Knihy na netu

HLAVNÍ STRANA seznam děl dle: NÁZVU * AUTORA * OBORU

Příběhy Sherlocka Holmese (Sir Arthur Conan Doyle)

STUDIE V ŠARLATOVÉ

ČÁST I

(Vzpomínky Johna H. Watsona,

doktora medicíny,

bývalého vojenského lékaře)

I

Sherlock Holmes

Po promoci na londýnské universitě odjel jsem roku 1878 do Netley na školení vojenských chirurgů.

Když školení skončilo, přidělili mne k Pátému northumberlandskému střeleckému pluku jako

pomocného chirurga. V té době byl pluk posádkou v Indii, než jsem však k němu dorazil, vypukla

druhá afgánská válka. Když jsem přistál v Bombaji, dozvěděl jsem se, že můj útvar prošel průsmyky a

že hluboko pronikl na nepřátelské území. Ještě s několika důstojníky, kteří byli na tom stejně jako já,

jsem se pustil za svým plukem a šťastně jsme se dostali do Kandaháru. Tam jsem našel svůj pluk a

ihned jsem se ujal svých nových povinností.

Válka vynesla mnohým slávu a povýšení, pro mne však byla neštěstím. Přeložili mě k berkshirskému

pluku a s ním jsem prodělal osudnou bitvu u Maiwandu. Byl jsem raněn do ramene, nepřátelská kulka

mi roztříštila kost a zavadila o tepnu pod klíční kostí. Nebýt věrnosti a odvahy mého sluhy Murraye,

který mě přehodil přes hřbet soumara a šťastně mě dopravil k britským předním strážím, byl bych se

dostal do rukou krvelačných Gházů.

S mnoha raněnými mne převezli, vyčerpaného a zesláblého, do nemocnice v Péšávaru. Když jsem se

zotavil do té míry, že jsem se mohl projít po pokoji, a dokonce si trochu posedět na verandě, doslal

jsem těžkou střevní chorobu. Několik měsíců pochybovali, že se uzdravím, a když jsem se začal

uzdravovat, byl jsem tak zesláblý a vyhublý, že lékaři rozhodli, že se musím okamžitě vrátit do Anglie.

Dopravili mě na vojenskou loď "Orontes" a za měsíc jsem přistál v Portsmouthu se zdravím nadobro

zničeným. Dobrotivá vojenská správa mi laskavě doporučila, abych se snažil během příštích devíti

měsíců svůj zdravotní stav pokud možno zlepšit.

V Anglii jsem neměl příbuzné, byl jsem tedy volný jak ten pták - pokud mi to ovšem dovoloval můj

žold, který činil jedenáct a půl šilinku denně. Za těchto okolností mě to přirozeně táhlo do Londýna, do

té velké stoky, která do sebe vtahuje neodolatelnou silou všelijaké ty povaleče a lenochy z celé britské

říše.

V Londýně jsem nějaký čas bydlel v hotelu na Strandu, vedl jsem pohodlný, bezvýrazný život, a

peníze, které jsem měl, jsem utrácel s mnohem větší bezstarostností, než jsem si mohl dovolit. Můj

finanční stav se den ode dne horšil a já jsem si brzo uvědomil, že mně nezbývá než hlavní město

opustit a žít někde na venkově nebo úplně změnit způsob života. Zvolil jsem si druhou možnost a začal

jsem uvažovat o tom, že opustím hotel a že si najdu skromnější a lacinější bydlení.

Toho dne, kdy jsem dospěl k tomuto rozhodnutí, mi někdo před restaurací Criterion poklepal na

rameno. Otočil jsem se. Byl to mladý Stamford, který se mnou sloužil v jedné nemocnici. Dovedete si

představit, jak příjemně je osamocenému člověku, když v tom londýnském labyrintu uvidí známou

tvář. Se Stamfordem jsme se nikdy nepřátelili, teď jsem ale byl velmi rád, že jsem se s ním setkal.

Zdálo se, že i on je šťasten, že mě vidí. Z přemíry radosti jsem ho pozval, aby se mnou poobědval v

Holbornu. Souhlasil, odjeli jsme tam tedy drožkou.

"Co se to s tebou stalo, Watsone?" zeptal se s neskrývaným údivem, když naše drožka drkotala

přeplněnými londýnskými ulicemi. "Hubený jsi jako lunt a v obličeji taky nevypadáš nejlíp."

Během jízdy jsem mu vylíčil, co jsem všechno zažil.

"Chudáku," politoval mne, když vyslechl mé vyprávění. "A co chceš dělat?"

"Hledám byt," odpověděl jsem. "Snažím se sehnat trochu slušný byt za rozumnou cenu. Myslím, že to

nebude tak jednoduché."

"To je zvláštní," řekl Stamford, "dnes jsi už druhý, kdo se mnou mluví na stejné téma."

"Kdo byl ten první?" zeptal jsem se.

"Člověk, který pracuje v nemocnici v chemické laboratoři. Dnes ráno si mi stěžoval, že nemůže najít

nikoho, kdo by si s ním vzal napolovic krásný byt, který našel. Pro něj je ten byt příliš drahý."

"Propánakrále!" vykřikl jsem. "Jestli opravdu hledá někoho, kdo by s ním chtěl bydlet a platit polovinu

činže, lepšího, než jsem já, si nevybere. Raději bych bydlel s někým než sám."

Mladý Stamford se na mě přes sklenku s vínem podíval, jako by mé chtěl varovat.

"Ty ještě neznáš Sherlocka Holmese," řekl. "Možná že by se ti jako spolubydlící nelíbil."

"Co je na něm špatného?"

"Ach, neřekl jsem, že je na něm něco špatného. Má trochu divné nápady - vášnivě se zajímá o některé

vědní obory. Pokud vím, je to docela slušný člověk."

"Snad nestuduje medicínu?" zeptal jsem se.

"Ne. Vůbec nevím, co chce dělat. Myslím, že se dobře vyzná v anatomii a je prvotřídní chemik. Ale

pokud vím, medicínu nikdy systematicky nestudoval. Jeho studium je velmi povrchní a výstřední, ale

nashromáždil mnoho neobyčejných vědomostí, které by asi udivily i jeho učitele."

"Neptal ses ho nikdy, nač to všechno potřebuje?"

"Ne. Z něho tak lehce něco nevytáhneš. Když má ale náladu, poví ti toho, až se budeš divit."

"Rád bych ho poznal," řekl jsem. "Když už mám s někým bydlet, byl bych raději, kdyby to byl člověk

vážný a klidný. Nejsem ještě v pořádku, špatně snáším hluk a nesmím se rozčilovat. Hluku a

rozčilování jsem měl v Afganistanu tolik, že mi to bude stačit do konce života. Jak bych se mohl s tím

tvým přítelem seznámit?"

"Určitě bude v laboratoři. Buď se v ní neukáže několik týdnů, nebo je tam od rána do večera. Jestli

chceš, mohli bychom se tam po obědě podívat."

"Rozhodně," odpověděl jsem a začali jsme mluvit o něčem jiném.

Cestou z Holbornu do laboratoře mi Stamford vyprávěl některé podrobnosti o člověku, který se měl

stát mým spolubydlícím.

"Nesmíš se na mě hněvat, jestli se s ním neshodneš," řekl. "Nevím o něm nic víc, než co jsem se

dozvěděl při náhodných setkáních v laboratoři. Chceš to sám, já si myju ruce."

"Jestli to nebude klapat, rozejdeme se," odpověděl jsem. "Zdá se mi, Stamforde," podíval jsem se ostře

na svého společníka, "že máš nějaký důvod, proč se tak bráníš jakékoliv odpovědnosti. Copak je to za

člověka? Tak ven s tím."

"To se dá těžko jen tak povědět." Stamford se zasmál. "Pro můj vkus je Holmes založen příliš vědecky

- skoro bych řekl, že v tom člověku pro samou lásku k vědě není dost citu a ohleduplnosti. Je schopen

podat svému nejlepšímu příteli nejnovější rostlinný alkaloid, ne ze zlé vůle, rozumíš, ale prostě proto,

aby se přesvědčil, jak bude alkaloid účinkovat. Musím být k němu ale spravedlivý: on by si ten

alkaloid vzal se stejným vědeckým zanícením sám. Prostě chce se o všem přesvědčit na vlastní oči a

všechno chce vědět přesně."

"Tak je to správné."

"Ano, je, ale přehánět se to nesmí. Mlátit do mrtvol v pitevně holí, to přece není normální."

"On bije do mrtvol?"

"Ano, dělá to prý proto, aby zjistil, jak dlouho po smrti se tvoří podlitiny. Na vlastní oči jsem ho viděl

při takové práci."

"Před chvílí jsi říkal, že ten člověk nestuduje medicínu."

"Taky že ji nestuduje. Sám pánbůh ví, co vlastně studuje. Ale už jsme na místě. Teď si o něm musíš

udělat úsudek sám."

Dali jsme se úzkou uličkou a prošli jsme postranními dvířky, která vedla do jednoho křídla velké

nemocnice. Byl jsem tu jako doma, nemusel mi nikdo ukazovat cestu. Stoupali jsme po kamenných

schodech a pak jsme se dali chodbou podél obílené stěny a řady hnědě natřených dveří. Na druhém

konci odbočovala nízká klenutá chodbička, vedoucí do chemické laboratoře.

Vysoká místnost, plná lahví a lahviček, to byla laboratoř. Na prostorných stolech se ježily zkumavky a

Bunsenovy hořáky s modrým, blikavým plamenem. Byl tu jediný člověk. V pozadí místnosti se skláněl

nad stolem, zabrán do práce. Když uslyšel naše kroky, ohlédl se a pln radosti vyskočil.

"Mám to! Mám to!" křičel na mého společníka a rozběhl se k nám se zkumavkou v ruce. "Už to mám!

Reakci, kterou lze urychlit jenom hemoglobinem a ničím jiným."

Kdyby byl objevil zlatý důl, nemohla by z jeho obličeje vyzařovat větší radost.

"Doktor Watson - pan Sherlock Holmes," představil nás Stamford.

"Těší mě," řekl upřímně a stiskl mi ruku, až to zabolelo. "Vy jste byl v Afganistanu."

"Jak jste to poznal?" zeptal jsem se udiveně.

"Na tom nezáleží," řekl a usmál se. "Teď jde o hemoglobin. Jistě chápete význam mého objevu."

,,Z výzkumného hlediska to bude nepochybně zajímavé," odpověděl jsem, "ale prakticky -"

"Pro soudní lékařství je to jeden z nejpraktičtějších objevů posledních let. Nechápete, že právě tento

objev umožňuje se stoprocentní jistotou určit, zda jde o krvavé skvrny, nebo o skvrny jiného původu?

Pojďte se podívat."

Popadl mě bezohledně za rukáv a táhl ke stolu, u něhož pracoval. "Musíme si opatřit trochu čerstvé

krve," řekl, vrazil si do prstu dlouhou jehlici a vytrysklou kapku krve nasál do zkumavky. "Teď

vlejeme tu trošku krve do litru vody. Vidíte, že tekutina, kterou jsme obdrželi, vypadá napohled jako

čistá voda. Poměr množství krve k množství vody je asi jedna k jednomu miliónu. Jde tedy o roztok

velmi slabý, přesto jsem přesvědčen, že se chemická reakce podaří."

Sherlock Holmes vhodil do nádoby několik bílých krystalků a přilil několik kapek čiré tekutiny.

Tekutina ve skleněné nádobě se okamžitě zbarvila do červenohněda a na dně se objevila nahnědlá

usazenina.

"Vidíte to? Vidíte to?" křičel a tleskal rukama. Vypadal jako dítě, které se raduje z nové hračky. "Co

tomu říkáte?"

"Zdá se, že jde o neobyčejně citlivou reakci," poznamenal jsem.

,,To je úžasná reakce, daleko přesnější, než jakou byste dostal, kdybyste použil guajaku, jak se to dělá

dosud. Zrovna tak je k ničemu, hledat krevní tělíska pomocí mikroskopu, jsou-li skvrny několik hodin

staré. Tohle však, jak se zdá, působí, ať je krev stará nebo čerstvá. Kdyby s tím byl přišel někdo dřív,

neprocházely by se po světě stovky darebáků, kteří patří za mříže."

"Ale jděte!" řekl jsem pochybovačně.

"Vyřešení mnoha kriminálních případů závisí právě na bezpečném zjištění, zda jde o lidskou krev.

Proti někomu vznikne podezření třeba až za několik měsíců po spáchání zločinu. Na prádle a na šatech

toho podezřelého se najdou hnědavé skvrny. Je to krev, bláto, rez, jsou to skvrny od ovoce, nebo co to

vlastně je? To je otázka, na kterou velmi často odborníci nedovedli odpovědět. Proč? Protože se to

nedalo chemicky spolehlivě prokázat. Teď máme po těžkostech. Sherlock Holmes je odstranil."

Když mluvil, oči mu jen zářily. Položil si ruku na srdce a uklonil se, jako by stál před tleskajícím

davem, který sem přičarovala jeho fantazie.

"Nezbývá než vám blahopřát," řekl jsem. Musím přiznat, byl jsem nadšením toho člověka neobyčejně

překvapen.

"Jako ten loňský případ s voň Bischoffem z Frankfurtu. Bischoff by byl určitě visel, kdybych byl se

svým objevem přišel dřív. Nebo Mason, Bradford a ten proslulý Müller a Lefévre z Montpellieru, nebo

Samson z New Orleansu. Mohl bych vyjmenovat dvacet případů, při nichž by můj objev pomohl

rozhodnout o vině, nebo nevině."

"Zdá se, že jste živý seznaní zločinů," zasmál se Stamford. "Měl byste vydávat kriminalistický časopis.

Mohl by se jmenovat ‚Policejní zpravodaj'."

"To by nebylo nezajímavé čtení," řekl Sherlock Holmes. Lepil si přitom na prst, do kterého se prve

bodl, kousíček náplasti. Usmál se na nás. ,,Musím být opatrný, pracuji často s jedy."

Za řeči natáhl ruku, všiml jsem si, že je celá polepená kousíčky náplasti a plná skvrn po silných

kyselinách.

"Jsme tu vlastně obchodně." Stamford si sedl na třínohou stoličku a druhou mi přišoupl nohou. "Můj

přítel hledá byt, a poněvadž jste si mi stěžoval, že nemůžete najít spolubydlícího, řekl jsem si, že

nebude na škodu, když vás dva dám dohromady."

Sherlocku Holmesovi se podle všeho zamlouvalo bydlet se mnou.

"Vím o hezkém bytu v Baker Street," řekl. "Skvěle by se hodil pro nás oba. Doufám, že vám nevadí

vůně silného tabáku?"

"Já taky kouřím. Nejraději mám námořnicky," odpověděl jsem.

"Ten není špatný. Mívám v bytě chemikálie a někdy dělám pokusy. Vadilo by vám to?"

"Rozhodně ne."

"To není všechno. Mám ještě jiné nectnosti. Když mám špatnou náladu, dovedu mlčet několik dní.

Nesmíte si myslet, že se hněvám, když to na mě přijde. Prostě si mne nebudete všímat, dokud mě to

nepřejde. A co vy mi řeknete o sobě? Domnívám se, že lidé, kteří se rozhodnou, že budou spolu bydlet,

by na sebe měli prozradit to nejhorší ještě dřív, než si najmou byt."

Musel jsem se tomu křížovému výslechu zasmát.

"Mám buldoka," řekl jsem, "nenávidím hluk, protože nemám nervy v pořádku, vstávám, kdy mě

napadne, a jsem neuvěřitelné líný. Když mi nic nechybí, je těch neřestí víc, ale tohle jsou zatím ty

hlavní."

"Pokládáte hru na housle za hluk?" zeptal se úzkostlivě.

"Přijde na to, kdo hraje," odpověděl jsem. "Dobrá hra na housle je požitek bohů, špatná -"

"To by tedy bylo v pořádku," zasmál se vesele. "Myslím, že můžeme pokládat celou tu věc za

vyřízenou - za předpokladu ovšem, že se vám bude byt líbit."

"Kdy se na něj půjdeme podívat?"

"Zastavte se pro mě zítra v poledne, půjdeme tam společně," odpověděl.

"Dobrá - přesně v poledne," řekl jsem a podal jsem mu ruku.

Nechali jsme ho, aby se dál zabýval svými chemikáliemi, a šli jsme společně k hotelu, kde jsem bydlel.

Najednou jsem se zastavil a zeptal se Stamforda: "Jak proboha mohl vědět, že jsem přijel z

Afganistanu?"

Můj společník se záhadně usmál.

"To je právě to, co je na něm divného," řekl. "Mnoho lidí by rádo vědělo, jak to dělá, že na všechno

přijde."

"Tedy záhada!" zamnul jsem si ruce. "Začíná to být zajímavé. Jsem ti neobyčejně vděčný, žes nás

svedl dohromady. Kdo chce poznat lidstvo, musí začít u člověka."

"Můžeš tedy začít u něho," řekl Stamford, když se se mnou loučil. "Uvidíš ale, že to není tak

jednoduché. Vsadím se, že on se o tobě dozví víc než ty o něm. Sbohem."

"Sbohem," odpověděl jsem. Cestou do hotelu jsem nepřestal myslet na svého nového známého.

II

Metoda dedukční

Druhého dne jsme se sešli, jak jsme se umluvili, a prohlédli si byt v čísle 221B v Baker Street, o němž

se Holmes zmínil při našem prvním setkání. Byt se skládal ze dvou pohodlných ložnic a z prostorného,

pěkně zařízeného obývacího pokoje. Světlo sem proudilo dvěma širokými okny. Byt se nám líbil a

nájemné, které připadalo na každého z nás, bylo opravdu nízké, a tak jsme se rychle s domácí dohodli.

Ještě večer jsem si přenesl své věci z hotelu a druhého dne ráno přišel Sherlock Holmes s mnoha

bednami a kufry. Asi dva dny jsme pilně rozbalovali a snažili se své věci co nejlépe uložit. Když jsme

byli hotovi, začali jsme si zvykat na nový byt i na okolí.

Žít s Holmesem nebylo opravdu těžké. Byl celkem klidný a jeho život byl pravidelný. Zřídkakdy se

stalo, aby šel spát později než v deset, vstával a snídal dřív než já. Než jsem vstal, byl už pryč. Někdy

strávil celý den v chemické laboratoři, jindy v pitevně. Časem podnikal dlouhé procházky do

nejchudších částí města. Když dostal záchvat pracovitosti, byl neuvěřitelně pilný, někdy však nastala

reakce a pak celé dny ležel v obývacím pokoji na pohovce. Od rána do večera nepromluvil snad jediné

slovo a jediným svalem nepohnul. Přitom měl v očích tak zasněný a nepřítomný výraz, jako by požil

nějakou omamnou látku. To však bylo jenom zdání. Žil velmi střídmě a byl to opravdu slušný člověk.

Můj zájem o Holmese den ke dni vzrůstal. Byl jsem velice zvědav, co vlastně dělá a čím se zabývá.

Sama jeho osoba a vzhled musely vzbudit zájem i toho nejpovrchnějšího pozorovatele. Byl šest stop

vysoký a tak hubený, že vypadal ještě vyšší. Oči měl - až na ty výjimečné chvíle, o nichž jsem se

zmínil - bystré a pronikavé. Jeho tenký orlí nos dodával jeho tváři výraz ostražitosti a rozhodnosti. I

jeho vyčnívající, čtverhranná brada byla známkou energické povahy. Ruce měl stále potřísněné

inkoustem a chemikáliemi. Ale byly to ruce jemné a citlivé. O tom jsem se mohl často přesvědčit, když

jsem ho pozoroval, jak zachází se svým křehkým náčiním.

Možná že mne čtenář bude pokládat za zbytečně všetečného, až se mu přiznám, jak tento člověk

dovedl dráždit mou zvědavost a jak často jsem se snažil proniknout krunýřem jeho zdrženlivosti,

kterou projevoval ve všem, co se ho nějak týkalo. Ale než mě odsoudí, ať si vzpomene, jak bezúčelný

byl můj život a jak málo v něm bylo zajímavého. Mé zdraví mi dovolovalo vycházet jen za výjimečně

krásného počasí, neměl jsem přátel, kteří by svými návštěvami přerušili jednotvárnost mých dnů. Za

těchto okolností jsem radostné uvítal tu trochu záhadnosti, která obklopovala mého společníka, a

mnoho času jsem strávil snahou přijít jeho tajemství na kloub.

Nestudoval medicínu. Když jsem se ho přímo zeptal, potvrdil mi to, co mi už řekl Stamford. Nezdálo

se také, že by navštěvoval nějaké přednášky, aby získal akademickou hodnost, která by mu otevřela

brány do vědeckého světa. Přesto jeho hluboký zájem o určité vědní obory byl pozoruhodný a jeho

vědomosti byly tak obsáhlé a zároveň tak podrobné, že jsem se nepřestával divit. Žádný člověk by se

tak usilovně nesnažil získat tak přesné vědomosti, kdyby neměl před očima určitý cíl. Bezdůvodně si

přece nikdo nezatěžuje hlavu maličkostmi.

Právě tak pozoruhodná jako jeho vědomosti byla jeho nevědomost. Zdálo se, že o současné literatuře,

filosofii a politice neví skoro nic. Když jsem jednou citoval Thomase Carlyla, zeptal se mne velice

udiveně, kdo to ten Carlyle byl a co dělal. Mé překvapení však dostoupilo vrcholu, když jsem náhodou

zjistil, že o Koperníkově teorii a o sluneční soustavě nemá nejmenší ponětí. Nedovedl jsem pochopit,

že v devatenáctém století civilizovaný člověk neví, že Země obíhá kolem Slunce.

"Zdá se, že vás to udivuje," usmál se, když viděl, jak jsem překvapen. "Kdybych to věděl, ze všech sil

bych se to snažil zapomenout."

"Zapomenout ?"

"Víte," vysvětloval, ,,já si představuju, že lidský mozek je zpočátku jako malé prázdné podkroví a vy v

něm máte uskladnit nábytek, který jste si vybral. Hlupák sebere kdejaké haraburdí, které mu přijde do

ruky, a tak na vědomosti, které by mu byly užitečné, už nezbývá místa nebo je musí zaházet jinými

věcmi, takže je jaktěživ nenajde. Šikovný řemeslník si velmi opatrně vybírá věci, než je uskladní v tom

svém podkroví - mozku. Nechce tam mít nic než nářadí, které potřebuje ke své práci, má ho však velký

výběr a všechno je v bezvadném stavu. Je omyl myslet si, že ta maličká místnost má gumové stěny,

které můžeš roztahovat donekonečna. Věřte mi, jednou se stane, že každá nová vědomost vám vypudí

z paměti něco, co jste si kdysi zapamatoval. Proto člověk nesmí dovolit, aby neužitečné věci vytlačily

věci užitečné."

"Ale když se jedná o sluneční soustavu!" namítl jsem.

"Co je mi k čertu po sluneční soustavě?" přerušil mě netrpělivě. "Říkáte, že obíháme kolem Slunce.

Kdybychom obíhali kolem Měsíce, pro mě a pro mou práci by v tom nebyl žádný rozdíl."

Chtěl jsem se ho zeptat, jakou vlastně dělá práci, ale cosi v jeho chování mé upozornilo, že ta otázka

by mu nebyla příjemná. Přemýšlel jsem však o naší krátké rozmluvě a snažil jsem se z ní vyvodit

závěry. Řekl, že nechce získat žádné vědomosti, které nemají vztah k tomu, čeho chce dosáhnout.

Proto jsou všechny vědomosti, které má, pro něj nějak užitečné. V duchu jsem vypočetl všechno, o

čem jsem zjistil, že to výjimečně dobře zná. Vzal jsem dokonce tužku a sestavil jsem seznam

Holmesových vědomostí. Když jsem byl hotov, musel jsem se usmát. Seznam vypadal takto:

Sherlock Holmes - co zná a o čem nemá ponětí:

1. Znalost literatury - žádná.

2. Znalost filosofie - žádná.

3. Znalost astronomie - žádná.

4. Znalost politiky - žádná.

5. Znalost botaniky - nestejná. Dobře zná beladonu, opium a jedy vůbec. O zahradních rostlinách nemá

nejmenší ponětí.

6. Znalost geologie - zná víc praxi než teorii. Na první pohled rozezná různé druhy půdy. Po jedné

procházce mi ukazoval skvrny bláta na mých kalhotách a podle barvy a hustoty bláta poznal, z které

části Londýna to bláto je.

7. Znalost chemie - hluboká.

8. Znalost anatomie - přesná, ale nesystematická.

9. Znalost literatury zabývající se zločinem - obrovská. Zdá se, že zná podrobně všechny zločiny,

které byly spáchány v tomto století.

10. Hraje dobře na housle.

11. Znamenitě šermuje o boxuje.

12. Má dobrou praktickou znalost britského zákonodárství.

Když jsem se dostal až sem, hodil jsem ten svůj seznam ze samého zoufalství do ohně.

Z toho ze všeho se nedá vůbec zjistit, co ten člověk chce a k čemu to potřebuje. Nejlíp, když toho

nechám, řekl jsem si.

Už jsem se zmínil, že Holmes hrál na housle. Hrál opravdu dobře, ale počínal si při tom stejně

výstředně jako při všem, co dělal. Věděl jsem, že dovede zahrát obtížné skladby. Na mou žádost mi

zahrál některé Mendelssohnovy písně a jiné věci, které mám rád. Když však hrál podle svého, málokdy

zahrál nějaké hudební dílo nebo známou melodii. Večer sedával opřen v křesle a jen tak vrzal na

housle, které měl položeny na klíně. Někdy zněly struny zvučně a smutně. Jindy fantasticky a vesele.

Zřejmě se v nich odrážely Holmesovy myšlenky, ale zda mu hudba pomáhala, když přemýšlel, nebo

jestli to byl jenom vrtoch a podivínství, to jsem poznat nemohl. Byl bych se bouřil proti těmto sluch

drásajícím sólovým vystoupením, kdyby nebyl obvykle nakonec zahrál bez přestávky celou sérii mých

oblíbených skladeb jako slabou odměnu za tu těžkou zkoušku trpělivosti.

Během prvního týdne k nám nikdo nepřišel. Už jsem si začal myslet, že můj spolubydlící nemá tak

jako já přátel. Potom jsem však zjistil, že má mnoho známých, a to v nejrůznějších společenských

vrstvách. Byl to například malý, snědý, černooký člověk s krysím obličejem, který v jednom jediném

týdnu přišel třikrát nebo čtyřikrát. Jednoho dne se objevila mladá, elegantně oblečená dívka a zůstala

asi půl hodiny. Téhož dne odpoledne přišel šedovlasý, ošumělý muž, který vypadal jako židovský

podomní obchodník. Zdálo se mi, že je velice rozčilen. Hned po něm přišla starší žena v pantoflích.

Jednou měl s mým spolubydlícím rozhovor starý bělovlasý pán, jindy nádražní nosič. Kdykoliv přišel

některý z těchto podivných návštěvníků, Sherlock Holmes mě požádal, aby mohl použít obývacího

pokoje, a já jsem odešel do ložnice. Potom se vždy omlouval, že obtěžuje.

"Musím používat obývacího pokoje jako kanceláře, ti lidé jsou mí klienti," řekl.

Teď jsem se ho mohl přímo zeptat, jaké je jeho zaměstnání, ale řekl jsem si, že by nebylo slušné

vyptávat se. Byl jsem přesvědčen, že má vážný důvod, proč o tom nechce mluvit. Holmes ale jednou

začal sám od sebe.

Bylo to 4. března - dobře jsem si to datum zapamatoval. Vstal jsem toho dne časněji než obvykle a

Sherlocka Holmese jsem našel ještě u snídaně. Bytná byla zvyklá, že vstávám pozdě, a tak nebylo pro

mne ještě prostřeno a káva nebyla na stole. Jak už to bývá, byl jsem proto rozmrzen. Zazvonil jsem a

stručně naznačil, že čekám. Potom jsem vzal se stolu noviny a snažil jsem se čtením zkrátit si dlouhou

chvíli. Můj společník mlčky jedl topinku. Jeden článek byl zaškrtnut tužkou, samozřejmě, že jsem si ho

hned přečetl.

Ten článek měl trochu bombastický nadpis: ‚Kniha života'. Autor se v něm pokoušel dokázat, co

všechno se může všímavý člověk dozvědět přesným a systematickým zkoumáním toho, s čím se v

životě setkává. Pro mne byl ten článek směsí chytrosti a absurdnosti. Úvahy byly přesné a bystré, ale

dedukce mi připadaly násilné a přehnané. Autor článku tvrdil, že z jediného prchavého výrazu, z

jediného trhnutí svalu nebo z jediného pohledu oka pozná nejtajnější myšlenky člověka. Podle jeho

tvrzení nemůže nikdo svým výrazem nebo pohledem oklamat toho, kdo se naučil pozorovat a

analyzovat. Jeho názory jsou prý neklamné jako věty Euklidovy. Pro lidi, kteří nevědí, jak se ten

člověk dostal k výsledku, jsou to všechno úplná kouzla.

"Z kapky vody," psal autor článku, "dovede myslící člověk vyvodit, jde-li o vodu z Atlantského

oceánu nebo z Niagary, a přitom ani oceán, ani Niagaru nemusel vidět, ba dokonce o nich nemusel

slyšet. Sám lidský život není nic jiného než jediný dlouhý řetěz. Víte o něm vše, jakmile zachytíte

jeden jediný jeho článek. Dedukční věda se v mnohém podobá umění. Tak jako umění si ji můžeme

osvojit jedině dlouhým a trpělivým studiem. Ovšem ne zcela. Na dokonalé osvojení této vědy nestačí

krátký lidský život. Kdo se chce této vědě věnovat, musí začít jednoduššími problémy. Nejprve se

musí cvičit v tom, aby poznal na první pohled, potká-li někoho, jaký ten člověk je a čím je. I když se

takové cvičení zdá sebedětinštější, zvyšuje pozorovací schopnosti a učí nás, kam se máme dívat a co

máme hledat. Nehty, rukáv u kabátu, boty, vzhled kalhot na kolenou, mozoly na ukazováčku a na

palci, výraz tváře, manžeta u košile - každá z těchto věcí jasně prozrazuje povolání člověka. Spojíme-li

všechny tyto věci dohromady, je téměř vyloučeno, aby si z nich schopný pozorovatel neudělal přesný

obraz."

"To je ale nesmysl!" praštil jsem novinami na stůl. "Takovou pitomost jsem v životě nečetl."

"O čem to mluvíte?" zeptal se Sherlock Holmes.

"O tomhletom," ukázal jsem lžičkou na článek. "Vidím, že jste ho už četl, protože jste si ho zaškrtl.

Nepopírám, že je napsán vtipně. Ale to povídání si vymyslel někdo, kdo celý den sedí v lenošce a

nemá nic na práci než vymýšlet si tyhle hlouposti. Rád bych ho viděl, kdyby ho někdo čapl v podzemní

dráze a vyzval ho, aby uhádl, jaké má každý z cestujících zaměstnání. Vsadil bych tisíc proti jedné, že

by to nedokázal."

"Prohrál byste," odpověděl klidně Sherlock Holmes. "Ten článek jsem psal já."

"Vy!"

"Ano. Dovedu z toho, co vidím, vyvodit správné závěry. Teorie, které jsem ve svém článku vyslovil a

o kterých jste přesvědčen, že jsou bezcenné, mají v životě velice praktickou cenu - já si jimi dokonce

vydělávám na živobytí."

"Směl bych vědět jak?" zeptal jsem se.

"Mám už takové povolání. Myslím, že podobné povolání nemá nikdo jiný na světě. Jsem detektivní

poradce, jestli víte, co to je. V Londýně máme spoustu detektivů, kteří jsou členy policejního sboru, a

spoustu detektivů soukromých. Když nevědí kudy kam, přicházejí ke mně a já je uvedu na správnou

stopu. Seznámí mě s tím, co sami zjistili, a já na základě toho, co vím o kriminalistice a o zločinech

dávno i nedávno spáchaných, jim obyčejně dovedu poradit. Dobře poradit. Všechny zločiny totiž mají

jakousi rodinnou podobu, a když víte podrobně, jak bylo spácháno tisíc zločinů jiných, musíte umět

rozluštit i tisící první zločin. Lestrade je zkušený detektiv, a nedávno, když vyšetřoval nějaké to

padělání peněz, uvízl na písku, a proto přišel za mnou."

"A co ti ostatní? Co ti jsou zač?"

"Většinou je sem poslaly soukromé detektivní kanceláře. Jsou to lidé, kteří se dostali do nesnází a

chtějí radu. Vyslechnu jejich povídání, oni vyslechnou, co si o tom myslím, a potom už jen strčím do

kapsy honorář."

"Nechcete snad říci, že aniž vyjdete ze svého pokoje, dovedete rozluštit kdejaký problém, s nímž si jiní

nevědí rady, přestože sami znají z vlastní zkušenosti všechny podrobnosti?" zapochyboval jsem.

"Zajisté. Vtom ohledu mám jistou intuici. Někdy se vyskytne případ, který je trochu spletitější. Pak

musím svůj pokoj opustit a jít se podívat na věc vlastníma očima. Mám mnoho speciálních vědomostí,

které uplatňuji při řešení případu. A právě tyto vědomosti mi neobyčejně pomáhají. Pravidla týkající se

dedukce, která jsem shrnul v tomto článku, jenž vzbudil vaši nelibost, jsou při mé práci neocenitelná.

Příroda mě obdařila výjimečnou pozorovací schopností. Zdá se, že jste byl překvapen, když jsem vám

při našem prvním setkání řekl, že jste přijel z Afganistanu."

"To vám řekl Stamford."

"Vůbec ne. Věděl jsem, že jste přijel z Afganistanu. Jsem zvyklý myslet tak rychle, že jsem dospěl k

závěru, aniž jsem si uvědomil, jak jsem k tomuto závěru přišel. Jisté je, že jsem musel uvažovat, a to

takto: ‚Ten člověk vypadá jako lékař a také jako voják. Je to tedy vojenský lékař. Právě přijel z

tropických krajin, protože má snědý obličej. To není jeho přirozená barva, protože zápěstí má světlé.

Musel toho mnoho prodělat, byl nemocen - to je vidět na jeho vyhublém obličeji. Byl zraněn do levé

paže. Drží ji strnule a nepřirozeně. Kde v tropech mohl anglický lékař zažít tolik útrap a být zraněn?

Zřejmě v Afganistanu.' Tento sled myšlenek mi proběhl hlavou ani ne za vteřinu. Řekl jsem vám tedy,

že jste přijel z Afganistanu. A vy jste byl překvapen."

"Když to takhle vysvětlíte, je to prosté," usmál jsem se. "Připomínáte mi Dupina z povídek Edgara

Allana Poea. Neměl jsem tušení, že takoví lidé existují jinde než v detektivkách."

Sherlock Holmes vstal a zapálil si dýmku.

"Patrně si myslíte, že jste mi udělal poklonu, když jste mě přirovnal k Dupinovi," řekl. "Jenže podle

mého názoru Dupin byl velice podprůměrný člověk. Ten jeho trik uhádnout po čtvrthodinovém mlčení,

co si jeho přítel myslí, to sice vypadá velmi efektně, ale není to nic zvláštního. Nedá se upřít, že měl

jisté analytické schopnosti, ale rozhodně to nebyl takový fenomén, jak si Poe představoval."

"Četl jste Gaboriauovy detektivní romány?" zeptal jsem se. "Odpovídá Lecoq vaší představě

detektiva?"

Sherlock Holmes se jenom ušklíbl.

"Lecoq byl ubohoučký packal," řekl zlostně. "Měl jedinou dobrou vlastnost: byl energický. Z té knihy

jsem byl úplně nemocný. Šlo o to, jak identifikovat neznámého zatčeného. Já bych to byl dokázal za

čtyřiadvacet hodin. Lecoqovi to trvalo půl roku nebo tak nějak. Měl bych napsat učebnici pro detektivy

a naučit je, co nemají dělat."

Trochu mě mrzelo, že mluví tak zlehčujícím způsobem o dvou postavách detektivních románů, které

jsem obdivoval. Šel jsem k oknu a zadíval se na ulici plnou ruchu.

Ten člověk je možná velice chytrý, řekl jsem si, jisté ale je velice domýšlivý.

"Dnes už neexistují zločiny ani zločinci," řekl smutně. "Co je nám platný při našem povolání mozek?

Vím, že ho mám proto, abych své jméno učinil slavným. Na světě není a nikdy nebyl člověk, který by

detektivnímu umění věnoval tolik studia a celé své nadání jako já. A výsledek? Pořádný zločin se už

nevyskytne, nanejvýš někdo provede nějakou ubohou lotrovinu, jejíž motiv je tak průhledný, že na to

stačí detektiv ze Scotland Yardu."

Samolibý tón mého spolubydlícího mi byl protivný, změnil jsem proto předmět hovoru.

"Rád bych věděl, co ten chlapík hledá." Ukázal jsem na statného, prostě oblečeného člověka, který šel

po protějším chodníku a bedlivě si prohlížel čísla na domech. V ruce držel velkou bílou obálku. Měl

asi někomu doručit nějakou zprávu.

"Myslíte toho bývalého námořního seržanta ?" řekl Sherlock Holmes.

Ten se ale chvástá, pomyslel jsem si. Ví, že si nemohu zjistit, čím ten člověk opravdu je.

Sotva mi ta myšlenka prolétla hlavou, člověk, kterého jsem pozoroval, si všiml čísla našeho domu a

rychle přeběhl ulici. Ozvalo se mocné zaklepání, hluboký hlas a těžké kroky stoupající po schodech.

"Pro pana Sherlocka Holmese," řekl ten člověk, když vstoupil do pokoje, a podával mému příteli

dopis.

To byla příležitost vyléčit mého spolubydlícího z domýšlivosti. Na to jisté nepomyslel, když prve

vystřelil tak nazdařbůh.

"Mohu se vás zeptat, příteli," řekl jsem líbezně, "čím jste, jaké máte zaměstnání?"

"Jsem veřejný posluha," odpověděl muž nevrle. "Stejnokroj mám v čistírně."

"A čím jste byl dřív?" zeptal jsem se a zlomyslně jsem se podíval na svého spolubydlícího.

"Seržantem u královské námořní pěchoty. Odpověď nebude? Dobrá!"

Srazil podpatky, pozdravil po vojensku a odešel.

III

Záhada

Lauriston Gardens

Přiznávám se, že jsem byl velice překvapen tímto novým důkazem o správnosti teorií svého

spolubydlícího. Má úcta k jeho analytickým schopnostem úžasně vzrostla. Přesto jsem ho však v duchu

nepřestával podezírat, že celá ta epizoda byla napřed připravena a že mě měla omráčit. Nedovedl jsem

však pochopit, proč by to všechno dělal. Když jsem se na něho podíval, právě dočetl dopis. Jeho oči

byly strnulé a matně se leskly. Zase jednou byl duchem nepřítomen.

"Jak jste na to proboha přišel?" zeptal jsem se.

"Na co?" odsekl mrzutě.

"Že je to bývalý námořní seržant."

"Nemám čas na hlouposti," odpověděl prudce. Hned se však usmál. "Promiňte mi mou hrubost.

Vyrušil jste mě z myšlenek. Možná ale, že je to dobře. Tak vy jste opravdu nepoznal, že ten člověk byl

námořním seržantem?"

"Nepoznal."

"Bylo lehčí to poznat než teď vysvětlit, jak jsem to poznal. Kdyby vás někdo požádal, abyste dokázal,

že dvě a dvě jsou čtyři, působilo by vám to asi jisté obtíže, a přece jste pevně přesvědčen, že to tak je.

I na tu dálku jsem viděl, že ten člověk má na hřbetě ruky vytetovanou velkou modrou kotvu. Z toho

jsem usoudil, že má něco společného s mořem. Kráčel jako voják a licousy měl přesné podle

vojenského předpisu. To vypadá na námořnictvo, řekl jsem si. Choval se sebevědomé jako člověk,

který je zvyklý velet. Jistě jste si všiml, jak držel hlavu a jak pohupoval holí. Dělal také dojem

spolehlivého, úctyhodného muže prostředního věku - všechny tyto okolnosti mě vedly k přesvědčení,

že je to bývalý seržant."

"To je úžasné," nestačil jsem se divit.

"Je to prosté," řekl Holmes. Usoudil jsem však z jeho výrazu, že ho mé překvapení a můj obdiv těší.

"Před chvílí jsem řekl, že zločinci už neexistují. Zdá se, že jsem se mýlil - přečtěte si tohle." Hodil mi

přes stůl dopis, který mu posluha přinesl.

"To je ale strašné!" zvolal jsem, když jsem dopis přečetl.

"Zdá se, že to bude trochu jiné než obvykle," poznamenal klidně. "Neobtěžovalo by vás přečíst mi to

nahlas?"

Dopis zněl:

Milý pane Sherlocku Holmesi - dnes v noci se stalo v čísle 3 na Lauriston Gardens - je to u Brixton

Road - cosi velice nepěkného. Strážník na své obvyklé obchůzce uviděl asi ve dvě hodiny ráno v domě

světlo, a poněvadž v domě nikdo nebydlí, napadlo ho, že nebude asi něco v pořádku. Dveře byly

otevřené a v předním pokoji, v němž není nábytek, našel mrtvolu dobře oblečeného muže. Muž měl v

kapse navštívenky se jménem ‚Enoch J. Drebber, Cleveland, U.S.A.'. Oloupen nebyl, a také se nám

nepodařilo zjistit příčinu smrti. V pokoji jsou krvavé skvrny, ale mrtvý nemá žádné zranění.

Nedovedeme si vysvětlit, jak se dostal do neobydleného domu, celá věc je opravdu velice záhadná.

Můžete-li přijít do toho domu kdykoliv před polednem, najdete mě tam. Nechávám všechno in statu

quo, dokud nedostanu od vás zprávu. Kdybyste nemohl přijít, budu vás o věci informovat podrobněji,

a poctíte-li mé svou radou, budu si toho neobyčejné vážit. Váš oddaný

Tobiáš Gregson.

"Gregson je nejchytřejší detektiv Scotland Yardu," poznamenal můj přítel, "on a Lestrade jsou

jednookými králi mezi slepými. Oba jsou bystří a energičtí, ale nesnášenliví až hrůza. Jeden by

druhého utopil na lžíci vody. Žárlí na sebe jako dvě pouliční holky. Bude to legrace, jestli ti dva budou

na tom případu pracovat společně."

Žasl jsem nad klidem svého spolubydlícího.

"Jistě nesmíte ztratit ani okamžik," řekl jsem. "Mám zavolat drožku?"

"Ještě nevím, jestli tam půjdu. Jsem snad nejlínější člověk na světě - ovšem když mám záchvat lenosti.

Jinak dovedu být někdy docela čiperný."

,,Ale vždyť tohle je příležitost, po jaké jste tolik toužil."

"Můj drahý příteli, co z toho mám? Kdybych nakrásně celou věc rozluštil, můžete být jist, že slávu za

to sklidí Gregson, Lestrade a spol. Tak to je, když člověk není úřední osoba."

"Ale on vás prosí, abyste mu pomohl."

"Ano. Ví, že jsem lepší než on, a přede mnou se tím netají. Ale raději by si vyřízl jazyk, než by to

přiznal před někým jiným. Přesto bychom se tam mohli podívat. Budu se tou věcí zabývat sám, jen tak

pro sebe. Alespoň se jim vysměju, když nic jiného. Pojďme!"

Oblékl si převlečník. Počínal si tak čiperně, že nebylo pochyb, že záchvat energie zvítězil nad apatii.

"Vezměte si klobouk," vybídl mne.

"Chcete, abych šel s vámi?"

"Ano, jestli nemáte na práci nic lepšího."

Za minutu jsme oba seděli v drožce a uháněli k Brixton Road.

Bylo mlhavé, podmračné ráno. Nad hřebeny střech visel šedý závoj, jako by to byl odraz blátivé barvy

ulic. Můj společník byl v nejlepší náladě, vykládal mi o houslích kremonkách a o rozdílu mezi

stradivárkami a houslemi amati. Já mlčel, protože mě deprimovalo chmurné počasí a pomyšlení na věc,

kterou jsme se měli zabývat.

"Zdá se, že nemyslíte moc na to, o co právě teď jde," přerušil jsem Holmesův výklad o houslích.

"Nevím toho o té věci ještě mnoho," odpověděl. "Největší chyba je vykonstruovat si teorii, dřív než

máte důkazy. Takové počínání vede k nesprávnému úsudku."

"Už brzo budete vědět víc," řekl jsem a ukázal prstem. "Jsme na Brixton Road, a tamhle je ten dům,

jestli se nemýlím."

"Je. Zastavte, kočí, zastavte!" Byli jsme ještě asi sto yardů od domu, ale Holmes si usmyslel, že

vystoupíme a že k domu dojdeme pěšky.

Dům číslo 3 v Lauriston Gardens vypadal hrozivě. Byl jedním ze čtyř domů, které ustupovaly trochu z

ulice. Dva byly obydlené, dva prázdné. Ty dva neobydlené se na nás dívaly třemi řadami prázdných,

smutných oken, pustých a opuštěných. Jen tu a tam prosvítala v té šedi tabulka s nápisem ‚K

pronajmutí'. Oba tyto domy oddělovala od ulice zahrádka, řídce porostlá neduživými rostlinami. Přes

zahrádku vedla úzká, žlutá pěšinka, jejíž povrch byl směsí jílu a písku. V noci pršelo, a tak všechno

bylo mokré. Zahrada byla obehnána dřevěným laťkovým plotem na cihlové podezdívce vysoké tři

stopy. O podezdívku se opíral mohutný policista, kolem něho stál hlouček zevlounů, kteří natahovali

krk a napínali zrak, jen aby zahlédli, co se děje uvnitř domu. Marně.

Představoval jsem si, že Sherlock Holmes bude pospíchat, aby už byl v domě, a že se hned vrhne na

luštění té záhady. Ale on nic. S lhostejným výrazem, který se mi za těchto okolností zdál být velice

vyumělkovaný, chodil sem tam po chodníku a bezvýrazně se díval na zem, na nebe, na protější domy a

na laťkový plot. Když tuto prohlídku skončil, obrátil pozornost k pěšině. Šel pomalu po okraji

trávníku, který ji lemoval, a nepřestával se dívat na zem. Dvakrát se zastavil a jednou jsem viděl, jak se

usmál, a slyšel jsem, jak spokojeně něco zabručel. Na mokré, jílovité půdě bylo mnoho šlépějí, ale

poněvadž tudy přešli policisté mnohokrát sem a tam, nechápal jsem, jak můj společník chce něco z té

spousty šlépějí vyčíst. Po všech těch podivuhodných důkazech o jeho pozorovacích schopnostech jsem

teď už však nepochyboval, že vidí mnoho věcí, které já nevidím.

U vchodu do domu nás přivítal vysoký, bledý, světlovlasý muž se zápisníkem v ruce. Vrhl se na nás a

vřele tiskl mému společníkovi ruku.

"Je to od vás velice hezké, že jste přišel," řekl. "Ničeho jsme se ani nedotkli."

,,Kromě tohohle!" odpověděl můj přítel a ukázal na pěšinu. "Stádo buvolů by to tu nemohlo víc

rozdupat. Nepochybuji ale, Gregsone, že jste to dovolil, až když jste zjistil, co bylo třeba zjistit."

"Měl jsem hodně práce v domě," odpověděl detektiv vyhýbavě. "Je tu taky můj kolega Lestrade.

Spolehl jsem se, že on dá na to pozor."

Holmes na mne pohlédl a ironicky se usmál.

"Jestliže pátrání vedou takoví lidé, jako jste vy a Lestrade, třetí tu už toho mnoho nenajde."

Gregson si spokojeně zamnul ruce.

"Myslím, že jsme udělali všechno, co jsme mohli," odpověděl. "Je to ale podivný případ, a já vím, že

máte takové věci rád."

"Nepřijel jste sem drožkou?" zeptal se Sherlock Holmes.

"Ne."

"Lestrade také ne?"

"Ne."

"Pojďme se tedy podívat do toho pokoje."

Po této poznámce, která nijak nesouvisela s jeho otázkami, jsme vešli do domu. Gregson, který šel za

námi, nedovedl skrýt svůj údiv.

Krátká chodba s prkennou podlahou vedla do kuchyně a k ostatním místnostem. Vlevo i vpravo byly

dveře. Jedny byly zřejmě zavřeny už mnoho týdnů. Druhými se vcházelo do jídelny. A právě v této

místnosti se to stalo. Holmes vešel první a já za ním. Bylo mi úzko, jako bývá člověku, když je

nablízku smrt.

Jídelna byla velká, všechny stěny byly stejně dlouhé. Zdála se větší, než byla ve skutečnosti, protože

byla prázdná, bez nábytku. Stěny pokoje byly polepeny nevkusnými, křiklavými tapetami, místy

zplesnivělými. Tu a tam visel kus utržené tapety. Pod ním bylo vidět žlutou omítku. Proti dveřím byl

krb s římsou z umělého mramoru. Na jednom rohu římsy byl přilepen oharek červené voskové svíčky.

Jediné okno bylo tak špinavé, že světlo, které sem sklo propouštělo, bylo jakoby zamlžené a nejasné a

všemu dávalo jakýsi šedavý nádech, který ještě zdůrazňovala silná vrstva prachu, pokrývající celý

pokoj.

Všech těchto podrobností jsem si všiml až později. Nejdříve upoutala mou pozornost příšerná, nehybná

postava, která ležela na podlaze a upírala bezvýrazné, nevidomé oči na zčernalý strop. Bylo to tělo

muže asi třiačtyřicetiletého nebo čtyřiačtyřicetiletého, prostřední výšky, širokých ramen, člověka s

kudrnatými vlasy a krátkou, štětinatou bradou. Měl na sobě šosatý kabát a vestu z těžkého sukna a

světlé kalhoty. Límec kabátu a manžety byly bezvadně čisté. Dobře vykartáčovaný a pěkný cylindr stál

na zemi vedle mrtvoly. Muž měl pěsti zaťaty a paže rozhozeny, avšak jeho dolní končetiny byly

zkroucené, jako by byl prodělal těžký smrtelný zápas. Na obličeji mu zůstal výraz hrůzy, jak se mi

zdálo, nebo nenávisti, jaký jsem ještě nikdy na lidské tváři neviděl. Tento zlomyslný a strašlivý škleb,

nízké čelo, tupý nos a vyčnělá spodní čelist, to všechno dávalo mrtvému jakýsi opičí vzhled. Tento

dojem ještě zesilovala zkroucená a nepřirozená poloha těla. Viděl jsem smrt v mnohých podobách,

nikdy mi však nepřipadala tak děsivá jako v tomto temném, příšerném bytě na jedné z hlavních tříd

londýnského předměstí. Hubený, lasičku připomínající Lestrade stál u dveří a přivítal mého společníka

i mne.

"To bude poprask s tímhle případem," řekl. "Něco podobného jsem ještě neviděl, a já přece nejsem

začátečník."

"Žádná stopa?" zeptal se Gregson.

"Ne," odpověděl Lestrade.

Sherlock Holmes přistoupil k mrtvole, klekl si a bedlivě si ji prohlížel.

"Víte to jistě, že nemá žádné zranění?" zeptal se a ukázal na četné krvavé skvrny na podlaze koleni

mrtvého.

"Docela jistě," prohlásili oba detektivové.

"Potom ovšem je to krev někoho jiného - pravděpodobně vrahova, jestli jde o vraždu. Připomíná mi to

okolnosti, za jakých byl roku 1834 v Utrechtu zavražděn van Jansen. Pamatujete se na ten případ,

Gregsone?"

"Ne."

"To si přečtěte - radím vám to. Pod sluncem není nic nového. Všechno tu už bylo."

Zatímco mluvil, jeho hbité prsty poletovaly sem tam - ohmatávaly, mačkaly, rozepínaly, zkoumaly.

Jeho oči měly při tom stále ten nepřítomný výraz, o němž jsem se už zmínil. Prohlídku provedl tak

rychle, že by nikdo nevěřil, jak byla důkladná. Nakonec přičichl ke rtům mrtvého, potom si prohlédl

podrážky jeho lakových bot.

"Pohnuli jste s ním?" zeptal se.

"Jen tolik, kolik bylo třeba, abychom ho prohlédli."

"Už ho můžete odnést do márnice," řekl. "Vím už všechno, co jsem chtěl vědět."

Na Gregsonovo zavolání vešli do pokoje čtyři muži, položili neznámého na nosítka a odnesli ho. Když

jej zvedali, spadl na zem prsten a kutálel se po podlaze. Lestrade jej zvedl a překvapeně si jej prohlížel.

"Byla tu nějaká žena," řekl. "Je to dámský snubní prsten." Položil si jej na dlaň a ukazoval nám jej.

Všichni jsme se seběhli kolem Lestrada a prohlíželi si prsten. Nebylo pochyby: tento prostý zlatý

kroužek zdobil kdysi prst nevěsty.

"To celou věc ještě komplikuje," řekl Gregson. "Jako by nebyla už tak dost komplikovaná."

"Nezdá se vám, že ji to zjednodušuje?" poznamenal Holmes. "Dívat se na prsten nám nic nepomůže.

Co jste našli v kapsách toho člověka?"

"Tady to je," řekl Gregson a ukázal na hromádku věcí na nejnižším stupni schodiště. "Zlaté hodinky

číslo 97 163 od Barrauda z Londýna. Opravdu důkladný a pěkně těžký zlatý řetěz. Zlatý prsten se

zednářským znakem. Zlatá jehlice - buldočí hlava s rubínovýma očima. Kožená náprsní taška - jsou v

ní navštívenky se jménem Enoch J. Drebber z Clevelandu, což souhlasí s monogramem E. J. D. na

prádle. Peněženku neměl, v kapse měl sedm liber třináct šilinků. Kapesní vydání Boccacciova

‚Decameronu' se jménem Joseph Stangerson na předsázce. Dva dopisy - jeden adresovaný E. J.

Drebberovi, druhý Josephu Stangersonovi."

"Na jakou adresu?"

"Na adresu americké banky na Strandu - dopisy tam měly zůstat, dokud si pro ně adresát nepřijde. Oba

dopisy poslala lodní společnost Guion a týkají se odjezdu lodí této společnosti z Liverpoolu.

Je zřejmé, že se ten nešťastník právě chystal na cestu zpátky do New Yorku."

"Pokusili jste se najít toho Stangersona?"

"To bylo první, co jsme udělali," řekl Gregson. "Ve všech novinách jsem dal uveřejnit inzerát a jeden z

mých lidí šel do té americké banky, ale ještě se nevrátil."

"Ptali jste se v Clevelandu?"

"Telegrafovali jsme tam dnes ráno."

"Co jste telegrafovali?"

"Vylíčili jsme prostě všechny okolnosti a požádali o informace, které by nám mohly pomoci."

"Neptali jste se na nějakou podrobnost nebo na něco, co se vám zdálo být zvlášť důležité?"

"Ptal jsem se na Stangersona."

"Na nic jiného? Není tu žádná okolnost, která by mohla vnést do celého případu trochu světla?

Nechcete telegrafovat znova?"

"Dal jsem do telegramu všechno, co bylo třeba," odpověděl uraženě Gregson.

Sherlock Holmes se usmál. Chtěl něco říci, ale v té chvíli se znovu objevil Lestrade, který po celou

dobu, co jsme hovořili v předsíni, byl v předním pokoji. Vítězoslavně si mnul ruce.

"Pane Gregsone," řekl, "právě jsem objevil něco velice důležitého. Byli bychom to přehlédli, kdyby

mne nenapadlo pečlivě prohlédnout stěny."

Tomu malému mužíčkovi oči jen jiskřily - zřejmě v sobě potlačoval radost, že je chytřejší než jeho

kolega.

"Pojďte sem," vyzval nás a pospíchal zpátky do pokoje. "Postavte se sem!"

Škrtl zápalkou o podrážku a posvítil na stěnu.

"Podívejte se!"

Už jsem řekl, že tapety byly na některých místech odtrženy. V rohu pokoje, na který svítil Lestrade

zápalkou, se odloupl velký kus tapety a pod ním se objevil žlutý čtverec hrubé omítky. Na tomto

holém kousku zdi bylo krvavě rudými písmeny napsáno jediné slovo:

Rache

"Co tomu říkáte?" zeptal se detektiv. Tvářil se jako majitel panoptika, který se vychloubá

znamenitostmi svého podniku. "Přehlédli jsme to, protože je to v nejtemnějším koutě pokoje, a nikoho

nenapadlo podívat se sem. Vrah nebo vražedkyně to napsal svou vlastní krví. Podívejte se na tuhle

šmouhu, kde krev stékala po stěně! To přece vylučuje možnost sebevraždy. Je otázka, proč si vrah

vybral právě tento kout. Řeknu vám to. Podívejte se na svíčku na římse krbu. V kritické chvíli svítila.

Kdybyste ji teď zapálili, viděli byste, že osvětluje tento kout jasněji než jinou část stěny."

"A co nám pomůže, že jste na tohle všechno přišel?" zeptal se zlehčujícím tónem Gregson.

"Co nám to pomůže? Je přece jasné, že ten, kdo to psal, chtěl napsat ženské jméno Rachel, byl ale

vyrušen a nedokončil to. Uvidíte, že při vyšetřování tohoto případu se zjistí, že v tom má prsty žena,

která se jmenuje Rachel. Jen se smějte, pane Sherlocku Holmesi. Nepopírám, že něco dovedete a že

jste chytrý, ale nejlíp se směje ten, kdo se směje naposled."

"Prosím za prominutí," řekl Holmes, který podráždil mužíčka tím, že se začal smát. "Jisté máte

zásluhu, že jste první z nás ten nápis na zdi našel, a jak říkáte, zdá se, že to dnes v noci napsal někdo

jiný než člověk, kterého jsme tu našli zavražděného. Neměl jsem ještě čas pokoj prohlédnout, s vaším

dovolením to udělám teď."

Holmes vytáhl z kapsy pásmový metr a lupu. S těmito dvěma pomůckami chodil bezhlesně po pokoji,

chvílemi se zastavil, pak si zase klekl a jednou přiblížil obličej až k zemi. Byl svým počínáním tak

zaujat, že se zdálo, že ani neví, že je kromě něho ještě někdo jiný v pokoji. Celou tu dobu tlumeně

hovořil sám k sobě, chvílemi něco vykřikl nebo vzdychl, občas hvízdl, a jinými tichými zvuky

povzbuzoval sám sebe. Připomínal mi dobře vycvičeného foxteriéra, který pobíhá sem tam houštinou a

nepřestává ze samé dychtivosti kňučet, dokud nenajde ztracenou stopu. Prohlídka mu trvala víc než

dvacet minut. Vzdálenost mezi nějakými body, které jsem já vůbec neviděl, měřil velmi pečlivě a

nevím, proč čas od času přiložil metr ke stěně. Na jednom místě sebral z podlahy hrstku šedého prachu

a vložil jej do obálky. Nakonec prohlédl lupou slovo napsané na stěně. Velmi důkladně prozkoumal

každé písmeno. Potom zastrčil pásmový metr a lupu do kapsy - zřejmě byl s prohlídkou hotov.

"Říká se, že génius je neomezená schopnost nešetřit námahou," usmál se. "Je to velice špatná definice,

ale na práci detektiva se hodí."

Gregson a Lestrade sledovali počínání svého amatérského pomocníka se značnou zvědavostí a s jistým

pohrdáním. Zřejmě nedovedli ocenit to, co jsem já už začínal chápat - že totiž každé, na první pohled

bezvýznamné počínám Sherlocka Holmese směřuje k určitému, praktickému cíli.

"Co si o tom myslíte?" zeptali se ti dva.

"Oloupil bych vás o slávu, kterou budete zahrnuti, až ten případ rozluštíte, kdybych si dovolil pomáhat

vám," odpověděl můj přítel. "Počínáte si tak dobře, že by bylo škoda, kdyby se vám někdo do toho

pletl." Jeho hlas zněl ironicky. "Budete-li mne informovat, jak pokračuje vyšetřování, s největší radostí

váni pomohu, jak budu moci. Prozatím bych si rád promluvil se strážníkem, který našel mrtvolu.

Můžete mi říci, jak se jmenuje a kde bydlí?"

Lestrade se podíval do zápisníku.

John Rance," řekl. "Teď právě není ve službě. Jeho adresa je: Audley Court, Kennington Park Gate."

"Pojďte, doktore, vyzpovídáme ho," řekl. "Povím vám něco, co vám snad při vyšetřování pomůže."

Holmes se obrátil k oběma detektivům. "Je to vražda a spáchal ji muž. Byl vyšší než šest stop, v

nejlepších letech, na svou výšku měl malé nohy, měl boty s hranatými špičkami a kouřil trichinopolský

doutník. Přijel sem se svou obětí v drožce o čtyřech kolech s jedním koněm. Kůň měl tři staré

podkovy, na levé přední noze měl novou podkovu. Vrah byl pravděpodobně červený v obličeji a nehty

na pravé nice měl neobyčejně dlouhé. Je to jenom několik údajů, snad vám ale pomohou."

Lestrade a Gregson se na sebe podívali a nedůvěřivě se usmáli.

"Jestli to byla vražda, jak byl ten člověk zavražděn?" zeptal se Lestrade.

"Jedem," odpověděl stručně Holmes a odcházel. Ve dveřích se otočil: "Ještě něco, Lestrade. ‚Rache'

znamená německy ‚pomsta'. Bylo by proto zbytečné hledal nějakou slečnu Rachel."

Po teto jedovaté poznámce odešel. Oba soupeři se za ním dívali s otevřenými ústy.

IV

Co nám řekl

John Rance

Z domu číslo 3 v Lauriston Gardens jsme odešli v jednu hodinu. Sherlock Holmes mě zavedl k

nejbližší poště, odkud poslal dlouhý telegram. Potom zavolal drožku a nařídil kočímu, aby nás dovezl

na adresu, kterou mu dal Lestrade.

"Nic není lepšího než přímá svědecká výpověď," poznamenal. "Abych řekl pravdu, mám už velice

jasnou představu, co se stalo, ale neuškodí, když se dozvíme všechno, co se ještě můžeme dozvědět."

"Něčemu nerozumím, Holmesi," řekl jsem. "Sám přece nevěříte tomu všemu, co jste řekl detektivům."

"Věřím a nemýlím se," odpověděl. "První věc, které jsem si všiml, když jsme přišli na místo, byla, že

tam musela přijet a zase odjet drožka, která jela těsně u chodníku. Poněvadž až do včerejší noci celý

týden nepršelo, drožka, jejíž kola zanechala tak hluboký otisk, tam musela být dnes v noci. Byly tam

také otisky koňských podkov. Otisk jedné byl zřetelnější než otisky ostatních tří. To dokazuje, že jedna

z podkov byla nová. Poněvadž drožka tam mohla být jenom v době, kdy už pršelo - ráno nebo

dopoledne tam nebyla, o tom mě ujistil Gregson - znamená to, že musela přijet v noci a že přivezla ty

dva lidi."

"To se zdá být docela prosté," řekl jsem. "Ale jak můžete vědět, jak byl ten druhý člověk vysoký?"

"Výška člověka se přece v devíti případech z deseti dá určit podle délky kroku. To se dá docela dobře

vypočítat. Nebudu vás ale teď nudit číslicemi. Znal jsem délku kroku toho člověka jednak z otisků,

které zanechal na jílovité pěšině, jednak v prachu v pokoji. Měl jsem také možnost svůj výpočet

zkontrolovat. Když nějaký člověk píše na zeď, instinktivně píše ve výši očí. A nápis byl něco přes šest

stop od země. Bylo to celkem snadné."

"A jak jste zjistil věk toho člověka?" zeptal jsem se.

"Ani to nebylo těžké. Jestliže člověk dělá bez nejmenší námahy kroky čtyři a půl stopy dlouhé, nemůže

to být stařec. Taková byla šířka kaluže na zahradní pěšině, kterou zřejmě překročil. Lakové boty kaluž

obešly a hranaté špičky ji přeskočily. V tom není přece žádné tajemství. V denním životě se prostě

řídím několika poučkami o pozorování a dedukci, které jsem vyložil ve svém článku. Je vám ještě něco

nejasné?"

"Nehty a trichinopolský doutník."

"Muž psal na stěnu ukazováčkem omočeným v krvi. S pomocí zvětšovacího skla jsem zjistil, že přitom

lehce seškrábl omítku, což by se nestalo, kdyby měl krátce ostříhané nehty. Sebral jsem z podlahy

trochu popela. Byl tmavý a vločkovitý - takový tabák vyrábějí jenom v Trichinopoli. Pečlivě jsem

studoval různé druhy doutníkového popela - dokonce jsem o tom napsal monografii. Mohu se

pochlubit, že na první pohled poznám popel doutníku nebo tabáku kterékoliv známé značky. Právě v

takových maličkostech se zkušený detektiv liší od takových Gregsonů a Lestradů."

"A jak jste přišel na to, že byl v obličeji červený?" zeptal jsem se.

"Ach, to už byl spíš dohad, nepochybuji ale, že jsem se nemýlil. V tomto stadiu vyšetřování se mne

však na to nesmíte ptát."

Přejel jsem si rukou čelo.

"Hlava se mi z toho točí," řekl jsem. "Čím víc na to myslím, tím mi to připadá záhadnější. Jak se ti dva

muži - jestli to byli dva muži - dostali do neobydleného domu? Co se stalo s drožkářem, který je tam

přivezl? Jak může jeden člověk přinutit druhého, aby požil jed? Odkud pochází krev? Proč vrah

vraždil, když nechtěl svou oběť oloupit? Jak se tam dostal dámský prsten? A hlavně proč ten druhý

muž, než vzal do zaječích, napsal německé slovo Rache? Přiznávám se, že si všechny tyto skutečnosti

nedovedu v hlavě srovnat."

Můj společník se pochvalně usmál.

"Shrnul jste všechny obtížné stránky případu stručně a správně," řekl. "Je tu stále ještě mnoho

nejasného, ale o hlavních faktech jsem si už utvořil jasný názor. Pokud jde o objev chudáka Lestrada,

to je prostě pokus vnuknout policii nesprávnou domněnku, že jde o anarchisty nebo o nějakou tajnou

společnost. Nepsal to Němec. Písmeno A, jestli jste si všiml, trochu připomínalo německý způsob

psaní. Ale opravdový Němec, píše-li tiskacím písmem, vždycky používá latinky, můžeme tedy s

jistotou říci, že to nepsal Němec, ale nešikovný imitátor, který to přehnal. Byla to prostě lest, která

měla vyšetřování svést na nesprávnou cestu. Víc vám, doktore, o tom případě neřeknu. Jakmile

kouzelník prozradí, jak své triky dělá, je po slávě. Kdybych prozradil příliš mnoho o své pátrací

metodě, přesvědčil byste se, že jsem přece jenom docela obyčejný člověk."

"O tom mě nikdy nepřesvědčíte," odpověděl jsem. "Nikomu na světě se nepodaří přiblížit detektivní

umění přesným vědeckým metodám, jak to dovedete vy."

Tato má slova a vážný tón, jakým jsem je pronesl, způsobily, že tvář mého společníka zazářila radostí.

Všiml jsem si už, že chvála jeho umění mu lichotí, stejně jako ženě lichotí chvála její krásy.

"Ještě něco vám povím," pokračoval. "Muž v lakových botách a muž v botách s hranatými špičkami

přijeli v téže drožce a po zahradní pěšině šli jako dva přátelé - pravděpodobně byli do sebe zavěšeni.

Když vešli do domu, chodili sem tam po pokoji - totiž lakové boty stály a hranaté špičky chodily sem

tam. To všechno jsem vyčetl z prachu, a také jsem zjistil, že muž v botách s hranatými špičkami

přecházel po pokoji čím dál tím rozčileněji. To jsem poznal podle toho, že dělal stále delší a delší

kroky. Po celou dobu mluvil a nakonec se rozzuřil. Potom došlo k tragédii. Řekl jsem vám, co vím -

všechno ostatní jsou pouhé dohady a domněnky. Pro svou práci máme však dobrý podklad. - Musíme

si pospíšit, chci jít dnes odpoledne na Halléův koncert. Chtěl bych si poslechnout toho slavného

pianistu."

Takový byl náš rozhovor v drožce, která nás vezla špinavými ulicemi a tmavými uličkami. V té

nejšpinavější kočí náhle zastavil.

"Tohle je Audley Court," řekl a ukázal na úzkou mezeru v řadě cihlových domů mrtvolné barvy.

"Počkám tady na vás."

Audley Court nebyl nijak půvabný. Úzkou uličkou jsme vešli do čtverhranného dlážděného dvora,

lemovaného ohavnými budovami. Proplétali jsme se mezi skupinami špinavých dětí a šňůrami plnými

zapraného prádla, až jsme se dostali k domu číslo 46. Na jeho dveřích byla mosazná tabulka a na ní

bylo vyryto jméno: Rance. Když jsme se ptali po strážníkovi, bylo nám řečeno, že je v posteli. Byli

jsme uvedeni do malého předního pokoje, kde jsme na něho měli počkat.

Objevil se za chvíli. Bylo na něm vidět, že nemá nejmenší radost z toho, že jsme ho probudili.

"Všechno jsem už hlásil svým představeným," řekl.

Holmes vytáhl z kapsy půl sovereignu a zamyšlené si s ním pohrával.

"Rádi bychom to slyšeli z vašich vlastních úst," řekl.

"Velice rád vám řeknu všechno, co vím," odpověděl strážník a nepřestával se dívat na malou zlatou

minci.

"Tak jak se to všechno stalo?"

Rance si sedl na pohovku vycpanou koňskými žíněmi a svraštil čelo, jako by byl rozhodnut

nevynechat ani tu nejnepatrnější maličkost.

"Řeknu vám to od začátku. Měl jsem službu od desíti večer do šesti ráno. Kromě rvačky, která se strhla

v jedenáct hodin U bílýho jelena, se za celou dobu mý obchůzky nic nestalo. V jednu hodinu začalo

pršet, pak jsem potkal Harryho Munchera - byl na obchůzce v Holland Grove. Zastavili jsme se na

rohu Henrietta Street na kus řeči. Potom - asi ve dvě hodiny nebo trochu později - mě napadlo, že bych

se měl jít podívat, jestli je všechno v pořádku na Brixton Road. Je to tam strašně špinavý a opuštěný.

Celou cestu jsem nepotkal živou duši - jen mě předjela jedna nebo dvě drožky. Šel jsem dál a povídám

si, to by bylo prima mít čtvrtku horkýho džinu, a vtom jsem najednou uviděl v okně toho domu světlo.

Věděl jsem, že ty dva domy v Lauriston Gardens jsou neobydlený, protože ten, co mu patřej, nechtěl

dát do pořádku stoky, ačkoliv poslední nájemník, kterej v jednom z těch dvou domů bydlel, umřel na

tyfus. Proto když jsem uviděl v okně světlo, jako když do mě hrom uhodí, hned jsem si řek, že něco

není v pořádku. Když jsem došel ke dveřím -"

,,Vy jste se zastavil a potom jste se vrátil k zahradní brance," přerušil ho můj společník. "Proč jste to

udělal?"

Rance sebou prudce trhl a zadíval se na Sherlocka Holmese očima plnýma úžasu.

,,To je pravda," řekl, "ale jak jste na to mohl přijít? Víte, bylo tam hrozně ticho a pusto, a tak, když

jsem přišel ke dveřím, řek jsem si, že by neškodilo, kdybych měl někoho s sebou. Já se ničeho

pozemskýho nebojím, ale napadlo mě, že je to možná ten, co tam umřel na tyfus, a že si prohlíží stoky,

který ho zabily. Ta myšlenka mě jaksi polekala, a tak jsem se vrátil k brance, abych se podíval, jestli

neuvidím Muncherovu svítilnu, ale po Muncherovi nebylo ani vidu, ani slechu, ani po nikom jiným."

"Nikdo nebyl na ulici?"

"Ani živá duše, ba ani pes. Potom jsem si dodal odvahy, vrátil jsem se a otevřel dveře. Vevnitř bylo

ticho, tak jsem šel do toho pokoje, kde svítilo to světlo. Na římse krbu plápolala svíčka - červená,

vosková - a při jejím světle jsem viděl -"

"Ano, vím, co jste viděl. Několikrát jste obešel pokoj, klekl jste si k mrtvole a potom jste vyšel z

pokoje a zkoušel jste dveře u kuchyně, a potom -"

John Rance poděšen vyskočil.

"Kde jste byl schovanej, že jste to všechno viděl?" zeptal se nedůvěřivě. "Mně se zdá, že toho víte

mnohem víc, než byste měl vědět."

Holmes se zasmál a hodil strážníkovi přes stůl svou navštívenku. ,,Ne abyste mě zatkl pro vraždu,"

řekl. "Jsem jeden z loveckých psů, a ne vlk. Pan Gregson nebo pan Lestrade vám to potvrdí. Tak dál.

Co jste dělal potom?"

Rance si znovu sedl, ale udiveného výrazu se nezbavil.

"Vrátil jsem se k brance a zapískal jsem na píšťalku. To přivolalo Munchera a ještě dva jiný."

"Byla ulice v té chvíli prázdná?"

"No, byla - totiž nebyl tam nikdo, kdo by mi moh pomoct."

"Co tím chcete říci?"

Po strážníkově tváři se rozlil úsměv.

"Viděl jsem v životě už moc vopilejch," odpověděl, "ale tak nadrátovanýho, jako byl ten chlap, to jsem

ještě neviděl. Když jsem vyšel ven, stál u branky, opíral se o mříž a z plných plic řval, podle všeho to

měl asi bejt zpěv. Sotva se držel na nohách, jak by nám teda moh pomoct?"

"Co to bylo za člověka?" zeptal se Sherlock Holmes.

Zdálo se, že John Rance není rád, že mu Holmes klade otázky a že nemůže ve svém vyprávění

pokračovat.

"Byl to člověk velice opilej," odpověděl. "Byl bych ho sbalil, nemít tolik jiný práce."

"Mohl byste nám povědět, jak vypadal - jak byl oblečen - nevšiml jste si toho?" netrpělivě ho přerušil

Holmes.

"To bych řek, že jsem si toho vším - dyť jsme ho museli postavit na nohy - já a Muncher mi pomáhal.

Byl to vysokej chlap, červenej v obličeji. Dolejší půlku obličeje měl omotanou šálou -"

"To stačí," zarazil ho Holmes. "Co se s ním stalo?"

"Měli jsme jinou práci, tak jsme se nemohli o něj starat," odpověděl mrzutě strážník. "Vsadím se, že

domů trefil."

"Co měl na sobě?"

"Hnědej převlečník."

"Měl v ruce bič?"

"Bič - ne."

"Jistě ho nechal v drožce," zamumlal můj společník. "Neviděl nebo neslyšel jste potom náhodou

nějakou drožku?"

"Ne."

"Tady máte půl sovereignu," řekl Holmes, vstal a sáhl po klobouku. "Obávám se, Ranci, že nikdy

nebudete povýšen. Ta vaše hlava je dobrá jenom pro parádu. Včera v noci jste si mohl vysloužit

hodnost seržanta. Člověk, kterého jste včera měl v rukou, má klíč k celé záhadě, a je to ten, kterého

hledáme. Nemá smysl, abych vám to teď dokazoval, říkám, že je to tak. Pojďte, doktore."

Odjeli jsme od svého užaslého, avšak zřejmě zarmouceného informátora drožkou.

"To je ale hlupák," zlobil se Holmes, když jsme jeli domů. "Když si pomyslím, že měl tak báječnou

příležitost, a že jí nevyužil!"

"Já tomu stejně dobře nerozumím. Je pravda, že popis toho člověka odpovídá vaší představě o tom

druhém muži, který hraje úlohu v této záhadě. Ale když už z toho domu odešel, proč by se tam vracel?

To přece zločinci nedělají."

"Prsten, člověče, prsten! Vrátil se pro prsten. Když se nám ho nepodaří chytit jinak, vždycky ještě

můžeme použít toho prstenu jako nástrahy. Dostanu ho, doktore. Vsadím se s vámi o dvě proti jedné,

že ho dostanu. Za to musím poděkovat vám. Nebyl bych tam šel, nebýt vás, a tak by mi byla ušla ta

nejkrásnější studie, jakou jsem kdy viděl. Studie v šarlatové. Proč bychom nemluvili trochu malířským

žargonem? Šarlatová nit vraždy se vine bezbarvým přadenem života a naší povinností je rozmotat ji,

oddělit ji a celou ji ukázat.

A teď k obědu a pak na koncert, poslechnout si toho slavného pianistu. Jak to je, ta věc od Chopina,

kterou hraje tak nádherně? Tra-la-la-tra-la-la."

Holmes zavřel oči, opřel se zády a začal si prozpěvovat. A já jsem uvažoval o tom, jak mnohostranný

dovede být lidský duch.

V

Po inzerátu návštěva

Po tom rušném dopoledni jsem se cítil unaven, mé zdraví přece jen nebylo ještě v pořádku. Má únava

se odpoledne dokonce změnila ve vyčerpanost. Když Holmes odešel na koncert, lehl jsem si na

pohovku. Chtěl jsem alespoň dvě hodiny spát. Marné jsem se snažil usnout. Vším tím, co se stalo, jsem

byl rozrušen a hlavou se mi honily nejpodivnější nápady a domněnky. Kdykoliv jsem zavřel oči, zjevil

se mi zkřivený, opičí obličej zavražděného. Bylo to příšerné, kdyby to nebylo proti dobrým mravům,

řekl bych, že jsem byl skoro rád, že toho člověka někdo sprovodil ze světa. Snad ještě nikdy jsem

neviděl tak zločineckou tvář, jakou měl Enoch J. Drebber z Clevelandu. Přesto jsem však uznával, že

sama tato skutečnost nemůže omluvit vrahovo počínání. Ale to všechno je záležitost soudu.

Čím víc jsem o věci přemýšlel, tím víc jsem dával za pravdu svému spolubydlícímu, který se domníval,

že Drebber byl otráven. Vzpomněl jsem si, jak Holmes čichal ke rtům mrtvého, a byl jsem jist, že

musel něco zjistit, co v něm tuto domněnku vzbudilo. A jestliže to nebyl jed, co způsobilo smrt

člověka, když se na jeho těle nenašlo žádné zranění a když ho vrah nezardousil? Čí to byla krev na

podlaze? Nikde nebylo nejmenší známky po zápase, u zavražděného nebyla nalezena zbraň, kterou by

byl mohl útočníka poranit. Věděl jsem, že ani já, ani Holmes nebudeme dobře spát, dokud nenajdeme

odpovědi na tyto otázky. Holmesovo klidné, sebevědomé chování mě přesvědčilo, že můj přítel si už

vytvořil teorii, která vysvětluje všechna fakta, jenže jaká ta jeho teorie je, to jsem si prozatím nedovedl

představit.

Vrátil se velice pozdě - koncert nemohl trvat tak dlouho, aby na něm strávil celou tu dobu. Když přišel,

večere už byla na stole.

,,Bylo to nádherné," řekl, sotva si sedl. "Pamatujete se, co říká Darwin o hudbě? Tvrdí, že schopnost

provozovat a vnímat hudbu měl člověk dřív, než začal mluvit. Možná že právě proto nás hudba tak

dojímá, možná že je to matná vzpomínka na ty dávné časy."

"To je trochu odvážné tvrzeni," poznamenal jsem.

"Má-li člověk pochopit přírodu, nesmí se bát myslet nekonvenčně," odpověděl. "Co je vám?

Nevypadáte dobře. Rozrušila vás asi ta záležitost na Brixton Road."

"Musím se přiznat, že ano," odpověděl jsem. "Po tom, co jsem zažil a zkusil v Afganistanu, měl bych

být otrlejší. U Maiwandu jsem viděl, jak nepřítel v pravém smyslu slova rozsekal mé kamarády na

kusy, a na mé nervy to nijak zvlášť nepůsobilo."

"To dovedu pochopit. Celá tahle záležitost je tak tajemná, že fantazie pracuje na plné obrátky, abych

tak řekl. Kdo nemá fantazii, neví, co je hrůza. Četl jste večerní noviny?"

"Ne."

"Myslím, že si počínají dobře, není v nich ani slova o dámském snubním prstenu. Je to správné, že se o

tom nezmiňují."

"Proč?"

"Přečtěte si tenhle inzerát," odpověděl. "Poslal jsem ho ještě dnes dopoledne do všech novin."

Podal mi přes stůl noviny. Podíval jsem se na inzerát v sloupci nadepsaném ‚Nálezy'.

"Na Brixton Road," zněl inzerát, "byl nalezen v jízdní dráze mezi hostincem U bílého jelena a ulicí

Holland Grove zlatý snubní prsten. Majitel se může přihlásit u dr. Watsona, 221B Baker Street, mezi

osmou a devátou dnes večer."

"Odpusťte, že jsem použil vašeho jména," omlouval se Holmes. "Kdybych byl uvedl své jméno,

některý z těch pitomců by v tom hned začal něco větřit a strkal by do toho prsty."

"To je v pořádku," odpověděl jsem. "Ale co když se někdo přihlásí? Já žádný prsten nemám."

"Ale ano, máte," řekl a podal mi prsten. "Tenhle bude stačit. Vypadá skoro stejně jako prsten, který byl

nalezen u mrtvoly."

"A kdo myslíte, že se na ten inzerát přihlásí?"

"Přece ten muž v hnědém kabátě - náš přítel s červeným obličejem a s hranatými špičkami bot. Jestli

nepřijde sám, pošle za sebe někoho."

"Nemyslíte, že se mu to bude zdát příliš nebezpečné?"

"Nemyslím. Jestli je má představa o tom, jak se všechno odehrálo, správná, a já myslím, že správná je,

pak ten člověk bude raději riskovat všechno, než by přišel o ten prsten. Domnívám se, že ho ztratil,

když se sehnul nad Drebberovou mrtvolou. V první chvíli si to ale neuvědomil. Ztrátu zjistil, teprve

když vyšel z domu. Hned běžel zpátky, ale v domě už byla policie, díky tomu, že ve své bezhlavosti

nechal hořet svíčku. Musel předstírat, že je opilý, aby policii nebylo podezřelé, co dělá u branky.

Vmyslete se do jeho postavení. Když věc uvážil, muselo ho napadnout, že mohl prsten ztratit na ulici,

když vyšel z domu. Co udělá? Vrhne se na večerní vydání novin a bude hledat mezi inzeráty, zda

někdo neoznámil nález prstenu. Samozřejmě uvidí můj inzerát a bude mít velkou radost. Proč by se

měl bát léčky? Ani ve snu ho nenapadne, že by někdo spojoval nález prstenu s vraždou. Přijde, uvidíte,

že přijde. Za hodinu bude tady."

"A co bude dál?" zeptal jsem se.

,,To už nechtě na mně, já to s ním vyřídím. Máte nějakou zbraň?"

"Starý služební revolver a několik nábojů."

"Tak ho vyčistěte a nabijte. Ten člověk je schopen všeho. Musíme být připraveni na nejhorší."

Šel jsem do ložnice a nabil jsem revolver, jak mi Holmes radil. Když jsem se vrátil, se stolu bylo už

sklizeno a Holmes se oddával své oblíbené zábavě - hrál na housle.

"Celá věc se začíná vyjasňoval," řekl, sotva jsem vešel do pokoje. "Právě jsem dostal z Ameriky

odpověď na svůj telegram. Můj názor na tu věc je správný."

"A jaký je váš názor?" zeptal jsem se dychtivě.

"Mé housle by potřebovaly nové struny," poznamenal. "Dejte si revolver do kapsy. Až ten chlapík

přijde, promluvte na něho jako by nic. To ostatní nechte na mně. Nedívejte se na něho moc přísně,

mohl byste ho polekat."

Podíval jsem se na hodinky. "Už je osm."

"Ano. Bude tu pravděpodobně za několik minut. Pootevřete dveře. To stačí. Teď zastrčte do zámku

klíč zevnitř. Děkuju. Dnes jsem našel u antikváře pozoruhodnou starou knihu - ‚De jure inter gentes'-

vyšla latinsky v Liége v Holandsku roku 1642. Karlovi I. seděla hlava ještě pevně na ramenou. když

vytiskli tuhle malou knížku s hnědým hřbetem."

"Kdo ji tiskl?"

"Nějaký Philippe de Croy. Na první stránce je velmi vybledlým inkoustem napsáno: ‚Ex libris Guliomi

Whyte.' Kdo to asi byl ten William Whyte? Podle písma bych řekl, že to byl nějaký pedantický právník

ze sedmnáctého století. Myslím, že náš chlapík už jde."

Než Holmes domluvil, ozval se pronikavě zvonek. Můj přítel vstal a otočil svou židli čelem ke dveřím.

Slyšeli jsme kroky na chodbě, služebná šla odemknout. Pak se ozvalo zarachocení klíče ve dveřích.

"Bydlí tu doktor Watson?" zeptal se vysoký, ale trochu drsný hlas. Neslyšeli jsme odpověď služebné,

ale dveře se zavřely a někdo začal nejistým, pomalým krokem stoupat po schodech. Po tváři mého

společníka přelétl výraz překvapení. Kroky se blížily chodbou a za chvíli se ozvalo tiché zaklepání na

dveře.

"Dále!" řekl jsem hlasitě.

Místo zločineckého individua, které jsme očekávali, vbelhala do pokoje stará, vrásčitá žena. Jako by ji

prudké světlo oslnilo. Uklonila se, zamžourala na nás krhavýma očima a chvějícími se prsty nervózně

něco hledala v kapse. Podíval jsem se na svého společníka. Tvářil se tak zoufale, že jsem měl co dělat,

abych nedal na sobě nic znát. Stařena vytáhla z kapsy večerník a ukázala na náš inzerát.

"Tohle mě k vám přivedlo, pánové," řekla a znovu se uklonila, "zlatý prsten na Brixton Road. Patří my

holce, jmenuje se Sally. Je teprve rok vdaná, její muž je stevard na americký lodi. Bojím se myslet na

to, co řekne, až se vrátí domů a uvidí, že Sally nemá prsten. Je to pruďas, i když je střízlivěj, co teprv

když si dá. Má dcera, jako Sally, šla prosím včera večer do cirkusu s -"

"Je tohle její prsten?" zeptal jsem se.

"Pánbu zaplať," zvolala stařena. "To bude mít Sally radost! Je to její prsten."

"Kde bydlíte?" zeptal jsem se a vytáhl tužku.

"Duncan Street, číslo 13. Houndsditch. Odtud je tam daleko."

"Vaše dcera by do žádného cirkusu nemohla jít z Houndsditche přes Brixton Road," řekl přísně

Sherlock Holmes.

Stařena upřela na mého přítele své malé, zarudlé oči.

"Pán se ptal na mou adresu," řekla. "Sallyina adresa je Mayfield Place, číslo 3, Peckham."

"A vy se jmenujete -"

"Sawyerová - ona se jmenuje Dennisová, vzal si ji Tom Dennis - takovej šikovnej, slušnej mládenec,

dokud je na moři. Lodní společnost si žádnýho stevarda neváží víc než Toma. Jak se ale dostane na

suchou zem, to víte - ženský, kořalka -"

Na znamení, které mi dal můj společník, jsem stařeně skočil do řeči. "Tady máte prsten, paní

Sawyerová. Zřejmě patří vaší dceři a jsem rád, že ho mohu vrátit, komu patří."

Stařena huhňavým hlasem poděkovala, strčila prsten do kapsy a šourala se po schodech dolů. Jakmile

odešla, Sherlock Holmes vyskočil a běžel do svého pokoje. Za několik vteřin se vrátil v plášti, kolem

krku měl šálu.

"Půjdu za ní," řekl ve spěchu, "určitě má v té věci prsty, zavede mě k vrahovi. Čekejte na mě."

Sotva za naší návštěvnicí bouchly domovní dveře, Holmes už byl ze schodů dole. Oknem jsem viděl,

jak se stařena plouží po druhé straně ulice a jak jí je pronásledovatel v patách.

Buď je celá ta jeho teorie nesprávná, nebo ho ta babka teď zavede přímo do středu záhady, pomyslel

jsem si.

Nemusel mi říkat, abych na něho počkal, věděl jsem, že neusnu, dokud se nedozvím, jak skončilo toto

nové dobrodružství Sherlocka Holmese.

Odešel skoro v devět hodin. Neměl jsem tušení, jak dlouho bude pryč. Usadil jsem se pohodlně do

lenošky, zapálil si dýmku a začal listovat v ‚Bohémě' Henryho Murgera. Po desáté hodině jsem slyšel,

jak jdou služky spát. V jedenáct přešla kolem mých dveří důstojným krokem bytná. Také ona šla spát.

Těsně před půlnocí jsem zaslechl, jak v zámku zarachotil klíč. Jakmile Holmes vešel, ihned jsem

poznal, že neměl úspěch. Bylo na něm vidět, že neví, má-li se smát, nebo se zlobit. Nakonec ale

zvítězil jeho smysl pro humor a Holmes se srdečně rozesmál.

"Byl bych velice nerad, kdyby se to dozvěděl Scotland Yard," řekl, když se zabořil do křesla. ,,Už

tolikrát jsem se jim vysmál, že by mi to teď vrátili i s úroky. Jenže já si ten smích mohu dovolit,

poněvadž vím, že je nakonec dohoním."

"Tak jak to bylo?" zeptal jsem se.

"Musím to na sebe povědět. Když ta osoba ušla kousek cesty, začala kulhat a dělala, jako by ji

rozbolela noha. Za chvíli se zastavila a zavolala drožku, která jela kolem. Podařilo se mi přiblížit se k

ní tak, abych slyšel adresu, ale ani jsem se nemusel namáhat, vykřikla ji tak hlasitě, že to bylo slyšel

přes celou ulici. ,Jeďte do Duncan Street, číslo 13, Houndsditch,' poručila drožkáři. Bude to asi v

pořádku, pomyslel jsem si. Když ta ženská sedla do drožky, chytil jsem se vzadu. Tohle musí umět

každý detektiv. Drožka drncala po nerovné dlažbě a já s ní. Kočí zastavil, až když jsme byli v Duncan

Street. Seskočil jsem, ještě než jsme přijeli k domu, a pěkně pomalu jsem kráčel po chodníku jako by

nic. Viděl jsem, jak drožka zastavila. Kočí seskočil z kozlíku, otevřel dvířka a čekal. Nikdo ale

nevystoupil. Když jsem došel k domu, kočí zuřivě prohledával prázdnou drožku a nadával, až se hory

zelenaly. Po pasažérovi nebylo ani vidu, ani slechu. Myslím, že si kočí chvíli počká, než za tuhle cestu

dostane zaplaceno. V domě číslo 13 jsem zjistil, že dům patří počestnému čalouníkovi, který se

jmenuje Keswick. Sawyerovou nebo Dennisovou samozřejmě nikdo v domě nezná."

"Snad nechcete říci, že ta pajdavá babka vyskočila z jedoucí drožky a že jste to nezpozoroval ani vy,

ani kočí?" žasl jsem.

"Jakápak babka," řekl trpce Holmes. "My jsme byli baby, že jsme se nechali nachytat. Musel to být

mladý muž, velice čilý, a k tomu ještě znamenitý herec. Byl neuvěřitelně dobře nalíčen. Zřejmě si

všiml, že ho stopuju, proto si najal drožku, aby se mne zbavil. Z toho je vidět, že muž, kterého

hledáme, není tak opuštěný, jak jsme si představovali, ale že má přátele, kteří jsou ochotni pro něho

něco riskovat. Vy toho máte, doktore, jak vidím, pro dnešek dost. Bude nejlíp, když si půjdete

lehnout."

Byl jsem opravdu velice unaven, a rád jsem poslechl. Když jsem odcházel z obývacího pokoje, Holmes

zamyšleně sedel před dohasínajícím ohněm.

Dlouho do noci jsem slyšel tiché, smutné kvílení jeho houslí. Věděl jsem, že uvažuje o té podivné

záhadě, kterou se definitivně rozhodl rozřešit.

VI

Tobiáš Gregson ukazuje,

co dovede

Druhého dne ráno byly noviny plny ‚brixtonské záhady', jak tomu říkaly. Dlouze a široce líčily, co se

stalo, některé dokonce celý případ velmi podrobně rozebíraly. V těchto novinářských článcích byly

uvedeny některé skutečnosti, které jsem neznal. Dodnes mám v zápisníku několik výstřižků, které se

týkají toho případu. Zde je (trochu zkrácen) jeden z nich:

Daily Telegraph psal, že v historii zločinu se vyskytuje málo tragédií, které by byly zahaleny

neproniknutelnější rouškou tajemství, než je brixtonská záhada. Německé jméno zavražděného,

nedostatek jakéhokoliv motivu a ten hrůzný nápis na stěně, to všechno ukazuje, že vraždu spáchali

cizinci. Ti mají v Americe mnoho spolků, zavražděný zřejmě porušil jejich zákony, a oni ho sledovali

tak dlouho, až ho dopadli. Potom se článek letmo zmínil o fémovém soudu, o jedu aqua tofana, o

karbonářích, o markýze de Brinvillier, o Darwinově teorii, o zásadách Malthusových a o vraždách

spáchaných na ratcliffské silnici, a skončil výstrahou anglické vládě, že by si měla dát větší pozor na

cizince.

Standard poukázal na skutečnost, že k takovým zločinům obyčejně dochází, když jsou u moci

liberálové. Ti dovedou poplést hlavy lidovým masám, což logicky vede k úpadků státní autority. Muž,

který byl nalezen mrtev, byl Američan a už několik týdnů se zdržoval v Londýně. Bydlel v penziónu

paní Charpentierové na Torquay Terrace, Camberwell. Na cestách ho doprovázel jeho osobní tajemník

Joseph Stangerson. Ve čtvrtek 4. t. m. se oba rozloučili se svou bytnou a odjeli na eustonské nádraží,

aby nasedli do rychlíku, odjíždějícího do Liverpoolu. Lidé je ještě viděli na nástupišti. Dál už se neví o

nich nic až do chvíle, kdy - jak už bylo oznámeno - byla Drebberova mrtvola nalezena v prázdném

domě na Brixton Road, několik mil od eustonského nádraží. Jak se tam Drebber dostal a jakým

způsobem přišel o život, to jsou otázky, které jsou stále ještě zahaleny rouškou tajemství. Nic není

známo o tom, kde je Stangerson. Vyšetřováním případu byli pověřeni pánové Lestrade a Gregson ze

Scotland Yardu a s důvěrou očekáváme, že tito dva vynikající detektivové záhadu brzo objasní.

Podle Daily News není pochyby o tom, že jde o zločin politický. Despotismus a nenávist k liberalismu,

vládnoucí na evropské pevnině, vyhánějí na naše území mnoho lidí, kteří by byli řádnými občany,

kdyby nebyli roztrpčeni vzpomínkami na to, co prožili. Pro tyto lidi platí velmi přísná pravidla cti,

jejich porušení znamená smrt. Policie musí vynaložit největší úsilí, aby našla tajemníka Stangersona a

aby zjistila podrobnosti o osobě zavražděného. To, že bylo zjištěno, kde bydlel, to je velký krok

kupředu, za který musíme poděkovat jedině bystrosti a energii věhlasného pana Gregsona ze Scotland

Yardu.

Četli jsme s Holmesem tyto články při snídani. Holmes se jejich čtením znamenité bavil.

"Neříkal jsem vám, že ať se stane cokoliv, slávu z toho bude mít Lestrade a Gregson?"

"Záleží na tom, jak to dopadne."

"Prosím vás, na tom vůbec nezáleží. Jestli toho člověka chytí, bude to díky jejich úsilí, jestli uteče,

bude to navzdor jejich úsilí. Jako když házíte minci - hlava - orel. Ať udělají cokoliv, vždycky se

někdo najde, kdo bude při nich. Un sot trouve toujours un plus sot qui l'admire.

"Proboha, co je to?" zeptal jsem se překvapeně. Na chodbě a na schodišti se totiž ozval dupot,

provázený hlasitými projevy rozhořčení naší paní domácí.

,,To jsou příležitostní malí detektivové z Baker Street," řekl vážně můj společník. Ještě ani nedomluvil

a do pokoje vrazilo šest těch nejšpinavějších a nejroztrhanějších kluků, jaké jsem kdy viděl.

"Pozor!" zavelel Holmes a šest malých darebáků se postavilo do řady. Stáli nehybně a v té chvíli se

podobali ošklivým soškám, "Příště pošlete s hlášením Wigginse a všichni ostatní počkáte na ulici.

Našli jste ji, Wigginsi?"

"Ne, nenašli," odpověděl jeden z chlapců.

"Myslel jsem si to. Musíte pátrat dál, dokud ji nenajdete. Tady je vaše mzda." Dal chlapcům po šilinku.

"Teď zmizte a příště ať je to hlášení lepší."

Mávl rukou a chlapci pelášili ze schodů jako myši. Za chvíli jsme uslyšeli jejich křik dole na ulici.

"Jediný z těchhle malých uličníků udělá víc práce než tucet policajtů," řekl Holmes. "Pohled na úředně

vyhlížející osobu zapečetí lidem ústa. Tihle kluci ale prolezou všechno a slyší všechno. A nejsou

hloupí. Jen jedno jim chybí: organizace."

"Snad je nepoužíváte při vyšetřování toho brixtonského případu?" zeptal jsem se.

,,Používám. Jedna věc mi není ještě docela jasná. Časem ale i na to přijdu. - Teď však dostaneme

zprávy, které budou stát za to! Tamhle jde Gregson, celý září radostí. Ten jde určitě k nám. Už je

tady!"

Někdo prudce zazvonil a za několik vteřin světlovlasý detektiv vyběhl nahoru. Bral tři schody

najednou a do pokoje zrovna vrazil.

"Můj drahý příteli," detektiv se zmocnil Holmesovy ruky a silně mu ji tiskl, "můžete mi gratulovat! Už

jsem na to přišel. Všechno je jasné jako den."

Zdálo se mi, že ve tváři mého společníka se na okamžik objevil neklid.

"Chcete říci, že jste vrahovi z Brixton Road na stopě?" zeptal se Holmes.

"Na stopě! Pane, my jsme toho člověka už zavřeli!"

"Jak se jmenuje?"

"Arthur Charpentier, podporučík v loďstvu Jejího Veličenstva," oznamoval hrdě Gregson, mnul si

tučné ruce a nepřestával se vypínat.

Sherlock Holmes si ulehčené oddychl a usmál se.

"Posaďte se, zkuste, jak vám budou chutnat tyhle doutníky," řekl. "Rádi bychom slyšeli, jak jste to

dokázal. Chcete trochu whisky s vodou?"

"Whisky by neškodila," odpověděl detektiv. "Ta strašná dřina mě během těch dvou dnů dokonale

vyčerpala. Ani ne tak tělesně jako duševně. Jistě uznáte, pane Sherlocku Holmesi, že my dva

pracujeme mozkem."

"Prokazujete mi příliš velkou čest," řekl vážné Holmes. "A teď nám povězte, jak jste dosáhl tohoto

vynikajícího úspěchu."

Detektiv se pohodlné usadil v lenošce a spokojeně kouřil doutník. Najednou se ze samé radosti plácl

do stehna.

"Nejlepší na tom je," vykřikl, "že ten hlupák Lestrade, který si o sobě myslí, jak je chytrý a mazaný,

sleduje falešnou stopu. Hledá toho sekretáře Stangersona. Ten s tím zločinem má asi tolik společného

jako nenarozené dítě. Jsem přesvědčen, že už ho chytil."

Ten nápad Greggona tak rozveselil, že se smíchem div neudusil.

"A jak vy jste přišel na tu správnou stopu?"

,,Všechno vám povím. Ovšem je to jen přísně mezi námi, doktore Watsone. Největší obtíž, kterou jsem

musel překonat, byla dozvědět se něco o minulosti toho Američana. Někdo by čekal, až dostane

odpověď na inzerát nebo až se u něho někdo přihlásí. Takhle si ovšem Tobiáš Gregson nepočíná.

