Knihy na netu

HLAVNÍ STRANA seznam děl dle: NÁZVU * AUTORA * OBORU

PRVNÍ KNIHA DŽUNGLÍ , Rudyard Kipling

MAUGLÍHO BRATŘI

Čí příchod noci zvěstoval,
Mang se už prohání.
Spí stáda v chlévech. Pány jsme,
než přijde svítání.

Slyš kel a spár a dráp a zub,
jako když zvoní kov.
Kdo zákon džungle ctí, těm zní
náš pozdrav: dobrý lov!

NOČNÍ PÍSEŇ DŽUNGLE

Dusno bylo ten večer v Séónijské pahorkatině. O sedmé procitl táta Vlk z denního spánku, podrbal se, zívl a jednu po druhé natáhl tlapy, aby ze špi­ček zahnal ospalost. Máma Vlčice ležela mohutným šedým čenichem opře­na o čtvero rejdivých, kníkavých vlčat. Do sluje, ve které přebývali, jim sví­til otvorem měsíc. “Augrr!” ozval se táta Vlk, “je čas jít na lov.” Užuž chtěl seběhnout ze stráně, a tu se před ním na prahu mihlo cosi šerého s huňatým ohonem a zakňučelo: “Zdar tobě, vlčí náčelníku. Zdar a silné bílé tesáky tvým dětičkám, nechť tady na světě nezapomínají na hladovce.”

Byl to šakal — Tabákí neboli Dojídač — a indičtí vlci Tabákím opovrhují, protože pořád jen lítá a lumpačí a klevetí a živí se hadry a kůžemi z vesnic­kého smetiště. Ale přitom z něho mají strach, protože on se z celé džungle nejspíš pomine: to se pak přestane bát, běhá pralesem a kdekoho kouše. Před pominutým Tabákím uteče a zaleze i tygr, protože nic horšího než pominutost nemůže dravce potkat. My tomu říkáme vzteklina, oni zas dívá­ní neboli pominutost — a prchají před ní, jak mohou. “Pojď a dívej se,” řekl upjatě táta Vlk, “ale k snědku tady nic není.”

“Pro vlka snad ne,” řekl Tabákí, “ale chuďas jako já si pochutná i na suché kosti. Copak si můžeme my, Gídar lóg (neboli šakalí lid), vybírat?” A už drandil do jeskyně a v koutě vyslídil srnčí kost se špetkou masa. Posadil se a s chutí ji křoupal.

“Mockrát děkuji za pohoštění,” řekl a olízl si pysky. “Dětičky máte pře­krásné! Ty jejich velikánské oči! V takovém útlém věku! Bodejť, jako bych zapomněl, že královské děti jsou mužné od prvopočátku.”

Tabákí dobře věděl, že se nemá dětem říkat chvála do očí. S radostí se pásl na rozpacích táty Vlka i mámy Vlčice.

Chvíli poseděl a liboval si, jaké lumpáctví zas provedl, až najednou ško­dolibě řekl:

“Mohutný Šér Chán střídá loviště. Prozradil mi, že příští měsíc bude lovit tady v pahorkatině.”

Tygr Šér Chán bydlel dvacet mil dál poblíž řeky Vaingangy.

“Vždyť na to nemá právo!” utrhl se zlostně táta Vlk. “Podle zákona džung­le nemá právo stěhovat se jinam, dokud to předem neoznámí. Vyplaší nám zvěř na deset mil kolem a já — já abych lovil za dva.”

“Však mu matka pro nic za nic neříkala Langrá (Chromec),” pronesla klidně máma Vlčice. “Od narození je na jednu nohu chromý. Proto taky zabíjí jenom dobytek. Vesničané od Vaingangy se na něho zlobí a teď nám přijde rozzlobit ještě naše vesničany. Široko daleko budou po něm v džung­li slídit, a my abychom i s dětmi utíkali před zapálenou trávou. Moc jsme za to Šér Chánovi vděčni.”

“Mám mu o tom říci?” řekl Tabákí.

“Táhni!” utrhl se na něho táta Vlk. “Táhni si lovit se svým pánem. Na jeden večer jsi toho spískal až dost.”

Jdu,” řekl klidně Tabákí. “Už je ho, Šér Chána, slyšet dole v houšti. Zby­tečně jsem vám to vyřizoval.”

Táta Vlk zbystřil sluch a zdola z úžlabiny, svažující se k říčce, zaslechl nevlídné, zlostné, podrážděné lamentování tygra, který nic neulovil a klidně to zvěstuje celé džungli.

“Trdlo!” řekl táta Vlk. “S takovým lomozem se pouštět na noční lov! Copak si o našich srncích myslí, že jsou jako ti vypasení býčci od Vaingangy?”

“Pst!” okřikla ho máma Vlčice. “Dnes večer neloví volka ani srnce. Loví člověka.” Kvílení přešlo do jakéhosi vrnění, zdánlivě doléhajícího ze všech stran. Dřevorubci a cikáni, nocující pod širou oblohou, se někdy toho vrně­ní tak polekají, že se vrhnou tygrovi přímo do tlamy.

“Člověka!” řekl táta Vlk a vycenil bílé zuby. Jdi, jdi! Copak není v tůních dost brouků a žab — to musí požírat člověka, a zrovna v našem lovišti!”

Pro každý příkaz má zákon džungle nějaký důvod. Požírat člověka šel­mám zakazuje. Zabít ho smějí jenom tehdy, když učí mláďata zabíjení, a to ještě musí lovit mimo loviště své smečky nebo svého houfu. Hlavní důvod je ten, že po zabití nějakého člověka co nevidět přitáhnou na slonech bílí muži s puškami a stovky hnědých mužů s gongy, raketami a loučemi. Celá džung­le to pak odpyká! Šelmy samy uvádějí někdy jiný důvod: člověk je nad jiné tvory slabý a bezbranný a sahat na něj se nesluší. Kdo požírá člověka, ten prý — a je to svatá pravda — dostane prašivinu a vypadají mu zuby.

Vrnění zesílilo, až nakonec, to jak tygr vyrazil, přešlo v břeskné “Rrrá!”

Šér Chán zavyl — to tygři obyčejně nedělají. “Minul kořist,” řekla máma Vlčice. “Co to?”

Táta Vlk vyběhl pár kroků za ním a uslyšel, jak Šér Chán vztekle brumlá a bručí a válí se v podrostu.

“Z nerozumu skočil hlupák na táborový oheň dřevorubců a spálil si běhy,” zachechtal se táta Vlk. Je u něho Tabákí.”

“Něco se dere na kopec,” řekla máma Vlčice a zastříhala jedním uchem. “Dej pozor.”

Houštiny v mlází zašustily a táta Vlk přisedl a chystal se ke skoku. Být tak někdo z vás při tom, tak uviděl věc přímo úžasnou — vlk nedoskočil. Vrhl se vpřed, ještě než spatřil, na co se vrhá, a vší mocí se pak zarazil. Dopadlo to tak, že se vymrštil nějakých pět stop vzhůru a dopadl téměř tam, odkud vylítl.

“Člověk!” zaštěkl. “Člověčí mládě. Podívej se!”

Přímo před ním stálo a přidržovalo se nízké větve nahaté hnědé děcko, pouhé batole — takové hebounké a dolíčkovaté škrvně do vlčí sluje v noci hned tak nevkročí. Se smíchem si měřilo tátu Vlka.

“Cože, člověčí mládě?” řekla máma Vlčice. “Jakživa jsem žádné neviděla. Podej mi je.”

Vlk, zvyklý nosit vlastní mláďata, popadne do huby třeba vejce a neroz­máčkne je. A tak táta Vlk sevřel zezadu dítě čelistmi a bez nejmenšího škrábnutí je položil mezi vlčata.

“Takový drobeček! Takový naháček — a jak si troufá!” zjihla máma Vlčice. Děcko se mezi vlčaty prodralo až k ní, aby se zahřálo. “Hehe! Krmí se spolu s druhými. To je tedy člověčí mládě? Jestlipak se některý vlk může honosit tím, že má mezi svou drobotinou člověčí mládě?”

“Slýchal jsem o tom, ale v naší smečce a za našich časů se to nestalo,” řekl Vlk. “Chybí mu srst, a klepnout ho nohou, je po něm. Koukej, jak se na nás dívá a vůbec se nebojí.”

Měsíční záře v ústí jeskyně potuchla, hranatou hlavou a plecemi se do otvo­ru vklínil Šer Chán. Tabákí za ním zapištěl: “Pane můj, pane můj, tudy vešlo.”

“Šér Chán nám prokazuje velkou čest,” řekl táta Vlk, ale koukal zlostně. “Copak si Šér Chán přeje?”

“Svou kořist. Vešlo sem člověčí mládě. Rodiče mu utekli. Vydej mi je.”

Jak říkal táta Vlk, Šér Chán opravdu skočil po táborovém ohni dřevorub­ců a teď zuřil, jak ho bolí spálené tlapy. Jenže ústí sluje, to táta Vlk věděl, je úzké a tygr jím neprojde. Už tak měl plece a tlapy zmáčknuty a jak nějaký zápasník v sudu nemohl se hnout.

“Vlci jsou svobodný lid,” řekl táta Vlk. “Dávají si poroučet jenom od náčelníka smečky, ne od nějakého pruhovaného zabíječe dobytka. Člověčí mládě je naše — zabijeme je sami, až se nám zlíbí.”

“Zlíbí — nezlíbí. To jsou mi řeči. Při býku, kterého jsem zabil, mám tady čumět do tvého psího pelechu a vymáhat, co mi patří? To ti povídám já, Šér Chán.”

Slují se hromově rozlehl tygří řev. Máma Vlčice střásla mláďata, vymrštila se a oči jako dvé zelených měsíců ze tmy upřela na planoucí oči Šér Chánovy.

“A to ti zas, Langra, odpovídám já, Rákšasi (Ďáblice). Člověčí mládě je moje — navždy moje. Nedám je zabít. Zůstane naživu, se smečkou bude běhat a se smečkou bude lovit. A nakonec, dej pozor, ty lovce nahatých mláďat — ty žroute žab — ty zabíječi ryb — on uloví tebe. Kliď se, nebo při Sámbharu, kterého jsem skolila (hladovým dobytkem se já neživím), vrátíš se, připálená šelmo džungle, k matce ještě chromější, než jsi přišel na svět. Táhni!”

Táta Vlk všecek zkoprněl. Pomalu už zapomněl na to, že si kdysi mámu Vlčici poctivě vybojoval proti pěti jiným vlkům; běhala tehdy se smečkou a ne nadarmo jí říkali Ďáblice. Tátovi by se byl Šér Chán ještě postavil, ale na mámu Vlčici si netroufal. Věděl, že máma Vlčice je proti němu ve výho­dě a bude se rvát na život a na smrt. Pozpátku tedy s vrčením couvl z ústí sluje a zvenku zařval:

“Na dvorku si každý pes štěká po svém! Uvidíme, co tomu řekne smečka, že si pěstujete člověčí mládě. Mládě je moje a nakonec mi přece padne do zubů, vy zloději s chundelatým ohonem!”

Všecka udýchaná vrhla se Vlčice k svým mláďatům. Vlk jí rozvážně řekl:

“To má Šér Chán pravdu. Musíme mládě ukázat smečce. Chceš si je tedy, mámo, ponechat?”

“Ponechat?” vyjekla. “Přišlo k nám v noci nahaté, opuštěné a hladové, ale strach nemělo. Vida, jak odstrčilo jedno mé robátko. Ten chromý řezník je málem zabil a upláchl k Vainganze. Na oplátku by nám pak vesničané prosmýčili kdejaké doupě. Jestli si je ponechám? Toť se ví, že si je ponechám. Lež, žabáčku, Mauglí — budu ti říkat žabák Mauglí —, tak jako Šér Chán lovil tebe, tak ty jednou ulovíš Šér Chána.”

“Ale co tomu řekne naše smečka?” řekl táta Vlk.

Jak stanoví zákon džungle, když si nějaký vlk vyhledá družku, může ze své smečky odejít. Jakmile se však jeho mláďata postaví na nohy, musí je přivést do shromáždění celé smečky. Scházívají se za úplňku, aby je ostatní vlci rozeznali. Po prohlídce si mohou mláďata běhat, kam se jim zachce, a dokud si takové mládě samo neskolí jelena, běda dospělému vlkovi ze smečky, který by je zabil. Dopadený vrah neujde trestu smrti.

Zamyslete se a uvidíte, že to tak musí být.

Táta Vlk počkal, ať se mláďata trochu naučí běhat. Když se pak jednu noc smečka sešla, zavedl je i s Mauglím a s mámou Vlčicí na Poradní skálu — byl to skalnatý, balvanitý vršek, vešlo se na něj sto vlků. Natažen na skále ležel mohutný šedý Vlk, samotář Akéla, který silou i umem vedl smečku. Pod ním sedělo přes čtyřicet vlků všech velikostí i barev, od jezevcově zbarvených stařešinů, kteří se uměli sami vypořádat se srncem, až po mladistvé černé tříročky, kteří si jen namlouvali, že to umějí. Už rok je vodil Vlk samotář. Zamlada dvakrát padl do vlčí jámy, jednou dostal výprask, div duši nevypustil, znal tedy mravy a způsoby lidí. Na skále se moc nemluvilo. Uprostřed kroužku mezi matkami a otci skotačila mláďata, jen chvílemi přistoupil k mláděti nějaký starší vlk, pozorně si je prohlédl a potichoučku se zas vrá­til na své místo. Jindy zase sama matka vystrčila mládě tak, aby na ně padla měsíční záře a nikdo je nemohl přehlédnout. Ze skály se občas ozval Akéla: “Znáte zákon — znáte zákon. Dobře se, vlci, dívejte,” a starostlivé matky po něm opětovaly: “Dobře — dobře se, vlci, dívejte.”

Posléze — a mámě Vlčici se v tu chvíli na šíji zježily štětiny — postrčil táta Vlk doprostřed žabáka Mauglího, jak mu říkali. Mauglí tam seděl, smál se a hrál si s oblázky, blýskajícími při měsíčku.

Akéla ani nezdvihl hlavu z pracek, jenom dál jednotvárně vykřikoval: “Dívejte se dobře!” Za skálami se rozlehl tlumený řev — to zařičel Šér Chán: “Mládě je moje. Sem s ním. Copak je svobodnému lidu po člověčím mlá­děti?” Akéla na to ani ušima nezastřihal, řekl jenom: “Dívejte se dobře, vlci. Copak je svobodnému lidu po cizím rozkazu? Dívejte se dobře!”

Sborem hluboce zamručeli a nějaký čtyřletý vlk opakoval Akélovi Šér Chánovu otázku: “Copak je svobodnému lidu po člověčím mláděti?” Nuže, jestliže vznikne spor o to, má-li být nějaké mládě přijato do smečky, nejmé­ně dva příslušníci smečky, ale ne otec a matka, musí se za něj přimluvit.

“Kdo se přimlouvá za toto mládě?” řekl Akéla. “Ze svobodného lidu kdo­pak se za ně přimlouvá?” Nikdo se neozval a máma Vlčice se už hotovila k boji — věděla, že pro ni to bude boj poslední.

A tu se s mručením postavil na zadní nohy jediný další tvor, který smí do shromáždění smečky — ospalý hnědý medvěd Bálú, který učí vlčata džung­le, starý Bálu, který si volně chodí, kam chce, protože se živí jenom ořechy, kořínky a medem.

“Člověčí mládě — člověčí mládě?” řekl. Já se za člověčí mládě přimlouvám. Člověčí mládě nikomu neublíží. Dar řeči mi chybí, ale mluvím pravdu. Ať běhá se smečkou, ať je přijat spolu s ostatními. Sám ho budu učit.”

“A kdo ještě?” zeptal se Akéla. “Přimlouvá se za ně učitel našich mláďat Bálú. Kromě Bálúa kdo ještě se za ně přimlouvá?” Do jejich kruhu se snesl černý stín. Byl to pardál Baghíra, po celém těle černý jako smůla, jen místy se po něm jako na měňavém hedvábí míhaly pardálí značky. Baghíru tam znal kdekdo a nerad se mu pletl do cesty. Byl totiž prohnaný jako Tabákí, smělý jako divoký buvol a neurvalý jako raněný slon. Hlas měl však hebký jako med lesních včel, kanoucí po stromě, a kůži hebčí než prachové peří.

“Akélo a svobodný lide,” zavrněl, “nemám tu co pohledávat. Když se však vyskytne pochybnost, má-li se nějaké novorozeně zabít, nebo ne, podle zákona džungle je možno život mláděte vykoupit. Kdo ho smí nebo nesmí vykoupit, to v zákoně nestojí. Mám pravdu?”

“Správně! Správně!” poznamenali mladí vlci, ti mají pořád hlad. “Vyslechněte Baghíru. Mládě se dá vykoupit. Tak zní zákon.”

“Mluvit tu nemám právo, to vím, dovolíte mi tedy?”

Jen mluv,” ozvalo se jich asi dvacet.

“Zabíjet holátko je hanba. Až vyroste, třeba si na něm víc smlsnete. Bálú se za ně přimluvil. Jestli podle zákona přijmete člověčí mládě za své, já k Bálúovu slovu přidám tučného býka, leží necelou míli odtud. Co tomu říkáte?”

Po tuctech se vlci rozhlaholili: “Nám je to jedno. Zahyne za zimních dešťů. Upeče se na slunci. Holý žabák nám neublíží. Jen ať běhá se smeč­kou. A kde je, Baghíro, ten býk? Přijměme mládě.” Znovu zasyčel Akéla: “Dobře se dívejte — dobře se, vlci, dívejte.”

Mauglí byl zaujat oblázky. Jeden po druhém k němu vlci přistupovali a prohlíželi si ho, ale on si jich nevšímal. Nakonec se všichni rozběhli z kopce za zabitým býkem. Zbyli tam jenom Akéla, Baghíra, Bálú a Mauglího vlčí rodina. Do noci se stále ozýval Šér Chánův řev. Tygr zuřil, že mu Mauglího nevydali.

Jen si řvi,” utrousil pod vousy Baghíra, “jakože vím, kdo to je člověk, jed­nou tě to holátko naučí řvát na jinou notu.”

“Dobře jsme učinili,” řekl Akéla. “Lidé a jejich mláďata jsou chytří. Třeba nám bude prospěšný.”

Jakpak by ne, v nouzi nám bude prospěšný. Věčně vodit smečku, na to se nikdo těšit nemůže,” řekl Baghíra.

Akéla ani nemukl. Myslil na osud vůdce smečky, když pozbude síly a zeslábne: nakonec ho vlci zabijí. Potom se objeví nový vůdce — také jeho časem zabijí.

“Odveď si ho,” řekl tátovi Vlkovi, “a vštip mu, co má vědět příslušník svo­bodného lidu.”

Za jednoho býka i na Bálúovu přímluvu přijali tedy Mauglího do séónij­ské vlčí smečky.

Nic naplat, musíte přeskočit nějakých deset až jedenáct let a jenom si do­myslit, co úžasného Mauglí za tu dobu mezi vlky prožil, protože popsat to by vydalo na mnoho knih. Vyrostl mezi mláďaty. Než z něho byl chlapec, vlčata ovšem dávno dospěla ve vlky. Řemeslu ho učil táta Vlk a kdeco mu v džungli vysvětloval. Každé zašustění trávy, každý závan horkého letního vzduchu, každé soví zahoukání, každé škrábnutí drápků netopýra, hovějící­ho si na stromě, každé zašplouchání rybičky, vyskakující v tůni, bylo Maug­límu nakonec stejně běžné, jako je obchodníkovi chod jeho kanceláře. Když se zrovna neučil, zdříml si, potom se najedl a znovu usnul. Když se zašpinil nebo uhřál, zaplaval si v lesních tůních. A když dostal chuť na med (od Bálúa věděl, že med a ořechy jsou stejná pochoutka jako syrové maso), vyšplhal si pro něj. Naučil se to také od Bahgíry. To si Baghíra ulehl na větev a lákal ho k sobě: Jen pojď, bratříčku.” Zprvu se Mauglí držel pevně jako lenochod, potom však lítal směle z větve na větev jako šedá opice. Ve shromáždění smečky zasedal na Poradní skále. Tam zjistil, že když se na některého zahledí, vlk chtěj nechtěj sklopí zrak. Bavil se tedy tím, že na ně upřeně zíral. Jindy zas vytahoval přátelům z tlapek dlouhé trny. Od trnů a od klíšťat vlci hrozně vystojí. V noci se pouštěl z kopce do obdělané kra­jiny a všetečně nakukoval vesničanům do chýší. Lidem však nedůvěřoval. Jednou mu Baghíra ukázal v džungli dřevěnou skřínku s železy. Byla chytře zakryta, málem do ní šlápl. Baghíra mu vysvětlil, že je to past. Nejraději chodil s Baghírou do horké tmavé hloubi lesa, celý dřímotný den tam pro­spal a v noci pozoroval Baghíru, jak zabíjí. Z hladu zabíjel Baghíra kdeco kolem a Mauglí to dělal po něm — až na jednu výjimku. Jakmile přišel do rozumu, od Baghíry se dověděl, že na dobytek nesmí sáhnout, protože si ho smečka vykoupila za cenu býčího života. “Patří ti celá džungle,” řekl Baghíra, “zabíjej si všechno, nač ti síla stačí, ale protože tě vykoupil býk, žádné dobytče, ať mladé či staré, nesmíš zabíjet. Tak zní zákon džungle, Mauglí.” Mauglí ho byl poslušen.

A tak sílil a sílil: tak sílí jen chlapec, který s učením nemá starosti a myslí jenom na jídlo.

Několikrát ho Vlčice varovala, aby Šér Chánovi moc nevěřil, jednou že stejně musí Šér Chána zabít. Vlček, ten by takovou výstrahu nepustil z hlavy, ale Mauglí na ni zapomínal, vždyť byl pouhý chlapec — umět něja­kou lidskou řeč, sám by si byl ovšem říkal vlk.

Šér Chán se mu v džungli stále pletl do cesty. Akéla zestárl a zchřadl a chromý tygr si zatím ve smečce pilně předcházel mladší vlky. Ti se za ním táhli a dojídali zbytky. Kdyby si byl Akéla troufl náležitě uplatnit svou moc, však on by jim to netrpěl. Šér Chán jim pochleboval, jak to, že se takoví mladí lovci dávají vést skomírajícím vlkem a člověčím mládětem. “Ve shro­máždění prý si netroufáte hledět mu do očí,” říkal jim Šér Chán a mladí vlci jen zavrčeli a zježili štětiny.

Věděl o tom Baghíra, ten měl oči a uši všude, a několikrát Mauglímu důtklivě domlouval, že ho Šér Chán jednou zabije. Mauglí se tomu jen smál: “Mám smečku a mám tebe. I ten líný Bálu se možná kvůli mně rozmáchne. Co bych se bál?”

Byl parný den a tu dostal Baghíra nápad — už předtím něco zaslechl, nespíš od dikobraza Sáhího. Byl s Mauglím hluboko v džungli, hlavou se mu chlapec opíral o krásnou srst: “Kolikrát jsem ti, bratříčku, říkal, že máš v Šér Chánovi nepřítele?”

“Tolikrát, kolik je na tamhleté palmě ořechů,” řekl Mauglí, on totiž neu­měl počítat. “To je toho. Chce se mi spát, Baghíro, a Šér Chán má dlouhý ohon a moc řečí — jako páv Mór.”

“Na spaní není čas. Ví o tom Bálú. Vím o tom já. Ví o tom smečka. Ví o tom bláhovoučký srnec. Však ti to Tabákí řekl.”

“Cheche,” zasmál se Mauglí. “Nedávno za mnou Tabákí přišel, nadával mi, že jsem nahaté člověčí mládě, ani na vyrývání buráčků prý se nehodím. Popadl jsem Tabákího za ohon a dvakrát jsem jím praštil o palmu, aby se naučil slušnosti.”

“To bylo bláhové. Tabákí je sice pletichář, ale něco důležitého by ti byl řekl. Jen otevři oči, bratříčku. Zabít tě v džungli, to si Šér Chán netroufá. Jenže Akéla, pamatuj, je stařičký. Jednoho dne už neskolí býka a přestane být vůdcem. Z vlků, kteří si tě tehdy prohlídli, když ses poprvé ocitl v shro­máždění, mnozí také zestárli a mladí vlci si dali od Šér Chána namluvit, že člověčí mládě nemá ve smečce co pohledávat! Zakrátko dospěješ v muže.”

“A to nesmí muž běhat za svými bratry?” namítl Mauglí. “V džungli jsem se narodil, zákona džungle jsem poslušný a mezi našimi vlky se nenajde ani jeden, abych mu nebyl vytáhl trh z tlapy. Vždyť jsou to mí bratři!”

Baghíra se protáhl a přivřel oči. “Sáhni mi, bratříčku, pod čelist.”

Mauglí k němu napřáhl silnou hnědou ruku a pod hebounkou bradou, kde měl Baghíra mohutné naběhlé svaly, zarostlé hladkou srstí, nahmatal lysinku.

“Nikdo z celé džungle neví, že mám na sobě já, Baghíra, tuto památku — památku po obojku. A přece u lidí jsem se, bratříčku, narodil a u lidí mi umřela matka — v kleci královského paláce v Udajpuru. Jen proto jsem tě tenkrát ve shromáždění vykoupil, byl jsi ještě holátko. Ano, také já jsem se narodil u lidí. Džungli jsem okem nespatřil. Přes mříže mě krmili ze želez­né pánvice a tu jednou v noci jsem si uvědomil, že jsem Baghíra — že jsem pardál —, a ne něčí hračka. Hloupý zámek jsem jediným máchnutím pracky urazil a tak jsem upláchl. A protože jsem obeznámen s lidskými znaky, stal se ze mě ještě větší postrach džungle, než je Šér Chán. Je to tak, nebo ne?”

“Ano, je,” řekl Mauglí. “Baghíry se bojí celá džungle — kromě Mauglího.”

“Copak ty, ty jsi člověčí mládě,” řekl vlídně černý pardál. Já jsem se vrátil do džungle, a tobě zas nezbude než se vrátit k lidem — k svým bratrům —, jestli tě ve shromáždění nezabijí.”

“Proč — pročpak by mě měli zabít?” řekl Mauglí.

“Podívej se na mě,” řekl Baghíra. Mauglí se mu upřeně zahleděl do očí. Za chvilku odvrátil mohutný pardál hlavu.

“Proto,” řekl a prackou rozhrábl listí. “Ani já ti nedokážu hledět do očí, a to jsem se, bratříčku, narodil u lidí a mám tě rád. Ostatní tě nenávidí jen proto, že nesnesou tvůj pohled, protože jsi moudrý, protože jsi jim vytahal trny z nohou — protože jsi člověk.”

“To jsem nevěděl,” zasmušil se Mauglí a svraštil husté tmavé obočí.

Jak zní zákon džungle? Nejprve udeř a potom mluv. Už z toho, že jsi neopatrný, vidí, že jsi člověk. Buď moudrý. Mám tušení, že až zas mine Akéla kořist — a při každém lovu mu dá víc práce skolit srnce —, smečka se vrhne na něho a na tebe. Z celé džungle se shromáždí na skále, a potom — a potom — už to mám!” poskočil Baghíra. “Pospěš do úžlabiny k lidským chýším a seber tam nějaký Rudý květ, jaký si tam pěstují, abys měl ve chví­li potřeby silnějšího přítele, než jsem já nebo Bálú nebo ti příslušníci smeč­ky, kteří tě mají rádi. Přines si Rudý květ.”

Rudý květ, to myslel Baghíra oheň. Žádný tvor v džungli ho správně nepojmenuje. Šelmy se ho ukrutně bojí a vymýšlejí pro oheň staré opisy.

“Rudý květ?” řekl Mauglí. “Co jim za soumraku roste před chýšemi? Při­nesu ho.”

“Tak mluví člověčí mládě,” řekl hrdě Baghíra. “Pamatuj, že roste v hrncích. Honem nějaký přines a pro případ potřeby si ho schovej.”

“Dobrá!” řekl Mauglí. “Už jdu. Ale víš to jistě, milý Bahgíro” — paží mu obemkl nádhernou šíji a zahleděl se mu do velikánských očí — “víš to jistě, že to spískal Šér Chán?”

“Při uraženém zámku, který mi pomohl na svobodu, vím to jistě, bratříčku.”

“Při býku, kterým jsi mě vykoupil, však já to Šér Chánovi splatím s úroky,” řekl Mauglí a skokem byl pryč.

“Muž, pravý muž,” řekl si Baghíra a znovu ulehl. “Ach, Šér Cháne, ten tvůj lov na žabáka před deseti lety, to byl lov neblahý!”

Mauglí se hnal přes celý les, běžel jako divý, až mu srdce žhnulo. Když pak doběhl ke sluji, zdvihla se večerní mlha. Nabral dech a pohlédl do úžlabiny. Vlčata byla na lovu, ale podle jeho oddychování až z druhého kouta sluje Vlčice usoudila, že žabáčka něco trápí.

“Copak, synáčku?” ozvala se.

“To jen Šér Chán zas žvaní jako netopýr,” houkl na ni. “Dnes v noci budu lovit v oranici.” A už se dral houštím k říčce, protékající úžlabinou. Tam se zarazil. Uslyšel, jak štěká lovící smečka, jak bučí pronásledovaný srnec a jak funí, když ho zahnali do úzkých. A tu zaskučeli zlovolně a škodolibě mladí vlci. “Akélo! Akélo! Ukaž, Samotáři, kolik máš síly. Uhněte z cesty vůdci smečky! Skoč, Akélo!”

Vlk samotář asi skočil a minul kořist. Mauglí zaslechl, jak cvakl zuby a jak zafuněl, když ho Sámbhar kopl, až se překotil.

Mauglí nečekal a uháněl dál. Doběhl na obilné lány, kde žili vesničané, a štěkot za ním slábl.

“Baghíra měl pravdu,” řekl bez dechu a u okna chýše se zahrabal do kupy krmiva. “Zítra se rozhodne o Akélovi i o mně.”

Přitiskl obličej až k oknu a pozoroval v krbu oheň. Viděl hospodyni, jak v noci vstává a přikládá nějaké černé hroudy. Zrána padla bílá a studená mlha, a tu zahlédl nějaké dítě, jak bere do ruky proutěný košík, zevnitř vymazaný hlínou, kousek po kousku do něho nabírá žhavé uhlíky, potom si je strká pod halenu a jde do chléva poklidit krávy.

“To je toho!” řekl si Mauglí. “Co bych se bál, když to dokáže takové mládě.” Rázným krokem zahnul za roh, vyčíhal chlapce, vzal mu hrnek z ruky a zmizel v lese. Chlapec se rozplakal.

Jsou docela jako já,” říkal si Mauglí, a jak to předtím viděl u ženy, foukal do hrnku. “Když to nenakrmím, tak mi to uhyne.” A nasypal na tu horkou věc větvičky a suchou kůru. Ve stráni potkal Baghíru, na kožíšku se mu jako démanty třpytila ranní rosa.

“Akéla minul kořist,” řekl pardál. “Už včera ho chtěli zabít, ale ty jsi jim chyběl. Hledali tě na kopci.”

“Byl jsem v oranicích. Jsem připraven. Hle!” Mauglí mu přistrčil hrnek s ohněm.

“Dobrá. Viděl jsem, jak do toho lidé strkali suchou větvičku a na konci větvičky jim rázem vypučel Rudý květ. Nebojíš se?”

“Ne. Co bych se bál. Jestli se mi to jen nezdá, teď si vzpomínám: než se ze mě stal Vlk, ležel jsem vedle Rudého květu a bylo mi teplo a příjemně.”

Celý den proseděl Mauglí ve sluji, hlídal hrnek s ohněm, na zkoušku do něho strkal suché větvičky. Našel tu pravou větvičku, a když pak za ním navečer přišel do sluje Tabákí a hrubě mu vyřizoval, že má přijít na Poradní skálu, rozřehtal se, až vzal Tabákí do zaječích. Se smíchem odešel pak Maug­lí na Poradní skálu.

Samotář Akéla ležel vedle svého skaliska, bylo to znamení, že vůdcem smečky bude někdo jiný, a Šér Chán s družinou vlků, kterým přenechával zbytky jídla, si okázale vykračoval a přijímal lichotky. Baghíra ulehl vedle Mauglího. Hrnek s ohněm držel Mauglí mezi koleny. Když se všichni shro­máždili, ujal se slova Šér Chán. Dokud Akéla překypoval silou, nikdy se toho neodvážil.

“Nemá na to právo,” zašeptal Bahgíra. “Pověz jim to. Šér Chán je psí ple­meno. Hned se poleká.”

Mauglí se skokem vztyčil. “Svobodný lide,” vykřikl, “copak vede smečku Šér Chán? Co nám má tygr do toho co mluvit, kdo bude naším vůdcem?”

“Vždyť se vůdcovství uprázdnilo a požádali mě o slovo —,” spustil Šér Chán.

“Kdo?” řekl Mauglí. “Copak jsme nějací šakali, abychom se hrbili před tímhle řezníkem dobytka? O vůdcovství ve smečce rozhoduje smečka sama.”

Ozvalo se hulákání: “Mlč, člověčí mládě!” Jen ať mluví. Vždyť zachová­val náš zákon.” Nakonec pak zahřímali stařešinové smečky: “Ať mluví Mrtvý vlk.” Když mine vůdce smečky kořist, dokud žije — a to dlouho netr­vá —, říkají mu Mrtvý vlk.

Malátně zdvihl Akéla starou hlavu:

“Svobodný lide, a vy také, Šér Chánovi šakali, dvanáct let jsem vás vodil od kořisti ke kořisti a nikdo se za tu dobu nezmrzačil a nepadl do pasti. Tentokrát mi kořist unikla. Sami víte, jak jste to nastrojili. Víte, že jste mi nadehnali mladičkého srnce, aby bylo vidět, jak jsem sláb. Chytře jste to provedli. Máte právo zabít mě tady na Poradní skále. Ptám se tedy, kdo předstoupí a připraví o život Vlka samotáře. Podle zákona džungle je mým právem, abyste předstoupili jeden po druhém.”

Zavládlo ticho, žádnému vlkovi se nechtělo ubít Akélu. Tu zařval Šér Chán: “Co je nám po tom bezzubém hlupákovi. Stejně ho čeká smrt. Člo­věčí mládě žije už moc dlouho. Svobodný lide, je mou kořistí od samého počátku. Vydejte mi je. Už mě to bláznovství s člověčím vlkem omrzelo. Deset let tady v džungli překáží. Vydejte mi člověčí mládě, nebo tady budu lovit pořád a jedinou kůstku vám nedám. Je to člověk, lidský tvor, nenávi­dím ho až do morku kostí!”

Dobrá polovina smečky zahulákala: “Člověk! Člověk! Co mezi námi člo­věk pohledává? Ať táhne po svých.”

“A poštve na nás vesničany, co?” zahlaholil Šér Chán. “Ba ne, raději mi ho vydejte. Je to člověk, nikdo mu nedokáže pohledět do očí.”

Znovu zdvihl Akéla hlavu a řekl: Jídal s námi. Spal s námi. Naháněl nám zvěř. Zákon džungle v ničem neporušil.”

“A býkem jsem za něho zaplatil, když jste ho přijali mezi sebe. Býk má nevalnou cenu, ale za svou čest bude Baghíra bojovat,” řekl hebounkým hla­sem Baghíra.

“Býkem jsi zaplatil před deseti lety!” zavrčela smečka. “Co je nám po kos­tech starých deset let?”

“A také po záruce?” Baghíra vycenil bílé zuby. “To si říkáte svobodný lid!”

“S lidem džungle nemůže člověčí mládě běhat,” zahulákal Šér Chán. “Vydejte mi je!”

Je náš bratr, i když ne pokrevní,” znovu se ujal slova Akéla, “a vy byste ho chtěli zabít. Ba věru, žiju už příliš dlouho. Jedni se živíte dobytkem, druzí zase z Šér Chánova návodu za temné noci chodíte až na práh k vesničanům a kradete jim děti. Jak patrno, jste zbabělci a k zbabělcům teď mluvím. Umřít musím, to je jisté, můj život je bezcenný, jinak bych vám ho nabídl za člověčí mládě. Ale pro čest smečky — jste bez vůdce a na tuhle maličkost zapomínáte — pusťte člověčí mládě, ať jde po svých, a já vám za to slibuji, že ve chvíli smrti zub na vás nevycením. Umřu bez boje. Zachráním smečce nejméně tři životy. Na víc mi nestačí síla. Jestli souhlasíte, aspoň té hanby vás ušetřím, že byste zabili bratra, který nic neprovedl — bratra, kterého jste podle zákona džungle na přímluvu a za výkupné přijali do smečky.”

