Knihy na netu

HLAVNÍ STRANA seznam děl dle: NÁZVU * AUTORA * OBORU

Quo vadis? Henryk Sienkiewicz

DÍL PRVNÍ

KAPITOLA 1

Petronius se probudil stěží v poledne a jako obyčejně

velmi unaven. Včera byl na hostině u Nerona. Protáhla

se pozdě do noci. V poslední době přestávalo Petronio-

vi nějak sloužit zdraví. Sám o sobě říkával, že se ráno

probouzí jakoby zdřevěnělý a neschopen soustředit

myšlenky. Ale ranní koupel a důkladná masáž těla

otroky, kteří v tom byli vycvičeni, zrychlovaly postup-

ně oběh jeho líné krve, probouzely ho, křísily, vracely

mu síly, takže z oleothekia, posledního oddělení lázní,

vycházel ještě vždycky jako znovuzrozený, s očima zá-

řícíma vtipem a veselím, omlazen, pln života, pln půva-

bu, nedostižný, že se s ním nemohl rovnat ani sám

Otho, prostě skutečný arbiter elegantiarum, jak ho na-

zývali.

Do veřejných lázní chodíval zřídka: ledaže tam

mluvil nějaký pozoruhodný rétor, o němž se hovořilo

ve městě, anebo když se v efebiích konaly zvlášť zají-

mavé zápasy. Měl ostatně ve své insule vlastní thermy,

které mu Celer, věhlasný společník Severův, rozšířil,

přestavěl a zařídil s tak neobyčejným vkusem, že sám

Nero přiznával, že jsou lepší než císařské, i když císař-

ské lázně byly rozsáhlejší a zařízeny s nesrovnatelně

větším přepychem.

Probudiv se tedy pozdě po oné hostině, na které,

unuděn již Vatiniovým šaškováním, zúčastnil se spolu

s Neronem, Lucanem a Senecionem diatriby, zda má

žena duši, osvěžoval se nyní jako obyčejně v lázních.

Dva obrovští balneatoři jej právě položili na cypřišo-

vou mensu, pokrytou sněhobílým egyptským byssem,

a dlaněmi namáčenými ve vonném oleji počali třít

jeho hezky stavěné tělo. Čekal se zavřenýma očima, až

teplo laconica a teplo jejich rukou přejde do něho

a zbaví jej únavy.

Avšak po chvíli se dal do řeči. Otevřel oči a začal

se vyptávat na počasí a pak na gemy, které mu zlatník

Idomen slíbil dnes poslat k prohlédnutí... Dozvěděl

se, že počasí je hezké, že vane lehký vánek od Alb-

ských vrchů a že gemy nepřišly. Petronius přivřel opět

oči a rozkázal, aby ho přenesli do tepidaria, když vtom

vyhlédl zpoza závěsu nomenclator a oznámil, že Petro-

nia přišel navštívit mladý Marcus Vinicius, který se

právě vrátil z Malé Asie.

Petronius rozkázal, aby hosta uvedli do tepidaria,

a sám se tam přestěhoval. Vinicius byl syn jeho starší

sestry, která se před lety provdala za Marka Vinicia,

konsula za Tiberiových časů. Mladík sloužil nyní pod

Corbulonem proti Parthům a vracel se po skončené

válce do města. Petronius k němu cítil určitou náklon-

nost, která hraničila s láskou, protože Marcus byl hez-

ký, atleticky rostlý mladík a dovedl zároveň zachová-

vat ve zkaženosti jistou estetickou míru, a toho si Pet-

ronius vážil nade všecko.

"Pozdrav Petroniovi!" řekl mladý člověk, vcházeje

pružným krokem do tepidaria. "Kéž tě všichni bohové

zahrnují štěstím, zvláště pak Asklepios a Kypris, pro-

tože pod jejich dvojí ochranou tě nemůže potkat nic

zlého."

"Buď vítán v Římě a kéž je ti odpočinek po válce

sladký," odpověděl Petronius a vytáhl ruku ze záhybů

měkké carbasové tkaniny, do níž byl zavinut. "Co no-

vého v Arménii? A když už jsi byl v Asii, nezavadil jsi

náhodou o Bithynii?"

Petronius byl kdysi místodržitelem v Bithynii, ba

co více, spravoval ji rázně a spravedlivě. Bylo to v po-

divném rozporu s charakterem tohoto člověka, proslu-

lého svou zženštilostí a zálibou v rozkoších - ale prá-

vě proto vzpomínal rád na ony doby, protože byly dů-

kazem, čím by mohl a dovedl být, kdyby se mu zlíbilo.

"Byl jsem v Herakleji," odpověděl Vinicius. "Vy-

slal mě tam Corbulo s rozkazem přivést posily."

"Ach, Heraklea! Znal jsem tam jednu dívku z Kol-

chidy. Dal bych za ni všechny zdejší rozvedenky nevy-

jímaje Poppaeu. Ale to bylo dávno! Povídej raději, co

nového před Parthskou zdí. Abych ti pravdu řekl, nudí

mě všichni ti Vologesové, Tiridatové, Tigranové a celá

ta barbarská sebranka, která - jak tvrdí mladý Aru-

lanus - chodí doma ještě po čtyřech a jen před námi

si hraje na lidi. Ale nyní se o nich v Římě hovoří hod-

ně, už proto, že je nebezpečné mluvit o něčem jiném."

"Válka pokračuje špatně, a nebýt Corbulona, moh-

la by se změnit v porážku."

"Corbulo! U Bakcha! To je opravdový bůh války,

skutečný Mars: veliký vojevůdce, ale zároveň prchlivý,

čestný a hloupý. Mám ho rád už proto, že se ho Nero

bojí."

"Corbulo není hloupý člověk."

"Možná že máš pravdu, ale ostatně - je to vše-

chno jedno. Hloupost, jak říká Pyrrhón, není o nic hor-

ší než moudrost a ničím se od ní neliší."

Vinicius začal vyprávět o válce, ale když Petronius

přivřel víčka, mladý člověk vida jeho unavený a trochu

pohublý obličej, změnil předmět hovoru a začal se ho

s jistou starostlivostí vyptávat na zdraví.

Petronius otevřel znovu oči.

Zdraví!... Ne. Necítí se zdráv. Pravda, není ještě

tak daleko jako mladý Sisenna, který ztratil citlivost

natolik, že když ho ráno přenášeli do lázní, zeptal se:

"Sedím?" Ale zdráv Petronius není. Vinicius jej před

chvílí doporučil ochraně Asklepia a Kypridy. Ale on,

Petronius, nevěří v Asklepia. Vždyť se ani neví, čí syn

je ten slavný Asklepios, zda Arsinoin nebo Koronidin,

a je-li nejistá matka, co teprve říci o otci? Kdopak se

může dneska zaručit třeba jen co do vlastního otce?

Zde se Petronius rozesmál a pak pokračoval:

"Před dvěma lety jsem sice poslal do Epidauru tři

tucty živých drozdů a kádinku zlata, ale víš proč? Řekl

jsem si: pomůže nebo nepomůže - ale neuškodí. Jest-

liže lidé na světě přinášejí ještě bohům oběti, pak

myslím, že všichni uvažují jako já. Všichni. Snad jen

kromě poháněčů mulů, kteří se pronajímají pocest-

ným u Porta Capena. Kromě s Asklepiem měl jsem

také co dělat s asklepiady, když jsem vloni trochu sto-

nal na měchýř. Konali za mne inkubace. Věděl jsem,

že jsou to taškáři, ale zároveň jsem si říkal: uškodit mi

to nemůže. Svět stojí na samém taškářství a život je

iluze. Také duše je klam. Člověk musí mít však tolik

rozumu, aby dovedl odlišit příjemné iluze od nepří-

jemných. Ve svém hypocaustu dávám topit cedrovým

dřívím posypaným ambrou, protože dávám v životě

přednost vůním před zápachy. A pokud jde o Kypridu,

jíž jsi mě doporučil také, projevuje se její péče o mne

tak, že mám píchání v pravé noze. Ale jinak je to dobrá

bohyně. A tak se mi zdá, že i ty teď poneseš dříve či

později na její oltář bílé holubice."

"Máš pravdu," řekl Vinicius. "Vyhnuly se mi střely

Parthů, ale zasáhl mě šíp Amorův... Docela neočeká-

vaně, několik stadií před městskou branou."

"U bílých kolen Charitek! Tohle mi musíš vyprá-

vět, až budeš mít čas," řekl Petronius.

"Však jsem tě přišel požádat o radu," odpověděl

Marcus.

Avšak vtom vešli epilátoři a začali se zabývat Pet-

roniem. Marcus shodil tuniku a vstoupil do vany

s vlažnou vodou, neboť Petronius ho pozval, aby se vy-

koupal.

"Ach, ani se tě neptám, opětuje-li tvé city," řekl

Petronius, prohlížeje si mladé Viniciovo tělo, které vy-

padalo jako vytesané z mramoru. "Kdyby tě byl viděl

Lysippos, zdobil bys nyní jako socha mladého Herkula

bránu do Palatinu."

Mladý člověk se spokojeně usmál a začal se nořit

do vany, hojně při tom vyšplouchávaje teplou vodu na

mozaiku znázorňující Héru v okamžiku, kdy prosí

Spánek, aby uspal Dia. Petronius se naň zahleděl spo-

kojeným okem umělce.

Ale když se už dost vynadíval a oddal se zas ru-

kám epilátorů, vešel lector, na břichu bronzovou kra-

bici a v ní svitky papyru.

"Chceš poslouchat?" zeptal se Petronius.

"Když je to tvé dílo, pak rád," odpověděl Vinicius.

"Ale jestliže ne, raději bych hovořil. Poetové přepadá-

vají dneska lidi na každém nároží."

"Máš pravdu. Nemůžeš jít kolem baziliky, kolem

lázní, kolem bibliotéky nebo knihkupectví, abys tam

neviděl poetu gestikulujícího jako opice. Agrippa, když

sem přijel z Východu, považoval je za blázny. Ale to je

teď taková doba. Caesar píše verše, a tak jdou všichni

v jeho stopách. Je jen zakázáno psát lepší verše než

caesar. A právě proto se trochu bojím o Lucana... Ale

já píši prózou, a tou ostatně nečastuji ani sebe samého,

ani jiné lidi. To, co měl lector číst, jsou codicilli toho

ubožáka Fabricia Veientona."

"Proč ubožáka?"

"Protože mu řekli, aby si zahrál na Odyssea a ne-

vracel se domů až do nového nařízení. Bude mít tu

svou odysseu o to snazší než Odysseus, že jeho ženou

není Penelopa. Nemusím ti, doufám, povídat, že to

udělali hloupě. Jenže tady nikdo nebere nic jinak než

povrchně... Je to dost slabá a nudná kniha. Lidé ji

začali náruživě číst, až když autora poslali do vyhnan-

ství. Teď je slyšet ze všech stran: ,Scandala! Scandala!'

Je možné, že některé věci si Veiento vymyslil, ale já

znám město a znám naše patres a naše ženy, a proto tě

ujišťuji, že to vše je bledší než skutečnost. Když se to

tak vezme, každý tam teď hledá - sebe s obavami

a své známé se škodolibou radostí. V Avirunově knih-

kupectví přepisuje tu knihu podle diktanda sto písařů.

A její úspěch je zaručen."

"Ty tam nejsi namočen?"

"Jsem, ale autor se nestrefil, protože já jsem před-

ně horší a pak ne tak povrchní, jak mě vylíčil. Podívej

se, my jsme tady už dávno ztratili cit pro to, co se sluší

nebo nesluší. Mně samému se zdá, že když se to vezme

doopravdy, není v tom takový rozdíl, i když Seneca,

Musonius a Thrasea předstírají, že jej vidí. Mně je to

všechno jedno! U Herkula, že povídám, co si myslím!

Ale zachoval jsem si tu přednost, že vím, co je ošklivé

a co krásné - a v tom se například náš měděnobradý

básník, vozataj, zpěvák, tanečník a histrio - nevyzná."

"A stejně je mi líto Fabricia! Je to dobrý společ-

ník."

"Zahubila ho sebeláska. Kdekdo jej podezíral, ni-

kdo nic pořádně nevěděl, ale on sám to nedovedl vydr-

žet a rozšeptával to na všechny strany jako veliké ta-

jemství. Slyšel jsi o Rufinově případu?"

"Ne."

"Přejděme tedy do frigidaria, tam se ochladíme

a tam ti o něm budu vyprávět."

Přešli do frigidaria, v jehož středu tryskala vzhů-

ru fontána zbarvená do světlerůžova a šířící fialkovou

vůni. Tam usedli do výklenků vystlaných hedvábím

a začali se ochlazovat. Chvíli mlčeli. Vinicius hleděl

nějaký čas zamyšleně na bronzového fauna, který si

přehodil přes rameno nymfu a chtivě hledal svými

ústy její rty; pak řekl:

"Ten to dělá správně. Tohle je v životě nejkrás-

nější."

"Víceméně! Ale ty kromě toho miluješ také válku,

kterou já nemám rád, protože pod stany pukají nehty

a ztrácejí svou růžovost. Ostatně - každý má v něčem

zalíbení. Měděnobradý má rád zpěv, zvláště svůj vlast-

ní, a starý Scaurus svou korintskou vázu, která stojí

v noci u jeho lůžka a kterou líbá, nemůže-li usnout.

Celý okraj jí už vylíbal. A pověz mi, ty nepíšeš básně?"

"Ne. Nikdy v životě jsem nesložil jediný celý he-

xametr."

"A nehraješ na loutnu a nezpíváš?"

"Ne."

"A nejezdíš s vozem?"

"Závodil jsem svého času v Antiochii, ale bez

úspěchu."

"Pak tedy nemám o tebe starost. A ke které straně

patříš v hippodromu?"

"K zeleným."

"Jsem tedy úplně klidný, zvláště proto, že i když

máš velký majetek, nejsi přece jen tak bohatý jako

Pallas nebo Seneca. Protože, abys věděl, u nás je teď

dobré psát básně, zpívat za doprovodu loutny, recitovat

a závodit v cirku, ale ještě lepší a zvláště bezpečnější

je nepsat básně, nehrát, nezpívat a nezávodit v cirku.

A nejlepší je obdivovat se, když tyto věci dělá Mědě-

nobradý. Jsi hezký hoch, může ti tedy hrozit snad jen

to, že by se do tebe zamilovala Poppaea. Ale ona je na

to příliš zkušená. Lásky si užila dost při svých dvou

prvních mužích, při třetím jí jde o něco jiného. A víš,

že ten hlupák Otho ji dosud k zbláznění miluje?...

Chodí po hispanských skaliscích a vzdychá. Ztratil do

té míry své dávné návyky a tak přestal dbát na sebe,

že mu na úpravu účesu stačí teď pouhé tři hodiny den-

ně. Kdo by se toho byl nadál, zvláště u Othona!"

"Já ho chápu," odpověděl Vinicius. "Ale na jeho

místě bych dělal něco jiného."

"A co?"

"Tvořil bych z tamějších horalů legie, které by mu

byly věrné. Jsou to zdatní vojáci, ti Iberové."

"Vinicie, Vinicie! Mám téměř chuť říci, že bys to

nedovedl. A víš proč? Takové věci se dělají, ale nehovo-

ří se o nich. Ani jako o možnosti. Pokud jde o mne, já

bych se na jeho místě smál Poppaeji, smál bych se

Měděnobradému a tvořil bych si legie, ale ne z Iberů,

nýbrž z Iberek. A nanejvýš bych snad psal epigramy,

které bych ostatně nikomu nepředčítal, tak jako ten

ubohý Rufinus."

"Chtěl jsi mi vyprávět o jeho případu."

"Povím ti to v unctuariu."

Ale v unctuariu přivábilo Viniciovu pozornost

něco jiného - překrásné otrokyně, které tam očeká-

valy koupající se muže. Dvě z nich, černošky, podobné

nádherným sochám z ebenu, začaly natírat jejich těla

jemnými arabskými voňavkami, jiné dívky z Frygie,

které se vyznaly v česání, držely v měkkých a jako had

ohebných pažích leštěná kovová zrcadla a hřebeny,

další dvě, řecké dívky z ostrova Kóu, podobající se bo-

hyním, čekaly jako vestiplicae, až nadejde chvíle, kdy

budou tógy svých pánů skládat do důstojných záhybů.

"U Dia Hromovládného!" řekl Marcus Vinicius.

"Jaký ty tu máš výběr!"

"Dávám přednost výběru před počtem," odpověděl

Petronius. "Celá má familia v Římě nečítá více než

čtyři sta hlav. Myslím, že k osobní obsluze potřebují

více lidí snad jen zbohatlíci."

"Krásnější těla nemá snad ani Měděnobradý," ho-

vořil Vinicius dále a chřípí se mu rozšířilo.

Petronius odpověděl s jistou dávkou blahosklonné

nedbalosti:

"Jsi můj příbuzný a já nejsem ani tak neoblomný

jako Bassus, ani takový puntičkář jako Aulus Plauti-

us."

Avšak Vinicius, uslyšev toto poslední jméno, zapo-

mněl na chvíli na dívky z Kóu. Zvedl živě hlavu a ze-

ptal se:

"Jak sis tak vzpomněl na Aula Plautia? Víš o tom,

že když jsem si před městem vykloubil ruku, strávil

jsem více než deset dnů v jejich domě? Plautius jel

v okamžiku, kdy se nehoda stala, právě kolem, a když

viděl, že mám velké bolesti, vzal mě k sobě a tam mě

jeho otrok, lékař Merión, vyléčil. Právě o tom jsem

s tebou chtěl mluvit."

"Proč? Nezamiloval ses náhodou do Pomponie?

Jestliže ano, tak tě lituji: není to už žádná mladice a je

přespříliš ctnostná. Nedovedu si představit nic horšího

než takové spojení. Brrr!"

"Kdepak do Pomponie! Eheu!" řekl Vinicius.

"Do koho tedy?"

"Kdybych já to věděl, do koho! Vždyť já ani pořád-

ně nevím, jak se jmenuje: Lygie nebo Kallina? V Plau-

tiově domě jí říkají Lygie, protože pochází z národa

Lygů, ale má také své barbarské jméno Kallina. Je to

podivný dům, těch Plautiů. Lidí se v něm rojí plno, ale

ticho je tam jako v hájích v Subiacu. Řadu dní jsem

nevěděl, že v tomto domě bydlí bohyně. Až jednou za

svítání jsem ji spatřil, jak se myje u zahradní fontány.

A přísahám ti při pěně, z níž se zrodila Afrodita, že

paprsky jitřního slunce prosvěcovaly její tělo. Měl

jsem dojem, že jakmile slunce zmizí, musí se rozply-

nout ve světle, jako se rozplývá jitřenka. Od onoho dne

jsem ji viděl ještě dvakrát a od onoho dne také nevím,

co je klid, neznám žádné jiné touhy, nechci vědět, co

mi může dát město, nechci ženy, nechci zlato, nechci

korintskou měď ani jantar, ani perlovec, ani víno, ani

hostiny, chci jen a jen Lygii. Říkám ti upřímně, Petro-

nie, že po ní toužím tak, jak toužil po Pasitheji bůh

spánku, zobrazený na mozaice ve tvém tepidariu, tou-

žím po ní celé dny a noci."

"Když je to otrokyně, tak ji odkup."

"Není otrokyně."

"Co tedy je? Plautiova propuštěnka?"

"Nebyla nikdy otrokyní, a proto nemohla být pro-

puštěna."

"Co tedy?"

"Nevím: královská dcera nebo něco takového."

"Vzbuzuješ ve mně zvědavost, Vinicie."

"Chceš-li mě poslouchat, hned tvou zvědavost

ukojím. Není to příliš dlouhý příběh. Ty jsi možná znal

osobně Vannia, krále Suebů, který byl vyhnán z vlasti

a žil dlouhou dobu tady v Římě, ba proslavil se dokon-

ce štěstím ve hře v kostky a jako dobrý vozataj. Caesar

Drusus ho uvedl opět na trůn. Vannius, v podstatě

zdatný člověk, vládl zpočátku dobře a vedl šťastné vál-

ky, ale později začal přespříliš odírat z kůže nejen sou-

sedy, nýbrž i samé Sueby. A tak se Vangio a Sido, dva

jeho bratranci, synové Vibilia, krále Hermandurů, roz-

hodli, že ho přinutí, aby odjel opět do Říma ... zkusit

štěstí v kostkách."

"Vzpomínám si, bylo to nedávno, za Claudia."

"Ano. Vypukla válka. Vannius si přizval na pomoc

Jazygy a jeho drazí bratránci Lygy. Ti, když uslyšeli

o Vanniově bohatství, zvábeni nadějí na kořist, přitáhli

v takovém počtu, že sám císař Claudius se začal obávat

o klid na hranici. Claudius se nechtěl vměšovat do vá-

lek barbarů, ale přesto napsal Ateliovi Histerovi, který

velel podunajské legii, aby bedlivě sledoval průběh

války a nedovolil porušit mír u nás. Hister si tenkrát

vyžádal od Lygů slib, že nepřekročí hranice. Lygové

nejen souhlasili, nýbrž dali mu dokonce i rukojmí,

mezi nimiž byla i žena a dcera jejich vojevůdce... Víš,

přece, že barbaři táhnou do válek s ženami a dětmi...

Nuže, má Lygie je dcera onoho vojevůdce."

"Odkud to všechno víš?"

"Řekl mi to sám Aulus Plautius. Lygové tenkrát

hranice sice nepřekročili, jenže barbaři přitáhnou jako

bouřka a zase jako bouřka odtáhnou. Tak zmizeli i Ly-

gové se svými tuřími rohy na hlavě. Porazili Vanniovy

Sueby a Jazygy, ale jejich král padl. A proto odtáhli

s kořistí a rukojmí zůstala v Histerových rukou. Mat-

ka brzy zemřela a dítě poslal Hister, nevěda, co s ním,

místodržiteli celé Germánie Pomponiovi. Ten se po

válce s Chatty vrátil do Říma, kde mu Claudius, jak

víš, dovolil slavit triumf. Děvče šlo tenkrát za vítězo-

vým vozem, ale po slavnosti nevěděl zase Pomponius,

co s ní, protože rukojmí nemohl považovat za otrokyni,

a tak ji nakonec dal své sestře Pomponii Graecině,

Plautiově manželce. V tomto domě, kde vše, počínaje

pány a konče drůbeží v kurníku, je ctnostné, vyrostla

i Lygie v dívku bohužel tak ctnostnou jako sama Grae-

cina, ale zároveň tak krásnou, že i Poppaea by vedle ní

vypadala jako podzimní fík vedle jablka Hesperidek."

"A dál?"

"Znovu ti povídám, že od okamžiku, kdy jsem vi-

děl, jak u fontány prozařují paprsky její tělo, šíleně

jsem se zamiloval."

"Je tedy průzračná jako lampreda nebo jako mla-

dá sardinka?"

"Nežertuj, Petronie, a jestliže tě mate nenucenost,

s níž já sám hovořím o své touze, tedy věz, že pestrý

šat zakrývá nejednou hluboké rány. Musím ti také říci,

že když jsem se vracel z Asie, spal jsem jednu noc

v Mopsově svatyni, abych měl věštecký sen. Ve snu se

mi zjevil sám Mopsos a oznámil mi, že v mém životě

dojde k velké změně, kterou způsobí láska."

"Slyšel jsem, jak Plinius říká, že nevěří v bohy, ale

věří ve sny. Je možné, že má pravdu. Mé vtipkování mi

také nepřekáží, abych se občas nezamyslil nad tím, že

je snad skutečně jen jedno božstvo, věčné, všemohou-

cí, tvořivé - Venus Genitrix. V ní jsou soustředěny

duše, v ní jsou soustředěna těla a věci. Eros pozvedl

svět z chaosu; učinil-li dobře, to je jiná otázka, ale je-li

tomu už jednou tak, musíme uznat jeho moc, i když jí

zrovna nedobrořečíme..."

"Ach Petronie! Člověk najde ve světě vždycky

snadněji filozofování než dobrou radu."

"Řekni mi tedy už jednou, co vlastně chceš?"

"Chci mít Lygii. Chci, aby tyto mé paže, které objí-

mají nyní pouze vzduch, mohly obejmout a přitisknout

na hruď ji. Chci dýchat její dech. Kdyby byla otrokyně,

dal bych za ni Aulovi sto děvčat s nohama obílenýma

vápnem na znamení, že jsou vystavována na prodej

poprvé. Chci ji mít ve svém domě tak dlouho, dokud

má hlava nebude bílá jako vrchol Soracte v zimě."

"Ta tvá Lygie není sice otrokyně, ale buď jak buď

patří k Plautiově familii, a protože je to opuštěné dítě,

nemůže být považována za alumnu. Plautius by ti ji

mohl přenechat, kdyby chtěl."

"To tedy neznáš Pomponii Graecinu. Ostatně oba

k ní přilnuli jako k vlastnímu dítěti."

"Pomponii znám. Úplný cypřiš. Kdyby to nebyla

Aulova žena, mohla by se pronajímat jako plačka. Od

Juliiny smrti nesvlékla černou stolu a vůbec vypadá,

jako by už zaživa chodila po asfodelové louce.

A k tomu ke všemu je univira, je tedy mezi našimi

čtyřnásobnými a pětinásobnými rozvedenkami záro-

veň Phoenixem... Abych nezapomněl... Slyšel jsi, že

se prý Phoenix teď někdy skutečně vylíhl v horním

Egyptě? To se mu prý přihází ne častěji než jednou za

pět set let."

"Petronie, Petronie! O Phoenixovi si popovídáme

někdy jindy."

"Co já ti mohu říci, Marku milý? Znám Aula Plau-

tia, který si na mne do jisté míry potrpí, i když odsuzu-

je můj způsob života, a snad si mne váží více než ji-

ných, protože ví, že jsem nikdy nedonášel, jako napří-

klad Domitius Afer, Tigellinus a celá ta klika Aheno-

barbových přátel. Aniž jsem při tom ze sebe dělal stoi-

ka, mračil jsem se nejednou nad těmi Neronovými

činy, na které Seneca a Burrhus hleděli shovívavě.

Jestliže si myslíš, že bych ti mohl u Aula něco vyjednat

- rád ti posloužím."

"Myslím, že bys mohl. Máš na něho vliv a nadto

vládne tvůj rozum nevyčerpatelnými prostředky. Kdy-

by ses seznámil se situací a promluvil s Plautiem..."

"Máš příliš dobré mínění o mém vlivu a vtipu, ale

jde-li jenom o to, promluvím s Plautiem, jen co se vrátí

do města."

"Vrátil se před dvěma dny."

"Je-li tomu tak, půjdeme teď do triclinia, kde čeká

snídaně, a pak, až načerpáme sil, dáme se odnést

k Plautiovi."

"Měl jsem tě vždycky rád," ozval se živě Vinicius,

"ale teď dám snad ke svým lárům postavit tvou sochu

- podívej se, tak krásnou, jako je tato - a budu jí

přinášet oběti."

Při těchto slovech se otočil k sochám, které zdobi-

ly celou jednu stěnu provoněné místnosti, a ukázal ru-

kou na Petroniovu sochu, která ho představovala jako

Herma s berlou štěstí v ruce.

Pak dodal:

"U světla Héliova! Jestliže ti byl podoben božský

Alexandros - není se co divit Heleně."

A v tomto výkřiku bylo stejně upřímnosti jako po-

chlebenství, neboť Petronius, i když starší a ne tak at-

letické postavy, byl krásnější než Vinicius. Ženy

v Římě se obdivovaly nejen jeho ostrovtipu a vkusu,

který mu získal přízvisko arbiter elegantiarum, nýbrž

i jeho tělu. Tento obdiv se zračil i v obličeji oněch děv-

čat z Kóu, která teď urovnávala záhyby jeho tógy. Jed-

na z nich, Euniké, jej tajně milovala a nyní mu hleděla

pokorně a nadšeně do očí.

On si toho však nevšiml; usmál se jen na Vinicia

a začal mu místo odpovědi citovat Senecův výrok o že-

nách:

"Animal impudens... etc..."

Pak ho objal paží kolem ramen a zavedl do tricli-

nia.

V unctuariu začaly dvě řecké dívky, frygická děv-

čata a dvě černošky uklízet epilichnia s vonnými

mastmi. Ale vtom se za poodhrnutým závěsem frigida-

ria objevily hlavy balneatorů a ozvalo se tiché: "Pst!"

Na toto zavolání jedna Řekyně, frygická děvčata a obě

Ethiopky živě poskočily a zmizely v okamžení za závě-

sem. V thermách začínaly chvíle svévole a prostopáš-

nosti, jimž inspector nebránil, protože se často sám zú-

častňoval těch nevázaných zábav. Tušil je ostatně

i Petronius, ale jako člověk shovívavý, který nerad

trestá, přimhuřoval nad nimi oči.

V unctuariu zůstala jen Euniké. Chvíli nasloucha-

la hlasům a smíchu, vzdalujícím se do laconica, a pak

uchopila slonovinou a jantarem vykládanou stoličku,

na níž seděl před chvílí Petronius, a postavila ji opatr-

ně k jeho soše.

Unctuarium bylo naplněno slunečním světlem

a barvami, odrážejícími se od duhových mramorů, ji-

miž byly obloženy stěny.

Euniké vystoupila na stoličku, a když byla stejně

vysoko jako socha, objala pojednou pažemi její krk,

odhodila si dozadu zlaté vlasy, a tulíc se svým růžovým

tělem k bílému mramoru, vášnivě přitiskla ústa

k chladným rtům Petroniovým.

KAPITOLA 2

Po jídle, kterému se říkalo snídaně a k němuž zasedli

oba přátelé v době, kdy obyčejní smrtelníci byli už

dávno po poledním prandiu, navrhl Petronius lehké

zdřímnutí. Podle něho bylo ještě brzy na návštěvy.

Jsou sice lidé, kteří začínají navštěvovat známé za vý-

chodu slunce a považují to nadto za starý římský zvyk.

Ale on, Petronius, to považuje za zvyk barbarský. Nej-

vhodnější jsou odpolední hodiny, ne však dříve, dokud

se slunce neposune k chrámu Jova Kapitolského a ne-

začne se dívat kose na Forum. Na podzim bývá ještě

horko a lidé po jídle rádi spí. A zatím se tak příjemně

naslouchá šumění fontány v atriu a po povinných tisíci

krocích je tak příjemné zdřímnout si v načervenalém

světle, procezeném skrz purpurové, napůl zatažené ve-

larium. Vinicius uznal správnost jeho slov, i začali se

tedy procházet, hovořit nenuceně o tom, co je nového

na Palatinu a ve městě, a také trochu filozofovat o ži-

votě. Petronius se pak odebral do cubicula, ale nespal

dlouho. Za půl hodiny se objevil a rozkázav, aby mu

přinesli verbenu, začal k ní čichat a natírat si jí ruce

a skráně.

"Nevěřil bys," řekl, "jak to oživuje a osvěžuje...

Teď jsem připraven."

Lektika čekala už dlouho, nasedli tedy a dali se

nést na Vicus Patricius, do Aulova domu. Petroniova

insula stála na jižním svahu Palatinu, nedaleko tak-

zvaných Carin, nejkratší cestu by tedy měli pod Fo-

rem, ale protože se Petronius chtěl zároveň zastavit

u zlatníka Idomena, dal rozkaz, aby jej nesli přes Vi-

cus Apollinis a přes Forum k Vicu Sceleratu, na jehož

rohu bylo plno nejrůznějších tabern.

Obrovští černoši zvedli lektiku a vykročili. Před

nimi šli otroci zvaní pedisequi. Petronius přibližoval co

chvíli ruce vonící verbenou k nosu a zdálo se, že o ně-

čem uvažuje. Po chvíli řekl:

"Napadá mi, že není-li ta tvá lesní nymfa otroky-

ně, mohla by přece opustit dům Plautiů a přestěhovat

se do tvého. Zahrnul bys ji láskou a obklopil bohat-

stvím tak jako já svou zbožňovanou Chrysothemidu,

jíž mám - mezi námi řečeno - přinejmenším stejně

dost jako ona mne."

Marcus zavrtěl hlavou.

"Ne?" zeptal se Petronius. "V krajním případě by-

chom se s celou záležitostí obrátili na caesara a můžeš

si být jist, že Měděnobradý by byl na tvé straně, už jen

proto, že by podlehl mému vlivu."

"Neznáš Lygii!" odpověděl Vinicius.

"Dovol mi tedy, abych se zeptal, znáš-li ji ty -

jinak než jen od vidění? Mluvil jsi s ní? Vyznal jsi jí

svou lásku?"

"Napřed jsem ji viděl u fontány, ale pak jsem ji

potkal ještě dvakrát. Nezapomeň, že za svého pobytu

v domě Aulů jsem bydlil v postranní ville, určené pro

hosty, a protože jsem měl vykloubenou ruku, nemohl

jsem sedat u společného stolu. Teprve v předvečer dne,

na který jsem oznámil svůj odjezd, setkal jsem se

s Lygii u večeře - ale nemohl jsem s ní promluvit ani

slova. Musil jsem poslouchat Aulovo vyprávění o jeho

vítězstvích v Británii a pak o úpadku malých statků

v Itálii, o úpadku, jemuž se snažil zabránit ještě Lici-

nius Stolo. Vůbec si nedovedu představit, že by Aulus

dovedl mluvit o něčem jiném; a nedomnívej se, že se

nám podaří vykroutit se z toho - ledaže budeš chtít

poslouchat o zženštilosti dnešní doby. Mají tam v kur-

nících bažanty, ale nejedí je, protože se drží zásady, že

každý snědený bažant přibližuje konec římské moci.

Podruhé jsem ji potkal u zahradní cisterny, v ruce

s čerstvě utrženou třtinou, jejíž chochol namáčela do

vody a skrápěla kosatce, rostoucí kolem. Podívej se na

má kolena. U Héraklova štítu, povídám ti, že se ne-

třásla, když na naše manipuly postupovala s vytím

mračna Parthů, ale třásla se u oné cisterny. Upadl

jsem do rozpaků jako chlapec, který nosí na krku ještě

bulu, a jen očima jsem žebral o slitování, nemoha

dlouho promluvit ani slova."

Petronius na něj pohlédl téměř závistivě.

"Šťastlivče!" řekl. "I kdyby svět a život byly sebe-

horší, zůstane v nich jedno věčné dobro - mládí!"

A po chvíli se otázal: "A neoslovil jsi ji?"

"Oslovil. Když jsem se trochu vzpamatoval, řekl

jsem jí, že se vracím z Asie, že jsem si před městem

vykloubil ruku a že jsem velmi trpěl, ale v okamžiku,

kdy mám opustit tento pohostinný dům, vidím, že utr-

pení v něm stojí za víc než rozkoš někde jinde, že ne-

moc zde stojí za víc než jinde zdraví. Naslouchala

mým slovům také rozpačitě, se skloněnou hlavou a při

tom kreslila něco třtinou do písku. Pak pozvedla zrak,

pohlédla ještě jednou na to, co nakreslila, pak ještě

jednou na mne, jako by se chtěla na něco zeptat -

a znenadání utekla jako hamadryáda před přihloup-

lým faunem."

"Má asi hezké oči."

"Jako moře - a já v nich utonul jako v moři. Věř

mi, že archipelagos je méně blankytný. Za chvíli při-

běhl malý Plautius a začal se mne na něco vyptávat.

Ale já nebyl s to pochopit, oč mu jde."

"Ó Athéné!" zvolal Petronius. "Sejmi tomuto

chlapci z očí pásku, kterou mu tam uvázal Eros, proto-

že jinak si roztříští hlavu o sloup Venušina chrámu!"

Pak oslovil Vinicia:

"Ty jarní pupenče na stromě života, ty první zele-

ná větévko ve vinohradu! Měl bych tě místo k Plauti-

ům dát zanést do domu Gelociova, kde je škola pro

chlapce neznající život."

"Co vlastně chceš?"

"A co nakreslila do písku? Nebylo to náhodou

Amorovo jméno, nebylo to snad srdce probodené jeho

šípem nebo něco takového, z čeho bys mohl poznat, že

satyři pošeptali té nymfě do ucha už nejedno tajemství

života? Jak jsi mohl nepohlédnout na ta nakreslená

znamení!"

"Oblékl jsem tógu dříve, než si snad myslíš," řekl

Vinicius, "a ještě než přiběhl malý Aulus, bedlivě jsem

si ony znaky prohlížel. Vím přece, že i v Řecku

i v Římě kreslí děvčata do písku vyznání, která ne-

chtějí vyslovit jejich ústa... Ale hádej, co nakreslila!"

"Jestliže něco jiného, než co jsem se domníval,

pak neuhádnu."

"Rybu."

"Co to povídáš?"

"Povídám: rybu. Mělo to snad znamenat, že v je-

jích žilách teče dosud chladná krev? - Nevím! Ale ty,

jenž jsi mě nazval jarním pupencem na stromě života,

jistě lépe pochopíš toto znamení."

"Carissime! Na tohle se zeptej Plinia. Vyzná se

v rybách. A kdyby ještě žil starý Apicius, snad by ti

o tom dovedl také ledacos říci: snědl totiž za svého

života více ryb, než by se jich najednou vešlo do Nea-

polského zálivu."

V dalším rozhovoru byli však přerušeni, vnesli je

totiž do hemživých ulic, kde jim překáželo povykování

lidí. Po Vicu Apollinis zahnuli na Forum Romanum,

kde se za hezkých dnů před západem slunce shromaž-

ďovaly zahálčivé davy lidí, kteří se procházeli sloupo-

řadími, vyprávěli si a poslouchali novinky, pozorovali

lektiky s vynikajícími osobnostmi a mířili ven a do-

vnitř do zlatnických krámů, do knihkupectví, do smě-

náren, do krámů s tkaninami, s bronzovými předměty

a do řady jiných, jichž bylo plno v domech stojících na

části Fora proti Kapitolu. Půlka Fora, ležící hned pod

palácovým svahem, byla už pohroužena do stínu, ale

sloupy chrámů položených výše hrály proti blankytu

do zlatova. Ty, které stály níže, vrhaly protáhlé stíny

na mramorové desky. Sloupů zde bylo tolik, že se

v nich oči ztrácely jako v lese. Zdálo se, že těm budo-

vám a sloupům je tu až těsno. Vršily se jedny na dru-

hé, šplhaly se do svahů, tulily se k palácové zdi nebo

jedny k druhým, podobny větším i menším, tlustším

i tenčím, zlatavým i bílým kmenům, hned kvetoucím

pod architravy akantovými květy, hned stočeným do

iónských závitů, hned zakončeným prostými dórskými

kvádry. Nad tímto lesem se blýskaly malebné triglyfy,

z tympanonů se vykláněly tesané postavy bohů, ze ští-

tů jako by chtěla uletět do vzduchu, do onoho blanky-

tu, který visel klidně nad tímto namačkaným městem

chrámů, zlatá okřídlená čtyřspřeží. Středem Fora i po

jeho okrajích tekla řeka lidí: davy se procházely pod

oblouky baziliky Julia Caesara, davy seděly na scho-

dech Kastora a Polluxe a rojily se kolem chrámku

Vestina, podobny na tomto mohutném mramorovém

pozadí různobarevným rojům motýlů nebo brouků.

Shora, po obrovských stupních, vedoucích do chrámu

zasvěceného "Iovi Optimo Maximo", valily se nové

proudy; před rostry poslouchali lidé nějaké nahodilé

řečníky; ze všech stran se ozývaly výkřiky prodavačů

ovoce, vína nebo vody smíchané s fíkovou šťávou, pod-

vodníků doporučujících zázračné léky, věštců, hledačů

skrytých pokladů, vykladačů snů. Tu a tam se do šumu

hovorů a volání mísily zvuky sistra, egyptské sambuky

nebo řeckých fléten. Tu a tam nemocní, zbožní nebo

zarmoucení lidé nesli do chrámů oběti. Mezi lidmi na

kamenných deskách se slétala hejna holubů, chtivá

obětního zrní, podobná vznášejícím se pestrým a tma-

vým skvrnám, hned vzlétajícím s hlasitým šuměním

křídel vzhůru, hned zase klesajícím na volná místa. Co

chvíli se dav rozestupoval před lektikami, v nichž bylo

vidět krásné tváře žen nebo hlavy senátorů a rytířů,

jejichž tahy byly jakoby ztuhlé a zničené životem.

Různojazyčné obyvatelstvo opakovalo nahlas jejich

jména a přidávalo přezdívky, posměšky nebo pochva-

ly. Mezi neuspořádanými skupinami lidí se občas pro-

díraly, pochodujíce odměřeným krokem, oddíly vojáků

nebo vigilů bdících nad pořádkem na ulicích. Řečtinu

bylo slyšet kolem stejně často jako latinu.

Vinicius, který nebyl už dlouho ve městě, hleděl

s určitou zvědavostí na toto lidské hemžení i na Forum

Romanum, které zároveň ovládalo proudění světa

a zároveň jím bylo zaplaveno, takže je Petronius, který

uhodl myšlenky svého druha, nazval "hnízdem Quiri-

tů - bez Quiritů". A skutečně, místní živel se téměř

ztrácel v tom davu všech ras a národů. Viděl jsi zde

Ethiopy, obrovské světlovlasé lidi z dalekého severu,

Britanny, Galy i Germány, šikmooké obyvatele Serica,

lidi od Eufratu a lidi od Indu s bradami cihlově červe-

nými, Syry od břehů Oronta s černýma sladkýma oči-

ma; obyvatele arabských pouští, vyschlé jako kost,

Židy s vpadlou hrudí, Egypťany s věčně lhostejným

úsměvem na tvářích, Numidy a Afry; Řeky z Hellady,

kteří ovládali město stejně jako Římané, jenže je ovlá-

dali věděním, uměním, rozumem a vychytralostí, Řeky

z ostrovů a z Malé Asie, a z Egypta, a z Itálie, a z Nar-

bonské Galie. V davech otroků s proděravělýma ušima

nechyběl ani velký počet svobodného zahálčivého oby-

vatelstva, které caesar bavil, živil, ba i oblékal, nechy-

běli tam ani svobodní cizinci, přilákaní do obrovského

města snadností života a nadějí na Fortunu; byli zde

podomní obchodníci, Serapidovi kněží s palmovými

ratolestmi v rukou, kněží bohyně Isidy, na jejíž oltáře

přinášeli lidé více obětí než do chrámu Dia Kapitol-

ského, kněží Kybelini, nesoucí v rukou zlaté rýžové

klasy, kněží potulných bohů, tanečnice z východu

s pestrými mitrami na hlavách, prodavači amuletů,

krotitelé hadů, chaldejští mágové a konečně lidé bez

jakéhokoli zaměstnání, kteří si přicházeli každý týden

do sýpek na břehu Tiberu pro obilí, rvali se v circích

o losy do loterie, přespávali v neustále se hroutících

domech v zatiberské čtvrti a slunečné a teplé dny trá-

vili v kryptoporticích, ve špinavých veřejných kuchy-

ních na Subuře, na Milviově mostě nebo před insulami

boháčů, kde jim tu a tam hodili zbytky ze stolů otroků.

Petronia znaly ty davy dobře. K Viniciovým uším

doléhalo ustavičně: "Hic est!" - "To je on!" Měli ho

rádi pro jeho štědrost, ale jeho popularita vzrostla

zvláště od doby, kdy se dozvěděli, že mluvil před cae-

sarem proti rozsudku smrti, vynesenému nad celou fa-

milií, to jest nad všemi otroky bez rozdílu pohlaví

a věku, patřícími praefectovi Pedaniovi Secundovi, a to

za to, že jeden z nich zabil v okamžitém návalu zoufal-

ství tohoto ukrutníka. Petronius říkával sice nahlas, že

mu to bylo docela jedno a že hovořil s caesarem jen

soukromě, jako arbiter elegantiarum, jehož estetické

city pobuřovalo takové barbarské krveprolití, hodné

snad nějakých Skytnů, ale ne Římanů, nicméně lid,

který se kvůli tomuto krveprolití vzbouřil, Petronia od

té doby miloval.

On toho však nedbal. Uvědomoval si, že týž lid mi-

loval také Britannica, kterého Nero otrávil, i Agrippi-

nu, kterou dal zavraždit, i Octavii, kterou uškrtili na

Pandatarii, když jí předtím otevřeli v horké páře žíly,

i Rubelia Plauta, který byl odsouzen do vyhnanství,

i Thraseu, kterému mohlo každé jitro přinést rozsudek

smrti. Oblíbenost u lidu mohla být považována spíše

za zlou věštbu a skeptický Petronius byl zároveň pro-

zíravý. Lůzou pohrdal dvakrát: jednak jako aristokrat,

jednak jako estét. Lidé páchnoucí praženými boby,

které nosili v záňadří, a k tomu lidé věčně ochraptělí

a zpocení hrou zvanou móra, již hrávali na rozích ulice

a po peristylech, takoví lidé si v jeho očích nezasluho-

vali, aby byli zváni lidmi.

A proto, neodpovídaje vůbec na potlesk ani na tu

a tam posílané hubičky, vyprávěl Markovi o Pedaniově

případu a posmíval se přitom vrtkavosti pouliční chát-

ry, která už nazítří po hrozivém pobouření tleskala

Neronovi, jedoucímu městem do chrámu Jova Statora.

Ale před Avirunovým knihkupectvím dal zastavit, vy-

stoupil a koupil ozdobný rukopis, jejž podal Viniciovi.

"To je dárek pro tebe," řekl.

"Díky!" odpověděl Vinicius. Pak pohlédl na titul

a zeptal se: "Satirikon? To je něco nového. Čí je to?"

"Moje. Ale já nechci jít po stopách Rufinových, je-

hož případ jsem ti chtěl vyprávět, ani po stopách Fab-

ricia Veientona, proto to nikdo neví a ty to nikomu

nepovídej."

"A říkal jsi, že nepíšeš básně," řekl Vinicius, nahlí-

žeje do rukopisu, "a tady vidím prózu, která je jimi

hustě propletena."

"Až to budeš číst, všimni si blíže Trimalchionovy

hostiny. Pokud jde o verše, zprotivily se mi od té doby,

co Nero píše epos. Podívej se, Vitellius, chce-li si ulevit,

užívá tyčinky ze slonoviny, kterou si strčí do krku. Jiní

používají per plameňáků, namočených v oleji nebo

v odvaru mateřídoušky - a já zase čtu Neronovu poe-

zii. A účinek je okamžitý. Mohu ji potom chválit, ne-li

s čistým svědomím, tedy aspoň s čistým žaludkem."

Řekl to a opět zastavil lektiku, tentokrát před zlat-

níkem Idomenem. Když zařídil věc s gemami, dal

nést lektiku přímo do Aulova domu.

"Cestou ti budu jako příklad autorské ješitnosti

vyprávět o Rufinově případu," řekl.

Ale než stačil začít, zahnuli na Vicus Patricius

a za chvíli se octli před Aulovým domem. Mladý a sil-

ný ianitor jim otevřel dveře vedoucí do ostia. Straka

v kleci nad dveřmi je vítala vřískavým: "Salve!"

Cestou z druhé síně, zvané ostium, do vlastního

atria řekl Vinicius:

"Všiml sis, že vrátný je tu bez řetězů?"

"Je to podivný dům," odpověděl polohlasem Petro-

nius. "Jistě víš, že Pomponii Graecinu podezírali z vy-

znavačství jakési východní pověry, která záleží v uctí-

vání nějakého Chrésta. Zdá se, že jí tak posloužila

Crispinilla, která nemůže Pomponii odpustit, že jí je-

den muž vystačil na celý život - Univira!... Snáze

než takovou seženeš dnes v Římě talíř ryzců z Norica.

Soudili ji domácím soudem."

"Máš pravdu, že je to podivný dům. Pak ti budu

vyprávět, co jsem tu viděl a slyšel."

Mezitím došli do atria. Otrok zvaný atriensis, kte-

rý zde vykonával dozor, poslal nomenclatora, aby

oznámil příchod hostí, a služebnictvo jim zároveň při-

sunulo židle a stoličky pod nohy. Petronius, který zde

ještě nikdy nebyl, protože se domníval, že v tomto

domě vládne věčný smutek, rozhlížel se kolem sebe do

jisté míry udiven a jakoby s pocitem zklamání, neboť

atrium působilo spíše veselým dojmem. Shora vnikal

dovnitř velikým otvorem snop jasného světla, které se

lámalo ve vodotrysku v tisíce jisker. Čtvercová vodní

nádržka s fontánou uprostřed, zvaná impluvium, urče-

ná k zachycování deště padajícího za nepohody hor-

ním otvorem, byla obklopena sasankami a liliemi.

Bylo vidět, že zvláště lilie jsou v tomto domě v oblibě,

protože jich zde byly celé záhony, bílých i červených;

bylo tady i hodně safírových kosatců, jejichž jemňouč-

ké okvětní lístky jako by postříbřily vodní kapky. Na

vlhkém mechu, v němž byly ukryty květináče s liliemi,

a mezi listnatými trsy stály bronzové sošky, předsta-

vující děti a vodní ptactvo. V jednom rohu stála laň,

odlitá rovněž z bronzu, a skláněla hlavu, kterou vlhko

pokrylo zelenavou měděnkou, k vodě, jako by se chtěla

napít. Podlaha atria byla z mozaiky; stěny, zčásti vy-

kládané červeným mramorem, zčásti pomalované

stromy, rybami, ptáky a gryfy, vábily oči pestrou hrou

barev. Veřeje dveří do postranních místností byly zdo-

beny želvovinou nebo dokonce slonovinou; u zdí mezi

dveřmi stály sochy Aulových předků. Na všem bylo vi-

dět nevtíravou zámožnost, dalekou přepychu, ale

ušlechtilou a sebejistou.

Petronius, který bydlil nesrovnatelně okázaleji

a přepychověji, nemohl tu najít naprosto nic, co by

uráželo jeho vkus. Právě chtěl tento poznatek sdělit

Viniciovi, když vtom otrok zvaný velarius odhrnul zá-

věs, který dělil atrium Od tablina, a v hloubi domu se

objevil spěšně přicházející Aulus Plautius.

Byl to člověk blížící se už večerním dnům života,

s hlavou postříbřenou jíním, ale čilý a energického

obličeje, který byl sice poněkud sražený, připomínal

však trochu orla. Nyní se v tomto obličeji zračil jistý

údiv, ba dokonce znepokojení, vyvolané nenadálým

příchodem Neronova přítele, druha a důvěrníka.

Ale Petronius byl příliš světa znalý a příliš bystrý,

než aby dal znát, že si toho všiml; a tak po prvním

přivítání oznámil s veškerou výmluvností a nenuce-

ností, které byl schopen, že přichází poděkovat za péči,

jíž se v tomto domě dostalo synovi jeho sestry, a že jen

a jen vděčnost je důvodem jeho návštěvy, k níž mu

ostatně dodala smělosti jeho stará známost s Aulem.

Aulus ho zase ujistil, že ho rádi vidí jako hosta,

a co se vděčnosti týká, řekl, že ji naopak cítí on sám,

i když Petronius jistě netuší zač.

Petronius skutečně netušil. Zvedl své ořechové oči

ke stropu a marně se snažil vzpomenout si na sebe-

menší službičku, kterou prokázal Aulovi nebo komu-

koli jinému. Nevzpomněl si na žádnou snad kromě té,

kterou hodlá nyní prokázat Viniciovi. Nechtě se mu

sice mohlo něco podobného stát, ale opravdu jenom

nechtě.

"Mám rád Vespasiana a velmi si ho vážím," odpo-

věděl Aulus, "a tomu jsi zachránil život, když se mu

přihodilo to neštěstí, že usnul při poslouchání caesaro-

vých básní."

"Potkalo ho štěstí," odvětil Petronius, "že je nesly-

šel; přesto však nepopírám, že to štěstí mohlo skončit

neštěstím. Měděnobradý mu chtěl rozhodně poslat

centuriona s přátelským vzkazem, aby si otevřel žíly."

"Jenže ty ses mu, Petronie, vysmál."

"Vysmál - anebo spíše naopak: řekl jsem mu, že

když se Orfeovi podařilo uspat písní divoké bestie, pak

on, Nero, dosáhl stejného triumfu, jestliže se mu poda-

řilo uspat Vespasiana. Ahenobarba můžeš pohanět,

ovšem jen tehdy, je-li v malé pohaně skryta velká li-

chotka. Naše milostivá Augusta Poppaea to chápe vel-

mi dobře."

"Bohužel, taková je už doba," odpověděl Aulus.

"Chybějí mi vpředu dva zuby, vyrazil mi je kámen, vr-

žený rukou nějakého Britanna, a proto při řeči šišlám;

ale přesto jsem strávil nejšťastnější chvíle svého živo-

ta v Británii..."

"Protože to byly chvíle vítězné," podotkl Vinicius.

Petronius se však zalekl, aby starý vojevůdce ne-

začal vyprávět o svých dávných válkách, a proto změ-

nil předmět hovoru. V okolí Praenesta našli prý ne-

dávno vesničané mrtvé vlčí štěně se dvěma hlavami

a při nedávné bouři odtrhl blesk kus rohu z chrámu

Luny, a to je přece neslýchaná věc tak pozdě na pod-

zim. Nějaký Kotta, který mu to vyprávěl, prý dodal, že

kněží tohoto chrámu předpovídají z té události záhubu

města anebo přinejmenším zkázu některého velkého

domu; dá se to prý odvrátit jen mimořádnými oběťmi.

Aulus vyslechl vyprávění a vyslovil domněnku, že

taková znamení by se rozhodně neměla podceňovat.

Bohové mohou být rozhněvaní přemírou zločinnosti, to

by nebylo ostatně nic divného, a pak by tedy byly pro-

sebné oběti zcela na místě.

Petronius na to řekl:

"Tvůj dům, Plautie, není nijak zvlášť velký, i když

v něm bydlí veliký člověk; můj je sice příliš velký pro

tak špatného majitele, ale jinak také malý. A jde-li

o zkázu některého tak velikého domu, jako je napří-

klad domus transitoria, vyplatí se nám vůbec přinášet

oběti, abychom tuto zkázu odvrátili?"

Plautius na tuto otázku neodpověděl. Taková opa-

trnost se poněkud dotkla dokonce i Petronia, neboť

přes svůj naprostý nedostatek schopnosti vidět rozdíl

mezi dobrem a zlem, nikdy nedonášel a bylo možno

s ním hovořit docela bezpečně. Proto změnil opět ho-

vor a začal vychvalovat Plautiův dům a dobrý vkus,

který v něm vládne.

"Je to staré sídlo," odpověděl Plautius, "v němž se

od doby, kdy jsem je zdědil, nic nezměnilo."

Když rozhrnul závěs, dělící atrium od tablina, ote-

vřel se zrakům skrz naskrz celý dům, takže přes tabli-

num, přes následující peristyl a přes sál zvaný oecus,

který ležel za peristylem, bylo vidět do zahrady, která

se jasněla v dálce jako světlý obraz v tmavém rámu.

Do atria odtamtud zalétal veselý dětský smích.

"Ach vojevůdce," řekl Petronius, "dovol nám, aby-

chom si směli poslechnout zblízka ten čistý smích,

o který je dnes taková nouze."

"Rád," odvětil Plautius a povstal. "To si můj malý

Aulus a Lygie hrají s míčem. Ale pokud jde o smích,

domnívám se, Petronie, že v něm trávíš celé dny, celý

život."

"Život je přece pro smích, a tak se tedy směji,"

odpověděl Petronius. "Tady však zní ten smích jinak."

"Petronius," dodal Vinicius, "nesměje se ostatně

celé dny, nýbrž spíše celé noci."

Za těchto slov prošli po délce domem a octli se

v zahradě, kde si Lygie a malý Aulus hráli s míči, které

jim sbírali ze země a podávali otroci, určení výlučně

k této zábavě a zvaní sphaeristae. Petronius vrhl rych-

lý, letmý pohled na Lygii, malý Aulus, sotva spatřil

Vinicia, přiběhl k němu a začal se s ním vítat a Vinici-

us se v chůzi poklonil krásné dívce, která tu stála s mí-

čem v rukou, vlas trochu rozevlátý, poněkud udýchaná

a zardělá.

Avšak v zahradním tricliniu, zastíněném břečťa-

nem, vinnou révou a psím vínem, seděla Pomponia

Graecina; šli se tedy uvítat s ní. Petronius, třebaže ne-

navštěvoval Plautiův dům, ji znal, vídal ji totiž u An-

tistie, dcery Rubelia Plauta, a pak v domě Senecově

a u Polliona. A nikdy se nemohl ubránit jistému obdi-

vu, který v něm vzbuzovala její tvář, smutná, ale plná

pohody, i ušlechtilost jejího jednání, jejích pohybů

a slov. Pomponia ho mátla do té míry v jeho názoru na

ženy, že tento člověk, zkažený až do morku kostí a se-

bejistý jako nikdo jiný v Římě, nejen k ní cítil jakousi

úctu, nýbrž poněkud před ní i ztrácel svou sebejistotu.

I nyní, když jí děkoval za péči o Vinicia, oslovoval ji

mimoděk slovem "domina", které mu nenapadlo nikdy,

když rozmlouval například s Calvií Crispinillou, se

Scribonií, s Valerií, se Solinou nebo s jinými ženami

z vysokých kruhů. Když ji pozdravil a vyslovil díky,

začal hned naříkat, že Pomponia vychází tak zřídka, že

ji člověk nepotká ani v cirku, ani v amfiteátru;

Pomponia položila svou dlaň na manželovu ruku

a odpověděla mu klidným hlasem:

"Stárneme a oba stále víc milujeme ticho domo-

va."

Petronius chtěl odporovat, ale Aulus Plautius do-

dal svým šišlavým hlasem:

"A potom - cítíme se stále cizeji mezi těmi lidmi,

kteří nazývají dokonce i naše římské bohy řeckými

jmény."

"Bohové jsou od jisté doby už jen rétorickými fi-

gurami," odpověděl Petronius nedbale. "A protože nás

rétorice učili Řekové, mně samému se například říká

snáze Héra nežli Juno."

Po těchto slovech pohlédl na Pomponii, jako by

chtěl dát na srozuměnou, že v její přítomnosti mu ne-

mohla napadnout žádná jiná bohyně, a pak jí začal

odporovat v tom, co řekla o stárnutí: "Je to pravda, lidé

stárnou rychle, ale jen takoví, kteří žijí docela jiným

životem. A kromě toho jsou obličeje, na které jako by

Saturn zapomínal." Petronius to říkal dokonce s urči-

tou dávkou upřímnosti, protože Pomponia Graecina,

třebaže jí už míjelo poledne života, zachovala si neob-

vyklou svěžest pleti; a protože měla malou hlavu

a drobný obličej, působila v některých okamžicích na-

vzdory svému černému šatu, své vážnosti a smutnému

výrazu dojmem docela mladého děvčátka.

Mezitím přiběhl malý Aulus, který se s Viniciem

za jeho pobytu v domě nesmírně spřátelil, a začal žeb-

ronit, aby si Vinicius šel hrát s míčem. Za chlapcem

vešla do triclinia i Lygie. Tak, jak tu stála pod záclona-

mi břečťanu, s třepotajícími se světelnými odlesky na

tváři, zdála se nyní Petroniovi krásnější než při prv-

ním zběžném spatření, skutečně podobná nějaké nym-

fě. A protože ji dosud neoslovil, povstal, sklonil před ní

hlavu a místo obvyklých slov na uvítanou začal citovat

slova, jimiž Odysseus uvítal Nausikau:

"Pro boha prosím tě, paní! Jsi božstvo či smrtelný

člověk?

Jsi-li však některá z lidí, co mají na zemi sídlo,

třikrát blaženi jsou tvůj otec i velebná matka,

třikrát blaženi bratři..."

Dokonce i Pomponii se líbila vybraná zdvořilost

tohoto světáka. A pokud jde o Lygii, poslouchala zma-

tena, s ruměncem na tvářích a neodvažovala se po-

zvednout zrak. Avšak znenáhla se jí v koutcích úst

začínal zachvívat šelmovský úsměv, obličej začal pro-

zrazovat boj mezi dívčím studem a chutí odpovědět -

a tato chuť zřejmě zvítězila, neboť Lygie pohlédla zne-

nadání na Petronia a odpověděla mu slovy téže Nausi-

kay, deklamujíc je jedním dechem a tak trošku ško-

lácky:

"Cizinče, vůbec se nezdá, že zlý jsi neb nemoudrý

člověk..."

Po těchto slovech se otočila jako na obrtlíku

a utekla jako vyplašený pták.

Nyní bylo na Petroniovi, aby se divil - nenadál se

totiž, že uslyší Homérův verš z úst děvčete, o kterém

mu řekl Vinicius, že je barbarského původu. Pohlédl

tedy tázavě na Pomponii, ale ta mu nemohla odpově-

dět, hleděla totiž právě s úsměvem na hrdost, zračící

se v obličeji starého Aula.

A Aulus nedovedl tu hrdost utajit. Jednak proto,

že přilnul k Lygii jako k vlastnímu dítěti, jednak proto,

že přes své starořímské předsudky, které jej nutily

hromovat na řečtinu a její rozšiřování, přece jen ji po-

važoval za vrchol společenské uhlazenosti. Sám nebyl

nikdy schopen dobře se jí naučit a to ho tajně trápilo;

měl proto nyní radost, že se tomuto vytříbenému muži

a zároveň literátovi, který byl téměř s to považovat

jeho dům za barbarský, dostalo právě v tomto domě

odpovědi jazykem a veršem Homérovým.

"Mám v domě pedagoga, Řeka," vysvětloval Petro-

niovi, "který vyučuje našeho chlapce. Děvče poslouchá

výklady s ním. Je to ještě taková žabka, ale milá žab-

ka, oba jsme si na ni zvykli."

Petronius hleděl nyní spletí břečťanu a zimolezu

do zahrady a na skotačící trojici. Vinicius shodil tógu

a jen v tunice odrážel do vzduchu míč, který se snažila

chytit Lygie, stojící proti němu se vztaženými pažemi.

Na první pohled nezapůsobilo děvče na Petronia nijak

zvláštním dojmem. Zdála se mu příliš tenká. Ale od

okamžiku, kdy ji v tricliniu uviděl zblízka, napadlo mu,

že právě tak by přece jen mohla vypadat Jitřenka,

a jako znalec poznal, že je v ní něco nevšedního. Všeho

si všiml a všechno ocenil: i růžové a průzračné tváře,

i svěží rty, mírně sešpulené jakoby k polibku, i oči,

modré jako lazur moří, i alabastrové bílé čelo, i buj-

nost tmavých vlasů, hrajících na vrcholcích vln odles-

kem jantaru nebo korintské mědi, i jemně vykrojenou

šíji, i "božsky" splývající ramena, i celou pružnou, štíh-

lou postavu, mladou mládím máje a právě rozkvetlých

květů. Probudil se v něm umělec a ctitel krásna, který

vycítil, že pod sochou této dívky by mohl být nápis:

"Jaro." Pojednou si vzpomněl na Chrysothemidu a mu-

sil se pohrdavě usmát. Zdála se mu i s tím svým zla-

tým pudrem ve vlasech i s načerněným obočím příšer-

ně povadlá, něco jako zežloutlá růže, z které opadávají

okvětní lístky. A přece mu tuto Chrysothemidu závidí

celý Řím. Pak si představil Poppaeu - a také ona ve-

leslavná Poppaea se mu nyní jevila jako bezduchá

vosková figurína. V této dívce tanagerských tvarů bylo

nejen jaro, byla v ní i zářivá Psyché, která prosvítala

jejím růžovým tělem jako paprsek lampou.

"Vinicius má pravdu," pomyslil si, "a má Chryso-

themis je stará, stará ... jako Trója!"

Pak ukázal na zahradu a oslovil Pomponii Grae-

cinu:

"Chápu teď, domina, že máte-li tyto dva, dáváte

přednost domovu před Palatinem a cirkem."

"Ano," odpověděla a otočila zrak k malému Aulovi

a k Lygii.

Starý vojevůdce teď začal vyprávět dívčin příběh

a to, co slyšel před lety od Atelia Histera o národě

Lygů, sídlících na soumračném severu.

Mladí si zatím přestali hrát s míčem a procházeli

se chvíli po písku zahrady. Vypadali na černém pozadí

myrt a cypřišů jako tři bílé sochy. Lygie vedla malého

Aula za ruku. Potom se usadili na lavičce u písčiny

uprostřed zahrady. Ale za chvilku Aulus vyskočil a za-

čal plašit ryby v průzračné vodě. Vinicius pokračoval

v rozhovoru, který začal, ještě když se procházeli:

"Ano," mluvil přitlumeným, chvějícím se hlasem.

"Sotva jsem svlékl praetextu, poslali mě do asijských

legií. Město jsem nepoznal - ani život, ani lásku.

Umím nazpaměť něco z Anakreonta a z Horatia, ale

nedovedl bych tak jako Petronius recitovat verše ve

chvíli, kdy rozum oněmí obdivem a není s to nalézt

vlastní slova. Když jsem byl ještě chlapec, chodil jsem

do Musoniovy školy. Musonius nám říkal, že štěstí zá-

leží v tom, abychom chtěli to, co chtějí bohové - že

tedy záleží na naší vůli. Já však soudím, že je ještě

jiné, větší a vzácnější štěstí, které nezáleží na vůli,

protože je může dát jen láska. Toto štěstí hledají sami

bozi, a tedy i já, Lygie, jenž jsem dosud nepoznal lás-

ku, jdu v jejich stopách a hledám tu, která by mi chtěla

dát štěstí..."

Odmlčel se a chvíli bylo slyšet jen lehoučké šplou-

chání vody, jak do ní malý Aulus házel kamínky, jimiž

plašil ryby. Po chvíli však Vinicius pokračoval hlasem

ještě měkčím a tišším:

"Znáš Vespasianova syna Tita? Povídá se o něm, že

sotva vyrostl z chlapeckého věku, zamiloval se tak do

Bereniky, že z něho touha div život nevysála... I já

bych se dovedl tak zamilovat, Lygie!... Bohatství, slá-

va, moc - pouhý dým! Marnost! Bohatý najde bohatší-

ho, než je sám, slavného zastíní větší sláva druhého,

mocného přemůže mocnější... Ale pověz, může sám

caesar, ba dokonce některý bůh prožívat větší rozkoš

nebo být šťastnější než obyčejný smrtelník v okamži-

ku, kdy mu na hrudi oddechuje hruď jemu drahá ane-

bo kdy líbá milovaná ústa?... Láska nás pozvedá na

roveň bohům, Lygie!"

Lygie naslouchala plna nepokoje, údivu, ale záro-

veň i tak, jako by naslouchala tónům řecké flétny nebo

citery. V některých okamžicích se jí zdálo, že Vinicius

zpívá jakousi prapodivnou píseň, která jí zurčí v uších,

rozpaluje v ní krev, ale zároveň zahaluje srdce sla-

bostí, strachem i jakousi nevysvětlitelnou radostí...

A měla také dojem, že Vinicius říká něco, co v ní bylo

už dávno předtím, ale co si neuvědomovala. Cítila, že

Vinicius v ní probouzí něco, co dosud jen dřímalo, a že se

v tomto okamžiku mění mlhavý sen ve tvary stále

určitější, krásnější a hodnější zalíbení.

Slunce se mezitím už dávno překulilo za Tiber

a stálo nyní nízko nad Janikulským pahorkem. Na ne-

hybné cypřiše dopadalo narudlé světlo - a celé ovzdu-

ší jím bylo přesyceno. Lygie pozvedla své blankytné

oči, jež jako by se právě probudily ze sna, k Viniciovi

- a zdál se jí pojednou, zde, ve večerním pří svitu,

skloněn nad ní, s prosbou chvějící se v očích, krásnější

než všichni ostatní lidé, krásnější než všichni řečtí

i římští bohové, jejichž sochy vídala na průčelích sva-

tyní. A Vinicius sevřel svými prsty lehounce její ruku

nad zápěstím a zeptal se:

"Zdalipak víš, Lygie, proč to říkám právě tobě?"

"Nevím!" zašeptala tak tiše, že ji Vinicius sotva

uslyšel.

Ale neuvěřil jí. Přitahoval její ruku stále silněji

k sobě a byl by ji snad přitáhl až k svému srdci, bušící-

mu návalem touhy po překrásné dívce, byl by ji snad

přímo oslovil ohnivými slovy, kdyby se pojednou na

pěšině orámované myrtovím neobjevil starý Aulus,

který přišel k nim a řekl:

"Slunce zapadá, chraňte se tedy večerního chladu

a nezahrávejte si s Libitinou..."

"Kdepak," odpověděl Vinicius, "ještě jsem si ani

tógu neoblékl, a přece jsem dosud nepocítil chlad."

"Za pahorky je vidět už jen sotva půl slunečního

kotouče," odpověděl starý bojovník. "Kdybychom tu

tak měli mírné podnebí Sicílie, kde se k večeru lid

shromažďuje na náměstích a loučí se sborovým zpě-

vem se zapadajícím Phoebem!"

Zapomněl, že před chvílí sám varoval před Libiti-

nou, a začal vyprávět o Sicílii, kde měl domy a veliký

statek, do něhož byl úplně zamilován. Zmínil se také,

že měl už nejednou chuť přestěhovat se na Sicílii a do-

žít tam klidně život. Ten, jemuž zimy už obílily hlavu,

má už dost zimních jinovatek. Teď ještě neopadává ze

stromů listí a obloha nad městem se laskavě usmívá,

ale až zežloutne vinice, až napadne na Albské vrchy

sníh a bohové navštíví Campanii pronikavým vichrem,

pak kdož ví, zda se s celým domem nepřestěhuje na

své poklidné venkovské sídlo.

"Ty bys chtěl opustit Řím, Plautie?" zeptal se Vini-

cius, jat náhlým neklidem.

"To chci už dávno," odpověděl Aulus. "Je tam klid-

něji a bezpečněji."

A začal znovu vychvalovat své sady, stáda, dům

skrytý v zeleni a pahorky porostlé thymiánem a satu-

rejí, v nichž bzučí roje včel. Ale Vinicius nedbal té bu-

kolické nálady, a mysle jen na to, že by mohl ztratit

Lygii, hleděl k Petroniovi, jako by jedině od něho oče-

kával záchranu.

Ale Petronius seděl vedle Pomponie a kochal se

pohledem na zapadající slunce, na zahradu a na lidi

stojící u rybníčku. Na tmavém pozadí myrt zářily je-

jich oděvy ve večerním přísvitu zlatem. Červánky na

nebi se počaly zbarvovat purpurově a fialově a hrát

všemi barvami jako opál. Nebeská klenba šeříkově

zmodrala. Černé siluety cypřišů měly teď ještě ostřejší

obrysy než za bílého dne a v lidech, ve stromech

a v celé zahradě se rozhostil večerní klid.

Petronia překvapil tento klid, překvapil jej zvláště

v lidech. Ve tvářích Pomponie, starého Aula, jejich

chlapce i Lygie bylo něco, co nevídal v obličejích, které

ho obklopovaly každý den, či spíše každou noc. Bylo to

jakoby jakési světlo, jakési uklidnění a jakási pohoda,

plynoucí ze života, jakým tu všichni žili. A s jistým

údivem si uvědomil, že přece jen může existovat krása

a lahodnost, které on, věčně se za krásou a lahodností

honící, dosud nepoznal. Nebyl s to utajit v sobě tuto

myšlenku, otočil se tedy k Pomponii a řekl:

"Přemítám v nitru, jak jiný je váš svět nežli svět,

kterým vládne náš Nero."

Pomponia zvedla svůj drobný obličejíček k večer-

ním červánkům a odpověděla prostě:

"Nad světem nevládne Nero, nýbrž Bůh."

Snesla se chvilka mlčení. Z aleje nedaleko tricli-

nia bylo slyšet kroky starého vojevůdce, Vinicia, Lygie

a malého Aula, ale dříve než došli, zeptal se Petronius

ještě:

"Ty tedy věříš v bohy, Pomponie?"

"Věřím v Boha, který je jeden, spravedlivý a vše-

mohoucí," odpověděla manželka Aula Plautia.

KAPITOLA 3

"Věří v boha, který je jeden, všemohoucí a spravedli-

vý," opakoval Petronius, když už byl zase v lektice sám

s Viniciem. "Je-li její bůh všemohoucí, vládne tedy nad

životem a smrtí; a je-li spravedlivý, znamená to, že

sesílá smrt spravedlivě. Proč tedy nosí Pomponia smu-

tek po Julii? Tím, že lituje Julie, žehrá na svého boha.

Musím tohle rozumování opakovat naší měděnobradé

opici, soudím totiž, že se v dialektice vyrovnám Sokra-

tovi. Pokud jde o ženy, souhlasím, že každá má tři

nebo čtyři duše, ale žádná nemá duši rozumovou. Kdy-

by Pomponia uvažovala o tom, co je ten jejich velký

Logos, raději se Senekou nebo s Cornutem... Mohli by

si spolu vyvolávat Xenofanovy, Parmenidovy, Zenóno-

vy a Platónovy stíny, které se tam někde v cimmer-

ských krajích nudí jako čížci v kleci. Já jsem s ní

a s Plautiem chtěl mluvit o něčem jiném. U svatého

břicha egyptské Isidy! Kdybych jim takhle hezky zpří-

ma řekl, proč jsme přišli, myslím, že by jejich ctnost

zazvučela jako měděný štít, když do něho udeříš palič-

kou! Ale nebyl jsem s to se odhodlat! Věř mi, Vinicie, že

jsem nebyl s to! Pávi jsou krásní ptáci, ale křičí příliš

pronikavě. Polekal jsem se křiku. Musím však pochvá-

lit tvou volbu. Je to opravdu ,růžovoprstá Jitřenka'...

A víš, co mi připomněla ještě? Jaro! Ale ne to naše,

v Itálii, kde se sotva tu a tam obalí jabloň květem

a kde zůstávají olivy stejně šedé, jak byly, ale jaro,

které jsem kdysi viděl v Helvetii; mladé, svěží, světle

zelené... Při bledé Luně! Nedivím se ti, Marku. Věz

však, že miluješ Dianu a že Aulus a Pomponia jsou s to

tě roztrhat stejně, jako kdysi psi roztrhali Aktaióna."

Vinicius mlčel chvíli se sklopenou hlavou, ale pak

začal mluvit hlasem přerývaným touhou:

"Toužil jsem po ní předtím, ale teď po ní toužím

ještě více. Když jsem sevřel její ruku, ovanul mě

oheň... Musím ji mít. Kdybych byl Diem, zahalil bych

ji oblakem, tak jako zahalil Zeus Iónu, anebo bych na

ni spadl v podobě deště, tak jako on spadl na Danaé.

Mám chuť líbat její ústa až do bolesti! Mám chuť slyšet

její úpění v mém objetí. Mám chuť zabít Aula i Pompo-

nii a ji unést a odnést v náručí do svého domu. Nebudu

dnes spát. Rozkáži týrat některého otroka a budu po-

slouchat jeho kvílení..."

"Uklidni se," řekl Petronius. "Máš chutě hodné te-

saře ze Subury."

"To je mi všecko jedno. Musím ji mít. Přišel jsem

k tobě pro radu, ale nenajdeš-li ji ty, najdu si ji sám...

Aulus považuje Lygii za dceru, proč bych se tedy já

měl na ni dívat jako na otrokyni? Nuže, není-li jiné

cesty, ať ověnčí dveře mého domu, ať je pomaže vlčím

sádlem a ať usedne u mého krbu jako manželka."

"Uklidni se, potrhlý potomku konsulů! Nevodíme

si sem barbary na provazech za našimi vozy proto,

abychom se pak ženili s jejich dcerami. Nezabíhej do

krajnosti! Zkus to prostými a tvou čest neposkvrňují-

cími způsoby a dej sobě i mně čas na rozmyšlenou.

Mně se Chrysothemis také zdála Diovou dcerou,

a přesto jsem se s ní nedal oddat, stejně jako Nero se

nedal oddat s Akté, třebaže z ní dělali dceru krále At-

tala... Uklidni se!... Uvědom si, že bude-li chtít kvůli

tobě opustit Aulovu rodinu, nemají právo ji zdržovat.

A věz, že nehoříš sám, neboť i v ní roznítil Eros plame-

ny... Viděl jsem to a mně můžeš věřit... Buď trpělivý.

Všechno se dá zařídit, ale já jsem dneska už stejně

mnoho přemýšlel a to mě unavuje. Ale slibuji ti, že

zítra budu ještě o tvé lásce uvažovat, a to by Petronius

nesměl být Petroniem, kdyby na něco nepřišel."

Opět oba umlkli. Konečně po chvíli řekl Vinicius

už klidněji:

"Děkuji ti a Fortuna budiž k tobě štědrá!"

"Buď trpělivý!"

"Kam se dáváš nést?"

"K Chrysothemidě..."

"Jsi šťasten, že máš tu, kterou miluješ."

"Já? Víš, co mě na Chrysothemidě ještě baví? To,

že je mi nevěrná s mým vlastním propuštěncem, lout-

nistou Theoklem, a domnívá se, že já to nevidím. Kdy-

si jsem ji miloval, ale teď se bavím jejím lhaním a její

hloupostí. Pojď k ní se mnou. A jestliže ti začne plést

hlavu a malovat ti po stole prstem namočeným ve víně

písmena, věz, že nejsem žárlivý."

Dali se tedy odnést ke Chrysothemidě spolu.

Ale v předpokoji položil Petronius Viniciovi ruku

na rameno a řekl:

"Počkej, myslím, že jsem na něco přišel."

"Kéž ti to odplatí všichni bohové!..."

"Ano! Myslím, že je to způsob, který nemůže zkla-

mat... Víš co, Marku?"

"Poslouchám, má Athéno..."

"Za několik dnů bude božská Lygie jíst v tvém

domě zrno Demétřino."

"Jsi větší než caesar!" zvolal nadšeně Vinicius.

KAPITOLA 4

Petronius dodržel slib. Nazítří, po návštěvě u Chryso-

themidy, spal sice celý den, ale k večeru se dal odnést

na Palatin a měl s Neronem důvěrný rozhovor, který

způsobil, že se třetího dne objevil před Plautiovým do-

mem centurio v čele asi tuctu praetoriánů.

Doba byla nejistá a strašná. Poslové toho druhu

bývali obyčejně zároveň posly smrti. A proto v oka-

mžiku, kdy centurio udeřil kladívkem na Aulovy dveře

a kdy správce atria oznámil, že v síni jsou vojáci,

zmocnilo se celého domu zděšení. Rodina obklopila

starého vojevůdce, neboť nikdo nepochyboval, že ne-

bezpečí hrozí především jemu. Pomponia ho objala ko-

lem krku, přivinula se k němu ze všech sil a její zsinalé

rty se rychle pohybovaly, vyslovujíce nějaká tichoun-

ká slova; Lygie, obličej bledý jako křída, líbala mu

ruku; malý Aulus se chytal jeho tógy a z chodeb, z po-

kojů v prvním patře, kde bydlily služebné, z domu pro

čeleď, z lázní, z klenutých sklepních bytů, z celého

domu se začaly sbíhat roje otroků a otrokyň. Bylo sly-

šet výkřiky: "Heu, heu, me miserum!" - ženy propuk-

ly ve veliký pláč, některé si už začaly drásat tváře

nebo přikrývat hlavu šátky.

Pouze starý vojevůdce, který byl po léta zvyklý

hledět smrti do očí, zůstal klidný a jen jeho nízký orlí

obličej se teď zdál jakoby vytesaný z kamene. Po chví-

li, když se mu podařilo utišit nářky a když dal služeb-

nictvu příkaz, aby se rozešlo, řekl:

"Pusť mě, Pomponie. Jestliže nadešel můj konec,

budeme mít ještě čas se rozloučit."

A jemně ji odstrčil. Pomponia řekla:

"Kéž by byl tvůj osud zároveň i mým, Aule!"

Pak klesla na kolena a začala se modlit s takovou

úpěnlivostí, jakou může člověku dát jen strach o milo-

vanou bytost.

Aulus odešel do atria, kde naň čekal centurio. Byl

to starý Gaius Hasta, Aulův bývalý podřízený a druh

z válek v Británii.

"Buď vítán, vojevůdce," řekl. "Přináším ti caesa-

rův rozkaz a pozdravy. Zde jsou tabulky a odznak na

důkaz, že přicházím jeho jménem."

"Jsem vděčen caesarovi za pozdrav a jeho rozkaz

provedu," odpověděl Aulus. "Buď vítán, Hasto, a mluv,

s jakým posláním přicházíš."

"Aule Plautie," začal Hasta, "caesar se dozvěděl, že

ve tvém domě žije dcera krále Lygů, kterou tento král

odevzdal ještě za života božského Claudia do rukou

Římanů jako rukojmí, jež mělo zaručit, že Lygové ni-

kdy neporuší hranice impéria. Božský Nero, vojevůd-

ce, je ti vděčen za to, že jsi jí tolik let poskytoval u sebe

pohostinství, ale protože nechce už déle zatěžovat tvůj

dům a protože se domnívá, že děvče má jako rukojmí

být pod ochranou samého caesara a senátu, rozkazuje

ti, abys ji vydal do mých rukou."

Aulus byl příliš vojákem a tvrdě vychovaným mu-

žem, než aby si dovolil projevit nad rozkazem lítost,

plýtvat zbytečně slovy nebo si stěžovat. Přesto však se

mu na čele objevila vráska.

Před takto svraštěným obočím se kdysi třásly britské

legie - a dokonce i nyní se v Hastově obličeji objevil

strach. Ale Aulus Plautius cítil, že je v tomto okamžiku

proti rozkazu bezmocný. Hleděl chvíli na tabulky, na

odznak, pak pohlédl na starého centuriona a klidně

řekl:

"Počkej, Hasto, v atriu, než ti rukojmí vydám."

Po těchto slovech odešel na druhý konec domu, do

síně zvané oecus, kde naň plna neklidu a úzkosti čeka-

la Pomponia Graecina, Lygie a malý Aulus.

"Nikomu nehrozí smrt ani vyhnanství na daleké

ostrovy," oznámil, "ale přesto je caesarův posel zvěsto-

vatelem neštěstí. Jde o tebe, Lygie."

"O Lygii?" vykřikla udiveně Pomponia.

"O ni," odpověděl Aulus.

Pak se otočil k děvčeti.

"Lygie, vychovávali jsme tě v našem domě jako

vlastní dítě a já i Pomponia tě máme rádi jako svou

dceru. Ale víš, že nejsi naše dcera. Jsi rukojmí, které

dal tvůj národ Římu, a péče o tebe patří caesarovi.

Nuže, caesar si tě bere z našeho domu."

Vojevůdce mluvil klidně, ale jakýmsi podivným,

neobvyklým hlasem. Lygie naslouchala jeho slovům

mžikajíc očima a vypadalo to, že nechápe, oč jde.

Pomponiiny tváře zbledly. Ve dveřích z chodby do oeku

se opět začaly objevovat vystrašené obličeje otrokyň.

"Caesarovu vůli musíme splnit," řekl Aulus.

"Aule!" zvolala Pomponia a objala dívku, jako by ji

chtěla bránit. "Lépe by pro ni bylo, kdyby zemřela."

Lygie se vinula k její hrudi a opakovala: "Matko!

Matko!" Nemohla se pro pláč zmoci na jiná slova.

Na Aulově tváři se opět objevily hněv a bolest.

"Kdybych byl na světě sám," řekl pochmurně, "ne-

vydal bych ji živou - a naši příbuzní by mohli ještě

dnes za nás obětovat Diovi Osvoboditeli... Ale nemám

právo zahubit tebe a naše dítě, které se může dožít

šťastnějších časů... Vypravím se ještě dnes za caesa-

rem a budu ho prosit, aby rozkaz změnil. Nevím, vysly-

ší-li mě. Prozatím buď zdráva, Lygie, a pamatuj, že i já

i Pomponia jsme vždycky blahoslavili den, kdy jsi za-

sedla u našeho krbu."

Když to řekl, položil jí ruku na hlavu. Ale přes to,

že se snažil zachovat klid, v okamžiku, kdy k němu

Lygie pozvedla oči zalité slzami, uchopila jeho ruku

a přitiskla ji ke rtům, zachvěl se v jeho hlase hluboký,

otcovský smutek.

"Sbohem, naše radosti, světlo našich očí!" řekl

a odešel rychle zpět do atria, aby nepodlehl dojetí, kte-

ré je nehodno Římana a vojevůdce.

Pomponia zavedla Lygii do cubicula a začala ji

chlácholit, těšit, dodávala jí odvahy a hovořila k ní slo-

vy, která zněla podivně v tomto domě, kde hned vedle,

v sousední místnosti, stálo ještě lararium a zápalný

oltář, na němž Aulus Plautius, věren starým zvykům,

obětoval domácím bohům. Nadešel okamžik zkoušky.

Virginius probodl kdysi hruď své vlastní dcery, aby ji

osvobodil z Appiových rukou; ještě dříve Lucretia dob-

rovolně zaplatila své zhanobení životem. Caesarův

dům je peleší hanby, zla, zločinu. "Ale my, Lygie, víme,

proč nemáme právo vztáhnout na sebe ruku!..." Ano!

Zákon, jemuž se obě podřídily, je jiný, větší, světější,

ale dovoluje bránit se před hanbou a zlem, třeba i za

cenu života a muk. Kdo vyjde z domu prostopášnosti

čistý, tím větší má zásluhu. Země je takovým domem,

ale život je naštěstí pouhým okamžikem a člověk pak

vstává z hrobu, za nímž už nevládne Nero, nýbrž Milo-

srdenství - a místo bolesti je tam radost, místo slz

veselí.

Pak začala mluvit o sobě. Ano, je klidná, ale ani

její hruď nebyla ušetřena bolestných ran. Vždyť oči

jejího Aula jsou ještě potaženy bělmem, nesnesl se na

něho ještě zdroj světla. A v Pravdě nesmí vychovávat

ani svého syna. - Když tedy pomyslí, že by to tak

mohlo zůstat až do konce života a že by mohla nadejít

chvíle rozloučení, která je stokrát větší a strašnější

než toto dočasné loučení, pro které se nyní obě trápí,

tu si nedovede ani představit, jak by mohla být bez

nich, i když v nebi, šťastna. Mnoho nocí už proplakala,

mnoho se jich už promodlila, žebroníc o slitování a mi-

lost. Ale obětuje svou bolest Bohu - a čeká - a doufá.

A nyní, když ji potkává nová rána, když jí rozkaz toho-

to ukrutníka bere milovanou bytost, tu, kterou Aulus

nazval světlem očí, doufá, doufá ještě stále a věří, že je

větší moc než Neronova a že je Milosrdenství silnější

než jeho zloba.

A ještě silněji přivinula k hrudi dívčí hlavičku.

Lygie jí klesla po chvíli k nohám, skryla oči v záhy-

bech jejího pepla a zůstala tak dlouho beze slova. Ale

když se konečně zvedla, bylo jí na tváři vidět, že je už

poněkud klidnější.

"Je mi tě líto, matko, i otce, i bratra, ale vím, že

odpor by tu nebyl nic platný, naopak, že by vás vše-

chny zahubil. Ale slibuji ti, že na tvá slova v caesarově

domě nikdy nezapomenu."

Ještě jednou ji objala kolem krku a pak, když obě

vyšly do oeku, začala se loučit s malým Plautiem, se

stařičkým Řekem, který byl jejich učitelem, se svou

šatnářkou, která jí byla kdysi chůvou, a se všemi

otroky.

Jeden z nich, vysoký a ramenatý Lyg, kterému zde

říkali Ursus a který přišel kdysi s Lygiinou matkou

a s ní do tábora Římanů zároveň s ostatním služebnic-

tvem, padl jí nyní k nohám a pak klesl před Pomponii

a řekl:

"Ó domina! Dovolte mi jít s mou paní, abych jí

mohl sloužit a bdít nad ní v caesarově domě."

"Nejsi náš, nýbrž Lygiin služebník," odpověděla

Pomponia Graecina, "ale pustí tě k caesarovým dve-

řím? A jak chceš nad ní bdít?"

"Nevím, domina, vím jen, že se železo v mých ru-

kou láme jako dříví..."

Když se Aulus Plautius, který právě vešel, dozvě-

děl, oč jde, nejen že Ursovu přání neodporoval, ale pro-

hlásil dokonce, že nemají ani právo jej zdržovat. Ode-

sílají Lygii jako rukojmí, kterého se dožaduje caesar,

jsou tedy povinni poslat i její družinu, která přechází

spolu s Lygií do caesarovy péče. Tu zašeptal Pomponii,

že pod rouškou družiny může dát Lygii tolik otrokyň,

kolik uzná za vhodné. Centurio nemůže totiž odmít-

nout jejich přijetí.

Pro Lygii to bylo jakousi útěchou a Pomponia byla

také ráda, že ji může obklopit služebnictvem podle své

volby. Kromě Ursa pro ni určila starou šatnářku, dvě

děvčata z Kypru zběhlá v česání a dvě Germánky jako

lázeňské. Vybírala výlučně z vyznavačů nového učení,

a protože Ursus je vyznával už několik let, mohla se

Pomponia spolehnout na věrnost tohoto služebnictva

a zároveň se těšit nadějí, že zrna pravdy budou rozseta

i v caesarově domě.

Napsala také několik slov Neronově propuštěnky-

ni Akté, doporučujíc Lygii její ochraně. Pomponia ne-

vídala sice Akté na shromážděních vyznavačů nového

učení, ale slyšela od nich, že Akté jim nikdy neodepře

podporu a že čítá lačně dopisy Pavla z Tarsu. Věděla

ostatně, že mladá propuštěnkyně žije v neustálém

smutku, že je to bytost, jež se liší od všech žen v Nero-

nově domě, a že je vůbec dobrým duchem paláce.

Hasta slíbil, že dopis doručí Akté sám. A protože

považoval za přirozené, že královská dcera musí mít

družinu služebnictva, byl bez sebemenších potíží ocho-

ten odvést je všechny do paláce, ba spíše se ještě divil

jejich malému počtu. Prosil však, aby spěchali, bál se

totiž, aby ho nepodezřívali, že je v plnění rozkazů málo

horlivý. Hodina loučení nadešla. Pomponiiny a Lygii-

ny oči se znovu zalily slzami. Aulus ještě jednou polo-

žil ruku na Lygiinu hlavu a za chvíli už vojáci, prová-

zeni křikem malého Aula, který bráně svou sestru

hrozil maličkými pěstičkami centurionovi, odváděli Ly-

gii do caesarova domu.

Avšak starý vojevůdce rozkázal, aby mu připravili

lektiku. Pak se zavřel s Pomponií v pinakotéce, která

sousedila s oekem, a řekl jí:

"Poslyš, Pomponie. Jdu k caesarovi, i když si mys-

lím, že zbytečně, a třebaže Senekovo slovo nemá

u něho už žádnou váhu, zajdu i k Senekovi. Dnes mají

větší váhu Sofronius, Tigellinus, Petronius nebo Vati-

nius... Pokud jde o caesara, snad ani nikdy v životě

neslyšel o národě Lygů, a jestliže rozkázal vydat Lygii

jako rukojmí, pak jen proto, že mu to někdo našeptal.

Kdo to mohl být, to můžeš snadno uhodnout."

Pomponia k němu prudce zvedla zrak: "Petronius?"

"Ano."

Chvíli mlčeli. Vojevůdce pak pokračoval:

"Tak to bývá vždycky, pustíš-li přes práh někoho

z těch lidí beze cti a svědomí. Budiž prokleta chvíle,

kdy vstoupil Vinicius do našeho domu! To on k nám

přivedl Petronia. Běda Lygii, protože jim nejde o ruko-

jmí, ale o souložnici!"

Hněv, bezmocná bolest a lítost nad adoptovaným

dítětem způsobily, že šišlal ještě více než jindy. Chvíli

zápasil sám se sebou a jen sevřené pěsti svědčily

o tom, jak těžký je jeho vnitřní boj.

"Uctíval jsem až dosud bohy," řekl, "ale teď mys-

lím, že nevládnou nad světem a že je jenom jeden, zlý,

šílený a hnusný, jehož jméno je Nero."

"Aule!" řekla Pomponia. "Nero je proti Bohu jen

hrstka zetlelého prachu."

Vojevůdce se začal rozmáchlými kroky procházet

po mozaice pinakotéky. Jeho život znal velké činy,

ale nepoznal velká neštěstí, a proto na ně nebyl zvyklý.

Starý voják přilnul k Lygii více, než si snad sám uvě-

domoval, a teď nebyl s to smířit se s myšlenkou, že ji

ztratil. Kromě toho se cítil pokořen. Cítil na sobě tíhu

ruky, jíž pohrdal, ale zároveň věděl, že proti její moci

neznamená jeho síla nic.

Když konečně ztlumil v sobě hněv, který mu mátl

myšlenky, řekl: "Myslím si, že nám ji Petronius neode-

bral pro caesara, jistě by si totiž nerad pohněval

Poppaeu. Vzal ji tedy buď pro sebe, nebo pro Vini-

cia... Ještě dnes se to dozvím."

A za chvíli ho už lektika nesla k Palatinu. Pom-

ponia, když zůstala sama, šla za malým Aulem, který

nepřestával pro sestru plakat a vyhrožovat caesarovi.

KAPITOLA 5

Aulus tušil správně, že ho nepustí před Neronovu tvář.

Odpověděli mu, že caesar je zaneprázdněn zpěvem

s loutnistou Terpnem a že ostatně vůbec nepřijímá ty,

které sám nepředvolal. To znamenalo jinými slovy,

aby se Aulus nepokoušel o slyšení ani napříště.

Zato Seneca, třebaže měl právě horečku, přijal

starého vojevůdce s poctami, které mu náležely, ale

když vyslechl, oč mu jde, usmál se hořce a řekl:

"Mohu ti prokázat jen jednu službu, šlechetný

Plautie, totiž - nedat caesarovi nikdy najevo, že mé

srdce cítí s tebou tvou bolest a že bych ti chtěl pomoci;

kdyby totiž caesar pojal sebemenší takové podezření,

věz, že by ti pak nevrátil Lygii, i kdyby k tomu neměl

žádné jiné důvody než jen to, aby mi udělal něco na

zlost."

Poradil mu také, aby nešel ani k Tigellinovi, ani

k Vatiniovi, ani k Vitelliovi. Je možné, že penězi by se

u nich dalo něčeho dosáhnout, je také možné, že by to

chtěli udělat na zlost Petroniovi, jehož vliv se snaží

podkopat, ale nejpravděpodobnější je, že by caesarovi

prozradili, jak drahá je Lygie Plautiově rodině, a cae-

sar by ji pak tím spíše nevrátil. Tu začal starý filozof

mluvit s hořkou ironií, namířenou proti sobě samému:

"Mlčel jsi, Plautie, mlčel jsi celé roky, a caesar

nemá rád ty, kdo mlčí! Jak ses jen mohl nerozplývat

nad jeho krásou, ušlechtilostí, nad jeho zpěvem, nad

jeho recitací, vozatajstvím a básněmi! Jak jsi jen mohl

neoslavovat Britannikovu smrt, neproslovit chvalořeč

na matkovraha a nepřijít blahopřát u příležitosti Octa-

viina uškrcení! Máš v sobě, Aule, málo prozíravosti,

které my, kdo žijeme šťastně u dvora, máme dost"

Po těchto slovech uchopil nádobku, kterou nosil

zavěšenou u pasu, nabral z fontány impluvia vody,

svlažil si okoralé rty a mluvil dále:

"Ach, Nero má vděčné srdce. Miluje tě, protože jsi

sloužil Římu a proslavil jeho jméno kraj světa, miluje

i mne, protože jsem mu byl v mládí mistrem. Vidíš,

a právě proto vím, že tahle voda není otrávena, a piji

tedy klidně. Víno v mém domě by už nebylo tak bez-

pečné, ale máš-li žízeň, napij se směle té vody. Vodo-

vody ji přivádějí až z Albských vrchů, a kdo by ji chtěl

otrávit musil by otrávit všechny fontány v Římě. Jak

vidíš, člověk se přece jen ještě může cítit na tomto

světě bezpečen a mít klidné stáří. Je pravda, jsem ne-

mocen, ale je chorá spíš duše, ne tělo."

Byla to pravda. Seneca neměl onu duševní sílu,

kterou měl například Cornutus nebo Thrasea, a proto

byl jeho život řadou ústupků zločinům. Cítil to sám,

uznával sám, že vyznavač zásad Zenóna z Kitia by měl

jít jinou cestou, a to ho trápilo více než strach před

samou smrtí.

Ale vojevůdce ho teď přerušil v jeho jízlivých úva-

hách.

"Šlechetný Annaee Seneko," řekl, "vím, jak se ti

caesar odměnil za péči, jíž jsi zahrnul jeho mladá léta.

Ale původcem únosu našeho dítěte je Petronius. Poraď

mi, jak na něho, poraď mi, jakým vlivům podléhá,

a také ty sám užij v rozhovoru s ním veškeré výmluv-

nosti, k níž tě bude s to nadchnout tvé staré přátelství

ke mně."

"Petronius a já," odpověděl Seneca, "jsme lidé ze

dvou proti sobě stojících táborů. Co na něho platí, ne-

vím, vlivu nepodléhá ničímu. Je možné, že přes vše-

chnu svou zkaženost stojí Petronius přece jen za víc

než všichni ti lotři, jimiž se dnes Nero obklopuje. Ale

dokazovat mu, že se dopustil zlého činu, to by bylo jen

mrhání časem. Petronius už dávno ztratil onen smysl,

kterým se rozpoznává zlé od dobrého. Ale dokaž mu,

že jeho čin není krásný - pak se zastydí. Až se s ním

setkám, řeknu mu: ,Tvůj čin je hoden propuštěnce.'

Jestliže nepomůže to, nepomůže už nic."

"Díky i za to," odpověděl vojevůdce.

Pak se dal zanést k Viniciovi. Zastihl ho, jak právě

šermuje s domácím lanistou. Při pohledu na mladého

člověka, který se ve chvíli, kdy bylo uskutečněno spik-

nutí proti Lygii, věnuje klidně šermířskému cvičení,

zmocnil se Aula strašný hněv. A sotva se za lanistou

zavřel závěs, vybuchl tento hněv přívalem hořkých vý-

čitek a urážek. Avšak Vinicius, dověděv se, že Lygie

byla unesena, zbledl tak strašně, že ho sám Aulus ne-

mohl ani na chvíli podezírat z účasti na spiknutí. Mla-

díkovo čelo se pokrylo kapkami potu, krev, která na

okamžik odtekla do srdce, vrátila se opět horkou vlnou

do obličeje, z očí počaly sršet jiskry, z úst padat zmate-

né otázky. Jako vichřice jím střídavě zmítaly žárlivost

a vztek. Zdálo se mu, že Lygie, jakmile jednou překro-

čila práh caesarova domu, je pro něho jednou provždy

ztracena. A sotva Aulus vyslovil Petroniovo jméno,

prolétlo hlavou mladého vojáka jako blesk podezření,

že si z něho Petronius ztropil dobrý den a že si buďto

chce darováním Lygie získat další caesarovu přízeň,

anebo že si ji chce nechat pro sebe. Nebyl vůbec s to

připustit, že by někdo, kdo spatří Lygii, ihned po ni

nezatoužil.

Jako splašený kůň ho teď unesla prchlivost, dědič-

ná v jeho rodě, a připravila ho o smysly.

"Vojevůdce," řekl trhaným hlasem, "vrať se domů

a čekej na mne... Věz, že i kdyby byl Petronius mým

otcem, přesto bych se mu pomstil za Lygiinu křivdu.

Vrať se domů a čekej na mne. Ani Petronius, ani cae-

sar ji nebudou mít!"

Pak se otočil se zaťatými pěstmi k voskovým mas-

kám, které tu v atriu stály ve skřínkách, a vybuchl:

"Při těchto maskách mrtvých předků! Spíše zabiji

ji i sebe."

Po těchto slovech se sebral, řekl Aulovi v rychlosti

ještě jednou: "Čekej mě!", vyběhl jako šílený z atria

a běžel k Petroniovi, rozrážeje cestou chodce.

Aulus se vrátil domů s trochou naděje. Usuzoval,

že přemluvil-li Petronius caesara, aby dal unést Lygii

pro Vinicia, Vinicius ji zavede zpět do jejich domu. Ne-

malou útěchou mu byla nakonec i myšlenka, že i když

nebude Lygie zachráněna, bude aspoň pomstěna

a smrt že od ni odvrátí pohanu. Věřil, že Vinicius vyko-

ná vše, co slíbil. Viděl jeho vztek a znal prchlivost, vro-

zenou celému jeho rodu. On sám, třebaže miloval Lygii

jako rodný otec, raději by ji zabil než odevzdal caesa-

rovi, a nebýt ohledů na syna, posledního potomka

rodu, byl by to nepochybně udělal. Aulus byl voják,

o stoicích sotva slyšel, ale povahou jim nebyl dalek

a smrt vyhovovala jeho představám a jeho hrdosti více

než pohanění.

Když se vrátil domů, uklidnil Pomponii, vlil i do

jejího nitra naději a oba teď očekávali zprávy od Vini-

cia. Co chvíli, kdykoli se v atriu ozvaly kroky některé-

ho otroka, už se domnívali, že to Vinicius jim přivádí

milované dítě, a byli ochotni z celého srdce oběma po-

žehnat. Ale čas ubíhal a žádná zpráva nepřicházela.

Teprve k večeru se ozvalo klepadlo na bráně.

Za chvíli vešel otrok a podal Aulovi dopis. Starý

vojevůdce, přestože rád ukazoval před druhými, jak se

dovede ovládat, sáhl po dopisu rukou poněkud roztře-

senou a začal číst tak překotně, jako by šlo o celý jeho

dům.

Obličej mu pojednou zšedl, jako by na něj padl

stín plujícího mraku.

"Čti," řekl Pomponii.

Pomponia vzala dopis a četla:

"Marcus Vinicius posílá pozdrav Aulovi Plautiovi.

Co se stalo, stalo se z caesarovy vůle, před níž skloňte

hlavy, tak jako je skláníme já a Petronius."

Nastalo dlouhé mlčení.

KAPITOLA 6

Petronius byl doma. Vrátný se neodvážil zadržet Vini-

cia, který se vřítil do atria jako bouře, a když se dozvě-

děl, že domácího pána najde v knihovně, vřítil se stej-

nou rychlostí do knihovny, a vida tam Petronia, jak

píše, vytrhl mu třtinu z ruky, přelomil ji v půli, mrštil jí

o zem, načež zaťal prsty do Petroniovy paže, přiblížil

obličej k jeho tváři a začal se ochraptělým hlasem

ptát:

"Co jsi s ní udělal? Kde je to děvče?"

Ale tu se stalo něco překvapivého. Onen uhlazený,

zženštilý Petronius uchopil ruku mladého atleta zary-

tou do jeho paže, pak uchopil druhou, a sevřev silou

železných kleští obě tyto ruce ve své jedné dlani, řekl:

"Já jsem slaboch jenom po ránu, ale k večeru se

mi vrací má dávná pružnost. Zkus se mi vytrhnout.

Gymnastice tě asi učil tkadlec a dobrému chování ko-

vář."

V jeho obličeji nebyl ani hněv, jen v očích mu za-

bleskl jakýsi žlutavý odlesk odvahy a energie. Po chví-

li pustil Viniciovy ruce. Vinicius stál před ním poníže-

ný, zahanbený a vzteklý.

"Máš ocelovou ruku," řekl, "ale při všech bozích

z podsvětí ti přísahám, že jestliže jsi mě zradil, pro-

bodnu ti hrdlo, třeba v caesarových komnatách."

"Promluvme si v klidu," odpověděl Petronius.

"Ocel, jak vidíš, je pevnější nežli železo, a tak přes to,

že by se z tvé jedné paže daly udělat dvě mé paže,

nemám zapotřebí se tě bát. Zato však mě mrzí tvá hru-

bost, a kdyby lidský nevděk byl ještě s to mě udivit,

divil bych se tvému nevděku."

"Kde je Lygie?"

"V nevěstinci, to jest v caesarově domě."

"Petronie!"

"Uklidni se a posaď se. Požádal jsem caesara

o dvě věci a on mi je slíbil: předně o to, aby dostal

Lygii z Aulova domu, a pak, aby ji odevzdal tobě. Ne-

skrýváš snad někde v záhybech tógy nůž? Nechceš mě

snad bodnout? Ale já ti radím, abys několik dnů pose-

čkal, protože by tě vsadili do vězení - a Lygie by se

nudila ve tvém domě."

Nastalo mlčení. Vinicius hleděl chvíli překvapený-

ma očima na Petronia a pak řekl:

"Promiň mi. Miluji Lygii a láska mi mate smysly."

"Obdivuj se mi, Marku. Onehdy jsem pověděl cae-

sarovi toto: ,Můj synovec Vinicius se tak zamiloval do

jistého vyzáblého děvčete, které je vychováváno

u Aulů, že se jeho dům samým vzdycháním proměnil

v parní lázeň. Ty, pravím, caesare, ani já, kteří víme, co

je opravdová krása, nedali bychom za ni ani tisíc ses-

terciů, ale ten chlapec byl odjakživa hloupý jako troj-

nožka a teď zhloupl docela.'"

"Petronie!"

"Jestliže nechápeš, že jsem to řekl, abych zabez-

pečil Lygii, jsem s to uvěřit, že jsem pověděl pravdu.

Namluvil jsem Měděnobradému, že takový estét jako

on nemůže považovat takovou dívku za krásku.

A Nero, který se dosud nemůže odvážit hledět jinak

než mýma očima, krásu na ní nenajde, a protože na ní

nenajde krásu, nezatouží po ní. Bylo nutné zajistit se

před opicí a vzít ji na provázek. V Lygii se teď ne-

zhlédne on, nýbrž Poppaea, a ta se ovšem postará, aby

ji dostala co nejrychleji z paláce. A pokud jde o mne,

řekl jsem dále Měděné Bradě jen tak mimochodem:

,Vezmi Lygii a dej ji Viniciovi! Máš právo to udělat,

protože Lygie je rukojmí. A učiníš-li to, ublížíš Aulovi.'

Souhlasil. Neměl nejmenší příčiny nesouhlasit, tím

spíše, že jsem mu dal možnost způsobit bolest počest-

ným lidem. Udělají tě úředním strážcem rukojmí, dají

ti do rukou ten lygijský poklad a ty pak, jako spojenec

bojovných Lygů a zároveň věrný sluha caesarův, nejen

nic z pokladu nepromrháš, ale naopak se postaráš

o jeho rozmnožení. Caesar ji nechá naoko několik dnů

ve svém domě, ale pak ti ji pošle do tvé insuly, šťast-

livče!"

"Je to skutečně pravda? Nic jí tam nehrozí, v cae-

sarově domě?"

"Kdyby tam měla bydlet stále, Poppaea by si o ní

promluvila s Locustou, ale po několik dnů jí nehrozí

nic. V caesarově paláci je deset tisíc lidí. Je možné, že

ji Nero vůbec ani nespatří, tím spíše, že všechno svěřil

mým rukám, a to natolik, že před chvílí byl u mne

centurio se zprávou, že odvedl děvče do paláce a ode-

vzdal je do rukou Akté. Akté je dobrá duše, proto jsem

přikázal, aby Lygii dali k ní. Pomponia Graecina soudí

asi stejně, protože jí napsala. Zítra je u Nerona hosti-

na. Obstaral jsem ti místo vedle Lygie."

"Odpusť mi, Gaie, mou prchlivost," řekl Vinicius.

"Domníval jsem se, že jsi ji dal unést pro sebe nebo

pro caesara."

"Prchlivost ti mohu prominout, ale těžší pro mne

bude odpustit ti chování hodné lůzy, neurvalý křik

a hlas, který připomínal hráče mory. To nemám rád,

Marku, a toho se vystříhej. Měl bys vědět, že caesaro-

vým kuplířem je Tigellinus, a měl bys také vědět, že

kdybych si chtěl děvče nechat pro sebe, řekl bych ti

teď, hledě ti přímo do očí, toto: ,Vinicie, beru ti Lygii

a budu ji mít tak dlouho, dokud mě neomrzí.'"

Při těchto slovech se zahleděl svými ořechovými

zřítelnicemi chladně a vyzývavě přímo do Viniciových

očí, takže mladý člověk byl nyní zmaten už docela.

"Vina je na mé straně," řekl. "Jsi dobrý, šlechetný

a děkuji ti z celého srdce. Dovol mi jen ještě jednu

otázku. Proč jsi nedal poslat Lygii rovnou do mého

domu?"

"Protože caesar chce zachovat zdání legálnosti.

Lidé v Římě budou o tom mluvit, a protože bereme

Lygii jako rukojmí, zůstane v caesarově paláci tak

dlouho, dokud o tom budou mluvit. Pak ti ji hezky poti-

chu pošlou a bude to hotovo. Měděnobradý je zbabělý

pes. Ví, že jeho moc nemá hranic, ale přesto se snaží

ospravedlňovat každý svůj čin. Vzpamatoval ses už

natolik, aby sis mohl trošku zafilozofovat? Mně samé-

mu nejednou napadlo, proč se zločin, i když je mocný

jako caesar a jist si beztrestností, proč se přesto

vždycky snaží zachovávat zdání práva, spravedlnosti

a ctnosti... K čemu ta námaha? Já si myslím, že za-

vraždit bratra, matku a manželku je věc, která je hod-

na nějakého asijského vladaříčka, ale ne římského cí-

saře. Ale kdyby se to přihodilo mně, nepsal bych sená-

tu dopisy na ospravedlnění... Ale Nero je píše - Nero

hledá zástěrku, protože Nero je zbabělec. Ale dejme

tomu Tiberius, ten nebyl zbabělec, a přesto ospravedl-

ňoval každý svůj špatný čin. Proč? Co je to za podivný,

mimoděký hold, vzdávaný ctnosti pomocí zla? A víš, co

se mi zdá? Že to dělají proto, že špatnost je škaredá,

kdežto ctnost krásná. Ergo, opravdový estét je už svým

estétstvím ctnostný člověk. Ergo, já jsem ctnostný člo-

věk. Musím dnes ulít trošku vína stínům Protagora,

Prodika a Gorgia. Vychází najevo, že i sofisté mohou

být k něčemu dobří. Poslouchej, pokračuji: Odňal jsem

Lygii Aulům, abych ji mohl odevzdat tobě. Dobrá. Ale

Lysippos by z vás vytvořil nádherné sousoší. Oba jste

krásní, je tedy krásný i můj čin, a protože je krásný,

nemůže být zlý. Pohleď, Marku, zde sedí před tebou

ctnost, vtělena do Petronia! Kdyby žil Aristeides, ne-

zbylo by mu než přijít za mnou a dát mi sto min za

krátkou přednášku o ctnosti."

"Ale Vinicius jako člověk, jenž se zajímal více

o skutečnost než o přednášky o ctnosti, řekl:

"Zítra spatřím Lygii a pak ji budu mít ve svém

domě každý den, bez přestání, až do smrti."

"Ty budeš mít Lygii a já budu mít na krku Aula.

Svolá na mne pomstu všech bohů podsvětí. Kdyby si

aspoň, šišlavec, vzal předtím hodinu správného dekla-

mování... Jenže on bude nadávat tak, jak nadával

mým klientům můj bývalý vrátný, kterého jsem za to

ostatně poslal na venkov do ergastula."

"Aulus byl u mne. Slíbil jsem mu, že mu pošlu

zprávu o Lygii."

"Napiš mu, že vůle ,božského' caesara je nejvyš-

ším zákonem a že tvůj první syn se bude jmenovat

Aulus. Je třeba, aby se tomu starci dostalo nějaké útě-

chy. Jsem schopen požádat Měděnobradého, aby ho

pozval zítra na hostinu. Už proto, aby tě v tricliniu uvi-

děl vedle Lygie."

"Nedělej to," řekl Vinicius. "Mně je jich přece jen

líto, zvláště Pomponie."

A sedl si a napsal onen dopis, který vzal starému

vojevůdci poslední zbytek naděje.

KAPITOLA 7

Před Akté, když bývala Neronovou milenkou, se sklá-

něly nejvyšší hlavy Říma. Ale Akté se ani tenkrát ne-

chtěla vměšovat do veřejných záležitostí, a využíva-

la-li kdy svého vlivu na mladého vládce, pak snad jen

tehdy, chtěla-li někomu vyprosit milost. Tichá a po-

korná, získala si vděčnost mnoha lidí a nikoho si ne-

znepřátelila. Ani Octavia ji nemohla nenávidět. Žárli-

vým se zdála příliš málo nebezpečná. Vědělo se o ní, že

Nerona stále miluje smutnou a bolestnou láskou, která

žije ne už nadějí, ale jen vzpomínkami na chvíle, kdy

byl Nero nejen mladší a zamilovaný, nýbrž i lepší. Vě-

dělo se, že není s to odtrhnout od těchto vzpomínek ani

srdce, ani myšlenky, ale že už nic neočekává. A proto-

že se už nebylo třeba obávat, že by se snad caesar k ní

vrátil, hleděli na ni jako na zcela bezbrannou bytost

a nechali ji proto na pokoji. Pro Poppaeu byla jen ti-

chou služkou, tak neškodnou, že se ani nesnažila

odstranit ji z paláce.

Protože ji však caesar kdysi miloval a opustil ji

bez zloby, klidně, ba dokonce tak trochu přátelsky,

měli k ní lidé stále jakés takés ohledy. Když ji Nero

propustil, dal jí v paláci byt, v něm oddělené cubiculum

a hrstku služebnictva. A tak jako kdysi Pallas a Nar-

cis, třebaže to byli Claudiovi propuštěnci, zasedali

s Claudiem nejen k hostinám, nýbrž zaujímali jako

mocní ministři čestná místa, zvali i ji tu a tam k caesa-

rovu stolu. Dělali to možná proto, že její krásná posta-

va byla skutečnou ozdobou každé hostiny. Ačkoliv cae-

sar se ve výběru společnosti přestal už dávno řídit ja-

kýmikoli zřeteli. U jeho stolu sedávala nejrůznorodější

smíšenina lidí všech stavů i povolání. Byli mezi nimi

senátoři, ale převážně takoví, kteří byli ochotni dělat

ze sebe zároveň šašky. Bývali tam patriciové, staří

i mladí, kteří toužili po rozkoši, přepychu a požitcích.

Bývaly tam ženy velkých jmen, ale neváhající nasazo-

vat si večer světlé paruky a hledat z touhy po zábavě

dobrodružství v temných uličkách. Bývali tam i vysocí

úředníci i kněží, kteří se nad plnými číšemi sami

s chutí posmívali svým bohům, a vedle nich zase se-

branka všeho druhu, slepená ze zpěváků, z mimů,

z hudebníků, z tanečníků a tanečnic, z básníků, kteří

recitovali básně a myslili přitom na to, kolik sesterciů

jim může kápnout za pochvalu caesarových básní,

z hladových filozofů, sledujících lačnýma očima podá-

vaná jídla, a konečně ze slavných vozatajů, kejklířů,

kouzelníků, vypravěčů, vtipálků i z nejrůznějších niče-

mů, které móda nebo hloupost pasovaly na znameni-

tosti dne a mezi nimiž nechyběli ani tací, kdož zakrý-

vali dlouhými vlasy proděravělé uši, svědčící o tom, že

jde o bývalé otroky.

Ti, co byli slavnější, usedali přímo ke stolům,

méně slavní se starali o rozptýlení při jídle a čekali na

okamžik, kdy jim služebnictvo dovolí, aby se vrhli na

zbytky jídel a nápojů. Hosty toho druhu dodávali Ti-

gellinus, Vatinius a Vitellius a byli často nuceni dát

takovým hostům oděv hodící se pro vstup do caesaro-

vých komnat. Caesar měl ostatně rád takovou společ-

nost, cítil se v ní totiž nejnenuceněji. Přepych dvora

vše pozlacoval a na vše vrhal svůj lesk. Velcí i malí,

potomci vznešených rodů i holota z ulice, velcí umělci

i chatrné výškrabky talentů, ti všichni se hrnuli do

paláce, aby nasytili oslněné oči přepychem, který té-

měř přesahoval lidské představy, aby se mohli přiblí-

žit k dárci všech milostí, všeho bohatství i dobra, jehož

jediný rozmar mohl sice srazit do propasti, ale mohl

zároveň vynést až k oblakům.

Toho dne se měla Lygie zúčastnit takovéto hosti-

ny. Strach, nejistota a tupá lhostejnost - nic divného

po takovém zážitku - bojovaly v ní s touhou po odpo-

ru. Bála se caesara, bála se lidí, bála se paláce, jehož

hlučnost ji zbavovala smyslů, bála se hostin, o jejichž

bezuzdnosti slýchala od Aula Plautia, od Pomponie

Graeciny a od jejich přátel. Ale přes to, že byla mladá,

nebyly jí tyto věci neznámé, protože poznání zlého

pronikalo v těchto dobách velmi záhy i k dětskému

sluchu. Věděla tedy, že jí v tomto paláci hrozí záhuba,

před níž ji ostatně při loučení varovala i Pomponia.

Protože však měla mladou duši, neznalou ještě zkaže-

nosti, a protože vyznávala učení, které jí vštípila její

nevlastní matka, slíbila, že se té záhubě bude bránit.

Slíbila to matce, sobě a také onomu božskému učiteli,

v nějž nejen věřila, ale kterého si ve svém napůl dět-

ském srdci zamilovala pro mírnost jeho učení, pro hoř-

kost jeho smrti i pro slávu jeho zmrtvýchvstání.

Byla přesvědčena, že ani Aulus, ani Pomponia

Graecina nebudou teď už hnáni k odpovědnosti za její

činy, uvažovala tedy, zda by nebylo lepší postavit se na

odpor a na hostinu nejít. Na jedné straně se v její duši

hlasitě ozývaly strach a neklid, na druhé straně se v ní

zase rodila touha ukázat odvahu, vytrvalost, vydat se

v nebezpečí mučení a smrti. Tak to přece přikázal bož-

ský učitel. Sám dal takový příklad. Pomponia jí přece

vyprávěla, že horlivější vyznavači touží celým srdcem

po takové zkoušce a modlí se o ni. Když byla ještě

v Aulově domě, ovládla v některých okamžicích podob-

ná touha i Lygii. Představovala si sebe samu jako mu-

čednici s ranami na dlaních a na nohou, bílou jako

sníh, nadpozemsky krásnou, jak ji stejně bílí andělé

nesou vzhůru k blankytu. Takovými a podobnými

představami se kochala ve své fantazii. Bylo v tom

mnoho dětských snů, ale byl v tom i sklon zhlížet se

v sobě a za to ji Pomponia kárávala. A teď, kdy odpor

proti caesarově vůli mohl mít za následek nějaký kru-

tý trest a kdy se mučení, vídané ve fantazii, mohlo stát

skutečností, přibyla ke krásným vidinám, k zamilova-

nosti do sebe samé ještě jakási zvědavost, smíšená se

strachem, zvědavost, jak ji asi potrestají a jaký druh

mučení si pro ni vymyslí.

A tak kolísala její ještě polodětská duše sem

a tam. Ale Akté, když se dozvěděla o jejím váhání, po-

hlédla na ni tak udiveně, jako by děvče mluvilo v ho-

rečce. Dát najevo odpor proti caesarově vůli? Vystavit

se od prvního okamžiku jeho hněvu? To může udělat

jen dítě, které neví, co povídá. Z vlastních Lygiiných

slov vychází najevo, že není vlastně rukojmím, nýbrž

děvčetem, na které její národ zapomněl. Nehájí ji žád-

né mezinárodní právo, a i kdyby ji hájilo, caesar je

dost mocný, aby je v okamžiku hněvu zdeptal. Caesa-

rovi se zlíbilo vzít si Lygii k sobě a od té chvíle si s ní

může dělat, co chce. Od té chvíle závisí Lygie na jeho

vůli, nad niž není na světě silnější.

"Ano," pokračovala, "i já jsem četla epištoly Pavla

z Tarsu, i já vím, že nad zemí je Bůh a Syn Boží, který

vstal z mrtvých. Ale na zemi je pouze caesar. Pamatuj

si to, Lygie. Vím také, že tvé učení ti nedovoluje, abys

byla tím, čím jsem byla já, a že vám, stejně jako stoi-

kům, o kterých mi vyprávěl Epiktetos, je dovoleno vy-

brat si jen smrt, máte-li volit mezi zhanobením a smr-

tí. Ale cožpak můžeš uhodnout, že tě čeká smrt, a ne

zhanobení? Což jsi neslyšela o Seianově dcerušce, ma-

lém ještě děvčátku, jak musela, aby bylo učiněno za-

dost zákonu, který zakazuje trestat smrtí panny, projít

na Tiberiův rozkaz zhanobením, než skonala? Lygie,

Lygie, nedráždi caesara! Až přijde rozhodující oka-

mžik, až budeš muset volit mezi hanbou a smrtí, budeš

jednat tak, jak ti nařizuje tvá Pravda, ale nevyhledávej

záhubu dobrovolně a nedráždi z malicherných příčin

toho pozemského, ale krutého boha."

Akté hovořila plna veliké lítosti, ba dokonce doja-

tě, a protože byla poněkud krátkozraká, přiblížila svůj

sladký obličej blízko k Lygiině tváři, jako by se chtěla

přesvědčit, jakým dojmem působí její slova.

Lygie ji objala s dětskou důvěřivostí kolem krku

a řekla: "Jsi dobrá, Akté."

Akté, dojata pochvalou a důvěrou, přivinula ji

k srdci, a když se pak vyvinula z dívčina objetí, odpo-

věděla:

"Mé štěstí odešlo i má radost odešla, ale zlá ne-

jsem."

Pak se začala rychlými kroky procházet po pokoji

a hovořit sama pro sebe takřka zoufale:

"Ne! On nebyl špatný. On sám se tehdy domníval,

že je dobrý, a chtěl být dobrý. Já to vím nejlépe. To

všechno přišlo až později ... až když přestal milovat...

To ho ti druzí udělali takovým, jaký je. To ti druzí -

a Poppaea!"

Při těchto slovech se jí řasy pokryly slzami. Lygie

ji chvíli sledovala svýma modrýma očima a konečně

řekla:

"Ty ho lituješ, Akté?"

"Lituji!" odpověděla bezvýrazně Řekyně.

A opět začala přecházet s rukama zaťatýma jako-

by bolestí a s bezradnou tváří.

Ale Lygie se nesměle ptala dál:

"Ty ho máš ještě ráda, Akté?"

"Mám..."

A po chvíli dodala:

"Nikdo kromě mne ho nemá rád..."

Nastalo mlčení, za něhož se Akté snažila získat

opět klid, rozrušený vzpomínkami. Když se jí konečně

v obličeji objevil opět její obvyklý výraz tichého smut-

ku, řekla:

"Mluvme o tobě, Lygie. Vypusť vůbec z hlavy, že

by ses mohla postavit caesarovi na odpor. To by bylo

šílenství. A ostatně, uklidni se. Znám dobře tento dům

a myslím, že ti od caesara nic nehrozí. Kdyby tě Nero

dal unést pro sebe, nepřivedl by tě na Palatin. Tady

vládne Poppaea a od té doby, kdy mu povila dcerušku,

je Nero ještě více pod její nadvládou... Ne. Nero sice

rozkázal, aby ses zúčastnila hostiny, ale dosud tě nevi-

děl, neptal se na tebe, nejde mu tedy o tebe. Snad tě

vzal Aulovi a Pomponii jen proto, že se na ně hněvá...

Mně Petronius psal, abych o tebe pečovala, a proto-

že - jak víš - psala i Pomponia, snad se tedy spolu

domluvili. Snad to Petronius udělal na její prosbu.

Je-li tomu tak, jestliže i on bude na Pomponiinu pros-

bu nad tebou bdít, nic ti nehrozí, a kdož ví, zda tě Nero

na jeho přímluvu nepošle zpátky k Aulům. Nevím, na-

kolik ho má Nero rád, ale vím, že se zřídkakdy odváží

mít jiný názor než Petronius."

"Ach Akté!" odpověděla Lygie, "Petronius byl

u nás předtím, než mě odvedli, a má matka je přesvěd-

čena, že si mě Nero vyžádal na jeho naléhání."

"To by bylo zlé," řekla Akté.

Ale když se na chvíli zamyslila, pokračovala:

"Snad se Petronius při některé večeři před Nero-

nem jen podřekl, že viděl u Aulů rukojmí Lygů, a Nero,

který žárlivě střeží svou moc, vyžádal si tě proto, že

rukojmí patří caesarovi. Nemá ostatně rád Aula ani

Pomponii... Ne! Nezdá se mi, že by Petronius, kdyby

tě chtěl vzít Aulovi, sáhl po takovém způsobu... Ne-

vím, je-li Petronius lepší než ti, kdož obklopují caesa-

ra, ale rozhodně je jiný... Ostatně, možná že najdeš

kromě něho ještě někoho, kdo bude ochoten se za tebe

přimluvit. Nepoznala jsi u Aula někoho z lidí blízkých

caesarovi?"

"Vídala jsem tam Vespasiana a Tita."

"Caesar je nemá rád."

"A Seneku."

"Stačí, aby Seneca něco poradil, a Nero to udělá

právě naopak."

Jasná Lygiina tvář se začala pokrývat ruměncem.

"A Vinicia..."

"Neznám ho."

"Je to Petroniův příbuzný, který se nedávno vrátil

z Arménie."

"Myslíš, že ho Nero vidí rád?"

"Vinicia mají rádi všichni."

"A chtěl by se za tebe přimluvit?"

"Ano."

Akté se cituplně usmála a řekla:

"Pak ho tedy jistě spatříš na hostině. Být na ní

musíš. Za prvé proto, že musíš... A jen takové dítě,

jako jsi ty, mohlo napadnout něco jiného. Za druhé

proto, že chceš-li se vrátit do Aulova domu, najdeš tam

příležitost poprosit Petronia a Vinicia, aby ti svým vli-

vem vymohli právo na návrat. Kdyby tu byli, oba by ti

pověděli totéž co já, že by to totiž bylo šílenství a tvá

záhuba, kdyby ses pokoušela o odpor. Caesar by si sice

nemusel všimnout, že tam nejsi, ale kdyby si toho vši-

ml a přišel na to, že ses odvážila protivit se jeho vůli,

nebylo by pro tebe záchrany. Pojď, Lygie... Slyšíš ten

ruch v paláci? Slunce už klesá a brzy se začnou scházet

hosté."

"Máš pravdu, Akté," odpověděla Lygie, "a já po-

slechnu tvé rady."

Kolik bylo v tomto rozhodnutí touhy spatřit Vini-

cia a Petronia, kolik ženské zvědavosti uvidět aspoň

jednou v životě takovou hostinu a na ní caesara, dvůr,

věhlasnou Poppaeu a jiné krásky i všechen ten neslý-

chaný přepych, o kterém se v Římě vypravovaly ne-

uvěřitelné věci, to si ovšem neuvědomovala ani sama

Lygie. Ale Akté měla svým způsobem pravdu a děvče

to dobře vycítilo. Jít musela, a tak, jakmile nutnost

a zdravý rozum podepřely skryté pokušení, přestala

váhat.

Akté ji pak zavedla do svého vlastního unctuaria,

aby ji natřela mastmi a oblékla. A třebaže bylo v cae-

sarově domě mnoho otrokyň a sama Akté jich měla

dost pro svou osobní potřebu, přece jen ze soucitu

k děvčeti, jehož nevinnost a krása ji uchvátily, rozhod-

la, že ji obleče sama. A hned se ukázalo, že v mladé

Řekyni přes všechen její smutek a přes to, že čítala

listy Pavla z Tarsu, zůstalo ještě mnoho z dávné helén-

ské duše, na niž krása těla působí více než cokoli jiné-

ho na světě. Když obnažila Lygii a spatřila její útlé,

zároveň však plné tvary, vymodelované jakoby z per-

leti a z růžových plátků, nezdržela se výkřiku obdivu;

poodstoupila několik kroků a hleděla plna nadšení na

tu nevídanou, jarem dýšící postavu.

"Lygie!" zvolala konečně. "Ty jsi stokrát krásnější

než Poppaea!"

Ale dívka, vychovaná v přísném Pomponiině

domě, kde se dbalo cudnosti, i když byly ženy samy

mezi sebou, stála - nádherná jako nádherný sen, har-

monická jako Praxitelovo dílo nebo jako píseň, ale

rozpačitá, zrůžovělá studem, kolena přitisknuta k sobě,

ruce na ňadrech a řasy spuštěny přes oči. Pojednou

zvedla prudkým pohybem paže, vytáhla jehlice, držící

pohromadě vlasy, a jediným zatřesením hlavy se do

nich zahalila jako do pláště.

Akté pokročila k ní, dotkla se tmavých, zvlněných

pramenů a řekla:

"Jak krásné máš vlasy!... Nepopráším je zlatým

pudrem, vždyť ze samých jejich prstenců prosvítá mís-

ty zlato... Snad jen tu a tam přidám trošku zlatového

lesku, ale jen zlehka, zlehounka, jako by je rozjasnil

paprsek... Krásná je asi vaše lygijská země, jestliže

rodí takové dívky!"

"Já se na ni nepamatuji," odpověděla Lygie. "Jen

Ursus mi vyprávěl, že u nás jsou jen lesy, lesy a lesy."

"A v lesích rozkvétají květy," řekla Akté, namočila

si dlaně v nádobě naplněné verbenou a vlhčila jí Ly-

giiny vlasy.

Když skončila, začala zlehounka natírat celé její

tělo vonnými mastmi z Arábie a pak jí oblékla měkkou

zlatavou tuniku bez rukávů, přes kterou mělo přijít

ještě sněhobílé peplum. Protože však bylo třeba učesat

ještě předtím vlasy, zahalila ji prozatím do rozměrné-

ho roucha, zvaného synthesis, posadila ji na židli

a odevzdala na chvíli do rukou otrokyň. Sama na česá-

ní jen zpovzdálí dohlížela. Zároveň začaly dvě otroky-

ně obouvat Lygiiny nožky do bílých střevíčků vyšíva-

ných purpurem, přivazujíce je zlatými překříženými

stuhami k alabastrovým kotníčkům. Když byl účes ko-

nečně hotov, oblékly Lygii do pepla, skládaného do

ladných, lehkých záhybů. Akté jí pak zapjala kolem

krku perlový náhrdelník, dotkla se prstenců jejích vla-

sů zlatým práškem a pak se začala oblékat sama, sle-

dujíc po celý ten čas Lygii nadšenýma očima.

Brzy však byla hotova, a sotva se před hlavní bra-

nou začaly objevovat první lektiky, vešly obě do boční-

ho kryptoportika, odkud bylo vidět hlavní bránu, vnitř-

ní galerie a nádvoří, lemované sloupořadím z numid-

ského mramoru.

Stále víc a více lidí procházelo pod vysokým oblou-

kem brány, nad níž jako by se vznášelo ve vzduchu

nádherné Lysippovo čtyřspřeží, vezoucí Apollóna

a Dianu. Lygiiny oči oslnil úchvatný obraz, o němž jí

skromně zařízený Aulův dům nemohl dát ani dost ma-

lou představu. Byly to právě okamžiky západu slunce,

jehož poslední paprsky dopadaly na žlutý numidský

mramor sloupů. Mramor zářil v těchto záblescích jako

zlato a zároveň přecházel do růžova. Mezi sloupy, pod

bílými sochami Danaid, různých bohů a hrdinů proté-

kaly davy lidí, mužů i žen podobajících se také so-

chám, protože všichni měli na sobě tógy, pepla a stoly,

splývající ladně k zemi měkkými záhyby, na nichž do-

hasínaly odlesky zapadajícího slunce. Z výše hleděl na

ty davy obrovský Herkules, hlavu ještě ve světle,

avšak hruď ponořenu už do stínu, který vrhal obrov-

ský sloup. Akté ukazovala Lygii senátory v tógách s ši-

rokým lemováním, pestrobarevných tunikách a s půl-

měsícem na obuvi, rytíře a slavné umělce, římské

ženy, oděné buď po římském nebo řeckém způsobu,

anebo ve fantastických východních úborech, s vlasy

vyčesanými do tvarů věží a pyramid nebo zase hladce

přiléhajícími k hlavě - jako u soch bohyň - a prople-

tenými spoustou květin. Mnoho mužů a mnoho žen

Akté Lygii jmenovala a přidávala vždy k jejich jménu

krátké a často strašné historky, které vzbuzovaly

v Lygii strach, údiv a překvapení. Pro ni to byl podivný

svět Její oči sice hltaly jeho krásu, ale její dívčí rozum

nebyl s to pochopit jeho rozpory. V těch červáncích na

obloze, v těch řadách nehybných sloupů, ztrácejících

se kdesi v hloubi nádvoří, i v těch lidech, podobných

sochám, byl jakýsi veliký klid a mír. Zdálo by se, že

zde, mezi těmi jednoduchými mramorovými liniemi,

musejí žít bezstarostní, spokojení a šťastní polobozi -

a zatím odhaloval tichý hlas Akté vždy nová a nová

tajemství tohoto paláce i těchto lidí. Tam opodál je vi-

dět kryptoportik, na jehož podlaze a sloupech se ještě

červenají rudé skvrny krve, jíž ztřísnil bílý mramor

Caligula, když klesl k zemi pod nožem Cassia Chaerey;

tam zavraždili jeho ženu, tam zase roztříštili o kámen

jeho dítě; tam, pod oním křídlem, jsou podzemní kob-

ky, kde si hlady hryzal své vlastní ruce Drusus mladší;

tam otrávili Drusa staršího, tam se svíjel strachy Ge-

mellus, tam úpěl v křečích Claudius, tam Germanicus.

Každý kousek těchto zdí slyšel sténání a chroptění

umírajících a tito lidé, kteří nyní v tógách, v pestroba-

revných tunikách, ozdobeni květy a šperky, spěchají

na hostinu, jsou možná zítřejšími odsouzenci; úsměv

na leckteré tváři zakrývá možná strach, neklid, nejis-

totu příštího dne; srdce těchto zdánlivě bezstarost-

ných, ověnčených polobohů rozleptává možná právě

teď horečná chamtivost a závist. Poplašené Lygiiny

myšlenky nestačily slovům Akté, a když onen nádher-

ný svět přitahoval stále větší silou její oči, srdce se

sevřelo hrůzou a v duši vykřikl pojednou nevýslovný,

nesmírný stesk po milované Pomponii Graecině a po

klidném Aulově domě, kde nevládl zločin, nýbrž láska.

A zatím přitékaly od Vicu Apollinis nové a nové

proudy hostí. Z vnější strany brány sem doléhal hovor

a výkřiky klientů vyprovázejících své patrony. Nádvo-

ří a sloupořadí se zahemžily množstvím caesarových

otroků, otrokyň, malých pacholat i praetoriánských

vojáků, držících v paláci stráž. Tu a tam se mezi bílými

nebo osmahlejšími obličeji začernala tvář Numida

v přilbě zdobené peřím a s velkými zlatými kruhy

v uších. Lidé přinášeli loutny, kithary, kytice uměle

vypěstovaných květin, třebaže byl už pozdní podzim,

ručně tepané stříbrné, zlaté a měděné lampy. Hlasitěj-

ší a hlasitější šum hlasů se mísil se šploucháním fon-

tány, jejíž vrkočovité proudy, zrůžovělé večerním pří-

svitem, dopadaly z výše na mramor a tříštily se na

něm jakoby s úpěním.

Akté přestala vypravovat, ale Lygie hleděla stále

na dav, jako by v něm někoho vyhlížela. A pojednou se

její obličej pokryl ruměncem. Mezi sloupovím se vyno-

řili Vinicius a Petronius a kráčeli k velkému tricliniu,

krásní, klidní, podobni ve svých tógách bílým bohům.

Sotva uviděla mezi cizími lidmi ty dvě známé, přátel-

ské tváře, a zvláště když spatřila Vinicia, měla Lygie

dojem, jako by jí ze srdce spadla velká tíha. Cítila se

pojednou méně osamocena. Nesmírný stesk po Pom-

ponii a po Aulově domě, stesk, který se v ní před chvílí

ozval, ztratil pojednou svou bolestivost. Touha spatřit

Vinicia a promluvit s ním přehlušila v ní všechny

Ostatní hlasy. Marně si připomínala vše to špatné, co

slyšela o caesarově domě, marně si připomínala slova

Akté a Pomponiiny výstrahy. Přes tato slova, přes tyto

výstrahy pocítila najednou, že na hostině nejen být

musí, nýbrž zároveň chce. Při pomyšlení, že za chvíli

uslyší ten milý hlas, který se jí tak líbil, hlas, který

k ní hovořil o lásce a o štěstí hodném bohů a který zněl

dosud v jejích uších jako píseň, zmocnila se jí prostě

radost.

Ale pojednou se té radosti polekala. Měla dojem,

že v tomto okamžiku zrazuje to čisté učení, v němž ji

vychovali, že zrazuje Pomponii i sebe samu. Něco jiné-

ho je jít z donucení, něco jiného radovat se z té nut-

nosti. Připadala si pojednou vinna, nehodna a ztrace-

na. Zmocnilo se jí zoufalství a chtělo se jí plakat. Kdy-

by byla sama, poklekla by a bila by se v prsa se slovy:

moje vina, moje vina! Akté ji teď uchopila za ruku

a vedla ji vnitřkem paláce do velkého triclinia, kde

měla být hostina, ale Lygii se dělaly před očima mžit-

ky, v uších jí šumělo vnitřním rozrušením a srdce jí

bušilo tak, že se jí až tajil dech. Jako ve snu spatřila

tisíce lamp, mihotajících se na stolech a na stěnách,

jako ve snu uslyšela volání, jímž hodovníci vítali cae-

sara, jako skrz mlhu viděla caesara samého. Výkřiky ji

ohlušily, záře oslepila, vůně omámily tak, že ztratila

poslední zbytky jasného vědomí a byla sotva s to po-

znat Akté, která ji usadila ke stolu a sama zaujala

místo vedle ní.

Ale za chvíli se po Lygiině druhé straně ozval hlu-

boký, známý hlas:

"Buď zdráva, ty nejkrásnější mezi všemi pannami

na zemi i hvězdami na nebi! Buď zdráva, božská Kalli-

no!"

Lygie se poněkud vzpamatovala a pohlédla tam:

vedle ní ležel Vinicius.

Byl bez tógy, protože pohodlí i obyčej přikazovaly

tógu k hostině svlékat. Jeho tělo pokrývala jen šarlato-

vá tunika bez rukávů s vyšívanými stříbrnými palma-

mi. Paže měl holé, podle východního zvyku ozdobené

nad lokty dvěma širokými zlatými náramky a na před-

loktí pečlivě zbavené chloupků, takže byly hladké, ale

svalnaté; byly to skutečně paže vojáka, stvořené pro

meč a štít. Na hlavě měl růžový věnec. Se svým obo-

čím, srostlým nad kořenem nosu, se svýma nádherný-

ma očima a osmahlou pletí byl jakoby ztělesněním

mládí a síly. Lygii se zdál tak krásný, že i když už

pominul první nával zmámenosti, sotva se zmohla na

odpověď: "Buď zdráv, Marku..."

Vinicius řekl:

"Šťastné jsou mé oči, že tě vidí; šťastné jsou mé

uši, že uslyšely tvůj hlas, příjemnější hlasu fléten a ki-

thar. Kdyby mi řekli, abych volil, kdo má na této hosti-

ně sedět vedle mne, zda ty, Lygie, nebo Venuše, zvolil

bych si tebe, božská!"

A zahleděl se na ni, jako by se chtěl nasytit jejím

obrazem, a jeho oči ji spalovaly. Jeho zrak sklouzával

z obličeje na její krk a obnažená ramena, laskal se

s jejími ladnými tvary, kochal se jí, vstřebával ji celou

do sebe, hltal ji, avšak kromě touhy v něm zářilo i štěs-

tí, láska a bezmezné nadšení.

"Věděl jsem, že tě uvidím v caesarově domě," po-

kračoval, "a přece, když jsem tě spatřil, celou mou duší

otřásla taková radost, jako by mě potkalo štěstí vůbec

netušené."

Lygie se už vzpamatovala docela, a protože cítila,

že v tomto davu a v tomto domě je Vinicius jedinou

blízkou bytostí, dala se s ním do hovoru a vyptávala se

ho na vše, co pro ni bylo nepochopitelné a co v ní vzbu-

zovalo strach. Jak věděl, že ji najde v caesarově domě?

Proč ji caesar vzal Pomponii? Ona se tu bojí a chce se

k Pomponii vrátit. Zemřela by steskem a neklidem,

nemít naději, že se Petronius a on za ni u caesara při-

mluví.

Vinicius jí vysvětlil, že se o jejím únosu dozvěděl

až od Aula. Proč je Lygie tady, to on neví. Caesar ne-

skládá nikomu účty ze svých nařízení a rozkazů. Přes-

to však jen ať se nebojí. Vždyť on, Vinicius, je u ní

a u ní zůstane. Raději by ztratil zrak, než ji nevidět,

raději by ztratil život, než ji opustit. Ona je jeho duší,

bude ji tedy hlídat jako svou vlastní duši. Postaví jí ve

svém domě oltář jako svému božstvu a na tom oltáři

bude obětovat myrhu a aloe a na jaře sasanky a jablo-

ňové květy... A jestliže se bojí v caesarově domě, pak

jí tedy slibuje, že v tomto domě nezůstane.

A přesto, že přeháněl a tu i tam si dokonce vymýš-

lel, vanula z jeho hlasu pravda, protože jeho city byly

opravdové. Zmocňovala se ho také upřímná lítost a její

slova mu tak pronikala do duše, že když mu začala

děkovat a ujišťovat ho, že si jej Pomponia zamiluje pro

jeho dobrotu a že ona sama mu bude celý život vděčna,

nemohl ovládnout rozrušení a měl dojem, že nikdy

v životě nebude s to nevyhovět jejím prosbám. Srdce

v něm začalo tát. Její krása opojovala jeho smysly.

Toužil po ní, ale zároveň cítil, že je mu nade vše drahá

a že by ji skutečně mohl zbožňovat jako bohyni; cítil

také neodolatelnou chuť mluvit o její kráse i o tom, jak

ji zbožňuje, ale hluk při hostině se vzmáhal, a proto

přisedl blíže k ní a začal jí šeptat dobrá, sladká slova,

vycházející z hloubi duše, lahodná jako hudba a opoj-

ná jako víno.

A skutečně ji opájel. Mezi těmi cizími lidmi, kteří

ji obklopovali, zdál se jí stále bližší, milejší, naprosto

čestný a celou duší oddaný. Uklidnil ji, sliboval, že ji

dostane z caesarova domu, sliboval, že ji neopustí a že

jí bude sloužit. Předtím u Aulů mluvil s ní o lásce

a o štěstí, které láska může dát, jen povšechně, ale teď

mluvil už přímo, že ji miluje, že je pro něho tou nejmi-

lejší a nejdražší. Lygie slyšela taková slova z muž-

ských úst poprvé, a čím déle poslouchala, tím silnější

měla dojem, že se v ní probouzí něco, co dosud jako by

spalo, že ji zalévá jakési štěstí, v němž se mísí nesmír-

ná radost s nesmírným neklidem. Tváře jí začaly ho-

řet, srdce bušit, rty se pootevřely jakoby údivem.

Zmocňoval se jí strach, že poslouchá takové věci, ale

nechtěla by za nic na světě přijít o jedno jediné slovo.

Hned klopila oči, hned zase pozvedala k Viniciovi jas-

ný zrak, ustrašený, ale zároveň tázavý, jako by mu

chtěla říci: "Mluv dále!" Hluk, hudba, vůně květin

i vůně arabských kadidel ji začaly znovu omamovat.

V Římě bývalo zvykem při hostinách ležet, jenže doma

bylo Lygiino místo mezi Pomponií a malým Aulem,

kdežto teď ležel po jejím boku Vinicius, mladý, mohut-

ný, zamilovaný, žhnoucí. Lygie pociťovala kouzlo, kte-

ré z něho vanulo, a v jejím nitru byl zároveň stud i roz-

koš. Zmocňovala se jí jakási sladká bezmocnost, jakási

slabost a malátnost myšlenek, jako by na ni přicházel

spánek.

Avšak její blízkost počala působit i na něho. Obli-

čej mu zbledl. Chřípí se mu rozšířilo jako orientálnímu

koni. A zřejmě i jeho srdce bušilo pod šarlatovou tuni-

kou neobvykle rychlým tepem, protože jeho dech se

zkrátil a slova se mu v ústech trhala. I on byl poprvé

tak blízko ní. Myšlenky se mu začaly kalit; v žilách

cítil plameny, které se marně snažil uhasit vínem. Ne

ještě víno, nýbrž její krásný obličej, její holé paže, její

panenská ňadra, vlnící se pod zlatou tunikou, jej opíje-

ly víc a více. Konečně ji uchopil za ruku nad zápěstím,

jak to učinil už jednou v Aulově domě, začal ji přitaho-

vat k sobě a šeptat chvějícími se rty:

"Miluji tě, Kallino ... ty má božská!"

"Marku, pusť mě," řekla Lygie.

Ale on mluvil dále, oči zastřeny mlhou:

"Má božská! Miluj mě..."

Ale vtom právě se ozval hlas Akté, která ležela po

Lygiině druhém boku:

"Caesar se dívá na vás."

Vinicia přepadl náhlý hněv na caesara i na Akté.

Její slova rozptýlila kouzlo opojení. Sebepřátelštější

hlas by se mladému muži zdál v takovém okamžiku

dotěrný a Vinicius se ke všemu ještě domníval, že

Akté chce úmyslně přerušit jeho rozhovor s Lygií.

Zvedl tedy hlavu, pohlédl na mladou propuštěnky-

ni přes Lygiina ramena a řekl zlostně:

"Minuly už doby, Akté, kdy jsi na hostinách ležela

vedle caesara, a říká se, že ti hrozí oslepnutí, jak ho

tedy můžeš vidět?"

A Akté odpověděla jakoby se smutkem:

"Přesto ho však vidím... On je také krátkozraký

a dívá se na vás skrz smaragd."

Cokoli Nero dělal, vše vzbuzovalo ostražitost do-

konce i u jeho nejbližších, a tak zneklidněl i Vinicius,

zchladl - a začal nenápadně pozorovat caesara. Lygie,

která v rozrušení na počátku hostiny viděla caesara

jen jakoby v mlze a pak se naň nedívala vůbec, zaujata

zcela Viniciovou přítomností a jeho slovy, teď k němu

také otočila své zvědavé a zároveň vystrašené oči.

Akté mluvila pravdu. Caesar, nakloněn nad sto-

lem, jedno oko přimhouřené, přidržoval si před dru-

hým okem kulatý, leštěný smaragd a pozoroval je. Na

okamžik se jeho zrak setkal s Lygiinýma očima a srd-

ce děvčete se sevřelo zděšením. Když žila, ještě jako

dítě, na vesnickém sídle Aulů na Sicílii, vyprávěla jí

stará egyptská otrokyně o dracích, kteří obývají hor-

ské propasti - a nyní měla dojem, že na ni pojednou

pohlédlo oko takového draka. Uchopila svou dlaní Vi-

niciovu ruku jako dítě, které se bojí, a do hlavy se jí

začaly hrnout neuspořádané a rychle se střídající do-

jmy. To je tedy on? Ten strašný a všemohoucí? Nikdy

jej dosud neviděla a myslila, že vypadá jinak. Předsta-

vovala si jakousi odpornou tvář se zkamenělou zlovol-

ností v tazích, a zatím spatřila velikou hlavu, posaze-

nou na tlustém krku, hroznou sice, ale téměř směšnou,

protože se zdaleka podobala hlavě dítěte. Tunika ame-

tystové barvy, barvy zakázané obyčejným smrtelní-

kům, vrhala na jeho široký, nízký obličej sinavý stín.

Vlasy měl tmavé, učesané podle módy, kterou zavedl

Otho, tak, že kadeře tvořily čtyři řady. Vousy neměl,

protože je nedávno obětoval Diovi, a celý Řím mu za to

vzdával díky, ačkoliv si lidé po straně šeptali, že oběto-

val vousy proto, poněvadž je měl jako všichni z jeho

rodu ryšavé. V jeho čele, vystupujícím mocně nad obo-

čím, bylo však přesto něco olympského. Svraštělé obo-

čí svědčilo, že si je vědom všemohoucnosti; ale pod

tímto čelem poloboha byl obličej opice, pijana a kome-

dianta, prázdný, plný měnlivých vášní, ztučnělý přes

Neronův mladý věk, ale přitom chorobný a ošklivý.

Lygii se zdál zlověstný, ale především ohyzdný.

Po chvíli odložil Nero smaragd a přestal ji pozoro-

vat. A tu uviděla jeho vyboulené modré oči, mžourající

v přemíře světla, skelné, bezmyšlenkovité, podobné

očím mrtvých.

Nero se mezitím otočil k Petroniovi a řekl:

"To je to rukojmí, to děvče, do kterého se zamilo-

val Vinicius?"

"To je ona," odpověděl Petronius.

"Jak se jmenuje její národ?"

"Lygové."

"Vinicius říká, že je krásná?"

"Oblékni do dívčího pepla ztrouchnivělý olivový

pařez a Vinicius řekne, že je krásný. Ale ve tvém obli-

čeji, ó nedostižný znalče, čtu již rozsudek nad ní! Ne-

musíš jej vyslovovat! Ano! Příliš suchá! Vyzáblá, do-

slova makovice na tenké lodyze, a ty, božský estéte,

ceníš si přece na ženě lodyhy a máš třikrát, čtyřikrát

pravdu! Pouhý obličej nic neznamená. Mnoho jsem se

od tebe naučil, ale tak jisté oko ještě nemám... A jsem

ochoten vsadit se tady s Tulliem Senecionem o jeho

milenku, že i když při hostině, kdy všichni leží, je ne-

snadné posoudit celou postavu, ty sis už řekl: ,Příliš

úzká v bocích.'"

"Příliš úzká v bocích," opakoval Nero mhouře oči.

Na Petroniových rtech se objevil sotva postřehnu-

telný úsměv. A Tullius Senecio, který byl až do toho

okamžiku zabrán do rozhovoru s Vestinem, či snad

lépe do posměšků snům, v něž Vestinus věřil, otočil se

k Petroniovi, a třebaže neměl ani ponětí, oč jde, řekl:

"Mýlíš se! Já souhlasím s caesarem."

"Výborně!" odpověděl Petronius. "Dokazoval jsem

právě, že máš přece jen aspoň drobet rozumu, kdežto

caesar tvrdí, že jsi naprostý osel."

"Habet!" řekl se smíchem Nero a ukázal palcem

k zemi, jak se to dělávalo v cirku na znamení, že gla-

diátor byl zasažen a má být dobit.

Ale Vestinus se domníval, že jde stále ještě o sny,

a zvolal:

"A já věřím ve sny a Seneca mi kdysi povídal, že

věří také."

"Dnes v noci se mi zdálo, že jsem byla vestálkou,"

řekla Calvia Crispinilla, naklánějíc se přes stůl.

Nero začal po těchto slovech plácat dlaněmi

o sebe, ostatní následovali jeho příkladu a na chvíli se

kolem ozval potlesk, protože Crispinilla, která byla ně-

kolikrát rozvedena, byla svou příslovečnou prostopáš-

ností známa po celém Římě.

Crispinilla však řekla bez nejmenších rozpaků:

"A co má být? Všechny vestálky jsou staré a oškli-

vé. Jediná Rubria je trochu k světu. A tak bychom byly

aspoň dvě, i když Rubrii se vyrážejí v létě pihy."

"Přesto mi však dovol říci, přečistá Calvie," řekl

Petronius, "že vestálkou ses mohla stát leda ve snu."

"A kdyby nařídil caesar?"

"Pak bych uvěřil, že se sny uskutečňují, i když

jsou sebenesmyslnější."

"A uskutečňují se," řekl Vestinus. "Chápu lidi, kte-

ří nevěří v bohy, ale jak může někdo nevěřit ve sny?"

"A věštby?" zeptal se Nero. "Věštili mi kdysi, že

Řím přestane existovat a že já budu panovat nad ce-

lým Východem."

"Věštby a sny, to spolu souvisí," řekl Vestinus. "Je-

den prokonsul, veliký nevěrec, poslal jednou do Mop-

sovy svatyně otroka se zapečetěným dopisem, jejž za-

kázal otevřít, aby se přesvědčil, dovede-li bůžek odpo-

vědět na otázku, kterou do dopisu napsal. Otrok pře-

spal noc ve svatyni, očekávaje věštecký sen, pak se

vrátil a řekl toto: "Zdálo se mi o mládenci, jasném jako

slunce, a ten mi pověděl jen jedno slovo: ,Černého.'"

Když to prokonsul uslyšel, zbledl, otočil se ke svým

hostům, stejným nevěrcům jako on, a řekl: ,Víte, co

stálo v dopise?'"

Zde se Vestinus odmlčel, zvedl číši s vínem a pil.

"Co stálo v dopise?" zeptal se Senecio.

"V dopise byla otázka: ,Jakého býka mám oběto-

vat: bílého nebo černého?'"

Avšak pozornost, kterou vzbudilo vyprávění, roz-

ptýlil Vitellius. Přišel na hostinu už podnapilý a nyní

propukl neočekávaně, bez jakékoli příčiny v nesmysl-

ný smích.

"Čemu se ten sud loje směje?" zeptal se Nero.

"Smíchem se liší lidé od zvířat," řekl Petronius,

"a on nemá jiný důkaz, kterým by dokázal, že není

vepřem."

Vitellius se zatím stejně neočekávaně přestal

smát, a mlaskaje rty, lesknoucími se od omáček

a mastnot, zíral na všechny kolem tak překvapeně,

jako by je ještě nikdy v životě nebyl viděl.

Pak zvedl dlaň, která se podobala polštářku, a řekl

ochraptělým hlasem:

"Z prstu se mi sesmekl rytířský prsten po otci."

"Který byl ševcem," dodal Nero.

Ale Vitellius propukl opět neočekávaně v smích

a začal prsten hledat v peplu Calvie Crispinilly.

Když to viděl Vatinius, začal napodobovat výkřiky

vyděšené ženy a Nigidia, Calviina přítelkyně, mladá

vdova s dětským obličejem, ale s očima prostopášnice,

řekla nahlas:

"Hledá, co neztratil."

"Ale co mu nebude k ničemu, i kdyby to našel,"

dokončil básník Lucanus.

Hostina byla stále veselejší a veselejší. Zástupy

otroků roznášely nové a nové chody jídla; z velikých

váz, naplněných sněhem a ověnčených břečťanem, vy-

tahovali co chvíli menší nádoby s četnými druhy vín.

Všichni pili hodně. Ze stropu pršely neustále na stoly

a na hodovníky růže.

Ale Petronius začal prosit Nerona, aby dříve než

se hosté opijí, zkrášlil hostinu svým zpěvem. Sbor hla-

sů podepřel jeho slova, avšak Nero se začal zdráhat.

Nejde o odvahu samu, ačkoliv i té má vždycky málo...

Bohové vědí, kolik ho stojí všechna vystoupení... Ne-

vyhýbá se jim sice, musí přece udělat něco pro umění,

a ostatně, jestliže ho Apollón obdařil jakýms takýms

hlasem, pak by nebylo správné mrhat božími dary.

Chápe dokonce i to, že je to jeho povinnost vůči státu.

Ale dneska je opravdu nachlazen. V noci si dal na prsa

olověná závažíčka, ale ani to nepomohlo... Zamýšlí

dokonce odjet do Antia a nadýchat se tam mořského

vzduchu.

Ale Lucanus ho začal zapřísahat ve jménu umění

a všeho lidstva. Všichni přece vědí, že božský poeta

a zpěvák složil nový hymnus na Venuši, proti němuž je

hymnus Lucretiův pouhým kňučením ročního vlčete.

Ať je tato hostina skutečnou hostinou. Tak dobrý vlád-

ce by neměl působit svým poddaným taková muka.

"Nebuď krutý, caesare!"

"Nebuď krutý!" opakovali všichni, kdož seděli po-

blíž.

Nero rozhodil rukama na znamení, že musí ustou-

pit. V témž okamžiku vzaly na sebe všechny obličeje

výraz vděčnosti a všechny oči se otočily k němu. Avšak

Nero rozkázal, aby ještě předtím oznámili Poppaei, že

bude zpívat, a všem přítomným oznámil, že Poppaea

nepřišla na hostinu, protože se necítí zdráva. Poněvadž

jí však žádný lék nepřináší takovou úlevu jako jeho

zpěv, nerad by ji připravil o takovou příležitost.

Poppaea přišla neprodleně. Ovládala sice dosud

Nerona jako poddaného, věděla však také, že jde-li

o jeho ješitnost zpěváka, vozataje nebo básníka, bylo

by nebezpečné ji dráždit. Přišla tedy, krásná jako bo-

hyně, oblečená stejně jako Nero v rouchu ametystové

barvy, na krku náhrdelník z obrovských perel, uloupe-

ný kdysi Masinissovi, zlatovlasá, něžňoučká, a třebaže

už dvakrát rozvedená, přece s tváří a pohledem panny.

Vítali ji voláním a slovy "božská Augusta". Lygie

neviděla nikdy v životě nic tak krásného a nechtěla

věřit svým očím, protože věděla, že Poppaea Sabina je

jedna z nejhanebnějších žen na světě. Věděla od Pom-

ponie, že to ona navedla caesara, aby zavraždil svou

matku a manželku, znala ji z vyprávění Aulových hos-

tů a služebnictva; slyšela, že její sochy ve městě sráže-

jí v noci neznámí lidé k zemi; slyšela o nápisech, je-

jichž původci bývají odsuzováni k nejtěžším trestům,

ale které se přesto objevují každé ráno na městských

zdech. Ale nyní, když viděla tuto proslulou Poppaeu,

kterou vyznavači Kristovi považovali za vtělení zla

a zločinu, zdálo se jí, že tak vypadají snad jen andělé

nebo jiní nebeští duchové. Nemohla od ní prostě

odtrhnout oči a z úst jí mimoděk vyklouzla otázka:

"Ach, Marku, je to vůbec možné?..."

A Vinicius, rozpálený vínem a jakoby rozezlený,

že tolik věcí rozptyluje Lygiinu pozornost a odvádí ji

od něho a od jeho slov, řekl:

"Ano, je krásná, ale ty jsi stokrát krásnější. Ty se

neznáš, jinak by ses do sebe zamilovala jako Narcis...

Poppaea se koupe v mléce oslic, tebe však asi Venuše

vykoupala ve svém vlastním. Ty se neznáš, ocelle

mi!... Nedívej se na ni. Otoč oči ke mně, ocelle mi!...

Dotkni se svými rty tohoto poháru s vínem a já pak

sevřu totéž místo svými."

A přisedal k ní stále blíže. Lygie začala zase cou-

vat k Akté. Ale vtom nařídili klid, protože caesar po-

vstal. Zpěvák Diodoros mu podal loutnu, druh zvaný

delta, druhý, Terpnos, který ho měl doprovázet, při-

stoupil blíže, v rukou nástroj zvaný nablium. Nero

opřel deltu o stůl, zvedl oči vzhůru a v tricliniu zavlád-

lo na chvíli ticho, rušené jen šelestem růží, padajících

bez ustání ze stropu.

Pak, doprovázen dvěma loutnami, začal zpívat, či

spíše zpěvně a rytmicky recitovat svůj hymnus na Ve-

nuši. Ani hlas, i když poněkud zastřený, ani verše ne-

byly špatné, takže ubohou Lygii přepadly znovu výčit-

ky svědomí, protože hymnus, třebaže opěvoval nečis-

tou pohanskou Venuši, jí připadal až příliš krásný

a sám caesar s vavřínovým věncem na skráni a s pov-

zneseným zrakem se jí zdál krásnější, daleko méně

strašný a méně ohyzdný než na počátku hostiny.

Ale už se hodovníci ozvali hromovým potleskem.

Kolem dokola se rozlehly výkřiky: "Ó hlase hodný ne-

bešťana!" Některé ženy zvedly ruce do výšky a zůstaly

tak, chtějíce dát najevo své nadšení, i když už přestal

zpívat, jiné si zase osušovaly zaslzené oči. V sále to

zahučelo jako v úlu. Poppaea sklonila svou zlatovlasou

hlavu, zvedla Neronovu ruku ke rtům a dlouho ji tak

mlčky držela. Mladý Pythagoras, nesmírně krásný

Řek, s nímž se později pološílený už Nero dal oddat,

nařídiv flaminům, aby při tom zachovali všechny pře-

depsané obřady, poklekl nyní u jeho nohou.

Avšak Nero hleděl upřeně na Petronia, na jehož

pochvalu především vždy čekal. A Petronius řekl:

"Co se týče hudby, Orfeus je asi v tomto okamžiku

závistí stejně žlutý jako tady Lucanus, ale pokud jde

o verše, lituji, že nejsou horší, protože pak bych snad

našel vhodná slova pro jejich pochvalu."

Lucanus mu neměl vůbec za zlé zmínku o závisti,

naopak, pohlédl na Petronia pln vděčnosti a předstíra-

je nakvašenost mručel:

"Prokleté fatum, jež mi určilo, abych žil současně

s takovým básníkem. Nebýt toho, získal by si člověk

místečko v lidské paměti a na Parnasu, ale tak zbled-

ne, jako bledne kahánek na slunci."

A teď začal Petronius, který měl obdivuhodnou

paměť, recitovat celé odstavce hymnu, citovat jednotli-

vé verše, vyzvedat a rozebírat slova, která se mu zdála

nejhezčí. Lucanus, jako by zapomněl na svou závist,

připojil se k jeho slovům se svým nadšením. V Nero-

nově obličeji se objevila radost a bezedná prázdnota,

která s hloupostí nejen hraničila, nýbrž se jí naprosto

rovnala. Sám je upozorňoval na verše, které považoval

za nejhezčí, a nakonec začal utěšovat Lucana a povz-

buzovat ho, aby neztrácel odvahu, protože buď jak

buď, čím se člověk narodí, tím je, a úcta, kterou proka-

zují lidé Diovi, nevylučuje ještě slávu jiných bohů.

Pak vstal, chystaje se doprovodit Poppaeu, která

se skutečně necítila zdráva a chtěla odejít. Avšak ho-

dovníkům, kteří zůstali, rozkázal, aby opět zaujali svá

místa, a slíbil, že se vrátí. Skutečně, za chvíli se vrátil

a opět se dal omamovat dýmem kadidel a sledoval dal-

ší podívané, které přichystali pro hostinu buď on sám,

Petronius nebo Tigellinus.

Znovu se předčítaly básně nebo poslouchaly dialo-

gy, v nichž výstřednost nahrazovala vtip. Pak zatančil

slavný mim Paris dobrodružství Inachovy dcery Ióny.

Hostům, zvláště však Lygii, která nebyla zvyklá na ta-

kovou podívanou, se zdálo, že vidí zázraky a kouzla.

Paris dovedl pohyby rukou a těla vyjádřit věci tancem

zdánlivě nevyjádřitelné. Jeho dlaně jako by zamlžily

vzduch a vytvořily jasný, živý, chvějící se, smysly

dráždící oblak, obklopující napůl omdlelou dívčí posta-

vu, jež se svíjela v křečích rozkoše. Byl to obraz, ne

tanec, jasný obraz, odhalující tajemství lásky, kouzel-

ný a nestoudný obraz. Když skončil a do sálu vešli

korybantové, kteří se za zvuků kithar, fléten, kymbalů

a bubínků dali do bakchického tance se syrskými dív-

kami, do tance plného divokých skřeků a ještě divo-

čejší prostopášnosti, zdálo se Lygii, že ji sežehne boží

oheň, že do tohoto domu musí uhodit hrom anebo že

na hlavy hodovníků musí spadnout strop.

Avšak ze zlaté sítě, napjaté pod stropem, padaly

pouze růže. A Vinicius, už napůl opilý, k ní hovořil:

"Viděl jsem tě v Aulově domě u fontány a zamilo-

val jsem se do tebe. Bylo to za svítání a tys myslila, že

se nikdo nedívá, ale já jsem tě viděl... A vidím tě ta-

kovou stále, ač tě přede mnou zahaluje toto peplum.

Shoď je ze sebe jako Crispinilla. Vidíš! Bozi i lidé hle-

dají lásku. Nic není na světě kromě ní! Opři svou hlavu

o mou hruď a přivři oči."

Krev jí těžce bušila ve skráních a v zápěstí. Zmoc-

ňoval se jí dojem, že padá do jakési propasti a že Vini-

cius, který se jí zdál předtím tak blízký a spolehlivý,

místo aby jí spěchal na pomoc, ještě ji do ní stahuje.

Zmocnil se jí hněv na něho. Začala se znovu bát i této

hostiny i jeho i sebe samé. Nějaký hlas, podobný hlasu

Pomponiinu, volal sice ještě v jejím nitru: "Lygie, za-

chraň se!", ale zároveň jí něco říkalo, že je už příliš

pozdě a že ten, koho zachvátily takové plameny, kdo

viděl vše to, co se děje na této hostině, v kom buší

srdce tak jako v ní, když poslouchá Viniciova slova,

kdo se chvěje tak jako ona, když se k ní Vinicius při-

bližuje, ten je už ztracen a není pro něho záchrany.

Dělalo se jí nevolno. Chvílemi se jí zdálo, že omdlí

a pak že se stane něco strašného. Věděla, že pod hroz-

bou caesarova hněvu nesmí nikdo vstát, dokud nevsta-

ne caesar, ale i kdyby tomu tak nebylo, neměla by

k tomu už sil.

Do konce hostiny bylo zatím ještě daleko. Otroci

přinášeli nové a nové chody pokrmů a neustále napl-

ňovali číše vínem. Teď se před stolem, postaveným do

tvaru podkovy, objevili dva atleti, kteří měli hostům

předvést zápas.

A už začali zápasit. Mohutná těla, lesknoucí se

olejem, vytvořila jeden jediný balvan, jejich kosti

praštěly v sevření železných paží, ze zaťatých čelistí se

dralo zlověstné skřípění. Co chvíli bylo slyšet rychlé,

temné údery jejich chodidel o podlahu zlehka posypa-

nou šafránem, hned zase nehybně strnuli, utichli a di-

váci měli dojem, že mají před sebou sousoší vytesané

z kamene. Oči Římanů sledovaly se zalíbením hru sva-

lů na strašlivě napjatých zádech, lýtkách a pažích.

Avšak boj netrval příliš dlouho, protože Krotón, mistr

a vedoucí školy gladiátorů, nebyl nadarmo považován

za nejsilnějšího člověka v zemi. Jeho protivník odde-

choval rychleji a rychleji, pak začal chroptět, zesinal

v obličeji a nakonec vyplil z úst krev a zůstal bezvlád-

ně viset v jeho rukou.

