Knihy na netu

HLAVNÍ STRANA seznam děl dle: NÁZVU * AUTORA * OBORU

OBLOMOV Gončarov Ivan Alexandrovič

ČÁST PRVNÍ.

,,,,...

V ulici Gorochové, v jednom z velkých domů, jehož oby-

vatelstvo by naplnilo celé újezdní město, ležel ráno ve

svém bytě v posteli Ilja Iljič Oblomov.

Byl to asi dvaatřicetiletý nebo třiatřicetiletý muž střední

postavy, příjemného zevnějšku, s tmavošedýma očima,

jeho rysům však chyběla jakákoli určitá myšlenka,. jaké-

koli soustředěnosti. Myšlenky mu těkaly po obličeji svo-

bodně jako pták, míhaly se v očích, snášely se na pootevře-

né rty, skrývaly se ve vráskách na čele, pak se nadobro

ztrácely a tu celá tvář zářila pokojným jasem bezstarost-

nosti. Bezstarostnost přecházela z tváře do celého těla, ba

i do záhybů županu.

Chvílemi se jeho pohled zachmuřoval výrazem jakési

únavy nebo nudy; ale únava ani nuda nemohly ani na

okamžik zapudit z jeho tváře měkkost, která byla převláda-

jícím a základním výrazem nejen tváře, ale celé duše; a du-

še tak upřímně a jasně zářila v očích, v úsměvu, v každém

pohybu hlavy, ruky. I povrchní, chladný pozorovatel by po

náhodném pohledu na Oblomova řekl: "To je asi dobrák,

hodný člověk!" Kdyby se mu zadíval do tváře člověk hlub-

šího smýšlení, odešel by příjemně zamyšlen a s úsměvem.

Pleť neměl Ilja Iljič ruměnou ani osmahlou, ani vyslove-

ně bledou, ale neurčitou, nebo se taková zdála, snad proto,

že Oblomovovy rysy nabyly předčasně jakési odulosti;

snad to způsobil nedostatek pohybu nebo vzduchu, možná

také obojího. Podle matné a příliš bílé pleti šíje, podle ma-

lých masitých rukou a měkkých ramenou se vůbec jeho tělo

zdálo na muže příliš změkčilé.

I když byl vzrušen, mírnila jeho pohyby také měkkost

a lenost, které se nedal upřít jistý půvab. Zastřela-li duše

jeho tvář mrakem starosti, pohled se mu kalil, na čele vy-

stupovaly vrásky, začínala hra pochybností, smutku,

úleku; ale tento neklid se zřídka zpevnil ve tvar určité

myšlenky a ještě řidčeji se měnil v záměr. Všechen neklid

končil povzdechem a ztrácel se v netečnosti nebo v dřímotě.

Jak se Oblomovův domácí šat hodil k jeho pokojným

rysům a k jeho změkčilému tělu! Měl na sobě chalát z per-

ské látky, skutečný východní plášť, který ani trochu nepři-

pomínal Evropu, bez třapců, bez sametu, bez zúžení v pase,

velmi obšírný, takže se i Oblomov do něho mohl dvakrát

zavinout. Rukávy se podle stálé asijské módy od zápěstí

k ramenu stále víc rozšiřovaly. Ač tento župan pozbyl pů-

vodní svěžesti a třebas byl jeho někdejší přirozený lesk

místy nahrazen jiným, získaným leskem, přece si ještě za-

choval jasné východní barvy a látka byla pevná.

Chalát měl podle Oblomova názoru spoustu neocenitel-

ných výhod, protože byl měkký a poddajný; na těle ho

nebylo ani cítit; jako poslušný otrok se přizpůsoboval sebe-

menšímu pohybu těla.

Oblomov chodil doma vždycky bez nákrčníku a bez vesty,

protože miloval volnost a pohodlí. Trepky měl dlouhé,

měkké a široké; bezpečně do nich hned vklouzl, když jen

svěsil nohy z postele na zem, a nemusil se ani dívat.

Ilja Iljič neležel z nutnosti jako nemocný nebo jako člo-

věk, který chce spát, ani nahodile jako někdo, kdo je una-

ven, ani pro požitek jako lenoch, ale ležel, protože to byl

jeho normální stav. Když byl doma -, a byl doma téměř

vždycky -, stále ležel a vždycky jen v témž pokoji, kde

jsme ho našli, který mu sloužil za ložnici, pracovnu i přijí-

mací pokoj. Měl ještě tři pokoje, ale podíval se do nich jen

zřídka, leda ráno a to ještě ne pokaždé, když jeho sluha

v pracovně zametal, což se nedělo denně. V těchto pokojích

byl nábytek opatřen povlaky a rolety staženy.

Pokoj, kde ležel Ilja Iljič, zdál se na první pohled krásně

zařízen. Stál tam mahagonový psací stůl, dvě pohovky

potažené hedvábnou látkou a pěkná zástěna s vyšitými ne-

vídanými ptáky a ovocem. Byly tam hedvábné záclony,

koberce, několik obrazů, bronzové a porcelánové věci

a množství hezkých drobnůstek.

I zkušený pohled člověka s dobrým vkusem by jedi-

ným zběžným pohledem vyčetl ze všeho, co tam bylo,

pouze snahu jakž takž zachovat dekorum nezbytných po-

žadavků slušnosti a jen to mít nějak odbyto. Když Oblo-

mov zařizoval svou pracovnu, neměl ovšem na mysli nic

jiného. Zjemnělý vkus by se nespokojil s těmito těžkými,

nepůvabnými mahagonovými židlemi ani s vratkými etažé-

rami. Opěradlo jedné pohovky povolilo a kleslo, nalepená

dýha se místy odchlípla.

Přesně stejný ráz měly i obrazy, vázy a drobnosti.

Sám pán domu však pohlížel na zařízení své pracovny

tak chladně a roztržitě, jako by se očima ptal: "Kdo to

sem všechno nanosil a nastavěl?" Tento Oblomovův

chladný poměr k vlastnímu majetku a snad také ještě

chladnější poměr jeho sluhy Zachara k těmto věcem způ-

sobil, že vzezření pracovny při bedlivější prohlídce překva-

povalo sešlostí a zanedbaností.

Na stěnách visely u obrazů jako girlandy pavučiny plné

prachu; zrcadla, místo "aby odrážela podobu věcí, mohla

sloužit spíš za desky, na které by se do prachu zapisovaly

nějaké poznámky. Na kobercích bylo vidět skvrny. Na

pohovce ležel zapomenutý ručník; málokteré ráno nebyl na

stole neuklizený talíř od včerejší večeře se slánkou a s obra-

nou kůstkou a málokdy se tam nepovalovaly drobty chle-

ba.

Kdyby nebylo toho talíře a právě vykouřené dýmky

opřené o postel nebo kdyby tu neležel pán domu, dalo by se

myslit, že zde nikdo nebydlí, tak bylo všechno zaprášené

a vybledlé a tak tu vůbec chyběly živé stopy lidské pří-

tomnosti. Na etažérách sice ležely dvě tři otevřené knihy,

válely se tam noviny, na psacím stole stál i kalamář s pery;

ale stránky, kde byly knihy otevřeny, pokryly se prachem

a zežloutly; bylo vidět, že tak leží už dlouho; noviny byly

loňské, a kdyby se někdo pokusil pero namočit, vyletěla by

z kalamáře s bzukotem leda vyplašená moucha.

Ilja Iljič se vzbudil proti svému zvyku velmi brzy, asi

v osm hodin. Byl něčím značně znepokojen. Výraz jeho

tváře ukazoval střídavě snad strach, snad úzkost a mrzu-

tost. Bylo vidět, že se v něm odehrává vnitřní boj a že mu

rozum ještě nepřichází na pomoc.

Den předtím dostal totiž Oblomov od svého vesnického

starosty dopis nepříjemného obsahu. Je známo, o jakých

nepříjemnostech může psát starosta: neúroda, nedoplatky,

zmenšení příjmů a podobně. Starosta sice loni i předloni

poslal svému pánovi právě takové dopisy, přesto však i toto

'9,

poslední psaní působilo stejně mocně jako každé nepříjem-

né překvapení.

Což je to maličkost? Ilja Iljič musil teď uvažovat o ně-

jakých opatřeních. Ostatně, nedá se popřít, že o své záleži-

tosti pečoval. Když před několika lety dostal od starosty

první nepříjemný dopis, začal si už v duchu sestavovat plán

různých změn a zlepšení ve správě svého statku.

Podle tohoto plánu se měla provést různá nová hospodář-

ská, dozorčí a jiná opatření. Ale plán ještě zdaleka nebyl

celkově promyšlen, kdežto starostovy nepříjemné dopisy se

každý rok opakovaly, nutily Oblomova k činnosti, a rušily

tudíž jeho klid. Ilja Iljič si uvědomoval, že bude musit pod-

niknout něco rozhodného ještě před dokončením plánu.

Sotva se vzbudil, hned si umínil, že vstane, umyje se,

a až vypije čaj, důkladně se rozmyslí, leccos uváží, zapíše

a vůbec se té záležitosti náležitě věnuje.

Asi půl hodiny stále ležel a trápil se tímto záměrem, ale

pak usoudil, že na to bude mít čas i po čaji, ten však může

jako jindy vypít v posteli, tím spíš, že mu nic nebrání

přemýšlet i vleže.

Tak to také udělal. Po čaji se už nadzvedl ze svého lože

a málem by byl vstal; podíval se po trepkách, a dokonce

k nim začal spouštět z postele jednu nohu, ale hned ji zase

stáhl zpátky.

Odbilo půl desáté, Ilja Iljič sebou trhl.

"Co to vlastně dělám?" promluvil rozzlobeně nahlas,

"člověk musí mít svědomí, je čas do práce! Jen si tak ne-

povolovat, sic..."

"Zachare!" křikl.

