Knihy na netu
HLAVNÍ STRANA seznam děl dle: NÁZVU * AUTORA * OBORU
Povídky rybářské hlídky (London Jack)
1. povídka, Bílý a žlutý.
Záliv u San Franciska je velice rozsáhlý, takže zdejší bouře bývají
pro námořní lodi často nebezpečnější, než sám oceán ve svých divokých
záchvatech třeštění. Vody zálivu jsou bohaté na všechny možné druhy
ryb, a proto jeho hladinu brázdí páteře nejrůznějších člunů s
všelijakou posádkou. Před tím pestrým pronárodem je ovšem nutno ryby
chránit - a tak vyšel celý soubor moudrých zákonů proti rybářským
pirátům. K tomu, aby se ty zákony dodržovaly, byla rybářská hlídka;
jejím údělem se často staly neklidné a rozčilující chvíle. Nejeden z
členů rybářské hlídky našel při své práci smrt; mrtvý hlídač byl
bezesporu znakem nezdaru. Daleko častěji však při svém nezákonném díle
umírali rybáři - a mrtvý rybář vždycky znamenal úspěch.
Nejdivočejší z celého tohoto pronároda jsou čínští lovci garnátů.
Garnáti se plíží v hejnech při dně oceánu, až dorazí k hranici
sladkých vod u ústí řek; tam se obrátí a zamíří stejným způsobem
zpátky do slané vody moře. Když nadejde doba klidu mezi přílivem a
odlivem, číňani spouštějí ke dnu velké pytlové sítě s otvory, jimiž
sice garnát snadno vleze dovnitř, ale ven se už nedostane. Žlutí
rybáři pak sítě vytáhnou a jako v pytli přenesou garnáty do kotlů
kypících množstvím ryb. Až posud to není nic špatného; jenže pletivo
sítí je tak husté, že jím nemohou proklouznout ani nejútlejší, nedávno
vylíhnuté ryby, které nejsou dlouhé ani čtvrt palce. A tak jsou krásné
břehy výspy Petra a Pavla, na nichž leží osady čínských lovců garnátů,
postrachem pro všecky lidi z okolí, jak strašlivě tu páchnou myriády
hnijících rybek. Samozřejmě patří mezi hlavní povinnosti rybářské
hlídky bojovat proti tomuto zbytečnému drancování. Byl jsem jenom
šestnáctiletý výrostek, měl jsem však pověst dobrého námořníka na
šalupě a obratného lodníka na vodách zálivu. Naši šalupu Sob získala
rybářská komise, a tak jsem se stal pro ten čas podstrážníkem. Hned na
začátku jsme museli udělat kousek práce mezi řeckými rybáři na horní
zátoce a na řekách - to se vždycky zaleskly nože, sotva jsme se
objevili a zatknout někoho bylo možné teprve tehdy, když jsme mu
přiložili revolver k tváři. Proto jsme s radostí uvítali výpravu na
dolní zátoku proti čínským lovcům garnátů.
Plulo nás šest na dvou člunech. Museli jsme být opatrní, abychom
nevzbudili podezření, dali jsme se proto na cestu potmě a zakotvili
jsme pod vyčnívajícím srázem břehu, kterému se říká Point Pinole. Když
pak na východě zbledla obloha prvním zábleskem rozednívání, pustili
jsme se dál. Drželi jsme se hráze a mířili šikmo přes záliv k Point
Pedro. Na hladině ležely husté ranní mlhy, takže nebylo nic vidět. My
ale měli plné ruce práce, protože jsme museli zahánět zimu horkou
kávou a mimo to jsme měli ještě jednu nepříjemnou povinnost: Bylo
třeba neustále čerpat vodu ze člunu, protože Sob nějakým záhadným
způsobem utrpěl pořádnou trhlinu. Polovinu noci jsme strávili
překládáním přítěže a prohlížením spár, nic jsme však nenašli. Voda se
stále řinula dovnitř, a proto nezbylo nic jiného, než aby celá posádka
sestoupila do podlodí a odtud vodu vybírala. Pomáhali nám při tom i
tři muži z druhého člunu - byla to hanebná práce. Po kávě se ti tři
vrátili do druhého člunu, který dříve sloužil k lovu lososů na řece
Columbii, a obě naše plavidla pokračovala ve společné cestě, až se na
východním obzoru objevilo slunce. Jeho žhavé paprsky rozehnaly spousty
par, a tu se před našima očima, jako nějaký romantický obraz, objevilo
čínské loďstvo rozložené do rozsáhlého půlměsíce, jehož hroty byly od
sebe vzdáleny plné tři míle a každá džunka byla připoutána k poplavku
garnátové sítě. Všecko to nehnutě tkvělo v prostoru, nikde známky
života. Pochopili jsme hned, co se děje: Číňani čekali, až se mezi
přílivem a odlivem ztiší hladina, aby pak mohli vytáhnout své těžké
sítě. Zatím všichni zalezli dolů do svých džunek - a spí. To byla pro
nás veliká výhoda - hned jsme se pustili do vymýšlení bitevního plánu.
"Do každé džunky spustíme po jednom muži, sami se připoutáme k dalším
dvěma," šeptal mi Le Grant z lososího člunu. "Na celém světě nenajdete
důvod, proč bychom takhle nemohli zajmout šest džunek." Pak jsme se od
sebe oddělili. Obrátil jsem Soba na druhou stranu, zamířil příď do
závětří jedné džunky, napjal plachtu a Sob plul kupředu kolem zádi
džunky tak pomalu a tak blízko, že jeden z našich strážníků sestoupil
docela lehce na její palubu. Pak jsem zabočil, nařídil plachtu a vydal
se k další džunce. Dosud šlo všechno hladce a v tichosti - až se
najednou z první džunky, zajaté lososím člunem, ozval povyk. Bylo to
pronikavé čínské ječení, Výstřel z revolveru a ještě větší vřískání.
"Je po všem," řekl Jiří, druhý strážník, který stál na palubě vedle
mne. V té chvíli jsme byli uprostřed čínského loďstva a povyk se šířil
neuvěřitelnou rychlostí. Paluby se začaly hemžit polonahými číňany,
kteří křičeli ječeli, vrčeli vztekem a varovali své druhy. Odkudsi se
nad hladinou ozvalo houkání na lasturu, které se neslo po celém
zálivu. Po své pravici jsem uviděl, že kapitán jedné džunky sekerou
přesekl lano, kterým byla připoutána k lososímu člunu, a hned
přiskočil na pomoc svému mužstvu, jenž napínalo ohromnou plachtu
podivuhodného tvaru. Na mé levé straně se však na jiné džunce teprve
začaly vynořovat z podpalubí první hlavy a já proto zabočil se Sobem
tak blízko, aby Jiří mohl pohodlně skočit na její palubu. Teď už bylo
celé loďstvo v pohybu. Vítr nadul plachty a k tomu ještě posádky
použily dlouhých vesel; prchající džunky brázdily zátoku všemi směry.
Byl jsem nyní na Sobu sám - a snažil jsem se získat ještě nějakou
kořist. S první džunkou jsem to prohrál; napjala plachty a zmizela mi
s překvapující rychlostí. Uhnula se Sobu přesně o půl stupně a já
pocítil před tím nemotorovým plavidlem úctu. Rychle jsem přišel na to,
že bych ji stíhal marně; změnil jsem proto směr své lodi a pustil jsem
se za džunkami na závětří, protože byly proti mně v nevýhodě. Jedna z
nich přede mnou nerozhodně manévrovala - tu jsem si vybral. Prudce
jsem zabočil, abych se k ní snáze dostal, ale džunka náhle napjala
plachtu a letěla pryč, přičemž se z paluby ozývaly rytmické skřeky,
pomáhající číňanům určovat pravidelné rychlé tempo veslování. Nedal
jsem se tím však překvapit. Zahnul jsem náhle do závětří, přitáhl
silně kormidlovou páku a držel ji celým tělem; současně jsem chytil
plachtové lano a udržoval loď v nejprudším běhu. Obě dlouhá vesla na
zádi džunky se roztříštila a vzápětí se oba čluny s velkým rachotem a
praskáním srazily. Podařilo se mi: Sobova čeleň překotila krátký silný
stěžeň džunky i s plachtou, jako by ho smetla ruka obrova. Číňani
začali ječet vzteky. Nějaký statný číňan s hlavou obtočenou žlutým
hedvábným šátkem, s tváří hluboce rozrytou jizvami po neštovicích a s
pohledem baziliška, nasadil dlouhé bidlo k bokům Soba a pokoušel se
rozdělit obě do sebe zakousnuté lodi. Počkal jsem si na okamžik, kdy
se mu podařilo Soba vyprostit, takže se začal otáčet bokem; skočil
jsem na palubu džunky s lanem v ruce a připoutal jsem ji. Chlapík se
žlutým šátkem a se zbrázděnou tváří se ke mně výhrůžně blížil. Sáhl
jsem do kapsy a hned jsem na něm pozoroval zaváhání. Neměl jsem žádnou
zbraň, ale číňan to nevěděl a dávno před tím se už naučil opatrnosti
před americkými kapsami. V tom, že ho udržím i s jeho mužstvem v
uctivé vzdálenosti, byla celá moje naděje. Nařídil jsem mu, aby na
místě zakotvil; odpověděl mi jenom "no sabbe" (nerozumím). Mužstvo
odpovídalo stejně a odmítalo pochopit mé názorné vysvětlování posunky
a ukazováním. Bylo zbytečné pokoušet se dál, číňani kolem mne stáli
jako mlčenlivé pařezy. Skočil jsem tedy k lanu a spustil kotvu sám. "A
teď přejdou čtyři z vás na mou palubu," řekl jsem silným hlasem a
přitom jsem ukazoval prsty, aby rozuměli, že čtyři mají jít se mnou a
pátý zůstane na džunce. Žlutý šátek váhal, a tak jsem rozkaz divoce
opakoval (daleko divočeji, než jsem cítil), současně jsem se znovu
rukou přiblížil ke kapse. Zapůsobilo to na něj: Se vzteklými pohledy
převedl tři ze svého mužstva na palubu Soba. Hned jsem odrazil a
namířil příď ke džunce Jiřího. Tady už to šlo snadněji, byli jsme dva
a Jiří měl revolver, kterého mohl použít, kdyby došlo k nějaké rvačce.
Převedli jsme opět čtyři číňany na šalupu, zatímco jeden zůstal na
džunce. Čtyři další ze třetí džunky. Zatím také lososí člun sebral
svých dvanáct zajatců a silně přetížen se k nám připojil. Nebyla tam
dobrá situace: Člun byl tak malý, že strážníci byli mezi zajatými
číňany značně stísněni; kdyby žluté rybáře napadlo zbavit se násilím
svých strážců, bylo by se jim to snad podařilo. "Musíte nám vypomoci,"
řekl Le Grant. Podíval jsem se po svých zajatcích v kajutě a nad ní.
Trochu jsem přemýšlel; potom jsem se rozhodl: "Mohu vzít tři."
"Vezměte si čtyři," navrhl mi, "a ke mně může přejít Bill. Jsme tu jak
sardinky v krabici a kdyby došlo k nějaké tahanici, byli bychom dva na
jednoho, což je, myslím, správný poměr." Bill se mnou plul jako třetí
strážník. Souhlasil jsem s Le Grantem, mohl jsem Billa postrádat.
Vyměnili jsme si muže, lososí člun napjal plachty a vydal se přes
záliv směrem k bažinám před San Rafaelem. Za ním jsem se pustil já se
Sobem. San Rafael, kde jsme měli vydat svůj úlovek úřadům, byl od
splavné vody zálivu oddělen nerovnou hrází bažiny, která se dala
přeplout jedině za přílivu. Teď byla hladina klidná, ale odliv
začínal, museli jsme pospíchat, jestliže jsme nechtěli čekat půl dne
na další příliv. Jenže - ranní ostrá bríza začala s východem slunce
odumírat a ozývala se už jenom slabými závany. Lososí člun využil
svých vesel a brzy nás nechal daleko pozadu. Několik mých číňanů stálo
u kajutových dveří v přední části paluby. V jednu chvíli, když jsem se
nakláněl přes zábradlí při práci s plachetním provazcem, ucítil jsem,
jak se kdosi otřel o mou kapsu. Nic jsem na sobě nedal znát, ale
kouskem oka jsem zahlédl, že žlutý šátek už ví, co potřeboval vědět:
Kapsa je prázdná, ta kapsa, která mu nahnala tolik strachu. K tomu
přistoupila ještě vážnější věc - při rozčilujícím zajímání džunek jsme
ze Soba nečerpali prosakující vodu, které tam nateklo tolik, že už
přelévala podlahu podpalubí. Lovci garnátů začali pokřikovat a
ukazovali prsty na proudící živel, který nás rychle zaplavoval. Trochu
jsem se usmál. "Jistě. Všichni se rychle potopíme, když nebudete hned
čerpat vodu, sabbe?" "No sabbe." Všichni nerozuměli, vrtěli hlavami,
zatímco mezi sebou silně brebentili svou čínskou hantýrkou. Vyrazil
jsem tři nebo čtyři prkna z podlahy, přinesl ze skříně několik kbelíků
a velice srozumitelně jsem je vyzval, aby se do toho dali. Smáli se mi
však; někteří se shromáždili v kajutě, další vylezli na přístřešek.
Ten jejich smích se mi nelíbil. Byla v něm hrozba a zlovolnost, v
očích neměli nic dobromyslného, spíš pomstychtivost a nenávist. Žlutý
šátek od chvíle, kdy objevil, že mám kapsu prázdnou, chodil mezi
zajatci a mluvil s nimi. Nerozuměl jsem mu, ale tolik jsem věděl, že
se smlouvají proti mně. Měl jsem strašný vztek, ale musel jsem ho
spolknout. Sestoupil jsem k podlaze a začal čerpat vodu sám. Vylil
jsem však sotva dva kbelíky, když se nám nad hlavami přesmyklo ráhno a
hlavní plachta se prudce nadmula, tak silně, že se Sob naklonil na
bok. Dostavil se denní vítr. Uvědomil jsem si, že Jiří je vyložená
pozemní krysa; nechal jsem čerpání a chopil jsem se kormidla. Vítr
foukal přímo od vysokých hor za Point Pedrem a byl proto nejistý, s
bouřlivými závany, takže chvílemi nás málem převrátil a pak zase
nechal naše plachty zplihle viset. Jiří byl snad největší bačkora,
jaká kdy plula po Sanfranciském zálivu. Mimo ostatní špatné vlastnosti
byl souchotinář - bál jsem se, že když začne čerpat vodu, dostane
chrlení krve. Jenže voda vystupovala stále výš, něco se podniknout
muselo. Nařídil jsem znovu lovcům garnátů, aby přiložili ruce k dílu a
chopili se kbelíků. Smáli se mi vyzývavě a ti z kajuty, jimž voda
sahala už po kotníky, vykřikovali něco na své druhy nahoře na
přístřešku, a ti jim brebentili své odpovědi. Obrátil jsem se k
Jiřímu: "Nejlépe by bylo, kdybyste vytáhl svůj revolver a přinutil je
k čerpání!" Jiří však potřásl hlavou. Viděl jsem, že z toho má strach.
Poznali to dokonce i číňani a začali být nepředstavitelně drzí. Jejich
skupina v kajutě se začala dobývat do skříní s jídlem, podařilo se jim
je brzy otevřít a hned se pustili do sucharů a konzerv. Ostatní, kteří
dosud seděli na přístřešku, se k nim přidali. "Co na tom záleží?" Řekl
Jiří unaveně. Pukal jsem vzteky. "Když se nám vymknou z ruky, bude na
všechno pozdě. Musíme je zarazit hned teď." Vody v lodi stále
přibývalo a závany s hor, věštící úporný vítr, byly silnější a
silnější. Mezi jednotlivými nápory proudícího vzduchu dojídali zajatci
naše zásoby, které nám měly vydržet nejméně týden; přitom se kupili
hned na jedné, hned na druhé straně Soba, až se loď rozkolébala jako
ořechová skořápka. Žlutý šátek přišel ke mně, ukazoval prstem svou
vesnici na břehu Saint Pedro a posunčinou mi naznačoval, že číňani
budou čerpat vodu jedině tehdy, obrátím-li Soba tím směrem a
vysadím-li je na břeh. To už voda dosahovala v kajutě až k pryčnám a
prosakovala do lůžek. V podlodí byla asi stopu nad podlahou. Přesto
jsem však výbojného číňana odmítl. Jiří se k tomu tvářil velice
uraženě. "Neukážete-li trochu odvahy," řekl jsem mu, "vrhnou se na nás
a hodí nás přes palubu. Můžeme to přežít jedině tak, že mi dáte svůj
revolver." "My-myslím, že pro naše bez-bezpečí bu-bude nejlíp, když je
vy-vysadíme na břeh," jektal zbaběle. "Pokud jde o mě, nechtěl bych se
utopit pro pár špinavých číňanů." "To teda ne," odpověděl jsem mu
zuřivě. "Nepovolím hrstce špinavých číňanů jen proto, abych se
zachránil před utopením!" "Vvvy nnnakonec ut-utopíte Soba s námi se
vvvšemi. K čemu jjje to do-dobré? Nechte je oni nás také nechají,"
naříkal Jiří. "Každý podle svého vkusu," řekl jsem stroze.
Neodpověděl, viděl jsem však, jak se třese strachy. Uvědomoval si
zřejmě obě nebezpečí: Číňany i vodu, a já se začal nejvíc bát, k čemu
ho jeho strach dožene. Pozoroval jsem, jak vrhá toužebné pohledy na
malý záchranný člunek na zádi a proto jsem, jakmile přišla klidnější
chvilka, přitáhl člunek na bok Soba. Když jsem se tím zabýval, Jiřího
oči zazářily nadějí - než ale mohl vytušit, co udělám, prorazil jsem
slabé dno člunku sekyrou, takže se naplnil vodou až po roubení. "Buď
se potopíme, nebo poplujeme všichni společně," řekl jsem. "Když mi
dáte svůj revolver, ručím za to, že bude voda ze Soba za chviličku
vyčerpaná." "Je jich na nás příliš mnoho," naříkal Jiří. "Nemůžeme nad
nimi vyhrát." S nechutí jsem se k němu obrátil zády. Lososí člun nám
už dávno zmizel z dohledu za malým souostrovím, které nese jméno
Mariánské ostrovy. Odtud jsme tedy pomoc nemohli očekávat. Žlutý šátek
se ke mně přebrodil vodou, která stála na podlaze. Tvářil se
přátelsky, ale jeho pohled se mi nelíbil. Cítil jsem, že se za jeho
roztomilým úsměvem tají zlý úmysl. Řekl jsem mu příkře, aby se vrátil
- a on kupodivu uposlechl. "A teď zůstaňte pěkně tam, kde jste,"
poručil jsem mu, "a hleďte, abyste se ke mně nepřibližoval." "A proč,"
řekl rozzlobeně - a anglicky. "Chci si jenom s vámi popovídat."
"Popovídat!" Řekl jsem trpce. Pochopil jsem, že rozuměl všemu, co se
přihodilo mezi mnou a Jiřím. "O čem chcete se mnou mluvit? Vždyť mi
nerozumíte!" Odporně se zašklebil. "Ale rozumím vám docela dobře. Jsem
počestný číňan." "Dobře. Jste počestný číňan a rozumíte mi. Výborně.
Tak tedy napřed vyčerpejte vodu z člunu a pak si můžeme popovídat."
Zavrtěl hlavou a ukázal přes rameno na své žluté soudruhy. "Nejde to.
Zlí číňani, moc velice zlí. Asi byste měl -" "Zpátky!" Houkl jsem na
něho. Všiml jsem si totiž, že mu ruka zmizela pod kazajkou a že se
chystá ke skoku. Zlostně se vrátil zpátky do kajuty; zřejmě se věnoval
poradě se svými společníky, jak nasvědčovalo hlasité drmolení, jež se
odtud ozvalo. Sob už měl velmi hluboký ponor a těžkopádně se
pohyboval. Na bouřlivém moři by se byl určitě potopil, ale vítr, pokud
vanul, přicházel od země a pokrýval záliv jen drobnými vlnkami.
"Myslím, že byste měl zamířit ke břehu," řekl najednou Jiří Neobyčejně
rázným hlasem. Pochopil jsem, že se ve svém bezbřehém strachu rozhodl
jednat. "Nemáte pravdu," odpověděl jsem mu stejně úsečně. "Já vám to
poroučím," vykřikl povýšeným hlasem, v němž jsem rozpoznal
křečovitost. "Dostal jsem rozkaz dopravit zajatce do San Rafaela,"
odpověděl jsem, "a já ten rozkaz vyplním!" Mluvili jsme hlasitě a
hádka vylákala číňany z kajuty. "Zamiřte ke břehu!" Vykřikl Jiří - a v
té vteřině jsem se díval do ústí revolveru - toho revolveru, jehož se
bál užít proti zajatcům, s nimž se však odvážil na mne. Měl jsem proti
sobě houf žlutých nepřátel a jednoho bílého zbabělce, odhodlaného ke
všemu. Mozek jako by mi najednou ozářil jasný blesk: Viděl jsem svou
situaci v jasných, ostrých rysech. Zachvátila mě hanba, že ztratím své
zajatce, styděl jsem se i za ničemnost a zbabělost Jiřího, strašilo mě
setkání s Le Grantem a ostatními strážníky, neboť jsem zrovna slyšel
své nedostatečné, jalové vysvětlování. Pomyslel jsem na svůj úporný
boj a na vítězství, které mi chce ten ničema vyrvat z rukou ve chvíli,
kdy už se mi zdálo, že je pevně držím v rukou. V pozadí jsem uviděl
výsměšně rozšklebené čínské tváře - a věděl jsem, že se nemohu vzdát.
Sklonil jsem hlavu a současně napřáhl ruku. Dotkl jsem se chladného
železa v Jiřího ruce a kulka mi se zabzučením proletěla těsně kolem
vlasů. Chytil jsem protivníkovo zápěstí, druhou rukou jsem sevřel
revolver. Žlutý šátek a jeho kumpáni se ke mně rozběhli. Napnul jsem
všecky své síly, vyrval jsem Jiřímu revolver z prstů a hodil jsem toho
zbabělce číňanům na hlavu. Jiří dopadl přímo na žlutého šátka, povalil
ho svou vahou a oba se skutáleli do díry v podlaze, kterou jsem v ní
udělal pro vyčerpání vody. V dalším okamžiku jsem už ovládl revolverem
situaci - číňani se přikrčili, zalezli do koutů a plížili se pryč.
Hned nato jsem přišel na rozdíl, jaký je mezi střílením útočníků anebo
těch, kteří vás nechtějí poslechnout. Číňani totiž poslechnout
nechtěli, ať jsem jim vykládal jak chtěl, že čerpat vodu je nutné, ať
jsem jim vyhrožoval revolverem a mluvil sebehlasitěji. Seděli
zatvrzele v zaplavené kajutě i na její střeše a nechtěli se hnout.
Uplynula čtvrthodina. Sobův ponor byl hlubší a hlubší a jeho plachta
se bezmocně třepotala v drobných závanech utichajícího větru. Směrem
od Point Pedro jsem však uviděl, jak se při břehu tvoří na hladině
tmavá čára a zvolna se k nám blíží. Byla to bríza, na kterou jsem tak
dlouho čekal. Zavolal jsem na číňany a ukázal jsem jim to. Uvítali
brízu pokřikem ve své nesrozumitelné hatmatilce. Namířil jsem
ukazováček na plachtu, na vodu v Sobu a snažil se jim posunky
vysvětlit, že se pro tu vodu v lodi musíme překotit, jak jen doběhne
vítr až k naší plachtě. Žluťáskové se však jenom vyzývavě
pošklebovali, protože věděli, že mohu stočit Soba přídí do brízy,
povolit provazec hlavní plachty, přitočit se k větru a zachránit se.
Už jsem necítil zlost - jen chladnou krev a pevné rozhodnutí. Zatáhl
jsem provazec asi na stopu nebo dvě, zabočil jsem. Současně jsem se
zapřel oběma nohama a zády jsem zadržel páku kormidla. Jednou rukou
jsem držel provazec, druhou revolver. Tmavá čára se hnala k nám a
číňani se dívali chvíli na ni, chvíli na mne, aniž by se jim dařilo
zatajit, že začínají mít starosti. Rozhodnost, vůle a houževnatost,
které jsem projevil stanuly proti nim jako nový nepřítel a teď už
rozhodovalo jen to, kdo dokáže vydržet s nervy a nepovolit. I když
zblízka hrozí ošklivá, mokrá smrt. Pak nás vítr uchvátil. Provazec se
s prásknutím napnul, ráhno se nadzvihlo, plachta nadmula - a Sob se
naklonil. Nakláněl se stále víc, až se ponořilo zábradlí na závětrné
straně, až se okna kajuty ocitla pod vodou a vlny Sanfranciského
zálivu se začaly přelévat přes palubu. Loď se naklonila tak prudce, že
zajatci v kabině vletěli na jednu hromadu u protější pryčny, kde se
svíjeli i kroutili, zaplavováni vodou, takže ti vespod málem utonuli.
Vítr ještě zesílil a Sob se sklonil k vodě tak hluboko, že jsem se s
ním pomalu loučil. Věděl jsem, že stačí ještě jeden takový závan a
bude po všem. Držel jsem se však tvrdohlavě ve stejné poloze a v
okamžiku, kdy už jsem si připustil myšlenku, zda mám povolit nebo ne,
číňani křičeli o milost. Myslím, že jsem nikdy předtím ani potom
neslyšel tak sladká slova. Rozmyslně jsem ještě několik vteřin počkal:
A teprve pak jsem hlavní plachetní provazec povolil. Sob se napřimoval
velice zvolna a když byl zase v rovnováze, bylo vidět, že je zaplaven
téměř nenapravitelně. Číňani se však vrhli k podlodí jako šílenci a
vylévali vodu kbelíky, hrnky, pánvemi a vším co jim jen přišlo pod
ruku. Byl to krásný pohled, vidět ten téměř nepřerušovaný vodopád,
spadající po boku Soba! A když se naše loď zase hrdě vynořila nad
hladinu, hnali jsme se dál brízou; v posledním okamžiku před poklesem
hladiny zálivu jsme přeletěli bahniska a vyjeli do úžiny. Duch vzpoury
byl zlomen. Číňani byli náhle nadáni takovou pokorou a učenlivostí, že
ještě předtím, než jsme přirazili v San Rafaelu, stáli pohotově s
vlečným lanem v rukách a na předním místě byl Žlutý šátek. Pokud jde o
Jiřího, byl to jeho poslední výlet s rybářskou hlídkou. Vykládal
později, že o takový druh práce nestojí a že je pro něho místo
příručího na břehu to nejlepší, co by si mohl přát. No - my jsme si
myslili totéž. __
Jack London: Povídky rybářské hlídky.