Bouře potlesku uvítala konec boje. Krotón se pos-

tavil jednou nohou na protivníkova záda, zkřížil

obrovské paže na prsou a očima triumfátora se rozhlí-

žel po sále.

Pak přišli imitátoři zvířat a jejich hlasů, kejklíři

a šašci, avšak hodovníci je už příliš nesledovali, proto-

že víno jim zamlžilo oči. Hostina se pomalu měnila

v pijácké a prostopášné orgie. Syrské dívky, které

předtím tančily bakchický tanec, promísily se teď

s hosty. Hudba se změnila v neuspořádaný a divoký

hluk kithar, louten, arménských kymbalů, egyptských

sister, trub a rohů, a jestliže někteří hodovníci chtěli

spolu hovořit, křičeli na hudebníky, aby odešli.

Vzduch, přesycený vůní květů, plný pachu po vonných

olejích, jimiž během hostiny skrápěla hezká pacholata

nohy hodovníků, přesycený šafránem a lidskými vý-

pary, ztěžkl; lampy svítily mdlým plamenem, věnce na

čelech lidí se sesunuly na stranu, tváře pobledly a po-

kryly se kapkami potu.

Vitellius se svalil pod stůl. Nigidia se obnažila do

půl těla, položila svou opilou dětskou hlavu na Lucano-

vu hruď a Lucanus, rovněž opilý, začal sfoukávat z je-

jích vlasů zlatý pudr, zvedaje při tom nesmírně poba-

veně zrak ke stropu. Vestinus opakoval s opilou hou-

ževnatostí snad už podesáté Mopsovu odpověď na za-

pečetěný dopis. Tullius se vysmíval bohům a blábolil

rozplizlým hlasem, přerývaným škytavkou:

"Protože je-li Xenofanův Sfairos kulatý, pak přece

můžeš takového boha válet nohou před sebou jako

sud."

Avšak Domitius Afer, starý zloděj a donašeč, byl

touto řečí pobouřen a v onom pobouření si polil celou

tuniku falernským vínem. Afer vždycky věřil v bohy.

Lidé povídají, že Řím zahyne, ba jsou i takoví, co tvrdí,

že už hyne. A mají pravdu!... Ale dojde-li k tomu, pak

jen proto, že mládež ztratila víru, a bez víry nemůže

být ctnost. Lidé opustili také staré přísné mravy a ni-

komu nenapadne, že epikurejci nebudou s to odolat

barbarům. Ale co o tom zbytečně hovořit! Pokud jde

o něho, lituje, že se dožil takových časů a že musí v ra-

dovánkách hledat ochranu před zármutkem, který by

ho jinak velmi brzy sklátil.

Po těchto slovech přitáhl k sobě syrskou tanečnici

a bezzubými ústy začal líbat její krk a záda. Když to

viděl konsul Memmius Regulus, rozesmál se, a zved-

nuv svou lysou lebku, pokrytou sesunuvším se věn-

cem, řekl:

"Kdo říká, že Řím hyne?... Pitomost!... Já, kon-

sul, to vím nejlépe... Videant consules!... Třicet le-

gií ... hlídá naši pax romana!..."

Tu si sevřel skráně pěstmi a rozkřičel se na celý

sál:

"Třicet legií! Třicet legií!... Od Britanie až k hra-

nicím Parthů!"

Ale pojednou se zarazil a položil si prst na čelo:

"A myslím, že je jich dokonce dvaatřicet..."

A svalil se pod stůl, kde začal za chvíli zvracet

jazyky plameňáků, pečené ryzce, mražené hřiby, sa-

ranče v medu, ryby, různá masa a všechno ostatní, co

snědl a vypil.

Domitia však neuklidnil počet legií, střežících

římský mír. Ne, ne! Řím musí zhynout, protože zmizela

víra v bohy a přísné mravy! Řím musí zhynout, a je to

škoda, protože život je přece jen hezký, caesar milosti-

vý a víno dobré! Ach, jaká škoda!

Skryl hlavu mezi lopatky syrské bakchantky

a rozplakal se.

"Kdepak posmrtný život!... Achilles měl pravdu,

že je lépe být podomkem na tomto světě pod sluncem

než králem v říši Cimmeriů. A ostatně i to je otázka,

existují-li vůbec nějací bohové, i když nedostatek víry

hubí mládež..."

Lucanus sfoukal mezitím všechen zlatý pudr z Ni-

gidiiných vlasů. Ta byla tak opilá, že usnula. Lucanus

vzal hrst břečťanových šlahounů z vázy, která stála

před ním, a ovinul jimi spící ženu. Když dokončil toto

své dílo, rozhlížel se po ostatních rozradostněným

a tázavým zrakem.

Nakonec ustrojil do břečťanu i sebe a neustále

opakoval hlasem, v němž se ozývalo hluboké přesvěd-

čení:

"Nejsem vůbec člověk, nýbrž faun."

Petronius nebyl opilý, ale Nero, který pil zpočátku

kvůli svému "nebeskému" hlasu málo, ke konci pře-

vracel do sebe číši za číší a zpil se. Chtěl dokonce dále

zpívat své básně, tentokrát řecké, ale zapomněl je

a omylem zazpíval Anakreontovu písničku. S ním zpí-

vali Pythagoras, Diodoros i Terpnos, ale poněvadž se

to ani jednomu nedařilo, nechali toho. Zato však Nero,

jako znalec a estét, začal nadšeně obdivovat Pythago-

rovu krásu a líbat mu u vytržení ruce. Tak krásné ruce

viděl jen jednou ... u kohopak to bylo?

A položiv si dlaň na vlhké čelo, dal se do vzpomí-

nání. Po chvíli se v jeho obličeji objevil strach:

"Aha! U matky! U Agrippiny!"

A pojednou ho začaly pronásledovat zlověstné pří-

zraky.

"Lidé si vyprávějí," řekl, "že Agrippina se prochází

za měsíčních nocí po moři, v okolí Bají a Baulí... Nic,

jen chodí a chodí, jako by něco hledala. A jestliže se

přiblíží k loďce, pohlédne na ni a odejde, ale rybář, na

kterého se podívala, zemře."

"To není špatný námět," řekl Petronius.

A Vestinius natáhl krk jako jeřáb a zašeptal ta-

jemně:

"Nevěřím v bohy, ale věřím v duchy ... och!"

Ale Nero si nevšímal jejich slov a mluvil dále:

"Dal jsem přece konat lemuralia. Nechci ji vidět!

Už pátý rok! Musel jsem, musel jsem ji odsoudit, pro-

tože na mne poslala vraha, a kdybych ji nebyl přede-

šel, neslyšeli byste dnes můj zpěv."

"Díky ti, caesare, jménem města Říma i celého

světa!" zvolal Domitius Afer.

"Víno! A ať uhodí do tympánů!"

Hluk propukl nanovo. Lucanus, celý v břečťanu,

chtěje povyk překřičet, vstal a křičel:

"Nejsem člověk, nýbrž faun a bydlím v lese. E ...

chó ... óóó!"

Konečně se caesar zpil do němoty, zpili se muži

i ženy. Vinicius nebyl opilý o nic méně než ostatní

a kromě touhy se v něm ke všemu probouzela ještě

chuť hádat se. To se mu stávalo pokaždé, kdykoliv pře-

kročil míru v pití. Jeho snědý obličej zbledl ještě více

a jazyk se mu motal, když mluvil podrážděným a roz-

kazovačným hlasem:

"Dej mi rty! Dneska, zítra, to je jedno kdy! Dost už

toho všeho! Caesar tě vzal Aulovi, aby tě daroval mně,

rozumíš! Zítra za soumraku si pro tebe pošlu, rozumíš!

Caesar mi tě slíbil, dříve než tě dal odvést... Musíš

být moje! Dej mi rty! Nechci čekat do zítřka... Rychle

mi dej rty!"

A objal ji. Ale Akté ji začala bránit a také Lygie se

bránila zbytkem sil, protože cítila, že je ztracena. Mar-

ně však usilovala oběma rukama vyvinout se z objetí

jeho paže, zbavené chloupků; marně ho prosila hla-

sem, v němž se chvěla lítost i strach, aby nebyl takový,

aby s ní měl slitování. Dech, páchnoucí vínem, vanul

na ni stále z větší blízkosti a jeho obličej byl už docela

těsně u jejího. Nebyl to už ten bývalý, dobrý, ba téměř

drahý Vinicius, nýbrž opilý, zlý satyr, který v ní budil

hrůzu a odpor.

Avšak stále více ji opouštěly síly. Marně se sklá-

něla a odvracela obličej, chtějíc se vyhnout jeho polib-

kům. Vinicius se nazvedl, uchopil ji oběma rukama,

přitlačil její hlavu na svou hruď a začal udýchaně drtit

její zbledlé rty svými ústy.

Ale vtom jakási strašlivá síla rozpletla jeho paže,

jimiž ji držel kolem krku, a to s takovou lehkostí, jako

by to byly paže dítěte, a jej samého odstrčila ta síla

stranou, jako by byl suchá větvička nebo zvadlý list.

Co se to stalo? Vinicius si přetřel překvapeně oči a po-

jednou spatřil nad sebou obrovskou postavu Lyga,

zvaného Ursus, kterého poznal v Aulově domě.

Lyg stál docela klidně a hleděl svýma modrýma

očima na Vinicia tak podivně, že mladému muži z toho

stydla v žilách krev. Pak vzal Ursus svou královnu do

náruče a klidným, tichým krokem vyšel z triclinia.

Akté šla okamžitě za ním.

Vinicius seděl okamžik jako zkamenělý, ale pak

vyskočil a rozběhl se k východu:

"Lygie! Lygie!"

Avšak touha, úžas, vztek a víno mu podrazily

nohy. Zapotácel se jednou, podruhé, zachytil se nahých

ramen kterési bakchantky a začal se ptát, mžouraje

očima:

"Co se stalo?"

Bakchantka uchopila číši vína a podala mu ji

s úsměvem v zamžených očích:

"Pij!" řekla.

Vinicius vypil a svalil se jí k nohám.

Většina hostí ležela už pod stoly; někteří se pro-

cházeli nejistým krokem po tricliniu, někteří spali na

hodovních lehátkách a chrápali nebo zvraceli ve spán-

ku zbytky vína. A na opilé konsuly a senátory, na opilé

rytíře, básníky a filozofy, na opilé tanečnice a patricij-

ské ženy, na celý ten svět, vládnoucí sice ještě vším,

ale už bezduchý, ověnčený sice a hýřící, ale už dohasí-

nající, pršely a pršely ze zlaté sítě pod stropem růže.

Venku začínalo svítat.

KAPITOLA 8

Ursa nikdo nezastavil, nikdo se ani neptal, co to dělá.

Ti hosté, kteří neleželi pod stolem, nehlídali už svá

místa, a tak služebnictvo, když vidělo obra nesoucího

v náručí hodovnici, myslilo, že to nějaký otrok vynáší

svou opilou paní. Akté šla ostatně s nimi a její přítom-

nost vyvracela veškeré podezření.

Tak se dostali z triclinia do vedlejší místnosti

a odtamtud na galerii, která vedla do bytu Akté.

Lygie byla tak zesláblá, že visela na Ursově paži

jako mrtvá. Ale když ji ovanul chladný, čistý jitřní

vzduch, otevřela oči. Venku bylo stále více světla. Po

chvilce chůze sloupořadím odbočili do postranního

portika, které nevedlo na nádvoří, nýbrž do palácových

zahrad, kde se už vrcholky pinií a cypřišů ruměnily

ranními červánky. V této části paláce bylo prázdno

a ohlasy hudby a křik hodovníků k nim doléhaly stále

slaběji. Lygii se zdálo, že ji vyrvali peklu a vynesli na

jasný boží svět. Přece jen je ještě něco kromě toho

odporného triclinia. Je obloha, jsou červánky, světlo,

klid. Děvče se pojednou rozplakalo, přivinulo se

k obrovu rameni a začalo plačtivě opakovat:

"Domů, Urse, domů, k Aulům!"

"Půjdeme!" odpověděl Ursus.

Zatím se však octli v malém atriu, které patřilo

k bytu Akté. Ursus zde posadil Lygii na mramorovou

lavičku nedaleko fontány. Akté ji začala uklidňovat

a přemlouvat, aby si odpočinula. Ujišťovala ji, že jí

prozatím nic nehrozí, protože opilí hodovníci budou po

hostině spát až do večera. Ale Lygie se dlouho nemoh-

la uklidnit. Ruce přitisknuty ke skráním, opakovala

jen vytrvale jako dítě:

"Domů, k Aulům!"

Ursus byl ochoten to učinit. Před branami stojí

sice praetoriáni, ale on přesto projde. Vojáci nezasta-

vují ty, kdož odcházejí. Před obloukem hlavní brány se

to jen hemží lektikami. Lidé začnou odcházet v celých

houfech. Nikdo je nezadrží. Vyjdou zároveň s davem

a půjdou přímo domů. Ostatně, co je mu do toho všeho!

Jak si královna přeje, tak musí být. Proto je Ursus zde.

A Lygie opakovala znovu a znovu:

"Ano, Urse, odejdeme."

Avšak Akté musila mít rozum za ně za oba. Ode-

jdou! Ano! Nikdo je nezastaví. Ale z caesarova domu se

nesmí utíkat, a kdo to dělá, uráží jeho majestát. Ode-

jdou, ale večer přinese centurio s vojáky rozsudek

smrti Aulovi a Pomponii Graecině a Lygii odvede zpět

do paláce. A pak nebude už pro ni záchrany. Přijmou-li

ji Aulovi pod svou střechu, čeká je najisto smrt.

Lygii poklesly ruce. Nedá se nic dělat. Musí volit

mezi záhubou Plautiovy rodiny a svou vlastní. Když

šla na hostinu, doufala, že ji Vinicius a Petronius vy-

prosí na caesarovi a vrátí Pomponii, teď však ví, že to

právě oni přemluvili caesara, aby ji vzal Aulovi. Nedá

se nic dělat. Snad jen zázrak jí může vysvobodit z té

propasti. Zázrak a moc boží.

"Akté," řekla plna zoufalství, "slyšela jsi, co poví-

dal Vinicius? Že mě caesar daroval jemu a že dnes

večer pro mne pošle otroky a odvede si mě do svého

domu?"

"Slyšela jsem to," řekla Akté.

A rozhodivši rukama, zmlkla. Zoufalství, které se

ozývalo z Lygiiných slov, nenacházelo u ní ohlasu. Ona

sama byla přece Neronovou milenkou. Její srdce, jak-

koli dobré, nedovedlo dost dobře pochopit nízkost ta-

kového poměru. A ke všemu si jako bývalá otrokyně

příliš zvykla na zákony otroctví a kromě toho milovala

přece dosud Nerona. Kdyby se k ní chtěl vrátit, vztáhla

by po něm ruce jako po štěstí. A když teď pochopila, že

Lygie se musí buď stát milenkou mladého a hezkého

Vinicia, anebo vydat Aulovu rodinu a sebe záhubě, ne-

chápala prostě, jak může Lygie ještě váhat.

"V caesarově domě," ozvala se po chvíli, "bys ne-

byla bezpečnější než v domě Viniciově."

A nenapadlo jí, že ačkoliv mluví pravdu, přesto

její slova znamenají: "Smiř se s osudem a staň se Vini-

ciovou souložnicí." Avšak Lygii, která cítila ještě stále

na svých rtech jeho polibky, plné zvířecí chlípnosti,

pálící jako rozžhavené uhlí, nahrnula se studem do

tváře krev už jen při pouhé vzpomínce.

"Nikdy!" vybuchla. "Nezůstanu ani tady, ani u Vi-

nicia! Nikdy!"

Akté udivil ten výbuch.

"Cožpak Vinicia tak nenávidíš?" zeptala se.

Avšak Lygie nebyla s to odpovědět, protože se

znovu nemohla ubránit pláči. Akté ji přivinula k hrudi

a začala ji chlácholit. Ursus těžce oddychoval a svíral

obrovské pěsti. Miloval totiž svou královnu věrnou psí

láskou a nemohl snést pohled na její slzy. V lygijském,

polodivokém srdci se rodilo odhodlání vrátit se do sálu,

uškrtit Vinicia, a bude-li třeba, i caesara. Bál se však

nabídnout to své paní, protože si nebyl jist, zda by ta-

kový čin, který mu připadal až příliš snadný, byl hoden

člověka, který vyznává ukřižovaného Beránka.

Akté, když uklidnila Lygii, začala se znovu vyptá-

vat:

"Cožpak ho tolik nenávidíš?"

"Ne," odpověděla, "nesmím ho nenávidět, protože

jsem křesťanka."

"Vím, Lygie. Vím také z epištol Pavla z Tarsu, že

se nesmíte dát zneuctít, ani se bát více smrti než hří-

chu. Ale pověz mi, zda tvé učení dovoluje smrt způso-

bit?"

"Ne."

"Jak tedy můžeš uvalovat na Aulův dům caesaro-

vu pomstu?"

Nastala chvíle mlčení. Znovu se před Lygií roze-

vřela bezedná propast.

A mladá propuštěnkyně pokračovala:

"Ptám se, protože je mi tě líto a protože je mi líto

i dobré Pomponie i Aula a jejich dítěte. Žiji už dlouho

v tomto domě a vím, co znamená caesarův hněv. Ne!

Nemůžete odtud utéci. Zbývá ti jediná cesta: prosit Vi-

nicia, aby tě vrátil Pomponii."

Avšak Lygie klesla na kolena a jala se prosit ně-

koho jiného. Také Ursus po chvíli poklekl a oba se

začali v caesarově paláci za jitřního svítání modlit.

Akté viděla poprvé v životě takovou modlitbu

a nebyla s to odtrhnout oči od Lygie, která, otočena

k ní profilem, hleděla se zvrácenou hlavou a zvednutý-

ma rukama k nebi, jako by odtamtud očekávala zá-

chranu. Svítání ozářilo její tmavé vlasy a bílé peplum,

zrcadlilo se v jejích zřítelnicích a Lygie, celá zalitá

světlem, vypadala sama jako světlo. V jejím pobledlém

obličeji, v pootevřených rtech, ve vztažených pažích

i v jejích očích se zračilo jakési nadzemské nadšení.

A Akté teď pochopila, proč se Lygie nemůže stát ničí

souložnicí. Před bývalou Neronovou milenkou jako by

se nadzvedl cíp záclony, zahalující svět, který byl zcela

jiný než ten, jemuž Akté uvykla. Ta modlitba v tomto

domě zločinu a prostopášnosti ji uváděla v úžas. Před

chvílí se jí zdálo, že pro Lygii není záchrany, ale teď

začínala věřit, že se může stát něco neobvyklého, že

přijde nějaká záchrana, a to tak mocná, že se jí nebude

moci opřít ani sám caesar. Že z nebe sestoupí dívce na

pomoc nějaká okřídlená vojska anebo že slunce roze-

stře pod ní své paprsky a vyzvedne ji k sobě. Slyšela

už o mnoha zázracích, které se staly mezi křesťany,

a usoudila teď, že to vše bude asi pravda, jestliže se

Lygie takto modlí.

Lygie konečně vstala, obličej rozjasněný nadějí.

Ursus se zvedl také, sedl si na bobek k lavičce a hleděl

na svou paní, očekávaje co řekne.

Avšak její oči se zamžily a za chvíli se jí po tvá-

řích kutálely dvě velké slzy.

"Bůh žehnej Pomponii a Aulovi," řekla. "Nesmím

je přivést do záhuby a to znamená, že je už nikdy ne-

uvidím."

Pak se otočila k Ursovi a začala mu vysvětlovat, že

jí teď zůstal na světě už jen on, že jí tedy musí být

otcem a ochráncem. Nemohou hledat útulek v Aulově

domě, protože by na něj uvalili caesarův hněv. Avšak

ona nemůže zůstat ani v caesarově, ani ve Viniciově

domě. Ať ji tedy Ursus vezme, vyvede ji z města

a skryje někde, kde ji nenajde ani Vinicius, ani jeho

služebnictvo. Ona, Lygie, půjde za ním všude i kdyby

to mělo být za moře, za hory, k barbarům, kde ještě

neslyšeli jméno Řím a kam nesahá caesarova moc.

Jen ať ji odvede a zachrání, protože on jediný jí zůstal.

Lyg byl ochoten to učinit a na znamení poslušnos-

ti se sklonil a objal jí nohy. Avšak v obličeji Akté, kte-

rá očekávala zázrak, zračilo se zklamání. Jen tolik

způsobila ta modlitba? Utéci z domu caesarova zname-

ná dopustit se zločinu urážky majestátu, a taková

urážka musí být pomstěna. I kdyby se Lygii nakrásně

poštěstilo skrýt se, caesar se pomstí na Aulově rodině.

Chce-li utéci, ať tedy uteče z Viniciova domu. Pak snad

caesar, který se nerad zabývá záležitostmi druhých,

nebude ani chtít pomáhat Viniciovi ve stíhání. Ale buď

jak buď, nebude to potom už zločin urážky majes-

tátu.

Avšak Lygie to myslila právě tak. V Aulově domě

nebudou ani vědět, kde je. Ba ani Pomponia to nebude

vědět. Avšak uteče nikoli z Viniciova domu, nýbrž ces-

tou tam. Slíbil jí, když byl opilý, že večer pro ni pošle

své otroky. Mluvil určitě pravdu, kterou by neprozra-

dil, být střízlivý. Zřejmě on sám anebo oba s Petro-

niem hovořili před hostinou s caesarem a vymohli na

něm slib, že jim ji příští den z večera vydá. A kdyby dnes-

ka zapomněli, pak pro ni pošlou zítra. Ale Ursus ji za-

chrání. Přijde, vynese ji z lektiky, tak jako ji vynesl

z triclinia, a utečou do světa. Ursovi neodolá nikdo. Jej

by nepřemohl ani onen strašný zápasník, který včera

zápasil v tricliniu. Ale protože Vinicius může pro ni

poslat příliš mnoho otroků, půjde Ursus teď hned

k biskupovi Linovi požádat o radu a o pomoc. Biskup

se nad ní slituje, nenechá ji ve Viniciových rukou

a přikáže křesťanům, aby ji šli zachránit s Ursem. Vy-

svobodí ji a unesou a Ursus ji pak už jistě bude umět

vyvést z města a skrýt někde před římskou mocí.

A její obličej se začal povlékat ruměncem a usmí-

vat. Znovu ji naplnila naděje, jako by se vyhlídka na

záchranu stala už skutečností. Znenadání se vrhla ko-

lem krku Akté, přiblížila rty k její tváři a zašeptala:

"Ty nás neprozradíš, Akté, viď, že neprozradíš?"

"Při stínu mé matky," odpověděla propuštěnkyně,

"nezradím vás a ty pros svého boha, aby se Ursovi po-

dařil tvůj únos."

Modré, dětinské obrovy oči zářily štěstím. Vymys-

lit nedovedl nic, třebaže si lámal svou ubohou hlavu,

ale takovou věc, to dovede. Ve dne nebo v noci - to je

mu jedno!... Půjde k biskupovi, protože biskup čte

z oblohy, co se má a co se nemá dělat. Ale křesťany by

dovedl shromáždit i bez biskupa. Cožpak má málo

známých, otroků, gladiátorů i svobodných lidí, ať už na

Subuře, ať už za mosty? Shromáždil by jich tisíc

a možná i dva. A vysvobodí svou paní a z města ji také

bude umět vyvést, i odejít s ní dovede. Půjdou třeba na

konec světa, třeba i tam, odkud pocházejí a kde nikdo ne-

slyšel o Římu.

Tu se zahleděl před sebe, jako by chtěl najít zra-

kem jakési dávno minulé a nesmírně vzdálené věci,

a pak řekl: "Do lesů? Ej, jaké to jsou lesy! Jaké lesy!"

Avšak za okamžik setřásl ze sebe vzpomínky.

Dobrá tedy, teď hned půjde k biskupovi a večer

bude asi se sto lidmi číhat na lektiku. A ať si ji dopro-

vázejí ne jen otroci, ale třeba praetoriáni! Každý udělá

nejlíp, jestliže se bude držet mimo dosah jeho pěstí,

byť byl třeba v železné zbroji... Vždyť je snad železo

tak pevné? Když pořádně klepneš do železa, pak ani

hlava pod ním nevydrží.

Avšak Lygie zvedla plna veliké, zároveň však dě-

tinské vážnosti ukazováček.

"Urse! ,Nezabiješ!'" řekla.

Lyg začal ve velikých rozpacích cosi bručet a začal

si svou velikou dlaní, která se podobala palici, třít týl

a temeno hlavy. Musí ji přece unést... "Své světlo"...

Sama přece řekla, že teď je řada na něm... Bude se

snažit, seč bude. Ale co jestliže se to stane, aniž bude

chtít?... Musí ji přece vysvobodit! Nu, ale kdyby se to

přece jen stalo, pak se on, Ursus, bude tak kát, bude

tak prosit nevinného Beránka o odpuštění, že se ukři-

žovaný Beránek nad ním ubohým určitě slituje... Ne-

chtěl by přece urazit Beránka - ale co má dělat, když

má tak těžké ruce...

A v jeho tváři se zračilo hluboké dojetí. Chtěje je

ukrýt, poklonil se a řekl:

"Tak já tedy jdu ke svatému biskupovi."

Akté objala Lygii kolem krku a rozplakala se.

Znovu si uvědomila, že je jakýsi svět, kde je do-

konce i v utrpení více štěstí než ve všem přepychu a ve

všech rozkoších caesarova domu; ještě jednou se

před jejím zrakem pootevřely jakési dveře vedoucí ke

světlu, avšak zároveň ji přepadl pocit, že není hodna

těmito dveřmi projít.

KAPITOLA 9

Lygii bylo líto Pomponie Graeciny, která ji milovala

celým srdcem, a bylo jí líto celého Aulova domu, avšak

zoufalství už pominulo. Cítila dokonce jakési uspoko-

jení při myšlence, že pro svou Pravdu obětuje pohodl-

ný, zabezpečený život a že si zvolila život tulácký a ne-

jistý. Snad v tom bylo i trochu dětinské zvědavosti,

jaký asi bude ten život tam někde ve vzdálených ze-

mích mezi barbary a divokými zvířaty, ale buď jak

buď, bylo v tom ještě více hluboké a důvěřivé víry, že

jedná tak, že činí tak, jak přikázal božský Mistr, a že

od této chvíle bude nad ní jako nad poslušným a věr-

ným dítětem bdít on sám. A co zlého ji tedy může po-

tkat? Stihne-li ji nějaké utrpení, ona je bude snášet

pro něho. Přijde-li nenadálá smrt, vezme ji k sobě on

a jednou, až zemře i Pomponia, budou spolu po celou

věčnost. Nejednou, ještě v Aulově domě, trápila svou

dětskou hlavičku pomyšlením, že ačkoliv křesťanka,

nemůže učinit nic pro toho ukřižovaného, o němž mlu-

vil s takovým dojetím Ursus. Ale teď se přiblížila vy-

toužená chvíle. Lygie se cítila takřka šťastna a začala

o svém štěstí vyprávět Akté; ta ji však nebyla s to po-

chopit. Opustit všechno, opustit dům, blahobyt, město,

zahrady, svatyně, portiky, všechno, co je krásné, opus-

tit slunečnou zemi a blízké lidi - proč vlastně? Aby

utekla před láskou mladého a hezkého rytíře? Tohle si

Akté nedovedla ve své hlavě nijak srovnat. V někte-

rých okamžicích cítila, že je v tom něco správného, že

snad může být i nějaké obrovské, tajemné štěstí, ale

jasně si to nedovedla vysvětlit, zvláště když Lygii če-

kalo ještě dobrodružství, které mohlo skončit špatně

a v němž mohla dokonce přijít o život. Akté byla od

přírody bázlivá a myslila plna strachu na to, co vše

může onen večer přinést. Avšak nechtěla se se svými

obavami svěřovat Lygii. Protože se mezitím už docela

rozednilo a slunce nahlédlo do atria, začala ji přemlou-

vat, aby si odpočinula, protože odpočinek po probdělé

noci potřebuje. Lygie neodporovala, a tak šly obě do

cubicula. Cubiculum bylo veliké a zařízeno s přepy-

chem ještě z dob dřívějšího poměru Akté k caesarovi.

Zde si lehly jedna vedle druhé, ale Akté, přestože byla

unavena, nemohla usnout. Už dlouho byla smutná

a nešťastná, ale teď se jí začal zmocňovat jakýsi ne-

klid, který nikdy předtím nepoznala. Dosud se jí život

zdál jen těžký a bez vyhlídek, ale nyní jí pojednou při-

padal ošklivý.

V hlavě měla stále větší zmatek. Dveře vedoucí na

světlo začaly se opět hned pootevírat, hned zase zaví-

rat. Ale v okamžicích, kdy se otvíraly, oslňovalo ji ono

světlo tak, že nebyla s to vidět nic zřetelně. Spíše jen

vytušovala, že v tom jasu je jakési štěstí, štěstí bez

hranic, proti němuž je každé jiné štěstí tak nepatrné,

že kdyby například caesar odstranil Poppaeu a zami-

loval si znovu ji, Akté, i to by byla pouhá nicotnost.

Najednou jí napadlo, že i caesar, kterého miluje a kte-

rého považuje mimoděk za jakéhosi poloboha, že i ten-

to caesar je něčím stejně nicotným jako každý otrok

a že tento palác se sloupořadími z numidského mra-

moru není o nic lepší než hromada kamení. Nakonec ji

však tyto pocity, ve kterých se vůbec nevyznala, začaly

unavovat. Chtěla usnout, ale zmítána neklidem, ne-

mohla.

Nakonec, soudíc, že Lygie, které hrozí tolik nebez-

pečí a nejistoty, nespí také, otočila se k ní, chtějíc si

pohovořit o večerním útěku.

Ale Lygie spala klidně. Záclonou, jež nebyla dost

pečlivě zatažena, padalo do tmavého cubicula několik

jasných paprsků, v nichž vířil zlatý prach. Ve světle

těch paprsků spatřila Akté Lygiinu jemně modelova-

nou tvář, ležící na obnažené paži, její zavřené oči a po-

otevřená ústa. Dýchala pravidelně, ale tak, jak dýchá

člověk ve spánku.

"Spí. Může spát!" pomyslila si Akté. "Je to ještě

dítě."

Ale po chvíli jí napadlo, že toto dítě přece jen ra-

ději utíká, než aby se stalo Viniciovou milenkou, že si

volí raději bídu než hanbu, tulácký život než nádherný

dům nedaleko Carin, než bohaté šaty, klenoty, než

hostiny, tóny kithar a louten.

"Proč?"

A zadívala se na Lygii, jako by očekávala, že v její

spící tváři najde odpověď. Hleděla na její čisté čelo, na

oblouk jejího obočí, plný pohody, na tmavé řasy, na

pootevřené rty, na panenská ňadra, zvedající se klid-

ným dechem, a znovu ji napadlo:

"Jak je jiná než já!"

A připadalo jí, že Lygie je jakýsi zázrak, jakési

božské zjevení, miláček bohů, stokrát krásnější než

všechny květy v caesarově zahradě a než všechny so-

chy v jeho paláci. Avšak v srdci Řekyně nebyla závist.

Naopak, při pomyšlení, jaká nebezpečí hrozí této dív-

ce, zmocnil se jí hluboký soucit. Probudil se v ní jakýsi

mateřský cit; Lygie jí připadala nejen krásná jako

krásný sen, ale zároveň i milovaná, takže Akté se do-

tkla rty jejích tmavých vlasů a začala je líbat.

Ale Lygie spala klidně, jako by byla doma, pod

péčí Pomponie Graeciny. A spala dost dlouho. Poledne

už minulo, když otevřela konečně své modré oči a za-

čala se s nesmírným údivem rozhlížet po cubiculu.

Zřejmě ji udivilo, že není v Aulově domě.

"To jsi ty, Akté?" zeptala se konečně, když spatřila

v šeru tvář Řekyně.

"Já, Lygie."

"To je už večer?"

"Ne, dítě, ale poledne už minulo."

"A Ursus se nevrátil?"

"Ursus neříkal, že se vrátí, ale že bude večer

s křesťany číhat na lektiku."

"Ach, pravda!"

Opustily pak cubiculum a šly do koupelny. Akté

vykoupala Lygii a zavedla ji k snídani a pak do palá-

cových zahrad, kde se nemusily obávat žádného ne-

bezpečného setkání, neboť caesar a jeho přednější

dvořeníni ještě spali. Lygie viděla poprvé v životě ty

nádherné zahrady, plné cypřišů, pinií, dubů, oliv

a myrt, mezi nimiž se bělaly zástupy soch, kde se klid-

ně leskla zrcadla rybníčků, kde kvetly celé hájky růží,

rosených vodním práškem z fontán, kde břečťan nebo

vinná réva obrůstaly vchody do kouzelných jeskyní,

kde na hladinách vod pluly stříbrné labutě a kde se

mezi sochami a stromy procházely ochočené gazely

z afrických pouští a pestrobarevní ptáci, přivezení sem

ze všech známých končin světa.

Zahrady byly liduprázdné; jen tu a tam pracovali

s lopatami v rukou otroci a polohlasem si zpívali; jiní,

kterým povolili chvilku odpočinku, seděli u jezírka

nebo ve stínu dubů, obsypáni mihotavými světélky,

která vytvořily sluneční paprsky prodírající se listo-

vím, a konečně další zkrápěli vodou růže nebo bledě

fialové květy šafránu. Akté s Lygií se procházely dost

dlouho a prohlížely si všechny divy zahrad, a třebaže

Lygii nebylo právě dvakrát volno u srdce, byla ještě

příliš dítětem, než aby se nedala strhnout zájmem,

zvědavostí a údivem. Napadlo jí dokonce, že kdyby byl

caesar dobrý, mohl by v takovém paláci a v takových

zahradách žít velmi šťastně.

Konečně, už trochu unaveny, usedly na lavičku,

téměř zcela skrytou v cypřišovém houští, a začaly mlu-

vit o tom, co jim nejvíce leželo na srdci, totiž o Lygiině

večerním útěku. Akté působily obavy o úspěch útěku

mnohem více starostí než Lygii. V některých okamži-

cích se jí dokonce zdálo, že je to šílený plán, který se

nemůže podařit. Cítila s Lygií stále více soucitu. Uva-

žovala také o tom, že by snad bylo stokrát bezpečnější

pokusit se přemluvit Vinicia. Po chvíli se jí začala vy-

ptávat, jak dlouho zná Vinicia a nesoudí-li, že by se dal

uprosit a vrátil ji Pomponii.

Ale Lygie zavrtěla smutně svou tmavou hlavičkou.

"Ne. V Aulově domě byl Vinicius jiný, dobrý, ale od

včerejší hostiny se ho bojím a uteču raději k Lygům."

Akté se ptala dále:

"Ale v Aulově domě se ti zdál milý?"

"Ano," dopověděla Lygie a sklonila hlavu.

"Ty přece nejsi otrokyně, tak jako jsem byla já,"

řekla po chvilce přemýšlení Akté. "Vinicius by se s te-

bou mohl oženit. Jsi rukojmí a dcera krále Lygů. Aulo-

va rodina tě má ráda jako vlastní a jsem si jista, že

budou ochotni přijmout tě za vlastní dceru. Vinicius by

se s tebou mohl oženit, Lygie."

Avšak Lygie odpověděla tiše a ještě smutněji:

"Uteču raději k Lygům."

"Lygie, chceš, abych hned teď zašla k Viniciovi,

probudila ho, jestliže spí, a řekla mu totéž, co teď poví-

dám tobě? Ano, moje milá, půjdu k němu a povím mu:

,Vinicie, to je královská dcera a milované dítě slavné-

ho Aula; jestliže ji miluješ, vrať ji Aulům a pak si ji

odveď z jejich domu jako manželku!'"

Ale děvče odpovědělo hlasem už tak tichým, že ji

Akté sotva slyšela:

"Půjdu raději k Lygům..."

A dvě slzy se objevily na jejích sklopených řasách.

Avšak další rozhovor přerušil skřípot blížících se

kroků, a než se Akté měla čas podívat, kdo to přichází,

objevila se u lavičky Sabina Poppaea s malým průvo-

dem otrokyň. Dvě z nich držely nad její hlavou svazky

pštrosích per na zlatých prutech a lehce jimi Poppaeu

ovívaly a zároveň chránily před pálícím ještě podzim-

ním sluncem. Před Poppaeou šla Ethiopka černá jako

eben, s ňadry vypouklými, jakoby plnými mléka, a ne-

sla na rukou dítě, zavinuté do purpurové tkaniny se

zlatými třásněmi. Akté a Lygie vstaly a domnívaly se,

že Poppaea projde kolem lavičky a nevšimne si jich,

ale ona se před nimi zastavila a řekla:

"Akté, ty zvonky, které jsi přišila na panenku, byly

přišity špatně; dítě jeden utrhlo a strkalo si jej do úst.

Ještě štěstí, že to Lilith včas zpozorovala."

"Odpusť, božská," dopověděla Akté, zkřížila ruce

na prsou a sklonila hlavu.

Avšak Poppaea se zahleděla na Lygii.

"Co je to za otrokyni?" zeptala se po chvíli.

"To není otrokyně, božská Augusto, ale chovanka

Pomponie Graeciny a dcera krále Lygů, který ji dal

Římu jako rukojmí."

"A přišla tě navštívit?"

"Ne, Augusto. Bydlí odnedávna v paláci."

"Byla včera na hostině?"

"Byla, Augusto."

"Kdo k tomu dal rozkaz?"

"Caesar..."

Poppaea se ještě pozorněji zahleděla na Lygii,

která stála před ní se sklopenou hlavou a hned zvěda-

vě pozvedala své zářící oči, hned je zase skrývala pod

víčka. Mezi Augustiným obočím se pojednou objevila

vráska. Žárlivá na svou vlastní krásu a na svou moc,

žila v ustavičné úzkosti, aby ji snad někdy nějaká

šťastnější soupeřka nepřivedla do záhuby, tak jako

ona zahubila Octavii. Proto každá krásná tvář v paláci

vzbuzovala v ní podezření. Znaleckým okem obhlédla

v okamžiku celou Lygiinu postavu, zhodnotila každou

podrobnost v jejím obličeji - a ulekla se. To je učině-

ná nymfa, řekla si. Ji zrodila Venuše. A najednou jí

napadlo to, co jí nenapadlo dosud nikdy, spatřila-li ně-

jakou krásku: že ona, Poppaea, je mnohem starší! Za-

chvěla se v ní její ješitnost, zmocnil se jí neklid a hla-

vou se jí počaly míhat různé obavy. Snad ji Nero ani

neviděl, anebo dívaje se smaragdem nebyl s to ji oce-

nit Ale co se může stát, jestliže ji potká tak krásnou za

dne, za slunečního světla?... A ke všemu to není otro-

kyně! Je to královská dcera, sice barbarského původu,

ale přece jen královská dcera!... Bohové nesmrtelní!

Vždyť ona je stejně krásná jako já, ale navíc ještě

mladší! A vráska mezi obočím se ještě prohloubila

a oči pod zlatými řasami zasvitly studeným leskem.

Avšak otočila se k Lygii a začala se jí vyptávat

zdánlivě klidně:

"Mluvila jsi s caesarem?"

"Ne, Augusto."

"Proč chceš být raději tady než u Aula?"

"Já nechci, paní. Petronius přemluvil caesara, aby

mě vzal Pomponii, ale já jsem tady proti své vůli, ó

paní!"

"A chtěla by ses vrátit k Pomponii?"

Tuto poslední otázku vyslovila Poppaea měkčím

a mírnějším hlasem, takže v Lygiině srdci zasvitla ne-

očekávaně naděje.

"Paní," řekla a vztáhla k ní ruce, "caesar mě slíbil

dát za otrokyni Viniciovi, ale ty se za mne přimluv

a vrať mě Pomponii."

"Petronius přemluvil tedy caesara, aby tě odebral

Aulovi a dal Viniciovi?"

"Ano, paní. Vinicius má ještě dnes pro mne poslat,

slituj se tedy, dobrá, nade mnou!"

Po těchto slovech se sklonila, uchopila lem Poppae-

ina roucha a s tlukoucím srdcem očekávala její slova.

Poppaea na ni chvíli hleděla, obličej rozjasněný zlým

úsměškem, a pak řekla:

"Slibuji ti tedy, že ještě dnes se staneš Viniciovou

otrokyní."

A odešla jako krásná, ale zlá vidina. K uším Lygie

a Akté dolehl už jen křik dítěte, které se kdovíproč

rozplakalo.

Lygiiny oči se také naplnily slzami, ale po chvíli

uchopila Akté za ruku a řekla:

"Vraťme se. Pomoc má člověk očekávat jen odtud,

odkud může přijít."

A vrátily se do atria, které už neopustily až do

večera. Když se setmělo a když otroci přinesli čtyřra-

menné kahance hořící velkými plameny, byly obě dvě

velmi bledé. Hovor mezi nimi co chvíli vázl. Obě neus-

tále naslouchaly, zda se někdo neblíží. Lygie pořád

opakovala, že je jí sice těžko opustit Akté, ale protože

Ursus tam někde ve tmě už čeká, byla by raději, kdyby

se to všechno stalo už dnes. A její dech byl vzrušením

přece jen rychlejší a hlasitější. Akté horečně shledá-

vala kdejaké šperky, svázala je Lygii do cípu pepla

a prosila ji, aby neodmítla tento dar a tento prostře-

dek, který jí umožní útěk. V některých okamžicích se

snášelo mrtvé ticho, plné sluchových přeludů. Oběma

se zdálo, že slyší hned jakýsi šepot za závěsem, hned

zase vzdálený dětský pláč, hned zase štěkání psů.

Pojednou se bez jakéhokoli šelestu pohnul závěs

do předsíně a v atriu se jako duch objevil vysoký, čer-

ný člověk, s obličejem poznamenaným neštovicemi.

Lygie poznala okamžitě Atacina, Viniciova propuštěn-

ce, který chodíval do Aulova domu.

Akté vykřikla, ale Atacinus se hluboce poklonil:

"Marcus Vinicius posílá pozdrav božské Lygii

a čeká ji s hostinou ve svém domě, ověnčeném zelení."

Rty děvčete zbělely docela.

"Jdu," řekla.

A na rozloučenou objala Akté kolem krku.

KAPITOLA 10

Viniciův dům byl skutečně ověnčen myrtovou zelení

a břečťanem, rozvěšeným po zdech a nade dveřmi.

Sloupy byly ovinuty vinnou révou. V atriu, nad jehož

prostředním otvorem byla natažena purpurová vlněná

záclona, která měla chránit před nočním chladem, bylo

světlo jako ve dne. Hořely tu osmiplamenné a dvanác-

tiplamenné kahance tvaru různých nástrojů, stromů,

zvířat, ptáků nebo soch, držících lampy naplněné von-

ným olejem. Všechny tyto kahance byly z alabastru,

z mramoru, z pozlacené korintské mědi a nebyly sice

tak nádherné jako onen slavný svícen z Apollónovy

svatyně, kterého používal Nero, ale přesto byly krásné

a pocházely z rukou slavných mistrů. Některé byly za-

cloněny alexandrijským sklem nebo průzračnými, čer-

venými, modrými, žlutými a fialovými tkaninami

z krajin kolem řeky Indu, takže celé atrium bylo napl-

něno různobarevnými paprsky. Všude se rozlévala

vůně nardu, které Vinicius uvykl a kterou si zamiloval

na Východě. Vnitřek domu, kde pobíhaly mužské

i ženské postavy otroků, zářil rovněž světlem. V tricli-

niu stál stůl, na němž bylo prostřeno pro čtyři osoby,

neboť k hostině měl kromě Vinicia a Lygie zasednout

ještě Petronius a Chrysothemis.

Vinicius poslechl ve všem Petronia, který mu ra-

dil, aby nešel pro Lygii sám, nýbrž aby pro ni poslal

s caesarovým písemným povolením Atacina a sám aby

ji přijal doma, aby ji přijal mile, ba dokonce s určitými

poctami.

"Včera jsi byl opilý," řekl mu. "Viděl jsem tě. Cho-

val Ses k ní jako kameník z Albských vrchů. Nebuď

příliš dotěrný a pamatuj si, že dobré víno se musí pít

pomalu. A věz také, že je sice sladké svést, ale ještě

sladší být sveden." Chrysothemis měla na to svůj

vlastní, poněkud jiný názor, ale Petronius, nazývaje ji

svou vestálkou a holoubkem, začal jí vysvětlovat, jaký

100

musí být rozdíl mezi zkušeným cirkovým vozatajem

a chlapcem, který sedá poprvé v životě do čtyřspřeží.

Pak se otočil k Viniciovi a pokračoval:

"Získej její důvěru, rozvesel ji, buď k ní velkomy-

slný. Nerad bych byl svědkem smutné hostiny. Odpři-

sáhni jí třeba při Hádu, že ji vrátíš Pomponii. A bude

už na tobě, aby se zítra rozhodla raději zůstat než se

vrátit.

Pak ukázal na Chrysothemidu a dodal:

"Já to s tou plachou hrdličkou tady dělám vícemé-

ně podobně už pět let a nemohu si stěžovat, že by ke

mně byla krutá..."

Chrysothemis ho za to klepla vějířem z pavích per

a řekla:

"Jako bych se nebránila, satyre!"

"Z ohledu na mého předchůdce..."

"Což jsi neležel u mých nohou?"

"To jen, abych ti mohl na jejich prsty navléci prs-

teny."

Chrysothemis pohlédla mimoděk na své nohy, na

jejichž prstech se skutečně blýskaly jiskry klenotů,

a oba, ona i Petronius, se dali do smíchu. Avšak Vinici-

us neposlouchal jejich hádku. Srdce mu neklidně buši-

lo pod bohatě vzorkovaným rouchem syrského kněze.

Do tohoto roucha se oblékl na počest Lygiina příchodu.

"Už by měli být z paláce venku," řekl jakoby sám

pro sebe.

"Měli by," odpověděl Petronius. "Neměl bych ti do

té doby vyprávět o věštbách Apollonia z Tyany anebo

o Rufinově případu, který jsem - už ani nevím proč

- nedokončil?"

Ale Vinicia zajímal Apollonius z Tyany stejně

málo jako Rufinův případ. Jeho myšlenky byly u Ly-

gie, a i když cítil, že bude hezčí, jestliže ji přijme doma,

než kdyby šel v úloze žoldnéře do paláce, přece jen

v některých okamžicích litoval, že tam nešel, už jen

proto, aby Lygii spatřil dříve a mohl sedět potmě vedle

ní v lektice se dvěma sedadly.

101

Mezitím přinesli otroci trojnohé, beraními hlava-

mi zdobené mísy se žhavým uhlím, na něž začali sypat

špetky myrhy a nardu.

"Už odbočili ke Carinám," řekl opět Vinicius.

"On to nevydrží, vyběhne jim naproti a ještě se

s nimi mine," zvolala Chrysothemis.

Vinicius se bezmyšlenkovitě usmál a řekl:

"Ale ano, vydržím."

Ale chřípí se mu začalo rozšiřovat a on sám začal

těžce oddechovat. Když to Petronius viděl, pokrčil ra-

meny.

"Není v něm ani za sestercius filozofa," řekl, "a

nikdy z toho Martova syna neudělám člověka."

Vinicius to ani neslyšel.

"Už jsou na Carinách!"

A lektika skutečně odbočila ke Carinám. Otroci,

zvaní lampadarii, šli vpředu, jiní otroci, zvaní pedise-

qui, po obou stranách lektiky, kdežto Atacinus těsně

za lektikou bděl nad celým průvodem.

Postupovali však pomalu, protože v docela neo-

světleném městě ozařovaly jejich lucerny cestu jen

málo. Kromě toho byly ulice poblíž paláce prázdné, jen

tu a tam jimi procházel člověk se svítilnou, ale dále

byly nezvykle rušné. Téměř z každé uličky vycházeli

po třech, po čtyřech lidé, všichni bez pochodní, všichni

v tmavých pláštích. Někteří se připojovali k průvodu

a mísili se s otroky, jiní přicházeli ve větších skupin-

kách proti nim. Někteří se potáceli jako opilí. V někte-

rých okamžicích bylo tak nesnadné postupovat dále,

že lampadarii začali volat:

"Místo pro ušlechtilého tribuna Marka Vinicia!"

Lygie viděla ty tmavé hloučky rozhrnutými zá-

clonkami a začala se třást vzrušením. Byla hned plna

naděje, hned plna úzkosti. "To je on! To je Ursus

a křesťané! Co nevidět se to stane," šeptala si roze-

chvělými rty. "Ó Kriste, pomoz! Ó Kriste, zachraň mě!"

Avšak i Atacinus, který si zpočátku nevšímal toho

neobvyklého ruchu na ulici, nakonec zneklidněl. Bylo

102

v tom všem něco podivného. Lampadarii musili volat

stále častěji: "Místo pro lektiku ušlechtilého tribuna!"

Neznámí lidé se ze stran tlačili na lektiku tak, že Ata-

cinus přikázal otrokům, aby je rozháněli klacky.

Pojednou se strhl v čele průvodu křik a v jediném

okamžiku zhasla všechna světla. Kolem lektiky vznik-

la tlačenice, zmatek a strhla se bitka.

Atacinus pochopil: bylo to prostě přepadení.

A sotva pochopil, strnul úděsem. Vědělo se, že cae-

sar často, chtěje se bavit, loupí se skupinou augustiánů

v Subuře nebo i v jiných městských čtvrtích. Vědělo se

také, že si někdy z těchto nočních výprav přináší do-

konce boule a modřiny, ale kdo se bránil, šel na smrt,

i kdyby to byl senátor. Dům vigilů, jejichž povinností

bylo bdít nad bezpečností v městě, nebyl příliš daleko

a stráž v takových případech předstírala, že je hluchá

a slepá.

Kolem lektiky to zatím vřelo; lidé začali spolu zá-

pasit, bít se, porážet se na zem a šlapat po sobě. Ataci-

novi svitla myšlenka, že především je třeba zachránit

Lygii a sebe, kdežto ostatní nechat jejich osudu. Poda-

řilo se mu ji vytáhnout z lektiky, uchopil ji do náruče

a snažil se zmizet s ní ve tmě.

Avšak Lygie se dala do křiku:

"Urse! Urse!"

Byla oblečena v bílém, tedy snadno viditelná. Ata-

cinus začal přes ni druhou volnou rukou rychle přeha-

zovat svůj plášť, když vtom sevřely jeho krk jakési

strašné kleště a na hlavu mu dopadla jako kámen ja-

kási obrovská, vše drtící hmota.

Atacinus okamžitě padl k zemi jako vůl udeřený

palicí před Diovým oltářem.

Otroci leželi z větší části na zemi nebo hledali zá-

chranu v útěku, narážejíce v husté tmě na výběžky zdí.

Na místě zmatku zůstala jen polámaná lektika. Ursus

nesl Lygii k Subuře a jeho druhové spěchali za ním

a cestou se postupně rozcházeli.

Avšak otroci se scházeli před Viniciovým domem

103

a radili se. Neodvažovali se vejít dovnitř. Po krátké

poradě se vrátili na místo střetnutí, kde našli několik

mrtvých těl, mimo jiné i Atacina. Atacinus sebou ještě

škubal, ale po krátké silnější křeči se vypjal a znehyb-

něl.

Otroci ho zvedli a vrátili se s ním. Před bránou se

opět zastavili. Buď jak buď, musili pánovi oznámit, co

se stalo.

"Ať to oznámí Gulo," zašeptalo několik hlasů. "Z

tváře mu teče krev stejně jako nám a pán ho má rád.

Pro Gula to není tak nebezpečné jako pro ostatní."

Germán Gulo, starý otrok, který houpával kdysi

Vinicia na kolenou a kterého Vinicius zdědil po matce,

Petroniově sestře, řekl:

"Já mu to oznámím, ale pojďme všichni. Ať jeho

hněv nezasáhne jenom mne jediného."

Vinicius zatím znetrpělivěl už docela. Petronius

a Chrysothemis se mu posmívali, ale on se procházel

rychlými kroky po atriu a stále jen opakoval:

"Už by tu měli být! Už by tu měli být!"

A chtěl jim vyjít naproti, ale ti dva ho zdržovali.

Ale pojednou se v předsíni ozvaly kroky a do atria

vběhli houfem otroci. Rozestavili se rychle podél stěny,

zvedli ruce a začali sténavě volat:

"Áááá!... Ááá!"

Vinicius k nim přiskočil:

"Kde je Lygie?" zvolal strašným, změněným hla-

sem.

"Áááá!"

Vtom vystoupil před ostatní Gulo, tvář od krve,

a volal překotně a žalostně:

"Zde je krev, pane! Bránili jsme ji! Zde je krev,

pane, zde je krev!"

Ale nedokončil. Vinicius uchopil bronzový svícen

a jediným úderem roztříštil otrokovu lebku. Pak se

chytil rukama za hlavu, zabořil prsty do vlasů a chrap-

tivě opakoval:

"Me miserum! Me miserum!"

104

Obličej mu zesinal, oči zapadly někam pod čelo, na

ústech se mu objevila pěna.

"Důtky!" zařval konečně nelidským hlasem.

"Pane! Áááá!... Smiluj se!" sténali otroci.

Petronius se zvedl s výrazem hnusu v obličeji.

"Pojď, Chrysothemido!" řekl. "Máš-li chuť vidět

maso, dám vyrabovat řeznický krám na Carinách."

A opustil atrium. Po chvíli se po celém domě,

ověnčeném zelení břečťanu a připraveném k hostině,

rozlehlo sténání a svistot důtek, který trval téměř až

do rána.

KAPITOLA 11

Vinicius si tu noc vůbec nelehl. Nějakou dobu po Pet-

roniově odchodu, když sténání bičovaných otroků ne-

bylo s to ukojit ani jeho bolest, ani jeho vztek, sebral

skupinu jiných služebníků, a jda jim v čele, vydal se -

už v noci - hledat Lygii. Prohledal esquillinskou čtvrť,

pak Suburu, Vicus Sceleratus a všechny přilehlé ulič-

ky. Pak obešel Kapitol a po Fabriciově mostě se dostal

na ostrov, načež proběhl zatiberskou část města. Byla

to však honička bez cíle, vždyť Vinicius sám nedoufal,

že Lygii opět najde, a jestliže ji hledal, pak hlavně pro-

to, aby nějak vyplnil tu strašnou noc. Domů se vrátil až

za úsvitu, kdy se už ve městě začaly objevovat vozy

a muly zelinářů a kdy pekaři otevírali už své krámy.

Když se vrátil, dal odklidit Gulovo tělo, jehož se dosud

nikdo neodvážil dotknout, pak dal ty otroky, kterým

vzali Lygii, poslat na venkovská ergastula, a to byl

trest téměř strašnější než smrt, a konečně se vrhl na

vypolštářovanou lavici v atriu a začal neuspořádaně

uvažovat, jak znovu najde a získá Lygii.

Zříci se jí, ztratit ji, nespatřit ji už více, to se mu

zdálo nemožné a při pouhém pomyšlení na tuto mož-

nost se ho zmocňovalo šílenství. Panovačná povaha

105

mladého vojáka narazila poprvé v životě na odpor, na

jinou nezlomnou vůli, a nebyla prostě s to pochopit,

jak je to možné, že se vůbec někdo odvážil vzepřít se

jeho vůli. Vinicius by raději viděl, aby se svět i Řím

změnily v trosky, než aby on nedosáhl toho, co chce.

Někdo mu odňal číši rozkoše takřka od úst a jemu se

zdálo, že se tím stalo něco neslýchaného, něco, co volá

o pomstu ke všem božím i lidským zákonům.

Za nic na světě se nechtěl a nemohl smířit s osu-

dem, protože ještě nikdy po ničem tak netoužil jako po

Lygii. Měl dojem, že bez ní nemůže žít. Nedovedl si

odpovědět, co by bez ní dělal zítra, jak by bez ní mohl

prožít příští dny. V některých okamžicích se ho zmoc-

ňoval na Lygii hněv, blízký šílenství. Chtěl by ji mít,

aby ji mohl bít, vláčet za vlasy po cubiculu a pást se

pohledem na její muka, ale hned se ho zase zmocňoval

nesmírný stesk po jejím hlase, postavě, po jejích očích

a cítil, že by byl schopen padnout jí k nohám. Volal ji,

hryzal si prsty, chytal se za hlavu. Nutil se všemi sila-

mi přemýšlet o tom, jak ji dostat zpět, v klidu, ale ne-

dařilo se mu to. Hlavou se mu míhaly tisíceré pro-

středky a způsoby, ale jeden byl šílenější druhého. Ko-

nečně mu bleskla hlavou myšlenka, že unést ji nemohl

nikdo jiný než Aulus, anebo v nejhorším, že Aulus

musí aspoň vědět, kde se Lygie skrývá.

Vyskočil tedy, chtěje se rozběhnout do Aulova

domu. Jestliže mu ji nedají, jestliže se nepolekají hro-

zeb, půjde k caesarovi, nařkne starého vojevůdce z ne-

poslušnosti a získá na něj rozsudek smrti. Ale předtím

z nich vynutí doznání, kde je Lygie. Ale i když mu ji

vrátí dobrovolně, stejně se pomstí. Je pravda, přijali ho

do svého domu a ošetřovali, ale na tom nezáleží. Touto

jedinou křivdou ho zbavili povinnosti jakéhokoli vdě-

ku. A tu se jeho mstivá a zatvrzelá duše začala kochat

představou zoufalství Pomponie Graeciny v okamžiku,

kdy centurio přinese starému Aulovi rozsudek smrti.

A byl si téměř jist, že si jej vynutí. Petronius mu v tom

pomůže. Ostatně ani sám caesar neodmítá nic svým

106

augustiánským druhům, ledaže ho donutí odmítnout

osobní nepřátelství nebo nějaký rozmar.

A vtom v něm strnulo srdce strašlivou domněn-

kou.

A co jestliže Lygii unesl sám caesar?

Všichni věděli, že caesar často rozptyloval nudu

nočními loupežnými výpravami. Dokonce i Petronius

se zúčastňoval těch kratochvílí. Hlavním účelem těch-

to přepadení bývalo sice jen chytání žen, které pak

vyhazovali na vojenském plášti tak dlouho do výše, až

omdlely, ale sám Nero nazýval někdy tyto výpravy "lo-

vem perel". Stávalo se totiž, že ve čtvrtích hustě

obydlených nuzným obyvatelstvem ulovili skutečnou

perlu půvabu a mládí. V takových případech se saga-

tio, jak se nazývalo ono vyhazování na vojenské houni,

měnilo ve skutečný únos a "perlu" pak poslali buď na

Palatin, nebo do některé z nesčetných caesarových

venkovských vil, anebo ji konečně Nero odstoupil ně-

kterému ze svých kumpánů. To se mohlo stát i s Lygií.

Caesar ji při hostině pozoroval a Vinicius nepochybo-

val ani okamžik, že se mu musila zdát nejkrásnější

ženou ze všech, které dosud viděl. Jinak to už asi ne-

bude! Je pravda, Nero ji měl ve svém domě na Palatinu

a mohl ji zadržet otevřeně, avšak caesar, jak správně

říkával Petronius, nemá odvahu k zločinům, a i když

může jednat otevřeně, dává vždycky přednost skryté-

mu postupu. Tentokrát ho k tomu mohla přimět i oba-

va před Poppaeou. Viniciovi teď napadlo, že Aulovi by

se asi neodvážili unést násilím děvče, které mu daro-

val caesar. Kdo ostatně by se toho odvážil? Anebo to

udělal ten obrovský Lyg s modrýma očima, který se

přece už odvážil vejít do triclinia a odnést ji v náručí

z hostiny? Ale kam by se s ní ukryl, kam by ji mohl

odvést? Ne, otrok by se toho neodvážil. To tedy zname-

ná, že to neudělal nikdo jiný než caesar.

Při tom pomyšlení se Viniciovi zatmělo v očích

a na čele mu vyvstaly kapky potu. Je-li tomu tak, je

Lygie ztracena navždy. Z kterýchkoli jiných rukou by

107

ji mohl vyrvat, z těchto však nikoli. Teď mohl volat

mnohem oprávněněji než předtím: Vae misero mihi!

Ve své fantazii si představil Lygii v Neronově objetí

a poprvé v životě poznal, že jsou myšlenky, které člo-

věk nemůže prostě snést. Teprve teď si uvědomil, jak

ji má rád. A tak jako tonoucí vidí v jediném okamžiku

před sebou celý svůj život, tak se před ním objevila

Lygie. Viděl ji a slyšel každé její slovo. Viděl ji u fontá-

ny, viděl ji v Aulově domě a na hostině. Měl pocit, že je

opět blízko něho, cítil vůni jejích vlasů, teplo jejího

těla, rozkoš polibků, jimiž na hostině drtil její nevinná

ústa. Zdála se mu teď stokrát krásnější, žádoucnější,

sladší, měl stokrát silnější pocit než kdykoli předtím,

že ona je ta jediná, vyvolená mezi všemi smrtelníky

a všemi bohy. A když si představil, že to vše, co mu tak

přirostlo k srdci, co se stalo jeho krví a životem, mohl

by mít Nero, ucítil bolest, bolest takřka fyzickou, tak

strašnou, že měl chuť tlouci hlavou do zdí atria tak

dlouho, dokud si ji o ně neroztříští. Cítil, že je blízek

šílenství a že by dozajista zešílel, kdyby mu ještě ne-

zbývala pomsta.

A jak se mu předtím zdálo, že nebude moci žít,

nedostane-li Lygii zpět, tak se mu zdálo nyní, že nebu-

de moci zemřít, dokud ji nepomstí. Jedině tato myšlen-

ka mu jakžtakž přinášela úlevu. "Budu tvým Cassiem

Chaereou!" mumlal pro sebe, mysle tím Nerona. Pak

nabral do dlaní hlínu z květinových váz, stojících ko-

lem impluvia, a složil strašlivou přísahu Erebovi, bo-

hyni Hekaté i svým domácím lárům, že se pomstí.

A skutečně, ulevilo se mu. Měl aspoň proč žít

a měl čím vyplňovat dny a noci. Pak, opustiv myšlenku

vydat se k Aulovi, dal se nést na Palatin. Cestou mu

napadlo, že nepustí-li jej k caesarovi nebo budou-li se

chtít přesvědčit, zda u sebe nemá zbraň, bude to důka-

zem, že Lygii unesl caesar. Zbraň si však nevzal. Ztra-

til sice docela rozvahu, ale jako lidé ovládnutí jedinou

myšlenkou, zachoval si ji ve všem, co se týkalo pomsty.

Nechtěl, aby mu zbraň zhatila předčasně jeho záměr.

108

Kromě toho chtěl především spatřit Akté, domníval se

totiž, že od ní by se mohl dozvědět pravdu. V některých

okamžicích v něm zasvitla i naděje, že snad spatří Ly-

gii, a při tomto pomyšlení se začal třást. Anebo ji cae-

sar unesl, nevěda, koho přepadl, a dnes mu ji vrátí? Ale

v příštím okamžiku zamítl tuto domněnku. Kdyby mu

ji chtěli poslat, poslali by mu ji včera. Jen Akté může

všechno vyjasnit, a proto ji musí spatřit dříve než vše-

chny ostatní.

Utvrdiv se v tomto rozhodnutí, rozkázal otrokům,

aby zrychlili krok, a cestou přemýšlel bez ladu a skla-

du hned o Lygii, hned zase o pomstě. Slyšel, že kněží

egyptské bohyně Pacht dovedou přivolat nemoci, na

koho se jim zachce, a rozhodl se, že od nich vyzví, jak

se to dělá. Na Východě mu také vyprávěli, že Židé mají

jakási zaklínadla, pomocí nichž pokrývají těla nepřá-

tel vředy. Doma mezi otroky měl asi tucet Židů, před-

sevzal si tedy, že je po návratu dá týrat tak dlouho,

dokud mu to tajemství neprozradí. S největší rozkoší

však myslil na krátký římský meč, který působí, že

z těla vytrysknou proudy krve, takové, jaké vytryskly

z Gaia Caliguly a vytvořily nesmytelné skvrny na

sloupu v portiku. Byl schopen vyvraždit celý Řím,

a kdyby mu nějací mstiví bohové slíbili, že vymřou

všichni lidé kromě něho a Lygie, byl by souhlasil.

Před obloukem brány sebral všechnu rozvahu,

a když spatřil praetoriánskou stráž, napadlo mu, že

budou-li mu u vchodu dělat sebemenší potíže, bude to

důkaz, že Lygie je z císařovy vůle v paláci. Avšak hlav-

ní centurio se na něj přátelsky usmál, přikročil

k němu a řekl:

"Buď vítán, ušlechtilý tribune. Chceš-li se poklonit

caesarovi, přišel jsi v nevhodný okamžik a nevím, zda

se ti podaří jej spatřit."

"Co se stalo?" zeptal se Vinicius.

"Božská malá Augusta včera pojednou onemocně-

la. Caesar a Augusta Poppaea jsou u ní s lékaři, které

svolali z celého města."

109

Byla to vážná událost. Caesar, když se mu narodi-

la tato dceruška, doslova šílel štěstím a přijal ji extra

humanum gaudium. A ještě předtím senát slavnostně

doporučoval Poppaeino lůno péči bohů. Byla přinášena

vota a v Antiu, kde Poppaea porodila, byly uspořádány

velkolepé hry a kromě toho postaven chrám dvěma

Fortunám. Nero, který nedovedl v ničem zachovat

míru, miloval i toto dítě bez míry. A také Poppaei bylo

nade vše drahé, už proto, že upevňovalo její postavení

a způsobilo, že její vliv byl nyní nepřemožitelný.

Na zdraví a na životě malé Augusty mohly záležet

osudy celého impéria, ale Vinicius byl tak zaujat sám

sebou, svými vlastními zájmy, svou vlastní láskou, že

téměř nevěnoval pozornost centurionově zprávě

a odpověděl:

"Chci navštívit jen Akté."

A prošel branou.

Avšak Akté byla také zaměstnána u dítěte a Vini-

cius musil na ni dlouho čekat. Přišla teprve kolem po-

ledne. Její obličej byl bledý a unavený, a když spatřila

Vinicia, pobledla ještě více.

"Akté," zvolal Vinicius, uchopil ji za ruce a táhl

doprostřed atria, "kde je Lygie?"

"Chtěla jsem se na to zeptat tebe," odpověděla,

hledíc naň vyčítavě.

A Vinicius, třebaže si předsevzal, že se jí bude vy-

ptávat klidně, chytil se znovu za hlavu a začal opako-

vat, tvář staženou bolestí a hněvem:

"Je pryč! Unesli ji cestou!"

Za chvíli se však vzpamatoval, přiblížil svůj obli-

čej k tváři Akté a hovořil skrz zaťaté zuby:

"Akté... Je-li ti život milý, nechceš-li se stát pří-

činou neštěstí, jaké si vůbec nedovedeš představit,

řekni mi pravdu: unesl ji caesar?"

"Caesar nevyšel včera vůbec z paláce."

"Při stínu tvé matky, při všech bozích! Není Lygie

v paláci?"

"Při stínu mé matky, Marku, není v paláci a cae-

110

sar ji neunesl. Včera onemocněla malá Augusta a Nero

se nevzdálil ani na krok od její kolébky."

Vinicius si oddychl. To, co se mu zdálo nejstraš-

nější, přestalo mu hrozit.

"Pak ji tedy," řekl, posadiv se na lavičku a zatínaje

pěsti, "unesli Aulovi lidé, a jestliže je tomu tak, pak

běda jim!"

"Aulus Plautius tu byl dnes ráno. Nemohl se se

mnou setkat, protože jsem byla zaneprázdněna u dítě-

te, ale vyptával se na Lygii Epafrodita a jiných lidí

z caesarových služebníků a pak řekl, že ještě přijde,

aby se setkal se mnou."

"Chtěl od sebe odvrátit podezření. Kdyby nevěděl,

co se stalo s Lygií, byl by ji přišel hledat do mého

domu."

"Nechal mi tu na tabulce několik slov, z kterých

poznáš, že ví, že caesar odvedl Lygii z jeho domu na

tvou a Petroniovu žádost a že se domníval, že ti ji ode-

šlou, a byl tedy dnes ráno ve tvém domě, kde mu řekli,

co se stalo."

Po těchto slovech šla do cubicula a za chvíli se

vrátila s tabulkou, kterou jí tu nechal Aulus.

Vinicius tabulku přečetl a zmlkl. Zdálo se, že Akté

čte v jeho zachmuřeném obličeji, co si právě myslí,

protože po chvíli řekla:

"Ne, Marku. Stalo se to, co chtěla sama Lygie."

"Tys věděla, že ona chce utéci?" vybuchl Vinicius.

Akté pohlédla na něho svýma zamženýma očima

téměř přísně.

"Věděla jsem, že se nechce stát tvou souložnicí."

"A čím jsi byla celý život ty?"

"Já jsem byla předtím otrokyně."

Avšak Vinicius se nepřestal bouřit. Caesar mu da-

roval Lygii, nemusí se tedy ptát, čím byla dříve. Najde

ji, i kdyby pod zemí byla, a udělá z ní, co se mu zlíbí.

Ano! Bude jeho souložnicí. Dá ji zmrskat, kolikrát se

mu jen bude chtít. Až se mu zprotiví, daruje ji posled-

nímu ze svých otroků anebo ji nechá otáčet žernovy na

111

statcích v Africe. Bude ji teď hledat a najde ji jen pro-

to, aby ji mohl potupit, zdeptat, pokořit.

Rozohňoval se víc a více a ztrácel veškerou

soudnost do té míry, že i Akté poznala, že slibuje ve

svých výhrůžkách více, než bude s to dodržet, a že

z něho mluví hněv a bolest. S bolestí by snad měla

soucit, avšak to, že tak zcela ztratil míru, vyčerpalo její

trpělivost, takže se ho nakonec zeptala, proč k ní vlast-

ně přišel.

Vinicius nebyl s to okamžitě odpovědět. Přišel

k ní, protože chtěl, protože se domníval, že mu dá něja-

ké zprávy, ale když se to tak vezme, přišel vlastně za

caesarem a k ní šel jen proto, že k němu nemůže. Ly-

gie se svým útěkem zprotivila caesarově vůli, Vinicius

tedy caesara uprosí, aby ji dal hledat po celém městě

a po celém státě, i kdyby k tomu měl použít všech legií

a prohledat jeden po druhém každý dům v impériu.

Petronius podepře jeho prosbu a hledání započne ještě

dnes.

Na to řekla Akté:

"Měj se na pozoru, abys ji neztratil navždy, a to

právě tehdy, jakmile ji z caesarova rozkazu najdou."

Vinicius svraštil obočí.

"Co to má znamenat?" zeptal se.

"Poslouchej, Marku! Včera jsme byly s Lygií ve

zdejších zahradách a potkaly jsme Poppaeu a s ní ma-

lou Augustu, kterou nesla černoška Lilith. Večer se

dítě roznemohlo a Lilith tvrdí, že bylo uhranuto a že je

uhranula ta cizinka, kterou potkaly v zahradách. Jest-

liže se dítě uzdraví, zapomenou na to, ale jestliže ne,

Poppaea první nařkne Lygii z kouzel a pak, kdekoli ji

najdou, nebude pro Lygii záchrany."

Nastala chvilka mlčení. Pak se ozval Vinicius:

"A možná, že ji skutečně uhranula? Že uhranula

i mne?"

"Lilith tvrdí, že se dítě rozplakalo ihned potom, co

s ním přešla kolem nás. A je to pravda! Rozplakalo se.

Asi je vynesli do zahrad už nemocné. Marku, hledej

112

Lygii sám, kde chceš, ale pokud se malá Augusta ne-

uzdraví, nemluv o ní s caesarem, protože na ni přivoláš

Poppaeinu pomstu. Lygiiny oči se pro tebe naplakaly

už dost a kéž všichni bohové teď ochraňují její ubohou

hlavu!"

"Ty ji máš ráda, Akté?" zeptal se Vinicius zachmu-

řeně.

V očích propuštěnkyně se zaleskly slzy.

"Ano. Zamilovala jsem si ji."

"Protože se ti neodvděčila nenávistí, jak to udělala

mně."

Akté naň chvíli hleděla, jako by váhala nebo jako

by se chtěla přesvědčit, mluví-li upřímně, a potom

odpověděla:

"Člověče prchlivý a slepý! Ona tě milovala!"

Vinicius vyskočil pod vlivem těchto slov jako po-

sedlý. To není pravda! Nenáviděla ho. Jak to může

Akté vědět. Snad se jí Lygie nesvěřila, když se přece

znaly sotva jeden den? Co je to za lásku, která dává

přednost tuláckému životu, potupné bídě, nejistému

zítřku a snad i bídné smrti před ověnčeným domem,

kde ji s hostinou čeká její milovaný? Lépe, nebude-li

takové řeči vůbec slyšet, protože by mohl zešílet. On

by nedal to děvče za všechny poklady tohoto paláce -

a ona utekla. Co je to za lásku, která se bojí rozkoše

a plodí bolest? Kdo to má pochopit? Kdo tomu má ro-

zumět? Nebýt naděje, že ji zase najde, pohroužil by do

své hrudi meč! Láska se dává, láska se nebere. V Aulo-

vě domě byly okamžiky, kdy sám věřil v blízké štěstí,

ale teď ví, že ho začala nenávidět, že ho nenávidí a že

zemře s nenávistí v srdci.

Avšak nyní vybuchla pobouřeně zase Akté, ta

obvykle bázlivá a mírná žena. A co udělal on, aby

si ji získal? Místo aby se šel poklonit Aulovi

a Pomponii a požádal o Lygii, vzal dítě rodičům lstí.

Chtěl ji učinit ne svou manželkou, nýbrž souložnicí, ji,

chovanku ctihodného domu, ji, královskou dceru. A dal

ji odvést do tohoto domu zločinu a prostopášnosti, po-

113

skvrnil její nevinné oči pohledem na nestoudnou hos-

tinu, jednal s ní jako s děvkou. Cožpak zapomněl, jaký

je Aulův dům a jaká je Pomponia Graecina, která Ly-

gii vychovala? Cožpak nemá dost rozumu, aby přišel

na to, že to jsou ženy jiné než Nigidia, než Calvia Cris-

pinilla, než Poppaea a než všechny ostatní, s nimiž se

setkává v caesarově domě? Cožpak nepochopil oka-

mžitě, když spatřil Lygii, že je to čistá dívka, která dá

přednost smrti před hanbou? Jak může vědět, které

bohy Lygie vyznává a zda to nejsou bozi lepší, než je

nestoudná Venuše nebo než Iris, kterou uctívají pro-

stopášné Římanky? Ne! Lygie se jí nesvěřovala, ale

řekla jí, že záchranu očekává od něho, od Vinicia; dou-

fala, že jí Vinicius vyprosí na caesarovi návrat domů

a že ji vrátí Pomponii. A když o tom hovořila, červena-

la se jako děvče, které miluje a důvěřuje. I její srdce

tlouklo pro něho, ale on sám ji vylekal, odradil, pobou-

řil. Ať si ji tedy teď hledá s pomocí caesarových vojá-

ků, ale ať si uvědomí, že jestliže Poppaeino dítě zemře,

padne podezření na Lygii a nic ji nezachrání před zá-

hubou.

Viniciovým hněvem a bolestí se začalo prodírat

vzrušení. Zpráva, že ho Lygie milovala, otřásla jím do

hloubi duše. Vzpomněl si na ni, jak v zahradě Aulova

domu naslouchala jeho slovům s ruměncem na tváři

a s očima plnýma světla. Zdálo se mu, že tenkrát jej

skutečně začínala milovat, a pojednou se ho zmocnil

pocit jakéhosi nesmírného štěstí, stokrát většího než

to, po kterém toužil. Uvědomil si, že ji skutečně mohl

mít, a ke všemu ještě jako ženu, která by ho milovala.

Byla by ověnčila jeho dveře a natřela je vlčím sádlem

a pak by zasedla jako jeho manželka na ovčím rounu

u jeho krbu. Uslyšel by z jejích úst posvátné: "Kam ty,

Gaie, tam i já, Gaia," a byla by navždy jeho. Proč vlast-

ně to tak neudělal? Byl k tomu přece odhodlán. A teď

je Lygie pryč a může se stát, že ji už nenajde, a i kdyby

ji našel, může ji ztratit, a i kdyby ji neztratil, nebudou

ho už chtít ani Aulova rodina, ani ona. A hněv mu opět

114

začal ježit vlasy na hlavě, ale tentokrát to už nebyl

hněv na Aulovu rodinu nebo na Lygii, nýbrž na Petro-

nia. On je všemu vinen. Nebýt jeho, Lygie by se nemu-

sila potloukat světem, byla by jeho snoubenkou a nad

její hlavou by neviselo žádné nebezpečí. Ale už se stalo

a je příliš pozdě napravit zlo, které se už napravit

nedá.

"Příliš pozdě!"

A měl dojem, že se pod jeho nohama otevřela pro-

past. Nevěděl, co podniknout, co dělat, kam jít. Akté

opakovala jako ozvěna slova "Příliš pozdě" a Viniciovi

to připadalo z jejích úst jako rozsudek smrti. Chápal

jen jednu jedinou věc, že totiž musí najít Lygii, protože

jinak se s ním stane něco strašného.

Zahalil se bezmyšlenkovitě do tógy a chtěl odejít,

nerozloučiv se ani s Akté, když vtom se rozhrnul závěs,

dělící předsíň od atria, a Vinicius pojednou spatřil

před sebou smuteční postavu Pomponie Graeciny.

I ona se už zřejmě dozvěděla o Lygiině zmizení,

a soudíc, že se k Akté dostane spíše ona než Aulus,

přicházela nyní pro zprávy.

Avšak když spatřila Vinicia, otočila k němu svůj

drobný bledý obličej a po chvíli řekla:

"Marku, Bůh ti odpusť špatnost, které ses dopustil

na nás a na Lygii."

A Vinicius stál, hlavu skloněnou, v nitru pocit ne-

štěstí a viny, a nechápal, který bůh by mu měl a mohl

odpustit a proč mluví Pomponia o odpuštění, když by

přece měla mluvit o pomstě.

Konečně odešel, bezradný, hlavu plnou těžkých

myšlenek, obrovské starosti a úžasu.

Na nádvoří a pod ochozem stály neklidné davy

lidu. Mezi palácovými otroky bylo vidět rytíře a sená-

tory, kteří se přišli poptat po zdraví malé Augusty, ale

také proto, aby se ukázali v paláci a podali důkaz své

starostlivosti, byť jen před caesarovými otroky. Zpráva

o onemocnění "bohyně" se rozlétla zřejmě rychle, pro-

tože v bráně se objevovaly další a další postavy a za

115

obloukem bylo vidět celé davy. Někteří z přicházejí-

cích, když viděli, že Vinicius vychází z paláce, zastavo-

vali ho a ptali se po novinkách, ale on neodpovídal na

otázky a šel pořád dál, dokud do něho takřka nevrazil

a dokud ho nezastavil Petronius, který také přišel

něco se dozvědět.

Vinicius by byl při pohledu na něj nepochybně

vzkypěl a dopustil se v caesarově paláci nějakého pro-

tiprávního činu, nebýt toho, že od Akté odešel jako zlo-

mený, tak vyčerpán a zničen, že ho přechodně opustila

dokonce i jeho vrozená vznětlivost. Přesto však Petro-

nia odsunul a chtěl jít dál. Avšak Petronius jej zadržel

téměř násilím.

"Jak se vede božské?" zeptal se.

Avšak ono násilí Vinicia opět rozdráždilo a v jedi-

ném okamžiku rozohnilo.

"Peklo ať pohltí ji. i celý ten dům!" odpověděl se

zaťatými zuby.

"Mlč nešťastníče!" řekl Petronius, a rozhlédnuv se

kolem, dodal:

"Chceš-li se dovědět něco o Lygii, pojď se mnou.

Ne! Tady ti nepovím nic! Pojď se mnou, řeknu ti

o svých domněnkách v lektice.

Objal mladého muže paží a vyvedl ho co nejrych-

leji z paláce.

Právě o to mu totiž nejvíce šlo, když neměl žádné

novinky. Ale protože to byl pohotový člověk a protože

měl s Viniciem přes své včerejší pobouření dost souci-

tu a konečně protože se cítil trochu zodpovědný za vše,

co se stalo, ledacos už podnikl, a když nasedli do lekti-

ky, řekl:

"Postavil jsem ke všem branám hlídky ze svých

otroků a dal jsem jim přesný popis děvčete i toho obra,

který ji u caesara odnesl z hostiny, protože nemů-

že být pochyb o tom, že ji unesl on. Poslyš! Je možné,

že ji Aulus bude chtít ukrýt v některém svém venkov-

ském sídle; pak bychom věděli, kterým směrem ji

vezou. A jestliže ji u bran nespatří, bude to důkaz,

116

že zůstala ve městě, a my ještě dnes zahájíme pátrání."

"U Aulů nevědí, kde je Lygie," odpověděl Vinicius.

"Jsi si jist, že je to pravda?"

"Viděl jsem Pomponii. Také ji hledají."

"Včera nemohla z města odejít, protože v noci jsou

brány zamčeny. Před každou branou se procházejí dva

mí lidé. Jeden má sledovat Lygii a obra, druhý se oka-

mžitě vrátí a dá mi o tom vědět. Je-li ve městě, najde-

me ji, protože toho Lyga lze snadno poznat, už po

vzrůstu a po ramenou. Můžeš být šťasten, že ji neunesl

caesar, a já tě mohu ujistit, že to skutečně nebyl on,

protože na Palatinu neexistují pro mne tajemství."

Avšak Vinicius opět vybuchl, a to více bolestí než

hněvem, a hlasem, který se trhal dojetím, začal Petro-

niovi vyprávět, co slyšel od Akté a jaké nové nebezpečí

hrozí Lygii. Je to nebezpečí tak strašné, že až najdou

uprchlíky, budou je musit co nejpečlivěji ukrývat před

Poppaeou. Pak začal Petroniovi hořce vyčítat jeho

rady. Nebýt jeho, vše by dopadlo jinak. Lygie by byla

u Aulů a on, Vinicius, by ji mohl denně vídat a byl by

dnes šťastnější než caesar. A čím dále vyprávěl, tím

více se zapaloval, tím více se poddával rozrušení, až

mu konečně začaly z očí kanout slzy bolesti i vzteku.

Petronius, který se vůbec nenadál, že by mladý

muž mohl do té míry milovat a toužit, vida ty zoufalé

slzy řekl si v duchu s jistým údivem:

"Ó mocná paní Kypru! Ty jediná vládneš bohům

a lidem!"

KAPITOLA 12

Když však vysedli před Petroniovým domem, správce

atria jim oznámil, že žádný z otroků poslaných k bra-

nám se ještě nevrátil. Atriensis jim dal zanést jídlo

a nový rozkaz, aby pod trestem bičování dávali bedlivě

pozor na všechny, kdož vycházejí z města.

117

"Vidíš, řekl Petronius, "jsou určitě ještě ve městě,

to znamená, že je najdeme. Ale přesto pošli hlídat

k branám i své lidi, zvláště ty, které jsi poslal pro Ly-

gii, protože ti ji snadno poznají."

"Dal jsem je za trest poslat na venkovská ergastu-

la," řekl Vinicius, "ale ihned rozkaz odvolám, ať jdou

k branám."

Načrtl několik slov na tabulku potaženou voskem,

dal ji Petroniovi, a ten s ní poslal do Viniciova domu.

Pak přešli do vnitřního portika, usedli tam na

mramorovou lavici a dali se do hovoru.

Zlatovlasá Euniké a Iras jim přisunuly pod nohy

bronzové stoličky, pak postavily k lavici stoleček a na-

lévaly jim do číší víno z krásných džbánů s úzkými

hrdly, přivezených z Volaterr a Caere.

"Máš mezi svými lidmi někoho, kdo by znal toho

obrovského Lyga?" zeptal se Petronius.

"Znal ho Atacinus a Gulo. Ale Atacinus padl včera

u lektiky a Gula jsem zabil já."

"Je mi ho líto," řekl Petronius. "Nosil na rukou

nejen tebe, ale i mne."

"Chtěl jsem ho dokonce propustit," odpověděl Vi-

nicius, "ale o to teď nejde. Mluvme o Lygii. Řím je

moře..."

"Perly se loví právě v moři... Je jisté, že ji nena-

jdeme dneska nebo zítra, ale najdeme ji určitě. Ty mě

teď obviňuješ, že jsem ti poradil tento způsob. Ale způ-

sob sám o sobě byl dobrý a stal se špatný teprve tehdy,

jakmile se obrátil ve zlé. Slyšel jsi přece od samého

Aula, že zamýšlí přestěhovat se s celou rodinou na Si-

cílii. Děvče by pak bylo daleko od tebe."

"Byl bych jel za nimi," odvětil Vinicius, "a buď jak

buď, nehrozilo by Lygii nebezpečí. Ale teď, jestliže ze-

mře to děcko, Poppaea sama uvěří a namluví také cae-

sarovi, že se to stalo z Lygiiny viny."

"Ano. To mne také znepokojilo. Ale ta malá loutka

se může ještě uzdravit. A kdyby přece jen zemřela,

i pak najdeme nějaké východisko."

118

Tu se Petronius na chvíli zamyslil a potom řekl:

"Poppaea vyznává prý náboženství Židů a věří ve

zlé duchy. Caesar je pověrčivý... Jestliže rozšíříme

zprávu, že Lygii unesli zlí duchové, pověst se ujme, tím

spíše, že Lygii neunesl ani caesar, ani Aulus Plautius,

takže zmizela skutečně tajemným způsobem. Ten Lyg

sám by to nebyl dokázal. Musil mít pomoc, ale jak by

mohl otrok během jednoho dne sebrat tolik lidí?"

"Otroci z celého Říma si navzájem pomáhají."

"A Řím na to jednou krvavě doplatí. Ano, pomáha-

jí si, ale ne jedni proti druhým, a tady přece věděli, že

odpovědnost padne na tvé otroky a že je stihne trest.

Jakmile napovíš svým otrokům ten nápad se zlými du-

chy, potvrdí ti okamžitě, že je viděli na vlastní oči, pro-

tože před tebou je to ihned zprostí viny... Zeptej se

některého z nich jen tak na zkoušku, zda neviděl, jak

duchové odnášejí Lygii vzduchem. Uvidíš, že se ti oka-

mžitě zapřisáhne při Diově aegidě, že tomu skutečně

tak bylo."

Vinicius, který byl také pověrčivý, pohlédl na Pet-

ronia, jat náhlým a obrovským neklidem.

"Jestliže Ursus nemohl mít pomocníky a samoten

ji unést také nemohl, kdo ji tedy unesl?"

Avšak Petronius se dal do smíchu.

"Tak vidíš!" řekl. "Oni tomu určitě uvěří, když už

i ty napůl věříš. Takový je už náš svět, který se posmí-

vá bohům. Uvěří a nebudou ji hledat. A my ji zatím

ukryjeme někde daleko od města, v některé mé nebo

tvé ville."

"Ale přesto - kdo jí mohl pomoci?"

"Její souvěrci," odpověděl Petronius.

"Kteří? Jaké božstvo Lygie uctívá? Měl bych to vě-

dět přece lépe než ty."

"Téměř každá žena v Římě uctívá jiné. Je nespor-

né, že Pomponia ji vychovala v úctě k tomu bohu, kte-

rého vyznává sama, ale který to je, to já nevím. Jedno

je jisté: nikdo ji neviděl, že by někdy v kterékoli naší

svatyni obětovala našim bohům. Nařkli ji dokonce, že

119

je křesťanka, ale to je nemožné. Domácí soud ji zpro-

stil toho nařčení. O křesťanech se povídá, že nejen

uctívají oslí hlavu, ale že jsou to nepřátelé lidstva

a páší ty nejohavnější zločiny. Pomponia proto nemů-

že být křesťanka, protože její ušlechtilost je známa,

a nepřítelkyně lidstva by přece se svými otroky neza-

cházela tak, jak s nimi zachází ona."

"Nikde s nimi nejednají tak jako v Aulově domě,"

přerušil ho Vinicius.

"No tak vidíš! Pomponia se mi zmiňovala o něja-

kém bohu, který je prý jeden, všemohoucí a milosrdný.

Kam dala všechny ostatní bohy, to je její věc, ale je

jisté, že ten její Logos by asi nebyl příliš všemohoucí,

ba musil by být strašně ubohoučký bůh, kdyby měl

jenom dvě ctitelky, totiž Pomponii a Lygii, ještě snad

s tím jejich Ursem. Musí jich být více, těch vyznavačů,

a ti poskytli Lygii pomoc."

"Jejich víra přikazuje odpouštět," řekl Vinicius.

"Setkal jsem se u Akté s Pomponií a ta mi řekla: "Bůh

ti odpusť špatnost, které ses dopustil na Lygii a na

nás."

"Ten jejich bůh je zřejmě nějaký moc dobrácký

patron. Hm, ať ti tedy odpustí a na znamení svého

odpuštění ať ti vrátí to děvče."

"Hned zítra bych mu obětoval hekatombu. Nebu-

du jíst, nebudu se koupat, nebudu spát. Vezmu si tma-

vou lacernu a budu se toulat po městě. Snad ji v pře-

vlečení najdu. Jsem nemocen!"

Petronius naň pohlédl téměř soucitně. Skutečně,

pod očima měl Vinicius temné kruhy, zřítelnice se

leskly horečkou; porost na jeho tváři, ráno neholený,

povlékl jeho silně vystupující čelisti tmavým pruhem,

vlasy měl neuspořádané a vypadal skutečně jako ne-

mocný. Iras a zlatovlasá Euniké hleděly naň také se

soucitem, ale on jako by je neviděl, a vůbec i on i Pet-

ronius si všímali přítomných otrokyň stejně málo jako

si všímali psů, ochomýtajících se kolem nich.

"Stravuje tě horečka," řekl Petronius.

120

"Ano."

"Poslouchej tedy... Nevím, co by ti předepsal lé-

kař, ale vím, co bych na tvém místě udělal já. Než se

najde tamta, hledal bych to, co mi spolu s ní uniklo,

u jiné. Viděl jsem ve tvé ville nádherná těla. Neodporuj

mi... Vím, co je láska, a vím, že touží-li člověk po jed-

né, druhá ji nemůže nahradit. Ale s krásnou otrokyní

člověk vždycky najde byť jen chvilkové rozptýlení."

"Nechci!" odpověděl Vinicius.

Avšak Petronius, který měl Vinicia skutečně rád

a od srdce si přál zmírnit jeho utrpení, začal uvažovat,

jak by to měl udělat.

"Tvé otrokyně nemají pro tebe možná kouzlo no-

vosti," řekl za chvíli, "ale," a tu si začal střídavě prohlí-

žet Iras a Euniké, až konečně položil ruku kolem boků

zlatovlasé Řekyně, "podívej se na tuhle charitku. Před

několika dny mi za ni Fonteius Capito mladší dával tři

nádherné hošíky z Klazomen, protože krásnější tělo

nevytvořil snad ani Skopas. Sám nechápu, proč jsem

k ní dosud zůstal lhostejný, pomyšlení na Chrysothe-

midu mi v tom přece nemohlo zabránit! Nuže, daruji ti

ji, vezmi si ji!"

Ale sotva to uslyšela zlatovlasá Euniké, zbledla

okamžitě jako plátno a zahleděla se vyděšenýma oči-

ma na Vinicia, jako by bez dechu čekala, co odpoví.

Vinicius však pojednou vyskočil, sevřel si dlaněmi

skráně a začal prudce přecházet sem a tam jako člo-

věk, který stravován chorobou nechce slyšet o ničem.

"Ne!... Ne!... Nic mi do ní není! Nic mi není do

jiných... Děkuji ti, ale nechci! Jdu hledat po městě

tamtu. Řekni, ať mi přinesou gallskou lacernu s kapu-

cí. Půjdu za Tiber. Kdybych tak uviděl aspoň Ursa!"

A kvapně odešel. Petronius, vida, že Vinicius není

skutečně s to vydržet na jednom místě, ani se ho ne-

snažil zadržet. Pokládaje však Viniciovo odmítnutí za

chvilkový odpor ke každé ženě, která není Lygií, a ne-

chtěje, aby jeho velikomyslnost vyšla naprázdno, oto-

čil se znovu k otrokyni a řekl:

121

"Euniké, vykoupeš se, natřeš mastmi, oblečeš se

a půjdeš do Viniciova domu."

Avšak Euniké padla před ním na kolena a začala

ho se sepjatýma rukama prosit, aby ji nedával z domu.

Nepůjde k Viniciovi, raději bude tady nosit dříví do

hypokausta, než aby tam byla třeba první mezi služeb-

nictvem. Nechce, nemůže! A prosí ho, aby se nad ní

slitoval. Ať ji dá denně bičovat, ale z domu ať ji nepo-

sílá.

A chvějíc se strachem i rozrušením jako list,

vztáhla k němu ruce. Petronius ji poslouchal s údivem.

Otrokyně, která se odváží prosit, aby nemusila splnit

rozkaz, která říká: "Nechci, nemohu", taková otrokyně

byla v Římě něčím neslýchaným, takže Petronius ne-

chtěl v prvním okamžiku věřit svým vlastním uším.

Konečně svraštil obočí. Byl příliš uhlazený, než aby

mohl být krutý. Jeho otroci si mohli - zvláště v pro-

stopášnostech - dovolit mnohem více než jiní, ovšem

pod podmínkou, že budou vzorně vykonávat službu

a ctít pánovu vůli jako vůli boží. Jestliže se však pro-

hřešili proti těmto dvěma povinnostem, dovedl Petro-

nius nelitovat trestů, které se na otroky podle všeobec-

ných zvyklostí vztahovaly. A protože kromě toho ne-

strpěl jakýkoli odpor a nic, co by rušilo jeho klid, za-

hleděl se na okamžik na klečící dívku a řekl:

"Zavoláš mi sem Teiresia a vrátíš se s ním."

Euniké vstala, třesouc se, se slzami v očích a ode-

šla. Za chvilku se vrátila se správcem atria, Kréťanem

Teiresiem.

"Vezmeš Euniké," řekl mu Petronius, "a dáš jí

dvacet pět ran, ale tak, abys neporušil kůži."

Když to řekl, odešel do bibliotheky, sedl si ke stolu

z růžového mramoru a dal se do práce na své Hostině

Trimalchionově.

Ale Lygiin útěk a onemocnění malé Augusty mu

příliš rozptylovaly myšlenky, takže nevydržel dlouho

pracovat. Zvláště ona nemoc byla vážnou událostí. Pet-

roniovi napadlo, že uvěří-li caesar, že Lygie očarovala

122

malou Augustu, může odpovědnost padnout i na něho,

vždyť děvče přivedli do paláce na jeho prosbu. Počítal

však s tím, že se mu podaří hned při prvním setkání

s caesarem přesvědčit ho nějak o nesmyslnosti tako-

vých domněnek, a trošku počítal i s jistými sympatie-

mi, které k němu cítila Poppaea. Skrývala je sice peč-

livě, ne však zase tak pečlivě, aby je nedovedl vytušit.

Po chvíli tedy pokrčil nad svými úvahami rameny

a rozhodl se, že půjde do triclinia něco pojíst a pak že

se dá odnést ještě jednou do paláce, pak na Martovo

Pole a pak ke Chrysothemidě.

Avšak cestou do triclinia spatřil pojednou u vcho-

du do chodby určené pro otroky štíhlou postavu Euni-

ké, jak tam stojí ještě s jinými otroky. A protože zapo-

mněl, že nedal Teiresiovi jiný rozkaz než jen ten, aby

ji zbičoval, svraštil obočí a začal se po něm ohlížet.

Když ho však mezi služebnictvem nespatřil, oslo-

vil Euniké:

"Byla jsi bičována?"

A ona se mu podruhé vrhla k nohám, přitiskla na

okamžik ke rtům lem jeho tógy a pak odpověděla:

"Ó ano, pane! Byla! Ó ano, pane!..."

V jejím hlase se ozývala jakoby radost a vděčnost.

Bylo vidět, že se domnívá, že mrskání mělo nahradit

její odeslání z domu a že teď už může zůstat. Petronia,

který pochopil, udivil ten vášnivý odpor otrokyně, ale

byl příliš dobrým znalcem lidských povah, než aby ne-

uhádl, že příčinou takového odporu může být jen lás-

ka.

"Máš v tomto domě milence?" zeptal se.

A ona k němu pozvedla své modré, zaslzené oči

a odpověděla tak tiše, že ji bylo sotva slyšet:

"Ano, pane!"

A byla tak krásná s těma očima, se zlatými vlasy

odhozenými dozadu, s tím strachem i nadějí ve tváři

a hleděla naň tak prosebně, že Petronius, který jako

filozof sám hlásal moc lásky a jako estét si vážil veš-

keré krásy, pocítil s ní něco jako soucit.

123

"Kdo z nich je tvým milencem?" zeptal se a ukázal

hlavou na otroky.

Avšak odpověď neuslyšel. Euniké se jen sklonila

tváří až k jeho nohám a zůstala tak bez hnutí.

Petronius se rozhlédl po otrocích, mezi nimiž byli

hezcí a statní mladíci, ale z žádného obličeje nemohl

nic vyčíst, všechny se však tak nějak podivně usmíva-

ly; pohlédl tedy ještě na okamžik na Euniké, ležící

u jeho nohou, a odešel beze slova do triclinia.

Po jídle se dal odnést do paláce a pak ke Chryso-

themidě, kde zůstal pozdě do noci. Když se však vrátil,

dal si zavolat Teiresia.

"Byla Euniké zbičována?" zeptal se ho.

"Ano, pane. Nedovolil jsi však protnout kůži."

"Jiný rozkaz jsem o ní už nedal?"

"Ne, pane," odpověděl zneklidněně atriensis.

"To je dobře. Kdo z otroků je jejím milencem?"

"Nikdo, pane."

"Co o ní víš?"

Teiresias začal vyprávět poněkud nejistým hla-

sem:

"Euniké v noci nikdy nevychází z cubicula, kde

spává se starou Akrisionou a s Ifidou; po tvé koupeli,

pane, nezůstává nikdy v lázních... Ostatní otrokyně

se jí smějí a říkají jí Diana."

"Stačí," řekl Petronius. "Můj příbuzný Vinicius,

kterému jsem dnes ráno Euniké daroval, ji nepřijal,

zůstane tedy v domě. Můžeš jít."

"Smím ještě něco říci o Euniké, pane?"

"Rozkázal jsem ti, abys řekl vše, co víš."

"Celá familia, pane, si vypráví o útěku panny, kte-

rá měla bydlit v domě urozeného Vinicia. Když jsi ode-

šel, přišla Euniké ke mně a řekla mi, že zná člověka,

který ji bude umět najít."

"Á!" řekl Petronius. "Co je to za člověka?"

"Neznám ho, pane, domníval jsem se však, že bych

ti to měl oznámit."

"Dobře. Ať tedy ten člověk čeká zítra ráno v mém

124

domě, dokud nepřijde tribun, kterého zítra mým jmé-

nem pozveš, aby mě navštívil."

Atriensis se poklonil a odešel.

A Petronius začal mimoděk uvažovat o Euniké.

Zpočátku se mu zdálo jasné, že mladá otrokyně chce,

aby Vinicius získal zpátky Lygii, jen proto, aby ji ne-

musila v jeho domě nahrazovat. Ale pak mu napadlo,

že onen člověk, kterého Euniké doporučuje, může být

jejím milencem - a toto pomyšlení mu pojednou bylo

nemilé. Mohl se sice snadno dozvědět pravdu, stačilo

totiž zavolat Euniké, bylo však už pozdě a Petronius se

cítil po dlouhé návštěvě u Chrysothemidy unaven

a spěchal si lehnout. Cestou do cubicula si však kdo-

víproč vzpomněl, že v koutcích Chrysothemidiných očí

našel dnes vrásky. Napadlo mu také, že její krása je

vytvořena spíše pověstmi, kolujícími po celém Římě,

než opravdová a že Fonteius Capito, který mu za Euni-

ké nabízel tři hochy z Klazomen, chtěl Euniké dostat

přece jen příliš lacino.

KAPITOLA 13

Nazítří nebyl Petronius ještě ani hotov s oblékáním

v unctuariu, a už přišel Vinicius, pozvaný Teiresiem.

Věděl už, že od bran nepřišly žádné nové zprávy.

Avšak místo aby ho to potěšilo, protože to byl přece

důkaz, že Lygie je ve městě, zdrtilo ho to ještě víc,

protože se začal domnívat, že Ursus ji mohl vyvést

z města ihned po únosu, tedy ještě dříve než Petronio-

vi otroci začali u bran hlídat. Pravda, na podzim, kdy

byly kratší dny, zavíraly se brány dost brzy, ale také je

otvírali těm, kdož odjížděli z Říma. A těch bylo dost. Za

hradby bylo možno se dostat i jinými způsoby, které

znali velmi dobře například otroci mající v úmyslu

utéci z města. Vinicius poslal sice své lidi i na všechny

silnice vedoucí na venkov i k vigilům v menších měs-

125

tech se zprávou o dvojici otroků, kteří utekli, a s dů-

kladným popisem Ursa a Lygie i se slibem bohaté

odměny za jejich polapení. Bylo však pochybné, mo-

hou-li je dostihnout, a i kdyby je dostihli, zdali se po-

tom místní úřady budou cítit oprávněny zadržet je na

soukromou Viniciovu žádost, nepotvrzenou praetorem.

Ovšem na takové potvrzení nebyl čas. Pokud jde o Vi-

nicia, hledal včera Lygii celý den, převlečen za otroka,

po všech koutech města, avšak nenašel sebemenší sto-

pu ani nitku, které by se mohl chytit. Viděl sice Aulovy

lidi, ale ti jako by také něco hledali, a to ho jen utvrdilo

v domněnce, že Aulovi lidé ji neunesli a že ani v Aulo-

vě domě nevědí, co se s ní stalo.

Jakmile mu tedy Teiresias oznámil, že existuje

člověk, který je ochoten ji vyhledat, pospíšil sotva de-

chu popadaje do Petroniova domu, a jen se s Petro-

niem pozdravil, už se začal na onoho člověka vyptávat.

"Hned ho uvidíme," řekl Petronius. "Je to známý

Euniké, která mi co nevidět přijde urovnat záhyby na

tóze a která nám o něm podá bližší zprávy."

"To je ta, kterou jsi mi včera chtěl darovat?"

"Ano, ta, kterou jsi včera odmítl, a já jsem ti za to

ostatně vděčen, protože je to snad nejlepší vestiplica

v našem městě."

Vestiplica přišla, ještě než domluvil, uchopila tógu,

složenou na židli vykládané slonovinou, rozvinula ji

a chystala se ji přehodit Petroniovi přes ramena. Měla

jasný, tichý obličej a v očích jí svítila radost.

Petronius na ni pohlédl a připadala mu velmi

krásná. Po chvíli, když ho zavinula do tógy a začala ji

urovnávat, shýbajíc se co chvíli, když potřebovala pro-

dloužit některý záhyb, všiml si Petronius, že její rame-

na mají nádherný bleděrůžový nádech a na prsou a na

bocích hrají průzračné záblesky jako na perleti nebo

alabastru.

"Euniké," řekl, "přišel ten člověk, o kterém ses

včera zmiňovala Teiresiovi?"

"Přišel, pane."

126

"Jak se jmenuje?"

"Chilón Chilonides, pane."

"Kdo je to?"

"Lékař, mudřec a věštec, který dovede číst v lid-

ských osudech a předpovídat budoucnost."

"Předpověděl budoucnost i tobě?"

Euniké zalil ruměnec, jímž zrůžověly dokonce její

uši a šíje.

"Ano, pane."

"A co ti věštil?"

"Že mne potká bolest i štěstí."

"Bolest tě potkala včera z Teiresiovy ruky, mělo

by tedy přijít i štěstí."

"Už přišlo, pane."

"Jaké?"

A Euniké tichounce zašeptala: "Zůstala jsem."

Petronius položil ruku na její zlatou hlavu.

"Dobře jsi mi dnes urovnala záhyby, mám z tebe

radost, Euniké."

Oči Euniké se pod tím dotekem v okamžiku po-

táhly mlhou štěstí a její hruď se začala rychle zvedat

a klesat.

Avšak Petronius s Viniciem odešli do atria, kde na

ně čekal Chilón Chilonides. Když je spatřil, hluboce se

jim poklonil. Při vzpomínce na včerejší domněnku, že

by to snad mohl být milenec Euniké, objevil se Petro-

niovi kolem rtů úsměv. Člověk, který stál před ním,

nemohl být milencem žádné ženy. V té prapodivné fi-

gurce bylo něco odporného a směšného zároveň. Nebyl

starý: v jeho rozčepýřeném vousu a kudrnaté kštici

prosvítal šedivý vlas jen tu a tam. Břicho měl vpadlé,

záda tak shrbená, že se na první pohled zdál hrbatý,

a nad oním hrbem se tyčila velikánská hlava s opičí,

ale zároveň i liščí tváří a s pronikavýma očima. Jeho

nažloutlá pleť byla poseta vřídky a nos, který jimi byl

pokryt docela, mohl svědčit o přílišné zálibě v láhvi.

Zanedbaný šat, sestávající z tmavé tuniky, utkané

z kozí vlny, a ze stejného děravého pláště, hovořil

127

o skutečné anebo předstírané nouzi. Petronius si při

pohledu na něj vzpomněl na homérovského Thersita,

a tak, když odpověděl pokynutím ruky na jeho poklo-

nu, řekl:

"Buď vítán, božský Thersite! Jak se vede tvým

boulím, které ti způsobil před Trójou Ulixes, a jak se

vede jemu samému na Elysijských polích?"

"Urozený pane," odpověděl Chilón Chilonides,

"nejchytřejší z mrtvých, Ulixes, posílá po mně nejmou-

dřejšímu ze žijících, Petroniovi, pozdravení a prosbu,

aby zahalil mé vředy do nového pláště."

"Při Hekaté Triformis!" zvolal Petronius, "ta odpo-

věď stojí za plášť..."

Avšak další rozhovor přerušil netrpělivý Vinicius,

který se zeptal bez okolků:

"Víš přesně, do čeho se pouštíš?"

"Jestliže dvě familie ve dvou velkolepých domech

nemluví o ničem jiném a jestliže to po nich opakuje

polovička Říma, není těžké to vědět," odpověděl Chi-

lón. "Včera v noci byla unesena dívka, vychovaná

v domě Aula Plautia, jménem Lygie nebo vlastně Kal-

lina, kterou přenášeli tví otroci, ó pane, z caesarova

paláce do tvé insuly, a pokud jde o mne, beru na sebe

úkol najít ji ve městě, anebo jestliže je opustila - to je

však málo pravděpodobné - říci ti, urozený tribune,

kam utekla a kde se ukryla."

"Dobře!" řekl Vinicius, jemuž se líbila důkladnost

odpovědi. "Jaké k tomu máš prostředky?"

Chilón se chytrácky usmál:

"Prostředky máš, pane, ty, já mám jenom rozum."

Petronius se usmál také, byl totiž se svým hostem

naprosto spokojen.

"Tenhle člověk může to děvče najít," pomyslil si.

Vinicius však svraštil srostlé obočí a řekl:

"Nuzáku, jestliže mě tu podvádíš kvůli odměně,

dám tě utlouci klacky."

"Jsem filozof, a filozof nemůže toužit po odměně,

zvláště ne po takové, jakou velkomyslně nabízíš."

128

"Ach, ty jsi filozof?" zeptal se Petronius. "Euniké

mi povídala, že jsi lékař a věštec. Odkud znáš Euniké?"

"Přišla si ke mně pro radu, protože má sláva se

dostala k jejímu sluchu."

"Jakou radu chtěla?"

"Proti lásce, pane. Chtěla se vyléčit z neopětované

lásky."

"A vyléčil jsi ji?"

"Udělal jsem ještě více, pane, dal jsem jí totiž

amulet, který zaručuje, že láska bude opětována.

V Pafu na Kypru je chrám, ó pane, v němž je uložen

Venušin pás. Dal jsem jí z tohoto pásu dvě nitky ulože-

né v mandlové skořápce."

"A dal sis dobře zaplatit?"

"Za opětovanou lásku nelze nikdy zaplatit dost

dobře. A já, protože mi na pravé ruce chybějí dva prs-

ty, šetřím na otroka-scribu, který by sepisoval mé

myšlenky a zachoval mé učení světu."

"Ke které škole patříš, božský mudrče?"

"Jsem kynik, pane, protože mám děravý plášť;

jsem stoik, protože nouzi snáším trpělivě, a jsem peri-

patetik, protože nemaje lektiku chodím od vinaře k vi-

naři pěšky a cestou vyučuji ty, kdož slíbí, že mi zaplatí

džbánek."

"A nad džbánkem se ovšem měníš v rétora?"

"Herakleitos řekl: ,Všechno teče.' A můžeš, pane,

popřít, že víno je tekutina?"

"A hlásá také, že oheň je bůh; a tento bůh hoří na

tvém nose."

"A božský Diogenes z Apollonie hlásal, že podsta-

tou věcí je vzduch a čím je vzduch teplejší, tím doko-

nalejší bytosti vytváří; z nejteplejšího vzduchu vznika-

jí duše mudrců. A protože na podzim přicházejí chlad-

na, ergo musí opravdový mudřec zahřívat duši ví-

nem... Nemůžeš totiž popřít ani to, pane, že džbánek

- byť jen bryndy z okolí Capuy nebo Telesie - roz-

proudí teplo do všech kostí pomíjejícího lidského těla."

"Chilóne Chilonide, kde je tvá vlast?"

129

"Na pobřeží Ponta Euxeina. Pocházím z Mesem-

brie."

"Chilóne, jsi velký muž!"

"A zneuznaný!" dodal melancholicky mudřec.

Avšak Vinicius opět znetrpělivěl. Zlákán nadě-

jí, která mu vysvitla, byl by chtěl, aby Chilón vyrazil

na výpravu okamžitě, a celý ten rozhovor se mu zdál

jen zbytečnou ztrátou času, pro kterou se na Petronia

zlobil.

"Kdy zahájíš pátrání?" oslovil Řeka.

"Už jsem zahájil," odpověděl Chilón. "A zatímco

jsem tady, co odpovídám na tvé vlídné otázky, pátrám

také. Důvěřuj mi jen, šlechetný tribune, a věz, že kdy-

by se ti ztratil řemínek od obuvi, dovedl bych najít

i ten řemínek anebo toho, kdo jej na ulici zvedl."

"Používali tě už k takovým službám?" zeptal se

Petronius.

Řek zvedl oči ke stropu:

"Dnes si lidé příliš málo váží ušlechtilosti a moud-

rosti, aby dokonce i filozof nemusil hledat jiné pro-

středky k životu."

"A jaké prostředky máš ty?"

"Vědět všechno a posloužit zprávami těm, kdož po

nich touží."

"A kdož za ně platí?"

"Ach pane, musím si koupit písaře. Jinak zemře

má moudrost zároveň se mnou."

"Jestliže sis však dosud neušetřil ani na nový

plášť, nebudou asi tvé zásluhy tak příliš znamenité."

"Skromnost mi brání, abych je vyzdvihoval. Ale

uvědom si, pane, že dnes už nejsou takoví dobrodinci,

jakých bylo kdysi plno a pro které bylo stejně příjem-

né odměnit zásluhu zlatem jako spolknout ústřici

z Puteol. Nejsou malé mé zásluhy, nýbrž malá je lid-

ská vděčnost. Jestliže tu a tam uteče ceněný otrok, kdo

ho najde, ne-li jediný syn mého otce? Jestliže se na

zdech objeví nápisy na božskou Poppaeu, kdo označí

pachatele? Kdo vyhrabe u knihkupce báseň na caesa-

130

ra? Kdo oznámí, co se mluví v domech senátorů a rytí-

řů? Kdo nosí dopisy, které lidé nechtějí svěřit otrokům,

kdo poslouchá novinky u dveří lazebníků, před kým

nemají žádné tajemství vinaři a pekařští pomocníci,

komu důvěřují otroci, kdo dovede skrz naskrz pro-

kouknout každý dům od atria až do zahrady? Kdo zná

všechny ulice, uličky, skrýše, kdo ví, co si povídají lidé

v thermách, v cirku, na trzích, ve školách lanistů,

v boudách obchodníků s otroky, ba dokonce i v hare-

nariích?"

"Pro bohy, dost, šlechetný mudrče!" zvolal Petro-

nius. "Nebo se utopíme ve tvých zásluhách, ve tvé

ctnosti, moudrosti a výmluvnosti. Dost! Chtěli jsme vě-

dět, kdo jsi, a víme to!"

Avšak Vinicius byl rád; pomyslil si totiž, že tento

člověk, puštěný jednou po stopě, neustane - podobně

jako slídicí pes -, dokud nenajde skrýš.

"Dobrá," řekl, "potřebuješ nějaké pokyny?"

"Potřebuji zbraň."

"Jakou?" zeptal se udiveně Vinicius.

Řek napřáhl ruku a druhou znázornil počítání pe-

něz.

"Taková je dnes už doba, pane," řekl s povzde-

chem.

"Budeš tedy oslem," řekl Petronius, "který dobývá

pevnost měšci zlata."

"Jsem jenom ubohý filozof, pane," dopověděl po-

korně Chilón, "zlato máte vy."

Vinicius mu hodil váček a Řek jej zachytil ve

vzduchu, i když mu na pravé ruce skutečně chyběly

dva prsty.

Pak zvedl hlavu a řekl:

"Pane, vím už více, než si snad myslíš. Nepřišel

jsem s prázdnýma rukama. Vím, že děvče neunesl Au-

lus, protože jsem mluvil s jejich služebnictvem. Vím,

že není ani na Palatinu, kde mají všichni plnou hlavu

nemocné malé Augusty, a snad správně tuším, proč

chcete to děvče hledat raději s mou pomocí než s po-

131

mocí vigilů a caesarových vojáků. Vím, že útěk jí

umožnil otrok, který pochází z téže země jako ona.

U otroků nemohl najít pomoc, protože otroci táhnou

všichni za jeden provaz a nepomohli by mu proti tvým

otrokům. Mohli mu pomoci jen jeho souvěrci..."

"Jen poslouchej, Vinicie!" skočil mu do řeči Petro-

nius. "Nepovídal jsem ti slovo za slovem totéž?"

"To je pro mne ctí," řekl Chilón. "Ta dívka, pane,"

pokračoval, otočiv se znovu k Viniciovi, "uctívá bezpo-

chyby stejného boha jako ona nejctnostnější ze všech

Římanek, ta opravdu stoletá matróna Pomponia. Sly-

šel jsem i to, že Pomponia byla souzena domácím sou-

dem za to, že vyznává jakási cizí božstva, nemohl jsem

se však od jejích sluhů dozvědět, který je to bůh a jak

se jmenují jeho vyznavači. Kdybych to věděl, šel bych

k nim, stal bych se nejzbožnějším z nich a získal si

jejich důvěru. Avšak ty, pane, jenž jsi, jak vím, strávil

několik dnů v domě urozeného Aula, ty mi můžeš dát

nějakou zprávu o té věci?"

"Nemohu," řekl Vinicius.

"Vyptávali jste se mne dlouho na různé věci, uro-

zení pánové, a já jsem vám na otázky odpovídal; dovol-

te, abych je nyní sám kladl. Neviděl jsi, ušlechtilý tri-

bune, nějaké sošky, oběti, nějaká znamení, nějaké

amulety ať už u Pomponie nebo u tvé božské Lygie?

Neviděl jsi, že by si kreslily nějaké znaky, srozumitel-

né jen jim?"

"Znaky? Počkej! Ano! Jednou jsem viděl, jak Lygie

nakreslila do písku rybu."

"Rybu? Ááá! Udělala to jednou nebo několikrát?"

"Jednou."

"A jsi si, pane, jist, že nakreslila ... rybu? Óóó!"

"Ano, rybu!" odpověděl Vinicius, v němž se probu-

dila zvědavost. "Tušíš snad, co to znamená?"

"Zda tuším?" zvolal Chilón.

A pokloniv se na znamení, že se loučí, dodal:

"Kéž vás Fortuna obšťastňuje oba stejným dílem

všemi svými dary, urození pánové!"

132

"Řekni, ať ti dají plášť!" řekl mu ještě na cestu

Petronius.

"Ulixes ti děkuje Thersitovým jménem," odpověděl

Řek, poklonil se ještě jednou a odešel.

"Nu, co říkáš tomu ušlechtilému mudrci?" zeptal

se Petronius Vinicia.

"Říkám, že on Lygii najde!" zvolal rozradostněně

Vinicius. "Ale říkám také, že kdyby byl nějaký stát

lotrů, on by v tom státě mohl být králem."

"O tom není pochyb. Musím s tím stoikem navázat

bližší známost, ale prozatím dám po něm vykouřit

atrium kadidlem."

Chilón Chilonides se zatím zahalil do svého nové-

ho pláště, potěžkával v ruce, skryté pod jeho záhyby,

měšec, který dostal od Vinicia, a kochal se jeho tíhou

i zvukem. Pomalým krokem, ohlížeje se, zda se z Pet-

roniova domu za ním nedívají, minul Porticus Liviae,

a když došel na roh ulice Clivus Virbius, odbočil na

Suburu.

"Musím zajít ke Sporovi," hovořil sám k sobě, "a

ulít trochu vína Fortuně. Konečně jsem našel to, co už

dlouho hledám. Je mladý, vznětlivý, štědrý jako kyper-

ské doly a za tu lygijskou třasořitku by dal půlku své-

ho jmění. Ano, právě takového člověka hledám už dáv-

no. Člověk však musí na něho opatrně, protože jeho

svraštělé obočí nevěstí nic dobrého. Ach! Vlčí štěňata

dnes vládnou světem! Toho Petronia bych se bál už

méně. Ó bohové! Jak to, že kuplířství vynáší dnes více

než ctnost? Ha! Že nakreslila do písku rybu? Vím-li, co

to znamená, ať se udávím kouskem kozího sýra! Ale

budu to vědět! Protože však ryby žijí pod vodou a hle-

dání pod vodou je těžší než na suchu, ergo: zaplatí mi

za tu rybu zvlášť. Ještě jeden takový měšec a budu

moci žebráckou mošnu pověsit na hřebík a koupit si

otroka... Ale co bys řekl, Chilóne, tomu, kdybych ti

poradil, aby sis koupil ne otroka, nýbrž otrokyni? Pře-

ce tě znám! Vím, že budeš souhlasit! Kdyby byla krás-

ná, jako například Euniké, sám bys při ní omládl a ješ-

133

tě bys z ní měl poctivé a jisté příjmy. Prodal jsem té

ubožačce Euniké dvě nitky z mého vlastního pláště...

Je hloupá, ale kdyby mi ji Petronius daroval, vzal

bych... Tak tak, Chilóne, synu Chilónův... Ztratil jsi

otce i matku! Jsi sirotek, kup si tedy pro potěšení

aspoň otrokyni. A protože otrokyně musí někde bydlit,

Vinicius jí najme byt, v němž najdeš útulek i ty; otro-

kyně se musí oblékat, Vinicius jí tedy zaplatí šaty,

musí jíst, bude ji tedy živit. Och, jak je ten život těžký!

Kde jsou ty časy, kdy člověk dostal za obolos tolik

bobu se slaninou, kolik se mu vešlo do obou dlaní, ane-

bo kozí jelito, dlouhé jako ruka dvanáctiletého chlapce!

Ale tady je už ten zloděj Sporus! Ve vinárně se člověk

nejspíše něco dozví."

S těmito slovy vešel do vinárny a poručil si džbá-

nek "tmavého". Když viděl nedůvěřivý pohled krčmá-

ře, vyhrabal z měšce zlatý peníz, položil jej na stůl

a řekl:

"Spore, od svítání až do poledne jsem dnes praco-

val se Senekou a zde vidíš, čím mě můj přítel obdařil

na cestu."

Kulaté Sporovy oči zkulatěly při tomto pohledu

ještě více a víno se octlo okamžitě před Chilónem. Chi-

lón v něm omočil prst, nakreslil jím na stůl rybu a řekl:

"Víš, co to znamená?"

"Ryba? No, ryba je ryba!"

"Jsi hlupák, i když přiléváš do vína tolik vody, že

by tam člověk mohl najít i rybu. To je symbol, který

znamená v jazyku filozofů ,úsměv Fortuny'. Kdybys to

byl uhádl, usmála by se Fortuna snad i na tebe. Važ si

filozofie, povídám ti, protože jinak změním vinárnu;

však mě k tomu můj osobní přítel Petronius už dávno

přemlouvá."

134

KAPITOLA 14

Několik příštích dnů se Chilón nikde neukazoval. Vi-

nicius, který od té doby, co se od Akté dozvěděl, že ho

Lygie milovala, toužil ještě stokrát více po tom, aby ji

nalezl, zahájil pátrání na vlastní pěst, protože se ne-

chtěl a ani nemohl obrátit o pomoc k caesarovi, jenž se

utápěl v úzkosti o zdraví malé Augusty.

Avšak oběti přinášené do chrámů, modlitby a vota

ani lékařské umění a nejrůznější kouzelné prostředky,

k nimž se v poslední naději v paláci uchylovali, nepo-

mohly. Dítě za týden zemřelo. Na caesarův dvůr a na

Řím se snesl smutek. Caesar, který při narození dítěte

šílel radostí, šílel nyní zoufalstvím. Zamkl se ve svém

pokoji a dva dny nejedl, a třebaže se palác hemžil davy

senátorů a augustiánů, kteří sem spěchali, aby dali na-

jevo smutek a účast, nechtěl nikoho vidět. Senát se

sešel k mimořádnému zasedání, na němž bylo zemřelé

dítě prohlášeno za bohyni; usnesl se také postavit jí

chrám a ustanovit v něm zvláštního kněze. A také do

ostatních chrámů byly přinášeny nové oběti k poctě

zemřelé, odlévaly se její sochy z drahocenných kovů,

a pohřeb, to byla jediná nepopsatelná slavnost, na níž

se lid podivoval nepotlačovaným výbuchům caesarova

smutku, plakal s ním, natahoval ruce po dárcích, ale

především se bavil nevšední podívanou.

Petronia znepokojila ta smrt. Celý Řím už věděl,

že Poppaea ji přičítá zlým kouzlům. Po ní to opakovali

i lékaři, kteří tak mohli ospravedlnit bezvýslednost

svého úsilí, i kněží, jejichž oběti se ukázaly bezmocné,

i zaříkávači, kteří se chvěli o svůj život, i lid. Petronius

byl teď rád, že Lygie utekla; protože však nepřál nic

zlého Aulovi a jeho rodině a protože přál i sobě a Vini-

ciovi, vydal se okamžitě, jakmile odstranili cypřiš za-

ražený před Palatinem na znamení smutku, na hosti-

nu uspořádanou pro senátory a augustiány, aby se tam

přesvědčil, nakolik přál Nero sluchu pověstem o kouz-

135

lech, a aby předešel následkům, které by z toho mohly

vzejít.

Protože znal Nerona, bál se také, že i kdyby ne-

uvěřil v kouzla, bude předstírat, že věří, a to jednak

proto, aby oklamal vlastní bolest, jednak proto, aby se

mohl na komkoli pomstít, a konečně i proto, aby pře-

dešel domněnky, že ho bohové začínají trestat za jeho

zločiny. Petronius nepředpokládal, že by caesar byl

s to milovat, byť i své vlastní dítě, opravdově a hluboce,

třebaže je miloval náruživě. Byl si však jist, že bude

svou bolest přehánět. A nemýlil se. Nero poslouchal

útěšná slova senátorů a rytířů s kamennou tváří, oči

upřeny na jedno místo, a bylo vidět, že i když snad trpí

opravdově, myslí současně na to, jakým dojmem půso-

bí na přítomné jeho bolest, a že si zároveň hraje na

Niobé a předvádí otcovský žal, tak jak by jej předváděl

komediant na scéně. Dokonce se mu ani nedařilo vy-

držet přitom v mlčící a jakoby zkamenělé bolesti, ne-

boť co chvíli učinil pohyb, jako by si sypal na hlavu

prach ze země, a v některých chvílích zase tlumeně

sténal. Když spatřil Petronia, vyskočil a začal křičet

tragickým hlasem, tak aby ho všichni slyšeli:

"Eheu! I ty jsi vinen její smrtí! To na tvou radu

vešel do těchto zdí zlý duch, který jediným svým po-

hledem vysál život z její hrudi... Běda mi! Kéž by mé

oči raději neviděly světlo Héliovo! Běda mi! Eheu!"

Volal stále silněji, až přešel do zoufalého křiku.

Avšak Petronius se v tomto okamžiku rozhodl vsadit

vše na jednu kartu: vztáhl ruku, strhl rychle hedvábný

šátek, který Nero nosil vždycky kolem krku, a přiložil

mu jej na ústa.

"Pane!" řekl vážně. "Spal ve své bolesti Řím a svět,

ale zachovej nám svůj hlas!"

Všichni přítomní užasli, užasl na okamžik i sám

Nero a jediný Petronius zůstal klidný. Věděl až příliš

dobře, co dělá. Věděl přece, že Terpnos a Diodoros měli

přímo rozkaz zacpávat caesarovi ústa, kdyby příliš ze-

sílil svůj hlas a vydával jej tak v sebemenší nebezpečí.

136

"Caesare," pokračoval stejně vážně a smutně,

"utrpěli jsme nesmírnou ztrátu, ať nám tedy zůstane

aspoň tento poklad útěchy."

Neronův obličej sebou zaškubal a za chvíli se mu

z očí řinuly slzy; pojednou se opřel rukama o Petronio-

va ramena, položil hlavu na jeho prsa a začal vpro-

střed pláče opakovat: "Ty jediný ze všech jsi na to po-

myslil, ty jediný, Petronie! Ty jediný!"

Tigellinus zežloutl závistí. A Petronius mluvil dál:

"Jeď do Antia! Tam přišla božská na svět, tam se

na tebe snesla radost, tam se snese i uklidnění. Ať

mořský vzduch osvěží tvé božské hrdlo; ať se tvá hruď

nadýchá slané vlhkosti. My, věrní, půjdeme všude s te-

bou; budeme konej šit tvou bolest přátelstvím a ty nás

budeš obšťastňovat písní."

"Ano!" odpověděl žalostným hlasem Nero. "Napíši

na její počest hymnus a složím k němu i hudbu."

"A pak vyhledáš teplé slunce v Bajích."

"A pak zapomenutí v Řecku."

"Ve vlasti poezie a písně!"

A kamenná, pochmurná nálada ponenáhlu mizela,

tak jako mizí mraky zakrývající slunce. Místo toho se

rozproudil hovor, sice ještě jakoby plný smutku, avšak

také už plný plánů do budoucna, plánů cesty, umělec-

kých vystoupení, ba i hostin, které bylo třeba uspořá-

dat při ohlášené návštěvě arménského krále Tiridata.

Tigellinus se sice ještě snažil zavést hovor na kouzla,

ale Petronius, jist si už svým vítězstvím, přijal tuto

výzvu k boji a řekl:

"Tigelline, co myslíš, mohou kouzla uškodit bo-

hům?"

"Sám caesar mluvil o kouzlech," odvětil dvořan.

"To mluvila bolest, a ne caesar. Ale co o tom sou-

díš ty?"

"Bozi jsou příliš mocni, než aby mohli podléhat

kouzlům."

"A chtěl bys snad upírat božskost caesarovi a jeho

rodině?"

137

"Peractum est!" zabručel Eprius Marcellus, který

stál vedle; tuto větu křičíval lid, jestliže gladiátor

v aréně dostal takovou ránu, že nebylo třeba jej už

dobíjet.

Tigellinus rozdrtil v zubech svůj hněv. On a Petro-

nius odedávna mezi sebou soutěžili o Neronovu přízeň.

Tigellinus měl převahu v tom, že Nero se před ním

ostýchal méně, ba vlastně vůbec ne, avšak Petronius

až dosud, kdykoli se střetli, vítězil nad Tigellinem ro-

zumem a důvtipem.

Tak tomu bylo i teď. Tigellinus zmlkl a jen si vště-

poval do paměti ty senátory a rytíře, kteří Petronia,

jen co poodešel do pozadí sálu, ihned obklopili, usuzu-

jíce, že po tom, co se teď stalo, bude rozhodně prvním

caesarovým oblíbencem.

Když Petronius opustil palác, vydal se k Viniciovi

a vyprávěl mu o příhodě s caesarem a Tigellinem. Pak

řekl:

"Odvrátil jsem nebezpečí nejen od Aula Plautia

a od Pomponie a nejen od nás obou, nýbrž dokonce

i od Lygie, kterou teď nebudou hledat, už jen proto, že

jsem přemluvil tu měděnobradou opici, aby jela do

Antia a odtamtud do Neapole nebo do Bají. A on poje-

de. V Římě se totiž dosud neodvážil vystoupit veřejně

v divadle, ale já vím, že už dlouho zamýšlí vystoupit

v Neapoli. Pak sní ještě o Řecku, kde by chtěl zpívat ve

všech důležitějších městech, a potom se všemi věnci,

které mu věnují Graeculi, uspořádat triumfální vjezd

do Říma. Po celou tu dobu budeme moci, aniž nám

v tom bude někdo bránit, hledat Lygii a bezpečně ji

ukrýt. A co náš ušlechtilý filozof? Ještě tu nebyl?"

"Tvůj ušlechtilý filozof je podvodník. Ne! Nebyl tu,

neukázal se a už nikdy se neukáže!"

"A já mám lepší mínění, ne-li o jeho poctivosti,

tedy aspoň o jeho rozumu. Už jednou pustil žilou tvé-

mu měšci, přijde tedy už proto, že mu bude chtít pustit

žilou podruhé."

"Ať si jen dá pozor, abych nepustil žilou já jemu!"

138

"Nedělej to; měj s ním trpělivost tak dlouho, do-

kud nebudeš mít důkazy, že je to podvodník. Peníze

mu už nedávej, ale slib mu místo toho bohatou odmě-

nu, přinese-li ti spolehlivou zprávu. Podnikneš také

něco na vlastní pěst?"

"Dva mí propuštěnci, Nymfidios a Demas, ji hle-

dají v čele šedesáti lidí. Otrokovi, který ji najde, jsem

slíbil svobodu. Kromě toho jsem vyslal zvláštní posly

na všechny silnice vedoucí z Říma, aby se po krčmách

vyptávali na Lyga a na dívku. A já sám běhám ve dne

v noci po městě, doufaje ve šťastnou náhodu."

"Jakmile se cokoli dozvíš, podej mi zprávu, proto-

že já budu muset jet do Antia."

"Dobrá."

"A jestliže se kterékoli ráno probudíš a řekneš si,

že nestojí za to, aby ses pro jediné děvče tolik trápil

a vynakládal pro ně tolik úsilí, přijeď do Antia. Tam

bude žen a radovánek dost."

Vinicius začal rychlými kroky přecházet sem

a tam. Petronius ho chvíli pozoroval a konečně řekl:

"Pověz mi upřímně - ne jako prchlivec, který si

sám něco namlouvá a sám se vydražďuje, ale jako ro-

zumný člověk, který odpovídá příteli: záleží ti na té

Lygii stále stejně?"

Vinicius se na okamžik zastavil, pohlédl na Petro-

nia tak, jako by ho předtím nebyl viděl, a začal znovu

přecházet. Bylo na něm vidět, že v sobě tlumí výbuch.

Vědomí vlastní bezmocnosti, smutek, hněv a nepřeko-

natelný stesk mu nakonec vymáčkly z očí dvě slzy,

které promluvily k Petroniovi silněji než nejvýmluv-

nější slova.

Petronius se na okamžik zamyslil a pak řekl:

"Svět nese na ramenou nikoli Atlas, nýbrž žena

a někdy si s ním pohrává jako s míčem."

"Tak je to!" řekl Vinicius.

A začali se loučit. Ale vtom jim otrok přišel říci, že

v předsíni čeká Chilón Chilonides a prosí, aby byl

vpuštěn před pánovu tvář.

139

Vinicius přikázal, aby ho okamžitě pustili dál.

A Petronius řekl:

"Ha! Neříkal jsem ti to?! U Herkula! Zachovej je-

nom klid; jinak ovládne on tebe, a ne ty jeho."

"Pozdrav a úctu urozenému vojenskému tribunovi

i tobě, pane!" řekl Chilón, vcházeje. "Kéž se vaše štěstí

vyrovná vaší slávě a vaše sláva nechť obsáhne celý

svět od Herkulových sloupů až k hranicím Arsakovců."

"Buď vítán, zákonodárce ctnosti a moudrosti!"

odpověděl Petronius.

Avšak Vinicius se zeptal s předstíraným klidem:

"Co přinášíš?"

"Poprvé jsem ti přinesl, pane, naději, dnes ti při-

náším jistotu, že dívka bude nalezena."

"To znamená, že jsi ji ještě nenašel?"

"Nenašel, pane, ale objevil jsem, co znamená sym-

bol, který ti nakreslila. Vím, jací lidé ji unesli, a vím,

mezi vyznavači kterého boha ji musíme hledat."

Vinicius chtěl vyskočit se židle, na které seděl,

avšak Petronius mu položil ruku na rameno, a otočiv

se k Chilónovi, řekl:

"Pokračuj!"

"Pane, jsi si naprosto jist, že ti dívka nakreslila do

písku rybu?"

"Jsem!" vybuchl Vinicius.

"Je tedy křesťanka a unesli ji křesťané."

Nastala chvíle mlčení.

"Poslechni, Chilóne," řekl konečně Petronius.

"Můj příbuzný ti určil za nalezení té dívky značnou

částku peněz, ale také o nic menší počet ran důtkami,

napadne-li ti vodit ho za nos. V prvém případě si kou-

píš ne jednoho, ale hned tři scriby, ve druhém však ti

nebude stačit na hojivou mast ani filozofie všech sed-

mi mudrců i tvá vlastní nádavkem."

"To děvče je křesťanka, pane!" zvolal Řek.

"Uvaž to dobře, Chilóne! Ty přece nejsi hloupý člo-

věk. Víme, že Iunia Silana a Calvia Crispinilla nařkly

Pomponii Graecinu, že vyznává křesťanské pověry, ale

140

víme také, že domácí soud ji toho obvinění zprostil.

Chtěl bys je snad nyní obnovovat? Chtěl bys nám tu

snad namlouvat, že Pomponia a s ní i Lygie patří k ne-

přátelům lidstva, k travičům fontán a studní, ke ctite-

lům oslí hlavy, k lidem, kteří vraždí děti a páchají nej-

oplzlejší prostopášnosti? Uvaž to, Chilóne, aby se the-

se, kterou nám tu hlásáš, neodrazila jako antithese na

tvých zádech!"

Chilón rozhodil rukama na znamení, že to není

jeho vina, a pak řekl:

"Pane! Vyslov řecky tuto větu: Ježíš Kristus, Boží

Syn, Spasitel."

"Dobrá. Už ji říkám! A co z toho?"

"A teď vezmi začáteční písmena každého z těchto

slov a slož je tak, aby tvořila jedno slovo."

"Ryba!" řekl s úžasem Petronius.

"Už tedy víš, proč se ryba stala znakem křesťa-

nů," odpověděl pyšně Chilón.

Chvíli všichni mlčeli. V Řekových vývodech bylo

však něco tak překvapujícího, že oba přátelé nebyli

s to odolat úžasu.

"Vinicie," zeptal se Petronius, "nemýlíš se? Oprav-

du ti Lygie nakreslila rybu?"

"U všech bohů podsvětí! Tady by člověk mohl zeší-

let!" vykřikl mladý muž podrážděně. "Kdyby mi byla

nakreslila ptáka, řekl bych, že ptáka!"

"Je tedy křesťanka," opakoval Chilón.

"To tedy znamená," řekl Petronius, "že Pomponia

a Lygie otravují studně, vraždí děti chycené na ulici

a oddávají se prostopášnostem! Hlouposti! Ty, Vinicie,

byl jsi v jejich domě déle, já jen krátce, ale znám Aula

a Pomponii, ba dokonce i Lygii dost, abych mohl říci:

pomluvy a hloupost! Je-li ryba znakem křesťanů -

a to se dá těžko popřít - a jsou-li ty dvě křesťanky,

pak tedy u Proserpiny! - nejsou křesťané zřejmě ta-

koví, za jaké je považujeme."

"Mluvíš jako Sokrates, pane," odpověděl Chilón.

"Kdo kdy vyslýchal nějakého křesťana? Kdo poznal je-

141

jich učení? Když jsem před třemi lety putoval z Nea-

pole sem, do Říma (ó, proč jsem tam jen nezůstal!),

připojil se ke mně člověk, lékař jménem Glaukos,

o němž se povídalo, že je křesťan, ale já jsem se přesto

přesvědčil, že je to dobrý a ctnostný člověk."

"To ses teď dozvěděl od něho, co znamená ryba?"

"Bohužel ne, pane! Cestou, v jedné hospodě, pro-

bodl toho dobrého starce někdo nožem a jeho ženu

a dítě odvedli obchodníci s otroky. A já, když jsem je

bránil, ztratil jsem tady ty dva prsty. Ale protože

u křesťanů není, jak se povídá, nouze o zázraky, dou-

fám, že mi zase narostou."

"Jak to? Snad nejsi křesťan?"

"Od včerejška, pane! Od včerejška! Udělala ho ze

mne ta ryba. Vidíš, jaká je v ní moc! A za několik dnů

budu ten nejhorlivější z horlivých, aby mě pustili ke

všem svým tajemstvím, a až mě pustí ke všem svým

tajemstvím, budu vědět, kde se skrývá to děvče. Pak se

mi snad mé křesťanství vyplatí víc než má filozofie.

Však jsem také Merkurovi slíbil, že pomůže-li mi najít

dívku, obětuji mu dvě stejně staré a stejně veliké jalo-

vice, jimž dám pozlatit rohy."

"Tvé den staré křesťanství a tvá starší už filozofie

ti tedy dovolují věřit v Merkura?"

"Věřím vždycky v to, več je zapotřebí věřit, a to je

má filozofie, která by měla být po chuti zvláště Merku-

rovi. Ale víte, urození pánové, jak podezíravý je to na-

neštěstí bůh. Nevěří slibům, ba ani slibům počestných

filozofů, a jistě by rád dostal ty jalovice předem, jenže

to je obrovský výdaj. Není každý Senekou a já na to

nemám. Kdyby však chtěl šlechetný Vinicius na účet

té částky, kterou mi slíbil ... něco málo..."

"Ani obolos, Chilóne!" řekl Petronius. "Ani obolos!

Viniciova štědrost předčí tvé naděje, ale teprve pak, až

bude Lygie nalezena, to znamená, až nám ukážeš její

úkryt. Merkur ti bude muset s těmi dvěma jalovicemi

počkat, ačkoliv nedivím se, že k tomu nemá moc chuti,

a podle toho poznávám, že není hloupý."

142

"Poslyšte mě, urození pánové. Objev, který jsem

učinil, je veliký, protože i když jsem dosud nenašel

dívku, našel jsem cestu, na které je třeba ji hledat. Vy

jste rozeslali své otroky po celém městě i po venkově,

ale přinesl vám některý z nich nějakou stopu? Ne! Já

jediný jsem ji přinesl. A ještě víc vám povím: Mezi

vašimi otroky mohou být křesťané, o kterých nevíte,

protože tato pověra se rozšířila všude, a tito otroci,

místo aby vám pomáhali, budou vás zrazovat. Není do-

konce dobře ani to, že mě tady vidí. A proto ty, ušlech-

tilý Petronie, přikaž mlčet Euniké a ty, stejně ušlechti-

lý Vinicie, rozhlas, že ti prodávám mast, která zajišťuje

koním, jestliže je tou mastí natřeš, vítězství v cirku...

Já jediný budu hledat a já jediný najdu uprchlíky, ale

vy mi důvěřujte a uvědomte si, že vše, co dostanu pře-

dem, bude pro mne jen pobídkou, protože vždycky

budu očekávat víc a budu mít tedy tím větší jistotu, že

mě slíbená odměna nemine. Ba, tak je to! Jako filozof

pohrdám penězi, ačkoli jimi nepohrdá ani Seneca, ba

ani Musonius nebo Cornutus; ti však nikoho nebránili

a neztratili prsty, mohou tedy psát sami a zanechat

tak svá jména budoucnosti. Ale kromě otroka, kterého

si chci koupit, a kromě Merkura, kterému jsem slíbil

jalovice (a víte dobře, jak dobytek podražil), i samotné

hledání si vyžaduje mnoha výdajů. Poslouchejte jen

trpělivě. Za těch několik dnů se mi na nohou nadělaly

od samého chození rány. Chodil jsem do vinárny pro-

mluvit si s lidmi, k pekařům, řezníkům, k prodavačům

oleje i k rybářům. Proběhl jsem všechny ulice a uličky;

byl jsem ve skrýších uprchlých otroků; prohrál jsem

téměř sto asů v ,moře'; byl jsem v prádelnách, sušár-

nách, vyvařovnách, setkal jsem se s poháněči mulů i se

sochaři; setkal jsem se s lidmi, kteří léčí nemocné mě-

chýře a tahají zuby, mluvil jsem s prodavači sušených

fíků, byl jsem na hřbitovech - a víte, proč to všechno?

Proto, abych všude kreslil rybu, díval se lidem do očí

a poslouchal, co na to znamení řeknou. Dlouho jsem

nepozoroval nic, až jednou jsem si všiml starého otro-

143

ka, který nabíral u fontány vodu a plakal. Přistoupil

jsem k němu a zeptal se ho po příčině jeho slz. Usedli

jsme na stupně fontány a on mi odpověděl, že skládal

celý život sestercius k sesterciu, aby mohl vykoupit

svého milovaného syna, ale jeho pán, nějaký Pansa,

když spatřil peníze, vzal mu je a syna drží v otroctví

dále. ,A tak tedy pláči,' hovořil stařec, ,protože i když

říkám: Děj se vůle boží, nemohu se, bídný hříšník,

ubránit slzám.' V tu chvíli, jako bych byl jat nějakým

tušením, omočil jsem prst ve vědru a nakreslil jsem

mu rybu. A on odpověděl: ,I má naděje je v Kristovi.'

A já jsem se zeptal: ,Poznal jsi mě podle znamení?' On

odpověděl: ,Ano a pokoj budiž s tebou.' Začal jsem

z něho tahat rozumy a ta poctivá duše mi všecko vy-

brebtala. Jeho pán, onen Pansa, je sám propuštěncem

velkého Pansy a vozí po Tiberu do Říma kamení, které

vykládají z vorů otroci a nádeníci a v noci, to aby ne-

překáželi pouličnímu ruchu, nosí ty kameny na stave-

niště. Mezi nimi pracuje mnoho křesťanů a také jeho

syn, ale protože je to práce nad jeho síly, chtěl ho otec

vykoupit. Ale Pansa si raději nechal i peníze i otroka.

Při těchto slovech se opět rozplakal a já jsem k jeho

slzám přidal své; nebylo to pro mne těžké, protože

mám dobré srdce a protože jsem od toho neustálého

chození dostal loupání do nohou. Při té příležitosti

jsem si začal hned stěžovat, že jsem přišel před několi-

ka dny z Neapole a že tu neznám nikoho z bratří, že

nevím, kde se scházejí, a nemohu se tedy spolu s nimi

modlit. On se podivil, že mi křesťané v Neapoli nedali

dopisy pro římské bratry, ale já mu řekl, že mi je ces-

tou ukradli. Řekl mi tedy, abych přišel v noci k řece, že

mne seznámí s bratřími a ti že mě pak zavedou do

modliteben a ke starším, kteří spravují křesťanskou

obec. Když jsem to uslyšel, zaradoval jsem se tak, že

jsem mu dal částku, kterou potřeboval na vykoupení

syna, v naději, že velkomyslný Vinicius mně ji dvojná-

sob vrátí..."

"Chilóne," skočil mu do řeči Petronius, "ve tvém

144

vyprávění plove lež na hladině pravdy jako olej na

vodě. Přinesl jsi důležité zprávy, to nepopírám. Tvrdím

dokonce, že na cestě k nalezení Lygie byl učiněn velký

krok kupředu, ale nepřikrašluj své novinky lží. Jak se

jmenuje stařec, od něhož ses dozvěděl, že se křesťané

poznávají podle znamení ryby?"

"Euricius, pane. Ubohý, nešťastný stařec! Připo-

mněl mi lékaře Glauka, kterého jsem bránil před lou-

pežníky, a hlavně tím mě dojal."

"Věřím, že ses s ním seznámil a že dovedeš té zná-

mosti využít, ale peníze jsi mu nedal. Nedal jsi mu ani

as, rozumíš! Nic jsi mu nedal!"

"Ale pomohl jsem mu nést vědra a o jeho synu

jsem hovořil s velkým soucitem. Ano, pane! Cožpak se

něco dá ukrýt před Petroniovou bystrostí? Dobrá tedy,

nedal jsem mu peníze, anebo spíše dal jsem mu je, ale

jenom v duchu, v myšlenkách, a to by mu mělo vlastně

stačit, kdyby to byl opravdový filozof... A dal jsem mu

je proto, že jsem takový čin považoval za nezbytný

a užitečný; jen si představ, pane, jak by mi tento čin

okamžitě získal všechny křesťany, jak by mi k nim

otevřel dveře, jakou důvěru ke mně by v nich vzbudil!"

"To je pravda," řekl Petronius, "a měl jsi to udě-

lat."

"Právě proto sem přicházím, abych to mohl udě-

lat."

Petronius oslovil Vinicia:

"Dej mu odpočítat pět tisíc sesterciů ale v duchu,

v myšlenkách..."

Ale Vinicius řekl:

"Dám ti sluhu, který ponese žádanou částku. Ty

povíš Euriciovi, že sluha je tvým otrokem, a peníze

odpočítáš starci před ním. Protože jsi však přinesl dů-

ležitou zprávu, dostaneš stejnou částku ještě pro sebe.

Přijď si pro sluhu a pro peníze dnes večer."

"Pravý caesar!" řekl Chilón. "Dovol, pane, abych ti

věnoval své dílo, ale dovol také, abych si dnes večer

přišel jen pro své peníze. Euricius mi totiž řekl, že vše-

145

chny vory jsou už vyloženy a další připlují z Ostie te-

prve za několik dnů. Pokoj s vámi! Tak se loučí křesťa-

né... Koupím si otrokyni, totiž chtěl jsem říci otroka.

Ryby se chytají na udici a křesťané na rybu. Pax vo-

biscum! Pax!... Pax!... Pax!"

KAPITOLA 15

Petronius Viniciovi:

"Po důvěryhodném otroku posílám ti z Antia tento

dopis na který mi, doufám, i když tvá ruka přivykla

více meči a kopí než peru, po témže poslu bez zbyteč-

ných průtahů odpovíš. Opustil jsem tě na slibné stopě

a plného naděje, předpokládám tedy, že buď jsi již

svou sladkou touhu ukojil v Lygiině náručí, anebo že ji

ukojíš dřív, než do Campanie zavane z vrcholků Sorac-

te opravdová zimní vichřice, ó můj Vinicie! Budiž ti

učitelkou zlatá bohyně kyperská a ty buď učitelem té

lygijské jitřence, která utíká před sluncem lásky.

A pamatuj vždy, že mramor, byť sebevzácnější, není

sám o sobě ničím a že skutečnou hodnotu dostává te-

prve tenkrát, jakmile ho sochařova ruka promění ve

veledílo. Buď takovým sochařem i ty, carissime! Milo-

vat, to ještě nestačí, člověk musí umět milovat a musí

umět lásce naučit. Vždyť rozkoš pociťuje i plebs, ba

dokonce i zvířata, ale skutečný člověk se od nich liší

právě tím, že tu rozkoš mění v jakési ušlechtilé umění,

a kochaje se jí, ví o tom, uvědomuje si v mysli celou

její božskou cenu a ukájí tak nejen tělo, nýbrž i duši.

Často, kdykoli se tu zamyslím nad prázdnotou, nejisto-

tou a nudností našeho života, napadá mi, že ty sis mož-

ná vybral lépe a že nikoli caesarův dvůr, nýbrž válka

a láska jsou jediné dvě věci, pro které stojí za to naro-

dit se a žít.

Ve válce jsi byl šťasten, buď šťasten i v lásce.

A jsi-li zvědav, co se děje u caesarova dvora, napíši ti

146

o tom čas od času. Sedíme tedy v Antiu a pečujeme

o svůj nebešťanský hlas, stále však ještě pociťujeme

nenávist k Římu a na zimu máme v úmyslu vydat se

do Bají a vystoupit veřejně v Neapoli, jejíž řečtí oby-

vatelé nás dovedou ocenit lépe nežli to vlčí plémě byd-

lící na březích Tiberu. Seběhnou se tam lidé z Bají,

z Pompejí, z Puteol, z Cum, ze Stabií, potlesku i věnců

bude spousta a to bude pobídkou k zamýšlené výpravě

do Achaje.

A vzpomínky na malou Augustu? Ano! Ještě ji

oplakáváme. Hymny, které jsme sami složili, zpíváme

tak překrásně, že se Sirény závistí poschovávaly v nej-

hlubších Amfitritiných jeskyních. Zato by nás však

poslouchali delfíni, kdyby jim v tom nebránilo šumění

moře. Naše bolest se ještě neutišila, ukazujeme ji tedy

před lidmi ve všech možných pózách, kterým nás učí

sochařství, a dáváme při tom bedlivě pozor, zda nám to

tak sluší a zda lidé dovedou tu krásu chápat. Ach můj

milý! Pomřeme jako šašci a komedianti.

Jsou tady všichni augustiáni a všechny augus-

tiánky, nepočítaje v to pět set oslic, v jejichž mléku se

koupe Poppaea, a deset tisíc služebnictva. Někdy tu

bývá veselo. Calvia Crispinilla stárne; vyprávěla, že si

vyprosila u Poppaey, aby se směla koupat hned po ní.

Nigidii dal Lucanus políček, protože ji podezírá ze sty-

ků s gladiátorem. Sporus prohrál ženu v kostkách,

když hrál se Senecionem. Torquatus Silanus mi nabídl

za Euniké čtyři hnědáky, kteří letos určitě zvítězí v do-

stizích. Odmítl jsem! A také tobě děkuji, že jsi ji nepři-

jal. Pokud jde o Torquata Silana, ani si, chudák, ne-

uvědomuje, že je už více stínem než člověkem. O jeho

smrti je rozhodnuto. A víš, jaká je jeho vina? Že je

pravnukem božského Augusta. Není pro něho záchra-

ny. Takový je náš svět!

Jak víš, očekávali jsme tu Tiridata, místo toho

však napsal Vologeses urážlivý dopis. Protože si po-

drobil Arménii, prosí, abychom mu ji nechali pro Tiri-

data; a jestliže nenecháme, stejně nám ji nevydá. Do-

147

čista se vysmívá! Rozhodli jsme se tedy, že bude válka.

Corbulo dostane takovou pravomoc, jakou měl za vál-

ky s mořskými lupiči velký Pompeius. V jednom oka-

mžiku však Nero zaváhal: bojí se zřejmě slávy, kterou

by mohl získat Corbulo, kdyby zvítězil. Uvažovali jsme

dokonce, nemáme-li velení nabídnout našemu Aulovi.

Poppaea byla proti tomu, protože Pomponiina ctnost je

jí zřejmě solí v očích.

Vatinius nám ohlásil jakési neobyčejné gladiátor-

ské zápasy, které chce uspořádat v Beneventu. Jen se

podívej, kam až to v našich dobách, přestože máme

přísloví ne sutor supra crepidam, dotáhnou ševci! Vi-

tellius - ševcův potomek a Vatinius - ševcův rodný

syn! Možná že sám ještě smolil dratev! Histrio Alitu-

rus hrál včera nádherně Oidipa. Ptal jsem se ho také,

jako Žida, zda jsou Židé a křesťané totéž. Odpověděl

mi, že Židé mají prastaré náboženství, kdežto křesťané

jsou nová sekta, která vznikla nedávno v Judeji. Ukři-

žovali tam za Tiberia jakéhosi člověka, jehož vyznava-

či se množí ode dne ke dni a považují ho za boha. Vy-

padá to, že o žádných jiných bozích, a zvláště o našich,

nechtějí nic vědět. Nechápu, proč by jim to vadilo.

Tigellinus mi dává najevo už otevřené nepřátel-

ství. Ještě na mne nestačí, má však proti mně jednu

výhodu. Hledí si více života a zároveň je to větší lotr

než já, a to ho sbližuje s Ahenobarbem. Ti dva si dří-

ve nebo později začnou rozumět - a to pak přijde

řada na mne. Kdy k tomu dojde, to nevím, ale protože

k tomu jednou dojít musí, na datu nezáleží. Zatím je

nutno se bavit. Život sám o sobě by nebyl špatný, ne-

být Měděnobradého. Jeho přičiněním se člověk někdy

hnusí sám sobě. A je marné vykládat si boj o jeho

přízeň jako nějaký závod v cirku, jako nějakou hru

nebo zápasy, v nichž vítězství příjemně lechtá vlastní

ješitnost. Já si to tak často vykládám, ale přesto se mi

někdy zdá, že jsem vlastně takový Chilón a že nejsem

o nic lepší než on. Až ho nebudeš potřebovat, pošli mi

ho. Oblíbil jsem si jeho mravokárné řeči. Pozdravuj

148

ode mne svou božskou křesťanku, anebo ji raději mým

jménem popros, aby ti nebyla rybou. Napiš mi o svém

zdraví, o své lásce, uměj milovat, uč milovat a buď

zdráv!"

M. C. Vinicius Petroniovi:

"Lygii dosud nemám! Nebýt naděje, že ji brzy na-

jdu, nedostal bys odpověď, protože přejídá-li se život,

ani psát se nechce. Chtěl jsem se přesvědčit, zda mě

Chilón nepodvádí, a tu noc, kdy si přišel pro peníze

určené Euriciovi, zahalil jsem se do vojenského pláště

a vydal se nepozorován za ním a za chlapcem, kterého

jsem mu dal s sebou. Když došli na místo, pozoroval

jsem je zpovzdálí, ukryt za přístavním sloupem, a pře-

svědčil se, že Euricius není vymyšlená postava. Dole

u řeky vykládalo několik desítek lidí ve světle pochod-

ní kameny z velké nákladní lodi a skládalo je na břeh.

Viděl jsem, jak k nim Chilón přistoupil a dal se do řeči

s nějakým starcem, který po chvíli klesl před ním na

kolena. Ostatní je obklopili a obdivně vykřikovali.

Otrok odevzdal před mýma očima váček Euriciovi, ten

jej uchopil a začal se modlit s rukama vztaženýma

vzhůru; vedle něho pak poklekl někdo druhý, asi jeho

syn. Chilón ještě něco povídal, co, to jsem neslyšel,

a žehnal těm dvěma klečícím i ostatním, a to tím způ-

sobem, že kreslil do vzduchu znak podoby kříže, který

oni zřejmě uctívají, protože všichni klekali. Měl jsem

chuť jít mezi ně a slíbit tři takové váčky tomu, kdo by

mi vydal Lygii, ale bál jsem se pokazit Chilónovi jeho

práci a tak jsem po chvilce uvažování odešel.

To se stalo aspoň dvanáct dnů po tvém odjezdu.

Od té doby byl u mne několikrát. Sám mi pověděl, že si

vydobyl u křesťanů velké úcty. Říká, že nenašel-li do-

sud Lygii, pak jen proto, že je jich v Římě nesčíslné

množství, takže se všichni ani neznají a nemohou vě-

dět, co se mezi nimi děje. Jsou také ostražití a vůbec

málomluvní; Chilón však ručí, že jen co se dostane ke

starším, kterým říkají presbyteři, podaří se mu vyzvě-

dět od nich všechna tajemství. Několik jich už poznal

149

a pokoušel se vyzvídat na nich, ale jen opatrně, aby

spěchem nevzbudil podezření a neztížil si úkol. A tře-

baže je pro mne těžké čekat, třebaže nemám trpěli-

vost, cítím, že má pravdu, a čekám tedy.

Dozvěděl jsem se už také, že k modlitbám mají

společná místa, často za městskými branami, v prázd-

ných domech, ba dokonce v harenariích. Tam uctívají

Krista, zpívají a hodují. Takových míst je mnoho. Chi-

lón se domnívá, že Lygie chodívá úmyslně na jiná mís-

ta než Pomponia, a to proto, aby Pomponia, kdyby do-

šlo k soudu a k vyslýchání, mohla směle přísahat, že

o jejím úkrytu nic neví. Je možné, že jí to opatrné jed-

nání poradili presbyteři. Až se Chilón seznámí s těmi

místy, budu chodit s ním, a jestliže mi bohové dopřejí

spatřit Lygii, přísahám ti před Jovišem, že ten-

tokrát mi z rukou nevyklouzne.

Myslím neustále na ta místa modliteb. Chilón ne-

chce, abych s ním chodil. Bojí se. Ale já nemohu sedět

doma. Poznám ji okamžitě, i kdyby byla v převlečení

nebo pod závojem. Křesťané se tam scházívají v noci,

ale já ji poznám i v noci. Všude bych poznal její hlas

a pohyby. Sám tam půjdu v převlečení a dám si pozor

na každého, kdo bude přicházet a odcházet. Stále na ni

myslím, proto ji poznám. Chilón má přijít zítra, půjde-

me tedy. Vezmu si s sebou zbraň. Několik mých otro-

ků, které jsem poslal na venkov, vrátilo se s nepoříze-

nou. Teď jsem si však jist, že Lygie je tady, ve městě,

možná dokonce nedaleko. Sám jsem navštívil mnoho

domů předstíraje, že je chci najmout. U mne jí bude

stokrát lépe, protože tam žije celé mraveniště chudiny.

Já přece nebudu pro ni litovat ničeho. Píšeš, že jsem si

vybral dobře: inu, vybral jsem si starosti a trápení. Na-

před půjdeme do těch domů, které jsou ve městě, pak

teprve za brány. Naděje očekává něco od každého jitra

- jinak by se nedalo žít. Povídáš, že je třeba umět

milovat; já jsem také dovedl mluvit s Lygií o lásce, ale

teď jen teskním, teď jen očekávám Chilóna a doma je

pro mne k nevydržení. Buď zdráv!"

150

KAPITOLA 16

Avšak Chilón se dlouho neukazoval, takže Vinicius na-

konec nevěděl, co si o tom myslit. Marně si znovu

a znovu říkal, že pátrání, má-li vést ke kladným a jis-

tým výsledkům, nesmí být uspěchané. Jeho krev

i prchlivá povaha se bouřily proti hlasu rozumu. Nic

nedělat, čekat, sedět se založenýma rukama, to bylo

něco tak odporujícího jeho povaze, že se s tím nedove-

dl za nic na světě smířit. Probíhat v tmavém otrockém

plášti městskými uličkami, to se mu zdálo jen klamá-

ním vlastní nečinnosti a nemohlo ho to uklidnit, už

proto, že to bylo zbytečné. Ukázalo se, že jeho propuš-

těnci, zkušení lidé, kterým přikázal pátrat na vlastní

pěst, jsou stokrát neohrabanější než Chilón. A zatím

se v něm kromě lásky k Lygii rodila ještě i náruživost

hráče, který chce vyhrát. Takový byl Vinicius vždycky.

Od nejútlejších let prosazoval, co chtěl, s náruživostí

člověka, který nechápe, že se něco může nepodařit a že

je nutno si něco odříci. Vojenská kázeň spoutala sice

na nějaký čas jeho svévolnost, ale zároveň mu vštípila

přesvědčení, že každý rozkaz, který dává lidem stojí-

cím níže než on, musí být vyplněn. A jeho delší pobyt

na Východě, mezi poddanými lidmi, přivyklými otroc-

ké poslušnosti, ho jen utvrdil ve víře, že pro jeho "chci"

není hranic. Nyní krvácela tedy těžce i jeho ješit-

nost. A přitom bylo v těch nezdarech, v té nesnadnosti

celé věci i v samém útěku Lygie něco, co bylo pro něho

nesrozumitelné, jakási záhada, jejímž vyřešením si

trápil hlavu až do nemožnosti. Cítil, že Akté mluvila

pravdu a že není Lygii lhostejný. Ale je-li tomu tak,

proč tedy dala přednost potulce a bídě před jeho lás-

kou, před jeho něžnostmi a před pobytem v jeho skvě-

lém domě? Na tuto otázku nebyl s to najít odpověď.

Místo toho docházel jen k jakémusi nejasnému pocitu,

že mezi ním a Lygií, mezi jejich názory i mezi jeho

a Petroniovým světem a světem Lygiiným a Pompo-

151

niiným je jakýsi rozdíl a jakési nepochopení, hluboké

jako propast, kterou nemůže nic vyplnit a zarovnat.

V takových okamžicích měl dojem, že musí Lygii ztra-

tit, a při tom pomyšlení ztrácel poslední zbytky rov-

nováhy, kterou v něm chtěl zachovat Petronius. Byly

okamžiky, kdy sám nevěděl, zda Lygii miluje, anebo ji

nenávidí, kdy chápal jen to, že ji musí najít a že by si

raději přál, aby ho pohltila země, než aby ji už více

nespatřil, než aby nemohla být jeho. Vídal ji někdy ve

své fantazii tak přesně, jako by stála před ním; v pa-

měti se mu vynořovalo každé slovo, které jí říkal

a které od ní uslyšel. Cítil ji blízko sebe; cítil ji na

hrudi, v objetí - a v takových okamžicích ho stravo-

vala touha jako plameny. Miloval ji a volal po ní.

A když si uvědomil, že ho milovala a že mohla dobro-

volně vyplnit vše, co od ní žádal, zmocňovala se ho

těžká, bezedná lítost a srdce mu jako obrovská vlna

zaléval jakýsi tklivý pocit. Ale bývaly okamžiky,

v nichž bledl vztekem a kochal se myšlenkami na po-

koření a na muka, která Lygii způsobí, jakmile ji na-

jde. Chtěl ji nejen mít, ale chtěl ji mít jako poníženou

otrokyni, zároveň však cítil, že kdyby mohl volit mezi

možností být jejím otrokem, anebo ji už nikdy v životě

nevidět, stal by se raději jejím otrokem. Byly dny, kdy

myslil na jizvy, které by na jejím růžovém těle zane-

chaly důtky - ale zároveň by chtěl ty stopy zlíbat.

Napadalo mu také, že by byl šťasten, kdyby ji mohl

zabít.

Tou rozpolceností, únavou, nejistotou a trápením

ztrácel zdraví, ba dokonce i krásný vzhled. A stal se

také bezohledným a krutým pánem. Otroci, ba i pro-

puštěnci se třásli, když k němu přistupovali. A protože

je bez jakékoli příčiny postihovaly nemilosrdné a ne-

spravedlivé tresty, začali ho skrytě nenávidět. A Vini-

cius to cítil a cítil i svou osamělost; mstil se tedy na

nich tím více. Krotil se teď už jen před Chilónem, pro-

tože se bál, aby nepřestal pátrat. Chilón to ovšem po-

znal, začal si ho osedlávat a měl stále větší požadavky.

152

Zpočátku, kdykoli přišel, vždy ujišťoval Vinicia, že celá

věc bude snadná a brzy skončí. Teď si začal sám vy-

hledávat obtíže, a i když nepřestával ručit za kladný

výsledek pátrání, přece jen se netajil tím, že to bude

trvat ještě dlouho.

Přišel konečně po dlouhých dnech čekání a tvářil

se tak ponuře, že mladý muž při pohledu na něj zbledl,

a přiskočiv k němu, nenašel téměř síly se zeptat:

"Není u křesťanů?"

"Ale je, pane," odpověděl Chilón, Jenže jsem mezi

nimi našel lékaře Glauka."

"O čem to mluvíš a kdo je to, ten Glaukos?"

"Ty jsi tedy, pane, zapomněl na toho starce, s kte-

rým jsem putoval z Neapole do Říma a při jehož obra-

ně jsem ztratil ty dva prsty, takže teď nejsem s to udr-

žet v ruce pero? Loupežníci, kteří unesli jeho ženu

a děti, jej probodli nožem. Zanechal jsem ho v posled-

ním tažení v hospodě u Minturn a dlouho jsem ho

oplakával. Bohužel! Zjistil jsem, že ještě žije a že patří

do křesťanské obce v Římě."

Vinicius, který nebyl s to pochopit, oč jde, porozu-

měl jenom tolik, že onen Glaukos nějak znemožňuje

najít znovu Lygii, potlačil tedy hněv, který se v něm

vzdouval, a řekl:

"Jestliže jsi ho bránil, měl by ti být vděčen a po-

máhat ti."

"Ach urozený tribune! Ani bohové nebývají vždyc-

ky vděčni, natož lidé. Ano! Měl by mi být vděčen. Ale

naneštěstí je to stařec slabomyslný, jehož rozum je za-

temněn stářím i bědami, a tak nejenže mi není vděčen,

ale jak jsem se právě dozvěděl od jeho souvěrců do-

konce mě obviňuje, že jsem se tenkrát s lupiči smluvil

a že já jsem příčinou jeho neštěstí. Takovou mám

odměnu za ty dva prsty!"

"Jsem si jist, darebáku, že to bylo tak, jak povídá

on!" řekl Vinicius.

"Víš tedy víc než on, pane," odpověděl Chilón.

"Glaukos se totiž jen domnívá, že to tak bylo. Ale ani to

153

by mu nebránilo zburcovat křesťany a krutě se mi po-

mstít. Určitě by to udělal a ostatní by mu určitě po-

mohli, naštěstí nezná mé jméno a v modlitebně, kde

jsem se s nimi setkal, si mne nevšiml. Já jsem ho však

poznal ihned a v prvním okamžiku jsem měl chuť pad-

nout mu kolem krku. Zadržela mě jen rozvaha a zvyk

uvážit každý krok, který hodlám učinit. Začal jsem se

tedy na něho po odchodu z modlitebny vyptávat a lidé,

kteří ho znají, mi pověděli, že je to člověk, kterého zra-

dil jeho spolucestující z Neapole... Jinak bych přece

nevěděl, že o tom takhle vypráví."

"To mě nezajímá! Mluv, co jsi viděl v modlitebně."

"Tebe to nezajímá, pane, ale mě to zajímá právě

tak jako má vlastní kůže. A protože chci, aby mě mé

učení přežilo, raději se zřeknu odměny, kterou jsi mi

slíbil, než abych vydával život všanc pro nízký mamon,

bez něhož jako skutečný filozof dovedu koneckonců žít

a hledat božskou pravdu."

