Knihy na netu

HLAVNÍ STRANA seznam děl dle: NÁZVU * AUTORA * OBORU

Sedmý list (Platón)

Platón vzkazuje Diónovým příbuzným a přátelům přání všeho dobrého.

Psali jste mi, že uznáváte za potřebné, aby naše mysl byla tatáž, jakou měl i Dión, a také jste mě vybízeli, abych se, pokud mohu, skutkem i slovem účastnil vašeho díla. Máte-li stejné názory a touhy, jako měl on, slibuji vám svou účast; pakli ne, vězte, že si to dobře rozmyslím. A které byly jeho názory a touhy, mohu povědět snad nikoli z dohadu, nýbrž že to dobře vím. Neboť když jsem já poprvé přišel do Syrakůs – bylo mi tehdy asi čtyřicet let – byl Dión v tom věku, jako je nyní Hipparimos, a to mínění, kterého tehdy nabyl. podržel až do konce svého života, že totiž Syrakúsané mají být svobodni a spravovati se nejlepšími zákony. A tak by nebylo divu, kdyby některý bůh přivedl i Hipparima k témuž souhlasnému mínění o ústavě, jako měl Dión. A jakým způsobem to mínění vzniklo, o tom poslechnout bude dobré mladému i starému; proto se pokusím vám o něm od začátku vyložit, neboť nyní je k tomu nejlepší příležitost.

Tenkrát, když jsem byl mlád, bylo se mnou zrovna tak jako s mnoha jinými; hodlal jsem, jakmile se stanu svéprávným, hned se oddat politické činnosti. A tu jsem zažil takovéto zvláštní události politického života. Protože bylo tehdejší ústavě mnohými mnoho vytýkáno, došlo k převratu a v čelo nového zřízení se postavila vláda jedenapadesáti mužů, jedenáct v městě, deset v Peiraieu – obojí jednak pro správu tržiště, jednak aby zařizovali, čeho bylo třeba ve městě -, a třicetičlenná vláda se ujala neomezené vrchní moci. Tu byli někteří z těchto moji příbuzní a známí a hned mě vybízeli k veřejné činnosti jako k něčemu, co je pro mne vhodné. A není divu, co jsem zažil při svém mládí; myslil jsem totiž, že budu spravovat obec tím způsobem, aby ji vedli od tak spravedlivého života k spravedlivému jednání, a proto jsem je napjatě pozoroval, co budou dělat. A když jsem ovšem, že zásluhou těch mužů se v krátkém čase zdála dřívější ústava zlatou proti nynější – mezi jiným také mého staršího přítele Sókrata, o němž bych snad bez ostychu mohl říci, že byl nejspravedlivější muž své doby, poslali spolu s jinými pro kteréhosi občana, aby jej násilím přivedl na popravu, patrně za tím účelem, aby byl chtěj nechtěj zapleten do jejich počínání; ale on neposlechl a raději podstoupil nebezpečenství nejhoršího stíhání, než aby se stal společníkem jejich nešlechetných skutků -, když jsem tedy viděl všechno to i jiné takové věci, ne nepatrné, pocítil jsem odpor a odvrátil jsem se od tehdejších špatností.

Ale za nedlouhý čas padla vláda třicítky a spolu celá tehdejší ústava; a tu opět, sice už méně prudce, ale přece mě táhla touha po veřejné a politické činnosti. Dělo se arci i v oné době, tak bouřlivé, mnoho věcí, které by v leckoms vzbudily odpor, a nebylo divu, že u některých občanů šla za onoho převratu msta nad některými nepřáteli trochu příliš daleko; přece však si počínali ti, kteří se tehdy vrátili do vlasti, s velikou mírností. Ale zvláštním dopuštěním osudu pohnali někteří mocní lidé zase toho našeho druha Sókrata na soud, uvalivše naň nejnespravedlivější žalobu, jaká byla právě pro Sókrata neméně vhodná; jedni totiž jej pohnali, druzí odsoudili a usmrtili jako bezbožného, toho muže, který se tenkrát nechtěl účastnit nespravedlivého zatčení jednoho z přátel tehdejších vyhnanců, když oni sami trpěli ve vyhnanství. Jak jsem tak pozoroval ty věci i lidi činné v politickém životě i zákony a občanskou mravnost, čím lépe jsem do toho viděl a věkem jsem byl pokročilejší, tím obtížnější se mi jevilo správně řídit veřejné věci. Neboť ta činnost, jak jsem viděl, nebyla možná bez přátel a věrných druhů – jež nebylo snadno nalézt, i jestliže takoví byli, vždyť správa naší obce se už nařídila zásadami a obyčeji předků, a jiné nové si jen tak snadno získat bylo nemožno – a psané zákony i mravy se kazily a dělaly úžasný pokrok, takže já, který jsem byl ze začátku pln veliké horlivosti pro veřejnou činnost, když jsem se tak na to díval a viděl, jak se všechno všudy o překot řítí, nakonec jsem dostával závrať; neustal jsem sice uvažovat, jakým způsobem by asi bylo lze napravit toto i všechen (326) ústavní život, ale čekal jsem stále na příhodnou dobu k činnosti; konečně jsem však usoudil o všech nynějších státech, že všechny jsou spravovány špatně – neboť stav jejich zákonů je téměř nezhojitelný bez nějakého neobyčejného opatření provázeného štěstím -, a byl jsem přinucen říci k chvále pravé filosofie, že jen z jejího hlediska je možno spatřit, v čem záleží spravedlnost jak ve státě, tak v životě soukromém; že tedy lidské pokolení nevyjde z běd, dokud se buď stav pravých a opravdových filosofů neujme politické vlády, anebo dokud se třída držitelů vládní moci nějakým božským řízením neoddá vážně filosofii.

Toto přesvědčení jsem tedy měl, když jsem poprvé přišel do Itálie a na Sicilii. Když jsem tam přišel, zase se mi nijak nelíbil tamější, jak se říká, šťastný život, plný „italských“ a „syrakúských“ hostin, při němž si člověk dvakrát za den naplňuje žaludek a nikdy v nocí nespí sám, a všechny jiné zvyky, které náleží k tomuto životu. Neboť z tohoto způsobu života by ani žádný člověk na světě nikdy nemohl dospět k rozumnosti, který by tak od mládí žil – jeho přirozenost nebude složena tak podivuhodným způsobem -, a stát se uměřeným, to by ani nechtěl, a právě tak by tomu bylo i s ostatními ctnostmi. A stejně žádná obec ani se sebelepšími zákony by si nezajistila klidného trvání, kdyby se její mužové domnívali, že se má vést výstředně nákladný život, a kdyby mysleli, že mají být jinak ke všemu neteční vyjímajíc hodování a pitky a horlivou službu lásce. Takovým obcím je souzeno stále bez konce střídat tyranidy a oligarchie a demokracie, kdežto spravedlivá a rovnoprávná ústava se nesmí před těmi, kdo v nich mají vládu, ani jmenovat.

S těmito tedy myšlenkami vedle dřívějších jsem se dostal do Syrakús, snad jsa veden osudem, neboť věru se zdá, že zamýšlel tehdy někdo z vyšších položit tím základ k věcem, které se nyní staly s Diónem a se Syrakúsami; a je obava, aby jich nebylo ještě více, jestliže mne vy nyní neposlechnete, když radím podruhé.

V jakém pak smyslu mohu říci, že se můj tehdejší příchod na Sicilii stal počátkem všech událostí? Když jsem se dostal do styku s Diónem, tehdy mladým, a když jsem mu vy­kládal, co je podle mého zdání nejlepší pro lidi, a radil, aby ty názory uváděl ve skutek, nevěděl jsem, jak se po­dobá, že jaksi připravuji příští pád tyranidy, aniž to sám pozoruji. Neboť Dión, jenž byl vůbec velmi chápavý, a zvláště pro mé tehdejší výklady, tak bystře mě poslouchal a horlivě jako nikdy žádný z jinochů, s kterými jsem se setkal, a umínil si, že bude další život žít jinak než většina Italů a Sicilanů, neboť si zamiloval zdatnost více než rozkoš a ostatní rozmařilost. Proto byl trnem v oku těm, kteří žili podle zásad tyranidy, a to trvalo až do smrti Dionýsiovy.