Z pokoje, který byl oddělen od pracovny Ilji Iljiče pouze

malou chodbou, ozvalo se nejdříve jakoby vrčení psa uvá-

zaného na řetěze a pak náraz nohou, které odněkud sesko-

čily. Zachar seskočil s pícky, na které obyčejně trávil čas

a vsedě tam dřímal.

Do pokoje vešel starší člověk v dlouhém šedém kabátě

s dírou pod paždím, ze které vyčníval kus košile, v rovněž

šedé vestě s mosaznými knoflíky, s lebkou holou jako kole-

no a s nesmírně širokými a hustými plavými prošedivělými

licousy, z nichž každý by stačil na trojí plnovous.

Zachar se nesnažil nic změnit nejen na podobě, kterou

mu bůh dal, ale ani na obleku, který nosil ve vsi. Šaty mu

šili podle vzoru, který si přivezl z vesnice. Šedý kabát

a vesta se mu líbily také proto, že mu tento napolo unifor-

'10,

móvý oblek trochu připomínal livrej, kterou nosil kdysi,

když doprovázel své zemřelé pány do kostela nebo na

návštěvu; livrej byla v jeho vzpomínkách jedinou památ-

kou na důstojnost domu Oblomovových.

Už nic jiného mu nepřipomínalo pohodlný a poklidný

panský život ve vesnickém zátiší. Staří páni zemřeli, ro-

dinné podobizny zůstaly v domě a válejí se asi někde na

půdě; vzpomínky na starodávný život a vážnost rodiny

stále víc zapadají nebo žijí pouze v paměti nečetných

starých lidí, kteří také zůstali ve vsi. Proto byl Zacharovi

šedý kabát drahý; v něm a také v několika rodinných

znacích zbylých v pánově tváři a v jeho způsobech připo-

mínajících staré Oblomovovy, jakož i v jeho vrtoších, na

které Zachar sice potichu i nahlas bručel, ale kterých si

zároveň v hloubi srdce vážil jako projevu panské vůle,

panského práva, jen v tom spatřoval slabé náznaky bývalé

slávy.

Bez těchto vrtochů nějak necítil, že má nad sebou pána;

bez nich nic neoživovalo jeho mládí, vesnici, kterou dávno

opustil, ani zkazky o tom starobylém domě, jedinou kroni-

ku, vedenou starými sluhy, chůvami a kojnými, odevzdá-

vanou z pokolení do pokolení.

Dům Oblomovových býval kdysi bohatý a v celém kraji

proslavený, ale později bůhvíproč stále chudl, upadal, až se

konečně nenápadně ztratil mezi mladšími šlechtickými do-

my. Jen zešedivělí sluhové věrně zachovávali a přenášeli

mezi sebou vzpomínky na minulost, které si vážili jako

posvátného odkazu.

Proto tedy Zachar tak miloval svůj šedý kabát. Možná,

že si i svých licousů vážil proto, že v dětství viděl mnoho

starých sluhů s touto starodávnou vznešenou ozdobou.

Ilja Iljič byl zamyšlen a dlouho si Zachara nevšímal. Za-

char před ním stál mlčky. Konečně zakašlal.

"Co chceš?" zeptal se Ilja Iljič.

"Vždyť jste volal."

"Volal? Pročpak jsem tě volal -, nepamatuji se," odpo-

věděl Oblomov protahuje se. "Jdi zatím, já si vzpomenu."

Zachar odešel. Ilja Iljič stále ležel a myslil na zlořečený

dopis.

Uplynulo asi čtvrt hodiny.

"No, už jsem se dost naležel!" řekl, "musím přece

vstát... Ostatně, třeba si ještě jednou pozorně přečtu

starostovo psaní a pak už také vstanu. Zachare!"

11,

Zase ten skok a hlasitější bručení. Zachar vešel, ale Oblo-

mov se zas ponořil do zamyšlení. Zachar postál asi dvě mi-

nuty, dívaje se nepřívětivě a trochu úkosem na pána,

a konečně vykročil ke dveřím.

"Kampak?" zeptal se pojednou Oblomov.

"Nic neříkáte, tak co bych tu nadarmo stál?" zachraptěl

Zachar, jenž jiný hlas neměl, protože jej, jak říkal, ztratil

při štvanici, když jednou jel se starým pánem a do krku

mu prý nafoukal prudký vítr.

Stál napolo odvrácen uprostřed pokoje a stále se úkosem

díval na Oblomova.

"Copak jsi pryč na nohy, že nemůžeš chvíli stát? Vidíš,

že mám starosti-,počkej tady! Nenaležel ses dost? Najdi

mi psaní, které jsem včera dostal od starosty. Kam jsi je

dal?"

"Jaké psaní? Já žádné psaní neviděl," řekl Zachar.

"Vždyť jsi je sám přijal od listonoše, takové špinavé!"

"Kam jste je položil -, jak já to mám vědět?" odpověděl

Zachar, poklepávaje rukou na papíry a různé věci ležící na

stole.

"Ty nikdy nic nevíš. Tam v košíku se podívej! Nebo ne-

zapadlo za pohovku? A to opěradlo u pohovky ještě není

spraveno; proč nezavoláš truhláře, aby je spravil? Vždyť

jsi to sám polámal. Na nic nemyslíš!"

"Já to nerozlámal," namítl Zachar"polámalo se to sa-

mo, věčně to vydržet nemůže, jednou se to musí polámat."

Ilja Iljič nepovažoval za nutné dokazovat opak.

"Našel jsi je?" zeptal se pouze.

"Tady jsou nějaké dopisy."

"To nejsou ty."

"Jiné tu nejsou," pravil Zachar.

"Tak dobrá, jdi!" řekl netrpělivě Ilja Iljič, "vstanu

a najdu si to sám."

Zachar odešel do své světnice, ale sotva se rukama opřel

o pícku, aby tam vyskočil, znova se ozvalo netrpělivé volá-

ní: "Zachare! Zachare!"

"Můj ty bože!" bručel Zachar, vydávaje se zas do pra-

covny. "To je trápení! Už kdyby si mě radši vzala smrt!"

"Copak chcete?" řekl. Držel se jednou rukou dveří a na

znamení nepřízně se díval na Oblomova tak ze strany, že

mohl vidět pána jen na půl oka, a pán zas viděl pouze jeden

nesmírný licous, ze kterého by byli mohli každou chvilku

vyletět dva tři ptáci.

"Kapesník, honem! Sám by ses mohl dovtípit, nic ne-

vidíš!" přísně mu vytkl Ilja Iljič.

Zachar neprojevil žádnou zvláštní nelibost nebo údiv

nad tímto rozkazem a pánovým pokáráním, protože patrně

soudil, že je oboje docela přirozené.

"Kdopak ví, kde ho máte," bručel, obcházeje dokola

pokoj a ohmatávaje každou židli, ač bylo hned vidět, že na

židlích nic neleží.

"Všechno ztratíte!" poznamenal a otevřel dveře do při-

jímacího pokoje, aby se podíval, není-li tam.

"Kam jdeš? Hledej tady! Tam jsem od předvčerejška

nebyl. A pospěš si přece!" řekl Ilja Iljič.

"Kde je ten kapesník? Kapesník tu není!" řekl Zachar,

rozpřahuje ruce a rozhlížeje se do všech koutů. "Tadyhle

je," zachraptěl pojednou rozzlobeně, "pod vámi! Tuhle

čouhá cíp. Sám si na něm ležíte, a chcete ho ode mne!"

A nečekaje na odpověď, chtěl odejít. Oblomovovi bylo

trochu trapné, že se dopustil chyby. Rychle si našel jinou

záminku, aby Zacharovi něco vyčetl.

"Máš tu pěkně čisto, bože můj, toho prachu, té špíny!

Tamhle a tamhle, jen se podívej do těch koutů -, nic ne-

děláš!"

"Když já už nic nedělám..." začal Zachar uraženě, "sna-

žím se, roztrhat se můžu! Otírám prach a zametám skoro

každý den..."

Ukázal doprostřed podlahy a na stůl, na kterém Oblo-

mov obědval.

"Tuhle, tuhle," pokračoval, "všechno je zameteno a ukli-

zeno jako před svatbou... Co ještě chcete?"

"A co je tohle?" přerušil ho Ilja Iljič, ukazuje na stěny

a na strop. "A to zde? A to zde?" Ukázal na včera pohozený

ručník a na talíř s krajícem chleba, zapomenutý na stole.

"No, to třeba uklidím," řekl Zachar shovívavě a vzal

talíř.

"Jenom to! A co prach po stěnách, co pavučiny? ..."

pokračoval Oblomov, ukazuje na stěny.

"Ty uklízím před velikonocemi; to čistím svaté obrazy

a smetám pavučiny..."

"A co oprášit knihy, obrazy? ... "

"Knihy a obrazy před vánocemi; to uděláme s Anisjou

všechny skříně. Ale teď, kdy bych uklízel? Vždyť jste po-

řád doma."

"Někdy jdu do divadla nebo na návštěvu a to bys..."

"Jakýpak úklid v noci!"

Oblomov na něho vyčítavě pohlédl, potřásl hlavou

a vzdychl. Zachar se lhostejně podíval oknem a také

vzdychl. Pán si patrně myslil: "Hochu, ty jsi ještě větší

Oblomov než já sám," a Zachar si málem pomyslil: "Ne-

povídej, dovedeš jen mluvit divné a lítostivé řeči, ale prach

a pavučiny tě vůbec nezajímají."

"Víš vůbec," pravil Ilja Iljič, "že se z prachu nasadí

moli? Někdy vidím na stěně dokonce štěnici!"

"Já mám i blechy!" lhostejně odpověděl Zachar.

"Což je to něco pěkného? Vždyť je to odporné!" pozna-

menal Oblomov.

Zachar se pousmál celým obličejem, takže úsměv zasáhl

i jeho obočí a licousy, až se tím rozestoupily na strany

a po celém obličeji až po samé čelo se mu rozlila červená

skvrna.

"Můžu já za to, že jsou na světě štěnice?" zeptal se s naiv-

ním údivem. "Což já je vymyslel?"