Avšak Vinicius k němu přistoupil se zlověstným

obličejem a řekl přidušeným hlasem:

"A kdo ti řekl, že smrt z Glaukovy ruky tě čeká

dříve než z mé? Jak můžeš vědět, ty pse, že tě za chvíli

nezakopou v mé zahradě?"

Chilón, který byl zbabělý, pohlédl na Vinicia

a v jediném okamžiku pochopil, že ještě jedno nepro-

zřetelné slovo a určitě zahyne.

"Budu ji hledat, pane, a najdu ji!" vykřikl překot-

ně.

Nastalo ticho, v němž bylo slyšet jen rychlé Vini-

ciovo oddechování a vzdálený zpěv otroků pracujících

v zahradě.

Teprve po chvíli, když viděl, že se mladý patricius

už trochu uklidnil, začal Řek hovořit:

"Smrt prošla kolem mne, ale já jsem se na ni díval

stejně klidně jako Sokrates. Ne, pane! Neřekl jsem, že

se vzdávám pátrání po děvčeti. Chtěl jsem ti jenom

říci, že pátrání je teď spojeno s velkým nebezpečím

pro mne. Pochyboval jsi před nějakým časem, že je na

154

světě jistý Euricius, a třebaže ses na vlastní oči pře-

svědčil, že syn mého otce ti pověděl pravdu, podezíráš

mě teď opět, že jsem si vymyslil Glauka. Bohužel!

Kdyby byl Glaukos pouhým výmyslem, kdybych se

mohl mezi křesťany pohybovat úplně bezpečně, tak

jak jsem se pohyboval předtím, dal bych za to onu

ubohou otrokyni, kterou jsem koupil před třemi dny,

aby pečovala o mé stáří a mrzáctví. Ale Glaukos žije,

pane, a kdyby mě spatřil třeba jen jednou, ty bys mě

už nikdy víc nespatřil. A kdo by ti pak našel tu dívku?"

Tu se opět odmlčel a začal si utírat slzy. Pak po-

kračoval:

"Ale jak ji mohu hledat, dokud Glaukos žije? Kaž-

dou chvíli mohu na něj narazit, a jakmile naň narazím,

zahynu a se mnou se obrátí vniveč i mé pátrání."

"Kam míříš? Jaká je tu pomoc? A co chceš podnik-

nout?" zeptal se Vinicius.

"Aristoteles nás učí, pane, že menší věci musíme

obětovat pro velké, a král Priamos říkával často, že

stáří je těžké břímě. Nu, a to břímě stáří a běd tíží

Glauka už dlouho a tak těžce, že smrt by pro něj byla

dobrodiním. Neboť čím je podle Seneky smrt, ne-li vy-

svobozením?"

"Dělej si šašky z Petronia, a ne ze mne, a mluv, co

chceš!"

"Je-li ctnost šaškování, kéž mi bozi dopřejí být

šaškem navěky. Chci, pane, odstranit Glauka, protože

dokud žije on, je i můj život i pátrání v neustálém ne-

bezpečí."

"Najmi tedy lidi, kteří ho utlučou klacky, já je za-

platím."

"Napálí tě, pane, a později tě budou za to tajemství

vydírat. Lotrů je v Římě tolik, kolik pískových zrn

v aréně, ale nevěřil bys, kolik si řeknou, jestliže si po-

ctivý člověk potřebuje najmout jejich lotrovství. Ne,

urozený tribune! Co kdyby vrahy přistihli při vraždě

vigilové? Určitě by prozradili, kdo je najal, a ty bys

z toho měl nesnáze. Mne však neprozradí, protože jim

155

neřeknu své jméno. Neděláš dobře, že mi nedůvěřuješ,

protože - nemluvě už o své svědomitosti - měl by sis

uvědomit, že tady jde o dvě věci: o mou vlastní kůži

a o odměnu, kterou jsi mi slíbil."

"Kolik potřebuješ?"

"Potřebuji tisíc sesterciů, protože, jak jistě uznáš,

musím najít poctivé ničemy, takové, kteří nezmizí

beze stopy i se zálohou, jakmile ji dostanou. Za dobrou

práci dobrá odměna! I já bych si něco zasloužil za své

slzy, které proliji z lítosti nad Glaukovou smrtí. Boho-

vé vědí, jak jsem ho miloval! Dostanu-li dnes tisíc se-

sterciů, bude jeho duše za dva dny v Hadu a teprve

tam, zachovávají-li si duše paměť a dar myšlení, po-

zná, jak jsem ho miloval. Lidi najdu ještě dnes a ozná-

mím jim, že od zítřka od večera jim za každý den

Glaukova života strhnu po stu sesterciích. Přišel jsem

také na jeden nápad, který myslím nezklame."

Vinicius mu ještě jednou přislíbil žádanou částku,

ale zakázal mu hovořit dále o Glaukovi. Místo toho se

ho zeptal, jaké další novinky přináší, kde byl celou tu

dobu, co viděl a co objevil. Avšak Chilón mu nemohl

říci mnoho nového. Byl ještě ve dvou modlitebnách

a všímal si bedlivě všech, zvláště žen, ale neviděl žád-

nou, která by se podobala Lygii. Ale křesťané ho už

považují za svého a od oné doby, kdy donesl peníze na

vykoupení Euriciova syna, váží si ho jako člověka, kte-

rý jde ve stopách Kristových. Dozvěděl se od nich také,

že jeden z jejich velikých zákonodárců, nějaký Pavel

z Tarsu, je právě vězněn v Římě, a to na základě žalo-

by, kterou proti němu vznesli Židé, a on, Chilón, se

rozhodl, že se s ním setká. Ale nejvíce ho potěšila

zpráva, že totiž i nejvyšší kněz celé sekty, který byl

Kristovým žákem a jemuž Kristus svěřil správu křes-

ťanů na celém světě, má co nevidět přijet do Říma.

Všichni křesťané ho budou ovšem chtít spatřit a po-

slechnout si jeho učení. Budou prý jakási veliká shro-

máždění, kterých se zúčastní i on, Chilón, ba ještě více:

protože v davu se lze snadno skrýt, zavede na ně i Vi-

156

nicia. Pak najdou Lygii už určitě. Jestliže Glauka už

jednou odstraní, nebude to ani spojeno se zvlášť vel-

kým nebezpečím. Je pravda, i křesťané by se mohli

pomstít, ale většinou jsou to mírumilovní lidé.

A tu začal Chilón s určitým podivem vyprávět, že

nikdy neviděl, že by křesťané holdovali prostopášnos-

tem, otravovali studny a fontány, že by to byli nepřáte-

lé lidstva, že by uctívali osla nebo pojídali maso dětí.

Ne! Nic takového neviděl. Ano, najde mezi nimi i tako-

vé, kteří za peníze odstraní Glauka, ale jejich učení,

pokud ví, k žádným zločinům nevybízí, naopak, přika-

zuje odpouštět špatné činy.

A Vinicius si vzpomněl, co mu u Akté pověděla

Pomponia Graecina. A vůbec naslouchal Chilónovým

slovům s radostí. A třebaže se jeho cit k Lygii měnil

zdánlivě v nenávist, ulevovalo se mu, když slyšel, že

učení, které vyznává Lygie a Pomponia, není ani zlo-

činné, ani oplzlé. Zároveň se v něm však začal rodit

jakýsi nejasný pocit, že právě ta neznámá a tajuplná

úcta ke Kristovi vytvořila mezi ním a Lygií onen roz-

díl. Začal se tedy toho učení zároveň bát i nenávidět je.

KAPITOLA 17

Chilónovi šlo skutečně o odstranění Glauka, který byl

sice dost letitý, avšak naprosto ne neduživý a bláznivý.

V tom, co vyprávěl Chilón Viniciovi, byl velký kus

pravdy. Znal svého času Glauka, zradil ho, zaprodal

lupičům, připravil jej o rodinu a jmění a vydal napo-

spas vrahům. Vzpomínka na tyto události ho však ne-

tížila; opustil jej totiž umírajícího ne v krčmě, nýbrž

v polích u Minturn a nepředvídal jen jednu věc, že se

totiž Glaukos vyléčí z ran a přijde do Říma. A proto

také se doopravdy vyděsil, když ho uviděl v modliteb-

ně, a v prvním okamžiku se skutečně chtěl vzdát pát-

rání po Lygii. Avšak Vinicius na druhé straně ho podě-

157

sil ještě více. Pochopil, že si musí zvolit mezi strachem

z Glauka a pátráním a mezi pomstou mocného patri-

cia, jemuž by asi určitě přispěchal na pomoc druhý,

ještě větší - Petronius. Proto přestal Chilón váhat.

Pomyslil si, že je lepší mít nepřátele malé než velké,

a třebaže se jeho zbabělá povaha trochu vzpírala krva-

vým prostředkům, přece jen došel k závěru, že bude

nutné pomocí cizích rukou Glauka zavraždit.

Teď mu šlo už jen o výběr lidí, a právě těch se

týkal jeho nápad, o kterém se zmínil Viniciovi. Tráví-

val noci většinou ve vinárnách a přespával tam s lidmi

bez střechy nad hlavou, s lidmi beze cti a víry, mohl

tedy snadno najít takové lidi, kteří by byli ochotni vy-

konat každou práci, ale ještě snáze takové, kteří, zvě-

třivše u něho peníze, začali by svou práci od něho ane-

bo by vzali zálohu a pod pohrůžkou že ho vydají do

rukou vigilů, vynutili by si na něm celou částku. Ostat-

ně od jisté doby pociťoval Chilón odpor k lůze, ke špat-

ným a zároveň strašným zjevům, které pelešily v po-

dezřelých domech na Subuře nebo na Zátibří. A proto-

že měřil všechno svou vlastní mírou a nepoznal dost

důkladně křesťany a jejich učení, domníval se, že na-

jde mezi nimi povolné nástroje. A protože se mu křes-

ťané zdáli také poctivější než ostatní, rozhodl se, že se

obrátí na ně a že jim celou věc vyloží tak, aby ji vzali

na sebe nejen pro peníze, nýbrž i z náboženské horli-

vosti.

Zašel proto večer za Euriciem, o němž věděl, že je

mu oddán celou duší a že udělá vše, jen aby mu pomo-

hl. Protože byl však od přírody opatrný, ani mu nena-

padlo svěřovat se Euriciovi se svými skutečnými

úmysly, které by ostatně byly ve zřejmém rozporu se

starcovou vírou v Chilónovu ctnost a bohabojnost.

Chtěl jen získat lidi ochotné ke všemu a teprve s nimi

smluvit celou věc, a to tak, aby o ní ve svém vlastním

zájmu zachovali věčné mlčení.

Když stařec Euricius vykoupil svého syna, najal si

maličký krámek, jakými se to jen hemžilo před Cir-

158

kem Maximem, a prodával v něm návštěvníkům dosti-

hů boby, nekvašené chleby a vodu slazenou medem.

Chilón ho zastihl doma, jak si upravuje krámek. Po-

zdravil ho jménem Kristovým a pak začal vyprávět,

proč přichází. Když prokázal před nedávnem Euriciovi

službu, počítal, že se mu Euricius odvděčí. Nuže, nyní

potřebuje dva nebo tři silné a odvážné lidi, kteří by

byli s to odvrátit nebezpečí hrozící nejen jemu, ale

všem křesťanům. Je teď sice chudý, protože téměř vše,

co měl, dal Euriciovi, avšak těm lidem by za jejich

služby zaplatil, ovšem pod podmínkou, že mu budou

důvěřovat a splní přesně vše, co jim přikáže.

Euricius i jeho syn Quartus mu naslouchali, jako

svému dobrodinci, div ne na kolenou. Oba také prohlá-

sili, že oni sami jsou ochotni vykonat vše, co bude od

nich žádat, protože věří, že tak svatý muž nemůže žá-

dat nic, co by se příčilo Kristovu učení.

Chilón je ujistil, že tomu tak je, a pozvednuv oči

vzhůru, tvářil se, jako by se modlil, ve skutečnosti však

uvažoval, zda by nebylo dobře přijmout jejich nabídku,

která by mu mohla ušetřit tisíc sesterciů. Avšak po

chvíli úvah ji odmítl. Euricius byl už stařec, sešlý snad

ani ne tak věkem jako spíše starostmi a chorobou,

a Quartovi bylo šestnáct let, kdežto Chilón potřeboval

obratné a především silné lidi. A Chilón pokud šlo

o těch tisíc sesterciů doufal, že nápad, na který přišel,

mu umožní ať už tak nebo onak část jich ušetřit.

Ti dva nějakou chvíli naléhali, ale když je odmítl

se vší rozhodností, ustoupili. A tu řekl Quartus:

"Znám pekaře Dema, u něhož pracují u žernovů

otroci i nádeníci. Jeden z těchto nádeníků je tak silný,

že vydá ne za dva, ale za čtyři. Sám jsem viděl, jak

zvedá kameny, kterými nebyli s to pohnout čtyři lidé."

"Jestliže je to bohabojný člověk a jestliže je scho-

pen obětovat se pro bratry, seznam mě s ním," řekl

Chilón.

"Je to křesťan, pane," odpověděl Quartus. "U

Dema pracují většinou křesťané. Jsou tam noční i den-

159

ní dělníci. On patří k nočním. Kdybychom tam teď za-

šli, zastihli bychom je právě u večeře, takže by ses

s ním mohl dobře domluvit. Demas bydlí nedaleko

Emporia."

Chilón rád souhlasil. Emporium stálo na úpatí

Aventina, tedy nedaleko Velkého cirku. Dalo se tam

jít, aniž se musely obcházet pahorky, přímo podél

řeky, přes Porticus Aemilia, kudy to bylo značně blíže.

"Jsem starý," řekl Chilón, když vešli do sloupořadí,

"a občas mi vypovídá paměť. Ano! Náš Kristus byl pře-

ce zrazen jedním ze svých učedníků? Ale na jméno

toho zrádce si teď nemohu vzpomenout..."

"Jidáš, pane. Oběsil se pak," odpověděl Quartus

a v duchu se trochu divil, jak někdo může zapomenout

tohle jméno.

"Ach ano! Jidáš! Děkuji ti," řekl Chilón.

Chvíli šli mlčky. Prošli kolem Emporia, které bylo

už zavřeno, obešli sýpky, v nichž se vydávalo lidu obilí,

a odbočili vlevo, k domům, které se táhly podél Via

Ostiensis, až k vršku zvanému Testacius a k Foru Pis-

toriu. Tam se zastavili před dřevěnou budovou, z níž se

ozýval hluk žernovů. Quartus vešel dovnitř, kdežto

Chilón, který se nerad ukazoval mnoha lidem a který

žil v neustálém strachu, že ho nějaké fatum může

svést s lékařem Glaukem, zůstal venku.

"Jsem zvědav na toho Herkula, který tu slouží

jako mlynářský," hovořil sám k sobě a hleděl na jasný

měsíc. "Je-li to darebák a chytrý člověk, bude mě něco

stát, je-li to však ctnostný křesťan a hlupák, udělá vše,

co budu chtít, zdarma."

Další úvahy mu překazil návrat Quarta, který vy-

šel ze stavení ještě s jedním člověkem, oblečeným jen

v tunice zvané exomis, střižené tak, že pravá paže

a pravá strana hrudi zůstávaly holé. Tento oděv, který

umožňoval naprostou volnost pohybů, nosili hlavně

dělníci. Chilón pohlédl na příchozího a spokojeně si

oddechl. V životě totiž ještě neviděl takové paže a ta-

kovou hruď.

160

"Zde, pane," řekl Quartus, "je bratr, s kterým jsi

chtěl mluvit."

"Pokoj Kristův buď s tebou," ozval se Chilón. "Ty,

Quarte, pověz tomuto bratru, zasluhuji-li, aby mi věřil

a důvěřoval, a pak se ve jménu Božím vrať, protože

není zapotřebí, abys nechával starého otce o samotě."

"Je to svatý člověk," řekl Quartus, "který dal celé

své jmění, aby mohl mne, neznámého člověka, vykou-

pit z otroctví. Kéž mu za to Pán náš, Spasitel, schystá

odměnu v nebi."

Když to obrovský dělník uslyšel, sklonil se a polí-

bil Chilónovi ruku.

"Jak se jmenuješ, bratře?" zeptal se Řek.

"Při svatém křtu mi, otče, dali jméno Urban."

"Tedy Urbane, bratře můj, máš čas si se mnou po-

rozprávět?"

"Začínáme pracovat až o půlnoci, teď nám teprve

chystají večeři."

"Času je tedy dost - pojďme k řece a tam vy-

slechneš má slova."

Zašli k řece a usedli na kamenné vroubení břehu.

Bylo ticho, porušované jen vzdáleným lomozem žerno-

vů a šploucháním vody, proudící dole. Zde se Chilón

zahleděl do dělníkova obličeje, který se mu přes svůj

poněkud hrozivý a smutný výraz, jaký mívaly obyčej-

ně tváře barbarů, zdál přece jen dobrácký a otevřený.

"Ano!" řekl si v duchu. "Je to dobrák a hlupák, kte-

rý zabije Glauka zadarmo."

Pak se zeptal:

"Urbane, miluješ Krista?"

"Miluji ho celou duší a srdcem," odpověděl dělník.

"A své bratry? A sestry? A ty, kdož tě naučili prav-

dě a víře v Krista?"

"I je miluji, otče."

"Budiž tedy pokoj s tebou!"

"I s tebou, otče!"

A opět bylo ticho - jen v dálce lomozily žernovy

a dole šplouchala řeka.

161

Chilón se zadíval do jasného měsíčního světla

a začal pomalu, tlumeným hlasem mluvit o Kristově

smrti. Vypadalo to, jako by nemluvil k Urbanovi, nýbrž

jako by se sám rozpomínal na onu smrt anebo jako by

její tajemství svěřoval spícímu městu. Bylo v tom něco

dojemného a zároveň slavnostního. Dělník plakal

a v okamžiku, kdy Chilón začal bědovat a hořekovat

nad tím, že ve chvíli Spasitelovy smrti se nenašel ni-

kdo, kdo by ho bránil, ne-li před ukřižováním, tedy

aspoň před urážkami vojáků a Židů, začaly se obrov-

ské barbarovy pěsti svírat bolestí a potlačovaným

vztekem. Smrt ho jen dojímala, ale při myšlence na tu

chátru, posmívající se Beránkovi přibitému na kříži,

bouřila se v něm jeho primitivní duše a zmocňovala se

ho divoká touha po pomstě.

A tu se Chilón znenadání zeptal:

"Urbane, víš-li pak, kdo to byl Jidáš?"

"Vím, vím! Ale on se oběsil!" zvolal dělník.

A v jeho hlase se ozývala jakoby lítost, že zrádce

si už sám vyměřil trest a že tedy nemůže padnout do

jeho rukou.

Chilón však pokračoval:

"Kdyby se však nebyl oběsil a kdyby ho některý

křesťan potkal na souši nebo na moři, co myslíš, neby-

lo by jeho povinností pomstít se na něm za muka, krev

a smrt našeho Spasitele?"

"Kdo by se nepomstil, otče!"

"Pokoj s tebou, věrný služebníku Beránka. Ano!

Smíme odpouštět křivdy, které se staly nám, kdo má

však právo odpustit křivdy způsobené Bohu? Ale tak

jako had plodí hada, jako zloba zlobu a jako zrada zra-

du, tak se i z Jidášova jedu narodil druhý zrádce. A tak

jako Jidáš vydal Židům a římským žoldnéřům Spasi-

tele, tak tento zrádce, který žije mezi námi, chce vydat

vlkům Spasitelovy ovečky. A jestliže nikdo nepřede-

jde zradu, jestliže nikdo včas nerozdrtí hlavu hada,

čeká nás všechny záhuba a s námi zahyne i uctívání

Beránka."

162

Dělník naň hleděl s nesmírným neklidem, jako by

si nedovedl srovnat v hlavě to, co slyšel, kdežto Řek si

teď přehodil přes hlavu cíp pláště a začal opakovat

hlasem, který vycházel jakoby z podzemí:

"Běda vám, služebníci skutečného Boha, běda

vám, křesťané a křesťanky!"

A opět nastalo ticho, opět bylo slyšet jen lomození

žernovů, dutý zpěv mlynářských dělníků a šumění

řeky.

"Otče," zeptal se konečně dělník, "jaký je to zrád-

ce?"

Chilón svěsil hlavu. "Jaký je to zrádce! Jidášův

syn, syn jeho jedu, který předstírá, že je křesťan,

a chodí do modliteben jen proto, aby mohl bratry obža-

lovávat u caesara, že ho křesťané nechtějí uznávat za

boha, že otravují fontány, vraždí děti a chtějí toto měs-

to zničit tak, aby nezůstal kámen na kameni. Za něko-

lik dnů dostanou praetoriáni rozkaz, aby uvrhli do vě-

zení starce, ženy a děti a vedli je na smrt, tak jako byli

posláni na popraviště otroci Pedania Secunda. A to vše

způsobil tento druhý Jidáš. Jestliže však nikdo ne-

ztrestal prvního Jidáše, jestliže se na něm nikdo nepo-

mstil, jestliže nikdo nebránil Krista v hodině muk, kdo

bude chtít ztrestat tohoto Jidáše, kdo zašlápne hada

dřív, než ho vyslechne caesar, kdo ho sprovodí ze svě-

ta, kdo zachrání bratry a víru v Krista před záhubou?"

Urban, který seděl až dosud na kamenném vrou-

bení, znenadání povstal a řekl:

"Já to udělám, otče."

Chilón povstal také, chvíli hleděl do dělníkova

obličeje osvětleného světlem měsíce, pak vztáhl paži

a položil ruku na Urbanovu hlavu.

"Jdi mezi křesťany," řekl slavnostně, "jdi do mod-

liteben a ptej se bratří na lékaře Glauka. A jakmile ti

ho ukáží, pak jej ve jménu Kristově zabij!"

"Na Glauka?" opakoval dělník, jako by si chtěl toto

jméno vrýt do paměti.

"Znáš ho snad?"

163

"Ne, neznám. Křesťanů jsou v celém Římě tisíce

a všichni se navzájem neznají. Ale zítra v noci se v Os-

trianu sejdou bratři a sestry do jednoho, přijel totiž

Velký Apoštol Kristův, který tam bude učit. A tam mi

bratři ukáží Glauka."

"V Ostrianu?" zeptal se Chilón. "To je za městský-

mi branami, že ano? Bratři i všechny sestry? V noci?

Za branami v Ostrianu?"

"Ano, otče. Je to náš hřbitov, mezi Via Salaria

a Nomentana. Ty nevíš, že tam bude učit Velký Apoš-

tol?"

"Nebyl jsem dva dny doma, nedostal jsem proto

jeho list. A nevěděl jsem, kde je Ostrianum, protože

jsem teprve nedávno přišel z Korintu, kde jsem před-

staveným křesťanské obce... Ano, tak to uděláš! Jest-

liže tě Kristus nadchnul, půjdeš v noci do Ostriana,

můj synu, tam najdeš mezi bratřími Glauka a zabiješ

ho na zpáteční cestě do města. Budou ti za to odpuště-

ny všechny hříchy. A nyní pokoj s tebou..."

"Otče..."

"Poslouchám tě, služebníku Beránka."

Dělníkův obličej zrozpačitěl. Vždyť teprve nedáv-

no zabil člověka, ba možná že dokonce dva, avšak

Kristovo učení nedovoluje zabíjet. Nezabil ty lidi v se-

beobraně, protože ani to se nesmí. Nezabil je, Bůh

uchovej, z touhy po zisku... Sám biskup mu dal brat-

ry, aby mu pomohli, avšak zabíjet nedovolil. On však

proti své vůli zabil, protože Bůh ho potrestal příliš vel-

kou silou... A teď za to těžce pyká... Druzí si u žerno-

vů zpívají, kdežto on, nešťastník, myslí na svůj hřích,

na to, že urazil Beránka... Co se už namodlil, napla-

kal! Co se už naprosil Beránka, aby mu odpustil! A stá-

le ještě cítí, že nepykal dost... A teď opět slíbil, že

zabije zrádce... A dobře tak! Odpouštět se mohou jen

křivdy způsobené lidem, zabije ho tedy a třeba před

zraky všech bratří a sester, kteří budou zítra v Ostria-

nu. Ale ať Glauka napřed odsoudí starší z bratří, bis-

kup nebo Apoštol. Zabít, to není tak těžké, a zabít

164

zrádce je dokonce příjemné, stejně jako zabít vlka

nebo medvěda, ale co kdyby Glaukos zahynul nevinně?

Cožpak si může vzít na svědomí novou vraždu, nový

hřích a novou urážku Beránka?

"Na soud nezbývá času, milý synu," odpověděl

Chilón, "protože zrádce půjde přímo z Ostriana za cae-

sarem do Antia anebo se uchýlí do domu jistého patri-

cia, v jehož je službách. Ale tady ti dám znamení: uká-

žeš-li je, až zabiješ Glauka, i biskup, i Velký Apoštol

požehnají tvému činu."

Po těch slovech vyňal penízek a pak začal hledat

za pasem nůž. Když jej našel, vyryl jeho ostřím do

sestercia znamení kříže a podal minci dělníkovi.

"Zde je rozsudek na Glauka i znamení pro tebe.

Až sprovodíš ze světa Glauka a ukážeš je biskupovi,

odpustí ti i tu starou vraždu, které ses dopustil ne-

chtě."

Dělník sáhl mimoděk po penízi, ale protože měl

ještě v příliš čerstvé paměti první vraždu, zmocnil se

ho pocit podivné hrůzy.

"Otče," řekl téměř prosebným hlasem, "bereš si

ten čin na svědomí? A slyšel jsi sám, jak Glaukos zra-

zuje bratry?"

Chilón pochopil, že musí podat nějaké důkazy, ně-

koho jmenovat, jinak že se do obrova srdce mohou

vloudit pochybnosti. A pojednou mu svitlo šťastným

nápadem.

"Poslyš, Urbane," řekl, "bydlím v Korintu, ale po-

cházím z Kóu a tady v Římě vštěpuji Kristovo učení

jisté otrokyni z mého rodného kraje; ta otrokyně se

jmenuje Euniké. Slouží jako vestiplica v domě caesa-

rova přítele, nějakého Petronia. A v tomto domě jsem

slyšel, jak se Glaukos nabízel, že udá všechny křesťa-

ny, a kromě toho slíbil jinému caesarovu oblíbenci, Vi-

niciovi, že mu mezi křesťany najde dívku..."

Tady se odmlčel a pohlédl udiveně na dělníka, je-

hož oči se pojednou zableskly jako oči zvířete a v jehož

obličeji se objevil divoký hněv a výhružný výraz.

165

"Co je ti?" zeptal se téměř ustrašeně.

"Nic, otče. Zabiji zítra Glauka!"

Avšak Řek mlčel; po chvíli uchopil dělníkovy paže,

otočil jej tak, aby mu měsíční světlo padalo přímo do

obličeje, a dlouho si jej pozorně prohlížel. Bylo vidět,

že v duchu váhá, má-li se ho vyptávat dále a dostat

z něho vše, anebo má-li se prozatím spokojit s tím, co

se dozvěděl nebo co si domyslil.

Nakonec v něm však zvítězila vrozená opatrnost.

Oddechl si zhluboka jednou a podruhé, pak položil

opět ruku na dělníkovu hlavu a zeptal se slavnostním,

důrazným hlasem:

"U křtu svatého ti dali jméno Urban, ano?"

"Ano, otče."

"Tedy pokoj s tebou, Urbane."

KAPITOLA 18

Petronius Viniciovi:

"Je to s tebou špatné, carissime! Venuše ti zřejmě

pomátla smysly, odňala rozum, paměť i dar myslit na

cokoli jiného než na lásku. Přečti si po čase svou odpo-

věď na můj dopis a poznáš, jak tvůj duch teď zlhostej-

něl ke všemu, co není právě Lygie, jak se zabývá jen

a jen jí, jak se k ní neustále vrací a krouží nad ní jako

jestřáb nad vyhlédnutou kořistí. U Polluxe! Najdi ji už

přece! Jinak - neobrátíš-li se tím žárem v popel -

změníš se v egyptskou Sfingu, která se zamilovala, jak

se vypráví, do bledolící Isidy, ke všemu ohluchla,

zlhostejněla a čeká jenom na noc, aby se mohla ka-

mennýma očima dívat na svou milovanou.

Pobíhej si po večerech v převlečení městem, choď

si dokonce s tím svým filozofem do křesťanských

modliteben. Vše, co vzbuzuje naději a ubíjí čas, je hod-

no chvály. Ale ve jménu mého přátelství k tobě udělej

jednu věc: onen Ursus, Lygiin otrok, je prý neobyčejně

166

silný člověk; najmi si tedy Krotóna a podnikejte ty

výpravy ve třech. Tak to bude bezpečnější i rozumněj-

ší. Křesťané, jestliže k nim patří Pomponia Graecina

a Lygie, nejsou určitě takoví zločinci, za jaké je lidé

všeobecně považují, ale při Lygiině únosu podali dů-

kaz, že jde-li o nějakou ovečku z jejich stáda, dovedou

nechat žerty stranou. Vím, že jakmile spatříš Lygii,

nezdržíš se a budeš ji chtít unést ihned. Jenže jak to

provedeš sám s Chilonidem? Ale Krotón si už bude

vědět rady, i kdyby ji bránilo deset takových chlapíků

jako Ursus. Chilónem se nedej vydírat, ale na Krotóna

peněz nelituj. To je nejlepší ze všech rad, které ti

mohu poslat.

Tady se už přestalo mluvit o malé Augustě i o tom,

že zemřela působením kouzel. Poppaea si na ni ještě

tu a tam vzpomene, ale caesarův duch je zaměstnán

něčím jiným; ostatně je-li pravda, že diva Augusta je

opět v jiném stavu, pak se vzpomínka na první dítě

rozplyne beze stopy i v ní. Jsme už dva týdny v Neapo-

li, vlastně v Bajích. Kdybys byl s to o čemkoli uvažo-

vat, musily by k tvému sluchu doletět ohlasy našeho

pobytu zde, protože celý Řím nemluví určitě o ničem

jiném. Odjeli jsme tedy do Bají, kde nás napřed pře-

padly vzpomínky na matku a výčitky svědomí. Ale víš,

jak daleko už došel Ahenobarbus? Už i matkovražda je

pro něho jen námětem k básním a záminkou hrát tra-

gišaškovské scény. Kdysi měl opravdu výčitky svědo-

mí, ale jen proto, že je zbabělec. Teď, jakmile se pře-

svědčil, že svět leží u jeho nohou jako dříve a že se na

něm nepomstil žádný bůh, výčitky už jen předstírá,

aby dojímal lidi svým osudem. Někdy v noci vyskaku-

je z lůžka a tvrdí, že ho pronásledují Fúrie, budí nás,

prohlíží si sám sebe, staví se do pózy komedianta hra-

jícího úlohu Oresta, ovšem do pózy špatného kome-

dianta, recituje řecké verše a pozoruje, zda ho obdivu-

jeme. A my ho ovšem obdivujeme! A místo abychom

mu řekli: ,Jdi spát, šašku!', nalaďujeme se také do tra-

gického tónu a bráníme velikého umělce před Fúriemi.

167

U Kastora! Musel jsi přece slyšet aspoň to, že v Neapo-

li už veřejně vystoupil. Sehnali z Neapole a z okolních

měst všechny řecké pobudy a ti naplnili arénu tak ne-

příjemnými výpary česneku a potu, že jsem děkoval

bohům, že nemusím sedět s augustiány v prvních řa-

dách, ale mohu být s Ahenobarbem za scénou. A věřil

bys, že se bál? Skutečně se bál! Chytal mě za ruku

a kladl si ji na srdce, které opravdu bušilo rychleji.

Dýchal rychle a v okamžiku, kdy měl vystoupit na scé-

nu, zbledl jako pergamen a na čele mu vyvstaly kapky

potu. A věděl přece, že ve všech řadách sedí připraveni

praetoriáni ozbrojení klacky, jimiž měli rozněcovat

nadšení, kdyby bylo zapotřebí. Ale zapotřebí nebylo.

Žádné hejno opic z okolí Kartága nedovede vřeštět

tak, jak vřeštěla ta chátra. Povídám ti: zápach česneku

vanul až na scénu. A Nero se klaněl, tiskl si ruku na

srdce, posílal jim polibky a plakal. Pak jako opilý při-

běhl k nám, kdož jsme čekali za scénou, a volal: ,Co

jsou všechny triumfy proti tomuto mému triumfu?!'

A lůza v hledišti stále ještě vyla a tleskala, protože

věděla, že si vytleskává milost, dary, hry, losy a novou

podívanou na caesara-šaška. Já se jim ani nedivím, že

tleskali, protože něco takového ještě neviděli. A Nero

co chvíli opakoval: ,Podívejte se, to jsou Řekové! Podí-

vejte se, to jsou Řekové!' A mám dojem, že od toho

okamžiku ještě více vzrostla jeho nenávist k Římu,

i když do Říma byli vysláni zvláštní poslové se zprá-

vou o triumfu, takže tu v těchto dnech očekáváme pro-

jevy díků od senátu. Hned po prvním Neronově vy-

stoupení tu došlo k zvláštní události. Znenadání se zří-

tilo divadlo. Ale už když lidé byli pryč. Byl jsem na

místě neštěstí a neviděl jsem, že by z trosek vytáhli

byť jen jedinou mrtvolu. Mnoho lidí, ba i Řeků, se na to

dívá jako na hněv bohů za zneuctění caesarské moci,

ale Nero naopak tvrdí, že je to projev náklonnosti

bohů, kteří zřejmě bdí nad jeho zpěvem i nad těmi,

kdož jej poslouchají. Proto se obětuje po všech chrá-

mech a pořádají se velké děkovné slavnosti. Pro Nero-

168

na je to další pobídka k cestě do Achaje. Před několika

dny mi však řekl, že se bojí, co tomu řekne římský lid

a zda se nevzbouří, a to jak z lásky k němu, tak i ze

strachu o rozdávání obilí a o hry, o které by mohl při-

jít, kdyby caesar byl delší dobu mimo město.

Přesto však jedeme do Beneventa prohlédnout si

ševcovský přepych, jímž se nám pochlubí Vatinius,

a odtamtud pak pod ochranou božských Heleniných

bratrů do Řecka. Pokud jde o mne, všiml jsem si jedné

věci, že totiž, žije-li člověk mezi ztřeštěnci, stává se

také ztřeštěncem, ba co více, nachází v ztřeštěnostech

jistý půvab. Řecko a cestování za zvuku tisíců louten,

triumfální bakchický průvod, v němž jsi obklopen

nymfami a bakchantkami ověnčenými myrtovou zele-

ní, vinnou révou a zimolezem, vozy tažené tygřími

spřeženími, květiny, thyrsy, věnce, volání: evoe!, hud-

ba, poezie a tleskající Hellada - to vše je krásné. Jen-

že my se tu zabýváme ještě smělejšími záměry. Chce-

me vytvořit jakési pohádkové východní impérium,

zemi palem, slunce, poezie, skutečnosti proměněné

v sen, života proměněného v jednu jedinou rozkoš.

Chceme zapomenout na Řím a přemístit těžiště světa

někam mezi Řecko, Asii a Egypt, chceme žít ne živo-

tem lidí, nýbrž bohů, nechceme vědět, co je to všed-

nost, chceme se potulovat na zlatých galerách ve stínu

purpurových plachet po Archipelagu, být Apollónem,

Osiridem i Baalem v jedné osobě, zářit růžově s čer-

vánky, zlatě se sluncem, stříbrně s měsícem, poroučet,

zpívat, snít... A věřil bys, že i já, třebaže mám ještě za

nějaký ten sestercius rozumu a za nějaký ten as soud-

nosti, že i já se dávám strhovat těmito fantastickými

výmysly a že se jimi dávám strhovat proto, že i když

jsou neuskutečnitelné, jsou aspoň velké a neobyčejné?

Takové pohádkové impérium by přece jen bylo něco,

co by jednou, po dlouhých, dlouhých staletích připada-

lo lidem jako sen. Protože dokud Venuše nevezme na

sebe podobu třeba takové Lygie nebo aspoň takové

otrokyně, jako je Euniké, a dokud se život neozdobí

169

uměním, dotud je tento život sám o sobě prázdný

a mívá často podobu opice. Jenže Měděnobradý neus-

kuteční své nápady, už proto ne, že v onom pohádko-

vém království poezie a Východu by nesmělo být místo

pro zradu, podlost a smrt, kdežto v Neronovi žije pod

pláštíkem básníka prachšpatný komediant, přihlouplý

forman a plytký tyran. Místo toho všeho odstraňujeme

lidi, jestliže nám jakkoli překážejí. Ubohý Torquatus

Silanus je už stínem. Prořízl si žíly před několika dny.

Lecanius a Licinius přijímají plni strachu konsulát,

starý Thrasea neujde smrti, protože má odvahu být

čestným člověkem. Tigellinus není dosud s to vymoci

pro mne rozkaz, abych si otevřel žíly. Potřebují mě

ještě. Nejen jako arbitra elegantiae, nýbrž i jako člo-

věka, bez jehož rad a vkusu by se nemusil vydařit vý-

let do Achaje. Nejednou si však myslím, že to musí

dřív nebo později skončit, a víš, oč mi pak nejvíce jde?

O to, aby Měděnobradý nedostal tu moji číši z murrhy,

kterou znáš a obdivuješ. Budeš-li v okamžiku mé smr-

ti u mne, dám ti ji, budeš-li daleko, tak ji rozbiji. Ale

prozatím máme před sebou ševcovské Beneventum,

olympské Řecko a Fatum, které určuje každému z nás

neznámé a nepředvídané cesty. Buď zdráv a najmi si

Krotóna, protože jinak ti Lygii vezmou podruhé. Až už

nebudeš potřebovat Chilonida, pošli mi ho, ať budu

kdekoli. Možná že z něho udělám druhého Vatinia,

a možná že se konsulové a senátoři budou ještě před

nim třást, tak jako se třesou před tím nynějším rytí-

řem Dratvičkou. Stálo by za to dočkat se takové podí-

vané. Až získáš zpátky Lygii, podej mi o tom zprávu,

abych za vás mohl obětovat ve zdejším okrouhlém Ve-

nušině chrámku párek labutí a párek holubů. Viděl

jsem onehdy ve snu Lygii na tvém klíně, jak hledá tvá

ústa. Vynasnaž se, aby to byl věštecký sen. Kéž není

mraků na tvém nebi, a budou-li, ať mají barvu i vůni

růží. Buď zdráv!"

170

KAPITOLA 19

Vinicius sotva dočetl, když se do knihovny, nikým ne-

ohlášen, tiše vkradl Chilón. Služebnictvo mělo totiž

rozkaz pustit ho dovnitř v každou denní i noční dobu.

"Kéž je ti božská matka tvého velkolepého předka

Aenea stejně příznivá, pane, jako byl příznivý mně

božský syn Majin," řekl.

"To znamená?" zeptal se Vinicius a vyskočil od

stolu, u kterého seděl.

A Chilón zvedl hlavu a zvolal:

"Heuréka!"

Mladý patricius byl tak rozrušen, že hodnou chvíli

nebyl s to promluvit ani slova.

"Viděl jsi ji?" zeptal se konečně.

"Viděl jsem Ursa, pane, a mluvil jsem s ním."

"A víš, kam se skryli?"

"Ne, pane. Někdo by snad ze samé ješitnosti dal

Lygovi najevo, že uhádl, kdo je, někdo jiný by se snažil

vypátrat, kde bydlí, a dostal by buď ránu pěstí, po kte-

ré by ho přestaly zajímat všechny pozemské záležitos-

ti, anebo by vzbudil v obrovi podezření a zavinil by, že

by pro to děvče vyhledali ještě dnes v noci nový úkryt.

Já jsem to však neudělal, pane. Mně stačí, když vím, že

Ursus pracuje u mlynáře nedaleko Emporia a že se ten

mlynář jmenuje Demas, tak jako tvůj propuštěnec;

a stačí mi to proto, že teď ho může kterýkoli tvůj otrok,

jemuž důvěřuješ, ráno sledovat a vyslídit jejich skrýš.

Já ti, pane, přináším jen jistotu, že jestliže je v Římě

Ursus, je zde i božská Lygie. A pak druhou zprávu, že

dnes v noci bude Lygie skoro dozajista v Ostrianu..."

"V Ostrianu? Kde je to?" skočil mu do řeči Vini-

cius, zřejmě ochoten běžet ihned na ono místo.

"Je to staré hypogaion mezi Via Salaria a Via No-

mentana. Onen křesťanský pontifex maximus, o kte-

rém jsem se ti zmínil, pane, a kterého čekali mnohem

později, už přijel a dnes v noci bude křtít a učit na

171

onom hřbitově. Křesťané se se svou vírou skrývají,

protože i když nebyly dosud vydány žádné edikty, kte-

ré by ji zakazovaly, lidé je nenávidí, musejí tedy být

opatrní. Sám Ursus mi povídal, že se dnes v Ostrianu

shromáždí všichni do jednoho, protože každý chce vi-

dět a slyšet člověka, který byl prvním Kristovým učed-

níkem a kterého křesťané nazývají Apoštolem. A pro-

tože u křesťanů poslouchají kázání ženy stejně jako

muži, nebude tam z žen snad jen jediná Pomponia,

která by asi nemohla odůvodnit před Aulem, vyznava-

čem starých bohů, proč odchází v noci z domu. Avšak

Lygie, ó pane, která je pod ochranou Ursa a starších

obce, půjde nade vši pochybnost s ostatními ženami."

Vinicius, který žil až dosud jako v horečce, udržo-

ván při životě jen nadějí, pocítil nyní, když se zdálo, že

se tato naděje vyplňuje, takovou slabost, jaká přichází

na člověka u cíle dlouhé cesty, která byla nad jeho síly.

Chilón si toho všiml a rozhodl se, že toho využije.

"Brány hlídají sice tví lidé, pane, a křesťané to

musí vědět. Jenže oni nepotřebují brány. Tiber je také

nepotřebuje, a třebaže je od řeky k oněm silnicím da-

leko, vyplatí se jít delší cestou, jde-li o to, vidět ,Velké-

ho Apoštola'. Ostatně křesťané mohou znát tisíc způ-

sobů, jak se dostat za hradby, a já vím, že je znají.

V Ostrianu najdeš, pane, Lygii, a i kdyby tam nebyla

ona - to ovšem pokládám za nemožné -, bude tam

Ursus, protože mi slíbil, že zabije Glauka. Sám mi řekl,

že přijde a tam ho zabije, slyšíš, urozený tribune?

Nuže, buďto ho budeš sledovat a dozvíš se, kde Lygie

bydlí, anebo rozkážeš svým lidem, aby ho zajali jako

vraha, a až ho budeš mít v rukou, vynutíš si od něho

přiznání, kam skryl Lygii. Já jsem své udělal! Někdo

jiný by ti řekl, ó pane, že vypil s Ursem deset kantharů

nejlepšího vína, než z něho dostal to tajemství; jiný by

ti zase řekl, že s ním prohrál tisíc sesterciů ve scriptae

duodecim anebo že od něho koupil zprávy za dva tisí-

ce ... Vím, že bys mi to nahradil dvojnásob, ale já jsem

přesto jednou v životě ... totiž chtěl jsem říci: jako po

172

celý svůj život budu i teď poctivý, protože doufám, že

všechny mé výlohy i naděje předčí tvá velikomyslnost,

jak se vyjádřil velkodušný Petronius."

Avšak Vinicius, který byl jako voják zvyklý vědět

si rady ve všech situacích a také hned jednat, brzy

ovládl svou chvilkovou slabost a řekl:

"Nezklameš se v mé velkomyslnosti, ale napřed

půjdeš se mnou do Ostriana."

"Já do Ostriana?" zeptal se Chilón, který neměl

nejmenší chuti tam jít. "Já jsem ti, šlechetný tribune,

slíbil, že ti Lygii najdu, ale neslíbil jsem ti, že ji une-

su... Jen si, pane, představ, co by se se mnou stalo,

kdyby ten lygijský medvěd rozsápal Glauka a vzápětí

zjistil, že ho rozsápal ne právě oprávněně? Což by mě

pak nepovažoval (ostatně nesprávně) za původce spá-

chané vraždy? Pomni, pane, že oč větším je někdo filo-

zofem, o to nesnadněji dovede odpovídat na hloupé

otázky prosťáčků. Co bych mu tedy odpověděl, kdyby

se mne zeptal, proč jsem nařkl lékaře Glauka? Jestliže

mě však podezíráš, že tě klamu, povím ti toto: zaplať

mi teprve pak, až ti ukáži dům, v němž bydlí Lygie,

a dnes mi projev jen drobet štědrosti, abych nezůstal

tak docela bez odměny, kdyby ses i ty, ó pane (kéž tě

před tím chrání všichni bozi), měl stát obětí nějakého

neštěstí. Vím, že bys to nikdy nepřenesl přes srdce."

Vinicius přistoupil ke skřínce zvané arca, která

stála na mramorovém podstavci, vyňal z ní váček a ho-

dil jej Chilónovi.

"To jsou serupula," řekl. "Až bude Lygie v mém

domě, dostaneš stejně velký měšec aureů."

"Joviši!" zvolal Chilón.

Avšak Vinicius svraštil obočí.

"Jíst dostaneš tady a pak si můžeš odpočinout. Do

večera se mi odtud nehneš, a až se setmí, půjdeš se

mnou do Ostriana."

V Řekově obličeji se objevil na okamžik strach

a nerozhodnost, ale pak se uklidnil a řekl:

"Kdo by ti mohl odolat, pane! Přijmi tato slova

173

jako dobrou věštbu, tak jako přijal podobná slova náš

velký hrdina v Hammónově svatyni. Pokud jde o mne,

tato scrupula (a zatřásl měšcem) přemohla mé skru-

pule, a to už nemluvím o tvé společnosti, která je pro

mne štěstím a požitkem..."

Avšak Vinicius ho netrpělivě přerušil a začal se

vyptávat na podrobnosti rozmluvy s Ursem. Jedna věc

z nich vyplývala docela jasně: že buď odhalí ještě dnes

v noci Lygiin úkryt, anebo že jí samé se budou moci

zmocnit na zpáteční cestě z Ostriana. A při tomto po-

myšlení se Vinicia zmocňovala šílená radost. Teď, kdy

měl už téměř jistotu, že získá Lygii zpět, hněv i nená-

vist k ní zmizely. Právě pro tuto radost jí odpustil vše-

chna provinění. Myslil na ni jen jako na drahou a vy-

touženou bytost a měl takový dojem, jako by se měla

vrátit z dlouhé cesty. Měl chuť svolat otroky a rozkázat

jim, aby vyzdobili dům girlandami. Nehněval se v tom-

to okamžiku dokonce ani na Ursa. Byl ochoten odpus-

tit vše a všem. Chilón, k němuž cítil dosud přes jeho

služby jistý odpor, připadal mu teď poprvé jako zábav-

ný a zároveň nevšední člověk. Rozjasnil se mu dům,

vyjasnily se mu oči, vyjasnil se mu obličej. Znovu pocí-

til v sobě mládí a radost ze života. Dřívější chmurné

utrpení mu ještě nepřineslo dost jasnou představu, jak

má Lygii rád. Pochopil to teprve teď, když měl naději,

že ji získá. Touha po ní se v něm probouzela, jako se

na jaře probouzí země prohřátá sluncem, ale jeho vá-

šeň nebyla teď už tak slepá a divoká, nýbrž spíše ra-

dostná a cituplná. Cítil v sobě bezmeznou energii a byl

přesvědčen, že jakmile jen spatří na vlastní oči Lygii,

už ho o ni nepřipraví ani všichni křesťané celého svě-

ta, ba ani sám caesar.

Avšak Chilón, jemuž Viniciova radost dodala smě-

losti, začal mu dávat rady. Podle něho neměli ještě vy-

hráno a budou musit zachovávat největší opatrnost,

jinak by přišlo celé dílo nazmar. Zapřísahal také Vini-

cia, aby se Lygie nezmocňoval v Ostrianu. Měli by tam

jít s kapucemi na hlavách a se zastřenými obličeji

174

a spokojit se pouhým pozorováním všech přítomných

z některého tmavého kouta. Jakmile spatří Lygii, bude

nejbezpečnější jít vpovzdáli za ní, zjistit, do kterého

domu vchází, a druhý den za svítání obstoupit tento

dům s velkou silou otroků a zmocnit se Lygie za bílého

dne. Protože Lygie je rukojmí a patří vlastně caesaro-

vi, může to Vinicius udělat, aniž se bude musit obávat

zákonů. Kdyby Lygii nenašli v Ostrianu, půjdou za

Ursem a výsledek bude týž. Na hřbitov nemohou jít

s velkým počtem lidí, mohli by totiž na sebe snadno

upoutat pozornost a pak by křesťanům stačilo pozhá-

šet všechna světla, tak jak to udělali při prvním únosu,

a rozprchnout se anebo poschovávat ve tmě, ve skrý-

ších, které znají jen oni. Budou se však muset ozbrojit

a ještě lépe bude, vezmou-li s sebou dva důvěryhodné

a silné lidi jako ochranu pro každý případ.

Vinicius uznával, že Chilón má naprostou pravdu,

a protože si zároveň vzpomněl na Petroniovy rady, při-

kázal otrokům, aby mu přivedli Krotóna. Chilón, který

znal všechny lidi v Římě, uklidnil se očividně, když

uslyšel jméno známého atleta, jehož nadlidské síle se

už nejednou obdivoval v aréně, a prohlásil, že tedy do

Ostriana půjde. Měšec plný velkých aureů se mu zdál

s Krotónovou pomocí mnohem dosažitelnější.

Usedl tedy v dobré náladě ke stolu, k němuž ho po

chvíli pozval správce atria, a při jídle vyprávěl otro-

kům, jak přinesl jejich pánovi zázračnou mast, jíž sta-

čí natřít kopyta sebehorších koní, aby pak nechali při

závodech všechny ostatní daleko vzadu. Tu mast ho

naučil připravovat jistý křesťan, neboť křesťanští star-

ší se vyznají v kouzlech a čárech daleko lépe než sami

Thesalové, i když Thesálie je svými čarodějnicemi

proslulá. Křesťané chovají k němu nesmírnou důvěru,

a proč, toho se snadno dovtípí každý, kdo ví, co zname-

ná ryba. Při těchto slovech pozoroval bedlivě tváře

otroků, doufaje, že mezi nimi objeví křesťana a ohlásí

to Viniciovi. Když ho však tyto naděje zklamaly, dal se

s nesmírnou chutí do jídla a do pití, nešetřil při tom

175

pochvalami kuchaři a ujišťoval ho, že se ho pokusí od

Vinicia odkoupit. Jeho veselou náladu kalilo jen po-

myšlení na to, že v noci bude muset jít do Ostriana.

Utěšoval se však tím, že tam půjde v převlečení, potmě

a s dvěma lidmi, z nichž jednoho zbožňuje jako siláka

celý Řím a druhý je patricius a vysoký vojenský hod-

nostář. I kdyby Vinicia objevili, říkal si v duchu, neod-

váží se vztáhnout na něho ruku, a pokud jde o mne,

pak budou muset být moc velcí chytráci, budou-li chtít

spatřit třeba jen špičku mého nosu.

Potom si začal vybavovat v mysli rozmluvu s děl-

níkem a to rozpomínání ho naplnilo novou nadějí. Ne-

byl ani trochu na pochybách, že ten dělník byl Ursus.

Věděl z vyprávění Viniciova i těch, kdož doprovázeli

Lygii z caesarova paláce, o neobyčejné síle toho člově-

ka. A protože se u Euricia vyptával na zvlášť silné lidi,

nebylo nic divného, že mu doporučili Ursa. A pak ani

dělníkovy rozpaky a pobouření při zmínce o Viniciovi

a o Lygii mu nedovolovaly pochybovat, že ho tyto oso-

by zvlášť zajímají. Dělník se zmiňoval také o pokání za

zabití člověka - a Ursus zabil přece Atacina. A koneč-

ně dělníkova podoba odpovídala naprosto tomu, co vy-

právěl Vinicius o Lygovi. Jen snad změněné jméno

mohlo budit pochybnosti, jenže Chilón už věděl, že

křesťané přijímají u křtu často jiná jména.

Jestliže Ursus zabije Glauka, říkal si Chilón, bude

dobře, jestliže ho nezabije, i to bude dobré znamení.

Bude to důkaz, jak těžké je pro křesťany zabíjet. Vylí-

čil jsem přece Glauka jako Jidášova rodného syna

a jako zrádce všech křesťanů; byl jsem tak výmluvný,

že by se byl ustrnul kámen a slíbil by spadnout Glau-

kovi na hlavu, a přesto jsem jen taktak přiměl toho

lygijského medvěda, aby mi slíbil, že naň položí svou

tlapu... Váhal, nechtěl, vyprávěl o své lítosti a o svém

pokání. Zřejmě to u křesťanů nepovažují za správ-

né... Bezpráví způsobené nám je třeba odpouštět, za

bezpráví spáchané na jiných není dovoleno se mstít,

ergo, pověz, Chilóne, co ti může hrozit? Glaukos se ti

176

nesmí pomstít... Ursus, jestliže nezabije Glauka za

tak veliké provinění, jako je zrada všech křesťanů, za-

bije tím méně tebe za tak malé provinění, jako je zra-

da jednoho křesťana. Ostatně, jen co ukáži tomu vilné-

mu hřebečkovi hnízdo té hrdličky, umyji si z toho vše-

ho ruce a odstěhuji se zpátky do Neapole. Křesťané

mluví také o jakémsi umývání rukou, je to tedy zřejmě

způsob, jak s konečnou platností skoncovat s čímkoliv,

co člověk s nimi má. Jsou nějak dobří, ti křesťané,

a tak špatně se o nich mluví! Ó bohové! Taková je už

spravedlnost na světě. Ale já mám to učení rád už pro-

to, že nedovoluje zabíjet. A jestliže nedovoluje zabíjet,

pak asi nedovoluje ani krást, ani podvádět, ani falešně

svědčit. Nezdá se tedy, že by to bylo snadné učení. Učí

zřejmě nejen poctivě umírat, jak učí i stoikové, nýbrž

i poctivě žít. Jestliže se někdy zmohu na majetek

a budu mít takový dům, jako je tenhle, a tolik otroků,

stanu se snad křesťanem na tak dlouho, jak dlouho mi

to bude k prospěchu. Protože bohatý si může dovolit

všecko, dokonce i ctnostný život... Ano! Je to nábo-

ženství pro bohaté a nerozumím tedy, jak to, že je mezi

nimi tolik chudáků. Co z toho mají a proč dovolují

ctnosti, aby jim poutala ruce? Musím si to někdy pro-

myslit. Prozatím díky tobě, Herme, žes mi pomohl na-

jít toho jezevce... Ale jestliže jsi to udělal pro ty dvě

jalovice, bílé jednoročky s pozlacenými rohy, pak se ti

divím. Styď se, Argobijce! Tak chytrý bůh, a že by už

předem nevytušil, že nic nedostane? Obětuji ti za to

svou vděčnost, ale jestliže dáváš před mou vděčností

přednost dvěma dobytčatům, pak sám jsi třetí a v nej-

lepším případě bys měl být pastuchou, a ne bohem.

A dej si také pozor, abych jako filozof lidem nedokázal,

že neexistuješ, protože pak by ti přestali obětovat

všichni. S filozofy máš lepší si to nerozházet.

Rozmlouvaje takto sám se sebou a s Hermem, na-

táhl se na lavici, podložil si pod hlavu plášť, a jakmile

otroci sklidili se stolu, usnul. Probudil se teprve, anebo

byl vlastně probuzen, když přišel Krotón. Odebral se

177

do atria a se zalíbením si prohlížel mohutnou lanisto-

vu, exgladiátorovu postavu, která svou obrovitostí jako

by vyplňovala celé atrium. Krotón se už dohodl na

odměně za výpravu a pravil právě Viniciovi:

"U Herkula! Dobře, pane, že ses přihlásil dnes,

protože zítra odjíždím do Beneventa, kam mě pozval

urozený Vatinius, abych tam před caesarem zápasil

s nějakým Syfaxem, prý nejsilnějším negrem, jakého

kdy zrodila Afrika. Dovedeš si, pane, představit, jak

jeho páteř chrupne v objetí mých paží? Ale kromě toho

mu pěstí roztříštím jeho černou čelist."

"U Polluxe!" odpověděl Vinicius. "Jsem přesvěd-

čen, že to uděláš, Krotóne."

"A uděláš výborně," dodal Chilón. "Ano!... Kromě

toho mu roztříšti čelist! To je dobrá myšlenka a čin,

který je tě hoden. Chtěl bych se s tebou vsadit, že mu

tu čelist roztříštíš. Ale teď si natři údy olejem, můj

Herkule, a opásej se, neboť věz, že se můžeš utkat

s opravdickým Kakem. Ten člověk, co hlídá to děvče,

o které jde urozenému Viniciovi, má prý nevšední

sílu."

Chilón to říkal jen proto, aby podráždil Krotónovu

ješitnost, ale Vinicius řekl:

"Ano, mluví pravdu. Neviděl jsem to, ale vyprávěli

mi o něm, že chytí za rohy býka a táhne ho, kam chce."

"Oj!" zvolal Chilón, který si nedovedl představit, že

by Ursus byl tak silný.

Ale Krotón se pohrdavě usmál.

"Jsem ochoten, urozený pane," řekl, "zmocnit se

tady touhle rukou toho, koho přikážeš, tou druhou se

ubránit sedmi takovým Lygům a přinést ti děvče

domů, i kdyby se všichni římští křesťané hnali za

mnou jako kalabrijští vlci. A jestliže to nedokáži, mů-

žeš mě dát zbičovat tady na tomhle impluviu!"

"Nedovol mu to, pane," vykřikl Chilón. "Počnou na

nás házet kamením a co nám pak bude platna jeho

síla? Cožpak nebude lepší unést děvče z domu a nevy-

stavovat tak ani ji, ani sebe záhubě?"

178

"Tak je to třeba udělat, Krotóne," řekl Vinicius.

"Tvé peníze, tvá vůle! Jen, pane, nezapomeň, že

zítra jedu do Beneventa."

"Jen ve městě mám pět set otroků," odpověděl Vi-

nicius.

Pak jim pokynul, aby odešli, a sám se odebral do

knihovny. Tam usedl a napsal Petroniovi:

"Chilón našel Lygii. Dnes večer jdu s ním a s Kro-

tónem do Ostriana a unesu ji buďto hned, anebo zítra

z domu. Kéž ti bohové sešlou vše, co si jen přeješ. Buď

zdráv, carissime, radost mi totiž brání psát déle."

Odložil třtinu a začal rychle přecházet sem a tam,

protože kromě radosti, která mu zaplavovala duši,

stravovala ho také horečka. Představoval si, že zítra

bude Lygie v tomto domě. Nevěděl, jak s ní naloží, cítil

však, že bude-li ho chtít milovat, stane se jejím otro-

kem. Vzpomněl si, jak ho Akté ujišťovala, že ho Lygie

milovala, a to ho hluboce vzrušovalo. Půjde tedy jen

o to, přemoci panenský stud a jakési sliby, které zřej-

mě přikazuje křesťanské učení. Je-li tomu tak, pak

bude-li Lygie už jednou v jeho domě a podlehne-li

přemlouvání nebo násilí, musí si potom už jen říci:

"Stalo se!" a dále z ní už bude povolná a milující žena.

Avšak proud těchto šťastných myšlenek mu pře-

rušil Chilónův příchod.

"Pane," řekl Řek, "ještě něco mi napadlo: co když

mají křesťané jakési známky, jakési tessery, bez nichž

nepustí nikoho do Ostriana? Vím, že v modlitebnách to

tak bývá, a dostal jsem takovou tesseru od Euricia.

Dovol mi tedy, pane, zajít k němu, důkladně se ho na

vše vyptat a opatřit si ty známky, jestliže se ukáže, že

jsou nutné."

"Dobrá, ušlechtilý mudrče," odpověděl vesele Vini-

cius. "Mluvíš jako prozíravý člověk a patří ti za to po-

chvala. Půjdeš tedy k Euriciovi nebo kam se ti zlíbí,

ale pro jistotu nech tady na tom stole ten měšec, který

jsi dostal."

Chilón, který se vždycky nerad loučil s penězi, se

179

zamračil, ale uposlechl rozkazu. Pak odešel. Z Carin

k Cirku, u něhož stál Euriciův krámek, nebylo příliš

daleko, vrátil se proto ještě dlouho před večerem.

"Tady jsou známky, pane. Bez nich by nás nepus-

tili dovnitř. Vyptal jsem se důkladně na cestu a záro-

veň jsem Euriciovi řekl, že potřebuji ty známky jen

pro své přátele, sám totiž nepůjdu, protože je to pro

mne, starého člověka, příliš daleko, a že se ostatně se-

tkám s Velkým Apoštolem zítra, takže mi bude moci

opakovat nejkrásnější části svého kázání."

"Jak to, že nepůjdeš? Musíš jít!" řekl Vinicius.

"Vím, že musím, ale půjdu důkladně zahalen

a vám radím, abyste to udělali také tak, jinak bychom

mohli ptáčky vyplašit."

Za malou chvíli se začali chystat na cestu, protože

na svět padal už soumrak. Vzali si galské pláště s ka-

pucemi a lucerny. Vinicius kromě toho vyzbrojil sebe

a své druhy krátkými zakřivenými noži a Chilón si

nasadil paruku, kterou si opatřil cestou od Euricia.

Pak spěšně vyrazili, aby došli ke vzdálené Nomentán-

ské bráně ještě dříve, než ji zavřou.

KAPITOLA 20

Šli po Vicu Patriciu, pod úpatím Viminalu k bývalé

Viminálské bráně a kolem pláně, na které postavil

později Dioklecián nádherné lázně. Prošli kolem zbyt-

ků zdí Servia Tullia, a jdouce ještě pustšími místy, do-

šli k Nomentánské silnici. Zde odbočili doleva směrem

k Via Salaria a octli se mezi pahorky, kde bylo plno

pískoven a tu a tam i hřbitov. Mezitím se setmělo už

docela, a protože měsíc ještě nevyšel, byli by těžko hle-

dali cestu, nebýt toho, že jim ji ukazovali sami křesťa-

né, jak to předvídal Chilón. Vpravo, vlevo i vpředu,

všude bylo vidět tmavé postavy, spěchající opatrně do

písčitých úvozů. Někteří z těchto lidí nesli lucerničky,

180

zakrývajíce je však co nejpečlivěji plášti, jiní, kteří

znali dobře cestu, šli potmě. Zkušený vojenský Vinici-

ův zrak rozeznával podle pohybů mladší muže, starce,

belhající se o holích, i ženy, zahalené pečlivě do dlou-

hých stol. Nečetní chodci a vesničané odjíždějící

z města považovali patrně tyto noční poutníky za děl-

níky, spěchající do harenarií, anebo za pohřební bratr-

stva, jejichž členové pořádávali v noci obřadní hostiny.

Čím dále však mladý patricius a jeho společníci šli,

tím více lucerniček se míhalo kolem dokola a tím více

tu bylo lidí. Někteří z nich zpívali tlumenými hlasy

písně, které se Viniciovi zdály jakoby plny stesku. Tu

a tam zachytil jeho sluch nesouvislá slova nebo i celé

věty některé písně, jako třeba: "Vstaň, ty, jenž spíš",

anebo "Povstaň z mrtvých", jindy zase vyslovovala

ústa mužů a žen Kristovo jméno. Ale Vinicius si málo

všímal těch slov, neustále jej totiž trápila myšlenka, že

snad některá z těch tmavých postav je Lygie. Některé

postavy, které je míjely blízko, zdravily: "Pokoj

s vámi!" nebo "Sláva Kristovi!" Vinicia se v takových

okamžicích zmocňoval neklid, protože měl dojem, že

slyší Lygiin hlas. Co chvíli ho oklamala podoba posta-

vy nebo podoba pohybů, a teprve když se několikrát

přesvědčil, že se mýlí, přestal věřit svým očím.

Cesta mu však připadala dlouhá. Znal dobře tuto

krajinu, ale potmě se v ní nevyznal. Co chvíli se obje-

vovaly hned jakési úzké průchody, hned zase zbytky

zdí nebo budovy, na něž se Vinicius nemohl upamato-

vat, že by byly v okolí města. Konečně se nad nahro-

maděnými mraky objevil okraj měsíce a osvětlil kraji-

nu lépe než blikavé lucerničky. Kousek dál spatřili ko-

nečně zář jakoby ohně nebo pochodní. Vinicius se na-

klonil k Chilónovi a zeptal se, zda je to Ostrianum.

Chilón, na něhož noc, vědomí, že je daleko od měs-

ta, a ty postavy podobné strašidlům působily zřejmě

silným dojmem, odpověděl trochu nejistým hlasem:

"Nevím, pane, nikdy jsem v Ostrianu nebyl. Ale

mohli by uctívat Krista někde blíže městu."

181

A protože pocítil potřebu mluvit a dodat si tím od-

vahy, pokračoval po chvíli:

"Scházejí se jako zločinci, ačkoliv mají zakázáno

zabíjet - ledaže by mě ten Lyg ničemně podvedl."

Avšak i Vinicia, který myslil stále na Lygii, udivila

ta ostražitost a tajuplnost, s níž se její souvěrci schá-

zeli na kázání svého nejvyššího kněze, a proto řekl:

"I toto náboženství má mezi námi své vyznavače,

tak jako všechna ostatní vyznání. Ale křesťanství je

přece židovská sekta. Proč se tedy scházejí tady, když

na Zátibří stojí židovské chrámy, kde Židé obětují za

bílého dne?"

"Ne, pane. Právě Židé jsou jejich nejzarytějšími

nepřáteli. Slyšel jsem, že už před vládou dnešního cae-

sara došlo mezi Židy a křesťany takřka k válce. Caesa-

ra Claudia přestaly ty bouře bavit natolik, že vyhnal

všechny Židy, ale dnes je onen edikt už zase zrušen.

Avšak křesťané se skrývají před Židy a před obyvatel-

stvem, protože jak víš, obyvatelstvo je podezírá ze zlo-

činů a nenávidí je."

Chvíli šli zase mlčky, až promluvil opět Chilón, je-

hož strach se zvětšoval úměrně se vzdáleností od

městských bran:

"Když jsem se vracel od Euricia, vypůjčil jsem si

od jednoho lazebníka paruku a do nosu jsem si strčil

dva boby. Takhle by mě neměli poznat. Ale i kdyby

poznali, nezabijí mě. Nejsou to špatní lidé. Jsou to do-

konce velmi dobří lidé a já je mám rád a vážím si jich."

"Nezískávej si je předčasnými pochvalami," odpo-

věděl Vinicius.

Vešli do úzkého úvozu, uzavřeného po obou stra-

nách dvěma náspy, nad nimiž se na jednom místě kle-

nul aquaedukt. Mezitím vyplul měsíc z mraků docela.

Na konci úvozu spatřili zeď, hustě porostlou břečťa-

nem, stříbřícím se v měsíčním světle. Bylo to Ostria-

num.

Viniciovi se rozbušilo srdce rychleji.

U brány sbírali dva fossorové známky. Za chvíli se

182

Vinicius a jeho společníci octli na dost velikém pro-

stranství, obehnaném kolem dokola zdí. Tu a tam stály

osamělé pomníky a uprostřed bylo vidět vlastní hypo-

gaion, totiž kryptu, jejíž spodní část byla zapuštěna

pod zem, kde byly také hrobky; před vchodem do kryp-

ty šuměla fontána. Bylo však jasné, že příliš mnoho

lidí by se do hypogaia nevešlo. Vinicius si tedy snadno

domyslil, že obřad se bude konat pod širým nebem na

nádvoří, kde se také vkrátku shromáždil velmi počet-

ný dav. Kam oko dohlédlo, mihotala se lucernička ve-

dle lucerničky. Mnoho lidí však světlo nemělo. Až na

několik hlav, které se odhalily, zůstali všichni zahale-

ni, ať už z obavy před zrádci nebo před chladem, a mla-

dý patricius si pln úzkosti uvědomil, že zůstanou-li tak

až do konce, Lygii v těch davech a při tom chabém

světle nenajde.

Avšak tu zapálili před kryptou několik smolných

pochodní, narovnaných do malé hraničky. Rozjasnilo

se. Dav začal po chvíli zpívat jakýsi hymnus. Zpočátku

zpívali tiše, ale pak stále hlasitěji. Vinicius neslyšel

nikdy v životě takovou píseň. Týž smutek, kterého si

už všiml v písních, jež si polohlasem prozpěvovali jed-

notliví lidé cestou na hřbitov, ozval se i nyní z tohoto

hymnu, jenže mnohem výrazněji a mocněji, až nako-

nec zněl tak dojímavě, jako by spolu s lidmi začal

tesknit celý hřbitov, pahorky, úvozy a celé okolí. Zdálo

se, že se v něm ozývá jakési volání do noci, jakási po-

korná prosba o záchranu bloudících, o vysvobození ze

tmy. Hlavy, zvrácené nazad, jako by tam někde vysoko

někoho viděly a ruce jako by ho prosily, aby sestoupil.

Kdykoli píseň utichla, zmocňovalo se všech jakési oče-

kávání, očekávání tak vzrušující, že Vinicius i jeho

společníci pohlíželi mimoděk ke hvězdám, jako by se

báli, že se stane něco nadpřirozeného a že skutečně

někdo sestoupí dolů. Vinicius viděl v Malé Asii,

v Egyptě i v samém Římě mnoho nejrůznějších chrá-

mů, poznal řadu náboženství a slyšel spoustu písní,

avšak teprve tady uviděl poprvé lidi, kteří vzývali boha

183

písní ne proto, že chtěli učinit zadost nějakému ustále-

nému ritu, nýbrž kteří ho vzývali od srdce, z opravdové

touhy po něm, z takové, jakou mohou pociťovat jen

děti po otci nebo po matce. Člověk by musil být slepý,

aby nepoznal, že tito lidé svého boha nejen uctívají,

nýbrž i z celé duše milují. A to Vinicius neviděl v žád-

né zemi, při žádných obřadech, v žádném chrámu. Pro-

tože lidé v Římě i v Řecku, kteří ještě uctívali bohy,

činili tak jen proto, aby si vyprosili jejich pomoc, ane-

bo ze strachu před nimi; ale nikomu ani nenapadlo,

aby je miloval.

I když se tedy v myšlenkách zabýval jen Lygií

a veškerou pozornost soustřeďoval na to, aby ji v da-

vech našel, přece jen nemohl nevidět tyto podivné

a neobyčejné věci, které se tu kolem něho děly. Mezi-

tím přihodili na oheň několik pochodní, takže plameny

zalily hřbitov rudou září, v níž zbledlo mihotání lucer-

niček. A právě v tom okamžiku vyšel z hypogaia stařec

v plášti s kapucí, která však nezakrývala hlavu, a vy-

stoupil na kámen ležící poblíž hranice.

Dav se při pohledu na něj zavlnil. Vedle Vinicia se

ozvalo šeptání: "Petrus! Petrus!" Někteří klekali, jiní

k němu vztahovali ruce. Nastalo tak hluboké ticho, že

bylo slyšet každý uhlíček odpadající od pochodní,

vzdálené drkotání kol na Nomentánské silnici i šumě-

ní větru v několika piniích, rostoucích u hřbitova.

Chilón se naklonil k Viniciovi a zašeptal:

"To je on! První Kristův učedník, rybář!"

Stařec zvedl ruku a přežehnal znamením kříže

shromážděné, a ti padli okamžitě na kolena. Viniciovi

společníci i on sám následovali příkladu ostatních,

protože se nechtěli prozradit. Mladý muž nebyl proza-

tím schopen uspořádat si své dojmy, zdálo se mu totiž,

že onen člověk, kterého vidí před sebou, je velmi pro-

stý a zároveň nevšední, ba co více, že ta nevšednost

pramení právě z jeho prostoty. Stařec neměl ani mitru

na hlavě, ani dubový věnec na skráních, ani palmovou

ratolest v ruce, ani zlatou tabulku na prsou, ani hvěz-

184

dami posetý nebo bílý šat, zkrátka neměl ani jeden

z těch odznaků důstojnosti, které nosili východní,

egyptští a řečtí kněží nebo římští flaminové. A opět

zarazil Vinicia týž rozdíl, kterého si všiml, když na-

slouchal křesťanským písním, protože i tento "rybář"

mu připadal ne jako nějaký velekněz zběhlý v ceremo-

niích, nýbrž jako prostý, letitý a nesmírně ctihodný

člověk, přicházející zdaleka vydat svědectví o jakési

pravdě, kterou viděl, které se dotýkal, v niž uvěřil, tak

jako se věří v samozřejmost, a kterou si zamiloval prá-

vě proto, že v ni uvěřil. A jeho obličej vyjadřoval sku-

tečně tak silné přesvědčení, jaké může dát jen pravda

sama. Dokonce i Vinicius, který byl skeptik a nechtěl

proto podlehnout jeho kouzlu, přece jen podlehl jakési

horečné zvědavosti, co asi uslyší z úst toho tajemného

"Chréstova" druha a jaké je to učení, které vyznávají

Lygie a Pomponia Graecina.

Mezitím začal Petr mluvit, a mluvil zpočátku jako

otec, který napomíná děti a učí je, jak mají žít. Přika-

zoval jim, aby zanechali rozmařilosti a prostopášnosti

a milovali chudobu, čistotu mravů a pravdu, aby trpěli-

vě snášeli křivdy a pronásledování, poslouchali své

představené a úřady, vystříhali se zrady, licoměrnosti

a pomluv a konečně aby byli příkladem jak sobě na-

vzájem, tak dokonce i pohanům. Vinicia, pro kterého

bylo dobré jen to, co mu mohlo vrátit Lygii, a špatné

vše to, co se stavělo mezi ně jako překážka, dotkly se

a rozhněvaly některé z těchto rad, protože se mu zdálo,

že stařec, když doporučuje čistotu a boj s tělesnými

žádostmi, odvažuje se nejen odsuzovat jeho lásku, ný-

brž že od něho odrazuje i Lygii a utvrzuje ji v jejím

odporu. Pochopil, že je-li Lygie mezi shromážděnými

lidmi a poslouchá-li tato slova a ukládá si je do srdce,

musí v tomto okamžiku považovat Vinicia za nepřítele

tohoto učení a za hanebného člověka. Při tomto po-

myšlení se ho zmocnil vztek: Co nového jsem vlastně

uslyšel? řekl si v duchu. Tohle má být to nové, nezná-

mé učení? Všichni to přece vědí, všichni to už slyšeli.

185

Vždyť chudobu a omezení osobních potřeb hlásají i ky-

nikové, vždyť ctnostný život doporučoval i Sokrates

jako starou a dobrou zásadu; vždyť první lepší stoik,

dokonce i takový Seneca, který má pět set citrových

stolů, vychvaluje střídmost, doporučuje pravdu, trpěli-

vost v protivenstvích, pevnou vůli v neštěstí. To vše je

tedy už vlastně přeleželé obilí, které žerou už jen myši,

ale lidé je nechtějí, protože stářím už zatuchlo. A kro-

mě hněvu pocítil i jakoby zklamání, očekával totiž, že

se tu před ním odhalí jakási neznámá, kouzelná ta-

jemství, ale přinejmenším že uslyší nějakého podivu-

hodně výmluvného rétora. Zatím však slyšel jen velmi

prostá slova bez jakýchkoli ozdob. Překvapovalo ho

jen to ticho a soustředění, s jakým dav naslouchal.

Avšak stařec mluvil dále k těm zaposlouchaným li-

dem, že mají být dobří, tiší, spravedliví, chudí a čistí ne

proto, aby měli pokoj zaživa, nýbrž proto, aby mohli po

smrti žít věčně v Kristu, v takové radosti, v takové

slávě, v takovém rozkvětu a v takovém veselí, jakého

dosud nikdo na zemi nepoznal. A tady, třebaže byl

před chvílí naladěn nepřátelsky, nemohl si Vinicius

nevšimnout, že je přece jen rozdíl mezi starcovým uče-

ním a mezi tím, co říkali stoikové, kynikové nebo jiní

filozofové. Ti totiž doporučovali dobro a ctnost jako

něco, co je rozumné a praktické pouze pro život, kdež-

to Petr za ně sliboval nesmrtelnost, a to ne nějakou

pochybnou nesmrtelnost pod zemí, plnou nudy, neuko-

jenosti a prázdnoty, nýbrž nesmrtelnost nádhernou,

rovnající se téměř životu bohů. A mluvil o ní jako o ně-

čem docela jistém, takže ve světle takové víry musila

ctnost mít cenu přímo nepředstavitelnou, kdežto život-

ní pohromy se stávaly něčím nesmírně bezvýznam-

ným, neboť trpět přechodně za cenu nevyčerpatelného

štěstí je něco docela jiného než trpět jen proto, že ta-

kový je už řád přírody. A stařec mluvil dále o tom, že

ctnost a pravdu je třeba milovat pro ně samé, neboť

nejvyšším odvěkým dobrem a nejvyšší odvěkou ctnos-

tí je Bůh, takže kdo miluje dobro a ctnost, ten miluje

186

Boha a tím se stává jeho milovaným synem. Vinicius

tomu dost dobře nerozuměl, věděl však už z dřívějška,

ze slov, která řekla Pomponia Graecina Petroniovi, že

ten Bůh je podle názoru křesťanů jeden a všemohoucí.

A když tedy teď ještě uslyšel, že je i nekonečně dobrý

a nekonečně pravdivý, napadlo mu mimoděk, že vedle

takovéhoto Demiurga by Joviš, Saturn, Apollón, Juno,

Vesta i Venuše vypadaly jako nějaká ubohá a povyku-

jící sebranka, v níž si všichni dělají, co se komu zlíbí.

Ale největší údiv se zmocnil mladého člověka, když

stařec začal kázat, že Bůh je také nekonečná láska,

a kdo tedy miluje lidi, plní jeho největší přikázání. Ne-

stačí však milovat lidi svého národa, protože Bůh-člo-

věk prolil svou krev za všechny a našel už i mezi poha-

ny své vyvolené, jako například Cornelia centuriona,

a nestačí milovat jen ty, kdož nám činí dobro, protože

Kristus odpustil i Židům, kteří ho vydali na smrt,

i římským vojákům, kteří ho přibili na kříž; je tedy

třeba těm, kdož nám ubližují, nejen odpouštět, nýbrž

je třeba je i milovat a odplácet jim za zlé dobrým.

A nestačí milovat jen dobré, je třeba milovat i špatné,

protože jen láskou lze z nich vyhnat zlo. Chilón si při

těchto slovech pomyslil, že všechna jeho práce byla

marná a že Ursus se za nic na světě neodváží zabít

Glauka ani dnes v noci, ani kdykoli jindy. Potěšil ho

však druhý závěr, který si vyvodil ze starcova učení,

totiž ten, že ani Glaukos nezabije jeho, i kdyby ho na-

krásně objevil a poznal. A Vinicius se už nedomníval,

že ve starcových slovech není nic nového, naopak, pln

údivu si kladl otázku: Co je to za Boha? Co je to za

učení? A co je to za lidi? Nic z toho, co slyšel, si prostě

nebyl s to srovnat v hlavě. Byla to pro něho dosud

neslýchaná záplava nových pojmů. Cítil, že kdyby se

například chtěl řídit tímto učením, musil by uvrhnout

na hranici svůj způsob myšlení, své mravy, svůj cha-

rakter, celou dosavadní povahu, spálit to všecko na po-

pel a naplnit se jakýmsi docela novým životem i doce-

la novou duší. Učení, které mu přikazovalo milovat

187

Parthy, Syřany, Řeky, Egypťany, Galy i Britanny,

odpouštět nepřátelům, odplácet jim dobrem za zlo

a milovat je, to učení se mu zdálo šílené, ale zároveň

měl dojem, že v tom šílenství je přece jen něco silněj-

šího než ve všech dosavadních filozofiích. Zdálo se mu,

že toto učení je pro svou šílenost neuskutečnitelné, pro

svou neuskutečnitelnost však zase božské. Odmítal je

v duchu, ale cítil, že se z něho jako z louky plné květů

šíří jakási opojná vůně, a kdo tu vůni jednou vdechl,

musí - jako v zemi Lotofagů - zapomenout na vše

ostatní a toužit jen a jen po ní. Zdálo se mu, že v ní

není nic skutečného, ale zároveň že skutečnost je ve-

dle ní něčím tak malicherným, že nestojí za to, aby se

nad ní člověk zamýšlel. Obklopil ho pocit jakýchsi pro-

storů, které dřív ani netušil, pocit něčeho obrovského,

pocit, jako by byl zahalen v oblacích. Hřbitov mu začal

připadat jako nějaké shromaždiště šílenců, ale také

jako místo plné tajemství a hrůzy, kde se na jakémsi

mystickém loži rodí něco, co dosud na světě neexisto-

valo. Připomněl si vše, co tu od počátku povídal ten

stařec o životě, pravdě, lásce a o Bohu, a jeho myšlení

bylo oslněno leskem, tak jako bývají oslněny oči neu-

stále se opakujícím blýskáním. Jak to obyčejně dělají

lidé, jimž se život změnil v jedinou vášeň, uvažoval

i Vinicius o tom všem z hlediska své lásky k Lygii a ve

světle oněch blesků spatřil jasně jedno: je-li Lygie na

hřbitově, vyznává-li toto učení, slyší-li a cítí-li toto vše,

pak se nikdy, nikdy nestane jeho milenkou.

Poprvé od onoho dne, kdy ji poznal u Aula, cítil

Vinicius, že i kdyby ji nyní získal, stejně ji nikdy ne-

získá. Nic takového mu dosud nenapadlo a ani teď mu

to nebylo docela jasné, protože to nebylo ještě zřetelné

pochopení, ale spíše jen nejasný pocit jakési nenahra-

ditelné ztráty, jakéhosi neštěstí. Vzedmul se v něm ne-

klid, který se okamžitě proměnil v bouři hněvu proti

křesťanům vůbec, zvláště však proti starci. Tento ry-

bář, kterého považoval v prvním okamžiku za prosťáč-

ka, vzbuzoval v něm nyní téměř bázeň a připadal mu

188

jako jakési tajemné fatum, řešící neúprosně a zároveň

tragicky jeho osud.

Fossor opět nenápadně hodil několik pochodní do

ohně, vítr přestal šumět v piniích, plameny šlehaly

svými štíhlými čepelemi přímo vzhůru k hvězdám, jis-

křícím se na vyjasněném nebi, a stařec, zmíniv se

o Kristově smrti, mluvil teď už jen o něm. Všichni za-

tajovali dech a ticho bylo ještě větší než předtím, tako-

vé, že bylo téměř slyšet tlukot srdcí. Ten člověk viděl!

A vyprávěl jako někdo, komu se každý okamžik vryl

do paměti tak, že přimhouří-li oči, vidí to vše před se-

bou. Vyprávěl tedy o tom, jak se vrátili od kříže a pro-

seděli s Janem ve večeřadle dva dny a dvě noci beze

spánku a bez jídla, zkrušeni, v bolesti, v úzkosti a v po-

chybnostech, a uvažovali, hlavu v dlaních, o tom, že on

zemřel. Och, jak jim bylo těžko! Jak jim bylo těžko! Už

se probudil třetí den, zdi zbělely svítáním, a oni oba

stále tak seděli u stěny, nevědouce si rady a beze vší

naděje. Sotva je přemohl spánek (protože nespali ani

v noci před ukřižováním), hned se zase probouzeli

a začali bědovat znovu. A tu, krátce před východem

slunce, přiběhla Marie z Magdaly, bez dechu, vlas ro-

zevlátý, a volala: "Odnesli Pána!" Když to uslyšeli, vy-

skočili a rozběhli se k jeho hrobu. Jan, který byl mlad-

ší, doběhl první, viděl, že hrob je prázdný, ale neodvá-

žil se vstoupit. Teprve když přiběhli ke vchodu všichni

tři, on, Petr, vešel dovnitř, viděl tam na kameni ležet

rubáš a roušku z hlavy, ale tělo nenašel.

Padl na ně strach, protože se domnívali, že Krista

ukradli velekněží, oba se tedy vrátili domů ještě zdrce-

nější. Pak přišli ostatní učedníci a bědovali, hned

všichni najednou, aby je snáze uslyšel Pán Zástupů,

hned každý zvlášť. Pozbyli ducha, protože očekávali, že

Mistr vykoupí Izrael - teď to byly už tři dny, co ze-

mřel, a oni nechápali, proč Otec opustil Syna. Raději

by neviděli slunce a zemřeli, tak těžké to pro ně bylo

břímě.

Vzpomínka na ty strašné okamžiky vymáčkla ješ-

189

tě nyní ze starcových očí dvě slzy; v záři ohně bylo

dobře vidět, jak stékají po jeho šedivém vousu. Stará,

lysá hlava se mu začala třást a hlas se mu zaškrtil

v hrudi. Vinicius si v duchu řekl: "Ten člověk mluví

pravdu a pláče nad ní!" A také posluchačům prostých

srdcí sevřel smutek hrdla. Slyšeli už nejednou o Kris-

tových mukách a věděli, že smutek vystřídá radost, ale

že to vyprávěl Apoštol, který to vše viděl, lomili pod

dojmem jeho vyprávění rukama, bědovali a bili se

v prsa.

Pomalu se však uklidnili, protože v nich zvítězila

touha poslouchat dále. Stařec přivřel oči, jako by chtěl

ve svém nitru lépe spatřit vzdálené věci, a pokračoval:

"Co tak bědovali, přiběhla opět Marie z Magdaly

a volala, že viděla Pána. Pro velký jas kolem něho jej

nemohla poznat a myslila, že je to zahradník, ale on

řekl: ,Marie!' A ona vykřikla: ,Rabboni!' a padla mu

k nohám. On jí pak řekl, aby šla k učedníkům, a zmi-

zel. Avšak oni, učedníci, jí nevěřili, a když radostí pla-

kala, jedni ji kárali, druzí se zase domnívali, že se

smutkem pomátla na rozumu, protože také vyprávěla,

že viděla v hrobě anděly, kdežto oni, když tam běželi

podruhé, našli hrob prázdný. Později k večeru přišel

Kleofáš, který šel ještě s jinými do Emauz. Vrátili se

však spěšně a řekli: ,Pán skutečně vstal z mrtvých.'

I počali se o to mezi sebou příti. Dveře měli zamčeny,

protože se báli Židů. Vtom stanul mezi nimi, ačkoli

dveře nezaskřípaly. A když strnuli úžasem, řekl jim:

,Pokoj s vámi!'"

"A viděl jsem ho, jak ho viděli všichni, a byl jako

světlo a jako štěstí našich srdcí, neboť jsme uvěřili, že

vstal z mrtvých a že moře vyschnou, hory se obrátí

v prach, ale jeho sláva nepomine."

"A po osmi dnech vložil Tomáš Didymus prsty do

jeho ran a dotkl se jeho boku a pak mu padl k nohám

volaje: ,Pán můj a Bůh můj!' A on mu odpověděl: ,Žes

190

mě viděl, uvěřil jsi. Blahoslaveni, kdož neviděli, a uvě-

řili.' Tato slova jsme slyšeli a naše oči se dívaly na

něho, neboť byl s námi."

Vinicius poslouchal a dělo se s ním něco podivné-

ho. Zapomněl na chvíli, kde je, začínal ztrácet povědo-

mí skutečnosti, všechna měřítka a soudnost. Ocitl se

mezi dvěma nemožnostmi. Nemohl uvěřit tomu, co po-

vídal stařec, ale cítil, že by musil být slepý a zříci se

vlastního rozumu, kdyby připustil, že ten člověk, který

zde řekl "viděl jsem", lhal. V jeho dojetí, v jeho slzách,

v celé jeho postavě i v podrobnostech událostí, o nichž

vyprávěl, bylo něco, co vylučovalo jakékoli podezření.

Viniciovi se chvílemi zdálo, že sní. Avšak všude kolem

viděl ztichlý dav; čoud z lucerniček dolétal k jeho chří-

pí; opodál hořely pochodně a vedle nich na kameni stál

starý člověk, už takřka nad hrobem, s třesoucí se hla-

vou, člověk, který vydávaje svědectví opakoval: "Viděl

jsem!"

A pak jim vyprávěl všechno dále, až k nanebe-

vstoupení. Chvílemi odpočíval, protože mluvil velmi

podrobně, ale bylo cítit, že každá i sebemenší podrob-

nost se mu vryla do paměti jako do kamene. Těch,

kdož ho poslouchali, zmocnilo se opojení. Sundávali si

z hlav kapuce, aby ho lépe slyšeli a aby jim neušlo ani

jedno z těch slov, která měla pro ně tak nesmírnou

cenu. Měli dojem, že je nějaká nadlidská moc přenáší

do Galileje, že chodí s učedníky po tamějších hájích

a nad tamějšími vodami, že se tento hřbitov mění v je-

zero Tiberiadské a na jeho břehu stojí v jitřním oparu

Kristus, tak jak tam stál tenkrát, když Jan vzhlédl

z loďky a řekl: "Pán přišel!" - a Petr se vrhl do vody

a plaval k němu, aby mohl dříve padnout k milovaným

nohám. V obličejích lidí bylo vidět bezmezné nadšení,

zapomnění na život, štěstí a nesmírnou lásku. Bylo

zřejmé, že během dlouhého Petrova vyprávění měli

někteří křesťané vidění, a když pak začal mluvit o tom,

jak se při nanebevstoupení začala pod Spasitelovy

nohy sbíhat oblaka, zahalovat ho a zakrývat očím

191

apoštolů, zvrátily se všechny hlavy mimoděk nazad

a nastala chvíle očekávání, jako by lidé doufali, že ho

ještě uvidí, anebo jako by čekali, že opět sestoupí z ne-

beských prostor, aby se podíval, jak starý apoštol pase

svěřené ovce, a aby požehnal jeho stádu.

A pro tyto lidi přestal v těch chvílích existovat

Řím, přestal existovat šílený caesar, přestaly existovat

chrámy, bohové a pohané. Existoval pro ně jen Kris-

tus, který vyplňoval zemi, moře, nebe i vesmír.

Ve vzdálených domech, rozsetých podél Via No-

mentana, začali kokrhat kohouti, oznamujíce půlnoc.

Tehdy zatahal Chilón Vinicia za cíp pláště a šeptl:

"Pane, tam poblíž starce vidím Urbana a vedle

něho nějakou dívku."

Vinicius se probral jakoby ze sna, pohlédl, kam

mu Řek ukázal, a spatřil Lygii.

KAPITOLA 21

Při pohledu na ni se v mladém patriciovi zachvěla kaž-

dá kapka krve. Zapomněl na davy lidí, na starce, na

svůj údiv nad těmito nepochopitelnými věcmi, které

slyšel, a viděl před sebou jen ji jedinou. Konečně ji po

všem tom úsilí, po dlouhých dnech neklidu, výbuchů

a zármutku znovu našel! Poprvé v životě se přesvědčil,

že radost se může člověku vrhnout na hruď jako divo-

ká šelma a vyrazit z ní svým stiskem dech. On, který

se dosud domníval, že je jakousi přímou povinností

Fortuny, aby vyplňovala všechna jeho přání, nebyl teď

takřka ani s to věřit svým vlastním očím a svému štěs-

tí. Nebýt této nedůvěry, snad by ho jeho výbušná pova-

ha strhla k nějakému nerozvážnému kroku. Ale Vini-

cius se chtěl napřed přesvědčit, není-li to jen pokračo-

vání všech těch zázraků, jichž měl plnou hlavu, zda

zkrátka nesní. Ale nemohlo být pochyb: viděl Lygii

a dělilo ho od ní sotva pár kroků. Stála v plném světle,

192

mohl se tedy do sytosti kochat jejím půvabem. Kapuce

se jí sesunula s hlavy a pocuchala jí vlasy; ústa měla

pootevřená, oči hleděly vzhůru k apoštolovi, obličej byl

zaposlouchán a nadšen. V plášti z tmavé vlny, byla

oblečena jako dívka z lidu, avšak Vinicius ji ještě ni-

kdy neviděl krásnější a přes všechen zmatek, který se

odehrával v jeho nitru, překvapila ho ušlechtilost její

patricijské hlavy, která jako by se nehodila k jejímu

téměř otrockému šatu. Láska ho ošlehla jako plamen,

láska obrovská, smíšená s jakýmsi podivným pocitem

stesku, zbožňování, úcty a touhy. Cítil rozkoš, kterou

mu působil už sám pohled na ni, a napájel se jí jako

osvěžující vodou po dlouhé žízni. Jak tak stála vedle

obrovského Lyga, zdála se mu menší než předtím, té-

měř dítě; všiml si také, že pohubla. Její pleť byla téměř

průsvitná; působila dojmem květiny i nehmotné by-

tosti zároveň. Ale to v něm vzbuzovalo jenom o to větší

touhu získat tuto bytost, tolik se lišící od žen, které

viděl nebo získal na Východě i v Římě. Cítil, že by vše-

chny ty ostatní ženy, Řím a celý svět vyměnil za ni.

Byl by se do ní zahleděl a zapomenul na vše, nebýt

Chilóna, který ho tahal za cíp pláště ve strachu, aby

Vinicius neudělal něco, co by pro ně bylo nebezpečné.

Křesťané se mezitím začali modlit a zpívat. Za chvíli

zahřmělo "Maranatha" a pak začal Velký apoštol křtít

vodou z fontány ty, které presbyteři přiváděli k němu

jako připravené k přijetí křtu. Viniciovi se zdálo, že ta

noc nikdy neskončí. Chtěl teď co nejdříve sledovat Ly-

gii a zmocnit se jí buď cestou, nebo v jejím domě.

Konečně začali někteří křesťané opouštět hřbitov.

Tehdy Chilón zašeptal: "Vyjděme, pane, před bránu,

nesundali jsme totiž kapuce a lidé se na nás dívají."

Bylo tomu skutečně tak. Když za apoštolovy řeči

sundávali všichni kapuce, aby lépe slyšeli, oni nená-

sledovali příkladu ostatních. Chilónova rada se ukáza-

la kromě toho i rozumná. Stojíce u brány, mohli pozo-

rovat všechny vycházející a Ursa nebylo těžké poznat

podle jeho vzrůstu a postavy.

193

"Půjdeme za nimi," řekl Chilón, "uvidíme, do kte-

rého domu vcházejí, a zítra, anebo ještě lépe dnes, ob-

klíčíš, pane, všechny vchody do domu otroky a zmoc-

níš se jí."

"Ne!" řekl Vinicius.

"Co chceš tedy udělat, pane?"

"Vejdeme za ní do domu a uneseme ji ihned. Přece

ses k tomu zavázal, Krotóne?"

"Zavázal," řekl lanista, "a stanu se tvým otrokem,

pane, jestliže nezlomím tomu buvolovi, který ji hlídá,

páteř."

Avšak Chilón je počal zrazovat a zapřísahat pro

všechny bohy, aby to nedělali. Vždyť Krotóna měli vzít

s sebou jen pro případ obrany, kdyby je poznali, a ne

pro únos děvčete. Když se jí budou chtít zmocnit pouze

ve dvou, vydávají se v nebezpečí smrti, ba co více, Ly-

gie jim může vyklouznout a pak se skryje na někte-

rém jiném místě nebo opustí Řím. A co udělají potom?

Proč nejednat najisto, proč vydávat sebe v nebezpečí

a celý podnik v nejistý osud?

Vinicius, třebaže se musil vší silou přemáhat, aby

Lygii neuchvátil do náruče už na hřbitově, přece jen

cítil, že Řek má pravdu a snad by byl poslechl jeho rad,

nebýt Krotóna, jemuž šlo o odměnu.

"Pane, pověz tomu starému kozlovi, aby mlčel,"

řekl, "anebo mi dovol, abych dal své pěsti dopadnout

na jeho hlavu. Jednou se na mne v hospodě v Buxentu,

kam si mě pozval na hry Lucius Saturninus, vrhlo

sedm opilých gladiátorů a ani jeden neodešel s celými

žebry. Neříkám, abychom to děvče unesli hned teď,

mezi tolika lidmi, mohli by nám házet pod nohy kame-

ní, ale až bude jednou doma, zmocním se jí a zanesu,

kam budeš chtít."

Vinicia potěšila tato slova.

"Tak se, u Herkula, stane!" odpověděl. "Zítra by-

chom ji třeba nemusili zastihnout doma, a kdybychom

je vyplašili, jistě by ji někam odvedli."

"Ten Lyg se zdá strašně silný!" zasténal Chilón.

194

"Ty mu ruce držet nebudeš," odpověděl Krotón.

Musili však čekat ještě dlouho, kohouti už začínali

kokrhat svítání, když teprve spatřili vycházet z brány

Ursa a s ním i Lygii. S nimi šlo ještě několik lidí. Chi-

lónovi se zdálo, že mezi nimi poznává Velkého apošto-

la. Vedle něho šel druhý stařec, značně menší postavy,

dvě ne již mladé ženy a hošík, který jim svítil lucer-

nou. Za tou hrstkou šel zástup asi dvou set lidí. Vinici-

us, Chilón i Krotón se vmísili mezi ně.

"Ba, pane," řekl Chilón, "tvé děvče je pod mocnou

ochranou. To s ní jde on, Velký Apoštol, jen se podívej,

jak lidé vpředu před ním klekají."

Lidé skutečně klekali, ale Vinicius se na ně nedí-

val. Nespouštěje Lygii ani na okamžik z očí, myslil jen

a jen na její únos. Na vojně si zvykl používat nejrůz-

nějších lstí, a tak si teď s vojenskou přesností připra-

voval v duchu celý plán únosu. Cítil, že krok, kterého

se odvažuje, je opovážlivý, ale věděl dobře, že odvážné

nápady končí obyčejně zdarem.

Cesta zpátky byla však dlouhá, a tak uvažoval

chvílemi také o propasti, již vykopalo mezi ním a Lygií

to prapodivné učení, které Lygie vyznává. Chápal teď

už vše, co se stalo, a chápal, proč se to stalo. Byl na

takové věci dost bystrý. Ano, bylo to v tom, že on, Vini-

cius, Lygii neznal. Viděl v ní krásnou dívku, jíž se ne-

vyrovná žádná, a jeho smysly se k ní rozhořely. Ale

teď poznal, že to učení z ní dělá bytost docela jinou,

než jsou ostatní ženy, a naděje, že také ji zvábí smysly,

vášeň, bohatství a rozkoš, je jen prázdnou iluzí. Pocho-

pil konečně to, čemu oba s Petroniem předtím nerozu-

měli, že totiž to nové náboženství vštěpuje duším něco,

co je zcela neznámé světu, v němž žije on, a že Lygie,

i kdyby ho milovala, nezřekne se pro něho žádné ze

svých křesťanských pravd. A jestliže pro ni existuje

nějaká rozkoš, pak je to rozkoš docela jiná než ta, za

kterou se pachtí on, Petronius, caesarův dvůr a celý

Řím. Kterákoli jiná žena, kterou znal, mohla by se stát

jeho milenkou, ale tato křesťanka mohla být jen obětí.

195

A jak tak o tom uvažoval, zmocňovala se ho palči-

vá bolest a hněv, ale zároveň cítil, že je to bezmocný

hněv. Unést Lygii, to se mu zdálo možné, ba byl si tím

téměř jist, ale zároveň si byl jist, že proti tomuto učení

není ničím ani on sám, ani jeho odvaha, ani jeho moc

a že s Lygií nic nesvede. Tento římský vojenský tri-

bun, přesvědčený, že ona síla meče a pěsti, která

ovládla svět, bude nad světem vládnout stále, poznal

teď poprvé v životě, že kromě ní může být ještě něco

jiného. Kladl si tedy pln údivu otázku: Co je to?

A nedovedl si jasně odpovědět; hlavou se mu mí-

haly jen obrazy hřbitova, shromážděných davů a Ly-

gie, zaposlouchané celou duší do slov starce vyprávějí-

cího o mučení, smrti a zmrtvýchvstání Boha člověka,

který vykoupil svět a slibuje mu štěstí na druhé straně

Styxu.

A jak tak o tom uvažoval, v hlavě mu vznikal

zmatek.

Avšak z toho zmatku ho vyvedlo Chilónovo naří-

kání nad vlastním osudem: souhlasil přece s tím, že

najde Lygii, a také ji s nebezpečím života našel a uká-

zal Viniciovi. Ale co na něm chtějí dál? Což slíbil, že ji

unese? A kdo by ostatně mohl něco takového žádat od

mrzáka, jemuž chybějí dva prsty, od starého člověka,

věnujícího se přemýšlení, vědě a ctnosti? Co se stane,

jestliže tak urozený pán, jako je Vinicius, utrpí při

únosu nějakou újmu? Je sice pravda, že bohové by

měli bdít nad vyvolenými, ale cožpak to někdy nevy-

padá, jako by bozi hráli v kostky, místo aby se dívali,

co se děje na světě? Fortuna, jak je známo, má zaváza-

né oči, nevidí tedy ani ve dne, natož v noci. Bude stačit,

jestliže se něco přihodí, jestliže ten lygijský medvěd

hodí po ušlechtilém Viniciovi žernovem, sudem vína

anebo, což by bylo horší, vody - a kdo pak zaručí, že

na ubohého Chilóna nepadne místo odměny odpověd-

nost? On, ubohý mudrc, přilnul přece k ušlechtilému

Viniciovi jako Aristoteles k Alexandru Makedonské-

mu, kdyby mu tedy šlechetný Vinicius dal aspoň ten

196

měšec, který si před Chilónovýma očima strčil za pás,

když odcházel z domu, měl by Chilón v případě, že by

došlo k neštěstí, aspoň zač zavolat pomoc nebo podpla-

tit samotné křesťany. Ó! Proč jen nechce nikdo po-

slechnout starcových rad, které mu našeptává rozvaha

a zkušenost?

Když to Vinicius uslyšel, sáhl po měšci za pasem

a hodil jej Chilónovi do roztažených prstů.

"Tu máš a mlč."

Řek ucítil, že měšec je neobyčejně těžký, a to mu

dodalo odvahy.

"Veškerá má naděje je v tom," řekl, "že Herkules

nebo Theseus konali ještě obtížnější činy, a co jiného

je můj nejbližší osobní přítel Krotón, ne-li Herkules?

A tebe, urozený pane, nenazvu polobohem, protože ty

jsi celým bohem a ani nadále nezapomeneš na nuzné-

ho, věrného služebníka, jehož potřeby je nutno tu

a tam zabezpečit, protože on sám, jakmile se jednou

pohrouží do knih, nestará se naprosto o nic... Takhle

několik sáhů zahrádky a chaloupka, byť se sebemen-

ším portikem, kde by byl v létě chládek, to by jistě bylo

hodno takového dárce. Já se teď budu zpovzdálí obdi-

vovat vašim hrdinským činům a prosit Joviše, aby

vám byl nápomocen, a kdyby něco, natropím tolik hlu-

ku, že se probudí půl Říma a přispěchá vám na pomoc.

Jaká špatná a nerovná cesta! Olej v lucerničce mi do-

hořel... Kdyby mě tak Krotón, který je stejně šlechet-

ný jako silný, chtěl vzít na ruce a donést až k bráně,

vyzkoušel by si především, zda snadno unese to děvče,

za druhé by jednal jako Aeneas a konečně by si do té

míry naklonil všechny dobré bohy, že bych se už vůbec

nebál o výsledek našeho podniku."

"Raději bych nesl zdechlinu ovce, která pošla před

měsícem na prašivinu," odpověděl lanista, "ale jestliže

mi dáš ten měšec, který ti hodil urozený tribun, done-

su tě až k bráně."

"Bodejť by sis narazil palec u nohy!" odpověděl

Řek. "Takhle ses poučil z učení toho ctihodného starce,

197

který líčil nouzi a soucit jako dvě největší ctnosti? Což

ti jasně nepřikázal, abys mě miloval? Už vidím, že

z tebe neudělám nikdy ani špatného křesťana a že spí-

še slunce pronikne zdmi Mamertinského vězení než

pravda tvou hroší lebkou."

Krotón, který měl sice sílu zvířete, ale postrádal

zato jakékoli lidské city, řekl:

"Neboj se! Křesťanem se nestanu! Nechci ztratit

ten kousek chleba!"

"Budiž, ale kdybys měl aspoň začátečnické vědo-

mosti z filozofie, věděl bys, že zlato je marnost!"

"Postav se proti mně s filozofií a já ti dám jenom

jednu ránu do břicha a uvidíme, kdo vyhraje."

"Totéž by mohl říci vůl Aristotelovi," opáčil Chilón.

Začínalo svítat. Rozbřesk potáhl obrysy zdí bledou

barvou. Ze tmy začaly vystupovat stromy u cesty, bu-

dovy a náhrobní pomníky tu a tam rozseté. Cesta ne-

byla už tak docela prázdná. Prodavači zeleniny spě-

chali se svými osly a muly obloženými zeleninou, aby

stihli otevření bran; tu a tam vrzaly vozy se zvěřinou.

Na cestě a po obou jejích stranách ležela lehounká

mlha, která věštila pohodu. Lidé vypadali v té mlze

z trochu větší dálky jako duchové. Vinicius vpíjel zrak

do štíhlé Lygiiny postavy, která byla v rozjasňujícím

se úsvitu stále stříbřitější.

"Pane," řekl Chilón, "ublížil bych ti, kdybych se

domníval, že tvá štědrost kdykoli skončí, ale teď, když

jsi mi zaplatil, nemůžeš mě podezírat, že bych mluvil

jen ke svému prospěchu. Nuže, radím ti ještě jednou,

abys zjistil, v kterém domě Lygie bydlí, a vrátil se pak

domů pro otroky a lektika a abys neposlouchal toho

slona Krotóna, který se nabízí unést děvče jen proto,

aby mohl vymačkat tvou kapsu jako pytlík s tvaro-

hem."

"Máš u mne ránu pěstí mezi lopatky a to zname-

ná, že zahyneš," ozval se Krotón.

"Máš u mne diótu kefallenského vína, a to zname-

ná, že budu žít," odpověděl Řek.

198

Vinicius na to neřekl nic, protože došli k bráně,

kde je zarazil podivný obrázek. Když branou procházel

apoštol, dva vojáci poklekli; on podržel na okamžik

ruce na jejich železných špičatých přilbách a učinil

nad nimi znamení kříže. Mladému patriciovi dosud ni-

kdy nenapadlo, že by už i mezi vojáky mohli být křes-

ťané, a pln údivu si pomyslil, že tak jako v hořícím

městě zachvacuje požár další a další domy, tak i toto

učení se zřejmě zmocňuje každý den dalších a dalších

duší a šíří se s nepředstavitelnou rychlostí. Zarazilo ho

to i ve vztahu k Lygii, přesvědčil se totiž, že kdyby byla

chtěla utéci z města, jistě by se našli hlídkující vojáci,

kteří by jí sami usnadnili tajný odchod. Však také teď

děkoval všem bohům, že se nic takového nestalo.

Když přešli nezastavěná místa hned za hradbami,

začaly se skupinky křesťanů rozptylovat. Musili teď

Lygii sledovat z větší vzdálenosti a opatrněji, aby na

sebe neupozornili. Chilón začal také naříkat na rány

a škubání v nohou a zůstával stále více pozadu. Vinici-

us proti tomu nic nenamítal, protože soudil, že teď ne-

bude už zbabělého a neduživého Řeka potřebovat. Byl

by mu dokonce dovolil, aby si šel, kam chce, jenže cti-

hodného mudrce zdržovala na jedné straně prozíra-

vost, na druhé straně jej však hnala kupředu zvěda-

vost. Šel totiž stále za nimi, ba chvílemi je i docházel,

opakoval své dřívější rady a vytasil se i s domněnkou,

že stařec doprovázející apoštola, nebýt tak malé posta-

vy, mohl by být Glaukos.

Ale šli ještě dlouho, až na Zátibří, a slunce bylo už

blízko východu, když se teprve skupinka, v níž šla Ly-

gie, rozdělila. Apoštol, stará žena a hošík se vydali na-

horu podél řeky, kdežto menší stařec, Ursus a Lygie

vklouzli do úzké uličky, tam ušli ještě asi sto kroků

a vešli do chodby domu, v němž byly dva krámy: jeden

s olivami a druhý patřil ptáčníkovi.

Chilón, který šel asi padesát kroků za Viniciem

a Krotónem, zastavil se, jako by vrostl do země, přitis-

kl se ke zdi a začal na ně sykat, aby se vrátili k němu.

199

Poslechli ho, protože bylo nutno se poradit.

"Jdi," řekl mu Vinicius, "a podívej se, zda ten dům

nemá na druhé straně východ do jiné ulice."

Chilón, ačkoliv si předtím naříkal na rány na no-

hou, skočil tak hbitě, jako by měl u kotníku Merkurova

křidélka, a za chviličku byl zpět.

"Ne," řekl, "východ je jenom jeden."

Pak sepjal ruce:

"U Joviše, Apollóna, Vesty, Kybely, Isidy a Osirida,

u Mithry, Baala a všech bohů Východu i Západu, za-

přísahám tě, pane, zanech toho úmyslu... Poslechni

mě..."

Avšak znenadání zmlkl, protože si všiml, že Vini-

ciův obličej zbledl vzrušením a jeho oči světélkovaly

jako zřítelnice vlka. Stačilo na něj pohlédnout, aby člo-

věk pochopil, že ho od jeho předsevzetí nic neodradí.

Krotón začal nabírat dech do své herkulovské hrudi

a klátit svou přihlouplou hlavou sem a tam, jak to dě-

lávají medvědi v kleci. Ale jinak nevyjadřoval jeho

obličej sebemenší neklid.

"Já vejdu první!" řekl.

"Půjdeš za mnou," řekl rozkazovačným tónem Vi-

nicius.

A za okamžik zmizeli oba v tmavé chodbě.

Chilón uskočil za roh nejbližší uličky a odtamtud

vykukoval, čekaje, co se bude dít.

KAPITOLA 22

Vinicius pochopil teprve v chodbě, jak nesnadný je to

podnik. Byl to veliký, několikapatrový dům, jeden

z těch, jakých se stavěly v Římě tisíce pro zisk z ná-

jemného. A obyčejně se takové domy stavěly tak na-

rychlo a ledabyle, že nebylo téměř roku, aby se jich

několik nezřítilo na hlavy jejich obyvatel. Byly to

opravdu úly, příliš vysoké a příliš úzké, plné komůrek

200

a koutů, v nichž se mačkal nesmírný počet chudáků.

V městě, kde neměla řada ulic jméno, byly takové

domy bez čísel. Majitelé svěřovali vybírání nájemného

otrokům, ale ti, protože neměli od městských úřadů

nařízeno hlásit jména nájemníků, sami je často ne-

znali. Doptat se v takovém domě na někoho, to bývalo

někdy nesmírně těžké, už proto, že u vchodu nebyl

vrátný.

Vinicius s Krotónem se dostali dlouhou chodbou,

podobající se nějakému tajnému průchodu, na těsný

dvorek, obestavěný ze všech čtyř stran, který byl ja-

kýmsi společným atriem pro celý dům; uprostřed byla

fontána, jejíž vody padaly do kamenné nádržky zapuš-

těné do země. Podél všech stěn vedly nahoru venkovní

schody, zčásti kamenné, zčásti dřevěné, které vedly na

ochozy, z nichž se vcházelo do bytů. Dole byly také by-

ty, z nichž některé měly dřevěné dveře, kdežto někte-

ré byly odděleny od dvorku jen vlněnými závěsy, větši-

nou roztřepenými, rozedranými nebo záplatovanými.

Bylo ještě brzy a na dvorku nebylo ani živé duše.

Všichni v domě zřejmě ještě spali, až na ty, kdo se

vrátili z Ostriana.

"Co uděláme, pane?" zeptal se Krotón a zastavil se.

"Počkejme tady; třeba se někdo objeví," odpověděl

Vinicius. "Nemusejí nás vidět na dvorku."

Ale současně mu napadlo, že Chilónova rada byla

praktická. Kdyby měl několik desítek otroků, mohl by

obsadit bránu, která byla, jak se zdálo, jediným výcho-

dem, a prohledat všechny byty, kdežto teď bude nutno,

aby našli hned napoprvé Lygiin byt, jinak by ji totiž

mohli křesťané, kterých je v tomto domě jistě dost

a dost, varovat, že ji hledají. Proto by bylo nebezpečné

vyptávat se cizích lidí. Vinicius chvíli uvažoval,

nemá-li se vrátit pro otroky, když vtom vyšel z jedno-

ho vchodu, krytého závěsem, člověk se sítem v ruce

a přistoupil k fontáně.

Mladý muž poznal na první pohled Ursa.

"To je ten Lyg!" zašeptal Vinicius.

201

"Mám mu polámat kosti hned?"

"Počkej."

Ursus si jich nevšiml, protože stáli v tmavé chod-

bě, a začal klidně prát ve vodě zeleninu, kterou měl

v sítu. Bylo zřejmé, že po noci strávené na hřbitově

chtěl z ní připravit snídani. Když po chvíli skončil tuto

práci, vzal mokré síto a zmizel s ním za závěsem. Kro-

tón a Vinicius vykročili za ním, domnívajíce se, že se

dostanou přímo do Lygiina bytu.

Nesmírně se tedy podivili, když spatřili, že závěs

neodděloval od dvorku byt, nýbrž druhou tmavou

chodbu, na jejímž konci bylo vidět zahrádku s několi-

ka cypřiši a myrtovými keři a malý domek, přilepený

k slepé zadní zdi jiného domu.

Oba ihned pochopili, že je to pro ně příznivá okol-

nost Na dvorek by se mohli sběhnout všichni nájem-

níci, kdežto odlehlost domku usnadňovala celý podnik.

Vyřídí rychle obránce, či spíše Ursa, pak se stejně

rychle dostanou s Lygií na ulici a tam si už budou

vědět rady. Nikdo je pravděpodobně nezastaví, a kdy-

by je zastavil, řeknou, že jde o uprchlé caesarovo ruko-

jmí. V krajním případě se dá Vinicius poznat vigilům

a požádá je o pomoc.

Ursus vcházel už téměř do domku, když jeho po-

zornost vzbudil skřípot kroků. Zastavil se tedy, a když

spatřil oba muže, odložil síto na zídku a pokročil

k nim.

"Copak tu hledáte?" zeptal se.

"Tebe!" odpověděl Vinicius.

Pak se otočil ke Krotónovi a rychle a tiše zvolal:

"Zabij!"

Krotón se vrhl vpřed jako tygr a v jediném oka-

mžiku, ještě dřív než se Lyg stačil vzpamatovat nebo si

uvědomit, že to jsou nepřátelé, sevřel jej svými ocelo-

vými pažemi.

Vinicius si byl příliš jist Krotónovou nadlidskou

silou, než aby čekal na konec boje. Proběhl kolem nich

a skočil ke dveřím domku, strčil do nich a octl se v po-

202

někud tmavém pokoji, který byl však ozářen ohněm

hořícím na ohništi. Odlesk plamenů padal přímo do

Lygiina obličeje. Druhý člověk sedící u ohniště byl

onen stařec, který doprovázel dívku a Ursa cestou

z Ostriana.

Vinicius vpadl dovnitř tak znenadání, že než ho

Lygie mohla poznat, uchopil ji v půl těla, zvedl do výše

a opět se vrhl ke dveřím. Stařec sice ještě stačil za-

stoupit mu je, ale Vinicius přivinul děvče jednou rukou

k hrudi a druhou jej odstrčil. Kapuce mu spadla s hla-

vy a Lygii při pohledu na tu známou, ale v tomto oka-

mžiku strašnou tvář ztuhla v žilách krev úděsem

a hlas jí odumřel v hrdle. Chtěla volat o pomoc, a ne-

mohla. Marně také usilovala zachytit se zárubně

u dveří a vzepřít se. Prsty se jí sesmekly na kameni

a byla by ztratila vědomí, kdyby ji nebyl ohromil

strašný obraz, který spatřila, když se s ní Vinicius řítil

do zahrady.

Ursus tu držel v objetí jakéhosi člověka, zakloně-

ného zcela dozadu, s hlavou zvrácenou nazad a s ústy

zbrocenými krví. Když je uviděl, uhodil ještě jednou

pěstí do té hlavy a v jediném okamžiku skočil jako

rozlícená šelma k Viniciovi.

"To je smrt!" pomyslil si mladý patricius.

A pak uslyšel jako ve snu Lygiin výkřik: "Nezabí-

jej!" Potom ucítil, že něco, jakoby hrom, rozpletlo jeho

ruce, jimiž objímal Lygii, a nakonec se s ním zatočila

země a světlo dne zhaslo v jeho očích.

Chilón, ukryt za rohem nárožního domu, čekal, co

se stane, neboť zvědavost v něm bojovala se strachem.

Myslil také na to, že podaří-li se jim unést Lygii, bude

dobře být ve Viniciově blízkosti. Z Urbana už strach

neměl, byl si totiž také jist, že ho Krotón zabije. Zato

však počítal s tím, že kdyby se na dosud prázdných

ulicích začali sbíhat lidé, kdyby se křesťané nebo kdo-

koli jiný chtěl postavit Viniciovi na odpor, pak by on

k nim promluvil jako představitel vládní moci, jako

203

vykonavatel caesarovy vůle a v nejhorším případě by

požádal vigily, aby mladému patriciovi pomohli proti

pouliční lůze, a tím by si zasloužil další projevy přízně.

V duchu se domníval stále, že Viniciův čin je nerozum-

ný, když ale uvážil strašnou Krotónovu sílu, připouštěl,

že by se mohl podařit. "Kdyby šlo do tuhého, ponese

děvče tribun a Krotón mu probojuje cestu." Čekání se

však vleklo; znepokojoval ho klid v chodbě, kterou

zpovzdáli pozoroval.

"Neobjeví-li její úkryt a ztropí hluk, vyplaší ji."

Tato možnost mu ostatně nebyla proti mysli, vy-

počítal si totiž, že pak by ho Vinicius potřeboval znovu

a že on, Chilón, by z něho znovu dovedl vymačkat úcty-

hodné množství sesterciů.

"Ať udělají cokoli," říkal si v duchu, "udělají to

v můj prospěch, i když o tom nikdo z nich netuší...

Bohové, bohové, dovolte mi jen..."

A tu se pojednou odmlčel; zdálo se mu totiž, že

z chodby něco vykouklo. Přitiskl se tedy ke zdi a za-

hleděl se tam, zatajuje dech.

Nemýlil se. Z chodby napůl vyhlédla jakási hlava

a začala se rozhlížet kolem dokola.

Za chvíli však zmizela.

"To byl Vinicius nebo Krotón," pomyslil si Chilón,

"ale jestliže ji unesli, proč to děvče nekřičí a proč oni

vykukují na ulici? Lidi musejí potkat tak jako tak, pro-

tože než dojdou na Cariny, bude už ve městě rušno..."

Co to? U všech bohů nesmrtelných!"

A zbytky vlasů na hlavě se mu pojednou zježily.

Ve dveřích se objevil Ursus, přes rameno Krotó-

novo tělo, rozhlédl se ještě jednou a pak se rozběhl

prázdnou ulicí k řece.

Chilón přilnul ke zdi jako kus omítky.

"Jestliže mě tu uvidí, je to můj konec!" pomyslil si.

Avšak Ursus proběhl rychle kolem nároží a zmizel

za dalším domem. A Chilón nečekal a drkotaje zuby

dal se do běhu příčnou uličkou s křepkostí, která by

udivila i u mladíka.

204

"Jestliže mě uvidí z dálky, až se bude vracet, dože-

ne mě a zabije!" říkal si v duchu. "Zachraň mě, Die,

zachraň mě, Apollóne, zachraň mě, Herme, zachraň

mě, Bože křesťanů! Opustím Řím, vrátím se do Me-

sembrie, jenom mě zachraňte z rukou toho démona."

A Lyg, který zabil Krotóna, zdál se mu teď skuteč-

ně jakousi nadpřirozenou bytostí. V běhu uvažoval

o tom, že by to mohl být nějaký bůh, který na sebe vzal

podobu barbara. Věřil v tomto okamžiku ve všechny

bohy světa a ve všechny báje, z kterých si obyčejně

tropil posměšky. Hlavou mu blesklo i to, že Krotóna

mohl zabít Bůh křesťanů, a vlasy na hlavě mu opět

vstaly hrůzou při pomyšlení, že si něco začal s takovou

mocí.

Teprve když proběhl několika uličkami a spatřil

několik dělníků, kteří šli z dálky proti němu, uklidnil

se trošku. Dech v prsou mu už nestačil, usedl tedy na

práh domu a začal si cípem pláště utírat čelo, pokryté

potem.

"Jsem už starý a potřebuji klid," řekl.

Lidé jdoucí proti němu odbočili do kterési po-

stranní uličky a opět bylo kolem něho prázdno. Město

ještě spalo. Ranní ruch začínal právě v bohatších čtvr-

tích, protože tam musili vstávat brzy otroci z bohatých

domů, kdežto ve čtvrtích obývaných svobodným oby-

vatelstvem žijícím na státní útraty, a tedy zahálčivým,

vstávali, zvláště v zimě, dost pozdě. Chilón, proseděv

nějakou chvíli na prahu, pocítil pronikavý chlad, vstal

tedy, a když se přesvědčil, že neztratil měšec, který

dostal od Vinicia, vykročil teď už pomaleji k řece.

"Snad někde uvidím Krotónovo tělo," říkal si. "Bo-

hové! Ten Lyg, je-li to člověk, mohl by si do roka vydě-

lat milióny sesterciů, neboť jestliže uškrtil jako štěně

Krotóna, kdo se mu pak bude moci postavit? Za každé

vystoupení v aréně by mu dali tolik zlata, kolik sám

váží. Ten hlídá to děvče líp než Kerberos podsvětí. Ale

kéž by ho to podsvětí pohltilo! Nechci s ním nic mít.

Má příliš mohutné kosti. Ale co si teď počít? Vždyť se

205

stalo něco strašného! Jestliže Ursus polámal kosti ta-

kovému Krotónovi, pak jistě i Viniciova duše úpí tam

nad tím domem, očekávajíc pohřeb. U Kastora! Vždyť

je to přece patricius, caesarův přítel, Petroniův příbuz-

ný, pán známý po celém Římě a vojenský tribun. Jeho

smrt jim neprojde tak lehce! A co kdybych například

zašel do tábora praetoriánů nebo k vigilům?"

Tady se odmlčel a začal uvažovat. Ale po chvíli

řekl:

"Běda mi! Kdopak ho zavedl do toho domu? Já

přece! Viniciovi propuštěnci i otroci vědí, že jsem

k němu chodil, a někteří vědí, proč. Co se stane, jestli-

že mě nařknou, že jsem ho úmyslně přivedl k domu,

kde ho očekávala smrt? I kdyby se pak u soudu ukáza-

lo, že jsem tu smrt nechtěl, stejně řeknou, že jsem ji

zavinil... A on je přece patricius, to znamená, že mi to

rozhodně neprojde beztrestně. Ale kdybych potichu

opustil Řím a odstěhoval se někam daleko, uvalil bych

na sebe ještě větší podezření."

Bylo zle tak i tak. Šlo jen o to, aby si vybral menší

zlo. Řím bylo obrovské město, ale Chilón přesto pocítil,

že mu v něm může být těsno. Kdokoli jiný by totiž

mohl jít přímo k praefektovi vigilů, vyložit, co se stalo,

a i kdyby naň padlo nějaké podezření, mohl by klidně

čekat na vyšetřování. Ale celá Chilónova minulost byla

taková, že jakékoli bližší seznámení ať už s praefek-

tem města, nebo s praefektem vigilů musilo by ho při-

vést do značně nepříjemných nesnází a zároveň opod-

statnit všechna možná podezření, která by úředníkům

mohla napadnout.

Naopak zase utéci znamenalo utvrdit Petronia

v domněnce, že Vinicius byl zrazen a zavražděn úklad-

ně. A Petronius je mocný člověk, který může rozkazo-

vat vigilům v celém impériu a který by se nade vši

pochybnost vynasnažil, aby viníky našel, byť na konci

světa. A tu napadlo Chilónovi, zda by se neměl vydat

přímo k němu a vylíčit mu, co se stalo. Ano! Tak to

bude nejlepší! Petronius je klidný člověk a Chilón si

206

může být jist aspoň tím, že ho vyslechne až do konce.

Petronius, který zná celý případ od počátku, uvěří také

v Chilónovu nevinu snadněji než praefekti.

Aby se však za ním mohl vypravit, musil by vědět

najisto, co se stalo s Viniciem. Ale Chilón to nevěděl.

Viděl sice Lyga plížícího se k řece s Krotónovým tě-

lem, ale nic více. Vinicius může být mrtev, ale může

být také jen raněn anebo zajat. Teď teprve napadlo

Chilónovi, že křesťané by se jistě neodvážili zabít tak

vlivného člověka, augustiána a vysokého vojenského

úředníka, protože takový čin by na ně mohl uvalit hro-

madné pronásledování. Je pravděpodobné, že ho nási-

lím zdržují, aby dali Lygii čas znovu se ukrýt někde

jinde.

Tato myšlenka naplnila Chilóna nadějí.

"Jestliže ho ten lygijský drak neroztrhal v prvním

záchvatu, žije, a jestliže žije, dosvědčí sám, že jsem ho

nezradil, a pak nejen že mi nic nehrozí, nýbrž (ó Her-

me, počítej znova se dvěma jalovicemi!) otevírá se pře-

de mnou nové pole působnosti. Mohu upozornit někte-

rého propuštěnce, kde má hledat svého pána, a zda

propuštěnec půjde k praefektovi nebo nepůjde, to bude

už jeho věc, hlavní bude, nepůjdu-li k němu já...

Mohu jít také za Petroniem a počítat s odměnou...

Hledal jsem Lygii, teď budu hledat Vinicia a potom

zase Lygii... Ale napřed musím vědět, zda žije anebo

zda je mrtev."

Tu mu napadlo, že by mohl v noci zajít k pekaři

Demovi a zeptat se na to Ursa. Ale hned tu myšlenku

zavrhl. Raději si s Ursem nic nezačínat. Mohl se

oprávněně domnívat, že nezabil-li Ursus Glauka, patr-

ně ho někdo z křesťanských starších, jemuž se svěřil

se svým úmyslem, varoval, že je to nečistá záležitost

a že ho k ní chtěl přemluvit nějaký zrádce. Ostatně

Chilónovi běhal po celém těle mráz už při pouhé vzpo-

mínce na Ursa. Ale rozhodl se, že večer pošle do domu,

kde se neštěstí stalo, Euricia pro zprávy. Teď se však

potřeboval najíst, vykoupat a odpočinout si. Probdělá

207

noc, cesta do Ostriana a útěk ze Zátibří ho skutečně

nesmírně unavily.

Celou tu dobu ho však utěšovalo jedno: že totiž má

u sebe dva měšce. Ten, který mu dal Vinicius doma,

i ten, který mu hodil na zpáteční cestě ze hřbitova.

A proto se, jak s ohledem na tuto šťastnou okolnost,

tak také s ohledem na všechny ty dojmy, které se přes

něho převalily, rozhodl, že se nají více a napije lepšího

vína než obvykle.

A když konečně nadešla hodina, kdy se otvírala

vinárna, vykonal, co si předsevzal, tak důkladně, že za-

pomněl na koupel. Především se mu chtělo spát

a ospalost ho zbavila sil natolik, že se do svého bytu na

Subuře, kde ho čekala otrokyně koupená za Viniciovy

peníze, vrátil krokem velmi nejistým.

Vešel do cubicula, tmavého jako liščí nora, vrhl se

na lůžko a okamžitě usnul.

Probudil se teprve k večeru, vlastně vzbudila ho

otrokyně, která volala, aby vstával, protože ho někdo

hledá a chce s ním nutně mluvit.

Lehce spící Chilón se v okamžiku vzpamatoval,

hodil na sebe narychlo plášť s kapucí, řekl otrokyni,

aby ustoupila, a vyhlédl, napřed opatrně, ven.

A zhrozil se! Dveřmi cubicula totiž uviděl obrov-

skou Ursovu postavu.

Při tomto pohledu pocítil, že má najednou nohy

a hlavu studené jako led, že mu přestává tlouci srdce

v hrudi a po zádech mu běhají roje mravenců... Chvíli

nebyl schopen slova, ale pak, drkotaje zuby, řekl, či

spíše zasténal:

"Syro! Nejsem doma... Neznám ... toho ... dobré-

ho člověka..."

"Pověděla jsem mu, že jsi doma a že spíš, pane,"

odpověděla dívka, "a on chtěl, abych tě probudila..."

"Ó bohové! Dám tě..."

Ale Ursus, ztrativ zřejmě trpělivost, přistoupil ke

dveřím cubicula, sklonil se a vstrčil hlavu dovnitř.

"Chilóne Chilonide!" řekl.

208

"Pax tecum! Pax, pax!" odpověděl Chilón. "Ach,

nejlepší křesťan! Ano! Jsem Chilón, ale to je mýlka...

Neznám tě!"

"Chilóne Chilonide," opakoval Ursus. "Tvůj pán,

Vinicius, ti vzkazuje, abys šel se mnou k němu."

DÍL DRUHÝ

KAPITOLA 1

Vinicia probudila pronikavá bolest. V prvním okamži-

ku nemohl pochopit, kde je a co se s ním děje.

V hlavě mu hučelo a oči byly povlečeny jakoby

mlhou. Ponenáhlu se mu však vracelo vědomí a koneč-

ně spatřil v oné mlze tři lidi, jak se nad ním sklánějí.

Dva poznal: jeden byl Ursus, druhý byl onen stařec,

kterého srazil k zemi, když unášel Lygii. Třetí, zcela

neznámý člověk, držel jeho levou ruku, ohmatával ji

od lokte až k rameni a ke klíční kosti a působil tím

Viniciovi takovou bolest, že Vinicius, domnívaje se, že

je to jakýsi druh pomsty na něm, řekl se zaťatými

zuby:

"Zabijte mě."

Avšak oni jako by si nevšímali jeho slov, jako by

je neslyšeli anebo jako by je považovali za obyčejné

zasténání v bolesti. Ursus, se svou ustaranou a záro-

veň hrozivou hlavou barbara, držel v ruce chumly bí-

lých hadříků, roztrhaných na dlouhé pásy, a stařec

oslovil člověka, který svíral Viniciovu paži:

"Glauku, jsi si jist, že ta rána na hlavě není smr-

telná?"

"Jsem, důstojný Crispe," odpověděl Glaukos.

"Když jsem sloužil jako otrok u loďstva a později, když

jsem bydlel v Neapoli, ošetřoval jsem mnoho ran

a z výdělku, který mi vyneslo to povolání, jsem nako-

nec vykoupil sebe i rodinu... Rána na hlavě je lehká.

Když tenhle člověk (tu ukázal hlavou na Ursa) vzal

tomu mladíkovi dívku a mrštil jím proti zdi, mladík si

zřejmě chránil hlavu rukou. Tu si sice vykloubil a zlo-

mil, ale tím si zachránil hlavu - a život."

"Ošetřoval jsi už nejednoho z bratří," odpověděl

Crispus, "a jsi znám jako obratný lékař... Právě proto

jsem poslal Ursa pro tebe."

"A Ursus se mi cestou přiznal, že mě ještě včera

chtěl zabít."

213

"Ale dříve než tobě vyznal se ze svého úmyslu

mně. A já, protože znám tebe i tvou lásku ke Kristovi,

jsem mu vysvětlil, že zrádce nejsi ty, ale onen nezná-

mý, který ho chtěl k vraždě přemluvit."

"Byl to zlý duch, ale já jsem ho považoval za andě-

la," odpověděl s povzdechem Ursus.

"Budeš mi o tom vyprávět někdy jindy," řekl

Glaukos, "teď musíme myslit na raněného."

Po těch slovech začal Viniciovi spravovat ruku. Vi-

nicius, třebaže mu Crispus svlažoval obličej vodou, bo-

lestí neustále omdléval. Byla to pro něho ostatně šťast-

ná okolnost, protože necítil, jak mu napravují vyklou-

benou nohu a obvazují zlomenou ruku, k níž Glaukos

přiložil dvě vyduté destičky a ty pak rychle a pevně

ovázal, aby paži zbavil možnosti pohybu.

Avšak po operaci se Vinicius probudil znova -

a spatřil nad sebou Lygii.

Stála blízko u jeho lůžka a držela před sebou mě-

děné vědérko s vodou, do níž Glaukos namáčel co chví-

li hubku a svlažoval Viniciovi hlavu.

Vinicius se díval a nevěřil svým očím. Zdálo se

mu, že je to sen anebo že to horečka mu staví před

zraky tu drahou vidinu. Teprve po dlouhé chvíli byl

s to zašeptat:

"Lygie..."

Na zvuk jeho hlasu se vědérko v jejích rukou za-

chvělo, ale Lygie otočila k němu oči plné smutku.

"Pokoj s tebou!" odpověděla potichu.

A stála tam, ruce nataženy před sebe, tvář plnu

lítosti a bolesti.

Vinicius na ni hleděl, jako by chtěl zřítelnice na-

sytit jejím obrazem tak, aby mu zůstal po zavření ví-

ček pod nimi. Hleděl na její obličej, bledší a útlejší než

kdysi, na pletence tmavých vlasů, na chudý šat dělni-

ce; hleděl tak naléhavě, že její sněhobílé čelo začalo

pod jeho pohledem růžovět. Napřed si uvědomil, že ji

miluje stále, a pak, že ta její bledost a její chudoba

jsou jeho dílem, že to on ji vypudil z domu, kde ji měli

214

rádi a kde žila v hojnosti a v pohodlí, že to on ji uvrhl

do té ubohé světničky a oděl do toho nuzného pláště

z tmavé vlny.

A protože toužil, aby ji mohl obléci do nejdražších

brokátů a ověsit všemi klenoty světa, zmocnil se ho

úžas, úzkost a lítost - a tak velký smutek, že by jí byl

padl k nohám, kdyby se byl mohl pohnout.

"Lygie," řekl, "tys mě nedovolila zabít."

A ona odpověděla mile:

"Kéž ti Bůh vrátí zdraví."

Pro Vinicia, kterého hnětly jak činy, jimiž jí ublí-

žil předtím, tak i to, jak jí chtěl ublížit před chvílí, byla

Lygiina slova opravdovým balzámem. Zapomněl

v tomto okamžiku, že z ní může mluvit křesťanské

učení, a cítil jen, že to mluví milovaná žena a že v její

odpovědi je kus osobního citu a přímo nadlidská dob-

rota, která jím otřásá do hloubi duše. A jak předtím

bolestí, tak teď ztratil vědomí dojetím. Zmocnila se ho

jakási obrovská a zároveň sladká bezmocnost. Měl do-

jem, jako by se propadal někam do propasti, ale při-

tom cítil, že je mu dobře - a že je šťasten. A v těchto

okamžicích slabosti se mu také zdálo, že nad ním stojí

bohyně.

Zatím dokončil Glaukos omývání rány na jeho

hlavě a přiložil mu na ni hojivou mast. Ursus vzal Ly-

gii mědnici z rukou a Lygie uchopila číši s vodou a ví-

nem, připravenou na stole, a přiblížila ji k ústům raně-

ného. Vinicius ji hltavě vypil a velmi se mu ulevilo.

Teď, když byly rány ošetřeny, bolest téměř ustala.

Rány a pohmožděniny se začínaly hojit. Vrátilo se mu

plné vědomí.

"Dej mi ještě pít," řekl.

Lygie odešla s prázdnou číší do druhého pokoje

a místo ní přistoupil k lůžku Crispus, který předtím

vyměnil několik krátkých slov s Glaukem.

"Vinicie," řekl, "Bůh nedovolil, aby ses dopustil

zlého činu, a nechal tě naživu, aby ses ve své duši

vzpamatoval. Ten, proti němuž je člověk jen prach, vy-

215

dal tě do našich rukou bezbranného, avšak Kristus,

v něhož věříme, učil nás milovat i nepřátele. Ošetřili

jsme tedy tvé rány, a jak pověděla Lygie, budeme se

modlit, aby ti Bůh vrátil zdraví. Ale déle tu o tebe pe-

čovat nemůžeme. Zůstávej tedy v pokoji a uvažuj, zda

by bylo od tebe správné, kdybys dále pronásledoval

nás, kteří jsme se ti za zlé odměnili dobrým, - i Lygii,

kterou jsi už zbavil ochránců a střechy nad hlavou."

"Vy mě chcete opustit?" zeptal se Vinicius.

"Chceme opustit tento dům, kde by nás mohlo

stihnout pronásledování městského praefekta. Tvůj

společník byl zabit a ty, mezi svými mocný člověk, le-

žíš raněn. Nestalo se to naší vinou, ale hněv zákonů by

padl na nás."

"Pronásledování se nebojte," řekl Vinicius. "Budu

vás chránit."

Crispus mu nechtěl odpovědět, že jim nejde

o praefekta a o vigily, nýbrž že nemají důvěru ani

k němu a chtějí proto zabezpečit Lygii před jeho dal-

ším stíháním.

"Pane," řekl, "tvá pravá ruka je zdráva - a tady

jsou tabulky a rydlo: napiš svému služebnictvu, aby si

pro tebe dnes večer přišli s lektikou a odnesli tě do

tvého domu, kde budeš mít větší pohodlí než v naší

chudobě. My tu bydlíme u chudé vdovy, která se brzy

vrátí se svým synem. Ten chlapec odnese tvůj dopis,

ale my všichni si musíme vyhledat jiný útulek."

Vinicius zbledl. Pochopil totiž, že ho chtějí odloučit

od Lygie, a že ztratí-li ji znovu, může se stát, že ji už

nikdy v životě nespatří... Chápal sice, že mezi ní a jím

došlo k velkým věcem, takže teď, bude-li chtít, aby

byla jeho, musí hledat nějaké nové cesty, o kterých

neměl ještě čas uvažovat. Chápal také, že ať řekne

těmto lidem cokoli, i kdyby se před nimi zapřisáhl, že

vrátí Lygii Pomponii Graecině, mají právo mu neuvě-

řit a také mu neuvěří. Mohl to přece udělat už dávno;

mohl přece, místo aby Lygii pronásledoval, zajít k Pom-

ponii a odpřisáhnout jí, že se vzdává stíhání, a pak

216

by děvče byla vyhledala sama Pomponia a vzala si je

zpět k sobě. Ne! Cítil, že žádné takové sliby je nebudou

s to zadržet a že nepřijmou žádnou slavnostní přísahu,

tím méně, že není křesťan a mohl by jim tedy přísahat

leda na nesmrtelné bohy, v něž on sám příliš nevěřil

a které oni považovali za zlé duchy.

Přesto však zoufale toužil přemluvit Lygii i její

ochránce, ať už jakkoli. K tomu však potřeboval čas.

Šlo mu také o to, aby se směl na ni aspoň několik dnů

dívat. Tak jako se tonoucímu zdá záchranou každý kus

prkna nebo vesla, tak i jemu se zdálo, že za těch něko-

lik dnů se mu snad podaří říci něco takového, co ho

s ní sblíží, že snad na něco přijde, že se snad něco

příznivého přihodí.

Soustředil tedy všechny myšlenky a řekl:

"Poslouchejte, křesťané. Včera jsem byl s vámi

v Ostrianu a poslouchal jsem vaše učení, ale i kdybych

je neznal, vaše činy by mě přesvědčily, že jste čestní

a dobří lidé. Povězte té vdově, která bydlí v tomto

domě, aby v něm zůstala, a vy zůstaňte také a dovolte

zůstat i mně. Ať tento člověk (tu otočil zrak po Glauko-

vi), který je lékařem anebo se aspoň vyzná v ošetřová-

ní ran, ať řekne, zda je možné mě dnes přenášet. Jsem

nemocen a mám zlomenou ruku, která musí zůstat

aspoň několik dnů v klidu. A proto vám tu prohlašuji,

že se odtud nehnu, ledaže byste mě vynesli násilím."

Tady se odmlčel, protože jeho pohmožděná hruď

pocítila nedostatek dechu. Promluvil však Crispus:

"Nikdo, pane, nepoužije proti tobě násilí, jen my

odtud odejdeme."

Mladý muž, který nebyl zvyklý, aby mu někdo

odporoval, svraštil obočí a řekl:

"Nech mě, ať si oddechnu."

A po chvíli pokračoval:

"Na Krotóna, kterého Ursus uškrtil, se nebude ni-

kdo ptát; měl dnes jet do Beneventa, kam ho pozval

Vatinius. Všichni si tedy budou myslit, že odjel. Když

jsme s Krotónem vešli do tohoto domu, neviděl nás

217

nikdo, jen jeden Řek, který byl s námi v Ostrianu. Po-

vím vám, kde bydlí, přiveďte mi ho a já mu rozkáži,

aby mlčel, protože je to člověk, kterého platím. Domů

napíši dopis, že jsem odjel také do Beneventa. Kdyby

ten Řek už něco oznámil praefektovi, řeknu mu, že

jsem Krotóna zabil sám a že to on mi zlomil ruku.

Udělám to, při stínech svého otce i matky! Můžete tu

tedy bezpečně zůstat, protože nikomu tu nespadne ani

vlásek z hlavy. Jen mi rychle přiveďte Řeka, který se

jmenuje Chilón Chilonides!"

"Glaukos zůstane tedy u tebe, pane," řekl Crispus,

"a bude o tebe pečovat s onou vdovou."

Vinicius svraštil obočí ještě více.

"Dávej pozor, starý muži, co ti povím," řekl. "Jsem

ti povinován vděčností a zdá se, že jsi dobrý a poctivý

člověk, ale neříkáš mi to, co leží na dně tvého nitra. Ty

se bojíš, abych nezavolal své otroky a nerozkázal jim

odvést Lygii? Je to tak?"

"Je to tak!" odpověděl s jistou přísností Crispus.

"Uvaž tedy, že s Chilónem budu mluvit před vámi,

že před vámi napíši domů dopis, že jsem odjel, a že

jiné posly než vás později nenajdu... Rozvaž si to

a déle mě nedráždi!"

Při těchto slovech se rozčilil a obličej se mu svraš-

til hněvem. Pak rozhořčeně pokračoval:

"Ty sis snad myslil, že popřu, že tady chci zůstat

proto, abych ji viděl? I kdybych to zapřel, každý hlupák

by to uhodl. Ale násilím se jí už nikdy zmocňovat ne-

budu... A tobě povím tohle: jestliže ona tady nezůsta-

ne, pak touto zdravou rukou strhnu obvazy z paže, ne-

budu jíst ani pít - a ať pak má smrt padne na tebe

a na tvé bratry. Proč jsi mě ošetřoval? Proč jsi mě ne-

dal zabít?"

A zbledl hněvem a slabostí. Avšak Lygie, která

slyšela z druhé světnice celý rozhovor a která si byla

jista, že Vinicius splní, co slibuje, polekala se jeho slov.

Rozhodně si nepřála jeho smrt. Raněn a bezbranný,

vzbuzoval v ní jen soucit, ne strach. Od svého útěku

218

žila mezi lidmi pohrouženými v nepřetržitém nábo-

ženském poblouznění, uvažujícími jen o obětech, o se-

beobětování a o bezmezném milosrdenství, a sama se

opojila tou novou atmosférou natolik, že jí to vše na-

hradilo domov, rodinu, ztracené štěstí a učinilo z ní

zároveň jednu z těch křesťanských panen, které poz-

ději změnily starou duši světa. Vinicius měl příliš vel-

ký vliv na její osud a příliš se vryl do jejích myšlenek,

než aby na něj mohla zapomenout. Myslila na něho

celé dny a nejednou prosila Boha o takovou chvíli, kdy

by mu v souhlase s učením mohla odplatit dobrem za

zlo, milosrdenstvím za pronásledování, kdy by ho

mohla vnitřně zlomit, získat pro Krista a spasit. A teď

se jí právě zdálo, že taková chvíle nadešla a že její

modlitby byly vyslyšeny.

Přistoupila tedy ke Crispovi s tváří, v níž se zrači-

lo jakoby nadšení, a rozhovořila se takovým způso-

bem, jako by jejím hlasem mluvil někdo jiný:

"Crispe, ať zůstane mezi námi a my zůstaňme

s ním, dokud ho Kristus neuzdraví."

A když starý presbyter, zvyklý hledat ve všem

boží vnuknutí, viděl její vytržení, pomyslil si ihned, že

to snad jejími ústy mluví vyšší moc. V duchu se ulekl

a sklonil šedivou hlavu.

"Budiž tedy tak, jak pravíš," řekl.

Na Vinicia, který ji celou dobu nespouštěl z očí,

zapůsobilo Crispovo rychlé uposlechnutí silným do-

jmem. Zdálo se mu, že Lygie je pro křesťany jakousi

Sibyllou nebo kněžkou, jíž si všichni váží a posloucha-

jí. A mimoděk podlehl i on té úctě. K lásce, kterou cítil,

připojila se teď jakási obava, vedle níž se láska měnila

v něco téměř opovážlivého. A při tom při všem se ne-

dovedl smířit s myšlenkou, že se jejich vzájemný po-

měr změnil, že teď není závislá ona na jeho, ale on na

její vůli, že on tu teď leží nemocen, zlomen, že přestal

být útočící, dobyvatelskou silou a že je v jejím opatro-

vání jako bezbranné děcko. Takový vztah ke komukoli

jinému by byl pro jeho hrdou a svévolnou povahu zna-

219

menal pokoření - teď však nejenže pokoření necítil,

nýbrž jí byl ještě vděčen jako své vládkyni. Byly to

city pro něho neslýchané, city, které by si ještě včera

nedovedl vůbec srovnat v hlavě a které ho překvapo-

valy dokonce ještě teď, kdy byl s to jasně si je uvědo-

mit. Avšak Vinicius se teď neptal, proč tomu tak je, ač

by to bylo docela přirozené; cítil se jen šťasten, že zů-

stane.

A chtěl jí děkovat - pln vděčnosti a ještě jakéhosi

citu, který mu byl tak neznámý, že ho nedovedl ani

pojmenovat; byla to totiž pokora. Avšak předchozí roz-

hořčení ho tak vyčerpalo, že nebyl s to promluvit, a dě-

koval jí jen očima, v nichž hořela radost, že zůstává

u ní a že se na ni bude moci dívat zítra, pozítří a snad

dlouho. Tuto radost mu kalila jen obava, aby opět ne-

ztratil, co získal, obava tak velká, že když mu Lygie

podala po chvilce opět vodu a když se ho při tom zmoc-

nila chuť stisknout jí ruku, bál se to udělat. Bál se! On,

týž Vinicius, který na hostině u caesara líbal násilně

její rty a po jejím útěku si sliboval, že ji povleče do

cubicula za vlasy anebo že ji dá zmrskat.

KAPITOLA 2

Začal se však také obávat, aby mu nepokazila radost

nějaká nevhodná pomoc zvenčí. Chilón mohl o jeho

zmizení podat zprávu praefektovi města nebo propuš-

těncům v jeho domě - a pak by se dalo očekávat, že

sem vtrhnou vigilové. Hlavou se mu sice mihla myš-

lenka, že by v takovém případě mohl dát zajmout Ly-

gii a zavřít ji ve svém domě, ale cítil, že to nesmí udě-

lat a že by to ani udělat nedovedl. Byl svévolný, opo-

vážlivý, dost zkažený, a bylo-li zapotřebí, i neúprosný,

ale přesto to nebyl ani Tigellinus, ani Nero. Vojenský

život v něm zanechal jakýsi smysl pro spravedlnost

a důvěru a aspoň tolik svědomí, aby pochopil, že tako-

220

vý čin by byl nízký a podlý. Snad by byl s to dopustit se

ho v návalu zlosti a při plných silách, ale teď byl i do-

jat, i nemocen, takže mu šlo jen o to, aby se nikdo

nepostavil mezi něj a Lygii.

Všiml si také s podivem, že od okamžiku, kdy se

Lygie postavila na jeho stranu, nežádá od něho ani

ona, ani Crispus žádné záruky, jako by si byli jisti, že

bude-li zapotřebí, ochrání je nějaká nadpřirozená moc.

Vinicius, jenž si od té chvíle, co slyšel v Ostrianu učit

a vyprávět apoštola, začal plést, ba ztrácel schopnost

rozlišovat věci možné a nemožné, nebyl také dalek do-

mněnky, že by se něco takového mohlo stát. Protože se

však přece jen díval na věci střízlivěji, sám jim připo-

mněl, co povídal o Řekovi, a opět je požádal, aby mu

přivedli Chilóna.

Crispus s tím souhlasil a rozhodli se, že pošlou

Ursa. Vinicius, který v posledních dnech před výpra-

vou do Ostriana posílal své otroky pro Chilóna dost

často, i když někdy bezvýsledně, popsal Lygovi přesně,

kde Chilón bydlí, napsal několik slov na tabulku a řekl

Crispovi:

"Dám mu s sebou tabulku, Chilón je totiž podezí-

ravý a chytrý člověk; často, když jsem ho volal, vzka-

zoval mým lidem, že není doma, a dělal to vždycky

tehdy, když neměl pro mne dobré zprávy a obával se

proto mého hněvu."

"Jen když ho najdu! Pak ho přivedu, ať chce nebo

nechce," odpověděl Ursus.

Potom si oblékl plášť a rychle odešel.

Najít někoho v Římě nebylo lehké, ani se sebedů-

kladnějším popisem cesty, ale Ursovi tu pomáhal in-

stinkt člověka vyrostlého v lesích a zároveň to, že znal

dobře město, takže se za nějakou chvíli octl v Chilóno-

vě bytě.

Nepoznal ho však. Předtím ho viděl jen jednou

v životě a ke všemu ještě v noci. Ostatně tamten vzne-

šený a sebejistý stařec, který ho přemlouval, aby zabil

Glauka, podobal se tak málo tomuto Řekovi, skrčené-

221

mu strachem, že se nikdo nemohl domnívat, že oba

jsou jedna a táž osoba. Však také Chilóna, když zjistil,

že se Ursus na něho dívá jako na zcela neznámého

člověka, opustilo první zděšení. Pohled na tabulku

s Viniciovým písmem ho uklidnil ještě více. Aspoň mu

nehrozí podezření, že ho zavedl úmyslně do pasti. Na-

padlo mu při tom, že křesťané nezabili Vinicia patrně

proto, že se neodvážili vztáhnout ruku na tak význam-

nou osobnost.

"To tedy znamená, že Vinicius ochrání i mne,

bude-li třeba," řekl si v duchu. "Přece pro mne neposí-

lá proto, aby mě dal zabít."

Když si tedy opět dodal trochu ducha, zeptal se:

"Dobrý muži, a neposlal pro mne můj přítel, šle-

chetný Vinicius, lektiku? Mám oteklé nohy a nemohu

tak daleko jít."

"Ne," odpověděl Ursus, "půjdeme pěšky."

"A co když odmítnu?"

"Nedělej to, protože jít musíš."

"Však také půjdu, ale dobrovolně. Jinak by mě ni-

kdo nepřinutil, protože jsem svobodný člověk a přítel

městského praefekta. A jako mudřec znám také různé

prostředky proti násilí - a umím proměňovat lidi ve

stromy a zvířata. Ale půjdu... Půjdu! Vezmu si jen

teplejší plášť a kapuci, aby mě nepoznali otroci z oné

čtvrti, protože by nás neustále zastavovali, aby mi

mohli políbit ruce."

Po těchto slovech si oblékl jiný plášť a přes hlavu

si stáhl velikou galskou kapuci, aby si snad Ursus ne-

vzpomněl na jeho obličej, až vyjdou na větší světlo.

"Kam mě vedeš?" zeptal se cestou Ursa.

"Na Zátibří."

"Nejsem v Římě dlouho a nikdy jsem tam nebyl,

ale i tam žijí patrně lidé, kteří milují ctnost."

Ale Ursus byl naivní člověk, a protože slyšel Vini-

cia vyprávět, že Řek byl s ním na ostriánském hřbito-

vě a že pak viděl, jak Vinicius s Krotónem vcházejí do

domu, v němž bydlí Lygie, zastavil se a řekl:

222

"Nelži, starý člověče, protože jsi dneska byl s Vini-

ciem v Ostrianu a před naší bránou."

"Ach!" řekl Chilón. "Váš dům stojí tedy na Zátibří?

Nejsem v Římě dlouho, nevím dobře, jak se jmenují

různé čtvrti. Správně, příteli! Byl jsem před vaší brá-

nou a zapřísahal jsem před ní Vinicia, aby tam nevstu-

povali. Byl jsem i v Ostrianu - a víš-li pak proč? Sna-

žím se už nějakou dobu o Viniciovo obrácení a chtěl

jsem, aby si poslechl nejstaršího apoštola. Kéž osvítí

světlo jeho i tvou duši! Jsi přece křesťan a chceš přece,

aby pravda zvítězila nad lží?"

"Ano," odpověděl pokorně Ursus.

Chilónovi se vrátila rozvaha už docela.

"Vinicius je vlivný pán," řekl, "a je to caesarův pří-

tel. Ještě často poslouchá, co mu našeptává zlý duch,

ale kdyby mu jen vlásek spadl z hlavy, caesar by se

pomstil na všech křesťanech."

"Nad námi bdí větší moc."

"Správně! Správně! Ale co hodláte udělat s Vinici-

em?" zeptal se opět s neklidem Chilón.

"Nevím. Kristus přikazuje milosrdenství."

"Výborně jsi to řekl! Na to vždycky pamatuj, jinak

se budeš smažit v pekle jako jelito na pánvi."

Ursus si povzdychl. A Chilón si pomyslil, že by

s tím člověkem, který je strašný jen v okamžiku první-

ho rozčilení, udělal vždycky, co by chtěl.

A protože by se rád dozvěděl, jak se vše odehrá-

lo při Lygiině únosu, ptal se dále hlasem přísného

soudce:

"Co jste udělali s Krotónem? Mluv a nevymýšlej

si."

Ursus si povzdychl podruhé:

"Vinicius ti to poví."

"To znamená, že jsi ho probodl nožem nebo zabil

palicí?"

"Byl jsem bezbranný."

Řek se však nebyl s to ubránit údivu nad nadlid-

skou silou barbara.

223

"Aby tě Pluto! Totiž, chtěl jsem říci: kéž ti Kristus

odpustí!"

Chvíli šli mlčky. Pak promluvil Chilón:

"Já tě neprozradím, ale dej si pozor na vigily."

"Já se bojím Krista, ne vigilů."

"I to je správné. Není těžšího hříchu než vražda.

Budu se za tebe modlit, ale nevím, zda dokonce má

modlitba něco zmůže - leda že bys slíbil, že se už

nikdy v životě nikoho ani prstem netkneš."

"Stejně jsem nezabíjel úmyslně," odpověděl

Ursus.

Avšak Chilón, který se chtěl pro všechny případy

zabezpečit, nepřestal Ursovi znovu a znovu zošklivovat

vraždu a vybízet ho, aby vykonal slib. Vyptával se také

na Vinicia, ale Lyg odpovídal na jeho otázky neochot-

ně a pořád jen opakoval, že z Viniciových úst už uslyší,

co uslyšet má. Takto hovoříce, zdolali konečně znač-

nou vzdálenost, která dělila Řekův byt od Zátibří,

a ocitli se před domem. Chilónovo srdce se opět ne-

klidně rozbušilo. Ve strachu se mu zdálo, že se Ursus

začíná na něho dívat krvelačným pohledem. Pro mne

je to malá útěcha, říkal si v duchu, jestliže mě zabije

nechtě. Rozhodně bych raději, aby ho trefil šlak

a s ním všechny Lygy. Učiň to, Die, jestliže na to stačíš.

Za těchto úvah se halil stále více do své galské houně,

omlouvaje se, že se bojí chladu. Konečně, když prošli

chodbou a prvním dvorkem a octli se v chodbě vedoucí

na zahrádku před domkem, zastavil se pojednou

a řekl:

"Dopřej mi, abych popadl dechu, jinak nebudu s to

mluvit s Viniciem a dát mu spásné rady."

Po těch slovech se zastavil - protože i když si

neustále říkal, že mu nehrozí žádné nebezpečí, přece

jen se mu trochu třásly nohy, když si pomyslil, že se

octne mezi těmi tajemnými lidmi, které viděl v Ostria-

nu.

A tu zaslechl z domku jakýsi zpěv.

"Co je to?" zeptal se.

224

"Tvrdíš, že jsi křesťan, a nevíš, že máme ve zvyku

velebit po každém jídle našeho Spasitele zpěvem?"

odpověděl Ursus. "Miriam se synem se už asi vrátila

a snad je s nimi i apoštol; navštěvuje totiž vdovu

a Crispa každý den."

"Zaveď mě přímo k Viniciovi."

"Vinicius je v témž pokoji jako všichni ostatní,

protože je to jediná větší místnost. Ostatní jsou samá

tmavá cubicula, kam chodíme jen spát. Pojďme už,

uvnitř si odpočineš."

Vstoupili dovnitř. V místnosti bylo šero, večer byl

totiž pošmourný, zimní, a plameny několika kahánků

nerozptylovaly tmu docela. Vinicius v zahaleném člo-

věku Chilóna spíše vytušil než poznal a Chilón, když

spatřil v rohu světnice lůžko a na něm Vinicia, vykro-

čil přímo k němu, aniž věnoval pohled ostatním -

jako by byl přesvědčen, že bude v jeho blízkosti v nej-

větším bezpečí.

"Pane! Proč jsi neposlechl mých rad!" zvolal spí-

naje ruce.

"Mlč," řekl Vinicius, "a poslouchej!"

Tu se pronikavě zahleděl Chilónovi do očí a začal

hovořit pomalu a důrazně, jako by chtěl, aby každé

jeho slovo bral Chilón jako rozkaz a aby se mu navždy

vrylo do paměti:

"Krotón se na mne vrhl a chtěl mě zabít a oloupit,

rozumíš! Proto jsem ho zabil. A tito lidé tady mi ošetři-

li rány, které jsem utržil v boji s ním."

Chilón okamžitě pochopil, že mluví-li Vinicius

takto, tedy v tom asi bude nějaká úmluva s křesťany

a pak ovšem chce, aby mu Chilón věřil. Vyčetl to také

z jeho tváře, a proto aniž dal najevo pochybnosti nebo

údiv, pozvedl okamžitě zrak ke stropu a zvolal:

"Byl to ale lotr lotrovská, pane! Však jsem tě varo-

val, abys mu nedůvěřoval. Veškeré mé učení se odrá-

želo od jeho hlavy jako hrách od stěny. V celém Hádu

se pro něho nenajdou dost krutá muka. Protože kdo

nemůže být poctivým člověkem, ten musí být vlastně

225

darebákem; a pro koho je těžší stát se poctivcem, ne-li

pro darebáka? Ale přepadnout svého dobrodince

a pána tak velkomyslného... Ó bohové!..."

Tu si však uvědomil, že se cestou představoval

Ursovi jako křesťan - a zmlkl.

Vinicius řekl:

"Nebýt siky, kterou jsem měl s sebou, byl by mě

zabil."

"Blahořečím tomu okamžiku, v němž jsem ti pora-

dil, aby sis vzal aspoň nůž."

Avšak Vinicius vrhl na Řeka zkoumavý pohled

a zeptal se:

"Co jsi dělal dneska?"

"Jak to, co? Cožpak jsem ti, pane, neřekl, že jsem

se modlil za tvé zdraví?"

"A nic víc?"

"A právě jsem se chystal, že tě půjdu navštívit,

když vtom přišel tenhle dobrý člověk a řekl mi, že mě

voláš."

"Tady máš tabulku. Půjdeš s ní do mého domu,

vyhledáš mého propuštěnce a odevzdáš mu ji. Stojí tu,

že jsem odjel do Beneventa. Povíš Demovi, že jsem tak

učinil dnes ráno, protože mě pozval pilným dopisem

Petronius."

A opakoval ještě jednou s důrazem:

"Odjel jsem do Beneventa - rozumíš?"

"Odjel jsi, pane! Ráno jsem se s tebou loučil u Por-

ta Capena - od té chvíle, cos odjel, přepadl mě takový

stesk, že neuklidní-li jej tvá velkomyslnost, ukvílím se

k smrti jako nešťastná Zéthova manželka steskem po

Itylovi."

Vinicius, třebaže nemocen a zvyklý Řekově myš-

lenkové pružnosti, přece jen se nemohl zdržet úsměvu.

A k tomu byl rád, že ho Chilón tak rychle pochopil;

proto řekl:

"Připíši tedy, aby ti osušili slzy. Podej mi kahá-

nek."

Chilón, teď už docela klidný, vstal, učinil několik

226

kroků ke krbu a sundal jeden z kahánků, hořících na

zídce.

Avšak když se mu při tomto úkonu sesunula

s hlavy kapuce a světlo mu padlo přímo do obličeje,

Glaukos vyskočil z lavice, přiblížil se k němu a stanul

mu tváří v tvář.

"Nepoznáváš mě, Kéfe?" zeptal se.

A v jeho hlase bylo něco tak strašného, že všechny

kolem zamrazilo.

Chilón zvedl kahánek, ale v témž okamžiku ho

upustil na zem, zlomil se v pase a dal se do ječení:

"To nejsem já! To nejsem já! Slitování!"

Glaukos se otočil k večeřejícím a řekl:

"To je člověk, který mě zradil a zahubil mne i mou

rodinu!"

Jeho příběh znali jak všichni křesťané, tak i Vini-

cius; jenom netušil, že toto je onen Glaukos, protože

jak při ošetřování bolestí pořád omdléval, nezaslechl

jeho jméno. Avšak pro Ursa byl ten krátký okamžik

a Glaukova slova jakoby bleskem v temnotách. Poznal

Chilóna. Jediným skokem se octl u něho, uchopil ho za

ruce, zkroutil mu je dozadu a zvolal:

"To on mě přemlouval, abych zavraždil Glauka."

"Slitování!" sténal Chilón. "Dám vám... Pane!"

zvolal a ohlédl se na Vinicia. "Zachraň mě! K tobě

mám důvěru, zastaň se mne... Tvůj dopis ... doručím.

Pane! Pane!"

Avšak Vinicius, který se na to, co se dělo, díval ze

všech nejlhostejněji, jednak proto, že znal všechny

Řekovy kousky, jednak proto, že jeho srdce nevědělo,

co je to slitování, řekl:

"Zakopejte ho v zahradě. Dopis donese někdo

jiný."

Chilónovi se zdálo, že tato slova jsou jeho koneč-

ným ortelem. Jeho kosti začaly praskat ve strašných

Ursových dlaních, oči se zalévaly slzami bolesti.

"Pro vašeho Boha! Slitování!" volal, "Jsem křes-

ťan!... Pax vobiscum! Jsem křesťan, a jestliže mi ne-

227

věříte, pokřtěte mě ještě jednou, ještě dvakrát, ještě

desetkrát! Glauku, to je omyl! Nechte mě mluvit! Udě-

lejte ze mne otroka... Nezabíjejte mě! Slitování!"

A jeho hlas, přiškrcený bolestí, slábl víc a více,

když vtom se za stolem zvedl apoštol Petr. Chvíli po-

kyvoval svou bílou hlavou nahoru a dolů, oči zavřeny,

ale pak je otevřel a řekl za naprostého ticha:

"I řekl nám Spasitel: ,Zhřešil-li bratr tvůj proti

tobě, pokárej ho; a jestliže by litoval, odpusť mu.

A jestliže by sedmkrát za den zhřešil proti tobě

a sedmkrát se k tobě vrátil, řka: Je mi to líto! - odpusť

mu!'"

A nastalo ještě větší ticho.

Glaukos stál dlouhou dobu s tváří v dlaních, až

konečně vzhlédl a řekl:

"Kéfe, kéž ti Bůh odpustí tvá provinění na mně,

tak jak ti je ve jménu Krista odpouštím já."

A Ursus, pustiv Řekovy ruce, ihned dodal:

"Kéž je Spasitel ke mně stejně milostivý, jako já ti

nyní odpouštím."

Chilón padl na zem, a opíraje se o ni rukama,

kroutil hlavou jako zvíře chycené do osidel a rozhlížel

se kolem dokola, očekávaje, odkud přijde smrt. Nevěřil

ještě svým očím a uším a neodvažoval se věřit

v odpuštění.

Avšak pomalu se vzpamatovával, jen zsinalé rty

se mu ještě chvěly úděsem.

Apoštol řekl:

"Jdi v pokoji!"

Chilón vstal, ale nebyl ještě s to vypravit ze sebe

ani slovo. Mimoděk se přiblížil k Viniciovu lůžku, jako

by u něho hledal ještě ochranu, protože neměl dosud

čas si uvědomit, že Vinicius, třebaže užíval jeho služeb

a byl do jisté míry jeho spoluviníkem, se ho zřekl, za-

tímco právě ti lidé, proti kterým sloužil, mu odpustili.

K těm úvahám měl dojít až později. Nyní byl v jeho

očích jen údiv a nedůvěra. I když už pochopil, že mu

odpustili, přece jen chtěl co nejrychleji zmizet ze spo-

228

lečnosti těch nepochopitelných lidí, jejichž dobrota ho

děsila stejně, jako by ho děsila krutost. Měl dojem, že

kdyby zůstal déle, stalo by se opět něco nenadálého.

A tak se postavil před Vinicia a řekl trhaným hlasem:

"Dej mi, pane, ten dopis. Dej mi ten dopis!"

Popadl tabulku, kterou mu Vinicius podal, vysekl

jednu poklonu křesťanům, druhou nemocnému a skr-

čen vyběhl těsně podél stěny ze dveří.

V zahrádce, když ho obklopila tma, zježil mu

strach opět vlasy na hlavě. Byl si totiž jist, že Ursus

vyběhne za ním a zabije ho uprostřed noci. Byl by utí-

kal, co měl sil, ale nohy mu vypověděly poslušnost.

A po chvíli nad nimi ztratil vládu docela, protože Ursus

se skutečně objevil vedle něho.

Chilón padl tváří k zemi a začal ječet:

"Urbane! Ve jménu Krista..."

Ale Urban řekl:

"Neboj se. Apoštol mi řekl, abych tě vyvedl za brá-

nu, v té tmě bys mohl zabloudit Ale jestliže máš málo

sil, dovedu tě až domů."

Chilón zvedl obličej.

"Co to povídáš? Cože? Ty mě nezabiješ?"

"Ne! Nezabiju tě. A jestliže jsem tě sevřel příliš

silně a pochroumal ti kosti, tedy mi promiň."

"Pomoz mi vstát," řekl Řek. "Nezabiješ mě? Co?

Vyveď mě na ulici. Dál už půjdu sám."