Potom uvážil, že nejen v něm samotném by mohlo vzniknout toto smýšlení, jehož sám nabyl účinkem správ­ných řečí, nýbrž pozoroval, že vzniká i v jiných, ne sice v mnohých, ale přece v některých že vzniká; tu si pomyslil, že jedním z nich by se snad mohl stát s pomocí boží i Dionýsios, a kdyby se ten stal takovým, že by nastal i jemu i ostatním Syrakúsanům život nevýslovně šťastný. Mimoto mínil, že já každým způsobem musím co nejdříve přijít do Syrakús, abych k tomu pomáhal, neboť měl v pa­měti své styky se mnou, jak snadno způsobily, že sám za­toužil po nejkrásnějším a nejlepším životě. Kdyby se mu podařilo dosáhnout toho nyní i u Dionýsia, jak se snažil, měl veliké naděje, že by bez prolévání krve a poprav a bez těch zlých věcí, které se nyní staly, zařídil v celé zemi šťastný a pravý život. Po těchto správných úvahách pře­mluvil Dión Dionýsia, aby mě k sobě povolal, a také sám mi vzkazoval a žádal, abych každým způsobem co nej­rychleji přišel, dříve než se někteří jiní lidé dostanou k Dio­nýsiovi a odvrátí ho od nejlepšího života k jinému. Jeho žádost zněla takto, ač snad je příliš obšírné to uvádět. „Na kterou lepší příležitost," tak pravil, „budeme čekat, než je ta, která se nám nyní naskytla jakýmsi řízením božím?" ~ Dále vypočítával velikost říše v Itálii i na Sicilii a jakou sám má moc, mluvil o mladém věku Dionýsiově a jak ve­likou má touhu po filosofii a po vzdělání, také o svých sy­novcích a jiných příbuzných, jak snadno je lze získat pro

myšlení a život, který jsem vždy hlásal, a že jsou velmi způsobilí pomáhat získávat i Dionýsia; takže právě nyní, ač jestliže vůbec kdy, zcela se splní naděje, že by se titíž mužové stali filosofy i vládci velikých států.

Těmito tedy důvody bylo na mne působeno a přemnoha jinými takovými; ale mé rozhodnutí svírala obava, jak to asi dopadne s těmi mladými lidmi - neboť touhy takových lidí bývají kvapné a často se obracejí samy proti sobě -, kdežto o Diónovi jsem věděl, že má duši vážnou a věk již zralý. Proto jsem se rozmýšlel a byl na vahách, zdali mám jít či co, ale přece jsem se naklonil k tomu, že se musím právě teď pokusit, zdali se kdy někdo odhodlá uskutečnit mé myšlenky o zákonech a ústavě; vždyť získám-li dosta­tečně jen jediného muže, budu mít vykonáno všechno dobré.

S těmito tedy myšlenkami a s tou odvahou jsem vyplul z domova, ne jak se někteří domnívali; nejvíce však proto, že jsem se styděl sám sebe, abych si někdy doopravdy ne­musil o sobě pomyslit, že jsem naprosto jen samá slova, činu však že bych se nikdy žádného z vlastní vůle nechopil; také že se bude zdát, že jsem zradil především hostinné přátelství a družný poměr s Diónem, který je vskutku v ne­malých nebezpečích. Mohlo by se mu něco stát nebo by byl vypuzen od Dionýsia a od ostatních nepřátel a přišel ke mně jako vyhnanec a takto ke mně promluvil: „Platóne, při­cházím k tobě jako vyhnanec, ne že bych potřeboval od tebe těžkooděnce, ani snad že bych byl pocítil nedostatek jezdců, abych se ubránil svým nepřátelům, nýbrž že potřebuji slov a přesvědčivosti, a dobře vím, že právě tou ty nejvíce do­vedeš obracet mladé lidi k dobru a k spravedlnosti a tak je uvádět do vespolného přátelství a družnosti. Toho se mi od tebe nedostává, a proto, opustiv Syrakúsy, jsem nyní zde. A ani tak má osoba ti není tak velikou výčitkou, ale jde tu o filosofii, kterou ty stále velebíš a o které říkáš, že s ní ostatní lidé nedůstojně zacházejí; jak by bylo možno, aby ta nebyla zrazena nyní spolu se mnou, pokud to na tobě záleží? A kdybych bydlil v Megarech, ~ jistě bys mi přišel na pomoc v tom, k čemu bych tě volal, jinak by ses pokládal za nejhoršího ze všech lidí; takto však se patrně chceš vymlouvat na délku cesty a velikost plavby a námahy a myslíš, že unikneš špatné pověsti? To se velice zmýlíš!" Jakou bych mohl dát slušnou odpověď na tuto řeč? Žádnou. Nuže, šel jsem jsa veden rozumem, a to po právu, jak nej­více je člověku možno, i opustiv své zaměstnání, jež nebylo nedůstojné; šel jsem pod tyranidu, která, jak se zdálo, ne­slušela mým zásadám ani mně. Svým příchodem jsem učinil zadost Diovi, ochránci hostinného poměru, a osvědčil jsem se bezúhonným v svém filosofickém povolání, které by mi bylo bývalo vyčítáno, kdybych byl pro pohodlnost a bo­jácnost získal údělem zlou hanbu.

Po svém příchodu - nesmím být rozvláčný - nalezl jsem veškeré okolí Dionýsiovo plno rozbrojů a udavačství, kterým byl Dión osočován u vlády. Tu jsem se ho ovšem zastával, pokud jsem mohl, ale měl jsem jen malou možnost. Tak asi čtvrtého měsíce Dionýsios vsadil Dióna do malé lodi a potupně jej poslal do vyhnanství, dávaje mu za vinu, že činí úklady vládě. My, Diónovi přátelé, jsme se potom ovšem všichni obávali, aby některého z nás neobviňoval a nemstil se na něm jako na spoluviníku Diónova úkladu; o mně se docela rozšířila v Syrakúsách pověst, že jsem byl od Dionýsia usmrcen jako původce všeho toho, co se tehdy stalo. Ale on, pozoruje takovou náladu u nás u všech, se bál, aby se z těch strachů nestalo něco horšího, a proto všechny zase přívětivě přijímal, zvláště pak mně domlouval a po­vzbuzoval mě, abych se nebál, a žádal, abych každým způ­sobem zůstal; neznamenal totiž pro něj nic dobrého můj útěk, nýbrž mé setrvání, a proto se tak silně tvářil, jako by prosil. Ale prosby tyranů, jak víme, bývají spojeny s nási­lím. Za tím účelem zabránil mi v odplutí tak, že mě zavedl do hradu a tam mě ubytoval; neboť odtamtud by mne nebyl vzal na loď žádný loďař ne snad jenom proti přímému od­poru Dionýsiovu, ale ani tehdy, kdyby on sám nebyl někoho poslal s výslovným rozkazem mě odvézt; a také žádnému kupci a žádnému z úředníků konajících službu u východů ze země bych neušel, kdybych samoten odcházel, nýbrž každý by mě byl zadržel a přímo zavedl nazpět k Dionýsiovi, zvláště když bylo rozhlášeno zase něco opačného než (330) dříve, totiž že Dionýsios má Platóna neobyčejně rád.

A jak tomu vlastně bylo? Takto - neboť musím říci prav­du. Měl mě sice časem tím víc rád, čím déle se stýkal s mými způsoby a zásadami, ale chtěl, abych jeho chválil více než Dióna a abych ho pokládal za mnohem lepšího přítele než onoho; a na takové věci byl neobyčejně žárliv. Ale právě ve věci, kterou by se mu to bylo nejlépe podařilo - ač jestliže by se to podařilo -, v té váhal, totiž aby se jako žák a posluchač filosofických řečí se mnou sbližoval a stýkal, neboť se bál toho, co mu namlouvali, aby nějak nepadl do léček a Dión pak všeho nedosáhl. Já jsem všechno to klidně snášel, zachovávaje v duši první myšlenku, s kterou jsem přišel, zdali by snad zatoužil po filosofickém životě; něho zvítězil opačný směr.

A za všech těchto příhod uplynul první čas mé cesty na Sicilii a tamějšího pobytu. Potom jsem odešel a opět jsem přišel, když mě Dionýsios vší mocí k sobě zval; proč jsem to učinil a co všechno jsem vykonal, jak slušné a spravedlivé věci, o tom vám vyložím později kvůli těm, kteří se dotazují, s jakým úmyslem jsem přišel podruhé; ale napřed vám po­radím, co je třeba dělat po nynějších událostech, abych na­konec nemluvil o vedlejších věcech jako o hlavních. Pravím tedy toto:

