Knihy na netu

HLAVNÍ STRANA seznam děl dle: NÁZVU * AUTORA * OBORU

Parmenidés (Platón)

Kefalos.1 Když jsme přišli² z domu z Klazomen do Athén, potkali jsme na náměstí Adeimanta a Glaukóna.3 A Adeimantos chopiv mě za ruku řekl: Buď zdráv, Kefale, a jestliže zde u nás něčeho potřebuješ, v čem bychom ti mohli pomoci, řekni. Však právě proto jsem tu, odpověděl jsem, abych vás o něco požádal. Pověz, prosím, svou žádost.

A já jsem řekl: Jak se jmenoval váš bratr, syn vaší matky? Nemohu si totiž vzpomenout. Byl to asi ještě chlapec, když jsem sem poprvé přišel z Klazomen, a od té doby je to už dávno. Otec se jmenoval, tuším, Pyrilampés. Ovšemže. A on?

Antifón.⁴ Ale proč to chceš vlastně vědět? Tito zde jsou moji krajané, velmi se zajímají o filosofií a slyšeli, že se tento Antifón mnoho stýkal s jakýmsi Pythodórem, žákem Zénónovým, a že umí nazpaměť rozmluvu, kterou kdysi vespolek měli Sokrates a Zénón a Parmenidés, neboť ji mnohokrát slyšel od Pythodóra.5 To máš pravdu. Nuže, tu si žádáme vyposlechnout.

Však to není nesnadné; jako mladiček se v ní totiž velmi dobře procvičil, kdežto nyní se po příkladě svého děda a soujmenovce většinou věnuje koním. Ale je-li to vaše žádost, pojďme k němu; právě totiž odešel odsud domů a bydlí blízko v Melitě.⁶

Po této řeči jsme šli a zastali jsme Antifónta doma, dával kováři spravit jakousi uzdu; když pak s ním byl hotov a bratří mu řekli, proč jsme přišli, poznal mě z mého dřívějšího pobytu v Athénách a vítal se se mnou; a když jsme ho prosili, aby vypověděl tu rozmluvu, nejprve váhal – těžká je to prý věc – avšak potom vypravoval.

Pravil pak Antifón, že podle vypravování Pythodórova přišli kdysi na Veliké Panathénaje7 Zénón a Parmenidés.⁸ Parmenidés byl už hezky stár, silně šedivý, ale krásného a ušlechtilého vzezření, tak asi kolem pětašedesáti let; Zénónovi bylo tehdy ke čtyřiceti, byl štíhlý a sličný a říkalo se o něm, že to bývala Parmenidova láska. Ubytovali se prý u Pythodóra v Kerameiku za hradbami; tam pak přišel i Sokrates a s ním mnoho jiných, toužíce poslechnouti si předčítání Zénónových spisů – tehdy totiž poprvé byly od nich přineseny. Sokrates byl tehdy ještě velmi mlád. Předčítal jim tedy Zénón sám, Parmenidés nebyl právě doma; a zbývalo už jen velmi málo do konce čtení, když vstoupil dovnitř sám Pythodóros, jak vypravoval, a s ním Parmenidés a Aristoteles,¹⁰ který pak byl jeden z oligarchické třicítky, a zaslechli už jen něco málo z toho spisu; ale on sám že slyšel Zénóna již dříve.

Tu prý Sokrates vyslechnuv čtení dal znova přečísti první hypotézu prvního pojednání, a když byla přečtena, řekl: Jakpak to, Zénóne, myslíš? Jestliže je jsoucen mnoho, pak že musí býti i podobná i nepodobná, to však že je nemožné;11 neboť že není možno, ani aby věci nepodobné byly podobné, ani podobné nepodobné – tak to myslíš, že ano?

Ano, tak, řekl prý Zénón.

Nuže, jestliže je nemožné, aby nepodobné věci byly podobné a podobné nepodobné, že je tedy jistě nemožné také to, aby jich bylo mnoho; neboť kdyby jich bylo mnoho, děly by se s nimi ty nemožnosti. Zdalipak je tohle cíl tvých výkladů, totiž nic jiného než tvrditi proti všemu obyčejnému mluvení, že není to, čemu se říká „mnoho“? A patrně se domníváš, že právě tuto věc ti dokazuje každé jednotlivé z tvých pojednání, takže si myslíš, že kolik pojednání jsi napsal, tolik podáváš důkazů, že není mnohosti. Tak to myslíš či já tomu správně nerozumím?

Nikoli, pravil Zénón, nýbrž dobře jsi pochopil cíl toho celého spisu.

Poznávám, Parmenide, řekl Sokrates, že tuhle Zénón chce býti sblížen nejen s tvým ostatním přátelstvím, nýbrž také se spisem. Napsal totiž jistým způsobem totéž co ty, ale na druhé straně se pokouší nám namluviti, jako by říkal něco jiného. Ty totiž ve své básni tvrdíš,12 že vše jest jedno, a krásné i dobře pro to uvádíš důkazy; avšak Zénón zase tvrdí, že není mnohost, a také on uvádí velmi mnoho velmi vážných důkazů. Nuže, když jeden tvrdíte, že jest jedno, a druhý popíráte mnohost a když mluvíte jeden i druhý tak, aby se zdálo, že jste neřekli docela nic téhož, ačkoli mluvíte téměř totéž, je viděti, že tyhle vaše řeči přesahují rozum nás ostatních.

Ano, Sokrate, řekl Zénón. Ty jsi tedy úplně nepoznal pravou podstatu mého spisu. Jako lakónští psi jisté dobře pronásleduješ a stopuješ obsah těch řečí; ale za prvé ti je neznámo to, že můj spis naprosto není tak domýšlivý, že by sice byl napsán s tím úmyslem, jak ty pravíš, ale před lidmi to skrýval a dělal svůj obsah tuze důležitým. Ale co jsi ty řekl, je jen nahodilá okolnost, kdežto pravou podstatou je ten spis jakási pomoc myšlence Parmenidově proti těm, kteří se pokoušejí na ni dělat vtipy a tvrdí, že jestliže jest jedno, vychází z toho mnoho směšných důsledků pro tu myšlenku, a to jí odporujících. Obrací se tedy tento spis proti těm, kteří tvrdí, že je mnohost, a oplácí jim stejnou měrou a ještě větší, chtěje ukázati, že ještě směšnější by to bylo s jejich předpokladem mnohosti nežli s předpokladem jednoho, kdyby se to náležité promyslelo. Nuže z této bojovné nálady jsem jej napsal, já mladý člověk, a když byl napsán, někdo mi jeho opis ukradl, takže jsem neměl ani příležitost si rozvážiti, mám-li jej uveřejniti či ne. Po této stránce se tedy klameš, Sokrate, když myslíš, že byl napsán ne od mladého člověka z bojovné nálady, nýbrž od staršího ze ctižádosti; jinak, jak jsem řekl, jsi jej nevystihl špatně.

Nuže přijímám ten výklad, řekl Sokrates, a věřím, že tomu je tak, jak pravíš. Ale řekni mi toto: neuznáváš, že jest sama o sobě jakási idea podobnosti, a proti takové zase něco jiného opačného, totiž nepodobnost? a že v této dvojici máme podíl i já i ty i všechno ostatní, čemu říkáme mnohé? a že ty věci, které mají podíl v podobnosti,¹³ stávají se tím a potud, pokud v ní mají podíl, podobnými, ty však, které mají podíl v nepodobnosti, nepodobnými, a ty, které mají podíl v jednom i v druhém, že se stávají obojakými? Jestliže pak třeba všechny věci mají podíl v obou ideách vespolek opačných a jsou tím podílem v obém samy sobě zároveň podobné i nepodobné, co je tu divného? Neboť kdyby někdo dokazoval o podobnosti samé, že se stává nepodobností nebo nepodobnost podobností, to by byl, myslím, div; pakli však ukazuje, že ty věci, které mají podíl v tom obojím, mají obojí ráz, nezdá se mi to, Zénóne, ničím zvláštním, ani jestliže dokazuje, že všechny věci jsou jedno tím, že mají podíl v jednosti, a naopak že právě tytéž věci jsou mnohé tím, že mají podíl v mnohosti. Ale jestliže dokáže, že jedno samo o sobě je zároveň také mnohost a naopak že mnohost jest jedno, tomu se už podivím. A stejně tak je tomu i se všemi ostatními věcmi: kdyby objevoval, že rody a druhy samy o sobě přicházejí mezi sebou do těchto opačných stavů, to by bylo hodno podivu; pakli však o mně někdo dokáže, že jsem jedno a mnohost, co je na tom divného? Bude-li totiž chtít, aby se objevila mnohost, řekne, že něco jiného je má pravá strana, něco jiného levá, a něco jiného přední strana, něco jiného zadní, a zrovna tak i to, co je nahoře a dole – mám totiž, myslím, podíl v mnohosti –, kdykoli však bude dokazovat, že jsem jedno, řekne, že z nás sedmi jsem já jeden člověk a mám podíl také v jednosti; takže objevuje, že je pravda jedno i druhé. Jestliže se tedy někdo bude pokoušet o takových předmětech objevovati, že tatáž věc je mnohé i jedno, o kamení a dříví a takových věcech, řekneme, že dokazuje o jisté věci, že ta je mnohost i jednost, ne že jednost je mnohost ani mnohost jednost, a že netvrdí nic podivného, nýbrž věci, s kterými bychom všichni souhlasili. Pakli by však někdo u věcí, které jsem právě teď jmenoval, nejprve rozborem rozlišovat ideje samy o sobě, jako například podobnost a nepodobnost, mnohost a jednost, klid a pohyb a všechno takové, a potom dokazoval, že se tyto ideje mezi sebou mohou směšovati a rozlučovati, tu bych byl, Zénóne, neobyčejně překvapen. Tyto věci jsou tedy podle mého mínění u tebe zpracovány velmi zmužile; ale mnohem více, jak pravím, bych byl překvapen tím, kdyby někdo dovedl dokázati, že právě takovými spory jsou mnohonásobně propleteny ideje samy o sobě, a jak jste to probrali při věcech viditelných, tak že tomu je i při těch, které jsou chápány rozumem.

Za této řeči Sokratovy Pythodóros, jak pravil, sám myslel, že se Parmenidés a Zénón při každé větě pohorší, ale ti ho velmi pozorně poslouchali, Často se na sebe dívali a usmívali se, projevujíce radostné překvapení nad Sokratem. V tom smyslu řekl Parmenidés, když Sokrates domluvil: Sokrate, jak jsi hoden obdivu pro ten svůj rozběh k dialektice! A řekni mi, to jsi ty sám učinil toto rozlišení, o kterém mluvíš, že zvlášť kladeš to, čemu říkáš ideje samy o sobě, a zvlášť zase věci, které v nich mají účast? A myslíš, že je něco podobnost sama o sobě, různá od podobnosti, kterou my máme, a tak také i jednost i mnohost a všechno to, o čem jsi právě nyní slyšel od Zénóna?

Ano, odpověděl Sokrates.

Zdalipak i takové věci, řekl Parmenidés, jako že je nějaká samostatná idea spravedlnosti a krásna a dobra a všech takových pojmů?

Ano.

A což idea Člověka, různá od nás i ode všech, jako jsme my, jakási samostatná idea člověka nebo ohně nebo i vody? O těch věcech jsem byl, Parmenide, již mnohokrát na rozpacích, zdali je o nich soudili zrovna tak jako o oněch, Či jinak.

Snad jsi na rozpacích i o těchto věcech, Sokrate, které by se snad zdály i směšnými, jako je vlas a bláto a špína nebo něco jiného zcela bezcenného a malicherného, zdali je třeba souditi, že i ke každé z těchto náleží idea, jež je mimo ně a něco jiného nežli ty věci, kterých se dotýkáme, či ne.

Nikoli, řekl Sokrates, nýbrž o těchto věcech, které vidíme, soudím, že ty také jsou; ale uznávati nějakou jejich ideu bylo by snad příliš divné. Věru již kdysi mě napadla pochybnost, zdali tomu není se všemi věcmi stejně; potom kdykoli se postavím na to stanovisko, prchám pryč z obavy, abych snad nespadl do nějaké prohlubně tlachání a tam nezahynul; vracím se tedy tam, k věcem, o kterých jsme právě mluvili, že mají ideje, a těmi se usilovně zabývám.

To, že jsi ještě mlád, Sokrate, řekl Parmenidés, a ještě tě neuchvátila filosofie, jako tě ještě podle mého mínění uchvátí, až nebudeš nic z toho pokládat za bezcenné; nyní se vsak ještě ohlížíš na mínění lidí pro svůj mladý věk. Nuže řekni mi toto. Tobě se tedy zdá, jak pravíš, že jsou jakési ideje a že tyto jiné věci, majíce v nich účast, dostávají jejich jména, jako se například věci, které nabyly účasti v podobnosti, stávají podobnými, věci mající účast ve velikosti velikými, v kráse a spravedlnosti spravedlivými a krásnými; ano?

Ovšem, řekl Sokrates.

Nuže tedy, každá věc mající účast má účast jistě buď v celé ideji nebo v její části; či mohl by se vyskytnouti ještě jiný způsob účasti kromě těchto?

A jak by mohl?

Zdalipak tedy se ti zdá, že je v každé z mnohých věcí celá idea a přitom je jedna, či jak?

Co také, Parmenide, brání, aby tam nebyla?¹⁴ řekl Sokrates.

Tedy bude jedna a táž, a přece bude zároveň celá obsažena v mnohých věcech, od sebe vespolek odloučených, a takto by byla odloučena sama od sebe.

To by nebyla, kdyby to s ní bylo jako s denním světlem, jež jest jedno a totéž na mnoha místech zároveň, a přesto není samo od sebe odloučeno – kdyby takto i každá z idejí byla jedna a táž zároveň ve všech věcech.

Hezky děláš, Sokrate, jednu a touž věc přítomnou zároveň na mnoha místech; je to jako kdybys přikryl plachtou mnoho lidí¹⁵ a řekl, že jedna věc je celá na mnohých; či nemyslíš, že říkáš něco takového?

Snad, odpověděl.

Nuže tedy zdalipak by byla ta plachta na každém celá či na každém jiná její část?

Část.

Jsou tedy, Sokrate, samy ideje dělitelné a věci v nich účastné jsou patrně účastny jen Části, a už není v každé věci celá idea, nýbrž Část každé z nich.

Tak se ukazuje.

Nuže tedy budeš chtít tvrditi, Sokrate, že se nám ta jedna idea vpravdě dělí na části a ještě zůstane jedním celkem?

Nikoli.

Tedy hleď: jestliže rozdělíš na části samu ideu velikosti a bude-li každá z mnoha velikých věcí veliká menší částí velikosti než jest sama velikost, zdalipak se to nebude zdát nesmyslné?

Ovšemže.

A co když jednotlivá věc dostane nějakou malou část rovnosti, bude možno, aby ta věc byla působením toho, co je menší než sama rovnost, něčemu rovna?

Nemožno.

Než dejme tomu, že někdo z nás bude mít část malosti; proti této samé bude malost větší, protože to je její část, a tak tedy sama malost bude větši; ale k Čemukoli by byla ta odňatá část přidána, to bude menší a ne větší než dříve. Toto, pravil, by se nemohlo stát.

