndonville. Přestože mnohé z tajemných zpráv se zmiňovaly ješ­tě o dalších oblastech, při bližším pohledu se zdálo, že rozhodují­cí význam mají zmíněné tři. Tamní vesničané hlásili, že v ky­pících vodách, jež přitékaly z pustých kopců, spatřili jeden nebo více podivných předmětů, které naháněly strach, a měli sklon dá­vat je do souvislosti s primitivními, napůl zapomenutými a šepta­nými legendami, které při té příležitosti staří lidé probudili k ži­votu. Vesničané vyprávěli, že spatřili organické útvary, které se nepodobaly ničemu, co kdy předtím viděli. V té tragické době ře­ky přirozeně spláchly mnoho lidských těl; ale ti, kdo podivné útvary popisovali, si byli jisti, že se přes jistou podobnost ve veli­kosti a částečně i tvaru o lidi nejednalo. Nemohlo to být, říkali svědkové, ani žádné zvíře, které ve Vermontu žije. Útvary byly narůžovělé, asi pět stop dlouhé; korovitá těla nesla pár velkých hřbetních ploutví nebo blanitých křídel a několik souborů člán­kovaných končetin, a tam, kde obyčejně bývá hlava, se nachá­zel zvláštní, elipsoidu podobný útvar, pokrytý množstvím krati­čkých tykadel. Bylo vskutku pozoruhodné, do jaké míry se zprá­vy z různých zdrojů shodovaly; ačkoli tento div mírnil fakt, že staré legendy, jež v minulosti vládly celým krajem, poskytovaly morbidně barvitý obraz, který docela dobře mohl ovlivňovat představivost svědků. Měl jsem za to, že tito svědkové — v kaž­dém případě naivní a prostí lidé z míst, kde lišky dávají dobrou noc — zahlédli ve víru vod pouze otlučená a nafouklá těla utopených lidí nebo dobytka ze statků, a vykládal jsem si věc tak, že zpola zapomenuté pověsti opatřily tyto žalostné pozůstatky fan­tastickými atributy.

Ony starobylé mýty, i když temné, mlhavě a současnou ge­nerací z větší části zapomenuté, byly nezvyklého druhu a zjev­ně odrážely vliv ještě starších indiánských pověstí. I když jsem ve Vermontu nikdy nebyl, znal jsem je dobře z pozoruhodné monografie Eliho Davenporta, která shrnuje materiál z doby do roku 1839, kdy ještě koloval v ústním podání mezi nejstaršími pamětníky ve státě. Tyto mýty se do značné míry shodovaly se zkazkami, které jsem osobně slyšel od starších vesničanů v New Hampshire. Stručně řečeno, ve všech se mluvilo o tajemné rase zvláštních bytostí, které měly žít mezi odlehlými kopci — v hus­tých lesích na nejvyšších vrcholech a v temných údolích s bystři­nami prýštícími z neznámých pramenů. Bytosti jen zřídka kdo zahlédl, ale lidé, kteří se odvážili vyšplhat po úbočích hor výš, než bylo obvyklé, nebo sestoupili do hlubokých, příkrých strží, kterým se vyhýbali i vlci, přinášeli důkazy o jejich přítomnosti.

V bahnitých březích potoků a na nepoužívaných stezkách se našly zřetelné otisky nohou či tlap a existovaly i zvláštní druhy kamenů, kolem nichž byla tráva sedřená a jejichž tvary a rozmís­tění vůbec nebudily dojem, že by byly pouhým dílem přírody. V úbočích kopců se prý také nacházely neprozkoumané jeskyně s ústím zavaleným kameny způsobem stěžím náhodným, před ni­miž se opět našlo velké množství stop, vedoucích dovnitř i ven — pokud se směr otisků vůbec dal odhadnout. Nejděsivější však by­ly věci, které největší odvážlivci zahlédli čas od času v šeru za­padlých nejopuštěnějších údolí a v hustých lesích vysoko nad hranicí, kam lidé běžně vystupují.

Celá věc by nevzbuzovala takové znepokojení, kdyby se všech­ny roztříštěné zprávy do značné míry neshodovaly. Jak se zdálo, většina pověstí měla řadu společných bodů; stvoření podle nich byla jakýmsi druhem velkého, světle červeného kraba s několika páry nohou a se dvěma velkými netopýřími křídly na zádech. Ně­kdy chodila po všech svých nohách, jindy jen po nejzadnějším páru, zatímco ostatní páry používala k přenášení velkých před­mětů neurčité povahy. Jednou prý byl spatřen větší počet těchto tvorů, přičemž jedna ze skupin kráčela podél lesní říčky po dvojicích v uspořádaném útvaru. Jiné z těchto stvoření viděli dokonce létat — v noci vzlétlo z vrcholu holého, osamělého kopce a zmi­zelo na obloze, když se předtím jeho velká pleskající křídla na okamžik mihla proti úplňku měsíce.

Mělo se za to, že bytosti nechávají lidi na pokoji; i když se jim občas kladlo za vinu zmizení některých odvážlivců — obzvlášť osob, které si postavily dům příliš blízko určitým údolím nebo vysoko v horách. O řadě míst bylo známo, že není radno se na nich usazovat, a to ještě dlouho poté, kdy byla příčina už dávno zapomenuta. Lidé vzhlíželi ke strmým horám se zachvěním, i když si už nevzpomínali, kolik starousedlíků se ztratilo a kolik statků na mírnějších svazích pochmurných zelených kopců lehlo popelem.

Zatímco podle nejstarších legend se stvoření objevovala, jen aby ztrestala ty, kdo vstoupili do jejich soukromí, později se rozší­řily zprávy o tom, že jsou na lidi zvědavá a že se pokoušejí založit ve světě lidí tajná stanoviště. Povídalo se o podivných stopách, které se objevovaly ráno pod okny statků, a o dalších nevysvětli­telných zmizeních i mimo hranice zjevně nebezpečných míst. Mluvilo se o bzučivých hlasech, napodobujících lidskou řeč, kte­ré překvapovaly osamělé pocestné na cestách a pěšinách vedou­cích hlubokými lesy, a o dětech k smrti vyděšených čímsi, co za­hlédly nebo zaslechly tam, kde se okraj lesa tiskl ke dvo­ru. V posledním okruhu legend — bezprostředně předcházejícím období, kdy pověry začaly upadat a obávaná místa přestala být navštěvována —, se objevují šokující zmínky o poustevnících a osamělých farmářích, kteří najednou jako by prodělali jakousi odpudivou duševní proměnu a jichž se lidé stranili s tvrzením, že ti nešťastníci se zaprodali tajemným tvorům. V jednom ze severo­východních okresů se kolem roku 1800 stalo všeobecným zvy­kem obviňovat podivínské a neoblíbené samotáře, že jsou spo­jenci nebo pověřenci obávaných bytostí.

V otázce, o jaké bytosti se vlastně jednalo, se vysvětlení přiro­zeně lišila. Obecně se jim říkalo „tamti“, nebo „staří“; jiná ozna­čení se používala místně nebo jen přechodně. Puritánští osadníci je podle všeho považovali rovnou za ďáblovy společníky a vedli o nich teologické disputace, které je naplňovaly bázní. Ti, v je­jichž žilách kolovala krev prosycená keltskými legendami — především Skotové a Irové z New Hampshire a jejich příbuzní, kteří dostali od guvernéra Wentwortha pozemky ve Vermontu — je volně spojovali se svými duchy a skřítky z bažin a starých hra­dů své domoviny a chránili se úryvky starých zaříkadel, jež se předávaly z generace na generaci. Ale indiánské pověsti byly ze všech nejfantastičtější. I když se kmenové legendy lišily, jejich ví­ra se v určitých bodech pozoruhodně shodovala; jednoznačně prohlašovali, že bytosti nepocházejí ze Země. Mýty Pennacooků, nejpitoresknější a nejúplnější, učily, že Okřídlení přišli ze sou­hvězdí Velké medvědice a v našich pozemských kopcích mají do­ly, kde dobývají jakýsi kámen, který nemohou získat na žádné ji­né planetě. Mýty říkají, že tady nežijí, jen tu udržují základny a s ohromnými náklady kamene létají zpátky ke svým hvězdám na severu. Ubližují jen těm pozemšťanům, kteří se k nim příliš při­blíží nebo kteří je sledují. Zvířata se jich straní instinktivně, nikoli proto, že by byla pronásledována. Okřídlení nemohou pojídat pozemské plody ani maso a přivážejí si potravu z hvězd. Není radno přibližovat se k nim, a mladí lovci, kteří se vydali daleko do kopců, se často nevrátili. Stejně nedobré je podle legendy na­slouchat tomu, co v noci v lese šeptají hlasy, které bzučí jako vče­ly a pokoušejí se napodobit lidskou řeč. Okřídlení znají řeči všech Udí — Pennacooků, Huronů, lidí Pěti národů —, ale nezdá se, že mají nebo potřebují vlastní řeč. Dorozumívají se hlavou, která různě mění barvy tak, aby vyjádřila, co chce sdělit.

Všechny legendy, ať bělošské nebo indiánské, samozřejmě bě­hem devatenáctého století odumřely a objevovaly se nadále jen v ojedinělých přežívajících enklávách. Životní způsoby Vermon­ťanů se ustálily; a poté, co se stavba cest a obydlí podřídila urči­tému plánu, uvědomovali si lidé méně a méně, jaké hrůzy a obezřelost je kdysi přiměly vytvořit jej, a nakonec na ně zapo­mněli úplně. Nesli v paměti, že jisté oblasti v horách jsou nezdra­vé, nevýnosné, a život tam by nepřinesl štěstí; čím dále od nich se člověk zdržoval, tím lépe se mu vedlo. Síla zvyku a potřeba úspěšného hospodaření nakonec lidi zcela zbavila důvodů opouš­tět vymezená místa, a tak bylo spíše dílem náhody než vědomého záměru, že obávané oblasti zůstaly pusté. Až na výjimky si o by­tostech žijících v horách špitaly jenom pověrčivé stařeny a pamět­níci starých časů; a dokonce i oni připouštěli, že lidé se teď už nemusejí příliš bát, protože „tamti“ si na lidská obydlí už zvykli a vědí, že lidé nechají jejich území na pokoji.

To všechno jsem znal už dávno z četby a z některých lidových zkazek sebraných v New Hampshire; když se tedy v době povod­ní začaly objevovat zvláštní zvěsti, lehce jsem si dovedl předsta­vit, z jakých zdrojů vzešly. Stálo mě hodně sil, abych to přátelům vysvětlil, a byl jsem patřičně pobaven, když několik svárlivých duší přesto trvalo na tvrzení, že na zprávách může být zrnko pravdy. Zdůrazňovali, že význačným rysem raných legend je po­zoruhodná stálost a jednotnost, a že vzhledem k tomu, že ver­montské hory jsou v podstatě neprobádané, nelze s jistotou říci, co tam může či nemůže žít; neumlčelo je ani mé ujištění, že všechny mýty odpovídají dobře známému vzoru, společnému většině lidstva a ovlivněnému ranou imaginativní zkušeností, kte­rá vytváří vždy stejný typ klamu.

Bylo zhola zbytečné dokazovat, že vermontské mýty se svou podstatou jen málo liší od běžného typu legend vycházejících z personifikace přírodních jevů, legend, které zalidnily starý svět dryádami, fauny a satyry, připomínají kallikanzarai v novově­kém Řecku, obohatily Wales a Irsko temnými bajkami o malých skrytých národech troglodytů a tvorů, kteří žijí v podzemí. Zby­tečně jsem poukazoval na pozoruhodnou shodu s vírou nepál­ských kmenů v obávaného Mi-Go neboli „ohavného sněžného muže“, který se údajně skrývá mezi ledovými a kamennými vr­choly Himalájí. Mí oponenti obrátili tento důkaz proti mně a prohlásili, že starověké báje určitě obsahují kousek historie; že poukazují na skutečnost, že na Zemi existovaly starší rasy, které se musely skrýt poté, co přišli a svět ovládli lidé, a které mohly docela dobře v menším počtu přežít do nedávné doby — a mož­ná že až do dneška.

Čím více jsem se těmto teoriím smál, tím pevněji stáli mí za­tvrzelí přátelé na svém; dodávali, že i bez dědictví legend jsou nedávné zprávy příliš jasné, jednotné, podrobné a věcné, než aby mohly být ponechány bez povšimnutí. Dva či tři fanatičtí extré­misté zašli dokonce tak daleko, že poukazovali na možný výklad starých indiánských pověstí, které přisuzují tajemným bytostem mimozemský původ; citovali přitom fantastické knihy Charlese Fořta, podle nichž návštěvníci z jiných světů a vzdáleného vesmíru Zemi odedávna často navštěvovali. Většinu mých protivní­ků však tvořili obyčejní romantici, kteří se usilovně snažili uvést v život vybájený svět skřítků, který se stal populární díky velkole­pé hororové fikci Arthura Machena.

/II/

Za těchto okolností bylo jen přirozené, že se tyto ostré debaty posléze objevily v tisku ve formě dopisů listu Arkham Adverti­ser; některé z nich pak byly převzaty i novinami z vermont­ských oblastí, odkud pověsti přicházely. Rutland Herald věno­val půl strany úryvkům z dopisů, zatímco Brattleboro Reformer otiskl ve čtenářské rubrice celou jednu mou historickou a myto­logickou studii; doprovázel ji komentář, který mé skeptické zá­věry podpořil a uvítal. Na jaře roku 1928 jsem byl ve Vermontu poměrně známou postavou, přestože jsem do tohoto státu nohou nevkročil. Pak přišly ony zpochybňující dopisy Henryho Akeley­ho, které na mě tak hluboce zapůsobily a přiměly mě poprvé a naposledy navštívit tu kouzelnou říši nespočetných zelených roklí a šumících lesních bystřin.

Většinu z toho, co jsem o Henry Wentworthovi Akeleym vě­děl, jsem zjistil z korespondence s jeho sousedy a jeho jediným synem, žijícím v Kalifornii, až po tom, co jsem zažil na jeho opuštěné farmě. Dozvěděl jsem se, že byl posledním potomkem starého, významného rodu právníků, správců a statkářů. Sám se však odrodil — místo praktickým záležitostem se věnoval čisté­mu studiu; na vermontské univerzitě byl vynikajícím studentem matematiky, astronomie, biologie, antropologie a národopisu. Předtím jsem o něm nikdy neslyšel a ve svých dopisech se o svém životě mnoho nezmiňoval; od počátku jsem ale věděl, že se jedná o muže čestného, vzdělaného a inteligentního, i když sa­motářského a světa málo znalého.

Přestože jeho tvrzení byla neuvěřitelná, nemohl jsem se ubrá­nit tomu, abych Akeleyho od počátku nebral vážněji než ostatní odpůrce svých názorů. Za prvé proto, že měl sledované jevy na dosah, a za druhé proto, že velmi toužil, jako pravý muž vědy, aby jeho názory nepřekročily rámec dohadů. V jeho výzkumu nemělo místo nic osobního a vždy se dal vést tím, co považoval za nezvratný důkaz. Myslel jsem si od počátku samozřejmě, že se mýlí, ale uznával jsem, že se mýlí inteligentně; nikdy jsem, jako někteří z jeho přátel, netvrdil, že jeho úvahy a strach z opuště­ných zelených kopců prozrazují šílenství. Chápal jsem, že ten muž má velký kus pravdy, a věděl jsem, že to, o čem píše, určitě povstalo z podivných okolností, které si zasluhují podrobné zkoumání, jakkoli málo mohou mít společného s fantastickými příčinami, které naznačoval. Později jsem od něj obdržel jisté materiální důkazy, které postavily celou záležitost do jiného, až neuvěřitelně bizarního světla.

Nejlépe bude, když přepíšu v plném znění, pokud to bude možné, dlouhý dopis, kterým se mi Akeley představil; tento do­pis je důležitým mezníkem ve vývoji mého vlastního vědomí. Ne­vlastním ho už, ale v mé paměti zůstává téměř každé slovo jeho zlověstné zprávy; a znovu se ujišťuji o důvěře ve zdravý rozum muže, který ho psal. Zde je text; zaskočil mě archaicky vyhlížejí­cím, těžko rozluštitelným rukopisem člověka, který zjevně za svého usedlého života vědce nepřišel příliš do styku se světem.

Townshend, okr. Windham, Vermont

5. května 1928

Vážený pan

Albert N. Wilmarth

118 Saltonstall St.,

Arkham, Massachusetts

Vážený pane,

s velkým zájmem jsem si přečetl Váš článek, který otiskl Brat­tleboro Reformer (23. dubna 1928), týkající se pověstí o podiv­ných tělech, která byla loni na podzim spatřena v našich rozvod­něných řekách, v němž píšete o lidových pověstech, které se s těmito dohady tak dobře shodují. Je snadné pochopit, proč jste jako cizinec zaujal takové stanovisko, a proč dokonce i redaktor s Vámi souhlasí. Je to názor, který přijali obecně všichni vzdělaní lidé ve Vermontu i mimo něj, a byl také mým názorem, dokud jsem byl mladý (teď je mi 57 let), a než mě má všeobecná studia i studia Davenportova díla dovedla k průzkumům části hor zde v okolí, které není běžně navštěvováno.

K těmto studiím mě přivedly záhadné pověsti, které jsem slý­chával od starých nevzdělaných farmářů, ale nyní si vyčítám, že jsem nenechal celou záležitost v klidu. Mohu říci, při vší skrom­nosti, že antropologie a národopis mi zdaleka nejsou cizí. Hodně jsem je studoval na univerzitě a dobře znám většinu klasických autorit, jakými jsou Tylor, Lubbock, Frazer, Quatrefages, Mur­ray, Osborn, Keith, Boule, G. Elliot Smith a další. Není pro mě žádnou novinou, že pověsti o rasách ukrývajících se před lidmi jsou staré jako lidstvo samo. Četl jsem Vaše dopisy a také dopisy těch, kdo s Vámi souhlasí, otištěné v Rutland Heraldu, a myslím, že jsem s probíhající polemikou dosti dobře obeznámen.

Chtěl bych nyní říci, že se obávám, že Vaši odpůrci jsou blíže pravdě než Vy, ačkoli se zdá, že vše mluví pro Vás. Jsou blíže pravdě víc, než sami tuší — protože samozřejmě uvažují pouze teoreticky a nemohou znát to, co vím já. Kdybych věděl tak málo jako oni, cítil bych se ve své neznalosti stejně spokojen. Byl bych zcela na Vaší straně.

Vidíte, že se k podstatě věci dostávám jen pomalu, asi proto, že se podstaty ve skutečnosti obávám; věc se má ale zhruba tak, že mám spolehlivé důkazy o tom, že v lesích vysoko v kopcích, kam nikdo nechodí, skutečně žijí nestvůry. Neviděl jsem v řece žádnou z těch věcí, o nichž se psalo, ale viděl jsem cosi jim po­dobného za okolností, které se bojím popsat. Viděl jsem stopy, nedávno dokonce blíže svému domu (žiji ve starém domě Ake­leyů jižně od Townshendu na úbočí Dark Mountain), než se odvážím říci. Nadto jsem v lese zaslechl hlasy, jejichž popis ne­svěřím ani papíru.

Na jednom místě jsem je slýchal tak často, že jsem jednou vzal s sebou fonograf s přípojkou na diktafon a s čistým voskovým vá­lečkem; pokusím se zařídit, abyste si poslechl nahrávku, kterou jsem získal. Přehrával jsem ji několikrát starým lidem zde v okolí, a jeden z těch hlasů je vystrašil až k smrti, neboť se velmi podobal hlasu (tomu bzučivého hlasu z lesa, který připomíná Da­venport), o němž si vyprávěly už jejich báby a který jim uměly napodobit. Vím, co si většina lidí pomyslí o člověku, který říká, že „slyšel nějaké hlasy“, ale dřív než učiníte závěry, poslechněte si tu nahrávku a zeptejte se některého staršího Člověka odněkud ze zapadlé oblasti, co si o ní myslí. Pokud na ní neshledáte nic neobvyklého, nuže dobrá; ty hlasy ale musejí mít nějaký původ. Ex nihilo nihil fit, jak víte.

Důvod, proč Vám píši, netkví v tom, že se chci přít, ale abych Vám poskytl informace, které, jak si myslím, mohou muže Va­šich zálib zaujmout. Píši Vám soukromě. Na veřejností jsem na Vaší straně, protože jsem zjistil, že není dobré, když lidé o těchto záležitostech vědí příliš mnoho. Výzkum provádím nyní zcela tajně a ani mě nenapadne veřejně říci cokoli, co by mohlo přivábit cizí pozornost a způsobit, že by lidé začali navštěvovat místa, která jsem zkoumal. Je pravda — otřesná pravda — že jsou zde nelidská stvoření, která nás neustále pozorují, mají mezi námi své špehy a ti shromažďují informace. Vím to od jednoho nešťastníka, který, pokud byl při smyslech (a já myslím, že ano), byl jedním z jejich špehů, a jeho zásluhou jsem získal mnoho klí­čů k záhadě. Později si vzal život, ale mám důvod domnívat se, že na jeho místo nastoupili další.

Ta stvoření přišla z jiné planety, jsou schopna žít v mezihvězd­ném prostoru a létat v něm pomocí těžkopádných, silných křídel, která využívají v éteru, ale která jsou na Zemi tak uboze nemo­torná, že jim tu nejsou k velkému užitku. Povím Vám o tom po­zději, pokud mě rovnou nezavrhnete jako blázna. Přilétají sem, aby získávala kovy z dolů, ležících hluboko v nitru hor, a já mys­lím, že vím, odkud přicházejí. Neublíží nám, pokud je necháme na pokoji, ale nikdo nedokáže odhadnout, co se stane, budeme-li příliš zvědaví. Samozřejmě, že by jejich hornickou kolonii doká­zala silná armáda vyhladit. Toho se oni bojí. Ale kdyby se to sta­lo, zvenčí by přišli další — v jakémkoli počtu. Snadno by mohli Zemi dobýt, ale zatím se o to nepokusili, protože to nepotřebují. Raději nechávají věci tak, jak jsou, aby se vyhnuli nepříjemnos­tem.

Myslím, že se mě chtějí zbavit pro to, co jsem objevil. V lese na Round Hill, východně odtud, jsem našel velký černý kámen s neznámými hieroglyfy, napůl setřenými; od té doby, kdy jsem ho přinesl domů, všechno se změnilo. Pokud si myslí, že tuším příliš mnoho, buď mě zabijí, nebo mě unesou ze Země tam, odkud přišli. S oblibou tak čas od času získávají muže vědy, aby by­li informováni o věcech pozemského světa.

To mě přivádí k druhému důvodu, proč se na Vás obracím — chci Vás totiž naléhavě požádat, abyste probíhající diskusi spíše tlumil než podněcoval. Lidé nesmějí do těchto kopců přijít; proto by se jejich zvědavost neměla zvyšovat. Nebesa vědí, že i tak jsou velkým nebezpečím různí podnikavci a boháči, kteří zaplavují Vermont stády výletníků a zamořují divočinu lacinými chatami.

Uvítal bych, kdybychom zůstali ve styku, a pokusím se zaslat Vám ten fonografický záznam a černý kámen (je tak omšelý, že na fotografiích není nápis vidět), jestli máte zájem. Říkám „po­kusím se“, protože mám za to, že ty stvůry dovedou zasáhnout do běhu událostí. Bydlí tu jeden tajnůstkářský chlapík, mrzout, jmenuje se Brown, je z farmy poblíž vesnice, a myslím, že je je­jich špehem. Pomalu, ale jistě se snaží odříznout mě od světa, protože už vím příliš mnoho o jejich světě.

Dovedou nejúžasnějšími způsoby zjistit, co dělám. Možná ten­to dopis nedostanete. Myslím, že jestli se věci dále zhorší, budu muset zdejší kraj opustit a odjet k synovi do San Diega v Kalifor­nii, ale není snadné opustit místo, kde jste se narodil a kde vaše rodina žila po šest generací. Farmu se teď také sotva odvážím ně­komu prodat, když jí ty stvůry věnují takovou pozornost. Zdá se, že se pokoušejí dostat zpátky ten černý kámen a zničit fonogra­fický záznam — ale to já nedopustím, pokud se jim budu moci bránit. Moji velcí policejní psi je vždycky dokáží zadržet, protože těch stvůr tu nyní není moc a jsou neobratné. Jak jsem už říkal, jejich křídla nejsou právě vhodná pro kratší pozemské lety. Nápis na kameni jsem už téměř rozluštil — a dalo mi to hodně práce — a Vy s Vaší znalostí folklóru snad dokážete doplnit chybějící řád­ky do té míry, aby nápis dostal smysl. Předpokládám, že znáte všechny strašidelné mýty o době, kdy ještě nebyl na Zemi člověk — myslím cykly o Yog-Sothothovi a Cthulhu — o kterých se zmiňuje Necronomicon. Kdysi se mi dostal do rukou a slyšel jsem, že ve vaší univerzitní knihovně máte také jeden výtisk, dr­žený pod zámkem.

Závěrem bych chtěl podotknout, pane Wilmarthi, že naše do­sud oddělená studia si mohou být vzájemně velmi prospěšná. Nechci Vás vystavovat jakémukoli ohrožení a myslím, že bych Vás měl varovat, protože nebudete v úplném bezpečí, když bu­dete mít u sebe ten kámen a nahrávku; myslím ale, že budete ochoten nést každé riziko, pokud tím prospějete vědě. Vše, oč mě požádáte, bych poslal z Newfane nebo Brattlebora, protože tamější poštovní úřady jsou důvěryhodnější. Měl bych říci, že teď žiji úplně sám, protože si nemohu držet žádnou čeleď. Nikdo tu nevydrží kvůli těm stvůrám, které se v noci pokoušejí dostat se k domu a na něž psi pořád štěkají. Jsem rád, že jsem se do téhle záležitosti nezapletl, když ještě byla manželka naživu, protože by ji to dohnalo k šílenství.

Doufám, že Vás příliš neobtěžuji, že se rozhodnete navázat se mnou styky a neodhodíte můj dopis do koše jako výplod chorob­ného mozku.

Se srdečným pozdravem

Henry W. Akeley

P. S. Udělám několik kopií snímků, které, jak si myslím, mohou dokázat něco z toho, co jsem naznačil. Staří lidé nepochybují o jejich hrůzné pravdivosti. Zašlu Vám je co nejdřív, pokud máte zájem.

H. W. A.

Stěží bych dokázal popsat, s jakými pocity jsem poprvé četl tento podivný dokument. Podle všeho očekávání bych se tako­vým výstřelkům měl smát hlasitěji než daleko mírnějším teoriím, které mě pobavily dříve. Cosi v tónu tohoto dopisu mě však při­mělo, abych se jím zabýval se vší vážností. Nikoli proto, že bych jen na chvíli uvěřil v tajemnou rasu přicházející z hvězd, o které hovořil pisatel listu, ale proto, že po počátečních pochybnostech jsem cítil podivnou jistotu, že Akeley má zdravý rozum a píše upřímně, a že se skutečně setkává s určitým, i když ojedinělým a nezvyklým jevem, který nedokáže vysvětlit jinak než fantastic­kým způsobem. Zdálo se, že ten člověk je čímsi velmi rozrušený a vystrašený, ale stěží se dalo říci, že k tomu nemá vůbec žádný důvod. V jistém směru byla jeho tvrzení velmi specifická a logic­ká — a koneckonců, vyprávění se překvapivě shodovalo s někte­rými starými mýty — dokonce i s těmi nejdivočejšími indiánský­mi legendami.

To, že v kopcích zaslechl znepokojivé hlasy a že našel černý kámen, bylo docela dobře možné, až na bláznivé závěry, ke kte­rým došel — inspiroval ho k nim pravděpodobně muž, který o sobě prohlásil, že je spojencem mimozemských bytostí a po­zději se zabil. Nebylo těžké si domyslet, že ten člověk byl nejspíše šílený a že jeho zvrácená logika přiměla Akeleyho — už ovlivně­ného folklórním studiem —, aby jeho povídačkám věřil. A co se týče nejnovějšího vývoje událostí — zdálo se, že není-li schopen udržet si nájemné pomocníky, jsou jeho prostí venkovští sousedé přesvědčení stejně jako on, že v noci jeho dům obléhají neznámé bytosti. Psi určitě štěkali. A pak ta záležitost s fonografickou na­hrávkou, o které jsem musel věřit, že ji získal tak, jak tvrdil. Něco na ní muselo být; snad se jednalo o hlasy zvířat připomínající lid­skou řeč, nebo to byl hlas zdivočeného člověka, ukrývajícího se v lese, který zdegeneroval na úroveň nižšího živočicha. Odtud se moje myšlenky vrátily k černému kameni pokrytému hieroglyfy. A co ty fotografie, které mi zamýšlel poslat a které na staré lidi tak přesvědčivě zapůsobily?

Když jsem znovu pročítal těžko čitelný rukopis, pocítil jsem silněji než kdy předtím, že mluví ve prospěch mých lehkověrných oponentů víc, než jsem si připouštěl. Koneckonců, v těch zapo­menutých kopcích skutečně mohli žít nějací podivní a snad dě­dičně znetvoření vyvrženci, i když by se nejednalo o nestvůry z hvězd, jak hlásaly pověsti. A pokud tam byli, pak by přítom­nost podivných těl v rozvodněných řekách nebyla úplně vylouče­na. Bylo příliš opovážlivé předpokládat, že staré legendy a ne­dávné zvěsti měly v sobě díl reality? Sotva však ve mně vzklíčily tyto pochybnosti, zastyděl jsem se, že je mohlo vyvolat něco tak bizarního jako rozrušený dopis Henryho Akeleyho.

Nakonec jsem na Akeleyho dopis odpověděl v tónu přátelské­ho zájmu a dožadoval jsem se dalších podrobností. Odpověď při­šla téměř obratem pošty; obsahovala, jak mi slíbil, několik koda­kových fotografií scenérií a předmětů, které ilustrovaly předchozí dopis. Jakmile jsem na snímky vyňaté z obálky pohlédl, zachvěl jsem se podivným strachem a pocítil jsem, že jsem blízko čehosi zakázaného; přestože většina fotografií nebyla zřetelná, měly ja­kousi záhadnou sugestivní moc, kterou posiloval fakt, že se jed­nalo o skutečné snímky — opravdové optické spojení s tím, co zobrazovaly; byly výsledkem neosobního sdělovacího procesu, do kterého nezasáhl žádný předsudek, klam nebo lež.

Čím déle jsem si je prohlížel, tím více jsem si uvědomoval, že nebylo tak úplně neoprávněné, když jsem Akeleyho vyprávění bral vážně. Obrázky vskutku přinášely přesvědčivý důkaz o tom, že ve vermontských kopcích existuje cosi, co je — mírně řečeno — na hony vzdáleno okruhu běžných znalostí a víry. Nejděsivější byl otisk chodidla — snímek odkudsi z opuštěné vrchoviny, kde slunce osvěcovalo blátivou stezku. Na první pohled jsem viděl, že nejde o žádnou levnou napodobeninu; ostře zabírané kaménky a stébla trávy poskytly jasné měřítko a zcela vyloučily možnost, že se jedná o podvod dvojitou expozicí. Řekl jsem, že to byl „otisk chodidla“, ale „otisk tlapy“ by byl lepší. Ani teď ho nedo­kážu řádně popsat, snad jen mohu říci, že v něm bylo cosi podiv­ně krabího, a nebylo tak docela jasné, kam směřuje. Otisk nebyl nijak hluboký ani čerstvý, a zdálo se, že je velký asi jako průměr­né lidské chodidlo. Z bříška uprostřed vybíhaly dvojice spárů zu­batých jako pila, směřující protilehlými směry — mátly mě, co se týče jejich funkce; možná se ani nejednalo o pouhý pohybový orgán.

Na další fotografii — zjevně s dlouhou expozicí, zabírané v hlubokém stínu — bylo ústí jeskyně v lese, jejíž vchod ucpal pravidelně zaoblený balvan. Před ním na holé zemi jsem roze­znával hustou síť zvláštních stop; když jsem se na ně pomocí lupy pozorně zahleděl, zneklidnilo mě zjištění, že stopy jsou podobné té na první fotografii. Na třetím obrázku byl druidský kruh z ka­menů vztyčených na vrcholu pusté hory. Kolem mystického kru­hu byla tráva hodně zdupaná a sedřená, ačkoliv jsem neobjevil žádné stopy ani za pomoci lupy. To, že místo je obzvláště opuště­né, bylo patrné z pohledu na nekonečné moře neobydlených kopců, které tvořily pozadí a rozpínaly se až k zamženému ob­zoru.

Jestliže mě však ze všech fotografií nejvíc znepokojila ta s otis­kem, pak největší dojem na mě udělal snímek velkého černého kamene, který byl nalezen v lese na Round Hill. Kámen při foto­grafování zjevně ležel v Akeleyho pracovně na stole, protože v pozadí bylo vidět police s knihami a Miltonovu bustu. Kámen, alespoň jsem se domníval, byl obrácen k aparátu kolmo a měl nepravidelný, zakřivený povrch. Byl vysoký stopu nebo dvě; tvrdit cokoliv určitého o povrchu nebo celkovém jeho tvaru se téměř vzpíralo možnostem jazyka. Jaké fantastické principy geo­metrie řídily jeho opracování — protože byl určitě uměle otesán — jsem se vůbec neodvážil hádat; nikdy předtím jsem neviděl nic, co by na mě v tomto světě dýchalo tak podivnou a nepo­chybnou cizotou. Rozeznal jsem jen velmi málo hieroglyfů a i ty mnou otřásly. Jistěže mohly být falešné, protože konečně i jiní četli příšerný Necronomicon šíleného Araba Abdula Alhazreda; přesto jsem se zachvěl, když jsem poznal ideogramy, jejichž stu­dium mě naučilo hledat souvislostí s ďábelským a do morku kostí mrazícím šepotem bytostí, které zde v jakémsi šíleném položivotě existovaly dřív, než byla stvořena Země a ostatní světy sluneční soustavy.

Z pěti zbývajících snímků tři zachycovaly bažiny a kopce, kte­ré patrně nesly známky skrytého pobytu strašidelných obyvatel. Na dalším byla podivná stopa v půdě blízko Akeleyho domu, kterou prý vyfotografoval ráno po noci, kdy psi štěkali divočeji než obvykle. Obrázek byl velmi nezřetelný, nedalo se z něj nic usuzovat; byla zde ale ďábelská podobnost s oním druhým otis­kem nohy nebo tlapy, kterou fotografoval v opuštěných horách. Na posledním snímku bylo Akeleyho sídlo; upravený bílý dům se dvěma podlažími a podkrovím, starý zhruba jedno a čtvrt sto­letí, s udržovaným trávníkem a dlážděnou cestičkou vedoucí k umně vyřezávaným gregoriánským dveřím. Na trávníku bylo vidět několik velkých policejních psů, kteří seděli kolem příjem­ně vyhlížejícího muže s krátkým šedivým vousem, což byl asi sám Akeley — šlo zřejmě o jeho vlastní snímek, jak jsem hádal podle balónku spouště se spojovacím lankem v jeho pravé ruce.

Od fotografií jsem se obrátil k objemnému, hustě psanému do­pisu, a další tři hodiny mě omýval proud nepřekonatelné hrůzy. Tam, kde Akeley událostí dříve jen naznačoval, teď popisoval podrobnosti každé chvilky; přepisoval slova, která v noci zaslechl v lese, a uváděl dlouhé popisy monstrózních růžových těl zahléd­nutých za šera v houštinách na kopcích; nebyl jsem ušetřen ani hrozného vyprávění o kosmu, které vzniklo smísením hlubokého, rozsáhlého vzdělání s dnes již umlčenými kletbami šíleného sa­mozvaného špeha, který si vzal život. Uvědomil jsem si, že se setkávám se jmény a názvy, které jsem slyšel už dříve v těch nejhroznějších souvislostech — Yuggoth, Velký Cthulhu, Tsa­thoggua, Yog-Sothoth, R’lyeh, Nyarlathotep, Azathoth, Hastur, Yian, Leng, jezero Hali, Bethmoora, Žluté znamení, L’mur-Ka­thulos, Bran a Magnum Innominandum — a přenesl jsem se be­zejmennými eóny a nepředstavitelnými vzdálenostmi do světů starší, cizí entity, o níž se šílený autor Necronomiconu mohl jen neurčitě dohadovat. Dozvěděl jsem se o zřídlech původního života a o bystřinách, které z nich proudily; a nakonec o jed­nom praménku, který se od jedné z bystřin oddělil a spojil se s osudem naší Země.

Hlava se mi točila; tam, kde jsem se dříve pokoušel věci baga­telizovat, jsem teď začal věřit v nevšední a neuvěřitelné divy. Ra­da důkazů byla proklatě dlouhá a celého mě pohltila; chladný, vědecký Akeleyho přístup — na hony vzdálený dementnímu, fa­natickému, hysterickému nebo spekulativnímu třeštění — obrov­sky zapůsobil na mé myšlení a úsudek. Než jsem odložil strašný dopis stranou, pochopil jsem všechny hrůzy, které mi Akeley předestíral, a byl jsem připraven udělat cokoli, co bylo v mých si­lách, abych lidi do těch divokých, znepokojivých hor nepustil. Ještě teď, kdy čas už zahladil mé zážitky a zpochybnil zkušenosti a strašné dohady, jsou v Akeleyho dopise věci, které bych se ne­odvážil citovat ani o nich psát. Jsem skoro rád, že dopis, nahráv­ka a fotografie zmizely, a přál bych si, aby nová planeta za Ne­ptunem nebyla bývala objevena; brzy objasním proč.

Po přečtení dopisu jsem o vermontských hrůzách přestal veřej­ně diskutovat. Argumenty odpůrců zůstaly bez odpovědi nebo jsem je s neurčitými sliby odložil, a neshody upadly v zapomenu­tí. V druhé polovině května a v červnu jsem s Akeleym udržoval čilou korespondenci, ačkoli se tu a tam některý dopis ztratil, tak­že jsme se museli ve svých úvahách vracet a pořizovat pracné ko­pie. Celkově jsme se snažili porovnat poznámky týkající se my­tologie a najít jasnější souvislost mezi vermontskými hrůzami a jádrem primitivních světových legend.

Shodli jsme se například v tom, že zdejší zvláštní jevy a obáva­ný himalájský Mi-Go jsou ztělesněním jedné noční můry. Obje­vily se také tak zajímavé zoologické dohady, že bych o nich měl referovat profesoru Dexterovi z mé univerzity, ale na Akeleyho přísný zákaz jsem o věci nikomu nic neříkal. Pokud se zdá, že se teď chovám v rozporu s tímto zákazem, je to jen proto, že si mys­lím, že v tomto stadiu bude pro bezpečnost veřejností prospěš­nější, budu-li namísto mlčení varovat před dalekými vermont­skými kopci — a před himalájskými vrcholy, ke kterým se neodvratně blíží smělí výzkumníci. Zvlášť jsme se soustředili na rozluštění hieroglyfů na černém kameni — rozluštění, které nás mohlo uvést do závratných hloubek tajemství, kam dosud nikdo nenahlédl.

/III/

Ke konci června přišla fonografická nahrávka — odeslaná z Brattlebora, protože Akeley nedůvěřoval jinému spojení. Rostl v něm pocit, že je sledován, v čemž ho utvrzovala skutečnost, že se některé dopisy ztratily; mnohokrát se zmiňoval o zákeřnos­tech, jichž se dopustili lidé, které považoval za nástroje a agenty skrytých bytostí. Nejvíce ze všech podezříval mrzoutského far­máře Waltera Browna, který bydlel na samotě na svahu kopce blízko hlubokého lesa a kterého často viděl v Brattleboru, Bel­lows Falls, Newfane a South Londonderry, kde se potloukal na­nejvýš podezřele a zjevně bez příčiny. Akeley byl přesvědčen, že Brownův hlas je jedním z těch, které jednou za zvláštních okol­ností zaslechl; jednou také poblíž Brownova domu našel otisk nohy nebo spárů, což mohlo znamenat nejhorší. Otisk byl pozo­ruhodně blízko Brownových stop — a ty byly obráceny směrem k cizím.

Nahrávka byla tedy dopravena z Brattlebora, kam Akeley jez­dil ve své fordce po opuštěných, odlehlých vermontských silni­cích. V přiloženém psaní přiznal, že se těch cest začíná bát a že už nebude jezdit ani do Townshendu pro zásoby, pokud nebude plné denní světlo. Znovu a znovu opakoval, že se nevyplácí vědět příliš mnoho, není-li člověk dost daleko od těch tichých a znepo­kojivých kopců. Co nejdříve se chystal za synem do Kalifornie, i když mu bylo zatěžko opustit místo, kde žili jeho předkové a kterému patřily všechny jeho vzpomínky.

Dříve než jsem záznam přehrál na přístroji, který jsem si půjčil z univerzity, pozorně jsem prošel veškerá vysvětlení, která jsem v Akeleyho dopisech nalezl. Tuto nahrávku, psal, získal asi v jed­nu hodinu ráno 1. května 1915, poblíž vchodu do jeskyně, kde se z Leeovy bažiny zvedá zalesněný svah Dark Mountain. Místo by­lo vždycky zamořené podivnými hlasy, a tak si s sebou vzal kro­mě přikrývky ještě fonograf a diktafon. Z dřívějších zkušeností věděl, že předvečer prvního května — podle temných evrop­ských pověstí strašidelná noc sabatu — přinese pravděpodobně lepší výsledky než jiné dny, a nebyl zklamán. Stálo však za zmín­ku, že na tom místě už pak nikdy žádné hlasy neslyšel.

Na rozdíl od většiny hlasů, které v lese slyšel, odříkávaly ty na nahrávce jakýsi rituál, a byl mezi nimi i jeden zřejmě lidský hlas, jehož původce Akeley nikdy nenašel. Brown to nebyl, zdálo se, že je to kultivovanější člověk. Avšak byl tu ještě další hlas; a v něm bylo jádro věci — bylo to zvláštní bzučení, které se vůbec nepodobalo ničemu lidskému, až na slova, která hlas tvořil v gra­maticky správné angličtině a se škrobeným přízvukem.

Fonograf s diktafonem nepracoval dobře celou dobu a Ake­ley měl navíc nevýhodu, že rituál slyšel tlumeně a z dálky, tak­že skutečnou řeč zachytil jen v útržcích. Akeley mi poslal pře­pis toho, o čem se domníval, že jsou to mluvená slova; znovu jsem do něho nahlédl, zatímco jsem si připravoval přístroj. Text byl spíše temně mystický než přímo strašidelný, ačkoli když si člověk uvědomil jeho původ a hodinu, kdy byl pořízen, získala slova na hrozivosti. Uvedu je zde co nejúplněji, pokud se pama­tuji — a já věřím, že je má paměť uchovala věrně, neboť jsem měl přepis a také záznam jsem si přehrával stále znovu. Takovou věc člověk jen tak nezapomene.

(nezřetelné zvuky)

(kultivovaný mužský hlas)

... je Pán lesa, a také... a dary lidu Leng... z hlubin noci do víru prostoru, a z víru prostoru do hlubin noci, chvalme Vel­kého Cthulhu, Tsathogguu a Jeho, který nemá být jmenován. Nechť jsou chváleni a nechť je hojnost dopřána Černé koze z le­sů, Iä! Shub-Niggurath! Koze s tisícem Mladých!

(bzučivé napodobování lidské řeči)

Iä! Shub-Niggurath! Černé koze z lesů s tisícem Mladých!

(lidský hlas)

A stalo se, že přišel Pán lesů, který... sedm a devět, po ony­xových stupních... (ho)ld Jemu ve Víru, Azathothovi, Jemu, od Něhož jsi nás Ty učil zázra(kům) ... na křídlech noci mimo pro­stor, mimo... k Těm, ze kterých Yuggoth je nejmladším dítětem kolébajícím se o samotě v temném éteru na okraji...

(bzučivý hlas)

... tak vyjděte mezi lid a najděte cestu, kterou On ve Víru snad zná. Nyarlathotepovi, Mocnému poslu, musí se všechno ří­ci. A On vezme na sebe podobu lidí, skryje se pod voskovou maskou a šaty a sestoupí ze světa Sedmi sluncí, aby oklamal...

(lidský hlas)

... (Nyarl)athotep, Mocný posel, ten, který prázdnotou při­náší zvláštní radost Yuggothu, Otci miliónu Vyvolených, Tomu, který hledá mezi...

(řeč je přerušena, protože nahrávka končí)

To byla slova, která jsem měl slyšet, když jsem zapnul fono­graf. Pomalu ve mně rostl strach a nechuť, stiskl jsem páčku, po­slouchal praskání safírové jehly a byl jsem rád, že první slabá, útržkovitá slova pronáší lidský hlas — příjemný, kultivovaný hlas, snad s bostonským přízvukem, který určitě nepatřil žádné­mu domorodci z vermontských kopců. Když jsem s úsilím napí­nal sluch, abych rozeznal slabé předříkávání, zdálo se mi, že Akeleyho pečlivý přepis souhlasí s tím předříkávajícím, něžným bostonským hlasem... „Iä! Shub-Niggurath! Koze s tisícem Mladých!“

A pak jsem uslyšel druhý hlas. Ještě dnes se chvěji, když si vzpomenu, jak na mě zapůsobil, i když mě na něj Akeley připra­vil. Ti, kterým jsem nahrávku popisoval, ji považovali za laciný podvod nebo bláznovství; kdyby ale měli tu proklatou věc přímo u sebe nebo si přečetli svazek Akeleyho korespondence (obzvlášť ten druhý, encyklopedický dopis), jsem si jist, že by pak uvažova­li jinak. Je nakonec škoda, že jsem Akeleyho poslechl a záznam nikomu nepřehrával — obrovská škoda je také dopisů, které jsem všechny ztratil. Mně, který jsem slyšel ty zvuky na vlastní uši a znal všechny okolnosti, zněl ten hlas strašlivě. Plynule skando­val rituální odpovědi, ale v mé fantazii se měnil v morbidní ozvě­nu přilétající sem přes nezbadatelné propasti z nepředstavitel­ných, neznámých pekel. Dnes už to jsou víc než dva roky, co jsem voskový váleček přehrával, ale i v této chvíli si dokážu vy­bavit slabé, ďábelské bzučení, tak jak jsem je slyšel poprvé.

„Iä! Shub-Niggurath! Černé koze z lesů s tisícem Mladých!“

Ale i když mi ten hlas zní stále v uších, nejsem schopen analy­zovat ho tak dobře, abych ho mohl popsat. Podobal se bzukotu odporného, gigantického hmyzu, těžkopádně napodoboval řeč jemu cizího živočicha, a jsem si naprosto jist, že orgány, ze kte­rých zvuk vycházel, se nepodobaly hlasovému ústrojí člověka ani žádného savce. Zvláštnosti zabarvení, rozsahu a tónu řadily hlas zcela mimo sféru lidstva a pozemského života. Když se ozval po­prvé, zůstal jsem jako omráčen, a zbytek nahrávky jsem vyslechl v jakémsi omámení. Když přišla dlouhá pasáž, ostře ve mně zesí­lil pocit blízkosti bezmezné rouhavosti, který mě přepadal už při poslechu předchozích slov. Nahrávka končila náhle, uprostřed nezvykle jasné řeči, kterou pronášel onen lidský hlas s boston­ským přízvukem. Seděl jsem s nepřítomným pohledem ještě dlouho poté, kdy se stroj automaticky zastavil.

Nemusím říkat, že jsem si šokující záznam mnohokrát přehrá­val, do vyčerpání jsem se jej pokoušel analyzovat a srovnávat své a Akeleyho poznámky. Bylo by jak neužitečné, tak znepokojivé opakovat zde všechny naše závěry; mohu ale naznačit, na čem jsme se shodli — získali jsme klíč ke zdroji některých odporných primitivních zvyklostí ve starších mystických náboženstvích. Zdálo se, že mezi skrývajícími se bytostmi a některými příslušní­ky lidské rasy existují staré a složité vazby. Nedokázali jsme od­hadnout, jak rozsáhlé jsou tyto styky a jak silné jsou dnes oproti dřívějším dobám; zde bylo místo nanejvýš pro dohady. Vypadalo to, že mezí člověkem a bezejmenným nekonečnem bylo v urči­tých obdobích hrůzné, prastaré spojení. Rouhání, které se na Ze­mi objevilo, jak jsem naznačil, přišlo z temné planety Yuggoth, která se nachází na okraji sluneční soustavy; byla obydlena straš­nou mezihvězdnou rasou, jejíž původ asi patří daleko za Einstei­novo časoprostorové kontinuum či známý vesmír.

Mezitím jsme pokračovali v diskusi o černém kameni a o tom, jak ho nejlépe dopravit do Arkhamu — Akeley se domníval, že není radno, abych ho v dějišti děsivých výzkumů navštěvoval. Z jakýchsi důvodů se Akeley bál svěřit věc veřejné dopravě. Na­konec připadl na myšlenku, že balík odveze až do Bellows Falls a pošle ho prostřednictvím sítě Boston & Maine, která prochází přes Keene a Winchendon a Fitchburg, i když bude muset jet ješ­tě opuštěnějšími silnicemi prodírajícími se zalesněnými kopci, než byla cesta do Brattlebora. Psal, že když mi posílal fonogram, všiml si na poštovním úřadě jakéhosi muže, jehož jednání a vzhled budily pramalou důvěru. Muž nechtěl s úředníky mlu­vit a po chvíli nasedl do vlaku, do kterého byla naložena i na­hrávka. Akeley přiznal, že měl o zásilku strach až do doby, než jsem mu sdělil, že jsem ji v pořádku obdržel.

Někdy v té době — druhý týden v červenci — se ztratil další můj dopis, jak jsem vyrozuměl ze stísněného Akeleyho sdělení. Potom mi přikázal, abych mu už nepsal do Townshendu, ale abych všechno posílal na hlavní poštu do Brattlebora, kam prostě bude častěji zajíždět autem nebo autobusem, který nedávno na­hradil pomalou železniční osobní dopravu. Viděl jsem, že má stá­le větší strach, protože čím dál podrobněji popisoval častější ště­kot psů za bezměsíčných nocí a čerstvé otisky spárů, které ráno občas nalézal na cestě a v blátě vzadu na pozemku. Jednou mi vyprávěl o úplném zástupu otisků seřazených před stejně hustým a nesmlouvavým šikem stop psů, a poslal mi hrůznou fotografii, aby své tvrzení doložil. To bylo po noci, za které psi štěkali a vyli jako nikdy dosud.

Ve středu ráno osmnáctého července jsem z Bellows Falls do­stal telegram, ve kterém mi Akeley oznamoval, že černý kámen odeslal prostřednictvím B. & M. vlakem č. 5508, který vyjíždí z Bellows Falls ve 12.15 místního času a měl by přijet na Severní nádraží v Bostonu v 16.12. Počítal jsem, že by měl být v Arkha­mu nejpozději příští den v poledne. Ve čtvrtek jsem tedy od rána čekal. Poledne přišlo a minulo, aniž zásilka dorazila, a když jsem telefonoval do kanceláře, dozvěděl jsem se, že pro mě nic nepři­šlo. S rostoucím neklidem jsem se rozhodl meziměstsky zatelefo­novat příslušnému úředníkovi na Severním nádraží v Bostonu; byl jsem však nemile překvapen, když jsem se dozvěděl, že se tam zásilka neobjevila. Vlak číslo 5508 ve středu ráno přijel s pouhým pětatřicetiminutovým zpožděním, ale nevězí žádný ba­lík s mou adresou. Úředník mi nicméně slíbil, že zahájí pátrání; já zakončil den tím, že jsem Akeleymu poslal noční telegram, kde jsem vylíčil situaci.

Následující odpoledne mě s chvályhodnou rychlostí zastihla zpráva z bostonské kanceláře; úředník telefonoval hned, jakmile se dozvěděl fakta. Průvodčí rychlíku č. 5508 si vzpomněl na ne­příjemnost, která mohla mít se ztrátou něco společného: pohádal se totiž s mužem prazvláštního hlasu, hubeným a nazrzlým, který vypadal jako venkovan; vlak zrovna čekal v Keene v New Hampshire, krátce po jedné hodině místního času.

Onen muž, sdělil mi, byl hrozně rozrušený kvůli balíku, který prý čekal, ale který nebyl ani ve vlaku, ani nebyl zanesen v kni­hách. Představil se jako Stanley Adams a měl divně zastřený, bzučivý hlas, až z něho na průvodčího padla malátnost a únava. Průvodčí si už nepamatuje, jak rozhovor skončil, ale úplně se probral, až když se vlak rozjížděl. Bostonský úředník dodal, že průvodčí je mladý člověk, naprosto spolehlivý a důvěryhodný, velmi dobrých vlastností, a u společnosti pracuje už dlouho.

Týž večer jsem jel do Bostonu, abych si s průvodčím promluvil osobně; jméno a adresu jsem dostal v kanceláři. Byl to otevřený, příjemný člověk, ale nemohl mi říci nic dalšího. Zvláštní bylo, že nevěděl, jestli by podivného stěžovatele poznal. Když jsem zjistil, že mi už nemá co říci, vrátil jsem se do Arkhamu a až do rána jsem psal dopisy Akeleymu, dopravní společnosti, policii a před­nostovi v Keene. Cítil jsem, že muž s podivným hlasem, který tak zvláštně zapůsobil na průvodčího, má v té neblahé záležitosti roz­hodující úlohu; doufal jsem, že zaměstnanci nádraží v Keene a záznamy telegrafní kanceláře vypoví něco o něm i o tom, jak, kdy a kde muž podnikal své pátrání.

Musím přiznat, že veškeré mé vyšetřování vyšlo vniveč. Muže se zvláštním hlasem si na nádraží v Keene brzy dopoledne 18. července skutečně povšimli a zdálo se, že se k němu připojil jakýsi pobuda s těžkou krabicí; vůbec ho ale neznali a nikdy dřív ani později ho neviděli. V telegrafní kanceláři nebyl, a pokud by­lo známo, nedostal žádný telegram, a jiná zpráva, ve které snad mohla být zmínka o tom, že černý kámen se veze vlakem č. 5508, nepřišla ani pro jiného adresáta. Akeley se ke mně přiroze­ně v pátrání přidal, a dokonce se osobně vydal do Keene, aby se vyptal lidí kolem nádraží; jeho přístup k celé záležitosti byl ale fatalističtější než můj. Ztrátu balíku považoval za zlověstné a hrozivé naplnění neodvratného běhu věcí a vůbec nedoufal, že se kámen někdy najde. Hovořil o telepatických a hypnotických schopnostech bytostí z hor a jejich agentů, a v jednom dopise se zmínil o tom, že nevěří, že je kámen ještě na Zemi. Pokud se mě týče, byl jsem velmi rozčilený, protože jsem cítil, že nám unikla šance dozvědět se ze starých nezřetelných hieroglyfů důležité a vzrušující věci. Příhoda by mě dlouho trápila, kdyby další Ake­leyho dopisy vzápětí nezahájily novou etapu hrozných událostí, které okamžitě zaujaly celou mou pozornost.

/IV/

Akeley psal stále roztřesenějším písmem, že se kolem domu za­čala neodvratně stahovat síť čehosi neznámého. Psi v noci znovu hrozně štěkali, když se měsíc schoval za mraky nebo byl v novu, a také se ho cosi pokoušelo obtěžovat, když za dne projížděl osa­mělými cestami. Druhého srpna, když jel do vesnice, padl napříč cesty kmen stromu zrovna v místech, kde cesta vede nejhlubším lesem; měl s sebou dva velké psy a jejich divoký štěkot jasně na­povídal, co asi číhá poblíž. Neodvážil se hádat, co by se stalo, kdyby tam psi nebyli, ale od té doby chodil ven aspoň se dvěma ze své věrné a silné smečky. Další nehody při cestování ho po­stihly pátého a šestého srpna; jednou mu auto škrábla kulka, po­druhé ho štěkot psů upozornil, že je v okolním lese cosi zlého. Patnáctého srpna jsem dostal rozrušený dopis, který mě velmi zneklidnil, a já zatoužil, aby Akeley odložil svou zdrženlivost a požádal o pomoc zákon. V noci z 12. na 13. se děly strašné vě­ci, kolem farmy se střílelo a Akeley ráno našel tři z dvanácti psů mrtvé. Na cestě bylo množství otisků, mezi nimi i stopy Waltera Browna. Akeley chtěl telefonovat do Brattlebora, aby mu poslali další psy, ale než stačil něco říct, telefon ohluchl. Později zajel do Brattlebora autem, a tam se dozvěděl, že opraváři nalezli hlavní kabel čistě přeříznutý zrovna v místech, kde probíhá opuštěnými kopci severně od Newfane. Vracel se však domů se čtyřmi nový­mi krásnými psy a několika krabicemi střeliva. Dopis byl napsán na poště v Brattleboru a došel ke mně bez zpoždění.

Můj přístup k věci se v té době pronikavě změnil; už nebyl chladně vědecký, ale velmi osobní. Bál jsem se o Akeleyho na je­ho osamělé farmě, a trochu jsem se bál i o sebe, protože teď jsem byl s konečnou platností spjat s tajemstvím kopců. Zasáhlo i mě. Vtáhne mě do sebe a pak vyplivne? Když jsem Akeleymu odpo­vídal na dopis, naléhal jsem, aby vyhledal pomoc, a naznačil jsem, že něco mohu udělat i já, pokud nemůže on. Mluvil jsem o tom, že osobně navštívím Vermont, i když si to nepřeje, a že mu pomohu vysvětlit situaci úřadům. V odpověď jsem však ob­držel telegram z Bellows Falls, ve kterém stálo:

VAZIM SI VASEHO POSTOJE ALE NEMOHU NIC DE­LAT NIC NEPODNIKEJTE PROTOZE BYSTE MOHL UBLIZIT NAM OBEMA CEKEJTE VYSVETLENI

HENRY AKELEY

Ale události se dál zamotávaly. Když jsem odpověděl na tele­gram, dostal jsem od Akeleyho roztřesený lístek s překvapivou novinkou, že žádný telegram neposílal a že ode mě nedostal ani dopis, na který telegram odpovídal. Akeley okamžitě pátral v Bellows Falls a zjistil, že zprávu odesílal podivný nazrzlý muž se zvláštním, zastřeným, bzučivým hlasem, nic se ale o něm nedo­zvěděl. Úředník mu ukázal původní text, který odesílatel tužkou načmáral, ale rukopis mu nic neřekl. Všiml si, že podpis byl ne­správný — AKELY, bez druhého E. Vysvětlení bylo nabíledni, Akeley ale ani v této krizi nepřestal nový poznatek rozpracová­vat.

Psal o smrti dalších psů o tom, že koupil jiné; o přestřel­kách, které už neodmyslitelně patřily k bezměsíčným nocím. Mezi otisky spárů na cestě a za farmou teď pravidelně nacházel Brownovy stopy a otisky bot několika dalších lidí. Akeley uzná­val, že věci vypadají velmi zle, a smiřoval se s tím, že brzy asi bu­de muset odjet k synovi do Kalifornie, ať už farmu prodá nebo ne. Nebylo ale jednoduché opustit domov. Psal, že musí ještě vy­držet, a že možná vetřelce zazené, zvlášť když dá otevřeně naje­vo, že zanechal pokusů odhalit jejich tajemství.

Okamžitě jsem Akeleymu odepsal, znovu nabídl pomoc a zno­vu se zmínil o tom, že ho navštívím a pomohu mu přesvědčit úřa­dy o tom, v jakém hrozném nebezpečí se nachází. Zdálo se, že je proti tomuto plánu zaujatý už méně než dříve, odpověděl ale, že by s tím ještě rád počkal — tak dlouho, než si dá věci do po­řádku a smíří se s myšlenkou, že odejde z rodného domu, který až chorobně miloval. Lidé na jeho studia a dohady hleděli úkosem a domníval se, že bude lepší, když v tichosti odejde, aniž by v kraji šířil rozruch a zavdával příčinu k pochybnostem o svém zdravém rozumu. Přiznával, že už má všeho dost, chtěl ale odejít pokud možno důstojně.

Tento dopis mě zastihl 28. srpna a já připravil a odeslal odpo­věď, kterou jsem mu dodával odvahy, pokud jsem mohl. Zjevně jsem měl úspěch, protože Akeley mi pak o prožitých hrůzách psal už méně. Nebyl ale příliš optimistický a vyjádřil se, že nejspíš jenom úplněk dokáže stvůry zadržet. Doufal, že nebude v noci zataženo, a neurčitě se zmiňoval, že v Brattleboru vsedne na loď, až začne měsíce ubývat. Znovu jsem mu napsal povzbudivý dopis, ale 5. září přišlo nové sdělení, které se zřejmě s mým do­pisem minulo; pak už mě nenapadala žádná povzbudivá odpo­věď. Vzhledem k závažnosti dopisu myslím, že bude lépe citovat ho celý — budu se snažit vybavit si v paměti třaslavé písmo co nejlépe. V podstatě mi sděloval toto:

Milý Wilmarthi,

Pondělí

toto je trochu zarážející P. S. k mému poslednímu dopisu. Mi­nulou noc bylo úplně zataženo — i když nepršelo —, měsíc ne­svítil ani trochu. Bylo to moc špatné a já si myslel, že už se blíží

konec, přes to všechno, v co jsme doufali. Po půlnoci cosi přistá­lo na střeše. Všichni psi vyskočili a běželi se podívat, co to je. Slyšel jsem, jak pobíhají okolo a cvakají čelistmi, a pak se jedno­mu podařilo vyskočit na střechu. Nahoře začal strašlivý boj, slyšel jsem děsivé bzučení, na které nikdy nezapomenu. A pak se všude rozlil odporný puch. V tu chvíli oknem zasvištěly kulky — má­lem mě dostaly. Myslel jsem, že se hlavní voj těch stvůr dostal k domu, když se psi rozdělili kvůli tamtomu na střeše. Co nahoře bylo, nevím, ale bojím se, že se ty příšery učí lépe zacházet se svými kosmickými křídly. Zhasnul jsem světlo, okna přeměnil ve střílny a pálil z kulovnice kolem domu tak vysoko, abych nezranil psy. Zdálo se, že tím to skončilo, ale ráno jsem na dvoře našel velké kaluže krve a zároveň čehosi zeleného a slizkého, co vydá­valo ten nejodpornější zápach, jaký jsem kdy cítil. Pět psů bylo zabito — obávám se, že jednoho jsem zastřelil já, když jsem mířil příliš nízko, protože byl zasažen zezadu. Teď zasklívám okna, která rozbily kulky, a zajedu do Brattlebora pro další psy. Ten člověk v psinci si asi bude myslet, že jsem se zbláznil. Brzy se za­se ozvu. Předpokládám, že během týdne či dvou budu připraven k odjezdu, i když jenom pouhé pomyšlení na to mě zabíjí.

Ve spěchu Akeley

Nebyl to však jediný Akeleyho dopis, který minul můj. Další ráno, 6. září, přišel další; tentokrát to byla příšerná škrábanice, která mě rozrušila tak, že jsem vůbec nevěděl, co říci nebo co dál dělat. Opět bude nejlépe, když text ocituji tak věrně, jak mi pa­měť dovolí.

Úterý

Mraky se neprotrhly, takže jsme byli opět bez měsíce — stejně ubývá. Zavedl bych do domu elektřinu a instaloval reflektor, kdybych nevěděl, že by přeřezávali kabely stejně rychle, jak bych je opravoval.

Myslím, že blázním. Možná že všechno, co jsem vám psal, byl jenom sen nebo šílenství. Už dřív to bylo dost zlé, ale teď je toho příliš. Minulou noc na mě mluvili — mluvili tím hrozným bzuči­vým hlasem a říkali mi věci, které se neodvažuji opakovat. Jasně jsem je slyšel přes štěkání psů a jednou, když byli přehlušeni, jim pomáhal lidský hlas. Jděte od toho, Wilmarthi — je to horší, než jsme předpokládali. Teď už mi nedovolí odejít do Kalifornie — chtějí mě dostat živého nebo ve stavu, který označují jako teoretic­ky a duševně živý — chtějí mě dostat nejen na Yuggoth, ale ještě dál — pryč z galaxie a možná za nejkrajnější hranice vesmíru. Řekl jsem jim, že nepůjdu tam, kam chtějí, aspoň ne tak, jak mi nabízejí, ale bojím se, že to bylo k ničemu. Bydlím tak osaměle, že budou moci zanedlouho přijít stejně tak ve dne jako v noci. Zabito šest psů; jejich přítomnost jsem cítil všude v lese kolem cesty, když jsem dnes jel do Brattlebora.

Udělal jsem chybu, když jsem se pokusil poslat Vám tu na­hrávku a černý kámen. Radši nahrávku zničte dřív, než bude pozdě. Zítra Vám napíšu pár řádek, pokud tady ještě budu. Kéž by se mi podařilo dostat své věci a knihy do Brattlebora a nalodit se tam. Utekl bych i jen tak, bez ničeho, ale cosi mě tu drží. Mohu odjet do Brattlebora, kde bych měl být v bezpečí, ale cítím se tam jako vězeň, podobně jako doma. A myslím, že bych se pryč stejně nedostal, i kdybych tu všechno nechal. Je to straš­né — držte se raději dál.

Váš Akeley

Po tomhle hrozném dopisu jsem vůbec nespal a přemýšlel jsem, jestli si Akeley udržel zdravý rozum. Jeho sdělení bylo v podstatě šílené, i když styl — s ohledem na předchozí události — byl pochmurně přesvědčivý. Nepokoušel jsem se odpovídat; měl jsem za to, že bude lépe, když počkám, až bude mít Akeley čas odpovědět na můj poslední dopis. Odpověď skutečně přišla hned druhý den, vůbec ale nereagovala na to, co jsem psal. Zde je text, jak si ho pamatuji, naškrábaný a s kaňkami, psaný v ho­rečném spěchu.

W.,

Středa

dostal jsem Váš dopis, ale nemá už smysl dál pokračovat. Úplně jsem rezignoval. Je zázrak, že mi zbylo tolik vůle, abych je ještě odrážel. Nemohu utéci, i kdybych tu chtěl všechno nechat a běžet. Dostanou mě.

Včera mi od nich přišel dopis — donesl ho pošťák, zatímco jsem byl v Brattleboru. Napsaný a odeslaný z Bellows Falls. Po­pisují, co se mnou chtějí udělat — nemůžu to opakovat. Dávej­te na sebe pozor! Zničte tu nahrávku. V noci je pořád zataženo a měsíc dál ubývá. Proč se bojím hledat pomoc? Mohlo by mě to posílit — ale každý, kdo by sem přišel, by mě označil za blázna, dokud bych nepředložil nějaký důkaz. Nemůžu sem zvát lidi jen tak — už řadu let nemám s nikým spojení.

Ale ještě jsem Vám neřekl to nejhorší, Wilmarthi. Seberte od­vahu k dalšímu čtení, protože to pro Vás bude šok. Budu ale mluvit pravdu. Tak tedy — viděl jsem jednu z těch stvůr a dotkl se jí. Bože, byla to hrůza! Byla mrtvá, samozřejmě. Zabil ji jeden pes; našel jsem ji dnes ráno poblíž psince. Zkusil jsem ji schovat v kůlně, abych přesvědčil lidi, ale během několika hodin se úplně rozložila. Nezbylo vůbec nic. Jak víte, v řekách byly ty věci vidět jenom první ráno po povodni. A teď přijde to nejděsivější. Po­koušel jsem se ji pro vás vyfotografovat, ale když jsem film vyvo­lal, nebylo vidět nic kromě kůlny. Z čeho ta věc může být? Viděl jsem ji a dotýkal se jí, a všechny po sobě nechávají stopy. Určitě jsou hmotné, ale z jaké hmoty? Podoba se nedá popsat. Byl to velký krab a v místech, kde by měl člověk hlavu, měl množství masitých kroužků nebo uzlů z hustého, slizkého materiálu, a ty byly pokryty tykadly. Ta zelenavá mazlavá tekutina je jejich krev nebo šťáva. Na Zemi jich každou chvíli má být víc.

Walter Brown zmizel — neviděli ho nikde v okolí. Určitě jsem ho dostal při některé přestřelce; vypadá to, že ty stvůry své mrtvé a raněné odvlékají pryč.

Dojel jsem dnes odpoledne do města bez potíží, ale bojím se, že se drží zpátky jenom proto, že jsou si mnou jisti. Píši z pošty v Brattleboru. Může to být rozloučení; pokud se se mnou něco stane, napište mému synovi — jmenuje se George Goodenough Akeley, 176 Pleasant Street, San Diego, Kalifornie, sem ale ne­jezděte. Chlapci napište, jestli se Vám do týdne neozvu, a sle­dujte také zprávy v novinách.