Kdo chce radit člověku nemocnému a žijícímu způsobem zdraví škodlivým, jistě že mu musí nejprve změnit způsob života, a má-li onen dobrou vůli poslouchat, hned potom mu doporučovat i jiné věci; pakli však nechce poslechnout, pokládal bych za statečného muže a pravého lékaře toho, kdo utíká od radění takovému člověku, kdežto naopak toho, kdo to dovede vydržet, za člověka nemužného a špatného odborníka. Stejně je tomu i v obci, ať už jí vládne jeden člověk či několik mužů; jestliže se ptá na radu v nějaké r prospěšných věcí, když její ústava jde náležitě správnou cestou, sluší rozumnému člověku takovým občanům radit. /11c někteří se pohybují zcela mimo dráhu správné ústavy a naprosto nechtějí vjet do jejích kolejí, nýbrž hned napřed přikazují rádci, aby ústavu nechal ústavou a nehýbal jí, ~(331) a bude-li jí hýbati, že to odpyká smrtí, spolu pak porou­čejí, aby rádcové při své činnosti sloužili jejich záměrům a choutkám, jakým způsobem by to navždy šlo co nejsnáze a nejrychleji - kdo by vydržel radit za takovýchto okol­ností, toho bych pokládal za nemužného, ale toho, kdo by nevydržel, za statečného muže. Takovouto tedy já mám zá­sadu, a kdykoli se mne někdo ptá na radu o některé z nej­vážnějších věcí svého života, například stran majetku nebo péče o tělo neb o duši, ochotně radím a neodbývám to jen pro jméno, jen když vidím, že ten člověk žije v svém denním životě podle nějakého řádu nebo že má dobrou vůli, kdy­bych mu poradil, poslouchat v tom, o čem se radí. Pakli však se mne vůbec neptá na radu nebo je zjevno, že rádce nijak neposlechne, k takovému člověku sám od sebe necho­dím radit, a nutit bych ho nešel, ani kdyby to byl můj syn. Avšak otrokovi bych poradil, a kdyby nechtěl, přinutil bych ho násilím; ale proti otci nebo matce nepokládám za mravné užívati násilí - nejsou-li stiženi duševní nemocí -, jest­liže žijí nějakým ustáleným životem, který se jim samým líbí, mně však ne, ani je proti sobě popouzet marným na­pomínáním, ani jim úlisně vyhovovat opatřováním pro­středků k ukájení takových choutek, že bych nechtěl být naživu, kdybych si sám v takových liboval. Touž životní zásadu má mít rozumný člověk i stran své obce; má se ozvat, jestliže by se mu její ústavní život nezdál dobry'm, ač jestliže může doufat, že ani nebude mluvit nadarmo, ani nebude za svou řeč potrestán smrtí; ale nemá se dopouštět na vlasti násilí převratem ústavy, kdykoli se nemůže stát dokonalou bez vyhánění a vraždění mužů, nýbrž má žít v klidu a modlit se za to, co by bylo dobré pro něj samého i pro obec.

Nuže, podle této zásady já bych vám radil a radil jsem spolu s Diónem i Dionýsiovi předně vést takový život, aby si zajistil, že dovede sám sebe co nejvíce ovládat a že si získá věrné přátele a druhy, aby se mu nestalo totéž co jeho otci; ten totiž nabyl mnoha velikých měst na Sicilii, jež byla od barbarů zcela zničena, ale nedovedl je osadit a zřídit (332) v každém z nich věrnou ústavní vládu z oddaných mužů, ~ buď z cizinců odněkud přivolaných, nebo ze svých mlad­ších bratři, které přece sám vychoval a jež význačným způ­sobem učinil ze soukromých mužů držiteli vládní moci a z chuďasů boháči. Z těchto nikoho nedovedl si učinit společníkem vlády tím, že by si jej byl získal přemluvením a poučením a dary a příbuzenskými svazky, a ukázal se sedmkrát neschopnějším než Dareios, jenž věnoval důvěru ne snad bratřím nebo schovancům, nýbrž toliko svým spo­lečníkům při přemožení toho Méda a eunucha, a rozdělil svou říši na sedm dílů, z nichž každý byl větší než celá Sicilie; ti jeho společníci se mu osvědčili věrnými a nečinili úkladů ani jemu, ani jeden druhému. Tak dal příklad, jaký má být dobrý zákonodárce a král; neboť dal zákony a jimi uchoval perskou říši až podnes. Ostatně také Athéňané udrželi po sedmdesát let svou vládu v mnohých řeckých obcfch, ačkoli je po vpádu barbarů sami neosídlovali, nýbrž je přijali obydlené, a to tím, že v každé z nich si zís­kali přátele. Ale Dionýsios, zahrnuv celou Sicilii v je­dinou obec, pro svou chytrost nikomu nedůvěřoval a tu se jen stěží zachránil; neboť byl chud na věrné přátele a nic neukazuje lépe osobní zdatnost i špatnost než tato věc, totiž nemá-li člověk takové věrné muže či má-li je. A tak jsme tedy radili i Dionýsiovi já a Dión, když se mu dostalo od otce takového osudu, že totiž zůstal beze všeho vzdělání a bez náležité společnosti, předně... a pak, když by se dal tímto směrem, aby si získal jiné ze svých příbuzných a vrstevníků za přátele a druhy v souhlasných snahách po zdatnosti, zvláště však, aby byl vyrovnán sám se sebou, ne­bo~ to že mu nadmíru chybí. Ovšem takto jasně jsme ne­mluvili, nebo~ to nebylo bezpečné, nýbrž jen v narážkách, a dokazovali jsme, že jen takovým způsobem každý muž zajistí i sebe i ty, kterým stojí v čele, pakli však se nedá touto cestou, že způsobí pravý opak. Půjde-li tudy, jak pravíme, a udělá ze sebe člověka rozumného a uměřeného, že netoliko dvakrát, nýbrž mnohokrát zvětší otcovskou říši, _jestliže obnoví zpustošená města sicilská ~ a sváže je zákony (333) i ústavami, tak aby byla sblížena jak s ním, tak sama mezi sebou vespolek k společnému boji proti barbarům. Neboť stane-li se to, je jisto, že si podrobí Kartagiňany mnohem více, než byli porobeni za Gelóna, a ne jako nyní naopak jeho otec se zavázal platit daň barbarům.

To jsme mluvili a k tomu jsme vybízeli my, kteří jsme prý strojili úklady Dionýsiovi, jak chodily z mnoha stran takové řeči, jež vskutku nabyly také u Dionýsia převahy, Dióna vypudily a nás uvrhly do strachu. Než abychom do­končili dlouhou řadu událostí, které se zběhly v nedlouhém čase, Dión, vrátiv se z Peloponnésu a z Athén, skutkem dal Dionýsiovi citelné napomenutí. Ale Syrakúsané, když byl Dión osvobodil a dvakrát jim vrátil jejich obec, pod­lehli tehdy témuž citu k němu jako Dionýsios, když se Dión snažil jej vzdělat a vychovat na krále hodného vlády, aby pak takto trávil po jeho boku veškeren život; ale on více věřil pomlouvačům a těm, kteří říkali, že Dión dělá všechno to, co tehdy dělal, jen proto, že ukládá o tyranidu, patrně aby on, maje rozum omámen učeností, nedbal o vlá­du a přenechal ji jemu, ten pak že by si ji přisvojil a Dio­nýsia lstí z vlády vypudil. Tyto řeči, již podruhé mezi Sy­rakúsany kolující, tehdy zvítězily, a to velmi nesmyslným vítězstvím a hanebným pro ty, kdo byli původci toho ví­tězství. Takové totiž bylo, co se stalo; a jaké to bylo, o tom nechť si poslechnou ti, kdo mě vybízejí k účasti v nynějších podnicích.

Přišel jsem já, občan athénský, přítel Diónův a jeho spo­jenec, k tyranovi, abych místo války způsobil přátelství; ale v boji s osočovateli jšem podlehl. Když pak se Dionýsios snažil získat mě hodnostmi i penězi, abych se přidal k němu a jako svědek a přítel dodal vypuzení Diónovu zdání sluš­nosti, tohoto cíle se nadobro minul. Vraceje se pak později domů, vezme s sebou Dión dva bratry z Athén, kteří se s ním spřátelili nikoli z filosofie, nýbrž z té běžné pospoli­tosti většiny přátel, kterou udržují ze vzájemného hoštění a ze společného účastenství při zasvěcovacích obřadech a mystériích; tak také tito dva přátelé, kteří ho doprovodili nazpět domů, stali se jeho druhy z takovýchto styků a z (334) to­ho, že mu pomáhali při návratu. ~ Ale když přišli na Sicilii, jakmile zpozorovali, že Dión je v podezření u Sicilanů, kteří byli od něho osvobozeni, že snad obmýšlí stát se tyra­nem, netoliko zradili svého druha a hostinného přítele, nýbrž takřka vlastníma rukama jej zavraždili, neboť stáli se zbraněmi v rukou vedle jeho vrahů jako připraveni ku pomoci.A hanebnosti a bezbožnosti toho činu já ani neomlou­vám, ani o tom dále nemluvím - neboť mnoha jiným lidem je na péči to rozhlašovat a také v budoucnosti se o to budou starat -, ale to, co se mluví o Athéňanech, že oni poskvr­nili obec hanbou, to si vyprošuji: pravím totiž, že také ten byl Athéňan, který nezradil právě téhož muže, ačkoli za to mohl dostat peníze a mnoho jiných hodností. Neboť on se nestal přítelem nějakým všedním přátelstvím, nýbrž společ­nou účastí v ušlechtilém vzdělání, jíž jediné má rozumný člověk více věřit než příbuznosti duší a těl. Proto nejsou hodni Diónovi vrazi, aby pro ně byla na obec svalována hanba, jako by byli někdy bývali významnými muži.