Jakým tedy způsobem, Sokrate, budou ti mít ty jiné věci účast v ideách, když jich nemohou být účastny ani po částech ani v celku?

Při Diovi, řekl, nezdá se mi snadným tuto věc nějak určiti. A jak se díváš na toto? Nač?

Myslím, že pokládáš každou ideu za jednu vycházeje od této myšlenky: když se ti ukáže množství jistých věcí velikými, zdá se tí, když se na ně souborně podíváš, že tu jest jakýsi jeden a týž vid, a proto se domníváš, že velikost je jedna idea. Máš pravdu.

Ale co když se týmž způsobem souborně podíváš svou duší na samu ideu velikosti a na ty jiné veliké věci, zdalipak se neobjeví zase jakási jedna velikost, jejímž působením se všechno to jeví velikým? Podobá se.

Tedy se objeví zase jiná idea velikosti, vzniklá vedle velikosti samé a věcí, které jí jsou účastny; a v těchto všech zase jiná, kterou bude toto všechno veliké; a tak už ti nebude každá z idejí jedna, nýbrž bude jich nekonečné množství.

Ale, Parmenide, řekl Sokrates, každá z těchto idejí je bezpochyby pomysl a nikde jinde jí nenáleží se vyskytovat nežli v duších; takto by totiž byla každá vskutku jedna a již by se s ní nedělo, co bylo právě řečeno.

A co tedy, každý z těch pomyslů jest jeden, ale je to pomysl k ničemu se nevztahující? Ale to je nemožné. Tedy se vztahuje k něčemu? Ano. K tomu, co jest, či k tomu, co není?

K tomu, co jest.

To jest zajisté něco jedno, co si ten pomysl myslí¹⁶ jako přítomno u všech věcí, jakýsi jediný vid, že ano?

Ano.

Nebude pak toto, co je myšleno jako jedno, idea, když to je stále totéž u všech věcí?

Také to je, jak viděti, nutné.

Co tedy, řekl Parmenidés, když tvrdíš, že nutně ty jiné věci mají účast v ideách, nemusí-li pak se ti s touž nutností zdát, buď že je každá jednotlivina z pomyslů a všechno že myslí, nebo že pomysly jsou bez myšlení?

Věru ani toto nemá smyslu, nýbrž, Parmenide, nejspíše se to má podle mého zdání takto. Tyto ideje stojí ve světě jako vzory, ty jiné věci pak se jim podobají a jsou jejich napodobeninami a ta účast těch jiných věcí v ideách není žádná jiná nežli to, že jsou jim připodobněny.

Jestliže se tedy něco podobá ideji, je snad možno, aby ona idea nebyla podobna svému obrazu, pokud jí byl učiněn podobným? Či jest nějaký způsob, aby podobné nebylo podobno podobnému?

Není.

Zdalipak není zcela nutné, aby podobné s podobným mělo jedno a totéž společné?

To je nutné.

Tedy to, co mají podobné věci společného, aby byly podobné, zdalipak to nebude sama idea?

Ovšem že ano.

Není tedy možné, aby něco bylo podobno ideji ani idea něčemu jinému; jinak se vedle ideje objeví vždy jiná idea, a jestliže ta bude něčemu podobna, zase jiná, a nikdy nepřestanou vznikati stále nové ideje, bude-li idea podobna tomu, co v ní má účast.

Máš zcela pravdu.

Není tedy příčinou toho, že ty jiné věci mají účast v ideách, podobnost, nýbrž je třeba hledati něco jiného, co je příčinou té účasti.

Podobá se.

Vidíš tedy, Sokrate, jaká vzniká nesnáz, bude-li někdo určovat ideje jako jsoucna sama o sobě?

Ba věru.

Nuže dobře věz, pravil, že se ještě nedotýkáš, abych tak řekl, pravé nesnáze, která vzniká, jestliže budeš určovat pro každé ze jsoucen vždy jakousi jednu zvláštní ideu.“

Jak to? otázal se.

Lze tu uvésti i mnoho jiných věcí, ale nejdůležitější je tato. Kdyby někdo tvrdil, že ani nelze připustit, že by ideje byly poznávány, když jsou takové, jaké podle naší řeči musí býti, člověku takto mluvícímu by nikdo nemohl dokázat, že nemá pravdu, nebyl-li by to odpůrce velmi zkušený a nadaný a nebyl-li by onen člověk ochoten následovati důkazů vedených velmi složitě a zdaleka odvozovaných, zatímco člověka, který by nutil ideje, aby byly nepoznatelné,18 by nebylo možno přesvědčit.

Jak to, Parmenide? tázal se Sokrates.

Protože, Sokrate, myslím, že bys i ty i jiný, kdokoli tvrdí, že jest jakási jsoucnost každé věci sama o sobě, uznal nejprve, že žádná z nich není v nás.

Jak by také potom ještě byla sama o sobě? řekl Sokrates.

Dobře máš, odpověděl. Jistě tedy i všecky ty ideje, které svým vzájemným poměrem jsou to, co jsou, mají svou jsoucnost samy ve svém vzájemném poměru, a ne v poměru k tomu, co je u nás, ať si to kdo pokládá za napodobeniny nebo za cokoli jiného, v čem my máme podíl a podle Čeho dostáváme jednotlivá jména; naopak tyto vztahy, které jsou u nás a jsou sou-jmenné s oněmi, zase mají poměr k sobě vespolek a ne k ideám, a všechny vztahy, které se takto jmenují, náleží k sobě samým a ne k oněm.

Jak to myslíš? řekl Sokrates.

Například, řekl Parmenidés, jestliže někdo z nás je něčím pánem nebo otrokem, není přece otrokem pána jako ideje, ani pán není pánem otroka jako ideje, nýbrž jako člověk je tímto obojím v poměru k Člověku; avšak panství jako idea je tím, co jest, v poměru k otroctví jako ideji a zrovna tak otroctví jako idea je otroctvím v poměru k panství jako ideji, kdežto vztahy, které jsou u nás, nemají významu pro ony, ani ony pro nás, nýbrž, jak pravím, i ony vztahy náleží samy k sobě vespolek a k sobě mají poměr, i vztahy, které jsou u nás, mají zrovna tak poměr k sobě samým. Či nerozumíš, co myslím?

Zcela rozumím, odpověděl Sokrates.

Jistě tedy i vědění vůbec jako idea se vztahuje k pravdě jako ideji?¹⁹

Ovšemže.

A zase každé jednotlivé vědění jako idea se asi vztahuje k jednotlivému jsoucnu jako ideji; či ne?

Ano.

A není-li pravda, že vědění u nás se vztahuje k pravdě u nás, a zase jednotlivé vědění u nás má předmětem jednotlivou věc z těch, které jsou u nás?

To je nutné.

Avšak idejí samých, jak souhlasíš, ani nemáme, ani není možné, aby byly u nás.

To jistě ne.

Jednotlivé rody jako ideje jsou zajisté poznávány od vědění jako ideje?

Ano.

Které my nemáme.

Jistě ne.

Tedy žádná z idejí není poznávána od nás, protože nemáme podílu ve vědění jako ideji.

Podobá se, že ne.Nepoznatelné jest nám tedy i krásno jako idea i dobro i všechno, co uznáváme jakožto samy ideje.

Skoro se tak zdá.

Ale viz tuto věc ještě hroznější.

Kterou?

Řekl bys asi, že jestliže jest nějaký rod vědění jako idea, je mnohem přesnější nežli vědění u nás a tak i krása a všechno ostatní.

Ano.

Jistě tedy, má-li co jiného podíl ve vědění jako ideji, řekl bys, že nikdo nemá ve větší míře nejpřesnější vědění nežli bůh?

To je nutné.

Zdalipak tedy zase bůh bude s to, aby poznával věci u nás, když má vědění jako ideu?

Proč by ne?

Protože, řekl Parmenidés, jak jsme společně uznali, Sokrate, ani ony ideje nemají ten význam, který mají, pro věci u nás, ani věci u nás pro ně, nýbrž obojí samy pro sebe.

Ano, uznali jsme.

Tedy zajisté jestliže jest u boha toto nejpřesnější panství a toto nejpřesnější vědění, ani by panství oněch nikdy neopanovalo nás, ani jejich vědění by nepoznalo nás ani co jiného z toho, co je u nás, nýbrž podobně jako my nevládneme nad oněmi vládou, která jest u nás, ani nepoznáváme nic božského naším věděním, tak zase obdobně oni jakožto bohové ani nejsou našimi pány, ani nepoznávají lidských věcí.

Ale to snad je příliš podivná myšlenka, jestliže někdo zbaví boha vědění.

Věru tyto nesnáze, Sokrate, řekl Parmenidés, a mimo ně ještě velmi mnoho jiných nutně mají ideje, jestliže náleží tyto ideje k jsoucnům a jestliže někdo ustanoví každou ideu jako něco samostatného; proto je posluchač v nesnázích a namítá, že ani takových idejí není, a i kdyby nakrásně byly, že jsou zcela nutně lidské přirozenosti nepoznatelné; a když takto mluví, zdá se, že mluví věci závažné, a jak jsme právě řekli, je neobyčejně nesnadné ho přemluviti. Byl by to muž velmi nadaný, který by dovedl pochopit, že jest jistý rod každé věci jako idea a jsoucnost sama o sobě, a ještě podivuhodnější, který by to nalez], všechno to náležitě posoudil a dovedl to jinému vyložiti.

Souhlasím s tebou, Parmenide, řekl Sokrates, neboť mi mluvíš zcela po mém rozumu.

Avšak, řekl Parmenidés, dejme tomu, Sokrate, že zase někdo nepřipustí, že jsou ideje jsoucen, hledě na všechny nesnáze právě ukázané a na jiné takové, a nestanoví zvláštní ideu každé jednotlivé věci: tu ani nebude mít, kam by obrátil své myšleni,20 když nepřipustí, aby byla idea každého ze jsoucen stále táž, a takto docela zničí působnost dialektiky. Něco takového jsi jistě, jak se mi zdá, sám pocítil ještě lépe.

Máš pravdu.

Co tedy uděláš s filosofií? Kam se obrátíš, když jsou tyto věci nerozřešeny?

To, myslím, prozatím ještě dobře nevidím.

Ano, příliš brzy, bez předcházejícího výcviku se pokoušíš, Sokrate, stanoviti jakési krásno a spravedlivo a dobro a každou jednotlivou z idejí. To jsem totiž zpozoroval již dříve, když jsem tě poslouchal, jak j si zde rozmlouval tuhle s Aristotelem. Jistě je to krásný a božský, dobře to věz, rozběh, kterým se ženeš k dialektickému zkoumání; ale napni své síly a vycvič se ještě více tím, co se zdá neužitečným a čemu lidé říkají prázdné mluvení, dokud jsi ještě mlád; jinak ti pravda unikne.

Jaký pak jest, Parmenide, způsob toho cvičení?

Právě ten, který jsi slyšel od Zénóna. Zato jsem měl také zase radost, když jsi jemu řekl, že nechceš, aby zkoumáni bloudilo mezi věcmi viditelnými a kolem nich, nýbrž aby se zabývalo oněmi jsoucny, která by nejvíce bylo možno rozumovým myšlením pochopit a pokládati za ideje.Ano, mně se zdá, že v této oblasti není nic těžkého dokázati, že jsoucna jsou i podobná i nepodobná i že se s nimi děje cokoli jiného.

Dobře, pravil Parmenidés. Jest vsak třeba kromě toho dělati ještě i toto, chceš-li se lépe vycvičiti, nejenom předpokládati, že jednotlivá věc jest, a pak zkoumati, co z toho předpokladu vychází, nýbrž také předpokládati, že tatáž věc není.

Jak to myslíš?

Tak například, chceš-li, tento předpoklad, který dal Zénón: je-li mnohost věci, co z toho musí vycházeti i pro ty mnohé věci samy v jejich poměru k nim samým i k jednomu, a pro jedno v jeho poměru k němu samému i k těm mnohým věcem; a zase naopak není-li mnohosti, zase hleděti, co z toho vyjde i pro jedno i pro mnohé věci v poměru jak k nim samým, tak i v poměru vzájemném; a dále zase jestliže bude dán předpoklad, že jest podobnost nebo že není, co při jednom i druhém předpokladu vyjde i pro samy předpokládané vztahy i pro ostatní, jak v jejich poměru k nim samým, tak i v poměru vzájemném. A stejně tomu tak jest i s nepodobností i s pohybem i s klidem i se vznikáním i se zanikáním i se samým bytím i s nebytím. A jedním slovem, o čemkoli bude pokaždé dán předpoklad, že to jest a že to není nebo že se s tím děje cokoli jiného, je třeba zkoumali důsledky, jaké vycházejí v poměru k té věci samé i k jedné každé z jiných, kteroukoli by sis vybral, i k většímu jich množství a zrovna tak ke všem; a zase i ty jiné věci je třeba zkoumati v poměru k nim samým i k jinému, cokoli by sis pokaždé vybral, jednak s předpokladem, že ta věc jest, jednak s předpokladem, že není, chceš-li po dokonalém výcviku řádně rozeznati pravdu.

Věc, kterou navrhuješ, Parmenide, je nevýslovně namáhavá a příliš dobře tomu nerozumím. Ale pročpak jsi mi sám něco neprohral, vycházeje od nějakého předpokladu, abych tomu lépe porozuměl?

Těžký to úkol, Sokrate, ukládáš tak starému člověku.

Tedy, Zénóne, řekl Sokrates, pročpak jsi nám ty nepodal takový výklad?

A Zénón zasmáv se prý řekl: Požádejme, Sokrate, samého Parmenida; neboť to jistě není maličkost, co navrhuje. Či nevidíš, jak těžký úkol přikazuješ? Věru, kdyby nás bylo více, nebylo by vhodné toho od něho žádati, neboť nesluší se takové Věci vykládati před množstvím lidí, zvláště když je člověk v lakovém věku; neboť lidé nevědí, že bez tohoto procházení tím vším a bez toho bloudění není možno, aby se člověk setkal S pravdou a nabyl rozumového poznání. Já tedy, Parmenide, prosím spolu se Sokratem, abych si to i sám zase jednou za čas vyposlechl.

Po této Zénónově řeči i Pythodóros sám, jak pravil Antifón, prý prosil Parmenida a Aristoteles i ostatní, aby to udělal a ukázal jim příklad svého návrhu. Tu pak řekl Parmenidés: Musím poslechnouti. Ale zdá se mi, že to je se mnou jako s tím Ibykovým koněm;21 byl to závodní kůň a již starší, a když měl závoditi zapražen do vozu a při své zkušenosti se chvěl před tím, co nastávalo, Ibykos přirovnávaje se k němu řekl, že i on sám v tak pokročilém věku jest proti své vůli nucen jíti na závodiště lásky. Tak i já, zdá se mi, při svých vzpomínkách se velice bojím, jak mám v tomhle svému věku přcplouti takové a tak veliké moře úvah; ale přece, musím vám totiž udělati po vůli, když také, jak praví Zénón, jsme sami. Odkud tedy začneme a který první předpoklad si učiníme? Či chcete, když už se má hráti ta pracná hra, abych začal od sebe a od svého předpokladu, to jest abych učinil předpoklad stran samé jednosti a zkoumal, jaké musí mít důsledky, jednak jestliže jest jedno, jednak jestliže není jedno?