"Nežvaň, to je z nečistoty," přerušil ho Oblomov.

"Ani nečistotu jsem nevymyslel já."

"Běhají tam u tebe v noci myši, slyším to."

"Ani myši jsem nevymyslel já. Takové havěti, jako jsou

myši a kočky a štěnice, té je všude habaděj."

"A pročpak jiní lidé nemají moly ani štěnice?"

Na Zacharově tváři se objevil výraz nedůvěry, nebo lépe

řečeno klidné jistoty, že to se nestává.

"Já toho mám plno," řekl umíněně, "každou štěnici člo-

věk neuhlídá, do škvíry za ní nevleze."

Ale ve skutečnosti si patrně myslil: "Jaké by to bylo

spaní bez štěnic?"

"Zametej, vytírej z koutů smetí -, a nic tu nebude," po-

učoval ho Oblomov.

"Uklidí se to a zítra se zas nadělá," namítal Zachar.

"Nenadělá," přerušil ho pán, "nesmí."

"Nadělá se, já to vím," opakoval sluha.

"A když se nadělá, zas to vymeteš."

"Jak to? Každý den se hrabat ve všech koutech?" od-

mlouval Zachar. "Vždyť jaký by to byl život? Radši kdyby

si mě Pánbůh vzal!"

"Pročpak je u jiných čisto?" namítl Oblomov. "Všimni

si naproti u ladiče pian, je to radost podívat se tam, a ne-

mají než jedno děvče..."

"Kde by vzali Němci smetí," namítl náhle Zachar. "Jen

se podívejte, jak žijí! Celá rodina obírá celý týden jednu

kost. Kabát přechází z otce na syna a ze syna zas na otce.

Žena a dcery nosí takové kraťoučké hadříky, pořád to

pod sebe krčí nohy jako husy... Kde by vzali smetí?

U těch to není jako tadyhle u nás, aby ve skříních ležela

celá léta hromada starého obnošeného šatstva nebo aby se

nashromáždil na zimu plný kout chlebových kůrek...

U nich ani kůrka nezůstane ležet, nadělají si suchárky

a s pivem je snědí!"

Zachar si dokonce skrze zuby odplivl, když uvažoval

o tak skrblickém životě.

"Jaképak řeči!" namítl Ilja Iljič, "raději uklízej."

"Kolikrát bych i uklidil, ale kvůli vám nemohu," řekl

Zachar.

"Zas vykládá svoje! Prý mu pořád překážím."

"To se ví, je to tak, pořád sedíte doma. Jak má člověk

uklízet, když tu jste? Odejděte na celý den, a uklidím."

"Zase sis něco vymyslil -, odejít! Jdi raději po svých."

"Opravdu!" naléhal Zachar. "Kdybyste tak dnes odešel,

všechno bych s Anisjou uklidil. Vlastně to ve dvou ani ne-

dokážeme, musíme ještě najmout ženské, aby všechno vy-

drhly."

"E! To jsou nápady -, ženské! Jdi si," odporoval Ilja

Iljič.

Už ho mrzelo, že začal se Zacharem tu rozmluvu. Vždyc-

ky zapomínal, že sotva se dotkne této choulostivé věci, ne-

zbaví se tak hned starostí.

Oblomov by sice chtěl mít doma čisto, ale přál by si, aby

k tomu došlo nějak jen tak, nenápadně, samo sebou;

a Zachar vždycky začíná spor, jakmile se od něho žádá, aby

zametl, aby se vydrhly podlahy a podobně. Začne pak

dokazovat, že musí v domě nastat obrovský zmatek, pro-

tože ví velmi dobře, že pouhé pomyšlení na to jeho pána

děsí.

Zachar odešel a Oblomov se zamyslil. Za několik minut

odbila další půlhodina.

"Co to je?" řekl si Ilja Iljič téměř s hrůzou. "Brzy bude

jedenáct, a já ještě nevstal a ještě jsem se neumyl? Za-

chare, Zachare!"

"Ach bože, bože můj!" ozvalo se z předsíně a následoval

známý seskok.

"Mám připraveno mytí?" zeptal se Oblomov.

"Už dávno!" odpověděl Zachar. "Proč nevstáváte?"

"Proč mi tedy neřekneš, že je to připraveno? Byl bych

už dávno vstal. Jdi tedy, vstanu, hned jak odejdeš. Musím

pracovat, budu psát."

Zachar odešel, ale za okamžik se vrátil s popsaným ušpi-

něným sešitkem a s kousky papíru.

"Když budete psát, račte přitom už taky prohlídnout

účty, musíme je zaplatit."

"Jaké účty? Co platit?" zeptal se nespokojeně Ilja

Iljič.

"Řezníkovi, zelináři, pradleně, pekaři, všichni chtějí pe-

níze."

"Jako by člověk neměl jiné starosti!" bručel Ilja Iljič.

"A proč mi nedáváš účty po částech, proč všechny na-

jednou?"

"Vždyť jste mě s nimi vždycky vyhodil, pořád zítra

a zítra..."

"A teď to nemůže také počkat do zítřka?"

"Ne! Už moc naléhají, nechtějí už dávat na dluh. Dneska

je prvního."

"Ach!" posteskl si Oblomov. "Nová starost! Co stojíš?

Polož je na stůl. Hned vstanu, umyji se a prohlédnu to,"

řekl Ilja Iljič. "Mytí je tedy připraveno?"

"Ano," odpověděl Zachar.

"Tak tedy teď..."

Začal se v posteli s hekáním zvedat, aby vstal.

"Zapomněl jsem vám vyřídit," začal Zachar, "onehdy,

když jste ještě spal, přišel sem od správce domovník, říká,

že se rozhodně musíme vystěhovat... Potřebují náš

byt."

"Nu, a co z toho? Potřebují-li ho, vystěhujeme se ovšem.

Co na mne dorážíš? Už mi to říkáš po třetí."

"Na mne taky dorážejí."

"Řekni, že se odstěhujeme."

"Oni si stěžují, že prý to slibujem už dobrý měsíc, a po-

řád prý se nestěhujeme; prý to udají na policii."

"Ať to udají!" promluvil Oblomov rozhodně. "Odstěhu-

jeme se i bez nich, jak bude trochu tepleji, tak za tři tý-

dny."

"Kdepak za tři týdny! Správce říká, že za čtrnáct dní

přijdou dělníci, budou všechno bourat... Povídá,-, odstěhuj-

te se zítra nebo pozítří..."

"E! To je spěchu! Vida, co si vyvzpomněl! Neporoučí,

abych se stěhoval hned? A ty se mi už neopovaž zmínit

o bytě. Už jsem ti to jednou zakázal, a zase začínáš. Dej si

pozor!"

"Tak co mám vlastně dělat?" namítl Zachar.

"Co má dělat -, takhle mě chce odbýt!" odpověděl Ilja

Iljič. "Mne se bude ptát! Co je mi po tom? Neobtěžuj mě

a zařiď si to, jak chceš, jen ať se nemusím stěhovat. Co-

pak nemůžeš pro pána něco udělat?"

"Ale milostpane Iljo Iljiči, jakpak to mám zařídit?" za-

sípal měkce Zachar. "Vždyť dům není můj, a jak se člověk

nemá z cizího domu stěhovat, když ho vyhánějí? Kdyby

byl dům můj, s největší radostí bych..."

"Nedají se nějak přemluvit? Říci jim, že tu jako bydlíme

dlouho a správně platíme."

"To jsem říkal," pravil Zachar.

"No, a co oni?"

"To víte, pořád melou svoje. Povídají, vystěhujte se,

musíme byt přestavět. Chtějí z doktorova bytu a z tohohle

udělat jeden velký, ještě než se ožení syn domácího."

"Ach ty můj bože!" promluvil Oblomov s nevolí. "A na-

jdou se ještě takoví osli, že se žení!"

Obrátil se naznak.

"Kdybyste napsal domácímu, pane," řekl Zachar,

"možná, že by vás nechal na pokoji a dal by nejdřív bourat

tamten byt."

Zachar přitom ukázal rukou kamsi vpravo.

"No dobrá, až vstanu, napíšu... Jdi do svého, já si to

rozmyslím. Nic nedovedeš zařídit," dodal, "i o takové hlou-

posti se musím starat sám."

Zachar odešel a Oblomov začal přemýšlet.

Ale byl na rozpacích, o čem má přemýšlet, zda o starosto-

vě dopisu či o stěhování do nového bytu nebo má-li se

pustit do prohlížení účtů. Nevěděl si rady v záplavě denních

starostí a stále ležel, obraceje se z boku na bok. Občas se

pouze ozývaly trhané výkřiky: "Ach bože můj! Život mě

nenechá na pokoji, všude na mne dotírá."

Nevíme, zda by byl ještě dlouho setrval v této nerozhod-

nosti, ale v předsíni se ozvalo zazvonění.

"Už dokonce někdo přišel!" řekl Oblomov, zahaluje se

do chalátu. "A já ještě nevstal -, je to hanba a nic jiného!

Kdo by to mohl tak časně být?"

A vleže zvědavě pohlížel na dveře.

II..

Vešel asi pětadvacetiletý mladý muž zářící zdravím, se

smějícími se tvářemi, rty i očima. Člověk mu záviděl, když

se na něho podíval.

Byl bezvadně učesán i oblečen, oslňoval svěžestí obličeje,

čistotou prádla, rukaviček a fraku. Na vestě mu visel

elegantní řetízek s množstvím drobounkých přívěsků. Vy-

táhl jemný batistový kapesník, vdechl východní vůně, pak

si jím nedbale přejel po tváři, po lesklém klobouku a oprášil

si lakové boty.

"Ale, Volkove, buďte zdráv!" promluvil Ilja Iljič.

"Buďte zdráv, Oblomove," odpověděl oslňující pán a při-

stoupil k němu.

"Nechoďte ke mně, nechoďte, přišel jste ze zimy!" na-

mítl Oblomov.