Pamatujete se na ten klobouk, který jsme našli vedle mrtvoly?"

"Ano," odpověděl Holmes. "Byl koupen u firmy John Underwood a synové, Camberwell Road, číslo

129."

Gregson vypadal zdrceně.

"Neměl jsem tušení, že jste si toho všiml," řekl. "Byl jste tam?"

"Ne."

"Aha!" vykřikl Gregson a v jeho hlase bylo znát radost. "Člověk nikdy nesmí zanedbat sebenepatrnější

indicii."

"Pro velkého ducha nic není nepatrné," poznamenal významně Holmes.

"Šel jsem tedy k Underwoodovi a zeptal jsem se, jestli prodal takový a takový klobouk, takové a

takové velikosti. Podíval se do knih a hned to měl. Prodal takový klobouk panu Drebberovi, který

bydlel v penziónu paní Charpentierové na Torquay Terrace. Tak jsem se dozvěděl jeho adresu."

"To je chytré - velice chytré," poznamenal jakoby pro sebe Sherlock Holmes.

"Potom jsem navštívil paní Charpentierovou," pokračoval detektiv. "Byla velice bledá a utrápená. V

pokoji s ní byla její dcera - neobyčejně hezké děvče. Měla červené oči, a sotva jsem na ni promluvil,

rty se jí začaly chvět. Jak jsem to uviděl, hned jsem začal něco větřit. Znáte ten pocit, pane Holmesi,

když narazíte na správnou stopu - každý nerv se ve vás ozve. ‚Slyšely jste o záhadném úmrtí svého

bývalého nájemníka, pana Enocha J. Drebbera z Clevelandu?' zeptal jsem se.

Matka přikývla. Zdálo se, že není schopna slova. Dcera se dala do pláče. Teď už mi bylo docela jasné,

že ty ženské něco vědí.

‚V kolik hodin odešel pan Drebber z domu na nádraží?' zeptal jsem se.

‚V osm,' řekla paní Charpentierová a polkla, aby potlačila rozčilení. ‚Jeho tajemník pan Stangerson

říkal, že jsou dva vlaky - jeden v 9,15 a druhý v 11. Chtěl chytit ten první.'

‚To bylo naposled, co jste ho viděla?'

Když jsem položil tuto otázku, ta ženská najednou smrtelně zbledla. Teprve za několik vteřin ze sebe

vypravila ‚Ano', ale takovým chraptivým, nepřirozeným hlasem.

Chvíli bylo ticho a potom promluvila dcera docela klidně a zřetelně.

‚Nemá smysl lhát, maminko,' povídá. ‚Musíme mluvit pravdu. Viděly jsme pana Drebbera ještě jednou

-‚

‚Cos to udělala ?' paní Charpentierová zalomila rukama a klesla na židli. ‚Teď jsi zabila svého bratra.'

‚Arthur by byl rozhodně pro to, abychom mluvily pravdu,' odpověděla energicky dívka.

‚Bude nejlíp, když mi teď povíte všechno,' řekl jsem. ,Poloviční přiznání je horší než žádné. Kromě

toho nevíte, co všechno o té věci víme my.'

,Na tvou odpovědnost tedy, Alice!' vykřikla matka a obrátila se ke mně. ,Řeknu vám všechno. Nesmíte

si myslet, že jsem se prve tak lekla o svého syna proto, že si myslím, že můj syn je zapleten do té

hrozné věci. Je úplně nevinen. Lekla jsem se ale, že když řeknu všechno, budete ho podezírat. To

nesmíte. Nemůžete přece podezírat tak čestného člověka, podporučíka královského námořnictva, který

má tu nejlepší pověst.'

‚Uděláte nejlíp, když nám upřímně všechno povíte,' odpověděl jsem. ,Jestli je váš syn nevinen, nic se

mu nestane, na to se můžete spolehnout.'

,Alice, nech nás raději o samotě,' požádala dceru a ta se vzdálila. Přiznám se vám,' pokračovala, ,že

jsem neměla v úmyslu všechno vám říci, ale protože chudák má dcera to nakousla, nezbývá mi než to

dokončit. Poněvadž jsem se rozhodla, že budu mluvit, povím vám všechno a nic nezatajím.'

,To je to nejmoudřejší, co můžete udělat,' řekl jsem.

,Pan Drebber bydlel u mne asi tři týdny. Cestoval se svým tajemníkem panem Stangersonem po

evropské pevnině. Všimla jsem si, že na všech zavazadlech měli nálepku Kodaň, znamená to tedy, že

přijeli z Dánska. Stangerson byl klidný, zdrženlivý člověk, jeho zaměstnavatel byl bohužel docela jiný.

Choval se hrubě a neslušně. Hned první večer, co u mne bydlel, jaksepatří přebral. Den co den byl

opilý od samého poledne. K služkám si velice dovoloval. Nejhorší bylo, že brzo se začal stejně chovat

k mé dceři Alici a často jí říkal věci, kterým naštěstí ve své nevinnosti nerozuměla. Jednou ji dokonce

objal a políbil - i jeho vlastní sekretář mu toto neslušné chování vytkl.'

,A vy jste to všechno trpěla?' zeptal jsem se. ,Můžete se přece svých nájemníků zbavit kdy chcete.'

Viděl jsem, že jsem trefil do černého, paní Charpentierová se začervenala.

,Škoda že jsem mu nedala výpověď hned první den,' řekla. ,Jenže oni mi platili každý libru denně -

čtrnáct liber týdně, a teď je mrtvá sezóna. Jsem vdova a můj syn, co je u námořnictva, mě stál moc

peněz. Nechtěla jsem o to nájemné přijít. Přimhouřila jsem tedy oči. Ale to poslední, to už bylo trochu

moc, proto jsem mu dala výpověď. To byl důvod, proč se vystěhoval.'

,No a - ?'

,Byla jsem šťastná, když jsem ho viděla odjíždět. Můj syn je právě doma na dovolené. Nic jsem mu o

tom neřekla, protože je prudký a svou sestru má neobyčejné rád. Když jsem za těmi dvěma zavřela

dveře, spadl mi kámen ze srdce. Netrvalo ale ani hodinu a někdo zazvonil a služka mi přišla říci, že

pan Drebber se vrátil. Byl rozčilen a zřejmě podnapilý. Vrazil do pokoje, kde jsem seděla se svou

dcerou, a začal nesouvisle vykládat, že zmeškal vlak. Potom se obrátil k Alici a v mé přítomnosti jí

navrhl, aby s ním utekla. ,Jste plnoletá,' řekl, ,a neexistuje zákon, který by vám v tom mohl zabránit.

Mám víc peněz, než potřebuju. Tady té baby si nevšímejte a pojďte hned se mnou. Budete si žít jako

kněžna.' Chudák Alice byla tak zděšená, že od něho odskočila, ale on ji chytil za zápěstí a táhl ji ke

dveřím. Vykřikla jsem a v té chvíli vešel do pokoje můj syn Arthur. Slyšela jsem, jak si začali nadávat

a prát se. Strachem jsem se neodvážila zvednout hlavu. Když jsem vzhlédla, Arthur stál ve dveřích,

smál se a v ruce držel hůl. ,Myslím, že ten chlap nás už nebude obtěžovat. Půjdu se za ním podívat, co

dělá.' Vzal klobouk a dal se ulicí dolů. Druhého dne ráno jsme slyšeli, že pan Drebber za záhadných

okolností zemřel.'

Paní Charpentierová se často ve svém vyprávění zarazila a pořád vzdychala. Chvílemi mluvila tak tiše,

že jsem jí sotva rozuměl. Přesto jsem si všechno, co řekla, stenograficky zaznamenal, takže omyl je

vyloučen."

"To, co říkáte, je velice napínavé," ozval se Holmes a zívl. "Jak to bylo dál?"

"Když paní Charpentierová domluvila," pokračoval detektiv, "viděl jsem, že celá věc závisí na jediném

bodu. Upřel jsem na ni pohled, který, jak vím ze zkušenosti, na ženy vždycky působí, a zeptal jsem se

jí, v kolik hodin se její syn vrátil.

,Nevím,' odpověděla.

,Nevíte?'

,Ne. Má vlastní klíč, sám si otevřel.'

,Vy jste už byla v posteli?'

,Ano.'

,V kolik hodin jste šla spát?'

,Asi v jedenáct.'

,Váš syn byl tedy pryč nejmíň dvě hodiny.'

,Ano.'

,Možná že byl pryč čtyři nebo pět hodin?'

,Možná.'

,Co během té doby dělal?'

,Nevím,' odpověděla a celá zbledla.

Teď už jsem ovšem mohl udělat jen jedno. Zjistil jsem, kde je podporučík Charpentier, vzal jsem s

sebou dva policisty a zatkl jsem ho. Když jsem mu položil ruku na rameno a vyzval ho, aby šel klidné

s námi, drze mi odpověděl: ,Myslím, že mě zatýkáte proto, že si myslíte, že mám něco společného se

smrtí toho darebáka Drebbera.' Nic jsme mu o tom neřekli. Uznáte, že je velice podezřelé, že sám o

tom začal mluvit."

"Velice," řekl Holmes.

"Pořád ještě měl v ruce tu těžkou hůl, kterou popsala jeho matka a kterou si vzal, když šel za

Drebberem. Je to silný dubový klacek."

"Jaká je tedy vaše teorie?"

"No, má teorie je, že šel za Drebberem až do Brixton Road. Tam se znovu pohádali a možná že během

hádky dostal Drebber holí ránu do žaludku, která ho zabila a nezanechala po sobě žádné stopy. Protože

lilo, nebyl nikdo na ulici, a tak Charpentier zatáhl mrtvolu do neobydleného domu. Pokud jde o svíčku,

o krev, o nápis na stěně a o prsten, to všechno jsou asi jenom triky, které měly svést policii na

nesprávnou stopu."

"Výborně!" řekl povzbudivě Holmes. "Opravdu, Gregsone, nedá se popřít, že děláte pokroky. Z vás

ještě jednou něco bude."

"Musím sám sebe pochválit. Myslím, že jsem na to šel chytře," odpověděl pyšně detektiv. "Ten mladý

muž vypověděl, že chvíli Drebbera sledoval, ten ho však zpozoroval a vzal si drožku, aby svému

pronásledovateli ujel. Cestou domů potkal Charpentier starého kamaráda, s nimž kdysi sloužil na jedné

lodi, a dlouho se s ním procházel. Na otázku, kde ten starý kamarád bydlí, nedovedl dát uspokojivou

odpověď. Myslím, že teď všechno neobyčejně dobře do sebe zapadá. Musím se smát, když si

vzpomenu na Lestrada, jak se žene po nesprávné stopě. Ten toho asi moc nevypátrá. A podívejme! -

tady ho máme!"

Byl to opravdu Lestrade. Zatímco jsme hovořili s Gregsonem, vystoupil po schodech a teď vešel do

pokoje. Obvyklá sebejistota a bodrost, kterou se obyčejně vyznačovalo jeho chování, však zmizela.

Bylo na něm vidět, že ho něco trápí. Jeho vždycky tak bezvadný oblek byl neúpravný a zmačkaný.

Zřejmě přišel proto, aby požádal Sherlocka Holmese o radu, protože když uviděl svého kolegu, upadl

do rozpaků a zarazil se. Stál uprostřed pokoje, nervózně mačkal klobouk a nevěděl, co dělat.

"To je neobyčejně zvláštní případ," řekl konečně. "Úplně nepochopitelný."

"Tak vy jste, pane Lestrade, přišel na to, že ten případ je nepochopitelný," zvolal vítězoslavně

Gregson. "Věděl jsem, že dojdete k tomuto závěru. Podařilo se vám najít toho tajemníka, Josepha

Stangersona?"

"Tajemník Joseph Stangerson," řekl vážně Lestrade, "byl dnes v šest hodin ráno zavražděn v

Hallidayově hotelu."

VII

Světlo v temnotě

Zpráva, kterou nám přinesl Lestrade, byla tak překvapující a neočekávaná, že nás všechny tři úplně

ohromila. Gregson vyskočil ze židle a převrhl zbytek whisky s vodou. Já jsem se mlčky zadíval na

Sherlocka Holmese, který stiskl rty a svraštil obočí.

"Tedy i Stangerson!" řekl tiše. "Případ se zamotává."

"Byl už tak dost zamotaný," zabručel Lestrade a přitáhl si židli. "Zdá se, že jsem přerušil nějakou

válečnou poradu."

"Je ta - je ta zpráva pravdivá?" vykoktal Gregson.

"Právě přicházím z pokoje, který si Stangerson v hotelu najal. Přišel jsem první na to, co se stalo."

"Gregson nám právě vyložil svůj názor na celou věc," poznamenal Holmes. "Byl byste tak laskav a

řekl nám, co jste viděl a co jste dělal?"

"Beze všeho," odpověděl Lestrade a sedl si. "Upřímně se přiznám, že jsem se domníval, že Stangerson

je do Drebberovy vraždy nějak zapleten. Tato nová událost však ukázala, že jsem se mýlil. S tou

myšlenkou v hlavě jsem začal zjišťovat, co se stalo s tajemníkem. Třetího, asi v půl deváté večer, lidé

viděli ty dva na eustonském nádraží. Ve dvě hodiny ráno byla Drebberova mrtvola nalezena v domě na

Brixton Road. Musel jsem najít odpověď na otázku, co dělal Stangerson mezi 8.30 a dobou vraždy a co

se s ním stalo potom. Telegrafoval jsem do Liverpoolu Stangersonův popis a upozornil tamní policii,

aby dávala pozor na americké lodě. Potom jsem telegrafoval do všech hotelů a penziónů v okolí

eustonského nádraží, Řekl jsem si: Co asi dělal Stangerson, když se rozešel s Drebberem na nádraží?

Přirozené že si našel nocleh někde v okolí, aby hned ráno byl na nádraží."

"Pravděpodobně se dohodli, kde se sejdou," poznamenal Holmes.

"Ukázalo se, že ano. Včera večer jsem si vzal telefonní seznam a ptal se v hotelích a penziónech.

Marně. Dnes ráno jsem ve vyptávání pokračoval, v osm hodin jsem volal Hallidayův hotel v Little

George Street. Na můj dotaz, jestli tam bydlí nějaký pan Stangerson, řekli, že ano.

,Jste jistě ten pán, na kterého čeká,' řekli. ,Čeká na nějakého pána už dva dny.'

,Kde je teď pan Stangerson?' zeptal jsem se.

,Nahoře. Spí. Máme ho vzbudit v devět.'

Řekl jsem si, že když se u něho objevím znenadání, poleká se a řekne něco, čím se prozradí. Sluha se

nabídl, že mě dovede k jeho pokoji ve druhém poschodí, vedla k němu krátká chodba. Sluha mi ukázal,

které dveře to jsou, a chtěl hned zase sejít dolů. Vtom jsem spatřil něco, z čeho se mi udělalo skoro

špatné, třebaže jsem za těch dvacet let služby už něco viděl. Zpod dveří vytékala rudá stružka krve,

tekla chodbou a u zdi na protější straně vytvořila malou kaluž. Vykřikl jsem. Když sluha uslyšel můj

výkřik, vrátil se. Div neomdlel, když to viděl. Dveře byly zamčeny zevnitř, ale my jsme se do nich

opřeli a vyrazili je. Okno v pokoji bylo otevřené a pod ním leželo tělo muže v pyžamu. Už nějakou

dobu musel být mrtev, protože jeho končetiny byly ztuhlé a studené. Když jsme ho otočili obličejem

vzhůru, sluha hned poznal, že je to člověk, který si najal ten pokoj jako Joseph Stangerson. Příčinou

smrti byla hluboká bodná rána z levé strany, která musela zasáhnout srdce. A teď přijde něco, co je na

té věci nejpodivnější. Co myslíte, že bylo nad zavražděným?"

Ještě než Sherlock Holmes odpověděl, cítil jsem, jak mi v předtuše nějaké hrůzy naskakuje husí kůže.

"Slovo ,Rache' napsané krví," odpověděl Holmes.

"Ano," přisvědčil Lestrade. Všichni jsme chvíli mlčeli.

V tom, jak si neznámý vrah počínal, bylo cosi metodického a nepochopitelného. To činilo jeho zločiny

ještě záhadnějšími. Mé nervy, které byly v tolika bitvách docela klidné, se teď začaly chvět.

"Máme svědka, který toho muže viděl," pokračoval Lestrade. "Mlékař, který v tu dobu chodívá do

mlékárny, šel uličkou, která vede od stájí za hotelem. Všiml si, že žebřík, který tu obyčejně leží, je

opřen o jedno okno v druhém poschodí. Okno bylo otevřené. Když mlékař přešel, ohlédl se ještě a

uviděl, jak po žebříku sestupuje nějaký člověk. Poněvadž slézal po žebříku tak klidně a jako by mu

vůbec nezáleželo na tom, jestli ho někdo uvidí, mlékař si myslel, že je to asi nějaký tesař nebo truhlář,

který pracuje v hotelu. Nevěnoval mu zvláštní pozornost, jen se divil, že pracuje tak časně ráno. Měl

dojem, že ten muž je vysoký, červený v obličeji a že má na sobě dlouhý, hnědý kabát. Musel zůstat v

pokoji ještě chvíli po vraždě, protože v umývadle jsme našli zakrvavenou vodu, ve které si myl ruce.

Na prostěradle zůstaly krvavé skvrny, jak si utíral nůž."

Podíval jsem se na Holmese. Popis vraha se přesně shodoval s tím, jak jej vylíčil Holmes. Na tváři

svého spolubydlícího jsem však neviděl ani radost, ani uspokojení.

"Nenašel jste v pokoji nic, co by vás přivedlo na stopu vraha?" zeptal se.

"Nic. Stangerson měl v kapse Drebberovu peněženku, ale to není nic neobvyklého, protože všechno

platil on. Bylo v ní asi osmdesát liber a zřejmě nic nechybělo. Ať byl motiv těchto neobyčejných

zločinů jakýkoliv, rozhodně jím nebyla loupež. V kapse zavražděného nebyly žádné papíry nebo

poznámky kromě jediného telegramu, poslaného asi před měsícem z Clevelandu. Telegram zněl: ,J. H.

je v Evropě', a nebyl podepsán."

"Nic jiného tam nebylo?" zeptal se Holmes.

"Nic, co by stálo za řeč. Na posteli ležel román, který Stangerson četl, než usnul, a vedle na židli ležela

dýmka. Na stole stála sklenice vody a na okně byla malá krabička od nějaké masti a v ní dvě pilulky."

Sherlock Holmes vyskočil ze židle a radostně vykřikl: "Poslední článek! Případ je rozřešen."

Oba detektivové na něho užasle vyvalili oči.

"Držím teď v rukách všechny nitky, z kterých celá ta motanice vznikla." V jeho prohlášení nebyla

nejmenší známka pochyb. "Musím si to ještě doplnit některými podrobnostmi, ale jsem přesvědčen, že

vím v hlavních rysech všechno, co se stalo od chvíle, kdy se na nádraží Drebber rozloučil se

Stangersonem, až do chvíle, kdy byla nalezena Stangersonova mrtvola. Jako bych všechno viděl na

vlastní oči. Hned vás přesvědčím. Máte ty pilulky?"

"Mám," odpověděl Lestrade a vytáhl z kapsy malou bílou krabičku. "Vzal jsem je s sebou zároveň s

peněženkou a s telegramem. Že jsem ty pilulky nenechal v hotelu, je čirá náhoda, nepřikládám jim totiž

žádnou důležitost."

"Dejte je sem," řekl Holmes. "Podívejte se na ně, doktore," obrátil se na mne, "jsou to obyčejné

pilulky?"

Byly perlově šedé, malé, kulaté a proti světlu skoro průzračné. Nebyly to obyčejné pilulky.

"Podle toho, jak jsou lehké a průzračné, soudil bych, že jsou ve vodě rozpustné," prohlásil jsem.

"Správně," řekl Holmes. "Neobtěžovalo by vás dojít dolů a přinést toho chudáčka teriéra, který je už

tak dlouho nemocný? Naše domácí vás včera prosila, abyste ukončil jeho trápení."

Šel jsem dolů, a když jsem se zase vrátil, nesl jsem v náručí psa. Těžce dýchal a jeho skelné oči

prozrazovaly, že se jeho konec blíží. Ostatně podle jeho sněhobílého čenichu jsem poznal, že už

překročil obvyklý čas určený psům. Položil jsem ho na podušku před krbem.

"Teď rozpůlím jednu z těch pilulek." Holmes vytáhl nožík. "Jednu polovinu vrátím do krabičky,

poněvadž jí ještě bude třeba k jinému účelu. Druhou dám do sklenice na víno, v níž je čajová lžička

vody. Vidíte, že náš přítel doktor měl pravdu - pilulka se rychle rozpouští."

"To je možná velice zajímavé," řekl Lestrade uraženým tónem člověka, který má dojem, že někdo si z

něho dělá blázna, "nevím však, co to má co dělat se smrtí Josepha Stangersona."

"Trpělivost, příteli, trpělivost! Brzo poznáte, že to s ní má mnoho co dělat - vlastně všechno. Teď

přidám trochu mléka, aby nápoj byl chutný, a až jej předložím psu, uvidíte, že jej docela rád spolkne."

Holmes přelil obsah sklenice do misky a misku postavil před teriéra. Pes ji vylízal do sucha.

Holmesovo vážné chování na nás tak zapůsobilo, že jsme ani nedutali. Pozorovali jsme upřeně psa a

čekali, co se stane. Ale nestalo se nic. Pes dál ležel natažen na podušce, těžce dýchal, zřejmě mu

nebylo ani líp, ani hůř.

Holmes vytáhl hodinky, a když minuta míjela za minutou a nic se nedělo, objevil se na jeho tváři výraz

zklamání. Hryzl si rty, bubnoval prsty na stůl a i jinak projevoval svou netrpělivost. Bylo mi ho líto,

když jsem ho viděl tak rozčileného. Oba detektivové se uštěpačně usmívali, Holmesův neúspěch jim

rozhodně nebyl nepříjemný.

"To nemůže být pouhá shoda okolností!" Holmes vyskočil ze židle a chodil zuřivě sem tam po pokoji.

"Není možné, aby to byla obyčejná shoda okolností. Tytéž pilulky, na které jsem měl podezření v

případě Drebberově, se skutečně najdou po smrti Stangersonově. A přece jsou neškodné. Co to

znamená? Celý můj myšlenkový postup přece nemůže být chybný. To je nemožné! A přece tomu

nebohému psu se po nich nic nestalo. Ach, už to mám! Už to mám!" Přímo zajásal radostí, skočil po

krabičce, rozřízl druhou pilulku na dvě poloviny, jednu polovinu rozpustil, přilil mléka a roztok

předložil teriérovi. Nešťastný pes v něm skoro ještě ani neomočil jazyk, a už mu končetinami projelo

křečovité zachvění a za okamžik ležel ztuhlý a nehybný, jakoby ho blesk zasáhl.

Sherlock Holmes si zhluboka oddechl a otřel si zpocené čelo.

"Měl jsem víc důvěřovat svému rozumu," řekl. "Měl jsem vědět, že když nějaká skutečnost je v

rozporu s logickým výkladem, musíme si ji vyložit jinak. Ze dvou pilulek v této krabičce jedna

obsahovala smrtelný jed a druhá byla neškodná. Mohl jsem to vědět, než jsem se na tu krabičku

podíval."

Tato poslední věta mi připadala tak podivná, že jsem začal pochybovat o Holmesových zdravých

smyslech. A přece ten mrtvý pes byl důkazem, že Holmesovo uvažování bylo správné. Zdálo se mi, že

mlha v mé hlavě se pomalu rozptyluje a že si začínám tvořit temnou, nejasnou představu pravdy.

"To všechno se vám zdá být nepochopitelné," pokračoval Holmes, "protože hned na začátku

vyšetřování se vám nepodařilo pochopit důležitost jediné skutečné stopy, kterou jsme měli. Měl jsem

štěstí, že jsem ji nepřehlédl. Všechno, co se stalo potom, jenom potvrdilo mou původní domněnku a

bylo vlastně jejím logickým pokračováním. Proto věci, které vás mátly a případ činily záhadnějším,

mně ho osvětlovaly a posilovaly mé závěry. Je chyba plést si podivnost se záhadností. Ten

nejobyčejnější zločin je často tím nejzáhadnějším zločinem, poněvadž nemá žádné nové nebo speciální

rysy, z nichž by bylo možno vyvodit závěry. Tuto vraždu by bylo mnohem tíž vysvětlit, kdyby mrtvola

byla nalezena někde na ulici bez všech těch tajemných a senzačních okolností, které z toho zločinu

učinily takovou záhadu. Tyto podivné drobnosti nejenže vyšetřování neztěžovaly, ale vlastně je

ulehčovaly."

Gregson, který poslouchal se značnou netrpělivostí, se už neudržel.

"Podívejte se, pane Sherlocku Holmesi," řekl, "my všichni rádi uznáváme, že jste chytrý člověk a že

máte své vlastní pracovní metody. Teď bychom ale chtěli slyšel něco víc než teorii a kázání. Nám jde o

to, abychom toho, kdo to udělal, chytili. Myslel jsem, že jsem vraha našel, ale zdá se, že jsem se mýlil.

Mladý Charpentier nemůže mít prsty v té druhé záležitosti. Lestrade honil Stangersona a zdá se, že se

taky mýlil. Vy děláte všelijaké narážky a asi toho víte víc než my, teď ale přišel čas, kdy máme právo

zeptat se vás přímo, co všechno o té věci víte. Můžete nám říci jméno člověka, který to udělal?"

"Musím uznat, pane Holmesi, že Gregson má pravdu," řekl Lestrade. "Oba jsme se snažili a oba jsme

ztroskotali. Co jsem tady v tom pokoji, vy jste několikrát opakoval, že máte všechny důkazy, které

potřebujete. Nenecháte si je přece pro sebe."

"Čím déle bude vrah na svobodě, tím větší je nebezpečí, že spáchá nějaký nový hrůzný zločin," řekl

jsem.

Zdálo se, že Holmes neví, jak má na tyto naše domluvy odpovědět. Pořád chodil sem tam po pokoji s

hlavou svěšenou a vraštil obočí jako vždycky, když přemýšlel.

"K novým vraždám už nedojde," řekl konečně. Náhle se zastavil a obrátil se k nám. "To můžete

vypustit z hlavy. Ptali jste se mne, jestli znám jméno vraha. Znám. Ale prostá znalost jeho jména je

pouhá maličkost proti tomu, jak ho dopadnout. Doufám, že se mi to brzo podaří a že to provedu svým

vlastním způsobem. Bude ale nutno zachovat velkou opatrnost, protože máme co dělat s velice lstivým

a ke všemu odhodlaným člověkem, kterému pomáhá - jak jsem měl příležitost zjistit - jiný, stejně

chytrý člověk, jako je on sám. Pokud vrah netuší, že někdo má proti němu nějaký důkaz, je jakási

naděje, že bude dopaden. Ale kdyby měl sebemenší podezření, hned změní jméno a okamžitě zmizí

mezi čtyřmi milióny obyvatel tohoto velkého města. Aniž se vás chci dotknout, musím říci, že

pokládám dopadení pachatele za příliš tvrdý oříšek pro policii, a proto jsem vás nepožádal o pomoc.

Vím, že když neuspěju, budete mi vyčítat, že jsem nepožádal policii o pomoc, ale na to jsem připraven.

Prozatím vám mohu jenom slíbit, že až přijde chvíle, kdy vás budu moci informovat, aniž tím ohrozím

svůj vlastní život, udělám to."

Ani Gregson, ani Lestrade nebyli zřejmě příliš spokojeni s tímto slibem, a jistě se jim také nelíbila

poznámka o policii. Gregson se začervenal až po kořínky světlých vlasů a Lestradova malá očka byla

plna zvědavosti a zloby. Ale ani jeden z nich neměl kdy promluvit. Ozvalo se zaklepání na dveře a do

pokoje vešel otrhaný a špinavý chlapec. Byl to Wiggins, vůdce tlupy otrhánků.

Ledabyle pozdravil a řekl: ,,Ta drožka čeká dole."

"Výborně," řekl vlídně Holmes. "Proč jste nezavedli ve Scotland Yardu tento druh pout?"' pokračoval

a přitom vyndal ze zásuvky ocelová pouta. "Podívejte se, jak krásně funguje to péro. Zaklapnou

okamžitě."

"Zastaralý druh pout docela stačí, jestli chytíme toho, komu je chceme nasadit," řekl Lestrade.

"Výborně, výborně," usmál se Holmes. "Kočí by mi mohl pomoci se zavazadly. Požádej ho, aby přišel

nahoru, Wigginsi."

Překvapilo mě, že můj společník mluví, jako by chtěl odcestovat. Ani slovem se dosud nezmínil, že by

chtěl někam jet. V pokoji bylo malé zavazadlo, Holmes je vytáhl a začal na něm utahovat řemeny. Byl

v plné práci, když kočí vešel do pokoje.

"Pomozte mi jenom s touhle přezkou," vyzval kočího. Klečel na zavazadle a ani hlavu neotočil.

Kočí, který se tvářil posupně a vzdorovitě, přistoupil a položil ruce na zavazadlo, aby pomohl. Vtom se

ozvalo ostré cvaknutí a Sherlock Holmes vstal.

"Pánové," řekl vítězoslavně, ,,dovolte, abych vám představil pana Jeffersona Hopa, který zavraždil

Enocha Drebbera a Josepha Stangersona."

Všechno se odehrálo tak rychle, že jsem neměl ani kdy uvědomit si, co se vlastně stalo. Živě se však

pamatuji na Holmesův vítězoslavný výraz, na jeho hlas, na užaslou, zuřivou tvář kočího, když se díval

na lesklá pouta, která se objevila na jeho zápěstích jakoby kouzlem. Chvilku jsme všichni stáli jako

sochy. Pak se ten člověk za hrozného, vzteklého řevu vyrval Holmesovi z rukou, vrhl se k oknu a

vyskočil na ně. Dřevěný rám a sklo se roztříštilo, ale než mohl z okna vyskočit, Gregson, Lestrade a

Holmes se na něho vrhli jako lovečtí psi. Vtáhli ho zpět do pokoje a pak začal strašlivý zápas. Ten

člověk byl tak silný a tak zuřivý, že jsme si s ním nevěděli rady. Měl sílu, jakou mívají epileptici, když

dostanou záchvat. Obličej a ruce si strašlivě pořezal sklem, když chtěl vyskočit z okna, avšak ztráta

krve nijak nezmenšila jeho sílu. Teprve když se Lestradovi podařilo vsunout mu ruku za nákrčník a

napolo ho uškrtit, pochopil, že jeho zoufalé pokusy uniknout jsou marné. Ale ani pak jsme se necítili

bezpečni, dokud jsme mu nespoutali také nohy. Byli jsme z toho zápasu celí zchvácení.

"Dole stojí jeho drožka," řekl Sherlock Holmes. "Můžete ho v ní odvézt do Scotland Yardu. A teď,

pánové," pokračoval, "naše malá záhada je rozluštěna. Už se mne můžete ptát, na co chcete. Nemusíte

se bát, že vám na vaše otázky neodpovím."

ČÁST II

Země svatých

I

Na Velké solné pláni

Ve střední části severoamerické pevniny leží vyprahlá, odpuzující poušť, která po mnoho let byla

hradbou proti postupu civilizace. Od Sierry Nevady k Nebrasce a od řeky Yellowstone na severu k

řece Colorado na jihu se rozprostírá země smutku a ticha. Příroda ovšem nedala celému tomuto kraji

jednotvárný vzhled. Vytvořila zde i vysoké, sněhem pokryté hory a temná, ponurá údolí. Jsou tu rychle

tekoucí řeky, které se řítí rozeklanými kaňony. Jsou tu obrovské pláně, které se v zimě bělají sněhem a

v létě jsou pokryty šedým solným prachem. Všechno je tu jakoby bez života, nehostinné, chudé.

Tato země zoufalství není obydlena. Někdy tudy přejde tlupa Indiánů z kmene Pániů nebo z kmene

Černonožců, která putuje k novým lovištím, ale i ti nejstatečnější ze statečných jsou rádi, když mají tu

hrůznou pláň za zády a když se znovu octnou na svých prériích. Křovím se plíží kojot, ve vzduchu

těžce mává křídly luňák a temnými roklemi se kolébá neohrabaný medvěd grizzly a hledá si mezi

skalami potravu. To jsou jediní obyvatelé této pustiny.

Na celém světě není nic smutnějšího než pohled, který se před vámi otevře, když stanete na severním

úbočí Sierry Blanky. Kam oko dohlédne, leží velká, plochá rovina, pokrytá solným prachem a

skupinami zakrslých, věčně zelených dubů. Po nejzazším okraji obzoru se táhne dlouhý řetěz horských

vrcholů, pokrytých sněhem. Na tomto obrovském kusu země není ani známky života, ani stopy po

něčem, co by život připomínalo. Po ocelově modrém nebi nepřeletí pták, na mrtvé, šedé zemi se nic

nepohne. A hlavně: je tu absolutní ticho. Naslouchej, jak chceš, v celé té obrovské pustině nezachytíš

ani stín zvuku. Nic než ticho - úplné, zdrcující ticho.

Řekli jsme, že na té velké pláni není ani stopy po něčem, co připomíná život. Není to tak docela

pravda. Když se díváte ze Sierry Blanky dolů, vidíte, jak se přes poušť vine stezka a jak se ztrácí v

dálce. Je vyježděná koly vozů a vyšlapaná nohama mnoha odvážlivců. Jsou po ní roztroušeny bílé

předměty, které se v slunci lesknou a odrážejí se od šedé vrstvy soli. Pojďte blíž a prohlédněte si je!

Jsou to kosti. Některé jsou velké a hrubé, jiné menší a jemnější. Ty první patřily zvířatům, ty druhé

lidem. Patnáct set mil je dlouhá ta příšerná karavanní cesta. Můžete ji sledovat podle pozůstatků těch,

kteří na ní padli.

4. května 1847 tu na malém pahorku stál a rozhlížel se po kraji jediný pocestný. Podle vzhledu to mohl

být sám tvůrce nebo démon těch končin. Těžko povědět, zda byl blíž čtyřicítce nebo šedesátce. Jeho

tváře byly propadlé a vyzáblé, vyvstávající kosti obličeje byly potaženy napjatou, hnědou, pergamenu

podobnou kůží. Jeho dlouhé hnědé vlasy a brada byly bíle prokvetlé. V zapadlých očích toho člověka

byl nepřirozený lesk a na jeho ruce, která svírala ručnici, bylo sotva víc masa než na ruce kostry. Aby

se udržel na nohou, opíral se o svou zbraň, a přece jeho vysoká, mohutná postava svědčila o jeho

houževnaté, silné tělesné soustavě. Avšak vyzáblá tvář a oděv, který na něm volně visel, prozrazovaly,

proč má ten stařecký, zchátralý vzhled. Ten člověk umíral - umíral hladem a žízní.

S největší námahou prošel roklí a pak vystoupil na malý pahorek doufaje, že někde uvidí vodu. Před

ním ležela Velká solná pláň a v dálce pásmo pustých hor. Nikde nebylo ani stopy po rostlině nebo po

stromu, které by byly znamením, že je tu vláha. Na velké široširé pláni nebylo ani jiskřičky naděje.

Neklidnýma, pátravýma očima pohlédl k severu, k východu, k západu - a uvědomil si, že jeho putování

skončilo a že tady, na tom holém skalisku, zemře.

Co na tom, jestli umřu teď tady nebo za dvacet let v posteli, řekl si pro sebe, když si sedal do stínu

balvanu.

Než se usadil, položil na zem ručnici, která mu teď nebyla nic platná, a z ramen složil velký ranec,

ovinutý šedou šálou. Ranec byl pro toho vysíleného člověka asi příliš těžký, protože když ho chtěl

položit, neudržel ho, a ranec dopadl prudce na zem. Hned nato se ozval naříkavý výkřik a z rance se

vynořila poděšená tvářička se zářícíma hnědýma očima a dvě umazané pěstičky.

"Udělal jsi mi bolest," řekl vyčítavě dětský hlas.

"Opravdu? To jsem nechtěl," odpověděl kajícně muž.

Rozvinul šedou šálu a vyprostil z ní hezké, asi pětileté děvčátko. Hezounké botičky a pěkné růžové

šaty s malou plátěnou zástěrkou svědčily o tom, že dítě mělo pečlivou matku. Děvčátko bylo bledé a

vyčerpané, ale oblé paže a nohy byly důkazem, že netrpělo tolik hladem jako jeho společník.

"Ještě to bolí?" zeptal se starostlivě, protože děvčátko si pořád ještě mnulo týl, pokrytý rozcuchanými

zlatými kadeřemi.

..Dej mi semhle pusu a přestane to bolet," řeklo dítě velice vážně a ukázalo, kam se uhodilo. "Maminka

to vždycky tak dělala. Kde je maminka?"

"Maminka odešla. Myslím, že ji brzo uvidíš."

"Odešla!" řeklo děvčátko. "To je divné, že mi nedala sbohem. Dávala mi skoro vždycky sbohem, když

šla třeba jenom k tetě na čaj, a teď už je pryč tři dny. Je tu hrozně sucho, viď? Není tu někde voda nebo

něco k jídlu?"

"Ne, nic tu není, miláčku. Musíš být ještě chvíli trpělivá a potom bude všechno v pořádku. Opři si o mě

hlavičku, tak, a hned ti bude líp. Těžko se mluví, když jsou rty okoralé, myslím ale, že bude nejlíp,

když ti povím, jak to s námi je. Co to máš?"

"Něco hezkého, něco hezkého!" křičelo nadšeně děvčátko a ukázalo dva třpytivé kousky slídy. "Až se

vrátíme domů, dám je bratříčkovi Bobovi."

"Brzo uvidíš ještě hezčí věci," řekl muž. "Jenom chvíli počkej. Chtěl jsem ti ale říci - pamatuješ se, jak

jsme odešli od řeky?"

"Ó ano."

"Víš, počítali jsme, že brzo přijdeme k jiné řece. Ale buď jsme měli špatné kompasy, nebo mapa

nebyla dobrá, zkrátka řeka se neobjevila. Došla nám voda. Zbyla nám jí jen kapka pro takové, jako jsi

ty a - a -"

"A ty ses nemohl umýt." přerušilo ho děvčátko velice vážně a zadívalo se na jeho ušpiněný obličej.

"Ne, ani napít. A pan Bender, ten odešel první, potom Indián Pete a potom paní McGregorová a Johny

Hones a potom, miláčku, tvá maminka."

"Tak maminka taky umřela!" vykřiklo děvčátko, zakrylo si obličej zástěrkou a rozplakalo se.

"Ano, všichni odešli kromě tebe a mne. Napadlo mě, že bychom tady snad mohli najít vodu, tak jsem

si tě hodil na rameno a šli jsme. Vodu jsme ale nenašli. Myslím, že teď už nemáme vůbec žádnou

naději."

"Chceš tím říci, že taky umřeme?" zeptalo se dítě, přestalo plakat a zvedlo uslzenou tvář.

"Něco takového."

"Proč jsi to neřekl hned?" zasmála se radostně. "Zbytečně jsi mě polekal. Přece až umřeme, budeme

zase s maminkou."

"Ano, ty ano, miláčku."

"A ty taky. Řeknu jí, jak strašně hodný jsi byl ke mně. Určitě na nás bude čekat u nebeské brány s

velkým džbánem vody a s hromadou horkých pohankových placek. Na obou stranách budou

pomazány máslem, my to tak máme s Bobem rádi. Kdy už to bude?"

"Nevím - dost brzo."

Muž se upřeně zadíval k severu. Na modré klenbě nebes se objevily tři malé tečky. Co chvíli se

zvětšovaly, tak rychle se blížily. Brzo se ukázalo, že to jsou tři velcí hnědí ptáci. Zakroužili nad

hlavami obou poutníků a potom si sedli na skálu nad nimi. Byli to luňáci, supi Západu. Jejich příchod

byl poslem smrti.

"Kohouti a slepice," křičelo radostně děvčátko, ukazovalo na zlověstné ptáky a tleskáním se snažilo je

přinutit, aby vzlétli. "Řekni, stvořil Pánbůh tenhle kraj ?"

"Ovšem že ho stvořil," odpověděl muž, poněkud udiven neočekávanou otázkou.

"Pánbůh stvořil Illinois a Missouri," pokračovalo děvčátko. "Tenhle kraj musel určitě stvořit někdo

jiný. Moc dobře to ale neudělal. Zapomněl na vodu a na stromy."

"Co kdyby ses pomodlila? Co tomu říkáš?" zeptal se nesměle muž.

"Ještě není večer," odpověděla.

"Na tom nezáleží. Není to sice docela podle předpisu, ale Jemu to určitě nebude vadit. Říkej některou z

těch modliteb, které jsi odříkávala každý večer ve voze, když jsme jeli přes pláně."

"A proč ty sám nějakou neříkáš?" zeptalo se dítě a upřelo na muže udivený pohled.

"Všechny jsem zapomněl," odpověděl. "Nemodlil jsem se od té doby, co jsem sahal tak do poloviny

téhle ručnice. Myslím, že nikdy není příliš pozdě. Ty se budeš modlit a já to budu říkat po tobě."

"To si ale musíš kleknout a já taky," řeklo děvčátko a rozprostřelo na zem šálu, aby si neotlačili kolena.

,,Musíš sepnout ruce - takhle."

Před očima luňáků se tu teď odehrál zvláštní výjev. Na úzké šále klečeli vedle sebe dva pocestní, malá,

žvatlavá holčička a tvrdý, otrlý muž. Buclatá tvářička dítěte a mužův vyzáblý, hranatý obličej byly

obráceny k bezoblačnému nebi s vroucí prosbou k té mocné bytosti, jíž se oba poutníci octli tváří v

tvář, a dva hlasy, jeden vysoký a jasný, druhý hluboký a drsný, se spojily k prosbě o milost a

odpuštění. Když se pomodlili, sedli si zase do stínu balvanu. Dítě brzo usnulo, opřeno o širokou hruď

svého ochránce. Muž chvíli bděl nad spící holčičkou, ale potom i jeho přemohl spánek. Tři dni a tři

noci si nedovolil ani usnout, ani odpočinout. Unavená víčka se mu pomalu zavírala a hlava klesala níž

a níž na prsa, až se mužovy šedé vousy na bradě smísily se zlatými kučerami dítěte. Oba usnuli

hlubokým, bezesným spánkem.

Kdyby pocestný byl zůstal vzhůru ještě půl hodiny, byl by se mu naskytl zvláštní pohled. Daleko, na

samém konci Solné pláně se zvedl obláček prachu, zprvu lehounký a sotva rozeznatelný od mlhy na

obzoru. Postupně se stával stále vyšším a širším, až utvořil hutný, zřetelný mrak. Mrak rostl a nakonec

bylo zřejmé, že byl způsoben pohybujícími se tvory. V úrodnější krajině by si člověk mohl myslet, že

se blíží jedno z velkých stád buvolů, která se pasou na prériích. Když se vír prachu blížil k osamělému

skalisku, na němž odpočívali naši ztroskotanci, začaly se v mlze rýsovat plachtou kryté vozy a postavy

ozbrojených jezdců. Byla to velká karavana, táhnoucí na Západ. Když čelo karavany dorazilo k úpatí

hor, její konec se ještě ani neobjevil na obzoru. Přímo přes obrovskou pláň se ubíral neuspořádaný

průvod - vozy a káry, muži na koních i pěší, nesčetné množství žen klopýtajících pod břemenem a děti

cupitající vedle vozů nebo vykukující zpod bílých plachet. Zřejmě to nebyla skupina obyčejných

přistěhovalců, byl to spíš kočovný lid, přinucený tlakem okolností vyhledat si novou vlast. Z této

lidské masy stoupal do čistého vzduchu zmatený halas a hukot, smíšený se skřípěním kol a rzaním

koní. Ale všechen ten hluk přece jenom nebyl dost silný, aby probudil dva unavené pocestné.

V čele zástupu jelo dvacet, nebo snad ještě víc vážných, přísně se tvářících jezdců v tmavých oblecích

z doma tkané látky a ozbrojených ručnicemi. Když dojeli k úpatí skaliska, zastavili se ke krátké

poradě.

"Prameny jsou vpravo, bratři," řekl jeden z nich. Měl tvrdý výraz kolem úst, byl hladce oholen a vlasy

měl prošedivělé.

"Držme se vpravo od Sierry Blanky - tak dorazíme k Rio Grande," řekl druhý.

"Nebojte se, že nebudete mít vodu," ozval se třetí. "Ten, který dal vyprýštit vodě ze skály, neopustí

svůj vyvolený lid."

"Amen! Amen!" odpověděli ostatní.

Už se chtěli dát znovu na cestu, když nejmladší z nich, který měl nejbystřejší zrak, vykřikl a ukázal na

rozeklané skalisko nad jejich hlavami. Na vrcholu skaliska se pohnulo něco malého, růžového - byl to

jen úzký proužek růžové barvy, ale na pozadí šeré skály ho bylo jasně a zřetelně vidět. Všichni ihned

seskočili z koní a strhli z ramen ručnice. Další jezdci přiklusali na pomoc předsunuté hlídce. Všichni

měli na rtech slovo "Indiáni".

"Tady nemohou být Indiáni," řekl starší muž, který, jak se zdálo, byl velitelem. "Území Pániů jsme už

minuli a jiné indiánské kmeny tu nejsou, ty potkáme, až překročíme velké hory."

"Mám se na to jít podívat, bratře Stangersone?" zeptal se jeden z jezdců.

"Já bych šel taky, já taky," ozvalo se deset dalších hlasů.

"Koně nechtě dole, my tu na vás počkáme," odpověděl velitel. Mladíci rychle seskákali z koní,

přivázali je a už šplhali po příkré skále k předmětu, který vzbudil jejich zvědavost. Stoupali rychle a

bez hlesu, s jistotou a obratností zkušených zvědů. Ti, kteří je pozorovali zdola, viděli, jak přeskakují

lehce ze skály na skálu, a za chvíli se už obrysy jejich postav objevily na pozadí nebe. Vedl je mladý

muž, který prve strhl poplach. Najednou ti, kteří šli za ním, viděli, jak zvedl ruce jakoby v nesmírném

úžasu. Když ho dohonili, i oni užasli nad tím, co spatřili.

Na plochém vrcholu holé skály se tyčil obrovský balvan a opřen o tento balvan tu ležel vysoký, na kost

vyhublý muž s dlouhou bradou a drsnou tváří. Jeho klidný výraz a pravidelné oddychování ukazovalo,

že tvrdě spí. Vedle něho ležela malá holčička. Oblými bílými pažemi objímala mužův hnědý, žilnatý

krk a její zlatovlasá hlava mu spočívala na prsou v záhybech manšestrového kabátu. Za růžovými

pootevřenými rty bylo vidět pravidelnou řadu sněhobílých zoubků a na dětské tvářičce děvčátka

pohrával líbezný úsměv. Její buclaté nožky v bílých punčoškách a v hezkých střevíčkách s lesklými

sponami byly v podivném kontrastu s dlouhými, hubenými končetinami jejího společníka. Na okraji

skály nad hlavami této podivné dvojice nehybně stáli tři luňáci. Když uviděli, že přicházejí lidé,

vyrazili pronikavý skřek zklamání a mrzutě odletěli.

Křik těch odporných ptáků probudil oba spáče. Udiveně se rozhlíželi kolem. Muž se namáhavě

postavil na nohy a zadíval se na pláň, která, než ho přemohl spánek, byla tak pustá a přes kterou teď

táhlo obrovské množství lidí a zvířat. Díval se užasle, jako by nevěřil vlastním očím, potom si přejel

kostnatou rukou čelo.

"Tomu se říká delirium," zamručel. Dítě stálo vedle něho, drželo se šosu jeho kabátu a neříkalo nic, jen

se rozhlíželo udivenýma, tázavýma dětskýma očima.

Zachránci brzo přesvědčili oba ztroskotance, že nejsou přeludem. Jeden z nich si posadil holčičku na

ramena a dva vedli jejího vyzáblého společníka k vozům.

"Jmenuju se John Ferrier," vysvětloval muž, "ze skupiny jedenadvaceti lidí jsme jediní zůstali naživu.

Všichni ostatní zemřeli žízní a hladem tam dole na jihu."

"To je vaše dítě?" zeptal se někdo.

"Teď je moje," vykřikl vzdorně muž, "je moje, protože jsem ji zachránil. Nikdo mi ji nesmí vzít. Ode

dneška se jmenuje Lucie Ferrierová. A kdo jste vy?" Muž se zvědavě zadíval na své urostlé, osmahlé

zachránce. "Vidím, že vás je strašně moc."

"Je nás na deset tisíc," odpověděl jeden z mladých mužů. "Jsme pronásledované dítky boží, které si

vyvolil anděl Merona."

"Jakživ jsem o něm neslyšel," řekl pocestný. "Zdá se, že si vás vyvolil hodně."

"Nevtipkujte o tom, co je posvátné," řekl přísně mladý muž. "Patříme k těm, kteří věří ve svatá

přikázání, napsaná egyptským písmem na deskách z tepaného zlata, jež byly vloženy do rukou svatého

Josepha Smithe v Palmyře. Přišli jsme z Nauvoo ve státě Illinois, kde jsme založili svůj chrám.

Hledáme útočiště před násilníky a neznabohy, i kdyby bylo uprostřed pouště."

Jméno Nauvoo byle zřejmě Johnu Ferrierovi povědomé.

"Ach tak," řekl, "vy jste mormoni."

"Jsme," odpověděli jakoby jedním hlasem.

"A kam jdete?"

"Nevíme. Ruka boží nás vede v osobě našeho proroka. Musíte před něho předstoupit. On rozhodne, co

se s vámi má stát."

Za tohoto rozhovoru sestoupili k úpatí pahorku. Zde je obklopil dav poutníků - bledé, pokorně

vyhlížející ženy, zdravé, smějící se děti a starostlivě, vážně se tvářící muži. Ozvaly se výkřiky údivu a

soucitu, když tito lidé zjistili, že jedním ze zachráněných je dítě a druhým hladem klesající muž. Ti,

kteří zachráněné vedli, se však nezastavili. Šli dál, provázeni velkým davem mormonů, až k vozu,

který byl nápadný svou velikostí, okázalostí a vybavením. Bylo do něho zapraženo šest koní, kdežto

ostatní vozy táhli dva, nejvýš čtyři koně. Vedle vozky seděl muž, kterému jistě nebylo víc než třicet,

ale, na první pohled bylo vidět, že ten energický člověk je vůdce. Četl knihu v hnědé vazbě, ale když

se dav přiblížil, odložil ji a pozorně naslouchal hlášení těch, kteří přivedli muže s dítětem. Potom se

obrátil k oběma ztroskotancům.

"Nemůžeme vás vzít s sebou, ledaže byste přistoupili k naší víre," řekl kazatelsky. "Nebudeme trpět,

vlky ve svém ovčinci. Raději ať vaše kosti zbělejí v této pustině, než abyste se stali zárodkem hniloby,

který časem zkazí celý plod. Jste ochotni přijmout naše podmínky?"

"Myslím, že půjdu s vámi za jakýchkoliv podmínek," řekl Ferrier s nadšením, nad nímž se vážní starší

církve nemohli zdržet úsměvu. Jedině vůdce si zachoval přísný, důstojný výraz.

"Postarej se o něho, bratře Stangersone," nařizoval. "Dej mu najíst a napít a dítěti také. Budeš ho též

učit naší svaté víre. Už jsme se zdrželi dost dlouho. Kupředu! Vzhůru, vzhůru na Sión!"

"Vzhůru, vzhůru na Sión!" vykřikl hlouček mormonů a ta slova se šířila jako vlna po celé karavaně,

nesla se od úst k ústům a zanikla v dálce jako temné mručení. Zapráskaly biče, zaskřípala kola, velký

vůz se rozjel a za chvíli už za ním byla zase v pohybu celá karavana. Starší církve, jehož péči byli

svěřeni ti dva ubožáci bez domova, je odvedl ke svému vozu, kde už na ně čekalo jídlo.

"Zůstanete tady," řekl. ,,Za několik dní se vzpamatujete z únavy. Nesmíte ale zapomenout, že od

nynějška jste navždy členy naší církve. Řekl to Brigham Young a ten promluvil hlasem Josepha

Smithe, to jest hlasem božím."

II

Květ Utahu

Nebudeme zde líčit útrapy a strádání, jaké museli snášet mormonští přistěhovalci, než došli k cíli. Od

břehů Mississippi k západním svahům Skalistých hor si razili cestu s vytrvalostí, jaká nemá v dějinách

obdoby. Divochy i dravá zvířata, hlad, žízeň, únavu, nemoc, všechny překážky, které jim příroda

postavila do cesty - to všechno překonali s anglosaskou houževnatostí. A přece dlouhá cesta a prožité

hrůzy otřásly odvahou i těch nejstatečnějších. Mezi mormony nebylo jediného, kdo by nepadl na

kolena, aby se vroucně pomodlil, když uviděli široké údolí Utahu, zalité slunečním světlem, a když se

dozvěděli z úst svého vůdce, že toto je zaslíbená země a že tato panenská půda je navždy jejich.

Brzo se ukázalo, že Young není jenom energický vůdce, ale že je také obratným administrátorem. Byly

zhotoveny mapy a plány, na nichž bylo zakresleno budoucí město. Kolem dokola byly vyměřeny

pozemky, kde měly stát farmy, a přiděleny členům sekty podle jejich společenského postavení.

Obchodník se věnoval obchodu, řemeslník řemeslu. V městě vznikaly ulice a náměstí jakoby kouzlem.

Lidé začali se zavodňovacími pracemi, stavěli ploty, mýtili lesy a seli, a tak příští léto celý kraj zezlátl

úrodou pšenice. V této podivné osadě se všechno dařilo. Veliký chrám uprostřed města rostl jako z

vody. Od prvního rozbřesku do pozdního soumraku neumlkalo zde bušení kladiv a skřípění pil.

Oba ztroskotanci, John Ferrier a děvčátko, které přijal za vlastní, doprovázeli mormony až na konec

jejich dlouhého putování. Malá Lucie Ferrierová se vezla docela pohodlně ve voze staršího církve

Stangersona. Ve voze byly ještě tři mormonovy ženy a jeho syn, paličatý dvanáctiletý chlapec. Mládí

pomohlo děvčátku vzpamatovat se ze zármutku nad matčinou smrtí a dítě se brzo stalo miláčkem žen.

Smířilo se s novým životem ve svém pohyblivém, plachtou krytém domově. Když se Ferrier zotavil,

uplatnil se jako dobrý průvodce a neúnavný lovec. Tak rychle si získal úctu svých nových druhů, že

když putování skončilo, mormoni se jednomyslně usnesli, aby mu byl přidělen stejně velký a stejně

úrodný kus půdy jako ostatním osadníkům. Jenom Young a čtyři starší církve, Stangerson, Kimball,

Johnston a Drebber, zabrali větší a úrodnější pozemky.

Na takto získané půdě si John Ferrier postavil důkladný srub, který v příštích letech četnými přístavky

vyrostl v prostorný dům. Ferrier byl člověk praktický, v podnikání odvážný a měl dovedné ruce. Jeho

železná tělesná soustava mu dovolila, aby na zúrodňování své půdy pracoval od rána do večera. Proto

mu jeho farma a všechno, co mu patřilo, přinášelo neobyčejný užitek. Za tři roky byl na tom líp než

jeho sousedé, za šest let se mu dobře dařilo, za devět let byl bohatý a za dvanáct let se mu v celém Salt

Lake City nevyrovnalo ani šest lidí. Od velkého vnitrozemského jezera k dalekým Wahsačským horám

nebylo ničí jméno tak dobře známo jako jméno Johna Ferriera.

Jen v jednom s ním jeho souvěrci nebyli spokojeni. Žádné domluvy ani přesvědčování ho nedovedly

přimět k tomu. aby si po vzoru ostatních mormonů přivedl do domu jednu nebo několik žen. Nikdy

neudal důvod svého odmítavého stanoviska, trval jenom energicky a neoblomně na svém rozhodnutí.

Někteří ho obviňovali z vlažnosti v přijaté víře, jiní to přičítali lakomství a strachu z větších výdajů.

Jiní zase mluvili o nějaké milostné záležitosti v mládí a o světlovlasé dívce, kterou zanechal na

atlantském pobřeží. Ať to bylo tak nebo tak, Ferrier nepovolil. V každém jiném ohledu se řídil

náboženskými předpisy nové osady a získal si pověst pravověrného a čestného muže.

Lucie Ferrierová vyrůstala ve srubu a ve všem pomáhala svému adoptivnímu otci. Jak rok míjel za

rokem, byla čím dál tím urostlejší a silnější, její tváře byly červenější a chůze pružnější. Nejednomu

pocestnému, který šel silnicí, jež vedla podél Ferrierovy farmy, ožily v hlavě dávno zapomenuté

myšlenky, když pozoroval její pružnou dívčí postavu, kráčející pšeničnými poli, jako by se ani země

nedotýkala, nebo když ji viděl, jak jede na otcově mustangu a jak ho ovládá se vší lehkostí a půvabem

pravého dítěte Západu. A tak se poupě rozvilo v květ a toho roku, kdy se její otec stal nejbohatším

farmářem, Lucie byla jednou z nejkrásnějších dívek daleko široko.

Nebyl to však otec, kdo první objevil, že dítě dospělo v ženu. To se ostatně stává málokdy. Tajemná

proměna dítěte v ženu je příliš jemná, přichází pozvolna a nelze ji měřit kalendářem. Nejméně o ní ví

sama dívka, dokud zvuk něčího hlasu nebo dotek něčí ruky jí nezpůsobí silnější bušení srdce a dokud

si s pýchou i se strachem neuvědomí, že se v ní probudilo cosi nového, bohatšího. Je málo žen, které se

nepamatují na ten den a které nevzpomínají na nějakou drobnou příhodu, která zvěstovala úsvit

nového života. V případě Lucie Ferrierové to byla příhoda velmi vážná a navíc ovlivnila osud její i

osud mnoha jiných.

Bylo teplé červnové ráno a Svatí posledního dne pracovali pilně jako včely, jejichž úl si zvolili za svůj

znak. V polích i na ulicích zněl stejný šum lidské práce. Po prašných silnicích táhly dlouhé řady

mezků, jejichž hřbety byly obtíženy těžkým nákladem. Všichni směřovali k západu, neboť v Kalifornii

propukla zlatá horečka, a kdo chtěl do Kalifornie po pevnině, musel přes Město vyvolených. Byla tu i

stáda ovcí a hovězího dobytka, vracející se ze vzdálených pastvin, a dlouhé řady vozů unavených

přistěhovalců. Lidé i koně byli nekonečnou cestou vyčerpáni. Touto zmatenou tlačenicí klusala Lucie

Ferrierová a hledala si cestu s obratností zkušené jezdkyně. Její krásná tvář byla zardělá jízdou a za ní

vlály její dlouhé, kaštanově hnědé vlasy. Otec ji poslal do města, aby tam cosi zařídila, a ona tam teď

pospíchala jako už častokrát. Nemyslela na nic než na svůj úkol a na to, jak jej provést. Zaprášení

pocestní, kteří spěchali za dobrodružstvím, se za ní dívali s úžasem, a i neteční Indiáni, kteří šli do

města prodat kožešiny, zapomněli na svůj obvyklý klid a obdivovali krásu té bělošské dívky.

Když dojela na okraj města, zjistila, že cesta je zablokována velkým stádem dobytka, poháněným šesti

divoce vyhlížejícími pastevci z prérií. Netrpělivě se snažila překonat překážku tím, že vehnala koně do

mezery, která se objevila uprostřed stáda. Sotva se tam ale octla, zvířata za ní mezeru zaplnila a dívka

zjistila, že je úplně sevřena pohybujícím se proudem hovězího dobytka s dlouhými rohy a s

vytřeštěnýma očima. Dovedla zacházet s dobytkem, proto se nepolekala a snažila se využít každé

příležitosti, aby se dostala s koněm kupředu. Doufala, že si stádem prorazí cestu. Naneštěstí jedno ze

zvířat bud náhodou, nebo úmyslně prudce udeřilo rohy mustanga do slabiny a to koně vydráždilo k

šílenství. Okamžitě se vzepjal na zadní nohy, zaržál bolestí a skákal a zmítal sebou, že by shodil

každého, kdo by nebyl dost zkušeným jezdcem. Situace se stala nebezpečnou. Pokaždé když kůň

spustil přední nohy, znovu se dostal do styku s rohy dobytka a to v něm vyvolalo nový záchvat

zběsilosti. Dívka nemohla dělat nic jiného než snažit se udržet v sedle. Kdyby z něho sklouzla,

znamenalo by to strašlivou smrt pod kopyty neovladatelných, zděšených zvířat. Poněvadž nebyla na

tak nebezpečnou situaci zvyklá, hlava se jí začala točit a uzda jí v ruce povolila. Dusil ji zvířený prach

a pach zmítajícího se stáda. V zoufalství by se už byla vzdala všech pokusů o záchranu, kdyby se nebyl

vedle ní ozval vlídný, povzbudivý hlas. Svalnatá snědá ruka uchopila polekaného koně pevně za uzdu

a tak pomohla prorazit stádem cestu a vyvést dívku na kraj silnice.

"Doufám, že se vám nic nestalo, slečno," řekl zdvořile muž, který Lucii zachránil.

Pohlédla do jeho snědé, vzrušené tváře a usmála se.

"Vyděsilo mě to," řekla prostě. "Nikdy bych neřekla, že Poncho se poleká, když uvidí několik krav."

"Díky Bohu, že jste se udržela v sedle," odpověděl vážným hlasem vysoký, trochu divoce vyhlížející

mladík. Seděl na mohutném hnědém koni. Měl na sobě hrubý lovecký oblek a na rameni dlouhou

ručnici. "Nemýlím-li se, jste dcera Johna Ferriera. Viděl jsem vás vyjíždět z domu. Až ho uvidíte,

zeptejte se ho, jestli se pamatuje na Jeffersona Hopa ze St. Louis. Je-li to Ferrier, kterého mám na

mysli, byl to nejlepší přítel mého otce."

"Nechtěl byste přijít k nám a zeptat se ho sám?"

Zdálo se, že mladíka tento návrh potěšil, jeho černé oči zazářily radostí.

"Přijdu," řekl. "Byli jsme dva měsíce v horách, a nejsme oblečeni na návštěvu. Musí nás vzít tak, jak

jsme."

"Má vám být za co vděčný a já taky," odpověděla. "Má mě strašně rád. Kdyby ty krávy byly na mě

skočily, nepřežil by to."

"Ani já bych to nepřežil," řekl mladý muž.

"Vy? Nevím, proč by vám na tom tolik záleželo. Vždyť nás ani neznáte."

Snědá tvář mladého lovce po této poznámce tak zesmutněla, že se Lucie Ferrierová hlasitě rozesmála.

"Ne, tak jsem to nemyslela," řekla. "Musíte k nám přijít. Teď si ale musím pospíšit, nebo mi otec už

žádnou práci nesvěří. Sbohem."

"Sbohem," odpověděl mladík, nadzvedl široké sombrero a sklonil se nad její ručkou. Otočila mustanga

a šlehla ho bičíkem. Kůň vyrazil jako šipka a zmizel v oblaku prachu.

Mladý Jefferson Hope jel dál se svými druhy zasmušile a mlčky. Hledal s nimi v horách Nevady

stříbro a teď se vracel do Salt Lake City. Doufal, že tu sežene dost peněz, aby mohl začít těžit z žil,

které objevili. Byl do toho podniku stejně žhavý jako všichni ostatní, dokud tato nenadálá příhoda

neobrátila jeho myšlenky jiným směrem. Obraz mladé, prosté a tak krásné dívky hluboce vzrušil jeho

výbušné, nezkrocené srdce. Když mu zmizela z očí, uvědomil si, že v jeho životě nastal obrat a že ani

spekulace se stříbrnými doly, ani nic jiného není tak důležité jako to, aby si získal lásku tohoto

děvčete. Láska, která se probudila v jeho srdci, nebyla náhlý, proměnlivý rozmar chlapce, byla to spíš

prudká, nezkrotná vášeň muže silné vůle a panovačné povahy. Byl zvyklý mít úspěch ve všem, co

podnikal. Rozhodl se, že vynaloží všechno úsilí a všechnu svou houževnatost, aby měl úspěch i v této

věci.

Ještě téhož dne večer navštívil Johna Ferriera a od té chvíle byl na farmě častým hostem. John,

odkázaný na pobyt v údolí a cele zaujatý svou prácí, neměl za posledních dvanáct let příležitost

dozvědět se, co se děje ve světě. To všechno mu teď pověděl Jefferson Hope, a to takovým způsobem,

že jeho vyprávění upoutalo nejen otce, ale i Lucii. Byl v Kalifornii průkopníkem a dovedl vyprávět

mnoho podivných historek o lidech, kteří v těch divokých, šťastných dobách nabyli jmění, a zase jej

pozbyli. Byl také zvědem, lovcem kožešin, zlatokopem a pastevcem. Jefferson Hope byl všude, kde

bylo možno zažít nějaké dobrodružství. Starý farmář si Jeffersona brzo oblíbil a nepřestával

vychvalovat jeho dobré vlastnosti. Lucie na to nikdy nic neřekla, ale její zardělé tváře a štěstím zářící

oči jasně prozrazovaly, že se do Jeffersona zamilovala. Její otce si toho možná nevšiml, ale mladému

muži to neušlo.

Jednoho letního večera přiklusal po silnici a zastavil u branky. Lucie přišla ke dveřím, aby ho přivítala.

Přehodil uzdu přes plot a šel k dívce po stezce, která vedla od branky k domu.

"Odjíždím, Lucie," řekl. Vzal ji za obě ruce a něžně se jí zadíval do očí. "Nepřišel jsem vás požádat,

abyste teď šla se mnou. Budete k tomu ochotna, až se vrátím?"

"A kdy to bude?" zeptala se. Zasmála se a tváře jí zčervenaly.

"Nejpozději za dva měsíce. Přijdu si pro tebe, miláčku. Nikdo nám v tom nemůže bránit."

"A co otec?"

"Dal souhlas s výhradou, že ty doly budou vynášet. Nebojím se, že by nevynášely."

"Jestli jste se vy dva s otcem dohodli, pak já už do toho nemám co mluvit," zašeptala a přitiskla tvář k

jeho široké hrudi.

"Díky bohu!" mladík se sehnul a políbil ji. "To je tedy vyřízeno.

Čím déle zůstanu, tím těžší mi bude odejít. Čekají na mě v kaňonu. Sbohem, miláčku, sbohem. Za dva

měsíce mě zase uvidíš."

Odtrhl se od ní, vyskočil na koně a pobídl ho k prudkému cvalu. Ani jednou se neohlédl, jako by se

bál, že by zakolísal ve svém rozhodnutí, kdyby jediným pohledem zavadil o to, co opouští. Stála u

branky a dívala se za ním, dokud jí nezmizel z očí. Potom se vrátila do domu - nejšťastnější dívka v

celém Utahu.

III

John Ferrier

hovoří s prorokem

Od odjezdu Jeffersona Hopa a jeho kamarádů ze Salt Lake City uplynuly tři týdny. Johna Ferriera

zabolelo srdce pokaždé, když pomyslel na to, že mladý muž se brzo vrátí a on že ztratí svou

adoptovanou dceru. Ale její štěstím rozzářená tvář ho smířila s osudem líp, než by to dokázalo

jakékoliv přesvědčování. Už dávno se pevně rozhodl, že nikdy nedovolí, aby se jeho dcera provdala za

mormona. Takové manželství v jeho očích nebylo manželstvím, ale hanbou a zneuctěním, Ať si myslel

cokoliv o mormonském učení, v tomto bodu byl neústupný. Nesměl se však o tom zmínit ani slovem,

protože vyslovit takový kacířský názor bylo v Zemi svatých v té době nebezpečné.

Ano, nebezpečné - tak nebezpečné, že i ti nejsvětější se odvažovali vyslovovat své náboženské názory

jenom šeptem a se zatajeným dechem, protože se báli, že by některé jejich slovo mohlo být chybně

vyloženo a že by na ně okamžitě dopadl trest. Oběti pronásledování se teď změnily v pronásledovatele,

a to v pronásledovatele nejhoršího druhu. Ani sevillská inkvizice, ani německý fémový soud, ani tajné

italské společnosti nedovedly uvést do pohybu strašlivější mašinérii, než byla ta, která vrhala stín na

území celého Utahu.

Neviditelnost této organizace a tajemství, v něž byla zahalena, zdvojnásobovaly hrůzu, kterou kolem

sebe šířila. Zdálo se, že je vševědoucí a všemohoucí, a přece ji nikdo ani neviděl, ani neslyšel. Člověk.

který se vyslovil proti církvi, zmizel a nikdo nevěděl, kam odešel nebo co se s ním stalo. Jeho žena a

děti čekaly doma, ale otec se nikdy nevrátil, aby jim vyprávěl, jak s ním zacházeli jeho tajní soudci.

Neprozřetelně pronesené slovo nebo neuvážený čin měly za následek smrt, a přece nikdo nevěděl,

jakého druhu je ta strašlivá moc, která jim vládla. Není divu, že lidé se třásli strachem a že ani

uprostřed pustiny se neodvažovali vyslovit třeba jen šeptem pochybnosti, které je tížily.

Zpočátku postihovala tato neurčitá a strašlivá moc jenom ty vzpurné, kteří se sice stali členy

mormonské církve, ale později v ní bud chtěli provést nějaké změny, nebo z ní chtěli vystoupit. Brzo

však její chapadla začala sahat mnohem dál. Byl nedostatek dospělých žen a polygamie bez ženského

obyvatelstva by se stala planou doktrínou. Začaly se šířit podivné pověsti - mluvily o zavražděných

přistěhovalcích a o vypleněných táborech v místech, kde se Indiáni nikdy ani neukázali. V harémech

starších církve se objevovaly nové ženy - ženy, které chřadly a plakaly a na jejichž tvářích navždy

utkvěl výraz hrůzy. Pocestní, které v horách zastihla noc, vyprávěli o tlupách ozbrojených,

maskovaných mužů, které se kradmo a bezhlesně mihly kolem nich tmou. Tyto řeči a pověsti se

ukázaly být pravdivé. Čím dál tím častěji se mluvilo o "Tlupě Danitů" nebo o "Andělech pomsty". Lidé

na osamělých farmách Západu se začínali bát.

Znalost názvu této organizace, jejíž činnost byla tak děsivá, nijak nezmenšila hrůzu z ní, naopak ještě ji

zvětšila. Nikdo nevěděl, kdo je členem této nemilosrdné společnosti. Jména pachatelů těch krvavých a

násilných činů, spáchaných jménem náboženství, byla přísně udržována v tajnosti. Přítel, kterému jste

se svěřili se svými pochybnostmi o prorokovi a o jeho poslání, byl možná jedním z těch, kteří přijdou v

noci, aby vymáhali strašlivé zadostiučinění. Proto každý se bál svého souseda a nikdo nemluvil o

věcech, které mu nejvíce ležely na srdci.

Když se jednoho krásného rána John Ferrier právě chtěl vydat na obhlídku svých pšeničných polí,

zaslechl cvaknutí petlice, a když vyhlédl oknem, uviděl, že po stezce vedoucí k domu přichází

mohutný, ryšavý muž prostředního věku. Srdce se mu leknutím zastavilo. Nebyl to nikdo jiný než sám

veliký Brigham Young. Ferrier celý rozechvělý - věděl, že taková návštěva neznamená nic dobrého -

běžel ke dveřím, aby přivítal hlavu mormonů. Ten však odpověděl na pozdrav chladně a s přísnou tváří

šel za Ferrierem do obývacího pokoje.

Když si sedl, zadíval se pronikavě na farmáře zpod světlého obočí a řekl: "Bratře Ferriere, pravověrní

ti byli dobrými přáteli. Ujali jsme se tě, když jsi na poušti umíral hladem, dělili jsme se s tebou o své

zásoby potravin, dovedli jsme tě šťastně do Údolí vyvolených, dali jsme ti slušný kus půdy a dovolili

jsme ti bohatnout pod naší ochranou. Není to tak?"

"Je to tak," odpověděl John Ferrier.

"Za to za všechno jsme chtěli jen jedno: abys přijal pravou víru a aby ses v každém ohledu přizpůsobil

jejím zvyklostem. To jsi slíbil. Jestliže však veřejně mínění má pravdu, svůj slib jsi nikdy nedodržel."

"A v čem jsem ho nedodržel?" bránil se Ferrier. "Copak jsem nepřispíval na společný fond? Copak

jsem nechodil do chrámu? Copak jsem -"

"Kde jsou tvé ženy?" zeptal se Young a rozhlédl se. "Zavolej je, abych je mohl pozdravit."

"Je pravda, že jsem se neoženil," odpověděl Ferrier. "Ale žen bylo málo a bylo tu mnoho mužů, kteří

na ně měli jistě větší nárok než já. Nejsem osamělý, mám dceru, která se o mne ve všem všudy stará."

"Právě o této dceři jsem s tebou chtěl mluvit," řekl Brigham Young. "Dospěla a stala se nejkrásnějším

květem Utahu a mnoho těch, kteří mají bohatství a vysoké postavení v této zemi, v ní našlo zalíbení."

John Ferrier v duchu zaúpěl.

"Šíří se pověsti, kterým se mi ani věřit nechce - zasnoubila se prý s nějakým pohanem. To jsou jistě jen

klepy. Jak zní třinácté nařízení v zákoníku svatého Josepha Smithe? ,Ať každá dívka pravé víry se

provdá za jednoho z vyvolených, neboť sňatkem s pohanem by se dopustila těžkého hříchu.' Proto je

nemožné, abys ty, který vyznáváš naše svaté náboženství, dovolil dceři, aby porušila jeho přikázání."

John Ferrier neodpověděl, jen si neklidně pohrával s jezdeckým bičíkem.

"Na tomto jediném bodu bude vyzkoušena celá tvá víra - tak rozhodla Svatá rada čtyř. Děvče je mladé

a my nechceme, aby se vdala, až zešediví, a také jí nechceme odepřít možnost vybrat si. My starší

církve máme mnoho jalovic, ale musíme se postarat, aby je měli také naši synové. Stangerson má syna

a Drebber má syna, a oba by rádi uvedli tvou dceru do svého domu. Ať si mezi nimi vybere. Jsou

mladí a bohatí a pravé víry. Co tomu říkáš?"

Ferrier svraštil čelo a chvíli mlčel.

"Dopřejte nám čas," řekl konečně. "Má dcera je na vdavky ještě příliš mladá."

"Má měsíc na rozmyšlenou," řekl Young a vstal. "Na konci této lhůty musí dát odpověď."

Když procházel dveřmi, otočil se. V obličeji byl rudý a oči mu planuly.

"Bylo by pro tebe lépe, Johne Ferriere," řekl přísně, "kdybyste ty i ona teď leželi v horách Sierry

Blanky jako vybělené kostry, než kdybyste se svou slabou vůlí vzepřeli rozkazům Svaté rady čtyř."

Ještě zahrozil rukou a odešel. Ferrier slyšel, jak pod jeho těžkými kroky skřípe štěrk na stezce.

Zůstal sedět s lokty opřenými o kolena a přemýšlel, jak to má říci své dceři. Vtom se jeho ruky dotkla

jemná ručka. Vzhlédl - vedle něho stála Lucie. Jediný pohled na její bledou, zděšenou tvář mu

vyzradil, že slyšela všechno.

"Nemohu za to," odpověděla na jeho tázavý pohled. "Jeho hlas se rozléhal po celém domě. Ach

tatínku, tatínku, co budeme dělat?"

"Netrap se," odpověděl, přitáhl ji k sobě a širokou, drsnou rukou jí hladil kaštanové vlasy. "Nějak to už

zařídíme. Nepřešla tě náhodou láska k tomu tvému chlapci?"

Její jedinou odpovědí bylo vzlyknutí a stisk ruky.

"Ne. Samozřejmě že ne. Ani bych nebyl rád, kdybys mi řekla, že ano. Je to hezký chlapec a je křesťan,

což se tady o těch lidech nedá říci, třebaže se pořád modlí a kážou. Zítra odjíždí jedna parta do

Nevady, pošlu mu vzkaz, aby věděl, co se stalo. Jak ho znám, bude tady rychleji než telegram."

Lucie se musela zasmát tomuto otcovu přirovnání.

"Až tady bude, poradí nám, co máme dělat. Ale bojím se o tebe, tatínku. Člověk slyší - člověk slyší

takové strašné historky o těch, kteří odepřeli prorokovi poslušnost. Vždycky se jim stane něco

hrozného."

"Ještě jsme mu neodepřeli poslušnost," odpověděl otec. "Teprve až jim ji vypovíme, bude čas čekat

bouřku. Prozatím máme před sebou měsíc klidu, a až se ten měsíc bude chýlit ke konci, myslím, že

bude nejlíp, když z Utahu zmizíme."

"Ty bys chtěl odejít z Utahu?"

"Něco takového."

"A co farma?"

"Zpeněžím, co budu moci, a ostatní tu nechám. Abych pravdu řekl, Lucie, nejednou jsem na to už

myslel. Nerad se před někým krčím, ať je to kdokoliv, jako se tihle lidé krčí před tím svým zatraceným

prorokem. Narodil jsem se jako svobodný Američan a na tohle nejsem zvyklý. Asi jsem už moc starý,

abych si na něco zvykal. Jestli se ten chlap bude potloukat kolem naší farmy, může se stát, že dostane

do těla pár broků, ani nebude vědět jak."

"Ale oni nás nenechají odejít," namítla dcera.

"Až se vrátí Jefferson, hladce to vyřídíme. A ty se, miláčku, netrap, ať nemáš opuchlé oči, to bych si to

pěkně odnesl, kdyby tě Jefferson viděl uplakanou. Nemáš se čeho bát, žádné nebezpečí nám nehrozí."

Tato uklidňující slova pronesl John Ferrier velmi přesvědčivě, přesto však si Lucie všimla, že večer

zajistil dveře neobyčejně důkladně a že pečlivě vyčistil a nabil zrezivělou starou ručnici, která visela na

stěně v jeho ložnici.

IV

Útěk

Ráno po rozhovoru a mormonským prorokem šel John Ferrier do Salt Lake City, vyhledal svého

známého, který odjížděl do nevadských hor, a dal mu dopis pro Jeffersona Hopa. V něm vylíčil

mladému muži, jaké nebezpečí jim hrozí, a naléhal na něj, aby se co nejdříve vrátil. Po odeslání dopisu

se uklidnil a vracel se domů s lehčím srdcem.

Když se blížil k farmě, překvapilo ho, že u jednoho i druhého sloupu branky je přivázán kůň. A ještě

víc ho překvapilo, že v jeho obývacím pokoji sedí dva mladí muži. Jeden, s dlouhým bledým

obličejem, si hověl v houpací židli a nohama se opíral o kamna. Druhý, mladík s býčí šíjí a s hrubými,

naduřelými rysy, stál u okna a hvízdal si nějakou nábožnou píseň. Když Ferrier vešel, oba kývli na

pozdrav a ten v houpací židli začal.

"Možná že nás neznáte," řekl. "Tohle je syn staršího církve Drebbera a já jsem Joseph Stangerson,

který s vámi táhl pouští, když Bůh rozhodl, že vás přivede do svého ovčince."

"Kam přivede všechny národy, až přijde čas," dodal ten druhý huhňavě. "Jeho mlýny melou pomalu,

ale jistě."

John Ferrier se chladně uklonil. Domyslel si, kdo jsou jeho návštěvníci.

"Přišli jsme na radu svých otců," pokračoval Stangerson, "abychom se ucházeli o ruku vaší dcery pro

toho z nás dvou, který bude vyhovovat vám i jí. Poněvadž já mám jenom čtyři ženy a bratr Drebber

jich má sedm, myslím, že mám na ni větší právo než on."

"Ne, ne, bratře Stangersone," protestoval druhý nápadník. "Není důležité, kolik máme žen, ale kolik

jich můžeme uživit. Můj otec mi teď postoupil své mlýny, jsem tedy bohatší než ty."

"Ale já mám lepší vyhlídky," rozhorlil se Stangerson. "Až Bůh odvolá mého otce, dostanu jeho

barvírnu a koželužnu. Kromě toho jsem starší než ty a mám vyšší hodnost v církvi."

"Rozhodne o tom to děvče," odpověděl mladý Drebber a samolibě se usmál na svůj vlastní obraz v

okenním skle. "Necháme o všem rozhodnout ji."

Během této rozmluvy John Ferrier stál ve dveřích a dusil se hněvem. Sotva se udržel, aby nezmrskal

své návštěvníky jezdeckým bičíkem.

"Poslyšte," řekl konečně a postoupil blíž k nim, "až vás má dcera pozve, můžete přijít, ale do tě doby

vás tu nechci vidět."

Oba mladí mormoni se na něho nechápavě zahleděli. Byli přesvědčeni, že když se někdo uchází o ruku

dívky, je to největší čest pro dívku i pro jejího otce.

"Z tohoto pokoje vedou dvě cesty," křičel Ferrier. "Jedna dveřmi, druhá oknem. Kterou si vyberete?"

Jeho snědý obličej vypadal tak divoce a jeho hubené ruce tak hrozivě, že oba návštěvníci vyskočili a

dali se rychle na ústup. Starý farmář šel za nimi až ke dveřím.

"Dejte mi vědět, až se rozhodnete, který z vás to má být," řekl ironicky.

"Tohle vám přijde draho," vykřikl Stangerson bledý vztekem. "Vzepřel jste se rozkazu proroka a Rady

čtyř. Do konce života toho budete litovat."

"Ruka boží na vás těžce dopadne," křičel mladý Drebber. "Bůh povstane a ztrestá vás."

"Tak já s tím trestáním začnu hned," vykřikl zuřivě Ferrier a byl by běžel nahoru pro ručnici, kdyby ho

Lucie nebyla chytila za ruku a nezadržela ho. Než se mu podařilo vymknout se jí, uslyšel klapot

koňských podkov. Oba nápadníci odjeli.

"Ti pobožnůstkáři! Ti lumpové!" křičel. "Raději bych té viděl v hrobě, děvče, než jako ženu některého

z nich."

"I já bych raději zemřela, tatínku," odpověděla dívka. "Ale Jefferson tu bude co nevidět."

"Ano. Čím dřív tu bude, tím líp. Člověk neví, co tamti teď provedou."

Byl opravdu nejvyšší čas, aby přišel někdo, kdo by dovedl poradit a pomoci statečnému starému

farmáři a jeho adoptované dceři. Od založení osady se ještě nikdy nestalo, aby prostý věřící odepřel

poslušnost starším církve. Jestliže menší provinění byla trestána tak přísně, jaký bude osud tohoto

arcivzbouřence? Ferrier věděl, že jeho bohatství a postavení mu nic nepomohou. Bylo dost těch, kteří

byli stejně význační a stejně bohatí jako on, a přesto beze stopy zmizeli a jejich jmění dostala církev.

Byl statečný člověk, ale chvěl se před neurčitými stíny hrůz, které se nad ním vznášely. Každému

viditelnému nebezpečí by se směle postavil tváří v tvář, ale tato nejistota ho vyčerpávala. Před dcerou

však tajil své obavy a tvářil se, že celou věc bere na lehkou váhu, ona však viděla jasně, jak je stísněn.

Čekal, že od Younga dostane vzkaz nebo výtku za své chování. Nemýlil se. Stalo se to však způsobem,

jakého se nenadál. Když se druhého dne ráno probudil, ke svému překvapení zjistil, že na jeho ložní

pokrývce je připíchnut kus papíru. Na něm bylo napsáno tiskacími, daleko od sebe postavenými

písmeny:

"Dáváme ti dvacet devět dní. jestli se za tu dobu nepolepšíš, pak -"

Ta pomlčka byla děsivější než jakákoliv hrozba. John Ferrier si marně lámal hlavu, jak se tato výstraha

dostala do ložnice. Služebnictvo spalo v přístavku a dveře i okna byla dobře zajištěna. Papír zmačkal a

dceři nic neřekl, ale v srdci ho zamrazilo. Těch dvacet devět dní byl zřejmě zbytek měsíce, který mu

Young dal na rozmyšlenou. Jakou by musel mít sílu a odvahu, aby něco zmohl proti nepříteli

ozbrojenému takovou tajemnou mocí? Ruka, která připíchla papír k pokrývce, mu mohla probodnout

srdce a nikdo by se nedověděl, kdo ho zabil.

Příští den byl ještě víc rozčilující. Když si sedli k snídani, Lucie ukázala s výkřikem překvapení

vzhůru. Uprostřed stropu byla napsána, pravděpodobně ohořelým dřevem, číslice 28. Dcera tomu

nerozuměla a on jí to nevysvětlil. Tu noc probděl s puškou v ruce a hlídal. Neviděl a neslyšel nic, a

přece ráno byla na vnější straně dveří napsána veliká sedmadvacítka.

A tak to bylo den co den. Každé ráno zjistil, že jeho nepřátelé nezapomněli odpočítávat dny a že na

nějakém nápadném místě poznamenali, kolik dní mu ještě zbývá z měsíce, který mu milostivě povolili.

Někdy se osudové číslo objevilo na stěně, někdy na podlaze a někdy bylo napsáno na malé cedulce,

přilepené na zahradní branku nebo na plot. Přes všechnu ostražitost nemohl John Ferrier zjistit, odkud

tyto každodenní výstrahy přicházejí. Při pohledu na ně padala na něho hrůza skoro pověrčivá. Stal se

nervózním a neklidným a jeho oči těkaly sem a tam jako oči pronásledovaného tvora. Už doufal jen v

jedno - že se z Nevady vrátí mladý lovec.

Dvacítka se změnila v patnáctku, patnáctka v desítku, a od Jeffersona stále ještě nic. Číslice byly pořád

nižší a nižší, a po lovci ani vidu ani slechu. Kdykoliv starý farmář zaslechl ze silnice klapot podkov

jezdeckého koně nebo křik vozky, pobízejícího své spřežení, běžel k brance doufaje, že konečně

přichází pomoc. Když se pětka změnila v čtyřku a čtyřka v trojku, ztratil odvahu a vzdal se vší naděje

na vysvobození. Věděl, že je odkázán sám na sebe a že se svou nepatrnou znalostí hor kolem osady je

bezmocný. Rušnější cesty byly přísně hlídány a bez povolení Rady se jich nesmělo používat. Zdálo se,

že není východiska, že se nevyhne ráně, která každou chvíli mohla dopadnout. Přesto stařec nezměnil

své rozhodnutí, že raději zemře, než by svolil k tomu, co pokládal za zneuctění své dcery.

Jednou večer seděl sám, přemýšlel o svých nesnázích a marně se snažil najít východisko. Dnes ráno se

na zdi jeho domu objevila číslice 2 a zítra uplyne povolená lhůta. Co se stane pak? V duchu si nejasně

představoval všechny možné hrůzy. A co se stane s jeho dcerou, až on nebude? Což není možno

uniknout z té neviditelné sítě, která se kolem nich zatáhla? Položil hlavu na stůl a rozplakal se nad

vlastní nemohoucností.

Co to bylo? V nočním tichu zaslechl jemné zaškrábání - tiché, ale slyšitelné. Přicházelo od domovních

dveří. Ferrier vešel po špičkách do předsíně a napjatě naslouchal. Chvíli se neozvalo nic, a potom zase

to tiché, opatrné zaškrábání. Zřejmě někdo velice jemně klepal na výplň dveří. Je to vrah, který

přichází o půlnoci, aby provedl vražedný rozkaz tajného tribunálu? Nebo je to někdo, kdo přišel napsat

na dveře znamení, že nastal poslední den lhůty? John Ferrier měl pocit, že okamžitá smrt by byla lepší

než toto napětí, které mu drásalo nervy a mrazilo v srdci. Skočil, odtáhl závoru a otevřel dveře

dokořán.

Venku bylo ticho. Byla krásná noc, na nebi jasně svítily hvězdy. Před farmářem ležela malá zahrádka,

obehnaná plotem, v němž byla branka. Ale ani zde, ani na cestě nebylo vidět živé duše. Ferrier se

podíval vpravo i vlevo a úlevou si oddychl. Když však pohlédl dolů, ke svému úžasu uviděl, že na

zemi leží na břiše jakýsi muž s roztaženýma rukama i nohama.

Byl to děsivý pohled. Ferrier se opřel o zeď a rukou si stiskl hrdlo, aby nevykřikl. Jeho první myšlenka

byla, že ta ležící postava je nějaký raněný nebo umírající, když se však podíval lépe, uviděl, že ten

člověk se plazí po zemi do předsíně rychle a bezhlesně jako had. Jakmile byl v domě, vzpřímil se a

zavřel dveře. Užaslý farmář spatřil vzrušenou, energickou tvář Jeffersona Hopa.

"Panebože!" vyjekl John Ferrier. "Tys mě ale polekal! Proč ses tak plazil?"

"Dejte mi jíst," řekl chraptivě Jefferson. "Celých osmačtyřicet hodin jsem neměl čas na jídlo." Vrhl se

na studené maso a chléb - zbytky farmářovy večeře, které stále ještě byly na stole. "Lucii se daří

dobře?" zeptal se, když ukojil hlad.

"Ano. Neví, jaké nám hrozí nebezpečí," odpověděl Ferrier.

"To je dobře. Hlídají dům ze všech stran. Proto jsem se tak plazil. Ať jsou sebechytřejší, nejsou dost

chytří, aby chytili zkušeného lovce."

Teď, když John Ferrier věděl, že má věrného spojence, měl pocit, že se z něho stal jiný člověk.

Uchopil muže za ruku a srdečně mu ji tiskl.

"Na tebe může být člověk hrdý," řekl. "Není mnoho takových, kteří by přišli, aby s námi sdíleli

nebezpečí a starosti."

"To jste uhádl," odpověděl mladý lovec. "Vážím si vás, ale když jste tu byl tak sám s touhle záležitostí

na krku, měl jste se dvakrát rozmyslet, než jste strčil hlavu do vosího hnízda. Přišel jsem kvůli Lucii, a

dřív by mě museli zabít, než by jí mohli udělat něco zlého."

"Co budeme dělat?"

"Zítra je váš poslední den, a jestli nepodniknete něco ještě dnes v noci, bude s vámi zle. V Orlí rokli

mám mezka a dva koně. Kolik máte peněz?"

"Dva tisíce dolarů ve zlatě a pět tisíc v bankovkách."

"To stačí. Já mám taky asi tolik. Musíme se dostat přes hory do Cyrson City. Raději vzbuďte Lucii. Je

dobře, že služebnictvo nespí v domě."

Když Ferrier odešel, aby připravil Lucii na to, že ještě dnes v noci se vydají na cestu, Jefferson Hope

udělal malý raneček ze všech potravin, které našel, a naplnil vodou kamenný džbán, poněvadž ze

zkušenosti věděl, že v horách, je málo pramenů a od jednoho k druhému že je daleko. Sotva skončil

tyto přípravy, farmář se vrátil s dcerou. Byla už oblečena a připravena na cestu. Milenci se přivítali

vřele, ale stručně, poněvadž minuty byly drahé a bylo ještě mnoho co dělat.

"Musíme okamžitě vyrazit," řekl Jefferson Hope tichým, energickým hlasem jako někdo, kdo si

uvědomuje velikost nebezpečí, ale je odhodlán statečně mu čelit. "Přední i zadní vchod hlídají, ale

budeme-li dost opatrní, mohlo by se nám podařit utéci postranním oknem a přes pole. Jakmile budeme

na silnici, budeme mít jenom dvě míle k rokli, kde čekají koně. Do svítání bychom už mohli mít

polovičku cesty přes hory za sebou."

"Co když nás zastaví?" zeptal se Ferrier.

Jefferson položil ruku na pažbu pistole, která mu vykukovala z kabátu.

"Jestli jich bude na nás příliš moc, vezmeme dva nebo tři s sebou," řekl a zlověstně se usmál.

Zhasili všechna světla v domě a Ferrier se rozhlédl z temného okna po polích, která bývala jeho a která

teď opouštěl navždy. Dlouho si dodával odvahy k této oběti, avšak pomyšlení na čest a štěstí dcery

převážilo lítost nad ztraceným majetkem. Všechno vypadalo tak klidně a spokojeně - stromy, v jejichž

korunách jemně ševelilo, i ta širá, tichá pole. Bylo těžké představit si, že nad vším se vznáší přízrak

vraždy. Ale bledá tvář a odhodlaný výraz mladého lovce i způsob, jakým se přiblížil k domu, stačily,

aby ho o tom přesvědčily.

Ferrier nesl vak se zlatem a bankovkami, Jefferson Hope chudé zásoby a vodu a Lucie uzlíček se svým

nejdrahocennějším majetkem. Velmi pomalu a opatrně otevřeli okno, počkali, dokud temný mrak

nezastřel noční oblohu, a potom jeden po druhém vylezli oknem na zahrádku. Se zatajeným dechem a

přikrčeni ji přeběhli a skryli se u živého plotu, podél kterého pak šli až k mezeře, kterou se vcházelo na

pole. Právě když došli k tomuto místu, mladý muž zadržel Ferriera i dívku a strhl je k zemi, do stínu.

Tam zůstali tiše ležet, chvějíce se strachem.

Naštěstí měl Jefferson díky dlouhému pobytu v prérii sluch jako rys. Sotva se on a jeho přátelé přikrčili

k zemi, ozvalo se několik kroků od nich smutné zahoukání horské sovy. Z malé vzdálenosti ihned

odpovědělo jiné zahoukání. V téže chvíli se z mezery v plotu, kterou prve uprchlíci chtěli projít,

vynořila jako stín jakási postava a znovu zahoukala to naříkavě znějící znamení. Ihned nato vystoupil

ze tmy druhý muž.

"Zítra o půlnoci," řekl ten první, který byl zřejmě velitelem. "Až lelek třikrát zavolá."

"Dobrá," odpověděl druhý. "Mám to říci bratru Drebberovi?"

"Vyřiď mu to a ostatním taky. Devět ku sedmi!

"Sedm ku pěti," odpověděl druhý muž a obé postavy zmizely, každá jiným směrem. Jejich poslední

slova byla zřejmě jakýmsi heslem. Když zvuk jejich kroků zanikl v dálce, Jefferson Hope vyskočil,

pomohl svým společníkům projít mezerou v plotu a utíkal s nimi přes pole. Dívku napolo podpíral,

napolo nesl, když jí nestačily síly.

"Rychle, rychle," šeptal. "Procházíme řetězem hlídek. Všechno závisí na rychlosti. Pospěšte si!"

Jakmile byli na silnici, cesta rychle ubíhala. Jenom jednou někoho potkali, ale podařilo se jim uhnout

do pole, aby je ten člověk nepoznal. Než došli k městu, lovec odbočil ze silnice na kamenitou úzkou

stezku, která vedla do hor. Nad hlavami se jim vynořily dva temné, rozeklané horské vrcholy. Hluboký

úvoz mezi kopci byla Orlí rokle. Tam čekali koně. Jefferson Hope, veden neklamným instinktem,

hledal si cestu mezi největšími balvany a korytem vyschlého potoka až k odlehlému místu, skrytému za

skalami, kde byla přivázána věrná zvířata. Dívku posadili na mezka a starý Ferrier se vyhoupl se svým

vakem s penězi na jednoho z koní. Jefferson Hope vedl po srázných a nebezpečných stezkách druhého

koně za uzdu.

Pro toho, kdo nebyl zvyklý vídat přírodu v její nejdivočejší podobě, to byla vzrušující cesta. Na jedné

straně se tyčily jedna nad druhou do výšky tisíce a více stop černé, ponuré, hrozivé skály s dlouhými

čedičovými pruhy na rozeklaném povrchu. Vypadaly jako žebra zkamenělé nestvůry. Na druhé straně

tvořila divoká změť balvanů a kamení nepřekročitelnou hradbu. Prostředkem vedla hrbolatá stezka,

místy tak úzká, že museli jet jeden za druhým, a tak neschůdná, že ji mohli zdolat jen nejzkušenější

jezdci. A přece navzdory všemu nebezpečí a všem obtížím uprchlíci měli srdce lehké, neboť každý

krok zvětšoval vzdálenost mezi nimi a strašlivým despotismem, před nímž prchali.

Brzo se však přesvědčili, že jsou stále ještě na území, nad nímž vykonává pravomoc Svatá rada čtyř.

Když dojeli na nejdivočejší a nejpustší místo soutěsky, dívka poděšeně vykřikla a ukázala vzhůru. Na

skále nad stezkou se proti nebi zřetelně rýsovala temná postava osamělé hlídky. Muž je spatřil v téže

chvíli, kdy oni uviděli jeho, a roklí se rozlehlo: "Kdo tam?"

"Pocestní do Nevady," odpověděl Jefferson Hope. Ruku položil na ručnici, zavěšenou u sedla.

Viděli, jak osamělá hlídka si připravuje ručnici a jak se napjatě dívá dolů, jako by nebyla s jejich

odpovědí spokojena.

"Kdo vám dal povolení?"

"Svatá rada čtyř," odpověděl Ferrier. Věděl ze zkušenosti, že u mormonů je to nejvyšší autorita, na

kterou se člověk může odvolat.

"Devět ku sedmi," vykřikla hlídka.

"Sedm ku pěti," odpověděl pohotově Jefferson Hope. Vzpomněl si na heslo, které slyšel v zahradě.

"Jděte a Bůh vás provázej," řekl hlas shora.

Dál už byla stezka širší a koně se mohli dát do klusu. Když se uprchlíci ohlédli, uviděli osamělou stráž,

jak se opírá o ručnici. Věděli, že minuli poslední vysunutou hlídku Vyvolených a že před nimi je

svoboda.

V

Andělé pomsty

Celou noc jeli spletí roklí a po křivolakých, kamenitých stezkách. Několikrát zabloudili, ale díky tomu,

že se Hope dobře vyznal v horách, znovu našli cestu. Když se rozednilo, spatřili před sebou obraz

podivuhodné, divoké krásy. Ze všech stran byli obklopeni vysokými, sněhem pokrytými horskými

vrcholy, které se dívaly jeden druhému přes rameno a táhly se až k dalekému obzoru. Horské svahy po

obou stranách byly tak strmé, že se našim uprchlíkům zdálo, že jim modříny a jedle visí nad hlavou a

že stačí jediný závan větru, aby se na ně skácely. Tato obava nebyla tak docela bezpodstatná - pusté

údolí bylo hustě poseto stromy a balvany, které shodil z horských úbočí vítr. Dokonce právě teď, když

tudy projížděli, zřítil se do údolí obrovský balvan. Dutý rachot jeho pádu probudil v tichých roklích

ozvěnu a tak poděsil unavené koně, že se dali do klusu.

Když se slunce pomalu zvedalo nad východní obzor, vrcholky hor se jeden po druhém rozžíhaly jako

lampy při slavnosti a nakonec všechny rudé a zářivě vzplanuly. Toto nádherné divadlo potěšilo srdce

našich tří uprchlíků a dodalo jim nové síly. U divoké bystřiny, která se řítila z rokle, zastavili, napojili

koně a spěšně posnídali. Lucie a její otec by tu rádi byli zůstali déle, ale Jefferson Hope byl neúprosný.

"Teď už nás pronásledují," řekl. ,,Všechno závisí na naší rychlosti. Jakmile budeme šťastně v Carsonu,

budeme moci odpočívat do konce života."

Po celý den se prodírali soutěskami a večer si vypočítali, že mají před svými nepřáteli náskok víc než

třicet mil. K nočnímu odpočinku si vybrali úpatí převislé skály, kde byli trochu chráněni před

studeným větrem a kde, přituleni k sobě, aby jim bylo tepleji, si dopřáli několik hodin spánku. Před

úsvitem však už zase byli na cestě. Po pronásledovatelích nebylo ani stopy a Jefferson Hope si začínal

myslet, že jsou už mimo dosah té strašlivé organizace, kterou proti sobě popudili. Málo věděl o tom,

jak daleko dosáhne její železná pěst a jak brzo udeří a rozdrtí je.