“On je to člověk — člověk — člověk!” zaskučela smečka a z větší části se shlukla kolem Šér Chána. Ten už mrskal ocasem.

“Teď záleží všechno na tobě,” řekl Baghíra Mauglímu. “My se za tebe můžeme jen rvát.”

Mauglí povstal — v dlaních hrnek s ohněm. Napřáhl paže a před celým shromážděním zívl. Lomcoval jím vztek i žal. Po způsobu vlčím mu vlci nikdy nedali znát, jak ho nenávidí. “Slyšte,” křikl. “Dost už tohoto psího žvástu. Že jsem člověk (být po mém, byl bych ovšem zůstal vlkem až do smrti), to jste mi dnes večer řekli mnohokrát. Máte pravdu. Řeknu vám, jak se na člověka sluší, nejste už pro mě bratři, ale sag (psi). Co uděláte, nebo neuděláte, to nezáleží na vás. Záleží to jen na mně. Aby to tady bylo všem jasné, přinesl jsem si kousek Rudého květu, kterého se vy, psi, tolik bojíte.”

Hrnek s ohněm hodil na zem. Od žhavých uhlíků vzplanul suchý mech a celé shromáždění zděšeně couvalo před šlehajícími plameny.

Suchou větev strčil Mauglí do ohně, až halouzky chytly a zapraskaly, a uprostřed přikrčených vlků jí zamával nad hlavou.

“Teď jsi ty pánem,” pošeptal mu Baghíra. “Zachraň Akélu. Byl ti vždyc­ky přítelem.”

Zasmušilý starý vlk Akéla, který jakživ nežádal o milost, vrhl na Mauglího prosebný pohled. Chlapec tam stál nahý, s hřívou až na ramena, v ruce pla­noucí větev, v jejíž záři se míhaly a poskakovaly stíny.

“Dobrá,” řekl Mauglí a zvolna se rozhlédl kolem dokola. “Že jste psi, to vidím. Odcházím od vás k svým rodákům, ačli to jsou mí rodáci. Džungle je mi uzavřena, nezbývá mi než zapomenout na to, že jsem se s vámi druž­ně stýkal. Ale zachovám se milosrdněji než vy. Jsem váš bratr, i když ne pokrevní. Až se tedy octnu mezi lidmi, slibuji vám, že vás nezradím, jako jste zradili vy.” Kopl do ohně, až se jiskry rozlétly. “My ze smečky proti sobě válčit nebudeme. Ale než odejdu, musím tady ještě splatit dluh.” Rázným krokem přistoupil k Šér Chánovi, pitomě mžourajícímu do plamenů, a popadl ho za chmýří na bradě. Pro jistotu šel Baghíra za ním. “Vstaň, pse!” křikl Mauglí. “Vstaň, když s tebou mluví člověk, nebo ti podpálím kožich.”

Šér Chán schlípl uši a zavřel oči, planoucí větev trčela totiž přímo před ním.

“Když už mě tenhle zabíječ dobytka nezabil, dokud jsem byl mládě, zabi­je prý mě ve shromáždění. Takhle, takhle bijeme psy, když dospějeme v muže. Jen hni, Langra, vousem, a vrazím ti Rudý květ do chřtánu!” Větví zbil Šér Chána po hlavě a tygr samým strachem kňoural a kňučel.

“A teď se kliď, ty žíhaná kočko džungle! Až zas přijdu na Poradní skálu, jak se na muže sluší, pamatuj, že tam přijdu s Šér Chánovou kůží na hlavě. A dále, Akéla si bude žít klidně dál. Nezabijete ho, protože tomu nechci. A co mi tady ještě sedíte s vyplazeným jazykem a tváříte se jako nevímco — a zatím jste psi, však já vás poženu. Kliďte se!” Koneček větve prudce zasr­šel, Mauglí se rozháněl kolem dokola vpravo i vlevo, jiskry propalovaly vlkům srst, a vlci se s vytím rozutekli. Nakonec tam byl jen Akéla, Baghíra a s nimi nějakých deset vlků, kteří zůstali Mauglímu věrní. A tu se v Mauglím něco rozbolelo, jakživ takovou bolest nepocítil, usedavě se roz­plakal, až mu slzy tekly po tvářích.

“Co to? Co to?” řekl si. “Nechce se mi z džungle a nevím, co to je? To umírám, Baghíro?”

“Ne, bratříčku. Jsou to slzy, jaké lidé prolévají,” řekl Baghíra. Jak vidím, nejsi už člověčí mládě, ale muž. Džungle je ti opravdu navždy uzavřena. Jenom je nech téci. Jsou to pouhé slzy.” Mauglí plakal, až mu srdce useda­lo; jakživ si tak nepoplakal.

“A teď půjdu za lidmi,” řekl si. “Ale nejprve se musím rozloučit s mámou.” Odešel do sluje, v níž žila s tátou Vlkem, a vyplakal se na její srsti. Žalost­ně do toho skučelo čtvero vlčat.

“Nazapomenete na mě?” řekl Mauglí.

“Jakživi nezapomeneme, pokud dokážeme sledovat stopu,” řekla vlčata. “Až z tebe bude člověk, přijď za námi na úpatí kopce a budeme si povídat. A v noci přijdeme zas my za tebou do obilných lánů a budeme si s tebou hrát.”

“Přijď brzo!” řekl táta Vlk. “Ach, brzo zas přijď, moudrý žabáčku; matka i já stárnem.”

“Přijď brzo, ty můj nahatý synáčku,” řekla máma Vlčice. “Poslyš, lidský tvore, měla jsem tě raději než svá mláďata.”

“Toť se ví, že přijdu,” řekl Mauglí. “A až přijdu, rozprostřu na Poradní skále Šér Chánovu kůži. Nezapomeňte na mě. A taky jiným v džungli řek­něte, aby na mě nezapomněli.”

Za ranního rozbřesku kráčel pak Mauglí sám a sám z kopce za tajemný­mi tvory zvanými lidé.

LOVECKÁ PÍSEŇ
SÉÓNIJSKÉ SMEČKY

Je ráno, Sámbhar zatroubil
jednou a vícekrát
a při jezírku hlubokém
laň vyrazila poskokem.
Sám jsem tam také zabloudil
jednou a vícekrát.

Je ráno, Sámbhar zatroubil
jednou a vícekrát.
Slídivý vlk jelena zhled,
smečce to běžel povědět.
Po stopě se pak hnali vpřed
jednou a vícekrát.

To ráno zle houf vlků vyl
jednou a vícekrát
Země se nohy nedotknou,
zrak pronikne i hustou tmou,
tak v džungli za kořistí jdou
jednou a vícekrát.

KÁ NA LOVU

Na skvrnách levhart zakládá si, buvol na rozích.
Měj cistou srst i boky, sila lovcova je v nich.

Když volek nabere tě nebo Sámbhar zkrvaví,
nic nepovídej, vždyť to o nich každá šelma ví.

Jak vlastní sourozence cizí mláďata opatruj,
jsou třeba děti medvědice, věrně při nich stůj.

Skolená první kořist mláděti velmi lahodí.
Džungle je velká, mládě malé. Skromnost neškodí.

BÁLÚOVY POUČKY

O čem se tady vypravuje, stalo se předtím, než byl Mauglí vyhnán ze séó­nijské vlčí smečky a než se pomstil tygru Šér Chánovi. Bálu ho tenkrát učil zákonu džungle. Statný rozvážný hnědý medvěd měl z nadaného žáka radost. Vlčata pochytí totiž ze zákona džungle jenom to, co se týká jejich smečky a rodu. Upláchnou, sotva umějí opakovat lovecké verše: “Nohy našlapující bez hlesu, oči vidící potmě, uši větřící vítr už v doupěti a ostré bílé zuby, tím se vyznačují naši bratři kromě šakala Tabákího a hyeny, ty máme v nenávisti.” Ale Mauglí byl člověčí mládě a musel se učit mnohem víc. Občas za svým chráněncem plavně přiběhl z džungle černý pardál Baghíra podívat se, jak prospívá, a s hlavou opřenou o strom jen vrněl, když tak Mauglí Bálúovi odříkával, co měl ten den uloženo. Šplhání šlo chlapci skoro tak jako plavání a plavání skoro tak jako běh. Učitel zákona Bálú mu vštípil lesní a vodní zákony: jak se rozezná uschlá větev od zdravé. Jak se slušně omluvit lesním včelám, když padesát stop nad zemí narazí na jejich úl. Co říci netopýru Mangovi, když ho za poledne vyruší na větvích. A jak předem upozornit vodní hady, než skočí mezi ně do tůně. Obyvatelé džung­le mají rádi klid a bez váhání se vrhnou na vetřelce. A ještě se Mauglí nau­čil lovecký pokřik cizince. Ten musí každý obyvatel džungle lovící mimo svůj revír opakovat tak dlouho, až zaslechne odpověď. V přehledu to zna­mená: “Dovolte mi tady lovit, mám hlad.” A odpověď zní: Jen si lov pro potravu, ale ne pro zábavu.”

Vidíte, co se toho musel Mauglí naučit nazpaměť. Odříkával to až do omrzení. Však také, když jednou po několika pohlavcích zlostně utekl, řekl Bálú Baghírovi: “Člověčí mládě je člověčí mládě, to musí znát veškerý zákon džungle.”

“Ale pamatuj, že je maličký,” ujal se ho černý pardál: ten by byl Mauglího nejraději hýčkal. “Copak unese v své hlavičce takové sáhodlouhé řeči?”

“V džungli se zabíjí kdeco, ať je jak chce maličké. Proto ho těm věcem učím, a když je zapomene, tak ho mírně uhodím.”

“Mírně! Copak, ty hromotluku, víš, co je to mírnost?” zareptal Baghíra. “Od tvé mírnosti má dnes obličej samou modřinu. Fuj!”

“Raděj ať má ode mne, který ho mám rád, modřiny od hlavy až k patě, než aby z nevědomosti přišel do neštěstí,” odpověděl vážně Bálú. “Zrovna ho učím klíčovým slovům džungle. Ta ho ochrání před ptáky a hady a lovícími čtvernožci, neochrání ho však před jeho smečkou. Až si ta slova zapamatuje, u kdekoho v džungli se může domáhat ochrany. Za trochu bití to stojí, ne?”

Jenom dej pozor, abys člověčí mládě neutloukl. Není to kmen, aby sis na něm brousil tupé drápy. Ale jak znějí ta klíčová slova? O pomoc já nikoho žádat nebudu, spíš ji každému poskytnu” — Baghíra napřáhl packu a zálibně si prohlížel ocelově modré drápy, ostré jako dláto — “ale přece jenom bych je rád znal.”

“Zavolám Mauglího, on ti je poví — jestli bude mít chuť. Pojď, bratříčku!”

“V hlavě mi to bzučí jako v úlu,” ozval se jim nad hlavou nevrlý hlásek, a po kmeni sklouzl rozmrzelý a zlostný Mauglí. Když se octl na zemi, dodal: Jdu za Baghírou, a ne za tebou, Bálúe, ty tlusťochu!”

Bálúa se to bolestně dotklo, ale řekl jen: “Mně je to jedno. Pověz Baghírovi klíčová slova džungle, kterým jsem tě dnes naučil.”

“Klíčová slova pro jaký lid?” řekl Mauglí a už se těšil, jak se blýskne. “Džungle má mnoho jazyků. Znám je všechny.”

“Trochu, ale moc ne. Jen se podívej, Bahgíro, to je nějaká vděčnost k uči­teli. Žádné vlče jakživo nepřijde starému Bálúovi poděkovat za vyučení. Pověz tedy, ty moudrá hlavo, slova lovících šelem.”

“Vy a já jsme z jedné krve.” Mauglí to po způsobu lovících šelem pronesl s medvědí výslovností.

“Dobrá. A co řekneš ptákům?”

Mauglí mu to zopakoval a na konci každé věty hvízdl jako luňák.

“A hadům,” řekl Baghíra.

Mauglí odpověděl přímo nepopsatelným sykotem, potom udělal kotrme­lec, pochvalně si plácl do dlaní, skočil Baghírovi na hřbet, bokem se tam uvelebil, patami ho kopal do lesklé srsti a hrozně se na Bálúa šklebil.

“Vida, vida. Za menší škrábnutí to stálo,” řekl něžný hnědý medvěd. “Však si jednou na mě vzpomeneš.” Otočil se k Baghírovi a vykládal mu, že klíčová slova prosbami vymámil na divokém slonu Háthím, ten se v tom vyzná, a Háthí sám že zavedl Mauglího k tůni, aby tam pochytil hadí slova, protože Bálu je neumí vyslovit. Mauglímu že se teď v džungli nemůže cel­kem nic stát, protože mu neublíží ani had, ani pták, ani šelma.

“Nemá se tedy koho bát,” dodal Bálú a hrdě si poklepal na huňaté panděro.

“Leda svého plemene,” zašeptal Baghíra a potom okřikl Mauglího: “Pozor, bratříčku, na má žebra. Co tak po mně rejdíš?”

Mauglí se totiž usilovně domáhal Baghírovy pozornosti, na pleci ho clou­mal za srst a prudce ho kopal. Konečně se mu věnovali a Mauglí zaječel, co měl síly: “Vsak já budu mít vlastní plémě a celý den je budu vodit po větvích.”

“Co to zas blábolíš, ty povídálku?” řekl Baghíra.

“Ano, budu, a po starém Bálúovi budu házet větvemi a blátem,” ječel Mauglí. “Oni mi to slíbili, hm!”

“Bác!” mohutnou tlapou srazil Bálu Mauglího z Baghírova hřbetu. Chla­pec mu zůstal ležet mezi předními tlapami. Věděl, že se medvěd zlobí.

“Mauglí,” řekl Bálú, “ty jsi mluvil s Bandary — s opičím lidem.”

Mauglí koukl po Baghírovi, jestli se také zlobí. Pardál měl oči strnulé jako nefrit.

“Ty jsi byl u opičího lidu — u šedých opic — u lidu bez zákona, který pojí­dá kdeco. Styď se.”

Mauglí vleže na zádech vysvětloval: “Bálú mě praštil po hlavě. Utekl jsem mu a tu slezly ze stromu šedé opice a litovaly mě. Nikdo jiný si mě nevši­ml,” zafňukal.

“Soucit opičího lidu!” uchechtl se Bálú. “To je jako nehybnost horské bys­třiny! Jako chládek letního slunce. A co bylo dál, člověčí mládě?”

“Potom, potom mi dali ořechy a všelijaké pamlsky a — v náručí mě vynes­li do koruny stromu, že prý jsem jejich pokrevní bratr, jenom ohon mi chybí, a jednou že se stanu jejich vůdcem.”

“Vždyť žádného vůdce nemají,” řekl Baghíra. “Oni lžou. Odjakživa lžou.”

“Byli na mě hodní, ať prý za nimi přijdu zas. Pročpak jste mě nikdy neza­vedli mezi opičáky? Postávají na zadních nohou jako já. Netlučou mě tvrdý­mi tlapami. Celý den si hrají. Pusť mě! Pusť mě, ty zlý Bálúe! Budu si s nimi zase hrát.”

“Poslyš, člověčí mládě,” ozval se medvěd hromovým hlasem, jako když za dusné noci zahřmí. “Naučil jsem tě veškerému zákonu džungle, platnému pro jeho obyvatele — kromě opičáků, kteří jsou domovem na stromech. To jsou vyvrhelové. Ani vlastní řeč nemají, pořád jen napínají uši, a jak zaslech­nou nějaké slovo, hned je ukradnou, pořád tam shora jen pokukují a číhají. Mají jiné mravy než my. Vůdce neznají. Chybí jim paměť, naparují se a chvás­tají, žvaní, co všechno nejsou a co všechno v džungli dokáží, ale jen spadne ořech ze stromu, dají se do smíchu a na všechno zapomenou. My z džungle se s nimi nestýkáme. Kde se napájejí opice, tam nepijeme, kam chodí opice, tam nechodíme, kde ony loví, tam nelovíme, kde ony hynou, tam nehyneme. Jestlipak jsem se ti do dnešního dne slovem zmínil o Bandar lógu?”

“Ne,” hlesl Mauglí: po medvědových slovech se totiž v lese rozhostilo hro­bové ticho.

“Obyvatelé džungle o opičácích nemluví a na ně nemyslí. Opičáci chodí v hejnech, jsou zlí, špinaví, drzí a touží jen po tom, aby si jich obyvatelé džungle všimli. Jenže my si jich nevšímáme, i když nám na hlavu házejí oře­chy a kal.”

Jen domluvil, zaharašila z větví sprška ořechů a halouzek. Bylo je slyšet, jak tam v závratné výši mezi temnými větvemi chrchlají, skučí a zlostně rejdí.

“Obyvatelé džungle nesmějí s opičáky nic mít,” řekl Bálú. “Pamatuj si to.”

“Nesmějí nic mít,” řekl Baghíra. “Ale tak si myslím, že tě měl před nimi Bálú varovat už dřív.”

,Já — já že jsem ho měl varovat? Copak mě napadlo, že si bude hrát s tako­vou holotou? S opičáky! Fuj!”

Znovu se jim snesla na hlavu sprška. Oba se tedy sebrali a Mauglího odvedli s sebou. Co řekl Bálú o opicích, byla svatá pravda. Domovem jsou v korunách stromů. Nahoru se šelmy skoro nedívají, a tak se opičáci obyva­telům džungle málokdy připletou do cesty. Ale jak někde zastihnou chura­vého vlka, raněného tygra nebo medvěda, hned ho týrají a po kdejaké šelmě schválně házejí klacky a ořechy, jen aby na sebe upoutali pozornost. Potom skučivě a pištivě prozpěvují hloupé písničky a vyzývají obyvatele džungle, ať za nimi vylezou na stromy a tam s nimi zápasí, nebo se zase sami mezi sebou zuřivě servou a mrtvoly nechají ležet před očima obyvatel džungle. Pořád by si chtěli opatřit vůdce a vlastní zákony a mravy, ale nikdy z toho nic není, protože druhý den na to zapomenou, a tak si namlouvají: “Co si myslí Bandar lóg dnes, to si bude jednou myslit celá džungle,” a tím se utěšují. Šelmy na ně sice nedosáhnou, ale také si jich nevšímají. Nemálo je tedy potěšilo, že si s nimi přišel Mauglí zahrát a že se za to Bálú na něho zlobí.

Na víc už nepomýšleli — Bandar lóg stejně na nic kloudného nemyslí. Jeden z nich však dostal báječný nápad. Kdekomu vykládal, jak se jejich ple­meni vyplatí mít Mauglího mezi sebou. Na ochranu proti větru umí plést proutí. Když ho chytnou, třeba je to naučí. Po otci dřevorubci měl Mauglí v krvi lecjakou dovednost. Bez dlouhého přemýšlení robil si ze spadlých větví domečky. Opičáci ho ze stromů pozorovali a velmi nad tou hrou žasli. Řekli si, tentokrát že si opravdu opatří vůdce a budou z nich nad jiné moud­ří obyvatelé džungle — tak moudří, že si toho kdekdo všimne a zbledne závistí. Přes celou džungli šli tedy potichu za Bálúem a Baghírou a Mauglím až do poledního zdřímnutí. Mauglí ulehl všecek zahanbený mezi pardála a medvěda a řekl si, že si s opičáky nebude nic začínat.

Najednou se probral a ucítil, jak ho za nohy i za paže jímají něčí dlaně — pevné, silné, drobné dlaně — a jak mu větve šlehají do obličeje. Přes rozko­míhané haluze uviděl dole Bálúa, jak usedavým nářkem burcuje celou džungli, a Baghíru, jak cení zuby a drápe se na strom. Bandarové vítězoslavně zavřeštěli a vyšplhali se na nejhořejší větve, kam si za nimi Baghíra netroufal, a odtamtud na něho hulákali: “On si nás všiml! Baghíra si nás všiml. Obyvatelé džungle žasnou nad tím, jak jsme obratní a chytří.” Potom se dali na útěk. Útěk opičáků stromovím se nedá dobře popsat. Padesát, sedmdesát, ba sto stop nad zemí mají tam cesty i rozcestí, z kopce do kopce po nich putují třeba i v noci. Dva nejsilnější opičáci popadli Mauglího pod paži a dvacetistopovými skoky se s ním hnali přes vrcholky stromů. Být sami, byli by uháněli dvojnásob rychle, ale svou tíhou je chlapec zdržoval. Mauglímu bylo zle a hlava se mu točila, ale jinak se mu ten úprk líbil. A přece se děsil, když se pod ním v hloubi mihl kousek půdy, a po každém přemetu přes propast strašně to s ním škublo a žuchlo, div duši nevypustil. Vzhůru po stromě se drali strážci, až se pod nimi tenounké nejhořejší větve ohýbaly a praskaly, potom si odchrchlali, hekli, mžikem se vymrštili a snes­li na další strom a rukama nebo nohama chňapli po dolních větvích. Chvílemi zahlédl Mauglí tichou zelenou džungli na míle daleko, tak je vidět na míle dopředu moře z vrcholu stožáru, jindy se zas octl s průvodci málem u země a do obličeje ho šlehalo větvoví a listí. S praskotem, jekem, vřeště­ním hnalo se po stromových cestách celé plémě Bandarů a skokem unášelo svého zajatce Mauglího.

Mauglí trnul, že ho upustí, potom na ně dostal zlost, ale raději se nevzpou­zel. Posléze se zamyslil. Nejprve musím vzkázat Bálúovi a Baghírovi. Tempu opic, to věděl, jeho přátelé nepostačí. Marně se díval dolů, bylo vidět jen hořejšek větví, upřel tedy zrak vzhůru a tu vysoko v blankytu zahlédl luňáka Číla. Třepetal se a kroužil a číhal, až něco v džungli zahyne. Číl si všiml, že opice něco unášejí, slítl tedy o několik set yardů níže podívat se, je-li to něco k snědku. Samým překvapením hvízdl, jak Mauglího táhnou na vršek stro­mu a jak mu Mauglí dává znamení: “Ty a já jsme z jedné krve.” Znovu se nad chlapcem zavřely rozvlněné větve, ale Číl se zavčas vznesl nad další strom a tu se pod ním vynořila hnědá tvářička. “Sleduj mou stopu,” křikl Mauglí. “Pověz o ní Bálúovi ze séónijské smečky a Baghírovi z Poradní skály.”

“A od koho, bratře?” Číl se s Mauglím zatím nesetkal, ale samozřejmě o něm věděl.

Jsem žabák, Mauglí. Říkají mi člověčí mládě. Sleduj mou stopu!”

Poslední slova zavřískal, jak chtěj nechtěj letěl vzduchem. Číl jen přikývl, potom stoupal vzhůru, až byl jak prášek, a tam trčel a zrakem bystrým jako dalekohled pozoroval rozkomíhané vrcholky stromů, po nichž se tryskem hnali Mauglího strážci.

“Ti se nikdy daleko nedostanou,” ušklíbl se. “Co si umíní, nikdy neprove­dou. Bandarové pořád jen vymýšlejí něco nového. Jestli mě neklame zrak, tentokrát si vymysleli pěknou melu. Bálú není žádný jelimánek, a pokud vím, Baghíra taky nezabíjí jenom kozy.”

Kolébal se tedy na křídlech, drápy přitaženy k sobě, a čekal.

Bálúem a Baghírou lomcoval vztek a zármutek. Baghíra se předháněl ve šplhání, ale tenké větve se pod jeho tíhou lámaly a pokaždé slítl dolů, mezi drápy plno kůry.

“Pročpak jsi člověčí mládě nevaroval?” houkl na chudáka Bálúa. Ten cvá­lal nemotorně vpřed a těšil se, že opice dohoní. “Bitím jsi ho div neutloukl, raději jsi ho měl varovat:”

“Honem. Honem! Třeba — třeba je doženeme!” sípal Bálú.

“Takovým krokem! Ani raněnou krávu takhle neuštveš. Učiteli zákona — vypláceči mláďat — ještě míli takhle utíkej, a praskneš. Posaď se a přemýšlej. Něco si vymysli. Nač se tak štvát. Když jim budeme v patách, ještě ho upustí.”

“Arula! Hú! Třeba je omrzelo nést se s ním a už ho upustili. Opičákům není co věřit. Na hlavu mi položte netopýry. K jídlu mi dejte zčernalé kosti! Skutálejte mě do úlu, ať mě včely ubodají, s hyenou mě pochovejte, jsem nejnešťastnější medvěd na světě. Arulala! Vahúa! Ach Mauglí, proč jsem já tě tloukl po hlavě, proč jsem tě raději nevaroval před opičáky. Třeba jsem mu vytloukl z hlavy, co měl ten den uloženo, a teď je v džungli sám a sám a klíčové slovo mu chybí!”

Bálú si zakryl prackami uši a s kvílením se válel po zemi.

“Vždyť mi ještě před chvilkou všechna slova správně odříkal,” utrhl se na něho Baghíra. “Nic si nepamatuješ a nevíš, co se sluší. Co by tomu džung­le řekla, kdybych se já, černý pardál, svinul do klubíčka jako dikobraz Sáhí a vřískal na celé kolo?”

“Ať si myslí džungle co chce, mně je to jedno. Třeba je už po něm.”

“Dokud ho svévolně neshodí z větví nebo ho z dlouhé chvíle nezabijí, nemám o člověčí mládě strach. Je chytrý, leccos se naučil, a hlavně má pohled, který obyvatelům džungle nahání strach. Jenže ho mají v moci opi­čáci. To je zlé, ti bydlí na stromech a nikoho z nás se nebojí.” Baghíra si zamyšleně olízl pracku.

Jsem já to trulant! Tlustý, hnědý trulant, který neumí než vyhrabávat kořínky.” Bálú se rázem posadil. “Pravdu děl divoký slon Háthí: Každý se něčeho bojí, a opičáci se bojí skalního hada Káa. Ten šplhá stejně jako oni. V noci jim krade opičátka. Stačí jen o něm hlesnout, a hned jim hnusný ocas strachem ztuhne. Pojďme za Káem.”

“Co ten nám bude platný? Není z našeho plemene, je beznohý — a oči má uhrančivé,” řekl Baghíra.

Je stařičký a náramně chytrý. A hlavně má pořád hlad,” řekl jaře Bálú. “Slib mu hodně koz.”

“Po nasycení prospí celý měsíc. Třeba zrovna spí. A i když je vzhůru, co když si raději sám nějakou kozu zabije?” Baghíra Káa moc neznal, a tak mu samozřejmě nedůvěřoval.

“Možná že ho, milý lovce, spolu přesvědčíme.” Opelichaným hnědým ramenem šťouchl Bálú do pardála, i vypravili se za skalním hroznýšem Káem. Zastihli Káa, jak si v odpoledním slunci hoví na horkém skalním výstupku a zálibně si prohlíží nový šat. Deset dní prožil v ústraní, jak svlé­kal kůži, a byl teď nádherný — mohutnou tuponosou hlavou rejdil po zemi a třicet stop dlouhé tělo svíjel do roztodivných křivek a uzlů a už předem se olizoval, jak se těšil na oběd.

Ještě nejedl,” oddechl si spokojeně Bálú, když uviděl jeho krásně žíhané hnědožluté roucho. “Pozor, Baghíro! Po každém svléknutí kůže bývá při­sleplý a hned útočí.”

Ká nebyl jedovatý — sám jedovatými hady, těmi zbabělci, pohrdal —, jeho síla spočívala v objetí: jakmile se svými mohutnými smyčkami kolem něko­ho ovinul, byl s ním konec. “Dobry lov!” křikl Bálú a žuchl na zadek. Ká byl jako všichni hroznýši nahluchlý a první křiknutí nezaslechl. Pro jistotu se však rozvinul a pohotově sklonil hlavu.

“Dobrý lov vespolek,” odpověděl. “Hoho, Bálú, kdepak se tu bereš? Dobrý lov, Baghíro. Někdo z nás se rozhodně potřebuje najíst. Objevila se nablízku nějaká zvěř? Takhle nějaký kolouch nebo třeba i býček? Jsem jako vyschlá studna.”

“Zrovna jsme na lovu,” prohodil Bálú. Věděl, že na Káa nesmí pospíchat. Ká je dost nafoukaný.

“Když dovolíte, půjdu s vámi,” řekl Ká. “Vám, Baghíro a Bálúe, na nějaké ráně vedle nesejde, zato já — já musím celé dni čekat na lesních stezkách a kvůli opičce šplhám třeba celou noc. Jojo. Větve už nejsou, jak bývaly za mých mladých let. Samé uschlé a práchnivé halouzky.”

Je to možná tím, že jsi tak těžký,” řekl Bálú.

Je mě pořádný kus — pořádný kus,” řekl hrdě Ká. “Ale přece jen za to může ten nový lesní porost. Na posledním lovu moc nechybělo — opravdu moc nechybělo — a byl bych spadl, a jak jsem chrastivě sjel dolů — ocas jsem totiž neměl kolem kmene pevně ovinutý —, probudil jsem opičáky a oni mi hrubě vyspílali.”

“Beznohých žlutých žížal,” utrousil pod vousy Baghíra, jako by si na něco vzpomínal.

“Sssss! Takhle že mi nadávali?” řekl Ká.

“Tak nějak minulý měsíc pokřikovali, ale my jsme si jich vůbec nevšíma­li. Oni toho napovídají — dokonce prý jsi přišel o zuby a troufneš si jen na kůzle, protože (je to ale nestydatá čeládka, ti Bandar log) — protože prý se bojíš kozlích růžků,” hovořil úlisně Baghíra.

Had, zvláště mazaný hroznýš jako starý Ká, dá málokdy najevo zlost, ale Bálúovi a Baghírovi neušlo, jak se mu mohutné polykací svaly na obou stra­nách chřtánu vlní a nadouvají.

“Přenesli své loviště jinam,” řekl jakoby nic. Jak jsem si dnes vyšel na slu­níčko, slyšel jsem je lomozit ve vrcholcích stromů.”

“My — my totiž Bandary zrovna pronásledujeme,” řekl Bálú, ale ostatek mu uvázl v hrdle. Co si pamatoval, žádný obyvatel džungle se dosud nepři­znal, že ho zajímají opice.

“Nejspíš něco významného pudí dva takové lovce — ba co dím, vůdce v džungli — po stopě Bandarů,” ozval se zdvořile Ká. Zvědavostí to už nemo­hl vydržet.

Bálú spustil: Já jsem vlastně jenom starý a leckdy dost hloupý učitel záko­na a séónijských vlčat, a tady Baghíra —”

Je Baghíra,” řekl černý pardál a scvakl čelisti. Na skromnost si nepotrpěl. “Věc se má takhle. Ti zloději ořechů a lupiči palmových listů nám ukradli člověčí mládě, snad jsi už o něm slyšel.”

“Sáhí (s těmi ostny se moc naparuje) mi povídal, že nějakého lidského tvora přijali do vlčí smečky, ale já jsem tomu nevěřil. Sáhí něco zaslechne jen na půl ucha a pak to ještě zpotvoří.”

Je to tak. Takové člověčí mládě ještě na světě nebylo,” řekl Bálú. Je z člo­věčích mláďat nejlepší a nejmoudřejší a nejsmělejší — je to můj žák a Bálúovo jméno proslaví po všech džunglích; já — totiž my — k němu, Káe, s láskou lneme.”

“Ccc! Ccc!” řekl Ká a zamával hlavou. “Však já vím, co je láska. Mohl bych toho o ní navyprávět —”

“Necháme si to, až bude jasná noc a všichni budeme nasyceni, pak to tepr­ve náležitě oceníme,” vpadl mu do řeči Baghíra. “Naše člověčí mládě je v rukou Bandarů a ti se, jak známo, bojí z celé džungle jenom Káa.”

Jenom mé se bojí! Bodejť ne,” řekl Ká. “Tlachaví, hloupí, ješitní — ješit­ní, hloupí, tlachaví jsou opičáci. Že drapli člověčí mládě, to je smůla. Nasbírají ořechy, potom je to omrzí a zas je zahodí. Půl dne tahají větev, že s ní udělají nevímco, a potom ji zlámou. Nezávidím člověčímu mláděti. Jak mi to ještě nadávali — žlutá ryba, ne?”

“Červ — červ — žížala,” řekl Baghíra, “a ještě jinak, ale to se stydím říct.”

“Musíme jim připomenout, jak se mluví s pánem. A — sp! Musíme jim osvěžit paměť. Kam s tím mládětem odešli?”

“To ví jen džungle. Myslím, že někam k západu,” řekl Bálu. “Řekli jsme si, Káe, že ty to budeš vědět.”

Já? Jak bych to věděl? Když se mi připletou do cesty, tak je seberu, ale Bandary nelovím, ani žáby — a taky ne žabinec na močále. Sss!”

“Vzhůru, vzhůru! Vzhůru, vzhůru! Hola! Hola! Hola, pohleď vzhůru, Bálúe ze séónijské smečky!”

Bálú pohlédl vzhůru, odkud se to ozývá, a on to luňák. Číl letěl střemhlav dolů, rozpjaté letky ozářeny sluncem. Dávno už měl jít Číl na kutě, ale místo toho slídil nad celou džunglí, jak hledal medvěda. V hustém listí ho nikde nezahlédl.

“Copak?” řekl Bálú.

“Viděl jsem u Bandarů Mauglího. Mám ti to vyřídit. Dával jsem pozor. Bandarové ho odvedli za řeku do opičího města — do Chladných doupat. Zdrží se tam možná noc, možná deset nocí, možná jen hodinu. Řekl jsem netopýrům, aby ve tmě hlídali. Tak zní můj vzkaz. Dobrý lov, vy tam dole!”

“Plný chřtán a hluboký spánek, Číle,” zvolal Baghíra. “Budu na tebe pamatovat, až něco skolím, schovám ti hlavu — výtečný luňáku.”

“To nic. To nic. Chlapec si pamatoval klíčové slovo. Co bych to neudě­lal,” a Číl se zase vznesl vzhůru a odlétl na svůj hřad.

“Nezapomněl, nač má jazyk,” uchechtl se Bálú. “Takový klouček, vlekou ho po stromech, a on si vzpomene na klíčové ptačí slovo.”

“Však jsi mu je důkladně vtloukl do hlavy,” řekl Baghíra. “Jsem na něho pyšný. Ale teď musíme do Chladných doupat.”

Věděli, kde to je, ale z obyvatel džungle tam chodil málokdo. Takzvaná Chladná doupata bylo staré zpustlé město, zapadlé a pohřbené v džungli, a kde dřív bývali lidé, tam šelmy zřídka chodí. Nanejvýš ještě divoký kanec, ale ne lovecká plemena. I opice tam bydlely asi tak, jako bydlely jinde. Dravci dbalí cti se k Chladným doupatům přiblížili jen v době sucha. V zchá­tralých studních a nádržích se tam drží špetka vody.

“Cesta nám potrvá půl noci — když půjdeme rázně,” řekl Baghíra a Bálú zvážněl. “Půjdu co nejrychleji,” řekl bázlivě.

“Čekat na tebe, to nejde. Drž se, Bálúe, za námi. My dva — Ká a já — to mu­síme vzít zčerstva.”

“Noha nenoha, já tvým čtyřem klidně stačím,” udrobil Ká. Bálú se rozbě­hl, ale všecek udýchán hned usedl, nechali ho tedy, že za nimi dojde. Baghíra se hnal vpřed křepkým pardálím cvalem. Ká nic neříkal, ale ať zrychloval Baghíra sebevíc, obrovský hroznýš s ním držel krok. Teprve u horské bystři­ny získal Baghíra náskok, protože ji prostě přeskočil. Ká ji přeplaval, hlavu a krk dvě stopy pod vodou, ale na rovné půdě ho zas dohonil.

“Při uraženém zámku, který mi dopomohl na svobodu,” řekl za soumraku Baghíra, “nějaký loudal zrovna nejsi.”

“Mám hlad,” řekl Ká. “Ostatně mi nadávali, že jsem ropucháč.”

“Červ — žížala, ještě k tomu žlutá.”

“To je jedno. Jděme.” Ká jako by se po. zemi roztěkal, upřeně pátral po nejkratší cestě a pevně se jí držel.