2. povídka, Řecký král.
Velkého Aleka rybářská hlídka dosud nikdy nechytla. Chlubil se často,
že živého ho nikdo nedostane. Měl docela pravdu - dokonce i těch,
kteří se ho pokoušeli dostat mrtvého, byl slušný houf - a nikomu se
nepodařilo ani to. Naopak - dva ze strážníků, kteří bažili po jeho
mrtvole, sami zůstali na jeho cestě mrtví. Přitom nikdo z celého
zálivu neporušoval zákony tak rozmyslně a tak často, jako právě Velký
Alek. Jméno Velký Alek dostal podle své obrovské postavy. Měřil šest
stop a tři palce, přitom k té výšce měl přiměřeně široká ramena a
statné plece, nádherné svaly, tvrdé jako ocel a úzké boky mrštného
atleta. Mezi rybáři koloval nesčíslný počet historek o jeho úžasné
síle. K tomu měl ducha stejně silného a panovačného - a všecko
dohromady způsobilo, že byl široko daleko známý ještě pod jiným
jménem: Říkalo se mu Řecký král. Rybáři z pobřeží byli z veliké části
řekové - všichni se na něj dívali s úctou a poslouchali ho jako svého
náčelníka. Velký Alek tedy bojoval i za ně, staral se o jejich
ochranu, pomáhal jim vyklouznout z kliček zákonů, když se do nich
zapletli, a učil je, že získají na síle, budou-li za všech okolností
stát při sobě. Kdysi dávno se ho rybářská hlídka pokoušela zajmout při
mnoha příležitostech, nakonec se ale musela vzdát, protože z jejích
plánů jí nevyšel ani jediný. A tak když se proslechlo, že Velký Alek
přijde do Benicie, nepřál jsem si nic jiného, než ho uvidět. A nemusel
jsem po něm ani pátrat. Okamžitě po svém příchodu nás totiž vyhledal
sám, jak to odpovídalo jeho povaze. Charley Le Grant a já jsme v té
době sloužili pod velením strážníka Carmintela a všichni tři jsme byli
na Sobu, kde jsme se připravovali na novou výpravu. Velký Alek prostě
vystoupil na palubu a hned jsme poznali, že se s Carmintelem zná,
protože si stiskli ruku. Charleye a mne si Velký Alek ani nevšiml.
"Přišel jsem na několik měsíců," řekl Carmintelovi. "Chci tady chytat
jesetery." Přitom měl v očích vyzývavé lesky - s Charleyem jsme si
všimli, že Carmintel před ním sklopil pohled. "Dobře, dobře, Aleku,"
odpověděl mu Carmintel tiše, "nebudu vám dělat potíže." Chvilku se
zamyslel a pak dodal: "Pojďte dolů do kajuty a tam si o tom
popovídáme." Když vešli dovnitř a zavřeli za sebou dveře, Charley na
mne významně pohlédl. Já byl ještě pouhý výrostek, všecko bylo pro mne
nové, a tak jsem ničemu nerozuměl. Charley mi taky nic nevysvětloval,
ale přesto jsem cítil, že není něco v pořádku. Nechali jsme je, ať se
radí. Charley navrhl, abychom se trochu porozhlédli v našem malém
člunu; vstoupili jsme do něho a pluli jsme ke starému nábřeží parníků,
kde byla zakotvena archa Velkého Aleka. Archa tady znamená malý, ale
pohodlný obytný člun, snad nejvhodnější pro rybáře na dolní zátoce.
Byli jsme na Alekovu archu velice zvědavi, měla být totiž - podle
legend o svém majiteli - jevištěm mnoha urputných bitev, celá
provrtaná kulkami z pušek a revolverů. Otvory po kulkách jsme našli,
byly pečlivě ucpané dřevěnými zátkami přetřenými barvou - nebylo jich
ale tolik, jak jsem očekával. Charley pozoroval mé zklamání a smál se
mi. Potom mi ale za odměnu vyprávěl věrohodnou zprávu o jedné výpravě,
která se dostala až na plující Alekův domov a pokoušela se ho zajmout
nejraději živého, ale v případě nutnosti i mrtvého. Bitva trvala celý
den a nakonec museli strážníci odtáhnout v poškozených člunech, s
jedním mrtvým a třemi raněnými. Když se tam příštího dne pak vrátili s
posilami, našli jen kůly, u nichž byla Alekova archa přivázána - Alek
zmizel a skrýval se po několik měsíců i se svou lodí v Suisunských
bažinách. "Ale proč ho nepověsili pro vraždu?" Ptal jsem se Charleye.
Copak Spojené Státy skutečně nemají takovou moc, aby se Velký Alek
dostal do rukou spravedlnosti?" "Vydal se do rukou spravedlnosti sám a
dobrovolně přišel před soud," odpověděl mi Charley. "Zaplatil padesát
tisíc dolarů za své vítězství a přitom musel použít nejrůznějších
úskoků a kliček, které mu poradili nejlepší právníci v zemi. Na těch
padesát tisíc se složili všichni řečtí rybáři, co bydlí při zálivu a
na řece; Velký Alek tu daň vybíral skutečně jako král. Spojené Státy
jsou možná všemohoucí ... Jenže, milý hochu, přesto je Velký Alek
králem uvnitř Spojených Států; má své území a své poddané." "Dobrá -
ale co chcete podniknout proti jeho úmyslu lovit tady jesetery? Víte
přece, že bude lovit na čínskou šňůru?" Charley pokrčil rameny.
"Uvidíme, co uvidíme," řekl záhadně. Čínská šňůra je stejně zákeřné
zařízení jako ti, kteří ji vymysleli. Je to systém poplavků, závaží a
tisíc udic, zavěšených šest palců až stopu nade dnem. Zvláštní je
udice. Není to háček, ale úzký hák ostrý jako jehla. Tyto udice jsou
jedna vedle druhé a když jich potom visí nade dnem několik tisíc v
délce několika sáhů, vypadají jako třpytivé třásně a jsou strašlivou
překážkou rybám, které se pohybují při dně. Nejčastěji je tou rybou
jeseter, který se tam potuluje a ryje kolem sebe jako čuník - proto se
mu také často říká "prase-ryba". Když ho bodne první jehlice, reaguje
prudkým pohybem a napíchne se na tucet dalších jehlic. Začne se divoce
házet, až ho jehly probodnou ze všech stran, zajmou ho a jeseter
nakonec zahyne. Čínskou šňůrou nepronikne žádný jeseter. Tento
rybářský prostředek dostal v zákonech název past a protože by mohl
způsobit vyhubení jeseterů, rybářské zákony ho jednoznačně nedovolují.
A přesně v tomhle bodě chtěl Velký Alek přestoupit rybářské zákony;
tím jsme si byli s Charleyem jisti. Od návštěvy Velkého Aleka na Sobu
uplynulo několik dnů; Charley a já jsme ho pořád měli na očích. Odtáhl
svou archu kolem Solanského pobřeží do velké zátoky u Turnerových
loděnic. Věděli jsme, že je to dobré místo pro lov jeseterů a Řecký
král se tady usadil zřejmě právě proto. Zátoka však měla i své
nevýhody: Příliv sem přiváděl mohutný proud vody, která vířila, jako
když se naplňuje mlýnský náhon, při odlivu zase vytékala voda jako
protrženou hrází rybníka a tak se dalo s čínskou šňůrou manipulovat
jedině mezi přílivem a odlivem. Řekli jsme si s Charleyem, že toho
využijeme, a vždycky mezi přílivem a odlivem Charley nebo já se
podíváme od Solanské hráze, co se v zátoce děje. Když jsem se čtvrtého
dne na své dobrovolné hlídce krásně opaloval na boku hráze, uviděl
jsem jak nějaký člunek opouští vzdálený břeh a pluje do zátoky. Popadl
jsem dalekohled a sledoval každý pohyb na tom malém plavidle. Byli v
něm dva muži: A i když byli ode mne dobrou míli, rozeznal jsem
neomylně v jednom z nich Velkého Aleka. Ještě než se člun obrátil na
zpáteční cestu, věděl jsem bezpečně, že Řecký král položil svou šňůru.
Téhož dne po obědě řekl Charley Le Grant Carmintelovi: "Velký Alek
nastražil čínskou šňůru v zátoce za Turnerovou loděnicí." Carmintel se
zarazil, po tváři mu přeletěl mráček nevole. Potom řekl pomalu:
"Skutečně?" A to bylo všechno. Charley se kousal do rtů potlačovaným
vztekem, obrátil se na patě a odešel od Carmintela. Později na večer,
když jsme s Charleyem skončili mytí paluby Soba a chystali se ke
spánku, řekl mi: "Tak co, chlapče, rozhodl jste se?" Hrdlo se mi
sevřelo, dokázal jsem jenom přikývnout. "Tak dobře." Charleyovi se
dychtivě zaleskly oči. "Chytíme Velkého Aleka sami dva, vy a já,
navzdory Carmintelovi. Budete mi pomáhat?" Pak chvilku přemýšlel. "Je
to tvrdý oříšek, ale můžeme to dokázat." "Ovšem můžeme," přizvukoval
jsem nadšeně. "Ovšemže můžeme," opakoval Charley. Stiskli jsme si ruce
a šli jsme spát. To, co jsme chtěli udělat, nebyla snadná věc.
Chcete-li někoho usvědčit z nezákonného rybaření, musíte ho
přistihnout při činu se všemi důkazy: S udicemi, s rybami - a
především musíte zločince chytit. To znamenalo, že musíme Velkého
Aleka lapit na širé hladině, kde nás bude vidět už z dálky a může se
připravit na jedno z těch vřelých přivítání, o nichž se vyprávělo po
celém zálivu. Několik dnů jsme počkali, ale pak řekl Charley: "Už se
nedá otálet. Jak se k němu dostaneme, půjde to už snadno. Pokusíme se
tedy dostat se k němu. Jdeme na to, mládenče." Byli jsme v lososím
člunu z řeky Columbie, ve stejném, kterého jsme používali proti
čínským lovcům garnátů. V přestávce mezi přílivem a odlivem jsme se
opatrně proplížili kolem konce Solanské hráze a uviděli jsme Velkého
Aleka při práci, jak vytahuje svou šňůru a vyprošťuje z ní ryby.
"Změníme si místa," rozkázal Charley. "Kormidlujte přímo k zádi jeho
lodi, jako byste se chtěl dostat k loděnici." Vzal jsem za kormidlovou
páku a Charley si sedl na příčnou lavičku. Na dosah ruky si položil
revolver. "Kdyby začal střílet, lehněte si na dno a držte kormidlo
zdola. I kdyby mířil jako Vilém Tell, může trefit jedině vaši ruku.
Přikývl jsem a pak jsme už nepromluvili, zatímco člun lehce klouzal po
vlnách a Velký Alek se přibližoval. Už jsme ho viděli docela jasně,
jak vyprošťoval jesetery z jehlic a házel je do člunu. Jeho pomocník
mezitím vytahoval šňůru a čistil udice; potom šňůru pokládal ke dnu.
Byli jsme však od něho ještě dobrých pět sáhů, když nás Řecký král
přivítal: "Hej, vy tam, co chcete?" "Jen kupředu," šeptal Charley.
"Dělejte, jako byste ho neslyšel." Uplynulo několik vteřin naplněných
napětím. Rybář nás bedlivě pozoroval a my se přitom neustále blížili.
A najednou, jako by poznal, kdo jsme a co chceme, se Velký Alek
rozhodl. Vykřikl: "Mějte rozum a vraťte se! Jestli mě neposlechnete,
střelím po vás!" Přiložil pušku k rameni a namířil na mě. "Tak se
obraťte!" Rozkazoval. Slyšel jsem Charleye, jak zabručel nějakou
vzteklou kletbu. Potom zašeptal: "Zabočte zpátky. Pro tentokrát je po
všem." Pohnul jsem pákou kormidla, povolil provazec a náš člun zabočil
o pět stupňů. Velký Alek se za námi pozorně díval, dokud jsme byli v
dostřelu. Pak se klidně vrátil ke své práci. "Co kdybyste nechali
Velkého Aleka na pokoji?" Řekl Carmintel téhož večera Charleyovi - a
znělo to dost drsně. "Stěžoval si vám, co?" Odpověděl mu Charley
významně. Carmintel se ocitl v trapných rozpacích. "Říkám vám, abyste
si ho raději nevšímali," opakoval. "Je to nebezpečný člověk. Dělat si
z něho blázna se nevyplácí." "Tak tak." Charley pokýval hlavou. "Víc
se vyplácí, dát mu úplnou volnost, že?" Byl to přímý zásah,
Carmintelova tvář nás nenechala na pochybách. O Velkém Alekovi se
totiž vědělo, že je stejně ochoten bojovat jako podplácet a že v
posledních letech od něho přijal peníze nejeden strážník. Carmintel
začal: "Chcete snad říct -" Ale Charley ho stroze přerušil: "Nechci
říci nic. Slyšel jste už všechno a vyberte si, co se vám hodí."
Charley pokrčil rameny a Carmintel se na něho díval se špatně
utajovaným vztekem. Pokusili jsme se přiblížit k Velkému Alekovi,
tentokrát za ranního šera - a zase bezvýsledně. "Potřebujeme dobrý
nápad," řekl nespokojeně Charley. A tak jsem si po mnoho dní a nocí
mořil hlavu, abych přišel na nějaký vhodný způsob, jak by dva muži
polapili na širé hladině třetího, který umí používat své ručnice a
nikdy ji nezapomene na břehu. Pravidelně, v každé přestávce mezi
přílivem a odlivem, bylo vidět Velkého Aleka, jak za bílého dne s
bezostyšnou drzostí vytahuje šňůru s jesetery. A nejvíc nás mrzelo, že
časem téměř všichni rybáři od Benicie až po Vallejo věděli o úspěchu
Řeckého krále a o naší hanebné prohře. Carmintel také dělal, co mohl:
Dával nám pořád práci mezi lovci platejzů u San Pablo, takže jsme si
pro Řeckého krále mohli vyšetřit čas jen s největšími obtížemi. Ale
Charleyova rodina bydlela v Benicii a tam jsme rozbili svůj hlavní
stan, do něhož jsme se mohli neustále vracet. Uplynulo několik marných
týdnů, než jsem přišel na první docela malý nápad. "Já už vím, co
bychom mohli udělat," řekl jsem Charleyovi. "Počkáme, až si Velký Alek
odveze kořist v mezidobí mezi přílivem a odlivem a pak, až zmizí,
vyplujeme a zabavíme mu jeho šňůru. Ztratí peníze i čas - bude mu to
chvilku trvat, než si opatří jinou - a tu mu můžeme zabavit zase. Když
už ho nemůžeme chytit, tak mu vezmeme kus té jeho drzé odvahy,
nemyslíte?" Charley zauvažoval a pak řekl, že to není špatná myšlenka.
Číhali jsme tedy na příležitost a v nejbližším mezidobí, když se
hladina uklidnila a Velký Alek se s bohatým úlovkem vrátil na břeh,
vypluli jsme v lososím člunu. Znali jsme polohu šňůry podle značek na
pobřeží, věděli jsme, že ji snadno najdeme. V pravý čas jsme hodili
kotvu na místě, kde jsme předpokládali, že je natažena a kotva, kterou
jsme vlekli nízko nade dnem, nám brzy šňůru ohlásila: Zachytila se za
ni a člun se zastavil. "Máme ji," vykřikl radostně Charley. "PojĎte a
vezměte za lano, abychom ji dostali nahoru!" Společně jsme táhli, až
se objevila kotva se šňůrou na jednom rameni. Stovky vražedných jehlic
se zaleskly ve světle slunce. Uložili jsme kotvu na dno člunu a vydali
se na cestu podél šňůry ke konci, kde jsme ji chtěli začít vytahovat a
ukládat v člunu. Vtom nás ale zarazil ostrý úder do člunu. Rozhlédli
jsme se, nic jsme však nespatřili. Vrátili jsme se tedy ke své práci -
jenže za okamžik se ozval ten zvuk znovu a mezi mnou a Charleyem se
roztříštilo roubení člunu. "Hochu, hochu," řekl zamyšleně Charley,
"tohle vypadá přesně jako kulka z ručnice. Zdá se, že Velký Alek umí
střílet i na velkou vzdálenost." Prohlédl si dalekohledem břeh nejméně
v délce jedné míle a pak dodal: "A užívá bezdýmého prachu. Proto jsme
asi neslyšeli výstřel." Sám jsem si také prohlížel břeh - a také jsem
tam nic nenašel. Alek se zřejmě ukrýval v nějaké skalní skrýši, kde
jsme ho my neviděli, on nás ale měl jako na dlani, a tak jsme mu byli
vydáni na milost i nemilost. Třetí kulka se dotkla hladiny, udělala
žabku, zaleskla se na slunci, s nepříjemným bzučením přeletěla naše
hlavy a dopadla do vody za námi. Charley se poškrábal za uchem a řekl
chladně: "Myslím, že bude nejlíp, když toho necháme, co myslíte,
chlapče?" Úplně jsem s ním souhlasil. Dokonce jsem vyslovil názor, že
Alekovu šňůru vlastně vůbec nepotřebujeme. Nato jsme odrazili a
napjali plachtu. Kulky hned přestaly lítat a my jsme odpluli s
nepříjemným vědomím, že se nám Velký Alek ve svém úkrytu směje z
plných plic. Druhého dne se to potvrdilo, jak jsem si věru ani nepřál:
Na rybářské hrázi, kde jsme prohlíželi sítě, se nám Velký Alek osobně
vyškleboval přede všemi rybáři. Charleyova tvář byla brunátná vztekem,
ale držel se - slíbil jenom Alekovi, že ho jednou stejně dostane za
mříže a pak už neřekl ani slovo. Řecký král se chvástal, že se mu
nikdy žádná rybářská hlídka na kůži nedostala a že se jí to nepodaří
ani nikdy v budoucnosti. Ostatní rybáři mu přizvukovali, že je to
skutečně tak a dokonce se začali na nás rozčilovat, že to v jedné
chvíli hrozilo rvačkou. Velký Alek však použil své královské moci a
ukonejšil je. Také Carmintel se sám smál - hlavně Charleyovi. Dovolil
si vůči němu různé sarkastické poznámky a nevynechal jedinou chvíli,
aby ho nějak nedráždil. Charley se však nedal přivést z míry. Jenom
mně důvěrně sdělil, že se rozhodl polapit Velkého Aleka, i kdyby na to
měl obětovat celý zbytek svého života. "Ještě nevím, jak to udělám,"
řekl mi. "Ale udělám to, jako že se jmenuji Charley Le Grant. Nemám
strach - vím docela dobře, že jednou dostanu nápad, v pravou chvíli a
na pravém místě." Vhodná chvíle přišla opravdu brzy a k tomu docela
neočekávaně. S ní se také zákonitě dostavil nápad. Předtím ale uplynul
celý měsíc, a charley a já jsme byli jednou nahoře na řece, podruhé
dole, pak zase nahoře nebo dole v zálivu, aniž bychom našli jedinou
vhodnou chvilku pro jednoho rybáře, který lovil jesetery na čínskou
šňůru v zátoce u Turnerovy loděnice. Ale potom se nám jednoho
odpoledne, když jsme právě byli ve službě, objevilo zjevení, o němž
jsme se brzy dozvěděli, že jeho posláním je přinést nám toužebně
očekávané vítězství nad Velkým Alekem. Zjevení bylo z tohoto světa:
Mělo podobu bezmocné jachty, jejíž prostory byly zaplněny lidmi
postiženými mořskou nemocí. Zpočátku jsme svou příležitost nepoznali:
Byla to velká šalupová jachta a její bezmocnost způsobil ostrý pasát,
vanoucí téměř jako vichřice, spolu s okolností, že na palubě nebyl ani
jeden zkušený námořník.
Dívali jsme se na ni od Selbyovy hráze celkem lhostejně, nanejvýš nás
trochu pobavily neobratné manévry, jimiž chtěla posádka bezpečně
zakotvit a také směšné pokusy vypravit na břech malý člun. Nakonec se
k nám dostal velice zbědovaný pán v zablácených kalhotách, který
předtím málem člun překotil a teď nám hodil lano, abychom ho přitáhli.
Vylezl po čtyřech na hráz a když se nahoře postavil, stál nejistě,
jako by měl ještě pořád rozkolébanou palubu pod nohama. Vyprávěl nám o
svých strastech, kterými byli stejně postiženi všichni na palubě
jachty. Jediný zkušený námořník, kterého měli s sebou, člověk, na němž
všichni záviseli, musel na naléhavou telegrafickou výzvu odjet do San
Francisca. Pokusili se pokračovat v cestě bez něho. V zálivu Svatého
Pavla však narazili na silný vítr a vzedmuté moře - a to už na ně bylo
příliš mnoho. Všichni se roznemohli, nikdo nic nevěděl, nic nedovedl,
a tak sem dopluli jen proto, aby buď opustili jachtu, nebo aby si zj
ednali někoho, kdo by je bezpečně dovedl do Benicie. Zkrátka - ptal se
ten pán - víme o nějakých námořnících, kteří by byli ochotni dopravit
jachtu do Benicie? V té vteřině patrně Charley pochopil, že má před
sebou zjevení (já na to přišel až o chvilku později). Podíval se na
mne. Sob pokojně ležel v malém pobřežním zákoutí a na hlídce jsme až
do půlnoci neměli žádnou naléhavou práci. Při větru, jaký právě vanul,
jsme mohli jachtu dopravit do Benicie za několik hodin, počkat nějaký
čas na břehu a vrátit se večerním vlakem. "Dobře, kapitáne," řekl
Charley zoufalému sportovci, jenž se při tomto titulu slabě usmál.
"Jsem jenom majitel té jachty," vysvětloval Charleyovi. Dopravili jsme
ho na jeho palubu daleko bezpečněji a rychleji, než jak to dokázal on
sám cestou k nám - a vlastníma očima jsme si ověřili, že mluvil
pravdu. Cestující na palubě jachty byli ještě bezmocnější, než jsme si
představovali. V kajutě leželo asi dvanáct mužů a žen, kteří byli
mořskou nemocí tak otupělí, že ani nereagovali na náš příchod. Jachta
se divoce zmítala na vlnách a tak se majitel zhroutil, sotva se nohou
dotkl paluby; tím se připojil ke svým spolucestujícím. Nikdo z nich
ani nemohl pohnout rukou; museli jsme proto sami dva, Charley a já,
dát do pořádku zamotané lanoví, napjali jsme plachtu a zdvihli kotvu.
Byla to krušná cesta, krušná a přitom rychlá. Carquinezské úžiny,
které byly jedinou směsí vody a par, jsme divoce proletěli, přičemž se
ráhno hlavní plachty chvílemi utápělo ve vodě a pak zase trčelo přímo
k nebi. Cestující to však nevnímali. Nevnímali vůbec nic. Dva nebo
tři, mezi nimi i majitel lodi, se doplazili na záď, kde se třásli
strachy, když se loď vyhoupla na vlně do závratné výšky a potom zase
klesla do hlubiny, obklopena ze všech stran horami vod. Mezitím
vyhlíželi dychtivě břeh s jedinou myšlenkou - aby už na něm byli.
Ostatní leželi v kajutě všelijak rozházeni mezi poduškami. Tu a tam
některý z nich zasténal, většinou však byli bez života, hotové
mrtvoly. Když se před námi otevřela zátoka u Turnerovy loděnice,
Charley do ní zarejdoval a tak se dostal na klidnější vodu. Benicie už
byla v dohledu a my se k ní řítili po mírných vlnách - vtom však,
právě ve směru naší plavby, začala před námi tančit malá skvrnka, ze
které se brzy vyklubal člun. Byla doba těsně po odlivu. Charley a já
jsme se na sebe podívali. Nepadlo ani slovo, ale jachta najednou
začala podivně poskakovat, točit se a potácet, jako by u kormidla stál
nejzelenější ze všech zelenáčů na téhle straně oceánu. Pro námořníka
to musela být báječná podívaná! Musel si myslet, že jachtu žene vítr,
jak se mu chce, zatímco se na palubě někdo zoufale a strašně nešikovně
pokouší dostat loď k Benicii. Majitel trochu zapomněl na svou mořskou
nemoc - zřejmě se už viděl na břehu - teď se mu však v očích objevila
nová úzkost. Člun byl větší a větší, až jsme mohli krásně rozeznat
Velkého Aleka a jeho společníka, kteří měli jeseteří šňůru navinutou
na bubnu; odpočívali po své nezákonné práci a posmívali se nám.
Charley si stáhl čepici až na oči a já to udělal po něm. Ještě pořád
jsem nevěděl, co vlastně chce udělat, ale pochopil jsem, že míří k
přesnému cíli. Přihnali jsme se už ke člunu tak blízko, že jsme
zřetelně slyšeli hlasy Velkého Aleka a jeho pomocníka, kteří nás
hanobili se vším opovržením, jakého je schopen námořník odborník vůči
amatérům, a zvlášť vůči takovým zelenáčům, za jaké nás museli
pokládat. Řítili jsme se podél Alekova člunu a pořád ještě se nic
nestalo. Už se mi zdálo, že zase - ale vtom se Charley ušklíbl mému
zklamání, které zřejmě vyčetl z mé tváře a pak houkl: "Stůj u hlavního
provazce, abys přehodil plachtu!" Otočil zprudka kormidlem a jachta
poslušně zavířila v ostrém oblouku. Hlavní provazec zplihl, ale
vzápětí se mihl nad našimi hlavami jako střela a s prásknutím se
napjal. Jachta se naklonila na bok, takže se hroty ráhna dotkly
hladiny. Z kajuty se ozval velký nářek nemocných cestujících, kteří se
převalili přes celou podlahu kajuty, jeden přes druhého, a nakupili se
na druhé straně. Neměli jsme však na ně čas. Jachta na konci obratu
zamířila do větru s přehozenými plachtami a napřímila se do rovnováhy.