Byli na útěku už druhý den, když jim asi v poledne začala docházet skrovná zásoba potravin. Lovce to

nijak neznepokojilo, vždyť v horách bylo dost zvěře a on sám se už často vydal na cestu bez zásob,

spoléhaje na svou ručnici. Vyhledal chráněné místo, nakupil suché větve a rozdělal oheň, u kterého se

jeho společníci měli zahřát - byli teď už skoro pět tisíc stop nad hladinou moře a vzduch byl studený a

ostrý. Když přivázal koně a rozloučil se s Lucií, hodil si ručnici na rameno a vydal se na cestu, aby

ulovil, co mu náhoda do cesty přinese. Viděl, jak stařec i dívka se krčí u planoucího ohně a jak v

pozadí nehybně stojí zvířata. Potom mu je zakryla vyčnělá skála.

Ušel asi dvě míle, prohledávaje jednu rokli po druhé, avšak bez úspěchu, třebaže podle odloupané

stromové kůry a podle jiných známek se dalo soudit, že je v těchto končinách hodně medvědů.

Konečně po dvou nebo třech hodinách marného hledání začal celý zoufalý pomýšlet na návrat. Vtom

pohlédl vzhůru a nad tím, co viděl, poskočilo mu srdce radostí. Asi tři nebo čtyři sta stop nad ním stálo

na kraji skalního výčnělku zvíře, které se trochu podobalo ovci, bylo však ozbrojeno dvěma

obrovskými rohy. Čtyrnožec patrně hlídal stádo, které lovec nemohl vidět. Naštěstí se však díval

opačným směrem a lovce nezpozoroval. Jefferson si lehl na záda, ručnici opřel o skálu a dlouho, klidně

mířil, než stiskl spoušť. Zvíře vyskočilo, chvíli se kymácelo na okraji srázu a potom se zřítilo do údolí.

Poněvadž bylo příliš těžké, aby je mohl odnést, celé, spokojil se tím, že odřízl jednu kýtu a vyřízl část

hřbetu. S touto kořistí na rameni pospíchal zpátky, protože se už začínalo šeřit. Sotva však udělal

několik kroků, uvědomil si, že zabloudil. Ve snaze, aby něco ulovil, vzdálil se příliš od roklí, které

dobře znal, a teď nebylo lehké najít cestu, kterou sem přišel. Údolí, v němž se octl, bylo křížem krážem

zbrázděno roklemi, které byly všechny stejné, a tak bylo nemožné rozeznat jednu od druhé. Šel jakousi

roklí míli nebo víc a narazil na horskou bystřinu, kterou, jak určitě věděl, viděl teď poprvé. Uvědomil

si, že zabloudil, proto šel jinou roklí, ale výsledek byl stejný. Noc se rychle blížila. Bylo už skoro tma,

když se konečně octl v rokli, kterou znal. Ani pak nebylo lehké nesejít ze správné cesty, protože měsíc

dosud nevyšel a vysoké skály z obou stran činily tmu ještě hustší. Klopýtal ohnut pod břemenem a

unaven dlouhou, namáhavou chůzí. Posilovala ho jedině myšlenka, že každý krok ho přibližuje k Lucii

a že přináší dost potravy, aby vystačila po celou cestu.

Konečně přišel k začátku úvalu, kde nechal oba uprchlíky. I potmě poznával obrysy skal, které úval

ohraničovaly. Pomyslel si, že na něho úzkostlivě čekají, vždyť byl pryč skoro pět hodin. Ze samé

radosti přiložil ruce k ústům a rozezvučel celý úval ozvěnou hlasitého zavolání, které pro ně mělo být

znamením, že už jde. Zastavil se a čekal na odpověď. Žádná se neozvala kromě vlastního zavolání,

které se rozléhalo smutnými, tichými roklemi a vracelo se k němu nesčetněkrát opakované ozvěnou.

Znovu zavolal, ještě hlasitěji než prve, ale přátelé, které opustil před tak krátkou dobou, neodpovídali.

Zmocnil se ho neurčily, nepojmenovatelný strach. V rozčilení upustil drahocennou potravu a ze všech

sil se rozběhl k druhému konci úvalu.

Když zahnul za vyčnívající skálu, objevilo se před ním místo, kde rozdělal oheň. Dosuď tam byla

žhavá hromádka dřevěného popela, avšak oheň zřejmě nebyl od jeho odchodu udržován. Kolem

dokola panovalo mrtvé ticho. Jeho obavy se teď proměnily v jistotu. Běžel dál. U zbytků ohniště

nebylo živé duše. Zvířata, stařec, děvče - všichni zmizeli. Bylo až příliš zřejmé, že za jeho

nepřítomnosti došlo k náhlé a strašlivé pohromě - k pohromě, která dopadla na všechny, a přece

nezanechala po sobě nejmenší stopy.

Jefferson Hope, zmatený a omráčený touto ranou, cítil, jak se mu točí hlava, a musel se opřít o ručnici,

aby neupadl. Byl to však člověk neobyčejně rázný, a tak se ze své chvilkové nemohoucnosti rychle

vzpamatoval. Vytáhl z doutnajícího popela kus napolo spáleného dřeva, na jeho ohořelém konci

rozdmýchal plamen a s pomocí této pochodně začal prohlížet okolí. Zem kolem dokola byla zdupána

koňskými kopyty; z toho bylo vidět, že uprchlíky přepadla velká tlupa jezdců, která, jak ukazovaly

stopy, se potom vrátila do Salt Lake City. Odvezli s sebou starce i dívku ? Jefferson Hope skoro

přesvědčil sám sebe, že to museli udělat, vtom však jeho zrak padl na něco, nad čím mu strnul v těle

každý nerv. Malý kousek od ohniště byla nízká hromada načervenalé země, která tam rozhodně prve

nebyla. Nebylo možné mýlit se - byl to čerstvě zaházený hrob. Když se lovec k němu přiblížil, uviděl,

že je do něho zabodnut kus větve. V rozeklaném konci větve vězel kus papíru. Nápis na něm byl

krátký, ale výmluvný:

John Ferrier,

kdysi obyvatel Salt Lake City.

Zemřel 4. srpna 1860

Ten statečný stařec, kterého opustil před tak krátkou dobou, je tedy mrtev a toto je jeho hrob. Jefferson

Hope se pln hrůzy rozhlédl kolem, není-li tu někde druhý hrob. Po tom však nebylo ani stopy. Lucii

odvezli její strašliví pronásledovatelé, aby ji přinutili podrobit se osudu, který jí byl určen od počátku -

aby se stala jednou z těch, jež přivedl do svého harému syn staršího církve. Když si mladý muž

uvědomil, co se s ní stane a jak on sám je bezmocný tomu zabránit, zatoužil, aby i on ležel se starým

farmářem v tichém hrobě.

Avšak jeho energický duch znovu setřásl letargii, kterou vyvolává zoufalství. Jestliže přišel o všechno,

může alespoň zasvětit svůj život pomstě. Jefferson Hope měl nejen nezdolnou trpělivost a vytrvalost,

ale byl schopen i nesmiřitelné pomstychtivosti, vlastnosti, kterou snad získal, když žil mezi Indiány.

Když tu tak stál nad vyhaslým ohněm, cítil, že jenom trest, který by vlastní rukou vykonal na svých

nepřátelích, mohl by zmírnit jeho bolest. Rozhodl se, že svou silnou vůli a neúnavnou energii zasvětí

tomuto jedinému cíli. Na jeho bledé tváři byl tvrdý, přísný výraz, když se vracel tam, kde prve

zanechal potravu. Prohrábl doutnající oheň a upekl si tolik masa, kolik mu mělo postačit na několik

dní. Zabalil je do uzlíčku, a třebaže byl unaven, vydal se ihned na zpáteční cestu přes hory po stopách

Andělů pomsty.

Pět dní se plahočil na rozbolavělých nohách a unavený roklemi, kterými už projel na koni. V noci ulehl

mezi balvany a dopřál si několik hodin spánku. Před svítáním byl už zase na cestě, šestého dne dorazil

do Orlí rokle, odkud započal ten neblahý útěk. Odtud viděl dolů na domov Svatých. Opřel se,

zemdlený a vyčerpaný, o ručnici a vyzáblou rukou zuřivě zahrozil tichému, rozlehlému městu, které

leželo pod ním. Všiml si, že v některých hlavních ulicích jsou vlajky a jiná slavnostní výzdoba. Ještě

nepřestal uvažovat, co to asi znamená, když zaslechl dusot koňských podkov a uviděl jezdce, který se

k němu blížil. Poznal v něm mormona, který se jmenoval Cowper a jemuž nejednou prokázal službu.

Když jezdec dojel až k němu, oslovil ho, protože se chtěl dozvědět, co se stalo s Lucií Ferrierovou.

"Jsem Jefferson Hope," řekl. "Pamatujete se na mě?"

Mormon na něho zíral s neskrývaným úžasem. Bylo opravdu těžké poznat v tomto rozedraném,

zanedbaném vandrákovi s příšerně bledým obličejem a s divokýma, nepříčetnýma očima někdejšího

mladého lovce. Když se mormon konečně přesvědčil o jeho totožnosti, překvapení se změnilo v úlek.

"Zbláznil jste se, že jste sem přišel?" zvolal. "Kdyby mě někdo viděl, že tu s vámi mluvím, stálo by mě

to život. Svatá rada čtyř na vás vydala zatykač, protože jste Ferrierovým pomáhal k útěku."

"Nebojím se ani Svaté rady čtyř, ani jejího zatykače," řekl vážně Hope. ,,Vy jistě o té věci něco víte,

Cowpere. Zapřísahám vás při všem, co je vám drahé, abyste mi odpověděl na několik otázek. Byli

jsme vždycky přáteli. Proboha, neodpírejte mi odpověď."

"Co chcete vědět?" zeptal se stísněně mormon. "Rychle. Tady mají skály uši a stromy oči."

"Co se stalo s Lucií Ferrierovou?"

"Včera měla svatbu. Bral si ji mladý Drebber. Vzpamatujte se, člověče, vzpamatujte se, vždyť

vypadáte, jako byste měl smrt na jazyku."

"Nevšímejte si mne," řekl mdle Hope. I rty mu zbledly. Klesl na balvan, o který se prve opíral. "Je

vdaná, říkáte?"

"Včera měla svatbu - proto jsou ještě na modlitebně vlajky. Mladý Drebber a mladý Stangerson se

pohádali, kdo z nich ji má dostat. Oba byli v té tlupě, která je pronásledovala. Stangerson zastřelil

jejího otce a to mu jaksi dávalo na ni větší nárok. Ale když to projednávali v Radě, většina byla pro

Drebbera, a tak ji prorok dal jemu. Ale nikdo ji nebude mít moc dlouho, viděl jsem jí včera na obličeji,

že ji už poznamenala smrt. Vypadá spíš jako duch než jako ženská. Vy odcházíte?"

"Ano, odcházím," řekl Jefferson Hope, který už zase vstal.

Jeho tvář byla jakoby vytesaná z mramoru, tvrdá a nehybná, jenom oči mu zlověstně planuly.

"Kam půjdete?"

"Na tom nezáleží," odpověděl. Zavěsil si ručnici na rameno a odcházel roklí. Šel pořád dál a dál,

hluboko do hor, mezi dravá zvířata. Žádné z nich ale nebylo tak zuřivé a nebezpečné jako on.

Mormonova předpověď se splnila. Ať už to způsobila strašná smrt jejího otce nebo důsledky ohavného

manželství, ke kterému byla přinucena, ubohá Lucie se už nikdy nevzpamatovala, chřadla a do měsíce

zemřela. Její manžel opilec, který si ji vzal hlavně kvůli majetku Johna Ferriera, neprojevoval nad svou

ztrátou velký zármutek. Ale jeho ostatní ženy pro Lucii truchlily a noc před pohřbem u ní proseděly,

jak je u mormonů zvykem. Druhého dne řasně ráno se seskupily kolem már. Nevýslovně se ulekly a

užasly, když se náhle rozletěly dveře a do pokoje vešel divoce vyhlížející, zchátralý člověk v

roztrhaných šatech. Aniž pohlédl nebo promluvil na poděšené ženy, šel k bílé, tiché postavě, která

bývala schránkou čisté duše Lucie Ferrierové. Sklonil se nad ní a přitiskl rty k jejímu chladnému čelu.

Potom ji vzal za ruku a stáhl jí z prstu snubní prsten.

"Nevezme si ho do hrobu," vykřikl chraptivě, a než mohl někdo strhnout poplach, seběhl ze schodů a

zmizel. Tato epizoda byla tak podivná a tak krátká, že těm, před nimiž se odehrála, by bylo zatěžko v

ni uvěřit nebo přesvědčit jiné, že se skutečně udala, nebýt nepopiratelné skutečnosti, že zlatý kroužek,

který byl znamením, že Lucie byla vdaná, zmizel.

Jefferson Hope se potloukal několik měsíců v horách, vedl podivný, divoký život a v srdci živil

zuřivou touhu po pomstě, kterou byl posedlý. V městě si lidé vykládali o tajemné postavě, která se

plíží předměstími a objevuje se v pustých horských roklích. Jednou prolétla Stangersonovým oknem

kulka a rozplácla se o zeď stopu od Stangersona. Jindy, když Drebber šel právě pod skálou, zřítil se na

něho velký balvan. Unikl strašlivé smrti jenom tím, že se vrhl na zem. Oběma mladým mormonům

netrvalo dlouho, aby zjistili příčinu útoků na svůj život. Podnikali výpravy do hor doufajíce, že buď

polapí, nebo zabijí svého nepřítele, ale vždycky se vraceli s nepořízenou. Dalším bezpečnostním

opatřením bylo, že nikdy nevycházeli ven sami nebo po soumraku a u svého domu postavili hlídky. Po

nějakém čase mohli od těchto opatření upustit, poněvadž po jejich nepříteli nebylo ani vidu ani slechu,

a oni se utěšovali, že jeho pomstychtivost časem ochladla.

Nejen že neochladla, ale ještě se zvětšila. Lovec měl tvrdou, neústupnou povahu a touha po pomstě tak

ovládla celou jeho mysl, že v ní nebylo na nic jiného místa. Byl však nanejvýš praktický. Uvědomil si,

že ani jeho železná tělesná soustava nemůže vydržet ustavičnou námahu. Život v přírodě a nedostatek

pořádné stravy mu podlamovaly zdraví. Kdyby zašel v horách jako pes, co by bylo s jeho pomstou? A

přece ho nic jiného nečeká, jestli tu zůstane. Cítil, že by tím hrál do ruky svému nepříteli, a proto se

rozhodl, že se vrátí k dolům v Nevadě, zotaví se tam a nastřádá dost peněz, aby si mohl dovolit jít za

svým cílem, aniž by přitom trpěl nouzí.

Chtěl zůstat v Nevadě nanejvýš rok, ale nepředvídaný zběh okolností způsobil, že nemohl opustit doly

dřív než skoro za pět let. Avšak po uplynutí této doby byly jeho vzpomínky na přestálé utrpení i jeho

touha po pomstě stejně živé jako tenkrát v noci, kdy stál nad hrobem Johna Ferriera. Vrátil se do Salt

Lake City v převlečení a pod jiným jménem. Nezáleželo mu na tom, co se s ním stane, až viníky stihne

spravedlivý trest. V Salt Lake City ho čekaly zlé zprávy. Před několika měsíci došlo mezi Vyvolenými

k rozkolu. Někteří mladší členové církve se vzbouřili proti vedení a důsledek toho byl, že nespokojenci

odpadli od mormonské církve a stali se "pohany". Mezi nimi byli Drebber a Stangerson a nikdo

nevěděl, kam se poděli. Říkalo se, že Drebberovi se podařilo zpeněžit velkou část majetku, a že tedy

odešel jako boháč, kdežto jeho společník Stangerson byl poměrně chudý. Ale kde teď jsou, nikdo

nevěděl.

Kdyby se takové obtíže postavily do cesty jinému, sebemstivějšímu člověku, jistě by myšlenku na

pomstu pustil z hlavy, ale Jefferson Hope nezaváhal ani na okamžik. Jeho malé jmění, které doplňoval

výdělky z příležitostného zaměstnám, jaké se mu podařilo sehnat, umožnilo mu cestovat z města do

města po celých Spojených státech a hledat své nepřátele. Uplynula léta. Jeho černé vlasy prošedivěly,

ale on nepřestával putovat. Stále šel po stopě jako stavěči pes v lidské podobě. Celou svou mysl

soustředil na jediný cíl, kterému zasvětil svůj život. Jeho vytrvalost byla konečně odměněna. V jednom

okně zahlédl tvář - a to stačilo. Teď věděl, že ti dva, které pronásleduje, jsou v Clevelandu ve státě

Ohio. Když se vrátil do své ubohé komůrky, měl už celý plán pomsty připravený. Stalo se však, že

Drebber vyhlédnuv z okna poznal tuláka, který stál dole na ulici, a na očích mu viděl, že přišel vraždit.

Se Stangersonem, který mu dělal osobního tajemníka, běžel k smírčímu soudci a oznámil mu, že starý

sok ohrožuje ze žárlivosti a z nenávisti jejich život.

Téhož dne večer byl Jefferson Hope zatčen, a poněvadž neměl nikoho, kdo by se za něho zaručil,

zůstal ve vazbě několik týdnů. Když ho propustili, zjistil, že Drebberův dům je prázdný a že Drebber

se svým tajemníkem odjel do Evropy.

Ani tentokrát se mstitel nevzdal, jeho nenávist ho znovu přinutila, aby pokračoval v pronásledování.

Neměl však peníze, musel si tedy na nějaký čas najít práci a šetřit, aby si opatřil částku potřebnou na

cestu. Když konečně měl dost, aby se udržel naživu, odjel do Evropy, stopoval své nepřátele z města

do města, vydělávaje si na cestu, jak jen dovedl, ale prchající nikdy nedohonil. Když dojel do

Petrohradu, zjistil, že odjeli do Paříže. V Paříži, kam jel za nimi, se dověděl, že právě odjeli do

Kodaně. V dánském hlavním městě je také nezastihl, protože mezitím odjeli do Londýna. A tam je

konečně dohonil. S tím, co se stalo zde, seznámíme čtenáře nejlépe, když budeme citovat vlastní

vyprávění bývalého lovce, věrné zaznamenané ve Watsonově deníku, kterému jsme už tolik zavázáni

za své informace.

VI

Pokračování vzpomínek

dr. Johna H. Watsona

Zuřivý odpor našeho zatčeného zřejmě nebyl projevem nenávisti k nám. Když poznal, že mu odpor

nepomůže, usmál se a prohlásil, že doufá, že při té rvačce nebyl nikdo z nás raněn.

"Teď mě asi odvedete na policii," řekl Holmesovi. ,,Má drožka stojí před domem. Kdybyste mi

rozvázali nohy, sešel bych k ní sám. Už nejsem tak lehký jako kdysi, abyste mě mohli dolů snést."

Gregson a Lestrade se na sebe podívali, jako by chtěli říci, že ten návrh je trochu drzý. Ale Holmes

hned projevil důvěru k zatčenému tím, že uvolnil ručník, kterým měl muž svázané nohy. Jefferson

Hope vstal a natáhl nohy, jako by se chtěl ujistit, že jsou zase volné. Pamatuji se, že když jsem se na

něho díval, napadlo mne, že se zřídkakdy najde člověk tak mohutné postavy. Z jeho snědé, osmahlé

tváře vyzařovala rozhodnost a energie, která byla stejně hrozivá jako jeho fyzická síla.

"Jestli je místo velitele policie volné, měl byste je dostat vy," řekl a pohlédl s neskrývaným obdivem na

mého spolubydlícího. "Stopoval jste mě neobyčejně chytře."

"Pojďte raději se mnou," řekl Holmes oběma detektivům.

"Já si sednu na kozlík a odvezu vás," řekl Lestrade.

"Dobrá. Gregson nastoupí do drožky se mnou. Vy taky, doktore. Zajímal jste se o ten případ, tak nás

snad neopustíte."

Souhlasil jsem s radostí. Na ulici jsme všichni sešli společně. Jefferson Hope se nepokusil o útěk,

klidně nastoupil do drožky a my za ním. Lestrade vylezl na kozlík, švihl koně a za chvíli jsme byli na

místě. Uvedli nás do malé místnosti, kde si policejní inspektor zapsal jméno zatčeného a jména mužů,

z jejichž vraždy byl obviněn. Inspektor byl bledý člověk, nic ho nevzrušilo a své povinnosti vykonával

tupě, mechanicky. ,,Do týdne bude zatčený postaven před soud," řekl. "Chtěl byste, pane Jeffersone

Hope, předtím ještě něco říci? Musím vás ale upozornit, že všechno, co řeknete, bude zaznamenáno a

může toho být použito proti vám."

,,Mám toho mnoho co říci," odpověděl pomalu zatřený. "Chci vám říci všechno, pánové."

"Nebylo by líp, kdybyste s tím počkal, až budete stát před soudem?" zeptal se inspektor.

"Možná že nikdy nebudu stát před soudem," odpověděl. "Nelekejte se. Nemyslím na sebevraždu. Vy

jste lékař?"

Jefferson Hope se obrátil na mne. Jeho černé oči se podivně leskly.

"Ano," odpověděl jsem.

"Položte sem ruku," usmál se a ukázal spoutanýma rukama na prsa.

Vyhověl jsem mu.

Ucítil jsem neobyčejné bušení, jako kdyby se stěny hrudníku chvěly jako křehká budova, v níž pracuje

silný motor. V tichém pokoji jsem. slyšel temný, bzučivý a šelestivý zvuk, ozývající se v jeho prsou.

"Vždyť vy máte výduť aorty," řekl jsem překvapeně.

"Mám," odpověděl klidně. "Před týdnem jsem s tím byl u doktora a ten mi řekl, že stěna tepny musí za

několik dnů prasknout. Jsem nemocen už několik let, je to čím dál tím horší. Příliš jsem přepínal své

síly a také nedostatek stravy, když jsem žil v horách u Solného jezera, byl příčinou mého onemocnění.

To, co jsem chtěl udělat, jsem udělal a teď už mi nezáleží na tom, kdy odejdu. Rád bych ale po sobě

zanechal vylíčení celé té záležitosti. Nechci, aby si někdo o mně myslel, že jsem obyčejný vrah."

Inspektor a oba detektivové se hned začali radit, je-li vhodné, aby zatčenému dovolili vyprávět, jak to

bylo.

"Myslíte, doktore, že by mohl náhle zemřít?" zeptal se inspektor.

"Určitě," odpověděl jsem.

"V tom případě je naší povinností nechat ho v zájmu spravedlnosti mluvit," řekl inspektor. "Můžete

tedy, pane Hope, učinit výpověď, jestliže chcete, ale znovu vás upozorňuji, že všechno bude

zaznamenáno."

"Sednu si, jestli dovolíte," řekl zatčený a hned se posadil. "Při té své nemoci se rychle unavím a ta

tahanice před půl hodinou mi neudělala dobře. Člověk, který čeká každou chvíli smrt, obyčejně nelže.

Můžete mi věřit. Budu mluvit pravdu. Jak mé výpovědi použijete, to je vaše věc."

Po těchto slovech se Jefferson Hope pohodlně usadil a začal svou pozoruhodnou výpověď, kterou zde

zaznamenávám. Mluvil klidně a plynně, jako by vyprávěl nejvšednější příběh. Ručím za přesnost

uvedené výpovědi, protože mi bylo dovoleno nahlédnout do Lestradova deníku, v němž je doslova

zapsáno všechno, co Jefferson Hope řekl.

"Nezáleží mnoho na tom, proč jsem ty muže nenáviděl," řekl. "Stačí, když řeknu, že jejich vinou

zemřeli dva lidé - otec a dcera. Od chvíle, co spáchali svůj zločin, uplynula dlouhá doba. Proto bylo

těžké postavit je před soud. Věděl jsem však o jejich vině a rozhodl jsem se, že já sám budu jejich

soudcem, porotou i katem. Vy byste na mém místě udělali totéž.

Dívku, o které jsem se zmínil, měl jsem si před dvaceti lety vzít. Přinutili ji, aby se provdala za

Drebbera, a ona se utrápila. Když zemřela, stáhl jsem jí z prstu snubní prsten a přísahal jsem, že až

bude Drebber umírat, bude se muset dívat právě na tento prsten a jeho poslední myšlenkou že musí být

vzpomínka na zločin, kterého se dopustil a za který ho teď stihl trest. Nosil jsem prsten stále u sebe.

Drebbera a jeho spoluviníka jsem pronásledoval přes dva světadíly, až konečně jsem je chytil. Mysleli,

že mě unaví, to se jim ale nepodařilo. Jestli zítra zemřu - a to je pravděpodobné - zemřu s vědomím, že

svůj úkol na tomto světě jsem splnil, a dobře splnil. Oba zahynuli - mou rukou. Už nemám v co doufat

a také už nemám žádné přání.

Byli bohatí, já jsem byl chudý, nebylo tedy snadné pronásledovat je. Když jsem přijel do Londýna, měl

jsem kapsu skoro prázdnou. Musel jsem si najít práci, abych se uživil. Jezdit s koňmi nebo na koni

umím tak dobře jako chodit. Přihlásil jsem se tedy u jednoho majitele drožek a ten mě hned zaměstnal.

Musel jsem mu každý týden odvést určitý obnos, a co bylo navíc, mohl jsem si nechat. Moc toho pro

mě nikdy nezbylo, ale podařilo se mi udržet se jakžtakž nad vodou. Ze všeho nejhorší bylo vyznat se v

londýnských ulicích, protože ze všech bludišť, která kdy lidi postavili, žádné není tak zašmodrchané

jako tohle město. Měl jsem vedle sebe plán města, a když jsem si na něm označil hlavní hotely a

nádraží, šlo mi to už docela dobře.

Trvalo mi dost dlouho, než jsem zjistil, kde ti dva bydlí. Vyptával jsem se kdekoho a nakonec jsem je

našel. Bydleli v penziónu v Camberwellu, na druhém břehu řeky. Jakmile jsem je našel, věděl jsem, že

mi neuniknou. Nechal jsem si narůst bradu, nemusel jsem se tedy bát, že mě poznají. Chtěl jsem je

stopovat a sledovat, dokud se mi nenaskytne vhodná příležitost. Byl jsem rozhodnut, že tentokrát už je

nenechám uniknout.

Přesto ale chybělo málo, aby se jim to podařilo. Ať šli v Londýně kamkoliv, byl jsem jim neustále v

patách. Někdy jsem je stopoval drožkou, jindy pěšky, ale drožkou to bylo lepší, protože mi nemohli

utéci. Teď už jsem mohl něco vydělat jenom časně ráno nebo pozdě v noci a začínal jsem být svému

zaměstnavateli dlužen. Ale nic jsem si z toho nedělal, jen když jsem měl možnost ty dva chytit.

Byli velice mazaní. Asi je napadlo, že by je někdo mohl stopovat, protože vždycky chodili společně a

nikdy nevycházeli po soumraku. Celé dva týdny jsem za nimi jezdil den co den a nikdy jsem je neviděl

jednoho bez druhého. Drebber byl většinou opilý, ale Stangerson byl velmi ostražitý. Číhal jsem na ně

večer i ráno. ale nikdy se mi nenaskytla nejmenší příležitost. To mě ale neodradilo, protože něco mi

říkalo, že se brzo dočkám. Bál jsem se jenom, že to, co mám tady v prsou, praskne příliš brzo a já své

dílo nedokončím.

Konečně jednou večer, když jsem jezdil sem tam po Torquay Terrace - tak se totiž jmenuje ulice, kde

bydleli - uviděl jsem, že u jejich dveří zastavila drožka. Služka vynesla z domu nějaká zavazadla, za

chvíli vyšel Drebber se Stangersonem, nasedli do drožky a odjeli. Švihl jsem koně a jel za nimi. Ani na

chvíli jsem je neztratil z očí. Dobře mi při tom nebylo, protože jsem se bál. že odjíždějí z Londýna. Na

eustonském nádraží vystoupili z drožky, já jsem požádal nějakého chlapce, aby mi podržel koně, a šel

jsem za nimi na nástupiště. Slyšel jsem, jak se ptají na vlak do Liverpoolu. Vrátný jim řekl, že vlak

právě odjel a další že jede za několik hodin. Zdálo se, že Stangersona to mrzí, ale Drebber byl spíš rád.

V tlačenici jsem se k nim přiblížil tak těsně, že jsem slyšel každé jejich slovo. Drebber řekl, že si chce

vyřídit nějakou soukromou záležitost, aby Stangerson na něho počkal - vrátí se prý brzo. Stangerson

mu to vymlouval a připomínal mu, že se rozhodli, že budou pořád spolu. Drebber odpověděl, že jde o

velice delikátní záležitost a že musí jít sám. Nerozuměl jsem, co na to řekl Stangerson, ale Drebber

začal nadávat, a aby prý Stangerson nezapomínal, že je jenom placený sluha, aby se neopovažoval

jemu, Drebberovi, předpisovat, co má dělat. Když tajemník viděl, že s ním nic nepořídí, přestal se

svými námitkami. Řekl ještě jenom, aby Drebber za ním přišel do Hallidayova hotelu, kdyby zmeškal

poslední vlak. Na to Drebber odpověděl, že se vrátí na nástupiště ještě před jedenáctou, a vyšel z

nádraží.

Chvíle, na kterou jsem tak dlouho čekal, konečně přišla. Měl jsem své nepřátele v moci. Když byli

spolu, chránil jeden druhého, ale teď, když se rozešli, byli mi vydáni na milost a nemilost. Nejednal

jsem však ukvapené, to by nebylo správné. Měl jsem všechno promyšleno napřed. Pomsta přináší

uspokojení jenom tenkrát, když viník má čas uvědomit si, kdo ho napadl a za co bude pykat. Podle

svého plánu jsem si musel najít příležitost, abych člověku, který mi tolik ublížil, dal na srozuměnou, že

jeho starý hřích se mu teď vymstí. Náhodou se stalo, že před několika dny člověk, který si prohlížel

některé domy na Brixton Road, ztratil v mé drožce od jednoho z nich klíč. Přišel si pro něj téhož dne

večer a já mu klíč vrátil. Otiskl jsem si ho ale a dal jsem si udělat klíč nový. Měl jsem teď přístup

alespoň na jedno místo v tomto velkém městě, kde jsem si mohl být jist, že mě nikdo nevyruší.

Zbývalo vyřešit obtížný problém, jak do toho domu dostat Drebbera.

Drebber šel z nádraží pěšky a cestou se zastavil v několika hospodách. V poslední zůstal skoro půl

hodiny. Když vyšel, vrávoral - zřejmě měl pořádně v hlavě. Přede mnou jela drožka - taková, co má

dvě kola a kozlík vzadu. Drebber na ni zavolal. Jel jsem za drožkou, do které nasedl Drebber, tak

těsně, že hlava mého koně byla po celou cestu na yard od kočího Drebberovy drožky. Jeli jsme přes

most Waterloo, potom jsme ujeli několik mil ulicemi a nakonec jsme se k mému úžasu octli před

domem, ve kterém Drebber dodneška bydlel. Nedovedl jsem si představit, proč se sem vrací. Jel jsem

ale dál a zastavil sto yardů od domu. Drebber vešel dovnitř a jeho drožka odjela. - Dejte mi, prosím,

sklenici vody. Vysychá mi při řeči v ústech."

Podal jsem mu sklenici a on ji vypil do dna.

"Teď je to lepší," řekl. "Čekal jsem čtvrt hodiny, možná trochu déle, když se ozval hluk, jako by se lidé

v domě prali. Vzápětí se rozletěly dveře a v nich se objevili dva muži. Jeden z nich byl Drebber a

druhý byl mladý člověk, kterého jsem nikdy předtím neviděl. Držel Drebbera za límec, a když přišli ke

schodům, strčil do něj a tak ho nakopl, že Drebber odletěl doprostřed ulice. ,Ty pse!' křičel a hrozil

Drebberovi holí. ,Já tě naučím urážet slušné děvče!' Byl tak rozzuřený, že jsem si myslel, že Drebbera

tím svým klackem zmlátí, ale ten darebák odvrávoral tak rychle, jak jen mohl. Běžel až na roh ulice,

zde uviděl mou drožku, zavolal na mě a skočil do ní. ,Odvezte mě k Hallidayovu hotelu,' řekl.

Když jsem ho viděl ve své drožce, srdce mi začalo samou radostí tak prudce bušit, že jsem se bál, že

mi pukne. Jel jsem pomalu a uvažoval, co by bylo nejlíp udělat. Mohl jsem Drebbera zavézt rovnou za

město a tam si to s ním někde na opuštěné cestě vyřídit. Už jsem se skoro rozhodl, že to tak udělám,

vtom však on rozřešil ten problém za mne. Znovu dostal chuť na pití a nařídil mi, abych zastavil před

jednou hospodou. Než vešel dovnitř, řekl mi, abych na něho počkal. Čekal jsem až do zavírací hodiny,

a když Drebber vyšel, byl pořádně zřízený. Věděl jsem, že si s ním teď mohu dělat, co chci.

Nemyslete si, že jsem ho chtěl chladnokrevné zabít. Kdybych to udělal, byl by to sice spravedlivý trest,

ale já jsem se k tomu nemohl odhodlat. Už dávno jsem se rozhodl, že mu dám příležitost zachránit si

život. V době, kdy jsem se toulal po Americe, měl jsem mnoho zaměstnání. Jednou jsem taky dělal

vrátného a sluhu v laboratoři na jedné universitě. Jednoho dne přednášel profesor o jedech a ukázal

studentům nějaký alkaloid, jak tomu říkal, který byl výtažkem jakéhosi amerického jedu, jímž se

napouštěly šípy. Ten jed je tak prudký, že nepatrná špetka způsobuje okamžitou smrt. Označil jsem

lahvičku, ve které byl tento preparát, a když všichni odešli, trochu jsem si ho vzal. Uměl jsem docela

dobře dělat podle předpisů léky, a tak jsem zpracoval tento alkaloid do malých, rozpustných pilulek a

každou pilulku jsem dal do zvláštní krabičky s jinou stejně vyhlížející pilulkou, ve které ale nebyl jed.

V té době jsem se rozhodl, že až nadejde má chvíle, každý z těch dvou mužů si z jedné z těchto

krabiček vybere jednu pilulku, a pilulku, která v krabičce zbude, spolknu já. Bude to stejně smrtonosné

a méně hlučné než střílení skrz kapesník. Od toho dne jsem měl ty krabičky stále u sebe a teď přišel

čas, abych jich použil.

Byla už skoro jedna hodina po půlnoci. Noc byla bouřlivá, tmavá, vítr fičel a pršelo jen se lilo. Tak jak

venku bylo ohavně, v mém nitru bylo krásně, tak krásné, že bych byl nejraději jásal radostí. Kdyby se

někdo z vás, pánové, trápil pro něco a toužil po tom dvacet dlouhých let a najednou zjistil, že to má na

dosah, pochopil by. co se ve mne dělo. Zapálil jsem si doutník, abych si uklidnil nervy, ale ruce se mi

třásly a ve spáncích mi bušilo. Tak jsem byl rozčilen. Když jsem tak jel, viděl jsem starého Johna

Ferriera a krásnou Lucii, jak se na mne dívají ze tmy, jak se usmívají, viděl jsem je tak jasně jako teď

vás všechny v tomto pokoji. Celou cestu šli přede mnou, po jedné straně koně Ferrier, po druhé Lucie,

dokud jsem nezastavil u toho domu v Brixton Road.

Nikde živá duše a kromě šumění deště nebylo slyšet ani nejslabší zvuk. Když jsem se podíval do

drožky oknem, zjistil jsem, že Drebber celý schoulený spí. Tak byl opilý. Zatřásl jsem jím a křikl na

něho: ,Vystupovat!'

Řekl: ,Dobře, drožkáři.'

Pravděpodobně si myslel, že jsme přijeli k hotelu, do kterého se chtěl dál zavézt, protože už nic neřekl,

vystoupil a šel za mnou zahradou. Musel jsem jít vedle něho, abych ho podpíral, protože pořád měl

ještě v hlavě. Když jsme přišli ke dveřím, otevřel jsem je a zavedl jsem ho do předního pokoje. Čestné

slovo, otec s dcerou šli celou cestu před námi.

,Je tu hrozná tma,' řekl tápaje.

,Hned rozsvítím,' odpověděl jsem, rozškrtl jsem sirku a zapálil voskovou svíčku, kterou jsem přinesl s

sebou. ,A teď, Enochu Drebbere,' pokračoval jsem, otočil se k němu a přidržel si světlo u obličeje,

,řekněte, jestli mě poznáváte.'

Chvíli se na mě díval kalnýma očima opilce a pak jsem viděl, jak se mu po celé tváři rozlévá výraz

hrůzy. Věděl jsem, že mě poznal. Couval, celý zsinalý, a já jsem viděl, jak mu na čele vyrazil pot.

Zuby mu cvakaly. To byl pohled! Opřel jsem se zády o dveře a hlasitě jsem se rozesmál. Smál jsem se

dlouho. Věděl jsem, že pomsta bude sladká, ale nikdy jsem nedoufal, že pocítím v duši takovou radost,

jakou jsem cítil teď.

,Pse!' křikl jsem na něho. ,Pronásledoval jsem vás ze Salt Lake City do Petrohradu, a vždycky jste mi

uklouzl. Teď ale už vaše putování skončilo, protože jeden z nás zítra neuvidí východ slunce.' On

přitom couval ode mne pořád dál a já mu viděl na obličeji, že si myslí, že jsem šílený. V té chvíli jsem

opravdu byl šílený. Tepny ve spáncích mi bušily jako kladivo, myslím, že bych byl dostal záchvat,

kdyby se mi nebyla spustila krev z nosu. To mi ulehčilo.

,Co si teď myslíte o Lucii Ferrierové?' křičel jsem. Zamkl jsem dveře a zatřepal jsem mu klíčem u

samého obličeje. ,Trest dal na sebe dlouho čekat, ale teď mu konečně neujdete.' Viděl jsem, jak se mu

při těch slovech rty zbaběle chvějí. Byl by mě prosil, abych mu daroval život, ale věděl, že by to bylo

marné.

,Zavraždíte mě?' vykoktal.

‚Jakápak vražda?' odpověděl jsem. ,Když někdo zabije vzteklého psa, je to vražda? Jaké smilování jste

měl vy s mou Lucií, když jste ji odvlekl od jejího ubitého otce do svého prokletého, hanebného harému

?'

,Já jsem nezabil jejího otce,' vykřikl.

,Ale zlomil jste její nevinné srdce,' zařval jsem a strčil jsem mu pod nos krabičku. ,Ať nás rozsoudí

Bůh. Vyberte si jednu pilulku a spolkněte ji. V jedné je smrt, v druhé život. Já spolknu tu, která zbude.

Ať vidíme, jestli je na světě spravedlnost, nebo jestli nám vládne náhoda.'

Couval ode mne, pronikavě křičel, prosil o smilování, ale já jsem vytáhl nůž a držel jsem mu ho na

krku, dokud mě neposlechl. Potom jsem spolkl druhou pilulku. Asi minutu jsme stáli mlčky proti sobě

a čekali, kdo z nás bude žít a kdo zemře. Nikdy nezapomenu na výraz jeho obličeje, když ho první

bolesti upozornily, že spolkl jed. Smál jsem se, když jsem to viděl, a Luciin snubní prsten jsem mu

držel před očima. Byl to jen okamžik, protože ten jed působí rychle. Obličej mu zkroutila bolestná

křeč. Natáhl ruku, zapotácel se a s chraptivým výkřikem dopadl těžce na zem. Nohou jsem ho obrátil a

položil mu ruku na srdce. Netlouklo. Drebber byl mrtev.

Z nosu mi stále tekla krev, ale nevšímal jsem si toho. Nevím, co mě to napadlo, že jsem začal krví psát

na zeď. Možná že jsem tím chtěl svést policii na falešnou stopu. Vzpomněl jsem si, že nad jedním

Němcem, kterého našli v New Yorku, byl nápis Rache a noviny tenkrát psaly, že to musely udělat tajné

spolky. Řekl jsem si, že co zmátlo New York, zmate i Londýn, omočil jsem prst ve vlastní krvi a

napsal to německé slovo na zeď na takovém místě, aby je bylo vidět. Potom jsem šel dolů k drožce a

zjistil, že nikde není živá duše a že pořád ještě leje. Když jsem ujel kousek cesty, strčil jsem ruku do

kapsy, ve které jsem obvykle nosil Luciin prsten, ale prsten tam nebyl. Zdrtilo mě to, protože to byla

jediná památka na ni. Napadlo mě, že jsem prsten asi ztratil, když jsem se sehnul nad Drebberovou

mrtvolou, jel jsem zpátky, drožku jsem nechal stát v postranní ulici a šel jsem odvážně k tomu domu -

byl jsem rozhodnut raději všechno riskovat než ztratit ten prsten. Když jsem došel k domovním

dveřím, srazil jsem se se strážníkem, který právě vycházel z domu. Podařilo se mi rozptýlit jeho

podezření jedině tím, že jsem předstíral, že jsem opilý.

Tak tedy skončil Enoch Drebber. Teď už mi zbývalo jenom udělat totéž Stangersonovi a tak splatit

dluh Johna Ferriera. Věděl jsem, že Stangerson bydlí v Hallidayově hotelu. Celý den jsem se potloukal

kolem, ale Stangerson vůbec nevyšel ven. Myslím si, že měl asi podezření, když se Drebber neobjevil.

Chytrý byl ten Stangerson a velice ostražitý. Jestli si ale myslel, že se mne zbaví, když zůstane doma,

moc se mýlil. Brzo jsem vypátral, kde je okno jeho ložnice, a druhý den časně ráno jsem po jednom z

žebříků, které ležely v uličce za hotelem, vlezl do jeho pokoje. Právě začínalo svítat. Probudil jsem ho

a řekl jsem mu, že nadešla chvíle, kdy se bude musit odpovídat za lidský život, který zmařil před tak

dlouhou dobou. Vylíčil jsem mu Drebberovu smrt a vyzval ho, aby si vybral jednu z pilulek. Místo aby

se chopil příležitosti zachránit si život, kterou jsem mu nabízel, vyskočil z postele a popadl mě za krk.

V sebeobraně jsem mu probodl srdce. Bylo by to s ním stejně dopadlo špatně, protože Prozřetelnost by

nikdy nedovolila, aby si jeho provinilá ruka vybrala něco jiného než jed.

Už toho mnoho nezbývá, co bych vám ještě řekl, a to je dobře, protože už nemám sílu. Ještě jsem asi

dva dny jezdil s drožkou - chtěl jsem v tom zaměstnání zůstat, dokud bych si nenašetřil na cestu do

Ameriky. Stál jsem na stanovišti, když přišel nějaký otrhaný výrostek a ptal se, jestli tu není drožkář

Jefferson Hope, prý jeden pán z Baker Street číslo 221B potřebuje, aby ho někam dovezl. Jel jsem,

neměl jsem nejmenší podezření, a než jsem se nadál, tenhle mladý muž mi dal želízka na ruce a spoutal

mě. To je celá má historie, pánové. Možná že mě pokládáte za vraha, ale já jsem přesvědčen, že jsem

zrovna tak vykonavatelem spravedlnosti jako vy."

Vyprávění Jeffersona Hopa bylo tak napínavé a jeho chování na nás udělalo tak silný dojem, že jsme

seděli všichni mlčky a napjatě jsme poslouchali. Zdálo se, že i u detektivů z povolání, které žádný

zločin nedovede vzrušit, vzbudil příběh Jeffersona Hopa hluboký zájem. Když skončil, bylo několik

minut hluboké ticho, rušilo je jenom skřípění Lestradovy tužky po papíře - detektiv doplňoval svůj

těsnopisný záznam.

"Jenom o jednom bodu bych chtěl mít podrobnější informaci," řekl konečně Sherlock Holmes. "Kdo

byl váš spoluviník, který si na můj inzerát přišel pro prsten?"

Zatčený pohlédl na mého přítele a usmál se.

"Mohu prozradit svá vlastní tajemství," řekl, "ale jiné lidi nepřivádím do nesnází. Četl jsem váš inzerát

a pomyslel jsem si, že to může být léčka, ale že také může jít o prsten, který jsem chtěl dostat zpátky.

Můj přítel se nabídl, že to zjistí. Myslím, že to udělal šikovně."

,,O tom není pochyby," řekl upřímně Holmes.

"Pánové, musíme jednat podle předpisů," prohlásil důstojně inspektor. "Zatčený bude ve čtvrtek

postaven před soud a vy budete požádáni, abyste se dostavili. Do té doby za něho odpovídám já."

Ještě než domluvil, zazvonil a Jeffersona Hopa odvedli dva dozorci. Můj přítel a já jsme odešli z

policejního úřadu a vrátili se drožkou do Baker Street.

VII

Závěr

Všichni jsme dostali na čtvrtek předvolání k soudu. Ale když ten čtvrtek přišel, nebylo už svědeckých

výpovědí třeba. Věc vzal do rukou Nejvyšší soudce a Jefferson Hope byl předvolán před tribunál, kde

měl být spravedlivě souzen. V noci po jeho zatčení výduť praskla a ráno našli Jeffersona Hopa na

podlaze cely už studeného. Na tváři měl klidný úsměv, jako by se byl ve svých posledních okamžicích

zadíval zpět na úspěšný život a na dobře vykonané dílo.

"Gregson a Lestrade budou zuřit, že umřel," poznamenal Holmes, když jsme příštího dne večer mluvili

o Hopově smrti. "Těšili se, jakou jim ten případ udělá slávu."

"Nezdá se mi, že měli s jeho zatčením moc co dělat," odpověděl jsem.

"Co na tomto světě člověk udělá, to není důležité," řekl trpce můj společník. "Hlavní je, jak si dovede

zařídit, aby lidé věřili, že něco udělal. Ale na tom nezáleží," pokračoval za chvilku veseleji, "to

vyšetřování bych si nebyl dal ujít za nic na světě. Nevzpomínám si na krásnější případ, než byl tenhle.

Třebaže byl tak jednoduchý, bylo v něm mnoho poučného."

"Jednoduchý!" divil jsem se.

"Nu, opravdu byl jednoduchý," řekl Sherlock Holmes. Mé překvapení vyvolalo na jeho tváři úsměv.

"Důkazem toho, že byl jednoduchý, je, že bez jakékoliv pomoci, kromě několika velice prostých

dedukcí, se mi podařilo dopadnout pachatele během tří dnů."

"To je pravda," souhlasil jsem.

"Už jsem vám vysvětloval, že to, co vybočuje z obvyklého, bývá spíš ukazatelem než překážkou. Při

řešení problému tohoto druhu pomáhá, když člověk dovede případ rozvíjet zpětně. Je to velice užitečné

a snadné, jenže lidé se tím mnoho nezabývají. V každodenním životě je užitečnější uvažovat, co bude,

a tak uvažování o tom, co bylo, se zanedbává. Na padesát lidí, kteří dovedou uvažovat synteticky,

připadá jeden člověk, který dovede uvažovat analyticky."

"Přiznávám se, že vám dobře nerozumím," řekl jsem.

"To jsem skoro čekal. Pokusím se vysvětlit vám to srozumitelněji. Většina lidi, když jim vylíčíte sled

událostí, uhodne výsledek. Dovedou si tyto události v mysli srovnat a z nich vyvodit, že to a to se

stane. Je však velice málo lidí, kteří, když jim řeknete výsledek, dovedou na základě svého vlastního

uvažování odvodit, jaké události k tomuto výsledku vedly. Tuto schopnost jsem měl na mysli, když

jsem mluvil o rozvíjení případu zpětně neboli o uvažování analytickém."

"Rozumím," řekl jsem.

"Toto byl tedy případ, kdy jste znal výsledek, a všechno ostatní jste musel najít sám. Teď se vám

pokusím vyložit, jak jsem při svém uvažování postupoval. Začneme od začátku. Jak víte, přišel jsem k

tomu domu pěšky a s myslí zcela prostou všech dojmů. Přirozeně že jsem začal tím, že jsem si prohlédl

jízdní dráhu, a zde, jak jsem vám vyložil už dřív, jsem uviděl jasné stopy kol drožky, která - a to

později potvrdilo vyšetřování - zde musela být během noci. Že to byla drožka, a ne soukromý kočár, to

jsem zjistil podle úzkého rozchodu kol. Obyčejná londýnská drožka není zdaleka tak široká jako

panský kočár.

To byl první získaný bod. Potom jsem šel pomalu po zahradní pěšince, která byla náhodou pokryta

vrstvou jílovité půdy, a v té je neobyčejně dobře vidět otisky. Pro vás ta pěšina jistě nebyla nic jiného

než pruh zdupaného bláta, ale pro mé cvičené oko měl každý otisk význam. Žádný obor detektivní

vědy není tak důležitý a tak zanedbáván jako umění sledovat otisky šlépějí. Já jsem na toto umění

naštěstí vždycky kladl velkou váhu a praxí jsem si je osvojil tak, jako by mi bylo vrozené. Viděl jsem

hluboké šlépěje strážníků, ale také stopy dvou mužů, kteří prošli zahradou první. Bylo lehké poznat, že

tam byli dřív než strážníci, protože místy jejich šlépěje úplně mizely pod jinými, pozdějšími. To byl

druhý článek řetězu, který mi řekl, že noční návštěvníci byli dva, jeden z nich měl neobyčejně vysokou

postavu (jak jsem poznal podle délky kroků) a druhý, soudě podle malého, elegantního otisku jeho bot,

byl módně oblečen.

Když jsem vešel do domu, mé úvahy se potvrdily. Ten můj dobře obutý muž ležel přede mnou. Ten

vysoký je tedy vrah, jestli je to vražda. Na mrtvém se nenašlo žádné zranění, ale vzrušený výraz jeho

tváře mě přesvědčil, že viděl, jak se k němu blíží smrt. Lidé. kteří umřou na srdeční chorobu nebo z

nějaké jiné přirozené příčiny, která má za následek náhlou smrt, nemají nikdy vzrušený výraz. Když

jsem přičichl ke rtům mrtvého, ucítil jsem nakyslý zápach. Došel jsem k názoru, že musel požít jed. Že

mu byl jed vnucen, to jsem zase vyvodil z toho, že obličej mrtvého vyjadřoval nenávist a strach. K

tomuto výsledku jsem došel vylučovací metodou - jiná hypotéza by nebyla v souladu se skutečnostmi.

Nepředstavujte si, že to byl nějaký neslýchaný způsob vraždy. Nucené požití jedu není v dějinách

zločinu žádná novinka. Každý toxikolog si ihned vzpomene na Dolského případ v Oděse a na

Leturierův případ v Montpellieru.

A teď jsem stál před velkou otázkou: proč? Loupež nebyla důvodem vraždy, protože nebylo nic

ukradeno. Byly to tedy politické důvody, nebo to bylo kvůli nějaké ženě? Na tuto otázku jsem si teď

musel najít odpověď. Od první chvíle jsem myslel, že je to spíš to druhé. Politický vrah provede své

dílo rychle a uteče. Tato vražda byla naopak provedena s největší rozvahou a vrah zanechal stopy po

celém pokoji. To ukazovalo, že tam byl dlouho. Po tak metodické pomstě volá osobní křivda, ne

politická. Když byl objeven nápis na stěně, byl jsem ještě pevněji přesvědčen, že můj názor je správný.

Ten nápis tam byl zřejmě jenom proto, aby zmátl policii. Když se však našel prsten, nebylo už

pochyby. Vrah jej zřejmě použil, aby připomněl své oběti nějaký čin nebo nějakou ženu. která je někde

daleko. Hned potom, co se našel prsten, zeptal jsem se Gregsona, jestli ve svém telegramu odeslaném

do Clevelandu žádal o informaci, zda před lety nedošlo v Drebberově životě k nějaké zvláštní události.

Snad se pamatujete, že odpověděl záporně.

Důkladná prohlídka pokoje, kterou jsem potom provedl, potvrdila můj názor, pokud šlo o vrahovu

výšku, a zjistil jsem při ní další podrobnosti, totiž že vrah kouřil trichinopolský doutník, a délku jeho

nehtů. Poněvadž nikde nebylo stopy po zápase, došel jsem k závěru, že krev na podlaze je vrahova

krev - vrah z rozčilení začal krvácet z nosu. Všiml jsem si, že stopy krve se shodovaly se stopami jeho

šlépějí. Zřídkakdy se stává, aby pohyb vyvolal u člověka takové krvácení z nosu, leda by ten člověk

byl hodně krevnatý, proto jsem se odvážil vyslovit názor, že vrah byl silný a v obličeji červený.

Události mi daly za pravdu.

Když jsem odešel z domu na Brixton Road, udělal jsem to, co opominul udělat Gregson. Požádal jsem

telegraficky policii v Clevelandu, aby mi sdělila, co je jí známo o manželství Enocha Drebbera.

Odpověď byla jednoznačná. Clevelandská policie mi oznámila, že Drebber už dřív požádal o ochranu

proti starému soku v lásce, který se jmenuje Jefferson Hope, a že tento Hope je právě v Evropě. Teď

jsem věděl, že klíč k záhadě mám v ruce a že už zbývá jenom zmocnit se vraha.

Byl jsem v duchu přesvědčen, že muž, který vešel do toho domu s Drebberem, nebyl nikdo jiný než

drožkář, který ho přivezl. Stopy na ulici mi prozradily, že kůň popojížděl s drožkou sem tam, což by

bylo nemožné, kdyby někdo na něj dával pozor. A kde jinde mohl být kočí než v domě? Za druhé je

absurdní domnívat se, že by člověk se zdravým rozumem spáchal promyšlený zločin takřka před očima

třetí osoby, která by to jistě prozradila. A za třetí, kdyby někdo chtěl stopovat někoho jiného po celém

Londýně, co lepšího by mohl udělat než stát se drožkářem? Všechny tyto úvahy mě musely vést k

přesvědčení, že Jeffersona Hopa je třeba hledat mezi londýnskými drožkáři.

Jestliže byl v den vraždy drožkářem, nebylo důvodu domnívat se, že jím přestal být. Naopak, jistě si

pomyslel, že každá náhlá změna by patrně vzbudila pozornost. Chtěl pravděpodobně, alespoň po

nějaký čas, zůstat při svém zaměstnání. Nebylo také důvodu předpokládat, že přijal jiné jméno. Proč

by měl měnit jméno v zemi, kde nikdo jeho pravé jméno nezná? Proto jsem zorganizoval své

příležitostné malé detektivy a systematicky jsem je posílal ke každému majiteli drožek v Londýně, až

vyslídili člověka, kterého jsem hledal. Jak skvěle se jim to podařilo a jak rychle jsem toho využil, toho

jste byl sám svědkem. Že Stangerson byl zavražděn dýkou, byla náhoda zcela neočekávaná, ale v

žádném případě nebylo možno jí zabránit. Díky této náhodě, jak víte, padly mi do ruky pilulky. Moje

domněnka, že takové pilulky existují, byla potvrzena. Vidíte, že to celé je nepřetržitý řetěz logických

úvah bez jediného kazu."

"To je úžasné!" nemohl jsem skrýt svůj obdiv. "Vašim zásluhám by se mělo dostat veřejného uznání.

Měl byste uveřejnit vylíčení celého toho případu. Jestli to nechcete udělat sám, udělám to za vás já."

"Dělejte si, co chcete, doktore," odpověděl. "Tu máte," pokračoval a podal mi noviny, "přečtěte si

tohle."

Bylo to ranní Echo a článek, na který mi ukázal, se zabýval Hopovým případem.

"Náhlou smrtí Jeffersona Hopa, který byl podezříván z vraždy Enocha Drebbera a Josepha

Stangersona, přišla veřejnost o neobyčejně senzační proces," stálo v článku. "Podrobnosti se

pravděpodobně nikdy nedozvíme, ale dostali jsme věrohodnou informaci, ze zločin byl výsledkem

jakéhosi dávného, romantického sváru, v němž hrála úlohu láska a mormonství. Zdá se, že oba

zavraždění patřili v mládí k Svatým posledního dne, zesnulý vrah pochází také ze Salt Lake City. I

když případ skončil tak, jak skončil, je dalším dokladem zdatnosti naší policie a měl by poučit všechny

cizince, že udělají dobře, když si své hádky vyřídí doma a nebudou je přenášet na britskou půdu. Je

veřejným tajemstvím, že na tomto chytře provedeném zatčení mají zásluhu jedině známí členové

Scotland Yardu pánové Lestrade a Gregson. Zdá se, že Hope byl zatčen v bytě jistého pana Sherlocka

Holmese, který jako amatér projevil jistý detektivní talent a který může doufat, že s takovými učiteli,

jako jsou pánové Lestrade a Gregson, dosáhne časem určitého stupně jejich dovednosti. Očekává se, že

oběma detektivům bude věnován čestný dar jako uznání jejich zásluh."

"Neřekl jsem vám to hned na začátku?" rozesmál se Sherlock Holmes. "To je výsledek naší studie v

šarlatové: dostanou čestný dar!"

"Co na tom?" odpověděl jsem. "Mám všechna fakta ve svém zápisníku a veřejnost se o nich dozví.

Zatím vám musí stačit vědomí úspěchu a můžete si říci s tím římským lakomcem:

Vypískali mě,

ale já si mnu ruce

a penízky svý si počítám."

PODPIS

ČTYŘ

I

Vědecká dedukce

Sherlock Holmes si vzal z rohu krbové římsy svou lahvičku a z pěkného marokénového pouzdra vyňal

injekční stříkačku. Dlouhými, nervózními bílými prsty nasadil tenkou jehlu a na levé ruce si vyhrnul

rukáv košile. Chvilku zamyšleně hleděl na šlachovité předloktí a zápěstí, poseté a zjizvené nesčetnými

vpichy injekční jehly. Posléze vbodl ostrý hrot pod kůži, stlačil malý píst a s hlubokým, spokojeným

povzdechem se zvrátil do křesla se sametovým potahem.

Řadu měsíců jsem byl třikrát denně svědkem této procedury, ale přestože jsem si na ni zvykl, nesmířil

jsem se s ní. Naopak, den ode dne mě ta podívaná stále víc popuzovala a svědomí se ve mně každou

noc bouřilo při pomyšlení, že nemám odvahu proti tomu protestovat. Znovu a znovu jsem si slavnostně

sliboval, že zbavím svou duši tohoto břemene, jenomže v odměřeném a nonšalantním vystupování

mého přítele bylo cosi, co mě vždy znova přesvědčilo, že je ten poslední člověk na světě, který

někomu dovolí, aby omezoval jeho svobodu. Jeho neobyčejné schopnosti, pánovité chování a

zkušenost, kterou jsem udělal s mnoha jeho mimořádnými vlastnostmi, to všechno mě naplňovalo

plachostí a nutilo ke zdrženlivosti.

Toho odpoledne však, ať už to bylo pod vlivem beaunského vína, které jsem pil při obědě, nebo

zvýšené podrážděnosti, vyvolané zásadní úvahou o jeho počínání, jsem pojednou poznal, že k tomu

nemohu déle mlčet.

"Co to dnes bylo," zeptal jsem se, "morfium nebo kokain?"

Malátně zvedl oči od staré, švabachem tištěné knihy, kterou měl otevřenou.

"Tohle byl kokain," řekl, "sedmiprocentní roztok. Nechcete to také zkusit?"

"Pěkně děkuji," odpověděl jsem příkře. "Ještě jsem se pořádně nezotavil po tom afgánském tažení.

Nemohu si dovolit příliš přetěžovat svou fyzickou konstituci."

Usmál se nad mým rozhořčením. "A máte asi pravdu, Watsone," řekl. "Připouštím, že kokain zdraví

právě neprospívá. Zjistil jsem ale, že výtečně povzbuzuje a podněcuje mozek, zatímco jeho druhotný

účinek rychle pomíjí."

"Považte ale," řekl jsem vážně, "jakou cenu za to platíte! Váš mozek, jak říkáte, to možná povzbudí a

osvítí, ale přece jen jde o patologický a morbidní proces, při němž dochází ke stále větší změně tkání,

což může jednoho dne skončit trvalou ochablostí. Sám dobře víte, jaká krutá reakce se vzápětí dostaví.

Zahráváte si, ale jednou se vám to nevyplatí. Proč máte pro pouhé prchavé potěšení riskovat ztrátu

neobyčejných schopností, které jste dostal do vínku? Nezapomínejte, že vám to neříkám jen jako přítel

příteli, ale také jako lékař člověku, za jehož zdravotní stav je do jisté míry zodpovědný."

Nezdálo se, že by se ho to dotklo. Naopak, zaklesl prsty štíhlých rukou do sebe a opřel se lokty o

opěradla křesla jako člověk, který má chuť si pohovořit.

"Můj mozek se vzpírá ustrnutí," řekl. "Dejte mi problémy, dejte mi práci, dejte mi ten nejzáhadnější

kryptogram nebo nejsložitější analýzu, a hned budu ve svém živlu. Pak se dokážu vzdát umělých

dráždidel. Nenávidím však tupou každodenní všednost. Toužím po duševní námaze. Z toho důvodu

jsem si také zvolil své nezvyklé povolání, nebo spíš jsem si je vytvořil, protože člověk mého druhu je

na světě jen jeden."

"Jediný soukromý detektiv?" řekl jsem se zdviženým obočím,

"Jediný soukromý detektiv a poradce," odpověděl. "Jsem ta poslední instance a nejvyšší kapacita v

pátrání po zločinech a jejich vyšetřování. Když si Gregson, Lestrade nebo Athelney Jones nevědí rady

- což je, mimochodem, u nich spíš pravidlem než výjimkou - přehrají případ na mne. Přešetřím fakta

jako znalec a jakožto odborník se k nim vyjádřím. Nežádám v takových případech žádné uznání. Moje

jméno se neobjeví v žádných novinách. Nejlepší odměnou je mi práce sama a potěšení z toho, že mohu

uplatnit své netuctové schopnosti. O mých pracovních metodách jste se ostatně sám přesvědčil v

případě Jeffersona Hopa."

"To máte pravdu," řekl jsem srdečně. "V životě mě nic tak neohromilo. Zvěčnil jsem dokonce ten

případ v brožurce, s poněkud fantastickým názvem: Studie v šarlatové."

Rozmrzele zavrtěl hlavou.

"Prolistoval jsem tu knížku," pravil, "ale upřímně řečeno, nemohu vám k ní pogratulovat. Odhalování

zločinů je věda, nebo aspoň by jí mělo být, a věda bezpodmínečně vyžaduje rozumový přístup,

zbavený veškerých emocí. Vy jste se však pokusil pátrání romanticky přibarvit, což dopadlo stejně

neblaze, jako kdybyste vpašoval milostný příběh nebo útěk od manžela do páté věty Euklidovy."

"Ten případ ale romantický byl," protestoval jsem. "Nemohl jsem přece libovolně překrucovat fakta."

"Některá fakta se mají potlačit, nebo by aspoň mělo být vidět, že jsou vykládána se smyslem pro

přiměřené proporce. Jediná věc, která v tom případě vůbec stála za zmínku, byla zvláštní analytická

úvaha směřující od následků k příčinám, která mi umožnila záhadu rozluštit."

Tato kritika dílka, které jsem napsal jedině proto, aby ho potěšilo, mě zamrzela. A nepopírám také, že

mě podráždil egoismus, vyžadující zřejmě, aby každý řádek mého spisku byl věnován jeho

nevyrovnatelným výkonům. Za ta léta, co bydlím se svým přítelem v Baker Street, povšiml jsem si

nejednou, že za jeho klidem a mentorskými způsoby se skrývá docela slušná dávka marnivosti. Přesto

jsem to ponechal bez poznámky a věnoval jsem se péči o svou poraněnou nohu. Před časem mi ji

prostřelila kulka z muškety, a třebaže mi průstřel nevadil při chůzi, při každé změně počasí mě rána

škaredé bolela.

"Rozšířil jsem nedávno svou praxi i do Evropy," řekl Holmes po krátké odmlce, kdy nacpával svou

starou bryerku. "Minulý týden mě požádal o radu Francois le Villard, který, jak možná víte, byl

nedávno postaven do čela francouzské detektivní služby. Má perfektní keltský talent rychlé intuice, ale

postrádá široký rejstřík exaktních znalostí, které jsou k dokonalejšímu rozvinutí jeho schopností

nezbytné. Případ se tykal poslední vůle a nebyl tak docela nezajímavý. Poukázal jsem mu na dva

analogické případy, z nichž první se udál v Rize roku 1857 a druhý v St. Louis v roce 1871, které ho

mohly přivést ke správnému řešení. Dnes ráno jsem od něho dostal tenhle dopis. Děkuje mi v něm za

mou pomoc."

Při řeči přede mne hodil pomačkaný arch francouzského dopisního papíru. Zběžně jsem jej přelétl

očima a zaznamenal jsem hojnost vykřičníků a četné výrazy jako ,magnifiques', ,coup-de-maitres' a

,tours-de-force', což všechno svědčilo o Francouzově vřelém obdivu.

"Píše vám jako žák svému učiteli," řekl jsem.

"Och, přeceňuje mou pomoc," řekl Sherlock Holmes nedbale. "Sám je neobyčejně schopný člověk. Má

dvě ze tří vlastností nezbytných pro ideálního detektiva: pozorovací talent a umí dedukovat. Chybějí

mu pouze znalosti, a ty si časem osvojí. Překládá teď do francouzštiny má drobná pojednání."

"Vaše pojednání?"

"Tak vy o nich nevíte?" zvolal se smíchem. "Je to tak, mám na svědomí pár monografických prací.

Všechny se obírají technickými problémy. Tady je například jedna: ,O rozdílnosti popelů z různých

druhů tabáku'. Uvádím v ní sto čtyřicet různých druhů doutníků, cigaret a dýmkového tabáku s

barevnými přílohami, které rozlišnost jednotlivých popelů názorně ilustrují. Je to problém, kolem

něhož se v kriminálních přelíčeních stále přešlapuje a který někdy mívá vrcholný význam jako klíč k

celému případu. Dá-li se například s určitostí říci, že nějakou vraždu spáchal člověk, který kouřil

indický lunkah, pátrání se tím značně usnadní. Pro zkušené oko je mezi černým popelem z

trichinopolského doutníku a bílým práškem z tabáku zvaného ,ptačí oko' takový rozdíl jako mezi

hlávkou zelí a bramborem."

"Máte mimořádný talent pro nepatrné drobnosti," poznamenal jsem.

"Vím totiž, jak jsou důležité. A tady je má monografie o sledování a zkoumání stop s připojenými

poznámkami o pořizování sádrových odlitků. Tady zase mám zajímavé krátké pojednání o vlivu

povolání na tvar rukou s litografiemi znázorňujícími ruce pokrývačů, námořníků, vykrajovačů

korkových zátek, sazečů, tkalců a brusičů diamantů. To všechno je v praxi velice důležité pro vědecky

pracujícího detektiva - zvláště v případech neidentifikovaných mrtvol nebo při odhalování zločincova

dřívějšího života. Už vás ale svým koníčkem asi nudím."

"Vůbec ne," odpověděl jsem podle pravdy. "Velice mě to zajímá, zvlášť od té doby, co jsem měl

příležitost pozorovat, jak tyto poznatky uplatňujete v praxi. Mluvil jste ale právě o pozorování a o

dedukci. Do jisté míry v sobě jedno zahrnuje druhé."

"To sotva," odpověděl, rozkošnicky se zabořil do křesla a vypustil z dýmky pár modravých obláčků.

"Z pozorování se například dovím, že jste byl dnes ráno na poště ve Wigmore Street; dedukce však mě

poučí, že jste odtamtud odeslal nějaký telegram."

"Přesně tak!" zvolal jsem. "V obou případech jste trefil do černého! Přiznám se však, že mi není jasné,

jak jste to mohl uhodnout. Jednal jsem z okamžitého popudu a nikomu jsem se o tom nezmiňoval."

"Nic jednoduššího," poznamenal a potutelně se usmál mému překvapení, "je to tak neuvěřitelně prosté,

že jakékoli vysvětlování je zbytečné; přesto však to může posloužit k definování rozdílu mezi

pozorováním a dedukcí. Z pozorování vím, že vám na nártu ulpěl maličký kousek načervenalé hlíny. U

pošty ve Wigmore Street právě rozkopali chodník a vykopanou hlínu vyházeli tak nešťastně, že se

člověk nevyhne tomu, aby do ní nešlápl. Pokud je mi známo, hlína s tímhle zvláštním načervenalým

zbarvením se v blízkém okolí nikde jinde nevyskytuje. Až sem to je pozorování. To ostatní je

dedukce."

"Z čeho jste ale vydedukoval ten telegram?"

"Vím samozřejmě, že jste nepsal dopis, poněvadž jsem celé dopoledne seděl tady naproti vám. Na

vašem otevřeném psacím stole dále vidím arch poštovních známek a pěkný štůsek korespondenčních

lístků. Proč byste tedy chodil na poštu? Jedině proto, abyste poslal telegram. Vylučte všechny ostatní

faktory, a ten jediný, který zůstane, musí být pravdivý."

"V tomhle případě tomu tak vskutku je," odpověděl jsem po krátké úvaze. "Jde však, jak jste sám řekl,

o zcela jednoduchou věc. Pokládal byste za neomalenost, kdybych vaše teorie podrobil poněkud

přísnější zkoušce?"

"Naopak," odpověděl, "to mě aspoň uchrání před druhou dávkou kokainu. S radostí se zahloubám do

jakéhokoli problému, který mi předložíte."

"Slyšel jsem od vás kdysi, že je skoro nemožné, aby člověk každodenně používal nějakého předmětu a

nezanechal na něm stopy své osobnosti v takové míře, že by je zkušený pozorovatel nebyl s to

rozeznat. Nuže, tady mám hodinky, které nevlastním příliš dlouho. Pověděl byste mi laskavě své

mínění o povaze či zvycích jejich dřívějšího majitele?"

Podal jsem mu hodinky v očekávání poněkud škodolibé zábavy, neboť jsem takový úkol pokládal za

neřešitelný a hodlal jsem mu uštědřit menší lekci za nepříjemně dogmatický tón, k němuž se v našich

rozpravách občas uchyloval. Pohrával si s hodinkami v ruce, důkladně si prohlédl ciferník, pak otevřel

plášť hodinek a zkoumal strojek nejprve pouhým okem a později i s pomocí silné lupy. Stěží jsem se

ubránil úsměvu, když konečně se zklamanou tváři hodinky zaklapl a vrátil mi je.

"Moc se toho z nich vyčíst nedá," poznamenal. "Tyhle hodinky byly nedávno čištěny, což mě

připravilo o nejdůležitější stopy."

"Máte pravdu," odpověděl jsem. "Dali je vyčistit, než mi je poslali."

V skrytu duše jsem přítele obviňoval, že chce touto nepřesvědčivou a chabou výmluvou zakrýt své

selhání. Co hodlal koneckonců z hodinek vyčíst, i kdyby nebyly nedávno čištěné?

"Ačkoli mě prohlídka hodinek neuspokojila, přece jen nebyla docela marná," prohlásil vzápětí a upřel

zasněné, matné oči na strop. "Možná že mě opravíte, ale soudil bych, že ty hodinky patřily vašemu

nejstaršímu bratrovi, který je zdědil po otci."

"To jste asi uhodl z monogramu H. W., vyrytého vzadu na plášti, ne?"

"Přesně tak. Velké W mi připomnělo vaše příjmení. Iniciály byly vyryty přibližně před padesáti lety a

právě tak staré jsou také hodinky. Vyplývá z toho, že byly zhotoveny pro minulou generaci. Šperky a

cenné předměty dědívá obvykle nejstarší syn a ten také zpravidla mívá křestní jméno po otci. Váš otec,

jestli se dobře pamatuji, zemřel před mnoha lety. Hodinky proto vlastnil váš nejstarší bratr."

"To vše je správné," řekl jsem. "Víte ještě něco víc?"

"Nebyl to zrovna příliš pořádný člověk - spíš pořádný lajdák a nedbalec. Zpočátku měl dobré vyhlídky,

ale zahodil všechny šance, nějaký čas žil v nouzi, střídané občas krátkými obdobími blahobytu, ale

nakonec se dal na pití a umřel. Víc se mi nepodařilo zjistit."

Vyskočil jsem z křesla a rozčileně jsem začal přecházet po pokoji s pocitem nemalé trpkosti v srdci.

"To od vás není pěkné, Holmesi," řekl jsem. "Nevěřil bych, že se snížíte k něčemu takovému. Jistě jste

se o osudu mého nešťastného bratra informoval, a teď mi předstíráte, že jste tyto poznatky

vydedukoval nějakým fantastickým způsobem. Nechcete přece, abych vám věřil, že jste to všechno

vyčetl z jeho starých hodinek! Je to od vás dost nešetrné a upřímně řečeno, zavání to šarlatánstvím."

"Milý doktore," řekl vlídně, "přijměte, prosím, moji omluvu. Nahlížel jsem na celou tu věc jako na

abstraktní problém a zapomněl jsem, jak osobní a bolestnou příchuť pro vás ta záležitost asi má. Přesto

vás ujišťuji, že jsem neměl nejmenší potuchy o tom, že máte vůbec nějakého bratra, dokud jste mi ty

hodinky nepodal."

"U všech všudy! Jak jste ale pak dokázal všechna ta fakta tak zázračně zjistit? Vylíčil jste to absolutně

správně, do všech detailů."

"Och, to mi tedy štěstí přálo. Všechno, co jsem vám řekl, vycházelo jen z dost vratké

pravděpodobnosti. Vůbec jsem nečekal, že to bude tak přesně souhlasit."

"Nešlo ale jen o pouhý dohad?"

"Ne, to ne: nehádám nikdy. To je ohavný zvyk - podrývá totiž schopnost logicky uvažovat. Připadá

vám to divné jen proto, že jste nesledoval mé myšlenkové pochody, nebo jste si nevšiml drobných fakt,

z nichž lze vyvodit důležité závěry. Tak jsem například začal tvrzením, že váš bratr byl nedbalec.

Kdybyste si byl povšiml spodní části pouzdra, neušlo by vám, že je nejen na dvou místech

promáčknuté, ale že je také celé poškrábané a odřené, což mi prozradilo, že majitel hodinek měl ve

zvyku nosit v téže kapse ještě nějaké další tvrdé předměty, jako třeba mince nebo klíče. Poté už nebylo

dvakrát obtížné uhodnout, že člověk, který nakládá tak kavalírsky s hodinkami za padesát guineí, musí

být pěkný nedbalec. Právě tak nebylo odtud obzvlášť daleko k závěru, že člověk, který zdědil jednu

takovou cennou věc, bývá zpravidla dobře zaopatřen i v ostatních ohledech."

Přikývl jsem na znamení, že sleduji jeho úvahu.

"V anglických zastavárnách je běžné - když přijímají do zástavy hodinky - že vyryjí špendlíkem číslo

zástavního lístku na vnitřní stranu pláště. Je to jistější než připevňovat k hodinkám ceduličku, neboť se

tím vylučuje riziko, že se číslo ztratí nebo že dojde k záměně. S pomocí lupy jsem na hodinkách

objevil nejméně čtyři taková čísílka. Z toho plyne, že váš bratr býval často bez peněz. A druhý závěr -

že se mu čas od času opět vedlo dobře, poněvadž jinak by nemohl zastavené hodinky vyplatit. A

konečně vás prosím, abyste se podíval na vnitřní plošku, v níž je otvor pro klíček. Kdo by mohl nadělat

klíčkem takové rýhy ve střízlivém stavu? Vždycky je ale najdeme na hodinkách patřících pijákovi.

Natahuje hodinky v noci a roztřesenou rukou je takhle poškrábe. V čem tu vidíte jakou záhadu?"

"Teď je to nad slunce jasnější," odpověděl jsem. "Lituji, že jsem vám křivdil. Měl jsem mít větší

důvěru ve vaše zázračné schopnosti. Dovolte mi otázku: zabýváte se v současné době profesionálně

nějakým pátráním?"

"Nikoli. Proto ten kokain. Nedokážu žít bez duševní práce. Pro co jiného by také člověk na světě žil?

Stačí si stoupnout sem k oknu. Viděl jste kdy tak pustý, strašný a bezperspektivní svět? Jen se

podívejte na tu žlutou mlhu, jak se houlí v ulici a převaluje kolem těch šedohnědých domů! Je to tak

beznadějně prozaická a přízemní podívaná, že snad nemá obdoby. Co z toho, doktore, že člověk má

talent, když nenajde vhodné příležitosti, aby jej mohl uplatnit? Zločin je všední věc, lidská existence je

všední a jenom veskrze všední schopnosti docházejí na tomto světě uplatnění."

Otevřel jsem ústa, abych na tu nadnesenou tirádu odpověděl, ale v té chvíli s rázným zaklepáním

vstoupila naše hospodyně a přinesla nám na mosazném tácku navštívenku.

"Slečna Mary Morstanová," četl Holmes. "Hm! To jméno mi nic neříká. Požádejte tu mladou dámu, ať

jde dál, paní Hudsonová. Ne, vy nechoďte pryč, doktore. Budu raději, když tu zůstanete."

II

Obeznámení s případem

Slečna Morstanová vešla do pokoje pevným krokem a navenek se dokonale ovládala. Byla to mladá

blondýnka menší postavy, trochu upejpavá, s rukavicemi na rukou a oblečená s maximálním vkusem.

Střízlivost a jednoduchost kostýmu však naznačovala, že její prostředky nejsou neomezené. Kostým

byl v tmavé, šedobéžové barvě, ale bez zbytečného lemování a ozdob, na hlavě měla malý turban

stejně temného odstínu, oživený jen drobným bílým pírkem po straně. Její tvář nepřekvapovala

pravidelnými rysy ani krásnou pletí, ale bylo v ní cosi líbezného a roztomilého a z velkých modrých

očí vyzařovala vzácná oduševnělost a porozumění. Poznal jsem ženy mnoha národů ve třech různých

světadílech, ale nikdy jsem dosud nespatřil tvář, která by zřetelněji prozrazovala jemnou a citlivou

povahu. Když usedala na židli, kterou jí Sherlock Holmes nabídl, neušlo mi, že se jí chvějí rty a třesou

ruce. Celý její zevnějšek svědčil o krajním rozčilení.

"Rozhodla jsem se vás vyhledat, pane Holmesi," řekla, "poněvadž jste kdysi pomohl mé

zaměstnavatelce, paní Forresterové, urovnat menší domácí komplikace. Vaše laskavost a obratnost na

ni učinila velký dojem."

"Paní Forresterová," opakoval Holmes zamyšleně. "Ano, prokázal jsem jí kdysi jistou drobnou službu.

Pokud si vzpomínám, byl to však velice jednoduchý případ."

"Paní Forresterová si o tom myslí něco jiného. O mých potížích se bohužel něco takového říci nedá.

Nedokážu si vůbec představit něco ještě podivnějšího a nevysvětlitelnějšího, než je situace, ve které

jsem se octla."

Holmes si zamnul ruce a oči se mu zaleskly. Předklonil se v křesle s výrazem mimořádného

soustředění v ostře řezané tváři, připomínající jestřába.

"Seznamte nás s tím případem," řekl věcně a se zájmem,

Měl jsem pocit, že má přítomnost je tu poněkud na obtíž.

"Doufám, že mě omluvíte," řekl jsem a vstal jsem z křesla.

K mému překvapení mladá dáma zvedla ruku v rukavici a zadržela mě.

"Kdyby tu váš přítel laskavě zůstal," řekla, "prokázal by mi neocenitelnou službu."

Klesl jsem zpátky do křesla.

"Stručné řečeno," pokračovala slečna Morstanová, "fakta vypadají asi takhle: můj otec byl důstojníkem

u jednoho pluku v Indii a poslal mě domů do vlasti, když jsem byla ještě docela malé dítě. Matka už

byla mrtvá a v Anglii jsem neměla žádné příbuzné. Dali mě proto na vychování do útulného

penzionátu v Edinburghu, kde jsem zůstala do svých sedmnácti let. V roce 1878 dostal můj otec, který

byl u svého pluku nejstarším kapitánem, dvanáctiměsíční dovolenou a přijel domů. Telegrafoval mi z

Londýna, že šťastně dojel, a prosil mě, abych za ním hned přijela. Jako svou adresu udal hotel

Langham. Pokud si vzpomínám, jeho zpráva překypovala láskou a vlídností. Jakmile jsem přicestovala

do Londýna, odjela jsem do hotelu Langham, kde mi sdělili, že kapitán Morstan se u nich sice

ubytoval, ale že předchozího večera kamsi odešel a dosud se nevrátil. Čekala jsem na něho celý den,

ale nedal o sobě žádnou další zprávu. Večer jsem se na radu ředitele hotelu obrátila na policii a příštího

dne ráno jsme uveřejnili oznámení ve všech novinách. Naše pátrání však bylo bezvýsledné a od toho

dne jsem dodneška o svém nešťastném otci neslyšela jediné slovo. Vrátil se do vlasti se srdcem plným

naděje, že tu najde trochu klidu a pohodlí, místo toho však -"

Přitiskla si ruku na hrdlo a zbytek věty pohltil tlumený vzlykot.

"Který to byl den?" zeptal se Holmes, otvíraje notes.

"Zmizel 3. prosince 1878 - skoro před deseti lety."

"Co se stalo s jeho zavazadly?"

"Ta zůstala v hotelu. Nebylo v nich nic, co by nás mohlo přivést na nějakou stopu - jen trochu šatstva,

pár knih a značné množství exotických předmětů z Andamanských ostrovů. Otec totiž byl důstojníkem

strážní služby tamější trestanecké kolonie."

"Měl v Londýně nějaké přátele?"

"Vím jen o jednom - o majoru Sholtovi z téhož útvaru, čtyřiatřicátého bombajského pěšího pluku.

Major Sholto odešel do výslužby krátce předtím a žil v té době v Upper Norwoodu. Samozřejmě jsme

ho o celé věci uvědomili, ale on ani nevěděl, že jeho přítel od pluku přijel do Anglie."

"Zvláštní případ," poznamenal Holmes.

"A to jsem se vám ještě ani nezmínila o tom nejpodivnějším. Asi před šesti lety - mám-li být přesná,

tedy 4. května 1882 - objevila se v Timesech výzva, žádající slečnu Mary Morstanovou, aby oznámila

svou adresu, s upozorněním, že to je v jejím vlastním zájmu. Oznámení bylo nepodepsané a také žádná

adresa vyzývatele v něm nebyla uvedena. V té době jsem právě přijala místo guvernantky v rodině

paní Forresterové. Na její radu jsem uveřejnila svou adresu v inzertní rubrice listu. Téhož dne mi přišla

poštou malá lepenková krabička, v níž byla obrovská a nádherná perla. K zásilce nebylo připojeno ani

slovo. Od té doby dostávám každý rok ve stejný den podobnou krabičku s podobnou perlou, ale nikdy

tam není nic, z čeho bych mohla zjistit totožnost odesílatele. Podle vyjádření znalce jde o perly

neobyčejně vzácné a nesmírně cenné. Můžete se ostatně přesvědčit sám, že jsou velice pěkné."

Při řeči otevřela plochou krabičku a ukázala mi šest nejkrásnějších perel, jaké jsem kdy viděl.

"Pověděla jste nám vrcholně zajímavé věci," řekl Sherlock Holmes. "Přihodilo se vám ještě něco

jiného?"

"Ano - právě dnes. Proto také za vámi přicházím. Dnes ráno jsem dostala tenhle dopis, který byste si

snad měl přečíst sám."

"Děkuji," řekl Holmes. "Obálku mi prosím dejte také. Hm, byla orazítkována na poště Londýn-

Jihozápad dne 7. září! V rohu je otisk mužského palce - to má nejspíš na svědomí listonoš. Papír je té

nejlepší kvality. Balíček takových obálek stojí šest pencí. Ten člověk

má věru zvláštní móresy. Oslovení veškeré žádné. ,Čekejte dnes večer v sedm hodin u třetího sloupu

zleva před Divadlem Lyceum. Nemáte-li důvěru, přiveďte si s sebou dva přátele. Bylo Vám ublíženo a

musí se Vám dostat spravedlnosti. Policii s sebou nevoďte, tím byste zmařila všechno. Váš neznámý

přítel.' Vskutku - záhada jedna radost! Co hodláte udělat, slečno Morstanová?"

"Na to se chci právě zeptat vás."

"Nepochybně bychom tam měli jít - vy, já a ... nu ovšem, doktor Watson je ten pravý. Pisatel mluví o

dvou přátelích. A my jsme s doktorem Watsonem pracovali společné už dřív."

"Jen jestli bude chtít jít?" zeptala se prosebně a podobně se i zatvářila.

"Bude mi ctí a potěšením," řekl jsem horlivě, "prokázat vám jakoukoli službu."

"Jste oba velice laskaví," odpověděla. "Vedla jsem vždycky samotářský život a nemám přátele, které

bych o tuto službu mohla požádat. Bude doufám stačit, když sem k vám přijdu v šest hodin?"

"Nesmíte se však opozdit," řekl Holmes. "Ještě se vás chci ale na něco zeptat. Je tohle písmo shodné s

písmem na adresách krabiček, v nichž jste dostávala perly?"

"Mám je tu s sebou," odpověděla a vytáhla šest aršíků balicího papíru.

"Vskutku vzorná klientka. Máte správnou intuici. Tak se na ně tedy podíváme." Rozložil papíry po

stole a jeden po druhém je přelétl zběžným pohledem. "S výjimkou dopisu jsou všechny psány

úmyslně změněným písmem," řekl bez váhání, "nemůže však být pochyb, že to všechno psala táž

osoba. Pohleďte, jak zřetelně vystupuje tohle řecké e, nebo třeba na tu kudrlinku na koncovém s. Zcela

určitě jde o písmo téhož člověka. Nerad bych ve vás vzbuzoval klamné naděje, slečno Morstanová, ale

povězte mi: podobá se to písmo rukopisu vašeho otce?"

"Ani v nejmenším."

"To se dalo předpokládat. Budeme na vás tedy čekat v šest hodin. Dovolte mi, prosím, abych si ty

písemnosti ponechal u sebe, Možná že v nich mezitím ještě něco objevím. Je teprv půl čtvrté. Zatím -

au revoir.íí

"Au revoir," řekla naše návštěvnice, obdařila nás oba bezelstným, přívětivým pohledem, schovala

krabičku s perlami opět za ňadra a rychle odešla.

Stál jsem u okna a pozoroval jsem ji, jak spěchá ulicí, dokud se šedý turban s bílým pírkem neproměnil

v pouhou tečku v ponurém davu.

"Velice půvabná žena!" zvolal jsem, obraceje se ke svému příteli.

Zapálil si opět lulku a s přimhouřenýma očima se zabořil do křesla. "Myslíte?" řekl mátožně. "Ani

jsem si nevšiml."

"Vy jste učiněný automat - počítací stroj," vykřikl jsem. "Někdy je ve vás vskutku cosi nelidského."

Vlídně se usmál.

"Nejdůležitější je nedopustit, aby náš úsudek byl ovlivněn osobními kvalitami klienta," řekl. "Každý

klient je pro mne jen pouhým číslem, jedním z faktorů problému. Citové zaujetí je v rozporu s

logickým uvažováním. Ujišťuji vás, že nejroztomilejší ženu, jakou jsem kdy poznal, oběsili za to, že

otrávila tři útlá dítka, aby získala jejich životní pojistku, a že nejodpornější muž, s nímž jsem kdy měl

tu čest, je lidumil, který porozdával skoro čtvrt miliónu ve prospěch londýnských chudých."

"V tomto případě však -"

"Nikdy nedělám žádné výjimky. Výjimka vyvrací pravidlo. Měl jste někdy příležitost zkoumat

charakter člověka podle jeho písemného projevu? Nač byste usuzoval ze škrábanice toho chlapíka?"

"Písmo je čitelné a pravidelné," odpověděl jsem. "Ten člověk se pohyboval v obchodním světě a má

poměrně pevný charakter."

Holmes zavrtěl hlavou,

"Podívejte se na jeho dlouhá písmena," řekl. "Sotva přečnívají úroveň ostatní řádky. Tohle d by klidně

mohlo být a a tohle l se dá číst jako e. Lidé pevného charakteru dokážou dlouhá písmena vždy odlišit,

ať píší jakkoli nečitelně. Tahle k prozrazují rozkolísanost a z velkých písmen čiší samolibost. Teď si

ale udělám menší procházku. Musím si ověřit pár maličkostí. Doporučuji vám tuhle knihu - jednu z

nejpozoruhodnějších, jaké kdy byly sepsány. Je to ,Mučednictví muže' od Winwooda Reada. Za

hodinu budu zpátky."

Usadil jsem se u okna se svazkem v ruce, ale autorovy troufalé teorie nedokázaly upoutat mé

myšlenky. Ty totiž setrvávaly u naší nedávné návštěvnice - u jejích úsměvů, hlubokých a bohatých

odstínů jejího hlasu, u podivné záhady, která obestírala její život. Bylo-li jí sedmnáct let v době, kdy

zmizel její otec, muselo jí dnes být sedmadvacet - a to je líbezný věk, kdy mládí už ztratilo své

sebevědomí a zkušenostmi poněkud vystřízlivělo. A tak jsem seděl a snil, ale hlavou se mi začaly honit

tak nebezpečné myšlenky, že jsem se spěšně vrátil ke svému psacímu stolu a zuřivě jsem se zahloubal

do nejnovějšího pojednání o patologii. Jak jsem mohl já - vojenský doktor s mizerné pochroumanou

nohou a ještě mizernějším bankovním kontem - troufat si snít o takových věcech? Byla jen pouhým

číslem, jedním z faktorů - nic víc. A rýsovala-li se přede mnou má budoucnost v černých barvách, bylo

jistě lepší hledět jí tváří v tvář jako muž a nepokoušet se ji rozjasňovat prchavými bludičkami fantazie.

III

Při hledání řešení

Když se Holmes vrátil, bylo už půl šesté. Byl veselý, svěží a ve výtečné náladě, která se u něho ovšem

pravidelně střídala se záchvaty nejhlubší deprese.

"V téhle věci žádná velká záhada není," řekl a chopil se šálku čaje, který jsem mu nalil, "zdá se, že

fakta připouštějí pouze jediné vysvětlení."

"Nepovídejte! Vy už jste tomu přišel na kloub?"

"Nu, to by bylo přece jen trochu moc brzo. Zjistil jsem však významnou skutečnost, což je prozatím

vše. Nicméně to je opravdu velice významné. Detaily je stále třeba ještě doplňovat. Právě jsem zjistil

nahlédnutím do starých ročníků Timesů, že major Sholto z Upper Norwoodu, který kdysi sloužil u

čtyřiatřicátého bombajského pěšího pluku, zemřel 28. dubna 1882."

"Možná že jsem trochu natvrdlý, Holmesi, ale nechápu, jaký to má pro nás význam."

"Opravdu ne? Překvapujete mě. Podívejte se tedy na to takhle: kapitán Morstan zmizí. Jediný člověk v

Londýně, kterého by mohl navštívit, je major Sholto. Ten však popírá, že by vůbec kdy slyšel o tom,

že Morstan je v Londýně. O čtyři roky později Sholto umírá. V týdnu, kdy zemře, obdrží dcera

kapitána Morstana drahocenný dar, což se pak každoročně opakuje a nyní to vyvrcholilo dopisem,

který ji označuje za ženu, jíž bylo ublíženo. Nemůže to být narážka na nic jiného než na to, že ji kdosi

připravil o otce. A proč jí začaly dary docházet bezprostředně po Sholtově smrti, ne-li proto, že

Sholtův dědic o celé záhadě cosi ví a snaží se slečnu Morstanovou nějak odškodnit? Máte snad

nějakou jinou teorii, která by odpovídala těmto faktům?"

"To je mi ale divné odškodnění! A jak podivně realizované! Proč jí ten dopis napsal teď, a ne před

šesti lety? A navíc ten dopis mluví o tom, že se jí musí dostat spravedlnosti. O jaké spravedlnosti tu

může být řeč? Zdá se mi příliš optimistické předpokládat, že její otec dosud žije. A že by jí bylo

ublíženo ještě nějak jinak, o tom přece nic nevíte."

"Vyskytují se v tom obtíže; jistě, obtíže tu jsou," řekl Sherlock Holmes zadumaně, "ale výprava, kterou

dnes večer podnikneme, je všechny překoná a rozluští. Á, tady právě přijíždí drožka se slečnou

Morstanovou. Jste připraven? Pak bychom jí snad měli jít naproti, poněvadž je už pár minut po šesté."

Nasadil jsem si klobouk a uchopil svou nejtěžší hůl, ale všiml jsem si, že Holmes si vzal ze zásuvky

revolver a strčil jej do kapsy. Bylo tudíž jasné, že náš večerní podnik nepokládá za žádný zábavný

výlet.

Slečna Morstanová se choulila v tmavém plášti a její jemná tvář byla sice klidná, ale bledá. Musela by

to být výjimečná žena, kdyby nepociťovala jisté znepokojení nad podivným podnikem, do něhož jsme

se pouštěli, přesto však se dokonale ovládala a pohotově zodpověděla pár dalších otázek, které jí

Sherlock Holmes ještě položil.

"Major Sholto byl tatínkův velmi dobrý přítel," řekla. "Jeho dopisy se zmínkami o majorovi jen

hemžily. Major i tatínek veleli oddílům na Andamanských ostrovech, takže většinu času tam trávili

spolu. V tatínkově psacím stole se mimochodem našla zvláštní listina, které nikdo nerozuměl.

Nemyslím, že by snad byla nějak zvlášť důležitá, ale napadlo mě, že byste se na ni možná rád podíval,

a tak jsem ji přinesla s sebou. Tady je."

Holmes listinu opatrně rozložil a uhladil ji na koleně. Poté ji s pomocí lupy celou velmi důkladně

prozkoumal.

"Takovýhle papír vyrábějí indičtí domorodci," poznamenal. "A tenhle arch byl kdysi napnutý na

rýsovacím prkně. Diagram na něm představuje patrně části jakési obrovské budovy s početnými

síněmi, chodbami a průchody. Na jednom místě je malý křížek, vepsaný červeným inkoustem, a nad

ním údaj ,3.37 odleva', napsaný tužkou a už značně vybledlý. V levém rohu je prapodivný hieroglyf,

připomínající čtyři křížky umístěné v jedné řádce, jejichž ramena se dotýkají. Vedle je připsáno velice

primitivním a kostrbatým písmem: ,Podpis čtyř - Jonathan Small, Mahomet Singh, Abdullah Khan,

Dost Akbar.' Opravdu se přiznávám, že mi není jasné, jak by to mohlo s celým případem souviset.

Nicméně to je nepochybně důležitý dokument. Byl pečlivě uschován v nějakém notesu, poněvadž obě

strany jsou stejně čisté."

"Ano, byl v otcově notesu. Tam jsme jej našli."

"Pečlivě tu listinu opatrujte, slečno Morstanová, možná že ji ještě budeme potřebovat. Zmocňuje se

mne podezření, že by tahle záležitost mohla být zamotanější a komplikovanější, než jsem se zprvu

domníval. Musím všechno znova uvážit."

Rozvalil se na opěradle drožky a jenom z jeho staženého obočí a nepřítomného pohledu jsem mohl

usoudit, že intenzívně přemýšlí. Slečna Morstanová a já jsme si šeptem povídali o naší dnešní výpravě

a jejím možném výsledku, ale náš společník až do konce cesty setrvával ve své neproniknutelné

zamlklosti.

Byl zářijový večer a nebylo ještě ani sedm hodin, den však byl pošmourný a hustá lezavá mlha ležela

nízko nad velkoměstem. Špinavě zbarvená mračna smutně klesala do rozblácených ulic. Kandelábry na

Strandu byly jen mlhavými skvrnami rozptýleného světla, vrhajícího kruhy matné záře na kluzkou

dlažbu. Žluté světlo z výkladních skříní se linulo do zamženého, vlhkostí prosyceného vzduchu a

vrhalo bezútěšné, pohyblivé paprsky do přeplněných ulic. Bylo pro mne cosi děsivého a přízračného v

tom nekonečném zástupu tváří, které se míhaly napříč těmi úzkými proužky světla - tváří smutných i

veselých, vychrtlých i šťastných. Jako veškeré lidstvo putovaly i ony z přítmí do světla a znova

zapadaly zpátky do šera. Nepodléhám příliš náhodným dojmům, ale nepřívětivý, tísnivý večer a

podivný podnik, do něhož jsme se pustili - to obojí přispělo k mé nervozitě a sklíčenosti. Z chování

slečny Morstanové bylo zřejmé, že ji trápí stejné pocity. Jediný Holmes se dokázal nad tyto malicherné

vlivy povznést. Na kolenou měl otevřený notes a chvílemi si do něho psal poznámky při světle své

kapesní svítilny.

U postranního vchodu do Divadla Lyceum se už tísnily husté davy.

Před divadlem hrkotal nepřetržitý proud kočárů a drožek, vyklápějících náklad mužů s náprsenkami a

žen ověšených diamanty a zahalených do šálů. Sotva jsme dojeli k třetímu sloupu, u něhož byla

schůzka smluvena, oslovil nás čiperný snědý mužík, oblečený jako fiakrista.

"Vy dva doprovázíte slečnu Morstanovou?" zeptal se.

"Mary Morstanová jsem já a tihle dva páni jsou moji přátelé," řekla dívka.

Upřel na nás neuvěřitelně pronikavé a tázavé oči.

"Račte prominout, slečno," řekl poněkud umíněně, "ale musím vás požádat o čestné slovo, že ani jeden

z vašich průvodců není od policie."

"Máte je mít," odpověděla.

Pronikavě zahvízdl a nějaký pouliční otrapa k nám přijel s kočárem a otevřel dvířka. Muž, který nás

oslovil, vyšplhal na kozlík, zatímco my jsme zaujali místa uvnitř. Ještě jsme se ani pořádně neusadili,

když kočí práskl do koní, a zběsilým tryskem jsme se rozjeli a ponořili do mlhavých ulic.

Naše situace byla věru prapodivná. Jeli jsme na neznámé místo za neznámým poselstvím. Toto pozvání

bylo buď hloupý vtip - což byla nepřijatelná hypotéza - nebo jsme si mohli právem myslet, že nás na

naší cestě očekávají závažné události. Slečna Morstanová se chovala stejně odhodlaně a energicky jako

předtím. Snažil jsem se ji rozptýlit a pobavit vzpomínkami na svá dobrodružství v Afganistanu, ale

popravdě řečeno, byl jsem sám natolik vzrušen situací, ve které jsme se octli, a tak zvědavý na cíl naší

cesty, že mé historky byly poněkud popletené. Dodnes prohlašuje, že jsem jí poutavě vyprávěl o tom,

jak uprostřed noci do mého stanu nakoukla mušketa a jak jsem po ní vystřelil z dvouhlavňového

tygřího mláděte. Zpočátku jsem měl určitou představu, kterým směrem jedeme, ale zakrátko - ať už to

zavinila rychlá jízda, mlha nebo má vlastní, nepříliš dobrá znalost Londýna - ztratil jsem veškerou

orientaci a věděl jsem jen to, že už jedeme velice dlouho. Sherlock Holmes však nikdy nezklamal a

stále si mumlal jména náměstí a křivolakých postranních uliček, jimiž kočár projížděl.

"Rochester Row," řekl. "Teď jsme na Vincent Square. A teď ujíždíme po Vauxhall Bridge Road. Podle

všeho máme namířeno někam do Surreye. Ovšem, to jsem si mohl myslet. A teď jsme na mostě.

Můžete vidět, jak se řeka třpytí."

Na okamžik se nám opravdu naskytl pohled na široký pruh Temže, s lucernami ozařujícími tichou

hladinu; drožka však uháněla dál a brzo ji pohltil labyrint uliček na druhém břehu.