Ursus ho zvedl ze země jako pírko a postavil na

nohy. Pak ho vedl tmavým průchodem na druhý dvo-

rek, odkud se vcházelo do chodby a na ulici. Na chodbě

si Chilón opět v duchu opakoval: "Už je po mně!" a te-

prve na ulici se vzpamatoval a řekl: "Dál půjdu sám."

"Pokoj s tebou!"

"I s tebou, i s tebou! Nech mě trochu vydechnout."

A když Ursus odešel, oddechl si z plných plic. Ru-

kama si ohmatával boky a záda, jako by se chtěl pře-

svědčit, že žije, a pak spěšně vykročil.

Avšak sotva ušel několik desítek kroků, zastavil

se a řekl:

229

"Ale proč mě vlastně nezabili?"

A třebaže rozmlouval o křesťanském učení už

s Euriciem, přes to, že u řeky hovořil s Urbanem,

a přes to všecko, co slyšel v Ostrianu, nedovedl na tuto

otázku najít odpověď.

KAPITOLA 3

Vinicius si také nedovedl vysvětlit to, co se stalo, a na

dně svého nitra byl udiven neméně než Chilón. Že

s ním tito lidé takto jednali, že místo aby se mu po-

mstili za přepadení, ošetřili starostlivě jeho rány, to

připisoval částečně jejich učení, více už Lygii a trochu

i významnosti své osoby. Avšak jak jednali s Chiló-

nem, to přesahovalo veškeré jeho představy o lidské

schopnosti odpouštět. I jemu přicházela mimoděk na

mysl otázka, proč křesťané Řeka nezabili. Mohli to

přece udělat zcela beztrestně. Ursus by ho byl zakopal

v zahradě anebo by ho byl v noci hodil do Tiberu, který

v těchto dobách, kdy sám caesar pořádal loupežné vý-

pravy, vyplavoval ráno lidská těla tak často, že nikdo

už ani nepátral, odkud se berou. A k tomu ke všemu,

aspoň podle Viniciova mínění, křesťané Chilóna nejen

mohli, nýbrž dokonce měli zabít. Je pravda, světu, do

něhož patřil mladý patricius, nebyl soucit zcela cizí.

Athéňané postavili přece bohu soucitu oltář a dlouho

se bránili, aby v Athénách byly zavedeny zápasy gla-

diátorů. Stávalo se, že i v Římě dostávali poražení mi-

lost, jako například Calicratus, král Britanů, který byl

zajat za císaře Claudia a nyní, Claudiem bohatě zaopa-

třen, bydlil volně ve městě. Avšak pomsta za osobní

křivdy se zdála Viniciovi, tak jako všem, správná

a spravedlivá. Upustit od ní zcela odporovalo jeho du-

chu. I on sice slyšel v Ostrianu, že je třeba milovat

dokonce i nepřátele, považoval to však za jakousi teo-

rii, která nemá význam pro život. I teď mu ještě napa-

230

dalo, že Chilóna nezabili snad proto, že jsou nějaké

svátky nebo určitá čtvrt měsíce, za níž mají křesťané

zakázáno zabíjet. Slýchal, že jsou taková období,

v nichž některé národy nesmějí vypovídat ani války.

Ale je-li tomu tak, proč nevydali Řeka do rukou spra-

vedlnosti, proč řekl apoštol, že kdyby někdo sedmkrát

zhřešil, je třeba mu sedmkrát odpustit, a proč řekl

Glaukos Chilónovi: "Kéž ti Bůh odpustí, jako ti

odpouštím já"? Chilón mu přece ublížil nejstrašnějším

způsobem, jak jen může ublížit člověk člověku. A při

pouhém pomyšlení na to, jak by naložil s tím, kdo by

například zabil Lygii, vzkypěla ve Viniciovi krev jako

oukrop: nebylo muk, jimiž by ji nepomstil! A tamten

člověk odpustil! A Ursus odpustil také, Ursus, který

mohl v Římě zabít vlastně každého, koho by chtěl, a to

úplně beztrestně, protože nakonec mu stačilo zabít už

jen krále Nemorenského háje a nastoupit na jeho mís-

to ... Cožpak by se člověku, jemuž se neubránil Kro-

tón, ubránil gladiátor s touto hodností, jíž bylo možno

dosíci jen vraždou předešlého "krále"? Na všechny tyto

otázky byla jen jedna odpověď: oni nezabíjejí z jakési

dobroty, která je tak veliká, že na světě dosud takové

nebylo, a z bezmezné lásky k lidem, která přikazuje

zapomínat na sebe a své bolesti, na své štěstí i neštěstí

- a žít pro jiné. Jaké odměny se mělo těmto lidem za

to dostat, slyšel Vinicius v Ostrianu, ale nedovedl to

pochopit. Cítil však, že pozemský život spojený s povin-

ností odříkat se ve prospěch ostatních všeho, co se na-

zývá požitkem a rozkoší, musil by být chudý. A proto

byl v tom, co si v této chvíli o křesťanech myslil, vedle

nesmírného údivu také soucit a jakoby stín pohrdání.

Zdálo se mu, že jsou to ovce, které musí dřív nebo poz-

ději sežrat vlci, a na ty, kdož se nechávají požírat, nebyla

jeho římská povaha s to myslit s uznáním. Avšak buď

jak buď, zarazila ho jedna věc: po Chilónově odchodu

se všechny obličeje rozjasnily jakousi hlubokou rados-

tí. Apoštol přistoupil ke Glaukovi, položil mu ruku na

hlavu a řekl:

231

"Kristus v tobě zvítězil!"

A Glaukos zvedl vzhůru zrak, v němž bylo tolik

důvěry a radosti, jako by se na něho sneslo nějaké

veliké, nenadálé štěstí. Vinicius, který by byl pochopil

jen radost z vykonané pomsty, hleděl na něho očima

rozšířenýma horečkou tak trochu jako na pomatené-

ho. Viděl však - a ne bez pobouření v nitru - jak

nyní Lygie přitiskla své rty hodné královny k ruce to-

hoto člověka, který vypadal na první pohled jako

otrok; a tu měl pocit, že pořádek tohoto světa se obrací

už docela naruby. Pak se vrátil Ursus a vyprávěl, jak

vyprovodil Chilóna na ulici a jak ho prosil, aby mu

odpustil bolest, kterou snad způsobil jeho kostem.

Apoštol požehnal za to i jemu a Crispus prohlásil, že je

to den velikého vítězství. Když Vinicius uslyšel o tom

vítězství, ztratil už docela nit myšlenek.

Ale když mu Lygie po chvíli podala opět chladivý

nápoj, zadržel na okamžik její ruku a zeptal se:

"Tedy i ty mi odpouštíš?"

"My jsme křesťané. My nesmíme žít s hněvem

v srdci."

"Lygie," řekl tehdy, "ať je tvůj bůh kdokoli, obětuji

k jeho poctě sto volů už jen proto, že je to tvůj bůh."

Ale Lygie odpověděla:

"Poctu mu vzdáš v srdci, jestliže ho budeš milo-

vat."

"Jen proto, že je to tvůj bůh...," opakoval slabším

hlasem Vinicius.

A přivřel oči, protože se ho opět zmocnila slabost.

Lygie odešla, po chvíli se však vrátila, přistoupila

blizoučko k posteli a naklonila se k němu, aby se pře-

svědčila, zda spí. Vinicius ucítil její blízkost, otevřel oči

a usmál se, ale Lygie mu na oči přiložila zlehka ruku,

jako by ho přemlouvala k spánku. V tom okamžiku se

ho zmocnil nesmírně sladký pocit, ale zároveň pocítil,

že se mu přitížilo. A opravdu. Byla už hluboká noc

a s ní přišla i větší horečka. Ta způsobila, že Vinicius

nemohl usnout a sledoval očima Lygii, kam se jen

232

hnula. Chvílemi však přesto upadal do jakéhosi polo-

spánku, v němž viděl a slyšel vše, co se dělo Kolem

něho, ale v němž se skutečnost mísila s horečnatými

vidinami. A tak se mu zdálo, že na jakémsi starém,

opuštěném hřbitově stojí věžovitý chrám, v němž je

Lygie kněžkou. Nespouštěl z ní sice oči, ale viděl ji na

vrcholku věže, s loutnou v ruce, celou v jasu, podobnou

kněžkám, které zpívávaly za nocí hymny na počest

měsíce, jak je vídal na Východě. A on, Vinicius, stoupal

s nesmírným úsilím po točitých schodech, chtěje se

Lygie zmocnit, a za ním se šoural Chilón, drkotal hrů-

zou zuby a neustále opakoval: "Nedělej to, pane, neboť

to je kněžka, kterou pomstí On..." Vinicius nevěděl,

kdo to má být, ten On, chápal však, že se jde dopustit

svatokrádeže, a cítil také nesmírnou hrůzu. Ale jakmi-

le dospěl k balustrádě, která vroubila vrchol věže, stál

pojednou vedle Lygie apoštol se stříbrnou bradou

a povídal: "Nevztahuj na ni ruku, protože ona patří

mně!" A po těch slovech vykročil s Lygií po paprscích

měsíčního světla, jako by to byla cesta do nebe, kdežto

Vinicius k nim vztáhl ruce a začal je prosit, aby ho

vzali s sebou.

Tady se probudil, vzpamatoval se a zahleděl se

před sebe. Oheň na vysokém ohništi zářil už slaběji,

ale vrhal ještě dost jasné světlo. Všichni křesťané se-

děli u ohně a hřáli se, protože noc byla chladná a svět-

nice dost studená. Vinicius viděl jejich dech, jak jim

stoupal od úst v podobě páry. Uprostřed seděl apoštol,

u jeho nohou na nízké stoličce Lygie, pak Glaukos,

Crispus a Miriam a na krajích z jedné strany Ursus

a z druhé Nazarius, Miriamin syn, mladý hoch s hez-

kým obličejem a dlouhými černými vlasy, které mu

padaly až na ramena.

Lygie poslouchala, vzhlížejíc k apoštolovi, k ně-

muž byly ostatně otočeny všechny hlavy, a apoštol po-

lohlasem něco vyprávěl. Vinicius se na něho díval

s jistou dávkou pověrčivé bázně, jen o málo menší, než

byl strach, který pociťoval v horečnatém snu. Hlavou

233

se mu mihla myšlenka, že v horečce vycítil pravdu a že

mu ten starý, důstojný kmet, přicházející od vzdále-

ných břehů, skutečně bere Lygii a odvádí ji někam na

neznámé cesty. Byl si také jist, že stařec mluví o něm

a že se radí, jak ho s Lygií rozloučit. Vinicius považo-

val totiž za zhola nemožné, že by někdo mohl mluvit

o něčem jiném. A tak soustředil všechny smysly a za-

čal naslouchat Petrovým slovům.

Ale strašlivě se zmýlil. Apoštol mluvil totiž opět

o Kristovi.

"Oni žijí jenom tímto jménem!" pomyslil si Vinici-

us. A stařec zatím vyprávěl o tom, jak byl Kristus jat.

Přišla tlupa vojáků a kněžští biřici, aby ho zajali. Když

se jich Spasitel zeptal, koho hledají, odpověděli: "Ježí-

še Nazaretského!" Avšak když jim řekl: "Já jsem, ko-

ho hledáte!" padli na zem a neodvažovali se vztáhnout

na něho ruku, a teprve když se jich otázal podruhé,

zajali ho.

Tady se apoštol odmlčel, natáhl ruku k ohni a řekl:

"Noc byla chladná jako dneska, ale krev ve mně

vzkypěla; tasil jsem tedy meč, chtěje ho bránit a uťal

jsem veleknězovu biřici ucho. A byl bych ho bránil

více než svůj vlastní život kdyby mi nebyl řekl: ,Scho-

vej meč svůj do pochvy. Což nemám píti kalich, který

mi dal Otec?' Pak ho zajali a spoutali..."

Po těchto slovech si položil čelo do dlaní a zmlkl,

chtěje před dalším vyprávěním překonat v sobě sílu

vzpomínek. Avšak Ursus to nemohl vydržet, vyskočil,

prohrábl železnou tyčí oheň na ohništi, až se zlatým

deštěm rozpršely jiskry a plamen zaplápolal živěji,

pak usedl a zvolal:

"A ať by to dopadlo, jak chtělo - já bych...!"

Ale náhle se odmlčel, protože Lygie si položila

ukazováček na ústa. Jen ještě hlasitě oddechoval

a bylo vidět, že je v hloubi duše pobouřen. Třebaže je

vždycky ochoten líbat apoštolovi nohy, tento jediný

jeho čin nemůže ve své duši uznat, protože kdyby tak

někdo před ním, před Ursem, vztáhl ruku na Spasitele,

234

kdyby byl s ním té noci Ursus, ej, cucky by lítaly z vo-

jáků, z kněžských drábů a služebníků... A když tak

na to myslil, do očí mu až slzy vyhrkly, jednak lítostí,

jednak z hlubokých vnitřních rozpaků, protože na jed-

né straně si představoval, že by Spasitele nebránil

sám, ale svolal by na pomoc Lygy, chlapíky, jaké hned

tak někde nenajdeš, ale na druhé straně si zase uvědo-

moval, že kdyby to udělal, dopustil by se neposlušnosti

vůči Spasiteli a zabránil tím vlastně spasení světa.

Proto se tedy nemohl ubránit slzám.

Petr po chvíli sundal ruce z obličeje a začal vypra-

vovat dál, ale Vinicia se opět zmocnil horečnatý polo-

spánek. To, co slyšel teď, splynulo mu s tím, co vyprá-

věl apoštol minulé noci v Ostrianu o tom, jak se Kris-

tus objevil na břehu Tiberiadského jezera. Viděl před

sebou doširoka se rozlévající hladinu, na ní rybářskou

loď a v lodi Petra a Lygii. On, Vinicius, plaval ze všech

sil za nimi, ale bolest ve zlomené paži mu bránila do-

stihnout je. Bouře mu začala metat do očí vlny a on se

začal topit. Volal prosebným hlasem o pomoc. Tu po-

klekla Lygie před apoštolem, apoštol otočil loďku a po-

dal Viniciovi veslo; Vinicius se ho chytil, dostal se

s jeho pomocí do loďky a klesl tam na dno.

Ale pak se mu zdálo, že vstal a spatřil velké množ-

ství lidí, jak plavou za loďkou. Pěny vln se přelévaly

přes jejich hlavy; některým bylo v rozbouřené vodě

vidět už jen ruce, ale Petr zachraňoval jednoho po dru-

hém a bral je na loďku, která se jakoby zázrakem stále

zvětšovala. Brzy byly na ní úplné zástupy, tak veliké

jako ty, které se shromáždily v Ostrianu, a pak ještě

větší. Vinicius se divil, jak se mohly do loďky vejít,

a začal se bát, že klesnou ke dnu. Ale Lygie ho začala

chlácholit a ukazovala mu jakési světlo na vzdáleném

břehu, k němuž se plavili. A tu se Viniciovy sny smísi-

ly opět s tím, co slyšel z apoštolových úst v Ostrianu,

jak se totiž jednou nad jezerem zjevil Kristus. A nyní

spatřil v onom pobřežním světle jakousi postavu, k níž

Petr kormidloval. A čím více se k ní blížili, tím více se

235

utišoval vítr, hladina se uklidňovala a bylo stále jasně-

ji. Davy začaly zpívat krásný hymnus, vzduch se napl-

nil vůní nardu; voda hrála duhovými barvami, jako by

ze dna prosvítaly lilie a růže, až konečně loďka mírně

narazila přídí na písek. Tehdy ho Lygie uchopila za

ruku a řekla: "Pojď, dovedu tě tam!" A vedla ho ke

světlu.

Vinicius se znovu probudil, ale jeho sny se rozpty-

lovaly jen pozvolna, takže si hned neuvědomil skuteč-

nost. Nějakou chvíli se mu ještě zdálo, že je u jezera

a že ho obklopují davy lidí, v nichž - sám nevěda proč

- začal hledat Petronia, a divil se, že ho tam nemůže

najít. Záře, vycházející z ohniště, u něhož nebyl už ni-

kdo, jej však přivedla k sobě docela. Olivová polínka

lenivě řeřavěla pod růžovým popelem, zato však pinio-

vé třísky, přihozené do ohně zřejmě nedávno, plápola-

ly jasným plamenem, v jehož světle spatřil Vinicius

Lygii, jak sedí nedaleko jeho lůžka.

Pohled na ni ho hluboce dojal. Uvědomil si, že mi-

nulou noc strávila v Ostrianu a celý den pak běhala

kolem něho - a teď, když se všichni odebrali k odpo-

činku, zase ona jediná bdí u jeho lože. Bylo však snad-

no uhodnout, že je přece jen unavena, protože seděla

bez hnutí, oči zavřeny. Vinicius nevěděl, zda spí, anebo

je pohroužena v myšlenkách. Hleděl na její profil, na

sklopené řasy, na ruce sepjaté na kolenou a v jeho

pohanské hlavě se začala s námahou klubat myšlenka,

že kromě nahé, sebejisté a na své tvary hrdé řecké

a římské krásy je na světě ještě jakási jiná, nová, ne-

smírně čistá krása, v níž je obsažena duše.

Nezmohl se na to, aby tu krásu nazval křesťan-

skou, ale když myslil na Lygii, nebyl už s to odmyslit si

ji od učení, které vyznávala. Chápal dokonce, že jestli-

že Lygie, ta, jíž ublížil, jediná bdí u něho, zatímco

všichni ostatní se odebrali k odpočinku, dělá to proto,

že jí to tak přikazuje učení. Avšak toto pomyšlení, kte-

ré v něm vzbuzovalo obdiv k onomu učení, bylo pro

236

něho zároveň i nepříjemné. Byl by raději, kdyby to

byla Lygie dělala z lásky k němu, k jeho obličeji,

k očím, k jeho tělu podobnému soše, zkrátka ze všech

těch důvodů, pro které nejednou objímaly jeho krk

sněhobílé řecké a římské paže.

Pojednou si však uvědomil, že kdyby Lygie byla

taková jako ostatní ženy, něco by mu na ní chybělo.

Překvapilo ho to a sám nevěděl, co se to s ním děje,

neboť zpozoroval, že i v něm se začínají rodit jakési

nové city a nové záliby, cizí onomu světu, v němž do-

sud žil.

Mezitím otevřela Lygie oči, a když viděla, že se

Vinicius na ni dívá, přistoupila k němu a řekla:

"Jsem u tebe."

A on odpověděl:

"Viděl jsem ve snu tvou duši."

KAPITOLA 4

Nazítří se probudil zesláblý, ale s hlavou chladnou

a bez horečky. Zdálo se mu, že ho probudil šeptaný

rozhovor, ale když otevřel oči, Lygie u něho nebyla.

Jen Ursus, nakloněn nad ohništěm, prohrabával šedý

popel a hledal v něm žhavé uhlíky. Když je našel, začal

je rozdmychávat, a to tak, jako by to nedělal ústy, ný-

brž kovářskými měchy. Vinicius, jenž si vzpomněl, že

tento člověk rozdrtil včera Krotóna, pozoroval se zalí-

bením hodným milovníka arény jeho obrovitá záda,

která se podobala zádům Kyklopa, a mohutná sloupo-

vitá stehna.

"Merkurovi díky, že mi nezakroutil krkem," po-

myslil si v duchu. "U Polluxe! Jestli jsou mu ostatní

Lygové podobni, mohou s nimi dunajské legie mít jed-

nou těžkou práci!"

A už nahlas řekl:

"Hej, otroku!"

237

Ursus otočil hlavu od ohniště, usmál se téměř přá-

telsky a řekl:

"Bůh ti dej, pane, dobrý den a zdraví, ale já jsem

člověk svobodný, ne otrok."

Viniciovi, který se chtěl Ursa vyptat na rodnou

zemi Lygie, byla tato slova dost po chuti, protože roz-

hovor se svobodným člověkem, i když prostým, zna-

menal pro jeho římskou a patricijskou důstojnost

menší újmu než rozhovor s otrokem, v němž ani zá-

kon, ani zvyky neviděly lidskou bytost.

"Ty tedy nepatříš Aulovi?" zeptal se.

"Ne, pane. Sloužím Kallině, tak jak jsem sloužil

její matce, ale z dobré vůle."

A opět schoval hlavu pod komín ohniště a foukal

na uhlíky, na něž předtím naházel třísky. Pak ji opět

vystrčil a řekl:

"U nás nejsou otroci."

Ale Vinicius se zeptal:

"Kde je Lygie?"

"Před chvilkou odešla a já ti mám uvařit snídani,

pane. Bděla u tebe celou noc."

"Proč jsi ji nevystřídal?"

"Protože nechtěla a mou povinností je poslou-

chat."

Teď se jeho oči zachmuřily a po chvíli dodal:

"Kdybych ji neposlouchal, už bys, pane, nežil."

"A lituješ, že jsi mě nezabil?"

"Ne, pane. Kristus nepřikazoval zabíjet."

"A co Atacinus? A Krotón?"

"Nemohl jsem jinak," zabručel Ursus.

A zadíval se jakoby lítostivě na své ruce, které

zůstaly zřejmě pohanské, třebaže duše přijala křest.

Pak postavil na ohniště hrnec, dřepl si ke krbu

a upřel do plamenů zamyšlené zraky.

"Je to tvá vina, pane," řekl konečně. "Proč jsi na

ni, královskou dceru, vztáhl ruku?"

Ve Viniciovi vzkypěla v prvním okamžiku pýcha

- jak to, že takový prosťáček a barbar k tomu se od-

238

važuje mluvit s ním tak důvěrně a ještě ho kárat.

K těm neobvyklým a nepochopitelným věcem, které

ho potkaly od oné nedávné noci, přibyla ještě jedna.

Ale protože byl zesláblý a neměl po ruce své otroky,

ovládl se, už také proto, že v něm zvítězila touha do-

zvědět se nějaké podrobnosti z Lygiina života.

Uklidnil se tedy a začal se vyptávat na válku Lygů

proti Vanniovi a Suebům. Ursus vyprávěl ochotně, ale

nebyl s to dodat mnoho nového k tomu, co kdysi Vini-

ciovi vyprávěl Aulus Plautius. Ursus se bitvy nezúčast-

nil, protože provázel rukojmí do tábora Atelia Histera.

Věděl jen, že Lygové na hlavu porazili Sueby a Jazygy,

ale že jejich vojevůdce padl, zasažen střelou Jazygů.

Hned potom dostali zprávu, že Semnonové zapálili

lesy na jejich hranicích, a tak se okamžitě vrátili po-

mstít křivdu. Rukojmí zůstala u Atelia, který zpočátku

nařídil, aby jim vzdávali královské pocty. Potom ze-

mřela Lygiina matka. Římský vojevůdce nevěděl, co

s dítětem. Ursus se s ním chtěl vrátit do rodného kraje,

ale to by byla nebezpečná cesta, protože všude bylo

plno divoké zvěře a divokých kmenů. Jakmile tedy při-

šla zpráva, že u Pomponia je jakési poselství Lygů,

které mu slibuje pomoc proti Markomanům, poslal je

Hister k Pomponiovi. Tam se však dozvěděli, že žádné

poselství u něho nebylo - a tak zůstali v táboře,

odkud je Pomponius přivezl do Říma, kde po triumfu

předal královské dítě Pomponii Graecině.

Vinicius, třebaže z toho vyprávění neznal jen něk-

teré podrobnosti, poslouchal ochotně, protože jeho ne-

smírnou rodovou pýchu příjemně lechtalo to, že očitý

svědek potvrzuje Lygiin královský původ. Jako krá-

lovská dcera by Lygie mohla zaujímat u caesarova

dvora postavení rovnající se dcerám z nejpřednějších

rodů, a to tím spíše, že národ, jemuž vládl její otec,

dosud nikdy nebojoval proti Římu, a i když to byl ná-

rod barbarský, mohl být nebezpečný, protože podle

slov samého Atelia Histera měl "nespočetnou sílu" bo-

jovníků.

239

Ursus ostatně v plné míře dotvrdil tato slova, ne-

boť když se ho Vinicius zeptal na Lygy, odpověděl:

"My žijeme v lesích, ale země máme tolik, že ni-

kdo neví, kde je konec pralesa, a lidu v tom pralese

žije mnoho. Jsou tam i dřevěné hrady, v nichž je veliké

bohatství, protože to, co Semnonové, Markomani, Van-

dalové a Kvádové naloupí po světě, my jim sebereme.

Oni se však k nám neodváží, jenom vane-li vítr od

nich, pálí nám lesy. Ale my se nebojíme ani jich, ani

římského caesara."

"Bohové dali Římanům nadvládu nad světem,"

řekl přísně Vinicius.

"Bohové jsou zlí duchové," odpověděl prostě

Ursus, "a kde nejsou Římané, tam není ani nadvláda."

Po těchto slovech prohrábl oheň a pokračoval ja-

koby pro sebe:

"Když vzal caesar Kallinu ke dvoru, a já jsem si

myslil, že ji tam může potkat něco zlého, chtěl jsem jít

až tam, do lesů, a přivést Lygy na pomoc královně.

A Lygové by se byli hnuli k Dunaji, protože je to dobrý

lid, i když pohanský. A já bych jim přinesl ,dobrou

novinu'. Ale já stejně někdy, až se Kallina vrátí

k Pomponii, přijdu k ní, pokloním se jí a požádám, aby

mi dovolila jít k nim, protože Kristus se narodil daleko

a oni o něm ani neslyšeli... On věděl asi lépe než já,

kde se má narodit, ale kdyby tak byl přišel na svět

u nás, v pralese, určitě bychom ho nebyli umučili, ale

hleděli bychom si Děťátka a dbali bychom, aby mělo

pořád dost zvěřiny, hub, bobřích kožešin a jantarů.

A co bychom uloupili Suebům nebo Markomanům,

všecko bychom mu dali, aby si žilo v hojnosti a v po-

hodlí."

Co to povídal, přistavil k ohni nádobu s polévkou,

určenou pro Vinicia, a pak zmlkl. Jeho myšlenky blou-

dily patrně nějakou chvíli po lygijských pralesích. Te-

prve když tekutina začala syčet, vylil ji na plochou

misku, vychladil ji patřičně a řekl:

"Glaukos radí, pane, abys hýbal co nejméně do-

240

konce i tou rukou, která ti zůstala zdráva, a tak mi

Kallina přikázala, abych tě krmil."

Lygie přikázala! Na to nebylo odpovědi. Viniciovi

ani nenapadlo protivit se její vůli, jako by to byla cae-

sarova dcera nebo bohyně, a proto neřekl ani slovo.

Ursus usedl tedy k jeho lůžku, nabíral malým šálkem

polévku z mísy a podával mu ji k ústům. Dělal to tak

starostlivě, s tak dobráckým úsměvem ve svých mod-

rých očích, že Vinicius nevěřil svým zrakům: tohle že

je ten strašný Titan, který včera rozdrtil Krotóna

a pak se vrhl jako bouře na něj samého a byl by ho

rozdupal, nebýt Lygiina soucitu? Mladý patricius se

poprvé v životě zamyslil nad tím, co asi se může ode-

hrávat v hrudi prosťáčka, sluhy a barbara.

Ale ukázalo se, že Ursus je chůva stejně neohra-

baná jako starostlivá. Koflík mizel docela v jeho her-

kulovských prstech, takže nezůstalo ani kousek místa

pro Viniciovy rty. Po několika nepodařených pokusech

se obr zatvářil velice starostlivě a řekl:

"Ech, snazší je vyvést zubra z houští..."

Vinicius se bavil Lygovými rozpaky, ale neméně

ho zaujala i jeho poznámka. Vídal v circích strašné

"ury", přivážené z pralesů na severu, kde je i ti nejši-

kovnější bestiarii chytali plni strachu; jen sloni je

předčili silou a velikostí.

"A už jsi zkoušel uchopit takovou bestii za rohy?"

zeptal se udiveně.

"Dokud nade mnou nepřešlo dvacet zim, bál jsem

se," odpověděl Ursus, "ale potom - stávalo se to."

A začal znovu krmit Vinicia. Ještě neohrabaněji

než předtím.

"Musím zavolat Miriam nebo Nazaria," řekl.

Ale tu vykoukla ze závěsu bledá Lygiina hlavička.

"Hned ti pomohu," prohlásila.

A za chvíli vyšla z cubicula, kde se zřejmě chysta-

la k spánku, protože měla na sobě jen přiléhavou tuni-

ku, zvanou u starých Římanů capitium, zahalující ne-

prodyšně hruď; vlasy měla rozpuštěné. Vinicius, jemuž

241

při pohledu na ni zabušilo silněji srdce, začal jí vyčítat,

že dosud nepomyslila na spánek, ale ona vesele odpo-

věděla:

"Právě jsem to chtěla udělat, ale dříve ještě vy-

střídám Ursa."

Pak vzala koflík, usedla na okraj lůžka a začala

krmit Vinicia, který se cítil zároveň pokořen i šťasten.

Když se k němu skláněla, sálalo na něj teplo jejího

těla a její rozpuštěné vlasy mu splývaly na hruď, takže

bledl vzrušením. Ale ve zmatku zvedající se vášně cítil

zároveň, že ta hlava je mu nade vše drahá a milovaná

a že celý svět není proti ní ničím. Předtím po ní toužil,

teď ji začínal celým srdcem milovat. Předtím byl ve

svých citech stejně jako v celém životě, tak jako ostat-

ně všichni tehdejší lidé, slepým, bezohledným egois-

tou, jemuž šlo jen a jen o sebe. Ale teď mu začalo zále-

žet i na ní. Však také za chvíli odmítl další potravu,

a třebaže mu pohled na ni a její přítomnost působily

nezměrnou rozkoš, přece jen řekl:

"Dost. Jdi spát, má božská."

"Neříkej mi tak," odpověděla, "pro mne se nehodí,

abych to poslouchala."

Přece se však na něj usmála a pak mu řekla, že ji

ospalost přešla, že ji to nenamáhá a že si nepůjde

odpočinout, dokud nepřijde Glaukos. Vinicius naslou-

chal jejím slovům jako hudbě a srdce mu zároveň pře-

kypovalo větším a větším dojetím, větším a větším na-

dšením, větší a větší vděčností a v myšlenkách se lopo-

til, jak jí tu vděčnost dát najevo.

"Lygie," řekl po chvilce mlčení, "já jsem tě před-

tím neznal. Ale teď vím, že jsem k tobě chtěl dojít ne-

správnou cestou. Říkám ti tedy: vrať se k Pomponii

Graecině a buď jista, že od této chvíle na tebe nikdo

nevztáhne ruku."

Ale její obličej pojednou posmutněl.

"Byla bych šťastna, kdybych ji mohla spatřit třeba

jen zpovzdáli, ale vrátit se k ní nemohu."

"Proč?" zeptal se udiveně Vinicius.

242

"My křesťané víme prostřednictvím Akté, co se

děje na Palatinu. Což jsi neslyšel, že si caesar krátce

po mém útěku, ještě před odjezdem do Neapole, pozval

Aula a Pomponii, a domnívaje se, že mi pomáhali, hro-

zil jim svým hněvem? Aulus mu mohl naštěstí odpově-

dět: ,Víš, pane, že jsem nikdy nevypustil ze svých úst

lež; nuže, přísahám ti, že jsme jí k útěku nepomohli

a že stejně jako ty nevíme, co se s ní stalo.' A caesar

uvěřil a později zapomněl. Já jsem však na radu star-

ších nikdy nepsala matce, kde jsem, aby mohla vždyc-

ky směle odpřisáhnout, že o mně nic neví. Ty to mož-

ná, Vinicie, nepochopíš, ale my lhát nesmíme, ani kdy-

by šlo o život. Takové je naše učení, jemuž se chceme

přiblížit srdcem. A tak jsem Pomponii neviděla od té

doby, co jsem opustila její dům, a k ní dolétají jen tu

a tam vzdálené ohlasy, že žiji a jsem v bezpečí."

Tu se jí zmocnil stesk a oči se jí zarosily slzami.

Ale brzy se uklidnila a pověděla:

"Vím, že i Pomponii se po mně stýská, ale my

máme své radosti, které nemají ostatní lidé."

"Ano," namítal Vinicius, "vaše radost je Kristus,

jenže já to nedovedu pochopit."

"Podívej se na nás: pro nás neexistuje odlouče-

nost, ani bolest, ani utrpení - a jestliže na nás při-

jdou, proměňují se v radost. Ba i sama smrt, která zna-

mená pro vás konec života, je pro nás teprve jeho za-

čátkem a změnou horšího štěstí v lepší, neklidnějšího

v klidnější a ve věčné. Jen uvaž, jaké to musí být učení,

jestliže nám přikazuje milosrdenství dokonce i k ne-

přátelům, jestliže zakazuje lhát, očišťuje naše duše od

zlosti a po smrti slibuje nevyčerpatelné štěstí."

"Slyšel jsem o tom v Ostrianu a viděl jsem, jak

jste jednali se mnou a s Chilónem, ale kdykoli o tom

uvažuji, stále ještě mám dojem, že je to sen a že bych

neměl věřit ani svým očím, ani svým uším. Ale odpo-

věz mi na jinou otázku: jsi šťastná?"

"Ano!" odpověděla Lygie. "Jestliže vyznávám

Krista, nemohu být nešťastna."

243

Vinicius na ni pohlédl, jako by se to, co řekla, do-

cela vymykalo možnostem lidského chápání.

"A nechtěla by ses vrátit k Pomponii?"

"Chtěla bych, z celého srdce, a také se vrátím,

bude-li to boží vůle."

"Povídám ti tedy: vrať se, a já ti odpřisáhnu na své

láry, že na tebe nevztáhnu ruku."

Lygie se na okamžik zamyslela a pak odpověděla:

"Ne. Nemohu své blízké vydat v nebezpečí. Caesar

nemá rád rod Plautiů. Kdybych se vrátila - víš přece,

jak otroci roznesou každou zprávu po Římě - zpráva

o mém návratu by se rozšířila po městě a také Nero by

se o něm bezpochyby dozvěděl prostřednictvím svých

otroků. Skončilo by to tak, že by potrestal Auly a při-

nejmenším by mě jim znovu vzal."

"Ano," řekl Vinicius a svraštil obočí, "to by se

mohlo stát. Udělal by to už jen proto, aby ukázal, že

vše musí být podle jeho vůle. Je pravda, že na tebe jen

zapomněl, anebo že na tebe nechtěl myslit, domnívaje

se, že nebyl uražen on, nýbrž já. Ale možná ... kdyby

tě vzal Aulovi ... dal by tě mně a já bych tě pak vrátil

Pomponii."

Ale Lygie se smutně otázala:

"Vinicie, a to bys mě chtěl znovu vidět na Palati-

nu?"

Vinicius zaťal zuby a řekl:

"Ne. Máš pravdu. Mluvím jako hlupák! Ne!"

A pojednou spatřil před sebou jakoby bezednou

propast. Je patriciem, je vojenským tribunem, je moc-

ným člověkem, ale nad všemi silami tohoto světa, do

něhož patří, vládne přece šílenec, jehož vůli a zlomysl-

nost nelze nikdy předvídat. Nepočítat s ním, nebát se

ho - to mohou snad jen takoví lidé jako křesťané, pro

které celý tento svět, jeho rozluky, utrpení, ba ani

sama smrt nejsou ničím. Všichni ostatní se před ním

musejí třást. Hrůznost doby, v níž žijí, objevila se nyní

před Viniciem v celé své nestvůrné šíři. Nemůže teď

vrátit Lygii Aulům z obavy, aby si ten netvor na ni

244

nevzpomněl a neobrátil proti ní svůj hněv; a kdyby si

ji teď vzal za ženu, mohl by z téhož důvodu vydat v ne-

bezpečí ji, sebe i Aulovu rodinu. Chvilka špatné nálady

by stačila, aby zahubila všechny. Vinicius pocítil popr-

vé v životě, že buď se musí změnit a přerodit svět, ane-

bo se život stane zcela nemožný. Pochopil také to, co

bylo pro něho ještě před chvílí skryto v temnotách, že

totiž v takových dobách mohou být šťastni právě jen

křesťané.

Ale především se ho zmocnila lítost, protože po-

chopil také, že to on sám tak zamotal život sobě i Lygii

a že z té motanice není takřka východisko. A pod vli-

vem této lítosti se rozhovořil:

"A víš ty, že jsi šťastnější než já? V chudobě

a v této jediné světnici, mezi prostými lidmi, měla jsi

své učení a svého Krista, ale já mám jen tebe, a když

jsem tě neměl, byl jsem jako ubožák, který nemá ani

střechu nad hlavou, ani skývu chleba. Ty jsi mi dražší

než celý svět. Hledal jsem tě, protože jsem nemohl žít

bez tebe. Odmítl jsem jíst i spát Nemít naději, že tě

najdu, byl bych nalehl na meč. Ale bojím se smrti, pro-

tože bych tě pak nemohl vidět. Říkám ti úplnou prav-

du, že nedovedu žít bez tebe a že jsem dosud žil jen

nadějí, že tě najdu a uvidím. Vzpomínáš si na naše

rozhovory u Aulů? Jednou jsi mi do písku nakreslila

rybu a já jsem nerozuměl, co to znamená. Pamatuješ

se, jak jsme si hráli s míčem? Miloval jsem tě už ten-

krát více než život a také ty jsi už začínala tušit, že tě

mám rád... Pak přišel Aulus, strašil nás Libitinou

a přerušil naši rozmluvu. Pomponia řekla Petroniovi

při loučení, že Bůh je jeden, všemohoucí a milosrdný,

ale nám nepřišlo ani na mysl, že vaším bohem je Kris-

tus. Ať mi dá tebe a budu ho milovat, i když se mi zdá,

že je to Bůh otroků, barbarů a ubožáků. Ty tu sedíš

u mne a myslíš jen na něho. Mysli také na mne, jinak

ho začnu nenávidět. Pro mne jsi jediným božstvím ty.

Blahoslaven buď tvůj otec i tvá matka, blahoslavena

budiž země, která tě zrodila. Chtěl bych obejmout tvé

245

nohy a modlit se k tobě, uctívat tě, přinášet ti oběti,

tobě se klanět - ty třikrát božská! Ty nevíš, nemůžeš

vědět, jak tě miluji..."

Co to povídal, přejížděl si dlaní po čele a přivíral

oči. Jeho povaha nevěděla nikdy, co je to ovládání, ani

v hněvu, ani v lásce. Mluvil unesen, jako člověk, který

ztratil vládu nad sebou a nedbá žádné míry ani ve slo-

vech, ani v důstojnosti. Ale mluvil z hloubi srdce

a upřímně. Bylo vidět, že bolest, nadšení, touha i zbož-

ňování, které se nastřádaly v jeho hrudi, vybuchly ko-

nečně nezadržitelným přívalem slov. Lygii připadala

jeho slova jako rouhání, ale přesto jí začalo srdce bu-

šit, jako by chtělo rozervat tuniku, pevně obepínající

její ňadra. Nedovedla se ubránit soucitu s ním a s jeho

utrpením. Dojala ji poctivost, s níž k ní hovořil. Cítila,

že je bezmezně milována a zbožňována, cítila, že tento

tvrdohlavý a nebezpečný člověk jí teď patří duší i tě-

lem jako otrok, a to povědomí jeho pokory a vlastní

moci ji naplnilo štěstím. V jediném okamžiku v ní oži-

ly vzpomínky. Opět to pro ni byl ten nádherný, jako

pohanský bůh krásný Vinicius, který k ní v Aulově

domě mluvil o lásce a probouzel její srdce, tehdy ještě

téměř dětské, jakoby ze spánku; týž Vinicius, jehož po-

libky cítila dosud na rtech a z jehož objetí ji na Palati-

nu vyrval Ursus, jako by ji vyrval plamenům. Jenže

teď, s nadšením a zároveň s bolestí ve své orlí tváři,

s pobledlým čelem a s prosebným výrazem v očích,

raněný, zlomený láskou, milující, plný zbožňování

a pokory, zdál se jí takový, jakým ho chtěla mít ten-

krát a jakého by si ho byla zamilovala z celého srdce;

zdál se jí dražší než kdykoli předtím.

A pojednou pochopila, že může přijít okamžik,

v němž ji jeho láska ovládne a uchvátí jako vichřice,

a sotva si to uvědomila, zmocnil se jí týž dojem, jaký

se před chvílí zmocnil Vinicia: že totiž stojí na okraji

propasti. Proto tedy opustila Aulův dům? Proto tedy se

zachraňovala útěkem? Proto se skrývala takovou dobu

v chudých čtvrtích města? Kdo vlastně je tento Vinici-

246

us? Augustián, voják, Neronův dvořan! Vždyť se podílí

na caesarově prostopášném životě, na jeho šílenstvích,

jak o tom svědčí hostina, na niž Lygie nemůže zapo-

menout. Vždyť chodí spolu s ostatními do chrámů

a obětuje nestoudným bohům, v něž snad ani nevěří,

ale přesto jim vzdává oficiální pocty. Vždyť ji proná-

sledoval proto, aby z ní mohl učinit svou otrokyni

a milenku a strhnout ji do onoho strašného světa pře-

pychu, prostopášností, zločinů a nestoudností, volají-

cích po hněvu a pomstě boží. Teď se jí sice zdál jiný,

ale je to přece chvilka, kdy jí řekl, že bude-li myslit

více na Krista než na něho, že začne Krista nenávidět.

Lygii se zdálo, že už jen myšlenka na jakoukoli jinou

lásku než na lásku ke Kristovi je hříchem proti němu

a proti učení, a sotva tedy zjistila, že v hloubi jejího

srdce by se mohly probudit jiné city a jiné touhy,

zmocnila se jí úzkost z vlastní budoucnosti a strach

z vlastního srdce.

V těchto vnitřních rozporech ji zastihl Glaukos,

který přišel ošetřit nemocného a přesvědčit se o jeho

zdravotním stavu. Ve Viniciově obličeji se v jediném

okamžiku objevil hněv a netrpělivost. Zlobil se, že mu

Glaukos přerušil rozhovor s Lygií, a když mu lékař

začal klást otázky, odpovídal téměř pohrdavě. Brzy se

sice ovládl, ale jestliže si Lygie dělala sebemenší iluze,

že to, co slyšel v Ostrianu, zapůsobilo na jeho nelaska-

vou povahu, musely se tyto iluze nyní rozplynout.

Změnil se jen vůči ní, ale vedle tohoto jediného citu

mu zůstalo v hrudi jeho staré drsné a sobecké srdce, to

pravé římské, zároveň však vlčí srdce, neschopné pocí-

tit nejen sladkost křesťanského učení, nýbrž dokonce

ani vděčnost.

Odešla konečně, plna vnitřních starostí a neklidu.

Kdysi zasvětila v modlitbě Kristovi srdce plné pohody

a opravdu čisté jako slza. Teď byla ta pohoda zkalena.

Do lůna květu se dostal jedovatý červ a začal v něm

hlodat. Ani spánek jí nepřinesl uklidnění, přes to, že

měla za sebou dvě probdělé noci. Zdálo se jí, že je

247

v Ostrianu a že Nero v čele průvodu augustiánů, bak-

chantek, korybantů a gladiátorů rozdupává vozem,

ověnčeným růžemi, zástupy křesťanů, ale že Vinicius

ji bere do náručí, vytahuje na čtyřspřeží, tiskne k hru-

di a šeptá: "Pojď s námi!"

KAPITOLA 5

Od onoho dne nebývala Lygie už tak často ve společné

jizbě a nepřistupovala už tak často k Viniciovu lůžku.

Ale klid se jí nevracel. Viděla, že ji Vinicius sleduje

prosebnýma očima, že čeká na každé její slovo jako na

slitování, že trpí, ale nemá odvahu stěžovat si, jen aby

ji na sebe nerozhněval, viděla, že je pro něho zdravím

a radostí, a v takových okamžicích jí srdce přetékalo

soucitem. Brzy si také všimla, že čím více se mu vyhý-

bá, tím více je jí ho líto a tím cituplnější vztahy

k němu se v ní rodí. Opustila ji vyrovnanost. Hned si

říkala, že by právě měla být neustále u něho, jednak

proto, že božské učení přikazuje oplácet zlé dobrým,

jednak proto, že by mu to učení v rozhovorech s ním

mohla přiblížit. Ale hned zase jí svědomí našeptávalo,

že klame sama sebe a že ji k němu netáhne nic jiného

než láska a jeho půvab. A tak žila v neustálých rozpo-

rech, které se zvětšovaly den ode dne. Někdy měla do-

jem, že ji obklopuje jakási síť a ona, chtějíc ji protrh-

nout, zamotává se do ní víc a více. Musila si také při-

znat, že pohled na něho je pro ni den co den nezbyt-

nější, jeho hlas milejší a že musí vší silou bojovat proti

touze vysedávat u jeho lůžka. Když se k němu blížila

a on se rozzářil, radost zalévala i její srdce. Jednoho

dne spatřila na jeho řasách stopy slz a poprvé v životě

jí napadlo, že by je mohla osušit polibky. Poděšena

touto myšlenkou, plna pohrdání k sobě samé, propla-

kala celou příští noc.

A Vinicius byl trpělivý, jako by si byl trpělivost

248

uložil přísahou. Když mu někdy zablesklo v očích netr-

pělivostí, svévolí nebo hněvem, hned potlačoval ty zá-

blesky a pak na ni hleděl pln neklidu, jako by ji chtěl

prosit o odpuštění. A to dojímalo Lygii ještě více. Ni-

kdy ještě neměla pocit, že je tolik milována, a když na

to myslila, cítila se vinna a šťastna zároveň. Vinicius

se skutečně měnil. V jeho rozmluvách s Glaukem bylo

méně pýchy. Často mu napadalo, že i ten ubohý lékař,

otrok, i ta cizozemka Miriam, která ho zahrnuje péčí,

i Crispus, jehož vídal neustále pohrouženého v modlit-

bách, jsou přece jen lidé. Divil se takovým myšlenkám

- přesto naň však přicházely. Ursa si během doby

oblíbil a rozmlouval s ním teď celé dny, protože s ním

mohl mluvit o Lygii. Obr byl ve svém vyprávění nevy-

čerpatelný, a prokazuje nemocnému drobné službičky,

i on mu dával najevo jistou náklonnost. Lygie byla pro

Vinicia stále bytostí jakoby jiného druhu, stojící sto-

krát výše než ti, kdož ji obklopovali; přesto však začal

pozorovat prosté a chudé lidi, což nečinil nikdy v živo-

tě, a začal v nich objevovat různé vlastnosti hodné po-

zornosti, vlastnosti, o jejichž existenci neměl nikdy

předtím ani potuchy.

Jen Nazaria nesnášel, měl totiž dojem, že se ten

mladý hoch odvažuje milovat Lygii. Dlouho v sobě tlu-

mil chuť projevit mu svůj odpor, ale jednou, když Na-

zarius přinesl děvčeti dvě křepelky, které koupil na

trhu za vlastní, vydělané peníze, ozval se ve Viniciovi

potomek Quiritů, pro něhož znamenal přivandrovalec

z cizího národa méně než nejubožejší červ. Když sly-

šel, jak mu Lygie děkuje, strašně zbledl, a když Naza-

rius vyšel ven ptákům pro vodu, řekl:

"Lygie, jak můžeš trpět, aby ti on přinášel dary?

Což nevíš, že lidi z jeho národa nazývají Řekové židov-

skými psy?"

"Nevím, jak je nazývají Řekové," odpověděla, "ale

vím, že Nazarius je křesťan a můj bratr."

Po těchto slovech pohlédla na něho plna údivu

a lítosti, protože už u něho odvykla takovým výbu-

249

chům. A Vinicius zaťal zuby, aby jí nemusil říci, že

takového bratra by dal ubičovat k smrti anebo by ho

poslal na venkov, kde by jako compeditus ryl půdu na

jeho sicilských vinicích... Ovládl se však, potlačil

v sobě hněv a teprve po chvíli řekl:

"Odpusť mi, Lygie. Ty jsi pro mne královská dcera

a adoptované dítě Plautiů..."

A přemohl se tak dalece, že když se Nazarius

objevil opět ve světnici, slíbil mu, že mu po návratu do

své po villy daruje párek pávů nebo plameňáků, jichž

měl plné zahrady.

Lygie chápala, kolik ho musí stát taková vítězství

nad sebou samým. Ale čím častěji jich dosahoval, tím

více ji k němu táhlo srdce. V Nazariově případě byla

však jeho zásluha menší, než se domnívala. Vinicius

mohl být na něj chvíli pobouřen, ale nemohl na něj

žárlit. Miriamin syn nebyl v jeho očích opravdu

o mnoho více než pes a kromě toho to bylo ještě dítě,

které i když milovalo Lygii, milovalo ji podvědomě

a zároveň jako služebník svou paní. Mnohem větší

boje musel mladý tribun svádět se sebou, aby se, třeba

mlčky, podrobil úctě, jíž tito lidé zahrnovali Kristovo

jméno a jeho učení. Tady se děly s Viniciem podivné

věci. Buď jak buď, bylo to učení, které vyznávala Ly-

gie, byl tedy už jen proto ochoten je uznat. A potom,

čím více se uzdravoval, čím důkladněji si vybavoval ve

vzpomínkách tu řadu událostí, které se přihodily od

oné noci v Ostrianu, i tu řadu nových představ, které

od té doby poznal jeho rozum, tím více ho udivovala

nadlidská síla tohoto učení, jež tak od základu mění

lidské duše. Chápal, že je v něm něco nadpřirozeného,

něco, co dosud na světě nebylo, a cítil, že kdyby to uče-

ní ovládlo celý svět, kdyby vštípilo světu svou lásku

a své milosrdenství, pak by snad nastala nějaká epo-

cha připomínající ony doby, kdy nad světem nevládl

ještě Joviš, nýbrž Saturn. Neodvažoval se pochybo-

vat ani o Kristově nadpřirozeném původu, ani o jeho

zmrtvýchvstání, ani o jiných zázracích. Očití svědkové,

250

kteří o tom vyprávěli, byli příliš věrohodní a příliš si

ošklivili lež, než aby mohl připustit, že vyprávějí o vě-

cech, které se nestaly. Ostatně římský skepticismus si

dovoloval nevěřit v bohy, ale věřil v zázraky. Vinicius

stál před jakousi prapodivnou hádankou, kterou nebyl

s to rozmotat. Na druhé straně se mu však zase zdálo,

že celé toto učení tak příliš odporuje vžitému pořádku

ve světě, že je neuskutečnitelné a tak šílené jako žád-

né jiné. Podle Viniciova mínění mohli být lidé v Římě

a na celém světě špatní, ale řád byl dobrý. Kdyby na-

příklad caesar byl dobrý člověk, kdyby se senát ne-

skládal z ničemných prostopášníků, nýbrž z takových

lidí jako Thrasea, co víc by si bylo přát? Vždyť přece

pax romana a římská nadvláda jsou dobré věci a roz-

díly mezi lidmi jsou správné a spravedlivé. A toto uče-

ní tedy, jak tomu rozuměl Vinicius, musilo by rozmetat

všechen pořádek, všechnu nadvládu a zrušit všechny

rozdíly. A co by se pak stalo například s římským pa-

nováním a s římským impériem? Cožpak mohou Ří-

mané přestat vládnout nebo uznat celé to stádo podro-

bených národů za sobě rovné? Tohle už patriciova hla-

va nedovedla pochopit A k tomu všemu odporovalo

toto učení, pokud šlo o něho samého, všem jeho před-

stavám, zvykům, jeho povaze i názorům na život. Ne-

dovedl si vůbec představit, jak by mohl žít, kdyby je

například přijal. Obával se ho a obdivoval se mu, ale

aby je přijal, tomu se prostě bránila přímo jeho přiro-

zenost. Nakonec pochopil, že jen to učení, a nic jiného,

jej rozloučilo s Lygií, a když o tom uvažoval, nenáviděl

je z celé duše.

Zároveň si uvědomoval, že právě toto učení obda-

řilo Lygii onou výjimečnou, nevýslovnou krásou, která

vyvolala v jeho srdci kromě lásky i úctu, kromě touhy

i zbožňování a učinila z Lygie bytost drahou mu nade

vše na světě. A v takových okamžicích se mu zase

chtělo Krista milovat. A chápal jasně, že buď si jej musí

zamilovat, anebo ho musí nenávidět, že však nemůže

zůstat lhostejný. A tak jím zmítaly jakoby dva proti-

251

chůdné proudy, kolísal v myšlenkách, kolísal v citech,

nedovedl si vybrat, skláněl však hlavu a mlčky vzdával

úctu tomuto pro něj nepochopitelnému bohu, jen proto,

že to byl Bůh Lygiin.

Lygie viděla, co se v něm odehrává, jak se v nitru

láme, jak jeho přirozenost odmítá jejich učení, a jestli-

že ji to na jedné straně k smrti zarmucovalo, na druhé

straně zas přitahovaly neodolatelně její srdce k Vini-

ciovi lítost, soucit a vděčnost za onu mlčelivou úctu, již

projevoval Kristovi. Vzpomněla si na Pomponii Grae-

cinu a na Aula. Pro Pomponii bylo zdrojem neustálého

smutku a nikdy neschnoucích slz pomyšlení, že se

v záhrobí nesetká s Aulem. Lygie začínala teď lépe

chápat tu hořkost a tu bolest. I ona přece našla drahou

bytost, s níž jí hrozilo věčné rozloučení. Někdy se sice

ještě utěšovala myšlenkou, že jeho duše se přece jen

otevře Kristovým pravdám, ale tyto iluze nemohly

obstát. Znala ho a rozuměla mu už příliš dobře. Vinici-

us - a křesťanem! Tyto dva pojmy si nedovedla před-

stavit vedle sebe ani svým dosud nezkušeným rozu-

mem. Jestliže se nestal křesťanem rozvážný a rozum-

ný Aulus ani pod vlivem moudré a dokonalé Pompo-

nie, jak se jím může stát Vinicius? Na to nebyla odpo-

věď - anebo vlastně byla jen jedna: že totiž pro něj

není naděje ani záchrany.

Avšak Lygie zpozorovala, že tento rozsudek zatra-

cení, který nad ním visí, místo aby ji od něho odrazo-

val, činí jí ho už pro sám soucit ještě dražším. Někdy

se jí zmocňovala chuť pohovořit s ním otevřeně o jeho

temné budoucnosti, ale když si jednou sedla k němu

a pověděla mu, že mimo křesťanské učení není života,

Vinicius, který už zesílil, pozvedl se na své zdravé paži,

položil jí znenadání hlavu na kolena a řekl: "Ty jsi

život!" V tom okamžiku se jí zaťal v prsou dech, opusti-

la ji rozvaha a od hlavy až k patám jí proběhlo jakési

rozkošivé zachvění. Uchopila do dlaní jeho skráně

a snažila se ho zvednout, ale sama se při tom k němu

sklonila tak, že se dotkla rty jeho vlasů. A chvíli tak

252

opojeně zápasili se sebou i s láskou, která je navzájem

přitahovala.

Lygie konečně vstala a utekla, v žilách plameny

a v hlavě závrať. To však byla kapka, jíž konečně pře-

tekla beztoho už plná číše. Vinicius netušil, jak draze

bude musit zaplatit tu chvilku štěstí, avšak Lygie po-

chopila, že teď potřebuje pomoc ona sama. Noc po

onom večeru strávila beze spánku, v slzách a na mod-

litbách, s pocitem, že není hodna se modlit a že nemů-

že být vyslyšena. Nazítří vyšla z cubicula velmi časně,

zavolala Crispa do zahradního domku, obrostlého

břečťanem a zvadlými svlačci, a tam před ním otevřela

celé své srdce, prosíc ho zároveň, aby jí dovolil opustit

Miriamin dům, neboť si už nedůvěřuje a není s to pře-

moci v srdci lásku k Viniciovi.

Crispus, starý, přísný člověk, žijící v neustálém

vytržení, souhlasil s jejím úmyslem opustit Miriamin

dům, avšak nenašel slova odpuštění pro lásku, která

byla podle jeho představ hříšná. Srdce se mu rozbouři-

lo při pouhém pomyšlení, že ta Lygie, o niž pečoval od

chvíle, kdy utekla, již si zamiloval, již utvrdil ve víře

a na niž hleděl dosud jako na bílou lilii, vykvetlou

z půdy křesťanského učení a neposkvrněnou žádným

pozemským dechem, že právě tato Lygie mohla v duši

najít místo pro jinou lásku než pro nadzemskou. Věřil

dosud, že nikde na celém světě nebije pro Krista čistší

srdce. Chtěl je Kristovi obětovat jako perlu, jako kle-

not a drahé dílo svých vlastních rukou - proto jej teď

toto zklamání naplnilo úžasem a hořkostí.

"Jdi a pros Boha, aby ti odpustil hříchy," řekl jí

ponuře.

"Utíkej, než tě zlý duch, který tě posedl, přivede

do úplné záhuby a než se zcela zřekneš Spasitele.

Bůh zemřel pro tebe na kříži, aby vlastní svou krví

vykoupil tvou duši, ale tys dala přednost lásce k tomu,

jenž tě chtěl učinit svou souložnicí. Bůh tě zázrakem

zachránil z jeho rukou, ty však jsi otevřela srdce ne-

čistým chtíčům a zamilovala sis syna temnoty. Neboť

253

kdo je to? - Přítel a služebník antikristův, účastník

prostopášností a zločinů. Kam jinam tě zavede, ne-li

do té propasti, do té Sodomy, v níž sám žije a kterou

Bůh zničí plamenem svého hněvu? A já ti pravím: bo-

dejť bys byla zemřela, bodejť by se zdi tohoto domu

zřítily na tvou hlavu dříve, než se onen had vplazil do

tvé hrudi a znečistil ji jedem své nepravosti."

A rozohňoval se víc a více, protože Lygiin hřích jej

naplňoval nejen hněvem, nýbrž i ošklivostí a pohrdá-

ním nad lidskou přirozeností vůbec a zvláště nad při-

rozeností žen, kterou dokonce ani křesťanské učení

neuchránilo před Evinou slabostí. Nic pro něho nezna-

menala skutečnost, že děvče zůstalo ještě čisté, že chce

před tou láskou utíkat, že se z ní vyznává s lítostí a po-

korou. Crispus ji chtěl změnit v anděla a povznést

k nebeským výšinám, kde byla jen láska ke Kristovi,

a ona se mu zamilovala do augustiána! Už jen pomyš-

lení na to naplňovalo jeho srdce hrůzou, kterou ještě

zvětšoval pocit rozčarování a zklamání. Ne, nemůže jí

to odpustit! Slova odporu mu spalovala rty jako žhavé

uhlíky; bojoval ještě sám se sebou, nechtěje je vyslovit,

avšak potřásal svýma hubenýma rukama nad poděše-

nou dívkou. Lygie se cítila vinna, ale přece jen ne tolik

vinna. Domnívala se dokonce, že její odchod z Miria-

mina domu bude znamenat její vítězství nad pokuše-

ním a že zmírní vinu. Crispus ji však srazil do prachu;

ukázal jí celou slabost a ničemnost její duše, slabost

a ničemnost, z jaké se dosud ani nepodezírala. Lygie

se dokonce domnívala, že starý presbyter, který jí byl

od jejího útěku z Palatinu skoro otcem, projeví trochu

soucitu, že ji potěší, dodá odvahy, posilní.

"Obětuji Bohu své zklamání a svou bolest," hří-

mal, "ale ty jsi zklamala Spasitele, protože jsi vstoupi-

la na močál, jehož výpary ti otrávily duši. Mohla jsi ji

obětovat Kristovi jako drahocennou nádobu a říci mu:

,Naplň ji, Pane, láskou!', jenže ty jsi ji raději obětovala

služebníkovi zlého ducha. Bůh nechť ti odpustí a nechť

se nad tebou smiluje, protože já, dokud nevypudíš

254

hada ... já, který jsem tě považoval za vyvolenou..."

A náhle ustal, neboť si uvědomil, že nejsou sami.

Skrz zvadlé svlačce a břečťan, zelenající se stejně

v létě jako v zimě, spatřili dva muže, z nichž jeden byl

apoštol Petr. Druhého nemohl hned poznat, protože

plášť z hrubé, kosmaté tkaniny, zvané cilicium, zahalo-

val část mužova obličeje. Crispovi se chvíli zdálo, že je

to Chilón.

Oba příchozí, uslyševše Crispův rozhorlený hlas,

vstoupili do besídky a usedli na kamennou lavičku.

Petrův společník odhalil přitom hubenou tvář s pololy-

sou lebkou, lemovanou po stranách kudrnatými vlasy,

se zarudlými víčky a zakřiveným nosem, tvář ošklivou,

zároveň však plnou vytržení. Crispus v ní rozeznal

tahy Pavla z Tarsu.

Avšak Lygie padla na kolena, objala jakoby v zou-

falství Petrovy nohy, přitiskla svou utrápenou hlavič-

ku k záhybům jeho pláště a zůstala tak bez pohnutí.

Petr řekl:

"Pokoj vašim duším."

A vida dítě u svých nohou, zeptal se, co se stalo.

Crispus začal vyprávět vše, z čeho se mu vyznala Ly-

gie, o její hříšné lásce, o jejím úmyslu utéci z Miriami-

na domu i o své lítosti nad tím, že se duše, kterou chtěl

zaslíbit Kristovi čistou jako slza, poskvrnila pozem-

ským citem k účastníkovi všech těch zločinů, v nichž

se brodí pohanský svět a které volají o boží pomstu.

Za jeho řeči objímala Lygie apoštolovy nohy stále

pevněji, jako by u nich chtěla hledat útočiště a vyžeb-

rat si od nich aspoň trošku slitování.

Apoštol vyslechl Crispa do konce, sklonil se a po-

ložil vetchou bílou ruku na Lygiinu hlavu. Pak pozvedl

zrak k starému knězi a řekl:

"Crispe, což jsi neslyšel, že náš milovaný Mistr byl

v Káni na hostině a požehnal lásce mezi ženou a mu-

žem?"

Crispovi klesly ruce a pohlédl užasle na apoštola,

nemoha ze sebe vypravit ani slova.

255

A Petr se po chvilce mlčení zeptal znovu:

"Crispe, domníváš se snad, že by se Kristus, který

dovolil Marii z Magdaly ležet u svých nohou a který

odpustil veřejné hříšnici, odvrátil od tohoto dítěte, čis-

tého jako polní lilie?"

Lygie zaštkala a přivinula se ještě těsněji k Petro-

vým nohám, neboť pochopila, že u nich nehledala úto-

čiště marně. Apoštol zvedl její obličej, zalitý slzami,

a promluvil k ní:

"Dokud se oči toho, jehož miluješ, neotevrou svět-

lu pravdy, do té doby se mu vyhýbej, aby tě nepřivedl

do hříchu; ale modli se za něho a věz, svou láskou ne-

hřešíš. A že se chceš bránit pokušení, to ti bude přičte-

no jako zásluha. Nermuť se a neplač, neboť já ti poví-

dám, že milost Spasitelova tě neopustila a že tvé mod-

litby budou vyslyšeny a po dnech smutných nastanou

dny radosti."

Po těchto slovech jí položil na vlasy obě ruce, po-

zvedl zraky k nebi a požehnal jí. Tvář mu zářila nad-

pozemskou dobrotou.

Avšak zkroušený Crispus se začal pokorně ospra-

vedlňovat:

"Zhřešil jsem proti milosrdenství," řekl, "ale do-

mníval jsem se, že vpustila-li do srdce pozemskou lás-

ku, zapřela Krista..."

A Petr odpověděl:

"Já jsem ho zapřel třikrát, a přece mi odpustil

a přikázal mi, abych pásl jeho ovce."

"...už proto," končil Crispus, "že Vinicius je au-

gustián..."

"Kristus obměkčoval ještě tvrdší srdce," odvětil

Petr.

Na to Pavel z Tarsu, který dosud mlčel, přiložil

prsty na svou hruď, ukazuje tak na sebe, a řekl:

"Já sám jsem pronásledoval a vodil na smrt Kris-

tovy služebníky. Já jsem při Štěpánově kamenování

hlídal oděvy těch, kdož jej kamenovali; já jsem chtěl

vymýtit pravdu ze vší země obývané lidmi, a přece -

256

právě mne předurčil Pán, abych ji po vší zemi hlásal.

A tak jsem o ní mluvil v Judei, v Řecku, na ostrovech

i v tomto bezbožném městě, když jsem tu byl poprvé

jako vězeň. Ale teď, když mě sem pozval Petr, můj

nadřízený, vstoupím do toho domu, abych sklonil tu

pyšnou hlavu Kristovi k nohám a zasil zrno do kame-

nité půdy, již Pán svlaží, aby vydala bohatou žeň."

A vstal. Crispovi v tomto okamžiku připadal ten

malý, přihrbený človíček tím, čím ve skutečnosti byl,

totiž obrem, který pohne základy světa a zmocní se

národů i zemí.

KAPITOLA 6

Petronius Viniciovi:

"Slituj se, carissime, a nenapodobuj ve svých do-

pisech ani Lakedaimoňany, ani Julia Caesara. Kdybys

aspoň mohl napsat tak jako on: veni, vidi, vici! - do-

vedl bych lakoničnost ještě pochopit. Jenže tvůj dopis

znamená koneckonců: veni, vidi, fugi; protože však ta-

kový konec celé záležitosti naprosto odporuje tvé po-

vaze, protože jsi byl raněn a protože se nakonec děly

s tebou různé neobyčejné věci, potřebuje tvůj dopis

vysvětlení. Nevěřil jsem svým očím, když jsem se do-

četl, že onen Lyg uškrtil Krotóna tak hravě, jako kale-

donský pes škrtí v hibernských údolích vlka. Ten člo-

věk stojí za tolik zlata, kolik sám váží, a záleželo by jen

na něm, aby se stal caesarovým oblíbencem. Jakmile

se vrátím do města, musím se s ním blíže seznámit

a dám si ho odlít do bronzu. Měděnobradý pukne zlos-

tí, až mu povím, že je to podle skutečnosti. Skutečně

atletická těla jsou stále vzácnější, i v Itálii, i v Řecku;

o Východě škoda mluvit a Germáni, i když jsou hezky

rostlí, mají svaly pokryty tukem a jsou spíše mohutní

než silní. Vyzvěď od Lyga, je-li výjimkou, anebo je-li

v jeho zemi více takových lidí. Budeme-li ty nebo já

257

musit někdy z úřední povinnosti uspořádat hry, bude

dobře vědět, kde hledat nejlepší těla.

Ale chvála všem východním i západním bohům, že

jsi z takových rukou vyšel s duší v těle. Bezpochyby jsi

zůstal naživu proto, že jsi patricius a konsulův syn,

ale všecko to, co tě potkalo, mne nanejvýš udivuje:

i ten hřbitov, na němž ses octl mezi křesťany, i oni

sami, i jejich jednání s tebou, i později Lygiin útěk

a konečně ten zvláštní smutek a neklid, který čiší

z tvého krátkého dopisu. Vysvětli mi to, protože mnoha

věcem nerozumím, a chceš-li vědět pravdu, povím ti

otevřeně, že nechápu: ani křesťany, ani tebe, ani Lygii.

A nediv se, že se já, jehož kromě mé vlastní osoby

zajímá málo věcí na světě, vyptávám na to všechno tak

překotně. Měl jsem svůj podíl na tom všem, co se při-

hodilo, je to tedy do jisté míry i má záležitost. Piš

rychle, nemohu totiž přesně říci, kdy se uvidíme.

V hlavě Měděnobradého se mění plány jako jarní vět-

ry. Teď, co je v Beneventu, má chuť jet přímo do Řecka

a nevracet se do Říma. Tigellinus mu však radí, aby se

vrátil, třeba jen na nějaký čas, protože lid, jemuž se už

příliš stýská po jeho osobě (rozuměj: po hrách a po

chlebu), mohl by se vzbouřit. Nevím tedy, jak to dopad-

ne. Jestliže zvítězí Achajsko, zatoužíme možná po

Egyptu. Naléhal bych na tebe velmi, abys sem přijel,

protože si myslím, že v takovém duševním stavu by

cesta a naše zábavy byly pro tebe lékem, jenže bys nás

tu už nemusil stihnout. Ale uvaž, zda by sis pak neměl

raději odpočinout na svých statcích na Sicílii, než se-

dět v Římě. Napiš mi obšírně o sobě - a buď zdráv!

Nepřipojuji tentokrát žádná přání kromě toho, abys

byl zdráv, protože, u Polluxe, nevím, co bych ti měl

přát."

Když Vinicius obdržel tento dopis, neměl zpočátku

vůbec chuť odpovídat. Měl dojem, že to nestojí za to, že

to nikomu k ničemu nebude, nic nevysvětlí a nic ne-

rozřeší. Zmocnila se ho znechucenost a pocit marnosti

života. A k tomu všemu se mu zdálo, že ho Petronius

258

vůbec nepochopí a že se stalo něco, co je oba od sebe

rozdělilo. Nevyznal se ani sám v sobě. Když se vrátil ze

Zátibří do své rozkošné insuly na Carinách, byl ještě

zesláblý a vyčerpán a v prvních dnech nacházel

v odpočinku, v pohodlí a v hojnosti, které ho obklopo-

valy, jisté uspokojení. Avšak tato spokojenost trvala

jen krátce. Brzy pocítil, že žije v prázdnotě, že všechno

to, co bylo dosud jeho životním zájmem, teď pro něho

vůbec neexistuje, anebo se scvrklo do sotva postřeh-

nutelných rozměrů. Měl pocit, jako by mu někdo přeťal

v duši struny, které ho až dosud spojovaly s životem,

a nenahradil je novými. Při pomyšlení, že by mohl jet

do Beneventa a pak do Achaje a ponořit se do života

plného rozkoše a ztřeštěných výstředností, zmocnil se

ho pocit prázdnoty a marnosti. "Nač? Co z toho budu

mít?" To byly první otázky, které se mu mihly hlavou.

A také mu poprvé v životě napadlo, že kdyby se tam

rozjel, hovory s Petroniem, jeho důvtipnost, jiskrnost,

jeho uhlazené formulace myšlenek a hledání přiléha-

vých slov pro každou myšlenku mohly by jej teď una-

vovat.

Na druhé straně však jej začala unavovat i osa-

mocenost. Všichni jeho známí byli s caesarem v Bene-

ventu, musil tedy sedět doma sám, hlavu plnu myšle-

nek a srdce plno citů, v nichž se nevyznal. Přicházely

však okamžiky, kdy se domníval, že kdyby si mohl

s někým popovídat o tom všem, co se v něm děje, snad

by pak byl schopen to vše sám nějak vzít do ruky,

uspořádat si to a lépe se v tom vyznat. Ovlivněn touto

nadějí rozhodl se po několika prováhaných dnech Pet-

roniovi přece jen odpovědět, a třebaže si nebyl jist,

odešle-li mu vůbec tuto odpověď, přece jen ji načrtl

těmito slovy:

"Chceš, abych psal obšírněji, dobrá tedy; dovedu-li

to jasněji, nevím, protože já sám nejsem s to rozmotat

řadu uzlů. Psal jsem ti o svém pobytu u křesťanů

i o jejich jednání s nepřáteli, za něž měli právo poklá-

dat i mne a Chilóna, pak o dobrotě, s jakou mě ošetřo-

259

vali, i o Lygiině zmizení. Ne, milý: neušetřili mě proto,

že jsem konsulův syn. Takové ohledy pro ně neexistují,

odpustili přece i Chilónovi, ačkoliv jsem je sám vybí-

zel, aby ho zakopali v zahradě. Jsou to lidé, jaké svět

dosud neviděl, a učení, jaké svět dosud neslyšel. Nic

více ti nedovedu říci - a kdokoli by je chtěl měřit

naším měřítkem, zmýlí se. Zato však ti povím, že kdy-

bych ležel se zlomenou rukou ve svém vlastním domě

a kdyby o mne pečovali mí lidé, nebo dokonce mí pří-

buzní, měl bych sice dozajista větší pohodlí, ale nepo-

cítil bych ani polovinu té starostlivosti, kterou jsem

poznal u nich. A věz i to, že i Lygie je stejná jako

ostatní. Kdyby byla mou sestrou nebo manželkou, ne-

mohla by mě ošetřovat cituplněji. Nejednou mi napl-

ňovala srdce radost, domníval jsem se totiž, že jen lás-

ka je s to prodchnout člověka takovou něžností. Nejed-

nou jsem ji vyčetl z její tváře a z jejích očí, a věříš mi,

že v takových okamžicích jsem se mezi těmi prostými

lidmi, v chudé světnici, která jim byla zároveň kuchyní

i tricliniem, cítil šťastnější než kdykoli předtím? Ne!

Nebyl jsem jí lhostejný a ještě dnes se mi zdá, že by

bylo nehorázné myslit si něco jiného. A přece táž Ly-

gie uprchla tajně přede mnou z Miriamina bytu. Vyse-

dávám tu teď celé dny, hlavu v dlaních, a uvažuji, proč

to udělala. Psal jsem ti, jak jsem se jí sám nabídl, že ji

vrátím Aulům? Odmítla sice, prý je to už nemožné,

jednak proto, že Aulové odjeli na Sicílii, jednak pro

pověsti, které šíří otroci od domu k domu, takže se

dostanou až na Palatin. Caesar by ji mohl Aulům opět

vzít. To je pravda! Lygie však věděla, že už na ni déle

naléhat nebudu, že se vzdávám cesty násilí, ale protože

ji nemohu ani přestat milovat, ani bez ní žít, že ji uve-

du do svého domu ověnčenými dveřmi a posadím ji ke

krbu na posvěcenou kůži... A přesto utekla! Proč? Nic

jí už přece nehrozilo. Jestliže mě nemiluje, mohla mě

odmítnout. Den předtím jsem poznal podivného člově-

ka, nějakého Pavla z Tarsu, který se mnou mluvil

o Kristovi a o jeho učení a mluvil tak přesvědčivě, že

260

jsem měl dojem, že každé jeho slovo, aniž by tomu

chtěl, drtí v prach veškeré základy, na nichž stojí náš

svět. Týž člověk mě navštívil po jejím útěku a řekl mi:

,Až Bůh otevře tvé oči světlu a sejme z nich bělmo, jak

je sňal z mých očí, pak poznáš, že jednala správně,

a pak ji snad opět najdeš.' A já si tu lámu hlavu nad

těmito slovy, jako bych je byl uslyšel z Pythiiných úst

v Delfách. Chvílemi se mi zdá, že už trochu rozumím.

Křesťané, protože milují lidi, jsou nepřáteli našeho ži-

vota, našich bohů a ... našich zločinů. Lygie tedy utek-

la ode mne jako od člověka, který do tohoto světa patří

a s nímž by musila žít život, který křesťané považují za

hříšný. Řekneš snad, že mohla-li mě odmítnout, nemu-

sila prchat. Ale což, jestliže mě miluje? Je-li tomu tak,

pak chtěla utéci před láskou. Při pouhém pomyšlení

na to mám sto chutí poslat otroky do všech římských

uliček a rozkázat jim, aby vyvolávali po domech: ,Vrať

se, Lygie!' Ale přestávám rozumět, proč to udělala. Já

bych jí přece nebránil, aby si věřila ve svého Krista,

a sám bych mu v atriu postavil oltář. O jednoho nové-

ho boha více, co by mi to udělalo? A proč bych v něho

nemohl uvěřit nakonec i já, který ve staré bohy nijak

zvlášť nevěřím? Vím naprosto jistě, že křesťané nikdy

nelžou; a oni říkají, že Kristus vstal z mrtvých. Člověk

by tohle nemohl přece udělat. Onen Pavel z Tarsu, kte-

rý je římským občanem, ale který, jako Žid, zná staré

hebrejské knihy, mi povídal, že Kristův příchod před-

povídali proroci už celých tisíc let. To vše jsou neoby-

čejné věci, ale cožpak nás neobyčejnost neobklopuje

ze všech stran? Nepřestalo se přece ještě mluvit

o Apolloniovi z Tyany. To, co tvrdil Pavel, že totiž není

celá říše bohů, nýbrž že je jen jeden, to se mi zdá ro-

zumné. Prý i Seneca je toho mínění a před ním už bylo

mnoho jiných. Kristus byl, dal se ukřižovat, aby spasil

svět, a vstal z mrtvých. To vše je naprosto jisté, nevi-

dím tedy důvodu, proč bych měl zatvrzele setrvávat

v opačných názorech anebo proč bych mu neměl po-

stavit oltář, když bych byl ochoten postavit jej dejme

261

tomu Serapidovi. Ba nepřišlo by mi ani zatěžko zříci

se ostatních bohů, vždyť přece žádný rozumnější mo-

zek v ně stejně nevěří. Jenže se zdá, že to vše křesťa-

nům ještě pořád nestačí. Nestačí ctít Krista, je ještě

nutno žít podle jeho učení. A tady teprve stojíš jakoby

na břehu moře, které ti přikazují přejít pěšky. Kdy-

bych jim to byl slíbil, vycítili by sami, že jsou to prázd-

ná slova v mých ústech. Pavel mi to řekl otevřeně. Ty

víš, jak miluji Lygii, a víš, že není nic, co bych pro ni

neudělal. Ale přesto bych ani na její prosbu nebyl s to

zvednout na svých zádech Soracte nebo Vesuv, ani na-

brat do dlaní Trasumenské jezero, ani přebarvit své

černé oči na modré, jaké mají Lygové. Kdyby to žáda-

la, chtěl bych, jenže to není v mé moci. Nejsem filozof,

ale nejsem ani tak hloupý, jak jsem se ti snad nejed-

nou zdál. Nuže, řeknu ti tohle: nevím, jak to křesťané

dělají, že žijí, ale vím zato, že tam, kde začíná jejich

učení, tam končí římská nadvláda, tam končí Řím, tam

končí život, rozdíl mezi poraženým a vítězem, mezi bo-

hatým a chudým, mezi pánem a otrokem, tam končí

hodnosti, tam končí caesar, zákony a celý řád světa,

a místo toho všeho přichází Kristus a jakési milosr-

denství, které dosud neexistovalo, a jakási dobrota,

odporující lidskému i našemu římskému instinktu. Je

pravda, Lygie mě zajímá více než celý slavný Řím

a jeho světovláda, ať se pro mne za mne propadne svět,

jen když ji budu mít ve svém domě. Ale to s tím nemá

nic společného. Pro ně, pro křesťany, nestačí souhlasit

slovy, je také třeba cítit, že je to tak správné, a nemít

v duši nic jiného. Jenže já, bohové mi to dosvědčí -

nemohu! Chápeš, co to znamená? V mé povaze je něco,

co se tomu učení vzpírá, a i kdyby je má ústa oslavo-

vala, i kdybych se přizpůsoboval jeho předpisům,

rozum i srdce by mi říkaly, že to dělám z lásky, pro

Lygii, a že nebýt jí, nic na světě by mi nebylo protiv-

nější. A je to zvláštní, že takový Pavel z Tarsu to

chápe a že přes všechnu svou prostotu a svůj nízký

původ to chápe i onen starý theurgos Petr, nejvyšší

262

mezi nimi, který byl Kristovým učedníkem. A víš ty, co

dělají? Modlí se za mne a vyprošují mi něco, čemu ří-

kají milost; jenže na mne sestupuje jen neklid a větší

a větší stesk po Lygii.

Psal jsem ti přece, že odešla tajně, ale při odchodu

mi nechala kříž, který sama upletla z větviček zimo-

strázu. Když jsem se probudil, našel jsem ho u lůžka.

Mám ho teď v larariu a sám nevím, proč k němu

vždycky přistupuji, jako by v něm bylo něco božského,

totiž s úctou a s bázní. Mám jej rád, protože ho vázaly

její ruce, ale nenávidím ho, protože nás rozděluje. Ně-

kdy se mi zdá, že jsou v tom všem nějaká kouzla a že

theurgos Petr, i když o sobě říká, že je prostým rybá-

řem, je větší než Apollonios a než všichni ostatní, kteří

byli před ním, a že to on očaroval všecky, Lygii, Pom-

ponii a mne samého.

Píšeš, že z mého předchozího dopisu vane neklid

a smutek. Smutek je nasnadě, vždyť jsem ji znovu

ztratil, a neklid je v něm proto, že se ve mně přece jen

něco změnilo. Říkám ti upřímně, že není nic, co by

odporovalo mé povaze více než toto učení, ale přesto se

od doby, kdy jsem se s ním setkal, nepoznávám. Kouz-

la nebo láska?... Kirké svým dotekem měnila lidská

těla, a mně změnili duši. Tohle mohla udělat snad jedi-

ná Lygie, anebo spíše Lygie pomocí toho podivného

učení, které vyznává. Když jsem se od nich vrátil

domů, nikdo mě neočekával. Myslili si, že jsem v Be-

neventu a že se tak brzy nevrátím, našel jsem tedy

doma nepořádek, opilé otroky a zastihl jsem je při

hostině, kterou si uspořádali v mém tricliniu. Spíše by

se byli nadáli smrti než mne a méně by se jí byli vydě-

sili. Víš, jak pevnou rukou vedu svůj dům, a tak vše-

chno, co žilo, padlo na kolena a někteří strachem do-

konce poomdlévali. A víš, co jsem udělal já? V prvním

okamžiku jsem chtěl volat po rákoskách a po rozžha-

veném železu, ale hned potom se mne zmocnil jakýsi

stud - věř nebo nevěř - i soucit s těmi ubožáky; jsou

mezi nimi i staří otroci, které za Augustových časů

263

přivezl od Rýna ještě můj děd M. Vinicius. Zavřel jsem

se sám v knihovně a tam mi napadly ještě podivnější

myšlenky, že se totiž po všem tom, co jsem slyšel a vi-

děl u křesťanů, nehodí, abych nakládal s otroky tak,

jak jsem s nimi nakládal dosud, a že jsou to také lidé.

Otroci chodili několik dnů ve smrtelné úzkosti, domní-

vajíce se, že otálím proto, abych mohl vymyslit o to

krutější trest, ale já jsem je netrestal a nepotrestal,

protože jsem nebyl s to! Třetího dne jsem je zavolal

a řekl jsem jim: ,Odpouštím vám, a vy se snažte pilnou

prací odčinit své viny!' Padli po těch slovech na kolena,

slzy jim tekly, vztahovali ke mně s jásotem ruce a na-

zývali mě pánem a otcem, a já - říkám ti to s pocitem

studu - já jsem byl také dojat. Zdálo se mi v těch

okamžicích, že vidím sladkou Lygiinu tvář a její oči

zalité slzami a děkující mi za tento můj čin. Pro pudor!

Cítil jsem, že i mně zvlhly oči... Víš, k čemu se ti při-

znám? Že jsem bez ní bezmocný, že je mi těžko samot-

nému, že jsem prostě nešťastný a že můj smutek je

větší, než se snad domníváš... Ale pokud jde o mé

otroky, zarazila mě jedna věc. Odpuštění, kterého se

jim dostalo, nejen že je neučinilo drzejšími, nejen že

neuvolnilo kázeň, nýbrž právě naopak, strach je nikdy

nepobízel k tak pečlivé službě, k jaké je pobízí vděč-

nost. Nejen že slouží; nýbrž zdá se, že přímo soutěží

v odhadování mých myšlenek. A já ti o tom píši proto,

že když jsem den předtím, než jsem opustil křesťany,

pověděl Pavlovi, že svět by se pod účinkem jeho učení

rozpadl jako sud bez obručí, Pavel mi odpověděl: ,Sil-

nější obručí než hrůza je láska.' A teď vidím, že v něk-

terých případech může ten názor být správný. Ověřil

jsem si jej také u klientů, kteří se dozvěděli o mém

návratu a sběhli se přivítat mě. Víš, že jsem k nim

nebyl nikdy příliš lakomý, ale ještě můj otec jednával

s nimi ze zásady povýšeně a mne naučil podobnému

jednání. Nuže nyní, když jsem spatřil ty ošumělé pláš-

tě a vyhladovělé obličeje, opět se mne zmocnil jakoby

pocit lítosti. Rozkázal jsem, aby jim dali najíst, a pak

264

jsem s nimi hovořil; několik jsem jich oslovil jménem,

několika jsem se zeptal na jejich ženy a děti a opět

jsem viděl slzy v očích a znovu jsem měl dojem, že to

vidí Lygie, že má radost a že to schvaluje... Nevím,

začínají-li se mi mást smysly anebo mate-li mi je lás-

ka, vím však, že mám neustále pocit, že ona se na mne

zpovzdáli dívá, a bojím se udělat něco, co by ji mohlo

zarmoutit a urazit. Ano, Caie! Přece jen mi změnili

duši a někdy je mi takto dobře, někdy však se tou

myšlenkou zase trápím, neboť se obávám, že mi vzali

mou bývalou mužnost, bývalou energii a že se snad už

ani nehodím nejen pro úřad, soud a hostiny, ale ani

pro válku. Jsou v tom určitě kouzla! A změnili mě do té

míry, že ti povím i to, co mi napadalo, ještě když jsem

ležel nemocen: že kdyby se Lygie podobala Nigidii,

Poppaei, Crispinille a jiným našim rozvedenkám, kdy-

by byla stejně špatná, stejně nemilosrdná a stejně leh-

ká jako ony, že bych ji nemiloval tak, jak ji miluji. Ale

jestliže ji miluji pro to, co nás rozděluje, pak snad vy-

tušíš, jaký chaos vzniká v mé duši, v jakých temnotách

žiji, jak před sebou nevidím jisté cesty a jak strašně

nevím, co počít. Můžeme-li přirovnat život k prameni,

pak v mém prameni teče místo vody neklid. Žiji nadě-

jí, že ji snad spatřím, a někdy se mi zdá, že se to musí

stát... Ale co se mnou bude za rok, za dva, to nevím

a nemohu to tušit. Z Říma neodjedu. Nesnesl bych

společnost augustiánů, a pak - jedinou útěchou

v mém smutku a neklidu je mi pomyšlení, že jsem

blízko Lygie, že se snad prostřednictvím lékaře Glau-

ka, který slíbil, že mě navštíví, nebo prostřednictvím

Pavla z Tarsu tu a tam o ní něco dozvím. Ne! Neopustil

bych Řím, ani kdybyste mi slibovali místodržitelství

v Egyptě. Věz také, že jsem u sochaře objednal ná-

hrobní kámen pro Gula, kterého jsem v hněvu zabil.

Příliš pozdě jsem si uvědomil, že on mě přece nosil na

rukou a první mě učil, jak mám vkládat do luku šípy.

Nevím, proč se teď ve mně probudila vzpomínka na

něho, vzpomínka, která se podobá lítosti a výčitce...

265

Jestliže tě překvapí to, co píši, pak ti odpovím, že mne

to nepřekvapuje o nic méně, ale píši ti naprostou prav-

du. Buď zdráv!"

KAPITOLA 7

Na tento dopis nedostal už Vinicius odpověď. Petroni-

us totiž neodpisoval, neboť patrně očekával, že caesar

dá co nevidět rozkaz k návratu do Říma. Zpráva o tom

se nějak roznesla po městě a vzbudila velikou radost

v srdcích lůzy, které se stýskalo po hrách a po rozdá-

vání obilí a oleje, jejichž velké zásoby byly nahroma-

děny v Ostii. Konečně Helios, Neronův propuštěnec,

oznámil jeho návrat v senátu. Avšak Nero, nalodiv se

s celým dvorem na Misenském mysu, vracel se pomalu

a zastavoval se v pobřežních městech, buď aby si

odpočinul, anebo aby vystupoval v divadlech. V Min-

turnách, kde opět veřejně zpíval, zdržel se dokonce

přes deset dnů, ba uvažoval i o tom, nemá-li se vrátit

do Neapole a vyčkat tam jara, které ostatně dávalo

tušit, že přijde dříve než obvykle a že bude teplé. Celou

tu dobu žil Vinicius uzavřen ve svém domě s myšlen-

kami na Lygii a na všechny ty nové věci, které mu

naplňovaly nitro a vnášely do něho dosud neznámé

představy a city. Jen tu a tam se vídal s lékařem Glau-

kem, jehož každá návštěva ho naplňovala vnitřní ra-

dostí, protože s ním mohl mluvit o Lygii. Glaukos sice

nevěděl, kde našla útulek, ujišťoval ho však, že církev-

ní starší ji zahrnuli starostlivou péčí. A jednou, dojat

Viniciovým smutkem, řekl mu, že apoštol Petr pokáral

Crispa za to, že vyčítal Lygii její pozemskou lásku.

Když to mladý patricius uslyšel, zbledl vzrušením.

I jemu se nejednou zdálo, že není Lygii lhostejný, ale

stejně často upadal do pochybností a nejistoty. Teď

tedy poprvé uslyšel potvrzení svých tužeb a nadějí

z cizích úst, a k tomu ještě z úst křesťana. V prvním

266

návalu vděčnosti se chtěl rozběhnout k Petrovi, ale

když se dozvěděl, že není v městě a že učí v okolí,

zapřísahal Glauka, aby ho k němu zavedl, a slíbil, že za

to bohatě obdaruje chudé z křesťanské obce. Domníval

se také, že jestliže ho Lygie miluje, pak už jen tato

skutečnost odstraňuje všechny překážky, zvláště když

byl ochoten kdykoliv vzdát úctu Kristovi. Avšak Glau-

kos, třebaže ho vytrvale přemlouval ke křtu, neodvážil

se mu zaručit, že tím okamžitě získá Lygii, a řekl mu,

že křest si musí člověk přát pro křest sám a z lásky ke

Kristovi, a nikoli z nějaké jiné příčiny. "Je nutno mít

i duši křesťanskou," řekl mu - a Vinicius, i když ho

každá překážka pobuřovala, začínal už chápat, že

Glaukos mluví jako křesťan to, co mluvit musí. Sám si

už dobře uvědomoval, že jednou z největších změn

v jeho povaze je to, že kdysi měřil lidi a věci jen svým

vlastním egoismem, kdežto nyní že se pomalu učí

myšlence, že jiné oči mohou vidět jinak, že jiné srdce

může jinak cítit a že správné nemusí být vždycky to,

co se shoduje s osobním prospěchem.

Měl také často chuť setkat se s Pavlem z Tarsu,

jehož slova v něm vzbudila zvědavost a neklid. Sesta-

voval si v duchu důkazy, jimiž bude bojovat proti jeho

učení, odporoval mu v myšlenkách, ale přesto ho chtěl

vidět a slyšet. Jenže žid Pavel odjel do Aricie. A když

ho i Glaukos začal navštěvovat řidčeji, octl se Vinicius

v naprosté osamocenosti. Tehdy začal opět probíhat

zákoutími na okraji Subury i úzkými uličkami na Zá-

tibří v naději, že aspoň z dálky spatří Lygii. Ale když

ho zklamala i tato naděje, začala se mu v srdci rozmá-

hat nuda a netrpělivost. Nakonec přišla doba, že se

v něm ještě jednou ozvala jeho stará povaha, a to s ta-

kovou silou, s jakou se vlna za přílivu vrací k břehu,

který opustila. Zdálo se mu, že byl hlupák, že si zbyteč-

ně zatěžoval hlavu věcmi, které ho uvrhly do smutku,

a že musí brát ze života, co se jen dá. Rozhodl se, že

zapomene na Lygii nebo že bude aspoň hledat rozkoš

a požitky mimo ni. Cítil však, že je to poslední pokus,

267

a tak se vrhl do víru života se vší jemu vlastní slepou

energií a náruživostí. A zdálo se, že život sám mu

k tomu dodává odvahy. Město, přes zimu odumřelé

a vylidněné, začalo opět ožívat nadějí na brzký caesa-

rův příjezd. Chystalo mu slavnostní uvítání. A k tomu

nastávalo jaro: sníh zmizel pod dechem afrických vět-

rů, vanoucích z vrcholků Albských hor. Trávníky v za-

hradách se pokryly fialkami. Na forech a na Martově

poli se to zahemžilo lidmi, které hřálo slunce den ze

dne teplejší. Na Via Appia, která byla obvyklým mís-

tem pro projížďky za město, zavládl ruch bohatě zdo-

bených povozů. Podnikaly se už výlety do Albských

hor. Mladé ženy se pod záminkou, že jdou obětovat

Junoně v Lanuviu nebo Dianě v Aricii, vytrácely

z domu a za městem hledaly dojmy, společnost, schůz-

ky a rozkoš. Tady Vinicius spatřil jednoho dne mezi

nádhernými dvoukolými kočáry velkolepou carruku

Petroniovy Chrysothemidy; vpředu běželi dva obrovští

moloští psi a vůz byl obklopen zástupem mládeže

i starých senátorů, které zdržely úřední povinnosti ve

městě. Chrysothemis, řídící sama čtyřspřeží malých

korsických koníků, rozdávala kolem úsměvy a lehké

šlehy zlatým bičem, když však spatřila Vinicia, zasta-

vila koně a pozvala ho do carruky a pak do svého domu

na hostinu, která trvala celou noc. Vinicius se na hosti-

ně opil tak, že si ani nepamatoval, kdy ho odvezli

domů. Pamatoval se však, že když se ho Chrysothemis

zeptala na Lygii, urazil se, a jsa už opilý, vylil jí na

hlavu číši falernského. Když o tom, už střízlivý, uvažo-

val, ještě stále cítil hněv. Ale o den později ho Chryso-

themis, která patrně zapomněla na urážku, navštívila

v jeho domě a znovu ho vzala na Appijskou silnici. Pak

byla u něho na večeři, při níž se mu přiznala, že se jí

už dávno znudil nejen Petronius, nýbrž i jeho loutnista

a že její srdce je tedy volné. Asi týden se objevovali

spolu, ale nezdálo se, že by tento poměr měl být stálý.

Ačkoliv od příhody s falernským vínem nepadlo nikdy

Lygiino jméno, Vinicius se přece jen nemohl zbavit

268

myšlenek na ni. Měl neustále pocit, že její oči ho pozo-

rují, a tento pocit ho zneklidňoval jako jakási bázeň.

Zlobil se sám na sebe, ale za nic na světě se nemohl

zbavit ani dojmu, že Lygii zarmucuje, ani lítosti, kte-

rou toto vědomí vzbuzovalo. Po prvním žárlivém vý-

stupu, který mu Chrysothemis sehrála kvůli dvěma

syrským děvčatům, jež si koupil, krobiánsky ji od sebe

vyhnal. Nepřestal se sice ihned brodit v rozkoších

a prostopášnostech, naopak, dělal to jakoby Lygii na

zlost, ale nakonec si uvědomil, že myšlenky na ni ho

neopouštějí ani na chvíli, že jen a jen ona je příčinou

jeho jak špatných, tak i dobrých činů a že ho skutečně

nezajímá na světě nic kromě ní. Tu se ho zmocnila

znechucenost a únava. Rozkoše se mu zprotivily a zů-

staly jen výčitky. Zdálo se mu, že je bídák, a tento pocit

ho naplnil nesmírným údivem, neboť dříve považoval

za dobré vše, co se mu hodilo. Konečně ztratil svou

nenucenost, sebejistotu a upadl do naprosté netečnos-

ti, z níž ho nedovedla vyburcovat ani zpráva o caesaro-

vě návratu. Nic ho teď už nezajímalo, ba ani k Petro-

niovi se nevydal tak dlouho, dokud mu Petronius sám

neposlal pozvání a svou lektiku.

Když ho spatřil, i když byl Petroniem uvítán s ra-

dostí, odpovídal na jeho otázky neochotně. A teprve po

chvíli v něm vybuchly dlouho potlačované city a myš-

lenky a vytryskly mu z úst mohutným proudem slov.

Ještě jednou vyprávěl podrobně o tom, jak hledal Ly-

gii, o svém pobytu mezi křesťany, o všem, co tam viděl

a slyšel, o všem, co se mu rojilo v hlavě a v srdci, a na-

konec začal naříkat, že upadl do zmatku, v němž ztratil

klid, schopnost rozlišovat věci a hodnotit je. Teď ho nic

neláká, nic mu nechutná, neví, čeho se má držet a co

dělat. Je schopen Krista uctívat i pronásledovat ho,

chápe velikost jeho učení, ale zároveň k němu pociťuje

nepřekonatelný odpor. Pochopil, že i kdyby Lygii do-

stal, nebude úplným jeho majetkem, protože se o ni

bude musit dělit s Kristem. A tak tedy žije, jako by

nežil: bez naděje, bez vyhlídek, bez víry ve štěstí a ko-

269

lem dokola jsou temnoty, z nichž, tápaje, hledá východ,

nemůže jej však najít.

Zatímco vyprávěl, pozoroval Petronius jeho změ-

něný obličej, jeho ruce, které natahoval při řeči podiv-

ně před sebe, jako by skutečně hledal cestu ve tmě,

a uvažoval. Pojednou vstal, přistoupil k Viniciovi a roz-

hrnul prsty jeho vlasy nad uchem.

"Víš," zeptal se, "že máš na skráni několik šedi-

vých vlasů?"

"To je možné," odpověděl Vinicius. "Nepřekvapí

mě, jestliže mi brzy zbělají všechny."

Oba zmlkli. Petronius byl rozumný člověk a ne-

jednou se zamýšlel nad lidskou duší a nad životem.

Avšak celkem vzato, život v tomto světě, v němž oba

žili, mohl být sice navenek šťastný nebo nešťastný, ale

vnitřně býval klidný. Tak jako mohl blesk nebo země-

třesení rozbořit chrám, tak mohlo neštěstí rozbít život,

sám v sobě však sestával tento život z přímých a har-

monických linií, bez jakýchkoli zmatků. Tentokrát

bylo však ve Viniciových slovech něco jiného a Petro-

nius se octl poprvé v životě tváří v tvář řadě myšlenko-

vých uzlů, které zde dosud nikdo nerozmotával. Byl

natolik rozumný, že cítil jejich závažnost, ale přes vše-

chnu svou bystrost nedovedl odpovědět na položené

otázky - a konečně, po dlouhém mlčení, řekl:

"To jsou snad kouzla."

"Také jsem si to myslil," odpověděl Vinicius. "Ne-

jednou jsem měl dojem, že jsme oba dva očarováni."

"A co kdybys," řekl Petronius, "zašel například

k Serapidovým kněžím? Není pochyb, že je mezi nimi

- jako ostatně mezi všemi kněžími - mnoho podvod-

níků, jsou tam však i takoví, kteří vnikli do prapodiv-

ných tajemství."

Povídal to však, aniž tomu věřil, nejistým hlasem,

neboť sám cítil, jak zbytečně, ba směšně může tato

rada vypadat v jeho ústech.

Vinicius si začal třít čelo a řekl:

"Kouzla! Viděl jsem kouzelníky, kteří využívali

270

podzemní, neznámé síly, aby se obohatili, viděl jsem

i takové, kteří je využívali ke škodě svých nepřátel.

Ale křesťané žijí přece v chudobě, nepřátelům odpouš-

tějí, hlásají pokoru, ctnost a milosrdenství - co by

tedy měli z kouzel a proč by jich měli používat?..."

Petronia začalo zlobit, že jeho rozum není s to na-

jít na nic z toho odpověď ale protože se k tomu nechtěl

přiznat, odpověděl, jen aby nějakou odpověď dal:

"Je to nová sekta..."

A po chvíli řekl:

"U božské obyvatelky pafských hájů! Jak to vše

kazí život! Ty se obdivuješ dobrotě a ctnosti těchto lidí,

já ti však povídám, že jsou špatní, protože jsou to ne-

přátelé života, tak jako nemoci a jako sama smrt. Stej-

ně jich už máme dost! Nepotřebujeme ještě křesťany.

Jen si to spočti: nemoci, caesar, Tigellinus, caesarovy

básně, ševci, kteří vládnou potomkům starých Quiritů,

propuštěnci, kteří zasedají v senátě! U Kastora! Dost

toho! Je to zhoubná a odporná sekta! Zkoušel jsi už

otřást se z toho smutku a užít trochu života?"

"Zkoušel," odpověděl Vinicius.

A Petronius se rozesmál a řekl:

"Ach ty zrádce! Otroci šíří zprávy rychle: svedl jsi

mi Chrysothemidu!"

Vinicius mávl znechuceně rukou.

"Buď jak buď, já ti děkuji," pokračoval Petronius.

"Pošlu jí pár střevíčků vyšívaných perlami; v mém mi-

lostném jazyce to znamená: ,Odejdi.' A jsem ti povino-

ván dvojí vděčností: jednak za to, že jsi nepřijal Euni-

ké, jednak za to, že jsi mě zbavil Chrysothemidy. Po-

slouchej: vidíš před sebou člověka, který ráno vstával,

koupal se, chodil na hostiny, měl Chrysothemidu, psá-

val satiry, ba někdy dokonce proplétal prózu verši, ale

který se nudil jako caesar a nedovedl se často ubránit

ponurým myšlenkám. A víš, proč tomu tak bylo? Proto,

že jsem hledal daleko to, co bylo blízko... Krásná

žena má vždycky cenu tolika zlata, kolik sama váží, ale

žena, která k tomu ještě miluje, ta je prostě k nezapla-

271

cení. Tu nekoupíš ani za všechny Verrovy poklady.

Teď si říkám toto: naplňuji život štěstím jako číši nej-

lepším vínem, které vydala země, a piji, dokud mi ne-

umdlí ruka a nezblednou rty. Co bude dále, toho ne-

dbám. A to je má nejnovější filozofie."

"Vyznával jsi ji vždycky. Není v ní nic nového!"

"Je v ní obsah, který dřív neměla."

Po těchto slovech zavolal Euniké. Vešla, oděna

v bílé roucho, zlatovlasá, už ne bývalá otrokyně, ale

jakoby bohyně lásky a štěstí.

On jí rozpřáhl vstříc paže a řekl:

"Pojď!"

Přiběhla k němu, sedla si mu na kolena, ovinula

mu paže kolem krku a hlavu mu položila na hruď. Vi-

nicius viděl, jak se její tváře začaly pomalu pokrývat

nádechem purpuru, jak se oči postupně zatahovaly ml-

hou. Oba tvořili spolu nádherné sousoší lásky a štěstí.

Petronius sáhl do mělké vázy, stojící vedle na stole,

vyňal z ní plnou hrst fialek a začal jimi obsypávat hla-

vu, prsa i stolu Euniké. Pak stáhl tuniku s jejích ra-

men a řekl:

"Šťasten, kdo jako já našel lásku, skrytou v tako-

vémto těle... Někdy se mi zdá, že jsme dvojice

bohů... Jen se podívej: vytvořil snad někdy Praxiteles,

Myrón, Skopas nebo Lysippos krásnější tvary? Najdeš

snad na Paru nebo v Pentelikonu takový mramor, tak

teplý, růžový a milující? Jsou lidé, kteří olíbávají okra-

je váz, ale já hledám raději rozkoš tam, kde ji skutečně

mohu najít."

Po těchto slovech začal svými rty bloudit po jejích

ramenou a šíji. Euniké se rozechvěla blahem, její oči

se hned přivíraly, hned zase otvíraly s výrazem nevý-

slovné rozkoše. Petronius zvedl po chvíli svou aristok-

ratickou hlavu, otočil se k Viniciovi a řekl:

"A teď uvaž, co jsou proti tomu tví ponuří křesťa-

né. A jestliže nevidíš ten rozdíl, jdi si k nim... Ale

tento pohled tě vyléčí."

Viniciovi se rozšířilo chřípí, jímž procházela vůně

272

fialek, naplňující celou místnost, a zbledl. Napadlo mu

totiž, že kdyby mohl takto bloudit ústy po Lygiiných

ramenou, byla by to jakási svatokrádežná rozkoš, tak

nesmírná, že by mu pak bylo jedno, i kdyby se třeba

svět propadl. Protože si však už zvykl uvědomovat si

rychle, co se v něm odehrává, zpozoroval, že i nyní

myslí na Lygii, a jen na ni.

A Petronius řekl:

"Euniké, přikaž, božská, aby nám dali věnce na

hlavu a přinesli snídani."

Když odešla, oslovil Vinicia:

"Chtěl jsem ji osvobodit, a víš, co mi odpověděla?

,Raději budu tvou otrokyní než caesarovou ženou.'

A nechtěla na to přistoupit. A tak jsem ji osvobodil bez

jejího vědomí. Praetor mi to udělal kvůli a nevyžado-

val její přítomnost. Ale ona o tom neví, stejně jako

neví, že kdybych zemřel, bude jí patřit tento dům

a všechny mé klenoty, kromě gem."

Po těchto slovech vstal, prošel se po pokoji a řekl:

"Láska mění někoho více, někoho méně, ale změ-

nila i mne. Kdysi jsem měl rád vůni verbeny, ale pro-

tože Euniké má raději fialky, i já jsem si je zamiloval

nade vše a od chvíle, co přišlo jaro, dýchám jen fialka-

mi."

Tady se zastavil před Viniciem a zeptal se:

"A ty? Držíš se stále nardu?"

"Dej mi pokoj!" odpověděl mladík.

"Chtěl jsem, aby sis blíže prohlédl Euniké, a vy-

pravuji ti o ní proto, že snad i ty hledáš daleko to, co je

blízko. Možná že i pro tebe bije někde v tvých otroc-

kých cubiculech věrné a upřímné srdce. Přilož na své

rány takový balzám. Říkáš, že tě Lygie miluje? Je to

možné! Ale jaká je to láska, když se odříká? Což to

neznamená, že je tu něco silnějšího než ona? Ne, můj

milý: Lygie, to není Euniké."

Na to Vinicius odpověděl:

"Všecko je jenom jediné trápení. Viděl jsem tě, jak

líbáš Euniké ramena, a pomyslil jsem si, že kdyby mi

273

tak Lygie odhalila svá, pak ať se pod námi třeba země

otevře! Ale už při samém pomyšlení na to se mne

zmocnila jakási bázeň, jako kdybych se odvážil vztáh-

nout ruku na vestálku nebo měl v úmyslu zneuctít ně-

jakého boha... Lygie není Euniké, jenže já chápu ten

rozdíl jinak než ty. Tobě změnila láska čich, máš tedy

raději fialky než verbenu, mně však změnila duši,

a tak tedy přes svou ubohost a touhu dávám přednost

tomu, aby Lygie byla taková, jaká je, než aby se podo-

bala ostatním."

Petronius pokrčil rameny.

"Pak ovšem - dobře ti tak. Ale já to nechápu."

A Vinicius horečně odpověděl:

"Ano! Ano! My si už nemůžeme rozumět!"

Nastala opět chvíle mlčení. Pak promluvil Petro-

nius:

"Ať Hádes pohltí tvé křesťany! Naplnili tě nekli-

dem a zničili v tobě smysl života. Hádes ať je pohltí!

Mýlíš se, jestliže se domníváš, že je to dobročinné uče-

ní, protože dobročinné je to, co dává lidem štěstí - to

jest krása, láska a moc, kdežto oni to vše zvou marnos-

tí. Mýlíš se, nejsou spravedliví, protože budeme-li

oplácet zlo dobrem, čím pak budeme oplácet dobro?

A ostatně, je-li za to i za ono stejná odměna, proč by

pak měli být lidé dobří?"

"Ne! Odměna není stejná, ale podle jejich učení

začíná až v příštím životě, který není dočasný."

"S tím nechci nic mít, protože to teprve uvidíme,

dá-li se něco vidět ... bez očí. Pro mne jsou to zkrátka

slaboši. Ursus uškrtil Krotóna, protože má údy z bron-

zu, ale jsou to hlupáci - a budoucnost nemůže patřit

hlupákům."

"Život pro ně začíná teprve smrtí."

"To je totéž, jako by někdo řekl: den začíná nocí.

Máš v úmyslu unést Lygii?"

"Ne. Nemohu jí oplácet dobré zlým a přísahal

jsem, že to neudělám."

"Hodláš přijmout Kristovo učení?"

274

"Chci, ale má povaha je nesnáší."

"A dovedeš na Lygii zapomenout?"

"Ne."

"Tak cestuj."

V tom okamžiku oznámili otroci, že snídaně je při-

pravena, ale Petronius, který myslil, že připadl na dob-

rou myšlenku, cestou do triclinia pokračoval:

"Sjezdil jsi kus světa, ale jen jako voják, který

spěchá na určené místo a cestou se nezdržuje. Pojeď

s námi do Achaje. Caesar dosud nezavrhl úmysl vydat

se tam. Po cestě se bude všude zastavovat, zpívat,

shromažďovat věnce, vykrádat chrámy a nakonec se

vrátí jako triumfátor do Itálie. Bude to něco jako taže-

ní Bakcha a Apollóna v jedné osobě. Augustiáni, au-

gustiánky, tisíce louten - u Kastora! Stálo by za to

vidět to, protože svět neviděl dosud nic podobného."

Tu si lehl na lavici před stolem, vedle Euniké,

a zatímco mu otrok věnčil hlavu sasankovým věncem,

pokračoval:

"Co jsi vlastně viděl v Corbulonových službách?

Nic! Prohlížel sis snad důkladně řecké chrámy, tak

jako já, když jsem déle než dva roky putoval z rukou

jednoho průvodce do rukou druhého? Byl jsi snad na

Rhodu, podívat se na místo, kde stával kolos? Viděl jsi

v Panopé ve Fokidě hlínu, z které lepil Prométheus

lidi, anebo ve Spartě vejce, které snesla Léda, nebo

v Athénách slavný sarmatský pancíř, vyrobený z koň-

ských kopyt, anebo Agamemnónův koráb na Euboji,

anebo číši, jejíž formou byl levý Helenin prs? Viděl jsi

Alexandrii, Memfis, pyramidy, Isidin vlas, který si vy-

trhla ve smutku po Osiridovi? Slyšel jsi Memnónovo

sténání? Svět je velký a není všemu konec na Zátibří!

Já budu provázet caesara, ale pak, až se bude vracet,

opustím ho a pojedu na Kypr, protože tahle má zlato-

vlasá bohyňka si přeje, abychom spolu obětovali Kyp-

ridě v Pafu holoubata, a ty bys měl vědět, že vše, co si

přeje ona, se stane."

"Jsem tvá otrokyně," řekla Euniké.

275

Petronius jí položil hlavu do klína a řekl s úsmě-

vem:

"Jsem tedy otrokem otrokyně. Obdivuji se ti, bož-

ská, od hlavy až k patám."

Pak řekl Viniciovi:

"Jeď s námi na Kypr. Ale nezapomeň, že předtím

se musíš setkat s caesarem. Není dobře, že jsi u něho

dosud nebyl; Tigellinus je schopen využít toho k tvému

neprospěchu. Osobně tě sice nechová v nenávisti, ale

nemůže tě mít rád už proto, že jsi můj synovec... Řek-

neme, že jsi byl nemocen. Musíme uvážit, co mu máš

odpovědět, jestliže se tě zeptá na Lygii. Nejlepší bude,

jestliže mávneš rukou a řekneš mu, že byla, dokud se

ti nezprotivila. Caesar to pochopí. Pověz mu také, že tě

nemoc zdržela doma a že horečku zvětšil ještě zármu-

tek nad tím, že jsi nemohl být v Neapoli a slyšet jeho

zpěv, a že tě uzdravila pouze naděje, že ho uslyšíš. Ne-

boj se přehánět. Tigellinus vyhlašuje, že vymyslí pro

caesara něco nejen velikého, nýbrž i velkolepě drahé-

ho. Bojím se jenom, aby mi nepodrazil nohy. Bojím se

také tvé povahy..."

"A víš," řekl Vinicius, "že jsou lidé, kteří se caesa-

ra nebojí a žijí si tak klidně, jako by ani nebyl na svě-

tě?"

"Vím, koho budeš jmenovat: křesťany."

"Ano. Oni jediní! A co je vlastně náš život? Neustá-

lý strach."

"Dej mi pokoj se svými křesťany. Nebojí se caesa-

ra, protože caesar o nich možná ani neslyšel; rozhodně

však o nich nic neví a zajímají ho asi tolik jako zvadlé

listí. Ale já ti povídám, že jsou to zbabělci, že to cítíš

i ty sám a že otřásá-li se tvá povaha při pomyšlení na

jejich učení, pak právě proto, že cítíš jejich slabošství.

Ty jsi člověk z jiného těsta, a proto dej s nimi pokoj

sobě i mně. My dovedeme žít i umřít, ale co dovedou

oni, to se neví."

Vinicia zarazila tato slova, a když se vrátil domů

začal uvažovat o tom, že ta jejich dobrota a milosrden-

276

ství je možná opravdu důkazem jejich slabošské duše.

Zdálo se mu, že lidé tvrdí a pevní by nedovedli takto

odpouštět. Napadlo mu, že to může být skutečně dů-

vod, proč jeho římská duše pociťuje k jejich učení

odpor. "My dovedeme žít i umřít," řekl Petronius.

A oni? Oni dovedou jen odpouštět, ale nechápou ani

skutečnou lásku, ani skutečnou nenávist.

KAPITOLA 8

Když se caesar vrátil do Říma, zlobil se sám na sebe,

že se vrátil, a už po několika dnech vzplanul znovu

touhou odjet do Achaje. Vydal dokonce edikt, v němž

oznamoval, že jeho nepřítomnost nepotrvá dlouho

a veřejné záležitosti neutrpí tedy žádnou škodu. Pak

se vypravil, provázen augustiány, mezi nimiž byl i Vi-

nicius, na Kapitol, kde obětoval bohům na šťastnou

cestu. Ale na druhý den, když zase navštívil Vestin

příbytek, došlo k příhodě, která změnila všechny zá-

měry. Nero nevěřil v bohy, ale bál se jich, a zvláště

tajuplná Vesta v něm vzbuzovala takovou bázeň, že

sotva spatřil bohyni a posvátný oheň, vstaly mu pojed-

nou hrůzou vlasy na hlavě, čelisti se mu sevřely, všemi

jeho údy proběhlo zachvění a on se skácel do náruče

Vinicia, který stál náhodou hned za ním. Vynesli ho

ihned ze svatyně a přenesli na Palatin. Tam přišel sice

brzy k sobě, ale neopustil lůžko po celý den. A k ne-

smírnému údivu všech prohlásil, že odjezd odkládá

neodvolatelně na pozdější dobu, protože bohyně ho ta-

jemně varovala před spěchem. O hodinu později roz-

hlašovali už veřejně lidu po celém Římě, že caesar,

vida smutné obličeje občanů a řídě se svou láskou

k nim, láskou otce k dětem, zůstane s nimi a bude

s nimi sdílet radosti i starosti. Lid, rozradován rozhod-

nutím a zároveň jist, že budou hry a rozdávání obilí,

shromáždil se v davech před Palatinskou branou

277

a provolával slávu božskému caesarovi. A caesar pře-

rušil hru v kostky, které hrál s augustiány, a řekl:

"Ano! Bylo nutno to odložit; Egypt a vláda nad Vý-

chodem mě podle věštby nemůže minout, neuteče mi

tedy ani Achaia. Dám prokopat Korintskou šíji

a v Egyptě postavím takové pomníky, že ve srovnání

s nimi se budou pyramidy zdát dětskými hračkami.

Dám postavit sfingu sedmkrát větší, než je ta, která

hledí do pouště nedaleko Memfidy; a rozkáži, aby jí

dali mou tvář. Budoucí věky budou hovořit jen o tomto

pomníku a o mně."

"Už sis postavil pomník svými básněmi," řekl Pet-

ronius, "pomník ne sedminásobně, ale třikrát sedmi-

násobně větší, než je Cheopsova pyramida."

"A zpěvem?" zeptal se Nero.

"Bohužel! Kdyby ti tak někdo dovedl postavit ta-

kovou sochu, jako je Memnónova, sochu, která by po-

každé za východu slunce zpívala tvým hlasem! Pak by

se moře kolem Egypta celé věky hemžila loďmi, na

kterých by davy lidí ze tří světadílů naslouchaly tvé

písni."

"Bohužel, kdo by to dovedl?" řekl Nero.

"Ale můžeš se dát vytesat z čediče, jak řídíš čtyř-

spřeží."

"To je pravda! To udělám!"

"Bude to dárek lidstvu."

"A v Egyptě se ožením s Lunou, která je teď vdo-

va, a pak budu opravdu bohem."

"A nám dáš za ženy hvězdy a my utvoříme nové

souhvězdí, které se bude jmenovat Neronovo souhvěz-

dí. Ale Vitellia ožeň s Nilem, aby plodil hrochy. Tigelli-

novi dej darem poušť, bude králem šakalů..."

"A co věnuješ mně?" zeptal se Vatinius.

"Kéž ti požehná Apis! Uspořádal jsi nám v Bene-

ventu tak skvělé hry, že ti nemohu přát nic zlého: ušij

pár bot pro Sfingu, v noční rose jí totiž mrznou nohy,

a potom budeš šít boty pro kolosy, z nichž jsou posta-

veny špalíry před chrámy. Tam najde každý vhodné

278

zaměstnání. Domitius Afer například bude strážcem

pokladu, protože je znám svou poctivostí. Mám rád,

caesare, když sníš o Egyptě, a zarmucuje mě, žes

odložil odjezd."

A Nero řekl:

"Vaše smrtelné oči nic neviděly, protože bozi jsou

neviditelní pro každého, komu se nechtějí zjevit. Ale

když jsem byl ve Vestině chrámu, ona sama stanula

při mně a pošeptala mi přímo do ucha: ,Odlož odjezd.'

Stalo se to tak neočekávaně, že jsem se poděsil, ačko-

liv bych vlastně měl být bohům vděčen za tak zjevnou

péči o mne."

"Všichni jsme se poděsili," řekl Tigellinus, "a ves-

tálka Rubria omdlela."

"Rubria!" řekl Nero. "Má tak sněhobílý krk!"

"Ale červená se, když tě vidí, božský caesare..."

"Ano! I já jsem si toho všiml. Je to podivné! Vestál-

ka! V každé vestálce je něco božského, a Rubria je vel-

mi krásná."

Tu se na chvíli zamyslil a pak se zeptal:

"Povězte mi, proč se lidé bojí Vesty více než ostat-

ních bohů? Čím to je? Jen se podívejte, mne samého se

zmocnil strach, třebaže jsem nejvyšším knězem. Vzpo-

mínám si jen, že jsem padl naznak a byl bych klesl

k zemi, kdyby mě někdo nezachytil. Kdo to byl?"

"Já," odpověděl Vinicius.

"Ach, ty, ,drsný Arési'? Proč jsi nebyl v Beneventu?

Slyšel jsem, že jsi byl nemocen, a skutečně, změnil ses

v obličeji. A ještě něco! Slyšel jsem, že tě Krotón chtěl

zavraždit? Je to pravda?"

"Je - a zlomil mi ruku. Ale ubránil jsem se."

"Tou zlomenou rukou?"

"Pomohl mi jeden barbar, který byl silnější než

Krotón."

Nero naň udiveně pohlédl.

"Silnější než Krotón? Nežertuješ? Krotón byl nej-

silnější ze všech lidí, a teď je nejsilnější Syfaxos

z Ethiopie."

279

"Povídám ti, caesare, co jsem viděl na vlastní oči."

"A kde je ta perla? Nestal se Nemorenským krá-

lem?"

"Nevím, caesare. Ztratil jsem ho z očí."

"A nevíš ani, z kterého je národa?"

"Měl jsem zlomenou ruku, nemohl jsem se ho tedy

na nic vyptávat."

"Vyhledej mi ho."

Na to řekl Tigellinus:

"Já si to vezmu na starost."

Ale Nero mluvil dále k Viniciovi:

"Děkuji ti, žes mě zachytil. Kdybych spadl, mohl

jsem si roztříštit hlavu. Kdysi jsi byl dobrý společník,

ale od dob války a tvých služeb pod Corbulonem jsi

nějak zdivočel a vídám tě jen zřídkakdy."

Pak se na chvíli odmlčel a řekl:

"Jak se má to děvče ... příliš úzká v bocích ... do

které ses zamiloval a kterou jsem pro tebe vzal Au-

lům?"

Vinicius upadl do rozpaků, ale Petronius mu při-

spěchal okamžitě na pomoc:

"Vsadím se, pane," řekl, "že na ni zapomněl. Vidíš

jeho rozpaky? Zeptej se ho, kolik jich bylo od té doby,

a neručím ti, zda dovede odpovědět aspoň na to. Vini-

ciové jsou dobří vojáci, ale ještě lepší kohouti. Potře-

bují hejno. Potrestej ho, pane, a nepozvi ho na hostinu,

kterou nám na tvou počest slibuje uspořádat Tigelli-

nus na Agrippově rybníce."

"Ne, to neudělám. Důvěřuji Tigellinovi v tom, že

právě tam nebude ono hejno chybět."

"Což by mohly nebýt charitky tam, kde bude

amor?" odpověděl Tigellinus.

Avšak Nero řekl:

"Trápí mě nuda! Zůstal jsem z vůle bohyně

v Římě, ale nesnáším Řím. Odjedu do Antia. Dusím se

v těch úzkých ulicích, mezi těmi domy na spadnutí,

v těch špinavých zákoutích. Zasmrádlý vzduch vane až

sem, do mého domu a do mých zahrad. Ach, kdyby tak

280

zemětřesení zničilo Řím, kdyby jej nějaký rozhněvaný

bůh srovnal se zemí, pak bych vám teprve ukázal, jak

se má stavět město, které je metropolí světa a mým

sídlem!"

"Caesare," odpověděl Tigellinus, říkáš: ,Kdyby ně-

jaký rozhněvaný bůh zničil město,' - ano?"

"Ano! A co má být?"

"A cožpak ty nejsi bůh?"

Nero mávl unuděně rukou a pak řekl:

"Uvidíme, co nám zchystáš na Agrippových rybní-

cích. Pak odjedu do Antia. Vy všichni jste malí, nechá-

pete tedy, že já potřebuji veliké věci."

Po těchto slovech přivřel oči, dávaje tak na srozu-

měnou, že si potřebuje odpočinout. Augustiáni se zača-

li rozcházet. Petronius vyšel s Viniciem a řekl mu:

"Jsi tedy pozván k účasti na zábavě. Měděnobradý

se zřekl cestování, ale zato bude vyvádět více než kdy-

koli jindy a roztahovat se v městě jako ve vlastním

domě. Snaž se i ty najít v těch ztřeštěnostech rozptýle-

ní a zapomnění. K ďasu! Podrobili jsme si přece svět,

máme tedy právo se bavit. Ty, Marku, jsi velmi hezký

chlapec, a tomu připisuji zčásti svou náklonnost

k tobě. U Diany efeské! Kdybys tak mohl vidět své

srostlé obočí a svůj obličej, v němž člověk pozná starou

krev Quiritů! Tamti chlapíci vypadají vedle tebe jako

propuštěnci. Ano! Nebýt toho podivínského učení, byla

by dnes Lygie v tvém domě. Zkus mi teď ještě dokazo-

vat, že to nejsou nepřátelé života a lidí... Zacházeli

s tebou dobře, můžeš jim tedy být vděčen, ale na tvém

místě bych pojal nenávist k tomu učení a hledal bych

rozkoš tam, kde ji lze najít. Jsi hezký hoch, opakuji ti,

a Řím se hemží rozvedenkami."

"Divím se jenom, že tě to všecko ještě neunavuje,"

odpověděl Vinicius.

"A kdo ti to řekl? Unavuje mě to už dlouho, ale já

nemám tvé mládí. A pak mám jiné záliby, které ty ne-

máš. Mám rád knihy, které ty nemáš rád, mám rád

poezii, která tě nudí, mám rád vzácné nádoby, gemy

281

a spoustu věcí, na které ty se ani nepodíváš, mám bo-

lesti v kříži, které ty nemíváš, a konečně jsem našel

Euniké, kdežto ty jsi nic takového nenašel... Mně je

dobře doma, mezi uměleckými veledíly, ale z tebe es-

téta nikdy neudělám. Já vím, že v životě nenajdu už

nic více než to, co jsem už našel, ale ty sám nevíš, že

stále ještě doufáš a hledáš. Kdyby na tebe přišla smrt,

zemřel bys přes všechnu svou odvahu a všechen svůj

smutek pln údivu nad tím, že už musíš opustit svět,

kdežto já bych to přijal jako nutnost, přesvědčen, že

není na světě takových jahod, které bych byl neochut-

nal. Nepospíchám, ale nebudu ani otálet; budu se jen

snažit, aby mi bylo až do posledního okamžiku veselo.

Jsou na světě i veselí skeptikové. Stoikové jsou pro mě

hlupáci, ale stoicismus aspoň otužuje, kdežto tví křes-

ťané zavádějí na světě smutek, který je v životě tím,

čím je v přírodě déšť... Víš, co jsem se dozvěděl? Že

o slavnostech, které uspořádá Tigellinus, budou na

březích Agrippova jezera lupanary, v nichž budou

shromážděny ženy z nejpřednějších římských domů.

Což by se tam nenašla aspoň jedna natolik krásná, aby

tě mohla potěšit? Budou tam i panny, které vystoupí

poprvé na veřejnost ... jako Nymfy. Takové je naše

římské impérium! Je už teplo. Jižní vítr ohřeje vodu

a nezdrsní nahá těla. A ty, Narcisi, věz, že se nenajde

ani jedna, která by ti odporovala. Ani jedna - i kdyby

to měla být vestálka."

Vinicius si začal bušit pěstí do hlavy jako člověk

zaujatý věčně jedinou myšlenkou.

"Člověk musí mít zatrolené štěstí, aby trefil právě

na takovou jedinou..."

"A kdo to způsobil? Křesťané! Ale lidé, jejichž zna-

kem je kříž, nemohou být jiní. Poslouchej mě: Řecko

bylo krásné a vytvořilo moudrost světa, my jsme vy-

tvořili sílu - ale co, myslíš, může vytvořit tohle učení?

Víš-li to, vysvětli mi to, protože, u Polluxe, nedovedu si

to představit!"

Vinicius pokrčil rameny.

282

"Člověk by si mohl myslit, že se bojíš, abych se

nestal křesťanem."

"Bojím se, aby sis nepokazil život. Nedovedeš-li

být Řeckem, buď Římem: vládni a užívej! Naše ztřeště-

nosti mají určitý smysl proto, protože v nich je právě

tato myšlenka. Měděnobradým pohrdám, protože je to

řecký šašek. Kdyby se považoval za Římana, uznal

bych, že jedná správně, když si dovoluje tyhle ztřeště-

nosti. Slib mi, že vrátíš-li se teď domů a najdeš tam

nějakého křesťana, vyplázneš na něj jazyk. Bude-li to

lékař Glaukos, ani ho to neudiví. Na shledanou na Ag-

rippově jezeře."

KAPITOLA 9

Praetoriáni obstupovali háje rostoucí na březích Ag-

rippova rybníku, aby příliš velké davy nepřekážely

caesarovi a jeho hostům, protože se beztak povídalo, že

vše, co v Římě vyniká bohatstvím, rozumem nebo krá-

sou, přišlo na onu hostinu, které nebylo rovno v celých

dějinách města. Tigellinus chtěl caesarovi vynahradit

odloženou cestu do Achaje a zároveň předstihnout

všechny, kdož kdykoli předtím hostili Nerona, a doká-

zat mu, že tak jako on nedovede jej pobavit nikdo.

A proto, ještě když byl s caesarem v Neapoli a pak

v Beneventu, činil přípravy a posílal rozkazy, aby při-

váželi z nejodlehlejších koutů světa zvířata, ptáky,

vzácné ryby a rostliny, a neopomíjel ani nádoby a tka-

niny, které měly hostině dodat slavnostní ráz. Na uko-

jení šílených nápadů plynuly příjmy z celých provincií,

ale na to se mocný oblíbenec nemusil ohlížet. Jeho vliv

rostl den ode dne. Tigellinus nebyl snad ještě Neronovi

milejší než jiní, ale stával se pro něj stále nezbytnější.

Petronius ho nedostižně předstihoval uhlazeností, ro-

zumem a důvtipem a při rozhovorech dovedl caesara

lépe bavit, jenže ke své smůle vynikal tím i nad caesa-

283

ra, a tak v něm vzbuzoval závist. Nedovedl také být

nástrojem poslušným ve všem caesara a Nero se bál

jeho mínění, šlo-li o věci vkusu; v Tigellinově společ-

nosti se však neostýchal nikdy. Už přízvisko "arbiter

elegantiarum", které dali Petroniovi, dráždilo Nerono-

vu ješitnost Neboť kdo jiný by je měl vlastně nosit,

ne-li on sám? Tigellinus měl však přece jen tolik rozu-

mu, že si uvědomoval své nedostatky, a když viděl, že

se nemůže měřit ani s Petroniem, ani s Lucanem, ani

s ostatními, kteří vynikali ať už původem, nebo talen-

tem, nebo věděním, rozhodl se, že je zastíní přizpůso-

bivostí svých služeb, především však takovým přepy-

chem, který udiví i Neronovu fantazii.

Dal tedy hostinu vystrojit na obrovském voru,

sroubeném z pozlacených trámů. Okraje voru byly

ozdobeny nádhernými lasturami, vylovenými v Ru-

dém moři a v Indickém oceáně a hrajícími barvami

perel a duhy. Po stranách byly umístěny skupinky pa-

lem, lotosové hájky a záhony rozkvetlých růží, v nichž

byly skryty fontány chrlící voňavky, sochy bohů a zla-

té nebo stříbrné klece plné různobarevného ptactva.

Uprostřed stál obrovský stan, či spíše, aby odtud byl

rozhled, jen střecha stanu ze syrského purpuru, nata-

ženého na stříbrných sloupcích, a pod touto střechou

zářily jako slunce stoly přichystané pro hodovníky,

obtížené alexandrijským sklem, křišťálem a nesmírně

cennými příbory a nádobami, naloupenými v Itálii,

v Řecku i v Malé Asii. Vor, který pro množství rostlin,

jež na něm byly nahromaděny, působil dojmem ostro-

va a zahrady, byl spojen šňůrami ze zlata a purpuru

s loděmi majícími podobu ryb, labutí, racků a plame-

ňáků, v nichž seděli u barevných vesel nazí veslaři

a veslařky překrásných postav a tváří, s vlasy učesa-

nými po východním způsobu anebo sepjatými zlatými

síťkami. Jakmile Nero, který přišel s Poppaeou a s au-

gustiány, přirazil k hlavnímu voru a zasedl pod purpu-

rovým stanem, lodě se pohnuly, vesla začala zabírat,

zlaté šňůry se napjaly a vor i s hostinou a s hosty se

284

začal pohybovat a opisovat po rybníce kruhy. Obklopi-

ly jej také jiné lodě a jiné, menší vory, plné loutnistek

a harfenistek, jejichž růžová těla na blankytném poza-

dí oblohy a vody a v záblescích zlatých nástrojů jako

by do sebe vsakovala onen blankyt a ony odlesky

a měnila se a rozkvétala jako květiny.

Z hájů na březích, z roztodivných staveb, postave-

ných jen k tomuto účelu a ukrytých v houštinách,

ozvaly se také zvuky hudby a zpěvu. Rozeznělo se celé

okolí, rozezněly se háje, ozvěna roznášela zvuky rohů

a trub. Sám caesar, maje po jedné straně Poppaeu a po

druhé Pythagora, se tomu obdivoval. A když se na loď-

kách objevily mladé otrokyně převlečené za Sirény,

pokryté zelenou síťkou, jež měla znázorňovat šupiny,

nešetřil chválou na Tigellina. Ze zvyku však pokuko-

val po Petroniovi, chtěje poznat "arbitrovo" mínění, ale

Petronius se tvářil dlouho lhostejně, a teprve když se

ho Nero přímo otázal, odpověděl:

"Já se domnívám, pane, že deset tisíc nahých pa-

nen působí menším dojmem než jedna."

Ale caesarovi se přesto líbila "plovoucí hostina",

protože to bylo něco nového. Na stůl přicházela ostat-

ně, jako obvykle, tak vybraná jídla, že při pohledu na

ně by se zatočila hlava samému Apiciovi, a vína bylo

tolik druhů, že Otho, který jich podával osmdesát,

skryl by se studem pod vodu, kdyby viděl ten přepych.

Ke stolu zasedli kromě žen samí augustiáni; všechny

zastiňoval svou krásou Vinicius. Kdysi jeho posta-

va i obličej příliš prozrazovaly vojáka z povolání, ale

vnitřní soužení a tělesná bolest, kterou prožil, zjemni-

ly teď jeho tahy tak, jako by po nich přejela citlivá

ruka mistra sochaře. Jeho pleť ztratila bývalou sně-

dost, avšak zůstaly jí zlatavé záblesky numidského

mramoru. Oči měl větší, smutnější. Jen jeho hruď si

zachovala své staré rozměry, jako stvořené pro pancíř.

Avšak nad touto hrudí legionáře se skvěla hlava řec-

kého boha anebo přinejmenším pěstěného patricia,

stejně jemně modelovaná jako nádherná. Když mu

285

Petronius říkal, že ani jedna augustiánka mu nedoká-

že a ani nebude chtít odporovat, mluvil jako zkušený

člověk. Teď naň hleděly všechny, nevyjímaje ani Pop-

paeu, ani vestálku Rubrii, kterou si caesar přál mít na

hostině.

Vína, chlazená v horském sněhu, rozehřála brzy

srdce i hlavy hodovníků. Z pobřežního houští vyplou-

valy nové a nové loďky tvarů kobylek a vážek. Modrá

tabule rybníka vypadala, jako by ji někdo zasypal líst-

ky květů anebo jako by ji obsypali motýli. Nad loďka-

mi se tu a tam vznášeli holubi a různí jiní ptáci z Indie

a Afriky, uvázaní na stříbrných a modrých nitích

a stuhách. Slunce už prošlo větší část své dráhy na

obloze, ale den byl teplý, ba horký, neboť hostina se

konala počátkem května. Rybník se kolébal pod údery

vesel, která zabírala vodu do taktů hudby, ale ve vzdu-

chu se nepohnul ani vánek a háje stály nehybně, jako-

by zaposlouchány a zahleděny v to, co se odehrávalo

na vodní hladině. Vor kroužil dále po jezírku, nesa stá-

le opilejší a hlučnější hodovníky. Hostina nebyla ještě

ani v polovině, a už nikdo nedbal pořadí, v jakém

všichni seděli u stolu. Sám caesar dal k tomu příklad;

vstal totiž, přikázal Viniciovi, který ležel vedle vestál-

ky Rubrie, aby mu uvolnil místo, lehl si na jeho tricli-

nium a začal Rubrii šeptat něco do ucha. Vinicius se

tak octl vedle Poppaey. Ta k němu po chvíli vztáhla

ruku a požádala ho, aby ji zapjal uvolněný náramek.

Když to udělal chvějícíma se trochu rukama, vrhla na

něj zpod svých dlouhých řas jakoby stydlivý pohled

a zavrtěla svou zlatou hlavou, jako by s ním v něčem

nesouhlasila. Mezitím se slunce zvětšilo, zrudlo a kle-

salo pomalu za vrcholky háje; hosté byli už většinou

docela opilí. Vor kroužil teď blízko břehů, na nichž

bylo mezi stromy a záhony květin vidět skupiny lidí

převlečených za fauny nebo za satyry, hrající na flét-

ny, na šalmaje nebo na bubínky, a hloučky děvčat,

představujících nymfy, dryády a hamadryády. Za opi-

lého provolávání slávy bohyni Luně se konečně na

286

hlučící stan snesla tma. Háje se rozzářily tisíci lampa-

mi. Z lupanarů, stojících na březích, vytryskly proudy

světel: na terasách se objevily nové skupiny, rovněž

nahé, v nichž byly ženy a dcery nejlepších římských

rodin. Tyto ženy začaly slovy a nestoudnými posunky

vábit k sobě hodovníky. Vor přirazil konečně k břehu,

caesar a augustiáni vběhli do hájů, roztrousili se po

lupanarech, po stanech ukrytých v křoví a po umělých

jeskyních, obklopených prameny a fontánami. Všech

se zmocnilo šílenství; nikdo nevěděl, kam se poděl cae-

sar, kdo je senátorem, kdo rytířem, kdo tanečníkem

nebo hudebníkem. Satyři a fauni začali s křikem pro-

následovat nymfy. Lidé tloukli thyrsy po lampách,

zhášejíce je. Některé části hájů se ponořily do tmy. Ale

všude bylo slyšet hlasitý výskot, smích, šepot nebo

udýchané sípání lidských hrudí. Řím skutečně neviděl

dosud nic takového.

Vinicius nebyl tak opilý, jako na oné hostině

v caesarově paláci, kde byla Lygie, ale i jeho oslnil

a omámil pohled na vše, co se tu dělo, a nakonec pro-

padl horečce rozkoše. Vřítil se do lesa a běžel jím

s ostatními, rozhlížeje se, která dryáda se mu bude

zdát nejhezčí. Co chvíli probíhaly kolem něho se zpě-

vem a výskotem nové a nové hloučky děvčat, pronásle-

dovaných fauny, satyry, senátory, rytíři a zvuky hud-

by. Když konečně spatřil průvod dívek, který vedlo

děvče převlečené za Dianu, přiskočil, chtěje si blíže

prohlédnout bohyni, avšak pojednou mu ztuhlo srdce

v hrudi. Zdálo se mu totiž, že v bohyni s měsícem na

hlavě poznává Lygii.

Děvčata ho obklopila vířivým tanečním rejem, ale

za chvíli, chtějíce ho patrně přinutit, aby je pronásle-

doval, prchla jako stádo srn. Avšak Vinicius zůstal stát

s tlukoucím srdcem, bez dechu, protože i když poznal,

že Diana není Lygie, ba že zblízka jí není ani podobná,

příliš silný dojem jej zbavil sil. Pojednou se ho zmocnil

stesk po Lygii, stesk tak nesmírný, že takový dosud

v životě nepoznal, a láska k ní mu naplnila hruď novou

287

obrovskou vlnou. Nikdy se mu nezdála dražší, čistší

a milovanější než tady, v tom lese šílené bezuzdnosti

a divoké prostopášnosti. Před chvílí chtěl sám pít

z této číše a zúčastnit se těchto orgií rozpoutaných

smyslů a nestoudností, teď se ho však zmocnil odpor

a ošklivost. Pocítil, že se dusí hnusem, že jeho plíce

touží po vzduchu a oči po hvězdách nezacloněných

houštinami tohoto strašného lesa, a rozhodl se, že ute-

če. Ale sotva vykročil, stanula před ním jakási postava,

hlavu zahalenu závojem, položila mu ruce na ramena

a šeptala, zalévajíc mu obličej horkým dechem:

"Miluji tě! Pojď! Nikdo nás neuvidí. Pospěš si!"

Vinicius jako by procitl ze spánku.

"Kdo jsi?"

Ale ona se o něj opřela prsy a naléhala:

"Pospěš si! Podívej se, jak je tu prázdno, a já tě

miluji! Pojď!"

"Kdo jsi?" opakoval Vinicius.

"Hádej!"

Po těchto slovech přitiskla přes závoj své rty

k jeho rtům, přitahujíc k sobě jeho hlavu. Konečně,

když jí už došel dech, odtrhla se od něho.

"Pro lásku ... noc vášní!" řekla lapajíc rychle po

vzduchu. "Dnes můžeme! Jsem tvá!"

Avšak Vinicia zchladil onen polibek a naplnil ho

novým hnusem. Jeho duše i srdce byly jinde a na ce-

lém světě neexistovalo pro něho nic kromě Lygie.

Odstrčil tedy zahalenou postavu a řekl:

"Ať jsi kdokoli, miluji jinou a nechci tě."

Avšak ona k němu přiblížila hlavu:

"Odhrň závoj..."

Avšak v témž okamžiku zašustělo listí blízkých

myrtových keřů; postava zmizela jako přelud a jen

z dálky se ozval její smích, podivný a zlověstný.

Před Viniciem se objevil Petronius.

"Slyšel jsem a viděl jsem," řekl.

A Vinicius řekl:

"Pojďme odtud!"

288

Šli tedy. Prošli kolem lupanarů zářících světly,

prošli hájem, řetězem praetoriánů na koních a vyhle-

dali své lektiky.

"Zajdu k tobě," řekl Petronius.

Usedli spolu do jedné lektiky. Avšak cestou oba

mlčeli. Teprve když byli v atriu Viniciova domu, řekl

Petronius:

"Víš, kdo to byl?"

"Rubria?" zeptal se Vinicius, pobouřen už pouhým

pomyšlením na to, protože Rubria byla vestálka.

"Ne."

"Kdo tedy?"

Petronius ztlumil hlas:

"Vestin oheň byl zneuctěn, protože Rubria byla

s caesarem. Ale s tebou mluvila..."

A dokončil ještě tišeji:

"Diva Augusta."

Nastala chvíle mlčení.

"Caesar," řekl Petronius, "nedovedl před ní skrýt

svou touhu po Rubrii, snad se mu tedy chtěla pomstít.

A já jsem vás vyrušil proto, že kdybys Augustu poznal

a odmítl ji, nebylo by pro tebe záchrany: pro tebe, pro

Lygii a možná ani pro mne."

Avšak Vinicius vybuchl:

"Mám dost Říma, caesara, hostin, Augusty, Tigel-

lina i vás všech! Dusím se! Nemohu tak žít! Chápeš

mě?!"

"Ztrácíš hlavu, soudnost, rozvahu! Vinicie!"

"Na celém světě miluji jenom ji!"

"Nu a?"

"Nechci tedy jinou lásku, nechci váš život, vaše

hostiny, vaši nestoudnost a vaše zločiny!"

"Co se to s tebou děje? Jsi snad křesťan?"

A mladý muž si sevřel hlavu rukama a opakoval

jakoby v zoufalství:

"Ještě ne! Ještě ne!"

289

KAPITOLA 10

Petronius odešel domů, krče rameny a velmi nespoko-

jen. Teď poznal i on, že si s Viniciem přestali rozumět

a že se jejich duše rozešly. Kdysi měl Petronius na

mladého vojáka nesmírný vliv. Byl mu ve všem vzo-

rem a často stačilo několik ironických slov, aby Vinicia

od něčeho odradil anebo k něčemu pobídl. Teď z toho

všeho nezůstalo nic, tak naprosto nic, že se Petronius

už ani nepokoušel užít starých prostředků, protože cí-

til, že jeho vtip a ironie sklouznou bez účinku po no-

vých vrstvách, do nichž obalily Viniciovu duši láska

a setkání s nepochopitelným světem křesťanů. Zkuše-

ný skeptik pochopil, že ztratil klíč od této duše. Vzbu-

zovalo to v něm nespokojenost, ba dokonce obavy, kte-

ré ještě posílily události této noci. Není-li to u Augusty

přechodné vzplanutí, nýbrž trvalejší touha, uvažoval

Petronius, pak jsou dvě možnosti: buď jí Vinicius ne-

odolá, a pak ho může zahubit první náhodná událost,

anebo - a to je mu dnes podobné - Poppaeu odmítne,

a pak bude ztracen najisto; a s ním možná i já, už jen

proto, že jsem jeho příbuzný a že Augusta, která zahr-

ne svou nelibostí celou rodinu, přenese váhu svého vli-

vu na Tigellina... I to, i ono bylo zlé. Petronius byl

srdnatý člověk a smrti se nebál, ale protože od ní nic

neočekával, nechtěl ji zbytečně přivolávat. Po dlou-

hých úvahách se konečně rozhodl, že nejlepší a nej-

bezpečnější bude, vypraví-li Vinicia z Říma na cesty.

Ach, kdyby mu tak mohl dát na cestu nádavkem Lygii,

byl by to s radostí udělal. Ale i tak doufal, že mu nedá

mnoho práce Vinicia přemluvit. Kdyby se mu to poda-

řilo, rozšířil by na Palatinu zprávu, že Vinicius je ne-

mocen, a odvrátil by tak nebezpečí jak od něho, tak od

sebe. Augusta konečně neví, zda ji Vinicius poznal;

může se domnívat, že ne, takže její ješitnost dosud pří-

liš neutrpěla. V budoucnu by to však mohlo dopadnout

jinak a tomu bude třeba předejít. Petronius chtěl pře-

290

devším získat čas, bylo mu totiž jasné, že vydá-li se

caesar do Achaje, Tigellinus, který se vůbec nevyzná

v umění, ustoupí do pozadí a ztratí svůj vliv. V Řecku

si byl Petronius jist svým vítězstvím nad všemi sou-

peři.

Zatím se tedy rozhodl bdít nad Viniciem a pře-

mlouvat ho k cestě. Více než deset dnů uvažoval do-

konce o tom, že kdyby vymohl na caesarovi edikt, kte-

rým by se všichni křesťané vypověděli z Říma, opusti-

la by Řím s ostatními vyznavači Krista také Lygie a za

ní by šel i Vinicius. Pak by ho nemusil ani přemlouvat.

A uskutečnit tento záměr bylo docela možné. Vždyť

tomu není tak dávno, co Židé vyvolali nepokoje z ne-

návisti ke křesťanům. Jenže caesar Claudius nedovedl

rozlišit jedny od druhých a vyhnal Židy. Proč by tedy

Nero nemohl vyhnat křesťany? V Římě by bylo aspoň

více místa. Petronius vídal po oné "plovoucí hostině"

Nerona každý den, buď na Palatinu, nebo v jiných do-

mech. Vnuknout mu takovou myšlenku bylo snadné,

protože caesar neodmítal nikdy nápady, které někomu

přinášely záhubu nebo škodu. Po zralých úvahách si

Petronius sestavil celý plán. Uspořádá u sebe hostinu

a na ní přemluví caesara, aby takový edikt vydal. Cho-

val dokonce oprávněnou naději, že caesar pověří pro-

vedením ediktu právě jej. Kdyby se tak stalo, vypravil

by Lygii se všemi poctami, které patří Viniciově mi-

lence, například do Bají a tam by se mohli milovat

a hrát si na křesťanství, co by duše ráčila.

Vinicia navštěvoval často, jednak proto, že se přes

všechen svůj římský egoismus nedovedl zbavit ná-

klonnosti k němu, jednak proto, že ho přemlouval

k cestě. Vinicius předstíral, že je nemocen, a neobjevo-

val se na Palatinu, kde se rodily denně jiné plány. Jed-

noho dne uslyšel konečně Petronius z vlastních caesa-

rových úst, že za tři dny odjíždí s konečnou platností

do Antia. Hned na druhý den to šel oznámit Viniciovi.

Avšak Vinicius mu ukázal seznam lidí pozvaných

do Antia. Přinesl mu jej ráno caesarův propuštěnec.

291

"Je v něm mé jméno," řekl, "a je v něm i tvé. Až se

vrátíš, najdeš doma stejný seznam."

"Kdybych nebyl mezi pozvanými," odpověděl Pet-

ronius, "znamenalo by to, že musím zemřít, já však

neočekávám, že by k tomu došlo před výpravou do

Achaje. Nero mě tam bude příliš potřebovat."

Pak si prohlédl seznam a řekl:

"Sotva jsme přijeli do Říma, už zase musíme

opustit domov a vléci se do Antia. Ale tak to musí být!

Protože to není jen pozvání, nýbrž zároveň rozkaz."

"A kdyby někdo neposlechl?"

"Dostal by jinou pozvánku: aby se vydal na značně

delší cestu, na takovou, z které se už nevrací. Jaká ško-

da, že jsi neposlechl mé rady a neodjel, dokud byl ještě

čas. Teď musíš do Antia."

"Teď musím do Antia... Tak se podívej, v jakých

žijeme dobách a jakými jsme otroky!"

"To sis uvědomil teprve dneska?"

"Ne. Ale podívej se: tys mi dokazoval, že křesťan-

ské učení je nepřítelem života, protože jej spoutává.

Ale což mohou být tvrdší pouta než ta, která nosíme

teď? Řekl jsi: ,Řecko vytvořilo moudrost a krásu, Řím

moc.' Kdepak je ta naše moc?"

"Zavolej si Chilóna. Nemám dnes ani trochu nála-

dy k filozofování. U Herkula! Tuhle dobu jsem přece

nevytvořil já, a já za ni neodpovídám. Ale mluvme

o Antiu. Měl by sis uvědomit, že tě tam čeká veliké

nebezpečí a že by pro tebe bylo možná lepší změřit své

síly s tím Ursem, který uškrtil Krotóna, než jet do An-

tia. Jenže ty nemůžeš nejet."

Vinicius mávl nedbale rukou a řekl:

"Nebezpečí! Všichni se brodíme tmou smrti a co

chvíli se kterási hlava do té tmy ponoří."

"Mám ti vypočíst všechny, kdož měli rozum a do-

žili se proto vzdor časům Tiberiovým, Caligulovým,

Claudiovým a Neronovým osmdesáti nebo devadesáti

let? Vezmi si třeba jen takového Domitia Afera. Ten

zestárl v klidu, ačkoliv to byl celý život zloděj a lotr."

292

"Možná že proto, možná že právě proto!" odpově-

děl Vinicius.

Pak si začal prohlížet seznam a řekl:

"Tigellinus, Vatinius, Sextus, Africanus, Aquilinus

Regulus, Suilius Nerulinus, Eprius Marcellus a tak

dále! Pěkná sbírka lumpů a lotrů!... A tohleto prý

vládne světem!... Neslušelo by jim lépe, kdyby objíž-

děli městečka a ukazovali nějakého egyptského nebo

syrského boha, chřestíce při tom sistry a vydělávajíce

si na živobytí věštěním nebo tancem?"

"Anebo by mohli ukazovat učené opice, počítající

psy nebo osla hrajícího na flétnu," dodal Petronius.

"To všecko je pravda, ale mluvme o něčem důležitěj-

ším. Pozorně mě poslouchej: vyprávěl jsem na Palati-

nu, že jsi nemocen a nemůžeš vycházet - ale tvé jmé-

no je přesto v seznamu. To znamená, že někdo neuvě-

řil mým řečem a udělal to úmyslně. Neronovi na tom

nezáleží, protože ty jsi pro něho voják, s nímž se dá

mluvit nanejvýš o závodech v cirku a který nemá o poe-

zii a hudbě ani ponětí. Nuže, vepsání tvého jména do

seznamu zařídila Poppaea a to znamená, že její touha

po tobě nebyla jen přechodné vzplanutí a že tě chce

dobýt."

"Je odvážná, ta Augusta!"

"Odvážná je určitě, protože to pro ni může zname-

nat neodvratnou záhubu. Kéž by jí Venuše vnukla co

nejdříve nějakou jinou lásku! Ale dokud chce tebe,

musíš být nanejvýš opatrný. Měděnobradému začíná

už pomalu všednět, Nero dává už teď přednost Rubrii

nebo Pythagorovi, ale už jen pro svou ješitnost by se

vám pomstil nejstrašnějším způsobem."

"V háji jsem nevěděl, že to se mnou mluvila ona,

ale poslouchal jsi přece a víš, co jsem jí odpověděl: že

miluji jinou a ji že nechci."

"Ale já tě zapřísahám při všech bozích podsvětí,

neztrácej aspoň ty zbytky rozumu, které ti křesťané

ještě nechali. Jak můžeš váhat, když máš na vybranou

mezi záhubou pravděpodobnou a jistou? Cožpak jsem

293

ti už neřekl, že kdybys ranil Augustinu ješitnost,

nebylo by pro tebe záchrany? U Háda! Jestliže tě omr-

zel život, otevři si žíly anebo nalehni na meč raději

hned, protože urazíš-li Poppaeu, může tě potkat smrt,

která nebude tak lehká. Kdysi se s tebou hovořilo pří-

jemněji! Oč ti vlastně jde? Ubude tě snad? Anebo ti to

zabrání, abys miloval svou Lygii? A nezapomeň při-

tom, že Poppaea ji viděla na Palatinu a že se snadno

dovtípí, kvůli komu odmítáš tak vysokou milost. A pak

si ji najde, kdyby ji ze země měla vyhrabat. Zahubíš

nejen sebe, nýbrž i Lygii, rozumíš?"

Vinicius poslouchal, jako by myslil na něco jiného,

a konečně prohlásil:

"Musím ji vidět."

"Koho? Lygii?"

"Lygii."

"Víš, kde je?"

"Ne."

"Začneš ji tedy znovu hledat po starých hřbito-

vech a na Zátibří?"

"Nevím, ale musím ji vidět."

"Dobrá. I když je to křesťanka, snad se ukáže, že

je rozumnější než ty, a ukáže se to určitě, jestliže si

nepřeje, abys zahynul."

Vinicius pokrčil rameny.

"Zachránila mě z Ursových rukou."

"Pak si tedy pospěš, protože Měděnobradý nebude

odjezd odkládat. Rozsudky smrti může vydávat i z An-

tia."

Ale Vinicius neposlouchal. Zaujala ho jen jediná

myšlenka: setkat se s Lygií. Začal tedy uvažovat, jak.

Zatím se přihodila věc, která mohla odstranit vše-

chny těžkosti. Na druhý den totiž přišel neočekávaně

Chilón.

Přišel nuzný a rozedraný, se stopami hladu v obli-

čeji a v roztrhaných hadrech, ale služebnictvo, které

mělo z dřívějška rozkaz, aby ho vpouštělo v každou

denní i noční dobu, neodvažovalo se ho zadržet, takže

294

vstoupil přímo do atria, a stanuv před Viniciem, řekl:

"Kéž ti bohové dají nesmrtelnost a rozdělí se s te-

bou o vládu nad světem."

Vinicius měl v prvním okamžiku sto chutí dát ho

vyhodit za dveře. Ale napadlo mu, že by Řek mohl tře-

ba vědět něco o Lygii, a zvědavost zvítězila nad odpo-

rem.

"To jsi ty?" zeptal se. "Co je s tebou?"

"Špatně se mi vede, synu Jovišův," odpověděl Chi-

lón. "Skutečná ctnost je zboží, které dnes nikdo ne-

žádá, a opravdový mudřec musí být rád, má-li zač kou-

pit si jednou za pět dnů u řezníka beraní hlavu, kterou

pak v podkroví ohlodává a zapíjí slzami. Ach pane!

Vše, co jsi mi dal, utratil jsem za knihy u Atracta a pak

mě okradli, zničili; otrokyně, která měla sepisovat mé

učení, utekla a odnesla zbytek toho, čím mě tvá

velkomyslnost obdařila. Jsem ubožák, ale pomyslil

jsem si: za kým mám jít, ne-li za tebou, Serapide, je-

hož miluji, zbožňuji a za něhož bych dal život!"

"Proč jsi přišel a co mi neseš?"

"Pro pomoc, Baale, a přináším ti svou bídu, své

slzy, svou lásku a konečně zprávy, které jsem, ponou-

kán láskou, pro tebe získal. Vzpomínáš si, pane, jak

jsem ti před časem vyprávěl, že jsem dal otrokyni bož-

ského Petronia nitku z pásu pafské Venuše? Pátral

jsem teď, zda jí to pomohlo, a ty, synu Slunce, jenž víš,

co se v onom domě děje, víš také, čím je tam Euniké.

Mám ještě jednu takovou nitku. Schoval jsem ji pro

tebe, pane."

Tady se odmlčel, protože zpozoroval hněv, hroma-

dící se ve Viniciově obočí, a chtěje předejít výbuchu,

řekl překotně:

"Vím, kde bydlí božská Lygie, ukáži ti, pane, dům

i uličku."

Vinicius potlačil rozrušení, které se ho zmocnilo

po této zprávě, a řekl:

"Kde je?"

"U Lina, starého křesťanského kněze. Je tam

295

s Ursem, a ten chodí jako kdysi k mlynáři, který se

jmenuje stejně jako tvůj dispensator, pane - De-

mas... Ano, Demas! Ursus pracuje v noci, takže obklí-

číme-li dům v noci, nebude doma... Linus je starý ...

a v domě bydlí kromě něho už jen dvě starší ženy."

"Odkud to všechno víš?"

"Pamatuješ si, pane, že mě křesťané měli ve svých

rukou a ušetřili mne? Nuže, Glaukos se skutečně mýlí,

když se domnívá, že já jsem příčinou jeho neštěstí,

jenže tomu uvěřil a věří dosud. A přece mě ušetřili!

Nediv se tedy, pane, že mé srdce naplnila vděčnost.

Jsem člověk ze starých, lepších dob. A tak jsem si po-

myslil: neopustím přece své přátele a dobrodince!

Vždyť by to byla zatvrzelost nepoptat se na ně, nevy-

zvědět, co se s nimi děje, jak jim slouží zdraví a kde

bydlí! U pessinuntské Kybelé! Já toho přece nejsem

schopen. Zpočátku mě odrazovala obava, aby snad ne-

pochopili mé úmysly špatně. Avšak láska, kterou jsem

k nim choval, byla větší než obavy, ale nejvíce odvahy

mi dodalo to, jak snadno křesťané odpouštějí všecka

provinění. Především jsem však myslil na tebe, pane.

Naše poslední výprava skončila porážkou, ale což se

může syn Fortuny smířit s takovým pomyšlením? Při-

pravil jsem ti tedy vítězství. Dům stojí o samotě. Mů-

žeš ho dát obstoupit otroky tak, že ani myš nepro-

klouzne. Ó pane, pane! Jen na tobě záleží, a ještě dnes

v noci se octne ta spanilomyslná královna ve tvém

domě. Ale jestliže k tomu dojde, nezapomeň, že se o to

zasloužil velice nuzný a vyhladovělý syn mého otce."

Viniciovi se nahrnula do hlavy krev. Pokušení

otřáslo ještě jednou celou jeho bytostí. Ano! Tohle je

příležitost! A tentokrát jistá. Bude-li mít Lygii jednou

u sebe, kdo bude tak mocný, aby mu ji vzal? Udělá-li

jednou z Lygie svou milenku, co jiného jí zbude, než

aby jí zůstala navždy? A ať zhynou všechna učení! Co

mu potom budou všichni křesťané i s tím jejich milo-

srdenstvím a ponurou vírou? Což není načase setřást

to vše ze sebe? Což není načase začít žít, jak žijí všich-

296

ni? Co potom udělá Lygie, jak si srovná svůj osud

s učením, které vyznává, to je také vedlejší. To jsou

bezvýznamné věci! Hlavní je, že bude jeho, a to ještě

dnes. A je ostatně otázka, obstojí-li v jejím nitru ono

učení před tímto pro ni novým světem, před rozkošemi

a vzrušeními, jimž se bude musit poddat. A to se může

stát ještě dnes. Stačí zadržet Chilóna a za soumraku

vydat rozkazy. A pak nekonečná radost! Co byl můj

život? uvažoval Vinicius. Utrpení, neukojená touha

a neustálé otázky, na které nebylo odpovědí. Ale tak

všecko rozetne a skončí. Vzpomněl si sice, že jí slíbil,

že na ni nevztáhne ruku. Jenže nač přísahal? Na bohy

ne, protože v ty už nevěří, na Krista také ne, protože

v něj ještě nevěří. Ostatně, bude-li si myslit, že jí bylo

ublíženo, vezme si ji za ženu a tak jí to ublížení vyna-

hradí. Ano! Je to jeho povinnost, vždyť jí přece vděčí za

svůj život. A tu si vzpomněl na onen den, kdy přepadl

s Krotónem její úkryt; vzpomněl si na Ursovu pěst nad

sebou a na vše, co se odehrálo potom. Opět ji uviděl,

jak se sklání nad jeho lůžkem, v šatech otrokyně,

krásná jako bohyně, dobrá a zbožňovaná. Jeho zrak

zabloudil mimoděk na lararium a na křížek, který mu

zanechala, když odcházela. Má jí za to vše odplatit no-

vým přepadením? Má ji vléci do cubicula jako otroky-

ni? A což by toho byl schopen, když po ní nejen touží,

ale miluje ji, a miluje ji právě proto, že je taková, jaká

je? A pojednou pocítil, že mu nestačí mít ji ve svém

domě, že mu nestačí obejmout ji násilím a že jeho lás-

ka chce už něco více, totiž její souhlas, její lásku a její

duši. Požehnaná bude tato střecha, vejde-li ona pod ni

dobrovolně, požehnaná bude ona chvíle, požehnaný

bude ten den, požehnaný bude celý život. Pak bude

jejich společné štěstí jako nevyčerpatelné moře a jako

slunce. Ale zmocnit se jí násilím, to by znamenalo za-

bít navěky toto štěstí a zároveň zničit, znectít a zohavit

to, co je v životě nejdražší a nejmilovanější.

Při pomyšlení na to se ho zmocnila hrůza. Pohlédl

na Chilóna, který pozoruje ho, vsunul ruku pod plášť

297

a neklidně se drbal. Vinicia se zmocnil nevýslovný

hnus a chuť zašlápnout svého bývalého pomocníka,

tak jak se zašlapává ošklivý červ nebo jedovatý had.

Po chvíli už věděl, co má udělat. Protože však neznal

v ničem míru a řídil se popudem své drsné římské

povahy, otočil se k Chilónovi a řekl:

"Neudělám, co mi radíš, abys však přesto neodešel

bez odměny, kterou si zasloužíš, dám ti v domácím er-

gastulu vyplatit tři sta ran rákoskou."

Chilón zbledl. V hezkém Viniciově obličeji bylo to-

lik chladné umíněnosti, že se nemohl ani chvíli kochat

nadějí, že slíbená odměna je snad jen krutým žertem.

Padl tedy okamžitě na kolena, shrbil se a začal

ječet přerývaným hlasem:

"Jak to, perský králi? Zač? Pyramido milosrden-

ství! Kolose slitování! Zač? Jsem starý, hladový, nuz-

ný... Sloužil jsem ti... Tak mi oplácíš?"

"Tak jako ty křesťanům," odpověděl Vinicius.

A zavolal dispensatora.

Avšak Chilón přiskočil k jeho nohám, objal je kře-

čovitě a volal dále, tvář pokrytu smrtelnou bledostí:

"Pane, pane! Jsem starý! Padesát, ne tři sta... Pa-

desát stačí! Sto, ne tři sta! Slituj se! Slituj se!"

Vinicius ho odstrčil nohou a dal rozkaz. V okamži-

ku vběhli za dispensatorem dva silní Kvádové, uchopi-

li Chilóna za zbytky vlasů, omotali mu hlavu vlastním

pláštěm a vlekli ho do ergastula.

"Ve jménu Krista!" zvolal Řek ve dveřích na

chodbu.

Vinicius zůstal sám. Rozkaz, který dal, jej roz-

dráždil a oživil. Zatím se snažil soustředit rozprchlé

myšlenky a uspořádat si je. Cítil velkou úlevu a vítěz-

ství, kterého dosáhl nad sebou, naplňovalo jej radostí.

Zdálo se mu, že učinil veliký krok blíže k Lygii a že ho

za to musí potkat nějaká odměna. V prvním okamžiku

mu ani nenapadlo, jak těžké nespravedlnosti se do-

pustil na Chilónovi, když ho dal mrskat za totéž, zač ho

předtím odměňoval. Byl ještě příliš Římanem, než aby

298

ho bolela cizí bolest a než aby zaměstnával své myš-

lenky jakýmsi nuzným Řekem. A i kdyby o tom uvažo-

val, domníval by se, že jednal správně, když dal ničem-

níka potrestat. Jenže Vinicius myslil na Lygii a říkal

jí: "Neoplatím ti zlým za dobré, a až se jednou dozvíš,

jak jsem naložil s tím, kdo mě chtěl přemluvit, abych

na tebe vztáhl ruku, budeš mi za to vděčna." Tu se

však zamyslil, zda by Lygie schválila jeho jednání

s Chilónem. Vždyť přece učení, které Lygie vyznává,

přikazuje odpouštět; vždyť přece křesťané tomu bídá-

kovi odpustili, třebaže měli více důvodů k pomstě.

A teprve teď se mu v nitru ozval výkřik: "Ve jménu

Krista!" Vzpomněl si, že podobným výkřikem se Chi-

lón vykoupil z Lygových rukou; rozhodl se tedy, že mu

odpustí zbytek trestu.

Už chtěl proto zavolat dispensatora, když vtom

stanul dispensator před ním a řekl:

"Pane, ten stařec omdlel a možná že dokonce ze-

mřel. Mám ho dát mrskat dál?"

"Vzkřísit ho a dovést ke mně."

Správce atria zmizel za záclonou, avšak kříšení

nebylo asi tak snadné, protože Vinicius čekal ještě

dlouho a začínal už být netrpělivý, když konečně otroci

přivedli Chilóna a na dané znamení okamžitě odešli.

Chilón byl bledý jako plátno a po nohou mu stéka-

ly na mozaiku stružky krve. Padl na kolena a začal

volat se vztaženýma rukama:

"Děkuji ti, pane! Jsi milosrdný a velký."

"Pse," řekl Vinicius, "věz, že jsem ti odpustil pro

téhož Krista, jemuž i já vděčím za život."

"Pane, budu sloužit jemu i tobě."

"Mlč a poslouchej. Vstaň! Půjdeš se mnou a uká-

žeš mi dům, v němž bydlí Lygie."

Chilón vyskočil, ale sotva se postavil na nohy,

zbledl ještě smrtelněji a řekl skomírajícím hlasem:

"Pane, mám opravdu hlad... Půjdu, pane, půjdu!

Ale nemám sil... Rozkaž, aby mi dali aspoň zbytky

z mísy tvého psa, a půjdu!"

299

Vinicius rozkázal, aby mu dali najíst, vyplatili zla-

ťák a dali plášť. Avšak Chilón, jehož oslabily rány

i hlad, nebyl s to jít ani po posilnění, třebaže se mu

vlasy na hlavě ježily strachem, aby snad Vinicius ne-

považoval jeho zesláblost za odpor a nedal ho znovu

zmrskat.

"Jen až mě ještě rozehřeje víno," opakoval, drko-

taje neustále zuby, "pak budu moci ihned jít, třeba do

Velkého Řecka."

Za nějakou chvíli nabral konečně trochu sil a oba

vyrazili. Byla to dlouhá cesta. Linus totiž bydlil jako

většina křesťanů na Zátibří, nedaleko Miriamina

domu. Konečně ukázal Chilón Viniciovi malý domek,

stojící o samotě a obklopený zdí porostlou zcela břeč-

ťanem.

"Tady je to, pane," řekl.

"Dobrá," odpověděl Vinicius, "teď odejdi, ale na-

před poslouchej, co ti povím: zapomeň, že jsi mi sloužil;

zapomeň, kde bydlí Miriam, Petr a Glaukos; zapomeň

také na tento dům a na všechny křesťany. Každý mě-

síc přijdeš do mého domu, kde ti propuštěnec Demas

bude vyplácet po dvou zlaťácích. Kdybys však dále

špehoval křesťany, dám tě zmrskat anebo tě odevzdám

do rukou městského praefekta."

Chilón se uklonil a řekl: "Zapomenu."

Avšak když Vinicius zmizel za zákrutem uličky,

vztáhl za ním ruce, a hroze mu pěstmi, vykřikl:

"Při Áté a u všech Fúrií! Nezapomenu!"

Pak znovu omdlel.

KAPITOLA 11

Vinicius šel přímo do domu, kde bydlila Miriam. Před

vchodem potkal Nazaria, který upadl do rozpaků, když

ho spatřil. Ale Vinicius ho přátelsky pozdravil a řekl

mu, aby ho zavedl do matčina bytu.