Opičáci si v Chladných doupatech na Mauglího přátele ani nevzpomněli. Dopravili chlapce do Ztraceného města a velmi si na tom zakládali. Mauglí až dosud žádné indické město neviděl. Byla to sice pouhá hromada sutin, ale jemu připadala skvělá a nádherná. Město na vršku postavil kdysi dávno něja­ký král. Dosud bylo znát kamenné silnice vedoucí k sesutým bránám, kde z rozviklaných, zrezivělých veřejí trčely zbylé štěpiny. Stromy prorostly hradbami a vyrostly nad ně. Bašty se sesuly a zchátraly a z věžních oken na hradbách v hustých chumáčích splýval břečťan.

Na samém vršku stál veliký palác bez střechy. Mramor na nádvořích a v kašnách popraskal, měl rudé a zelené skvrny. I dláždění na dvoře, kde bývali ubytováni královi sloni, zbortily traviny a mladé stromy. Z paláce bylo vidět dlouhé řady domů bez střech: město vypadalo jako prázdná plástev naplněná tmou. Na náměstí, kde se protínaly čtyři cesty, stál beztvarý bal­van, kdysi to byla modla. Na nárožích zely díry a trhliny, dříve tam byly veřejné studny. A z rozervaných chrámových kopulí vyrážely plané fíky. Opice říkaly sutinám naše město a na obyvatele džungle, žijící v lese, ohr­novaly nos. Jenže nač se tam stavení zbudovala a k čemu jsou, to nevěděly. Posedávaly dokola v králově poradní komnatě, hledaly si blechy a hrály si na lidi. Nebo se proháněly v domech bez střech, snášely do kouta maltu a kous­ky cihel, za chvíli na svou skrýš zapomněly, v houfech se strkaly, rvaly a vřeš­těly, potom se zas rozběhly hrát si na terasách královské zahrady, pro zába­vu tam třásly růžovými štěpy a oranžovníky, až z nich padalo ovoce i květy. V královském paláci prozkoumávaly chodby a tmavé průchody a stovky šerých pokojů, ale co spatřily i nespatřily, to si nikdy nezapamatovaly. A tak se jednotlivě nebo ve dvojicích nebo v houfech potulovaly sem a tam a říka­ly si, že si vedou jako lidé. Pily z nádrží a kalily vodu, potom se o ni porva­ly, potom se zas houfně rozběhly a řvaly: “Nikdo z celé džungle není tak moudrý a dobrý a chytrý a silný a mírný jako Bandarové.” Tak to šlo pořád dokola, až je město omrzelo a vrátily se na vrcholky stromů a doufaly, že si jich obyvatelé džungle všimnou.

Mauglí měl zákon džungle v žilách. Takový život se mu nezamlouval, ba ani ho nechápal. Do Chladných doupat ho opice dovlekly pozdě odpoled­ne. Po dlouhé cestě by byl Mauglí nejraději ulehl ke spánku, ale kdepak opice — ty se vzaly za ruce, tancovaly dokola a prozpěvovaly hloupé písnič­ky. Jeden opičák pronesl řeč a svým druhům zvěstoval, že Mauglího zajetí je mezníkem v dějinách Bandarů. Mauglí jim totiž ukáže, jak si mají z proutí a rákosí plést stříšky proti dešti a zimě. Mauglí utrhl břečťan a hned z něho dělal pletivo. Opice to dělaly po něm, ale za chvíli je to omrzelo, tahaly se za ocas, poskakovaly po čtyřech a chrchlaly.

“Chtěl bych se najíst,” řekl Mauglí. “V těchto končinách džungle se nevy­znám. Dejte mi jíst nebo mě pusťte do hor.”

Nějakých dvacet třicet opic se mu rozběhlo pro ořechy a plané papaje. Cestou se o ně porvaly a vracet se s chatrným zbytkem jim nestálo za to. Mauglího všechno bolelo, měl zlost a hlad, a tak bloumal po pustém městě a občas vydával lovecký pokřik cizince, ale nikdo se mu neozýval. Uvědomil si, že je to s ním prašpatné. “Pravdu měl Bálu, když mluvil o Bandarech,” řekl si. “Nemají zákon, lovecký pokřik ani vůdce — jenom hloupá slůvka a nenechavé zlodějské pracky. Jestli mě tady umučí hlady nebo zabijí, bude to jen mou vinou. Zkusím vrátit se do své džungle. Raději si dám nařezat od Bálúa (a výprask mě nemine), než bych se tady s Bandary honil za hloupý­mi růžovými lístky.”

Došel až na městské hradby, ale opice ho z nich strhly zpátky. Ani prý neví, jaké štěstí ho potkalo, a aby jim byl náležitě vděčný, celého ho poští­paly. Zaťal zuby, ani nemukl a spolu s opicemi se odebral na terasu nad nádržemi z červeného pískovce, zpola naplněnými dešťovou vodou. Uprostřed terasy stál zborcený letohrádek z bílého mramoru, zbudovaný pro královny zesnulé před sto lety. Kopulovitá střecha se zbortila a zatarasila podzemní chodbu, kudy tam královny z paláce chodily. Zachovalé stěny byly z kružbově prolamovaného mramoru — překrásné mléčně bílé mřížoví bylo posázeno acháty a karneoly a jaspisy a lazurity. Za vrškem se vynořil měsíc, a jak prosvítal dovnitř, vrhal na podlahu stín jako tmavý vyšívaný samet. Přes všechnu pohmožděnost, ospalost a vyhladovělost neubránil se Mauglí smíchu, když ho dvacet Bandarů najednou začalo přesvědčovat, jací jsou slavní a moudří a silní a mírní a jak je to hloupé, když od nich chce ode­jít. Jsme slavní. Jsme svobodní. Jsme úžasní. Jsme z celé džungle nejúžas­nější! Říkáme to všichni, bude to tedy pravda,” hulákali na něho. “Protože jsi mezi námi poprvé a naše slovo zaneseš obyvatelům džungle, aby si nás napříště všímali, povíme ti, jací jsme výtečníci.” Mauglí se nebránil. Na terasách se sešly stovky opic a poslouchaly opičí řečníky, jak velebí Bandary. Když došel řečníkovi dech, všichni naráz zahulákali: Je to tak. Říkáme to všichni.” Mauglí pokyvoval a mžoural a na všechno odpovídal: “Ano.” Z toho rámusu mu šla hlava kolem. “Snad je všechny pokousal šakal Tabákí,” řekl si, “a oni se pominuli. Vždyť je to divání neboli pominutost. A to nechodí vůbec spát? Zrovna se měsíc schovává za mrak. Jestli je mrak dost velký, mohl bych se ve tmě pokusit o útěk. Jenže jsem utrmácený.”

Z rozpadlého příkopu pod městskými hradbami pozorovali mrak oba dobří přátelé Baghíra a Ká. V houfech jsou opičáci nebezpeční, to věděli, nazdařbůh něco podnikat se jim tedy nechtělo. Opičáci se pouštějí do boje, jenom když je jich sto na jednoho, a rvát se proti takové přesile, o to v džung­li nikdo nestojí.

“Zajdu k západním hradbám,” zašeptal Ká, “půda se tam naštěstí svažuje a já po ní sklouznu jako nic. Mně se na hřbet po stovkách nevrhnou, zato —”

Já vím,” řekl Baghíra. “Škoda že tu není Bálú. Musíme si poradit sami. Až se měsíc schová za tamhleten mrak, vylezu na terasu. Konají tam nad chlapcem jakousi poradu.”

“Dobrý lov,” řekl zasmušile Ká a odplazil se k západním hradbám. Nebyly tolik sesuté a chvíli to mohutnému hadovi trvalo, než se vyškrábal po kame­nech nahoru. Měsíc se schoval za mrak, Mauglí přemýšlel, co teď, a vtom zaslechl na terase Baghírův lehký krok. Téměř bez hlesu tam černý pardál vyběhl. Kousat, to by jen mařil čas, a tak bušil zprava i zleva do opic, obklo­pujících Mauglího v padesáti až šedesáti řadách. Rozlehl se ustrašený a vzteklý skřek. Baghíra se proháněl po povalených, kopajících opičácích, a tu nějaký opičák křikl: “On je jenom jeden. Zabijte ho! Zabijte!” Houfem se na něho opičáci shrkli, o překot ho hryzali, škrábali, tahali a rvali. Nějakých pět šest opičáků popadlo Mauglího, vysadili ho na zeď a dírou v prasklé kopuli ho spustili dolů. Chlapec vyrostlý mezi lidmi by se byl při tom pádu z výšky dobrých patnácti stop notně potloukl. Mauglí však dopa­dl na nohy, jak se to naučil od Bálúa.

“Zůstaň si tam,” křikli opičáci. “Nejprve zabijeme tvé přátele a potom si s tebou pohrajeme — jestli tě ti jedovatí nechají naživu.”

“Vy i já jsme z jedné krve,” rázem pronesl Mauglí hadí pokřik. V suti kolem sebe slyšel šelest a sykot; pro jistotu pronesl hadí pokřik ještě jednou.

“Ssslyšíme! Všichni spustit kápě!” ozvalo se tlumeně půl tuctu hlasů. (V Indii se v každých rozvalinách usadí časem hadi a v letohrádku se to hemžilo brejlovci.) “Stůj klidně, bratříčku, mohl bys nás zašlápnout.”

Mauglí se ani nehýbal, vyhlížel mřížovím a poslouchal divou vřavu kolem zápasícího černého pardála — vřískali, brebentili, popadali dech a Baghíra těžce supěl, jak v klubku nepřátel uhýbal, vyrážel vpřed, kroutil se a svíjel. Co byl Baghíra na světě, poprvé zápasil na život a na smrt.

“Bálu je jistě nablízku. Sám by se sem Bahgíra nepustil,” řekl si Mauglí a nahlas se ozval: “K nádrži, Baghíro. Pusť se k nádrži. Pusť se k nádrži. Pusť se tam a ponoř se do ní. Skoč do vody!”

Baghíra zaslechl Mauglího volání. Poznal, že je Mauglí naživu, a znovu nabyl odvahy. Coul po coulu se urputně a bezhlasně prodíral k nádrži. A tu se od zborcené hradby obrácené k džungli ozval Bálúův burácivý válečný pokřik. Starý medvěd utíkal, co mohl, ale dřív se tam nedostal. “Baghíro,” houkl, “tady jsem. Už lezu nahoru. Pospíchám. Ahuvóra! Kameny se mi drolí pod nohama. Jen počkejte, až přijdu, vy prachbídní Bandarové.” Uřícen doběhl na terasu a rázem zmizel až po hlavu v roji opic. Dosedl pevně na zadek, rozpřáhl přední tlapy, nejbližší opice, na které dosáhl, roz­mačkal v objetí a potom do nich vytrvale bušil plác — plác — plác jako lopat­kové kolo na parníku. A tu žuchl a plácl do vody Baghíra. Mauglí poznal, že se probojoval do nádrže a tam za ním opice nemohou. Pardál ležel až po krk ve vodě a popadal dech. Na červených schodech postávaly ve třech řadách opice a vztekle rejdily. Ze všech stran se na něho chystaly skočit, až odtamtud vyleze na pomoc Bálúovi. A tu zdvihl Baghíra urousanou bradu z vody a zoufale pronesl hadí pokřik o pomoc: “Vy a já jsme z jedné krve.” Napadlo ho, že Ká vzal snad v poslední chvíli do zaječích. Bálú se na terase div neudusil pod tíhou opic, a přece se zachechtal, když zaslechl pardálovo volání o pomoc.

Ká se zrovna vydrápal na západní hradby a rázně se na nich uvelebil, až vylomil a do příkopu shodil podkrovní kámen. Výhodného postavení chtěl náležitě využít, několikrát se tedy svinul a rozvinul, aby se přesvědčil, jestli má kdejakou stopou svého sáhodlouhého těla ve střehu. Boj s Bálúem dosud trval a kolem Baghíry ponořeného v nádrži stále povykovaly opice. Netopýr Mang poletoval sem a tam a zprávu o velké bitvě zvěstoval celé džungli, až nakonec i divoký slon Háthí zatroubil a v širé dáli procitly houfy opičáků a po stromových cestách skokem běželi do Chladných doupat na pomoc druhům a hřmotem rvačky se na míle kolem vyplašili denní ptáci. A tu se do toho zpříma, řízně, krvelačně vrhá Ká. Hroznýšova bojová síla spočívá v úderu hlavou, do něhož vkládá veškerou tělesnou sílu i váhu. Představte si kopí, beranidlo nebo kladivo o váze téměř půl tuny, poháněné chladným, rozvážným duchem usazeným v topůrku. Zhruba takový byl v boji Ká. Přímým úderem do prsou porazí čtyř až pětistopý hroznýš člověka. A Ká, jak víte, měřil třicet stop. První ranou namířil rovnou do houfu kolem Bálúa — zasadil ji, aniž otevřel ústa, a další už rozdávat nemusel. Opice se rozutekly s nářkem: “Ká, je to Ká. Utečte! Utečte!”

Od nepaměti strašily opice své děti povídačkami o Káovi. Je to noční zlo­děj, sune se mezi větvemi ticho tichoučko, jako když mech roste, a ukradne i nejsilnější opice. Starý Ká dokáže, že vypadá jako suchá větev nebo prách­nivý peň: i nejmoudřejší se spletou, a najednou je ta větev drapne. Ká byl pro opice hotový postrach džungle. Nevěděly, kam až sahá jeho moc, nevydrže­ly jeho pohled a živé nevyvázly z jeho objetí. Strachem blekotaly, jak se rozutekly na zdi a střechy, a Bálú si zhluboka oddychl. Měl hustší srst než Baghíra, ale přece to v boji důkladně slízl. Teprve tehdy otevřel Ká ústa a dlouze zasyčel. Opice, zdaleka široka chvátající na pomoc Chladným dou­patům, zůstaly schlíple stát, až se přetížené větve pod nimi prohýbaly a pras­kaly. Umlkl také křik opic na hradbách a domech a v tichu, které po celém městě zavládlo, zaslechl Mauglí Baghíru, jak vylézá z nádrže a otřepává si mokrou srst. A tu se znovu rozlehl ryk. Opice se draly výš po hradbách, kolem krku objímaly mohutné kamenné modly a s ječením si to metly po baštách. V letohrádku zatím poskakoval Mauglí radostí, tiskl zrak k mřížo­ví a na přední zuby houkal výsměšně a opovrživě jako sýček.

“Vytáhněte člověčí mládě z pasti, já už dál nemohu,” zasípal Baghíra. “Vezměme s sebou člověčí mládě a pojďme. Opice třeba ještě zaútočí.”

“Dokud jim nepokynu, ani se nehnou. Ssstát!” zasyčel Ká a celé město znovu zmlklo. “Dřív to, bratře, nešlo, ale tak se mi zdá, že jsi pokřikoval,” oslovil Baghíru.

“To byl — to byl nejspíš válečný pokřik,” odpověděl Baghíra. “Co ty, Bálúe, jsi zraněn?”

“Čert ví, snad mě rozcupovali na nějakých sto medvídků,” ozval se Bálú a důkladně protřepal jednu nohu po druhé. “Ouvej! Ti mi dali. Káe, mys­lím, že jsi nám oběma, Baghírovi a mně, zachránil život.”

“Rádo se stalo. A kde je ten človíček?”

“Tady v pasti. Nemohu vylézt,” křikl Mauglí. Přímo nad hlavou měl ohbí propadlé kopule.

“Odveďte ho. Rejdí tu jako páv Mór. Ještě nám ušlape mláďata,” reptali uvnitř brejlová.

“Hoho,” zachechtal se Ká, “všude má ten človíček přátele. Uhni, človíčku. A vy, jedovatí, se schovejte. Zbořím zeď.”

Ká si pozorně prohlédl mramorové kružby, až našel zašlou škvíru, prozra­zující nejslabší místo. Několikrát do ní lehce ťukl hlavou, aby měl správný odstup, potom se svými šesti stopami zdvihl rovně nad zem a pětkrát šest­krát ze vší síly do zdi udeřil nosem. Mřížoví povolilo a sesulo se v oblacích prachu. Z otvoru vyskočil Mauglí, vrhl se mezi Bálúa a Baghíru — a pažemi jim oběma obemkl mohutnou šíji.

Jsi zraněn?” řekl Bálú a něžně ho sevřel v náručí.

“Všecko mě bolí, mám hlad a jsem samá modřina. Ti vás ale, bratři, zří­dili. Vždyť krvácíte.”

“Oni taky.” Baghíra se olízl a mrskl očima po skolených opicích na terase a kolem nádrže. “To nic není, to nic není, jen když ty jsi zdráv, ty můj skvě­lý žabáčku!” zafňukal Bálú.

“O tom si ještě povíme,” prohodil suše Baghíra, až to Mauglího zarazilo. “Tady je Ká, který to za nás vyhrál a tobě zachránil život. Poděkuj mu, Mauglí, podle našich mravů.”

Mauglí se ohlédl a uviděl hroznýše, jak stopu nad ním komíhá mohutnou hlavou.

“Tak to je ten človíček,” řekl Ká. “Pleť má hebounkou, vypadá skoro jako Bandarové. Až zas někdy shodím kůži, pozor, človíčku, abych si tě nespletl s opicí.”

“Ty a já jsme z jedné krve,” odpověděl Mauglí, “od tebe jsem tuto noc při­jal život. Až budeš mít někdy, Káe, hlad, má kořist je tvou kořistí.”

“Děkuji, bratříčku,” zamžoural šelmovsky Ká. Jakoupak kořist zabíjí náš smělý lovec? Ptám se proto, abych mohl jít za ním, až se zas vydá na lov.”

“Sám nic nezabíjím — jsem maličký —, ale každému, kdo o to stojí, nahá­ním kozy. Až ti bude kručet v břiše, přijď za mnou a uvidíš, jestli mluvím pravdu, nebo ne. Ruce mám šikovné” — napřáhl je k němu — “až se jednou octneš v pasti, třeba splatím dluh tobě, Baghírovi a Bálúovi. Dobrý lov vám všem, moji učitelé.”

“Správně,” zabručel Bálú nad tím, jak hezky mu Mauglí poděkoval. Na chvíli spočinul hroznýš hlavou zlehka na Mauglího rameni. “Chrabré srdce a zdvořilý jazyk,” řekl, “s těmi to, človíčku, v džungli někam přivedeš. Ale teď se odtud kliď i se svými přáteli. Jdi spát. Měsíc zapadá, a co se chystá, není pro tebe.”

Měsíc zapadal za kopce a tetelivé řady opic schoulených na hradbách a cimbuřích vypadaly jako nějaké roztřesené cucky a cáry. Bálú se šel k nádr­ži napít. Baghíra si uhlazoval srst a Ká se připlazil doprostřed terasy, třesk­ně sklapl čelisti a rázem na něho opice upřely zrak.

“Měsíc zapadá,” řekl. Jestlipak je dost vidět?”

Z hradeb to zakvílelo jako vítr v korunách stromů. “Vidíme, ó Káe!”

“Dobrá. Začíná tanec — Káův hladový tanec. Seďte zticha a pozorujte.” Dvakrát třikrát se velkým kruhem otočil a hlavou pokýval vpravo i vlevo. Potom vytrvale a beze spěchu vytvářel smyčky a osmičky, vláčné a vazké trojúhelníky přecházející do čtverců a pětiúhelníků a uzlin a neustále si něco pro sebe tiše bzučel. Šero houstlo, převalující se proměnlivé kličky zmizely očím, bylo slyšet jenom skřípot šupin.

Bálú s Baghírou stáli jako zkamenělí, z hrdla se jim dral sten, na šíji se jim ježily štětiny. Mauglí to pozoroval s úžasem.

“Bandarové,” ozval se konečně Ká, “jestlipak bez mého pokynutí hnete rukou nebo nohou. Mluvte!”

“Bez tvého pokynu nehneme, Káe, nohou ani rukou.”

“Dobrá. Postupte o krok blíž ke mně.”

Opičí řady se bezradně zakolísaly vpřed. Strnule se s nimi hnuli o krok také Bálú s Baghírou.

“Blíž!” sykl Ká a všechno se zas posunulo.

Mauglí zatoužil odvést Bálúa a Baghíru. Sáhl na ně a šelmy sebou trhly, jako by procitly ze sna.

“Nech mi ruku na rameni,” zašeptal Baghíra. “Nech mi ji tam, jinak bych se musel vrátit — vrátit za Káem. Áaa!”

“Nic to není, to jen Ká dělá v prachu kroužky,” řekl Mauglí.

“Pojďme.” Mezerou v hradbách upláchli všichni tři do džungle.

“Uf,” ulevil si Bálú, jakmile se zas octli mezi stromy. “Do smrti nechci Káa za spojence,” všecek se osykl.

“Umí toho víc než my,” zachvěl se Baghíra. “Být tam ještě chvilku, snad jsem mu sám vlezl db chřtánu.”

“Než zas vyjde měsíc, však mu jich tam hodně vleze,” řekl Bálú. “Pěkně si zaloví — po svém.”

“Co to vlastně znamenalo?” zeptal se Mauglí. O hroznýšově kouzelné moci neměl tušení. “Viděl jsem jen velikého hada, jak se až do setmění hlou­pě kroutí. Chichi, jaký měl potlučený nos!”

“Mauglí,” utrhl se na něho Baghíra, “nos má potlučený kvůli tobě, tak jako já mám kvůli tobě pokousané uši a slabiny a pracky a Bálú zas krk a záda. Pěkných pár dní si Bálú a Baghíra s chutí nezaloví.”

“To nevadí,” řekl Bálú, “jen když zas máme člověčí mládě.”

“Pravda, ale stálo nás to hrůzu času, kdy jsme si mohli zalovit, ran, chlu­pů — celý hřbet mám oškubaný —, nakonec i cti. Vzpomeň si, Mauglí, že já, černý pardál, jsem chtěj nechtěj zavolal Káa na pomoc a tím hladovým tan­cem jsme se dali Bálú a já zmámit jako nějací ptáčci. To všechno jen proto, člověčí mládě, že sis hrál s Bandary.”

“Pravda, svatá pravda,” řekl lítostivě Mauglí. Jsem nezdárné člověčí mládě a útroby se ve mně kormoutí.”

“Hm. Jakpak zní, Bálúe, zákon džungle?”

Bálu neměl chuť dělat Mauglímu další nepříjemnosti, ale se zákonem nejsou žádné žerty. Zabručel: “Lítost nebrání trestu. Ale nezapomeň, Bahgíro, je maličký.”

“Nezapomenu. Lumpačil, a výprasku neujde. Máš něco proti tomu, Mauglí?”

“Nemám, chybil jsem. Ty a Bálú jste raněni. Trest je spravedlivý.”

Baghíra mu zasadil pět šest láskyplných pardálích štulců (vlastní mláďata by jimi ze spaní nevyburcoval), ale pro sedmiletého chlapce to byly peprné klofance, o jaké by žádný z vás nestál. Když si to Mauglí odbyl, kýchl a beze slova vstal ze země.

“A teď mi, bratříčku, vyskoč na hřbet,” řekl Baghíra, “pojedeme domů.”

Na zákonu džungle je krásné už to, že trestem se všechno vyrovná. Žádné dodatečné šťourání.

Mauglí se Baghírovi opřel hlavou o hřbet a spal jak zabitý. Neprobudil se, ani když ho černý pardál složil doma ve vlčí sluji.

VANDROVNÍ PÍSEŇ
BANDARŮ

Jak věnec vpřed se vlnící
jdem k řevnivému měsíci.
Při skotační na stromech
ocas nám usnadňuje běh.

Ten Amorkův napjatý luk
doplnil by vám počet ruk.

Nebuďte, bratři, mrzouti,
ze se vám pahýl nekroutí.

Vysoko v loubí stromovém,
jež Bandarům je domovem,
o kráse dumat je náš zvyk,
o tom, co příští okamžik
moudrého zase provedem,
jen jestli nezapomenem.

Nebuďte, bratři, mrzouti,
ze se vám pahýl nekroutí.

Pták, šelma, netopýr či had
jak začnou něco povídat
(sluch, ten nás nikdy nezklame),
slůvko si ujít nedáme
a drmolíme o překot
docela jako lidský rod.

Nebuďte, bratři, mrzouti,
že se vám pahýl nekroutí.
Nechť stále víc a víc v korunách borovic
šplhá jich s námi po nohou i po rukou,
kal, který trousíme, zvuk, který loudíme,
je našich příštích slavných činů zárukou.

TYGR, TYGR!

Na lov, zda smím se, lovce, ptát?

Na číhané mě roztřás chlad.

Kde jeleni jsou skolení?

Dosud se pasou v osení.

Kde je tvá zpupnost zbojníka?

Z boku mi proudem uniká.

Kam pospícháš? A co je ti?

Jdu umřít ve svém doupěti.

Vrátíme se k první povídce. Po boji na Poradní skále odešel Mauglí z vlčí sluje a sestoupil do oranic, obývaných vesničany. Dlouho tam nezůstal, bylo to blízko džungle, a jak věděl, někoho si na poradě náramně znepřátelil. Po svažité hrbolaté cestě hnal se tedy úžlabinou dále, rázným klusem uběhl skoro dvacet mil, až přišel do nepovědomé krajiny. Úžlabina ústila do širé planiny poseté skalisky a rozryté roklemi. Z jedné strany stála vesnička, z druhé se svažovala džungle až k pastvinám a tam najednou končila, jako když utne. Krávy a buvoli se pásli po celé pastvině. Pasáčci stád před Mauglím zavřískli a utekli a žlutá páriovská psiska, slídící kolem indických vesnic, se rozštěkala. Mauglí šlapal dál, měl hlad a u vesnické brány si všiml, že velké trnité křovisko, jakým se za soumraku brána zahrazuje, leží stranou.

“Vida!” řekl si. Kolikrát už přišel na takové zátarasy, jak se v noci toulal a sháněl něco k jídlu. “Taky se tu bojí obyvatel džungle.” Usedl u brány. Za chvíli z ní vyšel nějaký muž a tu Mauglí otevřel ústa a prstem si do nich uka­zoval, jako že by chtěl jíst. Muž na něho vytřeštil oči, rozběhl se zpátky po návsi a hlučně sháněl kněze. Kněz byl statný, bíle oděný tlusťoch, na čele měl rudé a hnědé znamení. Přišel ku bráně a s ním tam přišla stovka lidí. Koukali vyjeveně, dohadovali se, hulákali a prstem ukazovali na Mauglího.

“Lidé se neumějí chovat,” řekl si Mauglí. “Tohle dělá jenom šedá opice.” Pohodil hřívou a zamračil se na shromážděný dav.

“Čeho se bojíte?” řekl kněz. “Podívejte se, jaké má jizvy na pažích a na stehnech. To ho pokousali vlci. Je to vlčí odchovanec, uprchlý z džungle.”

Vlčata ho totiž kolikrát chňapla pevněji, než chtěla, a od toho mu na pažích a na stehnech zůstaly bílé jizvy. Tvrdit, že je pokousán, ho však ve snu nenapadlo, dobře věděl, co to je pořádné kousnutí.

“Aré! Aré!” podivilo se pár žen. “Chudinka, vlci ho pokousali. Hezký chlapec. Oči mu planou jako oheň. Ba věru, vypadá, Mésúo, jako tvůj chla­pec, kterého si odnesl tygr.”

“Hned se podívám,” řekla nějaká žena, na zápěstí a na kotnících ozdobe­ná těžkými mosaznými kroužky, dlaní si zastínila oči a upřeně si prohlížela Mauglího. “Kdepak, on to není. Je hubenější, ale jinak vypadá jako můj chlapec.”

Kněz byl chytrák. Mésúa, to dobře věděl, je žena nejbohatšího vesničana. Zahleděl se tedy k nebi a za chvíli slavnostně prohlásil: “Co džungle vzala, to zas navrátila. Přijmi, sestro, chlapce k sobě do domu a nezapomeň odmě­nit kněze, který prohlídá osudy lidské.”

“Při býku, kterým jsem byl vykoupen,” řekl si Mauglí, “stejné řeči, jako když si mě prohlížela smečka. Nic naplat, jsem člověk a člověkem zůstanu.”

Žena pokynula Mauglímu, ať jde za ní do chýše, a zástup se rozešel. V chýši stálo červené lakované lůžko, hliněná truhla na obilí s podivnými vystouplými ozdobami, půl tuctu mosazných kuchyňských hrnců, v přístěn­ku obrázek nějakého hindského bůžka a na zdi opravdové zrcátko, jaké se na jarmarku prodává za osm krejcarů.

Dala mu notný krajáč mléka a kus chleba. Potom ho pohladila po hlavě a zahleděla se mu do očí. Třeba je to přece jen můj syn, řekla si. Vrátil se z džungle, kam mi ho tygr unesl. Oslovila ho tedy: “Náthú, Náthú!” Mauglí se na to jméno neozval. “To se už nepamatuješ, jak jsem ti jednou dala stře­více?” Sáhla mu na chodidlo, měl je nadobro zrohovatělé. “Kdepak,” povzdechla si smutně, “střevíce jsi nikdy nenosil, ale mému Náthúovi se velmi podobáš a budeš mým synem.”

Mauglímu bylo nepříjemně, pod střechou se doposud neoctl. Ale jen koukl na došky, zjistil, že až bude chtít odtud, stačí je vyškubnout, a také na okně že nejsou závory. Nakonec si řekl: “Co je člověku platné, když nero­zumí lidské řeči. Jsem stejně hloupý a hluchý, jako by byl u nás v džungli člověk. Musím mluvit jejich řečí.”

Ne nadarmo se v džungli u vlků naučil napodobovat jelení říjení a chroch­tání divokých kanců. Sotva tedy pronesla Mésúa nějaké slovo, hned je skoro bez chyby napodobil a tak se do večera naučil leccos v chýši pojmenovat.

Horší to bylo, když měl jít Mauglí na kutě. V pardálí pasti, jako byla ta chýše, nechtěl zanic spát. Když zavřeli dveře, vylezl oknem. Jen ho nech,” domlouval Mésúi její muž. “Pamatuj, že dosud ani na lůžku nespal. Jestli je sám opravdu poslán za syna, tak neuteče.”

Ulehl tedy Mauglí ve vzrostlé trávě na kraji pole, ale než se mu klížily oči, dloubl ho pod bradou měkký šedý čumák.

“Fí!” sykl Sedák, nejstarší z mláďat mámy Vlčice. “Běžím za tebou dvacet mil, a co z toho mám? Páchneš dřevěným čoudem a kravami — docela jako člověk. Probuď se, bratříčku, nesu ti zprávy.”

Jsou v džungli všichni zdrávi?” řekl Mauglí a sevřel ho v náručí.

“Všichni, kromě vlků popálených od Rudého květu. Dávej pozor. Šér Chán odešel lovit daleko od nás, dokud mu nedoroste kožich, je samá popá­lenina. Přísahá, že až se jednou vrátí, naháže tvé kosti do Vaingangy.”

“To nezáleží jen na něm. Já jsem mu tady něco slíbil. Mít čerstvé zprávy neškodí. Jsem dnes večer utrmácen — velmi utrmácen, bratříčku, od těch novot —, ale zprávy mi nos dále.”

“A že jsi vlk, to nezapomeneš? U lidí se ti to stane jako nic,” staral se Sedák.

“Ne, nezapomenu. Navždy si zapamatuji, že mám rád tebe a všechny z naší sluje: ale také to si zapamatuji, že mě ze smečky vyhnali.”

“A že tě možná vyženou i z jiné smečky. Lidé jsou, bratříčku, lidé a jejich řeč nestojí za víc než žabí kuňkání. Až zas přijdu, počkám na tebe v bam­busovém houští na kraji pastviny.”

Celé tři měsíce pak Mauglí z vesnické brány skoro paty nevytáhl, jak se pilně učil lidským mravům a zvykům. Nejprve si musel nasadit bederní roušku, což ho velmi hnětlo. Musel se seznámit s penězi, těm vůbec nero­zuměl, a s oráním — k čemu je, to také nechápal. Dost ho dozírala vesnická drobotina. Naštěstí se podle zákona džungle uměl ovládat. Bez sebeovládá­ní není v džungli život ani potrava. Posmívali se mu za to, že si s nimi nehra­je a nepouští draka a že si šlape na jazyk. Zabíjet holá mláďata se nesluší, to věděl, jinak by je byl popadl a roztrhl vedví.

Sám netušil, jakou má sílu. Proti šelmám v džungli byl slabý, ve vesnici zas o něm říkali, že je silný jako býk.

Strachu neměl ani za mák. Jednou mu vesnický kněz pohrozil, že když mu nepřestane chodit na mangové plody, chrámový bůžek se na něho rozzlobí. Mauglí pak sebral v chrámě sošku, zanesl ji knězi do domu, ať prý bůžka rozzlobí, on, Mauglí, se s ním milerád utká v zápase. Byla z toho hrozná ostuda, ale kněz ji ututlal, a Mésúinu manželovi nezbylo, než aby uchlácho­lil bůžka kupou stříbrňáků.

Jaké rozdíly vytváří mezi lidmi kasta, o tom neměl Mauglí ani ponětí. Za ocas vytáhl hrnčíři osla sklouzlého do hliniště, a ještě mu pomohl naložit hrnce, které vezl na jarmark do Khanhíváry. Kdekoho tím pohoršil: hrnčíř patří do nižší kasty, což teprve jeho oslík. Kněz ho za to vyplísnil a Mauglí mu pohrozil, že ho taky posadí na osla. Domluvil tedy kněz Mésúinu manželovi, ať Mauglího co nejdřív zapřáhne do práce. Starosta pak Mauglímu nařídil, aby hned druhý den vyhnal buvoly na pastvu a tam je hlídal. Největší radost z toho měl Mauglí. Jakožto nově jmenovaný obecní zřízenec odebral se ještě ten den do kroužku, který se navečer scházel na zděné terase pod mohutným fíkem. Družně tam besedovali a pokuřovali starosta, ponocný a holič, který věděl o všem, co se ve vesnici šustlo, a vesnický myslivec, starý Baldév s puš­kou. Nahoře ve větvích sedaly a brebentily opice a pod terasou byl otvor k hnízdu kobry. Ta byla posvátná a každý večer dostávala misku mléka. Staříci si hověli pod stromem a dlouho do noci se bavili a bafali z hukky. V jejich báchorkách vystupovali bozi a lidé a duchové. Nejpodivnější báchorky o tom, jak žijí šelmy v džungli, vyprávěl Baldév. Dětem, rozsazeným opodál, div nad tím oči z důlků nevypadly. Nejvíc bájili o zvěři, vždyť džungli měli za humny. Srnci a divocí kanci jim pustošili úrodu, ba stávalo se, že za soumraku unesl tygr nějakého člověka pár kroků za vesnickou bránou.

O čem mluvili, to Mauglí ovšem dost znal, a tak se smál do hrsti. Baldév s puškou na klíně sypal jednu báchorku za druhou a Mauglí se mohl potr­hat smíchy.

Baldév jim vykládal, že ten tygr, co unesl Mésúi syna, je pouhý přízrak tygra, do něhož je zaklet duch před lety zemřelého ničemného lichváře. “Vím, že je to tak,” řekl, “protože od té rány, co utržil při výtržnostech, kdy mu spálili účetní knihy, Purándás do smrti kulhal. Ten tygr, o němž mluvil, taky kulhá, aspoň za sebou zanechává nestejné stopy tlap.”

Je to tak, je to tak, jistě je to tak,” pokývali hlavou šedivci.

“Větší třesky plesky si už neumíte vymyslet?” ozval se Mauglí. “Tygr kulhá, protože je chromý od narození, to ví přece každý. Tvrdit, že je něja­ký dravec posedlý lichvářem, zbabělejším než šakal, je pustý žvást.”

Baldév zkoprněl leknutím, starosta se zatvářil vyjeveně.

“Cože? To ten spratek z džungle?” řekl Baldév. “Když jsi tak chytrý, zanes jeho kůži do Khanhíváry, vláda na něho vypsala odměnu sto rupií. A ještě líp uděláš, když nebudeš starším lidem skákat do řeči.”

Mauglí se zdvihl k odchodu a přes rameno na ně křikl: “Co jsem tu ležel a poslouchal Baldéva vyprávět o džungli, kterou má přímo za humny, po celý večer neřekl nic kloudného. Jak mám tedy věřit jeho báchorkám o pří­zracích a bozích a skřítcích, které prý viděl.”

“Chlapec má nejvyšší čas jít za pasáka,” řekl starosta. Baldév byl nad Mauglího drzostí všecek podrážděn a naježen.

