Knihy na netu

HLAVNÍ STRANA seznam děl dle: NÁZVU * AUTORA * OBORU

Sbohem šéfe (admin)

Modřenka už zase měla TEN pocit. Cítila nervozitu a začala rychle mělce dýchat. I když byla od hlavy až k patě zahalena v modrém plášti s hustým závojem, bylo vidět, že se chvěje. Seděla na truhlici ve své komnatě a cítila, že už TO zase začíná. Pískání v uších a vidiny. Celá se zpotila. Obrazy, které viděla, ji vyděsily.

Scéna, jak ve stáji umírá starý muž, kterého znala. A vrazi znovu a znovu bodají do starce. Jmenoval se Pán Draků a měla ho ráda. Byl na ni hodný. Dva další vrahové v zahradách právě škrtí krásnou ženu v záhonu květin. Byla to Sita, představená akolytů. A zemřela s fialovým obličejem, špinavým od hlíny. Tlusťoch, který v prázdné hodovní síni začal večeřet už po obědě, se náhle v křečích zhroutil a jed mu rozežíral vnitřnosti. Říkalo se mu Vichr a specializoval se na kouzla s počasím. To byl jen začátek. Během krátké chvilky viděla desítky vražd po celé zemi a některé z obětí znala. Všichni to byli mágové. Když jí to došlo, okamžitě si vyvolala obraz šéfa. Viděla, že Nemilost je zatím v bezpečí. Kráčel společně s Bezejmenným a nějakým vojákem podzemní chodbou. Voják nesl lampu a svítil jim na cestu.

Potom Modřenka uviděla další obraz. Skupina ozbrojenců na nádvoří hradu pochoduje a dívají se k JEJÍMU oknu. Jdou k ní, JDOU k ní, JDOU K NÍ ! Modřenka začínala panikařit. Ta vidění nebyla z budoucnosti. Vždycky mohla vidět jen to, co se dělo právě teď. Takže vrazi jsou už na cestě. Kdyby mohla promluvit, volala by o pomoc. V okamžiku nelidského strachu udělala, co uměla nejlíp. Podělila se o vše s tím, kdo jí byl v posledních letech rodinou i ochráncem, kdo byl vždy na její straně. Strach, zoufalství i obrazy poslala do mysli šéfovi. Pro něj je to varování a pro ni úleva. Ach šéfe, proč tu nejsi! Proč jsi odjel studovat nějaké vykopávky a proč jsi mě nechal v Kiaře?

Sdělená hrůza je poloviční. Skutečně jí pomohlo vědomí, že udělala co mohla. Vidiny už dorazily na místo určení a teď je to arcimág Nemilost, kdo si s tím musí poradit.

Znovu začala trochu logicky myslet. S vojáky co přijdou, nemůže bojovat silou ani magií. I když není slabá, neporazí oddíl zbrojnošů. Nikdo jí nepomůže. A magie? Modřenka sice patřila k mágům, ale žádná kouzla neuměla. Jen viděla a posílala obrazy.

Otevřela okno a podívala se z věže dolů. Hloubka a šedivá dlažba. Zbrojnoše už na nádvoří vidět nebylo, určitě stoupají po schodech. Nemůže kolem nich projít.

Vojáci zatím odhodlaně postupovali po schodech pořád výš do věže. Tu stále zahalenou ženu v modrém znali od vidění. Většina z nich ji občas zahlédla nebo potkala, nikdy s ní však nepromluvili. Ale přesto ji všichni milovali. Doopravdy. Jenže rozkaz je rozkaz. Láska je sice láska, ale kariéru a peníze nenahradí. A proto stoupali krok za krokem, v rukou meče a dýky. Spěchali zavraždit ženu, ke které cítili lásku.

Modřenka přistoupila ke stolu a rychle načmárala poslední vzkaz do knihy, ležící vedle mísy s ovocem. Vrátila se k oknu a v duchu opět zkontrolovala situaci. Vojáci právě vstupovali na odpočívadlo o patro níž. Byli už tak blízko! Projdou kolem generálského apartmá, ještě jedny schody a budou zde. Takže to končí. Zažila krásné roky během posledních válek, kdy konečně někam patřila. Mágové ji přijali mezi sebe, vážili si jí a ochraňovali. Její schopnosti pro ně byly ve válkách k nezaplacení, ale tím to nebylo. Oni ji skutečně měli rádi. A teď je konec. Naposled si vyvolala arcimágův obraz a viděla, že varování přišlo včas. Nemilost a Bezejmenný šli spolu podzemní chodbou a Bezejmenný nesl lampu. Mrtvolu vojáka nikde neviděla, asi už byla ve tmě.