Pořád jsme přitom letěli kupředu slušnou rychlostí a Alekův člun se
nám teď dostal do cesty. Viděl jsem ještě Řeckého krále, jak se vrhl
do vln a jeho pomocník skočil na čeleň jachty. Pak jsem ucítil náraz;
najeli jsme na člun, jachta ho stlačila pod sebe a slyšeli jsme dunivé
rány, jak se převaloval pod naším dnem. Charley zabručel: "To ho
připraví o ručnici." A skočil na palubu, aby se na zádi porozhlédl po
Velkém Alekovi. Vítr a vlny nás zastavily, jachta se dokonce pomalu
šinula zpět. Černovlasá hlava Velkého Aleka se skutečně vynořila
nedaleko. Řecký král nadával a zlobil se na nemotorné amatéry, přitom
uchopil podávanou ruku a dal se vytáhnout na palubu jachty. Byl hrozně
udýchaný, protože se musel potopit hodně hluboko a zůstal tam dlouho,
aby nenarazil na spodek naší lodi. V příští vteřině však - k úžasu a
pobouření majitele jachty, měl Charley Velkého Aleka pod sebou na
podlaze paluby a já mu udatně pomáhal rybáře svázat krátkými kusy
tenkého lana. Majitel kolem nás poskakoval a chtěl slyšet vysvětlení.
Současně se objevila tvář Alekova pomocníka a bázlivě vyhlížela přes
zábradlí. Charleyova ruka se mihla vzduchem, zasáhla ho a muž dopadl
na záda vedle svého pána a velitele. "Potřebuji víc provazů," vykřikl
na mne Charley - a já pospíchal, abych mu je opatřil. Porouchaný člun
se kymácel nedaleko nás na návětrné straně. Vzal jsem si na starost
plachetní provazce, Charley se chopil kormidla a nařídil běh jachty k
tomu vraku. Teprve teď byl čas vysvětlit pohněvanému majiteli lodi, co
se vlastně stalo. "Tihle dva muži jsou staří darebáci, nejhorší mezi
rybářskými piráty v celém zálivu. Viděli jste, jak jsme je chytili -
čekejte, že vás obešleme jako svědky, až dojde k soudnímu líčení." Ve
člunu Velkého Aleka jsme našli kus čínské šňůry, kterou plavidlo
vleklo po srážce za sebou. Charley ji vytáhl asi čtyřicet nebo padesát
stop s mladým jeseterem, který na ní visel - ten kus uřízl a hodil na
palubu vedle zajatců. "To je důkaz číslo jedna," řekl majiteli jachty.
"Prohlédněte si to pečlivě, abyste nám pak v soudní síni mohl
potvrdit, kde a kdy jsme tyhle předměty zabavili." A pak jsme
vítězoslavně dopluli do Benicie, rychle a bez nemotorného zmítání na
vlnách, s Řeckým králem, který byl pevně svázán silnými provazy, a
který už nikdy nebude vykládat, že ho ještě žádná rybářská hlídka
nezajala. __
Jack London: Povídky rybářské hlídky.
3. povídka, Výprava na zloděje ústřic.
Charley Le Grant a já jsme se vždycky shodli v tom, že nejlepší ze
všech strážníků, pod nimiž jsme kdy sloužili, byl Neil Partington.
Nebyl nepoctivý ani zbabělý; ve službě sice od nás požadoval přesné
plnění rozkazů, ale naše vztahy byly družné přátelské a dovoloval nám
volnost, na jakou jsme nebyli jinak zvyklí. Neilova rodina žila v
Oklandu, který leží asi šest mil přes vodu směrem od San Francisca.
Jednou, když jsme projížděli a slídili mezi čínskými lovci garnátů,
dostal Neil zprávu, že jeho žena těžce onemocněla - než uplynula
hodina, měli jsme číňany daleko za sebou a Sob se pod úpornou
severozápadní brízou valil k Oklandu. Vepluli jsme do Oklandské zátoky
a zakotvili; v dalších dnech pak, zatímco Neil byl na břehu, uvedli
jsme do pořádku lanoví Soba, přeložili přítěž a očistili boky, takže
se Sob začal podobat skutečně pěkné šalupě. Když jsme s tím byli
hotovi, nevěděli jsme, co s časem. Neilova žena byla pořád ještě
nemocná a třebas to nebylo na smrt, dalo se čekat, že si ještě nějaký
týden poleží, nežli bude překonáno všechno nebezpečí. Charley a já
jsme se toulali loděnicí, uvažovali jsme nahlas, co bychom podnikli,
až jsme došli k městské hrázi, u níž kotvila skupina lodí lovců
ústřic. Většinou to byly úhledné štíhlé čluny pro rychlou plavbu,
zařízené i pro nepohodu. Sedli jsme si na hráz a prohlíželi si je.
"Myslím, že měli dobrý lov," řekl Charley a ukázal na hromady ústřic
na palubách člunů. Všichni lovci měli ústřice roztříděné do tří hromad
podle velikosti. Těsně k okrajům hráze přijížděli s malými vozíky
podomní obchodníci, dohadovali se s lovci o cenách, smlouvali - a tak
jsem brzy poznal, zač se ústřice vlastně prodávají. "Tamhleten člun má
na palubě ústřice nejméně za dvě stě dolarů," počítal jsem. "Rád bych
věděl, jak dlouho trvalo, než je vylovil." "Tři nebo čtyři dny,"
odpověděl mi Charley. "Není to špatný výdělek pro dva muže - každému
denně pětadvacet dolarů." Člun, o němž jsme mluvili, se jmenoval Duch
a ležel právě před nimi. Jeho posádku tvořili dva muži. Jeden byl malý
a tlustý chlapík, širokých ramen a s dlouhýma gorilíma rukama. Druhý
byl jeho pravý opak - vysoký, štíhlý, měl jasně modré oči a hřívu
černých vlasů. Tahle barevná kombinace byla tak neobyčejná a nápadná,
že jsme pozorovali oba neznámé muže o chvilku déle, než jsme původně
měli v úmyslu. A dobře, že jsme to udělali. Za okamžik se totiž vedle
nás zastavil statný starší pán s chováním zámožnějšího obchodníka a
také tak oblečený. Díval se s hráze dolů na palubu Ducha a zdálo se,
že je rozhněvaný. Dokonce jako by se jeho hněv zvětšoval, čím déle se
tam dolů díval. Konečně řekl: "To jsou mé ústřice. Vím, že to jsou mé
ústřice. Vykradli jste dnes v noci moje ložiska." Vytáhlý i tlouštík
se podívali nahoru k nám. "Ale pane Tafte," oslovil pána tlouštík s
nestydatou důvěrností - mezi lodníky zálivu měl tenhle tlustý,
bůhvíproč, přezdívku Stonožka. "Pane Tafte," opakoval se stejnou
drzostí v hlase, "copak to tam nahoře pořád bručíte?" "Moje ústřice to
jsou, o tom mluvím. Ukradli jste mi je z mých ložisek." "A vy to víte
docela přesně, že jo," posmíval se Stonožka. "Vy poznáte svoje
ústřice, sotva se na ně podíváte, co?" "Počkejte, počkejte," vložil se
do toho ten vytáhlý, kterému, jak jsme se později dověděli, říkali pro
jeho obratnost v plavání Sviňucha. "Ústřice jsou ústřice, všecky jsou
stejné tady v zálivu a na celém světě. Nechceme se s vámi, pane Tafte,
hádat, ale nesmíte nám říkat, že to jsou vaše ústřice a že jsme
zlodějové a lupiči, dokud nám to nedokážete." "Vím, že jsou moje, dal
bych na to krk," funěl pan Taft. "Dokažte nám to," vyzýval ho
Sviňucha. Pan Taft bezradně pokrčil rameny. Ovšem - nemohl dokázat, že
ústřice jsou jeho, i když si tím byl tak jist. Vztekle vykřikl: "Dal
bych za to tisíc dolarů, kdybych vás dostal za mříže! Padesát dolarů
bych dal za každého z vás tomu, kdo vás chytí a usvědčí!" Ostatní
piráti z dalších člunů, kteří hádce naslouchali, začali teď řvát
smíchy. "Ústřice stojí za víc," podotkl Sviňucha. Pan Taft se vztekle
otočil a odcházel. Charley úkosem pozoroval, kudy jde. A po několika
minutách, když pán zmizel za rohem, Charley se pomalu zvedl. Přidal
jsem se k němu a pomalu jsme se loudali pryč, opačným směrem, než
odešel pan Taft. Když jsme se ocitli z dohledu lodníků, řekl Charley:
"A teď pojď rychle!" Hned jsme změnili směr, zahýbali jsme kolem rohů,
běhali jsme sem a tam postranními ulicemi, dokud se před námi
neobjevila statná postava pana Tafta. "Chci si s ním promluvit o té
odměně," vysvětloval mi Charley, zatímco jsme vlastníka ústřicových
ložisek rychle doháněli. "Neil tady bude ještě pár týdnů a my dva
bychom zatím mohli něco podniknout, ne?" "To mě moc zajímá," řekl pan
Taft, když mu Charley prozradil, co máme v úmyslu. "Ti darebáci mě
každoročně okrádají o tisíce dolarů. Chtěl bych jim to řádění překazit
za každou cenu - ano, pane, za každou cenu. Nemluvil jsem do větru -
dal bych opravdu rád padesát dolarů za každou hlavu a ještě by to bylo
laciné. Vydrancovali mi ložiska, zničili málem všechny moje značky,
postrašili mé hlídače a loni dokonce jednoho z nich zabili. Nic jsem
jim nemohl dokázat. Udělali to za temné noci. V rukou mi zbyl jenom
mrtvý hlídač, ale ani jeden důkaz. Detektivové nezmohli nic. Nikdo s
těmi piráty nic nesvedl. Nikdy nikoho z nich nechytili. Říkám vám,
pane - jakže se vlastně jmenujete?" "Le Grant," odpověděl Charley.
"Říkám vám, pane Le Grante, že jsem vám velmi vděčný za pomoc, kterou
mi nabízíte. A bude mě těšit, velice těšit, pane Le Grante, když vám k
tomu budu moci nějak přispět. Všichni mí hlídači a mé čluny jsou vám k
službám. Přijďte za mnou kdykoliv do mých kanceláří v San Franciscu,
nebo mi telefonujte na mé útraty. Nebojte se žádných vydání. Uhradím
jakékoliv výlohy, pokud budou účelné. Situace je zoufalá - musí se
něco stát, nebo už opravdu nebudu vědět, jestli patří ta ústřicová
ložiska mně, anebo té tlupě lumpů." Doprovodili jsme pana Tafta k
vlaku do San Francisca. A potom řekl Charley: "Ze všeho nejdříve si
zajedeme za Neilem." Neil Partington nejenže nám nekladl žádné
překážky, ale navíc nám pomohl mnoha dobrými radami. Charley a já jsme
o chovu ústřic nevěděli zhola nic, kdežto Neilova hlava byla v tomhle
oboru skutečným naučným slovníkem. Kromě toho nám asi tak za hodinu
přivedl nějakého řeckého chlapce, který se vyznal ve všech tajemstvích
zlodějů ústřic jako graduovaný odborník. Teď se musím zmínit o tom, že
my dva, Charley a já, jsme byli v rybářské hlídce zaměstnáni jako
pouzí podstrážníci. Neil dostával svůj pravidelný plat, my jsme však
měli jen podíl na pokutách, které soud uložil postiženým přestupníkům
rybářských zákonů. Mimo to jsme ještě dostávali odměny za splnění
jednotlivých zvláštních úkolů. Nabídli jsme Partingtonovi podíl na
všem, co dostaneme od pana Tafta, strážník však o tom nechtěl ani
slyšet. Řekl nám, že má radost z každého našeho úspěchu a že velmi rád
pomůže k výdělku právě nám, kteří jsme pro něho už tolik udělali. Měli
jsme dlouhou válečnou poradu, na které jsme zosnovali důkladný válečný
plán. Naše tváře na dolním zálivu nikdo neznal, zato však kdekdo
věděl, že Sob patří rybářské hlídce. Proto jsem se měl já a řecký
chlapec, který se jmenoval Mikuláš, plavit na nějaké nenápadné lodici
dolů k Chřestovému ostrovu a připojit se k lodím zlodějů ústřic. Tam,
podle Mikulášova popisu ložisek a způsobu, jak se ústřice kradly, jsme
jedině mohli přistihnout zloděje při činu a současně je zajmout.
Charley měl být zatím na břehu s hlídači pana Tafta a s houfem
policejních strážníků, aby nám v pravý čas pomohl. "Já o jednom člunu
vím," řekl Neil ke konci porady. "Je to stará šalupa na rozsypání a
kotví nahoře u Tiburonu. Vy a Mikuláš se tam snadno dostanete na
prámu, za pár švestek ji najmete a poplujete přímo k ložiskům." Za dva
dny se s námi loučil. "Mnoho štěstí, chlapci. Pamatujte si, že ti
zloději jsou nebezpeční a dejte si pozor." Šalupu jsme s Mikulášem
snadno našli a velmi lacino ji najali. Když jsme ji připravovali k
plavbě, přepadaly nás pořád záchvaty smíchu, protože loď byla ještě
starší a zchátralejší, než jak nám ji líčil Neil. Byla to velká lodice
s plochým dnem a širokou zádí, vystrojená jako šalupa. Měla prasklý
stěžeň, vetché lanoví, potrhané plachty a prohnilou výzbroj. Těžce a
neohrabaně se ovládala a ohavně páchla uhelným dechtem, jímž ji kdosi
natřel od předku k zádi a od kajutové střechy až k podlodí. Vrcholem
všeho bylo její jméno, namalované po celé délce boků na obou stranách:
Dehtovaná Markétka. Z plavby jsme měli s Mikulášem legraci z Tiburonu
až ke Chřestovému ostrovu, kam jsme se dostali odpoledne příštího dne.
Zloději ústřic, loďstvo asi o dvanácti plavidlech, leželi tam na
kotvách nad tak zvanými "opuštěnými ložisky". Dehtovaná Markétka,
hnána odzadu lehkou brízou, veplula do jejich středu a všichni se
nahrnuli na paluby, aby si nás prohlédli. Mikuláš i já jsme už to naše
plující monstrum dokonale poznali, a tak jsme je řídili s nemotorností
pravých zelenáčů. "Copak to je?" Ozval se kdosi. "Pokřti ji a bude
tvá," zabásnil jiný ze zlodějů. "Vsadím se, že je to Noemova archa,"
posmíval se Stonožka z paluby Ducha. "Hej, vy tam na té lodi," houkl
jiný z těch darebáků, "z kterého jste přístavu?" Nechali jsme je, ať
si žertují. Tvářili jsme se jako nejzelenější amatéři, kteří musí
všechnu pozornost věnovat své Dehtované Markétce. Nařídil jsem ji
pěkně na návětrnou stranu Ducha a Mikuláš běžel na přídu spustit
kotvu. Na první pohled bylo vidět, že je břídil. Podařilo se mu tak
zamotat kotevní řetěz, že nedosáhl dna. Muselo být také znát, že oba,
Mikuláš i já, jsme hrozně rozčilení a že máme plné ruce práce, abychom
to uvedli do pořádku. Piráti byli naší nezkušeností okouzleni -
nepřepadl je ani stín pochybností, naopak, poskytli jsme jim báječnou
zábavu. Řetěz však zůstal zamotaný a tak jsme se uprostřed posměšných
rad hnali dál a najeli jsme na Ducha, jehož čelní stěžeň narazil ze
strany na naší hlavní plachtu a vytrhl v ní díru velkou jako vrata od
stodoly. Stonožka i Sviňucha se mohli potrhat smíchy a nechali nás,
abychom se z toho dostali, jak nejlépe umíme sami. Podařilo se nám to
zcela nenámořnicky, potom jsme dokonce rozmotali řetěz naší kotvy,
jehož jsme uvolnili asi tak tři sta stop. Protože jsme pod sebou měli
jen deset stop vody, mohla se Markétka kymácet v okruhu téměř šesti
set stop - v kruhu, v němž mohla narazit na polovičku všech lodí.
Zloději ústřic pohodlně kotvili společně na krátké kotvě a hlasitě nám
nadávali, že jsme hlupáci, když máme tak dlouhý kotevní řetěz. Pak
začali křičet všichni najednou, a my jsme museli zkrátit řetěz na
třicet stop. Teď už všichni bezpečně věděli, že mají mezi sebou dva
omezené pitomce. Mikuláš a já jsme tedy sestoupili do kajuty, kde jsme
si napřed poblahopřáli a potom uvařili oběd. Sotva jsme však dojedli a
myli nádobí, narazil na bok Markétky nějaký člun a na palubě zaduněly
těžké kroky. Na schodišti se objevila hrubá tvář Stonožky, který
sestoupil do naší kajuty. Hned za ním přišel Sviňucha. Za nimi
přirazil k boku naší Markétky ještě další člun a pak ještě jeden a dva
a tři; zástupci všech lodí se hrnuli do naší kajuty a sedali si na
pryčnu. První promluvil nějaký zavalitý chlapík s kučeravou kšticí,
surovým pohledem a s rysy mexikána: "Kde jste šlohli ty staré necky?"
"Nešlohli jsme je," odpověděl Mikuláš. Použil přitom úmyslně slovníku
tazatele. "A kdybychom je šlohli - co je vám do toho?" "No - nelíbí se
mi váš vkus, jinak nic. To bych raději hnil někde na břehu, než bych
si vybral takovou neohrabanou díži, která si jde, kam chce, podle své
hlavy." "Jak jsme to mohli vědět dřív, než jsme ji zkusili?" Zeptal se
Mikuláš nevinně - a všichni se pobaveně zařehtali. Ale Mikuláš věděl,
jak pokračovat v řeči. "Jak chytáte ústřice," ptal se. "Chceme si je
taky nalovit, pro ústřice jsme sem právě přišli." "A k čemu je
chcete?" Ptal se Sviňucha. "No pro své známé, to se ví. Však vy to
taky jinak neděláte, jak si myslím." To vyvolalo nový výbuch smíchu, a
podle toho, jak se naší hosté rozjařili, jsem se znovu ubezpečil, že
nemají ani potuchy, kdo jsme a co vlastně chceme. "Neviděl jsem vás
nedávno na hrázi v Oklandu?" "Ano," odpověděl jsem směle. "Chytil jsem
býka rovnou za rohy. "Díval jsem se na vás, jak vám jdou obchody a
řekl jsem si, že bychom mohli také jít na ústřice. Je to, podle mého,
docela slušný výdělek, a tak jsme se na to také dali. Totiž - jestli
proti tomu nic nemáte!" Sviňuchovi můj pokorný dovětek zalichotil, ale
snažil se zachovat převahu. "Něco vám teda řeknu," odpověděl, "nic
proti tomu, ale musíte si sehnat lepší člun. Nechceme, aby nám tady
dělala ostudu taková škatule. Jasné?" "Je nám to jasné. Jen co prodáme
ústřice, tak se hned dáme do pořádku." "Když se ukáže, že jste kluci
jak se patří," pokračoval, "prosím, můžete se držet s námi. Jinak
ale," dokončil hrozivě, "s vámi bude zle! Rozumíte?" Kýval jsem
hlavou, div jsem se samou horlivostí nepřetrhl. Dostali jsme ještě
další výstrahy a rady; zloději ústřic nás zřejmě adoptovali. Proto
také mluvili o svých plánech docela otevřeně a tak jsme se dověděli,
že ložiska mají být vykradena ještě téže noci. Dokonce nás, když se
asi za hodinu vraceli do svých člunů, docela oficiálně pozvali,
abychom se tedy účastnili drancování ložisek s nimi a ujišťovali nás,
že čím více nás bude, tím to bude veselejší. "Všiml jste si toho
sraženého chlapa, co vypadá jako mexikán?" Ptal se mne Mikuláš, když
zloději odešli na své šalupy. "Je to Barchi, svobodný lovec a ten
druhý, který s ním přijel, je Skilling. Nedávno je pustili na kauci
pět tisíc dolarů." O družině svobodných lovců jsem už slyšel. Byla to
tlupa darebáků a zločinců, která ohrožovala okolí Oklandu. Dvě třetiny
z nich zpravidla seděly ve státních věznicích pro různé zločiny - od
křivé přísahy až po vraždu. "Nejsou to řemeslní zloději ústřic,"
pokračoval Mikuláš. "Jsou tady jenom náhodou, protože si potřebují
vydělat pár dolarů. Musíme si ale na ně dát dobrý pozor!" Seděli jsme
na palubě a tiše probírali podrobnosti svého plánu. Když minula
jedenáctá hodina, zaslechli jsme šplíchání vesel od místa, kde ležel
Duch. Přitáhli jsme náš člun, hodili do něj několik pytlů a veslovali
k ostatním. Našli jsme je všechny pohromadě - rozhodli se totiž
vyplenit ložiska rukou společnou a nerozdílnou. Překvapilo mě, když
jsem zjistil, že tam, kde jsme zakotvili na hloubce deseti stop, je
teď už jen stopa vody. Byla právě doba velkého červnového odlivu za
měsíčního úplňku a protože odliv měl ještě pokračovat celou hodinu a
půl, věděl jsem, že naše kotviště bude na suchu, ještě než odliv
přestane. Ložiska pana Tafta byla odtud vzdálena asi tři míle.
Veslovali jsme dlouho za ostatními čluny. Naše vesla se ustavičně
dotýkala dna a chvílemi dokonce člun kýlem uvázl. Potom jsme se
dostali na měkké bahno, pokryté sotva dvěma palci vody. To už člunům
nestačilo, a tak piráti i my jsme vyskákali z člunů a táhli je
mělčinou za sebou. Přes úplněk chvílemi přecházely černé mraky, takže
občas nastala černočerná tma, ale piráti znali cestu s neomylnou
přesností, která zřejmě byla výsledkem dlouholeté zkušenosti. Přes
bahno, prostírající se do dálky zhruba půl míle, jsme se dostali k
hlubokému korytu, jímž jsme veslovali. Po obou stranách jsme měli
hromady prázdných lastur od uhynulých ústřic. A pak už jsme se dostali
k prvním ložiskům. Zdálky se z nějaké mělčiny ozvaly dva mužské hlasy;
volaly na nás, abychom ihned odpluli. Ale Stonožka, Sviňucha, Barchi a
Skilling se ujali vedení a vypluli směrem k těm hlasům. Za nimi byli
ostatní, asi třicet mužů v patnácti člunech, a všichni veslovali přímo
k hlídačům pana Tafta. "Uděláte nejlíp, když se odtud odklidíte," řekl
Barchi výhružně. "Jinak do vás navrtáme tolik děr, že s vámi budou
doma cedit nudle!" Hlídači moudře ustoupili před přesilou a veslovali
se svým člunem jiným korytem, které zřejmě končilo u břehu. Udělali to
ostatně přesně podle smluveného plánu. Vytáhli jsme přídě svých člunů
na pobřeží rozsáhlé mělčiny, popadli pytle a všichni jsme se rozběhli
sbírat ústřice. Mraky se roztrhly a měsíc se na nás podíval svou plnou
zářící tváří, takže jsme docela dobře rozeznávali největší lastury. Ve
chvilce byly pytle plné - donesli jsme je ke člunům a vzali prázdné.
Mikuláš a já vraceli jsme se ke člunu dychtivěji a častěji než
ostatní, ale vždycky jsme se svým nákladem potkali některého z pirátů,
který právě přicházel nebo odcházel. "To nevadí," šeptal mi Mikuláš,
"není naspěch. Při sbírání se vzdalují od člunů - za chvíli by jim
trvalo dlouho, než by donesli kořist ke člunům. Postaví proto plné
pytle na zem a budou je sbírat, teprve až jim příliv dovolí, aby k ním
dopluli se čluny." Utekla plná půlhodinka a příliv začal proudit. V té
době jsme nechali zloděje, ať si pilně pracují, a přikradli jsme se
nazpět ke člunům. Docela potichoučku jsme je stáhli na vodu, pěkně
jeden po druhém, a svázali jsme je všechny dohromady, takže se
vytvořilo jakési podivuhodné loďstvo. Právě když jsme odstrkovali
poslední člun, svůj vlastní, přišel k nám jeden z pirátů. Byl to
Barchi, který okamžitě bystrým okem rozeznal, že se tu děje cosi
nepatřičného. Skočil k nám, my jsme se ale rychle odrazili, přičemž se
ještě Mikulášovi podařilo pohladit ho veslem po hlavě, takže upadl do
vody, která se nad ním úslužně zavřela. Ve vteřince však pochopil, na
které straně má nohy, postavil se na ně a začal křičet na poplach.
Veslovali jsme s Mikulášem ze všech sil, šlo nám to ale pomalu, když
jsme měli tolik člunů ve vleku. Z mělčiny se ozvala rána z revolveru,
pak druhá, třetí, až se to změnilo ve zcela pravidelnou střelbu. Kulky
padaly těsně kolem nás, ale měsíc právě zakryla hustá mračna, takže to
byla střelba pánubohu do oken. Zasáhnout nás mohli jen čirou náhodou.
"Mít takhle parní člun," vzdychl jsem si. "Raději kdyby ty mraky
neodcházely," povzdychl si Mikuláš. Vzdalovali jsme se pomalu, ale
každý úder vesel nás odnášel od mělčiny a blíže ke břehu, až nakonec
piráti nechali marného střílení. Ve chvíli, kdy měsíc na obloze znovu
zazářil, byli jsme už příliš daleko, než aby nám mohli být nebezpeční.