"Wandsworth Road," řekl můj přítel. "Priory Road. Larkhall Lane. Stockwell Place. Robert Street.

Coldharbour Lane. Naše pátrání nás věru nepřivádí do příliš elegantních čtvrtí města."

A skutečně jsme se pojednou octli v podezřelých a nehostinných končinách. Dlouhé řady tmavých

cihlových domů rozjasňoval tu a tam pouze vulgární třpyt a laciná nádhera hospod na rozích. Pak se

objevily špalíry dvoupatrových vilek s miniaturními zahrádkami před okny a pak opět nekonečné řady

nových, strnule civících cihlových stavení - obludná chapadla, jimiž se obrovité velkoměsto

rozpřahovalo na venkov. Konečně kočár zůstal stát u třetího domu v nové zahradní ulici. Všechny

okolní domy byly neobydlené a ten, před nímž jsme zastavili, byl stejně temný jako ostatní, s výjimkou

okna do kuchyně, z něhož probleskovalo slabé světlo. Jakmile jsme však zaklepali, okamžitě nám

otevřel dveře jakýsi hindský sluha se žlutým turbanem na hlavě a oblečený do bílých, volně

splývajících šatů přepásaných žlutou šerpou. Postava orientálce, zarámovaná dveřmi všedního

předměstského domu třetího řádu, s tímto prostředím nějak podivně kontrastovala a nezapadala do

něho.

"Sahib vás očekává," řekl a dřív, než jeho slova dozněla, ozval se odněkud z domu vysoký, fistulkovitý

hlas.

"Přiveď mi je sem, khitmutgare," zvolal. "Přiveď mi je rovnou sem."

IV

Vyprávění

plešatého muže

Šli jsme za Hindem špinavou a tuctovou chodbou, špatně osvětlenou a ještě hůř zařízenou, dokud

nestanul u dveří vedoucích někam vpravo a neotevřel je. Zalil nás proud žlutého světla a uprostřed

ozářené místnosti jsme spatřili drobného mužíka s neobyčejně vysokým čelem a věnečkem

rozježených zrzavých vlasů, z něhož svítila lesklá holá lebka jako horský štít tyčící se z borového lesa.

Stál tam, křečovitě si mnul ruce a rysy jeho tváře byly v neustálém pohybu - hned se smály, hned zas

mračily, ale nikdy nebyly ani na okamžik v klidu. Příroda ho obdařila převislým rtem a řádkou příliš

vystouplých, žlutých a nepravidelných zubů, které se marně pokoušel skrýt rukou, jíž si neustále hladil

a přejížděl spodní část tváře. Přes tu nápadnou pleš vypadal poměrně mladě. Ve skutečnosti právě

nedávno oslavil třicáté narozeniny.

"Jsem vám k službám, slečno Morstanová," opakoval tenkým, vvsokým hláskem. "A vám samozřejmě

také, pánové. Račte laskavě vstoupit do mého skromného útulku. Mám to tu malé, slečno, ale zařízené

podle vlastního vkusu. Pravá oáza umění v kvílející poušti jižního Londýna.''

Zařízení místnosti, do které nás pozval, nás všechny překvapilo. Hodilo se k ubohému domu stejně

málo jako prvotřídní diamant k mosaznému prstenu. Na stěnách visely nejdražší a nejskvostnější

záclony a koberce, tu a tam shrnuté, aby nezakrývaly honosně zarámované obrazy a orientální vázy.

Koberec v barvě jantaru střídaného s černí byl tak vysoký a měkký, že se do něho nohy bořily s

blahým pocitem chůze po mechovém polštáři. Dvě velké tygří kůže, přehozené přes něj, umocňovaly

jenom dojem orientálního přepychu stejné jako veliká turecká vodní dýmka, stojící v koutě na rohožce.

Lampa ve tvaru stříbrné holubice visela na téměř neviditelném zlatém drátku uprostřed pokoje. Její

plamen naplňoval vzduch jemnou aromatickou vůní.

"Jmenuji se Thaddeus Sholto," řekl mužík, stále sebou křečovitě škubaje a usmívaje se. "A vy ovšem

jste slečna Morstanová. A tihle pánové -"

"To je pan Sherlock Holmes a pan doktor Watson."

"Lékař, že?" zvolal zaujatě. "Nemáte s sebou náhodou stetoskop? Mohl bych vás poprosit - byl byste

tak laskavý? Funkce mé levé srdeční chlopně ve mně vyvolává vážné obavy; kdybyste byl tedy tak

hodný. Na aortu je spolehnutí, ale rád bych od vás slyšel, co soudíte o stavu mé levé srdeční chlopně."

Vyhověl jsem jeho žádosti a poslechl jsem mu srdce. Shledal jsem ale vše v naprostém pořádku,

samozřejmě až na to, že byl přímo vytřeštěný strachy a třásl se od hlavy k patě.

"Srdce se zdá normální," řekl jsem. "Nevím, proč byste se neměl cítit dobře."

"Promiňte mi mou úzkostlivost, slečno Morstanová," poznamenal rozjařeně. "Nesmírně jsem v životě

zkusil a už dlouho jsem měl podezření, že s mou levou chlopní není něco v pořádku. Jsem rád, že mé

obavy byly neopodstatněné. Váš otec mohl možná být živ dodnes, kdyby byl tak nepřepínal své srdce,

slečno Morstanová."

Měl jsem sto chutí vytnout mu políček, tak mé pobouřila ta jeho necitelná a neomalená zmínka o tak

delikátní záležitosti. Slečna Morstanová se posadila a zbledla jako křída.

"Tušila jsem, že je mrtev," řekla.

"Mohu vám poskytnout veškeré informace," řekl mužík, "ale mohu udělat ještě víc, mohu zařídit,

abyste dosáhla spravedlnosti, a také že to udělám, ať tomu můj bratr Bartholomew řekne cokoli. Jsem

rád, že jste si přivedla přátele nejen proto, aby vás doprovodili, ale také jako svědky toho, co udělám a

co vám povím. Ve třech se můžeme mému bratru Bartholomewovi směle postavit. Jenom ale ať se nám

do toho nemíchají cizí lidé - žádná policie, žádné úřady. Všechno uspokojivě urovnáme my sami, bez

cizího vměšování. Bratr Bartholomew by byl strašně znepokojen, kdyby se celá věc příliš rozkřikla."

Sedl si na nízký divan a tázavě na nás zamrkal mdlýma, vodově modrýma očima.

"Pokud jde o mne," řekl Holmes, "ať nám povíte cokoli, nikdo jiný se o tom nedoví."

Přikývl jsem, že s jeho slovy souhlasím.

"Tak to má být, tak se mi to líbí!" řekl mužík. "Mohu vám nabídnout sklenku chianti, slečno

Morstanová? Nebo snad tokajské? Jiné víno tu bohužel nemám. Mohu otevřít láhev? Ne? Nu dobrá,

doufám aspoň, že nebudete nic namítat proti tabákovému kouři, proti balzamické vůni orientálního

tabáku. Jsem poněkud nervózní a má turecká dýmka mě jedinečně uklidňuje."

Přiblížil tenkou svíčku k hlavičce dýmky a kouř začal vesele probublávat růžovou vodou. My tři jsme

seděli v půlkruhu s předkloněnými hlavami a bradami opřenými o ruce, zatímco ten podivný, neklidný

mužík s vysokou lesklou lebkou před námi usilovně pukal z vodní dýmky.

"Když jsem se poprvé rozhodl, že s vámi navážu spojení," řekl, "mohl jsem vám dát svou adresu;

obával jsem se však, že byste třeba nevyhověla mé žádosti a přivedla s sebou nevítané hosty. Dovolil

jsem si proto sjednat a vámi schůzku tak, aby vás nejprve spatřil jen můj sluha Williams. Chovám

naprostou důvěru v jeho diskrétnost a dal jsem mu příkaz, aby nechal všeho být a vrátil se domů hned,

jakmile by pojal sebemenší podezření. Omluvte ta předběžná opatření, ale jsem člověk, který si potrpí

na soukromí a má možná trochu přejemnělý vkus, dá-li se to tak říci, a na světě není nic tak

neestetického jako policajt. Mám vrozený odpor k jakékoli formě hrubého materialismu. Vyhýbám se

styku s vulgárním davem kde mohu. Jak vidíte, žiji obklopen atmosférou skromného přepychu. Snad

bych o sobě mohl tvrdit, že jsem příznivcem umění. Je to má slabost. Tamhleta krajinka je pravý

Corot, a třebaže znalec by možná poněkud zaváhal nad pravostí tohohle Salvatora Rosy, nemůže být

nejmenších pochyb o tomhle Bouguereauovi. Obdivuji francouzskou modernu."

"Promiňte, pane Sholto," řekla slečna Morstanová, "ale přijela jsem na vaši žádost, abych se od vás

dověděla něco, co mi hodláte říci. Je už velice pozdě, a byla bych proto ráda, kdyby naše rozmluva

mohla být pokud možno krátká."

"Při nejlepší vůli to bude chvilku trvat," odpověděl, "poněvadž budeme muset podle všeho navštívit

mého bratra Bartholomewa v Norwoodu. Vydáme se tam všichni a pokusíme se na Bartholomewa

jaksepatří vyzrát. Hrozně se na mě zlobí právě proto, že jsem podnikl kroky, které pokládám za

správné. Včera večer jsme se dokonce pěkně pohádali. Nemáte představu, jaký je to divous, když se

rozzuří."

"Máme-li se vydat do Norwoodu, bylo by snad nejlepší vyrazit hned," troufl jsem si poznamenat.

Dal se do smíchu, až mu uši zčervenaly.

"To bychom asi pochodili!" zvolal. "Nevím, co by řekl, kdybych vás přivedl takhle zničehonic.

Kdepak, musím vás na setkání nejdřív připravit tím, že vám povím o našich vzájemných vztazích.

Především bych vás chtěl upozornit, že v téhle historii je několik momentů, do nichž nejsem zasvěcen

ani já. Mohu vám předložit jenom ta fakta, která sám znám.

Můj otce, jak jste už možná uhodli, byl major John Sholto, který kdysi sloužil v Indii v armádě. Do

výslužby odešel asi před jedenácti lety a usadil se v sídle zvaném Pondicherry Lodge v Upper

Norwoodu. V Indii se mu dobře vedlo a přivezl si odtamtud značnou částku peněz, velkou sbírku

cenných exotických předmětů a celý štáb domorodých sluhů. Ze zmíněných prostředků si zakoupil

dům a žil v hojnosti a přepychu. Kromě mne a mého bratra Bartholomewa, s nímž jsme dvojčata,

žádné jiné děti neměl.

Vzpomínám si velmi dobře na rozruch, který vyvolalo zmizení kapitána Morstana. Četli jsme v

novinách podrobnosti, a protože jsme věděli, že Morstan byl přítelem našeho otce, hovořili jsme před

otcem o případě zcela otevřeně. Účastnil se našich úvah o tom, co se asi mohlo stát. Nikdy jsme ho ani

na okamžik nepodezírali, že celé tajemství případu je ukryto v jeho srdci, neměli jsme ani potuchy, že

on jediný na světě zná osud Arthura Morstana.

Věděli jsme však něco jiného: otce obestírala jakási záhada, hrozilo mu nějaké zcela reálné nebezpečí.

Obával se vyjít z domu sám a za vrátné do Pondicherry Lodge si najal dva vysloužilé boxery.

Williams, který vás dnes večer vezl, je jeden z nich. Svého času býval anglickým přeborníkem v lehké

váze. Náš otce nám nikdy nechtěl říci, čeho se vlastně obává, ale měl neobyčejnou averzi vůči lidem s

protézou - s dřevěnou nohou. Při jedné příležitosti střelil dokonce z revolveru po jakémsi člověku s

dřevěnou nohou, z něhož se později vyklubal neškodný živnostníček, shánějící zakázky. Museli jsme

mu zaplatit značnou sumu, abychom celou věc ututlali. Bratr a já jsme se tehdy domnívali, že jde z

otcovy strany o pouhé podivínství; pozdější události nás však přinutily tento názor změnit.

Počátkem roku 1882 dostal otec z Indie dopis, který pro něho znamenal strašlivý šok. Když jej při

snídani otevřel, málem omdlel a od toho nešťastného dne churavěl až do smrti. Nikdy jsme se

nedověděli, co v tom dopise stálo, ale když jej držel v ruce a četl, všiml jsem si, že dopis je krátký a

hrozně naškrábaný. Otec už dlouhá léta trpěl rozšířením sleziny, ale nyní se jeho stav rapidně zhoršil a

koncem dubna nám lékař sdělil, že otcův stav je beznadějný a že by si nás přál naposledy vidět.

Když jsme vešli do pokoje, seděl podložen polštáři a těžce oddechoval. Požádal nás, abychom zavřeli

dveře a přistoupili k jeho lůžku každý z jedné strany. Potom nás uchopil za ruce a hlasem zlomeným

dojetím a bolestí nám pověděl podivuhodné věci. Pokusím se vám je reprodukovat jeho vlastními

slovy.

,Ve chvíli, kdy se rozžehnávám se světem,' řekl, ,tíží mé svědomí jediná vina. Nepěkně jsem se

zachoval k ubohému sirotkovi, dcerce kapitána Morstana. Prokletá touha po majetku, které jsem celý

život otročil, připravila tu dívku o poklad, z něhož měla dostat nejméně polovinu. Lakota však je tak

zaslepená a bláznivá vlastnost, že ani já jsem z bohatství neměl žádný užitek. Pouhé vědomí vlastnictví

mi bylo natolik drahé, že jsem se nepřinutil s někým se o ně rozdělit. Vidíte ten perlami zdobený

náhrdelník vedle lahvičky s chininem? Ani s tím jsem se nedokázal rozloučit, ačkoli jsem jej vytáhl s

úmyslem, že jí ho pošlu. Je na vás, mých synech, abyste jí odevzdali spravedlivý díl pokladu z Agry.

Neposílejte jí však nic - ani ten náhrdelník - dokud nezemřu. Spousta lidí už na tom totiž byla tak

špatně jako já, a přesto se nakonec uzdravili.

Povím vám, jak Morstan zemřel,' pokračoval. ,Dlouhá léta trpěl srdeční vadou, ale dokázal ji přede

všemi utajit. Věděl jsem o tom jen já. Když jsme spolu byli v Indii, stali jsme se podivuhodnou shodou

celé řady okolností majiteli nesmírného pokladu. Já jsem poklad přivezl do Anglie a toho večera, kdy

do Londýna přijel i Morstan, vydal se rovnou ke mně, aby si vyzvedl svůj podíl. Přišel pěšky přímo z

nádraží a uvedl ho můj starý, věrný sluha Lal Chowdar, který je dnes již mrtev. Měli jsme s

Morstanem odlišné názory na rozdělení pokladu a dostali jsme se do ostré hádky. Morstan v

nepříčetném vzteku vyskočil z křesla, ale pojednou si přitiskl ruku na srdce, obličej mu zpopelavěl, a

jak se kácel dozadu, rozrazil si hlavu o roh truhly s pokladem. Když jsem se k němu sklonil, zjistil

jsem ke své hrůze, že je mrtev.

Dlouho jsem seděl jak smyslů zbavený a uvažoval, co podniknout. V prvním okamžiku jsem

samozřejmě chtěl zavolat policii, ale pak jsem si uvědomil, že mě s velkou pravděpodobností obžalují

z vraždy. Smrt, která nastala ve chvíli, kdy jsme se hádali, a rána zející v jeho hlavě, to obojí by

šeredně svědčilo proti mně. A také, až by přistoupili k úřednímu vyšetřování, vyšla by najevo některá

fakta o pokladu, která jsem se úzkostlivě snažil utajit. Morstan mi tehdy na počátku naší rozmluvy řekl,

že nikdo neví, kam a ke komu šel. A mně se zdálo, že není nutné, aby se to kdokoli dověděl.

Stále ještě jsem o tom uvažoval, když jsem pojednou zvedl hlavu a uviděl ve dveřích stát svého sluhu

Lal Chowdara. Přikradl se do pokoje a zamkl za sebou dveře. Nemějte žádné obavy, sahibe, řekl, nikdo

se nemusí dovědět, že jste ho zabil. Odklidíme ho, a kdo se co doví? Nezabil jsem ho, řekl jsem mu.

Lal Chowdar potřásl hlavou a zasmál se. Slyšel jsem všechno, sahibe, řekl. Slyšel jsem, jak jste se

hádali, a slyšel jsem i ten úder. Jenomže já mám zapečetěná ústa. V domě všichni spí. Odklidíme ho

spolu, jen my dva. To stačilo, abych se rozhodl. Jestliže můj vlastní sluha nevěří v mou nevinu, jak

mohu doufat, že ji prokážu před dvanácti přitroublými kramáři, z nichž bude složena porota? Odklidili

jsme tehdy v noci s Lal Chowdarem mrtvolu a za pár dnů byly londýnské noviny plné zpráv o

záhadném zmizení kapitána Morstana. Z toho, co říkám, je vám snad jasné, že mi v té věci můžete

těžko co zazlívat. Má vina však spočívá v tom, že jsme neukryli pouze mrtvolu, ale také poklad, a že

jsem s Morstanovým podílem disponoval tak, jako by mi patřil. Přál bych si, abyste ji vy odčinili.

Skloňte se ke mně, chci vám to pošeptat. Poklad je ukryt v -'

V tom okamžiku se jeho tvář hrůzně zkřivila; oči měl divoce vytřeštěné, čelist mu poklesla a hlasem,

na který nikdy nezapomenu, zaječel: ,Nepouštějte ho dovnitř! Proboha, nepouštějte ho dovnitř!' Oba

jsme se ohlédli k oknu za našimi zády, na které třeštil zrak. Z temnoty na nás zírala nějaká tvář. Viděli

jsme dokonce bělavou skvrnu v místě, kde neznámý přitiskl na sklo nos. Byla to vousatá, vlasatá tvář s

divokýma, krutýma očima a čišela z ní nepředstavitelná nenávist. Vrhli jsme se s bratrem k oknu, ale

neznámý mezitím zmizel. Když jsme se vrátili k otci, hlava mu ležela na polštáři a puls už měl

nehmatný.

Prohledali jsme hned ten večer zahradu, ale našli jsme po vetřelci jen jedinou stopu: otisk nohy na

záhonu květin přímo pod oknem. Nebýt této stopy, mysleli bychom si snad, že nám tu divokou,

zběsilou tvář vykouzlila naše vlastní fantazie. Brzo jsme však získali další a markantnější důkaz, že

všude kolem nás jsou v činnosti nějaké tajuplné síly. Ráno jsme našli okno v otcově pokoji dokořán,

všechny skříně a zásuvky byly vypáčeny a on sám měl na prsou připevněný útržek papíru, na němž

byla naškrábána slova: ,Podpis čtyř.' Nikdy jsme se nedověděli, co ten nápis znamená, ani kdo byl náš

noční návštěvník. Pokud jsme to mohli posoudit, z otcova majetku nebylo nic ukradeno, přestože celá

místnost byla vzhůru nohama. Bratr i já jsme přirozeně tuto neobvyklou událost spojovali s obavami,

které otce pronásledovaly za jeho života; dodnes to však pro nás je naprostá záhada."

Mužík se odmlčel, znova si zapálil vodní dýmku a pár okamžiků z ní zamyšleně potahoval. Všichni

jsme zaujatě naslouchali jeho podivuhodnému vyprávění. Slečna Morstanová zbledla, že by se v ní

krve nedořezal, když tak stručně a bezohledně vylíčil smrt jejího otce, a na okamžik jsem se obával, že

snad omdlí. Vzpamatovala se však, když vypila sklenici vody, kterou jsem jí klidně nalil z benátské

karafy stojící na postranním stolku. Sherlock Holmes se zabořil do křesla s nepřítomným výrazem ve

tváři a s přimhouřenýma, ale zářícíma očima. Při pohledu na něho mě napadlo, jak si dnes ráno trpce

stěžoval na všednost a nezáživnost života. Tady měl konečně problém, na který mohl vynaložit

všechen svůj ostrovtip. Thaddeus Sholto po nás přelétal pohledem a zřejmě byl hrdý na pohnutí, které

v nás jeho příběh vzbudil. Posléze přece jen pokračoval, stále pokuřuje ze své mohutné dýmky.

"Jak si jistě umíte představit," řekl, "byli jsme s bratrem oba velice vzrušeni pokladem, o kterém otec

mluvil. Týdny a měsíce jsme překopávali a přerývali celou zahradu, ale nenašli jsme vůbec nic. K

zbláznění bylo pomyšlení, že ve chvíli, kdy otec zemřel, měl už údaj o místě úkrytu doslova na rtech.

O jedinečnosti nedosažitelného bohatství dostatečně svědčil náhrdelník, který otec z pokladu vybral.

Měli jsme nad tím náhrdelníkem s bratrem Bartholomewem menší diskusi. Bylo jasné, že perly mají

velikou cenu, a bratr se s nimi nechtěl rozloučit, neboť - mezi námi řečeno - zdědil bohužel do jisté

míry otcovu lačnost po penězích. Obával se také, že bychom prodejem náhrdelníku na sebe mohli

upozornit a nakonec se kvůli nějakým klepům či pověstem dostat do nesnází. Teprve po dlouhém

přemlouvání mi dovolil opatřit si adresu slečny Morstanové a v pravidelných intervalech jí posílat

vždy jednu vyloupnutou perlu, abychom měli jistotu, že nežije v bídě."

"To bylo od vás hezké," řekla naše společnice upřímně, "opravdu - velice laskavé."

Mužík zamítavě mávl rukou.

"Byli jsme vašimi poručníky," řekl, "alespoň mně se to tak jevilo, ačkoli můj bratr Bartholomew na to

měl poněkud jiný názor. Sami jsme měli peněz víc než dost a já jsem netoužil po dalších. Ostatně,

zachovat se hanebně k mladé dámě by jistě bylo známkou špatného vkusu. ,Le mauvais gout mene au

crime.' Francouzi se o těchto věcech vyjadřují velmi břitce. Rozdílnost našich názorů na tuto otázku šla

tak daleko, že jsem se rozhodl zařídit si vlastní byt. Opustil jsem proto Pondicherry Lodge a vzal jsem

s sebou starého khitmutgara a Williamse. Včera jsem se však dověděl, že se stalo něco nesmírně

závažného. Poklad byl konečně objeven. Spojil jsem se ihned se slečnou Morstanovou a teď nám

nezbývá než rozjet se do Norwoodu a žádat náš díl. Se svými názory jsem se včera večer před bratrem

Bartholomewem netajil, takže budeme očekávanými, i když ne právě vítanými návštěvníky."

Thaddeus Sholto se odmlčel; stále však sebou pitvorně a křečovitě škubal na svém přepychovém

divanu. My všichni jsme také zachovali mlčení. Mysleli jsme na nový a nečekaný obrat, který celý ten

záhadný případ náhle vzal. První se zvedl Holmes.

"Jednal jste správně, pane Sholto. Od začátku až do konce," řekl. "Doufám, že se vám budeme moci

revanšovat, podaří-li se nám aspoň trochu osvětlit to, co vám dosud není jasné. Jak ale správně

poznamenala slečna Morstanová, noc už pokročila, a bude proto dobře vyřídit celou tu věc bez

odkladu."

Náš nový známý pečlivě stočil měkkou trubici vodní dýmky a ze skříně či věšáku za závěsem si přinesl

nezvykle dlouhý, podšívaný svrchník s límcem a lemováním z astrachánské kožešiny. Ačkoli byla

mimořádně dusná noc, pečlivě si zapnul všechny knoflíky až ke krku a svou toaletu doplnil ještě tím,

že si narazil čepici z králičí kůže s huňatými klapkami přes uši, takže z něho byl vidět jen pohyblivý a

pohublý obličej.

"Mám poněkud křehké zdraví," poznamenal, když nás vedl chodbou, "a to ze mne udělalo málem

hypochondra."

Venku na nás čekal kočár a náš program byl zřejmě naplánován předem, neboť kočí se ihned rychle

rozjel. Thaddeus Sholto v jednom kuse něco vykládal, chvílemi dosti hlasitě, aby přehlušil rachocení

kol.

"Bartholomew je mazaný chlapík," řekl. "Jak myslíte, že zjistil, kde je poklad ukrytý? Dospěl k závěru,

že musí být někde uvnitř v domě, a tak prohledal každý krychlový metr a všechno důkladně proměřil,

ani píď nikde neunikla jeho pozornému pátrání. Zjistil mimo jiné, že budova je vysoká sedmdesát čtyři

stopy, ale když sečetl výšku jednotlivých místností a připočetl k tomu tloušťku stropů, kterou si přesně

ověřil tím, že do nich provrtal otvory, dopočítal se pouhých sedmdesáti stop. Čtyři stopy někde

chyběly! Rozdíl mohl být jen v podkroví budovy. Prorazil proto díru do nepříliš bytelného stropu

nejvyšší místnosti a nahoře skutečně nalezl zazděnou podkrovní komůrku, o níž nikdo v domě neměl

tušení. Uprostřed stála na dvou trámech truhla s pokladem. Spustil ji tou dírou dolů a tam ji teď má.

Cenu šperků v truhle odhaduje přinejmenším na půl miliónu liber."

Při vyslovení této obrovské částky jsme na sebe všichni pohlédli s rozšířenýma očima. Slečna

Morstanová, obhájíme-li její práva, stane se z chudobné guvernantky rázem nejbohatší dědičkou v celé

Anglii. Zajisté bylo na místě, aby se její oddaný přítel z takových novinek radoval, přesto však se

musím k vlastní hanbě přiznat, že se mi do duše vkradlo sobectví a mé srdce se proměnilo v olověné

závaží. Vykoktal jsem jen pár nesouvislých blahopřání a všecek sklíčený jsem zůstal sedět se

sklopenou hlavou, neposlouchaje už ani drmolení našeho nového známého. Ten člověk byl ukázkový

případ hypochondra a jen jako ve snu jsem slyšel, jak na mě chrlí nekonečný výčet chorobných

symptomů a dožaduje se informací o složení a působení nespočetných lektvarů a utrejchů, z nichž

některé stále nosil s sebou v koženém pouzdře v kapse. Věřím pevně, že si nezapamatoval žádnou z

rad, které jsem mu toho večera poskytl. Holmes totiž tvrdí, že mě zaslechl, jak jsem ho varoval před

velkým nebezpečím, jemuž se vystavuje, užije-li více než dvou kapek ricínového oleje, zatímco k

uklidnění prý jsem mu doporučoval větší dávky strychninu. Buď jak buď, opravdu se mi ulevilo, když

kočár s trhnutím zůstal stát a kočí seskočil z kozlíku, aby nám otevřel dvířka.

"Tak tohle je Pondicherry Lodge, slečno Morstanová," řekl Thaddeus Sholto, pomáhaje jí vystoupit.

V

Tragédie

v Pondicherry Lodge

Bylo skoro jedenáct hodin, když jsme dorazili k definitivnímu cíli našeho nočního dobrodružství.

Vlhká mlha velkoměsta zůstala! za námi a noc byla docela příjemná. Od západu vál teplý vítr a po

obloze pomalu pluly těžké mraky, za jejichž okraji chvílemi vykukoval poloviční měsíc. Bylo dost

jasno, takže jsme viděli poměrně daleko, ale Thaddeus Sholto přesto sundal z kočáru jednu postranní

lucernu, aby nám posvítil na cestu.

Sídlo zvané Pondicherry Lodge stálo na soukromém pozemku a ze všech stran bylo obehnáno vysokou

kamennou zdí, do níž byly nahoře zacementovány střepiny skla. Jediný vchod představovala úzká,

železem pobitá vrata. Náš průvodce na ně zabušil zvláštním dvojitým úderem, jakého užívají listonoši.

"Kdo je?" zvolal mrzutý hlas uvnitř.

"To jsem já - přece mě poznáte podle klepání, McMurdo."

Ozvalo se nevrlé zamručení a vzápětí chřestění a cinkot klíčů, vrata se ztěžka otevřela dovnitř a za

nimi se objevil pomenší člověk s propadlým hrudníkem. Žluté světlo naší lucerny dopadalo na jeho

předkloněnou tvář a mrkající, nedůvěřivé oči.

"To jste vy, pane Thaddeusi? A co jsou zač ti ostatní? Pán se o nikom jiném nezmiňoval a nedal mi

žádné příkazy."

"Opravdu ne? To se divím, McMurdo! Včera večer jsem bratrovi řekl, že si přivedu pár přátel."

"Pán dnes vůbec neopustil svůj pokoj, pane Thaddeusi, a žádné pokyny jsem nedostal. Víte přece, jak

přísně musím dbát na dodržování pánových instrukcí. Vy můžete jít dál, ale vaši přátelé budou muset

zůstat před vraty."

S takovouhle nečekanou překážkou jsme nepočítali. Thaddeus Sholto se zmateně a bezradně rozhlédl

kolem sebe.

"To bych do vás neřekl, McMurdo!" pravil. "Když se za ně zaručím, musí vám to stačit. A navíc je s

námi dáma. Nemůže přece tak pozdě v noci postávat někde na silnici."

"Je mi moc líto, pane Thaddeusi," řekl vrátný neoblomně. "Ti lidé jsou možná vaši přátelé, ale to ještě

neznamená, že jsou to taky přátelé mého pána. Dobře mi platí za to, že konám svou povinnost, a já

jeho důvěru nezklamu. Nikoho z těch vašich přátel neznám."

"Ale ano, znáte, McMurdo," zvolal Sherlock Holmes vesele. "Nechce se mi věřit, že byste na mne

zapomněl. Nevzpomínáte už si na toho amatéra, co s vámi před čtyřmi roky boxoval na vašem

benefičním večeru u Alisona tři kola?"

"No ne - pan Sherlock Holmes!" zařičel boxer. "Panebože, jak je to možné, že jsem vás nepoznal!

Neměl jste tu tak klidně stát, měl jste vyrazit kupředu a naťuknout mi bradu tím svým dvojitým

direktem. To bych vás byl poznal bez vyptávání. Věčná škoda, že jste nechal boxování, míval jste

talent! Kdybyste se byl dal k nám do party, mohl jste to někam dotáhnout."

"Tak to vidíte, Watsone, až zkrachuju ve všem, mohu se pořád ještě uplatnit v téhle vědecké profesi,"

řekl Holmes se smíchem. "Krk na to, že nás teď kamarád nenechá stát venku v téhle zimě!"

"Pojďte dál, pane, jen pojďte dál - vy i vaši přátelé," odpověděl vrátný. "Je mi líto, pane Thaddeusi, ale

mám moc přísné příkazy. Musel jsem si vaše přátele nejdřív oťukat, než je pustím dál."

Uvnitř vedla zanedbaným parkem štěrková cestička k veliké, hranaté a všední budově, celé ponořené

do stínu s výjimkou jediného rohu, na který dopadaly paprsky měsíce, třpytící se v okně podkrovní

místnosti. Z obrovské budovy obklopené ponurou atmosférou mrtvého ticha nás mrazilo u srdce.

Dokonce i Thaddeus Sholto byl poněkud nesvůj a lucerna se mu kymácela v ruce a chřestila.

"Tohle nechápu," řekl. "Muselo tu dojít k nějakému omylu. Řekl jsem přece Bartholomewovi zcela

jasně, že se tu objevíme, a u něho v okně se teď ani nesvítí. Nevím, co si o tom mám myslet."

"Dává budovu vždycky takhle střežit?" zeptal se Holmes.

"Ano, drží se pořádků, které tu zavedl otec. Musíte vědět, že Bartholomew byl otcův miláček. Někdy

mě dokonce napadá, zda mu otec neřekl víc než mně. Tamhle nahoře, jak se třpytí to měsíční světlo, to

je Bartholomewovo okno. Je sice úplně jasné, ale to dělá ten měsíc, nezdá se mi, že by se uvnitř

svítilo."

"Je tam tma," řekl Holmes. "Vidím ale záblesk světla v tom okénku vedle dveří."

"Á, to je domovnický byt. Bydlí tam stará paní Bernstonová. Ta nám všechno poví. Měli byste tu snad

ale chvilku počkat, poněvadž neví, že jsme tu, a mohli bychom ji zbytečně vyděsit, kdybychom k ní

vpadli všichni najednou. Hrome ale - pst! - co je tohle?"

Zvedl lucernu a ruka se mu třásla tak, že se kruhy světla kolem nás začaly míhat a vířit. Slečna

Morstanová sevřela mé zápěstí a všichni jsme zůstali stát s bušícími srdci. Napjatě jsme naslouchali. Z

velkého černého domu zazněl do tiché noci nesmírné smutný, žalostivý zvuk, plačtivý nářek,

přerývané kvílení zděšené ženy.

"To je paní Bernstonová," řekl Sholto. "Jiná žena v domě není. Počkejte tu. Za moment jsem zpátky."

Rozběhl se ke dveřím a tím svým zvláštním způsobem na ně zabušil. Viděli jsme, že mu otevřela

vysoká stařena, radostí celá bez sebe, jakmile jej spatřila.

"Och, pane Thaddeusi, jsem tak ráda, že jste přišel! Tak ráda, že jste přišel, pane Thaddeusi!"

Slyšeli jsme mnohonásobné projevy její radosti, dokud se dveře nezavřely a hlas nezanikl v tlumeném

monotónním drmolení.

Náš průvodce nám ponechal lucernu. Holmes s ní pomalu zakroužil kolem sebe a pronikavě se

zahleděl na dům a na velké hromady hlíny, zavalující celé okolí. Stáli jsme se slečnou Morstanovou

vedle sebe a její ruka vklouzla do mé dlaně. Láska je zázračná a jemná věc. Do dnešního dne jsme se

nikdy neviděli, nepadlo mezi námi jediné slůvko, nikdy jsme si nevyměnili jediný pohled svědčící o

náklonnosti, a přesto teď, ve chvíli nebezpečí, naše ruce instinktivně hledaly jedna druhou. Později

jsem se tomu divil, ale tehdy mi připadalo docela přirozené vyjít jí tímto způsobem vstříc, a také ona

mi pak často vyprávěla, že se ke mně o pomoc a ochranu obrátila zcela bezděčně. A tak jsme tam stáli

a drželi se za ruce jako dvě děti a v našich srdcích byl mír, navzdory všem těm temným okolnostem,

které nás obklopovaly.

"Tohle je ale podivné místo!" řekla a rozhlédla se kolem sebe.

"Vypadá to, jako by si tu dali dostaveníčko krtci z celé Anglie. Něco podobného jsem viděl na svahu

jednoho kopce u Ballaratu, kde pracovali zlatokopové."

"A pohnutky byly stejné," řekl Holmes. "To, co vidíte, jsou stopy po těch, kteří tu hledali poklad.

Nezapomínejte, že po něm pátrali šest let. Žádný div, že to tu kolem vypadá jak někde na štěrkovišti."

V tom okamžiku se dveře domu rozlétly dokořán a vyběhl z nich Thaddeus Sholto s rozpřaženýma

rukama a hrůzou v očích.

"S Bartholomewem něco není v pořádku!" křičel. "Hrůza mě obchází. Tohle není nic pro moje nervy."

Opravdu téměř plakal strachy a v nervózní, slabošské tváři, vykukující z velikého astrachánového

límce, měl bezradný, prosebný výraz vystrašeného dítěte.

"Pojďme do domu," řekl Holmes ostře a rozhodně, jak míval ve zvyku.

"Pojďte, prosím vás, pojďte!" žadonil Thaddeus Sholto. "Já si vážně netroufám dávat nějaké příkazy."

Šli jsme všichni za ním do bytu domovnice, který byl po levé straně chodby. Stařena přecházela sem

tam a vypadala znepokojeně, ba ustrašeně, zalamovala si prsty, ale zdálo se, že pohled slečny

Morstanové ji poněkud uklidnil.

"Zaplať pánbůh za tu vaši milou a klidnou tvářinku!" zvolala s hysterickým vzlykotem. "Dělá mi

dobře, když vás vidím. Já jsem dneska tolik zkusila!"

Naše společnice ji pohladila po hubené, upracované ruce a zamumlala pár laskavých, s ženskou

konejšivostí pronesených slůvek, po nichž se do stařeniny bezbarvé tváře opět vrátila krev.

"Pan se zamkl u sebe v pokoji a přestal mi odpovídat," vysvětlovala. "Čekala jsem celý den, kdy se

ozve, poněvadž mívá ve zvyku uzavírat se do samoty častěji, ale asi před hodinou mě přepadly obavy,

že s ním něco není v pořádku, a tak jsem šla nahoru a nakoukla klíčovou dírkou. Musíte jít nahoru,

pane Thaddeusi - musíte jít nahoru a podívat se sám. Vídávala jsem pana Bartholomeva Sholta v

radostech i starostech celých deset let, ale nikdy jsem ho neviděla tvářit se tak jako teď."

Sherlock Holmes uchopil lucernu a šel napřed, neboť Thaddeus Sholto strachy drkotal zuby. Byl v

takovém šoku, že jsem se cestou po schodech do něho musel zavěsit a vést ho, poněvadž se pod ním

třásla kolena. Holmes dvakrát vytáhl z kapsy lupu a pozorně zkoumal jakési stopy na koberci z

kokosových vláken, které mi připadaly jen jako pouhé šmouhy prachu. Vystupoval po schodišti

pomalu, krok za krokem, s lucernou až u země, a vrhal pronikavé pohledy vpravo i vlevo. Slečna

Morstanová zůstala u vyděšené domovnice.

Třetí zákrut schodů končil poměrně dlouhou rovnou chodbou, v níž po pravé ruce visel indický

koberec s nějakým velkým vytkaným obrazem a do které vedly zleva troje dveře. Holmes postupoval

chodbou pořád stejné pomalu a metodicky. Drželi jsme se mu v patách a naše dlouhé černé stíny se

dloužily dozadu do chodby. Cílem naší cesty byly třetí dveře. Holmes zaťukal, ale nedostal žádnou

odpověď. Pokusil se tedy zmáčknout kliku a otevřít dveře násilím. Byly však zevnitř zavřeny na

širokou a pevnou zástrčku, jak jsme zjistili, když jsme k nim zvedli lucernu. Klíčem bylo sice otočeno,

ale přesto nevyplňoval celou klíčovou dírku. Sherlock Holmes se k ní sklonil, ale okamžitě se znova

narovnal a s hvízdnutím se nadechl.

"V tomhle je nějaký ďábelský trik, Watsone," řekl a byl tak rozčilený, jak jsem ho ještě nikdy neviděl.

"Co tomu říkáte?"

Skrčil jsem se ke klíčové dírce a s hrůzou jsem ucouvl. Do místnosti dopadal svit měsíce a osvětloval ji

matnou, rozptýlenou září. Jakoby zavěšena ve vzduchu - neboť vše pod ní bylo ponořeno do stínu -

zírala přímo na mě tvář našeho společníka Thaddeuse. Táž vysoká lesklá lebka, vroubená týmž

věnečkem zrzavých vlasů, týž bezkrevný obličej. Rysy však zkřivil děsivý úsměv, strnuly v

nepřirozeném šklebu, který v té tiché a měsícem ozářené místnosti drásal nervy hůř, než kdyby se ten

člověk kabonil a mračil. Tvář se podobala tváři našeho malého přítele tak nápadně, že jsem se ohlédl,

abych se ubezpečil, zda je vskutku s námi. Potom jsem si ale uvědomil, že nám říkal, že jsou s bratrem

dvojčata.

"Hrůza!" řekl jsem Holmesovi. "Co budeme dělat?"

"Musíme vylomit dveře," řekl a vrhl se na ně celou vahou těla.

Dveře zapraštěly a zaskřípěly, ale nepovolily. Spojenými silami jsme se do nich opřeli znova a

tentokrát s náhlým lupnutím praskly a my jsme se octli v pokoji Bartholomewa Sholta.

Místnost byla zařízena jako chemická laboratoř. U zdi naproti dveřím stála dvojitá řada lahviček se

zabroušenými zátkami a stůl byl přeplněn Bunsenovými hořáky, zkumavkami a retortami. V rozích

stály nádoby s kyselinou v proutěných koších. Jedna z nich zřejmě praskla nebo měla trhlinu,

poněvadž z ní vytékal pramínek temně zbarvené tekutiny a vzduch byl prosycen podivně štiplavým,

dehtovým zápachem. U jedné zdi stál žebříček, kolem něho se povalovaly kusy latí a omítky a ve

stropě nad ním se černal otvor dost velký na to, aby jím člověk prolezl. Pod žebříčkem bylo nedbale

pohozeno dlouhé lano.

U stolu na obyčejné židli s dřevěnými opěradly seděl pán domu, celý zhroucený, s hlavou pokleslou na

levé rameno a s tím přízračným, nevyzpytatelným šklebem ve tváři. Byl ztuhlý a studený, zřejmě už

byl mrtev několik hodin. Zdálo se mi, že nejen rysy ve tváři, ale i všechny údy má zkřivené a

pokroucené tím nejfantastičtějším způsobem. Na stole u jeho ruky ležel podivný instrument - hnědá,

jemně žilkovaná hůl s jakousi kamennou hlavicí připomínající kladivo a neuměle přivázanou silným

provazem. Vedle ležel list papíru vytržený ze zápisníku, na kterém bylo načmáráno pár slov. Holmes

jej přelétl očima a pak mi papír podal.

"Podívejte se," řekl a významně povytáhl obočí.

Posvítil jsem si lucernou a četl jsem s mrazením v zádech: Podpis čtyř.

"Propánajána, co tohle všechno znamená?" zeptal jsem se.

"Že to je vražda," řekl a sklonil se nad mrtvým. "Och! To jsem čekal. Podívejte se sem!"

Ukázal na cosi, co vypadalo jako dlouhý, tmavý trn, vbodnutý do kůže mrtvého právě nad uchem.

"To vypadá jako trn," řekl jsem.

"Také že to je trn. Můžete jej vytáhnout. Ale opatrně - je otrávený."

Vzal jsem trn mezi ukazováček a palec. Vyklouzl z kůže tak hladce, že po něm málem nezůstala ani

stopa a místo vpichu prozrazovala jenom nepatrná kapička krve.

"Pro mne je to neřešitelná záhada," řekl jsem. "A místo aby se vyjasňovala, je ta věc čím dál temnější."

"Naopak," odpověděl Holmes, "každým okamžikem je to jasnější. Potřebuji do řetězu událostí už jen

pár chybějících článků, aby celý případ byl kompletní a souvislý."

Od chvíle, kdy jsme vstoupili do pokoje, téměř jsme zapomněli na našeho průvodce. Stál dosud ve

dveřích - hotový obraz hrůzy - spínal ruce a tiše sténal. Pojednou však ze sebe vyrazil pronikavý,

rozhořčený výkřik.

"Poklad je pryč!" zvolal. "Uloupili mu poklad! Tohle je ta díra, kterou jsme sem poklad spustili.

Pomáhal jsem mu s tím! Byl jsem poslední, kdo ho viděl. Včera večer jsem odtud odcházel, a když

jsem šel dolů po schodech, slyšel jsem ho, jak zamyká dveře."

"V kolik hodin to bylo?"

"V deset. A teď je mrtvý, a až zavoláme policii, budou mě podezírat, že v tom mám prsty. No ovšem,

podezření docela jistě padne na mě. Vy si to ale doufám nemyslíte, pánové? Nemůžete si přece myslet,

že jsem to spáchal já! Přece bych vás sem nevodil, kdybych to udělal! Kristepane! Já se z toho

zblázním!"

Rozhazoval rukama a nepříčetné dupal v záchvatu jakési křečovité zuřivosti.

"Nemáte důvod k obavám, pane Sholto," řekl Holmes vlídné a položil mu ruku na rameno,

"poslechněte mé rady, jeďte na komisařství a ohlaste celou věc policii. Nabídněte jim veškerou pomoc,

kterou jim můžete poskytnout. Počkáme tu, dokud se nevrátíte."

Mužík ho poslechl jako ve snách a slyšeli jsme, jak vrávorá dolů po schodech a jeho kroky zanikají ve

tmě.

VI

Sherlock Holmes

podává důkaz

"A teď, Watsone," řekl Holmes a zamnul si ruce, "máme půlhodinku pro sebe. Musíme jí dobře využít.

Jak jsem vám už řekl, případ je pro mne téměř uzavřen. Byla by však chyba podléhat přílišné

sebedůvěře. Teď se to zdá jednoduché, ale pod tím vším se může skrývat ještě něco jiného."

"Vám se to zdá jednoduché!" vybuchl jsem.

"Ovšem," řekl s výrazem profesora medicíny přednášejícího na fakultě studentům. "Sedněte si prosím

tamhle do kouta, aby vaše stopy případně nezkomplikovaly vyšetřování. A teď do práce! Předně: jak

se sem ti lidé dostali a jak se dostali odtud? Dveře od včerejšího večera nikdo neotevřel. Jak to vypadá

s oknem?" Přistoupil k oknu s lucernou v ruce a chvílemi něco zabručel o tom, co zjistil, ale adresoval

ty poznámky spíš sobě než mně. "Okno je zavřeno zevnitř. Okenní rám je pevný. Žádné panty po

straně nejsou. Tak si je tedy otevřeme. Poblíž nikde žádná okapová roura. Střecha jo mimo dosah. A

přesto sem ten člověk vlezl oknem. Včera v noci trochu pršelo. Tady je v plísni na okenním pražci

otisk nohy. A tady je kulatá blátivá stopa a tady na podlaze další a tady na stole ještě jedna. Podívejte

se sem, Watsone! Tohle je opravdu perfektní důkaz."

Podíval jsem se na zřetelně vytlačené kroužky bláta.

"To ale není stopa lidské nohy," řekl jsem.

"Pro nás to ale má mnohem větší cenu. Je to totiž otisk dřevěné protézy. Tady na okenním pražci je

otisk podrážky těžké boty se širokou podkůvkou na podpatku a vedle ní je stopa po protéze."

"To znamená, že ten člověk měl dřevěnou nohu."

"Přesně tak. Ale byl tu ještě někdo další - velice šikovný a schopný pomocník. Dokázal byste se

vyškrábat na tu zeď, doktore?"

Vykoukl jsem z otevřeného okna. Měsíc stále ještě jasně osvětloval tenhle roh domu. Byli jsme

dobrých šedesát stop nad zemí a ať jsem se díval sebelíp, neuviděl jsem sebemenší oporu pro nohu, ba

ani žádnou trhlinu v cihlové zdi.

"To je naprosto nemožné," odpověděl jsem.

"Bez pomoci jistě. Předpokládejme však, že máte tady nahoře přítele, který vám hodí dolů tohle

kvalitní a silné lano, které tu vidím v koutě, a připevní jeden konec k tomuhle velkému háku ve zdi.

Potom, aspoň si myslím, byste dokázal vylézt nahoru i s dřevěnou nohou, kdybyste byl jen trochu

zdatný. Odejít byste ovšem mohl stejným způsobem a váš pomocník by mohl vtáhnout lano nahoru,

odvázat je z háku, zavřít okno, zajistit je zástrčkou zevnitř a uniknout stejnou cestou, kterou původně

přišel. Mimochodem lze ještě poznamenat," pokračoval a ohmatával lano, "že náš přítelíček s dřevěnou

nohou, ačkoli uměl docela dobře šplhat, rozhodně nebyl námořník z povolání. Neměl totiž ani trochu

mozolnaté ruce. S pomocí lupy tu vidím nejednu krvavou skvrnku a směrem ke konci lana jich

přibývá, z čehož usuzuji, že sklouzl po laně dolů tak rychle, že si sedřel kůži z dlaní."

"To je všechno pěkné," řekl jsem, "ale zatemňuje to celou tu věc ještě víc než dřív. Jak to vlastně je s

tím záhadným pomocníkem? Jak se mohl dostat do pokoje?"

"Ano, ten pomocník je problém!" opakoval Holmes zamyšleně. "A přitom to podle, některých

vlastností musel být nesporně zajímavý člověk. On vlastně povznáší celý tenhle případ z rámce

všednosti. Řekl bych, že tenhle pomocník bude zaznamenán v análech kriminality naší země jako něco

zcela originálního, něco, co tu ještě nebylo - ačkoli podobné případy jsou známy z Indie, a jestli mě

paměť neklame, tedy i ze Senegambie."

"Jak se sem ale dostal?" opakoval jsem. "Dveře jsou zamčené, okno je nepřístupné. Prolezl snad

komínem?"

"Otvor v krbu je příliš malý," odpověděl. "O téhle možnosti jsem už uvažoval."

"Tak jak tedy?" naléhal jsem.

"Proč se tak zdráháte použít mého návodu?" řekl a potřásl hlavou. "Kolikrát jsem vám už říkal, že když

vyloučíme všechno nemožné, pak to, co zůstane, ať je to cokoli a jakkoli nepravděpodobné, musí být

pravda? Víme, že nepřišel dveřmi, oknem ani komínem. Víme také, že nemohl být schovaný v pokoji,

poněvadž tady se nikde ukrýt nelze. Kudy tedy mohl přijít?"

"Přišel tou dírou ve stropě!" zvolal jsem.

"Ovšem. Musel - poněvadž jinudy to nešlo. Budete-li tak laskav a podržíte mi lucernu, rozšíříme okruh

pátrání do místnosti nad námi - do té tajné komory, v níž byl poklad nalezen."

Vylezl po žebříčku, zachytil se jednou rukou trámu a vyhoupl se do podkroví. Potom se leže na břiše

natáhl dolů pro lucernu a držel ji, zatímco já jsem lezl za ním.

Komora, ve které jsme se octli, byla asi deset stop dlouhá a šest stop široká. Podlahu tvořily trámy

krovu, mezi nimiž byly tenké omítnuté laťky, takže při chůzi člověk našlapoval z jednoho trámu na

druhý. Strop se příkře zvedal k hřebenu střechy a zřejmě byl tvarem přizpůsoben jejímu vnějšímu

profilu. Nebylo tu vůbec žádné zařízení a prach nashromážděný za mnoho let ležel na podlaze v husté

vrstvě.

"Tady to je, podívejte se," řekl Sherlock Holmes a opřel se rukou o šikmou stěnu. "Sklápěcí dvířka,

která vedou na střechu. Stačí je nadzvednout a jsme na střeše, která se v mírném úhlu svažuje. Tohle je

cesta, kterou muž číslo jedna přišel. Podívejme se ještě, zda bychom nenašli nějaké další stopy, které

by nám ho blíž charakterizovaly."

Přidržel lucernu až u podlahy a spatřil jsem, jak se tu noc už podruhé jeho obličejem mihl výraz

překvapení a údivu. Ale i mně ztuhla krev v žilách, jakmile jsem uviděl to, co on. Podlaha byla hustě

poseta stopami bosých nohou -jasnými, dobře otištěnými a nerozmazanými, ale o dobrou polovinu

menšími než chodidlo dospělého člověka.

"Holmesi," zašeptal jsem, "tu strašlivou věc spáchalo dítě."

V okamžiku se znova ovládl.

"Na chviličku mě to vyvedlo z konceptu," řekl. "ale není na tom nic nadpřirozeného. Trochu mi

vynechala paměť, poněvadž tohle jsem mohl předvídat. Tady už se nedá nic víc zjistit. Pojďme dolů."

"Jakou ale máte teorii, pokud jde o ty stopy?" zeptal jsem se nedočkavě, když jsme se opět vrátili do

dolní místnosti.

"Milý Watsone, pokuste se o malou analýzu sám," řekl s nádechem netrpělivosti. "Znáte moje metody.

Aplikujte je a bude poučné porovnat výsledky."

"Nenapadá mě nic, co by odpovídalo faktům, která dosud známe," řekl jsem.

"Brzo vám to bude zcela jasné," prohlásil jakoby mimochodem. "Myslím, že už tu pro nás nic

důležitého není, ale přesto se ještě porozhlédnu."

Znova vytáhl lupu a pásmový metr a po kolenou prolezl celou místnost - měřil, porovnával a zkoumal.

Dlouhý nos měl pouhých pár centimetrů od prkenné podlahy a jasné oči, připomínající svou zapadlostí

oči nějakého ptáka, mu jenom zářily. Jeho pohyby byly tak čilé, tiché a kradmé jak pohyby cvičeného

ohaře, čenichajícího po stopě, že mě napadlo, jak strašlivý zločinec by se z něho stal, kdyby obrátil

svou energii a své vědomosti proti zákonu, místo aby je vynakládal na jeho obranu. Slídil po podlaze a

stále si pro sebe cosi mumlal, až pojednou radostně vykřikl.

"Máme opravdu štěstí," řekl. "Teď už bychom neměli mít větší potíže. Náš muž číslo jedna měl tu

smůlu, že šlápl do kreozotu. Na kraji louže té ohavně páchnoucí tekutiny můžete ještě viděl otisk jeho

malé nohy. Jen se podívejte, demižón se rozbil a kreozot vytekl."

"A co z toho?" zeptal jsem se.

"Jen tolik, že už nám neunikne, toť vše," řekl Holmes. "Vím o psu, který tuhle stopu dokáže sledovat

třeba na konec světa. Když psí smečka dokáže jít po zápachu herinka taženého po zemi přes cele

hrabství, jak daleko dokáže sledovat speciálně vycvičený pes pach tak výrazný, jako je tenhle? To je

tak jednoduché jako trojčlenka. Odpověď nám poví, že ... Ale co to slyším? Zplnomocnění

reprezentanti zákona už jsou tu!"

Z přízemí bylo slyšet těžké kroky a změť hlučných hlasů; zároveň bouchla domovní vrata.

"Než sem přijdou," řekl Holmes, "sáhněte si prosím na paži a na nohu toho nešťastníka. Co cítíte?"

"Svaly jsou ztuhle jak prkno," odpověděl jsem.

"Přesně tak. Jsou staženy mimořádnou křečí, což je něco docela jiného než normální rigor mortis.

Připočteme-li k tomu tu zkřivenou tvář, ten hippokratovský úsměv neboli risus sardonicus, jak to

nazývali staří spisovatelé, k jakému závěru vás to přivádí?"

"Příčinou smrti bylo působení nějakého vysoce účinného rostlinného alkaloidu," odpověděl jsem,

"nějaké strychninové látky, která je s to vyvolat tetanus."

"To mě napadlo, když jsem spatřil ty stažené svaly ve tváři. Jakmile jsme vnikli do pokoje, hned jsem

začal pátrat po tom. jak byl jed do organismu vpraven. Viděl jste, že jsem objevil ten trn, který mu

někdo vbodl nebo vstřelil do kůže holé lebky. Nebylo k tomu třeba velké síly. Všiml jste si možná, že

ranka byla v části hlavy otočené směrem k díře ve stropě, když ještě ten člověk seděl zpříma na židli. A

teď se podívejme na ten trn."

Opatrně jsem trn sebral a podržel jej pod světlem lucerny. Byl dlouhý, ostrý a černý. U hrotu se leskl,

jako by na něm byla přischlá nějaká klovatina. Tupý konec byl seříznutý a zakulacený nožem.

"Myslíte, že tenhle trn pochází z Anglie?" zeptal se.

"Určitě ne."

"Když máte všechny tyhle údaje, měl byste dospět ke správnému závěru. Policie už je ale tady a

pomocné sbory by měly začít troubit na ústup."

Ještě ani nedomluvil a kroky blížící se chodbou zazněly hlasitěji a do pokoje těžkopádné a hřmotně

vpochodoval statný, zavalitý muž v šedých šatech. Měl červený, krevnatý obličej s velice malýma,

jiskřivýma očima, které čile vykukovaly z mohutných a jakoby napuchlých polštářkovitých tváří. Hned

za ním šel policejní inspektor v uniformě a stále ještě rozklepaný Thaddeus Sholto.

"Tak tady to máme!" zvolal tlumeným, ale drsným hlasem. "Tady máme tu nádheru! Proboha, kde se

tu vzali všichni tihle lidé? Na mou duši, v tomhle domě se to jen hemží jako v králíkárně!"

"Určitě se na mne rozpomenete, pane Athelneyi Jonesi," řekl Holmes klidně.

"No ovšem, ovšemže!" zafuněl. "Vy jste přece pan Sherlock Holmes. Teoretik. Abych si na vás

nevzpomínal! Nikdy nezapomenu, jak jste nám přednášel o příčinách, závěrech a následcích v případě

té krádeže šperků v Bishopsgatu. Skutečně jste nás tehdy přivedl na správnou stopu, ale jistě dnes

připustíte, že to spíš byla šťastná náhoda než dobrá vyšetřovací metoda."

"Byla to jen ukázka velice jednoduché úvahy."

"Ale jděte! Nikdy se nestyďte kápnout božskou. Co se ale vlastně stalo tady? Taková šeredná

záležitost! Jenže tohle jsou tvrdá fakta - pro žádné teorie tu není místo. Ještě štěstí, že jsem byl

náhodou zrovna v Norwoodu, vyšetřoval jsem tam jiný případ. Když mě uvědomili, byl jsem už na

nádraží. Co soudíte o příčinách smrti toho člověka?"

"Och, to je sotva případ, nad nímž bych mohl teoretizovat," řekl Holmes suše.

"Ale ne, to zas ne. Přece jen se nedá popřít, že jste občas trefil hřebík na hlavičku. No tohle! Dveře

byly zamčené, to je mi jasné. Šperky v ceně půl miliónu jsou pryč. A jak to vypadalo s oknem?"

"Bylo zavřené, ale na pražci zůstaly stopy nohou."

"No jo, no jo ... Když ale bylo zavřené, nemají ty stopy s touhle záležitostí nic společného. To dá

zdravý rozum. Ten člověk mohl zemřít na nějaký záchvat - aha, jenže se zase ztratily ty šperky.

Počkat! Mám teorii. Taky mě občas osvítí duch svatý. Jděte ale prosím na chvilku ven, seržante, a vy

také, pane Sholto. Váš přítel tu může zůstat. Co o tom soudíte, Holmesi? Sholto se nám sám přiznal, že

tu byl včera večer u bratra na návštěvě. Bratr zemřel na nějaký záchvat a Thaddeus Sholto pak pěkně

odpochodoval i s pokladem! Co tomu říkáte?"

"Že potom náš nebožtík s největší pravděpodobností musel vstát a zamknout zevnitř dveře."

"Hm, v tomhle punktu to kulhá. Musím na to jít selským rozumem. Tenhleten Thaddeus byl jeho bratr;

došlo tu k hádce: to je vše. co víme. Bratr Bartholomew je po smrti a šperky zmizely. Bartholomewa

nikdo neviděl od chvíle, kdy jej Thaddeus opustil. Jeho postel je netknutá, nikdo v ní nespal. Thaddeus

je zřejmě s nervy na dně. Vypadá - no ... Ne zrovna dvakrát roztomile. Opřádám Thaddeuse pavučinou

podezření, chápete? Začíná se kolem něho stahovat síť."

"Nejste dosud seznámen se všemi fakty," řekl Holmes. "Tahle tříska, o níž mám veškeré důvody

domnívat se, že je otrávená, trčela z nebožtíkovy hlavy, tady je po ní ještě stopa na kůži: na stole byl

tenhle popsaný lístek a vedle něho ležel tenhleten velice podivný instrument s kamennou hlavicí. Jak to

všechno zapadá do vaší teorie?"

"V každém ohledu ji to potvrzuje," řekl tlustý detektiv pompézně. "Dům je plný exotických indických

předmětů. Ten instrument sem přinesl Thaddeus, a jestliže je ta tříska otrávená, mohl jí k vraždě stejně

dobře použít Thaddeus jako někdo jiný. Ten lístek, to je nějaký hokuspokus - možná falešná stopa

nebo něco takového. Zbývá jediná otázka - jak vrah odešel? Ale ovšem - ve stropě je přece díra."

S neobyčejnou vehemencí - vezme-li se v úvahu jeho objem - vydrápal se po žebříku a vsoukal se do

podkroví. Hned poté jsme uslyšeli jeho hlas, radostně provolávající, že našel sklápěcí dvířka ve střeše.

"Možná že na něco přijde," poznamenal Holmes krče rameny, "čas od času mu v hlavě přece jen

přeskočí jiskřička zdravého rozumu. Il n'y a pas des sots si incommodes que ceux qui ont de l'esprit!"

"Tak vidíte!" řekl Athelney Jones. když se znova objevil na žebříku, "fakta jsou nakonec přece jen

lepší než teorie. Můj názor na cely případ jen potvrdila. Jsou tam sklápěcí dvířka, kterými se dá vlézt

na střechu, a jsou trochu pootevřená."

"Ta jsem otevřel já."

"Ach tak? Vy jste si jich tedy už všiml?" Zdál se z toho objevu poněkud schlíplý. "Ať si jich ostatně

všiml kdokoli, ukazují nám, kudy se náš muž dostal odtud. Seržante!"

"Prosím, pane," ozvalo se z chodby.

"Požádejte pana Sholta, aby sem přišel. - Pane Sholto, mám povinnost upozornit vás, že cokoli od této

chvíle řeknete, může být použito proti vám. Jménem královny vás zatýkám jako podezřelého z vraždy

vašeho bratra."

"Tak to vidíte! Neříkal jsem vám to?" zvolal nebohý mužík, začal spínat ruce a střídavě hleděl hned na

jednoho, hned na druhého z nás.

"Netrapte se kvůli tomu, pane Sholto," řekl Holmes, "mohu snadno prokázat, že jste nevinen."

"Neslibujte nemožné, pane Teoretiku, neslibujte nemožné!" poškleboval se detektiv. "Jen aby to

nebylo obtížnější, než si myslíte."

"Nejenže prokážu jeho nevinu, pane Jonesi, ale dokonce vám gratis jako malý dárek poskytnu jméno a

popis jednoho ze dvou mužů, kteří byli v tomhle pokoji včera večer. Všechno mě opravňuje k víře, že

se ten člověk jmenuje Jonathan Small. Je to člověk téměř negramotný, malý a mrštný, chybí mu pravá

noha a nosí dřevěnou protézu, která je na vnitřní straně omletá. Na levé botě má hrubou, hranatou

podrážku a na podpatku kulatou podkůvku. Je asi ve středních letech, hodně opálený od sluníčka a ...

je to bývalý trestanec. Těch pár údajů by vám snad mohlo být ku prospěchu, připojíte-li k nim

skutečnost, že mu na dlani chybí veliký kus kůže. Ten druhý muž - - -"

"Co s ním je, s tím druhým mužem?" zeptal se Athelney Jones ironicky, přesto však - jak jsem viděl -

překvapen přesností Holmesových informací.

"To je vskutku záhadná osoba," řekl Sherlock Holmes a otočil se na podpatku. "Doufám, že budu mít

zanedlouho čest vám tu dvojici představit. Na slovíčko, Watsone."

Odvedl mě na chodbu až ke schodišti.

"Tahle nečekaná událost," řekl, "způsobila, že jsme úplně pustili ze zřetele původní účel naší

návštěvy."

"Právě jsem si to také myslel," odpověděl jsem. "Nemůžeme slečnu Morstanovou déle zdržovat v

tomhle nešťastném domě."

"Správně. Musíte ji doprovodit domů. Bydlí u paní Forresterové v Lower Camberwellu, takže to odtud

není příliš daleko. Počkám tu na vás, dokud se sem nevrátíte. Nebo jste snad příliš unaven?"

"Co vás to napadá! V žádném případě bych nedokázal usnout, dokud se o téhle fantastické záležitosti

nedovím další podrobnosti. Viděl jsem už v životě leccos neutěšeného, ale přiznám se vám, že dnes

večer následovala ta podivná překvapení tak rychle za sebou, že z toho mám dočista pocuchané nervy.

Přesto bych rád přišel celé té věci na kloub společně s vámi, když už jsem byl při tom až doteďka."

"Vaše přítomnost mi neobyčejně pomůže," odpověděl. "Budeme na případu pracovat na svou vlastní

pěst a přítele Jonese necháme, ať se raduje z nesmyslů, které si ještě vykonstruuje. Až doprovodíte

slečnu Morstanovou, mohl byste zajet do Pinchin Lane číslo 3. Je to v Lambethu, až dole u vody. Ve

třetím domě vpravo bydlí nějaký Sherman, vycpávač ptáků. Za výkladem má lasičku, která drží

mladého králíčka. Zaklepejte na starého Shermana, pozdravujte ho ode mne a řekněte mu, že potřebuji

Tobyho, hned teď. A toho Tobyho přivezte v kočáře s sebou."

"To je pes, že?"

"Ano, prapodivný kříženec, ale má fantasticky vyvinutý čich. Pomoci Tobyho si cením víc než pomocí

všech detektivů z celého Londýna."

"Tak ho tedy přivezu," řekl jsem. "Teď je hodina s půlnoci. Seženu-li čerstvého koně, mohl bych být

zpátky někdy před třetí."

"A já se zatím," řekl Holmes, "podívám, jestli bych se ještě něco nedověděl od paní Bernstonové a od

toho indického sluhy, který spí ve vedlejší podkrovní světnici, jak mi řekl pan Thaddeus. Pak budu

studovat metody velkého Jonese a poslouchat jeho nepříliš vybrané špičkování. Wir sind gewohnt dass

die Menschen verhöhnen was sie nicht verstehen. Starý Goethe to vyjádřil pregnantně jako vždy."

VII

Epizoda se sudem

Odvezl jsem slečnu Morstanovou domů v drožce, ve které přijela policie. S andělskou trpělivostí, jíž

jsou schopny jen ženy, překonávala všechny obtížné situace s klidnou tváří tak dlouho, dokud byl

nablízku někdo slabší než ona, kdo potřeboval její útěchy - našel jsem ji věcnou a vyrovnanou po boku

vyděšené domovnice. V drožce však se o ni nejprve pokusily mdloby a pak propukla v usedavý pláč -

tak neblaze na ni zapůsobila dobrodružství této noci. Později mi vyprávěla, že jsem jí během cesty

připadal neuvěřitelně nezúčastněný a vzdálený. Stěží také mohla tušit, jaký zápas se odehrává v mé

hrudi, či úsilí, které jsem musel vynakládat, abych se ovládl. Mé sympatie a láska bezděčně mířily k ní,

tak jako předtím v zahradě má ruka. Cítil jsem, že za celá léta všedního života bych nedokázal poznat

její líbeznou, statečnou povahu tak dobře, jak mi to umožnil tenhle jediný den, plný podivných zážitků.

Pomyšlení na dvě okolnosti však působilo, že mi slova náklonnosti mrzla na rtech: byla slabá a

bezmocná, v duševním i nervovém šoku. Vnucovat se jí se svou láskou v takové chvíli znamenalo by

zneužívat její bezbrannosti. A co horšího: byla bohatá. Dospěje-li Holmesovo pátrání k úspěšnému

konci, stane se z ní bohatá dědička. Bylo by poctivé a čestné, aby doktůrek s poloviční gáží zneužíval

seznámení, k němuž došlo čirou náhodou? Nepokládala by mě za prachsprostého hejska, který se

chápe první příležitosti? Nedokázal jsem podstoupit riziko, že by ji něco takového mohlo vůbec

napadnout! Poklad z Agry mezi nás navršil nepřekročitelnou přehradu.

Byly už skoro dvě hodiny po půlnoci, když jsme dorazili k domu paní Forresterové. Služebnictvo už

dávno spalo, ale paní Forresterová se do té míry zajímala o podivnou zprávu, kterou slečna

Morstanová obdržela, že dosud bděla a čekala na její návrat. Dveře nám otevřela sama - příjemná dáma

ve středních letech - a potěšilo mě, když jsem viděl, s jakou něhou objala slečnu Morstanovou kolem

pasu a jak mateřským hlasem ji uvítala. Zřejmě tu nebyla jen placenou služebnicí, ale milou a váženou

přítelkyní. Slečna Morstanová mě představila a paní Forresterová mě pozvala dál a požádala, abych jí

pověděl o našich dobrodružstvích. Vysvětlil jsem jí však, jak důležité poslání mě ještě čeká, a přislíbil,

že ji navštívím a zpravím o všem, co se nám při budoucím pátrání podaří objasnit. Když jsem odjížděl,

ještě jsem se ohlédl a dodnes se mi zdá, že vidím na schodech před domem ty dvě půvabné, do sebe

zavěšené postavičky, pootevřené dveře, světlo z lampy prosvítající barevným sklem, barometr a lesklé

tyče přidržující koberce. I v takovém letmém pohledu na poklidný anglický domov bylo cosi

uklidňujícího uprostřed té divoké a temné aféry, která nás vtáhla do svého víru.

Čím víc jsem přemýšlel o tom, co se stalo, tím ztřeštěnější a nesrozumitelnější mi to připadalo. Znova

jsem si v duchu rekonstruoval celý ten řetěz mimořádných událostí, když mě drožka drkotavě odvážela

tichými ulicemi, ozářenými plynovými lampami. Problém, před nímž jsme stáli na počátku, byl nyní

uspokojivě objasněn. Smrt kapitána Morstana, zásilky perel, oznámení v novinách, dopis - všechny

tyto události se nám už podařilo vysvětlit. Přivedly nás však pouze k hlubší a mnohem tragičtější

záhadě. Indický poklad, zvláštní plánek nalezený v Morstanových zavazadlech, podivná kulisa, v níž

došlo k smrti majora Sholta, nové objevení pokladu, jemuž vzápětí následovalo zavraždění toho, kdo

jej objevil, vskutku neslýchané průvodní okolnosti zločinu, stopy nohou, podivuhodné zbraně, slova na

lístku, totožná se slovy z plánku kapitána Morstana - to byl opravdu hotový labyrint, který by mohl

člověka obdařeného menšími schopnostmi než můj spolubydlící přivést k zoufalství dřív, než by se z

něho dokázal vymotat.

Pinchin Lane je řada poschoďových cihlových domků s padající omítkou - dole v Lambethu. Klepal

jsem na dveře domku číslo tři hezkou chvíli, než se uvnitř vůbec něco pohnulo. Konečně však za

záclonou zablikala svíčka a z horního okna vykoukla čísi tvář.

"Koukej táhnout, vobejdo vožralej," řekla ta tvář. "Esi mi tu nepřestaneš dělat ten kravál, votevřu

boudy a pustím na tebe všech třiačtyřicet čoklů!"

"Stačí, když pustíte jednoho - kvůli tomu jsem totiž přišel," řekl jsem.

"Koukej zmizet!" zavřeštěl hlas. "Nebo hergot - mám tady v tomhle pytli zmiji a hodím ti ji na

makovici, esi nevodprejskneš!"

"Já chci ale psa," zvolal jsem.

"Nebudu se s tebou bavit!" zařval pan Sherman. "Dej si hrome bacha: počítám do tří a pak ti ta zmije

přistane na šišce."

"Sherlock Holmes - - -" spustil jsem; to jméno ale mělo kouzelný účinek, poněvadž okno se okamžitě

zaklaplo a v minutě spadla z dveří závora a otevřely se. Pan Sherman byl vytáhlý, hubený stařec se

shrbenými rameny, žilnatým krkem a modrými brýlemi.

"Přítel Sherlocka Holmese je mi vždy vítanej," řekl. "Račte dál, pane. K tomuhle jezevci nechoďte moc

blízko, on totiž kouše. Jedeš, jedeš, darebáku! Snad by ses nechtěl do pána zahryznout?" Těmito slovy

pokáral hranostaje, který vystrkoval zlomyslnou hlavu s červenýma očkama mezi pruty klece. "A

tohohle si nevšímejte, pane, to je jen slepejš. Není jedovatej, a tak ho nechávám, ať se plazí po bytě,

poněvadž chytá hmyz. Nesmíte mi mít za zlý, že jsem na vás byl ze začátku tak sprostej, ale děti si ze

mne dělají šašky a často sem přiběhnou a bouchají na dveře, jen aby mě vzbudily. Copak si přeje

Sherlock Holmes, pane?"

"Potřebuje jednoho vašeho psa."

"Á - to bude asi Toby."

"Ano. Říkal, že se ten pes jmenuje Toby."

"Tobyho mám v sedmý boudě tamhle vlevo."

Se svíčkou v ruce šel pomalu přede mnou mezi tou podivnou rodinou, kterou kolem sebe shromáždil.

V roztřeseném, zastíněném světle jsem jen nejasně viděl, jak nás z každé škvíry a každého kouta

pozorují zářivé, světélkující oči. Dokonce i trámy nad našimi hlavami byly obsazeny důstojně

hřadujícími slepicemi, které lenivě přenášely váhu z jedné nohy na druhou, když jsme je vyrušili z

dřímoty.

Toby byl šeredný pes s dlouhou srstí a převislýma ušima, napůl křepelák a napůl pytlácký slídič,

zbarvený dohněda a doběla. Pohyboval se velice nemotorně, téměř se batolil. Po jistém zdráhání si ode

mne vzal kousek cukru, který mi starý chovatel zvířat podal, čímž jsme zpečetili přátelství; šel potom

za mnou k drožce a nemusel jsem ho nutit, aby mě doprovázel. Na hodinách na zámku Palace právě

odbíjela třetí, když jsem se znova objevil v Pondicherry Lodge. Zjistil jsem, že vysloužilý boxerský

šampión McMurdo byl mezitím zatčen jako spoluviník a společně s Thaddeusem Sholtem odveden na

policejní komisařství. Úzkou bránu hlídali dva policajti, ale když jsem řekl, že jdu za Holmesem,

pustili mě dovnitř i se psem.

Holmes stál na prahu s rukama v kapsách a kouřil dýmku.

"Á - tady ho máme!" řekl. "Nádherný pejsánek, co? Athelney Jones nás už opustil. Od té chvíle, co jste

odešel, předvedl nám tu pravé divy energie. Zatkl nejen našeho přítele Thaddeuse, ale také vrátného,

domovnici a indického komorníka. Pak nám vyklidil pole, ale nahoře postavil na stráž jednoho

seržanta. Nechte psa tady a pojďte tam."

Uvázali jsme Tobyho v hale ke stolu a znova jsme vystoupili po schodech. Pokoj byl ve stejném stavu,

v jakém jsme ho zanechali, jen s tím rozdílem, že mrtvola byla přikryta plachtou. V koutě podřimoval

unavený seržant.

"Půjčte mi tu svou svítilnu, seržante," řekl můj přítel. "A přivažte mi kolem krku tenhle kus papíru, aby

mi visel na prsa. Teď si ještě musím vyzout boty a sundat ponožky. Vemte je pak s sebou dolů,

Watsone. Pocvičím se trochu ve šplhání. A namočte mi kapesník do kreozotu. To stačí. A teď se mnou

na okamžik pojďte nahoru do podkroví."

Vydrápali jeme se dírou ve stropě. Holmes opět namířil světlo na otisky nohou v prachu.

"Rád bych, abyste si zvlášť všiml těchhle stop," řekl. "Vidíte na nich něco pozoruhodného?"

"Patří dítěti nebo drobné ženě," řekl jsem.

"Velikosti si teď nevšímejte. Nic jiného vás na nich nezaráží?"

"Stopy jako stopy. Co je na nich divného?"

"To je právě omyl! Podívejte se sem! Máte tu v prachu otisk pravé nohy. A teď vedle něho šlápnu

bosou nohou já. V čem vidíte hlavní rozdíl?"

"Máte prsty těsně u sebe, kdežto na té původní stopě jsou prsty od sebe zřetelně odděleny."

"Přesně tak. A o to jde. Zapamatujte si to. A teď laskavě přistupte k těm sklápěcím dvířkům a

přičichněte k okraji dřevěného rámu. Počkám tady a tenhle kapesník podržím v ruce."

Udělal jsem, co přikázal, a okamžitě jsem ucítil pronikavý zápach dehtu.

"Tam totiž šlápl, když odtud odcházel. Jestliže to cítíte i vy, myslím, že to Tobymu nebude dělat žádné

potíže. Teď seběhněte po schodech, odvažte psa a přihlížejte Blondinovu akrobatickému vystoupení."

Než jsem se dostal z domu do zahrady, byl už Sherlock Holmes na střeše a viděl jsem ho, jak pomalu

leze po hřebeni střechy jako nějaká obrovská svatojánská muška. Na okamžik se mi ztratil z dohledu

za několika komíny, ale vzápětí se objevil znova a pak zmizel ještě jednou na protější straně. Než jsem

dům obešel, seděl už v rohu na okapové rouře.

"Jste to vy, Watsone?" zavolal.

"Ano."

"Tady to bylo. Co to je - ta černá věc tam dole?"

"Sud na vodu."

"Je na něm poklop?"

"Je."

"Žebřík tam někde není?"

"Ne."

"Hrom do toho chlapa! Člověk by si tu zlámal vaz. Když tudy ale dokázal vylézt nahoru, mohl se

stejnou cestou dostat dolů. Ta okapová roura vypadá docela pevně. Myslím, že to půjde."

Bylo slyšet šátrání nohou a svítilna se začala snášet dolů podél zdi. Pak se pružným skokem dostal na

sud a z něho na zem.

"Nebylo těžké jít v jeho stopách," řekl, když si natahoval ponožky a obouval boty. "Označil mi celou

cestu uvolněnými taškami a ve spěchu navíc ještě ztratil tohle. Potvrzuje to mou diagnózu, jak tomu

říkáte vy doktoři."

Předmět, který mi podal, byl jakýsi malý kapsář či váček z obarvených stébel trávy a kolem dokola

ozdobený několika lesklými perličkami. Tvarem a velikostí se dost podobal cigártašce. Uvnitř bylo šest

trnů z tmavého dřeva, na jednom konci zaostřených a na druhém zakulacených, stejných jako ten,

který zasáhl Barlholomewa Sholta.

"Pekelné hračičky," řekl Holmes. "Dejte pozor, ať se nepíchnete. Mám radost, že jsem se jich zmocnil,

poněvadž doufám, že už jich víc nemá. Nemusíme aspoň už mít strach, že zanedlouho někdo najde vás

nebo mě s takovým trnem pod kůží. To bych věru radši měl tu čest s kulkou z pořádné martinky.

Dokážete ještě urazit po svých šest mil, Watsone?"

"Samozřejmě," odpověděl jsem.

"Vydrží to vaše noha?"

"Ale ano."

"Tady ho máme, toho našeho pejsánka! Toby, ty lumpíku! Očmuchej si tohle, Toby, očmuchej si to!" a

strčil pod psí čenich kapesník namočený v kreozotu, zatímco zvíře stálo s rozkročenýma kostnatýma

nohama a nesmírně komicky natahovalo hlavu jako koštér, hodnotící čichem bouquet proslulého vína.

Holmes pak odhodil kapesník daleko od sebe, připjal k psímu obojku pevný provaz a zavedl psa k

sudu s vodou. Zvíře začalo hned hlasitě, přerývaně štěkat a s čenichem u země a vztyčeným prutem se

rozběhlo po stopě tak rychle, že se provaz napjal a měli jsme co dělat, abychom Tobymu stačili.

Na východě už pomalu svítalo a v chladném šerém úsvitu bylo vidět poměrně daleko. Hranatý, masivní

dům s černými prázdnými okny a vysokými holými stěnami tyčil se k nebi za námi - smutný a

ztracený. Směřovali jsme napříč přes zahradu, mezi příkopy a jámami, jimiž byla rozryta a překřížena.

Celá zahrada s roztroušenými hromadami vyházené hlíny a zanedbaným křovím působila zakletým a

neskutečným dojmem, který se dobře hodil k pochmurné tragédii, jejíž stín se nad ní vznášel.

Když jsme došli k zahradní zdi, Toby začal pobíhat podél ní a zběsile kňučet v jejím stínu, až nakonec

zůstal stát v rohu zastíněném mladým bukem. V místě, kde se obě zdi sbíhaly, bylo z nich vybouráno

několik cihel a vzniklé otvory byly na spodním okraji omleté a ohlazené, jako by jich někdo užíval

místo žebříku. Holmes vyšplhal nahoru na zeď, vzal ode mne psa a přehodil jej na druhou stranu.

"Tady nám ten člověk s protézou nechal otisk ruky," poznamenal, když jsem vylezl za ním. "Všimněte

si těch krvavých šmouh na bílé omítce. Měli jsme štěstí, že od včerejška pořádné nezapršelo! Pach

bude na cestě dosud znatelný, ačkoli tudy ten člověk prošel s osmadvacetihodinovým náskokem."

Přiznám, že jsem o tom pochyboval, vzal-li jsem v úvahu frekvenci, na této londýnské silnici značnou,

a dobu, která mezitím uplynula. Brzo se však ukázalo, že mé obavy byly liché. Toby nezaváhal a

neztratil stopu ani na okamžik; stále se hnal kupředu tím svým podivným batolivým krokem.

Pronikavý zápach kreozotu zřejmě předčil všechny ostatní pachy, které ho eventuálně mohly mást.

"Nemyslete si," řekl Holmes, "že můj úspěch v tomto případě je dílem čiré náhody a že bych si nevěděl

rady, kdyby jeden z těch chlapíků nebyl šlápl do té chemikálie. Vím toho už teď tolik, že bych je mohl

vypátrat několika různými způsoby. Tenhle je ale nejsnadnější, a když nám jej štěstěna dala k

dispozici, byl by hřích jej nevyužít. Případ tím ovšem ztrácí kouzlo intelektuálního problému, které se

jednu chvíli zdál mít. Nebýt téhle naprosto jasné stopy, mohl jsem si na něm vysloužit ostruhy."

"Vy je přece nepotřebujete," řekl jsem. "Ujišťuji vás, Holmesi, že nad způsobem, jakým jste dosáhl

úspěchu dnes v noci, žasnu ještě víc, než tomu bylo při vraždě Jeffersona Hopa. Tahle věc mi připadá

záhadnější a mnohem nevysvětlitelnější. Jak jste například mohl do takových detailů popsat toho

člověka s dřevěnou nohou?"

"Pchá! Nebylo nic jednoduššího, milý chlapče. Nerad bych byl příliš teatrální. To vše je zcela banální a

zcela evidentní. Dva důstojníci, kteří velí vězeňské stráži, dopátrají se nějak nesmírně cenného

tajemství zakopaného pokladu. Mapku jim nakreslí Angličan, který se jmenuje Jonathan Small. Jistě si

vzpomínáte, že jsme to jméno četli na nákresu nalezeném v pozůstalosti kapitána Morstana. Podepsal

jej za sebe a za své společníky - podpisem čtyř, jak to poněkud dramaticky nazval. S pomocí tohoto

nákresu se důstojníci - nebo jeden z nich - pokladu zmocní a dopraví jej do Anglie. Dejme tomu, že při

tom nesplní nějakou podmínku, pod kterou jej získali. Můžete se zeptat, proč se Jonathan Small

nezmocnil pokladu sám. Odpověď je nasnadě. Náčrtek je datován v době, kdy měl Morstan co dělat s

trestanci. Jonathan Small se nemohl pokladu zmocnit proto, poněvadž on a jeho kumpáni byli trestanci

sami a nemohli se dostat na svobodu."

"To ale je pouhý dohad," řekl jsem.

"Víc než dohad. Je to jediná hypotéza, která není v rozporu s fakty. A povšimněme si, jak souhlasí s

tím, co se stalo později. Major Sholto žije několik let v klidu a těší se z nabytého pokladu. Pak dostane

z Indie dopis, který ho velice vyděsí. Co v tom dopise mohlo být?"

"Zpráva, že lidé, které podvedl, byli propuštěni na svobodu."

"Nebo že uprchli. To je mnohem pravděpodobnější, poněvadž jistě věděl, na jak dlouho byli

odsouzeni. Propuštění by ho nemohlo tolik překvapit. Co udělá pak? Dává si pozor na muže s

dřevěnou nohou - a ten muž je běloch, na to nezapomeňte, protože jinak by si ho nemohl splést s

podomním řemeslníkem, na kterého vystřelil z pistole. Nu, a na tom náčrtku je podepsán jediný běloch.

Ti ostatní jsou Indové nebo mohamedáni. Žádný jiný běloch tam není. Proto můžeme s jistotou tvrdit,

že muž s dřevěnou nohou není nikdo jiný než Jonathan Small. Zdá se vám, že je v téhle úvaze nějaká

chyba?"

"Ne - je to jasné a stručné."

"Dobrá. A teď se tedy vmysleme do postavení Jonathana Smalla. Podívejme se na věc z jeho hlediska.

Přijde do Anglie s dvojím cílem: získat znova to, co mu podle jeho názoru právem náleží, a pomstít se

člověku, který ho podvedl. Zjistí si, kde Sholto bydlí, a velmi pravděpodobně naváže i styky s někým v

domě. Je tu přece ten komorník, Lal Rao, kterého jsme neviděli. Podle paní Bernstonové to zdaleka

není charakterní člověk. Small ovšem nikterak nemůže vypátrat, kde je poklad ukrytý, protože to neví

nikdo než major a jeho věrný sluha, který mezitím zemřel. Pojednou se však Small doví, že Sholto leží

na smrtelné posteli. V šílené úzkosti, že tajemství pokladu zemře s majorem, pronikne řetězem stráží,

dostane se až k oknu umírajícího, a vpadnout do místnosti mu zabrání pouze přítomnost obou

Sholtových synů. Poháněn nenávistí k nebožtíkovi vleze však do pokoje ještě té noci a prohledá

Sholtovy soukromé papíry v naději, že objeví nějaký dokument vztahující se k pokladu. Při odchodu

tam zanechá důkaz o své návštěvě v těch několika slovech, která načmárá na lístek. Plánoval

nepochybně už předem, že až majora zabije, nechá na jeho těle nějaký takový lístek na znamení, že

nešlo o prachsprostou vraždu, ale o jakýsi akt spravedlnosti - z hlediska těch čtyř kumpánů ovšem.

Podivné a bizarní nápady tohoto druhu bývají v análech zločinu dost běžné a poskytnou obvykle o

zločinci cenné informace. Je vám to všechno jasné?"

"Naprosto."

"Nu, a co udělá Jonathan Small teď? Může pouze zpovzdálí a tajně střežit veškeré další pokusy o

nalezení pokladu. Možná že odjede z Anglie a vrací se sem jen čas od času. Pak ale dojde k objevení

podkrovní komory a on se o tom okamžitě doví. Zde se opět dostáváme k tomu, že měl zřejmě v domě

nějakého spřežence. Jonathan se svou dřevěnou nohou se rozhodně nemohl sám dostat do pokoje

Bartholomewa Sholta, který je příliš vysoko. Přivede si však velice podivného společníka, který tuto

obtíž hravě zdolá, jenomže šlápne bosou nohou do kreozotu - a končí to tím, že je povolán Toby a

důstojník s polovičním platem a poraněnou achillovkou je nucen belhat se po jeho stopě šest mil."

"Zločin tedy nespáchal Jonathan, ale jeho společník."

"Přesně tak. A Jonathan tím byl pravděpodobně dost znechucen, soudě aspoň podle toho, jak tam

zmateně pobíhal, když se sám později dostal do pokoje. Proti Bartholomewu Sholtovi nic neměl a

raději by ho byl jen spoutal a ucpal mu ústa. Neměl moc chuti strkat hlavu do oprátky. Nedalo se ale už

nic dělat: jeho společník nedokázal zkrotit své divošské instinkty a jed vykonal své dílo. Jonathan

Small tam tedy nechal ten svůj lístek, spustil truhlu s pokladem do zahrady a sám ji následoval stejnou

cestou. Takhle tedy šly události za sebou, alespoň podle toho, čeho jsem se zatím dopátral. Pokud jde o

to, jak Small vypadá, samozřejmě to musí být člověk ve středních letech a pořádně opálený na slunci,

jestliže seděl ve vězení v takové výhni, jaká je na Andamanských ostrovech. Podle délky jeho kroků

lze snadno odhadnout, jak je vysoký, a víme, že nosí plnovous. Když ho Thaddeus Sholto uviděl v

okně, všiml si vlastně jen jediné věci: že je ten člověk strašně zarostlý. Dál už myslím nic vysvětlovat

nemusím."

"A co ten společník?"

"Ach tak, to ale není žádná velká záhada. Dost brzo se dovíte všechno. Jak je ten ranní vzduch

příjemný! Podívejte se na tamhleten mráček: vznáší se jak růžové pírko nějakého obrovského

plameňáka. A teď se nad londýnskou kouřovou clonu vyhoupl už i červený okraj slunce. Svítí na

pěknou spoustu lidí. ale vsadil bych se, že na nikoho, kdo se vydal za tak zvláštním posláním jako my

dva.

Jak nepatrní si připadáme se všemi těmi drobnými ambicemi a šarvátkami před tváří velkých

elementárních sil přírody! Doufám, že jste dobře četl svého Jeana Paula?"

"Ujde to. Dostal jsem se k němu oklikou přes Carlyla."

"To je jako byste šel podél potoka ke studánce, z níž vytéká. Je autorem jedné zvláštní, ale hluboké

poznámky. Tvrdí, že hlavní důkaz velikosti muže spočívá v tom, že je s to uvědomit si svou malost.

Předpokládá to totiž, jak je vám snad jasné, schopnost srovnávat a správně hodnotit, která je sama o

sobě důkazem ušlechtilosti. Také v Richterovi je spousta námětů k zamyšlení. Pistoli s sebou nemáte,

co?"

"Mám hůl."

"Je docela dobře možné, že budeme něco takového potřebovat, až se dostaneme do toho jejich doupěte.

Jonathana přenechám vám, ale jestli začne vyvádět nějaké hlouposti ten druhý, rozstřílím ho jak

řešeto."

Při těchto slovech vytáhl revolver, nabil dvě komory a strčil zbraň zpátky do pravé kapsy kabátu.

Celou tu dobu jsme sledovali Tobyho, který nás vedl směrem k metropoli po silnicích vroubených

napůl ještě venkovskými vilkami. Teď jsme však už začali přicházet do ulic, které na sebe navzájem

navazovaly. Dělníci a dokaři už byli vzhůru a ucuchtané ženy otvíraly okna, zametaly zápraží. V

hospodách na nárožích už zas bylo živo a vycházeli z nich chlapi neurvalého zevnějšku, otírající si

rukávem vousiska po prvním ranním doušku. Všude pobíhali toulaví psi a zvědavě si nás prohlíželi,

když jsme šli kolem nich, ale náš nevyrovnatelný Toby se nedíval napravo ani nalevo a klusal stále

vpřed s čenichem až u země a občas dychtivě zakňučel, což znamenalo, že pach stopy jev těch místech

obzvlášť silný.

Prošli jsme Streathamem, Brixtonem a Camberwellem a octli jsme se teď na Kennington Lane, jakmile

jsme se vymotali z postranních uliček směřujících do východní části Ovalu. Muži, které jsme

pronásledovali, zvolili podivně klikatou cestu, zřejmě aby unikli nevítané pozornosti. Ani jednou nešli

po hlavní třídě, jestliže měli k dispozici postranní uličku. Na počátku Kennington Lane odbočili po

Bond Street a Miles Street vlevo. V místě, kde posledně jmenovaná ulice ústí na Knight's Place, zůstal

Toby stát a vzápětí začal pobíhat sem tam - s jedním uchem vztyčeným a druhým svěšeným - názorný

příklad psí nerozhodnosti. Potom se motal kolem nás a co chvíli po nás pokukoval, jako by prosil,

abychom se smilovali nad jeho rozpaky.

"U všech hromů, co se s tím psem stalo?" zabručel Holmes. "Nemohli si přece najmout drožku nebo se

vznesl do vzduchu v balónu."

"Možná že tu chvíli stáli," podotkl jsem.

"Aha - už je to v pořádku. Už se chytil," řekl můj přítel hlasem, na němž bylo znát, že se mu ulevilo.

Pes opravdu stopu znova zachytil. Očenichal ještě jednou celé okolí, ale pak se náhle zorientoval a

vyrazil s nebývalou jistotou a energií. Zdálo se, že pach je mnohem silnější než předtím, poněvadž pes

ani nečmuchal s čenichem u země, ale napínal šňůru a pokoušel se rozběhnout. Z lesku Holmesových

očí jsem usoudil, že se blížíme konci své pouti.

Cesta nás teď vedla ulicí Nine Elms až k velkým skladům dřeva firmy Broderick a Nelson, hned za

hostincem U bílého orla. Tam se pes, rozdivočelý honbou, vrhl postranními vraty do ohrady, kde už

byli tesaři v plné práci. Uháněl dál uličkou mezi pilinami a odřezky, potom průchodem mezi dvěma

hranicemi dřeva a konečně s vítězoslavným štěkotem vyskočil na mohutný sud, stojící dosud na malé

káře, na níž jej přivezli. S vyplazeným jazykem a jiskřícíma očima stál teď Toby na sudu a díval se

střídavě na nás oba, jako by čekal, zda ho pochválíme. Dýhy sudu a kola káry byly zastříkány tmavou

tekutinou a celý vzduch byl prosycen zápachem kreozotu.

Bezmocně jsme se na sebe se Sherlockem Holmesem podívali a pak jsme se oba zároveň dali do

strašného smíchu.

VIII

Příležitostní malí detektivové

z Baker Street

"Co teď?" zeptal jsem se. "Toby ztratil gloriolu neomylnosti." "Řídil se jen svými smysly," řekl

Holmes, sundal psa ze sudu a vedl ho ven ze skladiště dřeva. "Když vezmete v úvahu, jaké množství

kreozotu se v Londýně každý den rozváží, nemůžete se divit, že nám někdo zkřížil stopu. Hodně se ho

teď užívá, hlavně k impregnování dřeva. Nemůžeme svalovat vinu na chudáka Tobyho." "Budeme se

asi znova muset dostat na původní stopu." "Ovšem. A nemusíme se naštěstí vracet ani moc daleko. Na

rohu Knight's Place zmátly zřejmě psa dvě různé kreozotové stopy, které se tam křižovaly a rozbíhaly

každá jiným směrem. Vydali jsme se po té špatné a teď prostě musíme najít tu správnou."

Nebyly s tím větší nesnáze. Odvedli jsme Tobyho na místo, kde se dal oklamat. Chvilku pobíhal v

širokém kruhu kolem dokola a konečně vyrazil jiným směrem.

"Musíme dát pozor, aby nás teď nedovedl na místo, odkud ten sud kreozotu přivezli," poznamenal

jsem.

"To už mě taky napadlo. Všimněte si ale, že běží pořád po chodníku, zatímco sud vezli po vozovce. Ba

ne, teď jsme na správné stopě."

Toby nás vedl dolů k řece, přeběhl Belmont Place a Prince's Street. Na konci Broad Street seběhl až k

vodě, kde bylo malé dřevěné přístaviště. Zavedl nás až na okraj můstku a tam zůstal stát. Kňučel a

hleděl na kalný říční proud.

"Máme smůlu," řekl Holmes. "Tady nasedli do člunu."

U přístaviště bylo připoutáno několik pramiček a kocábek. Obešli jsme je s Tobym všechny, ale

přestože jednu po druhé horlivě očichal, žádnou stopu nenašel.

Hned u primitivního můstku stál cihlový domek a ze vzdálenějšího okna visel dřevěný štít. Velkými

písmeny na něm stálo "Mordecai Smith" a pod tím "Půjčovna loděk - na hodinu i na den". Další nápis

nade dveřmi nás informoval, že tam mají i parní člun, a tuto skutečnost potvrzovala i velká hromada

koksu složeného na molu. Sherlock Holmes se pomalu rozhlédl kolem sebe a výraz jeho tváře nevěstil

nic dobrého.

"Zpropadeně," řekl. "Ti chlapi jsou prohnanější, než jsem očekával. Zdá se, že zametli stopy. Obávám

se, že to měli všechno dobře narežírováno předem."

Kráčel ke dveřím domku, ale ty se pojednou otevřely a vyběhl z nich asi šestiletý kudrnatý klouček,

následovaný obtloustlou, červenolící ženou, která držela v ruce velkou mycí houbu. "Marš zpátky a

umejt, Jacku," křičela. "Marš domů, darebáku! Jestli přijde táta a takhle tě uvidí, schytáme to od něho

oba."

"To je ale rozkošný klouček!" zvolal Holmes strategicky. "Lumpík s růžovými tvářičkami! Poslyš,

Jacku, copak bys rád?"

Chlapec se na okamžik zamyslel.

"Šilink," řekl.

"A co bys chtěl radši?"

"Dva šilinky," odpověděl malý chytráček po krátkém přemýšlení.

"Tady je máš! Chytej! - Máte roztomilé dítě, paní Smithová!"

"Pánbu požehnej, pane, ale hotovej čert! Někdy si s ním nevím rady, hlavně když starej bejvá celý dni

pryč."

"On je pryč?" řekl Holmes rozčarovaným tónem. "To mě mrzí, poněvadž jsem chtěl s panem Smithem

mluvit."

"Je pryč od včerejška od rána, a abych vám pravdu řekla, začínám o něho mít starost. Jestli jste si ale

přišel vypůjčit loďku, můžu vám posloužit sama."

"Chtěl jsem si najmout parní člun."

"To je malér, protože s tím právě odjel. Ale nejde mi to do hlavy, poněvadž vím, že na něm má uhlí tak

nejvějš do Woolwicku a zpátky. Kdyby si vzal obyčejnou bárku, neřekla bych nic, poněvadž ho práce

často zavede až do Gravesendu, a když tam má co dělat, zůstane tam přes noc. Co si ale počne s

parním člunem bez uhlí?"

"Mohl si uhlí koupit v některém přístavišti na řece."

"To moh, jenže to můj starej nemá ve zvyku. Kolikrát přede mnou nadával na ty zloděje, co chtěj za

pár mizernejch pytlů nekřesťanský peníze. A pak, víte, nelíbil se mi ten chlap s tou dřevěnou nohou,

měl takovej hnusnej ksicht a mluvil jak nějakej cizák. Proč se tady asi pořád potloukal?"

"Chlap s dřevěnou nohou?" řekl Holmes mírně překvapen.

"No jo, takovej chlap s ksichtem hnědým jak vopice. A sháněl tu mýho starýho už párkrát. Včera v

noci ho vyburcoval z postele, jenže můj starej asi věděl, že má přijít, poněvadž měl ve člunu zatopíno

pod kotlem. Řeknu vám na rovinu, milej pane, že se mi to všechno dvakrát nelíbí."

"Ale prosím vás, paní Smithová," řekl Holmes a pokrčil rameny, "děláte si zbytečné starosti. Jak

můžete tvrdit, že to byl zrovna ten člověk s dřevěnou nohou, kdo k vám v noci přišel? Nechápu, jak si

tím můžete být tak jistá."

"Poznala jsem ho po hlase. Znám totiž ten jeho hlas už od dřívějška - takovej dutej a chraplavej.

Zaťukal na okno - mohly bejt tak tři hodiny. ,Hejbni kostrou, kamaráde.' povídal, ,musíme sebou

hodit.' Můj starej vzbudil Jima - to je náš nejstarší syn - a vypadli z baráku, mně neřekli ani slovo.

Slyšela jsem, jak ta jeho dřevěná hnáta ťuká po kamenech."

"A byl ten člověk s dřevěnou nohou sám?"

"To vám teda nepovím, to vopravdu ne. Nikoho jinýho jsem ale neslyšela."

"Škoda, paní Smithová. Potřeboval jsem parní člun a moc mi doporučovali ten váš - - - No, jak se ten

váš člun jmenuje?"

"Najáda přece."

"Nu ovšem! Není to ten starý zelený člun s takovým širokým žlutým pruhem nad ponorem?"

"To ne. Náš je krásně udržovanej, takovejch najdete na řece málo. Je čerstvě natřenej - na černo a s

dvěma červenejma pruhama."

"Děkuji. Doufám, že se o panu Smithovi brzo něco dovíte. Mám cestu podle řeky, a kdybych tam

někde Najádu uviděl, vzkážu panu manželovi, že o něho máte obavy. Říkáte, že má černě natřený

komín?"

"Ne, ne - černej s bílým pruhem."

"Promiňte - nu ovšem. Černé jsou jen boky člunu, já vím. Na shledanou, paní Smithová. Tamhle je

převozník s pramičkou, Watsone. Dáme se převézt na druhou stranu řeky."