Ovšemže, řekl Zénón.

Nuže, kdo mi bude odpovídati? Snad nejmladší? Neboť ten by nejméně zabíhal do zbytečností a nejlépe by odpovídal tak,jak si to myslí; a zároveň by byly jeho odpovědi pro mne odpočinkem.

Jsem ochoten, Parmenide, ti to udělat, řekl prý Aristoteles; neboť když mluvíš o nejmladším, jsem to já. Nuže taž se, a já ti budu odpovídat.

Budiž tedy, řekl Parmenidés.

Jestliže jest jedno, není-li pravda, že to jedno asi není mnohost?²²

A jak by také byla?

Ani tedy nesmí mnohost býti jeho částí, ani ono samo nesmí býti celek.

Jak to?

Část je jistě částí celku.

Ano.

A co celek? Zdalipak není celek to, Čemu nechybí žádná část?

Ovšemže.

Obojím tedy způsobem by bylo jedno složeno z částí, i jako celek, i kdyby mělo části.

Nutně.

Obojím tedy způsobem by takto jedno bylo mnohost, a ne jedno.

Pravda.

Musí tedy býti ne mnohost, nýbrž jedno samo.

Musí.

Tedy ani to nebude celek, ani nebude mít částí, jestliže to jedno bude jedno.

Jistě ne.

Nuže, jestliže nemá žádné Části, nemá asi ani začátku ani konce ani středu; neboť takovéto věci by už byly jeho částmi. Správně.

Ale konec a začátek, to je omezení každé věci.

Jak by ne?

Tedy jedno je neomezené, jestliže nemá ani začátku ani konce.

Ano, neomezené.

A tedy i bez tvaru, neboť není účastno ani okrouhlostí ani přímosti.

Jak to?

Okrouhlé je snad to, čeho obvod je všude stejně vzdálen od středu.

Ano.

A přímé to, čeho střed je na cestě mezi oběma krajními

body. Tak.

Jistě tedy by jedno mělo části a bylo by mnohostí, kdyby bylo účastno ať už přímého tvaru, ať kulatého. Ovšemže. Není tedy ani přímé ani kulaté, když ani nemá Částí.

Správně.

Avšak když je takové, není asi nikde; neboť by nemohlo být ani v jiném ani samo v sobě.

Jak to?

Kdyby bylo v něčem jiném, bylo by jistě kolem dokola objímáno od toho, v čem by bylo, a na mnoha místech by se toho dotýkalo mnoha svými místy; ale toho, co je jedno a bez částí a co není účastno okrouhlého tvaru, není možno se na obvodu na mnoha místech dotýkati.

Ano, to není možno.

Avšak kdyby bylo samo v sobě, tu by také samým sebou nic jiného neobjímalo než samo sebe, ač jestliže by bylo samo v sobě; neboť aby něco bylo v něčem neobjímajícím, není možno.

Ano, to není možno.Jistě tedy by bylo něco jiného samo to, co objímá, a něco jiného objímané; neboť jedna a táž věc nebude ve svém celku zároveň i trpná i činná; a takto by to jedno už nebylo jedno, nýbrž dvé.

Ano, to by nebylo.

Tedy jedno není nikde, když není ani samo v sobě ani v Čem jiném.

Není.

Viz tedy, zdali může, když to s ním tak je, státi nebo se pohybovati.

A proč by ne?

Protože kdyby se pohybovalo, buď by měnilo svou polohu nebo by se přejinačovalo; to jsou totiž jediné druhy pohybu.

Ano.

Ale kdyby se jedno přejinačovalo samo proti sobě, není asi možno, aby to ještě bylo jedno.

To není možné.

Tedy přejinačováním se nepohybuje.

Je viděti, že ne.

Ale zdalipak změnou polohy?

Snad.

Nuže, kdyby jedno měnilo svou polohu, buď by se otáčelo na témže místě kolem dokola nebo by přecházelo z místa na místo.

Nutně.

Jistě pak při otáčení musí míti nějaký střed a zase jiné své Části, které se pohybují kolem toho středu; ale co nemůže mít ani střed ani části, jakým způsobem by se toto mohlo kdy otočiti kolem svého středu?

Žádným.

Ale snad tedy mění své místo a hned se dostává sem hned tam a takto se pohybuje?

Jinak to není.

Nuže zdalipak se neukázalo, že mu je nemožné býti někde v něčem?

Ano.

A zdali není ještě nemožnější, aby se tam dostávalo?

Nerozumím proč.

Jestliže se něco do něčeho dostává, je jistě nutné, aby to v tom ještě nebylo, když se tam teprve dostává, a zase aby to již nebylo zcela vně toho, když se již do toho dostává.

To je nutné.

Jestliže tedy bude něco jiného v tomto stavu, bylo by to jen to, co má části; jedna část toho by totiž byla již v tom, druhá však současně vně; ale to, co nemá částí, nebude asi moci žádným způsobem ve své celosti současně nebýt ani uvnitř něčeho ani vně.²³

Pravda.

A co ani nemá částí ani není celkem, není-li pak tomu ještě mnohem méně možno, aby se někam dostávalo, když by se tam nedostávalo ani částmi ani celkem?

Patrně.

Tedy ani nemění místo tak, že by někam šlo a do něčeho se dostávalo, ani se na témže místě neotáčí, ani se nepřejinačuje.

Podobá se, že ne.

Tedy jedno se nepohybuje žádným druhem pohybu.

Nepohybuje.

Avšak tvrdíme, že ani být v něčem nemůže.

Ano, tvrdíme.

Tedy ani není nikdy na témže místě.

Jak to?

Protože by již bylo v tom, v čem by bylo jakožto na témže místě.

Ovšemže.

Ale ukázalo se, že nemůže býti ani samo v sobě ani v něčem jiném.To jistě nemůže.

Tedy jedno není nikdy na témže místě. Podobá se, že ne.

Ale přece to, co nikdy není na témže místě, ani není v klidu ani nestojí.

Ano, to není možné.

Jedno tedy, jak se podobá, ani nestojí ani se nepohybuje.

Jistě ne, to je patrno.

Také nebude ani totéž, ani s druhým ani samo se sebou, ani zase by nebylo různé, ani samo od sebe ani od druhého.

Jak to?

Kdyby bylo různé samo od sebe, byto by patrně různé od jednoho a nebylo by už jedno.

Pravda.

Nuže a kdyby bylo totožné s druhým, bylo by to druhé a nebylo by ono samo; takže ani takto by nebylo, co právě jest, totiž jedno, nýbrž něco různého od jednoho.

To jistě.

Tedy nebude totéž s druhým nebo různé samo od sebe.

Jistě ne.

Ale různé od druhého nebude, pokud to bude jedno; neboť jednomu nelze, aby bylo různé od něčeho, nýbrž různost může býti jen v dvojici a v ničem jiném.

Správně.

Tedy tím, že je jedno, nebude různé; či myslíš, že ano?

To přece ne.

Avšak nebude-li to tímto, nebude to samým sebou, a nebu-de-li to samým sebou, nebude ani samo; a když samo nebude po žádné stránce různé, nebude různé od ničeho.

Správně.

A ani nebude totožné samo se sebou.

Jak to?

Přece co je podstata jednosti, to není také podstata to-tožnosti.

Jak to?

Protože stane-li se něco s něčím totožné, není to pak jedno. Nuže?

Co se stane totožným s mnohými věcmi, nutně se stává mnohostí, a ne jedním.

Pravda.

Ale jestliže se „jedno“ a „totéž“ ničím neliší, tu kdykoli by se něco stávalo týmž, vždycky by se stávalo jedním, a kdykoli by se stávalo jedním, vždycky by se stávalo týmž.

Ovšemže.

Jestliže tedy bude jedno totožné samo se sebou, nebude jedno samo se sebou; a tak bude jedno a nebude jedno. Ale to přece není možné; tedy také je nemožné jednomu, aby bylo buď různé od druhého, nebo totožné samo se sebou.

Nemožné.

Takto tedy by jedno nebylo ani různé, ani totožné, ani samo se sebou ani s druhým.

Jistě ne.

A dále nebude ani podobné něčemu ani nepodobné, ani samo sobě ani druhému.

Jak to?

Protože podobné je to, co v sobě má jakousi totožnost. Ano.

Ale totožné je, jak se ukázalo, svou podstatou odděleno od jednoho.

Ano, ukázalo se.

Ale jestliže jedno jest v nějakém stavu odděleně od toho, že jest jedno, byl by to pro ně stav být více nežli jest jedno, avšak to je nemožné. Ano.

Nikterak tedy jedno není v tom stavu, že by bylo totožné, buď s něčím jiným nebo samo se sebou.

Patrně ne.

Tedy nemůže býti ani podobné, ani něčemu jinému ani samo sobě.

Podobá se, že ne.

Dále jedno nemůže být ani v tom stavu, Že by bylo různé; neboť takto by to byl stav být více nežli jest jedno.

Ano, více.

Nuže, co je ve stavu různosti, buď samo proti sobě nebo proti něčemu jinému, to je patrně nepodobno buď samo sobě nebo něčemu jinému, ač je-li to, co je v stavu totožnosti, podobné.

Správně.

Tedy jedno, jak se podobá, když nikterak není ve stavu různosti, není nikterak nepodobno, ani samo sobě ani ničemu jinému.

Jistě ne.

Tedy jedno patrně není ani podobno ani nepodobno, ani jinému ani samo sobě.

Patrně není.

A dále, když je takové, nebude ani stejné ani nestejné, ani samo se sebou ani s ničím jiným.

Jak to?

Kdyby bylo stejné, bude míti tentýž počet měrných jednotek jako to, s Čím by bylo stejné.

Ano.

Avšak kdyby bylo větší nebo menší, tu s kterými věcmi by je bylo možno měřiti, bude mít proti menším více měrných jednotek, proti větším méně.

Ano.

Avšak proti věcem, s kterými je není možno měřiti, bude mít proti jedněm menší, proti druhým větší měrné jednotky.

Jak by ne?

Jistě však je nemožno, aby to, co není účastno totožnosti, mílo buď totožné měrné jednotky nebo cokoli jiného totožného. Nemožno.

Tedy by nebylo stejné ani samo se sebou ani s ničím jiným, když nemá tytéž měrné jednotky. Jak viděti, jisté ne.

A dále, když by mělo více měrných jednotek nebo méně, kolik by mělo jednotek, právě tolik by mělo i částí; a takto zase již to nebude jedno, nýbrž bude to počtem tolik, kolik bude těch měrných jednotek. Správně.

Kdyby mělo jednu měrnou jednotku, bylo by stejné s tou jednotkou; ale to se ukázalo nemožným, aby samo bylo s něčím stejné.

Ano, ukázalo se.

Když tedy nemá ani jedné míry ani velkého počtu měr ani malého a když vůbec není účastno totožnosti, nebude, jak se podobá, nikdy stejné ani samo se sebou ani s ničím jiným; na druhé straně nebude ani větší ani menší, ani samo proti sobě ani proti druhému. Dozajista je tomu tak.

A což, pokládal by snad někdo za možné, aby jedno bylo starší nebo mladší nebo aby bylo téhož věku?

A proč ne?

Protože patrně když bude mít tentýž věk, buď samo se sebou nebo s něčím jiným, bude účastno stejnosti času a podobnosti; ale v tom, jak jsme pravili, jedno účasti nemá, ani v podobnosti ani v stejnosti.

Ano, tak jsme pravili.

A dále také že není účastno ani nepodobnosti a nestejnosti, i to jsme pravili.

Ovšemže.

Když tedy je takové, jak bude moci být proti něčemu buď starší nebo mladší nebo mít s něčím tentýž věk?

Nikterak.

Tedy jedno by nemohlo být ani mladší ani starší ani téhož věku, ani samo se sebou ani s ničím jiným.

Jak viděti, ne.

Jistě tedy by jedno ani vůbec nemohlo být v čase, kdyby bylo takové; či není nutné, že kdykoli je něco v čase, ustavičně se stává starším samo sebe?

To je nutné.

Ale co je starší, je zajisté vždy starší nežli to, co je mladší? Nuže?

Tedy to, co se stává starším samo sebe, stává se zároveň i mladším samo sebe,²⁴ ač má-li míti něco, proti čemu by se stávalo starším.

Jak to myslíš?

Takto: když jsou dvě věci vespolek různé, nemusí se jedna od druhé teprve stávat různou, nýbrž od toho, co již jest různé, věc již jest různá, od toho, co bylo různé, byla různá, od toho, co bude různé, bude různá, ale od toho, co se teprve stává různým, ani nebyla ani nebude ani ještě není různá, nýbrž od toho se stává různou a naprosto ještě není.

To je jistě nutné.

Avšak dále, co je starší, to je různost proti mladšímu a proti ničemu jinému.

Ano, to jest.

Tedy to, co se stává starším samo sebe, nutně se zároveň stává i mladším samo sebe.

Podobá se.

Dále však také nutně netrvá ani delší dobu samo proti sobě, ani kratší, nýbrž shoduje se samo se sebou dobou, v které trvá i v které jest i v které bylo i v které bude.

Věru je nutné i toto. Tedy je nutné, jak se podobá, i to, že kterékoli věci jsou V Čase a jsou účastny něčeho takového, každá z nich jednak má týž věk sama se sebou, jednak se stává starší sama sebe a zároveň i mladší. Skoro se tak zdá.

Avšak jedno nemělo účasti v žádném z takovýchto stavů. Ano, nemělo.

Tedy ani nemá účasti v Čase, ani není v některém čase. To jistě ne, jak ukazuje úvaha.

Nuže co? nezdá se, že výrazy „bylo“ a „stalo se“ a „dělo se“ znamenají účast v čase, který kdysi byl?

Ba věru.

A co výrazy „bude“ a „stane se“ a „nastane“, neznamenají účast v čase budoucím?

Ano.

A výrazy „jest“ a „děje se“ v čase nyní přítomném?

Ovšem že ano.

Jestliže tedy jedno nikterak nemá účasti v žádném čase, nelze o něm říci, ani že se někdy stalo, ani Že se dílo, ani že někdy bylo, ani že se nyní událo, ani Že se děje, ani Že jest, ani že se v budoucnu stane, ani že nastane, ani že bude. Úplná pravda.

Nuže, je možno, aby něco mělo účast v jsoucnosti jinak než jedním z těchto způsobů? Není možno.

Tedy jedno vůbec nemá účast v jsoucnosti. Podobá se, že ne.

Tedy jedno vůbec nemá přísudku „jest“. Jak viděti, ne.

Tedy ani tak mu nenáleží přísudek „jest“, že by o něm bylo možno říci, že „jest jedno“; neboť to by už bylo jsoucí a mající účast v jsoucnosti; ale jak se podobá, o jednom není možno říci, ani že jest jedno, ani že jest, má-Ii se věřiti této úvaze.