Zakrátko potom jsme se ozvali na znamení ze břehu a ve chvilce byly u
nás dva čluny, každý poháněný třemi páry vesel. Šťastný Charley se nad
námi skláněl a tiskl nám ruce. Přitom neustále opakoval: "Ach,
miláčkové, ach, miláčkové! Ach, moji drazí kluci!" Když jsme dotáhli
své loďstvo ke břehu, Mikuláš, já s Charleyem a jeden z hlídačů jsme
vypluli na strážní lodici za piráty. Druhé dva strážní čluny pluly za
námi a protože měsíc teď svítil docela jasně, vypátrali jsme zloděje
ústřic na jejich osamělé mělčině docela snadno. Když jsme se jim
přiblížili, přivítal nás praskot revolverů, a tak jsme zastavili před
čarou jejich dostřelu. "Máme dost času," řekl Charley. "Příliv už
pěkně proudí a ti pánové ztratí chuť k dalšímu boji ještě dřív, než
jim voda dosáhne ke krku." Zapřeli jsme tedy vesla a pokojně čekali,
až za nás příliv uklidní ty bojovníky. Největší potíž pro zloděje
ústřic tkvěla v tom, že příliv sem teď začal proudit jako voda do
otevřeného mlýnského náhonu. Ani nejzdatnější plavec na světě by
nedokázal plavat proti tomu proudu tři míle k šalupám. A mezi piráty a
břehem jsme byli my a bránili jsme jim uniknout tímto směrem. Na
mělčině vody stále přibývalo a oni i my jsme věděli, že za několik
málo hodin jim půjde přes hlavu. Bylo úplné bezvětří a měsíc nádherně
svítil jasným bílým světlem, ve kterém jsme piráty podrobně pozorovali
nočními dalekohledy. Přitom jsme Charleyovi vyprávěli o dobrodružné
cestě Dehtované Markétky. Odešla první hodina po půlnoci, odešla
druhá, a zloději ústřic se kupili na nejvyšším vrcholku mělčiny, po
pás ve vodě. "Tady názorně vidíme cenu dobré myšlenky," řekl Charley.
"Pan Taft celá léta zkoušel, jak se jim dostat na kobylku, dělal to
ale silou, jako býk - a prohrál. Jenže my jsme užili síly svých mozků
-" V tom okamžiku jsem zaslechl sotva slyšitelné zašplouchání -
naznačil jsem Charleyovi, aby byl zticha a pečlivě jsem se rozhlédl.
Postřehl jsem, že se hladina lehce rozčeřila a viděl jsem nízký kruh,
který se rychle rozšiřoval. Nebylo to dál, než padesát stop od nás. Za
minutu se hladina rozdělila o šest stop dál a v měsíčním svitu se
objevila černá hlava a bílá ramena. Ozval se prudký výdech, zasupění,
vdech a hlava i ramena zase zmizely pod vodou. Udělali jsme vesli
několik temp a dali se nést proudem. Několik párů očí slídilo po
hladině, ale po černé hlavě nikde ani stopy. "Je to Sviňucha," řekl
Mikuláš, "a plave jako Sviňucha. Ani všecko světlo jasného dne by nám
nepomohlo, abychom ho vyslídili." Ve čtvrt na tři jsme už na pirátech
pozorovali známky ochabnutí. Zaslechli jsme volání o pomoc. Byl to
hlas Stonožky - a tak jsme veslovali blíž a zloději už nestříleli.
Stonožka byl skutečně v zoufalém stavu. Ostatní jeho komplicové měli
ještě hlavy i ramena nad vodou a úspěšně se vzpírali proudu, ale
Stonožka už nestačil, měl nohy nade dnem, ostatní ho drželi nad vodou,
a to dost nedbale, takže mu co chvíli šplouchl do úst proud slané
vody. "Tak tedy, mládenci," řekl bodře Charley, "dostali jsme vás a už
nám neutečete. Když budete dělat hlouposti, necháme vás tu a moře si
to s vámi spraví. Když ale budete hodní, vezmeme vás na palubu, pěkně
jednoho po druhém a zachráníme vás. Co tomu říkáte?" "To víte, že jo,"
ozvalo se chraplavým sborem, "jen už nás naložte!" "Tak pěkně jednoho
po druhém a ten nejmenší napřed." Stonožka se tedy nalodil první.
Chtěl něco namítat, když mu strážník nasazoval pouta, ale pak si to
rozmyslel. Potom jsme vytáhli Barchiho, který byl tak zesláblý vodou,
že ani nepromluvil. Když jsme jich měli ve člunu deset, vrátili jsme
se a do "zachraňování" se pustil druhý člun. Třetí člun už jich
naložil jen devět - a to bylo všechno. Celkem dvacet devět zlodějů
ústřic. "Nedostali jste Sviňuchu!" Vykřikl vítězoslavně Stonožka, jako
by tím, že Sviňucha unikl, bylo naše štěstí ztraceno. Charley se
usmál. "Viděli jsme přece, jak si to funěl ke břehu jako udýchané
čunče." Pak jsme po břehu ke kolně pana Tafta odváděli velice tichou,
roztřesenou tlupu zlodějů. Charley zaklepal a dveře se otevřely.
Zavalila nás teplá vlna mile vytopeného prostoru. "Tak - tady si
můžete usušit šaty a dostanete trochu horké kávy," oznámil Charley,
když se piráti nahrnuli dovnitř. A tam, u ohně, s kouřícím hrnkem v
ruce, seděl zkroušený Sviňucha. Mikuláš i já jsme se současně podívali
na Charleye, který se usmál. "Všecko na světě vzniká z dobré
myšlenky," řekl nám. "Když se na něco díváte, musíte se koukat ze
všech stran, jinak to k ničemu nevede. Věděl jsem, že máme taky nějaký
břeh, na který by se dalo uprchnout, a tak jsem tam nechal několik
strážníků, aby se poohlédli po každém, kdo vyplave z moře, to je
všecko." __
Jack London: Povídky rybářské hlídky.
4. povídka, Obléhání Lancashirské královny.
Když se ochráncům zákona nedaří, najde se vždycky spousta posměváčků,
kteří dělají, co mohou, aby obráncům spravedlnosti jejich práci
otrávili. Proto jsem asi s Charleyem Le Grantem zažil nejkrutější
chvíle z našeho působení u rybářské hlídky právě v těch dvou týdnech,
kdy jsme bezvýsledně obléhali velkou anglickou čtyřstěžňovou loď. Než
jsme došli ke zdárnému konci, změnilo se naše dobrodružství v čistě
matematickou úlohu, kterou bychom nikdy nevyřešili, nebýt příznivé
náhody. Přesto si ale myslím, že tak docela bez zásluh jsme nezůstali
- umění přece tkví i v tom, dokázat takové náhody dobře využít. Po
výpravě na zloděje ústřic jsme se zase vrátili do Oklandu, a tam jsme
se potloukali ještě celých čtrnáct dnů, než se žena Neila Partingtona
ocitla mimo nebezpečí a začala se zotavovat. Celkem to tedy trvalo
daleko přes měsíc, než jsme zase obrátili příď Soba směrem k Benicii.
A hned jsme poznali: Kocour nebyl doma, myši měly pré - naši milí
pirátci nechali plavat všechny rybářské zákony a drancovali záliv,
jako kdyby jim patřil se vším všudy. Už za Point Pedrem jsme postřehli
mnoho stop po činnosti lovců garnátů a když jsme dopluli do zálivu San
Pablo, široko daleko rozložené loďstvo rybářských člunů z dolního
zálivu rychle naložilo sítě a napjalo plachty. Nebyli bychom správnými
členy rybářské hlídky, kdyby v nás tohle počínání neprobudilo
podezření, a tak jsme hned přikročili k činu. Zajali jsme jeden z
člunů - první a poslední ten den - a hned jsme zjistili, že rybáři
používali zákonem nedovolených sítí. Při lovu platejsů to již smí být
vzdálenost mezi dvěma uzly sítě nejméně sedm a půl palce. Na síti
rybářově jsme naměřili sotva tři palce. Bylo to tak jasné porušení
zákona, že jsme oba muže na místě zatkli. Neil Partington si vzal
jednoho z nich, aby mu pomohl obsluhovat Soba, zatímco Charley a já
jsme se pustili kupředu s druhým mužem v polapeném člunu. Loďstvo
rybářů, kteří lovili platejse, však zamířilo v divokém úprku ke břehům
Petalumy a potom jsme už po celý zbytek cesty zálivem San Pablo
neviděli rybáře ani jednoho. Náš zajatec, počernalý bradatý řek, seděl
ponuře na své síti, zatímco my, Charley a já, jsme řídili jeho lodici.
Byl to nový lososí člun z řeky Columbie, pravděpodobně byl vůbec na
vodě poprvé a dal se znamenitě ovládat. Charley člun hlasitě obdivoval
a chválil jeho majitele, že si dovedl vybrat; zajatec však vůbec
nemluvil, nevšímal si nás - tak jsme se brzy vzdali pokusů navázat s
ním společenské vztahy. Projeli jsme Carquinezskou úžinou a zabočili
do zátoky u Turnerovy loděnice, abychom se dostali na klidnější vodu.
Leželo tam několik ocelových plachetních lodí, které čekaly na náklad
pšenice - a tady, docela neočekávaně, jsme narazili na dva taliány,
kteří měli v člunu kompletní čínskou šňůru na jesetery. Bylo to přesně
na místě, na němž jsme před časem chytili Velkého Aleka. Překvapení
bylo oboustranné a měli jsme je v hrsti dříve, než se vzpamatovali.
Charley měl sotva čas, aby zabočil do větru a přiblížil se k nim. Já
běžel na příď a hodil jsem jim lano s přísným rozkazem, aby se
přivázali. Jeden z taliánů, úplně zpitomělý, ovinul lano kolem
obrtlíku a já mezitím skasal naši velkou přední plachtu. Když to bylo
hotové, zamířili jsme s lososím člunem zpět a ztěžka jsme se natlačili
na taliánskou loďku. Charley se přiblížil k boku naší lodice, protože
chtěl přestoupit na italskou loď; já jsem ji mezitím přitahoval lanem
k nám. Italové však najednou odhodili druhý konec lana, my byli právě
v závětří - a tak ti dva piráti nasadili oba páry vesel a hnali svou
lodici přímo do větru. Jejich manévr nás na okamžik znepokojil. V
našem velkém a těžce naloženém člunu jsme měli málo naděje, že bychom
je mohli dohonit veslováním. Náš zajatec nám však neočekávaně přispěl
na pomoc. Jeho řecké černé oči dychtivě zaplanuly, tvář mu zčervenala
rozčilením - vyskočil a napjal nám plachtu. "Vždycky jsem slýchal, že
řekové nemají taliány rádi," smál se Charley a utíkal na záď ke
kormidlu. Nikdy předtím jsem v celém životě neviděl náruživějšího
lovce lidí, než byl náš řek. Nastala divoká honba - jeho oči blýskaly
jako srpnová obloha, nozdry se mu chvěly a rozšiřovaly, na tváři měl
brunátný ruměnec a ruce se mu třásly samou dychtivostí. Charley
ovládal kormidlo, řek obstarával plachetní provazec a i když byl
Charley rychlý a hbitý jako kočka, řekovi zřejmě připadal jako postava
ze zpomaleného filmu, tak byl netrpělivý, a nedočkavý. Odřízli jsme
italy od břehu, který byl vzdálen celou míli. Kdyby se ho taliáni
pokusili dosáhnout, byli bychom je předhonili, ještě než by dosáhli
poloviny cesty. Věděli to bezpochyby velice dobře, než aby se o to
pokusili a spokojili se s tím, že hbitě a statně veslovali na
návětrnou stranu podél pravého boku velké lodi, která nesla jméno
Lancashirská královna. Za lodí však se prostírala široká hladina a ke
břehu bylo tímhle směrem nejméně dvě míle. Taliáni se neodvážili na tu
vzdálenost - byli bychom je určitě chytili. A tak když dorazili k boku
Lancashirské královny, nezbylo jim nic jiného, než zabočit a pustit se
kolem jejích boků k závětří. To znamenalo, že jsme byli ve výhodě,
protože jsme pluli po větru. Změnili jsme tedy směr a pluli po větru
přímo k boku lodi. Charley zamířil podél ní. Řek popustil plachetní
provazec a šklebil se rozkoší. Taliáni byli již v polovině boku
Lancashirské královny, ale silná bríza, která nám foukala do zad, nás
za nimi hnala rychleji, než oni mohli veslovat. Už jsme jim byli
docela blízko; ležel jsem na přídi a natahoval po nich ruku, ale vtom
mi jejich člun zmizel pod velkou zádí čtyřstěžníku. Honba byla zase
tam, kde začala. Italové veslovali po pravé straně lodi a my zatím
pluli po větru, a uhnuli jsme se od lodi, abychom se dostali do
návětří. Potom zase zabočili kolem lodi a veslovali podél jejího
levého boku, zatímco my jsme je s plachtou plnou větru doháněli. A
opět, právě když jsem sahal po jejich člunu, podjeli pod vydutou zádí
Lancashirské královny a byli v bezpečí. Tak to šlo pořád dokola a
jejich loďka nám vždycky v posledním okamžiku unikla. Zatím posádka
Lancashirské královny postřehla, co se děje, seřadila se podél
zábradlí a bedlivě nás pozorovala. Pokaždé, když jsme pod zádí loďku
taliánů minuli, vyrazili námořníci čtyřstěžníku divoký, nadšený pokřik
a nahrnuli se na druhou stranu paluby, aby viděli honbu také na
nábětrné straně. Zasypávali nás vtipy a posměšnými radami, a přiváděli
našeho řeka k takovému vzteku, že jim po každém okruhu bezmocně
zahrozil pěstí. Pak už na to námořníci čekali a pokaždé jeho gesto
přivítali velkým výbuchem řvavého smíchu. "Je to jako v cirkuse,"
křičel jeden. "Jaktěživ jsem takové dostihy na vodě neviděl,"
ujišťoval druhý. "Co myslíte, kdo vyhraje?" Ptal se třetí. Při třetí
zatáčce do návětří se řek nabídl, že si vymění místo s Charleyem.
"Nechte mě řídit člun," křičel. "Dostanu je, vážně, musím je dostat!"
Pro Charleyovu pýchu to byla rána; Charley opravdu mohl být hrdý na
své plachtařské umění. Přesto však pustil našeho řeka ke kormidlové
páce a sám se chopil plachetního lana. Znovu jsme třikrát obepluli
Lancashirskou královnu a řek se přesvědčil, že ani jemu nejede člun
rychleji. "Už toho nechte," radil nám jeden námořník shora. Řek se
divoce zamračil a zahrozil mu pěstí. Naštěstí se zrovna v té vteřině v
mém mozku objevila jedna kloudná myšlenka. "Jen jeď kupředu, Charley,
ještě jednou dokola," řekl jsem. Když jsme pak znovu zahnuli do
návětří, přivázal jsem kus lana k malému háku, který jsem připevnil ke
svorníku na přídi, hák jsem schovával tak, aby ho taliáni z člunu před
námi nemohli vidět a čekal jsem na příležitost. Opět jsme zabočili za
závětrnou stranu podél boku Lancashirské královny a pustili jsme se za
nimi po větru. Záď jejich lodice nebyla před námi ani šest stop a
taliáni se na nás posměšně šklebili. Jejich člun zahnul pod mohutnou
výduť zádi čtyřstěžníku. A tu jsem vstal a hodil ten hák. Uvázl dobře
za roubení jejich člunu; trhl jsem lanem, až se napjalo a hned jsme
jim byli o kus blíž. Nahoře nad námi se v řadách námořníků ozval
zklamaný pokřik, který se však ihned změnil v radostný řev, protože
jeden z italů mávl dlouhým zavírákem a přeťal lano. Přesto jsme jim už
byli příliš blízko. Charley se nahnul ze svého místa na zádi a chytil
roubení jejich člunu rukou, druhý talián ho však okamžitě udeřil
veslem po hlavě. Charley pustil kořist a spadl, omráčen, na dno
lososího člunu. Italové prudce zabrali vesly a znova nám unikli pod
zádí lodi. Řek se chopil kormidla a plachtového provazce a honil dál
taliány kolem Lancashirské královny; já jsem mezitím ošetřoval
Charleye, jemuž vyskočila na hlavě škaredá boule. Obecenstvo našeho
představení šílelo nahoře na lodi radostí a jednotně povzbuzovalo
prchající taliány. Charley si sedl, přihlouple se rozhlížel kolem sebe
a bylo znát, že dostává pěkný vztek. "Teď už mi neutečou," řekl a
vytáhl revolver. Při dalším kole jim tedy pohrozil zbraní; italové
však vytrvale veslovali dál, zachovávali nádhernou rychlost a vůbec
Charleye nedbali. "Když nezastavíte," vyhrožoval jim, "tak vystřelím!"
Vůbec je tím nevystrašil, nevzdali se, ani když vypálil několik střel,
které letěly nebezpečně blízko nich. Věděli stejně dobře jako my, že
Charley nebude nikdy střílet do neozbrojených mužů, proto klidně
pokračovali ve své pouti kolem lodi. "Uženeme je tedy," rozhodl se
Charley. "Unavíme je a pak je dostaneme!" A tak honba trvala dál.
Prohnali jsme je kolem Lancashirské královny nejméně ještě desetkrát a
konečně jsme zpozorovali, že i jejich železné svaly začínají
ochabovat. Měli toho pomalu dost a tak už stačilo jenom několik kol,
abychom je dostali. Při zatáčce do návětří nám vždy trochu ujeli,
takže byli v polovině lodního boku, než my jsme mohli zabočit. Při
posledním kole jsme však uviděli, že jim s lodi neočekávaně spustili
schůdky, po nichž taliáni hbitě zmizeli. Zřejmě se nějak domluvili s
námořníky lodi, kteří jim fandili - patrně to podporoval i kapitán,
protože nám schůdky vytáhli, ještě než jsme jich mohli dosáhnout a
takřka nám před nosem vyletěl nahoru i jejich člun, narychlo zavěšený
na lodním jeřábu. Samozřejmě jsme chtěli mluvit s kapitánem, byla to
však krátká a úsečná rozmluva. Rozhodně nám zakázal vstoupit na palubu
Lancashirské královny a se stejnou tvrdostí nám odepřel vydat ty dva
muže. To už byl Charley zaujatý stejně jako náš řek. Nejenže tu
honičku prohrál, ale ještě ho praštili veslem do hlavy! Beztrestně!
"Utrhněte mi hlavu," řekl zuřivě a udeřil přitom pěstí do loubení
člunu až zadunělo, "utrhněte mi hlavu, jestli ty dva nedostanu.
Zůstanu tady a chytím je, kdybych tady měl umřít sešlostí věkem. A
stejně jim neudělám ani tuhle radost a budu žít tak dlouho, až je to
všechny omrzí a vzdají se - nebo ať se nejmenuji Charley Le Grant!" A
tak začalo obléhání Lancashirské královny, obléhání slavné a
zaznamenané ve všech pamětech rybářů i rybářské hlídky. Když se k nám
vrátil Sob, který ve své honbě za lovci platejsů také neuspěl,
přemluvil Charley Neila Partingtona, aby nám poslal svůj vlastní
lososí člun s přikrývkami, potravinami a rybářskými kamny na dřevěné
uhlí. Při západu slunce jsme tu výměnu provedli a také jsme se
rozloučili s naším řekem, který přes všechnu svou horlivost přece
jenom musel do Benicie, aby ho tam zavřeli za to, že přestoupil
rybářské zákony. Po večeři jsme s Charleyem drželi čtyřhodinové hlídky
až do rozednění. Italští rybáři se té noci uprchnout nepokusili, ale
loď vyslala malý člun, který byl zřejmě slídit, zda je proti nám volné
pobřeží. Druhého dne jsme už zahájili pravidelné obléhání, přičemž
jsme pečlivě zvážili svou polohu a svoje možnosti tak, abychom při
hlídání taliánů zbytečně netrpěli nepohodlím. Pomohla nám při tom
Solanská hráz, vybíhající od Benicie směrem k nám. Nejbližší bod břehu
u Turnerovy loděnice, Solanská hráz a Lancashirská královna tvořily
totiž náhodou tři vrcholy rovnostranného trojúhelníku. Italové by
museli veslovat od lodi přímo ke břehu, my zase, abychom využili svých
plachet, jsme nemohli jinak, než plout zpočátku podél Solanské hráze.
Byli jsme však o hodně rychlejší než oni, takže jsme klidně mohli
počkat, až urazí polovinu vzdálenosti ke břehu a pak je snadno chitit,
kdyby se jim ale podařilo převeslovat víc než polovinu cesty, byli by
nám unikli na břeh. Kdyby naproti tomu zpozorovali, že jsme je začali
pronásledovat, pokud ještě nebyli uprostřed vzdálenosti od lodi ke
břehu, mohli se klidně vrátit na Lancashirskou královnu a byli by tam
mnohem dříve než my. Stanovili jsme si na hladině přesné body, na něž
jsme mohli nechat doplout italský člun a teprve pak začít úspěšnou
honičku. Den ze dne jsme si své výsledky všelijak ověřovali a
vylepšovali a současně jsme taliány hlídali dalekohledy. Viděli jsme
je, jak nastoupili do svého plavidla a pohodlně veslují k onomu
kritickému bodu. Jakmile jsme však skočili do našeho člunu a napjali
plachtu, rozvážně se obrátili a veslovali zpět k Lancashirské královně
s vědomím, že je nemůžeme chytit. Abychom si byli jisti i v případě
bezvětří, připravili jsme si ještě rychlý veslařský člun s patřičnými
čtyřmi vesly. Kdyby nám ale pro tišinu nebyl Sob k ničemu, museli jsme
s veslařským člunem vyrazit ihned, jakmile italové odrazili od boku
lodi. V noci měli možná větší příležitost k uniknutí - to jsme však
hlídkovali v bezprostřední blízkosti Lancashirské královny a drželi
jsme poctivě, každý čtyři hodiny, s Charleyem noční stráž. Taliáni se
ale o únik pokoušeli vždycky raději ve dne - a tak naše bdění bylo
docela marné. "Nejvíce mě dopaluje," řekl Charley, "že nemůžeme do
svých počestných postelí, zatímco ti mizerové mizerní spí sladce noc
co noc. Ale ať jim to slouží ke zdraví," vyhrožoval. "Budu je držet na
té lodi tak dlouho, až to kapitána otráví a pošle je ke všem čertům."
Museli jsme si však přiznat, že jsme v trapné kaši. Pokud je budeme
dobře hlídat, neutečou nám, jenže - pokud si oni dají pozor, my je
nechytneme. Charley i já jsme si namáhali mozky, ale naše vynalézavost
jako by nás náhle opustila. Zdálo se nám, že tady může pomoci jedině
trpělivost. Byla to hra na čekanou - kdo vydrží déle čekat, vyhrává.
Přišly samozřejmě komplikace. Přátelé těch taliánů si sestavili celý
slovník značek, jimiž se s nimi domluvili ze břehu, takže jsme neměli
volno ani chvilku. Mimo to se kolem nás neustále pohybovala podezřelá
individua, všelijaké pochybné rybářské existence, které slídily kolem
Solanské hráze po každém našem hnutí. Snášeli jsme to poměrně
vytrvale, ale bručeli jsme, byli popudliví a hlavně nás mrzelo, že
tady hlídáme dva italské ničemy a ostatní nám zatím klidně rozkrádají
záliv. Den míjel za dnem a situace se neměnila. Ne že by se nikdo
nepokusil ji změnit. Jedné noci si přátelé ze břehu vyjeli ve člunu a
snažili se upoutat naši pozornost, aby oba taliáni mohli tiše zmizet
za našimi zády. Naštěstí na Lancashirské královně neměli namazaný
jeřáb, který nám krásně zaskřípal, abychom věděli, že se italský člun
spouští na vodu. Jiné noci, když jsme hlídkovali přímo po boku
Lancashirské královny, plulo kolem nás pět nebo šest člunů, jejichž
posádky se nás nejrůznějšími způsoby pokoušely odlákat z našeho
stanoviště. Když se jim to nepodařilo, začaly nám sborově nadávat a
Charley, ležící na dně našeho člunu, se mohl smíchy potrhat. "To je
moc dobré znamení, chlapečku," řekl mi, "když nám začínají nadávat,
buďte si jist, že ztrácejí trpělivost - a jak ztratí trpělivost,
ztratí i hlavu. Pamatujte na má slova - když to vydržíme, dopustí se
jednoho dne neopatrnosti a pak je dostaneme. A ten den se blíží!" Naši
italští soupeři se však žádné neopatrnosti pořád nedopouštěli. Charley
přiznal, že jsou to nejhouževnatější zloději ryb, jaké kdy potkal na
zálivu. Už se mu zdálo, že jejich trpělivost je možná jakostnější než
naše a druhý týden našeho obléhání se vlekl, prosycen nudou k uzívání.
Potom najednou jako by Charleyova ochablá vynalézavost trochu ožila.
Těšil jsem se dokonce, že vymyslil nějakou obratnou lest. Do Benicie
přišel náhodou Petr Boyelen, nový strážník, kterého rybáři ještě
neznali - a my jsme ho hned použili pro své plány. Samozřejmě jsme
byli zticha jako myšky, ale nějakým nevyzpytatelným způsobem se
kamarádi taliánů na břehu dozvěděli, že máme cosi nového za lubem a
neprodleně své obležené druhy na Lancashirské královně varovali, aby
si dali dobrý pozor. Té noci, kdy jsme se odhodlali vyvést italům ten
pěkný kousek, zaujali jsme s Charleyem jako jindy své místo nočních
hlídek po boku Lancashirské královny. Když se úplně setmělo, vyplul
Petr Boyelen na chatrném člunu z plachtoviny, na skořábce, kterou
můžete vzít pod paží a nést ji celý den. Když jsme ho uslyšeli, jak
plácá veslem o hladinu, neslyšně jsme uklouzli dál do tmy. Právě
naproti lodním schůdkům Petr Boyelen zdvořile pozdravil hlídku
Lancashirské královny, zeptal se slušně na polohu jiné pšeničné lodi,
jménem Skotští náčelníci, a vzápětí odborně překotil své plavidlo.
Muž, který měl hlídku, seběhl se schodů a vytáhl ho z vody. Tím začalo
to, čeho chtěl Petr Boyelen dosáhnout, totiž dostat se na palubu.
Čekal, že ho tam přijmou, dají mu napít něčeho teplého a usuší ho. Ale
kapitán Lancashirské královny tušil čertovinu - nechal Petra sedět na
nejposlednějším schůdku, kde mu vysely nohy do vody, voda z něho
kapala a třásl se zimou. Brzy se nám ho zželelo - přiveslovali jsme k
němu a přijali ho na náš člun. Mužstvo lodi si ovšem nedalo to divadlo
ujít - zasypali nás posměšky a dokonce ti dva taliáni vylezli jak
mohli nejvýše na pažení a dělali si z nás zlomyslnou legraci. "To by
teda bylo v pořádku," řekl tiše Charley, abych to slyšel jenom já.