300

V bytě zastal kromě Miriam Petra, Glauka, Crispa

a dokonce i Pavla z Tarsu, který se právě vrátil z Fre-

gell. Když spatřili mladého tribuna, na všech obliče-

jích bylo vidět údiv, ale Vinicius řekl:

"Zdravím vás ve jménu Krista, kterého ctíte."

"Budiž jeho jméno slaveno navěky."

"Viděl jsem vaši ctnost a zakusil jsem vaši dobro-

tu, přicházím tedy jako přítel."

"I my tě zdravíme jako přítele," odpověděl Petr.

"Posaď se, pane, a pojez s námi jako náš host."

"Sednu si a pojím s vámi, ale dříve mě vyslechně-

te: ty, Petře, i ty, Pavle z Tarsu, abyste poznali mou

upřímnost. Vím, kde je Lygie; vracím se od Linova

domu, který stojí nedaleko tohoto příbytku. Mám na ni

právo, které mi dal caesar, mám v městě, ve svých do-

mech, téměř pět set otroků; mohl bych obklíčit její

úkryt a polapit ji, a přesto jsem to neučinil a neuči-

ním."

"Požehnání Páně bude proto s tebou a očištěno

bude srdce tvé," řekl Petr.

"Děkuji ti, ale poslouchejte mne dál: neučinil jsem

to, ačkoliv žiji v mukách a ve stesku. Kdysi, než jsem

se setkal s vámi, byl bych ji bezpochyby unesl a zmoc-

nil se jí násilím, ale vaše ctnost a vaše učení, i když je

nevyznávám, v mé duši něco změnily, takže se už ne-

odvažuji násilí. Sám nevím, proč tomu tak je, ale je to

tak! Proto přicházím k vám, protože vy zastupujete

Lygiina otce a matku, a pravím vám: dejte mi ji za

ženu a já vám odpřisáhnu, že jí nejen nebudu bránit,

aby vyznávala Krista, ale sám se začnu vzdělávat

v jeho učení."

Mluvil se vztyčenou hlavou, rozhodným hlasem,

ale přesto byl rozrušen a nohy pod pruhovaným pláš-

těm se mu chvěly. Když po jeho slovech mlčeli, mluvil

dále, jako by chtěl předejít nepříznivé odpovědi:

"Vím, jaké jsou v cestě překážky, ale miluji ji jako

své vlastní oči, a třebaže nejsem ještě křesťanem, ne-

jsem ani vaším, ani Kristovým nepřítelem. Chci před

301

vámi mluvit pravdu, abyste mi mohli důvěřovat.

V tomto okamžiku mi jde o život, a přece vám povídám

pravdu. Někdo jiný by vám možná řekl: ,Pokřtěte mě!'

Ale já pravím: ,Poučte mě!' Věřím, že Kristus vstal

z mrtvých, protože to říkají lidé, kteří žijí pravdou, kte-

ří ho viděli po smrti. Věřím, protože jsem sám viděl, že

vaše učení plodí ctnost, spravedlnost a milosrdenství,

a nikoli zločiny, z nichž vás osočují. Příliš jsem to uče-

ní dosud nepoznal. Tolik, co od vás, z vašich činů, tolik

co od Lygie, tolik co z rozhovorů s vámi. A přesto, opa-

kuji vám, i ve mně se jeho vlivem něco změnilo. Kdysi

jsem své služebnictvo držel železnou pěstí, teď - ne-

jsem s to. Neznal jsem soucit - teď jej znám. Liboval

jsem si v rozkoších, teď jsem utekl od Agrippova ryb-

níku, protože jsem hnusem nemohl popadnout dechu.

Kdysi jsem věřil v násilí, dneska jsem se ho zřekl. Věř-

te, že nepoznávám sám sebe, ale zhnusily se mi hosti-

ny, zhnusilo se mi víno, zpěv, loutny i věnce, zhnusil se

mi caesarův dvůr a nahá těla i všechny zločiny. A když

si pomyslím, že Lygie je jako sníh na horách, miluji ji

ještě více; a když si uvědomím, že je taková zásluhou

vašeho učení, miluji i toto učení a přeji si je poznat!

Ale protože nechápu, protože nevím, zda podle něho

dokážu žít a zda je snese má povaha, žiji v nejistotě

a trápím se, jako bych žil v tmavé kobce."

Tu se mu obočí na čele svraštilo do bolestné vrás-

ky a na tváře mu vystoupil ruměnec. Pokračoval stále

překotněji a stále vzrušeněji:

"Podívejte se! Trápím se láskou a tmou. Říkali mi,

že ve vašem učení neobstojí ani život, ani lidská ra-

dost, ani štěstí, ani zákony, ani pořádek, ani vláda, ani

římské impérium. Je to pravda? Říkali mi, že jste ší-

lenci; povězte, co přinášíte? Je hříchem milovat? Je

hříchem cítit radost? Je hříchem chtít štěstí? Jste ne-

přátelé života? Musí být křesťan chudý? Měl bych se

zříci Lygie? Jaká je vaše pravda? Vaše činy a vaše slo-

va jsou jako průzračná voda, ale jaké je dno této vody?

Vidíte, že jsem upřímný. Rozptylte tmu! Protože mi

302

řekli ještě toto: ,Řecko vytvořilo moudrost a krásu,

Řím moc, ale co přinášejí oni?' Povězte tedy, co přiná-

šíte? Je-li za vašimi dveřmi světlo, otevřete mi!"

"Přinášíme lásku," řekl Petr.

A Pavel z Tarsu dodal:

"Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými,

lásky však kdybych neměl, byl bych jako zvučící

měď..."

Avšak srdce starého apoštola bylo dojato tou sou-

žící se duší, která se snažila proniknout ke vzduchu

a slunci jako pták zavřený v kleci, vztáhl tedy k Vini-

ciovi ruce a řekl:

"Kdo klepe, bude mu otevřeno a milost Páně je

s tebou, proto žehnám tobě, tvé duši i tvé lásce, ve jmé-

nu Spasitele světa."

Vinicius, který už stejně mluvil pln vzrušení, sotva

uslyšel požehnání, přiskočil k Petrovi - a tu se stalo

něco neobyčejného: tento potomek Quiritů, který do

nedávna neviděl v druhém člověka, uchopil ruce staré-

ho Galilejce a tiskl je pln vděčnosti ke rtům.

A Petr se zaradoval, poněvadž pochopil, že zrno

opět padlo na novou půdu a že jeho rybářská síť za-

chytila opět jednu novou duši.

Přítomní, které neméně potěšil tento projev úcty

k božímu apoštolu, zvolali jedním hlasem:

"Sláva Pánu na nebesích!"

Vinicius povstal s rozjasněnou tváří a řekl:

"Vidím, že štěstí může mezi vámi přebývat, proto-

že se cítím šťasten, a doufám, že mě stejně přesvědčíte

i o ostatních věcech. Ale povím vám ještě to, že se to

nestane v Římě; caesar jede totiž do Antia a já musím

s ním, protože jsem dostal rozkaz. Víte, že neuposlech-

nout znamená zemřít. Ale jestliže jsem našel ve vašich

očích milost, jeďte se mnou a učte mne vaší pravdě.

Budete tam bezpečnější než já sám; v tom velikém ná-

valu lidí budete moci vykládat vaši pravdu přímo

u caesarova dvora. Říká se, že Akté je křesťanka,

a také mezi praetoriány jsou křesťané, protože jsem

303

sám viděl, jak před tebou, Petře, klekali vojáci u No-

mentánské brány. V Antiu mám villu, kde se budeme,

Neronovi takřka pod nosem, scházet a poslouchat vaše

učení. Glaukos mi povídal, že jste ochotni putovat pro

jednu duši třeba kraj světa, učiňte tedy pro mne, co

jste učinili pro ty, kvůli nimž jste přišli sem až z Jude-

je, učiňte to a neopouštějte mou duši!"

Když to křesťané uslyšeli, začali se radit, myslíce

plni radosti na vítězství svého učení i na to, jaký vý-

znam bude mít pro pohanský svět obrácení augustiána

a potomka jednoho z nejstarších římských rodů. Byli

skutečně ochotni jít pro jednu lidskou duši kraj světa

a od Mistrovy smrti přece nic jiného nedělali, a tak jim

ani nenapadlo odpovědět záporně. Avšak Petr byl teď

pastýřem celé říše, takže nemohl jet, zato Pavel z Tar-

su, který byl nedávno v Aricii a ve Fregellách a chystal

se znovu na dlouhou cestu na Východ, kde měl navští-

vit tamější obce a oživit je novým duchem horlivosti,

souhlasil s tím, že bude doprovázet mladého tribuna

do Antia, protože tam mohl snadno najít loď plující do

řeckých moří.

Vinicius, ačkoliv mu bylo líto, že ho nebude prová-

zet Petr, jemuž byl tolik zavázán, přece jen vděčně po-

děkoval a pak se obrátil na starého apoštola s poslední

prosbou:

"Protože vím, kde Lygie bydlí," řekl, "mohl bych

k ní zajít sám a zeptat se, jak se sluší a patří, zda mne

bude chtít za manžela, stane-li se má duše křesťan-

skou, ale dávám přednost tomu, abych poprosil tebe,

apoštole: dovol mi ji spatřit anebo mne sám k ní zaveď.

Nevím, jak dlouho se budu musit zdržet v Antiu, a ne-

zapomeňte, že v caesarově blízkosti si není nikdo jist

zítřejším dnem. I Petronius mi už řekl, že tam nebudu

docela v bezpečí. Dovol, abych ji předtím ještě spatřil,

abych se nasytil pohledem na ni a abych se jí zeptal,

zda mi zapomene všechno špatné a zda se o dobré se

mnou rozdělí."

Apoštol Petr se dobrácky usmál a řekl:

304

"Kdopak by ti, můj synu, mohl odepřít takové

oprávněné potěšení."

Vinicius se opět sklonil k jeho rukám, protože už

vůbec nedovedl utlumit vděčnost, jíž mu překypovalo

srdce. Apoštol vzal jeho hlavu do dlaní a řekl:

"Ty se však caesara neboj, neboť já pravím, že ti

z hlavy ani vlas nespadne."

Pak poslal Miriam pro Lygii, přikázav jí, aby jí

neříkala, s kým se u nich setká; chtěl tak i děvčeti

způsobit o to větší radost.

Nebylo to daleko, a tak za malou chvíli spatřili ti,

kdož byli shromážděni v místnosti, Miriam, jak vede

za ruku Lygii.

Vinicius se chtěl rozběhnout naproti, ale když

spatřil milovanou postavu, štěstí ho připravilo o síly -

a tak zůstal stát s bušícím srdcem, bez dechu, sotva

stoje na nohou, rozrušen stokrát více než tenkrát, když

poprvé v životě uslyšel, jak mu kolem hlavy drnčí

parthské šípy.

Lygie, která nic netušila, vběhla dovnitř, a když ho

uviděla, zastavila se také jako do země vryta. Obličej jí

zrudl a vzápětí strašně zbledl. Pak se podívala překva-

penýma a zároveň polekanýma očima po přítomných.

Ale všude kolem sebe viděla jasné pohledy plné

dobroty. Tu k ní přistoupil apoštol Petr a řekl:

"Lygie, miluješ ho stále?"

Nastala chvíle ticha. Rty se jí začaly třást jako

dítěti, které nabírá k pláči a cítí se vinno, vidí však, že

se k vině musí přiznat.

"Odpověz," řekl apoštol.

Tu zašeptala pokorně a s bázní v hlase, klesajíc

Petrovi k nohám:

"Ano..."

Avšak Vinicius si ve stejném okamžiku klekl ve-

dle ní, Petr jim položil ruce na hlavy a řekl:

"Milujte se tedy v Pánu a ke slávě jeho, neboť není

hříchu v lásce vaší."

305

KAPITOLA 12

Procházeli se po zahrádce a Vinicius jí vyprávěl krát-

kými, z hloubi srdce tryskajícími slovy o tom, z čeho se

před chvílí vyznal apoštolům: o neklidu svého nitra,

o změnách, které se v něm odehrály, a konečně i o tom

nesmírném stesku, který zahalil tmou jeho život ode

dne, kdy opustil Miriamin příbytek. Přiznal se Lygii,

že na ni chtěl zapomenout, ale že nemohl. Myslil na ni

celé dny i noci. Připomínal mu ji onen křížek, upletený

ze zimostrázových větévek, který mu nechala a který

postavil do lararia a uctíval mimoděk jako něco bož-

ského. A stýskalo se mu víc a více, protože láska byla

silnější než on a už u Aulů se docela zmocnila jeho

duše... Druhým lidem předou nit života Parky, jemu

však ji předla láska, stesk a smutek. Jeho jednání bylo

špatné, ale vyplývalo z lásky, Miloval ji u Aulů i na

Palatinu i tehdy, když ji viděl v Ostrianu, jak naslou-

chá Petrovým slovům, i tehdy, když ji šel s Krotónem

unést, i tehdy, když bděla u jeho lůžka, i tehdy, když ho

opustila. A teď přišel Chilón, který objevil její příby-

tek, a radil mu, aby ji unesl, ale on potrestal Chilóna

a rozhodl se jít k apoštolům prosit o pravdu i o ni...

A budiž požehnána ona chvíle, kdy mu napadla tato

myšlenka, protože teď je s ní a ona přece nebude před

ním utíkat, tak jako utekla posledně z Miriamina

domu.

"Neutekla jsem před tebou," řekla Lygie.

"Proč jsi to tedy udělala?"

Lygie k němu zvedla oči, které měly barvu kosat-

ců, pak sklonila stydlivě hlavu a řekla:

"Víš přece..."

Vinicius přemírou štěstí na chvíli zmlkl, ale pak

začal znovu mluvit o tom, jak se mu pomalu otvíraly

oči a jak viděl, že Lygie je naprosto jiná než ostatní

Římanky a že se podobá snad jen Pomponii. Nedovedl

jí to ostatně dost dobře vysvětlit, protože si sám nedo-

306

vedl odůvodnit to, co jen cítil, že totiž v Lygii přichází

na svět jakási úplně nová krása, která dosud na světě

neexistovala a která je nejen tělo, nýbrž i duše. Zato jí

však řekl něco, co ji naplnilo radostí, že ji totiž měl rád

i za to, že před ním utekla, a že si ji bude u domácího

krbu považovat jako světici.

Pak uchopil její ruku a nebyl více mocen slova,

jen na ni nadšeně hleděl jako na navrácené štěstí ži-

vota a opakoval její jméno, jako by se chtěl ujistit, že ji

skutečně našel a že je s ní:

"Lygie! Lygie!"

Konečně se jí začal vyptávat, co se dělo v jejím

nitru, a ona se mu přiznala, že ho milovala už v Aulově

domě a že kdyby ji byl odvedl z Palatinu k Aulům, byla

by se jim vyznala ze své lásky a snažila se je uprosit,

aby se na něho nehněvali.

"Přísahám ti," řekl Vinicius, "že mi ani ve snu ne-

napadlo brát tě Aulům násilím. Však ti Petronius jed-

nou poví, že jsem mu už tenkrát říkal, že tě miluji a že

se s tebou chci oženit. Řekl jsem mu: ,Nechť pomaže

mé dveře vlčím sádlem a nechť usedne u mého krbu!'

Ale on se mi vysmál a vnukl caesarovi myšlenku, aby

si tě jako rukojmí vyžádal a odevzdal pak mně. Koli-

krát jsem ho ve svém žalu proklínal, ale snad tomu tak

chtěl šťastný osud, protože jinak bych nebyl poznal

křesťany a nebyl pochopil tebe..."

"Věř mi, Marku," odpověděla Lygie, "to tě Kristus

prozřetelně vedl k sobě."

Vinicius zvedl hlavu, do jisté míry udiven.

"Ba pravda!" odpověděl živě. "Všecko se vyvíjelo

tak podivně... Hledal jsem tebe, a setkal jsem se

s křesťany... V Ostrianu jsem s údivem naslouchal

apoštolovi, protože jsem takové věci ještě nikdy nesly-

šel. To ty ses za mne modlila."

"Modlila!" odpověděla Lygie.

Prošli kolem besídky porostlé hustě břečťanem

a přiblížili se k místu, kde se Ursus, zardousiv Krotó-

na, vrhl na Vinicia.

307

"Tady," řekl mladý muž, "bych byl zahynul, nebýt

tebe."

"Nevzpomínej na to!" odpověděla Lygie. "A Ursovi

to zapomeň."

"Což bych se mu mohl mstít za to, že tě bránil?

Kdyby to byl otrok, hned bych mu daroval svobodu."

"Kdyby to byl otrok, Aulové by ho byli dávno pro-

pustili."

"Pamatuješ se," zeptal se Vinicius, "že jsem tě

chtěl vrátit Aulům? Ale tys odmítla, že by se o tom

mohl dozvědět caesar a mstít se jim. Vidíš - teď je

budeš moci vídat, jak často budeš chtít."

"Říkám ,teď, ale myslím tím, že je budeš moci bez

nebezpečí vídat, až budeš má. Ano! Protože kdyby se

pak caesar o tom dozvěděl a zeptal se, co jsem učinil

s rukojmím, které mi svěřil, řekl bych: ,Vzal jsem si ji

za ženu a k Aulům chodí, protože já tomu chci.' Caesar

se v Antiu dlouho nezdrží, protože chce do Achaje,

a i kdyby se zdržel, nemusím u něho být každý den. Až

mě Pavel z Tarsu naučí vaší pravdě, hned přijmu

křest, vrátím se sem, získám si znovu náklonnost

Aulů, kteří se v těchto dnech vrátí do města, a pak už

nebude překážek: vezmu si tě a posadím ke svému

krbu. Ó carissima! Carissima!"

Po těchto slovech vztáhl ruce vzhůru, jako by bral

nebesa za svědka své lásky. Lygie k němu pozvedla

své zářící oči a řekla:

"A pak povím já: ,Kam ty, Caie, tam i já, Caia.'"

"Ne, Lygie!" zvolal Vinicius. "Přísahám ti, že nikdy

nebyla žádná žena v mužově domě v takové úctě,

v jaké budeš ty v mém domě."

Šli chvíli mlčky, nemohouce směstnat v hrudi

štěstí, zamilováni do sebe, podobni dvojici bohů a tak

krásní, jako by je spolu s květy zrodilo jaro.

Zastavili se konečně pod cypřišem, který rostl

blízko vchodu do příbytku. Lygie se opřela o jeho

kmen a Vinicius začal znovu prosit chvějícím se hla-

sem:

308

"Řekni Ursovi, ať zajde do Aulova domu, vezme

tvé věci a dětské hračky a přestěhuje je ke mně."

Ale Lygie zaplanula jako růže nebo jako červánky

a odpověděla:

"Obyčej káže jinak..."

"Já vím. Ty věci přináší obvykle pronuba až za

ženou, ale udělej to pro mne. Vezmu si je do své villy

v Antiu a budou mi tě připomínat."

Tu sepjal ruce a opakoval jako dítě, které prosí:

"Pomponia se vrátí v těchto dnech, udělej to tedy,

diva, udělej, carissima mea!"

"Ať rozhodne Pomponia, jak bude chtít," odpově-

děla Lygie, ruměníc se při pomyšlení na pronubu ještě

více.

A opět umlkli, neboť láska je připravovala o dech.

Lygie stála opřena zády o cypřiš, s obličejem svítícím

ve stínu bělostí jako květ, se sklopenýma očima

a s hrudí prudce se zvedající, a Vinicius se měnil

v obličeji a bledl. V poledním tichu slyšeli tep vlastních

srdcí a v oboustranném opojení se pro ně cypřiš, myr-

tové keře a břečťan na besídce měnily v zahradu lásky.

Avšak ve dveřích se objevila Miriam a pozvala je

k polednímu jídlu. Usedli s apoštoly, kteří na ně pohlí-

želi s radostí jako na mladé pokolení, které bude po

jejich smrti udržovat a dále rozsévat setbu nového

učení. Petr lámal a žehnal chléb; na všech tvářích ležel

klid a zdálo se, že jakési obrovské štěstí naplňuje celý

příbytek.

"Tak co," řekl konečně Pavel, otočiv se k Viniciovi,

"jsme opravdu nepřátelé života a radosti?"

A Vinicius odpověděl:

"Vím, jaká je pravda, protože jsem nikdy nebyl

tak šťasten jako mezi vámi."

309

KAPITOLA 13

K večeru téhož dne, když šel Vinicius přes Forum

domů, spatřil u ústí Viku Tusku pozlacenou Petroniovu

lektiku, kterou neslo osm Bithyňanů. Zastavil je poky-

nutím ruky a přistoupil k záclonkám.

"Příjemné a blažené sny!" zvolal se smíchem, když

spatřil Petronia, jak spí.

"Ach, to jsi ty!" řekl probudivší se Petronius. "Ano,

zdříml jsem si, protože jsem noc strávil na Palatinu.

Teď jsem se vypravil koupit si do Antia něco ke čte-

ní... Co nového?"

"Chodíš po knihkupectvích?" zeptal se Vinicius.

"Ano. Nechci si přeházet knihovnu, a tak si poři-

zuji na cestu zvláštní zásoby. Vyšly prý nové Musonio-

vy a Senekovy věci. Hledám také Persia a jedno vydá-

ní Vergiliových eklog, které nemám. Och, jak jsem

unaven a jak mě bolí ruce od samého sundávání svit-

ků z hůlek... Protože když je člověk už jednou v knih-

kupectví, nutí ho zvědavost prohlédnout si hned to,

hned ono. Byl jsem u Aviruna, u Atracta na Argiletu,

a předtím ještě u Sosiů na Vicu Sandalariu. U Kastora!

Strašně se mi chce spát!"

"Byl jsi na Palatinu, ptám se tedy já tebe, co je

nového. Anebo víš co? Pošli lektiku a pouzdra s kniha-

mi domů a pojď ke mně. Popovídáme si o Antiu a pak

ještě o něčem."

"Dobrá," odvětil Petronius, vystupuje z lektiky.

"Víš přece, že pozítří vyrazíme do Antia?"

"Jak bych to mohl vědět?"

"Na jakém světě to ty vlastně žiješ? Já ti tedy

oznamuji tu novinu první? Tak, tak! Buď připraven na

pozítří ráno. Hrách na oleji nepomohl, šátek na tlus-

tém krku nepomohl a Měděnobradý ochraptěl. Proto

nemůže být ani řeči o odkladu. Proklíná Řím i jeho

podnebí vším možným na světě, nejraději by jej srov-

nal se zemí nebo zničil ohněm a chce co nejrychleji

310

moře. Povídá, že ho ty zápachy, které přináší vítr

z úzkých uliček, přivedou do hrobu. Dnes přinášeli ve

všech chrámech veliké oběti, aby se mu vrátil hlas -

a běda Římu, a zvláště senátu, jestliže se mu brzy ne-

vrátí."

"Pak by bylo zbytečné jet do Achaje."

"Cožpak má náš božský caesar jen tento jediný

talent?" odpověděl se smíchem Petronius. "Vystoupil

by na olympijských hrách jako poeta se svým Požá-

rem Tróje, jako vozataj, jako hudebník, jako atlet, ba

dokonce i jako tanečník a rozhodně by získal všechny

koruny určené vítězům. A víš, proč ta opice ochraptě-

la? Včera se mu totiž zachtělo vyrovnat se v tanci na-

šemu Paridovi a tančil nám příběh o Lédě; při tom se

zapotil a nachladil. Byl celý mokrý a kluzký jako úhoř

vytažený právě z vody. Měnil masky jednu po druhé,

točil se jako vřeteno, máchal rukama jako opilý ná-

mořník a člověku se až hnusilo dívat se na to veliké

břicho a na ty tenké nohy. Paris ho tomu sice dva týd-

ny učil, ale představ si Ahenobarba jako Lédu nebo

jako bohyni-labuť. To ti byla labuť! Škoda mluvit! Ale

on chce s tou pantomimou vystoupit veřejně, nejdříve

v Antiu a pak v Římě."

"Lidé se už pohoršovali nad tím, že veřejně zpíval,

ale teď si pomysli, že římský caesar vystoupí jako

mim! Ne! To snad Řím už nevydrží!"

"Milý Vinicie! Řím vydrží všechno, ba senát ještě

odhlasuje díkůvzdání ,otci vlasti'."

A po chvíli dodal:

"A lůza je ke všemu ještě hrdá na to, že její caesar

je šašek."

"Nu pověz sám, bylo možno klesnout níž?"

Petronius pokrčil rameny.

"Ty si žiješ doma se svými myšlenkami buď na

Lygii, nebo na křesťany, tak nebudeš ani vědět, co se

stalo před několika dny. Představ si, Nero uzavřel ve-

řejně manželství s Pythagorem. Byl nevěstou. Zdálo

by se, že míra výstřelků je tu už dovršena, viď? A co

311

tomu řekneš: přišli flaminové, které pozval, a slavnost-

ně ho oddali. Byl jsem při tom! Já snesu hodně, ale

přesto se přiznám, že jsem si myslil, že bohové, jsou-li

nějací, musí dát varovné znamení... Jenže caesar ne-

věří v bohy a má pravdu."

"Je to tedy nejvyšší kněz, bůh i ateista v jedné

osobě," řekl Vinicius.

Petronius se rozesmál:

"Máš pravdu! To mi ještě nenapadlo, ale je to spo-

jení, jaké svět dosud neviděl."

Pak se zastavil a řekl:

"A je nutno ještě dodat, že ten nejvyšší kněz, který

nevěří v bohy, a ten bůh, který se jim posmívá, se jich

jako ateista - bojí."

"Důkazem je příhoda ve Vestině svatyni."

"Jaký je to svět!"

"Jaký svět, takový caesar... Ale dlouho to nepo-

trvá."

Za takového hovoru vešli do Viniciova domu. Vini-

cius vesele zavolal, aby jim přichystali večeři, a pak se

otočil k Petroniovi a řekl:

"Ne, milý Petronie, svět se musí obrodit."

"My ho neobrodíme," odpověděl Petronius, "už

proto ne, že v Neronově době je člověk jako motýl: žije

ve slunci přízně, ale v prvním chladném závanu

hyne... I kdyby nechtěl. U Majina syna! Nejednou si

kladu otázku, jakým zázrakem se takový Lucius Sa-

turninus mohl dožít třiadevadesáti let, přežít Tiberia,

Caligulu, Claudia... Ale to je vedlejší. Dovolíš mi po-

slat tvou lektiku pro Euniké? Nějak mě přešlo spaní

a chtěl bych se poveselit. Zavolej k večeři loutnistu

a potom si popovídáme o Antiu. Budeme to muset uvá-

žit, a zvláště ty."

Vinicius rozkázal, aby poslali pro Euniké, ale pro-

hlásil, že pobytem v Antiu si nemíní lámat hlavu. Ať si

ji lámou ti, kdož nedovedou žít jinak než v paprscích

caesarovy přízně. Svět nekončí na Palatinu, zvláště ne

pro ty, kdož mají v srdci a v duši něco jiného.

312

A říkal to tak opovržlivě, tak živě a tak vesele, že

to Petronia zarazilo. Chvíli ho pozoroval a pak řekl:

"Co se to s tebou děje? Jsi dneska takový, jaký jsi

býval, když jsi na krku nosil ještě zlatou bulu."

"Jsem šťasten," odpověděl Vinicius. "Pozval jsem

tě k sobě úmyslně, abych ti to mohl říci."

"Co se ti přihodilo?"

"Něco takového, co bych nedal ani za římské im-

périum."

Po těch slovech si sedl, položil ruku na opěradlo

sedátka, hlavu opřel o ruku a rozhovořil se, obličej

plný úsměvů a oči stále jasnější:

"Pamatuješ, jak jsme byli spolu u Aula Plautia

a jak jsi tam poprvé spatřil to božské děvče, které jsi

sám nazval ranním červánkem a jarem? Vzpomínáš si

na tu Psyché, na tu nedostižnou, nejkrásnější ze všech

panen i z vašich bohyň?"

Petronius naň hleděl tak užasle, jako by se chtěl

přesvědčit, zda to má v hlavě všecko v pořádku.

"Proč mluvíš tak podivně?" řekl konečně. "Ovšem-

že se pamatuji na Lygii."

A Vinicius řekl:

"Jsem s ní zasnouben."

"Cože?"

Avšak Vinicius vyskočil a zavolal dispensatora.

"Ať sem přijdou všichni otroci, do jednoho!

A rychle!"

"Ty ses s ní zasnoubil?" opakoval Petronius.

Avšak ještě než vyšel z úžasu, zahemžilo se obrov-

ské atrium Viniciova domu lidmi. Přibíhali udýchaní

starci, muži v nejlepších letech, ženy, jinoši i dívky.

Atrium se každým okamžikem naplňovalo víc a více.

Na chodbách, zvaných fauces, bylo slyšet hlasy svolá-

vající se v nejrůznějších jazycích. Konečně stáli všich-

ni jako zeď kolem stěn a mezi sloupovím. Vinicius se

postavil k impluviu, otočil se k propuštěnci Demovi

a řekl:

"Ti, kdož si v mém domě odsloužili dvacet let, pů-

313

jdou zítra k praetorovi, kde dostanou svobodu; ti, kdož

tak dlouho neslouží, dostanou po třech zlaťácích a tý-

den dvojitou porci jídla. Na vesnická ergastula poslat

s rozkazem, aby byly prominuty tresty, lidem sňaty

s nohou okovy a všichni aby byli dostatečně živeni.

Vězte, že pro mne nastal radostný den, chci tedy, aby

byla radost v celém domě."

Otroci stáli chvíli mlčky, jako by nevěřili vlastní-

mu sluchu, ale pak se zvedly všechny ruce a všechna

ústa zvolala:

"Ááá! Pane! Ááá!"

Vinicius je odeslal pokynem ruky pryč, a tak, ač-

koliv chtěli děkovat a padnout mu k nohám, rychle

odešli, naplňujíce dům od sklepů až po střechu štěstím.

"Zítra," řekl Vinicius, "je dám ještě shromáždit

v zahradě a rozkáži jim, aby před sebou kreslili zna-

mení, jaká budou chtít. Těm, kdož nakreslí rybu, dá

svobodu Lygie."

Avšak Petronius, který se nikdy ničemu nedivil

dlouho, už se vzpamatoval a zeptal se:

"Rybu? Aha! Vzpomínám si, co povídal Chilón: To

je symbol křesťanů."

Pak vztáhl k Viniciovi ruce a řekl:

"Štěstí je vždycky tam, kde je člověk vidí. Kéž

vám Flora sype květiny pod nohy dlouhá léta. Přeji ti

vše, co si přeješ sám."

"Za to ti tedy poděkuji, protože jsem si myslil, že

mě budeš zrazovat, jenže to by bylo, jak vidíš, mrhání

časem."

"Já a zrazovat tě? Ani mi nenapadlo. Naopak, tvr-

dím, že jednáš správně."

"Ha, měnlivec!" odpověděl vesele Vinicius. "Už jsi

zapomněl, co jsi mi říkal, když jsme odcházeli z Grae-

cinina domu?"

Avšak Petronius odpověděl naprosto klidně:

"Nezapomněl. Ale změnil jsem mínění."

A po chvíli dodal:

"Milý Vinicie! V Římě se mění všecko. Muž mění

314

ženy, ženy mění muže, proč bych tedy já neměl měnit

své mínění? Nechybělo mnoho a Nero by se byl oženil

s Akté, jíž vyrobili zvlášť kvůli tomu královský rodo-

kmen. A co by se bylo stalo? On by měl dobrou ženu

a my dobrou Augustu. U Protea a jeho mořských pus-

tin! Budu měnit mínění vždycky, kdykoli to uznám za

vhodné nebo prospěšné. A pokud jde o Lygii, je její

královský původ jistější než pergamští předkové Akté.

Ale ty se měj v Antiu na pozoru před Poppaeou. Je

mstivá."

"Ani mi nenapadne! V Antiu mi ani vlásek z hlavy

nespadne."

"Jestliže si myslíš, že mě udivíš ještě jednou, mý-

líš se - ale kde jsi vzal tu jistotu?"

"Řekl mi to apoštol Petr."

"Á! Řekl ti to apoštol Petr! Proti tomu jsou slabé

všechny argumenty, ale přesto mi dovol, abych podnikl

některá bezpečnostní opatření, už proto, aby se snad

z Petra nevyklubal falešný prorok, protože kdyby se

náhodou apoštol Petr spletl, mohl by ztratit tvou důvě-

ru, která se apoštolovi Petrovi bude pravděpodobně

hodit i nadále."

"Dělej si, co chceš, ale já mu věřím. A jestliže si

myslíš, že mi ho zprotivíš tím, že budeš uštěpačně opa-

kovat pořád dokola jeho jméno, pak se mýlíš."

"Tak tedy ještě jednu otázku: jsi už křesťanem?"

"Ještě ne, ale Pavel z Tarsu jede se mnou a bude

mi vysvětlovat Kristovo učení. Pak přijmu křest, pro-

tože to, co jsi povídal, že křesťané jsou nepřátelé života

a radosti, není pravda!"

"Tím líp pro tebe i pro Lygii," řekl Petronius.

Pak pokrčil rameny a řekl jakoby sám k sobě:

"Stejně je podivuhodné, jak ti lidé dovedou získá-

vat vyznavače a jak se ta sekta šíří."

A Vinicius odpověděl s takovým zápalem, jako by

už sám byl pokřtěn:

"Ano! Tisíce, ba desetitisíce jsou jich v Římě,

v italských městech, v Řecku i v Asii. Křesťané jsou

315

v legiích i mezi praetoriány, jsou dokonce i v caesaro-

vě paláci. To učení vyznávají otroci i římští občané,

chudí i bohatí, plebs i patriciové. Víš vůbec, že někteří

Corneliové jsou křesťané, že křesťanka je Pomponia

Graecina, že křesťanka byla prý Octavia a že křesťan-

ka je Akté? Ano, to učení ovládá svět a jen ono jej

může obrodit. Nekrč rameny, protože kdož ví, zda je za

měsíc nebo za rok nepřijmeš sám."

"Já?" řekl Petronius. "Ne! U Létóina syna, ne! Já je

nepřijmu, i kdyby v něm byla pravda a moudrost lid-

ská i božská... To by si vyžadovalo námahy, a já se

nerad namáhám... To by si vyžadovalo odříkání, a já

si v životě nerad cokoli odříkám... S tvou povahou,

podobnou ohni a vodě, mohlo se něco takového stát

vždycky, ale já? Já mám své gemy, své kameje, své

vázy a svou Euniké. Na Olymp nevěřím, ale vytvářím

si ho na zemi a budu šťasten, dokud mne neprobodnou

šípy božského lučištníka anebo dokud mi caesar nedá

pokyn, abych si otevřel žíly. Mám příliš rád vůni fialek

a pohodlné triclinium. Mám dokonce rád i naše

bohy ... jako řečnické figury, a Achaji, do níž se chys-

tám s naším břichatým, tenkonohým, nedostižným,

božským caesarem, Augustem, Periodonikem ... Her-

kulem, Neronem!"

Po těchto slovech se rozveselil už při pouhém po-

myšlení, že by mohl přijmout učení galilejských rybá-

řů, a začal polohlasem zpívat:

Myrtovou zelení ozdobím jasný svůj meč,

jako Harmodios s Aristogeitónem...

Avšak ustal, neboť vyvolavač oznámil, že přišla

Euniké.

Ihned po jejím příchodu podali i večeři, při níž, po

několika písních, které zazpíval loutnista, vyprávěl Vi-

nicius Petroniovi o tom, jak ho navštívil Chilón a jak

mu ta návštěva vnukla myšlenku jít přímo k apošto-

lům a že mu to napadlo právě v době, kdy Chilóna

mrskali.

316

Petronius, jehož se opět začínala zmocňovat ospa-

lost, položil si ruku na čelo a řekl:

"Nápad to byl dobrý, měl-li dobré následky. A po-

kud jde o Chilóna, já bych mu dal vyplatit pět hřiven

zlata, ale jestliže jsi ho dal zmrskat, bylo to možná

dokonce lepší, protože kdož ví, zda se mu po nějakém

čase nebudou ještě klanět senátoři, tak jak se dnes

klanějí našemu rytíři Dratvičkovi - Vatiniovi. Dobrou

noc!"

A sundavše si věnce, začali se s Euniké chystat

k odchodu. Když odešli, šel Vinicius do knihovny a na-

psal Lygii toto:

"Chci, aby ti tento dopis, až otevřeš své krásné oči,

božská, pověděl: Dobré jitro! Proto ti dnes píši, i když

tě zítra spatřím. Caesar odjíždí pozítří do Antia a já,

eheu! - musím s ním. Už jsem ti přece řekl, že nepo-

slechnout by znamenalo vydat v nebezpečí život, a já

bych teď neměl odvahu zemřít. Jestliže však ty ne-

chceš, stačí napsat slovíčko a zůstanu. Bude pak Pet-

roniovou věcí, aby ode mne odvrátil nebezpečí. Dnes,

v den radosti, jsem odměnil všechny otroky a ty, kteří

si v mém domě odsloužili dvacet let, zavedu zítra

k praetorovi a dám jim svobodu. Ty, má milá, bys mě

za to měla pochválit, protože mám dojem, že je to

v souladu s tím sladkým učením, které vyznáváš, a pak

také proto, že jsem to udělal pro tebe. Zítra jim povím,

že příčinou jejich svobody jsi ty, aby ti tedy byli vděčni

a chválili tvé jméno. Zato já sám se vrhám do otroctví

štěstí a do otroctví tvého a kéž bych nikdy nepoznal

svobodu. Ať je prokleto Antium a Ahenobarbovo cesto-

vání. Jsem třikrát, ba čtyřikrát šťasten, že nejsem tak

chytrý jako Petronius, protože pak bych snad musel

jet do Achaje. Chvíle rozloučení mi však osladí vzpo-

mínka na tebe. Kdykoli se budu moci uvolnit, sednu na

koně a tryskem pojedu do Říma, abych potěšil své oči

pohledem na tebe a své uši tvým sladkým hlasem.

A kdykoli to bude možné, pošlu otroka s dopisem, aby

se tě poptal, jak se ti daří. Zdravím tě, božská, a objí-

317

mám tvé nohy. Nehněvej se, že ti říkám božská. Jestli-

že mi to zakážeš, poslechnu, ale dnes to ještě nedovedu

jinak. Zdravím tě z tvého budoucího příbytku - celým

srdcem."

KAPITOLA 14

V Římě se vědělo, že caesar chce cestou navštívit Ostii,

či spíše největší koráb na světě, který přivezl právě

obilí z Alexandrie; z Ostie měl pak caesar putovat do

Antia po Via Litoralis. Rozkazy byly vydány již před

několika dny, a tak se už od rána shromažďovaly

u Porta Ostiensis davy místní chudiny a příslušníků

všech národů světa, aby se nasytily pohledem na cae-

sarův průvod, na který se římský plebs nemohl nikdy

dost vynadívat. Do Antia byla snadná cesta a nebylo to

daleko, a v samém Antiu, v městě nádherně zaříze-

ných paláců a vill, bylo možno najít vše, čeho si vyža-

dovalo pohodlí i nejnáročnější tehdejší přepych. Avšak

caesar míval ve zvyku brát s sebou na cesty všechny

věci, které měl rád, počínaje hudebními nástroji a do-

mácím náčiním a konče sochami a mozaikami, které

rozestavovali kolem dokonce i tehdy, chtěl-li se zasta-

vit jen na krátkou chvíli, ať už k odpočinku, nebo k po-

silnění. Proto jej na každé výpravě provázely celé zá-

stupy služebnictva, nepočítaje v to oddíly praetoriánů

a augustiány, z nichž každý míval svůj vlastní průvod

otroků.

Toho dne brzy ráno prošli branou pastevci z Kam-

panie, obutí do kozích kůží a s tvářemi ožehnutými

sluncem, ženouce už napřed pět set oslic, aby se Pop-

paea hned zítra po příjezdu do Antia mohla jako

obvykle vykoupat v jejich mléku. Chátra pozorovala se

spokojeným smíchem dlouhé uši stáda, komíhající se

v oblacích prachu, a s radostí naslouchala svistotu bičů

a divokým výkřikům pastevců. Jakmile přešly oslice,

318

vrhly se na silnici roje služebnictva, pečlivě ji očistily

a začaly ji posypávat květinami a piniovým jehličím.

V davech si šeptali s jakýmsi pocitem hrdosti, že tím

kvítím, které sebrali ze soukromých zahrad v okolí,

anebo dokonce koupili za drahé peníze od prodavaček

u Porta Mugionis, má být poseta celá cesta až do An-

tia. Čím pozdnější bylo ráno, tím více se každým oka-

mžikem zvětšovala tlačenice. Někteří si přiváděli celé

rodiny, a aby neměli příliš dlouhou chvíli, rozkládali si

na kamenech, určených na stavbu nového Cereřina

chrámu, zásoby jídla a jedli prandium pod širým ne-

bem. Tu a tam se utvořily hloučky, v nichž hráli prim

zcestovalí světoběžníci. U příležitosti caesarova odjez-

du se mluvilo o jeho budoucích cestách a o cestování

vůbec. Námořníci a veteráni tu vyprávěli podivuhodné

věci o zemích, o nichž se doslechli na svých dalekých

cestách a na jejichž půdě nestanula dosud římská

noha. Obyvatelé města, kteří nebyli nikdy v životě dále

než na Via Appia, poslouchali plni úžasu o divech In-

die a Arábie, o souostrovích obklopujících Británii,

kde na jednom ostrůvku věznil Briareos spícího Sa-

turna a kde sídlí duchové, o hyperborejských zemích,

o ztuhlých mořích, o tom, jak vody Oceánu syčí a hučí

v okamžiku, kdy se zapadající slunce noří do hlubin.

Takové povídačky docházely u lidí snadno víry, vždyť

jim věřili i takoví lidé jako Plinius a Tacius. Mluvilo se

také o onom korábu, který si měl caesar prohlédnout.

Veze prý pšenice na dva roky, nepočítaje v to čtyři sta

cestujících, stejně početnou posádku a spoustu divo-

kých zvířat, kterých má být použito při letních hrách.

Získávalo to caesarovi, který lid nejen živil, nýbrž jej

i bavil, všeobecnou oblíbenost. Však se také všichni

chystali k nadšenému vítání.

Mezitím se objevil oddíl numidských jezdců, kteří

patřili k praetoriánským vojskům. Měli na sobě žluté

oděvy, červené šerpy a veliké náušnice, vrhající na je-

jich černé obličeje zlaté záblesky. Ostří jejich bambu-

sových kopí se ve slunci blýskala jako plaménky. Když

319

přejeli, započal průvod, který se podobal spíše procesí.

Davy se tlačily, aby viděly tu slávu zblízka, avšak při-

šly oddíly pěších praetoriánů, rozestoupily se po obou

stranách brány a zahradily přístup na silnici. Vpředu

jely vozy, vezoucí červené a fialové stany z purpuru

i stany z byssu bílého jako sníh a protkaného zlatými

nitkami, východní koberce, citrusové stoly, části mozaik,

kuchyňské náčiní, klece s ptáky z Východu, z Jihu

i ze Západu, jejichž mozečky a jazýčky byly určeny

pro caesarovu tabuli, amfory s vínem a koše s ovocem.

Avšak předměty, které se neměly na vozech rozbít

nebo zprohýbat, nesli pěší otroci. Šly tudy celé stovky

lidí, nesoucích nádoby a sošky z korintské mědi; jedni

otroci nesli etruské vázy, jiní zase výlučně řecké, jiní

zas byli určeni nést nádoby ze zlata, ze stříbra nebo

z alexandrijského skla. Jednotlivé skupiny otroků

oddělovaly od sebe malé oddíly pěších nebo jízdních

praetoriánů a každý hlouček nosičů hlídali dozorci

s biči, zakončenými místo uzlíky kousky olova nebo

železa. Průvod lidí, nesoucích pozorně a opatrně nej-

různější předměty, vypadal jako jakési slavnostní ná-

boženské procesí a ta podobnost se ještě zvýšila, když

se objevily hudební nástroje caesara a jeho dvora. Šly

harfy, řecké loutny, loutny hebrejské a egyptské, lyry,

formingy, kithary, píšťaly, dlouhé zprohýbané buciny

a kymbala. Když se tak člověk díval na to moře ná-

strojů, třpytících se ve slunci zlatem, bronzem, draho-

kamy a perletí, mohl by se domnívat, že se to vydal na

cestu světem Apollón nebo Bakchus. Pak se objevily

nádherné carruky, plné artistů, tanečníků a tanečnic

v malebných seskupeních a s thyrsy v rukou. Za nimi

jeli otroci určení nikoli k práci, ale k neřestem: pacho-

lata a malá děvčátka, posbíraná z celého Řecka

a z celé Malé Asie. Vlasy měli buď dlouhé, nebo naka-

deřené a spjaté zlatými síťkami, a podobali se amor-

kům se sličnými tvářemi, které však byly pokryty tlus-

tou vrstvou líčidla z obavy, aby kampanijský vítr neo-

šlehal jejich jemnou pleť.

320

A opět nastupoval praetoriánský oddíl obrov-

ských, vousatých, světlovlasých nebo rudovlasých

a modrookých Sugambrů. Před nimi nesli korouhevní-

ci, zvaní imaginarii, římské orly, tabule s nápisy a cae-

sarovy bysty. Zpod kožených oděvů a vojenských pan-

céřů vyčnívaly osmahlé paže, silné jako válečné stroje

a schopné ovládat těžké zbraně, jimiž byly tyto stráže

vyzbrojeny. Země jako by se otřásala pod jejich pravi-

delným, těžkým krokem a oni, jako by si byli vědomi

své síly, které mohli použít i proti caesarům samým,

hleděli na pouliční chátru svrchu, zapomínajíce zřej-

mě, že mnozí z nich přišli do tohoto města v okovech.

Zde jich však byla jen nepatrná hrstka, hlavní praeto-

riánské síly zůstaly totiž ve svých táborech v Římě,

majíce bdít nad městem a držet je na uzdě. Když prae-

toriáni přešli, pokračoval průvod Neronovými tažnými

tygry a lvy, které vedli proto, aby je mohli zapřáhnout

do vozů v průvodu, jestliže se Neronovi uzdá zahrát si

na Dionysa. Vedli je Indové a Arabové, majíce je uvá-

zány na ocelových řetězech, které však byly tak ovinu-

ty květinami, že vypadaly jakoby celé z květů. Zvířata,

zkrocena zkušenými bestiarii, hleděla na davy svýma

zelenýma, jakoby ospalýma očima a tu a tam pozvedla

své obrovské hlavy a chraptivě nasála do sebe nozdra-

mi lidské výpary, olizujíce si drsnými jazyky tlamy.

Pak jely caesarské vozy a postupovaly lektiky,

větší i menší, zlaté nebo purpurové, vykládané slono-

vinou nebo perlami anebo hrající třpytem drahokamů;

za nimi šel opět malý oddíl praetoriánů v římské zbro-

ji. Tento oddíl se skládal ze samých italských dobro-

volníků. A opět zástupy elitních otroků a pacholat

a konečně jel sám caesar, jehož blízkost zvěstovalo už

z dálky provolávání davů.

V tlačenici byl i apoštol Petr, který chtěl aspoň

jednou v životě uvidět caesara. Byla s ním i Lygie, kte-

rá měla obličej pod hustým závojem, a Ursus, jehož

síla byla pro dívku nejspolehlivější ochranou před ne-

vázanými a rozjařenými davy. Lyg uchopil jeden

321

z balvanů určených na stavbu chrámu a přinesl jej

apoštolovi, který si na něj stoupl, takže viděl lépe než

ostatní. Namačkaní lidé kolem začali napřed reptat,

protože Ursus je rozrážel, tak jako koráb rozráží hla-

dinu, ale když sám jediný zvedl kámen, kterým by ne-

pohnuli ani čtyři silní chlapíci z lidu, změnilo se reptá-

ní v obdiv a kolem dokola se ozvaly výkřiky: "Macte!"

Zatím se však už přiblížil caesar. Seděl ve voze, který

měl tvar stanu; vůz byl tažen šesti bílými idumskými

hřebci se zlatými podkovami. Postranní stěny stanu

byly úmyslně otevřeny, aby davy mohly caesara vidět.

Na vůz by se vešlo několik lidí, ale Nero chtěl, aby se

pozornost soustřeďovala jen a jen na něj, a proto jel

přes město sám, maje u nohou jen dva trpaslíky. Na

sobě měl bílou tuniku a ametystovou tógu, která vrha-

la na jeho tvář sinavý stín. Na hlavě měl vavřínový

věnec. Od svého odjezdu do Neapole značně ztloustl.

Obličej se mu roztékal; pod spodní čelistí mu visel dvo-

jitý podbradek, takže ústa, ležící vždycky příliš blízko

nosu, zdála se teď jakoby proříznuta hned pod chří-

pím. Silný krk si chránil vždy hedvábným šátkem,

který si co chvíli upravoval bílou tlustou rukou, porost-

lou na zápěstí ryšavými chlupy, tvořícími jakoby krva-

vé skvrny. Nero však nedovoloval, aby mu je epilátoři

vytrhávali, protože mu někdo řekl, že to způsobuje

chvění prstů a překáží při hře na loutnu. Jako vždy

obrážela se v jeho obličeji bezedná prázdnota, spojená

s únavou a unuděností. Vcelku to byl obličej strašný

a směšný zároveň. Za jízdy otáčel hlavu na obě strany,

mhouřil co chvíli oči a bedlivě naslouchal, jak ho vítají.

Vítal ho bouřlivý potlesk a výkřiky: "Buď zdráv, bož-

ský! Caesare, imperátore, buď zdráv, vítězný! Buď

zdráv, nedostižný! Synu Apollónův, Apollóne!" Když

slyšel tato slova, usmíval se, ale v některých okamži-

cích mu přes obličej přelétl jakoby mrak, neboť římský

lid byl posměvačný, a spoléhaje na svou početnost, do-

voloval si uštěpačné posměšky dokonce i na veliké tri-

umfátory, které v podstatě miloval a kterých si vážil.

322

Bylo přece známo, že kdysi, při vjezdu Julia Caesara

do Říma, křičel lid: "Občané, poschovávejte ženy, pro-

tože projíždí plešatý lotr!" Avšak zvrhlá Neronova je-

šitnost nesnesla sebemenší pohanění ani vtip na sebe

- a v davech se do pochvalného volání mísily i výkři-

ky: "Měděnobradý! Měděnobradý! Kam vezeš svou oh-

nivou bradu? Bojíš se, aby od ní nechytil Řím?" A ti,

kdož tak volali, netušili, že v jejich žertu je skryto

strašné proroctví. Caesara ostatně takové hlasy ani

příliš nehněvaly, už proto ne, že bradku nenosil, neboť

ji už kdysi obětoval ve zlatém pouzdru Jovišovi Kapi-

tolskému. Avšak jiní, ukryti za hromadami balvanů

a za základy chrámu, křičeli: "Matricida! Nero! Ore-

stes! Alkmeón!" a jiní zase: "Kde je Octavia!", "Vrať

purpur!" A na Poppaeu, která jela hned za ním, volali:

"Flava coma!", což znamenalo nevěstku. Hudební Ne-

ronův sluch zachytil i tyto výkřiky a v takových oka-

mžicích přikládal k oku svůj broušený smaragd, jako

by se chtěl podívat a zapamatovat si ty, kdož tak volali.

A tak se stalo, že se jeho pohled zastavil u apoštola

stojícího na kameni. Chvíli se tito dva lidé dívali jeden

na druhého, avšak nikomu ze skvělého průvodu ani

z těch nespočetných davů nenapadlo, že v této minutě

se na sebe dívají dva vládcové světa, z nichž jeden

brzy pomine jako krvavý sen, avšak druhý, onen sta-

řec v prostinké lacerně, zmocní se na dlouhé věky svě-

ta i města.

Zatím caesar přejel a hned za ním neslo osm Afrů

přepychovou lektiku, v níž seděla nenáviděná Poppae-

a. Oblečena jako Nero, v rouchu ametystové barvy,

s tlustou vrstvou líčidel na obličeji, nehybná, zamyšle-

ná a lhostejná, vypadala jako nějaké božstvo, krásné

a zlé zároveň, které tu nesli jako v procesí. V patách za

ní táhl opět celý dvůr mužského i ženského služebnic-

tva a jely řady vozů s předměty, které potřebovala pro

své pohodlí, a se šatstvem. Slunce už dávno začalo zase

klesat, když teprve začali projíždět augustiáni. Byl to

skvělý, barvami mihotající průvod, měnící se ve slunci

323

jako had, průvod nekonečný. Líný Petronius, kterého

davy přátelsky vítaly, dal se i se svou otrokyní, jež se

podobala bohyni, nést v lektice. Tigellinus jel v carruce

tažené malými koníčky, ozdobenými bílými a nacho-

vými pery. Lidé viděli, jak na voze vstává a s nataže-

ným krkem vyhlíží, kdy mu caesar dá znamení, aby si

přisedl k němu. Z ostatních vítaly davy potleskem Li-

ciniana Pisona, smíchem Vitellia, hvízdáním Vatinia.

Ke konsulům Liciniovi a Lecaniovi se chovaly lhostej-

ně, avšak Tullius Senecio, který byl kdovíproč oblíben,

a také Vestinus sklidili potlesk lidu. Dvůr byl nespo-

četný. Vypadalo to, jako by vše, co je v Římě jen trochu

bohatší, nádhernější a velkolepější, emigrovalo do An-

tia. Nero necestoval nikdy jinak než na tisíci vozech

a zástup, který ho provázel, převyšoval počtem téměř

vždy počet vojáků v legii. A tak si lid ukazoval Domitia

Afra i vetchoučkého Lucia Saturnina, Vespasiana, kte-

rý se ještě nevypravil na tažení do Judeje, odkud se

vrátil až pro caesarskou korunu, i mladého Nervu,

i Lucana, i Annia Gallona, i Quinctiana a spoustu žen,

známých bohatstvím, krásou, přepychem a neřestným

životem. Oči davů klouzaly ze známých tváří na po-

stroje, vozy, koně, na roztodivné oděvy služebnictva,

pocházejícího ze všech národů světa. V té záplavě pře-

pychu a velkoleposti bylo těžko se rozhodnout, nač se

honem dívat, a nejen zraky, nýbrž i rozum byl oslněn

všemi těmi zlatými záblesky, purpurem a nachem,

třpytem drahokamů, korálů, perleti a slonoviny. Zdálo

se, že i sluneční paprsky zanikají v tom nádherném

přívalu. A ač mezi lidem bylo dost ubožáků s vpadlými

břichy a s hladem v očích, tato podívaná je zapalovala

nejen touhou moci toho všeho užívat, nejen závistí, ale

naplňovala je i uspokojením a hrdostí a dávala jim

pocit římské moci a neotřesitelnosti, jejíž byli součástí

a před níž klečel svět. V celém světě nebyl nikdo, kdo

by se odvažoval soudit, že tato moc nepřetrvá všechny

věky, nepřežije všechny národy a že by se cokoli na

tomto světě mohlo postavit proti ní.

324

Když Vinicius, jedoucí na konci průvodu, spatřil

apoštola a Lygii, které se tady nenadál, vyskočil

z vozu, pozdravil je s rozzářenou tváří a řekl rychle,

jako člověk, který nemůže ztrácet čas:

"Tys přišla? Ani nevím, jak ti poděkovat, Lygie!

Bůh mi nemohl seslat lepší znamení. Teď se s tebou

loučím, ale ne nadlouho. Cestou rozestavím parthské

koně a každý volný den, dokud si nevyprosím návrat

do Říma, budu u tebe. Buď zdráva!"

"Buď zdráv, Marku!" odpověděla Lygie a pak tišeji

dodala:

"Kéž tě doprovází Kristus a otevře ti Pavlovými

slovy duši."

Vinicia zahřálo u srdce, že jí záleží na tom, aby se

stal brzy křesťanem, a proto odpověděl:

"Ocelle mi! Stane se, jak pravíš. Pavel chtěl jet

raději s mými lidmi, ale je se mnou a bude mi učitelem

i společníkem... Poodhrň závoj, mé potěšení, abych tě

ještě uviděl, než pojedu. Proč ses tak zahalila?"

Lygie nadzvedla rukou závoj, ukázala mu svůj

jasný obličej a nádherné, rozesmáté oči a zeptala se:

"Je to něco špatného?"

A její úsměv měl v sobě kus dívčího šibalství,

avšak Vinicius, nadšeně se na ni zahleděv, odpověděl:

"Je to špatné pro mé oči, které se až do smrti chtě-

jí dívat jen na tebe."

Pak se otočil k Ursovi a řekl:

"Urse, hlídej ji jako oko v hlavě, protože to není

jen tvá, nýbrž i má - domina!"

Po těchto slovech uchopil Lygiinu ruku a přitiskl

ji ke rtům. To ovšem nesmírně udivilo chátru kolem,

která nedovedla pochopit, že urozený augustián proje-

vuje tak velkou úctu dívce v prostých, ba téměř otroc-

kých šatech.

"Buď zdráva!"

Pak se rychle vzdálil, protože celý caesarův prů-

vod byl už o značný kus vpředu. Apoštol Petr ho pře-

žehnal nenápadně znamením kříže a dobrák Ursus ho

325

začal okamžitě vychvalovat, potěšen, že ho jeho mladá

paní dychtivě poslouchá a hledí naň plna vděčnosti.

Průvod se vzdaloval a zahaloval se oblaky zlatavé-

ho prachu, avšak oni za ním hleděli ještě dlouho, do-

kud k nim nepřistoupil mlynář Demas, u něhož praco-

val v noci Ursus.

Demas políbil apoštolovi ruku a začal ho prosit,

aby se u něho zastavili a něco pojedli, protože jeho

dům je blízko Emporia a oni musejí přece mít už hlad

a jsou unaveni, když strávili většinu dne u brány.

Šli tedy s ním, odpočinuli si a posilnili se v jeho

příbytku a teprve k večeru se vraceli na Zátibří. Chtěli

se dostat na druhý břeh po Aemiliově mostě, a tak šli

po Clivu Publiku, který vedl středem Aventinského pa-

horku, mezi Dianiným a Merkurovým chrámem.

Apoštol Petr hleděl z výšiny na budovy kolem i na ty,

které mizely kdesi v dálce, a pohrouživ se do mlčení,

uvažoval nad obrovitostí a nad mocí tohoto města, do

něhož přišel vykládat slovo boží. Dosud se Petr setká-

val s římskou vládou a legiemi v různých zemích, po

nichž cestoval, to však byly jen jednotlivé údy moci,

jejíž ztělesnění v caesarově bytosti spatřil dnes popr-

vé. To nesmírné město, dravé a hrabivé, zároveň však

bezuzdné a prohnilé do morku kostí a přitom chladné

ve své nadlidské moci, caesar bratrovrah, matkovrah

a vrah své ženy, caesar, za nímž se táhne průvod krva-

vých přízraků, průvod ne menší než caesarův dvůr;

caesar, zhýralec a šašek, a zároveň pán třiceti legií

a tím i celého světa; dvořané, odění do zlata a šarlatu,

nejistí si svým zítřkem, zároveň však mocnější než

králové - to vše dohromady připadalo Petrovi jako

jakési pekelné království zla a nepravosti. A ve svém

prostém srdci se podivil, jak může Bůh dávat takovou

nepochopitelnou moc nade vším satanovi, jak mu

může dávat v plen zemi, aby ji rozrýval, převracel, roz-

dupával, vymačkával z ní slzy a krev, ničil ji jako vi-

chřice, bouřil nad ní jako bouře, pálil ji jako oheň. Při

těchto myšlenkách se jeho apoštolského srdce zmocni-

326

la úzkost, i začal v duchu hovořit s Mistrem: "Pane, co

si počnu s tímto městem, do něhož jsi mě poslal? Jemu

patří moře i pevniny, jemu patří zvěř na zemi i vodní

tvorstvo, jemu patří ostatní království a města a třicet

legií, které je hlídají, kdežto já jsem, Pane, rybář od

jezera! Co si počnu? A jak zvítězím nad jeho zlobou?"

Při těchto slovech pozvedl svou šedivou, třesoucí se

hlavu k obloze, modle se a volaje pln smutku a úzkosti

z hloubi srdce ke svému božskému Mistrovi.

Avšak vtom ho z modlitby vyrušil Lygiin hlas.

"Město je celé jako v ohni," řekla.

A opravdu. Slunce dnes zapadalo nějak podivně.

Jeho obrovský kotouč se už z polovice skryl za Ianicul-

ský pahorek a celá nebeská báň byla zalita rudou září.

Z místa, na němž stáli, měli rozhled daleko široko. Po-

někud vpravo viděli protáhlé zdi Cirku Maxima, nad

ním poschoďovitě stoupající palatinské paláce a přímo

před sebou, za Forem Boariem a Velabrem, vrcholek

Kapitolu s Jovišovým chrámem. Avšak zdi, sloupoví

a štíty chrámů byly jako ponořeny do oné zlaté a pur-

purové záře. Řeka, jejíž části bylo v dálce vidět, tekla

jakoby krví a čím níže za pahorek se skrývalo slunce,

tím rudější byla tato záře, tím víc se podobala záři po-

žáru, tím více sílila a šířila se, až konečně zalila všech

sedm pahorků, z nichž jako by stékala na celé okolí.

"Město je celé jako v ohni," opakovala Lygie.

Petr si zaclonil oči a řekl:

"Hněv boží je nad ním."

KAPITOLA 15

Vinicius Lygii:

"Otrok Flegón, po kterém ti posílám tento dopis, je

křesťan, bude tedy jedním z těch, kdož obdrží svobodu

z tvých rukou, má nejdražší. Je to starý služebník naší

rodiny, mohu tedy psát se vší důvěrou v něho a bez

327

obav, že by se dopis dostal do jiných rukou než do

tvých. Píši z Laurenta, kde jsme se zastavili, protože

bylo vedro. Otho tu měl nádhernou villu, kterou daro-

val kdysi Poppaei, avšak Poppaea, i když se s ním

rozvedla, uznala za vhodné ponechat si tento pěkný

dárek... Když tak uvažuji o ženách, které mě teď ob-

klopují, a o tobě, myslím si, že z Deukalionových ka-

menů vznikly asi různé druhy lidí, naprosto se od sebe

lišící, a že ty patříš k tomu druhu, který se zrodil

z křišťálu. Obdivuji tě a miluji tě celým srdcem tak, že

bych chtěl mluvit jen o tobě, a musím se přemáhat,

abych ti psal o cestě, o tom, co je se mnou, a o novin-

kách u dvora. Caesar byl tedy Poppaeiným hostem

a Poppaea uchystala tajně skvělé uvítání. Nepozvala

sice mnoho augustiánů, avšak já a Petronius jsme po-

zvání dostali. Po prandiu jsme pluli na zlatých loďkách

po moři, které bylo tak tiché, jako by spalo, a tak mod-

ré jako tvé oči, božská. Veslovali jsme sami, Augustě

totiž patrně lichotilo, že ji vezou konsulové nebo jejich

synové. Caesar stál v purpurové tóze u kormidla a zpí-

val hymnus na moře, který napsal minulou noc a k ně-

muž složil s Diodorem hudbu. Z ostatních loděk ho do-

provázeli otroci z Indie, kteří umějí hrát na mořské

konchy, a kolem dokola se vynořovala spousta delfínů,

jako by je hudba skutečně vyvábila z Amfitridiných

hlubin. A víš, co jsem dělal já? Myslil jsem na tebe

a toužil po tobě a chtěl jsem vzít to moře, to krásné

počasí a tu hudbu a dát to všechno tobě. Chceš, aby-

chom se jednou usadili na mořském pobřeží, daleko od

Říma, má Augusto? Mám na Sicílii pozemky, je tam

les mandloní, kvetoucích na jaře růžovým květem

a rostoucích tak blízko u moře, že se konečky větví

takřka dotýkají hladiny. Tam tě budu milovat a velebit

učení, jemuž mě Pavel naučí, protože dnes už vím, že

se toto učení nestaví proti lásce a štěstí. Budeš chtít?

Ale než uslyším z tvých milovaných úst odpověď, píši

ti dále, co se přihodilo na loďce. Když byl břeh už dale-

ko za námi, spatřili jsme v dálce před sebou plachtu

328

a brzy vznikla hádka, je-li to obyčejná rybářská loď,

nebo velký koráb z Ostie. Já jsem ho poznal první a tu

mi Augusta řekla, že před mýma očima nezůstane

zřejmě nic skryto, a pak si znenadání spustila přes

obličej závoj a zeptala se, zda bych ji poznal i takto.

Petronius rychle odpověděl, že za mrakem nerozezná

člověk ani slunce, avšak Poppaea řekla, naoko se smí-

chem, že tak bystrý zrak by mohla zaslepit snad jen

láska k jedné ženě. Pak začala jmenovat různé augus-

tiánky a vyptávat se a hádat, do které jsem zamilován.

Odpovídal jsem klidně, avšak nakonec vyslovila i tvé

jméno. Když mluvila o tobě, odhalila si opět obličej

a dívala se na mne zlým a zároveň zkoumavým pohle-

dem. Cítím opravdovou vděčnost k Petroniovi, který

v tom okamžiku naklonil loďku, takže se pozornost

všech ode mne odvrátila; kdybych byl totiž o tobě usly-

šel nepřátelská nebo posměšná slova, nedovedl bych

utajit hněv a musil bych bojovat s touhou rozbít té

zvrácené a zlé ženě hlavu veslem... Pamatuješ přece,

co jsem ti v předvečer svého odjezdu vyprávěl v Lino-

vě domě o příhodě na Agrippově jezeře? Petronius se

o mne bojí a ještě dnes mě zapřísahal, abych nedráždil

Augustinu ješitnost. Ale Petronius mě už nechápe

a neví, že kromě tebe není pro mne ani rozkoše, ani

krásy, ani lásky a že k Poppaei cítím jen odpor a pohr-

dání. Ty jsi už hodně změnila mou duši, dokonce tolik,

že bych se už nedovedl vrátit k bývalému životu. Ale

neboj se, že by mě tu mohlo potkat něco zlého. Poppae-

a mě nemiluje, protože ona není s to kohokoli milovat

a její choutky plynou jen z jejího hněvu na caesara,

který ještě podléhá jejímu vlivu, ba snad ji dokonce

ještě miluje, avšak neohlíží se už na ni a neskrývá

před ní svou nestoudnost a své zvrhlé kousky. Povím ti

ostatně ještě jednu věc, která by tě měla uklidnit: Petr

mi před odjezdem řekl, abych se nebál caesara, proto-

že mi s hlavy nespadne ani vlásek. A já mu věřím.

Nějaký vnitřní hlas mi říká, že každé jeho slovo se

musí vyplnit, a protože Petr požehnal naší lásce, nepo-

329

daří se ani caesarovi, ani všem silám Hádu, ba dokon-

ce ani Osudu, aby mi tě vzali, má Lygie! Když o tom

uvažuji, jsem šťasten, jako bych byl Nebe, které jedině

je šťastné a klidné. Avšak tebe, křesťanku, snad uráží,

co tu říkám o Osudu a Nebi? Jestliže ano, pak mi

odpusť, protože hřeším nechtě. Křest mě ještě neočis-

til, ale mé srdce je jako prázdná číše, kterou má Pavel

z Tarsu naplnit vaším sladkým učením, pro mne o to

sladším, že je to i tvé učení. Ty, božská, přičti mi k dob-

ru aspoň to, že jsem z té číše vylil tekutinu, která ji

naplňovala předtím, a že s ní neuhýbám, nýbrž s ní

vztahuji ruku jako žíznivý člověk, který se octl u čisté-

ho pramene. Kéž najdu v tvých očích milost. V Antiu

budu ve dne v noci naslouchat Pavlovi, který si získal

mezi mými lidmi hned první den cesty takový vliv, že

jsou neustále kolem něho, protože v něm vidí nejen

thaumaturga, nýbrž takřka nadpřirozenou bytost. Vče-

ra jsem viděl v jeho obličeji radost, a když jsem se ho

zeptal, co dělá, odpověděl mi: ,Zasévám.' Petronius ví,

že Pavel je mezi mými lidmi, a rád by se s ním setkal

a stejně tak Seneca, který o něm slyšel od Gallona. Ale

hvězdy už blednou, má Lygie, a jitřní Lucifer svítí stá-

le silněji. Za chvíli zbarví ranní červánky moře do rů-

žova - a tady vše vůkol spí, jen já myslím na tebe

a miluji tě. Zdravím tě zároveň s ranním svítáním,

sponsa mea!"

KAPITOLA 16

Vinicius Lygii:

"Byla jsi někdy, má milá, s Aulovou rodinou v An-

tiu? Jestliže ne, budu šťasten, až ti je jednou ukáži. Už

od Laurenta se táhnou po pobřeží villy, jedna vedle

druhé, a Antium samo, to je nekonečná řada paláců

a portiků, jejichž sloupy se zhlížejí za krásného počasí

v hladině. I já tu mám, hned u vody, sídlo s olivovým

330

hájem a s lesem cypřišů za villou, a když si pomyslím,

že toto sídlo bude jednou tvé, mramor mi připadá běle-

jší, zahrady stinnější a nebe modřejší. Lygie, jak dobře

je žít a milovat! Starý Menikles, který villu spravuje,

vysázel na loukách pod myrtami celé ostrovy kosatců

a při pohledu na ně jsem si vzpomněl na Aulův dům,

na vaše impluvium a na vaši zahradu, kde jsem s te-

bou sedával. I tobě budou ty kosatce připomínat dům

tvého dětství, a proto jsem si jist, že si zamiluješ Anti-

um a tuto villu. Hned po příjezdu jsme s Pavlem dlou-

ho rozmlouvali u prandia. Mluvili jsme i o tobě, ale pak

začal Pavel vykládat učení a já jsem dlouho poslou-

chal. A řeknu ti jen tolik, že i kdybych dovedl psát tak

dobře jak Petronius, ještě bych nebyl s to vylíčit ti vše,

co se odehrávalo v mých myšlenkách a v mém nitru.

Netušil jsem, že na světě může být ještě takové štěstí,

taková krása a takový klid, o nichž lidé dosud nevědí.

Avšak to vše si schovávám pro rozmluvu s tebou, až

v první volné chvíli přijedu do Říma. Řekni mi, jak je

to možné, že země nese současně tak různé lidi, jako je

apoštol Petr nebo Pavel z Tarsu - a caesar? Ptám se

proto, že jsem večer po Pavlově výkladu strávil u Ne-

rona, a víš, co jsem tam slyšel? Nuže, napřed četl cae-

sar svou poému o zničení Tróje a pak začal naříkat, že

nikdy neviděl hořící město. Záviděl Priamovi a nazý-

val ho šťastným člověkem jen proto, že viděl požár

a záhubu rodného města. Na to řekl Tigellinus: ,Vyslov

jediné slovo, božský, a vezmu pochodeň, a než uplyne

noc, spatříš hořící Antium.' Avšak caesar mu pověděl,

že je hlupák. ,Kam bych se jezdil nadýchat mořského

vzduchu,' řekl, ,a chránit tento hlas, jímž mě obdařili

bozi a o který musím pečovat pro blaho lidu? Cožpak

mi neškodí právě Řím, cožpak mi nezpůsobují chrapot

dusné výpary ze Subury a z Esquilinu a cožpak by

hořící Řím nebyl stokrát nádhernější a tragičtější po-

dívaná než Antium?' Tu začali všichni hovořit o tom,

jak tragický by byl obraz takového města, které si po-

drobilo svět, změněného v hromadu šedého popela.

331

Caesar prohlásil, že pak by jeho poéma předčila Ho-

mérovy písně, a potom začal mluvit o tom, jak by zno-

vu vystavěl město a jak by se budoucí věky musily

obdivovat jeho dílu, před nímž by zbledla všechna

ostatní lidská díla. A tu počali opilí hodovníci volat:

,Udělej to! Udělej!' a Nero řekl: ,To bych musel mít věr-

nější a oddanější přátele.' Přiznám se, že když jsem to

uslyšel, zmocnil se mne ihned nepokoj, protože v Římě

jsi ty, carissima. Sám se teď směji těm obavám a mys-

lím si, že caesar a augustiáni, třebaže jsou dost ztřeš-

tění, přece jen by se neodvážili takového šílenství, ale

já bych byl přece jen raději - jen se podívej, jak se

člověk bojí o svou lásku -, přece jen bych byl raději,

kdyby Linův dům nestál v úzké uličce na Zátibří, ve

čtvrti obývané cizinci, k nimž by v takovém případě

měli méně ohledů. Podle mého mínění by dokonce ani

palatinské paláce nebyly ještě dost důstojným příbyt-

kem pro tebe, a tak bych chtěl, abys nepostrádala ni-

čeho z těch krásných a pohodlných věcí, jimž jsi byla

od dětství zvyklá. Přestěhuj se do Aulova domu, má

Lygie. Hodně jsem tady o tom uvažoval. Kdyby byl

caesar v Římě, zpráva o tvém návratu by se skutečně

mohla dostat prostřednictvím otroků na Palatin, moh-

la by na tebe upozornit a vydat tě krutému pronásle-

dování za to, že ses odvážila jednat proti caesarově

vůli. Ale caesar zůstane tady v Antiu dlouho, a než se

vrátí, otroci přestanou o tom dávno mluvit. Linus

a Ursus mohou bydlit s tebou. Žiji ostatně nadějí, že

dříve než Palatin spatří caesara, ty, má božská, budeš

už bydlit ve vlastním domě na Carinách. Požehnané

budou den, hodina i okamžik, kdy překročíš můj práh.

A jestliže Kristus, jehož se učím vyznávat, způsobí,

aby se to stalo, budiž sláva i jeho jménu. Budu mu

sloužit a dám za něho život i krev. Říkám to špatně:

budeme mu sloužit oba, dokud se nepřetrhne nit naše-

ho života. Miluji tě a zdravím tě z celého srdce."

332

KAPITOLA 17

Ursus bral v cisterně vodu, a zatímco vytahoval dvoji-

tou amforu zavěšenou na provaze, zpíval si polohlasem

podivnou lygijskou píseň a zároveň pokukoval rozve-

selenýma očima po Lygii a Viniciovi, kteří se mezi cy-

přiši v Linově zahradě bělali jako dvě sochy. Ani vá-

nek nepohnul jejich oděvem. Na svět se snášel zlatý

a fialový soumrak a ti dva, držíce se za ruce, hovořili

spolu v tichu podvečera.

"Nemůže se ti, Marku, stát nic zlého za to, že jsi

opustil Antium bez vědomí caesara?" zeptala se Lygie.

"Ne, má milá," odpověděl Vinicius. "Caesar ohlásil,

že se na dva dny zavře s Terpnem a bude skládat nové

písně. Dělává to často a v takových chvílích o ničem

jiném neví a na nic jiného nemyslí. Ostatně, co je mi

do caesara, když jsem u tebe a dívám se na tebe. Stýs-

kalo se mi už příliš a několik posledních nocí jsem

nespal. Nejednou, když jsem si unaven zdříml, probou-

zel jsem se náhle s pocitem, že ti hrozí nebezpečí; ně-

kdy se mi zdálo, že mi ukradli rozestavné koně, kteří

mě měli donést z Antia do Říma a s nimiž jsem urazil

tu cestu tak rychle jako dosud žádný caesarův posel.

A déle jsem už bez tebe nemohl vydržet Příliš tě milu-

ji, má drahá, nejdražší!"

"Věděla jsem, že přijedeš. Na mou prosbu běžel

Ursus dvakrát na Cariny a ptal se po tobě ve tvém

domě. Linus se mi smál a Ursus také."

Bylo skutečně vidět, že ho očekávala, protože mís-

to obvyklého tmavého šatu měla na sobě měkkou bílou

stolu, z jejíchž půvabných záhybů vyrůstaly její paže

a hlava jako rozkvetlé prvosenky ze sněhu. Vlasy jí

zdobilo několik růžových sasanek.

Vinicius přitiskl rty na její ruku, potom si sedli na

kamennou lavičku obklopenou psím vínem, opřeli se

o sebe rameny a mlčeli, hledíce na červánky, jejichž

poslední záblesky se zrcadlily v jejich očích.

333

Zmocňovalo se jich pomalu kouzlo tichého večera.

"Jaké je tu ticho a jak je svět krásný," řekl tlume-

ným hlasem Vinicius. "Bude krásná noc. Cítím se tak

šťasten, jak jsem nebyl ještě nikdy v životě. Pověz mi,

Lygie, čím to je? Nikdy jsem netušil, že by mohla být

taková láska. Myslil jsem, že je to jen oheň v krvi

a touha, ale teď teprve vidím, že člověk může milovat

každou kapkou krve a každým dechem a zároveň cítit

klid, tak sladký a nesmírný, jako by ducha už uspaly

Spánek a Smrt. To je pro mne něco nového. Hledím na

klid těchto stromů a mám dojem, že je i ve mně. Teď

teprve chápu, že může být štěstí, o jakém lidé dosud

nevěděli. Teď teprve chápu, proč jste ty a Pomponia

Graecina tak klidné... Ano! Ten klid dává Kristus..."

Tu položila Lygie svou krásnou tvářičku na jeho

rameno a řekla:

"Marku, můj milý...

A více nebyla s to říci. Radost, vděčnost a pocit, že

teprve teď smí milovat, připravily ji o hlas a místo

toho jí naplnily oči slzami dojetí. Vinicius objal její

drobné tělo, přivinul ji na chvíli k sobě a pak řekl:

"Lygie! Požehnaná chvíle, kdy jsem poprvé uslyšel

Jeho jméno."

A ona odpověděla potichu:

"Mám tě ráda, Marku."

Potom opět oba zmlkli, protože nemohli z rozbou-

řených hrudí dostat ani slovo. Na cypřiších zhasínaly

poslední fialové odlesky a zahradu začínal postříbřo-

vat srpek měsíce.

Po chvíli začal Vinicius mluvit:

"Já vím... Sotva jsem sem vkročil, sotva jsem po-

líbil tvé milované ruce, vyčetl jsem z tvých očí otázku,

zda jsem pochopil to božské učení, které vyznáváš,

a zda jsem pokřtěn. Ne! Pokřtěn ještě nejsem, ale víš,

má květinko, proč? Pavel mi totiž řekl: ,Já jsem tě pře-

svědčil, že Bůh přišel na svět a dal se ukřižovat, aby

spasil svět, ale v prameni milosti nechť tě omyje Petr,

který nad tebou první vztáhl ruce a první ti požehnal.'

334

A já jsem si také přál, abys ty, má nejmilejší, byla

přítomna mému křtu a matkou aby mi byla Pomponia.

Proto tedy nejsem dosud pokřtěn, třebaže věřím ve

Spasitele a v jeho sladké učení. Pavel mě přesvědčil,

obrátil - a cožpak to mohlo dopadnout jinak? Jak

bych mohl neuvěřit, že Kristus přišel na svět, říká-li to

Petr, který byl jeho učedníkem, i Pavel, kterému se

zjevil? Jak bych mohl nevěřit, že to byl Bůh, jestliže

vstal z mrtvých? Viděli ho přece ve městě i u jezera

a na hoře, a viděli ho lidé, jejichž ústa nepoznala, co je

to lež. Věřil jsem v to už od té doby, co jsem slyšel

Petra v Ostrianu, už tenkrát jsem si totiž řekl: na ce-

lém světě by mohl lhát kdokoli spíše než ten, který

prohlašuje: ,Viděl jsem to!' Ale bál jsem se vašeho uče-

ní. Myslil jsem si, že mi to učení bere tebe. Domníval

jsem se, že v něm není ani moudrost, ani krása, ani

štěstí. Ale dnes, když jsem je už poznal, jakýpak bych

to byl člověk, kdybych si nepřál, aby na světě vládla

pravda, a ne lež, láska, a ne nenávist, dobro, a ne zlo-

čin, věrnost, a ne nevěra, soucit, a ne pomsta? Kdo by

po tom nevolal a nepřál si to? A to přece učí vaše učení.

Jiná učení chtějí také spravedlnost, ale jedině toto činí

spravedlivým lidské srdce. A kromě toho je dělá čis-

tým, tak jako tvé a Pomponiino, a dělá je věrným, tak

jako tvé a Pomponiino. Byl bych slepý, kdybych to ne-

viděl. A jestliže k tomu ke všemu slíbil Kristus Bůh

věčný život a tak nesmírné štěstí, jaké může dát jen

boží všemohoucnost, co pak může člověk chtít ještě

více? Kdybych se zeptal Seneky, proč doporučuje

ctnost, když přece neřest přináší více štěstí, nedovedl

by mi opravdu odpovědět nic rozumného. Ale já teď

vím, proč mám být ctnostný. Proto, že dobro a láska

pochází od Krista, a proto, abych, až mi smrt zavře oči,

opět nalezl život, opět nalezl štěstí, opět nalezl sebe

i tebe, má nejmilejší... Jak by mohl člověk nemilovat

a nepřijmout učení, které zároveň mluví pravdu

a odstraňuje smrt? Kdo by nedal přednost dobru před

zlem? Já jsem si myslil, že se to učení staví proti štěstí,

335

ale Pavel mě přesvědčil, že to učení nejen nic nebere,

nýbrž ještě přidává. To vše nejsem takřka ani schopen

pochopit rozumem, ale cítím, že to tak je, protože jsem

nebyl nikdy tak šťasten, a ani jsem nemohl být, i kdy-

bych se tě byl zmocnil násilím a měl tě ve svém domě.

Před chvílí jsi mi řekla: ,Mám tě ráda,' a tato slova

bych z tebe nebyl dostal ani za všechnu římskou moc.

Lygie! Rozum mi říká, že to učení je božské a nejlepší,

a také srdce to cítí - a kdo odolá dvěma takovým

silám?"

Lygie ho poslouchala, upírajíc naň své oči, které

se v měsíčním světle podobaly mystickým květům

a jako květy byly také zroseny.

"Ano, Marku! To je pravda!" řekla a přivinula hla-

vu ještě mocněji k jeho rameni.

A v tomto okamžiku se oba cítili nesmírně šťastni,

neboť pochopili, že kromě lásky je spojuje ještě jakási

jiná síla, sladká a nepřemožitelná zároveň, síla, pod

jejímž vlivem se láska mění v něco nezničitelného, co

nepodléhá změnám, zklamáním, zradě, ba ani smrti.

Jejich srdce naplnila naprostá jistota, že ať se stane

cokoli, oni se nepřestanou milovat a navzájem si pa-

třit A to vědomí působilo, že do jejich duší proudil

nevýslovný klid. Vinicius při tom cítil, že je to láska

nejen čistá a hluboká, nýbrž i docela nová, taková, ja-

kou svět dosud nepoznal a ani nemohl dát. Vytvářelo ji

v jeho srdci vše: i Lygie, i Kristovo učení, i světlo měsí-

ce, spící tiše na cypřiších, i krásná noc, takže se mu

zdálo, že celý vesmír je jí plný.

Po chvíli se zase rozhovořil přitlumeným a roze-

chvělým hlasem:

"Ty budeš duší mé duše a budeš pro mne tím nej-

dražším na světě. Srdce nám budou tlouci v souladu,

stejná bude naše modlitba a stejná bude naše vděč-

nost Kristovi. Má milá! Žít spolu, uctívat spolu sladké-

ho Boha a vědět, že až přijde smrt, naše oči se znovu

otevřou jak po blaženém spánku a spatří nové světlo

- co lepšího si lze přát! Divím se jen, že jsem to nepo-

336

chopil dříve. A víš, co se mi teď zdá? Že tomu učení

neodolá nikdo. Za dvě stě nebo tři sta let je přijme celý

svět; lidé zapomenou na Joviše a nebudou už jiní bozi

než Kristus a jiné chrámy než křesťanské. Neboť kdo

by pro sebe nechtěl štěstí? Ach, slyšel jsem přece roz-

hovor Pavla s Petroniem a víš, co nakonec řekl Petro-

nius? ,To není nic pro mne.' Ale na víc se nezmohl."

"A co říkal Pavel?" optala se Lygie.

"Bylo to u mne, k večeru. Petronius začal hovořit

nenuceně a žertovat, jak to obyčejně dělává, a tu mu

Pavel řekl: ,Jak můžeš, moudrý Petronie, popírat, že

Kristus žil a vstal z mrtvých, když jsi přece tenkrát

nebyl ještě na světě, kdežto Petr a Jan ho viděli a také

já jsem ho viděl cestou do Damašku? Napřed tedy

nechť tvá moudrost dokáže, že jsme lháři, a pak teprve

může popřít naše svědectví.' Avšak Petronius odpově-

děl, že je nemíní popírat, protože ví, že se děje mnoho

nepochopitelných věcí, které dosvědčují věrohodní

lidé. Jenže, řekl, je něco jiného objevit nějakého nové-

ho cizího boha a něco jiného přijmout jeho učení. ,Ne-

chci,' řekl, ,vědět nic, co by mi mohlo pokazit život

a zničit jeho krásu. Nezáleží na tom, jsou-li naši boho-

vé skuteční, ale jsou krásní, je nám s nimi veselo

a můžeme žít bezstarostně.' A Pavel odpověděl takto:

,Odmítáš učení lásky, spravedlnosti a milosrdenství ze

strachu před životními starostmi, ale uvaž, Petronie,

zda je váš život skutečně prost starostí. Ani ty, pane,

ani nikdo z nejbohatších a nejmocnějších Římanů

neví, když večer usíná, zda se neprobudí s rozsudkem

smrti. Ale pověz: kdyby toto učení, které přikazuje lás-

ku a spravedlnost, vyznával caesar, nebylo by pak tvé

štěstí jistější? Bojíš se o své radosti, ale nebyl by pak

život radostnější? A co se týče ozdoby života a krásy -

jestliže jste nastavěli tolik krásných chrámů a soch

zlým, mstivým, cizoložným a falešným bohům, co vše

byste mohli vykonat pro jediného Boha lásky a prav-

dy? Pochvaluješ si svůj osud, protože jsi bohatý a žiješ

v rozkoši, ale stejně tak jsi mohl být chudý a opuštěný,

337

třebaže pocházíš z vynikajícího rodu, a pak by ti bylo

na světě určitě líp, kdyby lidé vyznávali Krista. Ve va-

šem městě vyhazují často i bohatí rodiče děti z domu,

protože se nechtějí namáhat s jejich výchovou. Tako-

vým dětem se pak říká alumni. I ty, pane, jsi mohl být

takovým alumnem. Ale kdyby tví rodiče žili podle na-

šeho učení, nemohlo by se ti to stát. Až bys pak dospěl,

pojal bys za manželku milovanou dívku a byl bys rád,

že ti zůstane věrna až do smrti. A zatím, pohleď, co se

u vás děje, kolik je tu všude hanebností, nestoudnosti,

jaké kupčení s manželskou věrností! Vždyť vás samé

už udivuje, vyskytne-li se žena, kterou nazýváte univi-

ra. Ale já ti povídám, že ty ženy, které budou ve svém

srdci nosit Krista, neporuší věrnost mužům stejně tak,

jako ji křesťanští muži zachovají ženám. Ale vy si ne-

jste jisti ani svými panovníky, ani svými otci, ani žena-

mi, ani dětmi, ani služebnictvem. Před vámi se třese

celý svět, ale vy se třesete před vlastními otroky, pro-

tože víte, že kteroukoli chvíli mohou proti vašemu

útlaku začít strašný boj, jak jej už nejednou začali. Jsi

bohatý, ale nevíš, zda ti zítra nerozkáží, abys své bo-

hatství opustil; jsi mladý, ale může se stát, že budeš

muset zemřít. Miluješ, ale číhá na tebe zrada; máš za-

líbení ve villách a v sochách, ale zítra tě mohou vyhnat

na pustou Pandatarii; máš tisíce služebníků, ale zítra

ti mohou tito služebníci vypustit krev z žil. A je-li to

všechno takové, jak můžete být klidni, šťastni a jak

můžete žít v radosti? Ale já zde hlásám lásku a hlásám

učení, které přikazuje vládcům, aby milovali své pod-

dané, pánům, aby milovali otroky, otrokům, aby slou-

žili z lásky, a všem, aby byli spravedliví a milosrdní,

hlásám učení, které nakonec slibuje štěstí, nevyčerpa-

telné jako nekonečné moře. Jak tedy můžeš, Petronie,

tvrdit, že toto učení kazí život, když právě ono jediné

jej činí lepším a když i ty sám bys byl stokrát šťastněj-

ší a jistější, kdyby ovládlo svět tak, jak jej ovládla vaše

římská moc?'

Toto řekl Pavel, Lygie, a po jeho slovech řekl Pet-

338

ronius: ,To není nic pro mne,' a předstíraje, že je ospa-

lý, odešel. Ale na odchodu ještě řekl: ,Je mi milejší má

Euniké než tvé učení, Judejče, ale nechtěl bych se s te-

bou utkat na řečništi!' Ale já jsem jeho slovům naslou-

chal celým srdcem, a když mluvil o našich ženách, ce-

lým srdcem jsem velebil učení, z něhož jsi vyrostla,

jako vyrůstá na jaře lilie z úrodné půdy. A tehdy jsem

uvažoval takto: Poppaea opustila kvůli Neronovi dva

muže, Calvia Crispinilla, Nigidia a téměř všechny, kte-

ré znám, kromě jediné, Pomponie, kupčily s věrností

a s přísahami a jen jediná, jen ta moje neopustí, ne-

zklame a neuhasí oheň v krbu, i kdyby mě zklamalo

a opustilo vše, v co jsem důvěřoval. A tak jsem ti v du-

chu říkal: čím se ti odvděčím, ne-li láskou a úctou?

A co ty? Cítila jsi, že jsem tam v Antiu k tobě mluvil

a stále, bez ustání s tebou hovořil, jako kdybys byla

u mne? Stokrát více tě teď miluji za to, že jsi přede

mnou utekla z caesarova paláce. Ani já jej už nechci

vidět. Nechci jeho rozkoše, jeho hudbu, chci jen tebe

jedinou. Řekni slovíčko - a opustíme Řím a usadíme

se někde daleko."

Lygie, aniž zvedla hlavu z jeho ramene, pozvedla

jakoby v zamyšlení zrak na postříbřené vrcholky cy-

přišů a odpověděla:

"Dobře, Marku. Psal jsi mi o Sicílii, kde se na stáří

chtějí usadit i Aulové..."

A Vinicius jí rozradovaně skočil do řeči:

"Ano, má drahá! Náš statek je nedaleko. Je to

nádherné pobřeží, kde je počasí ještě lahodnější a noci

ještě krásnější než v Římě: provoněné a jasné... Život

tam a štěstí - to je téměř jedno a totéž."

Pak začal snít o budoucnosti.

"Tam můžeš zapomenout na všechny starosti. Bu-

deme se procházet háji, mezi olivami, a odpočívat ve

stínu. Lygie! Jaký to bude život, milovat se, laskat se,

dívat se spolu na moře, dívat se spolu na nebe, spolu

uctívat dobrého Boha, v klidu kolem sebe rozsévat

dobro a spravedlnost."

339

Oba umlkli a zahleděli se do budoucna. Vinicius

vinul Lygii stále úže k sobě a v měsíčním světle se na

jeho ruce blýskal zlatý rytířský prsten. Ve čtvrti obý-

vané nuzným dělným lidem všecko už spalo a žádný

zvuk nerušil ticho.

"Dovolíš mi vídat Pomponii?" zeptala se Lygie.

"Ano, má milá. Budeme je zvát do našeho domu

nebo sami jezdit k nim. Chceš, abychom s sebou vzali

apoštola Petra? Je už udolán stářím a prací. A také

Pavel nás bude navštěvovat, obrátí Aula Plautia, a tak

jako vojáci zakládají ve vzdálených zemích kolonie,

tak my tam založíme kolonii křesťanů."

Lygie zvedla ruku, uchopila Viniciovu dlaň a chtě-

la ji přitisknout k ústům, avšak Vinicius řekl šeptem,

jako by se bál, že zaplaší štěstí:

"Ne, Lygie, ne! To já tebe ctím a zbožňuji, ty mi dej

ruce."

"Mám tě ráda."

Ale on už přitiskl ke rtům její ruce bílé jako jas-

mín a chvíli slyšeli jen tep vlastních srdcí. Ve vzduchu

nebyl ani vánek a cypřiše stály tak nehnutě, jako by

také zatajily dech v prsou...

Pojednou proťalo ticho nenadálé zahřmění, hlubo-

ké, jako by vycházelo z podzemí. Lygiiným tělem pro-

běhlo zachvění a Vinicius vstal a řekl:

"To řvou lvi ve viváriích..."

A oba začali naslouchat. Prvnímu zahřmění odpo-

vědělo druhé, třetí, desáté - ze všech stran a čtvrtí.

V městě bývalo někdy i několik tisíc lvů, ustájených

při různých arénách, a ti přistupovali nejednou v noci

k mřížím, opírali o ně své obrovské hlavy a vylévali

svůj stesk po svobodě a po poušti. Tak začali tesknit

i teď, a předávajíce si v nočním tichu jeden druhému

slovo, naplnili řevem celé město. Bylo v tom něco ne-

výslovně hrozivého a ponurého, takže Lygie, v níž tyto

hlasy zapudily jasné a klidné obrazy budoucnosti, po-

slouchala se srdcem sevřeným jakousi podivnou

úzkostí a smutkem.

340

Vinicius ji objal a řekl:

"Neboj se, milá. Blíží se hry, a tak jsou všechna

vivária přeplněna."

Pak vešli oba do Linova domku, provázeni stále

mohutnějším hřměním lvích hlasů.

KAPITOLA 18

V Antiu zatím dobýval Petronius každý den nového

vítězství nad augustiány, soutěžícími s ním o caesaro-

vu přízeň. Tigellinův vliv upadl docela. V Římě, kde

bylo třeba odstraňovat lidi, kteří se zdáli nebezpeční,

loupit jejich majetek, vyřizovat politické záležitosti,

pořádat hry, zarážející svým přepychem a nevkusem,

a konečně ukájet zvrhlé caesarovy choutky, tam byl

prohnaný a ke všemu ochotný Tigellinus nezbytný.

Ale v Antiu, mezi paláci zhlížejícími se v lazurovém

moři, žil caesar hellénským životem. Od rána do veče-

ra tu četli básně, diskutovali o jejich stavbě a dokona-

losti, upadali do nadšení nad šťastnými obraty, pěsto-

vali hudbu a divadlo, prostě zabývali se výlučně tím, co

objevil a čím zkrášlil život řecký génius. A v takových

podmínkách musil získat převahu Petronius, který byl

nesrovnatelně vzdělanější než Tigellinus a ostatní au-

gustiáni a přitom vtipný, výmluvný a plný jemnocitu

a vkusu. Caesar vyhledával jeho společnost, ptal se na

jeho mínění, vyžadoval si jeho rad, když sám tvořil,

a projevoval mu větší přízeň než kdykoliv předtím.

Všem kolem něho se zdálo, že jeho vliv dosáhl koneč-

ně definitivního vítězství, že přátelství mezi ním a cae-

sarem se dostalo už do stálého stadia a že přetrvá léta.

Dokonce i ti, kdož předtím dávali uhlazenému epiku-

rejci najevo své nepřátelství, začali se teď k němu mít

a soutěžit o jeho přízeň. Nejeden z nich se v duchu

upřímně radoval, že převahu získal člověk, který sku-

tečně ví, co si má o kom myslit, a který přijímá se

341

skeptickým úsměškem pochlebenství včerejších ne-

přátel, který však - ať už z lenosti nebo pro svůj vytří-

bený vkus - není mstivý a neužívá své moci k cizí

škodě nebo záhubě. Byly chvíle, že mohl zničit dokon-

ce i Tigellina, ale on se mu raději vysmíval a odhaloval

přede všemi jeho nedostatek vzdělání a jeho neotesa-

nost. Senát v Římě si oddechl, protože už půldruhého

měsíce nebyl vydán žádný rozsudek smrti. V Antiu

i ve městě se proslýchaly úplné divy o tom, jaké rafi-

novanosti dosáhly neřestné kousky caesara a jeho

oblíbence, ale všichni cítili raději nad sebou caesara

rafinovaného než caesara zezvířečtělého v Tigellino-

vých rukou. Sám Tigellinus ztrácel hlavu a uvažoval,

nemá-li se vzdát, protože caesar mnohokrát prohlásil,

že v celém Římě a u celého dvora jsou jen dvě duše,

které jsou s to si porozumět, a jen dva opravdoví hellé-

ni: Nero a Petronius.

Úžasná Petroniova obratnost utvrdila všechny

v přesvědčení, že jeho vliv přetrvá všechny ostatní.

Nedovedli si už představit, jak by se caesar mohl bez

něho obejít, s kým by mohl rozmlouvat o poezii, o hud-

bě, o dostizích a do čích očí by se díval, chtěje si ověřit,

zda to, co tvoří, je opravdu dokonalé. Přitom Petronius,

lhostejný jako vždy, jako by svému postavení nepři-

kládal žádný význam. Byl jako vždycky pomalý, líný,

vtipný a skeptický. Často působil na lidi dojmem člo-

věka, který si tropí blázny z nich, ze sebe, z caesara

a z celého světa. Někdy se odvažoval otevřeně kritizo-

vat caesara, a když si ostatní užuž myslili, že zachází

příliš daleko nebo že si prostě chystá záhubu, dovedl

Petronius znenadání zaměřit nepříznivou kritiku tak,

že výsledek byl k jeho prospěchu a že to u přítomných

vzbuzovalo obdiv a přesvědčení, že není situace, z níž

by nevyšel s triumfem. Jednou, asi týden po Viniciově

návratu z Říma, předčítal caesar v úzké společnosti

kapitolu ze své Troiky, a když skončil a dozněly výkři-

ky nadšení, řekl Petronius, odpovídaje na tázavý cae-

sarův pohled:

342

"Prachšpatné verše, patřily by do ohně."

Přítomným se úděsem zastavila srdce, Nero totiž

od dětství neslyšel nikdy z ničích úst takový rozsudek.

Jen Tigellinův obličej zazářil radostí. Zato Vinicius

zbledl, protože si myslil, že se Petronius, který se ni-

kdy neopíjel, tentokrát opil.

A Nero se začal vyptávat medovým hlasem,

v němž se však ozývala hluboce zraněná ješitnost:

"Co na nich vidíš špatného?"

Avšak Petronius naň zaútočil:

"Nevěř jim," řekl a ukázal rukou na ostatní, "v ni-

čem se nevyznají. Ptáš se, co je špatného na tvých ver-

ších? Jestliže chceš slyšet pravdu, povím ti ji: jsou dob-

ré na Vergilia, jsou dobré na Ovidia, jsou dobré dokon-

ce i na Homéra, avšak ne na tebe. Ty nesmíš psát ta-

kové verše. Ten požár, který líčíš, dost nehoří, tvůj

oheň dost nepálí. Neposlouchej Lucanovo lichocení.

Jemu bych za tytéž verše přiznal genialitu, ne však

tobě. A víš proč? Protože ty jsi větší než oni. Komu dali

bohové tolik jako tobě, od toho můžeme žádat více. Ale

ty jsi pohodlný. Po prandiu raději spáváš, než abys

usedl k práci. Ty můžeš vytvořit dílo, jaké svět dosud

neslyšel, a proto ti říkám do očí: napiš lepší verše!"

Říkal to nedbale, jako by vtipkoval a zároveň ká-

ral, avšak caesarovy oči se potáhly mlhou rozkoše.

"Bohové mi dali trochu talentu," řekl, "ale dali mi

kromě toho i více: skutečného znalce a přítele, který

jediný dovede říci pravdu do očí."

Po těchto slovech natáhl svou tlustou ruku, poro-

stlou rezavými chloupky, ke zlatému candelabru, ulou-

penému v Delfách, a chtěl verše spálit.

Avšak Petronius mu je vytrhl, ještě než se plamen

dotkl papyru.

"Ne ne!" řekl. "I tak špatné verše patří lidstvu.

Přenech mi je."

"Dovol mi tedy, abych ti je poslal v pouzdru zdo-

beném podle mého návrhu," odpověděl Nero, objí-

maje ho.

343

A po chvíli se rozhovořil:

"Ano. Máš pravdu. Můj požár Tróje dost nezáří,

můj oheň dost nepálí. Myslil jsem si však, že vyrov-

nám-li se Homérovi, bude to stačit. Vždycky mi vadila

jistá nesmělost a příliš skromné mínění o sobě sa-

mém. Tys mi otevřel oči. Ale víš, proč to dopadlo tak,

jak říkáš? Když chce sochař vytvořit postavu boha,

hledá si vzor, jenže já jsem vzor neměl. Neviděl jsem

nikdy hořící město, a proto je v mém líčení málo prav-

divosti."

"A teď ti řeknu, že člověk musí být velikým uměl-

cem, aby to pochopil."

Nero se zamyslil a po chvíli řekl:

"Odpověz mi, Petronie, na jednu otázku: lituješ, že

Trója shořela?"

"Zda lituji? U chromého Venušina manžela! Ani

trochu! A řeknu ti proč: Trója by neshořela, kdyby

Prométheus nebyl dal lidem oheň a kdyby Řekové ne-

byli vypověděli Priamovi válku. A kdyby nebyl na svě-

tě oheň, Aischylos by nebyl napsal svého Prométhea,

stejně tak jako by bez války nebyl Homér napsal Ilia-

du. A mně je milejší, že existuje Prométheus a Iliada,

než aby se zachovalo městečko, pravděpodobně chatr-

né a špinavé, v němž by teď seděl přinejmenším něja-

ký protivný procurator a nudil tě rozmíškami s míst-

ním areopagem."

"Tomu říkám rozumná řeč," odpověděl caesar.

"Poezii a umění můžeme obětovat všechno. Šťastní

Achajci, kteří dali Homérovi námět k Iliadě, a šťastný

Priamos, který viděl záhubu své vlasti. Ale já? Já jsem

neviděl hořící město."

Nastala chvíle mlčení, kterou konečně přerušil Ti-

gellinus.

"Však jsem ti už říkal, caesare," řekl, "rozkaž a vy-

pálím Antium. Anebo víš co? Jestliže je ti líto těch vill

a paláců, dám zapálit koráby v Ostii nebo ti na úpatí

Albských vrchů postavím dřevěné město, do něhož

sám vrhneš plamen. Chceš?"

344

Avšak Nero naň vrhl pohled plný pohrdání.

"Já že se mám dívat na hořící dřevěné boudy? Ro-

zum ti úplně zjalověl, Tigelline! A ke všemu ještě vi-

dím, že si příliš neceníš mého talentu a mé Troiky,

jestliže se domníváš, že nějaká jiná oběť by pro ni byla

příliš veliká."

Tigellinus upadl do rozpaků, avšak Nero, jako by

chtěl změnit předmět hovoru, řekl po chvíli:

"Blíží se léto... Ó, jak teď musí Řím páchnout! Ale

na letní hry se tam budu muset stejně vrátit."

Vtom řekl Tigellinus:

"Až propustíš augustiány, caesare, dovol, abych

směl zůstat chvíli s tebou..."

O hodinu později řekl Vinicius, vraceje se s Petro-

niem z caesarovy villy:

"Zažil jsem chvilku úzkosti o tebe. Myslil jsem, že

jsi opilý a že ses neodvratně zničil. Nezapomeň, že si

zahráváš se smrtí."

"To je má aréna," odpověděl ledabyle Petronius, "a

baví mě pocit, že jsem v ní nejlepší ze všech gladiáto-

rů. Jen se podívej, jak to skončilo. Můj vliv vzrostl ješ-

tě téhož večera. Pošle mi své básně v pouzdru, které

(chceš se vsadit?) bude ohromně bohaté a strašně ne-

vkusné. Dám je svému lékaři, aby do něho ukládal

projímadla. Udělal jsem to také ještě proto, že Tigelli-

nus, když viděl, jak se takové věci daří, bude mě chtít

pravděpodobně napodobit, a dovedu si představit, co se

stane, až ten jeho rozoumek spustí. Bude to, jako by

chtěl pyrenejský medvěd chodit po provaze. Budu se

smát jak Demokritos. Kdyby mi na tom tolik záleželo,

podařilo by se mi možná zničit Tigellina a stát se mís-

to něho praefektem praetoriánů. Pak bych měl v hrsti

i Ahenobarba. Ale nechce se mi. Je mi koneckonců mi-

lejší takový život, jaký žiji, ba dokonce i caesarovy

básně."

"Jaká obratnost, když dovedeš dokonce i pohanu

změnit v lichotku! Ale jsou ty verše skutečně tak špat-

né? Já se v tom nevyznám."

345

"Nejsou horší než jiné. Lucanus má více talentu

v jediném prstu, ale i v Měděnobradém něco je. Přede-

vším nesmírná záliba v poezii a v hudbě. Za dva dny

máme k němu přijít a poslechnout si hudbu k hymnu

na Afroditu, který dokončí dnes nebo zítra. Budeme

v úzkém kruhu. Jenom já, ty, Tullius Senecio a mladý

Nerva. A co se těch básní týče, to, co jsem ti říkal, že

jich používám po hostině, stejně jako Vitellius používá

pera z plameňáka, není pravda!... Jsou někdy pře-

svědčivé. Hekubina slova jsou dojemná... Stěžuje si

na porodní bolesti a Neronovi se podařilo najít šťastné

výrazy, snad proto, že sám rodí každý verš v boles-

tech... Někdy je mi ho líto. U Polluxe! Co je to za

prapodivnou míchanici! Caligula měl o kolečko míň,

ale přece jen to nebyla taková příšera."

"Kdož ví, kam až může zajít Ahenobarbovo šílen-

ství," řekl Vinicius.

"To nemůže nikdo vědět. Může dojít ještě k tako-

vým věcem, že lidem budou při pomyšlení na ně po

celá staletí vstávat vlasy na hlavě. Ale právě to je zají-

mavé, nevšední, a třebaže se nejednou nudím jako Jo-

viš Hammónský na poušti, přece jen si myslím, že za

jiného caesara bych se nudil stokrát více. Ten tvůj Ju-

dejec Pavel byl výmluvný, to mu přiznávám, a budou-li

tohle učení vykládat lidé jemu podobní, budou se mu-

sit naši bohové mít docela vážně na pozoru, aby se

jednou nedostali na půdu mezi harampádí. Je pravda,

že kdyby například caesar byl křesťan, všichni by-

chom se cítili bezpečnější. Ale když tvůj prorok z Tar-

su používá svých důkazů proti mně, zapomíná, že pro

mne je ta nejistota právě půvabem života. Kdo nehra-

je v kostky, neprohraje své jmění, a přesto lidé v kost-

ky hrají. Je v tom jakýsi požitek a jakési zapomnění.

Znal jsem rytířské a senátorské syny, kteří se dobro-

volně stali gladiátory. Povídáš, že já si zahrávám se

životem, a je to pravda, ale dělám to proto, že mě to

baví, kdežto vaše křesťanské ctnosti by mě unudily za

jeden jediný den jako Senekovy rozpravy. Proto tedy

346

nenašla Pavlova výmluvnost ohlas. Měl by pochopit, že

lidé jako já nepřijmou toto učení nikdy. Ty jsi něco

jiného. Při své povaze jsi mohl slovo křesťan buď ne-

návidět jako mor, anebo se křesťanem stát. Já uzná-

vám, že mají pravdu - ale zívám při tom. Šílíme, řítí-

me se do propasti, z budoucnosti se proti nám blíží

něco neznámého, pod námi se něco hroutí, kolem nás

něco umírá - souhlasím! Ale zemřít dovedeme, a pro-

to si nechceme ztěžovat život a sloužit smrti ještě

dřív, než si nás vezme. Život je pro život, ne pro ni."

"A mně je tě líto, Petronie."

"Nelituj mě více, než já lituju sebe. Kdysi ti mezi

námi nebylo špatně, a když jsi bojoval v Arménii, stýs-

kalo se ti po Římu."

"I teď se mi stýská po Římu."

"Ano! Protože ses zamiloval do křesťanské vestál-

ky, která zůstala na Zátibří. Já se tomu ani nedivím,

ani ti to nehaním. Více se divím tomu, že přes to její

učení, o kterém tvrdíš, že je to moře štěstí, a přes tu

lásku, která má být brzy korunována úspěchem,

nemizí z tvé tváře smutek. Pomponia Graecina je

smutná věčně, ty ses přestal usmívat od té doby, co jsi

křesťanem. Tak se mě nesnaž přesvědčovat, že je to

učení veselé! Z Říma ses vrátil ještě smutnější. Jestli-

že tohleto má být ta vaše křesťanská láska, u světlých

Bakchových kadeří, nepůjdu ve vašich stopách."

"To je něco jiného," odpověděl Vinicius. "Já ti pří-

sahám ne na Bakchovy kadeře, ale na duši svého otce,

že nikdy dříve jsem nepocítil ani vzdálenou příchuť

takového štěstí, jaké dýchám dnes. Ale strašně se mi

stýská, ba co je na tom nejpodivnější, když jsem od

Lygie daleko, mám dojem, že nad ní visí nějaké nebez-

pečí. Nevím jaké a nevím, odkud by mohlo přijít, ale

tuším je, tak jako se tuší bouře."

"Slibuji ti, že za dva dny ti vymohu povolení opus-

tit Antium na tak dlouho, na jak dlouho budeš chtít.

Poppaea je nějak klidnější a pokud vím, nehrozí od ní

nic ani tobě, ani Lygii."

347

"Právě dneska se mě ptala, co jsem dělal v Římě,

ačkoliv můj odjezd byl tajemstvím."

"Je možné, že tě dala sledovat. Ale teď musí se

mnou počítat i ona."

Vinicius se zastavil a řekl:

"Pavel povídal, že Bůh někdy varuje, ale nedovo-

luje věřit ve věštby, a tak se bráním tomu tušení, ale

nemohu se ubránit. Abych shodil ze srdce kámen, po-

vím ti, co se stalo. Seděli jsme s Lygií vedle sebe za

noci stejně krásné, jako je dnešní, a dělali si plány pro

další život. Nedovedu ti ani vypovědět, jak jsme byli

šťastni a plni klidu. Ale vtom začali řvát lvi. Je to věc

v Římě obvyklá, ale já přesto nemám od té doby poko-

je. Zdá se mi, že v tom byla jakási hrozba, jakoby před-

zvěst neštěstí... Víš, že mám pro strach uděláno, ale

tehdy v tom bylo něco takového, že úzkost naplnila

všechnu tmu noci. Přišlo to tak podivně a nenadále, že

mi teď neustále znějí v uších ty hlasy a v srdci mám

ustavičný neklid, jako by Lygie potřebovala mou

ochranu před něčím strašným ... například před těmi

lvy samými. A trápím se. Získej pro mne povolení

k odjezdu, protože jinak odjedu bez povolení. Nevydr-

žím tu sedět, znovu ti to říkám, nevydržím!"

Petronius se rozesmál.

"Tak daleko to ještě nedospělo," řekl, "aby lvům

v arénách byli předhazováni synové konsulů nebo je-

jich manželky. Může vás potkat jakákoli jiná smrt, ale

ne taková. Ostatně kdož ví, zda to byli lvi, protože ger-

mánští tuři neřvou o nic méně než oni. Co se mne týče,

jsou mi věštby a osudy pro smích. Včera byla teplá noc

a já jsem viděl hvězdy padající jako déšť. Nejednomu

je při takovém pohledu všelijak, ale já jsem si pomys-

lil: je-li mezi nimi i má, pak aspoň nebudu mít nouzi

o společnost!"

Pak se na chvíli odmlčel a po kratším přemýšlení

řekl:

"Ostatně, podívej se, jestliže ten váš Kristus vstal

z mrtvých, pak může odvrátit smrt i od vás dvou."

348

"Může," odpověděl Vinicius a zahleděl se na oblo-

hu, obsypanou hvězdami.

KAPITOLA 19

Nero hrál a zpíval hymnus oslavující "Paní Kypru";

sám složil verše i hudbu. Byl toho dne při hlase a cítil,

že jeho hudba přítomné opravdu uchvacuje, a tento

pocit dodal zvukům, které ze sebe vydával, takovou

sílu a tak rozvlnil jeho nitro, že vypadal jako u vytrže-

ní. Nakonec sám zbledl upřímným dojetím. A jistě po-

prvé v životě nechtěl poslouchat pochvaly posluchačů.

Chvíli seděl, rukama opřen o loutnu a hlavu skloně-

nou, pak znenadání vstal a řekl:

"Jsem unaven a potřebuji se nadýchat vzduchu.

Nalaďte zatím loutny."

Po těchto slovech si ovinul krk hedvábným šát-

kem.

"Vy pojďte se mnou," řekl Petroniovi a Viniciovi,

kteří seděli v rohu sálu. "Ty, Vinicie, mi podej ruku,

protože nemám dost sil, a Petronius mi bude vyprávět

o hudbě."

Pak vyšli všichni na palácovou terasu, vykládanou

alabastrem a posypanou šafránem.

"Tady se dýchá volněji," řekl Nero. "Mám duši pl-

nou dojetí a smutku, ačkoli vidím, že s tím, co jsem

vám na zkoušku zazpíval, budu moci vystoupit veřejně

a že to bude triumf, jaký si neodnesl ještě nikdy žádný

Říman."

"Můžeš vystoupit tady, v Římě i v Achaji. Obdivo-

val jsem se ti celým srdcem i rozumem, božský!" odpo-

věděl Petronius.

"Vím. Jsi příliš pohodlný, než aby ses nutil do po-

chval. A jsi upřímný jako Tullius Senecio, ale lépe se

v tom vyznáš než on. Pověz mi, co soudíš o hudbě ty?"

"Když poslouchám poezii, když se dívám na čtyř-

349

spřeží, které řídíš v cirku, na krásnou sochu, na

krásný chrám nebo obraz, cítím, že to, co vidím, obsáh-

nu v sobě celé a že v mém nadšení je vše, co tyto věci

mohou dát. Ale když poslouchám hudbu, zvláště tvou,

otevírají se přede mnou stále nové a nové krásy a po-

žitky. Běžím za nimi, chytám je, ale ještě než je vstře-

bám do sebe, už přitékají nové, docela tak jako mořské

vlny přicházejí z nekonečna. Řeknu ti tedy, že hudba

je jako moře. Stojíme na jednom břehu a vidíme dale-

ko, ale druhý břeh spatřit nemůžeme."

"Ach, jaký ty jsi hluboký znalec!" řekl Nero.

A procházeli se chvíli mlčky. Jen šafrán jim šeles-

til pod nohama.

"Vyslovil jsi mou myšlenku," řekl konečně Nero,

"a proto opakuji stále, že v celém Římě mě dovedeš

pochopit jedině ty. Ano. Totéž si myslím o hudbě já.

Když hraji a zpívám, vidím věci, o kterých jsem nevě-

děl, že v mém státě nebo na světě existují. Jsem

a patří mi svět, mohu vše. A přece mi hudba odhaluje

nová království, nová horstva a nová moře i nové po-

žitky, které jsem dosud neznal. Obyčejně je nedovedu

nazvat jménem ani pochopit rozumem - jen je cítím.

Cítím bohy, vidím Olymp. Ovívá mě jakýsi mimopo-

zemský vánek; vidím jako v mlze jakési nesmírné pro-

story, klidné a zářivé jako východ Slunce... Kolem

mne hraje celý vesmír, a řeknu ti ... (tady se Neronův

hlas zachvěl skutečným údivem), že si já, caesar a bůh,

připadám v takových chvílích malý jako prášek. Věřil

bys tomu?"

"Ano. Jen velcí umělci si mohou ve srovnání

s uměním připadat malí..."

"Dneska je noc upřímnosti, otvírám ti tedy nitro

jako příteli a řeknu ti ještě více... Myslíš si snad, že

jsem slepý anebo že nemám rozum? Myslíš si, že ne-

vím, že v Římě píší na zdi nadávky na mne, že mě

nazývají matkovrahem a vrahem své ženy ... že mě

považují za netvora a ukrutníka, a to proto, že Tigelli-

nus získal ode mne několik rozsudků smrti pro mé

350

nepřátele? Ano, můj milý, považují mě za netvora a já

to vím... Svými řečmi ze mne udělali takového ukrut-

níka, že si sám kladu někdy otázku, nejsem-li ukrut-

ník... Ale oni nechápou, že činy člověka mohou být

někdy kruté, ale člověk sám nemusí ještě být krutý.

Ach, nikdo neuvěří, a snad ani ty, milý Petronie, ne-

uvěříš, že ve chvílích, kdy hudba ukolébává mou duši,

cítím se tak dobrý jako dítě v kolébce. Přísahám ti na

ty hvězdy, které září nad námi, že mluvím naprostou

pravdu: lidé nevědí, kolik dobrého je v tomto srdci,

jaké poklady já sám v něm vidím, když si k nim otevře

dveře hudba."

Petronius, který nepochyboval ani trochu, že Nero

mluví v těchto okamžicích upřímně a že hudba může

skutečně odhalovat různé ušlechtilejší sklony v jeho

duši, sklony zavalené horami egoismu, prostopášnosti

a zločinu, řekl:

"Tebe je nutno znát tak důvěrně, jak tě znám já.

Řím tě nedovedl nikdy ocenit."

Caesar se opřel větší tíhou o Viniciovu paži, jako

by se prohýbal pod břemenem nespravedlnosti,

a odpověděl:

"Tigellinus mi říkal, že si v senátě šeptají od ucha

k uchu, že Diodoros a Terpnos hrají na loutny lépe než

já. Nepřejí mi už ani to! Ale ty, jenž mluvíš vždycky

pravdu, pověz mi teď otevřeně: hrají ti dva lépe než já

nebo stejně tak dobře jako já?"

"Vůbec ne. Ty máš lahodnější úhoz a zároveň více

síly. V tobě je vidět umělce, v nich - zručné řemeslní-

ky. Naopak! Teprve když člověk uslyší jejich hudbu,

teprve pak pochopí, co jsi ty."

"Je-li tomu tak, ať si tedy žijí. Nebudou nikdy tu-

šit, jakou službu jsi jim právě prokázal. Ostatně, kdy-

bych je odsoudil k smrti, musel bych na jejich místo

vzít někoho jiného."

"A lidé by ke všemu ještě vykládali, že z lásky

k hudbě hudbu ve státě potlačuješ. Nezabíjej nikdy

umění pro umění, božský."

351

"Jak ty se lišíš od Tigellina!" odpověděl Nero.

"Jenže podívej se, já jsem umělec ve všem, a protože

hudba otvírá přede mnou prostory, o jejichž existenci

jsem neměl tušení, země, kterým nevládnu, požitky

a štěstí, které jsem nepoznal, nemohu žít obyčejným

životem. Hudba mi říká, že nevšednost existuje, a

proto ji hledám vší silou své moci, kterou bohové dali

do mých rukou. Někdy se mi zdá, že chci-li se dostat

do těch olympských krajin, musím učinit něco takové-

ho, co neučinil dosud žádný člověk, že musím vynik-

nout nad lidské pokolení, ať už v dobrém, nebo ve zlém.

Vím také, že mě lidé podezírají, že šílím. Ale já neší-

lím, já hledám! A šílím-li přece, tedy z nudy a z netrpě-

livosti, že to nemohu najít. Já hledám! Rozumíš! A pro-

to chci být větší než člověk, protože jen tak mohu být

největší jako umělec."

Tu ztlumil hlas, tak aby ho Vinicius nemohl slyšet,

přiblížil ústa k Petroniovu uchu a šeptal:

"Víš, že právě proto jsem odsoudil k smrti matku

a ženu? Před branami neznámého světa jsem chtěl

přinést největší oběť, kterou může přinést člověk.

Myslil jsem si, že se pak něco musí stát, že se otevřou

nějaké dveře, za nimiž spatřím něco neznámého. Aťsi

to bude nádhernější nebo hrůzostrašnější, než je s to

pochopit člověk, jen když to bude nevšední a veliké...

Ale tato oběť byla malá. Aby se otevřely empyrejské

dveře, je zřejmě nutná větší oběť - staniž se tedy vůle

osudu."

"Co hodláš udělat?"

"Uvidíš, uvidíš dřív, než tušíš. Zatím si pamatuj, že

jsou dva Neronové: jeden takový, jak ho znají lidé,

a druhý umělec, kterého znáš jen ty a který, zabíjí-li

jako smrt anebo dělá ztřeštěnosti jako Bakchus, dělá

to právě proto, že ho tlačí k zemi mělkost a nicotnost

obyčejného života a chtěl by ji vyhladit, i kdyby měl

užít ohně nebo železa... Ó, jak mělký bude svět, až já

tu nebudu!

Nikdo ještě netuší, ani ty, můj milý, jaký jsem já

352

umělec. Ale proto právě trpím a říkám ti upřímně, že

má duše bývá někdy tak smutná jako ty cypřiše, které

se černají tam před námi. Těžko je člověku, má-li sou-

časně nést břímě nejvyšší moci a největšího talen-

tu..."

"Celým srdcem cítím s tebou, caesare, a se mnou

i země a moře, nemluvě o Viniciovi, který tě zbožňuje."

"I jeho jsem měl vždycky rád," řekl Nero, "i když

slouží Martovi, a ne Múzám."

"Vinicius slouží především Afroditě," odpověděl

Petronius.

A najednou se rozhodl vyřídit synovcovu záleži-

tost jedním zátahem a odstranit zároveň všechna ne-

bezpečí, která by mu mohla hrozit.

"Je zamilován jako Troilos do Kressidy," řekl.

"Dovol mu, pane, odjet do Říma, jinak mi tu uschne.

Víš, že se ta lygijská dívka, kterou jsi mu daroval, to

rukojmí, opět našla a že ji Vinicius, když odjížděl do

Antia, nechal pod ochranou jistého Lina? Nezmiňoval

jsem se ti o tom, protože jsi skládal svůj hymnus, a to

je důležitější než všecko ostatní. Vinicius z ní chtěl

udělat svou milenku, ale když se ukázalo, že je ctnost-

ná jako Lucretia, zamiloval se do její ctnosti a teď se

s ní chce oženit. Je to královská dcera, takže to jeho

důstojnost nijak nesníží, ale on je jako opravdový vo-

ják: vzdychá, usychá, sténá, ale čeká na dovolení svého

imperátora."

"Imperátor nevybírá svým vojákům ženy. Nač

tedy potřebuje mé svolení?"

"Říkal jsem ti, pane, že tě zbožňuje."

"Tím spíš si může být jist mým souhlasem. Je to

hezké děvče, ale příliš úzké v bocích. Augusta Poppaea

si mi na ni stěžovala, že uhranula v palatinských za-

hradách naše dítě..."

"Jenže já jsem řekl Tigellinovi, že na bohy nepů-

sobí zlá kouzla. Vzpomínáš si, božský, jak upadl do

rozpaků a jak jsi ty sám zvolal: ,Habet!'"

"Vzpomínám."

353

A otočil se k Viniciovi:

"Miluješ ji tak, jak říká Petronius?"

"Miluji, pane!" odpověděl Vinicius.

"Rozkazuji ti tedy, abys jel hned zítra do Říma,

oženil se s ní a nešel mi bez snubního prstenu na oči."

"Děkuji ti, pane, celým srdcem i duší."

"Ó, jak je příjemné činit lidi šťastnými," řekl cae-

sar. "Celý život bych nechtěl dělat nic jiného."

"Prokaž nám ještě jedno dobrodiní," řekl Petroni-

us, "a oznam toto své rozhodnutí Augustě. Vinicius by

se nikdy neodvážil pojmout za manželku bytost, k níž

Augusta cítí nepřátelství, ale ty, pane, rozptýlíš jedi-

ným slovíčkem její výhrady, až jí oznámíš, že jsi to

sám rozkázal."

"Dobrá," řekl caesar. "Tobě a Viniciovi bych nedo-

vedl odepřít nic."

A zamířil své kroky k ville. Petronius a Vinicius

šli s ním, srdce naplněna radostí nad vítězstvím. Vini-

cius se musil přemáhat, aby se nevrhl Petroniovi ko-

lem krku, protože teď se zdálo, že všechny překážky

a všechna nebezpečí jsou odstraněna.

V atriu villy bavili mladý Nerva a Tullius Senecio

hovorem Poppaeu a Terpnos a Diodoros ladili loutny.

Když vešel Nero dovnitř, sedl si na židli vykládanou

želvovinou, a pošeptav něco do ucha řeckému hošíkovi,

kterého měl k ruce, čekal.

Hošík se za okamžik vrátil se zlatou skřínkou,

Nero z ní vyňal náhrdelník z velkých opálů a řekl:

"Klenoty hodné dnešního večera."

"Hrají v nich červánky," odpověděla Poppaea, pře-

svědčena, že náhrdelník je určen jí.

Caesar chvíli hned zvedal, hned zase spouštěl níže

ty růžové kameny, až konečně řekl:

"Vinicie, tento náhrdelník dáš jako dar ode mne

mladé lygijské královně, s níž se ti rozkazuji oženit."

Poppaein zrak, plný hněvu a náhlého údivu,

sklouzl z caesara na Vinicia a nakonec spočinul na

Petroniovi.

354

Avšak ten, nakloněn pohodlně přes postranní opě-

radlo křesla, hladil krk harfy, jako by si chtěl přesně

zapamatovat jeho tvary.

Zatím Vinicius, poděkovav za dar, přistoupil

k Petroniovi a řekl:

"Jak se ti odvděčím za to, co jsi dnes pro mne uči-

nil?"

"Obětuj Euterpé párek labutí," odpověděl Petro-

nius, "vychvaluj caesarovy písně a posmívej se věšt-

bám. Doufám, že od nynějška nebude řvaní lvů rušit

spánek tvůj, ani tvé lygijské lilie."

"Ne," řekl Vinicius, "teď jsem úplně klidný."

"Kéž je vám Fortuna přízniva. Ale teď pozor, cae-

sar sáhl opět po forminze. Zataj dech, poslouchej a roň

slzy."

Caesar skutečně uchopil formingu a zvedl zrak

vzhůru. V sále utichl hovor a lidé seděli nehybně, jako

by zkameněli. Jen Terpnos a Diodoros, kteří měli cae-

sara doprovázet, hleděli, otáčejíce hlavy, hned na

sebe, hned na jeho ústa a očekávali první tóny písně.

Vtom se však v předsíni strhl ruch a hluk a po

chvíli se za závěsem objevil napřed caesarův propuš-

těnec Faón a hned za ním konsul Lecanius.

Nero svraštil obočí.

"Promiň, božský imperátore," řekl udýchaným

hlasem Faón, "v Římě vypukl požár! Větší část města

je v plamenech!" Když uslyšeli tuto zvěst, všichni vy-

skočili ze svých míst. Nero odložil formingu a řekl:

"Bohové! Spatřím hořící město a dopíši Troiku."

Pak oslovil konsula:

"Jestliže okamžitě vyjedu, uvidím ještě požár?"

"Pane," odpověděl konsul, bledý jako stěna, "nad

městem je jedno moře plamenů. Kouř dusí obyvatele

a lidé omdlévají nebo se v šílenství vrhají do ohně...

Řím hyne, pane!"

Nastala chvíle ticha, kterou přerušil Viniciův vý-

křik:

"Vae misero mihi!"

355

A mladý muž odhodil tógu a jen v tunice vyběhl

z paláce.

Nero však vztáhl ruce k obloze a zvolal:

"Běda ti, posvátné město Priamovo!"

KAPITOLA 20

Vinicius měl sotva čas rozkázat několika otrokům, aby

jeli za ním, a už vyskočil na koně a pádil hlubokou

nocí prázdnými ulicemi Antia směrem na Laurentum.

Strašlivá zvěst ho uvrhla téměř do stavu šílenství

a zdivočelosti, takže v některých okamžicích ani nevě-

děl, co se s ním děje, a měl jen pocit, že na témž koni

sedí za jeho zády neštěstí, a křičíc mu do uší: "Řím

hoří!" šlehá jej i koně a žene je do onoho ohně. Sklonil

prostovlasou hlavu až na krk koně a pádil vpřed jen

tak v tunice, naslepo, nedbaje překážek, o které se

mohl roztříštit. V tom tichu, v té klidné a hvězdnaté

noci vypadali jezdec a kůň, zalití měsíčním svitem,

jako dva přízraky ze sna. Idumský hřebec sklopil uši

nazad, natáhl krk a letěl jako střela kolem nehybných

cypřišů a bílých vill, které v nich byly ukryty. Dusot

kopyt na kamenných deskách probouzel tu a tam psy,

kteří doprovázeli podivný zjev štěkotem a po chvíli,

znepokojeni jeho náhlým objevením, dávali se do vytí,

zvedajíce čumáky k měsíci. Otroci, kteří jeli za Vinici-

em, měli koně mnohem horší, a proto zůstali brzy vza-

du. Vinicius proletěl jako bouře spícím Laurentem

a odbočil k Ardeji, kde měl - stejně jako v Aricii,

v Bovillech a v Ustrinu - od té doby, co přijel do An-

tia, připravené koně, aby mohl v co nejkratším čase

urazit vzdálenost dělící jej od Říma. Maje to na pamě-

ti, vybičovával z koně poslední síly. Za Ardeou se mu

zdálo, že se obloha na severovýchodě potahuje růžovou

září. Mohlo to být i svítání, protože bylo už pozdě a den

v červenci začíná brzy. Avšak Vinicius se nezdržel vý-

356

křiku zoufalství a vzteku, protože se mu zdálo, že je to

zář požáru. Vzpomněl si na Lecaniova slova: "Celé

město je jediné moře plamenů!" a měl chvíli pocit, že

mu opravdu hrozí šílenství, protože docela ztratil na-

ději, že by mohl zachránit Lygii, ba třeba jen dojet do

Říma dříve, než se celé město změní v jedinou hroma-

du popela. Jeho myšlenky byly teď ještě rychlejší než

běh koně a hnaly se před ním jako hejno černých ptá-

ků - zoufalé a nestvůrné. Nevěděl sice, která část

města začala hořet, soudil však, že Zátibří, plné na-

mačkaných domů, skladišť dřeva a dřevěných bud,

v nichž se prodávali otroci, mohlo se první stát pastvou

plamenů. V Římě docházelo dost často k požárům, při

nichž stejně často docházelo k přepadením a k loupe-

žím, a to zvláště ve čtvrtích obydlených chudým a na-

půl barbarským lidem. Co se tedy mohlo dít na Zátibří,

které bylo přece peleší chátry, pocházející ze všech

koutů světa? Tu se mihl Viniciovou hlavou Ursus se

svou nadlidskou silou, jenže i kdyby to byl třeba titán,

a ne člověk, co zmůže proti ničivé síle ohně? A další

můra, která tlačila Řím už dlouhá léta, to byl strach

před vzpourou otroků. Povídalo se, že statisíce těchto

lidí sní o Spartakových časech a čekají jen na příhod-

ný okamžik, aby se mohli chopit zbraně proti svým

utlačovatelům a proti městu. A teď nastal takový oka-

mžik! Je možné, že tam, ve městě, zuří kromě požáru

i masakr a boj. Je možné, že se na město vrhli i praeto-

riáni a vraždí na caesarův rozkaz. A Viniciovi vstaly

náhle hrůzou vlasy na hlavě. Vzpomněl si na všechny

rozhovory o požárech měst, které se v poslední době

s podivnou houževnatostí vedly u caesarova dvora,

vzpomněl si na caesarovy stížnosti, že musí líčit hořící

město, aniž kdy viděl skutečný požár, na jeho pohrda-

vou odpověď Tigellinovi, který sliboval zapálit Antium

anebo umělé dřevěné město, a konečně na caesarovo

naříkání na Řím a na zapáchající uličky na Subuře.

Ano! To caesar dal zapálit město! On jediný se toho

mohl odvážit a jediný Tigellinus se mohl uvolit takový

357

rozkaz vykonat. Ale hoří-li Řím na caesarův rozkaz,

kdo pak může zaručit, že i obyvatelstvo nebude na

jeho rozkaz vyvražděno? Ten netvor je schopen i tako-

vého činu. Tedy požár, vzpoura otroků a masakr! Jaký

to strašný chaos, jaké rozpoutání ničivých živlů a lid-

ské zvířeckosti! A v tom všem je Lygie! Viniciovo sté-

nání se mísilo s chrapotem a sténáním koně, který bě-

žel po silnici, jež k Aricii neustále stoupala, už z po-

sledních sil. Kdo vyrve Lygii z hořícího města a kdo ji

může zachránit? Teď si Vinicius docela lehl na koně

a zabořil prsty do hřívy, schopen zakousnout se v bo-

lesti do koňského krku. Ale v tom okamžiku nějaký

jezdec, ženoucí se také jako vichřice, jenže na opačnou

stranu, do Antia, křikl, když ho míjel: "Roma hyne!"

a pádil dál. K Viniciovým uším dolétlo jen ještě slovo

"bohové"; zbytek přehlušil dusot kopyt. Avšak toto slo-

vo způsobilo, že se vzpamatoval. Bohové! Vinicius

vztyčil pojednou hlavu, vztáhl ruce k obloze pokryté

hvězdami a začal se modlit: "Ne vás vzývám, jichž

chrámy planou, ale Tebe! Ty sám jsi trpěl, Ty jediný jsi

milosrdný! Ty jediný jsi chápal lidskou bolest! Tys při-

šel na svět, abys naučil lidi soucitu, ukaž jej tedy teď!

Jsi-li takový, jak to o tobě říkají Petr a Pavel, zachraň

mi Lygii. Vezmi ji do náruče a vynes z plamenů. Ty to

můžeš! Vrať mi ji a já ti dám svou krev. A nechceš-li to

učinit pro mne, učiň to pro ni. Ona tě miluje a důvěřuje

ti. Slibuješ život a štěstí po smrti, ale štěstí po smrti ji

nemine, ona však nechce ještě umírat. Nech ji žít. Vez-

mi ji na ruce a vynes ji z Říma. Ty to můžeš... Leda že

bys nechtěl..."

A tu přestal, protože cítil, že další modlitba by se

mohla změnit v hrozbu. Bál se urazit Boha ve chvíli,

kdy nejvíce potřeboval jeho slitování a dobrodiní. Ule-

kl se při pouhém pomyšlení na to, a aby si v myšlen-

kách nepřipustil ani stín hrozby, začal znovu šlehat

koně, a to tím spíše, že ve svitu měsíce se před ním

bělaly zdi Aricie, ležící na půli cesty do Říma. Za něja-

kou chvíli prolétl tryskem kolem Merkurova chrámu,

358

který stál v háji před městem. Už tu zřejmě věděli

o neštěstí, protože před chrámem bylo neobvykle ruš-

no. V letu spatřil Vinicius na schodech a mezi sloupy

roje lidí, svítících si pochodněmi, lidí, kteří se tlačili

pod ochranu tohoto boha. Avšak cesta nebyla už ani

tak prázdná, ani tak volná jako za Ardeou. Davy spě-

chaly sice do háje postranními pěšinami, ale i na hlav-

ní silnici postávaly skupinky, které rychle uskakovaly

před pádícím jezdcem. Z města se ozýval šumot hlasů.

Vinicius se tam vřítil jako vichřice, poraziv a pošlapav

cestou několik lidí. Ze všech stran ho obklopily výkři-

ky: "Řím hoří! Město je v plamenech! Bohové, zachraň-

te Řím!"

Kůň klopýtl, ale stržen pevnou rukou, sedl si na

zadní nohy před krčmou, kde měl Vinicius dalšího

koně na výměnu. Otroci, jako by očekávali pánův pří-

chod, stáli před krčmou a na jeho rozkaz běželi o pře-

kot pro nového koně. Vinicius však spatřil oddíl desíti

jízdních praetoriánů, kteří jeli zřejmě z města do An-

tia se zprávami. Přiskočil k nim a začal se vyptávat:

"Která část města hoří?"

"Kdo jsi?" zeptal se desátník.

"Vinicius, vojenský tribun a augustián! Odpověz,

je-li ti život milý!"

"Požár vypukl, pane, v krámcích u Velikého cirku.

Když nás vyslali, byl střed města v plamenech."

"A Zátibří?"

"Plameny tam dosud nedošly, ale zachvacují s ne-

zadržitelnou silou nové a nové čtvrti. Lidé hynou žá-

rem a v kouři a jakákoli záchrana je nemožná."

V tom okamžiku podali Viniciovi nového koně.

Mladý tribun naň vyskočil a hnal se dále.

Jel teď na Albanum, nechávaje stranou Albalongu

a její nádherné jezero. Silnice z Aricie stoupala do vrš-

ku, který zcela zacláněl obzor i Albanum, ležící na jeho

druhé straně. Vinicius však věděl, že až vyjede na vr-

cholek, spatří nejen Bovilly a Ustrinum, kde na něho

čekají noví koně, nýbrž i Řím. Za Albanem se totiž

359

prostírala po obou stranách Appiovy cesty rovná, níži-

natá Kampanie, po níž se k městu táhly jen arkády

akvaduktu, takže už nic nebránilo rozhledu.

"S vrcholku spatřím plameny," říkal si.

A znovu začal pobízet koně.

Avšak ještě než dospěl na vrchol kopce, ucítil

v obličeji závan větru a s ním dolétl k jeho chřípí zá-

pach kouře.

A vtom začal zlátnout i vrcholek pahorku.

"Záře!" pomyslil si Vinicius.

Noc však bledla už dlouho, rozbřesk přecházel ve

svítání a na všech blízkých kopcích svítily už také zla-

té a růžové záblesky, které mohly pocházet stejně od

požáru jako od červánků. Vinicius dospěl na vrcholek

a zde ho ohromila strašná podívaná.

Celá nížina byla pokryta dýmy, tvořícími jakoby

jediný, těsně nad zemí se válející mrak, v němž zmize-

la města, akvadukty, villy, stromy; a na konci té šedé,

strašné plochy hořelo na pahorcích město.

Požár však neměl podobu ohnivého sloupu, jak

tomu bývá, hoří-li jednotlivá, byť sebevětší budova.

Byl to spíše dlouhý pás, podobající se červánkům.

Nad tím pásem se vznášel jakoby násep kouře,

místy úplně černý, místy hrající do růžova a do krvava,

soustředěný, nafouklý, hustý, převalující se jako had,

když se stáčí a opět natahuje. Tento strašný val jako

by chvílemi zavaloval i ohnivý pás, takže se zužoval do

pouhé stužky, ale chvílemi jej zase oheň ozařoval ze-

zdola a měnil jeho spodní chuchvalce v ohnivé vlny.

Kouř i plameny se táhly od jednoho konce obzoru

k druhému, ohraničujíce jej jako pás lesa. Sabinské

vrchy nebylo vůbec vidět.

Viniciovi se na prvý pohled zdálo, že to nehoří jen

město, ale celý svět a že se z toho oceánu ohně a dýmu

nemůže zachránit žádná bytost.

Od požáru vál stále silnější vítr a přinášel zápach

spáleniny a čoud, který zahaloval zrakům i docela

blízké předměty. Byl už jasný den a slunce ozářilo vr-

360

cholky nad Albským jezerem. Avšak jasně zlaté ranní

paprsky se zdály skrz čoud rezavé a nedomrlé. Vini-

cius, sjížděje k Albanu, dostával se do stále hustšího

a neproniknutelnějšího kouře. Městečko samo bylo

v něm docela ponořeno. Zneklidnění lidé se vyhrnuli

do ulic a bylo hrůza pomyslit, co se asi děje v Římě,

když už tady se těžce dýchalo.

Vinicia se zmocnilo opět zoufalství a hrůzou mu

začaly vstávat vlasy na hlavě. Pokoušel se však utěšo-

vat, jak mohl. "Není možné," uvažoval, "aby celé město

vzplanulo najednou. Vítr vane od severu a žene dým

jen sem na tu stranu. Na druhé straně takový dým

nebude. Zátibří, odděleno od ostatního města řekou, se

snad zachránilo docela, ale i kdyby ne, Ursus bude mít

dost času, aby se i s Lygií dostal Janiculskou branou

Ven a unikl tak nebezpečí. A není také možné, aby za-

hynulo všechno obyvatelstvo a aby město, které vlád-

ne světu, bylo i se svými obyvateli smazáno z povrchu

zemského. Vždyť dokonce i v dobývaných městech,

kde zuří oheň i masakr, zůstává vždycky jistý počet

lidí naživu. Proč by tedy musila zahynout právě Lygie?

Vždyť nad ní bdí Bůh, který sám zvítězil nad smrtí!"

Uvažuje takto, začal se znovu modlit a podle obyčeje,

jemuž byl zvyklý, sliboval Kristovi veliké oběti a dary.

Když projel Albanem, jehož obyvatelstvo sedělo téměř

všechno na střechách a na stromech a dívalo se na

Řím, uklidnil se trochu a získal opět rozvahu. Napadlo

mu také, že o Lygii pečuje nejen Ursus, nýbrž i Linus

a apoštol Petr. Už pouhé pomyšlení na to mu vlilo do

srdce novou naději. Petr byl pro něho vždycky záhad-

nou, ba téměř nadlidskou bytostí. Od okamžiku, kdy

ho slyšel v Ostrianu, utkvěl v něm podivný dojem,

o němž psal na počátku svého pobytu v Antiu Lygii: že

totiž každé slovo tohoto starce je pravda nebo se prav-

dou musí stát. Bližší známost, kterou uzavřel s apošto-

lem za své nemoci, tento dojem ještě posílila a změnila

jej v nezlomnou víru. Jestliže tedy Petr požehnal jeho

lásce a slíbil mu Lygii, pak nemůže Lygie zahynout

361

v plamenech. Město může shořet, ale ani jiskřička

z požáru nepadne na její šat. Po bezesné noci, šílené

jízdě a vnitřním otřesu začalo se teď Vinicia zmocňo-

vat podivné vytržení, v němž se mu zdálo možné vše-

chno: Petr udělá nad plameny kříž, jediným slovem je

otevře a oni projdou v bezpečí ohnivou alejí. A Petr

přece zná věci budoucí, předvídal tedy bezpochyby

i tuto katastrofu, jak by tedy mohl nevarovat a nevy-

vést z města křesťany a s nimi i Lygii, kterou miluje

jako vlastní dceru? A Viniciovo srdce se začalo naplňo-

vat stále větší nadějí. Napadlo mu, že utíkají-li z měs-

ta, mohl by je najít v Bovillech nebo je potkat cestou.

Možná že se mezi těmito domy, rozsetými teď stále

hustěji po celé Kampanii, objeví už v příštím okamži-

ku milovaný obličej.

Zdálo se mu to tím pravděpodobnější, že potkával

na silnici stále více lidí, kteří opustili město a jeli do

Albských hor, aby se zachránili před požárem a dostali

se za hranice dýmu. Nebyl ještě ani v Ustrinu a musel

zpomalit, protože na silnici byl velký nával. Kromě pě-

ších lidí, nesoucích své věci na zádech, potkával obtí-

žené koně, muly, vozy naložené majetkem a konečně

i lektiky, v nichž otroci nesli bohatší občany. Ustrinum

bylo už tak nabito uprchlíky z Říma, že bylo nesnadné

protlačit se davem. Na náměstí, pod sloupovím chrámů

a na ulicích se to uprchlíky jen hemžilo. Tu a tam za-

čali už lidé rozbíjet stany, pod nimiž měly najít útulek

celé rodiny. Jiní tábořili pod širým nebem, křičíce,

vzývajíce bohy nebo proklínajíce svůj osud. V tom vše-

obecném zděšení bylo těžko se na něco doptat. Lidé,

které Vinicius oslovoval, neodpovídali buď vůbec, ane-

bo k němu pozvedli oči děsem napůl šílené a odpovída-

li, že hyne město i svět. Od Říma proudily nové a nové

davy mužů, žen a dětí, zvyšujíce ještě zmatek a nářek.

Někteří se v tlačenici navzájem ztratili a teď se zoufa-

le hledali. Jiní se bili o místa k táboření. Houfy polodi-

vokých pastevců z Kampanie přitáhly do městečka,

hledajíce tu čerstvé zprávy anebo příležitost ke kráde-

362

žím, které jim usnadňoval zmatek. Skupiny otroků

všech národností a gladiátorů začaly tu a tam plenit

domy a villy v městě a bít se s vojáky, kteří bránili

obyvatele.

Teprve senátor Iunius, kterého Vinicius spatřil

v hloučku batavských otroků před krčmou, podal mu

přesnější zprávu o požáru. Oheň vypukl opravdu

u Velkého cirku, v místech mezi Palatinem a Caeliem,

avšak rozšířil se s nepochopitelnou rychlostí, takže

zachvátil celý střed města. Od Brennových dob nepo-

tkala město taková katastrofa. Cirk shořel celý, stejně

jako krámky a domy kolem, vyprávěl Iunius, Aventi-

num a Caelius jsou v ohni. Plameny obešly Palatin

a dostaly se na Cariny...

Iunius, jenž měl na Carinách nádhernou insulu pl-

nou uměleckých děl, která nesmírně miloval, nabral

při těchto slovech hrst špinavého prachu, posypal si

jím hlavu a chvíli zoufale bědoval.

Ale Vinicius ho uchopil za ramena a zatřásl jím.

"I můj dům je na Carinách," řekl, "ale když hyne

všecko, ať zhyne i on."

Potom si vzpomněl, že Lygie mohla uposlechnout

jeho rady a přestěhovat se k Aulům.

"A Vicus Patricius?" zeptal se.

"V plamenech!" odpověděl i Iunius.

"A Zátibří?"

Iunius naň udiveně pohlédl.

"Copak Zátibří!" řekl a dlaněmi si sevřel zbolavělé

skráně.

"Mně záleží na Zátibří více než na celém Římě,"

vykřikl prudce Vinicius.

"Pak se tam tedy dostaneš leda po Via Portuensis,

protože pod Aventinem tě udusí žár... Zátibří?... Ne-

vím. Oheň tam snad ještě nemohl proniknout, ale zda

tam v tomto okamžiku už nepronikl, to vědí jen

bozi..."

Tu Iunius na okamžik zaváhal a pak řekl ztlume-

ným hlasem:

363

"Vím, že mě neprozradíš, povím ti tedy, že to není

obyčejný požár. Cirk zakázali hasit... Sám jsem to

slyšel... Když začaly hořet domy kolem, volaly tisíce

hlasů: ,Smrt těm, kdož hasí!' Nějací lidé probíhají měs-

tem a házejí do domů hořící pochodně... Naopak lid

se zase bouří a volá, že město hoří na rozkaz. Nic víc ti

neřeknu. Běda městu, běda nám všem i mně! To, co se

tam děje, lidský jazyk nevypoví. Lidé hynou v ohni

nebo se navzájem vraždí v tlačenici... To je konec

Říma!"

A znovu začal opakovat: "Běda městu i nám!",

avšak Vinicius vyskočil na koně a vyrazil vpřed po Ap-

piově silnici.

Jenže teď se spíše jen prodíral řekou lidí a povozů

valících se z města.

Město, zachvácené strašlivým požárem, leželo

nyní před Viniciem jako na dlani... Od moře plamenů

a kouře sálal hrozný žár a lidské výkřiky nebyly s to

přehlušit praskot a hukot ohně.

KAPITOLA 21

Čím více se Vinicius blížil k městským hradbám, tím

mu bylo jasnější, že nebylo tak nesnadné dostat se

k Římu, jak bude nesnadné proniknout do středu měs-

ta. Bylo těžké se protlačit po Appiově silnici, protože

byla plná lidí. Domy, pole, hřbitovy, zahrady a chrámy,

ležící po obou jejích stranách, se přeměnily v tábořiště.

V Martově chrámu, stojícím hned u Porta Appia, vyra-

zil dav dveře, hledaje uvnitř útulek na noc. Na hřbito-

vech obsazovali lidé větší hrobky a sváděli o ně bitky,

při nichž tekla i krev. Ustrinum se svým zmatkem

zdálo se teď jen lehkým náznakem toho, co se dělo

před branami samého města. Zmizely veškeré ohledy

na závaznost zákonů, na úřední postavení, na rodinné

svazky, na rozdíly stavu. Bylo vidět otroky, jak bijí

364

klacky měšťany. Gladiátoři, opilí vínem uloupeným

v Emporiu, shlukli se do velkých houfů a probíhali

s divokým křikem tábořišti u silnice, rozhánějíce lidi,

vše ničíce a loupíce. Spousta barbarů, vystavených ve

městech na prodej, poutíkala z prodejních bud. Požár

a záhuba města znamenaly pro ně konec otroctví a ho-

dinu pomsty zároveň. A tak, zatímco domácí obyvatel-

stvo, které ztrácelo v ohni všechen majetek, zoufale

vztahovalo ruce k bohům a modlilo se o záchranu, bar-

baři rozháněli s radostným vytím zástupy, stahovali

lidem oděv z těla a zmocňovali se mladších žen. S nimi

se spojovali otroci, kteří sloužili v Římě už dlouho,

chuďasi nemající na těle nic než vlněnou zástěru ko-

lem boků, strašná individua z různých brlohů, indivi-

dua, která jsi ve dne na ulicích nikdy neviděl a jejichž

existenci v Římě jsi mohl sotva tušit. Tento dav Asia-

tů, Afričanů, Řeků, Thráků, Germánů a Britanů, vřís-

kající všemi jazyky světa, divoký a rozvášněný, šílel,

protože se domníval, že nadešla chvíle, kdy si může

vynahradit léta utrpení a bídy. Nad tou rozvlněnou lid-

skou tlačenicí se v záblescích slunce a požáru mihotaly

přilby praetoriánů, pod jejichž ochranu se utíkalo

klidnější obyvatelstvo a kteří musili na mnoha mís-

tech zaútočit na rozběsněnou chátru. Vinicius viděl za

svého života dost dobývaných měst, ale jeho oči se ni-

kdy nedívaly na podívanou, v níž by se zoufalství, slzy,

bolest, nářek, divoká radost, šílenství, vztek a rozběs-

něnost spojily dohromady v tak nesmírný chaos.

A nad tou vlnící se, pološílenou lidskou mačkanicí hu-

čel požár, hořelo na pahorcích největší město světa,

sálalo do toho zmatku svým ohnivým dechem a zaha-

lovalo jej dýmem, nad nímž nebylo už vidět modrou

oblohu. S největším úsilím, vydávaje se co chvíli v ne-

bezpečí života, dorazil konečně mladý tribun k Appio-

vě bráně, ale tu poznal, že čtvrtí Porta Capena se do

města nedostane, a to nejen pro tlačící se zástupy lidí,

nýbrž i pro strašný žár, od něhož se hned za branou

chvěl všechen vzduch. Most u Porta Trigemina, proti

365

chrámu Bony Dey tehdy ještě nestál, a tak, chtěl-li

se dostat za Tiber, musel se protlačit až ke Kolovému

mostu; to znamenalo projet kolem Aventina částí měs-

ta zalitou jediným mořem plamenů. Bylo to naprosto

nemožné. Vinicius pochopil, že se musí vrátit směrem

k Ustrinu, tam odbočit z Appiovy silnice, přejet řeku

pod městem a dostat se na Via Portuensis, která vedla

přímo na Zátibří. Ani to však nebylo snadné, protože

na Appiově silnici byl stále větší zmatek. Musel by si

tudy klestit cestu leda mečem a Vinicius nebyl ozbro-

jen, protože opustil Antium tak, jak ho zpráva o požáru

zastihla v caesarově ville. Avšak u Merkurova prame-

ne uviděl známého praetoriánského centuriona, který

bránil v čele několika desítek lidí přístup do obvodu

chrámu. Vinicius mu rozkázal, aby jel za ním, a centu-

rio, když poznal tribuna, neodvážil se rozkazu odporo-

vat.

Vinicius se ujal sám vedení oddílu, a zapomenuv

pro tento okamžik na Pavlovy výklady o lásce k bližní-

mu, zatlačoval a roztínal před sebou dav, a to se spě-

chem, který se stal osudný mnohým, kdož nestačili

včas uhnout. Pronásledovaly je kletby a spršky kame-

ní, avšak Vinicius si toho nevšímal, chtěje se co nej-

rychleji dostat na volnější místa. Přesto však postupo-

vali kupředu jen s největším úsilím. Lidé, kteří se už

utábořili, nechtěli vojákům uhýbat z cesty a proklínali

nahlas caesara i praetoriány. Na některých místech se

dav stavěl hrozivě na odpor. K Viniciovu sluchu dolé-

haly hlasy obviňující Nerona, že zapálil město. Lidé

otevřeně hrozili smrtí jemu i Poppaei. Výkřiky: "San-

nio!", "Histrio!" (šašek, komediant) a "Matkovrah!" roz-

léhaly se kolem na každém kroku. Někteří volali, aby

Nerona odvlekli k Tiberu, jiní zase, že Řím byl už dost

trpělivý. Bylo jasné, že tyto výhrůžky se mohou pro-

měnit v otevřenou vzpouru, která může vypuknout

každým okamžikem, najde-li se vůdce. Zatím se vztek

a zoufalství davů vybíjely na praetoriánech, kteří se

nemohli dostat z tlačenice také proto, že cestu zatara-

366

sovaly hromady věcí vynesených narychlo z ohně:

truhly a sudy s potravinami, různé cennější kusy zaří-

zení, nádobí, dětské kolébky, ložní přikrývky, vozy

a ruční nosítka. Tu a tam došlo k střetnutím, ale prae-

toriáni si dovedli rychle poradit s bezbranným lidem.

Když Vinicius s námahou přejel napříč Latinskou, Nu-

miciovu, Ardejskou, Lavinijskou a Ostijskou silnici,

vyhýbaje se při tom villám, zahradám, hřbitovům

a chrámům, dostal se konečně do městečka zvaného

Vicus Alexandrii, za nímž se přepravil přes Tiber. Zde

už bylo volněji a méně kouře. Od uprchlíků, kterých

však bylo dost i tady, se dozvěděl, že na Zátibří za-

chvátil požár jen některé uličky, ale že se před silou

plamenů nezachrání určitě nic, protože tam jsou lidé,

kteří oheň úmyslně zakládají a zakazují hasit, křičíce,

že to dělají na rozkaz. Mladý tribun nebyl teď už vůbec

na pochybách, že to skutečně caesar dal zapálit Řím,

a pomsta, o kterou volaly davy, zdála se mu správná

a spravedlivá. Neboť co horšího mohl udělat třeba

Mithridates nebo kterýkoli nejzarytější nepřítel

Říma? Míra byla dovršena, šílenství bylo už příliš

zvrhlé a lidský život v něm se stal nemožný. Vinicius

věřil, že Neronova hodina odbila, že tyto trosky, v něž

se rozpadá město, musejí zavalit zvrhlého šaška i se

všemi jeho zločiny. Kdyby se našel člověk dost smělý,

aby se postavil do čela zoufalému obyvatelstvu, mohlo

by k tomu dojít v několika hodinách. Tu se začaly Vi-

niciovou hlavou míhat odvážné a pomstychtivé myš-

lenky: a co kdyby to udělal on? Rodinu Viniciů, z níž

vzešla až do nedávných časů celá řada konzulů, znal

celý Řím. Davy potřebují jen jméno. Vždyť už jednou,

když bylo odsouzeno k smrti čtyři sta otroků praefekta

Pedania Secunda, nedošlo jen tak tak ke vzpouře

a k občanské válce, co by se tedy stalo dnes, tváří

v tvář té strašné katastrofě, daleko největší ze všech,

které postihly Řím za těch osm století jeho existence.

Kdo svolá Quirity do zbraně (uvažoval Vinicius), ten

určitě svrhne Nerona a sám se oděje do purpuru. Proč

367

by to tedy neměl učinit on? Je statečnější, energičtější

a mladší než ostatní augustiáni... Nero sice velí třice-

ti legiím, stojícím na hranicích impéria, ale cožpak se

při zvěsti o spálení Říma a jeho chrámů nevzbouří

i tyto legie a jejich velitelé? A tak by se on, Vinicius,

mohl stát caesarem. Mezi augustiány se přece šeptá,

že jakýsi prorůček předpověděl purpur Othonovi. Je

snad Vinicius horší než on? A snad by mu v tom pomo-

hl svou božskou mocí i Kristus? Není to nakonec jeho

vnuknutí? "Kéž by tomu tak bylo!" zvolal v duchu Vini-

cius. Pak by se pomstil Neronovi za to, že uvrhl Lygii

do nebezpečí, i za svůj neklid, zavedl by vládu sprave-

dlnosti a pravdy, šířil by Kristovo učení od Eufratu až

k mlžným břehům Británie a zároveň by oděl do pur-

puru Lygii a učinil ji paní světa.

Avšak tyto myšlenky, vyšlehnuvší mu z hlavy

jako snop jisker z hořícího domu, brzy jako jiskry

zhasly. Napřed musí zachránit Lygii. Hleděl nyní na

katastrofu zblízka, znovu se ho tedy zmocnil strach,

a když viděl to moře plamenů a dýmu, když stál teď

tváří v tvář strašné skutečnosti, ona důvěra, s níž věřil,

že apoštol Petr zachrání Lygii, zmizela z jeho srdce

docela. Podruhé se ho zmocnilo zoufalství, a tak, když

se dostal na Via Portuensis, která vedla přímo na Zá-

tibří, nevzpamatoval se až v bráně, kde mu opakovali

to, co říkali předtím uprchlíci, že totiž většina této

čtvrti není dosud zachvácena požárem, i když se požár

rozšířil na několika místech už i za řeku.

Avšak i Zátibří bylo plné kouře a prchajících

davů, jimiž se prodírat bylo ještě nesnadnější než

předtím, protože lidé zde měli více času, a tak zachra-

ňovali více věcí. Sama hlavní Přístavní silnice byla

jimi na mnoha místech docela zatarasena a u Augus-

tovy naumachie se jich kupily celé hromady. Užší ulič-

ky, v nichž se nahromadilo více kouře, byly doslova

nepřístupné. Obyvatelstvo z nich utíkalo v tisících. Vi-

nicius viděl cestou srdcervoucí scény. Dvě lidské řeky,

valící se proti sobě, setkaly se nejednou v úzkém prů-

368

chodu, přetlačovaly se navzájem a bojovaly proti sobě

na život a na smrt. Lidé se bili a šlapali jedni po dru-

hých. Rodiny se ve zmatku navzájem ztrácely, matky

volaly zoufale své děti. Viniciovi vstávaly vlasy na hla-

vě při pomyšlení, co se asi děje v místech blíže požáru.

V tom křiku a zmatku se mohl těžko na něco vyptávat

nebo rozumět jednotlivým výkřikům. Co chvíli se

z druhého břehu řeky přivalily nové chuchvalce dýmu,

černého a tak těžkého, že se válely těsně při zemi a za-

halovaly domy, lidi a všechny předměty, tak jak je za-

haluje noc. Avšak vítr, způsobený požárem, je opět

rozvíval a Vinicius mohl postupovat opět dále směrem

k uličce, kde stál Linův dům. Vedro červencového dne,

znásobené žárem sálajícím od hořících čtvrtí, bylo už

nesnesitelné. Kouř štípal do očí, plíce měly nedostatek

vzduchu. Dokonce i ti, kdož zůstali dosud v domech,

protože doufali, že se plameny nerozšíří za řeku, začali

nyní své domy opouštět, takže se tlačenice zvětšovala

hodinu od hodiny. Praetoriáni provázející Vinicia zů-

stali vzadu. V tom návalu poranil někdo kladivem jeho

koně, takže začal pohazovat krvácející hlavou, vzpínat

se a odmítat jezdci poslušnost. Lidé poznali Vinicia po

bohaté tunice augustiána a okamžitě se kolem ozvaly

výkřiky: "Smrt Neronovi a jeho žhářům!" Nastal oka-

mžik hrozivého nebezpečí. Na Vinicia se napřáhly

stovky rukou, avšak vyplašený kůň s ním uskočil, roz-

dupávaje lidi, a zároveň se přivalila nová vlna černého

kouře a zahalila ulici do tmy. Vinicius viděl, že nepro-

jede, seskočil tedy na zem a běžel pěšky, prodíraje se

podél zdi a tu a tam vyčkávaje, až ho mine prchající

dav. V duchu si říkal, že je to zbytečné úsilí. Lygie

může být už mimo město, může se právě teď zachra-

ňovat útěkem. A snazší by bylo najít špendlík na bře-

hu moře než ji v té mačkanici a v tom chaosu. Vinicius

však chtěl dorazit k Linovu domu třeba za cenu života.

Chvílemi se zastavoval a protíral si oči. Utrhl lem tuni-

ky, přitiskl si jej k nosu a k ústům a tak běžel dále.

Čím více se blížil k řece, tím strašnější byl žár

369

kolem něho. Vinicius věděl, že požár vypukl v okolí

Velkého cirku, a proto zpočátku soudil, že žár sálá od

jeho dohořívajících zbytků, od Fora Boarium a od Ve-

labra, které ležely nedaleko a požár je tedy musel za-

chvátit také. Avšak horko bylo už nesnesitelné. Jakýsi

uprchlík, poslední, kterého tu Vinicius spatřil, stařec

o berlích, vykřikl: "Nepřibližuj se k Cestiovu mostu!

Celý ostrov je v plamenech!" Nemohl se už déle oddá-

vat iluzím. Na zákrutu k Vicu Iudaeorum, na kterém

stál Linův dům, spatřil mladý tribun v mraku kouře

plameny: hořel nejen ostrov, nýbrž i Zátibří, přinej-

menším druhý konec uličky, v níž bydlila Lygie.

Vinicius si však pamatoval, že kolem Linova domu

je zahrada, za níž je směrem k Tiberu nepříliš rozsáh-

lé, ale nezastavěné pole. Tato myšlenka mu dodala na-

děje. Oheň se mohl na tomto prázdném místě zastavit.

V té naději běžel dále, třebaže každý závan větru při-

nášel už nejen kouř, ale i tisíce jisker, které mohly

roznítit požár na druhém konci uličky a odříznout mu

zpáteční cestu.

Konečně však přece jen spatřil před sebou cypřiše

v Linově zahradě. Domy stojící za nezastavěnou plání

hořely už jako hranice dřeva, ale malá Linova insula

stála ještě nedotčena. Vinicius pohlédl vděčně k obloze

a rozběhl se k domku, ačkoliv ho začal pálit už

i vzduch. Dveře byly zavřeny, ale Vinicius do nich str-

čil a vřítil se dovnitř.

V zahradě nebylo živé duše a zdálo se, že i dům je

úplně prázdný.

"Snad poomdlévali v tom kouři a žáru," napadlo

Viniciovi.

A dal se do volání:

"Lygie! Lygie!"

Odpovědělo mu mlčení. V tichu bylo slyšet jen hu-

kot vzdáleného požáru.

"Lygie!"

A pojednou dolehl k jeho sluchu onen ponurý

zvuk, který slyšel v této zahrádce už jednou. Na neda-

370

lekém ostrově vzplanulo zřejmě vivárium, stojící ne-

daleko Aesculapiova chrámu. To začala řvát strachem

nejrůznější zvířata a s nimi i lvi. Viniciovým tělem

proběhlo od hlavy až k patě mrazivé zachvění. Už po-

druhé, vždy ve chvíli, kdy celá jeho bytost je soustře-

děna v myšlenkách na Lygii, ozývají se ty strašné hla-

sy jako předzvěst neštěstí, jako zlověstná věštba ne-

známé budoucnosti.

Byl to však jen krátký, chvilkový dojem, protože

hukot požáru, ještě strašnější než řev zvířat, přikazo-

val pomýšlet na něco jiného. Lygie sice na volání ne-

odpověděla, ale mohla ležet v ohroženém domě

v mdlobách anebo otrávena dýmem. Vinicius vběhl do-

vnitř. Malé atrium bylo prázdné a ztemnělé dýmem.

Hledaje po hmatu dveře vedoucí do cubiculí, všiml si

mihotavého plaménku lampičky, a když přistoupil blí-

že, spatřil lararium a v něm místo lárů kříž. Pod tím

křížem hořel kahánek. Hlavou mladého čekatele křtu

se mihla jako blesk myšlenka, že tento kříž mu posí-

lá to světélko, s nímž bude moci najít Lygii. Uchopil

tedy kahánek a začal hledat cubicula. Když našel

první, odhrnul závěs, posvítil si kahánkem dovnitř

a rozhlížel se.

Avšak ani tady nikdo nebyl. Vinicius si však byl

jist, že našel Lygiino cubiculum, protože na hřebících

zaražených do stěny visel její oděv a na lůžku leželo

capitium, těsný šat, který nosily ženy na těle. Vinicius

jej popadl, přitiskl ke rtům, a přehodiv si jej přes ra-

meno, dal se do dalšího hledání. Domek byl malý, a tak

prohledal v krátkém čase všechny místnosti, ba

i sklep. Avšak nikde nenašel živé duše. Bylo nad slun-

ce jasnější, že Lygie, Linus a Ursus hledali tak jako

ostatní obyvatelstvo záchranu před požárem v útěku.

"Musím je hledat mezi lidmi za branami města," po-

myslil si Vinicius.

Nedivil se ani příliš, že je nepotkal na Via Portu-

ensis, mohli totiž opustit Zátibří opačnou stranou,

směrem k Vatikánskému pahorku. Buď jak buď, aspoň

371

před ohněm se zachránili. Viniciovi spadl kámen ze

srdce. Viděl sice, s jakým strašným nebezpečím je spo-

jen útěk, ale pomyšlení na nesmírnou Ursovu sílu mu

dodávalo naděje. "Teď musím odtud prchat," uvažoval

v duchu, "a dostat se přes Domitiiny zahrady do za-

hrad Agrippininých. Tam je najdu. Kouř tam nebude

tak strašný, protože vítr vane od Sabinských vrchů."

Byl však už nejvyšší čas, aby pomýšlel na vlastní

záchranu, neboť proud plamenů se od ostrova neustále

blížil a chuchvalce dýmu už téměř docela zahalily ulič-

ku. Kahánek, jímž si v domě svítil, zhasl v průvanu.

Vinicius vyběhl na ulici a běžel, co měl sil, k Via Portu-

ensis, týmž směrem, odkud přišel, ale zdálo se, že ho

požár svým ohnivým dechem pronásleduje. Hned jej

zahaloval novými a novými chuchvalci kouře, hned ho

zasypával jiskrami, které mu padaly do vlasů, na krk,

na oděv. Tunika na něm začala na několika místech

doutnat, ale on toho nedbal a běžel dále v obavě, že by

ho mohl zadusit dým. V ústech cítil příchuť spáleniny

a sazí, v krku a na plicích ho pálilo, jako by mu tam

hořelo. Krev se mu hrnula do hlavy, takže v některých

okamžicích viděl všechno červeně, ba i dým mu připa-

dal rudý. A tu si v duchu říkal: "Ten oheň je živý! Lépe

bude, když se vrhnu na zem a zahynu." Běh ho unavo-

val víc a více. Hlava, krk a záda měl zality potem

a tento pot ho pálil jako vřelá voda. Nebýt Lygiina

jména, které si v duchu opakoval, nebýt jejího capitia,

do něhož si zabalil ústa, byl by klesl. O chvíli později

však nerozeznával už ani uličku, jíž běžel. Poznenáhlu

ho opouštělo vědomí, uvědomoval si jen, že musí běžet,

protože na volném prostranství ho očekává Lygie, kte-

rou mu slíbil apoštol Petr. A pojednou se ho zmocnila

jakási podivná, už polou horečnatá jistota, podobající

se vidinám před smrtí, že ji musí uvidět, oženit se s ní

a pak že okamžitě zemře.