"U takovýchhle lidí," řekl Holmes, když jsme usedli na příď pramice, "je nejdůležitější nikdy

nepřipustit, aby si mysleli, že jejich informace pro vás mají sebemenší význam. Jak zjistí zájem, mlčí

jak zařezáni. Když je ale člověk poslouchá lhostejně a zdánlivě na půl ucha, jako já paní Smithovou,

doví se od nich obvykle všechno, co chce."

"Náš další postup se teď zdá docela jasný," řekl jsem.

"Nuže - co byste tedy dělal?"

"Najal bych si člun a jel bych po řece po stopách Najády."

"To by byla nesmírná práce, milý příteli. Mohla přistát u kteréhokoli přístaviště na obou stranách řeky

- odtud až do Greenwiche. Hned za mostem začíná hotový labyrint přístavních můstků a to se táhne

celé míle. Trvalo by vám kolik dní, než byste je všechny prohledal, kdybyste se do toho pustil sám."

"V tom případě to svěřte policii."

"Kdepak. Zavolám podle všeho Athelneye Jonese až v posledním okamžiku. Není to špatný chlapík a

nerad bych udělal něco, co by ho mohlo poškodit v zaměstnání. Umínil jsem si, že tenhle případ

vyřeším sám, když už jsem se s ním dostal tak daleko."

"Co kdybychom si tedy dali do novin inzerát a požádali v něm o informace správce přístavišť?"

"Och, to by bylo ještě horší! Naši přítelíčkové by okamžitě zjistili, že jsme jim v patách, a frnkli by

nám z Anglie. Je dost pravděpodobné, že chtějí stejně odjet, ale pokud se budou domnívat, že jim

nehrozí nebezpečí, nebudou s tím pospíchat. Jonesova energie nám při tom jen poslouží, neboť jeho

verze případu se jistě dostane do denního tisku a uprchlíci si budou myslet, že po špatné stopě jdou

všichni."

"Tak co bychom tedy měli podniknout?" zeptal jsem se, když jsme přistáli poblíž millbankské

trestnice.

"Vezmeme si tamhleten fiakr, pojedeme domů, nasnídáme se a hodinku si zdřímneme. Jak to vypadá,

budeme dnes v noci muset být zase vzhůru. Hej, šéfe, zastavte nám u telegrafního úřadu! Tobyho si

zatím necháme u sebe, může nám být ještě užitečný."

Zastavili jsme před poštou v Great Peter Street a Holmes odtamtud poslal telegram.

"Komu myslíte, že jsem telegrafoval?" zeptal se, když jsme se znova rozjeli.

"To opravdu nevím."

"Vzpomínáte si na tu tlupu příležitostných malých detektivů z Baker Street, kterých jsem použil v

případě Jeffersona Hopa?''

"Jak by ne," řekl jsem s úsměvem.

"A tohle právě je případ, ve kterém nám mohou prokázat neocenitelné služby. Jestli selžou, použiju

jiných prostředků; nejdřív to ale zkusím s nimi. Ten telegram jsem poslal umouněnému malému

poručíku Wigginsovi a doufám, že se u nás se svou tlupou objeví, dřív než se nasnídáme."

Bylo už mezi osmou a devátou hodinou a začal jsem pociťovat značnou fyzickou vyčerpanost po

veškerém tom vzrušení probdělé noci. Byl jsem unavený a ochablý, zmořený na duchu i na těle.

Postrádal jsem onoho profesionálního entuziasmu, který poháněl mého přítele, ale zároveň jsem se

nedokázal na celou věc dívat jako na pouhý abstraktní intelektuální problém. Pokud šlo o

Bartholomewa Sholta a jeho smrt, o tom jsem neslyšel nic dobrého a necítil jsem k jeho vrahům

přílišnou nenávist. Něco jiného však byl ten poklad. Patřil - nebo aspoň jeho část - plným právem

slečně Morstanové. Dokud tu byla naděje, že jej objevím, byl jsem ochoten zasvětit svůj život tomuto

jedinému úkolu. Pravda, najdu-li jej, i ona se pro mne pravděpodobně stane navždy nedostupnou. Byla

by to však malicherná a sobecká láska, kdyby se dala ovlivnit podobnými myšlenkami. Dává-li si

Holmes takovou práci s vypátráním zločinců, mám já desetkrát víc důvodů k tomu, abych se snažil

najít poklad.

V Baker Street jsem se vykoupal a kompletně převlékl, což mě osvěžilo téměř zázračně. Když jsem

přišel dolů do našeho pokoje, bylo už prostřeno k snídani a Holmes naléval kávu.

"Tady to máte," řekl se smíchem a ukázal na rozevřené ranní noviny. "Energický Jones a

všudypřítomný reportér už to spojenými silami všechno zorganizovali. Vy už ale celého toho případu

máte po krk, že? Raději si nejdřív vemte šunku s vejci."

Vzal jsem od něho noviny a přečetl si krátkou zprávu s titulkem "Záhadný případ v Upper Norwoodu".

"Včera kolem půlnoci," psali ve Standardu, "byl pan Bartholomew Sholto z Pondicherry Lodge v

Upper Norwoodu nalezen mrtev ve svém pokoji za podezřelých okolností. Pokud jsme mohli zjistit,

nebyly na těle pana Sholta shledány žádné známky násilí, byla však odcizena sbírka indických

drahokamů, kterou zesnulý gentleman zdědil po svém otci. Mrtvého objevili pánové Sherlock Holmes

a doktor Watson, kteří do domu zavítali v doprovodu pana Thaddeuse Sholta, bratra zesnulého.

Mimořádně šťastnou shodou okolností meškal právě na norwoodském policejním komisařství pan

Athelney Jones, známý člen sboru policejních detektivů, a dostavil se na místo půl hodiny po vyhlášení

poplachu. Ihned zaměřil své školené a osvědčené schopnosti k vypátrání pachatelů, což bylo vzápětí

korunováno uspokojivým výsledkem: vazba byla uvalena na bratra zesnulého, pana Thaddeuse Sholta,

na správcovou domu, paní Bernstonovou., indického komorníka jménem Lal Rao a vrátného či hlídače

jménem McMurdo. Je mimo pochybnost, že zloděj či zloději byli s domem dobře obeznámeni, neboť

pan Jones, proslulý svými technickými znalostmi a detailními pozorovacími schopnostmi, nezvratně

prokázal, že bídáci nemohli do domu přijít dveřmi ani oknem, ale museli vniknout po střeše budovy a

odtud sklápěcími dvířky do místnosti, která sousedí s tou, v níž bylo nalezeno tělo mrtvého. Tato

skutečnost, spolehlivě zjištěná a ověřená, dokazuje s konečnou platností, že nešlo o loupež pouze

náhodnou. Rychlý a energický zákrok mužů zákona jen potvrzuje, jak je věci na prospěch, ujme-li se

podobných případů rázný a svrchovaně inteligentní muž. Nemůžeme se ubránit závěru, že zkušenost z

tohoto případu poskytuje pádný argument těm, kdož žádají, aby naši detektivové byli více

decentralizováni a dostávali se tak do těsnějšího a účinnějšího kontaktu s případy spadajícími do jejich

kompetence."

"Není to nádhera?" řekl Holmes a zazubil se nad šálkem kávy. "Co si o tom myslíte?"

"Můžeme mluvit o štěstí, že kvůli tomu zločinu nezatkli nás."

"To bych prosil. Dostane-li Jones další ze svých záchvatů energie, nejsme myslím v bezpečí dokonce

ani teď."

V tom okamžiku se ozvalo dlouhé zazvonění a uslyšel jsem naši hospodyni paní Hudsonovou, jak

rozčileně zvýšila hlas plný pohoršení a výtek.

"Proboha, Holmesi," zvolal jsem a napůl vstal, "tak se mi zdá, že už pro nás jdou."

"Ale ne, tak zlé to s námi ještě není. Tohle jsou naši pomocníci - příležitostní malí detektivové z Baker

Street."

Při těchto slovech se na schodech rozlehl rychlý cupot bosých nohou, štěbetání vysokých hlásků a do

pokoje vpadl asi tucet umouněných otrhánků z ulice. Navzdory bouřlivému příchodu bylo vidět, že

mezi nimi panuje jistá disciplína, neboť neprodleně nastoupili do řady a zírali na nás s očekáváním ve

tvářích. Jeden z nich, větší a starší než ostatní, vystoupil kupředu s ležérním a povzneseným výrazem,

který se na tváři takového strašáčka ze zelí vyjímal neobyčejné legračně.

"Obdržel jsem vaši zprávu, pane," řekl, "a vyhlásil jsem jim hned pohotovost. Dostaneme tři šilinky

šest pencí za lístky."

"Tady jsou," řekl Holmes a vylovil z kapsy pár stříbrňáků. "Příště se budou hlásit tobě, Wigginsi, a

mně se přijdeš ohlásit jenom ty. Nemůžete mi vpadat do domu tak jako teď. Je to ale dobré aspoň k

tomu, že teď všichni uslyšíte mé pokyny. Musíte mi zjistit, kam se poděl parní člun Najáda. Majitel se

jmenuje Mordecai Smith a člun je černý s dvěma červenými pruhy nad ponorem. Komín má černý s

bílým proužkem. Bude někde dole na řece. Jeden hoch by měl zůstat u Smithova přístaviště naproti

millbankské trestnici, aby mi dal hned vědět, kdyby se snad člun vrátil. Musíte si úkoly mezi sebou

rozdělit a důkladně prohledat oba břehy řeky. Jakmile něco zjistíte, okamžitě mi podejte zprávu. Je

vám vše jasné?"

"Rozkaz, veliteli!" řekl Wiggins.

"Platit vám budu stejně jako dřív a ten, kdo člun objeví, dostane navíc guineu. Tady je mzda na den

dopředu. Odchod!"

Dal každému šilink a za moment se už řítili s hlukem dolů po schodech. Za pár okamžiků jsem viděl,

jak se hrnou po ulici.

"Jestli je člun někde na vodě, určitě ho najdou," řekl Holmes a vstal od stolu, aby si zapálil dýmku.

"Vlezou všude, všechno vidí, všechno zaslechnou. Doufám, že jej do večera vyslídí. Nám teď nezbývá

než čekat na zprávu. Po přerušené stopě se nemůžeme vydat dřív, než najdeme Najádu nebo pana

Mordecaie Smithe."

"Dám Tobymu tyhle zbytky, snad si na nich pochutná. Jdete si lehnout, Holmesi?"

"Ne, nejsem unavený. Já prostě mám zvláštní konstituci. Nepamatuji se, že by mě někdy unavila práce;

zato nečinnost mě vyčerpává totálně. Zakouřím si a popřemýšlím o té prapodivné historii, do níž nás

zasvětila naše švarná klientka. Jestli měl někdy někdo před sebou lehký úkol, pak jsme to dnes my.

Lidé s dřevěnýma nohama se nevyskytují za každým rohem a řekl bych, že i ten druhý člověk je

naprostý unikát."

"Zas už ten druhý!"

"Rozhodně z něho nechci před vámi dělat nějakou záhadu. Měl byste si o něm udělat vlastní názor.

Vemte v úvahu známá fakta. Maličké stopy, prsty, které nikdy nebyly stlačeny k sobě v botě, bosá

noha, hůl jako hrom s kamennou hlavicí, neobyčejná mrštnost a otrávené malé trny. Co vám to

všechno říká?"

"Že to musel být nějaký divoch!" zvolal jsem. "Možná některý z těch Indů, kteří byli spojenci

Jonathana Smalla.''

"To sotva," řekl. "Při prvním pohledu na ty podivné zbraně mě to také napadlo, ale pozoruhodný

charakter těch stop mě přinutil změnit názor. Někteří domorodci z Indického poloostrova jsou sice

malé postavy, ale žádný by nemohl zanechat takovéhle stopy. Indové mívají dlouhou a štíhlou nohu.

Mohamedáni, kteří nosí sandály, mají palec zřetelně oddělený od ostatních prstů, poněvadž mezi ním a

dalším prstem obvykle prochází řemínek. A ty miniaturní šípy se také dají vystřelovat jen jediným

způsobem, totiž z foukačky. Kde tedy máme toho našeho divocha hledat?"

"V Jižní Americe," hádal jsem nazdařbůh.

Natáhl ruku a vyndal z přihrádky objemný svazek.

"Tohle je první díl právě vydávaného zeměpisného slovníku. Lze jej pokládat za nejmodernější, zcela

nespornou autoritu. A co nám říká? ,Andamanské ostrovy leží 340 mil severně od Sumatry, v

Bengálském zálivu.' Hm! To nám moc nepomůže. Co tu máme ještě? Vlhké podnebí, korálové útesy,

žraloci, Port Blair, trestanecká kasárna, ostrov Rutland, bavlníkové plantáže - - - A, tady to máme!

,Domorodce z Andamanských ostrovů lze pravděpodobně pokládat za nejmenší lidské plemeno na

zeměkouli, ačkoli někteří antropologové tvrdí, že ještě menší jsou afričtí Křováci a diggerští Indiáni v

Americe a v Ohňové zemi. Jejich průměrná výška nedosahuje čtyř stop, přestože mezi nimi najdeme

dospělé jedince, kteří jsou ještě mnohem menší. Jsou divocí, nevlídní a nesnášenliví, nicméně schopní

proměnit se v nejoddanější přátele, je-li získána jejich důvěra.' Toho si povšimněte, Watsone. A teď si

poslechněte tohle: ,Od přírody jsou oškliví, mají velké deformované hlavy, malé pichlavé oči a

zkřivené rysy obličeje. Jejich ruce a nohy jsou však mimořádně malé. Jsou tak nesnášenliví a divocí, že

veškeré snahy britských úředníků získat si jejich náklonnost skončily neúspěchem. Vždy byli

postrachem posádek ztroskotaných lodí, neboť ubíjejí zachráněné plavce holemi s kamennými

hlavicemi nebo je usmrcují otrávenými šípy. Podobné masakry bývají pravidelně zakončovány

kanibalskými hodokvasy.' Roztomilí lidičkové, vskutku k pomilování! Kdyby tomu chlapíkovi bylo

dovoleno, aby jednal podle svých choutek, mohla ta naše záležitost skončit ještě mnohem hrůzněji.

Jsem si jist, že i takhle Jonathan Small hořce lituje, že použil jeho služeb."

"Kde ale mohl k tak podivnému kumpánovi přijít?"

"Ach, to se mne ptáte víc, než vám mohu říci. Jestliže jsme však už zjistili, že Small přijel do Anglie z

Andamanských ostrovů, nemusíme se příliš divit ani tomu, že si s sebou přivezl domorodého kumpána.

Brzo se o něm nepochybně dovíme všechno. Poslyšte, Watsone, vypadáte hrozně unaveně. Natáhněte

se na pohovku a já se vás pokusím uspat."

Vzal si z kouta housle, a když jsem se uvelebil, začal hrát jakousi hlubokou zasněnou melodii, zřejmě

vlastní skladbu, neboť měl pozoruhodný improvizační talent. Mlhavě si vzpomínám na jeho vychrtlé

ruce, vážnou tvář, na stoupavé a klesavé pohyby smyčce. Pak se mi zdálo, že pokojně odplouvám po

měkkém moři tónů, až jsem se octl v říši snů, kde na mě hleděla líbezná tvář Mary Morstanové.

IX

Přetržený řetěz

Probudil jsem se teprve pozdě odpoledne, posílený a osvěžený spánkem. Sherlock Holmes stále ještě

seděl na stejném místě jako ve chvíli, kdy jsem usnul, jen housle už odložil a zahloubal se do nějaké

knihy. Jakmile jsem se zavrtěl, podíval se na mě a všiml jsem si, že se tváří mrzutě a ustaraně.

"Spal jste tvrdě," řekl. "Obával jsem se, že vás vzbudí náš hovor."

"Nic jsem neslyšel," odpověděl jsem. "Máte už nějaké nové zprávy ?"

"Bohužel ne. A musím přiznat, že jsem tím dost překvapený a zklamaný. Čekal jsem, že touhle dobou

už budu vědět něco konkrétního. Právě tu byl Wiggins a podal mi hlášení. Po člunu prý nikde není ani

stopy. To je zdržení, které mě dopaluje, poněvadž záleží na každé hodině."

"Mohu vám nějak pomoci? Jsem teď úplně svěží a připraven vydat se na další noční výlet."

"Ne, nemůžeme nic dělat. Jedině čekat. Kdybychom teď někam vyrazili, zpráva by mohla přijít v naší

nepřítomnosti a celou věc by to zdrželo ještě víc. Můžete dělat co chcete, ale já musím zůstat na

stráži."

"Tak to tedy zaskočím do Camberwellu a navštívím paní Forresterovou. Včera mě pozvala."

"Paní Forresterová?" zeptal se Holmes a v očích mu zableskl úsměv.

"Ovšem, a slečna Morstanová taky. Hrozně rády by se dověděly, co se vlastně stalo."

"Já bych jim toho moc nevykládal," řekl Holmes. "Ženám se nikdy nedá plně věřit - ani těm nejlepším

ne."

Neudělal jsem pauzu, abych se s ním přel o toto ošklivé tvrzení.

"Vrátím se za hodinu nebo za dvě," poznamenal jsem.

"To je v pořádku! Hodně štěstí! Mimochodem, když ale jdete na druhou stranu řeky, mohl byste

zároveň vrátit Tobyho, poněvadž mám dojem, že už ho asi nebudeme k ničemu potřebovat."

Vzal jsem tedy hafana s sebou a předal jsem jej i s deseti šilinky starému chovateli zvířat v Pinchin

Lane. Slečnu Morstanovou jsem v Camberwellu našel poněkud unavenou po všech těch nočních

dobrodružstvích, ale na čerstvé zprávy se jen třásla. Také paní Forresterová byla nadmíru zvědavá.

Vyprávěl jsem jim vše, co jsme podnikli, ale nejhrůznější části tragédie jsem samozřejmě zamlčel. Tak

jsem jim například pověděl o Sholtově smrti, ale neřekl jsem jim přesně, jakým způsobem byl

zavražděn. Navzdory všemu, co jsem vynechal, i zbývající informace je vyděsily a ohromily.

"To zní jak z pohádky!" zvolala paní Forresterová. "Dáma, které bylo ublíženo, poklad v ceně půl

miliónu, černý kanibal a padouch s dřevěnou nohou. Bohatě to nahrazuje obligátního draka či

zlovolného hraběte."

"A zachránci princezny jsou dva potulní rytíři," dodala slečna Morstanová a vrhla na mě zářivý pohled.

"Vaše štěstí přece závisí na výsledku pátrání, Mary. Nezdá se, že by vás to příliš vzrušovalo. Jen si

představte, jaké to asi je, když je člověk bohatý a celý svět mu leží u nohou!"

Srdce se mi zachvělo radostí, když jsem si povšiml, že tato skvostná perspektiva v ní nevyvolává žádné

velké vzrušení. Naopak, hrdě zavrtěla hlavou, jako by to bylo něco, co ji pramálo zajímá.

"Obávám se jen o pana Thaddeuse Sholta," řekla. "Na tom ostatním mi ani tak nezáleží; zdá se mi

však, že on se po celou dobu choval velice šlechetně a statečně. Máme povinnost očistit ho od toho

strašného a nepodloženého obvinění."

Odešel jsem z Camberwellu teprve večer, a než jsem dorazil domů, byla už tma. Kniha i dýmka mého

přítele ležely u jeho křesla, on sám však zmizel. Rozhlédl jsem se kolem sebe v naději, že někde najdu

nějaký lístek, ale nikde nic takového nebylo.

"Pan Holmes asi někam odešel, ne?" řekl jsem paní Hudsonové, když přišla do pokoje zatáhnout

záclony.

"Ale kdež, pane doktore. Šel jen do svého pokoje. A víte, pane doktore," ztlumila hlas do významného

šepotu, "že mám strach o jeho zdraví?"

"A proč, paní Hudsonová?"

"Připadá mi takový divný, pane doktore. Když jste odešel, chodil pořád sem tam po pokoji, až mi z

těch jeho kroků znělo v uších. Pak jsem slyšela, jak mluví sám se sebou a něco si brumlá, a kdykoli

zazvonil zvonek, vyběhl nad schody a ptal se: ,Kdo je to, paní Hudsonová?' No a teď se zavřel ve svém

pokoji, ale slyším, že zas přechází sem tam jako prve. Jen aby nebyl nemocný, pane doktore. Troufla

jsem si mu poradit moc dobrý lék na uklidnění, ale otočil se, pane doktore, a podíval se na mě tak, že

ani nevím, jak jsem vypadla z pokoje."

"Myslím, že se nemáte čeho bát, paní Hudsonová,'' odpověděl jsem. "Znám ho takového už dávno.

Vrtá mu hlavou nějaký problém, a proto nemá klid."

Snažil jsem se před naší ctihodnou paní hospodyní mluvit pokud možno bezstarostně, ale sám jsem byl

poněkud znepokojen, když jsem během dlouhé noci několikrát zaslechl dutý zvuk jeho kroků. Věděl

jsem, že se jeho neklidný duch bouří proti vnucené nečinnosti.

Při snídani mi připadal unavený a přepadlý a na tvářích mu plavaly horečnaté skvrny.

"Ničíte sám sebe, staroušku," poznamenal jsem. "Prochodil jste celou noc. Slyšel jsem vás."

"Nemohl jsem usnout," odpověděl mi. "Trápím se kvůli té zatracené záhadě. To je na mne moc - zůstat

trčet před takovou nicotnou překážkou, když jsme všechno ostatní už zdolali. Vím, co je to za lidi, vím,

o který člun jde, vím všechno, a přesto teď nemohu sehnat žádné zprávy. Zaangažoval jsem do toho už

i jiné pátrače, použil jsem všech prostředků, které mám k dispozici. Prohledali celou řeku po obou

březích, ale nezjistili nic nového a také paní Smithová o manželovi nic neví. Co nevidět dojdu k

názoru, že člun navrtali a potopili. Zatím ale na tuhle možnost pořád ještě nechci přistoupit."

"Ledaže by nás paní Smithová poslala po špatné stopě."

"Ne, to je myslím vyloučené. Všechno jsem si ověřil a parní člun, který nám popsala, opravdu

existuje."

"A nemohl člun odplout nahoru proti proudu?"

"O téhle možnosti jsem také uvažoval a jedna skupinka bude pátrat kolem řeky až k Richmondu. Jestli

dnes nedostaneme žádné nové zprávy, vydám se za tím zítra sám a budu pátrat spíš po těch lidech než

po člunu. Ale určitě, docela určitě se ještě dnes něco dovíme."

Nedověděli jsme se však bohužel nic. Neozval se ani Wiggins, ani ostatní informátoři. Většina novin

přinesla články o norwoodské tragédii. Žádný však nevyznával příliš ve prospěch nešťastného

Thaddeuse Sholta. Ani jedny noviny také nepřinesly žádné dosud neznámé podrobnosti, stálo v nich

jen tolik, že k soudnímu vyšetřování dojde zítra. Večer jsem zašel do Camberwellu zpravit obě dámy o

našem neúspěchu a po návratu jsem našel Holmese sklíčeného a značně rozmrzelého. Neodpovídal mi

téměř na otázky a celý večer se zaměstnával jakousi složitou chemickou analýzou, při níž zahříval

retorty a destiloval nějaké tekutiny. Skončilo to zápachem tak strašlivým, že mě vypudil z místnosti.

Ještě po půlnoci jsem ho slyšel, jak cinká zkumavkami, z čehož jsem usoudil, že se dosud babrá s tím

svým smradlavým experimentem.

Probudil jsem se za svítání a užasl jsem, když jsem uviděl, že stojí u mé postele. Měl na sobě

neforemné námořnické šaty, dvouřadovou kazajku a kolem krku křiklavý červený šátek.

"Porozhlédnu se kolem řeky, Watsone," řekl mi. "Nechal jsem si to trochu projít hlavou a vidím jen

tohle jediné východisko. V každém případě to stojí za pokus."

"Mohu jít s vámi?" řekl jsem.

"Nikoli. Bude mnohem užitečnější, když zůstanete tady a budete mě zastupovat. Odcházím hrozně

nerad, poněvadž je možné, že během dne přijde nějaká zpráva, ačkoli včera večer z toho Wiggins už

byl skoro zoufalý. Otvírejte prosím všechny dopisy a telegramy, a přijdou-li nějaké nové zprávy,

jednejte podle vlastní úvahy. Mohu se na vás spolehnout?"

"Samozřejmě."

"Obávám se, že nebude možné, abych vám telegrafoval, poněvadž sám ještě nevím, kam se vrtnu.

Jestli mi ale bude přát štěstí, nezdržím se venku příliš dlouho. Než se vrátím, musím se dovědět aspoň

něco nového."

Do snídaně jsem od něho nedostal žádný vzkaz. Když jsem však otevřel Standard, našel jsem tam

čerstvou zmínku o našem případě. "Pokud jde o tragédii v Upper Norwoodu," psaly noviny, "máme

důvody předpokládat, že celá záležitost bude podle všeho komplikovanější a záhadnější, než jsme se

původně domnívali. Jak vysvítá z nejnovějších důkazů, je vyloučeno, aby pan Thaddeus Sholto měl na

celé věci sebemenší podíl. Včera večer byl proto propuštěn a s ním i hospodyně paní Bernstonová.

Dovídáme se však, že policie již získala stopu na pravé pachatele. Pan Athelney Jones ze Scotland

Yardu řídí pátrání s energií a prozíravostí sobě vlastní. Další zatčení lze očekávat každým

okamžikem."

To zní zatím docela uspokojivě, pomyslel jsem si. Náš přítel Sholto je v bezpečí - aspoň to. Rád bych

věděl, jakou novou stopu získali.

Takovéhle stereotypní formulace se totiž zpravidla objevují, když policie udělá nějakou botu.

Odhodil jsem noviny na stůl, ale právě v té chvíli mi padl do oka inzerát v rubrice pohřešovaných

osob. Stálo tam:

"HLEDÁ SE. - Majitel půjčovny loděk Mordecai Smith a jeho syn Jim; odpluli ze Smithova přístaviště

v úterý kolem třetí hodiny ranní na parním člunu Najáda (černý s dvěma červenými pruhy; komín

černý s bílým pruhem); odměna pět liber bude vyplacena tomu, kdo podá jakoukoli informaci o

jmenovaném Mordecaii Smithovi a člunu Najáda manželce ve Smithově přístavišti nebo na adresu

Baker Street, 221b."

Bylo mi jasné, že to je Holmesovo dílo. Adresa do Baker Street o tom svědčila zcela nepochybně.

Překvapilo mě, jak vynalézavě je to stylizováno, neboť tohle si mohli přečíst i prchající zločinci a

nemuseli za inzerátem vidět nic jiného než přirozenou úzkost manželky, hledající pohřešovaného

manžela.

Byl to dlouhý den. Kdykoli někdo zaklepal na dveře nebo se ozvaly rázné kroky z ulice, myslel jsem,

že to je bud vracející se Hohnes, nebo někdo, kdo se jde ohlásit na inzerát. Pokoušel jsem se číst, ale

myšlenky se mi stále vracely k našemu zvláštnímu pátrání a dvojici hanebných lotrů, které jsme

pronásledovali. Ptal jsem se sám sebe, zda nemůže být v úvahách mého přítele někde nějaká kardinální

chyba. Co když propadl nesmírnému sebeklamu? Cožpak není možné, že jeho bystrý a přemýšlivý

mozek vybudoval tuto divokou teorii na falešných premisách? Nezmýlil se sice ještě nikdy, ale někdy

lze podvést i toho nejdůvtipnějšího člověka. Napadlo mě, že se mohl dostat do slepé uličky právě

vzhledem k přílišné rafinovanosti své logiky - dával totiž vždy přednost jemnému a bizarnímu výkladu

i tam, kde všední a jasnější vysvětlení se mu přímo nabízelo. Naproti tomu jsem přece sám viděl důkaz

a slyšel zdůvodnění jeho dedukcí. Když jsem si vzpomínal na dlouhý řetěz podivných okolností, z

nichž mnohé byly samy o sobě triviální, ale všechny ukazovaly stejným směrem, musel jsem uznal, že

i kdyby Holmesův výklad případu byl nesprávný, správná teorie bude zřejmě stejně outrée a stejně

překvapující.

Ve tři hodiny odpoledne někdo hlasitě zazvonil, halou se rozlehl autoritářský hlas a k svému velkému

údivu jsem spatřil Athelneye Jonese. Ani zdaleka to však nebyl ten bryskní a suverénní profesor

zdravého rozumu, který se s takovým sebevědomím ujal případu v Upper Norwoodu. Tvářil se

sklíčeně a choval se krotce, dokonce jako by se mi chtěl omlouvat.

"Dobrý den, pane doktore, dobrý den," řekl. "Nemýlím-li se, pan Holmes je mimo dům?"

"Ano, a nevím přesně, kdy se vrátí. Snad byste ale na něho mohl počkat. Posaďte se a račte si vzít

doutník."

"Děkuju pěkně, já bych teda snad počkal," řekl a otřel si tvář pestrým červeným kapesníkem.

"Nedáte si whisky se sodou?"

"Půl skleničky bych prosil. Na tohle roční období je strašné horko a mám už dnes za sebou takového

starání a tolik běhání. Znáte mou teorii o norwoodském případu?"

"Vzpomínám si na tu, kterou jste už vyslovil."

"No jo, jenže tu jsem musel zrevidovat. Zatáhl jsem síť kolem Sholta, ale bohužel mi z ní vyklouzl

dírou uprostřed. Prokázal perfektní alibi, s kterým se nedá hnout. Od chvíle, kdy odešel z bratrova

pokoje, nebyl ani okamžik sám, pořád ho někdo viděl. A tak to nemohl být on, kdo šplhal po střechách

a prolézal sklápěcími dveřmi. Tohle je hrozně zamotaný případ a má profesionální pověst je v sázce.

Byl bych velice vděčný za menší pomoc."

"Všichni občas potřebujeme, aby nám někdo pomohl," řekl jsem.

"Váš přítel Holmes je obdivuhodný člověk, pane doktore," řekl chraptivě, ale důvěrným tónem. "Nikdo

ho nikdy nepřekoná. Viděl jsem toho mladého muže vyšetřovat pěknou řádku případů, a ještě se

nestalo, že by některý nedokázal objasnit. Používá sice pokaždé jiné metody a chytá se možná poněkud

ukvapeně kdejakých teorií, ale vcelku vzato byl by z něho docela slibný policista - to jsem ochoten

opakovat před kým chcete. Dnes v poledne jsem od něho dostal telegram, z něhož je jasné, že už má v

Sholtově případu nějaké vodítko. Tady to mám."

Vytáhl telegram z kapsy a dal mi jej. Byl podán v Poplaru přesně ve dvanáct hodin a stálo v něm:

"Neprodleně se odeberte do Baker Street. Nebudu-li dosud doma, počkejte na mě. Jsem v patách bandě

ze Sholtova případu. Večer můžete jít s námi, chcete-li být přítomen finále.

"To zní báječně. Zřejmě se konečně dostal na správnou stopu," řekl jsem.

"Ach, tak se tedy zmýlil i on," zvolal Jones se zjevným uspokojením. "I ten nejlepší z nás někdy selže.

Samozřejmě se může ukázat, že je to jen planý poplach, ale jako ochránce zákona mám povinnost

nenechat si uklouznout žádnou sebenáhodnější stopu. Moment - někdo je za dveřmi. To bude asi on."

Slyšeli jsme, jak někdo s námahou vystupuje po schodech. Z velkého funění a supění bylo jasné, že ten

člověk má potíže s dechem. Jednou či dvakrát zůstal stát, jako by vyjít do schodů bylo nad jeho síly,

ale konečně se přece jen dovlekl k našim dveřím a vešel. Jeho zevnějšek plně odpovídal zvukům, které

jsme slyšeli. Byl to postarší člověk, oblečený do námořnických šatů a dvouřadovou starou kazajku měl

upnutou až ke krku. Záda měl ohnutá, kolena se mu třásla a bolestně, astmaticky oddechoval. Opřel se

o silnou dubovou hůl a ramena se mu zvedala v úsilí nabrat do plic co nejvíc vzduchu. Pestrý šátek měl

omotaný až pod bradu a z jeho tváře jsem viděl jen bystré tmavé oči pod huňatým bílým obočím a

dlouhé šedivé licousy. Vcelku na mě dělal dojem ctihodného lodního mistra, zlomeného stářím a

chudobou.

"Co si přejete, milý pane?" zeptal jsem se.

Pomalu a důkladně se rozhlédl kolem sebe, jak to mívají ve zvyku staří lidé.

"Je přítomen pan Sherlock Holmes?" řekl.

"Není, ale já ho zastupuji. Máte-li pro něho jakoukoli zprávu, můžete ji říci mně."

"Přišel jsem to říct jemu - osobně," prohlásil.

"Říkám vám přece, že ho zastupuji. Jde o ten parní člun Mordecaie Smithe?"

"Tak jest. Moc dobře vím, kde je. A vím taky, kde jsou ti chlapi, co po nich pan Holmes pátrá. A vím,

kde je poklad. Vím o tom všecko."

"Tak mi to povězte a já mu to sdělím."

"Chtěl jsem mluvit s ním a říct to jemu," opakoval s nedůtklivou stařeckou umíněností.

"V tom případě ale na něho musíte počkat."

"To ne; já nemůžu ztrácet celý den pro něčí zábavu. Když tady pan Holmes není, tak si to bude muset

všecko vypátrat sám. Vy dva se mi zrovna moc nelíbíte a neřeknu vám ani slovo."

Šoural se ke dveřím, ale Athelney Jones mu zastoupil cestu.

"Počkejte přece moment, přítelíčku," řekl. "Máte důležitou informaci a nesmíte nám jen tak odejít.

Necháme si vás tu, ať se vám to líbí nebo ne, dokud se náš přítel nevrátí."

Stařec se pokusil rozběhnout se ke dveřím, ale když se o ně Athelney Jones opřel svým širokým

hřbetem, poznal, že veškerý odpor je marný.

"Tohle je mi pěkné jednání!" zvolal a třískl holí. "Přijdu navštívit gentlemana a vy dva, které jsem

jakživ neviděl, mě tu chytnete a takhle se mnou zacházíte!"

"Nemáte se čeho bát," řekl jsem. "Ztrátu času vám samozřejmě vynahradíme. Sedněte si tady na

pohovku, nebudete čekat dlouho."

Dost pohněvaně přešel přes pokoj, uvelebil se a podepřel si hlavu rukama. Jones a já jsme se vrátili ke

svým doutníkům a pokračovali jsme v hovoru. Pojednou nám však zazněl v uších Holmesův hlas.

"Snad byste mi taky mohli nabídnout doutník?" pravil.

Oba jsme sebou trhli v křeslech. Vedle nás seděl Sherlock Holmes a tvářil se klidně a velice pobaveně.

"Holmesi!" zvolal jsem. "Kde se tu berete? A kde je proboha ten děda?"

"Děda je tady," řekl a zvedl chundel bílých vlasů. "Tady ho máte - paruka, obočí, licousy a vše ostatní.

Věděl jsem, že to přestrojení je docela dobré, ale nenadal jsem se, že by mohlo obstát v takovéhle

zkoušce."

"Ach, vy taškáři!" vykřikl Jones nadšeně. "Z vás by byl herec, jakých je málo! Kašlal jste nám tu jako

z chudobince a jen ty vaše roztřesené nožky by vám vynesly deset liber týdně. Ty vaše lesklé oči mi

ale hned byly nějak povědomé. A vidíte, tak snadno byste se byl od nás nedostal."

"Pracoval jsem v téhle maškarádě celý den," řekl Holmes, zapaluje si doutník. "To víte, spousta té

kriminálnické sebranky mě už tak trochu zná - zvlášť od té doby, co tady můj přítel některé moje

případy publikoval, a tak se musím vydávat na válečnou stezku jedině v nějakém jednoduchém

přestrojení, jako bylo třeba tohle. Dostal jste můj telegram?"

"Ano, proto také jsem tady."

"Jak jste s celým tím případem uspěl?"

"Nic z toho nakonec nebylo. Dva zatčené jsem musel propustit a proti dalším dvěma nemám žádné

důkazy."

"Nevadí. Opatříme vám náhradou za ně dva jiné. Musíte se ale řídit mými příkazy. Rád se zřeknu

oficiálního uznání ve váš prospěch, ale musíte jednat podle směrnic, které vám dám. Souhlasíte s tím?"

"Samozřejmě, jen když mi pomůžete dostat se těm chlapům na kobylku."

"Dobrá. Především tedy budu potřebovat rychlý policejní člun - tím myslím parní člun. Musí na nás

čekat v sedm hodin u Westminsterských schodů."

"To se dá snadno zařídit. Jeden náš člun tam vždycky bývá, ale pro všechny případy si dojdu tamhle

přes ulici zatelefonovat, abych se o tom ujistil."

"Dál potřebuji dva statné muže, kdyby snad ta čeládka kladla odpor."

"Ve člunu dva nebo tři budou. Co dál?"

"Až ty chlapy zajistíme, zmocníme se i pokladu. Myslím, že zde můj mladý přítel by rád truhlu odnesl

mladé dámě, které polovina pokladu právem náleží. Ať ji ona otevře první. Co vy na to, Watsone?"

"Byl bych opravdu rád."

"To je trochu nezvyklý postup," řekl Jones a potřásl hlavou. "Ostatně, nezvyklá je tahle věc celá a

musíme trochu přimhouřit oko. Poklad pak musí být předán úřadům, dokud nebude skončeno úřední

vyšetřování."

"Ovšem. To se dá snadno zařídit. Ale ještě něco. Moc rád bych se pár detailů o celé té věci dověděl

přímo od Jonathana Smalla. Víte, že mám ve zvyku objasňovat své případy do nejmenších detailů.

Nemáte doufám námitky proti tomu, abych si s ním soukromě pohovořil, buď tady u sebe v pokoji,

nebo kdekoli jinde? Samozřejmé přitom bude náležitě střežen."

"Souhlasím. Pánem situace jste vy. Já dosud o existenci toho Jonathana Smalla nemám jediný důkaz.

Jestliže ho dopadnete, nevím, proč bych vám měl znemožňovat, abyste si s ním pohovořil."

"Tak tedy platí?"

"Jistěže. Ještě něco?"

"Už jen to, že bych byl rád, kdybyste s námi povečeřel. Večeře bude hotová za půl hodiny. Budeme

mít ústřice, párek tetřívků a slušný výběr bílých vín. Vy jste ještě nikdy neocenil mé hostitelské

schopnosti, Watsone."

X

Konec

domorodce z ostrovů

Povečeřeli jsme ve veselé náladě. Když Holmes chtěl, uměl báječně konverzovat, a ten večer opravdu

chtěl. Zdálo se dokonce, že je ve stavu jakési nervové exaltace. Byl prostě okouzlující - nikdy jsem ho

takového neviděl. Rychle střídal konverzační témata, mluvil o náboženských divadelních hrách, o

středověké keramice, o stradivárkách, o buddhismu na Ceylonu a o válečných lodích budoucnosti - a

ve všem se vyznal, jako by každou tu věc speciálně studoval. Jeho jiskřivý humor ostře kontrastoval se

skličující depresí, které propadal v minulých dnech. Athelney Jones dokázal, že je v mimopracovní

době docela společenský člověk, a na večeři si pochutnával jako pravý labužník. Pokud jde o mne,

blažilo mě pomyšlení, že co nevidět dokončíme nesnadný úkol, a trochu jsem se i nakazil Holmesovou

veselostí.

O případu, který nás vlastně svedl dohromady, se při večeři nikdo ani nezmínil.

Když bylo sklizeno se stolu, Holmes pohlédl na hodinky a nalil portské do tří sklenek.

"Připijme si na zdar naší malé výpravy," řekl. "Teď už ale je nejvyšší čas, abychom vyrazili. Máte

pistoli, Watsone?"

"V psacím stole mám starý služební revolver."

"Uděláte dobře, když si ho vezmete. Musíme být připraveni na všechno. Vidím, že před vraty už čeká

drožka. Objednal jsem ji na půl sedmé."

Bylo sedm hodin pryč, když jsme přijeli k westminsterskému přístavišti, a parní člun už nás tam

očekával. Holmes si jej změřil kritickým pohledem.

"Je na něm něco, co prozrazuje, že jde o policejní člun?"

"Ano, ta zelená lucerna na boku."

"Tak ji dejte pryč."

Malá úprava byla provedena, vstoupili jsme na palubu a muži odpoutali kotevní lana. Jones, Holmes a

já jsme se usadili na zádi člunu. U kormidla stál jeden muž, druhý obsluhoval motory a dva statní

policisté zůstali na přídi.

"Kam pojedeme?" zeptal se Jones.

"K Toweru. Řekněte jim, aby zůstali stát naproti Jacobsonově loděnici."

Člun byl opravdu velice rychlý. Přehnali jsme se kolem dlouhého konvoje naložených bárek tak, jako

by stály na místě. Holmes se spokojeně usmíval, když jsme předjeli i říční parník a nechali jej daleko

za sebou.

"Na řece není loď, kterou bychom nedokázali dohonit," řekl.

"No - to sotva. Není tu ale moc člunů, které by dokázaly předhonit nás."

"Musíme chytit Najádu, a ta má pověst nesmírně rychlého plavidla. Povím vám, jak se věci mají,

Watsone. Pamatujete, jak mě trápilo, že pátrání uvízlo na takové maličkosti?"

"Pamatuji."

"Nuže - ohromně jsem se duševně zrestauroval, když jsem se zabral do té chemické analýzy. Jeden z

našich největších státníků prohlásil, že nejlepší odpočinek člověku přinese změna práce. A měl pravdu.

Když se mi podařilo rozpustit uhlovodík - to byl totiž cíl toho pokusu - vrátil jsem se k problému

Sholtových a celý případ jsem znovu promyslel. Moji chlapci propátrali oba břehy řeky po proudu i

proti proudu bez výsledku. Člun nebyl v žádné loděnici ani v přístavišti a domů se také nevrátil.

Nezdálo se mi pravděpodobné, že by člun potopili, aby zahladili stopy, ačkoli jako jediná možnost i

tato hypotéza zůstávala, kdyby všechny ostatní selhaly. Věděl jsem, že ten zatracený Small je

povedený ptáček, ale nemyslel jsem si, že je schopen nějaké opravdu rafinované prohnanosti. Pak jsem

si uvědomil, že určitě musel být nějaký čas v Londýně - poněvadž jsme měli důkazy, že ustavičně

střežil Pondicherry Lodge - a že tedy sotva bude moci odjet okamžitě, ale že bude potřebovat nějaký

krátký čas, přinejmenším aspoň den, aby uvedl do pořádku své záležitosti. To ovšem byl jen

předpoklad, holá pravděpodobnost."

"A mně se zdá, že dost slabá," řekl jsem. "Spíš bych předpokládal, že si všechno zařídil předem, ještě

než se vypravil do Pondicherry Lodge."

"To asi ne. V případě, že by se dostal do úzkých, bylo totiž to doupě pro něho příliš cenné, než aby se

ho vzdal dřív, než bude mít jistotu, že se bez něho obejde. Uvažoval jsem však ještě o něčem jiném.

Jonathana Smalla jistě muselo napadnout, že exotický zevnějšek jeho kumpána, i kdyby ho přestrojil

sebelíp, může vzbudit pozornost a lidé si jej mohou dát do souvislosti s norwoodskou tragédií. Je dost

mazaný, aby mu tohle došlo. Vyrazili proto ze svého hlavního stanu za tmy a Small si jistě přál, aby

byli zpátky dřív, než se rozední. A teď: podle tvrzení paní Smithové odpluli na parním člunu po třetí

hodině. To však už bylo poměrně dost světlo a přibližně za hodinu už lidé bývají vzhůru a vstávají.

Usoudil jsem proto, že nemohli odplout příliš daleko. Smithovi dobře zaplatili, aby držel jazyk za

zuby, zamluvili si u něho člun na definitivní útěk, vzali truhlu s pokladem a pospíchali s ní do svého

úkrytu. V některé z příštích nocí, až by se přesvědčili, jaké stanovisko zaujaly noviny a zda mají nějaké

podezření, odebrali by se pod rouškou noci na některou loď v Gravesendu nebo v Downsu, kde už

nepochybně mají zajištěný odjezd do Ameriky nebo do kolonií."

"Co ale s člunem? Ten si přece nemohli vzít do úkrytu s sebou?"

"Přesně tak. Usoudil jsem, že člun nemůže být příliš daleko, ačkoli jej nikde není vidět. Vžil jsem se

proto do Smallova postavení a uvažoval jsem tak, jak asi mohl uvažovat on. Podle všeho by si

uvědomil, že když člun pošle zpátky nebo jej bude mít v přístavišti, může se mu policie snadno dostat

na stopu, pokud člun objeví. Jak tedy ten člun ukrýt, aby jej zároveň měl stále po ruce, kdykoli jej

bude potřebovat? Položil jsem si otázku, co bych dělal já, kdybych byl v jeho kůži. Přišel jsem jen na

jedinou možnost. Svěřil bych člun nějakému majiteli loděnice nebo lodní dílny s příkazem, aby na něm

opravil nějakou bezvýznamnou maličkost. Ten by člun odtáhl do své kůlny nebo na dvorek, kde by byl

bezpečně ukryt, ale odkud bych si jej mohl v několika málo hodinách zase vyzvednout."

"To vypadá náramně jednoduše."

"A právě ty nejjednodušší věci člověk zpravidla nejsnáz přehlédne. Rozhodl jsem se proto, že budu

podle tohoto nápadu jednat. Vydal jsem se do terénu v tom nenápadném námořnickém oblečení a

pátral jsem ve všech loděnicích podél řeky. Patnáctkrát jsem vyšel naprázdno, ale pošestnácté - u

Jacobsona - jsem se dověděl, že jim přede dvěma dny svěřil Najádu muž s dřevěnou nohou a požádal

je, aby provedli nějakou nicotnou opravu na kormidle. ,Jenže to kormidlo je úplně v pořádku,'

poznamenal mistr. ,Támhle kotví, je to ten člun s těma červenejma pruhama.' Jenomže - koho jsem v té

chvíli viděl přicházet? Mordecaie Smithe, pohřešovaného majitele člunu. Opilý byl jak zákon káže.

Pochopitelně bych ho byl nepoznal, ale hned vybreptal jméno člunu i jak se jmenuje sám. ,Potřebuju

člun dneska večír v osm hodin,' řekl, ,přesně v osm hodin, rozumíte, poněvadž si ho najali dva

gentlemani, kterejm se nechce moc čekat.' Zřejmě mu dobře zaplatili, poněvadž měl u sebe spoustu

peněz a rozdával dělníkům šilinky. Kus cesty jsem ho sledoval, ale zapadl do putyky; vracel jsem se

pak na dvorek do loděnice a naštěstí jsem cestou narazil na jednoho z těch svých mládenečků a

postavil jsem ho ke člunu na hlídku. Bude stát na břehu a zamává na nás kapesníkem, až ti chlapi

vyplují. My budeme kotvit o kus dál uprostřed proudu a moc bych se divil, kdybychom ty darebáky

nechytili i s pokladem."

"Naplánoval jste to všechno moc pěkně, ať už jsou to praví pachatelé nebo ne," řekl Jones, "kdybych

ale celý ten podnik řídil já, poslal bych do Jacobsonovy loděnice policejní oddíl a dal tu podezřelou

společnost pozatýkat, až by přišli."

"K čemuž by nikdy nedošlo. Ten Small je totiž zatraceně práskaný chlápek. Pošle tam nejdřív špeha, a

jakmile zjistí něco podezřelého, nevytáhne z brlohu paty nejmíň týden."

"Mohl jste se však přilepit na paty Mordecaii Smithovi, aby vás dovedl k jejich úkrytu," řekl jsem.

"To bych zbytečně promarnil cely den. Vsadil bych sto proti jedné, že Smith vůbec neví, kde ti chlapi

kvartýrují. Ten se nevyptává na nic, jen když má kořalu a dostane dobře zaplaceno. Pošlou mu zprávu,

co má udělat. Ba ne - uvážil jsem všechny možnosti a tohle je ta nejlepší."

Během tohoto rozhovoru jsme rychle projížděli pod nekonečnou řadou mostů, klenoucích se přes

Temži. Když jsme míjeli City, poslední paprsky slunce zlatily kříž na věži katedrály svatého Pavla.

Než jsme dorazili do Toweru, už bylo šero.

"Tamhle je Jacobsonova loděnice," řekl Holmes a ukázal na spleť stožárů a lan na surreyské straně.

"Křižujte tady pomalu sem tam a držte se z dosahu té řady světel." Vytáhl z kapsy noční dalekohled a

chvíli jím hleděl na břeh. "Hlídka, kterou jsem tam postavil, je na svém místě," poznamenal, "ale po

kapesníku zatím ani památky."

"Co kdybychom pluli ještě kus po proudu a tam si na ně počkali?" řekl Jones horlivě.

Byli jsme v té chvíli všichni už dost rozčilení, dokonce i policisté a topiči, kteří měli jen velice

mlhavou představu o tom, co se bude dít.

"Nemůžeme si být jisti vůbec ničím," odpověděl Holmes. "S pravděpodobností deset ku jedné poplují

po proudu, ale s naprostou jistotou to tvrdit nemůžeme. Odtud vidíme na vjezd do loděnice a oni stěží

mohou uvidět nás. Noc bude jasná, tmy se nemusíme bát. Musíme ale zůstat tady. Vidíte ty lidi na

břehu, co se jich tam hemží pod plynovou lucernou?"

"To jsou dělníci z loděnice. Jdou z práce."

"Vypadají jako horda špinavých rošťáků, a přece v každém z nich dříme jiskra nesmrtelnosti. Když se

tak na ně člověk dívá, ani by ho to nenapadlo. A priori se to zdá nepravděpodobné. Člověk je podivná

hádanka!"

"Kdosi tvrdí, že člověk je duše ukrytá ve zvířeti," podotkl jsem.

"Pěkně o tom mluví Winwood Reade," řekl Holmes. "Tvrdí, že jednotlivec sice je neřešitelná záhada,

ale v množství se z něho stává matematická jistota. Člověk například nikdy nemůže předvídat, co udělá

jednotlivec, ale může přesně uhodnout, jak se zachová určité množství průměrných lidí. Jedinci se

navzájem liší, ale procenta zůstávají konstantní. Statistiky to dokazují. Ale počkat - není to tam

kapesník? No ovšem, třepe se tam něco bílého."

"Ano, je to ten váš hoch," zvolal jsem. "Vidím ho zřetelně."

"A tamhle je Najáda," vykřikl Holmes, "a ujíždí jak ďas! Plnou parou vpřed, kamaráde. Stíhejte ten

člun se žlutou lucernou. Proboha, nikdy si to neodpustím, jestli nám unikne!"

Najáda nepozorovaně proklouzla vjezdem do loděnice a rozjela se za dvěma či třemi malými loďkami,

takže než jsme ji uviděli, stačila už nabrat pořádnou rychlost. Teď ujížděla dolů po proudu, držela se

stále poblíž břehu a řítila se vpřed přímo fantastickou rychlostí. Jones na ni zamračeně hleděl a zavrtěl

hlavou.

"Je hrozně rychlá," řekl. "Pochybuju, že ji dohoníme."

"Musíme ji dohonit!" vykřikl Holmes se zaťatými zuby. "Hej, topiči, přikládejte, přikládejte přece!

Ukažte, co dokážeme my! Musíme Najádu dostat, i kdybychom měli náš člun podpálit!"

Drželi jsme se poměrně blízko za Najádou. V topeništích jen hučelo a mocné stroje hřmotily a bušily

jak veliké kovové srdce. Ostrá a strmá příď se zařezávala do klidné říční hladiny a rozrážela napravo i

nalevo dvě valící se vlny. Při každém úderu stroje jsme nadskočili a otřásli se jak živá bytost. Velká

žlutá lucerna na boku našeho člunu vrhala před nás chvějivý sloup světla. Přímo před námi temná

skvrna na vodě prozrazovala, kde Najáda je, a vějíř bílé pěny za ní naznačoval, jakou rychlostí ujíždí.

Hnali jsme se kolem bárek, parníčků a obchodních lodí a mezi nimi; za některými jsme projeli, jiné

jsme objížděli. Z temnoty na nás volaly lidské hlasy, ale Najáda se s rachotem řítila pořád dál a my

jsme se jí drželi těsně v patách.

"Přiložte, hoši, přiložte tam!" volal Holmes, dívaje se dolů do strojovny, zatímco prudký žár odtamtud

ozařoval jeho dychtivý obličej s orlími rysy. "Vyždímejte z kotle tolik páry, kolik se dá."

"Řekl bych, že teď jsme trochu rychlejší než oni," pravil Jones, který z Najády nespouštěl oči.

"Docela jistě," řekl jsem já. "Za pár minut je dohoníme."

V tom okamžiku nás však potkala smůla a mezi námi a Najádou se octl remorkér se třemi vlečnými

čluny. Jen prudkým strhnutím kormidla do strany jsme se vyhnuli srážce, a než jsme dokázali konvoj

obeplout a pokračovat v pronásledování, Najáda získala nějakých dvě stě metrů náskok. Přesto však

nám stále zůstávala v dohledu, poněvadž kalné, rozplizlé šero se proměnilo v jasnou, hvězdnou noc.

Kotle hrozily prasknutím a kostra našeho křehkého člunu vibrovala a otřásala se pod zběsilým tlakem

páry, která nás hnala kupředu. Prolétli jsme Poolem, minuli Západoindické doky, propluli jsme

dlouhým Deptford Reachem, a když jsme objeli ostrůvek zvaný Isle of Dogs, pokračovali jsme v

honbě. Nejasná skvrna před námi se teď zřetelně proměnila v ostré kontury ladné Najády. Jones na ni

zamířil reflektor, takže jsme jasně viděli postavy na palubě. Na zádi seděl muž, mezi koleny měl něco

černého a skláněl se nad tím. Vedle něho ležela jakási černá hromada, která vypadala jako

novofoundlandský pes. U kormidelního kola stál chlapec a na pozadí rudé záře z kotelny jsem uviděl

starého Smithe, vysvlečeného do půli těla a zuřivě házejícího lopaty uhlí do topeniště. Zpočátku možná

trochu pochybovali o tom, zda je skutečně pronásledujeme, ale teď, když jsme projížděli každou

oklikou a každou zatáčkou, kterou udělali oni, muselo jim to už být zcela jasné. V Greenwichi nás od

nich dělilo asi tři sta kroků. V Blackwellu už to nebylo víc než dvě stě padesát. Na své pestré životní

dráze jsem se už zúčastnil štvanic na mnoho nejrůznějších tvorů v různých končinách světa, ale nikdy

jsem při podobné zábavě ještě nepocítil tak divoké vzrušení, jaké mi poskytla tato pekelná honba na

lidi na vlnách řeky Temže. Metr za metrem jsme se k nim neodvratně blížili. V nočním tichu jsme

slyšeli rachot a supění jejich parostrojc. Muž na lodní zádi se stále ještě krčil nad palubou a paže se mu

pohybovaly, jako by byl něčím zaměstnán. Jen tu a tam zvedl hlavu a pohledem odhadl vzdálenost,

která nás dosud dělila. Blížili jsme se stále víc. Jones na ně zařval, aby zastavili. Nebyli jsme už od

nich vzdáleni víc než na čtyři lodní délky a oba čluny se řítily vskutku fantastickou rychlostí. Byli jsme

na přímém toku řeky, z jedné strany jsme měli Barking Level a na druhé se prostíraly melancholické

močály - Plumstead Marshes. Na náš pokřik muž na zádi vyskočil a zahrozil nám zaťatými pěstmi,

proklínaje nebe i peklo vysokým křaplavým hlasem. Byl to veliký, statný chlap, a jak stál rozkročmo,

aby udržel rovnováhu, bylo vidět, že místo pravé nohy má od stehna dolů dřevěnou protézu. Jakmile se

ozval jeho rezavý, zlostný křik, začalo se cosi hýbat v té tmavé schoulené hromadě na palubě.

Proměnila se v drobounkého černého mužíka - nejmenšího, jakého jsem kdy viděl - s velikou

zdeformovanou hlavou a kšticí zknotovaných, nečesaných vlasů. V tom okamžiku už Holmes držel

revolver v ruce, a když jsem uviděl to divoké, odporné stvoření, sáhl jsem po své zbrani i já. Divoch

byl zahalený do jakéhosi tmavého pláště nebo přikrývky, takže mu bylo vidět jen tvář; ta však stačila k

tomu, aby člověk strávil bezesnou noc. Nikdy v životě jsem neviděl rysy tak hluboce poznamenané

veškerou myslitelnou bestialitou a krutostí. Malá očka blýskala a planula zlým světlem a odulé rty

odhalovaly zuby, které na nás cenil a jimiž skřípal s téměř zvířecí zuřivostí.

"Střelte, jakmile zvedne ruku," řekl Holmes klidně.

V té chvíli nás od nich dělila už jen jedna lodní délka, takže jsme měli kořist na dosah. Dodnes vidím

ty dvě postavy, jak tam stály: široce rozkročený běloch, hulákající na nás kletby, a ten demaskovaný

trpaslík s úděsnou tváří a silnými žlutými zuby, které na nás cenil ve světle našeho reflektoru.

Štěstí, že jsme ho viděli tak jasně. Před našima očima vytáhl odněkud z hábitu krátký, kulatý kousek

dřeva, podobný školnímu ukazovátku, a přiložil jej ke rtům. Obě naše pistole třeskly zároveň. Otočil se

kolem své osy, rozhodil rukama, přidušeně zachroptěl a skácel se do řeky. Zahlédl jsem ještě záblesk

jeho jedovatých, výhružných očí v bílé zpěněné vodě. Ve stejném okamžiku se muž s dřevěnou nohou

vrhl na kormidlo a prudce je strhl do strany, Najáda ostře zahnula k jižnímu břehu a my jsme přelétli

kolem její zádi ve vzdálenosti pouhých několika stop. Okamžitě jsme zamířili za ní, ale Najáda už byla

těsně u břehu. Bylo to divoké a opuštěné místo, měsíc tam ozařoval nesmírné rozlohy močálů s jezírky

stojaté vody a ostrůvky zahnívající vegetace. Člun s mlaskavým nárazem najel na bahnitý břeh, příď

vylétla vysoko do vzduchu a záď se ponořila do vody. Uprchlík z něho vyskočil, ale okamžitě se celou

délkou protézy zabořil do rozbahněné půdy. Marně se zmítal a zápasil: nebyl s to udělat jediný krok

kupředu ani dozadu. Řval v bezmocném vzteku a zuřivě kopal druhou nohou do bahna, ale veškeré

jeho úsilí vedlo jen k tomu, že se dřevěnou protézou pořád víc a víc bořil do rozměklého břehu. Když

jsme dopluli v policejním člunu k němu, vězel už tak hluboko, že jsme ho byli s to vyprostit pouze s

pomocí lana, jehož konec jsme mu hodili kolem ramen. Vytáhli jsme ho na palubu jako nějakou

dravou rybu. Oba Smithové, otec i syn, seděli zamračeně ve svém člunu, ale na náš rozkaz dost krotce

přestoupili k nám. Najádu jsme opět stáhli na vodu a lanem jsme ji připoutali k zádi policejního člunu.

Na její palubě stála důkladná železná truhla, jaké se vyrábějí v Indii. Nemohlo být pochyb, že v ní je

ten Sholtův zlořečený poklad. Klíč u ní nebyl, ale byla značně těžká, a tak jsme ji opatrně přenesli do

naší malé kajuty. Když jsme zvolna pluli nazpět proti proudu, svítili jsme reflektorem na všechny

strany, ale po domorodci z Andamanských ostrovů nebylo nikde ani památky. Kosti toho podivného

návštěvníka našich břehů spočívají kdesi v černém bahně na dně Temže.

"Podívejte se sem," řekl Holmes a ukázal na dřevěný průvlak. "Naše pistole přece jen nebyly dost

rychlé." A opravdu, hned vedle místa, kde jsme při honbě stáli, byl zabodnutý jeden z těch vražedných

trnů, které jsme tak dobře znali. Zasvištěl mezi námi patrně v okamžiku, kdy jsme vystřelili. Holmes se

tomu usmál a se svou známou lehkomyslností pokrčil rameny, já se však přiznám, že se mi udělalo

nanic při pomyšlení na hroznou smrt, která nás té noci tak těsně minula.

XI

Velký poklad z Agry

Náš zajatec seděl v kajutě před železnou truhlou, pro kterou podstoupil tolik námahy a na niž tak

dlouho čekal, než ji získal. Byl to opálený člověk s bezstarostnýma očima a se sítí vrásek a rýh,

rozprostřenou po celé mahagonové tváři, která svědčila o tvrdém životě pod širým nebem. Zarostlá

brada mu neobyčejně vystupovala kupředu, což bývá znak lidí, kteří energicky prosazují své záměry.

Mohlo mu být asi tak padesát let, neboť měl černé kudrnaté vlasy už hustě prokvetlé stříbrem. Když

byla jeho tvář v klidu, nepůsobila nepříjemným dojmem, ale huňaté obočí a vystouplá brada jí

propůjčovaly hrozivý výraz, jakmile se rozzlobil. Toho jsem si však povšiml až později. Teď seděl se

spoutanýma rukama na klíně, s hlavou skloněnou na prsa, a pichlavýma, pomrkávajícíma očima zíral

na truhlu, která byla příčinou všech jeho hanebných činů. Zdálo se mi, že v jeho upjatém a zdrženlivém

chování je víc lítosti než zloby. Jednu chvíli se na mě podíval, a v očích se mu dokonce objevilo cosi

jako záblesk humoru.

"No tak, Jonathaue Smalle," řekl Holmes, zapaluje si doutník, "je mi líto, že to takhle dopadlo."

"Mně taky," odpověděl upřímně. "A nevěřím, že se z téhle polízanice tak snadno dostanu. Odpřisáhnu

vám na bibli, že jsem na Sholta nevztáhl ruku. Udělal to ten ďábelský skrček Tonga, zabil ho tím svým

otráveným trnem. Já se na tom nepodílel, věřte mi. Trápilo mě to tak, jako by šlo o mého bratra.

Zmrskal jsem toho mrňavého ďábla koncem lana, ale jednou už se stalo a napravit jsem tím nemohl

nic."

"Vemte si doutník," řekl Holmes, "a lokněte si z mé láhve, vždyť jste celý promočený. Jak jste mohl

čekat, že takový malý a slabý človíček jako ten černý spratek přemůže Bartholomewa Sholta a udrží ho

v šachu do té doby, než vylezete po laně vy?"

"Tak se mi zdá, že o tom víte tolik, jako byste byl při tom. Pravda je taková, že - no, doufal jsem, že

pokoj bude prázdný. Znal jsem dobře, jak to v domě chodí, a byla právě doba, kdy Sholto obvykle

odcházel dolů k večeři. Nebudu vám nic zapírat. Má nejlepší obhajoba je holá pravda. Víte, kdyby šlo

o starého majora, s tím bych si byl těžkou hlavu nedělal. Podřízl bych ho stejně klidně, jako teď

kouřím tenhle doutník. Vzteká mě jedině to, že mě zavřou kvůli mladému Sholtovi, se kterým jsem

nikdy neměl sebemenší nedorozumění."

"Zatkl vás pan Athelney Jones ze Scotland Yardu. Dopraví vás do mého domu a já vás požádám o

pravdivou zprávu o celém případu. Nesmíte mi ale nic zamlčet, poněvadž jedině tak pro vás budu moci

něco udělat, aspoň doufám. Podaří se mi snad dokázat, že jed působí tak rychle, že Sholto byl mrtev

dřív, než vy jste se vůbec dostal do pokoje."

"A to také byl. V životě se mnou nic tak neotřáslo jako tehdy ten pohled na něho. Vlezl jsem do okna a

uviděl jsem, jak se na mě šklebí a hlava mu leží na rameně. Byl to pro mne opravdu šok a byl bych

Tongu snad přizabil, kdyby byl přede mnou neutekl. Proto tam zapomněl hůl a také pár trnů, jak mi

řekl později. Právě ty vás - aspoň si myslím - přivedly na naši stopu; nejde mi ale na rozum, jak je

možné, že jste ji pak v budoucnu už neztratili. Necítím k vám žádnou zášť, vůbec ne. Připadá mi však

přece jen divné," dodal s hořkým úsměvem, "že já, který mám z těch peněz nárok na půl miliónu,

musel jsem přijít o první půlku života na stavbě vlnolamů na Andamanských ostrovech a druhou, jak

to vypadá, ztratím při kopání kanálů v dartmoorské věznici. Nešťastný den, kdy jsem prvně spatřil

kupce Achmeta a začal se zajímat o poklad z Agry, který přinesl vždycky jen prokletí tomu, kdo jej

právě vlastnil. Achmetovi přinesl smrt, majoru Sholtovi strach a výčitky svědomí a mně doživotní

otroctví na nucených pracích."

"V tom okamžiku vsoukal do malé kajuty ramena a tvář Athelney Jones.

"Hotová rodinná sešlost," poznamenal. "Doufám, že také dostanu hlt z té láhve, Holmesi. Řekl bych, že

si můžeme pogratulovat navzájem. Škoda, že jsme toho druhého nedoslali živého, ale neměli jsme na

vybranou. Mimochodem, Holmesi, přiznejte se, že vám ten závěr vyšel jen tak tak. Naše zásluha je

jenom v tom, že jsme je dohonili."

"Konec vše napraví," řekl Holmes. "Doopravdy jsem ale nevěděl, že Najáda je tak fantasticky rychlá."

"Smith říká, že je to jeden z nejrychlejších parních člunů na řece a že kdyby byl měl ještě jednoho

člověka navíc, který by mu byl pomohl se strojem, nikdy bychom ho nechytili. Přísahá, že o té

norwoodské záležitosti nic neví."

"A nelže," zvolal náš zajatec, "neřekl jsem mu ani slovo. Člun jsem od něho najal proto, že jsem se

doslechl, že je mimořádně rychlý. Neřekli jsme mu nic, ale dobře jsme mu zaplatili a byl by dostal

navíc ještě nějakou pěknou maličkost, kdyby nás byl dopravil na loď Esmeralda v Gravesendu, která

odplouvá do Brazílie."

"No, jestli neprovedl nic špatného, postaráme se, aby nebyl stíhán. Chytáme sice své lidi hezky rychle,

ale s jejich odsouzením už tolik nepospícháme." Bylo zábavné pozorovat, jak si domýšlivý Jones už

začíná zakládat na energickém způsobu, jímž byli prchající dopadeni. Z letmého úsměvu, který přelétl

po Holmesově tváři, jsem postřehl, že mu ta slova neušla.

"Za okamžik dorazíme k Vauxhallskému mostu," řekl Jones, "a vás tam vysadíme i s pokladem,

doktore Watsone. Nemusím vám snad říkat, jak velkou odpovědnost tím na sebe beru. Je to proti všem

předpisům, ale co jsme si ujednali, to platí. Nicméně mám povinnost poslat s vámi aspoň jednoho

policistu, když máte tak cenné břemeno. Doufám, že něčím pojedete?"

"Samozřejmě,"

"Škoda, že chybí klíč: mohli bychom se na místě přesvědčit, co je uvnitř. Budete muset truhlu vypáčit.

Kde je ten klíč, vážený pane?"

"Na dně řeky," odsekl Small.

"Hm, také jste nám nemusel přidělávat zbytečné potíže, měli jsme s vámi i tak dost práce. Ale stejně,

nemusím vám snad ani říkat, pane doktore, abyste byl krajně opatrný. Truhlu pak přivezte zpátky do

bytu v Baker Street. Zastavíme se tam, ještě než půjdeme na komisařství."

Vysadili mě ve Vauxhallu s těžkou železnou truhlou a trochu obhroublým, ale bodrým policajtem,

který mě měl doprovázet. Po čtvrthodině jízdy jsme dorazili k paní Forresterové. Služka byla tak

pozdní návštěvou zřejmě překvapena. Vysvětlovala nám, že paní Forresterová není dnes večer doma a

že se podle všeho vrátí velice pozdě. Slečna Morstanová však prý je v pracovně. A tak jsem tedy s

truhlou v ruce šel do pracovny a úslužného policajta jsem nechal v drožce.

Seděla u otevřeného okna, měla na sobě šaty z nějaké průsvitné bílé látky, zdobené kolem pasu a u

krku čímsi červeným. Dopadalo na ni měkké světlo zastíněné lampy, jak seděla opřená v proutěném

křesle, pohrávalo na její líbezné, vážné tváři a zalévalo bohaté kadeře jejích nádherných vlasů

kovovým leskem. Bílá ruka jí visela přes opěradlo a celé držení těla svědčilo o melancholickém

zadumání. Jakmile však uslyšela mé kroky, hned vyskočila a bledé tváře jí zbarvil jasný ruměnec

překvapení a radosti.

"Slyšela jsem, že tu zastavila drožka," řekla. "Myslela jsem ale, že se snad tak brzo vrací paní

Forresterová. Ve snu mě nenapadlo, že byste to mohl být vy. Nesete mi nějaké nové zprávy?"

"Nesu vám něco lepšího než zprávy," řekl jsem a položil truhlu na stůl. Pak jsem spustil žoviálním a

bouřlivým hlasem, ačkoli ve mně byla malá dušička: "Přinesl jsem vám něco, co má větší cenu než

všechny zprávy na světě. Přinesl jsem vám bohatství."

Podívala se na železnou truhlu.

"Tak tohle je ten poklad?" zeptala se dost chladně.

"Ano, to je ten velký poklad z Agry. Polovina patří vám a polovina Thaddeusi Sholtovi. Připadne na

vás na každého pěkných pár set tisíc. Představte si, že v Anglii nebude mnoho bohatších mladých dani

než vy. Není to báječné?"

Asi jsem svou radost poněkud přehnal a má blahopřání jí zněla nějak strojeně, neboť jsem uviděl, že

nepatrně povytáhla obočí a tázavě se na mě podívala.

"Jestli to bohatství dostanu," řekla, "budu za ně vděčit vám."

"Ale kdepak," odpověděl jsem, "mně ne, ale mému příteli Sherlocku Holmesovi. Při nejlepší vůli bych

nikdy nenašel klíč k záhadě, která kladla velké nároky i na jeho skvělé analytické schopnosti. A moc

nechybělo a byli bychom utrpěli porážku ještě v posledním okamžiku."

"Posaďte se a všechno mi to povězte, pane doktore," řekla.

Stručně jsem jí vyprávěl vše, co se stalo od chvíle, kdy jsem ji naposled viděl. O tom, jak Holmes

použil nové pátrací metody, o nalezení Najády, o tom, jak přišel Athelney Jones, o naší večerní

výpravě a divoké honbě na Temži. Naslouchala výčtu našich dobrodružství s pootevřenými rty a

zářícíma očima. Když jsem se zmínil o trnu, který nás jen těsně minul, zbledla tak, že jsem dostal

strach, aby neomdlela.

"To nic, to nic," řekla, když jsem jí rychle nalil trochu vody. "Už jsem zas v pořádku. Byl to pro mne

šok, když jsem uslyšela, že jsem své přátele vystavila tak hroznému nebezpečí."

"Už je to všechno za námi," odpověděl jsem. "Nebylo to tak zlé. Nebudu vám už takové děsivé

podrobnosti vykládat. Povídejme si raději o něčem veselejším. Poklad je tu. Co může být veselejšího?

Vyžádal jsem si svolení, abych jej mohl vzít s sebou, poněvadž jsem si myslel, že budete mít zájem

podívat se na něj první."

"Samozřejmě že mě to velice zajímá," řekla. Hlas jí však přesto nezněl nijak zvlášť dychtivě. Zřejmě ji

napadlo, že bych to mohl pokládat za nevděk z její strany, kdyby snad projevila lhostejnost nad kořistí,

kterou bylo tak obtížné získat.

"To je ale krásná truhlička!" řekla a sklonila se nad ní. "Vypadá to jako indická práce, že?"

"Ano, je to kovotepecká práce z Benaresu."

"A jak je těžká!" zvolala, když se ji pokusila zvednout. "Taková truhla musí mít cenu sama o sobě. A

kde je klíč?"

"Small jej hodil do Temže," odpověděl jsem. "Musím si půjčit pohrabáč paní Forresterové."

Na přední straně truhly byla silná a široká petlice, vytepaná do podoby sedícího Buddhy. Vsunul jsem

pod ni konec pohrabáče a zmáčkl jsem jej dolů jako páku. Petlice odskočila s hlučným cvaknutím.

Chvějícími se prsty jsem odklopil víko. Oba jsme zůstali stát v němém úžasu. Truhla byla prázdná!

Není divu, že byla tak těžká. Kovové stěny byly dobré dvě třetiny palce tlusté. Truhla byla masivní,

krásně vypracovaná a důkladná jako schránka určená k přenášení věcí velké ceny, ale uvnitř nebyl ani

kousíček, ani úlomek nějakého drahého kovu či šperku. Byla dočista, absolutné prázdná!

"Poklad se ztratil," řekla slečna Morstanová klidně.

Když jsem slyšel její slova a uvědomil si, co znamenají, měl jsem pocit, že se mi z duše vytrácí nějaký

nesmírný stín. Sám jsem nevěděl, jak strašně mě ten poklad z Agry tíží, pochopil jsem to teprve teď,

když to pominulo. Nepochybně to ode mne bylo sobecké, neloajální a špatné, ale nedokázal jsem

myslet na nic než na tu zlatou přehradu, která teď mezi námi padla.

"Chválabohu!" vyhrkl jsem opravdu ze srdce.

Podívala se na mě s letmým, tázavým úsměvem.

"Proč to říkáte?" zeptala se.

"Protože jste pro mne opět dosažitelná," řekl jsem a vzal jsem ji za ruku. Nebránila mi v tom. "Protože

vás mám rád, Mary, tak vroucně, jak jen muž ženu může mít rád. Poněvadž ten poklad, to bohatství mi

zapečetilo ústa. Teď, když se ukázalo, že neexistuje, mohu vám říci, jak vás mám rád. A proto jsem

řekl ,chválabohu'."

"Pak ale i já říkám ,chválabohu'," zašeptala, když jsem ji k sobě přitáhl.

Ať už ten poklad ztratil kdokoli - já vím. že jsem té noci poklad nalezl.

XII

Podivuhodná historie

Jonathana Smalla

Policajt čekající v drožce byl neobyčejně trpělivý muž, poněvadž to trvalo hezky dlouho, než jsem se k

němu vrátil. Když jsem mu však ukázal prázdnou truhlu, velice se zachmuřil.

"Odměna je v tahu?" řekl otráveně. "Kde nic není, ani čert nebere. Kdyby tam ten poklad byl, mohli

jsme se Samem Brownem dostat za tu noční námahu každý aspoň deset liber."

"Thaddeus Sholto je bohatý pán," řekl jsem, "postará se, abyste dostali odměnu, ať už je poklad na

světě nebo ne."

Policajt však přesto malomyslně potřásl hlavou.

"Tohle je špatnej kšeft," opakoval, "a vsadím se, že mi Athelney Jones dá za pravdu."

Jeho předpověď se ukázala správná, poněvadž detektiv se zatvářil velice zaraženě, když jsem přijel do

Baker Street a ukázal mu prázdnou truhlu. Holmes, náš zajatec a Jones přijeli teprve nedávno, neboť

cestou změnili plán a hlásili se na policejním komisařství. Můj přítel si hověl v křesle a tvářil se

apaticky jako obvykle, kdežto Small tupě seděl naproti němu a dřevěnou protézu měl přehozenou přes

zdravou nohu. Když jsem jim ukázal prázdnou truhlu, zvrátil se na opěradlo křesla a dal se do

hlasitého smíchu.

"To máte na svědomí vy, Smalle," řekl Athelney Jones vztekle.

"Ovšem - a uschoval jsem to tak, že už se k tomu nikdy nedostanete," zvolal jásavě. "Je to můj poklad,

a když jsem viděl, že o kořist přijdu, zatraceně dobře jsem se postaral o to, aby ji nedostal nikdo jiný.

Říkám vám, že už na světě nežije nikdo, kdo by na něj měl pravoplatný nárok - jen já a tři nešťastníci,

kteří jsou v trestanecké kolonii na Andamanských ostrovech. Vím teď, že už z něho nebudu mít žádný

užitek ani já, ani ti tři. Všechno, co jsem dělal, dělal jsem nejen pro sebe, ale i pro ně. Podpis čtyř nás

navždycky zavazoval. Jsem si naprosto jistý, že by mi schválili to, co jsem udělal, že by raději hodili

poklad do Temže, než aby jej dostali přátelé a příbuzní Sholta nebo Morstana. To, co jsme provedli

Achmetovi, neudělali jsme proto, abychom dopomohli k bohatství jim. Poklad najdete tam, kde leží

klíč i malý Tonga. Když jsem viděl, že už vašemu člunu nemůžeme uniknout, deponoval jsem kořist na

bezpečném místě. Za tenhle výlet nedostanete ani rupii, pánové!"

"Chcete nás obalamutit, Smalle," řekl Athelney Jones přísně. "Kdybyste byl chtěl hodit poklad do

Temže, bylo by pro vás mnohem lehčí hodit jej tam i s truhlou."

"Pro mne by bylo lehčí ho tam hodit a pro vás by bylo lehčí ho vylovit," odpověděl se zlomyslným,

uhýbavým pohledem. "Člověk, který je dost chytrý na to, aby mě dopadl, je dostatečně chytrý i na to,

aby vyzvedl železnou truhlu z říčního dna. Teď je poklad roztroušený po délce pěti mil nebo možná

víc, a tak budete mít trochu těžší práci. Stejně mě srdce bolelo, že jsem to musel udělat. Byl jsem napůl

šílený, když jste nás doháněli. Teď už je ale zbytečné nad tím naříkat. Zažil jsem v životě vítězství i

porážky a naučil jsem se neplakat nad rozlitým mlékem."

"Tohle je ale velice vážná věc, Smalle," řekl detektiv. "Kdybyste byl spravedlnosti pomohl a nehodil jí

klacek pod nohy, mohl jste mít při soudním přelíčení mnohem lepší vyhlídky."

"Pchá - spravedlnost!" vyprskl bývalý trestanec. "Pěkná spravedlnost! Čí to byla kořist, když ne naše?

Jaká je to spravedlnost, když člověka nutí, aby ji odevzdal těm, kteří si jí ničím nezasloužili? Já vám

povím, čím jsem si ten poklad zasloužil! Celých dvacet let jsem od rána do večera dřel v močálech

zamořených zimnicí, pod mangrovníkovými stromy, celé noci jsem byl přikovaný ve špinavých

trestaneckých barácích, pokousaný moskyty, sužovaný horečkou a týraný kdejakým zatraceným

černošským policajtem, který si na bělochovi s náramnou chutí zchladí žáhu, kdykoli k tomu má

příležitost. Takhle jsem si ten poklad z Agry zasloužil a vy mi teď vykládáte něco o spravedlnosti jen

proto, že jsem se nesmířil s pomyšlením, že jsem takovou cenu zaplatil za to, aby se z pokladu těšil

někdo jiný! Raději se budu houpat na šibenici nevím kolikrát, raději bych si zabodl do kůže některý ten

Tongův trn, než bych hnil v trestanecké cele a věděl, že si někdo jiný žije v přepychu někde v paláci z

peněz, které patří mně."

Small odhodil svou stoickou masku a tohle všechno z něho vytrysklo v nezadržitelné lavině slov,

zatímco z očí mu sršely blesky a pouta na zápěstích mu řinčela, jak vášnivě gestikuloval rukama. Když

jsem viděl jeho zuřivost a běsnění, pochopil jsem, jak odůvodněná a opodstatněná byla hrůza, která se

zmocnila majora Sholta, když poprvé zjistil, že oklamaný trestanec přijel do Anglie a je mu na stopě.

"Zapomínáte, že o tom všem nic nevíme," řekl Sherlock Holmes klidně. "Neslyšeli jsme dosud vaši

historii a nemůžeme posoudil, do jaké míry mohlo být právo zpočátku na vaší straně."

"No dobře, mluvil jste se mnou velice otevřeně, ačkoli je mi jasné, že jedině vám mám co děkovat za

to, že mám na rukou želízka. Přesto vůči vám necítím žádnou zášť, jednal jste se mnou poctivě a

čestné. Chcete-li si poslechnout můj příběh, nevím, proč bych jej měl před vámi tajit. Každé slovo,

které vám povím, je svatá pravda. Buďte tak hodný a postavte mi sem tu sklenici, abych si občas mohl

svlažit rty, vysychá mi totiž v ústech.

Pocházím z Worcesterského hrabství, narodil jsem se nedaleko Pershoru. Kdybyste se tam porozhlédl,

našel byste v těch končinách dodnes spoustu Smallů. Často jsem uvažoval o tom, že se tam podívám,

ale bohužel je pravda, že jsem u své rodiny nikdy nebyl příliš dobře zapsán, a pochybuju, že by je má

návštěva obzvlášť potěšila. Jsou to samí usedlí, bohabojní lidé, drobní statkáři, známí a vážení v celém

okolí, kdežto já byl vždycky tak trochu pobuda. Nakonec jsem jim ale, když mi bylo asi osmnáct,

přestal dělat ostudu, poněvadž jsem se škaredě zapletl s jednou dívkou a z celé té nemilé záležitosti

jsem mohl vyváznout jedině tak, že jsem začal brát žold od královny a vstoupil jsem do 3. střeleckého

pluku, který právě odjížděl do Indie.

Pravda, vojančina mi nadlouho souzená nebyla. Sotva jsem se trochu naučil pochodovat a zacházet s

puškou, dostal jsem bláznivý nápad, abych si šel zaplavat do Gangu. Měl jsem štěstí, že se tam tenkrát

koupal taky seržant John Holder z naší roty, který byl jedním z nejlepších plavců v celé armádě. Když

jsem doplaval doprostřed řeky, napadl mě krokodýl a uhryzl mi pravou nohu nad kolenem tak čistě, že

by to chirurg líp nedokázal. Z toho šoku a ztráty krve jsem omdlel a byl bych se utopil, kdyby mi byl

Holder nepřispěchal na pomoc a nevytáhl mě na břeh. Pět měsíců jsem pak proležel ve špitále, a když

jsem se odtamtud konečně odbelhal s touhle protézou připevněnou na pahýl nohy, propustili mě z

armády jako invalidu a nebyl jsem schopen žádné pořádné práce.

Umíte si představit, jak jsem asi tenkrát byl zoufalý. Nebylo mi ještě dvacet let a už jsem byl fyzicky

vyřízený člověk. Zanedlouho se však ukázalo, že jsem měl štěstí v neštěstí. Nějaký Abel White, který

tam přijel pěstovat indigo, potřeboval na plantáže dozorce, aby mu dohlížel na kulie a popoháněl je do

práce. Byl to náhodou přítel našeho plukovníka, který se od té nehody o mne začal zajímat. Krátce a

dobře: plukovník mě na to místo vřele doporučil, a poněvadž jsem při té práci měl většinou jezdit na

koni, ztráta nohy mi příliš nevadila - stehno je přece jen dost dlouhé na to, abych se udržel v sedle.

Mým úkolem bylo jezdit po plantáži, dohlížet na lidi, jak pracují, a lenochy hlásit. Bral jsem slušný

plat, měl jsem pohodlný byt a byl jsem koneckonců ochoten strávit zbytek života na indigové plantáži.

Abel White byl hodný člověk, často zašel do mé malé chaty na kus řeči a vykouřil se mnou dýmku,

poněvadž tam v cizině se k sobě běloši chovají mnohem srdečněji než tady doma.

Moje štěstí ale nikdy netrvalo příliš dlouho. Bez jakékoli předchozí výstrahy vzplanulo pojednou

veliké povstání. Jeden měsíc byla Indie ještě tak tichá a mírumilovná jako třeba tady Surrey nebo Kent;

příští měsíc se však utrhlo ze řetězu dvě stě tisíc černých ďáblů a země se proměnila v hotové peklo.

Nepochybně o tom víte všechno, pánové - jistě víc než já, poněvadž já nejsem moc velký čtenář. Já

vím jen to, co jsem viděl na vlastní oči. Plantáž jsme měli v kraji, který se nazývá Muttra a leží

nedaleko od hranice Severozápadních provincií. Noc co noc byla obloha ozářena rudým přísvitem

hořících bungalovů a den co den putovaly přes naše pozemky malé skupinky Evropanů s ženami a

dětmi, prchající do Agry, kde byla nejbližší vojenská posádka. Abel White byl starý paličák. Vzal si do

hlavy, že se celá ta záležitost moc zveličuje a že povstání bude potlačeno se stejnou rychlostí, s jakou

vzplanulo. Klidně vysedával na verandě, popíjel whisky se sodou a kouřil manilské doutníky, zatímco

kolem něho byl celý kraj v plamenech. Já a Dawson, který mu se svou ženou dělal účetního a správce,

jsme samozřejmě zůstali s ním. Jenomže jednoho dne došlo ke katastrofě. Byl jsem na vzdálené

plantáži a pomalu jsem se večer vracel na koni domů, když jsem pojednou na dně srázného a

vyschlého říčního koryta uviděl jakousi podivnou, podezřele zkroucenou hromádku. Zajel jsem se tam

na to podívat a naskočila mi husí kůže, poněvadž to bylo tělo Dawsonovy ženy, rozřezané na kusy a

napůl už sežrané šakaly a divokými psy. O kus dál ležel na cestě tváří k zemi mrtvý Dawson s

vystříleným revolverem v ruce a před ním se válela těla čtyř mrtvých Sepojů. Přitáhl jsem koni uzdu a

uvažoval, kterým směrem se dát; v tom okamžiku jsem už ale spatřil, že z Whitova bungalovu stoupá

hustý dým a střechou už prošlehávají plameny. Bylo mi jasné, že svému zaměstnavateli už v ničem

nepomohu a že přijdu o život i já, jestli se do té věci zapletu. Z místa, kde jsem stál, viděl jsem stovky

černých ďáblů, se zády ještě červeně pomalovanými, jak tancují a vyjí koleni hořícího domu. Někteří

na mě začali ukazovat a kolem hlavy mi hvízdlo pár kulek; vyrazil jsem proto tryskem přes rýžová

pole a pozdě v noci jsem už byl v bezpečí za hradbami Agry.

Ukázalo se však, že ani tam není příliš bezpečno. Celá země připomínala roj podrážděných včel. Tu a

tam se shromáždily malé skupinky Angličanů, ale i ty ovládaly jenom nepatrný kousek země, který

ležel v dostřelu jejich pušek. Všude jinde se z Angličanů stali bezmocní uprchlíci. Byl to boj miliónů

proti stovkám a nejstrašnější na tom bylo, že ti, proti kterým jsme bojovali, pěchota, jízda a střelci,

byly naše vlastní vzbouřené oddíly, které jsme vycvičili a zformovali, že bojovaly našimi zbraněmi a

za zvuků našich polnic. V Agře byl 3. pluk bengálských střelců, nějací Sikhové, dva oddíly jízdy a

dělostřelecká baterie. Formoval se dobrovolnický sbor z úředníků a obchodníků a já jsem se do něho

přihlásil - i s tou dřevěnou nohou. Počátkem července jsme vyrazili proti vzbouřencům u Shahgungu a

na nějaký čas jsme je zatlačili, ale pak nám došel střelný prach a museli jsme se vrátit do města.

Ze všech končin nám přicházely ty nejhorší zprávy - a nebylo ani možné se tomu divit - stačí, když se

podíváte na mapu, abyste si ověřili, že jsme se octli přímo v centru povstání. Lucknow je odtamtud

dobrých sto mil na východ a Cawnpore asi stejně daleko na jih. Ze všech světových stran nám hrozilo

jen mučení, vraždění a zvěrstva.

Agra je veliké město, jen se to tam hemží fanatiky a divokými uctívači všelijakých ďáblů. Nás byla

hrstka a byli jsme v těch úzkých, křivolakých uličkách jako ztracení. Náš velitel nás proto odvedl za

řeku a zaujali jsme pozice ve staré agerské pevnosti. Nevím, pánové, jestli někdo z vás o téhle staré

pevnosti někdy něco četl nebo slyšel. Je to velice podivné místo - nejpodivnější, jaké jsem kdy viděl, a

já se po světě něco napotloukal. Především to je pevnost nesmírně rozsáhlá. Obehnané prostranství se

snad ani nedá v akrech vyčíslit. Je tam i moderní čtvrť, kde byla ubytována naše posádka, naše ženy a

děti, a kde byly uskladněny zásoby a všechno ostatní, a přesto tam ještě zbývala spousta místa.

Moderní čtvrť však ani zdaleka není tak rozsáhlá jako stará, do které se nikdo neodvažuje a která je

ponechána napospas škorpiónům a stonožkám. Je tam spousta velikých, opuštěných síní, křivolakých

uliček a dlouhých chodeb, stáčejících se na všechny strany, ve kterých člověk zabloudí, ani se

nenaděje. Proto tam také skoro nikdo nechodil, jen občas se tam ze zvědavosti vydala nějaká malá

skupinka s rozžatými pochodněmi.

Řeka obtéká přední hradby staré pevnosti a z té strany ji chrání, ale po obou stranách a vzadu jsou

četné vchody, které jsme samozřejmě museli střežit nejen ve staré čtvrti, ale i v té, která byla obsazena

naším oddílem. Bylo nás tak málo, že jsme stěží lidi rozmístili ve všech rozích pevnosti a zajistili

obsluhu děl. Nebylo proto možné postavit silnou stráž ke každé z těch nesčetných bran. Museli jsme

tedy zorganizovat ústřední strážnici v centru pevnosti a každou bránu střežil jen jeden běloch s dvěma

či třemi domorodci. Mě vybrali, abych jistou část noci držel hlídku u malé opuštěné branky na

jihozápadní straně budovy. Velel jsem při tom dvěma sikhským vojákům a měl jsem instrukci, abych

při sebemenším náznaku nebezpečí vystřelil z pušky, mohu prý se spolehnout, že mi hned pošlou

pomoc z ústřední strážnice. Poněvadž ale strážnice byla dobrých dvě stě kroků od nás a navíc se

muselo procházet hotovým labyrintem uliček a chodeb, měl jsem značné pochybnosti, zda by přišli

včas a mohli mi nějak přispět, kdyby mi hrozilo nebezpečí opravdového útoku.

To víte, že jsem byl pyšný i na tu skromnou velitelskou hodnost, poněvadž jsem přece jen byl

neostřílený nováček a navíc invalida bez nohy. Dvě noci jsem prostál se svými Paňdžábci na stráži.

Byli to mládenci jak jedle a vypadali pěkně divoce, jmenovali se Mahomet Singh a Abdullah Khan,

oba staří bojovníci, kteří proti nám zvedli zbraně u Chilian Wallahu. Mluvili docela dobře anglicky, ale

moc jsem toho z nich nedostal. Nejraději stáli na stráži spolu a celou noc něco brebentili tou svou

podivnou sikhskou hantýrkou. Já jsem stával většinou před branou, díval jsem se na širokou řeku

plnou zákrutů a jiskřící světla velikého města. Víření bubnů, dunění tamtamů, skřeky a vytí povstalců

rozdivočených opiem a prosnou kořalkou - to vše nám celou noc dostatečně připomínalo sousedství

nebezpečného nepřítele za řekou. Každé dvě hodiny obcházel všechny stráže důstojník, který měl tu

noc službu, aby se ujistil, že je všechno v pořádku.

Když jsme stáli na hlídce třetí noc, dalo se do drobného a lezavého deště. Tma byla jako v pytli a byla

to strašná otrava stát celé hodiny u brány v takovém zatraceném počasí. Několikrát jsem se pokusil

přimět oba Sikhy k řeči, ale velký úspěch jsem neměl. Ve dvě hodiny nás důstojník kontroloval a jeho

přítomnost na okamžik přerušila jednotvárnost noci. Když mi bylo jasné, že z hovoru s mými

společníky nic nebude, vytáhl jsem dýmku a odložil pušku, abych škrtl zápalkou. V tom okamžiku se

na mě oba Sikhové vrhli. Jeden popadl mou pušku a namířil mi ji na hlavu, zatímco ten druhý mi

nasadil na krk veliký nůž a procedil mezi zuby přísahu, že mě podřízne, udělám-li jediný krok.

Nejdřív mě napadlo, že oba Sikhové jsou ve spojení s povstalci a že vzápětí začne útok na pevnost.

Kdyby Sepojové obsadili naši bránu, pevnost by padla a ženy a děti by čekal stejný osud jako v

Cawnporu. Možná že si myslíte, pánové, že to líčím tak, abych před vámi vypadal pěkně, ale dávám

vám slovo, že jsem při tomhle pomyšlení - ačkoli jsem měl nůž na krku - užuž otvíral ústa a chtěl

vykřiknout, i kdyby to měl být můj poslední výkřik, jen abych zalarrnoval hlavní stráž. Ten mládenec,

co mě držel, zřejmě četl mé myšlenky a zašeptal mi, dřív než jsem to mohl udělat: ,Buďte zticha.

Pevnost je v naprostém bezpečí. Na téhle straně řeky žádní povstalečtí psi nejsou.' Z toho, jak to řekl,

poznal jsem, že mluví pravdu, a věděl jsem také, že jestli se ozvu, smrt mě nemine. V hnědých očích

toho sikhského mládence to stálo napsáno dost jasně. Mlčel jsem proto a čekal, co ode mne vlastně

chtějí.

,Poslyšte, sahibe,' řekl ten vyšší a divočejší, který se jmenoval Abdullah Khan. ,Buď s námi potáhnete

za jeden provaz, nebo vás musíme umlčet navždy. Jde nám o moc velkou věc, než abychom si mohli

dovolit zaváhat. Buď nám odpřisáhnete při křesťanském kříži, že jste tělem i duší s námi, nebo ještě

dnes v noci hodíme vaši mrtvolu do stoky a přeběhneme k našim bratřím v povstaleckém vojsku.

Žádná střední cesta neexistuje. Co si vyberete - život, nebo smrt? Můžeme vám dál na rozmyšlenou jen

tři minuty, poněvadž čas nečeká a musíme být se vším hotovi do příští kontroly stráží.'

,Jak se mohu rozhodnout?' pravil jsem. ,Neřekli jste mi, co ode mne chcete. Povím vám ale předem, že

jestli to jakýmkoli způsobem ohrožuje bezpečnost pevnosti, nechci s tím nic mít, takže mi ten nůž

můžete rovnou klidně vrazit do krku - spánembohem.'

,O pevnost vůbec nejde,' řekl. ‚Chceme od vás, abyste dělal jen to, kvůli čemu sem přicházejí všichni

vaši krajané. Chceme po vás, abyste zbohatl. Jestli se k nám dnes v noci přidáte, přísaháme vám při

tomhle obnaženém noži trojnásobnou přísahou, kterou ještě žádný Sikh nikdy neporušil, že dostanete

spravedlivý podíl z naší kořisti. Čtvrtina pokladu bude vaše. Lepší podmínky vám nabídnout

nemůžeme.'

,Co je to ale za poklad, proboha?' zeptal jsem se. ,To je jasné, že chci zbohatnout právě tak jako vy, ale

musíte mi nejdřív povědět, jak na to.'

,Odpřisáhněte tedy,' řekl, ,při kostech svého otce, při cti své matky, při kříži své víry, že proti nám

nepozvednete ruku a nepromluvíte jediné slovo ani teď, ani nikdy později!'

,Přísahám,' odpověděl jsem, ,ale s tou podmínkou, že tím pevnost v žádném případě nebude ohrožena.'

,Tak - a já vám zas přísahám, kamaráde, že dostanete čtvrtinu pokladu, který si rozdělíme na čtyři

stejné díly.'

,Jsme tu ale jen tři,' řekl jsem.

,Ne. Podíl musí dostat také ještě Dost Akbar. Povíme vám celou tu historii, zatímco na ně budeme

čekat. Stoupni si k bráně, Mahomete Singhu, a dej nám vědět, až se objeví. Řeknu vám, jak se věci

mají, sahibe, poněvadž vím, že přísaha Evropana zavazuje a že vám můžeme důvěřovat. Kdybyste byl

prolhaný Ind, mohl byste přísahat při všech bozích v těch jejich podvodnických chrámech a nic by vám

to nepomohlo, vaše krev by stejně ztřísnila tenhle nůž a vaše mrtvola by skončila ve vodě. Sikhové ale

Angličany znají a Angličani znají Sikhy. A teď poslouchejte, co vám povím.

V severních provinciích žije jeden radža, velice bohatý člověk, přestože jeho země není moc velká.

Zdědil hodně po otci a ještě víc nahromadil sám, poněvadž je lakomec a raději zlato hromadí, než

utrácí. Když vypukly nepokoje, chtěl být zadobře se lvem i s tygrem - se Sepoji i s anglickými úřady.

Brzo však měl dojem, že poslední hodina bílých mužů udeřila, poněvadž pořád slyšel jen o tom, že

jsou v celé zemi vyvražďováni a jejich vláda je svržena. Je to ale velice opatrný člověk, a tak podnikl

kroky, aby mu zůstala přinejmenším polovina pokladu, ať se stane cokoli. Zlato a stříbro si prostě

nechal ve sklepeních svého paláce, ale ty nejvzácnější drahokamy a nejvybranější perly uložil do

železné truhly a poslal s nimi věrného sluhu, který je má v přestrojení za obchodníka odnést sem, do

agerské pevnosti, a uložit je tady, dokud zase v celé zemi nenastane mír. Zvítězí-li povstalci, bude mít

své peníze; vyhrají-li Angličani, zůstanou mu klenoty. Když své bohatství takhle šikovně rozdělil,

přidal se na stranu Sepojů, poněvadž na jeho hranicích byli silnější. Když mohl udělat něco takového,

pak - jistě mi dáte za pravdu, sahibe - jeho majetek plným právem patří těm, kdo zůstali věrni Anglii.

Sluha přestrojený za kupce cestuje pod jménem Achmet a v této chvíli je už v Agře, zatím ve městě,

ale snaží se nějak dostat k nám do pevnosti. Provází ho můj nevlastní bratr Dost Akbar, který ví o jeho

tajemství. Dost Akbar slíbil, že ho dnes v noci zavede k některému postrannímu vchodu do pevnosti, a

vybral si k tomu právě tuhle bránu. Bude tu co nevidět a najde tu Mahometa Singha a mě - máme tu na

něho čekat. Tohle je osamělé místo a o jeho příchodu nikdo neví. O kupci Achmetovi už nikdo na

světě nikdy neuslyší a radžův obrovský poklad si rozdělíme mezi sebou. Co tomu říkáte, sahibe?'

Ve Worcesterském hrabství se život člověka pokládá za velkou a posvátnou věc; docela jinak však na

to pohlížíte, když všude kolem vás planou požáry a teče krev a smrt potkáváte doslova na každém

kroku. Jestli kupec Achmet zůstane naživu nebo ne, to mi bylo úplně lhostejné. Vyprávění o pokladu

mě však velice zaujalo a začal jsem přemýšlet o tom, co všechno by se s ním dalo podniknout ve staré

vlasti a jak by asi moji příbuzní zírali, až by uviděli, že se k nim starý otrapa, nad kterým dávno zlomili

hůl, vrací s kapsami plnými zlatých moidorů. A tak už jsem se vlastně ani nepotřeboval rozhodovat,

ale Abdullah Khan se domníval, že váhám, a proto na mě naléhal dál.

,Uvažte, sahibe,' řekl, ,že jestli toho člověka dopadne velitel pevnosti, dá ho oběsit nebo zastřelit a jeho

klenoty zabaví vláda, takže z nich nikdo nezíská ani jedinou rupii. Jestli se ho ale zmocníme my, proč

bychom se neměli sami postarat i o to ostatní? Klenoty u nás budou stejně bezpečné jako ve státní

pokladně. A bude jich dost, aby se z nás ze všech stali bohatí lidé a velcí páni. Nikdo se o tom nemůže

dovědět, poněvadž jsme tu jen my sami, nikdo jiný. Může se vůbec ještě naskytnout nějaká lepší

příležitost? Řekněte ještě jednou, sahibe - jdete s námi, nebo vás máme pokládat za nepřítele?'