"Jsem skutečně rád, že se my nesmějeme první. Necháme si ten smích až
nakonec, souhlasíte?" Přitom mi položil ruku na rameno a mně se zdálo,
že v jeho hlase slyším víc odhodlání než naděje. Mohli jsme si sice
ještě zajistit pomoc vládních úředníků a vstoupit na palubu
Lancashirské královny pod ochranou autority Spojených států. Naše
instrukce však nás vedly k tomu, abychom se takovým zápletkám vyhýbali
co nejvíce, protože jinak by mohla vzniknout mezinárodní motanice, ve
které by se nikdo nevyznal. Konec druhého týdne obléhání nás zastihl
ve stejném postavení, v jakém jsme byli předtím. Nezdálo se, že z toho
vyvázneme bez ostudy. Zrána čtrnáctého dne však přišla nenadálá změna,
která překvapila stejně nás, jako později muže, které jsme chtěli
chytit. Po obvyklé noční hlídce u Lancashirské královny jsme veslovali
k Solanské hrázi. Charley najednou vykulil oči a vykřikl: "Proboha -
co je tohle? Viděl jste někdy podivnější loď, než je tahle?" Měl
pravdu - jakživ jsem nic takového neviděl. U hráze bylo připoutáno
plavidlo, které nazvat bárkou by byla odvaha, i když to snad mělo
právě nejvíc znaků bárky. Bylo to sedmdesát stop dlouhé, uzoučké a
proto beze všech svrchních přístavků, takže to vypadalo menší než ve
skutečnosti. Kdosi to udělal většinou z ocele a natřel na černo. V
jedné řadě uprostřed lodi vystupovaly tři komíny skloněné nazad a
úzká, ostrá příď prozrazovaly, že lodice je zřízena na velkou
rychlost. Když jsme kolem ní pluli, přečetli jsme si na zádi jméno,
namalované velkými bílými písmeny - Čárka. Charleye i mne se zmocnila
mučivá zvědavost. V několika minutách jsme byli na palubě té podivné
lodi a vyzpovídali jsme strojníka, který se právě zabýval pozorováním
východu slunce. Přijal nás ochotně, nedělal z ničeho žádné tajnosti a
tak jsme se brzy dozvěděli, že Čárka sem připlula za tmy ze San
Francisca a je majetkem pana Silase Tate, mladého majitele dolů a
milionáře z Kalifornie, jehož koníčkem jsou rychloběžné jachty.
Strojník nám ještě vykládal o turbinových strojích lodi, které
využívají páry přímo, takže odpadají písty a mnoho pák a hřídelů - ale
tomu jsem nerozuměl, protože jsem se vyznal jen v plachetních lodích.
Zato jsem však dobře pochopil strojníkova poslední slova: "Čtyři
tisíce koňských sil, a pětatřicet mil za hodinu - i když tomu třeba
nevěříte!" Zasvítily mi oči a Charley vykřikl: "Řekněte to ještě
jednou, člověče! Řekněte to ještě jednou!" "Má čtyři tisíce koňských
sil a udělá pětačtyřicet mil za hodinu," opakoval strojník a zubil se
přitom. "A kde máte majitele?" Ptal se dychtivě Charley. "Mohl bych s
ním mluvit?" Strojník zavrtěl hlavou. "Myslím, že ne. Asi ještě spí."
V tom okamžiku však vystoupil dál na zádi na palubu nějaký mladý muž v
modrém stejnokroji a díval se na východ slunce. Strojník se usmál.
"Máte štěstí - tamhle je pan Tate." Charley k němu šel a oslovil ho;
mluvil vážně a mladý muž ho poslouchal s viditelným zájmem. Potom se
začal Charleye vyptávat - pochopil jsem z Charleyových posunků, že jde
o hloubku vody při břehu Turnerovy loděnice. Hovor trval několik
dlouhých minut, pak se k nám Charley vrátil celý rozjařený. "Pojďte,
mládenče," řekl mi, "vrátíme se na hráz. Dostali jsme je konečně!"
Měli jsme štěstí - opustili jsme Čárku právě včas, protože se zde o
málo později objevil jeden z rybářských špehounů, kteří podávali
taliánům na Lancashirské královně zprávy o našich pohybech. S
Charleyem jsme se usadili na svém obvyklém místě na svahu hráze přímo
nad naším člunem a malý kousek od boku Čárky a s přehledem jsme
sledovali, co se děje na palubě Lancashirské královny. Slunce vyšlo a
pěkně svítilo, ale až do deváté hodiny se nestalo nic. Pak jsme však
postřehli, že ti dva taliáni opouštějí loď a veslují po své straně
trojúhelníku ke břehu. Charley se tvářil lhostejně jak jen to dovedl,
když ale byli ve čtvrtině své cesty, zašeptal mi: "Pětačtyřicet mil za
hodinu - nic už je nezachrání, máme je v hrsti!" Oba italové veslovali
pomalu, až dosáhli bodu, kdy jsme my vždycky skočili do našeho člunu a
napjali plachtu. Dívali se po nás a i z té dálky jsme poznali, jak
jsou překvapeni, že se nehýbeme. Pluli ještě dál, až byli uprostřed
dráhy. To už byli blíže ke břehu, než jsme jim kdykoliv předtím
dovolili - a zmocnila se jich nedůvěra, nejistota a podezření. Dívali
jsme se na ně našimi dalekohledy - oba ve člunu vstali a usilovně
pátrali, co děláme. Také jejich společník špeh, který seděl nedaleko a
pozoroval nás, měl v obličeji neklid. Nemohl pochopit, že pořád ještě
sedíme klidně. Muži ve člunu se několika dalšími rázy vesel dostali
ještě blíž ke břehu, znovu se zastavili, jako by je napadla myšlenka,
že tam naproti nim máme ukrytou pomoc. Nějaký muž však v těch místech
vystoupil na břeh a mával na ně velkým kapesníkem, aby pochopili, že
břeh je volný. To jim dodalo odvahu. Opřeli se do vesel a hnali se
kupředu. Charley ještě čekal, trpělivě vydržel čekat, až byli od
Lancashirské královny na tři čtvrtiny celé vzdálenosti. Pak teprve
vyskočil, chytil mě za ruku a křičel: "Máme je! Máme je!" Přeběhli
jsme několika skoky podél Čárky a skočili jsme na její palubu. Z
komínů se vyvalil černý dým, lana na přídi a na zádi se uvolnila jako
zázrakem a Čárka zamířila pryč od hráze rovnou ke člunu. Špeh rybářů,
který zůstal na hrázi, vytáhl revolver a vystřelil rychle za sebou pět
ran. Italové hned pochopili jeho výstrahu, protože jsme viděli, že
veslují jako dva zoufalí šílenci. Jenže - řeknu-li o italech, že se
hnali kupředu jako šílenci, nevím, jak bych popsal naši jízdu. V
pravém slova smyslu jsme po hladině letěli. Rychlost, kterou jsme
brázdili záliv, byla tak strašná, že se po obou stranách přídě
vytvořily obrovské vlny tryskající do výšky jako dva horské gejzíry a
záď zdvihla další vysokou řasnatou vlnu, která jako by měla užuž
skočit zezadu na naši palubu. Čárka řinčela, chvěla se a ječela, jako
by byla živá. Vítr nás bil do tváří jako vichřice - vichřice o síle
pětačtyřiceti mil za hodinu. Nevydrželi jsme stát proti tomu
strhujícímu proudu tváří v tvář, protože jsme se zajíkali a dusili. A
kouř z komínů Čárky letěl za námi v tlustém prameni, který byl
rovnoběžný s palubou. Ujížděli jsme prostě rychlostí expresu - Charley
později říkal, že jsme "pluli, jako když někdo rychle táhne čáru po
papíru." Myslím že to vystihl líp, než se to kdy podařilo mně. Pokud
jde o ty italy - zdálo se mi, že jsme u nich byli hned po odražení od
hráze. Čárka pochopitelně musela svou rychlost zmírnit mnohem dříve,
než jsme se k nim dostali a stejně jsme se kolem nich přehnali jako
smršť a museli jsme opsat kruh mezi nimi a břehem. Veslovali, až je
síla jejich náporu na vesla zdvihala s laviček. Když jsme je však
minuli a oni zahlédli Charleye a mne, ztratili všechny zbytky své
bojovnosti, položili vesla a dali se zatknout. Později jsme na hrázi
mluvili s Neilem Partingtonem; usmál se a řekl Charleyovi: "Dobře,
Charley, výborně - teď mi ale povězte, kde tentokrát zůstala ta vaše
slavná vynalézavost?" Charley zůstal klidný. "Vynalézavost?" Ukázal na
Čárku: "Jen se na tu mou vynalézavost dobře podívejte, támhle leží u
břehu!" A po chvilce zabručel: "Sice to je vynalézavost někoho jiného
- ale přišla v pravý čas." __
Jack London: Povídky rybářské hlídky.
5. povídka, Charleyův lov.
Snad nejsmělejší a současně nejnebezpečnější příběh, který jsem zažil
na rybářské hlídce, byl zátah, kdy jsme ulovili hned celou dvacítku
rozvzteklených rybářů najednou. Pro rybáře to bylo učiněné waterloo,
největší rána, jakou jim kdy při jejich protizákonném drancování
zálivu rybářská hlídka zasadila. Pokud nejsou lososi hájeni, mohou si
jich rybáři nachytat kolik chtějí, anebo alespoň na kolik jim stačí
jejich čluny. Od sobotního západu až do pondělního východu slunce
nesmí však nikdo položit sítě. Lososi tak mají alespoň chvíli času,
aby mohli doplout nahoru řeky, třít se a klást jikry. Řečtí rybáři,
kteří chytají lososy pro trh i pro konzervárny, tento zákon až na
ojedinělé výjimky poslušně zachovávali. Jednoho nedělního rána však
dostal Charley telefonický vzkaz od nějakého svého přítele v
Collinsville, že na vodu vyplulo celé loďstvo lovců lososů a že kladou
sítě. Charley a já jsme hned skočili do lososího člunu a vydali jsme
se za svými "zákazníky". Do zad nám vanul slabý příznivý vítr;
propluli jsme Carquinezskou úžinu, překřížili Suisunskou zátoku,
minuli majákový ostrov a šťastně jsme zastihli celé loďstvo rybářských
pirátů při práci. Musím ale napřed popsat způsob, kterého používali.
Užívali tak zvané plovoucí sítě s jednoduchým kosočtverečným pletivem,
jehož otvory měří nejméně sedm a půl palce od uzlu k uzlu. Sítě jsou
dlouhé Pět, ale i sedm až osm set stop. Nejsou zakotveny na pevno, ale
plují s proudem; horní okraje drží nad vodou poplavky, dolní tisknou
ke dnu olověná závaží. Síť se tak drží kolmo v proudu jako plot, který
je pro větší ryby neproniknutelný. Losos plave při hladině, poctivě
zastrčí hlavu do oka sítě a nemůže dál pro břicho a zpátky také ne,
kvůli skřelím a žeberním ploutvím, jimiž uvízl v síti. Vrhat takovou
síť musí vždycky dva rybáři - jeden vesluje, zatímco druhý na zádi ji
opatrně rozvinuje a spouští do vody. Když jsou hotovi a síť je
natažena přes proud, posádka připevní člun k druhému konci sítě a
splývají s ní volně po proudu. Když jsme toho nedělního rána připluli
k rybářům, kteří tady přestupovali zákon, byly jejich čluny na dvě stě
a tři sta sáhů od sebe a mezi nimi povlaky sítí, kam jsme jen mohli
dohlédnout. "Škoda, že nejsem bohyně Kálí," řekl Charley. "Slyšel
jsem, že měla sto rukou - to bychom je mohli pochytat možná všechny.
Takhle ale chytneme jeden člun a než s ním budeme hotovi, ostatní
vytáhnou sítě a budou fuč." Jenže - připluli jsme blíž, a neviděli
jsme nic z toho, co obvykle nastalo, když se objevili. Žádný vzruch,
žádný nepokoj. Místo toho zůstaly všechny klidně u svých sítí a rybáři
si nás vůbec nevšímali. "To je zvláštní," bručel Charley. "Že by nás
nepoznali?" "To přece není možné," řekl jsem a Charley souhlasil.
Přesto však tu leželo celé loďstvo, na každém člunu po dvou mužích,
kteří nás znali už příliš dobře - nikdo nikdo se o nás nestaral, jako
kdybychom byli člun pro dopravu semen nebo zábavní jachta. Měli jsme
jistotu, že to tak nezůstane - a také když jsme zamířili k první síti,
rybáři, kterým patřila, se od ní odpoutali a veslovali rozmyslně ke
břehu. Ostatní čluny pokračovaly ve své práci, jako by se nic nedělo.
"Tak nevím," řekl Charley, "mám se smát nebo nadávat? V každém případě
jim aspoň zabavíme síť." Skasali jsme plachtu, vylovili konec sítě a
pomalu jsme ji vytahovali do člunu. Hned při prvním zatažení jsme však
uslyšeli, jak kolem nás letí bzučící kulka, která zapadla do vody. Za
ní se ozvalo slabé prásknutí pušky. Rybáři odveslovali na břeh a odtud
po nás stříleli. Sotva jsme zatáhli podruhé, přiletěla jiná kulka,
jenže tentokrát mnohem blíž. Charley upevnil konec sítě ve člunu a
sedl si. Střelba přestala. Chvíli jsme počkali a pak jsme se znovu
pokusili síť vytáhnout. Rybáři zase vystřelili a kulka mi hvízdla
těsně kolem hlavy. "Tak dobře," řekl Charley a hodil konec sítě do
vody. "Hoši si chtějí užít - je jim přáno. Dočkají se." Zkusili jsme
to ještě s další sítí, protože Charley se chtěl ujistit, že se na nás
rybáři domluvili. Když jsme se přiblížili, oba muži z tohoto člunu se
odpoutali od sítě a veslovali ke břehu, zatímco ti první se ke své
síti vrátili a přivázali se k ní. Také u druhé sítě po nás stříleli.
Stejně to dopadlo při našem třetím pokusu. Museli jsme se vzdát;
tentokrát jsme byli naprosto poraženi. Napjali jsme plachtu a pustili
se zpátky k Benicii. Minulo několik nedělí, v nichž se rybáři věnovali
horlivě své práci bez ohledu na zákon o ochraně lososů. Abychom jim v
tom mohli zabránit, museli bychom si opatřit četu dobře vyzbrojených
vojáků - a takové možnosti rybářská hlídka nikdy neměla. Stáli jsme
tedy se založenýma rukama a jen skřípali zuby. Museli jsme uznat, že
rybáři měli docela nový a výborný nápad, zatímco my neměli nic proti
němu, abychom je přetrumfli. V té době se u nás nečekaně objevil Neil
Partington, který se sem dostal jakousi náhodou z dolního zálivu. Byl
s ním řecký chlapec Mikuláš, tentýž, který nám pomáhal na výpravě
proti zlodějům ústřic. Vylíčili jsme jim své starosti a oba nám
nabídli pomocnou ruku. Vypracovali jsme hned pečlivý plán na zničení
rybářů. Dohodli jsme se, že Charley a já budeme zabavovat sítě, Neil s
Mikulášem se skryjí na břehu a tam budou ohrožovat rybáře, kteří by
připluli a chtěli po nás střílet. Byl to pěkný plán, chválil ho i
Charley, a já už v duchu viděl kyselé tváře řeckých rybářů. Jenže
řekové byli mazanější, než jsme počítali. Netušili jsme, že předtím,
než zahájí svůj nezákonný rybolov, staví na břehu hlídku. Ta hlídka si
totiž Neila s Mikulášem vyčíhala a zajala je. A když jsme se my s
Charleyem ve své boží nevinnosti přiblížili bezstarostně k první síti,
abychom ji jednoduše vytáhli, zahvízdaly nám nad hlavami kulky z
ručnic. Stejně, jako poprvé. Neila a Mikuláše rybáři propustili,
teprve když jsme před jejich střelami utekli. Charley jim pak, když se
před námi zase objevili, oběma ironicky poděkoval za významnou pomoc.
Neil mu to ovšem nezůstal dlužen - hned se ho zeptal, jestli neposlal
svou vynalézavost na dovolenou. "Jen počkejte, však mi ta pravá
myšlenka přijde, až bude čas," sliboval Charley. "Je to docela dobře
možné," řekl suše Neil. "Jenom aby do té doby nebyli lososi vyhubeni,
to by pak bylo té myšlenky škoda." Ve skutečnosti však tohle
dobrodružství Neila Partingtona dost mrzelo. Vrátil se s Mikulášem na
dolní záliv - a Charley a já jsme byli zase odkázáni jenom na své
vlastní umění. Prakticky to znamenalo, že nedělní chytání lososů
potrvá až do doby, kdy Charleye napadne nějaká ta výborná myšlenka.
Zkoušel jsem na něco přijít sám. Trápil jsem se, jak na řeky vyzrát a
na Charleyovi bylo znát, že nedělá nic jiného. Musím říct, že jsme
našli na tisíc způsobů, jak se rybářům dostat na kobylku, ale všechny
se při bližším zkoumání ukázaly jako bezcenné. Rybáři ovšem byli na
koni. Pověst o jejich vítězství a naší prohře se šířila po všech
březích zálivu, po proudu i proti proudu řek - jak jsme se to
dozvídali, rostla naše hanba a vztek. Viděli jsme, jak ztrácíme svou
autoritu, jak námi dokonce někteří začínají opovrhovat. O Charleyovi
se mluvilo jako o "babě", já dostal přízvisko "štěňátko". Věděli jsme,
že čest rybářské hlídky je v sázce, a že musíme řekům zasadit takovou
ránu, aby na ni do smrti nezapomněli. A pak se - konečně! - Jednoho
dne myšlenka dostavila. Přišli jsme zrovna dolů na hráz přístavu, kde
přistávaly říční parníky - a našli jsme tam skupinu lidí, v níž byli
přístavní dělníci i všelijací pobudové. Všichni poslouchali
vypravování nějakého rozespalého výrostka ve vysokých botách. Byl to
rybář-amatér, který lovil pro místní trh v Berkeley. Berkeley je odtud
na třicet mil na pobřeží dolního zálivu. Výrostek líčil, jak ve
včerejší noci hodil svou síť, zadřímal a nakonec usnul na dně svého
člunu. Když se probudil, bylo již ráno. A on s úžasem zjistil, že se
jeho člun otírá o sloupy přístavu pro parníky v Benicii. Potom uviděl
říční parník Apač, který ležel před ním a pod ním hejno lodníků, kteří
vymotávali zbytky jeho sítě namotané mezi lopatkami kol u parníku.
Brzy to pochopil: Když usnul, zhasla mu jeho rybářská lucerna a parník
Apač přeplul přes jeho síť. A ta, protože ji kola parníku značně
potrhala, zůstala zbytky připoutána ke člunu a parník ho vlekl po
celých třicet mil. Charley se mne dotkl loktem. Pochopil jsem ihned,
na co myslí - ale přece jsme si nemohli najmout parník! "To mě ani
nenapadlo," řekl Charley. "Můžeme to ale zkusit v Turnerově loděnici,
možná že tam pro nás něco bude." Vydali jsme se tedy k loděnici.
Charley se ujal vedení a zamířil rovnou k Marii Rebece, vytažené na
podklady, kde ji dělníci čistili a dávali do pořádku. Marie Rebeka byl
škuner, který jsme oba velice dobře znali. Unesl náklad sto čtyřicet
tun a měl plachetní plochu větší než kterýkoliv jiný škuner v zálivu.
Charley pozdravil statného švéda v modré košili, který právě potíral
vidlici hlavního vratiráhna kusem mastné vepřové kůže: "Jak se máte,
Ole?" Ole něco zabručel, zadýmal z dýmky a pokračoval v práci. V
zálivu je zvykem, že kapitán pracuje rukama právě tak, jako jeho
mužstvo. Charley řekl, že si myslí, že Ole Erikson vypluje, jakmile
bude Marie Rebeka spuštěna na vodu, proti proudu řeky Svatého Jáchyma
téměř až ke Stockholmu pro náklad pšenice. Že by ale bylo velice
záslužné, kdyby ... A vyklopil Ole Eriksonovi svou myšlenku. Ole
Erikson zavrtěl odmítavě hlavou. "Jenom jeden hák, jeden pořádný hák,"
prosil Charley. "Ani mě nenapadne," odporoval mu Ole Erikson. "Marie
Rebeka by uvízla s tím hákem na každé hromádce bahna. Nechci přijít o
Marii Rebeku. Je to můj celý majetek." "Prosím vás, snad si nemyslíte,
že vás chci připravit o vaši loď?" Charley se dal do vysvětlování:
"Konec háku můžeme protáhnout zvenčí a uvnitř lodi ho upevníme maticí.
Až bude povšem, nemusíme udělat nic jiného, než sejít do podlodí,
odšroubovat tu matici a hák vypadne. Pak tu díru - vlastně dírku -
ucpeme dřevěnou zátkou a Marie Rebeka bude zase v dokonalém pořádku."
Ole Erikson se ale vzpíral, vzpíral se dlouho a zatvrzele. Pozvali
jsme ho tedy na oběd, byli jsme na něj roztomilí, jako kdyby to byla
osmnáctiletá dívka - a potom teprve svolil. "Pánbuví, že to udělám,"
vykřikl nakonec a udeřil si pěstí do vlastní dlaně. "A teď si, ksakru,
pospěšte s tím hákem! Marie Rebeka půjde na vodu ještě dnes v noci."
Byla zrovna sobota a Charley spěchal. Utíkal jsem do kovárny loděnice,
kde nám dělníci pod Charleyovým dohledem vykovali zvlášť pevný hák z
tvrdé oceli. Pak jsme zase s hákem pospíchali k Marii Rebece. Na zádi
v podlodí jsme vyvrtali otvor. Zvenčí jsem hák zastrčil a Charley jej
uvnitř připevnil maticí. Ukázalo se, že hák přesahuje více než stopu
pode dnem škuneru. Připomínal trochu srp, ale byl hlubší. Pozdě
odpoledne spustili Marii Rebeku na vodu. Pracovali jsme jako blázni,
aby byla vystrojena do poslední maličkosti tak, aby mohla v neděli
ráno vyplout. Charley a Ole zkoumali večerní oblohu a odhadovali
zítřejší počasí. Věděli jsme, že při špatném větru bychom prohráli i
tento výborný nápad. Oba se však shodli, že všecky známky slibují
nazítří silný západní vítr - nikoliv nějaký vánek, ale pořádný vítr,
spíš vichr. Dokonce už teď se od západu ten vítr ozýval. Ráno se
ukázalo, že Ole i Charley jsou dobří proroci počasí. Slunce sice
svítilo, ale Carquinezskou úžinou skučela téměř regulérní vichřice.
Marie Rebeka se vydala na cestu připravená skasat plachty, kdyby to
bylo zapotřebí, ale i využít větru co nejlépe. V úžinách a na
Suisunské zátoce byly vysoké vlny, jakmile se nám však otevřel záliv,
vepluli jsme na klidnější hladinu, i když vítr byl pořád stejně silný.
Za majákovým ostrovem odstranili námořníci Ole Eriksona s plachet
opasky ke skasání, aby loď plně nabrala vítr; košovou plachtu na
hlavním stěžni svázali do čapky, ale tak, aby v kterémkoli okamžiku
mohla chytit větrný proud. Když jsme dospěli k loďstvu rybářů lovících
lososy, byli jsme v plném letu. Čluny i sítě byly rozloženy stejně
jako v neděli, kdy jsme byli těm chlapíkům pro legraci. Ležely v ústí
a po celé řece, kam jen jsme mohli dohlédnout. Po pravé straně koryta
nechali rybáři volný prostor pro říční parníky; zbytek řeky byl však
zatažen sítěmi. Tím průchodem měla samozřejmě proplout i Marie Rebeka,
ale Charley namířil kormidlo přímo na sítě. S rybáři to ani nehnulo,
protože věděli, že plachetní lodice, plující proti proudu, mají na
kýlu "střevíc", který lodi umožňuje proplout nad sítěmi, aniž by je
potrhala. "Už zabrala!" Vykřikl Charley. Letěli jsme prostředkem řady
poplavků, které drží síť při hladině: Na jednom konci té řady byla
malá soudkovitá bóje, na druhém dva rybáři ve svém člunu. Bóje i člun
se k sobě začaly přibližovat a rybáři spustili pokřik, když ucítili
trhnutí a tah, který je vlekl za naší lodí. Za několik minut jsme
zachytili druhou síť, pak třetí - a pořád jsme se hnali středem řeky.
Úžas, který jsme tím vyvolali mezi rybáři, byl strašlivý. Jakmile jsme
zachytili novou síť, bóje i člun se k sobě přiblížily a za chvíli jsme
za sebou vlekli celý hrozen bójí a člunů. Při té krkolomné rychlosti
musely rybáři dávat dobrý pozor, aby se čluny o sebe navzájem
nerozbily. Křičeli na nás jako šílenci, abychom zabočili do větru,
protože ještě pořád si mysleli, že jim tenhle kousek vyvedli nějací
opilci nebo blázni - ani ve snu je nenapadlo, že bychom mohli být
rybářská hlídka. Táhnout jedinou síť je pro loď velká námaha a Charley
i Ole Erikson usoudili, že i při takovém větru bude deset sítí
všechno, co by mohla Marie Rebeka utáhnout. Proto jakmile viselo na
háku deset sítí s desíti čluny, na nichž bylo dvacet mužů, zamířili
jsme do volného prostoru a pluli ke Collinsville. Jásali jsme všichni
- i Ole Erikson - a Charley řídil kormidlo, s pýchou vítěze velkých
jachetních závodů. Oba námořníci, kteří tvořili mužstvo Marie Rebeky,
se radostně šklebili a žertovali ostošest. Ole Erikson si mnul ohromné
ruce jako rozjařené dítě. "Myslím, že vy, kluci od rybářské hlídky,
nemáte nikdy takové štěstí, jako když plujete s Ole Eriksonem," řekl
pyšně. Vtom se ale ozvalo vzadu ostré prásknutí ručnice a kulka se
otřela o nový lak krásně natřené kajuty, zaleskla se, jak narazila na
hřeb, a když se odrazila do vzduchu, silně zabzučela. To byl pro Ole
Eriksona příliš silný tabák. Když uviděl, že je poničen jeho nový
nátěr na kajutě, vyskočil vzteky a zahrozil rybářům pěstí. Druhá kulka
však narazila na stěnu kajuty ne dál, než několik palců od jeho hlavy,
takže se honem sehnul k palubě a kryl se za pažením. Všichni rybáři
měli pušky samozřejmě s sebou - a tak zahájili pravidelnou palbu.