Vynesu teď své poslední dvě karty — pokud mi zbude vůle. Nejdřív zkusím otravný plyn (sehnal jsem patřičné chemikálie a připravil masky pro sebe i pro psy), a pokud to nevyjde, řeknu všechno šerifovi. Můžou mě strčit do blázince, když budou chtít — bude to lepší než to, co chtějí se mnou udělat ty stvůry. Snad bych mohl upozornit na otisky kolem domu — jsou slabé, ale na­cházím je každé ráno. Předpokládám ale, že by si policie myslela, že je nějak obelhávám; všichni říkají, že jsem divná povaha.

Musím se pokusit přimět některého policistu, aby tu strávil noc a viděl všechno na vlastní oči — ačkoli se může stát, že se o tom stvůry dozvědí a nechají mě zrovna na pokoji. Přeruší ve­dení vždy, když se v noci pokouším telefonovat — opravářům je to moc divné a mohou svědčit v můj prospěch, pokud je nena­padne, že to třeba dělám já sám. Teď už je to týden, kdy jsem ne­chával linku opravit.

Několik prostých lidí by mi mohlo dosvědčit, že ta hrůza exis­tuje, ale každý se mi směje a stejně se všichni vyhýbají mému do­mu už tak dlouho, že o posledních událostech nic nevědí. Nedo­stanu žádného z farmářů blíž než na míli od domu, nepřijdou ani ze sousedské náklonnosti, ani pro peníze. Pošťák poslouchá, co si o mně povídají, a dělá na mě vtipy — Bože! Kéž bych se odvážil mu říct, jak hrozná je pravda! Zkusím mu ukázat stopy, ale chodí až odpoledne a to už jsou většinou smazané. Jestli na některou přiklopím hrnec nebo krabici, aby se udržela, bude si určitě my­slet, že jsem stopu sám nastrojil nebo že si dělám legraci.

Lituji, že jsem se stal takovým samotářem a že sem lidé necho­dí jako dřív. Nikdy jsem se neodvážil nikomu ukazovat černý ká­men nebo fotografie a záznam jsem přehrával jenom několika obyčejným lidem. Ostatní by řekli, že jsem si všechno vymyslel, a jenom by se smáli. Můžu ale zkusit fotografie. Ukazují otisky spárů jasně, i když jejich původci se fotografovat nedají. Jaká ško­da, že nikdo neviděl tu stvůru dnes ráno dřív, než se rozpustila!

Nevím ale, jestli mě to ještě zajímá. Po tom, co jsem prožil, je blázinec stejně dobrý jako každé jiné místo. Doktoři mi pomů­žou, abych myslel na něco jiného než na dům, a to mě zachrání.

Napište mému synovi Georgeovi, jestli o mně brzy neuslyšíte. Sbohem, zničte nahrávku, a do ničeho nezasahujte.

Váš Akeley

Po tomto dopisu jsem prožíval nejčernější hrůzu. Nevěděl jsem, co odpovědět, naškrábal jsem pár nesouvislých rad a po­vzbuzení a poslal je doporučeným dopisem. Znovu jsem naléhal na Akeleyho, aby se okamžitě přestěhoval do Brattlebora a po­žádal úřady o ochranu; dodal jsem, že do města přijedu s fono­grafickou nahrávkou a pomohu mu přesvědčit soudy, že je při zdravém rozumu. Myslím, že jsem tehdy napsal, že je čas zburco­vat lidi proti tomu, co mezi námi žije. Je vidět, že v té vypjaté chvíli jsem věřil všemu, co Akeley říkal, i když jsem si myslel, že jeho neúspěch s fotografováním mrtvé příšery nezavinil výstře­lek přírody, ale jeho vlastní nedbalost, v rozrušení pochopitelná.

/V/

8. září, v sobotu odpoledne, evidentně míjeje můj nesouvislý list, mě pak zastihl úplně odlišný a uklidňující dopis, čistě psaný na novém stroji; zvláštní pozvání, plné jistoty, muselo znamenat zá­zračnou proměnu v příšerném dramatu, které se odehrávalo v osamělých kopcích. Znovu budu citovat zpaměti — zvlášť se budu snažit zachovat styl. Razítko bylo z Bellows Falls a podpis stejně jako celý dopis byl psán strojem — což často dělají začá­tečníci v psaní na stroji. Text byl ale na začátečníka dobře napsa­ný; došel jsem k závěru, že Akeley musel stroj někdy dříve po­užívat — snad na univerzitě. Musím přiznat, že mi dopis přinesl úlevu, pod ní se však stále skrýval neklid. Jestli byl Akeley při smyslech v té hrůze, je při smyslech i teď ve svém vysvobození? A co znamenalo to „zlepšení vztahů“, o kterém se zmiňoval? Byl to zásadní obrat v Akeleyho dosavadních názorech! Ale zde je to nejdůležitější z textu, opsáno z paměti, na kterou snad mohu být pyšný.

Townshend, Vermont,

čtvrtek, 6. září 1928

Vážený pan

Albert N. Wilmarth

Miskatonická univerzita

Arkham, Massachusetts

Drahý Wilmarthi,

jsem velmi potěšen, že Vás mohu uklidnit, pokud se týče všech těch hloupostí, které jsem Vám psal. Říkám-li „hlouposti“, mám tím ale na mysli své zděšení, a ne určité jevy. Ty jevy existu­jí a jsou důležité; chybu jsem udělal v tom, že jsem si na ně utvo­řil nesprávný názor.

Myslím, že jsem se zmiňoval o tom, že moji podivní návštěvní­ci se mnou začínají komunikovat a snaží se navázat styk. Minu­lou noc jsme spolu mluvili. Dostal jsem znamení, na které jsem do domu pozval posla Těch Zvenčí — také lidskou bytost; to spěchám zdůraznit. Řekl mi tolik věcí, na které bychom se ani neodvážili pomyslet, a ukázal mi jasně, jak velmi jsme se mýlili v dohadech o účelu tajné kolonie, kterou si Ti Zvenčí na této planetě drží.

Ďábelské legendy o jejich rozmluvách s lidmi a o jejich přáních v souvislosti se Zemí jsou výsledkem špatného, ignorantského chápání alegorické řeči — řeči utvářené kulturním zázemím a myšlenkovými návyky, které se nesmírně liší od všeho, co zná­me. Uznávám, že mé závěry byly úplně mylné, stejně jako doha­dy nevzdělaných farmářů a divošských Indiánů. To, co jsem po­važoval za morbidní, ostudné a hanebné, je ve skutečnosti úctyhodné, mysl povznášející a dokonce nádherné — mé dřívější názory byly pouhým projevem věčné lidské tendence všechno naprosto odlišné nenávidět, bát se toho a odvracet se.

Nyní lituji násilí, kterého jsem se na těch cizích a neuvěřitel­ných bytostech při našich nočních střetech dopustil. Kéž bych byl s nimi nejdříve mírně a rozumně promluvil! Nechovají ke mně ale žádnou zášť; jejich způsob myšlení se zcela liší od našeho. Neštěstí je v tom, že jejich lidští agenti ve Vermontu jsou velmi podřadnými jedinci — například ten poslední, Walter Brown. To kvůli němu jsem měl proti nim takové předsudky. Ve skutečnosti není známo, že by lidem škodili, zato náš druh jim krutě ubližo­val a špehoval je. Existuje dokonce tajný kult zločinců (člověk, který je jako Vy vzdělán v mystice, porozumí, když naznačím souvislost s Hasturem a Žlutým znamením), kteří zasvětili život tomu, aby Cizince vystopovali a zničili za pomoci tajemných sil z jiných dimenzí. Proti těmto agresorům — nikoli proti normál­ním lidem — jsou namířena drastická opatření Těch Zvenčí. Pří­ležitostně jsem se dozvěděl, že naše ztracené dopisy nekradli Ti Zvenčí, ale vyslanci právě těchto škodlivých kultů.

Vše, co Ti Zvenčí od lidí požadují, je mír, nevměšování a mož­nost navazovat intelektuální kontakty. Je to nezbytné, protože naše vynálezy a pomůcky stále rozšiřují lidské znalosti a duševní obzory, a tím je pro Ty Zvenčí stále těžší udržet svá stanoviště na této planetě v tajnosti. Cizinci touží poznat lidstvo hlouběji a chtějí se více dozvědět o vedoucích filozofických a vědeckých osobnostech. Takovou výměnou zkušeností by pominulo veškeré nebezpečí a nastal by přijatelný modus vivendi. Myšlenka, že se pokoušejí lidstvo zotročit nebo ponížit, je směšná.

Pro začátek si Ti Zvenčí přirozeně vybrali mě — znám je už dobře — jako svého prvního mluvčího na Zemi. Minulou noc mi hodně řekli — byla to překvapivá fakta, otevřela mi oči — a do­zvím se ještě mnoho dalšího, ústně i písemně. Zatím mě na žádný výlet ven nepozvali, ačkoli si to pravděpodobně budu později sám přát — překonám tím všechno, co přesahuje běžnou lidskou zkušenost. Můj dům už nebudou obléhat. Všechno se vrátilo do starých kolejí, psi už nebudou mít co na práci. Strach nahradilo poznání a intelektuální dobrodružství, které se mnou může sdílet jen málo smrtelníků.

Bytosti Zvenčí jsou patrně nejobdivuhodnějšími organismy v prostoru a čase i mimo ně — patří ke kosmické rase, vůči níž jsou ostatní formy života pouze jejími degenerovanými varianta­mi. Jsou charakteru spíše rostlinného než animálního, pokud se tyto pojmy dají použít pro materii, ze které jsou utvořeny, a mají houbovitou strukturu; obsahují látky podobné chlorofylu a mají velmi jednoduchý vegetativní systém, což je od opravdových hub odlišuje. Tento druh je utvořen z hmoty, která je v naší části ves­míru zcela cizí — její elektrony se pohybují odlišnou rychlostí. Proto tyto bytosti nemůže zachytit běžný fotografický film a des­ky, i když je naše oči vidí. Se správnými znalostmi by ovšem kte­rýkoli dobrý chemik dokázal vyrobit fotografickou emulzi, která by jejich podobu zachytit mohla.

Tento druh má ojedinělou schopnost překonat mezihvězdnou prázdnotu bez potřeby tepla i vzduchu, jen ve své tělesné schrán­ce; některé varianty druhu tak mohou učinit pouze za pomoci mechanických zařízení nebo zvláštních chirurgických úprav. Jen málo druhů má křídla k létání v éteru, která jsou charakteristická pro vermontskou variantu. Ti, kteří osídlovali některé opuštěné vrcholy ve Starém světě, se sem dostali jinak. Vnější podoba se zvířaty a se strukturou, kterou chápeme jako materiální, je vý­sledkem spíše paralelní evoluce nežli blízkého příbuzenství. Je­jich mozková kapacita převyšuje jakoukoli jinou formu života, ačkoli okřídlený druh, který žije v našem hornatém kraji, rozhod­ně nepředstavuje nejvyšší stadium jejich vývoje. Telepatie je je­jich obvyklým dorozumívacím prostředkem, ačkoli máme zbytky hlasových orgánů, které po nepatrném zásahu (neboť neuvěřitel­ně propracovaná chirurgie je u nich běžnou záležitostí) mohou zhruba napodobit řeč těch organismů, které ji dosud používají.

Jejich nejbližším hlavním sídlem je dosud neobjevená planeta na okraji sluneční soustavy, na které je skoro úplná tma — za Neptunem, devátá v pořadí od Slunce. Je to, jak jsme dovodili, objekt, který se v některých prastarých a zapomenutých spisech mysticky nazývá Yuggoth; jeho obyvatelé brzy soustředí pozor­nost na náš svět a budou se snažit navázat duševní kontakt. Ne­překvapilo by mě, kdyby naši astromové tento myšlenkový proud pocítili a Yuggoth objevili, až si to Ti Zvenčí budou přát. Ale Yuggoth je pouhým odrazovým můstkem. Hlavní masa těch­to bytostí obývá jiný, zvláštně uspořádaný vesmír, zcela mimo dosah lidské představivosti. Časoprostorová koule, kterou pova­žujeme za veškerou kosmickou entitu, je pouhým atomem ve skutečném nekonečnu, které patří jim. A tolik z toho nekonečna, kolik může pojmout lidský mozek, mi bude umožněno poznat, což se stalo ne více než padesáti lidem za celou dobu existence lid­stva.

Nejprve si asi řeknete, Wilmarthi, že blouzním, ale časem po­znáte, o jakou ohromující příležitost jsem klopýtl. Chci, abyste ji spolu se mnou využil, a proto Vám musím sdělit tisíce dalších vě­cí, které však nemohu svěřit papíru. V minulosti jsem Vás varo­val před tím, abyste mě navštěvoval. Nyní je tu už bezpečno, a tak s radostí své varování ruším a zvu Vás k sobě.

Nemohl byste si ke mně udělat výlet, než Vám začne nový se­mestr? Bylo by to báječné. Přivezte s sebou ten fonografický záznam a všechny mé dopisy, abychom mohli údaje zkonzultovat — budeme je potřebovat, až budeme dávat dohromady tu ohro­mující historii. Mohl byste také přivézt fotografie, myslím totiž, že jsem negativy i se snímky v tom nedávném rozrušení někam založil. Jaké bohatství faktů mohu připojit k tomu tápavému ma­teriálu plnému dohadů — a jaký báječný přístroj doplní moji la­boratoř!

Neváhejte — už mě nikdo nesleduje a Vy se nesetkáte s ničím nepřirozeným či zneklidňujícím. Jen přijeďte, počkám na Vás s vozem u nádraží v Brattleboru — a zůstaňte, jak dlouho budete moci; čekají na Vás večery plné diskusí o věcech, o kterých člo­věk nemá ani tušení. Nikomu přirozeně nic neříkejte; tahle zále­žitost se nesmí dostat na veřejnost.

Vlakové spojení do Brattlebora je docela dobré — v Bostonu se můžete podívat do jízdního řádu. Jeďte s B. & M. do Green­fieldu, pak si přesedněte. Navrhuji, abyste vyjel v 16.10 místního času z Bostonu. V Greenfieldu budete v 19.35 a ve 21.19 odtud vyjíždí vlak, který je v Brattleboru ve 22.01. Tohle spojení je ve všední dny. Oznamte mi datum a já počkám na nádraží s vozem.

Omlouvám se, že jsem tento dopis psal na stroji, ale v po­slední době, jak víte, mám hrozně roztřesený rukopis, a myslím, že bych delší psaní nezvládl. Tuhle novou Coronu jsem si kou­pil včera v Brattleboru — zdá se, že píše docela dobře.

Očekávám Vaši odpověď a doufám, že Vás brzy uvidím i s fo­nografickou nahrávkou a všemi mými dopisy — a fotografiemi.

S nadějí,

Henry W. Akeley

Nedokáži popsat, s jakými pocity jsem znova a znova pročítal a zkoumal tento podivný a nečekaný dopis. Už jsem říkal, že jsem cítil úlevu a zároveň neklid, ale tím vyjadřuji jen velmi při­bližně odstíny nejrůznějších a většinou podvědomých pocitů. Nejvíce mě zarazilo, jaký to byl najednou protiklad dosavadního řetězce hrůz — čirý strach se proměnil v chladnou samolibost a dokonce nadšení tak nečekaně, že se podobalo blesku z jasné­ho nebe! Zdráhal jsem se uvěřit, že jediný den dokázal tak pro­měnit duševní stav někoho, kdo ve středu napsal tu šílenou zprá­vu, i kdyby ten jediný den přinesl kdovíjak potěšitelné objevy. Chvílemi jsem měl pocit zvláštní neskutečnosti, takže jsem začal uvažovat, zda celý souboj fantastických mocností, o kterém jsem se na dálku dovídal, nebyl jen snem, který se odvíjel v mé hlavě. Pak jsem si vzpomněl na fonograf a trochu jsem se uklidnil.

Dopis se tak lišil od všeho, co jsem mohl očekávat! Když jsem zpytoval své dojmy, zjistil jsem, že prošly dvěma fázemi. Za prvé, Akeley byl a je při smyslech, pak ale je změna situace příliš rych­lá a neuvěřitelná. Za druhé, změna v Akeleyho chování, názo­rech a vyjadřování je příliš nepřirozená a neočekávaná. Zdálo se, že celá osobnost toho muže prošla vnitřní proměnou — promě­nou tak hlubokou, že jsem stěží mohl předpokládat, že Akeley zůstal úplně příčetný. Výběr slov, pravopis — všechno bylo tak trochu jiné. A za pomoci mého akademického citu pro styl jsem vystopoval hluboké odlišnosti v nejzákladnějších reakcích a ryt­mu. Citové kataklyzma nebo ulehčení muselo být obrovské, když způsobilo tak zásadní obrat! Na druhou stranu se mi zdálo, že dopis je pro Akeleyho docela charakteristický. Stejná vášeň pro nekonečno — stejné vědecké zaujetí pro výzkum. Nemohl jsem ani na chvíli — nebo ne déle než na chvíli — uvěřit, že se jedná o přetvářku nebo podvrh. Nedokazovalo snad pozvání — přání, abych se o pravdě přesvědčil osobně — pravost dopisu?

V sobotu v noci jsem neodpočíval; seděl jsem a přemýšlel o stínech a podivnostech, které se skrývaly za dopisem. Hlava mě bolela z rychle se střídajících monstrózních představ, se kterými jsem se musel v uplynulých čtyřech měsících vyrovnat, a mozek se opět pokoušel zpracovat nový překvapivý materiál, pohybuje se v kruhu pochybností a souhlasu stejně jako dříve, kdy se setkal s jinými zvláštnostmi; až před úsvitem začaly původní změť na­hrazovat rozhořívající se zájem a zvědavost. Ať už byl Akeley bláznivý nebo příčetný, proměněný nebo jen uklidněný, došlo pravděpodobně v jeho hazardním výzkumu k ohromnému zvra­tu; ke zvratu, který okamžitě zažehnal pocit nebezpečí — sku­tečného nebo domnělého — a otevřel nové závratné vyhlídky kosmických a nadlidských vědomostí. Sám zapálen pro vše ne­známé, zatoužil jsem to vidět; pocítil jsem, že jsem zasažen náka­zou, která zhoubně rozbíjí zábrany. Setřást tak únavná a rozči­lující pouta času, prostoru a přírodních zákonů — spojit se s ohromným vnějším kosmem, přiblížit se temným a propast­ným tajemstvím nekonečna a věčnosti — taková věc bez pochy­by stála za to, aby člověk kvůli tomu riskoval život, duši i rozum! A Akeley řekl, že už žádné nebezpečí nehrozí — pozval mě, abych ho navštívil, už mě neodrazoval jako dřív. Zachvěl jsem se při pomyšlení, co by mi teď všechno mohl povědět; skoro mě ochromovala představa, jak sedím v osamělém a donedávna ob­léhaném statku s mužem, který mluvil s opravdovými emisary z vesmíru; a že tam sedíme se strašidelnou nahrávkou a hromád­kou dopisů, ve kterých Akeley shrnul své předchozí zprávy.

V neděli před polednem jsem tedy telegrafoval Akeleymu, že se s ním setkám v Brattleboru příští středu — 12. září —, pokud se mu to bude hodit. Pouze v jednom ohledu jsem se odchýlil od jeho návrhů, a to ve výběru spojení. Upřímně řečeno, nebylo by mi po chuti přijet do neklidného Vermontu pozdě v noci; zatele­fonoval jsem na nádraží a rozhodl se pro jiný vlak. Plánoval jsem, že když vstanu brzy ráno a stihnu odjet v 8.07 do Bostonu, chy­tím vlak v 9.25 do Greenfieldu; tam přijedu ve 12.22. Odtud přesně navazoval spoj, který byl v Brattleboru ve 13.08 — což byla oproti 22.01 daleko příjemnější hodina pro setkání s Ake­leym a následnou cestu do tísnivých, tajuplných kopců.

V telegramu jsem se zmínil o době příjezdu a byl jsem rád, že v odpovědi, která večer přišla, jsem se setkal s pochopením svého budoucího hostitele. Telegram zněl:

SPOJENI VYHOVUJE SEJDEME SE U VLAKU V JEDNU NULA OSM VE STREDU NEZAPOMENTE NA NAHRAV­KU A DOPISY A SNIMKY O CILI CESTY POMLCTE OCE­KAVEJTE PREKVAPIVE OBJEVY

AKELEY

Skutečnost, že Akeley odpověděl přímo na můj telegram — který určitě doručoval zřízenec z Townshendu do Akeleyho do­mu osobně nebo telefonicky —, rozptýlila zbytek podvědomých pochyb, které jsem snad měl o autorství překvapivého dopisu. Spadl mi kámen ze srdce — ulevilo se mi víc, než bych čekal; všechny obavy jsem pochoval ještě hlouběji. Tu noc jsem spal tvrdě a dlouho a zbývající dva dny jsem měl plné ruce práce s přípravou na cestu.

/VI/

Ve středu ráno jsem vyrazil, jak jsme se dohodli, s kufříkem pl­ným nezbytností a vědeckých záznamů, včetně oné hrůzné fono­grafické nahrávky, snímků a s celým svazkem Akeleyho kore­spondence. Na jeho žádost jsem nikomu neřekl, kam jedu; pochopil jsem, že celá věc vyžaduje největší utajení. Pomyšlení, že jsme ve skutečném spojení s cizími bytostmi z kosmu, ohro­movalo i můj trénovaný a připravený mozek; jaké by to pak mě­lo následky na široké masy neinformovaných laiků? Nevím, jestli mě vzrušovalo očekávání nebo strach, když jsem v Bostonu pře­sedal a vydal se na dlouhou cestu na západ, pryč ze známých krajin do míst, která jsem znal jen povrchně. Waltham — Con­cord — Ayer — Fitchburg — Gardner — Athol —

Do Greenfieldu jsem dojel se sedmiminutovým zpožděním, ale přípoj na sever čekal. Přesedal jsem ve spěchu a cítil, jak se mi podivně nedostává dechu, když vagóny zarachotily v časném od­poledním slunci do krajiny, o které jsem zatím jen četl, ale kterou jsem dosud nikdy nenavštívil. Věděl jsem, že jedu do Nové An­glie staromódnější a původnější, než jsou průmyslové, urbanizo­vané oblasti na pobřeží a na jihu, kde jsem strávil celý svůj život; do nedotčené, starobylé Nové Anglie bez cizinců a dýmu tová­ren, plakátů a betonových silnic, neposkvrněné moderní dobou. Očekával jsem, že v ní naleznu zvláštní, nenarušeny národní ži­vot, jehož kořeny tkví hluboko v krajině — život, jenž udržuje podivné prastaré vzpomínky a je živnou půdou pro stinné, ta­juplné a jen kradmo vyslovované pověry.

Tu a tam jsem zahlédl modrou Connecticut River, třpytící se ve slunci, a za Northfieldem jsme ji přejeli. Před námi byly hrozi­vé, tajemné kopce, a když přišel průvodčí, dozvěděl jsem se, že jsem konečně ve Vermontu. Řekl mi, abych si hodinky posunul o hodinu nazpět, protože kopcovitá země na severu se se zavede­ním letního času neobtěžovala. Když jsem tak učinil, zdálo se mi, jako by se kalendář vrátil zpět o celé století.

Jeli jsme podle řeky, za níž, už v New Hampshire, jsem viděl blížící se svah strmého Wantastiquetu, ke kterému se váží jedi­nečné staré legendy. Pak se po levé straně objevily ulice a napra­vo se v proudu ukázal zelený ostrůvek. Vlak zastavil a já vstoupil na dlouhé zastřešené nástupiště nádraží v Brattleboru.

Přehlížel jsem řadu čekajících vozů a uvažoval, který by mohl být Akeleyho fordkou, ale byl jsem poznán dříve, než jsem vyvi­nul nějakou iniciativu. Určitě to ale nebyl Akeley, kdo se to ke mně blížil s napřaženou rukou a měkce vyslovenou otázkou, zda jsem pan Albert N. Wilmarth z Arkhamu. Muž vůbec nebyl po­dobný vousatému, prošedivělému Akeleymu z fotografie; byl mladší a vypadal městsky, módně oblečen, pod nosem pouze malý, tmavý knírek. Jeho kultivovaný hlas ve mně vyvolával ne­určitou, zvláštní, téměř zneklidňující vzpomínku, neupamatoval jsem se ale jakou.

Zatímco jsem si ho prohlížel, vysvětloval mi, že je přítelem mého hostitele a že přijel z Townshendu místo něho. Prohlásil, že Akeley dostal náhlý astmatický záchvat a není natolik zotaven, aby vycházel na čerstvý vzduch. Není to ale nic vážného, na mé návštěvě není nutno nic měnit. Nedokázal jsem odhadnout, do jaké míry je pan Noyes — tak se představil — seznámen s Ake­leyho výzkumy a objevy, podle jeho nenucených způsobů se mi ale zdálo, že zasvěcen nejspíš není. Připomněl jsem si, jakým poustevníkem Akeley byl, a trochu mě překvapilo, že si tak rych­le dokázal najít přítele; překvapení mě však neodradilo od toho, abych nastoupil do vozu, ke kterému mi pokynul. Nebylo to ma­lé staré auto, které jsem očekával podle Akeleyho popisu, ale velký a dokonalý vůz nejnovější značky — zjevně patřil Noyesovi a měl massachusettskou poznávací značku. Dohadoval jsem se, že můj průvodce je určitě v Townshendu na letním bytě.

Noyes nasedl do auta vedle mě a okamžitě vyjel. Byl jsem rád, že není nijak řečný, protože jakési napětí ve vzduchu mi bránilo mluvit. Město v odpoledním slunci vypadalo velmi příjemně. Vy­jeli jsme do svahu a zatočili doprava na hlavní ulici. Město dří­malo jako všechna starší města Nové Anglie, která si člověk pa­matuje z dětství, a obrysy střech, věžiček, komínů a cihlových zdí se v mém nitru dotýkaly struny nostalgie. Stanul jsem na prahu krajiny napůl očarován kouzlem neporušených starých časů; byl to kraj, kde vzpomínky na minulost trvaly a rozvíjely se, protože je nikdy nic neodvanulo.

Jak jsme Brattleboro opouštěli, můj pocit nevolnosti a zlé předtuchy sílil. Kolem byla krajina plná kopců, jejichž zelené a žulové svahy se hrozivě tyčily jeden vedle druhého a upozorňovaly na temná tajemství a pradávné obyvatele, kteří mohou nebo nemusí být lidstvu nebezpeční. Chvíli jsme jeli podle široké, měl­ké řeky, která přitékala z neznámých kopců na severu, a já se za­chvěl, když mi můj průvodce řekl, že to je West River. Připomněl jsem si, že podle zpráv z novin byly právě v této řece spatřeny odporné, krabům podobné bytosti.

Krajina kolem nás se postupně stávala divočejší a opuštěnější. Starobylé kryté mosty mezi kopci spočívaly tajuplně zapomenuty v minulosti, a opuštěná železnice běžící podle vody jako by vyde­chovala skoro viditelný mlžný opar melancholie. Mezi zdvíhající­mi se kopci se ostře klikatila údolí, skrz zeleň skrývající hřebeny probleskovala strohá šeď čisté novoanglické žuly. Roklemi huče­ly divoké potoky, odnášející do řeky nezbadatelná tajemství tisíce vrcholů, na které lidská noha dosud nevkročila. Tu a tam se uká­zaly úzké zanedbané cesty, které se prodíraly hustou masou lesa, jehož nižší větve mohly docela dobře schovávat celé armády du­chů. Při tom pohledu jsem si vzpomněl na Akeleyho, kterého su­žovali neviditelní špehové právě na této cestě, a vůbec jsem už nepochyboval, že se to mohlo stát.

Svérázná pěkná vesnička Newfane, kam jsme dojeli za necelou hodinu, byla posledním poutem s tímto světem; světem, který člověk dobyl a obsadil. Pak jsme opustili všechno spolehlivé, hmatatelné a času podléhající a vstoupili do fantastického světa mlčenlivého neskutečna, kudy se kroutila cesta uzoučká jako pentle a padala a zdvíhala se jako živá mezi neobydlenými vrcho­ly a téměř opuštěnými údolími. Kromě hluku motoru a zvuků z několika osamělých farem, které jsme občas míjeli, jsem za­slechl jenom tajemné hučení vody z nespočetných neviditelných pramenů ve stinném lese.

Důvěrná blízkost vysokých, oblých kopců brala dech. Byly strmější a přísnější, než jsem si představoval podle toho, co jsem o nich slyšel, a neměly nic společného s všedním, neosobním svě­tem, jaký známe. Hluboké, tiché lesy na nepřístupných svazích mohly hostit neznámá, neuvěřitelná stvoření, a já cítil, že samot­ný obrys kopců skrývá nějaký podivný, eóny zapomenutý smysl, jako by to byly obrovské hieroglyfy stvořené bájnou rasou obrů, jejichž moc už patří jen snům. Staré legendy a ohromující objevy, o kterých mi Henry Akeley psal, mi vypluly na povrch paměti a pocit napětí a nebezpečí vzrostl. Účel mé návštěvy a hrozné okolnosti, které jí předcházely, se mi vmžiku s mrazením při­pomněly a téměř zvrátily mé nadšení pro tajemný výzkum.

Průvodce si mého znepokojení určitě všiml; čím divočejší a neupravenější byla cesta a čím pomaleji jsme jeli, změnily se je­ho příležitostné poznámky v plynulý proud konverzace. Mluvil o krásách a tajuplnosti krajiny a ukázalo se, že je trochu obezná­men s folklórními studiemi mého hostitele. Z jeho zdvořilých otázek jsem vyrozuměl, že ví, že jsem přijel z vědeckých důvodů a že přivážím jakési důležité údaje; nenaznačil však, že by mu by­lo známo, jak hluboké a strašné poznatky Akeley nakonec získal.

Choval se tak srdečně, pokojně a městsky, že mě jeho po­známky měly uklidnit; kupodivu jsem byl ale stále neklidnější, jak jsme pronikali po točité cestě do neznámé divočiny kopců a lesů. Chvílemi se zdálo, jako by se snažil vyzvídat, co vím o strašlivých tajemstvích toho místa, a s každou další větou jako by mi byl jeho hlas jakýmsi neurčitým, dráždivým a matoucím způsobem povědomější. Nebyl to však, navzdory příjemnosti a kultivovanosti, příjemný dojem. Hlas jako by se mi spojoval s už zapomenutými nočními můrami, a já cítil, že bych zešílel, kdybych jej poznal. Kdybych měl v tu chvíli nějakou vhodnou omluvu, asi bych se vrátil. Nemohl jsem to ale dost dobře udělat — a zdálo se mi, že když si po příjezdu s Akeleym chladnokrev­ně vědecky pohovoříme, pomůže mi to trochu se sebrat.

Kromě toho hypnotizující krajina, kterou jsme šplhali a proni­kali, měla v sobě podivně uklidňující, kosmickou krásu. Čas se ve zdejším labyrintu ztratil a kolem nás se prostíraly jen kvetoucí vl­ny pohádkové nádhery dávno minulých staletí — věkovité háje, nedotknuté pastviny lemované pestrými podzimními květy, a tu a tam malá hospodářství uhnízděná mezi obrovskými stromy, pod příkrými svahy zarostlými vonnými keři a luční travou. Do­konce i slunce zářilo tak nadpozemsky, jako by celou krajinu po­krývala zvláštní atmosféra či opar. Něco podobného jsem dosud viděl snad jen v kouzelných panoramatech, která na pozadí svých obrazů malovali italští mistři. Sodoma a Leonardo malovali tako­vé průhledy pod klenbami renesančních arkád. Prodírali jsme se teď přímo středem toho obrazu a mně se zdálo, že v jeho nekro­mancii nalézám cosi, co jsem instinktivně znal a co jsem dosud marně hledal.

Náhle, jen co jsme na vrcholu stoupání projeli mírnou zatáč­kou, automobil zastavil. Po mé levé straně, za dobře udržovaným trávníkem, který se prostíral až k cestě a honosil se lemováním z deštěm omytých kamenů, se zdvíhal bílý patrový dům s pod­krovím, v této oblasti neobvykle velký a elegantní, a kolem byly v oblouku postaveny chlévy a vpravo vzadu větrný mlýn. Ihned jsem ho poznal podle fotografie, kterou jsem dostal, a nebyl jsem překvapen, když jsem na pozinkované poštovní schránce u cesty spatřil jméno Henryho Akeleyho. Kousek za domem se prostíral kus bažinaté půdy s řídkým porostem a vedle se zdvíhalo příkré, hustě zalesněné úbočí, které ohraničoval ostrý hřeben. Byl to, jak jsem věděl, vrchol Dark Mountain, do jejíž poloviny jsme se prá­vě vyšplhali.

Noyes vystoupil z vozu, vzal můj kufřík a požádal mě, abych počkal, zatímco on půjde a oznámí Akeleymu, že jsem přijel. On sám, dodal, má nějakou práci a nemůže se dlouho zdržovat. Rychle vykročil po cestičce k domu a já vystoupil z vozu, abych si trochu protáhl nohy, než se usadíme k rozhovoru. Byl jsem nervózní a pocit napětí maximálně vzrostl, když jsem teď skuteč­ně stál na scéně morbidního obléhání, tak strašidelně popsaného v Akeleyho dopisech, a já se opravdu bál nadcházející rozmluvy, která mě měla seznámit s cizími, zakázanými světy.

Setkání s čímsi vrcholně bizarním často spíše ochromuje, než aby inspirovalo, a mě vůbec nepovzbudilo pomyšlení, že právě na této cestě se po bezměsíčných nocích plných hrůzy a smrti ob­jevily hrozné stopy a smrdutá zelená jícha. Maně jsem si uvědo­mil, že tu není žádný z Akeleyho psů. Prodal je snad okamžitě, když s ním Cizinci uzavřeli smír? Ač jsem se snažil, jak jsem mo­hl, nevěřil jsem v hloubku a opravdovost smíru, který Akeley hlásal ve svém posledním, tak podivně odlišném dopise. Byl to koneckonců vlastně dosti prostý člověk, málo znalý světa. Co když se pod povrchem spojenectví skrývá nějaký hluboký, zlo­věstný spodní proud?

Vedeny těmito myšlenkami, sklouzly mé oči k prachu cesty, který skrýval tak hrozné svědectví. V posledních dnech bylo su­cho a na cestě se křižovaly všemožné stopy vozidel, přestože se jednalo o opuštěný okres. S neurčitou zvědavostí jsem začal zkoumat obrysy různorodých otisků a snažil se zahnat makabrózní představy, které to místo a vzpomínky vyvolávaly. Cosi hrozi­vého a zneklidňujícího bylo v tom hřbitovním tichu, tlumeném, jemném šumu vzdálených bystřin a v nespočetných zelených vr­cholcích a zalesněných svazích, které zahlcovaly úzký obzor.

A pak mi náhle do vědomí vtrhl vjem, vedle něhož všechny dosavadní neurčité hrozby a představy vyhlížely krotce a nevý­znamně. Už jsem řekl, že jsem zkoumal rozmanité otisky na ces­tě s jistou dávkou ledabylé zvědavosti — ale ta okamžitě a dě­sivě zmizela pod závanem náhlé hrůzy. Protože i když stopy v prachu byly zmatené a překrývaly se a při zběžném pohledu by neupoutaly pozornost, můj neklidný zrak zachytil určité detaily poblíž místa, kde se cesta napojovala na silnici; nade vši pochyb­nost či naději jsem poznal hrůzyplné podrobnosti. Bože, nikoli nadarmo jsem strávil hodiny nad snímky stop Cizinců, které mi Akeley poslal. Příliš dobře jsem znal otisky všech odporných spá­rů a dojem neurčitosti směru jejich pohybu, jenž budil takovou hrůzu; nezbyla žádná milosrdná možnost, že jsem se zmýlil. Zde, objektivně, před mými vlastními zraky a určitě ne starší než ně­kolik hodin, se rýsovaly mezi množstvím rozmazaných otisků ve­doucích k Akeleyho statku a zpět přinejmenším tři stopy. Byly to pekelné stopy živoucích hub z Yuggothu.

Včas jsem se vzpamatoval natolik, abych zadržel výkřik. Mohl jsem zde snad očekávat něco jiného, pokud jsem skutečně věřil Akeleyho dopisům? Řekl, že s nimi uzavřel mír. Proč by pak by­lo divné, že někteří z nich navštěvují jeho dům? Ale strach byl silnější než takové ujišťování. Copak by se člověk mohl bez po­hnutí dívat na stopy bytostí z hlubin vzdáleného vesmíru? V té chvíli jsem zahlédl Noyese, jak vychází ze dveří a blíží se ke mně rychlým krokem. Přiznávám, že jsem se musel silně ovládat, pro­tože bylo možné, že ten člověk neví nic o Akeleyho hlubokých a úžasných výzkumech neznáma.

Noyes mi spěchal oznámit, že Akeley mě rád uvítá; pouze ná­hlý záchvat astmatu mu prý brání, aby byl den nebo dva vzorným hostitelem. Záchvaty jsou dosti silné, tvrdil Noyes, a vždycky je provází vysilující horečka a celková slabost. Během záchvatu je na tom Akeley dost špatně — může mluvit jen šeptem a obtížně se pohybuje. Chodidla a kotníky mu otekly, takže si je musel ovázat. Dnes je mu poněkud hůře, víceméně se budu muset o sebe postarat sám; Akeleymu však prý nic neubralo na touze po vědeckém rozhovoru. Najdu ho v pracovně vlevo od haly — je to ten pokoj s uzavřenými okenicemi. Během nemoci se musí vyhý­bat slunci, protože má velmi citlivé oči.

Když se se mnou Noyes rozloučil a odjel vozem směrem na se­ver, vydal jsem se pomalu k domu. Dveře zůstaly pootevřené; než jsem k nim ale přistoupil a vešel, pátravě jsem se rozhlédl po okolí ve snaze uhodnout, co mě tak zneklidňuje. Chlévy a kůlny byly běžně upravené; všiml jsem si také Akeleyho otlučené ford­ky v prostorném, neuzamčeném přístřešku. Pak jsem se dovtípil. Bylo to úplné ticho. Na farmě bývá přece obyčejně slyšet doby­tek, ale tady chyběly jakékoli známky života. A co slepice a pra­sata? Krávy, o kterých Akeley psal, mohly být třeba na past­vě a psi už asi byli prodáni; ale že tu nebylo slyšet žádné kdákání a chrochtání, to bylo zvlášť podivné.

Nezdržoval jsem se však dlouho na cestě, rezolutně jsem vešel do dveří a zavřel je za sebou. Stálo mě určité duševní úsilí, abych to udělal, a ve chvíli, kdy jsem za sebou zavřel, jsem na okamžik zatoužil ozlomvaz prchat. Napohled tu nebylo nic zvláštního; na­opak, půvabná hala v pozdně koloniálním stylu se mi zdála velmi upravená a uspořádaná a já obdivoval vkus muže, který ji zařizo­val. Snad až na ten zvláštní zápach, který jsem cítil — ačkoli jsem dobře věděl, jak páchnou i ty nejlepší staré farmy.

/VII/

Nedovolil jsem, aby se mě zmocnily pochyby. Připomněl jsem si tedy Noyesovy pokyny a otevřel šestidílné bílé dveře s mo­saznou klikou po mé levici. Pokoj za nimi byl tmavý, na což jsem byl upozorněn. Když jsem vstoupil, všiml jsem si, že podivný zápach je tu silnější. Jako by se tu také ve vzduchu projevil ja­kýsi sotva postihnutelný jemný rytmus nebo vibrace. Chvíli jsem kvůli zavřeným okenicím skoro nic neviděl, ale pak jakési omluv­né pokašlávání nebo šepot upoutaly mou pozornost ke křeslu ve vzdálenějším, tmavém rohu místnosti. V přítmí jsem zahlédl ble­dý jas lidského obličeje a rukou; a v dalším okamžiku jsem vy­kročil, abych pozdravil muže, který se pokoušel promluvit. I když zde bylo světla nepatrně, pochopil jsem, že je to můj hosti­tel. Studoval jsem přece mnohokrát jeho fotografie, a co se týče toho pevného, větrem ošlehaného obličeje s krátce střiženým še­divým vousem, nemohl jsem se mýlit.

Když jsem se ale podíval znovu, vmísil se do mého poznání smutek s obavami; neboť ta tvář patřila muži velmi nemocnému. Cítil jsem, že za tím napjatým a nehybným, ztuhlým výrazem a strnulým skelným pohledem musí být něco víc než astma; po­znal jsem, jak hrozně na něho muselo zapůsobit napětí a ne­dávno prožité hrůzy. Copak by to nezlomilo kteroukoli lidskou bytost i mladšího muže, než byl tento neohrožený badatel? Po­divná a náhlá úleva, jak jsem se obával, přišla příliš pozdě, než aby ho zachránila od celkového zhroucení. Bezvládné, nehybné ruce, spočívající v klíně, budily soucit. Měl přes sebe přehozený velký župan a kolem hlavy a vysoko ke krku si omotal jasně žlutý šál.

A pak jsem pochopil, že se snaží mluvit stejným kašlavým še­potem, jakým mě zdravil. Šepotu šlo zprvu těžko rozumět, proto­že šedivý knír skrýval pohyb rtů, a cosi v jeho zabarvení mě mát­lo; když jsem se ale soustředil, porozuměl jsem slovům. Neměl vůbec venkovský přízvuk a jeho jazyk byl snad ještě vybranější, než jsem podle dopisů mohl očekávat.

„Předpokládám, že jste pan Wilmarth? Musíte mě omluvit, že nevstávám, jsem nemocný, jak vám pan Noyes určitě řekl; nemo­hl jsem si ale odepřít vaši návštěvu. Víte, co jsem vám naposledy psal — tolik vám toho musím zítra říci, to už mi bude lépe. Ne­mohu ani vyjádřit, jak jsem rád, že vás vidím osobně po všech těch dopisech. Máte je s sebou, viďte? A snímky a nahrávku? Noyes dal váš kufřík do haly — asi jste ho tam viděl. Obávám se, že dnes večer se budete muset obsloužit sám. Váš pokoj je naho­ře, přímo nad mým — dveře do koupelny uvidíte otevřené přímo naproti schodišti. V jídelně máte nachystané občerstvení — to jsou tyto dveře vpravo — poslužte si, kdykoli budete chtít. Zítra budu lepším hostitelem — ale teď jsem pro slabost úplně bezmocný.

Chovejte se jako doma — mohl byste vytáhnout dopisy a snímky a nahrávku a položit je tady na stůl, než půjdete naho­ru. Budeme o nich mluvit zde — tam v rohu vidíte můj fonograf.

Ne, děkuji — není třeba, abyste mi s něčím pomáhal. Já tyhle záchvaty dávno znám. Jenom prosím na chviličku přijďte, než půjdete spát. Budu odpočívat zde — možná tu budu spát celou noc, což často dělám. Ráno mi bude mnohem lépe. Jistě si uvě­domujete, o jakou úžasnou věc se tu jedná. Nám, stejně jako jen několika málo lidem na Zemi, se otevře propast času a prostoru a znalostí mimo veškerou koncepci lidského vědění a filozofie.

Víte, že Einstein nemá pravdu a že jisté předměty a síly mo­hou dosáhnout rychlosti vyšší, než je rychlost světla? Věřím, že s pomocí určitých přístrojů mi umožní pohybovat se v čase do­předu i zpět a skutečně vidět a cítit, jak vypadala Země v minu­lých epochách a jaká bude v těch budoucích. Nedovedete si představit, na jaký stupeň ty bytosti dovedly vědu. Neexistuje nic, co by nedokázaly s myslí a tělem živého organismu. Věřím, že navštívím jiné planety a možná i jiné hvězdy a galaxie. Nejprve Yuggoth, nejbližší z těch, které jsou Cizinci obydleny. Je to zvláštní, temná oběžnice na samém okraji sluneční soustavy — našim astronomům zatím neznámá. Ale o tom jsem vám už urči­tě psal. Až přijde čas, Cizinci nasměrují proud myšlenek k nám a způsobí, že planeta bude objevena — nebo některý z jejich lid­ských spojenců vědcům napoví.

Na Yuggothu jsou veliká města — řady terasovitých věží, po­stavených z černého kamene, stejného, jako byl ten kus, který jsem se vám snažil poslat. Přišel z Yuggothu. Slunce tam nesvítí o nic víc než hvězda, ale oni nepotřebují světlo. Mají jiné, jemné smysly a v jejich velkých domech a chrámech nejsou okna. Světlo jim dokonce ubližuje, překáží jim a mate je, protože v černém kosmu mimo čas a prostor, odkud původně přišli, světlo není. Návštěva Yuggothu by přivedla slabocha k šílenství — ale přesto se tam vypravím. Smolně černé řeky, plynoucí pod mysteriózní­mi kyklopskými mosty — postavenými starší rasou, která vyhy­nula a byla zapomenuta dřív, než Cizinci přišli na Yuggoth z ne­konečné prázdnoty — by z kteréhokoli člověka učinily Danta nebo Poea, pokud by zůstal při smyslech tak dlouho, aby pak mohl vyprávět, co viděl.

Ale pamatujte si — ten temný svět zahrad a měst bez oken vů­bec není hrozný. To jenom nám se tak jeví. Je pravděpodobné, že stejně hrozný připadal náš svět jim, když ho poprvé zkoumali. Byli zde totiž dávno předtím, než minula vrcholná epocha Cthul­hu, a pamatují si všechno o potopeném R’lyehu, když byl ještě nad vodami. Byli také uvnitř Země — existují vchody, o kterých lidé nemají ponětí — některé jsou přímo tady ve vermontských kopcích — a tam dole jsou veliké světy, plné neznámého života; modře osvětlený K’n-yan, rudě osvětlený Yoth a černý N’kai, prostý světla. To z N’kai přišel hrozný Tsathoggua — amorfní, ropuše podobná nestvůra, o které se zmiňují Pnakotické rukopi­sy a Necronomicon a cyklus mýtů Commorion uchovávaný nej­vyšším atlantským knězem Klarkash-Tonem.

Ale o tom budeme mluvit později. Už musí být čtyři nebo pět hodin. Měl byste si vybalit zavazadla a něco sníst; pak si můžeme v klidu pohovořit.“

Pomalu jsem se otočil, abych hostitele uposlechl; zašel jsem pro kufřík, vytáhl z něj žádané předměty, položil je na stůl, a na­konec jsem vyšel do přiděleného pokoje. Stále jsem měl na pa­měti otisky stop na cestě, takže Akeleyho šeptaný proslov na mě zapůsobil podivně; a důvěrný tón, s jakým mluvil o neznámém světě s houbovitými bytostmi — o cizím Yuggothu — mi nahá­něl husí kůži. Bylo mi Akeleyho líto pro jeho nemoc, ale musím přiznat, že jeho chraplavý šepot ve mně budil jak soucit, tak od­por. Kdyby jen o Yuggothu a jeho černých tajemstvích nemluvil s takovým uspokojením!

Můj pokoj byl velmi příjemný a hezky zařízený, zcela bez zá­pachu plísně a zneklidňujícího pocitu vibrace; odložil jsem kufřík a znovu sestoupil dolů, abych se najedl. Jídelna byla hned vedle pracovny, za jídelnou byla také kuchyňka. Na stole mě očekávala hojnost obložených chlebů, sušenek a sýra, a termoska s hrníč­kem svědčily, že na horkou kávu se také nezapomnělo.

Po dobrém jídle jsem si nalil plný šálek, ale zjistil jsem, že v tomto bodě došlo ke kulinářskému lapsu. Hned první lžička prozradila nepříjemně trpkou chuť, takže jsem si víc nevzal. Při jídle jsem myslel na Akeleyho, sedícího vedle v temném pokoji, tichého, ponořeného ve velikém křesle. Jednou jsem za ním za­šel, abych se s ním o svačinu rozdělil, ale zašeptal, že zatím jíst nemůže. Později, než půjde spát, si prý vezme trochu slazeného mléka — jediné jídlo za celý den.

Po jídle jsem trval na tom, že talíře uklidím a umyji v dřezu — při té příležitosti jsem vylil kávu, kterou jsem nemohl pozřít. Pak jsem se vrátil do pracovny, přitáhl si židli k hostiteli a připravil se na rozhovor. Dopisy, snímky a nahrávka byly stále na velkém stole uprostřed místnosti, ale zatím jsme si jich nevšímali. Brzy jsem zapomněl na nepříjemný pach a zvláštní dojem vibrací.

Říkal jsem, že v Akeleyho dopisech — zejména v tom druhém a nejobjemnějším — byly věci, které bych se neodvážil citovat a vůbec svěřit papíru. Podobnou opatrnost vyžadují snad s ještě větší naléhavostí zprávy, které jsem vyslechl v tom temném po­koji mezi osamělými strašidelnými kopci. Nemohu ani naznačit, jaké kosmické hrůzy přede mnou rozestřel ten šeptavý hlas. Ake­ley dospěl už dřív k hrůzným poznatkům, ale to, co se dozvěděl od té doby, kdy uzavřel pakt s Cizinci, by zdravý rozum nesnesl. Dokonce i teď odmítám uvěřit, co mi říkal o zákonitostech neko­nečna, juxtapozici rozměrů a o hrozivém postavení nám známé­ho kosmu s jeho prostorem a časem v nekonečném řetězci kosmů — atomů, které se skládají v kosmos, tvořený křivkami, úhly a hmotnou a polohmotnou elektronovou organizací.

Nikdy nebyl příčetný člověk tak nebezpečně blízko tajemství jsoucna — nikdy nebyl organický mozek blíže celkovému zničení v chaosu, který se vymyká veškeré formě a síle a symetrii. Do­zvěděl jsem se, jak Cthulhu přišel poprvé a proč polovina tehdej­ších velkých hvězd kdysi vzplanula. Domýšlel jsem se — z nará­žek, při kterých se i můj informátor plaše odmlčel — tajemství, která skrývají Magellanova mračna a kulovité mlhoviny, a čer­nou pravdu, kterou halí nesmrtelná alegorie Tao. Akeley jed­noduše odkryl podstatu, i když ne původ, Doelů a Psů z Tin­dalu. Legenda o Yigovi, Otci hadů, ztratila na pouhé symbolič­nosti a mně se činilo nevolno, když jsem se dozvěděl o monstróz­ním jaderném chaosu vládnoucím mimo zakřivený vesmír, který Necronomicon milosrdně označil jménem Azathoth. Bylo šoku­jící, jak se nejodpornější tajemné mýty vyjasňovaly konkrétními pojmy a jak jejich chladná, morbidní nenávist předčila i ty nej­smělejší dohady starověkých a středověkých mystiků. Nevyhnu­telně jsem docházel k přesvědčení, že ti, kteří si první začali šeptat prokleté báje, se museli setkat s Akeleyho Cizinci, a snad i navštívit kosmické říše, jak teď zamýšlel i Akeley.

Vyprávěl mi o černém kameni a jeho významu a já byl rád, že se ke mně kámen nedostal. Mé dohady o tom, co hieroglyfy zna­menají, byly až příliš správné! Přesto se zdálo, že Akeley je teď úplně smířený s celým tím ďábelským systémem, na který nara­zil; smířený a dychtivý dál zkoumat hrozivou propast. Zajímalo mě, s jakými bytostmi mluvil od té doby, co mi psal naposledy, a jestli je hodně z nich podobno lidem jako ten první vyslanec, o kterém se zmiňoval. Napětí v mé hlavě nesnesitelně stoupalo a já spřádal nejdivočejší teorie o podivném, vytrvalém zápachu a vnitřních vibracích, které ve ztemnělé místností panovaly.

Snášel se večer, a když jsem si připomněl, co mi Akeley o předchozích nocích psal, zachvěl jsem se při pomyšlení, že ne­bude svítit měsíc. Stejně tak se mi nelíbilo, jak je farma usazena v závětří obrovského zalesněného svahu, který stoupal k nevidi­telnému hřebeni Dark Mountain. S Akeleyho svolením jsem roz­svítil malou petrolejovou lampu, stáhl knot a postavil ji na vzdálenou knihovnu vedle přízračné Miltonovy busty; vzápětí jsem však zalitoval, že jsem to udělal, protože napjatý, nehybný obličej a apatické ruce mého hostitele ve světle lampy vypadaly hrozně nepřirozeně a mrtvolně. Zdálo se, že Akeley je skoro ne­schopný pohybu, ačkoli jsem viděl, jak občas prkenně přikývne.

Po tom, co mi řekl, jsem si stěží dokázal představit, jaká větší tajemství si nechává na zítřek; přinejmenším to znamenalo, že příští den bude hlavním tématem jeho odlet na Yuggoth a dál — a možnost mé spoluúčasti. Určitě se bavil tím, jakou hrůzu ve mně vyvolala představa kosmického cestování, protože když jsem dal najevo strach, s úsilím pokýval hlavou. Potom mi laska­vě vysvětlil, jak mohou lidské bytosti uskutečnit — a několikrát již uskutečnily — zdánlivě nemožný let mezihvězdnou prázdno­tou. Řekl, že cestu nevykonává celé lidské tělo; skvělé chirurgic­ké, biologické, chemické a technické znalosti Cizinců prý našly způsob, jak přepravovat lidské mozky bez tělesných schránek.

Existoval bezpečný způsob, jak extrahovat mozek a jak udržet organické zbytky naživu bez jeho přítomnosti. Holá, kompaktní mozková hmota se pak ponořila do fluida, kterým se naplnil vzduchotěsný válec vyrobený z kovu, jenž se těží na Yuggothu; elektrody zavedené dovnitř byly schopny za pomoci složitých přístrojů nahradit tři životní funkce — zrak, sluch a řeč. Pro okřídlené houbovité bytosti bylo snadné přepravovat vesmírem válce s mozkem bez poškození. Na každé planetě osídlené jejich civilizací nacházely dostatek přístrojů vhodných k napojení na uvězněný mozek, takže po menších úpravách mohly tyto cestující inteligence žít plným smyslovým životem — i když bez těla a pouze mechanicky — v kterémkoli stadiu cestování časopros­torovým kontinuem i mimo ně. Bylo to stejně prosté jako vzít fonografický záznam a přehrát ho kdekoli, kde je k dispozici fo­nograf. O úspěchu nebylo třeba mít pochyb. Akeley se nebál. Copak se to už častokrát nestalo?

Tehdy poprvé se jedna z netečných, neužitečných rukou zdvih­la a ztuha ukázala na vysokou polici u vzdálenější stěny poko­je. Tam, v úhledné řadě, stálo více než tucet kovových válců, kte­rých jsem si dříve nevšiml; byly asi stopu vysoké s o něco menším průměrem a na přední vypouklé straně měly tři zvláštní zdířky posazené do rovnoramenného trojúhelníku. Jeden z nich byl dvěma zdířkami napojen na pár podivně vyhlížejících přístrojů, které stály v pozadí. O jejich účelu mi nemusel nikdo nic říkat; zachvěl jsem se jako v zimnici. Pak jsem uviděl, že ruka ukazuje do bližšího rohu, kde byly nakupeny složité přístroje se šňůrami a zástrčkami, některé podobné těm dvěma zařízením na polici za válci.

„Jsou tam čtyři druhy přístrojů, pane Wilmarthi,“ zasípal hlas. „Čtyři druhy — u každého tři funkce — dohromady dvanáct ku­sů. Vidíte, že existují čtyři odlišné druhy bytostí, které jsou skryty ve válcích nahoře. Tři lidé, šest houbovitých bytostí z Neptunu (Bože! Kdybyste uviděl ta těla, která měly na své planetě!), zby­tek jsou bytosti z jeskyní obzvláště zajímavé temné hvězdy dale­ko za galaxií. V hlavním stanovišti předsunuté hlídky v Round Hill byste našel více válců a přístrojů — válců s mimokosmický­mi mozky a se smysly, které se liší od všeho, co známe — jsou to spojenci a badatelé z nejvzdálenějšího, vnějšího vesmíru. Jsou tam i zvláštní přístroje, které jim zprostředkovávají dojmy a vje­my několika cestami, které jsou jim zvlášť přizpůsobeny. Round Hill, podobně jako většina hlavních stanovišť Cizinců, je kosmo­politním místem. K experimentům mi zapůjčili jen ty nejobvy­klejší typy.

Vezměte ty tři přístroje, na které ukazuji, a postavte je na stůl. Ten vysoký se dvěma skleněnými čočkami vpředu — pak krabici s elektronkami a rezonanční deskou — a teď ten s kovovým dis­kem nahoře. Teď běžte pro válec s nálepkou ‚B-67‘. Vezměte si to windsorské křeslo, ať tam dosáhnete. Těžké? To nic! Pře­svědčte se, jestli je to B-67. Nevšímejte si toho nového lesklého válce, který je napojen na dva kontrolní přístroje — je na něm mé jméno. Postavte B-67 na stůl vedle přístrojů — a podívejte se, jestli jsou spínače na všech třech otočeny doleva.

Teď zapojte šňůru od přístroje s čočkami do horní zásuvky ve válci — tam! Připojte přístroj s elektronkami k levé dolní zásuv­ce a aparát s diskem do zbývající. Teď otočte všechny spínače na přístrojích úplně doprava — nejprve u stroje s čočkami, pak u toho s diskem a nakonec s elektronkami. Dobře. Měl bych vám říci, že se jedná o člověka — jednoho z nás. Zítra vám předvedu další.“

Dodneška nevím, proč jsem ty sípavé příkazy poslouchal jako otrok a jestli byl Akeley šílený nebo příčetný. Po tom, co před­cházelo, bych měl být připraven na všechno. Ta mechanická maškaráda vypadala jako typický vrtoch bláznivého vynálezce a vědce, ale právě ona udeřila na strunu pochybnosti, kterou ne­rozechvěla ani předchozí debata. Tomu, co mi šepot předestíral, člověk vůbec nemohl věřit — ale což tomu tak nebylo i s jinými věcmi, méně absurdními, právě proto, že neexistoval hmatatelný konkrétní důkaz?

Jak se má mysl zmítala ve zmatku, uvědomil jsem si skřípot a bzučení vycházející ze tří přístrojů napojených na válec. Zvuky brzy utichly. Co se bude dít? Uslyším hlas? A kdyby, jaký budu mít důkaz, že to není jen dovedně upravené rádio, kterým bude hovořit ukrytý, avšak nablízku bdící mluvčí? Ani teď nechci pří­sahat na to, co jsem slyšel, nebo jaký jev se přede mnou odehrá­val. Něco se ale dělo určitě. Krátce a jednoduše, přístroj s elek­tronkami a rezonanční deskou začal mluvit, a to s takovým důrazem a inteligencí, že mě nenechal na pochybách, že ten, kdo promluvil, je skutečně s námi a pozoruje nás. Byl to zvučný, ko­vový, neživý, čistě mechanický hlas. Nevyjadřoval pohnutí nebo city, ale skřípal a chrastil s mrtvou precizností a neústupností.

„Pane Wilmarthi,“ řekl, „doufám, že vás neděsím. Jsem lidská bytost jako vy, i když mé stále živé tělo teď odpočívá v bezpečí v Round Hill asi jednu a půl míle východně odtud. Jsem zde s vámi, můj mozek je v tomto válci a já vidím, slyším a mluvím pomocí elektronických vibrátorů. Za týden budu putovat prázd­notou, jak jsem učinil již mnohokrát, a doufám, že se budu těšit ze společnosti pana Akeleyho. Stejně tak doufám ve vaši přítom­nost; znám vás totiž od vidění a podle pověsti a sledoval jsem va­ši korespondenci s přítelem Akeleym. Jsem samozřejmě jedním ze spojenců Cizinců, kteří navštívili naši planetu. Poprvé jsem je potkal v Himalájích a různě jsem jim pomáhal. Na oplátku mi umožnili zažít něco, co pozná jen málo lidí.

Uvědomujete si, co to znamená, když říkám, že jsem byl na třiceti sedmi různých nebeských tělesech — planetách, vyhaslých hvězdách a jiných nepopsatelných objektech — včetně osmi mi­mo naši galaxii a dvou mimo náš zakřivený prostor a čas? To vše mi ani v nejmenším neublížilo. Můj mozek byl oddělen od těla tak zručně, že by bylo velmi hrubé říkat tomu chirurgická opera­ce. Cizinci mají metody, které tyto operace činí snadnými a té­měř běžnými — a tělo nestárne, když je mozek oddělen. Mozek je s přídavnými mechanickými zařízeními a při minimální péči, kterou představuje občasná výměna ochranného fluida, vlastně nesmrtelný.

Doufám z celého srdce, že se rozhodnete cestovat s panem Akeleym a se mnou. Cizinci dychtí poznat muže našich vědo­mostí a ukázat nám ohromné propasti, o kterých většina z nás jen sní. Snad vám setkaní s nimi bude zprvu připadat podivné, ale já vím, že se nad své pocity povznesete. Myslím, že pan Noyes pů­jde s námi také — to je ten člověk, který vás sem přivezl vozem. Je jedním z nás už roky — předpokládám, že jste jeho hlas po­znal na nahrávce, kterou vám pan Akeley poslal.“

Prudce jsem sebou trhl a mluvčí se na chvilku odmlčel, než uzavřel.

„Takže, pane Wilmarthi, nechám vše na vás; snad jen dodám, že takový milovník záhad a folklóru jako vy by neměl propást šanci. Není čeho se bát. Všechny přechody jsou bezbolestné a je spousta radovánek i v plně mechanizovaném vnímání. Když se elektrody odpojí, člověk prostě upadne do spánku s obzvláště ži­vými a fantastickými sny.

A teď, jestli vám to nevadí, bychom mohli naši schůzku přeru­šit do zítřka. Dobrou noc — otočte spínači doleva; nezáleží na pořadí, mohl byste ale nechat na konec přístroj s čočkami. Dob­rou noc, pane Akeley — dobře se o našeho hosta starejte! Jste s těmi spínači připraven?“

To bylo všechno. Mechanicky jsem uposlechl a vypnul všechny tři spínače, omámený vším, co se tu dělo. Hlava se mi točila, za­tímco jsem naslouchal Akeleyho šeptavému hlasu, který mi sdě­loval, že mohu aparáty nechat na stole, tak jak jsou.

Nijak nekomentoval, co se právě odehrálo, a po pravdě řečeno žádný komentář by nepronikl do mé rozbouřené mysli. Slyšel jsem, jak mi říká, že si mohu do pokoje vzít lampu, a vyvodil jsem z toho, že si přeje odpočívat. Byl už čas, neboť odpolední a večerní diskuse by vyčerpala i silného muže. Stále omámený, popřál jsem hostiteli dobrou noc a odešel s lampou nahoru, i když jsem měl u sebe výkonnou kapesní svítilnu.

Byl jsem rád, že už jsem venku z pracovny plné puchu a neur­čitého chvění, i když jsem se vůbec nezbavil strašného pocitu ne­bezpečí, hrůzy a kosmické abnormality, který ve mně vyvolávaly úvahy o místě, kde jsem se ocitl, a silách, se kterými jsem se se­tkal. Divoký, osamělý kraj, černé, zalesněné kopce tyčící se blíz­ko u domu, stopy na cestě, nemocný, nehybný, šeptající muž ve tmě, ďábelské válce a přístroje a navíc pozvání k podivné operaci a ještě podivnějšímu cestování, to vše, tak nové a nečekané, na mě zaútočilo spojenými silami, podkopávalo mou vůli a téměř zničilo mou fyzickou sílu.

Zjištění, že můj průvodce Noyes byl oním lidským celebran­tem při monstrózním sabatu z fonografické nahrávky, pro mě znamenalo šok, i když jsem už dřív cítil, že je mi jeho hlas neurči­tě, odpudivě povědomý. Další zvláštní otřes mi způsobil můj vlastní názor na hostitele; neboť stejně jako jsem ho měl rád v dopisech, naplňoval mě nyní ve skutečnosti nechutí. Jeho ne­moc by ve mně měla budit soucit; namísto toho jsem se otřásl. Byl tak strnulý a nehybný a mrtvolný — a ten nepřetržitý šepot, tak odporný a nelidský!

Připadalo mi, že ten šepot se liší od všeho, co jsem dosud sly­šel; vycházel z nehybných rtů schovaných za knírem a skrýval v sobě tajenou sílu, pozoruhodnou u astmatika. Bylo mu rozumět přes celou místnost a několikrát se mi zdálo, že slabé, ale proni­kavé sípáni není znakem vysílení, ale sebeovládání — neuhodl jsem proč. Od začátku jsem v něm cítil cosi zneklidňujícího. Teď když jsem se snažil všechno promyslit, jsem měl za to, že můj do­jem vychází ze stejného podvědomého zdroje, podle kterého mi připadal zlověstně povědomý i hlas Noyesův. Ale kde a kdy jsem se s ním setkal, to bylo víc, než jsem dokázal uhodnout.

Jedna věc byla jistá — další noc jsem na místě nehodlal strávit. Můj vědecký zápal se rozplynul v hrůze a hnusu a cítil jsem je­nom touhu utéci z této sítě morbidností a nepřirozených odhale­ní. Už jsem věděl dost. Určitě je pravda, že existují podivná kos­mická spojení — ale obyčejné lidské bytosti nejsou určeny k tomu, aby se jimi zabývaly.

Zdálo se, že mě obklopují ďábelské intriky a dusí mé smysly. Spánek, uvažoval jsem, bude nemyslitelný; zhasl jsem jen lampu a vrhl se na lůžko, plně oblečen. Nepochybně to nemělo smysl, ale připravil jsem se na jakési neznámé nebezpečí; v pravé ruce jsem svíral revolver, který jsem si přivezl, a v levé jsem držel sví­tilnu. Zdola se neozval žádný zvuk a já si představoval, jak můj hostitel sedí ve tmě, mrtvolně ztuhlý.

Kdesi se ozýval tikot hodin a já byl vděčný za ten normální zvuk. Ačkoli mi připomínal další věc, která mě děsila — že tu nejsou žádná zvířata. Určitě tu nebyl dobytek, a teď jsem si všiml, že chybí i běžný křik nočních zvířat. Až na zlověstné huče­ní vzdálených potoků bylo ticho nezvyklé — meziplanetární — a já se ptal, jaký to mezihvězdný, nehmotný opar se vznáší nad krajem. Připomněl jsem si, že podle starých legend psi a ostatní zvířata Cizince nenáviděli, a přemýšlel jsem, co by mohly zname­nat ty stopy na cestě.

/VIII/

Neptejte se, jak dlouho jsem přes všechna očekávání spal, nebo kolik z toho, co následovalo, bylo pouhým snem. Když vám řek­nu, že jsem se probudil, a popíšu, co jsem slyšel a viděl, odpovíte pouze, že jsem se tedy neprobudil, a že to vše byl sen až do chví­le, kdy jsem vyběhl z domu, dopotácel se do kůlny, ve které jsem zahlédl fordku, a ujížděl s tím starým vozidlem strašidelnými kopci, až jsem skončil — po hodinách kodrcání a motání lesním labyrintem — v jakési vesnici; ukázalo se, že je to Townshend.

Samozřejmě pak také znevážíte celé mé vyprávění a prohlásí­te, že všechny snímky, nahrávky, hlasy z válců a podobné důkazy byly podvodem, kterého se na mně dopustil zmizelý Henry Ake­ley. Možná i naznačíte, že se spojil s jinými individui, aby provedl ten hloupý a pracný žert — že odcestoval expresní lodí z Keene a že přiměl Noyese, aby pořídil tu hroznou nahrávku. Je ale po­divné, že Noyes zatím nebyl identifikován; neznal ho nikdo v žádné vesnici okolo Akeleyho farmy, i když se musel v kraji pohybovat dost často. Škoda že jsem se nezastavil, abych si za­pamatoval číslo jeho vozu — ale snad je lepší, že jsem to ne­udělal. Protože já, ať si říkáte co chcete, a přes to, co občas zkou­ším namluvit sám sobě, vím, že tam v těch neznámých kopcích se skrývá cosi odporného — a to cosi má své špióny a vyslance ve světě lidí. Zůstat jim pokud možno z dosahu — to je vše, co si ještě od života přeji.

Když se na mé nesouvislé naléhání vydal na farmu šerif s oddí­lem, byl Akeley pryč, aniž zanechal stopu. Velký župan, žlutý šál a obvazy ležely v pracovně na podlaze v rohu poblíž křesla a ne­dalo se poznat, jestli zmizelo nějaké oblečení. Psi a dobytek tu skutečně nebyli a na vnějších zdech domu stejně jako na někte­rých zdech uvnitř byly stopy po výstřelech; kromě toho se ale ne­přišlo na nic zvláštního. Žádné válce ani přístroje, žádný z důka­zů, které jsem přivezl v kufříku, žádný podivný zápach nebo pocit chvění, žádné stopy na cestě, žádná z těch problematických věcí, které jsem zahlédl úplně nakonec.