V indické vesnici vyhánějí chlapci časně zrána krávy a buvoly na pastvu a večer je pak ženou domů. Bělocha by ta dobytčata ušlapala, ale domorodé děti, které jim nesahají ani po čumák, je mohou klidně mlátit, honit a okři­kovat. U stáda se chlapcům nemůže nic stát, protože na houf krav si ani tygr netroufne. Jenom občas unese chlapce, který si zajde natrhat květin nebo polapit ještěrku. Na hřbetě statného býka Rámy, vůdce stáda, projížděl

Mauglí za svítání po návsi. Jeden po druhém se za ním z chlévu trousili břid­licově šedí buvoli s dlouhými zahnutými rohy a neurvalýma očima. Mauglí dával svým spolupasákům náležitě znát, že je pánem. Dlouhou hladkou bam­busovou holi tloukl buvoly. Sám se hnal s buvoly dál a pasáčkovi Kámjovi kázal, ať pase krávy zvlášť a nikam se od stáda netoulá.

Indické pastvisko je samá skála, kleč, chomáč trávy, roklina, stádo do nich zapadá a mizí. Buvoli se drzí tůní a bažin, tam se dlouhé hodiny provalují a vyhřívají na slunci. Mauglí je zahnal až na pokraj planiny, kde z džungle vytéká Vainganga. Slezl Rámovi ze šíje, rozběhl se k bambusovému křoví a tam zastihl Šedáka. “Pěkných pár dní jsem se tu načekal,” řekl Sedák. “Co to, že ses dal na pasení?”

“To nic,” chlácholil ho Mauglí, “prozatím jsem vesnickým pasáčkem. Co nového o Šér Chánovi?”

“Vrátil se do této krajiny, dlouho tu na tebe čekal. Zrovna odešel jinam, má tady prý málo zvěře. Ale pořád tě chce zabít.”

“Dobrá,” řekl Mauglí. “Dokud se nevrátí, seď támhle na skále buď ty, nebo tam pošli jiného ze čtyř bratrů, abych vás uviděl, jakmile vyjdu z ves­nice. Až se Šér Chán vrátí, počkej na mě na pláni v roklině u dhákového stromu. Nač mluvit přímo před Šér Chánovou damou.”

Mauglí se pak uchýlil do chládku a tam se natáhl a spal. Buvoli se zatím pásli kolem něho. Indické pastevectví je nadmíru líné řemeslo. Krávy se šinou, chroustají trávu, polehávají, znovu se šinou, ani nezabučí. Nanejvýš zafuní. Také buvoli se málokdy ozvou. Jeden po druhém lezou do bahnitých tůní a pozvolna se zarývají do bahna, až je jim vidět jenom tlamu a strnulé tmavomodré oči. Skály se v parnu míhají na slunci a někde v nedohlednu hvízdá pasáčkům nad hlavou luňák (jeden jediný). Potkat smrt buď je, nebo krávu, to vědí, luňák střemhlav slétne. O několik mil dál ho uvidí další luňák a snese se za ním, po něm pak další a další. Ještě ani naposled nevydechnou, a kolem se to zahemží samými hladovými luňáky. Děti klímají, procitnou, znovu zdřímnou, ze suché trávy si upletou košíček a schovají do něho luční kobylky, chytnou dvě kudlanky nábožné a nechají je spolu zápasit, z červe­ných a černých džunglových ořechů si udělají náhrdelník, pozorují ještěrku, jak se na skále vyhřívá, nebo hada, jak u buvolích jam číhá na žábu. Prozpěvují sáhodlouhé písně, končící prazvláštním domorodým trylkem, den se jim táhne víc než jiným lidem život. Někdy si z bláta uplácají hrad a v něm rovněž z bláta muže, koně a buvoly. Mužům strčí do ruky rákos, dělají, že jsou králové a ty figurky jejich vojáci, nebo se zas dávají uctívat jako bozi. Schýlí se k večeru, pasáčci pokřikují, jeden po druhém se buvoli štrachají z lepkavého bahna, dá to pokaždé ránu jako z děla, po šedé pláni se pak v řadě ubírají k blikajícím světlům vesnice.

Den co den vyháněl Mauglí buvoly k bahnitým jámám a den co den vídal z planiny na půldruhé míle dál Šedákův hřbet (to mu bylo znamením, že se Šér Chán dosud nevrátil) a den co den léhal na trávě a poslouchal vůkol šum a snil o starých časech v džungli. Za těch dlouhých dopolední stačilo, aby Šér Chán chromou tlapou špatně došlápl, a hned by ho Mauglí zaslechl.

Jednou konečně Šedáka na stanovišti nezahlédl. Zasmál se a zahnal buvo­ly do rokliny u dhákového stromu, celého obsypaného zlatorudými květy. Sedák tam už seděl, kdejakou štětinu na zádech naježenou.

“Celý měsíc se schovával, aby uspal tvou bdělost. Včera v noci překročil s Tabákím horské hřebeny a hned se pustil po tvé stopě,” zasípal vlk.

Mauglí se zamračil. “Šér Chána se nebojím, zato Tabákí je všemi mastmi mazaný.”

Jen žádný strach,” olízl se Sedák. “Za svítání jsem Tabákího potkal. Svou moudrost teď rozdává luňákům, ale než jsem mu zlomil vaz, pověděl ji mně. Šér Chán si chce na tebe dnes večer počíhat u vesnické brány — jen na tebe a na nikoho jiného. Leží u Vaingangy ve velké suché rokli.”

Jestlipak se dnes najedl, nebo loví o hladu?” zeptal se Mauglí. Odpověď byla pro něho na smrt důležitá.

“Ráno skolil kořist — prase — a taky se napil. Pamatuj, že se Šér Chán nikdy nepostí, ani když se jde pomstít.”

“Ach ten hlupák, ten hlupák! Hotový jelimánek! Najedl se a napil, a já mám počkat, až se vyspí. Kdepak vlastně leží? Být nás deset, klidně bychom ho odtamtud odvlekli. Buvoli zaútočí, až když ho zvětří, a já jejich řeč neu­mím. Jak se mu zezadu dostat na stopu, aby ji ucítili?”

“Plaval kus po Vainganze a tak ji zahladil.”

“To mu jistě poradil Tabákí. Sám by na to nepřišel.” Mauglí stál zamyš-

leně s prstem v ústech. “Ani ne půl míle odtud ústí do planiny vaingangská

velká rokle. Oklikou přes džungli se dá stádo zavést na začátek rokliny

a odtamtud prohnat cvalem až dolů — jenže to by nám tudy upláchl. Musíme

ji z této strany uzavřít. Uměl bys mi, Sedáku, rozdělit stádo vedví?”

“Asi ne — ale mám tady moudřejšího pomocníka.” Sedák odklusal a zmi­zel v jámě. A tu se před Mauglím z jámy vynořila mohutná šedá hlava, tak povědomá, a v tom vedru se rozlehl ryk z celé džungle nejzlověstnější — poslední lovecké zavytí vlka.

“Akélo! Akélo!” Mauglí spráskl ruce. “Hned jsem věděl, že na mě neza­pomeneš. Máme před sebou kus práce. Rozděl mi, Akélo, stádo vedví. Na jedné straně nech krávy s telaty, na druhé býky a plužní buvoly.”

Jako při čtverylce oba vlci zakličkovali ve funícím a vzpírajícím se stádu a rozdělili je ve dva houfy. S telaty uprostřed stály v jednom houfu krávy, neklidně hrabaly a z očí jim sršely blesky. Kdyby vlk jen chvíli postál, hned by se na něho vrhly a udupaly ho. V druhém houfu zas frkali a dupali býci a býčci. Při vší mohutnosti nebyli zdaleka tak nebezpeční, protože nechrá­nili telata. Ani šest chlapů by stádo tak pěkně nerozdělilo.

“Co ještě poroučíš!” Akéla sotva popadal dech. “Už zase se pokoušejí sra­zit v jeden houf.”

Mauglí se vyšvihl Rámovi na hřbet. “Býčky odežeň, Akélo, vlevo. A až budeme odtud pryč, ty, Sedáku, drž krávy pohromadě a žeň je do ústí rokle.”

“Kam až je mám hnát?” Sedák měl pěnu u huby a těžce oddychoval.

“Až tam, kde má rokle tak srázné stěny, že z ní Šér Chán nevyskočí,” křikl Mauglí. “Krávy tam drž, než se vrátím.” Na Akélovo zaštěkání buvoli prud­ce vyrazili a Sedák stanul před kravami. Rozehnaly se po něm a on před nimi utíkal až k ústí rokle. Akéla zatím hnal buvoly kus vlevo.

“Výborně! Jen co se rozběhnou, nic je nezadrží. Pozor — no tak, pozor, Akélo. Moc po nich nechňapej, nebo se na tebe býci vrhnou. Hurá! Je to napínavější než hnát obyčejné voly. Že buvoli umějí takhle uhánět, to sis nemyslel, viď!” houkl Mauglí.

“Taky jsem je — taky jsem je svého času honíval,” zasípal v prachu Akéla. “Mám s nimi zahnout do džungle?”

“Ano, zahni! A honem! Ráma soptí vztekem. Kdybych mu tak mohl povědět, co po něm dnes chci.”

Tentokrát zahnuli býci vpravo a s praskotem se hnali mlázím. Půl míle odtud to od svého stáda pozorovali ostatní pasáčci. Co jim nohy stačily, utí­kali do vesnice a křičeli, že se buvoli pominuli a utekli. Mauglí si to pěkně promyslil. Důkladnou oklikou se chtěl dostat nahoru na samý začátek rokle a potom hnát býky po ní, až se nakonec Šér Chán octne v pasti mezi nimi a kravami. Po důkladném nasycení a napití, to věděl, se nedokáže pustit do boje ani se vydrápat z rokle. Chlácholivým hlasem spustil teď Mauglí na buvoly. Akéla běžel pozadu, jen párkrát zavrněl, aby opozdilce popohnal. Běželi sáhodlouhou oklikou, nechtěli se dostat příliš blízko k rokli a Šér Chána vyplašit. Tam, kde začínala rokle, sehnal pak Mauglí stádo na trav­natý, strmě se svažující palouk. Přes vrcholky stromů byl odtamtud výhled na planinu. Mauglí si však prohlížel stěny rokle. Nemálo ho potěšilo, že se tyčí téměř kolmo a jsou porostlé jen psím vínem a břečťanem, takže po nich tygr při útěku sklouzne.

“Nech je, Akélo, vydechnout.” Mauglí zdvihl ruku. Ještě ho nezvětřili. Nech je vydechnout. Povím Šér Chánovi, kdo tu je. Máme ho v pasti.”

Přiložil ruce k ústům a houkl do rokle — znělo to skoro jako houkání do tunelu — a ozvěnou se nesl jeho hlas od skály ke skále.

Teprve za dlouhou chvíli se ozvalo táhlé, ospalé zavrčení právě procitlého sytého tygra.

“Kdo volá?” ozval se Šér Chán a z rokle s vřískotem vylétl nádherný páv.

Já, Mauglí. Zloději dobytka, nejvyšší čas, aby ses dostal na Poradní skálu. Jen dolů, Akélo — žeň honem dolů! Dolů, Rámo, dolů!”

Na pokraji svahu stádo zaváhalo, ale rázným mlasknutím dal Akéla povel k lovu. Jako parníky v peřejích hnali se buvoli o překot, až se kolem nich rozletoval písek a štěrk. Běželi nezadržitelně vpřed, ještě nebyli na dně rok­liny, a tu Ráma zvětřil Šér Chána a zabučel.

Na hřbetě se mu zachechtal Mauglí: “Tak už víš!” Hotová peřej černých rohů, zpěněných tlam a vytřeštěných očí se řítila roklí jako balvany unášené povodní. Mladší buvoli, odstrčeni až k stěnám rokle, se prodírali břečťanem. Znali svůj úkol — strašný buvolí útok, před nímž ani tygr neobstojí. Šér Chán zaslechl hřmění jejich kopyt, vstal, motal se po rokli a po obou stra­nách slídil, kudy by utekl, ale kolmo nad ním se tyčily stěny rokle. Obtížen jídlem a pitím plahočil se dál, všechno mu bylo milejší než boj. Se šplíchá­ním se stádo přehnalo tůňkou, ze které se zrovna zvedl, a bučelo, až se to v úzkém žlabu rozléhalo. Mauglí zaslechl další zabučení v ústí rokle. Šér Chán se otočil, věděl totiž, že v krajním případě bude lépe utkat se s býky než kravami, které mají u sebe telata. A tu Ráma zakopl, klopýtl a cosi měk­kého zašlápl. Tlačen zezadu ostatními býky vší silou vrazil do druhého stáda, až se tím prudkým nárazem octli slabší buvoli nad zemí. Po náporu se obě stáda s velkým trháním, kopáním a funěním octla na planině. V pra­vou chvíli slezl Mauglí z Rámova hřbetu a vpravo se rozháněl holí.

“Honem, Akélo! Roztrhni je, nebo se pustí do sebe. Žeň je odtud. Akélo! Hej, Rámo! Hej, hej, hej, děťátko, Pomalu, pomalu. Už je po tom.”

Akéla s Sedákem pobíhali sem a tam a chňapali buvolům po nohách. Stádo se sice znovu stáčelo a rozbíhalo k roli, ale Mauglímu se podařilo Rámu obrátit. Ostatní buvoli se pak ubírali za ním k jámám.

Po Šér Chánovi už nikdo dupat nemusel. Bylo po něm, houfem se k němu

slétali luňáci.

“Byla to psí smrt, bratři,” řekl Mauglí a sáhl po tesáku; co žil mezi lidmi, nosil ho stále v pochvě na krku. “Stejně by se nebyl bránil. Valá! Pěkně se bude jeho kůže vyjímat na Poradní skále. Dáme se do toho ráz na ráz.”

Stáhnout bez cizí pomoci desítistopého tygra, to by chlapce vyrostlého mezi lidmi ve snu nenapadlo. Líp než kdo jiný však Mauglí o šelmách věděl, jak jim kde kůže přiléhá a já se dá stáhnout. Stejně to byla dřina. Celou hodinu Mauglí sekal a škubal a bručel. Vlci vedle něho seděli s vyplazenými jazyky, a když jim pokynul, pomáhali mu rvát kůži. Tu mu někdo sáhl na rameno. Zdvihl hlavu, byl to Baldév s puškou. Od dětí se celá vesnice dově­děla, že se buvoli splašili. Baldév se hned zlostně vypravil potrestat Mauglího za to, že si nehledí stáda. Jak vlci zmerčili člověka, hned zalezli. “Pěkná hloupost!” utrhl se na něho Baldév. “Ty si myslíš, že stáhneš tygra. Kdepak ho buvoli zabili? A on je to Chromý tygr, na jeho hlavu vypsali odměnu sto rupií. Že jsi nechal stádo utéct, nad tím přimhouříme oko, a až tu kůži zanesu do Khanhíváry, možná že ti z odměny dám taky rupii.”

Z opasku vylovil křemen s ocílkou a shýbl se, že Šér Chánovi spálí vousy. Domorodí lovci pokaždé tygrovi vousy spálí, aby je nechodil strašit. Mauglí zrovna stahoval přední pracku. Jen tak pro sebe zahučel: “Chmchm! Tak ty odneseš kůži za odměnu do Khanhíváry a dáš mi možná rupii. Tak mě napa­dá, že se mi ta kůže bude na něco hodit. Jářku, staříku, pryč s tím ohněm.”

“Takhle se mluví s vrchním vesnickým myslivcem? Ke kořisti ti dopomoh­la šťastná náhoda a hloupost buvolů. Tygr byl nasycený, jinak by byl dávno v prachu. Ani pořádně stáhnout ho neumíš, ty spratku mizerný, namoutě, a já, Baldév, mu ani vousy spálit nesmím. Ani án z té odměny nedostaneš, zato tě, Mauglí, nemine pořádný výprask. Nech tu mršinu být.”

Mauglí se potýkal s plecí. “Při býku, který mě vykoupil, copak s tím starým opičákem proklábosím celé dopoledne? Sem, Akélo, ten chlap nedá pokoj.”

Najednou se Baldév, až dosud sehnutý nad tygrovou hlavou, svalil do trávy a na sobě měl stát šedého vlka. Mauglí si klidně stahoval tygra, jako by byl v celé Indii sám a sám.

“Á-no,” procedil přes zuby. “Máš pravdu, Baldéve. Z té odměny mi nedáš ani án. Mezi Chromým tygrem a mnou trval boj — a to velmi dlouho — a já jsem vyhrál.”

Nekřivděme Baldévovi. Být o deset let mladší a potkat Akélu v lese, však on by se do něho obul. Jenže vlk, na slovo poslušný chlapce, který sám boju­je s lidožroutským tygrem, to není obyčejná šelma. Vězí v tom kouzlo, zlo­věstné čáry, usoudil Baldév a přemýšlel, jestlipak ho zachrání amulet, co má pověšený na krku. Ležel bez pohnutí a každou chvíli se nadál, že se i Mauglí promění v tygra.

“Mahárádžo! Mocný králi,” hlesl chraplavě. “Copak?” Mauglí se po něm ani neohlédl. Bylo mu do smíchu. Jsem stařec. Nevěděl jsem, že jsi něco více než pasáček. Mohu vstát a odejít, nebo mě tvůj služebník rozsápe?”

Jdi v pokoji. Ale podruhé se mi nepleť do lovu. Pusť ho, Akélo.”

Ze všech sil pajdal Baldév do vesnice a pořád se přes rameno ohlížel, jest­li se snad Mauglí nepromění v něco hrůzostrašného. Ve vesnici pak vyprá­věl báchorku o tajemných kouzlech a čárech, až nad tím kněz zvážněl.

Mauglí se nehnul od práce, ale s pomocí vlků měl velikou strakatou kůži nadobro staženu teprve za soumraku.

“Kůži schováme a buvoly zaženeme domů. Pomoz mi je, Akélo, sehnat.”

Stádo se v mlžném soumraku zhoufovalo. Když se pak octli poblíž vesnice, Mauglí si všiml, že všude svítí světlo a v chrámu vytrubují na mušle a vyzvá­nějí na zvonky. U brány na něho čekalo půl vesnice. “To proto, že jsem zabil Šér Chána,” pomyslil si. Ale vtom mu kolem hlavy zasvištěly kameny a ves­ničané spustili řev: “Kouzelníku! Vlčí spratku! Ďáble z džungle! Táhni! Táhni odtud, nebo tě kněz znovu promění ve vlka. Vystřel, Baldéve, vystřel.”

Ze staré flinty to bouchlo a hned zabučel bolestí nějaký mladý buvol.

“Zase kouzla!” zařvali vesničané. “Sráží kulky stranou. Baldéve, to byl tvůj buvol.”

“Co to?” žasl Mauglí nad novým lijákem kamenů.

Akéla se klidně posadil a řekl: “Tvoji bratři jsou povedená smečka. Ty kulky podle mě mají ten smysl, že tě odtud vyhánějí.”

“Vlku! Vlče! Kliď se!” houkl kněz a zašermoval větvičkou posvátného tulsí.

“Tak už zas? Posledně to bylo, protože jsem člověk. Tentokrát, protože jsem vlk. Pojďme, Akélo.”

Nějaká žena — byla to Mésúa — přiběhla až k stádu a zakvílela: “Ach synu, synu můj! Jsi prý kouzelník, který se proměňuje v šelmu. Je tomu nevěřím. Ale odejdi, nebo tě zabijí. Baldév o tobě tvrdí, že jsi čaroděj, ale já vím, že jsi pomstil Náthúovu smrt.”

“Vrať se, Mésúo!” křikl dav. “Vrať se, nebo tě ukamenujeme.”

Zlým úsměvem se Mauglímu zkřivil obličej, jeden kámen ho totiž uhodil do úst. “Běž zpátky, Mésúo. Takové hloupé báchorky si za soumraku vyprá­vějí pod velkým stromem. Aspoň syna jsem ti pomstil. Buď zdráva. Běž honem. Pustím na ně stádo, to poletí rychleji než jejich cihly. Nejsem čaro­děj, Mésúo. Buď zdráva!”

“Tak ještě jednou, Akélo,” křikl. “Popožeň stádo.”

Buvoli už stejně toužili zpátky do vesnice. Akélovo zavytí jim dodalo. Jako smršť prolétli bránou, až lidé uskakovali vpravo i vlevo.

“Spočítejte si je!” houkl opovržlivě Mauglí. “Třeba jsem vám některého buvola ukradl. Dobře si je spočítejte, já už vám pást nebudu. Buďte zdrávi, lidští tvorové, a poděkujte Mésúi za to, že na vás nepůjdu s vlky a neprože­nou vás po návsi.”

Rázem se otočil a odešel s Vlkem samotářem. Hleděl na hvězdy a bylo mu blaze. “Akélo, už nebudu spát v pasti. Seberme Šér Chánovu kůži a odejdě­me. Kdepak, vesnici neublížíme, Mésúa na mě byla hodná.”

Nad planinou vyšel měsíc, byla mléčně bílá, a tu zahlédli vylekaní vesni­čané Mauglího, jak s rancem na hlavě, v patách sledován dvěma vlky, uhání rázným sedmimílovým vlčím cvalem. Ještě ryčněji rozklinkali chrámové zvonky a zaduli do mušlí. Mésúa se rozplakala. Své dobrodružství v džung­li Baldév všemožně vyšperkoval, až nakonec tvrdil, že Akéla stál na zadních nohách a mluvil lidským hlasem.

Na kopec, kde byla Poradní skála, došel Mauglí s oběma vlky, zrovna když měsíc zapadal. Nejprve se zastavili ve sluji mámy Vlčice.

“Vyhnali mě, mámo, z lidské smečky,” houkl dovnitř Mauglí, “ale slovo jsem dodržel a přináším Šér Chánovu kůži.” Odměřeným krokem vyšla ze sluje spolu s mláďaty máma Vlčice, a jak spatřila kůži, v očích jí zajiskřilo.

“Však jsem mu řekla, jak ti tehdy, žabáčku, ukládal o život, až se hlavou i plecemi vklínil do sluje — řekla jsem mu, že ho, lovce, nakonec ulovíš. Výborně.”

“Výborně, bratříčku,” ozval se z houští něčí hluboký hlas. “Bez tebe se nám v džungli stýskalo.” A už se Mauglímu k bosým nohám vinul Baghíra. Vylezli spolu na Poradní skálu, Mauglí tam prostřel kůži na poradní kámen, na němž sedával Akéla, a ještě ji přitloukl čtyřmi bambusovými klínky. Akéla na ni ulehl a obvyklým pokřikem svolával poradu. “Dívejte se, vlci, dobře, dobře se dívejte,” jako když tam kdysi přivedli Mauglího.

Co Akélu sesadili, byla smečka bez vůdce, každý si lovil a zápasil na vlast­ní pěst. Ze zvyku však volání uposlechli. Někteří zchromli, jak padli do pasti, jiní zas kulhali po kulce, všichni byli od španělského jídla prašiví, mnoho jich chybělo. Pozůstalí se sešli na Poradní skále a tam na kameni zahlédli Šér Chánovu pruhovanou kůži, na ní prázdné schlíplé nohy, na nichž se komí­haly obrovské drápy. Tu spustil Mauglí nerýmovanou píseň, jak se mu sama drala do hrdla, ryčněji prozpěvoval a do taktu skákal a dupal po šustivé kože­šině, až popadal dech. Akéla s Sedákem mu do každého verše zavyli.

“Dívejte se dobře, vlci. Dostál jsem slovu, nebo ne?” zeptal se Mauglí. Vlci mu souhlasně zavyli a jeden zbědovaný vlk zaskučel:

“Znovu nás voď, Akélo. Znovu nás voď, člověčí mládě. Omrzelo se nám bezvládí. Chceme být zas svobodným lidem.”

“Kdepak,” zavrněl Baghíra, “nic z toho nebude. Až budete syti, znovu se pominete. Ne nadarmo si říkáme svobodný lid. Za svobodu jste bojovali, až jste si ji vybojovali. Teď se jí nažerte.”

“Vyhnali mě z lidské smečky i z vlčí smečky,” řekl Mauglí. “Teď budu v džungli lovit sám.”

“A my s tebou,” ozvala se čtveřice vlčat.

I odešel Mauglí a od toho dne lovil v džungli spolu s vlčaty. Ale sám věčně nezůstal. Po letech dospěl a potom se oženil.

Jenže to je už povídka pro dospělé.

MAUGLÍHO PÍSEŇ

Zpíval ji na Poradní skále a přitom tančil po Šér Chánové kůži.

Mauglího píseň — já, Mauglí, ji zpívám. Poslouchej, džungle, co jsem vykonal.

Šér Chán že prý zabije — zabije! Za soumraku zabije u brány žabáka Maug­lího.

Najedl se a napil. Napij se zhluboka, Šér Cháne, kdoví kdy se zas napiješ. Ve spaní ať se ti zdá o kořisti.

Sám a sám jsem na pastvině. Pojď sem, Sedáku. Pojď sem, Vlku samotá­ři, čeká nás velká kořist!

Spořádej statné buvoly, šedomodré býky se zlobnýma očima. Sem a tam je hoň na můj pokyn. Ty ještě spíš, Šér Cháne? Vzbuď se, vzbuď. Tady jsem a za mnou moji býci.

Král buvolů Ráma dupl nohou. Vodstvo Vaingangy, kampak se poděl Šér Chán?

Vždyť on není Sáhí, aby si vyhrabal díru, ani páv Mór, aby uletěl. Není netopýr Mang, aby se zavěsil do větví. Skřípavé drobné bambusy, povězte mi, kam utekl.

Ahá! Tamhle je. Ahá! Tamhle je. Rámovi pod nohama leží Chromec. Vstaň, Šér Cháne! Vstaň a zabíjej! Toho jídla! Zlom býkům vaz!

Pst! Spí. Budit ho nebudeme, má v sobě velikánskou sílu. Luňáci si ji při­létli prohlédnout. Černí mravenci se s ní přišli seznámit. Na jeho počest se koná velké shromáždění.

Hái, hái. Nemám se čím přiodět. Luňáci uvidí, jak jsem nahý.

Stydím se před tím zástupem.

Půjč mi, Šér Cháne, plášť. Půjč mi strakatě pruhovaný plášť, půjdu na Poradní skálu.

Při býku, kterým mě vykoupili, něco jsem slíbil — nějakou maličkost. Jen plášť mi chybí, a dostojím v slovu.

S tesákem, s tesákem, jímž se lidé ohánějí, s loveckým tesákem se shýbám nad tím nadělením.

Vodstvo Vaingangy, z lásky mi Šér Chán věnuje plášť. Pevně táhni, Sedá­ku! Táhni, Akélo. Šér Chán má tuhou kůži.

Lidská smečka se zlobí. Hází po mně kamením a žvaní hlouposti. Mám zkrvavená ústa. Pryč odtud.

Křepče se mnou, bratři, utíkejte nocí, žhavou nocí. Od světel vesnice se pustíme k zapadajícímu měsíci.

Vodstvo Vaingangy, lidská smečka mě zapudila. Nic jsem jí neudělal, a přece se mě bála. Proč?

I ty, vlčí smečko, jsi mě zapudila. Zavřela se přede mnou džungle a zavře­la se vesnická brána. Proč?

Jako poletuje Mang mezi šelmami a ptáky, tak i já poletuji mezi vesnicí a džunglí. Proč?

Tančím po Šér Chánově kůži, ale srdce mě tíží. Od kamení z vesnice mám ústa pohmožděná a poraněná, ale u srdce je mi lehko, protože jsem se vrátil do džungle. Proč?

Jako spolu zápasí na jaře hadi, tak to dvojí ve mně zápasí. Vláha mi prýš­tí z očí. A jak prýští, zároveň se směji. Proč?

Je ve mně dvojí Mauglí, ale pod nohama mi leží Šér Chánova kůže. Celá džungle ví, že jsem Šér Chána zabil. Dívejte se dobře, vlci, dobře se dívejte!

Ahah! Srdce mě tíží věcmi, které nechápu.

BÍLÝ LACHTAN

Spi sladce, mé dítě, hle, slunce se sklání
a zelené vodstvo se pokrývá tmou,
jen měsíc tě sleduje na mořské pláni,
jak klidně se kolébáš, houpity hou.
Kde vlnky se čeří, tam hebce jak v peří
si, lachtánku, ustel, vždyť příboj už zkrot.
Ni bouře, ni zuby, jimiž žralok hubí,
ti nehrozí. Klidné spi v náručí vod.

Stalo se to až někde v Beringově moři na severovýchodním cípu Svatopavel­ského ostrova, říká se tam Novastošna. Vyprávěl mi to zimní střízlík Limer­šin, větrem zavátý do lanoví parníku, mířícího k Japonsku. Odnesl jsem si střízlíka do kajuty, tam jsem ho pár dní hřál a krmil, až se zas vzpamatoval a odlétl zpátky na Sv. Pavla. Roztodivný ptáček, ten Limeršin, ale co řekne, je pravda.

Na Novastošnu chodí, jenom kdo tam má co dělat, a to jsou především lachtani. Z šedého studeného moře se tam v létě hrnou po statisících. Na novastošenské pláži se to lachtanům žije jako nikde na světě.

Pirát o tom věděl, a ať byl kde byl, s prudkostí torpédovaného člunu každé jaro rovnou namířil na Novastošnu a celý měsíc se tam se svými druhy rval o pěkné místo na skálách blizoučko moře. Patnáctiletý Pirát byl mohutný šedý lachtan, na hřbetě úplnou hřívu a v tlamě dlouhé zlověstné špičáky. Opřen o přední ploutve trčel dobré čtyři stopy nad zem a na váhu měl dobrých sedm set liber, jenže si ho nikdo zvážit netroufal. Od rvaček byl zjizven od hlavy až k patám, ale chuť do rvaní měl pořád. To vám naklonil hlavu, jako by se bál podívat nepříteli do očí, a najednou bleskem vyrazil a tak dlouho svíral mocnými zuby protivníkovu šíji, až se mu protivník vytr­hl, ale sám mu to nijak neusnadnil.

Poraženého lachtana Pirát nepronásledoval, příčilo se to plážovým pravi­dlům. Šlo mu jen o místo na líheň poblíž moře. O takové místo se každé jaro dralo čtyřicet až padesát tisíc lachtanů, a tak tam na pláži pískali, ště­kali, řvali a troubili až hrůza.

Z nepatrného Hutchinsonova vršku bylo vidět na půlčtvrté míle pevné půdy, a kam člověk pohlédl, všude se rvali lachtani. V příboji se to lachtaní­mi hlavami jen hemžilo: všichni pospíchali na břeh, aby si taky v té rvačce omočili. Rvali se ve vlnobití, rvali se na písku, rvali se na ohrazených čedi­čových skálách líhní. V hlouposti a neústupnosti si nezadali před lidmi. Samice připlouvaly na ostrov až koncem května nebo začátkem června. Netoužily po tom, dát se rozsápat. Přes šiky zápasníků se do vnitrozemí pro­dírali dvouletí, tříletí a čtyřletí lachtánci, kteří si ještě nezaložili domácnost. Na písečných přesypech si tam v hejnech a houfech hráli, až vyhladili ze země kdejakou travičku. Říkalo se jim holušici neboli mládež — jen na Novastošně jich bylo dvě stě až tři sta tisíc.

Bylo to jednou zjara. Pirát si zrovna odbyl pětačtyřicátou rvačku a tu se z moře vynořila jeho hebká, štíhlá, vlídnooká žena Matka. Popadl ji za límec, složil ji na vyhrazené místo a zabručel: “Už zas ses opozdila. Kdepak jsi byla tak dlouho?”

Celé čtyři měsíce se Pirát na pláži postíval, býval tedy dost nakvašený. Matka mu raději neodmlouvala. Otočila se po něm a holubicím hlasem zavrkala: “To jsi hodný. Zabrals stejné místo.”

“Bodejť,” odsekl Pirát. “Podívej se na mě.”

Nejméně na dvaceti místech byl rozedrán a zkrvaven. Div nepřišel o jedno oko a z boků mu visely cáry.

“Ach vy mužští, vy mužští!” ovívala se zadní ploutví Matka. “Kouska rozu­mu nemáte a po dobrém se nedohodnete. Vypadáš, jako by ses rval se zabi­jačkou Velrybou.”

“Od poloviny května se rvu v jednom kuse. Na pláži je letos nesnesitelně plno. Potkal jsem dobrou stovku lachtanů z Lukanonu, jak se tady hledí uchytit. Taky by mohli zůstat doma.”

“Však jsem si kolikrát řekla, že bychom se měli ze zdejší tlačenice odkli­dit na Vydři ostrov, bylo by nám tam o moc líp,” řekla Matka.

“Pch! Na Vydři ostrov chodí jen holušici. Ještě by si o nás řekli, že máme strach. Má milá, musíme dělat, co se sluší a patří.”

Hrdě složil Pirát hlavu mezi tlusté plece, chvilku podřimoval, ale přitom dával pozor, jestli se něco nesemele. Všichni lachtani i lachtanice byli už na souši a přes burácení vichřice se jejich ryk nesl po moři na míle daleko. Byl jich na pláži dobrý milión — staří lachtani, matky lachtanice, lachtaňátka a holušici. Potýkali se, strkali a rvali, bečeli a vyváděli — po četách i plucích lezli do moře a zas vylézali, kam oko dohlédlo, zabírali kdejaký kousek půdy a po celých brigádách sváděli v mlze šarvátky. Na Novastošně je pořád mlhavo, jen občas zasvitne slunko a všechno se perleťově a duhově zatřpytí.

Uprostřed tohoto divného zmatku se Matce narodil lachtánek Kotik. Byl samá hlava a plece, oči měl lachtánkovsky bledě modré, ale kožíšek nějak divný. Matka si ho pozorně prohlédla. “Piráte,” ozvala se, “náš synáček bude bílý.”

“Prrrázdné mušle a brrrokátové chaluhy!” zafuněl Pirát. “Bílý lachtan jak­živ na světě nebyl.”

“Nic naplat,” řekla Matka, “tak bude.” Tiše si zabroukala lachtaní písnič­ku, jakou lachtanice uspávají děťátko:

Do šesti neděl mi neplávej,
nebo se překotíš.
Tu fujavice, tu plískanice
tě táhne níž a níž.

Ba níž a níž, můj lachtánku,
těžko se uchráníš.
Jen čvachtej se, až vyrosteš,
za svého přijme tebe též
nesmírná vodní říš.

Zprvu tomu pacholíček samozřejmě vůbec nerozuměl. Motal se a batolil kolem matky a horempádem uhýbal z cesty, když se otec a nějaký jiný lach­tan pustili do sebe a s řevem se kutáleli po kluzkých skálách. Matka plavala za potravou na moře a lachtánek dostával jíst každý druhý den, ale baštil jen což a šlo mu to k duhu. Nejprve odleží dál na ostrov a tam zastihl desetiti­síce stejně starých lachtánku. Hráli si jako štěňata, usínali na čistém písku a znovu se dávali do hry. V líhních si jich staří lachtani nevšímali, holušici, ti drželi pohromadě, a tak si lachtánci krásně vyhráli. Po návratu z mořské­ho lovu chodila Matka za Kotikem až na hřiště, bečela na něho jako ovce na jehně a čekala, až ho uslyší měknout. Potom se pustila rovnou za ním, roz­háněla se předními ploutvemi a porážela mláďata jako kuželky. Takhle se na hřišti shánělo po lachtáncích vždycky pár set matek a lachtánci si chvilku nepohověli. Ale Matka mu říkávala: Jen se mi neválej v blátivé vodě a neu­žeň si svrab; do škrábnutí nebo odřeniny si nezadři písek, neplávej na roz­bouřené moře, a nic se ti nestane.”

Podobně jako malé děti i lachtánci plavat neumějí, ale dokud se to nenau­čí, jsou celí nešťastní. Když se Kotik poprvé pustil na moře, zanesla ho vlna na hlubinu. Jak mu to Matka předtím zpívala, hlavou se ponořil pod vodu a zadní ploutve vystrčil nahoru. Nebýt toho, že ho další vlna zas odnesla zpátky na břeh, byl by utonul. Zvykl si potom lehat v plážovém rybníku. Omýván a houpán zčeřenými vlnami tam sebou plácal, ale dával pozor, aby ho nepraštila nějaká velká vlna. čtrnáct dní se učil ovládat ploutve. Pořád se škrábal do vody a zase z vody ven, chrchlal a kuckal, lezl na písek, tam podřimoval a zas se vracel, až si nakonec připadal ve vodě jako doma. To si můžete myslit, jak potom se svými druhy vyváděl, jak se v příboji potápěl, jak se vozil po hřbetu vlny a s velkým šplícháním a žbluňkáním přistával, zatímco vlna prudce ubíhala dál po pláži. Nebo se stavěl na ocas a po způ­sobu starých lachtanů se škrábal na hlavě. Nebo si zas na kluzkých, chalu­hami zanesených skalách, trčících z tříště vln, hrál Já jsem králem na hradě”. Občas zahlédl tenkou ploutev jako od nějakého velkého žraloka, a hned věděl, to že je zabijáčka plískavice, co pase po lachtáncích a požíraje. Jako šipka si to Kotik namířil ke břehu a ploutev pomalu odhopsala pryč, jako by se vůbec po ničem nesháněla.