Museli jsme se krýt - Charley dokonce opustil na chvíli kormidelní
kolo. Kdyby nás teď měli rybáři volně k dispozici, byli bychom dopadli
velice špatně. Jejich sítě a váha člunů nás však držely zádí po větru,
a tak jsme jim, i když všelijak nepravidelně, s úspěchem unikali.
Charley, který ležel na palubě, mohl dosáhnout jedině k dolním
loukotím kormidelního kola. Proto také bylo jeho kormidlování dost
komické - Marie Rebeka šejdrovala po hladině jako pokusný člun
začátečníků. Ole Erikson si naštěstí vzpomněl, že má v komoře velký
kus ocelového plátu. Byla to deska z boku parníku New Jersey, který
ztroskotal před zlatou bránou a zachraňovat ho pomáhala i Marie
Rebeka. Museli jsme se opatrně proplazit přes palubu - oba Eriksonovi
námořníci, kapitán a já - abychom dotáhli těžkou desku na záď a
postavili ji tam jako štít mezi kormidlem a střílejícími rybáři. Kulky
na ni dopadaly, až zvonila, Charley se šklebil za svým pancířem a
chladnokrevně kormidloval. Hnali jsme se kupředu - za námi ječící a
řvoucí blázinec řeků rozzuřených řeků, před námi Collinsville a kolem
nás kulky z ručnic. Najednou mne napadlo, že vlastně pronásledovaní
jsme my - a k tomu jsme se svými pronásledovateli svázáni! Charleye
zřejmě napadly podobné myšlenky. Ale dokázal myslet ještě dál než já.
Obrátil se k Ole Eriksonovi: "Ole - já nevím, co budeme dělat!" Ole
Erikson ležel na zádech a šklebil se k nebesům. Když uslyšel Charleye,
otočil se na bok, aby na něho viděl a zařval: "Přece plujeme do
Collinsville, ne?" "Jenže nemůžeme zastavit. Nikdy mě to předtím
nenapadlo - ale my nemůžeme zastavit!" Po široké tváři Ole Eriksona se
rozšířil výraz ustrnutí. Byla to tvrdá pravda. Utíkali jsme vlastně
před hnízdem sršňů a zastavit se, znamenalo mít ty střílející sršně na
hlavě. "Každý z nich má pušku," řekl rozjařeně jeden z mužů Marie
Rebeky. "A taky nůž," řekl druhý. Teď už to došlo Ole Eriksonovi tak
dalece, že zasténal. Bručel: "Tohle je pro mou starou švédskou hlavu
až moc. Nikdo na mně nemůže chtít, abych -" Na záď dopadla kulka,
odrazila se a odletěla. Bzučela při tom jako vzteklý čmelák. Jeden z
lodníků Marie Rebeky řekl bodře: "Budeme muset někde s Marií Rebekou
přirazit ke břehu a zdrhnout." "A nechat těm darebákům Marii Rebeku
napospas?" Řekl s hrůzou v hlase Ole Erikson. "To teda ne - jedině, že
byste to chtěl vy sám," odpověděl lodník. "Ale přece jenom bych byl
raději tisíc mil daleko, až se ti chlapi dostanou k nám na palubu!" A
přitom ukazoval dozadu na ten kotel vzteku, který jsme s sebou
neustále vlekli. Právě v té chvíli jsme byli od přístavní hráze
Collinsvillu, co by sucharem dohodil a bleskem jsme ji minuli.
"Doufám, že nám vydrží vítr," řekl starostlivě Charley a díval se
přitom na běsnící řeky za námi. "Vítr?" Otázal se beznadějně Ole.
"Vítr nám vydrží dál než řeka. Jenže co potom?" "Potom asi budeme na
tom zle a řekové nás přepadnou," usoudil ten bodrý námořník. Ole ještě
něco koktal o tom, že konec splavné řeky je daleko blíž, než si
myslíme. Při tomto hovoru jsme dopluli k soutoku dvou řek. Nalevo bylo
ústí řeky Sacramento, napravo San Joaquin. Bodrý lodník se doplazil
kupředu a přehodil přední plachtu, Charley otočil kormidlem a loď
zamířila napravo na San Joaquin. Vítr, který jsme dosud měli přesně v
zádech, nás zachvátil ze strany a Marie Rebeka se naklonila na bok,
jako by se chtěla překotit. Pořád jsme letěli kupředu a zuřiví rybáři
za námi. Cena jejich rybářských sítí byla větší než pokuty, jež by
zaplatili za porušení rybářských zákonů. Proto se ani jediný z nich od
nás neodřízl - bylo by to jednoduché, ale přineslo by jim to víc škody
než užitku. Zůstávali u svých sítí tak pudově, asi tak, jako námořník
lpí na své lodi. Kromě toho zřejmě bažili po pomstě - mohli jsme se
spolehnout, že jenom proto nás budou následovat třeba až na konec
světa, když je tam dovlečeme. Přestala střelba z pušek, a tak jsme se
mohli podívat, co vlastně naši zajatci vyrábějí. Původně byly čluny od
sebe nestejně vzdáleny - teď byly čtyři nejbližší pěkně bok po boku.
Udělali to tak, že přední člun hodil zadnějšímu krátké lano. Potom se
zadní odpoutal od své sítě a dal se přitáhnout k přednímu člunu.
Rychlost, kterou jsme pluli, jim tu práci značně prodlužovala. Někdy
se jim přese všechnu námahu nepodařilo postoupit ani o palec - jindy
jim to šlo trochu rychleji. Když ty čtyři čluny byly u sebe dost
blízko, aby se dalo přestupovat, nalezli tři piráti (z každého člunu
po jednom) do předního - své ručnice si samozřejmě vzali s sebou. Ve
člunu, který nám byl nejblíže, jich teď bylo pět - a pochopili jsme,
že se zabývají myšlenkou dostat se na naši palubu. Začali se totiž s
největší námahou přitahovat za poplavkovou šňůru sítě, píď po pídi, až
se z nich řinul pot. Šlo jim to špatně a museli často odpočívat, ale
přece jenom se k nám postupně přibližovali. Charley se jim smál, že
vidí poprvé, jak se tihle piráti poctivě dřou a pak se obrátil k
Eriksonovi: "Dejte jim košovou plachtu, Ole!" Košová plachta ve
chvilce nabrala vítr - rybáři přitom stříleli jako blázni - Marie
Rebeka se naklonila, poskočila a hnala se kupředu o mnoho rychleji.
Ale řekové se jen tak zastrašit nedali. Když už jim při této rychlosti
nestačila síla rukou, pomohli si jinak. Jeden z nich se vysunul daleko
dopředu - ostatní ho drželi za nohy - a přivázal k poplavkové šňůře
lano navijáku. Pak se o tuto délku přitáhli a znovu celý manévr
opakovali. Dařilo se jim - zase k nám byli o něco blíže. "Ole - to
chce ještě stěhovou plachtu," řekl Charley. Ole Erikson se starostlivě
podíval na vyduté plachty a potřásl hlavou. "Mám strach, že by to
Marii Rebece vyvrátilo stěžeň!" "Když to ale neuděláte, budeme ji
muset opustit," odporoval mu Charley. Ole se ještě jednou s úskostí
podíval na stěžně své lodi, pak ale ulpěl pohledem na člun, v němž
zuřili ozbrojení řekové - a svolil. Všech pět pirátů v předním člunu
bylo shromážděno na přídi - a to je nejhorší místo pro člun, který je
ve vleku. Právě jsem se na ně pozorně díval, když Eriksonovi muži
napjali stěhovou plachtu. Je to velká plachta, daleko větší než košová
a používá se jí jenom při lehké bríze. Jakmile se do ní opřel vítr,
Marie Rebeka se zapotácela mocným trhnutím, kterým ji vzdušný proud
rval kupředu. Nosec člunu se ponořil do vody a pět chlapíků klopýtalo
divokými skoky na záď, aby zachránili člun před úplným potopením.
Charley sice poznamenal vítězně: "To jim to dodalo," - ale při tom
jsem si všiml, že pozoruje chování naší lodi s úzkostí, protože
plocha, kterou vystavila větru, byla jistě větší, než kdykoli kdokoli
počítal, že by měla unést. Eriksonův bodrý námořník oznamoval tónem
průvodčího v rychlíku: "Nejbližší zastávka je Antiochie. Potom přijde
Merryweather." Charley na mne vykřikl: "Pojďte sem!" Proplížil jsem se
přes palubu, přičemž mi nad hlavou lítaly kulky z řeckých ručnic a
postavil jsem se teprve za Charleyovou ochranou desku z oceli.
"Sáhněte do mé náprsní kapsy," rozkázal mi, "a vytáhněte můj zápisník.
Výborně. A teď vytrhněte jeden prázdný list a napište co vám řeknu." A
tak jsem psal: "Telefonujte do Merryweather, buď na policejní úřad
nebo soudci. Řekněte jim, že připlouváme se zajatými, ale ozbrojenými
rybáři, kteří po nás střílejí. Ať svolají celé město, ať se všichni
ozbrojí a očekávají nás na hrázi - jinak jsme ztraceni." "A teď ten
dopis dobře přivažte ke kusu lana a připravte se, abyste ho hodil na
břeh." Přivázal jsem dopis, jak si Charley přál a zatížil jsem konec
lana velkou železnou maticí, kterou jsem tady náhodou našel. Zatím
jsme se přiblížili k Antiochii. Vítr skučel lanovím a Marie Rebeka,
silně nakloněná na bok, se hnala kupředu jako závodní chrt. Mnoho
mořských vlků z Antiochie si všimlo, že jsme v téhle vichřici napjali
košovou plachtu a utíkali na hráz, aby se dozvěděli, co nás přimělo k
takovému šílenému kousku. Charley zabočil ke břehu tak, že jsem mohl
klidně vyskočit na hráz. Zatočil jsem lanem a vyhodil jsem je.
Zarazilo za roubení hráze, až to zabzučelo, poskočilo jako had
nějakých patnáct nebo dvacet stop po zemi a pak je chytili užaslí
diváci. Všechno se odehrálo v okamžiku - v příští minutě už byla
Antiochie za námi a my se hnali dál řekou San Joaquin k Merryweather,
které leželo šest mil před námi. Řeka se tady otáčela přímo na východ
a tak jsme, s větrem v zádech, letěli kupředu fantastickou rychlostí.
Ole Erikson upadal, jak se zdálo, do hlubokého, otupělého zoufalství.
Charley však, a také oba lodníci, se dívali před sebe s nadějí v očích
- a zřejmě usuzovali lépe než Ole. Merryweather je město horníků,
doluje se tam uhlí, a protože byla neděle, dalo se čekat, že všichni
muži budou doma. Kromě toho tihle horníci nikdy řecké rybáře
nemilovali a určitě nám rádi pomohou. Ještě pěknou chvilku jsme si
namáhali oči marně. Potom ale, sotva jsme zdálky uviděli přístavní
hráz města, se nám citelně ulevilo a srdce nám rozehřála radost: Hráz
se černala lidmi. Když jsme připluli blíž, viděli jsme, že tam lidí
pořád přibývá, proudili sem hlavní ulicí jako blahodárný příliv a
každý držel v ruce pušku. Charley se otočil na rybáře za námi a v
očích jsem mu přečetl, že už je považuje za náš majetek. Byl to takový
záblesk vítězství, jaký jsem u něho ještě nikdy neviděl. Řekové byli
docela vyvedeni z konceptu, byli zděšeni z té armády ozbrojenců, o níž
hned uhodli, že nepřišla na pomoc jim - a okamžitě odložili své
ručnice. Stáhli jsme rychle košovou plachtu, spustili vratiráhno a
když jsme zamířili doprostřed hráze, přehodili jsme hlavní plachtu.
Marie Rebeka zahnula do větru a zajatí rybáři za ní setrvačností
opsali velký kruh. Hodili jsme na břeh lana a připoutali jsme se. A
tohle všechno se už dálo v hluku bouřlivých pozdravů, kterými nás
rozradostnění a bavící se havíři uvítali. Ole Erikson si zhluboka
oddychl. "Fakt -" Přiznával se, "už jsem si myslel, že se v životě
neuvidím se svou ženou." Charley se na něj podíval. "Jak to? Vždyť nám
vůbec žádné nebezpečí nehrozilo!" Ole vykulil oči. "No vážně,"
pokračoval Charley. "Nešlo přece o nic jiného, než dostat se na konec
téhle plavby - teď teda jsme na konci a řekové můžou rozmotat své
sítě!" S opičí hbitostí se spustil do podpalubí, odšrouboval tam
matici, a hák, kterým jsme táhli celé loďstvo, spadl ke dnu. Řekové
vytáhli své sítě do člunů, dali si plavidla do pořádku - a pak je z
našich rukou převzala četa občanů z Merryweatheru, která je odvedla do
vězení. "Myslím, že jsem se choval jako hlupák," řekl zoufale Ole
Erikson. Brzy však svoje mínění změnil - přihnal se sem totiž zástup
Merryweatherských, všichni mu vyjadřovali obdiv, blahopřáli mu, tiskli
mu ruce - a několik podnikavých novinářů si dokonce vyfotografovalo
nejen jeho, ale i Marii Rebeku. Od těch časů Ole Erikson rád vypráví,
jak Charleyovi navrhl ten hák a jak ho povzbuzoval, když Charley
pochyboval, že z té šlamastiky vyvázneme. __
Jack London: Povídky rybářské hlídky.
6. povídka, Demetrios Contos.
Byl bych nerad, kdyby si teď někdo myslel - podle toho, co jsem dosud
vypravoval - že všichni řekové jsou darebáci. Naprosto ne. Jsou to
drsní muži, kteří vytvořili různá společenství, aby mohli lépe bojovat
se živly o svůj tvrdý chleba. Zákonům nerozuměli; žili od nich příliš
daleko a tak je spíše považovali za týrání lidí anebo přinejmenším za
schválnost, kterou si na ně vymysleli mocní tohoto světa. Mezi ně
samozřejmě v první řadě počítali rybářskou hlídku, a tak se na nás
dívali jako na svého přirozeného nepřítele. A my jsme skutečně - mnoha
způsoby - ohrožovali přímo jejich životy, nebo alespoň jejich
prostředky k životu, což je konečně totéž. Zabavovali jsme jim sítě,
které neodpovídaly zákonným předpisům; jejich materiál však stál řeky
hodně peněz a jejich výrobě museli věnovat spoustu času. Bránili jsme
jim lovit ryby nezákonným způsobem, takže jich ulovili méně a s větší
námahou. A když jsme je konečně přistihli a zatkli, museli před soud,
který jim ukládal velké pokuty - a co horšího, také je tvrdě vymáhal.
To všechno v nich vzbudilo vůči nám nesmiřitelnou, pomstychtivou
nenávist, kterou snad mohla na chvíli uklidnit jen krev, prolitá v
boji. Naše krev, samozřejmě. Povídku o Demetriovi Contovi však chci
vyprávět proto, abych ukázal, že řekové dovedou nejenom nenávidět:
Dovedou se projevit i jako šlechetní rytíři. Demetrios Contos bydlel
ve Vallejo. Mezi řeky byl druhým nejvýznamnějším mužem - hned po
Velkém Alekovi. Nikdy dosud s ním nebyly žádné potíže a pochybuji, že
bychom se byli kdy střetli, kdyby si nepořídil nový lososí člun.
Postavil si ho sám podle vlastního návrhu, který se trochu odlišoval
od tradiční podoby lodic tohoto typu. Když stavbu dokončil, spustil
nový člun na vodu a brzy přišel na to, že se mu věc podařila snad
ještě lépe, než očekával - Contův lososí člun byl skutečně daleko
rychlejší než všechny ostatní v zálivu i na řekách. Ihned tím úspěchem
zpyšněl a všude se vychloubal. Potom přišla naše výprava s Marií
Rebekou proti nedělním rybářům lososů a pýcha spolu se vztekem
zatemnily Contovu mysl: Poslal nám po jednom z místních rybářů do
Benicie vyzývavý vzkaz, že on, Demetrios Contos, vypluje příští neděli
z Vallejo a přímo před Benicií hodí své sítě. Bude tam chytat lososy a
strážník Charley Le Grant ať ho jenom zkusí chytit! Do té doby jsme
ještě o novém člunu Demetria Conta neslyšeli. Náš člun byl dost rychlý
a uměli jsme v něm plachtit jako málokdo. Nebáli jsme se závodit s
kýmkoliv v zálivu a mysleli jsme si, že se Demetrios Contos zbláznil.
Domýšlivý řek o své výzvě ovšem nemlčel - zvěst o ní se rychle
rozšířila a tak, když přišla neděle, byli na parníkové hrázi snad
všichni rybáři a námořníci ze širokého okolí, takže to spíš vypadalo,
jako by se tu měl odehrávat nějaký velký fotbalový zápas. Charley a já
jsme až do té chvíle nebrali Contovu výzvu příliš vážně; teď ale nás
se špetkou neklidu napadlo, že na ní přece jenom něco může být.
Odpoledne, když mořská bríza zesílila, objevila se v dálce Demetriova
plachta naplněná větrem. Zabočil na nějakých dvacet stop od hráze,
pozdravil nás divadelním gestem "svůj širák odhazuji v dál", jako
nějaký rytíř vstupující na kolbiště ke slavnému klání o ruku
princezninu - a přivítal ho nadšený řev stovek diváků. Pak odplul
několik set sáhů do úžiny a skasal plachtu. Pustil člun bokem po větru
a při volném pohybu své lodice pomalu začal rozvinovat síť. Nespustil
ji mnoho, snad padesát stop nebo ještě méně, ale my jsme stejně byli
zaraženi jeho drzostí. Stáli jsme na břehu jako dvě toporná dřeva a
vyvalovali jsme na to oči. V té chvíli jsme ovšem ještě nevěděli, že
Demetriova síť byla už stará a tak chatrná, že by ji větší úlovek
roztrhal na kusy. Charley se probudil z toho ohromení první. "Z toho
jsem blázen, namou duši. Co na tom, že má ve vodě jen padesát stop
sítě? Stejně by ji nemohl dostat do člunu, kdybychom na něj vyrazili.
A proč nás vůbec takhle provokuje? A k tomu ještě přímo v naší vodě,
tady, před Benicií!" Jak mluvil, zmocňovala se ho zlost, takže potom
několik minut Demetriu Contovi jenom vyhrožoval a nadával. Contos si
zatím hověl ve člunu a pozoroval poplavky sítě. Podle poplavků, podle
jejich chvění a zmítání se totiž snadno pozná, že v síti uvízla velká
ryba. A to patrně právě teď Demetrios zpozoroval. Vytáhl asi tak
dvanáct stop sítě, uvolnil z ní lososí hlavu a vhodil velké lesknoucí
se tělo na dno člunu. Obecenstvo na hrázi to uvítalo vítězným
pokřikem. To už bylo více, než Charley Le Grant dokázal vydržet. "Tak
jedem, mládenče," řekl mi velitelským hlasem. Bez prodlévání jsme
skočili do svého lososího člunu a napínali jsme plachtu. Z davu na
hrázi se ozvalo mnohohlasé varovné volání. Když jsme odrazili od
hráze, viděli jsme, jak se Demetrios dlouhým nožem odřízl od sítě a
vzápětí zasvítila ve sluneční záři bílá plachta jeho člunu. Contos
skočil na záď, zatáhl za plachtový provazec a zamířil velkým obloukem
k pohoří Contra Costa. To už jsme byli za ním asi tak třicet stop.
Charley jásal. Byl pyšný nejenom na rychlost našeho člunu, ale věděl
také, že v plachtění se mu po celém zálivu vyrovná jen málo námořníků.
Byl si jist, že Demetria co chvíli dostihneme a já tomu věřil stejně.
Jenže jsme jaksi pořád nepozorovali, že by se nám to dařilo. Vanula
pěkná, příznivá bríza. Klouzali jsme po hladině jako po másle, ale
Demetrios klouzal také a nějak se nám vzdaloval. A nejenom, že plul
rychleji - také jako by uměl využít větru lépe než my. Poznali jsme to
už docela jasně, když zabočil u pohoří Contra Costa a minul nás
obloukem o dobrých sto stop dál k návětří. Charley si hvízdl a zvolal
na mne: "Buď je ten jeho člun očarovaný, nebo nám někdo přivázal ke
dnu sud petroleje!" Muselo to skutečně být buď tak nebo onak.
Demetrios už plul podél Sonomského pohoří na druhé straně úžiny a my
jsme za ním zůstali tak beznadějně daleko, že to Charley vzdal. Řekl
mi, abych povolil plachetní provazec a vraceli jsme se k Benicii. Na
parníkové hrázi v Benicii se nám pochopitelně dostalo nadšeného
přijetí. Rybáři i námořníci se nám chechtali a o vtipy, padající na
naše ubohé svěšené hlavy, nebyla nouze. Přivazovali jsme člun co
nejrychleji, už abychom byli pryč, ale stejně náš odchod špalírem
rozjařených mužů byl jednou z nejtrapnějších chvilek Charleyova a mého
života. Myslím, že jsme na svět koukali dost hloupě a v duši nás
pálilo jako krutá rána poznání, že naše pýcha na náš lososí člun a
námořnické umění dostala takovou ránu, že se z ní sotva kdy
vzpamatujeme. Takhle se nechat doběhnout od nějakého řeckého rybáře.
Charley se tím trápil až do pátku - a pak jsme dostali nový vzkaz, že
Demetrios Contos hodlá příští neděli lovit lososy jako posledně. To
postavilo Charleye zase na nohy. Vytáhl náš člun z vody, vyčistil a
natřel nově dno, aby klouzalo po vodě jako brusle po ledu a trochu
upravil střední část paluby. Pak pečlivě prohlédl lodní výstroj a
téměř celou sobotní noc sešíval novou, daleko větší plachtu. Udělal ji
tak velikou, že jsme museli přidat na přítěž: Na dno člunu jsme
naložili ještě skoro pět set liber starých kolejnic. V neděli se
Demetrios Contos dostavil se záviděníhodnou přesností na své místo
před Benicií, aby tu za bílého dne demonstroval pohrdání rybářskými
zákony. Bylo zase odpoledne, na hrázi plno obecenstva, očekávajícího
dobrou zábavu. Opět vanula mořská bríza a Demetrios, když obětoval
zase asi třicet nebo čtyřicet stop zchátralé sítě, napjal plachtu a
ufrnknul nám před nosem. Zřejmě předvídal Charleyovy úmysly - také
jeho plachta byla vyšší než posledně a k jejímu spodnímu okraji přišil
ještě široký kus plachtoviny. Naše honba se opakovala - napřed napříč
k pohoří Contra Costa, a to ještě pořád se zdálo, že plujeme stejnou
rychlostí jako Demetrios. Když jsme však zamířili nazpět k Sonomskému
pohoří, už jsme postřehli, že se našemu protivníkovi podařilo využít
větru lépe než nám. Přitom Charley řídil člun tak obratně a účelně,
jak jen to bylo možné - a také naše rychlost byla větší než kdykoli
před tím. Charley samozřejmě mohl vytáhnout revolver a vypálit na
Demetria dobře mířenou ránu, jenže už dávno jsme jeden o druhém
věděli, že nedokážeme střílet po rybářích, když se provinili menším
přestupkem a prchají, aniž by sami vytáhli ručnice nebo revolvery.
Dokonce v tomhle ohledu došlo mezi rybáři a hlídkou k jakési mlčenlivé
dohodě: Když utíkali z místa činu a my po nich nestříleli, ale jen
jsme se je snažili chytit, nervali se s námi a nekladli odpor, když
jsme je dohonili. Demetrios Contos to věděl jako všichni ostatní
rybáři - a nám nezbývalo - když jsme nechtěli poskvrnit čest rybářské
hlídky - než ho překonat lepší a rychlejší plavbou. My jsme si zase
mohli být jisti, že - když ho chytíme - Demetrios se nám prostě vzdá.
Jak jsme se hnali Carquinezskou úžinou, přišli jsme na to, že při
bríze, jaká tu v neděli vanula, a s tou velkou plachtou je naše
plavba, jak říkají námořníci "lechtivá". Museli jsme ustavičně dávat
pozor, abychom se nepřekotili. Charley kormidloval a já držel
plachetní provazec, který byl kolem obrtlíku obtočen jenom jedním
závitem, abych ho mohl co nejrychleji povolit. Demetrios, jak jsme
viděli, byl na tom hůře než my, protože byl na všechnu práci se
řízením člunu sám. Ale marná snaha - nemohli jsme ho dohonit. Museli
jsme uznat, že se mu opravdu podařilo sestrojit lepší člun, než byl
náš. A tak mohl Charley řídit jako anděl nebo jako ďábel - náš člun
byl horší. "Povolte provazec, mládenče," poručil zachmuřeně. Náš člun
poskočil, plachta zplihla - a Demetrios se začal chechtat tak nahlas,
že jsme z toho nemohli nic přeslechnout. Charley se poškrábal ve
vlasech. "Nic naplat, Demetrios má lepší člun. Pokusí-li se o tohle
darebáctví ještě jednou, musíme si připravit něco - jiného." Tentokrát
jsem s nápadem přišel já. Přemílal jsem si ho v hlavě až do středy,
než jsem se s ním odvážil na světlo boží. "Co byste řekl tomuhle,"
začal jsem opatrně, "já bych se třeba příští neděli vydal na honbu za
Demetriem sám ... No a vy byste na něho mohl počkat na hrázi ve
Vallejo. A až by se vrátil ..." Charley chvíli mlčel a pak pleskl
dlaněmi o kolena. "To není špatná myšlenka. Vidím, že začínáte
používat hlavy ještě jinak, než jako věci, na kterou dáváme klobouk.
To teda musím říci, všecka čest vašemu učiteli, je to kabrňák. Držte
se ho!" Charley nikdy neslynul zvláštní skromností. "Jenže,"
pokračoval po chvilce zamyšleně, "nesmíte ho hnát příliš daleko, nebo
zamíří do zálivu San Pablo a já na něho budu čekat ve Vallejo
zbytečně." Zřejmě si můj návrh obracel v hlavě na všechny strany,
protože ve čtvrtek přišel s námitkou. "Myslím, že se před rybáři nedá
utajit, že jsem šel do Vallejo - budou to všichni vědět a samozřejmě
to Demetriovi řeknou. Ne, ne, budeme se muset té vaší myšlenky vzdát."