Po útěku jsem zůstal týden v Brattleboru a vyptával se různých lidí, kteří Akeleyho znali; výsledky mě přesvědčily, že se nejedná o výplod snu nebo halucinací. Akeleyho zvláštní skupování psů, munice a chemikálií a přerušování jeho telefonních drátů, to vše je zaznamenáno; všichni, kdo ho znali — včetně syna v Kalifor­nii — připouštěli, že se často zmiňoval o podivných výzkumech. Spořádaní občané věřili, že je blázen, a bez váhání všechno ozna­čovali za žert provedený prohnaným šílencem, kterého snad pod­porovali výstřední společníci; prostí venkované ale jeho prohlá­šení podpořili v každém směru. Některým z nich dříve ukazoval fotografie a černý kámen a přehrával jim hrůzyplný záznam; všichni pak řekli, že stopy a bzučivé hlasy byly tytéž jako ve sta­robylých legendách.

Říkali také, že po tom, co Akeley našel černý kámen, si všimli, že se kolem jeho domu dějí podezřelé věci, a že se tomu místu vyhýbali všichni kromě pošťáka a některých otrlejších jedinců. Temný Round Hill byl známý tím, že tam straší, a nenašel se ni­kdo, kdo by se tam odvážil. Vědělo se, že se tu občas někdo ztra­tí, jako se ztratil tulák Walter Brown. Narazil jsem dokonce i na farmáře, který během záplav zahlédl ve West River jedno z těch zvláštních těl, ale jeho vyprávění bylo příliš zmatené, než aby mě­lo skutečnou cenu.

Když jsem odjel z Brattlebora, rozhodl jsem se, že se nikdy do Vermontu nevrátím, a cítím jistotu, že své rozhodnutí dodržím. Ty divoké kopce jsou skutečně výspou jakési hrozivé rasy — po­chybuji o tom tím méně, že jsem se dočetl, že byla objevena de­vátá planeta za Neptunem, tak jak bylo předpovězeno. Astrono­mové ji s příhodností, o které nemají potuchy, nazvali Pluto. Cítím, že je to nepochybně temný Yuggoth — a chvěji se při pouhém pomyšlení, proč si jeho strašní obyvatelé přáli, aby byla poznána právě v tuto dobu. Marně se snažím sám sebe přesvěd­čit, že ty démonické stvůry nesměřují k nějakým krutým zásahům vůči Zemi a jejím všedním obyvatelům.

Ale musím ještě dopovědět konec té hrozné noci na farmě. Jak jsem říkal, usnul jsem; byl to spánek napěchovaný sny plný­mi monstrózních krajinných výhledů. Nemohu říci, co mě probu­dilo, ale jsem si jist, že jsem se neprobudil sám od sebe. V první chvíli jsem měl zmatený dojem, že v hale za mými dveřmi po­kradmu skřípou prkna v podlaze a že slyším neobratný, tlumený šramot západky. Tyto zvuky ale ihned ustaly; jasně jsem vnímal až hlasy z pracovny pode mnou. Zdálo se, že tam mluví několik lidí, a vypadalo to, že se o něčem dohadují.

Několik vteřin jsem naslouchal, a to už jsem byl úplně vzhůru, protože hlasy další spánek nepřipouštěly. Jejich tón se Ušil a ni­kdo, kdo naslouchal té proklaté fonografické nahrávce, by neměl pochyb o tom, komu nejméně dva z nich patří. Ačkoli ta myšlen­ka byla strašná, věděl jsem, že jsem pod jednou střechou s beze­jmennými Cizinci z propastí prostoru, neboť ty dva hlasy nepo­chybně ďábelsky bzučely způsobem, jejž užívali Cizinci v hovoru s lidmi. Oba hlasy se vzájemně lišily — v posazení, přízvuku, tempu —, patřily ale stejnému prokletému druhu.

Třetí hlas byl mechanický — to nepochybně mluvil stroj, který byl napojen na jeden z mozků uložených ve válcích. Pochyboval jsem o něm stejně málo jako o bzučení, neboť hlasitý, kovový, neživý hlas z předchozího večera, s jeho bezcitným, bezvýrazným skřípáním a chrastěním, s neosobní dokonalostí a neústupností, byl nezapomenutelný. Chvilku jsem přemýšlel o tom, zda inteli­gence skrytá za skřípáním je stejná jako ta, která se mnou před­tím rozmlouvala; za chvíli jsem si ale uvědomil, že jakýkoli mozek by měl stejný hlas, kdyby byl napojen na stejného me­chanického řečníka; jediné možné rozdíly mohly být v jazy­ce, rytmu, rychlosti a výslovnosti. Tajemné kolokvium doplňo­valy dva skutečné lidské hlasy — jeden byl hrubý a zjevně patřil venkovanovi; druhý, s nasládlým bostonským přízvukem, byl Noyesův.

Jak jsem se snažil pochytit slova, která důkladná podlaha tlu­mila, uvědomil jsem si také, že v dolním pokoji se cosi hýbe, štra­chá a škrábe; nemohl jsem se zbavit dojmu, že je tam plno živých bytostí — daleko více než těch několik, které mluvily. Co to bylo za pohyb, je velmi těžké popsat, protože by se dal přirovnat jen k velmi málo věcem. Předměty jako by se pohybovaly sem a tam po místnosti jako rozumné bytosti; zvukem jejich kroků bylo ja­kési tvrdé klapání — jakoby rohoviny nebo tvrdé gumy. Bylo to, abych použil konkrétní, ale méně výstižné přirovnání, jako by se někdo ve velkých, hrubě opracovaných dřevácích belhal a motal po nablýskané podlaze. O tom, jak vypadají a co jsou zač ti, kteří ty zvuky vydávají, jsem neuvažoval.

Zanedlouho jsem poznal, že nebude možné rozeznat celý roz­hovor. Jednotlivá slova — včetně mého a Akeleyho jména — tu a tam vyplula na povrch, zvláště ta, která produkoval mechanic­ký mluvčí. Jejich opravdový smysl jsem ale ztratil, protože chyběl kontext. Dnes podle nich odmítám dělat závěry a dokonce i hrozný dojem, jaký na mě udělala, jsem si asi spíše představo­val. Cítil jsem s jistotou, že pode mnou se koná nějaká hrozná a nepřirozená schůzka; nedokázal jsem ale říct, z čeho tak usuzu­ji. Bylo zvláštní, jak ve mně rostl pocit nebezpečí, přestože mě Akeley ujišťoval o přátelství Cizinců.

Trpělivě jsem naslouchal a brzy jsem začal hlasy jasně rozezná­vat, i když jsem z řečeného mnoho nepochytil. Zdálo se mi, že u některých řečníků vyciťuji emoce. Například jeden z bzučivých hlasů měl nespornou autoritu, zatímco mechanický hlas, bez ohledu na svou umělou hlasitost a pravidelnost, byl patrně podří­zený a bránil se. Noyesův tón se pokoušel vytvořit smířlivou atmosféru. Ostatní jsem se nepokoušel vyložit. Neslyšel jsem známý Akeleyho šepot, ale věděl jsem, že takový zvuk by pevnou podlahou pokoje nepronikl.

Pokusím se vypsat jednotlivá slova a zvuky, které jsem zachy­til, mluvčí budu popisovat co nejvhodnějšími výrazy. Nejprve jsem pochytil několik slov od mluvícího stroje.

(mluvící stroj)

„... to je moje zásluha... dostal zpátky dopisy i nahrávku... skončit s tím... patří k tomu... vidí a slyší... zatraceně... koneckonců přírodní síla... nový lesklý válec... Pane Bo­že...“

(první bzučivý hlas)

„... čas přestat... malý a lidský... Akeley... mozek... ří­ká...“

(druhý bzučivý hlas)

„... (řekl nějaké nevyslovitelné slovo nebo jméno, snad N’gah-Kthun) ... neškodný... klid... pár týdnů... teatrální... ří­kal jsem vám už...“

(první bzučivý hlas)

„... žádný důvod... původní plán... následky... Noyes bu­de hlídat... Round Hill... nový válec... s Noyesovým vo­zem...“

(Noyes)

„... dobře... všechny vaše... tady dole... odpočinu... místo...“

(několik hlasů najednou)

(kroky včetně zvláštního šoupání nebo klepání)

(podivné pleskání)

(zvuk startujícího a odjíždějícího vozu)

(ticho)

Asi tolik jsem slyšel, když jsem nehnutě ležel na posteli na té strašidelné farmě mezi ďábelskými kopci, úplně oblečen, v pra­vé ruce revolver a v levé svítilnu. Byl jsem dokonale vzhůru, přesto jsem ale zůstal ležet v jakési strnulosti, v klidu, dokud ne­utichly poslední zvuky. Slyšel jsem, jak kdesi dole rozvážně tika­jí staré hodiny, a nakonec jsem rozeznal i nepravidelné chrápá­ní. Akeley musel po schůzce usnout; věřil jsem, že to potřeboval.

Já se však nemohl rozhodnout, co si mám myslet ani co dělat. Slyšel jsem koneckonců něco víc než věci, které se daly po před­chozích informacích očekávat? Copak jsem nevěděl, že beze­jmenní Cizinci teď mají na farmu volný přístup? Akeleyho však nečekaná návštěva nepochybně překvapila. Cosi v tom útržkovi­tém rozhovoru mě mrazilo a vyvolávalo hrozné pochyby, takže jsem si přál, abych se konečně probudil a aby se ukázalo, že to všechno byl jenom sen. Myslím, že mi v podvědomí uvízlo něco, co si mé vědomí dosud neujasnilo. Ale co Akeley? Nebyl snad mým přítelem? Nebránil by mě snad, kdyby mi hrozilo nebezpe­čí? Mírumilovné chrápání jako by ukazovalo, jak je všechen můj náhlý strach směšný.

Bylo možné, že Akeley byl oklamán a zneužit jako návnada, aby mě dostali sem do kopců s dopisy, snímky a nahrávkami? Chtěly ty bytosti uvrhnout do zkázy nás oba, protože jsme se do­zvěděli příliš mnoho? Znovu jsem si připomněl, jak náhlá musela být změna, ke které došlo před posledním Akeleyho dopisem. Instinkt mi napovídal, že se stalo něco hrozného. Všechno bylo jinak, než se zdálo. Ta trpká káva, kterou jsem nevypil — co když se ji někdo pokusil otrávit? Rozhodl jsem se, že musím zno­vu promluvit s Akeleym a probudit v něm soudnost. Zhypnotizovali ho sliby kosmických objevů, teď ale bude muset poslechnout zdravý rozum. Musíme se odtud dostat dřív, než bude pozdě. Jestli by neměl dost vůle, aby uprchl se mnou, byl jsem odhodlán mu vůli dodat. A kdybych ho k odchodu nepřesvědčil, odejdu sám. Věřil jsem, že mi dovolí vypůjčit si fordku a nechat ji v gará­žích v Brattleboru. Všiml jsem si jí v kůlně — dveře nebyly zam­čené, protože nebezpečí už zmizelo — a já věřil, že je pojízdná. Chvilková nechuť, kterou jsem vůči Akeleymu cítil během večer­ního rozhovoru a po něm, byla ta tam. Byl v podobném postave­ní jako já, museli jsme držet spolu. Věděl jsem, v jak špatném je stavu, a vůbec se mi nechtělo ho budit, ale musel jsem. Za tako­vých okolností jsem tam až do rána zůstat nemohl.

Konečně jsem cítil, že jsem schopný činu, a rázně jsem se pro­táhl, abych znovu získal vládu nad svaly. Impulzivně jsem vstal, našel jsem a nasadil si klobouk, vzal kufřík a se svítilnou se vydal po schodech dolů. Jak jsem byl nervózní, v pravé ruce jsem stále svíral revolver a v levé jsem dokázal udržet jak kufřík, tak svítil­nu. Nevím vlastně, proč jsem byl tak ostražitý; šel jsem přece pouze vzbudit druhého obyvatele domu.

Jak jsem po špičkách scházel do haly, slyšel jsem spáče jasněji a všiml jsem si, že bude v místnosti po levé straně — obývacím pokoji, kam jsem dosud nevstoupil. Po pravé ruce zela temnota pracovny, odkud jsem předtím slyšel hlasy. Strčil jsem do nezam­čených dveří, vydal se cestou vyznačenou světlem ke spáči a na­konec jsem zdvihl proud světla k jeho obličeji. V příští vteřině jsem ho ale spěšně odvrátil a chvátal jako kočka do haly s opatr­ností, kterou mi nařizoval jak mozek, tak instinkt. Neboť spáč na pohovce vůbec nebyl Akeley, ale můj někdejší průvodce Noyes.

Teď jsem se v situaci vůbec nevyznal; rozum mi ale napovídal, že nejbezpečnější bude vyzvědět co nejvíc, aniž bych někoho probudil. Přešel jsem halu a tiše zavřel a zamknul dveře do obý­vacího pokoje; tím jsem zmenšil možnost, že Noyese probudím. Opatrně jsem vstoupil do tmavé pracovny, kde jsem doufal, že najdu Akeleyho, ať už spícího nebo bdícího, v rohu v jeho oblí­beném křesle. Jak jsem se blížil, paprsky mé svítilny zachytily velký stůl uprostřed místnosti, na něm jeden z těch ďábelských válců, napojený na sluchové a zrakové přístroje, a vedle řečový přístroj, připravený kdykoliv k napojení. To je určitě ten mozek, pomyslel jsem si, který jsem slyšel mluvit na té hrozné schůzce; na okamžik mě posedla zvrácená touha zapojit přístroj a poslech­nout si, co by řekl.

Určitě si uvědomuje i teď, že tu jsem, pomyslel jsem si, proto­že zraková a sluchová zařízení určitě zaznamenala paprsky mé svítilny a slabé vrzání podlahy. Ale nakonec jsem se neodvážil s věcí něco provádět. Maně jsem si uvědomil, že je to právě ten nový lesklý válec s Akeleyho jménem, který jsem předchozí ve­čer zpozoroval na polici a o kterém mi hostitel řekl, že si ho ne­mám všímat. Při vzpomínce na něj mohu teď jen litovat své bo­jácnosti a přát si, abych tehdy beze strachu nechal přístroj mluvit. Bůhví jaká tajemství, děsivé pochyby a otázky mi mohl objasnit! Možná je však dobře, že jsem ho nechal na pokoji.

Od stolu jsem stočil světlo do rohu, kde jsem si myslel, že bude Akeley. Ale k mému překvapení bylo křeslo prázdné. Ze sedadla na zem splýval velký župan a poblíž, na podlaze, ležel žlutý šál a chuchvalce obvazů, které mi připadaly dřív tak podivné. Jak jsem váhal, pokoušeje se uhodnout, kde by Akeley mohl být a proč se tak najednou zbavil svého nemocenského oděvu, zpo­zoroval jsem, že v pokoji už nic nepáchne ani nepociťuji chvění. Co asi bylo příčinou? Připadalo mi, že jsem si těchto jevů po­všiml jen v Akeleyho přítomnosti. Nejsilnější byly tam, kde seděl, a zápach byl cítit pouze v jeho pokoji nebo těsně u dveří. Zastavil jsem se, nechal světlo klouzat po temné pracovně a mučil mozek bádáním, jaký obrat události vzaly.

Proč jen jsem z místnosti tiše neodešel dřív, než světlo dopadlo na prázdné křeslo! Můj odchod rozhodně nebyl tichý; můj zdu­šený výkřik musel vyrušit spícího hlídače v hale, i když ho asi zcela neprobudil. Ten výkřik a Noyesovo spokojené chrápání by­ly posledními zvuky, které jsem slyšel na té strašidelné farmě v černých lesích — v tom ohnisku transkosmické hrůzy upro­střed opuštěných zelených kopců s potoky drmolícími kletby.

Jen zázrakem jsem v divokém úprku neupustil svítilnu, kufřík ani revolver. Podařilo se mi dostat se z místnosti a z domu, aniž bych nadělal další hluk. Dostal jsem se i s věcmi bezpečně do fordky a přiměl stařičký vůz k pohybu někam do bezpečí, které se skrývalo neznámo kde, v černé, bezměsíčné noci. Cesta, která následovala, byla deliriem jako od Poea, Rimbauda nebo z Dorého kreseb, ale nakonec jsem se dostal do Townshendu. To je všechno. Pokud jsem si uchoval příčetnost, mám štěstí. Někdy se bojím, co přinesou další roky, zvlášť od té doby, kdy byla za tak zvláštních okolností objevena planeta Pluto.

Jak jsem říkal, zakroužil jsem světlem po místnosti a znovu po­svítil na prázdné křeslo; teprve tehdy jsem si povšiml předmětů na sedadle, které zakrýval záhyb županu. Ty tři předměty vyše­třovatelé později nenašli. Jak jsem v úvodu naznačil, nic hrozné­ho jsem vlastně neviděl. Horší bylo, co se z toho, co jsem spatřil, dalo vyvodit. I teď ještě chvílemi pochybuji — a já jsem dočasně ochoten přijmout skepsi těch, kdo tvrdí, že to všechno byl jen sen, otřesené nervy a halucinace.

Ty tři předměty byly zatraceně umně vyrobeny a opatřeny drobnými kovovými přezkami, kterými se daly připojit k organic­kým útvarům, o nichž zde nebudu vznášet žádné domněn­ky. Doufám — zbožně doufám —, že to byl pouhý voskový výrobek umělce-mistra, ať už mi má vnitřní hrůza našeptává co­koliv. Pane Bože! Ten šepot ve tmě, ten morbidní pach a chvě­ní! Vyslanec pekel, vetřelec, vyděděnec... to hrozivé potlačo­vané bzučení... a celou tu dobu na polici, v tom novém, lesklém válci... chudák... „Skvělé chirurgické, biologické, chemické a technické znalosti...“

Neboť na křesle, dokonalé i v nejjemnějších podrobnostech podoby — nebo totožnosti — ležely tvář a ruce Henryho Went­wortha Akeleyho.

RYTINA

Ti, kdo vyhledávají hrůzu, pátrají na tajuplných, odlehlých mís­tech. Pro ně jsou určeny katakomby Ptolemaiovců a honosná mauzolea v děsivých krajích. Vylézají na měsícem ozářené věže pobořených rýnských zámků a klopýtají po černých schodech pl­ných pavučin do hlubin pod rozvalinami zapomenutých měst v Asii. Jejich svatyněmi jsou strašidelné lesy a opuštěné kopce a libují si v blízkosti zlověstných monolitů na neobydlených os­trovech. Ale opravdový labužník hrůzy, pro něhož je vzrušení ne­výslovného děsu hlavním smyslem a oprávněním existence, ocení ze všeho nejvíce prastaré, opuštěné farmy hluboko v lesích Nové Anglie; neboť tam se temné přísady síly, osamělosti, podivností a lhostejnosti mísí v cosi dokonale odporného.

Hrůzný pohled skýtají ty malé, nenatřené dřevěné domy, vzdá­lené od všech užívaných cest. Obyčejně se krčí na vlhkém, trav­natém úbočí nebo se opírají o obrovitý výčnělek skály. Dvě stě a více let se tam tak krčily nebo opíraly, zatímco divoké víno se rozplazilo a stromy se bujně rozrostly. Domy jsou teď už téměř skryty v neuspořádané bohaté zeleni a pod ochrannými krovy stí­nů; ale okna z malých tabulek se stále nepříjemně dívají, jako by pomrkávala ze smrtelné strnulosti, která jediná odhání šílenství, protože dokáže otupit úděsné vzpomínky.

V takových domech bydlely generace podivných lidí, zcela ne­podobných zbytku světa. Jejich předkové, posedlí temnou a fana­tickou vírou, která je vyhnala ze středu vlastního rodu, odešli do divočiny, aby získali svobodu. Tam potomci dobyvačné rasy sku­tečně užívali svobody, neomezováni svými druhy, ale hrbili se v hrůzném otroctví ponurých přeludů, které se zjevovaly jejich myslím. V odloučení od osvícenského působení civilizace proudi­la síla těchto puritánů jinými koryty; v izolaci, morbidní zdrženli­vosti a boji o přežití s nelítostnou přírodou se v nich projevily temné, utajené rysy z prehistorických hlubin jejich chladného se­verského dědictví. Z nutnosti praktičtí a povahou tvrdí, páchali tito lidé nehezké hříchy. Hřešili stejně jako všichni smrtelníci, je­jich tuhé zákony je však nutily nepravosti přísně skrývat, až po­sléze ztratili schopnost o svém chování střízlivě uvažovat. Jen ty mlčenlivé, ospalé domy s prázdným pohledem uprostřed lesů by mohly říci, co všechno od raných dob tají; vyprávějí ale nerady, protože nejsou ochotné setřást dřímotu, která jim pomáhá za­pomenout. Někdy má člověk pocit, že by bylo milosrdné je str­hnout, neboť se jim určitě často zdají sny.

Právě v takovém léty omšelém domě jsem se ocitl jednoho lis­topadového odpoledne v roce 1896, protože se spustil tak nepří­jemně studený liják, že jsem vzal zavděk jakýmkoli přístřeším. Cestoval jsem jistou dobu mezi obyvateli Miskatonického údolí, vyhledávaje jisté genealogické údaje; a protože plán mé cesty byl klikatý, mířil daleko a vůbec byl nejistý, usoudil jsem, že bude vhodné použít bicyklu, i když bylo už téměř po sezóně. Nalézal jsem se tedy na zcela opuštěné silnici, kterou jsem si vybral jako nejkratší cestu do Arkhamu a kde mě bouře zastihla daleko od všech měst, takže se mi neskýtala žádná možnost úkrytu kromě starého, nevábného dřevěného stavení, které pomrkávalo zakale­nými okny mezi dvěma ohromnými, již opadanými jilmy na úpatí kamenité hory. I když stálo dost daleko od rozbité silnice, přesto na mě zapůsobilo nepříjemně ihned, když jsem je spatřil. Počest­né, spořádané domy se nedívají na pocestné tak úskočně a dych­tivě, a já jsem při svých genealogických výzkumech narazil na le­gendy z minulého století, které ve mně vyvolaly vůči takovým místům nedůvěru. Avšak živly mě přinutily přemoci předsudky a já neváhal řídit svůj stroj po zarostlé cestě k zavřeným dveřím, které vypadaly vyzývavě a tajemně zároveň.

Považoval jsem jaksi za samozřejmé, že dům je prázdný, ale jak jsem se k němu blížil, přestával jsem si tím být tak jist, protože i když chodníky byly zarostlé plevelem, byly stále příliš zřetelné, takže nesvědčily o úplné opuštěnosti. Proto jsem dřív, než jsem zkusil dveře, zaklepal, a přitom jsem pocítil úzkost, kterou stěží mohu vysvětlit. Když jsem čekal na mechem porostlém balvanu, který sloužil jako schod, pohlédl jsem do oken po stranách a na tabulky světlíku nahoře a všiml jsem si, že i když jsou staré, roz­viklané a skoro neprůhledné špínou, nejsou rozbité. Stavení tedy muselo být obydleno, i když bylo tak osamělé a celkově zanedbané. Avšak na moje klepání nepřišla žádná odpověď, a tak jsem po chvíli vzal za zrezivělou kliku a zjistil, že dveře nejsou zamče­né. Uvnitř byla síňka, z jejíchž zdí padala omítka, a otevřenými dveřmi zavanul slabý, ale podivně nepříjemný zápach. Vstoupil jsem s bicyklem po boku a zavřel za sebou dveře. Vzhůru mířilo úzké schodiště, po straně byla malá dvířka, vedoucí pravděpo­dobně do sklepa, zatímco napravo a nalevo byly zavřené dveře, které vedly do místností v přízemí.

Opřel jsem bicykl o stěnu, otevřel dveře vlevo a vstoupil do malého pokoje s nízkým stropem, spoře osvětleného dvěma za­prášenými okny a zařízeného nejprostším, nejprimitivnějším mož­ným způsobem. Zdálo se, že je to jakýsi obývací pokoj, protože tam byl stůl, několik židlí a obrovský krb, na jehož římse tikaly starobylé hodiny. Bylo tu velmi málo knih a novin a v šeru, které zde panovalo, jsem nedokázal ihned rozeznat jejich tituly. Co mě ale zaujalo, bylo ovzduší starobylosti, která byla patrná v každém detailu. Mnohé domy v této oblasti byly bohaté na pa­mátky minulosti, ale zde byla starobylost neobyčejně úplná; ne­boť v celé místnosti jsem nemohl objevit jediný předmět, který by zcela určitě patřil do doby po revoluci. Kdyby zařízení nebylo tak skrovné, byl by tu sběratelský ráj.

Zkoumal jsem podivné obydlí a cítil, jak ve mně roste odpor, který na začátku vzbudil pustý vzhled domu. Ale to, čeho jsem se bál nebo co jsem si ošklivil, jsem nemohl nijak určit; ovzduší jako by bylo prosáklé bezbožnými časy, nepříjemnou obhroublostí a tajemstvími, která by měla být zapomenuta. Neměl jsem chuť posadit se, procházel jsem se tedy místností a prohlížel si před­měty, kterých jsem si povšiml. Prvním předmětem mého zájmu se stala středně velká kniha ležící na stole, která vyhlížela tak sta­robyle, až jsem se podivil, že ji spatřuji zde, a nikoli v nějakém muzeu nebo knihovně. Byla vázaná v kůži s kovovými přezkami a byla skvěle zachovaná; bylo neobvyklé narazit na podobný sva­zek v tak prostém prostředí. Když jsem ji otevřel na titulní straně, můj údiv ještě vzrostl, protože se ukázalo, že se nejedná o nic méně vzácného než Pigafettův popis krajiny Konga, napsaný la­tinsky podle poznámek námořníka Lopexe a vytištěný ve Frank­furtu v roce 1598. Často jsem o tomto díle, opatřeném zvláštními ilustracemi bratrů De Bryových, slýchal, takže v touze obracet listy, které jsem měl před sebou, jsem na chvíli zapomněl na svou tíseň. Rytiny byly skutečně zajímavé; byly provedeny jen podle fantazie a neúplných popisů a znázorňovaly černochy s bílou kůží a bělošskými rysy. Brzy bych knihu zavřel, nebýt obzvláště ná­padné okolnosti, která vyburcovala mé znavené nervy a oživila pocit neklidu. Znepokojovalo mě, že kniha se vytrvale samovol­ně otvírá u Vyobrazení XII, které s příšernými podrobnostmi ukazovalo řeznictví u kanibalů. Pocítil jsem stud, že mě rozčilí ta­ková maličkost, ale ilustrace mě přesto zneklidňovala, zejména v souvislosti s některými sousedními pasážemi, které popisovaly gastronomii tamějšího kmene.

Obrátil jsem se k vedlejší polici a zkoumal její nuzný literární obsah — bible z osmnáctého století, „Poutníkova cesta“ ze stej­né doby, ilustrovaná zvláštními dřevoryty a vytištěná vydavate­lem kalendářů Izaiášem Thomasem, plesnivý svazek „Magnalia Christi Američana“ od Cottona Mathera a několik málo dalších knih podobného stáří —, když tu mou pozornost vzburcoval ne­pochybný zvuk kroků v místnosti nad mou hlavou. Překvapením jsem sebou trhl, protože jsem si uvědomoval, že na moje klepání nikdo neodpověděl, ale vzápětí jsem došel k závěru, že ten, kdo se nahoře prochází, se právě probudil z tvrdého spánku, a klid­něji jsem naslouchal krokům, které zazněly na skřípajících scho­dech. Krok byl těžký, ale byl jaksi zvláštně ostražitý, což se mi lí­bilo ještě méně. Když jsem předtím vstoupil do pokoje, zavřel jsem za sebou dveře. Teď, po chvilce ticha, během kterého si pří­chozí patrně prohlížel můj bicykl v chodbě, jsem zaslechl šátrání po klice a uviděl, jak se dveře znovu otevírají.

Stál mezi nimi člověk tak neobvyklého zjevu, že jen dobrá vý­chova mi zabránila, abych hlasitě nevykřikl. Vzezření starého, bělovousého a otrhaného hostitele vyvolávalo údiv a zároveň úc­tu. Nebyl vyšší než šest stop a přes celkový dojem vysokého věku a chudoby byl statný a přiměřeně silný. Jeho obličej, téměř ukry­tý pod dlouhým vousem, který vyrůstal vysoko na lících, vypadal neobvykle zdravě růžový a byl méně vrásčitý, než by se dalo oče­kávat; přes vysoké čelo spadala kštice bílých vlasů, jen málo pro­řídlá věkem. Modré oči, ačkoli se skrývaly v krví podlitých štěr­binách, vypadaly nevysvětlitelně bystře a zářivě. Nebýt té hrůzné zanedbanosti, mužův zjev by byl stejně vznešený jako působivý. Avšak jeho neupravenost odpuzovala. Z čeho sestávalo jeho ob­lečení, mohu těžko říci, protože mi připadalo jako pouhá změť cárů vršících se nad párem vysokých, těžkých bot; nedostatek čistoty se vymyká jakémukoliv popisu.

Vzhled toho muže a instinktivní strach, který budil, mě připra­vil na cosi nepřátelského; ale překvapení a pocit nevysvětlitelné nepatřičnosti mě opustily, když mi pokynul k židli a oslovil mě slabým, tenkým hlasem, který přetékal lísavou úctou a úslužnou pohostinností. Jeho řeč byla velmi zvláštní; byl to čistý dialekt rodáků z Nové Anglie, o kterém jsem si myslel, že dávno zanikl. Pozorně jsem dialekt studoval, když si sedl naproti mně a zahájil rozhovor.

„Chytnul vás déšť, co?“ uvítal mě. „Štěstí, že jste byl blízko baráku a napadlo vás skovat se. Počítám, že sem usnul, jinač bych vás slyšel — to víte, v tomhle věku už si člověk potřebuje tu a tam zdřímnout. Jedete daleko? Už sem na tyhle cestě dlouho neviděl člověka, co zrušili v Arkhamu zastávku.“

Odpověděl jsem, že jedu do Arkhamu, a omluvil jsem se, že jsem tak nezdvořile vtrhl do jeho domácnosti, ale to už pokra­čoval.

„Jsem rád, že vás vidím, mladej pane — tady jsou nový tváře vzácný a v poslední době užiju málo veselí. Řek bych, že jedete z Bostingu, jo? Já tam nikdy nebyl, ale městskýho člověka po­znám na první pohled — v osumačtyřicátým jsme tu měli učitele, ale najednou se vypařil a vod tý doby vo něm nikdo neslyšel —“ na tomto místě se muž rozkašlal a nic dál nevysvětloval, i když jsem se ptal. Vypadal, že je ve výborné náladě, přestože byl výstřední, jak bylo patrné z jeho vzhledu. Chvíli mluvil s téměř horečnou bodrostí, když tu mě napadlo zeptat se ho, jak přišel k tak vzácné knize, jako bylo „Regnum Congo“ od Pigafetty. Účinek, jaký na mě kniha měla, ještě neminul a promluvil jsem o ní s určitou váhavostí, ale zvědavost zvítězila nad všemi nejas­nými obavami, které se ve mně stále hromadily od chvíle, kdy jsem dům spatřil poprvé. Ulevilo se mi, že moje otázka nevypa­dala nemístně, protože stařec odpověděl ochotně a bez zábran.

„To myslíte tu knížku vo Africe? Tu mi v osumašedesátým prodal kapitán Ebenezer Holt — ten, co ho zabili ve válce.“ Když vyřkl jméno Ebenezera Holta, prudce jsem vzhlédl. Narazil jsem na to jméno při své genealogické práci, ale v dokumentech z doby po revoluci se neobjevilo. Zajímalo mě, jestli by mi hosti­tel mohl pomoci v úkolu, na kterém jsem pracoval, a rozhodl jsem se, že se ho na to později vyptám. Pokračoval.

„Ebenezer byl v Salemu léta obchodníkem a v každým přísta­vu koukal po zvláštních věcech. Tohle měl asi z Londýna — rád nakupoval po vobchodech. Viděl jsem tu knížku, když jsem u ně­ho tam na kopci byl jednou s koňma. Líbily se mi ty vobrázky, tak mně ji dal na výměnu. Je to divná knížka — počkejte, vemu si brejle —“ Stařec zašátral v hadrech a vytáhl špinavé a neuvěři­telně starobylé brýle s malými osmihrannými čočkami a ocelový­mi obroučkami. Když si je nasadil, sáhl po svazku na stole a lás­kyplně obracel listy.

„Ebenezer si v tom možná trochu čet — je to latinsky — ale to já neumím. Kousek mi z toho četli dva nebo tři páni učitelé, a taky pastor Clark, ten co se prej utopil v rybníku — vy byste tomu rozuměl?“ Řekl jsem mu, že ano, a pro radost jsem mu přeložil odstavec kousek od začátku. Pokud jsem dělal chyby, nebyl natolik vzdělaný, aby mě opravil; byl mou anglickou verzí nadšen jako dítě. Jeho vtíravost mě začínala obtěžovat, ale nevi­děl jsem žádný způsob, jak uniknout, aniž bych ho urazil. Byl jsem zmaten dětským zájmem toho prostého starce o obrázky v knize, kterou nemohl přečíst, a zajímalo mě, zda by lépe doká­zal přečíst těch několik anglických knih, které zdobily místnost. Poznání, jak je prostý, potlačilo velkou část nejasných pocitů, které jsem cítil, a usmál jsem se, když můj hostitel brumlal dál:

„Divný, jak ty vobrázky nutěj člověka přemejšlet. Vemte si tenhle. Viděl jste někdy takovýhle stromy, s tak velkejma spli­hlejma listama? A ty lidi — nevypadaj moc jako negři. Jsou spíš jako indiáni, i když to má bejt v Africe. Některý z těch zvířat vy­padaj jak vopice, nebo půl člověka půl vopice, ale vo tomhle jsem teda v životě neslyšel.“ Ukázal na pohádkové zvíře, které by se dalo popsat snad jako drak s krokodýlí hlavou.

„Ale teď vám ukážu to nejlepší — tadyhle uprostřed —“ Hlas starého muže maličko zesílil a jeho oči jasněji zazářily; ne­obratné ruce, zdánlivě roztřesenější než předtím, s jistotou hleda­ly svůj cíl. Kniha se rozevřela skoro sama, jako by v tom místě byla často otvírána, u odpudivého dvanáctého vyobrazení, které ukazovalo jatka u kanibalů. Můj pocit neklidu se vrátil, i když jsem ho nedal najevo. Obzvlášť bizarní bylo, že umělec vypodob­nil Afričany jako bělochy — končetiny a rozčtvrcená těla visící u zdí krámu byly příšerné a řezník se sekerou odpudivý. Ale zdá­lo se, že ten pohled mého hostitele přitahuje, jako mě odpuzoval.

„Co si vo tom myslíte — už jste někdy něco takovýho viděl? Když jsem to uviděl já, povídám Ebovi Holtovi: ‚Tohle teda člo­věka napruží a rozfofruje to krev.‘ Já když čeť v bibli vo zabíjení — třeba jak byli povražděný ty Midjánci — tak jsem vo tom pře­mejšlel, ale vůbec jsem si to neuměl představit. Tady máte tělo, jak doopravdy vypadá — asi je to hřích, ale copak nejsme všichni v hříchu zrozený? Tohle mě veme pokaždý, když to vidím — musel jsem vám na to furt koukat — vidíte, jak mu ten řezník usek nohy? Tohle na lavici je jeho hlava, s kusem ramena, druhý rameno je na druhý straně ještě celý.“

Zatímco muž v otřesném vytržení mumlal, výraz jeho vousaté­ho, obrýleného obličeje se stal nepopsatelným, ale hlas mu spíše klesal, než aby se zvyšoval. Mé vlastní pocity mohu jen stěží po­psat. Veškerá hrůza, kterou jsem předtím nezřetelně pociťoval, mě zachvátila nezadržitelně a v plné síle, a bylo mi jasné, jak ne­smírně si hnusím tu starou a odpudivou stvůru, která seděla tak blízko mne. Jeho šílenství, nebo alespoň perverze, se zdálo nepo­piratelné. Teď už skoro šeptal; jeho chroptění bylo děsivější než křik a já se třásl, když jsem mu naslouchal.

„Jak říkám, je divný, jak ty vobrázky nutěj člověka přemejšlet. Tenhle mě, mladej pane, teda úplně dostal. Když mně tu knížku Eb dal, pořád jsem se na to musel koukat, hlavně v neděli, když jsem si poslech kázání pastora Clarka. Jednou jsem vyzkoušel ta­kovou věc — nemyslete si, koukal jsem na to akorát, když jsem zabíjel ovce na trh — a zabíjet ty ovce mě víc bavilo, když jsem předtím koukal na ten vobrázek —“ Hlas starce nyní klesl hlubo­ko a chvílemi zněl tak slabě, že slovům bylo stěží rozumět. Na­slouchal jsem hučení lijáku a drnčení kalných oken, a všiml jsem si, že se blíží dunění hromu, tak nezvyklé v tuto roční dobu. V jednu chvíli se objevil děsivý záblesk a zahřmění otřáslo křeh­kým stavením až do základů, ale sípající vypravěč jako by si toho ani nevšiml.

„Jako by mě to víc bavilo — a víte, jako by vám mě to uspokojovalo. Divný, jak vás posedne žádost — jestli milujete Vše­mohoucího, mladej pane, tak to nikomu neříkejte, ale přisámbo­hu, že mě z těch vobrázků posed hlad po jídle, který jsem si nemoh vypěstovat ani koupit — copak je vám, jen seďte — nic sem neudělal, jenom jsem přemejšlel, jaký by to bylo, kdybych to udělal — říká se, že z masa roste krev a tělo, dává sílu, tak jsem přemejšlel, jestli by člověk moh’ žít dýl, kdyby mu to maso, který jí, bylo víc podobný —“ Ale šepot už dál nepokračoval. Nepře­rušila ho má hrůza ani rychle sílící bouře, která mi ve své zuřivos­ti otevřela pohled na zašlé, opuštěné, zčernalé ruiny. Ukončila ho prostá, ale neobyčejná událost.

Kniha ležela rozevřená mezi námi, s vyobrazením odpudivě obráceným k nám. Když stařec zašeptal slova „víc podobný“, za­slechl jsem slabé šplíchnutí a na zažloutlém papíru otevřeného svazku se cosi objevilo. Pomyslel jsem na déšť a děravou střechu, ale déšť není červený. Na obrázku kanibalského řeznictví se lesk­la malá, rozpíjející se červená skvrna, která hrůznou rytinu přivá­děla k životu. Stařec to uviděl a ztichl ještě dřív, než ho zadržel můj zděšený výraz; rychle zvedl zrak ke stropu, tam, kde byla místnost, kterou před hodinou opustil. Sledoval jsem jeho pohled a přímo nad námi na oprýskané omítce jsem spatřil velkou ne­pravidelnou, vlhce rumělkovou skvrnu, která se šířila přímo před očima. Nevykřikl jsem ani jsem se nepohnul, jen jsem zavřel oči. V příští chvíli udeřil titánský blesk; roztříštil ten prokletý dům pl­ný nevýslovných tajemství a přinesl mi zapomnění, které jediné zachránilo mou mysl.

CHLADNÝ VZDUCH

Požádal jste mne, abych vám vysvětlil, proč se bojím, když zava­ne ledový průvan; proč se zachvěji silněji než druzí, vstoupím-li do studené místnosti, a proč mne odpuzuje a budí ve mně pocit nevolnosti první závan večerního chladu plížící se do tepla vlíd­ného podzimního dne. Jsou takoví, co tvrdí, že reaguji na chlad tak jako jiní na nepříjemný zápach, a já jsem poslední, kdo by to popíral. Co učiním, bude, že vám vylíčím nejhrůznější okolnosti, v nichž jsem se kdy ocitl, a nechám na vás, abyste posoudil, zda to vysvětluje onu mou zvláštnost.

Je chybné představovat si, že hrůza se nezbytně asociuje s tmou, tichem a samotou. Já se s ní setkal za prudkého odpoled­ního slunce, uprostřed lomozu metropole a banální špíny pře­plněného penziónu s prozaickou majitelkou a dvěma hřmotnými chlapíky po boku. Na jaře roku 1923 jsem získal jakousi mono­tónní, málo placenou práci pro jistý časopis v New Yorku; a jeli­kož jsem nebyl s to zaplatit vyhovující byt, začal jsem se vláčet od jednoho levného nájmu k druhému a snažil se najít si po­koj, který by v sobě spojoval kvality přiměřené čistoty, snesitel­ného vybavení a rozumné ceny. Brzy jsem odhalil, že jen volím mezi různými zly, ale po čase jsem narazil na dům v Západní Čtrnácté ulici, který mi byl méně odporný než jiné, do nichž jsem nahlížel.

Bylo to třípatrové honosné obydlí z hnědého dekorativního pískovce asi z konce čtyřicátých let minulého století, uvnitř s dře­věným obkládáním a mramorem, jehož potřísněná nádhera zka­ženého lesku potvrzovala úpadek vysokých nároků vkusu ply­noucího ze zámožnosti. V pokojích, velikých a vznosných, vyzdo­bených nemožnými tapetami a směšně vyumělkovanými štuko­vými římsami, se udržovala tísnivá zatuchlost se stopovou pří­měsí pachů z obskurní kuchyně; pokoje však byly čisté, povle­čení v mezích přijatelnosti a horká voda tekla málokdy vlažná, natož aby vůbec netekla, takže jsem došel k náhledu, že pokud tu člověk nemůže trvale žít, lze tu alespoň nějakou dobu Ńhiberno­vat. Domácí, ušmudlaná, takřka vousatá Španělka, která se jme­novala Herrerová, mě neobtěžovala vykládáním drbů ani tím, že by mi vyčítala, že u mne v předním pokoji v druhém patře do no­ci svítí elektrické světlo. Mí spolubydlící — většinou šlo o Španě­ly jen o málo lepší než té nejsprostší a nejprimitivnější sorty — byli tak klidní a nekomunikativní, jak si jen člověk může přát. Je­dinou vážnou obtíží byl hluk pouliční dopravy na vozovce venku před domem.

Byl jsem tam asi tři týdny, když došlo k první podivné příhodě. Jednoho večera okolo osmé jsem uslyšel, jak něco kape na po­dlahu, a náhle jsem si uvědomil, že cítím už nějakou dobu pro­nikavý zápach čpavku. Rozhlédnuv se, spatřil jsem, že strop je vlhký a prokapává; promáčet se zřejmě začal v rohu směrem k ulici. Abych tomu učinil přítrž rovnou u zdroje, spěchal jsem do přízemí povědět to bytné. Ujistila mne, že věc hned uvede do pořádku.

„Doktorr Muñoz,“ volala, jak přede mnou běžela nahoru po schodech, „brryndá svou drrogerrii. Je moc chorrý, aby se sám kurrýrroval — chorrý furrt víc a víc — ale od drruhýho nechce pomoc. On je s tou chorrobou hrrozně prraštěnej — celej den berre ty srrandovní smrradlavý koupele a nemůže se prrobrrat ani zahřát. Celou domácnost si prro sebe obstarrává — mrrňavej pokojík má plnej flaštiček a přístrrojů a doktorra nedělá. Ale bej­val dobrrej. Můj padrre v Barrceloně o něm slyšel — a teďkonc akorrát srrovnal rruku jednomu klempířovi, co si ji zrrovna zrra­nil. Von vůbec nepřijde ven, akorrát na střechu, a můj kluk, Es­teban, mu nosí strravu a prrádlo a medicíny a chemikálie. Bože můj, to je ten salmiak, kerrej ten chlap používá, aby vydrržel takhle studenej!“

Paní Herrerová zmizela na schodišti do třetího patra a já se vrátil do svého pokoje. Amoniak přestal kapat, a když jsem vytí­ral, co nakapalo, a otevíral okno, abych vyvětral, slyšel jsem nad sebou těžké kroky bytné. Doktora Muñoze jsem nikdy neslýchal, neboť našlapoval měkce a tiše, jen nějaké zvuky jakoby od jaké­hosi benzínem poháněného mechanismu ke mně doléhaly. Na chvíli jsem strnul v údivu nad tím, jakou to podivnou chorobou může trpět a zdali jeho posedlé odmítání pomoci zvenčí nemůže být důsledkem nějaké bezdůvodné výstřednosti. Je v tom kus bezhraničného patosu, došel jsem k banálnímu závěru, když v tomhle stavu schází ze světa druhdy význačná osobnost.

S doktorem Muñozem bych se možná nikdy neseznámil, kdy­bych jednoho dopoledne, když jsem seděl ve svém pokoji a psal, nedostal najednou srdeční záchvat. Lékaři mě na nebezpečí těch­to záchvatů upozorňovali, a tak jsem věděl, že nesmím ztrácet čas. Když jsem si tedy připomněl invalidovu pomoc zraněnému řemeslníkovi, o níž vyprávěla bytná, dovlekl jsem se po schodech nahoru a zaklepal chabě na dveře nad mými. Na klepání se z po­koje odněkud zprava ozval nezvyklý hlas a dobrou angličtinou se otázal na mé jméno a důvod příchodu; když jsem odpověděl, otevřely se druhé dveře vedle těch, před nimiž jsem stál.

Uvítal mne závan ledového vzduchu, a ačkoliv byl jeden z nej­parnějších dnů konce června, otřásl jsem se, když jsem přes práh vcházel do velkého apartmá, jehož bohaté a vkusné zařízení mne uprostřed tohoto sprostého a zchátralého hnízda šokovalo. Roz­kládací pohovka zde teď plnila roli denního sofa a mahagonový nábytek, přepychové závěsy, staré obrazy a regály s vyrovna­nými knihami, to vše prozrazovalo spíše studovnu gentlemana než nájemnou ložnici v penziónu. Pochopil jsem, že pokoj nad mým — onen „mrňavý pokojík“ s láhvemi a přístroji, o němž se zmiňovala paní Herrerová — byl pouze lékařovou laboratoří, a že jeho hlavní obydlí se nacházelo v prostorném pokoji sou­sedním, v němž příhodné výklenky a velká přilehlá koupelna doktorovi umožňovaly ukrýt všechny šatníky a jiná, až obtížně nápadná, leč užitečná zařízení. Doktor Muñoz byl tedy bezpo­chyby dobrého původu, vzdělání a vkusu.

Člověk, který stál přede mnou, byl menší, ale znamenitě vyvá­žených proporcí, oblečený poněkud formálně do společenského oděvu dokonalého střihu a švihu. Kultivované tváři pánovitého, nikoli však arogantního výrazu dodával na přitažlivosti krátký, ocelově šedý plnovous a staromódní cvikr clonil, velké tmavé oči a částečně překrýval orlí nos, jenž vtiskoval poněkud maurský nádech fyziognomii jinak převážně keltsko-iberské. Husté, dobře udržované vlasy, které svědčily o pravidelnosti holičových náv­štěv, byly nad vysokým čelem elegantně rozčísnuty; celkově to byl obraz vynikající inteligence, vznešené krve a prvotřídního chování.

Nicméně jakmile jsem spatřil doktora Muñoze v onom závanu ledového vzduchu, pocítil jsem antipatii, již nemohlo ospravedl­nit nic v jeho vzezření. Pouze téměř popelavý odstín jeho pleti a chlad jeho doteku mohly skýtat fyzikální základ tomuto pocitu, přičemž i tyto věci byly omluvitelné, uvážíme-li, co jsem věděl o jeho invaliditě. Mohl to také být onen zvláštní chlad, jenž mi ho odcizoval; neboť taková mrazivost byla v tak horkém dni ne­normální, a abnormální vždycky vzbuzuje nechuť, nedůvěru a obavy.

Ale nechuť brzy pominula a proměnila se v obdiv, poněvadž neobyčejné schopnosti tohoto podivného lékaře byly navzdory ledovému chladu a třesu jeho bezkrevně vyhlížejících rukou okamžitě patrný. Evidentně už prvním pohledem seznal, co po­třebuji, a věnoval se mým obtížím s mistrovskou zručností. Mezi­tím mne jemně modulovaným, jakkoli divně dutým a nezvuč­ným hlasem ujišťoval, že je nejrozhořčenějším ze zapřisáhlých nepřátel smrti a že vložil veškeré jmění do celoživotního bizar­ního experimentu zasvěceného jejímu zmaru a vykořenění, bě­hem něhož ztratil všechny přátele. Byl v něm asi kus nezištné­ho nadšence; bezmála mnohomluvně přeskakoval od jedné myš­lenky k druhé a přitom poslouchal mé srdeční ozvy a míchal vhodný lék z drog, jež přinášel z laboratoře v menším pokoji. Zřejmě shledával společnost někoho, kdo pocházel z lepší rodi­ny, v tomto pochybném prostředí báječnou novinkou, a jak ho ve vlnách zaplavovaly vzpomínky na lepší časy, měly ho k neobvyk­lé řečnosti.

Jeho hlas, jakkoli prapodivný, působil přinejmenším konejši­vě; dokonce jsem ani nepostřehl, že by se nadechoval, když pro­nášel se zdvořilým důrazem své uhlazené věty. S ohledem na můj stav se snažil odvést mou mysl jinam a vyprávěl o svých teoriích a experimentech; vzpomínám si, jak taktně mě utěšoval stran sr­deční slabosti. Naznačoval, že vůle a vědomí jsou silnější než or­ganický život sám, takže byla-li tělesná schránka původně zdravá a dobře udržovaná, je možno pomocí vědeckého rozhojnění těchto schopností uchovat si jistý druh nervové čilosti navzdory nejvážnějším poškozením a defektům, dokonce i tehdy, chybí-li některý z jejích specifických orgánů. Může mě, pravil napůl v žertu, jednoho dne ba i naučit žít — nebo minimálně mě obmyslit nějakým druhem vědomé existence — aniž bych měl srdce vůbec! Co se jeho týkalo, byl postižen komplexem nemocí vyža­dujících přesné dodržování velmi přísného režimu, stálý chlad v to počítaje. Jakýkoli zaznamenatelný vzestup teploty ho mohl, trval-li by déle, fatálně ovlivnit; chlad jeho obydlí — nějakých padesát pět či padesát šest stupňů Fahrenheita — byl docilován absorpčním systémem ochlazování na bázi čpavku. Benzínový motor pump tohoto absorpčního systému jsem často slýchal ve svém pokoji dole.

Jelikož se můj stav ve chvíli zázračné krátké zlepšil, opustil jsem to husí kůži nahánějící místo jako oddaný následovník a cti­tel toho mnoha talenty obdařeného poustevníka. Poté jsem ho začal, teple oblečen, často navštěvovat; naslouchal jsem a on mi vyprávěl o tajných výzkumech a jejich téměř děsivých výsledcích. Chvěje se poněkud, listoval jsem neobvyklými, úžasně starobylý­mi svazky z jeho knihovny. Mohu k tomu připojit, že jsem byl nakonec, díky jeho dovedné péči, ze své choroby skoro vyléčen. Zdálo se, že neopovrhoval ani zaříkáváním středověkých prakti­ků a věřil, že tyto kryptické formule obsahují vzácné psychologic­ké stimuly, které možná mohou mimořádně ovlivnit základy ner­vového systému, z něhož vyprchaly organické pulsace. Udělala na mě dojem jeho zpráva o letitém dr. Torresovi z Valencie, jenž se podílel na Muñozových dřívějších experimentech a ošetřoval ho před osmnácti lety při těžké chorobě, která pokračovala ny­nějšími potížemi. Vzápětí poté, co zachránil svého kolegu, tento ctihodný praktický lékař sám podlehl nelítostnému nepříteli, proti němuž bojoval. Snad bylo jeho vypětí příliš veliké; neboť, jak šeptem — ačkoli ne detailně — objasnil doktor Muñoz, použité léčebné metody byly nanejvýš nezvyklé a zahrnovaly i fá­ze a postupy staromódním a konzervativním následovatelům Ga­lenovým nevítané.

Jak týdny míjely, pozoroval jsem s lítostí, že můj nový přítel — naznačovala to už paní Herrerová — sice pomalu, ale neodvrat­ně tělesně chátrá. Zsinalost jeho tváře se stupňovala, hlas se stá­val stále dutějším a nezřetelnějším, svalová koordinace se zhoršo­vala a mysl i vůle projevovaly méně pružnosti a iniciativy. Beze všech pochyb si nebyl těchto smutných změn vědom, a přece jeho výraz i hovor poznenáhlu nabývaly na strašlivé ironii, která ve mně oživovala něco z toho sotva patrného odporu, jejž jsem vůči němu původně cítil.

Osvojil si některé podivné vrtochy, včetně záliby v exotickém koření a egyptském kadidlu, až jeho pokoj páchnul jako hrobka faraóna v Údolí králů. Současně potřeboval stále víc studeného vzduchu, a s mou pomocí zmnožil trubky čpavkové aparatury ve svém pokoji a upravil pumpy a napájení tak, že mohl udržovat teplotu na pouhých třiceti čtyřech až čtyřiceti stupních Fahren­heita a nakonec jen na dvaceti osmi. V koupeme a v laboratoři ovšem musela být teplota vyšší, aby nezamrzla voda a ony che­mické procesy se nepřerušily. Nájemník s ním sousedící si stěžo­val na ledový průvan táhnoucí ze spojovacích dveří, a tak jsem mu pomohl nainstalovat těžký závěs, který tomu zamezil. Zdálo se, že na doktora padá stále větší hrůza, hrůza bizarního, morbid­ního odstínu. Nepřetržitě hovořil o smrti, ale jakmile uslyšel byť jen jemnou narážku na pohřeb či cokoliv s ním spojené, dutě se tomu smál.

Celkem vzato, stal se znepokojivým až příšerným společní­kem; já jsem mu nicméně vděčil za léčbu a nemohl jsem ho dost dobře opustit a nechat na holičkách mezi cizími lidmi, a tak jsem každodenně uklízel a utíral prach v jeho pokoji a obstarával, co potřeboval, zachumlaný v těžkém dlouhém zimníku, který jsem zakoupil speciálně k tomu účelu. Podobně jsem mu pořizoval většinu nákupů a zajíkal se ve zmatku nad názvy některých z chemikálií, které si objednával u drogistů či z obchodů zásobu­jících laboratoře.

Kolem jeho obydlí, tak mi to alespoň připadalo, houstla ničím nevysvětlitelná atmosféra paniky. Jak už jsem říkal, celý dům za­tuchle páchl; zápach v jeho pokoji byl však ještě horší, a vzdor všemu koření a kadidlu a chemikáliím, čpícím z nyní neustálých koupelí, při nichž si zakazoval jakoukoli pomoc, jsem si uvědo­mil, že to musí být ve spojitosti s jeho onemocněním. Zachvěl jsem se při myšlence, co že to může být za nemoc. Jakmile ho znovu spatřila paní Herrerová, pokřižovala se a bez dalšího mi ho přenechala; ani svému synovi Estebanovi už nedovolovala, aby pro něj vykonával posílky. Když jsem navrhl konzultovat věc s jinými lékaři, trpitel vzplanul takovým hněvem, jaký si jen ve svém stavu mohl dovolit. Bylo patrno, že se bojí fyzického dopadu silných emocí, nicméně jeho vůle a to další, co ho pohánělo, spíše sílilo než ochabovalo a on odmítal být upoután na lůžko. Malátnost dřívějších dnů jeho nemoci uvolnila místo zanícenému záměru, takže se zdálo, jako by vrhal vzdornou výzvu démonu smrti, přestože ho ten dávný nepřítel již již uchvacoval. Předstírá­ní, že jí, neboť jídlo pro něj i dřív bylo jakousi formalitou, prak­ticky zcela zanechal; byla to jen pouhá mentální síla, jež ho podle všeho chránila před definitivním kolapsem.

Pojal zvyk psát všelijaké dlouhé písemnosti. Pečlivě je pečetil a provázel přísnými příkazy stran odeslání po jeho smrti jistým osobám, které jmenoval — z největší části jakýmsi východoindic­kým esoterikům, avšak i kdysi proslulému francouzskému lékaři, o němž se nyní obecně soudilo, že je mrtev, a jenom šeptem se o něm šířily ty nejneuvěřitelnější pověsti. Náhodou se stalo, že jsem tyto dokumenty spálil, aniž bych je doručil či otevřel. Jeho vzhled, o hlasu nemluvě, se stával nanejvýš děsivým a být v jeho blízkosti už bylo nesnesitelné. Jednoho zářijového dne si řemesl­ník, který přišel opravit elektrickou stolní lampu, přivodil pou­hým pohlédnutím na něj epileptický záchvat, proti němuž doktor Muñoz naordinoval účinný lék, zatímco sám se držel ku prospě­chu věci z dohledu. Elektrikář, což je zvláštní, přitom prošel hrů­zami světové války, aniž by byl jimi tak absolutně šokován.

A pak, uprostřed října, s omračující prudkostí přišla hrůza všech hrůz. Jedné noci okolo jedenácté se pumpa chladicího zaří­zení porouchala, takže během tří hodin byl proces chlazení na bázi čpavku nemožný. Doktor Muñoz mě přivolal bušením na podlahu a já zoufale pracoval, abych poruchu opravil, zatímco můj hostitel klel tónem, jehož neživotná chrčivá prázdnota vzdo­ruje popisu. Moje amatérské úsilí se však ukázalo být k ničemu, a když jsem přivedl mechanika ze sousední garáže s celonočním provozem, dozvěděli jsme se, že se až do rána, kdy je nutno ob­starat nový píst, nedá nic dělat. Hněv a smrtelná hrůza umírající­ho poustevníka, nabývající groteskních proporcí, jako by otřá­saly tím, co zbývalo z jeho chátrající tělesné schránky; pak ho náhlá křeč donutila zaclonit si oči a vřítit se do koupelny. Tápavě odtamtud vyšel s tváří pevně zabandážovanou a v životě jsem mu už znovu do očí nepohlédl.

Mráz v obydlí nyní citelně polevoval a okolo páté ráno se doktor uchýlil do koupelny s příkazem, abych ho zásoboval vším le­dem, který se podaří sehnat z dragstórů a kaváren s nočním pro­vozem. Když jsem se navracel z chvílemi deprimujících pochůzek a vykládal ho před zavřenými dveřmi koupelny, slýchal jsem ze­vnitř nervózní šplíchání a zastřený hlas krákající příkaz: „Více — více!“ Konečně po noci nastal teplý den a obchody se jeden po druhém otevíraly. Požádal jsem Estebana, aby mi buď pomohl se sháněním ledu, zatímco já bych obstaral píst k pumpě, nebo aby sehnal píst, mezitímco já budu dál nosit led; on však, instruován matkou, rozhodně odmítl.

Nakonec jsem si zjednal ošumělého pobudu, kterého jsem ná­hodně potkal na rohu Osmé avenue, aby pacienta zásoboval le­dem z obchodu, kam jsem ho zavedl. Já sám se věnoval horlivě úkolu sehnat píst k pumpě a najmout řemeslníky, kteří by ho do­vedli namontovat. Připadalo mi, že úkol nebere konce, a já zuřil téměř se stejnou vervou jako onen samotář, když jsem viděl, jak hodiny míjejí v bezděčném chvatu, zatímco jsem o hladu marně telefonoval a štval se z místa na místo, sem a tam, podzemní dra­hou i tramvajemi nahoře v ulicích. Teprve okolo poledne, až da­leko v centru města, jsem narazil na dobře zásobený obchod a přibližně v půl druhé toho odpoledne dorazil do penziónu s nezbytným vybavením a dvěma zdatnými a šikovnými mechani­ky. Udělal jsem vše, co se dalo, a doufal jsem, že včas.

Avšak předešla mne ta nejčernější hrůza. Dům byl ve stavu naprostého zmatku a nad brebentěním vystrašených hlasů jsem slyšel kohosi se modlit hlubokým basem. Ďábelské věci byly ve vzduchu a nájemníci drmolili růženec, jak zacítili pach linoucí se zpoza zamčených doktorových dveří. Povaleč, kterého jsem na­jal, jak se ukázalo, uprchl s vřískáním a vytřeštěnýma očima ne­dlouho po své opakované donášce ledu; snad to byl následek přílišné zvědavosti. Ovšemže za sebou nemohl zamknout; ale ny­ní byly dveře uzavřeny, podle všeho zevnitř. Uvnitř bylo naprosté ticho, až na nepojmenovatelné pomalé a těžké odkapávání.

Po krátké poradě s paní Herrerovou a řemeslníky a vzdor ne­určitému strachu, který hlodal v hloubi mé duše, jsem doporučil dveře vyrazit. Bytná však přišla na způsob, jak otočit klíčem zvenčí pomocí jakéhosi drátěného instrumentu. Předtím jsme otevřeli dveře všech ostatních pokojů vedoucích do haly a úplně dokořán i okna. Pak, s nosy chráněnými kapesníky, jsme s roze­chvěním vnikli do toho prokletého pokoje obráceného k jihu, který se teď koupal v horkém slunci časného odpoledne.

Jakási temná slizovitá stopa vedla z otevřených dveří koupelny ke dveřím do haly a potom k psacímu stolu, kde se utvořila děsi­vá loužička. Cosi tam bylo načmáráno naslepo tužkou hrůzu na­hánějícím škrabopisem na kousku papíru, ohavně umatlaném ja­koby týmiž pařáty, které s obtížemi načrtly ta spěšná poslední slova. Pak stopa vedla k pohovce, kde — nevýslovně — končila.

Co bylo či bývalo na pohovce, tu nemohu a ani nemám odva­hu vypovědět. Avšak tady je, co jsem v rozechvění vyluštil z pa­píru potřísněného lepkavou mastnotou, nežli jsem škrtnul sirkou a spálil jej na škvarek; co jsem s hrůzou vyrozuměl, zatímco byt­ná a oba mechanikové prchali z toho ďábelského hnízda, aby pak vyblábolili své nesouvislé příběhy na nejbližší policejní stanici. K zvracení nutkající slova se zdála takřka neuvěřitelná v té žluté sluneční záři, za rachocení a řinčení tramvají a náklaďáků stou­pajícího lomozivě z rušné Čtrnácté ulice. Přiznávám se ale, že jsem jim tenkrát uvěřil. Jestli jim věřím i dnes, nemohu na mou duši říci. Existují věci, o nichž je lépe neuvažovat, a tak mohu jen konstatovat, že nenávidím zápach čpavku a při kromobyčejně chladných závanech vzduchu jdou na mne mdloby.

„Konec,“ stálo v té odporně páchnoucí škrábanici, „je tu. Už nemám led — ten člověk se podíval a utekl. Každou minutou je tepleji a tkáně nemohou vydržet. Tuším, že vy jste věděl — co jsem říkal o vůli a nervech a uchování těla po tom, co orgány přestaly pracovat. Byla to dobrá teorie, ale udržitelná nikoli ne­omezeně. Nastalo postupné chátrání, jež jsem nepředvídal. Dr. Torres to pochopil, a šok z toho ho zabil. Nedokázal udělat, co měl. Když už uposlechl mého dopisu a vyléčil mě, měl mě uložit na zvláštní místo, co nejvíc tmavé. A orgány by znovu nikdy ne­pracovaly. Muselo se to udělat mou metodou — umělou konzer­vací — protože, víte, já zemřel už tenkrát před osmnácti lety.“

DIVÁK

Té noci hradní pán měl těžké sny

a jeho hostům do rána se zdálo

o rakvích, strašidlech a umrlcích ...^*)

KEATS

Nešťasten ten, jemuž vzpomínky z dětství přinášejí pouze úzkost a smutek. Politováníhodný, komu se vybavují jen siré hodiny, líně se vlekoucí v rozlehlých zasmušilých komnatách se zahnědlými záclonami a s nekonečnými řadami starobylých knih přivádějící­mi k šílenství, či tísnivé výhledy na groteskní, gigantické, psím ví­nem obrostlé stromy v soumračném houští, jež tiše rozpínají do šíře své pokroucené větve. Takový los bohové určili mně — ošá­lenému a zklamanému, prázdnému a zlomenému. A přece mají pro mne tyto vyprahlé vzpomínky podivuhodnou obsažnost a zoufale na nich, ubohých, ulpívám, kdykoli má mysl hrozí vy­mknout se mé vůli a dojít — k tamtomu.

Nevím, kde jsem se narodil, vím jen, že to byl nesmírně starý a nekonečně děsivý zámek plný temných průchodů a s vysokými stropy, na nichž zabloudivší pohled nacházel jen pavučiny a stíny. Zdálo se, že kameny rozpadávajících se chodeb jednou provždy ohavně mokvají a všude se vznáší nepříjemný pach jako­by zetlelých nakupených těl dávno odešlých generací. Nebylo tam nikdy doopravdy světlo, takže jsem občas rozsvěcel svíce a pro útěchu upřeně zíral do jejich plamene; a ani slunce tam ne­mělo přístupu, poněvadž obrovité stromy rozkládaly své větve vysoko i nad tou nejvyšší z věží, na niž by se dalo vystoupit. Prav­da, byla tam jedna černá věž pronikající až nad stromy k nezná­mé vnější obloze, ale ta byla zčásti zborcená a nemohla být zleze­na než téměř krkolomným šplháním vzhůru po kolmé stěně, z kamene na kámen.

Musel jsem tam žít celé roky, neumím však ten čas změřit. Kdosi se o mě musel starat, nicméně nedokážu si vybavit nikoho jiného než sebe sama; ba, nepamatuji ani živáčka, s výjimkou pa­vouků, netopýrů a krys nehlučných stejně jako já. Myslím, že ať už o mne pečoval kdokoli, musel být neskutečně stár, protože moje první ponětí o živé bytosti bylo představou čehosi jakoby mne imitujícího, ale pokřiveného, scvrklého a rozpadajícího se jako zámek sám. Nespatřoval jsem tedy nic groteskního ani v kostech i celých skeletech, jež vystýlaly některé z kamenných krytů hluboko dole v základech. V neskutečném světě, v němž jsem byl, se mi tyto věci spojily s každodenními událostmi: připa­daly mi koneckonců přirozenější než barevné obrázky živých by­tostí, na něž jsem narážel ve zpuchřelých knihách z regálů. Z těchto a podobných knih pochází veškeré mé nynější vědění. Nevedl mne a nepovzbuzoval žádný učitel, a nepamatuji se z těch let na žádný lidský hlas — ani hlas svůj; protože i když jsem o řeči čítal, nikdy mi prostě nenapadlo, abych se pokusil promluvit nahlas. Stejně nemyslitelné bylo, abych se zajímal o svůj vzhled, neboť v zámku nebylo jediného zrcadla, a tak jen instinktivně jsem se v duchu připodobňoval k mladým zjevům, jež jsem vídával vyobrazeny v knihách. Připadal jsem si mladý: pamatoval jsem tak málo!

Venku, za hnilobou naplněným vodním příkopem pod tem­ným němým stromovím, jsem často lehával a snil celé hodiny, o čem jsem četl v knihách; toužebně jsem si přitom představoval sám sebe uprostřed veselých zástupů za těmi nikde nekončícími lesy. Jednou jsem se pokusil z lesa uprchnout, ale čím dál jsem se ocital od zámku, tím víc stíny houstly a vzduch se plnil náhlou tísní, takže jsem pádil slepě zpět, abych snad nezabloudil v onom labyrintu tíživého ticha černého jak noc.

A tak jsem snil a čekal v pokročilém soumraku, jehož konec však byl v nedohlednu; i když nač vlastně čekám, jsem dobře ne­věděl. Posléze však v onom osamění mezi stíny se moje touha po světle stala tak nezadržitelnou, že jsem už nemohl čekat déle, a vztahoval jsem prosebně paže k té jediné černé pobořené věži, která čněla vysoko nad lesem k neznámé venkovní obloze. A po­tom konečně jsem se rozhodl ji zdolat, i když mi hrozil smrtelný pád; lépe však zahlédnout jediný pablesk oblohy, byť i sebene­patrnější, než nadále žít aniž kdy uhlídat den.

Vlhkým a ztuchlým příšeřím jsem stoupal po ohlazených věko­vitých kamenných stupních schodů, dokud jsem nedošel tam, kde přestávaly, a pak jsem se odvážně přimknul k malým výstupkům vedoucím vzhůru. Hrůzně zsinalý byl ten mrtvý, hladký komín skály; černý, zborcený, opuštěný; zlověstný svými netopýry, kteří překvapeně vylétali na svých bezzvučných křídlech. Ale mnohem hrozivější byla zřejmá pomalost, s níž pokračoval můj výstup; ne­boť ač jsem šplhal, seč jsem mohl, temnota nade mnou ani trochu neřídla; z neodbytně vtíravého pocitu posvátné bázně se do mne nejnověji dala zimnice. Chvěl jsem se při pomyšlení, že stále ještě nedosahuji světla. A dolů podívat bych se byl neodvážil. Vyděsil jsem se, že mne tak z ničeho nic přepadla noc. Marně jsem šátral volnou rukou, hledaje výklenek okna, jímž bych mohl vyhléd­nout a posoudit, jak vysoko jsem vystoupil.