Koncem října vypluly lachtaní rody a čeledi ze Sv. Pavla na širé moře. Ustaly rvačky v líhních a holušici si hráli, kde chtěli. “Na přesrok z tebe bude holušik,” řekla Matka Kotikovi, “letos se musíš naučit chytat ryby.”

Pustili se spolu přes Tichý oceán. Matka Kotikovi ukázala, jak má s plout­vemi po straně svinutými spát naznak, aby mu jen nos čouhal z vody. Jako v kolébce, tak pohodlně se to leží na vláčném tichomořském vlnobití. Po celém těle měl Kotik svěděni. Od Matky se dověděl, to že dostává “vodní cit”, svěděni a svrbění že znamená nepohodu, ať hledí co nejrychleji odplavat.

“Za chvíli budeš sám vědět, kam plavat, zatím ještě poplujeme za Moř­ským prasetem, ono je velmi moudré.” Pod vodu se potápěla a tam sebou mrskala družina plískavic. Malý Kotik s nimi jakžtakž držel krok. “A jak víte, kam plujete?” vyhrkl celý udýchaný. Vůdce družiny jen zakoulel bílýma očima a hbitě se potopil. “Svrbí mě ocas, chlapče,” řekl. “A to znamená, že se za mnou žene vichřice. Pojď! Jak se octneš na jih od Lepkavé vody (to měl být rovník) a začne tě svrbět ocas, znamená to, že je před tebou vichři­ce, a musíš zamířit na sever. Pojď. Je tady špatná voda.”

Byla to jedna z mnoha věcí, kterým se Kotik naučil. A učil se bez přestá­ní. Od Matky se dověděl, jak má na mělčinách pronásledovat tresky a pla­týsy a z děr mezi chaluhami vytahovat vousatky. Jak má sto sáhů pod hladi­nou obeplouvat vraky a jejich okénky se střemhlav vrhat na klidně plovoucí ryby. Jak má za mihotání blesků rejdit na hřbetě vln a jak má ploutví zamá­vat na pozdrav větrem unášenému krátkoocasému albratrosovi a bojovnému sokolovi. Jak se má, ploutve semknuty a ocas zkroucený, vymršťovat tři až čtyři stopy nad hladinu. Jak si nemá všímat létavých ryb, protože jsou kost a kůže. Jak má deset stop pod hladinou v plném trysku vykusovat tresce plecko. Jak se nemá ohlížet za člunem nebo lodí, zvláště pak ne za veslicí. Za šest měsíců se Kotik o moři nedověděl jenom to, co nestálo za vědění. Po celou tu dobu nevkročil ploutvemi na pevninu.

Bylo to poblíž ostrova Juan Fernandez. Jednou tam ve vlažné vodě podři­moval stejně líný a malátný jako lidé, když jim zjara v nohou zatrne, a tu si vzpomněl, jak je na Novastošně, sedm tisíc mil odtud, důkladně pevná pláž, jak si tam jeho druhové hrají, jak tam čpí chaluhy a jaký je tam při lachtaních rvačkách řev. V tu chvíli vyrazil na sever, plaval a plaval a cestou potkával desítky známých, ubírajících se tam co on, a všichni se k němu hlásili: “Buď zdráv, Kotiku! Letos z nás budou holušici, u Lukanonu si ve vlnobití zatan­číme ohňový tanec a zahrajeme si na čerstvé trávě. Odkud máš ten oblek?”

Kotik měl na sobě téměř sněhobílou srst. Velmi si na ní zakládal, ale jenom je pobídl: “Plávejte, toužím po pevnině, až mě všechny kosti bolí.”

A tak dopluli k rodným břehům a zaslechli, jak se tam v kotoučích mlhy rvou jejich otcové.

Tu noc si s jednoročními lachtany zatančil ohňový tanec. Za letních nocí moře mezi Novastošnou a Lukanonem celé hoří, lachtani vyrývají za sebou rýhu planoucí jeho petrolej a při každém skoku to ohnivě vyšlehne, v táh­lých čárách i kruzích pableskují zčeřené vlny. Potom se odebrali na holušická hřiště, váleli se ve vzrostlé plané pšence a vyprávěli si, co všechno dělali na moři. Povídali si o Tichém oceáně, jako když si kluci povídají o tom, že byli v lese na oříšcích. Být tam někdo, kdo by jim rozuměl, klidně mohl podle jejich vyprávění nakreslit zbrusu novou mapu oceánu. Z Hutchinso­nova vršku se s křikem přihnali tříletí a čtyřletí holušici: “Z cesty, droboti­no! Moře je hluboké a vy nevíte, co v něm všechno je. Jen počkejte, až obe­plujete Hornův mys. A co ty, jednoročku. Kdepak sis opatřil ten bílý oblek?”

,Já jsem si ho neopatřil,” řekl Kotik, “on mi narostl.” Užuž by byl převrá­til holušika na lopatky, a tu se za písčitým přesypem vynořili dva černovlasí a rudolící chlapi. Kotik dosud lidi nespatřil. Zachrchlal a sklopil hlavu. Holušici se odbatolili o pár yardů dál a zůstali hloupě čumět. Byl to sám ost­rovní náčelník lachtaních lovců, Kerik Buterin, se synem Patalamonem. Přišli z vesničky ležící necelou míli od líhní a rozmýšleli, které lachtany mají zahnat na jatky — lachtani se totiž dají hnát jako ovce — a tam z jejich kůže nadělat kazajky.

“Ha!” vyjekl Patalamon. “Podívej! Tamhle je bílý lachtan.”

Kerik, ač v tváři umaštěný a začouzený, zbledl jako stěna. Byl to Alueťan, a Alueťané si na čistotu nepotrpí. Zadrmolil modlitbu. “Nedotýkej se ho, Patalamone. Bílý lachtan se tu nevyskytl, co-co-co jsem živ. Třeba je to Zacharovův duch. Zacharov zahynul v loňské vichřici.”

Já k němu nepůjdu,” řekl Patalamon. Ještě mi přinese neštěstí. To mys­líš, že nás opravdu straší starý Zacharov? Jsem mu dlužen pár raccích vajec.”

“Nekoukej na něho,” řekl Kerik. “Odežeň hejno čtyřročků. Naši pomoc­níci by jich dnes měli stáhnout dvě stě, ale lovecké období teprve začíná a oni to neumějí. Stovka nám postačí. Pospěš!”

Patalamon zachrastil před houfem holušiků lachtaními lopatkami a oni zůstali stát, jen prskali a funěli. Jakmile k nim přistoupil, hnuli se vpřed a pohánění Kerikem kráčeli dále na ostrov. Utéci za ostatními druhy je vůbec nenapadlo. Jejich odhánění pozorovaly statisíce lachtanů, ale klidně si hrály dál. Jenom Kotikovi to nedalo, vyptával se druhů, ale žádný nic nevě­děl, jenom prý takhle lidé odhánějí lachtany nějakých šest týdnů až dva měsíce rok co rok.

“Půjdu za nimi,” řekl Kotik a vlekl se za houfem, div mu oči z důlků nevy­padly.

“Bílý lachtan je za námi,” křikl Patalamon. “Poprvé jde lachtan sám od sebe na jatky.”

“Pst! Neohlížej se,” napomenul ho Kerik. Jistě je to Zacharovův duch! Povím o tom knězi.”

Na jatky to bylo pouhé půldruhé míle, ale jim to trvalo půl hodiny. Když se uhřejí, to Kerik věděl, bude se jim kůže při stahování trhat. A tak poma­lu minuli Lvouní šíji a tkalcovnu, až došli k solnici. Tam už na ně z pláže lachtani neviděli. Všecek udýchaný šel Kotik za nimi. Bylo mu, jako by se octl na konci světa, ale z líhní k němu stále doléhal ryk, jako když vlak jede tunelem. Kerik usedl na mech, z kapsy vytáhl důkladné cínové hodiny a tři­cet minut čekal, až stádo zchladne. Kotik slyšel, jak mu ze štítku čapky kape sražená pára. Tu se objevilo asi dvanáct chlapů s okovanými holemi dlou­hými asi čtyři stopy. Kerik jim ukázal na pár lachtanů buď pokousaných od svých druhů, nebo příliš uhřátých, a chlapi, obutí do hrubých bot z mroží­ho chřtánu, je hned ze stáda vykopali. Kerik jim povelel: “Do toho!” a chla­pi ráz na ráz mlátili lachtany po hlavě.

Za deset minut už Kotik své přátele nepoznal. Od čumáku až po zadní ploutve jim kůži nařízli a stáhli a potom je naházeli na hromadu. Kotik toho měl dost. Otočil se a klusal (chvilku to lachtan dokáže) zpátky k moři, nedávno vypučelé vousy se mu ježily hrůzou. U Lvouní šíje, kde na pokraji příboje sedávali mohutní lvouni, vrhl se střemhlav do studené vody a žalost­ně se tam třásl a svíjel. “Co je?” ozval se nevrle nějaký lvoun — oni mají totiž rádi samotu.

“Skučno! Očeň skučno! (Je to smutné, velmi smutné),” řekl Kotik. “Kdejakého holušika na kdejaké pláži pozabíjejí!”

Lvoun se otočil hlavou k pevnině. “Hloupost,” řekl, “vždyť tvoji přátelé rámusí jako jindy. To jsi snad viděl, jak starý Kerik skolil stádo. Dělá to už třicet let.”

Je to hrozné,” řekl Kotik. Opřel se dorážející vlně, šroubovitým pohybem ploutví se narovnal a zůstal stát asi tři palce od zubatého skaliska.

“Na ročka dost slušný výkon,” řekl Lvoun, velký plavecký znalec. “Pro tebe je to ovšem hrozná podívaná, jenže vy lachtani sem chodíte každý rok, a lidé o tom samozřejmě vědí, a dokud si nenajdete ostrov, kam se lidé vůbec nedostanou, budou si vás pořád odhánět.”

“A je takový ostrov?” spustil Kotik.

“Dvacet let honím platýsy, a ještě jsem ho nenašel. Poslyš — zřejmě se rád bavíš se staršími —, co kdyby sis zašel na Mroží ostrůvek a zeptal se Mořského čaroděje. Třeba o tom něco ví. Nezen se tolik. Po moři je to šest mil. Být tebou, drobečku, nejprve bych se natáhl a prospal.”

Kotikovi se ta rada líbila, odplaval tedy na svou pláž, tam se natáhl a půl hodiny spal, po lachtaním způsobu se přitom celý tetelil. Potom se rovnou vydal na Mroží ostrůvek, plochý skalnatý útes na severovýchod od Novastošny, posetý skalními výstupky s racčími hnízdy. Mroži tam žili v houfech sami pro sebe.

Přistál před samým Čarodějem. Byl to velikánský tichomořský mrož ze severu, s tlustou šíjí a dlouhými kly, ohyzdný, měchatý, dolíčkovatý. Slušný je, jenom když spí — a on zrovna spal, zadní ploutve zpola ponořeny v příboji.

“Vstávej!” štěkl Kotik, rackové tam totiž velmi hlomozili.

“Haha! Hoho! Co to?” ozval se Mořský čaroděj, kly uhodil dalšího mrože, až ho probudil, ten zas uhodil dalšího a tak to šlo dál, až všichni procitli a koukali vyjeveně na všechny strany, jenom ne na tu správnou.

“Hej! To já,” řekl Kotik a jako nějaký bílý slimáček se pohupoval v příboji.

“No ne, ať mě — z kůže stáhnou!” ulevil si Mořský čaroděj a všichni se na Kotika zahleděli asi tak, jako když se plný sál ospalých vašnostů koukne po nějakém kloučkovi. O stahování z kůže nechtěl Kotik nic slyšet, stačilo mu, co viděl. Křikl tedy: Je někde na světě pro lachtany místo, kam se za nimi lidé nedostanou?”

“Najdi si je sám,” odbyl ho Mořský čaroděj a zamhouřil oči. “Zmizni! Máme moc práce.”

Kotik udělal delfíní kotrmelec a křikl z plných plic: “Žroute přílipek! Žroute přílipek!” Věděl o Čaroději, že rybu jakživ nechytí, pořád jen chlem­tá přílipky a chalupy a přitom se tváří tak hrozivě. Papuchalci a guverušky a jepatky, racci obrovští a tříprstí a polární kachny, celá ta zlolajná čeládka to po něm opakovala a podle Limeršinových slov dobrých pět minut i rána z děla by byla na Mrožím ostrově zanikla. Kdekdo tam ječel a vřískal: “Žroute přílipek! Dědku!” a Mořský čaroděj se jen převaloval a chrochtal a hekal.

“Tak co, povíš mi to?” zasípal Kotik.

Jdi se zeptat Mořského koně,” řekl Čaroděj. “Ten ti to poví, jestli je dosud naživu.”

“A jak ho poznám?” zeptal se už na odchodu Kotik.

“On jediný je z celého moře ještě ohyzdnější než Čaroděj,” zavřískal albat­ros obrovský a mihl se Čarodějovi přímo před nosem. Ještě ohyzdnější a hrubší. Dědku!”

Kotik nechal racky vřískat a odplaval zpátky na Novastošnu. Ale jak zjistil, nikdo tam pro jeho snahu nalézt lachtanům klidné místečko neměl porozu­mění. Holušiky prý lidé odhánějí odjakživa — je to jejich obživa —, když se na ošklivé věci nerad dívá, neměl na jatky chodit. Kromě něho žádný jiný lach­tan při zabíjení nebyl, tím se od svých přátel lišil. A ke všemu ještě byl bílý.

Starý Pirát si poslechl synova dobrodružství a řekl mu: “Až dospěješ v pořádného lachtana, jako jsem já, založíš si na pláži líheň, pak ti dají pokoj. Za takových pět let z tebe bude rváč jedná radost.” Také hodná Matka mu domlouvala: “Proti zabíjení nic nesvedeš. Jdi si hrát, Kotiku, do moře.” A tak Kotik šel a se sklíčeným srdéčkem zatančil ohňový tanec.

Na podzim odešel z pláže záhy a sám a sám se vydal na cestu — v mako­vičce se mu zlíhl nápad. Jestli je v moři nějaký Mořský kůň, tak ho vyhledá, a vyhledá také lachtanům klidný ostrov s důkladně pevnou pláží, kam se na ne lidé nedostanou. A tak bez cizí pomoci pátral a pátral od severu k jihu po celém Tichém oceáně, kolikrát uplaval za den a noc tři sta mil. Prožil tolik dobrodružství, že se to ani vypovědět nedá, jen taktak unikl jednou žraloku obrovskému, podruhé žraloku skvrnitému, jindy zas kladivounovi, potkal lecjakého podezřelého otrapu, jací se potloukají po mořích, a také ryby nemotorně zdvořilé, posléze šarlatově hřebenité lasturnatky, které po staletí trčí na jednom místě a velmi si na tom zakládají. Nikdy však nezahlédl Mořského koně ani ostrov, který by se mu zamlouval.

Pláž měl ostrov třeba pořádnou a pevnou a nad ní svah na hraní, ale na obzo­ru vždycky čoudila nějaká velrybářská loď, převařující tuk z velryb, a co to zna­mená, to Kotik věděl. Nebo si zas všiml, že lachtani na ostrov kdysi zavítali, ale byli vybiti. Kam lidé přijdou, to Kotik také věděl, tam se zas vracejí.

Seznámil se se starým krátkoocasým albatrosem a ten mu řekl, že klid a pokoj najde na Kerguelenově ostrově. Kotik se tam pustil a v prudké plís­kanici s hromy a blesky se málem roztříštil o zákeřné černé útesy. Jakžtakž se odtamtud proti vichru vyhrabal a tu si všiml, že i tam bývala lachtaní líheň. Stejně tomu bylo na jiných ostrovech, na které zavítal.

Limeršin mi je dlouze vypočítal. Pět let po sobě prý Kotik pátral, na Novastošné odpočíval vždycky pouhé čtyři měsíce. Holušici si ho pro jeho pomyslné ostrovy dobírali. Doplul na Galapágy, ležící na rovníku, je tam příšerné sucho, vedrem se div neupekl. Odebral se na Goergijské ostrovy, na Orkneje, na Smaragdový ostrov, Skřivánčí ostrůvek, Goughův ostrov, Bouvetův ostrov, Crossety, ba i na ten ostrůveček na jih od mysu Dobré naděje. Všude slyšel stejnou písničku. Lachtani na ostrovy kdysi dávno při­šli, ale lidé je do jednoho vybili. Na tisíc mil odplaval z Tichého oceánu až k mysu Corrientes (to jak se vracel z Goughova ostrova) a tam na skále našel několik set prašivých lachtanů a od nich se dověděl, že i tam na ně chodí lidé. Div mu nad tím srdce nepuklo.

Kolem Hornova mysu zamířil rovnou k své pláži. Cestou si pohověl na ostrově porostlém zelenými stromy. Zastihl tam skomírajícího stařičkého lachtana. Nachytal mu ryb, rozpovídal se o svých nezdarech a dodal: “Vrátím se na Novastošnu, ať si mě třeba zaženou s holušiky na jatky, to je jedno.”

Starý lachtan mu řekl: Ještě to zkus. Jsem poslední z bývalé líhně masafuer­ské. Kdysi nás pobíjeli po statisících, a tehdy kolovala na pláži pověst, že jed­nou připluje ze severu bílý lachtan a odvede lachtaní plémě někam, kde je klid. Jsem starý, už se toho nedožiji, ale třebas se toho dožijí jiní. Zkus to ještě.”

Kotik si nakroutil švihácké kníry a řekl: Jsem jediný bílý lachtan, jaký se kdy na pláži narodil, a aťsi černý nebo bílý, jsem jediný lachtan, jaký kdy hledal nové ostrovy.”

Velmi ho to vzpružilo. V létě se vrátil na Novastošnu a Matka ho prosila, aby se oženil a založil vlastní rodinu. Z holušika vyspěl v pořádného piráta, po otci rozložitého, statného i prchlivého, na zádech se mu kadeřila bílá hříva. “Dopřej mi ještě rok,” řekl. “Pamatuj, že nejdále na pláž doletí sedmá vlna.”

Jedna lachtanice si kupodivu taky řekla, že se vdá až napřesrok. Večer před poslední výzkumnou výpravou tančil s ní Kotik na lukanonské pláži ohňový tanec.

Tentokrát vyplul na západ. Pustil se po stopě velkého roje táhnoucích pla­týsů. Na posilněnou spotřeboval denně aspoň sto liber ryb. Do úmoru se za nimi štval, nakonec se stulil v brázdě vln valících se k Měděnému ostrovu a usnul. Dost se na tom pobřeží vyznal. O půlnoci dopadl zlehka do záho­nu chaluh a řekl si: “To je dnes nějaký ostrý příliv.” Zvolna se pod vodou převrátil, otevřel oči a pořádně se protáhl. A tu se vymrštil jak kočka: na mělčině před ním očuchávaly a okusovaly chomáče chaluh nějaké obludy.

“Při mocném vlnobití magellanském,” řekl si pod vousy. “Co je to za moř­ské tvory?”

Nepodobali se mroži, lvounu, lachtanu, medvědu, velrybě, žraloku, rybě, plotici ani hřebenatce, ničemu, co kdy Kotik spatřil. Měřili dvacet až třicet stop, zadní ploutve neměli, jenom lopatovitý ocas jako vyštípnutý z vlhké usně. Hlavu měli nad pomyšlení vyjevenou, a když se napásli, komíhali se v hloubi moře na ocase, ve vší vážnosti se klaněli a předními ploutvemi na sebe kývali, jako když tlouštík mává rukou.

“Hmhm!” odkašlal si Kotik. “Veselou zábavu, pánové.” Místo odpovědi se mu obludy uklonily a zamávaly předními ploutvemi jako žabácký lokaj v Alence. Daly se do jídla. Jak si Kotik všiml, měly rozštípnutý horní ret, celou stopu jej dovedly roztáhnout a vsoukat do sebe otep chaluh. Ve vší vážnosti se cpaly a žmoulaly.

“Pěkně se krmíte, jen co je pravda,” prohodil Kotik. Znovu se mu obludy uklonily. “Dobrá,” řekl. “Když už máte v předních ploutvích jeden kloub navíc, proto se nemusíte tolik naparovat. Klanět se umíte ladně, to vidím, ale rád bych věděl, jak se jmenujete.” Pohnuly a škubly rozštípnutým rtem; skelným zeleným zrakem se na něho upřeně zahleděly, ale ani nemrkly.

“Vy jediní jste ohyzdnější než Mořský čaroděj — a taky hrubší.”

Naráz si vzpomněl, co na něho jednou u Mrožího ostrůvku — byl mu tehdy pouhý rok — zavřískl albatros obrovský. Až se do vody překulil — konečně našel Mořské koně.

Pořád se jen klaněli a okusovali a žvýkali chaluhy. Kotik se jich vyptával všemi jazyky, které na cestách pochytil, však jich mořští obyvatelé mají skoro tolik jako lidé. Mořští koně mu však neodpovídali. Mořští koně totiž neumějí mluvit. Místo sedmi mají v krku pouhých šest obratlů. V moři se o nich říká, že se ani mezi sebou nedomluví. V přední ploutvi však mají, jak víte, jeden kloub navíc a podle jakéhosi hrubého telegrafického klíče tou ploutví šermují.

Do rána měl Kotik hřívu celou naježenou, trpělivost ho nadobro přešla. A tu vykročili Mořští koně zvolna k severu, občas se zastavili a s nejapným klaněním se radili. Kotik plaval za nimi a říkal si: “Kdyby si takoví hlupáčci nenašli nějaký bezpečný ostrov, dávno by po nich bylo veta. A co se hodí pro Mořského koně, to se hodí i pro lachtany. Jen kdyby si trochu pospíšili.”

Kotika takové cestování zmáhalo. Za den urazili Mořští koně čtyřicet až padesát mil, navečer se stádo zastavilo a napáslo, ale pořád se drželo u břehu — Kotik plul kolem nich, nad nimi, pod nimi, ale o jedinou míli je tím nepo­pohnal. Jak postupovali na sever, konali ukláněcí porady vždycky za pár hodin, div si nad tím Kotik zlostí vousy neukousl. A tu si všiml, že plují po teplém mořském proudu, a hned k nim pocítil úctu.

Jednu noc se jako kámen střemhlav ponořili do jasné vody a za tu dobu, co s nimi byl, poprvé plavali hbitě vpřed. Kotik je sledoval všecek užaslý, jak jim to jde, takhle že by uměli Mořští koně plavat, to vůbec netušil. Mířili k pobřežnímu útesu, sahajícímu hluboko do moře, na jeho úpatí se pak dobrých dvacet sáhů pod hladinou ponořili do tmavého otvoru. Dlouho pla­vali, a než se Kotik z toho tmavého tunelu, do něhož ho zavedli, dostal ven, dusil se nedostatkem vzduchu.

“Namoutě!” řekl si, když se pak na druhé straně všecek uřícený a zalknu­tý vynořil z vody. “To ponoření trvalo dlouho, ale stálo opravdu za to.”

Mořští koně se rozběhli a klidně se pásli na pokraji pláže, že krásnější Kotik jakživ nespatřil. Na míle se tam táhly hlaďoučké skály jako stvořené pro lachtaní líhně, za nimi se pak do vnitrozemí zdvíhala tvrdá písečná hřiš­tě. Lachtani tam mohli rejdit v příboji a válet se ve vysoké trávě a zlézat písečné přesypy. A co víc, z vody Kotik vycítil (a v tom se piráti nezmýlí), že se tam nikdy nedostali lidé. Nejprve se přesvědčil, jestli je tam dost ryb, potom si zaplaval podél pláže a počítal, co rozkošných plochých ostrůvků se před ním noří z krásné mlhy. Na sever vybíhaly k moři útesy, mělčiny a skály, dál než šest mil od pláže se přes ně žádná loď nedostala, a mezi ost­rovy a pevninou byla hloubka sahající až k strmým útesům a někde pod útesy byl vchod do tunelu.

“Upíná Novastošna, jenže desetkrát lepší,” řekl Kotik. “Mořští koně jsou přece jen chytřejší, než jsem si myslel. Kdyby se sem nakrásně dostali lidé, pod útesy neproniknou a na mělčinách směrem k moři by se každá loď roztříštila napadrť. Jestli je v moři někde bezpečno, tak je to tedy.” Zatoužil po lachta-

nici, kterou doma zanechal. Honem se chtěl vrátit do Novastošny, ale nejpr­ve novou krajinu důkladně probádal, aby mohl každému tazateli odpovědět.

Ponořil se pod vodu, zjistil, kde je ústí tunelu, a tryskem z něho vyrazil k jihu. O takovém útočišti se kromě mořských koní a lachtanů nikomu nesnilo. Ohlédl se po útesech a sám tomu nevěřil, že tam vůbec byl.

Nějak pomalu neplaval, a přece mu cesta domů trvala deset dní. Z vody vylezl přímo nad Lvouní šíjí, a koho tam nepotkal jako tu čekající lachtani­ci. Na očích mu poznala, že přece jen ostrov našel.

Vyprávěl o svém objevu holušikům, otci Pirátovi a ostatním lachtanům, ale oni se mu vysmáli. Nějaký stejně starý lachtánek mu namítl: “To se ti řekne, Kotiku, přijdeš si bůhvíodkud, a my abychom se sebrali a šli za tebou. Nezapomeň, že na rozdíl od tebe my jsme si vybojovali líhně a ty ses zatím potloukal po moři.” Lachtani se dali do smíchu a lachtánek zakroutil samo­libě hlavou. Zrovna se ten rok oženil a moc si o sobě myslel.

Já zatím o líheň nebojuji,” řekl Kotik. “Chci vám jen ukázat místo, kde se vám nemůže nic stát. Nač se pořád rvát?”

“Inu, jestli si netroufáš do rvačky, je to tvoje věc,” ušklíbl se lachtánek.

“A co když vyhraju, půjdeš se mnou?” Kotikovi to v očích zeleně zablýsklo, mrzelo ho, že se musí rvát.

“Dobrá,” odsekl lachtánek. “Když vyhraješ, půjdu s tebou.” Než se stačil rozmyslit, Kotik vymrštil hlavu a zuby mu zaťal do tučné šíje, vzepřel se, smykl protivníka na pláž, zalomcoval jím a mrštil o zem. Potom se rozkřikl na lachtany: “Posledních pět let jsem myslel jen na vás. Našel jsem vám ost­rov, kde budete v bezpečí. Jenže vy uvěříte, až vám z těch pitomých šíjí hlavu srazím. Však já vás zpražím. Braňte se!”

Kotik se vrhl na líhně, že to ani Limeršin — a ten je za rok svědkem dese­titisíců lachtaních rvaček — jakživ neviděl. Vybral si největšího piráta, vrhl se na něho, popadl ho za chřtán, škrtil ho a tak dlouho jím tloukl a mlátil, až prosil o milost. Potom ho odhodil a vzal si na mušku dalšího. Kotik totiž na rozdíl od dospělých lachtanů nedodržoval čtyřměsíční půst, plaváním v širém moři se pěkně otužil, a hlavně se až doposud nikdy nerval. Kudrnatá hříva se mu ježila vztekem, z očí mu šlehal blesk, mohutné špičáky se mu blýskaly, byla to nádherná podívaná. Jeho otec, starý Pirát, pozoroval jeho řádění: prošedivělými lachtany smýká Kotik jako platýsy a holušiky rozhání na všechny strany. A tu zařval ryčně starý Pirát: “Aťsi je hlupák, ale přitom je nejlepší rváč z celé pláže! Do táty se, synu, nepouštěj! Ten drží s tebou!”

Místo odpovědi Kotik jen zařval. Starý Pirát zježil vousy, zafuněl jako lokomotiva a přivalil se k němu. Matka a Kotikova nevěsta se jen pokorně krčily a planuly obdivem. Byla to velkolepá rvačka, rvali se tak dlouho, až si žádný lachtan netroufal zdvihnout hlavu. Potom si bok po boku pyšně vykračovali po pláži a štěkali.

Tu noc probleskovala a šlehala z mlhy polární záře. Kotik se vyšplhal na holou skálu a pod sebou viděl rozkotlané líhně a potlučené, zkrvavené lach­tany. “Teď jsem vás zpražil.”

“Namoutě!” řekl starý Pirát a všecek pohmožděný se pracně narovnal. “Ani plískavice by je hůř nezřídila. Jsem na tebe, synu, pyšný. Ba co víc, sám s tebou odejdu na ten ostrov — jestli opravdu takový ostrov je.”

“Poslyšte, vy bachratí mořští vepři. Kdo půjde se mnou do tunelu Mořských koní? Odpovězte, nebo vás ještě jednou zpražím,” zařval Kotik.

Jako když se příliv čeří, tak to zašumělo po celé pláži: “Půjdem,” hlesly malátně tisíceré hlavy. “Půjdeme za bílým lachtanem Kotikem.”

Kotik skrčil hlavu mezi plece a pyšně přimhouřil oči. Nebyl už bílý, byl rudý od hlavy až k patám. Ale kouknout na ránu nebo si na ni sáhnout, to by se byl styděl.

Za týden pak celý voj (čítající skoro deset tisíc holušiků a starých lachta­nů) v čele s Kotikem vyrazil na sever k tunelu Mořských koní. Ti, co zůsta­li na Novastošně, jim nadávali pitomců. Zjara se pak všichni sešli na rybo­lovu v Tichém oceáně. O nových plážích za tunelem Mořských koní vyprá­věli Kotikovi tuleni hotové divy, a tak odešli z Novastošny další lachtani.

Toť se ví, že neodešli najednou, moc chytří totiž lachtani nejsou, dlouho se rozmýšlejí. Ale přece jen rok co rok odcházeli lachtani z Novastošny a Lukanonu a jiných líhní na pokojnou, odevšad chráněnou pláž. V tom moři, kam se nikdy lidé nedostanou. Kotik celé léto prosedí a obklopen sko­tačícími holušiky rok od roku mohutní, tloustne a sílí.

LUKANON

Teskná lachtaní hymna

Své druhy potkal jsem já, zestárlý, teď, zrána,
kde skála vlnobitím je všecka rozervána,
kde prudký příboj urputně na břeh doráží —
dva milióny hlasů tam řvaly na pláži.

O solných lagunách tato píseň zpívá,
o houfech na dunách zní tato píseň tklivá,
o půlnočních tancích zpívám svou píseň lachtaní.
Kdopak tě, Lukanone, před lovci zachrání!

Své druhy potkal jsem (ach, vzpomínka už bledne),
hemžily se jich všude houfy nepřehledné,
náš pozdrav rozléhal se a vracel ozvěnou,
jak na břeh se brodili za námi vodou zpěněnou.

Ach Lukanone, kde zimní pšenka do klasu žene,
kde lišejníky jsou mlhou celičké orosené,
kde na hladkých hřištích lachtanům život začíná,
ach Lukanone, jsi naše předrahá otčina.

Své druhy jsem potkal zbité, ach, pramálo jich zbylo.
Střílet a kyji nás utloukat, toť lidské dílo,
a jako ovce nás do solnic honit surově.
My zpívat budeme dále o svém ostrově.

Leť na jih, guveruško, leť na jih bez prodlení,
vladařům hlubin pověz o našem utrpení.
Za chvíli ustane tu všechen šum a shon
a navždycky osiří náš rodný Lukanon.

RIKKI-TIKKI-TAVI

Do dutiny skryté v kvítí
na hada on takto volá:
"Zvu tě k tanci smrti, hola.
Zvu tě, hade, na zápas.
(Dej si pozor, Nágu.)
Zemřít musí jeden z nás.
(Jen si posluž, Nágu.)
Rány prší, had se svíjí.
(Uteč, skryj se, Nágu.)
Hadí zub se cíle míjí.
(Běda tobě, Nágu!)

A teď vám povím, jaký boj svedl Rikki-tikki-tavi sám a sám v koupelně vel­kého bungalovu v segulíské stanici. Snovač Darzí mu sice pomáhal a krysa Čhačhúndra, co se nikdy neodváží doprostřed a pořád se drží při zdi, mu radila, ale boj svedl Rikki-tikki-tavi sám.

Rikki-tikki-tavi byl mungo, srst a ocásek měl spíše jako kočka, ale hlavu a chování docela jako lasička. Oči a špičku neposedného čumáčku měl růžo­vé, dovedl se poškrábat, kde se mu zachtělo, kterou chtěl pracičkou, přední nebo zadní, uměl naježit ocásek, až byl jako kartáček na láhve, a jak smejčil ve vysoké trávě, vydával válečný pokřik: “Rikk-tikki-tikki-čk!”

Jednou ho vyplavil letní příval z doupěte, kde dosud žil s otcem a matkou, a ať kopal a kvičel sebevíc, nic naplat, proud ho unášel silničním příkopem. Chytil se plujícího chumáče trávy a držel se ho, až ztratil vědomí. Když zas přišel k sobě, ležel celý urousaný na zahradní pěšince a slunce do něho pra­žilo. Nějaký chlapeček se ozval: “Hele, mrtvý mungo. Pochováme ho.”

“Ba ne,” řekla maminka, “vezmeme ho domů a osušíme ho. Třeba ani není opravdu mrtvý.”

Vzali ho domů a nějaký dlouhán ho uchopil dvěma prsty a řekl, že mungo není mrtvý, jenom napolo zadušený. Zabalili ho tedy do vaty, zahřáli ho, a on otevřel očka a kýchl.

Jenom ho nepoplašte,” řekl dlouhán (byl to Angličan, právě se do bunga­lovu nastěhoval), “uvidíme, co bude dělat.”

Ale poplašit munga, to není tak lehké, protože mungo je vtělená zvěda­vost. Všichni mungové se řídí heslem: “Běž se podívat!” a Rikki-tikki-tavi byl pravý mungo. Prohlédl si vatu a usoudil, že se nejí, pak oběhl stůl, posa­dil se a uhladil si kožíšek, podrbal se a skočil chlapečkovi na rameno.

“Neboj se, Teddy,” chlácholil chlapečka tatínek. “Takhle on se seznamuje.”

“Au! Když on mě šimrá pod bradou,” bránil se Teddy.

Rikki-tikki nakukoval chlapci za krk pod košili, očenichal mu ucho a pak slezl na zem, usadil se a třel si čumáček.

“Panebože,” zvolala Teddyho maminka, “tohle že je divoké zvíře! Je krot­ký asi proto, že jsme na něho hodní.”

“Takhle se chovají všichni mungové,” vysvětloval otec. “Když ho nebude Teddy tahat za ocásek a strkat do klece, bude se celý den volně prohánět. Ale teď mu dejme něco jíst.”

Dali mu tedy kousek syrového masa. Rikki-tikki si moc pochutnal, a když se najedl, sedl si na verandě na sluníčko a načechrával si kožíšek, aby mu proschl. Hned mu bylo líp.

“Tady v domě se toho dá objevit tolik,” povídal si mungo, “že celá má rodi­na toho tolik neobjevila, co živa byla. Rozhodně tady zůstanu a všechno proslídím.”

Celý den se potom potuloval po domě. Div se neutopil ve vaně, do inkous­tu na psacím stole strčil čumák a pak si ho zas spálil o špičku doutníku, když se vyšplhal dlouhánovi na klín, aby viděl, jak píše. K večeru vběhl k Teddy­mu do dětského pokoje a díval se, jak se rozsvěcí petrolejové lampy, a když pak ulehl Teddy do postele, vylezl si tam Rikki-tikki za ním. Ale byl to neklidný druh, celou noc vstával a naslouchal každému šramotu, aby mu nic neušlo. Nakonec se přišli Teddyho rodiče podívat na chlapce a Rikki-tikki na polštáři byl vzhůru. “To se mi nelíbí,” řekla Teddyho maminka, “může dítě pokousat.” “Nic takového neudělá,” řekl otec. “S tímhle zvířátkem je Teddy bezpečnější, než kdyby ho hlídal lovecký pes. Kdyby se do dětského pokoje vplížil had —”

Ale o něčem tak hrozném nechtěla Teddyho maminka ani slyšet.