"I vy mazlíčku, vy požitkáři!" řekl Volkov dívaje se,

kam by odložil klobouk, ale viděl všude prach a neodložil

jej nikam; rozhrnul si šosy fraku, aby usedl, ale podíval se

pozorně na křeslo a zůstal stát.

"Vy jste ještě nevstal? Co to máte za župan? Takové se

už dávno nenosí," zahanboval Oblomova.

"To není župan, ale chalát," řekl Oblomov a s láskou se

zahalil do širokých cípů pláště.

"Jste zdráv?" zeptal se Volkov.

"Jaképak zdraví," řekl Oblomov zívaje. "Je mi zle, trápí

mě návaly krve. A jak se daří vám?"

"Mně? Ujde to, jsem zdráv a spokojen, velmi spokojen!"

dodal mladý muž procítěně.

"Odkud jdete tak časně?" zeptal se Oblomov.

"Od krejčího. Podívejte se, je ten frak pěkný?" řekl,

otáčeje se před Oblomovem.

"Skvělý! Je velmi vkusně ušit," odpověděl Ilja Iljič,

"ale proč je vzadu tak široký?"

"Je to jezdecký frak, k jízdě na koni."

"A tak! Což vy jezdíte na koni?"

"Jak by ne! Ten frak jsem si zvlášť objednal na dnešek.

Vždyť dnes je prvního května a jedeme s Gorjunovem do

Jekatěringofu. Ach! Vy to nevíte? Míšu Gorjunova povýšili

-, chceme se tedy dnes vyznamenat," dodal nadšeně Vol-

kov.

"Ale jděte!" řekl Oblomov.

"Má ryzáka," pokračoval Volkov, "jejich pluk má ryzáky

a já mám vraníka. Co vy, půjdete tam pěšky nebo pojedete

kočárem?"

"Inu... nijak," odpověděl Oblomov.

"Prvního května nebýt v Jekatěringofu! Co vás to napa-

dá, Iljo Iljiči!" promluvil Volkov užasle. "Vždyť tam bude

každý!"

"Jak to každý! Ne, každý tam nebude," líně poznamenal

Oblomov.

"Pojeďte, miláčku, Iljo Iljiči! Sofja Nikolajevna s Lydií

budou v kočáře samy dvě a mají tam proti sobě sedátko,

mohl byste jet s nimi..."

"Ne, na sedátko se nevejdu. Ostatně, co bych tam dělal?"

"Nechcete tedy, aby vám dal Míša dalšího koně?"

"Bůh ví, co si ještě vymyslí!" řekl téměř pro sebe Oblo-

mov. "Co máte pořád s Gorjunovovými?"

"Ach!" promluvil Volkov a zapálil se. "Mám vám to

říct?"

"Mluvte!"

"Nikomu to neřeknete -, čestné slovo?" pokračoval Vol-

kov, sedaje si k němu na pohovku.

"Dobrá."

"Já... já jsem se zamiloval do Lydie," zašeptal.

"Výborně! Už dávno? Je myslím taková milounká."

"Už jsou to tři týdny!" řekl Volkov s hlubokým povzde-

chem. "A Míša se zamiloval do Dášenky."

"Do jaké Dášenky?"

"Což jste spadl z nebe, Oblomove? Nezná Dášenku! Celé

město je zblázněno do jejího tance! Dnes s ním jdu na balet,

chce jí hodit kytici. Musím ho tam zavést, je nesmělý,

ještě nováček... Ach! Vždyť musím jet a opatřit kamélie..."

"Kampak zas? Nechte toho a přijeďte na oběd, promlu-

vili bychom si. Stala se mi dvě neštěstí..."

"Nemohu. Obědvám u knížete Ťumeněva; budou tam

všichni Gorjunovovi a také ona, ona... Lydinka," dodal

šeptem. "Co to, že už nejezdíte ke knížeti? Takový veselý

dům! Jak velkoryse žijí! A ta vila! Zaplavená květy! Při-

stavěli galerii, gothique. V létě se tam prý bude tančit

a mají pořádat živé obrazy. Budete je navštěvovat?"

"Ne, myslím, že ne."

"Ach, to je dům! Letos v zimě tam ve středu nebývalo

méně než padesát lidí, a někdy se jich sešlo až sto..."

"Můj ty bože! To musí být ale pekelná nuda!"

"Jak to? Nuda! Čím víc lidí, tím je to přece zábavnější.

Lydie tam jezdila, a já si jí nevšiml, až najednou...

Teď marně pokouším se na ni zapomenout

a nad vášní zvítězit rozumem..."

zazpíval, zapomněl se a usedl do křesla, ale hned vyskočil

a začal si s šatů oklepávat prach.

"Co tu máte všude prachu," řekl.

"To všechno Zachar," postěžoval si Oblomov.

"Nu, musím už jet," řekl Volkov. "Pro kamélie na Míšo-

vu kytici. Au revoir."

"Přijeďte večer po baletu na čaj. Povíte mi, jaké to by-

lo," zval ho Oblomov.

"Nemohu, slíbil jsem, že budu u Mussinských, mají dnes

svůj den. Pojeďte také. Představím vás, chcete?"

"Ne, co bych tam dělal?"

"U Mussinských? Prosím vás, vždyť tam jezdí půl města.

Jak to, co byste tam dělal? To je takový dům, kde se mluví

o všem."

"Proto je to také nudné, že o všem," řekl Oblomov.

"Navštivte tedy Mezdrovovy," přerušil ho Volkov, "tam

se mluví opravdu jen o jednom, o umění: člověk tam pořád

slyší jen benátská škola, Beethoven a Bach, Leonardo da

Vinci..."

"Věčně o stejných věcech -, jak nudné! Asi jsou pedan-

ti," řekl Oblomov zívaje.

"Vám není nic po chuti. Ostatně, vždyť je dost jiných!

Teď mají všichni své dny: u Savinovových se obědvá každý

čtvrtek, Maklašinovi mají pátky, Vjaznikovovi neděle,

kníže Ťumeněv středy. Mám obsazeny všechny dny!" se

zářícíma očima dodal Volkov.

-, "A nemrzí vás to, trmácet se tak den za dnem?"

"Jak to? Proč by mě to mrzelo? Výborně se bavím!"

promlouval bezstarostně. "Ráno trochu čtu, člověk musí

být ve všem au courant*1, znát novinky. Mám chválabohu

takovou službu, že nemusím chodit do úřadu. Jen dvakrát

týdně posedím a poobědvám u generála a pak jedu na

návštěvy, kde jsem dávno nebyl; a potom... třeba nová he-

rečka někdy v ruském, někdy ve francouzském divadle.

Brzy bude opera, předplatím se. A teď jsem zamilován...

*1 Být dobře zpraven.

Začíná léto; MÍšOVi slíbili dovolenou; pojedeme pro změnu

na měsíc k nim na venkov. Jsou tam hony. Mají výborné

sousedy, pořádají bals champétres*1. Budu chodit s Lydií

do lesa na procházku, jezdit s ní v loďce, trhat květiny...

Ach...!" a radostí nevěděl, co dělat. "Ale už mám čas...

Sbohem," promluvil a marně se snažil podívat se na sebe

zpředu i zezadu do zaprášeného zrcadla.

"Počkejte," zdržoval ho Oblomov, "vždyť jsem si s vámi

chtěl promluvit o svých záležitostech."

"Pardon, nemám čas," spěchal Volkov, "někdy jindy. Ale

nechtěl byste se mnou jít na ústřice? Tam byste mi to

mohl povědět. Jeďme. Míša dnes hostí."

"Ne, jděte si tedy," odpověděl Oblomov.

"Tak sbohem."

Šel a vrátil se.

" Viděl jste tohle?" zeptal se a ukázal ruku v rukavičce,

která přiléhala jak ulitá.

"Co to má být?" tázal se Oblomov nechápavě.

"Nové lacets*2! Podívejte se, jak výtečně stahují, ne-

musíte se trápit dvě hodiny s knoflíkem; zatáhnete za šňůr-

ku -, a hotovo. Došlo to právě z Paříže. Chcete, abych vám

přivezl pár na zkoušku?"

"Dobře, přivezte!" odpověděl Oblomov.

"A podívejte se tady, není to roztomilé?" pokračoval

Volkov, když vyhledal jeden z celé hromady svých přívěs-

ků, "navštívenka s ohnutým rohem."

"Nemohu přečíst, co je tam napsáno."

"Pr. M., to znamená prince Michel," vysvětloval Volkov,

"ale příjmení Ťumeněv se tam nevešlo; dal mi to k veliko-

nocům místo vajíčka. Ale sbohem, au revoir. Ještě musím

na deset míst. Bože můj, jak je ten svět zábavný!"

A zmizel.

"Na deset míst za jeden den -, nešťastník!" uvažoval

Oblomov. "A to je život!" výrazně pokrčil rameny. "A kde

zůstane člověk? Proč se tak tříštit a namáhat? Není to

ovšem špatné, podívat se do divadla nebo zamilovat se do

nějaké Lydie... Je milounká! Trhat s ní na venku květiny,

projíždět se -, to je pěkné; ale na deset míst za jeden den -,

nešťastník!" usoudil, obrátil se naznak a radoval se, že

nemá tak pošetilé touhy a nápady, že se netrmácí, ale ta-

*1. Plesy pod širým nebem.

*2. Šňůrky.

dyhle leží a zachovává si svou lidskou důstojnost i svůj

klid.

Jeho úvahy přerušilo nové zazvonění.

Vešel nový host.

Byl to pán v tmavozeleném fraku s uniformovými knoflí-

ky, hladce oholený, s tmavými licousy přesně lemujícími

jeho obličej, s unaveným, ale klidně sebevědomým výrazem

očí, s tváří hodně zestárlou a se zádumčivým úsměvem.

"Buď zdráv, Sudbinskij!" pozdravil ho vesele Oblomov.