Byl to pádný argument a mne to trápilo celý den. Byl jsem rozmrzelý,
za nic jsem nestál a večer jsem nemohl usnout. Nakonec, pozdě v noci,
jsem přece jenom na něco přišel. Bylo to vylepšení, které mě naplnilo
nadšením, takže jsem bez váhání Charleye probudil. Dalo to dost práce
- Charley má zdravé spaní. Potom konečně pootevřel oči. "Copak se
děje?" Zabručel. "Hoří nám střecha nad hlavou? Nebo přišlo
zemětřesení?" "Nehoří, uklidněte se, Charley," odpověděl jsem. "To
jenom ta hlava mi nedá spát. Poslouchejte, co si vymyslela. V neděli,
až se na obzoru objeví Demetriova plachta, budeme ještě v Benicii oba,
vy i já. Ale jenom do té doby. Pak se nenápadně vytratíte a vrátíte se
do města. Všichni si budou myslet, že jste si uvědomil svou prohru a
že jste se vzdal." "Až potud je to docela dobré," poznamenal Charley a
já pospíchal, abych mu řekl zbytek. "Myslím dokonce, že je to velmi
dobré," řekl jsem pyšně. "Budete se pomalu loudat k městu, ale jakmile
se těm čumilům ztratíte z dohledu, poženete to, co vám nohy stačí, k
Danu Maloneymu. Vezmete si tu jeho malou kobylku a vyrazíte po silnici
k Vallejo. Je to slušná cesta - budete tam určitě dřív, než se tam
plavbou proti větru dostane Demetrios." "A já se o tu kobylu postarám
hned zítra," řekl Charley. Byl bych málem hlasitě zajásal, že tak bez
váhání přijal můj plán. Z té radosti jsem hluboce usnul - jenže teď z
toho zdravého spánku probudil Charley mne. "Ale povídám," řekl a třásl
se mnou, až mi cvakaly zuby. Přitom se zajíkal smíchy. "Povídám,
mládenče, to je přece ohromná novinka, když rybářská hlídka pojede na
koni!" "Vidíte - vynalézavost! Je to přesně podle vašeho návodu -
předstihni soupeře vždycky o jednu myšlenku a musíš vyhrát!" Chechtal
se, až se s ním třásla postel. "Jestli tahle myšlenka - a taky ta
kobyla - nevezme tomu chlapíkovi dech, tak ať nejsem váš pokorný
služebník Charley Le Grant." V pátek ho však popadly nové starosti.
"Ale dokážete řídit člun sám?" Ptal se mne. "Nezapomeňte, že na něm
máme velkou plachtu!" Zatvářil jsem se asi tak výrazně, že to vzdal
hned v prvním kole. Pochopil, že i já mám svou pýchu jako výborný
plachtař a že celou duší prahnu po tom, vyjet si sám s velkou
plachtou, projet Carquinezskou úžinou a prohnat Demetria Conta. V
neděli odpoledne zahájil náš milovaný řek své představení jako
obvykle. Také obecenstvo, které se už teď pravidelně po celý týden
těšilo na nedělní odpoledne jako na výbornou zábavu, se dostavilo v
plném počtu. Rybáři se už předem pochechtávali naší rozmrzelosti.
Demetrios skasal plachtu několik set sáhů od břehu a hodil sítě.
"Myslím si," řekl Charley dost hlasitě, aby to slyšelo několik
nejbližších řeků, "že bude tenhle nesmysl provozovat tak dlouho, dokud
mu bude stačit ta jeho stará síť." "No - potom mu půjčím svou starou
síť já," ozval se zlomyslně jeden z nich. "Mně už je to jedno,"
odpověděl mu Charley. "Mám doma taky jednu starou síť. Klidně mu ji
dám, když přijde a řekne si o ni." Všichni kolem se zasmáli - ale
nebyl to nepřátelský smích. Bylo jim Charleye líto a chápali jeho
nepříjemnou situaci. "Dosud je všecko v pořádku," zašeptal mi za
chvilku. "Teď už bych asi měl jít k Maloneymu." Mrkl jsem na něho a
hlasitě jsem se ho zeptal: "Mám už tedy spustit člun?" "Jak chcete,
mládenče," odpověděl mi lhostejně, otočil se na patě a loudal se pryč.
Pokrčil jsem rameny a vskočil do člunu. Demetrios Contos měl už v té
době na palubě dva krásné lososy. Rybáři se kolem mne nakupili a když
jsem se pustil do napínání plachty, zahrnuli mne spoustou posměšných
rad. Nahlas nabízeli jeden druhému velké sázky, že určitě Demetria
chytnu, a dva z nich, kteří se tvářili jako nestranní rozhodčí, mne
vážně, div ne se slzami v očích, prosili, aby mohli plout se mnou, že
chtějí vidět mé vítězství. Nespěchal jsem. Urputně jsem mlčel a přitom
jsem hrál pěkné divadlo o své neobratnosti. Napínal jsem plachtu jako
zelenáč, pletl jsem si lana - námořníci a rybáři se málem váleli
smíchy a Charley získával čas. Teprve, když jsem si byl jist, že
Charley už sedí na hřbetě Maloneyovy kobyly, odrazil jsem od hráze a
pustil velkou plachtu po větru. Silný závan ji nadmul a loď se
naklonila na bok tak hluboko, že nabrala několik kbelíků vody. Taková
maličkost se může stát i nejlepšímu námořníku - a přece se mi chlapi
na hrázi vysmívali z plna hrdla, jako bych jim právě předvedl
nejjasnější důkaz své hlouposti. Když Demetrios zjistil, že ve člunu,
který ho pronásleduje, je jenom jeden člověk - a ještě ke všemu pouhý
mládeneček - začal si se mnou hrát jako kočka s myší. Opsal krátký
oblouk, takže jsem byl za ním pouhých třicet stop, uvolnil trochu
plachetní provazec a vrátil se ke hrázi. A pak udělal ještě několik
takových oblouků, kličkoval všelijak a uhýbal mi k velikému gaudiu
četných diváků, kteří byli všichni na jeho straně. Nikdo z nich
neocenil, že jsem za ním byl po celou tu dobu a vyváděl jsem stejné
nesmysly jako on, i když zabočil napříč větrem, což je s takovou
plachtou a při takovém větru pěkně nebezpečný obrat. Demetrios
spoléhal na čipernou mořskou brízu a silný odliv, které značně
rozvlnily moře - určitě věřil, že při dnešní honičce odpadnu co
nejdříve. Jenže já byl ve svém živlu; v celém svém dosavadním životě
jsem ještě tak dobře neřídil člun, jako dnes. Předváděl jsem přímo
plachtařský koncert - a jestliže si toho dav na hrázi nevšiml, byla to
jeho vina. Mozek mi pracoval rychle a klidně, ruce poslouchaly přesně
jeho rozkazy a ani jednou neselhaly. Zdálo se mi, že každou, i
nejmenší obtíž znám daleko dřív, než se objevila. Naopak, v nesnázích
se ocitl Demetrios. Něco na jeho člunu nebylo v pořádku, asi lano,
které drhlo, takže se mu loď špatně řídila. V jedné chvilce, kdy proti
mně získal obratným manévrem větší předstih, pokoušel se dát to zase
do pořádku. Jenže já jsem mu nedal dost času a tak se zase musel hned
vrátit ke kormidlu a plachetnímu provazci. Porucha mu dělala starosti.
Přestal si se mnou zahrávat a pustil se přímo k Vallejo. Ke své veliké
radosti jsem při prvním delším zabočení zjistil, že se mi podařilo
využít větru líp než jemu. Teprve asi litoval, že je ve člunu sám,
protože kdyby byli dva, mohl snadno závadu na člunu opravit, zatímco
by druhý řídil. Už se nemohl udržet v plném větru tak jako dřív.
Popustil trochu plachetní provazec - chtěl mi uhnout. Nechal jsem ho
do chvíle, kdy se dostal do návětří; pak jsem se ale řítil přímo na
něho. Když už jsme téměř byli u sebe, chtěl prudce zabočit, a to mne
přimělo, abych se mu pokusil nadběhnout tak, že zahnu zplna do větru.
Jenže - byl to Demetriův úskok, který provedl velice obratně: Setrval
ve svém směru a zase mi ujel. Musel jsem udělat všechno, abych dohnal,
co jsem svou neobratností ztratil. Musel jsem uznat, že umí se svým
člunem manévrovat mnohem lépe než já. Chvílemi se mi zdálo, že už ho
mám, ale pokaždé se mi vykroutil. Mezitím vítr stále přibíral na síle,
takže jsme oba měli co dělat, aby nás nepřekotil. Můj člun by se byl
určitě neudržel na vodě, kdyby do něho Charley nedal ty kolejnice.
Seděl jsem nad návětrným roubením, kormidlo v jedné ruce a plachetní
provazec ve druhé. Často jsem musel při prudších závanech větru
povolit provazec jenom na jednu otočku kolem obrtlíku. To ovšem
znamenalo, že se plachta přitáčí k větru, a tak jsem ztrácel hnací
sílu. Zůstával jsem za Demetriem, vzdaloval se mi. Naštěstí Demetrios
musel udělat vždycky totéž, co já, a tak jsem ho zase doháněl. Silný
odliv se hnal úžinou právě proti větru a moře bylo proto úskočné a
zrádné. Neustále doráželo na mou palubu, takže jsem byl promočený, až
ze mne kapalo a dokonce i plachta byla mokrá až do polovice dolní
obruby. V jednu chvíli se mi dokonce podařilo předstihnout Demetria
tak, že jsem přídí narazil na jeho bok. To byl okamžik, kdy jsem zase
já litoval, že jsem na palubě sám. Než jsem mohl skočit dopředu a
dostat se na jeho palubu, odstrčil můj člun veslem a chechtal se mi
jízlivě do tváře. Byli jsme v úžině, na ošklivém proudu její hladiny.
Tady se vlastně proti sobě vrhaly vody od Vallejo a úžiny
Carquinezské. Prvním zálivem proudila všechna voda řeky Napa, druhým
voda Suisunského zálivu, řeky Sacramento a San Joaquin. Obojí proudy
na sebe narážely ve vařivém, smrtonosném pěnění a aby to bylo ještě
horší, vítr skučel od zálivu San Pablo rychlostí patnácti mil a hnal
sem k tomu osudnému místu strašlivé vlny. Všecky proudy se srážely a
tříštily všemi směry. Tvořily vlny a prohlubně, v nichž voda vřela
jako v hrnci na ohni; přitahovala k sobě všechno, tedy i naše čluny,
na které metala tuny vod hned ze závětří, hned z návětrné strany. A
středem toho všeho bláznění byly mohutné vlny zálivu San Pablo, které
kouřily pěnou a parami. Myslím, že moje myšlenky byly právě tak
rozbouřené, jako moře. Člun mi sloužil znamenitě; skákal a klouzal
přes překážky jako závodní kůň. Říkal jsem si, nedej se zaslepit
radostí - ale věřte mi, byla s tím práce. Ohromná plachta, vyjící
bríza, vzedmuté valící se moře, letící člun - a já, malý trpaslík,
pouhý bod uprostřed toho všeho - a přece ovládám i to moře, i ten
člun, živly na mne nestačí, jsem silný a pluji pořád dál, jako velký,
světlý vítěz! A zrovna ve chvíli, kdy jsem se tak vítězně smál, ucítil
jsem ocelově tvrdý náraz a člun se okamžitě zastavil. Vyletěl jsem
kupředu a spadl jsem až na dno. Rychle jsem se vyškrábal nahoru a
uviděl jsem - vlastně jen koutkem oka - nechutný podlouhlý a zelenavý
předmět, pokrytý řasami a škeblemi. Pochopil jsem hned, že je to
postrach všech pobřežních námořníků - volná plovoucí kláda. Před ní
není nikdo bezpečný. Takový trám nasákne vodou a plave těsně pod
hladinou, takže ho nikdo včas nepostřehne a nemůže se mu uhnout. Jistě
na tu srážku doplatila celá moje příď, která byla nadranc. V několika
vteřinách se člun naplnil do poloviny vodou. Několik dalších vln ho
pak zalilo docela, takže šel ke dnu. Zvětšená přítěž mu v tom
samozřejmě pomohla - a to všecko se seběhlo tak rychle, že jsem se
zapletl do lan, a klesal jsem ke dnu s ním. Když jsem se konečně
vymotal a vydral na hladinu - napolo udušený, modrající a s plícemi,
které hrozily prasknutím, marně jsem se rozhlížel po veslech. Jistě je
odnesl vířící proud. Viděl jsem, jak se Demetrios Contos ohlíží ze
svého člunu a slyšel jsem jeho jízlivý smích, plný posměchu a pomsty.
Plul rychle dál svým směrem a já mezitím propadl zkáze. Nezbylo mi nic
jiného, než plavat - ale je to na tak zdivočelém moři jen pouhý pokus,
který může oddálit smrt pouze o několik okamžiků. Zadržoval jsem dech,
odrážel jsem se rukama nohama, až se mi podařilo zout těžké námořnické
boty. Potom jsem se zbavil kazajky, která mi bránila v pohybu. Přitom
jsem zoufale lapal po vzduchu - brzy jsem přišel na to, že nejde ani
tak o plavání jako o dýchání. Rozbouřené, divoké moře zálivu San Pablo
mnou zmítalo, vlny na mne dorážely ze všech stran, dusily mne a
rdousily, voda mi vnikala do úst, do nosu i do uší. Neviděl jsem nic,
jen bílou mlhu, jak mi pršky mořské vody bodaly do očí. Potom jsem byl
uchopen podivným vírem, jeho nálevka mne vtáhla za nohy pod vodu a o
kus dále vyvrhla v divokém víření zase na hladinu. Snažil jsem se před
přívalem vln tajit dech, ale moc platné mi to nebylo, protože spousty
vod mi dopadaly na hlavu v nejočekávanějších okamžicích. Tohle jsem
přežít nemohl. Dýchal jsem víc vody než vzduchu a pomalu ale jistě
jsem se topil. Už jsem zápasil jen pudově, křečovitě a v polovědomí.
Vtom jsem však ucítil, jak mne někdo chytil za rameno a přetáhl přes
roubení člunu. Kdosi mne hodil přes lavici, tváří k podlaze. Zůstal
jsem tam chvíli bezmocně ležet, popadal jsem dech a z úst mi vytékala
voda. Byl jsem slabý a zmámený, přesto mi zvědavost nedala: Obrátil
jsem se, abych zjistil, kdo mne to vlastně zachránil. A tam, na zádi,
s plachetním provazcem v jedné a s kormidelní pákou v druhé ruce, s
veselým úšklebkem ve tváři pokyvoval dobrosrdečně hlavou - Demetrios
Contos. Později se mi přiznal, že mě v prvním návalu pomstychtivosti
chtěl nechat moři napospas - jenže jeho svědomí zvítězilo a poslalo ho
zpátky ke mně. Zeptal se: "Jste v pořádku?" Slabě jsem pokýval hlavou
- ještě jsem nemohl mluvit. "Umíte zacházet s člunem moc dobře. Tak
dobře, jako kdybyste byl dospělý muž." Nevím, jestli někdy předtím
udělal Demetrios Contos někomu takovou poklonu. Měl jsem z ní radost -
ale dokázal jsem se asi jenom pokřiveně usmát. Pak už jsme nemluvili.
Já měl plno práce sám se sebou, abych se alespoň trochu vzpamatoval,
Demetrios pak měl co dělat se řízením člunu. Konečně přirazil ke hrázi
ve Vallejo, přivázal člun a pomohl mi vystoupit. A ve chvíli, kdy jsme
oba vystoupili na přístavní hráz, vynořil se z úkrytu za koly pro
sušení sítí Charley Le Grant a položil mu ztěžka ruku na rameno.
Polekal jsem se - úplně jsem na Charleye a na naši úmluvu zapomněl.
"To nemůžete, Charley! Nemůžete ho zatknout - zachránil mi život!"
Charleyovou tvář přeletěl zmatený výraz - pak se ale jeho tvář
rozjasnila, jako vždycky, když se definitivně rozhodl. "Nejde to
jinak, mládenče," řekl laskavě. "Nemám ve zvyku zanedbávat své
povinnosti - a moje povinnost je zatknout Demetria Conta. Dneska je
neděle a v jeho člunu jsou dva čerstvě chycení lososi. Jak bych měl
jednat jinak?" "Ale Demetrios mi zachránil život," trval jsem na svém;
jiný důvod jsem najít nedovedl. Jenže Charley vážně pronesl zatýkací
formuli a tvář Demetria Conta zbrunátněla hněvem. Měl pocit, že se s
ním nejedná poctivě. Zachoval se přece jako slušný člověk, zachránil
život svého nepřítele - a za to ho jiný nepřítel vede do vězení? Když
jsme se vraceli do Benicie, byli jsme oba, Charley i já, rozladěni a
nemohli jsme se dohodnout. Já zastával ducha zákona - a ne jeho
písmena, zatímco Charley se právě dovolával písmen. Ať obracel tenhle
případ jak chtěl, vždycky mu vyšlo, že nemohl jednat jinak. Zákon
praví stručně a jednoznačně, že se v neděli lososi chytat nesmějí.
Charley je člen rybářské hlídky a jeho povinností je předat k
potrestání každého, kdo ten zákon nedodržuje. Tak a hotovo. Charley
udělal svou povinnost a jeho svědomí je čisté. Já jsem ovšem neustále
tvrdil, že to byla nespravedlnost a bylo mi Demetria Conta líto. Po
dvou dnech jsme šli do Vallejo k soudu. Byl jsem předvolán jako svědek
a mně to připadalo jako nejhorší úloha, kterou jsem kdy měl zahrát.
Musel jsem dosvědčit, že jsem na vlastní oči viděl, jak Demetrios
Contos chytil ty dva lososy, s nimiž ho později Charley zatkl.
Demetrios sice měl advokáta, ale ani ten mu nemohl pomoci. Byla to
beznadějná pře. Porota se radila ani ne čtvrt hodiny a vrátila se s
rozsudkem "vinen". Soudce tedy odsoudil Demetria k pokutě sto dolarů,
nebo vězení na padesát dní. Po vyhlášení rozsudku předstoupil před
soudního úředníka Charley. "Tak - a tady je ta pokuta," řekl a položil
na pult pět zlatých dvacetidolarů. Pak se obrátil ke mně a zakoktal
se: "Jjje - je to jediná cesta, jak se z toho dostat, mládenče." Nějak
mě začaly pálit oči. Chytil jsem ho za ruku. "Já to zaplatím -"
vypravil jsem ze sebe. Ale Charley už se zase dokonale ovládal.
Přerušil mne: "- svou polovici? S tím jsem počítal od začátku!" Zatím
stačil advokát oznámit Demetriovi, že Charley zaplatil nejen pokutu,
ale i soudní výlohy. Demetrios vstal a šel Charleyovi stisknout ruku.
V té chvíli se mu v očích zaleskla taková světla, že to zjasnilo i
šerou soudní síň. Potom ovšem Demetrios, který se ve šlechetnosti
nemohl nechat překonat, trval na tom, že zaplatí pokutu i odměnu
advokátovi sám a skoro se rozhněval, když to Charley nechtěl
připustit. Myslím, že jsme tentokrát udělali pro rybářské zákony - i
když mimoděk - víc než kdykoliv předtím. V rybářích to vzbudilo
respekt nejen k nám, ale i k zákonům. Charley se stal snad
nejváženějším strážníkem v celých dějinách rybářské hlídky a já zase
byl chválen jako mládenec, který umí řídit člun jako málokdo.
Demetrios Contos už nikdy zákon nepřestoupil; místo toho se stal naším
dobrým přítelem a často chodíval za námi do Benicie, aby si s námi
popovídal. __
Jack London: Povídky rybářské hlídky.
7. povídka, Žlutý šátek.
"Nechci vás mentorovat, mládenče," řekl mi Charley, "ale jsem zásadně
proti tomu, abyste s námi šel ještě na tuhle poslední výpravu. Zatím
jste vším prošel šťastně a bez úhony, prožil jste těžké časy mezi
všelijakými, všeho schopnými lidmi - bylo by mi hanba, kdyby se vám
mělo něco přihodit teď, když u nás končíte." "Řekl byste mi, Charley,"
odpověděl jsem s mladistvou tvrdohlavostí, "jak se vyhnout své
poslední výpravě? Jedna přece musí být poslední - a já chci, aby to
byla tahle!" Charley skřížil nohy, opřel se zády o opěradlo židle a
chvíli o tom uvažoval. "Máte koneckonců pravdu. Ale proč by nebyla
vaše poslední výprava právě ta minulá, na níž jsme zajali Demetria
Conta? Vrátil jste se celkem zdráv a v pořádku - i když jste se trošku
namočil ... A ... A" a hlas mu trochu selhal. "Nikdy bych si
neodpustil, kdyby se vám zrovna teď něco stalo!" Charleyův strach mi
byl k smíchu. Zasmál jsem se nahlas a srdečně, zároveň jsem ale
povolil jeho prosbě a souhlasil jsem, abychom za poslední výpravu
považovali honbu na Demetria Conta. Prožili jsme s Charleyem dva
krásné a dobrodružné roky a teď jsem opouštěl jeho i práci v rybářské
hlídce, abych dokončil své vzdělání. Vydělal jsem si dost peněz a
většinu z nich jsem ušetřil, takže jsem mohl bez větších starostí
pobýt tři roky na vysoké škole. Školní rok sice začínal až za několik
měsíců, ale já měl v úmyslu naučit se ještě mnoho věcí, abych neměl
potíže při přijímacích zkouškách. Zavazadla jsem už měl složená v
lodní bedně, takže mi nezbývalo nic jiného, než koupit si lístek na
vlak do Oaklandu. Jenže do Benicie za námi přišel Neil Partington a
všecko se změnilo. Neil potřeboval Soba pro nějakou práci daleko vzadu
na dolním zálivu a řekl, že má v úmyslu plout napřed přímo do
Oaklandu. Měl tam, jak už jsem řekl, svůj domov a já měl bydlet po
dobu, kdy budu chodit do školy, v jeho rodině. Proto mi nabídl, abych
si své věci naložil na palubu Soba a jel s ním. Tak se stalo, že moje
bedna spočinula na palubě našeho Soba, uprostřed odpoledne jsme
napjali jeho velkou plachtu a vyrazili jsme. Bylo ošklivé podzimní
počasí. Mořská bríza, která vytrvale vanula po celé léto, teď usínala
a na její místo přišly vrtkavé větry. Obloha se mračila a neslibovala
nic příjemného. A tak bylo dost problematické přesně stanovit, kdy
dorazím do svého cíle. Vypluli jsme, sotva nastal odliv. Když jsme
proklouzávali Carquinezskou úžinou, podíval jsem se na dlouhou dobu
naposled na Benicii a na zátoku u Turnerovy loděnice, kde jsme
obléhali Lancashirskou královnu a zajali řeckého krále - Velkého
Aleka. V ústí úžiny jsem zase skoro dojatě našel místo, kde jsem před
několika dny málem utonul, nebýt šlechetnosti Demetria Conta. Zálivem
San Pablo postupoval mohutný val mlhy, který se netvářil zrovna
přátelsky a za několik minut už Sob prorážel dusnou bílou tmu.
Charley, který kormidloval, měl pro tuhle práci, jak se zdálo,
vyvinutý zvláštní pud. Sám přiznával, že neví, jak to vlastně dělá -
uměl ale počítat s větrem, proudy, vzdálenostmi, s časem i rychlostí
tak podivuhodně, že vyplul z mlhy obvykle přesně tam, kde chtěl. Za
několik hodin, po které jsme se pořád ploužili mlhou, řekl Neil
Partington: "Zdá se, že se mlha zvedá. Co říkáte vy, Charley?" Charley
se podíval na hodinky. "Šest hodin a ještě tři hodiny odlivu," řekl
lhostejně. "Dobře, odpověděl mu tvrdošíjně Neil, "ale řekněte mi, co
si myslíte? Kde jsme?" Charley chvíli uvažoval a pak řekl: "Proud nás
odnesl trochu mimo náš směr, ale zdvihne-li se mlha právě teď - jako
že se zdvihá - uvidíte, že nejsme ani tisíc mil od Mc Nearova
přístaviště." "Škoda, že to neumíte určit o jednu nebo dvě míle
přesněji," bručel Neil a na hlase mu bylo znát, že mu to není vhod.
Charley se ušklíbl. "Tak teda přesněji, když chcete - nejméně čtvrt
míle a nejvíc půl." Vítr se obrátil několika zřetelnými závany a mlha
očividně prořídla. "Mc Near má přístaviště přímo tímhle směrem," řekl
Charley a ukazoval do mlhy. Všichni tři jsme se pozorně dívali tím
směrem, když náhle Sob do něčeho narazil a zastavil se. Běželi jsme na
příď a tam jsme zjistili, že nosec naší lodi je zapleten do lanoví
krátkého nemotorného stěžně. Srazili jsme se s čínskou džunkou, která
tady kotvila. V téže chvíli, kdy jsme doběhli na příď, vyřítilo se z
malé podpalubní kajuty pět číňanů jako pět zuřivých včel. Na očích jim
však bylo znát, že jsme je zrovna probudili. V jejich čele byl statný
svalnatý muž, nápadný tváří poznamenanou neštovicemi. Kolem hlavy měl
obtočený žlutý šátek. Byl to on, Žlutý šátek, číňan, kterého jsme loni
zatkli pro nezákonný lov garnátů a který tenkrát málem utopil Soba -
stejně jako dnes, kdy porušil plavební pravidla. Charley ztratil
trpělivost a rozkřikl se na něho: "Co si vlastně, vy Žlutý pohane,
myslíte? Ležíte tady v plavební dráze a ani vás nenapadne dát znamení
rohem ... je mlha, nevšiml jste si?" "Co si myslíte?" Odpověděl za
číňana Neil a v hlase měl led. "Jen se podívejte, co si myslí!"