Skoro se tak zdá.

A když není, může k tomuto nejsoucímu něco náležeti nebo býti jeho?

A jak by mohlo?

Tedy k němu nenáleží ani jméno ani výměr ani žádné vědění ani smyslové vnímání ani mínění.

Patrně ne.

Tedy ani není jmenováno ani vykládáno výměrem, ani není předmětem mínění ani rozumového poznání a také žádná z bytostí ho nevnímá.

Podobá se, že ne.

Zdalipak je tedy možno, aby jedno bylo v takovýchto poměrech?

Mně se zdá, že ne.

Chceš tedy, abychom se znova vrátili zpět ke svému předpokladu, zdali se nám snad při novém zkoumání ukáže něco jiného?

Ovšem že chci.

Nuže tedy předpokládáme, že jedno jest;²⁵ pak jest uznati to, co z toho pro ně vyplývá, ať si je to jakékoli; či není tomu tak?

Ano.

Tedy se dívej znova. Jestliže jedno jest, zdalipak je možné, aby sice bylo, ale aby nemělo účast v jsoucností?

To není možné,

Tedy jednomu by náležela i jsoucnost a při tom by nebyla s jedním totožná; neboť jinak by ona nebyla jsoucností onoho, ani by ono, jedno, nemělo v oné účast, nýbrž bylo by stejné říkati Jedno jest“ a Jedno je jedno“. Avšak nyní není tento předpoklad „jestliže jedno je jedno“ a otázka, co z toho nutně vyplývá, nýbrž Jestliže jedno jest“; není tomu tak?

Ovšem že ano.

Tedy se myslí, že „jest“ znamená něco jiného než Jedno“?

Nutně.

Zdalipak tedy něco jiného než že jedno je účastno jsoucnosti, a nemá-li tento smysl, když někdo krátce řekne, že jedno jest?

Ovšemže.

Tedy řekněme znova, jestliže jedno jest, co z toho vyplyne. Nuže pozoruj, zdali není nutné, že tento předpoklad znamená takové jedno, které má části?

Jak to?

Takhle: jestliže se říká Jest“ o jednom, které jest, a „jedno“

o tom, co je jedno, a jestliže jsoucnost a jedno není totéž, nýbrž totéž je to, co jsme předpokládali, jedno jsoucí, zdalipak není nutné, že celek je tu to samo jsoucí jedno, a to že se rozděluje na Části Jedno“ a „býti“?

Nutně.

Zdalipak tedy jednu i druhou z těchto částí nazveme jedině částí, či jest část nazývati části celku?

Celku.

A tedy co je jedno, je celek a má části.

Ovšemže.

A zdalipak jedné i druhé z těchto částí jsoucího jednoho, totiž jednomu a jsoucnu, chybí ta druhá Část, jednomu jsoucno nebo jsoucnu jedno?

To asi ne.

Tedy zase i jedna i druhá z těch částí má v sobě i jedno i jsoucno a tak se dělí část zase nejméně na dvě části a takto týmž způsobem stále, cokoli se stane částí, má vždy tyto dvě části, neboť jedno má v sobě vždy jsoucno a jsoucno jedno; takže se nutně stále dělí na dvé a nikdy není jedno.

Ano, docela tak.

Nuže, nebylo by tak jsoucí jedno svou mnohostí nekonečné? Podobá se.Ale jdi ještě i touto cestou.

Kterou?

Pravíme, že jedno je účastno jsoucnosti, a proto že jest?

Ano.

A právě proto se v jsoucím jednu objevila mnohost.

Tak jest.

A což samo jedno, o němž pravíme, že je účastno jsoucnosti, jestliže je zachytíme myšlenkou samo jediné o sobě bez tohoto, Čeho je, jak pravíme, účastno, zdalipak se loto samo objeví jedině jako jedno či také jako mnohost?

Jako jedno, já myslím.

Tak pohleďme: něco jiného je nutně jeho jsoucnost, něco jiného pak ono samo, protože jedno není jsoucnost, nýbrž jakožto jedno je, jak jsme viděli, účastno jsoucnosti.

Nutně.

Tedy jistě jestliže je něco jiného jsoucnost a něco jiného jedno, nerůzní se jedno od jsoucnosti svou jedností, ani se jsoucnost neliší od jednoho svou jsoucností, nýbrž jejich vzájemnou různost způsobuje různé a jiné.

Ovšemže.

Takže různé není totožné ani s jedním ani se jsoucností.

Jak by také bylo?

A což, jestliže si z těch pojmů vybereme buď, chceš-li, jsoucnost a jiné, nebo jsoucnost a jedno, nebo jedno a jiné, zdalipak si při tom každém výběru nevybíráme jakési dva pojmy, které je správné nazývati „oba“?

Jak to?

Takhle: jest možno říci „jsoucnost“?

Jest.

A pak zase říci „jedno“?

I to.

Zdalipak tedy není jedno i druhé z toho vyřčeno?

Ano,

A co když řeknu „jsoucnost a jedno“, zdalipak tím není vyřčeno obé?

Ovšemže.

Jistě tedy i když řeknu „jsoucnost a jiné“ nebo ,jiné a jed-, no“, i takto mluvím pokaždé bez rozdílu o obém?

Ano.

Avšak o kterých věcech se správně užívá slova „obě“, zdalipak je možné, aby byly sice obě, ale aby nebyly dvě?

To není možné.

Ale když jsou některé věci dvě, je nějaká možnost, aby jedna i druhá z nich nebyla jedno?

Žádná.

Z těchto tedy věcí, když jsou pokaždé dvě pohromadě, každá asi je také jedno.

Patrně.

Jestliže pak každá z nich jest jedno, zdalipak, když se k nim přidá jakékoli jedno v jakémkoli spojení, nevzniká souhrn tři věcí?

Ano.

Tři pak je číslo liché a dvě sudé?

Jak by ne?

A co když jest číslo dvě, zdalipak není nutné, že jest také pojem dvakrát, a když je Číslo tři, že jest třikrál, když přece v lom, čemu říkáme dvě, je obsaženo dvakrát jedno a v tom, Čemu říkáme tři, třikrál jedno?

Nutně.

Když však jest číslo dvě a pojem dvakrát, neplyne z toho nutně, že jest součin dvakrát dvě? A když jest číslo tři a pojem třikrát, neplyne zase nutně, že jest součin třikrát tři?

Jak by ne?

A co, když jest číslo tři a když jest pojem dvakrát, a když jest číslo dvě a když jest pojem třikrát, zdali z toho nutně nevyplývá, že jsou i součiny dvakrát tři i třikrát dvě?

Velmi nutně.Byly by tedy součiny čísel sudých se sudým násobitelem a lichých s lichým a sudých s lichým a lichých se sudým.

Tak jest.

Jestliže se to ledy takto má, myslíš, že zbývá některé Číslo, jehož jsoucnost by nebyla logicky nutná?

Nikterak.

Jestliže tedy jest jedno, nutně z toho plyne, že jest i počet.

Nutně.

Ale když jest počet, jest asi mnohost, ano nekonečné množství jsoucen; či nevzniká tak počet nekonečný množstvím a účastný jsoucnosti?

Ovšemže.

Jestliže tedy každý počet jest účasten jsoucnosti, jisté i každá část počtu má asi v ní účast?

Ano.

Tedy jsoucnost je rozdělena mezi všechna jsoucna, jak jich je mnoho, a žádnému ze jsoucen nechybí, ani nejmenšímu ani největšímu? Či ani nemá smyslu se na tohle tázat? Neboť jak by mohla chyběti jsoucnost některému ze jsoucen?

Nikterak.

Jest tedy rozkouskována na části co možná nejmenší i největší i všelijaké jiné, a jest rozdělena ze všeho nejvíce a počet částí jsoucnosti je nekonečný.

Tak tomu jest.

Tedy množství jejích částí je největší.

Ovšem že největší.

A což, jest mezi nimi některá, která jest sice částí jsoucnosti, ale není žádnou částí vůbec?

A jak by se tohle mohlo stát?

Nuže, jestliže ta část jest, nutně z toho tuším plyne, že dokud jest, je to stále něco jedno, a není možné, aby to bylo nic.

Nutně.

Tedy s každou částí jsoucnosti je spojeno jedno, jež nechybí ani menší ani větší Části ani žádné jiné.

Tak jest.

Zdalipak tedy jakožto jedno je celé zároveň na mnoha místech? Dívej se na toto.

Však se dívám a vidím, že to je nemožné.

Je tedy rozděleno, jestliže není celé; neboť jinak asi nijak nebude zároveň u všech Částí jsoucnosti nežli rozděleno.

Ano.

Avšak co je rozděleno, toho je velmi nutně právě tolik, kolik je částí.

Nutně.

Nemluvili jsme tedy právě teď pravdu, když jsme pravili, že jsoucnost je rozdělena na největší množství částí: Vždyť není rozdělena na více částí než jedno, nýbrž, jak se podobá, na stejný počet jako jedno; neboť ani nezůstává jsoucno za jedním, ani jedno za jsoucnem, nýbrž u všech věcí jsou si stále jako dvojice na rovni.

Docela tak se to jeví.

Tedy jedno samo, jsouc rozkouskováno od jsoucnosti, je mnohost a je množstvím nekonečné.

Patrně.

Nejenom tedy to jedno, které jest, je mnohé, nýbrž i jedno samo, rozdělené od jsoucna, je nutně mnohé.

Docela tak.

A dále, protože části jsou částmi celku, jest asi jedno jakožto celek omezeno; či nejsou části objímány celkem?

Nutně.

Avšak to, co objímá, je patrně mez.

Jak by ne?

Tedy jedno, které jest, je asi jedno i mnohé, i celek i Části, i omezené i nekonečné co do množství.Patrně.

Když tedy je omezené, zdalipak nemá i kraje?

Nutně.

A co když je celek, zdalipak by nemělo i začátek i střed i konec? Či je možné, aby něco bylo celek bez těchto tří věcí? A jestliže kterákoli jedna z nich něčemu ubude, bude to chtít ještě být celkem?

Nebude chtít.

Tedy, jak se podobá, jedno má patrné i začátek i konec střed.

Má.

Avšak střed je stejné vzdálen od krajů; vždyť jinak by to nebyl střed.

Jistě nebyl.

Tedy, jak se podobá, jedno, když jest takové, má asi i nějaký tvar, buď přímý nebo okrouhlý nebo nějaký smíšený z obou.

Ano, asi má.

Když tedy se to s ním takto má, zdalipak nebude i samo v sobě i v jiném? Jak to?

Každá z částí jest bezpochyby v celku a žádná není vně celku.

Tak jest.

Tedy všechny části jsou objímány celkem?

Ano.

A jedno jest zajisté souhrn všech svých Částí, a není to ani nic více ani nic méně nežli všechny části dohromady.

To jistě není.

Není-li tedy jedno i celek?

Jak by ne?

Jestliže tedy jsou všechny Části v celku a jedno jest souhrn jich všech a sám celek a jsou-li všechny objímány celkem, pak je jedno patrně objímáno jedním a takto už asi je jedno samo v sobě.

Patrně.

Avšak proti tomu zase celek není v částech, ani ve všech, ani v některých. Neboť kdyby byl ve všech, nutně by byl i v jedné; neboť kdyby v některé jedné nebyl, již by patrně nemohl býti ve všech dohromady; jestliže pak je tato jedna jednou ze všech dohromady a celek v ní není, jakpak ještě bude obsažen v nich všech?

Nikterak.

A dále ani není v některých z částí; neboť kdyby byl celek v některých, bylo by to, čeho je více, v tom, čeho je méně, což je nemožné.

Ano, nemožné.

Když tedy celek není ani ve více částech ani v jedné ani ve všech dohromady, není-íi pak nutno souditi, že je v něčem jiném nebo že již není nikde?

Nutno.

Zajisté však kdyby nebyl nikde, nebylo by nic, ale protože to je celek, když není sám v sobě, je nutně v něčem jiném.

Ovšemže.

Tedy jedno jakožto celek je v něčem jiném; ale jakožto souhrn všech Částí jest samo v sobě; a takto nutně vyplývá, že jedno jest i samo v sobě i v jiném.

Nutně.

Když pak je jedno takové, zdali nutně nevyplývá, že se i pohybuje i stojí?

Jak to?

Patrně stojí, ač jestliže jest samo v sobě; neboť když jest v jednom a když z tohoto jinam nepřestupuje, má totéž místo, totiž je samo v sobě.

To jistě jest.A co má stále totéž místo, to přece je nutně stále nehybné.

Ovšemže.

A což to, co je stále v jiném, zdalipak o tom naopak není nutno soudit, že nikdy nemá totéž místo, a když nikdy nemá totéž místo, že ani nestojí, a když nestojí, že se pohybuje?

Tak jest.

Tedy nutně vyplývá, že jedno, když jest stále samo v sobě i v jiném, i stále se pohybuje i stojí.

Patrně.

A dále musí být totožné samo se sebou a různé od sebe a zrovna tak musí být totožné i různé i proti jiným věcem, ač jestliže je v těch stavech, o kterých byla výše řeč.

Jak to?

Všechno se má ke všemu patrně takto, buď je totéž nebo různé; nebo jestliže není totéž ani různé, je to pak část toho, k čemu je v takovémto poměru, nebo to je celek v poměru k části.

Patrně.

Zdalipak je tedy jedno částí samo sebe?

Nikoli.

Tedy ani není celkem v poměru k části sama sebe, při čemž by bylo částí v poměru k sobě samému.

To jistě není možné.

Avšak zdalipak jest jedno různé od jednoho?

To přece ne.

Tedy by ani nebylo různé samo od sebe.

To jistě ne.

Jestliže tedy není v poměru k sobě samému ani něčím různým ani celkem ani částí, není již nutné, že jest samo se sebou totožné?

To jest nutné.

A což to, co je na různém místě od sebe sama, majícího se sebou samým totéž místo, není-li nutně různé samo od sebe, jestliže bude také na různém místě?

Mně se tak zdá.

Nuže, jak se ukázalo, jedno se má tak, že je samo v sobě a zároveň i v jiném.

Ano, ukázalo se tak.

Takto by tedy bylo jedno, jak se podobá, různé samo od sebe.

Podobá se.

Nuže, jestliže něco jest různé od něčeho, zdalipak nebude různé od toho, co je různé?

Nutně.

Nejsou-li tedy všechny věci, které nejsou jedno, různé od jednoho, a jedno od těch věcí, které nejsou jedno?

Jak by ne?

Tedy jedno je patrně různé od těch jiných věcí. Ano, je různé.

Nuže viz: totožnost a různost, zdalipak to nejsou vespolek opaky?

Jak by ne?

Zdali tedy bude chtít totéž někdy být v různém nebo různé v témž?

Nebude chtít.

Jestliže tedy různé nikdy nebude v témž, není žádného jsoucna, v kterém by bylo po nějakou dobu různé; neboť kdyby jen nějakou dobu v něčem bylo, bylo by po onu dobu různé v témž. Či není tomu tak?

Tak jest.

Když tedy různé není nikdy v témž, patrně nikdy není v ničem z toho, co jest. Pravda.