Časně ráno přišel Rikki-tikki k snídani na verandu, usazen Teddymu na rameni. Dostal banán a kousek vařeného vajíčka; střídavě seděl všem na klíně, protože každý dobře vychovaný mungo pevně věří, že z něho jednou bude mungo domácí a bude se prohánět po pokojích. Proto taky matka (žila kdysi u generála v Segaulí) Rikki-tikkiho důkladně poučila, jak se má cho­vat, až se jednou setká s bílými lidmi.

Rikki-tikki pak odběhl porozhlédnout se po zahradě. Byla to velká, jen zpola pěstěná zahrada a v ní ohromné keře růží Maršál Niel, vysoké jako besídky, citroníky a oranžovníky, bambusová křoviska a houšť vysoké trávy. Rikki-tikki se olízl. “Tady se to bude lovit!” a při tom pomyšlení hned zas byl z ocásku kartáček na láhve. Rikki smejčil sem tam po zahradě, tu a tam začenichal, až najednou uslyšel v trní ustarané hlasy.

Byl to snovač Darzí a jeho žena. Udělali si krásné hnízdečko ze dvou vel­kých listů; sešili je k sobě dlouhými vlákny a vystlali chomáčky bavlny a chmýří. Seděli na okraji a naříkali a hnízdo se s nimi pohupovalo.

“Co se stalo?” zeptal se Rikki-tikki.

Jsme velmi zarmoucení,” řekl Darzí. “Včera nám vypadlo jedno mládě z hnízda a Nág je sežral.”

“No, to je opravdu moc smutné,” řekl Rikki-tikki, “ale neznám to tady. Kdo je Nág?”

Darzí se ženou se jen přikrčili v hnízdečku a neodpověděli; z husté trávy u samého keře to zhluboka zasyčelo — tak studeně, děsivě, až Rikki-tikki celé dvě stopy uskočil. A pak se z trávy kousek po kousku soukala hlava a rozprostřená kápě černého brejlovce Nága, od jazýčku po ocas pět stop dlouhého. Když se vztyčil z jedné třetiny do výše, zůstal tak a kolébal se sem a tam, zrovna jako odkvetlá pampeliška ve větru, a upíral na Rikki-tikkiho zlý hadí pohled, jehož výraz se nikdy nemění, ať už si had myslí co chce.

“Kdože je Nág?” spustil. “To jsem já. Velký dobrý Bráhma dal našemu rodu tento znak za to, že nad ním první brejlovec rozestřel svou kápi a chrá­nil ho před sluncem, když spal. Pohleď a třes se!”

Roztáhl svou kápi co nejvíce a Rikki-tikki na ní spatřil kresbu brejlí, podobnou petlici, na kterou se zapíná háček. Na okamžik se mungo zalekl, ale žádný mungo se nevydrží bát dlouho, a třeba se s živým brejlovcem Rikki-tikki ještě nesetkal, doma už ho matka krmila mrtvými a dobře věděl, že všichni dospělí mungové celý život s hady bojují a pak je pojídají. Nág to věděl také a v hloubi svého chladného srdce měl strach.

“Znak sem, znak tam, copak se sluší sežrat mládě vypadlé z hnízda?” spus­til na něho Rikki-tikki a ocásek se mu naježil.

Nág se zamyslil a přitom bedlivě pozoroval každý sebemenší pohyb v trávě za Rikki-tikkim. Věděl, že mungova přítomnost v zahradě znamená dříve či později smrt pro něho a jeho rodinu, ale teď chtěl ukolébat Rikki-tikkiho ostražitost. Svěsil hlavu trochu na stranu.

“Můžeme se snad domluvit,” řekl Nág. “Ty přece jíš vejce. Proč bych já neměl jíst ptáky?”

“Za tebou! Pozor, za tebou!” zahvízdal Darzí.

Rikki-tikki hned věděl co a jak a ani se neohlédl, aby neztrácel čas. Vyskočil, jak nejvýš dokázal, a těsně pod ním zasvištěla hlava Náginy, zlé Nágovy ženy. Za jeho řeči se připlazila až k Rikki-tikkimu a chtěla ho zabít. Slyšel, jak vztekle zasyčela, když se minula cíle. Dopadl jí přímo na záda, a být zkušený mungo, byl by věděl, že teď je pravý okamžik překousnout jí páteř, ale Rikki se bál, že se mu pomstí strašným šlehnutím. Sice se zakousl, ale zas brzy pustil a uskočil od rozdrásané Náginy, vztekle mrskající ocasem.

“Darzí, ty uličníku!” syčel Nág a mrskal tělem vzhůru k hnízdu, jak nejvýš mohl. Jenže Darzí si hnízdo postavil tak, aby na ně hadi nedosáhli, a tak se jen houpalo sem tam.

Rikki-tikki cítil, jak mu oči rudnou a žhnou (mungům rudnou oči, když se rozzlobí), usedl na ocásek, zadní nožky složil jako klokánek, rozhlížel se a vztekle si něco brblal. Ale Nág s Náginou už zmizeli v trávě. Když se had nestrefí, nedá na sobě nic znát a neprozradí, co má za lubem. Rikki-tikki raději za nimi neběžel, nebyl si jist, zda na dva hady stačí. Odcupital na štěr­kovou cestičku před domem, tam se posadil a přemýšlel. Však to také byla vážná věc.

Ve starých přírodopisech byste se dočetli, že když je mungo při zápase s hadem uštknut, běží si sníst jistou bylinku a to ho zachrání. To není prav­da. Vyhrává rychlý postřeh a rychlý pohyb — had udeří, mungo uskočí — při­tom se pohyb hadí hlavy při útoku nedá zrakem postřehnout, a tak je to mno­hem nádhernější než nějaká zázračná bylinka. Že je ještě mladý, to Rikki-tikki věděl, a tím ho víc těšilo, jak unikl útoku zezadu. Posílilo to jeho sebevědomí, a když přiběhl po cestičce Teddy, Rikki-tikki se nebránil pohlazení.

Ale jak se Teddy k němu shýbal, něco sebou v prachu nepatrně cuklo a ozval se slaboučký hlásek: “Pozor! Jsem smrt!” Byl to Karait, šedohnědý hádek, který se rád popelí v prachu. Má stejně nebezpečné uštknutí jako brejlovec. Ale že je tak maličký, nikdo s ním nepočítá, a tím víc lidem škodí.

Rikki-tikkimu zas zrudla očka a kolébavým, houpavým pohybem, zdědě­ným po rodičích, se přitočil ke Karaitovi. Vypadá směšně ta chůze, ale je tak dokonale vyvážená, že mungo může kdykoli vyrazit v libovolném úhlu; a to je velká výhoda, když má co dělat s hady. Rikki-tikki měl vědět, že boj Karaitem je mnohem nebezpečnější než boj Nágem. Karait je maličký a dovede sebou rychle mrsknout: když se mu Rikki-tikki nezakousne do týlu, Karait se vymrští a uštkne ho do oka nebo do tlamičky. Jenže Rikki-tikki to nevěděl. Oči mu zrudly, kolébal se sem tam a hledal nějakou pevnou oporu. Karait se vymrštil. Rikki uskočil a chtěl se na hada vrhnout, ale ta zlá šedohnědá hlavička se mu kmitla u ramene; musil tedy hada pře­skočit, ale jeho hlavička mu byla pořád v patách.

Teddy volal do domu: “Pojďte se podívat! Náš mungo zabíjí hada.” A Rikki-tikki zaslechl, jak Teddyho maminka vykřikla. Otec vyběhl ven s klackem, ale v okamžiku, kdy k nim dobíhal, Karait udělal výpad příliš daleko. Rikki-tikki se vymrštil, skočil hadu na hřbet, hlavu pohroužil mezi přední nožky, zakousl se hadu do těla, až kam nejvýše dosáhl, a pak se sku­lil. Kousnutím Karaita zneškodnil, a už se chystal pustit se do jeho ocásku, jak to dělávali doma při obědě, ale vtom si připomněl, že po vydatném jídle mungo zleniví. Má-li si udržet sílu a hbitost, musí zůstat štíhlý.

Odběhl tedy pod ricinový keř a vykoupal se tam v prachu. Teddyho otec zatím tloukl klackem do mrtvého Karaita. K čemu to? pomyslil si Rikki-tikki, vždyť už jsem ho vyřídil. Teddyho maminka pak sebrala munga z pra­chu a s pláčem ho tiskla k sobě, že zachránil Teddymu život, a Teddyho otec prohlásil, že mungo je jejich prozřetelnost. Teddy tu stál a hleděl na ně vel­kýma ustrašenýma očima. Rikki-tikki ovšem nechápal, nač tolik cavyků, ale bavilo ho to. Vlastně měla maminka Teddymu vyhubovat, že si hrál v pra­chu. Rikki se výborně bavil.

Večer u večeře se směl procházet po stole mezi vinnými sklenkami a sníst trojnásobnou dávku dobrot, ale nezapomínal na Nága a Náginu. Nechat se hladit a hýčkat od Teddyho maminky a hovět si na Teddyho rameni se Rikkimu sice líbilo, ale oči mu chvílemi zrudly a pak vydával válečný pokřik: “Rikk-tikk-tikki-tikki-čk!”

Teddy si ho odnesl do postele a nedal jinak, než že mu mungo musí spát pod bradou. Rikki-tikki byl dobře vychovaný a nekousal ani neškrabal, ale sotva Teddy usnul, vydal se na obchůzku po domě. Ve tmě narazil na Čhač­húndru, krysu plížící se kolem stěn. Čhačhúndra je vtělené zoufalství. Celé noci fňuká a piští, ráda by se pustila doprostřed místnosti, ale netroufá si.

“Nezabíjej mě,” plačtivě žadonila Čhačhúndra. “Rikki-tikki, nezabíjej mě.”

“Myslíš, že zabíječ hadů bude zabíjet krysy?” odbyl ji pohrdavě Rikki.

“Kdo zabíjí hady, toho hadi zabijí,” řekla Čhačhúndra ještě zoufaleji. “Kdo mi zaručí, že si mě jednou v temné noci nesplete Nág s tebou?”

“Žádný strach,” řekl Rikki-tikki, “Nág je na zahradě a tam ty přece necho­díš.”

“Sestřenice Čháa mi povídala —,” spustila Čhačhúndra a náhle umlkla.

“Co povídala?”

“Pst! Nág je všude, Rikki-tikki. Měl sis promluvit s Čháou na zahradě.”

“Nemluvil jsem s ní — tak mi to musíš říct ty. Dělej, Čhačhúndro, nebo tě kousnu!”

Čhačhúndra se dala do usedavého pláče, až se jí slzy jako hrachy kutálely z fousků. “Jsem ubožačka,” vzlykala. “Nikdy se neodvážím doprostřed míst­nosti. Pst! Nic neřeknu. Copak neslyšíš, Rikki-tikki?”

Rikki-tikki poslouchal. V domě bylo hrobové ticho, ale připadlo mu, že zaslechl slaboulinké škrab škrab — tak slaboulinké, jako když se vosa pro­chází po okenní tabuli — suché škrábání hadích šupin o cihlovou zeď.

“To je Nág nebo Nágina,” řekl si v duchu, “leze do kanálku v koupelně. Máš pravdu, Čhačhúndro, měl jsem si promluvit s Čháou.”

Odplížil se do Teddyho koupelny, ale tam nic nebylo, tak šel do koupel­ny Teddyho maminky. Z hladce omítnuté zdi byla dole vytažena jedna cihla pro kanálek, kterým odtékala voda z vany, a jak se plížil podél podezdívky, pod vanou zaslechl Nága a Náginu, jak si venku při měsíčku šeptají.

“Až budou lidi pryč,” říkala Nágina svému muži, “pak bude muset odejít i on a zahrada bude zase jen naše. Vlez tiše do domu a pamatuj si, že nej­dřív musíš uštknout dlouhána, co zabil Karaita. Pak sem přijď a spolu chyt­neme Rikki-tikkiho.”

“Víš jistě, že nám to pomůže, když ty lidi zabijeme?” ptal se Nág.

Jistě. Copak jsme měli v zahradě nějaké mungy, dokud v bungalovu nebyli lidé? Dokud bude bungalov prázdný, budeme kralovat v zahradě my; a nezapomeň, že až se nám z vajíček v melounovém záhonu vylíhnou mlá­ďata (a může to být zítra), budou potřebovat prostor a klid.”

“Na to jsem nepomyslil,” řekl Nág. “Už jdu, ale potom snad už Rikki-tik­kiho chytat nemusíme. Zabiju dlouhána a jeho ženu, a když to půjde, i jejich dítě, a potom se klidně odplazím. Bungalov pak bude prázdný a Rikki-tikki už půjde sám.”

Rikki-tikki celý hořel vztekem a nenávistí, a vtom se vynořila z kanálku Nágova hlava a hned za ní jeho studeně pětistopé tělo. Když viděl tu délku obrovského brejlovce, Rikki-tikki při všem vzteku dostal hrozných strach. Nág se svinul, vztyčil hlavu a rozhlížel se v tmavé koupelně. Rikki viděl, jak mu oči blýskají.

“Co teď: když ho zabiju hned zde, neujde to Nágině, a když ho napadnu na prostředku, bude ve výhodě on. Co mám dělat?” uvažoval Rikki-tikki-tavi.

Nág se kolébal sem tam a pak zaslechl Rikki-tikki, jak pije z největšího džbánu, kterým se nalévala voda do vany. ,Je dobrá,” pochvaloval si had. “Dlouhán držel klacek, když zabil Karaita. Možná že ho ještě má, ale až se půjde ráno koupat, jistě klacek mít nebude. Počkám na něj, až přijde sám. Nágino — slyšíš mě? — počkám tady v chládku do rána.”

Zvenku se neozvala odpověď a Rikki-tikki si domyslil, že Nágina odešla. Nág se pomalu svinoval, závit po závitu, kolem vypouklého dna džbánu a Rikki-tikki byl tiše, ani nedýchal. Po hodině se začal hýbat, sval za svalem, a šoural se ke džbánu. Nág spal a Rikki-tikki si prohlížel jeho velký hřbet a odhadoval, kde by se nejlépe zakousl. “Když mu nezlomím páteř při prv­ním skoku,” řekl Rikki, “bude ještě zápasit; a když bude zápasit — běda ti, Rikki!” Prohlížel si tlustý krk pod kápí — na to nestačí; a kousnout Nága za ocasem, jen ho rozzuří.

“Tak tedy do hlavy,” rozhodl se nakonec, “do hlavy hned nad kápí, a až se zahryznu, už nesmím povolit.”

A skočil. Hadí hlava ležela trochu stranou pod břichem velkého džbánu. Rikki rychle skousl, opřel se hřbetem o hliněnou výduť a tiskl hlavu k zemi. Získal tím vteřinový náskok a jaksepatří ho využil. Potom s ním had cloumal jako pes s krysou — sem tam po podlaze, nahoru, dolů a dokola ve vel­kých kruzích, ale Rikki měl oči stále rudé a nepovolil, když hadí tělo prud­ce svištělo po podlaze, převrhlo plecháček, misku na mýdlo a kartáč a tlouk­lo o zinkovou vanu. Tiskl přitom zuby k sobě pořád pevněji a pevněji, nepo­chyboval už, že ho had k smrti usmýká, a pro čest svého rodu chtěl, aby ho našli se zuby stisknutými.

Všecko se s ním točilo, všecko ho bolelo, byl celý polámaný, když vtom něco prásklo jako hrom těsně nad ním. Horký vítr ho zbavil smyslů a rudý oheň mu sežehl kožíšek. Dlouhán se hlomozem probudil a vypálil z obou hlavní své brokovnice Nágovi pod kápi.

Rikki-tikki s očima zavřenýma stále ještě tiskl zuby. Byl přesvědčen, že je mrtev, ale hadí hlava se nehýbala a dlouhán munga zdvihl a řekl: “Zase náš mungo, Alice. Teď zachránil život nám, chlapík.” Předstoupila k nim Teddyho maminka, ve tváři celá bílá, a dívala se, co zbylo z Nága. A Rikki-tikki se odšoural do Teddyho ložnice, a než usnul, dlouho se opatrně ohma­tával, jestli opravdu není rozbit na čtyřicet kusů, jak se mu zdálo.

A pak přišlo ráno a Rikki byl celý strnulý, ale spokojený s tím, co vykonal. “Teď ještě musím skoncovat s Náginou a ta bude horší než pět Nágů a kdo­víkdy se vlastně vyklubou ta její mláďata. Propána, honem za Darzím!”

Rikki-tikki ani nepočkal na snídani a uháněl k hloží. Darzí tam vyzpěvo­val z plných plic vítěznou píseň. Novinku o Nágově smrti už znali po celé zahradě, protože sluha při úklidu vyhodil hadí tělo na smetiště.

“Ty hlupáku opeřený!” zlobil se Rikki-tikki. “Copak teď je čas na zpívání?”

“Nág je mrtev — mrtev — mrtev!” vyzpěvoval Darzí. “Statečný Rikki-tikki mu stiskl hlavu a nepustil. Dlouhán přinesl bouchačku a Nág byl na dva kusy! Už mi nikdy nebude žrát mláďata.”

“To je sice pravda, ale kde je Nágina?” zeptal se Rikki-tikki a opatrně se rozhlížel.

“Nágina přišla ke kanálku z koupelny a volala Nága,” zpíval dál Darzí, “a Nág vyšel ven na holi — sluha ho sebral na špičku hole a hodil ho na sme­tiště. Opěvujeme velkého rudookého Rikki-tikki-taviho!” A Darzí nafoukl hrdélko a zpíval.

Jen kdybych dosáhl na hnízdo, všecka mláďata bych ti vyházel,” zlobil se Rikki-tikki. “Nikdy neuděláš v pravou chvíli, co se patří. Ty jsi v svém hníz­dečku v bezpečí, ale já tady dole musím bojovat. Přestaň na chvilku zpívat, Darzí.”

“Velikému, nádhernému Rikki-tikkimu k vůli přestanu zpívat,” řekl Darzí. “Co si přeješ, ty, který jsi zabil strašlivého Nága?”

“Ptám se tě potřetí, kde je Nágina?”

“Na smetišti vedle stáje, oplakává tam Nága. Velký je Rikki-tikki s bělost­nými zuby.”

“Dej pokoj s bělostnými zuby. Nevíš náhodou, kde má svá vejce?”

“V záhoně melounů, až u samé zdi, slunce se tam opírá skoro celý den. Je to už kolik týdnů, co je tam ukryla.”

“A to tě nenapadlo říct mi o tom? Říkáš až u samé zdi?”

“Rikki-tikki, přece jí ta vejce nesníš?”

“To zrovna ne. Darzí, jestli máš špetku rozumu, leť honem ke stáji, dělej, že máš zlámané křídlo, ať tě Nágina pronásleduje až sem k hloží. Musím se dostat k záhonu melounů a tam by mě zpozorovala.”

Darzí měl jen ptačí mozeček a myslet dovedl vždycky jen na jedno. Věděl, že Náginina mláďata, právě jako jeho, se líhnou z vajec, a tak jeho první myšlenka byla, že se nesmějí zabíjet. Ale Darzího žena byla rozumné stvoření a věděla, že z brejlovčích vajec budou mladí brejlová, hned tedy vylét­la z hnízda a Darzího nechala, ať zahřívá mladé a zpívá si dál o Nágově smrti. V něčem byl Darzí jako všichni mužští.

U smetiště zatřepala Nágině přímo nad hlavou a naříkala: “Ach, mám zlá­mané křídlo! Chlapec z domu po mně hodil kamenem a zlomil mi je.” A ještě zoufaleji třepetala křídly.

Nágina vztyčila hlavu a zasyčela: “Nebýt tvého varování, byla bych zabila Rikki-tikkiho. To sis vybrala špatné místo pro své kulhání.” A plazila se prachem k ženě Darzího.

“Přerazil mi je chlapec kamenem!” vykřikovala Darzího žena.

“No dobrá! Může ti být útěchou, že až bude po tobě, vypořádám se i s chlap­cem. Je ráno a můj muž tu leží na smetišti, ale než bude večer, chlapec v domě bude ležet bez hnutí. Proč vlastně prcháš? Stejně tě chytím. Hlupáčku, podívej se mi do očí!”

Ale Darzího žena nebyla tak hloupá, aby to udělala. Když se totiž pták podívá hadu do očí, je tak zděšen, že se nehne z místa. Darzího žena třepe­tala křídly dál, ustrašeně pípala, a ze země se nevznesla a Nágina se plazila za ní stále rychleji.

Rikki-tikki slyšel, jak se vzdalují po pěšině od stáje, a uháněl k záhonu melounů až k samé zdi. Tam v teplé slámě podestlané pod melouny bylo důmyslně kryto pětadvacet vajec, velkých asi jak vejce liliputek, ale místo ve skořápkách byla v bělavé kůži.

“Přišel jsem přesně na den,” pomyslil si Rikki. Ve vejcích už bylo vidět mladé brejlovce, stočené do klubíčka. Věděl, že jakmile se vylíhnou, může každý z nich zabít člověka nebo munga. Co nejrychleji ukusoval vejcím špič­ky a důkladně drtil mladé brejlovce; občas prohraboval slámu, aby mu žádné neušlo. Už zbývala jen pouhá tři vejce a Rikki se usmíval pod vousy, když tu spustila Darzího žena křik:

“Rikki-tikki, odvedla jsem Náginu k domu a ona vlezla na verandu a běž tam honem — chce někoho zabít!”

Ještě dvě vejce Rikki-tikki rozmáčkl, s třetím v tlamě vycouval po záhoně a uháněl na verandu, sotva se země dotýkal. Teddy, maminka a tatínek tam právě seděli u snídaně, ale Rikki-tikki viděl, že se jídla ani nedotkli. Seděli jako vytesaní z kamene a v tváři byli bílí. Nágina byla svinuta na rohoži vedle Teddyho židle, na dosah od Teddyho bosé nohy, a kolébala se sem tam a zpívala vítěznou píseň.

“Synu dlouhána, který zabil Nága,” syčela, “ani se nehýbej. Ještě nejsem hotova. Počkejte chvilku. Nikdo z vás tří ať se nepohne. Když se pohnete, uštknu, a když se nepohnete, taky uštknu. Jste hlupáci, že jste zabili Nága!”

Teddy upíral pohled na otce a otec jenom šeptal: “Seď tiše, Teddy. Ani se nehýbej, Teddy, buď tiše.”

Vtom se přihnal Rikki-tikki a vykřikl: “Otoč se, Nágino! Otoč se a bojuj!”

“Všecko má svůj čas,” řekla Nágina a neodvracela pohled. “S tebou se vypořádám za chvíli. Teď se podívej na své přátele, Rikki-tikki. Jsou bílí a tiší, mají strach. Netroufají se pohnout, jestli uděláš ještě krok, udeřím.”

“Běž se podívat na svá vejce v záhoně melounů vzadu u zdi. Jen se běž podívat, Nágino.”

Obrovský had se pootočil a uviděl na verandě vejce. “Á! Dej ho sem!” zasykl.

Rikki-tikki vzal vejce do dvou tlapiček a oči měl krvavě rudé. “Co mi dáš za hadí vejce? Za mladého brejlovce? Za krále brejlovců? Za posledního — za posledního z celé líhně? Všecky ostatní už žerou mravenci tam v záhoně melounů.”

Teď teprve se Nágina otočila celá a pro to jediné vajíčko na všecko ostat­ní zapomněla. A Rikki-tikki zahlédl, jak otec prudce vymrštil velkou ruku, popadl Teddyho za rameno a přes stolek s šálky ho přitáhl do bezpečné vzdálenosti od Náginy.

“Zaskočena! Zaskočena! Zaskočena! Rikk-tikk-tčk!” posmíval se Rikki-tikki. “Chlapec je v bezpečí a to já—já—já chytil Nága za kápi včera večer v koupelně.” A začal skákat na všech čtyřech, s hlavou u země. “Cloumal mnou sem a tam, ale setřást mě nemohl. Byl mrtvý, ještě než ho dlouhán pře­střelil vejpůl. To já jsem udělal. Rikki-tikki-čk-čk! Tak pojď, Nágino. Pojď a bojuj se mnou. Dlouho vdovou nebudeš.”

Nágina viděla, že propásla příležitost zabít Teddyho a vajíčko že má v tla­pách Rikki-tikki. “Dej sem vejce, Rikki-tikki. Dej sem mé poslední vejce a odejdu a nikdy se nevrátím,” žadonila a sklonila kápi.

“Ano, odejdeš a nikdy se nevrátíš, protože půjdeš za Nágem na smetiště. Bojuj, vdovo! Dlouhán si šel pro pušku! Bojuj!”

Rikki-tikki skákal kolem Náginy, ale tak daleko, aby ho nemohla zasáh­nout, a oči mu žhnuly jako uhlíky. Nágina se smrštila a vyrazila na něho. Rikki-tikki vyskakoval a uskakoval. Nágina útočila zas a zas a pokaždé ude­řila hlavou o rohož na zemi verandy a smrštila se jako hodinkové péro. Rikki-tikki tančil v kruhu, aby se dostal za ni, Nágina se zas točila, aby s ním byla hlavou proti hlavě, a ocas jí přitom šustil o rohož jako suché listí pohá­něné větrem.

Rikki zapomněl na vejce. Leželo dosud na verandě a Nágina se šinula blíž a blíž, až konečně, zatímco Rikki-tikki popadal dech, chytila je do tlamy, namířila ke schodům z verandy a jako šipka se vrhla po pěšině s Rikki-tik-kim v patách. Když jde brejlovci o život, kmitá se jako bič kolem koňské šíje.

Rikki-tikki věděl, že ji musí chytit, nebo začne celé to trápení nanovo. Mířila rovnou do vysoké trávy pod hložím, a jak tamtudy Rikki-tikki běžel, slyšel, že Darzí pořád ještě zpívá tu svou hloupou vítěznou písničku. Ale Darzího žena byla chytřejší. Slétla z hnízda, a jak tudy Nágina prchala, tlouk­la ji Darzího žena křídly do hlavy. Kdyby jí byl pomohl, mohli Náginu obrá­tit; takhle Nágina jen sklonila kápi a prchala dál. Ale ta vteřina zdržení stači­la, aby ji Rikki-tikki dohonil, a když se vrhla do krysí díry, kde s Nágem žila, zakousl se jí bílými zoubky do ocasu a vletěl tam s ní — řeknu vám, málokte­rý mungo, sebestarší a sebezkušenější, si troufne vlézt za brejlovcem až do jeho díry. V díře bylo tma a Rikki-tikki neměl tušení, kdy se díra rozšířila a Nágina bude mít dost místa obrátit se a vrhnout se na něj. Zuřivě se držel tlapkami a opíral na tmavém svahu v horké, vlhké hlíně, jako když brzdí.

Pak se tráva v otvoru do díry přestala kolébat a Darzí řekl: “S Rikki-tik-kim je konec! Zazpívejme mu pohřební píseň! Se statečným Rikki-tikkim je konec! Nágina ho jistě pod zemí zabije.”

A dal se do zpěvu velmi truchlivé písně, kterou na místě složil, a právě když dospěl k nejdojemnějšímu místu, tráva se zas zavlnila a Rikki-tikki celý od bláta se hrabal z díry, jednu nohu za druhou, a olizoval si fousky. Darzí pře­stal zpívat a vykřikl. Rikki-tikki si vytřepal trochu prachu z kožíšku a kýchl. “Už je po všem,” řekl. “Vdova už víckrát nevyleze.” A zaslechli to červení mravenci žijící mezi stébly trávy a pospíchali se přesvědčit, zda je to pravda.

Rikki-tikki se svinul do klubíčka a na místě usnul — a spal a spal do pozd­ního odpoledne; však také měl za sebou těžkou práci.

“A teď,” řekl, když se vzbudil, “půjdu do domu. Ty, Darzí, řekni Kotláři, ať rozhlásí po celé zahradě, že Nágina je mrtvá.”

Kotlář je ptáček, který vydává takové zvuky, jako když se tluče malým kla­dívkem do měděného kotle; dělá to proto, že je v každé indické zahradě obecním zpravodajem a každému, kdo o to stojí, poví všecky novinky. Rikki-tikki běžel po pěšině a slyšel Kotlářovo “bubnování” jako na malinky gong a pak dál: “Bim-bam-bam! Nág je mrtev — bum! Nágina je mrtva! Bim-bam-bam!” Všichni ptáci v zahradě se dali do zpěvu a žáby do kuňká­ní, vždyť Nág a Nágina požírali žáby stejně jako ptáky.

Když došel Rikki k domu, Teddy, Teddyho maminka (ještě celá bledá, protože omdlela) a Teddyho otec, všichni vyběhli z domu a div nad ním neplakali. A ten večer snědl Rikki všechno, co mu dali, až už nemohl dál a usnul Teddymu na rameni. Maminka ho tam našla, když se šla ještě pozdě večer podívat na Teddyho.

“Zachránil nám a Teddymu život,” řekla manželovi. “Představ si, všem nám zachránil život!”

Rikki-tikki sebou trhl a procitl; všichni mungové mají totiž lehké spaní.

“To jste vy?” řekl. “Co zas máte? Všichni brejlová už jsou mrtví. A i kdyby nebyli, jsem tady přece já.”

Právem byl Rikki-tikki na sebe hrdý; ale ne zas příliš hrdý, a zahradu opatroval, jak se na munga sluší; hop a skok a hryz a kus, a žádný brejlovec si už za plot netroufl.

DARZÍOVA ÓDA

Já pěvec a snovač jsem
a dvojnásob šťastně žiju:
zpívám pro celou zem
a přitom hnízdo si šiju.
Nahoru dolů snovám svůj zpěv — nahoru dolů hnízdo si šiju.

Jen zpívej svým dětem zas
a hlavu už nevěš, matko!
Mrtev je na věčný čas
brejlovec. Řádil tu krátko.
Had, který v růžích číhal, je mrtev — řádil jen krátko.

Kdo zachránil život nám?
Jak jmenuje se, kde žije?
Tu rudooký Rikki sám,
on odvážný, statečný je.
Rikki-tikki-tavi sám, oči má rudé, statečný je.

Vychvalte ho zpěvem svým,
že zbavil nás zlého hada.
Slavte ho hlasem slavičím.
Můj hlas už též ódu spřádá.
Slyšte mou ódu o hrdinném Rikkim s rudýma očima.

TU PŘERUŠIL DARZÍHO RIKKI-TIKKI,
A TAK JE KONEC PÍSNĚ NEZNÁMÝ

TÚMÉ, MILÁČEK SLONŮ

Nezapomínám, čím jsem byl. Já pout a řetězů jsem syt.
Nezapomínám na svou dávnou sílu a volnost v lese.
Za otep třtiny cukrové už nechci otročit.
Vrátím se k druhům do hor, tam všechno líp se snese.

Já půjdu třeba celou noc až do ranního svítání
tam, kde mé svěží vítr zulíbá a voda obejme,
že zapomenu na své okovy a hrotu bodáni —
tam, kde dosud volné žijí druzi a družky dávné mé.

Celých sedmačtyřicet let sloužil Kálá Nág, což znamená Černý had, indic­ké vládě všemi způsoby, jak jen slon sloužit může. Když ho chytili, bylo mu dobrých dvacet let, a tak mu teď táhlo na sedmdesátku — a to je u slona zralý věk. Ještě si vzpomínal, jak s širokým koženým polštářem na čele tlačil dělo uvízlé v hlubokém bahně. Bylo to před afgánskou válkou r. 1842 a tehdy ještě nebyl v plné síle. Ještě než mu vypadly mléčné kly, od matky Rádhy Pjárí — rozmilé Rádhy, chycené zároveň s ním — slýchal, že bázlivého slona nejspíš něco zlého potká. Brzy se Kálá Nág přesvědčil, že měla pravdu; když před ním prvně vybuchl granát, zavřískl a uskočil rovnou do hromady naskládaných pušek a kdejaké měkké místečko na těle měl popíchané od bajonetů. Nebylo mu ještě pětadvacet a už se nebál ničeho, byl z něho nej­oblíbenější a nejhýčkanější slon ve službách indické vlády. Na pochodu severní Indií nosil stany, dvanáct set liber těžké stany. Parním jeřábem ho spustili na loď a mnoho dní se plavil přes vodu a potom tahal na hřbetě hmoždíř v neznámé skalnaté zemi daleko od Indie. V Mandele viděl císaře Theodora na márách. Pak se zas na parníku vrátil; vojáci říkali, že by měl dostat habešskou válečnou medaili. Za deset let potom viděl, jak jeho sloní druhy hubí zima, hlad, padoucnice a úžeh v místě zvaném Ali Masdžid. Potom ho zas poslali tisíce mil na jih do dřevařské ohrady v Moulmeinu; tam tahal a skládal na hromady týkové kmeny. Div tam nezabil jedno nepo­slušné slůně, které se vyhýbalo.

Od tahání dřeva ho poslali s desítkami slonů, zvlášť k tomu vycvičených, pomáhat při chytání divokých slonů v Gáróských horách. Indická vláda si slony přísně chrání. Celý jeden vládní úřad se věnuje jen nahánění, chytání a krocení slonů a pak je rozesílá po celé zemi, jak je kde potřebují na práci.

Kálá Nág měl v plecích dobrých deset stop. Kly mu usekli na pouhých pět stop a na konci je stáhli měděnými pásy, aby se mu nerozštíply, ale Kálá Nág dokázal s těmi pahýly víc než necvičeny slon s kly celými a nabroušenými.

Celé dlouhé týdny opatrně sháněli slony rozběhlé po horách, až konečně zahnali takových čtyřicet padesát divokých potvor do poslední ohrady. Sotva za nimi zaskřípala padací vrata z kmenů svázaných lanem, tu na povel vstou­pil Kálá Nág do toho bouřícího, troubícího pekla (obyčejně v noci při svitu pochodní, kdy se tak těžko odhaduje vzdálenost), vybral si z toho davu nej­většího a nejdivočejšího hromotluka a bušil do něho tak dlouho, až zkrotí. Muži posazení na hřbetě druhých slonů zatím chytali mladší slony a svazo­vali je provazy.

Kálá Nág, ten modrý Černý had, se vyznal v zápolení všeho druhu, vždyť nejednou musil čelit raněnému tygru. Svinul měkký chobot vysoko, aby nepři­šel k úrazu, a když šelma zaútočila, trhl hlavou, jako když srpem sekne, a v letu ji srazil stranou. Sám na tenhle způsob přišel. Pak tygra povalil a tak dlouho na něm obrovskými koleny klečel, až tygr s funěním a supěním vypustil duši; zbyl z něho jen pruhovaný střapatý cár a Kálá Nág ho tahal za ocas.

Je to tak,” řekl jeho poháněč Velký Túmé, syn Černého Túmého, který byl s Kálá Nágem v Habeši, a vnuk Túmého, miláčka slonů, který byl při tom, když Kálá Nága chytili. “Černý had se nebojí ničeho, leda mne. Dává se od nás opatrovat už po tři generace a dočká se ještě čtvrté.”

“Mě se taky bojí,” řekl Malý Túmé a vypjal se do plné výšky svých čtyř stop; na sobě měl jediný hadřík. Bylo mu deset a byl nejstarší syn Velkého Túmého. Podle dávného zvyku nastoupí na otcovo místo u Kálá Nága, jen co vyroste a unese těžký železný ankus, bodec k pohánění slonů, celý uhla­zený od otce, děda i praděda. Malý Túmé nemluvil jen tak do větru. Vždyť se ve stínu Kálá Nága narodil, ještě neuměl chodit a už si hrál se špičkou jeho chobotu, sotva se naučil běhat, vodil ho k vodě napojit a Kálá Nága ani ve snu nenapadlo neuposlechnout jeho břitkých dětských rozkazů, zrovna jako ho nenapadlo zabít ho, když mu tenkrát Velký Túmé vyzdvihl hnědé děťátko až ke klům a vyzval ho, aby pozdravil svého budoucího pána.

“Opravdu se mě bojí,” tvrdil Malý Túmé, dlouhým krokem zamířil ke Kálá Nágovi, řekl mu ty tlusté prase a poručil mu zvedat nohy jednu po druhé.