Toto všechno je řečeno, aby bylo radou Diónovým přá­telům a příbuzným. A kromě toho radím ještě něco, a vy jste již třetí, kterým opakuji touž radu a touž řeč. Neporobovat Sicilii ani jinou obec panování lidskému, to je má řeč, nýbrž zákonům; neboť to není k dobrému ani porobitelům, ani porobeným, jim samým ani dětem jejich dětí a potom­kům, nýbrž takový pokus je každým způsobem zhoubný a. jen malé a otrocké duše rády uchvacují takové zisky, duše, které nic neznají z toho, co je dobré a spravedlivé, pro budoucnost ani pro přítomnost, z věcí božských ani z lid­ských. O tom jsem se já snažil přesvědčit nejprve Dióna, podruhé Dionýsia a za třetí nyní vás. A poslechněte mne kvůli Diovi Ochránci, jenž bývá do třetice vzýván, a pak také pohlédnouce na Dionýsia a Dióna, z nichž onen neposlechl a nyní žije v necti, tento však poslechl a čestně zemřel; neboť ať cokoli trpí muž, který touží po největším dobru pro sebe i pro obec, všechno je šťastné a čestné. Vždyť není nikdo z nás nesmrtelný, a i kdyby se někomu toho dostalo, nestal by se tím šťastný, jak si lidé myslí; neboť pro věci bezduché není žádného zla ani dobra, nýbrž (335) tohoto se dostane jednotlivé duši, ať už spojené s tělem, či od něho odloučené. A stále je třeba vskutku věřit starému posvátnému vypravování, které zjevuje, že naše duše je nesmrtelná i soudce že má nad sebou a že si odbývá veliké tresty, když se odloučí od těla; proto je třeba pokládat za menší zlo trpět i veliké chyby a křivdy, než se jich dopustit. Ale člověk ziskuchtivý a chudý v duši neslyší toho vypra­vování, a jestliže je uslyší, posmívá se mu, jak si myslí, a ze všech stran nestoudně uchvacuje všechno, o čemkoli si myslí jako zvíře, že se to hodí k jídlu nebo k pití nebo že mu to poskytne ukojení toho otrockého a nevkusného chtíče, jemuž se neprávem dává jméno po Afrodítě; ta­kový člověk je slepý a nevidí, jestliže je s kterými z těch úchvatů spojen hřích, jak veliké zlo je vždy sdruženo s kaž­dým proviněním; neboť ten hřích musí provinilec s sebou vláčet jak za svého putování na zemi, tak také až se odebere pod zemi cestou skrz naskrz nečestnou a bídnou.

Na Dióna se mi podařilo působit těmito a podobnými řečmi a na jeho vrahy bych se mohl vším právem horšit asi podobně jako na Dionýsia. Neboť obojí co nejvíce uškodili mně i ostatním takřka všem lidem: oni, že zahubili muže, který se chtěl říditi spravedlností, tento, že naprosto ne­chtěl zařídit svou veškerou vládu podle zásad spravedlnos­ti. Kdyby se byla při Dionýsiově moci, jež byla tak veliká, vskutku spojila vjedno filosofie a moc, byla by se v celém světě helénském i barbarském zaskvěla a všem jasně uká­zala to správné mínění, že nikdy nemůže dosáhnouti štěstí ani obec, ani žádný muž, který by se po celý svůj život ne­řídil spravedlností spolu s rozumností, ať by už měl tyto ctnosti sám v sobě, či že by byl náležitě vychován a vzdělán v zásadách zbožných vládců. Tuto škodu způsobil Dioný­sios; ostatní věci by mi byly proti tomu jen malými škoda­mi. Avšak vrah Diónův neví, že spáchal totéž jako Dioný­sios. Neboť o Diónovi já jistě vím, pokud může člověk o li­dech (336) něco s jistotou tvrdit, ~ že kdyby byl dosáhl vlády, nikdy by se byl neobrátil k jinému způsobu vlády než k to­mu, že by byl Syrakúsy, svou vlast, nejprve zbavil poroby, očistil koupelí a v roucho svobodné oblékl, potom že by byl každým způsobem okrášlil občany řádnými a nejlepšími zákony a spolu s tím že by se byl snažil znovu zřídit veškeru Sicilii a učinit ji svobodnou od barbarů, a to tak, že by byl jedny vypudil a druhé dostal pod svou moc ještě snáze než i Hierón. Kdyby se to bylo stalo, byl by působením muže spravedlivého, statečného, rozumného a filosofii oddaného nabyl dokonalý život právě takové pověsti u většiny lidí, jaká by byla vznikla a se udržela takřka u všech lidí na světě, kdyby se byl dal získat Dionýsios. Takto však do toho vpadl buď nějaký daimon, nebo nějaký zloduch s nezákon­ností, bezbožností a zvláště se smělými činy nevědomosti, v níž veškeré lidské zlo má své kořeny a z níž pučí a která urodí v budoucnosti velmi trpké ovoce svým původ­cům - tato nevědomost všechno již podruhé zvrátila a zni­čila.

Než nechme již těchto řečí, aby snad nebyly do třetice zlým znamením. Přece však radím vám, Diónovým přáte­lům, napodobovati Dióna i jeho lásku k vlasti i rozumnou správu života a s lepším zdarem se pokoušet o uskutečnění jeho záměrů - které ty záměry byly, jasně jste ode mne slyšeli -; kdo z vás však nedovede žíti po dórsku podle způ­sobu otců, nýbrž vede život Diónových vrahů a život sicil­ský, toho ani nevolejte na pomoc, ani nemyslete, že by mohl někdy vykonat něco spolehlivého a zdravého. Ale ostatní volejte k osazení obcí a ke zřízení rovnoprávnosti na celé Sicilii i ze Sicilie samé i z veškerého Peloponnésu, a nebojte se ani Athén, neboť i tam jsou lidé, kteří nade všechny vy­nikají zdatností a nenávidí smělé činy mužů vraždících hostinné přátele. Nuže, hodláte-li to udělat, mohlo by se to stát později, nyní však doléhají na vás mnohé rozbroje stran, každý den se všude rodící; a tu musí vědět každý muž, kterému dalo nějaké božské řízení jen trochu správného úsudku, že se účastníkům rozbrojů zla neskončí, dokud vítězové nepřestanou odplácet boji a vypuzováním lidí a vraž­děním a obracet se k provádění pomsty na nepřátelích, ~ (337) do­kud, jsouce pány sami nad sebou, nedají nestranné zákony, které by o nic více nehověly jejich vlastní chuti než pře­moženým, a dokud přemožené nedonutí řídit se těmi zá­kony; k tomu budou mít dva donucovací prostředky, stud a strach: strach, že budou mít nad nimi převahu a budou ukazovat svou sílu, stud, že bude zase zjevná jejich převaha stran rozkoší i že budou mít větší ochotu a také možnost sloužit zákonům. Jinak není možno, aby se obec sama v sobě rozdvojená zbavila pohrom, nýbrž vždy povstávají v obcích, které se dostanou do takového stavu, rozbroje, nepřátelství, nenávisti a nedůvěry. Vítězové tedy vždycky musí, kdykoli zatouží po záchraně, vyvolit v pospolité úřadě muže, které znají z pověsti jako nejlepší z Helénů, především starší lidi, kteří mají doma i děti i ženy a co možná četné a dobré a proslulé předky a kteří vesměs mají náležité jmění - co se týče počtu, stačí pro obec s desíti tisíci obyvateli takových mužů padesát -, ty pak ať prosbami a poctami co největší­mi pohnou, aby k nim přišli, a když k nim přijdou, ať je pro­sí a vybízejí, aby dali zákony přisáhnouce, že neudělí více výhod ani vítězům, ani přemoženým, nýbrž stejně a společ­ně veškeré obci. Když pak jsou zákony dány, v tom už je všechno. Jestliže se totiž vítězové budou podrobovat záko­nům ještě více než přemožení, bude všechno plno spásy a štěstí a unikne se všemu zlému; pakli ne, nevolejte ani mne aniž koho jiného za pomocníka k tomu, kdo ne­poslouchá rad nyní doporučených. Neboť? toto je příbuzné s tím, k čemu jsme se pokusili Dión i já společně praco­vat, dobře myslíce se Syrakúsami; a to bylo již podruhé, neboť nejprve byl učiněn pokus spolu se samým Dionýsiem, aby bylo všem zjednáno společné dobré, ale nějaký osud silnější než lidé to zmařil. Nyní tedy se pokoušejte vy to vykonat šťastněji se zdarem a s pomocí božího řízení.

Tolik o radě a úkolu a o mém prvním příchodu k Dioný­siovi; že také pozdější cesta a plavba byla podniknuta z dobrých důvodů a spolu náležitě, o tom může si ten, (338) komu na tom záleží, poslechnout další vyprávění. ~ Nuže te­dy, první čas mého pobytu na Sicilii byl stráven tak, jak jsem pověděl, nežli jsem dal radu Diónovým příbuzným a přá­telům. Potom jsem přemluvil Dionýsia, jak jsem jen mohl, aby mě propustil, a až nastane mír - neboť tehdy byla na Sicilii válka -, o tom jsme se vespolek dohodli takto. Dionýsios řekl, že opět k sobě povolá Dióna i mne, až si bezpečněji upevni svou vládu, Dióna pak žádal, aby ne­myslil, že to, co se mu tehdy přihodilo, je vyhnanství, nýbrž jen změna pobytu; a já jsem za těchto podmínek slíbil, že přijdu.