Tedy různé není ani v těch věcech, které nejsou jedno, ani v jednom.

To jistě ne.

Tedy se patrně nerůzní různem jedno od těch věcí, které nejsou jedno,26 ani ty věci, které nejsou jedno, od jednoho.To jistě ne.

A ani samy sebou by nebyly vespolek různé, když nemají účastí v různu.

Jak by také byly?

Když pak nejsou různé ani samy sebou ani různem, zdalipak již veskrze neunikají tomu, že by byly vespolek různé?

Unikají.

Avšak věci, které nejsou jedno, ani nemají účasti v jednom; neboť jinak by nebyly nejedno, nýbrž jaksi by byly jedno.

Pravda.

Tedy věci, které nejsou jedno, nejsou patrně ani počet; neboť kdyby měly počet, nebyly by tak docela nejedno.

To věru ne.

A což, jsou snad věci, které nejsou jedno, částmi jednoho? Či by měly věci, které nejsou jedno, i takto účast v jednom?

Měly by účast.

Jestliže tedy je naprosto zde jedno, tam nejedno, není patrně jedno ani částí těch věcí, které jsou nejedno, ani to není celek složený z nich jako Částí; naopak zase ty věci, které jsou nejedno, nejsou částmi jednoho, ani to nejsou celky proti jednomu, jež by bylo částí.

To jistě ne.

Avšak tvrdili jsme, že ty věci, které si nejsou vespolek ani částmi ani celky, ani nejsou od sebe vespolek různé, ty že budou vespolek totožné.

Ano, tvrdili jsme.

Máme tedy říci i to, že jedno, když se má tímto způsobem k věcem, které nejsou jedno, je s nimi totožné?

Musíme to říci.

Tedy jedno, jak se podobá, jest i různé, jak od jiných věcí tak samo od sebe, i totéž, jak s jinými věcmi tak samo se sebou.

Skoro se zdá, že to z té úvahy vyplývá.

Zdalipak je také i podobno i nepodobno, jak samo sobě tak jiným věcem?

Snad.

Když se však ukázalo různým od těch jiných věcí, byly by asi také ty jiné věci různé od něho.

Nuže?

Zajisté je zrovna tak různé od jiných věcí, jako jsou ty jiné věci různé od něho, a ani více ani méně?

Ano, jak jinak?

Jestliže tedy ani více ani méně, stejně. | Ano.

Nuže tedy tím, že je ve stavu různosti od jiných věcí a jiné věci zrovna tak proti němu, tím patrně vzniká totožnost poměru jednoho k jiným věcem a poměru jiných věcí k jednomu.

Jak to myslíš?

Takto: zdalipak nevyslovuješ každé jméno ve spojení s jistou věcí?

Ano.

A co, můžeš říci totéž jméno vícekrát než jednou? Ano.

Zdalipak tedy když je řekneš jen jednou, nazýváš tu věc, které ono jméno náleží, ale když mnohokrát, již ne tu? Či ať vyslovíš totéž jméno jednou, ať mnohokrát, zcela nutně mluvíš pokaždé o témž?

Nuže?

Zajisté i „různé“ je jméno, spojované s jistou věcí.

Ovšemže.

Kdykoli tedy je vyslovuješ, ať už jednou nebo mnohokrát, nespojuješ je s ničím jiným ani nejmenuješ nic jiného než onu věc, které to jméno náleželo.

Nutně.

Kdykoli tedy říkáme, že ty jiné věci jsou něco různého od jednoho a jedno že jest různé od jiných věcí, řekneme sice dvakrát slovo „různé“, ale nicméně ho nespojujeme pokaždé s jiným pojmem, nýbrž s tím, kterému to jméno náleželo.

Ovsem že ano.

Tím, že je tedy jedno různé od jiných věcí a jiné věci jsou různé od jednoho, hledíc k této různosti samé byl by stav jednoho ne jiný, nýbrž tentýž jako je stav jiných věci; ale co je v témže stavu, je patrně podobné; či ne?

Ano.

Avšak tím, že jedno je různé od jiných věcí, právě tím by bylo ono všechno podobné všem věcem dohromady; neboť ono všechno je různé ode všech věcí dohromady.

Podobá se.

Ale podobné je protiklad nepodobného.

Ano.

Jistě i různé je protiklad téhož.

I to.

Ale také to se ukázalo, že jedno je totožné s jinými věcmi.

Ano, ukázalo se.

To však je opačný stav, býti totéž co jiné věci a býti různý od jiných věcí.

Ovšemže.

Nuže jakožto různé ukázalo se podobným.

Ano.

Tedy jakožto totéž bude nepodobné hledíc k opačnému stavu než je stav, který činí podobným. Podobným je Činila tuším různost?

Ano.

Nepodobným je tedy učiní totožnost, nebo jinak nebude protikladem různosti.

Podobá se.

Tedy jedno bude podobné i nepodobné jiným věcem, a to, jakožto různé bude podobné a jakožto totožné nepodobné. Ano. má, jak se podobá, i takovýto vztah.

A má i tento.

Jaký?

Tím, že je ve stavu totožnosti, tím je ne jinaké, a když je ne jinaké, není nepodobné, a když není nepodobné, je podobné; tím pak, že je jiné, je jinaké, a když je jinaké, je nepodobné.

Máš pravdu.

Tedy jedno i tím, že je totéž jako jiné věci, i protože je různé, oběma těmito vztahy i každým zvlášť by bylo podobné i nepodobné jiným věcem.

Ovšemže.

A protože se ukázalo i různým samo od sebe i totožným samo se sebou, tedy zajisté zrovna tak se ukáže oběma těmito vztahy i každým zvlášť také samému sobě podobným i nepodobným.

Nutně.

A dále, uvažuj, jak se má jedno co do dotýkání sama sebe“ i jiných věcí a nedotýkání. Uvažuji.

Ukázalo se patrně, že jedno je v sobě samém jako v celku. Správně. Zdalipak není jedno i v jiných věcech?

Ano.

Tím tedy, že je v jiných věcech, dotýká se jiných věcí; tím však, že je samo v sobě, bylo by vzdalováno od dotýkání jiných věcí a dotýkalo by se samo sebe, jsouc v sobě.

Patrně.

Takto by se tedy jedno dotýkalo i samo sebe i jiných věcí.

Ano, dotýkalo by se.

Ale podívejme se na to takto: zdalipak všechno, co se má něčeho dotýkat, nemusí ležeti vedle toho, čeho se má dotýkat, zaujímajíc místo následující po onom místě, na kterém leží to, čeho se dotýká?²⁸Nutně.

Tedy také jedno, má-li se dotýkali samo sebe, musí ležeti přímo vedle za sebou samým, zaujímajíc místo sousedící s oním, na kterém jest samo. Ano, musí.

Jistě tedy by jedno muselo být dvě, aby to udělalo a aby se octlo zároveň na dvou místech; ale pokud to bude jedno, bude se tomu asi vzpírati? Ano, zajisté.

Tedy tatáž nutnost brání jednomu, aby nebylo dvě i aby se nedotýkalo samo sebe. Tatáž.

Ale věru se nebude dotýkat ani jiných věcí. Jak to?

Protože, jak jsme řekli, to, co se má dotýkati jsouc odloučeno, musí být hned vedle toho, Čeho se má dotýkati, a nic třetího nesmí býti uprostřed mezi obojím. Pravda.

Nuže, má-li tu býti dotyk, musí být nejméně dvě věci. Ano, musí.

Jestliže tedy ke dvěma věcem přibude hned vedle třetí, budou věci tři, ale dotyky jen dva. Ano.

A tak pokaždé, kdykoli přibude jedna věc, přibývá také jeden dotyk a z toho plyne, že dotyků je o jeden méně nežli je počet věcí. Neboť o kolik převyšovaly první dvě věci svou větší početností dotyky, právě o tolik převyšuje dotyky i každá další věc, neboť pak již napořád zároveň přibývá jedna věc k počtu věcí a jeden dotyk k dotykům. Správně.

Ať je tedy jakýkoli počet věcí, dotyků je proti nim pokaždé o jeden méně. Pravda.

Jestliže pak jest jenom jedno a dvojice není, dotyk není možný.

Jak by také byl?

Jistě pak, jak víme, věci jiné, nežli jest jedno, ani nejsou jedno, ani v něm nemají účasti, ač jsou-li jiné.

Ne, nemají.

Není tedy v těch jiných věcech počtu, když v nich není

jedno.

Jak by také byl?

Tedy ty jiné věci nejsou ani jedna ani dvě, ani nemají jména Žádného jiného počtu.

Ne.

Tedy jedině jedno jest jedno a dvojice není.

Jak viděti, ne.

Tedy není dotyku, když nejsou dvě věci.

Není.

Tedy ani jedno se nedotýká jiných věcí, ani jiné věci jednoho, když není dotyku.

To tedy jistě ne.

Nuže takto podle všeho toho jedno se i dotýká, jak jiných věcí tak samo sebe, i nedotýká.

Podobá se.

Zdalipak tedy je i stejné i nestejné, jak samo se sebou tak s jinými věcmi?

Jak to?

Kdyby jedno bylo větší nebo menší nežli jiné věci, nebo zase kdyby byly jiné věci větší nebo menší než jedno, jistě by nebyly jiné věci a jedno proti sobě vespolek nijak ani větší ani menší těmito jsoucnostmi samými, totiž jedno tím, že jest jedno, a jiné věci tím, že jsou jiné než jedno. Ale kdyby mělo jedno i druhé vedle těchto vlastností ještě také stejnost, byla by obě jsoucna vespolek stejná; kdyby však měly ony věci veli-kosí a toto malost, nebo naopak kdyby velikost mělo jedno a malost ty jiné věci, tu u kterého z obou druhů by byla velikost, ten by byl větší, a u kterého malost, menší. To nutně vyplývá.

Nuže není-li pak třeba uznat tyto dva pojmové druhy, velikost a malost? Neboť kdyby nebyly, nebyly by patrně vespolek protivné a nevyskytovaly by se v jsoucnech. ) Jak by také mohly?

Jestliže se tedy v jednom vyskytuje malost, jest asi obsažena buď v něm celém nebo v jeho Části. To je nutné.

Což kdyby se vyskytovala v celém? Není-li pravda, že by se buď pří stejné míře, jakou má jedno, táhla jím celým, nebo by je objímala? To je zřejmé.

Kdyby tedy malost byla stejné míry s jedním, zdalipak by nebyla s ním stejná, a kdyby je objímala, větší?

A je možno, aby malost byla s něčím stejná nebo nad nčco větší a aby dělala, co je věc velikosti a stejnosti, a ne, co je věc jí samé? Nemožno.

Tedy malost asi není v celém jednom, nýbrž je-li v něm vůbec, je v části.

Ano.

A zase ani ne v celé Části, jinak způsobí totéž, co v poměru k celku: bude stejná nebo větší než ta část, v které pokaždé bude.

To je nutné.

Nebude ledy malost nikdy v žádném ze jsoucen, když se nevyskytuje ani v části ani v celku; a nic nebude malé kromě samé malosti.

Podobá se, že ne.

A nebude v něm tedy ani velikost; neboť by bylo něco jiného, co by bylo větší, ještě kromě samé velikostí, totiž to, v čem by byla obsažena velikost, a to tak, že by k tomu nenáleželo něco malého, nad co by muselo vynikati, je-li veliké; to pak je nemožné, když tu nikde není malost.

Pravda.

Avšak velikost sama o sobě není větší proti ničemu jinému nežli proti malosti samé o sobě, a také malost není menší proti ničemu jinému než proti velikosti samé o sobě.

Jistě ne.

Tedy ani ty jiné věci nejsou větší než jedno ani menší, když nemají ani velikosti ani malosti, ani tyto dva pojmové druhy samy nemají možnost převyšovati a býti převyšovány v poměru k jednomu, nýbrž jen v poměra mezi sebou vespolek, a na druhé straně zase ani jedno, když nemá arů velikosti ani malosti, nemůže být proti těmto dvěma pojmovým druhům ani proti jiným věcem ani větší ani menší.

Je věru patrno, že ne.

Jestliže tedy jedno není proti jiným věcem ani větší ani menší, zdalipak nutně nevyplývá, že jich samo ani nepřevyšuje, ani není od nich převyšováno?

Nutně.

Nuže, co ani nepřevyšuje ani není převyšováno, to je přece zcela nutně stejné míry, a když je stejné míry, je nutně stejné.

Jak by ne?

Dále však i samo jedno se patrně má tímto způsobem k sobě samému: když nemá v sobě ani velikosti ani malosti, nemůže ani být převyšováno samo sebou ani převyšovat samo sebe, nýbrž jsouc stejné míry jest patrně samo se sebou stejné.

Ovšem že ano.

Jedno je tedy asi stejné i samo se sebou i s jinými věcmi.

To je patrné.

Avšak když je samo v sobě, je snad i zevně kolem sebe; když objímá, je patrně větší samo sebe, a když je objímáno, je patrně menší, a takto by jedno bylo i větší i menší samo sebe.To by jistě bylo.

Není-li pak i toto nutné, že nic není mimo jedno a jiné věci?

Jak by ne?

Avšak to, co kdy jest, musí také být někde.

Ano.

Jistě tedy to, co v něčem je, bude ve větším, samo jsouc menší; neboť jinak by nemohlo být jedno v drahém.

To jistě ne.

Když tedy nic jiného není kromě jiných věcí a jednoho, a ty i to musí být v něčem, tu již je zajisté třeba nutně souditi, že buď jsou v sobě navzájem, ty jiné věci v tom jednom ajedno v jiných věcech, nebo že nejsou nikde.

To je patrné.

Protože tedy jedno je obsaženo v těch jiných věcech, byly by ty jiné věci větší než jedno, když je obsahují, a jedno by bylo menší než ty jiné věci, když by v nich bylo obsaženo; protože pak ty jiné věci jsou v jednom, bylo by jedno z téhož důvodu větší než ty jiné věci a ty jiné věci by byly menší než jedno.

Podobá se.

Jedno je tedy stejné a zároveň i větší i menší samo proti sobě i proti jiným věcem.

To je patrné.

A dále, když je větší i menši i stejné, mělo by stejný i větší i menší počet měrných jednotek v poměru samo k sobě i k jiným věcem, a když měrných jednotek, také i částí.

Jak by ne?

Když by tedy mělo stejný počet měrných jednotek a i více i méně, bylo by podle toho samého i počtem menší i větší samo proti sobě i proti jiným věcem i stejné samo se sebou i s jinými věcmi.

Jak to?

Proti čemu je větší, proti tomu má patrně také více měrných

jednotek, a kolik měrných jednotek, tolik i částí; a proti Čemu je menší, zrovna tak; a s čím je stejné, týmž způsobem.

Tak jest.

Když by tedy bylo v poměru samo k sobě větší i menší i stejné, mělo by samo se sebou stejný počet měrných jednotek i více i méně, a když jednotek, tedy i částí?

Jak by ne?

Když by tedy mělo samo se sebou stejné části, bylo by množstvím stejné samo se sebou; když by jich mělo více, bylo by větší, a když méně, bylo by počtem menší samo sebe.

Patrně.