Běžel už jako opilý, potáceje se z jedné strany uli-

ce na druhou. Avšak vtom došlo v příšerném požáru,

který zachvátil obrovské město, k jakési změně. Vše,

372

co dosud ještě jen doutnalo, změnilo se zřejmě v jediné

moře plamenů, protože vítr přestal přinášet dým a ten,

který se nahromadil v uličkách, rozehnal šílený nápor

rozpáleného vzduchu. A ten závan hnal teď milióny

jisker, takže Vinicius běžel jako v ohnivém mraku.

Zato však viděl lépe na cestu a právě v okamžiku, kdy

myslil, že užuž klesne k zemi, spatřil konec uličky.

Tento pohled mu dodal nové síly. Když odbočil za roh,

octl se v ulici vedoucí k Via Portuensis a ke Codetan-

skému poli. Jiskry jej přestaly pronásledovat. Pocho-

pil, že podaří-li se mu doběhnout na Přístavní silnici,

bude zachráněn, i kdyby na ní nakrásně padl do

mdlob.

Na konci ulice uviděl opět něco jako mrak, který

zahaloval její ústí. "Jestliže je to kouř," pomyslil si,

"pak už neprojdu." Běžel z posledních sil. Cestou sho-

dil ze sebe tuniku, která už doutnala od jisker a začí-

nala ho pálit jako Nessova košile, a běžel nahý, jen

s Lygiiným capitiem na hlavě a před ústy. Když době-

hl blíže, poznal, že to, co považoval za kouř, byl zvířený

prach, z něhož se ještě ke všemu ozývaly lidské hlasy

a výkřiky.

"Lůza plení domy," řekl si.

Běžel však směrem, odkud se hlasy ozývaly. Buď

jak buď, jsou tam lidé, kteří mu mohou poskytnout

pomoc. S touto nadějí začal vší silou křičet o pomoc,

ještě než k nim doběhl. Ale to bylo jeho poslední vypě-

tí: všechno mu před očima ještě více zrudlo, v plicích

pocítil pojednou nedostatek vzduchu, v kostech nedo-

statek sil - a klesl k zemi.

Lidé ho však uslyšeli, nebo spíše uviděli, a dva

z nich mu běželi na pomoc s nádobami plnými vody.

Vinicius, který padl vyčerpáním, ale neztratil vědomí,

uchopil nádobu do obou rukou a vyprázdnil ji do polo-

viny.

"Díky," řekl. "Postavte mě na nohy, dál už půjdu

sám."

Druhý dělník mu polil hlavu vodou a oba společně

373

jej nejen postavili na nohy, nýbrž zvedli dokonce ze

země a nesli ke skupině ostatních, kteří ho obklopili

a prohlíželi, zda si příliš neublížil. Ta starostlivost Vi-

nicia udivila.

"Lidé," zeptal se, "co jste zač?"

"Bouráme domy, aby se požár nedostal k Přístavní

silnici," odpověděl jeden z dělníků.

"Přišli jste mi na pomoc, když jsem už klesl

k zemi. Díky vám."

"My nesmíme odříci pomoc," ozvalo se několik

hlasů.

Vinicius, který předtím viděl od samého rána jen

rozběsněné davy, rvačky a plenění, zadíval se teď po-

zorněji na tváře, jež jej obklopovaly, a řekl:

"Kéž vám to odplatí ... Kristus."

"Pochváleno budiž jeho jméno!" zvolal celý sbor

hlasů.

"Linus?" zeptal se Vinicius.

Avšak nebyl s to ptát se dál a neslyšel odpověď,

protože dojetím a vysílením ztratil vědomí. Probudil se

teprve na Codetanském poli, v zahradě, obklopen ně-

kolika ženami a muži, a první slova, na která se opět

zmohl, byla:

"Kde je Linus?"

Chvíli nikdo neodpovídal, až pak řekl znenadání

nějaký hlas, který připadal Viniciovi známý:

"Za Nomentánskou branou; odešel do Ostriana ...

před dvěma dny... Pokoj s tebou, perský králi!"

Vinicius se nadzvedl a pak si sedl, protože nad

sebou spatřil mimo všechno očekávání Chilóna.

A Řek mluvil:

"Tvůj dům, pane, pravděpodobně shořel, protože

Cariny jsou v plamenech, ale ty budeš vždycky bohatý

jako Midas. Ó, jaké neštěstí! Křesťané, synu Serapi-

dův, předpovídali už dávno, že toto město zničí oheň...

A Linus je i s Jovišovou dcerou v Ostrianu... Ó, jaké

neštěstí postihlo toto město!..."

Viniciovi se opět udělalo mdlo.

374

"Viděl jsi je?" zeptal se.

"Viděl, pane! Děkuji Kristovi a všem bohům, že

jsem ti mohl oplatit tvá dobrodiní dobrou zprávou. Ale

já ti, Osiride, ještě oplatím, to přísahám při tomto ho-

řícím Římě!"

Venku se stmívalo, ale v zahradě bylo jasno jako

ve dne, protože požár se ještě rozmohl. Zdálo se, že

nehoří už jen jednotlivé čtvrti, ale celé město v šíř

i nadél. Obloha byla rudá, kam oči dohlédly, a na svět

padala rudá noc.

DÍL TŘETÍ

KAPITOLA 1

Záře hořícího města zalila oblohu široko daleko, kam

až lidské oko dohlédlo. Nad pahorky se vykutálel ve-

liký měsíc v úplňku, okamžitě zrudl odleskem požá-

ru do odstínu rozžhavené mědi a zdálo se, že užasle

shlíží na hynoucí světovládné město. Ve zrůžovělých

propastech oblohy svítily hvězdy rovněž růžově, avšak

na rozdíl od obyčejných nocí byla země jasnější než

nebesa. Řím osvětloval jako obrovská hranice celou

Kampanii. V krvavém světle bylo vidět vzdálené vr-

chy, města, villy, chrámy, pomníky a akvadukty, sbí-

hající ze všech okolních hor k městu, a na akvaduk-

tech roje lidí, kteří tam hledali bezpečí, anebo lepší

pohled na požár.

Strašný živel zachvacoval zatím nové a nové čtvr-

ti. Bylo nad všechnu pochybnost, že čísi zločinné ruce

město podpalují, protože nové a nové požáry propuka-

ly v místech, která byla daleko od hlavního ohniska.

Z pahorků, na nichž byl Řím vystavěn, stékaly plame-

ny jako mořské vlny do údolí, hustě zastavěných pěti-

patrovými i šestipatrovými domy, plných bud, krámků,

dřevěných přenosných amfiteátrů, jež sem byly po-

staveny náhodně pro různé podívané, i skladišť dřeva,

oleje, obilí, ořechů, piniových šišek, jejichž semeny se

živil chudý lid, a skladišť oděvů, které byly čas od času

rozdávány chudině hnízdící v těsných brlozích. Tam

nacházel požár dost hořlavé potravy, takže se měnil

téměř v řadu výbuchů a zachvacoval s nevídanou

rychlostí celé ulice. Lidé, tábořící za městem nebo sto-

jící na vodovodech, hádali podle barvy plamenů, co

hoří. Šílený nápor vzduchu zvedal co chvíli z ohnivé

tůně tisíce a milióny rozžhavených ořechových

a mandlových skořápek, které vzlétaly prudce do

vzduchu jako nespočetná hejna svítících motýlů -

a v povětří s třeskotem praskaly, anebo hnány větrem

dopadaly na nové čtvrti, na vodovody a na pole kolem

379

města. Zdálo se, že je nesmysl pomýšlet na záchranu.

Zmatek vzrůstal víc a více, protože zatímco na jedné

straně prchalo městské obyvatelstvo všemi branami

za zdi města, na druhé straně zase přilákal požár tisíce

lidí z okolí, a to jak obyvatele menších měst, tak rolní-

ky a polodivoké pastevce z Kampanie, které sem zvá-

bila také touha po plenění.

Volání "Řím hyne!" se nepřestávalo ozývat z úst

davů. A záhuba města se v oněch dobách zdála záro-

veň koncem moci a zpřetrháním všech svazků, které

až dosud poutaly obyvatelstvo v jeden celek. Však také

chudina, jejíž většině, skládající se z otroků a přivand-

rovalců, nezáleželo vůbec na římské světovládě, začí-

nala se tu a tam chovat hrozivě. Šířily se násilné činy

a loupeže. Vznikal dojem, že už jen podívaná na hy-

noucí město upoutává lidskou pozornost a oddaluje

ještě propuknutí masakru, k němuž dojde okamžitě,

jakmile se město změní ve spáleniště. Statisíce otroků,

zapomínajících, že Řím má kromě chrámů a hradeb

také ještě několik desítek legií ve všech koutech světa,

jako by jen čekalo na heslo a na vůdce. Začalo se ozý-

vat Spartakovo jméno - jenže Spartakus už dávno

nebyl, zato však obyvatelstvo se začalo shromažďovat

a ozbrojovat, čím kdo mohl. Po všech branách kolovaly

nejneuvěřitelnější zvěsti. Jedni tvrdili, že to Vulcanus

na Jovišův rozkaz ničí město ohněm, tryskajícím

z podzemí; jiní zase, že je to Vestina pomsta za vestál-

ku Rubrii. Lidé, kteří o tom byli přesvědčeni, nechtěli

nic zachraňovat, nýbrž obléhali jen chrámy a prosili

bohy o slitování. Avšak nejčastěji se povídalo, že cae-

sar dal zapálit Řím, aby se zbavil zápachu vanoucího

od Subury a aby mohl postavit nové město, jménem

Neronia. Při takovém pomyšlení se lidí zmocňoval

vztek, a kdyby se byl - jak o tom uvažoval Vinicius -

našel vůdce, který by chtěl využít toho výbuchu nená-

visti, Neronova hodina by byla odbila o léta dřív.

Povídalo se také, že caesar zešílel, že dal praeto-

riánům a gladiátorům rozkaz vrhnout se na lid a roz-

380

poutat hromadný masakr. Někteří přísahali na bohy,

že na rozkaz Měděnobradého byla z vivárií vypuštěna

všechna zvěř. Viděli na ulici lvy s hořícími hřívami,

rozběsněné slony a tury, rozdupávající desítky lidí.

Bylo v tom dokonce i kus pravdy, protože sloni, když

viděli blížící se požár, rozbili na několika místech vi-

vária, dostali se na svobodu a prchali v divokém zmat-

ku před ohněm, ničíce jako bouře vše, co jim stálo

v cestě. Mluvilo se o desítkách tisíců lidí, kteří zahynu-

li v ohni. A skutečně jich zahynula spousta. Byli lidé,

kteří ztratili veškeré jmění nebo nejdražší bytosti

a vrhali se v zoufalství do plamenů dobrovolně. Jiní se

udusili dýmem. Ve středu města, mezi Kapitolem, Qui-

rinalem, Viminalem a Esquilinem a pak mezi Palati-

nem a Caeliem, kde byly nejhustěji zastavěné ulice,

propukal požár na tolika místech najednou, že celé

houfy lidí, prchajících jedním směrem, narážely ne-

očekávaně na novou zeď plamenů, postupujících

z opačné strany, a hynuly strašnou smrtí v ohnivé zá-

plavě.

V té hrůze, zmatku a nepříčetnosti lidé ostatně ani

nevěděli, kam utíkat. Cesty byly zavaleny různými

věcmi a na mnoha užších místech docela zataraseny.

Ti, kdož utekli na fóra a náměstí v místech, kde stál

později Flaviův amfiteátr, u chrámu Země, u Liviina

portiku a výše u chrámu Junony Luciny a konečně

mezi Clivem Vibrem a starou Esquilinskou branou,

obklopeni kolem dokola mořem plamenů, zahynuli žá-

rem. V místech, kam požár nepronikl, našly se později

stovky těl uškvařených na uhel, ačkoliv tu a tam vytr-

hávali ti nešťastníci kamenné desky z dlažby a zahra-

bávali se do půl těla do země, aby se tak chránili před

žárem. Takřka ani jedna rodina z těch, které bydlily ve

středu města, nezachránila se celá. A tak bylo u měst-

ských zdí a u všech bran i na všech silnicích slyšet

zoufalé vytí žen, vyvolávajících jména svých drahých,

kteří zahynuli v tlačenici nebo v plamenech.

A tak zatímco jedni žebrali u bohů o slitování,

381

druzí se jim rouhali za tu strašnou pohromu. Bylo vi-

dět starce, kteří vztahovali ruce směrem k chrámu

Jova Liberatora a volali: "Jsi zachránce, zachraň tedy

svůj oltář a město!" Zoufalství se však obracelo hlavně

proti starým římským bohům, kteří měli podle před-

stav obyvatelstva bdít nad městem starostlivěji než

ostatní bozi. Vyšlo však najevo, že jsou bezmocní, a tak

jim lidé spílali. Zato však se stalo, že když se na Via

Asinaria objevil zástup egyptských kněží, stěhujících

Isidinu sochu, kterou zachránili ze svatyně nedaleko

Porta Caelimontana, vrhl se dav do průvodu, zapřáhl

se do vozu, přitáhl jej až k Appijské bráně, a zmocniv

se sochy, postavil ji do Martova chrámu a zbil při tom

Martovy kněze, kteří se odvážili klást odpor. Jinde

vzývali zase Serapida, Baala nebo Jehovu, jehož vy-

znavači se vyrojili z uliček na Subuře a Zátibří a napl-

ňovali křikem a voláním pláně za hradbami města.

V jejich výkřicích se však ozývaly jakoby tóny trium-

fu, a proto, zatímco se někteří Římané připojovali k je-

jich sboru a oslavovali "Pána světa", druzí byli tímto

radostným zmatkem hlasů pobouřeni a snažili se jej

utišit násilím. Tu a tam bylo slyšet, jak muži v nejlep-

ších letech, starci, ženy i děti zpívají podivné a slav-

nostně znějící písně, jejichž smyslu nikdo nerozuměl,

ale v nichž se co chvíli opakovala slova: "Přichází

soudce v den hněvu a pohrom." Tak vypadal ten rozvl-

něný a neutuchající lidský příval, který jako rozbouře-

né moře obléval hořící město.

Avšak nepomáhalo ani zoufalství, ani rouhání, ani

písně. Zdálo se, že pohroma je nepřemožitelná, napro-

stá a neúprosná jako Osud. Nedaleko Pompeiova am-

fiteátru se vzňala skladiště konopí a lan, jichž bylo

zapotřebí celé spousty v circích, arénách i k nejrůzněj-

ším strojům používaným při hrách a zároveň s nimi

vzplanuly budovy plné sudů se smolou, jíž se lana ma-

zala. Celá část města, za níž leželo Martovo pole, zářila

několik hodin tak jasně žlutým plamenem, že se divá-

kům, úděsem zpola nepříčetným, dlouho zdálo, že s ve-

382

likou pohromou byl rovněž převrácen pořádek dne

a noci a že to, co vidí, je sluneční záře. Avšak pak za-

stínila všechny ostatní barvy plamenů jednolitá krva-

vá záplava. Z ohnivého moře tryskaly k rudému nebi

jakoby obrovské fontány a ohnivé sloupy, třepící se ve

výšce v plamenné věchty a chocholy, jichž se zmocňo-

val vítr, měnil je ve zlaté nitě a v chomáče jisker

a unášel je daleko, daleko nad Kampanii, až k Alb-

ským vrchům. Noc byla stále jasnější; zdálo se, že

i vzduch je nasáklý nejen září, nýbrž i plameny. Tiber

tekl živým ohněm. Nešťastné město se změnilo v jedi-

né peklo. Požár zachvacoval větší a větší prostory, bral

útokem pahorky, rozléval se po rovinách, zaplavoval

doliny, šílel, hučel a hřměl.

KAPITOLA 2

Tkadlec Macrinus, do jehož domu přinesli Vinicia, jej

umyl, dal mu oděv a posilnění, načež mladý tribun, jsa

už úplně při silách, prohlásil, že ještě této noci zahájí

další pátrání po Linovi. Macrinus, který byl křesťa-

nem, potvrdil Chilónova slova, že Linus odešel ještě se

starým knězem Klementem do Ostriana, kde měl Petr

křtít celé houfy vyznavačů nového učení. Křesťané ze

Zátibří věděli, že Linus svěřil před dvěma dny péči

o dům nějakému Gaiovi. Pro Vinicia to bylo důkazem,

že ani Lygie, ani Ursus nezůstali doma a že se asi také

vypravili do Ostriana.

Toto vědomí mu přineslo velkou úlevu. Linus byl

starý člověk, pro něhož bylo těžké chodit každý den

ze Zátibří až za vzdálenou Nomentánskou bránu

a odtamtud se opět vracet na Zátibří, usadil se tedy

pravděpodobně na těch několik dnů u některého sou-

věrce za městskými hradbami a s ním asi i Lygie

a Ursus. Tak unikli požáru, který se vůbec nerozšířil

na druhou stranu Esquilinu. Vinicius viděl v tom všem

383

Kristovo řízení; pocítil nad sebou jeho péči a se srd-

cem plným lásky, vroucnější než kdykoliv předtím, mu

v duchu přísahal, že se mu za ty zřejmé projevy přízně

odvděčí celým svým životem.

Tím více však spěchal do Ostriana. Vyhledá Lygii,

vyhledá Lina a Petra a odvede je někam daleko, na

kterýkoli ze svých statků, třeba i na Sicílii. Řím hoří

a za několik dnů zbude po něm jen hromada ohořelých

zbytků, proč by tu tedy měli zůstávat s tou pohromou

a s rozběsněným lidem? Tam je obklopí zástupy po-

slušných otroků, kolem nich bude klid venkova a bu-

dou žít pokojně pod Kristovou ochranou a s Petrovým

požehnáním. Jen aby je teď našel.

Nebylo to tak snadné. Vinicius měl na paměti, jak

těžko se dostal od Via Appia na Zátibří a jak musil

kličkovat, aby se dostal k Přístavní silnici. Rozhodl se

tedy, že obejde město z opačné strany. Po Triumfální

silnici se mohl dostat podél řeky až k Aeliovu mostu

a odtamtud, vyhýbaje se Pinciu, podél Martova pole,

kolem Pompeiových, Lucullových a Sallustiových za-

hrad na Via Nomentana. Byla to nejkratší cesta, avšak

ani Macrinus, ani Chilón mu neradili, aby se jí dával.

Požár sice dosud nezachvátil tuto část města, avšak

všechna náměstí a všechny ulice mohly být úplně za-

taraseny lidmi a jejich věcmi. Chilón radil, aby se vy-

dal přes Ager Vaticanus až k Porta Flaminia, tam aby

přešel řeku a postupoval dále vně městských hradeb,

za Aciliovými zahradami, k Porta Salaria. Vinicius po

chvilce váhání na tuto radu přistoupil.

Macrinus musil zůstat hlídat dům, avšak postaral

se o dva muly, kteří se mohli hodit i k další cestě s Ly-

gií. Chtěl dát i otroka, ale Vinicius odmítl, doufaje, že

tak jako předtím podřídí se i nyní jeho rozkazům prv-

ní praetoriánský oddíl, který potká.

A po chvíli vyrazili oba s Chilónem přes Pagus

Ianiculensis k Triumfální silnici. Na volných prostran-

stvích byla tábořiště i tady, ale prodírali se jimi s men-

ší námahou, neboť větší část obyvatelstva utekla Pří-

384

stavní branou k moři. Za Septimianovou branou jeli

dále, po jedné straně řeku, po druhé nádherné Domi-

tiiny zahrady, jejichž mohutné cypřiše zrudly od záře

požáru jako od večerních červánků. Cesta byla teď vol-

nější, jen tu a tam se musili potýkat s proudem venko-

vanů, kteří spěchali k městu. Vinicius popoháněl mula,

jak mohl, kdežto Chilón, který jel těsně za ním, vedl

celou cestu jakousi samomluvu.

"Vida, požár zůstal za námi a teď nás hřeje do zad.

Ještě nikdy nebylo na téhle cestě v noci tak jasno. Ó

Die! Jestliže nesešleš na ten požár průtrž, bude to zna-

menat, že máš Řím v nelásce. Lidská síla ty plameny

neuhasí. Takové město, jemuž sloužilo Řecko a celý

svět! A teď si bude moci první lepší Řek upražit své

boby v jeho popelu! Kdo by se toho byl nadál! A nebu-

de už Řím ani římští páni... A komukoli se zachce

chodit po spáleništi, až vystydne, a hvízdat si, ten bude

hvízdat, aniž mu bude hrozit nebezpečí. Ó bohové!

Hvízdat si nad takovým světovládným městem! Kdo

z Řeků anebo i z barbarů se toho mohl nadít? Ale hvíz-

dat si bude moci, protože hromada popela, ať zůstane

po pasteveckém ohýnku, nebo po vyhořelém městě, je

jenom hromada popela, kterou roznese dříve nebo

později vítr."

Co to povídal, otáčel se chvílemi k požáru a hleděl

na ohňovou záplavu s obličejem zároveň hněvivým

i rozradostněným. A pak pokračoval:

"Hyne! Hyne! A nebude už více na světě. Kam teď

bude svět posílat své zboží, svůj olej a své peníze? Kdo

z něho bude ždímat zlato a slzy? Mramor nehoří, ale

drobí se v ohni. Z Kapitolu budou trosky i z Palatinu

budou trosky. Ó Die! Řím byl jako pastýř a ostatní

národy jako ovce. Když měl pastýř hlad, podřezal ně-

kterou ovci, snědl maso a tobě, otče bohů, obětoval

kůži. Kdo, ó Hromovládný, bude teď podřezávat, do

čích rukou vložíš pastevecký bič? Protože Řím hoří,

otče, tak dokonale, jako bys jej ty sám zapálil bles-

kem."

385

"Pospěš si!" naléhal Vinicius. "Co tam děláš?"

"Pláči nad Římem, pane," odpověděl Chilón. "Ta-

kové Jovišovo město!"

Nějakou dobu jeli mlčky, naslouchajíce hukotu

požáru a šumění ptačích křídel. Holubi, jichž hnízdila

spousta po villách a v městečkách v Kampanii,

a s nimi nejrůznější ptáci od moře a z okolních hor

považovali patrně záři požáru za sluneční světlo a letě-

li v celých hejnech naslepo přímo do ohně.

Vinicius první přerušil mlčení:

"Kde jsi byl, když požár vypukl?"

"Šel jsem, pane, ke svému příteli Euriciovi, který

míval krámek u Velkého cirku, a uvažoval jsem právě

o Kristově učení, když tu začali lidé volat: ,Hoří!' Sbí-

hali se k cirku, chtějíce jej hasit a také ze zvědavosti,

ale když plameny zachvátily celý cirk a začaly se kro-

mě toho současně objevovat i na Jiných místech, musi-

li myslit na vlastní záchranu."

"Viděl jsi lidi, kteří házeli do domů pochodně?"

"Co já jsem všecko neviděl, vnuku Aeneův! Viděl

jsem lidi, kteří si v tlačenici klestili cestu meči; viděl

jsem potyčky a lidské vnitřnosti rozdupané na dlažbě.

Ach parte, kdybys to byl viděl, mohl by sis myslit, že to

barbaři dobyli města a rozpoutali masakr. Lidé dokola

volali, že nadešel konec světa. Někteří ztratili docela

hlavu, nechali útěk útěkem a čekali tupě, až je zachvá-

tí plameny. Jiní zešíleli, jiní zase vyli zoufalstvím, ale

viděl Jsem i takové, kteří vyli radostí, protože na světě,

ó pane, je mnoho špatných lidí, kteří nedovedou ocenit

dobrodiní vašeho mírného panování ani ony správné

zákony, podle nichž berete všem to, co mají, a přivlast-

ňujete to sobě. Lidé se nedovedou smířit s vůlí bohů!"

Vinicius byl příliš zabrán do vlastních myšlenek,

než aby si všiml ironie, která se ozývala v Chilónových

slovech. Mráz hrůzy mu probíhal po těle při pouhém

pomyšlení, že se Lygie mohla octnout v tom zmatku,

na těch strašných ulicích, kde se rozdupávaly lidské

vnitřnosti. A tak, ač se Chilóna vyptal už nejmíň deset-

386

krát na vše, co mohl vědět, zeptal se ho ještě jednou:

"A viděl jsi je v Ostrianu na vlastní oči?"

"Viděl, synu Venušin. Viděl jsem dívku, toho dob-

rého Lyga, svatého Lina i apoštola Petra."

"Před požárem?"

"Před požárem, Mithro!"

Avšak ve Viniciově nitru se zrodily pochybnosti,

zda Chilón nelže, zastavil tedy mula, pohlédl výhružně

na starého Řeka a zeptal se:

"A cos tam dělal ty?"

Chilón upadl do rozpaků. Je pravda, tak jako mno-

ha lidem i jemu se zdávalo, že se zánikem Říma při-

chází i konec římského panování, jenže prozatím byl

sám s Viniciem. A zároveň si vzpomněl, že mu Vinicius

pod strašnou hrozbou zakázal slídit za křesťany,

a zvláště za Linem a Lygií.

"Pane," řekl, "proč nevěříš, že je mám rád? Ano!

Byl jsem v Ostrianu, protože jsem napůl křesťanem.

Pyrrhón mě naučil vážit si více ctnosti než filozofie,

a tak lnu stále více k ctnostným lidem. A k tomu ke

všemu jsem, pane, chudý, a zatímco jsi ty, Joviši, byl

v Antiu, umíral jsem často nad knihami hladem, a tak

jsem sedával u zdi Ostriana, protože křesťané, i když

sami chudí, rozdají více almužen než všichni ostatní

římští obyvatelé dohromady."

Tento důvod se zdál Viniciovi postačující, zeptal se

tedy už méně hrozivě:

"A nevíš, kde Linus po tu dobu bydlí?"

"Krutě jsi mě potrestal za zvědavost, pane," odpo-

věděl Řek.

Vinicius umlkl a jeli dál.

"Pane," řekl po chvíli Chilón, "nebýt mne, nenašel

bys tu dívku, ale jestliže ji najdeme, nezapomeneš na

chudého mudrce?"

"Dostaneš nedaleko Amerioly dům s vinicí," odpo-

věděl Vinicius.

"Díky tobě, Herkule! S vinicí? Díky tobě! Ach! S vi-

nicí!"

387

Jeli teď kolem Vatikánských pahorků, které zrud-

ly požárem, za Naumachií však odbočili doprava, chtě-

jíce se za Vatikánským polem dostat k řece, překročit

ji a dojet pak k Porta Flaminia. Vtom však Chilón za-

stavil mula a řekl:

"Pane! Přišel jsem na dobrý nápad."

"Mluv," odpověděl Vinicius.

"Mezi Janikulským pahorkem a Vatikánem, za

Agrippininými zahradami, jsou podzemní štoly,

v nichž těžili kámen a písek pro stavbu Neronova cir-

ku. A teď poslouchej, pane! Poslední dobou začali Židé,

jichž je na Zátibří, jak víš, spousta, krutě pronásledo-

vat křesťany. Pamatuješ se přece, že už za božského

Claudia tam byly takové nepokoje, že caesar byl donu-

cen vyhnat je z Říma. Dnes, když se vrátili a když se

Augustinou zásluhou cítí v bezpečí, zacházejí s křesťa-

ny ještě nestoudněji. Já to vím! Já to viděl. Proti křes-

ťanům nebyl vydán žádný edikt, ale Židé je před prae-

fektem města obviňují, že vraždí děti, uctívají osla

a hlásají učení, které neuznal senát; a sami je bijí

a přepadají jejich chrámy s takovou zuřivostí, že se

křesťané musí před nimi skrývat."

"Co tím chceš říci?" zeptal se Vinicius.

"To, pane, že synagógy si stojí na Zátibří veřejně,

ale křesťané, chtějí-li se vyhnout pronásledování, mu-

sejí se modlit potajmu a scházejí se tedy v opuštěných

kůlnách za městem nebo v harenariích. Ti, kdož bydlí

na Zátibří, zvolili si právě lomy, které vznikly při stav-

bě cirku a různých domů u Tiberu. Teď, když hyne

město, Kristovi vyznavači se bezpochyby modlí. V pod-

zemí jich najdeme nespočetné množství, a proto ti ra-

dím, pane, abychom se tam cestou podívali."

"Ale vždyť jsi říkal, že Linus šel do Ostriana!" zvo-

lal netrpělivě Vinicius.

"Ale ty jsi mi slíbil dům s vinicí u Amerioly,"

odpověděl Chilón, "chci tedy dívku hledat všude, kde je

naděje, že ji najdu. Když vypukl požár, mohli se vrátit

na Zátibří... Mohli obejít město, tak jak je teď obchá-

388

zíme my. Linus má dům, možná že chtěl být blíže do-

mova, aby viděl, zda požár nezachvátí i tuto čtvrť.

A jestliže se vrátili, pak ti, pane, přísahám na Persefo-

nu, že je najdeme v podzemních jeskyních na modlit-

bách, v nejhorším však se o nich něco dozvíme."

"Máš pravdu, veď mě tedy!" řekl tribun.

Chilón odbočil bez rozmýšlení doleva, k pahorku.

Úbočí kopce jim na chvíli zaclonilo požár, takže se

octli ve stínu, ačkoliv okolní vyvýšeniny byly ve světle.

Projeli kolem cirku, odbočili ještě jednou vlevo a vjeli

do jakéhosi úvozu, kde byla naprostá tma. Ale v těch

temnotách spatřil Vinicius roje mihotajících se lucer-

niček.

"To jsou oni!" řekl Chilón. "Bude jich tu dnes více

než kdykoli jindy, protože modlitebny buď shořely,

anebo jsou plny kouře, tak jako celé Zátibří."

"Ano! Slyším zpěv," řekl Vinicius.

Z tmavého otvoru v kopci se ozývaly zpívající hla-

sy a lucerničky mizely v díře jedna za druhou. Avšak

z postranních úvozů vystupovaly nové a nové postavy,

takže Vinicius a Chilón se po chvíli octli v celém houfu

lidí.

Chilón slezl z mula, pokynul výrostkovi, který šel

kolem, a řekl mu:

"Jsem Kristův kněz a biskup. Podrž nám muly

a já ti za to dám požehnání a odpustím ti hříchy."

Potom, nečekaje na odpověď, strčil mu otěže do

rukou a připojil se s Viniciem k postupujícímu houfu.

Za chvíli vešli do podzemí a šli v mdlém světle

lucerniček tmavou chodbou, až se dostali do prostorné

jeskyně, kde se předtím lámal zřejmě kámen, jak pro-

zrazovaly stopy na stěnách jeskyně.

Bylo tam více světla než v chodbě, protože kromě

kahánků a lucerniček tu hořely i pochodně. V jejich

světle spatřil Vinicius zástup lidí, klečících s rukama

vztaženýma vzhůru. Lygii, apoštola Petra ani Lina ni-

kde neviděl, zato však byly všude kolem něho slav-

nostní a vzrušené tváře. V některých se zračilo očeká-

389

vání, úzkost, naděje. Světlo se odráželo od bělma očí,

zvrácených v sloup, po čelech, bílých jako křída, stékal

pot; někteří zpívali písně, jiní mumlali horečně Ježíšo-

vo jméno, jiní se zase bili v prsa. Na všech bylo vidět,

že očekávají co nevidět něco nadpřirozeného.

Vtom píseň ustala a nad shromážděním, ve vý-

klenku po obrovském balvanu, se objevil Crispus, kte-

rého Vinicius znal. Jeho obličej byl napůl nepříčetný,

bledý, fanatický a přísný. Oči všech se obrátily k němu

jakoby v očekávání slov útěchy a naděje, avšak Cris-

pus požehnal shromáždění znamením kříže a začal

mluvit překotným hlasem, podobným téměř křiku:

"Litujte hříchů svých, neboť přišel čas. Na město

zločinu a zhýralosti, na nový Babylón, seslal Pán niči-

vé plameny. Odbila hodina soudu, hněvu a pohromy...

Pán předpověděl svůj příchod a vy ho zakrátko spatří-

te! Avšak nepřijde již jako Beránek, který obětoval

krev za hříchy vaše, nýbrž jako strašný soudce, jenžto

ve své spravedlnosti svrhne hříšné a nevěrné do pro-

pasti... Běda světu a běda hříšníkům, neboť nebude

pro ně milosrdenství... Vidím tě, Kriste! Hvězdy dští

jako déšť na zemi, slunce se zatmívá, země se otevírá

v propast a mrtví vstávají - a ty přicházíš za hlaholu

trub a zástupů andělských, v hromobití a dunění. Vi-

dím a slyším tě, Kriste!"

Tady ustal a zvedl hlavu, jako by se zahleděl na

něco vzdáleného a strašného. A vtom se v podzemí

ozvalo tlumené hřmění, jednou, dvakrát, desetkrát. To

se v hořícím městě začaly s rachotem řítit celé ulice

prohořelých domů. Ale většina křesťanů považovala

tyto zvuky za přesvědčivé znamení, že strašná hodina

se skutečně blíží, protože víra v brzký druhý příchod

Kristův a v konec světa byla mezi nimi tak jako tak už

dost rozšířena a teď ji ještě posílil požár města. A pro-

to se celého shromáždění zmocnila bázeň boží. Mnoho

hlasů začalo volat: "Soudný den! Už přichází!" Někteří

si zakrývali rukama obličeje, přesvědčeni, že se kaž-

dým okamžikem zachvěje země v základech a z jejího

390

nitra vystoupí pekelné příšery a vrhnou se na hříšní-

ky. Jiní zase volali: "Kriste, smiluj se! Vykupiteli, buď

nám milostiv!" Jiní se zase hlasitě vyznávali z hříchů

a ještě jiní se nakonec začali vzájemně objímat, aby

v této hrůzné chvíli měli poblízku nějaké milované

srdce.

Avšak byli tam i takoví, v jejichž tvářích, jakoby

nanebevzatých a prozářených nadpozemskými úsmě-

vy, nebyla hrůza. Na několika místech se ozvaly podiv-

né, nadnesené hlasy: to lidé v náboženském vytržení

začali vykřikovat nesrozumitelná slova v nesrozumi-

telných jazycích. Z tmavého kouta jeskyně někdo zvo-

lal: "Vzbuďte se, kdož spíte!" A všechno přehlušovalo

Crispovo volání: "Bděte! Bděte!"

Byly však okamžiky, kdy bylo naprosté ticho, jako

by všichni se zatajeným dechem čekali, co se stane.

A tehdy bylo slyšet vzdálené hřmění řítících se čtvrtí,

načež se opět ozývalo bědování, modlitby, hlasy a vý-

křiky: "Vykupiteli, smiluj se!" Tu a tam promluvil Cris-

pus. Volal: "Zřekněte se pozemských statků, neboť za

chvíli vám zmizí země pod nohama! Zřekněte se po-

zemských lásek, neboť Pán zatratí ty, kdož více nežli

jeho milovali ženy a děti! Běda tomu, kdo si stvoření

zamiloval více nežli Stvořitele! Běda bohatým! Běda

marnotratným! Běda zhýralým! Běda muži, ženě i dí-

těti!"

Pojednou otřáslo kamenolomem zahřmění silnější

než všechna dřívější. Všichni padli k zemi s rukama

roztaženýma na způsob kříže, chtějíce se tímto zna-

mením bránit před zlými duchy. Nastalo ticho, v němž

bylo slyšet rychlé oddychování, děsuplný šepot: "Ježíši,

Ježíši, Ježíši!" a tu a tam dětský pláč. Ale vtom zazněl

nad tím ležícím lidským zástupem jakýsi klidný hlas:

"Pokoj s vámi!"

Byl to hlas apoštola Petra, který přišel právě před

chvílí do jeskyně. Po jeho slovech zmizela bázeň oka-

mžitě, tak jako mizí strach stáda, v němž se objeví

pastýř. Lidé povstávali ze země, ti, kdož byli blíže,

391

skláněli se k jeho nohám, jako by u něho hledali

ochranu, a Petr vztáhl nad ně ruce a řekl:

"Proč se strachujete v srdcích? Kdo z vás může

vědět, co ho potká, než se přiblíží hodina soudu? Pán

ztrestal ohněm Babylón, ale nad vámi, které omyl

křest a jejichž hříchy vykoupila Beránkova krev, bude

milosrdenství jeho a vy zemřete se jménem jeho na

rtech svých. Pokoj s vámi!"

Po přísných a nemilosrdných Crispových slovech

snesla se slova Petrova na shromážděné jako balzám.

Místo strachu z Boha zmocnila se duší láska k Bohu.

Tito lidé opět našli takového Krista, jakého si zamilo-

vali v apoštolově vyprávění, ne tedy nemilosrdného

soudce, nýbrž mírného a trpělivého Beránka, jehož

milosrdenství stokrát převyšuje lidskou špatnost. Ce-

lého shromáždění se zmocnil pocit úlevy a srdce napl-

nila naděje a vděčnost k apoštolovi. Z různých stran

začaly volat hlasy: "My jsme tvé ovečky, pas nás!" A ti,

co byli blíže, říkali: "Neopouštěj nás v den neštěstí!"

A klekali k jeho nohám. Když to viděl Vinicius, při-

stoupil k němu, uchopil lem jeho pláště a řekl se sklo-

něnou hlavou:

"Pane, zachraň mě! Hledal jsem ji v dýmech požá-

ru i v davech lidí, ale nikde jsem ji nemohl najít. Vě-

řím však, že ty mi ji můžeš vrátit."

Petr mu položil ruce na hlavu.

"Důvěřuj," řekl, "a pojď se mnou."

KAPITOLA 3

Město stále hořelo. Circus Maximus se sesul v trosky

a pak se ve čtvrtích, které vzplanuly první, sesouvaly

celé uličky a ulice. Po každém takovém pádu vyšlehly

na okamžik ohnivé sloupy až k obloze. Vítr změnil

směr a vál teď s nesmírnou silou od moře, zanášeje

celé vlny ohně, hořících kusů dřeva a uhlíků na Caeli-

392

us, na Esquilinus a na Viminalis. Nicméně začalo se už

uvažovat o záchraně. Na rozkaz Tigellina, který při-

spěchal třetího dne z Antia, začaly se bourat domy na

Esquilinu, aby oheň, až narazí na prázdná místa, zhasl

sám od sebe. Byly to však bezúčelné práce, zamýšlené

jen na záchranu zbytků města, protože na záchranu

toho, co už hořelo, nedalo se vůbec pomýšlet. A k tomu

bylo nutno předejít i dalším následkům pohromy. Spo-

lu s Římem se ničila nesmírná bohatství, obracelo se

v prach a popel všechno jmění jeho obyvatel, takže

vně hradeb kočovaly teď statisíce samých žebráků. Už

na druhý den začal na ty lidské spousty doléhat hlad,

protože nesmírné zásoby potravin nashromážděných

v městě hořely s ním a ve všeobecném zmatku a za

stavu, kdy se úřady rozprchly, nepomyslil ještě nikdo

na to, aby se daly přivézt nové. Teprve po Tigellinově

příchodu šly do Ostie příslušné rozkazy, ale lid se za-

tím začínal tvářit hrozivěji a hrozivěji.

Dům u Aqua Appia, v němž se Tigellinus dočasně

usídlil, obstoupily zástupy žen, které křičely od rána

do pozdní noci: "Chléb a střechu!" Praetoriáni, přivolá-

ni z velikého tábora mezi Via Salaria a Nomentana,

snažili se marně zavést jakýs takýs pořádek. Místy se

jim lidé stavěli otevřeně na odpor se zbraní v ruce,

jinde zase ukazovaly bezbranné zástupy na hořící

město a volaly: "Nuže, vražděte nás tváří v tvář tomuto

ohni!" Lidé zlořečili caesarovi, augustiánům, praeto-

riánským vojákům a pobouření vzrůstalo hodinu od

hodiny tak, že Tigellinus, když se v noci díval na tisíce

táborových ohníčků hořících kolem města, říkal si

v duchu, že jsou to ohně nepřátelských táborů. Na jeho

rozkaz přivezli kromě mouky co největší množství ho-

tových chlebů, které sehnali nejen v Ostii, nýbrž ve

všech okolních městech a vesnicích. Avšak když došly

první zásilky do Emporia, lid vyrazil hlavní bránu

směrem od Aventina a za strašného zmatku rozebral

všechny zásoby v jediném okamžiku. Za svitu měsíce

se lidé bili o bochníčky a spoustu jich vdupali do země.

393

Mouka z roztrhaných pytlů pokryla jakoby sněhem

celé prostranství od špejcharů až k Drusovu a Germa-

nikovu oblouku a rozruch trval tak dlouho, dokud vojá-

ci neobsadili všechny budovy a nezačali rozhánět davy

šípy a metanými kameny.

Nikdy od nájezdů Galů pod Brennovým vedením

nepotkala Řím taková pohroma. Však lidé také s hoř-

kostí srovnávali oba tyto požáry. Jenže tenkrát se za-

chránil aspoň Kapitol, kdežto teď byl i Kapitol obklo-

pen strašlivým ohnivým věncem. Mramor nehořel sice

plamenem, ale za nocí, když vítr na okamžik rozvál

plameny, bylo vidět řady sloupů horního Jovišova

chrámu, rozpálených a svítících rudě jako rozžhavené

uhlíky. A konečně za Brennových časů měl Řím ukáz-

něné, jednolité obyvatelstvo, lnoucí k městu a k jeho

oltářům, kdežto teď tábořily kolem zdí hořící metropo-

le různojazyčné davy, složené ponejvíce z otroků

a propuštěnců, rozvášněné, rozhašteřené a schopné

obrátit se ve své bídě proti vládě a proti městu.

Avšak obrovitost požáru naplňovala srdce zděše-

ním a do jisté míry chátru ochromovala. Po pohromě

požáru mohla přijít pohroma hladu a nemocí, protože

k dovršení všeho zlého nastala strašná červencová ve-

dra. Vzduch, rozpálený ohněm a sluncem, nebylo mož-

no dýchat. Noc nejen nepřinášela úlevu, ale stávala se

naopak peklem. Ve dne se očím naskytala hrozná

a zlověstná podívaná. Uprostřed na pahorcích obrov-

ské město, proměněné v hučící vulkán, a kolem dokola,

až k Albským vrchům, jedno jediné nepřehledné tábo-

řiště bud, stanů, srubů, vozů, trakařů, nosítek, krámků

a ohníčků, zahalené kouřem a prachem, ozářené reza-

vými slunečními paprsky, prodírajícími se čoudem,

plné hovoru, křiku, hrozeb, nenávisti a strachu - ne-

stvůrné rejdiště mužů, žen a dětí. Vedle Quiritů Řeko-

vé, pačesatí světloocí lidé ze Severu, Afrové a Asiaté;

vedle římských občanů otroci, propuštěnci, gladiátoři,

kupci, řemeslníci, rolníci i vojáci; opravdové lidské

moře, omývající ostrov plamenů.

394

A různé zprávy zmítaly tím mořem jako vítr sku-

tečnou hladinou. Zprávy dobré i špatné. O nesmírných

zásobách obilí a šatstva, které prý přišly do Emporia

a měly se zdarma rozdávat. O tom, že na caesarův roz-

kaz budou provincie v Asii a v Africe oloupeny o vše-

chna svá bohatství a takto nashromážděný poklad

bude rozdělen mezi římské obyvatelstvo, aby si každý

mohl postavit vlastní dům. Avšak šířily se i takové no-

viny, jako že voda ve vodovodech je otrávená a že Nero

chce zničit město a vyhubit jeho obyvatele, aby se pak

mohl přestěhovat do Řecka nebo do Egypta a vládnout

světu odtamtud. Každá zpráva se šířila rychlostí bles-

ku a každá nacházela u lidu víru, vyvolávajíc výbuchy

naděje anebo hněvu, strachu nebo vzteku. Nakonec

zachvátila ty tisíce tábořících lidí jakási horečka. Víra

křesťanů, že konec světa způsobený ohněm se blíží,

šířila se i mezi vyznavači bohů. Lidé upadali do otupě-

losti nebo se jich zmocňovalo šílenství. V mracích

osvětlených září požárů viděli bohy, jak se dívají na

zhoubu země, a vztahovali k nim ruce, prosíce je o sli-

tování, anebo je proklínali.

Zatím vojáci, jimž pomáhal jistý počet obyvatel-

stva, bořili neustále domy na Esquilinu, na Caeliu

a také na Zátibří, které tak bylo ze značné části za-

chráněno. Avšak ve středu města hořely nepřeberné

poklady, shromážděné za staletí vítězných válek, ne-

představitelně cenná umělecká díla, nádherné chrámy

a nejdražší památky na římskou minulost a na řím-

skou slávu. Lidé odhadovali, že z celého města zůstane

jen několik okrajových čtvrtí a že statisíce lidí zůsta-

nou bez střechy nad hlavou. Jiní však zase rozšiřovali

pověst, že vojáci boří domy ne proto, aby zastavili pla-

meny, nýbrž proto, aby z města nezůstalo opravdu nic.

Tigellinus prosil poníženě v každém dopise, aby caesar

přijel a uklidnil svou přítomností lid, jehož se zmocnilo

zoufalství. Avšak Nero vyrazil teprve tehdy, když pla-

meny zachvátily "domus transitoria", a spěchal, aby

nepropásl chvíli, kdy požár dosáhne vrcholu své síly.

395

KAPITOLA 4

Požár se mezitím rozšířil až k Via Nomentana a odtud,

protože se změnil vítr, se otočil k Via Lata a k Tiberu,

obešel Kapitol, rozlil se po Foru Boariu, a niče vše, co

v prvním náporu minul, blížil se znovu k Palatinu. Ti-

gellinus shromáždil všechny praetoriánské síly a posí-

lal k blížícímu se caesarovi posla za poslem se zpráva-

mi, že nepřijde o nic z velkolepé podívané, protože po-

žár se ještě rozrostl. Avšak Nero chtěl na místo dorazit

v noci, aby se mohl tím více kochat pohledem na hy-

noucí město. Proto se zastavil poblíže Aqua Albana,

pozval si do stanu tragéda Alitura a hledal s jeho po-

mocí vhodnou pózu, výraz obličeje a pohled a učil se

příslušným pohybům, hádaje se s ním zarytě o to, zda

při slovech "Ó svaté město, jež se zdálo trvalejší než

Ida" má pozvednout vzhůru obě ruce, anebo si raději

vzít do jedné ruky formingu, nechat ji pak klesnout

podél těla a zvednout jen druhou. A tato otázka byla

v tomto okamžiku pro caesara důležitější než všechny

ostatní. Když konečně za soumraku vyrazil, zeptal se

ještě Petronia na radu, zda by neměl do básně, kterou

na katastrofu napsal, dát několik velkolepých rouha-

vých slov proti bohům a zda by se taková slova, když

se to vezme z uměleckého hlediska, nevydrala nako-

nec sama od sebe z úst člověka octnuvšího se v podob-

né situaci a ztrácejícího vlast.

K půlnoci se konečně přiblížil k městským zdem,

provázen svým mohutným dvorem, skládajícím se

z celých zástupů dvořenínů, senátorů, rytířů, propuš-

těnců, otroků, žen a dětí. Šestnáct tisíc praetoriánů,

rozestavených v bojovém šiku podél cesty bdělo nad

pořádkem a bezpečím při jeho vjezdu a udržovalo po-

bouřený lid v patřičné vzdálenosti. Lid sice proklínal,

křičel a hvízdal na průvod, ale neodvažoval se na něj

zaútočit. Avšak na mnoha místech se přes to všecko

ozval i potlesk lůzy, která předtím nic neměla, a proto

396

požárem také nic neztrácela, ba naopak doufala, že po-

dílení obilím, olejem, šatstvem a penězi bude nyní ště-

dřejší než předtím. Ostatně jak pokřikování a hvízdá-

ní, tak potlesk přehlušily zvuky trub a rohů, na něž

rozkázal troubit Tigellinus. Když Nero prošel Ostij-

skou branou, zastavil se na chvíli a řekl: "Bezdomý

vládce bezdomého lidu, kam složím na noc nešťastnou

svou hlavu!" Pak překročil Clivus Delphini a vystoupil

po zvlášť přichystaných schodech na Appijský vodo-

vod, sledován augustiány a sborem zpěváků, nesoucích

loutny, kithary a jiné hudební nástroje.

Všichni zatajili dech v prsou a čekali, nevysloví-li

nějaká veliká slova, která by si měli ostatní v zájmu

své vlastní bezpečnosti zapamatovat. Avšak Nero stál

slavnostní, němý, oděn purpurovým pláštěm, na hlavě

věnec ze zlatého vavřínu, a zíral na rozpoutanou sílu

plamenů. Když mu Terpnos podal zlatou loutnu, po-

zvedl zrak k obloze zalité září, jako by čekal na inspi-

raci.

Lid si ho z dálky ukazoval prstem, jak byl zalit

krvavou září. O kus dál syčeli ohniví hadi a hořely

staleté, nej světější památky: hořel Herkulův chrám,

který postavil Euandros, chrám Jova Statora, chrám

bohyně Luny, vystavěný ještě Serviem Tulliem, dům

Numy Pompilia, Vestin příbytek s penáty římského

národa; v hřívách plamenů se chvílemi objevil Kapitol.

Hořela minulost a duch Říma. Avšak on, caesar, stál

s loutnou v ruce, s tváří herce tragédií a nemyslil na

hynoucí vlast, nýbrž na pózu a na patetická slova, ji-

miž by mohl co nejlépe vylíčit velikost pohromy, vzbu-

dit co největší obdiv a získat co nejnadšenější potlesk.

Nenáviděl toto město, nenáviděl jeho obyvatel-

stvo, miloval jen své písně a básně, radoval se tedy

v srdci, že konečně vidí tragédii podobnou té, o které

píše. Veršotepec v něm se cítil šťasten, recitátor inspi-

rován, hledač dojmů se opájel strašnou podívanou

a s potěšením myslil na to, že dokonce zánik Tróje

nebyl ničím ve srovnání se zánikem tohoto obrovské-

397

ho města. Co víc si mohl ještě přát? Řím, světovládný

Řím hoří a on stojí na obloucích vodovodu se zlatou

loutnou v ruce, osvětlený, purpurový, obdivovaný, vel-

kolepý a poetický. A tam někde pod ním, ve tmě, reptá

a bouří se lid! Ale ať si reptá. Staletí uplynou, tisíce let

přejdou, ale lidstvo bude vzpomínat a oslavovat básní-

ka, který za takovéto noci zpíval o pádu a požáru Tró-

je. Co je proti němu Homér? Co je proti němu sám

Apollón se svou dlabanou formingou?

Tu pozvedl ruce, udeřil do strun a ozval se Pria-

movými slovy:

"Ó hnízdo otců mých, ó kolébko má drahá!"

Na volném prostranství, v hluku požáru a ve vzdá-

leném šumu tisícihlavých davů zdál se jeho hlas po-

divně ubohý, třaslavý a slabý a hlas doprovázejícího

jej sboru zněl jako bzučení mouchy. Avšak senátoři,

úředníci a augustiáni, shromážděni na vodovodu, sklo-

nili hlavy a poslouchali v mlčelivém nadšení. Caesar

zpíval dlouho a upadal do stále truchlivější nálady.

Kdykoli se odmlčel, aby se mohl nadechnout, sbor zpě-

váků opakoval poslední verše, načež Nero opět shodil

s ramene pohybem, kterému ho naučil Aliturus, tra-

gédskou sirmu, uhodil do strun a zpíval dále. Když ko-

nečně dozpíval píseň, kterou už předtím složil, začal

improvizovat, hledaje v podívané, která se před ním

odehrávala, velikášská přirovnání. Jeho obličej se za-

čal měnit. Nedojala ho zhouba rodného města, ale opo-

jil a vzrušil ho patos vlastních slov, a to do té míry, že

pojednou upustil s řinkotem loutnu k nohám, zahalil

se do sirmy a ustrnul jako zkamenělý, podoben jedné

z Niobiných soch, které zdobily nádvoří na Palatinu.

Po chvilce ticha se ozvala bouře potlesku. Avšak

z dálky jí odpovědělo vytí davů. Teď už nikdo nepochy-

boval, že město dal zapálit caesar, aby si zchystal podí-

vanou a mohl při ní zpívat písně. Když Nero uslyšel

ten křik statisíců hlasů, otočil se se smutným rezigno-

vaným úsměvem člověka, jemuž ubližují, k augustiá-

nům a řekl:

398

"Zde vidíte, jak si Quiritové dovedou vážit mne

a poezie."

"Holota!" odpověděl Vatinius. "Rozkaž, pane, prae-

toriánům, aby na ně zaútočili."

Nero se otázal Tigellina:

"Mohu se spolehnout na věrnost vojáků?"

"Ano, božský," odpověděl praefekt

Avšak Petronius pokrčil rameny.

"Na jejich věrnost ano, ale ne na jejich počet,"

řekl. "Zůstaň zatím, kde jsi, protože tady je nejbezpeč-

něji, ale lid bude nutno uklidnit."

Téhož mínění byl i Seneca i konsul Licinius. Po-

bouření dole zatím rostlo. Lid se vyzbrojoval kame-

ním, tyčemi, prkny z vozů a trakařů a různými želez-

nými předměty. Za chvíli přišlo několik velitelů ko-

hort a oznámilo, že davy se tlačí na praetoriány a ti že

udržují bojovou linii jen s největším úsilím, a protože

nemají rozkaz, aby zaútočili, nevědí, co si počít.

"Bohové!" řekl Nero. "Jaká noc! Z jedné strany po-

žár, z druhé rozběsněné moře lidu."

A začal dále hledat výrazy, které by co nejvelkole-

pěji vystihly nebezpečí těchto okamžiků, ale když vi-

děl kolem sebe bledé obličeje a neklidné pohledy, do-

stal také strach.

"Dejte mi tmavý plášť s kapucí," zvolal. "Což se

opravdu strhne boj?"

"Pane," odpověděl nejistým hlasem Tigellinus,

"udělal jsem vše, co jsem mohl, ale nebezpečí je vel-

ké... Promluv, pane, k lidu a slib mu něco."

"Caesar a mluvit k lůze? Ať to udělá někdo jiný

mým jménem. Kdo je ochoten?"

"Já!" odpověděl klidně Petronius.

"Jdi, příteli! Tys mi nejvěrnější, kdykoli věrnost

potřebuji... Jdi a nešetři sliby."

Petronius se otočil k caesarovu průvodu s lhostej-

nou a posměšně staženou tváří.

"Přítomní senátoři," řekl, "a pak ještě Piso, Nerva

a Senecio pojedou se mnou."

399

Pak sestoupil pomalu z vodovodu. Ti, které vyzval,

šli za ním ne sice bez váhání, ale přece jen s jakousi

důvěrou, kterou do nich vléval jeho klid. Když Petroni-

us sestoupil k úpatí arkád, dal si přivést bílého koně,

vsedl na něj a rozjel se v čele svých průvodců hluboký-

mi řadami praetoriánů k černým, vyjícím davům. Byl

beze zbraně, v ruce měl jen tenkou hůlčičku ze slono-

viny, o niž se obvykle opíral.

Když dojel, pobídl koně do zástupů. Ve světle po-

žáru bylo kolem dokola vidět zvednuté ruce, ozbrojené

nejrůznějšími zbraněmi, blýskající se oči, zpocené

obličeje a pěnou pokrytá, řvoucí ústa. Rozběsněný pří-

val obklopil v okamžiku Petroniův průvod a dále vza-

du bylo vidět skutečné, zmítající se, vroucí, hrozné

moře hlav.

Křik ještě zesílil a změnil se v nelidský řev. Tyče,

vidle, ba dokonce i meče se vznášely nad Petroniovou

hlavou, chtivé ruce se natahovaly po otěžích jeho koně

a po něm, avšak on zajížděl stále hlouběji, chladný,

lhostejný, pohrdavý. Tu a tam ťukl hůlčičkou po hla-

vách ty nejdrzejší, docela tak, jako by si klestil cestu

v obyčejné tlačenici, a ta jeho jistota, ten klid přece jen

udivovaly rozběsněné davy. Konečně ho poznali a čet-

né hlasy začaly volat:

"Petronius! Arbiter elegantiarum! Petronius!"

"Petronius!" ozvalo se ze všech stran.

A jak se toto jméno šířilo, obličeje kolem dokola

začaly ztrácet svou hrozivost a řev vzteklost, protože

tento uhlazený patricius, třebaže se o přízeň lidu ni-

kdy neucházel, byl přesto u lidu oblíben. Pokládali ho

za lidského a štědrého člověka a jeho popularita

vzrostla zvláště od případu Pedania Secunda, kdy se

Petronius přimlouval za zmírnění rozsudku, podle ně-

hož byli odsouzeni k smrti všichni praefektovi otroci.

Zvláště davy otroků ho od té doby milovaly onou bez-

meznou láskou, jakou lidé utlačovaní milují obyčejně

ty, kdož jim dávají najevo aspoň trošku soucitu.

K tomu se teď přidala ještě i zvědavost, co řekne cae-

400

sarův pověřenec, protože nikdo nepochyboval, že ho

caesar vyslal schválně.

Petronius svlékl svou bílou, šarlatem lemovanou

tógu, zvedl ji nad hlavu a začal jí mávat na znamení, že

chce promluvit.

"Mlčte! Mlčte!" ozývalo se ze všech stran.

Za chvíli nastalo skutečně ticho. Petronius se

vzpřímil v sedle a promluvil zvučným, klidným hla-

sem:

"Občané! Ti, kdož mě uslyší, nechť opakují má slo-

va těm, kdož stojí dál, avšak všichni nechť se chovají

jako lidé, a ne jako zvířata v arénách."

"Posloucháme! Posloucháme!"

"Tedy slyšte. Město bude znovu postaveno. Lucul-

lovy, Maecenatovy, Caesarovy a Agrippininy zahrady

vám budou zpřístupněny! Od zítřka se začne rozdávat

obilí, víno a olej, tak aby si každý mohl nacpat břicho

až po krk! Pak vám caesar uchystá hry, jaké svět do-

sud neviděl a při nichž vás čekají hostiny a dary. Bu-

dete bohatší po požáru, než jste byli před požárem!"

Odpovědělo mu mručení, které se šířilo ze středu

na všechny strany, tak jak se šíří kola na vodě, do

které hodil někdo kámen: to ti, kdož byli blíže, sdělo-

vali jeho slova dozadu. Pak se ozvaly tu a tam hněvivé

anebo souhlasné výkřiky, které se nakonec změnily

v jediné, mohutné volání všech:

"Panem et circenses!"

Petronius se zahalil do tógy a chvíli poslouchal,

nehybný, podobný ve svém bílém oděvu mramorové

soše. Volání sílilo, přehlušovalo hukot požáru, ozývalo

se ze všech stran a stále z větších hloubek, ale mluvčí

měl patrně ještě něco na srdci, protože čekal.

A konečně, zjednav si opět zvednutou paží klid,

zvolal:

"Slibuji vám panem et circenses, ale teď provolej-

te slávu caesarovi, který vás krmí a odívá, a pak spát,

holoto, protože za chvíli se začne rozednívat!"

Po těchto slovech otočil koně, a zlehka ťukaje hůl-

401

čičkou po hlavách a tvářích těch, kdož mu stáli v cestě,

odjel zvolna do řad praetoriánů.

Zanedlouho byl pod vodovodem. Nahoře zastal té-

měř paniku. Nerozuměli tam výkřikům "Panem et cir-

censes" a domnívali se, že je to nový výbuch vzteku. Už

ani nedoufali, že by se Petronius mohl zachránit,

a proto, když ho Nero uviděl, přiběhl až ke schodům

a začal se ho vyptávat, tvář pobledlou vzrušením:

"Co je? Co se tam děje? Už se strhla bitva?"

Petronius nabral do plic vzduch, zhluboka si od-

dechl a odpověděl:

"U Polluxe! Potí se a páchnou! Podejte mi někdo

epilimmu, nebo omdlím."

Pak se otočil k caesarovi.

"Slíbil jsem jim," řekl, "obilí, olej, zpřístupnění za-

hrad a hry. Znovu tě zbožňují a vyřvávají ti svými roz-

praskanými rty slávu. Bohové, jak nepříjemně páchne

ten plebs!"

"Mí praetoriáni byli připraveni," zvolal Tigellinus,

"a kdybys je nebyl uklidnil, utichli by ti křiklouni na-

věky. Škoda, caesare, žes mi nedovolil užít násilí."

Petronius naň pohlédl, pokrčil rameny a řekl:

"To není ještě ztraceno. Možná že ho budeš musit

použít zítra."

"Ne ne!" řekl caesar. "Dám jim otevřít zahrady

a rozdávat obilí. Děkuji ti, Petronie! Uspořádám hry

a tu píseň, kterou jsem vám dneska zpíval, zazpívám

veřejně."

Po těchto slovech položil ruku Petroniovi na ra-

meno, chvíli mlčel a pak, vzpamatovav se poněkud, ze-

ptal se:

"Pověz mi upřímně: jaký jsem se ti zdál, když

jsem zpíval?"

"Byl jsi hoden podívané, tak jako podívaná byla

hodna tebe," odpověděl Petronius.

Pak se otočil k požáru.

"Ale dívejme se ještě," řekl, "a rozlučme se se sta-

rým Římem."

402

KAPITOLA 5

Apoštolova slova naplnila nitra křesťanů důvěrou. Ko-

nec světa se jim sice zdál stále blízko, začali však věřit,

že k strašnému soudu nedojde ihned a že předtím

snad ještě spatří konec Neronovy vlády, kterou pova-

žovali za Antikristovo panování, a že se dočkají božího

trestu za jeho zločiny, volající o pomstu. Povzbuzeni

tedy v srdcích, začali se po skončení modliteb rozchá-

zet z podzemí a vracet se do svých prozatímních útul-

ků, ba dokonce i na Zátibří, protože přišly zprávy, že

požár, založený na několika místech, obrátil se se

změnou větru zpátky k řece, a stráviv tu a tam, co

mohl strávit, přestal se šířit.

Apoštol, provázen Viniciem a Chilónem, který šel

za nimi, opustil také podzemí. Mladý tribun se ho ne-

odvažoval vyrušovat v modlitbě, šel tedy nějakou chví-

li mlčky a jen očima prosil o slitování a chvěl se nekli-

dem. Avšak ještě mnoho lidí přicházelo políbit apošto-

lovi ruku a lem jeho roucha, matky k němu vztahovaly

ruce s dětmi, jiní poklekali v dlouhé temné chodbě,

zvedali nad hlavy kahance a prosili o požehnání a jiní

zase jej provázeli a zpívali, takže Vinicius nenašel

vhodný okamžik, aby se mohl zeptat, a Petr mu nemo-

hl odpovědět. Stejné to bylo i v úvozu. Teprve když

vyšli na volnější prostranství, odkud bylo už vidět ho-

řící město, apoštol je třikrát přežehnal křížem, otočil

se k Viniciovi a řekl:

"Neboj se. Blízko odtud je fossorova chaloupka,

kde najdeme Lygii s Linem a s jejím věrným sluhou.

Kristus, který ti ji určil, zachránil ji pro tebe."

Avšak Vinicius se zapotácel a opřel se rukou

o balvan. Cesta z Antia, události před městskými hrad-

bami, hledání Lygie v horkém dýmu, probdělé noci

a strašná starost o Lygii vyčerpaly jeho síly a o ty,

které mu ještě zbyly, jej připravila zpráva, že bytost

jemu na světě nejdražší je nablízku a že ji za chvíli

403

uvidí. Zmocnila se ho náhlá slabost, tak velká, že klesl

k apoštolovým nohám, a objav je, zůstal tak ležet, ne-

schopen jediného slova.

Apoštol, bráně se jeho díkům a projevům úcty,

řekl:

"Ne mně, ne mně, ale Kristovi!"

"Obdivuhodný bůh!" ozval se za nimi Chilónův

hlas. "Jenže nevím, co mám dělat s muly, kteří tu opo-

dál čekají."

"Vstaň a pojď se mnou," řekl Petr a uchopil mla-

dého muže za ruku.

Vinicius povstal. V záři požáru bylo vidět, jak mu

po tváři zbledlé dojetím stékají slzy. Rty se mu chvěly,

jako by se modlil.

"Pojďme," řekl.

Avšak Chilón opakoval otázku:

"Pane, co mám dělat s muly, kteří čekají? Nechtěl

by ten ctihodný prorok raději jet než jít pěšky?"

Vinicius sám nevěděl, co odpovědět, ale uslyšev od

Petra, že kopáčova chatrč stojí kousek odtud, řekl:

"Odveď muly k Macrinovi."

"Promiň, pane, že ti připomínám dům v Ameriole.

Při takovém strašném požáru může člověk na takovou

maličkost snadno zapomenout."

"Dostaneš ho."

"Ó vnuku Numy Pompilia, byl jsem si tím vždycky

jist, ale teď, když tento slib uslyšel i tento velkomyslný

apoštol, nepřipomínám ti už ani, že jsi mi slíbil i vinici;

Pax vobiscum! Zase tě vyhledám. Pax vobiscum!"

A oni odpověděli:

"I s tebou."

Pak odbočili doprava k pahorkům. Cestou řekl Vi-

nicius:

"Pane! Omyj mě vodou křtu, abych se mohl zvát

opravdovým vyznavačem Krista, protože ho miluji ce-

lou svou duší. Omyj mě rychle, protože v srdci jsem už

připraven. A co mi srdce řekne, to učiním, ty mi však

pověz, co více bych mohl ještě učinit."

404

"Miluj lidi jako své bratry," odpověděl apoštol,

"neboť jen láskou mu můžeš sloužit"

"Ano! Už to chápu a cítím. Jako dítě jsem věřil

v římské bohy, ale nemiloval jsem je. Ale tohoto jedi-

ného miluji tak, že bych proň s radostí obětoval život."

A zahleděv se k nebi, začal u vytržení opakovat:

"Protože on je! Protože on je dobrý a milosrdný!

A proto, i kdyby hynulo nejen toto město, nýbrž třeba

celý svět, k němu jedinému se budu znát a jej jediného

vyznávat!"

"A on požehná tobě i tvému domu," dokončil apoš-

tol.

Mezitím odbočili do jiného úvozu, na jehož konci

bylo vidět mdlé světýlko. Petr na ně ukázal a řekl:

"To je příbytek kopáče, který nám poskytl útulek,

když jsme se vrátili s nemocným Linem z Ostriana

a nemohli jsme se dostat na Zátibří."

Po chvíli k němu došli. Byla to spíše jeskyně, vy-

hloubená v horské štěrbině a uzavřená zvenčí stěnou,

slepenou z hlíny a rákosu. Dveře byly zavřeny, ale

otvorem, který nahrazoval okno, bylo vidět vnitřek

osvětlený ohništěm.

Příchozím vyšla vstříc jakási obrovská tmavá po-

stava a zeptala se:

"Kdo jste?"

"Služebníci Kristovi," odvětil Petr. "Pokoj s tebou,

Urse."

Ursus se sklonil k apoštolovým nohám a pak, po-

znav Vinicia, uchopil jeho ruku v zápěstí a pozvedl ji

k ústům.

"I ty, pane?" řekl. "Požehnáno budiž Beránkovo

jméno za tu radost kterou způsobíš Kallině."

Po těchto slovech otevřel dveře a vešli dovnitř.

Nemocný Linus ležel na otepi slámy, tvář vyhublou

a čelo žluté jako slonovina. U ohniště seděla Lygie

a držela v ruce svazek malých rybiček, navlečených na

šňůře a určených zřejmě k večeři.

Zaujata sundáváním ryb ze šňůry a přesvědčena,

405

že to přichází Ursus, nepozvedla vůbec zrak. Avšak Vi-

nicius k ní přistoupil, zavolal ji jménem a vztáhl k ní

ruce. Okamžitě vyskočila: obličejem se jí mihl záblesk

překvapení a radosti a Lygie se beze slova, jako dítě,

které po dlouhých dnech úzkosti a neštěstí našlo opět

otce nebo matku, vrhla do jeho rozevřené náruče.

Vinicius ji objal a hodnou chvíli ji tiskl k hrudi

také tak nadšeně, jako by se byla zázračně zachránila.

Pak uvolnil objetí, uchopil do dlaní její skráně a líbal ji

na čelo, na oči a znovu ji objímal, vyslovoval její jmé-

no, pak se skláněl k jejím nohám a rukám, vítal ji,

projevoval jí lásku a úctu. Jeho radost neměla prostě

mezí, stejně jako jeho láska a štěstí.

Konečně jí začal vyprávět, jak přispěchal z Antia,

jak ji hledal před městskými hradbami v kouři, v Li-

nově domě, co se nastaral, co úzkosti vystál a kolik

vytrpěl, než mu apoštol ukázal její útulek.

"Ale teď," řekl, "když jsem tě zase našel, nene-

chám tě tu v blízkosti toho požáru a rozběsněných

davů. Lidé se tu před hradbami vraždí, otroci se bouří

a plení. Jen Bůh ví, jaké pohromy mohou ještě Řím

postihnout. Ale já zachráním tebe a vás všechny. Má

nejmilejší!... Chcete jet se mnou do Antia? Tam na-

sedneme na loď a poplujeme na Sicílii. Mé statky jsou

vašimi statky, mé domy jsou vašimi domy. Poslyš! Na

Sicílii najdeme Aulovy, vrátím tě Pomponii a vezmu si

tě pak z jejích rukou. Ó carissima, ty se mne přece už

nebojíš? Křest mě ještě neočistil, ale zeptej se tady

Petra, zda jsem mu před chvílí, když jsme šli k tobě,

neříkal, že se chci stát skutečným vyznavačem Krista,

a zda jsem ho neprosil, aby mě pokřtil třeba ve fosso-

rově chaloupce. Důvěřuj mi a důvěřujte mi všichni."

Lygie naslouchala jeho slovům s rozzářeným obli-

čejem. Skutečně, všichni zde žili v neustálé nejistotě

a strachu, předtím proto, že je pronásledovali Židé,

a teď zase pro požár a pro zmatek, který pohroma způ-

sobila. Odjezd na klidnou Sicílii by znamenal konec

všeho neklidu a zároveň by byl počátkem nového

406

období štěstí v jejich životě. Kdyby byl Vinicius chtěl

vzít s sebou jen Lygii, určitě by odmítla tu lákavou

nabídku, protože by nechtěla opustit apoštola Petra

a Lina, ale Vinicius jim přece pověděl: "Jeďte se mnou!

Mé statky jsou vašimi statky, mé domy jsou vašimi

domy!"

Sklonila se tedy k jeho ruce, políbila ji na zname-

ní poslušnosti a řekla:

"Tvůj krb je mým krbem."

Tu se však zastyděla, že vyslovila slova, která po-

dle římského zvyku vyslovují jen nevěsty při svateb-

ních obřadech, tvář se jí pokryla ruměncem a ona tu

teď stála v záři ohně se sklopenou hlavou, plna nejis-

toty, zda jí nebudou mít tato slova za zlé.

Avšak ve Viniciových očích se zračilo bezmezné

zbožňování. Teď se otočil k Petrovi a znovu se rozho-

vořil:

"Řím hoří na caesarův rozkaz. Už v Antiu si stěžo-

val, že neviděl nikdy veliký požár. Ale jestliže se neza-

lekl takového zločinu, pak pomyslete, co všecko se

může ještě stát. Kdož ví, zda nesvolá vojska a nedá

povraždit obyvatelstvo. Kdož ví, k jakým dojde pro-

skribcím, kdož ví, zda po požáru nedojde k občanské

válce, k vraždění a hladu. Zachraňte se tedy a za-

chraňme Lygii. Tam přečkáte bouři v klidu, a až pře-

jde, opět se vrátíte a budete rozsévat své zrno."

Venku, směrem od Ager Vaticanus, ozvaly se ja-

koby na dotvrzení Viniciových obav jakési vzdálené

výkřiky, plné vzteku a hrůzy. Vtom vešel také kopáč,

majitel chatrče, zavřel za sebou spěšně dveře a vy-

křikl:

"U Neronova cirku se lidé zabíjejí. Otroci a gladiá-

toři se vrhli na obyvatelstvo."

"Slyšíte?" řekl Vinicius.

"Míra se dovršuje," řekl apoštol, "a neštěstí bude

jako nepřehledné moře."

Pak se otočil k Viniciovi, ukázal na Lygii a řekl:

"Vezmi tuto děvenku, kterou ti určil Bůh, a za-

407

chraň ji. A nemocný Linus a Ursus nechť jedou

s vámi."

Avšak Vinicius, který si apoštola zamiloval z celé

své nezkrotné duše, zvolal:

"Přísahám ti, učiteli, že tě tu nenechám všanc zá-

hubě."

"A Pán ti požehná za tvou ochotu," odpověděl

apoštol, "ale což jsi neslyšel, že Kristus u jezera řekl

třikrát: ,Pas ovce mé!'"

Vinicius zmlkl.

"Jestliže tedy ty, ačkoliv tě nikdo nepověřil péčí

o mne, říkáš, že mě tady nenecháš všanc záhubě, jak

potom můžeš žádat, abych já v neštěstí opustil své stá-

do? Když na jezeře zuřila bouře a my jsme se velice

báli, on nás neopustil. Jak bych tedy já, služebník,

mohl nejít ve šlépějích svého pána?"

Vtom zvedl svou pohublou tvář Linus a zeptal se:

"A jak bych mohl já nejednat podle tvého příkla-

du, zástupce Páně?"

Vinicius si začal dlaní třít čelo, jako by bojoval

sám se sebou nebo se svými myšlenkami, pak uchopil

Lygii za ruku a řekl hlasem, v němž zaznívala rozhod-

nost římského vojáka:

"Vyslechněte mě, Petře, Line i ty, Lygie! Mluvil

jsem, jak mi velel můj lidský rozum, ale vy máte jiný

rozum, který se neohlíží na osobní bezpečnost, nýbrž

jen na Spasitelova přikázání. Ano! Já jsem to nepocho-

pil a chybil jsem, protože z mých očí nesešlo ještě běl-

mo a stará povaha se ve mně ještě stále ozývá. Ale

protože miluji Krista a chci být jeho služebníkem, pro-

to, i když mi tu jde o více než o vlastní hlavu, klekám

zde před vámi a přísahám, že i já splním přikázání

lásky a neopustím své bratry v neštěstí."

Při těchto slovech poklekl a pojednou upadl do vy-

tržení: oči i ruce zvedl vzhůru a začal volat:

"Chápu tě už, Kriste? Jsem tě už hoden?"

Ruce se mu třásly, v očích se zaleskly slzy, tělem

mu probíhaly záchvěvy víry a lásky. Tu uchopil apoš-

408

tol Petr hliněnou amforu s vodou, přistoupil k Vinicio-

vi a promluvil slavnostním hlasem:

"Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha, amen!"

A tu se náboženské vytržení zmocnilo všech pří-

tomných. Měli dojem, že se místnost naplnila jakýmsi

nadpozemským světlem, že slyší jakousi nadpozem-

skou hudbu, že se nad jejich hlavami rozestupuje skal-

ní strop jeskyně, že z nebe slétají roje andělů a tam,

vysoko nahoře, je vidět kříž a žehnající probodené

ruce.

Venku se ozývaly výkřiky potýkajících se lidí

a hukot plamenů hořícího města.

KAPITOLA 6

Lidé se rozložili táborem v nádherných Caesarových,

Domitiiných a Agrippininých zahradách, na Martově

poli i v zahradách Pompeiových, Sallustiových a Mae-

cenatových. Obsadili portiky, budovy určené k míčo-

vým hrám, roztomilé letohrádky i kůlny vystavěné pro

zvířata. Pávi, plameňáci, labutě i pštrosi, gazely a anti-

lopy z Afriky, jeleni a srny, předtím ozdoby zahrad,

končili nyní pod noži chudiny. Potraviny se vozily

z Ostie v takovém množství, že po vorech a nejrůzněj-

ších lodích bylo možno přejít z jednoho břehu Tiberu

na druhý jako po mostě. Obilí se rozdělovalo za neslý-

chaně nízkou cenu tří sesterciů a chudším lidem do-

konce zdarma. Byly přivezeny nesmírné zásoby vína,

oleje a kaštanů; z hor přiháněli každodenně celá stáda

hovězího dobytka a ovcí. Chudina, živořící v dobách

před požárem v uličkách Subury a sužovaná za nor-

málních dob hladem, žila si nyní lépe než kdykoli

předtím. Nebezpečí hladu bylo s konečnou platností

zažehnáno, zato však bylo těžko zabránit krádežím,

drancování a násilnostem. Kočovnický život zajišťoval

beztrestnost zlodějíčkům, a to tím spíše, že ze sebe dě-

409

lali caesarovy ctitele a nešetřili potleskem, kdekoli se

objevil. A protože činnost úřadů byla následkem udá-

lostí ochromena a protože zároveň bylo v Římě málo

ozbrojených sil, které by mohly zabránit svévolným

kouskům, děly se v tomto městě, obydleném spodinou

celého tehdejšího světa, věci vymykající se lidským

představám. Nebylo noci, aby nedošlo k bitkám,

k vraždám, k únosům žen a dětí. U Porta Mugionis,

kde měla stanoviště stáda přihnaná z Kampanie, do-

cházelo k bojům, v nichž hynuly stovky lidí. Každé

ráno byly břehy Tiberu obsypány těly utopenců, které

nikdo nepohřbíval, takže ve vedru, zvětšovaném ještě

požárem, podléhala rychlému rozkladu a naplňovala

povětří zapáchajícími výpary. Po tábořištích se začaly

šířit choroby a ustrašenější lidé předpovídali velikou

epidemii.

A město stále hořelo. Teprve šestý den, když požár

narazil na prázdná místa na Esquilinu, kde předtím

úmyslně zbourali obrovské množství domů, začal sláb-

nout. Avšak hromady zuhelnatělých zbytků zářily ješ-

tě tak silně, že lid nechtěl věřit, že by to měl být už

konec pohromy. Sedmé noci vypukl požár s novou si-

lou v Tigellinových domech, ale protože měl už málo

potravy, netrval dlouho. Jen tu a tam se ještě sesouva-

ly prohořelé domy, vymršťujíce vzhůru hady plamenů

a snopy jisker. Avšak spáleniště, uvnitř ještě pomalu

doutnající, začala už na povrchu černat. Obloha pře-

stala po západu slunce zářit krvavým odleskem a jen

v noci vyskakovaly tu a tam z černé spouště modré

jazyky plamenů, prodírajících se z hromad zuhelnatě-

lých zbytků.

Ze čtrnácti římských čtvrtí zůstaly sotva čtyři, po-

čítaje v to i Zátibří. Všechny ostatní pohltily plameny.

Když konečně hromady zuhelnatělých zbytků zpope-

lavěly, bylo od Tiberu až po Esquilinus vidět obrovské

šedivé, smutné, mrtvé prostranství, z něhož trčely jako

náhrobní sloupy na hřbitově řady komínů. Mezi těmito

sloupy procházely ve dne ponuré zástupy lidí, hle-

410

dající buď drahocenné věci, anebo kosti svých nej-

dražších. A v noci vyli na hromadách popela a na spá-

leništích někdejších domů psi.

Všechna pomoc a štědrost, kterou caesar projevil

lidu, nezabránila však kletbám a pobouření. Spokojen

byl jenom zástup zlodějů, kapsářů a bezdomých ubo-

žáků, kteří mohli jíst, pít a plenit, co hrdlo ráčilo. Ale

lidé, kteří ztratili své nejdražší a svůj majetek, nedali

se koupit ani otevřením zahrad, ani rozdáváním obilí,

ani slibováním her a darů. Neštěstí bylo příliš veliké

a příliš nebývalé. Jiné zase, v nichž doutnala ještě ja-

kási jiskřička lásky k městu - vlasti, uváděla v zou-

falství zvěst, že starý název "Roma" má zmizet z povr-

chu zemského a že caesar má v úmyslu vystavět na

troskách nové město a nazvat je Neropolis. Vlna odpo-

ru se vzdouvala a rostla den ode dne a Nero, citlivý na

oblíbenost u davů jako žádný z dřívějších caesarů,

uvažoval přes všechny Tigellinovy lži a přes všechno

lichocení augustiánů pln bázně o tom, že v zavilém

boji na život a na smrt, který vede s patricii a se sená-

tem, mohl by zůstat bez podpory. Augustiáni nebyli

znepokojeni o nic méně, protože každé jitro jim mohlo

přinést záhubu. Tigellinus uvažoval o přivolání několi-

ka legií z Malé Asie; Vatinius, který se smával i tehdy,

když ho fackovali, ztrácel humor; Vitellius ztrácel chuť

k jídlu.

Jiní augustiáni se zase mezi sebou radili, jak od-

vrátit nebezpečí, protože všem bylo jasné, že kdyby

nějaký výbuch smetl caesara, nevyvázl by životem -

snad kromě Petronia - ani jeden augustián. Vždyť

přece jejich vlivu připisují Neronovy ztřeštěnosti, je-

jich našeptávání všechny zločiny, kterých se dopustil.

Nenávist k nim byla téměř silnější než k němu.

Začali si tedy lámat hlavy, jak by se vykroutili

z odpovědnosti za vypálení města. Jestliže se však

chtěli vykroutit oni, musili zbavit podezření i caesara,

jinak by totiž nikdo neuvěřil, že nebyli původci pohro-

my. Tigellinus se o tom radil s Domitiem Afrem, ba

411

dokonce i se Senekou, ačkoliv ho nenáviděl. I Poppaea

pochopila, že Neronův konec by znamenal rozsudek

i pro ni, dotazovala se tedy na radu svých důvěrníků

a hebrejských kněží. Vědělo se totiž povšechně, že už

několik let vyznává víru v Jehovu. Nero hledal cesty

na vlastní pěst, cesty často strašné, častěji však bláho-

vé, a upadal střídavě hned do strachu, hned zase si

počínal jako dítě, ale především bědoval.

Jednou se v Tiberiově domě, který se zachránil

před požárem, konala dlouhá a bezvýsledná porada.

Petronius zastával názor, že by měl caesar nechat ne-

snáze nesnázemi a odjet do Řecka a pak do Egypta

a Malé Asie. Pomýšlí přece na tu cestu už dlouho, proč

ji tedy odkládat, zvláště je-li v Římě i smutno i nebez-

pečno.

Caesar přijal tu radu s nadšením, ale Seneca chví-

li uvažoval a pak řekl:

"Odjet bude snadné, ale vrátit se by už bylo těžší."

"U Hérakla!" odpověděl Petronius. "Vrátit se mů-

žeš v čele asijských legií."

"To udělám!" zvolal Nero.

Ale Tigellinus začal odporovat. Sám nedovedl vy-

myslit nic, a kdyby mu napadla Petroniova myšlenka,

prohlásil by ji docela určitě za spásnou, šlo mu však

o to, aby se Petronius nejevil už podruhé jako jediný

člověk, který dovede v těžkých chvílích všechno a vše-

chny zachránit.

"Vyslechni mě, božský!" řekl. "Je to zhoubná rada!

Ještě než dojedeš do Ostie, vypukne občanská válka;

kdož ví, zda se pak neprohlásí caesarem někdo z Au-

gustových levobočků, kteří ještě žijí. A co si pak po-

čneme, jestliže se legie postaví na jeho stranu?"

"Uděláme to tak," odpověděl Nero, "že se předtím

postaráme, aby žádní Augustovi potomci nebyli. Není

jich už mnoho, bude tedy snadné se jich zbavit."

"Udělat to můžeme, ale cožpak jde jenom o ně? Mí

lidé slyšeli ještě včera, jak se mezi lidmi povídá, že

caesarem by měl být takový muž jako Thrasea."

412

Nero se kousl do rtů. Za okamžik však zvedl opět

oči a řekl:

"Nenasytní a nevděční! Mají dost obilí a uhlí, na

kterém si mohou péci placky, co tedy ještě chtějí?"

Na to odpověděl Tigellinus:

"Pomstu."

Nastalo mlčení. Caesar pojednou vstal, zvedl ruku

vzhůru a začal recitovat:

Srdce o pomstu volají a pomsta si oběti žádá.

Pak, zapomenuv na všechno, zvolal s rozjasněným

obličejem:

"Ať mi podají tabulku a stilus, abych mohl zapsat

ten verš. Lucanus nikdy takový nesložil. Všimli jste si,

že jsem jej našel v jediném okamžiku?"

"Ó nedostižný!" ozvalo se několik hlasů.

Nero napsal verš a řekl:

"Ano. Pomsta si žádá oběti."

Pak přelétl pohledem po všech kolem:

"A co kdybychom rozšířili zprávu, že to Vatinius

dal zapálit město, a kdybychom hněvu lidu obětovali

jej?"

"Ó božský! Kdopak já jsem?" zvolal Vatinius.

"Pravda! Potřebujeme někoho většího, než jsi

ty... Vitellia?"

Vitellius zbledl, ale přesto se rozesmál:

"Můj tuk," odpověděl, "by leda mohl znovu roz-

dmychat požár."

Ale Neronovi tanulo na mysli něco jiného. Hledal

totiž oběť, která by byla s to opravdu ukojit hněv lidu.

A našel ji.

"Tigelline," řekl po chvíli, "ty jsi spálil Řím!"

Shromážděným augustiánům přeběhl po zádech

mráz. Pochopili, že caesar přestal tentokrát žertovat

a že nastává chvíle těhotná událostmi.

Ale Tigellinův obličej se svraštil jako tlama psa,

připraveného kousnout.

413

"Spálil jsem Řím na tvůj rozkaz," řekl.

A vpili se do sebe pohledy jako dva démoni. Na-

stalo takové ticho, že bylo slyšet bzučení much, lítají-

cích po atriu.

"Tigelline," ozval se Nero, "miluješ mě?"

"Ty to víš, pane."

"Obětuj se za mne!"

"Božský caesare," odpověděl Tigellinus, "proč mi

podáváš sladký nápoj, který nesmím pozvednout

k ústům? Lid reptá a bouří se, chceš snad, aby se začali

bouřit i praetoriáni?"

Hrůza sevřela srdce všem přítomným. Tigellinus

byl praefektem praetorie a jeho slova byla prostě vý-

hrůžkou. Pochopil to i Nero a jeho obličej se pokryl

bledostí.

Vtom vstoupil Epafroditus, caesarův propuštěnec,

a oznámil, že božská Augusta si přeje mluvit s Tigelli-

nem, protože jsou u ní lidé, které musí praefekt vy-

slechnout.

Tigellinus se poklonil caesarovi a odešel, tváře se

klidně a pohrdavě. Chtěli ho uhodit, a on ukázal zuby;

dal jim na srozuměnou, kdo je. A protože znal Nerono-

vu zbabělost, byl si jist, že tento vládce světa se nikdy

neopováží vztáhnout na něj ruku.

Nero seděl chvíli mlčky, ale když viděl, že přítom-

ní čekají od něho nějaký výrok, řekl:

"Vychoval jsem si hada na hrudi."

Petronius pokrčil rameny, jako by chtěl říci, že

není nesnadné utrhnout takovému hadu hlavu.

"Co ty na to? Mluv, poraď!" zvolal Nero, všimnuv si

jeho pohybu. "Tobě jedinému důvěřuji, protože ty máš

více rozumu než oni všichni dohromady a protože mě

máš rád!"

Petronius měl užuž na jazyku: "Jmenuj mě prae-

fektem praetorie, já vydám Tigellina lidu a uklidním

město za jediný den." Avšak zvítězila jeho vrozená po-

hodlnost. Být praefektem vlastně znamenalo nést na

bedrech caesara a tisíce veřejných záležitostí. Proč by

414

se tak namáhal? Což není lepší čítat si v útulné kni-

hovně básně, kochat se pohledem na vázy a sochy ane-

bo sedět, na klíně božské tělo Euniké, probírat se její-

mi zlatými vlasy a sklánět se k jejím korálovým rtům?

A proto řekl:

"Já radím, abys jel do Achaje."

"Ach," odpověděl Nero, "od tebe jsem čekal více.

Senát mě nenávidí. Jestliže odjedu, kdo mi zaručí, že

se proti mně nevzbouří a neprohlásí caesarem někoho

jiného? Lid mi byl kdysi věrný, ale teď půjde s nimi...

U Háda! Kdyby tak senát a lid měl jenom jednu

hlavu!"

"Dovol, abych ti řekl, božský, že budeš-li chtít za-

chovat Řím, budeš muset zachovat aspoň několik Ří-

manů," řekl s úsměvem Petronius.

Avšak Nero začal bědovat:

"Co je mi do Říma a Římanů! Poslouchali by mě

tedy v Achaji. Tady jsem obklopen jen samou zradou.

Všichni mě opouštějí! I vy jste schopni mě zradit! Vím

to, vím... Vám ani nenapadne zamyslit se nad tím, co

řeknou o vás budoucí staletí, jestliže opustíte takového

umělce jako já."

Tu se najednou ťukl do čela a zvolal:

"Vidíte! Vždyť v těch starostech zapomínám i já,

kdo jsem."

Po těch slovech se otočil k Petroniovi už s docela

vyjasněnou tváří.

"Petronie," řekl, "lid reptá, ale kdybych vzal loutnu

a šel na Martovo pole, kdybych mu zazpíval tu píseň,

kterou jsem vám zpíval při požáru, co myslíš, nedojal

bych jej svým zpěvem, tak jako dojal Orfeus divoké

šelmy?"

Tullius Senecio, který měl napilno, protože se

chtěl vrátit ke svým otrokyním přivezeným z Antia,

a který seděl už dlouho jako na jehlách, odpověděl:

"Docela určitě, caesare, jestliže by ti ovšem dovoli-

li začít."

"Jeďme do Hellady!" zvolal Nero znechuceně.

415

Avšak vtom vešla Poppaea a za ní Tigellinus. Zra-

ky všech se mimoděk otočily k němu, nikdy totiž žád-

ný triumfátor nevjížděl na Kapitol tak hrdě, jako teď

stanul před caesarem on.

A začal mluvit pomalu a důrazně, hlasem, v němž

jako by skřípělo železo:

"Vyslechni mě, caesare, poněvadž ti mohu říci:

Našel jsem! Lid potřebuje pomstu a oběť, ale ne jednu,

nýbrž stovky a tisíce. Slyšel jsi někdy, pane, kdo to byl

Chréstos, kterého ukřižoval Pontius Pilatus? A víš, kdo

jsou to křesťané? Nevyprávěl jsem ti snad o jejich zlo-

činech a nestoudných obřadech, o proroctvích, že oheň

učiní konec světu? Lid je nenávidí a podezírá. Nikdo je

neviděl v chrámech, protože naše bohy považují za zlé

duchy; nenajdeš je ve Stadiu, protože pohrdají závody.

Dlaně žádného křesťana ti nikdy neprojevily úctu po-

tleskem. Nikdo z nich tě nikdy neuznal za boha. Jsou

to nepřátelé lidského pokolení, nepřátelé města i tví.

Lid reptá proti tobě, ale ne ty, caesare, jsi mi rozkázal

spálit Řím a ne já jsem ho spálil... Lid touží po po-

mstě, má ji tedy mít. Lid touží po krvi a po hrách, má

je tedy mít. Lid podezírá tebe; ať se tedy jeho podezře-

ní odvrátí jinam."

Nero poslouchal zpočátku udiveně. Avšak jak Ti-

gellinus mluvil, začala se caesarova herecká tvář mě-

nit, střídal se na ní výraz hněvu, lítosti, soucitu a po-

bouření. Pojednou vstal, shodil ze sebe tógu, jež se mu

sesunula k nohám, vztáhl obě ruce vzhůru a chvíli tak

mlčky setrval. Konečně se ozval hlasem tragéda:

"Die, Apolline, Héro, Athéno, Persefoné a všichni

vy nesmrtelní bohové, proč jste nám nepřispěchali na

pomoc? Co učinilo to nešťastné město těm ukrutníkům,

že je tak nelidsky vypálili?"

"Jsou to nepřátelé lidského pokolení i tví," řekla

Poppaea.

A ostatní se dali do volání:

"Učiň spravedlnosti zadost! Ztrestej žháře! Sami

bohové si žádají pomsty!"

416

Nero si opět sedl, svěsil hlavu na prsa a opět mlčel,

jako by zvěst o takové ničemnosti otupila jeho smysly.

Ale po chvíli se ozval, potřásaje rukama:

"Jakého trestu a jakých muk si zasluhuje takový

zločin? Ale bohové mi dají vnuknutí a s pomocí všech

mocí Tartaru uchystám svému ubohému lidu tako-

vou podívanou, že na mne bude dlouhé věky vzpo-

mínat."

Petroniovo čelo se pojednou zachmuřilo. Uvědomil

si nebezpečí, které bude hrozit Lygii, Viniciovi, jehož

měl rád, a všem těm lidem, jejichž učení sice odmítal,

ale o jejichž nevině byl přesvědčen. Napadlo mu také,

že se zase rozpoutají jedny z těch krvavých orgií, které

jeho oči estéta nesnášejí. Ale především si řekl: "Mu-

sím zachránit Vinicia, protože zešílí, jestliže to jeho

děvče zahyne." A tento zřetel převážil všechny ostatní,

ačkoliv Petronius dobře chápal, že začíná hru nebez-

pečnou jako ještě nikdy v životě.

Nicméně začal mluvit nenuceně a ledabyle, jak

obyčejně mluvíval, když kritizoval nebo se vysmíval

ne dost estetickým nápadům caesara a augustiánů:

"Našli jste tedy oběti! Dobrá! Můžete je poslat do

arén anebo jim obléci ,tuniky bolesti'. Také dobře! Ale

vyslechněte mě. Máte moc, máte praetoriány, máte

sílu, buďte tedy upřímní, aspoň když vás nikdo neslyší.

Podvádějte lid, ale nepodvádějte sami sebe. Vydejte

křesťany lidu napospas, odsuďte je k jakým chcete

mukám, mějte však odvahu říci sami sobě, že ne oni

spálili Řím!... Fuj! Říkáte mi arbiter elegantiarum,

nuže prohlašuji tu před vámi, že jsou mi odporné ubo-

hé komedie. Fuj! Jak mi to všecko připomíná divadelní

boudy u Porta Asinaria, kde pro potěšení předměstské

chátry hrají herci bohy a krále, ale po představení za-

píjejí cibuli kyselým vínem nebo jsou mrskáni. Buďte

skutečnými bohy a králi, protože - říkám vám - mů-

žete si to dovolit. Ty, caesare, jsi nám hrozil soudem

příštích věků, ale pomysli, že tyto věky budou soudit

i tebe. Při božské Klió! Nero vládce světa, Nero bůh

417

spálil Řím, poněvadž byl tak mocný na zemi jako Zeus

na Olympu. Nero básník miloval poezii tak, že jí oběto-

val vlast! Od počátku světa neudělal nikdo nic takové-

ho, nikdo se ničeho takového neodvážil. Zapřísahám tě

ve jménu devíti Libethrid, nezříkej se takové slávy,

protože písně o tobě budou znít do skonání světa. Co

bude proti tobě Priamos, co bude Agamemnón, co

Achilles, co bohové sami? Nezáleží na tom, je-li spálení

Říma věc dobrá, hlavně že je to věc velká a kromoby-

čejná! A k tomu ke všemu ti říkám, že lid nevztáhne na

tebe ruku! To není pravda! Buď odvážný! Střez se činů

nehodných sebe, protože tobě hrozí jen to, že by bu-

doucí věky mohly říci: ,Nero spálil Řím, ale protože to

byl zbabělý caesar a zbabělý básník, zřekl se ze stra-

chu svého velkého činu a svalil vinu na nevinné!'"

Petroniova slova zapůsobila na Nerona jako ob-

vykle velmi silně, avšak tentokrát si ani Petronius sám

nedělal iluze, věděl totiž, že to, co říká, je krajní prostře-

dek, který sice může - dopadne-li to dobře - zachrá-

nit křesťany, ale který může ještě snáze zahubit jej sa-

mého. Necouvl však, protože mu šlo i o Vinicia, které-

ho měl rád, i o hazardérství, které ho bavilo. "Kostky

jsou vrženy," řekl si v duchu, "a uvidíme, nakolik v té

opici zvítězí strach o vlastní kůži nad touhou po slávě."

A v duchu nepochyboval, že přece jen nabude vr-

chu strach.

Po jeho slovech nastalo mlčení. Poppaea a všichni

přítomní zírali do Neronových očí plni očekávání

a Nero začal ohrnovat rty takovým způsobem, že je

zvedl až k chřípí nosu, což dělával, kdykoli nevěděl, co

si počít. Konečně se rozpaky a rozmrzelost objevily

i na jeho obličeji.

"Pane," zvolal Tigellinus, když to uviděl, "dovol mi

odejít, neboť jestliže tě chtějí vydat všanc záhubě

a nadto tě zvou zbabělým císařem, zbabělým básní-

kem, žhářem a komediantem, mé uši nejsou s to snést

taková slova."

"Prohrál jsem," pomyslil si Petronius.

418

Přesto však se otočil k Tigellinovi, změřil si ho

pohledem, z něhož čišelo pohrdání velkého pána

a uhlazeného člověka ubožákem, a řekl:

"Tigelline, komediantem jsem nazval tebe, protože

jím jsi dokonce i teď."

"Proto, že nechci poslouchat tvé urážky?"

"Proto, že předstíráš, jak bezmezně caesara milu-

ješ, a zatím jsi mu před chvílí vyhrožoval praetoriány.

Porozuměli jsme tomu všichni a on také."

Tigellinus, který se nenadál, že se Petronius odvá-

ží vrhnout na stůl takové kostky, zbledl, ztratil hlavu

a oněměl. Bylo to však poslední vítězství arbitra ele-

gantiae nad jeho soupeřem, protože v témž okamžiku

řekla Poppaea:

"Pane, jak můžeš dopustit, aby někdo na

něco takového jen pomyslil, natož aby se někdo odvá-

žil něco takového před tebou hlasitě vyslovit?"

"Ztrestej toho smělce!" zvolal Vitellius.

Nero zvedl znovu rty až k chřípí nosu, a upřev své

skelné oči krátkozrakého člověka na Petronia, řekl:

"Tak mi odplácíš přátelství, které jsem k tobě cí-

til?"

"Jestliže se mýlím, dokaž mi to," odpověděl Petro-

nius, "ale věz, že říkám to, co mi přikazuje láska

k tobě."

"Ztrestej toho smělce!" opakoval Vitellius.

"Udělej to!" ozvalo se několik hlasů.

Atrium se naplnilo šumem a ruchem, protože lidé

si začali od Petronia odsedávat. Odsedl si dokonce

i Tullius Senecio, jeho starý přítel u dvora, i mladý

Nerva, který mu až dosud projevoval největší přátel-

ství. Za chvíli zůstal Petronius sám v levé části atria

a s úsměvem na rtech, rovnaje si dlaní záhyby na tóze,

čekal, co řekne nebo udělá caesar.

A caesar řekl:

"Chcete, abych ho potrestal, ale je to můj druh

a přítel, a proto, i když mi zranil srdce, ať pozná, že to

srdce má pro přátele jen ... odpuštění."

419

"Prohrál jsem a zahynul," pomyslil si Petronius.

Caesar vstal. Porada skončila.

KAPITOLA 7

Petronius se odebral domů, kdežto Nero s Tigellinem

přešli do Poppaeina atria, kde na ně čekali lidé, s ni-

miž praefekt předtím rozmlouval.

Byli tam dva rabíni ze Zátibří, odění do dlouhých

slavnostních rouch, s mitrami na hlavě, mladý písař,

jejich pomocník, a Chilón. Když kněží spatřili caesara,

zbledli vzrušením, pozvedli ruce do výše ramen a sklo-

nili hlavy až k dlaním.

"Buď zdráv, monarcho monarchů a králi králů,"

řekl starší z nich, "buď zdráv, vladaři světa, ochránce

vyvoleného lidu, caesare, lve mezi lidmi, jehož panová-

ní je jako sluneční světlo a jako libánský cedr a jako

pramen a jako palma a jako jerišský balzám!"

"Bohem mě nezvete?" zeptal se caesar.

Kněží zbledli ještě více a opět promluvil starší

z nich:

"Tvá slova, pane, jsou sladká jako zrno vinné révy

a jako zralý fík, neboť Jehova naplnil tvé srdce dobro-

tou. Avšak předchůdce tvého otce, caesar Gaius, byl

ukrutník, a přesto jej naši vyslanci nenazývali bohem,

protože dávali přednost smrti před urážkou Zákona."

"A Caligula je dal předhodit lvům?"

"Ne, pane. Caligula Caesar Gaius se ulekl hněvu

Jehovy."

A zvedli hlavy, neboť jméno mocného Jehovy jim

dodalo odvahy. Důvěřujíce v jeho moc, hleděli Nerono-

vi do očí už směleji.

"Obviňujete křesťany, že spálili Řím?" zeptal se

caesar.

"My je, pane, obviňujeme jen z toho, že to jsou

nepřátelé Zákona, nepřátelé lidstva, nepřátelé Říma

420

i tví a že odedávna vyhrožovali městu a světu ohněm.

Ostatní ti poví zde tento člověk, jehož ústa se nepotřís-

ní lží, protože v žilách jeho matky kolovala krev vyvo-

leného národa."

Nero oslovil Chilóna:

"Kdo jsi?"

"Tvůj ctitel, Osiride, přitom však chudý stoik..."

"Nenávidím stoiky," řekl Nero, "nenávidím Thra-

seu, nenávidím Musonia i Cornuta. Hnusí se mi jejich

řeči, jejich pohrdání uměním, jejich dobrovolná chu-

doba a nečistota."

"Pane, tvůj učitel, Seneca, má tisíc citrusových

stolů. Stačí, budeš-li chtít, a já jich budu mít dvakrát

tolik. Jsem stoik z nezbytí. Ověnči, ó Paprsčitý, můj

stoicismus věncem z růží a postav před něj džbán vína

a bude zpívat Anakreonta tak, že překřičí všechny epi-

kurejce."

Nero, jemuž se zalíbil přídomek "Paprsčitý", se

usmál a řekl:

"Líbíš se mi!"

"Ten člověk stojí za tolik zlata, kolik sám váží,"

zvolal Tigellinus.

Avšak Chilón odpověděl:

"Doplň, pane, mou váhu svou štědrostí, protože ji-

nak odvane odměnu vítr."

"To je pravda, Vitellia bys nepřevážil," pozname-

nal caesar.

"Eheu, Stříbrnoruký, můj důvtip není z olova."

"Vidím, že tvůj Zákon ti nebrání nazývat mě bo-

hem."

"Ó nesmrtelný! Můj zákon je v tobě: křesťané se

tomu Zákonu rouhali, a proto je nenávidím."

"Co víš o křesťanech?"

"Dovolíš mi plakat, božský?"

"Ne," řekl Nero, "to mě nudí."

"A máš třikrát pravdu, protože oči, které tě spatři-

ly, měly by jednou provždy oschnout od slz. Pane, braň

mě před mými nepřáteli!"

421

"Mluv o křesťanech," řekla Poppaea se stínem ne-

trpělivosti v hlase.

"Stane se, jak rozkazuješ, Isido," odpověděl Chi-

lón. "Od mládí jsem zasvětil život filozofii a hledal

jsem pravdu. Hledal jsem ji u starých bohorovných

mudrců, v Akademii v Athénách i v alexandrijském

Serapeiu. Když jsem se doslechl o křesťanech, domní-

val jsem se, že je to nějaká nová škola, v níž budu moci

najít několik zrnek pravdy, a ke svému neštěstí jsem

se s nimi seznámil.

První křesťan, s nímž mě sblížil zlý osud, byl

Glaukos, lékař v Neapoli. Od něho jsem se za nějaký

čas dozvěděl, že křesťané uctívají nějakého Chrésta,

který jim slíbil, že vyhladí všechny lidi a zničí všechna

města na zemi, je však že nechá, jestliže mu pomohou

vyhladit Deukalionovy děti. Proto, ó pane, nenávidí

křesťané lidi, proto otravují fontány, proto na svých

shromážděních chrlí kletby na Řím a na všechny

chrámy, v nichž se uctívají naši bozi. Chréstos byl

ukřižován, ale slíbil, že až bude Řím zničen ohněm,

přijde podruhé - a odevzdá jim vládu na zemi..."

"Teď lid pochopí, proč byl Řím vypálen," přerušil

ho Tigellinus.

"Mnoho lidí to už chápe, pane," odpověděl Chilón,

"protože já chodím po zahradách, po Martově poli

a učím. Ale jestliže mě chcete vyslechnout až do konce,

pochopíte, jaké mám k pomstě důvody. Lékař Glaukos

mi zpočátku neprozradil, že jejich učení přikazuje ne-

návidět lidi. Naopak, říkal mi, že Chréstos je dobrý

bůh a že podstatou jeho učení je láska. Mé citlivé srdce

nemohlo odolat takovým pravdám, a tak jsem si Glau-

ka zamiloval a začal mu důvěřovat. Dělil jsem se s ním

o každý kousek chleba, o každý groš - a víš, pane, jak

se mi odvděčil? Cestou z Neapole do Říma mě bodl

nožem a mou ženu, mou krásnou a mladou Bereniku,

prodal obchodníkům s otroky. Kdyby tak znal mé osu-

dy Sofokles! Ale co to jen povídám! Poslouchá mě pře-

ce někdo lepší, než byl Sofokles."

422

"Ubožák!" řekla Poppaea.

"Kdo spatřil tvář Afroditinu, není ubožák, paní,

a já ji v tomto okamžiku vidím před sebou. Avšak teh-

dy jsem hledal útěchu ve filozofii. Když jsem přišel do

Říma, snažil jsem se vyhledat křesťanské starší, abych

prosadil proti Glaukovi spravedlnost. Domníval jsem

se, že ho přinutí, aby mi vrátil ženu. Poznal jsem jejich

velekněze, poznal jsem druhého kněze jménem Pavel,

který tu byl vězněn, ale pak ho propustili, poznal jsem

Zebedeova syna, poznal jsem Lina a Kleta a ještě

mnoho jiných. Vím, kde bydlili před požárem, vím, kde

se scházejí, mohu vám ukázat jedny katakomby ve

Vatikánském pahorku a jeden hřbitov za Nomentán-

skou branou, kde konají své ohavné obřady. Viděl

jsem tam apoštola Petra, viděl jsem Glauka, jak vraždí

děti, aby měl apoštol čím skrápět hlavy shromáždě-

ných, a viděl jsem Lygii, odchovanku Pomponie Grae-

ciny, jak se holedbá, že nemohla sice přinést dětskou

krev, přináší však aspoň smrt dítěte, poněvadž uřkla

malou Augustu, tvou dcerušku, ó Osiride, i tvou, ó Isi-

do!"

"Slyšíš, caesare!" řekla Poppaea.

"Je to možné?" zvolal Nero.

"Mohl jsem odpustit křivdy, kterých se dopustila

na mně," pokračoval Chilón, "ale když jsem uslyšel

o těch, kterých se dopustila na vás, chtěl jsem ji pro-

bodnout nožem. Bohužel, překazil mi to urozený Vini-

cius, který ji miluje."

"Vinicius? Ona přece od něho utekla."

"Utekla, ale on ji hledal, protože nemohl bez ní žít.

Za mizernou odměnu jsem mu ji pomáhal hledat; to já

jsem mu ukázal dům na Zátibří, kde bydlila s křesťa-

ny. Vypravili jsme se tam spolu a s námi i tvůj zápas-

ník Krotón, kterého najal urozený Vinicius, aby bděl

nad jeho bezpečností. Avšak Ursus, Lygiin otrok, uškr-

til Krotóna. Ten člověk má strašnou sílu, pane, býkům

zakroutí krkem stejně snadno, jako druzí ukrucují

makovice. Aulus a Pomponia ho za to měli rádi."

423

"U Herkula!" řekl Nero. "Smrtelník, který uškrtil

Krotóna, je hoden pomníku na Foru. Jenže ty se buď

mýlíš, anebo si vymýšlíš, starče, protože Krotóna zabil

nožem Vinicius."

"Takhle obelhávají lidé bohy! Pane, já sám jsem

viděl, jak se Krotónova žebra lámala v Ursově objetí

a jak potom Ursus srazil k zemi i Vinicia. Byl by ho

zabil, nebýt Lygie. Vinicius potom dlouho stonal, ale

oni ho ošetřovali, protože doufali, že se pro svou lásku

stane křesťanem. A on se také křesťanem stal."

"Vinicius?"

"Ano."

"A snad dokonce i Petronius?" zeptal se překotně

Tigellinus.

Chilón se začal kroutit, mnout si ruce a nakonec

řekl:

"Obdivuji se tvé prozíravosti, pane! Ó! Je to docela

možné! Ba velmi pravděpodobné!"

"Teď chápu, proč se křesťanů tak zastával."

Ale Nero se dal do smíchu.

"Petronius křesťanem! Petronius nepřítelem živo-

ta a rozkoše! Nebuďte hlupáci a nechtějte, abych tomu

věřil, protože jinak budu ochoten neuvěřit ničemu."

"Ale urozený Vinicius se křesťanem stal, pane.

Přísahám u jasu, který z tebe vychází, že mluvím

pravdu a že se mi nic nehnusí víc než lež. Křesťankou

je Pomponia, křesťanem je malý Aulus, křesťany jsou

Lygie i Vinicius. Sloužil jsem mu věrně, ale on mě mís-

to odměny dal na žádost lékaře Glauka zbičovat, ačko-

liv jsem už starý a tehdy jsem byl nemocen a hladov.

Přísahal jsem u Háda, že mu to nezapomenu. Ó pane,

pomsti na nich bezpráví, které mi způsobili, a já vám

vydám apoštola Petra a Lina, Kleta a Glauka i Crispa,

a to všechno jsou křesťanští starší, a vydám vám i Ly-

gii a Ursa, označím vám jich stovky, tisíce, ukáži vám

jejich modlitebny, hřbitovy - všechny vaše věznice

nebudou stačit! Beze mne byste je nedovedli najít! Do-

sud jsem ve své bídě hledal útěchu jen ve filozofii, kéž

424

ji nyní najdu v dobrodiní, jímž mě obdaříte... Jsem už

starý, ale život jsem dosud nepoznal, rád bych si ko-

nečně odpočinul!"

"Chceš být stoikem nad plnou mísou," řekl Nero.

"Kdo prokazuje službu tobě, naplňuje ji už touto

službou."

"Nemýlíš se, filozofe."

Ale Poppaea nezapomínala na své nepřátele. Její

záliba ve Viniciovi byla sice spíše jen chvilkovou

choutkou, vyvolanou žárlivostí, hněvem a uraženou je-

šitností, avšak chladná nevšímavost mladého patricia

se jí přes to přese všecko hluboce dotkla a naplnila její

srdce zarytou zaujatostí. Už to, že se odvážil dát před

ní přednost jiné, bylo v jejích očích přečinem volajícím

o pomstu. A Lygii začala nenávidět hned od prvního

okamžiku, od chvíle, kdy ji znepokojila krása té sever-

ní lilie. Petronius, hovořící o dívčiných příliš úzkých

bocích, mohl namluvit co chtěl caesarovi, nikoli však

Augustě. Znalkyně Poppaea pochopila hned při prv-

ním pohledu, že v celém Římě s ní může soutěžit jedi-

ná Lygie, ba že by ji mohla i předčit. A od onoho oka-

mžiku jí přísahala pomstu.

"Pane," řekla, "pomsti naše dítě!"

"Pospěšte si!" zvolal Chilón. "Pospěšte si! Jinak ji

Vinicius ukryje. Ukáži vám dům, do něhož se po požá-

ru opět vrátili."

"Dám ti deset lidí a půjdeš tam hned," řekl Tigelli-

nus.

"Pane! Tys neviděl Krotóna v Ursových rukou:

jestliže mi dáš padesát lidí, i pak ti ukáži dům jen

z dálky. Ale jestliže neuvězníte zároveň i Vinicia, jsem

ztracen."

Tigellinus pohlédl na Nerona.

"A nebylo by nejlépe, božský, vyřídit současně

strýce i synovce?"

Nero se na chvíli zamyslil a odpověděl:

"Ne! Teď ne! Lidé by neuvěřili, kdybychom jim

chtěli namluvit, že Petronius, Vinicius nebo Pomponia

425

Graecina zapálili Řím. Měli příliš krásné domy...

Dnes je zapotřebí jiných obětí, tihleti přijdou na řadu

jindy."

"Dej mi tedy, pane, vojáky, aby mě hlídali," řekl

Chilón.

"Tigellinus to zařídí."

"Prozatím budeš bydlit u mne," řekl praefekt.

Na Chilónově tváři se objevila radost.

"Vyzradím vám všechny! Jenom si pospěšte! Po-

spěšte si!" volal chraptivým hlasem.

KAPITOLA 8

Když Petronius opustil caesara, dal se nést do svého

domu na Carinách, který zůstal za požáru výjimečně

ušetřen, protože byl ze tří stran obklopen zahradou

a z přední strany bylo malé forum Caeciliů.

Ostatní augustiáni, kteří poztráceli své domy

a v nich spoustu bohatství a uměleckých děl, nazývali

proto Petronia šťastným. Ostatně už odedávna se

o něm říkalo, že je prvorozeným Fortuniným synem,

a větší a větší přízeň, kterou mu v poslední době proje-

voval caesar, jako by potvrzovala správnost té do-

mněnky.

Avšak tento prvorozený Fortunin syn mohl teď

uvažovat nanejvýš o vrtkavosti své matky nebo spíše

o její podobnosti s Kronem, požírajícím vlastní děti.

"Kdyby byl můj dům shořel," říkal si v duchu, "a

s tím i mé gemy, mé etruské vázy, alexandrijské

sklo a korintská měď, pak by snad Nero opravdu zapo-

mněl na urážku. U Polluxe! Když si tak pomyslím, že

záleželo jen na mně, abych teď byl praefektem praeto-

riánů! Byl bych Tigellina prohlásil za žháře, jímž

ostatně je, byl bych ho dal obléci do bolestné tuniky,

vydal bych ho lidu, zachránil křesťany a vybudoval

Řím. A kdož ví, zda by se pak poctivým lidem nevedlo

426

dokonce lépe. Měl jsem to udělat, už kvůli Viniciovi.

Kdybych s tím měl příliš mnoho práce, předal bych

úřad praefekta jemu - a Nero by se ani nepokusil

něco namítat... Vinicius by si pak mohl pokřtít vše-

chny praetoriány a třeba i samého caesara, mně by to

nevadilo. Zbožný, ctnostný a milosrdný Nero - to by

byla dokonce nádherná podívaná!"

A Petroniova bezstarostnost byla tak veliká, že se

začal usmívat. Ale po chvilce se jeho myšlenky stočily

jinam. Měl pojednou dojem, že je v Antiu a že mu Pa-

vel z Tarsu říká:

"Nazýváte nás nepřáteli života, ale odpověz mi,

Petronie: kdyby byl caesar křesťanem a jednal podle

našeho učení - nebyl by pak váš život jistější a bez-

pečnější?"

A připomenuv si tato slova, pokračoval v samo-

mluvě:

"U Kastora! Vždyť za každého zavražděného křes-

ťana najde Pavel nového, protože nemůže-li svět stát

na zločinu, pak má ten člověk pravdu... Jenže kdož ví,

zda nemůže, když přece teď na zločinu stojí. Já sám

jsem se toho naučil nemálo, ale nenaučil jsem se, jak

to udělat, abych byl dost velkým ničemou - a proto si

budu musit proříznout žíly... Ale tak to přece muselo

skončit, a i kdyby to neskončilo tak, skončilo by to

jinak. Je mi jen líto, že musím opustit Euniké a svou

murrhovou vázu, ale Euniké je svobodná a váza půjde

se mnou! Ahenobarbus ji nedostane za nic na světě! Je

mi líto i Vinicia. Ostatně, ačkoliv jsem se poslední do-

bou nudil méně než kdysi, jsem připraven. Věci jsou

na světě krásné, ale lidé jsou tu většinou tak odporní,

že nestojí za to litovat života. Kdo uměl žít, ten musí

umět zemřít. Třebaže jsem patřil k augustiánům, byl

jsem svobodnějším člověkem, než se domnívají."

Tady pokrčil rameny.

"Tamti se možná domnívají, že se mi teď třesou

kolena a vlasy na hlavě se mi ježí strachem, jenže já,

až se vrátím domů, vykoupám se ve fialkové vodě, má

427

Zlatovlasá mě pak sama natře mastmi a po jídle si

dáme sborově zazpívat Antemiův hymnus na Apolló-

na. Sám jsem kdysi řekl: ,Na smrt je zbytečné myslit,

protože myslí na nás bez naší pomoci.' Přesto by však

bylo podivuhodné, kdyby opravdu existovala nějaká

Elysijská pole a na nich stíny... Jací šašci! Jací kejk-

líři! Jaká to odporná chátra bez vkusu a uhlazenosti!

Deset arbitrů elegantiarum by z těch Trimalchionů

neudělalo lidi k světu. U Persefony! Mám jich už po

krk!"

A s údivem zjistil, že se už něco postavilo mezi

něho a tyto lidi. Znal je přece dobře a předtím vždycky

věděl, co si o nich má myslit, ale teď mu připadali

vzdálenější, opovrženíhodnější než obyčejně. Měl jich

už opravdu dost.

Pak se však zamyslil nad svou situací. Protože byl

bystrý, pochopil, že záhuba mu nehrozí bezprostředně.

Nero přece využil vhodného okamžiku a vyslovil něko-

lik hezkých, nadnesených slov o přátelství, o odpuštění

a svázal si jimi trochu ruce. Bude teď muset hledat

záminky, a než je najde, může uplynout mnoho času.

"Především uspořádá hry s křesťany," hovořil Petro-

nius sám k sobě, "a teprve potom bude uvažovat

o mně. A je-li tomu tak, pak nestojí za to dělat si s tím

těžkou hlavu a nestojí ani za to měnit kvůli tomu způ-

sob života. Mnohem dříve hrozí nebezpečí Viniciovi!"

A od toho okamžiku myslil už jen na Vinicia, kte-

rého se rozhodl zachránit.

Otroci nesli lektiku rychlým krokem troskami,

spáleništi a mezi řadami komínů, jichž byly Cariny

ještě plny, ale on jim rozkázal, aby běželi, protože chtěl

být doma co nejdříve. Vinicius, jehož insula shořela,

bydlil u něho a byl naštěstí doma.

"Viděl jsi dnes Lygii?" zeptal se Petronius ve dve-

řích.

"Vracím se od ní."

"Poslouchej, co ti povím, a neztrácej čas otázkami.

Dnes bylo u caesara rozhodnuto svalit zapálení Říma

428

na křesťany. Hrozí jim pronásledování a mučení. Ho-

nička na ně začne každým okamžikem. Vezmi Lygii

a ihned utečte, třeba za Alpy nebo do Afriky. A pospěš

si, protože z Palatinu je na Zátibří blíže než odtud!"

Vinicius byl skutečně příliš vojákem, než aby

ztrácel čas zbytečnými otázkami. Poslouchal se svraš-

tělým obočím, obličej soustředěný a hrozivý, ale bez

úděsu. Prvním pocitem, který se v této povaze probou-

zel tváří v tvář nebezpečí, bylo zřejmě odhodlání bojo-

vat a bránit se.

"Jdu," řekl.

"Ještě něco: vezmi si váček zlata, zbraň a hrstku

svých lidí, křesťanů. Kdyby bylo zapotřebí, odraz

útok!"

Vinicius byl už ve dveřích atria.

"Pošli mi po otrokovi zprávu," zvolal za odcházejí-

cím Petronius.

A osaměv, začal se procházet podél sloupoví zdo-

bícího atrium a uvažoval o tom, co se stane. Věděl, že

Lygie a Linus se vrátili po požáru do starého domu,

který zůstal ušetřen, jako ostatně většina Zátibří. A to

byla nepříznivá okolnost, jinak totiž by je v davech tak

snadno nenašli. Doufal však, že na Palatinu stejně ni-

kdo neví, kde Lygie bydlí, takže Vinicius buď jak buď

praetoriány předstihne. Napadlo mu také, že bude-li

Tigellinus chtít schytat na jeden zátah co nejvíce křes-

ťanů, bude musit rozestřít síť po celém Římě, to jest

rozdělit praetoriány na malé oddíly. "Jestliže pro ni

nepošlou více než deset lidí," uvažoval, "pak jim ten

lygijský obr poláme kosti. A což teprve, až přijde na

pomoc Vinicius!" A jak o tom přemýšlel, naděje se mu

vrátila. Je sice pravda, klást ozbrojený odpor praeto-

riánům bylo totéž jako zahájit boj s caesarem. Petro-

nius také věděl, že unikne-li Vinicius caesarově po-

mstě, může tato pomsta dopadnout na něho, na Petro-

nia, ale mnoho si tím hlavu nelámal. Naopak, myšlen-

ka, že udělá Neronovi a Tigellinovi škrt přes jejich

rozpočet, jej rozveselila. Rozhodl se, že na to nebude

429

litovat ani peněz, ani lidí, a protože Pavel z Tarsu

obrátil na křesťanství, ještě když byli v Antiu, většinu

jeho otroků, mohl si být jist, že pokud půjde o obranu

Lygie, bude moci počítat s jejich ochotou a obětavostí.

Úvahy mu přerušil příchod Euniké. Když ji spa-

třil, všechny jeho starosti a nesnáze zmizely beze sto-

py. Zapomněl na caesara, na nemilost, do níž upadl, na

ničemné augustiány, na pronásledování hrozící křes-

ťanům, na Vinicia i na Lygii a hleděl jen a jen na ni

očima estéta, libujícího si v nádherných tvarech, i oči-

ma milence, na něhož dýchá z těchto tvarů láska. Eu-

niké, v průzračném fialovém rouchu, zvaném Coa ves-

tis, jímž prosvítalo její růžové tělo, byla skutečně krás-

ná jako bohyně. A protože cítila, jak ji obdivuje, a pro-

tože ho i milovala celou svou duší a vždycky toužila po

jeho něžnostech, začala se radostí ruměnit, jako by ne-

byla jeho souložnicí, ale nevinným děvčátkem.

"Co mi neseš, Charitko?" zeptal se Petronius

a vztáhl k ní ruce.

Euniké sklonila k němu svou zlatovlasou hlavu

a odpověděla:

"Pane, přišel Antemios se zpěváky a ptá se, zda si

ho dneska chceš poslechnout."

"Ať počká. U oběda nám zazpívá hymnus k Apolló-

novi. Kolem dokola jsou ještě spáleniště a popel, a my

budeme poslouchat hymnus na Apollóna! U Pafských

hájů! Když tě tak vidím v té Coa vestis, zdá se mi, že to

Afrodita se zahalila útržkem oblohy a stojí přede

mnou!"

"Ó pane!" řekla Euniké.

"Pojď, Euniké, obejmi mě svými pažemi, dej mi

svá ústa... Miluješ mě?"

"Dia bych nemilovala více."

Když to řekla, přitiskla své rty k jeho rtům, chvě-

jíc se mu štěstím v náručí.

Ale po chvíli řekl Petronius:

"A kdybychom se musili rozloučit?"

Euniké mu pohlédla ustrašeně do očí:

430

"Jak to, pane?"

"Nelekej se!... Kdož ví, nebudu-li muset na dale-

kou cestu."

"Vezmi mě s sebou..."

Ale Petronius změnil pojednou předmět hovoru

a zeptal se:

"Řekni mi, jsou na trávnících v zahradě asfodely?"

"Cypřiše a tráva v zahradě zežloutly požárem,

z myrt opadalo listí a celá zahrada vypadá jako mrt-

vá."

"Celý Řím vypadá jako mrtvý a brzy bude oprav-

du hřbitovem. Víš, že vyjde edikt proti křesťanům a že

začne pronásledování, za něhož zahynou tisíce lidí?"

"Zač je budou trestat, pane? Jsou to dobří a tiší

lidé."

"Právě za to."

"Jeďme tedy k moři. Tvé božské oči se nerady dí-

vají na krev."

"Dobrá, ale teď se musím vykoupat. Přijď mi do

oleothekia natřít mastmi ramena. U Kypridina pásu!

Ještě nikdy jsi mi nepřipadala tak krásná. Dám ti udě-

lat vanu ve tvaru škeble a ty v ní budeš jako vzácná

perla... Přijď, Zlatovlasá."

A odešel. O hodinu později ulehli oba, ověnčeni

růžovými věnci a oči zamžené, ke stolu, na němž bylo

prostřeno ve zlatém nádobí. Posluhovala jim pacholata

přestrojená za amory a oni, popíjejíce víno z číší ozdo-

bených břečťanem, poslouchali hymnus na Apollóna,

který zpíval sbor za zvuků harf a za Antemiova řízení.

Co jim bylo do toho, že všude kolem villy trčely ze

spálenišť komíny domů a že závany větru roznášely

popel ze spáleného Říma! Cítili se šťastni a myslili jen

na lásku, která jim měnila život v božský sen.

Ale ještě než dozněl hymnus, vešel do sálu otrok,

který spravoval atrium.

"Pane," řekl hlasem, v němž se chvěl neklid, "před

branou stojí centurio s oddílem praetoriánů a na cae-

sarův rozkaz chce s tebou mluvit."

431

Zpěv a zvuky harf umlkly. Neklid se zmocnil

všech přítomných, protože caesar nepoužíval obvykle

ke svým stykům s přáteli praetoriánů, jejichž příchod

neznamenal v oněch dobách nikdy nic dobrého. Jediný

Petronius nedal najevo sebemenší rozrušení a řekl

jako člověk, kterého nudí neustálá pozvání:

"Také mě mohli nechat v klidu poobědvat."

Pak oslovil správce atria:

"Uveď ho."

Otrok zmizel za závěsem; o chvíli později bylo sly-

šet těžké kroky a do sálu vstoupil Petroniův známý,

setník Aper, celý ve zbroji a s těžkou přilbou na hlavě.

"Urozený pane," řekl, "zde je caesarův dopis."

Petronius vztáhl lenivě svou bílou ruku, vzal od

něho tabulky, vrhl na ně letmý pohled a odevzdal je

s naprostým klidem Euniké.

"Bude večer předčítat další píseň své Troiky,"

řekl, "a zve mě, abych přišel."

"Mám jen rozkaz odevzdat dopis," ozval se setník.

"Ano. Odpovědi není třeba. Ale nechtěl bys, setní-

ku, na chvíli ulehnout k nám a vypít kratér vína?"

"Děkuji ti, urozený pane. Kratér vína vypiji rád,

na tvé zdraví, ale ulehnout nemohu, jsem ve službě."

"Proč dali dopis tobě, místo aby jej poslali po otro-

kovi?"

"Nevím, pane. Snad proto, že mě do těch končin

poslali ještě s jiným posláním."

"Vím," řekl Petronius. "Proti křesťanům."

"Ano, pane."

"Začala honička dávno?"

"Některé oddíly byly poslány na Zátibří už před

polednem."

Po těchto slovech ulil setník trochu vína z číše na

počest Martovu, pak číši vypil a řekl:

"Kéž ti bohové dají, pane, vše, po čem zatoužíš."

"Vezmi si i ten kratér," řekl Petronius.

Potom dal znamení Antemiovi, aby dokončil hym-

nus na Apollóna.

432

Měděnobradý si začíná se mnou a s Viniciem za-

hrávat, řekl si, když se harfy opět ozvaly. Myslím, že

jsem uhádl jeho úmysl. Chtěl mě vystrašit tím, že mi

poslal pozvání po centurionovi. Budou se večer vyptá-

vat setníka, jak jsem ho přijal. Ne ne! Velkou radost

mít nebudeš, ty zlomyslný, krutý panáku. Vím, že na

urážku nezapomeneš, vím, že mě záhuba nemine, ale

jestliže si myslíš, že se ti budu dívat prosebně do očí,

že uvidíš na mé tváři strach a pokoru, pak se mýlíš.

"Caesar píše: ,Přijď, máš-li chuť," řekla Euniké.

"Půjdeš, pane?"

"Jsem ve výborné náladě a mohu poslouchat do-

konce i jeho verše," odpověděl Petronius. "Půjdu tedy,

tím spíše, že Vinicius jít nemůže."

Po obědě a po obvyklé procházce se odevzdal do

rukou otrokyň upravujících mu vlasy a skládajících

záhyby a za další hodinu, krásný jako bůžek, dal se

nést na Palatin. Bylo už pozdě, večer byl tichý a teplý,

měsíc svítil tak silně, že lampadarii, kráčející před lek-

tikou, pozhášeli pochodně. Ulicemi a troskami se potá-

cely skupiny lidí opilých vínem. Byli ověnčeni břečťa-

nem a vinnou révou a v rukou nesli myrtové a vavří-

nové větvičky, natrhané v caesarových zahradách.

Hojnost obilí a vyhlídka na veliké hry naplnila srdce

lidí veselím. Tu a tam zpívali písně, oslavující "bož-

skou noc" a lásku; jinde zase tančili při měsíčním

světle; otroci musili několikrát volat, aby lidé udělali

místo lektice "urozeného Petronia", a tu se dav vždyc-

ky rozestupoval a provolával slávu svému oblíbenému

patriciovi.

Petronius však myslil na Vinicia a divil se, že

nemá od něho žádné zprávy. Byl epikurejec a egoista,

ale za tu dobu, co se stýkal hned s Pavlem z Tarsu,

hned zase s Viniciem a co slýchal každý den o křesťa-

nech, změnil se poněkud, i když o tom sám nevěděl.

Ovanul ho jakoby vánek jejich myšlení a zasel do jeho

duše nepostřehnutelnou setbu. Kromě jeho vlastní

osoby jej začali zajímat i jiní lidé. K Viniciovi lnul

433

ostatně odedávna, protože v dětství miloval velmi jeho

matku, svou sestru, a teď, když se zamíchal do jeho

záležitostí, díval se na ně s takovým zájmem, jako by

se díval na nějakou tragédii.

Neztrácel naději, že Vinicius předešel praetoriány

a utekl s Lygií, anebo že ji v krajním případě násilím

osvobodil. Byl by však raději měl jistotu, protože před-

pokládal, že bude muset odpovídat na různé otázky, na

které by bylo lépe být připraven.

Octnuv se před Tiberiovým domem, vysedl z lekti-

ky a za chvíli vstoupil do atria, naplněného už augus-

tiány. Jeho včerejší přátelé, i když je udivovalo, že byl

pozván, ještě stále se ho stranili, ale on se mezi nimi

pohyboval vznešeně, nenuceně a tak sebejistě, jako by

sám mohl rozdávat milosti. Však také někteří, když ho

spatřili, zneklidněli v duchu obavami, zda nebylo před-

časné projevovat mu lhostejnost.

Caesar však předstíral, že ho nevidí, a neodpově-

děl na jeho poklonu, předstíraje, že je zabrán do hovo-

ru. Zato však k němu přistoupil Tigellinus a řekl:

"Dobrý večer, arbitře elegantiarum! Tvrdíš ještě

pořád, že Řím nezapálili křesťané?"

Petronius pokrčil rameny, poklepal mu na rameno

jako propuštěnci a odpověděl:

"Ty víš stejně jako já, co si o tom myslit."

"Neodvažuji se rovnat se ti v moudrosti."

"A máš trochu pravdy, protože například teď, když

nám caesar přečte novou píseň z Troiky, místo abys

křičel jako páv, jistě bys vyslovil něco strašně neob-

ratného."

Tigellinus se kousl do rtů. Neměl příliš velkou ra-

dost z toho, že se caesar rozhodl předčítat dneska no-

vou píseň, protože to otvíralo pole, na němž nemohl

s Petroniem soutěžit. Však také, když Nero četl, obra-

cel zraky podle starého zvyku k Petroniovi a bedlivě si

všímal, co vyčte z jeho obličeje. A Petronius poslouchal

zvedaje obočí, tu a tam přikyvuje, tu a tam napínaje

pozornost, jako by se chtěl přesvědčit, zda dobře slyšel.

434

A pak něco chválil, něco kritizoval a doporučoval opra-

vy a další práci na některých verších. Sám Nero cítil,

že ostatním jde v jejich nadměrné chvále jen o vlastní

dobro a že jediný Petronius se zajímá o poezii pro

samu poezii, že jediný Petronius se v tom vyzná,

a jestliže něco pochválí, pak si on, Nero, může být jist,

že ty verše jsou chvály hodny. Poznenáhlu s ním začal

diskutovat, přít se, a když konečně Petronius zapochy-

boval o vhodnosti kteréhosi obratu, řekl mu:

"Uvidíš v posledním zpěvu, proč jsem ho užil."

Ach! pomyslil si Petronius. Dočkám se tedy ještě

i posledního zpěvu!

Mnozí z přítomných, když to uslyšeli, řekli si v du-

chu: "Běda mi! Petronius má teď času dost a může si

ještě znovu dobýt přízně, ba dokonce i svrhnout Tigel-

lina."

A znovu se k němu začínali mít. Ale konec večera

byl už méně šťastný, protože v okamžiku, kdy se s ním

Petronius loučil, zeptal se pojednou caesar, oči při-

mhouřeny a obličej zlomyslný a potěšený zároveň:

"A proč nepřišel Vinicius?"

Kdyby si byl Petronius jist, že Vinicius a Lygie

jsou už za branami města, byl by odpověděl: "Oženil

se, jak jsi mu to dovolil, a odjel." Ale protože viděl po-

divný Neronův úsměv, odpověděl:

"Tvé pozvání, božský, ho nezastihlo doma."

"Vyřiď mu, že ho rád uvidím," odpověděl Nero, "a

vyřiď mu také ode mne, aby nepropásl hry, na kterých

vystoupí křesťané."

Petronia znepokojila tato slova, měl totiž dojem,

že se vztahují přímo na Lygii. Usednuv do lektiky, dal

se nést domů ještě rychleji než ráno. Nebylo to však

snadné. Před Tiberiovým domem stály husté a hlučné

davy, opilé stejně jako předtím, jenže nezpívaly a ne-

tančily, nýbrž tvářily se pobouřeně. Z dálky se ozývaly

jakési výkřiky, jimž Petronius ihned neporozuměl, ale

které mohutněly a sílily, až se konečně změnily v jedi-

ný divoký řev:

435

"Křesťany lvům!"

Nádherné lektiky dvořanů postupovaly vyjící lů-

zou. Z hloubi vyhořelých ulic přibíhaly nové a nové

hloučky, a když uslyšely volání, připojovaly se k němu.

Od úst k ústům šla zpráva, že štvanice na křesťany

trvá už od poledne a že pochytali už spoustu žhářů.

A vkrátku se nově vytyčenými i starými ulicemi, ulič-

kami ležícími v troskách, okolím Palatinu a po všech

pahorcích a zahradách, po celém Římě všíř i zdél roz-

léhaly stále vzteklejší výkřiky:

"Křesťany lvům!"

"Dobytek!" říkal si pohrdavě Petronius. "Lid hod-

ný caesara!"

A začal uvažovat o tom, že takový svět, svět stojící

na násilí, na krutosti, o jaké nemají ponětí ani barbaři,

na zločinu a na šílené zpustlosti, nemůže se přece udr-

žet. Řím byl pánem světa, ale i vředem světa. Páchlo to

od něho mrtvolami. Na prohnilý život padal stín smrti.

Hovořilo se o tom nejednou i mezi augustiány, ale Pet-

ronius si dosud nikdy neuvědomil tak pronikavě tu

skutečnost, že onen ověnčený vůz, na němž stojí Řím

jako triumfátor a vleče za sebou spoutané stádo náro-

dů, že onen vůz spěje do propasti. Život světové metro-

pole mu připadal jako jakýsi bláznivý tanec, jako

orgie, která musí přece skončit.

Chápal teď, že jediní křesťané mají jakési nové

životní zásady, ale předpokládal, že zanedlouho nezů-

stane po křesťanech ani stopy. Ale co potom?

Bláznivý tanec bude za Neronova vedení pokračo-

vat, a jestliže zemře, najde se někdo druhý, stejný, ane-

bo ještě horší, protože tam, kde je takový lid a takoví

patriciové, není předpoklad k tomu, aby se našel ně-

kdo lepší. Vypuknou nové orgie, ještě odpornější

a ohavnější.

Avšak orgie nemohou trvat věčně, je třeba se po

nich vyspat, už jen proto, že člověka vyčerpávají.

Co tak o tom uvažoval, pocítil Petronius, že je sám

velmi unaven. Stojí vůbec za to žít, a nadto ještě žít

436

bez jistoty, co bude zítra, a jen proto, aby se člověk

musil dívat na takový pořádek světa? Génius smrti

není přece o nic méně krásný než génius spánku a má

také křídla na zádech.

Lektika se zastavila před domovními dveřmi, kte-

ré bdělý vrátný v témž okamžiku otevřel.

"Vrátil se už urozený Vinicius?" zeptal se ho Pet-

ronius.

"Před chvílí, pane," odpověděl otrok.

"Tak ji tedy nezachránil!" pomyslil si Petronius.

Shodil tógu a běžel do atria. Vinicius seděl na troj-

nožce, hlavu skloněnu takřka na kolena a ruce na

spáncích, ale když uslyšel zvuk kroků, zvedl svou zka-

menělou tvář, v níž svítily jen horečnaté oči.

"Přišel jsi pozdě?" zeptal se Petronius.

"Pozdě. Uvěznili ji ještě před polednem."

Nastala chvíle ticha.

"Viděl jsi ji?"

"Viděl."

"Kde je?"

"V Mamertinském vězení."

Petronius se zarazil a zahleděl se na Vinicia táza-

vým pohledem.

Vinicius porozuměl.

"Ne," řekl. "Neuvrhli ji do Tulliana, ba ani do

střední části. Podplatil jsem strážce, aby jí přenechali

svůj pokoj. Ursus si lehl na práh a hlídá ji."

"Proč ji Ursus nebránil?"

"Poslali pro ni padesát praetoriánů. Ostatně Linus

mu to nedovolil."

"A Linus?"

"Linus umírá. Proto ho neodvedli."

"Co hodláš dělat?"

"Vysvobodit ji, anebo s ní zemřít. I já věřím

v Krista."

Vinicius mluvil naoko klidně, ale v jeho hlase bylo

něco tak drásavého, že Petroniovo srdce se zachvělo

upřímnou lítostí.

437

"Chápu tě," řekl, "ale jak ji chceš vysvobodit?"

"Podplatil jsem stráže jednak proto, abych ji

uchránil před potupou, jednak proto, aby jí nebránili

při útěku."

"Kdy má k němu dojít?"

"Odpověděli, že mi ji nemohou vydat okamžitě,

protože se bojí, aby nebyli hnáni k odpovědnosti. Ale

až se vězení naplní spoustami lidí a až nebude možno

zjistit přesný počet vězňů, pak mi ji dají. Ale to je

krajní případ. Napřed udělej něco pro ni a pro mne ty!

Jsi caesarův přítel. On sám mi ji dal. Jdi k němu a za-

chraň mě!"

Petronius místo odpovědi zavolal otroka, rozkázal

mu, aby přinesl dva tmavé pláště a dva meče, a teprve

potom oslovil Vinicia.

"Cestou ti odpovím," řekl. "Teď si vezmi plášť, vez-

mi zbraň a pojďme do vězení. Tam dej strážcům sto

tisíc sesterciů, ne, dej jim dvakrát, pětkrát více, jen

aby pustili Lygii okamžitě. Jinak bude pozdě."

"Pojďme," řekl Vinicius.

A za chvíli se oba octli na ulici.

"A teď poslouchej," řekl Petronius. "Nechtěl jsem

ztrácet čas. Jsem ode dneška v nemilosti. Můj vlastní

život visí na vlásku, a proto u caesara ničeho nedosáh-

nu. Ba ještě hůř! Jsem si jist, že učiní právě naopak,

než oč jej požádám. Nebýt toho, myslíš, že bych ti byl

radil, abys s Lygií utekl nebo ji osvobodil násilím?

Vždyť přece, kdyby se ti podařilo prchnout, caesarův

hněv by se obrátil proti mně. Jenže caesar by dneska

vyhověl spíše tvé prosbě než mé. Nepočítej však s tím.

Vysvoboď ji z vězení a utíkej! Nic jiného ti nezbývá.

Jestliže se to nepodaří, pak bude ještě dost času na

jiné prostředky. Prozatím si však uvědom, že Lygii ne-

uvěznili pro její víru v Krista. Lygii i tebe pronásledu-

je svým hněvem Poppaea. Vzpomínáš si, jak jsi Au-

gustu urazil, jak jsi ji odmítl? A ona ví, žes ji odmítl

kvůli Lygii, kterou stejně nenávidí už od prvního se-

tkání s ní. Vždyť už předtím se snažila ji zahubit, když

438

svedla smrt svého dítěte na její kouzla. V tom, co se

stalo, má prsty Poppaea! Jak chceš jinak vysvětlit, že

Lygie byla uvězněna první? Kdo jim mohl ukázat Li-

nův dům? Já tvrdím, že ji sledovali už dávno! Vím, že ti

rozdírám srdce a beru poslední zbytek naděje, ale ří-

kám ti to úmyslně proto, aby sis uvědomil, že neosvo-

bodíš-li ji dříve, než jim napadne, že se o to můžeš

pokusit, zahynete oba."

"Ano. Rozumím ti," odpověděl temně Vinicius.

Protože bylo už pozdě, byly ulice prázdné, ale další

hovor jim přerušil opilý gladiátor, který šel proti nim.

Připotácel se k Petroniovi, až se dlaní opřel o jeho ra-

meno, a zalévaje mu tvář dechem prosyceným pa-

chem vína, řval ochraptělým hlasem:

"Křesťany lvům!"

"Mirmillone," ozval se klidně Petronius, "uposlech-

ni dobré rady a jdi si svou cestou."

Vtom ho opilec uchopil za rameno i druhou rukou:

"Křič se mnou, jinak ti zakroutím krkem: Křesťa-

ny lvům!"

Ale Petroniovy nervy měly už dost těch skřeků.

Od okamžiku, kdy opustil Palatin, tlačily ho jako můra

a drásaly mu srdce. A tak, když uviděl nad sebou obro-

vu pozvednutou pěst, dovršila se míra jeho trpělivosti.

"Příteli," řekl, "páchneš vínem a stojíš mi v cestě."

A co to říkal, vrazil mu do prsou až po rukojeť

krátký mečík, jímž se při odchodu z domova ozbrojil.

Pak uchopil pod paždí Vinicia a pokračoval, jako by se

nebylo vůbec nic stalo:

"Caesar mi dnes řekl: ,Vyřiď ode mne Viniciovi,

aby přišel na hry, na kterých vystoupí křesťané.' Chá-

peš, co to znamená? Chtějí si udělat divadlo z tvé bo-

lesti. Je to předem promyšlená věc. Možná že právě

proto neuvěznili dosud ani tebe, ani mne. Jestliže se ti

nepodaří vysvobodit ji okamžitě, pak ... nevím! Je

možné, že se za tebe přimluví Akté, ale jen jestli něče-

ho dosáhne... Tvé statky na Sicílii by možná mohly

uvést do pokušení Tigellina. Zkus to."

439

"Dám mu vše, co mám," odpověděl Vinicius.

Z Carin na Forum nebylo příliš daleko, byli tam

tedy brzy. Noc začínala už blednout a zdi zámku vy-

stupovaly ostře ze tmy.

Když odbočili k Mamertinskému vězení, Petro-

nius pojednou stanul a řekl:

"Praetoriáni! Jdeme pozdě!"

Vězení bylo obstoupeno dvojitým šikem vojáků.

Svítání postříbřovalo jejich železné přilby a hroty kopí.

Viniciův obličej zbledl jako mramor.

"Pojďme," řekl.

Za okamžik se octli před šikem. Petronius, který

byl obdařen nevšední pamětí, takže znal nejen velitele,

nýbrž téměř všechny vojáky praetorie, spatřil brzy

známého velitele kohorty a pokynul mu, aby k němu

přišel.

"Co se to děje, Nigře?" řekl. "Poslali vás hlídat vě-

zení?"

"Ano, urozený Petronie. Praefekt se bál, že by se

někdo mohl pokusit vysvobodit žháře násilím."

"Máte rozkaz nepouštět nikoho dovnitř?"

"Ne, pane. Známí budou navštěvovat vězně, a tak

pochytáme více křesťanů..."

"Tak mě tedy pusť," řekl Vinicius.

Stiskl Petroniovi ruku a řekl mu:

"Zajdi za Akté a já se tě pak přijdu zeptat, co ti

pověděla."

"Přijď," odpověděl Petronius.

Vtom se pod zemí a za silnými zdmi ozval zpěv.

Píseň, znějící napřed dutě a ztlumeně, sílila víc a více.

Mužské, ženské i dětské hlasy se spojovaly v jediný

splývající sbor. Celé vězení se v jitřním tichu rozezpí-

valo jako harfa. Ale nebyly to hlasy smutku ani zoufal-

ství. Naopak, zněla z nich radost a triumf.

Vojáci na sebe překvapeně pohlédli. Na obloze se

objevily první zlaté a růžové záblesky vycházejícího

slunce.

440

KAPITOLA 9

Volání "Křesťany lvům!" se rozléhalo po všech čtvrtích

města. V prvních chvílích nejen nikdo nepochyboval,

že křesťané jsou skutečnými původci katastrofy, ale

ani pochybovat nechtěl, protože jejich potrestání mělo

být zároveň skvělou zábavou pro lid. Ale rozšířila se

domněnka, že katastrofa by se nebyla rozlehla do tak

strašných rozměrů, nebýt hněvu bohů, a tak přišel roz-

kaz, aby se v chrámech konala piacula čili smírné obě-

ti. Senát, poradiv se se Sibyllinými knihami, uspořádal

slavnostní veřejné modlitby k Vulcanovi, k Cereře

a k Proserpině. Matróny obětovaly Junoně; celé proce-

sí se jich vypravilo k moři pro vodu, jíž pak pokropily

sochu bohyně. Vdané ženy pořádaly lectisternia a noč-

ní bdění. Celý Řím se očišťoval z hříchů a usmiřoval si

Nesmrtelné. A na spáleništích se zatím vytyčovaly

nové široké ulice. Tu a tam položili už základy nových

nádherných domů, paláců a chrámů. Především se

však s nevídaným spěchem stavěly obrovské dřevěné

amfiteátry, v nichž měli umírat křesťané. Hned po

poradě v Tiberiově domě rozletěly se k prokonsulům

rozkazy, aby dodali divoká zvířata. Tigellinus vybra-

koval vivária všech italských měst, nevyjímaje ani ta

nejmenší. V Africe byly na jeho rozkaz uspořádány

obrovské hony, jichž se musilo zúčastnit veškeré do-

morodé obyvatelstvo. Do Říma přivezli slony a tygry

z Asie, krokodýly a hrochy z Nilu, lvy z Atlasu, vlky

a medvědy z Pyrenejí, divoké psy z Hibernie, molosské

psy z Epeiru, buvoly a obrovské, strašné tury z Germá-

nie. Protože vězňů byla spousta, měly hry předčit co do

rozsáhlosti vše, co tu dosud bylo. Caesar chtěl utopit

vzpomínky na požár v krvi a opojit jí Řím, a tak ještě

nikdy neslibovalo být krveprolití tak velkolepé.

Rozdychtěný lid pomáhal vigilům a praetoriánům

křesťany honit. Nebyla to těžká věc, protože celé velké

skupiny křesťanů, které ještě tábořily s ostatním oby-

441

vatelstvem v zahradách, vyznávaly hlasitě svou víru.

Když je obkličovali, klekali a za zpěvu písní se dávali

bez odporu zajmout. Avšak jejich trpělivost jen ještě

rozdmychávala hněv lidu, který nechápal její zdroj

a považoval ji za houževnaté a zatvrzelé setrvávání ve

zločinu. Pronásledovatelů se zmocnilo šílenství. Stáva-

lo se, že chátra vytrhávala křesťany praetoriánům

z rukou a rozsápala je vlastníma rukama; ženy vlekli

vojáci do vězení za vlasy, dětem rozbíjeli hlavičky

o kameny. Tisíce lidí probíhalo za strašného vytí ve

dne v noci ulicemi. Hledali oběti v troskách, v komí-

nech a ve sklepech. Před věznicemi byly kolem ohňů

a sudů s vínem pořádány bakchické hostiny a tance.

Za večerů poslouchal lid u vytržení hromový řev še-

lem, ozývající se po celém městě. Vězení byla přeplně-

na tisíci lidmi a chátra a praetoriáni přiváděli denno-

denně nové oběti. Soucit zmizel. Zdálo se, že lidé zapo-

mněli mluvit a v divoké nepříčetnosti si zapamatovali

jenom jeden výkřik: "Křesťany lvům!" Pak přišly hor-

ké dny a noci tak dusné, jakých nebylo dosud pamět-

níka: vzduch jako by byl nasáklý šílenstvím, krví a zlo-

činem.

A oné dovršené míře krutosti odpovídala na druhé

straně dovršená míra touhy po mučednictví. Vyznava-

či Krista šli na smrt dobrovolně anebo ji dokonce vy-

hledávali, dokud jim v tom nezabránily přísné rozkazy

představených. Na jejich příkaz se křesťané začali

scházet už jen za městem, v katakombách na Appijské

silnici a na předměstských vinicích, které patřily křes-

ťanským patriciům, z nichž nebyl dosud uvězněn ni-

kdo. Na Palatinu věděli velmi dobře, že ke Kristovým

vyznavačům patří i Flavius i Domitilla i Pomponia

Graecina i Cornelius Pudens i Vinicius; caesar se však

bál, že si lůza nedá namluvit, že tito lidé podpálili Řím.

A protože mu šlo především o to, aby přesvědčil lid,

odložil trest a pomstu na pozdější dobu. Ostatní se do-

mnívali, že tyto patricie zachránil vliv Akté. Byla to

klamná domněnka. Petronius, když se rozešel s Vinici-

442

em, šel sice k Akté, aby požádal o pomoc pro Lygii, ale

Akté mu mohla nabídnout jen slzy, protože žila zapo-

menuta a v bolesti a trpěli ji tu jen proto, že nešla na

oči ani caesarovi ani Poppaei.

Navštívila však přesto Lygii ve vězení, přinesla jí

šatstvo a jídlo, ale především ji tím ještě více ochráni-

la před potupením vězeňskými strážci, kteří byli ostat-

ně už předtím podplaceni Viniciem.

Avšak Petronius, nemoha jednak zapomenout, že

nebýt jeho a jeho nápadu, aby byla Lygie odňata Au-

lům, nebyla by teď pravděpodobně ve vězení, a jednak

touže po tom, aby vyhrál svou hru s Tigellinem, neše-

třil času ani námahy. V posledních několika dnech se

setkal se Senekou, s Domitiem Afrem, s Crispinillou,

jejímž prostřednictvím chtěl zapůsobit na Poppaeu,

s Terpnem, s Diodorem, s hezkým Pythagorem a na-

konec i s Aliturem a Paridem, jimž caesar obyčejně

nic neodepřel. Prostřednictvím Chrysothemidy, která

teď byla Vatiniovou milenkou, usiloval dokonce

i o jeho podporu a nešetřil při tom sliby a penězi ani

pro něho, ani pro ostatní.

Ale veškeré úsilí se míjelo účinkem. Seneca, který

si sám nebyl jist svým zítřkem, začal se mu vykruco-

vat, že křesťané, i kdyby nakrásně Řím nebyli zapálili,

musí být v jeho zájmu stejně vyhubeni, zkrátka ospra-

vedlňoval to, co se stane, zájmem státu. Terpnos a Dio-

doros vzali peníze, ale neudělali za ně nic. Vatinius

žaloval caesarovi, že se ho snažili podplatit. Jediný

Aliturus, který byl zpočátku naladěn proti křesťanům

nepřátelsky, ale který je teď začínal litovat, odvážil se

zmínit před caesarem o uvězněném děvčeti a prosit za

ně, avšak dostalo se mu jen této odpovědi:

"Domníváš se snad, že mám menšího ducha než

Brutus, který v zájmu Říma neušetřil ani vlastní

syny?"

A když Aliturus opakoval tuto odpověď Petroniovi,

ten řekl: "Jestliže už našel přirovnání s Brutem, pak

není záchrany."

443

Bylo mu však líto Vinicia a zmocňovaly se ho oba-

vy, aby si Vinicius nesáhl na život. "Teď," říkal si v du-

chu, "drží ho ještě úsilí, které vynakládá, aby ji za-

chránil, pohled na ni, ba i jeho vlastní bolest, ale jak-

mile zklamou všechny prostředky, jakmile zhasne po-

slední jiskřička naděje, pak - u Kastora! - nepřežije

ji a nalehne na meč." Petronius chápal dokonce lépe

to, že člověk může takto skončit, než to, že člověk může

tak milovat a trpět. Zatím podnikal Vinicius vše, nač

se zmohl jeho rozum, aby zachránil Lygii. I on navště-

voval augustiány; on, kdysi tak hrdý, žebral teď o je-

jich pomoc. Vitelliovým prostřednictvím slíbil Tigelli-

novi své sicilské statky a vše, nač si Tigellinus vzpo-

mene. Avšak Tigellinus, nechtěje si pravděpodobně

znepřátelit Augustu, odmítl. Jít k samému caesarovi,

obejmout mu kolena a prosit jej, to by nevedlo k niče-

mu. Vinicius chtěl sice udělat i to, ale když o jeho

úmyslu uslyšel Petronius, zeptal se:

"A jestliže tě odmítne, jestliže odpoví vtipem ane-

bo ničemnou vyhrůžkou, co uděláš potom?"

Viniciův obličej se po těchto slovech stáhl bolestí

a vztekem a ze zaťatých čelistí se ozvalo skřípění.

"Ano!" řekl Petronius. "Proto tě od toho zrazuji.

Uzavřeš si všechny cesty k záchraně!"

Vinicius se však ovládl, a přejížděje si dlaní po

čele, pokrytém studeným potem, řekl:

"Ne! Ne! Jsem křesťan!"

"A zapomínáš na to, jako například před chvílí.

Máš právo zahubit sebe, ale ne ji. Nezapomeň, čím

prošla před smrtí Seianova dceruška."

Jeho slova nebyla docela upřímná, šlo mu totiž

více o Vinicia než o Lygii. Ale věděl, že ničím ho neod-

radí od nebezpečného kroku tak, jako když ho upozor-

ní, že by mohl přivodit neodvolatelnou záhubu Lygii.

Měl ostatně pravdu, protože na Palatinu předvídali

příchod mladého tribuna a učinili patřičná bezpeč-

nostní opatření.

Viniciova bolest však předčila vše, co mohou snést

444

lidské síly. Od chvíle, kdy byla Lygie uvržena do věze-

ní a kdy na ni padla záře příštího mučednictví, nejenže

ji začal milovat stokrát silněji, nýbrž začal jí v duchu

vzdávat téměř náboženskou úctu, jako by to byla něja-

ká nadpozemská bytost. A teď, při pomyšlení, že musí

tuto milovanou a zároveň svatou bytost ztratit a že ji

kromě smrti může stihnout mučení strašnější než

sama smrt, krev mu stydla v žilách, duše se měnila

v jediný sten, smysly se mu mátly. V některých oka-

mžicích měl dojem, že má lebku plnou ohně, který ji

spálí nebo roztrhne. Přestal chápat, co se vlastně děje,

nechápal, proč Kristus, onen milosrdný Kristus, Bůh,

nejde na pomoc svým vyznavačům, proč se začouzené

zdi Palatinu nepropadnou do země a proč se s nimi

nepropadne i Nero, augustiáni, praetoriánský tábor

a celé to zločinné město. Domníval se, že není možné,

ba že není vůbec myslitelné, aby se to nestalo, a že

všechno to, nač se dívají jeho oči, čím se bortí jeho

duše a úpí srdce, je jenom sen. Avšak řev zvířat mu

říkal, že je to skutečnost. Údery seker, pod nimiž rostly

arény, mu říkaly, že je to skutečnost, a potvrzovalo ji

i vytí lidu i přeplněná vězení. V takových chvílích se

v něm lámala víra v Krista a to byla nová muka, snad

ze všech nejstrašnější.

A k tomu ke všemu mu říká Petronius:

"Nezapomeň, čím prošla před smrtí Seianova dce-

ruška."

KAPITOLA 10

Všecko zklamalo. Vinicius se ponížil natolik, že hledal

podporu u Neronových a Poppaeiných propuštěnců, ba

i otroků, přeplácel jejich hubené sliby a bohatými dár-

ky si získával jejich přízeň. Vyhledal prvního Augusti-

na manžela, Rufia Crispina, a vymohl na něm dopis;

daroval svou villu v Antiu Poppaeinu synovi z prvního

445

manželství Rufiovi, ale jen tím rozhněval caesara, kte-

rý nevlastního syna nenáviděl. Po zvláštním poslu po-

slal dopis druhému Poppaeinu manželovi, Othonovi,

do Hispanie a nabízel mu celé své jmění i sebe samé-

ho. Konečně si však uvědomil, že je tím lidem jenom

pro smích a že kdyby byl předstíral, že mu do Lygiina

uvěznění nic není, byl by ji asi spíše osvobodil.

Totéž si uvědomil Petronius. Zatím míjel den za

dnem. Amfiteátry byly dostavěny. Rozdávaly se už

tessery, známky, které opravňovaly ke vstupu na lu-

dus matutinus. Tentokrát se však "ranní hry" měly pro

neslýchané množství obětí protáhnout na dny, týdny,

ba měsíce. Nikdo už nevěděl, kam s křesťany. Věznice

byly nabité a řádila v nich horečka. Puticuli, sklepení,

v nichž byli křesťané hromadně vězněni, už pomalu

nestačila. Vznikly obavy, aby se nemoci nerozšířily na

celé město, a proto se na Palatinu rozhodli spěchat.

Všechny tyto zprávy se dostávaly k Viniciovu slu-

chu a zhášely v něm poslední záblesky naděje. Dokud

byl čas, mohl se kojit iluzemi, že něčeho ještě přece

jen dosáhne, ale teď nebyl před ním už ani čas. Hry

měly začít. Lygie se mohla co nevidět octnout v cirko-

vém cuniculu, odkud se vycházelo už jen do arény. Vi-

nicius, nevěda, kam ji osud a kruté násilí zanesou, za-

čal obcházet všechny cirky, podplácet strážce a ošetřo-

vatele zvěře, žádaje od nich věci, které nemohli splnit.

Někdy se přistihoval při tom, že se snaží už jen o to,

aby jí udělal smrt méně strašnou, a v takových oka-

mžicích cítil, že místo mozku má v lebce žhavé uhlí.

Ostatně nehodlal ji přežít a rozhodl se, že zahyne

zároveň s ní. Ale obával se, že bolest v něm spálí život

dříve, než strašlivý den nadejde. Jeho přátelé i Petro-

nius se také domnívali, že království stínů se před ním

otevře každým dnem. Obličej Viniciovi zčernal a podo-

bal se voskovým maskám v larariích. V jeho tazích

zkameněl úžas, jako kdyby nechápal, co se stalo a co

se ještě může stát. Když s ním někdo mluvil, zvedal

mimoděkým pohybem ruce k hlavě, a svíraje si dlaně-

446

mi skráně, hleděl na mluvícího překvapeným a táza-

vým pohledem. Noci trávíval spolu s Ursem před Ly-

giinými dveřmi ve vězení, a jestliže ho poslala domů, aby

si odpočal, vracel se k Petroniovi a procházel se až do

rána po atriu. Často jej otroci nacházeli, jak klečí, ruce

vztaženy vzhůru, anebo leží obličejem k zemi. Modlil

se ke Kristovi, protože to byla jeho poslední naděje.

Vše ostatní zklamalo. Lygii mohl zachránit už jen zá-

zrak, proto tloukl Vinicius čelem o kamenné dlaždice

a prosil o zázrak.

Tolik si však ještě uvědomoval, že Petrova modlit-

ba znamená více než jeho. Petr mu slíbil Lygii, Petr ho

pokřtil, Petr sám dělá zázraky, ať ho tedy zachrání

a pomůže mu.

A jedné noci se ho vydal hledat. Křesťané, kterých

teď zůstalo už nemnoho, ho pečlivě skrývali dokonce

jedni před druhými, aby ho snad někdo, kdo nemá

pevného ducha, mimoděk nebo úmyslně nezradil.

V tom všeobecném zmatku a hrůze ztratil Vinicius,

který byl nadto zcela zaujat úsilím o Lygiino vysvobo-

zení, apoštola z očí, takže od doby svého křtu setkal se

s ním sotva jednou, ještě před začátkem pronásledová-

ní. Když však zašel k onomu fossorovi, v jehož domku

byl pokřtěn, dozvěděl se od něho, že na vinici, jejímž

majitelem je Cornelius Pudens a která leží za Porta

Salaria, bude se konat shromáždění křesťanů. Fossor

se uvolil, že tam Vinicia zavede, a ujišťoval ho, že na

shromáždění Petra jistě najdou. Vyšli za soumraku,

dostali se za hradby a šli úvozy zarostlými třtinou, až

přišli na vinici, ležící na opuštěném, divoce vyhlížejí-

cím místě. Shromáždění se konalo v kůlně, v níž se

jinak lisovalo víno. U vchodu dolétl k Viniciovu sluchu

šumot modlitby, a když vstoupil dovnitř, spatřil

v mdlém světle lucerniček několik desítek klečících

postav, pohroužených do modlitby. Odříkávali jakousi

litanii; sbor mužských a ženských hlasů opakoval co

chvíli: "Kriste, smiluj se!" Hluboký, drásavý smutek

a bolest chvěly se v hlasech.

447

Petr tam byl. Klečel vpředu, před dřevěným kří-

žem přibitým na stěnu kůlny, a modlil se. Vinicius po-

znal už z dálky jeho bílé vlasy a zvednuté ruce. První

myšlenkou mladého patricia bylo projít zástupem,

vrhnout se apoštolovi k nohám a volat: "Pomoz!" Ale

snad slavnostnost modlitby, snad slabost podlomila

pod ním kolena, takže hned u vchodu poklekl a volal

sténavě a s pevně sevřenýma rukama: "Kriste, smiluj

se!" Kdyby byl docela při smyslech, byl by pochopil, že

nejen v jeho prosbě se ozývá sten a že nejen on sem

přinesl svou bolest, svůj smutek a svou úzkost. Nebyla

na tomto shromáždění ani jedna lidská duše, která by

nebyla ztratila nade vše drahé bytosti. A teď, když nej-

horlivější a nejodvážnější vyznavači byli již uvrženi do

vězení, když se každý okamžik rozlétaly nové zprávy

o pohanách a mukách, jimiž ve vězeních trpěli, když

hrůza katastrofy předčila všechny předpoklady, když

zůstala už jen tato hrstka, nebylo v ní ani jedno srdce,

které by se ve své víře nebylo zarazilo a neptalo se

v pochybnostech: Kde je Kristus? A proč dovoluje, aby

zlo bylo mocnější než Bůh?

Ale teď ho ještě zoufale prosili o milosrdenství,

protože v každé duši doutnala ještě jiskérka naděje, že

přijde, smete zlo, uvrhne do propasti Nerona a ujme se

vlády nad světem... Ještě hleděli k nebi, ještě naslou-

chali, ještě se modlili, chvějíce se očekáváním. I Vini-

cia, čím častěji opakoval "Kriste, smiluj se!", zmocňo-

valo se nadšení, stejné jako kdysi ve fossorově chatrči.

Vždyť tady volají Boha z hloubek, z propasti své boles-

ti, volá ho Petr, musí se tedy co nevidět rozestoupit

nebe, země se zachvěje v základech a sestoupí On,

v nesmírném světle, s hvězdami u nohou, milosrdný,

ale zároveň strašný, povýší všechny své věrné a rozká-

že propastem, aby pohltily pronásledovatele.

Vinicius si zakryl obličej rukama a klesl k zemi.

Pojednou jej obklopilo ticho, jako by strach uzamkl

v ústech všech přítomných další volání. A jemu se zdá-

lo, že se musí, musí něco stát, že nadchází okamžik

448

zázraku. Byl si jist, že až se zvedne a otevře oči, spatří

jas, od něhož slepnou oči smrtelníků, a uslyší hlas, od

něhož umdlévají srdce.

Ale ticho trvalo dále. Nakonec je přerušil ženský

vzlykot.

Vinicius se zvedl a zahleděl se užaslým zrakem

před sebe.

Místo nadpozemských září mihotaly v kůlně sko-

míravé plaménky lucerniček a měsíční paprsky, pada-

jící sem otvorem ve střeše, naplňovaly prostor stříbr-

ným svitem. Lidé klečící vedle Vinicia zvedali mlčky

slzami zalité oči ke kříži; tu a tam se ozval další vzly-

kot a zvenčí sem doléhaly opatrné hvizdy hlídek. Vtom

Petr vstal, otočil se ke shromážděným a řekl:

"Děti, pozvedněte srdce ke Spasiteli našemu

a obětujte mu své slzy."

A zmlkl.

Pojednou se ozval ženský hlas, plný smutného ža-

lování a bezmezné bolesti:

"Já, vdova, měla jsem jediného syna, který mě ži-

vil... Vrať mi ho, pane!"

Opět nastala chvíle ticha. Petr stál před klečícími

lidmi, starý, ustaraný, a připadal jim v tomto okamži-

ku jako ztělesněné stáří a bezmocnost.

Vtom začal žalovat druhý hlas:

"Katané zneuctili mé dcerušky a Kristus to dovo-

lil!"

Pak třetí:

"Zůstala jsem sama s dětmi, a až mě polapí, kdo

jim dá chléb a vodu?"

Pak čtvrtý:

"Lina, kterého nechali napřed na pokoji, teď od-

vedli a položili na mučidla, pane!"

Pak pátý:

"Až se vrátíme domů, pochytají nás praetoriáni.

Nevíme, kam se skrýt."

"Běda nám! Kdo nás ochrání?"

A tak zněla nočním tichem žaloba za žalobou. Sta-

449

rý rybář přivřel oči a potřásal svou bílou hlavou nad

touto lidskou bolestí a úzkostí. A opět bylo ticho, jen

hlídky lehounce pohvizdovaly za kůlnou.