Když pak nastal mír, zval mě k sobě, stran Dióna však žádal, aby ještě rok posečkal, já však jsem měl přijít každým způsobem. A tu mě Dión vybízel a prosil, abych plul; vždyť ze Sicilie docházely hojné pověsti, že se Dionýsios nyní opět neobyčejně roztoužil po filosofii. Proto mě Dión snažně prosil, abych neodmítal pozvání. Já jsem sice dobře věděl, že to tak často bývá s filosofií u mladých lidí, ale přece se mi tehdy zdálo bezpečnější nechat Dióna i Dionýsia být, a pohněval jsem si oba dva, když jsem odpověděl, že jsem již stár a že se v tom, co se nyní dělá, nic neděje podle úmluv. Tu se podobá, že potom přišel k Dionýsiovi Archytás – já jsem totiž ještě před svým odchodem sjednal hostinné přátelství mezi Archytou a Tarenťany a Dionýsiem, a pak jsem teprve odplul - a také někteří jiní byli v Syrakúsách, kteří ledacos zaslechli od Dióna a od těch zase další - lidé mající plnou hlavu řečí o filosofii. Tito se asi pokoušeli rozmlouvat s Dionýsiem o takových věcech, myslíce, že Dionýsios jednak není nenadaný k učení, jednak je neoby­čejně ctižádostivý; snad tedy mu ony řeči byly po chuti, ale zároveň se styděl, když vycházelo najevo, že nic neposlouchal, když jsem já byl u něho. Proto tedy toužil vyposlech­nout mě důkladněji, a zároveň jej pudila ctižádost. A proč neposlouchal při mé předešlé návštěvě, vyložili jsme v tomto svém vypravování nahoře. Když jsem se tedy šťastně dostal domů a odmítl jeho druhé pozvání, jak jsem právě teď řekl, pokládal asi Dionýsios za věc své cti, ~ aby se někdy (339) někomu nezdálo, že jím pohrdám, když jsem byl z vlastní zkušenosti poznal jeho povahu a spolu i chování a způsob života, a že z odporu proti němu již nechci přijít. A tu jsem povinen říci pravdu a snést, jestliže někdo, až uslyší, co se stalo, pohrdne mou filosofií a naopak tyrana bude pokládat za rozumného muže.

Poslat tedy Dionýsios potřetí pro mne, a to trojřadní loď, abych měl na cestě pohodlí, a poslal i Archedéma, o němž soudil, že si ho ze Sicilanů nejvýše vážím, jednoho ze žáků Archytových, i jiné mé známé ze Sicilie; ti všichni mi ozna­movali touž zprávu, že Dionýsios učinil neobyčejné pokroky ve filosofii. Poslal pak list, velmi dlouhý; věděl, v jakém poměru jsem k Diónovi, a znal také Diónovo přání, abych plul a šel do Syrakús, neboť podle toho všeho měl ten list upraven začátek a zněl asi takto: „Dionýsios Platónovi" ..., a připojiv k tomu obvyklá slova, hned potom psal přede vším jiným toto: „Jestliže se nyní dáš od nás přemluvit a přijdeš na Sicilii, předně se ti stane stran Dióna tak, jak sám budeš chtít - vím, že budeš chtít jen věci slušné, a já ti vyhovím -, pakli však ne, nic se ti nestane, co se týče Dióna, ani jemu samému, a přihlédnu k tvému přání i v jiných věcech." To řekl takto; ostatní opakovat by bylo dlouhé a nevhodné. I jiné listy chodily od Archyta i známých v Ta­rentě, velebící Dionýsiovu lásku k filosofii, a že, nepřijdu-li nyní, naprosto rozvedu jejich přátelství s Dionýsiem, které získali skrze mne a které má nemalý význam politický. Takovýmto tedy způsobem bylo v tom čase pro mne posí­láno; jedni, ze Sicilie a z Itálie, mě táhli, druzí pak, z Athén, mě prosíce přímo jaksi vystrkovali; a opět přišla tatáž myš­lenka, že nesmím zradit Dióna a přátele i druhy v Tarentě. Také mne samého napadlo, že by nebylo divu, kdyby se mladý člověk, který tu a tam zaslechne o vážných věcech, nadaný, roztoužil po dokonalém životě; že tedy musím jasně zkusit, jak se asi zachová, a nijak to nesmím zanedbat (340) a dát sám tu příčinu k tak velké oprávněné výčitce, ~ ač jestliže to vskutku někdo řekl. Vydal jsem se tedy na cestu, zastíraje si oči touto úvahou, s mnohými obavami a netuše, jak lze čekat, mnoho dobrého; přišel jsem do třetice, a vskutku jsem zažil „do třetice všeho dobrého", neboť jsem opět šťastně vyvázl a za to musím po bohu děkovat Dioný­siovi, že když mě mnozí chtěli zahubit, zabránil tomu a dopřál jakési místo studu vůči mé osobě.

Když jsem tedy přišel, domníval jsem se, že je třeba nej­prve zkusit to, zdali je Dionýsios vskutku zanícen filosofií jako ohněm, či zda jen tak přišly ty hojné řeči do Athén. Tu pak je jakýsi způsob, kterým je možno takovou věc zkou­šet, ne hrubý, nýbrž pro vládce zcela slušný, zvláště pro ty, kteří mají plnou hlavu všelikých výkladů, což se stalo, jak jsem pozoroval hned po svém příchodu, ve velké míře i Dio­nýsiovi. Nuže, takovým lidem jest třeba ukazovat, co je a jaká je ta celá věc a jak daleká je k ní cesta a s jakou náma­hou je spojena. Jestliže totiž posluchač je vskutku milovný moudrosti a je příbuzným té věci i jejím hodným uchaze­čem, protože je z božského rodu, myslí, že slyšel o podivuhodné cestě a že musí nyní napnout síly a že by jinak ne­mohl žít; a potom, napna síly své i svého vůdce, na té cestě nepovoluje, dokud bud vše nedokončí, nebo nenabude sily, aby mohl bez průvodce sám sebe vést. S tímto smýšlením takto získaným žije takový člověk; vykonává sice své oby­čejné práce, ale nade všechno si stále hledí filosofie a tako­vého způsobu života, který by měl co nepříznivější účinek na jeho chápavost a paměť i schopnost úsudku při vnitřní střízlivosti; naopak život opačný proti tomuto způsobu je mu trvale odporný. Naopak lidé, kteří nejsou vpravdě mi­lovní moudrosti a mají jen nátěr zdánlivého vědění jako ti, kdo jsou na těle opáleni od slunce, ti to pokládají sobě za těžké, ba za nemožné, jakmile spatří, co tu je učení, jak veliká námaha a jak spořádaný způsob života sluší tomu za­městnání, ~ a nestávají se ovšem schopnými se tím zabývat; (341) někteří z nich také sami sobě namlouvají, že se již dosti toho všeho naposlouchali a že se již nepotřebují nějak na­máhat. To tedy je ta jasná a nebezpečnější zkouška u lidí rozmařilých a neschopných usilovné práce, takže nikdo ne­může svalit vinu na učitele, nýbrž sám na sebe, když není schopen konat všechno to, co je té věci na prospěch.

Nuže, takto byly řečené věci pověděny a tenkráte Dio­nýsiovi. Arci všeho jsem tu jednak sám úmyslně neprobral, ani si toho Dionýsios nežádal, neboť si o sobě myslil, že sám ví mnoho, a to nejdůležitější věci, z poslouchání jiných a že mu to stačí. Později, jak slyším, také prý něco napsal o těch věcech, o kterých tehdy slyšel, a složil to jako svou vlastní učebnici, a ne jako něco z týchž věcí, které slyšel; ale o tom nevím nic jistého. O některých jiných vím, že psali právě o těchto věcech, ale ať to jsou kdokoli, neznají ani sami sebe. Tolik však jistě mohu říci o všech, kteří psali a budou psáti a kteří tvrdí, že znají to, o čem já vážně bádám, buď že o tom slyšeli ode mne, nebo od jiných, nebo jako by to byli sami nalezli: tito lidé nemohou podle mého mínění té věci rozumět docela nic. Ode mne jistě o tom není žád­ného spisu a také nikdy nebude; neboť to nijak nelze pově­dět jako jiné nauky, nýbrž z hojného společného zkoumání té věci a ze soužití najednou, jako plamen vznícený od vy­létlé jiskry, vznikne to v duši a pak se již samo živí. Ovšem tolik vím, že kdyby to bylo napsáno nebo pověděno ode mne, nejlépe by to bylo pověděno, a také že každý špatný spis o tom by ne nejméně mrzel mne. Kdybych tedy viděl, že je možno to vhodně pro lidi napsat a povědět, co krásněj­šího bych mohl nad to v svém životě vykonat nežli napsat lidem věc velice prospěšnou a všem vyvést na světlo pravou podstatu jsoucna? Ale myslím, že by lidem nebylo dobré vykládat o těch věcech, leda několika, kteří jsou schopni s malým návodem je sami nalézt; z ostatních však by to jedny nezřízeně naplnilo nesprávným pohrdáním, druhé pak povýšenou a naduřelou nadějí, že se naučili nějakým vznešeným věcem.

