Knihy na netu

HLAVNÍ STRANA seznam děl dle: NÁZVU * AUTORA * OBORU

Obraz Doriana Graye , Oscar Wilde

PŘEDMLUVA Umělec je stvořitel něčeho krásného.

Zjevit umění a ztajit umělce, to je cílem uměleckého díla.

Kritik je ten, kdo dovede tlumočit jinou formou a novými prostředky svůj dojem z něčeho krásného. Nejvyšší, stejně jako nejnižší forma kritiky je jakýmsi druhem autobiografie.

Ti, kdož objevují v něčem krásném ošklivý smysl, jsou zkažení, a přitom neokouzlují. To je nedostatek, ti, kdož objevují v něčem krásném krásný smysl, jsou lidé s kulturou.

Pro ty je naděje.

A vyvolení jsou ti, pro něž něco krásného znamená jenom krásu.

Není nic takového jako morální nebo nemorální kniha. Knihy jsou bud dobře napsány, nebo špatně napsány. Toť vše.

Odpor devatenáctého století k realismu, toť vztek Kolíbána, jenž vidí v zrcadle svou vlastní tvář.

Odpor devatenáctého století k romantismu, toť vztek Kolíbána, když nevidí v zrcadle svou vlastní tvář.

Morální život člověka tvoří součást umělcova námětu, ale umění je morální tím, že dovede dokonale upotřebit nedokonalou látku.

Žádný umělec netouží dokazovat. Vždyť dokázat se dá i to, co je pravda.

Žádný umělec nemá mravoučné záliby.

Mravoučná záliba u umělce je neodpustitelný formalismus.

V žádném umělci není nikdy nic morbidního. Umělec smí vyslovit všechno. Myšlenka a jazyk jsou pro umělce nástroje umění. Neřest a ctnost jsou pro umělce suroviny k umění.

Z hlediska formy je typickým vzorem veškerého umění umění hudebníkovo.

Z hlediska citu je tím typickým vzorem dovednost hercova.

Všechno umění je zároveň povrch a symbol.

Ti, kdož jdou pod ten povrch, činí tak na vlastní nebezpečí. Ti, kdož luští ten symbol, činí tak na vlastní nebezpečí.

Diváka, nikoli život, umění doopravdy zrcadlí.

Ráznost názoru na umělecké dílo ukazuje, že to dílo je nové, nejednoduché a živoucí.

Když se kritici neshodují, je umělec v souladu sám se sebou.

Lze odpustit člověku, když dělá něco užitečného, pokud se tomu neobdivuje.

Když dělá člověk něco neužitečného, lze ho omluvit jen tehdy, když se tomu nesmírně obdivuje.

Veškeré umění je zcela neužitečné.

OSCAR WILDE

KAPITOLA I Ateliér byl plný syté vůně růží, a když se mezi stromy v zahradě pohnul lehounký letní vánek, zavanul otevřenými dveřmi těžký pach šeříku nebo jemnější parfém růžově kvetoucího hlohu.

Z kouta na divanu z perských houní, na kterém ležel a kouřil nespočetné cigarety, jak měl ve zvyku, viděl lord Henry Wotton na medově sladké a medově zbarvené květy čilimníku, jehož chvějící se větve zřejmě stěží unesly to břímě krásy tak podobné plamenům. A přes dlouhé záclony z hrubého indického hedvábí, zavěšené před ohromným oknem, mihly se co chvíli fantastické stíny poletujících ptáků a vytvářely jakési prchavé japonské obrazy, takže lord Henry musel myslet na ty bledé malíře z Tokia, s tvářemi jako z nefritu, kteří se snaží uměleckým dílem, jež je nezbytně nehybné, vyvolat dojem hbitého pohybu. Mrzoutský bzukot včel, prodírajících se vysokou neposečenou trávou či kroužících s tvrdošíjnou vytrvalostí kolem matně zlatých tykadel divoce rozrostlého kozího listu, zdánlivě ještě zvyšoval tísnivost ticha. Temné hřmění Londýna znělo jako basové tóny vzdálených varhan.

Uprostřed místnosti stál, připevněn na svislém malířském stojanu, portrét neobyčejně krásného mladého muže v životní velikosti a před ním, o trochu dál, seděl sám umělec, Basil Hallward, jehož pozdější nenadálé zmizení vzbudilo takový veřejný rozruch a dalo podnět k tolika podivným domněnkám.

Jak se malíř díval na spanilé a půvabné rysy, které tak dovedně zobrazil svým uměním, rozlil se mu po tváři radostný úsměv a už se zdálo, že nezmizí. Ale tu malíř vstal, zavřel oči a přitiskl si prsty na víčka, jako kdyby se pokoušel uvěznit v mozku nějaký zvláštní sen, z něhož by nerad procitl.

„To je tvoje nejlepší dílo, Basile, to je to nejlepší, cos kdy vytvořil," řekl ospale lord Henry. „To rozhodně musíš napřesrok poslat do Grosvenoru. V Akademii je to příliš veliké a příliš lidové. Kdykoli tam zajdu, je tam buď tolik lidí, že se nemohu dívat na obrazy, a to je strašné, nebo je tam tolik obrazů, že se nemohu dívat na lidi, a to je ještě horší. Tohle se opravdu hoí jenom do Grosvenoru."

„Asi to nepošlu nikam," odvětil malíř a potřásl zakloněnou hlavou. Pro ten charakteristicky pohyb se mu přátelé smávali už v Oxfordu. „Ne, nikam to nepošlu."

Lord Henry povytáhl obočí a skrze tenké modré závity dýmu, které se v tak podivuhodných pletencích vznášely od jeho těžké cigarety s příměsí opia, se s úžasem zahleděl na umělce. „Že to nikam nepošleš? A proč, kamaráde? Jaký k tomu můžeš mít důvod? Vy malíři jste ale podivná cháska! Děláte všechno možné, abyste si získali pověst, a jen ji máte, už ji zřejmě chcete zase odhodit. A to je od vás veliká hloupost, protože na světě je jen jedno horší, než když se o člověku moc mluví, a to, když se o něm nemluví vůbec. Takovýhle portrét by té vynesl vysoko nad celou mladou anglickou generaci a tu starou by naplnil žárlivostí, jsou-li ovšem starci vůbec schopni nějakého citového vzrušení."

„Vím, že se mi vysměješ," odpověděl malíř, „ale opravdu to nemohu vystavit. Příliš jsem v tom zobrazil sám sebe."

Lord Henry se natáhl na divan a rozesmál se.

„No ovšem, já věděl, že se budeš smát. Ale stejně je to pravda."

„Tak tys v tom zobrazil sám sebe! To jsem na mou čest nevěděl, Basile, že jsi tak domýšlivý. Já věru nevidím žádnou podobnost mezi tebou, tím tvým drsným mohutným obličejem a těmi tvými vlasy, černými jako uhel, a mezi tímhle mladým Adónisem, který vypadá, jako by byl stvořen ze slonové kosti a z plátků růží. Vždyť tohle je Narcis, milý Basile, a ty… inu, máš ovšem intelektuální výraz a tak dále… Ale krása, opravdová krása, ta přestává tam, kde začíná intelektuální výraz. Intelekt je už sám o sobe jistý druh prohnanosti a ruší harmonii každé tváfe. V okamžiku, kdy si člověk sedne a začne přemýšlet, je hned samý nos nebo samé čelo nebo prostě něco děsného. Jen se podívej na lidi, kteří vynikli v kterémkoli učeném povolání! Jak jsou dokonale oškliví! S výjimkou stavu duchovního, ovšem. Jenomže v duchovním stavu se nemyslí. Biskup povídá v osmdesáti letech pořád totéž, co mu řekli, aby povídal, když mu bylo osmnáct, a přirozeným důsledkem toho je, že neustále vypadá naprosto roztomile. Ten tvůj tajuplný mladý přítel, jehož jméno jsi mi neprozradil, ale jehož podobizna mě vskutku uchvacuje, ten taky nikdy nemyslí. To vím docela jistě. Je to krásné stvoření bez mozečku, které by mělo být vždycky po ruce v zimě, když nemáme v dohledu květiny, a taky v létě, když potřebujeme něco, co by dalo studenou sprchu naší duchaplnosti. Nelichoťsi, Basile, ty se mu ani v nejmenším nepodobáš."

„Ty mi nerozumíš, Harry," odvětil umělec. „Ovšemže se mu nepodobám. Toho jsem si naprosto vědom. Dokonce by mě mrzelo, kdybych se mu podobal. Nekrč rameny, řikám ti pravdu. Každá tělesná a duševní výjimečnost s sebou nese neblahý osud. Takový osud, jaký se v historii věši na paty klopytajicím králům. Líp je nelišit se od svých bližních… Ošklivci a hlupáci to mají na tomto světě nejlepší. Ti si mohou klidně sedět a jenom zevlovat na hru. Nevědí sice nic o vítězstvích, ale nepoznají ani porážky; aspoň toho jsou ušetřeni. Žijí tak, jak bychom měli žít všichni, nerušeně, lhostejně a bez úzkosti'. Ani nepřivedou nikoho do neštěstí, ani do něho sami neupadnou cizím přičiněním. Ale tvoje společenské postavení a bohatství, Harry, moje schopnosti, ať už jsou jakékoli, moje určení, ať už má jakoukoli cenu, pěkný vzhled Doriana Graye - to všechno, co nám věnovali bozi, nám přinese jen utrpení, hrozné utrpení."

„Dorian Gray? Tak se tedy jmenuje?" řekl lord Henry a zamířil přes ateliér k Basilu Hallwardovi.

„Ano, tak se jmenuje. Neměl jsem v úmyslu ti to říct."

„Ale proč ne?"

„To ani nedovedu vysvětlit. Když se mi někdo nesmírně líbí, nikomu nikdy neřeknu, jak se jmenuje. To jako bych se něčeho na něm vzdával. Čím dál tím víc miluji tajnůstkářství. Mám dojem, že je to to jediné, co nám mění moderní život v něco tajuplného nebo zázračného. I to nejvšednější má hned půvab, jen když se s tím tajíš. Když odjíždím z města, nikdy neřeknu svým příbuzným, kam mám namířeno. Kdybych to řekl, připravil bych se o všechno potěšení. Je to asi hloupý návyk, ale mně se tak nějak zdá, že člověku váší do života velkou dávku romantiky. Ty si o mně nejspíš myslíš, že jsem v téhle věci hrozný blázen."

„Vůbec ne," odpověděl lord Henry. „vůbec ne, milý Basile. Zřejmě zapomínáš, že jsem ženat, a manželství má jen jediný půvab: obě strany v něm musí naprosto nevyhnutelně vést život plny šalby. Já nikdy nevím, kde je má žena, a má žena nikdy neví, co dělám já. Když se setkáme - a tu a tam se přece jen setkáváme, třeba když spolu večeříme mimo dům nebo když jdeme k vévodovi - vypravujeme si s nejvážnější tváří nejnesmyslnější historky. Má žena se v tom vyzná znamenitě, dokonce mnohem líp než já. Nikdy si nepopletc své časové údaje; to zas já vždycky. Ale i když mi na něco přijde, nedělá žádné scény. Někdy bych si skoro přál, aby udělala scénu; ale ona se mi jen směje."

„Nelíbí se mi, jak mluvíš o svém manželství, Harry," řekl Basil Hallward a vykročil ke dveřím do zahrady. „věřím, že jsi ve skutečnosti znamenitý manžel, ale že se za své vlastní ctnosti stydíš. Ty jsi prapodivný člověk. Jakživ neřekneš nic mravného, a přitom jakživ neuděláš nic špatného. Ten tvůj cynismus, to je jen a jen póza."

„Být přirozený, to je vskutku jen a jen póza, a to ta nejprotivnější, jakou znám," řekl lord Henry se smíchem. A oba mladí muži vyšli spolu do zahrady a uvelebili se na dlouhé bambusové lavičce, která stála ve stínu vysokého vavřínového keře. Sluneční svit klouzal po lesklých listech. V tráve se chvěly bílé sedmikrásky.

Po chvíli mlčení vytáhl lord Henry hodinky. „Budu už bohužel muset jít, Basile," řekl, „a než půjdu, musíš mi odpovědět na otázku, kterou jsem ti dal před chvílí."

„Co to bylo?" řekl malíř a nepřestal upírat pohled k zemi.

„Víš to docela dobře."

„Nevím, Harry."

„Tak já ti řeknu, co to bylo. Musíš mi vysvětlit, proč nemíníš vystavit obraz Doriana Graye. A chci znát ten pravý důvod."

„Řekl jsem ti ten pravý důvod."

„Neřekl. Povídals, že ho nevystavíš, protožes v něm příliš zobrazil sám sebe. A to je přece dětinské."

„Harry," pravil Basil Hallward a zahleděl se lordu Henrymu zpříma do tváře, „každý portrét, který namaloval cit, je portrétem umělce, a ne modelu. Model je jen náhodný podnět. Malíř neodhaluje nitro toho, kdo stál modelem. Spíš své vlastní nitro odhaluje malíř na pomalovaném platně. A já nechci ten obraz vystavit, protože se bojím, že jsem v něm prozradil tajemství vlastní duše."

Lord Henry se zasmál. „A jaképak tajemství to je?" zeptal se.

„Povím ti to," řekl Hallward; ale tváří mu přelétl rozpačitý výraz.

„Jsem nedočkavost sama, Basile," pravil jeho druh, dívaje se na něho.

„Vlastně je toho tuze málo k povídání, Harry," odpověděl malíř. „A ty to bohužel sotva pochopíš. Možná, že tomu sotva uvěříš."

Lord Henry se usmál; shýbl se, utrhl v trávě chudobku s narůžovělými plátky a prohlížel si ji. „Že to pochopím, to vím docela jistě," řekl, hledě soustředéně na ten zlatý terčík s bílými paprsky," a pokud jde o to uvěření, já uvěřím čemukoli, ovšem za předpokladu, že je to naprosto neuvěřitelné.

Vánek setřásl se stromů několik květů a těžké hrozny šeříku s hustě stésnanými hvězdičkami se v ospalém vzduchu kývaly sem a tam. U zdi začala vrzat luční kobylka a jako útržek modré nitky přelétlo nad nimi na hnědavých průsvitných křídlech dlouhé štíhlé sídlo. Lord Henry měl dojem, že slyší tlouci srdce Basila Hallwarda, a byl zvědav, co přijde.

„Přihodilo se prostě tohle," řekl malíř po chvíli. „Přede dvěma měsíci jsem šel do té tlačenice, co se schází u lady Brandonové. To víš, my chudáci umělci se čas od času musíme ukázat ve společnosti, abychom veřejnosti připomněli, že nejsme divoši. A ve fraku, s bílou vázankou, může kdokoli, jak jsi mi jednou řekl, dokonce i burzián, vzbudit dojem, že je civilizovaný. Nu, a když jsem byl v tom pokoji už asi deset minut a rozmlouval jsem s rozložitými, nastrojenými matrónami a s nudnými akademiky, uvědomil jsem si najednou, že se na mé někdo dívá. Otočil jsem se a uviděl jsem poprvé Doriana Graye. Když se naše pohledy setkaly, cítil jsem, že blednu. Proběhl mnou zvláštní pocit hrůzy. Poznal jsem, že jsem se tváří v tvář setkal s někým, jehož pouhý zjev je tak podmanivý, že kdybych ho nechal na sebe působit, zmocnil by se celé mé povahy, celého mého nitra, dokonce i mého umění.

A já jsem si nepřál, aby byl můj život zvenčí nějak ovlivněn. Sám víš, Harry, jak bytostně jsem nezávislý. Odjakživa jsem svým vlastním pánem - totiž byl jsem jím do té doby, než jsem se setkal s Dorianem Grayem. V té chvíli… ani nevím, jak ti to vysvětlit… Něco jako by mi bylo říkalo, že stojím na pokraji strašlivé životní krize. Měl jsem podivné tušení, že mi osud chystá vybraná potěšení a zároveň vybrané zármutky. Polekal jsem se a obrátil se k odchodu. To jsem neudělal pro klid svědomí, ale z jakési zbabělosti. Nikterak si nepřipisuji k dobru, že jsem se snažil uniknout."

„Svědomí a zbabělost, to je ve skutečnosti jedno a totéž, Basile. Svědomí je firemn název toho podniku. To je všechno."

„Tomu nevěřím, Harry, a neveřím ani, že tomu věříš ty. Ale ať už byly mé pohnutky jakékoli - taky to mohla být hrdost, já přece býval velmi hrdý - dral jsem se zkrátka ke dveřím. A tam jsem se samozřejmé srazil s lady Brandonovou. ,Snad nám nechcete takhle brzy utéci, pane Hallwarde?'

zapištěla. Znáš přece ten její podivně vřískavý hlas."

„Ovšem. Ona se ve všem podobá pávu, až na tu krásu," řekl lord Henry, trhaje svými dlouhými, nervózními prsty sedmikrásku na kousky.

„Nemohl jsem se jí zbavit. Zavedla mě k různým výsostem a k rytířům podvazkových a jiných řádů a k postarším dámám s gigantickými čelenkami a papouščími nosy. Mluvila o mne jako o svém nejdražším příteli. Já se s ní předtím setkal jenom jednou, ale ona si vzala do hlavy, že ze mne udělá zlatý hřeb večera. Myslím, že některé mé obrazy měly v té dobé značný úspěch, aspoň se o nich tlachalo v šestákových plátcích, což je v devatenáctém století kritérium nesmrtelnosti. A najednou jsem zjistil, že stojím tváří v tvář tomu mladíkovi, jehož zjev mé prve tak vzrušil. Stáli jsme docela těsně proti sobě, skoro jsme se jeden druhého dotýkali. Naše pohledy se znovu setkaly. Bylo to ode mne neprozřetelné, ale požádal jsem lady Brandonovou, aby mě představila. Ale možná, že to koneckonců ani nebylo tak neprozřetelné. Bylo to prostě nevyhnutelné. Byli bychom se spolu dali do řeči i bez představování. To vím jistě. Dorian mi to ppzdéji řekl. I on měl pocit, že je nám osudem určeno, abychom se poznali."

„A jak ti lady Brandonová představila toho báječného mladého muže?" ptal se jeho druh. „Vím, že s velikou oblibou podává hbité précis o všech svých hostech. Vzpomínám si, jak mé jednou přivedla k sveřepému červenolícímu starému pánovi, ověšenému od hlavy až k patě řády a stužkami, a tragickým šepotem, který kdekdo v pokoji musel naprosto zřetelně slyšet, syčela mi o něm do ucha velice ohromující podrobnosti. Já prostě prchl. Rád si prokouknu lidi sám. Ale lady Brandonová jedná se svými hosty přesně tak jako vyvolavač se zbožím, které vydražuje. Buď ti všecky jejich vady nadobro vymluví, nebo ti o nich poví všecko, až na to, co bys rád věděl."

„Chudák lady Brandonová! Jsi na ni zlý, Harry," řekl Hallward lhostejně.

„Milý kamaráde, snažila se založit salón, ale podařilo se jí jenom otevřít restauraci. Jak se jí tedy mohu obdivovat? Ale povez mi, co řekla o panu Dorianu Grayovi."

„Ach, něco jako: Roztomilý chlapeček - chudáček jeho matinka a já jsme byli naprosto nerozluční. Docela jsem zapomněla, co dělá - bojím se, že… nedělá nic - ó ano, hraje na piano - či na housle, milý pane Grayi?' Oba jsme se museli zasmát a rázem z nás byli přátelé."

„Smích není špatný začátek přátelství a určité je to pro ne daleko nejlepší zakončení," řekl mladý lord a utrhl si jinou sedmikrásku.

Hallward potřásl hlavou: „Ty nechápeš, co je to přátelství, Harry," zašeptal, „ani co je nepřátelství, když už o tom mluvíme. Ty máš rád kdekoho - totiž kdekdo je ti lhostejný."

„To je od tebe hrozně nespravedlivé!" zvolal lord Henry, posunuje si klobouk do týla a vzhlížeje k malým obláčkům, které jako zmuchlaná přadena leskle bílého hedvábí letěly po tyrkysové hlubině letního nebe. „Ano, hrozně nespravedlivé je to od tebe. Já dělám mezi lidmi velikánské rozdíly. Přátele si vybírám pro jejich dobrý vzhled, pouhé známé pro jejich dobrý charakter a nepřátele pro jejich dobrý mozek. Člověk nemůže být nikdy dost opatrný ve volbé svých nepřátel. Mezi těmi mými není ani jediný hlupák. Všechno jsou to lidé jistých duševných schopností, a tak mě samozřejmě všichni dovedou ocenit. Je to ode mne veliká domýšlivost? Myslím, že je to dost domýšlivé."

„Také bych řekl, Harry. Ale podle toho tvého rozdělení musím já být tvůj pouhý známý."

„Můj milý zlatý Basile, ty jsi mnohem víc než známý."

„A mnohem míň než přítel. Asi něco jako bratr, viď?"

„Bratři! Ale jdi! O bratry vůbec nestojím. Můj starší bratr ne a ne umřít, a moji mladší bratři zase nedělají nic jiného."

„Harry!" okřikl ho Hallward zamračeně.