Podívali jsme se směrem napřaženého Neilova ukazováku a uviděli jsme
nekrytý prostor uprostřed džunky, zpola zaplněný garnáty. Když jsme se
však podívali bystřeji, viděli jsme, že mezi garnáty jsou milióny
malých rybek velikých od čtvrt palce výše. Žlutý šátek vytáhl síť v
tišině po přílivu, použil výhody, kterou mu poskytovala hustá mlha,
odvážně tady zakotvil a čekal, že vytáhne síť ještě jednou po odlivu.
Neil si broukal jako nasycené nemluvňátko. "Musím říci, že se mi za
celou dlouhou dobu, co sloužím jako strážník u rybářské hlídky, ještě
nepodařilo tak snadné zatčení jako dneska. Namouduši, zkušeností mám
spoustu, ale takovou ani jednu. Co s nimi uděláme, Charley?" "Džunku
samozřejmě dovlečeme do San Rafaela," poradil Charley. A pak se
obrátil ke mně. "Zůstaňte na té džunce, mládenče - hodím vám vlečné
lano. Jestli nás nezklame vítr, přeplujeme zátokou ještě než pokročí
odliv, vyspíme se pohodlně v San Rafaelu a zítra k polednímu jsme v
Oaklandu." Neil a Charley se potom usadili na Sobu a vedli svou loď i
džunku ve vleku. Já jsem jim pomáhal na místě kormidelníka džunky,
kterou jsem řídil zastaralou kormidelní pákou a veslem s
kosočtverečnými otvory, kterými volně proudila voda. Charley si za
chvíli mohl zapsat další úspěch v odhadování polohy lodi za mlhy. Když
se úplně rozjasnilo, objevilo se před námi Mc Nearovo přístaviště
skutečně ani ne na půl míle. Sledovali jsme západní břeh a pluli jsme
kolem Point Pedra přímo před očima čínských osadníků. Ti samozřejmě -
když uviděli lodici Žlutého šátka ve vleku známého člunu rybářské
hlídky - spustili hlučný povyk. Z pevniny vanul nejistý vítr - byly to
spíš chvilkové závany. My jsme potřebovali silnější vítr, protože
cestou do města, kde jsme chtěli odevzdat vězně, jsme museli proplout
zátokou San Rafael, která jde přes rozsáhlé bažiny. Tam se za nízké
vody dostávají lodi jen ztěžka a za odlivu to vůbec nejde. Museli jsme
pospíchat, protože odliv byl už v polovičce. Překážela nám však
džunka, která se za Sobem kymácela ze strany na stranu a brzdila ho
jako těžké závaží. "Řekněte těm vašim žluťáskům, ať napnou plachty,"
zavolal na mě Charley, když už ztratil trpělivost, "nebo tady uvízneme
do rána!" Opakoval jsem Charleyův rozkaz Žlutému šátkovi, který jej
nevrle přebublal mužstvu. Bylo na něm vidět, že je nachlazený až běda,
ohýbaly ho záchvaty křečovitého kašle a oči měl matné, bělma krvavá od
zánětu. Vypadal ještě strašidelněji, než když jsem ho zatkl poprvé - a
když jsem na to teď vzpomínal, běhal mi mráz po zádech. Číňani mrzutě
zatáhli za provazce a podivná hnědá plachta nezvyklého tvaru se
vznesla ke špičce stěžně. Pluli jsme při větru; Žlutý šátek povolil
provazec, džunka poskočila kupředu a vlečné lano se uvolnilo. Sob také
neplaval pomalu, ale džunka byla rychlejší a brzy ho předhonila.
Vlečné lano se napjalo znovu - jenže teď nás otáčelo přídí dozadu a
Sob vybočoval ze své dráhy. "Pusťte nás," křičel jsem na Charleye.
Pozoroval jsem, že váhá. "Nebojte se, nic se nemůže stát," přemlouval
jsem ho. "Přeplujeme takhle přes zátoku a vy budete pořád za námi až
do San Rafaela." Charley tedy odvázal lano a Žlutý šátek poslal
jednoho ze svých mužů, aby je vytáhl do lodi. Už se stmívalo, takže
jsem sotva rozeznal ústí zátoky; když jsme do ní vepluli, byla taková
tma, že jsem nedohlédl ani ke břehu. Protahovali jsme se úzkým,
křivolakým korytem mezi bahnisky, Sob byl asi tak pět minut za námi,
neustále jsme se mu však vzdalovali. Zdálo by se, že s Charleyem za
zády jsem se svých pěti zajatců nemusel bát; přesto jsem měl
nepříjemný pocit, že je pro tmu nemohu dost dobře všechny ohlídat.
Abych byl klidnější, přendal jsem si revolver z kapsy u kalhot do
postranní kapsy kabátu, kde jsem ho měl pěkně při ruce. Bál jsem se
jedině Žlutého šátka - ostatní jeho muže jsem trochu podceňoval, a to
se mi vymstilo. Žlutý šátek to vycítil a dovedl toho velice dobře
využít. Seděl několik stop ode mne, na návětrném boku. V husté tmě
jsem sotva rozeznával jeho postavu, přesto jsem najednou zpozoroval,
že se ke mně opatrně, pomalu přibližuje. Celý jsem se nastražil, vzal
kormidlo do levé ruky a pravičkou jsem zajel do kapsy kabátu. Dotek
rukojeti revolveru mne trochu uklidnil. Počkal jsem ještě několik
vteřin, až se zase o kousek ke mně posunul, pak jsem mu chtěl nařídit,
aby se vrátil, slova toho rozkazu už se mi chvěla na špičce jazyka -
ale vtom na mne celou vahou dopadl zezadu, od závětrné strany, jiný
muž, další člen posádky Žlutého šátka. Sevřel mi pravičku tak, že jsem
ji nemohl vytáhnout z kapsy a současně mi přitiskl druhou ruku na
ústa. Samozřejmě jsem se začal bránit, snažil jsem se ho setřást,
uvolnit si ruku s revolverem, nebo alespoň ústa, abych mohl křičet. To
už však na mne skočil i Žlutý šátek. Marně jsem se jim vzpíral a
zápasil s nimi na dně džunky. Ostatní tři číňani přišli svým druhům na
pomoc, svázali mi nohy i ruce a do úst mi nacpali nějaký nechutný hadr
- později jsem zjistil, že to byla stará bavlněná košile. Pak mě
nechali ležet na dně džunky. Žlutý šátek vzal do ruky kormidlo a dal
šeptem několik rozkazů. Pochopil jsem - z toho, jak obrátili plachtu,
kterou jsem viděl nad sebou proti hvězdné obloze jen jako nejasnou
bělavou skvrnu - že džunka odbočila z hlavního směru na San Rafael do
ústí malého močálu, který tady končil. Za několik minut jsme pluli
tiše podle břehu se skasanou plachtou. Číňani byli jako myšky; slyšel
jsem jen jejich dýchání a slabé záchvaty chrapotu, jak se Žlutý šátek
snažil potlačit kašel. Po dalších sedmi, osmi minutách sem dolehl
Charleyův hlas - Sob projížděl kolem ústí močálu. Charley zrovna
zeširoka rozprávěl s Neilem: "Ani nevíte, jak jsem rád, že ten náš
mládenec dokončil službu u rybářské hlídky bez problémů. Moc by mě
mrzelo, kdyby se mu mělo něco přihodit." Neil odpověděl - nerozuměl
jsem mu - a Charley pokračoval: "Je to rozený námořník. Až vychodí
vysokou školu, vstoupí třeba do plavebního kursu a jestli se dostane
na moře, nevím proč by nemohl být kapitánem té největší a nejlepší
lodi!" Moc lichotivé pro mě - jenže jak jsem tu ležel, svázaný, s
roubíkem v puse a v moci svých zajatců, musím se přiznat, že to zrovna
nebyla ta pravá poloha, abych se mohl těšit ze své skvělé budoucnosti.
Hlasy slábly, jak Sob klouzal tmou k San Rafaelu, mizely - a s nimi i
všecky mé naděje. Samozřejmě jsem docela přesně nevěděl, co na mne
čeká - ale podle toho, co jsem až dosud o číňanech slyšel, nebylo to
určitě nic dobrého. Asi za čtvrt hodiny potom, co se hlasy ztratily,
napjali číňani znovu plachtu a Žlutý šátek kormidloval svou loď zpátky
k ústí zátoky San Rafael. Odliv postupoval, koryto se zúžilo a jen
stěží jsme se vyhýbali výběžkům bahna. Doufal jsem, že uvízneme, ale
Žlutý šátek dovedl džunku do zálivu bez nehody. Sotva jsme vypluli ze
zátoky, vypukla v posádce hlučná hádka, která se, jak jsem pochopil,
týkala mne. Na jedné straně stál zuřivý Žlutý šátek, na druhé mu
stejně vztekle odporovali jeho čtyři námořníci. Myslím, že jsem jim
rozuměl dobře, Žlutý šátek se mne chtěl zbavit jednou provždy, ostatní
se báli důsledků takové bezohledné vraždy. Tušil jsem dobře - podle
svých znalostí o číňanech - že je na uzdě může udržet jenom strach.
Jenže jsem vůbec nedokázal postihnout, co Žlutému šátkovi navrhují.
Nebyl to hezký pocit. Hádka se stupňovala, až najednou Žlutý šátek
vytrhl kormidelní páku a napřáhl ji proti mé hlavě. Jeho čtyři přátelé
se však vrhli mezi nás a začali se s ním o tu páku tahat. Nakonec
svého velitele přemohli, ten zase dal páku na její místo, kormidloval
a mračil se přitom jako vzteklý ďábel. Ostatní na něj brebentili
domluvy a asi mu vyčítali neopatrnost. Za chvíli nato skasali plachtu
a pomalu veslovali. Cítil jsem, jak se džunka tře o bahnité dno. Pak
zastavili. Tři číňani vystoupili do bahna, které jim nevadilo, protože
měli vysoké námořnické boty. Zbývající jim z džunky podali mou
maličkost jako balík, za každé rameno mne chytil jeden, Žlutý šátek mě
popadl za nohy a začali se plahočit bahnem. Za chvíli jsem poznal, že
stoupají už na pevnější půdu. - Nesli mne na nějaký břeh. Pro mne
nikoliv na neznámý břeh - jeden ze skalnatých ostrůvků, jejichž
skupina leží proti Mariánskému pobřeží a jimž se honosně říká Malinské
ostrovy. Když mne dotáhli až na pevnější písek, na místo, kam asi
nejdále dosahuje příliv, pohodili mne nijak něžně na břeh. Žlutý šátek
mne ještě na rozloučenou kopl do žeber, a pak se zase brouzdali bahnem
zpátky k džunce. Za chvíli jsem zaslechl, jak se ve větru zatřepetala
napínaná plachta a bylo ticho. Nechali mne tady, abych dělal, co umím.
Vzpomněl jsem si na různé kumštýře, kteří po hospodách předváděli, jak
se všelijakým kroucením a točením dovedou dostat i z nejpevnějších
pout. Zkoušel jsem to po nich, ale zdálo se mi, že jsem si pouta ještě
víc utáhl. Jak jsem se však kroutil a prohýbal, ucítil jsem pod rukama
hromadu lastur zaděnek, které tu snad zbyly po hostině nějakých
výletníků na zábavní jachtě. Lastury byly ostré, a to mi vnuklo nápad.
Vzal jsem do rukou, které mi číňani svázali za zády, jednu zvlášť
vhodnou a kutálel se s ní až za písek ke skaliskům, jejichž polohu
jsem dobře znal. Po dlouhém hledání jsem si tam našel úzkou škvíru. Do
ní jsem zasunul lasturu a poutem, které mi svazovalo zápěstí, jsem
přejížděl přes její ostrý okraj. Lastura byla ale křehká a já na ni
nalehl příliš těžce. Zlomila se a já se musel odkutálet zpět. Nyní
jsem pobral lastur, co jsem jen mohl a vrátil se do skalisek. Mnoho
lastur jsem rozbil, pořezal jsem si ruce na několika místech a dostal
také křeče do nohou, jak jsem se všelijak kroutil a vypínal, abych ta
prokletá pouta přeřízl. Když jsem potom odpočíval, abych se zbavil
křečí, uslyšel jsem Charleye, jak na mne od moře zoufale volá. Měl
jsem strašný vztek, protože pouta ještě držela a roubík v puse mi
bránil, abych se mu ozval. Mohl jsem jenom bezmocně ležet - a
Charleyův hlas se vzdaloval, jak vesloval od ostrova. Vrátil jsem se
tedy k nekonečnému pilování pout o lastury - a asi tak za půl hodiny
se mi podařilo tu práci dokončit. Jakmile provaz, kterým mne číňani
spoutali, povolil, bylo už všecko ostatní snadné, za několik minut
jsem si rozvázal nohy a vytáhl roubík z úst. Chvilku jsem si masíroval
zápěstí i nohy a pak jsem se rozběhl kolem ostrova, abych si ověřil,
zda je to skutečně ten, který myslím. A byl to on, vroubený písečným
břehem a obklopený mořem bahna. Musel jsem čekat na rozednění - musel
jsem se ale také nějak obrnit proti zimě, protože byla drsná noc, jaké
nejsou na Kalifornském pobřeží žádnou vzácností; k tomu ještě foukal
vítr, který mi pronikal až na kůži, takže jsem se třásl jako v
zimnici. Aby se mi rozproudila krev, oběhl jsem ostrůvek asi
třicetkrát; přitom jsem pokaždé vylezl na jeho skalnatý vrchol. Teprve
později jsem poznal, že právě tohle mi posloužilo nejen pro zahřátí.
Najednou mi totiž napadlo, že jsem na písku - když jsem se na něm
válel sem a tam - mohl ztratit ledacos ze svých kapes. Revolver mi
vzal Žlutý šátek - ale co nůž? Ten jsem asi v tom písku ztratil! Šel
jsem ho hledat - a najednou jsem uslyšel šplouchání vesel. V první
chvíli jsem si myslel, že je to Charley - ale hned nato jsem si
uvědomil, že Charley by pravděpodobně volal stejně jako poprvé, když
plul kolem ostrova. Zmocnil se mne pocit nebezpečí. Marinské ostrovy
jsou velice osamělé místo, než aby se tu promenovali návštěvníci jako
na kolonádě - a v noci! Co kdyby to byl Žlutý šátek? Šplouchání se
přibližovalo. Schoulil jsem se do písku a napjatě naslouchal. Podle
rychlých úderů vesel jsem usuzoval na docela malý člunek - vzápětí
zvuky veslování ustaly a ozvalo se povědomé mlaskání bahna. Člun
přistál na bahnitém břehu asi padesát sáhů ode mne. Pak se mi však
skoro zastavilo srdce - zaslechl jsem chraptivý, suchý kašel. Byl to
skutečně Žlutý šátek! Myšlenka na pomstu mu nedala a tak přesto, že mu
jeho druzi bránili, počkal si, vykradl se z vesnice bez jejich vědomí
a připlul sem sám. Byl jsem tu opuštěn, bez pomoci, beze zbraní.
Ostrůvek byl malý - snadno by mne na něm našel i za tmy. Že od něho
nemohu čekat žádnou milost, jsem věděl. Tušil jsem i jeho neúnavnou
nenávist, která ho přiměje, aby po mně slídil s trpělivostí šelmy
stopující kořist. Nemusel jsem dlouho uvažovat - všude bylo bezpečněji
než na ostrůvku. Obrátil jsem se směrem k bahnisku - a když číňan se
začal brodit bahnem ke břehu, využil jsem hluku a mlaskání jeho kroků
a zamířil jsem do bahna obráceným směrem, cestou, kterou mne žlutí
piráti přinesli a kterou se vrátili ke své džunce. Žlutý šátek si byl
jist, že mne najde na místě, kde mne prve svázaného opustil, a šel
proto neopatrně a s velkým rámusem. Kašlal přitom a popotahoval, a to
všecko mi pomohlo, abych se od něho dostal na padesát stop daleko do
bahna, než on dorazil na písčitý břeh. Lehl jsem si do mokrého bahna,
aby mne neviděl proti obzoru. Bylo chladno a sychravo; třásl jsem se
po celém těle - vstát jsem ale nemohl a musel jsem ležet pokud možno
nepohnutě. Žlutý šátek zatím spěchal rovnou k místu, kde jsem měl
ležet. Když potom kroky ustaly, litoval jsem, že v té tmě nemohu vidět
jeho překvapený obličej. Ta lítost mne ale brzy přešla, protože mi
zuby jektaly chladem. Rozeznával jsem ho v matném světle hvězd
nezřetelně a tak jsem mohl jen tušit, co vlastně dělá. Zřejmě nejprve
obešel celý ostrůvek, aby si zjistil - podle stop zanechaných v bahně
- zda mne odtud neodvezl nějaký člun. Obejít ostrůvek netrvalo dlouho
- a tak mu brzy bylo jasné, že tady žádný jiný člun nepřistál. Pustil
se tedy do pátrání na ostrově. Začal u hromady lastur po zaděnkách.
Svítil si přitom sirkami, aby viděl na stopy, a já docela dobře
rozeznával tu jeho ošklivou tvář plnou nenávisti. Dým ze sirek
podráždil plíce, až se chraptivě rozkašlal. Byla to hrozná tvář a
hrozné zvuky a jak jsem ležel v tom studeném, lepkavém bahně, klepal
jsem se ještě víc než předtím. Jak jsem prve běhal kolem ostrůvku,
nadělal jsem v písku spoustu stop, a to ho teď pletlo. Pak ho asi
napadlo, že bych mohl být ukrytý v bahně, protože se brodil několik
sáhů ke mně. Zastavoval se přitom a pozorně, dlouho prohlížel
ztemnělou hladinu. Dostal se ke mně snad až na patnáct stop; kdyby ho
teď napadlo rozžehnout sirku, musel by mne uvidět. Naštěstí na to
nepřišel. Vrátil se, vylezl na skály nad pískem a zase si svítil
sirkami. Byl mi pořád ještě nepříjemně blízko; rozhodl jsem se, že mu
uteču dál. Neodvážil jsem se postavit, mlaskající bahno by mne
prozradilo. Plížil jsem se vleže, opíral se při tom o lokty a bylo mi
jedno, že mi bahno proniká šaty až na holé tělo. Držel jsem se stále
stezky, kterou vyšlapali číňani, když mne nesli svázaného, až jsem
dorazil k vodě. V ní jsem se brodil do hloubky tří stop; potom jsem
zabočil rovnoběžně s břehem. Napadla mne skvělá myšlenka - pustit se
ke člunu Žlutého šátka a odplout s ním. Ráno bychom se sem vrátili s
Charleyem ... v té chvíli se však Žlutý šátek vrátil ke břehu a jako
by měl stejný nápad, šel se podívat, zda je člun tam, kde ho nechal.
Musel jsem se tedy obrátit. Napůl jsem plaval, napůl jsem se brodil,
potopený až po bradu, aby ze mne bylo vidět co nejméně, snažil jsem se
dostat co nejdál. Aniž by se ozvalo jediné zašplouchnutí - a to mi
dalo nejvíc práce, protože mi ruce i nohy už zimou pořádně ztuhly -
dohrabal jsem se šťastně od číňanova člunu na sto nebo sto dvacet
stop. Pak jsem se znovu natáhl do bahnitého lože. Žlutý šátek se opět
vrátil na břeh, prohlížel ostrov a zastavil se teď nad tou hromadou
lastur. Věděl jsem docela dobře, co si teď myslí. Nikdo nemohl ani
odplout ani připlout, aniž by zanechal v bahně stopy. A jediné stopy,
které našel, byly ty, které vedly od jeho člunu a od místa, kde prve
zakotvila džunka. Na ostrově jsem nebyl. Musel jsem tedy odejít jednou
z těch dvou cest. Když byl u svého člunu, moje stopy nenašel. Zbyly
tedy jenom stopy od džunky a zpět. Pustil se tím směrem, svítil si
zase sirkami a pečlivě zkoumal všechny známky v bahně. Za chvilku
došel k místu, kde jsem prve ležel. Podle toho, jak si svítil a jak
dlouho se tam zdržel, jsem poznal, že našel v bahně otisk mého těla.
Potom došel po mně až k místu, kde se otisky mých šlépějí ztrácely ve
vodě. Protože odliv odkryl i místo, kde se zarazila přída džunky do
bahna - a žádný jiný člun tam stopy nezanechal, poznal, že se ukrývám
někde v bahně. Věděl právě tak jako já, že hledat ve tmě člověka
schovaného v bahně je stejný nesmysl, jako hledat jehlu v kupce sena.
Vrátil se tedy na břeh a bůhví pokolikáté prohledával ostrůvek. Doufal
jsem, že se vzdá a odtáhne; zdálo se mi však, že to ještě trvalo celou
věčnost, než se přebrodil ke člunu a odvesloval. Spadl mi kámen ze
srdce - trpěl jsem nesnesitelně chladem a cítil jsem, jak tuhnu. Už
jsem chtěl vyskočit a znovu několikrát oběhnout ostrov - ale pak jsem
zůstal ležet. Co když to byla od Žlutého šátka jenom lest? Co když mne
chce vylákat na břeh? Žlutý šátek je číňan! Čím víc jsem o tom
přemýšlel, tím víc jsem Žlutému šátkovi nedůvěřoval. Uvědomil jsem si,
že teď vesloval mnohem hlučněji, než prve, když sem přijížděl. Zůstal
jsem raději ležet a třásl jsem se zimou. Lomcovalo to se mnou, až mě
rozbolely svaly na zádech zvláštní mučivou bolestí - musel jsem sebrat
všecky síly, abych nevyskočil, abych zůstal na tom strašlivém mučidle,
ve které se proměnilo mokré bahno. Trpěl jsem celou hodinu, ale pak se
stalo něco, co způsobilo, že jsem si upřímně poblahopřál; napřed jen
jako by se mi zdálo, že se po břehu neslyšně pohybuje nějaký stín - a
pak se ozvalo tlumené, chraptivé zakašlání, které jsem poznal až
příliš dobře. Žlutý šátek opatrně počkal, přistál na druhé straně
ostrůvku tichounce jako mne a teď se plížil sem, aby mne překvapil!
Nepřiblížil se. Hodiny míjely, snad už odešel - ale bál jsem se vrátit
na ostrov. Současně jsem měl strach, že v tom bahně umřu zimou a
bolestí. Ani ve snu jsem netušil, jaké utrpení snese člověk. Už jsem
byl tak prostydlý a otupělý, že jsem se ani netřásl. Svaly a kosti mne
však bolely tak strašně, že jsem snad chvilkami upadal do mátožného
bezvědomí. Naštěstí už dávno začal příliv a tak mne voda nutila, abych
se kousek po kousku posouval ke břehu. Ve tři hodiny ráno příliv
vrcholil - voda dospěla až k pobřežnímu písku. Doplazil jsem se na
břeh víc mrtev než živ - teď by měl Žlutý šátek se mnou snadnou práci!
Žlutý šátek se však neobjevil. Musel se vzdát své pomsty a vrátit se k
Point Pedro. Jenže - nebylo jisté, zda se přece jenom nepomstil. Byl
jsem v žalostném stavu. Nedokázal jsem se postavit na nohy, natož
abych se mohl pokusit rozehřát si krev chůzí nebo během. Mokré a
zablácené šaty na mně ležely jako kusy ledu. Chtěl jsem se jich
zbavit, avšak marně. Prsty jsem měl strnulé jako dřevěné roubíky a byl
jsem tak zesláblý, že mi trvalo snad hodinu, než jsem se zul. Každý
uzlík na kožené tkanici byl nepřekonatelnou překážkou; tloukl jsem
rukama o skálu, abych do nich dostal život. Pak mne zase napadlo, že
je to všechno nesmysl, protože umírám. Nakonec jsem se přece jenom
svlékl, ale zdálo se mi, že to trvalo několik těžkých století. Voda mi
šplouchala u nohou a tak jsem si mohl, i když s nepředstavitelnými
bolestmi, omýt s těla bahno. Pořád jsem se nedokázal postavit, a tak
jsem se všelijak kroutil a svíjel a plazil sem a tam, abych alespoň
trochu udržel krev v oběhu. Každý ten pohyb však mi nepřinášel úlevu,
naopak, nové a nové bolesti mne tak zmohly, že jsem v době, kdy obzor
na východě pobledl svítáním, začal podléhat. Už jsem nevnímal ranní
červánky a slunce mne našlo podobného mrtvole, ležící mezi troskami
lastur. V polosnu jsem uviděl známou siluetu Soba, který vyklouzl ze
zátoky San Rafael s plachtami naplněnými jitřním vánkem. Byl to
zmatený, útržkovitý sen, na spoustu věcí už si dnes nevzpomínám. Jen
tři věci mi z toho utkvěly navždy v paměti: Bílá plachta naší šalupy,
zakotvené několik set stop od ostrůvku, malý člunek, který odrazil od
jeho boku a rozežhavená kamna v kajutě. Potom teprve, když už jsem
hodnou chvíli ležel zavinutý v přikrývkách kromě prsou a ramen,
jejichž svaly mi Charley nemilosrdně hnětl jako těsto, jsem si
uvědomil, že to není sen, ale šťastná skutečnost. Vlastně - myslím, že
mne probudila vařící káva, kterou mi Neil naléval do krku ... Poslyšte
- aťsi ta káva pálila, nebo nepálila - byla to nejlepší káva, kterou
jsem kdy pil. Než jsme připluli do Oaklandu, byl jsem zase silný a
pružný jako dříve. Ovšem Charley a Neil Partington měli přehnaný
strach, že dostanu zápal plic a paní Partingtonová mne zase celý první
půlrok, co jsem chodil na vysokou školu, úzkostlivě pozorovala, zda
nedostávám souchotiny.
Jak ten čas utíká! Zdá se mi, že to bylo teprve předevčírem,
co jsem jako šestnáctiletý chlapec sloužil u rybářské hlídky. Je
to však už daleko - dnes ráno jsem se vrátil z Číny jako kapitán
lodi Harvester. Zítra ráno pojedu do Oaklandu navštívit Neila
Partingtona, jeho ženu a celou rodinu a potom samozřejmě do
Benicie, za Charleyem Le Grantem, abychom si popovídali o starých
časech. Vlastně - teď si vzpomínám - do Benicie nepojedu. Budu
totiž velice důležitým účastníkem jedné svatby, která mne čeká co
nevidět. Nevěsta se jmenuje Alice Partingtonová a protože Charley
slíbil, že bude dělat družbu, přijede do Oaklandu on ...
Jak chránit svoje pohledávky *
Čtěte knihy online zdarma * Články a návody * Jiný Seznam! *