(342) Než zachtělo se mi o tom promluvit ještě obšírněji, neboť pak by snad bylo jasněji ve věcech, o kterých mluvím. Je totiž jakási pravdivá úvaha, odporující tomu, kdo by se odvážil cokoli z takovýchto věcí psát, jež byla ode mne již dříve často pronesena, ale podobá se, že musí být pověděna i nyní.

Ke každému ze jsoucen náleží tři věci, jimiž musí vznikat jeho pojem, čtvrtá věc pak je pojem sám a za pátou je třeba pokládat samo to, co lze opravdu poznat a co je opravdové jsoucno. Z těch věcí jedna je jméno, druhá výměr, třetí obraz, čtvrtá pak pojem. Pochop to na jednom příkladě, chceš-li porozumět tomu, co bylo nyní řečeno, a pomysli si, že právě tak je tomu se vším ostatním. Cosi se nazývá „kruh". Jeho jméno je právě to, co jsme nyní vyslovili. Jeho výměr je druhá věc; ten se skládá ze jmen a přísudků, neboť „to, co má od obvodu ke středu všude stejnou vzdále­nost", je asi výměr toho, co se jmenuje kulaté, okrouhlé, kruh. Třetí je to, co bývá malováno a smazáváno, soustruhováno a ničeno, avšak s pravým kruhem, k němuž se všechno to vztahuje, se neděje žádná z těchto změn, neboť ten je něco jiného i než tyto věci. Čtvrté pak je vědění a rozumové poznání i pravdivé mínění o těchto věcech; také toto všech­no jest nutno pokládati zase za jedno, poněvadž to není obsaženo ani ve zvucích, ani v prostorových tvarech, nýbrž v duších: z toho je vidět, že to je rozdílné jak od podstaty kruhu samého, tak od těch tří věcí svrchu uvedených. Z těchto věcí jest příbuzností a podobností té páté věci nejblíže rozumové poznání, kdežto ostatní jsou vzdálenější. Právě tak tomu jest, je-li předmětem našeho zkoumání pří­mý a okrouhlý tvar a barva, nebo dobro, krása a spravedl­nost, i každá věc buď uměle vytvořená, nebo přirozeně vzniklá, oheň, voda i všechny takové věci, každý živočich, duševní vlastnost i všechny děje činné i trpné. Jestliže totiž i člověk nepochopí aspoň poněkud ty čtyři z oněch pěti věcí, nikdy i kdy nenabude dokonalým způsobem poznání toho, co je páté. Ovšem kromě toho objasňují tyto věci pro nedosta­tečnost slov neméně jakost každého jednotlivého jsoucna ~ nežli jeho podstatu; z té příčiny se žádný rozumný člověk (343) nikdy neodváží ukládat do slov své rozumové nálezy, a to zvláště ne do slov nezměnitelných, jak je tomu při písmu.

Co se týče toho, je třeba zase pochopit, co nyní pravím. Každý z kruhů, které jsou ve skutečnosti kresleny nebo i soustruhovány, je pln sporu s tou pátou věcí, neboť se všude stýká s přímostí -, kdežto kruh sám o sobě nemá v sobě ani nejmenšího znaku protivné podstaty. Co pak se týče jména, žádná věc nemá stálé jméno a nic nebrání, aby to, co se teď nazývá kulaté, nebylo nazváno přímým a přímé kulatým, ale věc sama nebude tím pro ty, kdo to jméno změní a budou užívati opačného, o nic méně stálá. A také o výměru lze říci totéž; vždyť se skládá ze jmen a přísudků, a proto ani při něm není nic dost pevně stálého. A tak lze uvést o každé z oněch čtyř věcí tisíc dokladů, jak je neurči­tá. Avšak nejdůležitější je toto: jak jsme řekli o něco výše, podstata a jakost jsou dvě věci různé; duše hledí znát ne jakost, nýbrž podstatu, avšak každá z oněch čtyř věcí na­stavuje duši slovem a na předmětech onu věc nehledanou a podává ji tak, že věc mluvenou i ukazovanou lze smysly snadno vyvrátit: takto naplňuje takřka každého člověka zmateností a nejasností.

A tu, pokud jde o věci, při kterých špatnou výchovou nejsme zvyklí hledat pravdu a kde stačí podat některý z pouhých obrazů, tam netržíme posměch jedni od druhých, tázaní od těch, kteří se táží, a přitom dovedou tu čtverou věc rozmetat a vyvrátit. Ale při čem vyžadujeme, aby byla odpovědí vystižena a objasněna ta pátá věc, tu vítězí kdokoli z těch, kteří dovedou vyvracet, a působí u většiny poslu­chačů dojem, že vykladač - ať jde o řeč či o spis či o odpo­věď - nerozumí ničemu z toho, o čem se snaží psát nebo mluvit; ti posluchači arci druhdy nevědí, že těmi výtkami není postižena duše toho, kdo psal nebo mluvil, nýbrž přirozená nedostatečnost každé z oněch čtyř věcí. Obírat se jimi všemi a při tom přecházet sem a tam od jednoho ke druhému, to dá vědění o dokonalém jsoucnu, ale jen stěží a jen dokonalému duchu; kdyby to byl člověk špatně zalo­žený - a taková je duše většiny všech lidí i co do chápa­vosti, i takzvanou povahou, která je zčásti také zkažená -, ~(344) ani Lynkeus by nedovedl takovým lidem otevřít zrak. Jedním slovem, kdo není příbuzen s věcí, tomu by nepo­mohla ani učelivost, ani dobrá paměť - neboť to vidění vůbec ani nevzniká v cizích poměrech -, proto ani ti, kdo nejsou již svým založením blízcí a příbuzní se spravedl­ností a jinými druhy krásna, třeba měl každý z nich nadání a paměť pro něco jiného, ani ti, kdo sice jsou příbuzní, ale chybí jim nadání a paměť, ani jedni, ani druzí nikdy ne­poznají pravdu dobra - pokud to je možno - ani zla.

Je totiž nutno to poznávat obojí zároveň, a stejně tak i lež a pravdu o veškerém jsoucnu, s velikým úsilím a s vynalo­žením dlouhého času, jako jsem řekl již na počátku. Když se ty jednotlivé věci, jména a výměry, obrazy a smyslové vjemy vespolek o sebe trou, v laskavých posudcích jsouce opravovány a nezávistivým užíváním otázek a odpovědí, tu konečně vyšlehne oheň poznání a rozumu v každé jednot­livé věci při největším úsilí, jakého je schopna lidská síla.

Proto tedy každý vážný muž, jde-li o věci vážné, je dalek toho, aby o nich někdy psal a uvrhl je před lidmi v nenávist a v pochybování. Jedním slovem tedy, kdykoli někdo uvidí něčí spisy, ať spisy zákonodárce v oboru zákonů, ať cokoli jiného v jiných oborech, měl by z uvedených důvodů soudit, že to nejsou nejvážnější myšlenky spisovatelovy - ač je-li li to muž vážný - nýbrž ty že dlejí kdesi v nejkrásnějším místě jeho nitra; pakli však to přece uložil do knih jako vskutku vážné myšlenky, tu už mu opravdu - jak to praví básník - všechen rozum odňali - ale ne bozi, nýbrž lidé.

Kdo tedy sledoval tento mythos a tyto okliky, bude dobře vědět, že ať to byl Dionýsios, jenž něco napsal o nejvyšších a prvních záhadách podstaty jsoucna, ať někdo menší nebo větší, že ten podle mého přesvědčení neznal ani z poslouchání, ani z učení nic rozumného o tom, o čem psal; vždyť jinak by to měl v úctě podobně jako já a nebyl by se to od­vážil vrhat ven napospas neladnosti a neslušnosti. Neboť jako pomůcku k zapamatování to nenapsal - není totiž obavy, že by to někdo zapomněl, když to jednou svou duší obsáhne, neboť nic není vyjádřeno tak stručně -, nýbrž, jestliže to napsal, učinil tak z mrzké ctižádosti, ať už to vydává za své, či to píše jako účastník učení, kterého však nebyl hoden, ~ protože chce mít z toho účastenství slávu. Jestliže (345) se tedy Dionýsiovi dostalo tohoto poznání z té jedné rozmluvy, to by snad mohlo být, ale jak se mu toho dostalo, vědí bohové; vždyť jsem to vyložil tak, jak jsem řekl, a jenom jednou a později již nikdo. Nuže, komu jde o to, aby poznal, jak se to s tou věcí stalo, musí si dále uvědomit,z které asi příčiny jsme to neprobírali podruhé, potřetí a vícekrát; zdali Dionýsios toliko po jednom poslechnutí myslí, že to ví, a také to vskutku dostatečně ví, ať už to sám nalezl, nebo to poznal již dříve od jiných, či zda se domnívá, že ty výklady za nic nestojí, nebo za třetí, že nejsou pro něho, nýbrž že jsou nad jeho síly a že by vskutku nebyl schopen žít v neustálé péči o rozumnost a dokonalost. Jestliže myslí, že za nic nestojí, bude mít proti sobě mnoho svědků tvrdících opak, kteří jsou asi v takovýchto věcech mnohem vážnějšími soudci, než je Dionýsios; pakli se domnívá, že to nalezl nebo se tomu naučil a že to tedy má cenu pro výchovu duše svobodného člověka, není to podivný člověk, když mohl tak lehkomyslně urazit toho, kdo je těchto věcí vůd­cem a správcem? A jak jej urazil, povím hned.