„Neber mě tak vážně, kamaráde. Ale nemohu si pomoci, k příbuzným mám odpor. To asi proto, že nikdo z nás nesnáší lidi, kteří mají stejné chyby jako my. Mám plné pochopení pro anglické demokraty, když se vztekají na to, čemu říkají neřesti vyšších kruhů. Lid vyciťuje, že opilství, omezenost a nemorálnost by měly zůstat jedině jeho majetkem a že když ze sebe dělá hovado někdo z nás, pytláci vlastně v jeho revíru. Když se chudák Southwark dostal před rozvodový soud, rozhořčení lidu bylo prostě skvělé. A přitom mám za to, že ani deset procent proletariátu nežije řádně."

„Nesouhlasím ani s jediným tvým slovem, ba co víc, Harry, vím jistě, že ty sám taky ne."

Lord Henry si pohladil špičatou hnědou bradku a poklepal si ebenovou hůlkou s bambulkami na špičku lakýrky. „Ty jsi vážně dokonalý Angličan, Basile! To už je podruhé, co tohle říkáš. Když člověk přednese správnému Angličanovi nějakou myšlenku - a to je vždycky ukvapené - tu toho Angličana ani nenapadne uvažovat, je-li ta myšlenka dobrá, nebo špatná. Jen jedno považuje za důležité: jestli tomu člověk sám věří. Vždyť přece hodnota nějaké myšlenky nemá naprosto nic společného s upřímností člověka, který tu myšlenku vyslovuje. Je dokonce pravděpodobné, že čím je člověk neupřímnější, tím spíše bude ta myšlenka jen a jen rozumová, protože v tom případě nebude zabarvena ani jeho potřebami, ani jeho touhami, ani jeho předsudky. Ale nemíním se s tebou bavit o politice, sociologii nebo metafyzice. Mám raději lidi než zásady a jedince bez zásad mám raději než cokoli jiného. Pověz mi ještě něco o panu Dorianu Grayovi. Jak často se s ním vídáš?"

„Denně. Byl bych nešťastný, kdybych ho denně neviděl. Je pro mě naprosto nepostradatelný."

„To je pozoruhodné. Myslel jsem, že se jakživ nebudeš zajímat o nic jiného než o své umění."

„Teď on pro mě znamená všechno mé umění," řekl malíř vážně. „Někdy si myslím, Harry, že jenom dvojí údobí mívá nějaký význam v historii světa: když se v umění objeví nové výrazové prostředky, nebo když se objeví nová osobnost, rovněž v umění. Čím byl pro Benátčany objev olejomalby, tím byla pozdnímu řeckému sochařství tvář Antinoova a tím bude jednoho dne pro mě tvář Doriana Graye. Nejen proto, že si ho maluji, že si ho kreslím, že si ho skicuji. To všechno samozřejmě dělám. Ale on pro mě znamená mnohem víc než předlohu nebo model. Nechci říct, že bych byl nespokojen s tím, co jsem podle něho udělal, nebo že oplývá takovou krásou, že ji umění nedovede vyjádřit. Není nic, co by umění nedovedlo vyjádřit, a já vím, že práce, kterou dělám od té doby, co jsem se seznámil s Dorianem Grayem, je dobrá práce, že je to nejlepší práce v mém životě. Ale jeho osobnost na mě tak nějak pozoruhodně působí - jsem zvědav, jestli mi porozumíš, - inspiruje mě k zcela nové umělecké technice, k zcela novému stylu. Vidím všechno jinak, o všem jinak přemýšlím. Umím teď přetvářet život způsobem, který mi předtím zůstával utajen. ,Sen o krásných tvarech ve dnech přemýšlení o obsahu,' kdo jen to řekl? Už ani nevím… Ale to je pro mě Dorian Gray. Pouhá viditelná přítomnost toho hocha - připadá mi totiž o málo starší než hoch, ačkoli je mu ve skutečnosti dvacet pryč -, jeho pouhá viditelná přítomnost… ach, rád bych věděl, jestli si dovedeš představit všechno, co to znamená. Nevědomky mi vyvolává před očima obrysy nějaké nové svěží školy, školy, jež by v sobě měla mít všechnu vášnivost romantického ducha, všechnu dokonalost ducha řeckého. Soulad duše a těla - co je v tom všechno skryto! My jsme v tom svém šílenství ty dva pojmy od sebe oddělili a vynalezli jsme realismus, který je vulgární, a ideály, které jsou prázdné. Harry, kdybys jen věděl, co pro mě znamená Dorian Gray! Vzpomínáš si na tu mou krajinku, za kterou mi Agnew nabízel tak ohromnou částku, ale kterou bych nedal ani za nic? Je to jedna z nejlepších věcí, které jsem kdy vytvořil. A proč je taková? Protože když jsem ji maloval, seděl vedle mne Dorian Gray. Vyzařoval z něho jakýsi pronikavý vliv, a já jsem poprvé viděl v obyčejné lesní scenérii zázrak, který jsem v ní vždycky hledal, ale nikdy nenacházel."

„Basile, to je úžasné! Musím Doriana Graye vidět."

Hallward se zvedl z lavičky a začal se procházet sem a tam po zahradě. Za chvilku se vrátil. „Harry," řekl, „Dorian Gray je pro mě pouze umělecký námět. Ty bys v něm třeba neviděl pranic. Já v něm vidím všecko. Nikdy není v mém díle přítomen víc, než když v něm není žádná z jeho podob. Je, jak říkám, spíš podnětem k nové umělecké technice. Objevuji ho v křivkách jistých linií, v líbeznosti a v jemných odstínech jistých barev. To je všechno."

„Tak proč nedáš jeho portrét na výstavu?" ptal se lord Henry.

„Protože, aniž jsem to měl v úmyslu, jsem do něho tak trochu vložil výraz všeho toho zvláštního uměleckého zbožňování, o němž Dorianovi nemíním samozřejmě nic říct. Neví o něm nic. A nikdy se o něm nic nedoví. Ale lidé by to mohli vytušit. A já nehodlám obnažit své nitro před jejich mělkými, slídivými zraky. Nikdy jim nedám srdce pod drobnohled. V tom portrétu jsem příliš zobrazil sám sebe, Harry, příliš sám sebe."

„ Básníci nejsou tak úzkostliví jako ty. Ti vědí, jak se da vášeň výhodně zveřejnit. Zlomené srdce dosáhne dneska mnoha vydání."

„Proto taky nemám básníky rád," řekl Hallward. „Umělec má tvořit krásné věci, ale neměl by do nich vkládat nic ze svého vlastního života. Žijeme ve věku, kdy se lidé dívají na umění, jako kdyby bylo stvořeno jen pro jistou formu autobiografie. Vytratil se nám abstraktní smysl krásy. Jednoho dne ukážu světu, jaký ten smysl je. A proto ncsmí svět nikdy vidět portrét Doriana Graye."

„Myslím, že děláš chybu, Basile, ale nebudu o tom s tebou diskutovat. Jenom lidé, kteří jsou s rozumem v koncích, pořád o něčem diskutují. Ale pověz mi, má tě Dorian Gray hodně rád?"

Malíř několik okamžiků uvažoval. „Rád mě má," odpověděl po chvíli, „vím, že mě má rád. Strašně mu ovšem lichotím. Působí mi zvláštní radost říkat mu věci, o kterých vím, že jich budu jednou litovat. Zpravidla je ke mně velmi milý. Sedáváme v ateliéru a povídáme si o tisícerých věcech. Tu a tam však bývá hrozně bezohledný a s velikým potěšením, jak se zdá, mi ubližuje. A to pak cítím, Harry, že jsem celou svou duši věnoval člověku, který s ní jedná, jako by to byla květina na klopu, drobná ozdoba, která lahodí jeho sebelásce, okrasa pro jeden letní den."

„V létě dny tak rychle nepíchají, Basile," řekl lord Henry. „Možná, že on tebe omrzí dřív než ty jeho. Je smutné si to připomínat, ale duch má beze sporu delší trvání než krása. Tím také lze vysvětlit, proč se tolik namáháme být tak přehnaně vzdělaní. V tom zuřivém boji o pouhé bytí toužíme mít v sobě něco, co nepomíjí, a proto si plníme hlavu veteší a fakty a bláhově doufáme, že tak se tu udržíme. Dokonale poučený člověk - to je moderní ideál. Ale hlava dokonale poučeného člověka, to je něco strašného. To je takový starožitnický krám, samá obludnost a samý prach, a každý předmět je tam oceněn vysoko nad svou hodnotu. Ale ať tak či onak, já myslím, že on tebe omrzí první. Jednoho krásného dne se na svého přítele zadíváš, a najednou ti bude připadat tak nějak špatně nakreslený, nebo se ti nebude líbit některý jeho barevný odstín nebo něco takového. A zahrneš ho v duchu trpkými výčitkami a budeš si vážně myslet, že se k tobě zachoval velmi špatně. Až přijde příště, budeš naprosto chladný a lhostejný. A to bude velká škoda, protože tě to změní. To, cos mi vyprávěl, je učiněný románek, umělecký románek, dalo by se říct, ale to nejhorší na románcích jakéhokoli druhu je, že jsme po nich tak neromantičtí."

„Nemluv tak, Harry. Dorian Gray mě bude ovládat, dokud budu živ. Ty se nemůžeš vcítit do toho, co cítím já, ty jsi příliš přelétavý."

„Ach, můj milý Basile, právě proto se do toho mohu vcítit. Věrní znají jen ty otřepané stránky lásky. Ale milostné tragédie, ty znají právě nevěrnici. A lord Harry rozškrtl zápalku o úhlednou stříbrnou krabičku a začal kouřit cigaretu se sebevědomým a spokojeným výrazem, jako kdyby byl shrnul celý svět do jediné věty. V zeleně nalakovaném listí břečťanu harašili švitořící vrabci a modré stíny obláčků se honily v travé jako vlaštovky. Jak příjemně je v té zahradé! A jak rozkošná jsou citová vzrušení druhých lidí! Mnohem rozkošnější než jejich myšlenky, napadlo lorda Henryho. Vlastní nitro a vášně přátel - to je to, co nás v životě okouzluje. S tichým obveselením si představoval tu nudnou svačinu, kterou zmeškal, že se tak dlouho zdržel u Basila Hallwarda. Kdyby byl šel k tetě, byl by se tam určitě setkal s lordem Goodbodym a bylo by se hovořilo jen a jen o vykrmování chudiny a o nezbytnosti vzorných činžáků. Příslušníci každé třídy by byli kázali o důležitosti ctnosti, jež ve svém vlastním životě nemají zapotřebí pěstovat; bohatí by byli mluvili o hodnotách spořivosti a leniví by se byli rozplývali výmluvností o důstojnosti práce. Je příjemné, že tomu všemu unikl. A jak myslil na tetu, najednou ho něco napadlo. Otočil se k Hallwardovi a řekl: „Milý příteli, teď jsem si zrovna vzpomněl."

„Nač, Harry?"

„Kde jsem slyšel jméno Doriana Graye."

„Kde to bylo?" ptal se Hallward a trochu se zakabonil.

„Netvař se tak rozzlobeně, Basile. Bylo to u mé tety, u lady Agáty. Povídala mi, že objevila báječného mladého muže, který jí bude pomáhat ve čtvrtích chudiny, a že se jmenuje Dorian Gray. Musím však konstatovat, že mi vůbec neřekla, jak je vzhledný. Ženy nedovedou ocenit dobrý vzhled, aspoň počestné ženy to nedovedou. Teta mi řekla, že je velmi vážný a že má krásnou povahu. A tak jsem hned v duchu viděl obrýlené stvoření se zplihlými vlasy, hrozně pihovaté a ťapající na ohromných nohou. To jsem mel vědět, že je to tvůj přítel!"

„Jsem velmi rád, žes to nevěděl, Harry."

„Proč?"

„Nechci, aby ses s ním setkal."

„Ty nechceš, abych se s ním setkal?"

„Ne."

„Pan Dorian Gray je v ateliéru, pane," pravil komorník, vstupující do zahrady.

„Teď mě představit musíš," řekl lord Henry se smíchem.

Malíř se obrátil k sluhovi, který tu stál a pomrkával ve slunečním světle. „Požádejte pana Graye, aby počkal, Parkere. Že přijdu za okamžik." Sluha se uklonil a vracel se po pěšině.

Basil se zahleděl na lorda Henryho. „Dorian Gray je můj nejdražší přítel," řekl. „Má prostou a krásnou povahu. Tvoje teta ti o něm řekla pravdu. Nezkaz ho. Nesnaž se ho ovlivnit. Tvůj vliv by byl špatný. Svět je veliký a je v něm plno skvělých lidí. Neodveď mi tedy jedinou bytost, které moje umění vděčí za veškeré kouzlo, co v něm je. Závisí na něm můj život umělce. Na to nezapomeň, Harry, důvěřuji ti." Mluvil velmi zvolna a zdálo se, že se ta slova z něho derou téměř proti jeho vůli.

„Co to říkáš za nesmysl!" řekl lord Henry s úsměvem, a uchopiv Hallwarda pod paží, téměř ho vlekl do domu.

KAPITOLA II Když tam vstoupili, spatřili Doriana Graye. Seděl u piana, zády k nim, a listoval ve svazku Schumannovych Lesních scén. „Tohle mi musíte půjčit, Basile," zvolal. „To se chci naučit. Je to úžasně půvabné." „Záleží na tom, jak mi dnes budete stát modelem, Doriane." „Ach, toho stání už mám dost a žádný svůj portrét v životní velikosti nechci," odvětil chlapec, otáčeje se umíněně a rozdurděně na kulaté stoličce. Když uviděl lorda Henryho, na okamžik se mu zbarvily líce slabým rumencem a vyskočil. „Promiňte, Basile, nevěděl jsem, že u vás někdo je." „To je lord Henry Wotton, Doriane, můj starý přítel z Oxfordu. Zrovna jsem mu říkal, jaký jste výtečný model, a vy jste to teď všechno pokazil." „Ale nepokazil jste mou radost z našeho setkání, pane Grayi," řekl lord Henry; vykročil k němu a podal mu ruku. „Má teta mi o vás často povídá.

Jste jeden z jejích oblíbenců a bojím se, že taky jedna z jejích obětí." „Teď právě jsem u lady Aáty zapsán v černé knize," odvětil Dorian s komicky zkroušeným výrazem. „Slíbil jsem jí minulé úterý, že s ní půjdu do nějakého klubu ve Whitechapelu, a skutečně jsem na to dočista zapomněl. Měli jsme tam spolu zahrát duetko, dokonce snad tři duetka. Nevím, co mi řekne. Moc se bojím, tak k ní ani nejdu."

„Ale já vás s tetou usmířím. Je vám velice oddána. A že jste tam nebyl, to myslím nikterak nevadí. Posluchači si pravděpodobně stejně mysleli, že se hraje duetko. Když si teta Agáta sedne k pianu, nadělá rámusu za dva."

„Jste k ní strašně krutý. A mně taky zrovna nelichotíte," odvětil Dorian se smíchem.

Lord Henry se na něho díval. Ano, vskutku je úžasně sličný s těmi jemně vykrojenými nachovými rty, s těma přímýma modrýma očima, s těmi zvlněnými zlatými vlasy. Má v obličeji cosi, co k němu okamžitě probouzí důvěru. Má v něm všechnu upřímnost mládí, stejně jako všechnu jeho vášnivou cudnost. člověk cítí, že ten hoch zůstal světem nepošpiněn. Není divu, že ho Basil Hallward zbožňuje.

„Vy jste příliš půvabný, abyste se věnoval filantropii, pane Grayi, přespříliš půvabný." A lord Henry se natáhl na divan a otevřel své cigaretové pouzdro.

Malíř zatím pilně míchal barvy a připravoval si štětce. Vypadal ustaraně, a když zaslechl poslední poznámku lorda Henryho, pohlédl na něho, okamžik uvažoval a pak řekl: „Harry, chci ten obraz dneska dokončit. Považoval bys to za hrozně nezdvořilé, kdybych té poprosil, abys odešel?"

Lord Henry se usmál a podíval se na Doriana Graye. „Mám jít, pane Grayi?" zeptal se.

„Ne, prosím vás, nechoďte, lorde Henry. Vidím, že Basil má zase jednou mrzutou náladu. A když mrzoutí, tak ho nesnáším. A pak, chci, abyste mi řekl, proč bych se neměl věnovat filantropii.

„Nevím, jestli vám to mám říct, pane Grayi. Je to tak nudný námět, že by se o něm mělo mluvit vážně. Ale rozhodně neodejdu, když vy jste mě požádal, abych tu zůstal. Tobě to přece doopravdy nevadí, Basile, viď že ne? Často mi říkáš, že jsi rád, když se tvé modely mají s kým bavit."

Hallward se kousl do rtu. „Když si to Dorian přeje, pák tu ovšem musíš zůstat. Dorianovy rozmary jsou pro každého zákonem, jen pro něho samého ne."

Lord Henry zvedl svůj klobouk a rukavice. „Zdržuješ mě velmi naléhavě, Basile, ale já bohužel jít musím. Slíbil jsem, že se sejdu s jistým člověkem v 'Orleansu'. Sbohem, pane Grayi. Navštivte mě někdy v Curzon Street. V pět hodin jsem skoro vždycky připraven přijímat návštěvy. Napište mi, kdy přijdete. Bylo by mi líto, kdybyste mě nezastihl."

„Basile!" zvolal Dorian Gray. „Jestli lord Henry Wotton odejde, odejdu taky. Vy jakživ neotevřete ústa, když malujete, a to je příšerná nuda, stát na stupínku a snažit se vypadat příjemně. Poproste ho, ať tu zůstane. Důrazně vás o to žádám."

„Tak zůstaň, Harry, kvůli Dorianovi a taky kvůli mně," řekl Hallward, zíraje upřeně na obraz. „Je to pravda. Já nikdy nemluvím, když pracuji, ani nikdy neposlouchám, a to musí být pro mé nešťastné modely strašně únavné. Prosím tě, zůstaň tady."

„Ale co ten člověk v 'Orleansu'?"

Malíř se zasmál. „S tím jistě nebudou žádné nesnáze. Jen se zase posaď, Harry. A teď se, Doriane, postavte na stupínek a moc se mi nehýbejte a nevěnujte žádnou pozornost tomu, co říká lord Henry. Má na všechny své přátele moc špatný vliv, jen já jsem jediná výjimka."

Dorian Gray vystoupil s výrazem mladého řeckého mučedníka na pódium a mrzutě se zašklebil na lorda Henryho, který se mu zřejmě zalíbil. Je tak nepodobný Basilovi. Tvoři s ním rozkošný protiklad. A má takový krásný hlas. Za chvilku ho oslovil: „Opravdu máte moc špatný vliv, lorde Henry? Tak špatný, jak říká Basil?"

„Nic takového jako dobrý vliv neexistuje, pane Grayi. Každý vliv je nemorální - nemorální z vědeckého stanoviska."

„Proč?"

„ Protože ovlivnit někoho znamená dát mu svou vlastní duši. Ten člověk pak nemyslí svými vrozenými myšlenkami a nehoří svými vrozenými vášněmi. Jeho ctnosti, to už nejsou jeho pravé ctnosti. Jeho hříchy - je-li vůbec něco takového .jako hřích - jsou vypůjčené. Ten člověk se stává ozvěnou hudby někoho jiného, hercem role, jež nebyla napsána pro něho. Účelem života je rozvoj vlastí osobnosti. Každý z nás má dokonale uplatnit svou vlastní povahu, proto jsme na světě. Ale člověk má dneska sám ze sebe strach. Zapomněl na nejvyšší ze všech povinností, na povinnost k sobě samému. Je ovšem dobročinný; sytí hladové a odívá žebráky. Ale jeho vlastní duše je lačná a nahá. Z našeho pokolení vymizela odvaha. Možná, že jsme ji ani nikdy doopravdy neměli. Hrůza ze společnosti, což je základ mravnosti, a hrůza z Boha, což je tajemství náboženství, - to dvojí nás ovládá. A přece…"

„Otočte hlavu trochu víc doprava, Doriane, buďte tak hodný," řekl malíř, hluboce ponořený do práce a uvědomující si jenom to, že do hochovy tváře se vloudil výraz, jaký tam dosud nikdy neviděl.

„A přece," pokračoval lord Henry svým hlubokým melodickým hlasem a udělal rukou ladné gesto, které bylo pro něho tak příznačné a které dělával, už když studoval v Etonu, „ věřím, že kdyby aspoň jeden člověk mohl plně a cele vyžít svůj život, dát tvar každému citu, výraz každé myšlence, uskutečnění každému snu, věřím, že světu by se dostalo takového svěžího, radostného podnětu, že bychom zapomněli na všechny choroby středověku a vrátili se k helénskému ideálu - ba možná že k něčemu ještě jemnějšímu, bohatšímu, než byl ideál helénský. Ale i ten nejstatečnější mezi námi má sám ze sebe strach. To, že jsme potlačili přirozenost divochů, má svou tragickou dohru v našem vlastním sebezapírání, které matí naše životy. Jsme trestáni za svá odříkání. Každý pud, který se snažíme udusit, zůstává vězet v našem vědomí a otravuje nás. A tělo stejně jednou zhřeší a vypořádá se s tím hříchem, neboť čin je druh očištění. Potom nezbude nic než vzpomínka na rozkoš nebo přepych lítosti. Jediný způsob, jak se zbavit pokušení, je vzdát se mu. Odolejte mu, a vaše duše onemocní dychtěním po tom, co si sama zakázala, toužením po tom, co prohlásily za obludné a nezákonné její obludné zákony. Bylo řečeno, že veliké světové události se odehrávají v mozku. Ale v mozku také, a jedině v mozku, se odehrávají veliké světové hříchy. I vy, pane Grayi, vy sám, s tím svým mládím, červeným jako růže, a s tím svým jinošstvím, bílým jako růže, znáte žádosti, které vás děsí, myšlenky, které vás plní hrůzou, sny za bdění i ve spánku, které, když si na ně jen vzpomenete, vám zbarví tvář studem…"

„Přestaňte," zakoktal Dorian Gray, „přestaňte! Celého jste mě popletl. Nevím, co říct. Jistě je na to nějaká odpovéď, ale já na ni nemohu přijít. Nemluvte! Nechte mě myslet. Nebo mě raději nechte, ať nemyslím."