,Jsem váš duší i tělem,' řekl jsem.

,Výborně,' odpověděl a vrátil mi pušku. ,Vidíte, že vám věříme, poněvadž vy Angličani umíte držet

slovo stejně jako my. Teď už jen musíme počkat na mého nevlastního bratra a na toho kupce.'

,A ví vůbec váš bratr, co chcete udělat?' zeptal jsem se.

,Vždyť to je jeho plán. On to navrhl. Půjdeme k bráně a počkáme na stráži s Mahometem Singhem.'

Pořád ještě vytrvale pršelo, poněvadž právě začínalo období dešťů. Nebe se zatáhlo těžkými hnědými

mraky a stěží bylo vidět dál, než by člověk kamenem dohodil. Před naší branou se táhl hluboký příkop,

ale voda v těchto místech skoro vyschla, takže se přes něj snadno dalo přejít. Bylo mi všelijak, když

jsem tam stál s těmi dvěma divokými Paudžábci a čekal na muže, který si přicházel pro smrt.

Pojednou jsem na druhé straně příkopu zahlédl záblesk zastíněné lucerny. Zmizel mezi hromadami

navršené hlíny, ale pak se objevil znova a pomalu se k nám blížil.

,Tady jsou!' zvolal jsem.

,Zavolejte na něho jako obvykle, sahibe,' zašeptal Abdullah. ,Nesmí mít žádný důvod k obavám.

Pošlete nás s ním dovnitř a my uděláme to ostatní, zatímco vy tu budete stát na stráži. Připravte si ale

lucernu, abychom se mohli přesvědčit, že je to opravdu on.'

Světlo blikalo dál, chvílemi zůstávalo stát a chvílemi se zas blížilo, až jsem konečně na druhé straně

příkopu uviděl dvě temné postavy. Nechal jsem je slézt po srázném břehu, překlopýtat blátem a

vydrápat se do půli cesty k bráně. Teprve pak jsem na ně zavolal.

,Kdo tam?' řekl jsem ztlumeným hlasem.

,Přátelé,' ozvala se odpověď. Odkryl jsem lucernu a posvítil si na ně. První byl obrovitý Sikh s černým

plnovousem, který mu splýval skoro až k opasku. Tak velikého člověka jsem předtím viděl jen v

cirkuse. Druhý byl malý, tlustý, kulaťoučký chlapík s velikým žlutým turbanem a v ruce nesl nějaké

břemeno zabalené do plachty. Zdálo se, že se celý klepe strachy, poněvadž se mu ruce třásly jak v

zimnici a hlava se mu klimbala zprava doleva. Malá očka mu však svítila jak nějaké myši, která se

odvážila vylézt ze své díry. Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem si uvědomil, že ho zabijí, ale stačilo

pomyslet na poklad a srdce mi ztvrdlo jako křemen. Když uviděl, že jsem běloch, zacvrlikal radostí a

rozběhl se ke mně.

,Žádám vás o ochranu, sahibe,' zasupěl, ,poskytněte ochranu nešťastnému kupci Achmetovi.

Procestoval jsem celou Radžputánu, abych našel útočiště v agerské pevnosti. Oloupili mě, bili a

ponižovali za to, že jsem zůstal věrný anglické vládě. Tohle je požehnaná noc, konečně jsem opět v

bezpečí - i se svým skrovným majetkem.'

,Co máte v tom ranci?' zeptal jsem se.

,Železnou truhlu,' odpověděl. ,Je v ní jen pár rodinných maličkostí, které pro nikoho jiného nemají

žádnou cenu, ale o které bych nerad přišel. Přesto ale nejsem žádný žebrák a odměním se vám, mladý

sahibe, a vašemu veliteli také, poskytne-li mi útulek, o který žádám.'

Neměl už jsem odvahu s tím člověkem déle mluvit. Když jsem se díval na jeho vypasenou, vyděšenou

tvář, nemohl jsem ani uvěřit, že ho chceme chladnokrevné zavraždit. Nejlepší bylo mít už to za sebou.

,Odveďte ho na hlavní strážnici,' řekl jsem. Oba Sikhové k němu přistoupili, každý z jedné strany, a

obr kráčel za ním, když procházeli temnou branou. Nikdy jsem neviděl člověka tak dokonale

obklíčeného smrtí. Já sám jsem zůstal s lucernou u brány.

Slyšel jsem jejich pravidelné kroky, rozléhající se v opuštěných chodbách. Pojednou zmlkly a místo

nich jsem uslyšel hlasy, hluk zápasu a údery. V zápětí se k mému zděšení znova rozlehly kroky a

rychle se ke mně blížily. Doprovázelo je hlučné oddechování utíkajícího člověka. Běžel jak zajíc, tvář

měl potřísněnou krví, a za ním se hnal obrovitý Sikh s černým plnovousem, který dělal skoky jak tygr

a v ruce se mu blýskal nůž. Ten malý kupec ale utíkal neuvěřitelné rychle. Sikh za ním zůstával pozadu

a viděl jsem, že jestli kupec proběhne kolem mne a dostane se ven z pevnosti, může se ještě zachránit.

Cítil jsem k němu sympatie, ale pomyšlení na poklad mě i tentokrát zatvrdilo. Když pádil kolem mne,

hodil jsem mu pod nohy pušku a on se přes ni dvakrát převalil jak zastřelený králík. Dřív než mohl

vstát, Sikh se na něho vrhl a dvakrát mu vrazil nůž do boku. Kupec ani nezasténal, ani svalem

nepohnul, zůstal ležet tam, kde padl. Řekl bych, že si srazil vaz při tom pádu. Račte si všimnout,

pánové, že dodržuji, co jsem slíbil. Vypravuji vám to se všemi podrobnostmi, přesně tak, jak se to

stalo, ať už to svědčí v můj prospěch nebo ne."

Odmlčel se a natáhl spoutané ruce pro whisky s vodou, kterou mu Holmes připravil. Pokud jde o mne,

přiznávám, že se mě nad tím člověkem zmocnila krajní hrůza nejen proto, že se na celé věci tak

chladnokrevně podílel, ale ještě víc pro lehkomyslnost a lhostejnost, s níž o svém činu vyprávěl. Cítil

jsem, že ať ho stihne jakýkoli trest, s mým soucitem rozhodně počítat nemůže. Sherlock Holmes a

Jones seděli s rukama na kolenou, hluboce zaujati jeho vyprávěním, ale na jejich tvářích se zračilo

podobné znechucení. Small si toho pravděpodobně všiml, poněvadž pokračoval hlasem, z něhož bylo

cítit vzdor.

"Samozřejmě - byla to ode mne velká špatnost," řekl. "Rád bych ale viděl, kolik lidí by se na mém

místě dokázalo vzdát podílu na kořisti, kdyby věděli, že jim za odmítnutí podříznou krk. Ostatně, když

už se jednou dostal do pevnosti, byl v sázce buď jeho život, nebo můj. Kdyby byl odtamtud unikl, celá

věc by se prozradila a mě by postavili před válečný soud a pravděpodobně zastřelili, poněvadž v té

době se s lidmi nikdo moc nepáral."

"Pokračujte ve vyprávění," řekl Holmes stručně.

"No - odnesli jsme ho dovnitř, Abdullah, Akbar a já. Byl zatraceně těžký, přestože to byl takový

mrňous. Mahomet Singh zůstal u vrat na stráži. Odvlekli jsme mrtvolu na místo, které už Sikhové

připravili. Bylo to dost daleko od brány, křivolaká ulička tam vedla do veliké prázdné síně, jejíž

cihlové zdi se už rozpadaly. Podlaha z udusané hlíny se na jednom místě propadla a vytvořila tak

přirozený hrob. Kupce Achmeta jsme do něho uložili a mrtvolu zakryli uvolněnými cihlami. Když

jsme s tím byli hotovi, vrátili jsme se všichni k pokladu.

Ležel tam, kde jej kupec upustil, když se na něho poprvé vrhli. Byla to tahle truhla, která teď stojí před

vámi na stole. Klíč na hedvábné šňůrce byl přivázaný na tom sklápěcím držadle na víku. Truhlu jsme

otevřeli a světlo lucerny se zatřpytilo na sbírce drahokamů, o jakých jsem čítal a snil jako malý chlapec

v Pershoru. Byl na ně oslňující pohled. Když jsme se jím dostatečně pokochali, vyndali jsme všechny

ty drahé kameny ven a pořídili seznam. Bylo tam sto třiačtyřicet diamantů první kvality, mezi nimi i

ten, který se, pokud vím, jmenuje Velký Mogul a o němž se tvrdí, že je to druhý největší diamant na

světě. Dále tam bylo sedmadevadesát překrásných smaragdů a sto sedmdesát rubínů, z nichž ale

některé byly jen malé. Pak tam bylo čtyřicet karbunkulí, dvě stě deset safírů, jedenašedesát achátů a

spousta berylů, onyxů, polodrahokamů, tyrkysů a dalších kamenů, o kterých jsem tehdy ani nevěděl,

jak se všechny jmenují, teprve později jsem se s nimi seznámil víc. Kromě toho tam bylo skoro tři sta

velice vzácných perel a dvanáct z nich bylo zasazeno do zlaté korunky. Mimochodem, tu korunku

musel někdo vzít, protože když jsem získal truhlu podruhé, už v ní nebyla.

Když jsme všechny ty poklady spočítali, uložili jsme je zpátky do truhly a odnesli je k bráně ukázat

Mahometu Singhovi. Potom jsme slavnostně opakovali přísahu, že budeme svorně stát při sobě a své

tajemství nikomu neprozradíme. Dohodli jsme se, že kořist ukryjeme na bezpečném místě a

ponecháme ji tam, dokud v zemi opět nezavládne mír; teprve potom že si ji mezi sebou rozdělíme

rovným dílem. Kdybychom si ji byli rozdělili hned, nic bychom tím nezískali, protože kdyby u nás

někdo drahokamy takové ceny uviděl, určitě by nás začal z něčeho nekalého podezírat a v pevnosti

jsme neměli žádné soukromí ani žádné vhodné místo, kam bychom si je mohli uschovat. Odnesli jsme

proto truhlu do téže síně, kde jsme pohřbili mrtvolu, a tam, pod několika cihlami v dobře zachovalé

zdi, jsme udělali díru a poklad do ní uložili. Místo jsme pečlivé označili a příští den jsem zhotovil čtyři

plánky - pro každého jeden - a všichni čtyři jsme se na ně dole podepsali, poněvadž jsme složili

přísahu, že v budoucnu bude každý z nás jednat v zájmu všech a nikdo nebude mít žádné výsady. S

rukou na srdci mohu prohlásit, že já jsem tuto přísahu nikdy neporušil.

Je jistě zbytečné, pánové, abych vám líčil další průběh indického povstání. Když Wilson dobyl Dilíí a

Sir Colin osvobodil Luckuow, jádro povstaleckých tlup se rozpadlo. Do země přicházely stále nové

oddíly našeho vojska a Nana Sahib uprchl za hranice. Přepadová kolona pod velením plukovníka

Greatheada obklíčila Agru a povstalce rozprášila. Zdálo se, že v celé zemi opět zavládl mír, a my čtyři

jsme začali doufat, že nadchází čas, kdy budeme moci bezpečně zmizet i se svými podíly na loupeži.

Naše naděje se však zhroutily v jediném okamžiku, neboť nás zatkli - jako vrahy kupce Achmeta.

Stalo se to takhle: když radža svěřil klenoty do Achmetových rukou, udělal to proto, poněvadž věděl,

že jde o člověka, na kterého se může spolehnout. Na východě však jsou lidé velice podezíraví, a tak si

radža najal dalšího sluhu, ještě spolehlivějšího, a pověřil ho špiclováním toho prvního. Ten druhý muž

dostal příkaz, aby Achmeta nespouštěl z očí ani na okamžik a sledoval ho jako stín. Šel za ním i oné

noci a viděl ho vejít branou do pevnosti. Myslel si samozřejmě, že mu tam byl poskytnut útulek, a

proto druhého dne sám také požádal o vpuštění do pevnosti, ale po Achmetovi tam nenalezl ani stopy.

Připadalo mu to divné, a zmínil se proto o tom seržantovi, který vedl evidenci přivandrovalých cizinců,

a ten to zas donesl veliteli. Udělali důkladnou prohlídku v okolí brány a mrtvolu objevili. A tak nás

právě v okamžiku, kdy jsme si mysleli, že jsme v naprostém bezpečí, všechny čtyři zatkli a postavili

před soud pro vraždu - tři proto, že tu noc hlídali bránu, a čtvrtého proto, že zavražděného muže

doprovázel. U soudu nepadlo o klenotech ani slovo, poněvadž radžu mezitím svrhli a vyhnali z Indie.

Nikdo o nich nic nevěděl, a nemohl se tedy o ně ani zajímat. Vražda však nám byla prokázána a bylo

jasné, že jsme se na ní museli podílet všichni. Tři Sikhové byli odsouzeni na doživotní nucené práce a

mě odsoudili k smrti, ale později rozsudek zrušili a dostal jsem stejný trest jako ostatní.

Octli jsme se tak ve velice zvláštní situaci. Zakovali nás všechny čtyři do řetězů a měli jsme pramalou

naději, že se jednoho dne dostaneme na svobodu. A při tom znal každý z nás tajemství, které by mu

zajistilo život v paláci, kdyby jej mohl využít. Stačilo to, aby člověk zešílel, když se musel nechat

kopat a komandovat od každého nadutého dozorce jen proto, aby dostal trochu rýže a vody - zatímco

venku pro něho bylo připraveno nesmírné bohatství, čekající jen na chvíli, kdy je vyzvedne. Člověk by

se z toho pomátl, ale já jsem byl vždycky velice houževnatý, a tak jsem se ovládal a čekal na vhodnou

příležitost.

Konečně se mi zdálo, že nadešla. Převezli mě z Agry do Madrásu a odtamtud na Blair Island v

Andamanském souostroví. Na tom ostrově je v trestanecké kolonii jen velice málo bělochů, a

poněvadž jsem se hned od počátku dobře choval, získal jsem tam brzo postavení privilegovaného

vězně. Přidělili mi chýši v Hope Townu, což je malá díra na svahu Mount Hariettu, a víc se o mne moc

nestarali. Je to ubíjející, zimnicí zamořený kraj a za našimi malými mýtinami se celé okolí jen hemžilo

divokými kanibalskými domorodci, kteří jsou ochotni při první příležitosti na člověka vystřelit z

foukačky otrávený trn. Kopali jsme tam odvodňovací kanály, pěstovali sladké brambory a dělali tucet

dalších prací, takže jsme byli celý den velice zaměstnáni a teprve večer jsme měli chvilku času pro

sebe. Kromě jiných věcí jsem se tam naučil také připravovat léky pro doktora a pochytil jsem i leccos z

jeho znalostí. Celý čas jsem vyhlížel nějakou šanci na útěk, ale k nejbližší pevnině je to sta mil a tam v

těch mořích bývá slabý nebo skoro žádný vítr. Pokus o útěk je proto fantasticky nesnadný podnik.

Náš lékař, doktor Somerton, byl rázný, sportovně založený mládenec a ostatní důstojníci se po

večerech scházeli u něho v bytě a hrávali tam karty. Ordinace, kde jsem mu připravoval léky, byla

vedle jeho pokoje a obě místnosti oddělovala jen stěna s malým okénkem. Když jsem si někdy připadal

příliš osamělý, zhasínal jsem v ordinaci lampu a stával jsem tam a naslouchal jejich hovorům a

sledoval jejich hru. Jsem vášnivý karbaník a tím kibicováním přes zeď jsem se bavil skoro stejně

dobře, jako bych hrál sám. Chodíval tam major Sholto, kapitán Morstan a poručík Bromley Brown,

který velel domorodým oddílům. Samozřejmě tam byl i doktor Somerton a ještě dva tři vězeňští

dozorci, protřelí staří karbaníci, kteří hráli výtečně, ale poťouchle a najisto. Bývala to velice milá a

příjemná společnost.

Brzo mě však zarazilo, že vojáci pořád prohrávají a civilové vyhrávají. Rozumíte, nechci říct, že v tom

bylo něco nepoctivého, ale bylo to tak. Ti vězeňští dozorci totiž nedělali nic jiného, než hráli karty, a to

od chvíle, co na Andamany přišli, a znali svou hru do všech detailů a byli neuvěřitelně sehraní, zatímco

ti druzí hráli jen pro ukrácení dlouhé chvíle a vynášeli, co je napadlo. Naši vojáci byli noc co noc

chudší, a čím víc prohrávali, tím víc se do hry hrnuli. Major Sholto byl ze všech hráčů nejnáruživější.

Zpočátku platil bankovkami a zlatem, ale brzo přešel k dlužním úpisům a vystavoval je na dost značné

sumy. Občas nějakou maličkost vyhrál, což mu dodalo kuráž do další hry, ale vzápětí jej štěstí

opouštělo víc než kdy jindy. Celý den pak chodil zamračený jak nebe před bouřkou a také pít začal víc,

než mu bylo zdrávo.

Jednou večer prohrál větší částku než obvykle. Seděl jsem ve své chýši, když Sholto s kapitánem

Morstanem klopýtali kolem do svých kvartýrů. Ti dva byli velcí kamarádi a věčně je člověk viděl

spolu. Major zuřil nad svými prohrami.

,Jsem na mizině, Morstane,' říkal, když šli kolem mé chýše. ‚Nezbývá mi nic jiného než odejít do

výslužby. Jsem vyřízený člověk.'

‚Nesmysl, kamaráde!' říkal Morstan a poplácával ho po rameně. ,Kolikrát už jsem byl v horší rejži, a

přece - - -‚ Víc jsem neslyšel, ale k zamyšlení mi stačilo i tohle.

O pár dnů později se major Sholto procházel po břehu a já jsem té příležitosti využil k tomu, abych si s

ním promluvil.

,Potřeboval bych od vás radu, pane majore,' řekl jsem.

,Copak, Smalle? Oč jde?' zeptal se a vyndal z úst manilský doutník.

,Chtěl jsem se vás zeptat, pane,' řekl jsem, ,kdo je kompetentní k tomu, abych mu předal ukrytý poklad.

Vím, kde je uloženo půl miliónu, a poněvadž té vědomosti nemohu nijak využít, myslím si, že udělám

nejlíp, když poklad předám příslušným úřadům. Snad bych pak mohl čekat, že se nade mnou smilují a

zkrátí mi trest.'

,Říkáte půl miliónu, Smalle?' zalapal po dechu a podíval se na mne, jestli jsem se nepomátl.

,Přesně tolik, pane - v klenotech a v perlách. Poklad je v úkrytu a čeká na toho, kdo si jej vezme. A

navíc je tu ještě ta zvláštní okolnost, že pravý majitel pokladu byl prohlášen za psance a nesmí to jmění

dostat, takže poklad patří tomu, kdo jej najde.'

,Státu, Smalle,' zakoktal, ,poklad patří státu.' Z váhavého tónu, jakým to řekl, bylo mi jasné, že ho mám

v hrsti.

,Myslíte tedy, že bych to měl oznámit generálnímu guvernérovi?' řekl jsem klidně.

,No... no... nemusíte se ukvapovat, abyste toho třeba pak nelitoval. Řekněte mi, jak to vlastně všechno

je, Smalle. Povězte mi fakta.'

Vyprávěl jsem mu celou historii, ale s malými změnami, aby nemohl poznat, kde se to stalo. Když

jsem skončil, stál tam jak zařezaný a zřejmě o tom velice přemýšlel. Podle zkřivených rtů mi bylo

jasné, jaký zápas se v něm odehrává.

,Tohle je velice závažná věc, Smalle,' řekl mi posléze. ,Zatím o tom nikomu neříkejte ani slovo. Brzo

se znova uvidíme.'

Dva dny nato přivedl do mé chýše svého přítele, kapitána Morstana. Přišli pozdě v noci s lucernou.

,Byl bych rád, aby kapitán Morstan slyšel tu historii přímo od vás, Smalle,' řekl mi.

Opakoval jsem ji tak, jak jsem ji předtím vyprávěl jemu.

,Zní to docela pravdivě, ne?' řekl. ,Myslíte, že stojí za to se v tom angažovat?'

Kapitán Morstan přikývl.

,Podívejte, Smalle,' řekl major, ,hovořili jsme o tom tady s přítelem a dospěli jsme k závěru, že to vaše

tajemství se koneckonců státu vůbec netýká, ale že jde o váš soukromý majetek, s nímž ovšem máte

právo disponovat tak, jak uznáte za nejlepší. Naskýtá se ale otázka, jakou cenu za to požadujete. Byli

bychom ochotni celé věci se ujmout a přinejmenším se na to zblízka podívat, kdybychom se dohodli na

podmínkách.' Snažil se mluvit lhostejně a bez zájmu, ale oči mu jen svítily vzrušením a zištností.

,V tom případě, pánové,' odpověděl jsem a snažil jsem se také zachovat klid, ačkoli jsem byl stejně

vzrušen jako oni, ,je tu jen jediná cena, na kterou může člověk v mém postavení přistoupit. Chtěl bych,

abyste pomohli na svobodu mně a mým třem společníkům. Přijali bychom vás pak do party a dali vám

jednu pětinu, o kterou byste se mezi sebou rozdělili.'

,Hm,' řekl. ,Jednu pětinu! To není zrovna moc lákavé!'

,Každý byste dostal asi tak padesát tisíc,' řekl jsem.

,Jak vám ale můžeme pomoci na svobodu? Víte dobře, že po nás chcete nemožnou věc.'

,Ale kde,' odpověděl jsem, ,promyslel jsem to všechno do posledního detailu. Jedinou překážkou

našeho útěku je okolnost, že si tady nemůžeme opatřit člun, který by se hodil na takovou cestu, a

zásoby, s nimiž bychom vystačili pro delší čas. V Kalkatě či v Madrásu jsou spousty malých jachet a

jol, které by se nám báječně hodily. Obstarejte jednu a přivezte ji sem. Zařídíme to tak, abychom se na

ni dostali v noci, a když nás vysadíte kdekoli na indickém pobřeží, váš úkol tím bude splněn.'

,Ještě tak kdybyste byl sám,' řekl.

,Všichni, nebo žádný,' odpověděl jsem. ,My čtyři jsme si přísahali, že jeden bez druhého nebudeme nic

podnikat.'

,Vidíte to, Morstane,' řekl, ,Small je člověk, který drží slovo. Neopouští své přátele. Myslím, že mu

klidně můžeme důvěřovat.'

,Je to špinavá záležitost,' odpověděl Morstan. ,Ale podle toho, co říkáte, mohly by nám ty peníze

všechny výdaje bohatě vynahradit.'

,No dobře, Smalle,' řekl major, ,myslím, že bychom to mohli zkusit a vyhovět vám. Nejdřív si ovšem

musíme ověřit, jestli je ta vaše historie pravdivá. Povězte mi, kde je ta truhla schovaná, já si vezmu

dovolenou, zajedu do Indie na lodi, která sem každý měsíc vozí mužstvo na vystřídání, a všechno si

prošetřím.'

‚To tak rychle nepůjde,' řekl jsem mnohem chladněji, zatímco on se dostával stále víc do ráže. ,K tomu

musím mít souhlas všech tří společníků. Říkám vám přece, že to bud podnikneme všichni čtyři, nebo

žádný.'

,Nesmysl!' přerušil mě. ‚Co je těm třem černým kůžím do naší dohody?'

,Ať jsou černí nebo modří,' řekl jsem, ,jsou to jednou moji společníci a já bez nich nemohu nic dělat.'

Krátce a dobře, dojednali jsme všechno až při další schůzce, na které byli přítomni Mahomet Singh,

Abdullah Khan a Dost Akbar. Celou záležitost jsme znovu prohovořili a nakonec jsme se dohodli, jak

to provedeme. My jsme měli oběma důstojníkům opatřil nákres té části agerské pevnosti a označit jim

to místo ve zdi, kde je poklad ukrytý. Major Sholto měl odjet do Indie, aby si naši historii ověřil.

Jestliže truhlu najde, ponechá ji tam a pošle pro nás malou jachtu vybavenou vším potřebným, která

zakotví u Rutland Islandu. My bychom na ní odjeli, zatímco on by znova nastoupil službu. Potom si

měl vyžádat dovolenou kapitán Morstan, který by se s námi setkal v Agře, kde by došlo k

definitivnímu rozdělení pokladu a kde by převzal majorův i svůj podíl. To všechno jsme zpečetili

nejslavnostnějšími přísahami, jaké si lze vymyslet a jaké dokážou ústa vyslovit. Proseděl jsem celou

noc nad papírem a lahvičkou inkoustu a ráno byly dva nákresy hotové a opatřené podpisem nás čtyř -

to jest Abdullaha, Akbara, Mahometa a mne.

Ach ano, pánové, vím, že vás tím dlouhým vyprávěním nudím a že můj přítel pan Jones se už nemůže

dočkat, kdy mě uvidí bezpečně za mřížemi. Zkrátím to, jak to půjde. Ten darebák Sholto odjel do

Indie, ale nikdy se nevrátil. Kapitán Morstan mi krátce poté ukázal jeho jméno v seznamu cestujících

jednoho poštovního parníku. Umřel mu strýc, který mu zanechal majetek, a tak major odešel z armády.

Přesto se neštítil nás pět tak hanebně podvést. Morstan zanedlouho odjel do Agry a podle našeho

očekávání zjistil, že poklad zmizel. Ten gauner Sholto jej ukradl a nesplnil ani jednu z podmínek, za

kterých jsme mu tajemství prodali. Od toho dne jsem žil jen myšlenkou na pomstu. Přemýšlel jsem o ní

ve dne a živil ji v sobě v noci. Pomsta se stala mou jedinou, všepohlcující vášní. Nestaral jsem se o

žádné zákony - necouvl bych ani před šibenicí. Uprchnout, vypátrat Sholta a zakroutit mu krk - na nic

jiného jsem nemyslel. Dokonce i o poklad z Agry mi šlo měně než o to, abych zabil Sholta.

No, předsevzal jsem si v životě mnoho věcí a všechny jsem je také splnil. Trvalo to však řadu

vyčerpávajících let, než nadešel můj čas.

Říkal už jsem vám, že jsem si osvojil nějaké medicínské znalosti. Když jednou doktor Somerton ležel

se záchvatem zimnice, chytila tlupa trestanců v lesích malého andamanského domorodce. Byl na smrt

nemocný a odešel na opuštěné místo zemřít. Začal jsem o něho pečovat, ačkoli byl zákeřný a

nebezpečný jak jedovatý had, a za pár měsíců jsem ho vykurýroval a postavil na nohy. Projevoval mi

vděčnost po svém a nechtěl se už vrátit do svých lesů, ale potloukal se pořád kolem mé chýše. Pochytil

jsem od něho pár slov z té jeho domorodé hantýrky, a proto si mě oblíbil ještě víc.

Tonga - tak se totiž jmenoval - uměl báječně jezdit na člunu a vlastnil velikou, prostornou kánoi. Když

jsem zjistil, že je mi oddaný a je pro mne ochoten udělat cokoli, pokládal jsem to za svou šanci na

útěk. Pro mluvil jsem si s ním o tom. Smluvili jsme si, že jedné noci připluje ve člunu ke starému

přístavišti, které nikdy nebývalo střeženo, a tam mě naloží. Dal jsem mu příkaz, aby opatřil větší počet

tykví s vodou, dostatečné množství sladkých brambor a kokosových ořechů.

Malý Tonga byl spolehlivý a věrný. Sotva bych našel oddanějšího přítele. V tu noc, na které jsme se

domluvili, čekal na mě se člunem v přístavišti. Náhodou se tam však také nachomýtl hlídač z vězeňské

stráže - surový Pathánec, který nikdy nezanedbal žádnou příležitost, kdy mě mohl potýrat a zchladit na

mně žáhu. Vždycky jsem se mu chtěl pomstít a teď jsem tu možnost měl. Zdálo se, že mi ho poslal do

cesty sám osud, abych si s ním mohl vypořádat účty, dřív než opustím ostrov. Stál tam na břehu zády

ke mně a karabinu měl přes rameno. Hledal jsem nějaký kámen, kterým bych mu rozrazil hlavu, ale

žádný jsem nenašel.

Pak mi bleskl hlavou podivný nápad, jak si potřebnou zbraň opatřit. Sedl jsem si ve tmě na zem a

odepnul jsem si dřevěnou nohu. Třemi dlouhými skoky jsem byl u něho. Stačil ještě zalícit karabinu,

ale dal jsem mu takovou ránu, že mu rozrazila celé čelo a zamáčkla tříšť kostí do mozku. Račte se

podívat, jaký kus dřeva se tehdy uštípl, když jsem ho bacil. Oba jsme upadli, poněvadž jsem nedokázal

udržet rovnováhu; když jsem ale pak vstal, viděl jsem, že leží bez hnutí a má dost. Nasedl jsem do

člunu a za hodinu jsme už byli na širém moři. Tonga s sebou vzal všechen svůj majetek, své zbraně i

bůžky. Kromě jiných věcí měl i dlouhý bambusový oštěp a zvláštní andamanskou rohož z kokosových

vláken, z níž se mi podařilo vyrobit primitivní plachtu. Deset dní jsme pluli bez cíle a věřili jen ve

šťastnou náhodu, ale jedenáctého dne nás vylovil nákladní parník vezoucí ze Singapuru do Jiddahy

náklad malajských poutníků. Byla to prapodivná sebranka a já a Tonga jsme mezi nimi brzo

zdomácněli. Měli jednu vynikající vlastnost: nechali člověka o samotě a na nic se nevyptávali.

Kdybych vám měl vypravovat všechna dobrodružství, která jsem se svým kamarádem zažil, pěkně

byste se mi poděkovali, poněvadž bychom tu seděli do východu slunce. Potloukali jsme se po světě

sem tam a vždycky se proti nám něco spiklo, takže jsme se pořád a pořád nemohli dostat do Londýna.

Za celou tu dobu jsem však nikdy ani na chvíli nezapomněl na svůj cíl. V noci se mi o Sholtovi

zdávalo. Konečně jsme se asi před třemi nebo čtyřmi lety octli v Anglii. Nebylo příliš těžké zjistit, kde

Sholto bydlí, a hned jsem začal pátrat, zda už poklad prodal nebo jestli ho ještě má. Spřátelil jsem se s

jistou osobou, která mi mohla pomoci - nejmenuji nikoho, poněvadž nechci nikoho dalšího dostat do

basy - a brzo jsem zjistil, že klenoty pořád ještě má. Nejrůznějšími způsoby jsem se pak pokoušel

nějak se k němu dostat; byl však velice ostražitý a stále ho hlídali dva boxerští šampióni, nepočítám-li

oba syny a domorodého khitmutgara.

Jednoho dne jsem však dostal zprávu, že umírá. Okamžitě jsem pospíchal do zahrady, šílený vzteky při

pomyšlení, že by mi mohl takhle snadno vyklouznout ze spárů, a když jsem nakoukl oknem, viděl

jsem, že leží v posteli a má u sebe oba syny. Vlezl jsem na okno, odhodlán pustit se do křížku třeba se

všemi třemi najednou, ale jakmile mě spatřil, brada mu poklesla a já věděl, že je po něm. Přesto jsem

hned té noci vnikl do jeho pokoje a prohledal jeho písemnosti, abych se přesvědčil, zda mezi nimi není

nějaký záznam o tom, kde klenoty ukryl. Nenašel jsem tam ale ani řádku, a tak jsem odešel rozzuřený a

vzteklý na nejvyšší míru. Před odchodem mě ještě ale napadlo, že shledám-li se někdy se svými

sikhskými přáteli, jistě pro ně bude útěchou, řeknu-li jim, že jsem tam zanechal viditelné znamení naší

nenávisti. Naškrábal jsem proto na kus papíru podpis nás čtyř - kopii toho, který byl na nákresu - a

papír jsem mu připíchl na prsa. Nemohl jsem ho přece jen tak pustit do hrobu bez upomínky na lidi,

které oloupil a podvedl.

Vydělávali jsme si tehdy na živobytí tím, že jsem předváděl ubohého Tongu na jarmarcích a

podobných shromážděních jako černého lidožrouta. Jedl syrové maso a tancoval válečné tance, a tak

jsme vždycky po celodenní práci měli klobouk plný drobných. Stále jsem se dovídal všechny novinky

z Pondicherry Lodge a několik let jsem neslyšel nic jiného než to, že pořád hledají poklad. Až konečně

jednoho dne jsem dostal zprávu, na kterou jsem tak dlouho čekal. Poklad nalezli. Byl nahoře v

podkroví, v chemické laboratoři Bartholomewa Sholta. Hned jsem se tam vydal a to místo jsem si

prohlédl, ale viděl jsem, že s tou svou dřevěnou nohou se tam nahoru jen tak nedostanu. Dověděl jsem

se ale o sklápěcích dvířkách ve střeše a také, kdy Bartholomew Sholto odchází dolů na večeři. Myslel

jsem si, že s Tongovou pomocí celou akci hladce zvládnu. Vzal jsem ho s sebou a kolem pasu jsem mu

uvázal dlouhé lano. Šplhat uměl jako kočka a brzo se dostal střechou dovnitř; malér ale byl v tom, že

Bartholomew Sholto - ke své vlastní škodě - dosud neodešel z pokoje. Tonga si myslel, že provedl

něco nevímjak chytrého, když ho zabil, poněvadž když jsem se vydrápal po provaze i já, špacíroval si

po pokoji nafoukaně jako páv. Hrozně ho překvapilo, když jsem ho seřezal koncem lana a spílal mu, že

je hnusný, krvežíznivý zmetek. Popadl jsem truhlu s pokladem a spustil ji dolů. Potom jsem sjel po

provaze sám, ale ještě předtím jsem nechal na stole podpis čtyř na znamení, že se klenoty konečně

vrátily k tomu, kdo má na ně největší právo. Tonga potom lano vytáhl, zavřel okno a zmizel cestou,

kterou přišel.

Nevím, co bych vám ještě měl povědět. Slyšel jsem někde nějakého člověka od řeky vykládat o tom,

jak rychlý je Smithův člun Najáda, a tak mě napadlo, že by se nám mohl dobře hodit k útěku. Se

starým Smithem jsem se dohodl a byl bych mu dal pěknou sumu, kdyby nás byl bezpečně dopravil na

loď. Pravděpodobně věděl, že s námi není všechno v pořádku, ale do našeho tajemství zasvěcen nebyl.

Tohle je všechno pravda, a když vám to vyprávím, pánové, nedělám to proto, abych vás pobavil -

vždyť jste pro mne neudělali nic dobrého - ale proto, že věřím, že mou nejlepší obhajobou teď bude nic

nezatajovat, ale naopak postarat se, aby se všichni dověděli, jak hanebně se ke mně major Sholto

zachoval, a že nenesu žádnou vinu na smrti jeho syna."

"Opravdu pozoruhodný příběh," řekl Sherlock Holmes. "A vhodná zápletka k mimořádně zajímavému

případu. Ze závěru vašeho vyprávění jsem se ale nedověděl nic nového, jedině snad to, že jste si

přinesli vlastní lano. To jsem nevěděl. Jenom mimochodem - doufal jsem, že Tonga všechny otrávené

trny ztratil, přesto ale po nás z Najády ještě jeden vystřelil."

"To byl poslední trn, který mu zbyl. Měl ho ve foukačce."

"Aha, ovšem," řekl Holmes, "na to jsem nepomyslel."

"Chcete se mne ještě na něco zeptat?" otázal se trestanec přívětivě.

"Snad už ani ne, děkuji vám," odpověděl můj přítel.

"Nuže, pane Holmesi," řekl Athelney Jones, "snažil jsem se vám vyhovět, poněvadž všichni víme, že

jste na slovo vzatý znalec zločinu, jenomže povinnost je povinnost a zašel jsem možná až poněkud

příliš daleko, jen abych splnil všechno, oč jste mě vy a váš přítel požádali. Nesmírně se mi ulehčí, až

náš vyprávěč bude spolehlivé za mřížemi a pod zámkem. Drožka pořád ještě čeká a venku u schodiště

jsou dva policisté. Jsem vám oběma velice vděčný za vaši pomoc. Budete přirozeně muset přijít k

soudu. Teď vám už ale přeju dobrou noc."

"Dobrou noc, pánové - oběma," řekl Jonathan Small.

"Jděte napřed, Smalle," poznamenal opatrný Jones, když vycházeli z pokoje. "Dám si zatracený pozor,

abyste mě nepohladil tou svou dřevěnou nohou tak, jak jste to udělal tomu gentlemanovi na

Andamanských ostrovech."

"Nu, a naše krásné drama je u konce," poznamenal jsem po chvíli, když jsme už zase seděli mlčky a

pokuřovali. "Obávám se, že tohle bylo poslední vyšetřování, při kterém jsem měl možnost studovat

vaše metody. Slečna Morstanová mi prokázala tu čest, že přijala mou nabídku k sňatku."

Holmes si velice pesimisticky povzdechl.

"Toho jsem se obával," řekl. "Opravdu vám nemohu blahopřát."

Trochu se mne to dotklo.

"Máte snad nějaký důvod k tomu, abyste byl nespokojen s mou volbou?" zeptal jsem se.

"Vůbec ne. Myslím, že je to jedna z nejpůvabnějších mladých dam, jaké jsem v životě potkal, a při naší

práci nám neobyčejně pomohla. Rozhodně projevila vynikající schopnosti: všimněte si jen, že ze všech

papírů svého otce uschovala a opatrovala právě plán agerské pevnosti. Jenomže láska je věc citu, a

cokoli je založeno na citu, nutně je v rozporu se zdravým a chladným rozumem, kterého si cením nade

vše. Já se neožením nikdy, ledaže bych ztratil soudnost."

"Já ale věřím," řekl jsem se smíchem, "že má soudnost i tuhle zkoušku ve zdraví přežije. Vypadáte ale

unaveně."

"Ano, reakce už se dostavila. Nejmíň týden teď nebudu stát za nic."

"To je zvláštní," řekl jsem, "jak rychle se to, co bych u kohokoli jiného nazval leností, u vás střídá se

záchvaty udivující aktivity a energie."

"Ano," odpověděl, "mám v sobě něco z náramně vykutáleného povaleče, ale zároveň i cosi z velice

čiperného chlapíka. Často myslívám na verše starého Goetha:

Schade dass die Natur nur einen Mensch aus dir schuf,

Denn zum würdigen Mann war und zum Schelmen der Stoff.

Apropos - ještě k té norwoodské záležitosti: sám jste slyšel, že měli v domě nějakého komplice, jak

jsem předpokládal. Nemohl to být nikdo jiný než komorník Lal Rao. A tak má Jones přece jen jednu

zásluhu, o kterou se nemusí s nikým dělit: v té jeho velké síti uvízla aspoň jedna rybka."

"To dělení se mi stejně zdá dost nespravedlivé," poznamenal jsem. "Všechnu práci jste v téhle

záležitosti udělal vlastně vy. Já při tom získal ženu, Jones si vysloužil ostruhy - co proboha zbývá

vám?"

"Mně," řekl Sherlock Holmes, "pořád ještě zbývá lahvička s kokainem." A natáhl po ní svou dlouhou

bílou ruku.

DOBRODRUŽSTVÍ

SHERLOCKA

HOLMESE

Skandál v Čechách

Irena Adlerová vždycky zůstane pro Sherlocka Holmese ženou všech žen. Jen málokdy jsem ho slyšel,

že by o ní byl promluvil jinými slovy. Všechny ostatní ženy před ní v jeho očích blednou a ustupují

daleko do pozadí. Ne snad že by k ní cítil něco jako lásku. Jakýkoli cit, zejména láska, se jeho

chladnému, přesnému a obdivuhodně vyváženému myšlení přímo příčí. Sherlock Holmes je podle

mého soudu nejdokonalejším myslícím a pozorovacím strojem, jaký svět kdy poznal, ale coby milenec

by se ukázal v docela falešném světle. O něžnějších citech nikdy nemluví, leda s pohrdáním a

úšklebkem. Jako pozorovatel si jich nesmírně cení - mohou se výtečně hodit k odhalování záhadných

lidských činů a jejich motivů. Kdyby však tento člověk, zvyklý všechno rozumově rozbírat, vpustil do

svého jemného a přesně seřízeného uvažování něco tak cizorodého, dal by tím pouze průchod rušivým

prvkům, které by ještě mohly uvrhnout v pochybnost vše, k čemu svým myšlením dospěl. Písek v

jemném přístroji či prasklina v některé ze silných čoček, které sám užívá, by nemohly způsobit větší

škodu než prudký cit v povaze, jako je jeho. Jedna žena však pro něj přece jen existovala, jen jedna

jediná, a to Irena Adlerová, žena pochybné a sporné pověsti.

V poslední době jsem se s Holmesem vídal málokdy. Mé manželství nás trochu oddálilo. Byl jsem

velice šťasten a jako každý, kdo je poprvé pánem vlastní domácnosti, natolik zaujat rodinnými zájmy,

že jsem na nic jiného neměl pomyšlení, zatímco Holmes, který celou svou bohémskou duší nenáviděl

jakoukoli společnost, přebýval dále v našem starém domě na Baker Street, ponořen do svých starých

knih a týden co týden stravován střídavě kokainem a vlastní ctižádostí, žijící opojením drog a pak zase

nepřekonatelnou energií své zvídavé povahy. Stále ho ještě hluboce přitahovalo studium zločinu a

vynakládal všechnu svou nesmírnou inteligenci a mimořádné pozorovací schopnosti na vypátrání stop

a vyjasnění záhad, které již policie považovala za beznadějné a vzdala se jejich řešení. Čas od času

jsem se doslechl něco neurčitého o jeho činnosti - jak ho pozvali do Oděsy, když se vyšetřoval případ

Trepofovy vraždy, jak odhalil tajemství neobyčejné tragédie bratrů Atkinsonových v Trincomalee a

konečně jak se diskrétně a úspěšně zhostil poslání, jímž ho pověřila holandská královská rodina.

Kromě těchto náznaků jeho činnosti, o které jsem se musel dělit se všemi čtenáři novin, jsem však o

svém bývalém příteli a druhovi věděl jen pramálo.

Jednoho večera - bylo to 20. března roku 1888 - jsem se vracel z návštěvy u pacienta (neboť jsem se

začal znovu věnovat lékařské praxi) a tu mě cesta zavedla do Baker Street. A když jsem tak kráčel

kolem těch nezapomenutelných dveří, které pro mne vždy budou spojeny s dobou mých námluv a s

temnými událostmi Studie v šarlatové, zmocnila se mne touha promluvit znovu s Holmesem a dovědět

se, jak využívá svých geniálních schopností. Jeho pokoje byly jasně osvětleny, a když jsem pohlédl

nahoru, spatřil jsem dokonce jeho vysokou štíhlou postavu, jak přešla dvakrát coby temná silueta za

žaluzií. Holmes přecházel rychle a dychtivě po pokoji, s hlavou skloněnou na prsa a s rukama

sepjatýma za zády, a já, protože jsem znal každé hnutí jeho mysli a každou jeho zvyklost, vyčetl z jeho

chování a rozpoložení vše. Sherlock Holmes opět pracuje. Vynořil se ze svých narkotických snů a vrhl

se po stopě nějakého nového problému. Zazvonil jsem a byl jsem uveden do pokoje, který jsem kdysi s

Holmesem sdílel.

Sherlock Holmes se nikterak nerozplýval nadšením, když mě viděl. Málokdy dával najevo radost, ale

myslím, že ho můj příchod potěšil. Neřekl téměř ani slovo, ale laskavě se na mne podíval, pokynul mi,

abych se posadil do křesla, přisunul mi krabici s doutníky a ukázal na skříňku s lihovinami a sodou v

rohu pokoje. Pak se zastavil před krbem a zahleděl se na mne svým zvláštním hloubavým pohledem.

"Manželství vám svědčí," poznamenal. "Řekl bych, Watsone, že jste od doby, co jsem vás neviděl,

přibral sedm a půl libry."

"Sedm," odpověděl jsem.

"Vskutku, řekl bych, že o něco víc. Aspoň o maličko víc, Watsone. A jak vidím, vrátil jste se ke své

práci. Ani jste mi neprozradil, že se zas chcete dát zapřáhnout."

"Tak jak to tedy víte?"

"Vidím to, a umím si to přece vydedukovat. Jakpak bych jinak poznal, že jste nedávno pořádně zmokl

a že máte velice neobratnou a ledabylou služebnou?"

"Milý Holmesi," řekl jsem, "tohle už je přespříliš. Kdybyste byl žil před několika stoletími, určitě vás

tehdy upálili. Skutečně jsem si ve čtvrtek vyšel na procházku po venkově a vrátil se strašlivě

promáčený a ublácený, ale převlékl jsem se, a nechápu proto, z čeho jste to vyvodil. Pokud jde o Marii

Janu, je vskutku nenapravitelná a manželka jí už dala výpověď, ale opět nerozumím, jak jste to

poznal."

Sherlock Holmes se potichu zasmál a mnul si štíhlé neklidné ruce.

"To je přece naprosto jednoduché," řekl. "Stačí se podívat a vidím, že máte na vnitřní straně levé boty,

zrovna tam, kde ji ozařuje oheň, poškrábanou kůži do šesti téměř souběžných rýh. Bezpochyby je

způsobil někdo, kdo velmi ledabyle přejížděl kartáčem po krajích podrážky, aby z ní očistil bláto. Z

toho, jak jistě chápete, mohu vyvozovat dvojí - že jste si vyšel za pěkné sloty ven a že máte doma

zvláště odstrašující exemplář ničitelky bot, jaký se mezi londýnským služebnictvem hned tak nenajde.

Pokud jde o vaši praxi, musel bych skutečně být velmi hloupý, abych nepoznal na gentlemanovi, který

ke mně přijde prosycen vůní jodoformu, na pravém ukazováku má černou skvrnu po dusičnanu

stříbrném a po jedné straně cylindru vypouklinu svědčící o tom, jak si tu schovává stetoskop, že patří k

činným představitelům lékařského povolání."

Musel jsem se zasmát, jak snadno dokáže vysvětlit postup svého uvažování. "Když poslouchám vaše

argumenty," poznamenal jsem, "připadá mi všechno až směšně jednoduché a jsem přesvědčen, že bych

na to snadno přišel sám, ale kdykoliv začnete znovu usuzovat, jsem dočista ztracen, dokud mi svůj

postup neobjasníte. A přece věřím, že nemám o nic horší zrak než vy."

"Jistěže," odvětil, zapálil si cigaretu a vrhl se do svého křesla. "Vidíte dobře, ale nemáte onu

všímavost. A v tom tkví veliký rozdíl. Tak například jste viděl často schody, které vedou z haly k

tomuto pokoji."

"Velmi často."

"Jak často?"

"Nu, asi stokrát."

"A kolik jich tedy je?"

"Kolik? Nemám tušení."

"Přesně tak! Nevšiml jste si. A přece jste je viděl. O tom právě mluvím. Já ovšem vím, že těch schodů

je sedmnáct, protože jsem je nejen viděl, ale také si jich všiml. Mimochodem, zajímáte se přece o

podobné problémy, a byl jste dokonce tak laskav, že jste několik mých menších zkušeností

zaznamenal, takže si možná se zájmem přečtete tento dopis." Hodil mi arch silného narůžovělého

dopisního papíru, který měl rozložen na stole. "Přišel poslední poštou," řekl. "Přečtěte jej nahlas."

Dopis nebyl datován ani podepsán a neměl žádnou zpáteční adresu.

"Dnes večer, ve tři čtvrti na osm," stálo v něm, "vás navštíví pán, který se s vámi chce poradit o jisté,

pro něho velmi důležité záležitosti. Svými nedávnými službami jednomu z královských dvorů Evropy

jste se osvědčil jako člověk, jemuž lze s plnou důvěrou svěřit i záležitosti téměř nedocenitelného

významu. Tato zpráva o vás obdržena ze všech požádaných míst. Buďte v uvedenou hodinu ve svém

pokoji a nemějte svému návštěvníkovi za zlé, přijde-li v masce."

"To je skutečně záhada," poznamenal jsem. "Co myslíte, že to má znamenat?"

"Nemám ještě žádné informace. A není větší chyba než vytvářet si teorie, dokud neznáme fakta.

Člověk pak začne nevědomky údaje upravovat tak, aby vyhovovaly jeho teorii, místo co by si vytvořil

teorii, která by odpovídala faktům. Ale mně teď jde o ten dopis. Co jste z něho vyvodil?"

Pozorně jsem si prohlédl písmo i papír, na němž byl dopis psán.

"Psal jej zřejmé zámožný člověk," poznamenal jsem ve snaze napodobit postupy svého přítele.

"Balíček takového papíru nedostanete levněji než za půlkorunu. Je až neobvykle silný a tuhý."

"Neobvykle - tím jste to opravdu vystihl," přisvědčil Holmes. "Není to totiž vůbec anglický papír.

Přidržte si jej proti světlu."

Učinil jsem tak a povšiml si, že do struktury papíru je jakoby vetkáno velké E spolu s malým g a P, a

velké G spolu s malým t.

"Co z toho usuzujete?" optal se mne Holmes.

"Zřejmě jde o jméno výrobce, či spíše o jeho monogram."

"Naprosto ne. Velké G spolu s malým t znamená Gesellschaft, což je německy společnost. Je to

obvyklá značka, jako třeba spol. P znamená samozřejmě papír. Podívejme se do našeho

Kontinentálního věstníku." Sundal z police těžký hnědý svazek. "Eglow, Eglonitz - tady je to - Egria -

Cheb. Německé město v Čechách, nedaleko Karlových Var. Známé tím, že zde zemřel Valdštejn, a

dále četnými sklárnami a papírnami. Ha, ha, příteli, a copak z toho vyplývá?" Oči mu zářily a z

cigarety stoupal mohutný vítězoslavný oblak modrého kouře.

"Že byl papír vyroben v Čechách," řekl jsem.

"Jistěže. A že dopis psal Němec. Povšimněte si podivně stavěné věty: Tato zpráva o vás obdržena ze

všech požádaných míst. Něco takového by Francouz nebo Rus nikdy nenapsal. Jen Němec dokáže tak

bezohledně nakládat se slovesy. Zbývá proto už jenom zjistit, co asi od nás chce ten Němec, který píše

na českém papíru, a než by ukázal obličej, raději nosí masku. Ale nemýlím-li se, právě přijíždí a jistě

rozptýlí naše pochybnosti."

Ještě nedomluvil a již se ozval ostrý klapot koňských podkov, o obrubu chodníku zaskřípěla kola a

vzápětí někdo prudce zatahal za zvonec. Holmes si hvízdl.

"Podle zvuku to vypadá na dvojspřežení," řekl. "Ano," pokračoval, když pohlédl z okna. "Elegantní

malý kočár a pár nejkrásnějších koní, jaké jste kdy viděl. Jeden má cenu sto padesáti guinejí. I kdyby

to neměl být zvlášť zajímavý případ, jsou v něm peníze, Watsone."

"Snad bych měl raději jít, Holmesi."

"Ani nápad, doktore. Jenom zůstaňte. Jsem bez svého Boswella dočista ztracen. A tohle vypadá slibně.

Byla by škoda nechat si něco takového ujít."

"Ale co váš klient -"

"S tím si hlavu nelamte. Možná že budu potřebovat vaši pomoc a on také. Ale už přichází. Sedněte si

taky do křesla, doktore, a co nejpozorněji nás poslouchejte."

Pomale těžké kroky, které bylo ještě před chvílí slyšet na schodech a v předsíni, se teď zastavily těsně

za dveřmi. A vzápětí se ozvalo hlasité panovačné zaklepání.

"Dále," zvolal Holmes.

Vstoupil muž, který měřil jistě přinejmenším šest stop a šest palců, a hruď, paže i nohy měl jako

Herkules. Oblečen byl bohatě, avšak s takovou nákladností, že by se v Anglii pokládala téměř za

nevkus. Rukávy a přednice dvojřadového kabátce měl zdobené těžkými pásy astrachánu a přes ramena

přehozenu temně modrou pláštěnku, lemovanou ohnivé rudým hedvábím a zapnutou u krku broží z

jediného oslnivě zářícího berylu. Dojem barbarského přepychu, který vyzařoval z celého jeho zjevu,

dovršovaly vysoké boty sahající mu až do půli stehen a nahoře lemované hustou hnědou kožešinou. V

ruce měl klobouk s širokou krempou a horní část obličeje až po lícní kosti zakrytou černou maskou,

kterousi zřejmě právě nasadil, protože ještě když vstupoval, měl ruku zdviženu k obličeji. Soudě z

dolní části obličeje to byl zřejmě muž silné povahy, s tlustým převislým rtem a dlouhou rovnou

bradou, která naznačovala rozhodnost hraničící až s umíněností.

"Dostal jste můj dopis?" zeptal se hlubokým drsným hlasem, z něhož byl zřetelně patrný německy

přízvuk. "Psal jsem vám, že přijdu." Díval se na nás, z jednoho na druhého, jako by nevěděl, koho

oslovit.

"Posaďte se, prosím," řekl Holmes. "To je můj přítel a spolupracovník doktor Watson, který mi občas

laskavě s mými případy pomůže. S kým mám tu čest mluvit?"

"Jsem český šlechtic a můžete mne oslovovat hrabě von Kramm.

Předpokládám, že tento gentleman a váš přítel je natolik čestný a diskrétní, abych mu mohl svěřit i

mimořádně důležitou záležitost. Jinak bych s vámi mluvil raději o samotě."

Vstal jsem a chtěl jsem odejít, ale Holmes mě uchopil za zápěstí a posadil zpátky do křesla. "Buď

budete jednat s námi oběma, anebo s žádným," řekl. "Před tímto gentlemanem můžete říci vše, co byste

hodlal svěřit mně."

Hrabě pokrčil mohutnými rameny. "Nezbývá mi tedy než začít tím," řekl, "že vás oba požádám, abyste

to, co vám povím, podrželi dva roky v naprosté tajnosti, neboť teprve po uplynutí této doby ztratí celá

záležitost na významu. Zatím je však ještě natolik závažná, až lze bez přehánění říci, že by mohla

ovlivnit celé evropské dějiny."

"Slibuji," řekl Holmes.

"Já rovněž," dodal jsem.

"Omluvíte mne, doufám, že přicházím v masce," pokračoval náš podivný návštěvník. "Posílá mne za

vámi osoba nanejvýš vznešeného rodu, která si nepřeje, aby byl její posel poznán, a musím se vám

hned zpočátku přiznat, že titul, jímž jsem se vám představil, mi tak docela nenáleží."

"Toho jsem si byl vědom," řekl Holmes suše.

"Jde o velice delikátní záležitost a je třeba všemi prostředky zabránit aféře, z níž by se mohl rozrůst

skandál a vážně ohrozit jednu z královských rodin Evropy. Abych mluvil přímo, věc se dotýká

vznešeného domu Ormsteinů, dědičných králů české země."

"I toho jsem si byl vědom," zamumlal Holmes, usadil se ve své pohovce a zavřel oči.

Náš návštěvník pohlédl se zřejmým překvapením na muže, který se tu tak malátně a lenivě rozvaloval

a přitom mu zřejmě byl vylíčen jako nejpronikavější myslitel a nejenergičtější detektiv Evropy.

Holmes otevřel pomalu oči a netrpělivě se zadíval na svého obrovského klienta.

"Kdyby nám Vaše Veličenstvo laskavě vysvětlilo celý případ, mohl bych mu spíše poradit,"

poznamenal.

Host vyskočil z křesla a v neovladatelném rozčilení začal přecházet po pokoji. A pak jako by již

nevěděl, co dál, strhl si masku z obličeje a mrštil jí o zem. "Uhodl jste," zvolal. "Jsem král. Proč bych

to vlastně měl tajit?"

"Vskutku, proč?" zamumlal Holmes. "Vaše Veličenstvo nepřeneslo ještě ani slovo a již jsem věděl, že

mám před sebou Wilhelma Gottsreicha Sigismonda z Ormsteinů, velkovévodu z Cassel-Falsteinu a

dědičného krále české země."

"Zajisté ovšem chápete," řekl náš podivný návštěvník, znovu se posadil a přejel si rukou po vysokém

bílém čele, "zajisté chápete, že nejsem naprosto zvyklý projednávat něco takového osobně. Jde však o

záležitost natolik choulostivou, že svěřit ji komukoli jinému by znamenalo vydat se úplně do jeho

moci. Přijel jsem proto z Prahy incognito, abych se s vámi poradil."

"Tak se prosím raďte," řekl Holmes a znovu zavřel oči.

"Stručně řečeno jde o toto: když jsem dlel asi před pěti lety delší dobu ve Varšavě, seznámil jsem se se

známou dobrodružkou Irenou Adlerovou. Jméno jistě znáte."

"Podívejte se laskavě do naší kartotéky, doktore," zamumlal Holmes, aniž otevřel oči. Po řadu let si

systematicky shromažďoval všechny údaje o nejrůznějších lidech a věcech, takže by se stěží našel

předmět či osoba, o níž by obratem ruky nedokázal poskytnout informaci. V tomto případě jsem našel

životopis dotyčné dámy vtěsnaný mezi zápisky o jistém židovském rabínovi a jednom námořním

kapitánovi, který sepsal monografii o rybách mořských hlubin.

"Ukažte," řekl Holmes. "Hm, hm! Narozena na New Jersey v roce 1858. Kontraalt - nu prosím! La

Scala - hm! Primadona císařské varšavské opery - to už něco znamená! Vzdala se operní dráhy -

podívejme! A žije v Londýně - samozřejmě. Pokud si mohu domyslit, Vaše Veličenstvo se s touto

dámou sblížilo, napsalo jí několik kompromitujících dopisů a nyní by je rádo dostalo zpátky."

"Přesně tak. Ale jak jste -"

"Došlo k tajnému sňatku?"

"Ne."

"Má od vás nějaké právní spisy nebo ověření?"

"Nic takového."

"Pak Vaše Veličenstvo nechápu. Kdyby ta mladá dáma chtěla využít vašich dopisů k vydírání či jiným

účelům, jak potom prokáže, že jsou pravé?"

"Podle písma."

"Pchá. To se dá prohlásit za napodobeninu."

"Jsou na mém soukromém papíru."

"Může být ukradený."

"S mou vlastní pečetí."

"Ta se dá padělat."

"A s fotografií."

"Tu mohla koupit."

"Jenže na té fotografii jsme oba."

"Probůh! To je ovšem zle. Vaše Veličenstvo se vskutku dopustilo krajní neopatrnosti."

"Byl jsem šílený - jak smyslů zbavený."

"Dostal jste se do velmi kompromitující situace."

"Tehdy jsem byl ještě jen korunním princem. A byl jsem mladý. I teď je mi teprve třicet."

"Tu fotografii musíme získat zpátky."

"Snažili jsme se o to, leč marně."

"Vaše Veličenstvo nesmí litovat peněz. Musí tu fotografii koupit."

"Jenže ona ji neprodá."

"Tak tedy ukrást."

"O to jsme se pokoušeli již pětkrát. Dvakrát jsem podplatil lupiče, aby vnikli do jejího domu. Jednou

jsme jí sebrali na jejích cestách zavazadlo. Dvakrát byla přepadena. Ale všechno bezvýsledně."

"Po fotografii ani památky?"

"Ani stopy."

Holmes se zasmál. "To je docela zábavný problémek," řekl.

"Pro mne je ale velmi vážný," ohradil se král vyčítavě.

"Skutečně, velmi vážný. A co chce ta dáma s vaší fotografií podniknout?"

"Chce mne zničit."

"Ale jak?"

"Mám se zanedlouho ženit."

"O tom jsem se doslechl."

"Mám si vzít Klotildu Lothmanovou ze Saxe-Meningenu, druhou dceru skandinávského krále. Snad je

vám známo, jak přísných zásad je její rodina. Princezna sama je ztělesněná ušlechtilost. Stačil by

jediný stín podezření o mém chování a všechno je zmařeno."

"A Irena Adlerová?"

"Vyhrožuje, že jim fotografii pošle. A jistě to udělá. O tom jsem přesvědčen. Vy ji neznáte, ale ta žena

má přímo ocelovou vůli. Tvář má nejkrásnější z žen, ale hlavu nejrozhodnějšího muže. Udělá všechno,

aby mi překazila sňatek s jinou ženou - všechno na světě."

"A víte jistě, že tu fotografii již neposlala?"

"Naprosto jistě."

"Ale jak to?"

"Protože prohlásila, že ji odešle v den, kdy bude zasnoubení veřejně oznámeno. A to má být v

pondělí."

"Pak máme ještě tři dny času," řekl Holmes a zívl. "A to je veliké štěstí, protože se musím ještě

postarat asi o dvě dost důležité věci. Vaše Veličenstvo se zřejmě zatím pozdrží v Londýně."

"Jistěže. Najdete mne v Langhamu pod jménem hrabě von Kramm."

"Dám vám tedy vědět dopisem, jak pokračujeme."

"Prosím vás, budu velmi netrpělivé čekat."

"A pokud jde o peníze?"

"Máte carte blanche."

"Úplně?"

"Dal bych vám za tu fotografii jednu z provincií svého království."

"A pokud jde o nejbližší výdaje?"

Král vytáhl zpod svého pláště těžký jelenicový váček a položil jej na stůl.

"Je to tři sta liber ve zlatě a sedm set v bankovkách," řekl.

Holmes mu spěšně napsal potvrzení na arch svého dopisního papíru a podal mu je.

"A adresa mademoiselle?" zeptal se.

"Briony Lodge, Serpentine Avenue, St. John's Wood."

Holmes si adresu poznamenal. "A ještě na něco bych se chtěl zeptat," řekl. "Je fotografie většího

formátu?"

"Ano."

"Pak dobrou noc, Vaše Veličenstvo, a věřím, že pro vás budu mít brzy dobrou zprávu. A dobrou noc,

Watsone," dodal, když kola královského kočáru odhrčela ulicí. "Kdybyste se tu zítra laskavě ve tři

odpoledne stavil, rád bych si s vámi o této záležitosti pohovořil."

II

Přesně ve tři hodiny jsem se dostavil do Baker Street, ale Holmes se ještě nevrátil. Hospodyně mi

oznámila, že odešel krátce po osmé ráno. Přesto jsem se však usadil u krbu, rozhodnut vyčkat, i kdyby

se zdržel sebedéle. Již teď mě jeho pátrání nesmírně zajímalo, neboť případ nebyl sice zdaleka obestřen

takovou zlověstností a záhadností jako dva zločiny, o nichž jsem psal při jiné příležitosti, ale již sama

jeho povaha a vysoké postavení klientovo mu dodávaly zvláštní osobitosti. I kdybych si však byl

odmyslel, o jaký případ jde, bylo v mistrovském uchopení a pronikavém uvažování, s jakým se ho můj

přítel ujal, cosi tak jedinečného, že jsem přímo s potěšením studoval systém jeho práce a rychlé, sotva

postižitelné metody, jimiž dokázal rozuzlit i nejsložitější záhady. A natolik jsem byl zvyklý, že se mu

vždycky všechno podaří, až mi ani na mysl nepřišlo, že by se mohl setkat s nezdarem.

Byly už skoro čtyři, když se dveře otevřely a do pokoje vstoupil očividně opilý, zanedbaný a zarostlý

vozka, celý brunátný v obličeji a oblečený do jakýchsi podivných hadrů. Zvykl jsem si už sice, jak

obdivuhodně se můj přítel dokáže převlékat, ale přece jen jsem se na něj třikrát musel podívat, než

jsem skutečně uvěřil, že je to on. Kývl na mě a zmizel v ložnici, odkud se za chvíli vynořil v tvídovém

obleku a upravený jak vždy. Zastrčil ruce do kapes, natáhl nohy ke krbu a chvíli se od srdce smál.

"Je to všechno vážně k popukání," zvolal, div se nezalkl, a smál se dál, až se musel opřít v křesle a

chvíli tam bezvládné a bezmocně ležel.

"Co se děje?"

"Ani nevíte, jak je to všechno k smíchu. Určitě byste neuhodl, jak jsem strávil dnešní dopoledne a co z

toho vzešlo."

"Nemám představu. Ale řekl bych, že jste se snažil vysledovat zvyklosti slečny Ireny Adlerové a snad i

pozoroval její dům."

"Přesně tak, jen v trochu neobvyklém pořadí. Ale hned vám všechno vypovím. Z domu jsem odešel

ráno chvíli po osmé přestrojen za nezaměstnaného vozku. Kočí jsou k sobě ohromně solidární a

přátelští. Jak jste jedním z nich, povědí vám všechno na světě. Briony Lodge jsem našel brzy. Je to

překrásná jednopatrová vilka vzadu se zahradou, ale s průčelím postaveným přímo do ulice. Na

dveřích má speciální zámek. Po pravé straně velký, pěkně zařízený pokoj s širokými okny sahajícími

skoro až k podlaze a zajištěnými těmi nesmyslnými anglickými záklopkami, které otevře i malé dítě.

Dál už tam nebylo nic zvláštního, až na to, že po střeše kočárovny se dalo přelézt až k okénku do

chodby. Chvíli jsem kolem ní chodil a prohlížel si ji ze všech stran, ale na nic pozoruhodného jsem

nepřišel.

Toulal jsem se pak ulicí a zjistil, jak jsem ostatně také předpokládal, že kolem jedné zahradní zdi vede

cesta k několika stájím. Pomohl jsem podkoním vyhřebelcovat koně a výměnou jsem dostal dvoupenci,

sklenici piva říznutého rumem, trochu řezaného tabáku - sotva tak dvakrát do dýmky - a všechny

informace o slečně Adlerové, co jsem si jenom mohl přát, nemluvě již o šesti dalších lidech ze

sousedství, kteří mě ani za mák nezajímali, ale stejně jsem musel vyslechnout jejich životopisy."

"Ale co Irena Adlerová?" zeptal jsem se.

"Popletla hlavu všem mužským v okolí. Je to nejkrásnější ženské stvoření pod sluncem. Tak mi to

aspoň prozradili chlapi z koníren na Serpentine Avenue. Žije docela klidně, zpívá na koncertech a den

co den si v pět odpoledne vyjíždí kočárem a vrací se k večeři přesně v sedm. Jinak opouští dům

málokdy, ledaže by někde zpívala. Navštěvuje ji pouze jeden muž, ale zato hodně často. Je

tmavovlasý, velmi hezký, okouzlujícího vystupování a přichází alespoň jednou, někdy i dvakrát denně.

Je to pan Godfrey Norton z Inner Temple. Aspoň vidíte, co je to za výhodu, když člověk pořádně

vyzpovídá kočí. Kolikrát ho prý už vezli domů a vědí o něm první poslední. Nejdřív jsem vyposlechl

všechno, co mi jen mohli povědět, a pak jsem se prošel ještě jednou kolem Briony Lodge a přemýšlel,

jak postupovat.

Ten Godfrey Norton hraje v celé záležitosti jistě významnou roli. Je to advokát. A již to zní hrozivě.

Jaký je mezi nimi vztah a proč ji asi denně navštěvuje? Je slečna Adlerová jeho klientka, přítelkyně

anebo milenka? Je-li Godfrey Norton jejím zástupcem, svěřila mu pravděpodobně fotografii do

úschovy. Jsou-li však milenci, není to příliš pravděpodobné. Na řešení této otázky záviselo mé

rozhodnutí, mám-li se soustředit dále na Briony Lodge, nebo se trochu věnovat pokojům dotyčného

pána v Temple. Byl to choulostivý problém a ještě více rozšiřoval pole mého pátrání. Obávám se, že

vás těmi podrobnostmi nudím, ale rád bych, abyste poznal všechny mé drobné nesnáze a pochopil tak

celou situaci."

"Poslouchám vás velmi pozorně," řekl jsem.

"Pořád ještě jsem o tom uvažoval, když tu k Briony Lodge zabočil fiakr a z něj vyskočil jakýsi

gentleman. Byl nápadně hezký, tmavovlasý, s orlím nosem a vousky a bezpochyby šlo o pána, o němž

jsem už tolik slyšel. Zřejmě měl velice naspěch, křikl na drožkáře, ať počká, a kolem služebné, která

mu otevřela, se přehnal s takovou samozřejmostí, že bylo vidět, jak je tu úplně doma.

Zdržel se v domě asi půl hodiny a chvílemi jsem ho zahlédl okny obývacího pokoje, jak rázuje sem a

tam po místnosti, vzrušeně cosi říká a gestikuluje. Za chvíli vyběhl a vypadal ještě uspěchaněji než

předtím. Když nastupoval do drožky, vytáhl z kapsy zlaté hodinky a ustaraně se na ně zadíval. ,Jeďte

jako blázen,' zvolal, ,nejdřív ke Grossovi a Henkeymu na Regent Street a potom do kostela svaté

Moniky na Edgware Road. Jestli to stačíte za dvacet minut, dostanete půl guineje.'

Odjeli a já právě uvažoval, jestli bych se neměl pustit za nimi, když tu na cestu před vilou vyrazil

pěkný krytý landaur s kočím, který měl ještě nedopnutý kabát, kravatu za uchem a všechny řemeny od

postrojů mu volně visely v přezkách. Ještě nestačil ani zastavit a vtom už Irena Adlerová vyběhla z

haly a naskočila rovnou do kočáru. Sotva jsem ji v té chvíli zahlédl, ale vypadala skutečně velkolepě a

obličej měla tak krásný, že by pro něj leckterý muž byl ochoten zemřít.

,Do kostela svaté Moniky, Johne,' zvolala, ,a jestli to stačíš za dvacet minut, dostaneš půl sovereignu.'

Něco tak lákavého jsem si nemohl nechat ujít, Watsone. Právě jsem se rozmýšlel, mám-li se do kostela

rozběhnout po svých, nebo se přikrčit za jejím laudaurem, když tu do ulice vjela drožka. Drožkář se

sice podíval na tak otrhaného zákazníka trochu pochybovačně, ale než stačil něco namítnout, už jsem

naskočil. ,Do kostela svaté Moniky,' řekl jsem mu, ,a jestli to stihnete za dvacet minut, dostanete půl

sovereignu.' Bylo za pětadvacet minut dvanáct a samozřejmě jsem už chápal, co se chystá.

Má drožka ujížděla jako o závod. V životě jsem se asi tak neštval, ale stejně tam ti dva dorazili přede

mnou. Když jsem dojel ke kostelu, stál fiakr i landaur se zpěněnými koňmi před vchodem. Zaplatil

jsem drožkáři a vběhl dovnitř. V kostele nebylo ani živé duše, až na dvojici, za níž jsem se sem tak

hnal, a slavnostně oděného kněze, který se s nimi zřejmě o něčem dohadoval. Stáli všichni tři v jedné

skupince před oltářem. Procházel jsem pomalu chrámovou lodí jak člověk, který nemá právě co dělat a

zašel si jen tak do kostela. Pojednou se ke mně k mému překvapení ti tři u oltáře otočili a Godfrey

Norton se ke mně rozběhl, co mu jen nohy stačily.

,Sláva bohu!' zvolal. ,Vás jsme tu právě potřebovali! Pojďte! Honem!'

,O co jde?' zeptal jsem se.

,Pospěšte si, člověče, máme ještě tři minuty, jinak to nebude legální.'

Skoro mě dovlekl k oltáři, a než jsem si stačil uvědomit, kde jsem, už jsem odpovídal na otázky, jak mi

Norton šeptem napovídal, a zaručoval se za něco, o čem jsem neměl ani ponětí - prostě pomáhal jsem k

právnímu spojení slečny Ireny Adlerové a pana Godfreyho Nortona. Než jsem se nadál, bylo už po

všem, a z jedné strany mi děkoval ten gentleman, z druhé dáma a zepředu se na mě blahovolně usmíval

kněz. Jakživ jsem se neoctl v nemožnější situaci a ještě před chvilkou jsem se div neusmál, když jsem

si to všechno vybavil. Sňatku bránil zřejmě nějaký formální háček a kněz naprosto odmítal dvojici

oddat, dokud si neopatří svědka, takže jsem přišel jako na zavolanou a ženich si nemusel shánět svědka

po ulicích. Nevěsta mi dala sovereign a budu ho nosit na památku téhle události na svém řetízku od

hodinek."

"Zdá se, že všechno vzalo jakýsi nečekaný obrat," řekl jsem. "A co bylo dál?"

"Uvědomil jsem si, že mé plány jsou vážně ohroženy. Manželé se zřejmě chystali neprodleně odjet,

takže jsem musel jednat velmi energicky. Nakonec se však u dveří kostela rozešli, pan Norton se rozjel

k Temple a paní ke svému domu. ,V pět si vyjedu jako obvykle do parku,' řekla paní Irena manželovi a

odjela. Nic víc jsem neslyšel. Rozjeli jsme se každý jinam a já si šel vyřídit vlastní záležitosti."

"Ale jaké?" zeptal jsem se.

"Sníst kus studeného hovězího a vypít sklenici piva," odpověděl Holmes a zazvonil na hospodyni.

"Měl jsem tolik co dělat, že jsem ani nestačil pomyslet na jídlo, a večer mě zřejmě čeká práce ještě víc.

Mimochodem, doktore, potřeboval bych vaši pomoc."

"Nesmírně rád vám budu nápomocen."

"A nebude vám vadit, když trochu překročíme zákon?"

"Ani v nejmenším."

"A když budeme riskovat, že nás zatknou?"

"Jde-li o dobrou věc, pak ne."

"Jde přímo o báječnou věc!"

"Pak jsem váš člověk."

"Věděl jsem, že se na vás mohu spolehnout."

"Ale co ode mne chcete?"

"Až paní Turnerová přinese podnos, všechno vám vysvětlím. A teď," řekl, když se hladově vrhl na

prostou krmi, kterou mu naše hospodyně připravila, "vám musím všechno vysvětlit při jídle, protože

mám strašně naspěch. Je skoro pět hodin. Za dvě hodiny musíme být na scéně celé události. Slečna, či

lépe řečeno paní Irena, se vrací z vyjížďky v sedm. A to už musíme být u Briony Lodge a čekat na ni."

"Ale co potom?"

"To už nechtě na mně. Všechno, co se tam má zběhnout, jsem zařídil. Od vás musím vyžadovat jen

jedno - abyste do ničeho nezasahoval, ať se děje co se děje. Chápete?"

"Mám snad být neutrální?"

"Nesmíte vůbec nic podniknout. Dojde pravděpodobně k menší nepříjemnosti. Vy se do ničeho

nepleťte. Skončí to tím, že mě pustí do domu. Asi za čtyři pět minut nato se otevře okno obývacího

pokoje. A vy se postavíte těsně k tomu otevřenému oknu."

"Dobře."

"Uvidíte na mě a budete mě sledovat."

"Ano."

"Až zvednu ruku, hodíte do pokoje něco, co vám dám, a současně začnete křičet, že hoří. Rozumíte mi

dobře?"

"Naprosto."

"Nejde o nic zvlášť nebezpečného," pokračoval Holmes a vyndal z kapsy podlouhlou trubičku

doutníkového tvaru. "Je to prachobyčejný doutnák, uzavřený po obou stranách záklopkou, a sám se

zapaluje. V tom je celý váš úkol. Až spustíte poprask, že hoří, přidá se k vám plno lidí. Pak zajdete za

roh ulice a já se k vám za deset minut připojím. Vysvětlil jsem vám to doufám dost jasně."

"Mám se zachovat neutrálně, postavit se k oknu, dívat se na vás, a až mi dáte znamení, hodit dovnitř

tento předmět, pak spustit poprask, že hoří, a počkat na vás na rohu ulice."

"Přesně tak."

"Pak se na mne můžete naprosto spolehnout."

"Výtečně. A teď je zřejmě už téměř načase, abych se připravil na svou další roli."

Zmizel ve své ložnici a za chvíli se vrátil přestrojen za přívětivého, leč trochu prostomyslného

anglikánského kněze. Měl široký černý klobouk, plandavé kalhoty, bílou vázanku a laskavý úsměv a z

celého jeho vzezření vyzařovalo tolik všetečné a zároveň dobrosrdečné zvědavosti, že by se mu byl

vyrovnal jedině pan John Hare. Nedalo se však říci, že by se Holmes byl jen převlékl. S každou novou

rolí, kterou na sebe vzal, jako by se změnil i jeho výraz, chování, celá jeho duše. Divadlo skutečně

přišlo o výtečného herec, stejně tak jako věda ztratila pronikavého myslitele, když se začal zabývat

zločinem.

Z Baker Street jsme vyjeli ve čtvrt na sedm, a když jsme dorazili na Serpentine Avenue, zbývalo do

sedmé ještě deset minut. Stmívalo se již, a jak jsme se tak procházeli dolů a nahoru přes Briony Lodge

a čekali na příjezd paní domu, zažehovali právě zřízenci lampy. Dům vypadal přesně, jak jsem si jej ze

stručného popisu Sherlocka Holmese představoval, ale okolí zdaleka nebylo tak klidné, jak jsem čekal.

Naopak, na tak malou uličku v tiché čtvrti tu bylo až překvapivě rušno. Na rohu stála skupinka chatrně

oblečených mužů, kteří kouřili a něčemu se smáli, brusič nůžek se svým kolem, dva strážní, kteří

žertovali s jakousi ošetřovatelkou, a několik elegantních mladíků, procházejících se sem a tam s

doutníky v ústech.

"Víte, to manželství všechno usnadňuje," poznamenal Holmes, jak jsme tak chodili před domem. "Z

fotografie se najednou stala dvojsečná zbraň. Paní Irena stojí pravděpodobně stejně málo o to, aby ji

spatřil pan Godfrey Norton, jako si přeje náš klient, aby ji viděla princezna. Ale teď jde o to - kde tu

fotografii najít?"

"Opravdu, kde?"

"Je zcela nepravděpodobné, že by ji nosila u sebe. Na to je fotografie přece jen příliš velká. Moc velká,

než aby se dala schovat v dámských šatech. Paní Irena dobře ví, že král by ji mohl dát přepadnout a

prohledat. Dvakrát se o to už přece pokusil. Můžeme tedy předpokládat, že ji u sebe nenosí."

"Ale kde by ji potom měla?"

"U svého bankéře nebo právního zástupce. Obě tyto možnosti přicházejí sice v úvahu, ale ani jedna se

mi moc nezdá. Ženy jsou většinou tajnůstkářky a nerady se o svá tajemství s někým dělí. Proč by tu

fotografii vůbec k někomu dávala? V bezpečí ji má jedině pod svou vlastní ochranou, protože nikdy

neví, jakému nepřímému či politickému nátlaku může být vystaven její zástupce. A kromě toho

nezapomeňte, že se rozhodla, jak ji v několika dnech použije. Určitě ji má někde na dosah ruky. A jisté

ve vlastním domě."

"Ale vždyť se k ní už dvakrát vloupali."

"Pchá! Nevěděli, kde hledat."

"A vy to víte?"

"Já ji hledat nebudu."

"Ale jak se k ní tedy dostanete?"

"Přiměji paní Irenu, aby mi ji ukázala."

"To ona určitě odmítne."

"Nebude mi to moci odmítnout. Ale už slyším rachot kol. Přijíždí její kočár. A teď proveďte do

písmene všechny mé rozkazy."

Ještě to ani nedořekl a za rohem ulice už zazářila boční světla povozu. Byl to elegantní nevelký krytý

landaur a zamířil přímo ke vchodu Briony Lodge. Jak zastavoval, vrhl se k němu jeden z tuláků, kteří

se potloukali na rohu. Zřejmě doufal, že si vyslouží měďák, a chtěl už otvírat dveře, ale vtom ho

odstrčil druhý tulák, který se sem rozběhl se stejným úmyslem. Rázem se strhla rvačka a ještě se

přiostřila, když se k jednomu z tuláků přidali dva strážníci a brusič se stejně vášnivě začal zastávat

druhého. To už padla první rána a dáma, jež právě vystupovala z vozu, se octla uprostřed klubka

rozohněných zápasníků, kteří se zuřivě mlátili pěstmi i holemi. Holmes přiskočil k davu, aby dámu

ochránil. Avšak ve chvíli, kdy stál již téměř u ní, vykřikl a padl se zakrváceným obličejem na zem. Jak

se tak skácel, uprchli strážní jedním směrem a tuláci druhým a lépe oblečení lidé, kteří až dosud rvačku

jen nezúčastněně pozorovali, se shlukli kolem dámy a začali pomáhat raněnému. Irena Adlerová, jak jí

budu pořád ještě říkat, vyběhla po schodech, ale nahoře se zastavila, až se její překrásná postava

rýsovala ve světle dopadajícím sem z haly, a zeptala se:

"Je ten ubohý pán vážně zraněn?"

"Je mrtev," křičelo několik lidí.

"Ne, ještě žije," zvolal kdosi. "Ale než se dostane do nemocnice, určitě zemře."

"Ten měl ale kuráž," ozvala se jakási žena. "Nebýt jeho, přišla jste, paní, určitě o peněženku i o

hodinky. Vždyť tu byla celá banda, a jakých rošťáků. Ale podívejte, on dýchá!"

"Přece tu nemůže ležet na ulici. Nemohli bychom ho zanést dovnitř, paní?"

"Ale ovšem. Odneste ho do mého obývacího pokoje. Je tam pohodlný divan. Tudy, prosím."

Pomalu a vážně odnesli Holmese do Briony Lodge a uložili ho do hlavního pokoje, zatímco já stále

ještě vše pozoroval ze svého místa pod oknem. Lampy v pokoji již svítily, ale žaluzie nebyly stažené,

takže jsem jasně viděl Holmese, jak leží na divanu. Dodnes nevím, zda ho v té chvíli trýznily výčitky

svědomí, jaké tu hraje divadlo, ale pamatuji se, že sám jsem se hanbou div nepropadl, když jsem viděl

tu překrásnou ženu, proti níž jsme se spikli, s jakým půvabem a laskavostí pečuje o raněného. Byl bych

se však dopustil na Holmesovi nejčernější zrady, kdybych teď nesplnil úkol, který mi svěřil. Obrnil

jsem se tedy proti všem citům a vytáhl zpod pláště kouřový doutnák. Vždyť jí tím nijak neublížíme,

pomyslel jsem si. Spíš jí zabráníme, aby ublížila někomu jinému.

Holmes se posadil na divanu a viděl jsem, jak sebou najednou trhl, jako by lapal po dechu. Služebná

rychle přiskočila k oknu a dokořán je otevřela. Vzápětí jsem již zahlédl, jak přítel zvedá ruku, hodil

jsem na jeho znamení dovnitř doutnák a vykřikl: "Hoří!" Můj výkřik ještě ani nedozněl a celý zástup

shromážděných diváků, dobře i chudě oblečených, pánů, podkoní i služek, se přidal v strašlivém jeku:

"Hoří!" Pokojem se valil hustý dým a proudil ven otevřeným oknem. Zahlédl jsem, jak se k domu

rozběhlo několik postav, a vzápětí jsem zaslechl zevnitř Holmese, jak uklidňuje ostatní, že je to

všechno jen planý poplach. Proklouzl jsem povykujícím zástupem a dostal se až na roh ulice, kde se do

mne k mé velké úlevě za deset minut zavěsil Holmes a odváděl mě od toho zmatku. Kráčel rychle a

mlčky, dokud jsme po chvíli nezabočili za roh do jedné z tichých uliček, které vedou na Edgware

Road.

"Udělal jste to výborně, doktore," poznamenal. "Lepší to ani být nemohlo. Všechno se povedlo."

"Máte tedy tu fotografii!"

"Vím, kde je."

"Ale jak jste to zjistil?"

"Sama mi k ní ukázala cestu, přesně, jak jsem předvídal."

"Pořád ještě nic nechápu."

"Nechci z toho dělat záhadu," řekl se smíchem. "Bylo to úplně jednoduché. Jistě jste pochopil, že

všichni ti lidé v ulici pracovali pro nás. Najal jsem si je na ten večer."

"To jsem uhodl."

"Když vypukla vřava, měl jsem už připravenu v dlani trochu tekuté červené barvy. Vrhl jsem se ke

kočáru, upadl, chytil se za obličej a rázem ze mne byl chudák k politováni. Je to starý trik."

"I to jsem pochopil."

"Pak mě zanesli dovnitř. Skutečně jí nezbývalo než mě pustit do domu. Co mohla jiného dělat? A

zrovna do obývacího pokoje, kde jsem ji podezíral, že má tu fotografii. Bud tam, anebo v ložnici, a to

jsem chtěl za každou cenu vědět najisto. Položili mě na divan a já předstíral, že se dusím, takže museli

otevřít okno a vám se naskytla příležitost."

"Ale co vám to bylo platné?"

"To bylo přece nejdůležitější. Když žena myslí, že v domě hoří, vrhne se z náhlého popudu k něčemu,

čeho si nejvíc cení. Je to impuls nade vše silnější a kolikrát jsem ho už využil. Pomohl mi v případě

darlingtonského skandálu a také v té záhadě na arnsworthském zámku. Vdaná žena popadne do náruče

dítě, svobodná se rozběhne ke skříňce s klenoty. Bylo mi jasné, že dáma, kterou jsme dnes navštívili,

nemá v domě nic cennějšího než věc, po níž pátráme. A věděl jsem, že se rozběhne přímo k ní. Ten

poprask s ohněm byl proveden obdivuhodné. Tolik kouře a křiku by otřáslo i ocelovými nervy.

Reagovala báječně. Fotografie je ve skříňce za posuvnou destičkou těsně nad šňůrou pravého zvonku.

Přiskočila k ní jak laňka, a dokonce jsem zahlédl i obrázek, když ho napůl povytáhla. Vtom jsem

vykřikl, že jde jen o planý poplach, ona fotografii zase zastrčila, pohlédla na doutnák a vyběhla z

pokoje tak rychle, jak jsem to u ní ještě neviděl. Vstal jsem a nějak se vymluvil a rychle jsem hleděl

zmizet z domu. Byl bych si fotografii nejraději vzal hned, ale do pokoje přišel její vozka a bedlivě mě

pozoroval, takže jsem usoudil, že bude moudřejší vyčkat. Sebemenší ukvapenost by všechno jenom

pokazila."

"A co teď?" zeptal jsem se.

"Náš úkol je prakticky splněn. Zítra zajdu do Briony Lodge s králem, a budete-li chtít jít s sebou, i s

vámi. Budeme jistě uvedeni do pokoje, abychom posečkali, než dáma přijde, ale je víc než

pravděpodobné, že než se dostaví, nenajde už nás ani fotografii. Pro Jeho Veličenstvo bude snad

zadostiučiněním, vyzvedne-li si obraz vlastnoručně."

"A kdy tam chcete jít?"

"V osm ráno. Paní Irena určitě nebude ještě vzhůru, takže nám nechá volné pole. A kromě toho si

musíme pospíšit, neboť je dost možné, že se tím sňatkem její život i zvyky dočista zpřevrátí. Musím

neprodleně zatelegrafovat králi."

Došli jsme na Baker Street a můj přítel se zastavil u dveří. Hledal po kapsách klíč a tu na něj pojednou

kdosi z kolemjdoucích zavolal:

"Dobrou noc, pane Sherlocku Holmesi."

Na chodníku bylo v té chvíli několik lidí, ale nám oběma se zdálo, že ho pozdravil štíhlý mládenec,

který zahalen do pláště spěšně přešel kolem.

"Ten hlas mi připadal nějak povědomý," řekl Holmes a zamyšleně se zadíval do spoře osvětlené ulice.

"U všech ďasů, to bych rád věděl, kdo to jen mohl být."

III

Té noci jsem přespal v Baker Street a právě jsme snídali topinky a kávu, když do pokoje vtrhl český

král.

"Opravdu jste ji získal!" zvolal, popadl Sherlocka Holmese za obě ramena a dychtivě se mu zahleděl

do tváře.

"Ještě ne."

"Ale máte naději?"

"Naději mám."

"Tak pojďte. Nemohu se už dočkat, až vyjedeme."

"Musíme si zavolat drožku."

"Čeká tu na mě kočár."

"Tím se všechno zjednodušuje."

Sešli jsme ze schodů a znova se rozjeli k Briony Lodge.

"Irena Adlerová se vdala," poznamenal Holmes.

"Vdala? A kdy?"

"Včera."

"Ale koho si vzala?"

"Jednoho londýnského advokáta, jmenuje se Norton."

"Ale vždyť ho přece nemůže milovat?"

"Pevně doufám, že ho miluje."

"Proč vám na tom tak záleží?"

"Protože by to Vašemu Veličenstvu ušetřilo v budoucnu mnoho nepříjemností. Miluje-li ta dáma svého

manžela, pak již nemiluje Vaše Veličenstvo. A nemiluje-li Vaše Veličenstvo, nemá důvodu, proč by

zasahovala do vašich plánů."

"To je pravda. A přece - nu, co se dá dělat! Škoda že není mého postavení. Jaká by z ní byla

královna!" Upadl do zamyšleného mlčení, které nepřerušil celou cestu, dokud jsme nedojeli na

Serpentine Avenue.

Dveře od Briony Lodge byly otevřené a na schodech stála postarší žena. Ironicky nás pozorovala, jak

vystupujeme z kočáru.

"Jeden z vás bude asi pan Holmes?" zeptala se.

"Já jsem pan Holmes," odpověděl můj přítel a tázavě, poněkud užasle se na ni zadíval.

"Tak přece! Má paní říkala, že se tu pravděpodobně stavíte. Odjela dnes se svým manželem ranním

vlakem v 5.15 z Charing Cross směrem na kontinent."

"Cože?" Sherlock Holmes vrávoravě ustoupil a zděšením a překvapením zbělel jak křída. "Chcete říci,

že odjela z Anglie?"

"Ano a nikdy se již nevrátí."

"A co dokumenty?" zeptal se chraptivě král. "Všechno je ztraceno."

"Uvidíme," řekl Holmes, protáhl se kolem služebné a vrhl se do salónu. Král běžel za ním a já také.

Nábytek byl rozstrkán bez ladu a skladu po celém pokoji, ve skříňkách všechno zpřeházeno a zásuvky

vytaženy, jako kdyby je dáma ještě těsně před odjezdem prohledávala. Holmes přiskočil ke šňůře od

zvonku, prudce odsunul destičku, sáhl dovnitř a vytáhl fotografii s dopisem. Na fotografii však byla

jen Irena Adlerová a dopis byl adresován "Váženému panu Sherlocku Holmesovi. K vyzvednutí zde."

Přítel roztrhl obálku a všichni tri jsme se společně dali do čtení. Dopis byl datován o půlnoci

předešlého dne a zněl takto:

"Můj milý pane Sherlocku Holmesi, skutečně se Vám to povedlo výtečně. Dočista jste mne oklamal.

Až do chvíle, kdy vypukl poprask, že hoří, jsem neměla nejmenší podezření. Když jsem si však potom

uvědomila, jak jsem se před Vámi prozradila, znovu jsem se nad vším zamyslila. Přátelé mne před

Vámi varovali již před několika měsíci. Upozorňovali mne, že pověří-li král někoho touto záležitostí,

budete to určitě vy. A obstarali mi i Vaši adresu. Přes to všechno jste se ode mne dověděl, co jste se

dovědět chtěl. I když jsem pojala podezření, nedokázala jsem si skutečně myslet nic špatného o tak

milém a laskavém starém knězi. Ale víte přece, že jsem se také učila herectví. Mužské převlečení mi

není ničím novým. Často užívám svobody, kterou mi umožňuje. Poslala jsem proto svého vozku

Johna, aby mi na Vás dohlédl, vyběhla nahoru, převlékla jsem se do oblečení, kterému říkám

,vycházkové', a právě když jste odcházel, jsem sešla dolů.

Sledovala jsem Vás až k Vašim dveřím a přesvědčila jsem se, že se o mne vskutku zajímá osobnost tak

proslulá, jako je Sherlock Holmes. Pak jsem Vám trochu neprozřetelně popřála dobré noci a zamířila

do Temple, abych se poradila s manželem.

Oba jsme usoudili, že jsem-li pronásledována odpůrcem tak mocným, bude nejlepším řešením útěk,

takže až zítra přijdete, najdete hnízdečko prázdné. Pokud jde o fotografii, Váš klient si nemusí dělat

starosti. Miluji lepšího muže, než je on, a tento muž miluje mne. Král nechť jedná bez obav, že by se

dočkal uskoků od ženy, které tak krutě ublížil. Fotografii si nechávám jen pro svou vlastní ochranu

jako zbraň, aby mne ubránila před případnými kroky, které by proti mně mínil podniknout. Jemu pak

nechávám obraz, který si možná rád uschová, a s Vámi se, milý pane Sherlocku Holmesi, co

nejsrdečněji loučím. Vaše Irena Nortonová,

née Adlerová."

"Bože, to je ale žena, to je žena!" zvolal český král, když jsme všichni tři dočetli její litanii. "Neříkal

jsem vám, jaká je rychlá a rozhodná? Nebyla by z ní úžasná královna? Škoda jen, že není mé úrovně."

"Pokud jsem dotyčnou dámu viděl, je skutečně docela jiné úrovně než Vaše Veličenstvo," řekl Holmes

chladně. "Lituji jen, že jsem záležitost Vašeho Veličenstva nedovedl k úspěšnějšímu závěru."

"Ale naopak, můj milý pane," zvolal král. "Úspěšnější už ani být nemůže. Vím, že Irena Adlerová své

slovo nikdy neporuší. Fotografie je teď v bezpečí, jako kdyby ležela na mořském dně."

"Těší mě, že Vaše Veličenstvo je toho názoru."

"Jsem vám nesmírně zavázán. Řekněte mi prosím, jak bych se vám mohl odvděčit. Třeba tímto

prstenem -" stáhl z prstu smaragdový prsten zpracovaný do tvaru hada a držel jej před Holmesem na

dlani.

"Vaše Veličenstvo vlastní něco, čeho bych si cenil ještě více," řekl Holmes.

"Jenom to prosím vyslovte."

"Tuto fotografii."

Král se na něj užasle zadíval.

"Ireninu fotografii!" zvolal. "Jen si ji vezměte, když o ni stojíte."

"Děkuji Vašemu Veličenstvu. Teď však už nemohu v celé záležitosti nic podniknout. Mám tu čest

popřát vám dobrého jitra." Sherlock Holmes se uklonil a otočil se, aniž si povšiml ruky, kterou mu král

podával, a spolu se mnou zamířil ke svému domu.

Tak se tedy stalo, že českému království již nehrozil nesmírný skandál, a tak se také ženskému důvtipu

podařilo překazit nejpromyšlenější záměry Sherlocka Holmese. Bývaly doby, kdy se můj přítel často

smál ženské chytrosti, ale v poslední době jsem ho již neslyšel, že by si ženy dobíral. A zmíní-li se

někdy o Ireně Adlerové či o její fotografii, pak ji nepojmenuje jinak než oním čestným titulem žena

všech žen.

Spolek ryšavců

Loni na podzim jsem zašel jednoho dne za svým přítelem Sherlockem Holmesem a zastihl jej

zabraného do rozhovoru s jakýmsi statným červenolícím postarším pánem s ohnivé ryšavými vlasy. S

omluvou, že vyrušuji, jsem se již mínil honem vzdálit, ale Holmes mne prudce vtáhl do pokoje a zavřel

za mnou dveře.

"Ani nevíte, jak mi přicházíte vhod, můj milý Watsone," řekl srdečně.

"Myslel jsem, že máte práci."

"Také že mám. Až nad hlavu."

"Počkám snad tedy raději vedle v pokoji."

"Ani nápad. Tento gentleman, pane Wilsone, mi byl nejednou společníkem a pomáhal mi řešit mnohé z

mých nejúspěšnějších případů, takže mi jistě nesmírně přispěje i v případě vašem."

Tlustý pán povstal ze židle, maličko se mi uklonil na pozdrav a tázavě se na mne zadíval drobnýma,

sádlem zarostlýma očkama.

"Sedněte si třeba tady na pohovku," pravil Holmes a sám sklesl zpátky do křesla a zaklínil si špičky

prstů do sebe, jak to měl ve zvyku, když se zahloubal nad nějakým případem. "Vím, milý Watsone, že

si stejně jako já potrpíte na všechno, co je bizarní a co se vymyká konvencím a jednotvárnosti

všedního života. Prokázal jste tuto svou zálibu nadšením, s nímž jste zaznamenal, a prominete-li mi ta

slova, někdy trochu i přikrášlil mnohá má malá dobrodružství."

"Vaše případy mne vždycky nesmírně zajímaly," poznamenal jsem.

"Pak si snad pamatujete na mou poznámku, než jsme se pustili do toho jednoduchého problémku, který

nám předložila slečna Marie Sutherlandová, že nejpodivuhodnější dojmy a nejneobvyklejší kombinace

přináší obvykle sám život, neboť je vždycky mnohem odvážnější než nejbujnější obrazotvornost."

"O tomto názoru jsem si však dovolil pochybovat."

"Já vím, doktore, ale nakonec se mnou budete přece jen muset souhlasit, nebo vás zahrnu tolika údaji,

že stejně pod jejich tíhou ustoupíte a dáte mi za pravdu. Tady pan Jabez Wilson byl tak laskav, že mne

dnes ráno navštívil a začal mi vyprávět příběh tak pozoruhodný, že jsem něco podobného zřejmě již

dlouho neslyšel. Jednou jsem před vámi tuším poznamenal, že nejpodivuhodnější a nejneobvyklejší

úkazy nedoprovázejí obvykle zločiny těžké, ale lehčí, ba někdy že je dokonce i pochybné, zda vůbec k

nějakému zločinu došlo. Z toho, co jsem o případu vyslechl, nemohu ještě posoudit, jde-li o zločin či

nikoliv, ale samotný sled událostí je tak zvláštní, že mi již dávno něco takového nikdo nevyprávěl.

Snad byste byl, pane Wilsone, tak laskav a začal ještě jednou. Nežádám to na vás jen proto, že můj

přítel doktor Watson úvodní část neslyšel, ale i že jde o příběh zcela mimořádný a rád bych vyslechl z

vašich úst každou jeho sebemenší podrobnost. Naslouchám-li jen trochu povědomému sledu událostí,

vypomáhám si obvykle tisíci podobnými případy, které mi vyvstanou na mysli. Avšak ve vašem

případě musím uznat, že jde, alespoň podle mého nejhlubšího přesvědčení, o fakta naprosto jedinečná."

Náš tělnatý klient vypjal s dávkou jisté pýchy hruď a vytáhl z náprsní kapsy převlečníku špinavé

pomuchlané noviny. Jak se tak se skloněnou hlavou a novinami vyrovnanými na klíně zahleděl na

sloupec inzerátů, pozorně jsem si jej prohlížel a snažil se na něm po vzoru svého druha vyčíst náznaky,

které pravděpodobně prozrazoval jeho oděv i vzezření.

Ale příliš jsem toho svou prohlídkou nevypozoroval. Náš návštěvník prozrazoval každým svým rysem

průměrného, docela obyčejného britského obchodníka, tlustého, trošičku domýšlivého a těžkopádného.

Oblečen byl do dost širokých šedivých kostkovaných kalhot, nepříliš čistého žaketu na prsou

rozepnutého, a do obnošené vesty s těžkým mosazným řetězem od hodinek, z něhož visel coby ozdoba

čtverhranný kovový přívěsek s malinkou dírkou. Na židli vedle něj ležel ošoupaný cylindr a vybledlý

hnědý plášť s pomačkaným sametovým límcem. Ať jsem se díval jak chtěl, nebylo na něm nic

pozoruhodného až na tu plamenně zrzavou hlavu a výraz krajního zklamání a rozmrzelosti.

Sherlock Holmes postřehl svým bystrým pohledem, čím se to zabývám, a když si povšiml, jak tázavě

se na něj dívám, s úsměvem zavrtěl hlavou. "Až na naprosto očividná fakta, že se náš klient živil

nějakou dobu manuální prací, že šňupe, je zednářem, byl kdysi v Číně a v poslední době se hodně

zabýval psaním, na něm rovněž nic jiného nevidím."