Nuže, zdalipak se jedno nebude mít týmž způsobem i k těm jiným věcem? Pokud se jeví větším než ony, nutně je převyšuje i počtem; pokud pak je menší, je ho méně; pokud pak je velikostí stejné, je nutně i množstvím stejné s jinými věcmi, že ano?

Nutně.

A takto tedy zase, jak se podobá, bude jedno počtem i stejné i větší i menší samo proti sobě i proti jiným věcem.

Bude.

Zdalipak tedy je jedno účastno i času, a jsouc účastno času, zdalipak jest a stává se i mladším i starším samo sebe i jiných věcí, a na druhé straně není a nestává se ani mladším ani starším ani samo sebe ani jiných věcí?

Jak to?

Pojem „býti“ mu asi náleží, když jedno jest.

Ano.

Je však „býti“ něco jiného nežli účast v jsoucnosti spolu s přítomnou dobou, právě tak jako pojem „bylo“ s dobou minulou a zase „bude“ je společenství se jsoucností spolu s dobou budoucí?

Ano, tak jest.Jest tedy účastno času, když je účastno i bytí.

Ovšemže.

A jistě času postupujícího?

Ano.

Stále tedy se stává starším samo sebe, ač jestliže jde kupředu podle Času.

Nutně.

Zdalipak tedy máme na paměti, že starší se stává starším v poměru k tomu, co je kdy mladší?

Ano, máme.

Tedy když se jedno stává starším samo sebe, stává se starším v poměru k sobě mladšímu?

Nutně.

Takto se tedy stává mladším i starším samo sebe.

Ano.

Starší pak jest jistě tehdy, kdykoli prochází nynějším časem, který jest mezi minulostí a budoucností; neboť patrně když je na cestě z dřívějška do potomnosti, nepřeskočí přítomnost.

To jistě ne.

Zdalipak tedy tehdy neustává od stárnutí, když připadne na přítomnost, a zdalipak není třeba říci, že tehdy se nestává starším, nýbrž už jest starší? neboť kdyby postupovalo, nikdy by nebylo jato od přítomnosti. Neboť co postupuje, je v takovém stavu, že se dotýká obého, i nynějška í potomnosti, a to lak, že se nynějška pouští a potomnosti se chytá, jsouc na ten čas mezi obojím, mezi potomnosti a nynějškem.

Pravda.

Jestliže tedy nutně nic z toho, co kdy jest, nemůže přejíti nynějšek, pokaždé, když v něm je, ustává od stávání se a tehdy jest tím, čím se právě stává. Patrně.

Tedy také jedno, kdykoli stárnouc připadne na nynějšek, ustane od stávání se a tehdy jest starší.

Ovšem že ano.

A jistě proti Čemu se stávalo starším, proti tomu také jest starší; stávalo se pak starším samo proti sobě, že ano?

Ano.

A starší je starší než to, co je mladší?

Jest.

Tedy jedno jest tehdy také mladší samo sebe, kdykoli stávajíc se starším připadne na nynějšek.

Nutně.

A nynějšek je u jednoho stále přítomen po celou dobu jeho bytí; neboť jedno jest nyní, vždy, když jest.

Jak by ne?

Jedno tedy stále jest i stává se starším samo sebe i mladším.

Podobá se.

Jest však nebo se stává delší či stejný Čas v poměru samo k sobě?

Stejný.

Avšak když se buď stává nebo jest stejně dlouhý Čas, má tentýž věk.

Jak by ne?

Co však má tentýž věk, není ani starší ani mladší.

To jistě ne.

Tedy jedno, když se stává a jest stejně dlouhý čas jako samo, ani není ani se nestává ani mladším ani starším samo proti sobě.

Zdá se mi, že ne.

A což proti těm jiným věcem?! To nedovedu říci.

Toto však jistě dovedeš říci, že ty jiné věci než jedno, když o nich třeba mluviti jako o různých a ne jako o různém, obsahují větší počet nežli jedno; neboť kdyby se o nich mělo mluvit jako o různém, bylo by tu jedno, ale když se o nich mluví jako o různých, obsahují větší počet nežli jedno a tvoří množství.To jistě tvoří.

Když pak jsou množstvím, jsou asi účastny většího čísla nežli jednotky.

Jak by ne?

A což, řekneme, že dříve vznikají a vznikla čísla větší či menší?

Menší.

Nejmenší tedy nejdříve: a to jest jedno, že ano?

Ano.

Tedy ze všech věcí, které mají číslo,²⁹ vzniklo nejprve jedno; číslo pak mají i všechny ty jiné věci, ač je-li třeba o nich mluvit jako o jiných a ne jako o jiném.

To jistě mají.

Myslím tedy, že co vzniklo nejprve, vzniklo dříve, a ty jiné věci později; avšak věci vzniklé později jsou mladší nežli to, co vzniklo dříve; a takto jsou asi jiné věci mladší než jedno a jedno je starší než jiné věci.

Ano, asi jsou.

A což to: zdalipak by jedno mohlo mít svůj vznik proti své přirozenosti či je to nemožné?

Nemožné.

Avšak viděli jsme, že jedno má části, a má-li části, má také začátek i konec a střed.

Ano.

Nuže zajisté u všeho vzniká nejprve začátek, i u samého jednoho i u každé z jiných věcí, a po začátku i všechny jiné věci až po konec.

A dále?

Dále řekneme, že všechny tyto jiné věci jsou části i celku i jednoho a že ono samo, jedno i celek, má vznik zároveň s koncem.

Ano, řekneme.

Konec však vzniká, myslím, naposled, a s ním zároveň vzniká, jak je přirozeno, jedno; takže je-li nutno souditi, že samo jedno nevzniká proti přirozenosti, je pokládati za přirozené, že majíc vznik zároveň s koncem vzniká naposled po těch jiných věcech.

Patrně.

Jedno jest tedy mladší než jiné věci a jiné věci jsou starší než jedno.

Tak se mi to teď jeví.

A což začátek nebo kterákoli jiná část jednoho nebo čehokoli jiného, když to je část a ne části, zdalipak to není, jakožto Část, nutně jedno?

Nutně.

Nuže tedy jedno patrně vzniká zároveň s tím prvním, co vzniká, i zároveň s druhým a nezůstává pozadu za žádnou z jiných vznikajících věcí, ať přibývá cokoli k čemukoli, až pro-jdouc k poslednímu stane se celým jedním neopozdíc se při tom vznikání za ničím, ani za prostředním, ani za prvním, ani za posledním, ani za ničím jiným.

Pravda.

Se všemi jinými věcmi má tedy jedno tentýž věk; takže jestliže samo jedno nemá vznik proti přirozenosti, nevzniklo patrně ani dříve ani později než jiné věci, nýbrž zároveň. A podle tohoto důkazu jedno patrně není ani starší ani mladší než jiné věci, ani jiné věci v poměru k jednomu; ale podle dřívějšího je i starší i mladší a jiné věci jsou v témže poměru k němu.

Ovšemže.

Tedy takové jest a takový má vznik. Ale co souditi zase o tom, že se stává starším i mladším proti jiným věcem a jiné věci proti jednomu, a že se nestává ani mladším ani starším?

Zdalipak se to má se stáváním zrovna tak jako s bytím, či jinak?

To nedovedu říci.Avšak já řeknu aspoň toto: jestliže jedno proti druhému jest starší, již by se nemohlo stávati starším o více, než o kolik se lišilo věkem hned na počátku při svém vzniku, ani zase co jest mladší, nemohlo by se již stávati mladším; když se totiž přidávají k nestejným veličinám veličiny stejné, k času i k čemukoli jinému, působí, že stále zůstává stejný rozdíl, tak veliký, jaký byl na počátku.

Jak by ne?

Tedy ani jsoucno proti jsoucnu by se nikdy nestávalo starším ani mladším, ač jestliže je mezi nimi rozdíl věku stále stejný; avšak i nyní i od počátku jedno jest starší, druhé pak mladší, ale nestává se starším a mladším.

Pravda.

Tedy i jedno jakožto jsoucno nestává se nikdy ani starším ani mladším proti jiným jsoucnům.

To tedy jistě ne.

Ale viz, zdali se stávají staršími a mladšími po této stránce.

Po které to'.'

Pokud se jedno ukázalo starším proti jiným věcem a jiné věci proti jednomu.

A co tedy?

Když je jedno starší než jiné věci, uplynula patrně od jeho vzniku delší doba nežli od vzniku jiných věcí.

Ano.

Nuže uvažuj zase takto: když přidáme k delší době a ke kratší době po stejné době, zdalipak bude mít poměr delšího ke kratšímu stejnou hodnotu či menší?³⁰

Menší.

Tedy ten poměr věku, v kterém bylo na počátku jedno k jiným věcem, nebude i později, nýbrž přibírajíc stejnou dobu jako ty jiné věci, bude se od nich lišiti věkem vždy méně nežli dříve; či ne?

Ano.

Tedy to, co se od něčeho liší věkem méně nežli se lišilo dříve, stává se asi mladším, nežli bylo dříve, v poměru k oněm věcem, proti kterým bylo dříve starší.

Ano, mladším.

Jestliže však ono se stává mladším, zdalipak se zase nestávají ty jiné věci proti jednomu staršími nežli dříve?

Ovšemže.

Tedy to, co je podle svého vzniku mladší, stává se starším proti tomu, co vzniklo dříve a jest starší, ale nelze říkati, Že někdy jest starší, nýbrž neustále se stává starším nežli jest ono; onomu totiž přibývá mládí, tomuto pak stáří. A naopak zase to, co je starší, zrovna tak se stává mladším nežli je to, co je mladší. Neboť tím, že obě ty věci jdou opačným směrem proti sobě, stávají se vespolek opakem, totiž mladší se stává starším proti staršímu a starší mladším proti mladšímu; ale stáli se opakem by nemohly. Neboť kdyby se staly, už by se nestávaly, nýbrž by byly. Takto však se stávají vespolek staršími a mladšími; jedno se stává mladším proti jiným věcem, protože se ukázalo, že je starší a dříve vzniklo, a jiné věci se stávají staršími nežli je jedno, protože jejich vznik je pozdější. V témže poměru se takto mají i jiné věci k jednomu, když se ukázalo, že jsou starší než ono a jejich vznik je dřívější. Ano, tak se to jeví.

Tedy zajisté pokud se jedno proti druhému nestává o nic starším ani mladším, totiž hledíc k tomu, že číselný rozdíl mezi obojím je stále stejný, potud by se ani jedno nestávalo ani starším proti jiným věcem ani mladším, ani ty jiné věci proti jednomu; ale pokud jde o stále jinou hodnotu poměru toho, co vzniklo dříve, k tomu, co vzniklo později, a později vzniklého k tomu, co vzniklo dříve, po této stránce nutně se obé stává vespolek starším a mladším, jak jiné věci proti jednomu, tak jedno proti jiným věcem. Ovšemže.Tedy podle toho všeho jedno jest a stává se starším i mladším jak samo proti sobě tak proti jiným věcem, a ani není ani se nestává ani starším ani mladším ani samo proti sobě ani proti jiným věcem.

Ano, docela tak.

Když však je jedno účastno Času a toho, že se stává starším a mladším, zdalipak není také nutné účastno i pojmu „někdy“ a „potom“ a „nyní“, ač je-li účastno Času?

Nutně.

Tedy jedno bylo ajest a bude a stávalo se a stává se a stane se. A co dále?

A mohlo by být něco k němu se vztahujícího a jemu náležícího, co také bylo i jest i bude. Ovšemže.

I vědění by k němu mohlo náležeti, i mínění i počitek, jestliže i my nyní všechno toto výhledem k němu používáme.

Mluvíš správně.

Tedy i jméno mu náleží i výměr a jest jmenováno i činěny jsou o něm výroky; a všechno takové, cokoli se může vztahovat k jiným věcem, může se vztahovati i kjednomu.

Jistě, docela tak se to má.

Proberme dále třetí případ. Jestliže jedno jest, jak jsme o něm vyložili, zdalipak nutně nevyplývá, když jest jedno i mnohé, a zase není ani jedno ani mnohé, a jest účastno času, že někdy jest účastno jsoucnosti, protože jest jedno, a zase někdy není účastno jsoucnosti, protože není?

Nutně.

Zdalipak tedy, když je účastno, bude moci tehdy nebýti účastno, nebo když není účastno, býti účastno? To není možné. Tedy v jedné době jest účastno a v jiné není účastno;

neboť jedině takto by mohlo i býti účastno i nebýti účastno téže věci.

Správně.

Jistě tedy jest i ta doba, kdy nabývá účasti v jsoucností a kdy se od něho odlučuje; jinak by asi nemohlo jednou míti touž věc, jindy zase nemíti, kdyby jí někdy jednak nenabývalo, jednak nepozbývalo.

To by nijak nemohlo.

A zdalipak nenazýváš nabývání jsoucnosti vznikáním?

Ano, zajisté.

A odlučování od jsoucnosti zanikáním?

Ba ovšem.

Tedy jedno, jak se podobá, když nabývá jsoucnosti a když jí pozbývá, vzniká a zaniká.

Nutně.

Když pak je jedno i mnohé a vzniká i zaniká, není-li pravda, že kdykoli se stává jedním, přestává býti mnohým, a když se stává mnohým, přestává býti jedním?

Ovšemže.

Když však se stává jedním a mnohým, zdalipak se nemusí rozlučovatí a slučovati?

Jistě musí.

A dále, kdykoli se stává nepodobným a podobným, nemusí-li se pak spodobovati a rozrůzňovati?

Ano.

A kdykoli se stává větším a menším a stejným, nemusí-li vzrůstati a ubývati a vyrovnávati se?

Tak jest.

Kdykoli pak jsouc v pohybu se zastavuje a kdykoli stojíc přechází do pohybování, tu přece nutně není v žádném čase.

Jak to?

Dříve státi a pak se hýbati a dříve se hýbati a pak státi, to se s ním nebude moci dít bez přechodu.Jak by také mohlo?

Ale není žádný čas, v kterém by něco mohlo ani se nehýbati ani nestáti.

To jistě ne.

Dále však ani přechod není možný bez přecházení.

Podobá se, že ne.

Kdy tedy přechází? vždyť ani když stojí, ani když se pohybuje, nepřechází, ani když je v čase.

To jistě ne.

Tedy to je snad tato podivná věc, v které asi je tehdy, když přechází.

Co je to?

Okamžitost.³¹ Okamžitost znamená totiž, jak se podobá, asi to, že se něco z ní mění v to i ono. Neboť změna ze stavu nehybnosti nenastává, když něco ještě stojí, ani nenastává změna z pohybu, když se jesle pohybuje; ale mezi pohybem a klidem leží tato podivná okamžitost, nejsouc v žádném Čase, a ta jest cílem i východištěm změny pohybu v klid i klidu v pohyb.

Skoro se tak zdá.

Tedy také jedno, jestliže i stojí i se pohybuje, mění se patrně obojím směrem – neboť jedině takto by mohlo dělat obojí –a když se mění, mění se okamžité, a když se mění, není patrné v žádném čase a tehdy se ani nehýbe ani nestojí.

To jistě ne.