Skoro deset minut stál bez hnutí s pootevřenými ústy a s podivně zářícíma očima. Byl si nejasně védom, že na něho začínají působit zcela nové vlivy. A přitom mel dojem, že vyšly z něho samého. Tech několik slov, která mu řekl Basilův přítel - slov pronesených bezpochyby namátkou a záměrně s paradoxy -, se v něm dotklo jakési tajné struny, které se dosud nedotklo nic, ale jež se teď, to cítil, chvěje a kmitá podivným tepem.

Takhle už ho vzrušila hudba. Hudba už ho zneklidnila mnohokrát. Ale hudba nemluvila zřetelně. To nebyl nový svět, spíš jen další chaos, jaký se vytváří v našem nitru. Ale slova! Pouhá slova! Jak ta jsou strašlivá! Jak jsou jasná, živoucí a krutá! Není před nimi úniku. Zdá se, že jsou schopna dát plastické tvary věcem beztvarým, že mají svou vlastní hudbu, líbeznou jako hudba violy nebo loutny. Pouhá slova! Je něco skutečnějšího než slova?

Ano, bylo toho v jeho dětství dost, co nechápal. Teď to chápe. Najednou má pro něho život ohnivé barvy. Napadlo ho, že vlastně stále kráčel ohněm. Jak to, že si to neuvědomoval?

Lord Henry ho pozoroval se svým zchytralým úsměvem. Přesně znal psychologické okamžiky, kdy se nemá nic říkat. Byl pln napjatého zájmu. Ohromil ho ten nenadálý dojem, který vyvolala jeho slova, a připomínaje si jednu knihu, kterou četl, když mu bylo šestnáct, knihu, jež mu odhalila mnohé z toho, co předtím nevěděl, ptal se v duchu, zda Dorian Gray teď prožívá podobnou zkušenost. Vystřelil šíp jen tak do vzduchu. Zasáhl snad cíl? Jak je ten jinoch okouzlující!

Hallward stále maloval těmi svými úžasně smělými tahy, v nichž byla ta pravá uhlazenost a dokonalá jemnost, jakou vnáší do umění určitě jen síla. Neuvědomoval si ani, že nastalo ticho.

„Basile, už mě unavuje takhle stát," zvolal náhle Dorian Gray. „Musím si jít sednout do zahrady. Tady je k zalknutí."

„Promiňte, milý příteli. Když maluji, nedovedu myslet na nic jiného. Ale jakživ jste nebyl takhle dobrým modelem. Stál jste naprosto klidně. A já zachytil výraz, který jsem chtěl, - ta pootevřená ústa a ten jas v očích. Nevím, co vám Harry povídal, ale určitě dokázal, že jste se tvářil báječně. Asi vám skládal poklony. Nesmíte mu věřit ani slovo."

„Poklony mi rozhodně neskládal. Snad pravé proto nevěřím ničemu z toho, co říkal."

„Všemu tomu věříte, víte to dobře," řekl lord Henry, dívaje se na něho svýma zasněnýma, unavenýma očima. „Půjdu s vámi do zahrady. V ateliéru je příšerné vedro. Basile, nabídni nám něco ledového k pití, něco s jahodami."

„Ale ovšem, Harry. Jenom zazvoň, a až přijde Parker, já už mu řeknu, co si přejete. Musím propracovat pozadí, a tak za vámi přijdu až za chvilku. Nezdržuj Doriana příliš dlouho. Nikdy se mi tak dobře nemalovalo jako dnes. Tohle bude můj mistrovský kus. Už teď je to můj mistrovský kus."

Lord Henry vyšel do zahrady a zastihl Doriana Graye, jak noří obličej do velkého chladného hroznu šeříku a vdechuje horečně jeho vůni, jako kdyby to bylo víno. Došel až k němu a položil mu ruku na rameno. „ Dobře dělátc," řekl. „Duši dovedou vyléčit jenom smysly, zrovna tak jako smysly dovede vyléčit jenom duše."

Chlapec sebou trhl a ucouvl. Neměl nic na hlavě a listí mu zpřeházelo vzpurně kadeře a pocuchalo všechna jejich nazlátlá vlákna. V očích měl polekaný výraz, takový, jaký lidé mají, když je někdo znenadání probudí.

Jemně utvářené chřípí se mu chvělo a jakýsi skrytý nerv zaškubal jeho nachovými rty, takže se roztřásly.

„Ano," pokračoval lord Henry, „to je jedno z velkých tajemství života - léčení duše skrze smysly a léčení smyslů skrze duši. Vy jste podivuhodně stvoření. Víte víc, než si myslíte, ale víte míň, než si přejete vědět."

Dorian Gray se zamračil a odvrátil hlavu. Nemohl si pomoci, ten vysoký, ladný mladý muž, který stál vedle něho, se mu líbil. Ten romantický obličej s olivovou pletí a omrzelým výrazem probouzel jeho zájem. Ten hluboký, unylý hlas měl v sobě cosi úžasně podmanivého. Ty chladné, bílé ruce, připomínající květiny, měly zvláštní půvab. Pohybovaly se při hovoru jakoby podle hudby a zdálo se, že mají svou vlastní řeč. Ale Dorian z něho pociťoval strach a styděl se za ten strach. Proč bylo souzeno, aby mu jeho vlastní nitro odhalil cizí člověk? Basila Hallwarda zná už celé měsíce, ale jeho přátelství ho nikterak nezměnilo. A teď najednou, vstoupil do jeho života někdo, kdo mu, jak se zdá, objasnil tajemství života. Ale z čeho to má vlastně strach? Není přece školáček nebo děvčátko. Nemá smysl se bát.

„Pojďme si sednout do stínu," řekl lord Henry. „Parker už přinesl pití, a jestli zůstanete ještě chvilku v téhle výhni, tuze vám to ublíží a Basil vás už nebude nikdy malovat. Vy se vážně nesmíte opálit. Vám by to neslušelo.

„Co na tom záleží?" řekl Dorian Gray se smíchem a usedl na lavičku na konci zahrady.

„Vám by na tom mělo záležet, pane Grayi."

„Proč?"

„Protože jste přenádherně mladý a mládí je jediný cenný majetek."

„Nikterak to nepociťuji, lorde Henry."

„Ne, teď to nepociťujete. Ale jednoho dne, až budete starý, vrásčitý a ošklivý, až vám myšlení vryje do čela rýhy a vášně vám popálí rty ohavnými plameny, pak to pocítíte strašlivě. Teď, ať přijdete kamkoli, všude lidi okouzlujete. Ale bude tomu tak vždycky…? Máte podivuhodně krásnou tvář, pane Grayi. Nemračte se, máte. A krása je jednou z podob ducha - je dokonce vznešenější než duch, neboť nepotřebuje vysvětlování. Patří mezi nádherné skutečnosti svéta, jako je sluneční svit nebo jarní čas nebo odraz té stříbrné ulity, které říkáme luna, v temných vodách. Nelze ji brát v pochybnost, má své božské právo na svrchovanost. Z těch, v nichž přebývá, dělá knížata. Vy se usmíváte? Ach, až ji ztratíte, to se nebudete usmívat… Lidé někdy říkají, že krása je jenom povrch. Možná, že tomu tak je. Ale rozhodně není tak povrchní jako myšlení. Pro mě je krása div všech divů. Jen mělcí lidé neposuzují podle vzhledu. Skutečné tajemství života je v tom, co vidíme, ne v tom, co nevidíme… Ano, pane Grayi, k vám byli bohové štědří. Ale co bohové dávají, to zase rychle berou. Máte jen pár let, abyste žil doopravdy, dokonale a pinč. Až vám prchne mládí, vaše krása prchne s ním, a pak najednou zjistíte, že pro vás už není žádných vítězství, nebo se budete muset spokojit s těmi ubohoučkými vítězstvími, která při vzpomínkách na minulost jsou ještě trpčí než porážky. Každý měsíc, jak prchá, unáší vás blíž k něčemu hrůznému. Čas na vás žárlí a bojuje proti vašim liliím a vašim růžím. Zežloutnete, tváře se vám propadnou, z očí vám zmizí lesk. Budete hrozně trpět… Ach, uplatňujte své mládí, dokud je máte. Nepromarněte zlato svých dní tím, že byste naslouchal nudným lidem, že byste se pokoušel napravit někoho, kdo beznadějně zklamal, nebo že byste rozdával svůj život nevzdělancům, prosťáčkům a nevychovancům. To jsou právě ty nezdravé snahy, ty falešné ideály našeho věku. Žijte! Žijte ten báječný život, který v sobě máte! Hleďte, ať o nic nepřijdete. Neustále vyhledávejte nové vzruchy. Ničeho se nebojte… Nový hédonismus… ten naše století potřebuje. A vy byste mohl být jeho viditelným symbolem. Není nic, co byste se svým zjevem nedokázal. Svět patří vám - na nějaký čas… Hned jak jsem se s vámi setkal, viděl jsem, že si vůbec neuvědomujete, co vlastně jste, čím byste vlastně mohl být. Tolika věcmi jste mě okouzlil, že jsem cítil, že vám musím o vás něco říct. Napadlo mě, jak by to bylo tragické, kdybyste přišel nazmar. Vždyť vaše mládí potrvá tak krátce, tak krátce. Obyčejná kvítka na stráních zvadnou, ale rozkvetou znovu. Tady ten čilimník bude v příštím červnu stejně žlutý, jako je teď. Do měsíce dostane tenhle plamének purpurové hvězdy. A zelená noc jeho listí bude ty hvězdy mít rok co rok. Ale my své mládí nedostaneme zpátky nikdy. Tep radosti, který v nás buší ve dvaceti letech, zleniví. Údy nám ochabnou, smysly začnou práchnivét. Zvrhneme se v ohyzdné panáky, pronásledované vzpomínkami na vášně, z kterých jsme měli příliš velký strach, a na znamenitá pokušení, jimž jsme neměli odvahu se vzdát. Mládí! Nic na svétě nemá cenu, jenom mládí."

Dorian Gray naslouchal s rozevřenýma očima a žasl. Snítka šeříku mu vypadla z ruky na písek. Přilétla chlupatá včela a chvilku kolem ní bzučela. Pak po té oblé báni složené z drobných hvězdiček začala putovat. Dorian ji pozoroval s tím zvláštním zaujetím pro věci bezvýznamné, jež se snažíme v sobě vyvolat, když máme strach z něčeho vysoce závažného, nebo když nás vzrušil nějaký nový cit, pro nějž nenalézáme výraz, nebo když nějaká myšlenka, jež nás děsí, nám znenadání oblehne vědomí a volá na nás, abychom se vzdali. Po chvíli včela odlétla. Dorianji viděl, jak leze do skvrnité trubky nachového svlačce. Květ jako by se zachvěl a pak se mírně rozkolébal.

Náhle se ve dveřích ateliéru objevil malíř a několikrát na ně zakýval, aby šli dovnitř. Podívali se na sebe a usmáli se.

„Čekám!" volal malíř. „Tak už pojďte! Je dokonalé světlo. Piliši můžete vzít s sebou."

Zvedli se a loudali se spolu pěšinou. Zatřepotali se kolem nich zelenobílí motýli a na hrušni v koutě zahrady se rozezpíval drozd.

„Vy jste rád, že jste se se mnou seznámil, pane Grayi," řekl lord Henry.

„Ano, teď jsem rád. Jen jestli budu vždycky rád."

„Vždycky! To je strašlivé slovo. Zamrazí mě, když je slyším. Tuze rády ho užívají ženy. Ženy zkazí každý milostný románek tím, že se snaží, aby trval provždycky. Vždyť to slovo nemá žádný význam. Mezi rozmarem a láskou na celý život je jen jediný rozdíl: že rozmar trvá o trochu déle."

Když vstoupili do ateliéru, položil Dorian Gray lordu Henrymu ruku na rameno: „V tom případě nechť je naše přátelství jenom rozmar," zašeptal a začervenal se nad vlastni smělostí. Pak vystoupil na stupínek a postavil se zase jako prve.

Lord Henry se zabořil do rozložité proutěné lenošky a pozoroval ho. Tření a úhozy štětce o plátno byly jediné zvuky, jež rušily ticho, až na občasné okamžiky, kdy Hallward ustoupil dozadu, aby se podíval na své dílo z větší vzdálenosti. V šikmých paprscích, jež se Hnuly otevřenými dveřmi, tančil prach a byl zlatý. Nade vším jako by se vznášel těžký pach růži'.

Asi po čtvrthodince přestal Hallward malovat, zadíval se dlouze na Doriana Graye a pak dlouze na obraz, okusoval konec jednoho ze svých velikých štětců a vraštil čelo."Úplně hotovo," řekl posléze, sehnul se a do levého rohu plátna vepsal dlouhými rumělkovými písmeny své jméno.

Lord Henry k němu přistoupil a prohlížel si obraz. Bylo to vskutku znamenité umělecké dílo a stejně znamenitá byla podoba.

„Vřele ti blahopřeji, kamaráde," řekl lord Henry. „To je nejdokonalejší portrét moderní doby. Pojďte sem, pane Grayi, a podívejte se na sebe."

Chlapec sebou trhl, jako by se probudil z nějakého snu.

„Opravdu je to hotovo?" zašeptal a seskočil se stupínku.

„Úplně hotovo," řekl malí?. „Dneska jste stál skvěle. Jsem vám hrozně zavázán."

„To je jen a jen moje zásluha," vpadl mu do řeči lord Henry. „Viďte, pane Grayi?"

Dorian neodpověděl. Přešel lhostejně k obrazu a otočil se k němu tváří.

Když ho spatřil, ucouvl a líce mu na okamžik zahořely potěšením. Do očí se mu vloudil radostný výraz, jako kdyby sám sebe poprvé poznal. Stál tu v údivu a bez hnutí, nejasně slyšel, že Hallward na nčho mluví, ale smysl slov mu unikal. Vnímal svou vlastni krásu jako nenadálé zjevení. Dosud si ji nikdy neuvědomil. Poklony Basila Hallwarda mu připadaly jen jako milé přátelské nadsázky. Naslouchal jim, smál se jim a zapomínal na ně. Neměly na něho vliv. Pak přišel lord Henry Wotton se svým podivným chvalozpěvem na mládí a se strašnou výstrahou, jak je to mládí krátké. To ho před chvílí vzrušilo a teď, když tu stál a zíral na obraz vlastních půvabů, blesklo mu hlavou, jak dokonale pravdivé bylo to líčení. Ano, přijde den, kdy bude mít obličej vrásčitý a scvrklý, oči mdlé a bezbarvé, postavu neladnou a znetvořenou. Ten nach mu ze rtů vyprchá a to zlato z vlasů se mu vytratí. Život, který v něm má zformovat duši, mu zničí tělo. Bude hrůzný, ohyzdný a těžkopádný.

Když na to pomyslil, jako nůž jím projel ostrý náraz bolesti a rozechvěl všechny jeho jemné nervy. Oči mu ztemněly do ametystová a pokryly se mlhou slz. Měl pocit, jako by se mu na srdce položila ruka z ledu.

„Vám se to nelíbí?" řekl posléze Hallward, trochu popuzen chlapcovým mlčením, jehož význam nechápal.

„Ovšemže se mu to líbí," řekl lord Henry. „Komu by se to nelíbilo? Je to jedna z nejúžasnějších věcí v moderním umění. Dám ti všechno, co by sis za to rád řekl. Musím to mít."

„To není můj majetek, Harry."

„A čí je to majetek?"

„Dorianův, samozřejmé," odvětil malíř.

„Ten chlapec má ale štěstí!"

„ Jak je to smutné!" šeptal Dorian Gray, stále upíraje oči na svůj portrét. „Jak je to smutné! Já budu jednou starý, strašný, příšerný. Ale tenhle obraz zůstane vždycky mladý. Nikdy nebude starší než v tomto pamětihodném červnovém dni.'.. Kdyby to tak mohlo být opačně! Kdybych tak já mohl zůstat vždycky mladý a stárnout kdyby mohl ten obraz! Za to - za to bych dal všecko! Ano, na celém světě není pranic, co bych za to nedal. Dal bych za to svou vlastní duši."

„Tobě by se to asi sotva zamlouvalo, kdyby to bylo takhle zařízeno, Basile," zvolal se smíchem lord Henry. „To by byla pěkná pohroma pro tvé dílo."

„Proti tomu bych velmi ostře protestoval," řekl Hallward.

Dorian Gray se otočil a podíval se na něho. „To si dovedu představit, že vy byste protestoval, Basile. Vy máte raději své uměni než své přátele. Já pro vás nejsem nic víc než nějaká zelená bronzová soška. Ba řekl bych, že ani tolik ne."

Malíř jen užasle zíral. To přece není Dorian, takhle nikdy nemluvil! Co se to stalo? Vypadá opravdu rozzlobeně. Obličej má rozpálený a tváře mu jen hoří.

„Ano," pokračoval hoch, „znamcnám pro vás míň než ten váš Hermes ze slonoviny nebo váš stříbrný faun. Ti se vám budou líbit vždycky. Ale jak dlouho se vám budu líbit já? Bezpochyby jen do chvíle, než se na mně objeví první vráska. Já vím, teď to vím, že když člověk přijde o svůj pékný vzhled, ať už záleží v čemkoli, přijde o všecko. Váš obraz mě o tom poučil. Lord Henry Wotton má naprosto pravdu. Jediný cenný majetek je mládí. Až zjistím, že stárnu, zabiju se."

.Hallward zbledl a uchopil ho za ruku. „Doriane! Doriane!" volal. „Takhle nemluvte! Jakživ jsem neměl takového přítele a jakživ druhého takového nebudu mít. Přece nebudete žárlit na věci hmotné - vy, který jste ušlechtilejší než kterákoli z nich!"

„Žárlím na všecko, co má krásu, která neumírá. Žárlím na ten portrét, který jste mi namaloval. Proč ten si uchová to, co já musím ztratit? Každičký prchající okamžik mne o něco obírá a jemu něco dává. Ach, kdyby to tak mohlo být opačně! Kdyby se mohl ménit ten obraz a já mohl být pořád takový, jaký jsem teď! Proč jste to namaloval? Vždyť se mi to jednou vysměje - příšerně se mi to vysměje!" Oči se mu zalily horkými slzami. Vytrhl se Basilovi, vrhl se na divan a skryl obličej do podušek, jako kdyby se modlil.

„To je tvoje dílo, Harry," řekl trpce malíř.

Lord Henry pokrčil rameny. „Tohle je ten pravý Dorian Gray. Toť vše."

„Ne, není."

„Když není, tak co s tím já mám společného?"

„Měl jsi jít pryč, když jsem tě o to žádal," zahučel malíř.

„Zůstal jsem tady, když jsi mě o to žádal," zněla odpověď lorda Henryho.

„Harry, nemohu se přít hned s dvěma nejlepšími přáteli najednou. Ale vy dva jste dokázali, že nenávidím nejznamenitější kus práce, jaký jsem kdy udělal, a proto ho zničím. Vždyť je to jen plátno a barva. Nepřipustím, aby zasáhl do životů nás tří a aby je rozvrátil."

Dorian Gray zvedl zlatou hlavu z polštáře a zsinalý v tváři díval se uslzenyma očima na Basila, jak kráčí k dřevěnému stolku s malířským náčiním, který stál pod vysokým oknem, zastřeným záclonami. Co to tam dělá? Pátrá prsty mezi zpřeházenými cínovými tubami a zaschlými štětci a něco hledá. Ano, to hledá dlouhou špachtli s tenkou čepelí z pružné oceli. Konečně ji našel. Chystá se rozřezat plátno.

S přidušeným vzlykem vyskočil chlapec z pohovky, vrhl se k Hallwardovi, vytrhl mu nůž z ruky a mrštil jím na druhý konec ateliéru. „Nedělejte to, Basile, nedělejte to," křičel. „To by byla vražda!"

„Jsem rád, že konečně oceňujete mou práci, Doriane," řekl chladně malíř, když se vzpamatoval z překvapení. „Myslel jsem, že se toho už nedočkám."

„Jestli ji oceňuji! Jsem do ní zamilován, Basile. Vždyť je to kus mé vlastní bytosti. Cítím to."

„Nu, jakmile tedy uschnete, dostanete glazuru a rám a pošlu vás domů. A pak si můžete sám se sebou dělat, co chcete." Přešel místnost a zazvonil, aby přinesli čaj. „Jistě se napijete čaje, Doriane. A ty taky, Harry, viď? Či nestojíte o tak prostinké požitky?"