Pan Jabez Wilson se napřímil v křesle, ukazováček pořád ještě namířený do novin, ale oči upřené na

mého společníka.

"Pro boha živého, jak jste to všechno poznal, pane Holmesi?" zeptal se. "Odkud například víte, že jsem

pracoval manuálně? Vždyť je to svatá pravda, začínal jsem jak tesař v loděnici."

"Prozradily mi to vaše ruce, milý pane. Pravičku máte o dobré číslo větší než levičku. Napracovala se

až dost a máte na ní vyvinutější svaly."

"Ale jak jste přišel na to šňupání a svobodné zednářství?"

"Nechci podceňovat vaši inteligenci a vysvětlovat vám, z čeho jsem to vyčetl, zvláště máte-li poněkud

v rozporu s přísnými pravidly svého spolku na klopě odznak s růžicí a kompasem."

"Ovšem, samozřejmě, dočista jsem zapomněl. Ale jak jste přišel na to, že hodně píšu?"

"Čím jiným si mám vysvětlit, máte-li pravou manžetu do výšky pěti palců docela oblýskanou a na

levém rukávě ošoupané předloktí, tak si je pokládáte na stůl?"

"Ale co ta Čína?"

"Ryba, kterou máte vytetovánu těsně nad pravým zápěstím, odnikud jinud než z Číny pocházet

nemůže. Trochu jsem studoval tetování, a dokonce jsem sám přispěl k literatuře o tomto předmětu.

Zabarvit rybí ploutve tak jemně do růžová dokáží jedině v Číně. A když navíc vidím, jak máte k

řetízku od hodinek zavěšenu čínskou minci, je mi vše ještě jasnější."

Pan Jabez Wilson se z celého srdce rozesmál. "U všech ďasů!" řekl. "Já si už myslel, kdovínač

moudrého jste přišel, ale teď vidím, že na tom přece jenom nic zvláštního není."

"Začínám mít pocit, že se dopouštím chyby, když všechno tak otevřeně vysvětluji, Watsone," řekl

Holmes. "Víte přece, že ,0mne ignotum pro magnifico', a jestli budu takhle upřímný, dočista se svou

ubohou reputací ztroskotám. Nemůžete snad ten inzerát najít, pane Wilsone?"

"Ale ano, už ho mám," odpověděl pan Wilson a ukázal tlustým červeným prstem do středu sloupce.

"Tady je. Tímhle to všechno začalo. Přečtěte si to radši sám, pane."

Vzal jsem od něho noviny a četl jsem:

"Spolku ryšavců. Díky odkazu zemřelého Ezekiaha Hopkinse z Lebanonu v Pensylvánii, USA, se

uvolnilo další místo, opravňující kteréhokoli člena spolku k platu čtyř liber týdně za služby ryze

formální. V úvahu přicházejí všichni ryšaví muži, tělesně i duševně zdraví, kteří dosáhli jedenadvaceti

let. Přihlášky podávejte osobně v pondělí v 11 hod. u Duncana Rosse v kanceláři spolku, Papežský

dvůr 7, Fleet Street."

"Co to má proboha znamenat?" zvolal jsem, když jsem si dvakrát přečetl to prapodivné oznámení.

Holmes se uchechtl a stočil se v křesle, jak měl ve zvyku, když byl v obzvláště dobré náladě, "Je to

poněkud nekonvenční, že?" řekl.

"A teď začněte pěkně od Adama, pane Wilsone, a povězte nám všechno o sobě, o své domácnosti i o

tom, jak ovlivnil tento inzerát vaše majetkové poměry. Povšimněte si nejprve, doktore, co to je za

noviny a kdy vyšly."

"Je to The Morning Chronicle z 27. dubna 1890. Přesně dva měsíce starý."

"Velmi správně. Tak prosím, pane Wilsone."

"Nu, je to přesně tak, jak jsem vám zrovna povídal, pane Sherlocku Holmesi," řekl Jabez Wilson a

otřel si čelo. "Mám malou zastavárnu na Coburg Square blízko City. Není to nijak velký podnik a v

posledních několika letech mě taktak udržel nad vodou. Dříve jsem míval dva pomocníky, ale teď

zaměstnávám jen jednoho, a nebýt toho, že se chce přiučit obchodu a je ochoten pracovat za poloviční

plat, sotva bych ho zaplatil."

"A jakpak se jmenuje ten ochotný mládenec?" zeptal se Sherlock Holmes.

"Jmenuje se Vincent Spaulding a žádný mladíček to už není. Těžko říci, kolik mu vlastně je.

Schopnějšího pomocníka bych si ani přát nemohl, pane Holmesi, a jsem si moc dobře vědom, že by si

mohl snadno polepšit a vydělat někde i dvakrát tolik, než má u mne. Ale co bych mu nasazoval brouka

do hlavy, když je docela spokojený?"

"Opravdu, proč byste to dělal? Máte zřejmě veliké štěstí, že jste získal zaměstnance, který je ochoten

pracovat za mnohem nižší mzdu, než se dnes žádá. To se v našich dobách hned tak každému

zaměstnavateli nepovede. Kdoví, jestli ten váš pomocník není stejná rarita jako ten inzerát."

"Však on má taky své chyby," řekl pan Wilson. "Jakživ jsem neviděl, aby byl někdo takový blázen do

fotografování. Místo aby se hleděl něčemu přiučit, cvaká si pořád aparátem a co chvíli zalézá do sklepa

jak králík do nory, aby si obrázky vyvolal. To je jeho hlavní chyba, ale celkem je to moc dobrý

pracovník. Nemá žádné nectnosti."

"A jak se domnívám, je pořád ještě u vás?"

"Ano, pane. On a jeho čtrnáctileté děvče, které mi trochu vaří a poklízí - jinak není v domácnosti

nikdo, protože jsem vdovec a děti nemám. Žijeme všichni tři klidně, pane, a i když nejsme nijak

bohatí, máme aspoň střechu nad hlavou a žádné dluhy.

Trochu vzruchu vnesl do našeho života až ten inzerát. Spaulding si to ke mně přižene najednou do

kanceláře - dneska je tomu právě osm neděl - v ruce nese zrovna tyhlety noviny a řekne:

,Ani nevíte, co bych za to dal, pane Wilsone, kdybych měl zrzavé vlasy.'

,A proč?' ptám se.

,Protože se už zas uvolnilo místo ve Spolku ryšavců. Pro šťastlivce, který je dostane, znamená docela

pěknou sumičku, a volných míst bývá prý více než zájemců, takže správci majetku si ani nevědí rady,

co s penězi. Kdyby mi tak chtěly vlasy najednou změnit barvu, čeká mě pěkné místečko, jenom se do

něj posadit.'

,Ale jděte, a o co vlastně jde?' vyptával jsem se. Víte, pane Holmesi, jsem člověk zgruntu domácký, a

protože obchody přicházejí za mnou, místo co bych se honil za nimi, kolikrát nevytáhnu celé týdny

paty z domu. A tak jsem nikdy moc nevěděl, co se ve světě děje, a rád si vyposlechl nějakou tu

novinku.

,Copak jste nikdy neslyšel o Spolku ryšavců?' ptal se Spaulding a užasle se na mě díval.

,Jakživ ne.'

,To je mi opravdu divné, protože byste se na některé to uprázdněné místo moc dobře hodil.'

,A co by z toho koukalo?' zeptal jsem se.

,Jen asi dvě stě liber ročně, ale zato byste se tam nepředřel a stačil klidně i další zaměstnání.'

Dovedete si jistě představit, jak zvědavě jsem ho poslouchal, protože obchody mi už kolik let valně

nešly a dvě stě liber navíc by se mi bylo dobře hodilo.

,Řekněte mi o tom spolku všechno, co víte,' žádal jsem Spauldinga.

,Podívejte,' řekl mi a ukázal na inzerát. ,Sám vidíte, že se ve Spolku uvolnilo místo, a tady je adresa,

kde se můžete vyptat na další podrobnosti. Pokud já vím, založil jej jistý americký milionář Ezekiah

Hopkins, zřejmě dost velký podivín. Sám byl zrzavý a soucítil se všemi, kdo měli také ryšavé vlasy, a

po jeho smrti se zjistilo, že veškeré svoje obrovské jmění zanechal svým pověřencům s pokynem, aby

jeho úroky vynakládali na úhradu snadného zaměstnání pro muže s takovou barvou vlasů. Jak jsem

slyšel, je to skvěle placené místo a skoro nic se tam nemusí dělat.'

,Ale jistě se o ně budou hlásit spousty zrzavých mužů,' namítl jsem.

,Ani ne tolik, jak byste čekal,' odpověděl mi Spaulding. ,Víte, právo na ně mají jen Londýňané a navíc

dospělí. Ten Američan prý odjel ještě jako chlapec z Londýna a chtěl se svému starému městu nějak

odvděčit. A slyšel jsem také, že kdo má vlasy jen světle ryšavé nebo temně zrzavé, se ani hlásit

nemusí, přijmou prý jenom člověka s opravdu zářivou, plamenně ohnivou barvou. Kdybyste se chtěl

přihlásit vy, pane Wilsone, stačí jen si tam zajít, ale třeba vám těch pár set liber za takovou štrapácí ani

nestojí.'

Jak jste si snad povšimli, pánové, mají mé vlasy opravdu temný a živý odstín, takže jsem si řekl, že

bych se v takové soutěži možná přece jen uplatnil. Vincent Spaulding byl patrně do celé věci podrobně

zasvěcen a pomyslel jsem si, že by mi mohl být k užitku. Nařídil jsem mu proto, aby stáhl rolety a

rozjel se rovnou se mnou. To víte, že si také rád trochu vyrazil, a tak jsme zavřeli krám a vydali se na

adresu uvedenou v inzerátu.

Co živ budu, nikdy už asi něco takového neuvidím, pane Holmesi. Od severu, jihu, východu a západu

se hrnul do City každý, kdo měl jen trochu nazrzlé vlasy, aby se přihlásil na inzerát. Na Fleet Street se

mačkala jedna zrzavá hlava na druhé a Papežský dvůr vypadal jak kára prodavače pomerančů. Jakživ

bych byl nevěřil, že se v celé Anglii najde tolik zrzků, co jich přilákal tenhle jediný inzerát. Svítili

všemi odstíny - slámovým, citrónovým, pomerančovým, cihlovým, játrovým i hliněným - a někteří

měli zas barvu irských setrů, ale jak Spaulding předpovídal, mohli se jen málokteří pochlubit

opravdovým leskem živého plamene. Když jsem viděl, co jich tam čeká, nejradši bych byl v zoufalství

všeho nechal, ale Spaulding nechtěl o něčem takovém ani slyšet. Sám nevím, jak to dokázal, ale nějak

se protlačil, protáhl a prokličkoval davem a dovedl mě rovnou na schody vedoucí ke kanceláři. Po

schodišti se sunuly dva proudy zrzků - jedni šli nahoru ještě plni naděje a druzí zklamaně sestupovali

dolů, ale my jsme se mezi ně nějak vklínili a za chvilku jsme stáli v kanceláři."

"Byl to rozhodně velmi zábavný zážitek," poznamenal Holmes, když se jeho klient odmlčel a osvěžil si

pořádnou dávkou šňupacího tabáku paměť. "Pokračujte laskavě ve své nesmírně zajímavé výpovědi."

"Kancelář byla prázdná až na dvě dřevěné židle a konferenční stolek a za ním seděl drobný mužík,

který byl ještě zrzavější než já. Jak kolem procházeli zájemci, prohodil s každým pár slov, ale pak na

nich na všech objevil nějakou chybu, která je ze soutěže vyřadila. Přece jen se nezdálo tak snadné to

uvolněné místo dostat. Když jsme však přišli na řadu my, choval se ke mně drobný mužíček o moc

přívětivěji než k ostatním, a jakmile jsme vstoupili, zavřel za námi dveře, aby si s námi mohl v klidu

promluvit.

,Tohle je pan Jabez Wilson,' řekl můj pomocník, ,který je ochoten přijmout uvolněné místo ve Spolku.'

,A má k němu skutečně obdivuhodné předpoklady,' odvětil druhý. ,Opravdu všechno, co žádáme.

Nevzpomínám si, že bych kdy viděl tak krásnou barvu.' Poodstoupil o krok dozadu, naklonil trochu

hlavu a díval se mi tak upřeně na vlasy, že mi bylo až trapně. Pak ke mně pojednou přiskočil, chytil

mne za ruku a vřele mi blahopřál k mému úspěchu.

,Jakékoli otálení by bylo ve vašem případě do nebe volající nespravedlností,' řekl. ,Ale jistě mi

prominete, když se přece jen napřed přesvědčím.' S těmito slovy mne popadl oběma rukama za vlasy a

zatahal za ně, až jsem vykřikl bolestí. ,Opravdu vám vyhrkly slzy,' poznamenal, když mne pustil. ,Je

tedy zřejmě všechno v pořádku. Víte, musíme se mít velmi na pozoru, protože jsme se již dvakrát

nechali zmýlit parukou a jednou obarvením. Mohl bych vám toho o podobných podvodech navyprávět,

až byste si navždycky znechutil lidskou povahu.' Přistoupil k oknu a co nejhlasitěji zavolal, že místo je

obsazeno. Zezdola se ozvalo zklamané mručení, zájemci se začali rozcházet do všech stran a nakonec

nezbyla nablízku jediná zrzavá hlava až na mou a úředníkovu.

,Jmenuji se Duncan Ross,' pravil ten pán, ,a pobírám rovněž důchod z nadace, kterou nám zanechal náš

ušlechtilý dobrodinec. Jste ženat, pane Wilsone? Máte děti?'

Odpověděl jsem, že ne.

Nato se rázem zachmuřil.

,Jaká škoda!' řekl vážně. ,To je skutečně velká překážka. Nesmírně mne mrzí, co mi tu říkáte. Nadace

byla ovšem založena pro další rozšiřování a rozkvět rudovlasých a také pro jejich zachování. Že jste

svobodný, je skutečně krajně nepříjemné.'

Užuž jsem propadal zklamání, pane Holmesi, protože jsem myslel, že místo přece jen nakonec

nedostanu, ale pan Ross se chvilku rozmýšlel a potom prohlásil, že to přece jen půjde.

,V každém jiném případě,' řekl, ,by měla závada osudné důsledky, ale má-li někdo vlasy jako vy,

musíme mu to přičíst k dobru. Kdy byste se mohl ujmout svých povinností?'

‚To nebude tak snadné, protože mám už svůj obchod,' řekl jsem.

‚Na to se neohlížejte, pane Wilsone,' domlouval mi Vincent Spaulding. ,Však já to za vás zastanu.'

,Jakou bych měl pracovní dobu?' otázal jsem se.

,Od deseti do dvou.'

V zastáváme se obchody uzavírají většinou večer, pane Holmesi, a hlavně ve čtvrtek a v pátek

odpoledne, těsně před výplatami, takže se mi docela hodilo, že si mohu dopoledne trochu přivydělat.

Kromě toho jsem věděl, že se mohu na Vincenta Spauldinga spolehnout a že zařídí všechno, co se

vyskytne.

,To by mi velmi vyhovovalo,' řekl jsem. ,A jaký je plat?'

,Čtyři libry týdně.'

,A práce?'

,Čistě formální.'

,Čemu říkáte čistě formální?'

,Musel byste po celou tu dobu setrvávat v kanceláři anebo alespoň v budově. Jakmile byste se jen

jednou vzdálil, přijdete navždycky o místo. Poslední vůle je v tomto směru naprosto jasná. Kdybyste

přes den odešel, porušujete její podmínky.'

,Vždyť jde jen o čtyři hodiny denně a ani by mi nenapadlo někam chodit,' řekl jsem.

,Neplatí tady žádná omluva,' upozornil mne pan Duncan Ross, ,nemoc, nějaké jednání, nic. Musíte

setrvat na místě, anebo o své postavení přijdete.'

,A co mám dělat?'

,Budete opisovat Britskou encyklopedii. Tady v knihovně najdete první díl. Inkoust, pera a pijáky si

musíte obstarat sám, ale stůl a židli vám poskytneme my. Můžete začít již zítra?'

,Samozřejmě,' odpověděl jsem.

,Pak tedy sbohem, pane "Wilsone, a dovolte mi, abych vám znovu blahopřál k významnému postavení,

jež jste tak šťastně získal.' Vypoklonkoval mne ze dveří a já se vracel i se svým pomocníkem domů,

tak blažen štěstím, které mne potkalo, že jsem ani nevěděl, co říci a co si počít.

Přemýšlel jsem o tom všem celý den a k večeru mě dobrá nálada dočista přešla, protože jsem sám sebe

přesvědčil, že celá ta věc musí být veliký humbuk anebo podvod, i když mě vůbec nenapadalo, k čemu

by mohla sloužit. Připadalo mi naprosto k nevíře, že by někdo mohl udělat takovou poslední vůli a že

by nějaká instituce byla ochotna zaplatit tolik peněz za něco tak snadného, jako je opisování Britské

encyklopedie. Vincent Spaulding se snažil všemožně mě rozveselit, ale než jsem si šel lehnout, nevěřil

jsem po všem tom přemýšlení vůbec ničemu. Ráno jsem se však rozhodl, že se přece jen podívám, co

se bude dít, koupil jsem si za penci lahvičku inkoustu a s brkem a sedmi archy kancelářského papíru se

vydal do Papežského dvora.

K mému překvapení a nadšení bylo všechno v naprostém pořádku. Stůl byl už pro mne připraven a pan

Duncan Ross mě očekával, aby dohlédl, jak se pustím do práce. Ukázal mi, že mám začít písmenem A,

a potom odešel, ale čas od času se přišel podívat, jestli si vím se vším rady. Ve dvě hodiny mi popřál

příjemného dne, pochválil mne, kolik jsem toho opsal, a zamkl za mnou dveře kanceláře.

A tak to šlo den za dnem, pane Holmesi, a v sobotu vstoupil ředitel a vyplatil mi za mou týdenní práci

čtyři zlaté sovereigny. Příští týden to dopadlo docela stejně a týden nato jakbysmet. Přicházel jsem

každé ráno v deset hodin a odcházel ve dvě odpoledne. Pan Duncan Ross mne začal navštěvovat stále

řidčeji, pak se zastavil jen jednou za dopoledne a časem se už neobjevil vůbec. Stejně jsem se

samozřejmě ani neodvážil byť jen na okamžik vyjít z místnosti, protože jsem nikdy najisto nevěděl,

jestli se náhodou nevrátí, a zaměstnání mi tak vyhovovalo, že jsem nechtěl nic riskovat, abych o ně

nepřišel.

Tak uplynulo osm neděl a já už napsal všechno o lordu Abbotovi a jeho rodině, o Apollónovi, o

architektuře, Atice a Atlantském oceánu a doufal jsem, že svou pílí dospěju brzy k písmenu B. Stálo

mě to štosy kancelářského papíru a málem jsem už zaplnil svými spisy celou polici. A pak najednou

všechno zničehonic skončilo."

"Skončilo?"

"Ano, pane. Právě dnes ráno. Přišel jsem jako obvykle v deset do práce, ale dveře byly zavřené a

zamčené a uprostřed na nich připínáčkem připíchnuta malá čtvercová lepenková cedulka. Tady je,

můžete si ji sám přečíst."

Přidržel před námi kousek bílé lepenky, velké asi jak lístek z poznámkového bloku. Stálo na ní:

Spolek ryšavců byl rozpuštěn

9. října 1890

Zadívali jsme se s Sherlockem Holmesem na to kratičké oznámení i na žalostný obličej za ním a celá

záležitost nám najednou připadla tak směšná, že jsme se dali oba do hurónského smíchu.

"Nechápu, co je na tom tak směšného," zvolal náš klient, zrudlý až po kořínky ohnivých vlasů. "Jestli

pro mne nedokážete udělat nic víc, než že se mi budete takhle vysmívat, obrátím se raději jinam."

"Ne, jen to ne," zvolal Sherlock Holmes a znovu ho posadil do křesla, z něhož pan Wilson již napůl

povstal. "Za nic na světě bych si nechtěl dát váš případ ujít. Je tak neobvyklý, že působí až osvěžujícím

dojmem. Ale nebudete-li se zlobit, musím se přece jen přiznat, že je trošičku k smíchu. Co jste, prosím

vás, podnikl, když jste našel na dveřích ten nápis?"

"Byl jsem doslova omráčen, pane. Nevěděl jsem vůbec, co si počít. Zašel jsem do vedlejších kanceláří,

ale tam zřejmě nikdo o celé věci nic nevěděl. Nakonec jsem si došel k domácímu, což je nějaký účetní,

který bydlí v přízemí, a zeptal se ho, co se stalo se spolkem ryšavců. Prohlásil, že jakživ o takové

instituci neslyšel. Zeptal jsem se ho tedy, kdo je pan Duncan Ross, ale odpověděl mi, že to jméno

vůbec nezná.

,Přece ten pán z kanceláře číslo čtyři,' řekl jsem.

,Ten zrzavý?' ,Ano.'

,Ale ten se přece jmenuje William Morris. Je to advokát a užíval mou místnost jen přechodně, dokud

mu neupravili nové kanceláře. Včera se odstěhoval.'

,Kde bych ho mohl najít?'

,Jistě na jeho nové adrese.' Adresu mi ochotně dal. Ano, tady je: King Edward Street 17, blízko

katedrály svatého Pavla.

Rovnou jsem se tam pustil, pane Holmesi, ale když jsem dům našel, byla v něm jen dílna na nákolenice

a o panu Williamu Morrisovi ani o panu Duncanu Rossovi tam jakživ nikdo neslyšel."

"A co jste udělal potom?" zeptal se Holmes.

"Jel jsem domů na Saxe-Coburg Square, abych se poradil se Spauldingem. Ale nemohl mi nijak

pomoci. Utěšoval mne, že když chvilku posečkám, dostanu jistě nějakou zprávu poštou. Ale tím jsem

se přece nemohl spokojit, pane Holmesi! Nechtěl jsem jen tak bez boje přijít o takové místo, a pustil

jsem se proto rovnou k vám, protože jsem o vás už slyšel, jaký jste hodný a jak poradíte i chudým

lidem, když to opravdu potřebují."

"A velmi moudře jste si počínal," řekl Holmes. "Váš případ je mimořádně zajímavý a rád se jej ujmu.

Z toho, co jste mi řekl, usuzuji, že z něho možná vyplynou mnohem závažnější důsledky, než se nám

na první pohled může zdát."

"Však už dost závažné byly!" řekl pan Jabez Wilson. "Přišel jsem přece o čtyři libry týdně."

"Pokud jde o vás osobně," poznamenal Holmes, "ani bych neřekl, že si máte na ten prapodivný spolek

co stěžovat. Naopak, jak já tomu rozumím, zbohatl jste o třicet liber, nehledě na to, že jste se podrobně

poučil o všech heslech spadajících pod písmeno A. Nijak jste na tom neprodělal."

"Ne, pane. Ale rád bych se o tom spolku něco dověděl, co je to vlastně zač a jaký mělo smysl, že se

mnou sehráli takovou komedii - jestli to vůbec byla komedie. Ten žert je přece přišel dost draho, stál je

dvaatřicet liber."

"Tento bod se vám pokusíme vyjasnit. Ale nejprve bych se vás chtěl na něco přeptat, pane Wilsone.

Jak dlouho u vás byl ten pomocník, který vás upozornil na inzerát?"

"Tehdy tak asi měsíc."

"Jak se k vám dostal?"

"Přihlásil se mi na inzerát."

"Byl jediný zájemce?"

"Ne, hlásilo se jich asi dvanáct."

"A proč jste si vybral zrovna jeho?"

"Protože se mi hodil a přišel mě lacino."

"Vlastně na poloviční mzdu."

"Ano."

"Jakýpak je ten Vincent Spaulding?"

"Menší, podsaditý, ohromně čilý, s úplně bezvousým obličejem, i když mu táhne jistě na třicítku. Na

čele má bílý flíček po kyselině."

Holmes se vzrušeně napřímil v křesle.

"Však jsem si to myslel," řekl. "A nepovšiml jste si někdy, nemá-li propíchnuté uši od náušnic?"

,.To má, pane. Říkal, že mu je propíchla cikánka, když byl ještě kluk."

"Hm," řekl Holmes a hluboce zamyšlen se znovu posadil do křesla. "Je pořád ještě u vás?"

"Jistě, pane, před chvilkou jsem s ním mluvil."

"A staral se dobře o váš obchod, když jste byl pryč?"

"Nemohu si na něj stěžovat, pane. Dopoledne stejně nebývá nikdy moc na práci."

"To postačí, pane Wilsone. Za den či za dva vám velmi rád sdělím své mínění o celém případu. Dnes je

sobota a doufám, že do pondělka už můžeme dospět k nějakému závěru."

"Tak co, Watsone?" řekl Holmes, když náš návštěvník odešel. "Co o tom o všem soudíte?"

"Vůbec se v tom nevyznám," odpověděl jsem upřímně. "Je to pro mne naprostá záhada."

"Čím bizarnější případ, tím bývá obvykle průhlednější," řekl Holmes. "Největší hádankou zůstávají

obyčejné bezvýrazné zločiny, právě tak jako je nejtěžší identifikovat všední tvář. Ale s touto záležitostí

si musím pospíšit."

"Co teď hodláte udělat?" optal jsem se.

"Zakouřit si," odpověděl. "Je to problém tak na tři lulky a prosím vás, abyste na mne padesát minut

nemluvil." Stočil se v křesle, kolena si přitáhl k jestřábímu nosu a tak tam seděl s očima zavřenýma a s

černou hliněnou lulkou, která mu trčela z obličeje jak zobák nějakého podivného ptáka. Usoudil jsem,

že nejspíše usnul, a sám jsem již také začal klímat, když tu se náhle vymrštil z křesla s pohybem

člověka, který právě učinil nějaké rozhodnutí, a odložil lulku na krbovou římsu.

"V St. James's Hall hraje dnes odpoledne Sarasate," poznamenal. "Co říkáte, Watsone? Nemohli by vás

pacienti na pár hodin postrádat?"

"Nemám dnes zrovna nic na práci. Má praxe není nikdy moc vyčerpávající."

"Nasaďte si tedy klobouk a pojďte. Nejdříve bych se chtěl trochu projít po City a cestou třeba někde

poobědvat. Všiml jsem si, že na programu je hodně německé hudby a ta mi dnes vyhovuje víc než

italská nebo francouzská. Je zahloubaná a já se chci také zahloubat. Tak půjdeme!"

Zajeli jsme podzemní drahou až k Aldersgate a došli krátkou procházkou na Saxe-Coburg Square,

dějiště podivuhodné historky, kterou jsme ráno vyslechli. Bylo to šedivé, rádoby vznešené náměstíčko

se čtyřmi řadami ponurých jednopatrových domků obrácených k malému ohrazenému plácku, kde vedl

svůj těžký boj s nezdravým, kouřem prosáklým vzduchem malý zaplevelený trávníček a pár povadlých

vavřínových keřů. Tři zlacené koule a hnědá cedulka na rohovém domě, na níž bylo bílým písmem

napsáno Jabez Wilson, prozrazovaly místo, kde náš rudovlasý klient provozoval své obchody.

Sherlock Holmes se zastavil před krámkem s hlavou trochu nachýlenou ke straně, bedlivě si jej

prohlížel a oči mu mezi přivřenými víčky přímo zářily. Nato přešel pomalu ulicí a zase zpátky k rohu a

pořád si ještě dychtivě prohlížel domky. Nakonec se vrátil k zastavárně, asi třikrát zabušil energicky

hůlčičkou o chodník, přistoupil ke dveřím a zaklepal. Než jsme se nadáli, otevřel bystře vyhlížející a

čistě oholený chlapík a pozval Holmese, aby vstoupil.

"Děkuji vám," pravil Holmes. "Chtěl jsem se vás jen zeptat, kudy se odtud dostaneme na Strand."

"Třetí ulicí doprava a čtvrtou doleva," odpověděl muž bez váhání a zavřel dveře.

"Pašák," poznamenal Holmes, když jsme odcházeli. "Podle mého soudu je to čtvrtý nejprohnanější

chlap v Londýně, a pokud jde o odvahu, nejsem si tak docela jist, zda by neměl nárok na třetí místo.

Leccos jsem o něm už slyšel."

"Pomocník pana Wilsona sehrál zřejmě nemalou roli v té záhadě Spolku ryšavců," řekl jsem. "Jistě jste

se ho ptal na cestu jen proto, abyste si ho prohlédl."

"Ani ne tak jeho."

"A co tedy?"

"Spíše kolena jeho kalhot."

"A co jste na nich viděl?"

"To, co jsem čekal."

"A proč jste tak bušil do chodníku?"

"Můj drahý doktore, teď není čas na rozprávky, musíme bedlivě pozorovat. Jsme přece zvědy na

nepřátelském území. O Saxe-Coburg Square již něco víme. Což abychom nyní prozkoumali stezky,

které leží za ním?"'

Když jsme zahnuli za roh z pochmurného Coburg Square, octli jsme se v ulici, která se od našeho

náměstíčka lišila jako líc obrazu od jeho rubu. Byla to jedna z hlavních tepen, jimiž se vede doprava ze

City k severu a západu. Vozovku zabíral nepřetržitý proud obchodních povozů, který se valil jak za

přílivu a odlivu do města i ven, a chodníky se černaly uspěchanými roji chodců. Zadívali jsme se na

řady elegantních výkladních skříní a vznešených obchodních budov a jen těžko jsme si dokázali

představit, že z druhé strany skutečně sousedí s omšelým tichým náměstíčkem, které jsme právě

nechali za sebou.

"Počkejte chvilku," pravil Holmes, když se zastavil na rohu a pohlédl do ulice. "Rád bych si

zapamatoval, v jakém pořadí tu stojí domy. Mám už takového koníčka, že se snažím dopodrobna

poznat Londýn. Tak tady máme Mortimera, obchod s tabákem, malý obchůdek s novinami, coburskou

pobočku City a Suburban Bank, vegetariánskou restauraci a skladiště McFarlaneových dílen - to je ta

firma, co vyrábí kočáry. Tím se dostáváme až k druhému bloku. A když jsme teď udělali kus práce,

doktore, je načase, abychom si poslechli trochu hudby. Dáme si obložený chléb a šálek kávy a potom

vzhůru do říše houslových tónů, kde vládne slast, jemnost a harmonie a kde nás žádní zrzaví klienti

nemohou sužovat svými hádankami."

Můj přítel miloval hudbu a sám nejenže výtečně hrál, ale patřil i k uznávaným skladatelům. Celé

odpoledne proseděl v křesle, oddávaje se naprosto dokonalému štěstí, mírně pokyvoval dlouhými

štíhlými prsty do taktu hudby a jeho jemně se usmívající tvář a hloubavé zasněné oči tak málo

připomínaly Holmese - stopaře, Holmese - nemilosrdného, bystrého a obratného pronásledovatele

zločinu, až bylo téměř k nevíře, že jde o jednoho a téhož člověka. V jeho pozoruhodné povaze se

střídavě projevovalo dvojí založení a často jsem si říkával, že úžasná přesnost a lstivost je pouze reakcí

na poetické zádumčivé nálady, které v něm občas převládly. Dokázal se přenést z nejhlubší

zadumanosti až k dravé energii, a jak jsem dobře věděl, nebyl nikdy tak nebezpečný, jako když celé

dny proseděl ve svém křesle uprostřed svých improvizací a švabachem tištěných knih. Tehdy se ho

najednou zmocnila lovecká vášeň a jeho vynikající rozumové schopnosti dosáhly až intuitivní výše,

takže ti, kdo již poznali jeho metody, se na něj dívali někdy podezíravě jako na člověka, jehož

vědomosti přesahují možnosti ostatních smrtelníků. Když jsem ho tak odpoledne viděl, zabraného do

hudby v St. James's Hall, tušil jsem, že těm, po jejichž stopě se pustil, nastávají věru zlé časy.

"Chcete jít asi domů, že, doktore," řekl mi, když jsme vyšli ven.

"Ano, docela rád bych se stavil doma."

"A já si chci vyřídit jakousi záležitost, která mi zabere několik hodin. V Coburg Square jde o něco

opravdu vážného."

"A proč by to mělo být vážné?"

"Osnuje se tam těžký zločin. Zatím mám všechny důvody k přesvědčení, že mu ještě stačíme zabránit.

Jenže všechno se komplikuje tím, že je dnes sobota. Večer bych potřeboval vaši pomoc."

"V kolik hodin?"

"Stačí tak v deset."

"V deset jsem tedy na Baker Street."

"Výborně. A poslyšte, doktore, možná že je to trochu nebezpečné, takže si laskavě zastrčte do kapsy

svůj vojenský revolver." Zamával mi, otočil se na podpatku a vzápětí mi zmizel v davu.

Nemyslím si o sobě, že jsem snad nechápavější než moji sousedé, ale pokaždé když mluvím s

Sherlockem Holmesem, dolehne na mne pocit, že jsem hotový hňup. Slyšel jsem přece totéž co on a

viděl všechno co on, a přece mi z jeho slov vysvitlo, že nejen jasně chápe, co se stalo, ale i předvídá, k

čemu dojde, zatímco pro mne zůstávala celá ta záležitost pořád ještě zmatená a trochu i směšná. Když

jsem ujížděl ke svému domu v Kensingtonu, ještě jsem o tom všem přemýšlel, počínaje podivuhodnou

historkou rudovlasého opisovače Britské encyklopedie přes naši návštěvu na Saxe-Coburg Square až

po zlověstná slova, s nimiž se se mnou Sherlock Holmes loučil. Na jakou noční výpravu se to chce

vydat a proč mám přijít ozbrojen? Kam půjdeme a co tam budeme dělat? Holmes mi již naznačil, že

ten bezvousý pomocník v zastavárně je nesmírně nebezpečný člověk, který hraje dost možná i vysokou

hru. Snažil jsem se vypátrat, jakou asi, ale v zoufalství jsem toho nechal a odložil všechno až na večer,

kdy se mi jistě dostane vysvětlení.

Ve čtvrt na deset jsem vyšel z domu a zamířil přes park a po Oxford Street až do Baker Street. Před

vchodem stály dva fiakry, a když jsem vstoupil do chodby, zaslechl jsem shora jakési hlasy. Vešel

jsem do pokoje, kde Holmes právě živě rozmlouval se dvěma muži: v jednom z nich jsem poznal

významného policejního detektiva Petra Jonese a druhý byl vysoký štíhlý pán se smutným obličejem, v

dokonale lesklém klobouku a v žaketu, který působil až tísnivě důstojným dojmem.

"Ha, ha! naše společnost je tedy úplná!" řekl Holmes, zapjal si krátkou námořnickou kazajku a sundal

z police jezdecky bičík s těžkou rukojetí. "S panem Jonesem ze Scotland Yardu se asi znáte, že,

Watsone? Dovolte, abych vám představil pana Merryweathera, který se s námi pustí do dnešního

nočního dobrodružství."

,.Jak vidíte, doktore, lovíme opět v dvojicích," řekl Jones svým trochu domýšlivým tónem. "Když jde o

to, zahájit pořádnou honbu, není tady nad našeho přítele. Potřebuje jen starého psa, aby mu pomohl

kořist uštvat."

.,Jen aby to nakonec nebyla kachna," poznamenal pan Merryweather mrzutě.

"Panu Holmesovi můžete věřit na slovo," řekl policista povzneseně. "Má sice zvláštní metody, které

jsou někdy, omluví-li mne, když to tak řeknu, trochu až příliš teoretické a fantastické, ale kus detektiva

v něm je. Vůbec nepřeháním, řeknu-li, že asi dvakrát, jako v případě Sholtovy vraždy a pokladu z

Agry, byl téměř blíž pravdě než sama policie."

"Dobrá, když to říkáte vy, pane Jonesi, jsem zcela srozuměn," řekl uctivě cizí pán. "Stejně se však

musím přiznat, že je mi líto mého bridže. Poprvé po sedmadvaceti letech zmeškám svou sobotní

partii."

"Třeba nakonec poznáte, že jste dnes večer hrál mnohem výš než kdy jindy a že jste nikdy nezažil tak

napínavou hru," řekl Sherlock Holmes. "Vám, pane Merryweathere, jde asi tak o třicet tisíc liber a

vám, Jonesi, o muže, po kterém již dávno pasete."

"O Johna Claye, vraha, zloděje, lupiče a padělatele. Je ještě mladý, pane Merryweathere, ale stojí v

čele celého podsvětí a žádnému jinému zločinci v Londýně bych tak rád nenasadil náramky jako jemu.

Je to pozoruhodný chlapík, ten John Clay. Jeho děd byl vévoda z královského rodu a on sám studoval

v Etonu a Oxfordu. Je stejné prohnaný jako obratný, a i když narážíme na každém kroku na jeho stopy,

nikdy nevíme, kde po něm pátrat. Jeden týden vybere pokladnu ve Skotsku a druhý věnuje někde v

Cornwallu peníze na postavení sirotčince. Honím se za ním už léta. a ještě jsem ho ani neviděl."

"Doufám, že budu mít to potěšení a dnes večer vám jej představím. Měl jsem rovněž s panem Johnem

Clayem párkrát co dělat a souhlasím s vámi. že stojí v čele celého podsvětí. Ale již je půl jedenácté a je

načase, abychom vyrazili. Kdybyste laskavě nasedli do prvního fiakru, pojedeme s Watsonem v

druhém."

Sherlock Holmes toho za celou cestu moc nenamluvil, seděl opřen dozadu a pobrukoval si melodie,

které jsme slyšeli odpoledne. Ujížděli jsme nekonečným bludištěm ulic ozářených plynovými

lampami, až jsme dorazili na Farringdon Street.

"Teď jsme již docela blízko," poznamenal můj přítel. "Ten Merryweather je bankovním ředitelem a na

celé věci je osobně zainteresován. Myslel jsem si, že nebude na škodu, když s sebou vezmeme i

Jonese. Není špatný chlapík, i když je ve svém povolání hotový břídil. Ale jedno se mu musí uznat. Je

statečný jak buldok, a když se mu podaří dostat někoho do spárů, drží se ho jak klíště. Ale jsme na

místě a ostatní již na nás čekají."

Dojeli jsme na tutéž rušnou tepnu, kde jsme se octli dopoledne. Propustili jsme drožky a prošli pod

vedením pana Merryweathera úzkým průchodem k postranním dveřím, které před námi bankovní

ředitel otevřel. Uvnitř byla malá chodbička zakončená mohutnou železnou branou. Pan Merryweather

odemkl i bránu a vedl nás po točitých kamenných schodech o poschodí níž k dalším hrozivě

vyhlížejícím dveřím. Tady se zastavil, rozsvítil svítilnu a kráčel před námi temnou, zeminou páchnoucí

chodbou, a když otevřel další dveře, vedl nás dále do prostorné klenby či sklepení, zastavěného všude

kolem bednami a mohutnými krabicemi.

"Shora se k vám hned tak nikdo nedostane," poznamenal Holmes, když si podržel ve výšce svítilnu a

rozhlédl se.

"Zezdola také ne," řekl pan Merryweather a udeřil holí do dlaždic, které vroubily podlahu. "Proboha,

vždyť to zní docela dutě!" poznamenal a překvapeně vzhlédl.

"Jsem skutečně nucen vás požádat, abyste se choval poněkud tišeji," řekl mu Holmes přísně. "Již tak

jste ohrozil veškerý úspěch naší výpravy. Směl bych vás poprosit, abyste se laskavě posadil tady na

jednu bednu a do ničeho se nepletl?"

Zamračený pan Merryweather se usadil na bedně s nesmírně dotčeným výrazem ve tváři, zatímco

Holmes poklekl na podlahu a s pomocí svítilny a lupy začal podrobně zkoumat pukliny mezi kamením.

Pár vteřin mu zřejmě stačilo k úplné spokojenosti a opět vyskočil a zastrčil lupu do kapsy.

"Máme nejméně hodinu času," poznamenal, "protože těžko mohou něco podniknout, dokud se náš

dobrý majitel zastavárny bezpečně neuloží ke spánku. Pak budou ovšem jednat bez odkladu, neboť čím

dříve svou práci dokončí, tím více času jim zbude na únik. Jak jste se jistě dovtípil, doktore, jsme

právě ve sklepě pobočky, kterou má v City jedna z nejvýznamnějších londýnských bank. Pan

Merryweather je jejím generálním ředitelem a sám vám vysvětlí, z jakého důvodu se nejtroufalejší

zločinci Londýna právě teď tolik zajímají o toto sklepení."

"Jde o naše francouzské zlato," zašeptal ředitel. "Několikrát jsme byli varováni, že by se někdo mohl

pokusit se ho zmocnit."

"O vaše francouzské zlato?"

"Ano. Před několika měsíci se nám naskytla příležitost, jak zvýšit svoje prostředky, a vypůjčili jsme si

k tomuto účelu třicet tisíc napoleonských franků od Francouzské banky. Bohužel se proslechlo, že

jsme dosud neměli příležitost peníze vybalit a že pořád ještě leží u nás ve sklepě. V bedně, na které

právě sedím, je uloženo mezi olověnými fóliemi na dva tisíce napoleonských franků. Naše zásoby

ražených mincí jsou v současné době rovněž mnohem vyšší, než je zvykem přechovávat v jediné

bankovní pobočce, a naši ředitelé již začali pochybovat, zda je to vůbec rozumné."

"A docela právem," poznamenal Holmes. "Ale nyní je již načase, abychom si trochu rozdělili úkoly. Za

hodinu se už všechno nejspíše rozjede. Zatím budeme muset zastínit tu temnou svítilnu, pane

Merryweathere."

"A sedět ve tmě?"

"Bohužel ano. Přinesl jsem si v kapse balíček karet, protože jsem si myslel, že když jsme se tu tak sešli

v partie carrée, přece jen si svůj bridž zahrajete. Ale jak vidím, nepřítelovy přípravy již tolik pokročily,

že nemůžeme riskovat a nechat rozsvíceno. Ale především se musíme domluvit, jaké kdo zaujme

postavení. Jsou to odvážlivci, a i když je přistihneme v nevýhodě, zle by se s námi mohli vypořádat -

kdybychom nebyli dost opatrní. Já se postavím tady za tu bednu a vy se schovejte za tuto. Jakmile na

ně posvítím, ihned se k nim vrhněte. A kdyby začali pálit, klidně je bez výčitek odstřelte, Watsone."

Přikrčil jsem se za dřevěnou bednu a položil na ni odjištěný revolver. Holmes zaclonil posuvnou

záklopkou přední část svítilny, takže jsme zůstali v nejčernější tmě - v tak naprosté tmě. jakou jsem

nikdy předtím nezažil. Jen pach rozpáleného kovu nás ujišťoval, že světlo tu pořád ještě je s námi,

připraveno vyšlehnout, jakmile bude zapotřebí. Měl jsem již nervy samým čekáním vybičované do

krajnosti, a když jsme se uprostřed chladného vlhkého vzduchu sklepení octli najednou ještě v

temnotě, poněkud mi to vzalo náladu i odvahu.

"Mají jen jednu cestu k úniku," zašeptal Holmes. "A to zpět do domu na Saxe-Coburg Square.

Doufám, že jste zařídil, oč jsem vás žádal, Jonesi?"

"U předního vchodu čeká inspektor a dva důstojníci."

"Pak jsme ucpali všechny otvory. A teď musíme být zticha a čekat."

Čas se neuvěřitelně vlekl. Když jsme si později srovnali poznámky, zjistili jsme, že jsme čekali jen

hodinu a čtvrt, ale mně se zdálo, že snad již uplynula celá noc a kdesi nad námi že začíná svítat. Nohy i

paže mne již bolely a tuhly, protože jsem se bál pohnout, ale nervy jsem měl až do krajnosti

vybičované a sluch mi tak zintenzivněl, že jsem nejen slyšel tiché oddechování svých společníků, ale

dokázal jsem i rozeznat hlubší a těžší dech zavalitějšího Jonese od tenkého, jakoby vzdychavého dechu

bankovního ředitele. Ze svého stanoviště jsem viděl přes bednu až k podlaze. A tu jsem náhle spatřil

záblesk světla.

Zprvu se od kamenného dláždění odrážela jen slabounká jiskřička. Pak se však světlo začalo

prodlužovat, až se rozrostlo ve žlutou čáru. a potom jako by se před námi otevřela zem, se docela

nečekaně a tiše objevila ruka, bílá, téměř ženská ruka, hmatající kolem sebe uprostřed malého

světelného kruhu. Snad minutu, snad déle trčela ta ruka s neklidnými prsty z podlahy. Pak zase zmizela

stejně náhle, jako se objevila, a všechno se opět ponořilo do tmy až na jedinou slabounkou jiskřičku,

která prozrazovala, kde je mezi kamením štěrbina.

Ruka však zmizela jen nakrátko. Jeden z širokých bílých kamenů se pojednou s trhavým rachotem

převrátil a v podlaze se rozevřel čtvercový zející otvor, jímž proudila dovnitř záře svítilny. Přes jeho

okraj se vyhoupl nevinný chlapecký obličej, dychtivě se rozhlédl kolem a jeho majitel se vzepřel na

rukou po obou stranách otvoru, vzepjal se nejprve do výše ramen a potom pasu a zaklesl se jedním

kolenem o okraj. Vzápětí již stál vedle otvoru a vytahoval za sebou svého druha, který byl stejně

pružný a drobný jako on a měl bledý obličej a kštici nápadně zrzavých vlasů.

"Vzduch je čistý," zašeptal první. "Nenech tam to dláto a vaky. Páni drazí! Stačí po tom skočit, Archie,

a všechno je naše."

Sherlock Holmes se vymrštil a popadl vetřelce za límec. Druhý zločinec se honem spustil otvorem dolů

a to už jsem slyšel praskot roztržené látky, jak ho Jones chytil za šosy. Ve světle se mihla hlaveň

revolveru, ale vtom dopadl na mužovo zápěstí Holmesův bičík a zbraň zařinčela o kamennou podlahu.

"Nemá to smysl, Johne Clayi," řekl Holmes mírně, "stejně nemáte nejmenší naději."

"To chápu," odpověděl oslovený naprosto klidně. "Doufám jen, že se podařilo uniknout mému příteli, i

když vidím, že vám zůstaly v ruce šosy jeho kabátu."

"U dveří na něj čekají tři muži," odpověděl Holmes.

"Skutečně? Zřejmě jste zařídil všechno do nejmenších podrobností. Rád bych vám k tomu blahopřál."

"Já vám rovněž," odpověděl Holmes. "Ten nápad s ryšavci byl vskutku zcela neotřelý a vyšel vám

výborně."

"Za chvilku se se svým kamarádem zas shledáte," řekl Jones.

"Dovede se spouštět do hloubek rychleji než já. Ale teď držte, ať vám můžu pěkně nasadit náramky."

"Opovažte se mne dotknout svýma špinavýma rukama," ohradil se náš vězeň, když mu pouta zařinčela

u zápěstí. "Zřejmé si neuvědomujete, že mám v žilách královskou krev. A když na mne již mluvíte,

říkejte mi laskavě pane a nezapomeňte mne slušně poprosit."

"Dobrá," řekl Jones, pobaveně se na něj podíval a ušklíbl se. "Prosím vás tedy, pane, abyste se laskavě

odebral nahoru, neboť musíme sehnat drožku, která zaveze Vaši Výsost na policejní stanici."

"To již je přijatelnější," pravil John Clay vážně. Křepce se nám třem uklonil a klidně odešel v

doprovodu detektiva.

"Skutečně, pane Holmesi," řekl pan Merryweather, když jsme vycházeli za davem a Jonesem ze

sklepení, "ani nevím, jak vám může naše banka dost poděkovat a jak se vám odvděčit. Vždyť vy jste

nepochybně vypátral a znemožnil jeden z nejnebezpečnějších pokusů o bankovní loupež, jaký vůbec

pamatuji."

"Měl jsem s panem Johnem Clayem také pár nevyrovnaných účtů," řekl Holmes. "Celá záležitost mě

stála menší výlohy a předpokládám, že mi je banka uhradí. Jinak je mi však bohatou odměnou zážitek,

který pro mne byl v mnoha ohledech nesporně jedinečný, a samozřejmě i pozoruhodné vyprávění o

Spolku ryšavou."

"Víte, Watsone," vysvětloval mi Sherlock Holmes, když jsme k ránu usedli v Baker Street nad

sklenkou whisky se sodou. "Od samého počátku mi bylo naprosto jasné, že jediným možným smyslem

celého toho fantastického podniku s inzerátem a opisováním encyklopedie musí být snaha dostat

našeho nepříliš bystrého zastaváře den co den na pár hodin z domova. Způsob byl sice poněkud

nezvyklý, ale skutečně mohli těžko navrhnout cokoli lepšího. Metodu vymyslel jistě vynalézavý Clay

inspirován barvou vlasů svého společníka. Lákadlu, jako jsou čtyři libry týdně, by jistě hned tak nikdo

neodolal, a co znamenala taková částka pro ně, když hráli o tisíce? Uveřejnili tedy inzerát, jeden

darebák si obstaral na čas kancelář, druhý přemluvil zastaváře, aby se na něj přihlásil, a společně si tak

zajistili, že byl každé dopoledne mimo domov. Jakmile jsem slyšel, že pomocník pana Wilsona

nastoupil za poloviční plat, bylo mi hned jasné, že musel mít silný motiv, proč o to místo tolik stál."

"Ale jak jste přišel na to, jaký to byl motiv?"

"Kdyby měl pan Wilson v domácnosti ženy, předpokládal bych pouhou nízkou intriku. Ta však

nepřicházela v úvahu. Podnik je nevelký a v domě není také nic, co by vysvětlovalo tak pracné

přípravy a výdaje, k jakým se odhodlali. Muselo jim tedy jít o něco mimo dům. Ale o co? Vzpomněl

jsem si, jakou má pomocník zálibu ve fotografování a jak odbíhá, kdykoli je to jen trochu možné, dolů

do sklepa. Sklep! Jím končila celá ta zamotaná šaráda. Pak jsem se na záhadného pomocníka

informoval a zjistil jsem, že mám co dělat s nejchladnokrevnějším a nejtroufalejším zločincem v

Londýně. Prováděl cosi ve sklepě - cosi, co mu zabralo po celý měsíc řadu hodin denně. A opět - co to

jen mohlo být? Nutně jsem dospěl k závěru, že si prohrabává tunel k nějaké jiné budově.

Sem až jsem dospěl, než jsme navštívili místo činu. Jistě vás překvapilo, když jsem udeřil holí o

chodník. Chtěl jsem si zjistit, vede-li sklep před budovou nebo za ní. Vpředu nebyl. Pak jsem zazvonil,

a jak jsem doufal, otevřel mi pomocník. Párkrát jsme se už střetli, ale nikdy jsme si nestáli tváří v tvář.

Stejně jsem se mu skoro nepodíval do obličeje. Chtěl jsem vidět jeho kolena. Jistě jste si sám povšiml,

jak je měl prošoupaná, zmačkaná a umazaná. Prozrazovala celé hodiny hrabání ve sklepě. Teď zbývalo

jen zjistit, kam se to chtějí prohrabat. Zašel jsem za roh, shledal jsem, že pozemek našeho přítele

sousedí s pobočkou City and Suburban Bank, a tušil jsem, že jsem u řešení svého problému. Když jste

odjel po koncertu domů, zašel jsem do Scotland Yardu a k předsedovi správní rady a výsledek jste již

viděl sám."

"A jak jste poznal, že chtějí svůj pokus podniknout právě dnes?" otázal jsem se.

"To, že zavřeli kancelář spolku, naznačovalo, že jim je již lhostejné, zůstane-li pan Jabez Wilson doma

- jinými slovy, že svůj tunel dokončili. Bylo však v jejich nejvlastnějším zájmu, aby ho použili co

nejdříve, neboť mohl být objeven anebo banka mohla zlato někam převézt. Sobota by se jim k tomu

hodila nejlépe, protože by jim poskytla dva dny na útěk. Ze všech těchto důvodů jsem očekával, že se

objeví dnes v noci."

"Promyslel jste to báječně," zvolal jsem v nelíčeném obdivu. "Je to tak dlouhý řetěz, a přece do sebe

všechny jeho články skvěle zapadají."

"Alespoň jsem se nenudil," odpověděl Sherlock Holmes a zívl. "Ale běda, již mě ta nuda zase přepadá.

Celý svůj život se jenom snažím uniknout před všedností světa. A tyto malé problémky mi k tomu

pomáhají."

"A jakým jste přitom dobrodincem lidstva!" řekl jsem.

Pokrčil rameny. "Snad je to přece jen všechno alespoň trochu k užitku," poznamenal. "Neboť jak

napsal Gustave Flaubert George Sandové: L'homme c'est rien - l'oeuvre c'est tout."

Případ totožnosti

"Můj milý příteli," pravil Sherlock Holmes, když jsme tak jednou seděli v jeho domě, každý po jedné

straně krbu, "lidská fantazie dovede vytvářet divy, ale život je vždycky nekonečně složitější. Vždyť my

bychom si ani neodvážili vymyslet něco takového, co patří k docela všedním úkazům lidské existence.

Kdybychom teď mohli ruku v ruce vyletět oknem, vznášet se nad tímto nesmírným městem, opatrně

nadzdvihovat střechy a nahlížet do všech těch podivných příběhů, které se pod nimi odehrávají, do

zvláštních náhod, piklů, zkřížených plánů a neuvěřitelných řetězů událostí, tak jak se táhnou celými

generacemi a vedou k naprosto outré výsledkům, působila by vedle nich veškerá románová díla se

svými konvencemi a předem jasnými závěry naprosto vyčpěle a zbytečně."

"A přesto o tom nejsem přesvědčen," odpověděl jsem. "Vždyť všechny ty případy, o nichž se

dovídáme z novin, jsou obvykle zcela prostomyslné a vulgární. V našich policejních zprávách je

realismus posunut až k samé hranici únosnosti, a přece musíme přiznat, že nevede k nikterak

úchvatným či inspirujícím výsledkům."

"Kdo chce dosáhnout realistického účinku, neobejde se bez jistého výběru a leccos musí i zamlčet,"

poznamenal Holmes. "To postrádají naše policejní zprávy, které si všímají daleko víc nejbanálnějších

poznámek pana soudce než podrobností, z nichž by pozorovatel mohl vytušit pravé jádro celého

případu. Kdybychom byli závislí jen na takovém čtení, nepřipadalo by nám nic nepřirozenější než

zcela všední události."

Usmál jsem se a zavrtěl hlavou. "Docela chápu, že se na to tak díváte," řekl jsem. "Jako neoficiální

rádce a pomocník každého, kdo si již vůbec neví rady, kdekoli v zemích tří kontinentů, setkáváte se se

samými zvláštními a bizarními jevy. Ale co třeba tady," - sebral jsem ze země ranní noviny, - "co když

si to zkusíme trochu ověřit praxí. Přečtu vám první titulek, který mi padl do oka. ,Kruté jednání s

manželkou.'Je toho tu vytištěno na půl sloupce, ale ani to nemusím číst a předem už jasně vím, oč tam

jde. Je v tom samozřejmě nevěra, pití, rány, modřiny, soucitná sestra nebo domácí. Něco tak

primitivního by si nedokázal vymyslet nejprimitivnější pisálek."

"Ten příklad vaše argumenty bohužel příliš nepodpoří," pravil Holmes, když si ode mne bral noviny a

nahlížel do nich. "Jde o rozvod manželů Dundasových a zcela náhodou jsem v souvislosti s ním

vyjasňoval některé menší podrobnosti. Manžel byl abstinent, o žádnou jinou ženu se nezajímal a

manželka si na něj stěžovala, protože si vyndával po každém jídle umělý chrup a házel jím po ní, což

jak jistě uznáte, by průměrného vypravěče hned tak nenapadlo. Ale poslužte si troškou šňupacího

tabáku, doktore, a uznejte, že jsem váš příklad pěkně vyvrátil."

Přidržel přede mnou krabičku se šňupacím práškem, která byla ze starého zlata a uprostřed víčka měla

obrovský ametyst. Svou nádherou se tak odrážela od domáckých zvyklostí Sherlocka Holmese a jeho

prostého způsobu života, že jsem se nezdržel poznámky.

"Ale vždyť já zapomněl, že jsme se pár dní neviděli," řekl Holmes. "Je to malý dáreček od českého

krále jako pozornost za pomoc, kterou jsem mu poskytl v případě fotografie Ireny Adlerové."

"A co ten prsten?" zeptal jsem se a zahleděl se na překrásný briliant, který mu zářil na prstě.

"Ten je od holandské královské rodiny, avšak záležitost, v níž jsem jí pomáhal, je povahy tak delikátní,

že se s tím nemohu svěřit ani vám, třebaže jste tak laskavě zaznamenal některé mé menší problémky."

"Zabýváte se teď něčím?" optal jsem se ho se zájmem.

"Asi tak deseti dvanácti případy, ale žádný z nich není zvlášť výrazný ani zajímavý. Chápete jistě, svůj

význam pro mne mají, ale nepřitahují mne. Stejně jsem přišel již na to, že pro pozorování a pohotové

rozbory příčin a následků, které dodávají takového kouzla detektivnímu pátrání, mi daleko spíše

skýtají pole působnosti docela nevýznamné záležitosti. Těžší zločiny bývají většinou jednoduché,

neboť čím větší zločin, tím mívá obvykle průhlednější motiv. Na mých nových případech pro mne není

nic zvláště pozoruhodného, až snad na jednu složitější záležitost, která mi byla hlášena z Marseille.

Není však vyloučeno, že za pár minut se naskytne něco lepšího, protože nemýlím-li se příliš, přichází

právě jedna z mých klientek."

Vstal z křesla, zastavil se mezi rozhrnutými závěsy a zadíval se do nevýrazné, neurčitě zbarvené

londýnské ulice. Pohlédl jsem mu přes rameno a spatřil, jak na protějším chodníku stojí urostlá žena s

těžkým kožešinovým boa přes ramena a v klobouku s dlouhým zatočeným červeným perem a s širokou

krempou nasazeným přes ucho, jako když se vévodkyně z Devonu rozhodne vypadat trochu koketně.

Zpod tohoto neodolatelného výtvoru žena nesměle a váhavě pokukovala k našim oknům, nejistě

přešlapovala a v prstech si neklidně pohrávala koženými rukavicemi. Pak se najednou vrhla vpřed jak

plavec, který se odrazí od břehu, přeběhla ulici a vzápětí jsme zaslechli prudké zazvonění.

"Takové příznaky znám," řekl Holmes a zahodil cigaretu do ohně. "Jakmile někdo postává na

chodníku, znamená to, že jde o affaire du coeur. Ráda by se poradila, ale není si tak docela jista, nejde-

li o záležitost příliš delikátní, než aby se s ní někomu svěřovala. A přece i tady musíme rozlišovat.

Když některé ženě těžce ublíží muž, žena již neváhá, a obvyklým symptomem pak bývá stržená šňůra

od zvonku. V našem případě lze usuzovat, že jde sice o záležitost milostnou, ale dívka že není zvlášť

rozzlobená, spíše zmatená a zarmoucená. Ale již přichází osobně a jistě rozptýlí naše pochybnosti."

Ještě ani nedomluvil a ozvalo se zaťukání na dveře, vstoupil mladý sluha v livreji a ohlásil slečnu

Marii Sutherlandovou, která se tyčila za jeho drobnou postavou jak obchodní loď plující pod plnými

plachtami za člunkem lodivoda. Sherlock Holmes ji uvítal se svou příslovečnou nenucenou dvorností,

zavřel za ní dveře, s úklonou jí pokynul, aby se posadila do křesla, a jak již měl ve zvyku, pozorně a

zamyšleně si ji prohlížel.

"Nezdá se vám," řekl, "že vás při vaší krátkozrakosti tolik psaní na stroji poněkud namáhá?"

"Ze začátku mě unavovalo," přiznala, "ale teď už se nemusím tolik dívat a vím, kde jsou která

písmena." Náhle si uvědomila plný dosah jeho slov, prudce sebou trhla, a jak k němu vzhlédla, zračil

se jí na širokém dobromyslném obličeji strach i úžas.

"Vy jste již o mně slyšel, pane Holmesi," zvolala. "Jak byste to jinak všechno věděl?"

"S tím si nelamte hlavu," řekl Holmes se smíchem. "Musím již leccos vědět, vždyť je to moje práce.

Možná že jsem se naučil všímat si maličkostí, které ostatní přehlédnou. Proč byste se jinak se mnou

také přišla poradit?"

"Přišla jsem za vámi, pane, protože jsem o vás slyšela od paní Etheregeové, které jste tak snadno

pomohl najít manžela, když už ho policie a všichni ostatní pokládali za mrtvého. Ach pane Holmesi,

kdybyste tak pomohl i mně! Nejsem bohatá, ale kromě toho mála, co si vydělám psaním na stroji, mám

ještě k dobru sto liber ročně, a dala bych všechno jen za to, kdybych se dověděla, co se stalo s panem

Hosmerem Angelem."

"Proč jste se se mnou přišla poradit tak narychlo ?" zeptal se Holmes se špičkami prstů zaklíněnými do

sebe a s očima upřenýma ke stropu.

V nepříliš bystrém obličeji slečny Marie Sutherlandové se znovu objevilo zděšení. "Ano, vyběhla jsem

z domu ve spěchu," uznala naše klientka, "protože mě rozzlobilo, jak bere pan Windibank - to je můj

otec - všechno na lehkou váhu. Odmítal jít na policii a nechtěl jít ani za vámi, a když se tak pořád k

ničemu neměl a tvrdil, že se přece nic zlého nestalo, rozčilila jsem se a pustila se rovnou k vám."

"Váš otec?" řekl Holmes. "Jistě spíš otčím, když se jinak jmenuje?"

"Ano, můj otčím. Říkám mu otče, i když je to trochu k smíchu, protože je jen o pět let starší než já."

"A matka je naživu?"

"Ale ano, naživu a jenom kvete. Moc velkou radost jsem neměla, pane Holmesi, když se tak brzy po

otcově smrti znovu provdala, a ještě za muže, který je skoro o patnáct let mladší než ona. Tatínek měl

klempířství na Totenham Court Road a nechal po sobě dobře zavedený podnik a maminka ho vedla dál

s naším mistrem panem Hardym, jenže když se k nám pan Windibank nastěhoval, donutil ji, aby krám

prodala, protože mu jako obchodnímu cestujícímu s vínem nebyl dost dobrý. Dostali za postoupení

celé firmy se vším jejím vybavením čtyři tisíce sedm set liber, což bylo o moc méně, než by byl získal

tatínek, kdyby byl živ."

Čekal jsem, že Sherlock Holmes začne při tom nesouvislém a na přeskáčku vyprávěném příběhu

ztrácet trpělivost, ale naopak poslouchal s nejsoustředěnější pozorností.

"Váš malý příjem pochází z tohoto podniku?" zeptal se.

"Ale kdepak, pane, ten s tím nemá nic společného, odkázal mi jej můj strýček Ned z Aucklandu. Je

uložen v novozélandských akciích, které mi nesou čtyři a půl procenta. Akcií je za dva a půl tisíce

liber, ale vybírat si smím jen úroky."

"Nesmírně mne zajímáte," pravil Holmes. "A když už pobíráte tolik, jako sto liber ročně, a ještě si

navíc vyděláváte, jistě si také trochu zacestujete a leccos si můžete dopřát. Pokud vím, může svobodná

dáma docela dobře žít i při příjmu asi šedesáti liber."

"Vystačila bych s mnohem menším příjmem, pane Holmesi, ale jisté pochopíte, že dokud bydlím

doma, nechci být nikomu na obtíž, takže pokud ještě žiji u otčíma a u matky, používají mé peníze oni.

Pan Windibank vybírá každého čtvrt roku mé úroky a předává je matce a já vyjdu docela dobře s tím,

co si vydělám opisováním. Vynáší mi dvě pence za stránku a někdy napíši i patnáct až dvacet stránek

denně."

"Vysvětlila jste mi svou situaci naprosto jasně," řekl Holmes. "Toto je můj přítel doktor Watson, před

kterým můžete mluvit stejně otevřeně jako přede mnou. Vyprávějte nám teď laskavě o své známosti s

panem Hosmerem Angelem."

Slečna Sutherlandová se zarděla a rozpačitě si pohrávala s lemem kabátku. "Seznámila jsem se s ním

na klempířském bále," řekla. "Když byl tatínek ještě naživu, dostával vždycky lístky a potom si

vzpomněli i na nás a posílali je mamince. Pan Windibank si nepřál, abychom někam chodily. Jak jsem

se zmínila, že bych si vyšla třeba jen do nedělní školy, strašně se rozčilil. Ale tentokrát jsem se

rozhodla, že půjdu, a také jsem na tom trvala, protože neměl přece právo něco mi zakazovat.

Vymlouval mi, že se nehodí, abychom se stýkali s takovými lidmi, když tam, prosím, byli všichni

tatínkovi známi! A tvrdil, že nemám co na sebe, a já zatím ještě ani nevytáhla ty nové červené plyšové

šaty ze skříně. Když se mnou nic nepořídil, odjel alespoň na obchodní cestu do Francie, ale my jsme

šly na ples s maminkou a s námi pan Hardy, co u nás býval mistrem, a tak jsem se seznámila s panem

Hosmerem Angelem."

"Když se pan Windibank vrátil z Francie, asi se hodně zlobil, že jste šly na ples," poznamenal Holmes.

"Ne, přijal to celkem dobře. Ještě si pamatuji, jak se jen zasmál, pokrčil rameny a prohlásil, že ženské

nemá cenu nic zakazovat, protože si stejně nakonec prosadí svou."

"Ach tak. Pokud tomu tedy rozumím, seznámila jste se na klempířském plese s pánem, který se

jmenoval Hosmer Angel."

"Ano, pane. Seznámili jsme se na plese a druhý den se u nás pan Angel zastavil, aby se přeptal, zda

jsme se dostaly v pořádku domů, a pak jsme jej vídaly s matkou - vlastně, abych pravdu řekla, pane

Holmesi, dvakrát jsem se s ním setkala sama a vyšli jsme si na procházku, jenže potom se vrátil otec a

pan Hosmer Angel k nám již nemohl."

"A proč ne?"

"Víte, otec nic takového nesnáší. Pokud se tomu jen trochu může vyhnout, nikdy k nám nikoho nezve a

vždycky říká, že žena má být spokojená uprostřed rodiny. Jenže já vysvětlovala mamince, že každá

žena touží po vlastní rodině a já že ještě žádnou nemám."

"A co pan Hosmer Angel? Ani se nepokusil znovu se s vámi setkat?"

"Ale ano, otec měl zase odjet na týden do Francie a Hosmer mi napsal, že by bylo jistější a vhodnější,

kdybychom se viděli, až otec odjede. Zatím že si prý můžeme psát a také mi každý den napsal.

Vybírala jsem si dopisy ráno, aby otec o ničem nevěděl."

"To už jste byla s tím pánem zasnoubena?"

"Ach ano, pane Holmesi. Zasnoubili jsme se hned po první procházce. Hosmer - vlastně pan Angel -

byl pokladníkem v bance na Leadenhall Street - a ..."

"V které kanceláři?"

"To je to nejhorší, pane Holmesi, já nevím."

"A kde tedy bydlel?"

"Přespával v bance."

"A vy ani neznáte jeho adresu?"

"Ne - jen že to bylo na Leadenhall Street."

"Kam jste mu tedy posílala dopisy?"

"Na poštu v Leadenhall Street, poste restante. Říkal, že kdyby mu docházely do banky, všichni ostatní

úředníci by si ho dobírali, že si píše s dámou, a tak jsem mu nabídla, že bych mu psala na stroji, jako

píše on mně, jenže on o tom nechtěl ani slyšet a vysvětloval mi, že když mu píši sama, jsou to dopisy

přímo ode mne, ale kdyby byly psané na stroji, vždycky by se mu zdálo, že stroj stojí mezi námi.

Aspoň vidíte, pane Holmesi, jak mě měl rád a jak dovedl myslet i na maličkosti."

"Však to o něm také mnoho napovídá," řekl Holmes. "Dávno zastávám zásadu, že maličkosti bývají

zdaleka nejdůležitější. Nemohla byste se rozpomenout ještě na nějaké maličkosti o panu Hosmeru

Angelovi?"

"Byl velmi ostýchavý, pane Holmesi. Raději si se mnou vycházel večer než za denního světla, říkal, že

nechce být za nic na světě nápadný. Choval se velmi zdrženlivě, jako gentleman. I hlas měl takový

jemný. Vyprávěl mi, že jako dítě míval často angíny a zduřené mandle a od té doby měl asi něco s

krkem, mluvil váhavě a pořád šeptem. Vždycky byl dobře oblečen, velmi pořádně a jednoduše, ale na

oči byl slabý, zrovna tak jako já, a protože nesnášel ostré světlo, nosil tmavé brýle."

"Dobrá, a co se stalo, když se váš otčím pan Windibank rozjel zase do Francie?"

"Pan Hosmer Angel k nám tehdy zašel znovu a navrhl mi, abychom se vzali, než se otec vrátí. Strašně

naléhal a přinutil mě, abych mu přísahala s rukama na bibli, že ať se stane co se stane, zůstanu mu

věrná. Maminka mu schvalovala, že mě tak nutí přísahat, a říkala, že z toho je vidět, jak vášnivě mě

miluje. Vůbec mu byla hned od počátku nakloněná a vlastně si na něj potrpěla víc než já. Když se pak

dohadovali, jak se příští týden vezmeme, začala jsem se ptát, co tomu řekne otec, ale oni mě oba

přemlouvali, ať se na otce neohlížím a přiznám se mu, až bude po všem, a maminka mi slíbila, že to s

ním nějak urovná. Moc se mi to nezamlouvalo, pane Holmesi. Nevěděla jsem sice, proč bych ho měla

žádat o svolení, když je jen o pár let starší než já, ale nechtěla jsem podnikat nic za jeho zády, a tak

jsem mu napsala do Bordeaux, kde má jeho firma francouzskou filiálku, ale v den, kdy jsem se

vdávala, mi přišel dopis zpátky."

"Pan Windibank jej tedy nedostal?"

"Ne, pane, odjel do Anglie těsně předtím, než psaní došlo."

"Ale, ale! Jaká smůla! Svatba byla tedy sjednána na pátek. Měla se konat v kostele?"

"Ano, pane, ale ve vší tichosti. Měli jsme se brát v kostele svatého Spasitele nedaleko King's Cross a

potom posnídat v hotelu U svatého Pankráce. Hosmer pro nás přijel fiakrem, ale protože jsme byly

dvě, obě nás do něj usadil a sám nastoupil do většího kočáru, jediné drožky, která náhodou ještě stála v

ulici. Přijely jsme do kostela první, a když dorazil i kočár, čekaly jsme, že Hosmer vystoupí, ale on se

ani neukázal, a tak sestoupil drožkář, podíval se dovnitř a tam nikdo! Drožkář se podivoval, že si

neumí vůbec představit, kam se Hosmer poděl, protože ho na vlastní oči viděl nastupovat. To bylo

minulý pátek, pane Holmesi, a od té doby jsem ho neviděla, ani se o něm nic nedoslechla, takže vůbec

nechápu, co se s ním stalo."

"Zdá se mi, že jste byla hanebně oklamána," pravil Holmes.

"Ach ne, pane! Pan Angel ke mně byl hodný a laskavý a nikdy by mě byl takto neopustil. Vždyť mi

ještě celé ráno domlouval, že ať se děje co se děje, musím mu zůstat věrná, a že i kdyby se stalo něco

zcela nepředvídaného, co by nás rozdělilo, mám mít navždycky na paměti, že jsem mu přísahala a že

dříve či později mě bude žádat, abych svůj slib splnila. Zdálo se mi, že jsou to dost divné hovory o

svatební den, ale co se pak stalo, jen vysvětluje, že nebyly plané."

"To rozhodně. Domníváte se tedy, že ho postihlo nějaké nepředvídané neštěstí?"

"Ano, pane. Myslím, že se obával nějakého nebezpečí, jinak by byl asi tak nemluvil. A čeho se bál, se

zřejmě také splnilo."

"A nemáte ani tušení, co by to mohlo být?"

"Vůbec ne."

"Ještě na něco se vás zeptám. Jak přijala celou událost vaše matka?"

"Zlobila se a nařídila mi, abych už o tom nikdy nemluvila."

"A váš otec? Svěřila jste se mu s tím?"

"Ano, a zřejmě si stejně jako já myslel, že se určitě něco stalo a že se mi Hosmer znovu ozve. Divil se,

jaký by mohl mít kdo zájem takhle mé přivézt až ke kostelním dveřím a pak mě nechat. Kdyby si ode

mne vypůjčil peníze nebo si mě vzal a získal tak na moje příjmy nárok, byl by snad mohl mít nějaký

důvod, ale Hosmerovi na penězích vůbec nezáleželo a nechtěl ode mne nikdy ani šilink. Jenže co se

mu jenom mohlo stát? A proč asi nemůže ani napsat? Jen na to pomyslím, div nezešílím a v noci

nemůžu oka zamhouřit." Vytáhla z rukávníku kapesníček a prudce se do něj rozvzlykala.

"Podívám se na váš případ," řekl Holmes a povstal, "a jistě nakonec dojdeme k určitým závěrům.

Nechte teď celou tíhu na mně a raději na to už nemyslete. A hlavně se snažte zapomenout na pana

Hosmera Angela, ať se vám vytratí z paměti stejně tak jako ze života."

"Myslíte si tedy, že ho už nikdy neuvidím?"

"Obávám se, že ne."

"Ale co se mu asi stalo?"

"Tuto otázku nechte v mých rukou. Rád bych měl jeho přesný popis a všechny jeho dopisy, které mi

můžete poskytnout."

"Dala jsem kvůli němu inzerát do sobotního čísla Chironicle," řekla slečna Sutherlandová. "Tady je

výstřižek a tady čtyři dopisy, které jsem od něj dostala."

"Děkuji vám. A vaše adresa?"

"Lyon Pláce 31, Camherwell."

"Adresu pana Angela jste, pokud vím, nikdy neznala. A kde pracuje váš otec?"

"Je obchodním cestujícím u firmy Westhouse a Marbank, známých dovozců červeného vína ve

Fenchurch Street."

"Děkuji vám. Vypověděla jste mi všechno naprosto jasně. Dokumenty mi tu nechte a pamatujte, co

jsem vám radil. Snažte se, aby celý tento případ zůstal zapečetěnou knihou a neovlivňoval již váš další

život."

"Jste velmi laskav, pane Holmesi, ale to nemohu. Zůstanu Hosmerovi věrná. Budu ho čekat, dokud se

mi nevrátí."

I přes ten strašlivý klobouk a bezvýrazný obličej bylo v prosté víře naší návštěvnice cosi tak

důstojného, že jsme se neubránili úctě. Slečna Sutherlandová položila na stůl drobný svazeček dopisů a

odešla se slibem, že přijde znovu, kdykoli ji o to požádáme.

Sherlock Holmes seděl chvíli mlčky, se špičkami prstů stále ještě zaklíněnými do sebe, nohy natažené

před sebou a pohled upřený ke stropu. Pak sundal z police starou umaštěnou hliněnou dýmku, s kterou

se tak často radíval, zapálil si ji, opřel se dozadu v křesle, a jak tam tak seděl s výrazem nekonečného

blaha ve tváři, stoupal od něj v pomalých kotoučcích hustý modrý dým.

"Ta dívka je docela pozoruhodný typ," poznamenal. "Zaujala mě mnohem víc než celý ten její

nepatrný problém, na kterém není mimochodem nic moc originálního. Prostudujete-li si mou

kartotéku, najdete tam řadu podobných případů, například z Andoveru v roce 1877, a loni se něco

obdobného udalo v Haagu. Nápad je sice starý, ale asi dvě maličkosti pro mne měly určité novum. Od

dívky bychom se však mohli lecčemu přiučit."

"Zřejmě jste z ní vyčetl mnohé, co mi zůstalo zcela neviditelné," poznamenal jsem.

"Ani ne tak neviditelné jako nepovšimnuté, Watsone. Nevěděl jste, nač se dívat, takže vám všechno

podstatné uniklo. Nikdy vás nenaučím, abyste si uvědomil, jak důležité jsou rukávy, kolik toho

dovedou vypovědět nehty a co všechno se tají třeba v tkaničce od boty. Co jste vlastně vyvodil ze

zevnějšku té ženy? Popište mi ji."

"Nu, měla na hlavě klobouk břidlicové barvy s cihlově červeným perem. Kabátek měla černý, politý

černými korálky a lemovaný drobným ebenově černým zdobením. Šaty měla hnědé, spíš trochu tmavší

než kávové, a kolem krku a rukávů zdobené temně červeným plyšem. Rukavice měla šedavé, na

pravém ukazováčku prodřené. Bot jsem si nevšiml. V uších měla drobné kulaté visací náušnice ze zlata

a vůbec působila docela blahobytným dojmem, ale spíš takovým obyčejným, zápecnickým, jako když

si s ničím moc neláme hlavu."

Sherlock Holmes tiše zatleskal a pobaveně se zasmál.

"Namouvěru, Watsone, vy ale děláte pokroky. Teď jste si vedl vskutku výtečně. Ušlo vám sice

všechno, co bylo jen trochu důležité, ale na správnou metodu jste již přišel a máte výborný postřeh pro

barvy. Jen se však nikdy nespoléhejte na celkový dojem, chlapče, a soustřeďte se spíše na podrobnosti.

Já se vždycky ženě podívám nejdříve na rukávy. U muže je výhodnější povšimnout si kolen od kalhot.

Jak jste postřehl, měla ta žena rukávy lemované plyšem, což je látka, která nejlépe zachovává stopy.

Nádherně se jí rýsovala dvojitá čára nad zápěstím, jímž se taková písařka opírá o stůl. Šití na ručně

poháněném stroji zanechává podobnou stopu, ale pouze na levé paži na straně vzdálené palce a ne

přímo na nejširším místě, jak tomu bylo u slečny Sutherlandové. Pohlédl jsem jí pak do obličeje, a

když jsem viděl, jak má po obou stranách nosu vytlačené prohlubeninky po skřipci, odhodlal jsem se k

poznámce o psaní na stroji, která ji zřejmě tak překvapila."

"Mě překvapila také."

"Ale vždyť to přímo bilo do očí. Velice mě pak zarazilo a zároveň zaujalo, když jsem pohlédl dolů a

spatřil, že má na sobě vysoké střevíce, které si nejsou tak zcela nepodobné, ale přece jen patří každá k

jinému páru; jedna má špičku trochu zdobenou a druhá docela hladkou. A navíc měla naše návštěvnice

jednu botu zapnutou jen na dva dolní knoflíčky z pěti a druhou na první, třetí a pátý. Když vidím

mladou, jinak pěkně oblečenou ženu, jak vyjde z domu v každé botě jiné a ještě je má jen napůl

zapnuté, není třeba zvláštního uvažování, abych dospěl k názoru, že vyběhla značně narychlo."

"A co ještě?" zeptal jsem se nesmírně zaujat, jako mne ostatně vždycky zaujmou pronikavé postřehy

mého přítele.

"Mimoto jsem si povšiml, že než odešla z domu, napsala zřejmě ještě nějaký vzkaz, ale teprve když

byla již docela oblečená. Neušlo vám, že měla pravou rukavici na ukazováčku prodřenou, ale zřejmě

jste nepostřehl, že jí na rukavici a na prstě zůstala skvrna po fialovém inkoustu. Psala zřejmě ve spěchu

a namočila pero až příliš hluboko. Bylo to nepochybně dnes ráno, jinak by jí na prstě nezůstala tak

znatelná skvrna. To všechno je docela zábavné, i když poněkud elementární, ale teď již musíme přejít

opět k práci. Nepřečetl byste mi popis pana Hosmera Angela, tak jak byl uveden v inzerátu?"

Přidržel jsem si u světla malý tištěný výstřižek, na kterém stálo: "Pohřešuje se od ranních hodin 14. t.

m. pán jménem Hosmer Angel, vysoký asi 5 stop a 7 palců, silné postavy, bledé pleti, černých vlasů,

na temeni trochu prořídlých, s hustými licousy a knírem, v tmavých brýlích a trochu nejisté řeči. Když

byl naposled viděn, měl na sobě černý žaket lemovaný hedvábím, černou vestu, náprsní hodinky se

zlatým řetízkem, šedé kalhoty z hariského tvídu a na botách s pružnými okraji hnědé kamaše. Údajně

byl zaměstnán v kanceláři na Leadenhall Street. Kdo by o něm mohl podat atd. atd."

"To by stačilo," řekl Holmes. "Pokud jde o dopisy, jsou úplně banální," řekl, jak se probíral papíry. "O

panu Angelovi se z nich nedovíme naprosto nic, ledaže jednou cituje Balzaka. Jedno však vás na nich

jistě zarazí."

"Jsou psané na stroji," poznamenal jsem.

"Nejen to, i podpis je psán strojem. Jen se podívejte na to droboučké úpravné Hosmer Angel tady dole.

Jak vidíte, má dopis datum, ale žádné záhlaví a místo adresy pouze Leadenhall Street, což mnoho

neříká. Ovšem ta záležitost s podpisem je velmi výmluvná, řekl bych, že téměř určující."

"A co by měla určovat?"

"Můj milý příteli, zřejmě si neuvědomujete, jak úzce souvisí tato maličkost s naším případem."

"Musím se přiznat, že ne, ledaže by snad chtěl Angel podpis zapřít, kdyby byl žalován pro porušení

slibu."

"Ne, o nic takového tu nejde. Ale teď napíši dva dopisy, které by celou věc měly vyřešit. Jeden je jisté

firmě v City a druhý otčímu mladé dámy panu Windibankovi, kterého bych rád požádal, aby nás zítra

v šest večer navštívil. Nikterak věci neuškodí, začneme-li jednat s mužskými příbuznými. Nyní však,

doktore, nemáme co na práci, dokud nedojdou odpovědi na naše psaní, takže můžeme zatím všechno

uložit ad acta."

Měl jsem mnoho důvodů, proč věřit v nejjemnější důmysl svého přítele a v jeho výjimečně energické

jednání, a byl jsem proto přesvědčen, že dobře ví, proč bere s takovou jistotou a lehkostí to

podivuhodné tajemství, jehož vypátráním byl pověřen. Jen jedinkrát jsem zažil, že se mu něco

nezdařilo, a to v případě českého krále a fotografie Ireny Adlerové, ale když jsem se rozpomněl na

tajuplnou záhadu v Podpisu čtyř a podivuhodné okolnosti spojené se Studií v šarlatové, říkal jsem si,

že by už muselo jít o věru nerozluštitelné tajemství, aby mu Sherlock Holmes nepřišel na kloub.

Zanechal jsem ho tedy, když pořád ještě bafal ze své černé hliněné lulky, plně přesvědčen, že až k

němu nazítří večer opět přijdu, bude již držet v rukou všechny klíče, které ho povedou k nalezení

zmizelého ženicha slečny Marie Sutherlandové.

Zatím však zaměstnával veškerou moji pozornost velice vážný případ z mého oboru, a celý následující

den jsem proseděl u lůžka trpícího. Teprve v šest hodin jsem se uvolnil, naskočil honem do fiakru a

rozjel se do Baker Street pln obav, že přijedu již příliš pozdě a ničím nepřispěji k dénouement té malé

záhady. Když jsem však přijel, Sherlock Holmes ještě podřimoval, dlouhé hubené tělo stočené v

útočišti křesla. Ohromující šiky lahviček a zkumavek, pronikavě a čistě páchnoucí kyselinou

chlorovodíkovou, mi prozrazovaly, že strávil celý den nad chemickými pokusy, které přímo miloval.

"Vyřešil jste to tedy?" zeptal jsem se ho, sotva jsem vkročil do dveří.

"Ano. Šlo o hydrosíran barnatý."

"Ale ne, to tajemství!" zvolal jsem.

"Ach tak! Myslel jsem na sůl, kterou tu právě rozbírám. Na té záležitosti pro mne nikdy nic záhadného

nebylo, i když, jak jsem již řekl, některé maličkosti mne na ní zaujaly. Mrzí mě jen jedno, že neexistuje

zákon, který by postihl takového rošťáka."

"Kdo to tedy byl a proč vlastně opustil slečnu Sutherlandovou?"

Ještě jsem svoji otázku téměř nedopověděl a Sherlock Holmes ani nestačil otevřít ústa k odpovědi,

když jsme v chodbě zaslechli těžké kroky a vzápětí se již ozvalo zaťukání na dveře.

"To je otčím té dívky, pan James Windibank," řekl Holmes. "Napsal mi, že se v šest u nás zastaví.

Dále!"

Vstoupil muž střední podsadité postavy, asi třicetiletý, čisté oholený, bledé pleti, uhlazeného

lichotivého chování, s nápadně ostrým, pronikavým pohledem v šedých očích. Tázavě se po nás po

obou podíval, odložil lesklý cylindr na příborník a s lehkou úklonou se posadil na nejbližší židli.

"Dobrý večer, pane Jamesi Windibanku," pravil Holmes. "Domnívám se snad správně, že tento strojem

psaný dopis, v němž jste si se mnou stanovil schůzku na šestou hodinu, je od vás."

"Ano, pane. Omlouvám se, že jsem se poněkud zdržel, ale abych tak řekl, nejsem docela pánem svého

času. Velmi mne mrzí, že vás slečna Sutherlandová obtěžovala takovou maličkostí, neboť jsem názoru,

že špinavé prádlo se nemá prát mimo dům. Přišla k vám úplně proti mé vůli, ale je to velice citová a

impulsívní dívka, jak jste si patrně povšiml, a když si jednou něco usmyslí, dá si jen těžko říci.

Samozřejmě že proti vám nic nemám, nemáte konečně nic společného s policií, ale nikomu není milé,

když se tak mezi cizími lidmi přetřásá rodinné neštěstí. A kromě toho je to jen zbytečné utrácení,

protože toho Hosmera Angela stejně vypátrat nemůžete."

"Velice se mýlíte," řekl Holmes klidně, "mám všechny důvody k přesvědčení, že se mi podaří pana

Hosmera Angela objevit."

Pan Windibank sebou viditelně trhl a upustil rukavice. "To velmi rád slyším," řekl.

"Je pozoruhodné," poznamenal Holmes, "že psací stroj mívá stejnou osobitost jak třeba písmo.

Nenajdete dva stroje, které by psaly naprosto stejně, ledaže by byly docela nové. Některá písmenka se

opotřebují rychleji než ostatní a někdy jen z jedné strany. Všimnete si jistě na vašem dopise, pane

Windibanku, že nad každým ,e' je nepatrná šmouha a u ,r' jsou téměř neznatelné vlnovky. Našel jsem

ještě čtrnáct podobných zvláštností, ale ty, o nichž jsem se zmínil, jsou nejnápadnější."

"Vyřizujeme na tom stroji v kanceláři všechnu korespondenci, takže je jistě trochu opotřebovaný,"

odpověděl náš návštěvník a bystře se podíval pronikavýma drobnýma očima po Holmesovi.

"A teď vám ukáži něco skutečně zajímavého, pane Windibanku," pokračoval Holmes. "Rád bych v

dohledné době napsal menší monografii o vztazích psacího stroje k zločinu. Trochu se tím problémem

zabývám. Mám tu čtyři dopisy, z jejichž obsahu jasně vysvítá, že je psal pohřešovaný muž. Jsou

všechny psané na stroji. A při tom v nich mají ,e' ve všech případech nad sebou maličkou šmouhu a u

,r' téměř chybějí vlnovky. Ovšem zajímá-li vás to vůbec a prohlédnete-li si dopisy lupou, rozeznáte

ještě čtrnáct dalších charakteristických znaků, o nichž jsem se vám zmínil."

Pan Windibank vyskočil ze židle a popadl klobouk. "Takovými fantastickými povídačkami nemůžu

ztrácet čas, pane Holmesi," řekl. "Jestli dokážete toho chlapa chytit, tak si ho prosím chyťte a dejte mi

potom vědět."

"Jistěže," řekl Holmes, přikročil ke dveřím a otočil klíčem v zámku. "Sděluji vám tedy, že jsem ho

chytil."

"Co ? Kde?" zvolal pan Windibank, zbledl, že by se v něm byl krve nedořezal, a rozhlížel se jak krysa

lapená v pasti.

"Teď už je vám to všechno málo platné - opravdu docela málo," řekl Holmes líbezně. "Z toho už hned

tak ne vyklo užnete, pane Windibanku. Byl to až příliš průhledný trik a udělal jste mi věru špatnou

poklonu, když jste tvrdil, že tak jednoduchý problém nevyřeším. Něco tak prostinkého! Posaďte se, ať

si trochu promluvíme."

Náš návštěvník sklesl se ztrhaným výrazem v tváři a s krůpějemi potu na čele do židle. "Ale žalovat

mě za to nemůžete," vykoktal.

"Bohužel ne, a je mi to nesmírně líto. Ale mezi námi, Windibanku, dávno jsem neslyšel o tak

malicherně krutém, sobeckém a bezcitném uskoku. Zopakuji vám teď sled událostí, a zmýlím-li se

někde, můžete mi odporovat."

Windibank seděl shrben na židli, s hlavou sklopenou na hrudi jako dočista zlomený člověk. Holmes si

položil nohy na roh krbové římsy, opřel se s rukama v kapsách dozadu a začal mluvit spíš jakoby sám

k sobě než k nám.

"Jistý muž se oženil pro peníze s mnohem starší ženou, než byl sám," začal Holmes, "a docela s chutí

utrácel i peníze její dcery, alespoň pokud s nimi bydlela. Na lidi v jejich postavení to byla slušná

částka, a kdyby o ni měli přijít, citelně by jim chyběla. Stálo tedy za trochu námahy nějak si peníze

udržet. Dcera byla hodná a milá, ale i citově založená a dobrosrdečná, a bylo jasné, že při svých

značných osobních přednostech a se svým byť nevelkým příjmem jistě nezůstane dlouho svobodná.

Její sňatek by ovšem znamenal ztrátu sta liber ročně, a co tedy podnikne nevlastní otec, aby mu

zabránil? Samozřejmě že se všemožně snaží, aby děvče sedělo stále doma, a zakazuje jí vyhledávat

společnost stejně starých lidí. Brzy však pochopí, že ani to nevyřeší situaci navždy. Dívka je neklidná,

trvá na svých právech a konečně oznámí, že se pevně rozhodla jít na jistý ples. Co nato udělá mazaný

otčím? Přijde na nápad, svědčící spíše o chytré hlavě nežli o dobrém srdci. Se souhlasem a s pomocí

své ženy se přestrojí, zakryje si pronikavé oči tmavými brýlemi, obličej si zamaskuje knírem a hustými

licousy, zvučný hlas ztlumí do lichotivého šepotu, a protože se navíc může spolehnout na dívčinu

krátkozrakost, vydává se za pana Hosmera Angela a jako její ctitel jí vlastně znemožní, aby si našla

ctitele jiné."

"Byl to nejdřív jen vtip," zaúpěl náš návštěvník. "Vůbec nás nenapadlo, že by se mohla tak

nadchnout."

"I to je dost možné. Ale ať už jste to mysleli jak chtěli, mladá dáma se rozhodně nadchla, a protože

byla přesvědčena, že otčím je ve Francii, žádnou lest ani netušila. Zájem nápadníka jí lichotil tím víc,

čím hlasitěji jej vychvalovala matka. Potom začal pan Angel docházet do domu, protože bylo zřejmé,

že má-li celá věc splnit svůj účel, je třeba dovést ji co nejdále. Scházel se s dívkou, a dokonce se s ní i

zasnoubil, aby měl jistotu, že nenajde zalíbení v nikom jiném. Ale napořád se v takovém podvodu

pokračovat nedalo. Nemohl také věčně předstírat, že jezdí do Francie. Zbývalo mu jen skončit celou

záležitost tak dramaticky, aby na ni děvče do smrti nezapomnělo a neohlíželo se nějakou dobu po

jiném nápadníkovi. Proto musela slečna Sutherlandová přísahat na bibli věrnost a proto jí ještě ráno

před svatbou Angel naznačoval, že by se mu mohlo něco stát. James Windibank si přál, aby Marie

Sutherlandová zůstala připoutána k Hosmeru Angelovi, nevěděla nikdy s jistotou, jaký ho potkal osud,

a alespoň deset let by se proto na žádného jiného muže ani nepodívala. Dovezl ji až ke kostelním

dveřím, a protože dále již nemohl, šikovně zmizel pomocí starého triku - jedněmi dveřmi do kočáru

nastoupil a druhými zase vystoupil. Tak se, alespoň podle mého názoru, všechno zběhlo, pane

Windibanku!"

Zatímco Holmes hovořil, nabyl náš návštěvník zas něco ze své sebejistoty a nyní povstal ze židle s

chladným úsměškem na bledém obličeji.

"Třeba to tak je, a třeba taky ne, pane Holmesi," řekl, "ale když už jste tak chytrý, měl byste také vědět,

že zákon porušujete vy, a ne já. Já neudělal od začátku nic, co by se dalo žalovat, zato vy se

vystavujete stíhání za ohrožování a nezákonné omezování svobody, jestli hned neodemknete."

"Jak správně říkáte, zákon vás skutečně postihnout nemůže," řekl Holmes, když odmykal a zprudka

otvíral dveře, "ale jakživ si nikdo spíš nezasloužil potrestání než vy. Kdyby měla ta mladá dáma bratra

či přítele, měl by vám pěkně napráskat. Ale u všech ďasů!" pokračoval, celý zrudlý v obličeji, když

viděl, jak se Windibank krutě ušklíbá, "nepatří to sice k mým povinnostem vůči klientce, ale mám tady

zrovna po ruce bič a s náramnou radostí -" Dvěma rychlými skoky přiskočil k bičíku, ale nežli jej stačil

uchopit, rozlehl se na schodech divoký dusot, těžké dveře se zabouchly a z okna jsme viděli pana

Jamese Windibanka, jak pádí, co mu nohy stačí, dolů ulicí.

"Je to ale chladnokrevný rošťák!" zvolal Holmes se smíchem a znovu se vrhl do křesla. "Ten se bude

dopouštět pořád těžších a těžších zločinů a jednou provede něco tak zlého, že skončí na galejích. Ale z

určitého hlediska nebyl ten případ tak docela bez zajímavosti."

"Pořád ještě dost dobře nechápu, jak jste na to na všechno přišel," poznamenal jsem.

"Víte, hned od počátku mi samozřejmě bylo jasné, že Hosmer Angel musel mít k svému podivnému

počínání skutečně pádný důvod, a stejně jasné mi bylo, že z celého případu, pokud jsme do něho byli

zasvěceni, těžil jen dívčin nevlastní otec. Velmi výmluvná byla i okolnost, že ti dva muži se nikdy

nesešli a že jeden z nich se objevoval jen tehdy, když druhý odjel. Stejně nápadné byly i tmavé brýle a

podivný hlas, které stejně jak husté licousy napovídaly, že by mohlo jít o přestrojení. Mé podezření se

pak naprosto potvrdilo podivuhodným zvykem pana Angela psát na stroji i podpis, neboť to ovšem

naznačovalo, že dívka zná velmi dobře jeho rukopis a poznala by jej i z kratičkého textu. Jak vidíte,

ukazovala všechna fakta i s mnoha dalšími podrobnostmi jediným směrem."

"Ale jak jste si je ověřil?"

"Jakmile jsem seznal, o koho jde, snadno jsem si své mínění potvrdil. Věděl jsem, u které firmy

Windibank pracuje. Přečetl jsem si uveřejněný popis, a když jsem z něho vyloučil vše, co patřilo k

přestrojení - licousy, brýle a hlas - poslal jsem jej firmě s žádostí, aby mi sdělili, neodpovídá-li popisu

některého z jejich obchodních cestujících. Všiml jsem si již, čím se vyznačuje jeho strojopis, a napsal

jsem mu na úřední adresu, zda by k nám nemohl přijít. Jak jsem také očekával, odpověděl mi na stroji

a dopis prozradil stejné nepatrné, ale charakteristické závady. Touž poštou jsem obdržel odpověď od

firmy Westhouse a Marbank z Fenchurch Street, že popis odpovídá do všech podrobností popisu

jednoho z jejich zaměstnanců, pana Jamese Windibanka. Voilá tout."

"A co bude se slečnou Sutherlandovou?"

"I kdybych jí to nakrásně řekl, přece mi neuvěří. Pamatujete si snad staré perské přísloví, že v

nebezpečenství se vydává, kdo z tygřího doupěte mládě odebere, avšak i ten, kdo ženu o sen připraví.

A Hafiz má v sobě stejně moudrosti jak Horác a stejně dobře zná i tento svět."

Záhada Boscombského údolí

Jednoho rána jsme seděli s manželkou u snídaně, když náhle služebná přinesla telegram. Byl od

Sherlocka Holmese a zněl takto:

"Nemůžete se na dva dny uvolnit? Právě mi telegrafovali, abych přijel do západní Anglie kvůli té

tragédii v Boscombském údolí. Uvítal bych, kdybyste jel se mnou. Vzduch i krajina dokonalé. Odjezd

z Paddingtonu v 11.15."

"Co tomu říkáš, můj milý?" zeptala se manželka a pohlédla na mne přes stůl. "Pojedeš?"

"Skutečně nevím, jak se rozhodnout. Mám právě hodně pacientů."

"Ale Anstruther tě určitě zastane. Jsi v poslední době trochu pobledlý. Změna by ti jistě jen prospěla a

případy pana Sherlocka Holmese tě přece vždycky tak zajímaly."

"Také by ode mne bylo nevděčné, kdybych se o ně nezajímal, zvlášť když jsem díky jednomu z nich

získal takový poklad," odpověděl jsem. "Ale mám-li opravdu jet, musím si honem zabalit, protože mi

zbývá jenom půl hodiny."

Po zkušenostech z vojenského života v Afganistánu se ze mne alespoň stal pohotový a rychlý

cestovatel. Brával jsem s sebou vždycky jen několik málo základních potřeb, takže jsem byl hotov ještě

dřív, než jsme si domluvili, a i s brašnou jsem ujížděl v drožce k Paddingtonskému nádraží. Sherlock

Holmes přecházel sem a tam po nástupišti a jeho vytáhlá hubená postava vypadala v dlouhém

cestovním plášti a v přiléhavé soukenné čepici ještě vytáhleji a hubeněji.

"Je od vás opravdu moc hezké, že jste přijel," uvítal mě. "Nevíte, co pro mě znamená, jedu-li s někým,

na koho se mohu naprosto spolehnout. Místní pomocníci jsou většinou k ničemu anebo bývají

ovlivněni. Držte nám, prosím vás, tahle dvě místa v rohu a já zatím skočím pro lístky."

Měli jsme kupé sami pro sebe, až na obrovské haldy novin, které si s sebou vezl Holmes. S krátkými

přestávkami, kdy si něco zapisoval anebo přemýšlel, se v nich přehraboval a četl celou cestu, dokud

jsme nedojeli za Reading. Pak je najednou sbalil do obrovské koule a hodil

nahoru do sítě na zavazadla.

"Slyšel jste už o tom případu?" zeptal se.

"Ani slovo. Několik dní jsem se už vůbec nepodíval do novin."

"Londýnské noviny se o něm také moc doširoka nerozepisují. Prohlédl jsem si právě všechny listy z

posledních dnů, abych se seznámil s nejdůležitějšími podrobnostmi. Z toho, co jsem se dočetl, bych

soudil, že jde o jeden z těch prajednoduchých případů, které bývají tak mimořádně obtížné."

"To zní ovšem poněkud paradoxně."

"Je to však hluboká pravda. Klíčem k rozřešení bývá přece obvykle něco charakteristického. Čím

bezvýraznější a obyčejnější zločin, tím hůře se dá odhalit. V tomto případě je však už zřejmě

připraveno velice vážné obvinění proti synovi zavražděného."

"Jde tedy o vraždu?"