Celou věčnost jsem se zděšeně a slepě soukal vzhůru tou zužu­jící se štěrbinou, v níž jsem se mohl čehokoli nadít. A pak jsem najednou hlavou narazil na cosi tvrdého, a pochopil, že zřejmě už musím být pod krovem nebo přinejmenším na dosah nějaké pev­né přepážky či podlahy. V temnotě jsem pozvedl volnou ruku a ohledával jí strop nad sebou. Zdál se být z kamene a nešel v tom místě odsunout ani zvednout. Opsal jsem kruh krkolom­ným šplhem po vnitřním obvodu věže a chňapal po jakýchkoli záchytech, jež slizká stěna mohla poskytnout, až má tápající ruka nalezla místo, v němž bariéra ustoupila a já se mohl znovu pustit vzhůru, vytlačuje hlavou desku či dveře — protože teď už jsem se opatrně přidržoval oběma rukama. Nahoře nebylo o nic světleji, ale jak jsem se vysunul výše, zjistil jsem, že pro tento okamžik je můj výstup u konce: deska nebyla nic jiného než padací dveře v otvoru proříznutém do hladkého kamenného plato, jehož ob­vod byl větší než základna věže dole; a bezpochyby tu šlo o po­dlahu nějaké vznosné a prostranné komnaty s dalekým výhle­dem. Prolezl jsem opatrně otvorem, snaže se zabránit tomu, aby těžké víko sklouzlo zpět do svého lůžka; to se mi ovšem nepoda­řilo. Jak jsem tam zůstal vyčerpán ležet na kamenné podlaze, na­slouchal jsem ponurým ozvěnám jeho pádu. Doufal jsem však, že až to bude třeba, jistě víko uzvednu znovu.

Poháněn přesvědčením, že už musím být nesmírně vysoko nad proklatými větvemi hvozdu, plazil jsem se s vypětím vší vůle po podlaze, abych mohl už co nejdřív poprvé pohlédnout na oblohu, měsíc a hvězdy, o kterých jsem dosud jen četl. Ale byl jsem v každém směru zklamán, neboť vše, co jsem hmatem našel, byly jen široké mramorové stupně, na nichž byly umístěny prapodivné podlouhlé schrány znepokojujících rozměrů. Stále více mne zne­klidňovala myšlenka, jaká asi prastará tajemství může v sobě ukrývat tento honosný nadoblačný pokoj, tolika eóny oddělený od dolejších zámeckých prostor? A v tom momentu se má ruka náhodou setkala s nejroztodivněji, ale současně hrubě opracova­ným kamenným portálem s veřejemi dveří. Zkusil jsem dveře otevřít. Jakmile se to podařilo, uchvátila mne nejčistší extáze, ja­kou jsem kdy zažil, poněvadž konejšivým svitem se přes tepané ozdoby železných mříží linulo na krátké kamenné schodiště stou­pající od nich vzhůru světlo zářícího měsíčního úplňku; úplňku, jaký jsem nikdy předtím nespatřil, vyjma snad ve snách a zma­tených pobloudilostech, jež si ani netroufám označit za vzpo­mínky.

Domníval jsem se, že teď musím mít na dosah místo, kam lze v zámku vystoupit nejvýše, a tak jsem se snažil rychle udělat těch několik potřebných kroků. Jenže měsíc zmizel za mrakem a já — opět v temnotě — jen klopýtavě nacházel cestu. Byla stále ještě tma, když jsem dotápal k mříži, kterou jsem zevrubně ohledal a ujistil se, že se dá otevřít — ale již jsem neotevřel z obavy, že bych se mohl zřítit z úžasné výše, jíž jsem už dozajista dosáhl. Pak měsíc zase vyšel.

Nejďábelštějším ze všech šoků je úlek nad něčím absolutně ne­čekaným a neuvěřitelně groteskním. Nic, co mne dosud potkalo, se nedá srovnat s atakem hrůzy z nepravděpodobného výhledu, který se mi v tu chvíli otevřel, a z jeho bizarních detailů. Obraz sám byl právě tak prostý jako omračující, protože byl jedno­duše tento: namísto závratného pohledu do korun stromů z ne­betyčných výšin nad nimi se za ozdobnou mříží nerozprostí­ralo nic menšího než pevná půda; prostranství tu a tam zdobi­ly mramorové desky a sloupy, to vše ve stínu staré kamenné kaple, jejíž pobořená střecha se spektrálně třpytila v měsíčním světle.

Napůl v mdlobách jsem otevřel mříž a vyvrávoral na bílou štěrkovou cestu, která se přede mnou rozbíhala dvěma směry. Mysl, jak byla zmámená a zmatená, mi stále ještě ovládala zuřivá touha po světle, takže ani fantastická proměna, která se mi právě udala, nemohla zastavit můj další postup. Nevěděl jsem a ani to­ho nedbal, zda můj čerstvý zážitek je šílenství, sen či nějaké kouzlo; byl jsem rozhodnut dále hledět vstříc světlu a radosti, za každou cenu. Nevěděl jsem, čí jsem, ani jak si vysvětlit své okolí. Jak jsem však tak bloumal, začal jsem si náhle být vědom jakési zasuté úzkostné vzpomínky; to, co přišlo dál, tedy nebylo tak zcela náhodné. Klenutou brankou jsem opustil toto místo desek a sloupů a putoval otevřenou krajinou; chvílemi jsem se přidržo­val viditelné cesty, chvílemi jsem z ní scházel a pln očekávání se bral přes louky, v nichž pouze tu a tam zborcené zbytky staveb připomínaly dávno zapomenutou cestu jinou. Přeplaval jsem ta­ké přes bystřinu, na jejíchž březích rozpadlé, mechem obrostlé zdivo svědčilo o tom, že tu kdysi stával most.

Dobré dvě hodiny trvalo, než jsem dosáhl svého zřejmého cíle: letitého, břečťanem obrostlého zámku v hustě zastíněném parku, k zešílení mi povědomého, současně však plného zarážející cizo­ty. Viděl jsem, že vodní příkop je zasypán a některé z tak dobře mi známých věží jsou v rozvalinách, zatímco jinde byla přistavě­na nová křídla, jež mne mátla. Ale co mne nejvíce potěšilo a za­ujalo, byla dokořán otevřená okna — okna báječně planoucí světlem, z nichž se šířil do parku hluk nejrozjařenějšího neváza­ného veselí. Přistoupil jsem k jednomu a spatřil velmi roztodiv­ně oděnou společnost uprostřed radostné a bezstarostné zába­vy. Zřejmě jsem nikdy předtím neslyšel skutečnou lidskou řeč, a tak jsem se mohl jen neurčitě dohadovat, o čem se baví. Ně­které tváře jako by mi byly vzdáleně povědomé, jiné zase zcela cizí.

A pak jsem vkročil nízkým oknem přes parapet do jasně ozá­řeného pokoje a tímto pouhým krokem jsem se propadl z jediné­ho zářivého okamžiku své touhy a naděje do nejčernější křeče zoufalství a rozpoznání skutečného stavu. Noční můra si pospíši­la: můj vstup měl vzápětí děsivé peripetie, jež jsem nebyl s to ihned pochopit; sotvaže jsem se vysunul nad okenní rám, na ce­lou společnost sestoupil náhlý a neočekávaný příval strachu strašlivé intenzity, jenž zkřivil jednukaždou tvář a vyloudil nej­hrůznější křik z takřka každého hrdla. Útěk byl všeobecný. Ve zmatku a panice někteří padali do mdlob a jejich šíleně prchající společníci je táhli za sebou. Mnozí si zakrývali oči rukama a tak, slepě a nemotorně, se řítili vpřed ve svém úprku za azylem, při­čemž poráželi kusy nábytku a naráželi do stěn, než se jim podaři­lo dostat se k jedněm z mnoha dosažitelných dveří.

Ty výkřiky byly strašné; jak jsem zůstal stát, sám neméně zma­tený než druzí, v osvětlené komnatě, naslouchaje vzdalujícímu se echu vřavy, začal jsem se chvět při pomyšlení, co asi může číhat zde někde skryté, mnou neviděné. Při zběžné prohlídce se pokoj zdál prázdným, ale když jsem se pohnul směrem k jednomu z vý­klenků, zazdálo se mi, že jsem zaregistroval čísi přítomnost — náznak pohybu za zlatem lemovanými klenutými dveřmi vedou­cími do dalšího, podobného pokoje. Jakmile jsem se k výklenku přiblížil, počal jsem vnímat tu přítomnost jasněji; a potom, s prvním a zároveň posledním hlasitým zvukem, jejž jsem kdy vy­dal — hrůzostrašným houkavým zavytím, které mne zaskočilo téměř tak bolestně jako jeho původní zhoubná příčina — jsem spatřil a vzal na vědomí v celistvé a děsivé životnosti nepochopi­telnou, nepopsatelnou a nemyslitelnou zrůdu, jež pouhým svým zjevem proměnila veselou společnost ve smečku delirantních uprchlíků.

Dodnes nedokáži popsat její podobu, protože jí byla směsice všeho, co je nečisté, zlověstné, nepřijatelné, abnormální a ne­chutné. Byl to démonický přelud rozkladu, stáří a všeho dezolát­ního: hnijící a mokvající eidolón, zjevivší se ve vší odpornosti, strašlivé obnažení toho, co se milosrdná země snaží vždy skrývat. Bůh ví, že to nebylo z tohoto světa — nebo už ne z tohoto světa — ale ke své hrůze jsem spatřoval v červy ožraných obrysech s obnaženými kostmi zlovolný patvar lidského těla; a navíc, ten skvrnitý, rozkládající se zjev měl v sobě něco, co mne nevýslovně rozechvívalo.

Byl jsem téměř ochromen, ale ne natolik, abych nevynaložil jisté úsilí na pokus o útěk. Zavrávoral jsem tedy o krok zpět, ale tím se mi kouzlo, jímž mne ta nepojmenovatelná bezhlasá příšera poutala, rozbít nepodařilo. Mé oči, přitahovány sklovitými polo­koulemi, jež se do nich vytrvale a odporně upíraly, se odmítaly zavřít, i když se zamlžily a vnímaly úděsný objekt po prvním šoku již jen nezřetelně. Snažil jsem se zvednout ruku, abych je zakryl a ušetřil se tohoto pohledu, ale nervy jsem měl tak napjaté, že paže nebyla s to být plně poslušná příkazu vůle. Tento pokus však stačil, aby mne vychýlil z rovnováhy; odpotácel jsem se ně­kolik kroků dopředu v naději, že zabráním pádu. Když se tak sta­lo, v agónii hrůzy jsem si náhle uvědomil blízkost té živé zdechli­ny; napůl se mi zdálo, že už slyším ohavné duté zvuky jejího dechu. Téměř šílený jsem se přinutil vymrštit ruku, abych ode­hnal páchnoucí zjevení, které se natolik přiblížilo, když tu v jedi­né kataklysmatické vteřině kosmické hrůzy a ďábelskou náhodou se mé prsty dotkly shnilé natažené pazoury toho monstra pod zla­tým obloukem.

Nevykřikl jsem, ale všichni démoničtí ghoulové, kteří v té vte­řině létali povětřím na nočním větru, vykřikli za mne, neboť v mé mysli explodovala jediná sesouvající se lavina duši stravují­cích vzpomínek. Vzpomněl jsem si v onom okamžiku na všech­no, co bylo; mé vzpomínky šly dál až před onen přízračný zámek a stromy — rozpoznal jsem proměněnou budovu, v níž jsem stál nyní, a poznal jsem tak — a to bylo nejstrašlivější ze všeho — i ono nečisté zjevení, které na mne zíralo, zatímco jsem odtaho­val zpět své poskvrněné prsty od jeho.

Ale ve vesmíru existuje útěcha právě tak jako hořkost, a touto útěchou je nepenthes. Ve svrchované hrůze oné vteřiny jsem znovu zapomněl na vše, co mne zděsilo, a explodující ničivá pa­měť se rozptýlila v chaosu zrcadlících se představ a obrazů. Jako ve snu jsem prchal pryč od oné strašidelné proklaté materie. V měsíčním světle jsem běžel rychle a mlčky. Vrátil jsem se zpět na prostranství s kaplí k onomu mramorovému příbytku a tu, když jsem sestoupil po schodech, shledal jsem, že kamenné pada­cí dveře už víckrát neotevřu; ale toho mi líto nebylo, protože jsem starý zámek s jeho pochmurným hájem nenáviděl. Nyní už létám s posměvačnými přátelskými ghouly nočním větrem a za dne si s nimi hraji v katakombách Nephren-Ka v nepřístupném a neznámém údolí Hadoth u Nilu. Vím, že pro mne není světla kromě světla měsíce nad skalními hroby Nebu, ani pro mne ni­kdy nebude jiné radosti než veselí při oslavách na počest těch, jimž nelze dát jméno — slavnosti Nitokris pod Velkou pyrami­dou; ve své nové divokosti a svobodě však bezmála vítám hoř­kost svého vydědění.

Neboť jakkoli mi nepenthes přináší klid, vím, že jsem pouhý divák; jsem cizincem v tomto století a mezi těmi, kdož jsou stále ještě lidmi. Vím to od okamžiku, kdy jsem napřáhl prsty k přízra­ku za oním velkým pozlaceným rámem: natáhl jsem tenkrát své prsty a dotkl se pouze chladného a nepoddajného povrchu vyleš­těného skla.

PŘÍPAD CHARLESE DEXTERA WARDA

„Pravé zvířecí soli možno připraviti a uchovati tak, že důvtipný muž takto celou archu Noemovu ve své vlastní studovně podržuje, krásnou podobu zvířete jakého­koliv z jeho popele podle své libosti vyvolává, a podobnou též metodou může vpravdě filozof z pravých solí lidského popele vyvolati podobu kteréhokoliv mr­tvého předka z prachu, do něhož bylo zpopelněno jeho tělo, aniž by se musel uchýlit k zločinné nekromancii.“

BORELLUS

Kapitola první

Konec a začátek

/1/

Ze soukromého ústavu choromyslných blízko Providence ve státě Rhode Island zmizela zcela nedávno velmi zvláštní osoba. Muž se jmenoval Charles Dexter Ward a do ústavu ho velmi zdráhavě poslal jeho zoufalý otec, když viděl, jak jeho duševní úchylka přerůstá z pouhého výstředního chování v temnou mánii s mož­ností vražedných sklonů a očividně podivnou proměnou mysli. Lékaři sami doznávají, že si s jeho případem nevědí rady, neboť je zvláštní jak po stránce fyziologické, tak psychologické.

V prvé řadě pacient vypadal překvapivě starší, než by předpo­kládalo jeho sedmadvacet let. Pravda, duševní poruchy vedou k rychlejšímu stárnutí organismu, avšak tvář tohoto mladého mu­že nabyla onoho subtilního výrazu, jaký za normálních okolností mívají jen velmi staří lidé. Za druhé, jeho organické pochody vy­kazovaly jisté zvláštnosti, které se nesrovnávaly s lékařskými zku­šenostmi. Dýchání a srdeční akce byly překvapivě nesouladné, pacient ztratil hlas, takže nebyl schopen vydávat silnější zvuky nežli šepot, zažívací pochody byly neuvěřitelně zpomaleny a nervové reakce na standardní stimuly neodpovídaly žádnému dopo­sud známému normálnímu či patologickému stavu. Pokožka vy­kazovala chorobný chlad a suchost a její struktura byla přehnaně drsná a konzistence ochablá. Zmizelo dokonce i velké olivově zbarvené mateřské znaménko na jeho pravé hýždi, zatímco na hrudi se mu vytvořil velmi podivný útvar či černavá skvrna tam, kde po ní předtím nebylo ani stopy. Celkem vzato, všichni lékaři jsou zajedno v tom, že u Warda se veškeré metabolické pochody zpomalily v míře naprosto nebývalé.

Rovněž po psychologické stránce byl Charles Ward jedinečný. Jeho duševní choroba se nepodobala ničemu známému, co by bylo popsáno v nejnovějších a nejdůkladnějších učených pojed­náních, a tak převládlo mínění, že disponuje mentální silou, která by z něho byla mohla učinit génia nebo vůdčí osobnost, nebýt to­ho, že se zvrtla do zvláštních a groteskních forem. Dr. Willett, ro­dinný lékař Wardovy rodiny, tvrdí, že celkové pacientovy duševní schopnosti se od počátku choroby vlastně zvětšily, jestliže je po­suzujeme podle jeho reakce na záležitosti mimo sféru jeho choro­by. Pravda, Ward byl vždycky učeným sběratelem starožitností; avšak ani jeho nejbrilantnější rané práce nevykazovaly tak feno­menální chápání a bystrost, jaké projevoval před psychiatry, když byl vyšetřován. Bylo skutečně velmi obtížné získat legální souhlas k hospitalizaci — tak nezkalená a mohutná se jevila jinochova mysl; a pouze na základě svědectví jiných osob a existence mno­ha nenormálních mezer v jeho paměti byl konečně umístěn v ús­tavu. Až do posledního okamžiku před svým zmizením hltavě četl a vášnivě debatoval, jak mu to jen jeho ubohý hlas dovolo­val; a bystří pozorovatelé nepočítali s jeho útěkem a prohla­šovali otevřeně, že nepotrvá dlouho a bude z nuceného dohledu propuštěn.

/2/

Pouze dr. Willett, který přivedl Charlese Warda na svět a sledo­val jeho tělesný a duševní růst po celou dobu, projevoval zděšení při pouhém náznaku, že by se mohl znovu ocitnout na svobodě. Doktor prožil strašlivý zážitek a učinil hrůzné objevy, které se svým skeptickým kolegům ani neodvážil odhalit. Willett vlastně je, pokud jde o tento případ, sám o sobě menší záhadou. Byl po­slední, kdo spatřil pacienta před jeho útěkem, a po své poslední návštěvě vyšel z jeho pokoje ve stavu ohromené úlevy, jak si ně­kteří vzpomněli, když se za tři hodiny poté dozvěděli o Wardově útěku. Útěk sám představuje jednu z nerozluštěných záhad ústa­vu dr. Waitea. Otevřené okno nad dvacetimetrovým srázem bylo sotva dostatečným vysvětlením, avšak jisto je, že po rozhovoru s dr. Willettem mládenec nepopiratelně zmizel. Willett sám nebyl s to podat veřejnosti nějaké vysvětlení, ačkoli vypadal podivu­hodně klidnější než před útěkem. Mnozí lidé mají pocit, že by možná řekl více, kdyby byl přesvědčen, že mu uvěří větší počet lidí. Našel Warda v jeho pokoji, ale krátce po jeho odchodu kle­pali ošetřovatelé na dveře marně. Když je otevřeli, pacient tam nebyl a jediné, co uviděli, bylo otevřené okno, jímž dovnitř prou­dil chladný březnový větřík a vířil oblak jemného modrošedého prášku, až se jím téměř zalykali. Pravda, psi už nějakou chvíli předtím vyli, ale to bylo ještě v době, kdy byl Willett v pokoji; nic nezvětřili a ani později nevykazovali žádné vzrušení. Wardův otec byl ihned telefonicky uvědomen, ale zdálo se, že je víc smuten než překvapen. V době, kdy se dostavil osobně dr. Waite, dr. Willett s ním už promluvil a oba popřeli, že by o útěku něco vě­děli nebo do něj byli nějak zapleteni. Pouze od jistých důvěrných přátel Willetta a Warda staršího byly získány určité náznaky, a i ty jsou příliš fantastické, než aby jim mohlo být dopřáno víry. Jediné, co přetrvává dodnes, je skutečnost, že po zmizelém cho­romyslném nezůstala ani stopa.

Charles Ward se zajímal o starobylé věci od svého dětství; ne­pochybně v něm tuto zálibu vzbudilo samo ctihodné město a předměty z minulých časů, které plnily každičký kout starého rodičovského domu na Prospect Street na kopci. S přibývajícími lety jeho zájem o starožitnosti rostl, až historie, genealogie a stu­dium koloniální architektury, nábytku a řemeslných výrobků na­konec ze sféry jeho zájmů vytlačily všechno ostatní. Je důležité mít tuto zálibu na zřeteli ve vztahu k jeho chorobě; neboť ačkoli není jejím absolutním jádrem, hraje prominentní roli v po­vrchních projevech nemoci. Mezery v přísunu informací, kterých si psychiatři povšimli, se všechny týkaly moderní doby a byly vždy vyvažovány nadměrnou, byť i skrývanou znalostí záležitostí dávno minulých, jak bylo zjištěno přímými dotazy; vypadalo to málem, jako by byl pacient doslova přenesen pomocí jakési ob­skurní autohypnózy do dřívějších dob. Zvláštní bylo, že Ward se už tolik nezajímal o starožitnosti, které mu bývaly tak dobře zná­mé. Zdálo se, že o ně ztratil zájem právě proto, že je dobře znal; a veškeré jeho úsilí poslední dobou cílilo k tomu, aby ovládl ony známé skutečnosti moderního světa, které byly tak totálně a ne­omylně vymazány z jeho paměti. Fakt, že k takovému naprosté­mu výmazu došlo, se snažil co nejusilovněji skrýt; všem, kdo ho pozorovali, však bylo jasné, že veškerou jeho četbu a rozhovory ovládalo zběsilé přání vstřebat tolik vědomostí o vlastním životě a běžném dění dvacátého století, jaké by měl právem mít vzhle­dem k roku narození 1902 a školní výchově. Psychiatři si nyní lá­mou hlavu, jak se uprchlý pacient s naprosto nedostatečnými vě­domostmi dokáže vyrovnat s dnešním komplikovaným světem; převládá mínění, že se „ukryje“ jako nenápadný a málo placený zaměstnanec do té doby, než jeho úroveň novodobých znalostí dosáhne normálu.

Počátek Wardovy duševní choroby je jablkem sváru mezi psy­chiatry. Dr. Lyman, vynikající autorita z Bostonu, jej klade do let 1919 a 1920, tedy do posledního chlapcova ročníku na střední škole Mosese Browna, kdy se náhle od studia minulosti přiklonil ke studiu okultismu a kdy se odmítl podrobit zkouškám na uni­verzitu s odůvodněním, že pracuje na svém vlastním výzkumu daleko větší důležitosti. To se dá zajisté prokázat změnou War­dových zvyklostí v té době, kdy neustále prohledával městské ar­chívy a pátral na starých hřbitovech po jistém hrobě z roku 1771; hrob patřil jeho předkovi Josephu Curwenovi, jehož některé listi­ny prý našel za táflováním prastarého domu v Olney Court na Stampers Hill, kde kdysi prý Curwen bydlel.

Nedá se celkem vzato popřít, že v zimě 1919-1920 došlo u Warda k velké změně; poté náhle přestal se svými výlety po starožitnostech a zoufale se pustil do okultních studií doma i v zahraničí, která střídal s obzvlášť vytrvalým pátráním po hrobě svého předka.

Od tohoto názoru se však dr. Willett zásadně distancuje a svůj názor opírá o souvislou a důkladnou znalost pacienta, jakož i o jisté hrůzné výzkumy a objevy, které poslední dobou uči­nil. Tyto výzkumy a objevy na něm zanechaly své stopy; jeho hlas je roztřesený, když o nich hovoří, a ruka se mu chvěje, když se o nich pokouší psát. Willett připouští, že změna z let 1919 až 1920 by mohla za jistých okolností na první pohled vypadat ja­ko začátek pozvolného úpadku, který vyvrcholil strašným a ža­lostně přízračným odcizením v roce 1928, avšak na základě osobního pozorování je přesvědčen, že je třeba rozlišovat jemně­ji. Zatímco otevřeně přiznává, že chlapec měl vždy nevyvážený temperament a reagoval přemrštěně citlivě a nadšeně na jevy ve svém okolí, odmítá připustit, že by tato mladická proměna zna­menala skutečný přechod z duševního zdraví k chorobě; naopak uvádí Wardovo vlastní prohlášení, že objevil či znovu objevil ně­co, co by mohlo mít obdivuhodný a hluboký dopad na celé lidské myšlení.

Je si jist, že opravdová choromyslnost se dostavila až s po­zdější změnou; až poté, co byl objeven Curwenův portrét a staré listiny; až po cestě na podivná místa v cizině a po jistých hrozivých invokacích, které Ward prozpěvoval za zvláštních a ta­juplných okolností; poté, co obdržel náznak jistých odpovědí na tyto invokace a kdy sepsal zoufalý dopis za srdcervoucích a nevy­světlitelných poměrů; po vlně vampirismu a hrozných pověstí kolujících v Pawtuxetu; a poté, co pacientova paměť přestala vnímat současnou dobu, zatímco mu selhával hlas a jeho fyzický vzhled prodělával subtilní změny, jež později pozorovalo tolik lidí.

Až v této době, poznamenává Willett velmi bystře, se noční můry začaly nepochybně uvádět do spojitosti s Wardovou oso­bou, a lékař pociťuje děsivou jistotu, že existuje dostatek solid­ních důkazů, které by podepřely jinochovo tvrzení, že učinil ne­obyčejně důležitý objev. Především, dva neobyčejně bystří dělníci viděli, jak byly nalezeny starodávné listiny Josepha Cur­wena. Za druhé, chlapec mu jednou ukázal tyto listiny a jednu stránku z Curwenova deníku, a každý dokument měl veškeré známky autenticity. Skrýš, ve které je Ward údajně nalezl, je oči­vidnou skutečností a Willett si je velmi důkladně prohlédl v pro­středí sotva uvěřitelném a obtížně prokazatelném. Pak tu byly zá­hady a shodnosti v Orneových a Hutchinsonových dopisech, problém Curwenových listin a to, co objevili detektivové o dr. Allenovi; to vše a strašné poselství psané ve středověkých minus­kulích, které Willett našel ve vlastní kapse, když se probral z bez­vědomí po jednom šokujícím zážitku.

A nejpřesvědčivější ze všeho jsou oba ohavné výsledky, které doktor obdržel z jistých formulí při svém posledním pátrání; vý­sledky, které fakticky potvrzovaly pravost listin i jejich obludné implikace právě v době, kdy byly listiny navždy sprovozeny z lid­ského povědomí.

/3/

Za dřívějším životem Charlese Warda je třeba se ohlížet jako za něčím, co patří minulosti stejně tak jako starobylé věci, které to­lik miloval. Na podzim 1918, a se značnou dávkou nadšení pro vojenský výcvik, jak to bylo v té době obvyklé, začal svůj první rok na střední škole Mosese Browna, která je blízko jeho domo­va. Stará hlavní budova z roku 1819 vždy vábila jeho mladistvý smysl pro starožitnosti a rozsáhlý park, ve kterém akademie stojí, lahodil jeho smyslu pro krajinná zákoutí. Společenských povin­ností měl málo, a tak trávil svůj čas povětšině doma, na těkavých toulkách, ve školních škamnech a při cvičení, a též shromažďová­ním starodávných a genealogických údajů na radnici, v guvernér­ském paláci, ve veřejné knihovně, v Historické společnosti, v kni­hovnách Johna Cartera Browna a Johna Haye na Brownově univerzitě a v nově otevřené Shepleyově knihovně na Benefit Street. Dovedeme si ho představit, jak asi v oněch dnech vypa­dal: vysoký, štíhlý a světlovlasý, s cílevědomým pohledem a spíš neškodně neobratný než přitažlivý.

Jeho toulky byly vždycky dobrodružnými výpravami do minu­losti, během nichž se mu dařívalo z množství pozůstatků fascinu­jícího starého města znovu vyvolat živý a souvislý obraz minulých staletí. Jeho domovem byl velký georgiánský dům na vršku po­měrně strmého kopce, který se tyčí hned východně od řeky, a ze zadních oken jeho rozmáchlých postranních křidel mohl ze zá­vratné výše shlížet dolů na všechny ty věže, kupole, střechy a vy­soké domy dolního města a na fialové pahorky za ním. Tady se narodil a z půvabného klasicistního vchodu v cihlové fasádě se dvěma arkýřovými okny ho chůva poprvé vyvezla v dětském ko­čárku; kolem bíle natřeného farmářského domku, který tu stál opomenut už dvě stě let a který město dávno obkroužilo, k vý­stavným kolejím po vznešené, přepychové třídě, kde starodávná cihlová sídla a menší dřevěné domy s úzkými vchody z dórských sloupů snily svůj sen uprostřed rozlehlých dvorů a zahrad.

Ve svém kočárku dále pokračoval po ospalé Congdon Street, o jednu ulici níž na stráni tak srázné, že všechny domy na její vý­chodní straně stály na vysokých terasách. Dřevěné domky zde byly většinou starší, protože rostoucí město šplhalo právě do to­hoto kopce; při takových jízdách vstřebal do sebe cosi z pitoresk­ních barev této podivné koloniální vesnice. Chůva se obvykle za­stavovala a sedávala na lavičkách na Prospect Terrace, aby si poklábosila se strážníky; a jednou z chlapcových prvních vzpo­mínek bylo velké moře zamlžených střech a kupolí a věží i vzdá­lených kopců na západě, které uviděl jednoho zimního odpoled­ne z té velké terasy s kovovým zábradlím, všechno tajemně fialové v protikladu k horečnatě apokalyptickému západu slunce s jeho rudou, zlatou, purpurovou a podivně zelenou. Obrovská mramorová kupole guvernérského paláce se ostře rýsovala proti nebi svou masivní siluetou a socha na jejím vrcholku byla obklo­pena fantastickou září sršící z otvoru v tónované vrstvě mraků, jež tvořily rámec pro planoucí nebesa.

Když povyrostl, začaly jeho pověstné toulky: nejprve s chů­vou, kterou za sebou netrpělivě vlekl, později o samotě v za­sněné meditaci. Odvažoval se dál a dál dolů z toho téměř kol­mého kopce a do starších a barvitějších částí starého města. Váhavě a nesměle se protápával po prudkém svahu Jenckes Street s jejími domovními zdmi a průčelími z koloniálních dob až ke stinnému nároží Benefit Street, kde před ním vyvstával staro­bylý dřevěný dům s dveřmi mezi dvojicí jónských sloupů a vedle něj prehistorická budova s mansardovou střechou a zbývajícím kouskem původního farmářského dvorku spolu se sídlem velké­ho soudce Durfeeho s potuchlými stopami po georgiánské nád­heře. Začínalo se to tu měnit v chudinskou čtvrť, avšak titánské jilmy vrhaly na celý plácek osvěžující stín a chlapec se rád toulá­val dál k jihu mezi dlouhými řadami předrevolučních stavení s velkými ústředními komíny a klasickými portály. Na východní straně ulice seděly domy vysoko na terasách s dvojitými řadami kamenných schodů a mladý Charles si je dovedl představit, jak vypadaly v době, kdy ulice byla nová a kdy se červené podpatky a paruky ostře odrážely od malovaných pedimentů, jejichž zchá­tralost byla teď stále zřetelnější.

Na západní straně kopec spadal téměř tak srázně jako na vý­chodní ke staré Town Street, kterou zakladatelé vytyčili na břehu řeky v roce 1636. Zde se vinul bezpočet malých uliček s nahlou­čenými hrbatými domy nesmírného stáří; ač jimi byl fascinován, trvalo dlouho, než se odvážil pustit se do jejich starodávných srá­zů bez strachu, že se z nich vyklube sen či brána do neznámých hrůz. Shledal, že daleko schůdnější je cesta po Benefit Street po­dle kovové ohrady skrytého svatojánského hřbitova a zadní části koloniálního úřadu z roku 1761 a podle trouchnivějících trosek krčmy U zlatého kříže, kde se kdysi zastavil Washington. Na Meeting Street — která se v jiných dobách nazývala postupně Gaol Street a King Street — pohlížel vzhůru k východu k oblou­ku schodiště, k němuž se ulice byla nucena uchýlit při svém zté­kání kopce, a dolů k západu ke staré cihlové koloniální škole, kte­rá se pod ním usmívala přes ulici na starobylé znamení U Shake­spearovy hlavy, kde býval před revolucí tištěn Providence Ga­zette and Country-Journal. Pak přišel na řadu znamenitý První baptistický kostel z roku 1775, pyšnící se svou neporovnatelnou věží od Gibbse, a za ním georgiánské střechy a kupole, které se vznášely opodál. Tady a dále k jihu bylo město výstavnější a roz­kvétalo nakonec do podivuhodné skupiny raných panských sídel, avšak stále odtud vedly malé uličky dolů ke srázu na západní straně, přízračné ve své mnohahroté starobylosti a svažující se k barvité změti rozkladu a úpadku, v níž zpustlé starobylé nábře­ží dnes dřímavě vzpomíná na hrdé dny v sousedství víru neřesti a špíny, hnijící přístavní hráze s kalnýma očima krámků a přeží­vajících názvů ulic jako Packet, Bullion, Gold, Silver, Coin, Dou­bloon, Sovereign, Guilder, Dollar, Dime a Cent.

Jak rostl a osměloval se, pouštěl se mladý Ward občas do to­hoto maelströmu domů na spadnutí, zlomených rozpěr, popuka­ných schodů, zkroucených balustrád, snědých tváří a nepopsatel­ných pachů; klikatou cestou od South Main k South Water Street prolézal doky, kam stále ještě zajížděly parníky ze zátoky a průlivu, a vracel se pak tímto nejníže položeným místem k se­veru podle skladišť s ostrými střechami z roku 1816 a přes roz­lehlé náměstí u Velkého mostu, kde na svých starých klenutých obloucích stále ještě pevně stojí tržnice z roku 1773. Na tomto náměstí se občas zastavoval a vpíjel očima omamnou krásu staré­ho města, které tu stoupá po východním svahu pokryto georgián­skými věžičkami a korunováno obrovitým novým dómem Křes­ťanské vědy asi tak, jako je Londýn ověnčen dómem Svatého Pavla. Nejraději přicházel na toto místo za pozdního odpoledne, kdy šikmé sluneční paprsky pozlacují tržnici a starobylé střechy a zvonice na kopci, osvětlujíce magickým přísvitem zasněné pří­stavní hráze, kde kdysi kotvily lodi Východoindické společnosti. Po dlouhém dívání se mu z poetické nádhery toho pohledu má­lem zatočila hlava, a tu pak stoupal za soumraku do svahu k do­movu kolem starého bílého kostela a po úzkých příkrých stez­kách, kde okénka s malými tabulkami začínala vykukovat žlutý­mi záblesky a nadsvětlíky vysoko nad dvojitými řadami scho­dů s podivně točeným zábradlím.

V jiných dobách a v pozdějších letech vyhledával živé kontras­ty: trávil třeba polovinu doby svých toulek ve zříceninách koloni­ální oblasti na sever od svého domova, kde kopec spadá k úpatí Stampers Hill s jeho ghettem a černošskou čtvrtí, které se tísní okolo místa, odkud dříve, ještě před revolucí, vyjížděly poštovské kočáry, a druhou polovinu v půvabné jižní oblasti poblíž ulic se jmény jako George, Benevolent, Power a Williams, kde v klíně starého svahu beze změny spočívají krásné usedlosti a části ohra­zených zahrad, a na příkré cestě mezi zelenými ploty, kde pro­dlévá tolik milých vzpomínek. Těmto toulkám s pilným studiem, které je doprovázelo, Ward zajisté vděčil za velké množství vědo­mostí o starých časech, které nakonec z jeho mysli vytlačily no­vodobý svět a které dotvářejí duševní půdu, na niž za oné osudné zimy 1919—1920 padla semena, která měla přinést tak podivné a hrůzné plody.

Dr. Willett je přesvědčen, že až do této neblahé zimy, kdy do­šlo k první změně, byla záliba Charlese Warda pro starobylosti prosta jakékoli stopy morbidity. Hřbitovy pro něho kromě ma­lebnosti a historické ceny neměly žádnou zvláštní přitažlivost, a cokoli podobného násilí či divokým instinktům mu bylo na­prosto cizí. Tehdy jako by se mu do duše záludnými kroky vkrá­daly podivné výsledky jednoho z jeho genealogických triumfů z předchozího roku; objevil totiž mezi svými předky z matčiny strany jistého letitého muže jménem Joseph Curwen, který přišel v březnu 1692 ze Salemu a o němž se šeptaly velmi zvláštní a znepokojivé zvěsti.

Wardův prapradědeček Welcome Potter se v roce 1785 oženil s jistou „Ann Tillinghastovou, dcerou paní Elizy, dcery kapitána Jamese Tillinghasta“, po jejímž otci se v rodině nedochovalo ani stopy. Na sklonku roku 1918 objevil mladý genealog při zkou­mání jednoho svazku původních rukou psaných městských zápi­sů záznam popisující legální změnu jména, když v roce 1772 jistá paní Eliza Curwenová, vdova po Josephu Curwenovi, spolu se svou sedmiletou dcerkou Ann znovu přijala své dívčí jméno Til­linghastová; odůvodnila to tím, že „jméno jejího manžela upadlo v obecné pohoršení skrze to, co vyšlo najevo po jeho skonu, kte­rýž jen potvrdil onu dávnou obecnou známost, třeba by manžel­ka neměla této přikládati víry, pokud se neprokáže, že o ní jak­koli pochybovati nelze.“ Tento zápis se objevil na světě, když se od sebe náhodně oddělily dva listy, předtím navzájem slepené a z nedbalosti považované za jediný, jak se prokázalo pečlivou re­vizí počtu stránek.

Charlesi Wardovi bylo okamžitě jasné, že vskutku objevil až dosud neznámého praprapraděda. Odhalení ho dvojnásob vzru­šilo, protože už dříve zaslechl neurčité zprávy a zahlédl ojedinělé narážky vztahující se k této osobě, o níž zůstalo tak málo zázna­mů kromě těch, které vešly v obecnou známost až v moderní do­bě, takže to skoro vypadalo jako spiknutí, aby byl vymazán z lid­ské paměti. Kromě toho to, co se objevilo, bylo tak zvláštní a pobuřující povahy, že se člověk nemohl ubránit podivné otázce, co že se to asi kronikáři z koloniálních dob tak úzkostlivě snažili zastřít a zapomenout — nebo se mu do mysli vkrádalo podezře­ní, že pro ten výmaz byly až přespříliš vážné důvody.

Předtím se Ward spokojoval s tím, že své romantické předsta­vy o Josephu Curwenovi držel na uzdě; když ale objevil, že je vlastním příbuzným tohoto pečlivě utajovaného muže, začal co nejsystematičtěji shánět všechno, co se o něm mohl dozvědět. V tomto vzrušeném pátrání nakonec uspěl nad veškeré očekává­ní, protože dávné dopisy, deníky a spousta nezveřejněných me­moárů mezi pavučinami na půdách v Providenci a jinde poskytly mnohé vysvětlující úryvky, které jejich autoři nepokládali za vhodné zničit. Jeden důležitý fakt přišel dokonce z místa tak vzdáleného, jako je New York, kde byly v muzeu u Frances’ Ta­vern uskladněny jakési rhodeislandské dopisy z koloniálních dob. Vskutku klíčovou událostí — a podle dr. Willetta i konečným důvodem Wardovy zkázy — bylo to, co se našlo v srpnu 1919 za táflováním chátrajícího domu v Olney Court. To byl beze vší po­chyby onen klíč, který otevřel výhled do temných krajů, jejichž konec sahal dále než do pekel.

Kapitola druhá

Co předcházelo a děs

/1/

Joseph Curwen, jak vyšlo najevo z nesouvislých legend, které Ward zaslechl či objevil, byl udivující, záhadnou a tajuplně děsi­vou osobností. Uprchl ze Salemu do Providence — toho univer­zálního přístavu pro všechny podivné, svobodomyslné a vzpurné duše — na počátku velkého honu na čarodějnice, neboť se obá­val, že bude obviněn kvůli svým svérázným a samotářským způ­sobům a podivným chemickým a alchymistickým experimentům. Byl to nenápadný muž kolem třicítky a brzy byl shledán hodným toho, aby se stal svobodným občanem Providence; vystavěl si pak dům hned na sever od domu Gregory Dextera na začátku Olney Street. Dům stál na Stampers Hill západně od Town Street, v části, která později dostala jméno Olney Court; v roce 1761 jej nahradil větším domem na stejném pozemku, který ještě stojí.

První, co bylo na Josephu Curwenovi nápadné, bylo to, že za celou dobu od svého příchodu jako by skoro nezestárnul. Začal podnikat v loďařství, zakoupil si kotviště u Mile End Cove, pomáhal při přestavbě Velkého mostu v roce 1713 a zúčastnil se stavby kongregacionalistického kostela na kopci; vždycky však vypadal na třicet či pětatřicet let, ne víc. Jak se vršila desetiletí, začala tato zvláštní okolnost budit všeobecnou pozornost; Cur­wen ji však vždy vysvětloval tím, že pochází z drsných předků a vede prostý způsob života bez velké námahy. Jak se tato pro­stota srovnávala s nevysvětlenými příchody a odchody tohoto tajnůstkářského obchodníka a s podivnými záblesky v jeho ok­nech v nočních hodinách, nebylo lidem moc jasné, a hledali tedy pro jeho přetrvávající mladistvý vzhled a dlouhověkost jiná vy­světlení. Převládalo přesvědčení, že s Curwenovým vzhledem má co činit neustálé míchání a vaření chemikálií, kterým se zabýval. Vznikaly chýry o prapodivných substancích, které si dával při­vážet na svých lodích z Londýna a z Indie či které nakupoval v Newportu, Bostonu a New Yorku; a když se starý dr. Jabez Bowen přistěhoval z Rehobothu a otevřel si za Velkým mostem U jednorožce a hmoždíře lékárnu, začaly řeči o drogách, kyse­linách a kovech, které od něho ten zamlklý poustevník neustále kupoval nebo objednával. Mnozí trpící různými neduhy se na něho obraceli o pomoc, protože se domnívali, že Curwen má podivuhodné a tajemné lékařské vědomosti; i když přímo svým neosobním způsobem jejich víru nevyvracel a vždycky, když žádali o pomoc, jim dával podivně zbarvené lektvary, bylo vidět, že pokud léčil jiné, prospělo jim to jen málokdy. Když nakonec od cizincova příchodu uplynulo přes padesát let, aniž to na jeho tváři nechalo víc než pětiletou změnu, lidé si začali šep­tat o temnějších záležitostech a nikterak nebránili jeho samotář­ským tužbám, jež dával vždy najevo.

Soukromé dopisy a deníky z té doby rovněž odhalují mnoho různých důvodů, pro které byl Joseph Curwen obdivován a obá­ván a kvůli nimž se mu nakonec lidé vyhýbali jako morové ná­kaze. Jeho posedlost hřbitovy, kde byl vídán v každé době a za každého počasí, byla notoricky známa; nikdo však nemohl do­svědčit, že by se kdy dopustil znesvěcování hrobů. Na Pawtu­xet Road mu patřila farma, kde obvykle trávíval celé léto a kde ho občas vídali v různých hodinách denních i nočních. Jeho jedi­nými viditelnými služebníky byl zachmuřený pár narragansett­ských Indiánů; nemluvný muž s tváří plnou podivných jizev a žena odpudivého vzhledu díky příměsi černošské krve. V přístavku domu byla umístěna laboratoř, kde se konala většina chemických pokusů. Zvědaví nosiči a kočí, kteří sem dodávali láhve, pytle nebo bedny k malým zadním vrátkům, by mohli vy­právět o lahvích, tyglících, retortách fantastických tvarů a o pe­cích, které zahlédli v nízké místnosti plné polic; potichu proroko­vali, že nepotrvá dlouho, než ten málomluvný „chymik“ — chtěli říci „alchymista“ — nalezne kámen mudrců. Nejbližší sousedé farmy, Fennerovi, kteří bydleli asi čtvrt míle odtud, vypovídali podivné věci o jistých zvucích, které za nocí údajně vycházely z Curwenova domu. Tvrdili, že šlo o výkřiky a táhlé vytí; neza­mlouval se jim také velký počet dobytka na pastvinách, neboť takového množství masa, mléka a vlny bylo osamělému starci s nepatrným počtem sluhů stěží zapotřebí. Zdálo se, že dobytek se mění týden od týdne, jak byla od kingstonských farmářů na­kupována nová a nová stáda. Kromě toho budil velmi nepříjem­ný dojem velký přístavek s vysokými úzkými štěrbinami namí­sto oken.

Povaleči od Velkého mostu toho hodně napovídali také o Cur­wenově vlastním domě v Olney Court; nikoli o tom, který si dal postavit v roce 1761, když mu už muselo být nejméně sto let, ale o původním, který měl mansardovou střechu a půdu bez oken a doškem kryté strany, jejichž dřevo dal při demolici důkladně spálit. Pravda, tady bylo méně záhad; avšak hodina, za níž bylo v domě pozorováno světlo, uzavřenost dvou tmavých cizinců, kteří tvořili jediné služebnictvo, nezřetelné a odpor vzbuzující mumlání neuvěřitelně staré francouzské hospodyně, veliké množství potravin, které mizely ve dveřích, za nimiž žily jen čtyři osoby, jakož i druh jistých hlasů, které bylo slyšet ve značně po­divných dobách — to vše se spřádalo s tím, co bylo známo o pawtuxetské farmě, a dalo domu špatné jméno.

Také ve vybranějších kruzích nezůstal Curwenův dům nikte­rak nepovšimnut; jak se nový přistěhovalec postupně zapojoval do církevního i obchodního života města, navazoval přirozeně známosti i s lepšími lidmi, jejichž společnost i hovory by zajisté dokázal ocenit. Bylo známo, že pochází z velmi dobré rodiny, protože Curweny či Carweny ze Salemu nebylo v Nové Anglii třeba představovat. Ukázalo se, že Joseph Curwen v mladých letech hodně cestoval, žil jistou dobu v Anglii a podnikl nejméně dvě cesty do Orientu; jeho mluva, když jí ráčil používat, byla mluvou učeného a vzdělaného Angličana. Ale Curwen z toho či onoho důvodu o společnost nestál. I když nikdy vysloveně ná­vštěvníky neodrazoval, vždy okolo sebe dokázal vytvořit takovou hradbu rezervovanosti, že jen málo jedinců si na něho troufalo promluvit tak, aby to neznělo nejapně.

Jeho chování jako by skrývalo sardonickou aroganci, jako kdyby dospěl k bodu, kdy mu veškeré lidské bytosti připadají nudné, když se už kdysi pohyboval mezi výjimečnějšími a moc­nějšími bytostmi. Když známý vtipálek dr. Checkley přišel v roce 1738 z Bostonu, aby se stal administrátorem Královské církve, nedal si ujít příležitost k návštěvě člověka, o němž toho tolik sly­šel; po velmi krátké době však odešel, snad kvůli jakémusi pří­šernému podtónu, který prý odhalil při debatě se svým hostite­lem. Charles Ward řekl svému otci, když spolu o Curwenovi jednoho zimního večera rozmlouvali, že by dal mnoho za to, kdyby se dozvěděl, co záhadný stařec veselému duchovnímu řekl, avšak že všichni pisatelé deníků se shodují v názoru, že dr. Checkley k tomu nebyl ochoten cokoli dodat. Dobrák Checkley prožil zřejmě ohavný šok a nikdy nedovedl vzpomenout Josepha Curwena, aniž přitom ztratil veselou uhlazenost, kterou byl pro­slulý.

Určitější však byl důvod, proč se nadutému poustevníkovi vy­hýbal jiný muž vybraného vkusu a chování. Pan John Merritt, postarší anglický gentleman s literárními a vědeckými sklony, při­byl z Newportu do města, které Newport tak rychle významem předhánělo, v roce 1746 a vystavěl si pěkné venkovské sídlo na „Necku“ v místě, které je nyní srdcem nejlepší čtvrti. Žil si tam pohodlně a ve velkém stylu, jako první ve městě si držel kočár s livrejovanými sluhy a velice se pyšnil svým dalekohledem, mi­kroskopem a dobře vybavenou knihovnou anglických a latin­ských knih. Protože pan Merritt o Curwenovi slyšel, že má nej­lepší knihovnu v Providenci, brzy u něho vykonal návštěvu a byl přijat daleko srdečněji než většina návštěvníků domu před ním. Obdiv pro hostitelovy bohatě zásobené police, které obsahovaly kromě řeckých, latinských a anglických klasiků též pozoruhodné baterie filozofických, matematických a vědeckých děl včetně Paracelsa, Agricoly, Van Helmonta, Sylvia, Glaubera, Boyla, Boer­haava, Bechera a Stáhla, podnítil Curwena k tomu, že ho přiměl k návštěvě svého domu a laboratoře na farmě, kam předtím ni­koho nepozval, a oba tam okamžitě odjeli v kočáře pana Mer­ritta.

Pan Merritt vždycky doznával, že na farmě vlastně nic hrozné­ho neviděl, ale tvrdil, že tituly knih ve zvláštní knihovně thauma­turgických, alchymistických a teologických děl, která Curwen uchovával v předním pokoji, postačily samy o sobě k tomu, aby v něm vzbudily trvalý odpor. Možná však, že k tomuto předsud­ku značně přispěl výraz jejich vlastníka, když mu je ukazoval. Bi­zarní sbírka zahrnovala kromě spousty standardních spisů, které by mu byl pan Merritt, nebýt tak rozčilen, doopravdy záviděl, té­měř všechny kabalisty, démonology a magiky známé lidstvu; byla to skutečná pokladnice všeho pochybného v oblasti alchymie a astrologie. Hermes Trismogistus v Mesnardově vydání, Turba philosopharum, Geberův Liber investigationis, Artephousův Klíč k moudrosti — ti všichni tu byli; hned za nimi se řadil kaba­listický Zohar, souborné dílo Alberta Magna od Petera Jamma, Ars magna et ultima od Raymonda Lullyho v Zetznerově vydá­ní, Thesaurus chemicus, Fluddův Clavis alchimiae, Trithemiovo De lapide philosophico. Bohatě byli zastoupeni středověcí Židé a Arabové, a pan Merritt celý pobledl, když vyjmul z knihovny krásný svazek s nápadným nápisem Kánón é Islám a shledal, že je to vlastně zakázaný Necronomicon šíleného Araba Abdula Alhazreda, o kterém slyšel šeptat tak obludné věci před léty, když se na veřejnost provalily nepopsatelné orgie v podivné malé ry­bářské osadě Kingsportu v provincii Massachusetts-Bay.

Avšak — a to je dosti zvláštní — tento ctihodný gentleman se přiznal, že ho nepochopitelně znepokojil nepatrný detail. Na vel­kém mahagonovém stole tam prý ležel titulní stranou dolů silně opotřebovaný svazek Borella s mnoha záhadnými margináliemi a poznámkami mezi řádky v Curwenově rukopisu. Kniha byla otevřena asi v polovině a v jednom odstavci byly řádky mystic­kých písmen podtrženy tak silnými a rozechvělými tahy péra, že návštěvník neodolal, aby si je nepřečetl. Zda to bylo obsahem podtrženého odstavce či horečnou silou škrtů, které tvořily pod­tržení, nedokázal říci; avšak něco z této kombinace se ho velmi nepříjemně a podivně dotklo. A utkvělo mu v mysli až do konce jeho dnů, protože si to po paměti zapsal do svého deníku a jed­nou ocitoval svému blízkému příteli dr. Checkleymu, než si po­všiml, jak velice to uhlazeného administrátora rozrušilo. Text zněl takto:

„Pravé zvířecí soli možno připraviti a uchovati tak, že důvtip­ný muž takto celou archu Noemovu ve své vlastní studovně podržuje, krásnou podobu zvířete jakéhokoliv z jeho popele podle své libosti vyvolává, a podobnou též metodou může vpravdě filozof z pravých solí lidského popele vyvolati podo­bu kteréhokoliv mrtvého předka z prachu, do něhož bylo zpo­pelněno jeho tělo, aniž by se musel uchýliti k zločinné nekro­mancii.“

Nejhorší pověsti o Josephu Curwenovi se však šeptaly poblíž doků na jižní části Town Street. Námořníci jsou lid pověrčivý, a zkušení plavci v posádkách nekonečně putujících šalup s ru­mem, otroky a melasou, u zpustlých privatýrů a na velkých bri­gách Brownů, Crawfordů a Tillinghastů, ti všichni pokradmu nad sebou dělali tajemná znamení, kdykoli zahlédli štíhlou a lehce nahrbenou postavu klamně mladistvého vzhledu a se světlými vlasy, jak vchází do Curwenova skladiště v Doubloon Street nebo jak hovoří s kapitány a lodními zprostředkovateli na dlouhém nábřeží, kde se neklidně pohupovaly Curwenovy lodi. Vlastní Curwenovi úředníci a kapitáni ho neměli rádi a báli se ho, a všechny jeho námořníky tvořila tedy mnohobarevná sebranka z Martiniku, Sv. Eustacia, Havany nebo Port Royalu. Však právě rychlost, s jakou byli tito námořníci střídáni, vytvářela z největší a nejhmatatelnější části podstatu strachu, který starý muž vzbu­zoval. Posádku například pustili v době volna do města a někte­ré členy pověřili tou či onou pochůzkou; když se znovu sešli, bylo téměř jisté, že jeden nebo dva muži scházejí. Pověsti neza­pomínaly ani na to, že mnohé takové pochůzky se týkaly far­my na Pawtuxet Road a že velice málo námořníků se odtam­tud vracelo; a tak časem zápasil Curwen se značnými potížemi, aby si svou podivně smíchanou posádku udržel. Skoro pravidel­ně jich několik dezertovalo, jakmile se doslechli, co se na nábřeží v Providenci povídá, a hledání náhrady za ně v Západní Indii se pro obchodníka stávalo stále větším problémem.

Kolem roku 1760 se Joseph Curwen stal prakticky vyvrhelem, kterého podezřívali z nejasných hrůzných činů a ze styků s démo­ny, což vypadalo ještě hrozivěji, protože to bylo nepojmenovatel­né, neuchopitelné, a dokonce i neprokazatelné. Poslední kapkou byla snad aféra se zmizelými vojáky v roce 1758, neboť v březnu a dubnu toho roku byly v Providenci ubytovány cestou do Fran­cie dva královské pluky a jejich počet se zmenšil tak nevysvětli­telně, že to daleko přesahovalo obvyklou míru dezercí. Pověsti se točily kolem častých případů, kdy byl Curwen viděn, jak hovoří s cizími rudokabátníky; když jich pak několik začalo být pohře­šováno, lidem hned napadla podobnost s poměry mezi jeho ná­mořníky. Těžko říci, co by se bylo stalo, kdyby pluky nebyly od­volány na další cestu.

Světské obchodníkovy podniky mezitím prosperovaly. Měl v městském obchodu prakticky monopol na sanytr, pepř a sko­řici a snadno předčil kterékoli loďařství s výjimkou Browno­va v dovozu mosazného zboží, indiga, bavlny, vlny, soli, lodní­ho vybavení, železa, papíru a anglického zboží všeho druhu. Menší obchodníci jako James Green od Slona v Cheapside, Rus­sellovi od Zlatého orla za mostem nebo Clark a Nightingale od Pánve a ryby blízko New Coffee-House na něm byli téměř zcela závislí, a jeho smlouvy s místními lihovarníky, mlékaři z Narra­gansettu, chovateli koní a newportskými svíčkaři z něho učinily jednoho z největších vývozců v kolonii.

I když se mu lidé vyhýbali, nepostrádal však docela smysl pro občanskou povinnost. Když vyhořel koloniální úřad, upsal pěk­nou částku do loterií, z jejichž výtěžku byl v roce 1761 postaven jiný, cihlový, který ještě stojí na konci promenády na staré hlavní třídě. V témže roce také vypomohl při přestavbě Velkého mostu po říjnové vichřici. Nahradil mnoho knih z veřejné knihovny, která vyhořela při požáru koloniálního úřadu, a značně přispěl do loterie, jejíž výtěžek poskytl blátivé promenádě u tržnice a hluboce rozježděné Town Street dláždění z velkých zaoblených kamenů s vyvýšeným chodníkem uprostřed. Asi v té době si po­stavil prostý, ale luxusní nový dům, jehož dveře představovaly řezbářský div. Když se Whitefieldovi přívrženci v roce 1743 odtrhli od kostela dr. Cottona na kopci a založili za mostem kostel děkana Snowa, Curwen se k nim přidal; jeho podpora a nadšení však brzy povadly. Nyní však začal opět pěstovat zbožnost, jako kdyby chtěl rozptýlit stín, který ho odsunul do izolace a který by brzy mohl bez rázného zásahu ohrozit jeho podnikání.

Dojem z toho divného bledého muže, podle vzhledu sotva středního věku, leč zajisté nejméně stoletého, který se konečně snažil vynořit z oparů hrůzy a odporu příliš neurčitého, než aby se dal uchopit či analyzovat, byl současně patetický, dramatický a plný opovržení. Tak velká je však moc bohatství a povrchních gest, že zjevný odpor, kterým byl obklopen, se poněkud zmírnil, zejména když náhle přestali mizet jeho námořníci. Rovněž při svých výpravách na hřbitovy začal být velice opatrný, protože ho už nikdy při takových toulkách nepřistihli; zároveň ubylo pověstí

o příšerných zvucích a provozu na jeho farmě v Pawtuxetu. Tem­po, s jakým konzumoval potravu a nahrazoval dobytek, zůstávalo na abnormální výši; avšak až do moderní doby, kdy Charles Ward zkoumal jeho účty a faktury v Shepleyově knihovně, niko­ho — kromě snad jednoho rozhořčeného mladého muže — ne­napadlo porovnat velký počet guinejských černochů, které při­vezl do roku 1766, se znepokojivě malým počtem, za který mohl vykázat důvěryhodné účty o prodeji, podle kterých je dodal buď obchodníkům s otroky u Velkého mostu, nebo plantážníkům v Narragansettu. Lstivost a vynalézavost toho obávaného indivi­dua byly nepochybně příšerné, jakmile jich jednou byl nucen použít.

Efekt všech těchto opožděných snah byl ovšem nutně nevalný.

I nadále byl Curwen opomíjen a nedůvěra k němu vzrůstala, což bylo pochopitelné už jen z toho důvodu, že i v tak vysokém věku vypadal nadále velice mladě; a i on musel nahlédnout, že tím ko­neckonců trpí i jeho majetek. Jeho pečlivá studia a experimenty, ať už jakékoli, zřejmě pohlcovaly značné částky, když v nich za­mýšlel pokračovat; a protože změna prostředí by ho připravila o získané obchodní výhody, nepomohlo by mu, kdyby měl začí­nat někde jinde. Zdravý rozum vyžadoval, aby upravil svůj vztah k měšťanům v Providenci tak, aby jeho přítomnost už nebyla sig­nálem ke změně rozhovoru v šepot, k průhledným výmluvám o jiných zástojích a ke vzniku všeobecné atmosféry zábran a tísně. Jeho zaměstnanci, jejichž počet byl nyní zredukován na bez­mocný a zchudlý hlouček těch, které nechtěl nikdo jiný zaměst­nat, mu dělali hodně starostí; a své lodní kapitány a důstojníky si udržoval jen chytrými tahy, jimiž je ovlivňoval — pomocí hy­poték, dlužních úpisů či informací, které měly velký význam pro jejich živobytí. V mnoha případech, jak písaři deníků uvádějí s nádechem posvátné bázně, projevil Curwen přímo čarodějnou schopnost pronikat k rodinným tajemstvím za pochybnými účely. Během posledních pěti let jeho života to málem dělalo dojem, že údaje, kterých tak podivuhodně nabyl, mu poskytly rozmluvy s dávno zesnulými nebožtíky.

Asi v té době přišel prohnaný učenec na poslední zoufalý ná­pad, jak si znovu získat postavení ve společnosti; až dosud přísný poustevník se nyní rozhodl, že se výhodně ožení, přičemž si za ženu vybere dámu, jejíž původ znemožní jakoukoli další ostraki­zaci jeho domu. Možná že měl pro své přání oženit se také hlubší důvody; důvody tak vzdálené naší známé kosmické sféře, že pouze listiny nalezené půldruhého století po jeho smrti mohly vy­volat jakési podezření; avšak o tom se už nic jistého nedozvíme. Přirozené že si uvědomoval, s jakým strachem a odporem by se setkaly jakékoli normální námluvy, a tak se ohlížel po vhodné kandidátce, na jejíž rodiče by mohl vykonávat vhodný tlak. Jak shledal, objevit takovou kandidátku nebylo tak snadné, jelikož měl velmi vyhraněnou představu o její kráse, společenské obrat­nosti i finančním zajištění. Nakonec se jeho hledání zúžilo na do­mácnost jednoho z nejlepších a nejstarších námořních kapitánů, vdovce vznešeného původu a neposkvrněné pověsti jménem Du­tie Tillinghast, jehož jediná dcera Eliza byla obdařena veškerými myslitelnými ctnostmi kromě vyhlídek na dědictví. Kapitán Til­linghast byl zcela pod Curwenovým vlivem a nakonec, po strašné hádce v jeho domě na Powet’s Lane, dal k bezbožnému svazku své svolení.

Eliza Tillinghastová byla v té době osmnáctiletá a vychováva­ná tak urozeně, jak to omezené prostředky jejího otce dovolova­ly. Navštěvovala školu Stephena Jacksona naproti promenádě u soudního dvora a byla svou matkou, než ta v roce 1757 zemře­la na neštovice, pečlivě zasvěcována do všech dovedností a umění vedení domácnosti. Její výšivky, na kterých pracovala jako devítiletá v roce 1753, lze ještě zhlédnout v místnostech rhodeisland­ské Historické společnosti. Po matčině smrti vedla sama dům za pomoci jedné staré černošky. Její střety s otcem kvůli propono­vanému sňatku s Curwenem byly nepochybně bolestné; o nich však nejsou záznamy. Jisté je, že její zasnoubení s Ezrou Weede­nem, druhým důstojníkem na Crawfordově osobní lodi Enterpri­se, bylo legálně zrušeno a její sňatek s Josephem Curwenem se konal sedmého března 1763 v baptistickém kostele za přítom­nosti nejvybranějších občanů, jimiž se město mohlo pyšnit; cere­monii vykonal mladší Samuel Winson. Gazette se o události zmí­nila jen letmo a zdá se, že ve většině zachovaných výtisků byla zmínka o svatbě vystřižena nebo vytržena. Ward našel po velkém pátrání v archívech jednoho soukromého sběratele jen jediný ne­dotčený výtisk, který pobaveně dodržoval bezvýznamnou jazyko­vou uhlazenost:

„Navečer minulého pondělí vešel pan Joseph Curwen, ob­chodník z tohoto města, do stavu manželského se slečnou Eli­zou Tillinghastovou, dcerou kapitána Dutie Tillinghasta, kte­rážto mladá dáma se tak stala další ozdobou manželského stavu a jeho trvalého štěstí, oplývajíc vynikajícími přednostmi i neobyčejnou krásou.“

Soubor Durfeeho a Arnoldových dopisů, který Charles Ward objevil krátce před prvním záchvatem své duševní choroby v sou­kromé sbírce Melvilla F. Peterse z George Street a který pojed­nává o tomto a poněkud dřívějším období, vrhá ostré světlo na pobouření, jaké ve veřejném mínění vyvolal tento neblahý sňa­tek. Společenský význam Tillinghastových se však nedal popřít; a tak Joseph Curwen opět shledal, že jeho dům navštěvují lidé, kteří by se jinak zajisté nikdy nedali přinutit k tomu, aby překro­čili jeho práh. Jeho opětné přijetí do společnosti nebylo ovšem nikterak dokonalé, a nevěsta tímto vynuceným dobrodružstvím společensky utrpěla; v každém případě se však poněkud zmírnila síla naprostého ostrakismu. Při jednání s manželkou podivný že­nich udivil ji i celou obec tím, že projevil nejvyšší ohleduplnost a takt. Nový dům v Olney Court byl nyní zcela prost rušivých projevů, a ačkoli Curwen byl často nepřítomen a pobýval na farmě v Pawtuxetu, choval se více než kdy jindy během dlouhých let svého pobytu ve městě jako normální občan. Jen jediná osoba zůstávala vůči němu zaujatá, totiž právě onen mladý námořní důstojník, jehož zasnoubení s Elizou Tillinghastovou bylo tak ná­hle zrušeno. Ezra Weeden otevřeně přísahal pomstu, a třebaže měl jinak klidnou a obvykle mírnou povahu, ovládla ho nyní ne­návistná cílevědomost, která pro uzurpátorského manžela nevěs­tila nic dobrého.

Sedmého května roku 1765 se narodilo jediné Curwenovo dítě Ann; byla pokřtěna ctihodným Johnem Gravesem z Královské církve, do níž oba, manžel i manželka, vstoupili krátce po svatbě na znamení kompromisu mezi jejich dosavadní příslušností ke kongregacionalistické a baptistické církvi. Záznam o narození stejně jako o sňatku dva roky předtím byl vyškrtnut z většiny vý­tisků církevních a městských letopisů, kde by se byl měl objevit; Charles jej nalezl jen s největšími obtížemi poté, co objevil změnu vdovina jména, která ho zpravila o jeho vlastním příbuzenství a dala vznik horečnému zájmu, který vyvrcholil jeho duševní chorobou. Záznam o narození byl vlastně nalezen za velmi po­divných okolností v korespondenci s dědici loajalisty dr. Grave­se, který s sebou vzal duplikát záznamů, když své místo pastora na začátku revoluce opustil. Ward se pokusil využít tohoto pra­mene, protože věděl, že jeho praprababička Ann Tillinghastová-Potterová bývala episkopalistkou.

Krátce po narození dcery, což byla událost, kterou očividně uvítal s vřelostí zcela nepřiměřenou jeho obvyklému chladu, se Curwen rozhodl, že se dá portrétovat. Portrét namaloval velmi nadaný Skot jménem Cosmo Alexander, žijící tehdy v New­portu a později známý jako raný učitel Gilberta Stuarta. Po­dobizna prý byla vyvedena na obkladovém táflování knihovny v domě na Olney Court, ale žádný ze dvou starých deníků, které se o tom zmiňovaly, nenaznačuje, co se s ní nakonec stalo. V této době projevoval nevypočitatelný učenec známky neob­vyklé roztržitosti a trávil veškerý možný volný čas na farmě v Pawtuxetu. Nacházel se, jak se zdálo, ve stavu potlačovaného vzrušení či napětí; jako by čekal na něco fenomenálního nebo stál na prahu nějakého podivného objevu. Chemie nebo alchy­mie přitom zřejmě hrála značnou roli, protože ze svého domu přenesl na farmu větší počet knih na toto téma.

Jeho předstíraný zájem o občanské záležitosti se neumenšoval; nevynechal žádnou příležitost k tomu, aby pomohl vůdcům, jako byli Stephen Hopkins, Joseph Brown a Benjamin West, v jejich usilování o pozdvižení kulturní úrovně města, která tehdy byla — pokud jde o humanitní vědy — značně pod úrovní Newportu. Pomohl Danielu Jenckesovi najít místo pro knihkupectví a byl pak i jeho nejlepším zákazníkem; podobně podporoval i zápa­sící Gazette, která vycházela každou středu U Shakespearovy hlavy. V politice horlivě podporoval guvernéra Hopkinse proti Wardově skupině, jejíž hlavní síla byla v Newportu, a jeho opravdu výmluvný projev v roce 1765 v Hacher’s Hall, kde se postavil proti oddělení severní Providence jako zvláštního města s předsvěřeneckým hlasovacím právem v Národním shromáždě­ní, přispěl víc než co jiného k tomu, aby byl předsudek proti ně­mu zlomen. Avšak Ezra Weeden, který ho pečlivě sledoval, se veškeré této jeho povrchní aktivitě cynicky vysmíval; otevřeně prohlašoval, že to není nic jiného než maska pro jakýsi nepopsa­telný styk s nejtemnějšími propastmi Tartaru. Pomstychtivý mlá­denec začal systematicky studovat tohoto muže a veškeré jeho konání, kdykoli byl v přístavu; celé noční hodiny trávil u mola s připraveným člunem, kdykoli zahlédl světla v Curwenově skla­dišti, a sledoval pozorně malý člun, který se občas tiše kradl přes zátoku a zpět. Také pawtuxetskou farmu hlídal co nejbedlivěji a jednou ho vážně pokousali psi, které na něho vypustil párek starých Indiánů.