Neuplynulo od té doby mnoho času, a kdežto dříve ne­chával Dióna v držení a užívání jeho jmění, tu již nedovo­loval jeho správcům nic posílat na Peloponnés, jako by byl nadobro zapomněl na svůj list; vždyť prý to je ne Diónovo, nýbrž Dionóva syna, jeho synovce, jemuž je on sám podle zákonů poručníkem. Nuže, to bylo, co se až do té doby stalo v tehdejšim čase, ale když se tato věc takto udála, viděl jsem já již dobře tu Dionýsiovu touhu po filosofii a měl jsem proč se horšit, ať jsem chtěl či nechtěl. Bylo totiž tehdy již léto a doba odjezdů lodí; a tu se mi zdálo, že se nesmím hněvat na Dionýsia více než sám na sebe a na ty, kteří mě přinutili již potřetí do té úžiny u Skylly,

abych ještě zas musil proplouti Charybdou hroznou,

a že bych měl říci Dionýsiovi, že mi není možno zůstat, když je Dión tak hanebně podveden. Ale on mi domlouval a prosil, abych zůstal, protože myslil, že by to pro něj nebylo dobré, abych já tak rychle přišel jako posel takových věcí; ale když mě nemohl přemluvit, slíbil mi, že mě sám vypraví (346) na cestu. ~ Já jsem totiž zamýšlel plout na některé z oby­čejných dopravních lodí, jsa rozhněván a jsa připraven cokoli snést, kdyby se mi v tom bránilo, poněvadž jsem, jak bylo zcela zřejmo, žádné křivdy nepáchal, nýbrž mně bylo křivděno. Když tedy viděl, že nechci o zůstání ani slyšet, vymyslí si tento záměr, abych počkal přes tehdejší odjezd lodí. Druhý den ke mně přijde a učiní mi tento lákavý ná­vrh: „Dión a Diónovy věci přestaňte být mně a tobě pod­nětem k častým sporům; udělám totiž kvůli tobě pro Dióna toto. Chci, aby si Dión vzal své věci a bydlil na Peloponné­su, ale ne jako vyhnanec, nýbrž tak, že by mu bylo dovoleno i sem dojíždět, kdyby se tak souhlasně chtělo jemu i mně i vám, jeho přátelům. Tak ať tomu je, když mi nebude či­nit úklady; za to budete ručit ty i tvoji přátelé i zdejší přá­telé Diónovi, vám pak ať poskytne záruku on. Peníze, které dostane, buďte uloženy na Peloponnésu i v Athénách, u kohokoli by se vám zdálo; úroky z nich ať bere Dión, ale ať nemá práva si bez vás vyzdvihnout jistinu. Neboť já mu příliš nevěřím, že by jednal spravedlivě vůči mně, kdyby měl ty peníze v moci - vždyť jich nebude málo -, ale k tobě a k tvým přátelům mám větší důvěru. Hleď tedy, zdali se ti tento návrh líbí, a zůstaň za těchto podmínek ještě tento rok, ale napřesrok si jdi i s těmi penězi; a Dión ti jistě bude velmi vděčen, že jsi pro něj dosáhl těchto podmínek.“

Když jsem vyslechl tento návrh, horšil jsem se sice, ale přece jsem řekl, že si to rozmyslím a druhý den mu oznámím své mínění o té věci. To jsme si tehdy ujednali. Potom jsem si to rozvažoval, když jsem osaměl, a byl jsem velmi rozrušen; v popředí té úvahy byla tato myšlenka: „Což jestliže Dionýsios zamýšlí nedělat nic z toho, co slibuje, ale jakmile odjedu, jestliže sám přesvědčivě napíše Diónovi a vybídne napsat i mnoho jiných z jeho přátel to, co nyní říká mně, že on sám byl ochoten, ale já že jsem odepřel udě­lat, k čemu mě vybízel, a že jsem se naopak docela nic ne­staral o Diónovy věci; ke všemu tomu mě snad ještě ani ne­bude chtít propustit; sám žádnému z loďařů nic nepřikáže, nýbrž všem snadno dá na srozuměnou, ~ že si nepřeje, abych (347) odplul: zdalipak mě někdo bude chtít vzít na loď, když vy­jdu přímo z Dionýsiova domu?" - bydlil jsem totiž ke všemu ostatnímu neštěstí v zahradě obklopující jeho dům, a odtamtud by mě byl ani vrátný nepustil, kdyby mu nebyl poslán nějaký rozkaz od Dionýsia - „ale jestliže zůstanu ještě tento rok, budu to moci Diónovi napsat, v jakém jsem zase postavení a co dělám; a jestliže udělá něco z toho, co říká, nebude mé jednání docela nic nesmyslné - neboť Diónovo jmění je, odhadujeme-li správně, snad ne méně než sto talentů -, pakli však se stane, co se nyní počíná ukazovat, tak, jak lze s pravděpodobností čekat, nevím sice, co si poč­nu, ale přece snad je nutno, abych ještě rok napínal své síly a pokoušel se skutky usvědčit Dionýsiovy pletichy." Když jsem se takto rozhodl, řekl jsem druhý den Dionýsiovi: „ Jsem rozhodnut zůstat, ovšem žádám, aby sis nemyslil, že //31// jsem Diónovým poručníkem, a abys mu poslal spolu se mnou list se zprávou o našem nynějším ujednání a otázal se, zdali mu to stačí; když ne a jestliže chce a žádá něco ji­ného, ať i to co nejdříve napíše, ale ty zatím nesmíš nic měnit, co se jeho týče." Toto jsem řekl, na tomto jsme se shodli, jak bylo asi nyní pověděno. I odpluly potom lodi a již mi nebylo možno plout, když se mi tu Dionýsios zmí­nil, že polovice toho jmění má náležeti Diónovi, polovice pak jeho synovi; řekl, že je prodá a z utržené ceny že dá polovici mně, abych ji vzal s sebou, druhou polovici pak že nechá pro jeho syna, neboť že tak to je nejspravedlivější. Ohromen jsa touto řečí, pokládal jsem sice za docela směšné ještě něco namítat, ale přece jsem řekl, že musíme čekati na list od Dióna a pak zase jemu psát o tom. Ale on hned potom velmi statečně prodával celé jeho jmění, kde, jak komu a chtěl, ale mně se o tom nezmiňoval zhola nic, a zrovna tak zase já jsem před ním již nic nemluvil o Dió­nových věcech; myslil jsem, že bych již nic nepořídil.

Nuže, až potud jsem tímto způsobem pracoval pro filo­sofii a pro přátele; ale potom jsme žili já a Dionýsios tak, ~(348) že já jsem hleděl ven jako pták, toužící odněkud vylétnout, on pak osnoval záměr, jak by mě zaplašil a nemusil nic vy­dat z Diónova jmění; ale přece jsme říkali před celou Sicilií, že jsme přáteli. Tu se pokusil Dión proti zásadám otcovým snížit žold starším žoldnéřům, ale pobouření vojáci se shlukli a prohlásili, že to nedopustí. On se pokoušel užít proti nim násilí a dal zavřít brány hradu, ale oni, spustivše jakýsi barbarský válečný zpěv, hnali se přímo proti hrad­bám; z toho ovšem dostal Dionýsios veliký strach a shro­mážděné tehdy lehké pěchotě povolil všechno, ano ještě více. Tu se rychle rozlétla pověst, že vším tím je vinen Hérakleidés; Hérakleidés, uslyšev ji, zmizel, a Dionýsios po něm pátral; když se mu to však nepodařilo, povolal si Theodota do zahrady - náhodou jsem se procházel tehdy i já v té zahradě -, a o čem jiném rozmlouvali, to nevím, ani jsem to neslyšel, ale co řekl Theodotés Dionýsiovi přede mnou, to vím a pamatuji se. Řekl totiž: „Platóne, snažím se přemluvit tuhle Dionýsia, jestliže se mi podaří dostat sem Hérakleida, aby se nám odpovídal z výčitek, které mu jsou nyní učiněny; jestliže se uzdá, že nesmí bydlit na Sicilii, žá­dám, aby směl odplout na Peloponnés, vzít s sebou svého syna i ženu a tam bydlit, přičemž by nepodnikal nic proti Dionýsiovi a užíval svého jmění. Poslal jsem již dříve pro něj a pošlu i nyní, ať už mne poslechne na mé dřívější vy­zvání, aby přišel, či na nynější; Dionýsia však žádám a pro­sím, aby se Hérakleidovi, setká-li se s ním někdo na venkově nebo zde, jinak nic zlého nestalo, jen aby odešel ze země na tak dlouho, až by Dionýsios ustanovil něco jiného. Souhla­síš s tím?" tázal se Dionýsia. „Souhlasím; ani ukáže-li se u tvého domu, nic zlého se mu nestane proti nynější úmlu­vě." Tu druhý den odpoledne přišli ke mně spěšně Eury­bios a Theodotés, neobyčejně jsouce rozčileni, a Theodotés pravil: „Platóne, byl jsi včera svědkem toho, co Dionýsios sliboval přede mnou a před tebou stran Hérakleida?" „Jak­pak ne?" odpověděl jsem. A tu on: ,,Nuže, nyní běhají všude vojáci a pátrají po Hérakleidovi; ten, jak se podobá, je někde zde; ale pojď s námi stůj co stůj k Dionýsiovi." ~ Vydali jsme se tedy na cestu a sešli jsme k němu; ti dva stáli (349) mlčky a slzíce, ale já jsem řekl: „Ti zde mají strach, abys ty proti včerejší úmluvě neudělal Hérakleidovi něco zlého; zdá se mi totiž, že se někde objevil v úkrytu." Ten, když to uslyšel, zapálil se a hrál všemi barvami, jak to bývá u roz­zlobeného člověka; Theodotés pak před něj klekl, chopil ho za ruku a se slzami v očích ho prosil, aby nic takového ne­činil; já jsem ho přerušil a domlouval jsem mu: „Neboj se, Theodote, vždyť se Dionýsios nikdy neodváží dělat něco jiného proti včerejší úmluvě." A Dionýsios na mne pohlédl a řekl velice pánovitě: „Tobě jsem já pranic neslíbil." Já na to: „Při bozích ano, zač tě nyní tuhle Theodotés prosí, abys nedělal." Po těchto slovech jsem se obrátil a vyšel jsem ven.