Na dřevěnou podlahu jejího pokoje se snesl závoj v barvě nebe a vedle něj přistál i plášť s kapucí. Modřenka v zoufalství otevřela svou modrou tlamičku, s řadou zubů podobných malým jehličkám. Vyrazila hlasitý skřek plný nářku, roztáhla křídla a odletěla oknem k zatažené obloze.

Neobvyklý zvuk, který se rozlehl věží, vyburcoval Lapku ze spánku. Starý člověk si po obědě rád zdřímne. V pantoflích a v županu se vydal ke dveřím, aby je otevřel a lépe slyšel. Za dveřmi uviděl čtyři vojáky, vyzbrojené a napjaté. Když je překvapil, zarazili se. Viděl jejich zbraně, tváře plné odhodlání i směr, kterým mířili a bylo mu to jasné. Služebně se účastnil mnoha vražd a jak stárnul, ještě víc jich nařídil. To patřilo k práci. Takže se jen významně podíval nahoru ke komnatám, kde bydlela Modřenka a vyštěkl:

Kdo vydal rozkaz?

Král.

Král co , vojáčku ?

Rozkaz vydal král, pane generále.

Správně, vojáku. Nezapomínej, že mluvíš s generálem tajné služby. A teď můj rozkaz. Počkejte na mě. Obléknu se a vezmu si zbraň. Nehýbat se!

Současně s těmito slovy už Lapka zavíral dveře a spěchal do šatny. Vojáci se tázavě podívali na svého velitele, který jen pokrčil rameny. Proč by nemohli počkat? Staroch už moc velkou posilou nebude. Ale je to jednou generál tajné služby, tak proč mu nesplnit neškodnou libůstku. Kariéře neuškodí, zavděčit se generálovi.

Modřenka mávala křídly, která většinou používala jen v noci, když sháněla potravu. Vzdalovala se nízkým letem nad lesy a ze zvědavosti si přivolala obraz svých neúspěšných vrahů. Viděla čekající postavy před generálským apartmá a sledovala Lapku, jak se obléká a do ruky bere zbraň. Generále, nejsi už trochu starý na vraždy? Už ti musí být alespoň sedmdesát. Pomyslela si. Nikdy ho neměla ráda. Věděla, že Lapka nepodlehl jejímu kouzlu. Když ho potkala, neusmíval se jako ostatní, ani ji nehltal očima. Byl odtažitý a vždycky se na ni díval tak zkoumavě, bez emocí, jako by měl na mučidlech zvlášť zajímavého zajatce. Naháněl jí husí kůži. Hnusný cvičený vrah, který cvičil další hnusné vrahy.

Když se vojáci konečně dočkali, museli se přemáhat, aby se nerozesmáli. Generál na svoji drobnou štíhlou postavu navlékl kožený pozlacený kyrys, který by se vyjímal na slavnostní přehlídce a hlavu si chránil přilbou s obličejovým krytem. V ruce držel krátké kopí.

Tak půjdeme, poručil Lapka. A mládí vpřed.

Skupina se opět pohnula. Nejdříve velitel, za ním vojáci, generál nakonec. Schodiště bylo točité a úzké, takže museli jít v zástupu.

Veliteli se zdálo, že něco zaslechl, ale nebyl si jistý. Možná zezdola? Pokračoval dál, dokud neomylně nerozpoznal zařinčení meče, který nějakému nemehlu vypadl z ruky. Otočil se, aby mu vynadal a uviděl za sebou jen Lapku, s napřaženým kopím. Kopí bylo od krve, stejně jako generálova přilba i kyrys. Velitel byl duchapřítomný zkušený muž, takže okamžitě sekl mečem aby odrazil kopí a druhým sekem se ohnal po hlavě generála. Zbytečně, nedosáhl. Ale Lapka s útočným kopím samozřejmě dosáhl a břicho velitele měl zrovna ve výšce očí. Nemohl minout.

Lapka vyškubl kopí z velitelova těla a ten spadl. Ale kontroloval svůj pád a pořád držel v ruce meč a zarazil ho generálovi do hrudníku. Síla to byla tak velká, že krátký meč prorazil i koženou zbroj. Zřítili se spolu na schody. Lapka si neustále odkašlával a na rtech se mu objevila krev. Jednou rukou držel meč, který mu vyčníval z plic.

Velitel vrahů si držel obě ruce na velké ráně na břiše a trpěl. Proč jsi to … ?

Generál se hořce usmál a řekl: Já ji miluji.

Potom dodal: Víš co? Před padesáti lety mi šlo zabíjení líp.

A zatím, co společně na schodech věže krváceli, v komnatě pod střechou ležela na stole kniha. V ní byl na otevřené stránce rukou připsaný vzkaz:

Sbohem šéfe. Modřenka

Jak chránit svoje pohledávky * Čtěte knihy online zdarma * Články a návody * Jiný Seznam! *