/2/

Na podzim roku 1770 se Weeden rozhodl, že nastal jeho čas, a získal značnou podporu mezi zvědavými měšťany, neboť o­vzduší napjatého očekávání se rozpadlo jako starý plášť a uvolni­lo místo zle skrývanému vytržení nad dokonalým triumfem. Zdá­lo se, že Curwen se jen s velkým úsilím zdržuje veřejného chvalozpěvu nad tím, co odhalil či poznal či dosáhl; zjevně však převládla potřeba utajení nad touhou sdílet svou radost s jinými, protože nikdy nic nevysvětlil. Právě po tomto přechodném údo­bí, které, jak se zdá, nastalo někdy počátkem července, začal pochmurný učenec lidi překvapovat informacemi, o kterých mu mohli očividně povědět jen jejich dávno zemřelí předkové.

Avšak Curwenova tajuplná činnost touto proměnou nikterak neustala. Naopak, zdálo se, že vzrůstá; a tak stále větší a větší část jeho obchodů za něho sjednávali kapitáni, které k sobě nyní připoutával pouty strachu, jež byla stejně mocná jako kdysi pouta korupce. Zcela zanechal obchodu s otroky pod záminkou, že zisk z něj stále klesá. Každou možnou chvilku trávil na farmě v Pawtuxetu; je ovšem pravda, že se tu a tam opět začalo povídat o jeho přítomnosti v místech, která, třeba ne vysloveně v blízkos­ti hřbitovů, přece jen s nimi byla v určitém vztahu, takže si pře­mýšliví lidé v duchu kladli otázku, do jaké míry se vlastně starý obchodník doopravdy změnil. Ezra Weeden, ač jeho špehování bývalo vzhledem k jeho zámořským cestám nutně krátkodobé a přerušovaně, se vyznačoval pomstychtivou vytrvalostí, kterou praktičtí měšťané a farmáři postrádali; proto podroboval Curwe­novy záležitosti tak důkladnému zkoumání, jakého se jim nikdy předtím nedostalo.

Mnohé ze zvláštních manévrů lodí podivného obchodníka bra­li lidé jako samozřejmost vzhledem k neklidným časům, kdy kaž­dý kolonista byl rozhodnut odporovat ustanovením zákona o cu­kru, který jim kazil vynikající obchod. Pašování a úhybné ma­névry byly v Narragansettské zátoce pravidlem a noční přistá­vání a vykládání podloudných nákladů něčím zcela obvyklým. Avšak Weeden, který noc co noc sledoval nákladní čluny a malé šalupy, které se tajně odkrádaly z Curwenových skladišť u doků v Town Street, nabyl brzy přesvědčení, že to nejsou jen ozbroje­né lodi Jeho Veličenstva, čemu se ten podezřelý plížil tak úzkost­livě vyhýbá. Před jeho proměnou v roce 1766 obsahovaly tyto čluny z největší části spoutané černochy, které odváželi přes zá­toku a vyloďovali na skrytém místě na břehu severně od Pawtu­xetu; dále pak byli hnáni do příkrého kopce a otevřenou kraji­nou na Curwenovu farmu, kde byli zamykáni v oné velké budově s vysoko umístěnými štěrbinovitými okny či průzory. Po promě­ně se však celá rutina pozměnila. Dovoz otroků náhle ustal a po nějakou dobu zanechal Curwen svých nočních plaveb. Potom, někdy na jaře roku 1767, přišla nová taktika. Opětně si nákladní čluny navykly odrážet od temných tichých doků, ale tentokrát zajížděly daleko do zátoky, snad až za Nanquit Point, kde se patrně potkávaly s cizími koráby značné velikosti a rozličného vzhledu, aby od nich převzaly náklad. Curwenovi námořníci pak náklad vyložili na obvyklém místě na břeh a po zemi dopravili na farmu; tam jej uzamkli v téže záhadné kamenné budově, která dřív přechovávala černochy. Náklad téměř výhradně pozůstával z beden a krabic, z nichž většina byla podlouhlá a těžká a znepo­kojivě připomínala rakve.

Weeden stále a s nepolevující vytrvalostí hlídal farmu, každé­ho večera ji na dlouhou dobu navštěvoval a zřídkakdy minul tý­den, aby se na ni nepodíval, vyjma doby, kdy byla zem pokryta zrádným sněhem, který by mohl vyzradit jeho otisky. Ale i teh­dy se často přikrádal co nejblíže po vyšlapané cestě nebo po ledě na blízké řece, aby se přesvědčil, jaké stopy tu zanechali jiní. Protože si uvědomoval, že námořnické povinnosti jeho vigilie na­rušují, najal si svého hospodského kamaráda jménem Eleazar Smith k tomu, aby v jeho nepřítomnosti v pátrání pokračoval; a tihle dva muži by vskutku bývali mohli pustit do oběhu hodně mimořádných chýr. Neučinili tak pouze proto, že si uvědomova­li, jak by taková publicita mohla jejich kořist vyplašit a zabránit jakémukoli dalšímu pokroku v pátrání. Před jakoukoli akcí chtěli mít v ruce něco podstatného. Co se doopravdy dozvěděli, bylo překvapující a Charles Ward dal častokrát před rodiči najevo po­litování nad tím, že Weeden později své zápisky spálil. O tom, co objevili, lze říci jen to, co Eleazar Smith stručně zaznamenal do nepříliš souvislého deníku a co jiní pisatelé deníků a dopisů bázli­vě opakovali podle jejich konečného prohlášení; z něho vyplýva­lo, že farma samotná je pouhou zevní slupkou jakési obrovité a odporné hrozby takových rozměrů a dosahu, že jsou přístupny jen mlhavému pochopení.

Má se za to, že Weeden se Smithem záhy dospěli k přesvěd­čení, že pod farmou se rozkládá velká soustava tunelů a ka­takomb, kde kromě starého Indiána a jeho ženy žije početné lidské osazenstvo. Dům sám se svým špičatým štítem byl starou památkou z poloviny sedmnáctého století, měl obrovský vysoký komín a mřížovaná okna s kosočtvercovými tabulkami; laboratoř byla umístěna v přístavku na severní straně, kde se střecha sva­žovala téměř k zemi. Tato budova stála osamoceně od jiných; však soudě podle různých hlasů, které bylo v určitou dobu ze­vnitř slyšet, musela být přístupná tajnými podzemními chodbami. Tyto hlasy byly před rokem 1766 pouhým mumláním a šepotem černochů či šílenými výkřiky, doprovázenými podivnými zpěvy či zaříkáváním. Po této době však nabyly velmi zvláštního a dě­sivého odstínu, probíhajíce celou škálou tónů — mezi mono­tónním brumláním otupělého souhlasu a výbuchy divoké zběsi­losti, bručivými rozhovory a kňouravými prosbami, dychtivým supěním a odmítavým řevem. Zdálo se, že hovoří různými jazyky známými Curwenovi, jehož chraplavý hlas se dal často odlišit od odpovědí, výčitek či naléhání.

Občas se zdálo, že v domě je více osob; Curwen, několik zajat­ců a strážci těchto zajatců. Bylo slyšet hlasy takového druhu, že je nikdy předtím neslyšeli ani Weeden a Smith, přestože měli bo­haté zkušenosti z cizích přístavů, i mnohé jiné, jejichž národnost určit dovedli. Rozhovory připomínaly vždy jakýsi katechismus či zpověď, jako kdyby se Curwen snažil od poděšených nebo vzpurných zajatců násilím získat nějakou informaci.

Weeden měl ve svém zápisníku mnoho doslovných zpráv o za­slechnutých rozhovorech, protože byly začasté vedeny v angličti­ně, francouzštině a španělštině, které znal; z těch se však nedo­chovalo nic. Tvrdil však, že kromě některých ďábelských dia­logů, jež se týkaly dávných záležitostí rodin z Providence, byla většina otázek a odpovědí, kterým rozuměl, povahy vědecké ne­bo historické. Jednou například byla francouzsky vyslýchána stří­davě běsnící a zatrpklá bytost na masakr Černého prince v Limo­ges roku 1370, jako kdyby existoval jakýsi skrytý důvod, pro který by měla znát odpověď. Curwen se zajatce — byl-li to zaja­tec — ptal, zdali byl dán rozkaz k vraždění proto, že na oltáři starodávné románské krypty pod katedrálou bylo nalezeno Zna­mení kozla, nebo zda Temný muž ze sabatu v Haute Vienne pro­nesl Tři slova. Když nedostal odpověď, uchýlil se tazatel ke kraj­ním prostředkům; ozval se strašlivý výkřik a po něm ticho násle­dované mumláním a zvukem pádu.

Žádný z rozhovorů nebyl nikdy sledován očitými svědky, pro­tože okna byla vždy zatažena těžkými záclonami. Jednou však během rozhovoru v neznámé řeči zahlédli na zácloně stín, který Weedena nadmíru vyděsil; připomněl mu totiž jednu z loutek, které viděl na podzim roku 1764 v Hacher’s Hall, kde nějaký muž z Germantownu v Pensylvánii provozoval důmyslné mecha­nické divadlo pod názvem „Pohled na znamenité město jeruza­lémské, na kterémž zpodoben jest Jeruzalém, chrám Šalamounův, jeho královský trůn, znamenité věže a hory, jakož i utrpení naše­ho Spasitele od zahrady Getsemanské až po kříž na hoře golgot­ské; umně vyvedené sochy, kteréž stojí za pohled zvědavého.“ Při této příležitosti sebou posluchač, který se přiblížil těsně k ok­nu předního pokoje, odkud zvuky vycházely, náhle škubl, což probudilo starý indiánský pár tak, že na něho pustili psy. Poté už nikdy žádné hovory v domě slyšet nebylo a Weeden a Smith do­spěli k závěru, že Curwen svou činnost přenesl do podzemních oblastí.

Že takové oblasti vpravdě existují, vyplývalo dostatečně jasně z mnoha věcí. Slabé výkřiky a steny neklamně vycházely tu a tam ze zdánlivě neporušené země v místech vzdálených od ja­kéhokoli stavení; v křovinách u břehu řeky, kde stráň příkře spa­dá do pawtuxetského údolí, byly rovněž objeveny klenuté dubo­vé dveře v rámu masivního zdiva, které mohly být docela dobře vchodem do jeskyň pod kopcem. Kdy a jak byly tyto katakomby vybudovány, nedovedl Weeden vysvětlit; často ale naznačoval, jak snadno by takové místo bylo dosažitelné pro skupinu nevidi­telných dělníků od řeky. Joseph Curwen používal své míšenecké námořníky vskutku mnohostranně. Za velkých jarních dešťů v roce 1769 měli oba pozorovatelé příkrý břeh pod ostrým do­hledem pro případ, že by déšť vynesl na světlo nějaká tajemství z podzemí, a byli odměněni pohledem na velké množství lid­ských i zvířecích kostí v místech, kde voda vyryla v březích hlu­boké strouhy. Přirozeně že takové věci se daly snadno vysvětlit blízkostí dobytčí farmy a existencí starých indiánských pohřebišť, avšak Weeden a Smith si o tom mysleli své.

V lednu roku 1770, když Weeden a Smith marně přemítali, co si o celé té bláznivé záležitosti myslet a co si s ní počít, došlo k příhodě s Fortalezou. Celní flotila pod velením admirála Wal­lace, rozhořčená spálením celního člunu Liberty v Newportu mi­nulého léta, začala zvýšenou měrou sledovat cizí koráby; při této příležitosti zajal Cygnet, ozbrojený škuner Jeho Veličenstva pod kapitánem Harry Leshem, jednoho časného rána po krátkém pronásledování koráb Fortalezu kapitána Manuela Arrudy z Barcelony, podle lodních záznamů na cestě do Providence. Když loď prohledávali kvůli kontrabandu, ukázalo se, že náklad pozůstává výhradně z egyptských mumií určených pro „námoř­níka A. B. C“, který si pro své zboží měl přijet s nákladním člu­nem hned u Nanquit Pointu a jehož totožnost kapitán Arruda z důvodů cti odmítl prozradit. Místní úřad viceadmirality v New­portu, nevěda, co si počít vzhledem k tomu, že na jedné straně nešlo o kontraband, avšak na straně druhé šlo o nezákonné uta­jování zboží, zvolil na radu výběrčího Robinsona kompromis a loď propustil, zakázal jí však kotvit v rhodeislandských vodách. Později se vyprávělo, že byla spatřena v bostonském přístavu, ač­koli v něm nikdy oficiálně nezakotvila.

Tato mimořádná událost nemohla nevzbudit v Providenci vel­kou pozornost, a jen málokteří pochybovali o tom, že mezi ná­kladem mumií a příšerným Josephem Curwenem existuje jakási spojitost. Jeho exotická studia a dovoz podivných chemikálií byly všeobecně známé a jeho záliba ve hřbitovech byla všem podezře­lá; nebylo tedy zapotřebí velké představivosti k tomu, aby ho uváděli v souvislost s tímto výstředním dovozním artiklem, který dost dobře nemohl být určen pro nikoho jiného ve městě. Jako by si uvědomoval toto všeobecné přesvědčení, dal si Curwen zá­ležet na tom, aby se příležitostně letmo zmiňoval o chemické hodnotě mumifikačních balzámů; patrně se domníval, že tak ce­lou záležitost uvede na pravou míru, aniž by přiznal svou přímou účast. Weeden a Smith samozřejmě neměli nejmenší pochyby, co celá věc znamená, a popustili uzdu nejdivočejším teoriím ohledně Curwena a jeho obludné činnosti.

Následující jaro, stejně jako minulé, oplývalo hojnými dešti a pozorovatelé pečlivě hlídali břeh řeky za Curwenovou farmou. Velkou část břehu voda odplavila a odhalila též jisté množství kostí, pohled na jakékoli podzemní prostory či brlohy se však ne­naskytl. Cosi se šuškalo ve vesnici Pawtuxetu, ležící asi míli po proudu, kde řeka teče přes slapy v kamenné terase, aby vplula do poklidného zákoutí zátoky. Tam, kde bizarní starodávné cha­loupky šplhaly od venkovského můstku do stráně a rybářské pla­chetnice kotvily v ospalých přístavištích, obcházely neurčité zvěs­ti o věcech, které plynou dolů po řece a na chvíli se objevují na světle, než sklouznou dolů přes vodopád. Pawtuxet je přirozeně dlouhá řeka, která se vine mnoha osídlenými kraji s hojnými hřbitovy, a jarní deště byly pochopitelně vydatné; avšak rybářům u mostu se nezamlouval zdivočelý pohled jedné z těch věcí, když se řítila dolů do klidných vod, ani způsob, jakým jiná z nich kři­čela, i když její stav byl dalek toho, kdy je cokoli normálně schopno křičet. Zvěsti přiměly Smithe — Weeden byl tou dobou právě na moři — aby rychle odchvátal ke břehu za farmou, kde zajisté zůstalo dost důkazů po rozsáhlém propadu půdy. Nenašlo se však ani stopy po žádné chodbě do příkrého břehu, neboť mi­niaturní lavina po sobě zůstavila pevnou hradbu zeminy s křovi­nami, které se zřítily seshora. Smith se dal do práce a začal zkus­mo kopat, ale odradil ho neúspěch; a možná i strach z úspěchu. Zajímavým tématem spekulace by byla otázka, co by asi učinil vytrvalý a pomstychtivý Weeden, kdyby byl býval v té době na břehu.

/3/

Na podzim roku 1770 Weeden usoudil, že čas dozrál k tomu, aby pověděl o svém odhalení ostatním; měl totiž pohromadě vel­ký počet faktů, které na sebe navzájem navazovaly, a svědectví další osoby, aby mohl odmítnout možné nařčení, že jeho předsta­vivost se dala unést žárlivostí a pomstychtivostí. Za prvního dů­věrníka si vybral kapitána Jamese Mathewsona z Enterprise, kte­rý ho jednak dostatečně znal, aby nepochyboval o jeho pravdo­mluvnosti, a jednak měl ve městě dostatečně velký vliv, aby byl vyslechnut s veškerou vážností. Rozhovor probíhal v horním pokoji Sabinovy krčmy poblíže doků a byl přítomen i Smith, aby mohl potvrdit prakticky každé tvrzení; bylo zřejmé, že jeho výpověď učinila na kapitána Mathewsona otřesný dojem. Jako téměř každý ve městě, také on choval vůči Josephu Curweno­vi temné podezření, takže stačilo, aby bylo potvrzeno a rozší­řeno o údaje, které ho dokonale přesvědčily. Ke konci porady byl velmi vážný a oběma mladším mužům nakázal přísné mlčení. Řekl, že co se dozvěděl, postupně sdělí zhruba deseti nejvzděla­nějším prominentům z Providence, zjistí jejich názor a bude dbát každé rady, kterou mu poskytnou. V každém případě bylo v da­né chvíli nejdůležitější utajení, neboť nešlo o záležitost, kterou by mohli vyřešit městští konstáblové nebo milice; a především po­pudlivý dav bylo třeba udržet v nevědomosti, aby v těchto už tak trudných časech opět nedošlo k panice, jež vypukla před necelým stoletím v Salemu a byla příčinou příchodu Josepha Curwena.

Podle kapitánova názoru patřili k osobám, na něž bylo záhod­no se obrátit, dr. Benjamin West, jehož článek o posledním tran­situ Venuše dokazoval, že je učeným a bystrým myslitelem; dále ctihodný James Manning, představený koleje, která se právě pře­stěhovala z Warrenu a byla dočasně umístěna v budově nové školy na King Street, než bude dokončena její stavba na kopci nad Presbyterián Lane; bývalý guvernér Stephen Hopkins, ně­kdejší člen Filozofické společnosti v Newportu a muž velmi širo­kého rozhledu; John Carter, vydavatel Gazette; všichni čtyři bratři Brownovi, John, Joseph, Nicholas a Moses, kteří tvořili uznávanou místní elitu a z nichž Joseph byl kromě toho velmi učený laik; starý dr. Jabez Bowen, velmi vzdělaný pán a člověk se značnou znalostí Curwenových nákupů pochybného charakte­ru; a konečně kapitán Abraham Whipple, fenomenálně odvážný a energický privatýr, na něhož se dalo spolehnout, že se postaví do čela jakéhokoli nutného zákroku. Tito muži, pokud budou souhlasit, se nakonec měli sejít ke společnému rozhodování, a na nich by pak bylo, aby se rozhodli, zda informovat či neinfor­movat guvernéra kolonie Josepha Wantona z Newportu, než se rozhodnou pro akci.

Poslání kapitána Mathewsona uspělo nade všechno očekávání; neboť i když u jednoho či dvou vybraných důvěrníků narazil na určitou skepsi, pokud šlo o duchařskou část Weedenovy zprávy, nebyl mezi nimi nikdo, kdo by nepovažoval za nutné přistoupit k tajné a organizované akci. Bylo zjevné, že Curwen představuje pro dobro města i kolonie jisté potenciální nebezpečí a musí být eliminován za každou cenu. Koncem prosince roku 1770 se v domě Stephena Hopkinse sešla skupina prominentních občanů a projednala tam eventuální opatření. Weedenovy poznámky, které předtím svěřil kapitánu Mathewsonovi, byly pečlivě prostu­dovány a on i Smith byli předvoláni, aby svým svědectvím stvrdili dotyčné podrobnosti. Ještě před koncem schůzky se celého shromáždění zmocnilo cosi podobného strachu, ačkoli tento strach byl prodchnut zarputilou rozhodností, vyjádřenou nejlépe drsný­mi a hlučnými kletbami kapitána Whipplea. Rozhodli se, že

o všem uvědomí guvernéra, protože bylo patrné, že budou muset použít něčeho více než zákonných prostředků. Vzhledem k to­mu, že zřejmě vládl skrytými silami neznámého potenciálu, nebyl Curwen člověkem, kterého by stačilo bezpečně varovat, aby opustil město. Mohlo by dojít k nepopsatelným odvetným opa­třením, a i kdyby si ten příšerný tvor dal říci, znamenal by jeho odchod jen přesun bezbožného břemene na jiné místo. Byly to nezákonné časy a muži, kteří po celá léta vzdorovali moci králov­ských výběrčích, necouvali ani před tvrdšími prostředky, když povinnost zavolala.

Curwena bylo nutné překvapit na jeho pawtuxetské farmě vel­kým přepadovým oddílem zkušených privatýrů a bylo třeba po­skytnout mu poslední příležitost, aby vše vysvětlil. Jestliže by se ukázalo, že je šílencem, který se baví pokřikem a fantastickými mnohojazyčnými hovory, byl by řádně izolován. Pokud by však vyšlo najevo něco závažnějšího a ukázalo se, že hrůzyplné histor­ky o podzemních chodbách jsou pravdivé, pak bylo třeba, aby on

i všichni jeho společníci zemřeli. Dalo se to vyřídit v klidu a ani jeho vdova a její otec by se nemuseli dozvědět, co se ve skuteč­nosti stalo.

Zatímco se jednalo o těchto závažných krocích, došlo ve městě k tak děsivé a nevysvětlitelné události, že se po nějaký čas nemlu­vilo na míle daleko o ničem jiném. Uprostřed jedné měsíčné led­nové noci plné sněhu se vzduch nad řekou a okolními pahorky rozezvučel otřesnou řadou výkřiků, které přitáhly ospalé hlavy do všech oken; lidé v blízkosti Weybosset Pointu zahlédli cosi velkého a bílého, kterak se zběsile řítí po neuklizeném prostoru před krčmou U Turkovy hlavy. Skupiny mužů s lucernami a mušketami vyrazily do ulic, aby se přesvědčily, co se děje, ale jejich pátrání nebylo odměněno zdarem. Příštího jitra však bylo na ledovém zátarasu u jižních pilířů Velkého mostu, kde se vedle Abbotova lihovaru rozkládá Dlouhý dok, nalezeno úplně nahé obrovské svalnaté tělo; jeho totožnost se stala předmětem neko­nečných spekulací, a to zejména starých pamětníků, v nichž vy­volala ona ztuhlá tvář s očima vytřeštěnýma hrůzou jakousi vzpomínku. Se zachvěním si mezi sebou vyměňovali kradmé šeptané věty plné úžasu a obav, neboť v těch ohavných ztuhlých rysech se ukrývala podoba — tak překvapivá, že téměř hraničila s totož­ností — muže, který zemřel před celými padesáti lety.

Ezra Weeden u nálezu byl; a protože si vzpomněl na štěkot psů z minulé noci, vyrazil po Weybosset Street a přes most u Blá­tivého doku, odkud zvuk vycházel. Mladý muž byl plný podivné­ho očekávám a nepřekvapilo ho, že když dospěl na okraj obydle­né oblasti, kde ulice přecházela v cestu do Pawtuxetu, narazil tam na velmi zvláštní stopy ve sněhu. Nahý obr byl pronásledo­ván psy a mnoha muži, přičemž stopy po tom, jak se psi a muži vraceli, byly velmi dobře znatelné. Zřejmě se pronásledování vzdali, když se ocitli příliš blízko města. Weeden se neradostně ušklíbl a vysledoval stopy k jejich počátku jako čistě formální de­tail. Šlo o pawtuxetskou farmu Josepha Curwena, zcela podle je­ho očekávání; a byl by dal mnohé za to, kdyby její dvorek byl bý­val méně pošlapán. Za daných okolností se neodvažoval projevit v plném denním světle ani náznak nějakého zájmu. Dr. Bowen, za kterým Weeden se svou zprávou ihned zašel, provedl pitvu oné podivné mrtvoly a objevil některé zvláštnosti, které ho zcela zarazily. Zdálo se, že mužův zažívající trakt nikdy nepracoval, zatímco veškerá kůže byla hrubé a vláčné konzistence, která se nedala nikterak vysvětlit. Šeptané pověsti starců o tom, jak je mrtvola podobná dávno zesnulému kováři Danielu Greenovi, jehož pravnuk Aaron Hopkin byl lodním komisionářem a Cur­wenovým zaměstnancem, učinily na Weedena jistý dojem, a tak se začal poptávat, až se dozvěděl, kde je starý Green pochován. Téže noci navštívila starý Severní hřbitov naproti Herrenden’s Lane desetičlenná skupina mužů a hrob otevřela. Našla jej ale prázdný, zcela podle očekávání.

Mezitím bylo s poštovními kurýry dojednáno, že budou za­držovat Curwenovu poštu, a krátce než došlo k příhodě s nahou mrtvolou, byl zachycen dopis od muže jménem Jedediáš Orne ze Salemu, který spolčeným občanům poskytl látku k hlubokému zamyšlení. Části dopisu, okopírované a dochované v archívech rodiny, kde je našel Charles Ward, zněly přibližně takto:

„Je mi potěchou, že pokračuješ ve studiu starobylostí po svém způsobu, a nemyslím, že by to byli lépe dokázali u Hutchinse v městě Salemu. Zajisté, že nic než nejdivější ohavnost vzešla z toho, co H. vyvolal z věci, kteréž dokázal získati jen část. To, co jsi poslal, bylo vše darmo, ať proto, že se něčeho nedostáva­lo, či proto, že jsem neměl ta správná slova — buď že jsem je nehodně citýroval, či nevěrně opsal. Teď však jsem v koncích. Tvého chymického umění nemaje, bych řádně mohl studovati Borella, doznávám, že jsem u velikém zmatku nad tvojí Sed­mou knihou Necronomiconu, kterouž mi čísti radíš. Než vpravdě bych rád, abys vzal na vědomí, co nám povědíno o tom, kterak pečlivě třeba dbáti, koho vyvolávati, neb pomys­li, co pan Mather napsal v Margináliích k......., a posuď, jak pravdivě ta hrůzná věc popsána jest. A opět ti pravím, nevyvo­lávej nic, co nejsi s to zažehnati; čímž mám na mysli cokoliv, co by na druhé straně mohlo vyvolati proti tobě věc, kdež by ani tvoje nejmocnější znamení nebyla k ničemuž. Dotazuj se těch menších, aby ti neodpověděli větší a nechtěli ti poroučeti nad míru. Strach mne posedl, kdyžtě jsem se dočti, že znáš to, co drží Ben Zariatnatmik ve své krabici z ebenu, neboť se do­haduji, kdož ti o tom pověděl. Též si přeji, bys mne Jedediá­šem, a nikoli Simonem nazýval. V této společnosti není člově­ku dobře žíti dlouho a tobě je zajisté znám můj záměr, podle kteréhož jsem se sem vrátil co můj vlastní syn. Jsem žádostiv, bys mne seznámil s tím, co tvůj Temný muž vyzvěděl od Sylvá­na Cocidia v oné hrobce pod římskou zdí, a budu ti zavázán, kdyžtě mi zapůjčíš svůj manuskript, o kterémž se zmiňuješ.“

Jiný a nepodepsaný dopis z Pensylvánie vyvolával stejné před­stavy, zvláště v této pasáži:

„Béřu na vědomost, co pravíš a co se posílání účtů toliko přes tvoje koráby dotejčí, leč nemohu povždy nabýti jistoty, kdy je mám očekávati. V záležitosti, o kteréž byla řeč, žádám leč jedi­né; míti jistotu, že jsem ti dokonale porozuměl. Dáváš mi vě­děti, že má-li býti dosaženo nejlepších výsledků, nesmí chyběti žádná část, avšak sám víš nejlíp, jak zatěžko jest míti jistotu. Jeví se mi jako notný hazard a obtíž odnášeti celou bednu a v městě (i.e. u sv. Petra, sv. Pavla, sv. Marie a v Kristově kostele) sotva tak lze učiniti. Jsem si však vědom, co nedokona­lostí měl onen vyvolaný posledního října a kolik živých vzorků na to padlo, než uhodil jsi na ten správný způsob v roce 1766; takže se tebou dám vésti ve všech záležitostech. S netrpěli­vostí očekávám tvou brigu a denně se poptávám na molu u pana Biddlea.“

Třetí podezřelý dopis byl sepsán v neznámé řeči a dokonce i neznámým písmem. Ve Smithově deníku nalezeném Charlesem Wardem je neobratně okopírována jedna kombinace znaků, kte­rá se často opakovala; odborníci na Brownově univerzitě prohlá­sili, že jde o amharské čili habešské písmo, ačkoli nedokázali roz­luštit ani jediné slovo. Žádné z těchto psaní nebylo Curwenovi doručeno, ačkoli okolnost, že ze Salemu nenadále zmizel i Jede­diáš Orne, byla hodně diskutována a svědčila o tom, že muži z Providence podnikli jistá diskrétní opatření. Pensylvánská his­torická společnost rovněž obdržela jakýsi podivný dopis, který přijal dr. Shippen a který se týkal přítomnosti jistého odporného individua ve Filadelfii. Avšak ve vzduchu visely rozhodnější zása­hy a právě v tajných nočních schůzkách skupiny osvědčených ná­mořníků a privatýrů v Brownově skladišti nutno hledat hlavní plody Weedenových odhalení. Pomalu, ale jistě se rozvíjel plán kampaně, která měla zahladit veškeré stopy po nechutných záha­dách okolo Josepha Curwena.

Curwen přes veškerou snahu o utajení očividně cítil, že je něco ve vzduchu, neboť lidé si všimli, že se tváří neobyčejně sklíčeně a ustaraně. Jeho kočár byl teď hodně vídán ve městě a na Pawtu­xet Road a on sám postupně shazoval slupku předstírané zdvoři­losti, s jejíž pomocí se poslední dobou pokoušel čelit předsud­kům měšťanů. Fennerovi, nejbližší sousedé jeho farmy, si jednou v noci povšimli mocného světelného záblesku, který vyrazil k ob­loze z jakéhosi otvoru ve střeše záhadné budovy s vysokými a nadměrně úzkými okny; tuto skutečnost oznámili Johnu Brow­novi do Providence. Pan Brown se stal velitelem vybraného od­dílu, který měl Curwena zlikvidovat, a informoval Fennerovy, že se chystá jistá akce. To považoval za nutné, protože nebylo mož­né, aby si rozhodujícího nájezdu nepovšimli; svůj postup jim vy­světlil tak, že Curwen špicluje pro celníky v Newportu, proti kterým se otevřeně či tajně svíraly ruce každého loďaře, obchodníka či farmáře v Providenci. Zda této lsti sousedé, kteří byli svědky tolika prapodivných věcí, uvěřili, není jisté, avšak Fennerovi byli každopádně ochotni uvést v souvislost s mužem tak prapodiv­ných mravů každé zlo. Jim tedy pan Brown dal na starost, aby hlí­dali Curwenovu farmu a pravidelně hlásili vše, co se tam bude dít.

/4/

Pravděpodobnost, že Curwen je na stráži a zkouší něco neobvyk­lého, jak naznačoval onen podivný záblesk světla, nakonec uspí­šila akci, která byla skupinou seriózních občanů tak pečlivě naplá­nována. Podle údajů ve Smithově deníku se v pátek 12. dubna 1771 v deset hodin večer shromáždil ve velkém sále Thurstonovy krčmy U zlatého lva na Weybosset Pointu za mostem oddíl asi jednoho sta mužů. Z vedoucí skupiny prominentů byli kromě vůdce Johna Browna přítomni dr. Bowen se svou brašnou s chi­rurgickými nástroji, představený koleje Manning bez velké paru­ky (největší v kolonii), kterou obvykle nosil, guvernér Hopkins v temném plášti a v doprovodu svého bratra námořníka Eseha, kterého do věci se svolením ostatních v poslední chvíli zasvětil, John Carter, kapitán Mathewson a kapitán Whipple, který měl velet hlavní úderné jednotce. Tito velitelé se radili odděleně v zadní místnosti, načež kapitán Whipple vyšel do sálu a přijal od přítomných námořníků přísahu a vydal instrukce. Eleazar Smith byl ve společnosti velitelů, když seděli v zadní místnosti, očeká­vajíce příchod Ezry Weedena, který měl za úkol sledovat Curwe­na a hlásit odjezd jeho kočáru na farmu.

Okolo půl jedenácté bylo na Velkém mostě slyšet těžký ra­chot, po němž následoval zvuk kočáru v ulici pod ním; nebylo tedy už zapotřebí čekat na Weedena, aby věděli, že odsouzenec vyrazil na svou poslední noční jízdu k bezbožnému kouzelnictví. Za chvilku poté, když už bylo slyšet jen slabé kodrcání vzdalující­ho se kočáru na mostě u Blátivého doku, se objevil i Weeden; nájezdníci se na ulici tiše seřadili do vojenského pořádku, na zá­dech křesací ručnice, pušky na ptáky nebo velrybářské harpuny, které si přinesli. Weeden a Smith jeli s oddílem a z velitelů byli k přímému nasazení připraveni kapitán Whipple, kapitán Eseh Hopkins, John Carter, představený Manning, kapitán Mathew­son a dr. Bowen spolu s Mosesem Brownem, který dorazil na po­slední chvíli, ač se neúčastnil předchozího sezení v krčmě. Všich­ni tito svobodní občané a stovka jejich námořníků se vydali bezodkladně na dlouhý pochod; vyhlíželi zachmuřeně a trochu vystrašeně, když na sebou nechali Blátivý dok a stoupali do mír­ného svahu Broad Street směrem k Pawtuxet Road. Hned za kostelem Staršího Snowa se někteří muži otočili, aby se pohle­dem rozloučili s Providencí, ležící pod hvězdami časného jara. Půvabně z ní vyrůstaly kostelní věže a průčelí a z malé zátoky na sever od mostu jemně vál slaný vánek. Vega stoupala nad velký kopec nad vodou, jehož zalesněný hřbet byl přerušen obrysem střechy nedokončené kolejní budovy. Na úpatí tohoto kopce a v úzkých stoupajících uličkách na svazích snilo své sny staré měs­to; stará Providence, pro jejíž bezpečnost a duševní zdraví měla být vymýcena tak nestvůrná bezbožnost.

Za hodinu a čtvrt nájezdníci, jak bylo předem domluveno, dorazili na Fennerovu farmu, kde vyslechli závěrečnou zprávu o své oběti. Ta dorazila na farmu asi půl hodiny předtím a brzy poté opět vystřelilo k obloze ono podivné světlo; žádné z oken, která bylo vidět, se však nerozsvítilo. Tak tomu bylo poslední do­bou vždycky. Ještě než zprávu vyslechli, vyrazil k jihu jiný velký záblesk, a všichni v oddíle si uvědomili, že jsou vskutku na prahu scény hrůzných a nadpřirozených divů. Kapitán Whipple nyní rozkázal své jednotce, aby se rozdělila na tři oddíly: dvacet mužů pod Eleazarem Smithem mělo vyrazit přímo ke břehu a střežit přístaviště proti možným posilám, které by si Curwen mohl při­volat prostřednictvím posla v případě nutnosti; druhých dvacet mužů pod vedením kapitána Eseha Hopkinse se mělo přikrást dolů k řece za Curwenovu farmu a zničit sekyrami nebo pomocí prachu dubové dveře ve vysokém příkrém břehu; třetí skupina měla obklíčit dům samotný s přilehlými budovami. Z tohoto od­dílu měl vést jednu třetinu kapitán Mathewson k záhadné ka­menné budově s vysokými úzkými okny, druhá třetina měla ná­sledovat samotného kapitána Whipplea k hlavnímu domu farmy a zbývající třetina měla obklíčit celou skupinu budov, dokud ne­bude svolána konečným signálem.

Poříční skupina měla po jednom hvizdu vylomit dveře ve strá­ni a potom čekat a zajmout vše, co by z podzemí za dveřmi vyra­zilo. Při zvuku dvou hvizdů měla postoupit ke vchodu a utkat se s nepřítelem, nebo se připojit k ostatním útočníkům. Skupina u kamenného domu měla na tyto signály reagovat podobně: po prvním si vynutit vstup a při druhém sestoupit do podzemí tou cestou, která bude objevena, a připojit se k všeobecnému či roz­ptýlenému boji, který se v jeskyních rozpoutá. Třetí čili poho­tovostní signál tří hvizdů měl přivolat okamžitě zálohu, jinak pověřenou hlídkováním; jejích dvacet mužů se mělo rozdělit a vniknout do neznámých hlubin jak přes vlastní farmu, tak přes kamennou budovu. Víra kapitána Whipplea v existenci kata­komb byla nezvratná, a při plánování nevypracoval tedy žádné alternativní řešení. Měl po ruce velmi silnou a pronikavou píšťal­ku, a neměl proto strach, že jeho signály zůstanou nepochopeny nebo popleteny. Poslední záložní oddíl u přístaviště byl samo­zřejmě mimo dosah píšťalky a vyžadoval speciálního posla, který by v případě potřeby vypomohl. Moses Brown a John Carter se s kapitánem Hopkinsem odebrali k říčnímu břehu, zatímco před­stavený Manning byl přidělen k oddílu kapitána Mathewsona k průzkumu kamenné budovy. Dr. Bowen s Ezrou Weedenem zůstali ve skupině kapitána Whipplea, která měla zaútočit na far­mu přímo. Útok měl započít, jakmile posel od kapitána Hopkin­se dorazí ke kapitánu Whippleovi, aby mu oznámil, že skupina u řeky je připravena. Velitel pak měl jednou silně zapískat a od­díly začít společně útok na třech místech. Krátce před jednou v noci vyrazily tři oddíly z Fennerovy farmy; jeden, aby hlídal přístaviště, druhý, aby zamířil do údolí řeky a k vratům ve strá­ni, a třetí, aby se rozdělil a postaral o vlastní budovy Curwenovy farmy.

Eleazar Smith, který doprovázel oddíl hlídající břeh, ve svém deníku zaznamenává klidný postup a dlouhé čekání na kopci u zátoky; přerušilo je cosi, co vypadalo jako vzdálený signál píš­ťalky a zvláštní směs řevu a výkřiků a výbuchu střelného prachu, které jako by přicházely ze stejné strany. Později se jeden muž domníval, že slyší vzdálené výstřely, a ještě později Smith sám za­chytil dunění titánských slov, které rezonovalo vysoko nad nimi. Až před ránem se objevil jediný vyděšený posel s divokýma očima a zvláštně páchnoucím šatem a řekl oddílu, aby se v klidu ro­zešel domů a aby nikdy myšlenkou či slovem nezavadil o to, co se v noci dálo, ani o člověka, který býval Josephem Curwenem. Cosi na poslově chovám bylo daleko přesvědčivější než pouhá je­ho slova; neboť třebas to býval námořník, kterého mnozí znali, něco se z jeho duše vytratilo, či naopak se v ní objevilo cosi, co ho navždy odsoudilo k osamění. Byla to táž věc, s níž se později setkávali u jiných starých známých, kteří vstoupili do onoho pás­ma hrůzy. Většina z nich ztratila či získala cosi neuchopitelného a nepopsatelného. Spatřili nebo zaslechli či pocítili cosi, co ne­příslušelo lidským bytostem — a nemohli na to zapomenout. Nikdy se od nich nic neproslechlo; i nejprostší pudy smrtelníků mají své hranice hrůzy. A skupina na břehu řeky postihla u ono­ho posla jakýsi bezejmenný děs, který téměř uzamkl jejich vlastní rty. Sami toho vypověděli velmi málo a deník Eleazara Smithe je jediným přetrvávajícím písemným záznamem celé výpravy, která vyrazila od Zlatého lva.

Charles Ward však objevil jinou nejasnou zmínku v jakési ko­respondenci Fennerových, kterou našel v New Londonu, kde, jak věděl, žila jiná větev rodiny. Zdá se, že Fennerovi, od jejichž domu bylo zřetelně vidět odsouzenou farmu, zahlédli odjíždějící řady nájezdníků a velmi jasně slyšeli zuřivý štěkot Curwenových psů, doprovázený prvním pronikavým hvizdem, který spustil útok. První silný hvizd byl následován opětovným velkým světel­ným zábleskem z kamenné budovy a o chvíli později, po druhém signálu, který zavelel k všeobecnému útoku, se ozval tlumený ra­chot výstřelů z mušket a po něm strašný burácející řev, který pí­sař Luke Fenner popsal ve svém líčení jako „Uááááhrrrr-Ruááá­áhrrr!“ Řev však obsahoval kvalitu, jakou pouhý popis nebyl s to vyjádřit, a autor se zmiňuje, že jeho matka při tom zvuku rázem omdlela. Později se opakoval, i když méně hlasitě, načež následovala další, ale tlumenější střelba spolu s hlasitým výbu­chem střelného prachu od řeky. Asi hodinu poté začali všichni psi strašlivě štěkat a země se zachvěla — tak výrazně, že svícny na polici nad krbem se začaly kácet. Bylo cítit silný pach síry a otec Luke Fennera prohlásil, že zaslechl třetí čili pohotovostní hvizd, ačkoli ostatní jej nepostřehli. Tlumená palba z mušket za­zněla znovu, vystřídána hlubokým ječením, méně pronikavým, ale strašnějším než předchozí; byl to jakýsi hrdelní, ohavně ne­přirozený kašel či chrochtání, jehož označení jako jekot bylo spíš dáno jeho trváním a patologickým dojmem než vlastní akustic­kou hodnotou.

Poté byl v místech, kde ležela Curwenova farma, spatřen pla­menný výbuch a ozvaly se zoufalé výkřiky poděšených mužů. Muškety zablýskly a zapraskaly a cosi hořícího padlo k zemi. Ob­jevila se druhá hořící věc a bylo zřetelně slyšet lidský výkřik. Fen­ner napsal, že byl dokonce s to zapamatovat si několik slov vy­plivnutých jako náhlým výbuchem: „Všemohoucí, ochraňuj své ovečky!“ Následovaly další výstřely a druhá věc padla k zemi. Poté nastalo asi třičtvrtěhodinové ticho; na konci této doby Ar­thur Fenner, Lukeův bratr, zvolal, že vidí, jak z prokleté farmy stoupá ke hvězdám „rudá mlha“. Nikdo kromě dítěte to nemohl dosvědčit, ale Luke připouští zvláštní shodu paniky a téměř kře­čovité hrůzy, která v té chvíli třem kočkám, které se nacházely v místnosti, prohnula hřbet a naježila srst.

Pět minut poté zavanul studený vítr a vzduch se naplnil nesne­sitelným zápachem tak silným, že jen čerstvý mořský vzduch mo­hl zabránit, aby si toho nepovšimla pobřežní skupina nebo která­koli bdící duše v Pawtuxetu. Zápach nepatřil k ničemu, s čím se kdokoli z Fennerů někdy předtím setkal, a probouzel v lidech sví­ravou beztvarou hrůzu, daleko horší než pach hrobu či kostnice. Těsně poté zazněl ohavný hlas, na který žádný nešťastník, který jej zaslechl, nemohl zapomenout. Duněl z oblohy jako ortel zká­zy a okna drnčela, jak jeho ozvěna postupně slábla. Byl to hlubo­ký a melodický hlas; mohutný jako kovové varhany, ale zlovolný jako zapovězené knihy Arabů. Nikdo není s to povědět, co říkal, protože hovořil neznámou řečí, ale Luke Fenner, aby znázornil onu démonickou intonaci, si zapsal toto: „DÝSMÍS — JEŠET — BONEDOSEFFEDUVEMA — ENTTEMOS.“ Až do roku 1919 nebyl nikdo schopen spojit tento hrubý přepis s čímkoli v lidském povědomí, avšak Charles Ward zbledl, když v něm po­znal cosi, co kdysi odsoudil Mirandola, třesa se hrůzou, jako nej­zazší horor mezi inkantacemi černé magie.

Tomuto zlovolnému divu z Curwenovy farmy jako by odpoví­dal zcela jasně slyšitelný lidský výkřik či hluboký jednohlasný jek, načež se neznámý zápach zmnožil o další pach, stejně nesnesitelný. Nyní vypuklo úpění zřetelně odlišné od tohoto jeku a po­kračovalo vytím ve stoupajících a klesajících kadencích. Chvílemi vypadalo téměř srozumitelně, třebaže žádný posluchač nedovedl vystopovat určitá slova; a v jednom okamžiku jako by vyvrcholi­lo v ďábelský a hysterický chechtot. Nato se z desítek lidských hrdel vyrval vřesk vrcholné hrůzy, vřesk, který zazněl silně a jas­ně přes tu nesmírnou hlubinu, ze které musel vytrysknout; a po­tom ovládla vše temnota a ticho. Spirály štiplavého dýmu stoupa­ly do výše a zastřely hvězdy, třebaže se neobjevily žádné plameny a na žádné budově se příštího dne neukázaly známky požáru.

K ránu zaklepali na dveře Fennerových dva vyděšení poslové, jejichž šat byl nasáklý nepostižitelnými pachy, a požádali o sou­dek rumu, který velmi dobře zaplatili. Jeden z nich sdělil členům rodiny, že s případem Josepha Curwena je skoncováno, a uložil jim, aby se o událostech uplynulé noci nezmiňovali. Ač tento pří­kaz zněl arogantně, vzhled těch, kdož jej vyslovili, ho zbavil ve­škeré nadutosti a dodal mu hrozivou autoritu; proto zůstávají jen tyto skrovné dopisy Luke Fennera, které — jak napsal svému příbuznému z Connecticutu — měl příjemce zničit. Jedině sku­tečnost, že příbuzný neuposlechl, takže dopisy se nakonec do­chovaly, uchránily celou záležitost před milosrdným zapomenu­tím. Charles Ward byl schopen dodat ještě jednu podrobnost jako důkaz dlouhodobého zájmu pawtuxetských usedlíků o dáv­né tradice. Starý Slocum z této vesnice řekl, že jeho dědeček vě­děl o prapodivné pověsti o jakémsi ožehlém a znetvořeném těle, které bylo nalezeno v polích asi týden poté, co byla ohlášena smrt Josepha Curwena. Řeči udržoval v oběhu pouze dojem, že tělo, aspoň pokud se z jeho spáleného a znetvořeného stavu dalo usuzovat, nebylo ani zcela lidské, ani nepatřilo žádnému tvorovi, kterého kdy lidé z Pawtuxetu zhlédli či o kterém aspoň četli.

/5/

Ani jeden muž, který se toho strašného nájezdu účastnil, se nedal přimět k tomu, aby se o něm zmínil byť jen slovíčkem, a každý úryvek mlhavých údajů, který se dochoval, pochází od těch, kteří byli mimo hlavní bojovou skupinu. Je až cosi děsivého na důslednosti, s jakou tito skuteční nájezdníci zničili všechny zmínky, kte­ré v tomto směru ukrývaly sebemenší náznaky.

Osm námořníků zahynulo, ale ačkoli jejich těla nebyla dopra­vena zpátky, jejich rodiny se spokojily s prohlášením, že došlo ke srážce s celníky. Totéž prohlášení vysvětlilo i četné případy pora­nění, která převazoval a léčil výhradně dr. Jabez Bowen, který výpravu doprovázel. Nejhůře se dal vysvětlit onen nepojmenova­telný pach lpící na všech nájezdnících, tedy věc, o níž se diskuto­valo celé týdny. Z občanských vůdců měli nejvážnější rány kapi­tán Whipple a Moses Brown a dopisy jejich žen svědčí o překvapení, jaké vyvolávalo jejich mlčení a pečlivé skrývání obvazů. Po psychologické stránce jako by každý účastník zestárl, vystřízlivěl a byl otřesen. Naštěstí šlo vesměs o silné, aktivní a prosté lidi ortodoxního náboženského přesvědčení, neboť kdy­by byli bývali jemnějšího založení a jejich duševní život byl složi­tější, zajisté by na to silně doplatili. Představený Manning byl rozrušen nejvíc; avšak i on překonal nejtemnější stíny a udusil vzpomínky v modlitbách. Každý z těchto vůdců měl v po­zdějších letech vést aktivní život a je možná štěstí, že tomu tak bylo. Více než o rok později vedl kapitán Whipple dav, který za­pálil celní loď Gaspee, a v tomto smělém činu můžeme vytušit jakýsi první krok k tomu, aby vymazal z mysli bezbožné obrazy.

Vdově po Josephu Curwenovi byla předána zapečetěná olově­ná rakev podivného tvaru, kterou patrně nalezli na místě, kde jí bylo zapotřebí, a v níž — jak jí bylo sděleno — odpočívalo tělo jejího muže. Padl prý v bitce s celníky, o jejíchž podrobnostech by nebylo vhodné se příliš šířit. Kromě tohoto prohlášení se o konci Josepha Curwena nikdo nezmiňoval a Charles Ward měl po ruce jediný náznak, aby na něm mohl vybudovat jakousi teo­rii. Tímto náznakem byla pouhá nitka — roztřesenou rukou pod­tržená pasáž v zadrženém dopise Jedediáše Ornea Curwenovi, kterou si Ezra Weeden zčásti opsal. Kopie byla nalezena v majet­ku Smithových potomků; je na nás, abychom rozhodli, zdali ji Weeden předal svému společníkovi jako němý důkaz nenormál­nosti, ke které došlo, když celá záležitost skončila, nebo zda ji — což je pravděpodobnější — měl Smith už předtím a sám podtrhl to, co dokázal ze svého přítele vytáhnout pomocí bystrého úsud­ku a obratných otázek. Podtržená část je pouze toto:

„A opět ti pravím, nevyvolávej nic, co nejsi s to zažehnati; čímž mám na mysli cokoliv, co by na druhé straně mohlo vyvolati proti tobě věc, kdež by ani tvoje nejmocnější znamení nebyla k ničemuž. Dotazuj se těch menších, aby ti neodpověděli větší a nechtěli ti poroučeti nad míru.“

S ohledem na tento odstavec a se zřetelem k tomu, jaké ztrace­né a nepopsatelné spojence byl poražený muž schopen povolat v úzkých, byl možná Charles Ward na vahách, zda vůbec nějaký občan z Providence Josepha Curwena zabil.

Úmyslné vymazání každé památky na mrtvého ze života i z le­topisů města Providence nesmírně podpořili sami vůdcové nájez­du. Zprvu neměli v úmyslu být tak důkladní a ponechali vdovu i jejího otce v neznalosti pravého stavu věcí; avšak kapitán Til­linghast byl bystrý muž a brzy objevil dosti pověstí, aby to v něm vzbudilo obavy a vedlo ho nakonec k tomu, že požádal svou dce­ru a vnučku, aby si změnily jméno, spálily knihovnu a veškeré zbývající listiny a aby daly odtesat nápis z břidlicové desky nad hrobem Josepha Curwena. Dobře se znal s kapitánem Whipplem a patrně z tohoto drsného námořníka vytáhl více než kdokoli ji­ný, pokud šlo o to, jak prokletý čaroděj skončil.

Od té doby se Curwenova památka ocitala ve stále větším za­pomenutí, což se nakonec s obecným souhlasem přeneslo i na městské záznamy a archívy Gazette. Po duchovní stránce to lze srovnat pouze s mlčením, jaké obklopovalo jméno Oscara Wil­dea po celých deset let po jeho pádu do nemilosti, a po stránce dosahu pouze s osudem onoho hříšného krále z Runaguru v po­vídce lorda Dunsanyho, o němž bohové rozhodli, že nejen musí sám přestat existovat, ale že musí být vymazána i památka na to, že vůbec kdy existoval.

Paní Tillinghastová, jak vdovu začali po roce 1772 nazývat, prodala dům na Olney Court a nastěhovala se ke svému otci do Power’s Lane, kde žila až do své smrti v roce 1817. Farma v Pawtuxetu, které se nyní vyhýbala každá lidská duše, zůstala po celá léta na pospas plísním a zdálo se, že chátrá nepředstavitel­nou rychlostí. Kolem roku 1780 z ní zůstaly stát jen kamenné a cihlové zdi a do roku 1800 se i ty rozpadly do beztvarých hro­mad suti. Nikdo se neodvážil projít změtí křovin na břehu řeky, za níž měla být ukryta vrata do příkrého svahu, a nikdo se také nepokusil znovu rekonstruovat obraz scén, uprostřed nichž Jo­seph Curwen odešel od hrůz, které napáchal.

Pouze robustního kapitána Whipplea slyšeli bystří posluchači, jak si pro sebe občas mumlá: „Hrom aby do toho — ale proč jen se tolik chechtal, když tak ječel? Vypadalo to, jako by ten pro­klatec měl něco za lubem. Za půl koruny bych mu ten jeho barák spálil...“

Kapitola třetí

Pátrání a evokace

/1/

Charles Ward, jak jsme viděli, se o tom, že pochází z Josepha Curwena, poprvé dozvěděl v roce 1918. Nepřekvapuje, že se okamžitě začal zajímat o vše, co mělo nějakou spojitost s dávnou záhadou; neboť každá mlhavá chýra, kterou o Curwe­novi zaslechl, se nyní stala sama o sobě něčím životně důležitým pro toho, kdo v sobě měl Curwenovu krev. Žádný nadaný a ná­paditý genealog by nejednal jinak, než že by od té doby začal horlivě a systematicky sbírat o Curwenovi veškeré údaje.

Na počátku se Ward své pátrání ani v nejmenším nepokoušel utajovat, takže dokonce i dr. Lyman je na vahách, zdali by se za­čátek jinochovy choroby měl posunout před konec roku 1919. Ward hovořil otevřeně s členy své rodiny — třebaže jeho matka neprojevovala zvláštní nadšení nad tím, že má za předka právě Curwena — i s úředníky různých muzeí a knihoven, které na­vštěvoval. Kdykoli žádal soukromé rodiny o záznamy, o kterých se domníval, že je mají, nikterak přitom nezastíral, o co mu jde, a sdílel s nimi poněkud pobavenou skepsi, s jakou se dívali na dávné pisatele deníků a dopisů. Často projevoval dychtivou zvě­davost nad tím, co se asi před půldruhým stoletím udalo na paw­tuxetské farmě, jejíž polohy se marně snažil dopátrat, a jaký vlastně Curwen ve skutečnosti byl.

Když narazil na Smithův deník a archívy a když se mu dostal do rukou dopis Jedediáše Ornea, rozhodl se, že navštíví Salem a poohlédne se tam po Curwenově dřívější činnosti a vztazích, což učinil o velikonočních prázdninách v roce 1919. V Essex In­stitute, který dobře znal ze svých dřívějších pobytů v tomto okouzlujícím starém městě chátrajících puritánských lomenic a namačkaných mansardových střech, byl velice mile přivítán a objevil velké množství údajů o Curwenovi. Dozvěděl se, že jeho předek se narodil v Salem-Village, nyní Danversu, který leží asi sedm mil za městem, dne osmnáctého února roku 1662-3 a že uprchl na moře ve věku patnácti let, aby se znovu objevil až po devíti letech, vybaven mluvou, oblečením a chováním rodilého Angličana, a usadil se přímo v Salemu. V té době se s rodinou příliš nestýkal a veškerý volný čas trávil nad podivnými knihami, které si přivezl z Evropy, a neznámými chemikáliemi, které mu přivážely lodi z Anglie, Francie a Holandska. Některé jeho výlety na venkov se staly předmětem značného zájmu a byly nejasně spojovány s pověstmi o nočních ohních na horách.

Curwenovými jedinými blízkými přáteli byli jacísi Edward Hutchinson ze Salem-Village a Simon Orne ze Salemu. S těmito muži byl často vídán při hovoru na návsi a jejich vzájemné ná­vštěvy nebyly ničím neobvyklým. Hutchinson měl daleko u lesa dům, který se citlivějším povahám příliš nezamlouval kvůli zvu­kům, které se z něj za noci ozývaly. Říkalo se o něm, že mívá prapodivné návštěvníky, a světla, která bývalo vidět v jeho ok­nech, nemívala vždy stejnou barvu. Vědomosti, které měl o mrt­vých a o věcech dávno minulých, byly považovány za obludné; v době, kdy začaly hony na čarodějnice, zmizel a nikdo o něm víc neslyšel. V téže době odcestoval i Joseph Curwen, ale lidé se br­zy dozvěděli, že se usadil v Providenci. Simon Orne žil v Salemu do roku 1720, kdy začala budit veřejnou pozornost okolnost, že se na něm neprojevují žádné stopy stárnutí. Poté zmizel a asi po třiceti letech se vrátil jeho dvojník a údajný syn, aby vznesl nároky na dědictví. Jeho žádosti bylo vyhověno, když předložil doklady psané vlastní rukou Simona Ornea; Jedediáš Orne pak bydlel nadále v Salemu až do roku 1771, kdy jisté dopisy od ob­čanů z Providence adresované ctihodnému Thomasi Barnardovi a jiným způsobily, že se v klidu odebral neznámo kam.

Doklady o všech těchto podivných událostech byly přístupné v Essex Institute, u soudu a na matričním úřadě a obsahovaly jak neškodné věci, jako vlastnická práva na pozemky a prodejní smlouvy, tak i nenápadné úryvky znepokojivější povahy. Zcela jednoznačné narážky na ně se objevily ve čtyřech či pěti zápisech o čarodějnických procesech, jako například v tom, kde Hepzibah Lawsonová dne 10. července 1692 přísahala u soudu v Oyeru a Terminen, jemuž předsedal soudce Hathorne, že „čtyřmecítma čarodějek a Temný muž se obyčejně setkávali v lesích za domem páně Hutchinsona“, a jistá Amity Howová při sezení 8. srpna prohlásila před soudcem Gedneyem, že „oné noci vložil Ďábel své znamení na Bridget S., Jonathana A., Simona O., Deliveran­ce W., Josepha C., Susan P., Mehitable C. a Deborah B.“. Potom tu byl seznam titulů Hutchinsonovy pověstné knihovny, který na­lezli, když zmizel, a nedokončený manuskript psaný jeho vlastní rukou šifrou, kterou se nikomu nepodařilo přečíst. Ward si dal zhotovit fotokopii tohoto rukopisu a začal na šifře nenápadně pracovat, hned jak mu ji dodali. Po srpnu nabyly jeho práce na šifře až horečné intenzity a podle jeho řečí a chování se lze do­mnívat, že přišel na klíč k řešení před říjnem nebo listopadem. Nikdy však neřekl, zda uspěl či ne.

Největší bezprostřední zájem však budil materiál týkající se Ornea. Wardovi trvalo jen velmi krátkou dobu, aby podle totož­nosti rukopisu dokázal to, co již považoval za prokázáno v textu dopisu adresovaného Curwenovi: že totiž Simon Orne a jeho údajný syn jsou jedna a táž osoba. Jak se už Orne zmínil ve svém dopise, nebylo příliš bezpečné žít v Salemu moc dlouho, a proto se uchýlil na třicet let do ciziny a vrátil se až jako představitel dal­ší generace, aby se ucházel o své pozemky. Orne byl zřejmě vel­mi opatrný a většinu své korespondence zničil, avšak občané, kteří v roce 1771 zahájili výše popsanou akci, našli a uchovali ně­kolik dopisů a listin, které vzbudily jejich zvědavost. Byly tu zá­hadné formule a diagramy psané jeho rukou či v jiných rukopi­sech, které nyní Ward pečlivě kopíroval a fotografoval, a jeden nesmírně záhadný dopis psaný písmem, v němž badatel podle matričních záznamů jednoznačně poznal rukopis Josepha Cur­wena.

Tento Curwenův dopis, třebaže mu chybí označení roku, nebyl zjevně tím, na nějž odpovídal Orne ve svém zadrženém dopise, a podle vlastních dokladů jej Ward umístil do doby před rokem 1750. Nebude možná chybou, uvedeme-li text vcelku jako vzo­rek stylu člověka, jehož osud byl tak temný a strašlivý. Adresát je oslovován jako Simon, avšak slovo je přeškrtnuto (zda Curwe­nem nebo Orném, nebyl Ward schopen říci).

Providence, 1. květen.

Bratře,

a ctěný starý příteli, s veškerou uctivostí a vroucím díků­vzdáním Tomu, jemuž sloužíme pro jeho věčnou moc. Právě jsem objevil to, co sám měl bys znáti, co se věcí posledních do­tejčí, a co v tom punktu učiniti třeba. Nehodlám tě následovati a pro léta svá se odebrati jinam, an Providence postrádá oné břitkosti jako Zátoka při postihování věcí nadobyčejných i hor­livosti soudů. Jsemť též zaneprázdněn svými koráby a zbožím, a nemohl jsem tudíž učiniti, jakož jsi učinil ty; krom toho na­chází se pod mojí farmou v Pawtuxetě to, co je ti povědomo a co by zajisté nemohlo čekati, až se navrátím zpět coby někdo jiný.

Nikterak však nejsem nepřipraven na těžké časy, jakž jsem ti pověděl, a dlouho jsem se obíral způsobou, jak se navrátiti zpátky po ztrátě těla. Minulé noci jsem napadl na slova, jež dovedou vyvolati YOGG-SOTHOTHA, a poprvé jsem patřil na onu tvář, o níž hovoří Ibn Schacabac v --------. A ona mi

pravila, že klíč je ukryt v III. žalmu Liber damnatus. Až slunce vstoupí do pátého domu a ocitne se v trigonu se Saturnem, na­rejsuj Pentagram ohně a třikráte proslov devátý verš. Týž verš pak opakuj o každém svátku Nalezení sv. Kříže a v předvečer Všech svatých, a věc ona pak vezme svůj zrod ve vnějších sfé­rách.

A ze semene starého pak se zrodí ten, kdož se bude ohledati, ač nevěda, co hledá.

Leč toto vše nebude k ničemuž, jestliže nebude dědice a jest­liže soli, či způsob, jak soli vyráběti, nebude připraven pro je­ho ruce. A na tomto místě doznávám, že jsem potřebných kro­ků nepodnikl, aniž nalezl mnoho. Ten postup je vpravdě zapeklitý a hltá tak veliký počet vzorků, že jich získávám dostatek jen s velkými obtížemi, v to nezapočítávaje námořní­ky, kteréž si přivážím z Indií. Zdejší lidé začínají větřiti, avšak dokážu si je udržeti od těla. Urození pak jsou horší nežli lid, jsouce podezřívavější při svém konání, a lid pak víc víry klade v to, co říkají. Obávám se, že ten farář a pan Merritt trochu ví­ce mluvili, ale prozatím nic nenasvědčuje nebezpečí. Chymické látky lze snadno obdržeti, an jest ve městě dvou výtečných chymiků, dr. Bowen a Sam Carew. Já pak kráčím cestou, kte­rouž vyznačil Borellus, a též Abdul Al-Hazred svou VII. kni­hou jest mi převelice nápomocen. Cožkoliv se mi zdaří vyzís­kati, z toho i ty budeš míti užitek. A mezitím nikterak nepolevuj a užívej oněch slov, kteráž jsem ti pověděl. Jsou řád­ně opsána, leč v pádě, že budeš si přáti spatřiti ho, užívejž to­ho, co jest psáno na kousku......., kterýž přikládám do toho­to balíčku. Svoje verše odříkej vždy o svátku Nalezení sv. Kříže a v předvečer Všech svatých; a jestliže tvůj rod nevymře, pak přijde v létech příštích ten, kdo se ohledati bude zpátky a použije oněch solí či látek, které mu zanecháš. Job XIV, 14.

Jsem šťasten, že se opět vynacházíš v Salemu, a troufám, že tě zas zanedlouho uzřím. Mám dobrého hřebce a pomýšlím na to, že si opatřím kočár, neb je tu v Providenci už jeden (páně Merrittův), ač cesty jsou špatné. Rád-li cestuješ, nepomíjej mne. Z Bostonu můžeš najmouti poštovní kočár na cestu přes Dedham, Wrentham a Attleborough, a ve všech těchto měs­tech jsou znamenité hostince. Ubytuj se u pana Bolcoma ve Wrenthamu, kde jsou lože měkčí než u pana Hatche, však k jídlu se zastav u těch druhých, protože u nich se vaří lépe. Zahni do Providence u Patucketských slapů a projeď kolem krčmy pana Saylese. Můj dům nachází se hned proti krčmě pa­na Epeneta Olneye za Towne Street, na severní straně od Ol­ney Court. Vzdálenost od Bostonu jest asi čtyřiačtyřicet mil.

Zůstávám starým a věrným přítelem a služebníkem Almon­sin-Metratonu,

Josephus C.

Pan Simon Orne,

William’s-Lane, v Salemu.

Tento dopis kupodivu jako první udal Wardovi přesné místo, kde stával v Providenci Curwenův dům, neboť žádný ze zázna­mů, s nimiž se až dosud setkal, nebyl tak přesný. Byl to dvojná­sob překvapivý objev, protože jako novější Curwenův dům, který byl vystavěn v roce 1761 na místě starého, označil rozbořenou budovu, která dosud stála na Olney Court a byla Wardovi dobře známa z jeho starožitnických toulek po Stampers Hill. Dům byl vzdálen pouze několik bloků od jeho vlastního domu výše na kopci a nyní v něm bydlela černošská rodina, která požívala v okolí dobré pověsti, protože se zabývala příležitostným praním či úklidem a topením. Skutečnost, že ve vzdáleném Salemu našel tak náhle důkaz, že v historii jeho vlastní rodiny existovalo toto rodinné sídlo, učinila na Warda mohutný dojem, a tak se roz­hodl, že si místo hned po návratu důkladně prohlédne. Mystičtěji zabarvená místa v dopise, která chápal jako výstřední symbolis­mus, ho zarážela; přesto se záchvěvem zvědavosti zaznamenal, že biblická pasáž, na kterou se dopis odvolával — Job XIV, 14 — obsahuje známý verš: „Kdyby mohl ožít muž, jenž zemřel, čekal bych po všechny dny své služby, až budu vystřídán.“

/2/

Mladý Ward se vrátil domů ve stavu příjemného vzrušení a strá­vil následující sobotu dlouhým a vyčerpávajícím studiem domu v Olney Court. Dům, nyní už zchátralý věkem, nikdy nebyl pan­ským sídlem v pravém slova smyslu; byl to skromný dvouapůl­podlažní dřevěný městský dům v typickém koloniálním stylu se špičatou střechou, velkým ústředním komínem a umělecky vyře­závanými dveřmi s půlkruhovým oknem nad nimi, trojúhelníko­vým štítem a úpravnými dórskými sloupy. Na první pohled utr­pěl jen nepatrné změny, a Ward cítil, že hledí na něco, co je vel­mi blízké neblahému předmětu jeho pátrání.

Současní černí obyvatelé domu ho znali, a tak byl starým Asou a jeho ženou Hannah velmi zdvořile pozván dál. Uvnitř bylo více změn, než by se dalo z vnějšího pohledu předpokládat; Ward si s pocitem lítosti povšiml, že jemné spirálovité závitnice s vázami nad krbem a vyřezávané obložení vestavěných skříní jsou pryč, zatímco značná část jemného táflování a přesahujících okrajo­vých lišt je počmáraná, rozsekaná a vydlabaná či jednoduše zcela překrytá lacinými tapetami. Celkem vzato nepřinesla prohlídka zdaleka tolik, kolik Ward očekával; aspoň však bylo vzrušující stát uprostřed stěn, které kdysi obýval tak hrůzyplný muž jako Joseph Curwen. Se zachvěním si povšiml, že ze starobylého mo­sazného klepadla byl pečlivé odstraněn jakýsi monogram.

Od té doby až do skončení školy trávil Ward svůj volný čas nad fotokopií Hutchinsonových šifer a shromážděnými místními údaji o Curwenovi. Prvé mu stále odolávalo; druhého však měl — včetně vodítek k podobným datům jinde — tolik, že byl ochoten podniknout výlet do New Londonu a New Yorku, aby se mohl obeznámit se starými dopisy, o kterých tušil, že tam jsou. Cesta byla velmi užitečná, protože mu přinesla Fennerovy dopisy se strašlivým líčením nájezdu na pawtuxetskou farmu a kore­spondenci mezi Nightingalem a Talbotem, z níž se dozvěděl o portrétu, který měl být namalován na jednom panelu Curwe­novy knihovny. Záležitost s portrétem ho obzvlášť zaujala, proto­že by byl dal mnohé za to, aby se dozvěděl, jak Joseph Curwen vlastně vypadal; a tak se rozhodl, že podnikne druhou výpravu do domu v Olney Court, aby se přesvědčil, zdali pod olupujícím se nánosem pozdějších barev nebo pod vrstvami plesnivých tapet nezůstaly po dávném portrétu nějaké stopy.

K průzkumu došlo brzy v srpnu a Ward pečlivě zkoumal stěny v každé místnosti, která byla dost velká na to, aby mohla po­jmout knihovnu neblahého stavebníka. Zvlášť velkou pozornost věnoval velkým panelům nad původním ostěním, a asi po jedné hodině pocítil silné vzrušení, když dospěl k přesvědčení, že na ši­rokém prostoru nad krbem je po odloupnutí několikerého náno­su barev povrch znatelně tmavší, než by odpovídalo obvyklému zabarvení či dřevu pod ním. Po několika pečlivějších pokusech s kapesním nožem měl jistotu, že narazil na značně velký portrét. S opravdovým sebezapřením se mladý muž rozhodl neriskovat poškození, k němuž by zajisté vedl bezprostřední pokus odhalit obraz pomocí nože, a vzdálil se z místa svého objevu pro odbor­nou pomoc. Po třech dnech se vrátil s velmi zkušeným umělcem, panem Walterem Dwightem, který měl svůj ateliér blízko úpatí College Hill, a znamenitý restaurátor se ihned pustil do práce pomocí vhodných metod a chemikálií. Starý Asa a jeho žena byli chováním svých návštěvníků patřičně vzrušeni a obdrželi za tuto invazi do svého domova náležitou odměnu.