Po této události honil Dionýsios Hérakleida, ale Theo­dotés vzkazoval po poslech Hérakleidovi, aby utíkal. Dioný­sios pak poslal Teisia s vojáky a poručil ho stíhat; avšak I Hérakleidés, jak se vypravovalo, doběhl o nepatrnou část dne dříve na území kartaginské. Hned potom napadlo I Dionýsia, že jeho dávný úmysl, nevydati Diónova jmění, by //33// měl dostatečný důvod v nepřátelství se mnou, a nejprve mě odstranil z hradu, naleznuv záminku, že v zahradě, v které jsem já bydlil, mají ženy konat jakousi desítidenní oběť; přikázal mi tedy, abych po ten čas zůstával venku u Arche­déma. Zatímco jsem tam přebýval, pozval si mě k sobě Theodotés, silně se horšil na to, co se tehdy stalo, a od­suzoval jednání Dionýsiovo; Dionýsios uslyšev, že jsem byl u Theodota, měl v tom zase jinou záminku k různici se mnou, navlas podobnou té dřívější, a poslal kohosi ke mně s dotazem, zdali vskutku navštěvuji Theodota, když mě k sobě pozve. „Zajisté," odpověděl jsem. Tu on: „Mám ti tedy říci, že to od tebe není nijak hezké, že stále dáváš přednost Diónovi a Diónovým přátelům před ním." To mi bylo řečeno a již mne nepozval zpět do svého domu, jako bych už byl zřejmě přítelem Theodotovým a (350) Héra­kleidovým a jeho nepřítelem; ~ také myslil, že se hněvám, že Diónovo jmění bylo načisto pryč. Bydlil jsem tedy od té doby mimo hrad mezi námezdními vojáky; tu ke mně při­cházeli mezi jinými i zřízenci z Athén, moji krajané, a ti mi říkali, že jsem u vojáků z lehké pěchoty uveden v nenávist a že mi někteří vyhrožují smrtí, jestliže mě dostanou. Tu si vymyslím takovýto prostředek k své záchraně. Pošlu Archytovi a ostatním přátelům do Tarenta zprávu, v jakém jsem postavení; a ti naleznou jakousi záminku k vypravení poselství od obce a pošlou třicítiveslovou loď a jednoho ze sebe, Lamiska. Ten hned po svém příchodu prosil za mne Dionýsia a řekl, že chci odejít a aby se proti tomu ne­stavěl. On k tomu svolil a propustil mě, dav mi peníze na cestu, ale z Diónova jmění jsem ani sám již o nic ne­žádal, ani mi nikdo nic neodevzdal.

Když pak jsem přišel na Peloponnésos do Olympie a za­stihl jsem Dióna mezi účastníky slavností, oznámil jsem mu, co se stalo; a tu on, zapřisáhnuv se Diem, ihned vy­zýval mne i mé příbuzné a přátele, abychom se chystali k pomstě na Dionýsiovi, my pro porušení hostinného práva - tak totiž mluvil a myslil -, on sám pak pro nespravedlivé vypuzení a vyhnanství. Ale já, když jsem to uslyšel, řekl jsem mu, aby přátele zval na pomoc, jestliže

chtějí. „Ale mne," řekl jsem, „učinil jsi ty spolu s ostatními f přímo í násilně společníkem stolu i krbu Dionýsiova a účast­níkem v jeho obětech, a on snad si myslil, když slyšel tak mnoho osočování, že já spolu s tebou strojím úklady jemu i f tyranidě, a přece mne nezabil, nýbrž pocítil ostych. Nuže, já už nejsem ani tak mlád, abych snad mohl ještě někomu pomáhat v boji, ale jsem při vás, budete-li někdy potřebovat mezi sebou přátelství a budete chtít konat něco dobrého; avšak dokud usilujete o zlé, volejte jiné na pomoc." To jsem řekl, protože se mi zprotivilo to sicilské cestování a nezdary. Ale oni byli neposlušni, nechtěli poslechnout mé smířlivé řeči a tím si zavinili všechny nynější pohromy; z těch by se nebylo stalo nic - pokud může člověk usu­zovat -, kdyby byl Dionýsios odevzdal Diónovi jeho jmění nebo se s ním i nadobro smířil - neboť Dióna bych byl já svou vůlí i mocí snadno držel -, ~ takto však napadli jedni (351) druhé a všechno naplnili zlem. A přece měl Dión touž snahu, kterou bych řekl, že musím mít já i každý jiný rozumný člověk stran své vlastní moci i přátel i stran obce, že by se totiž snažil prokazováním největších dobrodiní dosíci největší moci a největších hodností. Ale to není to, jestliže někdo sám sebe a své přívržence i obec obohatí tím způsobem, že nastrojí úklady a srotí spiklence, člověk chudý, který se nedovede opanovat a podléhá slabosti, f pokud jde o užívání rozkoší, a pak povraždí majetné ob­čany, nazývaje je nepřáteli, rozebere jejich jmění a k témuž jednání vybízí i své pomocníky a druhy, aby mu nikdo ne­vyčítal, že je chud; stejně to není, jestliže by byl někdo takovým způsobem dobrodincem obce a za to byl od ní ctěn, že by usneseními sněmu rozděloval většině majetek menšiny, nebo kdyby stál v čele veliké obce vládnoucí nad mnoha menšími, a uděloval proti právu své obci majetek obcí menších. Takovým způsobem věru nikdy se nebude ani Dión, ani kdo jiný ze své vůle chápat moci, která by byla na věčné časy kletbou jemu i jeho rodu, nýbrž chopí se vlády ústavní a pořizování nespravedlivějších a nej­lepších zákonů, jež by se provádělo bez nejmenšího zabí­jení a vraždění. To vskutku nyní Dión dělal a za přednější //35// pokládal snášet hříšné činy než je sám dříve páchat; ale ačkoli se varoval, aby se mu nic takového nestalo, přece padl, když došel na vrchol svého vítězství nad nepřáteli. Jeho osudu se nelze divit. Neboť člověk šlechetný ve styku s nešlechetnými, uměřený a rozumný, vcelku by se nikdy nezmýlil o duších takovýchto lidí, ale nebylo by snad divu, kdyby se mu stalo, co se stává dobrému kormidelníkovi, který sice dobře pozoruje, že bude bouře, ale neobyčejnou a nepředvídanou velikost bouří vždy nepozoruje, a ta ho pak násilně potopí. Totéž tedy porazilo i Dióna; neboť že ti lidé, kteří způsobili jeho pád, jsou velice zlí, to pozoroval, ale nepozoroval, do jaké výše sahá jejich nevědomost i jiná špatnost a nenasytnost; tím byl poražen a padl, naplniv Sicilii tisícerým hořem.

Co tedy radím v souvislosti s vylíčenými nyní událostmi, to jsem již asi pověděl a budiž na tom dosti; ale proč jsem podnikl tu svou druhou cestu na Sicilii, to jsem pokládal za nutné povědět pro podivnost a nepochopitelnost věcí, které se staly. Jestliže se tedy někomu nynějším vylíčením objevily pochopitelnějšími a jestliže se ukázalo, že mám dostatečné důvody pro věci, které se staly, byl by tento můj nynější výklad náležitý a dostatečný.

Jak chránit svoje pohledávky * Čtěte knihy online zdarma * Články a návody * Jiný Seznam! *