"To je div, že jsi navštívil starého kolegu! Nechoď ke mně,

nechoď ke mně! Jdeš ze zimy."

"Buď zdráv, Iljo Iljiči. Už dávno se k tobě chystám,"

pravil host, "ale vždyť víš, jakou máme zatracenou službu!

Podívej se tadyhle, vezu toho k referátu celý kufr a ještě

jsem poručil, aby za mnou kurýr jel sem, kdyby něco potře-

bovali. Člověk nemá ani okamžik pro sebe."

"Jdeš ještě do úřadu? Co tak pozdě?" zeptal se Oblomov.

"Dřív jsi přece od deseti hodin..."

"Dřív ano; ale teď je to jiné, jezdím tam ve dvanáct ho-

din." Slovo "jezdím" zdůraznil.

"Aha! Chápu," řekl Oblomov. "Jsi přednostou oddělení.

Od kdy?"

Sudbinskij významně přikývl.

"Od velikonoc," odpověděl. "Ale práce mám až hrůza!

Od osmi do dvanácti doma, od dvanácti do pěti v kanceláři

a pracuji i večer. Docela jsem odvykl společnosti."

"Hm! Přednosta oddělení, vida!" řekl Oblomov. "Blaho-

přeji! Podívejme se! A sloužili jsme spolu v kanceláři.

Myslím, že napřesrok uděláš státního radu."

" Kdepak! Co tě vede! Letos ještě musím dostat korunu.

Počítal jsem, že mě navrhnou za vynikající služby, ale dali

mi teď novou hodnost a nemohu přece dva roky za se-

bou..."

"Přijď na oběd, napijeme se na oslavu tvého povýšení!"

řekl Oblomov.

"Ne, dnes obědvám u viceředitele. Do čtvrtka musím

připravit referát -, pekelná práce! Na návrhy z gubernií

nemohu spolehnout. Musím seznamy zkontrolovat sám.

Foma Fomič je takový nedůvěřivý, všechno chce sám vidět.

Dnes po obědě se do toho právě pustíme."

"Opravdu i po obědě?" zeptal se Oblomov nedůvěřivě.

"A co sis myslil? Budu ještě rád, budu-li brzy hotov,

abych se mohl aspoň projet do Jekatěringofu... Vždyť se

tě chci zeptat, nepojedeš se mnou na slavnost? Zajel bych

pro tebe..."

"Nějak mi není dobře, nemohu," odpověděl Oblomov,

svraštiv obličej. "Také mám mnoho práce... Ne, nemohu."

"Škoda," řekl Sudbinskij, "je pěkný den. Pouze dnes si

snad trochu odpočinu."

"Co je u vás nového?" zeptal se Oblomov.

"I hodně věcí; nepíše se už ,nej poníženější služebník', to

je zrušeno, a píše se ,přijměte ujištění'; seznamy se už ne-

smějí předkládat ve dvou stejnopisech. U nás se zřizují

tři nová oddělení a jmenovali dva úředníky pro zvláštní

úkoly. Naši komisi zrušili... Hodně je toho!"

"No a co naši bývalí kolegové?"

"Nic zvláštního zatím; Svinkin ztratil spis!"

"Opravdu? A co ředitel?" zeptal se Oblomov třesoucím

se hlasem. Býval také úředníkem a obešla ho hrůza.

"Dal mu zastavit odměnu, dokud se spis nenajde. Je to

důležitý spis, o pokutách. Ředitel myslí," dodal Sudbinskij

téměř šeptem, "že ho ztratil... naschvál."

"To není možné!" namítl Oblomov.

"Není, to ne! To je bezdůvodné," důležitě a blahoskloně

potvrdil Sudbinskij. "Svinkin je větroplach. Někdy člověkuvypracuje bůhvíjaké výsledky a všechny údaje poplete.

Zkusil jsem s ním dost, ale tohle ne, při něčem takovém

nebyl přistižen... To by neudělal, nene! Spíš někam zapadl

a časem se najde."

"Takové je to tedy, pořád starosti," promlouval Oblo-

mov, "stále pracuješ."

"Hrůza, hrůza! Toť se ví, s takovým člověkem, jako je

Foma Fomič, se příjemně slouží, bez odměny nás nenechá-

vá; nezapomíná ani na úředníky, kteří nic nedělají. Jak

uplyne lhůta, hned podá návrh; kdo ještě nemá nárok na

povýšení nebo řád, postará se, aby dostal výpomoc v pe-

nězích..."

"Kolik dostáváš?"

"Inu, tisíc dvě stě rublů služného, funkčního sedm set

padesát, příbytečného šest set, výpomoc devět set, cestov-

ného pět set a na odměnách asi tisíc rublů."

"Safraporte!" zvolal Oblomov a vyskočil z postele. "To

máš tak pěkný hlas? Jak italský zpěvák!"

"To ještě nic není! Peresvetov dostává ještě přídavek,

třeba má méně práce než já a ničemu nerozumí. Ovšem

nemá takovou pověst. Mne tam velmi cení," dodal skromně

se sklopenýma očima, "ministr se o mně nedávno vyjádřil,

že jsem ,ozdobou ministerstva'."

"Jsi chlapík!" řekl Oblomov. "Jenže pracovat od osmi do

dvanácti a od dvanácti do pěti a ještě doma -, ach ouvej!"

Potřásl hlavou.

"A co bych dělal, kdybych nebyl ve službě?" zeptal se

Sudbinskij.

"Všechno možné! Četl bys, psal bys..." řekl Oblomov.

"Vždyť ani teď nedělám nic jiného, stále čtu a píšu."

"To je něco jiného; uveřejňoval bys to..."

" Každý přece nemůže být spisovatelem. Vždyť ty také

nepíšeš," namítl Sudbinskij.

"Zato mám na starosti statek, "řekl s povzdechem Oblo-

mov. "Uvažuji o novém plánu; zavádím různá zlepšení.

Trápím se, trápím... A ty přece pracuješ pro cizí, ne pro

sebe."

"Jakáž pomoc! Bere-li člověk peníze, musí pracovat.

V létě si odpočinu, Foma Fomič slibuje, že pro mne zvlášť

vymyslí služební cestu... Pak dostanu cestovné na pět

koní, tři ruble denně diet, potom odměnu..."

"Ti se vyznají!" poznamenal se závistí Oblomov; pak

vzdychl a zamyslil se.

"Potřebuji peníze, na podzim se žením," dodal Sudbinskij.

"Ale jdi! Opravdu? S kým?" se zájmem se zeptal Oblo-

mov.

"Docela vážně, s Murašinovou. Pamatuješ se na ně? Byd-

leli na letním bytě vedle mne. Byl jsi u mne na čaji a viděl

jsi ji, myslím."

"Ne, nepamatuji se. Je hezká?" tázal se Oblomov.

"Ano, milá. Chceš-li, pojeďme k nim na oběd..."

Oblomov se zarazil.

"Ano... dobře, jenže..."

"Příští týden," řekl Sudbinskij.

"Ano, ano, příští týden," zaradoval se Oblomov, "ne-

mám ještě hotové šaty. A co, je to dobrá partie?"

"Ano, otec je skutečným státním radou; dá deset tisíc,

byt je erární. Přenechal nám celou polovinu, dvanáct po-

kojů; nábytek je erární, otop a osvětlení také, je to vý-

hodné..."

"Ano, to je! Jak by ne! Vida Sudbinského!" dodal Oblo-

mov nikoli bez závisti.

"Zvu tě na svatbu za družbu, Iljo Iljiči, pamatuj na

to..."

"Ovšem, velmi rád!" řekl Oblomov. "A co Kuzněcov

Vasiljev, Machov?"

"Kuzněcov je dávno ženat, Machov nastoupil na mé mí-

sto a Vasiljeva přeložili do Polska. Ivan Petrovič dostal

sv. Vladimíra, Oleškin je excelence."

"To je hodný hoch," řekl Oblomov.

"Hodný, hodný; zaslouží si to."

"Velmi dobrý, mírná a klidná povaha," pokračoval Oblo-

mov.

"Takový úslužný," dodal Sudbinskij, "a víš, žádný špl-

havec, nedělá takové věci, aby lidem škodil, aby podrážel

nohy, přeskočil někoho... hledí pomoci, jak-může."

"Skvělý chlapík! Člověk někdy spis poplete, přehlédne

něco, uvede v zápise nesprávný názor nebo zákon, ale on

nic, dá to jen někomu jinému předělat. Výborný muž!"

usoudil Oblomov.

"Ale ten náš Semjon Semjonyč je nenapravitelný," řekl

Sudbinskij, "dovede jen házet písek do očí. Co nedávno

udělal: z gubernií došel návrh, aby se u budov náležejících

našemu úřadu postavily psí boudy na ochranu erárního

majetku před krádežemi; náš stavitel, pracovitý, věci znalý

a poctivý člověk, podal velmi rozumný rozpočet, ale jemu

se to najednou zdálo příliš drahé a honem začal shánět

informace, co může stát psí bouda. Našel někde, že o třicet

kopejek méně -, a hned o tom sepsal zprávu..."

Ozvalo se další zazvonění.

"Sbohem," řekl úředník, "zapovídal jsem se, mohou tam

něco potřebovat..."

"Poseď ještě," zdržoval ho Oblomov. "Chci se s tebou

také poradit, stala se mi dvě neštěstí..."

"Ne, ne, raději se tu zas některý den zastavím," řekl od-

cházeje.

"Uvízl jsi, přítelíčku, uvízl jsi v tom až po uši," uvažoval

Oblomov, provázeje ho pohledem. "Je slepý, hluchý a ně-

mý pro všechno ostatní na světě. Ale přivede to daleko,

časem bude mít důležité postavení a nahrabe si hodností...

A tomuhle se u nás říká kariéra! Jak málo lidských vlast-

ností je k tomu třeba, lidského rozumu, vůle, citu -, co

s nimi? Pouhý přepych! Život mu uteče a mnoho, mnoho

věcí ani nepocítí... A přitom pracuje od dvanácti do pěti

v kanceláři, od osmi do dvanácti doma -, nešťastník!"