Jak restaurování den za dnem pokračovalo, sledoval Charles Ward se vzrůstajícím zájmem Unie a stíny, které byly po tak dlou­hém zapomenutí postupně odhalovány. Dwight započal se spod­ní částí obrazu, a tak se, protože obraz měl trojnásobnou výšku proti šířce, tvář po nějakou dobu neobjevovala. Mezitím vyšlo najevo, že jde o sporého, dobře rostlého muže v temně modrém kabátci a vyšívané vestě, krátkých kalhotách z černého saténu a bílých hedvábných punčochách, sedícího ve vyřezávaném křes­le na pozadí okna, jež otevíralo výhled na mola a lodi. Když se objevila hlava, bylo vidět, že je pokryta nefalšovanou albemarle­ovskou parukou a že má hubenou, klidnou a bezvýraznou tvář, která připadala jak Wardovi, tak restaurátorovi povědomá. Te­prve k posledku však restaurátor i jeho zákazník začínali žasnout nad podrobnostmi oné hubené, bledé tváře a se záchvěvem po­svátné hrůzy si uvědomovali, jaký dramatický trik tu sehrála dě­dičnost. Neboť stačila konečná olejová lázeň a několik dotyků škrabky, aby se plně objevil výraz, který zakryla staletí; a aby postavila zmateného Charlese Dextera Warda, který tak rád pro­dléval v minulosti, tváří v tvář jeho vlastním živým rysům v obli­čeji jeho strašlivého praprapraděda.

Ward přivedl rodiče, aby zhlédli div, který odhalil, a otec se okamžitě rozhodl obraz zakoupit, třebaže byl vyveden na stávají­cím ostění. Podobnost s chlapcem, byť v archaickém vydání, byla obdivuhodná; bylo zjevné, že přes jakýsi šalebný atavismus si fy­zické rysy Josepha Curwena po půldruhém století nalezly přesný duplikát. Podobnost paní Wardové jejímu předkovi nebyla nikte­rak výrazná, i když si vzpomněla na některé příbuzné, kteří měli v obličeji rysy, jež její syn sdílel s dávno mrtvým Curwenem. Ne­byla tímto objevem nijak nadšena a svému muži řekla, že by por­trét měl spíš spálit než jej dát odnést domů. Bylo na něm, tvrdila, cosi bezbožného; nejen ve vlastní podstatě obrazu, ale právě v oné podobnosti s Charlesem. Pan Ward však byl praktický muž s váženým postavením — byl výrobcem bavlněných látek s vel­kými továrnami v Riverpointu v pawtuxetském údolí — a nebyl ochoten naslouchat ženským vrtochům. Obraz na něj podobností synovi učinil mocný dojem a byl přesvědčen, že si ho syn jako dárek zaslouží. S tímto názorem — jak netřeba zdůrazňovat — Charles co nejsrdečněji souhlasil; a tak po několika dnech vyhle­dal pan Ward majitele domu, drobného mužíka s tváří malého hlodavce a hrdelním přízvukem, a obdržel celý panel i ostění nad ním včetně obrazu za cenu, jež odvrátila hrozící příval nepříjem­ného handrkování.

Zbývalo tedy jen sejmout ostění a odvézt je do Wardova do­mu, kde byly provedeny úpravy pro jeho restauraci a instalaci nad elektrickým krbem v Charlesově studijní knihovně na třetím podlaží. Charlesovi byl svěřen úkol dohlédnout na odvoz, a tak 28. srpna doprovázel dva odborné dělníky od Crookerovy aran­žérské firmy do domu v Olney Court, kde byly římsa krbu i panel nad ní odstraněny s velkou péčí a přesností, aby mohly být převezeny nákladním autem společnosti. Zůstala po nich plo­cha odkrytých cihel nad průběhem komínu, za níž si mladý Ward povšiml čtvercového výklenku velikosti asi jedné stopy, který byl umístěn očividně za hlavou portrétu. Protože byl zvědav, co ta­kový prostor může znamenat či obsahovat, přiblížil se a nahlédl dovnitř; tam našel pod silnou vrstvou prachu a sazí několik za­žloutlých listin, hrubý silný sešit a několik zpráchnivělých útržků látky, zřejmě zbytků po stuze, kterou bylo vše svázáno dohroma­dy. Když odfoukl větší část špíny a popela, vytáhl sešit a prohlédl si smělé tahy nápisu na jeho deskách. Byl psán rukou, kterou se naučil rozpoznávat už v Essex Institute, a označoval se­šit jako „Deník a záznamy Josepha Curwena, gentlemana z Pro­vidence-Plantations, dříve bytem v Salemu.“

Jelikož ho objev nadmíru rozrušil, ukázal Ward sešit oběma zvědavým dělníkům, kteří byli na místě s ním. Jejich svědectví je zcela jednoznačné, pokud jde o povahu a pravost nálezu, a dr. Willett na ně klade velikou váhu k podpoře své teorie, že na po­čátku svého výstředního chování nebyl mladý muž ještě duševně chorý. Veškeré ostatní listiny byly rovněž psány Curwenovým ru­kopisem a jedna z nich vyhlížela obzvlášť zlověstně, protože nes­la nápis: „Tomu, kterýž přijde po mně, a jak on se může ocitnou­ti mimo čas a sféry.“ Jiná byla psána šifrou jako Hutchinsonovo psaní, které bylo až dosud Wardovi hádankou. Třetí — a tu ba­datel zajásal — vypadala jako klíč k šifře, zatímco čtvrtá a pátá nesly označení „Edw. Hutchinson, nositel erbu“ a „Jedediáš Or­né, Esq.“, „nebo jejich dědicové anobrž ti, kdož je budou zastu­povati.“ Šestá a poslední listina nesla nápis: „Joseph Curwen, je­ho život a cesty v létech 1678 a 1687: O tom, kam cestoval, kde zůstával, koho navštívil a co se dozvěděl.“

/3/

Dospěli jsme nyní k bodu, v němž akademičtější škola psychiatrů spatřuje počátek choromyslnosti Charlese Warda. Hned po svém objevu si mladý muž prostudoval několik dalších stránek sešitu a rukopisy a zřejmě v nich nalezl něco, co na něj učinilo nesmírný dojem. Vskutku, od doby, kdy ukázal názvy písemností dělní­kům, jako by samotný text střežil s obzvláštní péčí a prožíval zmatení mysli nevysvětlitelné ani historickým a genealogickým významem nálezu. Po návratu domů oznámil novinu téměř za­hanbeně, jako by chtěl zdůraznit její nesmírnou důležitost, aniž by bylo třeba důkazu. Nápisy na deskách rodičům ani neukázal a řekl pouze, že nalezl nějaké dokumenty psané rukou Josepha Curwena, „většinou šifrované“, které bude muset prostudovat velmi pečlivě, než vysvitne jejich pravý význam. Je nepravděpo­dobné, že by i dělníkům něco ukázal, nebýt jejich neskrývané zvědavosti. Podle všeho se nepochybně chtěl vyhnout zdání ob­zvláštní nesdílnosti, která by ještě více rozvázala jejich jazyky.

Oné noci proseděl Charles Ward ve svém pokoji drahnou do­bu, pročítaje nalezený sešit a listiny, a neustal, ani když nastal den. Jídlo mu na jeho naléhavou žádost poslali nahoru, jak o to poprosil matku, když za ním přišla, aby se přesvědčila, co se dě­je; odpoledne se pak objevil jen nakrátko, když přišli dělníci in­stalovat Curwenův portrét na ostění knihovny. Příští noc spal přerušovaně v šatech a neustále horečně zápasil s luštěním šifro­vaného rukopisu. Ráno si matka povšimla, že pracuje na fotoko­pii Hutchinsonovy šifry, kterou jí několikrát předtím ukázal; když se ho však zeptala, řekl jí, že Curwenův klíč pro ni nelze použít. Toho odpoledne zanechal práce a fascinovaně přihlížel, jak muži dokončují instalaci obrazu na ostění nad rafinovaně rea­listicky vyhlížejícím elektrickým krbem, přičemž tuto napodobeninu i s římsou odsadili poněkud od severní stěny, jako kdyby tam byl komín, a boční zdi obložili táflováním, které odpovídalo táflování pokoje. Přední panel s obrazem byl upilován a zavěšen tak, aby za ním zůstala volná prostora jako skříňka. Když dělníci odešli, přestěhoval se Ward se svou prací do knihovny a posadil se před obraz s očima napůl na šifře, napůl na portrétu, který na něj zíral zpět jako dávný, o staletí starší obraz v zrcadle. Rodiče, jak si dodatečně vzpomínají na jeho chování v té době, popi­sují zajímavé podrobnosti jeho tajnůstkaření. Před služebnictvem zřídkakdy ukrýval jakoukoli listinu, kterou právě studoval, pro­tože správně předpokládal, že Curwenův spletitý a archaický ru­kopis je nad jejich pochopení. S rodiči však postupoval opatrněji a kromě případů, kdy šlo o šifrovaný rukopis nebo o pouhou směsici záhadných symbolů a neznámých ideogramů (jako v oné listině nadepsané „Tomu, kterýž přijde po mně..."), zakrýval text nějakým vhodným Uštem, dokud návštěvník neodešel. Přes noc měl listiny uzamčené ve svém starožitném sekretáři, kam je také vkládal, kdykoli místnost opouštěl. Brzy si osvojil dosti pra­videlné hodiny a návyky až na to, že ustaly jeho dlouhé procház­ky a jiné zájmy mimo dům. Začátek školy, jejíž nejvyšší ročník nyní navštěvoval, ho zřejmě nevyrušil z klidu; častokrát se nechal slyšet, že nemá v úmyslu se obtěžovat s univerzitou. Tvrdil, že má před sebou důležitý speciální výzkum, který mu poskytne větší možnosti vzdělání v humanitních vědách než jakákoli univerzita na světě.

Přirozeně pouze člověk, který vždy býval pilný, výstřední a sa­motářský, byl s to se vydat po této cestě, aniž by na sebe přivábil pozornost. Ward však byl už svým založením učenec a poustev­ník; proto jeho rodiče spíš zarmoutila než překvapila přísná od­loučenost a tajnůstkaření, jimiž se obklopil. Jak otci, tak matce nadto připadalo podivné, že jim nechce ukázat ani částečku své­ho pokladu ani je seznámit se žádnými údaji, které vyluštil. Tuto zdrženlivost vysvětloval tím, že chce vyčkat, až se mu podaří ně­jaké ucelenější odhalení, avšak jak míjely týdny a objevy se ne­dostavovaly, začalo mezi mladým mužem a rodiči vzrůstat jakési napětí; to později zesílilo u jeho matky v otevřený odpor ke vše­mu, co mělo něco společného s pátráním týkajícím se Curwena.

Během října začal Ward opět navštěvovat knihovny, tentokrát však nikoli kvůli starožitnostem jako dříve. Předmětem jeho bá­dání se nyní staly čarodějnictví a magie, okultismus a démonolo­gie; když mu pak prameny v Providenci vyschly, nasedl do vlaku do Bostonu a čerpal z bohatých zdrojů velké knihovny na Copley Square, Widenerovy knihovny na Harvardu či Siónské experi­mentální knihovny v Brookline, kde jsou k dispozici vzácné trak­táty o bibli. Nakoupil spoustu knih a dal ve své knihovně zřídit dodatečnou soustavu polic pro nově získaná díla o záhadných věcech; o vánočních svátcích kromě toho podnikl okružní cestu mimo město včetně výletu do Salemu, aby tam nahlédl do jistých záznamů v Essex Institute.

Kolem poloviny ledna 1920 se ve Wardově chování objevil zá­kmit triumfu, který nevysvětlil, načež zanechal práce nad Hu­tchinsonovými šiframi. Namísto toho se vydal dvojí cestou: che­mických bádání a shromažďování záznamů. Pro první si zřídil laboratoř na nepoužívané půdě domu, pro druhou sháněl veške­ré možné prameny důležitých statistických dat z Providence. Místní obchodníci s léčivy a vědeckými přístroji při pozdějším vyšetřování udávali zvláštní a zdánlivě nesmyslné seznamy látek a přístrojů, které Ward nakupoval; avšak úředníci v guvernér­ském paláci, na radnici a v různých knihovnách se shodují v tom, co bylo předmětem jeho druhého zájmu: pátral intenzívně a horečně po hrobu Josepha Curwena, z jehož náhrobního kame­ne lidé předchozích generací tak moudře odtesali jméno.

V rodině Wardových ponenáhlu vzrůstalo přesvědčení, že ně­co není v pořádku. Charles trpěl vrtochy a drobnými změnami zájmů i dříve, avšak toto rostoucí tajnůstkaření a zaujetí pro zá­hady nebylo ani u něho obvyklé. Práci pro školu jen předstíral, a ačkoli u žádné ze zkoušek nepropadl, bylo vidět, že jeho ně­kdejší píle vymizela. Měl nyní jiné zájmy: když nebyl ve své labo­ratoři s tucty starých alchymistických knih, byl k nalezení buď nad starými městskými pohřebními záznamy, nebo nad okultními svazky ve své knihovně, kde na něho z velkého panelu na severní stěně upíraly ironický pohled tak překvapivě mu podobné — a zdálo se, že stále podobnější — rysy Josepha Curwena.

Koncem března přidal Ward ke svým archivářským toulkám sérii výprav po různých starých hřbitovech ve městě. Důvod se objevil později, kdy se úředníci z radnice nechali slyšet, že patrně našel důležitý klíč. Své pátrání po hrobu Josepha Curwena mezi­tím náhle zamění na hrob jakéhosi Naphthali Fielda; změna se vysvětlila, když vyšetřovatelé, kteří po něm přezkoumávali zázna­my, našli zlomkovitý zápis o Curwenově pohřbu, který se ku­podivu zachoval a ve kterém se konstatovalo, že ona podivná olověná rakev byla zakopána „deset sotp na jih a pět stop na západ od hrobu Naphthali Fielda v --------.“ Skutečnost, že v za­chovaném zápisu chybí bližší údaj o hřbitově, značně kompli­kovala pátrání a hrob Naphthali Fielda se stával stejně ne­polapitelným jako Curwenův; zde však v minulosti nedošlo k systematickému výmazu jména, a dalo se tedy rozumně před­pokládat, že Ward narazí na náhrobní kámen, i kdyby záznam o něm zanikl. Proto tedy ony výpravy — z nichž byly vyloučeny hřbitovy Svatojánský (dříve Královský) a kongregacionalistický na Swan Pointu, protože podle jiných statistik byl jediný Na­phthali Field (zesnulý v roce 1729), o kterého se mohlo jednat, baptista.

/4/

Blížil se květen, když dr. Willett, na žádost starého Warda a vy­baven veškerými údaji o Curwenovi, které rodina od Charlese získala ještě v době, kdy nic nezatajoval, s mladým mužem ko­nečně promluvil. Setkání však mělo malý význam a skončilo bez­výsledně, protože Willett po celou dobu cítil, že Charles je na­prostým pánem sama sebe a zaobírá se důležitými věcmi; aspoň však tajnůstkářského mladíka donutilo podat nějaké racionální vysvětlení svého chování v poslední době. Ward byl typ bledého, nevýrazného člověka, který se ocitá v rozpacích, přesto však byl docela ochoten hovořit o svých počinech, i když ne tak, aby od­halil jejich cíl. Prohlašoval, že listiny jeho předka skrývají jistá podivuhodná tajemství tehdejšího vědeckého poznám, většinou šifrovaná, která jsou asi na stejné úrovni jako objevy Baconovy či snad je i převyšují. Sama o sobě však byla bezvýznamná, ledaže by byla uvedena v soulad se souborem dnes již překonaného uče­ní, a kdyby byla vystavena na odiv světu ovládanému pouze mo­derním vědeckým názorem, oloupilo by je to o veškerou osobitost a dramatickou významnost. Aby mohla zaujmout skutečně důležité postavení v historii lidského poznání, bylo třeba, aby je nejprve uvedl v soulad člověk obeznámený s pozadím, z něhož vyrůstala — a tomuto úkolu se nyní Ward zasvětil. Pokoušel se co nejrychleji vstřebat znalost oněch zanedbávaných umění sta­rých dob, jakými musel každý skutečný tlumočník curwenov­ských údajů disponovat, přičemž doufal, že časem bude moci učinit významné prohlášení, podat úplnou zprávu a prezentovat světu záležitosti pro lidstvo a svět ducha nesmírně významné. Ani Einstein, prohlašoval, nedokázal tak hluboce revolucionizo­vat běžný pohled na svět.

Pokud šlo o jeho pátrání po hřbitovech, jehož cíl otevřeně při­pustil, i když o podrobnostech svého postupu pomlčel, pravil, že má důvod k domněnce, že zneuctěný náhrobní kámen u hrobu Josepha Curwena byl popsán jistými mystickými znaky — vyte­sanými podle směrnic v jeho poslední vůli a z nevědomosti za­chovanými těmi, kdo vymazali jméno — které jsou absolutně podstatné pro konečné rozluštění jeho kryptického systému. Curwen si podle Warda přál uchovat svá tajemství velmi pečlivě; v důsledku toho své údaje roztrousil mimořádně podivným způ­sobem. Když ho dr. Willett požádal, aby si ony mystické doku­menty směl prohlédnout, projevil Ward velkou zdráhavost a sna­žil se ho odvrátit takovými věcmi, jako byly fotografie Hut­chinsonových šifer a Orneových formulí a diagramů; nakonec mu však ukázal vnější strany některých skutečných curwenov­ských nálezů — „Deník a záznamy“, šifry (titul rovněž šifro­vaný) a poselství „Tomu, kterýž přijde po mně“, plné formulek — a dovolil mu nahlédnout do dokumentů, které byly psány zá­hadnými znaky.

Otevřel také deník na stránce, kterou vybral, patrně pro její nezávadnost, a umožnil Willettovi spatřit Curwenův souvislý ru­kopis v řeči anglické. Doktor si velice dobře povšiml kudrlinko­vých a komplikovaných písmen a všeobecného ovzduší sedmnác­tého století, které ulpívalo na krasopisu i stylu, přestože pisatel přežil do století osmnáctého, a brzy nabyl jistoty, že dokument je pravý. Text sám byl relativně triviální a Willett se upamatoval jen na zlomek:

„Středa 16. Oktobris 1754. Moje šalupa Wahefal z Londýna se tohoto dne objevila s dvaceti novými muži najatými v Indiích. Španěly z Martineca a Holanďany ze Surinamu. Holanďani by rádi opustili loď, neb zaslechli cosi neblahého o těchto výpra­vách, než pokusím se je přemluvit, aby zůstali. Pro pana Knighta Dextera U vavřínu a knihy 120 kusů látky pro pláště a 100 pro pláštěnky, 20 kusů houní modré barvy, 50 kusů ca­lamanca, 300 kusů shendsoye. Pro pana Greena U slona 20 ohřívacích pánví, 10 pudů uzených jazyků. Pro pana Perriga 1 sada sídel. Pro pana Nightingalea 50 rysů formátu 12 X 15 palců. Minulé noci jsem třikráte vyvolával SABAOTHA, leč nikdo se mi neobjevil. Musím zvěděti více od pana H. V Transylvánii ho však lze jen těžko dosíci a je nadmíru s po­divem, že mi nemůže poskytnouti toho, co tak výtečně použí­val posledních sto let. Simon mi za posledních pět týdnů ne­napsal, než očekávám, že o něm brzičko uslyším.“

Když dr. Willett při čtení dospěl až sem a chystal se obrátit list, bylo mu v tom spěšně zabráněno Wardem, který mu sešit přímo vytrhl z rukou. Doktorovi se podařilo na otevřené stránce přečíst pouhých pár vět; ty se mu však kupodivu nadlouho vryly do pa­měti. Zněly takto:

„Kdyžtě jsem odříkal verš z Liber damnatus o svátku Nale­zení sv. Kříže a v předvečer Všech svatých, troufám, že se ta věc líhne mimo sféry. A přiláká toho, kdož má přijíti, jestliže zajistím, aby se narodil a aby si oblíbil věci minulé, a aby se ohlížel zpátky přes staletí celá, pro kterýžto účel jest mi připra­viti soli či to, z čeho je lze připraviti.“

Willett více nezahlédl, než i tento nepatrný záblesk vnesl jakýsi nový a nejasný děs do malovaných rysů Josepha Curwena, který na ně z panelu ironicky shlížel. Od té doby se stále nemohl zbavit podivného dojmu — a jeho lékařské zkušenosti ho ujišťovaly, že je to pouhý dojem — že v očích portrétu se skrývá jakési přání, ne-li přímo nutkání k tomu, aby sledoval mladého Charlese War­da, jak se pohybuje po pokoji. Před odchodem se zastavil, aby podrobně obraz prostudoval, a znovu užasl nad jeho podobností Charlesovi, zatímco se snažil vštípit si do paměti každičký detail té záhadné bezbarvé tváře včetně drobné jizvy či důlku na hlad­kém čele nad pravým okem. Cosmo Alexander, usoudil, byl ma­líř hodný Skotska, které dalo vznik Raeburnovi, a učitel hodný svého vynikajícího žáka Gilberta Stuarta.

Ujištěni lékařem, že Charlesovu duševnímu zdraví nic nehrozí, že se však na druhé straně zabývá výzkumy, které by mohly být skutečně důležité, byli Wardovi shovívavější, než by tomu bylo za jiných okolností, když v průběhu června mládenec se vší rozhod­ností prohlásil, že do koleje nenastoupí. Prohlásil, že se musí vě­novat studiím daleko větší životní důležitosti, a projevil přání vy­dat se příštím rokem do ciziny, aby tam získal jisté prameny k údajům, kterých se mu v Americe nedostávalo. Starší Ward si­ce jeho druhé přání odmítl jako absurdní vzhledem k tomu, že hoch sotva překročil osmnáctý rok věku, ale svolil, pokud se tý­kalo univerzity; a tak po složení nepříliš slavné maturitní zkouš­ky na škole Mosese Browna následovala pro Charlese tříletá eta­pa, kdy intenzívně studoval okultismus a pátral po hřbitovech. Byl považován za výstředníka a z očí přátel své rodiny zmizel ješ­tě důkladněji než předtím; držel se jen své práce a jen občas si vyjel do jiného města, aby tam prostudoval tajné záznamy. Jed­nou zajel na jih, aby si pohovořil s podivným starým mulatem, který žil uprostřed močálu a o němž noviny napsaly podivný člá­nek. Jindy zas navštívil malou vesničku v Adirondackých horách, odkud pronikly na venek zprávy o jakýchsi prazvláštních starých ceremoniích. Rodiče mu však stále odmítali povolit cestu do Sta­rého světa, po níž toužil.

Když dosáhl v březnu roku 1923 dospělosti a předtím zdědil menší sumu po dědovi z matčiny strany, rozhodl se Ward koneč­ně, že podnikne cestu do Evropy, která mu byla tak dlouho odpí­rána. O tom, kam zamýšlí cestovat, nechtěl říci nic víc, než že ho jeho studia nutně zavedou na mnohá místa, slíbil však, že rodi­čům bude psát vydatné a podrobné zprávy. Když nahlédli, že si věc nedá vymluvit, přestali mu bránit a pomáhali mu ze všech sil; a tak v červnu mladý muž vyplul do Liverpoolu s požehnáním otce i matky, která ho doprovodila do Bostonu a mávala mu na rozloučenou z mola v Charlestownu, dokud loď nezmizela za ob­zorem. Dopisy brzy přinesly zprávu, že bezpečně doplul a že si zajistil dobré bydlení v Great Russell Street v Londýně, kde za­mýšlel nějakou dobu zůstat — aniž navázal styky s jakýmikoli ro­dinnými přáteli — dokud nevyčerpá veškeré prameny Britského muzea v jistém ohledu. O každodenním životě psal jen málo, ne­boť prakticky nebylo o čem. Studium a experimenty mu zabíraly veškerý čas a Ward se zmínil o laboratoři, kterou si zařídil v jed­nom z pokojů. Skutečnost, že se vůbec nezmiňoval o histo­rických toulkách po onom kouzelném starobylém městě s láka­vými obrysy starodávných kupolí a věží a změtí uliček, považo­vali rodiče za dobrou známku toho, do jaké míry nové zájmy roz­šířily jeho rozhled.

V červnu roku 1924 sdělila krátká noticka, že Charles odjel do Paříže, kam si byl předtím odskočil na dva krátké výlety pro ma­teriály do Bibliothéque Nationale. Tři měsíce poté posílal pouze pohlednice a udal svou adresu v Rue St. Jacques, přičemž se zmí­nil o zvláštním bádání mezi vzácnými rukopisy v knihovně jaké­hosi neznámého soukromého sběratele. Známým se vyhýbal a žádní turisté nepřijížděli se zprávou, že by ho byli navštívili. Po­té se rozhostilo ticho; v říjnu pak Wardovi obdrželi pohlednici z Prahy se zprávou, že Charles se ocitl v tomto starobylém městě jen proto, aby se poradil s jistým nesmírně starým mužem, který prý byl posledním žijícím vlastníkem jakési podivné informace ze středověku. Udal svou adresu na Novém Městě a další pohyb oznámil až příští leden, kdy poslal několik pohledů z Vídně se zprávou, že městem projíždí cestou do jakési východněji ležící země, kam ho prý pozval jeden z těch, s nimiž si dopisoval a sdí­lel zálibu v okultismu.

Příští pohlednice přišla z Kluže v Transylvánii a popisovala Wardův postup k jeho cíli. Měl v úmyslu navštívit jistého barona Ferenczyho, jehož pozemky ležely v norách na východ od Raku­su; psát se mu mělo do Rakusu, kde byl pod ochranou tohoto šlechtice. Další pohlednice o týden později a rovněž z Rakusu sdělovala, že pro něj přijel povoz jeho hostitele a že z městečka odjíždí do hor, což byla poslední zpráva po značně dlouhou do­bu; na časté dopisy rodičů neodpovídal až do května, kdy dopi­sem odmítl plán matky, která se s ním zamýšlela setkat v Londý­ně, Paříži nebo Římě někdy v létě, kdy Wardovi plánovali cestu po Evropě. Jeho bádání, psal, je takové povahy, že by mu nedovolilo opustit současné bydliště, a poloha zámku barona Feren­czyho beztak nebyla pro návštěvy vhodná. Zámek stál v horách na divokém útesu mezi temnými lesy a místní lidé se kraji natolik vyhýbali, že by se tu návštěvníci necítili ve své kůži. Baron kromě toho údajně nepatřil k lidem, v nichž by mohli nalézt zalíbení ko­rektní a konzervativně založení obyvatelé Nové Anglie. Jeho vzhled a způsoby budily odpor a byl prý tak starý, až to budilo zneklidňující dojem. Bude lépe, psal Charles, když rodiče počkají na jeho návrat do Providence, což nebude trvat dlouho.

Návrat se nicméně uskutečnil až v květnu 1925, kdy poté, co příjezd oznámilo několik pohlednic, mladý poutník klidně vklouzl na palubě Homeriku do New Yorku a dlouhé míle do Providence překonal autobusem, vpíjeje dychtivě očima vlnící se zelené pahorky, voňavé kvetoucí sady a bílá věžatá městečka jar­ního Connecticutu; poprvé po téměř čtyřech letech vychutnával starobylou Novou Anglii. Když vůz přejel Pawcatuck a vjel na půdu Rhode Islandu uprostřed pohádkově zlatého pozdního jar­ního odpoledne, srdce se mu rychleji rozbušilo a vjezd do Provi­dence po Reservoir a Elmswood Avenue se stal báječným a zá­vratným zážitkem i přes hloubku zakázaného vědění, do něhož se na tak dlouho ponořil. Z vyvýšeného náměstí, kde se spojují Broad, Weybosset a Empire Street, viděl v ohni západu slunce před a pod sebou líbezné a nezapomenutelné domy, kupole a vě­že starého města; hlavu měl podivuhodně lehkou, když vozidlo sjíždělo ke stanici za hotelem Biltmore, nabízejíc výhled na velký dóm a něžnou, střechami přerušovanou zeleň starého vrchu na druhé straně řeky a vysokou koloniální vížku Prvního baptistic­kého kostela, zalitou růžovou barvou magického večerního světla v kontrastu s čerstvou jarní zelení jejího srázného pozadí.

Stará Providence! Právě toto místo a tajuplné síly z jeho dlou­hé a nepřerušené historie mu daly život a nyní ho přitahovaly zpět k divům a záhadám, jejichž hranice žádný prorok nemohl určit. Zde leželo ono arkánum, zázračné i děsivé zároveň, na něž ho veškerá léta putování a námahy připravovala. Taxík s ním svištěl přes Post Office Square s výhledem na řeku, kolem staré tržnice a na konec zátoky, a pak vzhůru po srázném a zaoble­ném svahu Waterman Street na Prospect Street, kde mu kynuly od severu obrovská zářící kupole a západem zrudlé jónské sloupy kostela Křesťanské vědy. Potom osm bloků podle půvabných starých sídel, která vídaly jeho dětské oči, a kolem cihlových chodníků, po nichž tolikrát stoupaly jeho mladé nohy. A nako­nec malý bílý, dávno zapomenutý farmářský domek po pravé straně a na levé klasicistický Adamův portál a vznosnými arkýři zdobená fasáda velkého cihlového domu, kde se narodil. Nastal soumrak a Charles Dexter Ward se vrátil domů.

/5/

Jedna psychiatrická škola, méně akademicky založená než dr. Lyman, přisuzuje počátek Wardovy duševní choroby jeho výletu do Evropy. I když připouští, že byl na počátku cesty duševně zdráv, je přesvědčena, že po návratu jeho chování zaznamenalo katastrofální proměnu. Avšak i tento názor dr. Willett odmítá připustit. Bylo tu něco, tvrdí, co se stalo až později; mladíkovo podivínství v tomto stadiu připisuje praktikování rituálů, kterým se naučil v cizině — což je samozřejmě samo o sobě dosti podiv­ná věc, ale v žádném případě z ní nevyplývá duševní aberace je­jich vykonavatele. Ward sám, třebaže viditelně zestárlý a zatvrze­lejší, byl stále normální, pokud jde o jeho celkové chování, a v několika rozhovorech s Willettem projevil duševní vyrovna­nost, jakou žádný choromyslný — byť i na počátku své choroby — nedovede nepřetržitě předstírat delší dobu. Názor, že o one­mocnění šlo již v této době, vznikl na podkladě zvuků, jež bylo po celou dobu slyšet z Wardovy půdní laboratoře, kde se větši­nou zdržoval. Bylo to jakési prozpěvování a opakování slov a du­nivé deklamace ponurých veršů; a ačkoli zvuky vždy pronášel Wardův vlastní hlas, cosi v kvalitě toho hlasu a v přízvuku zaklí­načích formulí, které pronášel, nutně vnášelo chlad do krve kaž­dého, kdo je zaslechl. Lidé si také všimli, že Nig, ctihodný a milo­vaný černý domácí kocour, při určitých tónech prskal a ježil hřbet.

Také vůně, které příležitostně pronikaly ven z laboratoře, byly podivné. Občas odporně páchly, avšak častěji byly aromatické a měly strašidelnou, nepolapitelnou kvalitu, jež jako by měla moc vyvolávat fantastické obrazy. Lidé, kteří je čichali, měli sklon k chvilkovým přeludům obrovských výhledů na podivné horské vrcholy či na dlouhé aleje sfing a hypogryfů ztrácející se v neko­nečnu. Ward neobnovil své dřívější toulky a namísto toho se ve svých místnostech věnoval záhadným knihám, které si přivezl do­mů, a stejně záhadným bádáním; na vysvětlenou prohlašoval, že evropské prameny velice rozšířily jeho možnosti, a sliboval vel­kolepé objevy, které v příštích letech učiní. Wardův zestárlý vzhled překvapující měrou zvýšil jeho podobnost s Curweno­vým portrétem a dr. Willett, který se často při své návštěvě před obrazem zastavoval, nyní žasl nad tím, že je prakticky shodný; jen malý dolíček nad pravým okem obrazu zůstával teď jako jediný rozdíl mezi dávno zesnulým čarodějem a žijícím mladým mužem. Willettovy návštěvy, které vykonával na žádost starého Warda a jeho ženy, byly velmi zvláštní. Ward nikdy dok­tora neodmítl přijmout, ale tomu bylo jasné, že proniknout do duše mladíka se mu nikdy nepodaří. Často si povšiml podivných věcí: malých voskových sošek groteskních tvarů na policích nebo na stolech, zpola vymazaných zbytků po kruzích, trojúhelnících a pentagramech vyvedených křídou či uhlem ve vyklizené ústřed­ní části velké místnosti. Po nocích pokračovaly rytmické inkanta­ce, a tak bylo velmi obtížné udržet si služebnictvo či potlačovat kradmé zmínky o Charlesově duševní chorobě.

V lednu 1927 se přihodila zvláštní věc. Jednou okolo půlnoci, když Charles prozpěvoval jakýsi rituál, jehož čarodějné kadence zaznívaly nepříjemně celým domem, se přihnal od zátoky náhlý poryv studeného vichru a země se slabě zachvěla, čehož si po­všiml každý v sousedství. Kocour současně projevil neobyčejné známky hrůzy a psi se rozštěkali na míle daleko. To vše bylo předehrou k silné bouři, na tuto roční dobu nezvyklé, během níž se ozvala taková rána, že Wardovi byli přesvědčeni, že dům zasáhl blesk. Vyřítili se po schodech nahoru, aby se přesvědčili, co se stalo, avšak Charles je u dveří na půdu zastavil; byl bledý, odhodlaný a zlověstný, tváří mu však pohrávala směsice až děsi­vě vítězného sebevědomí a vážnosti. Ujistil rodiče, že dům nebyl zasažen bleskem a bouře se brzy přežene. Zarazili se a vyhlédli z okna a viděli, že má pravdu; blýskání se postupně vzdalovalo a stromy se v tom podivném ledovém poryvu od moře přestaly ohýbat. Hrom poklesl do tlumeného blábolivého chechtotu a nakonec odezněl vůbec. Vyšly hvězdy a pečeť triumfu ve tváři Charlese Warda vykrystalizovala ve velmi zvláštní výraz.

Po dva měsíce po této příhodě byl Ward přikován ke své labo­ratoři méně než jindy. Projevoval zvláštní zájem o počasí a kladl divné otázky po době příchodu jarního tání. Jednou v noci kon­cem března odešel po půlnoci z domu a vrátil se až téměř k ránu, kdy jeho matka, trpící nespavostí, zaslechla zvuk vozidla zastavujícího u vjezdu. Ozvaly se tlumené kletby, a když paní Wardová vstala a přistoupila k oknu, spatřila čtyři temné posta­vy, jak pod Charlesovým vedením vytahují z nákladního auta po­dlouhlou těžkou bednu a vnášejí ji postranním vchodem do do­mu. Slyšela namáhavé dýchání a těžké kročeje na schodech, a konečně i dunivé dupání na půdě; poté kroky opět sestupovaly a čtyři muži se objevili venku a s vozem odjeli.

Příštího dne se Charles opět vrátil do svého ústraní na půdě, zatáhl temné záclony na oknech laboratoře, a jak se zdálo, pustil se do práce na jakési kovové substanci. Nikomu nechtěl otevřít dveře a vytrvale odmítal veškerou nabízenou potravu. Okolo po­ledne bylo slyšet páčivý zvuk, po němž následoval strašlivý vý­křik a zvuk pádu, ale když paní Wardová zabušila na dveře, syn jí nakonec slabým hlasem odpověděl, že se nic nestalo. Odporný a nepopsatelný zápach, který se valil z místnosti, označil za na­prosto neškodný a bohužel nevyhnutelný. Tvrdil rovněž, že nyní hlavně potřebuje samotu a že se později objeví u večeře. Odpo­ledne, poté co ustaly jakési podivné syčivé zvuky, které vycházely z uzamčených dveří, se konečně objevil se strhanými rysy a zaká­zal komukoli vstupovat do laboratoře pod jakoukoli záminkou. Tím vlastně započala nová utajovací taktika; neboť od té doby nesměl nikdo navštívit ani záhadné pracoviště v mansardě, ani přilehlý sklad, který si sám vyklidil, zhruba vybavil nábytkem a připojil jako ložnici ke své nedotknutelné soukromé doméně. Zde bydlel s knihami, které si přinesl ze své dolní knihovny, až do doby, kdy si zakoupil přízemní domek v Pawtuxetu a přestě­hoval se do něj se všemi vědeckými náležitostmi.

Večer si Charles vzal noviny před ostatními členy rodiny a čás­tečně je poškodil, patrně náhodou. Když si později dr. Willett ověřil datum podle výpovědi různých členů domácnosti, vyhledal nedotčenou kopii novin v redakci Journalu a na místě zničené části nalezl tuto malou noticku:

NOČNÍ KOPÁČI PŘEKVAPENI NA SEVERNÍM HŘBI­TOVĚ.

Robert Hart, noční hlídač na Severním hřbitově, objevil dnes ráno v nejstarší části hřbitova skupinu několika mužů s ná­kladním autem, avšak zřejmě je vyplašil předtím, než dosáhli toho, co zamýšleli, ať už to bylo cokoli.

K objevu došlo kolem čtvrté ranní, kdy byla Hartova pozor­nost přivábena zvukem motoru před jeho domkem. Chtěje se přesvědčit, co se děje, spatřil na hlavní cestě několik desítek metrů opodál velké nákladní auto; nestačil však k němu do­běhnout dříve, než ho zvuk kroků na štěrku cesty prozradil. Muži rychle naložili do vozu velkou bednu a odjeli po silnici, než je stačil dohonit; jelikož žádný známý hrob nebyl poško­zen, je Hart přesvědčen, že právě tuto bednu chtěli zakopat.

Kopáči museli pracovat poměrně dlouho předtím, než byli vyrušeni, protože Hart nalezl dosti daleko od hlavní cesty vy­kopanou velkou jámu v místě u hrobu Amosy Fieldové, od­kud dávno zmizela většina starých náhrobních kamenů. Jáma, o velikosti a hloubce běžného hrobu, byla prázdná; neodpoví­dala rovněž žádnému pohřbu, o němž by byla zmínka v hřbi­tovních záznamech.

Seržant Riley z Druhé policejní stanice si místo prohlédl a vy­jádřil se v tom smyslu, že jámu vykopali pašeráci lihovin, kteří dostali poněkud morbidní, ale chytrý nápad, když pátrali po bezpečném místě, kde by sotva mohli být vyrušeni. V odpově­di na dotazy Hart prohlásil, že prchající vůz směřoval na Ro­chambeau Avenue, ačkoli si tím nebyl jist.

Během několika příštích dnů rodina Charlese Warda sotva za­hlédla. Poté, co ke svému půdnímu království připojil i ložnici, zůstával tam v naprostém osamění a nechával si přinášet jídlo, které odebíral až poté, co služebná odešla. Mumlání jednotvár­ných formulí a prozpěvování bizarních veršů se občas opakovalo, zatímco jindy mohli náhodní posluchači slyšet zvuk cinkajícího skla, sykot chemikálií, tekoucí vodu či hučící plynové plameny. Často se přede dveřmi vznášely pachy neurčitelných vlastností, naprosto nepodobné čemukoli předtím známému; a výraz vidi­telného napětí na tváři mladého poustevníka, kdykoli si nakrátko vyšel ven, vzbuzoval nejodvážnější spekulace. Jednou si vyrazil na spěšný výlet do Athenea pro jakousi knihu, kterou potřebo­val, jindy si najal posla, aby mu z Bostonu přivezl nanejvýš nesro­zumitelný svazek. Napětí se hrozivě stahovalo nad celou situací, a jak rodina, tak dr. Willett přiznávali, že jsou s rozumem v kon­cích a nevědí, co si o všem myslet.

/6/

Patnáctého dubna dostaly věci podivný spád. Zatímco se zdánli­vě nic nezměnilo, pokud jde o věc samotnou, zajisté došlo k děsi­vému rozdílu, pokud jde o její stupeň, a dr. Willett z nějakého důvodu této změně připisuje značný význam. Bylo to na Velký pátek, což byla okolnost, která velmi vzrušila služebnictvo, kte­rou však jiní zcela přirozeně neberou v úvahu jinak než jako sho­du okolností. Pozdě odpoledne začal mladý Ward opakovat jis­tou formuli obzvláště silným hlasem a současně pálil jakousi látku, která páchla tak pronikavě, že její dým pronikl celým do­mem. Formule byla tak dobře slyšitelná i v předsíni před zamče­nými dveřmi, že paní Wardová nemohla jinak než si ji zapamato­vat, když tam úzkostlivě čekala a naslouchala, a později byla schopna ji na žádost dr. Willetta popsat. Slova zněla takto — a podle znalců, kteří to sdělili dr. Willettovi, lze jejich blízkou analogii nalézt v mystických spisech „Elifase Leviho“, záhadné­ho ducha, který se dokázal proplížit štěrbinou v zapovězených dveřích a vrhnout pohled na děsivé výhledy v prázdnotě za nimi:

„Per Adonai Eloim, Adonai Jehova,

Adonai Sabaoth, Metraton Ou Agla Methon,

verbum pythonicum, mystérium salamandrae,

cenventus sylvorum, antra gnomorum,

daemonia Coeli God, Almonsin, Gibor,

Jehosua, Evam, Zariathnatmik, Veni, veni, veni.“

Toto pokračovalo po dvě hodiny beze změny či přerušení, když se pojednou v celém sousedství rozpoutalo pandemonium psího vytí. Rozsah tohoto vytí lze posoudit podle prostoru, jakého se mu dostalo příštího dne v novinách, ale pro lidi v domác­nosti Wardových bylo to vše přehlušeno zápachem, který se okamžitě nato rozšířil: ohavným, vše pronikajícím zápachem, ja­ký nikdo z nich nikdy předtím ani potom nepocítil. Uprostřed té­to mefitické záplavy se velmi jasně zablesklo jako při bouřce září tak silnou, že by byla schopna oslnit, nebýt denního světla; a po­tom se ozval hlas, na který nikdo, kdo jej kdy zaslechl, nikdy ne­zapomene, neboť duněl jako vzdálená bouře a byl fantasmagoric­ky odlišný od Wardova hlasu. Otřásal domem a přes vytí psů ho zřetelně slyšeli nejméně dva sousedé. Paní Wardova, která plna zoufalství naslouchala před zamčenou synovou laboratoří, se třásla, pociťujíc závan pekel; neboť Charles jí pověděl, jak zlé pověsti se ten hlas těší v temných knihách, a podle Fennerových dopisů duněl nad odsouzenou farmou v Pawtuxetu oné noci, kdy došlo k záhubě Josepha Curwena. Nebylo možné si pomýlit onu hrozivou větu, protože Charles ji příliš živě popsal za oněch dáv­ných dnů, kdy otevřeně hovořil o svém pátrání po Curwenovi. A přece to byl jen tento zlomek dávného a zapomenutého jazy­ka: „DIES MIES JESCHET BOENE DOESEF DOUVEMA ENITEMAUS.“

Vzápětí po rachotu se na okamžik zatmělo, třebaže západ slunce měl nastat až za hodinu, a potom se přihnal závan dalšího pachu, odlišný od předchozího, ale stejně nesrozumitelný a ne­snesitelný. Charles teď opět prozpěvoval a matka dokázala roze­znat slabiky, které zněly jako „Yi-nash-Yog-Sothoth-he-lglb-fi-throdag“ zakončené na „Yah!“ a jejichž maniakální síla se vy­stupňovala do uší zaléhajícího crescenda. O sekundu později veš­keré předchozí vzpomínky vymazal ječivý výkřik, který vyrazil ven se zběsilou razancí a postupně přešel do paroxysmu ďábel­ského a hysterického chechtotu. Paní Wardova se v oné směsi strachu a slepé odvahy, jakou matky mívají, přiblížila a zabušila úděsně na dveře, neobdržela však žádnou odpověď. Opět zabuši­la, ale zarazila se na pokraji nervového zhroucení, když se ozval druhý skřek, tentokrát neomylně hlasem jejího syna — který zněl současně s dosud praskajícím řehotem onoho druhého hlasu. Hned nato omdlela, ačkoli stále ještě není s to vzpomenout si na pravou příčinu své mdloby. Paměť občas milosrdně vymazává vzpomínky.

Pan Ward se ze svého obchodního jednání vrátil ve čtvrt na sedm, a když nenašel ženu dole, byl poděšeným služebnictvem informován, že je pravděpodobně u Charlesových dveří, odkud vycházely daleko podivnější zvuky než kdykoli předtím. Když okamžitě vystoupil po schodech nahoru, uviděl paní Wardovou, jak leží na podlaze chodby před laboratoří; sotva si uvědomil, že omdlela, odchvátal pro sklenici vody z umyvadla v sousedním přístěnku. Vylil jí chladnou tekutinu do tváře, a s potěšením po­zoroval okamžitou reakci z její strany a viděl, že překvapeně ote­vřela oči, když tu jím projel mráz a obava, že i on sám se brzy ocitne ve stejném stavu, z něhož se probírala. Neboť na první po­hled tichá laboratoř nebyla zdaleka tak tichá, jak se zdálo, a vy­cházelo z ní mumlání tlumeného rozhovoru, příliš tichého, než aby mu bylo možno rozumět, přesto však hluboce zraňujícího duši.

U Charlese nebylo samozřejmě ničím novým, že si pro sebe mumlal nějaké formule; toto mumlání však bylo naprosto jiného rázu. Tohle byl zjevný dialog či napodobování řečové modulace, naznačující otázky a odpovědi, prohlášení a odezvy. Jeden hlas patřil nesporně Charlesovi, druhý však měl hloubku a dutost, jimž se jinochovy imitátorské schopnosti mohly sotva přiblížit. Bylo v něm cosi ohyzdného, bezbožného a abnormálního, a ne­být výkřiku jeho procitající manželky, Theodore Howland Ward by se stěží mohl ještě téměř rok vychloubat, že dosud nikdy ne­omdlel. Za daných okolností uchopil ženu do náruče a rychle ji snesl dolů, dříve než si mohla všimnout hlasů, jež ho tak hrozně rozrušily. I tak nebyl dostatečně rychlý, aby unikl a nezaslechl cosi, co způsobilo, že se nebezpečně zapotácel i se svým břeme­nem. Neboť výkřik paní Wardové zjevně zaslechli i jiní než on, a v odpověď na něj se za zavřenými dveřmi ozvala první rozezna­telná slova, která vyšla z toho hrůzného dialogu. Byla to jen ner­vózní výzva k opatrnosti Charlesovým vlastním hlasem, ale vý­znam oněch slov pro otce, který je zaslechl, tajil nevýslovnou hrůzu. Věta zněla takto: „Tiše! — Piš!“

Wardovi se nějakou dobu po večeři radili a pan Ward se roz­hodl, že s Charlesem ještě ten večer rozhodně a vážné promluví. Ať už měl před sebou sebedůležitější cíl, takové chování nadále nebylo možné trpět; neboť poslední vývoj překračoval veškeré meze zdravého rozumu a stával se hrozbou pro pořádek a nervo­vou vyrovnanost celé domácnosti. Chlapce zřejmě opustily smys­ly, neboť jen čiré šílenství ho mohlo dohnat k tak divokým výkři­kům a k předstíraným rozhovorům s napodobováním hlasů jako dnes. Bylo třeba, aby vše přestalo; v opačném případě hrozilo, že se paní Wardová roznemůže a bude problém udržet si služebnic­tvo.

Když skončila večeře, pan Ward vstal a stoupal po schodech nahoru k Charlesově laboratoři. Ve třetím podlaží se však zasta­vil, když z opuštěné synovy knihovny zaslechl jakési zvuky. Zřej­mě tam létaly knihy a divoce šustily listiny; když přistoupil ke dveřím, spatřil uvnitř jinocha, kterak rozčileně sbírá plnou náruč knih všech velikostí a tvarů. Charles měl zdivočelý a zběsilý výraz a při zvuku otcova hlasu upustil leknutím celý svůj náklad. Na otcův příkaz se posadil a po nějakou dobu poslouchal výtky, kte­ré si tak dlouho zasluhoval. K žádné scéně nedošlo. Ke konci souhlasil, že otec má pravdu a že jeho hlasy, mumlání, prozpěvo­vání a chemické pachy jsou nepřípustně rušivé. Přislíbil, že se bu­de chovat klidněji, i nadále však trval na naprostém soukromí. Větší část jeho budoucí práce, tvrdil, tak jako tak představuje čis­tě knižní výzkum; pro vykonávání hlasitých rituálů, které se v budoucnu ukáží jako nutné, se může přestěhovat jinam. Při zprávě, že matka úděsem omdlela, projevil nejvyšší sklíčenost a vysvětloval, že rozmluva, kterou později zaslechla, byla součástí složitého symbolismu, kterým měla být navozena jistá duchovní atmosféra. Těžko pochopitelné chemické termíny, jichž syn uží­val, pana Warda poněkud poplašily, avšak když se s Charlesem loučil, měl dojem, že je po duševní stránce nepopiratelně zdravý a vyrovnaný, přestože v něm stále převládalo záhadné a nejvýš závažné napětí. Rozhovor vlastně nic nevyřešil, a když Charles sebral svou náruč knih a odešel z místnosti, pan Ward sotva vě­děl, co si má o celé věci myslet. Bylo to všechno stejně záhadné jako smrt ubohého starého Niga, jehož tuhnoucí tělo s vytřeště­nýma očima a strachem pokřivenou tlamou bylo hodinu předtím nalezeno ve sklepě.

Poháněn nejasným detektivním pudem nahlédl nyní nešťastný rodič do poloprázdných polic, aby se přesvědčil, co syn odnesl na půdu. Jinochova knihovna byla přehledně a přesně roztříděna,

takže člověk mohl říci na první pohled, které knihy, či aspoň jaký druh knih byl odstraněn. Při této příležitosti pana Warda překva­pilo, že z okultních či historických knih nechybí nic než ty, které si už mladý muž odnesl dříve. Tituly odnesené nyní byly všechny novějšího data: historická a vědecká pojednání, zeměpisné kni­hy, literární příručky, filozofická díla a jisté současné noviny a časopisy. Znamenalo to vskutku velmi zvláštní odklon od ne­dávné čtenářské záliby mladého Warda, a otec se zarazil v ros­toucím víru zmatku a stoupajícím pocitu cizoty. Tuto cizotu vní­mal velmi ostře a velmi mu tížila hruď, když se snažil přesvědčit, co se to vlastně okolo něho děje. Něco tu doopravdy nebylo v pořádku jak v hmotném, tak duchovním smyslu. Po celou do­bu, co v pokoji prodléval, měl dojem, že tu něco nesouhlasí, a te­prve nyní mu začalo svítat co.

Na severní stěně se stále tyčil starobylý vyřezávaný panel z do­mu v Olney Court, avšak na popraskanou a tak obtížně restauro­vanou olejomalbu velkého Curwenova portrétu padla pohroma. Čas a nestejnoměrné vytápění nakonec vykonaly své a nějakou dobu po posledním úklidu pokoje došlo k nejhoršímu. Portrét Josepha Curwena se odlupoval od dřeva, až se zkroutil do men­ších a menších plošek — a nakonec se s hrozivě tichou náhlostí rozpadl na malé kousíčky; navždy zanechal svého dozoru nad ji­nochem a ležel na podlaze v podobě vrstvičky jemného modroše­dého prášku.

Kapitola čtvrtá

Mutace a šílenství

/1/

V týdnu, který následoval po onom nezapomenutelném Velkém pátku, bylo Charlese Warda vidět častěji než obvykle, jak neu­stále přenáší knihy mezi knihovnou a půdní laboratoří. Choval se klidně a rozumně, měl však pokradmý a štvaný výraz, který se matce vůbec nezamlouval, a neuvěřitelnou chuť k jídlu — soudě podle požadavků na kuchařku.

Dr. Willett byl o pátečních zvucích a událostech zpraven a měl příští úterý s mladým mužem dlouhý pohovor v knihovně, nyní již zbavené pohledu starého obrazu. Rozhovor byl jako vždy bezvýsledný; avšak Willett je stále ochoten přísahat, že jinoch byl v té době při smyslech a duševně zcela zdráv. Stále opakoval své sliby brzkého odhalení, a též se zmínil o nutnosti přemístit labo­ratoř na jiné místo. Nad ztrátou portrétu truchlil podivuhodně málo, uvážíme-li jeho prvotní nadšení; naopak, zdálo se, že v ná­hlém rozpadu obrazu shledává cosi humorného.

Někdy ve druhém týdnu se Charles začal zdržovat po dlouhá údobí mimo dům, a když jednoho dne stará dobrá černoška Hannah přišla vypomoci s jarním úklidem, zmínila se o jeho čas­tých návštěvách starého domu v Olney Court, kam prý přicházel s velkými zavazadly a prováděl ve sklepě podivné vykopávky. Vždy se k ní i ke starému Asovi choval vlídně, ale připadal jí u­staranější než dříve, což ji, které od narození vyrůstal před očima, velmi zarmucovalo.

Jiná zpráva o Charlesovi přišla z Pawtuxetu, kde ho někteří přátelé rodiny překvapivě často vídali na dálku. Zdálo se, že ob­zvláště rád se zdržuje ve výletním domku v Rhodesu na Pawtuxe­tu, a pozdější dotazy dr. Willetta v tomto bodě vyjevily skuteč­nost, že neustále usiloval o to, aby pronikl k zahrazenému břehu řeky, po němž chodíval směrem k severu, aby se pak na dlouhou dobu neobjevoval.

Později v květnu došlo k dočasnému oživení rituálních zvuků v půdní laboratoři, což vedlo pana Warda k přísnému napome­nutí a Charlese k poněkud roztržitému slibu nápravy. Přihodilo se to jednoho rána a vypadalo to jako opakování onoho imagi­nárního rozhovoru z bouřlivého Velkého pátku. Jinoch se hádal sám se sebou a přel se velmi prudce, protože náhle propukly dobře rozeznatelné série různohlasých řinčivých výkřiků v podo­bě střídavých dotazů a popírání, což vedlo paní Wardovou k to­mu, že vyběhla nahoru a poslouchala u dveří. Nepodařilo se jí zaslechnout víc než útržek, jehož jediná prostá slova byla „musím to mít krvavé po tři měsíce“; všechny zvuky však ihned ustaly, když zaklepala. Když byl později Charles otcem vyslýchán, řekl, že mezi sférami vědomí existují různé konflikty, které se dají obejít jen velkou obratností, že se však pokusí přenést je do ji­ných oblastí.

Okolo poloviny června došlo k prazvláštní noční příhodě. Za časného večera se v laboratoři nahoře ozval jakýsi hluk, a pan Ward se právě chystal zjistit, co se děje, když se náhle vše utišilo. O půlnoci pak, když se rodina odebrala na lože, zamykal sluha na noc domovní dveře, když se prý pod schody objevil poněkud potácivě a nejistě Charles s velkým zavazadlem a gesty naznačo­val, že by chtěl vyjít z domu. Mladý muž nepromluvil ani slovo, avšak ctihodný Yorkshiřan zachytil pohled jeho horečnatých očí a bez příčiny se roztřásl. Otevřel mu dveře a Ward vyšel ven; rá­no pak dal sluha paní Wardové výpověď. V pohledu, který na něho Charles vrhl, bylo prý cosi zlověstného. Není správné, pro­hlásil sluha, aby si mladý gentleman takto měřil pohledem pocti­vého člověka, a není tedy ani možné, aby nadále zůstal na místě, byť i na jedinou noc. Paní Wardová sluhovi dovolila odejít, ale jeho výpovědi nevěnovala přílišnou pozornost. Představa, že by oné noci Charles dočista zdivočel, byla směšná, protože než u­snula, slyšela seshora z laboratoře slabé zvuky; znělo to jako vzlyky a kroky a vzdechy, které mohly znamenat jen krajní zou­falství. Byla už zvyklá nočním zvukům naslouchat, neboť záhad­né chování jejího syna jí vyhánělo z mysli cokoli jiného.

Příští večer, právě tak jako onoho večera téměř tři měsíce předtím, odnesl Charles noviny velmi brzy a náhodou jejich větší část ztratil. Na událost si vzpomněli až později, když dr. Willett začal ověřovat nevysvětlené části problému a shledával tu a tam chybějící články. V redakci Journalu nalezl část, kterou Charles ztratil, a zaznamenal dvě zprávy, které mohly mít význam:

OPĚTNÉ KOPÁNÍ NA HŘBITOVĚ.

Dnes ráno objevil Robert Hart, noční hlídač na Severním hřbi­tově, že na staré části hřbitova se opět činili vykradači hrobů. Hrob Ezry Weedena, který se podle jeho převráceného a zbě­sile poničeného náhrobku narodil v roce 1740 a zemřel v roce 1824, byl nalezen prázdný a vyloupený, což bylo zjevně vyko­náno lopatou ukradenou z přilehlé kůlny.

Vše, co z obsahu hrobu více než století po pohřbu zbylo, zmizelo až na několik třísek shnilého dřeva. Nezůstaly žádné stopy po kolech, avšak policie zjistila pár otisků bot, které byly nalezeny v sousedství a ukazují na muže vytříbeného vkusu.

Hart se kloní k názoru, že příhoda má spojitost s kopáním, na které se přišlo minulého března, kdy byla vyplašena skupina lidí s nákladním autem, když předtím na hřbitově vykopala hlubokou jámu; avšak seržant Riley z Druhé policejní stanice tuto teorii popírá a poukazuje na naprosté rozdíly v obou pří­padech. V březnu se kopalo na místě, kde žádný hrob nebyl; tentokrát byl vypleněn hrob dobře vyznačený a udržovaný, a to s veškerými známkami cílevědomého a úmyslného činu, což se projevilo rozbitím náhrobku, který byl ještě včera nepoškozen.

Když se členové Weedenovy rodiny dozvěděli o tom, co se stalo, vyjádřili úžas a rozhořčení; nebyli také s to pomyslet na jakéhokoli nepřítele, který by měl zájem na znesvěcení hrobu jejich předka. Hazard Weeden z Angell Street č. 598 si vzpo­míná na legendu, podle níž se Ezra Weeden krátce před revo­lucí zapletl do jakési velmi podivné záležitosti, která jej však nikterak nezkompromitovala; o žádném novodobém sporu či záhadě nemá pak ani potuchy. Případ byl svěřen inspektoru Cunninghamovi, který doufá, že se mu podaří v nejbližší bu­doucnosti učinit cenná odhalení.

PSI V PAWTUXETU ROZRUŠENI.

Občané Pawtuxetu byli dnes ráno okolo třetí hodiny probuze­ni mimořádným štěkotem psů, který se zdál být soustředěn v okolí řeky na sever od Rhodesu na Pawtuxetu. Rozsah a druh štěkotu byly podle názoru většiny těch, kdož jej slyšeli, neobyčejně podivné. Fred Lemdin, noční hlídač v Rhodesu, prohlašuje, že byl doprovázen zvuky velmi podobnými výkři­kům člověka ve smrtelné úzkosti a agónii. Rychlá a velmi krát­ce trvající bouřka, která se zřejmě rozpoutala někde blízko břehu řeky, přerušila tento rozruch. Podivné a nepříjemné pa­chy, pravděpodobně z olejových nádrží na břehu zátoky, které lidé uvádějí s touto příhodou ve spojitost, možná svým dílem přispěly k rozrušení psů.

Charlesova tvář nyní nabyla velmi vyděšeného a štvaného vý­razu, a všichni, kdož si na to vzpomínají, se shodují v názoru, že snad právě v tomto období by byl velmi rád učinil jakési prohlá­šení či doznání, od něhož ho zdržoval jen čirý strach. Z matčina morbidního nočního naslouchání vyšlo najevo, že častokrát vyšel pod rouškou tmy ven, a většina akademičtěji založených psychia­trů je v současné době zajedno, když ho obviňuje z pobuřujících případů vampirismu, které noviny tou dobou senzačně vytrubo­valy, ale které nebylo možno s konečnou platností připsat na vrub žádnému známému zločinci. Tyto případy, příliš časté a známé, než aby bylo třeba je podrobněji rozebírat, zahrnovaly oběti každého věku a typu a zdálo se, že se soustřeďují okolo dvou rozdílných míst: kolem sídlištního pahorku v North Endu poblíž Wardova domu a v předměstských okrscích poblíž Pawtu­xetu ležících už na území Cranstonu. Napadáni byli jak pozdní chodci, tak lidé, kteří spali při otevřeném okně, a ti, kdož přežili a byli schopni o všem vyprávět, popisovali jednoznačně vyzáb­lou, pružnou skákající nestvůru s planoucíma očima, která zatí­nala zuby do hrdel či paží svých obětí a hltavě na nich hodovala.

Dr. Willett, který odmítá i domněnku, že Charlesova duševní choroba začala v této době, vysvětluje tyto děsivé jevy s opatr­ností. Tvrdí, že má jisté vlastní teorie, a své výroky omezuje na zvláštní druh negace. „Nebudu uvádět,“ tvrdí, „kdo nebo co spá­chalo podle mého názoru tyto útoky a vraždy, ale prohlašuji, že Charles Ward jimi není vinen. Mám důvod k tomu, abych si byl jist, že nepoznal chuť krve, což ostatně lépe než jakékoli slovní vývody potvrzuje jeho tendence k chudokrevnosti a vzrůstající bledost. Ward se zapletl s hrůznými věcmi, za což zaplatil, ale sám nebyl žádným zločincem ani nestvůrou. Pokud jde o dnešní stav, nerad o něm uvažuji. Nastala jistá změna, a já se spokojuji s vírou, že starý Charles Ward s ní přestal existovat. Alespoň je­ho duše určitě; neboť to šílené tělo, které zmizelo z Waiteova ús­tavu, mělo duši jinou.“

Willett se vyjadřuje autoritativně, protože býval u Wardů čas­tým hostem a ošetřoval tam paní Wardovou, jejíž nervy pod strašným náporem začaly povolovat. Noční naslouchání jí přiná­šelo jakési morbidní halucinace, s nimiž se doktorovi svěřovala jen váhavě a které on před ní zlehčoval, ačkoli nad nimi hloubal, když byl sám. Přeludy se vždy týkaly slabých zvuků, které ve své fantazii slyšela z půdní laboratoře a ložnice, přičemž zdůrazňova­la zejména tlumené vzdechy a vzlyky, které se údajně ozývaly v nejneočekávanějších hodinách. Začátkem července poslal Wil­lett paní Wardovou na delší pobyt do Atlantic City a nabádal jak pana Warda, tak zdrceného a vyhýbavého Charlese, aby jí psali pouze veselé dopisy. Zdá se, že právě tomuto vynucenému poby­tu vděčí paní Wardová za svůj život a pokračující duševní zdraví.

/2/

Zanedlouho po matčině odjezdu začal Charles Ward sjednávat koupi pawtuxetského domku. Byla to sešlá dřevěná budova s be­tonovou garáží, sedící vysoko nad řídce zastavěným břehem řeky poněkud výše než Rhodes, avšak mladý muž z nějakého podiv­ného důvodu o žádné jiné stavení neměl zájem. Nedal obchod­níkům s nemovitostmi pokoje, dokud mu ji jeden z nich za přemrštěnou cenu od trochu neochotného majitele nezajistil, a ihned, jakmile byla volná, převzal ji ještě za tmy a přestěhoval tam ve velkém krytém nákladním autě celý obsah své půdní la­boratoře včetně čarodějnických i novodobých knih, které si vy­půjčil ze své knihovny. Nechal si auto naložit v časných ranních hodinách a za tmy; otec si vzpomíná jen na tlumené kletby a du­sot kroků té noci, kdy byly věci odvezeny. Nato se Charles pře­stěhoval zpátky do svého bytu a na půdu už nikdy nevkročil.

Do pawtuxetského domku Charles přestěhoval veškerá tajem­ství, která obklopovala jeho půdní království, s tou výjimkou, že teď je s ním sdíleli dva společníci: lotrovsky vyhlížející portugal­ský míšenec z nábřežní části South Main Street, který zřejmě pl­nil úlohu sluhy, a hubený cizinec učeneckého vzhledu s temnými brýlemi a krátkým a jakoby obarveným plnovousem, který zjev­ně vystupoval jako Wardův spolupracovník. Sousedé se s těmito podivnými chlapíky marně pokoušeli zapříst rozhovor. Mulat Gomes mluvil anglicky málo a vousáč, který udal své jméno jako dr. Allen, se ochotně držel jeho příkladu. Ward sám se snažil o větší přívětivost, ale svými nesouvislými výklady o chemických pokusech budil pouze zvědavost. Netrvalo dlouho a začaly se vy­právět podivné historky o tom, že se v domku celé noci svítí; o něco později, když svícení konečně ustalo, se objevily ještě po­divnější historky o neúměrně velkých objednávkách masa u řez­níka, o tlumeném volání, deklamovánkách, rytmickém prozpě­vování a výkřicích, které jako by vycházely z nějakého hlubokého sklepení pod domem. Nová a prapodivná domácnost si rozhodně nezískala mezi místními počestnými občany zvláštní oblibu a nebylo divu, že se vyskytly temné narážky uvádějící ji do spojitosti se souběžnou epidemií upířích útoků a vražd, zvláště když se okruh této epidemie omezil téměř výhradně na Pawtuxet a přilehlé edgewoodské uličky.

Ward většinu času trávil v domku, avšak někdy spával i doma a stále byl považován za obyvatele otcovského domu. Dvakrát se vzdálil z města na týdenní cesty, jejichž účel se až dosud nepoda­řilo odhalit. Pleť měl stále pobledlejší, byl vyhublejší než dříve, a když dr. Willettovi opakoval svou starou povídačku o budou­cích odhaleních, ztrácel něco ze své bývalé jistoty. Willett ho čas­to překvapil v otcovském domě, protože starší Ward propadl sta­rostem a zmatku a chtěl pro svého syna tak dobrý lékařský dohled, jak to jen bylo u tak tajnůstkářského a individualistické­ho jedince možné. Lékař stále trvá na svém, že i v tak pozdní do­bě byl mladík stejný jako dříve, a na podporu svého tvrzení uvádí mnohé rozhovory, které s ním vedl.

Okolo září vlna vampirismu pominula, ale v lednu dalšího ro­ku se Ward ocitl v těžkých nesnázích. Už nějakou dobu si lidé povídali o tom, jak za nocí přijíždějí k domku a zase od něj odjíž­dějí nákladní auta, a v této souvislosti odhalila nepředvídaná komplikace alespoň jeden druh jejich nákladu. Na osamělém místě poblíž Hope Valley došlo totiž k jednomu z častých trestu­hodných přepadů aut lupiči, kteří šli po černých dodávkách liho­vin. Tentokrát se však měli stát obětmi nemilého překvapení zlo­činci sami. Podlouhlé bedny, kterých se zmocnili, obsahovaly totiž, jak se ukázalo, daleko hrůznější kontraband — tak hrůzný, že se věc nedala mezi příslušníky podsvětí utajit. Zloději spěšně zakopali, co objevili, když se ale o věci dozvěděla státní policie, bylo zahájeno přísné vyšetřování. Jeden nedávno zadržený tulák dal nakonec souhlas k tomu, že na místo zavede skupinu policis­tů, když mu předtím byla slíbena dodatečná beztrestnost. Národ­nímu — či dokonce mezinárodnímu — smyslu pro veřejné deko­rum by zajisté neprospělo, kdyby se veřejnost měla dozvědět, co úděsem ochromená skupina policistů tehdy objevila, což bylo ví­ce než jasné i nepříliš vzdělaným strážcům veřejného pořádku. Vzápětí stíhal jeden telegram do Washingtonu druhý.

Bedny byly určeny Charlesi Wardovi do jeho pawtuxetského příbytku, kde státní i federální policie vzápětí vykonala důraznou a závažnou návštěvu. Policisté našli pobledlého a ustaraného mu­že se dvěma podivnými společníky a získali cosi jako vysvětlení a snad i důkaz, že nešlo o žádný zločin. Ward údajně potřeboval určité anatomické vzorky jako součást výzkumného programu, jehož závažnost a validitu mohl potvrdit každý, kdo ho za po­sledních deset let poznal, a proto tedy objednal požadovaný druh a počet od institucí, které považoval za tak legální, jak jen mož­no. O totožnosti vzorků neměl ani potuchy a patřičně ho šokova­lo, když mu vyšetřovatelé vysvětlili, jak obludný dopad by mělo na city veřejnosti a na národní hrdost, kdyby věc vyšla najevo. V tomto doznání ho podporoval jeho vousatý kolega dr. Allen, jehož zvláštně dutý hlas měl ještě větší přesvědčivost než Wardo­va vlastní nervózní obhajoba; a tak úředníci nakonec nic nepod­nikli a pouze si pečlivě poznamenali newyorské jméno a adresu, jež jim Ward poskytl jako podklad pro — jak se později ukázalo — bezúspěšné vyšetřování. Pro pořádek je třeba dodat, že vzor­ky byly rychle a v tichosti navráceny na jejich patřičná místa a ve­řejnost se nikdy nedozví, jak bezbožně byl narušen jejich klid.