„Zbožňuji prostinké požitky," řekl lord Harry. „Ty jsou posledním útočištěm složitých povah. Ale nemám rád scény, leda na jevišti. Vy dva jste nemožní, oba dva! Rád bych véděl, kdo to definoval člověka jako živočicha rozumového. To je nejukvapenější definice, jaká kdy byla vyslovena. člověk je všechno možné, jenom ne rozumová bytost. Mne to konec konců těší, ale přesto bych si přál, mládenci, abyste se nehašteřili o ten obraz. Mnohem líp bys udělal, Basile, kdybys ho přenechal mně. Tenhle bláhový hoch ho nechce doopravdy a já ho doopravdy chci."

„Jestli ho přenecháte někomu jinému než mně, Basile, nikdy vám to neodpustím," zvolal Dorian Gray. „A ať mi nikdo neříká bláhový hoch!"

„Víte dobře, že ten obraz je váš, Doriane. Věnoval jsem vám ho dřív, než vůbec existoval."

„A stejně dobře víte, že se chováte trochu bláhově, pane Grayi, a že ve skutečnosti nemáte nic proti tomu, aby vám někdo připomínal, že jste neobyčejně mladý."

„Ještě dnes ráno bych se byl proti tomu velmi ostře ohradil, lorde Henry."

„Ach, dnes ráno! Od té doby žijete."

Ozvalo se zaklepání na dveře a vstoupil komorník s plným čajovým podnosem, který postavil na malý japonský stolek. Zacinkaly šálky a talířky a syčel žlábkovaný gruzínský samovar. Sluha přinesl dvě kulovité porcelánové mísy. Dorian Gray šel nalévat čaj. Oba muži se pomalu přiloudali ke stolu a dívali se, co je pod pokličkami.

„Pojďme večer do divadla," řekl lord Henry. „Někde určitě hraji něco pěkného. Slíbil jsem, že přijdu na večeři k 'Whiteovi', ale člověk, s kterým tam mám schůzku, je jenom jeden starý přítel, takže mu mohu poslat telegram,že mi není dobře, nebo že nemohu přijít kvůli schůzce, kterou jsem si smluvil později. To by, myslím, byla dost pěkná omluva, byla by překvapivě upřímná."

„Když já si tak nerad beru frak," zabručel Hallward, „člověk v něm vypadá strašně."

„Ano," odvětil lord Henry zasněně, „úbor devatenáctého století je ohavný. Je takový ponurý, takový skličující. Jediný barvitý prvek, který zbývá v moderním životě, je hřích."

„Vážně nesmíš říkat takovéhle věci před Dorianem, Harry."

„Před kterým Dorianem? Před tím, co nám nalévá čaj, nebo před tím na obraze?"

„Před žádným z nich."

„Já bych rád šel s vámi do divadla, lorde Henry," řekl chlapec.

„Tak tedy půjdete. A ty půjdeš taky, Basile, vid"?"

„Já nemohu, opravdu. Raději nepůjdu. Mám spoustu práce."

„Dobrá, tak půjdeme sami, vy a já, pane Grayi."

„To by se mi hrozně líbilo."

Malíř se kousl do rtů a se šálkem v ruce přešel k obrazu.

„A já budu doma s tím pravým Dorianem," řekl smutně.

„Opravdu je to pravý Dorian?" ptal se originál, kráčeje k obrazu. „Opravdu takhle vypadám?"

„Ano, vypadáte zrovna tak."

„To je báječné, Basile."

„Aspoň po vnější stránce tak vypadáte. Ale ten obraz se nikdy nezmění," povzdychl si Hallward. „A to už něco znamená."

„S tou věrností se toho nadělá!" zvolal lord Henry. „Vždyť v lásce je to jen a jen otázka fyziologická. S naší vůlí to nemá pranic společného. Mladí lidé chtějí být věrní, a nejsou; a staří chtějí být nevěrní, a nemohou; více se o tom říct nedá."

„Nechoďte dnes večer do divadla, Doriane," řekl Hallward. „Zůstaňte tady a povečeříme spolu."

„Nemohu, Basile."

„Proč?"

„Protože jsem slíbil lordu Henrymu Wottonovi, že půjdu s nfm."

„Tomu se nezavděčíte, když budete dodržovat sliby. On sám je poru šuje. Prosím vás, nechoďte." „co je to dneska s vámi? Jste docela bez nálady."

„Já myslím, že je zamilován," zvolala lady Narboroughová," a že se mi to bojí říct, abych nežárlila. A má docela pravdu. Dozajista bych žárlila."

„Drahá lady Narboroughová," zašeptal Dorian s úsměvem, „nejsem zamilován už celý týden - vlastně od té chvíle, co odjela z Londýna madame de Ferrol."

„Jak jen se vy muži můžete zamilovat do téhle ženy!" zvolala stará dáma. „To opravdu nedovedu pochopit."

„Prostě proto, že připomíná vás, když jste byla děvčátko, lady Narboroughová," řekl lord Henry. „Je jediným pojítkem mezi námi a vašimi krátkými sukénkami."

„Ta vůbec nepřipomíná mé krátké sukénky, lorde Henry. Zato já si jasně připomínám, jak ona vypadala před třiceti lety ve Vídni a jak tam chodila décolletée."

„Ona dodnes chodí décolletée," odvětil a vzal si dlouhými prsty olivu. „A když má na sobě tuze elegantní toaletu, vypadá jako édition de luxe nemravného francouzského románu. Je opravdu podivuhodná a stále překvapující. Její manželské city mají pozoruhodnou hloubku. Když jí umřel třetí manžel, vlasy jí hořem úplně zezlátly."

„Ale Harry!" zvolal Dorian.

„To je náramně romantické vysvětlení," smála se hostitelka. „Ale třetí manžel, lorde Henry! Snad nechcete říct, že Ferrol je už čtvrtý!"

„ Zajisté, lady Narboroughová."

„Ani slovo vám nevěřím."

„Jen se zeptejte pana Graye. Ten patří k jejím nejdůvěrnějším přátelům."

„Je to pravda, pane Grayi?"

„Ona to tvrdí, lady Narboroughová," řekl Dorian. „Ptal jsem se jí, jestli si jako Markéta Navarrská dala balzamovat srdce těch tří a jestli je nosí u pasu. Řekla, že ne, protože žádny z nich srdce neměl."

„Čtyři manželé! Na mou věru, to je trop de zéle."

„Já jí říkám, že trop ďaudace," pravil Dorian.

„Ach, odvahy má až dost, a ke všemu, drahoušku. A jak vypadá ten Ferrol? Neznám ho."

„Manželé velice krásných žen patří k zločineckým vrstvám," poznamenal lord Henry popíjeje víno.

Lady Narboroughová ho klepla vějířem. „Ani trochu se nedivím, lorde Henry, proč se ve světě říká, že jste naprosto zkažený."

„A v kterémpak světě se to říká?" ptal se lord Henry, zvedaje obočí. „To snad jedině na onom světě. S tímhle světem žiji ve výborné shodě."

„Každý, koho já znám, říká, že jste velice zkažený," zvolala stará dáma, potřásajíc hlavou.

Lord Henry se na chvíli zatvářil vážně. „To je prostě strašné, jací jsou dnes lidé!" řekl posléze. „Povídají o člověku za jeho zády věci, které jsou naprosto a dokonale pravdivé!"

„Že je nenapravitelný?" zvolal Dorian a naklonil se nad stůl.

„Doufám," řekla se smíchem hostitelka. „Ale když všichni takhle směšně zbožňujete madame de Ferrol, budu se vážně muset znova provdat, abych šla taky s módou."

„Vy se nikdy znovu neprovdáte, lady Narboroughová," vpadl lord Henry. „Vy jste byla přespříliš šťastná. Když se žena znovu provdá, tedy proto, že svého prvního manžela nesnášela. Když se muž znovu žení, tedy proto, že svou první ženu zbožňoval. Ženy štěstí hledají, muži jím hazardují."

„Narborough nebyl bez chyby," zvolala stará dáma.

„Kdyby byl býval, nebyla byste ho milovala, má drahá lady," zněla odpověď. „Ženy nás milují pro naše nedostatky. Máme-li jich dost, pak nám odpustí všechno, dokonce i to, že máme intelekt. Obávám se, že mě za tohle už nikdy nepozvete na večeři, lady Narboroughová, ale je to naprostá pravda."

„Ovšem, že je to pravda, lorde Henry. Kdybychom vás my ženy nemilovaly pro vaše nedostatky, co byste si všichni počali? Ani jediný z vás by se jakživ neoženil. Byl by z vás spolek nešťastných starých mládenců. Ale to by vás stejně tuze nezměnilo. Dneska všichni ženatí muži žijí jako mládenci a všichni mládenci jako ženatí muži."

„Fin de szécze," zabručel lord Henry.

„Fin du globe," odvětila hostitelka.

„Kéž by byl fin du globel" řekl Dorian s povzdechem. „Život je veliké zklamání."

„Ach, drahoušku," zvolala lady Narboroughová, natahujíc si rukavičky, „jen mi neříkejte, že jste život vyčerpal do dna. Když muž řekne tohle, hned víme, že život vyčerpal jeho. Lord Henry je velice zkažený a já někdy lituji, že jsem nebyla taky zkažená. Ale vy jste stvořen pro dobro, vypadáte aspoň jako dobrý člověk. Musím vám najít nějakou roztomilou ženušku. Nemyslíte, lorde Henry, že by se měl pan Gray oženit?"

„Pořád mu to říkám, lady Narboroughová," řekl lord Henry s úklonou.

„Tak se mu musíme poohlédnout po nějaké vhodné partii. Hned v noci pozorně prolistuji Debrettův almanach šlechty a vypíšu si seznam všech mladých dam na vdávání."

„I s údaji o jejich stáří, lady Narboroughová?" ptal se Dorian.

„I s údaji o jejich staří, ovšem mírně poopravenými. Ale nic se nesmí uspěchat. Chci, aby to bylo to, čemu Morning Post říká přiměřený svazek, a přeji si, abyste byli oba šťastni."

„Co nesmyslů se lidé namluví o šťastných manželstvích!" zvolal lord Henry. „Muž může být šťasten s kteroukoli ženou, pokud ji nemiluje."

„Ach, vy jste ale cynik!" okřikla ho stará dáma, odstrkujíc svou židli od stolu a kývajíc na lady Ruxtonovou. „Musíte ke mně zas brzy přijít na večeři, lorde Henry. Jste opravdu výborný lék pro uklidnění, mnohem účinnější než ten, co mi předepisuje sir Andrew. Ale musíte mi říct, s kterými lidmi byste se rád sešel. Chtěla bych, aby to byla roztomilá společnost."

„Já mám rád muže, kteří mají budoucnost, a ženy, které mají minulost,- odvětil. „Či myslíte, že v tom případě by to byl čistě ženský večírek?"

„Bojím se, že ano," pravila se smícheni lady Narboroughová a vstala. „Prosím tisíckrát za prominutí, drahá lady Ruxtonová," dodala, „nevšimla jsem si, že jste ještě nedokouřila cigaretu."

„To nevadí, lady Narboroughová. Beztak kouřím až příliš mnoho. Musím se v tom napříště omezit."

„Prosím vás, nedělejte to, lady Ruxtonová," řekl lord Henry. „Umírněnost je neblahá vlastnost. Jez do polosyta, pij do polopita, vyjdou ti naprázdno léta."

Lady Ruxtonová na něho zvědavě pohlédla. „Musíte někdy odpoledne ke mně přijít a vysvětlit mi to, lorde Henry. Zní to jako okouzlující teorie," zašeptala, vyplouvajíc z pokoje.

„A neračte tu sedět moc dlouho u té politiky a u toho pomlouvání," volala lady Narboroughová ode dveří. „Jestli nepřijdete brzy za námi, tak se tam nahoře jistě popereme."

Muži se zasmáli a pan Chapman se slavnostně zvedl od konce stolu a přesedl si do čela. I Dorian Gray změnil místo a šel si sednout k lordu Henrymu. Pan Chapman začal hlasitě hovořit o situaci v poslanecké sněmovně. Hlučně se vysmíval svým odpůrcům. Čas od času se mezi těmi jeho výbuchy ozýval pojem doktrináři - pojem, který britskému duchu nahání tolik hrůzy. Konec toho slova si občas změnil na „tmáři" a užíval ho jako řečnické ozdoby. Vztyčoval britskou vlajku na vrcholcích myšlení. Jedině vhodnou oporu společnosti viděl v dědičné národní tuposti - on jí ovšem žoviálně říkal anglicky zdravý rozum.

Lordu Henrymu se zvlnily rty úsměvem, odvrátil se a pohlédl na Doriana.

„Už je vám líp, kamaráde? ptal se. „Při večeři jste mi připadal nějak bez nálady."

„Je mi docela dobře, Harry. Jenom jsem unaven. Nic víc."

„Včera večer jste byl roztomilý. Ta mladá vévodkyně je vámi úplně nadšena. Říkala, že se podívá do Selhy."

„Slíbila, že tam přijede dvacátého."

„A Monmouth tam bude také?"

„Bohužel ano, Harry."

„Ten mě příšerně nudí, skoro zrovna tak, jako nudí ji. A ona je chytrá, na ženu až příliš chytrá. Chybí jí ten nepopsatelný půvab slabosti. Zlaté modle propůjčují cenu hliněné nohy. Ona má velmi hezké nohy, ale nejsou to nohy hliněné. Jsou spíš z bílého porcelánu. Prošly ohněm, a co oheň nezničí, tomu dodává pevnosti. Ta žena má zkušenosti."

„Jak dlouho je vdaná?" ptal se Dorian.

„Říká, že věčnost. Podle šlechtického almanachu je tomu však tuším deset let. Jenže deset let s Monmouthem, to musí vypadat jako věčnost s těmi lety navíc. Kdo ještě tam bude?"

„Ach, Willoughbyovi, lord Rugby s chotí, naše hostitelka, Geoffrey Clouston, zkrátka obvyklá společnost. Pozval jsem také lorda Grotriana."

„Toho mám rád," řekl lord Henry. „Spousta lidí ho ráda nemá, ale mně připadá roztomilý. Někdy bývá až trochu přehnaně vyfintěn, ale napravuje to tím, že se vždycky až přehnaně dobře chová. Je to typ velice moderního člověka."

„Nevím ovšem, bude-li moct přijet, Harry. Možná, že bude muset jet s otcem do Monte Carla."

„Á, s příbuznými jsou jenom potíže! Pokuste se ho přimět, aby přece jen přijel. Mimochodem, Doriane, včera jste nám utekl velmi záhy. Odešel jste před jedenáctou. Co jste dělal potom? Šel jste rovnou domů?"

Dorian na něho hbitě pohlédl a svraštil čelo. „Ne, Harry," řekl posléze, „domů jsem přišel až skoro ve tři."

„Šel jste do klubu?"

„Ano," odvětil. Pak se kousl do rtu. „Ne, vlastně ne. Do klubu jsem nešel. Procházel jsem se. Nevím už, co jsem dělal… Proč mě tak vyslýcháte, Harry? Vždycky chcete vědět, co jsem dělal. Já chci vždycky zapomenout, co jsem dělal. Přišel jsem domů o půl třetí, chcete-li to vědět přesně. Neměl jsem s sebou klíč od domu, a tak mi musel otevřít sluha. Můžete se ho zeptat, přejete-li si nějaký doklad, který by to potvrdil."

Lord Henry pokrčil rameny. „Jako kdyby mi na tom záleželo, drahý příteli! Pojďme nahoru do salónu. Děkuji, pane Chapmane, nebudu pít sherry. Vám se něco stalo, Doriane. Povězte mi o tom. Jste dneska večer jako vyměněný."

„Nevšímejte si mne, Harry. Jsem podrážděný a rozčilený. Zajdu k vám zítra nebo pozítří. Vyřiďte lady Narboroughové, že se jí omlouvám. Nepůjdu už nahoru. Půjdu domů. Musím jít domů."

„Dobrá, Doriane. Jistě ke mně zítra přijdete na čaj. Bude tam vévodkyně."

„Vynasnažím se přijít, Harry," řekl Dorian a vyšel z pokoje. Když jel zpátky k svému domu, uvědomil si, že v něm znovu ožil pocit hrůzy, o němž se domníval, že jej utlumil. Tolik si přál zachovat klidné nervy, a ty náhodné otázky lorda Henryho ho na okamžik znervóznily. Musí zničit věci, které ohrožují jeho bezpečnost. Otřásl se. Už představa, že se jich bude musit dotknout, byla mu odporná.

Ale stát se to musí. Toho si byl vědom, a když se zamkl v knihovně, otevřel tajnou skrýš, do níž hodil plášť a brašnu Basila Hallwarda. V krbu planul mohutný oheň. Přihodil do něho ještě jedno poleno. Zápach spalovaných látek a škvařící se kůže byl hrozný. Tři čtvrti hodiny trvalo Dorianovi, než všechno zničil. Pociťoval po té práci slabost a nevolnost, zapálil tedy v prolamovaném měděném kotlíku několik aromatických alžírských pastilek a omyl si ruce a čelo chladným, pižmem navoněným octem.

Náhle se zarazil. Oči se mu začaly podivně lesknout a nervózně se hryzal do spodního rtu. Mezi dvěma okny stála široká florentská skřínka, zhotovená z ebenu a vykládaná slonovinou a lazuritem. Hleděl, na ni, jako kdyby ho okouzlovala a děsila zároveň, jako kdyby se v ní skrývalo něco, po čem touží, co je mu však téměř odporné. Dech se mu zrychloval. Zmocnila se ho šílená žádostivost, kterou už znal. Zapálil si cigaretu a hned ji zas odhodil. Víčka mu sklesla, až se dlouhé třásňovité řasy skoro dotýkaly lící. Ale stále zíral na skřínku. Nakonec se zvedl z pohovky, na níž ležel, přešel pokojem, skřínku odemkl a dotkl se jakéhosi tajného pera. Zvolna se vysunula trojhranná zásuvka. Jeho prsty se jí instinktivně pohnuly vstříc, ponořily se do ní a cosi sevřely. Byla to malá čínská krabička, černá, poprášená zlatem a nalakovaná, dovedný výtvor se stěnami zdobenými ladnými vlnovkami a s hedvábnými šňůrkami, jež nesly kulaté křišťálky a končily střapci ze spletených kovových vláken. Dorian ji otevřel. Uvnitř byla zelená, voskově se lesknoucí pasta podivně těžké a pronikavé vůně.

Několik okamžiků váhal a na tváři měl zvláštní nehybný úsměv. Pak se zachvěl, ačkoli bylo v pokoji strašné horko, vzpřímil se a pohlédl na hodiny. Za pět minut tři čtvrti na dvanáct! Uložil krabičku zpátky, pak zavřel dveře skřínky a šel do ložnice.

Když do temna bušily bronzové údery půlnoci, vyplížil se Dorian Gray, prostě oblečený a s tlustou šálou kolem krku, tiše z domu. Na Bond Street spatřil krytou drožku s dobrým koněm. Zastavil ji a tichým hlasem řekl kočímu, kam chce jet.

Kočí zavrtěl hlavou. „To je na mě moc daleko," zabručel.

„Tady máte zlatku," řekl Dorian, „a když pojedete rychle, dostanete ještě jednu."

„Dobrá, pane," odvětil muž, „za hodinku jsme tam." A když jeho cestující nasedl, obrátil kočí koně a rozjel se rychle směrem k řece.

KAPITOLA XVI Začalo studeně pršet a rozmazané pouliční lucerny vypadaly v padající mlze strašidelně. Hostince se právě zavíraly a před jejich vchody se v rozptýlených skupinkách shlukovaly nejasné postavy mužů i žen, Z některých výčepů se ozýval strašný smích. V jiných se hádali a křičeli opilci.

Rozložen v koutě kočáru a s kloboukem staženým do čela, pozoroval Dorian Gray lhostejnýma očima ubohou hanebnost velikého města a chvílemi si opakoval slova, jež mu řekl lord Henry toho dne, kdy se poprvé setkali: „Duši nutno léčit skrze smysly a smysly skrze duši." Ano, v tom je to celé tajemství. Často to už zkusil a teď to zkusí znovu. Jsou opiová doupata, kde si člověk může koupit zapomnění, doupata hrůz, kde vzpomínku na staré hříchy možno zničit šílenstvím hříchů nových.

Měsíc visel nízko na nebi jako žlutá lebka. Chvílemi po něm vztáhl paži obrovský nestvůrný mrak a zakryl jej. Plynových luceren ubývalo a ulice byly čím dál užší a chmurnější. Jednou ztratil kočí cestu a musil se půl míle vracet. Z koně se kouřilo, jak rozstřikoval kaluže. Na postranní okénka kočáru se lepil šedivý flanel mlhy.

„Duši nutno léčit skrze smysly a smysly skrze duši." Jak mu ta slova zní v uších! Duši má věru nemocnou až k smrti. Je to pravda, že smysly ji mohou vyléčit? Byla prolita nevinná krev. Čím ho lze odpykat? Ach, něco takového nelze odpykat ničím; ale i když není možno dosáhnout odpuštění, je pořád ještě možno najít zapomenutí, a Dorian byl rozhodnut zapomenout, zahladit to všechno, rozšlapat, jako rozšlapeme zmiji, která nás uštkla. Ostatně, jakým právem s ním Basil tak mluvil? Kdo ho povýšil na soudce nad jinými lidmi? Řekl věci děsné, strašlivé, které se nedaly snést.