"Místní úřady se tak určitě domnívají. Já však nechci přijímat nic za bernou minci, dokud nebudu mít

příležitost osobně do všeho nahlédnout. Vysvětlím vám teď ve stručnosti, jak se, alespoň pokud jsem

se dověděl, věci mají.

Boscombské údolí je venkovský kraj nedaleko Rossu v Herefordském hrabství. Většina půdy v těch

končinách patří panu Johnu Turnerovi, který zbohatl v Austrálii a před lety se vrátil do staré vlasti.

Jeden z jeho statků, jménem Hatherley, dostal do nájmu jistý pan Charles McCarthy, rovněž bývalý

Australan. Oba muži se znávali ještě z kolonií, a nebylo proto divu, že se po návratu domů usadili co

nejblíž sebe. Turner byl zřejmě bohatší, a tak se McCarthy stal jeho nájemcem, ale zůstali patrně v

přátelských vztazích, neboť se často vídali. McCarthy měl jednoho syna, osmnáctiletého mládence, a

Turner jedinou, stejně starou dceru, ale žádnému z nich už nezůstala naživu manželka. Vyhýbali se

zřejmě společnosti sousedních anglických rodin, ale žili si klidně, jen oba McCarthyovi si potrpěli na

sport a často přijížděli na místní dostihy. McCarthy měl jen jednoho sluhu a jednu služebnou, ale

Turner početné služebnictvo, přinejmenším šest osob. Tolik jsem se aspoň zatím dopátral o obou

rodinách. A nyní fakta.

Třetího června - to jest minulé pondělí - odešel McCarthy kolem třetí odpoledne ze svého domu v

Hatherley a vyšel si k Boscombskému jezírku, což je vlastně slepé rameno říčky, která tu tiše plyne do

Boscombského údolí. Dopoledne zajel se svým sluhou do Rossu, ale požádal ho, aby si pospíšil, že prý

má ve tři důležitou schůzku a nechce se opozdit. Z té schůzky se však již nikdy živ domů nevrátil.

Z hatherleyského statku je k Boscombskému jezírku asi čtvrt míle a cestou tam McCarthyho viděli dva

lidé. Jednak jakási stařena, která není nikde jmenována, a potom William Crowder, hajný zaměstnaný

u pana Turnera. Oba svědkové tvrdí, že pan McCarthy šel sám. Hajný však k tomu dodává, že několik

minut poté, kdy viděl pana McCarthyho, spatřil i jeho syna, pana Jamese McCarthyho, jak s puškou

pod paží míří týmž směrem. Myslel si tehdy, že otec je jistě ještě v dohledu a syn že jde nejspíš za ním.

Potom už pustil celou věc z hlavy a vzpomněl si na ni až večer, kdy se dověděl, k jaké tu došlo

tragédii.

Avšak i potom, kdy oba McCarthyové zmizeli hajnému Williamu Crowderovi z očí, je ještě někdo

zahlédl. Boscombské jezírko je kolem dokola obklopeno hustým lesem a jen kolem břehu se táhne

pruh trávy a rákosí. V lese právě v tu chvíli trhala květiny Patience Moranová, čtrnáctiletá dcerka

vrátného z panství v Boscombském údolí. Dívka uvádí, že zatímco se procházela lesem, spatřila na

samém jeho kraji nedaleko jezírka pana McCarthyho se synem a ti dva že se zřejmě prudce hádali.

Zaslechla pana McCarthyho staršího, jak spílá silnými výrazy svému synovi, a syna zahlédla zvedat

ruku, jako by mínil otce udeřit. Byl to výjev tak surový, že se děvče vylekalo a uteklo, a když přiběhlo

domů, vyprávělo matce, že oba McCarthyovi se hádají na břehu Boscombského jezírka a že má strach,

aby se ještě neutkali. Téměř to ani nedopovědělo a do domku se přihnal mladý McCarthy, vychrlil ze

sebe, že našel otce mrtvého v lese, a snažně prosil vrátného, aby mu pomohl. Byl velmi rozrušen, bez

pušky a bez klobouku, a Crowderovi si povšimli, že má pravou ruku a rukáv potřísněné čerstvou krví.

Rozběhli se s ním k jezírku a našli tam v trávě u vody bezvládně ležet tělo jeho otce. Starý McCarthy

měl rozbitou hlavu četnými údery jakési těžké tupé zbraně. Taková zranění mohla být způsobena i

pažbou synovy pušky, která se našla v trávě jen na pár kroků od otcova těla. Za těchto okolností byl

mladý muž ihned zatčen, a protože při úterním zasedání koronerovy poroty bylo odhlasováno, že šlo o

úkladnou vraždu, byl předán ve středu okresnímu soudu v Rossu a ten postoupil jeho případ soudu

porotnímu. Takové jsou tedy hlavní skutečnosti, jak byly tlumočeny koronerovi a policejnímu soudu."

"Těžko bych si dokázal představit zapeklitější případ," poznamenal jsem. "Málokdy se stává, aby

nepřímý důkaz ukazoval tak přímo na viníka, jako je tomu tady."

"Opírat se o nepřímé důkazy je ovšem krajně riskantní," odpověděl Holmes zamyšleně. "Může se stát,

že ukazují přímo k jedné věci, ale podíváte-li se na ně jen z trochu jiného zorného úhlu, zjistíte možná,

že svědčí stejné přesvědčivě o něčem zcela jiném. Musíme si ovšem přiznat, že celá věc vypadá pro

toho mládence nesmírně vážně, a dost možná že je i skutečné vinen. Několik lidí v okolí, mezi nimi i

dcera sousedního statkáře slečna Turnerová, je však přesvědčeno o jeho nevině a požádali Lestrada,

jehož si patrně ještě pamatujete ze Studie v šarlatové, aby zahájil pátrání v jeho prospěch. Lestrade si

nějak nevěděl s případem rady a předal jej mně a tak se stalo, že dva ne právě již nejmladší pánové se

teď řítí rychlostí padesáti mil za hodinu k západu, místo co by v klidu seděli doma a zažívali snídani."

"V tomto případě mluví bohužel fakta tak jasně, že si tu velké ostruhy nezískáte," řekl jsem.

"Není nic ošidnějšího než naprosto jasný případ," odpověděl Holmes se smíchem. "A kromě toho

můžeme přijít na zcela jasné okolnosti, které panu Lestradovi tak jasné nebyly. Už mě přece dost dobře

znáte a jistě mě nebudete podezírat z vychloubání, když vám teď řeknu, že Lestradovi jeho teorii

potvrdím nebo rozbiji tak, že by to nejen sám nedokázal, ale ani nepochopil. Abych to dosvědčil

prvním příkladem, který mám nasnadě, pak vám musím říci, že máte určitě v ložnici okno po pravé

straně, ale pochybuji, že pan Lestrade si této do očí bijící podrobnosti vůbec povšiml."

"Ale jak jste na to proboha -"

"Drahý příteli, známe se přece už léta. Vím, že vás charakterizuje přímo vojácká pořádkumilovnost.

Určitě se každé ráno holíte a v tomto ročním období jistě jen za denního světla, ale podívám-li se vám

na levou tvář, pak mi nemůže uniknout, že je čím dál ke kraji hůř oholená, a pod bradou dokonce

přímo nedbale. Z toho je přece jasné, že jste měl z této strany horší osvětlení. Copak by se člověk tak

pořádný jako vy spokojil takovým výsledkem, kdyby se na sebe podíval v rovnoměrném osvětlení?

Uvádím to jen jako nepatrný příklad určitého postřehu a závěrů, jež se z něj dají odvodit. V tom také

spočívá mé metiér a není vyloučeno, že nám bude co platné i při pátrání, které nás čeká. Při výslechu

padly zmínky o dvou nepatrných podrobnostech, které rozhodně stojí za úvahu."

"Které to jsou?"

"Ukázalo se, že mladý muž nebyl zatčen přímo na místě, ale až po svém návratu na hatherleyský

statek. Když mu policejní inspektor sdělil, že na něj musí uvalit vazbu, poznamenal, že ho to naprosto

nepřekvapuje a že si ani nic jiného nezaslouží. Tato poznámka přirozeně smazala poslední stopy

pochybností mezi koronerovou porotou.

"Bylo to přece přiznání," zvolal jsem.

"Nikoliv, neboť vzápětí se mladík zapřísahal, že je nevinen."

"Ovšem po řadě tak závažných událostí to byla poznámka přinejmenším podezřelá."

"Naopak," řekl Holmes, "pro mne je nejjasnějším cípečkem naděje, který zatím ve všech těch

mračnech vidím. I kdyby byl ten hoch sebenevinnější, nemůže být přece takový hlupák, aby nechápal,

jak naprosto černá je jeho situace. Kdyby se tvářil při svém zatčení překvapené nebo předstíral

rozhořčení, pokládal bych to za nanejvýš podezřelé, neboť překvapení či hněv by tu rozhodně nebylo

na místě, i když hodně mazanému darebákovi by se mohlo zdát, že by jím přece jen zapůsobil. Z toho,

jak upřímně doznal svou situaci, bych soudil, že je buď nevinen, nebo se dovede výborně ovládat a nic

ho nevyvede jen tak z míry. Ani jeho poznámka, že si nic jiného nezaslouží, mě tak nezaráží, vezmu-li

v úvahu, že ji pronesl nad otcovým tělem několik hodin nato, kdy zcela zapomněl na svoje synovské

povinnosti, prudce se s otcem pohádal, a dokonce podle svědectví té dívenky, které je tolik důležité, na

něj vztáhl i ruku, jako by ho chtěl udeřit. Výčitky svědomí a kajícnost, jež ta poznámka vyjadřuje,

bych chápal spíše jako příznaky dobrého než špatného svědomí."

Zavrtěl jsem hlavou. "Kolik lidí však už bylo oběšeno na základě slabších důkazů," řekl jsem.

"To je pravda. Mnohé z nich však oběsili neprávem."

"A co o tom všem tvrdí ten mladík?"

"Jeho výpověď bohužel není pro ty, kdo jsou mu nakloněni, příliš povzbudivá, i když je asi ve dvou

bodech dost podnětná. Ostatně ji najdete v novinách a můžete si ji sám přečíst."

Vytáhl ze stohu novin výtisk místního herefordského listu, přeložil jej a ukázal mi odstavec, v němž

nešťastný mládenec sám vypověděl, co se stalo. Usadil jsem se v rohu kupé a pozorně se do něj začetl.

Zněl takto:

"Nato byl předvolán pan James McCarthy, jediný syn zesnulého, a podal následující svědectví: Odjel

jsem na dva dny mimo domov, do Bristolu, a vrátil jsem se právě onoho rána, minulé pondělí, třetího

června. Když jsem přijel, nebyl otec doma a služebná mi sdělila, že ho kočí John Cobb vezl do Rossu.

Nedlouho po svém návratu jsem zaslechl na dvoře kola bryčky, a když jsem se podíval z okna, zahlédl

jsem otce, jak vystupuje a spěšně vychází ze dvora. Kam však šel, to jsem nevěděl. Za chvíli jsem si

vzal pušku a vyšel si směrem k Boscombskému jezírku. Mám tam na druhém břehu zaječí revír a chtěl

jsem se tam poohlédnout. Cestou jsem viděl hajného Williama Crowdera, jak uvedl i on ve své

výpovědi, ale pan Crowder se mýlí, jestli se domnívá, že jsem sledoval otce. Ani jsem netušil, že jde

přede mnou. Byl jsem už asi sto yardů od jezírka a vtom jsem zaslechl ,Kuí!', což byl obvyklý signál,

jímž jsme na sebe s otcem volávali. Rozběhl jsem se tedy a otce dohonil, když stál už u jezírka. Zřejmě

ho hodně překvapilo, že mě vidí, a dost hrubě se mě zeptal, co tam pohledávám. Dali jsme se pak do

hovoru, při kterém padla ostrá slova a málem i rány, protože otec byl dost prudké povahy. Uvědomil

jsem si, že už se jen taktak ovládám, a raději jsem se otočil a pustil se zpátky k hatherleyskému statku.

Ušel jsem však sotva padesát yardů a najednou jsem za sebou zaslechl příšerný výkřik a rychle se

rozběhl zpátky. Otec ležel na zemi se strašlivými ranami na hlavě a umíral. Hodil jsem pušku na zem,

vzal jsem ho do náručí, ale téměř vzápětí vydechl naposled. Chvíli jsem u něj ještě klečel a pak jsem

běžel požádat o pomoc Turnerovic vrátného, který bydlí nejblíž. Nikoho jsem u otce neviděl, když

jsem se k němu vrátil, a nemám tušení, jak k tomu zranění přišel. Nebyl sice příliš oblíben, protože měl

dost chladné a odpudivé jednání, ale takové nepřátele, pokud vím, neměl. Víc už o celé záležitosti říci

nemohu.

Koroner: Pronesl váš otec něco, než zemřel?

Svědek: Zamumlal pár slov, ale vyrozuměl jsem z nich jen, že mluví o jakési kryse.

Koroner: A jak byste tu zmínku chápal?

Svědek: Vůbec jsem jí nerozuměl. Myslel jsem, že blouzní.

Koroner: Kvůli čemu jste se s otcem naposled pohádali?

Svědek: Na to bych raději neodpovídal.

Koroner: Musím vás o to bohužel co nejnaléhavěji požádat.

Svědek: Opravdu vám to nemohu říci. Ujišťuji vás ale, že to nemá vůbec nic společného se strašnou

tragédií, ke které došlo.

Koroner: To může posoudit jedině soud. Nemusím vás snad upozorňovat, že odmítnete-li vypovídat,

ovlivní to velmi nepříznivě váš případ při veškerém dalším řízení, které se možná povede.

Svědek: I tak mi nezbývá než odmítnout.

Koroner: Pokud jsem z vaší výpovědi vyrozuměl, bylo zavolání ,Kuí' obvyklým znamením mezi vámi

a otcem?

Svědek: Ano.

Koroner: Jak je tedy možné, že otec tak zavolal, ještě než vás zahlédl a než se vůbec dověděl, že jste se

vrátil z Bristolu?

Svědek (značně zmaten): To nevím.

Člen poroty: Když jste zaslechl výkřik, vrátil se a našel otce těžce zraněného, neviděl jste snad něco,

co by vzbudilo vaše podezření?

Svědek: Nic určitého.

Koroner: Co tím myslíte?

Svědek: Když jsem vyběhl z lesa, byl jsem tak rozrušený a rozčilený, že jsem neměl na nic jiného než

na otce ani pomyšlení. Ale přesto mám mlhavý dojem, že jak jsem k němu utíkal, leželo cosi nalevo

ode mne na zemi. Připadlo mi to jak něco šedivého, nějaký kabát nebo snad pléd. Když jsem zase od

otce vstal a rozhlížel se po tom, bylo to pryč.

Chcete říci, že ta věc zmizela, ještě než jste utíkal pro pomoc?

Ano, zmizela.

Ale co to bylo, nevíte?

Ne, měl jsem jen pocit, že tam něco je.

Jak daleko od těla?

Asi na dvanáct yardů.

A jak daleko od kraje lesa?

Asi tak stejně.

Takže odstranil-li to někdo, došlo k tomu na dvanáct yardů od vás?

Ano, jenomže já byl obrácen zády.

Tím výslech svědka skončil."

"Jak vidím," poznamenal jsem, když jsem přelétl sloupec, "byl koroner ve svých posledních

poznámkách k mladému McCarthymu dost přísný. Zcela po právu upozornil na rozpory, jež vidí v

tom, že otec volal syna, ještě než ho zahlédl, a že svědek odmítá uvést podrobnosti svého rozhovoru s

otcem, a podezřelá je mu zřejmě i podivná synova výpověď o posledních slovech umírajícího. To vše,

jak poznamenává, svědčí velmi vážně proti synovi."

Holmes se tiše zasmál a protáhl se na vypolštářovaném sedadle. "Jak koroner, tak vy jste se snažili

najít nejpřesvědčivější argumenty svědčící ve prospěch toho mladíka," řekl. "Což však nechápete, že

mu přisuzujete jednou až přílišnou fantazii, a jednou ho v tomto směru zase úplně podceňujete? Musel

by mít věru malou představivost, kdyby si nedokázal vymyslet takovou příčinu rozepře, aby mu získala

sympatie poroty, anebo zas obrazotvornost zcela přehnanou, kdyby si sám od sebe, z nitra vlastního

vědomí, vybájil něco tak outré, jako jsou poslední slova umírajícího o jakési kryse a detail se zmizelým

kusem oděvu. Ne, pane, já budu přistupovat k tomuto případu s předpokladem, že ten hoch mluví

pravdu, a uvidíme, kam nás ta hypotéza dovede. Teď bych se však už nejraději začetl do svého

kapesního Petrarcha a nepromluvil o celém případu, dokud nebudeme na místě činu. Ve Swindonu

máme obědvat, a jak vidím, jsme tam již za dvacet minut."

Byly téměř čtyři hodiny, když jsme po cestě překrásným stroudským údolím přejeli přes široký zářivý

Severn a octli se konečně v půvabném venkovském městečku Rossu. Na nástupišti nás očekával

hubený mužík nápadně podobný fretce, který působil lstivým až úskočným dojmem. Měl sice na sobě

světle hnědý plášť proti prachu a ze samého respektu k venkovským cestám vysoké kožené boty, ale

hned jsem v něm poznal Lestrada ze Scotland Yardu. Rozjeli jsme se s ním k Herefordskému rytíři,

kde jsme už měli zamluvený pokoj.

"Objednal jsem vám kočár," řekl Lestrade, když jsme seděli nad šálkem čaje. "Jak znám vaši

energickou povahu, dovedu si představit, že se budete chtít rovnou rozjet na místo činu."

"Bylo to od vás nesmírně milé a pozorné," odpověděl Holmes. "Záleží však na barometru."

Lestrade se na něj trochu vyděšeně podíval. "Nějak vám nerozumím," řekl.

"Kolikpak ukazuje? Jak vidím, devětadvacet. Vítr nefouká a obloha je bez mráčku. Mám s sebou

krabičku cigaret a zrovna jsem na ně dostal chuť a tahle pohovka je také mnohem pohodlnější než

monstra, jaká obvykle nacházíme ve venkovských hotelích. A tak si myslím, že si dnes kočárem ani

nevyjedeme."

Lestrade se shovívavě usmál. "Zřejmě jste si už udělal vlastní závěry z novin," řekl. "Případ je jasný

jak facka, a čím víc do něj člověk proniká, tím mu připadá jednodušší. Ale dámu asi těžko odmítnete,

zvlášť když je to dáma každým coulem. Už se o vás doslechla a ráda by věděla, co si o tom všem

myslíte, i když jsem jí tisíckrát řekl, že v celé věci nemůžete udělat nic, než co jsem udělal já. Ale

chraň mě pánbůh, její kočár je už u dveří."

Málem to ještě ani nedořekl a do místnosti vběhla mladá žena, jedna z nejkrásnějších, jaké jsem v

životě spatřil. Fialové oči jí zářily, rty měla pootevřené a tváře zrůžovělé, jak v prudkém vzrušení a

obavách docela zapomněla na svou vrozenou zdrženlivost.

"Ach pane Sherlocku Holmesi!" zvolala, chvíli se na nás dívala z jednoho na druhého a pak se s

bystrou ženskou intuicí obrátila přímo na mého přítele. "Ani nevíte, jak jsem ráda, že jste přijel.

Rozjela jsem se ihned do města, jen abych vám to řekla. Vím, že to James neudělal. Vím to a ráda

bych, abyste i vy začal svou práci s tímto vědomím. Nikdy o tom ani na chvilku nezapochybujte.

Známe se s Jamesem již od dětství a poznala jsem jak nikdo druhý i jeho chyby, ale je tak útlocitný, že

by neublížil ani mouše. Každému, kdo ho zná, musí takové obvinění připadat úplně nesmyslné."

"Doufám, že ho ospravedlníme, slečno Turnerová," řekl Sherlock Holmes. "Můžete se spolehnout, že

učiním vše, co je v mých silách."

"Ale četl jste přece, co všechno svědčí proti němu. Dospěl jste už k nějakým závěrům? Nenašel jste

nějakou kličku, nějakou mezeru? Nemyslíte si sám, že je nevinen?"

"Domnívám se, že velmi pravděpodobně je."

"Tak vidíte!" zvolala slečna Turnerova, pohodila hlavou a vzdorně se zadívala na Lestrada. "Slyšíte to!

Dává mi naději!"

Lestrade pokrčil rameny: "Mám dojem, že se můj kolega se svými závěry poněkud unáhlil," řekl.

"Ale má pravdu! Ach, já vím tak jistě, že má pravdu. James to určitě neudělal. A pokud jde o tu hádku

s otcem, jsem přesvědčena, že o ní nechtěl s koronerem mluvit jen proto, že se týkala mne."

"V jakém smyslu?" zeptal se Holmes.

"Jistě teď není vhodná doba, abych vám něco tajila. James měl s otcem kvůli mně mnohokrát

nedorozumění. Pan McCarthy velmi naléhal, abychom se s Jamesem vzali. Vždycky jsme se měli rádi

jako bratr a sestra, ale James je mladý a ještě skoro nic neužil, takže - takže docela přirozeně nechtěl

nic takového podniknout. Proto se s otcem tak hádali a tentokrát tomu určitě bylo také tak."

"A co váš otec?" zeptal se Holmes. "Byl tomu sňatku nakloněn?"

"Ne, také byl proti němu. Vlastně si ho přál jenom pan McCarthy," Holmes se po ní bystře a tázavě

podíval a slečně Turnerové se po svěžím mladém obličeji rozlil prudký ruměnec.

"Děkuji vám za informaci," řekl Holmes. "Možná že se u vás zítra zastavím. Směl bych si v tom

případě promluvit s vaším otcem?"

"Lékař to bohužel nedovolí."

"Lékař?"

"Copak jste o tom neslyšel? Chudák tatínek nebyl už léta zvlášť silný, ale toto ho úplně zdrtilo. Ulehl a

doktor Willows mi prozradil, že je u samých konců svých sil a nervovou soustavu má vážně otřesenu.

Víte, pan McCarthy byl už jediný, kdo zůstal naživu z jeho přátel ze starých časů ve Viktorii."

"Ha! Ve Viktorii! To je ovšem důležité."

"Ano, znali se z dolů."

"Nu samozřejmě, ze zlatých dolů, kde jak jsem slyšel, váš otec tolik zbohatl."

"Ano, odtamtud."

"Děkuji vám, slečno Turnerová. Nesmírně jste mi pomohla."

"Ale dovíte-li se zítra něco, řeknete mi to, viďte? Jistě zajdete za Jamesem do vězení. Budete-li s ním

mluvit, vyřiďte mu prosím vás, že jsem přesvědčena o jeho nevině."

"Vyřídím, slečno Turnerová."

"Ale teď už musím domů, protože tatínkovi je velmi špatně, a jak někam odejdu, hned se po mně

shání. Sbohem a bůh vám pomáhej ve vašem podnikání." Vyběhla z pokoje stejně impulsívně, jako

sem vběhla, a vzápětí jsem už slyšel, jak po ulici rachotí kola jejího kočáru.

"Stydím se za vás, Holmesi," řekl po chvíli mlčení důstojně Lestrade. "Proč probouzíte v tom děvčeti

naděje, když je pak musíte zklamat? Nejsem zvlášť útlocitný, ale tomuhle říkám krutost."

"Už asi vím, jak ospravedlnit Jamese McCarthyho," řekl Holmes. "Máte oprávnění k návštěvě

věznice?"

"Ano, ale jen pro vás a pro sebe."

"Pak změním svoje rozhodnutí, a přece jenom se někam rozjedu. Stihli bychom ještě vlak na Hereford

a mohli s ním mluvit hned večer?"

"Času máme spoustu."

"Tak tedy pojedeme. Budete tu mít, Watsone, asi dlouhou chvíli, ale za dvě hodiny jsme zase zpátky."

Doprovodil jsem je na nádraží, prošel se trochu ulicemi městečka a nakonec jsem se vrátil do hotelu,

ulehl na pohovku a pokoušel se začíst do jakéhosi dobrodružného románu. Ve srovnání s hlubokým

tajemstvím, jímž jsme se snažili proniknout, mi však chatrná zápletka příběhu připadala praubohá a

neustále jsem bloudil v myšlenkách od fikce ke skutečnosti, až jsem nakonec hodil knížkou přes pokoj

a plně se zahloubal nad událostmi dnešního dne. Byla-li výpověď nešťastného mladíka naprosto

pravdivá, k jak děsivému neštěstí, k jaké nepředvídané a prazvláštní katastrofě došlo pak asi mezi

okamžikem, kdy zanechal otce u jezírka, a chvílí, kdy se zas přivolán jeho výkřiky rozběhl zpátky na

mýtinu? Muselo se tam stát něco strašlivého, z čeho až mráz přecházel po zádech. Ale co to jen mohlo

být? Nenapověděl by mi to můj lékařský instinkt, kdybych se hlouběji zamyslel nad povahou zranění?

Zazvonil jsem a požádal o místní týdeník, v němž byl otištěn doslovný záznam výslechu. V lékařském

dobrozdání stálo, že zadní třetina levé temenní kosti a levá polovina kosti týlní byly roztříštěny těžkým

úderem jakéhosi tupého předmětu. Nahmatal jsem si místo na vlastní hlavě. Taková rána musela ovšem

přijít zezadu. Do určité míry by to mluvilo ve prospěch obžalovaného, protože svědkové ho viděli, jak

stojí při hádce otci tváří v tvář. Ale mnoho to zase nedokazovalo, vždyť než rána dopadla, mohl se

starší muž také otočit. Každopádně bych na to snad měl Holmese upozornit. Pak je tu ta podivná

zmínka umírajícího o jakési kryse. Co mohla jenom znamenat? Jistě ne delirium. Umírá-li člověk na

prudký úder, obvykle do deliria neupadne. Ne, šlo spíš o pokus vysvětlit, jak ho ten strašný osud

potkal. Co tím však jenom chtěl naznačit? Lámal jsem si hlavu a snažil se najít alespoň nějaké možné

vysvětlení. A co ta šedá látka, kterou zahlédl mladý McCarthy? Byla-li to pravda, upustil zřejmě vrah

na útěku kus svého oděvu, pravděpodobně plášť, ale byl ještě natolik bezcitný, že se pro něj vrátil a

odnesl si jej ve chvíli, kdy syn klečel obrácen k němu zády a vzdálen jen necelých dvanáct kroků. Jaká

to byla všechno změť záhad a nejnepravděpodobnějších náhod! Ani jsem se pak nedivil, že Lestrade

dospěl k takovému názoru, avšak důvěřoval jsem Holmesově jasnozřivosti, a pokud každá nově

odhalená skutečnost jen posilovala v mém příteli přesvědčení o mládencové nevině, neztrácel jsem

ještě naději.

Sherlock Holmes se vrátil velmi pozdě. Přijel sám, neboť Lestrade se ubytoval ve městě.

"Barometr se pořád ještě drží vysoko," poznamenal, když se posadil. "A moc bych nerad, aby pršelo,

než si stačíme prohlédnout místo činu. Ovšem do takové práce se má člověk pouštět v nejlepším a

nejzvídavějším rozpoložení, a když jsem teď takto utrmácen, věru do ní nemám chuť. S mladým

McCarthym jsem mluvil."

"A co jste se od něj dověděl?"

"Nic."

"Copak vám nedokázal nic vysvětlit?"

"Ne, ani maličkost. V jedné chvíli jsem měl už téměř dojem, že ví, kdo to udělal, a že pachatele nebo

pachatelku kryje, ale teď jsem spíš přesvědčen, že je z toho stejně zmatený jak všichni ostatní. Není to

zvlášť bystrý mládenec, i když je hezký a zřejmě i dobrosrdečný."

"Ovšem vkus zvláště vynikající nemá," poznamenal jsem, "je-li skutečně pravda, že si nechce vzít tak

půvabnou mladou dámu, jako je slečna Turnerová."

"Za tím se tají celá dost bolestná historie. Mladý McCarthy je do slečny Turnerové šíleně, až

nepříčetně zamilován, jenomže co on hlupák neudělal! Asi před dvěma lety, když byl ještě úplný kluk

a slečnu Turnerovou ani neznal, protože strávila pět let v penzionátu, upadl do tenat jakési sklepnice v

Bristolu a oženil se s ní na matričním úřadě. Nikdo o tom nemá tušení, ale umíte si snad představit, jak

strašně mu asi bylo, když mu otec spílal a nutil ho do sňatku, za který by byl dal snad oko v hlavě, a

přitom věděl, že je zhola nemožný. Jen z čirého zoufalství se tak prudce rozmáchl, když na něj otec při

poslední rozmluvě naléhal, aby požádal slečnu Turnerovou o ruku. Sám by se byl však neuživil, a otec,

který byl podle všeho velice tvrdý, by ho určitě vyhodil z domu, kdyby se dověděl pravdu. Na ty tři

dny odjel za svou ženou, za tou sklepnicí do Bristolu, a otec neměl ponětí, kde je. Tuto okolnost si

dobře zapamatujte. Je velmi důležitá. Ze všeho zlého však nakonec vzešlo alespoň něco dobrého,

protože sklepnice se dočetla v novinách, do jakých se dostal nesnází a že může být i oběšen, a konečně

se ho vzdala. Honem mu napsala, že už má manžela v bermudských docích, takže k ní není nijak

vázán. Myslím, že tato zpráva mladého McCarthyho trochu uklidnila a vynahradila mu všechno

soužení, kterým prošel."

"Je-li však nevinen, kdo je pak tedy pachatelem?"

"Kdo? Chtěl bych vás upozornit zejména na dvě maličkosti. Jednak že zavražděný se měl sejít s někým

u jezírka, a ten někdo že nemohl být jeho syn, protože syn nebyl ještě doma a otec nevěděl, kdy se

vrátí. A pak že zavražděného zaslechli, jak volá ,Kuí!', ještě nežli se vůbec dověděl, že syn už přijel.

To jsou dva klíčové body, na kterých závisí celý případ. A teď si prosím vás raději pohovořme o

Georgi Meredithovi a další podrobnosti nechme na zítřek."

Jak Holmes předpovídal, skutečně nepršelo a ráno se rozbřesklo jasné a bez mráčku. V devět hodin se

pro nás zastavil Lestrade s kočárem a rozjeli jsme se na hatherleyský statek a k Boscombskému

jezírku.

"Dostal jsem ráno vážnou zprávu," poznamenal Lestrade. "Pan Turner z Hallu je prý velice těžce

nemocen a jsou velké obavy o jeho život."

"Je zřejmě už hodně starý?" řekl Holmes.

"Asi šedesát, ale život v cizině mu podlomil zdraví a nějakou dobu už postonává. Tohle neštěstí na něj

strašlivě zapůsobilo. Dávno se s McCarthym přátelil a dodal bych, že byl i jeho dobrodincem, protože

jak jsem se dověděl, i hatherleyský statek mu pronajímal zadarmo."

"Skutečně? To je zajímavé." řekl Holmes.

"Ano. A prý mu pomáhal ještě sterým jiným způsobem. Kdekdo vám tady poví, jak k němu byl

šlechetný."

"Opravdu? A nepřipadá vám trochu zvláštní, že ten McCarthy, který zřejmě sám skoro nic neměl a byl

Turnerovi tolik zavázán, ještě naléhal na syna, aby si vzal Turnerovu dceru, která je zřejmě dědičkou

všeho majetku, a vyžadoval to tak sebejistě, jako by stačilo čistě ji požádat o ruku, a všechno ostatní už

pojede jak po másle? Mně se to zdá tím podivnější, že jak víme, starý Turner s tím úmyslem naprosto

nesouhlasil. To nám ostatně prozradila i jeho dcera. Nevyvozujete z toho něco?"

"Už jsme se zase dostali k dedukcím a různým závěrům," řekl Lestrade a mrkl na mne. "Jenže já mám

co dělat, abych si srovnal v hlavě všechna fakta, Holmesi, a nepotřebuji ještě fantazírovat o

kdovíjakých teoriích a domněnkách."

"To máte pravdu," odpověděl mu Holmes nevinně. "Skutečně vám dá hodně práce, než si všechno

srovnáte v hlavě."

"Přesto jsem ale pochopil jedno, co vám asi pořád nedochází," opáčil Lestrade poněkud nakvašeně.

"A co prosím vás?"

"Že McCarthyho staršího zabil McCarthy mladší a všechny teorie, které to vyvracejí, lítají někde ve

větru."

"Pořád lepší ve větru než v mlhovinách," řekl Holmes se smíchem. "Ale nemýlím-li se příliš, je tamhle

po levé straně hatherleyský statek."

"Ano, je to on." Statek byl doširoka rozložené, zřejmě dost pohodlné stavení o jednom poschodí a s

břidlicovou střechou a šedé stěny měl místy pokryté velkými žlutými plochami lišejníku. Stažené

žaluzie a komíny, z nichž se teď nekouřilo, mu však dodávaly až děsivého vzezření, jako by na něj

pořád ještě těžce doléhala tíha vší té hrůzy. Ohlásili jsme se u dveří a služebná nám na Holmesovu

žádost ukázala vysoké boty, které měl její pán na sobě, když zahynul, a potom přinesla pár synových

bot, i když ne těch, které měl tehdy mladík na nohou. Holmes si je pečlivě přeměřil asi z osmi

nejrůznějších úhlů a pak ji požádal, aby nás zavedla na dvůr, odkud jsme se pak již vydali klikatou

pěšinkou k Boscombskému jezírku.

Pustil-li se Sherlock Holmes takto po stopě, stal se z něj úplně jiný člověk. Kdo by ho znal jak tichého

myslitele a logika z Baker Street, teď by ho určitě nepoznal. Tvář se mu zarděla a potemněla. Obočí se

stáhla do dvou tvrdých černých linek a oči pod nimi svítily ocelovým leskem. Obličej měl skloněn k

zemi, ramena ohnutá, rty stisknuté a na dlouhém šlachovitém krku mu vyvstávaly žíly jako řemínky od

biče. Nozdry jako by se mu rozšiřovaly v čistě živočišné touze po lovu a mysl byla tak naprosto

soustředěna na to, za čím se hnal, že by snad ani neslyšel, kdyby se ho někdo na něco zeptal nebo mu

něco chtěl oznámit, a nanejvýš by na něj v odpověď prudce a netrpělivě zavrčel. Spěšně a mlčky kráčel

po pěšince, která se vinula loukami a potom lesy až k Boscombskému jezírku. Půda tu byla vlhká a

bažinatá jako všude v tomto kraji a na ní stopy mnoha nohou, na cestičce i v nízké trávě po obou jejích

stranách. Holmes chvílemi pospíchal a pak se zas zarazil na místě a jednou udělal na louce úplný malý

detour. Lestrade a já jsme šli za ním, detektiv lhostejné a s pohrdáním, zatímco já pozoroval svého

přítele se zájmem, který pramenil z přesvědčení, že každý jeho počin míří k určitému cíli.

Boscombské jezírko, které je vlastně stojatá vodní plocha, asi tak padesát yardů široká a kolem dokola

obrostlá rákosím, leží na samé hranici mezi hatherleyským statkem a soukromým parkem zámožného

pana Turnera. Za lesem, který je lemuje na druhém břehu, jsme viděli červené zubaté věžičky,

označující, kde hraničí sídlo bohatého velkostatkáře. Na hatherleyském břehu jezírka byl hustý les a

mezi jeho krajem a rákosím vroubícím vodu se táhl jenom úzký pruh mokřinaté trávy, široký asi na

dvacet kroků. Lestrade nám ukázal přesné místo, kde byla nalezena mrtvola, a zem tu skutečně byla tak

vlhká, že i já jasně rozeznával stopy, které zanechal při svém pádu raněný. Holmes však, jak jsem

rozpoznal z jeho dychtivého obličeje a pronikavého pohledu v očích, dovedl vyčíst ze zdusané trávy

ještě mnoho jiného. Pobíhal kolem jak pes, když větří stopu, a pak se obrátil k mému společníkovi.

"Co jste to hledal v té vodě?" zeptal se ho.

"Jen jsem tam lovil bidlem. Myslel jsem, že by se tam třeba našla nějaká zbraň anebo jiná stopa. Ale

jak jste proboha -"

"Pst! pst! Teď nemám čas. Nechal jste stopy té vaší levé, poněkud dovnitř stočené nohy všude kolem.

Dokázal by je sledovat i krtek a tady mi mizí v rákosí. Ach, jak to mohlo být jednoduché, jen se sem

dostat, než se sem přihnali jak stádo buvolů a všechno kolem tu podupali. Sem přišla například

skupinka s vrátným a ti lidé mi zašlapali všechny otisky na šest až osm stop kolem mrtvého. Ale tady

vidíme troje docela jasné stopy jedněch bot." Vytáhl lupu, lehl si na nepromokavý plášť, aby se mohl

lépe podívat, a přitom ustavičně mluvil, spíš sám k sobě než k nám. "Tohle jsou stopy mladého

McCarthyho. Dvakrát šel docela normálně, ale jednou utíkal tak rychle, že má podrážky hluboce

vyznačené a podpatky stěží znát. To jenom potvrzuje jeho výpověď. Utíkal, když spatřil otce ležet na

zemi. Pak jsou tu stopy jeho otce, jak si to rázoval sem a tam. A copak je tohle? Otisk pažby, jak se

syn zastavil a naslouchal. A tohle? Ha, ha! Copak to tu máme? Jakési kradmé kroky, jako by někdo

našlapoval po špičkách. A v takových čtverhranných, úplně zvláštních botách! Přicházejí, odcházejí a

zase se vracejí - samozřejmě - pro ten plášť! A odkudpak přišly?" Holmes běhal sem a tam, tu ztratil

stopu a zase ji nalézal, až jsme konečně stanuli na samém kraji lesa ve stínu rozložitého buku,

nejvyššího stromu v okolí. Holmes sledoval stopu až za strom a znovu si se spokojeným výkřikem lehl

na zem. Dlouho tam zůstal ležet, převracel listí a uschlé větvičky, sbíral do obálky něco, co vypadalo

jak pouhá hlína, a zkoumal lupou nejenom zem, ale i kůru stromu, kam až dosáhl. V mechu našel ležet

ostrý kámen a pečlivě si jej prohlédl a ponechal. Pak šel po pěšince lesem až k místu, kde ústila na

silnici a stopy mizely.

"Byl to velmi pozoruhodný případ," poznamenal, už zase ve své obvyklé náladě. "Ten šedý domek

napravo je jistě vrátnice. Na chvilku se tam zastavím, trochu si porozprávím s vrátným a možná že

napíši i pár řádek. Jakmile budu hotov, můžeme se vrátit na oběd. Zajděte zatím k drožce a já vás brzy

doženu."

Asi za deset minut jsme už opět seděli v kočáru a ujížděli zpět do Rossu. Holmes pořád ještě držel

kámen, který sebral v lese.

"Ten by vás mohl zajímat, Lestrade," poznamenal a ukázal kámen detektivovi. "Byla jím spáchána

vražda."

"Nevidím na něm žádné stopy."

"A také na něm nejsou."

"Tak jak to tedy víte?"

"Rostla pod ním tráva. Ležel tam jenom pár dní. A nikde kolem jsem nenašel místo, odkud byl sebrán.

Odpovídá zraněním. A jinou zbraň jsme nenašli."

"A co vrah?"

"Je vysoký, levák, napadá na pravou nohu, chodí v loveckých botách se silnými podrážkami a v šedém

plášti, kouří indické doutníky, používá při tom špičky a v kapse nosí tupý nožík. Mohl bych uvést

několik dalších podrobností, ale tyto vám snad ve vašem pátrání už dostatečně pomohou."

Lestrade se zasmál. "Pořád jsem bohužel ještě skeptický," řekl. "Jsou to moc zajímavé teorie, ale my

musíme jednat s tvrdošíjnou britskou porotou."

"Nous verrons," odpověděl Holmes klidně. "Pracujte si podle vlastní metody, a já budu postupovat

podle své. Odpoledne j sem však velmi zaneprázdněn a večerním vlakem se pravděpodobně vracím do

Londýna."

"To necháte svůj případ nedokončený?"

"Nikoli, už je dokončen."

"Ale co ta záhada?"

"Je vyřešena."

"A kdo je tedy pachatelem?"

"Gentleman, kterého jsem vám popsal."

"Ale kdo to je?"

"Jistě nebude tak těžko k nalezení. Zdejší kraj není zvlášť hustě osídlen."

Lestrade pokrčil rameny. "Já jsem praktický člověk," řekl, "a opravdu si nemohu dovolit běhat z místa

na místo a shánět se po nějakém pánovi, který je levák a napadá na jednu nohu. Ještě bych byl pro

smích celému Scotland Yardu."

"Dobrá," řekl Holmes klidně. "Dal jsem vám příležitost. Ale tady už přece bydlíte. Sbohem. Než

odjedu, pošlu vám ještě pár řádek." Zanechali jsme Lestrada u jeho hostince a rozjeli se do svého

hotelu, kde už nás na stole čekal studený oběd. Holmes mlčel, ponořen do svých myšlenek, na tváři

bolestný výraz člověka, který najednou neví, co dál.

"Poslyšte, Watsone," řekl, když nám sklidili se stolu, "poseďte jen tak na židli a dovolte mi, abych vám

chvilku kázal. Nevím dost dobře, co dělat, a byl bych vám velmi povděčen, kdybyste mi poradil.

Zapalte si doutník a dovolte, abych začal."

"Prosím vás, mluvte."

"Když jsme uvažovali o tomto případu, oba nás na vyprávění mladého McCarthyho zarazily ihned dva

body, i když podle mého názoru svědčily v jeho prospěch, a podle vašeho proti němu. Byla to jednak

okolnost, že podle McCarthyho výpovědi zavolal jeho otec ,Kuí!', ještě než syna spatřil. A potom ta

podivná zmínka umírajícího o jakési kryse. Těsně před smrtí zamumlal otec několik slov, chápete, ale

syn z toho rozuměl, jen jako kdyby říkal ,ta krysa!', ostatní nezachytil. Naše pátrání musí tedy začít od

těchto dvou bodů a přistoupíme k němu s předpokladem, že mladý muž mluvil pravdu."

"Jak si tedy vysvětlit to ,Kuí!'?"

"Je přece jasné, že neplatilo synovi. Otec se v té chvíli ještě domníval, že syn je někde v Bristolu. A

mladík ho zaslechl jen čirou náhodou. Tím Kuí! chtěl starý McCarthy upoutat pozornost někoho, s

kým měl smluvenu schůzku. Kuí! je však výrazně australský pokřik, užívaný běžně mezi Australany.

Můžeme tedy téměř a jistotou předpokládat, že McCarthy se měl u Boscombského jezírka sejít s

někým, kdo byl kdysi v Austrálii."

"Co však má znamenat ta krysa?"

Sherlock Holmes vyndal z kapsy složený papír a rozprostřel jej na stole. "Je to mapa australské

kolonie," řekl. "Vyžádal jsem si ji včera v noci telegraficky z Bristolu," Zakryl rukou část mapy. "Co

tady čtete?" zeptal se.

"ISA," odpověděl jsem.

"A teď?" pozvedl ruku.

"MOUNT ISA."

"Přesně tak. To bylo také slovo, které umírající vyřkl, ale z něhož syn jen nejasně zachytil poslední dvě

slabiky. Snažil se vyslovit jméno svého vraha. Ten a ten z Mount Isa."

"Ale to je úžasné," zvolal jsem.

"Je to přece naprosto jasné. Nato jsem ovšem podstatně zúžil své pole pátrání. Třetí bod, který je zcela

nepochybný, chceme-li pokládat synovu výpověď za pravdivou, je onen šedý plášť. Z úplné mlhoviny

jsme tedy dospěli k představě Australana z Mount Isa v šedém plášti."

"Máte pravdu."

"A navíc takového, který je v kraji doma, protože k jezírku se dá jít jen přes statek nebo přes panství, a

tam by se stěží mohl potulovat někdo cizí."

"To jistě nemohl."

"A teď přicházíme k naší dnešní výpravě. Prozkoumáním místa činu jsem vypátral nepatrné

podrobnosti, s nimiž jsem seznámil i toho tupce Lestrada, aby už aspoň pochopil, o jakého zločince

vlastně jde."

"Ale jak jste je vlastně vypátral?"

"Znale přece mou metodu. Je založena na sledování nejnepatrnějších maličkostí."

"Chápu, že jste mohl zhruba stanovit jeho výšku, když jste si přeměřil délku kroku. A ze stop se dá

jistě i usoudit, jaké měl boty."

"Ano, a byly to velmi zvláštní boty."

"Jak jste však přišel na to, že kulhá?"

"Stopa pravé nohy byla vždy méně znatelná než stopa nohy levé. Méně na ni totiž našlapoval. A proč?

Protože kulhá - je chromý."

"A jak víte, že je levák?"

"Samotného vás přece zarazil způsob zranění, jak jej při vyšetřování uvedl místní lékař. Rána dopadla

zezadu, z těsné blízkosti, a přece na levou stranu. Jak jinak se to dá vysvětlit, než že ji zasadil levák?

Stál celou tu dobu za stromem, když otec hovořil se synem. Dokonce tam i kouřil. Našel jsem popel

doutníku, a protože mám určité speciální znalosti o druzích tabáku, mohu prohlásil, že to byl doutník

indický. Jak víte, trochu jsem se tomu předmětu věnoval a napsal jsem malou monografii o popelu ze

sto čtyřiceti různých druhů lulkového, doutníkového a cigaretového tabáku. Když jsem nalezl popel,

hledal jsem kolem a objevil v mechu odhozeného špačka. Pochází z indického doutníku značky, která

se vyrábí v Rotterdamu."

"Ale co ta špička?"

"Zjistil jsem, že vrah nedržel konec doutníku v ústech, a že tedy zřejmě užívá špičky. Konec doutníku

nebyl ukousnut, ale uříznut, ale řez nebyl čistý, z čehož jsem vyvodil, že má dost tupý nožík."

"Holmesi," řekl jsem, "zatáhl jste kolem toho muže síť, že pro něj není již úniku, a zachránil jste

nevinný lidský život, jako kdybyste přeřízl vlastníma rukama provaz, na kterém měl být ten chlapec

pověšen. Chápu již, kam tím vším míříte. Viník je -"

"Pan John Turner," zvolal hotelový vrátný, otevřel dveře našeho obývacího pokoje a uvedl dovnitř

hosta.

Vstoupil muž vskutku podivuhodného a velkolepého zjevu. Pomalý kulhavý krok a schýlená ramena

mu dodávaly zdání vysokého stáří, avšak tvrdé, hluboko vryté, jakoby z kamene tesané rysy a mohutné

paže i nohy prozrazovaly, že je mimořádně silného těla i ducha. Zcuchaný vous, prošedivělé vlasy a

rozsochaté převislé obočí dodávaly jeho vzezření důstojnosti a síly, ale v obličeji byl popelavě bílý a

rty i chřípí měl namodralá. Na první pohled mi bylo jasné, že ho souží jakási nevyléčitelná chronická

choroba.

"Sedněte si prosím na pohovku," řekl mu Holmes jemně. "Dostal jste můj dopis?"

"Ano, přinesl mi ho vrátný. Píšete mi, že byste se rád se mnou sešel, aby se zabránilo skandálu."

"Obával jsem se, že má návštěva v Hallu by mohla vyvolat zbytečné řeči."

"A proč jste se mnou chtěl mluvit?" Starec pohlédl na mého přítele se zoufalstvím ve vyčerpaných

očích, jako by se mu dostalo na jeho otázku již odpovědi.

"Ano," řekl Holmes, spíše jako by odpovídal na jeho pohled než slova. "Je tomu tak. Vím vše o

McCarthym."

Stařec zabořil tvář do dlaní. "Bůh mi buď milostiv!" zvolal. "Ale věřte mi, nikdy bych nepřipustil, aby

tomu chlapci zkřivili vlásek. Dávám vám svoje slovo, že bych byl promluvil, kdyby mu hrozilo

odsouzení."

"Jsem rád, že mi to říkáte," pravil Holmes vážně.

"Byl bych se přiznal už dávno, nebýt mé drahé dcery. Jenomže by jí to zlomilo srdce - a jistě ji úplně

zdrtí, až se doví, že jsem zatčen."

"Tak daleko to dojít nemusí," řekl Holmes.

"Co to říkáte?"

"Nejsem tu přece oficiálně. Jak jsem se dověděl, vyžádala si moji přítomnost vaše dcera, a jednám v

jejím zájmu. Mladý McCarthy však musí být propuštěn."

"Jsem umírající člověk," řekl starý Turner. "Už léta trpím cukrovkou. A lékař pochybuje, že se dožiji

příštího měsíce. Ale stejně bych raději zemřel pod vlastní střechou než ve vězení."

Holmes vstal a usadil se u stolu s perem v ruce a stohem papírů před sebou. "Hlavně nám řekněte

pravdu," pravil. "Zaznamenám si všechna fakta. Pak mi to podepíšete a tady pan Watson to dosvědčí.

Použiji vaší výpovědi jen v krajním případě, kdybych už jinak nemohl mladého McCarthyho zachránit.

Slibuji vám, že pokud to nebude naprosto nutné, nepoužiji jí vůbec."

"Stejně už na tom nesejde," řekl stařec. "Tak jako tak se soudu asi nedožiji, takže mi na tom nezáleží,

ale rád bych toho otřesu ušetřil Alici. A teď vám všechno vysvětlím. Odehrávalo se to hodně dlouho,

ale vypovím vám to v krátkosti.

Vy jste toho mrtvého McCarthyho neznal. Ale byl to ztělesněný ďábel, to vám mohu říci na dobré

svědomí. Bůh vás chraň, abyste upadl do spárů člověka, jako byl on. Dvacet let mě držel v kleštích a

zničil mi celý život. Nejdřív vám řeknu, jak se stalo, že jsem se tak dostal do jeho moci.

Bylo to na počátku šedesátých let na zlatých nalezištích. Byl jsem tehdy mladý chasník, horkokrevný a

bezstarostný, ke všemu ochotný, zapadl jsem do špatné společnosti, dal jsem se na pití, zábor mi

nevyšel, a nakonec jsem se začal toulat bušem a stručně řečeno stal se tím, čemu tu říkáte loupežník.

Bylo nás šest a žili jsme si divoce a volně, občas jsme vyloupili nějakou tu farmu nebo přepadli vozy

cestou z naleziště. Říkali mi tehdy Jack z Mount Isa a v kolonii si Jackovu partu ještě dobře pamatují.

Jednou putoval z Mount Isa do Melbourne konvoj se zlatem a my jsme si na něj počkali a přepadli ho.

Doprovázelo ho šest vojáků a nás bylo také šest, takže síly byly taktak vyrovnané, ale hned při první

přestřelce jsme jim srazili čtyři muže ze sedla. Jenže než jsme se dostali k vaku, padli tři naši chlapci

mrtví k zemi. Přiložil jsem pistoli k hlavě vozky, což byl právě ten chlap, McCarthy. Při všem, co je mi

svaté, ještě dnes lituji, že jsem ho tehdy nezastřelil, ale ušetřil jsem ho, i když jsem viděl, jak si mě

prohlíží těma svýma baziliščíma malýma očima, jako by si chtěl zapamatovat každý můj rys. Ujeli

jsme i se zlatem, stali se z nás boháči, a aniž na nás padlo podezření, rozjeli jsme se do Anglie. Tam

jsem se se starými kamarády rozloučil a rozhodl jsem se, že se usadím a začnu vést klidný a slušný

život. Koupil jsem si tohle panství, které bylo náhodou zrovna na prodej, a umínil si, že vykonám

svými penězi i trochu dobra, abych odčinil, jak jsem je nabyl. Také jsem se oženil, žena mi sice brzy

umřela, ale zanechala mi mou drahou malou Alici. Ještě když byla miminko, zdálo se mi, jako by mne

tou svou drobnou ručičkou vedla po správné cestě, kterou mi ještě nikdo v životě neukázal. Zkrátka a

dobře, obrátil jsem list a všemožně se snažil napravit svoji minulost. Všechno bylo v nejlepším

pořádku, dokud mě nedostal do spárů McCarthy.

Vyjel jsem si do města projednat nějaké investice a potkal jsem ho na Regent Street. Měl tehdy sotva

co na sebe a do žaludku.

,Tak a jsme tady, Jacku,' řekl a chytil mě za rukáv. ,A uvidíš, že ti budem jak vlastní rodina. Jsme dva,

já a můj syn, a jistě se o nás postaráš. Když ne - Anglie je přece spořádaná zem a potrpí si na zákony a

stačí vždycky jen zavolat, aby přiběhl nějaký policajt.'

A tak se se mnou rozjeli do západního kraje, zbavit jsem se jich nemohl, a žili si od té doby zadarmo

na mé nejlepší půdě. Neměl jsem chvíli pokoje ani zapomnění, kam jsem se otočil, všude jsem viděl

ten škleb na jeho prohnaném obličeji. Všechno se ještě zhoršilo, když dorostla Alice, protože

McCarthy brzy pochopil, že mám daleko větší strach, aby se o mé minulosti nedověděla ona, než aby ji

nevypátrala policie. Musel dostat, co si zamanul, a jak si jen o něco požádal, bez řečí jsem mu to dal,

půdu, peníze, domy, až si nakonec řekl o něco, co jsem mu dát nemohl. Chtěl mou Alici.

Víte, syn mu dorostl a stejně tak moje dcera, a protože se o mně vědělo, že na tom jsem špatně se

zdravím, usoudil McCarthy, že by nebylo špatné, kdyby synovi padl do rukou celý majetek. Ale v tom

jsem byl pevný. Nemohl jsem připustit, aby se jeho prokletý rod smísil s mým, ne snad že by se mi ten

chlapec nelíbil, ale měl v sobě jeho krev a to mi stačilo. Neustoupil jsem. McCarthy mi vyhrožoval.

Vybízel jsem ho, ať tedy udělá to nejhorší. Měli jsme se sejít na půl cestě mezi našimi domy, u jezírka,

a promluvit si o tom.

Sešel jsem k jezírku, ale McCarthy se právě o něčem domlouval se synem, a tak jsem si vykouřil

doutník a čekal za stromem, až bude sám. Jak jsem ho tam však poslouchal, popadl mne strašlivý vztek

a roztrpčení. Naléhal na syna, aby se oženil s mou dcerou, úplně bez ohledu, co tomu Alice řekne, jak

kdyby to byla nějaká děvka z ulice. Div jsem nezešílel z pomyšlení, že mám být navždy v moci

takového člověka a se mnou i ta, kterou mám nadevšecko rád. Copak už jednou nedokáži ta pouta

zpřetrhat? Jsem přece umírající člověk a stejně už nemám žádnou naději. Duševně jsem ještě svěží a sil

mám také dost, ale můj osud je zpečetěn. Jakou však po sobě zanechám památku a co bude potom s

mou dcerou! Obojí by mohlo být zachráněno, kdybych dokázal umlčet ten jedovatý jazyk. Udělal jsem

to, pane Holmesi, a udělal bych to zas. Těžce jsem zhřešil, ale dávno jsem to už vykoupil svým

mučednickým životem. Nemohl jsem však strpět, aby i moje holčička upadla do tenat, v jakých jsem

léta úpěl já. Srazil jsem ho k zemi a necítil při tom výčitky svědomí o nic víc, než kdybych ubíjel

odporné jedovaté zvíře. Svým výkřikem přivolal zpátky syna, ale stačil jsem se ještě skrýt v lese a jen

na okamžik jsem se musel vrátit pro plášť, který jsem při útěku upustil. A teď jsem vám, pánové, po

pravdě řekl všechno, co se tu zběhlo."

"Nepřísluší mi, abych vás soudil," pravil Holmes, když stařec podepsal prohlášení, které jsme mu

pomohli sepsat. "Modlím se jen, abych sám nikdy nebyl vystaven takovému pokušení."

"I já se za vás budu modlit, pane. A co teď hodláte udělat?"

"Vzhledem k vašemu zdraví nic. Jistě jste si sám vědom, že se již brzy budete muset odpovídat před

soudem mnohem vyšším, nežli je pozemský. Nechám si vaši zpověď u sebe, ale použiji jí jen v

nejnutnějším případě, kdyby byl mladý McCarthy odsouzen. Jinak ji oči žádného smrtelníka nespatří, a

ať zemřete, či zůstanete naživu, bude u mne vaše tajemství uloženo jak v hrobě."

"Sbohem tedy," pravil stařec vážně. "A až nastane vaše poslední hodinka, nechť vám ji ulehčí

pomyšlení, jaký klid jste vnesl do mé duše ve chvíli, kdy se blíží má smrt." Pomalu se belhal z pokoje

a jeho obrovská postava se těžce a vrávoravě vlekla ke dveřím.

"Bůh nám pomáhej," řekl Sherlock Holmes po dlouhém mlčení. "Proč si jen osud tak zahrává s

ubohými a bezbrannými červíčky? Vždycky když slyším o takovém případě, rozpomenu se na

Baxterova slova a řeknu si: Jen z milosti boží tu kráčí Sherlock Holmes."

James McCarthy byl před herefordským soudem na základě řady zjištění, která dal Sherlock Holmes k

dispozici jeho obhájci, zproštěn viny. Starý Turner žil ještě sedm měsíců po našem rozhovoru, ale teď

je již mrtev a lze jen pevně doufat, že oba mladí lidé spolu budou šťastně žít a nikdy se nedovědí o

temném mraku, který spočívá na jejich minulosti.

Pět pomerančových jadérek

Nahlédnu-li do svých poznámek a záznamů o pátrání Sherlocka Holmese v letech 1882-1890,

nacházím v nich tolik případů s tak podivuhodnými a zajímavými podrobnostmi, že se jen stěží

rozhoduji, který z nich zvolit a který vypustit. Některé jsou však již známy z novin a v jiných se zase

dostatečně neuplatnily mimořádné schopnosti, jimiž můj přítel tolik oplývá a které bych rád v této své

práci ilustroval. Některým případům zabránil již předem svou geniální schopností analyzovat a

vyprávění o nich by sice mělo začátek, ale ne konec, a jiné byly zas vyřešeny pouze částečně a

osvětleny spíš na základě domněnky či úvahy než absolutním logickým důkazem, na který si můj přítel

vždy tolik potrpěl. Jeden z těchto případů byl natolik pozoruhodný co do podrobností a tak děsivý ve

svých důsledcích, že bych jej přece jen velmi rád zachytil, i když některé jeho body nebyly a také již

zřejmě nikdy nebudou zcela vysvětleny.

Rok 87 nám přinesl celou řadu více či méně zajímavých, případů, o nichž si ponechávám záznamy.

Mezi svým výčtem z těchto dvanácti měsíců nacházím zprávu o dobrodružství v paradolské komoře, o

amatérské žebrácké společnosti, která si zařídila přepychový klub ve sklepení skladu s nábytkem, o

událostech souvisejících se zmizením britské bárky Sofie Andersonové, o neobyčejných zážitcích

Grice Patersona na ostrově Uffa a konečně o travičském případu v Camberwellu. Jak si snad ještě

mnozí pamatují, zkusil tehdy Sherlock Holmes natáhnout hodinky mrtvého a dokázal tím, že je někdo

natahoval před dvěma hodinami, a že si tedy šel mrtvý v tu dobu lehnout, a tento objev měl pro

vyjasnění celého případu klíčový význam. Snad o tom o všem jednou v budoucnu i napíši, avšak žádný

z těch případů nebyl tak zvláštní jak onen podivuhodný sled událostí, který chci nyní svým perem

zachytit.

Stalo se to na sklonku září, kdy rovnodenní vichřice zuřily zvlášť prudce. Po celý den skučel vítr a

déšť bušil do oken, takže jsme i zde, v samém srdci velkého, lidskýma rukama zbudovaného Londýna

museli alespoň na okamžik pozvednout mysl od všedního života a uvědomit si, že všude kolem nás

jsou obrovské živelní síly, které dorážejí na lidstvo mřížemi jeho civilizace jako nezkrocené zvíře v

kleci. Kvečeru zuřila bouře stále hlasitěji a vítr naříkal a vzlykal v komíně jak malé dítě. Sherlock

Holmes seděl zamyšlen po jedné straně krbu, přehlížel index svých záznamů o nejrůznějších zločinech

a já se zatím na druhé straně ohně začetl do krásné námořní povídky od Clarka Russella, až se mi

zdálo, jako by mi kvílení větru splývalo s textem a šplíchání deště přecházelo do táhlého hukotu

mořských vln. Manželka odjela na návštěvu k tetě, takže jsem se na pár dní znovu nastěhoval do svého

starého pokoje v Baker Street.

"Poslyšte," řekl jsem najednou a vzhlédl ke svému příteli, "nebyl to náhodou zvonek? Kdo k nám jen

dneska může jít? Že by někdo z vašich přátel?"

"Nemám jiného přítele kromě vás," odpověděl Holmes. "A návštěvy k sobě moc nezvu."

"Že by tedy klient?"

"Pak by muselo jít o velmi závažný případ. Jinak by se přece nikdo za takového počasí a v tak pozdní

době neodhodlal ven. Spíš to však bude nějaká přítelkyně naší hospodyně."

V této domněnce se však Sherlock Holmes zmýlil, neboť vzápětí se již ozvaly v předsíňce kroky a

kdosi zaťukal na dveře. Holmes natáhl dlouhou ruku a natočil lampu, aby nesvítila na něj, ale na

prázdnou židli, kam se nový příchozí musel posadit. "Dále!" řekl.

Vstoupil mladý, podle zevnějšku tak dvaadvacetiletý muž, pečlivě upravený a dobře oblečený, s jistou

jemností a ušlechtilostí ve vystupování. V ruce držel deštník, z něhož jen crčela voda, a dlouhý,

mokrem se lesknoucí plášť do deště, takže bylo hned vidět, z jak strašlivé sloty přichází. Zaraženě se

rozhlédl v prudkém světle lampy a já si povšiml, že je ve tváři bledý a oči má uštvané jak člověk

pronásledovaný velkou úzkostí.

"Měl bych se vám snad nejprve omluvit," řekl a pozvedl zlatý skřipec. "Doufám, že jsem vás příliš

nevyrušil. A mrzí mne, že jsem vnesl do vašeho útulného pokoje stopy bouře a deště."

"Podejte mi deštník a plášť," vybídl ho Holmes. "Pověsím vám je tady na věšák a jistě co nevidět

uschnou. Jak vidím, přijel jste od jihozápadu."

"Ano, z Horshamu."

"Ovšem, taková směs jílu a křídy, jakou vám vidím na špičkách bot, se hned tak někde jinde nenajde."

"Přišel jsem vás požádat o radu."

"Poradit není zvlášť těžké."

"A také o pomoc."

"Ta už někdy tak snadná nebývá."

"Slyšel jsem o vás, pane Holmesi. Major Prendergast mi vyprávěl, jak jste ho zachránil před skandálem

v tankervillském klubu."

"Ach ano, ovšem. Nařkli ho, že hraje falešně karty."

"Říkal mi o vás, že vyřešíte všechno na světě."

"Pak trochu přeháněl."

"A že vás nikdo nepřelstí."

"Přelstili mě čtyřikrát - třikrát muž a jednou žena."

"Ale co je to ve srovnání s počtem vašich úspěchů?"

"Je pravda, že většinou mívám úspěch."

"A možná že se vám to podaří i v mém případě."

"Přitáhněte si prosím židli k ohni a povězte mi laskavě podrobnosti vašeho případu."

"Není to případ nijak obyčejný."

"Žádný z případů, jimiž se zabývám, není obyčejný."

"A přece bych, pane, pochyboval, že jste kdy při všech svých zkušenostech naslouchal záhadnějšímu a

nevysvětlitelnějšímu řetězu událostí, než jaké se staly v naší rodině."

"Velmi mne zajímáte," řekl Holmes. "Uveďte prosím všechna podstatná fakta od samého počátku a já

se vás potom vyptám na podrobnosti, které se mi budou zdát nejdůležitější."

Mladík si přitáhl židli ke krbu a nastavil žáru promáčené nohy.

"Jmenuji se John Openshaw," řekl, "ale pokud jsem již vše pochopil, má moje vlastní osoba s celou tou

strašlivou záležitostí pramálo společného. Vlastně jsem ji spíš zdědil, a mám-li vás seznámit se všemi

skutečnostmi, musím se vrátit až do dob, kdy to začalo.

Nejprve byste měl vědět, že můj děd měl dva syny, mého strýce Eliáše a mého otce Josefa. Otec si

pořídil menší továrničku v Coventry, a když bylo vynalezeno jízdní kolo, ještě ji rozšířil. Patentoval si

nezničitelné Openshawovy pláště a podnik mu natolik vzkvétal, že jej nakonec výhodně prodal a

slušně zabezpečen odešel na odpočinek.

Strýc Eliáš odjel zamlada do Ameriky a stal se plantážníkem na Floridě, kde se mu prý velmi dobře

dařilo. Za války bojoval v Jacksonově armádě a později i u Hooda, kde byl povýšen na plukovníka.

Když Lee složil zbraně, vrátil se strýc na své plantáže a zůstal tam ještě asi tři čtyři roky. V roce 1869

nebo 1870 se vrátil do Evropy a koupil si menší usedlost v Sussexu nedaleko Horshamu. Ve Státech

hodně zbohatl a odjel prý odtamtud jen proto, že nenáviděl černochy a nesouhlasil s politikou

republikánů, kteří jim poskytovali čím dál tím větší práva. Byl to podivný člověk, zlostný a prchlivý,

ve vzteku víc než nevybíravých výrazů a úplně samotářský. Pochybuji, že za celá ta léta, kdy bydlel v

Horshamu, se jednou podíval do města.

Měl zahradu a za domem pár luk a tam se procházel, ale kolikrát nevyšel celé týdny z pokoje. Pil

hodně brandy a pořád kouřil, ale s nikým se nestýkal, nestál o přátele a ani s bratrem se nevídal.

Proti mně neměl nic, a dokonce si mě oblíbil; poznal mě, když mi už bylo asi dvanáct. To bylo kolem

roku 1878, kdy žil v Anglii již asi osm či devět let. Prosil otce, aby mi dovolil u něj bydlet, a svým

způsobem se ke mně choval velmi laskavě. Když byl střízlivý, hrával se mnou rád vrhcáby anebo v

kostky a svěřil mi všechno jednání se služebnictvem a obchodníky, takže v šestnácti letech jsem byl už

naprosto pánem domu. Měl jsem u sebe všechny klíče, chodit jsem si mohl, kam se mi zachtělo, a

dělat, co mi bylo libo, jenom když jsem ho nerušil v jeho soukromí. V jednom si však vymínil výjimku

- v podkroví měl jediný pokojík, vlastně skladiště haraburdí, a ten byl stále uzamčen a nikdo tam

nesměl. Z klukovské zvědavosti jsem tam několikrát nahlédl klíčovou dírkou, ale nikdy jsem neviděl

nic než sbírku starých lodních kufrů a balíků, jak by ostatně člověk v takové místnosti jen očekával.

Jednoho dne - bylo to v březnu roku 1883 - leželo na stole před plukovníkovým talířem jakési psaní s

cizí známkou. Strýc často dopisy nedostával, účty platil vždy hotově a neměl žádné přátele. "Z Indie!"

zvolal, když vzal dopis do ruky. "A s razítkem z Pondicherry. Co to jen může být?" Spěšně roztrhl

obálku a z té vypadlo pět suchých pomerančových jadérek a skutálelo se na talíř. Rozesmálo mě to, ale

smích mi ztuhl na rtech, když jsem pohlédl strýci do obličeje. Rty mu poklesly, oči měl vystouplé z

důlků, tváře sinalé a vytřeštěně se díval na obálku, kterou držel pořád ještě v třesoucí se ruce. ,KKK!'

zvolal a potom dodal: ,Ach můj bože! Tak mě mé hříchy přece jen dostihly!'

,Co to znamená, strýčku?' zeptal jsem se.

,Smrt,' odpověděl, vstal a odešel do svého pokoje, zatímco já se ještě chvěl hrůzou. Vzal jsem obálku a

viděl, že má na vnitřní straně chlopně těsně nad lepem červeným inkoustem třikrát načmáráno písmeno

K. Nic jiného kromě těch uschlých jadérek v ní nebylo. Vstal jsem od snídaně, a když jsem vystupoval

po schodech, srazil jsem se se strýcem, který šel právě dolů, v jedné ruce nesl starý rezavý klíč, zřejmě

od podkroví, a v druhé malou mosaznou skříňku, připomínající pokladničku.

,Jen ať si dělají, co dovedou. Však já jim ještě ukážu,' řekl a drsně zaklel. ,Vyřiď Marii, ať mi dnes v

pokoji zatopí, a pošli do Horshamu pro advokáta Fordhama.'

Učinil jsem, jak mi nařídil, a když se advokát dostavil, vybídl mne strýc, abych přišel nahoru do

pokoje. Oheň jasně plápolal a za krbovou mřížkou jsem spatřil hromádku černého jemného popela,

jaký zůstává po spálených papírech, a vedle ní otevřenou mosaznou krabici. Pohlédl jsem na ni a s

ustrnutím jsem si povšiml, že má na víku vyraženo trojí K, zrovna jak jsem to ráno viděl na obálce.

,Přál bych si, Johne, abys byl svědkem mé poslední vůle,' řekl strýc. ,Celé své jmění s jeho výhodami i

nevýhodami zanechávám svému bratru Josefovi, tvému otci, a po něm je jistě podědíš ty. Budeš-li je

užívat ve zdraví, je ti jen přáno, jestli však zjistíš, že je to nemožné, radím ti, chlapče, abys je odkázal

svému největšímu nepříteli. Mrzí mne, že ti nechávám dědictví tak dvojsečné, ale těžko říci, jaký

vezmou věci obrat. Podepiš laskavě tento dokument, jak ti pan Fordham ukáže.'

Podepsal jsem podle pokynů listinu a advokát si ji odnesl s sebou. Dovedete si jistě představit, jak na

mne ta zvláštní událost hluboce zapůsobila, a dlouho jsem si nad ní ještě lámal hlavu a převracel si ji v

duchu ze všech stran, ale pořád jsem z ní moudrý nebyl. Nemohl jsem se však zbavit jakéhosi

neurčitého zlého tušení, které ve mně ta událost zanechala, i když můj strach slábl, jak míjely týdny a

nestalo se nic, co by narušilo obvyklý chod našeho života. Na strýci jsem však pozoroval změnu. Pil

víc než kdy jindy a ještě úzkostlivěji se vyhýbal jakékoli společnosti. Skoro celé dny trávil ve svém

pokoji a zevnitř se zamykal, ale občas vyrážel v opilé nepříčetnosti z domu, běhal s revolverem v ruce

po zahradě a křičel, že se nikoho nebojí a že ho žádný člověk ani ďábel nedonutí, aby seděl zavřený

jak ovce v chlívku. Když ho však záchvat přešel, těžce se rozběhl ke dveřím, zamkl za sebou a zavřel

ještě na petlici a vůbec už ani nezakrýval, jak je z hloubi duše vyděšený. V takových dnech jsem ho i

za chladného počasí vídal, jak má obličej všecek zbrocený potem, jako by si ho právě umyl v

umyvadle.

Abych však dospěl k závěru, pane Holmesi, a nezneužíval již vaší trpělivosti, jednou pak přišla noc,

kdy strýc zas vyrazil ve svém opilém běsnění, ale už se k nám nevrátil. Vy dali jsme se ho hledat a

našli ho ležet obličejem v malém, žabincem porostlém jezírku dole na zahradě. Nenesl žádné stopy

násilí a vody tam bylo jen mělko, takže porota s přihlédnutím k jeho už dobře známé zvláštní povaze

vynesla verdikt, že jde o sebevraždu. Já však jsem dobře věděl, jak se děsil již pouhé myšlenky na

smrt, a jen těžko jsem dokázal sám sebe přesvědčit, že se tak najednou změnil a sám smrt vyhledal.

Pomalu se začalo na všecko zapomínat a majitelem domu i pozemků se stal můj otec, pro něhož bylo

navíc uloženo v bance asi na čtrnáct tisíc liber."

"Okamžik," přerušil ho Holmes. "Vaše vyprávění vypadá na jedno z nejpozoruhodnějších, které jsem

kdy vyslechl. Řekněte mi laskavě, kterého dne dostal váš strýc ten dopis a kdy došlo k údajné

sebevraždě."

"Dopis přišel 10. března 1883. A strýc zemřel sedm týdnů poté, v noci po druhém květnu."

"Děkuji vám. Pokračujte, prosím."

"Když se otec ujal horshamského sídla, pečlivě prohledal na mé naléhání komoru v podkroví, která

bývala vždycky zamčená. Mosaznou skříňku jsme našli, ale její obsah byl zničen. Na vnitřku víka byla

papírová nálepka opět s iniciálami KKK a pod nimi nápis ,Dopisy, zprávy, stvrzenky a seznamy', který

naznačoval, jaké to asi listiny plukovník Openshaw zničil. Jinak nebylo v podkroví nic zvlášť

zajímavého, až na spoustu rozházených papírů a zápisníků napovídajících, jaký život vedl asi strýc v

Americe. Některé pocházely z války a dokazovaly, že plnil vzorně své povinnosti a získal si pověst

statečného vojáka. Jiné byly z let rekonstrukce jižních států a týkaly se hlavně politiky, protože strýc se

zřejmě všemožně stavěl proti přivandrovalým politikům, které jim posílali ze Severu.

Otec se usadil v Horshamu počátkem roku čtyřiaosmdesát a žili jsme si šťastně až do ledna

pětaosmdesátého roku. Čtvrtého dne po Novém roce jsme spolu seděli u snídaně a najednou slyším,

jak otec překvapeně vykřikl. Držel v jedné ruce čerstvě otevřenou obálku a v natažené dlani druhé mu

leželo pět suchých pomerančových jadérek.Vždycky se vysmíval mé historce o plukovníkovi a tvrdil,

že jsem si ji vyfantazíroval, ale když se teď totéž stalo jemu, byl z toho celý zmatený a vyděšený.

Co to má u všech všudy znamenat, Johne?' vypravil ze sebe.

,Srdce mi v té chvíli ztěžklo v těle jak kus olova. , Je to trojí K,' řekl jsem.

Nahlédl do obálky. ,Opravdu,' zvolal. ,Jsou tu ta písmena. Ale co je to napsáno pod nimi?'

,Položte papíry na sluneční hodiny!' četl jsem, jak jsem mu nahlížel přes rameno.

,Jaké papíry? A na jaké sluneční hodiny?' nechápal otec.

,Na sluneční hodiny v zahradě. Jiné tu nikde nejsou. A těmi papíry myslí asi ty zničené dokumenty.'

,Pchá!' řekl otec, který se zuby nehty držel své odvahy. ,Tady jsme v civilizované zemi a na žádná

taková šaškovství si nepotrpíme. Odkud to vlastně přišlo?'

,Z Dundee,' odpověděl jsem, když jsem pohlédl na razítko.

,To si zas nejapně zažertoval nějaký vtipálek,' řekl otec. ,Co já mám co dělat se slunečními hodinami a

nějakými lejstry? Takový nesmysl mi ani nestojí za povšimnutí.'

,Rozhodně bych se obrátil na policii,' řekl jsem mu.

,A oni se mi vysmějí, jaký jsem strašpytel. Ani nápad!'

,Tak dovol, ať s nimi promluvím já.'

,Ne, zakazuji ti to. Nepřipustím, abychom se plašili pro takové hlouposti.'

Marně jsem na něho naléhal, neboť byl velmi tvrdohlavý. Ale chodil jsem celé dny s chmurnými

obavami v srdci.

Třetího dne po tom, co přišel dopis, si otec vyjel na návštěvu k majoru Freebodymu, který je velitelem

pevnosti na Portsdown Hill. Uvítal jsem, že se tam vypravil, protože jsem měl dojem, že mimo domov

je vzdálen nebezpečí. V tom jsem se však mýlil. Druhého dne po otcově odjezdu jsem dostal od majora

telegram, abych ihned přijel. Otec se zřítil z vysokého křídového srázu, jakých je v okolí mnoho, a

ležel v bezvědomí s roztříštěnou lebkou. Hned jsem se za ním rozjel, ale skonal, aniž nabyl vědomí.

Vracel se zřejmě za soumraku z Farehamu, a protože neznal tamní krajinu a sráz nebyl chráněný,

vynesla porota bez váhání verdikt, že šlo o ,smrt nešťastnou náhodou'. Probral jsem pečlivě všechny

podrobnosti spojené s jeho smrtí, ale nemohl jsem přijít na nic, co by naznačovalo, že jde o vraždu.

Tělo neneslo známky násilí, nikde se nenašly žádné stopy, otec nebyl oloupen a na okolních cestách

nebyli spatřeni žádní neznámí lidé. A přece vám snad nemusím říkat, že jsem se ani zdaleka

neupokojil, byl jsem téměř přesvědčen, že otec se stal obětí jakéhosi špinavého spiknutí.

Tímto strašlivým způsobem jsem nabyl svoje dědictví. Ptáte se mne snad, proč jsem se ho raději

nevzdal? Odpovím vám. Byl jsem přesvědčen, že všechny ty tragédie vyplývají z jakési události v

otcově životě a že by mi nebezpečí hrozilo stejně, ať bych žil pod kteroukoli střechou.

Můj ubohý otec skonal v lednu osmdesátého pátého roku a od té doby uplynuly již dva roky a osm

měsíců. Mezitím jsem žil šťastně v Horshamu a začal jsem doufat, že naše rodina byla kletby zbavena

a že snad její hrozba zanikla s minulou generací. Až příliš brzy jsem se však uchlácholil, neboť včera

ráno mě úder zasáhl přesně ve stejné podobě jako mého otce."

Mladík vytáhl z vesty zmačkanou obálku, otočil se ke stolu a vysypal na něj pět suchých

pomerančových jadérek.

"V téhle obálce přišly," pokračoval. "Razítko má londýnské - z východní čtvrtě. Uvnitř jsou přesně

tatáž slova, jaká dostal ve svém posledním dopise můj otec. ,KKK' a potom: ,Položte papíry na

sluneční hodiny.'"

"A co jste podnikl?"

"Nic."

"Nic?"

"Abych vám řekl pravdu, připadal jsem si úplně bezmocný." Mladík zabořil obličej do štíhlých bílých

rukou. "Bylo mi jako chudákovi zajíci, když se k němu plazí had. Jsem zřejmě v moci jakéhosi

neodvratitelného a neúprosného zla, před nímž mě neuchrání prozíravost ani opatrnost."

"Ale, ale," zvolal Sherlock Holmes. "Musíte přece jednat, mladý muži, jinak jste ztracen. Nezachrání

vás nic než energie. Na beznaděj teď není čas."

"Byl jsem na policii."

"Nu a?"

"Jenom se nad mým vyprávěním pousmáli. Inspektor zřejmě dospěl k názoru, že všechny ty dopisy

psal nějaký vtipálek a úmrtí v naší rodině, jak to ostatně uvedla i porota, že byla jen dílem náhody a s

výhrůžkami neměla žádnou souvislost."

Holmes zalomil rukama. "Neuvěřitelná tupost!" zvolal.

"Dali mi alespoň k dispozici policistu, který se mnou má zůstat v domě."

"Přišel dnes s vámi?"

"Ne. Dostal příkaz, aby nevycházel z domu,"

Holmes se opět zoufale chytil za hlavu.

"Proč jste přišel za mnou?" zeptal se. "A hlavně - proč jste nepřišel hned?"

"Nevěděl jsem o vás, Až dnes jsem se svěřil majoru Prendergastovi a ten mi poradil, abych se obrátil

na vás."

"Vždyť jste ten dopis dostal vlastně již před dvěma dny. Měl jste začít jednat hned. Nějaký další

doklad již asi nemáte, podrobnost, která by nám něco napověděla a trochu nám pomohla?"

"Něco jsem přinesl," řekl John Openshaw. Hledal chvíli v kapse od pláště, vytáhl kus vybledlého

modravého papíru a rozložil jej na stole. "Vzpomínám si, jak onoho dne, kdy strýc pálil papíry, jsem si

povšiml, že kousky nesežehlých okrajů, které zůstaly v popelu, měly přesně tuto barvu. Tento jediný

list jsem našel na podlaze strýcova pokoje a skoro bych věřil, že je to jeden z těch papírů, který ulétl

možná stranou a unikl tak zničení. Je na něm sice také zmínka o jadérkách, ale jinak nemyslím, že by

nám mohl být zvlášť prospěšný. Připadal mi spíš jako stránka z nějakého soukromého deníku. Ale

písmo je nesporně strýcovo."

Holmes natočil lampu a oba jsme se sklonili nad listem papíru, jehož otrhaný okraj prozrazoval, že byl

skutečně vytržen z nějakého sešitu. Nahoře měl nadpis "Březen 1869" a pod ním tyto nepochopitelné

záznamy:

4. 3. Přijel Hudson. Pořád ty samé názory.

7. 3. Jádra poslána McCauleymu, Paramorovi a Swainovi ze Sv.

Augustina.

9. 3. McCauley vypadl.

10. 3. John Swain vypadl.

12. 3. Návštěva u Paramora. Všechno v pořádku.

"Děkuji vám," řekl Holmes, složil papír a vrátil jej našemu hostu. "A teď už rozhodně nesmíte ztratit

ani minutu. Nemůžeme si ani dovolit nějaké dlouhé rozhovory. Musíte se rozjet rovnou domů a

jednat."

"Ale co mám dělat?"

"Musíte teď udělat jen jedno. A udělat to hned. Ten kousek papíru, který jste nám ukázal, vložte do

mosazné skříňky. Připojte k němu dopis a napište v něm. že všechny ostatní dokumenty spálil váš strýc

a že už žádné jiné nemáte. Až to uděláte, rozhodně položte skříňku na sluneční hodiny, jak od vás

dopis požadoval. Chápete mě?"

"Naprosto."

"Nepomýšlejte zatím na pomstu a na nic podobného. Té dosáhneme, jak doufám, zákonnou cestou, ale

musíme svou pavučinu nejprve upříst, zatímco jejich je už spředená. Nejprve je třeba odvrátit

bezprostřední nebezpečí, které vám hrozí. A potom odhalit tajemství a potrestat viníky."

"Děkuji vám," řekl mladík, vstal a oblékl si plášť. "Dal jste mi opět naději a s ní i nový život. Určitě se

zařídím podle vaší rady."

"Neztrácejte ani okamžik. A hlavně na sebe buďte opatrný, neboť je nesporné, že vám. hrozí skutečné

a zcela bezprostřední nebezpečí. Jak se vracíte domů?"

"Vlakem z Waterloo."

"Není ještě devět. Na ulicích je jistě dost lidi, takže věřím, že budete v bezpečí. Nicméně na sebe dejte

co největší pozor."

"Jsem ozbrojen."

"To je dobře. Zítra začnu na vašem případu pracovat."

"Uvidíme se tedy v Horshamu?"

"Ne, vaše tajemství je ukryto v Londýně. A tady je také budu hledat."

"Zastavím se u vás tedy asi za den či dva a sdělím vám, co se stalo se skříňkou a s papíry. A podle vaší

rady se zařídím do posledního písmene." Podal si s námi ruce a odešel. Venku stále ještě kvílel vítr a

déšť lil a bušil do oken. I ta podivná historie jako by k nám přišla ze samého středu zuřivých živlů -

přiváta coby chaluha za vichřice - a nyní se k němu zas navracela.

Sherlock Holmes seděl chvíli mlčky s hlavou skloněnou a očima upřenýma do rudé záře ohně. Pak si

zapálil lulku, opřel se dozadu v křesle a díval se, jak se modravé kotoučky dýmu honí po stropě.

"Řekl bych, Watsone, že žádný z našich příběhů nebyl tak fantastický jako tento," poznamenal za

chvíli.

"Až snad na Podpis čtyř."

"Ano. Dost možná. A přece mi připadá, že Johnu Openshawovi hrozí mnohem větší zla než majoru

Sholtovi."

"Došel jste snad již k určité představě, co to může být za nebezpečí?" zeptal jsem se ho.

"Nemám o tom nejmenších pochybností," poznamenal.

"A co to tedy je? Kdo je ten KKK a proč tolik pronásleduje tu nešťastnou rodinu?"

Sherlock Holmes zavřel oči, položil lokty na opěradla a ťukal si špičkami prstů o sebe.

"Umí-li někdo uvažovat vskutku dokonale," poznamenal, "a předloží-li se mu jediný fakt se všemi

charakteristickými rysy, dokáže z něho vyvodit nejenom řetěz událostí, který k němu vedl, ale i

výsledky, jaké z něj budou vyplývat. Tak jako Cuvier dokázal přesně určit celého živočicha, prohlédl-

li si jedinou jeho kost, měl by i pozorovatel, který důkladně prozkoumá jeden ze článků v řetězu

událostí, správně odhadnout všechny ostatní před ním i po něm. Zdaleka jsme ještě nepochopili plody

lidského ducha, které se dají pochopit jedině rozumem. Snad vyřeší tyto problémy studium a uvede

konečně na správnou míru všechny ty, kdo hledali řešení pouze pomocí smyslů. Má-li se však umění

myslet povznést až k nejvyšším vrcholům, pak ten, kdo uvažuje o tom či onom problému, musí umět

využít všech dosažitelných faktů, což, jak brzy uvidíte, znamená ovládnout veškeré vědění, a to je i v

těchto dobách bezplatného vzdělání a encyklopedií něco naprosto mimořádného. Není však přece tak

zcela nemožné, aby člověk ovládl všechny znalosti, které mu mohou být k práci prospěšné, a já sám se

o to vždy snažil. Pamatuji-li si správně, jednou na počátku našeho přátelství jste velice přesně

definoval mé nedostatky."

"Ano," odpověděl jsem se smíchem. "Byl to pozoruhodný dokument. Pokud se pamatuji, ve filosofii,

astronomii a politice jsem vás ocenil na nulu. S botanikou to bylo proměnlivé, v geologii jste měl

hluboké znalosti, pokud šlo o určení blátivých skvrn z kteréhokoliv místa na padesát mil od města, v

chemii jste byl vynikající, v anatomii nesystematický, v přehledu o senzacích a spáchaných zločinech

zcela nedostižitelný a nadto jste uměl hrát na housle, boxovat a šermovat, ovládal jste advokátní praxi

a dovedl sám sebe přiotrávit kokainem a tabákem. Takové byly, myslím, hlavní body mého rozboru."

Holmes se nad tou poslední kvalifikací trochu ušklíbl. "Víte," řekl, "jsem názoru, a říkal jsem to i

tehdy, že člověk má ve svém malém mozkovém podkroví schraňovat všechno vybavení, které se mu

jednou třeba bude hodit, a zbytek může uložit do skladiště, lépe řečeno do knihovny, a v případě

potřeby si jej vynajít. Ovšem v záležitosti, jaká nám byla svěřena dnes, rozhodně musíme shromáždit

všechny dostupné prameny. Podejte mi laskavě písmeno K americké encyklopedie, stojí hned vedle

vás na polici. Děkuji vám. A teď uvažme celou situaci a podívejme se, co z ní vyvodit. Především

můžeme vycházet z předpokladu, že plukovník Openshaw měl velmi pádný důvod, proč odjet z

Ameriky. Muž v jeho letech nemění snadno všechny své zvyky a není ochoten jen tak pro nic za nic

vyměnit kouzelné podnebí Floridy za osamělý život v anglickém venkovském městečku. Výjimečná

obliba v samotě, kterou projevoval v Anglii, naznačuje, že se někoho nebo něčeho bál, a můžeme proto

přijmout coby svou pracovní hypotézu, že se obával někoho či něčeho, co ho vyhnalo z Ameriky.

Pokud jde o to, co ho vyhnalo, přijdeme na to jen tehdy, zamyslíme-li se nad hrozivými dopisy, které

dostal on i jeho dědicové. Všiml jste si razítek na těch dopisech?"

"První byl z Pondicherry, druhý z Dundee a třetí z Londýna."

"Z východního Londýna. Co z toho vyvozujete?"

"Jsou to všechno přístavy. Soudil bych proto, že pisatel byl na palubě nějaké lodi."

"Výtečně. Tady již máme určitý klíč. Můžeme přijmout jako pravděpodobnost - a velmi silnou

pravděpodobnost, že pisatel byl na palubě lodi. Uvažme však nyní další okolnost. V případě dopisu z

Pondicherry uplynulo mezi hrozbou a jejím splněním sedm týdnů, v případě Dundee jen tři či čtyři

dny. Říká vám to něco?"

"Loď tu musela urazit větší vzdálenost."

"Dopis však musel také dojít z větší dálky."

"Pak tomu vůbec nerozumím."

"Lze přinejmenším předpokládat, že loď, na které se ten muž či muži plaví, je plachetnice. Zřejmě

posílají vždy svoje podivná varování či znamení, než se vydají na cestu za svým posláním. Sám vidíte,

jak rychle následoval čin za výstrahou, která došla z Dundee. Kdyby byli připluli z Pondicherry na

parolodi, dorazili by téměř současně se svým dopisem. Mezitím však uplynulo sedm týdnů. Soudil

bych, že těchto sedm týdnů představuje časový rozdíl mezi parníkem, který přivezl dopis, a

plachetnicí, na níž připlul pisatel."

"To je dost možné."

"Víc než to. Je to pravděpodobné. A nyní vidíte, jak strašlivě naléhavý je náš nový případ a proč jsem

nabádal mladého Openshawa k takové opatrnosti. Rána dopadla vždy koncem doby, kterou potřebovali

pisatelé, aby urazili danou vzdálenost. Tento dopis však došel z Londýna, a musíme proto jednat bez

nejmenšího otálení."

"Dobrý bože!" zvolal jsem. "Co ale může znamenat to ustavičné pronásledování?"

"Listiny, které měl u sebe Openshaw, byly zřejmě životně důležité pro onu osobu či osoby na

plachetnici. Soudím, že jich rozhodně musí být víc, ne jenom jeden. Jediný člověk by nedokázal zabít

dva lidi tak obratně, aby přitom oklamal koronerovu porotu. Je jich v tom nejspíš několik a musí to být

lidé zámožní a rozhodní. Chtějí dostat ty papíry, ať jsou u kohokoliv. Tím přestává být KKK

monogramem jednotlivce a stává se znakem určitého spolku."

"Ale jakého spolku?"

"Což jste nikdy neslyšel -," řekl Sherlock Holmes, naklonil se ke mně a ztišil hlas, "doopravdy jste

nikdy neslyšel o Kukluxklanu?"

"Jakživ ne."

Holmes obracel listy v knize, která mu ležela na klíně. "Tady to máme," řekl po chvíli. "Kukluxklan.

Pojmenování pochází z věrného napodobení zvuku při nabíjení ručnice. Tuto strašlivou tajnou

společnost založili po válce Jihu proti Severu bývalí konfederační vojáci v jižních státech a její

odbočky začaly rychle vznikat v nejrůznějších místech, zejména v Tennessee, Luisianě, Jižní a Severní

Karolíně, v Georgii a na Floridě. Společnost využívala své moci k politickým cílům, zejména k

zastrašování černošských voličů a vraždění či vyštvání těch, kdo se stavěli proti jejím názorům. Jejím

násilnostem obvykle předcházelo varování, zaslané v nějaké fantastické, leč dobře již známé formě - v

některých krajích v podobě dubových listů, jinde melounových či pomerančových jader. Oběť, jíž se

takové výstrahy dostalo, se musela bud veřejně zříci svých názorů, anebo uprchnout ze země. Jestliže

se pronásledovaný odmítl podvolit, vždy zahynul a obvykle velmi zvláštním a nečekaným způsobem.

Společnost byla tak dokonale organizovaná a její metody natolik systematické, že se snad nezachoval

doklad o jediném případu, kdy by její protivník ušel potrestání anebo kdy by pachatelé krutostí byli

vypátráni. Po několik let organizace vzkvétala, třebaže se jí vláda Spojených států i lepší vrstvy v jižní

společnosti snažily v jejím řádění bránit. V roce 1869 se však hnutí dost nečekaně zhroutilo a pak

došlo již jen tu a tam k ojedinělým výpadům.

Jistě si povšimnete," řekl Holmes a položil svazek, "že náhlé zhroucení společnosti spadá přesně do

doby, kdy se Openshaw i s jejími listinami vytratil z Ameriky. Jeho zmizení mohlo být stejně tak dobře

příčinou jako důsledkem onoho zhroucení. Není pak divu, že on i jeho rodina byli pronásledováni tak

nesmiřitelnými duchy. Jistě jste si domyslel, že záznamy i deník by mohly kompromitovat některou z

předních osobností Jihu a že patrně mnohé z nich nemají ani ve spánku klid, dokud se těch dokumentů

znovu nezmocní."

"Takže stránka, kterou jsme viděli -"

"Vypadala přesně tak, jak se dalo čekat. Pokud si správně pamatuji, začínala slovy ,A, B a C zaslána

pomerančová jádra', což znamená, že jim společnost poslala výstrahu. Pak následují záznamy o tom, že

A a B vypadli, což jest, že odjeli ze země, a konečně návštěva u C, která, jak se obávám, skončila pro

C osudně. Věřím, doktore, že přece jen tu temnou historii poněkud osvětlíme, a jsem přesvědčen, že

mladý Openshaw má zatím jedinou naději, udělá-li, co jsem mu poradil. Dnes k tomu však již

nemůžeme nic dodat ani podniknout, a tak mi prosím vás podejte housle a pokusíme se alespoň na půl

hodiny

zapomenout na to prachbídné počasí a ještě bídnější jednání některých našich bližních."

Ráno se vyjasnilo a slunce tlumeně prosvěcovalo mlžný závoj, který visel nad velikým městem. Když

jsem sešel dolů, seděl Holmes již u snídaně.

"Odpusťte, že jsem na vás nepočkal," řekl mi. "Ale chci se dnes podívat na ten případ mladého

Openshawa a tuším, že mne čeká velice rušný den."

"Co chcete podniknout za kroky?" zeptal jsem se.

"To záleží hlavně na výsledku prvního šetření. Možná že se nakonec přece jen rozjedu do Horshamu."

"Nepojedete tam tedy rovnou?"

"Ne, začnu v City. Zazvoňte si, prosím, a služebná vám přinese kávu."

Jak jsem tak čekal, zvedl jsem se stolu ještě neotevřené noviny a chvíli v nich listoval. Najednou jsem

se zarazil nad jedním titulkem a zděšením mi až mráz přeběhl po zádech.

"Holmesi! " zvolal jsem. "Je již pozdě!"

"Ach bože!" řekl můj přítel a položil šálek. "Bál jsem se toho. Jak se to stalo?" Mluvil klidně, ale

poznal jsem na něm, že je do hloubi duše dojat.

"Padlo mi náhodou do oka jméno Openshaw a nadpis ,Tragédie u waterlooského mostu'. Poslechněte

si, co tu píší: ,Mezi devátou a desátou hodinou včerejšího večera zaslechl policejní strážmistr Cook z

oddělení H, který měl právě službu v blízkosti waterlooského mostu, volání o pomoc a vzápětí pád do

vody. Byla však velmi temná, bouřlivá noc, takže přes veškerou pomoc několika chodců se nepodařilo

tonoucího zachránit. Přesto však byl vyhlášen poplach a s pomocí říční policie mrtvý konečně vyloven.

Jak se ukázalo, byl jím mladý gentleman, podle obálky nalezené v kapse jménem John Openshaw a

bytem nedaleko Horshamu. Policie se domnívá, že mladý muž spěchal, aby stihl poslední vlak z

waterlooského nádraží, a ve svém spěchu a v mimořádné temnotě sešel z cesty až na kraj jednoho z

malých přístavišť temžských parníků. Na těle nebyly shledány stopy násilí a je nade vši pochybnost, že

zesnulý se stal obětí nešťastné náhody, která by měla vyburcovat naše úřady, aby si konečně povšimly,

v jakém stavu jsou přístaviště na řece.'"

Chvíli jsme seděli mlčky a Holmes byl tak sklíčen a otřesen, jak jsem ho ještě nikdy neviděl.

"Zranilo to mou pýchu, Watsone," řekl konečně. "Je jistě malicherné myslet teď na něco takového, ale

vskutku jsem zraněn ve své pýše. Je to teď pro mne osobní záležitost, a dá-li mi Bůh dost zdraví, ještě

tu bandu dostanu. Když si pomyslím, že mne přišel požádat o pomoc a já ho poslal na smrt!" Vyskočil

ze židle a v nezvladatelném vzrušení přecházel sem a tam pokojem, bledé tváře mu žhnuly a dlouhé

štíhlé ruce se nervózně svíraly a zase rozvíraly.

"Musí to být ale prohnaní ďáblové!" zvolal konečně. "Jak ho tam asi vlákali? Po nábřeží se přece k

nádraží nechodí. Nejspíš bylo i za tak strašného počasí na mostě dost lidí a tam by se jim to bylo

nepovedlo. Ale ještě uvidíme, Watsone, kdo nakonec vyhraje. A já teď musím jít."

"Na policii?"

"Ne, budu si sám svou vlastní policií. Až upředu pavučinu, ať si pak policie mouchy pochytá, ale dřív

ne."

Mé lékařské povolání mi zabralo celý den a do Baker Street jsem se vrátil až pozdě večer. Sherlock

Holmes však nebyl ještě doma. Přišel téměř až k desáté, bledý a zřejmě do krajnosti vyčerpán.

Přistoupil k příborníku, ulomil si z bochníku kus chleba, dravě jej zhltl a zapil dlouhým douškem vody.

"Vždyť vy jste úplně vyhladovělý," poznamenal jsem.

"Padám hlady. Ale ani jsem si to neuvědomil. Od snídaně jsem nejedl."

"Vůbec nic?"

"Ani sousto. Neměl jsem na něco takového čas ani pomyslet."

"A jak jste pořídil?"

"Dobře."

"Máte už nějakou stopu?"

"Držím ty darebáky přímo na dlani. Nebude dlouho trvat, než mladého Openshawa pomstíme. Ale víte

co, Watsone, pošleme jim to jejich ďábelské znamení. Však oni vědí, proč to dělají."

"Jak to myslíte?"

Sherlock Holmes vyndal ze skříňky pomeranč, rozloupl jej na několik dílků a vymáčkl z něho na stůl

jadérka. Pět z nich si vybral a hodil do obálky. Na vnitřní stranu chlopně napsal: "Od S. H. pro J. C."

Potom obálku zapečetil a nadepsal adresu: "Kapitán James Calhoun, bárka Osamělá hvězda, Savana,

Georgie."

"Pěkně to na něj počká, než dorazí do přístavu," řekl se smíchem. "Však potom ani oka nezamhouří.

Uvidí v tom dopisu stejně jistou předzvěst svého osudu, jako ji viděl Openshaw."

"A kdo je to ten kapitán Calhoun?"

"Vůdce té bandy. Ostatní dostanu také, ale nejdřív si to vyřídím s ním."

"Jak jste ho ale vypátral?"

"Strávil jsem celý den nad Lloydovými záznamy a deskami se starými dokumenty," řekl Sherlock

Holmes. "A sledoval jsem další cesty všech lodí, které přistály v lednu a únoru 1883 v Pondicherry. Za

ty dva měsíce se tam hlásilo šestatřicet plavidel větší tonáže. Z nich nejnápadnější mi byla Osamělá

hvězda, protože měla sice v záznamech, že pluje do Londýna, ale pojmenování po jednom ze států

Unie."

"Tuším, že po Texasu."

"Nevěděl jsem přesně, po kterém, a nevím to ani teď, ale byl jsem si jist, že ta loď pochází z Ameriky."

"A co pak?"

"Prohlédl jsem si záznamy z Dundee, a když jsem shledal, že tam Osamělá hvězda přijela v lednu 85,

mé podezření se utvrdilo. Informoval jsem se pak na lodě kotvící právě v Londýně."

"Nu a?"

"Osamělá hvězda sem připlula minulý týden. Zašel jsem k Albertově doku, ale dověděl jsem se, že

ráno za odlivu odplula po řece a míří domů do Savany. Telegrafoval jsem do Gravesendu, ale sdělili