Pocítil tichou radost, že může být od devíti do tří a od

osmi do devíti stále doma na pohovce, a byl hrdý, že ne-

musí nikam s referátem ani psát spisy, že může rozvíjet

své city a obraznost.

Oblomov filosofoval a nevšiml si, že u jeho postele stojí

velmi hubený drobný černý pán, celý zarostlý licousy,

kníry a špičatou bradkou. Byl oblečen s úmyslnou nedba-

lostí.

"Buďte zdráv, Iljo Iljiči."

"Buďte zdráv, Pěnkine; nechoďte ke mně, nechoďte ke

mně, jdete ze zimy!" promluvil Oblomov.

"I vy podivíne!" řekl návštěvník. "Stále ten nenapravi-

telný, bezstarostný lenoch!"

"Pěkně bezstarostný!" namítl Oblomov. "Však já vám

hned ukáži dopis od starosty, člověk si tu jen pořád láme

hlavu, a vy řeknete bezstarostný! Odkud jdete?"

"Z knihkupectví, byl jsem se tam zeptat, jestli vyšly re-

vue. Četl jste můj článek?"

Ne "

"Já vám ho pošlu, přečtěte si ho."

"O čem je?" zeptal se Oblomov, ze široka zívaje.

"O obchodu, o emancipaci žen, o krásných dubnových

dnech, kterých jsme se dočkali, o nově vynalezené hasicí

soupravě. Jak to, že nečtete? Vždyť je v tom celý váš

vezdejší život. Ale nejvíc bojuji za reálný směr v literatuře."

"Máte mnoho práce?" zeptal se Oblomov.

"Ano, dost. Každý týden dva články pro noviny, pak

píši posudky beletrie a teď jsem napsal povídku..."

"O čem?"

"O tom, jak v jednom městě policejní komisař bije oby-

vatele po hubě..."

"Ano, to je skutečně reálný směr," řekl Oblomov.

"Že ano?" potvrdil potěšený literát. "Povím vám hlavní

myšlenku, kterou tam rozvádím; vím, že je nová a smělá.

Jeden cestující byl svědkem takového bití, a když se setkal

s gubernátorem, žaloval mu to. Ten poručil úředníkovi,

který tam jel něco vyšetřovat, aby se zároveň přesvědčil

o této věci a vůbec opatřil zprávy o komisařově osobě

a chování. Úředník svolal lidi pod záminkou obchodních

dotazů a ve skutečnosti se jich začal vyptávat také na to.

A co oni? Klanějí se a smějí a nemohou si komisaře vyna-

chválit. Úředník začal pátrat po straně a dozvěděl se, že ti

lidé jsou hrozní zloději, prodávají zkažené zboží, šidí na

váze, okrádají na míře i erár, všichni jsou znemravnělí,

takže to bití je spravedlivý trest..."

'26,

" Komisařovo bití tedy v povídce nahrazuje fátum antic-

kých tragédů?" tázal se Oblomov.

"Právě," přisvědčil Pěnkin. "Máte velmi správné cítění,

Iljo Iljiči, měl byste psát! A přitom se mi podařilo ukázat

jak komisařovu svévoli, tak i mravní rozvrat prostého lidu;

špatnou organisaci činnosti podřízených úředníků i nutnost

přísných, ale zákonných opatření... Tato myšlenka je ,..

dosti nová, není-liž pravda?"

"Ano, zvláště pro mne," řekl Oblomov. "čtu tak má-

lo..."

"Opravdu, knihy u vás není vidět!" pravil Pěnkin. "Ale

snažně vás prosím, přečtěte si jednu věc; připravuje se,

mohu říci, nádherná báseň .Láska úplatkáře k padlé ženě'.

Nemohu vám říci, kdo je autorem, je to ještě tajemství."

"Copak v ní je?"

"Je tam odhalen celý mechanismus našeho společenského

vývoje, a to všechno v poetických barvách. O všech hna-

cích silách je tam zmínka; všechny stupně společenského

žebříčku jsou probrány. Autor povolal jako před soudnou

stolici slabého, ale neřestného velmože a celé hejno úplatká-

řů, kteří ho podvádějí; a jsou tam vylíčeny všechny druhy

padlých žen; Francouzky, Němky, Čuchonky a všechno,

všechno... s ohromující věrností a životností... Slyšel jsem

úryvky -, autor je velikán! Ozývá se v něm hned Dante,

hned Shakespeare..."

"Vida, co si troufá!" promluvil užasle Oblomov a nad-

zvedl se.

Pěnkin náhle umlkl, neboť viděl, že si troufal opravdu

trochu mnoho.

"Jen si to přečtěte, uvidíte sám," dodal už bez prud-

kosti ...

"Ne, Pěnkine, nebudu to číst."

"Pročpak? Působí to rozruch, mluví se o tom..."

"Ať se mluví! Vždyť jsou lidé, kteří nemohou ani jinak,

než jen mluvit. To je takový sklon."

"Aspoň ze zvědavosti si to přečtěte."

"Co bych v tom hledal?" namítal Oblomov. "Vždyť

proč to píší, jen se tak baví..."

"Jak to, že se baví! Ta výstižnost, taková výstižnost! Je

to věrné až k smíchu. Jak živé podobizny. Když si někoho

vybere, ať kupce nebo úředníka, důstojníka nebo hlídače -,

každého otiskne jako živého."

"Proč se tak pachtí? Snad pro radost, že ať si vyhlédne

'27,

koho chce, vždycky to dopadne výstižně? Vždyť život

v tom nikde není; není tam pochopení života ani soucit,

není tam to, čemu vy říkáte humanita. Jen pouhá samoli-

bost. Ti lidé líčí zloděje a padlé ženy, jako by je chytali na

ulici a odváděli do vězení. V jejich líčení není slyšet nevi-

ditelný pláč', ale pouze viditelný, hrubý smích a zlobu..."

"Co chcete víc? Vždyť je to v pořádku, sám jste to řekl:

je to horoucí zloba -, hněvivé pronásledování neřesti,

opovržlivý smích nad mravně kleslým člověkem... V tom

je všechno!"

"Ne, to není všechno!" vzplanul náhle Oblomov. "Zo-

braz zloděje, padlou ženu, nadutého hlupáka, ale nezapo-

mínej přitom na člověka. Kde zůstala lidskost? Chcete psát

pouze hlavou!" syčel téměř Oblomov. "Vy myslíte, že

myšlenka nepotřebuje srdce? Právě láska ji oplodňuje.

Podejte ruku kleslému člověku, abyste ho zvedli, nebo nad

ním hořce plačte, hyne-li, ale neposmívejte se. Milujte ho,

pamatujte v něm na sebe sama a jednejte s ním jako se

sebou -, pak budu vaše věci číst a skloním se před vámi..."

promluvil a klidně zas ulehl na pohovku. "Zobrazují zlodě-

je, padlou ženu," pokračoval, "ale na člověka zapomínají"

nebo ho nedovedou zobrazit. Jaké je v tom umění, jaké

poetické barvy jste objevili? Odhalujte si neřest a špínu, ale

prosím vás, bez nároků na poesii."

"Chcete tedy, abychom líčili přírodu, růže, slavíka nebo

zimní ráno, když kolem nás všechno vře a je v pohybu?

Potřebujeme jen holou fysiologii společnosti; není nám teď

do zpěvu..."

"Člověka, člověka mi dejte!" odporoval Oblomov, "mi-

lujte ho..."

"Milovat lichváře, svatouška, zlodějského nebo tupého

úředníka -, slyšíte? Co to mluvíte? Je opravdu vidět, že

nepíšete!" horlil Pěnkin. "Ne, musíme je trestat, vyvrhnout

je z občanského prostředí, ze společnosti..."

"Vyvrhnout je z občanského prostředí!" opakoval po-

jednou vzrušeně Oblomov a postavil se před Pěnkina. "To

znamená zapomenout, že i tato nehodná nádoba chovala

ušlechtilý obsah; že je to zkažený člověk, ale přece jen

člověk, to jest vy sám. Vyvrhnout! Ale jak někoho vyvrhne-

te z lidstva, z lůna přírody, z Božího milosrdenství?" téměř

vykřikl s planoucíma očima.

"Vida, co si troufá!" řekl užasle tentokrát Pěnkin.

Oblomov viděl, že i on si troufal trochu mnoho. Náhle

'28,

umlkl, chvilku zůstal stát a pomalu ulehl na pohovku.

Oba se pohroužili do mlčení.

"Copak čtete?" zeptal se Pěnkin.

"Já... hlavně samé cestopisy."

Zas mlčení.

"Přečtete si tedy tu báseň, až vyjde? Přinesl bych ji..."

zeptal se Pěnkin.

Oblomov odmítavě zavrtěl hlavou.

"Pošlu vám tedy svou povídku, ano?"

Oblomov souhlasně přikývl.

"Ale už je čas, abych šel do tiskárny," řekl Pěnkin. "Víte,

proč jsem k vám přišel? Chtěl Jsem vám navrhnout, abyste

se mnou jel do Jekatěringofu; mám kočár. Musím zítra

napsat článek o slavnosti; dívali bychom se spolu a řekl

byste mi, čeho bych si nevšiml, bylo by to zajímavější.

Pojeďte..."

"Ne, není mi dobře," řekl Oblomov, svraštil obličej a při-

kryl se, "bojím se vlhkosti, země ještě nevyschla. Ale

přijďte ke mně dnes na oběd, pohovořili bychom si... Stala

se mi dvě neštěstí..."

"Ne, naše redakce je dnes celá u Saint George a odtamtud

pojedeme na slavnost. V noci musím psát a časně ráno

poslat článek do tiskárny. Na shledanou!"

"Na shledanou, Pěnkine."