Drožka drkotala dál a dál a pořád pomaleji, jak se Dorianovi zdálo. Nadzdvihl okénko ve střeše a zavolal na kočího, aby jel rychleji. Začal v něm hlodat ohavný hlad po opiu. V hrdle ho pálilo a nervózně svíral jemné ruce. Zběsile uhodil koně hůlkou. Kočí se zasmál a práskl bičem.

Dorian se zasmál v odpověď a chlapík zmlkl.

Cesta se zdála nekonečná a ulice připadaly Dorianovi jako černá vlákna nějaké rozprostřené pavučiny. Ta jednotvárnost u.ž byla nesnesitelná a houstnoucí mlha naháněla strach.

Pak míjeli osamělé cihelny. Zde byla mlha řidší a Dorian viděl divné lahvovité pece s oranžovými ohnivými jazyky, podobnými vějířům.

Když jeli kolem nich, štěkal někde pes a daleko v temnotě křičel nějaký zbloudilý racek. Kůň klopýtal ve vyjeté koleji, pak se z ní dostal a vyrazil cvalem.

Po chvíli opustili hlinitou cestu a kodrcali se opět hrubě dlážděnými ulicemi. Většina oken byla tmavá, ale tu a tam se na některých osvětlených záclonách objevily fantastické siluety stínů. Dorian je zvědavě pozoroval. Pohybovaly se jako nestvůrné marionety a měly gesta živých tvorů. Hnusily se mu. V srdci měl chmurný vztek. Když zahnuli za roh, z jedněch otevřených dveří na ně cosi zaječela nějaká žena a asi sto yardů utíkali za kočárem dva muži. Kočí po nich šlehl bičem.

Říká se, že žádostivost nutí člověka, aby myslil v jednom kruhu. Rozkousané rty Doriana Graye vskutku zas a zas formovaly v ohavném koloběhu ta podmanivá slova o duši a smyslech, dokud v nich jaksi nenašel plný výraz své nálady a dokud si rozumovým schválením neospravedlnil vášně, které by ho byly ovšem stejně ovládly i bez takového ospravedlnění. Mozkem se mu od komůrky ke komůrce plížila jediná myšlenka; a zběsilá touha po životě, nejstrašnější ze všech lidských chtivostí, v něm mocně rozdráždila všechny chvějící se nervy a žilky. Ošklivost, která se mu dřív hnusila, protože dává všemu podobu skutečnosti, mu teď z téhož důvodu byla drahá. Ošklivost, toť jediná skutečnost. Sprostý pokřik, odporná doupata, surová hrubost nezřízeného života, ba i zbídačelost zlodějů a vyvrhelů, to vše na něho najednou působilo dojmem mnohem větší životnosti než všechny ladné tvary umění a snové přeludy poezie. To potřebuje, aby zapomněl. Ve třech dnech bude zas volně dýchat.

Kočí se náhle s trhnutím zastavil na konci tmavé uličky. Nad nízké domovní střechy a zubaté řady komínů se zvedaly černé stěžně lodí. U ráhen se jako strašidelné plachty vznášely chuchvalce bílé mlhy.

„Tady to někde je, pane, ne?" zeptal se kočí chraptivě okénkem.

Dorian sebou trhl a rozhlédl se. „To mi stačí," odpověděl a hbitě vystoupil. Dal kočímu zvláštní odměnu, kterou mu slíbil, a rychle vykročil směrem k přístavní hrázi. Tu a tam planula lucerna na zádi nějaké obrovské nákladní lodi. Světlo se chvělo a tříštilo v kalužích. Od parníku, který byl pňpraven k odplutí a přijímal náklad uhlí, se šířila rudá záře. Kluzká dlažba vypadala jako mokrý gumový plášť.

Dorian spěchal doleva a chvílemi se ohlížel, nejde-li někdo za ním. Za sedm či osm minut dorazil k malému zchátralému domku., vklíněnému mezi dvě ponuré továrny. V jednom okně pod střechou svítila lampa. Dorian se zastavil a zvláštním způsobem zaklepal na dveře.

Za malou chvilku slyšel, jak někdo přichází chodbou a odstraňuje řetěz. Dveře se tiše otevřely a Dorian vešel do domu, aniž pronesl slovo ke skrčené nestvůrné postavě, která se vtiskla do stínu, když ji míjel. Na konci předsíně visela potrhaná zelená záclona, jež se rozhoupala a roztřásla v prudkém větru, který sem za Dorianem vnikl z ulice. Odsunul ji a vstoupil do dlouhé nízké místnosti, jež vypadala jako bývalá podřadná tančírna. Na stěnách kolem dokola byla řada ostře plápolajících plynových hořáků, jež se kalně a pokroucené odrážely v protějších zrcadlech, plných mušinců. Hořáky měly za sebou zašlé odrazové desky z žebrovaného cínu, tvořící mihotavé světelné terče. Podlahu pokrývaly okrové piliny, místy blátivě rozšlapané a potřísněné temnými kaňkami rozlitých lihovin. U malých kamínek na dřevěné uhlí se krčilo několik Malajců; hráli v kostky, a jak repetili, ukazovali stále bílé zuby. V jednom koutě se rozvaloval po stole nějaký námořník s hlavou zabořenou do loktů a u křiklavě pomalovaného výčepního pultu, lemujícího celou jednu stěnu, stály dvě vychrtlé ženštiny a posmívaly se jakémusi staříkovi, který si s výrazem ošklivosti ometal rukávy kabátu. „Myslí si, že po něm lezou zrzaví mravenci," smála se jedna z žen, když je Dorian míjel. Chlapík se na ni v hrůze zahleděl a rozfňukal se.

Na konci místnosti byly malé schůdky, vedoucí k zešeřelé světnici. Dorian rychle přeběhl po těch třech rozvrzaných stupních a v ústrety mu zavanul těžký pach opia. Zhluboka se nadechl a chřípí se mu zachvělo rozkoší. Když vstoupil, vzhlédl k němu a nerozhodně mu pokynul jakýsi mladý muž s rovnými žlutými vlasy, který se nakláněl nad lampou a zapaloval si dlouhou tenkou dýmku.

„Vy zde, Adriane?" zamumlal Dorian.

„Kde jinde bych byl?" lhostejně odvětil mladý muž. „Nikdo z kamarádů tiž se mnou nepromluví."

„Myslel jsem, že jste odjel z Anglie."

„Darlington už nic nepodnikne. Můj bratr tu směnku nakonec zaplatil. Ani George se mnou nemluví… Co na tom?" dodal s povzdechem. „Dokud má člověk tohle, tak nepotřebuje přátele. Myslím, že jsem těch přátel měl až příliš mnoho."

Dorian sebou škubl a rozhlédl se po pitvorných postavách, které ležely v tak nepřirozených pozicích na rozedraných žíněnkách. Okouzlovaly ho ty pokroucené údy, ta dokořán otevřená ústa, ty vyjevené oči bez lesku. Věděl, v jakém podivném nebi trpí a jaké chmurné peklo je učí tajemství nějaké neznámé radosti. Jsou na tom lépe než on. On je uvězněn v myšlenkách. Vzpomínky mu ujídají duši jako nějaká hrozná choroba. Chvílemi se mu zdá, že vidí oči Basila Hallwarda, jak se na něho upírají. Tady však zůstat nemůže, to cítil. Přítomnost Adriana Singletona ho rozčilovala. Chtěl být někde, kde ho nikdo nepozná. Chtěl uniknout sám před sebou.

„Půjdu někam jinam," řekl po chvilce.

„Na přístaviště?"

„Ano."

„Ta bláznivá kočka je jistě tam. V tomhle podniku ji už nechtějí."

Dorian pokrčil rameny. „Mám až po krk ženských, které člověka milují. Mnohem zajímavější jsou ženské, které člověka nenávidí. Ostatně, opium je lepší."

„Obojí je stejné."

„Já mám radši opium. Pojďte si dát něco k pití. Musím se něčeho napít."

„Já nechci nic," zabručel mladý muž.

„Jen pojďte."

Adrian Singleton se unaveně zvedl a šel za Dorianem k pultu. Jakýsi míšenec v potrhaném turbanu a ošumělém plášti je pozdravil ošklivým úšklebkem a přistrčil před ně láhev brandy a dvě sklenky. Hned se k nim přitočily ty dvě ženštiny a začaly brebentit. Dorian se k nim obrátil zády a cosi říkal Adrianu Singletonovi.

Ústa jedné z žen se zvlnila do pokřiveného úsměvu, podobného malajskému krisu. „Náramná pocta pro nás, že jste dneska přišel," řekla jízlivě.

„Nemluv na mě, proboha!" křikl Dorian a dupl na podlahu. „Co chceš? Peníze? Tady je máš! A už na mě nikdy nemluv!"

Ženě na okamžik zaplály ve vodnatých očích dvě rudé jiskry, pak pohasly a její pohled byl zase tupý a skelný. Pohodila hlavou a chtivými prsty shrábla z pultu peníze. Její družka na ni hleděla závistivě.

„Nemá to smysl," vydechl Adrian Singleton. „Ncstojím o návrat. K čemu to? Jsem tu docela šťastný."

„Ale napíšete mi, kdybyste něco potřeboval, ano?" pravil Dorian po chvilce ticha.

„Snad."

„Tak dobrou noc."

„Dobrou noc," odvětil mladý muž a vystoupil zase po schůdcích, osušu-je si kapesníkem vyprahlá ústa.

Dorian kráčel s bolestným výrazem ke dveřím. Když odhrnoval závěs, vydral se z nalíčených rtů ženy, jež sebrala jeho peníze, odporný smích. „Hele, už zas jde, ten ďáblův zaprodanec!" zaškytala chraptivě.

„Hrom aby tě!" odsekl. „Neříkej mi tak!"

Luskla prsty. „ Radši máš, když ti říkají Princ z pohádky, viď?" zaječela za ním.

Jen to řekla, vymrštil se ten klímající námořník a zuřivě se rozhlédl. K sluchu mu dolehl zvuk zavíraných dveří v předsíni. Vyřítil se ven, jako by ho štvali.

Dorian Gray spěchal mrholícím deštěm po přístavní hrázi. Shledání s Adriánem Singletonem ho nečekaně dojalo a ptal se v duchu, zda tento zkažený mladý život lze opravdu klást za vinu jemu, jak mu to s takovou ničemnou urážlivostí řekl Basil Hallward. Kousl se do rtu a oči mu na chvilku zesmutněly.

Avšak konec konců, co on s tím má vlastně společného? Jsme na světě příliš krátce, abychom si nakládali na záda ještě tíhu cizích pochybení. Každý žije sám svůj život a za to, že ho žije, také sám platí. Smutné je jen to, že tak často je nutno platit za jedinou chybu. Dokonce se za ni platí znovu a znovu. Při svém obchodování s lidmi neuzavírá osud nikdy účty.

Jsou okamžiky, říkají nám psychologové, kdy lačná touha po hříchu, či po tom, co lidé hříchem nazývají, ovládne člověka tak, že každičká žilka v těle stejně jako každičká komůrka v mozku jako by byla proniknuta děsivými popudy. V takových chvílích ztrácejí muži i ženy svobodnou vůli. Pohybuji se k svému strašnému cíli, jako se pohybují automaty. Je jim odňata možnost volby, a svědomí je buď umrtveno, nebo, je-li přece jen naživu, žije jen proto, aby propůjčovalo kouzlo vzpouře a půvab neposlušnosti. Vždyť všechny hříchy, jak neúnavně připomínají teologové, jsou hříchy neposlušnosti. Když ten vzdorný duch, ta jitřenka zla padala z nebe, padala jako rebel.

Dorian Gray spěchal dál, necitelný a soustředěný jen na zlo, s myslí zkalenou a s duší lačnící po vzpouře, a stále zrychloval krok. Ale když prudce zabočil do šerého průchodu, kterým si už mnohokrát zkrátil cestu k neblaze proslulému místu, kam teď šel, ucítil znenadání, jak ho někdo zezadu popadl, a dřív než měl čas se bránit, byl vržen ke zdi a hrdlo mu svírala surová nika.

Zběsile zápasil o život a po strašném úsilí se vykroutil ze škrtících prstů. Ve vteřině však zaslechl cvaknutí revolveru, spatřil záblesk hladké hlavně, jež mu mířila přímo na hlavu a rozeznal před sebou temnou postavu malého statného muže.

„Co chcete?" zalapal po dechu.

„Buď zticha!" řekl muž. „Jestli se hneš, tak tě zastřelím!"

„Vy jste se zbláznil! Co jsem vám udělal?"

„Zničil jsi život Sibyle Vaneové," zněla odpověď, „a Sibyla Vaneová byla moje sestra. Zabila se. Vím to. A její smrt mášna svědomi ty. Přísahal jsem, že za to zabiju já tebe. Hledám tě už léta. Neměl jsem jediné vodítko, jedinou stopu. Ti dva lidé, kteří mi tě mohli vypodobnit, jsou už mrtvi. Nic jsem o tobě nevěděl, jen to, jak ona ti říkala. A to jsem teď v noci náhodou zaslechl. Smiř se s Bohem, protože dneska umřeš."

Dorian byl bez sebe strachem. „Jakživ jsem ji neznal," koktal. „Jakživ jsem o ní neslyšel. Vy jste se zbláznil."

„Udělal bys líp, kdyby ses k tomu hříchu přiznal, protože umřeš, jako že se Jmenuju James Vane." Byl to hrozný okamžik. Dorian nevěděl, co říct, co udělat. „Na kolena!" zavrčel muž. „ Dávám ti minutu, aby ses mohl smířit s Bohem - nic víc. Odjíždím dnes v noci do Indie a do té doby to musí být odbyto. Jedinou minutu! A dost."

Dorianovi klesly ruce podél těla. Nevěděl, co počít, tak byl ochromen hrůzou. Zčistajasna mu bleskla myslí divoká naděje. „Počkejte!" křikl. „Jak je to dávno, co vaše sestra zemřela? Honem, povězte!"

„Osmnáct let," řekl muž. „Proč se ptáš? Co záleží na letech?"

„Osmnáct let!" zasmál se vítězoslavně Dorian Gray. „Osmnáct let! Postavte si mě pod lucernu a podívejte se mi do obličeje!"

James Vane okamžik váhal, nechápaje, co to má znamenat. Pak Doriana Graye uchopil a vlekl ho z průchodu.

Ač světlo bylo matné a blikalo ve větru, přece jen stačilo, aby poznal, jak ohavného omylu by se byl zřejmě dopustil, neboť v obličeji muže, kterého hodlal zabít, byl všechen pel jinošství, všechna nezkalená čistota mládí. Vypadá jen o málo starší než dvacetiletý chlapce, sotva starší - ba, snad ani není starší, - než byla jeho sestra, když se před tolika lety spolu loučili. Je očividné, že tohle není ten muž, který Sibyle zničil život.

Uvolnil své sevření a klopýtavě couvl. „Bože můj! Bože můj!" zvolal. „A já bych vás byl zavraždil!"

Dorian Gray se dlouze nadechl. „Málem jste se dopustil strašného zločinu, člověče," pravil a přísně se na něho zahleděl. „Ať je vám to ponaučením, abyste nebral pomstu do svých rukou."

„Odpusťte mi, pane," zamumlal James Vane."Zmýlil jsem se. Náhodné slůvko, které jsem zaslechl v té zatracené díře, mě zavedlo na falešnou stopu."

„Běžte raději domů a zbavte se té pistole, nebo se ještě dostanete do nesnází," řekl Dorian, otočil se na podpatku a pomalu se vzdaloval ulicí.

James Vane stál na chodníku ochromen hrůzou. Třásl se od hlavy až k patě. Po chvilce vstoupil do světla temný stín, který se předtím ploužil podél omoklé zdi, a pokradmými kroky došel až k němu. Vane cítil, jak mu někdo klade ruku na rameno, a polekaně se ohlédl. Byla to jedna z žen, které před chvílí popíjely u nálevního pultu.

„Proč jsi ho nezabil?" zasyčela, přibližujíc vychrtlý obličej až k jeho tváři. „Věděla jsem, že jdeš za ním, když jsi vyrazil z Dalyho lokálu. Ty blázne! Měl jsi ho zabít. Má spoustu peněz a je to lump, že nemá sobě rovného."

„To není ten člověk, co ho hledám," odpověděl. „A nechci ničí peníze. Chci jen něčí život. Ale ten člověk musí být teď skoro čtyřicátník. Tenhle je sýkoro ještě chlapec. Díky Bohu, že jsem si nepošpinil ruce jeho krví."

Žena se trpce zasmála. „Skoro ještě chlapec!" ušklíbla se. „Tak abys věděl, člověče, už je to skoro osmnáct let, co ze mě Princ z pohádky udělal to, co jsem."

„Lžeš!" vykřikl James Vane.

Zvedla ruku k nebi. „Jako že je Bůh nade mnou, tak říkám pravdu," zvolala.

„Jako že je Bůh nad tebou?"

„Zab mě, jestli to tak není! To je ten nejhorší, co sem chodí. Říká se, že se zaprodal ďáblu za pěknou tvářičku. Už je to skoro osmnáct let, co jsem ho poznala. A od těch dob se moc nezměnil. Zato já!" dodala a nevesele na něho mrkla.

„Můžeš na to prísahat?"

„Přísahám," ozvalo se chraptivě z jejích ochablých úst. „Ale nevyzvoň mu to na mě," zakňučela, „bojím se ho. Dej mi nějaké drobné na nocleh."

Se zaklením od ní odběhl a hnal se za roh ulice, ale Dorian Gray už zmizel. A když se ohlédl, i žena byla pryč.

KAPITOLA XVII O týden později seděl Dorian Gray v zimní zahradě v Sclby Royal a hovořil s hezkou vévodkyni z Monmouthu, jež byla se svým manželem, sešle vypadajícím šedesátníkem, mezi jeho hosty. Byl čas k čaji a měkké světlo veliké, krajkami zakryté lampy, jež stála na stole, ozařovalo jemný porcelán a tepané stříbro, prostřené k svačině, které vévodkyně předsedala. Její bílé ruce se něžně pohybovaly mezi šálky a její plné rudé rty se usmívaly čemusi, co jí pošeptal Dorian Gray.

V proutěném křesle potaženém hedvábím spočíval lord Henry a na oba se díval. Na broskvově zbarvené pohovce seděla lady Narboroughová a předstírala, že poslouchá, jak vévoda popisuje posledního brazilského brouka, kterého připojil ke své sbírce. Tři mladí muži v dokonalých večerních úborech podávali některým ženám zákusky. Společnost tvořilo dvanáct lidí a nazítří měli přijet ještě další.

„O čempak mluvíte?" ptal se lord Henry; přiloudal se ke stolu a odložil šálek. „Doufám, Gladys, že vám Dorian řekl, jak se chystám všechno překřtít. Je to rozkošný nápad."

„Já ale nechci být přckřtěna, Harry," odvětila vévodkyně a vzhlédla k němu svýma podivuhodnýma očima. „Jsem docela spokojena se svým jménem a pan Gray by jistě měl být s tím svým také spokojen."

„Má drahá Gladys, ani vaše, ani jeho jméno bych nezměnil za nic na světě. Obě jsou dokonalá. Měl jsem na mysli hlavně květiny. Včera jsem si ustřihl jednu orchidej na klopu. Byl to nádherný kropenatý květ, úchvatný jako sedmero hlavních hříchů. V okamžiku nerozvážnosti jsem se zeptal zahradníka, jak se ta orchidej jmenuje. Řekl mi, že je to vzácný druh robinsoniany nebo něčeho stejně strašného. Je to smutná pravda, ale ztratili jsme schopnost dávat věcem půvabná jména. A jména znamenají všechno. Nikdy nic nenamítám proti skutkům. Mám námitky pouze proti slovům. Proto právě nenávidím vulgární realismus v literatuře. Člověk, který rýči dokáže říkat rýč, měl by být přinucen se jím ohánět. K ničemu jinému se nchodí."

„Jak bychom tedy měli říkat vám, Harry?" ptala se vévodkyně.

„Tcn se jmenuje Princ Paradox," řekl Dorian.

„To bych okamžitě poznala, o koho jdc," zvolala vévodkyně.

„O tom nechci ani slyšct," smál se lord Henry, usedaje do křesla." Viněty se člověk nczbaví. Odmítám ten titul."

„Veličenstva nesmějí abdikovat," vyklouzlo jako výstraha z hezkých rtů.

„Přejete si tedy, abych obhájil svůj trůn?"

„Ano."

„Říkám pravdy zítřka."

„Já dávám přednost chybám dneška," odvětila.

„Odzbrojujete mě, Gladys," zvolal, protože uhodl, že vévodkyně je v neústupné náladě.

„Beru vám jen štít, Harry, nikoli kopí."

„Nikdy neútočím na krásu," pravil s odmítavým gestem.

„V tom děláte chybu, Harry, věřte mi. Připisujete kráse příliš vysokou cenu."

„Jak to můžete říct? Myslím si, to připouštím, že je lépe být krásný než dobrý. Ale naopak zase nikdo nepřizná tak ochotně jako já, že je lépe být dobrý než ošklivý."