“Ty jsi ale velikánský slon,” pokyvoval Malý Túmé střapatou hlavou a mlel dál, jak to slýchal od otce: “Stát na slony platí, ale oni stejně patří nám mahautům. Až budeš, Kálá Nágu, starý, přijde nějaký bohatý rádža a koupí tě od státu, protože jsi tak velký a dobře vychovaný, a pak už nebudeš dělat nic, jen chodit v čele královského průvodce se zlatými náušnicemi v uších, se zlatým palankinem na hřbetě a s červenou zlatě protkávanou čabrakou na bocích. Já ti budu sedět na krku, můj milý Kálá Nágu, stříbrný ankus v ruce, a před námi poběží muži se zlatými holemi a budou vyvolávat: ‚Místo pro královského slona!‘ To bude hezké, ale lovit v džungli je ještě lepší.”

“Ach jo!” povzdechl si Velký Túmé. Jsi ještě klouček, ale divoký jak mladý buvol. Lítání po kopcích, to není dobrá státní služba. Stárnu a divoké slony už nemám v lásce. Než tohle kočovné táboření, to raději zděné stáje, pro kaž­dého slona zvláštní stání s velkým sloupem, ke kterému se pevně přiváže, a rovné široké silnice, po kterých se sloni provádějí. Jo, taková kasárna v Kánpuru, to bylo něco! Bazar hned vedle a práce jen tři hodiny denně.”

Malý Túmé si kánpurské stáje pamatoval a mlčel. Radši měl život v tábo­ře a široké rovné silnice nenáviděl. Každý den tahat píci z vyhrazených past­vin a pak celé dlouhé hodiny nemít do čeho píchnout, leda koukat, jak Kálá Nág přešlapuje mezi kůly.

To zas mnohem lepší bylo šplhání po horských stezkách, kam se jen slon odváží, pak zas prudký sjezd do údolí, letmý pohled na slony pasoucí se na míle daleko, úprk vyplašených kanců a pávů, aby je Kálá Nág nezašlápl, teplé lijáky, až se z kopců i z údolí kouří, překrásná zamlžená rána, kdy není jisté, kde se bude na noc tábořit, vytrvalé a ostražité nahánění divokých slonů, a potom poslední večer šílený shon, plápol a ryk, když se sloni jako lavina naženou do ohrady, zjistí, že nemohou ven, vrhnou se proti těžkým kůlům, a hned zas jsou zahnáni zpátky křikem, plápolem pochodní a salvou slepých nábojů.

I malý chlapec se při tom uplatnil a Túmé pomáhal za tři. Dostal do ruky pochodeň, mával s ní a křičel ze všech sil. Ale pravý požitek pro něho nastal, když zas slony hnali ven a khéda — to jest ohrada — vypadala jako o soudném dni: lidi jen posunkovali, protože jeden neslyšel druhého. Malý Túmé se vyšplhal až nahoru na kymácející se sloup ohrady, hnědé, od slunce vyrudlé vlasy mu poletovaly kolem ramen, v záři pochodně vypadal jako skřítek. Když se rámus na chvilku ztišil, přes troubení a praskot, svištění provazů a sténání spoutaných slonů bylo slyšet, jak písklavým hlasem povzbuzuje Kálá Nága: “Mail, mail, Kálá Nág! (Do toho! Do toho, Černý hade!) Dánt do! (Naber ho klem!) Sambhaló! Sambháló! (Pozor! Pozor!) Máro! Máro! (Uhoď ho! Uhoď ho!) Pozor na kůl! Aré! Aré! Hé! Jé! Kjá!” křičel Malý Túmé a Kálá Nág s divokým slonem se zmítali v prudkém zápase sem tam po celé khédě. Staří chytači slonů si utírali pot z očí, a přec občas zamávali Malému Túmému, který se nahoře na kůlu tetelil radostí.

Ale nejen to. Jedné noci sjel po kůlu na zem, vklouzl mezi slony a hodil konec provazu lovci; ten ho upustil, jak se ho pokoušel zaklesnout kopající­mu slůněti na nohu (slůňata dají vždycky víc práce než dospělí sloni). Kálá Nág Malého Túmého zpozoroval, popadl ho chobotem a podal ho Velkému Túmému. Ten chlapci na místě naplácal a posadil ho zpátky na kůl.

Ráno mu jaksepatří vyhuboval: “Copak ti zděné stáje a nošení stanu nesta­čí, to musíš ještě chytat slony na vlastní pěst, ty jeden ničemo? Ti hloupí lovci, placení míň než já, o tom jistě řekli sáhibu Petersenovi.” Malý Túmé se polekal. Moc toho o bílých lidech nevěděl, ale sáhib Petersen byl pro něho největší muž na světě. Řídil všecky práce v khédě — lovil všechny slony pro indickou vládu a ve slonech se vyznal jako nikdo na světě.

“Co — co se stane?” koktal Malý Túmé.

“Co se stane! To nejhorší, co se stát může. Sáhib Petersen je šílenec. Proč by jinak sám lovil takové divousy. Třeba bude chtít, abys taky chytal slony, spal bůhvíkde v zamořené džungli a nakonec se dal k smrti udupat v khédě. Ještě že ten celý nesmysl dobře dopadne. Příští týden lov končí a nás z rovi­ny pošlou zpátky do stanic. Potáhneme po hladkých silnicích a na lovení zapomenem. Ale zlobím se na tebe, chlapče, že se pleteš do věcí, na které se hodí ještě tak ti špinaví Ásamci z džungle. Kálá Nág poslechne jen mě, proto s ním musím do khédy; ale on jen se slony zápasí a při jejich svazová­ní napomáhá. A tak si na něm hovím jako pravý mahaut — ne jako obyčej­ný lovec, ale mahaut, slyšíš, člověk, který dostane penzi, když doslouží. Copak se to hodí pro syna z rodu Túmého, miláčka slonů, dát se v té bláti­vé khédě ušlapat? Ty uličníku! Ty darebáku! Ty ničemo! Teď běž Kálá Nága umýt a vyčistit mu uši a ať nemá v chodidlech ani jeden trn, nebo tě sáhib Petersen chytne a udělá z tebe divokého lovce — stopaře sloních šlépějí, divo­kého medvěda. Fuj! Styď se! Už utíkej!”

Malý Túmé beze slova odešel, ale když prohlížel Kálá Nágovi nohy, se vším si mu postěžoval. “Aťsi,” řekl Malý Túmé, když ohrnoval Kálá Nágovi obrovský boltec pravého ucha. “Sáhib Petersen o mně ví a možná — možná — možná — kdož ví? Jéje, teď jsem ti ale vytáhl velikánský trn.”

Pár dní potom slony jen shromažďovali, nově chycené divoké slony pro­váděli mezi dvěma krotkými, aby už na pochodu do rovin tolik nevyváděli, a zajišťovali, kolik přikrývek, provazů a všeho ostatního se v lesích zničilo a poztrácelo.

Sáhib Petersen přijel za nimi na své chytré slonici Padminí. Dělal výplatu v ostatních horských táborech, končilo totiž období lovu. U stolu pod stro­mem seděl domorodý úředník a vyplácel honcům mzdu. Když dostal honec peníze, šel k svému slonu a postavil se do řady připravené na pochod. Honci, lovci, náhončí, stálí zaměstnanci khédy, kteří zůstávají v džungli po celý rok, seděli na slonech patřících k Petersenově družině nebo se s puškou na rame­ni opírali o strom, pošklebovali se odcházejícím honcům a smáli se, když nově chycení sloni vyrazili z řady a pobíhali sem tam.

Velký Túmé přistoupil k úředníkovi s Malým Túmém v patách a tu řekl potichu kamarádovi vrchní stopař Mačhua Apa: “Z tohohle jistě jednou bude dobrý lovec slonů. Škoda posílat toho kohoutka z džungle do rovin, vypelichá tam.”

Sáhib Petersen měl uši všude, jak se sluší na muže, který naslouchá tvoru ze všech nejtiššímu — divokému slonu. Jak ležel Padminí na hřbetě, otočil se a řekl: “Co to povídáš? Jak znám honce z rovin, ani jeden chlap nedokáže spoutat třeba jen mrtvého slona.”

“Není to chlap, je to chlapec. Při posledním lovu vlezl do khédy a hodil Barmavovi provaz, když jsme odtrhovali od matky to slůně se skvrnou na plecích.”

Mačhua Apa ukázal na Malého Túmého, sáhib Petersen se na něho podí­val a Malý Túmé se poklonil až k zemi.

“Ten že hodil provaz? Vždyť je jak za groš kudla. Jakpak ti říkají, chla­pečku?” zeptal se sáhib Petersen.

Malý Túmé strachy ze sebe nevypravil ani slovo, ale za sebou měl Kálá Nága, dal mu tedy znamení rukou a slon ho vzal do výše Padminina čela, přímo před velkého sáhiba Petersena. Malý Túmé schoval obličej do dlaní, byl přece ještě dítě a každého kromě slonů se styděl, jak všechny děti.

“Podívejme se!” usmíval se sáhib Petersen pod vousy, “pročpak jsi naučil svého slona tomuhle kousku? Abys mohl snáze krást zelenou kukuřici ze střech, kde se klasy suší?”

“Ba ne, zelenou kukuřici ne, Ochránče chudých — melouny,” řekl Malý Túmé a všichni, co seděli kolem, se dali do hrozného řehotu. Sami také v dětství tomu kousku svého slona naučili. Malý Túmé visel ve vzduchu osm stop nad zemí a nejraději by byl osm stop pod zemí.

Je to můj syn Túmé, sáhibe,” řekl zamračeně Velký Túmé. Je to uličník a skončí v žaláři, sáhibe.”

“Ani bych neřekl,” odporoval sáhib Petersen. “Chlapec, který se v jeho věku odváží do plné khédy, nekončí v žaláři. Koukej, chlapečku, tady máš čtyři ány na cukroví, že máš takovou malou hlavičku pod tou velkou kšticí. Třeba z tebe jednou bude lovec.” Velký Túmé se mračil ještě víc. “Ale pamatuj si, že khéda není hřiště pro děti,” varoval ho sáhib Petersen.

“To už tam nikdy nesmím, sáhibe?” se zatajeným dechem hlesl Malý Túmé.

“Ale ano,” usmál se zase sáhib Petersen. “Až uvidíš slony tancovat. Pak už smíš. Až uvidíš slony tancovat, přijď ke mně a já tě pak pustím do khédy.”

Znovu se všichni zařehtali, protože se to mezi lovci slonů říká jen žertem a znamená to nikdy. Hluboko v lesích jsou skryty rovné mýtiny, takzvané sloní taneční sály, ale přijde se na ně jen náhodou a slony tančit ještě nikdo neviděl. Když se nějaký lovec moc chlubí, co všecko dokáže, zeptají se ho druzí: “A slony tancovat jsi viděl?”

Kálá Nág postavil Malého Túmého na zem, ten se uklonil a odešel s otcem. Stříbrný čtyrák dal matce, zrovna krmila jeho bratříčka. Pak je všecky naložili Kálá Nágovi na hřbet a řada frkajících, kňučících slonů se valila po horské cestě do rovin. Byl to rušný pochod, u každého brodu byla s novými slony patálie, musili je v jednom kuse přemlouvat a bít.

Velký Túmé vztekle popoháněl Kálá Nága, byl celý rozzlobený, ale Malý Túmé byl nad pomyšlení šťastný, sáhib Petersen si ho všiml a dal mu pení­ze. Bylo mu jako prostému vojáku, kterého velitel vyvolá z řady a udělí mu pochvalu.

Jak to myslil sáhib Petersen s tím sloním tancem?” zeptal se potichoučku matky.

Velký Túmé ho zaslechl a zabručel: “Že z tebe nikdy žádný horský buvo­lí stopař nebude. Tak to myslel. Co vy tam napřed, proč zase stojíte?”

Nějaký ásamský honec, asi o tři slony před nimi, se vztekle obrátil a křikl: “Přiveď sem Kálá Nága, ať spořádá tohohle klacka. Bůhsuď, proč vybral sáhib Petersen zrovna mě, abych doprovázel tyhle osly z rýžových polí! Pusť, Túmé, to zvíře k nám, ať pořádně bodne těmi svými kly. U všech horských bohů, ti noví sloni jsou jak posedlí, anebo větří své druhy v džungli.”

Kálá Nág rýpl nováčka do žeber, až mu vyrazil dech, a Velký Túmé řekl: “Vždyť jsme při posledním lovu všecky slony z hor pochytali. Ale vy slony pořádně neženete. Copak mám v celém průvodu udržovat pořádek?”

“Slyšíte ho?” smál se honec. “My že jsme slony pochytali! Chacha! Jste vy ale mudrlanti, vy lidi z rovin. To jenom takový trouba, co jakživ džungli neviděl, to nechápe, ale oni dobře vědí, že období lovu je u konce. Proto všichni divocí sloni dnes v noci — ale co bych to vykládal nějakému slemejšovi!”

“Copak budou dělat?” vykřikl Malý Túmé.

“A jéje, chlapečku, ty jsi tady taky? Tak tobě to povím, ty máš jasnou hlavu. Budou tancovat, a tvůj táta, co pochytal všechny slony z celých hor, ten ať dá ke kůlům dvojité popruhy.”

“Co je to za řeči?” zlobil se Velký Túmé. “Celých čtyřicet let jsme s otcem opatrovali slony, a takové povídačky o sloním tanci jsme jakživi neslyšeli.”

“No jo, jenomže člověk z rovin, co bydlí v chýši, zná jen ty své čtyři stěny. Dobrá, jen nech slony dnes v noci odvázané a uvidíš, co se stane. A co jejich tancování, sám jsem viděl místo, kde — báp ré báp! Kolik zákrutů má ještě ta řeka Díháng? Zase brod a musíme pomoct telatům přeplavat. Stát, vy tam vzadu!”

A tak si povídali a hádali se a brodili se řekami, až urazili první část pocho­du do jakéhosi sběrného tábora pro nové slony, ale nálada je přešla už dávno předtím.

V táboře uvázali slony za zadní nohu k mohutným nízkým kůlům, novým slonům pout ještě přidali a nasypali před ně píci. Horští lovci se vraceli odpoledne zpátky k sáhibu Petersenovi, ale před odchodem ještě nabádali honce z rovin, aby tu noc dávali zvlášť dobrý pozor, a když se jich honci ptali proč, jen se jim vysmáli.

Malý Túmé se Kálá Nágovi postaral o večeři, a když se setmělo, toulal se nevýslovně šťasten po táboře a sháněl nějaký tamtam. Když nějakému indic­kému dítěti přetéká srdce štěstím, neběhá a nepovykuje jako ztřeštěné. Zaleze si někam a o samotě se oddává své radosti. Vždyť s Malým Túmém mluvil sám sáhib Petersen! Kdyby byl Túmé nenašel, co hledal, snad by se byl rozstonal. Ale v krámku s cukrovím mu půjčili malý tamtam — bubínek, na který se tluče dlaní —, a když vyšly první hvězdy, Túmé se posadil, nohy křížem, před Kálá Nága s bubínkem v klíně a bubnoval a bubnoval a bub­noval, a čím víc myslel na tu velkou poctu, které se mu dostalo, tím víc bub­noval, sám a sám na hromadě sena. Bez melodie, beze slov, jen bubnoval a byl šťasten.

Noví sloni občas trhli lany, zakňučeli a zatroubili a v táborové chýši uspá­vala matka jeho bratříčka starodávnou ukolébavkou o velkém bohu Šivovi, jak kdysi přikázal všem tvorům, co má který jíst. Je to velmi konejšivá uko­lébavka a takhle zní první sloka:

Šiva, jenž dával žeň a větrům velel vát,
u bran světa kdys seděl, když svět byl ještě mlád,
každému určoval podíl, jídlo, práci i osud,
ať král či rab byl, starý či nenarozen dosud.

Všechno stvořil Šiva Ochranitel.
Mohadev! Ó Mohadev! Všechno stvořily
pro velblouda bodlák, pro dobytek píci,
matčino dal srdce tobě, synáčku můj spící!

Na konci každého verše vpadl Malý Túmé s radostným bum-a-bum, až ho přemohla ospalost a natáhl se na seně vedle Kálá Nága.

Sloni jeden po druhém uléhali, jak to mají ve zvyku, až nakonec po pravé straně zůstal stát jediný Kálá Nág; zvolna se kolébal ze strany na stranu, uši nastražené, poslouchal, jak noční vítr zlehka vane po horách. Ve vzduchu bylo plno nočních šramotů a ty dávaly dohromady velké ticho — bambusový proutek ťukl o druhý, v podrostu šustlo něco živého, v polosnu zaškrábal a zatíkal pták (ani bychom neřekli, jak často se ptáčci v noci budí), kdesi ve veliké dálce šuměl vodopád. Malý Túmé chvíli spal, a když se probudil, měsíc jasně svítil a Kálá Nág pořád ještě stál s ušima nastraženýma. Malý Túmé se převrátil, zašustil v seně, díval se na křivku Kálá Nágova obrovské­ho hřbetu proti hvězdné obloze a tu zaslechl z velikánské dálky, že to znělo, jako když ticho protkne špendlík, zatroubení divokého slona.

Všichni sloni v stání naráz vyskočili, jako když do nich střelí, až svým frká­ním probudili spící mahauty. Ti přiběhli, velkými palicemi zatloukli kůly hlouběji do země, tu upevnili lano, tam zase udělali smyčku a nakonec zavládl klid. Jeden nový slon málem vyhrabal svůj kůl. Velký Túmé sňal Kálá Nágovi pouta z nohou a přivázal onomu slonu přední nohy k zadním. Kálá Nágovi pak navlékl na nohu travnaté povříslo a připomněl mu, že je pevně připoután. Zrovna tak to stokrát udělali on, otec i děd. Avšak Kálá Nág na ten příkaz nezahuhlal jako jindy. Jen tiše stál, s hlavou trochu zdvi­ženou, s ušima rozprostřenýma jako vějíř hleděl přes měsíční krajinu až tam ke vzdáleným hřebenům Gáróských hor.

“Dohlídni na něj, kdyby se snad v noci plašil,” přikázal Velký Túmé Malému a šel si lehnout do chýše. Malý Túmé zrovna usínal, a tu zaslechl, jak povříslo slabounce luplo a Kálá Nág vyklouzl zvolna a tiše ze stání, jako když mrak vypluje z jícnu údolí. Malý Túmé cupital za ním bos po silnici zalité měsíčním svitem a tiše volal: “Kálá Nágu! Kálá Nágu! Vezmi mě s sebou, milý Kálá Nágu!” Slon se v měsíční záři bez hlesu otočil tři kroky zpátky k chlapci, schýlil k němu chobot a vyzdvihl si ho na krk, a než se Malý Túmé pořádně usadil, vklouzl Kálá Nág do lesa.

Ze strání zaburácelo troubení, potom všude zavládlo ticho a Kálá Nág se dal na cestu. Tu se mu otřel o boky chomáč vysoké trávy, jako se vlna otře o bok lodi, tu zas drásavé šlahouny divokého pepře ho škrábaly po hřbetě, pak zase zapraskal bambus, jak o něj zavadil plecí, ale jinak se pohyboval docela tiše, proplouval hustým Gáróským lesem jako dýmem. Stoupal do kopce, ale kterým směrem, to Túmé nevěděl, ač skulinami mezi stromy pozoroval hvězdy.

Konečně dorazil Kálá Nág na hřeben a zůstal okamžik stát a Malý Túmé viděl na míle daleko jen samé vrcholky stromů, rozsochaté a žíhané měsíč­ním světlem, a v úžlabině modravou mlhu nad řekou. Túmé natáhl krk a vykulil oči, v lese pod ním bylo čilo a živo, jen se to tam hemžilo. Kolem ucha mu prolétl hnědý netopýr, který se živí ovocem, v houšti zaharašil bod­linami dikobraz a ve tmě mezi kmeny bylo slyšet kance, jak ryje ve vlhké, teplé zemi a přitom funí.

Pak se nad ním zas větve zavřely a Kálá Nág sestupoval do údolí — už ne tiše, ale divoce, jako když se utrhne dělo a řítí se po příkrém svahu. Obrovské údy se mu sunuly vytrvale jako písty, každý krok na osm stop, svraštělá kůže mu na kloubech vrzala. Z obou stran podrost praskal, jako když se trhá plátno, malé stromky, které plecemi ohýbal napravo nalevo, se zas napřimovaly a tloukly ho do slabin, obrovské hustě spletené šlahouny lián se mu věšely na kly, jak pohazoval hlavou ze strany na stranu a klestil si tak cestu. Malý Túmé se mu pevně přitiskl na veliký krk, aby ho nějaká roz­houpaná větev nesmetla na zem, a nejraději by už byl zpátky ve stání.

Tráva přešla v mokřinu. Kálá Nágovi při každém šlápnutí nohy mlaskaly a čvachtaly a Malého Túmého zastudila noční mlha na dně údolí. Pleskalo a šplouchalo to, zašuměl vodní proud a Kálá Nág se brodil korytem říčky a opatrně našlapoval. Voda crčela slonu kolem noh. Pod nimi a nad nimi v řece bylo slyšet šplouchání a troubení a zlostné funění a frkání a v mlze kolem dokola jako by se valily a vlnily šeré stíny.

“Hele,” vyjekl Túmé a zuby mu drkotaly. “Sloní panstvo si dnes vyšlo. Tak přece bude tanec.”

Kálá Nág se vyhrabal z vody, odfrkl a začal zase stoupat; ale už nebyl sám a nemusil si klestit cestu. Do šířky šesti stop byla už před ním proražena cesta a zohýbaná divoká tráva se na ní marně narovnávala a zdvíhala. Před malou chvilkou tudy asi prošla spousta slonů. Malý Túmé se ohlédl a uviděl za sebou velkého divokého slona s prasečíma očkama, žhavýma jako uhlíky, jak se vynořuje ze zamlžené řeky. Stromy se nad nimi zase zavřely a Kálá Nág s Túmém stoupali dál a výš a kolem dokola to troubilo a praskalo a větve se lámaly.

Konečně Kálá Nág stanul na vrcholu mezi dvěma kmeny. Stromy tu v kruhu obklopovaly nepravidelný prostor, tři až čtyři jitra veliký, a Malý Túmé si všiml, že po celém tom prostoru je země udupaná jako mlat. Uprostřed mýtiny stálo několik stromů, ale kůru měly sedřenou, a kde na ně dopadal měsíc, bílé dřevo se jen blyštělo. Z horních větví visely liány a jejich voskové zvonkovité květy jako velké svlačce měly hlavy svěšené, jako by tvrdě spaly. Ale na mýtině samé nebyl jediný zelený lupínek — nic než udu­saná země.

V měsíčním světle byla ocelově šedá, jen sloni na ni vrhali inkoustové černé stíny. Malému Túmému se tajil dech a oči mu lezly z důlků, jak stále noví a noví sloni se vynořovali z lesa na volné prostranství. Uměl počítat jen do deseti a počítal desítky na prstech, až se mu popletly a hlava se mu zato­čila. Slyšel praskat podrost, jak se sloni prodírali nahoru na mýtinu; ale sotva se octli v kruhu stromů, pohybovali se jako duchové.

Byli tam divocí sloni s bělostnými kly, do vrásek na krku a do záhybů na boltcích jim napadalo listí, větvičky a oříšky, byly tam tlusté těžkopádné slo­nice, pod trupem jim pobíhala neposedná růžová a černá slůňata, sotva tři čtyři stopy vysoká. Byli tam i mladíci velmi hrdí na kly sotva prořezané. Pak tam byly vyzáblé staré panny s vpadlými ustaranými tvářemi a s chobotem jako drsná kůra. Byli tam i zuřiví sloní samci, od plecí až po slabiny samý šrám a jizva po starých půtkách, z plecí jim padaly kusy uschlého bláta, pozůstatky jejich samotářských bahenních koupelí. Dokonce tam byl i jeden slon se zlomeným klem a strašným šrámem na boku; byly to stopy po plném zásahu tygřích drápů.

Desítky a desítky slonů stály buď hlavou proti sobě, nebo se v párech pro­cházely po mýtině, nebo se kolébaly a pohupovaly, každý sám pro sebe.

Dokud bude klidně ležet Kálá Nágovi na krku, to Túmé věděl, nic se mu nestane; vždyť ani v divoké vřavě v khédě se divoký slon neožene po člově­ku sedícím na krku krotkému slonu a neshodí ho na zem. A co teď bylo slo­nům po lidech. Najednou sebou sloni trhli a nastražili uši. Zaslechli v lese kovové cinknutí, ale to jenom Padminí, miláček sáhiba Petersena, s urva­ným kusem řetězu supěla a funěla do kopce. Nejspíš se utrhla od kůlu a při­hnala se tam rovnou z tábora sáhiba Petersena. A tu spatřil Malý Túmé jiného slona, toho neznal, měl na hřbetě a na hrudi hluboké jizvy po prova­zech. Také asi utekl z některého tábora v horách.

Nakonec už nebylo v lese slyšet další slony. Kálá Nág se vyvalil ze svého místa pod stromy do středu zástupu a kvokal a frkal, a všichni sloni se dali po svém do řeči a procházeli se po mýtině.

Malý Túmé vleže shlížel na desítky rozložitých slonů, jak mávají ušima, pohupují tělem a koulí očkama. Sloní kly klapaly, jak o sebe náhodou zava­dily, suše šustily dvojice trupů, obrovské plece a slabiny se v tom chumlu o sebe třely, veliké ocasy se ustavičně mrskaly a svištěly. Měsíc se schoval za mrak a kolem Túmého byla černá tma, ale tiché hemžení, strkání a funění neustávalo. Věděl, že kolem Kálá Nága jsou spousty slonů a že s ním z toho zástupu nemůže žádným způsobem vycouvat. Zaťal zuby a celý se třásl. V khédě aspoň svítí pochodně a lidé tam pokřikují, ale tady je sám a sám v úplné tmě; jednou mu dokonce zavadil nějaký chobot o kolena.

Jeden slon zatroubil a hned se všichni na několik vteřin přidali — bylo to strašné. Jako déšť crčela rosa ze stromů na neviditelné hřbety. Pak se ozva­lo tupé dunění, zprvu ne příliš silné, a Malý Túmé nevěděl, co by to bylo, ale dunění sílilo a sílilo, Kálá Nág zvedl jednu přední nohu, potom druhou a zas je spustil na zem — raz dva, raz dva, pravidelně jako buchar. Sloni dupali všichni naráz, znělo to, jako když v ústí jeskyně víří válečný buben. Rosa ze stromů spadala, až jí tam nezbyla ani kapka, a dunění neustávalo a země se houpala a třásla a Malý Túmé si zacpal uši, aby to neslyšel. Ale mohutný, drásavý zvuk mu probíhal celý tělem — dupot starých těžkých noh do syté země. Párkrát ucítil, jak Kálá Nág s ostatními se několik kroků dere vpřed, a místo dupání bylo slyšet, jak se láme a praská šťavnatý zelený porost, ale za chvilku už zas zazněl dupot noh o tvrdou zemi. Někde nablízku zapraskal a zasténal strom. Malý Túmé vztáhl ruku a nahmatal kůru, ale Kálá Nág se s dupotem šinul kupředu, a tak Túmé nepoznával, kde na mýti­ně vlastně je. Sloni byli zticha, jen jednu chvíli asi tři slůňata vykvikla najed­nou. Sloni do sebe chvíli šťouchali a strkali a zas už dupali dál. Trvalo to snad dobré dvě hodiny. Malého Túmého už všecko bolelo, ale v nočním vzduchu zvětřil blízké svítání. Za zelenými kopci se bledě žlutě rozbřesklo a při prvním slunečním paprsku ustalo dupání jako na povel. Malému Túmému ještě ani nepřestalo hučet v hlavě, ještě se ani nenarovnal, a všich­ni sloni zmizeli a zbyl tu jen Kálá Nág, Padminí a slon s jizvami po prova­zech. Ani hlásek, ani šelest na svahu neprozradil, kam se ostatní poděli.

Malý Túmé si div oči nevykoukal. Ta mýtina, jak si ji pamatoval, se v noci rozrostla. Uprostřed stálo víc stromů, ale podrost a divoká tráva po okrajích ustoupily. Malý Túmé se rozhlédl ještě jednou. Teď už tomu dupání rozu­měl. Sloni udupali víc místa — rozdupali hustou trávu a šťavnatý rákos na drť, tu drť na kousíčky, kousíčky na tenká vlákna a vlákna na tvrdou zem.

Malý Túmé měl najednou hrozně těžké víčko a zaprosil: “Kálá Nágu, pro­sím tě, držme se Padminí a pojďme s ní do tábora sáhiba Petersena, nebo ti spadnu z krku.”

Třetí slon hleděl za nimi, jak odcházejí, zafrkal, otočil se a dal se svou ces­tou. Možná že patřil k malému dvoru nějakého domorodého krále nějakých padesát, šedesát až sto mil odtamtud.

Za dvě hodiny nato, sáhib Petersen právě snídal, sloni, které v noci dvoj­násob připoutali, začali troubit a do tábora se přibelhala Padminí, zabláce­ná až po plece, a vedle ní Kálá Nág s rozbolavěnýma nohama.

Malý Túmé byl celý sinalý a přepadlý a ve vlasech promáčených rosou měl plno listí; ale přece jen vypravil ze sebe pozdrav sáhibu Petersenovi a slabě zavolal: “Tanec — sloní tanec! Viděl jsem ho a — umírám!” Když se Kálá Nág posadil, sklouzl mu Túmé z krku v hluboké mdlobě.

Ale děti domorodců něco vydrží, a tak za dvě hodiny si už Túmé hověl v síťovém lůžku sáhiba Petersena s jeho loveckým pláštěm pod hlavou, posilněn sklenicí teplého mléka s trochou brandy a špetkou chininu, a sta­rým zarostlým zjizveným lovcům z džungle, kteří seděli třemi řadami kolem něho a hleděli na něho jako na zjevení, vyprávěl celý příběh krátce, jak už to děti dělají, a takto skončil:

“A jestli jen jedno slovo není pravda, pošlete tam lidi, ať to vidí, že sloni udupali víc místa v tom svém tanečním sále a že k tomu sálu vedou velké spousty stop. Nohama tam udělali víc místa. Viděl jsem to, Kálá Nág mě tam vzal a já to viděl. Však taky Kálá Nága moc bolí nohy!”

Malý Túmé ležel a spal celičké odpoledne až do soumraku, a zatímco spal, sáhib Petersen s Mačhuou Apou šli po stopách obou slonů patnáct mil přes kopce. Sáhib Petersen chytal slony už osmnáct let a na takovou taneční síň přišel doposud jen jedinkrát. Mačhuovi Apovi stačil jediný pohled na mýti­nu a hned věděl, co se tu dálo, ani nemusil rýpnout palcem u nohy do udu­sané, upěchované země.

“Ten chlapec mluví pravdu,” řekl. “Tohle udělali dnes v noci a u brodu přes řeku jsem napočítal sedmdesát stop. Podívejte se, sáhibe, tady sedřela Padminí řetězem kůru ze stromu! Ano, ona tu byla taky.”

Hleděli jeden na druhého, pak se rozhlíželi kolem dokola a nešlo jim to do hlavy. Mravy slonů jsou nezbadatelné. Lidský rozum, ať černý, ať bílý, na to nestačí.

“Už pětadvacet let,” spustil Mačhua Apa, “chodím za svým pánem slonem, ale jakživ jsem neslyšel, že by nějaký lidský tvor viděl to, co viděl ten náš hoch. Při všech bozích našich hor, je to — jak to jen nazvat?” a zavrtěl hlavou.

Domů se vrátili zrovna včas na večeři. Sáhib Petersen jedl sám ve stanu, ale pro tábor poručil vydat dvě ovce a nějakou drůbež, dvojitou dávku mouky, ryže a soli; věděl, že bude hostina.

Velký Túmé tam přiběhl rovnou z tábora v rovině hledat svého syna a slona, a teď když je našel, jako by se jich obou bál. A před řadami uváza­ných slonů se konala hostina v záři táborových ohňů a Malý Túmé byl hrdi­nou dne. A ostatní snědí chytači slonů, stopaři, honci a poutači a muži, znalí všech tajemství, jak zkrotit a ty nejdivočejší slony, ti všichni si ho podávali z ruky do ruky a jeden po druhém mu poznamenal čelo krví z hrudi čerstvě zabitého kohouta na důkaz toho, že je zasvěcenec lesů a džunglí.

A když konečně ohně dohořely a v rudé záři polen vypadali sloni, jako by je byli také namočili do krve, vystoupil Mačhua Apa — vůdce všech honců ze všech khéd, Mačhua Apa, pravá ruka sáhiba Petersena, Mačhua Apa, který celých čtyřicet let pořádnou silnici ani okem nespatřil, Mačhua Apa, tak slavný, že neměl jiné jméno než Mačhua Apa — vyskočil, vyzdvihl Malého Túmého vysoko nad hlavu a křičel: “Slyšte mě, bratři! Slyšte i vy, mí páni tam ve stáních, mluvím k vám já, Mačhua Apa! Tenhle chlapec se už nebu­de jmenovat Malý Túmé, ale Túmé, miláček slonů, jako kdysi jeho praděd. Celou noc se díval na něco, co jakživ nikdo neviděl, a přízeň celého sloního rodu a přízeň bohů džungle ho provází. Bude z něho velký stopař, bude slav­nější než já, než Mačhua Apa! Jasným okem pozná čerstvou stopu, vyčich­lou stopu i smíšenou stopu. V khédě se mu nikdy nic nestane, i když bude běhat pod břichem divokých slonů a spoutávat je. Když uklouzne před úto­čícím sloním samcem, samec ho pozná a nerozdrtí ho. Ehé! Mí páni v řetězech" — a rukou obkroužil řadu kůlů — “tenhle klouček viděl, jak na skrytém místě tančíte — to ještě žádný člověk neviděl! Vzdejte mu čest, pánové! Salám karó, děti moje! Pozdravte Túmého, miláčka slonů! Ganga paršád, héj! Híra gadž. Barčhí gadž, Kattar gadž, héj! Padminí, tys ho viděla při tanci, a ty taky, Kálá Nágu, ty perlo mezi slony! — Héj! Všichni najednou! Túmé, miláček slonů. Bará hó!”

A při tom posledním divokém výkřiku všichni sloni v řadě zvedli chobot, až se dotkl čela, a vyrazili slavnostní pozdrav — hromové troubení, jaké slý­chá jen indický místokrál, salámat khédy.

A to všechno jen pro Malého Túmého, který viděl, co nikdo předtím nespatřil — tanec slonů uprostřed noci sám a sám v srdci Gáróských hor.

ŠIVA A KOBYLKA LUČNÍ

Píseň, kterou zpívala děťátku Túmého matka

Šiva, jenž dával žeň a větrům velel vát,
u bran světa kdys seděl, když svět byl ještě mlád.
Každému určil podíl, jídlo, práci i osud,
ať král či rab byl, či nenarozen dosud.

Všechno stvořil Šiva Ochranitel.
Mohadev! Ó Mohadev! Všechno stvořil,
pro velblouda bodlák, pro dobytek píci,
matčino dal srdce tobě, synáčku můj spící!

Boháčům popřál pšenici a chudým proso jen,
žebravým mnichům drobtů pár a vodu den co den.
Dobytek tygrům dal, luňákům mršiny,
vlkům, co v noci loví, notný kus zvěřiny.
Na všechny pamatoval, nic neodešlo s prázdnou.
Parbati, jeho žena, lest přece nehoráznou si smyslela, z boha Šivy tak ztropila si smích: kobylku luční malou skryla na ňadrech svých.

Obelstěn byl Šiva Ochranitel.
Mohadev! Ó Mohadev! Všem něco dal,
velbloudům bodlák a dobytku píci.
Kobylka byla malinká, synáčku můj spíct.

Když s rozdílením hotov byl, Parbati ptá se:
“Milión úst jsi nasytil, pane, mně zdá se,
krom jedněch.” Šiva směje se: Jídlo má
i kobylka ta malá, již hřejí ňadra tvá."
Parbati hned kobylku na ňadrech odkrývá.
Ta do lístečku čerstvého své zoubky zarývá.
Užasne Jeho žena a do prsou se bije.
Vždyť Šiva doopravdy nasytil vše, co žije.

Všechno stvořil Šiva ochranitel.
Mahadev! Ó Mahadev! Všechno stvořil,
pro velblouda bodlák, pro dobytek píci,
matčino dal srdce tobě, synáčku můj spící!

SLUŽEBNÍCI JEJÍHO VELIČENSTVA

Trojčlenka, zlomky, násobilka
nic nepomohou, samá mýlka.
Kvaky žab, Šlapy šlap, klapy klap,
z deště pod okap.