"V noci psát," uvažoval Oblomov, "kdy tedy spí? A vy-

dělá snad nějakých pět tisíc ročně! To je živobytí! Ale

pořád psát, promarňovat myšlenky a duši na drobnosti,

měnit přesvědčení, prodávat rozum a obraznost, znásilňo-

vat svou povahu, vzrušovat se, kypět, planout, neznat klid

a pořád se někam pachtit... A stále psát, stále psát, jako

setrvačník, jako stroj! Piš zítra, piš pozítří; přijde svátek,

nastane léto -, a on pořád aby psal? Kdypak se zastaví

a odpočine si? Nešťastník!"

Obrátil hlavu ke stolu, podíval se na jeho hladkou plochu

s vyschlým kalamářem, kde nebylo pero ani vidět, a rado-

val se, že tu sám leží bezstarostně jako novorozeně, že se za

ničím nehoní, nic neprodává...

"A co starostův dopis, co byt?" vzpomněl si náhle a za-

myslil se.

Ale zas někdo zvoní.

"Co je to u mne dnes za raut?" řekl Oblomov a čekal, kdo

vejde.

Přišel člověk neurčitého stáří, s neurčitým obličejem, ve

'29,

věku, který se dá těžko odhadnout; ne hezký ani ošklivý,

ne velký ani malý, ani blondýn, ani brunet. Příroda ho ne-

obdařila žádnou význačnou, nápadnou vlastností, ani

špatnou, ani dobrou. Mnoho lidí mu říkalo Ivan Ivanyč,

jiní Ivan Vasiljevič a další Ivan Michajlyč.

Jeho příjmení uváděli také různě; jedni ho oslovovali

jako Ivanova, druzí mu říkali Vasiljev nebo Andrejev,

třetí myslili, že se jmenuje Alexejev. Neznámému člověku,

který ho uvidí po prvé, řeknou jeho jméno -, ten je však

hned zapomene, zapomene i jeho podobu a nevšimne si, co

řekne. Jeho přítomnost společnost nijak neobohatí, stejně

jako ji neochudí jeho nepřítomnost. Podobně jako je ne-

nápadný tělesně, chybí i jeho mysli duchaplnost, originalita

a jiné význačné vlastnosti.

Možná, že by alespoň dovedl vylíčit všechno, co viděl

a slyšel, a tím ostatní zaujmout, jenže tento muž nikde

nebyl. Narodil se v Petrohradě a nikdy ho neopustil; viděl

a slyšel tedy jen to, co vědí i ostatní.

Je takový člověk sympatický? Miluje, nenávidí, trpí?

Zdá se, že by měl mít rád a mít nerad, že by měl i trpět,

poněvadž před tím není nikdo chráněn. Ale on nějak dokáže

mít rád každého. Jsou na světě takoví lidé, ve kterých,

ať se snažíš sebevíc, nikdy nevyvoláš nepřátelství, mstivost

a podobně. Udělej jim co chceš, stále se lísají. Ostatně musí

se uznat, že ani jejich láska, kdybychom ji vyjádřili ve

stupních teploměru, nikdy nedostoupí výše horečky. O ta-

kových lidech se sice říká, že mají rádi každého, a jsou tedy

dobří, ale ve skutečnosti nemají rádi nikoho a jsou dobří jen

proto, že nejsou zlí.

Dá-li někdo v přítomnosti takového člověka žebrákovi

almužnu, hodí mu i on svůj groš, ale když žebrákovi vy-

nadáte nebo ho zaženete nebo se mu vysmějete, vynadá

a vysměje se mu s vámi i on. Nedá se říci, že je bohatý,

poněvadž bohatý není, spíš je chudý; ale člověk také ne-

řekne, že je vysloveně chudý, ostatně jen proto, že je mnoho

lidí chudších než on.

Má nějaký vlastní příjem asi tři sta rublů ročně a mimo

to slouží v nějaké nevalné hodnosti a dostává nevalný plat.

Nouzi nemá a od nikoho si nevypůjčuje, ale vypůjčit si od

něho, to zas nikoho ani nenapadne.

Ve službě nemá nějakou zvláštní stálou práci, protože

jeho kolegové ani nadřízení vůbec nemohli zjistit, co dělá

hůř a co lépe, aby se dalo posoudit, k čemu má vlastně

'30,

vlohy. Svěří-li se mu ta či ona práce, provede ji tak, že

nadřízený je vždycky na rozpacích, jak se o ní vyslovit,

podívá se na ni, přečte si ji zas a zas a řekne pouze: "Nechte

to, prohlédnu si to potom... Ano, je to skoro tak, jak to

má být."

Nikdy nezahlédneš na jeho tváři stopu starosti nebo snu,

která by prozrazovala, že v tu chvíli hovoří sám k sobě,

a nikdy také neuvidíš, že by se na cokoli zkoumavě zadíval,

aby se o tom poučil.

Potká ho na ulici známý a zeptá se: "Kampak?" Odpoví:

"Jdu tady do kanceláře," nebo odpoví, že jde do krámu

nebo někoho navštívit. "Pojďte radši se mnou," řekne zná-

mý, který jde na poštu nebo ke krejčímu nebo na procházku,

a on tedy jde s ním ke krejčímu nebo na poštu nebo se jde

projít na opačnou stranu, než kam šel.

Kromě jeho matky si stěží někdo všiml, že se narodil,

málokdo si ho všimne za jeho života, ale jistě si nikdo ne-

povšimne, až z tohoto světa zmizí; nikdo se po něm nezeptá,

nepolituje ho a nikdo se ani nezaraduje nad jeho smrtí.

Nemá nepřátele ani přátele, ale mnoho známých. Teprve

jeho pohřeb upoutá možná pozornost mimojdoucího,

který uctí tu neurčitou osobu hlubokou poklonou, a bude

to první pocta, jíž se mu dostane; nějaký zvědavější člověk

možná dokonce zaběhne v čelo průvodu, aby se vyptal,

jak se nebožtík jmenuje, a hned to zapomene.

Celý ten Alexejev, Vasiljev, Andrejev, nebo jak chcete,

je pouhý neúplný neosobní náznak lidské masy, její tlu-

mený ohlas, její nejasný odlesk.

Dokonce i Zachar, jenž v upřímných hovorech při schůz-

kách u vrat nebo v krámku všelijak charakterisoval všech-

ny návštěvníky svého pána, byl vždycky na rozpacích,

když přišel na řadu tento... řekněme třeba Alexejev.

Dlouho přemýšlel, dlouho pátral po nějakém význačném

rysu, který by mohl zachytit v zevnějšku, ve způsobech

nebo v povaze této osoby, ale konečně mávl rukou a usou-

dil: "Ten je takový neslaný nemastný, ani ryba ani rak!"

"Ale!" uvítal ho Oblomov. "To jste vy, Alexejeve? Buďte

zdráv. Odkud jdete? Nechoďte ke mně, nechoďte ke mně,

ruku vám nepodám, jdete ze zimy!"

"Co vás napadá, jakápak zima! Nechystal jsem se k vám

dnes," řekl Alexejev, "ale potkal jsem Ovčinina a ten mě

odvezl k sobě. Jdu pro vás, Iljo Iljiči."

"Kam mám jít?"

'31",

Ale k Ovčininovi, jeďme tam. Je tam Matvej Andrejič

Aljanov, Kazimír Albertyč Pchajlo, Vasilij Sevasťjanyč

Kolymjagin."

"Pročpak se tam sešli a co ode mne chtějí?"

"Ovčinin vás zve na oběd."

"Hm! Na oběd..." opakoval Oblomov jednotvárně.

"A pak jedou všichni do Jekatěringofu. Vzkazují vám,

abyste najal kočár."

"A co tam máme dělat?"

"Jak to? Dnes je tam slavnost. Což nevíte, že je dnes

prvního května?"

"Posedíme, rozmyslíme si to..." řekl Oblomov.

"Vstávejte přece! Je čas, abyste se oblékal."

"Počkejte trochu, vždyť je brzy."

"Jaké brzy? Říkali mi ve dvanáct hodin; poobědváme

trochu dřív, asi ve dvě hodiny, a pojedeme. Pojďte tedy

honem! Mám zavolat, aby vám připravili šaty?"

"Jaképak šaty? Ještě jsem se nemyl."

"Tak se umyjte."

Alexejev začal přecházet sem a tam po pokoji, pak se za-

stavil před obrazem, který už tisíckrát viděl, podíval se

mimochodem z okna, vzal jakousi věc s etažéry, podržel ji

v ruce, podíval se na ni ze všech stran a zas ji dal na místo,

pak zase začal přecházet a pohvizdovat si -, to všechno,

aby Oblomova nerušil při vstávání a mytí. Tak uplynulo

asi deset minut.

"Co je s vámi?" zeptal se pojednou Alexejev Ilji Iljiče.

"Co?"

"Vždyť pořád ležíte."

"Což musím vstávat?"

"Jak to? Čekají na nás. Chtěl jste jet."

"Kam jet? Já nikam nechtěl..."

"Iljo Iljiči, před chvilkou jste přece řekl, že jedeme na

oběd k Ovčininovi a pak do Jekatěringofu..."

"V takovém vlhku vám pojedu! A co bych tam viděl?

Vždyť se chystá k dešti, venku je zamračeno," líně hovořil

Oblomov.

"Na nebi není ani mráček, a vy mluvíte o dešti. Zdá se

vám zamračeno, protože máte bůhvíjak dlouho nemytá

okna. Té špíny, co na nich je! Vůbec jimi není vidět a také

máte jednu roletu skoro docela zataženu."

"Jen to zkuste a zmiňte se o tom Zacharovi, hned sem

přivede ženské a vyžene mě na celý den z domu!"

'32,

Oblomov se zamyslil, Alexejev bubnoval prsty po stole,

u kterého seděl, a roztržitě se díval na stěny a na strop.

"Co tedy bude, jak to uděláme? Obléknete se nebo zů-

stanete, jak jste?" zeptal se za nějakou chvíli.

"Proč?"