„Tak ošklivost patří k sedmeru hlavních hříchů!" zvolala vévodkyně. „A co potom s vaším podobenstvím o té orchideji?"

„Ošklivost patří k sedmeru hlavních ctností, Gladys. Vy jako věrná přřvrženkyně toryů je nesmíte podceňovat. Pivo, bible a sedmero hlavních ctností udělaly z naší Anglie to, co je."

„Tak vy nemáte svou vlast rád?" ptala se.

„ Vždyť v ní žiju."

„Jen abyste ji tím spíš mohl kritizovat."

„A vy byste chtěla, abych si osvojil úsudek, který o ní má Evropa?" tázal se.

„Co ta o nás říká?"

„Že se Tartuffe vystěhoval do Anglie a otevřel si tam obchodní dům."

„To je od vás, Harry?"

„Věnuju to vám."

„To nemohu nikde říkat. Je to příliš pravdivé."

„Nemusíte se bát. Naši krajané se nikdy v žádném popisu nepoznají."

„Jsou praktičtí."

„Jsou spíš prohnaní než praktičtí. Když uzavírají bilanci, vyváží vždycky hloupost bohatstvím a neřest pokrytectvím."

„Přesto však jsme vykonali veliké věci."

„Veliké věci nám byly vloženy na bedra, Gladys."

„Ale my jsme nesli jejich břímě."

„Jenom k burze."

Zavrtěla hlavou. „Já věřím v tento národ," zvolala.

„Představuje poslední zbytky podnikavců."

„Je v rozvoji."

„Mne víc okouzluje rozklad."

„Což umění?"

„To je choroba."

„Láska?"

„Iluze."

„Náboženství?"

„ Módní náhražka víry."

„Jste skeptik."

„Nikdy! Skepticismus je počátkem důvěřivosti."

„Co tedy jste?"

„Definovat znamená omezovat."

„Dejte mi aspoň vodící nit."

„Nitě se trhají. A pak byste v tom bludišti ztratila cestu."

„Lekáte mě. Mluvme o někom jiném."

„Náš hostitel, to je roztomilé téma. Před lety ho kdosi pokřtil Princ z pohádky."

„Ach, to mi nepřipomínejte!" zvolal Dorian Gray.

„S naším hostitelem je to dnes večer hrozné," odvětila vévodkyně zardívajíc se. „Myslí si, tuším, že se Monmouth se mnou oženil z důvodů čistě vědeckých, protože ve mně získal nejvzácnější druh moderního motýla, jaký jen lze najít."

„Doufám však, že vás nenapichuje na špendlíky, vévodkyně," zasmál se Dorian.

„Ach, to za něho dělá má komorná, když se na mě zlobí, pane Grayi."

„A pročpak se na vás zlobívá, vévodkyně?"

„Pro úplné maličkosti, pane Grayi, věřte mi. Obyčejně proto, že přiběhnu domů za deset minut devět a prohlásím, že musím být do půl deváté převlečena."

„To je od ní ale nerozum! Měla byste jí dát výpověď."

„To si netroufám, pane Grayi. Ona mi totiž vymýšlí klobouky. Pamatujete se na ten, který jsem měla na zahradní slavnosti u lady Hilstonové? Nepamatujete, ale je od vás hezké, že se tváříte, jako byste se pamatoval. Tak ten byl stvořen z ničeho. Všechny pěkné klobouky vznikly z ničeho."

„Jako všechny pěkné reputace, Gladys," přerušil ji lord Henry. „Všechno, čím někdo vyniká, získává mu nepřátele. Člověk musí být zcela průměrný, pak je oblíben."

„Ale ne u žen," řekla vévodkyně a zavrtěla hlavou, „a svět řídí ženy.

Ujišťuji vás, že průměrné lidi nesnášíme. My ženy, jak o nás kdosi řekl, milujeme sluchem, právě tak jako vy muži milujete zrakem, jestli ovšem vůbec kdy milujete."

„Mně se zdá, že nikdy neděláme nic jiného," zašeptal Dorian.

„Ach, pak vlastně nemilujete nikdy," pane Grayi," odvětila vévodkyně s předstíraným smutkem.

„Má drahá Gladys," zvolal lord Henry, „jak můžete říct něco takového? Láska žije jen neustálými reprízami a ty reprízy proměňují zálibu v umění. Ostatně, pokaždé, když člověk miluje, je to jeho jediná láska v životě. Na jedinečnosti citu pranic nemění okolnost, že jeho předmět je stále jiný. Tím se cit jenom prohlubuje. V nejlepším pňpadě můžeme mít za celý život jen jediný veliký zážitek, a tajemství života tkví v tom, zopakovat si ten zážitek, jak nejčastěji možno."

„I když jsme si z něho odnesli rány, Harry?" ptala se vévodkyně po chvilce ticha.

„Tím spíš, když jsme si z něho odnesli rány," odvětil lord Henry.

Vévodkyně se otočila a se zvláštním výrazem v očích pohlédla na Doriana Graye. „Co vy tomu říkáte, pane Grayi?" otázala se.

Dorian chvilku uvažoval. Pak pohodil hlavou nazad a zasmál se. „Já vždycky souhlasím s Harrym, vévodkyně."

„I když nemá pravdu?"

„Harry má vždycky pravdu, vévodkyně."

„A přináší vám jeho filozofie štěstí?"

„Nikdy nehledám štěstí. Kdo potřebuje štěstí? Hledám rozkoš."

„A nacházíte ji, pane Grayi?"

„Často. Až příliš často."

Vévodkyně si povzdychla. „Já hledám klid," pravila, „a nebudu ho dnes večer mít, když se hned nepůjdu převléknout."

„Dovolte, abych vám přinesl nějaké orchideje, vévodkyně," zvolal Dorian, vyskočil a kráčel na druhý konec zimní zahrady.

„Koketujete s ním nemilosrdně," řekl lord Henry své sestřence. „Ale měla byste se mít na pozoru. Dovede si člověka podmanit."

„Kdyby to nedovedl, nesváděla bych s ním bitvu."

„Utkává se tu tedy Řek s Řekem?"

„Já jsem na straně Trojských. Ti bojovali kvůli ženě."

„Ale byli poraženi."

„Jsou horší věci než porážka," odvětila.

„Ženete se tryskem, a nedržíte pevně uzdu."

„Rychlost dává pocit života," zněla riposte.

„Dneska si něco zapíšu do deníku."

„Copak?"

„Že dítě, které se spálilo, miluje oheň."

„Vždyť nejsem ani ožehnuta. Křídla mám neporušená."

„Však jich užíváte ke všemu, jen ne k letu."

„Odvaha se přestěhovala z mužů do žen. To je pro nás nová zkušenost."

„Máte sokyni."

„Koho?"

Zasmál se. „Lady Narboroughovou," zašeptal. „Ta ho nesmírně zbožňuje."

„Probouzíte ve mně obavy. My romantikové máme ohled k starobylosti, a ten nám bývá osudný." N „Romantikové! Používáte přece metod vědeckých."

„Vždyť nás vychovali mužové."

„Ale vysvětlit vás nedovedou."

„ Definujte nás jako pohlaví," vyzvala ho.

„Sfingy bez záhad."

Pohlédla na něho s úsměvem. „Co tam pan Gray tak dlouho dělá?" řekla. „Pojďme mu pomoci. Ani jsem mu ještě neřekla, jakou barvu bude mít moje toaleta."

„Musíte si prostě vzít toaletu, která se bude hodit k jeho květům, Gladys."

„To by byla předčasná kapitulace."

„V romantickém umění se začíná vyvrcholením."

„Musím si zachovat možnost ústupu."

„Jak Parthové?"

„Ti našli bezpečí na poušti. To bych já nemohla."

„Ženy nemají vždycky na vybranou," odpověděl, ale ještě než dokončil větu, ozval se ze vzdáleného kouta zimní zahrady přidušený sten a hned po něm temný pád něčeho těžkého. Všichni sebou trhli. Vévodkyně znehybněla hrůzou. Lord Henry se s polekanýma očima rozběhl mezi svěšené listy palem a našel Doriana Graye, jak leží na dlaždičkách podlahy, tváří k zemi, v mdlobách podobných smrti.

Okamžitě ho odnesli do modrého salónku a uložili ho na pohovku. Zakrátko přišel k sobě a zmateně se rozhlížel.

„Co se to stalo?" ptal se. „Ach, už si vzpomínám. Jsem tu v bezpečí, Harry?" Začal se chvět.

„Můj drahý Doriane," odvětil lord Henry, „jenom jste omdlel. Nic víc. Jste asi příliš unaven. Neměl byste chodit dolů k večeři. Ujmu se vašich povinností."

„Ne, půjdu dolů," řekl Dorian a namáhavě se zvedl. „Raději půjdu dolů. Nesmím zůstat sám."

Šel do svého pokoje a převlékl se. Když pak seděl u stolu, byla v jeho chování ztřeštěná bezstarostná veselost, ale občas jím zalomcoval záchvat děsu, když si vzpomněl, jak spatřil v okně zimní zahrady na sklo přitisknutý a bílému šátku podobný obličej Jamese Vanea, který ho pozoroval.

KAPITOLA XVIII Příštího dne nevyšel z domu a většinu času strávil dokonce ve svém pokoji, bez sebe hrůzou ze smrti, a přitom lhostejný k životu. Začínal být posedlý představou, že je štván, lapen do tenat, vystopován. Roztřásl se, jak se jen závanem vzduchu ohnul gobelín. Mrtvé listí, jež vítr metal do okenních tabulek, obložených olovem, mu připadalo jako vlastní marná předsevzetí a planá pokání. Když zavřel oči, znovu viděl tvář toho námořníka, zírající na něho zamlženým sklem, a opět měl pocit, jako by ho za srdce popadal děs.

Ale možná, že jen jeho představivost vyvolala z noci tu pomstu a postavila před něho tu ohyzdnou podobu trestu. Skutečný život je chaos, ale v obrazotvornosti je cosi strašlivě logického. To obrazotvornost posílá výčitky, aby šly v patách za hříchem. To obrazotvornost se přičiňuje, aby každý zločin plodil nestvůrné potomstvo. Ve všedním, skutečném světě nejsou zlí trestáni ani hodní odměňováni. Úspěchu se dostává silným, neúspěch stíhá slabé. Toť vše. Ostatně, kdyby se byl kolem domu opravdu plížil někdo neznámý, jistě by ho byli viděli sluhové nebo hajní. Kdyby byl někdo objevil na záhonech nějaké šlépěje, byli by mu to hlásili zahradníci. Ano, byly to jen představy. Bratr Sibyly Vaneové se nevrátil, nechce ho zabít. Odplul na lodi a ztroskotá někde v ledovém moři. Aspoň před ním je tedy Dorian v bezpečí. Ovšem, vždyť ten člověk o něm nic neví, nemůže o něm nic vědět. Ta maska mladosti ho zachránila.

Ale i když to byla jenom šalba, jak hrozné je pomyšlení, že svědomí může vyvolat tak děsivé fantomy, dát jim viditelnou podobu a přimět je, aby se před člověkem pohybovaly! Jaký bude jeho život, mají-li na něho ve dne v noci civět z tichých koutů stíny jeho zločinů, pošklebovat se mu z tajných skrýší, šeptat mu do uší, až bude sedět u hostiny, probouzet ho ledovými prsty, až bude ležet a spát. Bledl hrůzou, jak se mu ta myšlenka plížila mozkem, a zdálo se mu, že vzduch se náhle ochladil. Ach, jaká to byla zběsilá chvíle šílenství, v níž zavraždil svého přítele! Jak strašidelná je pouhá vzpomínka na ten výjev! Všechno to viděl znovu. Každičká ohavná podrobnost se k němu vrátila se zvýšenou hrůzností. Z černé jeskyně času vystupovalo ztělesnění jeho hříchu, strašné a v šarlatových obvazech. Když v šest hodin vstoupil do pokoje lord Henry, zastihl Doriana v pláči, jako by mu mělo puknout srdce.

Teprve třetího dne se Dorian odvážil vyjít z domu. V jasném, sosnami provoněném vzduchu toho zimního rána bylo cosi, co jako by mu vracelo veselost a horoucí chtivost života.

Ale tu změnu nepůsobily jen fyzikální podmínky prostředí. Jeho vlastní letora se vzbouřila proti té přemíře úzkosti, jež se snažila zmrzačit a zmařit její dokonaly' klid. Tak to vždycky dopadá se subtilními a jemně utvářenými povahami. Silné vášně buď je musí zdeptat, nebo se jim musí poddat. Buď člověka zavraždí, nebo samy zhynou. Mělké zármutky a mělké lásky přežijí všechno. Lásky a zármutky, v kterých je velikost, zničí jejich vlastní bohatství. Dorian ostatně přesvědčil sám sebe, že byl obětí hrůzou zasažené obraznosti, a díval se teď na své minulé obavy s jakýmsi politováním a nemalým opovržením.

Po snídani se hodinu procházel po zahradě s vévodkyni a potom se rozjel přes park za loveckou společností. Na trávě, podobna soli, ležela křehká jinovatka. Obloha byla jako obrácený šálek z modrého kovu. Hladinu rákosím zarostlého jezírka lemoval tenounký ledový povlak.

Na kraji borového lesa zahlédl Dorian bratra vévodkyně z Monmouthu, sira Geoffreyho Cloustona, jak vyhazuje z pušky dvě prázdné patrony. Vyskočil z kolesky, řekl čeledínovi, aby s klisnou zajel domů, a prodíral se odumřelým kapradím a divokým podrostem k svému hostu.

„Máte pěkné úlovky, Geoffreyi?" ptal se.

„Nevalné, Doriane. Myslím, že většina ptactva odlétla do otevřené krajiny. Řekl bych, že to bude lepší po obědě, až se dostaneme do nového terénu."

Dorian se mu loudal po boku. Břitký vonný vzduch, hnědá a rudá světélka kmitající se v lese, chraptivý pokřik nadháněčů, který se co chvíli ozval, a ostré práskání pušek, jež vždycky zaznělo po něm, to vše Doriana okouzlovalo a dávalo mu pocit rozkošné volnosti. Ovládla ho bezstarostnost štěstí, vznešená lhostejnost radosti.

Na dvacet kroků před nimi vyrazil náhle z chuchvalcovitého trsu staré trávy zajíc. Uši s černými konečky měl natažené a pelášil, odrážeje se dlouhými zadními běhy. Hnal se k olšovému houští. Sir Geoffrey zvedl k rameni pušku, ale cosi v ladných pohybech zvířete podivně očarovalo Doriana, takže najednou křikl: „Nestřílejte po něm, Geoffreyi! Nechte ho žít!"

„Co je to za nesmysl, Doriane?" zasmál se jeho společník, a když zajíc vskočil do houští, vypálil. Ozval se dvojí skřek, skřek zajíce v záchvatu bolesti, což je strašný zvuk, a skřek člověka v zápasu se smrtí, což je zvuk ještě strašnější.

„Pane na nebi! Zasáhl jsem honce!" vykřikl sir Geoffrey a spěchal k houštině. „Co to napadlo toho osla, že nám vlezl rovnou do rány? Ať se přestane střílet!" volal, jak nejhlasitěji mohl. „Byl tu poraněn člověk!"

Přiběhl vrchní hajný s holí v ruce.

„Kde, pane? Kde je?" křičel. Zároveň na celé honební čáře ustala střelba.

„Tamhle!" odvětil rozzlobeně sir Geoffrrey a spěchal k houštině. „Proč, proboha, neřeknete svým lidem, aby se drželi opodál? Teď mám pro dnešek po střílení."

Dorian se za nimi díval, jak se vrhají do olšového porostu, prodírají se proutím a ohýbají větve. Za chvilku se vynořili, vlekouce do slunečního světla nějaké tělo. Dorian se s hrůzou odvrátil. Neštěstí jako by ho provázelo na každém kroku. Slyšel, jak se sir Geoffrey ptá, je-li ten člověk opravdu mrtev, a jak mu hajný odpovídá kladně. Najednou měl dojem, že les ožil tvářemi. Slyšel dupot tisícerých nohou a tlumený bzukot hlasů. Nad hlavou mu proletěl mezi haluzemi veliký bažant s měděnou náprsenkou.

Po několika okamžicích, které mu v tom rozrušení připadaly jako nekonečné hodiny bolesti, ucítil na rameni ruku. Trhl sebou a ohlédl se.

„Doriane," řekl lord Henry, „měl bych jim snad říct, že hon pro dnešek skončil. Nedělalo by to dobrý dojem, kdyby se pokračovalo."

„Kéž by skončil jednou provždy, Harry," odpověděl hořce Dorian. „ Všechno je to ohavné a kruté. Je ten člověk…?"

Nemohl tu větu dokončit.

„Bohužel ano," pravil lord Henry. „Dostal celou dávku broků do prsou. Byl jistě mrtev téměř okamžitě. Pojďte, půjdeme domů."

Kráčeli bok po boku směrem k ale ji a bezmála padesát kroků šli mlčky. Pak Dorian Gray pohlédl na lorda Henryho a řekl se stísněným povzdechem: „To je zlé znamení, Harry, velmi zlé znamení."

„A co?" ptal se lord Henry. „Ach tak, ta nehoda patrně. Ale, kamaráde, za to nikdo nemůže. To si zavinil ten člověk sám. Proč lezl rovnou do rány? Ostatně, nás se to netýká. Je to ovšem dost trapné pro Geoffreye. Sázet broky do honců,to nedělá dobře. Pak si lidé myslí, že je to nějaký sváteční střelec. A to Geoffrey není, střílí velmi přesně. Ale nemá smysl o tom mluvit.

Dorian potřásl hlavou. „Je to zlé znamení, Harry. Mám pocit, jako by se někomu z nás mělo stát něco hrozného. Třeba zrovna mně," dodal a v bolestném gestu si přejel rukou oči.

Starší muž se zasmál. „Jediná hrůza na světě je ennui, Doriane. To je jediný hřích, který nelze odpustit. Ale my sotva budeme tou hrůzou trpět, ledaže by mládenci u večeře pořád žvanili o téhle příhodě. Musím jim říct, že to téma je tabu. A pokud jde o znamení, nic takového jako znamení neexistuje. Osud k nám nevysílá heroldy. Na to je příliš moudrý či příliš krutý: Ostatně, co vám by se, proboha, mohlo stát, Doriane? Máte všechno na světě, co si jen muž může přát. Není člověka, který by s vámi s radostí neměnil."

„Není člověka, s kterým bych neměnil já, Harry. Nesmějte se tak, říkám vám pravdu. Ten ubohý venkovan, který právě umřel, je na tom lépe než já. Nemám hrůzu ze smrti. Ale děsí mě představa přicházející smrti. A zdá se mi, že její obludná křídla krouží v tom olověném vzduchu kolem mne. Kriste pane! Tamhle za stromy se pohybuje nějaký muž, pozoruje mě, číhá na mě, vidíte ho?"

Lord Henry se podíval směrem, kterým ukazovala třesoucí se ruka v rukavici. „Vidím," řekl s úsměvem. „Vidím, že na vás čeká zahradník. Chce se vás nejspíš zeptat, jaké květiny si přejete mít večer na stole. Jste až nemožně nervózní, Doriane. Až se vrátíme do Londýna, musíte si promluvit s mým lékařem."

Dorian si oddychl úlevou, když spatřil blížícího se zahradníka. Muž se dotkl klobouku, chviličku hleděl váhavě na lorda Henryho, pak se vytasil s dopisem a podal jej svému pánovi. „Její Milost mi řekla, abych počkal na odpověď," zašeptal.

Dorian vsunul dopis do kapsy. „Povězte Její Milosti, že už jdu," pravil chladně. Zahradník se otočil a spěchal k domu.

„Ženy tak rády dělají nebezpečné věci!" smál se lord Henry. „To je jedna z vlastností, kterým se u nich nejvíc obdivuji. Žena je ochotna koketovat s kýmkoli na světě, pokud u toho budou jiní lidé."

„Vy tak rád říkáte nebezpečné věci, Harry! V tomhle případě jste však na špatné stopě. Vévodkyně se mi nesmírně líbí, ale nemiluju ji."

„A vévodkyně vás nesmírně miluje, ale leccos na vás se jí nelíbí, takže se k sobě báječně hodíte."

„Pomlouváte, Harry, a tady není žádný podklad k pomluvám."

„Podkladem ke každé pomluvě jsou nezvratná fakta o něčí nemorálnosti," pravil lord Henry a zapálil si cigaretu.

„Vy byste pro epigram obětoval kohokoli, Harry."

„Lidé si lehají na obětní oltář dobrovolně," zněla odpověď.

„Kéž bych dokázal milovat!" zvolal Dorian Gray a v hlase mu zazněl hluboce tklivý toň. „Ale mám dojem, že vášeň ze mne vyprchala, že jsem už zapomněl, co je touha. Příliš se obírám sám sebou. Má vlastní osobnost se mi stala břemenem. Chtěl bych zmizet, odjet, zapomenut. Udělal jsem hloupost, že jsem vůbec jel sem. Myslím, že pošlu telegram Harveymu, aby mi připravil jachtu. Na jachtě je člověk v bezpečí."