Takto se zajisté má i k ostatním změnám; kdykoli přechází z bytí do zániku nebo z nebytí do vznikání, tehdy se ocitá uprostřed mezi jakýmisi pohyby a stavy klidu a nelze o něm tehdy říci, ani že jest, ani že není, ani Že vzniká, ani že zaniká.

Aspoň se tak podobá.

Z téhož důvodu tedy i když přechází z jednoho k mnohému a z mnohého k jednomu, není ani jedno ani mnohé, ani se nerozlučuje ani neslučuje. A když přechází z podobného k nepodobnému a z nepodobného k podobnému, není ani podobné ani nepodobné, ani ve stavu připodobňování ani ve stavu znepodobňování; a když přechází z malého k velkému a ke stejnému, i naopak, není patrně ani malé ani veliké ani stejné, ani ve stavu zvětšování ani ubývání ani vyrovnávání.

Podobá se, že ne.

Tedy tyto všecky stavy asi snáší jedno, jestliže jest.

Jak by ne?

A jaké stavy přísluší asi snášet jiným věcem, jestliže jedno jest? Neměli bychom o tom uvažovat? Ano, měli. Máme tedy říci, co se nutně děje s jinými věcmi než jedno, jestliže jedno jest?

Máme.

Nuže tedy, jestliže jsou ty jiné věci jiné než jedno, nejsou asi jedno; jinak by totiž nebyly jiné než jedno.

Správně.

Dále však ani nelze říci, že by ty jiné věci byly docela prosty jednosti, nýbrž mají v ní jistou účast.

Jakou to?

Bezpochyby to, že ty jiné věci než jedno jsou jiné tím, že mají části; neboť kdyby neměly částí, byly by naprosto jedno.

Správně.

Části pak, jak známo, náleží tomu, co je celek.

Ano.

Avšak celek je nutně jedno vytvořené z mnohých věcí a části budou jeho části, neboť každá z částí musí být částí ne mnohých věcí, nýbrž celku.! Jak to?

Kdyby bylo něco částí mnohých věcí, v nichž by bylo samo obsaženo, bude přece částí sama sebe, což je nemožné, a také jedné každé z jiných věcí, jestliže je častí všech. Neboť kdyby nebylo částí jednoho, bude částí ostatních věcí mimo toto jedno, a takto nebude částí jedné každé věci, a když nebude částí každé, nebude Částí žádné z těch mnohých věcí. Když pak nenáleží k ničemu, není možno, aby bylo něčím, buď Částí nebo čímkoli jiným, těch všech věcí, z nichž žádné ničím není.

Ovšem, patrně.

Není tedy část částí ani mnohých věcí ani všech, nýbrž z jakési jedné způsoby a čehosi jednoho, čemu říkáme celek a co je úplné jedno vzniklé ze všech věcí dohromady; toho Částí je patrně Část.

Docela tak.

Jestliže tedy ty jiné věci mají části, jsou patrně účastny i celku i jednosti.

Ovšemže.

Ty jiné věci než jedno jsou tedy nutně jeden úplný celek mající části.

Nutně.

Dále však totéž platí i o každé jednotlivé Části, neboť i tato má nutně účast v jednosti. Neboť jestliže je každá z nich částí, znamená přece pojem „každá“ jednotku, odlišenou od ostatních a samostatnou, jestliže jí přísluší název „každá“.

Správné.

Může pak patrně mít účast v jednosti, je-li něco jiného než jedno, neboť jinak by v něm neměla účasti, nýbrž byla by sama jedno; ve skutečnosti však asi nic nemůže být jedno mimo samo jedno.

Nemůže.

Tedy i celek i část nutně musí mít účast v jednosti. Jednak tu totiž bude jeden celek, jehož částmi jsou části, jednak jedna každá část celku jakožto část celku.

Tak tomu jest.

Nuže tedy věci mající účast v jednom budou ji míti zajisté tak, že budou od jednoho rozdílné.

Jak by ne?

Ale věcem rozdílným od jednoho náleží asi mnohost; neboť kdyby věci jiné než jedno nebyly ani jedno ani více než jedno, nebyly by nic.

Ano, nebyly.

Když pak jsou i věci, účastné jednoho jako části, i věci, účastné jednoho jako celku, mnohostí více než jedno, zdalipak již nutně nevyplývá, Že ony samy věci, které nabývají účasti v jednom, jsou co do množství neomezené?

Jak to?

Vizme to takto. Jistě že tehdy, když nabývají té účasti v jednom, nejsou jedno ani nemají účasti v jednom.

To je zřejmé.

Nuže nejsou-li tedy množství, když v nich není jedno?

Jistě jsou množství.

A co kdybychom chtěli v mysli ubrati z takovýchto věcí část nejmenší, jak bychom jen byli s to, není-li pak nutné, že i ta odňatá část, když není účastna jednoho, je množství a ne jedno?

To je nutné.

Zajisté tedy, když budeme pokaždé takto pozorovati tu druhou podstatu pojmového druhu samu o sobě, tu cokoli z ní kdy budeme vidět, bude co do množství neomezené.

Ovšem že ano.

A dále, kdykoli se jedna každá část stane částí, už mají omezení v poměru mezi sebou i k celku, a celek v poměru k Částem.

Dozajista.

Tedy když věci jiné nežli jedno jsou ve společenství složením z jednoho a ze sebe samých, vychází pro ně z toho, jak se podobá, to, že v nich vzniká něco jiného, co jim poskytne omezení ve vzájemném poměru; ale podstata jich samých o sobě jim dává neomezenost.

Patrně.

Takto tedy věci jiné nežli jedno i jako celky i po částech jsou i neomezené i mají účast v omezení. Ovšemže.

Zdalipak to nebude také tak i s věcmi podobnými a nepodobnými i mezi sebou navzájem i sobě samým?

Jak to?

Pokud jsou asi všechny neomezeny podle své vlastní podstaty, po této stránce jsou v témže stavu.

Ovšemže.

A pokud jsou všechny účastny omezení, i po této stránce jsou asi všechny v témže stavu.

Jak by ne?

Avšak pokud je to s nimi tak, ze jsou omezeny í neomezené, jsou ve stavech, které si jsou navzájem opačné. 59

Ano.

A věci protivné jsou si jak jen možno nejnepodobnější.

A dále?

Tedy jedním i druhým stavem byly by sobě samým i sobě vespolek podobné, ale oběma dohromady v obou směrech zcela opačné a zcela nepodobné.

Skoro se tak zdá.

Takto tedy jsou ty jiné věci í samy sobě i mezi sebou vespolek podobny i nepodobny.

Tak jest.

A jsou vespolek i tytéž i různé a pohybují se i jsou v klidu a tak již ne nesnadno nalezneme, že věci jiné než jedno jsou ve všech těch opačných stavech, když se ukázalo, že jsou i v těchto.

Mluvíš správní.

Nuže, kdybychom už nechali těchto úvah jako zřejmých a zkoumali zase za předpokladu, jestliže jedno jest, vzniká otázka, zdali se věci jiné než jedno nemají také ne takto, jak bylo vyloženo, či se mají jenom takto.

Ovšemže.

Vykládejme tedy od začátku za předpokladu, jestliže jedno jest, v jakém stavu nutně jsou věci jiné než jedno.

Ano, vykládejme.

Není-li pak tedy tomu tak, že jedno je odloučeně od jiných věcí a jiné věci odloučeně od jednoho?. Jak to?

Protože bezpochyby není vedle této dvojice něco různého, co by bylo jiné než jedno a jiné než ty jiné věci; neboť je řečeno všechno, kdykoli se řekne „jedno a jiné věci“.

Ano, všechno.

Není tedy už věci různé od těchto, v které by zároveň bylo i jedno i jiné věci.

Jistě ne.

Tedy nikdy není v témže jedno a jiné věci.

Podobá se, že ne.

Tedy jsou odloučeně?

Ano.

Dále pak tvrdíme, že co je opravdu jedno, nemá ani částí.

Jak by také mělo?

Tedy jedno by nemohlo být v jiných věcech ani celé ani jeho části, jestliže je odloučeně od jiných věcí a nemá Částí.

Jak by mohlo?

Tedy žádným způsobem by jiné věci nemohly míti účast v jednom, když ho nejsou účastny, ani hledíc k nějaké jeho části ani hledíc k celku.

Podobá se, že ne.

Tedy po žádné stránce nejsou jiné věci jedno a nemají v sobě žádné jedno.

To tedy jistě ne.

Tedy ty jiné věci nejsou ani množství; neboť kdyby jich bylo množství, byla by každá z nich jednou částí celku; takto však nejsou věci jiné než jedno ani jedno ani množství ani celek ani části, protože po žádné stránce nejsou účastny jednosti.

Správně.

Tedy ty jiné věci nejsou samy ani dvě ani tři, ani ta čísla v nich nejsou, když jsou po všech stránkách zbaveny jednosti.

Tak jest.

Tedy ty jiné věci nejsou ani samy podobny a nepodobny jednomu, ani v nich není podobnost a nepodobnost; kdyby totiž ty věci jiné než jedno buď samy byly podobny a nepodobny, nebo měly v sobě podobnost a nepodobnost, měly by v sobe patrně dvě ideje vespolek opačné.

Tak se to jeví.

Bylo by však nemožné, aby věci, které nemají účast ani v jednom, měly účast v nějakých dvou věcech.

Nemožné.

Tedy ty jiné věci nejsou ani podobné ani nepodobné ani obojí zároveň. Neboť kdyby byly podobné nebo nepodobné, byly by účastny jedné, té nebo oné, ideje, a kdyby byly obojí zároveň, dvou opačných; ale to se ukázalo nemožným.

Pravda.

Nejsou tedy ani tytéž ani různé, ani se pohybující ani stojící, ani vznikající ani zanikající, ani větší ani menší ani stejné; ani nejsou v žádném jiném z takovýchto stavů; neboť jestliže ty jiné věci snášejí některý takový stav, budou účastny i jednoho i dvou i tří, i lichého i sudého, jichž, jak se ukázalo, nemohou být účastny, když jsou veskrze zbaveny jednoho.

Zcela pravda.

Takto tedy jestliže jedno jest, to jedno je vše i není ani jedno, jak v poměru k sobě samému tak také k jiným věcem.

Ba věru, docela tak.

Dobrá; jestliže však jedno není, zdalipak bychom neměli dále zkoumati, co z toho nutně vyplývá?

Ano, měli bychom zkoumati.

Co by tedy znamenal tento předpoklad, „jestliže jedno není“? Zdalipak se nějak Liší od tohoto předpokladu „jestliže nejedno není“?

Ovsem že se liší.

Zdalipak se jenom liší, Či je to pravý opak říci „jestliže nejedno není“ proti větě „jestliže jedno není“?

Pravý opak.

A co kdyby někdo říkal Jestliže není velikost“ nebo „není malost“ nebo něco jiného z takových věcí, zdalipak by pokaždé nevyjadřoval, že myslí něco různého, co není?

Ovšemže.

Jistě tedy i nyní vyjadřuje, že myslí něco různého od jiných věci, co není, kdykoli řekne „jestliže není jedno“, a víme, co myslí.

Víme.

Za prvé tedy myslí něco poznatelného, potom něco různého od jiných věcí, kdykoli řekne jedno, ať už mu přiloží bytí, ať nebytí; neboť o nic méně není poznáváno, co je to, o Čem se říká, že není, a že je odlišné od jiných věcí. Či ne?

Nutně.

Takto tedy je třeba říci na začátku, co musí být, „jestliže jedno není“. Nejprve tedy je třeba uznati, jak se podobá, že mu náleží to, že jest o něm vědění, sice by se ani nepoznával smysl toho, kdyby někdo řekl „jestliže jedno není“.

Pravda.

Zajisté pak i to, že jiné věci jsou od něho různé, sice by se ani ono nemohlo nazývati různým od jiných věcí.

Ovšemže. Náleží mu tedy vedle vědění j různost. Neboť kdykoli se nazývá jedno různým od jiných věcí, nemyslí se různost těch jiných věcí, nýbrž různost jeho.

Patrně.

Dále pak jest jedno, které není, účastno i pojmů „ono“ a „něco“ a „toto“ a „tomuto“ a „těchto“ a všech takových; neboť by se nemluvilo o jednom ani o věcech různých od jednoho, ani by onomu nic nenáleželo, ani by nebylo jeho, ani by se nemluvilo o něčem, kdyby mu nenáležela účast ani v pojmu něco ani v těchto ostatních.

Správně.

Tedy býti jednomu nelze, jestliže není, ale nic mu nebrání, aby bylo mnohého účastno, ba naopak je to nutné, když právě ono jedno, a ne jiné, není. Jestliže ovšem tím nejsoucím nebude ani to jedno ani ono, nýbrž se mluví o něčem jiném, není třeba ani hlesnouti; pakli však se předpokládá, že to, co není, je ono jedno a ne jiné, nutně z toho vyplývá, že mu náleží účast i v pojmu „ono“ i v mnohých jiných.

Ovšemže.

A náleží mu tedy i nepodobnost hledíc k jiným věcem; neboť když jsou ty jiné věci různé od jednoho, jsou patrně i různé podoby.

Ano.

A věci různé podoby nejsou-li pak jinaké?

Jak by ne?

A věci jinaké nejsou-li pak nepodobné?

Zajisté že nepodobné.

Jistě tedy, když jsou nepodobny jednomu, je zjevné, že to, čemu jsou ty nepodobné věci nepodobny, je nepodobno jim.

Zjevné.

Náleží tedy patrně i jednomu nepodobnost, pro kterou ty jiné věci mu jsou nepodobny.

Podobá se.

Jestliže pak má nepodobnost těm jiným věcem, zdalipak není nutné, že má podobnost sobí samému?

Jak to?

Jestliže má jedno nepodobnost jednomu, tu by se asi nemluvilo o takovém pojmu jako o jednom, ani by se předpoklad netýkal jednoho, nýbrž jiného pojmu nežli jednoho.

Ovšemže.

Ale to nemá být.

To věru ne.

Je tedy třeba, aby jedno mělo podobnost samo se sebou.

Ano, jest třeba.

A dále není ani stejné s jinými věcmi; neboť kdyby bylo stejné, tu by již bylo32 a k tomu by jim bylo pro tu stejnost podobno. Ale to obojí není možné, když jedno není.

To není možné.

Když pak není stejné s jinými věcmi, zdalipak není nutné, že i ty jiné věci nejsou stejné s ním? To jest nutné, A věci, které nejsou stejné, nejsou-li pak nestejné?

Ano. A věci nestejné, nejsou-li pak nestejné s nestejným?

Jak by ne?

Tedy jedno je účastno i nestejnosti, pro kterou ty jiné věci

jsou s ním nestejné. Ano, jest účastno.

Avšak nestejnosti náleží věru velikost a malost. Ano, náleží.

Má tedy takovéto jedno i velikost i malost?

Skoro se tak zdá.

Velikost pak a malost jsou stále od sebe vespolek vzdáleny.

Ovšemže. L Jest tedy stále něco uprostřed mezi nimi.

Jest.

Nuže, můžeš říci, že jest uprostřed mezi nimi něco jiného než stejnost?