Dne 9. února 1928 obdržel dr. Willett od Charlese Warda do­pis, kterému přikládá mimořádnou důležitost a kvůli němuž se často přel s dr. Lymanem. Lyman je přesvědčen, že psaní obsa­huje pozitivní důkaz velmi rozvinutého případu dementia prae­cox, zatímco Willett jej naopak považuje za dokonale normální projev nešťastného mladíka. Obzvláště přitom poukazuje na cha­rakter rukopisu, který se neodlišuje od normy; ten, třebaže vyka­zuje známky nervového rozrušení, je nicméně očividně Wardův. Úplný text zní takto:

100 Prospect Street,

Providence, R. I.

8. února 1928

Drahý dr. Willette,

cítím, že konečně nadešla chvíle, abych Vám odhalil to, co jsem Vám tak dlouho sliboval a kvůli čemu jste na mne tak často naléhal. Trpělivost, kterou jste svým vyčkáváním projevil, a důvěru v mé duševní zdraví, jakou jste prokázal, Vám nikdy nezapomenu.

Teď, když jsem připraven promluvit, musím pokorně do­znat, že žádného triumfu, o kterém jsem snil, nebudu moci do­sáhnout. Namísto triumfu jsem nalezl děs, a můj pohovor s Vámi tedy nebude chloubou vítězství, ale prosbou o pomoc a radu, jak zachránit sebe i celý svět před hrůzou, jež je nad veškeré lidské pomyšlení a chápání. Vzpomínáte si jistě, co ří­kaly Fennerovy dopisy o oné dávné skupině nájezdníků v Pawtuxetu. To vše je třeba učinit znovu a rychle. Závisí teď na nás více, než lze vyjádřit slovy — celá civilizace, veškeré přirozené právo, možná dokonce i osud celé sluneční soustavy a vesmíru. Přivedl jsem na svět monstrum, ale učinil jsem tak ve jménu vědy. Nyní mi musíte pomoci jménem všeho života a přírody zatlačit je zpátky do temnot.

Opustil jsem navždy onen dům v Pawtuxetu a musíme vy­mýtit vše, co tam je, ať živé či neživé. Já sám se tam už nikdy nevrátím a Vy nesmíte uvěřit, kdybyste někdy slyšel, že tam jsem. Až Vás uvidím, povím Vám, proč to říkám. Vrátil jsem se domů natrvalo a přeji si, abyste mne navštívil, jakmile bude­te mít volných pět či šest hodin, abyste mi mohl popřát slu­chu. Potrvá to tak dlouho — a věřte mi, říkám-li Vám, že jste nikdy nebyl postaven před jasnější profesionální povinnost, než je tato. Můj život a rozum je to nejmenší, co je tu v sázce.

Neodvažuji se o tom povědět svému otci, protože by nepo­chopil, jak je celá věc důležitá. Řekl jsem mu však, že se nachá­zím v nebezpečí, a on zařídil, aby dům hlídali čtyři muži z de­tektivní agentury. Nevím, kolik toho zmohou, neboť proti sobě mají síly, které si sotva dovedete představit a uznat i Vy sám. Přijďte tedy rychle, jestliže mne chcete spatřit živého a slyšet, jak byste mohl zachránit vesmír od přímo pekelné moci.

Vyhovuje mi jakákoli doba — nehnu se z domu. Netelefo­nujte předem, protože nelze říci, kdo či co by se mohlo pokusit Vás zadržet. A modleme se ke všem bohům, kteří existují, aby tomuto našemu setkání nic nezabránilo.

Se vší vážností a zoufalstvím

Charles Dexter Ward.

P.S. Zastřelte dr. Allena, jakmile ho uvidíte, a jeho tělo roz­pusťte v kyselině. Nepalte ho!

Dr. Willett psaní obdržel v půl jedenácté dopoledne a okamži­tě si zařídil, aby měl volno na celé odpoledne a večer pro rozho­vor; pamatoval přitom na to, aby tuto dobu mohl podle potřeby protáhnout do noci. Naplánoval si, že dorazí před čtvrtou odpo­lední, a po několik hodin, které zbývaly, se zmítal v těch nejdivo­čejších spekulacích a většinu své práce prováděl jen mechanicky. I když by se nezasvěcenému mohl dopis zdát výtvorem chorobné mysli, Willett zažil u Charlese Warda tolik podivností, že jej ne­mohl pokládat za pouhý výsledek chorobného třeštění. Cítil do­cela dobře, že se nade vším vznáší cosi nepostižitelného, prasta­rého a strašlivého, a narážka na dr. Allena mu připadala téměř srozumitelná s ohledem na vše, co se v Pawtuxetu o Wardově zá­hadném kolegovi proslýchalo. Willett onoho muže nikdy na vlastní oči nespatřil, ale dost toho slyšel o tom, jak vypadá, a zbý­val mu jen podiv, jaké oči se to ukrývají za těmi černými brýlemi.

Přesně ve čtyři se dr. Willett dostavil do Wardova domu, ale k velkému zklamání shledal, že Charles své rozhodnutí zůstat do­ma nedodržel. Strážci byli na místě, řekli mu však, že mladý muž vypadal, jako by ztratil část své ustrašenosti. Ráno se prý po tele­fonu vyděšeně hádal a přel, řekl jeden z detektivů, a odpovídal nějakému neznámému hlasu slovy jako „jsem velmi unaven a musím si odpočinout“, „prosím vás, odložte rozhodnou akci, dokud nepřijdu na nějaký kompromis“, „jistou dobu nemohu ni­koho přijmout, budete mne muset omluvit“ nebo „velice lituji, ale teď si od všeho musím odpočinout; promluvíme si o tom poz­ději“. Potom zřejmě po meditaci nabyl odvahy a vyklouzl ven tak pokradmu, že ho nikdo nezahlédl ani si nevšiml jeho nepřítom­nosti, dokud se okolo jedné nevrátil a nevstoupil beze slova do domu. Vyšel po schodech nahoru, kde se mu patrně jeho ustraše­nost vrátila; jakmile totiž vstoupil do knihovny, slyšeli ho vykřik­nout vysokým zděšeným hlasem, který později přešel v rdousivé lapání po dechu. Když se však šel sluha podívat, co se děje, obje­vil se ve dveřích s odhodlaným výrazem a beze slova muže ode­hnal způsobem, který strážce nesmírně poděsil. Poté zřejmě něco přerovnával v policích, protože bylo slyšet velké bušení, dupot a praskot; nato se znovu objevil a ihned odešel. Willett se ptal, zdali nezanechal nějaký vzkaz, ale bylo mu řečeno, že nikoli. Slu­ha vypadal podivně rozrušen čímsi v Charlesově vzhledu a chování a starostlivě se vyptával, zdali je nějaká naděje na vyléčení jeho nervové choroby.

Téměř celé dvě hodiny čekal dr. Willett marně ve Wardově knihovně, pozoroval zaprášené police se širokými mezerami, od­kud byly odstraněny knihy, a chladně se usmíval na panelové o­stění na severní stěně, odkud ještě před rokem shlížely mírně do pokoje jemné rysy Josepha Curwena. Po chvíli začaly narůstat stíny a radostná nálada západu slunce ustupovala neurčitému dě­su, který letěl jako stín před příchodem noci. Pan Ward se ko­nečně vrátil domů a projevil nad nepřítomností svého syna velký podiv a rozhořčení vzhledem k veškeré námaze, která byla na je­ho ochranu vynaložena. O Charlesově schůzce nic nevěděl a při­slíbil, že dá dr. Willettovi vědět, jakmile se mládenec vrátí domů. Když se s doktorem loučil s přáním dobré noci, prohlásil, že je naprosto konsternován tím, co se děje se synem, a naléhal na hosta, aby udělal, co je v jeho silách, a synovi vrátil jeho dřívější klid. Willett docela rád z knihovny unikl, protože se mu zdálo, že v ní přebývá cosi děsivého a bezbožného; jako kdyby zmizelý ob­raz po sobě zanechal dědictví zla. Nikdy se mu nezamlouval, a i teď, třeba měl dosti silné nervy, měl dojem, že v tom prázdném panelu číhá cosi, co v něm budí naléhavé nutkání dostat se co nejdříve na čerstvý vzduch.

/3/

Příštího rána obdržel Willett od staršího Warda zprávu, že Char­les stále není doma. Ward se zmínil, že mu dr. Allen telefonicky vzkázal, že Charles nějaký čas zůstane v Pawtuxetu a nesmí být vyrušován. Bylo to údajně nutné, protože Allen sám byl na neur­čitou dobu odvolán, takže byl nucen nutný výzkum přenechat Charlesovu stálému dohledu. Charles údajně posílá mnoho po­zdravů a omlouvá se za veškeré potíže, které snad jeho náhlá změna způsobila. Při tomto vzkazu uslyšel pan Ward poprvé hlas dr. Allena, jenž v něm probouzel jakousi neurčitou a zasutou vzpomínku, kterou sice nedovedl nikam zařadit, ale která ho vzrušovala a děsila. Tváří v tvář těmto zarážejícím a navzájem si odporujícím zprávám byl dr. Willett na vahách, co si počít. Zoufalá vážnost Char­lesova psaní byla nepopiratelná, ale co si měl člověk myslet o tom, že hned v příštím okamžiku porušil vlastní rozhodnutí? Mladý Ward přece psal, že jeho bádání dostalo bezbožný a hrozi­vý charakter, že musí být spolu s jeho vousatým kolegou vymýce­no za každou cenu a že on sám se k němu nikdy nevrátí; podle posledních svědectví však na všechno zapomněl a vrátil se znovu doprostřed všech záhad. Zdravý rozum nabádal k tomu, aby ji­nocha i s jeho výstřednostmi nechal na pokoji, avšak nějaký hlubší instinkt nedovoloval, aby dojem z onoho bláznivého dopi­su opadl. Willett jej pročítal znovu a znovu, nebyl však schopen přimět se k přesvědčení, že obsah dopisu je tak prázdný a šílený, jak se zdály naznačovat jeho bombastické fráze. Hrůza v dopisu byla příliš hluboká a reálná a spolu s tím, co už doktor věděl, vy­volávala příliš živé náznaky přízraků z míst mimo prostor a čas, než aby umožňovala jakékoli cynické vysvětlení. Tam kdesi v dálce číhaly nepopsatelné hrůzy; a bez ohledu na to, jak nepa­trnou možnost člověk měl, aby se k nim přiblížil, měl být připra­ven kdykoli na cokoli.

Po celý týden přemítal dr. Willett nad dilematem, které mu bylo vnuceno, a stále více se přikláněl k názoru, že musí Charlese v jeho pawtuxetském příbytku navštívit. Žádný jinochův přítel se nikdy do této zapovězené pevnosti neodvážil vniknout a i otec věděl o jejím vnitřku pouze z popisů, které se mu syn uráčil po­skytnout; Willett však cítil, že přímý dohovor s pacientem je nut­ný. Pan Ward dostával od syna krátké a nicneříkající strojopisné zprávy a tvrdil, že paní Wardová na tom ve svém útulku v Atlan­tic City není o nic lépe. Nakonec se tedy doktor odhodlal k činu a přes podivný pocit, který mu vnukaly staré pověsti o Josephu Curwenovi, se odvážně vypravil do domku na kopci nad řekou.

Willett to místo navštívil už dříve z čiré zvědavosti, ačkoli po­chopitelně nikdy nevstoupil do domu a neoznámil svou přítom­nost; věděl proto docela přesně, kudy se dát. Vyjel jednou odpo­ledne koncem února ve svém malém autě z Broad Street a myšlenky mu kupodivu zabloudily k oné odhodlané skupince mužů, která se stejnou cestou vydala sto padesát let předtím, aby splnila strašlivé poslání, které nikdo nikdy nebyl s to plně po­chopit.

Cesta chátrajícím předměstím byla krátká a brzy se před ním objevily učesaný Edgewood a ospalý Pawtuxet. Willett zahnul doprava po Lockwood Street a zajel vozem po venkovské cestě co nejdál, potom vystoupil a kráčel k severu, kde čněl vrchol kopce nad půvabnými zátočinami řeky a zamlženou nížinou za ní. Bylo tu stále ještě málo domů a osamělý domek s betonovou garáží na vršku po jeho levici se nedal nikterak přehlédnout. Svižným krokem vystoupil po zanedbaném štěrkovém chodníku, silnou rukou zabušil na dveře a bez zachvění oslovil zlověstně vy­hlížejícího portugalského mulata, který je na štěrbinu otevřel.

Willett řekl, že musí okamžitě vidět Charlese Warda v životně důležité záležitosti. Žádnou omluvu nechtěl přijmout a dodal, že v případě odmítnutí bude nucen napsat starému Wardovi úplnou zprávu o celé záležitosti. Mulat stále váhal a opřel se o dveře, když se je Willett pokoušel otevřít. Avšak doktor jen zvýšil hlas a opakoval svůj požadavek. Nato se z temného vnitřku ozval chraplavý šepot, který návštěvníka skrz naskrz probodl chladem, ačkoli nebylo důvodu k obavám. „Pusť ho dovnitř, Tony,“ řekl ten hlas, „můžeme si promluvit tak dobře hned jako kdykoli jin­dy.“ I když samotný šepot byl znepokojivý, ještě větší byla hrůza, která ho vystřídala. Podlaha zapraskala a před doktorovým zra­kem se objevil mluvčí — a původcem těch podivných vibrujících tónů nebyl nikdo jiný než Charles Dexter Ward.

Přesnost, s níž si dr. Willett vybavil a zaznamenal rozhovor onoho odpoledne, je výrazem důležitosti, jakou tomuto zvláštní­mu údobí přikládá. Nyní totiž konečně připouští základní změnu v myšlení Charlese Dextera Warda a je přesvědčen, že v této chvíli hovořil hlasem mladého muže mozek na hony vzdálený mozku, jehož rozvoj sledoval plných šestadvacet let. Kontroverze s dr. Lymanem ho donutila k velké přesnosti a Willett s koneč­nou platností datuje choromyslnost Charlese Warda od doby, kdy začaly jeho rodičům docházet strojopisné zprávy. Zprávy nejsou psány Wardovým normálním stylem: dokonce ani stylem onoho posledního zoufalého dopisu Willettovi. Mají podivný ráz a jsou psány archaickou mluvou, jako kdyby se pisateli v hlavě cosi pohnulo a vypustilo z ní záplavu sklonů a dojmů, které chla­pec nasbíral v době dětského zápalu pro starobylosti. Lze vysle­dovat zjevné úsilí o moderní projev, ale duch a občas i jazyk pro­jevu pocházejí z minulosti.

Tato minulost se projevovala v každém Wardově tónu a gestu, když doktora uváděl do onoho přízračného stavení. S úklona­mi jej vyzval, aby se posadil, a náhle se rozhovořil oním zvlášt­ním šepotem, který se pokoušel hned na počátku vysvětlit.

„Onemocněl jsem tuberkulózou,“ začal, „z toho proklatého povětří od řeky. Omluvte prosím můj jazyk. Troufám, že přichá­zíte od mého rodiče, byste se ujistil, co mne tíží, a jsem té víry, že mu nevypovíte ničeho, co by jej znepokojilo.“

Willett nesmírně pečlivě studoval ty chraplavé tóny, ale ještě pozorněji tvář hovořícího. Měl pocit, že tu cosi nehraje, a přemý­šlel o tom, co mu kdysi rodina vyprávěla o noční příhodě, která tak vystrašila yorkshirského sluhu. Přál si, aby nebyla taková tma, ale nepožádal, aby vytáhli některou žaluzii. Namísto toho se jen Warda zeptal, proč jedná v protikladu s tím zoufalým psa­ním, které mu poslal asi před týdnem.

„Hnedle se k tomu dostaneme,“ odvětil jeho hostitel. „Prosím, abyste pochopil, že mé nervy jsou na tom špatně, a tak konám a říkám podivné věci, za něž nemohu býti činěn odpovědným. Jak jsem vám opětovně vypověděl, jsem na prahu velkých objevů a jejich enormita stoupá mi občas do hlavy. To, co jsem již obje­vil, leckterého by vylekalo, ale já nejsem ten, který by se na dlou­ho odraditi nechal. Byl jsem hlupcem, žádaje o tu vartu před do­mem a zamykaje se v pokoji, neb kdyžtě jsem dospěl tak daleko na své cestě, mé místo jest zde. Ti čmuchaví sousedé nevedou o mně dobré řeči a snad mne i zavedla slabost, kdyžtě jsem sám uvěřil tomu, co o mně povídají. Nic z toho, co činím, není zlé, či­ním-li to, jak se patří. Buďte té lásky a popřejte mi asi šest měsí­ců — potom vám ukážu něco, co vám vaši trpělivost vynahradí přebohatě.

Patrně jste také povědom, že znám způsobu, kterak se dobrati věcí minulých z pramenů jistějších nežli knihy, a ponechávám te­dy na vás, byste posoudil důležitost toho, co mohu dodati k his­torii, filozofii a uměnám díky dveřím, jimiž mohu k nim vstupo­vati. Předek můj toto vše vlastnil, kdyžtě přišli ti zpropadení šťouralové a zamordovali ho. Opět to nyní vlastním, nebo se ale­spoň nedokonale přibližuji tomu, abych se zmocnil alespoň části toho vědění. Tentokráte se nesmí nic přihoditi jen proto, že se mne občasně zmocňují idiotské pochyby. Prosím, zapomeňte na všecko, co jsem vám napsal, milý pane, a buďte dobré mysli a be­ze strachu z místa tohoto či kohokoli v něm. Dr. Allen jest mu­žem vybroušených zájmů a dluhuji mu omluvu za všechno zlé, co jsem byl o něm pověděl. Přál bych si, abych jej nemusel postrá­dati, ale jsou věci, které je nucen prováděti jinde. Jeho zaujetí pro veškeré věci tyto je rovno mému a mám za to, že když u mne převládl strach nad dílem mým, převládl též strach vůči němu, ježto on byl mi v něm nejlepším pomocníkem.“

Ward umlkl a doktor byl na vahách, co říci či co si o všem myslet. V konfrontaci s klidným popřením dopisu si připadal ja­ko hlupák; a přece se nemohl zbavit dojmu, že i když tento roz­hovor je podivný, nepochopitelný a nepochybně bláznivý, psaní bylo tragické v tom, že bylo přirozené a podobné Charlesi War­dovi, kterého znal. Willett se nyní pokoušel obrátit rozhovor k věcem minulým a vyvolat u mladého muže vzpomínky na ně­které dávné události, které by mu vrátily chování, jaké znal. Při tomto počínání však dospěl k nanejvýš groteskním výsledkům. Bylo tomu tak později se všemi psychiatry. Důležité úseky men­tálních obrazů ze zásobárny Charlese Warda, zejména pak ty, které se týkaly moderní doby a jeho vlastního osobního života, byly nevysvětlitelným způsobem vymazány, zatímco veškerá ma­sa historických zájmů z mládí vytryskla z hlubokého podvědomí a zaplavila všechno soudobé a osobní. Mimořádné znalosti mla­dého muže o minulosti byly abnormální a nezdravé, a tak se je pokoušel co nejlépe skrýt. Když se Willett zmínil o nějakém oblí­beném předmětu jeho chlapeckých historických studií, vysvětlil jej častokrát s takovou znalostí, jaká se od normálního smrtelníka v žádném případě nedala očekávat, a doktor se rozechvěl, když se kolem něho kmitla taková nenucená narážka.

Nebylo přirozené, aby někdo znal tolik podrobností o pří­hodě tlustého šerifa, kterému sklouzla z hlavy paruka, když se předklonil při jakési hře v Douglassově Histrionické akademii na King Street 11. února 1762, kteréžto datum připadlo na čtvrtek; nebo o tom, jak herci sestříhali text Steeleho „Svědomi­tého milence“ tak neobratně, že byl člověk rád, když úřady pro­lezlé baptisty divadlo o čtrnáct dní později zavřely. To, že bos­tonský kočár Thomase Sabina byl „šlakovitě nepohodlný“, se dalo vyčíst ze starých písemností; ale který milovník historie by si dokázal vzpomenout na to, že vrzání nového vývěsního štítu Epeneta Olneyho (totiž okázalé koruny, kterou na něj posadil, když začal svou krčmu nazývat Korunní kavárnou) znělo přesně stejně jako prvních pár not nového jazzového kousku, který vy­hrávaly všechny rádiové přijímače v Pawtuxetu?

Ward se však nedal tímto způsobem dlouho vyslýchat. Novější a osobní záležitosti zcela sumárně přešel a o dávné události pro­jevil naprostý nezájem. Zjevně si především přál uspokojit svého návštěvníka natolik, aby odešel a už se nevrátil. Za tímto účelem Willettovi nabídl, že mu ukáže celý dům, a hned ho provedl vše­mi místnostmi od sklepa až po půdu. Willett si všechno prohlédl, avšak neušlo mu, že je tu příliš málo knih — a to ještě neškod­ných — než aby zaplnily široké mezery ve Wardových regálech doma, a že skrovná „laboratoř“ představuje velmi chabý zastírací pokus. Jistěže tu někde musela být knihovna i laboratoř; ovšem kde, to se nedalo říci. To, co nedovedl pojmenovat, se Willettovi v podstatě vypátrat nepodařilo, a tak se vrátil do města ještě před večerem a pověděl starému Wardovi o všem, co se stalo. Dospěli k souhlasnému názoru, že mladý muž to rozhodně nemá v hlavě v pořádku, ale že zatím není třeba podnikat nic drastického. Především však bylo třeba, aby paní Wardová byla udržována v naprosté nevědomosti, jak to jen strojopisné dopisy jejího syna dovolovaly.

Pan Ward se nyní rozhodl, že syna osobně navštíví a že to bu­de návštěva naprosto nečekaná. Dr. Willett ho jednoho večera vzal svým vozem na dohled domku a trpělivě čekal, až se vrátí. Návštěva trvala dlouho a otec se z ní vrátil velmi posmutnělý a zmatený. Přijat byl podobně jako Willett, až na to, že když si vynutil vstup do předsíně a pánovitě rozkázal Portugalci, aby mu přivedl syna, Charles si dal pořádně na čas, než se objevil; v cho­vání změněného syna kromě toho nezůstalo ani stopy po synov­ské oddanosti. Při tlumeném osvětlení si mladý muž stěžoval, že je krutě oslňován. Vůbec nepromluvil nahlas, oháněje se tím, že ho bolí v krku; jeho chraplavý šepot v sobě měl cosi znepokoji­vého, a na tuto vzpomínku pan Ward dlouho nemohl zapome­nout.

Jako spojenci rozhodnutí učinit vše pro záchranu jinochovy mysli jali se pan Ward a dr. Willett shromažďovat veškeré drobty údajů, které jim jeho případ mohl poskytnout. Nejprve prostudo­vali, o čem se vypráví po Pawtuxetu, což bylo poměrně snadné, protože oba měli v této oblasti přátele. Dr. Willett získal nejvíce zpráv, jelikož lidé s ním hovořili otevřeněji než s otcem ústřední postavy, a ze všeho, co uslyšel, vyvodil, že život mladého Warda se vskutku podivně změnil. Řeči, které kolovaly mezi lidmi, ne­přestávaly uvádět jeho domácnost do spojitosti s vampirismem uplynulého léta a noční příjezdy a odjezdy nákladních aut rovněž napomáhaly šíření těchto ponurých spekulací. Místní obchodníci kroutili hlavami nad nadměrnými objednávkami masa a čerstvé krve, které dodávaly dva řeznické krámy v blízkém sousedství. Pro domácnost se třemi lidmi byla taková množství zcela absurd­ně vysoká.

Byl tu také problém podzemních zvuků. Zprávy o nich byly těžko postižitelné, ale všechny neurčité náznaky se daly reduko­vat do jistých základních odrůd. Zcela pozitivně existovaly zvuky rituálního charakteru, a to v době, kdy se v domě nesvítilo. Moh­ly pochopitelně vycházet i ze známého sklepa, ale udržovaly se pověsti, že dole existují hlubší a rozsáhlejší krypty. Willett a pan Ward této skupině pověstí věnovali vážnou pozornost, protože si vzpomínali na dávné legendy o Josephu Curwenovi a jeho kata­kombách a jaksi předem předpokládali, že nynější dům byl vy­brán právě proto, že ležel na místě starého Curwenova sídla, jak to odhalil jeden obrázek nalezený za portrétem; bez úspěchu se mnohokrát pokoušeli najít v břehu řeky ony dveře, o kterých se zmiňovaly staré rukopisy. Pokud šlo o všeobecné mínění o jed­notlivých obyvatelích domu, bylo brzy jasné, že Portugalcem lidé opovrhovali, vousatého a brýlatého dr. Allena se báli a k bledé­mu mladému učenci chovali hluboký odpor. Během několika po­sledních týdnů se Ward zjevně velice změnil, neboť se přestal po­koušet o přívětivost a při těch několika málo příležitostech, kdy se odvážil ven, se dorozumíval jen chraplavým a zvlášť odpudi­vým šepotem.

Takové byly útržky a fragmenty tu a tam nasbíraných zpráv, nad nimiž měli pan Ward a dr. Willett mnoho dlouhých a váž­ných porad. Snažili se cvičit v dedukci, indukci a konstruktivní představivosti až po samy hranice možností a pokoušeli se uvádět všechny známé skutečnosti Charlesova pozdějšího života včetně onoho zoufalého dopisu, který teď doktor otci ukázal, do souvi­slosti s hubeným průkazním materiálem týkajícím se starého Jo­sepha Curwena, který měli k dispozici. Dali by mnohé za to, kdy­by mohli nahlédnout do listin, které kdysi našel Charles Ward, neboť jim bylo jasné, že klíč k jinochově choromyslnosti vězí v tom, co se dozvěděl o starém čaroději a jeho činech.

/4/

A přesto celkem vzato nezahájil příští etapu tohoto zvláštního případu žádný krok pana Warda nebo dr. Willetta. Otec i lékař, zaraženi a zmateni stínem příliš beztvarným a neuchopitelným, než aby s ním bylo možno zápolit, odpočívali nepokojně u vesel, zatímco strojopisné dopisy mladého Warda rodičům byly stále řidší. Potom nadešel první den v měsíci a s ním spojené finanční vyrovnávání, a úředníci několika bank začali podivně potřásat hlavami a navzájem si telefonovat. Ti z nich, kteří znali Charlese Warda od vidění, zašli do domku, aby se zeptali, proč každý jeho šek v poslední době vypadá jako neobratný padělek, a příliš je neuklidnilo, když jim mladý muž chraptivě vysvětloval, že mu ru­ku postihl nervový otřes, který téměř znemožnil normami psaní. Rukopisná písmena dokázal údajně psát jen velmi obtížně; do­kládal to skutečností, že je nucen psát na stroji veškeré své dopi­sy, dokonce i otci a matce, kteří měli jeho výpověď potvrdit.

Vyšetřovatele ovšem nezarazila a nezmátla jen tato okolnost, protože takové případy se už staly a nebyly tedy zásadně pode­zřelé; nezmátly je dokonce ani řeči obíhající v Pawtuxetu, o kte­rých ten či onen cosi zaslechli. Byli však zcela konsternováni ně­kterými výroky mladého muže, z nichž vycházela najevo naprostá ztráta paměti ohledně důležitých finančních záležitostí, které měl ještě před jedním či dvěma měsíci v malíčku. Něco tu nehrálo; přestože jeho projev byl souvislý a racionální, pro špat­ně skrývanou ztrátu paměti ohledně důležitých věcí neexistovalo žádné normami vysvětlení. I když žádný z mužů příliš dobře Warda neznal, nemohli se také ubránit dojmu, že se v řeči i cho­vání změnil. Slyšeli, že se zajímá o starobylosti, ale ani ten nejbeznadějnější milovník historie neustále nepoužíval starodávné mluvy a gest. Celkem vzato, kombinace chraplavosti, ochrome­ných rukou, špatné paměti, pozměněné řeči a chování musela znamenat nějakou vážnou poruchu, která byla nepochybně zá­kladem pro většinu podivných zvěstí; úředníci se proto při od­chodu rozhodli, že pohovor se starším Wardem je zcela na místě.

A tak se šestého března 1928 konala v pracovně pana Warda dlouhá a vážná porada, po níž zcela popletený a rezignovaný otec zavolal dr. Willetta. Willett si prohlédl přehnané a neobrat­né podpisy šeků a srovnal je v duchu s rukopisem onoho po­sledního zoufalého dopisu. Změna byla vskutku radikální a hluboká, ale přece mu nové písmo připadalo podivně známé. Mělo velmi zvláštní složité a archaické kudrlinky a jeho tahy vy­hlížely naprosto odlišně od písma, kterého jinoch odjakživa používal. Bylo to zvláštní — ale kde je už zahlédl? Vcelku bylo zřejmé, že Charles trpí duševní chorobou. O tom nemohlo být nejmenší pochyby. A protože nebylo pravděpodobné, že by byl schopen spravovat majetek nebo i nadále jednat s okolním svě­tem, bylo třeba s jeho přehmaty něco podniknout a zahájit léče­ní. Právě v té době byli povoláni psychiatři, doktoři Peck a Waite z Providence a dr. Lyman z Bostonu, kterým pan Ward a dr. Willett nejpodrobněji popsali celý případ a kteří se velmi dlouho radili v nyní nepoužívané knihovně jejich mladého paci­enta, prohlížejíce knihy a časopisy, které tu zanechal, aby získali další představy o jeho normálním duševním rozpoložení. Když si prohlédli tento materiál a pročetli mladíkův dopis Willettovi, shodli se všichni v názoru, že studia mladého Warda by sama o sobě postačila k tomu, aby zviklala či alespoň zvrátila jakýkoli běžný intelekt, a vyjádřili co nejdůraznější přání zhlédnout knihy a dokumenty důvěrnějšího rázu; věděli však, že to bude možné až po zhlédnutí domku samotného, pakliže vůbec. Willett nyní zkoumal celý případ s horečnou energií; teprve nyní získal svě­dectví dělníků, kteří viděli, jak Charles Ward objevil Curwenovy doklady, a teprve teď si dal dohromady příhody se zničenými no­vinovými zprávami, které pak vyhledal v redakci Journalu.

Ve čtvrtek osmého března vykonali doktoři Willett, Peck, Ly­man a Waite v doprovodu pana Warda u jinocha náhlou návště­vu; aniž zastírali cíl svého počínání, podrobili nyní pacienta co nejpodrobnějšímu výslechu. Charles, třebaže mu trvalo nesmírně dlouho, než se objevil, a byl cítit podivnými a odpornými pachy z laboratoře, se naprosto neprojevoval jako zarputilec; bez váhá­ní připustil, že jeho paměť a duševní vyrovnanost poněkud utrpě­ly přílišným zaujetím těmito odlehlými vědami. Nekladl odpor, když naléhali na to, aby byl přemístěn jinam, a vskutku projevil vysoký stupeň inteligence. Jeho chování by bylo vyšetřovatele přimělo ke zmatenému ústupu, nebýt persistentně archaického trendu v jeho mluvě a skutečnosti, že moderní myšlení bylo v je­ho vědomí zcela nepochybně nahrazeno starobylými názory, což ho jasně odlišovalo od normálu. O tom, co dělá, nebyl ochoten skupině lékařů povědět víc, než byl dříve sdělil své rodině a dr. Willettovi, a zoufalý dopis z minulého měsíce prohlásil za dů­sledek nervového otřesu a hysterie. Trval na tom, že v domě ne­má žádnou knihovnu ani laboratoř kromě těch, které viděli, a ztrácel se v neurčitých frázích, když měl vysvětlit, proč v domě nejsou cítit pachy, kterými má nasáklé šaty. Klevety v sousedství připisoval pouze laciným výmyslům popletené zvědavosti.

O tom, kde se nachází dr. Allen, nedokázal říci nic určitého, ale ujistil své návštěvníky, že onen vousatý a brýlatý muž se vrátí, až ho bude zapotřebí. Když vyplácel mzdu nepohnutému Bravovi, který nereagoval na žádné dotazy návštěvníků, jakož i při zamy­kání domu, který zdánlivě skrýval tolik temných tajemství, ne­projevil Ward žádné známky nervozity, snad až na sotva postřeh­nutelnou pauzu, kdy se zarazil, jako kdyby naslouchal velmi slabému zvuku. Zřejmě ho opanovala klidná filozofická rezigna­ce, jako kdyby jeho odvoz byl pouhou přechodnou příhodou, která způsobí nejmenší potíže, když ji jednou provždy snadno a rychle vyřídíme. Bylo jasné, že důvěřuje očividně neporušené bystrosti svého ducha, která mu pomůže překonat všechny nepří­jemnosti, do nichž ho zavedla zvrácená paměť, ztracený hlas a rukopis a tajnůstkářské a výstřední chování. Bylo dohodnuto, že matce o této změně nepodají zprávu; otec měl zařídit, aby jí

i nadále docházely dopisy s jeho jménem. Ward byl odvezen do klidného a malebně položeného soukromého ústavu pro choro­myslné, který vedl dr. Waite v zátoce na ostrově Conanicut, a všichni lékaři, kteří byli na případu zúčastněni, ho podrobili velmi důkladným prohlídkám a výslechům. Právě tehdy byly za­znamenány ony fyzické odlišnosti — zpomalený metabolismus, kožní změny a neúměrné nervové reakce. Dr. Willetta znepokoji­ly výsledky vyšetření nejvíce, protože Warda ošetřoval celý život a s děsivou rychlostí dovedl ocenit rozsah jeho fyzického rozkla­du. Dokonce i ona známá olivová skvrna na jeho hýždi zmizela, zatímco na hrudi se objevila velká černá bradavice či jizva, která tam dříve nebyla a která uvedla Willetta v podiv, zda se snad mladý muž někdy nepodrobil obřadu, při kterém se účastníkům jistých nočních shromáždění na divokých opuštěných místech udělovala „čarodějnická znamení“. Doktor se nemohl ubránit vzpomínce na přepis záznamu jednoho čarodějnického procesu v Salemu, který mu Charles za starých časů, když před ním ještě neměl tajemství, ukázal a který zněl: „... oné noci vložil Ďábel své znamení na Bridget S., Jonathana A., Simona O., Deliveran­ce W., Josepha C., Susan P., Mehitable C. a Deborah B.“ Rov­něž Wardova tvář ho podivně znepokojila, až si náhle uvědomil proč. Nad pravým okem mladého muže se objevilo cosi, čeho si dříve nikdy nevšiml — malá jizvička nebo důlek, který byl stejný jako ten na zničeném portrétu Josepha Curwena a mohl svědčit o jakémsi ohavném rituálním očkování, jemuž se oba podrobili v jistém stadiu svých okultních kariér.

Zatímco si nad Wardem v nemocnici doktoři lámali hlavy, byl udržován přísný dohled nad veškerou poštou adresovanou jemu či dr. Allenovi a podle příkazu pana Warda byla posílána přímo jemu samotnému. Willett předpovídal, že bude objeveno jen má­lo vzhledem k tomu, že jakákoli životně důležitá komunikace bude pravděpodobně udržována prostřednictvím poslů; avšak v druhé půli března přišel z Prahy dopis adresovaný dr. Allenovi, a doktorovi i otci poskytl látku k důkladnému zamyšlení. Byl psán kudrlinkami a velmi starobylým slohem, a třebaže zcela jistě nešlo o výplod cizince, projevoval se v něm stejný odklon od mo­derní angličtiny jako v mluvě mladého Warda samotného. Dopis zněl následovně:

Kleinstrasse 11,

Praha, Staré Město,

11. února 1928.

Bratře v Almonsin-Metratonu!

Dne tohoto obdržel jsem povědění Tvé o tom, cože vzešlo ze solí, kteréž jsem byl Tobě poslal. Je to nedobré a jasně značí, že náhrobky byly zaměněny, když mi ten vzorek Barnabus přivezl. Vpravdě tomu častokráte tak bývá, jak zajisté pamatu­ješ podle věci, kterouž obdržel jsi ze hřbitova King’s Chapell v roce 1769 a ze Starého hřbitova v roce 1690, což vedlo ke skončení jeho. Sám získal jsem takovou věc v Egyptě před pě­tasedmdesáti léty; od ní pak pochází jizva, kterouž Tvůj chla­pec viděl tu u mne v roce 1924. Jak jsem Ti už před dávnými časy pověděl, nikdá nevyvolávej to, co nebudeš moci zažehna­ti; a to jak z mrtvých solí, tak mimo sféry časové. Měj vždy po ruce zaklínání a nezapomínej se ujišťovati, máš-li jakoukoliv pochybnost, koho že jsi vlastně vyvolal. Kameny náhrobní tak­též jsou teď pozměněny v devíti případnostech z 10. Nikdá ne­nabudeš jistoty, kdyžtě se nezeptáš. V těchto dnech slyšel jsem od H., že měl potíž jakousi s vládními vojáky. Převelmi jej rmoutí, že Transylvánie z Uher do Románie připadla, a rád by pozměnil bydliště svého, nebýt jeho zámek naplněn tím, o čem víme. Však Ti o tom zajisté psaní napsal. V mém příš­tím poselství bude cosi z jedné mohyly na východě, což způso­bí Ti potěšení nemalé. Zatím však buď pamětliv, že velice tou­žím po B. F., když bys jej pro mne získati mohl. Znáš G. v Pensylvánii lépe než já. Měj si ho poprvé, an je taková Tvá vůle, leč neužívej ho přespříliš, aby se nezatvrdil, neboť musím k němu ještě promlouvati, než skončí.

Yogg-Sothoth Neblod Zin

Simon O.

Panu J. C.

v Providenci.

Pan Ward a dr. Willett byli zaraženi a naprosto zmateni tímto případem očividné choromyslnosti. Stal se tedy nepřítomný dr. Allen, a nikoli Charles Ward, nakonec vůdčí osobností v Pawtu­xetu? To by zajisté vysvětlovalo přehnané narážky a rozhodnost v jinochově posledním zoufalém dopisu. A co si myslet o označe­ní vousatého a brýlatého cizince jako „pan J. C.“? Skryté naráž­ce nebylo možno uniknout, ale i obludnosti přece měly jisté hra­nice! A kdo byl „Simon O.“? Stařec, kterého Ward navštívil před čtyřmi roky v Praze? Snad; v minulých stoletích ovšem existoval jiný Simon O. — Simon Orne alias Jedediah Orne ze Salemu, který zmizel roku 1771 a jehož zvláštní rukopis nyní dr. Willett neomylně rozpoznával podle fotokopií Orneových for­mulí, které mu kdysi Charles ukázal. Jaké to hrůzy a záhady, jaké protimluvy a poruchy přírodních zákonů se po půldruhém století vrátily, aby zneklidnily starou Providenci s jejími shluky věží a kupolí?

Otec i starý lékař, nevědouce, co si počít a co si myslet, šli na­vštívit Charlese do nemocnice a vyptávali se ho tak nenápadně, jak to jen bylo možné, na dr. Allena a návštěvu Prahy i na to, co je mu známo o Šimonovi nebo Jedediahu Orneovi ze Salemu. Na všechny tyto dotazy mladý muž odpovídal s neúčastnou zdvoři­lostí a jen vyštěkl svým chraplavým šepotem, že jak se přesvědčil, má dr. Allen podivuhodný duševní raport s jistými duchy z mi­nulosti, a že pisatel, který si s vousatým dopisuje z Prahy, je prav­děpodobně stejně nadán. Když pan Ward a dr. Willett odcházeli, uvědomili si ke své rozladěnosti, že vyslýcháni byli vlastně oni dva a že aniž by vězněný jinoch sám prozradil něco životně dů­ležitého, dostal z nich obratně veškeré informace, které dopis z Prahy obsahoval.

Doktoři Peck, Waite a Lyman nebyli nikterak ochotni přiklá­dat podivné korespondenci společníka mladého Warda velký vý­znam; znali totiž sklon spřízněných výstředníků a monomaniaků ke sdružování a byli přesvědčeni, že Charles nebo Allen prostě objevili spřízněnou duši, která kdysi emigrovala; možná někoho, kdo znal Orneův rukopis a okopíroval jej, aby tak mohl vystupo­vat jako reinkarnace dávno žijící osoby. Allen sám byl něčím po­dobným a možná přesvědčil jinocha, aby ho přijal za avatara dávno mrtvého Curwena. Takové věci byly známy již dříve, a na tomto základě odbyli tvrdohlaví doktoři rostoucí Willettův ne­klid, pokud šlo o současný rukopis Charlese Warda, jak jej uka­zovaly náhodné vzorky získané pomocí různých uskoků. Willett se domníval, že nakonec přišel na to, proč je mu písmo tak pově­domé, a že se vzdáleně podobá dávnému rukopisu samotného Josepha Curwena; ostatní lékaři to však považovali za napodo­bovací fázi, jakou bylo možno při tomto druhu mánie očekávat, a odmítali jí přikládat jakoukoli důležitost, ať už příznivou či ne­příznivou. Protože o tomto prozaickém postoji svých kolegů veděl, poradil Willett panu Wardovi, aby si nechal pro sebe obsah dopisu, který došel druhého dubna na adresu dr. Allena z Raku­su v Transylvánii a jehož písmo se tak silně podobalo písmu v dopisu od Hutchinsona, že otce i lékaře obešla posvátná hrůza, ještě než zlomili pečeť. Dopis zněl takto:

Zámek Ferenczy,

7. března 1928.

Drahý C.,

navštívil mne oddíl asi dvaceti vojínů a hovořili se mnou o tom, co lid venkovský si vypráví. Rumuni tito jsou šlakovitě obtížní, jsouce komisní a puntičkářští současně, kdež Maďara jsi lehce koupil jídlem a pitím. Posledního dne v měsíci mi M. dodal sarkofág Pěti sfing z Akropole, kteréžto místo mi ozna­čil ten, jehož jsem vyvolal, a já jsem třikráte měl pohovor s tím, co v něm pochováno bylo. Je to vzdorovité, než Ty máš pově­domost a způsob, jak na ně. Posílám to přímo do Prahy k S. O. Bylo vpravdě moudré, že zachováváš u sebe méně věcí nežli dříve; nebyloť pak nutno míti po ruce stráže a ujídati jim hlavy, což způsobilo, že nalezeno bylo mnohé, když nastaly obtíže, jakž sám nejlíp víš. Nyní jsi mocen pohybu a díla a ne­třeba Ti zabíjeti v případě potřeby, a troufám, že v brzké době Tě nic k takové strastiplné pouti nutkati nebude. Cítím potěše­ní, že se už tolik nespolčuješ s těmi mimo sféry, neb povždy plynulo z toho smrtelné nebezpečenství, a zajisté víš, co pošlo z toho, kdyžtě jsi prosil o ochranu někoho, kdo ji odmítl dáti. Žádáš ode mne mnoho, prose o takové formule, kteréž by jiný za Tebe s prospěchem říkati mohl, leč Borellus je toho domně­ní, že by to snad vpravdě možné bylo, ale musil bys znáti správná slova. Používá jich Tvůj chlapec často? Rmoutí mne, že je tak netýkavým, jakž jsem se toho namoutě obával, když u mne prodléval takměř patnácte měsíců, než mám za to, že víš, jak na něho. Nemůžeš jej pokrotiti formulemi, neb ty ou­činkují jenom na takové, kteréž jiné formule ze solí vyvolaly; než stále vládneš rukou silnou a nožem či pistolí a hroby vyko­pati není tak obtížné, jakož ani o kyseliny nouze nebývá. Ach ano, pravíš, že jsi ho přislíbil B. F.; pak ho chci míti po něm. B. zakrátko k Tobě se dostaví a možná dá Ti to, oč jsi žádal

temnou věc pod Memfidou. Buď pečliv na to, co vyvoláš, a střež se chlapce! Zralé bude to do roka, kdy budou připrave­ny legie z podzemí, a pak už hranic nebude tomu, co nám ná­ležeti bude. Měj důvěru v slova má, neboť znáš O. a já mám za sebou oněch sto padesát roků nadto, a tudíž jsem oprávněn v těchto věcech Tobě raditi.

Nephreu-Ka nai Hadoth

Edw: H.

Pro J. Curwena, Esq.

v Providenci.

Jestliže však Willett a pan Ward opominuli ukázat tento dopis psychiatrům, pak zajisté neopominuli jednat. Žádná učená so­fistika nedokázala vyvrátit skutečnost, že podivný vousatý a brý­latý dr. Allen, o kterém Charlesův dopis hovořil jako o obludné hrozbě, byl v blízkém a hrůzném písemném styku se dvěma ne­vysvětlitelnými tvory, které kdysi Ward navštívil na svých ces­tách, a kteří otevřeně prohlašovali, že jsou Curwenovými přeží­vajícími společníky či avatary ze Salemu. A že on sám se považuje za reinkarnaci Josepha Curwena a chová — byť i třeba na radu druhých — vražedné úmysly vůči jakémusi „chlapci“, kterým ovšem mohl být míněn sotvakdo jiný než Charles Ward. Dělo se tu cosi nekalého, a bez ohledu na to, kdo začal, zmizelý dr. Allen ve věci hrál klíčovou roli; pan Ward, vzdávaje díky Bo­hu za to, že Charles je v bezpečí ústavu, proto neztrácel čas a na­jal detektivy, aby se o záhadném vousatém doktorovi dozvěděli co nejvíce. Chtěl zjistit, odkud přišel a co je o něm v Pawtuxetu známo, a pokud možno odhalit, kde se v současné době zdržuje; mužům svěřil jeden z klíčů od domku, které mu Charles vydal, a nařídil, aby prohledali prázdný Allenův pokoj, který identifiko­vali při balení pacientových zavazadel, a získali veškeré možné informace z toho, co po sobě zanechal. Pan Ward s detektivy ho­vořil ve staré knihovně svého syna a muži cítili značnou úlevu, když odtud nakonec odešli, neboť nad celým místem jako by se vznášel neurčitý opar zla; snad to bylo tím, co zaslechli o zlo­pověstném starém čaroději, jehož obraz tu kdysi hleděl z pa­nelu v ostění, a možná že i z jiných a celkem nepodstatných důvodů; v každém případě všichni jako by pociťovali nehmata­telné miazma, které se soustřeďovalo na onen vyřezávaný po­zůstatek starého obydlí a občas nabývalo intenzity hmatatelné emanace.

Kapitola pátá

Noční můra a pohroma

/1/

Vzápětí nato došlo k onomu ohavnému zážitku, který zanechal na duši Marina Bicknella Willetta nesmazatelný otisk hrůzy a k viditelnému věku člověka, jehož mládí bylo i tak dávno pryč, přidal ještě jedno desetiletí navíc. Dr. Willett se s panem War­dem dlouho radil a shodli se na několika bodech, kterým by se, jak oba cítili, psychiatři vysmáli. Dospěli k názoru, že na světě existuje strašlivé hnutí, o jehož přímé návaznosti na nekromancii ještě staršího data než čarodějnictví v Salemu se nedá pochybo­vat. Skutečnost, že nejméně dva živí lidé — a jeden, na něhož se ani neodvažovali pomyslet — absolutně ovládají mysli či osob­nosti, které žily kolem roku 1690 a dříve, byla rovněž nenapad­nutelně prokázána, a to v protikladu ke všem známým přírodním zákonům. Co tyto strašlivé bytosti — a spolu s nimi Charles Ward — dělají či se pokoušejí dělat, vysvítalo celkem jasně z je­jich dopisů a každého úryvku dávných i nových informací, které případ dotvářely. Vylupovali hroby ze všech dob, včetně hrobů nejmoudřejších a největších mužů světa, v naději, že z jejich dáv­ného popela získají stopy vědění a znalostí, které je kdysi oživo­valy.

Mezi těmito přízračnými bytostmi se rozvíjel odporný obchod, při kterém byly směňovány pozůstatky vznešených mužů s chlad­nou vypočítavostí školáků vyměňujících si knihy; od toho, co z věkovitého prachu vymámili, si pak slibovali moc a vědění pře­sahující vše, co kdy ve vesmíru nashromáždil jeden člověk či sku­pina lidí. Přišli na ďábelské způsoby, jak udržet své mozky při životě buď v témže, nebo v různých tělech; a zřejmě se jim podařilo vstoupit do spojení s vědomím těch nebožtíků, které společně nashromáždili. Zřejmě tedy měl kus pravdy chimérický starý Borellus, když psal, že i z nejstarších pozůstatků lze připra­vovat jisté „základní soli“, z nichž je možné vyvolat stín dávno mrtvého člověka. Existovala formule, jak takový stín vyvolat, a jiná, jak jej zažehnat; a tento způsob byl tak zdokonalen, že se mu dalo úspěšně naučit. Bylo jen třeba opatrnosti při evokacích, protože nápisy na starých náhrobcích nebyly vždy přesné.

Willett a pan Ward se chvěli, když přecházeli od jednoho zá­věru k druhému. Věci — bytosti či hlasy — bylo tedy možné vy­volat z neznámých míst právě tak dobře jako z hrobů, a i při tom­to procesu bylo třeba zachovávat opatrnost. Joseph Curwen nepochybně kdysi dávno vyvolal mnohé zapovězené bytosti, a pokud jde o Charlese — co si o něm myslet? Jaké to síly „mi­mo sféry“ po něm sáhly z Curwenových dnů a obrátily jeho mysl k zapomenutým věcem? Byl veden k tomu, aby našel určité cesty a vydal se po nich. V Praze hovořil s hrůzným mužem a dlouhou dobu strávil s oním tvorem skrývajícím se v transylvánských ho­rách. A dozajista nakonec nalezl i hrob Josepha Curwena. Člá­nek v novinách a to, co matka v noci zaslechla, byly příliš vý­znamné důkazy, než aby se daly přehlédnout. Potom cosi vyvolal a ono to přišlo. Ten mocný hlas shůry na Velký pátek a ty rozdíl­né hlasy v zamčené původní laboratoři! Čemu se jen podobala ta jejich hloubka a dutost? Nebylo to jakési strašlivé předznamená­ní příchodu obávaného cizince dr. Allena s jeho přízračným ba­sem? Ano, právě to pan Ward cítil s neurčitou hrůzou při svém jediném telefonickém hovoru s tímto člověkem — byl-li to vůbec člověk.

Jaké to pekelné vědomí či hlas přispěchaly na volání tajných rituálů Charlese Warda za těmi zamčenými dveřmi? Hlasy za­slechnuté při hádce — „musím to mít krvavé po tři měsíce“ — dobrý Bože! Nebylo to právě předtím, než vypukla vlna vampi­rismu? Vyloupení starého hrobu Ezry Weedena a pozdější výkři­ky v Pawtuxetu — jaká mysl to kdysi zosnovala pomstu a napo­mohla k objevu dávné bezbožnosti? A potom domek a vousatý cizinec, pověsti a strach. Konečné Charlesovo onemocnění nedo­vedli vysvětlit ani otec, ani doktor. Byli si však jisti, že mysl Josepha Curwena se opět vrátila na zem a pokračuje ve svých dáv­ných morbidních sklonech. Že by démonická posedlost byla opravdu možná? Allen do toho byl zcela jistě zapleten, a bylo nutné, aby detektivové nalezli více informací o člověku, jehož existence ohrožovala život mladého muže. Mezitím, protože jeho existence se zdála být mimo diskusi, bylo třeba vynaložit úsilí, aby bylo nalezeno rozsáhlé sklepem pod domkem. Willett a pan Ward, vědomi si skeptického postoje psychiatrů, se při své po­slední poradě rozhodli, že podniknou společné pátrání, a to velice důkladně; sjednali si schůzku příštího rána u domku se za­vazadly a jinými nástroji a pomůckami obvyklými při archeolo­gickém pátrání a podzemním průzkumu.

Ráno šestého dubna se vyjasnilo a oba průzkumníci byli u domku kolem desáté ráno. Pan Ward měl klíč, vešli tedy do­vnitř a provedli běžnou prohlídku. Z nepořádku v pokoji dr. Al­lena bylo zřejmé, že detektivové tu už byli, a pozdější badatelé doufali, že našli něco, co by se ukázalo jako cenné. To hlavní by­lo nepochybně ve sklepě; bezodkladně tam tedy sestoupili a pro­šli jej tak jako při předchozím marném pátrání ve společnosti choromyslného mladého majitele. Po nějakou dobu byli zmateni, protože každá píď hliněné podlahy a kamenných zdí vypadala tak pevně a neškodně, že se sotva dalo pomýšlet na nějaký zející otvor. Willett uvažoval tak, že pokud byl novodobý sklep vy­hlouben bez vědomí, že pod ním jsou katakomby, musel být za­čátek chodby tam, kde pracoval mladý Ward a jeho pomocníci, když pátrali po dávných sklepeních, o nichž se doslechli z po­věstí ne zcela čistými prostředky.

Doktor se tedy vmyslel do Charlesova postavení a snažil se představit si, jak by asi takový podnikavec začal, avšak tato me­toda mu nepřinesla přílišnou inspiraci. Rozhodl se tedy pro vylu­čovací metodu a pečlivě si celé podzemí prohlédl jak ve smyslu kolmém, tak vodorovném, pokoušeje se každý coul podlahy pro­pátrat odděleně. Tím se mu prostor pro hledání značně zúžil a nakonec zbyla jen malá plošinka před prádelními kotly, kterou už jednou — a marně — prohlížel. Nyní se o to pokoušel všemi možnými způsoby a za použití značné síty, až konečně shledal, že se povrch skutečně otáčí a klouže vodorovně na otáčivém čepu v rohu místnosti. Pod ním byla čistá betonová plocha s otvorem přikrytým železným víkem, k němuž pan Ward okamžitě a se vzrušeným zápalem přispěchal. Víko nebylo obtížné zvednout a otec je zcela odklopil, když si Willett všiml, že se tváří nějak podivně. Vrávoral a hlava mu opile klimbala, a doktor brzy se­znal dostatečný důvod v závanu odporného zápachu, který sem vnikal z temné propasti pod nimi.

V mžiku dr. Willett položil svého omdlévajícího společníka na podlahu a křísil ho studenou vodou. Pan Ward reagoval chabě a bylo vidět, že smrdutý závan z krypty ho vážně postihl. Proto­že nechtěl riskovat, pospíšil Willett na Broad Street pro taxík a brzy poslal trpícího přes jeho slabé protesty domů; poté vy­táhl elektrickou svítilnu, přikryl si nos pruhem sterilní gázy a sestoupil dolů, aby ještě jednou nahlédl do znovu objevených hlubin. Zkažený vzduch tou dobou poněkud vyvětral a Wil­lettovi se podařilo vyslat do té styžské temnoty paprsek světla. Viděl, že po nějakých deset stop jde o válcovitou šachtu s kol­mými betonovými stěnami a železným žebříkem; pak šachta po­kračovala starými kamennými schody, které se patrně dříve vy­nořovaly ze země někde na jih od stávající budovy.

Willett otevřeně připouští, že na okamžik mu vzpomínka na dávné curwenovské legendy zabránila sestoupit do toho pách­noucího jícnu. Nemohl si pomoci a musel myslet na to, co hlásil Luke Fenner za oné obludné noci. Poté však přišla ke slovu po­vinnost, a tak se vydal na tu pouť s velkým zavazadlem, aby v něm mohl odnést případné listiny, které by se mohly ukázat ja­ko užitečné. Zvolna, jak to odpovídalo jeho věku, sestupoval po žebříku dolů, až dospěl ke slizem pokrytému schodišti. To, jak mu napověděla svítilna, bylo dílem dávných zedníků; na kapka­mi pokrytých zdech viděl chorobný staletý mech. Schody sestu­povaly stále dolů, nikoli spirálovitě, ale ve třech ostrých zátoči­nách. Byly tak úzké, že jen obtížně by tudy prošli dva muži vedle sebe. Willett napočítal asi třicet schodů, když k němu do­lehl velmi slabý zvuk; potom už neměl na počítání stupňů ani po­myšlení.

Byl to nezemský zvuk: jakási nízkotónová, lstivá urážka příro­dy. Nazvat jej tlumeným nářkem, skučením obtěžkaným vinou či beznadějným vytím celého chóru úzkostného a sklíčeného těla bez duše by znamenalo nepostihnout jeho kvintesenciální hnus a duši mučící zabarvení. Byl snad tohle onen hlas, kterému jako by Ward chvilku naslouchal, když jej odváděli? Byl to nejotřes­nější zvuk, jaký kdy Willett slyšel, a linul se z neurčitá ještě i po­té, co doktor dospěl na konec schodiště a zaměřil světlo svítilny na vysoké stěny široké chodby překlenuté kyklopskou klenbou a zející bezpočtem černých arkád. Síň, ve které stál, byla od po­dlahy ke středu klenby asi čtrnáct stop vysoká a deset či dvanáct stop široká. Podlaha byla z velkých přitesaných dlaždic, stěny a strop tvořilo omítnuté zdivo. Délku nebyl s to odhadnout, pro­tože se táhla do nekonečné tmy. Některé z arkád měly dveře šestipanelového koloniálního typu, jiné nic.

Překonávaje děs navozený zápachem a vytím, začal Willett prohledávat arkády jednu za druhou; našel za nimi místnosti s žebrovanými stropy, každou středně velkou a patrně určenou k bizarním účelům. Ve většině z nich byly krby, jejichž komíny by svým průběhem mohly představovat zajímavou inženýrskou studii. Nikdy předtím ani potom nespatřil tolik přístrojů či jejich náznaků, které tu trčely ze všech stran z prachu a pavučin půl­druhá století, v mnoha případech zjevně rozbité dávnými nájezd­níky. Neboť mnohé komnaty vypadaly, jako by se jich nedotkla noha novodobého člověka, a nepochybně představovaly nejra­nější a nejprimitivnější fáze experimentů Josepha Curwena. Wil­lett posléze dospěl do místnosti zjevně novodobé nebo alespoň nedávno obydlené. Byly tu měřidla oleje, police na knihy a stoly, křesla a sekretáře a stůl s vysokou hromadou listin různé­ho stáří a zachovalosti. Porůznu tu stály svícny a olejové lampy, a když našel i zápalky, rozsvítil Willett ty, které se daly použít.

V jasnějším světle se ukázalo, že obydlí není ničím jiným než poslední studovnou či knihovnou Charlese Warda. Mnohé z knih doktor viděl už předtím a značná část nábytku očividně pocházela ze sídla na Prospect Street. Tu a tam stály kusy Willet­tovi dobře známé a pocit povědomosti natolik zesílil, že málem pozapomněl na zvuky a nářek, které tu bylo slyšet lépe než od úpatí schodiště. Jeho prvořadou povinností podle předchozí do­hody bylo najít a odnést veškeré listiny, které se mu budou zdát životně důležité; zvláště pak ony zlověstné dokumenty, které Charles před dávnou dobou nalezl za obrazem v domě na Olney Court. Při pátrání si uvědomoval, jak obrovský úkol bude představovat konečné rozluštění: police za policí byly plné listin psa­ných podivnými znaky a rukopisy, a bylo zřejmé, že potrvá měsí­ce a možná i léta, než je bude možno rozluštit a vydat. Na jednom místě našel velké balíky dopisů s pražskými a rakouský­mi poštovními razítky, psané písmem zřetelně rozpoznatelným jako Orneovo či Hutchinsonovo; ty všechny vzal s sebou jako část balíku, který hodlal vynést nahoru ve svém zavazadle.

Konečně, v uzamčeném sekretáři, který kdysi zdobil Wardův dům, našel Willett i složku se starými Curwenovými listinami; po­znal je podle zběžného pohledu, který mu na ně Charles před mno­ha lety umožnil. Mladý muž je zřejmě uchovával pohromadě ve stejném uspořádání, v jakém je našel, neboť tu byly veškeré tituly, na které si dělníci vzpomněli, s výjimkou listů adresovaných Orneo­vi a Hutchinsonovi a šifry s jejím klíčem. Willett to vše uložil do své­ho zavazadla a dále prohlížel přihrádky. Jelikož nejvíc v sázce byl nyní stav mladého Warda, hledal nejusilovněji mezi zjevně nejno­vějším materiálem; a tu si v hojnosti soudobých dopisů povšiml zvláštnosti, která ho velmi zarazila. Onou zvláštností byl nepatrný počet písemností psaných vlastní Charlesovou rukou; ty byly navíc nejméně dva měsíce staré. Na druhé straně tu byla doslova spousta listin se symboly a formulemi, historickými poznámkami a filozo­fickými komentáři psanými kudrlinkovým písmem, které se na­prosto shodovalo se starým písmem Josepha Curwena, třebaže lis­tiny nesly novodobá data. Část programu posledních dnů byla očividně věnována pečlivé imitaci písma starého čaroděje, které Charles dovedl do stavu naprosté dokonalosti. Po nějakém třetím rukopisu, který by patřil Allenovi, nebylo ani stopy. Stal-li se tedy tento muž nakonec vůdčí osobností, musel mladého Warda přinu­tit, aby mu dělal písaře.

V tomto novém materiálu se jedna mystická formule, či spíš pár formulí opakoval tak často, že jej Willett uměl nazpaměť, než zpola dokončil pátrání. Pozůstávala ze dvou sloupců vedle sebe, přičemž levý byl shora nadepsán archaickým symbolem zvaným „dračí hla­va“, jak se v dávných almanaších označoval vzestupný lunární uzel, kdežto pravý nesl znamení „dračího ohonu“ čili sestupného lunár­ního uzlu. Celek vypadal zhruba následovně a doktorovi téměř podvědomě došlo, že druhá polovina je totožná s první, ale psaná obráceně — s výjimkou posledních slabik a podivného jména Yog-Sothoth, které se naučil rozeznávat v různých variantách přepi­su z jiných písemností, jež zhlédl ve spojitosti s touto děsivou zá­ležitostí.

Y’AI ’NG’NGAH,

YOG-SOTHOTH

H'EE — L’GEB

FAI THRODOG

UAAAH

OGTHROD AI’F

GEB’L — EE’H

YOG-SOTHOTH

’NGAH’NG AI’Y

ZHRO

Formule zněly takto — přesně takto, jak je Willett ochoten do­svědčit — a první z nich udeřila na starou strunu nepříjemné a skry­té vzpomínky v jeho mozku, kterou si uvědomil později, když se snažil rekapitulovat události onoho strašného Velkého pátku rok předtím. Formule byly tak strašidelné a doktor na ně narážel tak často, že aniž si to uvědomoval, neustále si je potichu opakoval. Ko­nečně nabyl dojmu, že všechny listiny, které byl pro přítomnou do­bu schopen zpracovat, zajistil; proto se rozhodl, že nebude dále pá­trat, dokud skeptické psychiatry jako celek nepřinutí k rozsáhlejší a systematičtější návštěvě těchto míst. Stále ještě mu zbývalo najít tajnou laboratoř, a tak své zavazadlo ponechal v osvětlené místnosti a znovu se vynořil na temné hlučné chodbě, jejíž klenba neustále odrážela ozvěnu jednotvárného a ohavného nářku.

Sousední místnosti, které vyzkoušel, byly docela prázdné nebo plné rozpadlých beden a hrozivě vyhlížejících olověných rakví; mocný dojem však na něj učinila rozsáhlost původních operací Jo­sepha Curwena. Myslel na otroky a námořníky, kteří zmizeli, na hroby ve všech částech světa, jež byly zneuctěny, a na to, jak asi vypadal konečný nájezd; pak dospěl k názoru, že bude lépe na to už nemyslet. Minul po pravici stoupající kamenné schodiště a usoudil, že dříve asi směřovalo k jedné z Curwenových staveb — možná že právě ke známé kamenné budově s vysokými štěrbinovi­tými okny — za předpokladu, že schody, po kterých sem sestoupil, vedly z bývalého farmářského domu se šikmou střechou. Vtom ja­ko by stěny vpředu ustoupily a nářek vzrostl. Willett viděl, že dospěl do ohromné otevřené prostory, tak velké, že ji světlo svítilny nedokázalo překlenout; jak postupoval vpřed, narazil občas na silné sloupy podpírající strop.

Po chvíli dospěl ke kruhu sloupů seskupených jako monolity ve Stonehenge, s velkým tesaným oltářem na třístupňové základně uprostřed; řezby na oltáři byly tak zvláštního rázu, že se přiblížil, aby si je mohl prohlédnout v elektrickém světle. Když však spatřil, co znázorňují, odskočil, chvěje se na celém těle, a nezastavil se ani, aby si blíže prohlédl temné skvrny, které zbarvily horní plochu oltá­ře a roztekly se několika tenkými praménky do stran. Namísto toho nalezl vzdálenou stěnu a sledoval ji, jak se ztrácí do dáli v obrov­ském kruhu, přerušovaném tu a tam černými otvory a spoustou mělkých výklenků se železnými mřížemi a pouty pro ruce a nohy, které byly zabudovány do zdiva vydutého pozadí. Cely byly prázd­né, ale stále bylo cítit strašlivý zápach a slyšet příšerný nářek, nyní naléhavější než předtím a občas jakoby přerušovaný jakýmsi klouzavým tlukotem.

/2/

Od onoho strašného zápachu a zlověstného hluku se už Willettova pozornost nedala odvrátit. Obojí bylo jasnější a odpornější ve velké sloupové síni než kdekoli jinde a působilo nejasným dojmem, jako by i v tomto temném záhrobním světě podzemních záhad přicháze­lo odněkud z velké hloubi. Doktor zamýšlel propátrat některé z temných dveřních otvorů, aby odhalil případné schody, jež by vedly ještě hlouběji, předtím ale zaměřil svůj světelný paprsek oko­lo sebe na dlaždice kamenné podlahy. Byly kladeny velmi volně a v nepravidelných intervalech bylo vidět kamenné desky s malými nepravidelně uspořádanými otvory; na jednom místě ležel nedbale odhozený velmi dlouhý žebřík. Právě na žebříku — a to bylo zvlášt­ní — jako by ulpíval značnou měrou onen strašný a vše pronikající zápach. Jak okolo něj zvolna kráčel, došlo náhle Willettovi, že jak hluk, tak zápach jsou nejsilnější přímo nad podivnými děravými ka­meny, jako kdyby to byly hrubé padací dveře vedoucí hlouběji dolů do jakýchsi neznámých hrůzných končin. Poklekl u jedné desky, ohmatal ji oběma rukama a shledal, že je schopen s ní pohnout, byť jen s velkou námahou. Když se desky dotkl, nářek dole pod ní se vystupňoval do vyšší tóniny, a tak těžký kámen vydržel zvedat jen s velkým sebezapřením. V tom okamžiku se z hloubi vyvalil ne­popsatelný zápach a doktorovi se zatočila hlava, když desku po­ložil stranou a zaměřil paprsek svítilny na otevřený čtvereční metr zející tmy.

Pokud očekával řadu schodů vedoucí do nějaké nesmírné hrůz­né propasti, pak mu osud připravil zklamání; neboť v onom oparu zápachu a nakřaplého vytí rozeznal pouze horní část cihlové šachty snad půldruhého metru v průměru a bez jakéhokoli žebříku či jiné možnosti sestupu. Jak světlo zasvitlo dolů, nářek se náhle změnil v proud jakéhosi hrozného štěkotu; spolu s ním se znovu ozval onen zvuk slepého šmátrání a kluzkého tlukotu. Průzkumník se třásl, ne­schopen si ani představit, jaká obludná věc může v propasti číhat; po chvíli však sebral odvahu nahlédnout vleže přes hrubě přitesaný okraj, spustiv paži se svítilnou do otvoru šachty. Na vteřinu nebyl s to rozeznat nic než slizké a mechem pokryté cihlové stěny, padající bez hranic do napolo hmatatelného miazmatu příšeří a hniloby a úzkostného šílenství; potom si všiml, že na dně úzké šachty, které muselo být na dvacet či pětadvacet stop pod kamennou podlahou, na níž ležel, poskakuje cosi tmavého nahoru a dolů. Svítilna se mu v ruce roztřásla, ale znovu se podíval, aby se přesvědčil, jaký to živý tvor je tu uvězněn v té nepřirozené studni; tvor, kterého opustil a odsoudil k celoměsíčnímu hladovění mladý Ward, když ho lékaři odvedli, a zřejmě jen jeden z velkého počtu uvězněných v podob­ných studních, jejichž děravá kamenná víka byla tak hustě rozeseta na kamenné podlaze velké klenuté síně. Ať už šlo o jakékoli tvory, v tak těsných prostorách se nemohli položit; museli se tu choulit a naříkat a čekat a chabě poskakovat po celé strašné týdny, co je je­jich pán bezohledně opustil.