„V bezpečí před čím, Doriane? Vy máte nějaké nesnáze. Proč mi o nich nepovíte? Jistě víte, že bych vám pomohl."

„To ám nemohu povědět, Harry," odvětil smutně Dorian. „A nejspíš je to všechno jen moje fantazie. Ta nešťastná nehoda mě vyvedla z míry. Mám hrozné tužení, že i mně se přihodí něco takového."

„Nesmysl!"

„Doufám, že je to nesmysl, ale nemohu se toho pocitu zbavit. Ach, tamhle jde vévodkyně! Vypadá jako Artemis v úboru od nejlepšího krejčího. Už se vracíme, vévodkyně, jak vidíte."

„Všechno jsem už slyšela, pane Gray i," odvětila. „Chudák Geoffrey je strašně rozrušen. A vy jste ho prý žádal, aby po tom zajíci nestřílel. To je zvláštní."

„Ano, velmi zvláštní. Nevím, proč jsem to vlastně řekl. Patrně nějaký rozmar. Ten zajíc mi připadal jako ten něj roztomilejší tvoreček. Ale to mě mrzí, že vám pověděli o tom člověku. Je to ošklivé téma."

„Je to trapné téma," vpadl lord Henry. „Psychologicky je naprosto bezcenné. Prosím, kdyby to byl Geoffrey udělal úmyslně, pak by to bylo zajímavé! Rád bych znal někoho, kdo spáchal opravdickou vraždu."

„Vy jste hrozný, Harry," okřikla ho vévodkyně. „Viďte, pane Grayi? Harry! Panu Grayovi je zase nevolno! Omdlí!"

Dorian se s vypětím všech sil vzchopil a usmál se. „To nic, vévodkyně," zamumlal, „mám jen děsně v nepořádku nervy. To je všechno. Obávám se, že jsem neměl ráno chodit tak daleko. Neslyšel jsem, co řekl Harry. Něco velmi zlého? Povíte mi to někdy jindy. Teď si musím jít lehnout. Omluvíte mě, viďte?"

Došli zatím k velikému schodišti, jež vedlo ze zimní zahrady na terasu.

Když se za Dorianem zavřely skleněné dveře, obrátil se lord Henry a ospalýma očima se zahleděl na vévodkyni: „Jste do něho hodně zamilována?" ptal se.

Dlouho neodpovídala, jen stála a zírala do kraje. „Kéž bych to věděla," řekla posléze.

Zavrtěl hlavou. „Poznání by bylo osudné. Kouzlo je právě v nejistotě. V mlze je všechno podivuhodné."

„Ale člověk může zabloudit."

„ Všechny cesty vedou stejně jen k jednomu cíli, Gladys."

„A to?"

„K deziluzi."

„Tou jsem v životě debutovala."

„Přinesla vám vévodskou korunku."

„Ty jahodové listy na ní mě už omrzely."

„Ale sluší vám."

„Jen na veřejnosti."

„Scházely by vám."

„Nevzdám se ani plátku z květů."

„Monmouth má uši."

„Stáří je nedoslýchá ve."

„Nikdy na vás nežárlí?"

„Kéž by aspoň žárlil!"

Rozhlédl se, jako by něco hledal. „Po čem se díváte?" tázala se.

„Po ochranném knoflíku z vašeho kordu," odpověděl. „Spadl vám."

Zasmála se. „Ale pořád mám ještě masku."

„Ta zvyšuje půvab vašich očí," zněla odpověď.

Znovu se zasmála. Zuby jí zasvítily jako bílá jadérka v jakémsi šarlatovém ovoci.

Nahoře ve svém pokoji ležel Dorian Gray na pohovce a každičká žilka jeho těla byla ochromena hrůzou. Život se mu náhle proměnil v příliš ohavné břemeno, než aby je mohl unést. V strašném skonu toho nešťastného honce, zastřeleného v houštině jako divoké zvíře, viděl předobraz své vlastní smrti. Div neomdlel, když si lord Henry z náhodného rozmaru tak cynicky zažertoval.

V pět hodin zazvonil na sluhu a nařídil, aby mu připravil zavazadla, že odjede nočním expresem do Londýna; v půl deváté ať je přede dveřmi kočár. Rozhodl se, že v Selby Royal už nestráví ani jedinou noc. Nečeká ho tu nic dobrého. V plném slunci se tu prochází smrt. Tráva v lese je potřísněna krví.

Potom napsal lístek lordu Henrymu; oznamoval mu, že odjíždí do Londýna poradit se s lékařem, a prosil ho, aby se za jeho nepřítomnosti staral o zábavu hostů. Když vkládal lístek do obálky, ozvalo se zaklepání na dveře; sluha mu přišel říct, že si s ním přeje mluvit vrchní hajný. Dorian se zamračil a kousl se do rtu. „Ať vejde!" zamručel po krátkém váhání.

Sotva ten muž vstoupil, vytáhl Dorian ze zásuvky šekovou knížku a rozevřel ji.

„Přicházíte patrně kvůli té nešťastné dopolední nehodě, viďte, Thornto-ne?" pravil a zvedl pero.

„Ano, pane," odvětil hajný.

„Byl ten ubožák ženat? Záviseli na něm nějací lidé?" ptal se Dorian a tvářil se znuděně. „Jestli ano, nerad bych, aby teď strádali, a pošlu jim jakoukoli částku, které by podle vašeho mínění bylo třeba."

„Jenže my nevíme, kdo to je, pane. Proto právě jsem si dovolil k vám zajít."

„Že nevíte, kdo to je?" řekl lhostejně Dorian. „Jak to? Copak nepatřil k vašim lidem?"

„Ne, pane. Jakživ jsem ho neviděl. Připadá mi jako námořník, pane."

Dorianovi vypadlo pero z ruky a měl pocit, jako by mu najednou přestalo tlouct srdce. „Námořník?" vykřikl. „Námořník, povídáte?"

„Ano, pane. Vypadá jako nějaký námořník. Má tetování na obou pažích a takové věci."

„Nic jste u něho nenašli?" pravil Dorian, nakláněje se vpřed a dívaje se na muže ohromenýma očima. „Nic, co by prozradilo, jak se jmenoval?"

„Nějaké peníze, pane - ne moc - a šestiranný revolver. Nikde žádné jméno. Vypadá slušně, ale tak trochu drsně. Asi námořník, řekli jsme si."

Dorian vyskočil. Myslí se mu mihla strašná naděje. Zběsile se jí chopil. „Kde je jeho tělo?" zvolal. „Rychle! Musím je ihned vidět."

„Leží v jedné prázdné stáji v hospodářských budovách, pane. Lidi nemají rádi takové věci ve stavení. Říkají, že mrtvola přináší neštěstí."

„Tak v hospodářských budovách! Hned tam jděte a čekejte na mě. Řekněte některému čeledínovi, ať mi přivede koně. Ne. Nic takového. Zajdu si do konírny sám. To bude kratší."

Ani ne za čtvrt hodiny řítil se Dorian na koni dlouhou ale jí. Ujížděl, jak nejrychleji mohl. Zdálo se mu., že stromy se ženou mimo něj v přízračném procesí a divoké stíny že se mu vrhají přes cestu. Jednou klisna uskočila před bílými sloupy vrat a málem ho shodila. Švihl ji bičíkem přes krk. Razila si cestu šerem jako šíp. Od kopyt jí odletovalo kamení.

Konečně dorazil Dorian k hospodářským budovám. Na dvoře lelkovali dva muži. Seskočil ze sedla a jednomu z těch mužů hodil otěže. V nejvzdálenější stáji blikalo světlo. Cosi jako by mu říkalo, že ten mrtvý leží tam, kvapil tedy k vratům a vztáhl ruku po závoře.

Tu se na okamžik zarazil; cítil, že stojí na prahu objevu, který bude buď strůjcem, nebo zkázou jeho života. Pak rozevřel dveře dokořán a vstoupil do stáje.

Ve vzdáleném koutě leželo na hromadě pytlovin tělo mrtvého muže v hrubé košili a modrých kalhotách. Přes obličej měl strakatý kapesník. Vedle něho prskala laciná svíčka, zastrčená do láhve.

Dorian Gray se otřásl. Uvědomil si, že nedokáže zvednout vlastní rukou kapesník, a zavolal si jednoho z čeledínů.

„Zvedněte mu to s obličeje. Chci se na něj podívat," řekl, svíraje pažení dveří, aby neupadl.

Když čeledín uposlechl, Dorian se o krok přiblížil. Ze rtů se mu vydral radostný výkřik. Muž, který byl zastřelen v houštině, je James Vane!

Stál tu několik minut a díval se na mrtvého. Když pak jel domů, měl oči plné slz, protože věděl, že je zachráněn.

KAPITOLA XIX „Neříkejte mi, že se chcete polepšit, to je nesmysl," zvolal lord Henry, smáčeje bílé prsty v rudé měděné misce, naplněné růžovou vodičkou. „Vždyť jste naprosto dokonalý. Prosím vás, nebuďte jiný."

Dorian Gray zavrtěl hlavou. „Ne, Harry, spáchal jsem v životě příliš mnoho hrozného. Nehodlám v tom pokračovat. Už včera jsem začal s dobrými skutky."

„Kde jste byl včera?"

„Na venkově, Harry. Byl jsem docela sám v jedné hospůdce."

„Můj drahý hochu," řekl lord Henry s úsměvem- „na venkově dokáže být dobrý kdekdo. Tam nejsou žádná pokušení. Proto také jsou lidé, kteří nežijí v městech, tak dočista necivilizovaní. K civilizaci nelze v žádném případě dospět snadno. Jsou jen dvě možnosti, jak jí dosáhnout; buď kultivovaností, nebo zkažeností. Venkovští lidé nemají příležitost ani k tomu, ani k onomu, a tak zakrňují."

„Kultivovanost a zkaženost," opakoval Dorian. „Obojí jsem poznal.

A teď mi připadá strašné, že by se ty dvě vlastnosti mohly vyskytovat pohromadě. Našel jsem totiž ideál, Harry. Hodlám se změnit. Myslím, že jsem se už změnil."

„Ještě jste mi neprozradil, jakýý byl ten váš dobrý skutek. Či jste říkal, že jste jich vykonal víc než jeden?" ptal se jeho společník, když si navršil na talíř malou karmínovou pyramidu zralých jahod a posněžil je bílým cukrem z dírkované lžičky lasturovitého tvaru.

„Vám to mohu vyprávět, Harry. Nikomu jinému bych to vyprávět nemohl. Někoho jsem ušetřil. Zní to domýšlivé, ale vy chápete, jak to myslím. Byla tuze krásná a podivuhodně podobná Sibyle Vaneové. To mě k ní, myslím, poprvé přivábilo. Pamatujete se přece na Sibylu, viďte? Jak se to už zdá dávno! Nu, Hetty není ovšem z našich kruhů. Je to prosté vesnické děvčátko. Ale já ji měl doopravdy rád. Vím docela jistě, že jsem ji měl rád. Po celý ten podivuhodný květen, který letos máme, jsem za ní dvakrát až třikrát týdně dojížděl. Včera jsem se s ní setkal v malém ovocném sadě. Do vlasů jí pořád padaly jabloňové plátky a ona se smála. Dnes ráno za úsvitu jsme spolu měli utéci. A já se najednou rozhodl, že od ní odejdu, dokud je to pořád takový kvítek, jako když jsem ji našel."

„A ten citový zážitek byl pro vás tak nový, že vás vzrušil jako skutečná rozkoš, Doriane, to si dovedu představit," přerušil ho lord Henry. „Ale mohu tu idylku dovyprávět za vás. Dal jste jí dobrou radu a zlomil jste jí srdce. A tím jste zahájil svou nápravu."

„Vy jste hrozný člověk, Harry! Nesmíte říkat takovéhle příšerné věci. Hetty nemá zlomené srdce. Ovšemže plakala a tak podobně. Ale není poznamenána žádným zneuctěním. Může žít dál, jako Perdita, v té své zahrádce plné máty a měsíčků."

„A plakat pro nevěrného Florizela," řekl lord Henry se smíchem, pohodlně se usazuje v židli. „Můj drahý Doriane, vy máte pozoruhodně dětinské nápady. Copak si myslíte, že teď se to děvče ještě někdy spokojí s někým ze své společenské vrstvy? Jednoho dne ji patrně provdají za nějakého surového povozníka nebo rozšklebeného pacholka. Jenže to, že se setkala s vámi a milovala vás, ji naučí opovrhovat vlastním manželem, a bude nešťastná. Nemohu říct, že bych se z mravního hlediska nějak zvlášť příznivě díval na to vaše veliké sebezapření. I na první pokus je to ubohé. Ostatně, jak můžete vědět, že právě teď nepluje Hetty v nějakém hvězdami ozářeném mlýnském náhonu, obklopena něžnými lekníny jako Ofélie?"

„Tohle nesnáším, Harry. Nejdřív se všemu vysmíváte a pak naznačujete nejvážnější tragédie. Teď mě mrzí, že jsem vám to vyprávěl. Je mi úplně jedno, co vy tomu říkáte. Vím, že jsem jednal správně. Chudák Hetty! Když jsem dnes ráno jel kolem jejich statku, zahlédl jsem její bílou tvář v okně, vypadala jako snítka jasmínu. Už o tom nemluvme a nesnažte se mě přesvědčit, že první dobrý skutek, který jsem po letech vykonal, první troška sebeobětování, jaké jsem vůbec okusil, je vlastně hřích. Chci být lepší. Budu lepší. Povídejte mi o sobě. Co se děje v Londýně? Řadu dní jsem už nebyl v klubu."

„Lidé pořád přetřásají zmizení chudáka Basila." „Byl bych myslel, že tohle je brzy omrzí," řekl Dorian s lehkým zamračením a nalil si trochu vína.

„Můj drahý hochu, vždyť se o tom mluví teprve šest neděl, a britská veřejnost by nevydržela takové duševní vypětí, aby měnila náměty hovorů víckrát než jednou za tři měsíce. I tak měla v poslední době veliké štěstí. Byl tu můj rozvod a pak sebevražda Alana Campbella. A teď záhadné zmizení umělce. Scotland Yard vytrvale tvrdí, že ten muž v šedivém ulstru, který odjel devátého listopadu půlnočním vlakem do Paříže, byl chudák Basil, ale francouzská policie prohlašuje, že Basil vůbec do Paříže nedorazil. Asi tak do čtrnácti dnů se patrně dozvíme, že ho viděli v San Francisku. Je to zvláštní, ale o každém, kdo zmizí, se říká, že ho viděli v San Francisku. To musí být rozkošné město a musí mít všechnu přitažlivost onoho světa."

„Co vy myslíte, že se stalo s Basilem?" ptal se Dorian, zvedaje svou číši burgundského proti světlu a podivuje se v duchu, že o tom dokáže hovořit tak klidně.

„Nemám ani nejmenší tušení. Jestli si Basil vzal do hlavy, že se bude schovávat, mně po tom nic není. Jestli je mrtev, nechci na něho myslet. Smrt je to jediné, co mě vždycky děsí. Nenávidím ji."

„Proč?" řekl unaveně mladý muž.

„Protože," pravil lord Henry, zvedaje si k nosu zlaté mřížkování otevřené krabičky s vonnou solí, „dnes může člověk přežít všechno, jenom ne smrt. Smrt a vulgárnost, to jsou dvě jediné skutečnosti devatenáctého století, které nelze oddiskutovat. Vypijme si kávu v hudebním salónku, Doriane. Musíte mi zahrát Chopina. Muž, s kterým utekla moje žena, hrál Chopina znamenitě. Chudinka Victoria! Měl jsem ji moc rád. Bez ní je v domě dost pusto. Manželství je ovšem jenom návyk, špatný návyk. Jenomže člověk lituje i ztráty svých nejhorších návyků. Ba, po těch se mu stýská snad nejvíc. Vždyť jsou tak podstatnou součástí vlastní osobnosti!"

Dorian neřekl nic, vstal od stolu a šel do vedlejšího pokoje. Tam usedl k pianu a těkal prsty po bílé a černé slonovině kláves. Když byla přinesena káva, přestal hrát, pohlédlna lorda Henryho a pravil: „Napadlo vás někdy, Harry, že byt Basil třeba zavražděn?"

Lord Henry zívl. „Basil byl velmi oblíben a vždycky nosil laciné hodinky. Tak proč by ho byl někdo zavraždil? Nebyl dost chytrý, aby měl nepřátele. Měl ovšem podivuhodný malířský talent. Ale člověk může malovat jako Velázquez, a přitom být hloupý až hrůza. A Basil byl ve skutečnosti dost hloupý. Jen jednou probudil můj zájem, a to když mi před lety vyprávěl, jak bezúzdně vás zbožňuje a že jste převládajícím motivem jeho umění."

„Já jsem měl Basila velmi rád," řekl Dorian a v hlase mu zazněl smutek. „Ale copak se neříká mezi lidmi, že byl zavražděn?"

„No, některé noviny to říkají. Ale mně se to vůbec nezdá pravděpodobné. Vím, že jsou v Paříži hrozná místa, ale Basil nepatřil k lidem, kteří tam chodí. Nebylo v něm ani trochu zvědavosti. To byla jeho největší chyba."

„Co byste řekl, Harry, kdybych se Vám přiznal, že jsem Basila zavraždil já?" řekl mladší muž. A zahleděl se po těch slovech napjatě na lorda Henryho.

„Řekl bych, kamaráde, že se nutíte do role, která vám nesedí. Každý zločin je vulgární, stejně jako každá vulgárnost je zločin. Spáchat vraždu, k tomu vy nemáte předpoklady, Doriane. Je mi líto, jestli tímhle tvrzením zraňuji vaši ješitnost, ale ujišťuji vás, že je to pravda. Zločin patří výhradně k nižším vrstvám. Já je za to ani v nejmenším nekárám. Dovedu si představit, že zločin pro ně znamená to, co pro nás znamená umění, prostě způsob, jak si opatřit neobyčejné vzrušení."

„Způsob, jak si opatřit vzrušení? Tak vy si myslíte, že člověk, který jednou spáchal vraždu, může se třeba téhož zločinu dopustit znovu? To mi neříkejte."

„Ach, cokoli se změní v rozkoš, když to děláme příliš často," zvolal se smíchem lord Henry. „To je jedno z nejzávažnějších tajemství života. Řekl bych však, že vražda je vždycky přehmat. Člověk by nikdy neměl dělat nic, o čem nemůže rozprávět po večeři. Ale nestarejme se už o chudáka Basila! Rád bych uvěřil, že vážně skončil tak romanticky, jak naznačujete; ale nemohu tomu uvěřit. Nejspíš vypadl z nějakého omnibusu do Seiny a průvodčí ten skandál ututlal. Ano, takový konec si u něho dovedu představit. Vidím ho, jak teď leží na zádech na dně té kalně zelené vody, nad ním plují lodi s nákladem a ve vlasech se mu zachycují dlouhé vodní řasy. Víte, nemyslím, že by byl ještě vytvořil víc dobrých věcí. V posledních deseti letech to šlo s jeho malováním hodně z kopce."

Dorian zhluboka vydechl a lord Henry přešel přes pokoj a začal hladit po hlavičce zvláštního javánského papouška; byl to veliký pták s šedým peřím a růžovým chocholem i ocasem a pohupoval se na bambusovém bidélku. Když se ho ty pěstěné prsty dotkly, spustil bílá, korovitě vrásčitá víčka přes černé, jakoby skleněné oči a začal se kolébat dopředu a dozadu.

„Ano," pokračoval Henry, obraceje se a vytahuje z kapsy kapesník, „s jeho malováním to šlo tuze z kopce. Jako by bylo něco ztratilo. Ztratilo ideál. Když jste vy dva přestali být velkými přáteli, on přestal být velkým umělcem. Co vás vlastně rozloučilo? Asi vás nudil. Jestli to bylo takhle, pak vám nikdy neodpustil. Takoví bývají nudní lidé. Mimochodem, co se stalo s tím podivuhodným portrétem, který vám namaloval? Myslím, že jsem ho od té chvíle, kdy ho dokončil, už jakživ neviděl. Aha, už si vzpomínám; říkal jste mi před lety, že jste ho poslal do Selby a že ho cestou někam zašantročili nebo ukradli. Nikdy jste ho nedostal zpátky? To je škoda. Bylo to opravdu mistrovské dílo. Pamatuji se, že jsem je chtěl koupit. Škoda, že jsem to neudělal. Bylo z nejlepšího Basilova údobí. Pak už představovala jeho práce jenom tu pozoruhodnou směs špatné malby a dobrých úmyslů, jaká dává člověku vždycky právo na titul reprezentativního britského umělce. Pátral jste po tom obraze inzerátem? To jste měl."

„Už ani nevím," řekl Dorian. „Asi ano. Ale já ho vlastně neměl nikdy rád. Lituji, že jsem Basilovi tehdy stál modelem. Vzpomínám na ten portrét s odporem. Proč o něm mluvíte? Připomínal mi ty zvláštní verše z jedné hry - z Hamleta tuším. Jak jenom zněly? … jako obraz zármutku, tvář bez srdce. Ano, takový byl ten obraz."

Lord Henry se zasmál. „Když člověk bere život umělecky, je jeho srdcem mozek," odpověděl a sklesl do lenošky.

Dorian Gray potřásl hlavou a vyloudil z piana několik měkkých akordů. „Jako obraz zármutku," opakoval, „tvář bez srdce."