Vinicius opět vyskočil, chtěje se prodrat shromáž-

děním k apoštolovi a požádat ho o záchranu, ale pojed-

nou spatřil před sebou jakoby propast a pohled na ni

mu ochromil nohy. Co se stane, jestliže apoštol přizná

svou bezmocnost, jestliže potvrdí, že římský caesar je

mocnější než Kristus Nazaretský? Při tom pomyšlení

mu úděsem vstaly vlasy na hlavě, protože pocítil, že

pak by se do oné propasti zřítily nejen zbytky jeho

naděje, nýbrž i on sám, i jeho Lygie, i jeho láska ke

Kristovi, i jeho víra a vše, čím žije, a že by pak zůstala

jen smrt a noc, bezbřehá jako moře.

Mezitím však začal Petr mluvit hlasem zpočátku

tak tichým, že jej bylo sotva slyšet:

"Děti moje! Na Golgatě jsem viděl, jak Boha přibí-

její na kříž. Slyšel jsem kladiva a viděl jsem, jak kříž

postavili, aby zástupy viděly smrt Syna člověka..."

"...A viděl jsem, jak mu probodli bok a jak ze-

mřel. A tehdy, vraceje se od kříže, volal jsem pln boles-

ti stejně jako vy: ,Běda! Běda! Pane! Ty jsi Bůh! Proč

jsi to dopustil, proč jsi zemřel a proč jsi nám naplnil

srdce bolestí, nám, kdož jsme věřili, že přijde králov-

ství Tvé...'

A on, Pán náš a Bůh náš, vstal třetího dne z mrt-

vých a byl mezi námi, dokud ve velikém světle ne-

vstoupil do království svého...

A my, poznavše malou víru svou, upevnili jsme se

ve svých srdcích a od té doby rozséváme setbu

Jeho..."

Po těch slovech otočil hlavu tam, odkud se ozvala

první žaloba, a rozhovořil se, teď už silnějším hlasem:

"Proč si stěžujete?... Sám Bůh se podrobil mučení

a smrti, a vy chcete, aby vás před ní ochránil? Malo-

věrní! Zda jste pochopili jeho učení? Což vám slíbil jen

450

tento jediný život? Hle, přichází k vám a praví vám:

,Pojďte po cestě mé!' Hle, pozvedá vás k sobě, ale vy se

chytáte země rukama svýma, volajíce: ,Pane, zachraň

nás!' Já, prášek před Bohem, ale před vámi apoštol

a náměstek boží, pravím vám ve jménu Krista: Před

vámi není smrt, ale život, ne mučení, ale nekonečné

radosti, ne slzy a pláč, ale zpěv, ne otroctví, ale kralo-

vání! Já, apoštol boží, pravím tobě, vdovo: Syn tvůj ne-

zemře, nýbrž narodí se ve slávě do života věčného a ty

budeš s ním! Tobě, otče, jemuž katané zneuctili nevin-

né dcerušky, slibuji, že je najdeš bělejší než lilie heb-

ronské! Vám, matky, které oddělí od sirot, vám, kdož

ztratíte otce, vám, kdož naříkáte, vám, kdož se budete

dívat na smrt svých milovaných, vám, zarmoucení, ne-

šťastní, bázliví, i vám, kdož máte zemřít ve jménu

Kristově, pravím, že se probudíte jako ze spánku do

šťastného bdění, jako z noci do dne. Ve jménu Kristo-

vě, sejdiž bělmo z očí vašich a rozhořtež se srdce vaše!"

Po těchto slovech pozvedl ruku jako na rozkaz

a oni všichni ucítili novou krev v žilách a zároveň

mráz v kostech, protože před nimi nestál už vetchý

a ustaraný stařec, nýbrž silný člověk, který bral jejich

duše a pozvedal je z prachu a úzkosti.

"Amen!" zvolalo několik hlasů.

A Petrovy oči žhnuly víc a více a sálala z něho síla,

sálala z něho majestátnost, sálala z něho svatost. Hla-

vy se před ním sklonily a on, když doznělo "amen",

pokračoval:

"Sijte v pláči, abyste sklízeli v radosti. Proč se bo-

jíte moci zlého? Nad zemí, nad Římem, nade zdmi

měst vládne Pán, který se usídlil ve vás. Kameny zvlh-

nou slzami, písek nasákne krví, jámy budou naplněny

vašimi těly, ale já pravím vám: Vy jste vítězové! Pán

kráčí, aby si podmanil toto město zločinu, tyranství

a pýchy, a vy jste vojskem jeho! A tak jako on sám

vykoupil mukami a smrtí hříchy světa, tak nyní chce,

abyste vy vykoupili mukami a krví tu peleš lotrovskou!

Toto vám oznamuje prostřednictvím mých úst."

451

A rozpřáhl ruce a obrátil oči vzhůru. Shromáždě-

ným takřka umlkla srdce v hrudích, protože ucítili, že

jeho zrak vidí něco, co nemohou spatřit jejich zřítelni-

ce smrtelníků.

Tvář se mu změnila a zalila se jasem a on hleděl

vzhůru chvíli mlčky, jako by oněměl nadšením, ale pak

uslyšeli jeho hlas:

"Přišel jsi, Pane, a ukazuješ mi cestu svou! Jak to,

ó Kriste! Nikoli v Jeruzalémě, ale zde v tomto sídle

satanově chceš založit sídlo své? Zde, z těchto slz

a z této krve chceš vystavět chrám svůj? Zde, kde

dneska vládne Nero, má stanout věčné království tvé?

Ó Pane, Pane! A přikazuješ těm bázlivým zde, aby

z kostí svých postavili základy Siónu světa, a duši mé

přikazuješ, abych se ujal vlády nad ním a nad národy

vší země? Hle, vyléváš zdroj síly na slabé, aby se stali

silni, hle, přikazuješ mi pást ovečky tvé až do skonání

věků... Buď pochválen v úradcích svých, ty, jenžto

přikazuješ vítězit! Hosanna! Hosanna!"

Ti, kdož se báli, povstali, do těch, kdož pochybova-

li, vlila se proudem víra. Některé hlasy zvolaly sborem:

"Hosana!", jiné "Pro Christo!" a pak nastalo mlčení.

Jasné letní blesky ozařovaly vnitřek kůlny i obličeje

zbledlé vzrušením.

Petr, uchvácen viděním, modlil se ještě dlouho, ale

konečně se vzpamatoval, otočil svou nadšenou, rozjas-

něnou tvář ke shromážděným a řekl:

"Tak jako Pán dal vám zvítězit nad vašimi po-

chybnostmi, tak i vy nyní jděte vítězit ve jménu jeho!"

A třebaže už věděl, že křesťané zvítězí, třebaže vě-

děl, co vyroste z jejich krve a slz, přesto se mu hlas

zachvěl dojetím, když je žehnal křížem a pravil:

"A teď vám žehnám, děti mé, na muka, na smrt, na

věčnost!"

Avšak oni se shlukli kolem něho a volali: "My

jsme již připraveni, ale ty, svatá hlavo, se chraň, proto-

že ty jsi zástupce boží, který spravuje Kristův řád!"

A při těchto slovech se chytali jeho roucha a on jim

452

kladl ruce na hlavy a žehnal každému zvlášť, tak jako

otec žehná dětem, když je posílá na dalekou cestu.

Hned potom začali vycházet z kůlny, protože spě-

chali domů a odtamtud do věznic a do arén. Jejich

myšlenky se odpoutaly od země, duše se rozlétly

k věčnosti a oni šli jako ve snu anebo u vytržení posta-

vit sílu, která byla v nich, proti síle krutosti "šelmy".

Apoštola se ujal Nereus, Pudentův sluha, a vedl ho

pěšinou, skrytou ve vinici, do svého domu. Avšak jas-

nou nocí je sledoval Vinicius, a když konečně došli

k Nereově domku, vrhl se znenadání apoštolovi k no-

hám.

Apoštol ho poznal a zeptal se:

"Čeho si žádáš, synu?"

Ale po tom, co slyšel v kůlně, neodvažoval se ho

Vinicius už o nic prosit. Objal jen oběma rukama jeho

chodidla a s pláčem k nim přitiskl čelo, prose tak

o smilování.

A apoštol řekl:

"Vím. Vzali ti dívku, kterou sis zamiloval. Modli se

za ni."

"Pane!" zasténal Vinicius a objal ještě pevněji

apoštolovy nohy. "Pane! Já jsem jen nízký červ, ale ty

jsi znal Krista, ty jej pros, ty se za ni přimluv!"

A chvěl se bolestí jako list a bil čelem o zem, pro-

tože poznal apoštolovu moc a věděl, že on jediný může

mu vrátit Lygii.

Petra dojala ta bolest. Vzpomněl si, jak kdysi i Ly-

gie, vyplísněna Crispem, ležela stejně u jeho nohou

a žebrala o slitování. Vzpomněl si, jak ji zvedl a začal ji

těšit, a tak zvedl teď i Vinicia.

"Synu," řekl, "budu se za ni modlit, ale ty pomni,

co jsem říkal tamtěm, kteří pochybovali: že sám Bůh

prošel mučednickou smrtí na kříži; a pomni, že po

tomto životě začíná jiný život, věčný."

"Já vím! Slyšel jsem," odpověděl Vinicius, lapaje

zsinalými rty po vzduchu, "ale pohleď, pane ... nemo-

hu! Jestliže je zapotřebí krve, pros Krista, aby si vzal

453

mou... Jsem voják. Ať mi zdvojnásobí, ztrojnásobí

muka předurčená pro ni, já je vydržím! Ale ji ať za-

chrání! Je to ještě dítě, pane, a Bůh je mocnější než

caesar, věřím v to! Je mocnější! Ty sám jsi ji měl rád.

Tys nám požehnal! Je to ještě nevinné dítě!"

Tu se opět sklonil, přitiskl obličej k Petrovým ko-

lenům a opakoval:

"Ty jsi znal Krista, pane! Tys ho znal! On tě vysly-

ší! Přimluv se za ni!"

A Petr přivřel víčka a vroucně se modlil.

Blýskání na časy začalo opět ozařovat oblohu. Vi-

nicius se zahleděl v jeho světle na apoštolovy rty, oče-

kávaje z nich rozhodnutí o životě nebo smrti. V tom

tichu bylo slyšet křepelky, pokřikující na sebe po vini-

cích, a dutý, vzdálený zvuk mlýnů u Via Salaria.

"Vinicie," zeptal se konečně apoštol, "věříš?"

"Pane, což bych sem byl jinak přišel?" odpověděl

Vinicius.

"Věř tedy až do konce, protože víra hory přenáší.

A tak, i kdybys viděl tu dívku pod katovým mečem

anebo ve lví tlamě, ještě věř, že ji Kristus může za-

chránit. Věř a modli se k němu a já se budu modlit

s tebou."

Pak zvedl obličej k obloze a zvolal hlasitě:

"Kriste milosrdný, shlédni na toto utrápené srdce

a potěš je! Kriste milosrdný, zmírni vichr, ať je jemný

jako vlna jehňátka! Kriste milosrdný, jenžto jsi prosil

Otce, aby odňal hořký kalich od tvých úst, odejmi jej

od úst tohoto služebníka svého! Amen!"

A Vinicius, vztahuje ruce k hvězdám, řekl vzly-

kaje:

"Kriste! Já patřím tobě! Vezmi si mne místo ní!"

Na východě se začala bělat obloha.

454

KAPITOLA 11

Vinicius šel od apoštola do vězení se srdcem obroze-

ným nadějí. Kdesi hluboko v duši křičelo zoufalství

a úděs, ale on tyto hlasy v sobě tlumil. Zdálo se mu

nemožné, že by přímluva božího zástupce a síla jeho

modlitby měly zůstat bez účinku. Bál se nedoufat, bál

se pochybovat. "Budu věřit v jeho milosrdenství," říkal

sám sobě, "i kdybych ji uviděl ve lví tlamě." A třebaže

se v něm chvělo srdce a studený pot mu zaléval skrá-

ně, věřil. Každý tep jeho srdce byl teď modlitbou. Začí-

nal chápat, že víra hory přenáší, protože v sobě pocítil

podivnou sílu, kterou si předtím neuvědomoval. Zdálo

se mu, že touto silou se mu podaří vykonat i takové

věci, které nebyly ještě včera v jeho moci. A kdykoliv

v jeho duši zasténalo ještě zoufalství, vzpomněl si na

onu noc a na tu svatou stařeckou tvář, obrácenou

v modlitbě vzhůru k nebi. "Ne! Kristus nezamítne

prosbu svého prvního učedníka a pastýře svého stá-

da! Kristus ji nezamítne a já neupadnu v pochyb-

nosti."

A běžel do vězení jako zvěstovatel dobré noviny.

Ale tu ho čekala neočekávaná věc.

Praetoriánské stráže, které se střídaly před Ma-

mertinským vězením, znaly ho už všechny a obyčejně

mu nedělaly sebemenší potíže, avšak tentokrát se ře-

těz neotevřel. Místo toho přistoupil k němu setník

a řekl:

"Promiň, urozený tribune, ale máme dnes rozkaz

nikoho nevpouštět."

"Rozkaz?" opakoval blednoucí Vinicius.

Voják naň soucitně pohlédl a odpověděl:

"Ano, pane. Caesarův rozkaz. Ve vězení je mnoho

nemocných a je možné, že se caesar obává, aby ná-

vštěvníci neroznesli nákazu po městě."

"Ale ty jsi říkal, že rozkaz je jenom pro dnešek?"

"V poledne se střídají stráže."

455

Vinicius zmlkl a obnažil hlavu, protože se mu zdá-

lo, že pilleolus, který mu ji kryje, je z olova.

Vtom přistoupil voják ještě blíže a řekl ztlume-

ným hlasem:

"Uklidni se, pane. Stráže a Ursus nad ní bdí."

Po těchto slovech se sklonil a dlouhým galským

mečem nakreslil v okamžiku na kamennou desku po-

dobu ryby.

Vinicius naň zkoumavě pohlédl.

"...a jsi praetoriánem?..."

"Dokud se neoctnu tam," odpověděl voják a ukázal

na vězení.

"I já vyznávám Krista."

"Pochváleno budiž jeho jméno! Vím, pane. Do vě-

zení tě pustit nemohu, ale jestliže napíšeš dopis, ode-

vzdám jej strážcům."

"Děkuji ti, bratře."

Stiskl vojákovi ruku a odešel. Pilleolus ho už netí-

žil jako olovo. Ranní slunce vystoupilo nad vězeňské

zdi a s jeho přibývajícím jasem začala do Viniciova

srdce proudit opět naděje. Tento voják, křesťan, byl

pro něho jakoby novým svědectvím Kristovy moci. Po

chvíli se zastavil, zahleděl se na růžové obláčky vzná-

šející se nad Kapitolem a nad chrámem Jova Statora

a řekl:

"Neviděl jsem ji dnes, Pane, ale věřím ve tvé milo-

srdenství."

Doma na něho čekal Petronius, který si jako

obvykle "dělal z noci den" a teprve před chvílí se vrátil.

Stačil se však už vykoupat a natřít se mastmi před

spánkem.

"Mám pro tebe novinky," řekl. "Byl jsem dnes

u Tullia Seneciona a byl tam i caesar. Nevím, co to

Augustu napadlo, že s sebou přivedla malého Rufia...

Snad proto, aby svou roztomilostí obměkčil caesarovo

srdce. Avšak unavené dítě naneštěstí při předčítání

usnulo, tak jako kdysi Vespasianus. Když to Aheno-

barbus viděl, mrštil po něm pohárem a těžce je zranil.

456

Poppaea omdlela a všichni slyšeli, jak caesar řekl:

,Mám už dost toho levobočka!' A to, jak víš, znamená

tolik co smrt!"

"Hněv boží visí nad Augustou," odpověděl Vini-

cius. "Ale proč mi to povídáš?"

"Povídám ti to proto, že tebe i Lygii pronásledoval

Poppaein hněv a že teď, když je zaměstnána vlastním

neštěstím, upustí snad od pomsty a dá se snadněji

uprosit. Uvidím se s ní dneska večer a promluvím

s ní."

"Děkuji ti. Zvěstuješ mi dobrou zprávu."

"A ty se vykoupej a odpočiň si. Máš úplně siné rty

a je z tebe už jen stín."

Avšak Vinicius se zeptal:

"Neříkali tam, kdy se bude konat první ludus ma-

tutinus?"

"Za deset dnů. Ale napřed vezmou jiná vězení.

Čím více budeme mít času, tím lépe. Není ještě vše-

chno ztraceno."

A říkaje to, sám tomu nevěřil, protože věděl dobře,

že jestliže caesar, odpovídaje na Aliturovu prosbu, na-

šel skvěle znějící odpověď, v níž se srovnával s Bru-

tem, není už pro Lygii záchrany. Ze soucitu také zata-

jil, co slyšel u Seneciona, že totiž caesar a Tigellinus se

rozhodli vybrat si pro sebe a pro přátele nejkrásnější

křesťanské panny a před mučením je zneuctít; zbytek

pak chtěli vydat v den her napospas praetoriánům

a bestiariům.

Věda, že Vinicius nechce za nic na světě Lygii pře-

žít, záměrně zatím posiloval naději v jeho srdci, jed-

nak ze soucitu k němu, jednak proto, že tomuto estéto-

vi šlo také o to, aby Vinicius, má-li už zemřít, zemřel

krásný, a ne se zničeným obličejem, zčernalým bolestí

a probdělými nocemi.

"Povím dnes Augustě," řekl, "asi toto: ,Zachraň Vi-

niciovi Lygii a já zachráním pro tebe Rufia.' A budu

o tom opravdu uvažovat. Jediné slovo, řečené ve vhod-

ném okamžiku Ahenobarbovi, může totiž někoho buď

457

zachránit, nebo zahubit. V nejhorším získáme aspoň

čas."

"Děkuji ti," řekl ještě jednou Vinicius.

"Nejlépe mi poděkuješ, jestliže se najíš a odpoči-

neš si. U Athény! Odysseus myslil na spánek a na jídlo

i v největším nebezpečí. Strávil jsi prý celou noc ve

vězení?"

"Ne," odpověděl Vinicius. "Chtěl jsem jít do vězení

teď, ale přišel rozkaz, aby nikoho nevpouštěli dovnitř.

Pozeptej se, Petronie, platí-li ten rozkaz jenom pro

dnešek, anebo až do dne, kdy začnou hry."

"Zeptám se na to dneska v noci a zítra ráno ti

řeknu, na jak dlouho a proč byl rozkaz vydán. Ale teď,

i kdyby Hélios měl zármutkem sestoupit do kimmer-

ských krajů, jdu spát a ty to udělej také."

A rozešli se. Avšak Vinicius šel do knihovny a dal

se do psaní dopisu Lygii.

Když skončil, donesl ho sám k vězení a dal jej do

rukou křesťanskému setníkovi, který s ním ihned ode-

šel dovnitř. Za chvíli se vrátil s pozdravy od Lygie a se

slibem, že ještě dnes vynese z vězení její odpověď.

Vinicius se však nechtěl vracet domů, a tak si sedl

na kámen a čekal na Lygiin dopis. Slunce vystoupilo

na obloze už vysoko a po Clivu Argentariu proudily na

Forum - jako obvykle - davy lidí. Prodavači vyvolá-

vali své zboží; věštci nabízeli chodcům své služby;

občané kráčeli důstojným krokem k rostrům, chtějíce

si poslechnout příležitostné řečníky anebo protřást

spolu nejnovější události. Jak se vedro zvětšovalo, zá-

stupy zahalečů se postupně uchylovaly pod portiky

chrámů, odkud vzlétala co chvíli za hlasitého třepotání

křídel celá hejna holubů, svítících ve slunečním jasu

a v modrém vzduchu bílým peřím.

Přemíra světla, ruch, teplo a nesmírná únava způ-

sobily, že se Viniciovi začala klížit víčka. Jednotvárné

výkřiky chlapců hrajících kousek vedle móru a odmě-

řené kroky vojáků jej ukolébávaly. Několikrát ještě

zvedl hlavu a pohlédl na vězení, ale pak ji opřel o ka-

458

menný výstupek, vzdychl jako dítě usínající po dlou-

hém pláči a usnul.

A hned ho přepadly sny. Zdálo se mu, že jde v noci

neznámou vinicí a nese v náručí Lygii a že před nimi

jde Pomponia Graecina s kahancem v ruce a svítí jim.

Z dálky volal za nimi jakýsi hlas, jakoby Petroniův:

"Vrať se!" Avšak on nedbal toho volání a šel dále za

Pomponií, až došli k chatrči, na jejímž prahu stál apoš-

tol Petr. Vinicius mu ukázal Lygii a řekl: "Jdeme z aré-

ny, pane, ale nemůžeme ji probudit, probuď ji ty." Ale

Petr odpověděl: "Kristus sám ji přijde probudit!"

Pak se mu obrazy začaly plést. Viděl ve snu Nero-

na a Poppaeu, držící na rukou malého Rufia se zakr-

váceným čelem, které Petronius omýval, pak Tigellina,

jak posypává popelem stoly, plné drahocenného jídla,

a Vitellia, jak tyto pokrmy pojídá, a spoustu jiných au-

gustiánů, ležících u hostiny. On sám ležel vedle Lygie;

ale mezi stoly se procházeli lvi, jimž kapala z plavých

vousů krev. Lygie ho prosila, aby ji odtud odvedl, ale

jeho se zmocnila tak strašná bezmocnost, že se nemo-

hl ani pohnout. Pak nastal v jeho snech ještě větší

zmatek a konečně se všechno propadlo v úplnou tmu.

Z hlubokého spánku ho probudil teprve sluneční

žár a výkřiky, které se ozvaly hned vedle místa, kde

seděl. Vinicius si protřel oči: ulice se hemžila lidmi,

avšak dva běžci ve žlutých tunikách rozráželi dvěma

třtinami dav a křičeli, dělajíce místo pro nádhernou

lektiku, kterou nesli čtyři silní egyptští otroci.

V lektice seděl člověk v bílém rouchu; do obličeje

mu nebylo dobře vidět, protože těsně před očima držel

svitek papyru a horlivě něco četl.

"Místo pro urozeného augustiána!" volali běžci.

Ulice byla však tak plná, že se lektika musila na

chvíli zastavit. Tu augustián vzhlédl netrpělivě od své-

ho papyru, vystrčil hlavu a křičel:

"Rozehnat ty ničemy! Rychleji!"

Vtom si však všiml Vinicia. Vtáhl hlavu dovnitř

a rychle zvedl k očím papyrový svitek.

459

Vinicius si přejel dlaní čelo, protože si myslel, že

ještě sní. V lektice seděl Chilón.

Běžci mezitím už prorazili cestu a Egypťané se

chystali vykročit, když vtom mladý tribun, jenž v jedi-

ném okamžiku pochopil mnoho věcí, jimž předtím ne-

rozuměl, přistoupil k lektice.

"Buď zdráv, Chilóne!" řekl.

"Mladíku," odpověděl důstojně a pyšně Řek, snaže

se dodat svému obličeji klid, který neměl v nitru, "buď

pozdraven, ale nezdržuj mě, protože spěchám ke své-

mu příteli, urozenému Tigellinovi."

Ale Vinicius se chytil rohu lektiky, sklonil se

k němu, a dívaje se mu přímo do očí, řekl tlumeně:

"Ty jsi vyzradil Lygii?"

"Memnónův kolose!" zvolal ustrašeně Chilón.

Ale ve Viniciových očích nebyla hrozba, strach

tedy starého Řeka rychle přešel. Uvědomil si, že je pod

ochranou Tigellina a samého caesara, tedy pod ochra-

nou mocných lidí, před nimiž se třese všechno, a že má

kolem sebe silné otroky, kdežto Vinicius stojí před ním

bezbranný, s pohublým obličejem a shrbený bolestí.

Sotva si to uvědomil, vrátila se mu drzost. Upřel

na Vinicia oči, lemované zarudlými víčky, a odpověděl

šeptem:

"A ty, když jsem umíral hlady, dal jsi mě zmrs-

kat."

Na chvíli umlkli oba, pak se však ozval nezvučný

Viniciův hlas:

"Ublížil jsem ti, Chilóne!"

Tu zvedl Řek hlavu a louskl prsty, což znamenalo

v Římě opovržení a pohrdání, a odpověděl tak hlasitě,

aby to mohli všichni slyšet:

"Příteli, máš-li ke mně nějakou prosbu, přijď do

mého domu na Esquilinu někdy ráno, v tu dobu totiž

přijímám po koupeli hosty a klienty."

A pokynul rukou. Na toto znamení zvedli Egypťa-

né lektiku a otroci ve žlutých tunikách začali švihat

rákoskami a vyvolávat:

460

"Místo pro lektiku urozeného Chilóna Chilonida!

Místo! Místo!"

KAPITOLA 12

Lygie se v dlouhém, narychlo psaném dopise loučila

s Viniciem navždy. Věděla, že do vězení nesmí už ni-

kdo a že spatří Vinicia teprve z arény. Proto jej prosila,

aby zjistil, kdy přijde řada na ně, a aby přišel na hry,

protože ho chce zaživa ještě jednou spatřit. Z jejího

dopisu nevanul strach. Psala, že ona i ostatní touží už

po aréně, která pro ně bude znamenat vysvobození

z vězení. Předpokládajíc, že přijede Pomponia a Aulus,

prosila, aby přišli i oni. Na každém jejím slově bylo

vidět vytržení a onu odloučenost od života, v níž žili

všichni uvěznění, ale zároveň i neotřesitelnou víru, že

všechny sliby budou splněny po smrti. "Ať už mě Kris-

tus (psala) osvobodí teď anebo po smrti, slíbil mě apoš-

tolovými ústy tobě, a proto jsem tvá." A zapřísahala ho,

aby ji nelitoval a nepoddával se bolesti. Smrt pro ni

neznamenala zrušení závazků. S dětskou důvěřivostí

ujišťovala Vinicia, že hned, jakmile skončí muka v aré-

ně, poví Kristovi, že v Římě zůstal její snoubenec,

Marcus, který po ní touží celým svým srdcem. A dou-

fala, že snad Kristus dovolí její duši, aby se na chvíli

vrátila k němu a pověděla mu, že žije, na muka že si

nepamatuje a že je šťastna. Celý její dopis dýchal štěs-

tím a obrovskou nadějí. Byla v něm jen jediná prosba

týkající se pozemských věcí: aby Vinicius vzal její tělo

ze spoliaria a pohřbil ji jako svou manželku v náhrob-

ku, v němž jednou spočine sám.

Vinicius četl Lygiin dopis s krvácejícím srdcem,

ale zároveň se mu zdálo, že je nemožné, aby Lygie za-

hynula v zubech divokých šelem a aby se Kristus nad

ní nesmiloval. Avšak právě v tom spočívala jeho nadě-

je a důvěra. Když se vrátil domů, odepsal, že bude den-

461

ně chodit ke zdem Tulliana a čekat tam tak dlouho,

dokud Kristus zdi nerozdrtí a nevrátí mu ji. Přikázal

jí, aby věřila, že Kristus mu ji může vrátit dokonce

ještě z cirku, protože veliký apoštol jej o to prosí, a že

chvíle osvobození je blízká. Obrácený centurio měl jí

tento dopis doručit příští den.

Ale když Vinicius přišel nazítří k vězení, vystoupil

setník z řady, přistoupil k němu a řekl:

"Vyslechni mě, pane. Kristus, který tě zkoušel,

projevil ti milost. Dnes v noci přišli caesarovi a prae-

fektovi propuštěnci vybírat pro své pány křesťanské

panny ke zprznění. Ptali se na tvou nevěstu, ale Pán

náš seslal na ni horečku, na kterou vězňové v Tullianu

umírají, a tak ji nechali na pokoji. Včera večer byla už

v bezvědomí. Budiž pochváleno Spasitelovo jméno,

protože tato nemoc, která ji zachránila před hanbou,

může ji zachránit i před smrtí."

Vinicius se opřel rukou o vojákovu paži, aby ne-

spadl, a voják pokračoval:

"Děkuj milosrdenství Páně! Lina odvedli a položili

do mučírny, ale když viděli, že umírá, vrátili ho. Snad

ti teď vrátí i ji a Kristus ji uzdraví."

Mladý tribun stál ještě chvíli se skloněnou hlavou,

pak ji však zvedl a řekl tiše:

"Ano, setníku. Kristus, který ji zachránil před po-

tupou, zachrání ji i před smrtí."

A proseděv pod vězeňskými zdmi až do večera,

vrátil se domů, chtěje poslat své lidi pro Lina a dát jej

přenést do některé ze svých předměstských vill.

Petronius, když se o všem dozvěděl, rozhodl se, že

bude ještě jednat. Už předtím byl u Augusty a teď se

k ní vydal ještě jednou. Našel ji u lože malého Rufia.

Dítě s rozbitou hlavou blouznilo v horečce a matka je

ošetřovala plna zoufalství a hrůzy, protože si uvědo-

movala, že zachrání-li je, pak snad jen proto, aby za-

krátko zahynulo smrtí ještě strašnější.

Zaujata výlučně svou bolestí, nechtěla o Viniciovi

a o Lygii ani slyšet, jenže Petronius ji vyděsil.

462

"Urazila jsi nového neznámého boha," řekl. "Ty,

Augusto, uctíváš prý hebrejského Jehovu, ale křesťané

tvrdí, že Kristus je jeho syn, uvaž tedy, zda tě neproná-

sleduje hněv otce. Kdož ví, zda to, co tě potkalo, není

jejich pomsta a zda Rufiův život nezávisí na tom, co

uděláš."

"Co chceš, abych udělala?" zeptala se ustrašeně

Poppaea.

"Odpros rozhněvaného boha."

Jak?"

"Lygie je nemocna. Přemluv caesara nebo Tigelli-

na, aby ji vydali Viniciovi."

A ona se ho zoufale zeptala:

"Domníváš se, že toho dosáhnu?"

"Dosáhneš tedy něčeho jiného. Jestliže se Lygie

uzdraví, bude muset na smrt. Jdi do Vestina chrámu

a požádej virgo magna, aby byla jako náhodou před

Tullianem, až budou vězně vyvádět na smrt, a aby roz-

kázala pustit to děvče na svobodu. Velká vestálka tě

neodmítne."

"A jestliže Lygie zemře na horečku?"

"Křesťané říkají, že Kristus je mstivý, ale spra-

vedlivý; je možné, že ho uprosíš už svou snahou."

"Ať mi dá nějaké znamení, že zachrání Rufia."

Petronius pokrčil rameny.

"Nepřicházím jako jeho posel, božská; říkám ti

jen: vycházej raději po dobrém se všemi bohy, jak řím-

skými, tak cizími."

"Půjdu!" řekla zlomeným hlasem Poppaea.

Petronius si zhluboka oddychl.

,Konečně jsem něčeho dosáhl!' pomyslil si.

A když se vrátil k Viniciovi, řekl mu:

"Pros svého boha, aby Lygie nezemřela na horeč-

ku, protože jestliže nezemře, velká vestálka ji rozkáže

propustit na svobodu. Sama Augusta ji o to požádá."

Vinicius pohlédl naň očima, v nichž se leskla ho-

rečka, a odpověděl:

"Jí dá svobodu Kristus."

463

A Poppaea, která byla ochotna obětovat hekatom-

by všem bohům světa, jen aby zachránila Rufia, vyda-

la se ještě téhož večera na Forum za vestálkami, svě-

řivši péči o nemocné dítě věrné chůvě Silvii, která vy-

chovala i ji samu.

Avšak na Palatinu byl rozsudek na dítě už vydán.

Sotva totiž zmizela Augustinina lektika za Velikou

branou, vešli do komnaty, kde ležel malý Rufius, dva

caesarovi propuštěnci, z nichž jeden se vrhl na Silvii

a zacpal jí ústa, kdežto druhý uchopil měděnou sošku

Sfingy a prvním úderem Silvii omráčil.

Pak přistoupil k Rufiovi. Chlapec, stravován ho-

rečkou a napůl v bezvědomí, neuvědomoval si, co se

kolem něho děje. Usmíval se na ně a mhouřil své krás-

né oči, jako by se snažil je poznat. Oni však odmotali

z chůvy pás, zvaný cingulum, zadrhli mu jej kolem

krku a začali utahovat. Dítě vykřiklo jednou matčino

jméno a pak snadno skonalo. Zabalili je do prostěrad-

la, vsedli na připravené koně a spěchali až do Ostie,

kde vhodili tělo do moře.

Poppaea, když nezastala velikou pannu doma,

protože byla s ostatními vestálkami u Vatinia, vrátila

se brzy na Palatin. Když našla prázdné lůžko a chlad-

né Silviino tělo, upadla do mdlob. Když ji vzkřísili,

dala se do křiku a její divoký křik se rozléhal palácem

celou noc a celý příští den.

Ale třetího dne jí caesar rozkázal, aby přišla na

hostinu. Oblékla si tedy ametystovou tuniku, přišla

tam a seděla s kamennou tváří, zlatovlasá, mlčící, nád-

herná a zlověstná jako anděl smrti.

KAPITOLA 13

Než Flaviové postavili Colosseum, stavěly se v Římě

amfiteátry většinou ze dřeva, takže téměř všechny

při požáru shořely. Avšak Nero dal jich pro slibované

464

hry postavit několik a mezi nimi jeden obrovský, na

který se začaly hned po uhašení požáru svážet po moři

a po Tiberu mohutné kmeny stromů, kácených na sva-

zích Atlasu. Protože hry měly svou nádherou a počtem

obětí předčit všechny hry dosavadní, přistavěli k amfi-

teátru rozsáhlé prostory pro lidi a zvířata. Tisíce ře-

meslníků pracovaly na stavbě ve dne v noci. Stavělo

a zdobilo se bez oddechu. Lid si vyprávěl neuvěřitelné

věci o opěradlech vykládaných bronzem, jantarem,

slonovinou, perletí a zámořskou želvovinou. Kanály

podél sedadel, naplněné ledovou vodou z hor, měly

v budově udržovat příjemný chládek i za sebevětších

veder. Obrovské purpurové velarium chránilo před

slunečními paprsky. Mezi sedadly byly rozestaveny

kadidelnice, v nichž měly hořet arabské pryskyřice;

nahoře byly umístěny přístroje, které měly diváky

skrápět šafránovou rosou a verbenou. Slavní stavitelé

Severus a Celer vydali ze sebe všechny své vědomosti,

aby postavili amfiteátr, který by předčil všechny do-

savadní a do něhož by se zároveň vešlo tolik zvědavců,

kolik se dosud nevešlo do žádného.

Proto ten den, kdy měl začít ludus matutinus, če-

kaly už od svítání davy chátry na otevření vrat, na-

slouchajíce s rozkoší řvaní lvů, chraptivému kňučení

panterů a vytí psů. Zvířatům nedávali už dva dny žrát

a místo toho jim ukazovali krvavé kusy masa, aby

v nich vzbudili ještě větší vztek a hlad. A v některých

okamžicích se opravdu zvedala taková bouře divokého

řevu, že lidé před cirkem si nerozuměli ani slova a ti

citlivější bledli strachem. Ale s východem slunce se

okolí cirku rozeznělo zvučnými, ale klidnými písněmi.

Lidé udiveně naslouchali, opakujíce od ucha k uchu:

"Křesťané! Křesťané!" Velké zástupy křesťanů přivedli

totiž ještě v noci do amfiteátru, a to nejen z jednoho

vězení, jak měli v úmyslu původně, nýbrž ze všech po

troše. Dav věděl, že se hry protáhnou na celé týdny, ba

měsíce, ale přeli se, zda s tou částí křesťanů, která byla

určena na dnešek, budou za den hotovi. Mužské, žen-

465

ské a dětské hlasy zpívající jitřní píseň byly tak čet-

né, že znalci tvrdili, že i kdyby posílali do arény po stu

nebo po dvou stech tělech najednou, zvířata se unaví,

nasytí a nebudou do večera stačit rozsápat všechny.

Jiní říkali, že příliš mnoho obětí vystupujících na aré-

ně najednou rozptyluje pozornost a nedovoluje, aby se

člověk jak se patří kochal podívanou. Čím více se blížil

okamžik, kdy měly být otevřeny průchody vedoucí do-

vnitř cirku, takzvaná vomitoria, tím více lid oživoval,

rozveseloval se a tím více se hašteřil o různé věci, tý-

kající se her. Začaly se tvořit strany podle toho, zda

přičítali větší dovednost v rozsápávání lidí lvům, nebo

tygrům. Tu a tam se uzavíraly sázky. Hodně se však

hovořilo o gladiátorech, kteří měli v aréně vystoupit

před křesťany, a opět se tvořily strany buď Samnitů,

nebo Galů, buď Mirmillonů, anebo Thráků či retiariů.

Brzy zrána začaly jejich větší nebo menší oddíly, ve-

dené svými mistry, lanisty, proudit do amfiteátru.

Protože se nechtěli předčasně unavovat, šli beze zbra-

ní, často úplně nazí, často se zelenými ratolestmi v ru-

kou anebo ověnčeni květy, a vypadali v ranním světle

mladí, krásní a plní života. Jejich těla, lesknoucí se

olejem, mohutná, jakoby vytesaná z mramoru, uváděla

v nadšení lid, libující si v kráse tvarů. Mnohé z nich

znali lidé jménem a co chvíli se ozývaly výkřiky: "Buď

zdráv, Furnie! Buď zdráv, Leone! Buď zdráv, Maxime!

Buď zdráv, Diomede!" Mladá děvčata k nim vzhlížela

láskyplnými pohledy a oni hledali mezi nimi ta nej-

hezčí a pokřikovali na ně žertovné poznámky, jako by

je netížila žádná starost, posílali jim hubičky anebo

volali: "Obejmi mě, než mě obejme smrt!" Pak mizeli

v branách, z nichž mnozí neměli už vyjít. Avšak další

a další průvody upoutávaly pozornost davů. Za gladiá-

tory šli mastigoforové, to jest muži vyzbrojení biči; je-

jich povinností bylo šlehat a pobízet bojující. Pak táhli

muli směrem ke spolariu dlouhé řady vozů, na nichž

byly naskládány hromady dřevěných rakví. Když to

lid viděl, projevoval radost, protože z množství rakví

466

usuzoval, že hry budou obrovského rozsahu. Za vozy

táhli lidé, kteří měli dobíjet raněné, převlečeni tak, aby

připomínali buď Charóna nebo Merkura, pak lidé, kte-

ří měli bdít nad pořádkem v cirku a přidělovat sedadla,

pak otroci, kteří měli roznášet jídlo a chlazené nápoje,

a konečně praetoriáni, které míval každý caesar v cir-

ku vždycky po ruce.

Konečně se otevřela vomitoria a lidé se vhrnuli

dovnitř. Avšak shromážděných bylo tolik, že proudili

a proudili celé hodiny, až vzbuzovalo údiv, že by amfi-

teátr mohl pojmout tak nespočetné davy. Řev zvířat,

cítících lidské výpary, ještě zesílil. Při obsazování míst

hučeli lidé v cirku jako rozbouřené moře.

Nakonec přišel praefekt města, obklopen vigily,

a po něm začal před zraky diváků postupovat nepřetr-

žitý řetěz lektik senátorů, konsulů, praetorů, aedilů,

státních a palácových úředníků, praetoriánských veli-

telů, patriciů a elegantních žen. Před některými lekti-

kami šli liktoři, nesoucí sekery ve svazcích prutů, před

jinými zase zástupy otroků. Ve slunci se mihotaly po-

zlacené části lektik, bílá a různobarevná roucha, pera,

náušnice, klenoty i ocel seker. Z cirku se ozývalo volá-

ní, jímž lid vítal vysoké úředníky. Tu a tam přicházely

ještě další nevelké oddíly praetoriánů.

Kněží ze všech možných chrámů přišli později

a teprve za nimi nesli posvátné Vestiny panny, před

nimiž kráčeli liktoři. Se zahájením her se čekalo už

jen na caesara. Ten, nechtěje dráždit lid příliš dlou-

hým čekáním a chtěje si ho získat spěchem, přišel za

malou chvíli spolu s Augustou a s augustiány.

Petronius přišel s augustiány a měl s sebou v lek-

tice Vinicia. Vinicius věděl, že Lygie je nemocná

a v bezvědomí, ale protože poslední dny byl vstup do

vězení přísně hlídán a protože staré stráže nahradili

novými, které neměly dovoleno rozmlouvat s vězeň-

skými strážci ani podávat sebemenší zprávy těm, kdož

se přišli zeptat na vězně, nebyl si Vinicius jist, není-li

Lygie mezi oběťmi určenými pro první den her. Lvům

467

ji mohli předhodit i nemocnou a třeba i v bezvědomí.

Ale protože oběti měly být zašity do zvířecích kůží

a poslány do arény v celých zástupech, nemohl nikdo

z diváků zjistit, je-li mezi nimi o jednu více nebo

méně, a nikdo nemohl žádnou z obětí rozeznat. Stráže

a všechno služebnictvo amfiteátru byly podplaceny

a s bestiarii byl Vinicius domluven, že ukryjí Lygii

v některém tmavém koutě amfiteátru a v noci ji pře-

dají jistému Viniciovu nájemci, který ji okamžitě odve-

ze do Albských vrchů. Petronius, byv zasvěcen do ta-

jemství, radil Viniciovi, aby s ním šel veřejně až k am-

fiteátru a teprve u vchodu aby se v tlačenici ztratil

a šel do podzemních prostor, kde měl strážcům osobně

ukázat Lygii, aby snad nedošlo k nějakému omylu.

Stráže jej vpustily malými dvířky, jimiž vcházely

dovnitř samy. Jeden z nich, jménem Syrus, zavedl ho

okamžitě ke křesťanům. Cestou řekl:

"Nevím, pane, najdeš-li, co hledáš. My jsme se už

vyptávali na dívku jménem Lygie, ale nikdo nám nic

neřekl. Je ovšem možné, že nám nedůvěřují."

"Je jich mnoho?" zeptal se Vinicius.

"Hodně jich musí zůstat na zítřek, pane."

"Jsou mezi nimi nemocní?"

"Takoví, kteří by nemohli stát na nohou, tady ne-

jsou."

Po těchto slovech otevřel Syrus dveře a vstoupili

do jakési obrovské, ale nízké a tmavé místnosti, do níž

pronikalo světlo jen zamřížovanými otvory, oddělující-

mi ji od arény. Zpočátku Vinicius nic neviděl, slyšel

jen šum hlasů a výkřiky lidí v amfiteátru. Ale po

chvíli, když jeho oči přivykly šeru, spatřil zástupy pra-

podivných bytostí, podobajících se vlkům a medvě-

dům. Byli to křesťané zašití do zvířecích koží. Jedni

stáli, druzí klečeli a modlili se. Tu a tam bylo po dlou-

hých vlasech splývajících po kůži poznat, že oběť je

žena. Matky, podobné vlčicím, držely na rukou děti,

zašité rovněž do chlupatých kožešin. Avšak z koží vy-

hlížely rozjasněné obličeje, oči zářily v tom šeru ra-

468

dostí a leskly se horečkou. Bylo vidět, že většiny těchto

lidí se zmocnila jediná myšlenka, absolutní a nadpo-

zemská myšlenka, která je ještě zaživa učinila lhostej-

nými ke všemu, co se kolem nich mohlo dít a co se

s nimi mohlo stát. Někteří, když se jich Vinicius zeptal

na Lygii, zírali naň očima, které jako by se právě pro-

budily ze spánku, a na jeho otázku mu neodpověděli;

jiní se na něj usmívali, kladouce si ukazováček na ústa

anebo ukazujíce na železné mříže, jimiž sem vnikaly

snopy světelných paprsků. Jen děti tu a tam plakaly,

vyděšeny řvaním šelem, vytím psů, křikem obecenstva

a postavami svých rodičů, podobných teď zvířatům.

Vinicius, kráčeje po boku strážce Syra, díval se lidem

do tváří, hledal, vyptával se, zakopával o těla těch, kdož

omdleli z toho návalu, z dusna a horka, a prodíral se

dále do tmavé hloubi místnosti, která, jak se zdálo,

byla tak velká jako celý amfiteátr.

Pojednou se však zastavil, protože se mu zdálo, že

nedaleko mříže se ozval známý hlas. Chvíli naslouchal,

pak se otočil a protlačil se zástupem blíže. Svazek pa-

prsků dopadal na hlavu mluvícího člověka a v tom

světle rozeznal Vinicius pod vlčí kůží vyhublou a ne-

úprosnou Crispovu tvář.

"Litujte hříchů svých," hřímal Crispus, "protože

chvíle vaše přijde co nevidět. Ale kdo se domnívá, že

pouhou smrtí odčiní své hříchy, ten se dopouští hříchu

nového a uvržen bude do ohně věčného. Každým svým

hříchem, kterého jste se za života dopustili, obnovovali

jste muka Páně, jak se tedy odvažujete očekávat, že to

mučení, které vás čeká, odčiní muka jeho? Stejnou

smrtí sejdou dnes spravedliví i hříšníci, ale Pán roze-

zná své. Běda vám, neboť lví tlamy rozsápají těla vaše,

nerozsápají však hříchy vaše ani vaše účtování s Bo-

hem. Pán ukázal dosti milosrdenství svého, když dovo-

lil, aby jej přibili na kříž, nyní však bude už jen soud-

cem, jenžto ani jeden hřích neponechá bez trestu. Vy

tedy, kdož jste se domnívali, že mučednickou smrtí

svou zahladíte hříchy své, rouhali jste se spravedlivos-

469

ti boží a tím hlouběji budete svrženi. Skončilo milosr-

denství a nadešel čas hněvu božího. Chviličku, a stane-

te před strašným soudem, před nímž i ctnostný stěží

obstojí. Litujte hříchů, neboť otevřeny jsou propasti

pekelné a běda vám, mužové i ženy, běda vám, rodiče

i děti!"

A vztáhnuv kostnaté ruce, potřásal jimi nad sklo-

něnými hlavami, neohrožený, ale i neúprosný, dokon-

ce tváří v tvář smrti, smrti, na niž měli za chvíli jít

všichni tito odsouzenci. Když domluvil, ozvaly se hla-

sy: "Litujme hříchů svých!" Pak však nastalo ticho

a bylo slyšet jen pláč dětí a bušení pěstí v prsa. Vini-

ciovi ztuhla v žilách krev. On, který skládal veškerou

naději v Kristovo milosrdenství, uslyšel teď, že nade-

šel den hněvu a že milosrdenství nezíská lidem ani

smrt v aréně. Hlavou se mu sice mihla jasná a jako

blesk rychlá myšlenka, že apoštol Petr by k těmto li-

dem, majícím zemřít, promluvil jinak, avšak hrozivá

Crispova slova, plná fanatismu, a ta tmavá místnost

s mřížemi, za nimiž čekala mučednická smrt, blízkost

této smrti a množství obětí, k smrti už oblečených, to

vše mu naplnilo duši hrůzou a úděsem. To vše dohro-

mady mu připadalo strašnější a stokrát hrůznější než

nejkrvavější bitvy, jichž se zúčastnil. Dusnem a ve-

drem se začínal dusit. Na čele mu vyvstal studený pot.

Začal se obávat, že omdlí tak jako ti, o jejichž těla klo-

pýtal, když pátral po místnosti, a když si ještě uvědo-

mil, že mohou co nevidět otevřít mříže, začal hlasitě

volat Lygii a Ursa, doufaje, že neodpovědí-li mu oni

sami, odpoví mu aspoň někdo, kdo je zná.

A vskutku, vzápětí po jeho zvolání zatahal ho za

tógu jakýsi člověk převlečený za medvěda a řekl:

"Pane, zůstali ve vězení. Mne vyváděli posledního

a viděl jsem ji nemocnou na lůžku."

"Kdo jsi?" zeptal se Vinicius.

"Fossor, v jehož chatrči tě apoštol křtil, pane.

Uvrhli mě do vězení před třemi dny, a dnes už zemřu."

Vinicius si oddychl. Když sem vstupoval, přál si,

470

aby zde Lygii našel, teď však byl ochoten děkovat

Kristovi, že tady Lygie není, a vidět v tom znamení

jeho milosrdenství.

Fossor ho zatahal ještě jednou za tógu a řekl:

"Vzpomínáš si, pane, že jsem to byl já, kdo tě za-

vedl do Corneliovy vinice, kde kázal v kůlně apoštol?"

"Vzpomínám," odpověděl Vinicius.

"Viděl jsem ho pak ještě den předtím, než mě

uvěznili. Požehnal mi a řekl, že přijde do amfiteátru

požehnat umírajícím. Chtěl bych naň v okamžiku smr-

ti pohlédnout a spatřit znamení kříže, bude se mi pak

umírat lehčeji, víš-li tedy, kde sedí, pověz mi to."

Vinicius ztlumil hlas a odpověděl:

"Je mezi Petroniovými lidmi, převlečen za otroka.

Nevím, kam si sedli, ale vrátím se do cirku a podívám

se. Ty se dívej na mne, až vstoupíš do arény. Vstanu

a otočím hlavu směrem k nim. Pak ho tvé oči jistě

najdou."

"Díky tobě, pane, a pokoj s tebou."

"Budiž ti Spasitel milostiv!"

"Amen."

Vinicius opustil cuniculum a šel do amfiteátru,

kde seděl vedle Petronia mezi ostatními augustiány.

"Je tam?" zeptal se ho Petronius.

"Není. Zůstala ve vězení."

"Poslouchej, co mi ještě napadlo, ale dívej se při-

tom třeba na Nigidii, aby se zdálo, že hovoříme o jejím

účesu... Tigellinus a Chilón se na nás právě dívají...

Poslouchej tedy: ať položí Lygii do rakve a vynesou

z vězení jako mrtvou; ostatní si snad domyslíš."

"Ano," odpověděl Vinicius.

Další rozhovor jim překazil Tullius Senecio, který

se k nim naklonil a řekl:

"Nevíte? Dají křesťanům zbraně?"

"Nevíme," odpověděl Petronius.

"Měli by jim je dát," pokračoval Tullius, "jinak se

totiž aréna příliš brzy podobá jatkám. Ale je to skvělý

amfiteátr!"

471

Skutečně, pohled to byl nádherný. Níže položená

sedadla, naplněná tógami, bělala se jako sníh. Na po-

zlaceném pódiu seděl caesar, diamantový náhrdelník

na krku a zlatý věnec na hlavě, a vedle něho krásná

a zachmuřená Augusta, po obou stranách vestálky, vy-

socí úředníci, senátoři v lemovaných pláštích, vojenští

velitelé v blýskající se zbroji, zkrátka vše, co bylo

v Římě mocné, skvělé a bohaté. V dalších řadách sedě-

li rytíři a ještě výše se černalo kruhovité moře lid-

ských hlav, nad nimiž visely od sloupu ke sloupu gir-

landy uvité z růží, lilií, sasanek, z břečťanu a vinné

révy.

Lidé se hlasitě bavili, jedni volali na druhé, zpíva-

li, chvílemi propukali v smích nad nějakým vtipným

slovem, které si posílali od řady k řadě, a dupali netr-

pělivostí, aby uspíšili podívanou.

Dupání nabylo konečně síly hromu a nepřestáva-

lo. Tu praefekt města, který už předtím objel se svým

skvělým průvodem arénu, dal konečně znamení šát-

kem. Z amfiteátru na to znamení odpovědělo sborové

"Ááá!...", ozývající se z tisíců hrdel.

Obvykle začínaly hry lovem na divokou zvěř,

v němž vynikali různí barbaři ze severu i z jihu. Ten-

tokrát však mělo být zvířat až příliš, začalo se tedy

anabaty, to jest lidmi s přilbami bez otvorů pro oči

a bijícími se tedy naslepo. Do arény jich vstoupilo na-

jednou asi dvacet a všichni začali mávat meči do vzdu-

chu. Mastigoforové popoháněli dlouhými vidlicemi

jedny k druhým, aby došlo ke střetnutí. Náročnější di-

váci se dívali na tuto podívanou lhostejně, ba pohrda-

vě, ale lid se bavil neohrabanými pohyby šermířů,

a když se stalo, že se setkali zády k sobě, propukal

hlasitým smíchem a pokřikoval: "Vpravo!", "Vlevo!",

"Vpředu!" a často protivníky úmyslně pletl. Několik

dvojic se však přesto dostalo do sebe a boj začínal být

krvavý. Někteří fanatičtí zápasníci odhazovali štíty,

podávali si levé ruce, aby se už neztratili, a pravými

bojovali na život a na smrt. Kdo padl, zvedal vzhůru

472

prsty, prose tímto znamením o slitování, ale na začát-

ku her se lid obyčejně dožadoval smrti raněných,

zvláště šlo-li o anabaty, kteří měli tváře zahaleny, tak-

že zůstávali lidu neznámi. Počet bojujících se pomalu

snižoval víc a více, a když konečně zůstali už jen dva

zápasníci, popohnali je proti sobě tak, že když na sebe

narazili, padli oba na písek a navzájem se na něm pro-

bodli. Za výkřiků "Peractum est!" odklidili pak zřízenci

mrtvoly a pacholata zahrabala krvavé skvrny v aréně

a posypala je šafránovými lístky.

Teď mělo dojít k vážnějšímu boji, který probouzel

zvědavost nejen u lůzy, ale i u lidí s vytříbeným vku-

sem a při němž uzavírali mladí patriciové nejednou

obrovské sázky, obehrávajíce se často o všechno. Už

také začaly kolovat z ruky do ruky tabulky, na které se

psala jména favoritů a množství sesterciů, které kdo

sázel na svého miláčka. Spectati, to jest zápasníci, kte-

ří v aréně už vystupovali a vítězili, získávali nejvíce

přívrženců, avšak mezi hrajícími byli i takoví, kteří

sázeli značné částky na nové, zcela neznámé gladiáto-

ry, doufajíce, že zvítězí-li náhodou, budou brát obrov-

ské výhry. Sázel i sám caesar i kněží i vestálky i sená-

toři i rytíři i lid. Prostí lidé, jestliže neměli peníze, sá-

zeli často svou vlastní svobodu. Však také všichni oče-

kávali zápasníky s tlukoucími srdci, ba i s úzkostí

a nejeden sázkář činil hlasité sliby bohům, aby si vy-

modlil jejich přízeň pro svého oblíbeného zápasníka.

Sotva se ozvaly ohlušující zvuky trub, ztichl amfi-

teátr očekáváním. Tisíce očí se otočilo k mohutným

řetězům, k nimž přistoupil muž převlečený za Charó-

na, a za všeobecného ticha udeřil do nich třikrát kladi-

vem, jako by vyvolával na smrt ty, kdož se za řetězy

skrývají. Potom se pomalu otevřely obě poloviny brá-

ny, odkrývajíce černý otvor, z něhož se do jasné arény

počali sypat gladiátoři. Kráčeli v oddílech po dvaceti

pěti mužích, zvlášť Thrákové, zvlášť Mirmillonové,

Samnité i Galové, všichni těžce ozbrojeni, a konečně

retiarii, nesoucí v jedné ruce síť a v druhé trojzubec.

473

Když se objevili, ozval se na mnoha místech potlesk,

který se nakonec změnil v jedinou obrovskou, neutu-

chající bouři. Odshora až dolů bylo vidět rozpálené

obličeje, tleskající ruce a otevřená ústa, z nichž se ozý-

valo volání. Gladiátoři obešli pravidelným, pružným

krokem celou arénu, blýskajíce zbraněmi a bohatou

výzbrojí, a pak se, klidní a nádherní, zastavili před

caesarovým pódiem. Pronikavý zvuk rohu utišil po-

tlesk a vtom zvedli zápasníci pravice, pozvedli zraky

a hlavy k caesarovi a začali volat, nebo spíše zpívat

protáhlými hlasy:

Ave, caesar imperator!

Morituri te salutant!

Pak se vmžiku rozestoupili a zaujali místa na

obvodu arény. Měli proti sobě zaútočit v celých skupi-

nách, ale napřed dovolili slavnějším zápasníkům svést

mezi sebou řadu jednotlivých soubojů, v nichž se nej-

lépe ukazovala síla, zručnost a odvaha protivníků.

A skutečně, už vystoupil ze šiků Galů zápasník, které-

ho milovníci amfiteátru znali dobře pod jménem "Řez-

ník" (Lanio) a který byl vítězem už mnoha her. Na

hlavě velkou přilbu a na těle pancíř, chránící zpředu

i zezadu jeho mohutnou hruď, vypadal ve slunečním

jasu na žluté aréně jako obrovský lesklý brouk. Proti

němu vystoupil neméně proslulý retiarius Calendio.

V obecenstvu se začalo sázet:

"Pět set sesterciů na Gala!"

"Pět set na Calendia!"

"U Herkula! Tisíc!"

"Dva tisíce!"

Zatím došel Gal doprostřed arény a začal znovu

ustupovat s napřaženým mečem a skloněnou hlavou,

aby otvory v přilbě mohl lépe pozorovat soupeře. Leh-

ký retiarius, s tělem modelovaným jako socha, celý

nahý kromě pásu kolem boků, rychle obskakoval těžce

ozbrojeného protivníka, půvabně mávaje sítí, zvedaje

474

nebo spouštěje trojzubec a zpívaje obvyklou píseň re-

tiariů:

Non te peto, piscem peto...

Quid me fugis, Galie?

Avšak Gal před ním neutíkal. Po chvíli se totiž

zastavil, a stoje na místě, otáčel se jen nepostřehnutel-

nými pohyby tak, aby měl soupeře vždycky před se-

bou. V jeho postoji a v jeho nestvůrně veliké hlavě

bylo teď něco strašného. Diváci velmi dobře chápali, že

to těžké tělo, okované mědí, se chystá k náhlému vý-

padu, který může rozhodnout boj. Síťovník zatím hned

přiskakoval k němu, hned zase odskakoval a pohybo-

val svými trojzubými vidlemi tak rychle, že je zraky

diváků byly sotva s to sledovat. Několikrát se ozval

náraz bodců o štít, ale Gal se ani nezapotácel, podávaje

tak důkaz své obrovské síly. Veškerá jeho pozornost

byla, jak se zdálo, soustředěna nikoli na trojzubec, ný-

brž na síť, která ustavičně kroužila nad jeho hlavou

jako zlověstný pták. Diváci sledovali mistrovskou hru

gladiátorů se zatajeným dechem. Vtom se Lanio, vy-

brav si příhodný okamžik, vrhl konečně na protivníka,

ale ten stejně mrštně podběhl pod jeho mečem

a zvednutou paží, narovnal se a vrhl síť.

Gal se na místě otočil, zadržel ji štítem a oba od

sebe opět odskočili. Amfiteátrem zahřmělo volání:

"Macte!" a ve spodních řadách se začaly uzavírat nové

sázky. Dokonce i caesar, který rozmlouval zpočátku

s vestálkou Rubrií a hrám dosud nevěnoval příliš po-

zornosti, otočil hlavu k aréně.

A gladiátoři se dali znovu do boje, a to s takovou

obratností a s takovou opravdovostí, že se chvílemi

zdálo, že jim nejde o smrt nebo o život, nýbrž o to, aby

ukázali svou zručnost. Lanio ještě dvakrát unikl síti

a začal teď znovu ustupovat k okraji arény. Tu se však

ti, kdož mu nestranili a nechtěli proto připustit, aby si

odpočinul, dali do křiku: "Útoč!" Gal poslechl a zaúto-

475

čil. Retiariova paže se pojednou zalila krví a síť bez-

vládně klesla. Lanio se skrčil a vyskočil, chtěje mu za-

sadit poslední ránu. Vtom se však Calendio, který

schválně předstíral, že nevládne už sítí, prohnul na

stranu, vyhnul se bodnutí a vrazil trojzubec soupeři

mezi kolena a srazil jej k zemi.

Gal chtěl povstat, ale v okamžiku jej opředly ne-

šťastné provázky sítě a každý pohyb mu do ní víc

a více zaplétal ruce i nohy. Údery trojzubcem jej mezi-

tím znovu a znovu přibíjely k zemi. Ještě jednou se

s vypětím všech sil vzepřel na rukou, chtěje povstat,

avšak marně! Zvedl ještě k hlavě umdlévající ruku,

v níž už neudržel meč, a svalil se na záda. Calendio mu

přitiskl krk bodci vidlí k zemi, opřel se oběma rukama

o násadu a otočil se k caesarově lóži.

Celý cirk se roztřásl potleskem a lidským řevem.

Pro ty, kdož stranili Calendiovi, znamenal tento zápas-

ník v tomto okamžiku více než sám caesar, ale právě

proto zmizela z jejich srdcí i zaujatost proti Laniovi,

který jim za cenu své krve naplnil kapsy. Lid se tedy

rozdvojil podle toho, co si kdo přál. Na všech sedadlech

se objevila z polovice znamení smrti, z polovice zna-

mení slitování, avšak retiarius hleděl jen k lóži caesa-

ra a vestálek, očekávaje, jak rozhodnou oni.

Nero naneštěstí neměl Lania rád, protože když na

posledních hrách před požárem sázel proti němu, pro-

hrál proti Liciniovi značnou částku. Vystrčil tedy ruku

z lóže a otočil palec k zemi.

Vestálky znamení okamžitě opakovaly. Tu Calen-

dio poklekl na Galovu hruď, sáhl po krátkém noži, kte-

rý nosil za pasem, a odhrnuv pancíř z protivníkova

krku, vrazil mu trojhranné ostří až po rukojeť do hr-

dla.

"Peractum est!" ozvaly se amfiteátrem hlasy.

Lanio sebou chvíli škubal jako zaříznuté dobytče

a kopal nohama do písku, pak se křečovitě vypjal a zů-

stal ležet bez hnutí.

Merkur se už ani nemusil rozžhaveným železem

476

přesvědčovat, zda ještě žije. Odklidili ho a vystoupily

další dvojice. Teprve pak vzplál boj celých oddílů. Lid

se ho zúčastňoval duší, srdcem, očima: vyl, řval, hvíz-

dal, tleskal, smál se, povzbuzoval bojující, šílel. Gladiá-

toři v aréně, rozděleni do dvou šiků, bojovali se vztek-

lostí divokých šelem: hruď se střetala s hrudí, těla se

proplétala ve smrtelném sevření, mohutné údy pras-

kaly v kloubech, meče se hroužily do prsou a do životů,

zsinalá ústa chrlila do písku krev. Několika nováčků

se nakonec zmocnila taková hrůza, že se vymotali ze

zmatku a dali se na útěk, ale mastigoforové je ihned

zase karabáči, zakončenými olovem, zahnali do boje.

Na písku se vytvořily veliké krvavé skvrny; stále více

nahých i ozbrojených těl leželo tu v řadách vedle sebe

jako snopy. Živí bojovali na mrtvolách, klopýtali o kru-

nýře a o štíty, zraňovali si do krve nohy o polámané

zbraně a padali k zemi. Diváci byli bez sebe radostí,

byli opojeni smrtí, dýchali jí, hltali ji očima a s rozkoší

vdechovali do plic její pach.

Téměř všichni poražení konečně padli. Jen něko-

lik raněných pokleklo doprostřed arény, a třesouc se

na celém těle, vztáhlo ruce k divákům s prosbou o sli-

tování. Vítězům pak rozdali odměny, věnce a olivové

ratolesti a nadešla chvíle odpočinku, která se na roz-

kaz všemohoucího caesara změnila v hostinu. Ve vá-

zách zapálili vonné pryskyřice. Postřikovači skrápěli

diváky deštíkem, vonícím po šafránu a po fialkách.

Zřízenci roznášeli chlazené nápoje, pečená masa, slad-

kosti, víno, olej a ovoce. Lid pojídal, bavil se a provolá-

val slávu caesarovi, aby ho pohnul ještě k větší štěd-

rosti. Když byly ukojeny hlad a žízeň, přinesly stovky

otroků koše plné dárků. Pacholata převlečená za

amorky vytahovala z nich nejrůznější věci a rozhazo-

vala je mezi lavice. Když rozdávali tessery do loterie,

došlo k rvačce: lidé se tlačili, sráželi se navzájem, šla-

pali po sobě, křičeli o pomoc, přeskakovali sedadla

a dusili se ve strašné tlačenici, protože ten, kdo dostal

šťastné číslo, mohl vyhrát dokonce i dům se zahradou,

477

otroka, nádherný oděv anebo nevšední divokou šelmu,

kterou pak mohl prodat do amfiteátru. Proto vznika-

ly při rozdávání takové zmatky, že často musili zjed-

návat pořádek praetoriáni; a po každém takovém roz-

dávání vynášeli z hlediště lidi s polámanýma rukama

a nohama anebo dokonce lidi ušlapané k smrti.

Avšak bohatší lidé se nezúčastňovali boje o tesse-

ry. Tentokrát se augustiáni bavili pohledem na Chiló-

na a vtipkováním na jeho marné úsilí, které vynaklá-

dal, aby lidem ukázal, že je schopen dívat se na zápasy

a na prolévání krve stejně dobře jako kdokoli jiný.

Marně však vraštil nešťastný Řek obočí, marně se

kousal do rtů a zatínal pěsti, až se mu nehty zarývaly

do dlaní. Ani jeho řecká povaha, ani jeho osobní zba-

bělost nesnášela takovou podívanou. Obličej mu zble-

dl, na čele se perlily kapky potu, rty zsinaly, oči zapad-

ly, zuby se rozdrkotaly a těla se zmocnila třesavka.

Když zápasy skončily, trochu se vzpamatoval, ale když

si ho pak začali dobírat, zmocnil se ho pojednou hněv

a začal se zoufale bránit.

"Nu, Řeku! Nesnášíš pohled na rozsápanou lid-

skou kůži?" řekl Vatinius a zatahal ho za bradku.

Chilón na něj vycenil své dva poslední zuby

a odsekl:

"Můj otec nebyl švec, neumím ji tedy spravovat."

"Macte! Habet!" zvolalo několik hlasů.

Avšak ostatní si ho dobírali dál:

"On za to nemůže, že má v hrudi místo srdce kus

sýra!" zvolal Senecio.

"A ty nemůžeš za to, že máš místo hlavy měchuři-

nu," odpověděl Chilón.

"Nechceš se stát gladiátorem? Hezky by ses vyjí-

mal v aréně se sítí."

"Kdybych do ní chytil tebe, chytil bych smrdícího

dudka."

"A jak to bude s křesťany?" zeptal se Festus z Li-

gurie. "Nechtěl bys být psem, abys je mohl kousat?"

"Nechtěl bych být tvým bratrem."

478

"Ty méonský trubče!"

"Ty ligurský mule!"

"Zdá se, že tě svědí kůže, ale neradím ti žádat mě,

abych tě podrbal."

"Drbej si sám sebe. Jestliže si rozdrápeš vředy,

zničíš to nejlepší, co na tobě je."

A tak všelijak napadali augustiáni Chilóna a on je

zase za všeobecného smíchu kousavě odrážel. Caesar

plácal do dlaní, volal neustále: "Macte!" a popuzoval je

proti sobě. Po chvíli však přistoupil blíže Petronius,

dotkl se vyřezávanou hůlčičkou ze slonoviny Řekovy

paže a řekl studeně:

"To je všecko v pořádku, filozofe, ale v jednom ses

spletl: bohové tě stvořili jako zlodějíčka, jenže z tebe

se stal démon, a proto nevydržíš!"

Stařec naň pohlédl svýma zarudlýma očima, ale

tentokrát nenašel nadávku. Chvíli mlčel a pak odpově-

děl jakoby namáhavě:

"Vydržím!"

Zatím však trouby oznámily, že přestávka ve

hrách skončila. Lidé začali opouštět průchody mezi se-

dadly, kde se shromáždili, aby se trochu protáhli a po-

povídali si. Vznikl ruch a obvyklé hádky o sedadla, na

nichž dříve seděli. Senátoři a patriciové spěchali ke

svým místům. Šum hlasů pomalu utichal a v amfite-

átru zavládal opět pořádek. V aréně se objevila skupi-

na lidí, která rozhrabovala hrudky písku, slepené ještě

tu a tam sedlou krví.

Přicházela řada na křesťany. A protože to byla

nová podívaná pro lid a nikdo nevěděl, jak se budou

chovat, všichni je očekávali s určitým napětím. Dav se

tvářil soustředěně, očekával totiž nevšední výjevy, ale

zároveň se tvářil i nepřátelsky. Vždyť přece tito lidé,

kteří se teď měli objevit, spálili Řím a jeho staleté po-

klady. Vždyť přece tito lidé pili krev nemluvňat, otra-

vovali vodu, proklínali celé lidstvo a dopouštěli se nej-

ohavnějších zločinů. Rozjitřené nenávisti nemohly

stačit sebekrutější tresty, a jestliže se srdcí diváků

479

zmocňovaly nějaké obavy, pak to byly jen obavy o to,

zda se muka vyrovnají zločinům těch nebezpečných

odsouzenců.

Slunce bylo už vysoko a jeho paprsky, procezené

purpurovým velariem, naplnily amfiteátr krvavým

přísvitem. Písek zrudl jako oheň a v tom světle, ve

tvářích lidí i v prázdnotě arény, která se za chvíli měla

naplnit lidskými mukami a zvířecí vzteklostí, bylo

něco strašného. Zdálo se, že se ve vzduchu vznáší hrů-

za a smrt. Dav, jindy veselý, teď pod vlivem nenávisti

zarputile mlčel. V obličejích se zračila neúprosnost.

Vtom dal praefekt znamení. Objevil se týž stařec,

převlečený za Charóna, který vyvolával na smrt gla-

diátory, přešel pomalým krokem celou arénu a za mrt-

vého ticha opět zabušil třikrát kladivem do brány.

Celým amfiteátrem se ozval šum:

"Křesťané! Křesťané!"

Zaskřípaly železné mříže, v tmavých otvorech se

ozvalo obvyklé volání mastigoforů: "Na písek!"

a v okamžiku se aréna zaplnila zástupem jakýchsi sil-

vánů, oděných do koží. Všichni běželi rychle, horečně,

a když byli uprostřed kruhovitého prostranství, pokle-

kali jeden vedle druhého, paže zvednuty vzhůru. Lidé

se domnívali, že je to prosba o slitování, a rozlíceni

takovou zbabělostí, začali dupat, hvízdat, házet do aré-

ny prázdné nádoby po vínu a ohlodané kosti a řvát:

"Zvěř! Zvěř!" Avšak tu se stalo něco neočekávaného. Ze

středu huňatého zástupu se ozvaly zpěvavé hlasy a už

se rozezněla píseň, jakou římský cirk uslyšel poprvé:

Christus regnat!

Lidí se zmocnil úžas. Odsouzenci zpívali, zvedajíce

zraky k velariu. Diváci viděli obličeje sice pobledlé, ale

jakoby nadšené. Všichni pochopili, že tito lidé neprosí

o milost a že - jak se zdá - nevnímají ani cirk, ani

senát, ani caesara. "Christus regnat!" se ozývalo stále

hlasitěji a v řadách lavic, stoupajících až tam někam

480

nahoru, tázal se nejeden z diváků sám sebe: co se to

děje a kdo je to ten Christus, který kraluje v ústech

těchto lidí, majících zemřít? Ale už se otevřela další

mříž a do arény se s divokým štěkotem vřítily celé

smečky psů: obrovských žlutých molosů z Peloponésu,

pruhovaných psů z Pyrenejí a psů z Hibernie, podoba-

jících se vlkům; všichni byli úmyslně vyhladověni,

měli vpadlé boky a krvavé oči. Vytí a kňučení naplnilo

celý amfiteátr. Křesťané dozpívali a klečeli teď bez

hnutí, jako by zkameněli, opakujíce jen plačtivým sbo-

rem: "Pro Christo!" Psi, ucítivše pod zvířecími kůžemi

lidi a udiveni jejich nehybností, nenacházeli dost od-

vahy vrhnout se na ně ihned. Někteří se vzpínali na

stěny lóží, jako by se chtěli dostat k divákům, jiní bě-

hali zase dokolečka a zuřivě štěkali, jako by pronásle-

dovali nějakou neviditelnou zvěř. Lidé se rozhněvali.

Zavřeštěly tisíce hlasů. Někteří diváci napodobovali

řev zvířat, jiní štěkali jako psi, opět jiní pobízeli psy ve

všech možných jazycích. Amfiteátr se třásl křikem.

Rozdráždění psi ihned přiskakovali ke klečícím posta-

vám, hned zase couvali, cvakajíce zuby. Až konečně se

jeden moloský pes zakousl svými tesáky do paže ženy,

klečící vpředu, a přitáhl si ji k sobě.

A vtom se už mezi křesťany vrhly desítky psů,

jako by jim první pes prorazil cestu. Dav přestal kři-

čet, aby se mohl dívat s o to větší pozorností. Ve vytí

a chrapotu bylo ještě slyšet žalostné mužské a ženské

hlasy: "Pro Christo! Pro Christo!", ale v aréně se už

vytvořila zmítající se klubka psů a lidí. Krev tekla teď

z rozsápaných těl proudem. Psi si navzájem vytrhávali

z tlam krvavé lidské údy. Zápach krve a roztrhaných

vnitřností převládl nad arabskými vůněmi a naplnil

celý cirk. Nakonec bylo už jen tu a tam vidět jednotlivé

klečící postavy, které však vzápětí obsypávaly pohyb-

livé, vyjící smečky.

Vinicius, který se v okamžiku, kdy křesťané vběhli

do arény, zvedl a otočil, chtěje dodržet slib a ukázat

fossorovi, kde asi je mezi Petroniovými lidmi skryt

481

apoštol, nyní opět usedl a seděl s obličejem mrtvoly,

dívaje se skelnatýma očima na příšernou podívanou.

Zpočátku trnul obavou, že se fossor mohl zmýlit a že

Lygie může být mezi oběťmi, ale jakmile uslyšel volat

"Pro Christo!", jakmile viděl muka tolika obětí, které

i ve smrti nezapřely svou víru a svého Boha, zmocnil

se ho jiný pocit, drásající srdce jako nejstrašnější bo-

lest, ale přesto nepřekonatelný, pocit, že jestliže Kris-

tus sám zemřel v mukách a jestliže tady teď pro něj

hynou tisíce, jestliže teče moře krve, pak jedna kapka

neznamená nic a bylo by hříchem třeba jen prosit

o slitování. Tato myšlenka vála na něj z arény, proni-

kala jím spolu se sténáním umírajících a s pachem

krve. Ale přesto se modlil a opakoval neustále seschlý-

mi rty: "Kriste, Kriste, i tvůj apoštol se za ni modlí!"

Potom ztratil vládu nad sebou, přestal vnímat, kde je,

jen se mu zdálo, že krev v aréně stoupá a stoupá, že se

zvedá a že brzy poteče z cirku na celý Řím. Nakonec

neslyšel už nic, ani vytí psů, ani křik lidí, ani hlasy

augustiánů, kteří začali pojednou volat:

"Chilón omdlel!"

"Chilón omdlel!" opakoval Petronius a pohlédl

tam, kde Řek seděl.

A Chilón skutečně omdlel a seděl bílý jako plátno,

hlavu zvrácenou nazad, ústa široce rozevřena, podoben

mrtvole.

V témž okamžiku začali do arény vyhánět nové

oběti, zašité do kůží.

Klekaly okamžitě jako jejich předchůdci, avšak

psi je už nechtěli rozsápávat. Sotva několik se jich

vrhlo na ty, kdož klečeli nejblíže, ostatní si lehli, zvedli

zakrvavené tlamy a začali těžce oddechovat, docela

zchváceni.

Tu začal znepokojený, ale krví zpitý a zdivočelý

lid pronikavě křičet:

"Lvy! Lvy! Pustit lvy!"

Lvi měli zůstat na zítřejší den, avšak v amfiteát-

rech vnucoval lid svou vůli všem, dokonce i caesarovi.

482

Jediný Caligula, vyzývavý a vrtkavý ve svých rozma-

rech, odvažoval se někdy odporovat, ba stávalo se do-

konce, že rozkázal tlouci lid klacky, avšak obyčejně

podléhal i on. Nero, kterému byl potlesk nade vše na

světě, nevzpíral se nikdy, tím méně teď, když šlo

o uchlácholení davů, rozlícených požárem, a o křesťa-

ny, na které chtěl pohromu svalit.

Dal tedy znamení, aby otevřeli cuniculus. Když to

lid spatřil, okamžitě se uklidnil. Bylo slyšet skřípání

mříží, za nimiž byli lvi. Psi, sotva je spatřili, shlukli se

do jednoho chumlu na protější straně kruhu, tiše kňu-

číce. Lvi se jeden po druhém řítili do arény, obrovští,

plaví, s velikými huňatými hlavami. Sám caesar k nim

otočil svůj unuděný obličej a přiložil si k oku smaragd,

aby lépe viděl. Augustiáni přivítali lvy potleskem; dav

je počítal na prstech a zároveň lačně sledoval, jakým

dojmem na ně zapůsobí pohled na křesťany, klečící

uprostřed a opakující opět ta slova, mnohým nesrozu-

mitelná, všechny však dráždící: "Pro Christo! Pro

Christo!"

Avšak lvi, třebaže notně vyhladovělí, nespěchali

s útokem na oběti. Rudé světlo v aréně je zaráželo,

mhouřili tedy oči jakoby oslněni. Někteří protahovali

líně svá zlatavá těla, jiní zase otevírajíce tlamy zívali,

jako by chtěli divákům ukázat své strašné zuby. Pak

však na ně začal působit pach krve a rozsápaných těl,

jichž v aréně ležela spousta. Jejich pohyby zneklidně-

ly, hřívy se ježily, nozdry chrčivě vdechovaly vzduch.

Jeden přiskočil znenadání k mrtvole ženy s rozdrása-

ným obličejem, položil přední tlapy na její tělo a drs-

ným jazykem začal olizovat sedlou krev. Druhý se při-

blížil ke křesťanu, jenž držel na rukou dítě, zašité do

kolouší kůže.

Dítě se zmítalo křikem a pláčem a křečovitě objí-

malo otce kolem krku; otec, chtěje mu aspoň na chvíli

prodloužit život, snažil se je odtrhnout od krku a podat

těm, kdož klečeli dále vzadu. Avšak křik a pohyb roz-

dráždil lva. Pojednou krátce, úsečně zařval, jediným

483

úderem tlapy rozmáčkl dítě, a popadnuv do tlamy

otcovu lebku, v okamžení ji rozdrtil.

Sotva to spatřili všichni ostatní lvi, vrhli se na

křesťany. Několik žen nebylo s to zadržet v sobě vý-

křik hrůzy, avšak lidé přehlušovali tyto hlasy potles-

kem, který však brzy opět utichl, protože touha dívat

se zvítězila. A bylo vidět strašné věci: hlavy mizející

v jícnech tlam, prsa rozervaná jediným zásahem tesá-

ků, vyrvaná srdce a plíce; bylo slyšet praskot kostí

v zubech. Někteří lvi uchopili své oběti za boky nebo

za bedra a pobíhali šílenými skoky po aréně, jako by

hledali chráněné místo, kde by mohli kořist pozřít. Jiní

se spolu rvali, vzpínajíce se proti sobě, objímajíce se

tlapami jako zápasníci a naplňujíce amfiteátr hříma-

vým řevem. Lidé vstávali ze svých míst anebo opouš-

těli sedadla a sestupovali průchody níže, tlačíce se na

život a na smrt, jen aby lépe viděli. Zdálo se, že rozlíce-

né davy vtrhnou nakonec samy do arény a začnou zá-

roveň se lvy rozsápávat křesťany. Chvílemi bylo slyšet

nelidský křik, chvílemi potlesk, chvílemi řev, vrčení,

cvakání zubů a vytí moloských psů, chvílemi jen sté-

nání.

Caesar, smaragd u oka, díval se nyní pozorně.

V Petroniově obličeji se objevil výraz odporu a pohr-

dání. Chilóna vynesli z cirku už předtím.

A z cuniculů vyháněli nové a nové oběti.

Z nejvyšší řady amfiteátru na ně shlížel apoštol

Petr. Nikdo se na něho nedíval, všechny oči byly totiž

upřeny do arény, vstal tedy, a jako kdysi v Corneliově

vinici žehnal na cestu na smrt a na věčnost těm, které

měli zajmout, tak nyní žehnal znamením kříže těm,

kdož hynuli v zubech šelem, jejich krvi, jejich mukám,

jejich mrtvým tělům, změněným v beztvaré kusy

hmoty, a jejich duším, odlétajícím z písku zalitého

krví. Někteří křesťané pozvedali k němu zraky a v ta-

kových okamžicích se jejich tváře rozjasňovaly a oni

se usmívali, když viděli tam vysoko nahoře znamení

kříže. Petrovi drásala ta podívaná srdce. Modlil se:

484

"Ó Pane! Buď vůle tvá, protože ke slávě tvé a pro svě-

dectví pravdy hynou tyto ovečky mé! Tys mi je rozká-

zal pást, odevzdávám ti je tedy a ty je pak sečti, Pane,

přijmi je, zhoj jejich rány, uklidni jejich bolest a dej

jim ještě více štěstí, nežli tady zakusili muk."

A žehnal jedněm za druhými, skupině za skupi-

nou, s tak velikou láskou, jako by to byly jeho děti,

které teď odevzdává přímo do Kristových rukou. Vtom

caesar, buď stržen náruživostí, anebo proto, že chtěl,

aby hry předčily vše, co do té doby Řím viděl, pošeptal

několik slov praefektovi města a ten sestoupil z pódia

a odešel ke cuniculům. A dokonce i lid užasl, když po

chvíli spatřil, že se opět otvírají mříže. Teď vpustili do

arény zvířata všemožného druhu: tygry od Eufratu,

numidské pantery, medvědy, vlky, hyeny a šakaly.

Celá aréna se pokryla jakoby rozvlněnou hladinou

pruhovaných, žlutých, plavých, tmavých, hnědých

a skvrnitých kožišin. Vznikl zmatek, v němž nebyly oči

s to rozeznat už nic než strašné zmítání a vzdouvání

zvířecích hřbetů. Podívaná ztratila zdání skutečnosti

a změnila se v jakousi orgii krve, v jakýsi hrůzostraš-

ný sen, v horečnatou vidinu chorých smyslů. Míra byla

dovršena. V řevu, ve vytí a skučení ozýval se tu a tam

v lavicích mezi diváky pronikavý, křečovitý smích žen,

které byly u konce svých sil. Lidem se udělalo nevolno.

Obličeje zpopelavěly. Různé hlasy začaly volat: "Dost

už! Dost už!"

Avšak snadnější bylo zvířata do arény vpustit než

je odtamtud vyhnat. Caesar však našel způsob, jak od

nich arénu vyčistit, způsob, který znamenal nové vyra-

žení pro lid. Ve všech průchodech mezi lavicemi se

objevily zástupy černých Numidů, ozdobených pery

a náušnicemi, s luky v rukou. Lid vytušil, co teď bude

následovat, a přivítal je voláním uspokojení. Numido-

vé přistoupili k roubení arény, přiložili šípy k tětivám

a začali z luků střílet do té spousty zvěře. Byla to

opravdu nová podívaná. Štíhlá černá těla se zakláněla,

natahujíce pružné luky a vysílajíce střelu za střelou.

485

Drnčení tětiv a svistot opeřených šípů se mísily s vy-

tím zvířat a s obdivnými výkřiky diváků. Vlci, medvě-

di, panteři i lidé, kteří zůstali ještě naživu, padali jako

skoseni jeden vedle druhého. Tu a tam lev, ucítiv hrot

šípu v boku, otočil prudkým pohybem hlavu se vztekle

svraštělou tlamou, chtěje uchopit a rozdrtit střelu. Jiná

zvířata skučela bolestí. Zvířecí drobotiny se zmocnila

panika, pobíhala jako pomatená po aréně a tloukla

hlavami o mříže, ale šípy svištěly a svištěly tak dlouho,

dokud vše, co bylo živé, nekleslo k zemi v posledních

smrtelných křečích.

Tu se do arény vhrnuly stovky cirkových otroků

s rýči, lopatami, metlami, kolečky, koši na vynášení

vnitřností a s pytli písku. Proudili jeden za druhým

a na celém kruhovitém bojišti se rozproudila živá čin-

nost. Vyčistili arénu od mrtvol, od krve a kalů, přeryli

ji, urovnali a posypali tlustou vrstvou čerstvého písku.

Pak přiběhli amorci a rozhazovali po aréně lístky růží,

lilií a nejrůznějších květů. Znovu zapálili kadidelnice

a sundali velarium, protože slunce bylo už dost nízko.

Lidé se užasle dívali jeden na druhého a vyptávali

se navzájem, jaká podívaná je to dneska ještě čeká.

A čekala je podívaná, jaké se nikdo nenadál. Na

aréně, posypané květy, se totiž pojednou objevil cae-

sar, který před chvílí opustil pódium. Měl na sobě pur-

purový plášť a zlatý věnec na hlavě. Za ním kráčelo

dvanáct zpěváků s kitharami. Caesar, v ruce stříbrnou

loutnu, došel slavnostním krokem doprostřed arény,

uklonil se několikrát divákům, zvedl oči k nebi a chvíli

tak stál, jako by očekával inspiraci.

Pak udeřil do strun a začal zpívat:

Ó zářný synu Létóin,

vládce Tenedu, Killy a Chrysy,

jak mohls, maje v péči své

Ilia svatý hrad,

vydat jej hněvu Achajců,

strpět, by oltáře posvátné,

486

planoucí věčně ke tvé slávě,

Trójanů ztřísnila krev?

K tobě starci vetché ruce,

ó Stříbrnoluký, mířící v dál,

k tobě matky z hloubi svých lůn

zvedaly slzavý hlas,

s dětmi bys jejich soucit měl.

Pláč ten kamenem by pohnul,

ty soucitu míň však měls než kámen,

Sminthejče, s lidským bolem.

Píseň se pomalu měnila v žalostnou, bolestnou

elegii. Cirk ztichl. Po chvíli caesar, sám dojat, pokra-

čoval:

Mohl jsi zvukem formingy božské

přehlušit nářek srdcí a křik,

vždyť oko ještě dnes

slzou se leskne jak rosou květ

při zvucích bolestných písně té,

jež křísí z popela a prachu

požáru, porážky, zhouby den...

- Sminthejče, kdes tenkrát byl?

Tady se mu zachvěl hlas a oči mu zvlhly. Na řa-

sách vestálek se objevily slzy, lid poslouchal ještě

chvíli, tichý jako pěna, ale pak propukla dlouhá, ne-

utuchající bouře potlesku.

A zvenčí, vraty vomitorií, která byla kvůli průvanu

otevřena, pronikalo do hlediště skřípání vozů, na něž

nakládali krvavé ostatky křesťanů, mužů, žen i dětí,

a odváželi do jam zvaných puticuli.

Apoštol Petr uchopil do dlaní svou třesoucí se hla-

vu a v duchu volal:

Pane! Pane! komu jsi to odevzdal vládu nad svě-

tem? A proč chceš založit trůn svůj právě v tomto

městě?

487

KAPITOLA 14

Zatím se slunce schýlilo k západu a vypadalo, jako by

se roztápělo ve večerních červáncích. Hry skončily.

Davy začaly opouštět amfiteátr a proudit východy,

zvanými vomitoria, do města. Jen augustiáni nespě-

chali, čekajíce, až přejde hlavní proud. Celá jejich sku-

pina opustila svá sedadla a shromáždila se u pódia,

kde se opět objevil caesar, aby vyslechl pochvalu. Tře-

baže diváci, hned když dozpíval, nešetřili potleskem,

jemu to bylo málo, očekával totiž nadšení blížící se

šílenství. A teď tedy marně zněly chvalozpěvy, marně

líbaly vestálky jeho "božské" ruce, marně se při tom

k němu Rubria naklonila tak, že se její naryzlá hlava

dotkla jeho hrudi. Nero nebyl spokojen a nedovedl to

nedat najevo. Udivovalo a znepokojovalo ho také, že

Petronius mlčí. Pochvalné slovo z jeho úst, slovo, které

by zároveň vtipně vyzdvihlo klady písně, způsobilo by

mu teď velkou radost. Konečně se už nezdržel, poky-

nul Petroniovi, a když přišel na pódium, řekl caesar:

"Pověz..."

A Petronius odpověděl chladně: "Mlčím, protože

nenacházím slov. Překonal jsi sám sebe."

"I já jsem měl takový dojem, ale co ten lid?"

"Můžeš snad žádat od míšenců, aby se vyznali

v poezii?"

"I ty sis tedy všiml, že mi nepoděkovali tak, jak

bych si byl zasloužil?"

"Zvolil sis totiž nepříhodnou chvíli."

"Proč?"

"Proto, že mozky, omámené pachem krve, nejsou

s to pozorně poslouchat."

Nero zaťal pěsti a odpověděl:

"Ach, ti křesťané! Zapálili Řím a teď ubližují

i mně. Jaký trest pro ně ještě vymyslím?"

Petronius si uvědomil, že začal špatně a že jeho

slova mají právě opačný účinek, než jakého chtěl docí-

488

lit. Chtěje tedy odvést caesarovy myšlenky jinam,

sklonil se k němu a zašeptal:

"Tvoje píseň je nádherná, ale na něco bych tě

chtěl upozornit: ve čtvrtém verši třetí sloky by ses měl

podívat ještě na metrum."

Nero se zalil ruměncem studu, jako by byl přisti-

žen při špatném činu, pohlédl ustrašeně na Petronia

a odpověděl rovněž potichu:

"Ty si všimneš všeho! Vím o tom! Předělám to! Ale

nikdo jiný si toho nevšiml? Viď? A ty, pro lásku bohů,

nikomu se o tom nezmiňuj ... je-li ti ... život milý..."

Petronius svraštil obočí a odpověděl jakoby v ná-

valu nudy a omrzelosti:

"Můžeš mě, božský, k smrti odsoudit, jestliže ti

překážím, ale smrtí mě nestraš, protože bohové vědí

nejlíp, zda se jí bojím."

A zahleděl se při těchto slovech caesarovi přímo

do očí. Caesar po chvíli odpověděl:

"Nehněvej se... Víš, že tě mám rád..."

,Zlé znamení!' pomyslil si Petronius.

"Chtěl jsem vás pozvat na hostinu," pokračoval

pak Nero, "ale raději se zavřu doma a budu vylepšovat

ten prokletý verš v třetí sloce. Kromě tebe mohl si té

chyby všimnout ještě Seneca a možná že i Secundus

Carinus, ale těch se ihned zbavím."

Po těchto slovech zavolal Seneku a oznámil mu, že

ho ještě s Acratem a Secundem Carinem vysílá do Itá-

lie a do všech provincií pro peníze, které tam mají vy-

brat ode všech měst, vsí, slavných chrámů, zkrátka

všude, kde je najdou a kde se jim je podaří vymačkat.

Avšak Seneca, který pochopil, že ho pověřují posláním

zloděje, svatokrádce a lupiče, okamžitě odmítl:

"Musím jet na venkov, pane," řekl, "a tam očeká-

vat smrt, protože jsem stár a mám nemocné nervy."

Iberské Senekovy nervy, silnější než nervy Chiló-

novy, nebyly snad ani nemocné, ale Senekovo zdraví

vůbec bylo chatrné, protože vypadal jako stín a hlava

mu v poslední době zbělela docela.

489

Nero naň pohlédl, pomyslil si, že asi opravdu ne-

bude už dlouho čekat na jeho smrt, a odpověděl:

"Nechci tě vystavovat nebezpečí cesty, jestliže jsi

nemocen, ale protože tě mám rád a chci tě mít blízko

sebe, nepojedeš na venkov, nýbrž zavřeš se ve svém

domě a nebudeš z něho vycházet."

Pak se dal do smíchu a řekl:

"Jestliže pošlu Acrata a Carina samotné, bude to,

jako bych poslal vlky pro ovce. Koho jim dám za před-

staveného?"

"Mne, pane," řekl Domitius Afer.

"Ne! Nechci svolávat na Řím Merkurův hněv, pro-

tože vy byste dokázali, že jste lepší zloději než on. Po-

třebuji nějakého stoika, jako je Seneca anebo můj

nový přítel, filozof Chilón."

Po těchto slovech se začal rozhlížet a zeptal se:

"A co se stalo s Chilónem?"

Chilón, který se na čerstvém vzduchu vzpamato-

val a vrátil se před caesarovou písní do amfiteátru,

přistoupil blíže a řekl:

"Tady jsem, skvělý plode slunce a měsíce. Byl

jsem nemocen, ale tvůj zpěv mě uzdravil."

"Pošlu tě do Achaje," řekl Nero. "Ty přece musíš

vědět na groš přesně, kolik peněz je tam v každém

chrámě."

"Učiň to, Die, a bohové ti sešlou takové daně, jaké

neseslali ještě nikomu."

"Udělal bych to, ale nechci tě připravit o podíva-

nou na hry."

"Baale!" řekl Chilón.

Avšak augustiáni, rádi, že se caesarova nálada

zlepšila, dali se do smíchu a volání:

"Ne, pane! Nepřipravuj toho udatného Řeka o po-

dívanou na hry!"

"Ale zbav mě, pane, pohledu na ty křičící kapitol-

ské husy, jejichž všechny mozky dohromady by nena-

plnily ani skořápku žaludu," opáčil Chilón. "Píši právě,

prvorozený synu Apollinův, řecký hymnus na tvou po-

490

čest, a proto chci strávit několik dnů v chrámu Múz

a prosit je o vnuknutí."

"Kdepak!" zvolal Nero. "Chceš se vykroutit z dal-

ších her! Z toho nebude nic!"

"Přísahám ti, pane, že píši hymnus."

"Budeš ho tedy psát v noci. Pros o inspiraci Dianu,

je to přece Apollinova sestra."

Chilón svěsil hlavu a rozhlížel se zlostně po pří-

tomných, kteří se dali znovu do smíchu.

Caesar se otočil k Senecionovi a Suiliovi Neruli-

novi a řekl:

"Představte si, že jsme stačili vyřídit sotva polovi-

nu křesťanů určených původně na dnešek."

Aquilus Regulus, na slovo vzatý znalec všeho, co

se týkalo amfiteátru, se zamyslil a pak prohlásil:

"Hry, v nichž vystupují lidé sine armis et sine

arte, trvají téměř stejně dlouho, ale jsou méně zajíma-

vé."

"Rozkážu jim dát zbraně," odpověděl Nero.

Vtom se pojednou probudil ze zamyšlení pověrči-

vý Vestinus a zeptal se tajuplným hlasem:

"Všimli jste si, že ti křesťané něco vidí, když umí-

rají? Hledí k nebi a umírají jakoby bez bolesti. Jsem si

jist, že tam něco vidí..."

Po těchto slovech pozvedl zraky k otvoru amfite-

átru, nad nímž noc už začala roztahovat své velarium,

poseté hvězdami. Ostatní však odpověděli posměšky

a žertovnými domněnkami o tom, co asi mohou křes-

ťané v okamžiku smrti vidět. Mezitím dal caesar zna-

mení otrokům s pochodněmi a opustil cirk. Za ním

šly vestálky, senátoři, úředníci a augustiáni.

Noc byla jasná a teplá. Před cirkem čekaly ještě

davy, toužící spatřit caesarův odjezd. Byly však nějak

ponuré a tiché. Tu a tam se ozval potlesk a ihned opět

utichl. Vrzající vozy vyvážely ze spolaria ještě pořád

krvavé ostatky křesťanů.

Petronius a Vinicius šli mlčky. Teprve nedaleko

villy se Petronius otázal:

491

"Uvažoval jsi o tom, co jsem ti říkal?"

"Uvažoval," odpověděl Vinicius.

"A víš, že je to teď i pro mne nesmírně závažná

věc? Musím ji osvobodit navzdory caesarovi a Tigelli-

novi. Je to jakýsi boj, v němž jsem se rozhodl zvítězit,

je to hra, v níž chci vyhrát, třeba za cenu vlastní hla-

vy... Dnešní den mě v mém předsevzetí ještě utvrdil."

"Kéž ti to Kristus odplatí!"

"Uvidíš!"

Takto rozmlouvajíce, došli před vchod villy a vy-

sedli z lektiky. Tu k nim přistoupila jakási temná pos-

tava a zeptala se:

"Je tu urozený Vinicius?"

"Je," odpověděl tribun. "Co chceš?"

"Jsem Nazarius, Miriamin syn; jdu z vězení a při-

náším ti zprávu o Lygii."

Vinicius ho uchopil za rameno a ve světle pochod-

ně se mu zadíval do očí, nejsa schopen slova, ale Naza-

rius uhádl otázku skomírající na jeho rtech a řekl:

"Žije ještě. Ursus mě posílá k tobě, pane, abych ti

vyřídil, že Lygie se v horečce modlí a volá tvé jméno."

A Vinicius odpověděl:

"Sláva Kristovi, který mi ji může vrátit."

Pak zavedl Nazaria do knihovny. Za chvíli přišel

však i Petronius, aby slyšel jejich rozhovor.

"Nemoc ji zachránila před zhanobením, protože

kati se bojí," řekl mladý hoch. "Ursus a lékař Glaukos

bdí nad ní ve dne v noci."

"Stráže zůstaly tytéž?"

"Ano, pane, a ona je v jejich místnosti. Ti vězni, co

byli ve spodní části vězení, zemřeli všichni na horečku

anebo se udusili nedostatkem vzduchu."

"Kdopak jsi?" zeptal se Petronius.

"Urozený Vinicius mě zná. Jsem syn vdovy, u kte-

ré bydlí Lygie."

"A křesťan?"

Chlapec pohlédl tázavě na Vinicia, ale když viděl,

že se právě modlí, vztyčil hlavu a řekl:

492

"Ano."

"Jak to, že můžeš volně chodit do vězení?"

"Dal jsem se najmout k vynášení těl mrtvých.

Udělal jsem to proto, abych mohl pomáhat svým bra-

třím a přinášet jim zprávy z města."

Petronius si začal pozorně prohlížet hezký chlap-

cův obličej, jeho modré oči, bujné vlasy. Pak se otázal:

"Z které země jsi, chlapče?"

"Jsem Galilejec, pane."

"Chtěl bys, aby se Lygie dostala na svobodu?"

Chlapec zvedl oči:

"I kdybych potom sám měl zemřít!"

Tu se Vinicius přestal modlit a řekl:

"Vyřiď strážím, aby ji položili do rakve jako mrt-

vou. Ty si vyber pomocníky, kteří ji s tebou v noci vy-

nesou z vězení. Poblíž Páchnoucích úvozů najdete lidi,

kteří tam budou čekat s lektikou. Těm rakev odevzdá-

te. Strážcům ode mne slib, že jim dám tolik zlata, kolik

každý unese v plášti."

A co to říkal, ztratil jeho obličej obvyklou mrtvost,

probudil se v něm voják, jemuž naděje vrátila dřívější

energii.

Nazarius zrudl radostí, zvedl ruce vzhůru a zvolal:

"Kéž ji Kristus uzdraví, protože bude volná!"

"Myslíš, že stráže budou souhlasit?"

"Ti, pane? Jen když budou vědět, že je za to nepo-

tká trest nebo mučení!"

"To je pravda," řekl Vinicius. "Strážci by byli svo-

lili dokonce k útěku, tím spíše tedy svolí, aby byla vy-

nesena jako mrtvá."

"Je tam sice člověk," řekl Nazarius, "který se roz-

žhaveným železem přesvědčuje, jsou-li těla, která vy-

nášíme, skutečně mrtvá. Ale tomu stačí několik se-

sterciů, aby se nedotkl železem obličeje mrtvých. A za

jeden aureus se dotkne místo těla rakve."

"Vyřiď mu, že dostane plnou kapsu aureů," řekl

Petronius. "Ale budeš si umět vybrat spolehlivé po-

mocníky?"

493

"Budu si umět najít takové, kteří by za peníze pro-

dali vlastní ženy a děti!"

"Kde je najdeš?"

"Přímo ve vězení anebo ve městě. Stráže, jednou

podplacené, pustí dovnitř, koho budu chtít."

"Pak tedy přivedeš jako nádeníka mne," řekl Vini-

cius.

Avšak Petronius ho od toho začal se vší rozhod-

ností zrazovat. Praetoriáni by ho mohli poznat, i když

bude v převlečení, a všechno by se mohlo zhroutit.

"Ani ve vězení, ani u Páchnoucích úvozů!" pravil.

"Je třeba, aby všichni, i caesar, i Tigellinus, byli pře-

svědčeni, že Lygie zemřela, jinak by totiž okamžitě na-

řídili stíhání. Podezření můžeme uspat jenom tak, že

až ji odvezou do Albských hor anebo dále, na Sicílii,

my zůstaneme v Římě. Teprve za týden nebo za čtr-

náct dnů onemocníš, pozveš si Neronova lékaře a ten ti

doporučí, abys jel do hor. Pak se teprve setkáte;

a pak..."

Tu se na okamžik zamyslil, ale nakonec mávl ru-

kou a řekl:

"Pak snad přijde i jiná doba."

"Kéž se nad ní Kristus smiluje," řekl Vinicius,

"protože ty mluvíš o Sicílii a ona je zatím nemocná

a může zemřít..."

"Umístíme ji tedy blíže. Sám vzduch ji vyléčí, jen

když ji dostaneme z vězení. Nemáš někde v horách

nějakého nájemce, kterému bys mohl důvěřovat?"

"Mám! Ano! Mám!" odpověděl překotně Vinicius.

"Nedaleko Coriol žije v horách člověk, který mě nosil

na rukou, když jsem byl ještě dítě, a který mě má ještě

stále rád."

Petronius mu podal tabulku.

"Napiš mu, aby sem zítra přišel. Ihned s tím pošlu

posla."

Po těch slovech zavolal představeného atria a dal

mu příslušné rozkazy. O chvíli později vyrazil do noci

otrok na koni a spěchal do Coriol.

494

"Rád bych," řekl Vinicius, "aby ji cestou provázel

Ursus... Byl bych klidnější..."

"Pane," řekl Nazarius, "ten člověk má nadlidskou

sílu. Vylomí mříž a půjde za ní. Ve srázné, vysoké zdi

je okno, pod kterým nestojí stráž. Přinesu Ursovi pro-

vaz a o ostatní se postará už on sám."

"U Herkula!" řekl Petronius. "Ať se dostane na

svobodu, jak chce, jenom ne zároveň s ní, ani dva nebo

tři dni po ní, protože jinak by se za ním pustili a obje-

vili by její skrýš. U Herkula! Chcete snad zahubit sebe

i ji? Zakazuji vám zmiňovat se před ním o Coriolách,

jinak si nad tím vším umývám ruce."

Oba uznali, že má pravdu, a zmlkli. Nazarius se

pak začal loučit a slíbil, že přijde zítra za úsvitu.

Doufal, že se domluví se strážci ještě dnes v noci,

ale předtím chtěl ještě navštívit matku, která v těch

nejistých a strašných časech měla o něho neustálé

starosti. Uváživ všechno, rozhodl se, že pomocníka ne-

bude hledat ve městě, nýbrž že podplatí jednoho

z těch, kdož spolu s ním vynášejí mrtvé z vězení.

Když však byl už na odchodu, zastavil se ještě,

vzal stranou Vinicia a pošeptal mu:

"Pane, neřeknu o našem záměru nikomu, ani mat-

ce ne, ale slíbil nám apoštol Petr, že z amfiteátru při-

jde k nám, a jemu povím vše."

"V tomto domě můžeš mluvit hlasitě," odpověděl

Vinicius. "Apoštol Petr byl v cirku s Petroniovými lid-

mi. Ostatně já půjdu s tebou."

Dal si podat plášť, jaký nosívají otroci, a oba

odešli.

Petronius si zhluboka oddechl.

Přál jsem si, uvažoval, aby na tu horečku zemřela,

protože to by pro Vinicia bylo ještě nejméně strašné.

Ale teď jsem ochoten obětovat Aesculapovi zlatou troj-

nožku, jestliže ji uzdraví... Ech, ty, Ahenobarbe, chceš

si připravit podívanou z milencovy bolesti! Ty, Augus-

to, jsi napřed tomu děvčeti záviděla krásu a teď zase

bys ji sežrala zasyrova jen proto, že zahynul tvůj Ru-

495

fius... Ty, Tigelline, ji chceš zahubit mně na zlost!...

Nu, uvidíme! Já vám pravím, že vaše oči ji nespatří

v aréně, protože buďto zemře přirozenou smrtí, anebo

vám ji vyrvu z tlam jako psům... A vezmu vám ji tak,

že o tom nebudete ani vědět. A pak, kdykoli na vás

pohlédnu, pokaždé si pomyslím: vidíte, to jsou ti hlu-

páci, z kterých si udělal Petronius dobrý den...

A spokojen sám se sebou, odešel do triclinia, kde

usedl s Euniké k večeři. Lector jim při tom předčítal

Theokritovy selanky. Venku zatím přihnal vítr od So-

racte mračna a prudká bouře rozrušila klid krásné let-

ní noci. Znovu a znovu se nad sedmi pahorky ozývalo

hřmění, avšak ti dva, ležíce vedle sebe u stolu, poslou-

chali verše idylického básníka, který ve zpěvném dór-

ském nářečí opěvoval lásku pastýřů. Pak, uklidněni,

chystali se ke sladkému odpočinku.

Avšak ještě předtím se vrátil Vinicius. Když se

Petronius dozvěděl o jeho návratu, zašel k němu a otá-

zal se:

"Nu, jak? Nedohodli jste se na něčem novém? A co

Nazarius, šel už do vězení?"

"Ano," odpověděl mladý muž, pročesávaje si prsty

vlasy, promočené deštěm. "Nazarius se šel domluvit se

strážci a já jsem viděl Petra, který mi řekl, abych se

modlil a věřil."

"To je dobře. Jestliže půjde všechno tak, jak to má

jít, budou ji moci zítra v noci vynést..."

"Nájemce s lidmi by tu měl být za úsvitu."

"Nemá to daleko. Ale teď si odpočiň."

Avšak Vinicius ve svém cubiculu poklekl a začal

se modlit.

S východem slunce přikvačil od Coriol nájemce

Niger a přivedl s sebou, jak mu Vinicius nařídil, muly,

lektiku a čtyři důvěryhodné lidi, vybrané z britan-

ských otroků; ty ostatně zanechal prozíravě v krčmě

na Subuře. Vinicius, který probděl celou noc, vyšel mu

vstříc. Nájemce se zarazil při pohledu na mladého

pána, a líbaje mu ruce a oči, zeptal se:

496

"Drahý Vinicie, jsi snad nemocen, anebo ti zármu-

tek vysál krev z tváře? Vždyť jsem tě na první pohled

sotva poznal!"

Vinicius ho dovedl do vnitřního sloupoví, zvaného

xystos, a tam ho zasvětil do tajemství. Niger poslou-

chal se soustředěnou pozorností a na jeho drsné,

osmahlé tváři se zračilo veliké dojetí, které se ani ne-

snažil ukrýt.

"Ona je tedy křesťanka?" zvolal.

A zahleděl se zkoumavě do Viniciovy tváře. Vini-

cius zřejmě uhodl, nač se ho ptá vesničanův pohled,

protože odpověděl:

"Já jsem také křesťan."

A tu se v Nigerových očích zaleskly slzy; chvíli

mlčel, pak zvedl ruce vzhůru a řekl:

"Ó, díky tobě, Kriste, že jsi sňal bělmo z očí na

světě mi nejdražších!"

Pak uchopil Viniciovu hlavu, a rozplakav se štěs-

tím, začal ho líbat na čelo.

O chvíli později přišel Petronius, přiváděje Naza-

ria.

"Dobré zprávy!" volal už zdaleka.

Zprávy byly skutečně dobré. Za prvé lékař Glau-

kos ručil za Lygiin život, i když měla tutéž vězeňskou

horečku, na kterou umíraly v Tullianu a v ostatních

vězeních stovky lidí denně. Ani strážci, ani člověk, kte-

rý zjišťoval smrt rozžhaveným železem, nečinili žádné

potíže. Pomocník jménem Attis byl už také najat.

"Vyvrtali jsme do rakve otvory, aby nemocná

mohla dýchat," vyprávěl Nazarius. "Jediné nebezpečí

je v tom, aby snad nezasténala nebo se neozvala, až

půjdeme kolem praetoriánů. Je však velmi zesláblá

a už od rána leží se zavřenýma očima. Ostatně Glau-

kos jí dá uspávací nápoj, který sám připraví z léků, jež

mu přinesu z města. Víko rakve nebude přibito. Snad-

no je tedy zvednete a odnesete nemocnou do lektiky.

My potom dáme do rakve podlouhlý pytel s pískem;

mějte ho proto připravený."

497

Vinicius poslouchal tato slova a byl bledý jako

plátno, ale poslouchal s tak napjatou pozorností, že se

zdálo, že už napřed ví, co Nazarius řekne.

Petronius se otázal:

"Jiná těla z vězení vynášet nebudou?"

"Dneska v noci zemřelo v našem vězení nejméně

dvacet lidi, do večera jich zemře ještě několik," odpo-

věděl chlapec. "Budeme muset jít s celým průvodem,

ale půjdeme pomalu, abychom zůstali vzadu. V prvním

zákrutu začne můj společník úmyslně kulhat. Tak zů-

staneme daleko za ostatními. Vy nás čekejte u malé

Libitininy svatyňky. Kéž by Bůh dal a byla co nejtem-

nější noc!"

"Chodíte bez světel?" zeptal se Vinicius.

"Jen vpředu nesou pochodně. Buďte pro všechny

případy u Libitininy svatyně, hned jakmile se setmí,

i když my vynášíme mrtvoly obyčejně až před půl-

nocí."

Odmlčeli se.

Bylo slyšet jen rychlý Viniciův dech.

Petronius se k němu otočil.

"Povídal jsem včera," řekl, "že by bylo nejlíp, kdy-

bychom zůstali oba doma. Teď však vidím, že ani já

bych nevydržel sedět na místě... Ostatně, kdyby šlo

o útěk, musili bychom být opatrnější, jestliže ji však

vynesou jako mrtvou, myslím, že nikdo nepojme sebe-

menší podezření."

"Ano! Ano!" odpověděl Vinicius. "Já tam musím

být. Sám ji vytáhnu z rakve..."

"A jakmile bude jednou v mém domě u Coriol,

zodpovídám za ni," řekl Niger.

Tím porada skončila. Niger se vydal do krčmy ke

svým lidem. Nazarius vzal pod tuniku váček se zlatem

a vrátil se do vězení. Pro Vinicia započal den plný ne-

klidu, horečné úzkosti a očekávání.

"Mělo by se to podařit, protože všechno je dobře

promyšleno," řekl Petronius. "Lépe jsme to už nemohli

vymyslit. Ty musíš hrát sklíčeného a chodit v tmavé

498

tóze. Ale do cirku nepřestaň chodit. Ať tě vidí... Vše-

chno je tak promyšleno, že zklamání je vyloučeno.

Abych nezapomněl! Tím svým nájemcem jsi úplně

jist?"

"Je to křesťan," odpověděl Vinicius.

Petronius naň užasle pohlédl, pak začal rozhazo-

vat rukama a hovořit jakoby sám k sobě:

"U Polluxe! Jak se to přes to všechno šíří! A jak se

to drží lidských duší! Jiní lidé by se v takové hrůze

zřekli okamžitě všech římských, řeckých i egyptských

bohů. Prapodivné je to... U Polluxe! Kdybych věřil, že

cokoliv na světě závisí dnes ještě na našich bozích,

obětoval bych teď každému po šesti bílých býcích a Jo-

višovi Kapitolskému dvanáct... Ale ani ty nešetři

oběťmi svému Kristovi..."

"Já jsem mu dal svou duši," odpověděl Vinicius.

A rozešli se. Petronius se vrátil do cubicula, kdež-

to Vinicius se šel podívat aspoň z dálky na vězení

a odtamtud se vydal až k úpatí Vatikánského pahorku,

do oné fossorovy chatrče, kde se mu z apoštolových

rukou dostalo křtu. Zdálo se mu, že v té chatrči jej

Kristus spíše vyslyší než jinde. Když ji tedy našel, vrhl

se na zem a začal se všemi silami své zbolavělé duše

modlit o slitování. Pohroužil se nakonec do modlitby

tak, že zapomněl, kde je a co se s ním děje.

Bylo už po poledni, když ho probudily zvuky trub,

ozývající se od Neronova cirku. Vyšel z chatrče a začal

se rozhlížet kolem sebe jakoby očima, které se právě

vzbudily ze spánku. Venku bylo vedro a klid, rušený

jen občas kovovým řinčením, neustále však vášnivým

vrzáním cvrčků. Vzduch zdusněl; obloha nad městem

byla ještě modrá, ale nad Sabinskými vrchy se hroma-

dily nízko nad obzorem temné mraky.

Vinicius se vrátil domů. V atriu ho očekával Petro-

nius.

"Byl jsem na Palatinu," řekl. "Byl jsem se tam

úmyslně ukázat a zasedl jsem dokonce ke kostkám.

Dnes večer pořádá Antias hostinu; slíbil jsem, že při-

499

jdeme, ale teprve po půlnoci, protože se nejdřív musím

vyspat. Půjdu tam a bude dobře, půjdeš-li i ty."

"Nepřišly nějaké zprávy od Nigra nebo od Naza-

ria?" zeptal se Vinicius.

"Ne. Uvidíme se s nimi teprve po půlnoci. Všiml

sis, že se schyluje k bouřce?"

"Všiml."

"Zítra mají předvádět ukřižované křesťany, ale

snad to déšť překazí."

Po těchto slovech přistoupil k Viniciovi, položil mu

ruku na rameno a řekl:

"Ji však neuvidíš na kříži, nýbrž v Coriolách.

U Kastora! Nedal bych tu chvíli, kdy ji vysvobodíme,

za všechny gemy v Římě! Večer se už blíží..."

Večer se opravdu blížil a tma se začala na město

snášet dříve než obvykle, protože mraky zatáhly už

celý obzor. S večerem vydatně sprchlo a déšť, který se

vypařoval na kamenech, rozpálených denním vedrem,

naplnil ulice města mlhou. Pak střídavě chvíli neprše-

lo a zase se přeháněly spršky.

"Pospěšme si," řekl konečně Vinicius. "Z obavy

před bouří mohou těla vyvézt z vězení dříve."

"Je čas!" odpověděl Petronius.

Oblékli si galské pláště s kapucemi a vyšli za-

hradními vrátky na ulici.

Petronius se ještě ozbrojil krátkým římským no-

žem, zvaným sica, který brával na noční výpravy

vždycky s sebou.

Bouře vylidnila ulice. Tu a tam rozčísl mraky

blesk a ozářil oslnivým světlem čerstvé zdi právě po-

stavených anebo rozestavěných domů a mokré ka-

menné desky, jimiž byly dlážděny ulice. V takovém

světle spatřili konečně po dosti dlouhém putování ko-

pec, na němž stála maličká Libitinina svatyňka, a pod

kopcem skupinu mulů a koní.

"Nigře!" zavolal potichu Vinicius.

"Tady jsem, pane!" ozval se v dešti hlas.

"Všechno připraveno?"

500

"Ano, drahý Vinicie. Hned po setmění jsme byli

tady. Ale schovejte se pod převis, jinak promoknete na

kůži. Taková bouřka! Myslím, že přijdou kroupy."

Nigrovy obavy se potvrdily, protože za chvíli zača-

ly padat kroupy, zpočátku drobné, ale pak stále větší

a hustší. Vzduch se okamžitě ochladil.

Stáli pod převisem, chráněni před větrem a ledo-

vými střelami, a rozmlouvali ztlumenými hlasy.

"I kdyby nás tu někdo uviděl," řekl Niger, "nebude

nás z ničeho podezírat, protože vypadáme jako lidé,

kteří chtějí přečkat bouřku. Ale bojím se, aby neodlo-

žili vynášení mrtvol na zítřek."

"Krupobití nebude trvat dlouho," řekl Petronius.

"Musíme tu čekat třeba až do úsvitu."

Čekali tedy, naslouchajíce, zda k nim nedolehnou

zvuky průvodu. Krupobití skutečně ustalo, ale hned

potom začala šumět průtrž. Chvílemi se zvedal vítr

a přinášel od Páchnoucích úvozů strašnou vůni rozklá-

dajících se těl, která zahrabávali jen nehluboko a ne-

dbale.

Vtom řekl Niger:

"Vidím v mlze světýlko... Jedno, dvě, tři... Jsou

to pochodně!"

A otočil se k svým lidem:

"Dejte pozor, aby muli nefrkali!"

"Jdou!" řekl Petronius.

Světla bylo vidět stále zřetelněji. Za chvíli už roze-

znali plameny pochodní, plápolající ve větru.

Niger se přežehnal znamením kříže a začal se

modlit. Zatím se ponurý průvod přiblížil a konečně,

když byl u Libitininy svatyňky, zastavil se. Petronius,

Vinicius a Niger se mlčky přitiskli ke skále, nechápa-

jíce, co to má znamenat. Ale nosiči se zastavili jen pro-

to, aby si ovázali obličeje a ústa hadry, majícími je

chránit před dusivým zápachem, který byl v blízkosti

puticulů přímo nesnesitelný. Pak opět zvedli nosítka

s rakvemi a šli dál.

Jen jedna rakev se zastavila proti svatyni.

501

Vinicius k ní přiskočil a za ním Petronius, Niger

a dva britanští otroci s lektikou.

Ale ještě než doběhli, ozval se ve tmě Nazariův

hlas, plný bolesti:

"Pane, přestěhovali ji i s Ursem do Esquilinského

vězení... My neseme jiné tělo. Odnesli ji před půlno-

cí..."

Petronius se vrátil domů, zachmuřený jako bouře,

a ani se nesnažil utěšovat Vinicia. Chápal, že je zby-

tečné dělat si iluze o tom, že vysvobodí Lygii z esqui-

linského podzemí. Tušil, že z Tulliana ji přestěhovali

asi proto, aby nezemřela na horečku a aby se tak ne-

vyhnula určenému jí amfiteátru. A to právě byl dů-

kaz, že nad ní bdí a hlídají ji bedlivěji než ostatní.

Petronius litoval z celého srdce ji i Vinicia, ale kromě

toho jej uvnitř hlodala myšlenka, že to je poprvé v ži-

votě, co se mu něco nepodařilo, a že byl poprvé v boji

poražen.

,Zdá se, že mě Fortuna opouští,' řekl si pro sebe,

,ale bohové se mýlí, jestliže se domnívají, že budu sou-

hlasit s takovým životem, jaký má například on.'

Tu pohlédl na Vinicia, který na něho rovněž hleděl

rozšířenýma očima.

"Co je ti? Ty máš horečku!" řekl Petronius.

A Vinicius odpověděl jakýmsi podivným, zlome-

ným, pokorným hlasem nemocného dítěte:

"A já věřím, že On mi ji může vrátit."

Nad městem utichalo poslední hřmění noční

bouřky.

502

KAPITOLA 15

Déšť, trvající tři dny, zjev v Římě uprostřed léta nebý-

valý, a kroupy, padající navzdory přirozenému pořád-

ku věcí nejen ve dne a večer, nýbrž i v noci, přerušily

hry. Lid se počal strachovat. Předpovídalo se, že bude

neúroda vína, a když jednou odpoledne roztavil blesk

bronzovou sochu Cereřinu na Kapitolu, byly nařízeny

oběti v chrámu Joviše Salvatora. Cereřini kněží rozší-

řili zvěst, že hněv bohů padl na město pro příliš poma-

lé vykonávání trestů na křesťanech. Lůza se tedy za-

čala domáhat, aby další hry byly bez ohledu na počasí

uspíšeny, a celého Říma se zmocnila radost, když ko-

nečně ohlásili, že po třídenní přestávce ludus znovu

začne.

Zatím se vrátilo i pěkné počasí. Amfiteátr se už

od svítání plnil tisícovými davy a také caesar s vestál-

kami a se svým dvorem přišel brzy. Hry měly začít

bojem křesťanů mezi sebou. Oblékli je proto jako gla-

diátory a dali jim všechny zbraně, které příslušely zá-

pasníkům z povolání jak pro útočný, tak pro obranný

boj. Avšak tu přišlo zklamání. Křesťané poodhazovali

sítě, vidle, kopí a meče do písku, a místo aby bojovali,

začali se navzájem objímat a povzbuzovat k vytrvalos-

ti v mukách a ve smrti. To se hluboce dotklo a pobouři-

lo srdce davu. Jedni jim vyčítali malomyslnost a zba-

bělost, druzí tvrdili, že se nechtějí bít úmyslně, protože

nenávidí lid a proto, aby jej připravili o radost, kterou

lidu obyčejně působí pohled na udatné činy. Konečně,

na caesarův rozkaz, pustili na křesťany opravdové gla-

diátory, kteří pobili klečící a nebránící se oběti v něko-

lika okamžicích.

Když však odklidili mrtvoly, přestaly mít hry po-

vahu zápasů a změnily se v dlouhý sled mytologických

výjevů, které vymyslil sám caesar. Lidé spatřili Her-

kula, hořícího plamenem na hoře Oité. Vinicius se za-

chvěl při pomyšlení, že snad pro úlohu Herkula určili

503

Ursa, avšak nepřišla zřejmě ještě řada na věrného Ly-

giina služebníka, protože na hranici vzplanul jiný

křesťan, Viniciovi zcela neznámý. Zato Chilón, kterého

caesar nechtěl zprostit povinnosti být přítomen hrám,

spatřil v příštím obraze lidi, které znal. Obraz znázor-

ňoval smrt Daidala a Ikara. V úloze Daidala vystupo-

val Euricius, stařec, který nakreslil Chilónovi před ča-

sem znamení ryby, a v úloze Ikara jeho syn Quartus.

Oba dva křesťany vyzvedli pomocí důmyslného zaříze-

ní do obrovské výše a odtamtud je náhle pustili do

arény. Mladý Quartus dopadl tak blízko caesarova pó-

dia, že krev ztřísnila nejen vnější ozdoby, nýbrž i pur-

purem povlečené opěradlo. Chilón neviděl pád, protože

zavřel oči; slyšel jen temný úder těla. Ale když potom

spatřil hned vedle sebe krev, tak tak že podruhé ne-

omdlel. Obrazy se střídaly rychle po sobě. Odporná

muka děvčat hanobených před smrtí gladiátory pře-

strojenými za zvířata vzbudila v srdcích lůzy nesmír-

nou radost. Bylo vidět Kybeliny a Cereřiny kněžky,

Danaidy, Dirké a Pasifaé a konečně nedospělá děvča-

ta trhaná divokými koni. Lidé tleskali novým a novým

caesarovým nápadům a caesar, pyšný na ně a potěšen

potleskem, nesnímal teď ani na chvíli smaragd z oka

a pozoroval ta bílá těla, drásaná železem, a křečovité

škubání obětí. Byly však předváděny i výjevy z dějin

města. Po děvčatech spatřili diváci Mucia Scaevolu, je-

hož ruka, přivázaná k trojnožce, pod níž hořel oheň,

naplnila amfiteátr zápachem spáleného masa, ale

který, jako skutečný Scaevola, stál bez jediného zasté-

nání, s očima pozvednutýma k nebi a s šepotem mod-

litby na zčernalých rtech. Když ho dobili a odtáhli jeho

tělo do spoliaria, následovala obvyklá polední přestáv-

ka. Caesar s vestálkami a augustiány opustil amfite-

átr a odebral se do obrovského šarlatového stanu,

zvlášť pro něj postaveného, kde bylo pro něho a pro

hosty přichystáno velkolepé prandium. Davy diváků

následovaly z větší části jeho příkladu, a proudíce

z amfiteátru, rozkládaly se v malebných skupinkách

504

v okolí stanu, neboť chtěly dát odpočinout údům, una-

veným dlouhým sezením, a také pojíst pokrmy, které

jim z caesarovy milosti otroci hojně roznášeli. Jen ti

nejzvědavější sestoupili po opuštění svých míst až do

arény, dotýkali se prsty písku, lepkavého krví, a hovo-

řili jako znalci a nadšenci o tom, co se už odehrávalo,

i o tom, co mělo ještě přijít. Brzy však odešli i tito

mluvkové, aby se neopozdili k hodům; zůstalo tam jen

několik lidí, které tu nezdržela zvědavost, nýbrž soucit

s příštími oběťmi.

Tito lidé se skryli v průchodech mezi sedadly ane-

bo na nižších sedadlech. To už urovnali arénu a začali

v ní kopat jámy, jednu vedle druhé, v dlouhých řadách,

od jednoho okraje kruhu k druhému; poslední řada

byla jen několik kroků od caesarského pódia. Zvenčí

sem doléhal hluk lidských hlasů, volání a potlesk, ale

tady konali s horečným spěchem přípravy k novému

mučení. Teď se otevřela cunicula a ze všech otvorů

vedoucích do arény začali vyhánět skupiny křesťanů,

nahých a nesoucích na ramenou kříže. Celý amfiteátr

se jimi zahemžil. Vybíhali starci, shrbeni pod tíhou

dřevěných klád, vedle nich muži v nejlepších letech,

ženy s rozpuštěnými vlasy, jimiž se snažily přikrýt

svou nahotu, ještě nedospělí hoši i docela malé děti.

Většina křížů, stejně tak jako oběti, byla ověnčena

květinami. Cirkoví zřízenci, popohánějíce nešťastníky

karabáči, nutili je, aby kladli kříže vedle vykopaných

jam a stavěli se před ně do řady. Tak tedy měli zahy-

nout ti, které prvního dne už nestačili vyhnat napo-

spas psům a divokým šelmám. Černí otroci se jich teď

zmocňovali, pokládali oběti naznak na kříže a začali

jim přibíjet ruce k příčným břevnům. Dělali to horlivě

a rychle, aby lid, až se po přestávce vrátí, našel už vše-

chny kříže vztyčeny. Po celém amfiteátru se teď roz-

léhalo bušení kladiv a jeho ohlasy se šířily po všech

řadách a dolétaly až na prostranství kolem amfiteát-

ru a pod stan, kde caesar hostil vestálky a své společ-

níky. Tam pili víno, dobírali si Chilóna a šeptali Vesti-

505

ným kněžkám do uší podivná slovíčka, a tady, v aréně,

to vřelo prací, hřeby prorážely nohy a ruce křesťanů,

skřípaly lopaty, zasypávající hlínou jámy, do kterých

zasadili kříže.

Avšak mezi oběťmi, na které měla přijít řada tepr-

ve za chvíli, byl i Crispus. Lvi ho už nestačili rozsápat,

určili mu tedy kříž. A on, vždycky na smrt připravený,

radoval se nyní, že se blíží jeho hodina. Vypadal dnes

jinak, protože jeho vyzáblé tělo bylo úplně obnaženo

a měl jen břečťanový věnec kolem beder; na hlavě měl

věnec růžový. Ale v očích mu zářila stále táž nezniči-

telná energie a pod věncem se dívala táž přísná a fa-

natická tvář. Ani jeho srdce se nezměnilo, protože tak

jako onehdy v cuniculu hrozil bratřím, zašitým do kůží

zvířat, hněvem božím, tak také teď je káral, místo aby

je těšil.

"Děkujte Spasiteli," pravil, "že vám dovoluje ze-

mřít stejnou smrtí, jakou zemřel sám. Snad vám za to

bude odpuštěna část hříchů vašich, ale přesto se třeste,

neboť spravedlnosti musí být učiněno zadost a nemůže

být stejná odměna pro dobré i pro hříšné."

A jeho slova doprovázely údery kladiv, jimiž otro-

ci přibíjeli ruce a nohy. Stále více křížů rostlo v aréně

a Crispus, otáčeje se k těm, kdož ještě stáli před svými

kříži, pokračoval:

"Vidím nebe otevřené, ale vidím otevřenou i pro-

past pekelnou... Já sám nevím, jak vyúčtuji Pánu

svůj život, i když jsem věřil a i když jsem nenáviděl

zlo. A proto se nebojím smrti, nýbrž zmrtvýchvstání,

nebojím se mučení, nýbrž soudu, neboť nastane den

hněvu..."

Ale vtom se z blízkých řad ozval jakýsi klidný

a slavnostní hlas:

"Nikoli den hněvu, nýbrž den milosrdenství, den

spasení a štěstí nastává, neboť já pravím vám, že Kris-

tus vás přijme, potěší a posadí po pravici své. Důvěřuj-

te, neboť nebe otevírá se před vámi."

Všechny oči se při těchto slovech otočily k lavicím;

506

dokonce i ti, kdož už viseli na křížích, zvedli bledé,

zmučené hlavy a zadívali se tam, odkud mluvil onen

muž.

A on přistoupil až k roubení kolem arény a začal

jim žehnat znamením kříže.

Crispus vztáhl proti němu ruku, jako by ho chtěl

pokárat, ale sotva spatřil jeho obličej, ruka mu klesla,

kolena se pod ním podlomila a rty šeptly:

"Apoštol Pavel!"

K velikému údivu cirkových zřízenců všichni, kte-

ré ještě nestačili přibít, teď poklekli a Pavel z Tarsu se

otočil ke Crispovi a řekl:

"Crispe, nehroz jim, protože ještě dnes budou s te-

bou v ráji. Ty se domníváš, že mohou být zatraceni?

Kdo je však zatratí? Snad Bůh, který za ně dal Syna

svého? Snad Kristus, který zemřel za jejich spasení,

tak jako oni umírají v jeho jménu? A jak by mohl za-

tratit ten, jenž miluje? Kdo bude žalovat na vyvolené

boží? Kdo nazve tuto krev prokletou?"

"Pane, nenáviděl jsem zlo." odpověděl starý kněz.

"Kristus učil ještě více než nenávidět zlo, milovat

lidi, neboť jeho učení je láska, a nikoli nenávist."

"Zhřešil jsem v hodině smrti," odpověděl Crispus.

A začal se bít v prsa.

Vtom přistoupil k apoštolovi zřízenec mající na

starosti lavice a otázal se:

"Kdo jsi, že promlouváš k odsouzeným?"

"Římský občan," odvětil klidně Pavel.

Pak se otočil ke Crispovi a řekl:

"Důvěřuj, neboť toto jest den milosti, a umírej

v pokoji, služebníče boží."

Vtom přistoupili ke Crispovi dva černoši, chtějíce

ho položit na kříž, ale on se ještě jednou rozhlédl ko-

lem a zvolal:

"Bratři mí, modlete se za mne!"

Z obličeje mu zmizela obvyklá přísnost; v kamen-

ných rysech se objevil výraz klidu a mírnosti. Sám

roztáhl ruce podél břeven kříže, aby otrokům usnadnil

507

práci, a dívaje se přímo k obloze, začal se vroucně

modlit. Zdálo se, že nic necítí, protože když mu hřeby

probíjely ruce, neškubl jeho tělem sebemenší záchvěv

a ani v obličeji se neobjevila ani jedna bolestná vrás-

ka. Modlil se, když mu přibíjeli nohy, modlil se, když

stavěli kříž a udusávali hlínu kolem. Teprve když davy

začaly se smíchem a s křikem plnit amfiteátr, svraš-

til stařec poněkud obočí, jako by se hněval, že mu po-

hanský lid ruší klid a pokoj sladké smrti.

Ještě předtím však postavili všechny kříže, takže

v aréně vyrostl úplný les křížů, na nichž viseli lidé. Na

břevna křížů a na hlavy mučedníků padala sluneční

záře a na arénu tlusté stíny, tvořící černé spletité mří-

žoví, jímž prosvítal žlutý písek. Byla to podívaná, v níž

byl pro lidi hlavní požitek v tom, že se mohli dívat na

pozvolné umírání lidí. Dosud však nikdy neviděli tako-

vý les křížů. Aréna byla jimi posázena tak hustě, že

zřízenci se mezi nimi prodírali jen s námahou. Na

vnějším obvodu visely většinou ženy, ale Crispa, jako

představeného, postavili přímo před caesarovo pódi-

um. Visel na obrovském kříži, ověnčeném dole vinnou

révou. Žádná oběť dosud neskonala, ale někteří z těch,

které přibili mezi prvními, poomdlévali. Nikdo nesté-

nal ani nevolal o slitování. Někteří viseli, hlavy polože-

ny na ramenou nebo svěšeny na prsa, jako by spali.

Někteří vypadali, jako by upadli v zamyšlení, jiní hle-

děli ještě k nebi a pohybovali potichu rty. V tom straš-

ném lese křížů, v těch rozpjatých tělech, v tom mlčení

všech obětí bylo však něco zlověstného. Lidé, kteří syti

a rozveseleni po hostině vcházeli s křikem do cirku,

zmlkli, jsouce na rozpacích, na které tělo upřít pohled

a co si myslit. Nahota rozpjatých ženských postav pře-

stala dráždit jejich smysly. Neuzavírali ani obvyklé

sázky o to, kdo dřív skoná, jak to dělávali, když bylo

v aréně méně odsouzenců. Zdálo se, že i caesar se nudí,

protože odvrátil hlavu a upravoval si lenivým pohy-

bem šátek na krku, tváře se při tom unuděně a ospale.

Crispus, který visel proti němu a který měl ještě

508

před chvílí oči zavřeny, jako by omdlel anebo umíral,

nyní je otevřel a upřel je na caesara.

V jeho obličeji byl opět ten neúprosný výraz a oči

mu zahořely takovým ohněm, že si augustiáni počali

mezi sebou šeptat a ukazovat si ho prstem. Konečně si

ho všiml i sám caesar a zvedl lenivě smaragd k oku.

Nastalo naprosté ticho. Oči diváků byly upřeny na

Crispa, který se snažil pohnout pravou rukou, jako by

ji chtěl odtrhnout od břevna.

Po chvíli se mu vzedmula hruď, žebra mu vystou-

pila a on zvolal:

"Matkovrahu! Běda ti!"

Augustiáni, uslyševše smrtelnou urážku pána svě-

ta, urážku vyslovenou před tisícihlavými zástupy, ne-

odvažovali se ani dýchat. Chilón strnul. Caesar sebou

škubl a smaragd mu vypadl z prstů.

Lid rovněž zatajil dech v prsou. A Crispův hlas se

rozléhal amfiteátrem stále mohutněji:

"Běda ti, vrahu své ženy a svého bratra, běda ti,

antikriste! Propast se rozevírá pod tebou, smrt vztahu-

je po tobě ruce a hrob tvůj čeká. Běda ti, živá mrtvolo,

neboť zemřeš v hrůze a zatracen budeš navěky!"

A nemoha odtrhnout přibitou ruku od břevna,

strašně rozpjatý, hrozný, zaživa ještě podoben kostliv-

ci, neúprosný jako osud, potřásal bílou bradou nad Ne-

ronovým pódiem, roztřásaje pohybem hlavy růžové

lístky z věnce, který mu na ni dali.

"Běda ti, vrahu! Míra tvá je dovršena a čas tvůj se

blíží!"

Tu se ještě jednou vypjal, takže se chvíli zdálo, že

odtrhne ruku od kříže a vztáhne ji hrozivě proti caesa-

rovi, avšak pojednou se jeho vyhublé paže prodloužily

ještě více, tělo se svezlo níže, hlava mu klesla na prsa

a on skonal.

A věčným spánkem začaly usínat i další slabší

oběti v křížovém lese.

509

KAPITOLA 16

"Pane," hovořil Chilón, "moře je teď jako olej a vlny

jako by spaly... Jeďme do Achaje. Tam tě čeká sláva

hodná Apollóna, tam tě čekají věnce, triumfy, tam tě

budou lidé zbožňovat a bohové tě přijmou jako sobě

rovného hosta, kdežto tady, pane..."

A odmlčel se, protože spodní ret se mu začal třást

tak silně, že se jeho slova změnila v nesrozumitelné

zvuky.

"Pojedeme, až skončí hry," odpověděl Nero. "Vím,

že i tak už někteří nazývají křesťany innoxia corpora,

a kdybych odjel, začali by to říkat všichni. Čeho se

vlastně bojíš, ty ztrouchnivělá bedlo?"

Po těchto slovech svraštil obočí, ale zahleděl se

tázavě na Chilóna, jako by od něho očekával vysvětle-

ní, protože svůj klid jen předstíral. Na posledním před-

stavení se sám polekal Crispových slov, a když se pak

vrátil domů, nemohl vztekem, studem, ale také stra-

chem usnout. Vtom se pověrčivý Vestinus, který po-

slouchal mlčky jejich rozhovor, znenadání rozhlédl

a řekl tajemným hlasem:

"Pane, poslechni toho starce. V těch křesťanech je

něco podivného... Jejich bůh jim dává lehkou smrt,

ale může to být mstivý bůh."

Nero na to spěšně odpověděl:

"Já jsem hry neuspořádal. To Tigellinus."

"Správně! Já!" odpověděl Tigellinus, který slyšel

caesarovu odpověď. "To já! A houby si dělám ze všech

křesťanských bohů! Vestinus, pane, je měchuřina, na-

fouklá pověrami, a tenhleten udatný Řek je schopen

zemřít strachem při pohledu na načepýřenou kvočnu,

která brání kuřata."

"Nuže dobrá," řekl Nero, "ale od nynějška dej

křesťanům vyřezávat jazyky anebo ucpávat ústa."

"Ucpe jim je oheň, božský!"

"Běda mi!" zasténal Chilón.

510

Avšak caesar, jemuž dodala odvahy drzá Tigelli-

nova sebejistota, se rozesmál a řekl, ukazuje na staré-

ho Řeka:

"Pohleďte, jak vypadá ten Achillův potomek!"

A skutečně, Chilón vypadal strašně. Zbytky vlasů

na hlavě mu zbělely docela, v obličeji mu ztuhl výraz

jakéhosi nesmírného neklidu, úzkosti a zdrcenosti.

Chvílemi vypadal jako omámený a napůl smyslů zba-

vený. Často neodpovídal na otázky, někdy se ho zase

zmocňoval hněv a stával se pak tak drzý, že ho augus-

tiáni nechávali raději na pokoji.

Taková chvíle přišla naň i teď.

"Dělejte si se mnou co chcete, ale já na hry už

víckrát nepůjdu!" zvolal zoufale, lusknuv prsty.

Nero se na něj na okamžik zahleděl a pak řekl

Tigellinovi:

"Postaráš se, aby v zahradách byl ten stoik v mé

blízkosti. Chci vidět, jak na něj zapůsobí naše pochod-

ně."

Chilón se však přece jen polekal vyhrůžky, ozýva-

jící se v caesarově hlase.

"Pane," řekl, "neuvidím nic, protože v noci nevi-

dím."

Ale caesar odpověděl se strašným úsměvem:

"Noc bude jasná jako den."

Pak se otočil k ostatním augustiánům a začal

s nimi mluvit o dostizích, které hodlal uspořádat ke

konci her.

K Chilónovi přistoupil Petronius, dloubl ho do ra-

mene a řekl:

"Nepovídal jsem ti to? Nevydržíš."

A Chilón odpověděl:

"Zpiju se..."

A vztáhl třesoucí se ruku po kratéru s vínem, ale

nebyl s to donést jej ke rtům. Když to viděl Vestinus,

vzal mu nádobu z ruky, přisedl si docela blízko k němu

a zeptal se se zvědavým a zároveň ustrašeným výra-

zem:

511

"Pronásledují tě fúrie? Co?"

Stařec naň chvíli hleděl s otevřenými ústy, jako

by nechápal otázku, a začal mžourat očima.

Vestinus opakoval otázku:

"Pronásledují tě fúrie?"

"Ne," odpověděl Chilón, "ale přede mnou je noc."

"Jak to noc? Kéž se bohové smilují nad tebou! Jak

to noc?"

"Strašná a neproniknutelná noc, v níž se něco

hýbe a něco se ke mně blíží. Ale já nevím, co je to,

a bojím se."

"Vždycky jsem byl přesvědčen, že jsou to čaroději.

Nezdává se ti něco?"

"Ne, protože nespávám. Netušil jsem, že je tak po-

trestají."

"Je ti jich líto?"

"Proč proléváte tolik krve? Slyšel jsi, co mluvil ten

člověk z kříže? Běda nám!"

"Slyšel jsem to," odpověděl tiše Vestinus. "Ale jsou

to žháři."

"To není pravda!"

"A nepřátelé lidstva!"

"To není pravda!"

"A traviči studní!"

"To není pravda!"

"A vrazi dětí..."

"To není pravda!"

"Cože?" otázal se užasle Vestinus. "Ty sám jsi to

přece tvrdil a vydal jsi je do Tigellinových rukou."

"A právě proto mě obklopila noc a smrt kráčí ke

mně... Někdy se mi zdá, že jsem už zemřel a vy také."

"Ne! To umírají oni, my žijeme. Ale pověz mi: co

oni vidí, když umírají?"

"Krista..."

"To je jejich bůh? A je to mocný bůh?"

Avšak Chilón odpověděl rovněž otázkou:

"Jaké to pochodně mají hořet v zahradách? Slyšel

jsi, co říkal caesar?"

512

"Slyšel a vím to. Takovým odsouzencům se říká

sarmenticii a semaxii... Oblekou je do tunik bolesti

nasáklých pryskyřicí, přivážou je ke sloupům a zapá-

lí... Jen aby ten jejich bůh neseslal na město nějakou

pohromu... Semaxii! To je hrozný trest."

"To je mi milejší, nepoteče aspoň krev," odpověděl

Chilón. "Řekni otrokům, aby mi podali k ústům kratér.

Chci pít, ale rozlévám víno, protože ruka se mi stářím

třese..."

Také ostatní hovořili celou tu dobu o křesťanech.

Starý Domitius Afer si je dobíral.

"Je jich taková spousta," pravil, "že by mohli roz-

poutat občanskou válku. A vzpomínáte si, jak jsme se

obávali, že se budou bránit? A oni zatím umírají jako

ovce."

"Mohli by to zkusit jinak!" řekl Tigellinus.

Na to se ozval Petronius:

"Mýlíte se. Oni se brání."

"A jakpak?"

"Trpělivostí."

"To je vskutku nový způsob."

"Ovšem. Ale můžete snad o nich říci, že umírají

stejně jako sprostí zločinci? Ne! Oni umírají tak, jako

by zločinci byli ti, kdož je k smrti odsuzují, to znamená

my a všechen římský lid."

"Takové žvásty!" zvolal Tigellinus.

"Hic Abdera!" odpověděl Petronius.

Avšak ostatní zarazila přiléhavost jeho úvah. Dí-

vali se jeden na druhého a pravili:

"Pravda! Na jejich smrti je něco jiného a zvláštní-

ho."

"Povídám vám, že vidí svého boha!" ozval se ze

strany Vestinus.

A tu se několik augustiánů otočilo k Chilónovi:

"Hej, starochu, ty je dobře znáš. Pověz nám, co

vlastně vidí."

A Řek vyplivl víno na tuniku a odpověděl:

"Zmrtvýchvstání!"

513

A roztřásl se tak, že hosté sedící poblíž propukli

v hlasitý smích.

KAPITOLA 17

Již několik dní trávil Vinicius noci mimo dům. Petro-

niovi napadlo, zda snad opět nevymyslel nějaký nový

plán a zda neusiluje o Lygiino vysvobození z Esquilin-

ského vězení. Nechtěl se ho však na nic vyptávat, aby

nepřinesl jeho práci neštěstí. Tento vytříbený skeptik

se stal také do určité míry pověrčivý, či spíše od onoho

dne, kdy se mu nepodařilo vysvobodit děvče z mamer-

tinského podzemí, přestal věřit ve svou šťastnou

hvězdu.

Nepočítal ostatně ani teď s tím, že by Viniciovo

úsilí mohlo mít kladný výsledek. Esquilinské vězení,

zřízené narychlo ze sklepů obytných domů, které byly

zbořeny, aby se zastavil požár, nebylo sice tak strašné

jako staré Tullianum nedaleko Kapitolu, ale zato bylo

stokrát bedlivěji hlídáno. Petronius chápal velmi dob-

ře, že tam Lygii přestěhovali jen proto, aby nezemřela

a nevyhnula se tak amfiteátru, a proto se snadno do-

vtípil, že právě proto ji tam asi hlídají jako oko v hlavě.

"Caesar s Tigellinem," říkal si, "ji zřejmě předur-

čili k nějaké zvláštní podívané, strašnější, než byly do-

savadní, a Vinicius spíše sám zahyne, ale Lygii asi ne-

osvobodí."

Avšak i Vinicius ztratil veškerou naději na její

osvobození. Teď ji může zachránit už jen Kristus. Mla-

dému tribunovi šlo už jen o to, aby se s ní mohl ve

vězení vídat.

Dlouho mu nedovolovala spát myšlenka, že Naza-

rius se přece dostal do Mamertinského vězení jako ná-

deník na vynášení mrtvol. Rozhodl se tedy, že i on se

pokusí o tuto cestu.

Správce Páchnoucích úvozů, podplacený obrov-

514

skou částkou, ho nakonec přece jen přijal mezi svou

čeleď, kterou posílal každý den pro mrtvoly do vězení.

Nebezpečí, že by někdo mohl Vinicia poznat, bylo sku-

tečně nepatrné. Chránily před ním noc, šat otroka

a nedostatečné osvětlení ve vězeních. Komu mohlo

ostatně napadnout, že by patricius, konsulův vnuk

a syn, mohl být mezi hrobníkovou chasou, vystavenou

výparům vězení a Páchnoucích úvozů, a že by dělal

práci, k níž nutilo lidi jen otroctví anebo nejhorší

nouze.

Vinicius však, když se přiblížil vytoužený večer,

opásal si s radostí boky a ovázal hlavu hadrem namo-

čeným v terpentýnu a s bušícím srdcem se vydal se

skupinou ostatních nosičů na Esquilinus.

Praetoriánské stráže jim nedělaly potíže, všichni

totiž měli příslušné tessery, které centurio kontroloval

při světle lucerny. Po chvíli se velké železné dveře

před nimi otevřely a oni vstoupili dovnitř.

Vinicius spatřil před sebou prostorný klenutý

sklep, z něhož se šlo do celé řady dalších místností.

Mdlé světlo kahánků osvětlovalo vnitřek plný lidí.

Někteří leželi u stěn. Spali - anebo možná i zemřeli.

Jiní stáli uprostřed kolem veliké nádoby s vodou, z níž

pili jako lidé stravovaní horečkou, jiní zase seděli na

zemi, lokty opřeni o kolena a hlavy v dlaních, a tu

a tam spaly děti, přivinuté k matkám. Kolem bylo sly-

šet sténání a hlasité, zrychlené oddechování nemoc-

ných, pláč, šeptané modlitby, tlumený zpěv písní

a kletby dozorců. V podzemí panoval mrtvolný zápach

a lidé tam byli stěsnáni. V tmavých hlubinách se hem-

žily temné postavy, kdežto v popředí bylo ve světle mi-

hotavých plaménků vidět bledé, ustrašené, vpadlé

a vyhladovělé tváře s očima pohaslýma nebo planoucí-

ma horečkou, se zsinalými rty, se stružkami potu na

čelech a se slepenými vlasy. V koutech hlasitě blouzni-

li nemocní, jiní volali o vodu, jiní se zase dožadovali,

aby je vedli na smrt. Ale přesto to bylo vězení méně

hrozné než staré Tullianum. Pod Viniciem se při tomto

515

pohledu začaly podlamovat nohy a v prsou cítil nedo-

statek vzduchu. Při pomyšlení, že se Lygie nachází

v této bídě a hrůze, vstávaly mu vlasy na hlavě

a v hrudi odumřel zoufalý výkřik. Amfiteátr, tesáky

divokých šelem, kříže, to vše bylo lepší než toto straš-

né podzemí, plné mrtvolného zápachu, kde prosebné

lidské hlasy volaly neustále ze všech koutů:

"Veďte nás na smrt!"

Vinicius zaťal nehty do dlaní, protože cítil, že sláb-

ne a že ho opouštějí smysly. Vše, co dosud zakusil, vše-

chna láska i bolest, změnilo se v něm v jedinou touhu

po smrti.

Vtom se vedle něho ozval hlas správce Páchnou-

cích úvozů:

"A kolik máte dneska mrtvých?"

"Asi tak tucet," odpověděl vězeňský dozorce, "ale

do rána jich bude více, protože tam u stěny někteří

dodělávají."

A začal si stěžovat na ženy, které prý skrývají

mrtvé děti, aby je měly co nejdéle u sebe a nemusily je

pokud možno dávat do Páchnoucích úvozů. Hledají

mrtvoly teprve podle zápachu a tím se vzduch, který je

už beztak strašný, kazí ještě více.

"Raději bych byl otrokem ve venkovském ergas-

tulu," řekl, "než tady hlídat ty psy, hnijící zaživa."

Správce Úvozů ho utěšoval a tvrdil, že jeho služba

není o nic snazší. Vinicius začal zatím už zase vnímat

skutečnost a rozhlížel se po podzemí. Marně však hle-

dal očima Lygii a uvažoval už o tom, že ji třeba už

nemusí vůbec spatřit živou. Sklepů tu bylo téměř dva-

cet. Byly spojeny čerstvě proraženými průchody. Hro-

bařovi pomocníci chodili však jen do těch, odkud bylo

třeba odnášet mrtvoly, a tak se ho zmocnil strach, že

všechno jeho úsilí nebude nakonec k ničemu.

Naštěstí mu pomohl jeho zaměstnavatel.

"Těla se musejí vynášet hned," řekl, "protože ná-

kaza se nejvíce šíří právě mrtvolami. Jinak pomřete

i vy i vězňové."

516

"Na všechny sklepy je nás deset," odpověděl do-

zorce, "a musíme přece také někdy spát."

"Nechám ti tu tedy čtyři své lidi, kteří budou

v noci chodit po sklepech a dívat se, zda někdo neze-

mřel."

"Jestliže to uděláš, zítra to zapijeme. Každou mrt-

volu ať zanesou ke zkoušce, protože přišly pokyny, aby

se mrtvým probodávalo hrdlo. A potom hned s nimi do

Páchnoucích úvozů!"

"Dobrá, ale zapijeme to!" ozval se dozorce.

Potom určil čtyři lidi, mezi nimi i Vinicia,

a s ostatními začal ukládat mrtvoly na nosítka.

Vinicius si oddychl. Byl si teď aspoň jist tím, že

teď Lygii najde.

Napřed se dal do pečlivé prohlídky prvního skle-

pa. Nahlédl do všech tmavých koutů, kam se téměř

nedostalo světlo kahánku, prohlédl si postavy spící

u zdí pod plachtami, prohlédl si nejtěžší nemocné, kte-

ré odtáhli do zvláštního kouta, ale Lygii nemohl nikde

najít. Také v druhém a třetím sklepě bylo jeho pátrání

bezvýsledné.

Noc zatím pokročila a těla už poodnášeli. Dozorci

si polehali do chodeb spojujících sklepy a usnuli, děti,

unavené pláčem, utichly a v podzemí bylo slyšet jen

dech unavených prsou a tu a tam ještě šepot modlitby.

Vinicius vstoupil s kahanem do čtvrtého sklepa,

který byl značně menší, a zvednuv světlo nad hlavu,

začal se po něm rozhlížet.

A pojednou se zachvěl. Zdálo se mu totiž, že pod

zamřížovaným otvorem ve zdi vidí obrovskou Ursovu

postavu.

Sfoukl okamžitě kahan, přistoupil k němu a zeptal

se:

"Urse, jsi to ty?"

Obr otočil hlavu:

"Kdo jsi?"

"Nepoznáváš mě?" zeptal se mladý muž.

"Zhasil jsi kahan, jak tě tedy mohu poznat?"

517

Avšak Vinicius spatřil v témž okamžiku Lygii,

která ležela u zdi na plášti, neřekl tedy už ani slova

a poklekl k ní.

Ursus jej už poznal a řekl:

"Sláva Kristovi! Ale nebuď ji, pane."

Vinicius, kleče nad ní, hleděl do její tváře očima

zalitýma slzami. Přes to, že byla tma, rozeznával její

obličej, který se mu zdál bílý jako alabastr, i její vy-

hublé paže. A při tomto pohledu se ho zmocnila láska

podobající se drásavé bolesti, láska otřásající do hlou-

bi jeho nitrem, zároveň však tak plná soucitu, úcty

a zbožňování, že padl na tvář a začal k ústům tisknout

lem pláště, na němž odpočívala tato nade vše mu dra-

há hlava. Ursus hleděl naň dlouho mlčky, konečně ho

však zatahal za tuniku:

"Pane," zeptal se, "jak jsi se sem dostal? Přicházíš

ji zachránit?"

Vinicius se zvedl a ještě chvíli bojoval s dojetím.

"Pověz mi, jak!" řekl.

"Domníval jsem se, že to budeš vědět ty, pane.

Mně napadl jen jeden způsob..."

A pohlédl k zamřížovanému otvoru. Potom řekl,

jako by odpovídal sám sobě:

"Jenže tam jsou vojáci..."

"Setnina praetoriánů," odpověděl Vinicius.

"Neprojdeme tedy!"

"Ne."

Lyg si přetřel dlaní čelo a zeptal se podruhé:

"Jak jsi se sem dostal?"

"Mám tesseru od správce Páchnoucích úvozů..."

A pojednou se odmlčel, jako by mu hlavou bleskla

nějaká myšlenka.

"Pro muka Spasitelova!" rozhovořil se teď překot-

ně. "Já tu zůstanu, a ona ať si vezme mou tesseru, ať si

zabalí hlavu do cárů - a odejde. Mezi hrobařovými

otroky je několik nedorostlých mladíků, praetoriáni ji

tedy nepoznají, a jakmile se jednou dostane do Petro-

niova domu, ten ji už zachrání!"

518

Avšak Lyg svěsil hlavu na prsa a odpověděl:

"Ona by s tím nesouhlasila, protože tě miluje.

A potom - je nemocna a neudrží se na nohou."

A po chvíli dodal:

"Jestliže jste ji nemohli z vězení vysvobodit vy

dva, ty, pane, a urozený Petronius, kdo ji pak může

zachránit?"

"Jenom Kristus!"

A oba umlkli. Lyg uvažoval ve své prosté hlavě:

"Kristus by přece mohl zachránit všechny, jestliže to

však nedělá, pak to znamená, že nadešel čas mučení

a smrti." A nic proti ní nenamítal, pokud šlo o něho, ale

z hloubi duše litoval to dítě, které vyrostlo na jeho ru-

kou a které miloval víc než život.

Vinicius poklekl opět k Lygii. Zamřížovaným

oknem se do vězení vkrádaly paprsky měsíčního svět-

la a osvětlily ji lépe než jediný kahánek, který ještě

blikal nade dveřmi.

Vtom otevřela Lygie oči, položila své rozpálené

dlaně na Viniciovy ruce a řekla:

"Vidím tě - a věděla jsem, že přijdeš."

Vinicius se vrhl k jejím rukám, přikládal si je na

čelo a na srdce, pak ji trochu nadzvedl z lůžka a opřel

si ji o prsa.

"Přišel jsem, má nejmilejší," řekl. "Kéž tě Kristus

chrání a zachrání, Lygie moje milovaná!"

A nebyl více mocen slova, neboť srdce v hrudi mu

začalo úpět bolestí a láskou - a on nechtěl před ní

prozradit svou bolest.

"Jsem nemocna, Marku," odpověděla Lygie, "a

musím zemřít, ať už v aréně, nebo tady ve vězení... Ale

modlila jsem se, abych tě ještě předtím mohla spatřit.

A ty jsi přišel - Kristus mě vyslyšel!"

A když se ještě ani teď nezmohl na slova a jen ji

tiskl k hrudi, pokračovala:

"Vídala jsem tě oknem Tulliana - a věděla jsem,

že jsi chtěl přijít. A teď mi dal Spasitel chvilku jasného

vědomí, abychom se mohli rozloučit. Já už odcházím

519

k němu, Marku, ale mám tě ráda a budu tě mít ráda

stále."

Vinicius se přemohl, utlumil v sobě bolest a rozho-

vořil se, snaže se, aby jeho hlas byl klidný:

"Ne, má milá. Nezemřeš. Apoštol mi řekl, abych

věřil, a slíbil, že se bude za tebe modlit. A on přece znal

Krista, Kristus ho měl rád a neodmítne ho... Kdybys

měla zemřít, Petr by mi neřekl, abych doufal. On mi

však pověděl: ,Doufej!' Ne, Lygie! Kristus se nade

mnou slituje... On nechce tvou smrt. Nedopustí ji...

Přísahám ti při Spasitelovu jménu, že se Petr za tebe

modlí!"

Nastalo ticho. Jediný kahánek, visící nade dveřmi,

zhasl, zato však měsíční světlo proudilo celým otvo-

rem. V protějším Koutě sklepa zaplakalo dítě, ale opět

utichlo. Zvenčí se ozývaly jen hlasy praetoriánů, kteří,

jsouce po službě, hráli u zdi "scriptae duodecim".

"Marku," odpověděla Lygie, "Kristus sám prosil

Otce: ,Odejmi ode mne tento hořký kalich!' a přece ho

vyprázdnil. Kristus sám zemřel na kříži a teď pro něj

hynou tisíce, proč by tedy měl ušetřit mne jedinou?

Kdopak já jsem, Marku? Slyšela jsem, jak Petr říkal,

že i on zemře mučednickou smrtí, a kdo jsem proti

němu já? Když k nám přišli praetoriáni, bála jsem se

smrti a mučení, ale teď se už nebojím. Podívej, jak

strašné je to vězení, ale já kráčím do nebe. Jen pomys-

li: tady je caesar, ale tam je Spasitel, dobrý a milostivý.

A není tam smrt. Ty mě máš rád, pomysli tedy, jak

budu šťastna. Marku milý, pomysli, že ty tam přijdeš

za mnou!"

Tady se odmlčela, aby nabrala dech do svých

nemocných prsou, pak si zvedla jeho ruku ke rtům

a řekla:

"Marku?"

"Copak, má milá?"

"Neplač pro mne a pamatuj, že tam přijdeš za

mnou. Nežila jsem dlouho, ale Bůh mi dal tvou duši.

Chci tedy říci Kristovi, že i když jsem zemřela, i když

520

ses díval na mou smrt, i když jsi tady zůstal v bolesti,

nerouhal ses proti jeho vůli a stále ho miluješ. A viď,

ty ho budeš milovat a budeš trpělivě snášet mou smrt?

Protože on nás pak spojí a já tě miluji a chci být s te-

bou..."

Opět jí došel dech, a tak skončila sotva slyšitel-

ným hlasem:

"Slib mi to, Marku!"

Vinicius ji objal třesoucíma se rukama a odpově-

děl:

"Při tvé svaté hlavě - slibuji!..."

A tu se její obličej ve smutném měsíčním světle

rozjasnil. Ještě jednou zvedla ke rtům jeho ruku a za-

šeptala:

"Jsem tvá žena!"

Mezi praetoriány, hrajícími za zdí "scriptae duo-

decim", vznikla hlasitější hádka, ale ti dva zapomněli

na vězení, na stráže, na celý svět, a cítíce v sobě navzá-

jem andělské duše, začali se modlit.

KAPITOLA 18

Tři dny - anebo spíše tři noci nekalilo jim nic jejich

klid. Když ve vězení skončila každodenní práce, totiž

oddělování mrtvých od živých a těžce nemocných od

zdravějších, a když se unavení dozorci uložili v chod-

bách k spánku, přicházel Vinicius do podzemní míst-

nosti, v níž byla Lygie, a zůstával tam tak dlouho, do-

kud se v mřížoví okna neobjevil úsvit. Lygie mu polo-

žila hlavu na prsa a hovořili pak potichu o lásce a smr-

ti. Aniž si to uvědomovali, oba se ve svých myšlenkách

a rozmluvách, ba i v touhách a nadějích vzdalovali stá-

le více od života, přestávali jej jakoby vnímat. Oba se

podobali lidem, kteří odrazili od pevniny, nevidí už

břeh a hrouží se pomalu do nekonečna. Oba se pozvol-

na měnili ve dvě smutné duše, zamilované do sebe

521

a do Krista a připravené odletět. Jen tu a tam se ještě

ve Viniciově srdci vzepjala náhlá bolest jako vichřice,

někdy bleskla jako blesk naděje, zrodivší se z lásky

a z víry v milosrdenství ukřižovaného Boha, ale i on se

každým dnem více odpoutával od světa a oddával se

smrti. Ráno, když vycházel z vězení, hledíval na svět,

na město, na své známé a na životní události jako ve

snu. Všechno se mu zdálo cizí, vzdálené, marné a mizi-

vé. Přestal se dokonce děsit hrůz mučení, měl totiž po-

cit, že je to věc, kterou může člověk projít jakoby v za-

myšlení, s očima upřenýma na něco jiného. Oběma se

zdálo, že je už začíná ovívat věčnost. Hovořili o lásce,

o tom, jak se budou milovat a žít spolu, ovšem na oné

straně hrobu, a jestliže se jejich myšlenky přece jen

ještě někdy obracely k pozemským věcem, pak už jen

jako myšlenky lidí, kteří se chystají na dlouhou cestu

a hovoří o přípravách na ni. Kolem nich bylo ostatně

takové ticho, jaké bývá kolem zapomenutých sloupů,

stojících kdesi na opuštěném místě. Šlo jim už jen o to,

aby je Kristus od sebe neodloučil; a protože každá

chvíle posilovala v nich jistotu, že se to nestane, zami-

lovali si Krista jako pouto, které je má spojit v neko-

nečném štěstí a v nekonečném pokoji. Ještě na zemi

z nich opadával pozemský prach. Jejich duše byly nyní

čisté jako dvě slzy. V očekávání smrti, v nouzi a utrpe-

ní, ve vězeňském brlohu začínalo pro ně nebe, protože

Lygie brala Vinicia za ruku a vedla ho, jakoby sama už

spasena a svatá, k věčnému prameni života.

Petronius byl udiven, když viděl ve Viniciově obli-

čeji stále větší klid a jakési divné záblesky, které tam

dřív nevídal. V některých okamžicích se v něm rodily

dokonce domněnky, že Vinicius našel nějakou novou

cestu k záchraně, a bylo mu nemilé, že jej, Petronia, do

svých nadějí nezasvěcuje.

Konečně, když už to nemohl vydržet, řekl mu:

"Vypadáš teď jinak, nic tedy přede mnou neskrý-

vej, protože ti chci a mohu pomoci. Přišel jsi snad na

něco?"

522

"Přišel," odpověděl Vinicius, "ale ty mi už nemůžeš

pomoci. Po její smrti se přiznám, že jsem křesťan,

a půjdu za ní."

"Nemáš tedy naději?"

"Ale ano, mám. Kristus mi ji vrátí a už nikdy se

s ní nerozloučím."

Petronius se začal procházet po atriu, v obličeji

výraz rozčarování a znetrpělivění. Pak řekl:

"K tomu není zapotřebí vašeho Krista, protože tu-

též službu ti může prokázat náš Thanatos."

Vinicius se však smutně usmál a řekl: "Ne, můj

milý, to je v tom, že ty to nechceš pochopit."

"Nechci a nemohu," odpověděl Petronius. "Teď

není čas na disputace, ale vzpomínáš si, co jsi říkal,

když se nám nepodařilo vysvobodit ji z Tulliana? Já

jsem ztratil už veškerou naději, ale ty jsi řekl, když

jsme se vrátili domů: ,A já věřím, že mi ji Kristus

může vrátit.' Ať ti ji tedy vrátí. Jestliže hodím do moře

cenný pohár, nemůže mi jej vrátit žádný z našich

bohů, není-li však ani váš bůh lepší, pak nevím, proč

bych jej měl uctívat více než staré bohy?"

"Však on mi ji vrátí," odpověděl Vinicius.

Petronius pokrčil rameny.

"Víš už," zeptal se, "že křesťané mají zítra osvětlit

caesarovy zahrady?"

"Zítra?" opakoval Vinicius.

A tváří v tvář strašné skutečnosti se v něm srdce

přece jen sevřelo bolestí a úděsem. Pomyslil si, že to

snad bude poslední noc, kterou bude moci strávit s Ly-

gií, rozloučil se proto s Petroniem a vydal se rychle za

správcem puticulů pro svou tesseru.

Ale tady ho čekalo zklamání. Správce mu totiž

známku nechtěl dát.

"Promiň, pane," řekl, "ale udělal jsem pro tebe, co

jsem mohl. Nemohu však dávat všanc svůj život. Dnes

v noci mají křesťany odvádět do caesarových zahrad.

Ve vězení bude spousta vojáků a úředníků. Kdyby tě

poznali, zahynul bych já i mé děti."

523

Vinicius pochopil, že by naléhal marně. Zableskla

v něm však naděje, že vojáci, kteří ho předtím vídali,

pustí jej dneska i bez známky. Když se tedy přiblížila

noc, převlékl se jako obvykle do režné tuniky, ovázal si

hlavu hadrem a vydal se k branám vězení.

Avšak toho dne prohlíželi známky ještě důkladně-

ji než obvykle, ba co víc, setník Scaevinus, drsný voják,

oddaný duší i tělem caesarovi, poznal Vinicia.

Avšak v jeho hrudi, pobité železem, doutnaly zřej-

mě ještě nějaké jiskérky soucitu s lidskou bolestí, pro-

tože místo aby udeřil na poplach kopím do štítu, od-

vedl Vinicia stranou a řekl mu:

"Pane, vrať se domů. Poznal jsem tě, ale budu

mlčet, protože tě nechci zahubit. Dovnitř tě vpustit ne-

mohu, ale vrať se a bohové kéž ti sešlou uklidnění."

"Pustit mě tam nesmíš," řekl Vinicius, "dobrá, ale

dovol mi, abych tady směl zůstat a viděl ty, které bu-

dou vyvádět."

"To mi rozkaz nezakazuje," odpověděl Scaevinus.

Vinicius se postavil před bránu a čekal, až začnou

vyvádět odsouzence. Konečně k půlnoci se dokořán

otevřely vězeňské brány a objevily se dlouhé řady věz-

ňů, mužů, žen i dětí, obklopených ozbrojenými praeto-

riánskými oddíly. Noc byla velmi jasná a byl úplněk,

takže bylo možno rozeznat nejen postavy, nýbrž do-

konce i obličeje těch nešťastníků. Šli po dvou v dlou-

hém pochmurném průvodu a za ticha, přerušovaného

jen řinčením zbraní vojáků. Vedli jich tolik, že se zdá-

lo, že všechny sklepy budou teď prázdné.

Na konci průvodu viděl Vinicius jasně lékaře

Glauka, avšak ani Lygie, ani Ursus mezi odsouzenci

nebyli.