Celý měsíc lilo jako z konve — lilo na tábor, v němž bylo třicet tisíc mužů a tisíce velbloudů, slonů, koní, volků a mezků. V končině zvané Rávalpindí se tam shromáždili na přehlídku před indickým místokrálem. Za místokrá­lem přijel afgánský emír — divošský král země nadmíru divošské. Emírovu tělesnou stráž tvořilo šest set mužů i koní, kteří předtím tábor a lokomotivu jakživi neviděli — sveřepí muži a sveřepí koně až bůhvíodkud ze Střední Asie. Noc co noc přervali koně na nohou provazy a ve tmě a blátě pak lítala spla­šena smečka po celém táboře, jindy se zas utrhli velbloudi a v běhu klopýta­li o stanové provazy. Jak je to příjemné, když člověk usíná, to si můžete domyslit. Stan jsem měl kus od ustájených velbloudů, tam se mi, říkal jsem si, nemůže nic stát. Ale jednou v noci ke mně někdo nakoukl a křikl: “Honem ven! Už jdou. Po mém stanu je veta!”

Hned jsem věděl, o kom je řeč. Vjel jsem do bot, navlékl si pršák a hnal se ven do plískanice. Má foxteriéří fenka Lištička vylítla druhou stranou. Rozlehlo se ječeni, chroptění, supění, stanová tyč praskla, stan se zhroutil a poletoval jako nějaké bláznivé strašidlo. Vrazil do něho nějaký velbloud. Jak jsem byl promáčený a vzteklý, neubránil jsem se smíchu. Nevěda, kolik velbloudů se vlastně utrhlo, o překot jsem se brodil bahnem dál, až mi tábor zmizel z očí.

Nakonec jsem upadl přes zadek děla. Hned jsem věděl, že jsem poblíž dělostřeleckého stanoviště, kam se na noc děla ukládají. Neměl jsem chuť motat se dokola v mrholení a ve tmě. Přehodil jsem tedy pršák přes ústí jed­noho děla, našel si pár nabíjáků a s nimi zrobil jakýsi vigvam. Vedle zadku druhého děla jsem pak ulehl a přemýšlel, kam se poděla Lištička a kde to vlastně jsem.

Zrovna jsem usínal, a tu cinkl postroj a někdo zachrchlal. Nějaký mezek šel kolem a stříhal mokrýma ušima. Podle toho, jak na něm chrastily řemín­ky a kroužky a řetízky a součásti sedlové podložky, byl od baterie šroubova­cích děl. Šroubovací děla jsou pěkné dvoudílné kanóny. Podle potřeby se oba díly k sobě sešroubují. Berou se do hor, až kam mezek vyškrábe, a hodí se pro boj v skalnatém terénu.

Za mezkem se ubíral velbloud. Důkladnými měkkými chodidly čvachtal a klouzal v blátě a jako nějaká zatoulaná slepice na všechny strany kroutil krkem. Naštěstí jsem se od domorodců naučil řeči zvířat — samozřejmě ne divokých, ale táborových —, vyrozuměl jsem tedy, co říká.

Zřejmě to byl ten, co se mi zamotal do stanu. Křikl totiž na mezka: “Co mám dělat? Kam mám jít? S něčím jsem se porval, bylo to bílé, poletovalo to sem tam a holí mě to praštilo po zádech.” (To byla má zlámaná stanová tyč, velmi mě to potěšilo.) “Poběžíme dál?”

“Aha,” řekl mezek, “tak to ty děláš v táboře spolu s přáteli takový zmatek? Dobrá. Ráno dostaneš výprask. Tady máš závdavek.”

Mezek vyhodil zadníma nohama, postroj mu přitom zacinkal, a zasadil velbloudovi dvě rány do žeber, až to zadunělo. K tomu dodal: “Ať tě už nenapadne běhat v noci po mezčí baterii a křičet: ‚Zloději, hoří!‘ Posaď se a nekruť hloupě krkem.”

Velbloud se po velbloudím způsobu složil na zem jako sklápěcí pravítko a seděl a fňukal. Tmou se rozlehl dusot kopyt. Pravidelným krokem jako na vojenské přehlídce přicválal jezdecký kůň, přeskočil zadek děla a dopadl přímo vedle mezka.

Je to hanba,” zafrkal. “Potřetí tento týden řádili na našem stanovišti vel­bloudi. Jak má byt kůň při síle, když se nevyspí. Kdo jsi ty?”

“Mezek od zadního kusu druhého děla první šroubovací baterie,” řekl mezek, “a ten druhý patří k tvým známým. Taky mě probudil. A co ty?”

“Číslo patnáct, oddíl E, devátý hulánský — jsem kůň Bertíka Cunliffa. Uhni trochu.”

“Promiň,” řekl mezek, “potmě není na krok vidět. Z kůže bych nad těmi velbloudy vylítl. Jdu si sem ze stanoviště trochu vydechnout a pohovět.”

“Pánové,” ozval se poníženě velbloud. “V noci se nám zdály ošklivé sny a dostali jsme strach. Jsem pouhý nákladní velbloud od devětatřicátého domorodého pěšího pluku, nejsem, pánové, tak statečný jako vy.”

“U všech všudy, proč tedy netaháš náklad pro devětatřicátý pěší domoro­dý pluk a lítáš po celém táboře?” pokáral ho mezek.

“Byly to velmi ošklivé sny,” řekl velbloud. “Moc mě to mrzí. Poslouchejte! Co je to? Máme se zase rozběhnout?”

“Seď,” okřikl ho mezek, “nebo si ty dlouhé hnáty přerazíš o děla.” Nastra­žil ucho a poslouchal. “Volci!” řekl. “Volci od děl. Namoutě, vyburcoval jsi se svými přáteli celý tábor. Dá to nějakého šťouchání, než se takový volek od děl zdvihne.”

O zem zařinčel řetěz a bok po boku se jedním jařmem spřáhnutí přihrnu­li dva bílí zarputilí volci, jací za slony, neochotné chodit blízko k palbě, tahají těžká obléhací děla. Málem jim na řetěz šlápl jiný mezek: zuřivě se sháněl po nějakém Vilíkovi.

“On je to nováček,” vysvětloval mezek hulánskému koni. “Stýská se mu po mně. No tak, chlapče, přestaň kňučet. Tma tě nepokouše.” Dělostřelečtí volci ulehli vedle sebe a přežvykovali. Mladý mezek se přitulil k Viktorovi.

“Strašidelné přízraky, Vilíku!” řekl nováček. “Přišly na nás ve spaní. Co myslíš, zabijí nás?”

“Mám chuť pořádně tě zkopat,” zakřikl ho Vilík. “Cvičený mezek vysoký čtrnáct pěstí, a on tady před pánem dělá celé baterii ostudu.”

“Ne tak zhurta!” ozval se hulánský kůň. “Pamatuj, že všichni začínají stej­ně. Když jsem jako tříroček (bylo to v Austrálii) poprvé uviděl člověk, běhal jsem půl dne. Uvidět tehdy velblouda, snad bych běhal dosud.”

Pro anglickou kavalerii se do Indie dovážejí koně hlavně z Austrálie. Kavaleristé je sami zajíždějí.

“To je pravda,” řekl Vilík. “Přestaň se, mládenče, třást. Když mi poprvé nasadili na hřbet úplný postroj i s řetízky, postavil jsem se na přední nohy a tak dlouho jsem vyhazoval, až jsem to všecinko střásl. Vyhazovat podle všech pra­videl jsem tehdy ještě neuměl, ale celá baterie na mně mohla oči nechat.”

“Ale to nezařinčel nějaký postroj,” bránil se mladý mezek. “Z toho si, však to, Vilíku, víš, dávno nic nedělám. Ty příšery byly jako stromy a kymácely se po našem stanovišti a supěly. Praskla mi ohlávka, poháněč nikde a ty, Vilíku, nikde, a tak jsem spolu s těmihle pány utekl.”

“Hm!” řekl Vilík. “To já jsem zas, jakmile mi řekli, že se velbloudi utrhli, klidně vstal a odešel. Když mezek od baterie, mezek od šroubovacího děla, říká dělovým volkům páni, to má asi důkladně nahnáno. Kdopak jste, vy tam na zemi?”

Volci od děl přehodili v hubě žvanec a odpověděli oba naráz: “Sedmý pár prvního děla velké baterie. Velbloudi nás zastihli ve spaní, šlapali po nás, a tak jsme odešli. Raději ležet v blátě než se dát vyrušovat na pořádném lůžku. Tady vašemu známému jsme vymlouvali, že se nemá čeho bát, ale on to věděl líp a nedal si říct. Bú!”

A přežvykovali dále.

“To máš z toho, když se bojíš,” řekl Vilík. “I volci od děl se ti vysmějí. To máš, mladíce, radost, co?”

Mladý mezek sklapl zuby a něco zamručel, jako že se žádného hovadské­ho volka nebojí. Volci jenom ťukli rohy o sebe a přežvykovali dále.

“Napřed ses bál, a teď se zlobíš. To je nejhorší zbabělost,” pokáral ho hulán­ský kůň. “Když se někdo v noci poleká něčeho, čemu nerozumí, já bych mu to neměl za zlé. Kolikrát jsme se jen my, a bylo nás čtyři sta padesát, utrhli ze stanoviště, když nám nějaký nováček vyprávěl, jaké u nich v Austrálii mají hady bičovky, nakonec jsme se lekali kdejakého cancouru na ohlávce.”

“V táboře se to ještě snese,” řekl Vilík, “když mě pár dní nepustí ven, koli­krát se sám splašeně rozběhnu, jen tak pro nic za nic. Ale jak to děláš ve službě?”

“To je něco docela jiného,” řekl hulánský kůň. “To na mně sedí Bertík Cunliffe, mačká mě koleny a já jen koukám, abych správně našlapoval kopy­ty, držel pevně zadní nohy a řídil se udidlem.”

Jak to, udidlem?” řekl mladý mezek.

“Při mokrých dásních zadních stoliček,” zafuněl hulánský kůň, “copak ty se při práci neučíš řídit udidlem? Co vůbec dokážeš, když se neumíš rázem otočit, jakmile se ti uzda přitiskne na krk? Pro jezdce je to otázka života a smrti a pro tebe ovšem taky. Jakmile ucítíš na krku uzdu, opřen o zadní nohy se v tu chvíli otočíš; Když na to nemáš dost místa, vzepneš se na zad­ních nohách a tak se přece otočíš. Tomu se říká řídit se udidlem.”

“To my se neučíme,” řekl upjatě mezek Vilík. “Učíme se poslouchat člo­věka, který nám strojí hlavy: na povel zastavit a na povel vyrazit. Myslím, že je to nakonec jedno. Při vší té parádě a drezúře, která jistě vašim zadním hnátům neslouží, co vlastně děláte?”

“Přijde na to,” řekl hulánský kůň. “Obyčejně se musím rozjet do houfu hulákajících střapatých chlapců, ozbrojených noži — dlouhými lesklými noži, horšími než kovářské —, a musím hledět, aby se Bertík sousedovy boty dotý­kal a netlačil do ní. Napravo od pravého oka vidím Bertíkovu píku a vím, že se mi nemůže nic stát. Čelit Bertíkovi a mně, když se rozejdeme, to bych nechtěl, ať už bych byl člověk a nebo kůň.”

“A co nože, bolí to od nich,” zeptal se mladý mezek.

Jednou mě sekli přes hruď, ale Bertík za to nemohl —”

“Kdo za to může, to je mi jedno, když to bolí!” rozumoval mladý mezek.

“To ti nesmí být jedno,” opravil ho hulánský kůň. “Když jezdci nedůvěřu­ješ, tak rovnou uteč. Vsak to někteří naši koně dělají, a já jim to nemám za zlé. Jak říkám, Bertík za to nemohl. Chlap ležel na zemi, vzepjal jsem se, abych na něho nešlápl, a on po mně sekl. Až zas budu muset někoho pře­kročit, šlápnu na něho, a to důkladně.”

“Hm!” řekl Vilík. “Taková hloupost. Nože jsou vždycky ohavná věc. Nejlepší ze všeho je lézt s vyváženým sedlem na kopec, zuby nehty držet a nepovolit, plazit se, škrábat, drápat, až se octneš stovky stop výš na skalním výstupku, kde se jen taktak vejdeš s kopyty. Klidně tam stojíš — nechtěj, mlá­denče, po nikom, aby ti držel hlavu — klidně stojíš a čekáš, až smontují děla, a potom se díváš, jak do korun stromů hluboko pod tebou praskají granáty.”

“A to nikdy neklopýtneš?” zeptal se hulánský kůň.

“To by byl div, aby mezek klopýtl,” řekl Vilík. “S nevyváženým sedlem se mezek třeba překotí, ale stane se to málokdy. Kdybych ti tak mohl ukázat, jak to děláme. Je to krása. Teprve za tři léta jsem pochopil, oč lidem vlast­ně jde. Celé umění tkví v tom, neukazovat se proti obzoru, jinak po tobě střelí. Zapiš si to za uši, chlapče. Třeba míli si zajdi, jenom zůstaň schován. Při takovém šplhání bývám v čele baterie.”

“Nechat po sobě střílet a nesmět se vrhnout na ty, co po tobě střílejí!” zadumal se hulánský kůň. “To bych nevydržel. Raděj bych šel s Bertíkem do útoku.”

“Do útoku bys vůbec nešel. Vždyť to víš, děla se rozestaví a potom útočí sama. To je čistá věda. S noži mi dej pokoj!”

Chvíli už vystrkoval nákladní velbloud hlavu a nemohl se dočkat, až jim vpadne do řeči. Zaslechl jsem, jak si odkašlal a nesměle řekl:

“Taky — taky — taky jsem si zabojoval, ale přitom jsem ani nešplhal, ani neútočil.”

“Když tak o tom mluvíš,” odbyl ho Vilík, “šplhání nebo útočení asi moc nedáš. Tak jak to bylo, milý Otýpko,”

“Nejlepší je —,” řekl velbloud. “Všichni jsme se rozsadili —”

“Má ty podpěnko a můj ty podocasníku!” hlesl hulánský kůň. “Rozsadili?”

“Ano, rozsadili — bylo nás celkem sto,” hovořil velbloud, “do velikánského čtverce, za čtverec vojáci naskládali vaky a sedla a potom přes hřbet stříleli ostošest.”

Jací vojáci? Co se tam zrovna nachomýtli?” rozhořčil se hulánský kůň. “V jízdárně se učíme lehnout, aby jezdec mohl přes nás střílet, ale já bych to jinému než Bertíkovi Cunliffovi nestrpěl. Šimrá mě to ve slabinách a kromě toho s hlavou na zemi nic nevidím.”

“Co je ti po tom, kdo přes tebe střílí?” namítl velbloud. “Kolem tebe je hromada vojáků a hromada velbloudů a kotouče dýmu. V tu chvíli se nebo­jím. Klidně sedím a čekám.”

“Vida, a v noci se ti pak zdají ošklivé sny a vzbouříš celý tábor,” řekl Vilík. “Tak nevím. Než já bych si lehl, natož sedl, a nechal někoho přes sebe stří­let, spíše bych mu kopyty dal pár do hlavy. Hrůza, kdo to jakživ slyšel.”

Dlouho bylo ticho a tu zdvihl hlavu jeden volek a řekl: “To je mi hloupost. Bojovat se dá jen jedním způsobem.”

“Ale jdi,” dobíral si ho Vilík. “Tak ven s tím. Vy se v boji asi stavíte na ocas.”

Jen jedním způsobem,” ozvali se oba volci naráz. (Snad to byla dvojčata.) “A to takhle. Jakmile zatroubí Dvojocasník (— v táborové hantýrce se tak říká slonovi —), zapřáhnou nás, všech dvacet párů, do velkého děla.”

“A proč vlastně Dvojocasník zatroubí?” řekl mladý mezek.

“Znamená to, že dál směrem k protějšímu týmu nepůjde. Dvojocasník je zbabělec. Společně se tedy do velkého děla zapřeme — Heja! — Hulá! — Híja! — Hula! My nešplháme jako kočky a nelítáme jako telata. Po dvaceti párech kráčíme po rovině, potom nám sundají jařmo a dáme se do pastvy. Velká děla si to zatím přes rovinu vyřizují s nějakým městem, ohrazeným hliněnou hradbou, až z ní kusy odletují, a všude je prachu, jako když táhne domů spousta krav.”

“A to vy se zrovna tehdy dáte do pastvy?” divil se mezek.

“Tehdy stejně jako jindy. Krmení se hodí vždycky. Nakrmíme se, znovu nám nasadí jařmo, potom odvlečeme dělo zpátky Dvojocasníkovi, ten už na ně čeká. Někdy velká děla palbu z města oplácejí, pár nás při tom padne a zbylí mají pak víc pastvy. Osud — pouhý osud. Nic naplat. Dvojocasník je velký zbabělec. Nejlíp se bojuje takhle. Jsme bratři z Hapuru. Otec byl posvátný Šivův býk. Domluvili jsme.”

“To jsem se toho dnes v noci dověděl,” řekl hulánský kůň. “Co vy, páni od šroubovacích děl, jestlipak se vám chce jíst, když do vás střílejí z velkého děla a za vámi je Dvojocasník?”

“Zrovna tak se nám nechce vsedě sloužit vojákům za podpěru nebo vrhat proti divochům ozbrojeným noži. Kdo to jakživ slyšel. Horský výstupek, vyvážený náklad, poháněč, který tě nechá jít svou cestou, jako mezek jsem každému k službám; s tím ostatním dejte pokoj!” řekl Vilík a zadupal.

“Nejsme všichni stejní, toť se ví,” řekl hulánský kůň, “tví příbuzní z otco­vy strany, to je mi jasné, všelicos nechápou!”

Jenom nech mé příbuzné z otcovy strany na pokoji,” utrhl se na něho Vilík; mezek je totiž nerad, když se mu připomene, že má otce osla. “Můj otec byl pán z jihu, jak padl na nějakého koně, porazil ho na zem a pokou­sal a pokopal až běda. Pamatuj si to, ty hnědý australský mustangu!”

Mustang je nevycválaný divoký kůň. Představte si, jak je závodnímu koni, když mu drožkářský kůň řekne “ty herko”. Tak nějak bylo našemu austral­skému koni. Všiml jsem si, jak mu ve tmě bělmo ostře blýsklo.

“Koukej, ty synu osla přivezeného z Malagy,” procedil mezí zuby, “vezmi na vědomí, že po matce pocházím od Karabiníka, který vyhrál pohár na melbournských dostizích. Tam u nás si nedáváme sprostě nadávat od něja­kého mezka s papouščím zobákem a prasečí tlamou, který slouží u baterie hrachových kanónků. Jsi připraven?”

“Postav se na zadní,” zahýkal Vilík. Oba se vzepjali a stanuli proti sobě. Čekal jsem, že se zuřivě porvou, a tu někdo ve tmě zprava zahuhlal: “Ale děti, nač se rvete? Jen klid.”

Oba nevrle odfrkli a spustili se na přední nohy. Sloní hlas zní totiž nelibě koni i mezkovi.

Je to Dvojocasník!” řekl hulánský kůň. “Nemohu ho ani vystát. Nosit na obou stranách ocas, to je trochu moc!”

Já si to taky myslím,” řekl Vilík a vmísil se mezi hulánského koně. Jsme si v lecčem podobni.”

“To máme asi po matce,” řekl hulánský kůň. “Co bychom se hádali. Hej, Dvojocasníku, jestlipak jsi přivázán?”

Jsem.” Dvojocasník se zasmál, až se mu celý chobot třásl. “Přivázali mě na noc ke kůlu. Zaslechl jsem, co si povídáte. Jen žádný strach. Nejdu na vás.”

Volci a velbloudi si ulevili. “Bát se Dvojocasníka — koho by to napadlo!” A volci dodali: “Žes to zaslechl, to nás mrzí, ale je to tak. Proč se, Dvojocasníku, tolik bojíš střílejících děl?”

“To máte tak,” Dvojocasník si třel jednu zadní nohu o druhou, jako když školák odříkává báseň, “vy to, zdá se mi, nechápete.”

“Nechápeme, zato děla tahat musíme,” řekli volci.

“To vím a taky vím, že jste o moc statečnější, než si myslíte. To já nejsem. Onehdy mi kapitán od naší baterie řekl Tlustokožecký přežitek.”

“To má být nějaký jiný způsob boje?” ozval se Vilík; už zase do něho vjela kuráž.

“Co to je, to vy ovšem nevíte, ale já to vím. Znamená to asi tak uprostřed, a tam já trčím. V duchu vidím, co se stane, až granát vybuchne. Vy volci to nevidíte.”

Já ano,” ozval se hulánský kůň. “Aspoň trošku. Ale snažím se na to nemyslit.”

“To já zas vidím víc než vy, a přece na to myslím. Vím, že musím na sebe dbát, a je mě pořádný kus, a vím, že když onemocním, nikdo si se mnou neví rady. Nanejvýš přestanou mému poháněči platit do té doby, než se uzdra­vím, a já svému poháněči vůbec nevěřím.”

“Ach tak!” řekl hulánský kůň. “Tudy na to, to já zas Bertíkovi věřím.”

“Posaď mi na hřbet třeba celý pluk Bertíků, a nijak mě to nevzpruží. Co vím, to mi stačí na to, abych zneklidněl, ale nestačí mi na to, abych přece jen táhl vpřed.”

“My to nechápeme,” bránili se volci.

“Bodejť. S vámi nemluvím. Nevíte, co je to krev.”

“Víme,” řekli volci. ,Je to červená tekutina, vsakuje se do země a čpí.”

Hulánský kůň vyhodil nohama, poskočil a odfrkl.

“Nemluv mi o ní,” řekl. Jen na ni pomyslím, hned ji cítím. Mám chuť rozběhnout se, i když na mně Bertík nesedí.”

“Vždyť tu žádná není,” ozval se velbloud s volky. “Proč jsi tak bláhový?”

“Krev je odporná,” řekl Vilík. “Chuť rozběhnout se sice nemám, ale nechci o ní mluvit.”

“Tudy na to,” řekl Dvojocasník a na vysvětlenou mávl ocasem.

“Kudy, vždyť jsme tu celou noc,” řekli volci.

Dvojocasník dupl, až mu na noze zařinčel železný kruh. “S vámi nemlu­vím. Vy v duchu nic nevidíte.”

“To ne. Vidíme jenom čtyřma očima,” řekli volci. “Vidíme přímo před sebe.”

“Kdybych uměl jen to a nic jiného, nemuseli byste tahat velká děla. Kdybych byl jako můj kapitán — ten vidí všechno v duchu ještě před palbou, celý se třese, ale je tak moudrý, že neuteče —, kdybych byl jako on, tahal bych děla jako nic. Ale mít tolik moudrosti, nebyl bych se tu octl. Byl bych jako dřív lesním králem, půl dne bych prospal a koupat bych se chodil, jak by se mi zachtělo. Měsíc jsem se už pořádně nevykoupal.”

“To je hezké,” řekl Vilík, “ale něco sáhodlouze pojmenovat, tím se nic nespraví.”

“Pst!” okřikl ho hulánský kůň. “Tak se mi zdá, že chápu, jak to Dvojocas­ník myslí.”

“Za chvíli to pochopíš ještě líp,” rozhorlil se Dvojocasník. “Tak mi vysvět­li, proč se ti tohle nelíbí.”

Zuřivě zatroubil, co mu chobot stačil.

“Přestaň,” okřikli ho naráz Vilík i hulánský kůň. Zadupali a zatetelili se, až to bylo slyšet. Sloní troubení je vždycky ošklivé, zvláště pak v noci.

“A nepřestanu,” řekl Dvojocasník. “Vysvětlete mi to laskavě. Hrmf! Rrrt! Rrrmf! Rrrhha!” Najednou umlkl, ve tmě něco zakňučelo. Konečně mě Lištička našla. Stejně jako já i ona věděla, že ze všeho nejvíc se slon bojí ště­kavého pejska. Přestala na Dvojocasníka dorážet a ňafala mu po mohutných nohách. Dvojocasník se od ní odštrachal a zaječel. Jdi pryč, pejsku. Neočmuchávej mi kotníky, nebo tě kopnu. Hodný — milý pejsánku! Táhni, ty hafavá potvůrko! Proč ji někdo neodvede? Ještě mě pokouše.”

“Tak se mi zdá,” řekl Vilík hulánskému koni, “že našemu příteli Dvoj­ocasníku kdeco nahání strach. Kdybych tak byl za každého psa, kterého jsem vykopal za cvičiště, dostal pořádně najíst, moc by nechybělo a vydal bych za dva Dvojocasníky.”

Zahvízdal jsem na Lištičku. Celá zablácená ke mně přiběhla, lízala mi nos a dlouze mi vyprávěla o tom, co se mě po táboře nahledala. Že rozumím zví­řecí řeči, to jsem jí neprozradil, jinak bych s ní nebyl vůbec obstál. Zapjal jsem si ji tedy do pršáku. Dvojocasník zatím přešlapoval, dupal a bručel si něco pro sebe.

“Zvláštní! Zvláštní věc! Máme to v rodině. Kampak se ta ošklivá potvůr­ka poděla?”

Bylo slyšet, jak kolem sebe šmátrá chobotem.

“Zřejmě každý máme nějakého brouka v hlavě,” povzdechl si a odfrkl. “Tak se mi zdá, pánové, že jsem vás tím zatroubením polekal.”

“Polekal, to zrovna ne,” řekl hulánský kůň, “mně se jen zdálo, jako bych měl na hřbetě místo sedla sršně. Už s tím nezačínej.”

“Mě straší pejsek a tady velblouda zas ošklivé sny.”

“Štěstí že nemusíme bojovat všichni stejně,” řekl hulánský kůň.

Mladý mezek dlouho mlčel a najednou řekl: “Rád bych věděl, moc rád bych věděl, proč musíme vůbec bojovat.”

“Protože nám to kážou,” frkl pohrdlivě hulánský kůň.

“Rozkaz,” řekl mezek Vilík a scvakl zuby.

“Hukm hai! (Tak zní rozkaz!)” zachrčel velbloud. A Dvojocasník a volci po něm opakovali: “Hukm hai!”

“Ano, ale kdo ho dává?” zeptal se mezčí nováček.

“Člověk, který ti jde u hlavy nebo ti sedí na hřbetě nebo tě drží na ohlávce nebo ti kroutí ocas,” ozval se Vilík, po něm hulánský kůň, velbloud a volci.

“Ale kdo jim dává rozkaz?”

“Moc bys toho, mládenče, chtěl vědět,” usadil ho Vilík, “ještě dostaneš kopanec. Poslouchej člověka, který jde před tebou, a na nic se neptej.”

“Správně,” řekl Dvojocasník. Já vždycky poslechnout nemohu, protože trčím někde uprostřed, ale Vilík to říká správně. Poslouchej toho, kdo stojí vedle tebe a poroučí, jinak zastavíš celou baterii a ještě ti nařežou.”

Volci od děl se zdvihli a řekli: “Hnedle bude den. Vrátíme se na svá sta­noviště. Pravda, vidíme jen svýma očima a chytří moc nejsme, ale my dva jediní jsme se v noci nebáli. Dobrou noc, hrdinové.”

Nikdo ani nemukl. Hulánský kůň to zkusil zamluvit: “Kdepak je ten psík? Kde je pes, tam je člověk.”

“Tady, pod spodkem děla u svého pána,” hafla Lištička. “Ty nemehlo, ty velbloudisko, tys nám převrhl stan. Můj pán se hrozně zlobí.”

“Fú!” vyhrkli volci. “Tak to bude běloch.”

“Toť se ví,” řekla Lištička. “Copak si myslíš, že se o mě stará nějaký černý honák volků?”

“Uá! Uach! Fú!” polekali se volci. “Honem pryč!”

Jak se brodili blátem, nějak se s jařmem napíchli na voj vozíku se střeli­vem a zůstali trčet.

“To jste to vyvrbili,” řekl klidně Vilík. “Neškubejte sebou. Do rána se nehnete. Copak je vám?”

Po způsobu indického rohatého dobytka začali volci syčivě funět, strkali se, škubali, motali, dupali, vztekle chroptěli, nohy jim ujížděly, div nespad­li do bláta.

Ještě si zlámete vaz,” napomenul je hulánský kůň. “Co máte proti bělo­chům? Já s nimi žiji.”

“Když oni — nás — pojídají! Zatlač!” řekl krajní volek. Jařmo prasklo a oba se spolu odštrachali.

Předtím jsem vůbec netušil, proč se indický dobytek Angličanů tak bojí. Jíme hovězí — honák se ho ani nedotkne — a dobytku se to ovšem nelíbí.

“Ať mě sedlovými řetízky seřežou. Kohopak by napadlo, že se dvě taková nemotorná hovada splaší?” řekl Vilík.

“Nech je být. Půjdu se na toho člověka kouknout. Pokud vím, běloši míva­jí všelicos po kapsách,” řekl hulánský kůň.

“Tak tě opustím. Že bych je měl nějak moc rád, to ne. Ostatně běloši, kteří nemají kde spát, bývají šmahem zloději, a já mám na hřbetě hromadu státního majetku. Pojď, chlapče, vrátíme se na své stanoviště. Dobrou noc, Australane! Uvidíme se snad zítra na přehlídce. Dobrou noc, milý Otýpko! — Nepoddávej se tolik citům. Dobrou noc, Dvojocasníku! Netrub, až půjdeš zítra na cvičiště kolem nás. Mates nám řady.”

Mezek Vilík vojenským krokem furiantsky odšmatlal. Hulánský kůň mi tak dlouho čmuchal v náprsních kapsách, až dostal suchar. Lištička, ta mazaná potvůrka, mu zatím bájila o tom, že chováme, já a ona, tucty koní.

“Na přehlídku si zítra přijedu v loveckém vozíku,” řekla. “Kde ty budeš?”

“Na levé straně druhé škadrony. Já, slečinko, udávám krok celému oddí­lu,” řekl dvorně. “Už musím za Bertíkem. Mám zablácený ocas, než mě na přehlídku vyparádí, bude mít dvě hodiny co dělat.”

Odpoledne se konala velká přehlídka všech třiceti tisíc mužů. Dostali jsme s Lištičkou pěkné místo blízko místokrále a afghánského emíra. Ten měl na hlavě vysoký černý astrachánový širák a na něm uprostřed velkou démanto­vou hvězdu. Zprvu nám svítilo sluníčko, kolem nás pochodovaly pluky, vlna za vlnou se stejnoměrně sunuly nohy, ve vyrovnaném šiku za nimi jela děla, až nám oči přecházely. Podle krásné melodie “Bonnie Dundee” drobným klusem se přihnala kavalerie. Lištička, usazená na loveckém vozíku, zastří­hala ušima. Kolem nás ujížděla druhá hulánská škadrona a v ní hulánský kůň; ocas měl jak hedvábný, hlavu vztaženou na prsa, jedno ucho namířeno dopředu, druhé dozadu, vykračoval si plavně jako při valčíku a udával krok celé škadroně. Potom projela kolem velká děla. Uviděl jsem Dvojocasníka ještě se dvěma jinými slony zapraženého do čtyřicetiliberního obléhacího děla, za nimi pak šlo pod jařmem dvacet párů volků. Sedmý pár měl nové jařmo a vypadal nějak toporně a utrmáceně. Nakonec projela šroubovací děla a mezek Vilík se tvářil jako velitel vojska. Postroj měl namaštěný a vyleštěný, až se celý blyštil. Provolal jsem mezkovi Vilíkovi hurá, ale on se nedíval ani napravo, ani nalevo.

Znovu se rozpršelo a chvíli byla taková mlha, že na pohyb vojska nebylo vidět. Seskupilo se na planině do půlkruhu a potom se roztáhlo v šik. Šik rostl a rostl a rostl, až měřil od jednoho křídla k druhému tři čtvrtě míle — pevná hradba mužů, koní a děl. Postupoval přímo k místokrali a emírovi, jak se k nim blížil, země se otřásala jako paluba na parníku, když jdou stroje na plnou páru.

Kdo tam nebyl, nedovede si představit, jaký dojem mají z takového stej­noměrného postupu diváci, i když vědí, že je to pouhá přehlídka. Koukl jsem po emírovi. Až doposud nedal na sobě znát úžas. Ale najednou vyvalil oči, hmátl po uzdě a ohlédl se. Chvíli to vypadalo, že užuž vytasí šavli a pro­seká se přes Angličany a Angličanky usazené vzadu v kočárech. A tu postu­pující šik rázem strnul, země se přestala třást, vojsko zasalutovalo a najed­nou spustilo třicet kapel. Přehlídka skončila a pluky odtáhly v dešti do tábo­ra. Pěchotní kapela zanotovala:

Velká, prostřední i malá,

hurá!

do archy se ubírala
zvířata vždy po dvou, trala!
Všechna se tam namačkala,
aby nezmokla!

A tu jsem zaslechl nějakého stařičkého, prošedivělého vlasatého náčelníka odněkud ze Střední Asie, který k nám přišel s emírem, jak se vyptává domo­rodého indického důstojníka.

Jakpak takový div dokážete?” řekl.

Důstojník mu odpověděl: “Poslechnou na rozkaz.”

“Copak jsou zvířata tak moudrá jako lidi?” řekl náčelník.

“Poslouchají stejně jako lidi. Mezek, kůň, slon, volek poslouchá poháněče, poháněč seržanta, seržant poručíka, poručík kapitána, kapitán majora, major plukovníka, plukovník brigádníka, brigádník generála, generál pak poslouchá místokrále, který je císařovniným služebníkem. Tak to dokážeme.”

“Kéž by to tak bylo i v Afghánistánu!” povzdechl náčelník. “Tam poslou­chá každý sám sebe.”

Domorodý důstojník si nakroutil kníry a řekl: “Proto si musí váš emír, kte­rého neposloucháte, chodit pro rozkazy k našemu místokrali.”

PÍSNĚ TÁBOROVÝCH ZVÍŘAT

zpívané na vojenské přehlídce

DĚLOSTŘELEČTÍ SLONI

Hlavou a koleny my působíme strach a děs,
dík nám byl Alexandr silný jako Hérakles,
tak sloužíme, co bodec Vrážejí nám do šíje.
Uhněte z cesty — deset stop se tyčí polní artilerie.

VOLCI OD DĚL

Prach hrozně neradi, když granát na ně namíří,
jsou celí bez sebe, ti hrdinové v krunýři.
Co s nimi! To zas volek tahoun mnohem lepší je.
Uhněte z cesty — je nás dvacet párů polní artilerie.

JEZDEČTÍ KONĚ

Při melodii, jakou hrají huláni,
dragouni, husaři, to se to uhání,
na poslech koním stejně příjemná je,
jako když řekneš “voda” nebo “stáje”.

Ví každý, kdo je v sedle pravý umělec,
že hlavní věc je žrádlo, trénink, hřebelec.
Pak pyšně vzpínají se ve škadroně
dragounští, husarští, hulánští koně.

MEZČÍ BATERIE
ŠROUBOVACÍCH DĚL

Vzhůru a vzhůru nás to neustále nutí,
až tam, kde kostrbatá cesta mizí v suti.
Jen zkuste zadržet ho, když se mezek chystá
stanout, kde víc než pro dvě nohy není místa.

Zdar seržantům, co nebrání nám prudce stoupat,
zmar honákům, co nechávají děla houpat.
Jen zkuste zadržet ho, když se mezek chystá
stanout, kde víc než pro dvě nohy není místa

ZÁSOBOVACÍ VELBLOUDI

Velbloud, tvor hrbatý,
zná málo not,
jen chřtán, ten pozoun Huňatý,
ratata, pozoun Huňatý,
mu troubí na pochod:
Dál nejdu! A nejdu! Ani hni!
Zdá se mi:
Tam z předních řad někomu spad
náklad. Bác! — už je na zemi.
Ach, shodit své břímě! Chvilku si pohovíme.
Ta únava!
Urrr! Jarr! Grr! Arrr!
Někdo tam vpředu výprask dostává.

VŠECHNA ZVÍŘATA SBOREM

Pod jařmem i pod chomoutem
sehnutí anebo poutem
pevně k sobě připoutáni,
naložení, osedlaní,
po pláni se všichni plouží.
Každý tak či onak slouží,
úmorným pochodem zpocen,
od ran bičem krví zbrocen.

S nimi táhnou v jednom šiku
houfy chmurných bojovníků.
Říkají si, uprášení,
nač je válka, utrpení!

Po pláni se všichni plouží,
každý tak či onak slouží,
pod jařmem i pod chomoutem,
s druhým spoután jedním poutem.

Jak chránit svoje pohledávky * Čtěte knihy online zdarma * Články a návody * Jiný Seznam! *