Starší muž se v lenošce opřel zády a hleděl na něho přivřenýma očima. „Mimochodem, Doriane," řekl po chvilce ticha, „jak to vlastně prospěje člověku, když celý svět získá, a na duši - jak zní ten citát? -. a na duši škodu utrpí?"

Hudba skončila disharmonií a Dorian sebou trhl a vytřeštil na přítele oči. „Próč se mne na to ptáte, Harry?"

„Zeptal jsem se na to, kamaráde," řekl lord Henry, zvedaje udiveně obočí, „protože jsem se domníval, že mi na to můžete odpovědět. Jenom proto. Minulou neděli jsem kráčel Hyde Parkem a nedaleko Marble Arch stál hlouček ošuměle vyhlížejících lidí, kteří naslouchali jakémusi obyčejnému pouličnímu kazateli. Když jsem šel kolem, zaslechl jsem, jak se ten ječící člověk zrovna na tohle ptá svých posluchačů. Působilo to na mě dost dramaticky. Londýn je velmi bohatý na takovéhle prapodivné dojmy. Deštivá neděle, nerudný křesťan v gumáku, kroužek chorobně bílých tváří pod děravou střechou kapajících deštníků a taková podivuhodná věta, vypálená do vzduchu z vřískajících hysterických rtů - svým způsobem to bylo tuze pěkné, docela sugestivní. Napadlo mě, že bych měl tomu prorokovi říct, že duši má umění, a nikoli člověk. Ale asi by mi byl bohužel nerozuměl."

„Nemluvte tak, Harry. Duše, to je strašlivá skutečnost. Dá se koupit, prodat, směnit. Dá se zahubit, nebo povznést k dokonalosti. Každý z nás má v sobě duši. Vím to."

„A jste si tím docela jist, Doriane?"

„Docela."

„Pak je to jistě pouhá iluze. Nic z toho, o čem jsme naprosto přesvědčeni, není nikdy pravda. To je neštěstí víry a lekce lásek. Tváříte se zamyšleně. Nebuďte tak vážný! Co je vám nebo mně do pověr těchto dob? Ne, my jsme se zřekli víry v duši. Zahrajte mi něco. Zahrajte mi nějaké nokturno, Doriane, a tiše mi při tom vypravujte, jak jste si uchoval mládí. Musíte znát nějaké tajemství. Jsem jen o deset let starší než vy, a už mám vrásky a jsem sešlý a žlutý. Vy jste opravdu podivuhodný člověk, Doriane. Jakživ jste nevypadal tak kouzelně jako dnešní noci. Připomínáte mi ten den, kdy jsem vás viděl poprvé. Byl jste dost neukázněný, velmi ostýchavý a naprosto výjimečný. Změnil jste se od té doby, ovšem, ale nikoli co do vzhledu. Přál bych si, abyste mi prozradil to své tajemství. Abych mohl získat zpátky mládí, udělal bych všechno na světě, jen kdybych nemusel cvičit, časně vstávat a chovat se důstojně. Mládí! Tomu se nevyrovná pranic. Jaký nesmysl mluvit o nevědomosti mládí! Jediní lidé, jejichž názorům teď naslouchám s úctou., jsou lidé mnohem mladší než já. Mám dojem, že jdou přede mnou. Život jim zjevil své nejnovější divy. Pokud jde o starce, těm vždycky odporuji. To dělám ze zásady. Když se jich zeptáte, jaký názor mají na něco, co se přihodilo včera, slavnostně pronesou názory běžné v roce osmnáct set dvacet, kdy lidé nosili vysoké nákrčníky, všemu věřili a naprosto nic nevěděli. To je líbezné, to, co hrajete! Rád bych věděl, jestli to Chopin opravdu skládal na ostrově Mallorca, když mu kolem vily kvílelo moře a na oknech se rozstřikovala slaná pěna. Je to nádherně romantické. Jaké je to požehnání, že ještě máme jedno umění, které nic nenapodobuje. Nepřestávejte hrát. Potřebuji dnes hudbu. Představuji si, že jste mladý Apollo a já že jsem Marsyas, který vám naslouchá. I já mám své smutky, Doriane, o nichž ani vy nic nevíte, Tragédie stáří není v tom, že je člověk starý, ale v tom, že je mladý. Někdy jsem tak upřímný, že mě to až ohromuje. Ach, Doriane, vy jste tak šťastný! Vy máte tak báječný život! Ze všeho jste se zhluboka napil. Vylisoval jste si hrozny přímo v ústech. Nic vám nezůstalo skryto. A všechno to pro vás neznamenalo víc než zvuky hudby. Neponičilo vás to. Stále jste to vy."

„Už to nejsem já, Harry."

„Ale ano, jste to vy. Rád bych věděl, jaký bude váš další život. Nezkazte si ho odříkáním. Zatím jste vzorně dokonalý. Nic z té dokonalosti neubírejte. Teď jste naprosto bez kazu. Nemusíte vrtět hlavou, víte sám, že jste bez kazu. Ostatně, neklamte se, Doriane. Život se nedá řídit vůli nebo předsevzetími. Život je otázka nervů, žilek a ponenáhlu budovaných komůrek, v nichž se ukrývá myšlenka a sní vášeň. Můžete si nakrásně představovat, že jste v bezpečí, a myslet si, že jste silný. Ale náhodný barevný odstín v pokoji nebo na jitřním nebi, zvláštní voňavka, kterou jste kdysi miloval a jež vyvolává prchavé vzpomínky, řádek ze zapomenuté básně, na který jste znova narazil, pár taktů z melodie, kterou už dávno nehrajete, - na takových věcech, to vám říkám, Doriane, závisí náš život. Kdesi o tom píše Browning; naše smysly si je pro nás vymýšlejí. Jsou chvíle, kdy mě zčistajasna ovane svou vůní Hlas blanc, a já musím znovu prožít nejpodivnější měsíc svého života. Kéž bych si mohl vyměnit místo s vámi, Doriane! Svět na nás oba reptal, ale vás stále zbožňuje. A stále vás bude zbožňovat. Jste symbolem toho, co tato doba hledá a co, jak se obává, našla. Jsem tak rád, že jste nikdy nic nevykonal, že jste jakživ nevytesal žádnou sochu, nenamaloval žádný obraz, že jste nevytvořil nic mimo okruh svého nitra. Vaším uměním je život. Sám sebe jste zhudebnil. Vašimi sonety jsou vaše dny."

Dorian vstal od piana a prohrábl si rukou vlasy. „Ano, mám báječný život," zašeptal, „ale už tak žít nebudu, Harry. A nesmíte mi skládat ty své přemrštěné poklony. Vždyť o mně nevíte všechno. Kdybyste to věděl, myslím, že i vy byste se ode mne odvrátil. Vy se tomu smějete. Nesmějte se!"

„Proč jste přestal hrát, Doriane? Vraťte se k pianu a zahrajte mi ještě jednou to nokturno. Podívejte se na tu medově zbarvenou lunu, jež visí v temném vzduchu. Čeká, abyste ji očaroval, a když budete hrát, sestoupí blíž k zemi. Nechcete? Pojďme tedy do klubu. Dnes je rozkošný večer a musíme ho rozkošně zakončit. U 'Whitea' je někdo, kdo si nesmírně přeje vás poznat, - mladý lord Poole, nejstarší syn Bournemouthův. Napodobuje už vaše vázanky a prosil mě, abych vám ho představil. Je tuze roztomilý a hodně mi připomíná vás."

„To doufám ne," řekl Dorian se smutným pohledem. „Alc dneska jsem unaven, Harry. Nepůjdu už do klubu. Je skoro jedenáct, chci jít brzy spát."

„Nechoďte ještě. Jakživ jste nehrál tak dobře jako dnes večer. Ve vašem přednesu bylo cosi podivuhodného. Byl výrazově bohatší než kdy jindy."

„To proto, že se hodlám polepšit," odvětil Dorian s úsměvem. „Už teď jsem trošku jiný."

„Pro mě nemůžete být jiný, Doriane," řekl lord Henry. „My dva budeme vždy přáteli."

„A přece jste mi kdysi otrávil duši jednou knihou. To bych vám neměl odpustit. Slibte mi, Harry, že tu knihu už nikdy nikomu nepůjčíte. Je škodlivá."

„Vy začínáte opravdu moralizovat, drahý hochu. Brzy se budete chovat jako ti, co se obrátili na víru, a jako kazatelé Armády spásy a budete lidi varovat před všemi hříchy, kterých jste se sám už nabažil. To nedělejte, na to jste příliš půvabný. Nemá to ostatně žádný smysl. Vy a já jsme prostě to, co jsme, a budeme to, co budeme. A pokud jde o tu knihu otravující duše, nic takového neexistuje. Umění nemá na naše činy žádný vliv. Úplně rozkládá touhu po činnosti. Je velkolepě neplodné. Knihy, kterým svět říká nemorální, to jsou knihy, jež světu předvádějí jeho vlastní hanebnost. Toť vše. Ale o literatuře se bavit nebudeme. Přijďte ke mně zítra. Chci se v jedenáct trochu projet. Mohli bychom si vyjet spolu a potom vás vezmu na oběd k lady Branksomcové. Je to kouzelná žena a ráda by se s vámi poradila o nějakých gobelínech, které si chce koupit. Přijďte, prosím vás. Nebo půjdeme na oběd k naší malé vévodkyni? Říká, že vás teď ani nezahlédne. Snad vás Gladys už neomr/cla? Myslel jsem si, že to tak dopadne. Její chytrý jazýček dovede jít na nervy. Nu, tak jako tak tu buďte v jedenáct."

„Opravdu musím přijít, Harry?"

„Ovšem. V parku je teď přelíbezně. Myslím, že takhle nekvctly šeříky od toho roku, kdy jsem vás poznal."

„Tak dobra, budu u vás v jedeáct," řekl Dorian. „Dobrou noc, Harry." Když došel ke dveřím, na okamžik zaváhal, jako by chtěl ještě něco říct. Potom si povzdychl a odešel.

KAPITOLA XX Byla líbezná noc, tak teplá, že si Dorian přehodil plášť přes ruku a dokonce si ani nezahalil krk hedvábným šálem. Když se loudal domů a kouřil cigaretu, minuli ho dva mladíci ve večerních úborech. Slyšel, jak jeden druhému šeptá: „To je Dorian Gray." Vzpomněl si, jak ho těšívalo, když si na něho lidé ukazovali, nebo na něho zevlovali, nebo si o něm povídali. Teď už je zvukem vlastního jména znechucen. Půvab té vesničky, kde poslední dobou tak často pobýval, byl především v tom, že ho tam nikdo neznal. Dívce, kterou zvábil, aby ho milovala, mnohokrát opakoval, že je chudý, a ona mu věřila. Jednou jí řekl, že je špatný člověk, a ona se mu vysmála a odpověděla, že špatní lidé jsou vždycky velmi staří a velmi oškliví. Jak se dovedla smát! Jako když zpívá drozd. A jak byla hezká v bavlněných šatech a s velikými širáky! Nic neznala, ale měla všechno, co on už ztratil.

Když přišel domů, zastal sluhu ještě vzhůru. Poslal ho spát, natáhl se na pohovku v knihovně a začal přemýšlet o lecčems, co mu řekl lord Henry.

Je to vskutku pravda, že se člověk nikdy nemůže změnit? Cítil nezkrotnou touhu po neposkvrněné čistotě svého jinošství - po tom jinošství bílém jako růže, jak to kdysi řekl lord Henry. Věděl, že se pošpinil, že si mysl přesytil zkažeností a obraznost naplnil hrůzou; že měl na jiné špatný vliv a že mu to působilo strašné potěšení; že z životů, jež se setkaly s jeho životem, uvrhl do hanby právě ty nejbezúhonnější a nejslibnější. Ale což je to všechno neodčinitelné? Což mu nezbývá žádná naděje?

Bože, jak nestvůrný byl ten okamžik pýchy a žádostivosti, kdy se modlil, aby tíhu jeho dní nesl portrét a on aby si uchoval nezkalený lesk věčného mládí! To zavinilo celý jeho pád. Lépe by pro něho bylo, kdyby mu byl každý jeho hřích vynesl jistou a okamžitou odplatu. V trestu je očista. Nikoli „odpusť nám naše viny", ale „stíhej nás za všechno zlé", tak má znít modlitba člověka k nejvýš spravedlivému Bohu.

Na stole stálo pozoruhodně vyřezávané zrcadlo, jež mu už před tolika lety daroval lord Henry, a kupidové s bílými údy se smáli na jeho rámu jako za stará. Dorian je zvedl, stejně jako v oné hrůzné noci, kdy zpozoroval první změnu na osudném obraze, a divokýma zaslzenýma očima pohlédl do jeho lesklého štítu. Jednou dávno mu kdosi, kdo ho strašně miloval, napsal bláznivé psaní, končící modlářskými slovy: „Svět se změnil, vždyť vy jste stvořen ze slonoviny a ze zlata. Křivky vašich rtů přepisují dějiny." Ty věty se mu teď vynořily v paměti a znovu a znovu si je opakoval. Pak pocítil ke své krásné tváň odpor, mrštil zrcadlem o podlahu a rozdupal je podpatkem na stříbrné střepy. To vlastní krása ho přivedla do neštěstí, krása a mládí, které si vymodlil. Nebýt toho, mohl být jeho život bez poskvrny. U něho je krása stejně jen maska, mládí jen šalba. A co je i to nejlepší mládí? Zelený, nezralý čas, čas mělkých rozmarů a neduživých nápadů. Proč jen nosí jeho livrej? Vždyť mládí ho zkazilo.

Lépe je nemyslet na minulost. Tu nelze ničím změnit. Na sebe musí myslit, na svou budoucnost. Jamese Vanea skrývá bezejmenný hrob na hřbitově v Selby. Alan Campbell se jedné noci zastřelil ve své laboratoři, ale tajemství, které byl přinucen poznat, neprozradil. Všechen ten rozruch nad zmizením Basila Hallwarda brzy pomine. Vždyť už teď se ztrácí. Odtud mu vůbec nehrozí nebezpečí. Smrt Basila Hallwarda vlastně ani příliš netíží jeho mysl. Sužuje ho to živoucí umírání jeho duše. Basil namaloval portrét, který mu přinesl zmar. To malíři odpustit nemohl. Všechno zavinil ten portrét. Basil mu řekl nesnesitelné věci, ale on je přece trpělivě snesl. K té vraždě došlo jen v okamžitém šílenství. Co se Alana Campbella týče, to byla jeho věc, že spáchal sebevraždu. Sám se k tomu odhodlal. S tím nemá Dorian nic společného.

Nový život! To je jeho přání. Na ten čeká. A jistě ho už zahájil. Vždyť se bezesporu zachoval šetrně k jedné nevinné bytosti. A nikdy už nebude nevinnost uvádět v pokušení. Bude dobrý.

Když pomyslil na Hetty Mertonovou, napadlo ho, zda se portrét v zamčené místnosti nezměnil. Jistě už není tak hrozný jako dřív. A kdyby teď žil Dorian čistým životem, snad by mohl z té tváře vypudit všechny známky zlých vášní. Snad už teď jsou ty známky zla ty tam. Půjde se podívat.

Zvedl se stolu lampu a plížil se nahoru. Když odstraňoval z dveří závoru, mihl se mu podivuhodně mladistvou tváří radostný úsměv a na okamžik mu setrval na rtech. Ano, bude dobrý, a ta ohyzdná věc, kterou kdysi ukryl, mu přestane nahánět hrůzu. Měl pocit, jako by už teď byl zbaven toho břemene.

Klidně vešel dovnitř, zamkl za sebou, jak měl ve zvyku, a stáhl s portrétu purpurový závěs. Z úst se mu vydral bolestný a rozhořčený výkřik. Neviděl žádnou změnu, až na to, že oči se teď dívaly zchytrale a kolem úst se křivila vráska pokrytectví. Obraz byl stále odporný - ba, možno-li, odpornější než dřív - a šarlatové krůpěje, jimiž byla potřísněna ruka, mu připadaly jasnější a podobnější krvi právě prolité. Pak se zachvěl. Což vykonal svůj jediný dobrý skutek opravdu jen z ješitnosti? Či z dychtivosti po neznámém vzrušení, jak s posměšným smíchem nadhodil lord Henry?

Či z té vášnivé touhy zahrát si nějakou roli, z touhy, jaká nás někdy přiměje k činům ušlechtilejším, než jsme sami? Či snad ze všech těchto pohnutek? A proč je ta rudá skvrna větší, než byla? Zdá se, že se rozlezla po svraštělých prstech jako nějaká hrozná choroba. I na namalovaných nohou je krev, jako by tam byla skapala,- dokonce je i na ruce, která nesvírala nůž! Má se přiznat? Znamená to, že se má přiznat? Udat se a dát se poslat na smrt? Zasmál se. To je obludný nápad. Ostatně, i kdyby se ke všemu přiznal, kdo by mu uvěřil? Po zavražděném není nikde ani stopy. Všechno, co mu patřilo, je zničeno. Sám přece spálil, co bylo dole. Řeklo by se prostě, že zešílel. A kdyby na té historce trval, někam by ho zavřeli… A přece je jeho povinností všechno doznat, nést veřejné zneuctění a veřejně se kát. Je přece Bůh a ten vyzývá lidi, aby se vyznali ze svých hříchů nejen nebi, ale i zemi. Nic z toho, co by mohl udělat, ho neočistí, dokud se nevyzná ze svých hříchů. Ze svých hříchů? Pokrčil rameny. Smrt Basila Hallwarda mu nepřipadala tak závažná. Myslil na Hetty Mertonovou. Vždyť je nespravedlivé to zrcadlo duše, do kterého hledí! Ješitnost? Zvědavost? Pokrytectví? Což v tom jeho sebezapření nebylo nic víc? Jistě v něm bylo víc. Domnívá se aspoň, že bylo. Ale kdo ví… ? Ne. Nic víc v něm nebylo. Jen z ješitnosti se k té dívce zachoval tak šetrně. Jen z pokrytectví si nasadil masku dobroty. Jen ze zvědavosti zkoušel, jak chutná odříkání. Teď to vidí jasně.

Ale ta vražda - cožpak se mu bude celý život věšet na paty? Stále má na něm ležet tíha jeho minulosti? Či se má opravdu přiznat? Nikdy! Svědčí proti němu jen jediný nepatrný důkaz. Ta malba - to je svědectví. Zničí ji! Proč ji tu vlastně nechal tak dlouho? Kdysi mu působilo rozkoš pozorovat ji, jak se mění a stárne. Poslední dobou už takovou rozkoš nepociťuje. V noci kvůli tomu plátnu často bdí. A když není doma, mívá hrůzu, aby je nespatřily cizí oči. Vneslo zádumčivost do jeho zálib. Pouhá vzpomínka na ně mu zničila mnohý okamžik radosti. Chová se k němu jako svědomí. Ano, je to jeho svědomí. Zničí je.

Rozhlédl se a uzřel nůž, kterým probodl Basila Hallwarda. Mnohokrát už ho čistil, až na něm nezbyla ani poskrvnka. Třpytil se a leskl. Tak jako zahubil malíře, zahubí teď malířovo dílo a vše, co to dílo znamená. Zahubí minulost, a až bude minulost mrtvá, on bude volný. Zahubí ten obludný život duše, a bez jeho ohavných výstrah on bude žít v klidu. Uchopil nůž a probodl jím obraz.

Bylo slyšet výkřik a zadunění. Ve výkřiku zazněl takový děs ze smrti, že sluhové se s leknutím probudili a vyklouzli ze svých pokojů. Dva páni, kráčející dole po náměstí, se zastavili a zvedli oči k tomu velkému domu.

Pak šli dál, dokud nepotkali policistu, a vrátili se s ním. Policista několikrát zazvonil, ale nikdo nepřišel otevřít. Až na světlo v jednom z nejhořejších oken bylo v celém domě tma. Po chvíli strážník odešel, postavil se do sousedního portálu a vyčkával.

„Čí je to dům, konstáble?" ptal se starší z pánů.

„Pana Doriana Graye, pane," odvětil policista.

Páni se na sebe podívali, ušklíbli se a vykročili. Jeden z nich byl strýc sira Henryho Ashtona.

Uvnitř v domě, v křídle pro personál, hovořili spolu tichým šepotem polooblečení sluhové. Stará paní Leafová plakala a lomila rukama. Francis byl smrtelně bledý.

Asi po čtvrthodině si přibrali kočího a jednoho lokaje a kradli se nahoru. Zaklepali, ale neozvala se žádná odpověď. Zavolali. Všude bylo ticho. Nakonec, po marných pokusech vypáčit dveře, vylezli na střechu a spustili se na balkón. Dveře lehce povolily; zástrčky na nich byly už staré.

Když vstoupili do místnosti, spatřili na stěně skvostný portrét svého pána, jak ho naposled viděli, se vší tou podivuhodnou nádherou jeho mladosti a krásy. Na podlaze ležel mrtvý muž ve večerním úboru a s nožem v srdci. Byl povadlý, vrásčitý a měl odporný obličej. Teprve když si prohlédli jeho prsteny, poznali, kdo to je.

Jak chránit svoje pohledávky * Čtěte knihy online zdarma * Články a návody * Jiný Seznam! *