Nikoli, nýbrž právě to.

Cokoli tedy má velikost a malost, to má i stejnost, jež jest uprostřed mezi nimi.

Patrně.

Tedy jednomu, jež není, by náležela, jak se podobá, účast i v stejnosti i ve velikosti i v mladosti.

Podobá se.

A dále musí být nějak účastno i jsoucnosti.

Jak to?

Musí se to s ním míti tak. jak pravíme; neboť jestliže tomu tak není, nemluvili bychom pravdu, když pravíme, že jedno není; pakli mluvíme pravdu, je zřejmé, že mluvíme věci, které jsou. Či není tomu tak?

Věru, jest tomu tak.

Když tedy tvrdíme, že mluvíme pravdu, musíme nutně tvrditi, že mluvíme i věci, které jsou.

To musíme.

Jedno tedy, jak se podobá, není a jest; neboť jestliže nebude nejsoucí, nýbrž nějakým způsobem ustane být ve svém nebytí, ihned bude jsoucí.

Docela jistě.

Jestliže tedy má nebýti, musí mít „býti nejsoucí“, jakožto pouto svazující je s nebytím, podobně jako to, co jest, musí mít „nebýti nejsoucí“, aby zase dokonale bylo; neboť takto by nejlépe i to, co jest, bylo, a to, co není, nebylo, když to, co jest, má účast v platnosti pojmu „býti jsoucí“ a v neplatnosti pojmu „býti nejsoucí“,“ má-li dokonale býti, kdežto to, co není, má účast v neplatnosti pojmu „nebýti nejsoucí“34 a v platnosti pojmu „býti nejsoucí“, jestliže také to, co není, má dokonale nebýti.

Zcela pravda.

Nuže tedy když to, co jest, má účast v nebytí, a to, co není, v bytí, nutně z toho vyplývá, že i jedno, protože není, má účast v bytí, aby bylo uskutečněno jeho nebytí.

Nutně.

Ukazuje se v jednom, jestliže není, i jsoucnost.

Ukazuje se.

A tedy i nejsoucnost, jestliže není.

Jak by ne?

Zdalipak je možno, aby něco, co jest v jistém stavu, v tom stavu nebylo, aniž by z tohoto stavu přecházelo?

To není možno.

Tedy všechno takové, cokoli se má takto i ne takto, znamená přechod.

Jak by ne?

Přechod pak jest pohyb; či co o tom řekneme?

Ano, pohyb.

Není-li pravda, že se jedno ukázalo jsoucím i nejsoucím?

Ano.

Ukazuje se tedy, že se má takto i ne takto.

Podobá se.

Tedy také je na jevě, že to nejsoucí jedno se pohybuje,

protože má i přechod z bytí k nebytí.

Skoro se tak zdá.

Avšak jestliže nikde mezi jsoucny není, protože, jestliže není, ani by nemohlo odnikud nikam přecházel.

Jak by mohlo?

Tedy není pravda, že by se přecházením pohybovalo.

Ne, není.

A dále ani by se neotáčelo na tomtéž místě; vždyť se nikde nestýká s totožností. Neboť totožné je jsoucí; ale aby nejsoucí bylo v něčem z toho, co je jsoucí, to je nemožné.Ano, nemožné.

Tedy nelze říci, že by se jedno nejsouc mohlo otáčeti v tom, v čem není.

To tedy ne.

A dále jedno se patrně ani samo proti sobě nezjinačuje, ani to, které jest, ani to, které není; neboť tu by již nebyla řeč o jednom, kdyby se samo proti sobě zjinačovalo, nýbrž o něčem jiném.

Správně.

Jestliže však se ani nezjinačuje, ani se neotáčí na témže místě, ani nepřechází, zdalipak by se ještě nějak mohlo pohybovat?

Jak by mohlo?

A co je nehybné, to je nutně v klidu, a co je v klidu, stojí.

Nutně.

Tedy, jak se podobá, jedno nejsouc i stojí i pohybuje se.

Podobá se.

A dále, jestliže se pohybuje, zcela nutně se musí zjinačovati; neboť ať by se kamkoli nějak pohnulo, tím už není v tom stavu, v jakém bylo, nýbrž v jiném.

Tak jest.

Když se tedy jedno pohybuje, také se zjinačuje.

Ano.

A dále, když se nikam nepohybuje, nijak se asi nezjinačuje.

To jistě ne.

Tedy pokud se nejsoucí jedno pohybuje, tím se zjinačuje; pokud pak se nepohybuje, nezjinačuje se.

To jisté ne.

Tedy jedno nejsouc se i zjinačuje i nezjinačuje.

Patrně.

Avšak co se zjinačuje, jistě nutně vzniká jako různé než bylo dříve, a zaniká z toho dřívějšího stavu; co však se nezjinačuje, ani nevzniká ani nezaniká.

Nutně.

Tedy také jedno nejsouc i vzniká i zaniká, když se zjinačuje, a když se nezjinačuje, ani nevzniká ani nezaniká; a takto jedno nejsouc jednak i vzniká i zaniká, jednak ani nevzniká ani nezaniká.

Tedy ano.

Nuže vraťme se ještě jednou k začátku, abychom se podívali, zdali se nám ukáže totéž, co nyní, či něco různého.

Však to je potřebí.

Není-li pravda, naše otázka jest, co nutně vyplývá o jednom z předpokladu „jestliže jedno není“?

Ano.

Kdykoli pak říkáme není, znamenáte snad něco jiného nežli že tomu, o čem pravíme, že není, chybí jsoucnost?

Nic jiného.

Nuže zdalipak když říkáme, že něco není, chceme tím říci, Že to nějak není a nějak jest? Či má toto slovo „není“ naprosto ten význam, že to, co není, nijak a po žádné stránce není a nijak není účastno jsoucnosti?

Ano, tento zcela naprostý význam.

Tedy to, co není, by ani nemohlo býti ani nijak jinak míti účast v jsoucnosti.

To jistě ne.

A vznikání a zanikání, je to snad něco jiného, jak jsme viděli, nežli jednak nabývati účasti v jsoucnosti, jednak ztráceti jsoucnost?

Nic jiného.

Co však v tom nemá žádné účasti, ani by toho nenabývalo, ani by to neztrácelo.

Jak by také mohlo?

Tedy jedno, protože po žádné stránce není, nesmí nijak ani mít jsoucnost ani ji pozbývat ani jí nabývat.Přirozeně.

Tedy nejsoucí jedno ani nezaniká, ani nevzniká, když nemá nijak účast v jsoucnosti.

Patrně ne.

Tedy ani se po žádné stránce nezjinačuje; neboť kdyby se s ním toto dělo, již by i vznikalo i zanikalo.

Pravda.

Jestliže pak se nezjinačuje, zdalipak z toho nutně nevychází, že se ani nehýbe?

Ano, nutně.

Dále musíme říci, že to, co nikde není, ani nestojí; neboť co stojí, musí stále být na nějakém témže místě.

Ano, na témž; jak by ne?

Takto tedy zase musíme říci, že to, co není, nikdy ani nestojí, ani se nehýbe.

Ano, tak jest.

Avšak ani mu nenáleží něco z těch věcí, které jsou; neboť kdyby bylo účastno toho jsoucna, bylo by účastno jsoucnosti.

To je zřejmé.

Nemá tedy ani velikost ani malost ani stejnost.

Jistě ne.

Dále patrně nemá ani podobnost ani různost, a to ani v poměru samo k sobě ani v poměru k jiným věcem.

Ukazuje se, že ne.

A což, zdalipak mohou nějak pro ně být jiné věci, jestliže mu nesmí náležet nic?

To nelze.

Tedy ty jiné věci mu nejsou ani podobny ani nepodobny, ani nejsou s ním tytéž ani různé. Jistě ne.

A což pojem „onoho“ nebo „onomu“ nebo „něco“ nebo „toto“ nebo „tohoto“ nebo „jiného“ nebo „jinému“ nebo „někdy“ nebo „potom“ nebo „nyní“ nebo vědění nebo mínění nebo

vnímání nebo výměr nebo jméno nebo cokoli jiného z toho, co jest: bude se něco z toho vztahovat k tomu, co není?

Nebude.

Takto tedy jedno, když není, není po žádné stránce v žádném vztahu.

Vskutku se tak podobá, že po žádné stránce není ve vztahu.

A ještě promluvme o tom, co se musí díti s jinými věcmi, jestliže jedno není.

Ano, promluvme.

Musí býti patrně jiné; neboť kdyby nebyly ani jiné, nemohlo by se mluviti o těch jiných věcech.

Tak jest.

Jestliže však se mluví o těch jiných věcech, jsou ty jiné věci různé. Či neužíváš slov „jiné“ a „různé“ pro týž vztah?

Ano užívám.

Různým pak nazýváme tuším to, když je něco různé od různého, a jiným, když je jiné proti jinému?

Ano.

Tedy i k těm jiným věcem, mají-li býti jiné, něco náleží, proti čemu budou jiné.

Nutné.

A co by to tedy bylo? Neboť proti jednomu nebudou jiné, když není.

To jistě ne.

Tedy jsou jiné mezi sebou; neboť jim zbývá už jen toto, nebo aby byly jiné proti ničemu.

Správně.

Tu pak jsou mezi sebou jiné vždy po množném počtu; neboť jednotlivě tak nemohou být, když jedno není. Ale, jak se podobá, každý jednotlivý jejich shluk jest co do množství neomezený, a když někdo uchopí to, co se zdá nejmenší, tu se jako ve snu okamžitě ukáže, že místo toho, co se zdálo jedno, je tu mnohost a místo něčeho nejmenšího něco velmi velikého proti částečkám z něho drobeným.

Zcela správně.

Tedy ty jiné věci by byly mezi sebou jiné po takovýchto shlucích, jestliže jsou jiné a jedno není.

To zcela jistě.

Zajisté pak bude těch shluků mnoho a každý se bude jevit jako jeden, ale nebude jeden, když jedno nebude.³⁵

Tak jest.

A bude se zdát, že jich je jistý počet, když se bude zdát každý shluk jedním a bude jich mnoho.

Ovšemže.

A to, že mezi nimi jsou jedna čísla sudá a druhá lichá, to zdání není pravdivé, když přece jedno nebude.

To věru ne.

A dále, také se podle naší řeči bude zdát, že něco je mezi nimi nejmenší; toto však se jeví mnohým a velikým proti každé z těch mnohých vécí, které jsou malé.

Jak by ne?

Dále se bude zdát každý shluk i stejným s těmi mnohými malými věcmi; neboť by ho dříve nebylo vidět, jak přechází z většího v menší, nežli by přišel, jak by se zdálo, doprostřed, a to je asi jev stejnosti.

Přirozeně.

Jistě se bude také zdát, že má proti jinému shluku omezení, kdežto sám o sobě že nemá ani začátku ani konce ani středu.

Jak to?

Protože pokaždé, kdykoli tu někdo pojme myšlenkou jakoby některou z těchto věcí, pokaždé se před počátkem objevuje jiný počátek a po konci zůstává druhý konec a ve středu jiné věci střednější nežli ten střed, ovšem menší, a to proto, že nemůže být chápána z těch věcí pokaždé jen jedna, když jedno není.

Zcela pravda.

Jest tedy, myslím, nutné, že se rozdrobuje a štěpí veškeré jsoucno, kterékoli kdo pojme myšlenkou; neboť je patrně asi vždy pojímán shluk bez pojmu jednoho.

Ovšemže.

Taková věc se zajisté nutně jeví, vidí-li ji kdo zdálky a nejasně, jako jedna, ale když se rozumem vnímá zblízka a bystře, nutně se jedna každá objeví jako nekonečné množství, jestliže je zbavena jednoho, které není.

To je arci zcela nutné.

Takto tedy se ty jiné věci musí jeviti pokaždé i neomezenými i omezenými i jedním i mnohými, jestliže jedno není a jsou jiné věci než jedno.

Ano, musí.

Jistě se budou zdát i podobnými i nepodobnými.

Jak to?

Z dálky se budou jevit jako na stínovém obrazu všechny jako jedno a že jsou ve stavu totožnosti a podobné.

Ovšemže.

Ale zblízka se budou jevil mnohými a různými a působením jevu různosti věcmi různé podoby a sobe nepodobnými.

Tak jest.

Nutně tedy vyplývá, že se ty shluky jeví i podobnými i nepodobnými, a to i samy sobě i vespolek.

Ovšem že ano.

Jistě se tedy jeví i jako tytéž i jako různé vespolek, i že se dotýkají i že jsou od sebe odloučeny i že se pohybují všemi pohyby i že veskrze stojí i že vznikají a zanikají i že ani nevznikají ani nezanikají, i bezpochyby všechno takové, co nám už je snadné vypočítati, jestliže jedno není a mnohost věcí jest.

Jistě, úplná pravda.

Nuže ještě jednou se vraťme k začátku a řekněme, co musí být, jestliže jedno není a jiné věci než jedno jsou.Nuže ano, řekněme.

Jistě ty jiné věci nebudou jedno.

Jak by byly?

Avšak ani nebudou mnohé; neboť kdyby byly mnohé, bylo by mezi nimi i jedno. Pakli však žádná z nich není jedno, všechny dohromady nejsou nic, takže by nebyly ani mnohé.

Pravda.

Když pak není v těch jiných věcech jedno, nejsou ty jiné věci ani mnohé ani jedno. Ne, nejsou.

Ani se nejeví jedním ani mnohými.

Jak to?

Protože s žádnou z věcí, které nejsou, nemají ty jiné věci po žádné stránce nijak žádného společenství, a žádná věc z těch, které nejsou, není některou svou složkou u žádné z těch jiných věcí; neboť nejsoucna nemají žádné části.

Pravda.

Tedy ani zdání nejsoucna není u těch jiných věcí ani žádný jev, a nejsoucno není po žádné stránce nijak pojímáno představou od těch jiných věcí.36

To jistě ne.

Jestliže tedy jedno není, žádná z jiných věcí není pojímána představou, ani že by byla jedno, ani jako mnohost věcí; neboť představiti si mnohost věcí bez jednoho je nemožné.

Ano, to je nemožné.

Jestliže tedy jedno není, jiné věci ani nejsou, ani nejsou pojímány představou, ani jako jedno ani jako mnohost věcí. Podobá se, že ne.

Tedy ani jako podobné ani jako nepodobné. Jistě ne.

A dále ani jako tytéž ani jako různé, ani ve styku ani odloučeně, ani v jiném ze všech těch stavů, které jsme nahoře

vypočítali jako jejich projevy: ničím z toho ty jiné věci ani nejsou ani se ničím nejeví, jestliže jedno není.

Pravda.

Nuže tedy kdybychom úhrnem řekli, že jestliže není jedno, že není nic, bylo by to správné?

Docela.

Budiž tedy řečeno i toto i to, že jak se podobá, ať jedno jest nebo ať není, i ono samo i jiné věci i v poměru k sobě samým i v poměru navzájem ve všem všudy i jsou i nejsou a jeví se i nejeví se.

Zcela pravda.

Jak chránit svoje pohledávky * Čtěte knihy online zdarma * Články a návody * Jiný Seznam! *