524

KAPITOLA 19

Nebyl ještě ani soumrak a už začínaly do caesarových

zahrad proudit první vlny lidu. Davy, svátečně vystro-

jené, ověnčené, veselé a rozezpívané, zčásti i opilé, šly

se podívat na novou velkolepou podívanou. Výkřiky:

"Semaxii! Sarmenticii!" se rozléhaly po Via Tecta, po

Aeliově mostě i na druhé straně Tiberu, po Triumfální

silnici, v okolí Neronova cirku a až daleko pod Vati-

kánský pahorek. I předtím vídal už Řím lidi upalované

na sloupech, dosud však nikdy neviděl takové množ-

ství odsouzených. Caesar a Tigellinus, chtějíce to už

s křesťany skoncovat a zároveň předejít epidemii, kte-

rá se z vězení šířila stále více po městě, rozkázali vy-

prázdnit všechna podzemní sklepení, takže v nich zů-

stalo sotva několik desítek lidí, určených pro poslední

představení her. A skutečně, sotva prošly davy brana-

mi zahrad, oněměly úžasem. Všechny aleje, hlavní

i postranní, táhnoucí se houštím stromů, podél trávní-

ků, křovin, rybníků, nádrží a záhonů, obsypaných kvě-

tinami, byly posázeny smolnými sloupy, k nimž přivá-

zali křesťany. U výše položených míst, kde nezacláněly

rozhled stromy, bylo vidět celé řady kůlů a těl, ověnče-

ných květinami, myrtovými ratolestmi a břečťanem,

řady táhnoucí se po pahorcích i dolinami daleko doza-

du, tak daleko, že jestliže ty, co byly blíže, vypadaly

jako stožáry lodí, jevily se očím ty nejzazší jako pest-

robarevné thyrsy nebo oštěpy zaražené do země. Je-

jich množství předčilo očekávání samého lidu. Člověk

by si mohl myslit, že to pro potěšení Říma a caesara

přivázali k sloupům celý jakýsi národ. Skupinky divá-

ků se zastavovaly před jednotlivými sloupy, podle

toho, jak je zaujala těla, věk nebo pohlaví obětí, prohlí-

žely si tváře, věnce a břečťanové girlandy a šly dále,

kladouce si udivené otázky: "Což mohlo být tolik viní-

ků, anebo jak mohly zapálit Řím děti, které umějí sot-

va chodit?" A úžas se pozvolna měnil v zneklidnění.

525

Zatím nastala tma a na nebi zasvitly první hvěz-

dy. Tehdy se u každého odsouzence objevil otrok s ho-

řící pochodní v ruce, a když se v různých částech za-

hrad ozval hlahol trub na znamení, že představení za-

číná, všichni přiložili pochodně k úpatí sloupů.

Sláma, politá smůlou a ukrytá pod květinami,

vzplála okamžitě jasným plamenem, který se každou

chvíli vzmáhal, rozplétal břečťanové spirály, šlehal

vzhůru a zachvacoval nohy obětí. Lid utichl, zahrady

se ozvaly jediným obrovským úpěním a bolestným

křikem. Některé oběti však pozvedly hlavy k hvězdna-

tému nebi a začaly zpívat písně ke chvále Kristově.

Lid poslouchal. Avšak i ta nejotrlejší srdce se naplnila

úděsem, když z menších sloupů začaly volat srdce-

rvoucí dětské hlasy: "Maminko! Maminko!", a mráz

přeběhl po zádech dokonce i opilým divákům, když vi-

děli dětské hlavy a nevinné tvářičky zkroucené bolestí

anebo omdlévající v dýmu, který začal oběti dusit.

A plameny stoupaly a přepalovaly další a další růžové

a břečťanové věnce. Rozhořely se hlavní i postranní

aleje, rozhořely se skupiny stromů, trávníky i květino-

vé záhony, rudě se rozsvítila voda v nádržích a v ryb-

nících, zrůžovělo chvějící se listí na stromech a kolem

bylo jasno jako ve dne. Zápach spálených těl naplnil

zahrady, avšak vtom začali otroci sypat do kadidelnic,

připravených mezi sloupy, myrrhu a aloe. V davu se tu

a tam ozývaly výkřiky, těžko říci, zda soucitu anebo

opojení a radosti, sílily zároveň s ohněm, který za-

chvacoval sloupy, šplhal k hrudím obětí, skrucoval

žhavým dechem vlasy na jejich hlavách, zahaloval je-

jich zčernalé obličeje, až konečně vyšlehl ještě výše,

jakoby na znamení vítězství a triumfu té moci, která

jej rozkázala roznítit.

Ještě na začátku podívané se mezi lidem objevil

caesar v nádherné cirkové kvadrize, kterou táhli čtyři

bílí oři; měl na sobě úbor vozataje v barvách strany

zelených, k nimž se hlásil i on i jeho dvůr. Za ním jely

další vozy, plné dvořanů v nádherných rouchách, sená-

526

torů, kněží a nahých bakchantek s věnci na hlavách

a se džbány vína v rukou, zčásti opilých a vyrážejících

divoké výkřiky. Vedle nich hráli hudebníci, přestrojeni

za fauny a satyry, na kithary, formingy, píšťaly a rohy.

Na jiných vozech jely matróny a římské dívky, rovněž

opilé a do půl těla obnažené. Vedle kvadrig potřásali

akrobaté thyrsy, ověnčenými stuhami, jiní tloukli zase

do bubínků nebo sypali na cestu květiny. Celý ten vel-

kolepý průvod táhl nejširší zahradní alejí, špalírem

kouře a lidských pochodní, vřeště "Evoe!". Caesar, ve

společnosti Tigellinově a Chilónově, jehož zděšením se

chtěl bavit, sám řídil koně, a jeda co noha nohu mine,

pozoroval hořící těla a zároveň naslouchal výkřikům

lidu. Jak tak stál na vysoké zlaté kvadrize, obklopen

lidským mořem, které se mu klanělo až k zemi, v záři

ohně, na hlavě zlatý věnec cirkového vítěze, převyšo-

val svou hlavou dvořany i davy, takže vypadal jako

obr. Jeho odporné paže, natažené s opratěmi před tělo,

jako by žehnaly lidu. Na tváři a v přimhouřených očích

mu hrál úsměv. Skvěl se nad lidmi jako slunce nebo

jako bůh, strašný sice, ale nádherný a mocný.

Tu a tam se zastavoval, chtěje si důkladně pro-

hlédnout buďto nějaké děvče, jejíž lůno se začínalo

škvařit v plamenech, anebo křečemi zkřivenou dět-

skou tvářičku, a pak jel zase dále, veda za sebou šílený

a rozdováděný průvod. Chvílemi se klaněl lidu, hned se

zase nakláněl dozadu, přitahoval opratě a bavil se

s Tigellinem. Nakonec, když dojel k veliké fontáně na

křižovatce dvou cest, vystoupil z kvadrigy, a pokynuv

svým společníkům, smísil se s davem.

Přivítali ho provoláváním a potleskem. Bakchant-

ky, nymfy, senátoři, augustiáni, kněží, fauni, satyři

a vojáci jej v okamžení obklopili šíleným rojem a on,

po jednom boku Tigellina, po druhém Chilóna, obchá-

zel fontánu, okolo níž planulo několik desítek pochod-

ní, zastavoval se před každou a vyjadřoval své názory

o obětech anebo se posmíval starému Řekovi, v jehož

tváři se zračilo bezmezné zoufalství.

527

Konečně stanuli před vysokým sloupem, ověnče-

ným myrtou a zavinutým do svlačců. Rudé jazyky pla-

menů sahaly už ke kolenům oběti, jejíž tvář nebylo

však možno ihned rozeznat. protože hořící čerstvé ra-

tolesti ji zahalily dýmem. Po chvíli však rozvál lehký

noční větřík kouř a odhalil hlavu starce s šedivými

vousy, splývajícími na prsa.

Chilón se při tomto pohledu svinul pojednou

v klubko jako raněný had a z úst se mu vydral výkřik,

podobný spíše krákání než lidskému hlasu:

"Glaukos! Glaukos!"

Skutečně. Z hořícího sloupu hleděl naň Glaukos.

Žil ještě. Tvář, vyjadřující bolest, měl skloněnu,

jako by si chtěl ještě naposled prohlédnout svého kata,

který ho zradil, zbavil ho ženy a dětí, přivedl na něj

vraha, a když mu to vše bylo ve jménu Kristově odpuš-

těno, vydal ho ještě jednou do rukou katanů. Nikdy

dosud člověk člověku neublížil strašněji a krvavěji.

A nyní hořela oběť na smolném sloupu a kat stál

u jeho nohou. Glaukovy oči se neodvracely od Řekovy

tváře. Chvílemi je zacláněl dým, ale sotva zavanul vě-

třík, Chilón opět viděl ty zřítelnice, upřené na něj.

Zvedl se a chtěl prchnout, ale nebyl s to. Zdálo se mu

pojednou, že má nohy z olova a že ho jakási neviditel-

ná ruka drží nadlidskou silou u tohoto sloupu. Strnul.

Cítil jen, že se v něm něco dovršuje, že se v něm něco

trhá, že má už dost mučení a krve, že se blíží konec

života a že všechno kolem mizí, že mizí caesar, dvůr

i davy a že ho obklopuje jen jakási temná, strašná,

černá prázdnota, v níž vidí jen tyto oči mučedníka, oči

vyzývající jej na soud. A Glaukos, skláněje hlavu níž

a níže, díval se bez ustání. Přítomní diváci vytušili, že

mezi těmi dvěma se něco odehrává, avšak smích jim

odumřel na rtech, protože v Chilónově obličeji bylo

něco strašného: zkroutila jej taková úzkost a taková

bolest, jako by plamenné jazyky pálily jeho vlastní

tělo. Pojednou se zapotácel, a vztáhnuv ruku vzhůru,

zvolal strašným, drásavým hlasem:

528

"Glauku! Ve jménu Kristově! Odpusť!"

Kolem vše utichlo. Lidi zamrazilo a všechny zraky

se mimoděk pozvedly vzhůru.

Mučedníkova hlava se mírně pohnula a pak usly-

šeli z vrcholu stožáru hlas, podobající se zaúpění:

"Odpouštím!"

Chilón zavyl jako divoké zvíře a vrhl se tváří

k zemi. Pak nabral do obou hrstí hlínu a nasypal si ji

na hlavu. Plameny zatím vyšlehly do výše, zachvátily

Glaukova prsa a obličej, rozpletly myrtovou korunu na

jeho hlavě a sežehly stuhy na vrcholku stožáru, který

se celý rozzářil velikým, jasným světlem.

Avšak Chilón se po chvíli zvedl s tak změněnou

tváří, že se augustiánům zdálo, že mají před sebou ji-

ného člověka. Oči mu plály neobvyklým leskem, ze

svraštělého čela vyzařovalo nadšení; Řek, před chvílí

ještě neduživý stařec, vypadal teď jako nějaký kněz,

který hodlá z božího pověření odhalit neznámé pravdy.

"Co se to s ním stalo? Zešílel!" ozval se hlas.

On se však otočil k davům, a vztáhnuv pravou

ruku, začal volat či spíše křičet tak hlasitě, aby jeho

hlas uslyšeli nejen augustiáni, nýbrž i lid:

"Lide římský! Na svou smrt přísahám, že zde hy-

nou nevinní a že žhářem je - tady ten!"

A ukázal prstem na Nerona.

Chvíli bylo ticho. Dvořané strnuli. Chilón stál ještě

stále s nataženou, chvějící se paží a s prstem ukazují-

cím na caesara. Pojednou se strhl zmatek. Dav se jako

hladina rozbouřená nenadálým vichrem vrhl ke starci,

chtěje si ho lépe prohlédnout. Tu a tam se ozvaly vý-

křiky: "Držte ho!", jinde zase: "Běda nám!" V davu se

ozvalo hvízdání a volání: "Ahenobarbus! Matkovrah!

Žhář!" Chaos vzrůstal každým okamžikem. Bakchant-

ky, ječíce, jako by je na nože bral, začaly uskakovat za

vozy. Pojednou se skácelo několik propálených sloupů

rozchrstávaje kolem dokola jiskry, což ještě zvětšilo

zmatek. Oslepený, namačkaný lidský proud strhl Chi-

lóna a odplavil ho dále do zahrady.

529

Sloupy se už začaly propalovat všude a padaly na-

příč cest, naplňujíce aleje dýmem, jiskrami, čmoudem

spáleného dřeva a lidského tuku. Uhasínaly bližší

i vzdálenější ohně. Zahrady potemněly. Davy, zneklid-

něné, posupné a ustrašené, tlačily se k branám. Zvěst

o tom, co se událo, šla od úst k ústům, změněná a zveli-

čená. Jedni vyprávěli, že caesar omdlel, druzí zase, že

se sám přiznal, že dal zapálit Řím, jiní, že se těžce

roznemohl, další konečně, že ho napůl mrtvého odvezli

na voze. Tu a tam se ozývaly hlasy soucitu s křesťany.

"Nezapálili Řím, proč tedy tolik krve, mučení a ne-

spravedlnosti? Nebudou se bohové mstít za nevinné

oběti? A jakými piaculy je budeme moci zase udobřit?"

Slova "innoxia corpora" se ozývala častěji a častěji.

Ženy hlasitě litovaly děti, jichž bylo tolik hozeno divo-

kým šelmám, přibito na kříže anebo upáleno v těchto

prokletých zahradách! A soucit se nakonec měnil ve

zlořečení caesarovi a Tigellinovi. Avšak byli i takoví,

kteří se znenadání zastavovali a kladli sobě nebo dru-

hým otázku: "Co je to za boha, že dává tolik síly ve

chvíli muk a smrti?" A vraceli se pak domů v zadumá-

ní...

Chilón se ještě nějakou chvíli potloukal zahrada-

mi, nevěda kam jít a kam se obrátit. Nyní se cítil opět

bezmocným, neduživým a nemocným starcem. Občas

klopýtal o nedohořelá těla, vrážel do zuhelnatělých

sloupů, které za ním posílaly snopy jisker, chvílemi

zase usedal a rozhlížel se kolem nepřítomnýma očima.

Zahrady se pohroužily už téměř v úplnou tmu; jen

mezi korunami stromů proplouval bledý měsíc, osvět-

lující neskutečným světlem aleje, zčernalé sloupy leží-

cí napříč cest a ohořelé zbytky obětí, změněných teď

v beztvaré hroudy. Starému Řekovi se však zdálo, že

v měsíci vidí Glaukův obličej a že jeho oči naň ještě

stále hledí, a proto se schovával před světlem. Koneč-

ně však přece jen vystoupil ze stínu a proti své vůli,

jakoby tažen jakousi tajemnou silou, zamířil k fontá-

ně, u níž vydechl duši Glaukos.

530

Vtom se jakási ruka dotkla jeho ramene.

Stařec se otočil, a spatřiv před sebou neznámého

člověka, zvolal vyděšeně:

"Kdo je to? Kdo jsi?"

"Apoštol Pavel z Tarsu."

"Já jsem proklatec! Co chceš?"

A apoštol odpověděl:

"Chci tě spasit."

Chilón se opřel o strom.

Nohy se pod ním třásly a paže mu visely bezvlád-

ně podél těla.

"Pro mne není spasení!" řekl temně.

"Zdali jsi slyšel, že Bůh odpustil kajícímu se lotro-

vi na kříži?" zeptal se Pavel.

"A víš, co já jsem učinil?"

"Viděl jsem tvou bolest a slyšel jsem, jak jsi vydal

svědectví o pravdě."

"Ó pane!"

"A jestliže ti v hodině mučednické smrti odpustil

Kristův služebník, jak by ti mohl neodpustit Kristus?"

Chilón se však chytil za hlavu, jako by se pominul:

"Odpuštění! Pro mne odpuštění!"

"Náš Bůh je Bůh milosrdenství," odpověděl apoš-

tol.

"Pro mne?" opakoval Chilón.

A začal sténat jako člověk, jemuž došly síly, aby

mohl ovládnout bolest a muka. A Pavel řekl:

"Opři se o mne a pojď se mnou."

A podepřev ho, šel s ním ke křižovatce alejí, řídě

se šuměním fontány, která jako by v nočním tichu pla-

kala nad těly umučených.

"Náš Bůh je Bůh milosrdenství," opakoval apoštol.

"Kdybys přišel k moři a házel do něho kamení, zda bys

jím mohl zaházet mořskou hlubinu? A já pravím tobě,

že milosrdenství Kristovo je jako moře a že hříchy

a viny lidské utonou v něm jako kameny v hlubinách.

A pravím ti, že milosrdenství jeho je jako obloha, která

kryje hory, pevniny i moře, protože je všude a nemá

531

hranic ani konce. Tys trpěl před Glaukovým sloupem

a Kristus viděl tvé utrpení. Tys řekl, nedbaje, co tě

může potkat zítra: On je žhářem! a Kristus si zapama-

toval tvá slova. Minula totiž zloba tvá i lživost a v srdci

ti zůstala jen bezmezná lítost... Pojď za mnou a po-

slouchej, co ti pravím: I já jsem ho nenáviděl a proná-

sledoval jeho vyvolené. Já jsem ho nechtěl a nevěřil

jsem v něho, dokud se mi nezjevil a nepovolal mě. A od

té doby je on mou láskou. A nyní navštívil utrpením,

úzkostmi a bolestí tebe, aby tě zavolal k sobě. Tys ho

nenáviděl, on tě však miloval. Tys posílal jeho vyzna-

vače na mučení, ale on ti chce odpustit a spasit tě."

Ubožákovým tělem začal otřásat prudký vzlykot,

který mu rozdíral duši do nejhlubších hlubin, ale Pa-

vel ho měl ve své moci, ovládal ho a vedl, jak vede

voják zajatce.

A za chvíli opět promluvil:

"Jdi za mnou a já tě zavedu k němu. Proč bych

jinak chodil za tebou? On mi však přikázal, abych

shromažďoval duše lidské ve jménu lásky, plním tedy

jeho příkaz. Ty se domníváš, že jsi prokletý, ale já ti

pravím: Uvěř v něho a čeká tě spasení. Ty si myslíš, že

on tě nenávidí, ale já ti pravím ještě jednou, že on tě

miluje. Pohlédni na mne! Dokud jsem neznal jeho, ne-

měl jsem nic než zlobu, která se usídlila v mém srdci,

ale nyní mi jeho láska nahradí otce i matku, bohatství

i panování. V něm je jediné útočiště, on jediný sečte

tvou lítost, shlédne na nouzi tvou, zbaví tě úzkosti

a pozvedne tě k sobě."

Chilón padl se zaúpěním na kolena, a ukryv tvář

v dlaních, zůstal tak bez hnutí. Pavel však zvedl obličej

k hvězdám a začal se modlit:

"Pane, shlédni na tohoto ubožáka, na lítost jeho,

na slzy a utrpení jeho! Pane milosrdenství, jenžto jsi

prolil krev za hříchy naše, ve jménu smrti své a zmrt-

výchvstání svého - odpusť mu!"

Pak se odmlčel, ale ještě dlouho hleděl ke hvěz-

dám a modlil se.

532

A vtom se u jeho nohou ozvalo volání, podobné

stenu:

"Kriste! Kriste! Odpusť mi!"

A tu přistoupil Pavel k fontáně, nabral do dlaní

vody a vrátil se ke klečícímu ubožákovi:

"Chilóne! Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Du-

cha! Amen!"

Chilón zvedl hlavu, rozhodil ruce a zůstal tak bez

hnutí. Měsíc ozařoval jasným světlem jeho bílé vlasy

a stejně bílou tvář, která znehybněla, jako by byla

mrtvá anebo vytesaná z kamene. Okamžiky míjely je-

den za druhým; z velkých ptačích klecí v Domitiiných

zahradách se začalo ozývat kohoutí kokrhání, ale on

ještě stále klečel, podoben náhrobnímu pomníku.

Konečně se vzpamatoval, vstal, a otočiv se k apoš-

tolovi, zeptal se:

"Co mám dělat před smrtí, pane?"

I Pavel se probudil ze zamyšlení nad tou nesmír-

nou mocí, které neodolala ani taková povaha, jakou

má tento Řek, a odpověděl:

"Doufej a vydej svědectví o pravdě!"

Pak spolu odešli. U bran zahrady apoštol ještě

jednou požehnal starci a pak se rozloučili. Přál si to

sám Chilón, protože předvídal, že po tom, co se stalo,

dají ho caesar a Tigellinus stíhat.

A nemýlil se. Když se vrátil, našel svůj dům už

obklíčen praetoriány, kteří se ho zmocnili a za Scaevi-

nova velení zavedli na Palatin.

Caesar se už odebral k odpočinku, ale Tigellinus

čekal, a když spatřil nešťastného Řeka, přivítal ho

s klidnou, ale zlověstnou tváří...

"Dopustil ses zločinu urážky majestátu," řekl mu,

"a trest tě nemine. Ale prohlásíš-li zítra v amfiteátru,

že jsi byl opilý a šílený a že původci požáru jsou křes-

ťané, budeš jen zmrskán a poslán do vyhnanství."

"Nemohu, pane!" odpověděl Chilón.

Tigellinus k němu přistoupil pomalým krokem

a zeptal se ho přidušeným, ale strašlivým hlasem:

533

"Jak to, že nemůžeš, řecký pse? Což jsi nebyl opilý

a což nechápeš, co tě čeká? Pohleď tam!"

A po těchto slovech ukázal do kouta atria, kde

v šeru stáli u dlouhé dřevěné lavice čtyři nehybní

thráčtí otroci s provazy a kleštěmi v rukou.

Chilón však odpověděl:

"Nemohu, pane!"

Tigellina se začínal zmocňovat vztek, ale ovládl se

ještě.

"Viděl jsi," zeptal se, "jak umírají křesťané? Chceš

zemřít také tak?"

Stařec zvedl pobledlý obličej; chvíli se jeho rty po-

hybovaly bezhlase, ale pak odpověděl:

"I já věřím v Krista!"

Tigellinus naň užasle pohlédl:

"Pse, ty jsi opravdu zešílel!"

A pojednou vztek, nahromaděný v jeho hrudi, pro-

trhl stavidla. Přiskočil k Chilónovi, uchopil ho oběma

rukama za vousy, povalil ho na zem a začal po něm

šlapat, opakuje s pěnou na ústech:

"Odvoláš! Odvoláš!"

"Nemohu!" odpověděl mu ze země Chilón.

"Na lavici s ním!"

Jakmile Thrákové uslyšeli tento rozkaz, uchopili

starce a položili ho na lavici, přivázali ho k ní provazy

a začali kleštěmi svírat jeho vyhublé údy. On však,

když ho přivazovali, líbal jim pokorně ruce a pak při-

vřel oči, takže působil dojmem mrtvého.

Žil však, protože když se Tigellinus nad něho sklo-

nil a zeptal se ho ještě jednou: "Odvoláš?", pohnuly se

zlehka jeho zsinalé rty, z nichž se ozvalo sotva slyšitel-

né zašeptání:

"Ne ... mo ... hu!"

Tigellinus rozkázal, aby přerušili mučení, a začal

se procházet po atriu, obličej znetvořený hněvem, zá-

roveň však bezradný. Konečně přišel patrně na nějaký

nový nápad, protože se otočil k Thrákům a řekl:

"Vyrvat mu jazyk."

534

KAPITOLA 20

Tragédie "Aureolus" se hrávala obyčejně v divadlech

nebo v amfiteátrech zařízených tak, že se mohly otví-

rat a vytvořit jakoby dvě samostatné scény. Ale po

představení v caesarových zahradách upustili od

obvyklého způsobu, poněvadž šlo o to, aby se mohl co

největší počet lidí dívat na smrt otroka, přibitého na

kříž a požíraného v tragédii medvědem. V divadlech

hrával úlohu medvěda herec v medvědí kůži, tentokrát

však mělo být představení "nefalšované". Byl to nový

Tigellinův nápad. Caesar zpočátku oznámil, že nepři-

jde, ale na radu svého oblíbence změnil toto rozhodnu-

tí. Tigellinus mu totiž vysvětlil, že po tom, co se přiho-

dilo v zahradách, měl by se tím spíš ukázat lidu, a zá-

roveň mu zaručil, že ho ukřižovaný otrok už neurazí,

tak jak to udělal Crispus. Lid byl už trochu přejedený

a unavený proléváním krve, ohlásili mu tedy nové roz-

dávání losů do loterie a dárků a zároveň večerní hody,

protože představení se mělo konat večer v bohatě

osvětleném amfiteátru.

Za soumraku se celá budova naplnila do poslední-

ho místečka. Augustiáni s Tigellinem v čele přišli

všichni, a to nejen kvůli hře samé, jako spíše proto,

aby po poslední události dali caesarovi najevo svou

věrnost a aby si popovídali o Chilónovi, o němž mluvil

celý Řím. Šeptali si tedy od ucha k uchu, že se caesara,

když se vrátil ze zahrad, zmocnila zuřivost, že nemohl

usnout a že ho začala přepadávat úzkost a podivné vi-

diny, takže hned nazítří oznámil, že brzy odjede do

Achaje. Jiní to zase popírali a tvrdili, že právě teď

bude ke křesťanům ještě neúprosnější. Nechyběli však

ani zbabělci, kteří předvídali, že nařčení, které vmetl

Chilón caesarovi do tváře před vším lidem, může mít

ty nejhorší následky. Byli konečně i takoví, kteří, ve-

deni lidskostí, prosili Tigellina, aby zanechal dalšího

pronásledování.

535

"Pohleďte, kam to spěje," řekl Barcus Soranus.

"Chtěli jste ukojit pomstychtivost lidu a vemluvit v něj

přesvědčení, že trest stíhá viníky, ale účin toho všeho

je právě opačný."

"To je pravda!" dodal Antistius Verus. "Všichni si

teď šuškají, že křesťané jsou nevinni. Jestliže tohleto

nazýváte obratností, pak měl Chilón pravdu, když ří-

kal, že vaše mozky by nenaplnily ani žaludovou mis-

tičku."

Tigellinus se však k nim otočil a řekl:

"Lidé si však také šuškají, že tvá dcera Servilia,

Barku Sorane, a tvá manželka, Antistie, ukryly své

křesťanské otroky před caesarovou spravedlností."

"To není pravda!" zvolal Barcus zneklidněn.

"Mou manželku chtějí zahubit vaše rozvedenky,

které jí závidí ctnost!" řekl neméně zneklidněný An-

tistius Verus.

Avšak ostatní hovořili o Chilónovi.

"Co se mu to jenom stalo?" ptal se Eprius Marcel-

lus. "Sám je vydával do Tigellinových rukou, z chudá-

ka se stal boháčem, mohl v klidu dožít své dny, mít

hezký pohřeb a náhrobek, a on zatím ne! Raději vše-

cko ztratil a zahubil se! Možná že opravdu zešílel."

"Nezešílel, ale stal se křesťanem," řekl Tigellinus.

"To není přece možné!" ozval se Vitellius.

"A neříkal jsem to?" vmísil se do rozhovoru Vesti-

nus. "Vražděte si pro mne za mne křesťany, ale věřte

mi, nebojujte s jejich bohem! Tady přestávají všechny

žerty! Jen se podívejte, co se děje! Já jsem sice Řím

nezapálil, ale kdyby mi caesar dovolil, hned bych obě-

toval hekatombu tomu jejich bohu. A všichni ostatní

by měli udělat totéž, protože, říkám vám ještě jednou:

s ním nejsou žádné žerty! Pamatujte si, že jsem vám to

povídal."

"Ale já jsem říkal něco jiného," ozval se Petronius.

"Tigellinus se smál, když jsem tvrdil, že se křesťané

brání. A já vám teď povím ještě více: oni vítězí!"

"Jak to? Jak to?" otázalo se několik hlasů.

536

"U Polluxe! Vždyť jestliže jim neodolal Chilón, kdo

jim ještě může odolat? Jestliže se domníváte, že po

každém představení křesťanů nepřibývá, pak se se

svou znalostí Říma staňte kotláři anebo si začněte ho-

lit vousy, pak totiž budete vědět lépe, co si lid myslí

a co se děje ve městě."

"Říká čistou pravdu! Při posvátném peplu Diani-

ně!" zvolal Vestinus.

Avšak Barcus se obrátil na Petronia s otázkou:

"Kam tím míříš?"

"Končím tím, čím vy jste začali: už dost krve!"

Tigellinus však naň výsměšně pohlédl a řekl:

"Ech! Ještě kapku!"

"Jestliže ti nestačí hlava, máš druhou na rukojeti

hole!" odpověděl Petronius.

Další rozhovor jim přerušil příchod caesara, který

si sedl na své místo v Pythagorově společnosti. Hned

potom začali hrát "Aureola", jemuž však nikdo nevě-

noval mnoho pozornosti, protože myšlenky všech se

obíraly Chilónem. Také lid, zvyklý na mučení a krev,

se nudil, sykal, vyrážel výkřiky, pro dvůr nijak lichoti-

vé, a dožadoval se uspíšení scény s medvědem, po kte-

ré jedině dychtil. Nebýt naděje, že spatří odsouzeného

starce a že dostanou dárky, samo představení by davy

neudrželo na místě.

Konečně nastala očekávaná chvíle. Cirková čeleď

přinesla napřed dřevěný kříž, dost nízký, aby medvěd,

když se postaví na zadní nohy, dosáhl na mučedníkova

prsa, a pak dva lidé přivedli či spíše přivlekli Chilóna,

který nemohl sám chodit, protože měl zpřelámané

kosti v nohou. Položili ho a přibili na kříž tak rychle,

že zvědaví augustiáni si ho nemohli ani dobře prohléd-

nout, a teprve když postavili kříž do předem připrave-

ného dolíku, všechny zraky se k němu otočily. Avšak

málokdo poznal v tomto nahém starci bývalého Chiló-

na. Po mukách, která mu připravil Tigellinus, nezůsta-

la mu v obličeji ani kapka krve a jen na bílé bradě bylo

vidět rudou stopu, kterou tam zanechala krev, když

537

mu vytrhli jazyk. Skrz průsvitnou kůži bylo mu vidět

kosti. Vypadal také mnohem starší, téměř vetchý.

Jestliže však kdysi vrhaly jeho oči neustále pohledy

plné neklidu a zloby, jestliže kdysi obrážel jeho číhavý

obličej neustálou úzkost a nejistotu, byla nyní jeho

tvář bolestiplná, ale tak mírná a klidná jako u lidí spí-

cích nebo mrtvých. Snad mu dodávala naděje vzpo-

mínka na lotra na kříži, kterému Kristus odpustil,

a snad také povídal v duchu milosrdnému Bohu:

"Pane, kousal jsem jako jedovatý červ, ale byl jsem po

celý život ubožákem, umíral jsem hlady, lidé po mně

šlapali, bili mě a pásli se na mém utrpení. Byl jsem,

Pane, ubohý a strašně nešťastný, a teď mě ještě mučili

a přibili na kříž, ty, milosrdný, mne tedy neodženeš

v hodině smrti!" A bylo vidět, že do jeho zdrceného

srdce sestoupil zřejmě klid a mír. Nikdo se nesmál,

protože v ukřižovaném bylo něco tak tichého, zdál se

tak starý, bezbranný, slabý, tak volající svou pokorou

po slitování, že si každý kladl mimoděk otázku, jak

mohou mučit a přibíjet na kříž lidi, kteří už stejně

umírají. Dav mlčel. Vestinus se mezi augustiány na-

kláněl hned vpravo, hned vlevo a šeptal ustrašeným

hlasem: "Podívejte se, jak on umírá!" Ostatní čekali na

medvěda, přejíce si v duchu, aby představení skončilo

co nejdříve.

Konečně se medvěd vevalil do arény, a klátě hlu-

boko skloněnou hlavou ze strany na stranu, rozhlížel

se po očku kolem sebe, jako by se k něčemu rozhodo-

val nebo něco hledal. Když konečně spatřil kříž a na

něm nahé tělo, přiblížil se k němu, ba zvedl se dokonce

na zadní nohy, ale po chvíli se opět spustil na přední

tlapy, usedl pod kříž a začal bručet, jako by se i v jeho

zvířecím srdci ozval soucit s těmi zbytky člověka.

Z úst cirkových zřízenců se ozvaly povzbuzující

výkřiky, ale lid mlčel. Chilón zatím zvedl pomalým po-

hybem hlavu a bloudil chvíli očima po hledišti. Nako-

nec se jeho pohled zastavil kdesi v nejvyšších řadách

amfiteátru, hruď se začala živěji pohybovat a pak se

538

stalo něco, co vzbudilo v divácích podiv a úžas. Chiló-

nova tvář se rozjasnila úsměvem, čelo mu zalil jakýsi

jas, oči vzhlédly ještě před smrtí vzhůru a za chvíli mu

po tváři pomalu skanuly dvě veliké slzy.

A zemřel.

A vtom zvolal nahoře pod velariem jakýsi zvučný

mužský hlas:

"Pokoj mučedníkům!"

V amfiteátru panovalo hluboké ticho.

KAPITOLA 21

Po představení v caesarových zahradách se vězení

značně vyprázdnila. Chytali sice ještě a uvězňovali

oběti podezřelé z vyznavačství východní pověry, ale

tyto štvanice jich dodávaly stále méně, sotva tolik, ko-

lik bylo třeba pro obsazení dalších her, které ostatně

už také končily. Lid, přejedený krve, dával najevo větší

a větší znuděnost a nevídané dosud chování odsouzen-

ců v něm vzbuzovalo větší a větší neklid. Obavy pověr-

čivého Vestina se zmocnily tisíců duší. Mezi lidem se

vyprávěly stále podivnější věci o mstivosti křesťan-

ského boha. Vězeňský tyfus, který se rozšířil po městě,

ještě zvýšil všeobecný strach. Lidé viděli časté pohřby

a šeptali si od ucha k uchu, že bude nutno uspořádat

nová piacula a udobřit tak rozhněvaného boha. V chrá-

mech přinášeli lidé oběti Jovišovi a Libitině. A koneč-

ně, přes všechno úsilí Tigellina a jeho stoupenců, šířila

se stále víc a více domněnka, že město bylo spáleno na

caesarův rozkaz a že křesťané trpí nevinně.

Avšak Nero a Tigellinus právě proto neustávali

v pronásledování. Aby uchlácholili lid, dávali nové roz-

kazy o rozdávání obilí, vína a oleje; vydali předpisy

usnadňující výstavbu nových domů, předpisy plné úlev

pro majitele a další nařízení, týkající se šířky ulic

a materiálu, z kterého je třeba stavět, aby byl v bu-

539

doucnu požár vyloučen. Sám caesar se zúčastňoval za-

sedání senátu a radil se spolu s "otci" o blahu lidu

a města. Avšak ani stín slitování nepadl na odsouzen-

ce. Vládci světa šlo především o to, aby vštípil lidu pře-

svědčení, že takové neúprosné tresty mohou stíhat je-

dině viníky. Ani v senátu se neozval žádný hlas, který

by se přimlouval za křesťany, protože nikdo si nechtěl

pohněvat caesara, a také proto, že lidé dívající se dále

do budoucnosti tvrdili, že v případě vítězství nové víry

neudržely by se základy římského impéria.

Jen umírající a mrtvé vraceli rodinám, protože

římské právo se nemstilo na mrtvých. Pro Vinicia byla

jakousi úlevou myšlenka, že zemře-li Lygie, pohřbí ji

v rodinné hrobce a bude ležet vedle ní. Neměl už žád-

nou naději, že ji zachrání od smrti, a sám, odtržený už

napůl od života, pohroužený docela v Kristu, netoužil

už po jiném spojení než po spojení na věčnosti. Jeho

víra byla teď už tak bezmezná, že ona věčnost se mu

zdála nesrovnatelně skutečnější a pravdivější než do-

časné bytí, jímž žil dosud. Jeho srdce bylo naplněno

soustředěným vytržením. Ještě zaživa se měnil v té-

měř netělesnou bytost, která toužila po úplném spase-

ní pro sebe i pro druhou milovanou duši. Představoval

si, že se pak s Lygií uchopí za ruce a odejdou do nebe,

kde jim Kristus požehná a dovolí jim bydlit v jasu,

klidném a velikém jako záře svítání. Prosil jen Krista,

aby Lygii ušetřil mučení v cirku a dovolil jí zesnout

v klidu ve vězení. Cítil totiž s naprostou jistotou, že

i on zemře zároveň s ní. Domníval se, že s ohledem na

to množství prolité krve ani nesmí doufat, že by ona

jediná se zachránila. Slyšel od Petra a Pavla, že i oni

musí zemřít jako mučedníci. Pohled na Chilóna na kří-

ži ho přesvědčil, že smrt, a to i mučednická, může být

sladká, a tak si už přál, aby přišla i na ně oba jako

vytoužená změna zlého, smutného a těžkého údělu za

úděl lepší.

V některých okamžicích cítil už příchuť záhrobní-

ho života. Onen smutek, který se vznášel nad oběma

540

jejich dušemi, ztrácel víc a více svou někdejší hořkost

a měnil se v jakousi nadzemskou, poklidnou odevzda-

nost do vůle boží. Kdysi plul Vinicius namáhavě proti

proudu, bojoval a trápil se, teď však se vzdal proudu ve

víře, že ho nese do věčného ticha. Tušil, že se Lygie

připravuje na smrt stejně jako on, že navzdory vězeň-

ským zdem, které je oddělují, kráčejí už spolu, a usmí-

val se při té myšlence, jako by ho potkalo štěstí.

A skutečně, oba šli tak naprosto stejnou cestou,

jako by si každý den dlouho navzájem sdělovali své

myšlenky. Ani Lygie už po ničem netoužila a nechova-

la žádnou naději kromě naděje na posmrtný život.

Smrt se jí jevila nejen jako vysvobození ze strašných

vězeňských zdí, z caesarových a Tigellinových rukou,

nejen jako spasení, nýbrž jako okamžik sňatku s Vini-

ciem. Ve srovnání s touto neochvějnou jistotou ztráce-

lo všechno ostatní důležitost. Po smrti začne pro ni

štěstí, dokonce i pozemské štěstí, očekávala ji tedy, tak

jak očekává nevěsta svatební den.

A onen nesmírný proud víry, který vzdaloval živo-

tu a unášel za hrob tisíce prvních vyznavačů, uchvátil

i Ursa. Ani on se dlouho nemohl v duchu smířit s Ly-

giinou smrtí, ale když den co den pronikaly vězeňský-

mi zdmi zvěsti o tom, co se děje v amfiteátrech

a v zahradách, když se zdálo, že smrt je společným,

nevyhnutelným osudem všech křesťanů, zároveň však

i jejich blahem, větším než všechny pozemské před-

stavy o štěstí, neodvažoval se nakonec už ani on modlit

ke Kristovi, aby o toto štěstí připravil Lygii anebo

oddálil je pro ni o dlouhá léta. Ve své prosté barbarské

duši se přitom domníval, že dceři lygijského vůdce pa-

tří a také se dostane více oněch nebeských rozkoší,

více než všem těm zástupům prostých lidí, k nimž pa-

tří i on, a že ve věčné slávě zasedne Lygie blíže Berán-

kovi než všichni ostatní. Slyšel sice, že před Bohem

jsou si všichni lidé rovni, na dně jeho srdce dřímalo

však přesvědčení, že dcera vůdce, a zvláště dcera vůd-

ce všech Lygů, je něco jiného než nějaká otrokyně.

541

Doufal také, že Kristus mu dovolí, aby jí směl i nadále

sloužit. Pokud šlo o něho, měl jen jedinou skrytou tou-

hu: aby mohl zemřít jako Beránek - na kříži. Ale to se

mu zdálo tak velikým štěstím, že i když věděl, že

v Římě trestají křížem i nejhorší zločince, neodvažoval

se o takovou smrt téměř ani modlit. Domníval se, že

mu jistě dají zahynout v zubech divokých šelem, a to

mu působilo nejvíce vnitřních starostí. Od mládí vy-

růstal v neproniknutelných pralesích, za neustálých

lovů, v nichž - pro svou nadlidskou sílu - proslul

mezi Lygy ještě dříve, než dorostl v muže. Lov byl jeho

oblíbeným zaměstnáním, takže později, když byl už

v Římě a musil se lovů zříci, chodíval do vivárií a do

amfiteátrů, aby se mohl aspoň podívat na zvířata,

která znal, i na taková, která neznal. Pohled na ně pro-

bouzel v něm nepřekonatelnou chuť pustit se s nimi do

boje a zabít je. A nyní se tedy v duchu obával, že až se

s nimi bude musit setkat v amfiteátru, ovládnou ho

myšlenky nehodné křesťana, který musí přece umírat

zbožně a trpělivě. Ale i v tom se odevzdával do vůle

Kristovy a utěšoval se jinými, příjemnějšími myšlen-

kami. Protože slyšel, že Beránek vypověděl válku pe-

kelným mocnostem a zlým duchům, k nimž počítala

křesťanská víra všechny pohanské bohy, těšil se, že

bude Beránkovi v té válce hodně platen a bude mu

umět sloužit lépe než ostatní, protože si ve své hlavě

nemohl srovnat ani to, že by snad jeho duše neměla

být silnější než duše ostatních mučedníků. Jinak se

celé dny modlil, prokazoval vězňům různé služby, po-

máhal dozorcům a utěšoval svou královnu, která ně-

kdy litovala, že nemohla za svého krátkého života vy-

konat tolik dobrých skutků jako slavná Thabita, o níž

jí kdysi vyprávěl apoštol Petr. Stráže, v nichž strašlivá

síla tohoto obra vzbuzovala dokonce i ve vězení bázeň,

protože se na ni nenašla ani pouta, ani dost pevné mří-

že, oblíbily si ho nakonec pro jeho mírnost. Nejednou,

udiveni jeho klidem, vyptávali se ho na její příčinu,

a on jim vyprávěl o tom, jaký život ho čeká po smrti,

542

s takovou přesvědčivostí, že ho poslouchali plni úžasu,

protože viděli poprvé v životě, že do podzemních ko-

bek, kam nepronikne slunce, může proniknout štěstí.

A když je přemlouval, aby uvěřili v Beránka, nejedno-

mu z nich napadlo, že jeho služba je vlastně otrocká

a jeho život životem ubožáka, a nejeden se zamýšlel

nad svým údělem, který měl končit teprve smrtí.

Jenže smrt v nich vzbuzovala nové obavy a nic si

po ní neslibovali. Zatím však tento lygijský obr a to

děvče, podobající se květině pohozené na vězeňskou

slámu, šli smrti vstříc s radostí, jako by vcházeli do

bran štěstí.

KAPITOLA 22

Jednou večer navštívil Petronia senátor Scaevinus

a dlouze se s ním rozhovořil o těžkých dobách, v nichž

oba žijí, a o caesarovi. A mluvil tak otevřeně, že Petro-

nius, třebaže s ním byl spřízněn, začal se mít na pozo-

ru. Scaevinus naříkal, že svět jde nesprávnou a šílenou

cestou a že to všecko dohromady musí skončit nějakou

pohromou, strašnější, než byl požár Říma. Říkal, že

dokonce i augustiáni toho mají dost, že Faenius Rufus,

druhý praefekt praetoriánů, snáší jen s největším se-

bezapřením odporné Tigellinovo řádění a že celý rod

Seneků je caesarovým jednáním jak se starým mist-

rem, tak s Lucanem v krajně nepříznivém postavení.

Nakonec se zmínil o nespokojenosti lidu, ba dokonce

i praetoriánů, jichž značnou část si dovedl Faenius

Rufus získat na svou stranu.

"Proč to povídáš?" zeptal se ho Petronius.

"Protože mám starosti o caesara," odpověděl

Scaevinus. "Mám u praetoriánů vzdáleného příbuzné-

ho, který se jmenuje Scaevinus tak jako já, a od něho

vím, co se děje v táboře... Odpor vzrůstá i tam... Ca-

ligula, však to víš, byl také šílenec - a podívej se, jak

543

to dopadlo! Našel se Casius Chaerea... Byl to hrozný

čin a jistě nenajdeš mezi námi nikoho, kdo by jej

schvaloval, ale Chaerea přece jen osvobodil svět od ne-

tvora."

"Čili," odpověděl Petronius, "říkáš toto: ,Já Chae-

reu nechválím, ale byl to výborný člověk a kéž by nám

bohové dali co nejvíce takových.'"

Scaevinus však změnil předmět hovoru a začal

neočekávaně vychvalovat Pisona. Chválil jeho urozený

původ, jeho ušlechtilost, jeho oddanost manželce a ko-

nečně moudrost, klid a podivný dar získávat si lidi.

"Caesar je bezdětný," řekl, "a všichni vidí jeho ná-

stupce v Pisonovi. A nemůže být pochyb o tom, že by

mu všichni od srdce pomohli, aby se mohl ujmout vlá-

dy. Faenius Rufus ho má rád, rod Annaeů je mu na-

prosto oddán, Plautius Lateranus a Tullius Senecio by

pro něho skočili do ohně. A stejně tak Natalis a Subri-

us Flavius, Sulpicius Asper, Afranius Quinctianus, ba

dokonce i Vestinus."

"Ten poslední nebude Pisonovi mnoho platen,"

odpověděl Petronius. "Vestinus se bojí i svého stínu."

"Vestinus se bojí snů a duchů," odpověděl Scaevi-

nus, "ale je to schopný člověk a právem ho chtějí jme-

novat konsulem. A že je v duchu odpůrcem pronásle-

dování křesťanů, to bys mu neměl mít za zlé, vždyť

přece i tobě záleží na tom, aby to běsnění ustalo."

"Mně ne, ale Viniciovi," řekl Petronius. "Rád bych

kvůli Viniciovi zachránil jedno děvče, ale nemohu,

protože jsem upadl v Ahenobarbovu nemilost."

"Jak to? Cožpak nevidíš, že se caesar s tebou zase

sbližuje a začíná s tebou mluvit? A povím ti proč.

Chystá se znovu do Achaje, kde má zpívat řecké písně,

které sám složil. Dychtí po té cestě, ale zároveň se tře-

se při pomyšlení na výsměšně naladěné Řeky. Uvědo-

muje si, že ho může potkat buďto největší triumf, ane-

bo největší pád. Potřebuje dobrou radu a ví, že lepší

než ty mu nedá nikdo. To je příčina, proč znovu získá-

váš jeho přízeň.

544

"Lucanus by mě mohl nahradit."

"Měděnobradý ho nenávidí a v duchu mu už určil

smrt. Hledá jen záminku, protože on hledá záminky

vždycky. Lucanus ví, že si musí pospíšit."

"U Kastora!" řekl Petronius. "To je docela možné.

Ale měl bych ještě jednu cestu, jak si rychle získat

caesarovu přízeň."

"Jakou?"

"Opakovat před caesarem to, co jsi mi před chvílí

říkal."

"Nic jsem neřekl!" zvolal Scaevinus pln neklidu.

Petronius mu položil ruku na rameno.

"Nazval jsi caesara šílencem, předpovídal jsi, že

Piso bude jeho nástupcem, a řekl jsi: ,Lucanus ví, že si

musí pospíšit.' S čímpak si to chcete pospíšit, carissi-

me?"

Scaevinus zbledl a chvíli si hleděli navzájem do

očí.

"Neřekneš to!"

"U Kypridiných boků! Jak dobře mě znáš! Ne! Ne-

řeknu to! Nic jsem neslyšel, ale nechci ani nic slyšet...

Rozumíš?! Život je příliš krátký, než aby stálo za to

něco podnikat. Prosím tě jenom, abys dnes navštívil

Tigellina a hovořil s ním stejně dlouho jako se mnou.

O čem budeš chtít."

"Proč?"

"Proto, abych já, jestliže mi jednou Tigellinus řek-

ne: ,Scaevinus byl u tebe,' mohl mu odpovědět: ,Týž

den byl také u tebe.'"

Když to Scaevinus uslyšel, zlomil hůlku ze slono-

viny, kterou držel v ruce, a odpověděl:

"Ať stihne zlé kouzlo tuto hůl! Zajdu dnes k Tigel-

linovi a půjdu i na hostinu k Nervovi. Ty tam přece

půjdeš také? Ale buď jak buď, na shledanou pozítří

v amfiteátru, kde vystoupí zbytky křesťanů! Na shle-

danou!"

"Pozítří," opakoval Petronius, když zůstal sám.

"Nesmím tedy ztrácet čas. Ahenobarbus mě v Achaji

545

skutečně potřebuje, je tedy možné, že na mne dá."

A rozhodl se, že zkusí poslední možnost.

Na hostině u Nervy si caesar sám vyžádal, aby si

Petronius lehl proti němu, protože s ním chtěl mluvit

o Achaji a o městech, v nichž by mohl vystoupit s vy-

hlídkami na co největší úspěch. Nejvíce mu záleželo

na Atéňanech, z kterých měl strach. Ostatní augus-

tiáni poslouchali tento rozhovor velmi pozorně, aby

později mohli pochycené drobty Petroniových vět vy-

dávat za své vlastní.

"Mám dojem, jako bych dosud nežil," řekl Nero, "a

jako bych se měl narodit teprve v Řecku."

"Narodíš se k nové slávě a nesmrtelnosti," odpo-

věděl Petronius.

"Doufám, že se tak stane a že Apollón nebude žár-

lit. Jestliže se vrátím s triumfem, obětuji mu hekatom-

bu, jakou nedostal dosud žádný bůh."

Scaevinus začal recitovat Horatiovu báseň:

Sic te diva potens Cypri,

sic fratres Helenae, lucida sidera,

ventorumque regat pater...

"Loď kotví už v Neapoli," řekl caesar. "Vyrazil

bych třeba hned zítra."

Tu Petronius vstal, a hledě caesarovi přímo do očí,

řekl:

"Dovolíš zajisté, božský, abych ještě předtím

uchystal svatební hostinu, na kterou pozvu tebe přede

všemi."

"Svatební hostinu? Jakou?" zeptal se Nero.

"Na svatbě Vinicia s dcerou krále Lygů, tvým ru-

kojmím. Ta dívka je sice právě teď ve vězení, ale za

prvé, jako rukojmí nesmí být vězněna a za druhé, sám

jsi Viniciovi dal svolení, aby se s ní oženil. A protože

tvá slova, tak jako slova Diova, jsou neodvolatelná,

proto ji rozkážeš propustit z vězení a já ji odevzdám

jejímu snoubenci."

546

Chladnokrevnost a klidná sebejistota, s níž

Petronius mluvil, přivedla Nerona do rozpaků, protože

upadal do rozpaků pokaždé, kdykoli s ním někdo mlu-

vil takovým způsobem.

"Vím," odpověděl a sklopil zrak. "Myslil jsem na ni

i na toho obra, který uškrtil Krotóna."

"Pak jsou tedy oba zachráněni," odpověděl klidně

Petronius.

Avšak na pomoc svému pánu přispěchal Tigelli-

nus:

"To děvče je ve vězení z caesarovy vůle a sám jsi

přece řekl, Petronie, že jeho slova jsou neodvolatelná."

Všichni přítomní znali historii Vinicia a Lygie

a věděli velmi dobře, oč jde. Umlkli tedy, zvědavi, jak

rozmluva skončí.

"Ona je ve vězení pro tvůj omyl a proto, že neznáš

práva národů. Je tam proti caesarově vůli," odpověděl

s důrazem Petronius. "Ty jsi, Tigelline, naivní člověk,

ale ani ty nebudeš přece tvrdit, že ona zapálila Řím,

protože i kdybys to dokonce tvrdil, caesar by ti neuvě-

řil."

Avšak Nero se už vzpamatoval a začal přivírat své

krátkozraké oči, maje v obličeji nepopsatelně škodoli-

bý výraz.

"Petronius má pravdu," řekl po chvíli.

Tigellinus naň udiveně pohlédl.

"Petronius má pravdu," opakoval Nero ještě jed-

nou. "Zítra se jí otevřou brány vězení a o svatební hos-

tině si promluvíme pozítří v amfiteátru."

"Opět jsem prohrál," pomyslil si Petronius.

A vrátiv se domů, byl si už tak jist, že nadešel

konec Lygiina života, že nazítří poslal do amfiteátru

spolehlivého otroka, aby domluvil se správcem spola-

ria vydání jejího těla. Chtěl je totiž odevzdat Viniciovi.

547

KAPITOLA 23

Za Neronových dob vešla ve zvyk kdysi řídká a jen

výjimečně konaná večerní představení, a to jak v cir-

ku, tak v amfiteátrech. Augustiáni je měli rádi, proto-

že po nich bývaly často hostiny a pitky, trvající až do

rána. Ačkoliv lid byl už nasycen proléváním krve, pře-

ce jen, když se roznesla zpráva, že se blíží konec her

a že poslední křesťané mají zemřít na večerním před-

stavení, táhly k amfiteátru nespočetné davy. Augus-

tiáni přišli do jednoho, protože tušili, že to nebude oby-

čejné představení a že si caesar usmyslil zchystat si

podívanou na tragédii Viniciovy bolesti. Tigellinus ne-

prozradil tajemství, jaký druh mučení je určen nevěs-

tě mladého tribuna, ale to jen dráždilo všeobecnou

zvědavost. Ti, kdož vídali kdysi Lygii u Plautiů, vyprá-

věli teď neuvěřitelné věci o její kráse. Jiné zajímala

především otázka, zda ji dneska skutečně spatří v aré-

ně, protože mnozí z těch, kdož slyšeli odpověď, kterou

dal u Nervy caesar Petroniovi, vykládali si ji dvojím

způsobem. Někteří se prostě domnívali, že Nero vrátí

anebo už vrátil dívku Viniciovi. Uvědomovali si totiž,

že je to rukojmí, jemuž je tedy dovoleno uctívat ty

bohy, které se mu zlíbí, a jež právo národů nedovoluje

trestat.

Nejistota, očekávání a zvědavost se zmocnily

všech diváků. Caesar přišel dříve než obvykle a s jeho

příchodem se začalo znovu šeptat, že přece jen přijde

něco neobyčejného, protože Nerona provázel kromě

Tigellina a Vatinia také Casius, centurio obrovské po-

stavy a obrovské síly, kterého brával caesar s sebou

vždy tehdy, když chtěl mít po boku ochránce, napří-

klad, když dostal chuť na noční výpravu na Suburu,

kde se bavil hrou sagatio, která záležela v tom, že se

náhodně potkaná děvčata vyhazovala na vojenském

plášti do výše. Lidé si také všimli, že i v amfiteátru

byla podniknuta některá bezpečnostní opatření. Prae-

548

toriánská stráž byla zesílena a velení nad ní neměl

centurio, nýbrž tribun Subrius Flavius, známý dosud

svou slepou oddaností Neronovi. Nyní pochopili, že

caesar se chce pro všechny případy zabezpečit před

výbuchem Viniciova zoufalství, a zvědavost vzrostla

ještě více.

Všechny zraky se s napjatou pozorností upíraly

k místu, kde seděl nešťastný snoubenec. Ten, bledý,

čelo pokryté kapkami potu, byl ve stejné nejistotě jako

ostatní diváci, ale rozrušen do nejzazších hlubin duše.

Petronius, sám nevěda přesně, co se bude dít, neřekl

mu nic, jen se ho po návratu od Nervy zeptal, je-li

připraven na všechno, a pak, půjde-li na představení.

Vinicius odpověděl na obě otázky kladně, ale mráz mu

při tom proběhl celým tělem, protože vytušil, že Petro-

nius se ho neptá bezdůvodně. Žil sice už delší dobu jen

jakýmsi položivotem, pohroužil se do smrti a smířil se

s Lygiinou smrtí, protože smrt měla být pro ně oba

zároveň vysvobozením a sňatkem, ale teď poznal, že je

něco jiného myslit na poslední okamžiky jako na

usnutí, jsou-li tyto okamžiky ještě daleko, a něco jiné-

ho jít se dívat na muka bytosti dražší člověku než sám

život. Všechna bolest, kterou přestál už dříve, ozvala se

v něm znovu. Uchlácholené zoufalství počalo opět kři-

čet v jeho nitru; zmocnila se ho stará touha zachránit

Lygii stůj co stůj. Od rána usiloval dostat se do cunicu-

lů, aby se přesvědčil, je-li tam Lygie, ale praetoriánské

stráže hlídaly všechny vchody a rozkazy byly tak přís-

né, že vojáci, dokonce i známí, nedali se obměkčit ani

prosbami, ani zlatem. Viniciovi se zdálo, že ho nejisto-

ta zabije ještě dříve, než spatří představení. Někde na

dně srdce chvěla se v něm ještě naděje, že Lygie mož-

ná v amfiteátru není a že všechny obavy jsou zbyteč-

né. Chvílemi se této naděje chytal ze všech sil. Říkal si,

že Kristus ji přece mohl vyvést z vězení, ale že nemůže

dovolit, aby byla v cirku mučena. Předtím odevzdal už

všecko do Kristovy vůle, ale teď, když ho odehnali od

vrat cuniculů a on se vrátil na své místo v amfiteátru

549

a když ze zvědavých pohledů, které na sobě cítil, po-

znal, že všechny ty strašné domněnky mohou být

správné, začal v duchu prosit Krista s naléhavostí po-

dobající se téměř vyhrůžkám, aby ji zachránil. "Ty

můžeš!" opakoval, zatínaje křečovitě pěsti. "Ty můžeš!"

Předtím si vůbec nepředstavoval, že tato chvíle, až se

změní ve skutečnost, bude tak strašná. Teď však, ne-

chápaje ani, co se to v něm děje, měl pocit, že spatří-li

Lygiina muka, změní se jeho láska v nenávist a jeho

víra v zoufalství. Tento pocit ho však zároveň děsil, bál

se totiž urazit Krista, kterého prosil o slitování a o zá-

zrak. Neprosil už o její život, chtěl jen, aby zemřela

dříve, než ji vyvedou do arény, a z bezedné propasti

žalu opakoval si v duchu: "Aspoň to mi udělej, a já tě

budu milovat ještě více, než jsem tě miloval dosud."

Nakonec se v něm myšlenky rozpoutaly jako vlny zmí-

tané větrem. Probouzela se v něm touha po pomstě

a po krvi. Zmocňovala se ho šílená chuť vrhnout se na

Nerona a uškrtit ho přede všemi diváky, zároveň však

cítil, že těmito choutkami znovu uráží Krista a porušu-

je jeho přikázání. Chvílemi proletovaly jeho hlavou

záblesky naděje, že to všechno, před čím se chvěje

jeho duše, všemocná i milosrdná ruka ještě odvrátí,

ale tyto záblesky zase okamžitě zhasínaly v jakési ne-

smírné lítosti, že ten, který může jediným svým slo-

vem zbořit tento cirk a zachránit Lygii, ji opustil,

i když mu důvěřovala a milovala ho ze všech sil svého

čistého srdce. A myslil dále na to, že Lygie leží v tma-

vém cuniculu, slabá, bezbranná, opuštěná, vydaná na

milost a nemilost zvířeckým strážcům, že je snad v po-

sledním tažení, a on že tady, v tom hrozném amfite-

átru, musí bezmocně čekat, aniž ví, jaká muka pro ni

vymyslili a co za chvíli uvidí. Konečně však jako člo-

věk, který padá do propasti a chytá se všeho, co roste

na jejím pokraji, chytil se i on oběma rukama myšlen-

ky, že teď ji může zachránit už jen víra. Zbýval už jen

jediný způsob! Což Petr neřekl, že víra může pohnout

zemí v základech?

550

Soustředil se tedy na tuto myšlenku, potlačil

v sobě pochybnosti, celou svou bytost vložil do jednoho

jediného slova "Věřím!" a čekal na zázrak.

Avšak tak, jak musí prasknout příliš napjatá stru-

na, zlomilo napětí i jeho. Tvář pokryla mrtvolná ble-

dost a tělo mu začalo tuhnout. Napadlo mu, že jeho

prosby byly vyslyšeny, protože umírá. Byl přesvědčen,

že i Lygie musila už určitě zemřít a že Kristus je takto

povolává k sobě. Aréna, bílé tógy nespočetných diváků,

světlo tisíců lamp a pochodní, to vše mu pojednou zmi-

zelo z očí.

Ale toto ochabnutí netrvalo dlouho. Po chvíli se

probudil, či spíše vzbudilo ho dupání netrpělivého lidu.

"Jsi nemocen," řekl mu Petronius, "dej se odnést

domů!"

A nedbaje, co tomu řekne caesar, vstal a chtěl Vi-

nicia podepřít a vyjít s ním ven. Srdce se mu naplnilo

lítostí, přitom ho však nesnesitelně dráždilo, že se cae-

sar dívá smaragdem na Vinicia a studuje s uspokoje-

ním jeho bolest, snad proto, aby ji pak mohl vylíčit

v patetických strofách a sklidit za ně potlesk poslu-

chačů.

Vinicius zavrtěl hlavou. Může v tomto amfiteátru

zemřít, ale nemůže z něho odejít. Však představení

mělo už co nevidět začít.

A právě v témž okamžiku praefekt města hodil

před sebe červený šátek a na toto znamení zařinčely

řetězy naproti caesarovu pódiu a z tmavého otvoru vy-

stoupil do jasně ozářené arény Ursus.

Obr mžoural očima, oslněn zřejmě světlem v aré-

ně, pak však postoupil dopředu a rozhlížel se kolem

dokola, jako by chtěl zjistit, co ho má potkat. Všichni

augustiáni a také většina diváků věděli, že je to člověk,

který uškrtil Krotóna, a tak sotva se objevil, po všech

lavicích to zašumělo. V Římě bylo dost gladiátorů

obrovitějších, než je obvyklá lidská míra, ale takového

člověka oči Quiritů ještě neviděly. Casius, stojící na

pódiu za caesarem, zdál se ve srovnání s Lygem nepa-

551

trným človíčkem. Senátoři, vestálky, caesar, augustiá-

ni i lid hleděli s nadšením znalců a milovníků na jeho

mohutná stehna, silná jako kmeny stromů, na hruď,

podobnou dvěma spojeným štítům, i na herkulovské

paže. Šum sílil každým okamžikem. Pro ty davy ne-

mohlo prostě být větší rozkoše než vidět takové sval-

stvo, hrající pod kůží, napjaté a bojující. Šum se měnil

ve výkřiky a v překotné otázky, kdeže bydlí kmen,

z něhož se rodí takoví obři. A Ursus stál uprostřed am-

fiteátru nahý, podobající se více kamennému kolosu

než člověku, se soustředěným, ale zároveň smutným

barbarským obličejem, a když viděl prázdnou arénu,

těkal svýma modrýma dětskýma očima udiveně hned

po divácích, hned po caesarovi, hned zase po mřížích

cuniculů, odkud očekával katy.

V okamžiku, kdy vstupoval do arény, zachvělo se

jeho prosté srdce naposledy nadějí, že ho možná čeká

kříž. Ale když neviděl ani kříž, ani připravenou jámu,

pomyslil si, že není hoden takové milosti a že je mu

souzeno zemřít jinak, pravděpodobně v zubech zvěře.

Byl bezbranný a rozhodl se, že zahyne, tak jak se sluší

na Beránkova vyznavače, klidně a trpělivě. Předtím

však se ještě chtěl pomodlit ke Spasiteli, poklekl tedy

v aréně, sepjal ruce a pohlédl vzhůru k hvězdám, mi-

hotajícím se v horním otvoru cirku.

Tento postoj se však nelíbil davům. Lidé měli už

dost těch křesťanů, umírajících jako ovce. Pochopili, že

nebude-li se chtít obr bránit, nebude z podívané nic.

Tu a tam se ozvalo syknutí. Někteří se začali dožado-

vat mastigoforů, jejichž úkolem bylo mrskat zápasní-

ky, kteří nechtěli bojovat. Po chvíli však všechno

utichlo, protože nikdo nevěděl, co obra čeká a zda ne-

bude přece jen bojovat, až stane smrti tváří v tvář.

Nečekali dlouho. Pojednou se ozval ohlušující hla-

hol trub a na toto znamení se otevřely mříže proti cae-

sarovu pódiu a do arény se za vřískotu bestiariů vřítil

příšerný germánský tur, nesoucí na hlavě nahé ženské

tělo.

552

"Lygie! Lygie!" vykřikl Vinicius.

Uchopil se oběma rukama za vlasy na skráních,

stočil se do klubka jako člověk, který v sobě ucítil hrot

kopí, a začal ochraptělým, nelidským hlasem volat:

"Věřím! Věřím! Kriste! Zázrak!"

A necítil ani, že mu Petronius zahalil hlavu tógou.

Zdálo se mu, že to smrt nebo bolest jej připravuje

o zrak. Nedíval se, neviděl. Zmocnil se ho pocit jakési

strašné prázdnoty. V hlavě mu zůstala jen jediná myš-

lenka, ústa opakovala nepříčetně jen:

"Věřím! Věřím! Věřím!"

Vtom amfiteátr ztichl. Augustiáni povstali jako

jeden muž ze svých míst, protože v aréně se stalo něco

neobyčejného. Pokorný a se smrtí se smířivší Lyg,

když spatřil na rozích divoké bestie svou královnu, vy-

skočil jako zasažený živým plamenem, nahrbil se v zá-

dech a rozběhl se šikmo proti rozdivočelému zvířeti.

Ze všech prsou se ozval krátký výkřik úžasu, po-

tom však nastalo hluboké ticho. Lyg doběhl v okamži-

ku k rozlícenému býku a uchopil jej za rohy.

"Podívej se!" zvolal Petronius a strhl tógu z Vini-

ciovy hlavy.

Vinicius se zvedl, zvrátil nazad tvář, bledou jak

plátno, a zahleděl se skelným, nevnímajícím pohledem

na arénu.

Ve všech hrudích se zatajil dech. V amfiteátru by

bylo možno slyšet letící mouchu. Lidé nechtěli věřit

svým vlastním očím. Co je Řím Římem, neviděli ještě

nic takového.

Lyg držel divoké zvíře za rohy. Jeho chodidla se

zabořila až nad kotníky do písku, záda se ohnula jako

napjatý luk, hlava se schovala mezi ramena, svaly na

pažích vystoupily tak, že kůže pod jejich náporem té-

měř pukala, ale přece jen býka zastavil. A člověk a zví-

ře teď ustrnuli v takové nehybnosti, že se divákům

zdálo, že vidí nějaký obraz, představující Herkulovy

nebo Theseovy činy, anebo sousoší vytesané do kame-

ne. V tom zdánlivém klidu bylo však vidět strašlivé

553

vypětí dvou zápasících sil. Tur se stejně jako člověk

zabořil nohama do písku a jeho tmavé, huňaté tělo se

nahrbilo tak, že se podobalo obrovské kouli. Kdo se

vyčerpá první? Kdo první padne? To byla otázka, která

byla teď pro diváky, libující si v zápasech, důležitější

než jejich vlastní osud, než celý Řím a jeho světovláda.

A Lyg byl teď pro ně polobohem, hodným uctívání

a pomníků. Dokonce i caesar povstal. On a Tigellinus,

když slyšeli o síle tohoto člověka, úmyslně zchystali

tuto podívanou, říkajíce si výsměšně: "Ať tedy ten

Krotónobijce přemůže tura, kterého mu vybereme."

Teď však zírali užasle na obraz, který se jim naskýtal,

jako by nemohli uvěřit, že je to skutečnost. V amfite-

átru bylo vidět lidi, kteří zvedli ruce a strnuli v této

pozici. Jiným zase zalil čela pot, jako by sami zápasili

se zvířetem. V cirku bylo slyšet jen syčení plamenů

v lampách a šelest uhlíků opadávajících z pochodní.

Hlasy odumřely divákům na rtech, zato však srdce bu-

šila v hrudích, jako by je chtěla rozervat. Všem se zdá-

lo, že boj trvá už celé věky.

A člověk a zvíře stáli ještě pořád ve strašném vy-

pětí, řekl bys, vraženi do země.

Vtom se z arény ozvalo duté zaryčení, podobající

se stenu, a ze všech úst se ozval výkřik. Pak nastal

opět klid. Lidé si myslili, že sní: nestvůrná býkova hla-

va se začala v barbarových rukou otáčet.

Lygova tvář, krk a paže zrudly jako purpur, záda

se nahrbila ještě víc. Bylo vidět, že sbírá zbytky svých

nadlidských sil, ale že mu už nadlouho nevystačí.

Stále dutější, chrčivější a stále bolestnější turovo

ryčení se mísilo se sípavým dechem obrovy hrudi.

Hlava zvířete se otáčela stále více a z tlamy vylezl

dlouhý zpěněný jazyk.

Ještě chvíli, a k uším blíže sedících diváků dolétl

jakoby praskot lámaných kostí. A vtom se zvíře svalilo

se zakrouceným krkem na zem.

Obr strhl mžikem provazy z jeho rohů, a zvednuv

dívku na ruce, začal rychle oddechovat.

554

Obličej mu zbledl, vlasy se slepily potem, záda

a paže byly jakoby oblity vodou. Chvíli stál jako napůl

smyslů zbavený, pak však pozvedl zrak a zahleděl se

na diváky.

A amfiteátr zešílel.

Zdi budovy se otřásaly křikem několika desítek

tisíc diváků. Od chvíle, co začaly hry, nepamatoval ni-

kdo takové nadšení. Ti, kdož seděli ve vyšších řadách,

opustili svá místa, sestupovali dolů a tlačili se v prů-

chodech mezi lavicemi, aby si mohli siláka lépe pro-

hlédnout. Odevšad se ozvaly hlasy žádající milost, váš-

nivé, naléhavé hlasy, které se brzy změnily v jediné

volání. Obr se teď stal drahý tomuto lidu, libujícímu si

ve fyzické síle, stal se nejdůležitější osobou v Římě.

Ursus pochopil, že dav se domáhá, aby mu byl da-

rován život a vrácena svoboda, ale jemu nešlo zřejmě

jen o sebe. Chvíli se rozhlížel kolem dokola, pak při-

stoupil k caesarovu pódiu, a kolébaje dívčiným tělem

na natažených rukou, vzhlédl vzhůru s výrazem nalé-

havé prosby v očích, jako by chtěl říci:

"Nad ní se slitujte! Ji zachraňte! Já jsem to učinil

kvůli ní!"

Diváci pochopili velmi dobře, co žádá. Při pohledu

na dívku v bezvědomí, vypadající ve srovnání s obrov-

ským Lygovým tělem jako dítě, zmocnilo se davů, rytí-

řů i senátorů dojetí. Její droboučká postava, bílá, jako-

by vytesaná z alabastru, její mdloby, obrovské nebez-

pečí, z něhož ji obr vysvobodil, a konečně i její krása

a jeho oddanost otřásly srdci lidí. Někteří se domníva-

li, že to otec žebrá o slitování nad dítětem. A soucit

vyšlehl pojednou jako plamen. Lidé měli už dost krve,

dost smrti, dost mučení. Hlasy, seškrcené slzami, po-

čaly volat o milost pro oba.

Ursus postupoval zatím po obvodu arény, a kolé-

baje neustále dívkou na rukou, prosil těmito pohyby

i očima o její život. A vtom vyskočil ze svého místa

Vinicius, přeskočil hrazení, dělící první místa od aré-

ny, přiběhl k Lygii a zakryl tógou její nahé tělo.

555

Pak si roztrhl tuniku na prsou, odhalil jizvy, kte-

ré mu zůstaly po zraněních v arménské válce, a vztáhl

ruku k lidu.

V tom okamžiku přesáhlo vytržení davů vše, co

dosud amfiteátr kdy viděl. Lidé začali dupat a výt.

Hlasy, volající o milost, byly už doslova výhružné. Lid

se přimlouval už nejen za atleta, nýbrž stavěl se i na

obranu děvčete, vojáka a jejich lásky. Tisíce diváků se

otočily k caesarovi se záblesky hněvu v očích a se za-

ťatými pěstmi. Ale caesar otálel a váhal. Po pravdě

řečeno, k Viniciovi nenávist necítil a na Lygiině

smrti mu vůbec nezáleželo, ale bylo by mu milejší vi-

dět dívčino tělo rozpárané býčími rohy nebo rozsápané

tesáky šelem. Jak jeho krutost, tak i jeho zvrhlá před-

stavivost a zvrhlé choutky nacházely v takových podí-

vaných jakousi rozkoš. A lid ho o ni chtěl připravit. Při

tomto pomyšlení se v jeho otylé tváři objevil hněv.

Jeho ješitnost mu bránila podrobit se vůli davů, ale

zároveň se pro svou vrozenou zbabělost neodvažoval

zprotivit se jí.

Začal se tedy rozhlížet kolem, zda aspoň mezi au-

gustiány nespatří palce mířící na znamení smrti

k zemi. Avšak Petronius držel dlaň zvednutou vzhůru

a díval se mu do tváře téměř vyzývavě. Pověrčivý, ale

náladám podléhající Vestinus, který se bál duchů, ale

nebál se lidí, dával znamení milosti. Totéž činil senátor

Scaevinus, totéž Nerva, totéž Tullius Senecio, totéž

starý, slavný vojevůdce Ostorius Scapula, totéž Antis-

tius, totéž Piso a Vetus, Crispinus a Minucius Ther-

mus, Pontius Telesinus i vážený, lidem ctěný Thrasea.

Když to caesar viděl, sňal z oka smaragd, tváře se po-

hrdavě a uraženě. Vtom se však k němu naklonil Ti-

gellinus, jemuž šlo o to, aby prosadil smrt na zlost Pet-

roniovi, a řekl:

"Nepovol, božský! Máme praetoriány."

Tu se Nero otočil tím směrem, kde stál velitel

praetoriánů, drsný Subrius Flavius, oddaný mu dosud

celým srdcem, a spatřil neobyčejnou věc: tvář starého

556

tribuna byla hrozivá, ale zalita slzami a ruku měl

zvednutu na znamení milosti.

Davů se zatím zmocňoval vztek. Zpod dupajících

nohou se zvedla oblaka prachu a zahalila amfiteátr.

Mezi voláním se ozývaly hlasy: "Ahenobarbus! Mat-

kovrah! Žhář!"

Nero se polekal. Lid byl v cirku všemocným pá-

nem. Dřívější caesarové, zvláště Caligula, se občas od-

važovali jednat proti jeho vůli, to však vyvolávalo

vždycky nepokoje, při nichž docházelo i k prolévání

krve. Avšak Nero byl v jiné situaci. Jednak jako ko-

mediant a zpěvák potřeboval přízeň lidu, za druhé

chtěl mít lid na své straně proti senátu a patriciům,

a konečně po požáru Říma se ho snažil stůj co stůj

získat a svést jeho hněv na křesťany. Pochopil koneč-

ně, že protivit se ještě déle přání lidu bylo by přímo

nebezpečné. Rozruch, který začal v cirku, mohl by za-

chvátit celé město a mít nedozírné následky.

Pohlédl tedy ještě jednou na Subria Flavia, na

centuriona Scaevina, senátorova příbuzného, na vojá-

ky, a když viděl všude svraštělá obočí, dojaté tváře

a oči upřené na sebe, dal znamení milosti.

V tu chvíli se odshora až dolů rozehřměl potlesk.

Lid si už byl jist životem odsouzenců, protože od toho

okamžiku přecházeli do jeho péče a ani caesar by se

neodvažoval pronásledovat je ještě svou pomstou.

KAPITOLA 24

Čtyři Bithyňané nesli opatrně Lygii do Petroniova

domu a Vinicius a Ursus šli vedle a pospíchali, aby

Lygii mohli co nejdříve odevzdat do rukou řeckého lé-

kaře. Šli mlčky, protože po tom, co se dneska stalo,

nebyli s to rozmlouvat. Vinicius byl ještě stále jakoby

napůl zbaven smyslů. Opakoval si znovu a znovu, že

Lygie je zachráněna, že jí už nehrozí ani vězení, ani

557

smrt v cirku, že jejich utrpení skončilo jednou provždy

a že si ji odvádí domů a už nikdy se od ní neodloučí.

A zdálo se mu, že je to spíše počátek jakéhosi jiného

života nežli skutečnost. Co chvíli se nakláněl nad ote-

vřenou lektikou a hleděl na tu milovanou tvář, která

ve světle měsíce vypadala, jako by spala, a říkal si

v duchu: "Je to ona! Kristus ji zachránil!" Vzpomněl si

také, že do spoliaria, kam oba s Ursem Lygii odnesli,

přišel jakýsi neznámý lékař a ujistil ho, že dívka žije

a bude žít. Při tomto pomyšlení cítil takový nápor ra-

dosti v hrudi, že v některých okamžicích ztrácel vědo-

mí a musil se opřít o Ursovu paži, protože nebyl s to jít

vlastními silami. A Ursus hleděl k nebi, posetému

hvězdami, a modlil se.

Šli rychle ulicemi, na nichž nově postavené bílé

domy svítily jasně v měsíčním světle. Město bylo

prázdné. Jen tu a tam zpívaly a tančily skupinky lidí,

ověnčených břečťanem, za zvuků fléten před portiky,

užívajíce nádherné noci a svátků, které trvaly už od

počátku her. Teprve když už byli nedaleko domu, pře-

stal se Ursus modlit a potichu, jako by se bál, že vzbudí

Lygii, se rozhovořil:

"Pane, to Spasitel ji zachránil před smrtí. Když

jsem ji uviděl na rozích tura, uslyšel jsem v nitru hlas:

Braň ji! A to byl určitě Beránkův hlas. Vězení vyčerpa-

lo mé síly, ale on mi je na tu chvíli vrátil a on vnukl

tomu drsnému lidu, aby se jí ujal. Staň se vůle jeho!"

A Vinicius odpověděl:

"Budiž pochváleno jméno jeho!"

Ale dále už nebyl mocen slova, protože pojednou

ucítil, že se mu v prsou vzdouvá nesmírný pláč. Zmoc-

nila se ho neodolatelná touha vrhnout se k zemi a dě-

kovat Spasiteli za zázrak a milosrdenství.

Zatím však už došli domů. Služebnictvo, o všem

zpravené otrokem vyslaným napřed, vyběhlo jim

vstříc. Pavel z Tarsu obrátil ještě kdysi v Antiu většinu

těchto lidí. Viniciovo trápení znali velmi dobře, a tak

jejich radost při pohledu na oběti, vyrvané Neronově

558

zlobě, byla obrovská a vzrostla ještě více, když lékař

Theokles prohlédl Lygii a prohlásil, že neutrpěla žád-

né těžké zranění a že se uzdraví, až přejde slabost způ-

sobená vězeňskou horečkou.

Z bezvědomí se probudila ještě téže noci. Když se

vzbudila v nádherném cubiculu, osvětleném korint-

skými lampami a naplněném vůní verbeny, nevěděla,

kde je a co se s ní děje. V paměti jí zůstala chvíle, kdy

ji přivazovali k rohům býka, spoutaného řetězy, a když

teď viděla nad sebou Viniciův obličej, ozářený příjem-

ným barevným světlem, soudila, že snad už nejsou na

zemi. Myšlenky se jí v zesláblé hlavě ještě zamlžovaly;

zdálo se jí docela přirozené, že se pro její únavu a sla-

bost cestou do nebe někde zastavili. Protože však necí-

tila žádnou bolest, usmála se na Vinicia a chtěla se ho

zeptat, kde jsou, ale ze rtů se ozval jen tichý šepot,

z něhož Vinicius sotva vyrozuměl své jméno.

Poklekl tedy k ní, položil jí zlehka ruku na čelo

a řekl:

"Kristus tě zachránil a vrátil mi tě!"

Její rty se opět pohnuly nesrozumitelným šeptem,

po chvíli však zavřela oči, prsa se vzedmula lehkým

povzdechem a Lygie upadla do hlubokého spánku, kte-

rý lékař Theokles očekával a po němž předpovídal

uzdravení.

Vinicius však setrval na kolenou u ní, pohroužen

do modlitby. Srdce mu tálo tak obrovskou láskou, že

docela zapomněl na vše kolem sebe. Theokles vešel

několikrát do cubicula, několikrát se za poodhrnutou

záclonou objevila zlatovlasá hlava Euniké, nakonec

začali křičet jeřábi chovaní v zahradách, zvěstujíce za-

čátek nového dne, ale on ještě stále objímal v duchu

Kristovy nohy a neviděl a neslyšel, co se kolem něho

děje; jeho srdce se změnilo v obětní plamen díkůvzdá-

ní a Vinicius byl pohroužen ve vytržení, ještě zaživa

napůl nanebevzatý.

559

KAPITOLA 25

Petronius, protože nechtěl po osvobození Lygie dráždit

caesara, odebral se spolu s ostatními augustiány na

Palatin. Chtěl si poslechnout, o čem tam budou mluvit,

ale především zjistit, zda Tigellinus nevymyslí něco

nového na Lygiino zničení. I ona i Ursus byli teď sice

určitým způsobem pod péčí lidu a nikdo teď nemohl na

ně vztáhnout ruku bez nebezpečí nepokojů, ale protože

Petronius věděl, jakou nenávistí k němu plane vše-

mocný praefekt praetorie, pokládal za možné, že Tigel-

linus, protože se prostě nemůže dostat na kobylku

jemu, bude se snažit, aby pomstu uskutečnil jakýmkoli

způsobem na jeho synovci.

Nero byl nahněvaný a podrážděný, protože před-

stavení skončilo docela jinak, než jak si přál. Na Pet-

ronia nechtěl zpočátku ani pohlédnout, ale ten, neztrá-

ceje chladnokrevnost, přistoupil k němu s veškerou

nenuceností arbitra elegantiae a řekl mu:

"Víš, božský, co mi napadá? Napiš píseň o panně,

kterou rozkaz vládce světa odvazuje z rohů divokého

tura a vrací jejímu milenci. Řekové mají citlivá srdce

a jsem přesvědčen, že taková píseň je okouzlí."

Neronovi se přes všechnu jeho podrážděnost ta

myšlenka zalíbila, a to dokonce ze dvou příčin: jednak

jako námět k písni, jednak proto, že v ní mohl oslavo-

vat sám sebe jako velkomyslného světovládce. Zahle-

děl se tedy na chvíli na Petronia a pak řekl:

"Ano! Máš pravdu! Ale což se hodí, abych zpíval

o vlastní dobrotě?"

"Nemusíš se jmenovat. Každý v Římě uhádne tak

jako tak, oč jde, a z Říma se šíří zvěsti do celého svě-

ta."

"A jsi si jist, že se to v Achaji bude líbit?"

"U Polluxe!" zvolal Petronius.

A odešel spokojen, protože teď měl už jistotu, že

Nero, jehož celý život byl přizpůsobováním skutečnos-

560

ti literárním nápadům, nebude si chtít pokazit ná-

mět a sváže tím ruce Tigellinovi. Nezměnilo to však

jeho úmysl vypravit Vinicia z Říma, jakmile jen tomu

nebude na překážku Lygiino zdraví. A proto, když ho

příští den spatřil, řekl mu:

"Odvez ji na Sicílii. Přihodilo se něco takového, že

od caesara vám nic nehrozí, ale Tigellinus je schopen

užít třeba jedu, ne-li z nenávisti k vám, tedy z nenávis-

ti ke mně."

Vinicius se tomu usmál a odpověděl:

"Lygie byla na rozích divokého tura, a přece ji

Kristus zachránil."

"Tak mu obětuj sto býků," odpověděl s nádechem

netrpělivosti Petronius, "ale nenuť ho, aby ji zachraňo-

val podruhé... Vzpomínáš si, jak Aiolos přijal Odys-

sea, když se vrátil a prosil ho podruhé o příznivý vítr?

Bozi se neradi opakují."

"Až se uzdraví," odpověděl Vinicius, "odvezu ji

k Pomponii Graecině."

"A uděláš tím líp, že Pomponia je nemocná. Říkal

mi to Aulův příbuzný, Antistius. Tady se mezitím ode-

hrávají takové věci, že lidé na vás zapomenou,

a v dnešní době jsou nejšťastnější ti, na které se zapo-

mnělo. Kéž vám Fortuna bude v zimě sluncem a v létě

stínem!"

Po těchto slovech zanechal Vinicia jeho štěstí

a šel se zeptat Theokla na Lygiino zdraví, a zda to pře-

žije.

Lygii však už nehrozilo nebezpečí. V podzemí, ze-

sláblou vězeňskou horečkou, byl by ji sklátil zatuchlý

vzduch a nepohodlí, ale teď byla obklopena nejcitlivěj-

ší péčí a nejen dostatkem, nýbrž dokonce přepychem.

Na Theoklův rozkaz ji po dvou dnech počali vynášet

do zahrad kolem villy a tam pobývala dlouhé hodiny.

Vinicius věnčil její lektiku sasankami a především ko-

satci, aby jí to připomínalo atrium v Aulově domě.

Skryti ve stínu košatých stromů, rozmlouvali nejed-

nou, držíce se za ruce, o minulých bolestech a minu-

561

lých úzkostech. Lygie mu říkala, že Kristus ho úmysl-

ně vedl utrpením, aby změnil jeho duši a pozvedl ji

k sobě, a Vinicius cítil, že je to pravda a že v něm

nezůstalo nic z bývalého patricia, který neuznával jiný

zákon než vlastní vůli. Ale v tom vzpomínání nebylo

nic hořkého. Oběma se zdálo, že se nad jejich hlavami

převalila celá léta a že ta strašná minulost je už daleko

za nimi. Zaplavoval je klid a pokoj, jaký dosud nikdy

nepoznali. Blížil se k nim a vtahoval je do sebe jakýsi

nový, nanejvýš blažený život. Ať si v Římě šílel caesar,

ať si naplňoval svět hrůzou, oni, cítíce nad sebou

ochrannou ruku stokrát mocnější, nebáli se už jeho

zloby ani jeho šílených nápadů, jako by přestal být pá-

nem jejich života a smrti. Jednou, kolem západu

slunce, uslyšeli ze vzdálených vivárií řev lvů a jiných

divokých šelem. Kdysi se při těchto hlasech zmocňo-

vala Vinicia úzkost, jako by to byla zlá věštba. Teď se

jen s úsměvem podívali na sebe a pak pozvedli oči

k večerním červánkům. Někdy Lygie, která byla ještě

hodně slabá a nemohla ještě sama chodit, usínala

v zahradním tichu a Vinicius pak u ní bděl, pozoroval

její spící obličej a říkal mimoděk, že to už není ta Ly-

gie, kterou poznal u Aulů. Vězení a nemoc setřely po-

někud její krásu. Tenkrát, když ji vídal u Aulů, i poz-

ději, když ji přišel unést do Miriamina domu, byla

krásná jako socha a jako květ zároveň. Teď byla její

tvář téměř průsvitná, paže zhubly, tělo působením ne-

moci vychrtlo, rty zbledly, a dokonce i oči se zdály

méně modré než kdysi. Zlatovlasá Euniké, která jí při-

nesla květiny a drahocenné tkaniny na přikrytí nohou,

vypadala vedle ní jako kyperská bohyně. Estét Petro-

nius se marně nutil, aby na ní našel bývalý půvab,

a krče rameny, myslil si v duchu, že tento stín z elysij-

ských niv věru nestál za všechno to úsilí, za ty bolesti

a za to utrpení, které z Vinicia div život nevysálo.

Avšak Vinicius, který teď miloval její duši, miloval ji

tím více, a když bděl nad spící Lygií, zdálo se mu, že

bdí nad celým světem.

562

KAPITOLA 26

Zpráva o zázračném Lygiině zachránění se rychle roz-

nesla mezi zbytky křesťanů, kteří se dosud vyhnuli

pronásledování. Vyznavači se počali scházet, aby viděli

tu, na níž se jasně projevilo Kristovo milosrdenství.

První přišel mladý Nazarius s Miriam, u nichž se do-

sud skrýval apoštol Petr, a po nich se hrnuli i ostatní.

Všichni, spolu s Viniciem, s Lygií a s křesťanskými

Petroniovými otroky, poslouchali soustředěně Ursovo

vyprávění o hlasu, který se ozval v jeho nitru a přiká-

zal mu bojovat s divokým zvířetem. A všichni odchá-

zeli s novou vírou a s nadějí, že Kristus nedovolí vyhu-

bit na zemi všechny své vyznavače dříve, dokud sám

nepřijde ke strašnému soudu. A tato naděje posilovala

jejich srdce, protože pronásledování pořád neustávalo.

Na kohokoli ukázalo veřejné mínění jako na křesťana,

toho městští vigilové odváděli okamžitě do vězení. Je

pravda, obětí bylo už méně, protože největší část vy-

znavačů už pochytali a umučili a ostatní buď odešli

z Říma, chtějíce přečkat bouři ve vzdálených provinci-

ích, anebo se pečlivě ukrývali a neodvažovali se schá-

zet ke společným modlitbám jinde než v harenariích

za městem. Přesto však ještě po nich slídili, a i když

hry skončily, schovávali si je pro příští anebo je odsu-

zovali případ po případu. Třebaže římský lid už nevě-

řil, že by křesťané byli původci požáru města, přece jen

je prohlásili za nepřátele lidstva a státu a edikt proti

nim měl stále původní platnost.

Apoštol Petr se dlouho neodvažoval ukázat se

v Petroniově domě, konečně však jednou večer ozná-

mil Nazarius přece jen jeho příchod. Lygie, která už

mohla chodit, i Vinicius mu vyběhli naproti a začali

mu objímat nohy. Apoštol se s nimi vítal s dojetím o to

větším, že mu už nezůstalo mnoho oveček v jeho stádu,

jehož vedením ho Kristus pověřil a nad jehož osudem

teď plakalo jeho velké srdce. A proto, když mu Vini-

563

cius řekl: "Pane! To kvůli tobě mně ji Spasitel vrátil,"

odpověděl Petr: "Vrátil ti ji pro tvou víru a proto, aby

neumlkla všechna ústa, která vyznávají jeho jméno."

A zřejmě myslil v tomto okamžiku na ty tisíce svých

dětí rozsápaných divokou zvěří, na ty kříže, jimiž byly

přeplněny arény, a na ty ohnivé sloupy v zahradách

"Šelmy", protože vyslovil tato slova pln nesmírného

žalu. Vinicius a Lygie si také všimli, že jeho vlasy zbě-

lely už docela, že celá jeho postava se přihrbila a že má

v obličeji tolik smutku a utrpení, jako by byl prodělal

všechny ty bolesti a muka která prodělaly oběti Nero-

nova vzteku a šílenství. Avšak oba už chápali, že po-

drobil-li se mučednické smrti sám Kristus, nesmí se jí

vyhýbat nikdo. Přesto však jim drásal srdce pohled na

apoštola, shrbeného pod břemenem let, utrpení a bo-

lesti. A tak Vinicius, který chtěl už za několik dnů od-

vézt Lygii do Neapole, kde se měli setkat s Pomponií

a odkud měli pokračovat v cestě dále na Sicílii, začal

ho prosit, aby opustil Řím s nimi.

Avšak apoštol mu položil ruku na hlavu a odpově-

děl:

"Slyším v duši slova Páně, který mi řekl u jezera

Tiberiadského: ,Když jsi byl mladší, opásal ses a cho-

díval jsi, kams chtěl, ale když zestárneš, vztáhneš ruce

své a jiný tě opáše a povede tě, kam ty chtíti nebudeš!'

Je proto správné, abych šel za stádem svým."

A když umlkli, protože nerozuměli, co říká, dodal:

"Blíží se ke konci mé utrpení, ale pohostinství

a odpočinutí najdu teprve v domu Páně."

Pak je oslovil:

"Nezapomínejte na mne, protože jsem vás miloval,

tak jako otec miluje své děti, a cokoli v životě činiti

budete, čiňte ke slávě Pána."

Při těchto slovech vztáhl nad ně své staré, roztře-

sené ruce a požehnal jim. Oni se k němu vinuli, proto-

že cítili, že je to možná poslední požehnání, kterého se

jim dostává z jeho rukou.

Bylo jim však souzeno, aby ho spatřili ještě jed-

564

nou. O několik dnů později přinesl Petronius z Palati-

nu hrozivé zprávy. Zjistili tam, že jeden z caesarových

propuštěnců je křesťan, a našli u něho listy apoštolů

Petra a Pavla z Tarsu a také listy Jakubovy, Judovy

a Janovy. Tigellinus věděl už předtím, že Petr je

v Římě, domníval se však, že zahynul s tisíci ostatními

vyznavači. Teď však vyšlo najevo, že oba hlavní před-

stavitelé nové víry jsou dosud naživu a žijí v Římě.

Bylo tedy rozhodnuto vypátrat je a polapit stůj co stůj,

protože se na Palatinu domnívali, že teprve s jejich

smrtí budou vytrženy poslední kořeny nenáviděné

sekty. Petronius slyšel od Vestina, že sám caesar vydal

rozkaz, aby Petr a Pavel z Tarsu byli do tří dnů v Ma-

mertinském vězení, a že byly vyslány celé oddíly prae-

toriánů, aby prohledali všechny domy na Zátibří.

Když to Vinicius uslyšel, rozhodl se, že půjde

apoštola varovat. Večer si oba s Ursem oblékli galské

pláště, zakrývající obličej, a vypravili se do Miriamina

domu, ležícího na samém konci zatiberské části města,

pod úpatím Janiculského pahorku, kde Petr bydlil.

Cestou viděli domy obstoupené vojáky, které vedli ja-

císi neznámí lidé. Čtvrť byla zneklidněna a místy se

shlukovaly hloučky zvědavců. Tu a tam vyslýchali cen-

turioni chycené vězně, vyptávajíce se jich na Petra Ši-

mona a na Pavla z Tarsu.

Ursus a Vinicius však předběhli vojáky a došli

šťastně do Miriamina bytu, kde našli Petra obklopené-

ho hrstkou věrných. Timotheus, pomocník Pavla

z Tarsu, a Linus byli také po apoštolově boku.

Po zprávě o blížícím se nebezpečí Nazarius vše-

chny vyvedl skrytým průchodem k zahradním vrát-

kům a pak do opuštěných kamenolomů, vzdálených

několik set kroků od Ianiculské brány. Ursus musil

přitom nést Lina, jehož kosti, polámané při mučení,

dosud nesrostly. Jakmile se však octli jednou v podze-

mí, cítili se v bezpečí a při světle kahance, který Naza-

rius rozsvítil, začali se potichu radit, jak zachránit ži-

vot apoštolovi, který jim byl všem drahý.

565

"Pane," řekl mu Vinicius, "ať tě zítra za úsvitu vy-

vede Nazarius z města k Albským vrchům. Tam tě pak

vyhledáme a vezmeme s sebou do Antia, kde čeká loď,

která nás dva má odvézt do Neapole a na Sicílii. Bude

to šťastný den a hodina, kdy vstoupíš do mého domu

a požehnáš mému krbu."

Ostatní ho poslouchali plni radosti a naléhali na

apoštola:

"Skryj se, náš pastýři, protože v Římě se neudržíš.

Uchovej věčnou pravdu, aby nezahynula zároveň

s námi a s tebou. Poslechni nás, prosíme tě jako otce!"

"Udělej to ve jménu Kristově!" volali jiní a chytali

se jeho šatu.

On však odpověděl:

"Mé děti! Kdož ví, kdy mi Pán určí konec života?"

Avšak neřekl, že neodejde z Říma, a sám váhal, co

má dělat, protože už dávno se do jeho nitra vkradla

nejistota, ba dokonce i strach. Jeho stádo bylo rozprá-

šeno, jeho dílo zbořeno, církev, která před požárem

města bujela jako nádherný strom, byla mocí "Šelmy"

obrácena v prach. Nezůstalo nic než slzy, nic než vzpo-

mínky, muka a smrt. Setba vydala bohatou úrodu, ale

satan ji vdupal do země. Zástupy andělů nepřispěchaly

na pomoc hynoucím a Nero se stále roztahuje a vládne

nad světem, strašný, mocnější než kdykoli předtím,

pán všech moří a všech zemí. Rybář boží už nejednou,

když byl sám, vztahoval ruce k nebi a ptal se: "Pane!

Co mám činit? Jak to mohu vydržet? A jak mám já,

bezmocný stařec, bojovat s tou nesmírnou mocí Zlého,

jemuž jsi dovolil vládnout a vítězit?"

A volal to z hlubin nesmírné bolesti, opakuje v du-

chu: "Není už oněch ovcí, které jsi mi přikázal pást,

není už tvé církve, prázdnota a smutek vládne ve tvém

městě, co tedy mi teď rozkážeš? Mám tady zůstat, ane-

bo vyvést zbytek stáda, abychom někde za mořem

chválili v úkrytu tvé jméno?"

Váhal. Věřil, že živá pravda nezahyne a musí zví-

tězit, ale někdy si myslil, že nenadešel ještě její čas,

566

který nadejde teprve tehdy, až Pán sestoupí na zemi

v den soudu ve slávě a v moci stokrát větší, než je moc

Neronova.

Často se mu zdálo, že opustí-li Řím, půjdou jeho

věrní za ním a on je pak zavede až tam někam daleko,

do stinných galilejských hájů, k tiché tůni Tiberiad-

ského jezera, k pastýřům, mírným jako holubice nebo

ovečky, které se tam pasou na lukách porostlých ma-

teřídouškou a nardem. A rybářova srdce se zmocňova-

la stále silnější touha po klidu a odpočinku, stále větší

stesk po jezeru a po Galileji, častěji a častěji se starco-

vy oči naplňovaly slzami.

Kdykoli se však už na chvíli rozhodl, znovu ho na-

plňoval nenadálý strach a neklid. Jak může opustit

toto město, v němž vsáklo do země tolik mučednické

krve a kde tolik umírajících úst vydávalo svědectví

o pravdě? Má se snad on jediný vyhnout tomu všemu?

A co pak odpoví Pánu, až uslyší slova: "Hle, oni zemřeli

za víru svou, a ty jsi utekl?"

Celé noci a dny prožíval ve starostech a v zármut-

ku. Ostatní, které rozsápali lvi, které přibíjeli na kříže,

které spálili v caesarových zahradách, zesnuli po

chvilce muk v Pánu, avšak on spát nemohl a cítil větší

muka, než byla ta, která vymýšleli katané pro oběti.

Střechy domů bělely už často úsvitem a on ještě stále

volal z hloubi zarmouceného srdce:

"Pane, proč jsi mi přikázal přijít sem a v tomto

pelechu Šelmy založit město tvé?"

Čtyřiatřicet let, od smrti svého Pána, nepoznal

odpočinek. S holí v ruce obcházel svět a hlásal "dobrou

novinu". Cestování a útrapy vyčerpaly jeho síly, a když

konečně v tomto městě, které bylo metropolí světa,

upevnil Mistrovo dílo, sežehl je jeden jediný ohnivý

závan Zloby a on viděl, že je nutno začít bojovat znovu.

A jak bojovat! Na jedné straně caesar, senát, lid, legie,

poutající železnou obručí celý svět, nespočetná města,

nespočetné země, moc, jakou dosud lidské oko nevidě-

lo, a na druhé straně on, věkem a prací tak udolaný, že

567

jeho chvějící se ruce unesly už sotva poutnickou hůl.

Proto si někdy říkával, že jemu už není souzeno

měřit síly s caesarem Romy, že to může učinit už jen

sám Kristus.

Všechny tyto myšlenky probíhaly jeho ustaranou

hlavou, když teď naslouchal prosbám poslední hrstky

svých věrných. A oni, obklopujíce ho stále těsnějším

kruhem, opakovali prosebnými hlasy:

"Skryj se, Rabbi, a také nás vyveď z moci Šelmy."

I Linus sklonil před ním nakonec svou utrápenou

hlavu.

"Pane," řekl, "tobě přikázal Spasitel, abys pásl

jeho ovce, ale tady už nejsou nebo zítra už nebudou, jdi

tedy tam, kde je ještě najdeš. Žije přece ještě slovo

boží v Jeruzalémě, v Antiochii, v Efesu a v jiných měs-

tech. Čeho dosáhneš, když zůstaneš v Římě? Jestliže

padneš, jen posílíš triumf Šelmy. Janovi neurčil Pán

konec života, Pavel je římský občan a bez soudu ho

nemohou trestat, jestliže se však rozběsní pekelná

moc nad tebou, učiteli, pak ti, v nichž srdce už zmalo-

myslnělo, budou se ptát: ,Kdo je tedy nad Nerona?' Ty

jsi skála, na které stojí církev boží. Kaž nám zemřít,

ale nedovol, aby Antikrist zvítězil nad zástupcem bo-

žím, a nevracej se sem dříve, dokud Pán nerozdrtí

toho, jenž prolil nevinnou krev."

"Pohleď na naše slzy!" volali všichni ostatní.

Slzy kanuly i po Petrově tváři. Po chvíli se však

zvedl, vztáhl ruce nad klečící křesťany a řekl:

"Jméno Páně budiž pochváleno a staniž se vůle

jeho!"

KAPITOLA 27

Příští den za úsvitu kráčely po Appiově silnici k rovi-

nám Kampanie dvě tmavé postavy.

Jedna z nich byl Nazarius, druhá apoštol Petr,

568

který opouštěl Řím a v něm své mučené souvěrce.

Obloha na východě se už barvila lehounkým zele-

navým odstínem, jehož spodní okraj se pomalu, ale

stále zřetelněji zbarvoval nádechem šafránu. Stromy

se stříbřitými listy, bílý mramor vill a oblouky vodovo-

dů, táhnoucí se přes rovinu k městu, vystupovaly

z temnoty. Zeleň oblohy se jasnila víc a více a přechá-

zela do zlatova. Pak začal východ růžovět a rozzářil

Albské vrchy, které se objevily zrakům nádherné, na-

fialovělé, jako by byly zbudovány ze samého jasu.

Úsvit se zrcadlil v kapkách rosy chvějících se na

listech stromů. Mlha se rozplývala a odhalovala širší

a širší pohled na rovinu, na domy stojící na ní, na hřbi-

tovy, městečka a hájky, v nichž se bělaly sloupy chrá-

mů.

Silnice byla liduprázdná. Venkované, kteří vozili

do města zeleninu, zřejmě ještě nestačili zapřáhnout

do svých vozíků. Od kamenných desek, jimiž byla sil-

nice vydlážděna až k úpatí hor, odrážel se do ticha

klapot dřevěných sandálů, které měli poutníci na no-

hou.

Pak se v horském sedle objevilo slunce, ale v tém-

že okamžiku zarazil apoštola podivný zjev. Zdálo se

mu, že zlatisté kolo, místo aby stoupalo na obloze výš

a výše, sestoupilo z hor a kutálí se po silnici.

Petr se zastavil a řekl:

"Vidíš tu záři, která se k nám blíží?"

"Nic nevidím," odpověděl Nazarius.

Avšak Petr si zaclonil oči dlaní a ozval se znovu:

"Nějaká postava k nám kráčí ve slunečním svět-

le."

K jejich sluchu však nedolehl sebemenší zvuk

kroků. Kolem bylo naprosté ticho. Nazarius viděl jen,

že se v dálce pohybují stromy, jako by jimi někdo třásl,

a že světlo se rozlévá po rovině do větší a větší šíře.

Zahleděl se udiveně na apoštola.

"Rabbi! Co je ti?" zvolal pln neklidu.

Poutnická hůl vypadla Petrovi z ruky, jeho oči zí-

569

raly nehybně vpřed, ústa byla otevřena, v obličeji se

zračil úžas, radost a vytržení.

Pojednou se vrhl na kolena, ruce vztaženy před

sebe, a z úst se mu vydral výkřik:

"Kriste! Kriste!"

A sklonil hlavu k zemi, jako by líbal něčí nohy.

Mlčení trvalo dlouho. Pak se tichem ozvala starco-

va slova, trhaná vzlykotem.

"Quo vadis, Domine?"

Nazarius odpověď neslyšel, ale Petrův sluch za-

chytil smutný a mírný hlas, který pravil:

"Když ty opouštíš můj lid, jdu do Říma, aby mě

ukřižovali podruhé."

Apoštol ležel na zemi, obličej v prachu, bez hnutí,

beze slova. Nazariovi se užuž zdálo, že omdlel nebo

zemřel, ale Petr konečně vstal, zvedl roztřesenýma ru-

kama poutnickou hůl a beze slova zamířil k sedmi pa-

horkům města.

Když to chlapec viděl, opakoval jako ozvěna:

"Quo vadis, Domine?"

"Do Říma," odpověděl tiše apoštol.

A vrátil se zpět.

Pavel, Jan, Linus a všichni věrní ho přijali s údivem

a s úzkostí o to větší, že právě za úsvitu, brzy po jeho

odchodu, obstoupili praetoriáni Miriamin příbytek

a hledali v něm apoštola. Avšak Petr odpovídal na vše-

chny otázky svých věrných, pln radosti a klidu, jen

těmito slovy:

"Viděl jsem Pána!"

A večer téhož dne se vydal na hřbitov v Ostrianu

učit a křtít ty, kdož se chtěli omýt ve vodě života.

A od toho dne tam chodíval každý den a za ním

tam táhly stále větší zástupy. Zdálo se, že z každé slzy

mučedníků se rodí noví vyznavači a že každé zaúpění

v aréně se odráží ozvěnou v tisících prsou. Caesar se

brodil v krvi, Řím a celý pohanský svět šílel. Ale ti,

570

kdož měli už dost zločinů a šílenství, ti, po nichž se

šlapalo, ti, jejichž život byl pln utrpení a útlaku, všich-

ni utiskovaní, všichni smutní, všichni nešťastní při-

cházeli poslouchat prapodivné vyprávění o Bohu, kte-

rý se dal z lásky k lidem ukřižovat, aby vykoupil jejich

hříchy.

A když nacházeli tohoto Boha, kterého mohli mi-

lovat, nacházeli to, co nemohl dosud nikomu z nich dát

tehdejší svět: štěstí z lásky.

A Petr pochopil, že ani caesar, ani všechny jeho

legie nepřemohou živou pravdu, že ji nezatopí ani slzy,

ani krev a že teprve teď nadchází vítězství. Pochopil

také, proč ho Pán vrátil z cesty: toto město pýchy, zlo-

činu, neřestí a moci začínalo být jeho městem a dvoj-

násobnou metropolí, z níž se rozlévala do světa vláda

nad těly i nad dušemi.

KAPITOLA 28

A konečně se naplnil čas obou apoštolů. Ale jako na

zakončení služby bylo božímu rybáři dáno, aby dokon-

ce ve vězení ulovil ještě dvě duše. Vojáci Processus

a Martinianus, kteří ho hlídali v Mamertinském věze-

ní, přijali křest. Pak nadešla hodina mučení. Nero ne-

byl tehdy v Římě. Rozsudek vynesli Helius a Politeles,

dva propuštěnci, jimž caesar svěřil vládu nad Římem

po dobu své nepřítomnosti. Letitého apoštola napřed

zmrskali, jak to předpisoval zákon, a příští den ho vy-

vedli za městské brány k Vatikánským pahorkům, kde

si měl odpykat trest smrti ukřižováním, jak mu bylo

určeno. Vojáky udivoval dav lidí, kteří se shromáždili

před vězením, protože smrt prostého člověka a k tomu

ještě cizozemce nestála podle jejich mínění za tolik

zájmu, nepochopili ovšem, že tento průvod netvořili

zvědavci, nýbrž vyznavači, kteří chtěli Velkého Apoš-

tola doprovodit na místo trestu. Odpoledne se konečně

571

otevřely brány vězení a Petr se objevil, obklopen oddí-

lem praetoriánů. Slunce se už poněkud sklonilo nad

Ostii a den byl tichý a hezký. Pro jeho veliké stáří

nedali Petrovi nést kříž, soudili totiž, že ho neuzvedne,

a ani mu nesevřeli krk do vidlice, aby mu neznesnad-

ňovali chůzi. Šel nespoután a jeho věrní ho dobře vidě-

li. V okamžiku, kdy se mezi železnými vojenskými

přilbami objevila jeho bílá hlava, ozval se v davu pláč,

avšak vzápětí ustal, protože ve starcově obličeji bylo

tolik pohody a tolik radostného jasu, že všichni pocho-

pili, že to nekráčí na smrt oběť, nýbrž že to jde trium-

fálním pochodem vítěz.

Tak nějak to vypadalo. Rybář, obyčejně pokorný

a shrbený, šel tentokrát vzpřímeně, takže převyšoval

vojáky, a pln důstojnosti. Nikdy neviděli lidé v jeho

držení těla tolik majestátnosti. Mohlo by se zdát, že to

kráčí monarcha, obklopený svým lidem a svými vojá-

ky. Ze všech stran se ozvaly hlasy: "Petr odchází

k Pánu!" Všichni jako by zapomněli, že ho čekají muka

a smrt. Šli slavnostně a soustředěně, ale klidně, proto-

že cítili, že od smrti na Golgotě se dosud nestalo nic

tak velikého a že tak jako tamta smrt vykoupila celý

svět, tak tato smrt má vykoupit toto město.

Lidé na cestě se užasle zastavovali, vidouce toho

starce, a vyznavači jim kladli ruce na ramena a říkali

jim klidným hlasem: "Pohleďte, jak umírá spravedlivý,

který znal Krista a hlásal po světě lásku!" A oni se nad

tím zamýšleli a odcházeli, říkajíce si: "Skutečně, ten

člověk nemohl být nespravedlivý!"

Jak šli, utichal v ulicích křik a hluk. Průvod kráčel

mezi nově postavenými domy, mezi bílými sloupy

chrámů, nad jejichž štíty viselo hluboké, klidné, modré

nebe. Šli v naprostém tichu; jen tu a tam zařinčely

zbraně vojáků nebo se ozval šepot modliteb. Petr jim

naslouchal a obličej se mu rozjasňoval větší a větší

radostí, protože jeho zrak mohl sotva obsáhnout ty ti-

síce vyznavačů. Cítil, že dokončil své dílo, a věděl už, že

pravda, kterou celý život hlásal, zaplaví všechno jako

572

příval vod a že ji už nic nebude moci zadržet. Zaujat

těmito myšlenkami, pozvedl zrak vzhůru a řekl: "Pane,

přikázal jsi mi, abych opanoval toto město, které vlád-

lo světu. Opanoval jsem je tedy. Přikázal jsi mi založit

v něm své sídlo. Založil jsem je tedy. Nyní je to tvé

město, Pane, a já odcházím k tobě, protože jsem již

dost pracoval."

Když kráčel kolem chrámů, hovořil k nim: "Bude-

te chrámy Kristovými." Když se díval na roje lidí,

hemžících se před jeho očima, pravil jim: "Kristovými

služebníky budou vaše děti." A kráčel s pocitem, že

dobyl světa, vědom si svých zásluh, vědom si své moci,

uspokojený, veliký. Vojáci ho vedli přes Triumfální

most, jako by mimoděk potvrzovali jeho triumf, a vedli

ho dále k Naumachii a k cirku. Věrní ze Zátibří se

připojovali k průvodu a zástupy lidu byly tak veliké, že

se centurio, který velel praetoriánům, konečně dovtí-

pil, že vede nějakého velekněze, kolem něhož se shlu-

kují věřící, a příliš malý počet vojáků mu začínal půso-

bit starosti. Avšak z davu se neozval ani jediný výkřik

pobouření nebo vzteku. Obličeje byly zaujaty velikostí

chvíle, vypadaly slavnostně a zvědavě zároveň; někteří

vyznavači si totiž vzpomněli, že při smrti Páně se hrů-

zou rozestoupila země a mrtví vstávali z hrobů, a do-

mnívali se tedy, že i teď dojde možná k nějakým vidi-

telným znamením, která způsobí, že apoštolova smrt

nebude navěky zapomenuta. Jiní si dokonce říkali:

Možná že si Pán zvolí poslední hodinu Petrovu, aby

sestoupil z nebe, jak slíbil, a aby soudil svět. A takto

uvažujíce, poroučeli se Spasitelovu milosrdenství.

Ale všude kolem byl klid. Pahorky vypadaly, jako

by se vyhřívaly a odpočívaly na slunci. Konečně se

průvod zastavil mezi cirkem a Vatikánským pahor-

kem. Vojáci začali kopat jámu, jiní položili na zem

kříž, hřeby a kladiva a čekali, až budou přípravy skon-

čeny. Dav, stále mlčící a soustředěný, poklekl kolem.

Apoštol, hlavu osvětlenu zlatými záblesky, pohlédl

naposled k městu. Opodál, poněkud níže, bylo vidět Ti-

573

ber, lesknoucí se v slunci; na druhém břehu Martovo

pole, nad ním Augustovo mauzoleum, kousek níž

obrovské thermy, které začal Nero právě stavět, ještě

níže Pompeiovo divadlo, za ním částečně viditelná,

částečně zakrytá jinými budovami Saepta Iulia, množ-

ství portiků, chrámů, sloupů, nakupených budov a ko-

nečně tam, v dálce, pahorky, oblepené domy, obrovské

lidské mraveniště, jehož okraje mizely v modravém

oparu, sídlo zločinu, ale i síly, šílenství, ale i řádu, měs-

to, které se stalo hlavou světa, jeho tyranem, ale záro-

veň jeho zákonem a mírem, všemohoucí, nepřemoži-

telné, věčné město.

A Petr, obklopen vojáky, shlížel na toto město tak,

jako shlíží vládce a král na svou říši. A hovořil k němu:

"Jsi vykoupeno a jsi mé." A nikdo, nejen mezi vojáky

hloubícími jámu, do níž měl být vsazen kříž, ale ani

mezi vyznavači netušil, že tu opravdu stojí skutečný

vládce této metropole a že pominou caesarové, převalí

se vlny barbarů, uplynou staletí, ale tento veliký stařec

zde povládne stále.

Slunce se sklonilo ještě níže k Ostii a bylo teď

veliké a rudé. Celá západní část oblohy vzplanula ne-

smírnou září. Vojáci přistoupili k Petrovi, chtějíce ho

svléci.

Avšak on, modle se, vzpřímil se pojednou a vztáhl

vysoko pravici. Kati se zarazili, jako by se zalekli jeho

vzezření; také věřící zadrželi v prsou dech, domnívají-

ce se, že chce promluvit, a kolem se rozhostilo veliké

ticho.

A Petr, stoje na vyvýšeném místě, udělal vztaže-

nou rukou znamení kříže, žehnaje v hodině smrti:

"Urbi et orbi!"

A téhož nádherného večera vedl jiný oddíl vojáků po

Ostijské silnici Pavla z Tarsu k místu zvanému Aquae

Salviae. I za ním šel zástup věřících, které obrátil,

a Pavel, kdykoli poznal někoho, kdo mu byl blíže

574

znám, zastavoval se a rozmlouval s ním, protože jako

s římským občanem jednala s ním stráž ohleduplněji.

Za branou zvanou Tergemina potkal Plautillu, dce-

rušku praefekta Flavia Sabina, a vida, že její mladičký

obličej je zalit slzami, řekl: "Plautillo, dcero spasení

věčného, odejdi v pokoji. Půjč mi jen závoj, jímž mi

zaváží oči v okamžiku, kdy budu odcházet k Pánu."

A vzav od ní závoj, šel dále, tvář tak radostnou jako

dělník, který se vrací domů po dobře vykonané denní

práci. Jeho myšlenky, podobající se Petrovým, byly

klidné a plné pohody jako večerní obloha toho dne. Oči

hleděly zamyšleně na rovinu, která se prostírala před

ním, a na Albské vrchy, zalité světlem. Vzpomínal na

své cesty, na útrapy a práci, na boje, v nichž vítězíval,

na skupiny křesťanů, které založil po všech zemích

a za všemi moři, a usoudil, že si právem zaslouží odpo-

činek. I on dokončil své dílo. Cítil, že jeho setbu vítr

zloby už nerozvěje. Odcházel s jistotou, že v boji, který

jeho pravda vypověděla světu, zvítězí tato pravda,

a duše se mu proto zalévala nevýslovným klidem.

Cesta na místo popravy byla daleká a na svět se

už začal snášet večer. Hory zpurpurověly a jejich úpatí

se začala pozvolna nořit do stínů. Stáda se vracela

domů. Tu a tam šly skupinky otroků s pracovním ná-

řadím přes rameno. Před domy podél silnice si hrály

děti a zvědavě si prohlížely pochodující oddíl vojáků.

A v tom večeru, v tom průzračném zlatém vzduchu byl

nejen klid a pokoj, nýbrž i jakási harmonie, která jako

by stoupala ze země k nebi. A Pavel ji slyšel a srdce se

mu naplňovalo radostí při pomyšlení, že i on k této

hudbě světa přidal jeden tón, který v ní dosud nezněl

a bez něhož byl celý svět jako "cinkající měď a jako

zvučící cimbál".

A vzpomínal na to, jak učil lidi lásce, jak jim říká-

val, že i kdyby rozdali majetek chudým, i kdyby ovlá-

dali všechny jazyky a všechna tajemství, nebudou

znamenat nic, nebudou-li mít v sobě lásku, která je

laskavá, trpělivá, nepůsobí zlo, netouží po poctách, vše-

575

chno snáší, všemu věří, všechno očekává a všechno

přetrvává. Strávil život tím, že učil lidi této pravdě.

A teď si v duchu říkal: "Jaká síla ji odolá a co ji porazí?

Neudusí ji caesar, i kdyby měl dvakrát tolik legií, dva-

krát tolik měst a moří, zemí a národů!"

A šel si pro odměnu jako vítěz.

Průvod opustil konečně hlavní silnici a odbočil

úzkou stezkou na východ k Salvijskému prameni. Na

vřesovištích ležela rudá sluneční záře. U pramene za-

stavil centurio vojáky, protože chvíle popravy nadešla.

Avšak Pavel, přehodiv si přes rameno Plautillin

závoj, jímž si pak chtěl zavázat oči, zvedl naposled

zrak, plný nevýslovného klidu, k věčné podvečerní záři

a modlil se. Ano! Nadešel poslední okamžik, ale on vi-

děl před sebou širokou silnici z červánků, silnici ve-

doucí k nebi, a v duchu si opakoval slova, která kdysi

napsal, když už tušil, že splnil svůj úkol a že se blíží

jeho konec: "Bojoval jsem dobrý boj, víru jsem si za-

choval, svůj úkol jsem splnil, nakonec je mi určen vě-

nec spravedlnosti."

KAPITOLA 29

A Řím šílel jako dřív, takže se zdálo, že toto město,

které si podrobilo svět, začíná nakonec požírat sebe

samo, nemajíc už další hromosvody. Ještě než nadešla

poslední hodina obou apoštolů, přišlo Pisonovo spik-

nutí a po něm tak neúprosná řež nejvyšších římských

hlav, že dokonce i těm, kdož viděli v Neronovi boha,

zdál se Nero nakonec bohem smrti. Na město padl

smutek, v domech a v srdcích zavládl strach, ale porti-

ky se ověnčovaly břečťanem a květinami, protože bylo

zakázáno dávat najevo lítost nad zemřelými. Lidé,

když se ráno probouzeli, kladli si otázku, na koho při-

jde dnes řada. Průvod mrtvých, táhnoucích za caesa-

rem, rostl ze dne na den.

576

Piso zaplatil za spiknutí hlavou a za ním šli Sene-

ca, Lucanus, Faenius Rufus, Plautus Lateranus, Fla-

vius Scaevinus, Afranius Quinctianus i prostopášný

kumpán caesarových šílených nápadů Tullius Senecio,

Proculus a Araricus, Tugurinus i Gratus, Silanus

i Proximus, Subrius Flavius, oddaný kdysi Neronovi

celou duší, i Sulpicius Asper. Jedny hubila jejich vlast-

ní ničemnost, druhé strach, jiné bohatství, další zase

jejich odvaha. Caesar, poděšen množstvím vzbouřen-

ců, obstavil hradby vojskem a držel město jako v obležení,

vysílaje denně do podezřelých domů setníky s rozsud-

ky smrti. Odsouzení se ještě v dopisech plných pochle-

benství ponižovali a děkovali caesarovi za rozsudek,

odkazujíce mu část svých majetků, aby zbytek zachrá-

nili pro své děti. Nakonec se zdálo, že Nero úmyslně

překračuje všechnu míru, aby se přesvědčil, jak dalece

lidé klesli ve své špatnosti a jak dlouho snesou krva-

vou vládu. Po spiklencích byli vybiti jejich příbuzní,

přátelé, ba i jen známí. Obyvatelé nádherných domů,

postavených po požáru, vycházejíce do ulic byli si jisti,

že potkají celé řady pohřbů. Pompeius, Cornelius Mar-

tialis, Flavius Nepos a Statius Domitius zahynuli, byv-

še obžalováni, že dost nemilují caesara; Novius Priscus

proto, že byl Senekovým přítelem; Rufia Crispina zba-

vili práva na oheň a vodu proto, že býval kdysi Pop-

paeiným manželem. Velikého Thraseu zahubila ctnost,

mnoho jich zaplatilo životem svůj urozený původ, do-

konce i Poppaea se stala obětí chvilkového caesarova

hněvu.

A senát se hrbil před strašným vládcem, stavěl na

jeho počest chrámy, přinášel oběti za jeho hlas, věnčil

jeho sochy a jmenoval mu kněze jako bohu. Senátoři

chodili s malou dušičkou na Palatin, kde musili velebit

"Periodonikův" zpěv a šílet s ním v orgiích nahých těl,

vína a květin.

A zatím zdola, z půdy nasáklé krví a slzami, vzrůs-

tala potichu, ale stále mohutněji Petrova setba.

577

KAPITOLA 30

Vinicius Petroniovi:

"Víme i zde, carissime, co se děje v Římě, a co

nevíme, to nám řeknou tvé dopisy. Jestliže hodíš do

vody kámen, vlny se šíří kolem dokola dál a dál; a prá-

vě taková vlna šílenosti a zloby dospěla z Palatinu až

k nám. Caesar poslal Carina, aby se stavil po cestě do

Řecka sem, vyloupil zde města a svatyně a naplnil tak

prázdnou pokladnici. Z lidského potu a z lidských slz

se v Římě staví domus aurea. Je možné, že svět dosud

neviděl tak velikou budovu, ale neviděl dosud ani tak

nesmírné křivdy. Znáš přece Carina. Chilón, dokud

smrtí nevykoupil svůj život, byl mu podoben. Do měs-

teček ležících v našem okolí nepřišli Carinovi lidé

snad jen proto, že v nich nejsou ani chrámy, ani pokla-

dy. Ptáš se, jsme-li v bezpečí. Odpovím ti jen, že jsme

zapomenuti, a to ti musí stačit. Teď právě vidím z por-

tiku, pod nímž píši, naši klidnou zátoku a na ní Ursa

v loďce, jak rozestírá v jasné tůni sítě. Má žena přede

vedle mne červenou vlnu a v zahradách, ve stínu

mandlovníků, zpívají naši otroci. Och, jaký to klid, ca-

rissime, a jaké sladké zapomenutí někdejších úzkostí

a bolestí! Jenže tu příjemnou nit našeho života nepře-

dou Parky, jak píšeš, to nám žehná Kristus, náš milo-

vaný Bůh a Spasitel. Známe smutek a slzy, protože

naše pravda nám přikazuje plakat nad cizím neštěs-

tím, jenže i v těchto slzách je útěcha, vám neznámá, že

totiž jednou, až odplyne čas našeho života, setkáme se

znovu se všemi drahými, kteří zahynuli a ještě mají

zahynout pro boží učení. Pro nás Petr a Pavel neze-

mřeli, nýbrž narodili se do slávy. Naše duše je vidí,

a i když oči pláčí, srdce se radují jejich radostí. Ano,

můj drahý, jsme šťastni štěstím, které nedovede nic

narušit, protože smrt, která znamená pro vás konec

všeho, bude pro nás jen přechodem k ještě většímu

klidu a míru, k ještě větší lásce a radosti.

578

A tak nám tedy ubíhají dny a měsíce v duševní

pohodě. Naši sluhové a otroci věří tak jako my v Krista,

a protože Spasitel přikázal lidem, aby se milovali mi-

lujeme se tedy všichni. Nejednou, když zapadá slunce

anebo když se už ve vodě třpytí měsíc, rozmlouváme

s Lygií o někdejších časech, které nám dnes připadají

jako sen. A když si pomyslím, jak blízko mukám

a smrti byla ta milovaná hlava, která spočívá teď kaž-

dý den na mých prsou, velebím z celého srdce Pána,

protože on jediný ji mohl vyrvat z oněch rukou, za-

chránit ji z arény a vrátit mi ji navždycky. Petronie,

viděl jsi přece, kolik útěchy, kolik vytrvalosti v neštěs-

tí, kolik trpělivosti a odvahy dává toto učení před smr-

tí, přijeď tedy, abys viděl, kolik dává štěstí v obyčej-

ných, všedních dnech života. Víš, lidé neznali dosud

Boha, kterého by mohli milovat, proto se nemilovali

ani navzájem a z toho pramenil jejich neutěšený úděl,

protože tak jako světlo pramení ze slunce, tak pramení

štěstí z lásky. Této pravdě nenaučili lidi ani zákono-

dárci, ani filozofové a tato pravda neexistovala ani

v Řecku, ani v Římě, a říkám-li v Římě, znamená to:

na celém světě. Suché a chladné učení stoiků, které

přijímají ctnostní lidé, zakaluje srdce jako meče, ale

zároveň je činí lhostejnými, místo aby je činilo lepší-

mi. Ale nač ti to povídám, ty ses přece více učil a víš

toho více než já. Tys přece znal Pavla z Tarsu a nejed-

nou jsi s ním dlouho rozmlouval, posoudíš tedy nejlé-

pe, zda ve srovnání s pravdou, kterou hlásal on, nejsou

všechna učení vašich filozofů a rétorů jen prázdné

bubliny a prázdný zvuk slov beze smyslu. Pamatuješ

se na otázku, kterou ti položil? ,A kdyby byl caesar

křesťanem, což byste se necítili bezpečnější, jistější

tím, co máte, nežili byste bez úzkosti a bez starostí

o zítřek?' Tys mi řekl, že naše pravda je nepřítel života,

a já ti nyní odpovídám, že kdybych od začátku tohoto

dopisu opakoval jen dvě slova: ,Jsem šťasten!', ještě

bych nevylíčil své štěstí. Řekneš mi na to, že mé štěstí

je Lygie. Ano, můj drahý! A to proto, že ji miluji ne-

579

smrtelnou duší a že se oba milujeme v Kristu a že

taková láska nezná ani rozloučení, ani zradu, ani změ-

ny, ani stáří, ani smrt. Protože až mine mládí a krása,

až povadnou naše těla a přijde smrt, láska přetrvá,

protože přetrvá duše. Než se mé oči otevřely a spatřily

světlo, byl jsem pro Lygii ochoten zapálit třeba svůj

vlastní dům, ale teď ti říkám: nemiloval jsem ji, proto-

že milovat mě naučil teprve Kristus. V něm je zdroj

štěstí a klidu. To netvrdím já, nýbrž dokazuje to sama

skutečnost. Srovnej vaše rozkoše, podšité úzkostí, vaše

opojení, v nichž si nejste jisti zítřkem, vaše orgie, po-

dobající se pohřebním hostinám, srovnej to vše s živo-

tem křesťanů - a najdeš odpověď. Ale abys mohl

srovnávat lépe, přijeď do našich hor, provoněných ma-

teřídouškou, do našich stinných olivových hájů, na

naše pobřeží, porostlé břečťanem. Čeká tě tu klid, jaký

jsi už dlouho nepoznal, čekají tě tu srdce, která tě do-

opravdy milují. Ty bys měl být šťasten, protože máš

srdce ušlechtilé a dobré. Tvůj bystrý rozum dovede po-

znat pravdu, a jakmile ji poznáš, zamiluješ si ji, proto-

že je možné ji nenávidět, tak jako ji nenávidí caesar

a Tigellinus, ale zůstat k ní lhostejný, to nedovede ni-

kdo. Můj Petronie, oba dva s Lygií se těšíme a doufá-

me, že tě zakrátko spatříme. Buď zdráv, šťasten a při-

jeď."

Petronius dostal Viniciův dopis v Cumách, kam

odjel s ostatními augustiány, doprovázejícími caesara.

Jeho dlouholetý boj s Tigellinem se chýlil ke konci.

Petronius už věděl, že v něm musí padnout, a věděl

také proč. Čím níže den ode dne sklouzával caesar do

úlohy komedianta, šaška a vozataje, čím hlouběji za-

bředával do chorobné, odporné a zároveň brutální pro-

stopášnosti, tím více se pro něho stával vytříbený arbi-

ter elegantiae přítěží. I když Petronius třeba mlčel, vi-

děl Nero v jeho mlčení pohanu, když chválil, viděl

v tom Nero výsměch. Elegantní patricius dráždil jeho

ješitnost a vzbuzoval v něm závist. Jeho bohatství

a nádherná umělecká díla, která měl doma, stala se

580

předmětem chamtivosti samého vládce i jeho všemoc-

ného ministra. Šetřili si ho dosud s ohledem na to, že

měli jet do Achaje, kde jim mohly přijít vhod jeho

vkus a jeho znalost řeckých poměrů. Avšak Tigellinus

začínal Nerona pomalu přesvědčovat, že Carinas ještě

předčí Petronia vkusem a vědomostmi a že bude umět

lépe než Petronius uchystat v Achaji hry, hostiny i tri-

umfy. Od tohoto okamžiku byl Petronius ztracen. Ne-

odvažovali se však poslat mu rozsudek v Římě. I cae-

sar i Tigellinus si uvědomovali, že tento napohled

zženštilý estét, "měnící si noc v den", zabývající se jen

a jen požitky, uměním a hostinami, projevil se v době,

kdy byl prokonsulem v Bithynii a pak konsulem

v hlavním městě, jako podivuhodně pracovitý a ener-

gický člověk. Soudili o něm, že je schopen všeho, a vě-

děli, že si v Římě získal oblibu nejen u lidu, nýbrž

i u praetoriánů. Nikdo z caesarových důvěrníků nedo-

vedl předvídat, jak se Petronius v tomto případě za-

chová, zdálo se tedy rozumnější vylákat ho z města

a prosadit svou teprve na venkově.

Proto dostal pozvání, aby přijel s ostatními augus-

tiány do Cum. A Petronius, i když tušil léčku, jel. Snad

proto, že se nechtěl postavit otevřeně na odpor, snad

proto, aby ještě jednou ukázal caesarovi a augustiá-

nům svůj veselý obličej, v němž se nezračila sebemen-

ší starost, a aby před smrtí naposledy triumfoval nad

Tigellinem.

Tigellinus ho zatím nařkl z přátelství se senáto-

rem Scaevinem, který byl duší Pisonova spiknutí. Pet-

roniovi lidé, kteří zůstali v Římě, byli uvězněni a jeho

dům obstoupily praetoriánské stráže. Ale Petronius,

když se o tom dozvěděl, nedal najevo ani strach, ba ani

starosti a řekl s úsměvem augustiánům, které hostil ve

své nádherné ville v Cumách:

"Ahenobarbus nemá rád, jestliže se ho někdo ptá

přímo, uvidíte tedy, do jakých rozpaků upadne, až se

ho zeptám, zda to on rozkázal uvěznit mou familii

v hlavním městě."

581

Pak jim oznámil, že "před dlouhou cestou" je po-

zve na hostinu. A právě ji připravoval, když přišel

onen dopis od Vinicia.

Když si ho Petronius přečetl, zamyslil se na chvíli,

pak se mu však obličej rozjasnil obvyklou dobrou ná-

ladou a téhož dne večer odepsal toto:

"Mám radost z vašeho štěstí a obdivuji se vašim

srdcím, carissime, protože jsem nečekal, že by dva za-

milovaní mohli myslit na někoho třetího, který je da-

leko od nich. A vy jste na mne nejen nezapomněli,

nýbrž mě dokonce chcete přemluvit k odjezdu na Sicí-

lii, kde se se mnou chcete rozdělit o svůj chléb a o své-

ho Krista, který vám - jak píšeš - dává tolik štěstí.

Je-li tomu tak, uctívejte ho. Já si myslím, můj dra-

hý, že ti Lygii vrátil tak trochu i Ursus a trochu i řím-

ský lid. Kdyby byl caesar jiný, řekl bych dokonce, že

zanechal dalšího pronásledování z ohledu na to, že je

s tebou spřízněn prostřednictvím Tiberiovy vnučky,

kterou provdal kdysi Tiberius za jednoho z Viniciů.

Jestliže se však domníváš, že to byl Kristus, nebudu se

s tebou přít. Ano! Nelitujte obětí pro něho. Prométheus

se také obětoval pro lidi, jenže eheu! Prométheus je

prý jen výmysl básníků, kdežto o Kristovi říkají věro-

hodní lidé, že ho viděli na vlastní oči. Já jsem přesvěd-

čen s vámi, že je to jeden z nejpoctivějších bohů.

Na otázku Pavla z Tarsu si pamatuji a souhlasím

s tím, že kdyby například Ahenobarbus žil podle Kris-

tova učení, měl bych možná čas rozjet se k vám na

Sicílii. Pak bychom ve stínu stromů, na břehu potůčků

hovořili o všech bozích a o všech pravdách, jak to kdy-

si dělávali řečtí filozofové. Dnes ti musím dát jen krát-

kou odpověď.

Chci znát jen dva filozofy: jeden se jmenuje Pyrr-

hón, druhý Anakreón. Ostatní ti mohu prodat velmi

lacino, spolu s celou školou řeckých i našich stoiků.

Pravda sídlí někde tak vysoko, že ani bohové sami ji

nemohou spatřit z vrcholu Olympu. Tobě, carissime, se

zdá, že váš Olymp je ještě vyšší, a stoje na něm, voláš

582

na mne: ,Vystup sem a uvidíš takové obzory, jaké jsi

dosud neviděl!' Je to možné. Ale já ti odpovídám: ,Pří-

teli, nemám nohy!' A až dočteš tento dopis, doufám, že

mi dáš za pravdu.

Ne, šťastný manželi královny jitřenky! Vaše učení

není pro mne. Mám snad milovat Bithyňany, kteří

nosí mou lektiku, Egypťany, kteří topí v mých lázních,

Ahenobarba a Tigellina? U bílých kolen Charitek ti

přísahám, že i kdybych stokrát chtěl, nedovedl bych to.

V Římě je nejméně sto tisíc lidí, kteří mají buď křivé

lopatky, anebo velká kolena, anebo vyschlá lýtka, ane-

bo okrouhlé oči, anebo příliš veliké hlavy. Mám snad

milovat i tyto lidi? Kde najdu tu lásku, jestliže ji necí-

tím v srdci? A jestliže si váš bůh přeje, abych je vše-

chny miloval, proč jim nedá ve své všemohoucnosti

například tvary Niobidů, které jsi viděl na Palatinu?

Kdo miluje krásu, nemůže už jen proto milovat oškli-

vost. Něco jiného je nevěřit v naše bohy, ale milovat je

člověk přesto může, tak jak je milovali Feidias, Praxi-

teles, Myrón, Skopas a Lysippos.

I kdybych nakrásně chtěl jít tam, kam mne vedeš,

nemohu. A protože nadto ještě nechci, nemohu dva-

krát. Ty věříš jako Pavel z Tarsu, že jednou, na dru-

hém břehu Styxu, na jakýchsi Elysijských polích spa-

tříte vašeho Krista. Dobrá! Ať ti pak poví sám, zda by

mě přijal s mými gemami, s mou murrhovou vázou,

s knihami vydanými u Sosiů a s mou Zlatovlasou. Je

mi do smíchu, když na to pomyslím, můj drahý, vždyť

přece i Pavel z Tarsu mi říkal, že pro Krista je nutno

se zříci růžových věnců, hostin a rozkoší. Je pravda,

sliboval mi jiné štěstí, ale já jsem mu odpověděl, že

jsem pro to jiné štěstí už příliš stár a že se mé oči

budou vždycky kochat růžemi a že i vůně fialek mi

bude vždycky milejší než pach špinavého ,bližního' ze

Subury.

To jsou příčiny, pro něž není to vaše štěstí nic pro

mne. Ale kromě toho je ještě jedna příčina, kterou

jsem si schovával na konec. Volá mě Thanatos. Pro vás

583

začíná úsvit života, ale pro mne slunce už zapadlo

a soumrak zahaluje mou hlavu. Jinými slovy - musím

zemřít, carissime.

Nestojí to za dlouhé mluvení. Musilo to tak skon-

čit. Ty, který znáš Ahenobarba, pochopíš to snadno.

Tigellinus nade mnou zvítězil - anebo ne! To jen má

vítězství skončila. Žil jsem, jak jsem sám chtěl, a zem-

ru, jak se zlíbí mně.

Neberte si to k srdci. Žádný bůh mi neslíbil ne-

smrtelnost, nepotká mě tedy nic neočekávaného.

A přitom se ty, Vinicie, mýlíš, když tvrdíš, že jen váš

bůh učí umírat klidně. Ne. Náš svět věděl už před

vámi, že když je vypita poslední číše, je čas odejít,

odpočinout si. A dovedeme to ještě dělat klidně. Platón

říká, že ctnost je hudba a život filozofa harmonie. Je-li

tomu tak, zemřu, jak jsem žil: ctnostně.

Chtěl bych se ještě rozloučit s tvou božskou man-

želkou slovy, jimiž jsem ji kdysi přivítal v Aulově

domě: ,...dosud nikdy jsem takového člověka nezřel

ze všech mužů ni žen...'

Je-li tedy duše něco více, než se domnívá Pyrrhón,

pak má duše cestou k nejzazšímu konci Okeanu zaletí

k vám a usedne u vašeho domu v podobě motýla ane-

bo, jak věří Egypťané, v podobě krahujce.

Jinak za vámi přijít nemohu.

Kéž se vám tedy Sicílie promění v zahradu Hes-

peridek, kéž vám polní, lesní i vodní víly sypou na ces-

tu květy a kéž po všech akanthech ve sloupoví vašeho

domu hnízdí bílé holubice."

KAPITOLA 31

Petronius se nemýlil. O dva dny později poslal mladý

Nerva, který byl Petroniovi vždycky přátelsky naklo-

něn a oddán, svého propuštěnce do Cum se zprávami

o všem, co se odehrávalo u caesarova dvora.

584

O Petroniově smrti bylo už rozhodnuto. Nazítří

večer zamýšleli poslat k němu centuriona s rozkazem,

aby se zdržel v Cumách a očekával tam další příkazy.

Druhý posel, vyslaný o několik dnů později, měl mu

přinést rozsudek smrti.

Petronius vyslechl propuštěncovy zprávy s napro-

stým klidem a pak řekl:

"Zaneseš svému pánovi jednu z mých váz, kterou

ti dají, než odjedeš. Vyřiď mu také ode mne, že mu

děkuji z celého srdce, protože jeho zásluhou budu moci

předejít rozsudku."

A znenadání se dal do smíchu jako člověk, který

přišel na skvělý nápad a má už předem radost z toho,

jak se mu vydaří.

A ještě téhož večera se jeho otroci rozběhli a zvali

všechny augustiány, kteří byli právě v Cumách, a vše-

chny augustiánky na hostinu do nádherné villy arbitra

elegantiarum. Petronius sám psal odpoledne v knihov-

ně, pak se vykoupal, potom nařídil vestiplikám, aby ho

ustrojily, a nádherný, vystrojený, podoben bohům, za-

šel do triclinia podívat se znaleckým okem na přípra-

vu, odkud pak šel do zahrad, kde pacholata a mladé

Řekyně vily k večerní hostině růžové věnce.

Jeho obličej neprozrazoval sebemenší starost.

Služebnictvo poznalo, že to bude neobyčejná hostina,

jen podle toho, že rozkázal vyplatit mimořádné odmě-

ny těm, s nimiž byl spokojen, kdežto lehce zmrskat ty,

jejichž práce se mu nelíbila anebo kteří si ještě před-

tím zasloužili pokárání a trest. Loutnistům a zpěvá-

kům slíbil předem, že je bohatě odmění, a nakonec

usedl v zahradě pod buk, jehož listím se prodíraly slu-

neční paprsky a vrhaly na zem světlé skvrny, a dal si

zavolat Euniké.

Přišla v bílém oděvu, s myrtovou větvičkou ve vla-

sech, krásná jako Charitka. On si ji posadil vedle sebe,

dotkl se zlehka prsty její skráně a zahleděl se na ni

s takovým zalíbením, s jakým se dívá znalec na sochu

boha, která se zrodila pod dlátem mistra.

585

"Euniké," řekl jí, "víš, že už dlouho nejsi otroky-

ně?"

A ona zvedla k němu své klidné oči, modré jako

obloha, a zavrtěla hlavou.

"Jsem, pane. Vždycky," odpověděla.

"Možná že o tom nevíš," pokračoval Petronius,

"ale ta villa a ti otroci, kteří tam vijí věnce, a všechno,

co tady je, pole i stáda patří ode dneška tobě."

Když to Euniké uslyšela, odsedla si pojednou od

něho a zeptala se hlasem, v němž se ozval náhlý ne-

klid:

"Proč mi to říkáš, pane?"

Pak si opět přisedla blíže a zahleděla se na něj,

mžourajíc úlekem očima. Po chvíli zbledla v obličeji

jako plátno. On se však stále usmíval a konečně řekl

jedno jediné slovo:

"Ano!"

Nastala chvíle mlčení a jen lehký vánek pohybo-

val listím buku.

Petronius se mohl skutečně domnívat, že má před

sebou sochu z bílého mramoru.

"Euniké!" řekl. "Chci zemřít v dobré náladě."

A dívka naň pohlédla se srdcervoucím úsměvem

a zašeptala:

"Jsem poslušná, pane."

Hosté, kteří byli už nejednou na Petroniových

hostinách a věděli, že ve srovnání s nimi zdají se i cae-

sarovy hostiny nudné a barbarské, začali se večer

scházet ve velkých houfech a nikomu z nich ani ve snu

nenapadlo, že to má být poslední symposion. Mnoho

jich sice vědělo, že nad vytříbeným arbitrem visí mra-

ky caesarovy nemilosti, ale k tomu došlo už tolikrát

a Petronius je dovedl už tolikrát opět rozehnat něja-

kým jediným obratným činem nebo odvážným slovem,

že se skutečně nikdo nedomníval, že mu hrozí vážné

nebezpečí. Jeho veselý obličej a obvyklý nenucený

úsměv všechny v této domněnce ještě utvrdily. Krásná

Euniké, které Petronius řekl, že chce zemřít v dobré

586

náladě a pro kterou mělo každé jeho slovo váhu věšt-

by, měla ve svých božských tazích naprostý klid

a v očích jí hrála jakási podivná světýlka, která mohli

lidé považovat za odlesk radosti. Pacholata s vlasy se-

pjatými zlatými síťkami kladla ve dveřích triclinia

hostům na hlavy růžové věnce a upozorňovala je, jak

to přikazoval zvyk, aby překročili práh pravou nohou.

V sále bylo cítit slabou vůni fialek; v různobarevných

alexandrijských sklech hořela světla. U lavic stála

děvčátka, která měla skrápět chodidla hostí voňavka-

mi. U stěn čekali na znamení svého sbormistra lout-

nisté a aténští zpěváci.

Tabule se skvěla přepychem, ale přitom to byl

přepych, který neoslňoval, nebyl nikomu na obtíž

a působil dojmem, jako by tu vznikl sám od sebe.

S vůní fialek naplňovalo sál ovzduší radosti a nenuce-

nosti. Když sem hosté vstupovali, cítili, že tady nad

nimi nebude viset ani násilí, ani hrozba, jak tomu bý-

valo u caesara, kde mohl člověk zaplatit životem za ne

dost nadšenou anebo ne dost vtipně řečenou pochvalu

caesarova zpěvu nebo jeho básní. Však také srdce ho-

dovníků při pohledu na ta světla, na džbány, ověnčené

břečťanem, na vína, chladící se ve sněhovém lůžku,

a na vybraná jídla okamžitě roztávala. Stejně vesele,

jako bzučí roj včel nad jabloní obsypanou květy, zača-

ly bzučet jejich rozhovory. Jen tu a tam je přerušil

výbuch veselého smíchu, občas pochvalné zašumění

a občas příliš hlasitý polibek vtisknutý na bílou paži.

Když pili hosté víno, odlévali vždy z číší několik

kapek nesmrtelným bohům, aby získali jejich ochranu

a jejich přízeň hostiteli. Nevadilo, že mnozí z nich

v bohy nevěřili. Tak to přikazoval zvyk a pověra. Pet-

ronius ležel vedle Euniké a rozmlouval o posledních

římských novinkách, o rozvodech, o lásce, o milo-

stných pletkách, o dostizích, o Spiculovi, který se po-

slední dobou proslavoval v arénách, a o nejnovějších

knihách, které vyšly u Atracta a u Sosiů. Odlévaje

víno, říkal, že odlévá jen na počest Kyperské paní, kte-

587

rá je starší a větší než všichni bohové, která jediná je

nesmrtelná, věčná a která jediná vládne.

Jeho rozmluva se podobala slunečnímu paprsku,

který ozařuje co chvíli jinou věc, anebo letnímu vánku,

který rozhoupává květiny v zahradě. Konečně pokynul

sbormistrovi a na toto znamení se zlehounka rozezvu-

čely loutny a ozvaly se mladé hlasy. Pak se začala pod

průsvitnými závoji míhat růžová těla tanečnic z Kóu,

krajanek Euniké, a nakonec věštil egyptský věštec

hostům budoucnost z pohybů duhových paprsků

v křišťálové nádobě.

Když se však nasytili těchto kratochvílí, nadzvedl

se Petronius na svém syrském lehátku a řekl jen jako-

by mimochodem:

"Přátelé! Promiňte, že se k vám na hostině obra-

cím s prosbou: nuže, přijměte každý ode mne darem

číši, z níž jste poprvé odlili na počest bohům a na mé

štěstí."

Petroniovy číše se třpytily zlatem, drahokamy

a mistrnými řezbami, a tak, i když rozdávání dárků

bývalo v Římě obvyklou věcí, zaplavila srdce hodovní-

ků radost. Jedni mu začali děkovat a hlasitě ho vy-

chvalovat, druzí tvrdili, že ani sám Zeus nepotěšil ni-

kdy bohy na Olympu takovým darem, a byli i takoví,

kteří se zdráhali přijmout dar, který tolik převyšoval

obvyklé dary.

Petronius však pozvedl číši z murrhy, podobající

se duze a mající nesmírnou cenu, a řekl:

"A zde je číše, z které já jsem odlil Kyperské paní.

Nechť se jí tedy nedotknou už ničí rty a nechť z ní už

ničí ruce neodlijí víno jiné bohyni!"

A mrštil cennou nádobou o podlahu, posypanou

fialovými květy šafránu. Když se roztříštila na dro-

boučké střepiny a když viděl kolem sebe udivené po-

hledy, řekl:

"Přátelé, zanechte údivu a radujte se. Stáří a bez-

mocnost jsou smutní druhové posledních let života. Já

vám však dám dobrý příklad a dobrou radu: je možné

588

na ně nečekat a odejít dobrovolně, dříve než přijdou,

právě tak, jak odcházím já."

"Co chceš učinit?" otázalo se zneklidněně několik

hlasů.

"Chci se radovat, pít víno, poslouchat hudbu, dívat

se zde na tyto božské tvary, které vidíte vedle mne,

a pak usnout s ověnčenou hlavou. S caesarem jsem se

už rozloučil. Chcete si poslechnout, co jsem mu na roz-

loučenou napsal?"

Po těchto slovech vyňal z purpurového polštáře

dopis a začal číst:

"Vím, caesare, že netrpělivě očekáváš můj příjezd

a že tvé věrné srdce přítele touží ve dne v noci po mně.

Vím, že bys mě zahrnul dary, svěřil mi praefekturu

praetorie a Tigellinovi bys doporučil, aby dělal to,

k čemu ho stvořili bohové, totiž pohaněče mulů na

tvých statcích, které jsi zdědil, když jsi otrávil Domitii.

Promiň mi však, protože ti přísahám na Hádes

a v něm na stíny tvé matky, manželky, tvého bratra

i na stín Senekův, že za tebou nemohu přijet. Život je

veliký poklad, můj drahý, a já jsem dovedl z tohoto

pokladu vybírat ty nejcennější klenoty. Avšak v životě

jsou také věci, které nedovedu už déle snášet. Ne, ne-

mysli si, že mě znechutilo to, že jsi zabil matku, ženu

a bratra, že jsi spálil Řím a poslal do Erebu všechny

poctivé lidi ve svém impériu. Ne, můj Kronův pravnu-

ku! Smrt je údělem lidského rodu a jiné činy nemohl

od tebe nikdo očekávat. Ale mrzačit si k tomu všemu

po celá léta uši tvým zpěvem, vidět tvé domitiovské

tenké nohy, zmítající se v pyrrhickém tanci, poslou-

chat tvou hru, tvé recitace a tvé básně, ty ubohý před-

městský poeto, to bylo nad mé síly a vzbudilo ve mně

touhu po smrti. Řím si zacpává uši, když tě slyší, svět

se ti posmívá a já se už déle za tebe červenat nechci

a nemohu. Kerberovo vytí, můj milý, i když se podobá

tvému zpěvu, bude pro mne méně bolestné, protože

jsem nebyl nikdy Kerberovým přítelem a není tedy

mou povinností stydět se za jeho hlas. Buď zdráv, ale

589

nezpívej, vraždi, ale nepiš verše, otravuj, ale netanči,

zapaluj, ale nehraj na loutnu, to ti přeje a tuto poslední

přátelskou radu ti posílá Arbiter elegantiae."

Hodovníci oněměli. Věděli totiž, že kdyby Nero

ztratil své impérium, byla by to pro něj menší rána než

takový dopis. Pochopili také, že člověk, který něco ta-

kového napsal, musí zemřít, a přitom se i jich samých

zmocnil bledý strach, že takový dopis vůbec poslou-

chali.

Avšak Petronius se dal do tak upřímného a vese-

lého smíchu, jako by šlo o nejnevinnější žert. Pak se

rozhlédl po přítomných a řekl:

"Radujte se a bázeň odžeňte daleko od sebe. Ni-

kdo se nemusí chlubit, že si ten dopis přečetl, a já se

jím pochlubím snad jen Charonovi, až mě bude pře-

vážet."

Pak pokynul řeckému lékaři a natáhl k němu

paži. Obratný Řek mu ji mžikem stáhl zlatou šňůrou

a otevřel mu žílu na zápěstí. Krev vytryskla na polštář

a ztřísnila Euniké, která podepřela Petroniovu hlavu,

sklonila se k němu a řekla:

"Pane, domníval ses snad, že já tě opustím? Kdyby

mi bohové chtěli dát nesmrtelnost a caesar vládu nad

světem, i pak bych šla s tebou."

Petronius se usmál, nadzvedl se trochu, dotkl se

rty jejích rtů a odpověděl:

"Pojď se mnou."

A pak dodal:

"Tys mne opravdu milovala, má božská!"

A Euniké vztáhla k lékaři svou růžovou paži a po

chvíli se její krev začala slévat a mísit s jeho krví.

Petronius však dal znamení sbormistrovi a opět

se ozvaly loutny a zpěv. Napřed zpívali Harmodia

a pak zazněla Anakreontova píseň, v níž si básník stě-

žuje, jak našel jednou přede dveřmi promrzlé a upla-

kané Afroditino dítě; vzal je tedy k sobě, zahřál, osušil

mu křidélka, ale ono, nevděčné, probodlo mu místo

odměny svým šípem srdce a od té doby nemá klidu...

590

Petronius a Euniké leželi, opírajíce se o lokty,

krásní jako dva bozi, a poslouchali, usmívajíce se

a blednouce. Když píseň dozněla, nařídil Petronius,

aby dále roznášeli víno a jídla, a pak začal rozmlouvat

s hosty sedícími poblíž o různých nedůležitých, ale

příjemných věcech, o jakých se obyčejně na hostinách

hovořívalo. Konečně zavolal Řeka, aby mu na chvíli

podvázal žíly, protože se cítí ospalý a rád by se ještě

dříve, než ho navěky uspí Thanatos, oddal bohu

Spánku.

A usnul. Když se probudil, dívčina hlava ležela už

na jeho hrudi, podobna bílému květu. Položil ji na pol-

štář, chtěje se na ni ještě jednou podívat. Pak mu opět

rozvázali žíly.

Zpěváci začali na jeho pokyn zpívat další Anakre-

ontovu píseň a loutny je potichounku doprovázely, tak

aby nepřehlušovaly slova. Petronius bledl víc a více.

Když však utichly poslední zvuky, otočil se ještě jed-

nou k hodovníkům a řekl:

"Přátelé, přiznejte, že s námi hyne..."

Avšak nebyl už s to dokončit; jeho paže objala po-

sledním pohybem Euniké, hlava mu klesla na podušku

- a Petronius zemřel.

Avšak hosté, dívajíce se na ta dvě bílá těla, podob-

ná krásným sochám, pochopili dobře, že s nimi hyne to

jediné, co ještě zůstalo jejich světu: jeho poezie

a krása.

EPILOG

Vzpoura galských legií pod Vindexovým vedením ne-

zdála se zpočátku nebezpečná. Caesarovi bylo teprve

jedenatřicet let a nikdo se neodvažoval doufat, že by se

svět mohl tak brzy osvobodit od svého upíra. Lidé při-

pomínali, že v legiích docházelo k rozbrojům už nejed-

nou, ještě za dřívějších vládců, ale tyto vzpoury přešly

a nevynutily si změnu panovníka. Tak například za

Tiberia potlačil Drusus vzpouru panonských legií

a Germanicus vzpouru legií rýnských. "Kdo by se

ostatně mohl ujmout po Neronovi vlády," říkali lidé,

"když téměř všichni potomci božského Augusta za

jeho vlády vyhynuli?" Jiní, hledíce na kolosy znázor-

ňující Nerona jako Herkula, říkali si mimoděk, že ta-

kovou moc nezlomí žádná síla. A byli i lidé, kterým se

po něm od doby, co odjel do Achaje, stýskalo, protože

Helius a Politeles, jimž svěřil vládu nad Římem a nad

Itálií, vládli ještě krvavěji než on.

Nikdo si nebyl jist životem ani majetkem. Zákon

přestal chránit. Zmizela lidská důstojnost a ctnost, ro-

dinné svazky se uvolnily a zničená srdce se už ani ne-

odvažovala doufat. Z Řecka přicházely zvěsti o neslý-

chaných caesarových triumfech, o tisících věnců, které

získal, o tisících závodníků, nad nimiž zvítězil. Svět se

zdál být jedinou krvavou, šaškovskou orgií, ale záro-

veň se ujalo mínění, že nadešel konec ctnosti a váž-

ných věcí a že přišla doba tance, hudby, neřestí a krve

a že od nynějška bude život už stále tak vypadat. Sám

caesar, jemuž vzpoura otvírala cestu k novým loupe-

žím, nestaral se příliš o bouřící se legie ani o Vindexe,

ba často prohlašoval, že z toho má radost. Nechtěl ani

odjet z Achaje, a teprve až mu Helius oznámil, že další

otálení ho může připravit o impérium, dal se na cestu

do Neapole.

Tam opět hrál a zpíval, nevšímaje si zpráv o stále

hrozivějším vývoji událostí. Marně mu Tigellinus vy-

593

světloval, že někdejší vzpoury legií neměly vůdce,

kdežto teď že jim stojí v čele muž pocházející z rodu

bývalých aquitanských králů, a k tomu slavný a zku-

šený voják. "Tady," odpovídal Nero, "mě poslouchají

Řekové, kteří mě jediní umějí poslouchat a kteří jediní

jsou hodni mého zpěvu." Tvrdil, že jeho první povin-

ností je umění a sláva. Když ho však zastihla zpráva,

že Vindex o něm prohlásil, že je špatným umělcem,

vzpamatoval se a odjel do Říma. Rány, které mu zasa-

dil Petronius a které zacelil pobyt v Řecku, znovu se

v jeho srdci otevřely a Nero chtěl hledat spravedlnost

za toto neslýchané ublížení u senátu.

Když spatřil cestou bronzové sousoší znázorňující

galského bojovníka sraženého k zemi římským rytí-

řem, považoval to za dobré znamení a od té chvíle,

myslil-li vůbec na odbojné legie a na Vindexe, pak jen

proto, aby se jim mohl posmívat. Jeho vjezd do města

zastínil vše, co svět dosud viděl. Přijel na témž voze, na

kterém jel kdysi v triumfálním pochodu Augustus.

V cirku musili zbořit jeden oblouk, aby tudy průvod

prošel. Senát, rytíři a nepřehledné zástupy mu vyšli

vstříc. Zdi se třásly voláním: "Buď vítán, Auguste! Buď

vítán, Herkule! Buď vítán, božský, jediný, Olympský,

Pythijský, nesmrtelný!" Za ním nesli vyhrané věnce,

jména měst, v nichž triumfoval, a jména mistrů, které

porazil. Sám Nero byl opojen a ptal se dojatě augustiá-

nů, kteří jej obklopovali, co byl Caesarův triumf proti

jeho triumfu. A že by se kdokoli ze smrtelníků odvážil

vztáhnout ruku na takového poloboha, to si vůbec ne-

dovedl představit. Cítil se opravdu olympanem, a tedy

i bezpečným. Nadšení a šílení davů jen ještě rozněco-

valo jeho vlastní šílenství. V den tohoto triumfu se

mohlo zdát, že nejen caesar a město, nýbrž celý svět

pozbyl rozumu.

Pod květy a pod hromadami věnců nespatřil nikdo

propast. Avšak ještě týž večer se na sloupech a na

zdech objevily nápisy vypočítávající caesarovy zloči-

ny, hrozící mu pomstou a posmívající se mu jako

594

umělci. Od úst k ústům se šířila věta: "Tak dlouho zpí-

val, dokud kohouty (gallos) nevzbudil." Městem začaly

obíhat ustrašené zprávy a rozrůstaly se do hrozivých

rozměrů. Augustiánů se zmocnil neklid. Lidé, nejsouce

si jisti, co přinese budoucnost, neodvažovali se vyslo-

vovat své naděje, ba neodvažovali se téměř ani cítit

a myslit.

A Nero žil dále jen divadlem a hudbou. Zajímal se

o nově vynalezené hudební nástroje a o nové vodní

varhany, které zkoušeli na Palatinu. Ve svém zdětin-

štělém mozku, neschopném jediné rady ani činu, si

představoval, že jeho dalekosáhlé plány her a předsta-

vení odvrátí jakékoli nebezpečí. Jeho nejbližší spolu-

pracovníci, když viděli, že místo aby se staral o pro-

středky na obranu a o armádu, stará se jen o básnické

obraty, vyjadřující přiléhavě nebezpečí, začínali ztrá-

cet hlavy. Ačkoliv jiní se zase domnívali, že těmito ci-

táty jen přehlušuje sebe i ostatní, ale v srdci že je pln

úzkosti a neklidu. Jeho jednání bylo teď horečné. Den-

ně mu přelétalo hlavou tisíce nejrůznějších záměrů.

Někdy vyskakoval, chtěje se rozběhnout nebezpečí

vstříc, nařídil nakládat na vozy kithary a loutny,

ozbrojit mladé otrokyně jako amazonky a zároveň při-

volat legie z východu. Někdy se zase domníval, že

ukončí vzpouru galských legií nikoli válkou, nýbrž

zpěvem. A v duchu se usmíval při představě, jak to

bude vypadat, až uchlácholí vojáky písní. Legionáři ho

obklopí se slzami v očích a on jim zazpívá epinikion,

jímž začne pro něj i pro Řím zlatá doba. Někdy volal

po krvi; jindy prohlašoval, že se spokojí svrchovanou

vládou nad Egyptem; vzpomínal na věštce, který mu

předpovídal vládu v Jeruzalémě, anebo se zase rozplý-

val nad myšlenkou, že si bude vydělávat na chléb vez-

dejší jako potulný zpěvák a že města a země v něm už

nebudou uctívat caesara, pána vší země, nýbrž zpěvá-

ka, jakého lidstvo dosud nezrodilo.

A tak se zmítal, šílel, hrál, zpíval, měnil plány, mě-

nil citáty a měnil život svůj i život světa v jakýsi nedo-

595

chůdný, fantastický a zároveň strašný sen, v hlučnou

taškařici, skládající se z nafouklých obratů, ze špat-

ných veršů, z úpění, slz a krve. A mrak na Západě za-

tím rostl a mohutněl ze dne na den. Míra byla dovrše-

na, šaškovská komedie spěla zřejmě ke konci.

Když se k jeho sluchu dostaly zprávy o Galbovi

a o tom, že se Hispanie připojila ke vzpouře, zachvátil

ho vztek a šílenství. Porozbíjel číše, převrhl při hostině

stůl a vydal rozkazy, které se neodvážili vyplnit ani

Helius, ba ani sám Tigellinus. Vyvraždit Galy, kteří

bydlí v Římě, pak, ještě jednou zapálit město, vypustit

zvířata z arenarií a přestěhovat hlavní město do Ale-

xandrie, to vše se mu zdálo velikým, ohromujícím

a snadno proveditelným činem. Ale dny jeho všemo-

houcnosti už minuly, už i jeho společníci v někdejších

zločinech se na něj začínali dívat jako na šílence.

Zdálo se, že Vindexova smrt a nesvornost ve

vzbouřeneckých legiích opět překlánějí misku vah na

jeho stranu. V Římě byly už ohlášeny nové hostiny,

nové triumfy a nové rozsudky, když tu přicválal jedné

noci na zpěněném koni posel z tábora praetoriánů

a oznámil, že přímo ve městě pozvedli vojáci prapor

vzpoury a provolali caesarem Galbu.

Caesar právě spal, když posel přijel, a když se pro-

budil, marně volal na svou osobní stráž, hlídající v noci

dveře komnat. Palác byl už liduprázdný. Jen otroci ješ-

tě plenili v odlehlejších zákoutích, co se plenit dalo.

Pohled na Nerona je však zastrašil. A Nero bloudil

sám a sám palácem, naplňuje jej výkřiky úzkosti

a zoufalství.

Konečně mu však přece jen přispěchali na pomoc

propuštěnci Faón, Spirus a Epafroditos. Chtěli, aby

prchl, a tvrdili, že nesmí ztratit ani okamžik, ale Nero

se ještě oddával iluzím. Což kdyby promluvil k senátu

oděn v smuteční roucho? Což by senát mohl odolat

jeho slzám a jeho výmluvnosti? Kdyby tak vynaložil

veškeré své krasořečnické umění, veškerou svou vý-

mluvnost a své herecké nadání, což by mu pak kdokoli

596

na světě mohl odolat? Nedali by mu pak aspoň prae-

fekturu v Egyptě?

A propuštěnci, zvyklí mu lichotit, neodvažovali se

ještě odporovat mu do očí, varovali ho jen, že dříve než

dojde na Forum, lid ho rozsápe na kousky, a pohrozili

mu, že nevsedne-li okamžitě na koně, opustí ho i oni.

Faón mu nabídl úkryt ve své ville za Nomentán-

skou branou. Po chvíli vsedli na koně, zahalili si hlavy

do plášťů a vyrazili směrem k okraji města. Noc bledla.

Na ulicích bylo však už rušno. Svědčilo to o výjimeč-

nosti chvíle. Vojáci se buď jednotlivě nebo v malých

skupinách rozprchli po městě. Nedaleko tábora se cae-

sarův kůň polekal mrtvoly a uskočil stranou. Plášť se

sesunul z jezdcovy hlavy a voják, který šel právě ko-

lem, poznal vládce. Byl však tak zmaten nenadálým

setkáním, že po vojensku pozdravil. Když jeli kolem

tábora praetoriánů, uslyšeli hromové provolávání slá-

vy Galbovi. Nero konečně pochopil, že se blíží hodina

smrti. Zmocnil se ho strach a výčitky svědomí. Tvrdil,

že vidí před sebou tmu, která má podobu černého mra-

ku, a že z tohoto mraku vystupují proti němu obličeje,

v nichž poznává matku, ženu a bratra. Zuby mu cvaka-

ly hrůzou, ale jeho komediantská duše nacházela

v hrůze těchto okamžiků přes to všecko jakýsi půvab.

Být všemocným pánem světa a ztratit vše, to se mu

zdálo vrcholem tragédie. A věren sobě, hrál v ní hlavní

úlohu až do konce. Ovládla ho horečka citátů a vášnivá

touha, aby si je ti, kdož jsou s ním, zapamatovali

a odkázali budoucím. Chvílemi říkal, že chce zemřít,

a volal Spicula, který zabíjel nejobratněji ze všech gla-

diátorů. Chvílemi zase recitoval: "Matka, žena a otec

mne na smrt volají!" Tu a tam se v něm však rozsvěce-

ly jalové a dětinské záblesky naděje. Věděl, že jde na

smrt, ale zároveň tomu nevěřil.

Nomentánskou bránu našli otevřenou. Pak jeli

dále kolem Ostriana, kde kdysi učil a křtil Petr. Za

úsvitu dorazili k Faónově ville.

Tam už propuštěnci před ním déle netajili, že je

597

čas zemřít. Dal si tedy vykopat pro sebe hrob a lehl si

na zem, aby mohli vzít přesnou míru. Avšak když vi-

děl, jak vyhazují hlínu, zmocnil se ho strach. Jeho tuč-

ná tvář zbledla a na čele mu vyvstaly kapky potu, po-

dobající se kapkám ranní rosy. Začal otálet. Třesoucím

se a zároveň hereckým hlasem prohlásil, že ještě ne-

nadešla jeho chvíle, a pak začal opět recitovat. Nako-

nec prosil, aby ho spálili. "Jaký to umělec hyne!" opa-

koval, jakoby s údivem.

Zatím přijel Faónův posel se zprávou, že senát vy-

nesl už rozsudek a že parricida má být potrestán podle

starého obyčeje.

"Jaký je ten obyčej?" zeptal se zsinalými rty Nero.

"Přichytí ti krk vidlemi, umrskají tě k smrti a tělo

hodí do Tiberu!" odpověděl stroze Epafroditos.

Nero si rozhalil plášť na prsou.

"Je tedy čas!" řekl a pohlédl k obloze.

A opakoval ještě jednou:

"Jaký to umělec hyne!"

V témž okamžiku se ozval dusot koňských kopyt.

To si centurio v čele vojáků přijížděl pro Ahenobarbo-

vu hlavu.

"Pospěš si!" zvolali propuštěnci.

Nero si přiložil nůž ke krku, ale píchl se jen bázli-

vou rukou a bylo vidět, že by se byl nikdy neodvážil

pohroužit ostří hlouběji. Tu mu Epafroditos šťouchl

znenadání do ruky a nůž vjel do krku až po rukojeť.

Strašné, obrovské, vyděšené oči vylezly Neronovi

z důlků.

"Přináším ti život!" zvolal centurio na prahu.

"Je pozdě," odpověděl chrčivým hlasem Nero.

Pak dodal:

"Hle, věrnost!"

A smrt mu v okamžiku začala zahalovat hlavu

tmou. Krev z tlustého krku tryskala černým proudem

na květiny v zahradě. Jeho nohy začaly kopat do země

- a Nero skonal.

Věrná Akté ho nazítří zavinula do drahocenných

598

tkanin a spálila jej na hranici, přeplněné vonnými

mastmi.

A tak skončil Nero. Stejně jako končívá vichřice, bou-

ře, požár, válka nebo mor. Ale Petrova bazilika vládne

dosud z vatikánských výšin městu i světu.

A u někdejší Capenské brány stojí dnes malá kap-

lička a na ní je už poněkud setřelý nápis:

Quo vadis, Domine?

Jak chránit svoje pohledávky * Čtěte knihy online zdarma * Články a návody * Jiný Seznam! *