Marinus Bicknell Willett však zalitoval, že se dolů podíval zno­vu ; neboť třeba chirurg a veterán piteven, od toho okamžiku se ne­napravitelně změnil. Je těžké vysvětlit, jak jediný pohled na hmata­telný předmět měřitelných rozměrů může člověkem tak otřást a změnit jej; a můžeme jen říci, že jisté obrysy a tvary mají moc sym­bolů a náznaků, jež na pohled citlivého myslitele působí děsivě a vnukají mu hrůzná tušení temných kosmických vztahů a nepopsa­telných skutečností za ochranným valem iluzí, jež nám předvádí obyčejný zrak. Při onom druhém pohledu spatřil Willett takový obrys a tvar, a na několik příštích okamžiků se z něho stal právě takový běsnící šílenec jako kterýkoli pacient soukromého ústavu pro cho­romyslné dr. Waitea. Svítilna mu vypadla z ruky, kterou opustila veškerá síla a schopnost nervové koordinace, a nevnímal zvuk skří­pějících zubů, který vypovídal o jejím osudu na dně propasti. On sám jen řval a řval a řval hlasem, jehož panické falzetto by nerozpo­znal žádný z jeho přátel, a ačkoli nebyl schopen postavit se na nohy, zoufale se plazil a kutálel pryč po vlhkém dláždění, kde tucty pekel­ných studní chrlily dále svůj zubožený nářek a štěkot v odpověď na jeho šílený křik. Drásal si ruce po drsných volných dlaždicích a mnohokrát narazil hlavou o četné sloupy, ale neustal. Nakonec přece jen v naprosté tmě a zápachu přišel k sobě a zacpal si uši, aby neslyšel bublavý nářek, ve který se změnily výtrysky štěkotu. Byl zbrocen potem a neměl možnost rozsvítit světlo; ochromen a na po­kraji nervového zhroucení v propastné temnotě a děsu, drcen vzpo­mínkou, kterou nikdy nebude schopen vymazat z paměti. Tucty oněch hrůzných tvorů byly pod jeho nohama stále naživu a u jedné z šachet zůstalo odklopené víko. Věděl, že to, co zahlédl, nebude nikdy s to vylézt ven po kluzkých stěnách, avšak celý se roztřásl při pomyšlení, že by se přece jen mohlo zachytit o nějaký výstupek.

Nikdy nevypověděl, oč vlastně šlo. Snad o cosi podobného obra­zům vytesaným na pekelném oltáři, ovšem nadané životem. Příro­da to v oné podobě nikdy nestvořila, neboť to bylo příliš hmatatelně nedokončené. Defekty byly příliš překvapivé a abnormalita rozmě­rů nepopsatelná. Willett toliko připouštěl, že tvor byl dozajista jed­nou z bytostí, které Ward vyvolal z nedokonalých solí a udržoval naživu ke služební a rituální potřebě. Kdyby neměl jistý význam, nebyl by jeho obraz jistě vytesán na onom příšerném oltáři. Nebylo to ostatně to nejhorší, co bylo v kameni zpodobněno — Willett o­všem nikdy neotevřel jinou z šachet. V té chvíli ho jako první sou­vislá myšlenka napadla jedna bezvýznamná věta ze starých Curwe­nových údajů, které zpracoval již dávno; věta, které použil Si­mon či Jedediáš Orne v onom zlověstném zadrženém dopisu mrtvému čaroději:

„Zajisté, že nic než nejdivější ohavnost vzešla z toho, co H. vyvo­lal z věci, kteréž dokázal získati jen část.“

Poté se rozpomněl, spíš k doplnění než vystřídání tohoto obrazu, na přetrvávající dávné pověsti ohledně oné spálené a pokroucené věci, kterou nalezli v polích asi týden po nájezdu na Curwena. Charles Ward kdysi doktorovi sdělil, co o ní prohlásil starý Slocum; že to nebylo ani lidské, ani se to úplně nepodobalo žádnému živému tvoru, kterého by lidé v Pawtuxetu kdy zhlédli nebo o něm četli.

Tato slova zněla doktorovi v hlavě, jak se kolébal ze strany na stranu, dřepe na kamenné podlaze. Pokoušel se je zapudit a sám pro sebe se modlil k Pánu; pak upadl do mnemonické změti podob­né modernistické „Pustině“ pana T. S. Eliota a nakonec se uchýlil k často opakované dvojí formuli, kterou chvíli předtím našel ve Wardově podzemní knihovně: „Y’ai ’ng’ngah, Yog-Sothoth“ a dále až ke konečnému „Zhro“. Zdálo se, že ho to uklidňuje, a po nějaké době se potácivě postavil na nohy; hořce želel své svítilny, kterou v úděsu ztratil, a zoufale pátral ve svíravé černi chladného vzduchu po nějakém zákmitu světla. Uvažovat nebyl schopen; na­pínal však zrak všemi směry, zda nespatří alespoň záblesk či odraz jasného světla, jež zanechal v knihovně. Po chvíli měl dojem, jako by zachytil náznak světla kdesi v nekonečné dálce, a plazil se tím směrem s úzkostnou opatrností po rukou a kolenou v tom zápachu a vytí, neustále pečlivě tápaje kolem sebe, aby nenarazil na některý z četných velkých pilířů nebo se nezřítil do úděsné propasti, kterou před chvílí odkryl.

Jednou se jeho prsty dotkly něčeho, co, jak předpokládal, mohly být stupně k pekelnému oltáři, a odskočil od místa s odporem. Jindy zas narazil na proděravělé kamenné víko, které předtím odklopil, a tu se jeho opatrnost zvýšila až politováníhodně. S hrůzným zejí­cím otvorem, který by ho zadržel, se však již nesetkal. Pokaždé když Willettovy prsty nahmátly děravé víko, roztřásl se. Když přes ně lezl, vyvolalo to někdy dole zesílené sténání, ale většinou bez další­ho efektu, protože se pohyboval téměř nehlučně. Jak postupoval, světélko před ním několikrát viditelně skomíralo, a Willett si uvě­domil, že různé svíčky a lampy, které za sebou zanechal, jedna po druhé zhasínají. Pomyšlení na to, že by zůstal ztracen bez zápalek v naprostých tmách uprostřed tohoto podsvětí přízračných bludišť, ho donutilo k tomu, aby vstal a dal se do běhu, což teď, když minul otevřenou šachtu, už mohl učinit bez nebezpečí; věděl totiž, že kdy­by mu světlo zhaslo, bude spočívat jeho naděje na záchranu a přežití v záchranné výpravě, kterou za ním po uplynutí dostatečné doby pan Ward vyšle. Nyní se však dostal z otevřené prostory do užší chodby a s jistotou nalezl světlo vycházející z jedněch dveří po jeho pravici. V okamžení tam doběhl a opět se ocitl v tajné knihovně mladého Warda; zachvěl se úlevou, když spatřil prskající zákmity poslední lampy, která ho přivedla do bezpečí.

/3/

Vzápětí rychle doplnil vyhořelé lampy ze zásobníku oleje, které­ho si dříve povšiml, a když se v místnosti opět rozjasnilo, začal se rozhlížet po nějaké lucerně pro další pátrání. I když jím totiž zmítal strach, stále převládaly jeho smysl pro povinnost a za­tvrzelost a Willett byl pevně rozhodnut neponechat kámen na kameni při svém pátrání po ohavných faktech, které se ukrývaly za bizarní choromyslností Charlese Warda. Když lucernu nena­šel, vybral nejmenší lampičku, naplnil si kapsy svíčkami a zápal­kami a vzal s sebou i jednogalonovou zásobu oleje, kterou zamý­šlel použít jako rezervu ve skryté laboratoři, kterou by případně objevil kdesi za onou strašlivou otevřenou prostorou s nečistým oltářem a nepopsatelnými krytými šachtami. Tušil, že opětný průchod prostorami si vyžádá jeho nejvyšší statečnosti, ale věděl, že je to třeba učinit. Ani hrůzný oltář, ani otevřená šachta naštěs­tí nebyly nablízku obrovské zdi s výklenky podobnými celám, která obkružovala celý prostor jeskyně a jejíž tajuplné arkády by­ly příštím logickým cílem pátrání.

Willett se tedy vrátil zpět do velké sloupové síně plné zápachu a úzkostného vytí, stáhnuv plamen lampy, aby ani zdálky neza­hlédl pekelný oltář či otevřenou šachtu a vedle ní ležící poklop. Většina arkád vedla pouze do malých místností, z nichž některé byly prázdné a jiné zřejmě sloužily jako skladiště; v některých těchto prostorách zahlédl hromady šatstva a otřáslo jím, když se přesvědčil, že je nepochybně půldruhého sta let staré. V jiné místnosti našel četné části moderního šatstva, jako kdyby se tu postupně chystaly zásoby pro velký počet lidí. Největší odpor však pocítil k rozměrným měděným kádím, které se tu občas vy­skytly; k nim a k příšerným povlakům na nich. Zamlouvaly se mu ještě méně než olověné misky nepřirozených tvarů, na jejichž úlomcích lpěly podezřelé nánosy a kolem nichž se vznášely odpudivé pachy, které byly patrné i ve zkaženém zápachu celé krypty. Když obešel zhruba polovinu celého okruhu stěny, nalezl další chodbu, podobnou té, kterou se sem dostal; otvíralo se z ní vícero dveří.

Začal je ihned otvírat, a poté, co vstoupil do tří středně vel­kých místností bez významného obsahu, dospěl nakonec do roz­lehlého podlouhlého obydlí, v němž věcně vyhlížející nádržky a stoly, hořáky a novodobé přístroje — a občas i knihy a neko­nečné police plné džbánů a lahví — jasně svědčily o tom, že to je skutečně ona dlouho hledaná laboratoř Charlese Warda — a před ním bezpochyby i starého Josepha Curwena.

Když zapálil tři lampy, které tu našel naplněné a připravené k použití, prohlédl si dr. Willett s největším zájmem celou míst­nost a příslušenství; z relativně velkého množství rozličných rea­gencií na policích usoudil, že převažující zájem mladého Warda byl soustředěn na jisté odvětví organické chemie. Celkem vzato, z vědeckého zařízení, které zahrnovalo i hrůzně vyhlížející pitev­ní stůl, se dalo vyčíst jen málo; místnost sama byla tedy tak tro­chu zklamáním. Mezi knihami byl roztřepený starý svazek Borel­la, psaný gotickým písmem, a bylo hrůzně zajímavé, že Ward si v něm podtrhl stejnou pasáž, jejíž zvýraznění tolik vyděsilo před půldruhým stoletím dobrého pana Merritta na Curwenově far­mě. Ona starší kopie musela být ovšem zničena při konečném nájezdu spolu se zbytkem Curwenovy okultní knihovny. Z labo­ratoře se otvíraly tři arkády, a doktor se je jal prohlížet jednu po druhé. Po běžné prohlídce zjistil, že dvě z nich vedou pouze do menších skladišť; ta však procházel opatrně, protože si povšiml hromad rakví v různém stavu poškození a silně se roztřásl při po­hledu na dvě tři tabulky, jimiž byly označeny a které byl schopen rozluštit. Také v těchto prostorách bylo hodně šatstva a několik nových a pevně sbitých beden, které neměl čas zkoumat. Nejzají­mavější ze všeho snad byly podivné kousky, které, jak usoudil, byly zlomky z původního laboratorního vybavení Josepha Cur­wena. Utrpěly škodu rukama nájezdníků, ale stále se daly částeč­ně rozeznat jako chemické přístroje z georgiánského údobí.

Třetí arkáda vedla do velmi rozsáhlé komnaty, zcela obstavené policemi a uprostřed se stolem, na němž stály dvě lampy. Willett lampy rozsvítil a v jejich zářivém světle studoval nekonečné police, které ho obklopovaly. Některé z horních byly zcela prázdné, ale většina prostoru byla vyplněna malými podivně vyhlížejícími olověnými džbánky dvou všeobecných typů: jedny vysoké a bez držadel jako řecké lekythy či džbány na olej, druhé s jediným držadlem a tvaru faleronu. Všechny měly kovové zátky a byly popsány podivnými symboly modelovanými v mělkém reliéfu. V okamžení si doktor povšiml, že džbány jsou velmi přísně seřa­zeny; neboť všechny lekythy byly na jedné straně místnosti s vel­kým dřevěným označením „Custodes“ nahoře, zatímco všechny falerony na straně druhé, označené „Materia“. Všechny džbánky kromě těch na horních policích byly, jak se ukázalo, prázdné, a měly k sobě připevněny lepenkové štítky s čísly zřejmě katalo­gizovanými; Willett se rozhodl, že se pokusí katalog na místě na­lézt. Prozatím ho více zaujal způsob uspořádání jako celek, a tak namátkou otevřel některé lekythy a falerony, aby si mohl utvořit všeobecný obraz. Výsledek byl neměnný. Oba typy džbánů obsa­hovaly malé množství jednoho druhu látky: jemného prášku ne­patrné váhy a mnoha odstínů mdlého neutrálního zabarvení. Pro barvy, které tvořily jedinou proměnnou, tu nebylo žádné zjevné použití; nebyl také rozdíl mezi tím, co se nacházelo v lekythech, a tím, co se nacházelo ve faleronech. Modravě šedý prášek mohl stát vedle narůžověle bílého a kterýkoli prášek ve faleronech mo­hl mít svůj protějšek v některém z lekythů. Nejvýraznějším rysem prášků byl nedostatek adhezivity. Willett si jeden nasypal do dla­ně, a když jej vrátil do džbánku, shledal, že mu na dlani nezůstalo ani zrnko.

Význam dvou nápisů ho mátl a v duchu si kladl otázku, proč je baterie chemikálií tak přísně oddělena od prášků ve skleněných nádobách na policích v laboratoři. „Custodes“, „Materia“; to byl latinský překlad pro „Strážci“ a „Látka“ — a tu mu opět blesklo v mysli, kde slovo „strážci“ předtím ve spojem s tímto hrůzným tajemstvím zahlédl. Bylo to pochopitelně v nedávném dopisu adresovaném dr. Allenovi údajně od starého Edwarda Hutchin­sona; slova zněla: „... nebyloť pak nutno míti po ruce stráže a ujídati jim hlavy, což způsobilo, že nalezeno bylo mnohé, když nastaly obtíže, jakž sám nejlíp víš.“ Co to znamenalo? Ale po­čkat — nebyla tu v této věci ještě jiná narážka na „strážce“, na kterou si v době, kdy pročítal Hutchinsonovo psaní, nedovedl plně vzpomenout? V těch dávných dnech bez tajnůstkaření mu přece Ward pověděl o deníku Eleazara Smithe, který zazname­nal zprávu o Smithově a Weedenově pozorování Curwenovy far­my, a v té děsivé kronice byla zmínka o rozhovorech vyslechnu­tých předtím, než se starý čaroděj nadobro odstěhoval pod zem. Jak tvrdili Smith a Weeden, v zaznamenaných rozmluvách figu­rovali Curwen, jeho zajatci a strážci těchto zajatců. Těmto stráž­cům podle Hutchinsona či jeho avatara byly „ujídány hlavy“, takže nyní je dr. Allen neudržoval v dobrém stavu. A když ne v dobrém stavu, jak jinak nežli jako „soli“, do kterých ta čaroděj­nická banda očividně zredukovala tolik lidských těl či koster, ko­lik jen bylo možné?

To tedy obsahovaly tyto lekythy: monstrózní plody bez­božných rituálů a skutků, získané nebo zkrocené patrně do tako­vé poslušnosti, aby kdykoli je vyvolali nějakým pekelným zaříká­váním, byly ochotny pomáhat a bránit svého rouhačského mistra či napomáhat při výslechu těch, kdo neprokazovali podobnou ochotu. Willett se zachvěl při pomyšlení na to, co přesýpal z ruky do ruky, a na okamžik pocítil nutkání uprchnout v panic­ké hrůze z této sluje ohyzdných polic s tichými — a možná bdě­lými — strážci či hlídkami. Potom pomyslel na „Látku“, která byla uložena v bezpočtu faleronů na druhé straně místnosti. Také soli — a když ne soli „strážců“, pak soli čeho? Dobrý Bože! By­lo snad možné, že tu odpočívají smrtelné pozůstatky poloviny ti­tánských myslitelů všech dob; pozůstatky uloupené supervylupo­vači hrobů a krypt, ve kterých dle všeobecného přesvědčení odpočívají v bezpečí, aby byli ochotně k službám šílencům usilu­jícím o to, jak jejich vědění zneužít k ještě ďábelštějšímu účelu, jehož konečný efekt může otřást — jak ubohý Charles naznačo­val ve svém zoufalém dopisu — „celou civilizací, veškerým při­rozeným právem, možná dokonce i osudem celé sluneční sousta­vy a vesmíru“? A Marinus Bicknell Willett si jejich prach pře­sýpal z ruky do ruky!

Potom si povšiml malých dvířek na vzdáleném konci místnosti a uklidnil se dostatečně na to, aby se k nim dokázal přiblížit a prohlédnout si nahrubo vytesaný znak nad nimi. Byl to pouze symbol, ale i tak mu naplnil duši neurčitým děsem; neboť jeden z jeho přátel, chorobný snílek, jej kdysi načrtl na papír a sdělil mu, jaký význam má v temné propasti spánku. Bylo to znamení Koth, které lidé ve snu občas zahlédnou nad vchodem do černé věže stojící osaměle v soumračném přísvitu — a Willettovi se vů­bec nezamlouvalo, co mu o jeho moci jeho přítel Randolph Car­ter pověděl. O chvilku později však na znamení zapomněl, když v prosyceném vzduchu pocítil nový štiplavý pach. Byl to pach spíš chemický než živočišný a zřetelně vycházel z místnosti za dveřmi. A byl to nepochybně týž pach, kterým byly nasáklé šaty Charlese Warda toho dne, kdy jej doktoři odvezli. Bylo to právě zde, na tomto místě, kde zastihla mladého muže poslední výzva? Byl moudřejší než starý Joseph Curwen, protože nekladl odpor. Willett, pevně odhodlán proniknout veškerými přízračnými divy, které podzemní říše obsahovala, uchopil malou lampičku a pře­kročil práh. Vyvalila se proti němu vlna bezejmenné hrůzy, ale nedal se odradit žádným vrtochem a nepodlehl žádnému nutká­ní. Nebylo tu nic živého, co by ho mohlo ohrozit, a nic mu tedy nemohlo zabránit v tom, aby prorazil čarodějný mrak, který ob­klopoval jeho pacienta.

Místnost za dveřmi byla střední velikosti a bez nábytku, až na stůl, židli a dvě skupiny podivných strojů se svěráky a kolečky, ve kterých Willett rozpoznal středověké mučicí nástroje. Po jedné straně dveří byl podstavec plný hrozivě vyhlížejících bičů, nad nímž bylo několik polic s řadami prázdných mělkých olověných pohárů s podstavci ve tvaru řeckých kylixů. Na druhé straně stál stůl; na něm mohutná Argandova lampa, blok na psaní a tužka a dva zazátkované lekythy z venkovních polic, postavené nahodi­le a jakoby dočasně a ve spěchu. Willett rozsvítil lampu a pečlivě si prohlížel psací blok, aby se dozvěděl, co si mladý Ward pozna­menával, když byl vyrušen; nenašel však nic srozumitelnějšího než následující nesouvislé útržky kudrlinkového Curwenova ru­kopisu, které celkově případ neosvětlovaly:

„B. nezemřel. Prchl však do zdi a našel si dole své místo.“ „Viděl starého V. zaříkávati Sabaotha a naučil se cestu.“ „Třikráte vyvolal Yog-Sothotha, a den nato se objevil.“ „F. pokoušel se vymazati veškerou povědomost o tom, kterak vyvolávati ty zvenčí.“

Když silná Argandova lampa ozářila celou komnatu, doktor si všiml, že stěna proti dveřím je mezi dvěma skupinami mučicích nástrojů pokryta věšáky, ze kterých visí řada beztvarých rouch ponurých barev. Avšak daleko zajímavější byly dvě prázdné stě­ny, obě zcela pokryté mystickými symboly a formulemi nahrubo vytesanými do hladkého kamene. Vlhká podlaha nesla též stopy otesávání a Willett téměř bez nesnází rozluštil obrovský penta­gram uprostřed, s obyčejnými kruhy o průměru tří stop asi na půl cesty mezi pentagramem a každým rohem. V jednom z těchto čtyř kruhů, blízko něhož byla zavěšena zažloutlá róba, stál mělký kylix stejného typu jako ty na policích nad podstavcem a biči; hned vedle jeho okraje stál jeden z faleronů z polic ve vedlejší místnosti, se štítkem č. 118. Nebyl zazátkován, a když jej prů­zkumník prohlédl, zjistil, že je prázdný; se zachvěním si však po­všiml, že docela prázdný není. Na jeho plochém dně bylo malé množství suchého, temně zeleného zvětralého prášku, který zajis­té patřil ke džbánu, chráněn před rozptýlením jen nepřítomností průvanu v této uzavřené sluji; a Willett téměř zavrávoral při po­myšlení, co to všechno znamená, když si kousek po kousku srov­nal různé prvky a předchozí události. Biče a mučicí nástroje, prach nebo soli z džbánu označeného jako „Materia“, oba leky­thy z police „Custodes“, roucha, formule na stěnách, poznámky v bloku, narážky v dopisech a legendách, domněnky, které trýz­nily přátele a rodiče Charlese Warda — to všechno vtáhlo dok­tora do víru hrůzy, když zíral na onen nazelenalý prášek v pohá­ru olověného kylixu stojícího na podlaze.

Willett se s námahou sebral a začal studovat formule vytesané na stěnách. Na zbarvených a zašlých písmenech bylo zřejmé, že byly vytesány v době Josepha Curwena, a jejich text připadal to­mu, kdo pročetl tolik curwenovských materiálů a horlivě se zabý­val historií magie, mlhavě známý. V jednom úryvku doktor jasně poznával to, co paní Wardová zaslechla ze synova prozpěvování v onen neblahý loňský Velký pátek a o čem mu kdysi jeden od­borník prozradil, že je to strašlivá invokace tajných božstev mimo normální sféry. Nestálo to tu doslova tak, jak to po paměti zapsa­la paní Wardová, ba ani tak, jak mu to na zapovězených strán­kách Elifase Leviho ukázal odborník; nešlo však popřít, že jde o stejnou věc, a slova jako Sabaoth, Metraton, Almonsin a Za­riatnatmik vysílala vlny hrůzy průzkumníkovým tělem, které bylo svědkem takové spousty vesmírných ohavností doslova za rohem.

To vše stálo na levé straně po vstupu do místnosti. Stěna na pravé straně byla popsána neméně hustě, a Willett měl pocit če­hosi známého, když přišel na pár formulí, s nimiž se nedávno ně­kolikrát setkal v knihovně. Byly zhruba řečeno stejné a byly označeny starodávnými symboly pro „dračí hlavu“ a „dračí ohon“ jako ve Wardových záznamech. Avšak slova se značně li­šila od moderní verze, jako kdyby starý Curwen zaznamenával zvuk odlišně nebo jako kdyby pozdější studium rozvinulo moc­nější a zdokonalené varianty dotyčných invokací. Doktor se po­koušel uvést ve shodu vytesanou verzi s tou, která mu nepřetržitě probíhala hlavou, a shledal, že je to velmi obtížné. Zatímco ná­pis, jejž si vryl do paměti, začínal „Y’ai ’ng ’ngah, Yog-Sothoth“, nová verze zněla „Aye, cngengah, Yogge-Sothotha“, což jej silně mátlo vzhledem k sylabifikaci druhého slova.

Protože i pozdější text se mu vryl do paměti, odlišnost ho ruši­la; shledal, že si sám pro sebe prozpěvuje nahlas první formuli ve snaze uvést do souladu zvuk, který si pamatoval, s písmeny, která tu byla vytesána. Jeho hlas zněl v té propasti dávné bezbožnosti tajuplně a hrozivě; jeho intonace jako by byla naladěna na duni­vý monotónní zvuk buď kouzlem minulosti či neznáma, nebo ďá­belským příkladem onoho tlumeného nářku z propastí, jehož ne­lidský chlad stoupal a klesal v dálce přes zápach a tmu.

„Y’AI ’NG’NGAH

YOG-SOTHOTH

H’EE-L’GEB

F'AI'THRODOG

UAAAH!“

Avšak co to? Kde se vzal ten chladný vítr, který se náhle zvedl na samém počátku zpěvu? Lampy žalostně prskaly a temnota tak zhoustla, že písmena na stěně Willettovi málem zmizela před oči­ma. Byl tu též kouř a štiplavý zápach, který zcela potlačil závany ze vzdálených šachet; podobný pach cítil už Willett předtím, jen­že nekonečně silnější a pronikavější. Odvrátil se od nápisu smě­rem k místnosti s jejím bizarním obsahem a uviděl, že kylix na podlaze, v němž odpočíval osudný zvětralý prášek, nyní vydává oblak husté černozelené páry překvapivého objemu a neprůhlednosti. Ten prášek — velký Bože! pocházel z police nadepsané „Materia“ — co se to s ním dělo a co jej probudilo? Formule, kterou prozpěvoval — první ze dvou — dračí hlava, vzestupný uzel — Spasiteli, že by snad ...

Doktorovi se zatočila hlava a v mysli se mu honily divoké útržky všeho, co viděl, slyšel a četl o hrozném případu Josepha Curwena a Charlese Dextera Warda. „A opět ti pravím, nevyvo­lávej nic, co nejsi s to zažehnati... Měj vždy po ruce zaklínání a nezapomínej se ujišťovati, máš-li jakoukoliv pochybnost, koho že jsi... třikráte měl pohovor s tím, co v něm pochováno by­lo...“ Bože na nebesích, co je to, ta podoba v dýmu, který se ro­zestupuje?

/4/

Marinus Bicknell Willett nedoufá, že jakákoli část jeho příběhu dojde víry u někoho jiného než u některých přátel, kteří jsou mu nakloněni, a proto se jej ani nepokoušel vyprávět mimo tento nej­intimnější okruh. Jen málo lidí mimo něj ho kdy slyšelo, a u vět­šiny vyvolal smích a poznámky, že doktor začíná být senilní. Ra­dili mu, aby odešel na delší dovolenou a napříště se vyhýbal případům duševních poruch. Avšak pan Ward ví, že starý lékař říká jen hroznou pravdu. Což snad sám nespatřil na vlastní oči onen neblahý otvor ve sklepě pod domem? Což ho Willett ne­poslal domů, když se mu v jedenáct hodin onoho zlověstného dopoledne udělalo nevolno? Což netelefonoval doktorovi nadar­mo toho večera a pak i druhý den a nepřijel nakonec k samotné­mu domu, aby tam k poledni našel přítele v bezvědomí, ale beze vší úhony na lůžku nahoře? Willett dýchal chrčivě a zvolna ote­vřel oči, když mu pan Ward nabídl brandy, kterou přinesl z vozu. Potom se roztřásl a ječivě vykřikl: „Ty vousy... ty oči... proboha, kdo jsi?“ Prapodivné to oslovení úpravného modrookého a hladce oholeného pána, kterého znal od dětství!

V jasném poledním slunci se domek od předešlého dopoledne nezměnil. Willettův šat nedoznal změn k horšímu kromě několi­ka skvrn a ošoupaných míst na kolenou, a jen slabý čpavý zápach připomínal panu Wardovi pach jeho syna onoho dne, kdy ho odváželi do ústavu. Doktorova svítilna zmizela, avšak jeho zavazad­lo tu stálo v bezpečí, stejně prázdné, jako když je sem přinesl. Než se dal do vysvětlování, dopotácel se Willett opile a se znač­ným vypětím vůle do sklepa a pokoušel se pohnout neblahou plošinkou před prádelními kotly. Nedalo se s ní hnout. Přešel na místo, kde předešlého dne zanechal svůj nepoužitý vak s ná­stroji, vzal dláto a začal zarputile odstraňovat jedno prkno za druhým. Byl pod nimi jen hladký cement; po nějakém otvoru ne­bo díře nebylo ani stopy. Tentokráte tu nezelo nic, co by vyvola­lo nevolnost u popleteného otce, který za doktorem sestoupil do­lů; pod prkny byl pouze hladký cement — žádná neblahá šachta, žádný svět podzemních hrůz, žádná tajná knihovna, žádné Cur­wenovy listiny, žádné přízračné propasti se zápachem a vytím, žádná laboratoř nebo police či vytesané formule, nic... Dr. Wil­lett zbledl a chytil se mladšího muže. „Včera,“ zeptal se tiše, „viděl jste to tu a cítil jste to?“ Když pan Ward, sám plný hrů­zy a podivu, našel sílu k přikývnutí, lékař si napůl povzdechl a napůl zalapal po dechu a pak přikývl. „Povím vám to tedy,“ pravil.

Po celou hodinu šeptal lékař v nejslunnějším pokoji, který na­hoře našli, svůj děsivý příběh žasnoucímu otci. Nedokázal však říci nic o tom, co se dělo dál, když se rozestoupila zelenavě černá pára z kylixu, a sám byl příliš vyčerpán, než aby si lámal hlavu nad tím, co se doopravdy stalo. Oba muži pak zbytečně a marně potřásali hlavami, dokud pan Ward napolo nevyslovil tichou otázku: „Myslíte, že by mělo cenu začít kopat?“ Doktor mlčel, neboť mu připadalo sotva vhodné, aby lidský mozek odpověděl tam, kde mocnosti neznámých sfér tak rozhodně zakročily na té­to straně Velké propasti. Pan Ward se opětně zeptal: „Ale kam se to všechno podělo? Přineslo vás to sem, a pak jako by to celý ten otvor nějak zapečetilo...“ Willett opět odpověděl mlčením. Nebyl to však ještě konec celé záležitosti. Jak sahal pro kapes­ník, vstávaje k odchodu, ucítil dr. Willett v kapse kousek papíru, který tam předtím nebyl, spolu se svíčkami a zápalkami, které ve zmizelém sklepení posbíral. Byl to běžný list papíru, vytržený zřejmě z laciného bloku v onom čarodějném pokoji hrůz kdesi v podzemí, popsaný obyčejným olůvkem — patrně tím, co leželo vedle. Byl pečlivě složen a kromě lehkého čpavého pachu po záhadné komnatě nevykazoval žádnou známku, která by upomína­la na jiný než tento svět. Text sám byl však podivný; nebyl totiž psán písmem našeho století, ale pracnými tahy středověkých temnot, pro laiky, kteří se nad ním nyní skláněli, sotva čitelnými, avšak s kombinací symbolů, které jim připadaly nejasně známé.

Bylo to krátce naškrábané sdělení a jeho tajemství propůjčilo cíl otřesené dvojici mužů, kteří potom pevně vykročili k Wardo­vu vozu a dali se odvézt nejprve do klidné restaurace a pak do knihovny Johna Haye na kopci.

V knihovně nebylo těžké najít dobré učebnice paleografie, nad nimiž si oba muži lámali hlavy tak dlouho, až se rozsvítilo světlo velkého lustru. Nakonec našli, co potřebovali. Písmena nebyla nějakým fantastickým výmyslem, ale normálním písmem velmi temného údobí. Byly to špičaté saské minuskule z osmého či de­vátého století a nesly na sobě opar vzpomínky na onu drsnou do­bu, kdy se pod lehkým nánosem křesťanství pokradmu provozo­valy dávné věrouky a staré rituály a bledý britonský měsíc občas shlížel na podivné reje v římských rozvalinách Caerleonu a Hex­hausu a u Věží podél chátrajícího Hadriánova valu. Slova byla složena v latině, kterou si ten barbarský věk byl schopen zapama­tovat — „Corwinus necandus est. Cadaver aq(ua) forti dissolven­dum, nec aliq(ui)d retinendum. Tace ut potes.“ — a bylo je mož­no přeložit asi takto: „Curwen musí být zabit. Tělo musí být rozpuštěno v aqua fortis tak, aby nic nezůstalo. Zachovej mlčení, můžeš-li.“

Willett a pan Ward oněměli úžasem. Dotkli se neznáma a shle­dali, že jun chybí patřičné emoce k tomu, aby mohli reagovat, jak by podle nejasného tušení měli. Zvláště Willettova schopnost vnímat nové dojmy byla téměř vyčerpána; oba muži seděli na místě tiše a bezmocně, až je uzavření knihovny přinutilo k odchodu. Poté otupěle odjeli do Wardova sídla na Prospect Street a nesouvisle rozprávěli až do noci. Doktor si odpočinul, ale do­mů neodjel a zůstal na místě až do neděle, kdy přišla kolem po­ledne telefonická zpráva od detektivů, kteří měli za úkol pátrat po dr. Allenovi.

Pan Ward, který nervózně přecházel v županu, hovor osobně převzal; když se dozvěděl, že pátrání je téměř skončeno, řekl mužům, aby se dostavili časně zrána příštího dne. Oba, Willett i on sám, byli rádi, že se tato fáze případu začíná uzavírat, proto­že ať už byl původ toho podivného poselství v minuskulích jaký­koli, zdálo se jisté, že „Curwen“, kterého bylo třeba zničit, ne­může být nikdo jiný než vousatý a brýlatý cizinec. Charles se muže bál a ve svém zoufalém dopisu napsal, že musí být zabit a rozpuštěn v kyselině. Allen nadto dostával dopisy od podiv­ných čarodějů z Evropy pod jménem Curwen a zřetelně se pova­žoval za avatara zemřelého nekromanta. A nyní z čerstvého a neznámého zdroje přišla zpráva, že „Curwen“ musí být zabit a rozpuštěn v kyselině. Spojení bylo příliš nepopiratelné, než aby mohlo být nastrojeno; kromě toho, což Allen nezamýšlel vraždu mladého Warda na radu tvora zvaného Hutchinson? Dopis, kte­rý viděli, se vousatému cizinci pochopitelně nikdy nedostal do rukou; ale z textu bylo vidět, že Allen již vypracoval plány, jak mládence vyřídit, kdyby začal být příliš „netýkavý“. Allena bylo beze vší pochyby třeba zadržet; i kdyby nebyla přijata tak dras­tická opatření, bylo nutné, aby byl umístěn tam, kde nebude mo­ci Charlesi Wardovi ublížit.

Toho odpoledne se otec a doktor vypravili přes zátoku navští­vit v ústavu mladého Charlese, doufajíce s nevelkými vyhlídkami na úspěch, že se jim podaří vyždímat aspoň záblesk nějaké infor­mace ohledně nejhlubších záhad z jediné osoby, která ji byla schopna poskytnout. Willett mu prostě a vážně vyprávěl o všem, co našel, a všiml si, jak jinoch pobledl, pokaždé když popis obje­vu odpovídal pravdě. Lékař přitom použil co nejdramatičtějších efektů a slídil po každém Charlesově hnutí, když se blížil k popi­su šachet s nepojmenovatelnými hybridy. Wardem to však ani nehnulo. Willett se zarazil a pak hlasem rozechvělým rozhořče­ním promluvil o tom, jak tvorové hladovějí. Vyčetl jinochovi je­ho šokující nelidskost a znovu se zachvěl, když mu byl odpovědí pouze sardonický smích. Neboť Charles, když zanechal zbytečné­ho předstírání, že žádné sklepení neexistuje, se choval, jako kdy­by v této situaci shledával jakýsi příšerný žert; chraplavě se po­chechtával čemusi, co ho pobavilo. Potom zašeptal, s přízvukem

o to děsivějším, že přitom chraptěl: „K čertu s nimi: vždyť jedí, a přitom nemusejí! Měsíc bez jídla, říkáte? Probůh, pane, to jste vpravdě skromný! Přepěkný to žert na účet chudáka starého Whipplea s jeho ctnostnými žvásty! Nejraději by všechno pobil, není-liž pravda? Hrom do toho, ten řev zvenčí jej napolo ohlušil a nikdy nic nespatřil aniž tušil, že v šachtách něco je. U ďasa, ta zatracená verbež tam vyje od doby, co utratili Curwena, sto pade­sát sedm let!“

Nic víc než to Willett z mladého muže nedostal. Zděšen, ale proti své vůli téměř přesvědčen, pokračoval ve vyprávění, doufa­je, že nějaká příhoda snad jeho posluchače vyvede z šílenství, do něhož upadl. Když se díval na jinochovu tvář, nemohl si pomoci, aby se nehrozil nad změnami, které v ní poslední měsíce natropi­ly. Když se zmínil o místnosti s formulemi a zeleným práškem, Charles poprvé projevil známky oživení. Po tváři se mu roze­střel záhadný výraz, když uslyšel, co Willett přečetl v zápisníku, a poznamenal jen, že zápisky jsou starého data a nemají význam pro nikoho, kdo není zasvěcen do dějin magie. „Avšak,“ dodal, „kdybyste jen znal zaříkání schopné vyvolat to, co jsem měl v tom poháru, zajisté byste tu nebyl, abyste mi o tom povídal. Bylo to číslo 118 a troufám, že by vás hrůza roztřásla, kdybyste si to byl vyhledal v mém seznamu v druhé místnosti. Sám jsem to nikdá nevyvolal, ale chystal jsem se tak učiniti právě v den, kdy jste mne odvedli.“

Nato mu Willett pověděl o formuli, kterou přeříkal, a o zele­navě černém dýmu, který se zvedl; když tak učinil, spatřil na Charlesově tváři poprvé opravdový strach. „Tak ono to přišlo, a vy tu dlíte živ?“ Když Ward ta slova zaskřehotal, jeho hlasu ja­ko by praskla pouta, takže poklesl do propastných hlubin pří­zračné zvučnosti. Willett, kterého osvítil záblesk inspirace, byl přesvědčen, že začíná vidět do situace, a vetkal do své odpovědi

i varování z dopisu, které si zapamatoval. „Číslo 118, říkáte? Nezapomínejte ale, že kameny náhrobní taktéž jsou teď pozmě­něny v devíti případnostech z desíti. Nikdá nenabudeš jistoty, kdyžtě se nezeptáš!“ Nato bez varování vytáhl zprávu v minusku­lích a zamával jí pacientovi před očima. Nemohl si přát lepšího účinku, protože Charles Ward okamžitě omdlel.

Celá tato rozmluva byla ovšem vedena v nejvyšší tajnosti, aby místní psychiatři nemohli obvinit otce a lékaře z toho, že pacienta podporují v jeho bludech. Dr. Willett a pan Ward tedy bez cizí pomoci sebrali postiženého mladíka a položili ho na pohovku. Když se pacient probral, opakovaně mumlal něco o tom, že musí neprodleně poslat jakousi zprávu Orneovi a Hutchinsonovi; když se mu plně vrátilo vědomí, doktor mu sdělil, že nejméně jeden z oněch podivných tvorů je jeho zarytým nepřítelem a že radí dr. Allenovi, aby ho zavraždil. Toto odhalení nevyvolalo žádnou zvláštní odezvu, a ještě než bylo vysloveno, bylo návštěvníkům patrné, že jejich hostitel vypadá jako štvanec. Poté odmítl pokra­čovat v rozhovoru, a tak Willett a otec brzy odešli; varovali ho pouze před vousatým Allenem, načež jinoch pouze odpověděl, že je o něj dobře postaráno a nikomu nemůže ublížit, i kdyby chtěl. Slova byla zakončena téměř zlovolným chechtotem s velmi nepříjemným účinkem. Willett s otcem si nedělali hlavu z žád­né zprávy, kterou by Charles mohl napsat oné hrůzné dvojici v Evropě. Věděli totiž, že ústavní personál cenzuruje veškerou poštu ven a žádné divoké či scestné poselství by nepropustil.

Záležitost s Orném a Hutchinsonem má však zvlášní dohru, pokud ovšem takoví čarodějničtí emigranti existovali. Pronásle­dován v té hrůzné době nejasnou předtuchou, objednal si Willett u mezinárodní výstřižkové kanceláře seznam významných zloči­nů a nehod v Praze a ve východní Transylvánii; po šesti měsících nabyl přesvědčení, že mezi mnoha informacemi, které obdržel a nechal si přeložit, našel dvě velmi významné zprávy. Jedna z nich popisovala úplné noční zničení jakéhosi domu v nejstarší pražské čtvrti a zmizení zlého starce jménem Josef Nadeh, který v něm bydlel sám tak dlouho, kam až lidská paměť sahala. Druhá byla o mohutné explozi v transylvánských horách na východ od Rakusu a o naprostém zničení zlořečeného zámku Ferenczy včet­ně celého osazenstva; o jeho pánovi kolovaly mezi venkovany i vojáky ty nejhorší pověsti, a měl být prý krátce poté povolán do Bukurešti k vážnému výslechu, nebýt této nehody, která ukončila dlouhý životní běh, jaký nikdo nepamatoval. Willett tvrdí, že ruka, která psala minuskule, vládla i silnějšími zbraněmi; a že za­tímco Curwen byl ponechán na starosti jemu, byl pisatel s to najít a vyřídit Ornea a Hutchinsona. Na to, jaký byl asi jejich osud, se doktor snaží přepečlivě zapomenout.

/5/

Následující dopoledne přispěchal dr. Willett do Wardova domu, aby byl přítomen příchodu detektivů. Cítil, že Allenovo — či Curwenovo, můžeme-li přijmout jeho nevyřčený nárok na rein­karnaci vážně — zničení či uvěznění musí být provedeno za kaž­dou cenu, a své přesvědčení sdělil během čekání panu Wardovi. Tentokrát seděli v přízemí, neboť hornímu patru domu se mezi­tím začali všichni vyhýbat kvůli zvláštnímu nepříjemnému pocitu, který se jich tam zmocňoval; pocitu, který starší služebnictvo při­suzovalo jakémusi prokletí, které za sebou zanechal zmizelý Cur­wenův portrét.

V devět hodin se dostavili tři detektivové a hned řekli všechno, co se dozvěděli. K jejich velké lítosti se jim nepodařilo zjistit, kde žije Brává Tony Gomes, což měli v úmyslu, a nenašli ani sebe­menší stopu po současném bydlišti dr. Allena; podařilo se jim však o tomto nesdílném cizinci sebrat značné množství místních dojmů a faktů. Allen připadal lidem z Pawtuxetu jako poněkud nepřirozená bytost a převládalo mínění, že jeho hustý, pískově zbarvený plnovous je buď obarvený, nebo falešný — názor, který byl dostatečně podepřen nálezem takového falešného vousu spo­lu s párem tmavých brýlí v neblahém domě. Jeho hlas, jak mohl pan Ward dosvědčit podle svého jediného telefonického rozho­voru s ním, měl hloubku a dutost, na kterou nebylo možné zapo­menout; a jeho pohled byl nepříjemný i přes tmavé a rohovinou lemované brýle. Jeden obchodník zahlédl při objednávání zboží jeho rukopis a prohlásil, že je velice divný a s kudrlinkami; to se potvrdilo nálezem tužkou psaných poznámek v jeho pokoji, které obchodník identifikoval.

Pokud šlo o povyk kolem vampirismu z minulého léta, většina pověstí odrážela přesvědčení, že opravdovým upírem byl spíše Allen než Ward. Byla též získána prohlášení úředníků, kteří navštívili dům po onom nepříjemném incidentu s nákladním autem. Ti na dr. Allenovi shledávali méně příšerného, ale přiznávali, že byl v domě plném stínů dominantní osobností. Bylo příliš tma, než aby ho mohli jasně vidět, ale poznali by ho prý, kdyby ho měli někdy spatřit. Jeho vous vyhlížel podivně a nad pravým okem měl údajně menší jizvu, i když byla zakryta brýlemi. Pokud šlo o pátrání v Allenově pokoji, nepřineslo nic než plnovous a brýle a pár tužkou psaných poznámek kudrlinkovým písmem, které — jak Willett okamžitě poznal — bylo totožné jak s pís­mem na starých Curwenových listinách, tak i v nedávných obsáhlých poznámkách mladého Warda, které byly nalezeny ve zmizelých hrůzných katakombách.

Na panu Wardovi a dr. Willettovi utkvělo cosi z hlubokého, subtilního a zákeřného strachu z těchto údajů, jak se před nimi postupně rozvíjely, a téměř se zachvěli, když se přistihli při šílené myšlence, která je oba současně napadla. Falešný vous a brýle, Curwenovo kudrlinkové písmo — starý portrét a jizva — a změ­něný jinoch s takovou jizvou — hluboký, dutý hlas v telefonu — což si pan Ward nevzpomněl právě na tohle, když ze sebe jeho syn vyrážel žalostné zvuky, na které byl nyní omezen? Kdo kdy viděl Charlese s Allenem pohromadě? Jistě, jednou úředníci, ale kdo potom? Nebylo to právě po Allenově odchodu, kdy Charles najednou ztratil svůj narůstající strach a začal žít trvale v domku? Curwen — Allen — Ward — do jaké bezbožné a ohavné fúze byly spleteny dva věky a dvě osoby? A co ta pro­klatá podobnost mezi obrazem a Charlesem — což jeho upřený pohled chlapce nepronásledoval po celé místnosti? Proč by také Allen a Charles kopírovali rukopis Josepha Curwena, i když byli sami a nebylo třeba opatrnosti? A pak ty otřesné věci, jež ti dva napáchali — ztracené sklepení hrůz, jež způsobilo, že doktor přes noc zestárnul; vyhladovělé obludy v páchnoucích šachtách; úděsná formule, která přinesla tak nepopsatelné výsledky; posel­ství v minuskulích ve Willettově kapse; veškeré listiny a dopisy a všechno to povídání o hrobech a „solích“ a objevech — kam to vše vedlo? Pan Ward nakonec udělal to nejrozumnější. Obrnil se proti vlastním námitkám a předal detektivům jistý předmět, aby jej ukázali těm obchodníkům v Pawtuxetu, kteří zlověstného dr. Allena viděli. Tím předmětem byla fotografie jeho nešťastného syna, do které nyní pečlivě zakreslil inkoustem pár těžkých brýlí a špičatý vous, který přinesli z Allenova pokoje.

Po dvě hodiny pak s doktorem čekali v ponurém domě, kde miazma strachu zvolna houstlo, zatímco prázdný panel v knihov­ně nad nimi jen zíral a zíral a zíral. Potom se muži vrátili. Ano, změněná fotografie se velice podobá dr. Allenovi. Pan Ward po­bledl a Willett si utíral náhle zpocené čelo kapesníkem. Allen — Ward — Curwen — pro souvislé myšlení to bylo příliš ohavné. Co jen to ten chlapec vyvolal z prázdnoty, a co to s ním udělalo? Co se to vlastně dálo od začátku do konce? Kdo byl onen Allen, který se pokoušel zabít Charlese jako přílišného „netýkavku“, a proč jeho vyhlédnutá oběť v doušce k onomu zoufalému dopisu napsala, že musí být dokonale zničen kyselinou? A proč také ono poselství v minuskulích, o jehož původu se nikdo ne­odvažoval dohadovat, tvrdilo, že stejným způsobem musí být zni­čen „Curwen“? O jakou proměnu šlo a kdy došlo k jejímu ko­nečnému stadiu? Toho dne, kdy došel jeho zoufalý dopis — celé dopoledne byl nervózní, a tehdy došlo k proměně. Neviděn vy­klouzl z domu a směle vstoupil dovnitř kolem mužů najatých, aby ho hlídali. Tehdy to muselo být, když byl venku. Ale ne — což nevykřikl hrůzou, když vešel do své knihovny — do tohoto pokoje? Co tam našel? Nebo počkat — co našlo jeho? Ta podo­ba, která vrazila směle dovnitř, aniž bylo vidět, že by předtím odešla — byl to nějaký cizorodý stín a hrůza, který se vrhla na chvějící se osobu, jež nikdy nevyšla z domu? Nemluvil snad sluha o podivných zvucích?

Willett na muže zazvonil a dal mu několik tichých otázek. Ano, jistě, nebylo to nic příjemného. Byly slyšet zvuky — výkřik, těžké oddychování, dušení a šramot, praskot a rány, nebo to všechno dohromady. A pan Charles, když vyšel beze slova ven, nebyl ve své kůži. Sluha se rozechvěl, když o tom mluvil, a zavě­třil v těžkém vzduchu, který zavanul dolů z některého z otevře­ných oken nahoře. Hrůza se už natrvalo usídlila v domě a jen na­jatí detektivové jí zcela nenasákli. Ale i oni byli neklidní; na případu bylo cosi nejasného, co jim vůbec nebylo po chuti. Dr. Willett hluboce a rychle přemýšlel a jeho myšlenky v něm vyvo­lávaly děs. Tu a tam si něco pro sebe zamumlal, zatímco se mu v hlavě řadil řetěz nových, otřesných a stále určitějších přízraků.

Potom dal pan Ward znamení, že porada skončila, a všichni mimo něho a doktora odešli z místnosti. Bylo poledne, avšak síd­lo sužované přízraky začínaly pohlcovat stíny, jako by už přichá­zela noc. Willett začal svému hostiteli velmi vážným hlasem do­mlouvat, aby většinu budoucího pátrání nechal na něm. Tušil, že nastanou jisté nepříjemnosti, které lépe snese přítel než příbuzný. Jako rodinný lékař potřeboval volnou ruku a prvním jeho poža­davkem bylo, aby ho určitou dobu nechali samotného v opuště­né horní knihovně, kde se kolem starobylého ostění navrstvila aura nezdravé hrůzy, která byla ještě intenzivnější, než když tvář Josepha Curwena lstivě shlížela dolů z malovaného panelu.

Pan Ward, omráčen přívalem groteskních morbidit a nepřed­stavitelně nenormálních příznaků, které se na něho hrnuly ze všech stran, mohl jen souhlasit; o půl hodiny později byl doktor uzamčen v pokoji, jemuž se všichni vyhýbali, spolu s ostěním z Olney Court. Otec, který venku naslouchal, slyšel, jak minuty míjely, tápavé zvuky pohybů a přehrabávání a nakonec páčivý zvuk a zavrzání, jako kdyby se otvíraly těsně vězící dveře od skří­ně. Potom se ozval tlumený výkřik a chrčivý dech a spěšné při­bouchnutí toho, co bylo otevřeno. Téměř okamžitě zarachotil klíč a Willett se objevil v hale, zděšený a sinalý, a žádal o dřevo pro velký krb v jižní stěně místnosti. Tvrdil, že pícka sama nestačí a elektrický krb prakticky nelze použít. Pan Ward, který toužil po vysvětlení, ale současně se neodvažoval klást otázky, vydal příslušné pokyny. Muž, který přinesl několik silných borovico­vých polen, se zachvěl, sotva vstoupil do zkaženého vzduchu v knihovně, aby je položil do krbu. Willett mezitím vystoupil na­horu do zrušené laboratoře a snesl dolů jisté předměty, které tu zůstaly při stěhování minulého července. Byly v přikrytém koší­ku, a pan Ward tedy neviděl, oč jde.

Potom se doktor ještě jednou zamkl v knihovně a podle obla­ků dýmu, které se valily dolů k oknům z komína, bylo jasné, že zapálil oheň. Později, po velkém šustotu novin, bylo opět slyšet ten páčivý praskot; následovala rána, která naslouchajícím na­hnala husí kůži. Poté bylo slyšet dva tlumené Willettovy výkřiky, a hned nato se ozvalo svištivé zašustění, nesmírně odpudivé. Na­konec kouř, který vítr odnášel z krbu, silně potemněl a nabyl šti­plavosti a všichni si přáli, aby je počasí ušetřilo oné dusivé jedovaté záplavy podivných výparů. Panu Wardovi se zatočila hlava a všichni služebníci se srazili do klubka a přihlíželi, jak se strašný černý dým valí dolů. Po nekonečně dlouhém čekání se zdálo, že páry řidnou, a za zamčenými dveřmi se ozvaly napolo tlumené zvuky škrábání, zametání a jiných drobných úkonů. Konečně, poté, co se ozvalo přibouchnutí nějaké skříně uvnitř, se objevil Willett, posmutnělý, bledý a vytřeštěný, s látkou přikrytým koší­kem, který předtím přinesl z horní laboratoře. Ponechal otevřené okno a do kdysi prokletého pokoje nyní proudilo množství čisté­ho vzduchu, aby se smísilo se zvláštním novým zápachem dezin­fekčních prostředků. Staré ostění tu stále bylo: zdálo se však, ja­ko by nyní bylo zbaveno zlovolnosti, a tyčilo se v bílém rámu klidně a vznešeně, jako kdyby nikdy neneslo obraz Josepha Cur­wena. Blížil se večer, avšak tentokrát jeho stíny nepřinášely hrů­zu, jen jemnou melancholii. O tom, co vykonal, doktor nikdy ne­promluvil. Panu Wardovi řekl: „Nemohu odpovědět na žádnou otázku, ale tvrdím, že jsou rozličné druhy magie. Provedl jsem velkou očistu. Lidem v tomto domě se teď bude spát lépe.“

/6/

Že „očista“ pro dr. Willetta znamenala svým způsobem zkoušku stejně nervy drásající jako ohavné putování zmizelým sklepením, je prokázáno skutečností, že postarší lékař se zhroutil, sotva do­šel toho večera domů. Po tři dny odpočíval ve svém pokoji, ač­koli služebné si později šeptaly, že ho zaslechly ve středu okolo půlnoci, kdy se domovní dveře tiše otevřely a neobyčejně jemně zaklaply. Představivost služebných má však naštěstí své meze; vzrušené jazyky by se jinak zajisté rozvázaly nad článkem ve čtvrtečním vydání Evening Bulletinu, který zněl následovně:

VYLUPOVAČI HROBŮ V SEVERNÍ ČTVRTI OPĚT V ČINNOSTI.

Po asi desetiměsíční přestávce, která uplynula od zločinného vandalismu na Weedenově hrobce na Severním hřbitově, byl časně zrána Robertem Hartem, nočním hlídačem, zahlédnut na témže hřbitově noční vetřelec. Když Hart náhodou na

okamžik kolem druhé noční vyhlédl ze své chatrče, spatřil ne­daleko na sever zásvit lucerny nebo kapesní svítilny. Když ote­vřel dveře, uviděl, jak se proti hlavnímu vchodu jasně rýsuje mužská postava, která vycházela na ulici a zmizela mezi stíny, než se k ní mohl přiblížit nebo ji zadržet.

Právě tak jako první z vandalů v minulém roce, také tento vetřelec nenapáchal žádnou skutečnou škodu, než byl objeven. Prázdná část Wardova hrobu vykazovala známky drobného povrchového kopání, ale o žádný výkop, který by se jen vzdá­leně blížil rozsahu hrobu, se nepokusil a také žádný z původ­ních hrobů nebyl narušen.

Hart, který nedokáže popsat vetřelce jinak než jako malého muže s plnovousem, se přiklání k názoru, že všechny tři inci­denty s kopáním mají společný původ; policie z Druhé stanice na to pohlíží jinak vzhledem k násilnické povaze druhého inci­dentu, kdy byla unesena stará rakev a náhrobek rozbit.

K prvnímu incidentu, který byl patrně marným pokusem o zakopání nějakého předmětu, došlo v březnu minulého roku a byl připsán na vrub pašerákům lihovin, kteří hledali úkryt. Je možné, říká seržant Riley, že tato třetí příhoda je stejného cha­rakteru. Policisté z Druhé stanice vynakládají zvláštní námahu, aby chytili gang darebáků, kteří jsou za tyto opakované pře­stupky zodpovědni.

Ve čtvrtek dr. Willett celý den odpočíval, jako kdyby se z ně­čeho zotavoval nebo se na něco připravoval. Večer napsal panu Wardovi dopis, který byl doručen druhý den ráno a zpola omá­menému otci poskytl látku k dlouhému a hlubokému přemýšlení. Pan Ward nebyl po pondělním šoku z překvapujících zpráv a pří­zračné „očisty“ schopen sejít dolů a věnovat se obchodu, avšak shledal, že na doktorově dopisu je cosi uklidňujícího, přestože se zdál slibovat zoufalství a připomínat nejnovější záhady.

10 Barnes Street,

Providence, R. I.

12. dubna 1928

Drahý Theodore,

cítím, že Vám musím něco sdělit, než vykonám to, co jsem si na zítřek předsevzal. Udělá to tečku za tou strašnou záležitostí, kterou jsme prožívali (neboť jsem toho názoru, že žádný rýč se nedotkne toho obludného místa, o němž víme), avšak obávám se, že nebudete mít klid, jestliže Vás výslovně neujis­tím, jak dokonale do sebe vše zapadá.

Znáte mne od dob, kdy jste býval malý chlapec, a tak mys­lím, že mi uvěříte, když Vám naznačím, že některé věci je lépe nechat tak, nedokončené a nerozřešené. Bude lépe, když se nebudete nadále pokoušet spekulovat o Charlesově případu, a je téměř naprosto nezbytné, abyste jeho matce neříkal nic než to, co už sama tuší. Až Vás zítra navštívím, Charles už bu­de na útěku. To je vše, co musí zůstat v paměti každého z nás. Je choromyslný a uprchl. Matce můžete jemně a postupně po­vědět o jeho duševní chorobě, až jí jeho jménem přestanete posílat strojopisné dopisy. Radím Vám, abyste za ní odjel do Atlantic City a sám si pořádně odpočinul. Bůh ví, že toho má­te po tom šoku zapotřebí právě tak jako já. Odjíždím na něja­kou dobu na Jih, abych se uklidnil a nabral nových sil.

Až tedy přijdu na návštěvu, na nic se mne nevyptávejte. Je možné, že věci nepůjdou podle plánu, ale v tom případě Vám o tom řeknu. Nemyslím si však, že se tak stane. Nebude nadále nutné dělat si jakékoli starosti, protože Charles bude v napros­tém bezpečí. Už teď je na tom dobře — lépe, než si dovedete představit. Nemusíte si dělat starosti s Allenem a přemýšlet, kdo nebo co se za ním skrývá. Je právě tak součástí minulosti jako obraz Josepha Curwena, a až u Vás zítra zazvoním, bude­te si moci být jist, že žádná taková osoba neexistuje. To, co na­psalo onu zprávu v minuskulích, už nikdy nebude Vás ani Vaši rodinu obtěžovat.

Musíte se však obrnit proti melancholii a připravit svou že­nu na to, aby učinila totéž. Musím Vám otevřeně říci, že Char­lesův útěk nebude znamenat, že se k Vám vrátí. Byl stižen po­divnou chorobou, jak jste si musel povšimnout z drobných fyzických i duševních změn jeho osoby, a nesmíte doufat, že ho opět uvidíte. Budiž Vám však alespoň útěchou toto — že nikdy nebyl ďáblem ani choromyslným v pravém slova smyslu, nýbrž jen dychtivým, snaživým a zvědavým chlapcem, jemuž se láska k záhadám a k minulosti stala osudnou. Narazil na vě­ci, které by neměl znát žádný smrtelník, a sáhl hluboko zpět přes bariéru let, jak by to nikomu nemělo být dovoleno; a cosi z oné propasti času přišlo a pohltilo jej.

Nyní se dostávám k věci, v níž Vás musím požádat o nejvyš­ší možnou důvěru. Neboť nebude vpravdě žádné nejistoty ohledně Charlesova osudu. Asi za rok, budete-li moci — a bu­dete-li chtít — můžete vymyslet vhodné vysvětlení, jak chla­pec skončil, protože ho tu už nebude. Na rodinném pohřebišti na Severním hřbitově pak vztyčte náhrobek přesně deset stop západně od hrobu svého otce a ve stejném směru; to bude označovat pravé místo odpočinku Vašeho syna. Nemusíte mít strach, že by tam snad odpočívalo něco nenormálního nebo podvrženého. Popel v tom hrobě bude pocházet z Vašeho vlastního těla a krve — ze skutečného Charlese Dextera War­da, jehož mysl jste mohl sledovat od dětství — skutečného Charlese s olivovou skvrnou na hýždi a bez černého čaroděj­ného znamení na hrudi či důlku na čele. Z Charlese, který nik­dy nespáchal nic zlého a který musel zaplatit vlastním životem za svou „netýkavost“.

To je všechno. Charles tedy prchne a po roce mu můžete postavit náhrobek. Zítra se mne na nic nevyptávejte. A věřte mi, že čest Vaší staré rodiny je nyní bez poskvrny, jako tomu bylo vždy v minulosti.

S nejhlubší sympatií a výzvou ke statečnosti, klidu a rezigna­ci zůstávám navždy

Váš upřímný přítel,

Marinus B. Willett

A tak v pátek ráno 13. dubna 1928 Marinus Bicknell Willett navštívil pokoj Charlese Dextera Warda v soukromém ústavu pro choromyslné dr. Waitea na ostrově Conanicut. Jinoch, i když se nijak nepokoušel svému návštěvníkovi vyhnout, byl v mrzuté náladě a zdálo se, že se mu nechce do rozhovoru, po ja­kém zřejmě Willett toužil. Doktorův objev podzemního sklepení a jeho obludný zážitek v něm samozřejmě vytvořil nový zdroj rozpaků, takže oba po výměně několika nucených formálních zdvořilostí zřetelně zaváhali. Poté se vplížil nový element napětí, když Ward jako by z doktorovy maskovité tváře vyčetl strašlivý záměr, jehož tam dříve nikdy nebylo. Pacient se chvěl strachem, protože si uvědomoval, že od poslední návštěvy tu došlo ke změ­ně, jíž se ustaraný rodinný lékař změnil v bezohledného a ne­úprosného mstitele.

Ward skutečně pobledl a doktor promluvil jako první.

„Vyšly najevo další podrobnosti,“ pravil, „a musím vás varo­vat, že nadešla doba účtování.“

„Snad jste zase někde nekopal a neobjevil další hladovou zvěř?“ zněla ironická odpověď. Bylo zřejmé, že mladý muž je rozhodnut zachovávat do posledního okamžiku chladnou tvář.

„Ne,“ odpovídal pomalu Willett, „tentokrát jsem nemusel ko­pat. Najali jsme muže, aby se poohlédli po dr. Allenovi; našli v domě falešný vous a brýle.“

„Výtečně,“ poznamenal znepokojený hostitel ve snaze o uráž­livou vtipnost, „troufám, že vám slušely více nežli vous a brýle, jež máte nyní na sobě.“

„Slušely by velmi dobře i vám,“ zněla klidná a promyšlená od­pověď, „jak to asi také bylo.“

Když to Willett vyslovil, připadlo mu, jako by přes slunce pře­šel mrak, třebaže se stíny na podlaze nezměnily. Poté Ward po­znamenal:

„Je toto ona věc, jež si tak horkokrevně žádá zúčtování? Což kdyby člověk občasně shledal velmi užitečným vystupovati ve dvou osobách?“

„Ne,“ řekl Willett vážně, „opět jste na omylu. Není mi nic po tom, chce-li někdo žít dvojím životem; ovšem za předpokladu, že má vůbec právo existovat a že nezničilo, co ho zavolalo z pro­storu.“

Nyní sebou Ward prudce trhl. „Nuže tedy, pane, copak jste nalezl a čeho si ode mne žádáte?“

Doktor nechal uplynout nějaký čas, než odpověděl, jako kdy­by vybíral správná slova pro pádnou odpověď.

„Našel jsem,“ ozval se nakonec, „cosi v přístěnku za starým panelem, kde kdysi býval obraz, spálil jsem to a popel pohřbil v místě, kde by měl být hrob Charlese Dextera Warda.“

Choromyslný zalapal po dechu a vyskočil ze židle, na které seděl.

„U čerta, kdopak vám pověděl — a kdo uvěří, že to byl on — po plných dvou měsících, když jsem živ? Co hodláte učinit?“

Willett, třebaže malé postavy, jako by nabyl výrazu soudního majestátu, když pacienta gestem umlčel.

„Nikomu jsem nic neřekl. Tohle není běžný případ — tohle je šílenství přesahující čas a hrůza mimo pozemské sféry, o jakých ani policie, ani právníci či soudci a psychiatři nemají ani tušení, natož aby se s ním dovedli vypořádat. Díky Bohu, že jakousi ná­hodou ve mně zůstala jiskérka představivosti, takže když jsem o celé věci uvažoval, nebyl jsem zaváděn z cesty. Mne neoklame­te, Josephe Curwene, protože já vím, že vaše prokletá magie je skutečná!

Vím, jak jste spřádal kouzlo, které se vznášelo mimo tok času a pak se přisálo na vašeho dvojníka a potomka; vím, jak jste ho vtáhl do minulosti a přiměl ho, aby vás vynesl z mrzkého hrobu; vím, že vás ukrýval ve své laboratoři, zatímco jste studoval mo­derní dobu a slídil po nocích jako upír, a že jste se později ukázal s vousem a brýlemi, aby se nikdo nepodivoval bezbožné podob­nosti mezi vámi a jím; vím, k čemu jste se odhodlal, když se vze­přel proti obludnému znesvěcování hrobů, a co jste měl v úmyslu později — a vím i, jak jste to provedl.

Odložil jste svůj vous a brýle a oklamal strážce před domem. Domnívali se, že to je on, kdo vstupuje dovnitř, a mysleli, že to je on, kdo vychází ven, když jste ho uškrtil a ukryl. Byl jste blázen, Curwene, když jste si představoval, že vizuální totožnost postačí. Jak to, že jste nepomyslel na řeč a hlas a rukopis? Nevyšlo to, jak vidíte: víte lépe než já, kdo napsal to poselství v minuskulích, ale ujišťuji vás, že nebylo napsáno nadarmo. Jsou ohavnosti a zvrá­cenosti, které musí být vymýceny, a věřím, že pisatel těch slov se postará o Ornea a Hutchinsona. Jeden z těch netvorů vám kdysi napsal: ‚Nevyvolávej nic, co nejsi s to zažehnati!‘ Zničilo vás to už jednou, a možná že stejným způsobem, a může se stát, že vaše vlastní černá magie vás zničí zas. Curwene, člověk může zasaho­vat do přírody jen v jistých hranicích, a hrůzy, které jste utkal, povstanou a vymažou vás ze světa!“

Tu byl doktor přerušen křečovitým výkřikem tvora před se­bou. Beznadějně v úzkých, beze zbraně a věda, že každý projev fyzického násilí přivede doktorovi na pomoc tucet ošetřovatelů, Joseph Curwen se utekl ke svému jedinému dávnému východisku a začal ukazováčky provádět sérii kabalistických pohybů, za­tímco jeho hluboký dutý hlas, už nepřekrývaný předstíraným chrapotem, pronášel úvodní slova strašlivé formule.

„PER ADONAI ELOIM, ADONAI JEHOVA, ADONAI SABAOTH, METRATON...“

Willett však byl na něho příliš rychlý. Zatímco psi na dvoře venku začali výt a od zátoky se náhle zvedl chladný vítr, doktor započal odříkávat slavnostními a uměřenými tóny to, co po celou dobu zamýšlel. Oko za oko — magie za magii; nechť se ukáže, jak dobře se naučil svou lekci z podsvětí! Jasným hlasem začal Marinus Bicknell Willett s druhým sloupcem oné dvojité formu­le, která poprvé vyvolala pisatele minuskulí — záhadnou invoka­ci, jejíž nadpis tvořil dračí ohon, znamení sestupného uzlu —

„OGTHROD AI’F

GEB’L-EE'H

YOG-SOTHOTH

’NGAH’NG AI’Y

ZHRO!“

Při prvním slovu, které vyšlo z Willettových úst, formule pr­votně započatá pacientem náhle utichla. Neschopen slova, začal netvor divoce mávat rukama, až se jejich pohyby rovněž zastavi­ly. Když bylo vysloveno děsivé jméno Yog-Sothoth, nastala ohyzdná proměna. Nebylo to rozpuštění, spíše transformace ne­bo rekapitulace; Willett zavřel oči, aby neomdlel, než dokončí zbytek zaříkávání.

Neomdlel však, a onen muž ponurých staletí a zapovězených tajemství už nikdy poté svět neobtěžoval. Šílenství mimo čas po­minulo a případ Charlese Dextera Warda byl uzavřen. Když pak Willett otevřel oči, viděl předtím, než se z toho pokoje hrůzy vy­potácel, že to, co si uchoval v paměti, nebylo nadarmo. Neboť právě tak jako jeho prokletá podobizna rok předtím, ležel nyní Joseph Curwen na podlaze v podobě vrstvičky jemného modro­šedého prášku.

Jak chránit svoje pohledávky * Čtěte knihy online zdarma * Články a návody * Jiný Seznam! *