"Přece do Jekatěringofu..."

"Co pořád máte s tím Jekatěringofem?" tázal se mrzutě

Oblomov. "Nemůžete tu vydržet? Je zde snad zima nebo

to tu zapáchá, že tak toužíte dostat se pryč?"

"Ne, mně je u vás vždycky dobře; jsem spokojen," řekl

Alexejev.

"Je-li vám tu dobře, proč byste tedy chtěl jinam? Zů-

staňte u mne raději celý den, poobědvejte tu a večer si zase

spánembohem jděte...! Ostatně, vždyť jsem zapomněl,

kampak bych jezdil! Taranťjev přijde na oběd, dnes je

přece sobota."

"Je-li to tak... já tedy třeba... když myslíte..." pro-

mlouval Alexejev.

"A o svých záležitostech jsem vám neříkal?" živě se

zeptal Oblomov.

"O jakých záležitostech? Nevím," odpověděl Alexejev,

udiveně se na něho dívaje.

"Právě proto tak dlouho nevstávám. Vždyť já tu tak

ležel a pořád jsem přemýšlel, jak se z toho dostat."

"Co se stalo?" tázal se Alexejev a snažil se tvářit pole-

kaně.

"Stala se mi dvě neštěstí! Nevím, co si počít."

"A jaká?"

"Vyhánějí mě z bytu; představte si, že se musím vystě-

hovat -, ten zmatek a shon... hrozné pomyšlení! Vždyť tu

bydlím osm let, a domácí mi teď provede takovou věc, prý

se mám honem vystěhovat!"

"Dokonce honem! Spěchá na vás, asi tedy musíte. Stě-

hovat se, to je velmi nemilé, je s tím vždycky mnoho sta-

rostí," pravil Alexejev, "věci se poztrácejí, rozbijí -, velmi

mrzuté! A vy máte takový pěkný byt... Kolik platí-

te?"

"Kde najít jiný takový," pokračoval Oblomov, "a ještě

k tomu ve spěchu? Byt je suchý a teplý; v domě je klid,

vykradli nás jen jedinkrát! Třeba ten strop, zdálo by se, že

je špatný, omítka se docela odchlípla -, a přece pořád

drží."

"Ale jděte!" poznamenal Alexejev, vrtě hlavou.

'33,

"Jak by se to dalo zařídit, abych -, nemusel pryč?" za-

myšleně pro sebe uvažoval Oblomov.

"Máte na byt nájemní smlouvu?" zeptal se Alexejev,

prohlížeje si pokoj od stropu až k podlaze.

"Ano, jenže smluvní doba už vypršela; celý ten čas jsem

platil měsíčně... Ale nepamatuji se odkdy."

"Co tedy míníte dělat?" tázal se po chvíli mlčení Alexe-

jev. "Odstěhujete se, nebo zůstanete?"

"Já nemíním nic," odpověděl Oblomov, "nechci na to ani

myslet. Ať něco vymyslí Zachar."

"A někteří lidé, ti se stěhují rádi," řekl Alexejev, "je to

jejich jediná radost, když mohou zas bydlet jinde..."

"Jen ať se tedy ti ,někteří' stěhují. Já zas nemohu žádné

změny vystát! A byt, to ještě není tak zlé!" pokračoval

Oblomov. "Ale podívejte se, co mi tuhle píše starosta.

Hned vám ukáži dopis... Kdepak je? Zachare, Zachare!"

"Ach ty má královno nebeská!" zachraptěl ve své svět-

nici Zachar. "Kdy už mě Bůh k sobě povolá?"

Vešel a podíval se na pána kalným pohledem.

"Pročpak jsi nenašel ten dopis?"

"Kde bych ho našel? Copak já vím, jaký dopis potřebu-

jete? Neumím číst."

"Jen se po něm podívej," řekl Oblomov.

"Včera večer jste četl nějaký dopis," pravil Zachar,

"ale pak už jsem ho neviděl."

"Kde tedy je?" mrzutě namítl Ilja Iljič. "Já ho nesnědl.

Velmi dobře se pamatuji, žes ho ode mne vzal a někam

tamhle položil. Kde tedy je, a dej si pozor!"

Zatřásl přikrývkou a z jejích záhybů vypadl na zem

dopis.

"Takhle na mne všechno svádíte...!" -, "No tak, no

tak, jdi si, jdi!" rozkřikli se na sebe současně Oblomov

i Zachar. Zachar odešel a Oblomov začal číst dopis, napsaný

jakoby kvasem na šedém papíře, s tmavohnědou pečetí.

Obrovská bledá písmena se táhla ve slavnostním průvodu,

nedotýkajíce se navzájem, ve strmých řadách od horního

okraje papíru k dolnímu. Jejich pochod byl místy přerušen

velkou skvrnou bledého inkoustu.

"Velectěný pane," začal Oblomov, "Vaše Blahorodí, náš

otče a živiteli Iljo Iljiči..."

Oblomov vynechal na tomto místě několik pozdravů

a přání zdaru a pokračoval od prostředka:

"Hlásím Tvé panské milosti, že na Tvém statku je všech-

'34,

no v pořádku, živiteli náš. Už pátý týden neprší, asi jsme

rozhněvali Pánaboha, že neprší. Takové sucho nepamatují

ani staří lidé, jařiny div nehoří plamenem. Ozimy někde

utrpěly housenkami, místy zas je spálily časné mrazy;

přeorali jsme to na jařinu, ale nevíme, urodí-li se něco.

Snad se milosrdný Bůh slituje nad Tvou panskou milostí

a na sebe ani nemyslím, ať třeba zdechnu. A k svatému

Ivanu utekli ještě tři mužici: Laptěv s Baločovem a zvlášť

utekl Vaška, kovářův syn. Hnal jsem ženské pro jejich

muže, ale ty ženské se nevrátily a říká se, že se zdržují

v Čolkách, a do Čolek jel můj kmotr z Verchljova, poslal

ho tam správce, protože prý přivezli zámořský pluh,

a správce poslal kmotra do Čolek, aby se na ten pluh po-

díval. Poručil jsem kmotrovi, aby to vyřídil s uprchlými

mužiky. Byl u ispravnika a ten řekl: ,Podej stížnost a pak

bude provedeno každé opatření, aby se rolníci vrátili do

svých hospodářství ve vykázaném bydlišti,' a kromě toho

neřekl nic, ale já před ním padl na kolena a s pláčem jsem

ho prosil. On na mne hrozně křikl: ,Táhni, táhni! Slyšel jsi,

že to bude provedeno, podej stížnost!' A stížnost jsem ne-

podal. A najmout tu není koho, všichni odešli na Volhu do

práce na lodích, takhle jsou ti zdejší lidé teď hloupí, náš

živiteli, milostpane Iljo Iljiči! Naše plátno letos na trhu

nebude, sušírnu a bělidlo jsem zavřel na zámek a uložil

jsem Syčugovi, aby tam ve dne v noci hlídal, je to střídmý

mužik a hlídám ho ve dne v noci, aby něco panského ne-

ukradl. Ostatní moc pijí a prosí, abys je pustil na výdělek.

Nedoplatky jsem nevybral a na důchodu ti letos pošlu,

milostpane, ty náš dobrodinče, asi o nějaké dva tisíce míň

proti loňskému roku, jen aby nás to sucho docela nezničilo,

pak to pošlu, o čemž Tvé milosti podávám zprávu."

Následovaly projevy oddanosti a podpis: "Tvůj starosta,

nejponíženější otrok Prokofij Vyťaguškin, znamení jeho

vlastní ruky." Protože neuměl psát, udělal křížek. "Toto

napsal podle slov onoho starosty jeho švagr Ďomka Ku-

voj."

Oblomov se podíval na konec dopisu.

"Měsíc a rok tam není," řekl, "asi se povaloval u starosty

od loňska; je tam psáno o svatém Ivanovi i o suchu! To si

vzpomněl brzo!"

Zamyslil se.

"Tak co?" pokračoval. "Co tomu říkáte, nabízí mi ,o ně-

jaké dva tisíce míň'! Kolikpak to zůstane? Kolik jsem vlast -

'35,

ně loni dostal?" zeptal se, dívaje se na Alexejeva. "Neříkal

jsem vám to tenkrát?"

Alexejev se zadíval ke stropu a zamyslil se.

"Musím se zeptat Štolce, až přijede," pokračoval Oblo-

mov, "myslím, že sedm nebo osm tisíc... To je chyba, když

se to nezapisuje! A teď mi tedy určuje šest! Vždyť umřu

hladem! Z čeho mám být živ?"

"Proč byste se tak znepokojoval, Iljo Iljiči?" řekl Ale-

xejev. "Nikdy si člověk nemá zoufat, však ono se to nějak

urovná."

"Slyšel jste vůbec, co mi píše? Místo aby poslal peníze,

aby mě nějak potěšil, působí mi jen nepříjemnosti, jako by

se mi posmíval! A to dělá každý rok! Jsem z toho teď celý

nesvůj! O nějaké dva tisíce míň'!"

"Ano, je to velká ztráta," řekl Alexejev, "dva tisíce ne-

jsou maličkost! Alexej Loginyč prý také letos dostane jen

dvanáct tisíc místo sedmnácti."

"Aspoň tedy dvanáct, ale ne šest," přerušil ho Oblomov.

"Ten starosta mě docela rozladil! Je-li tam opravdu neúro-

da a sucho, proč mě roztrpčuje už předem?"

"Ano... ono tedy opravdu..." začal Alexejev, "to by

neměl; ale jaký jemnocit můžete čekat od mužika? Ti lidi

nic nechápou."

"A co byste udělal vy na mém místě?" zeptal se Oblo-

mov, dívaje se tázavě na Alexejeva ve sladké naději, že

třeba něco vymyslí, co by ho uklidnilo.

"O tom se musí přemýšlet, Iljo Iljiči, to se nedá rozhod-

nout hned," řekl Alexejev.

"Snad bych měl napsat gubernátorovi," uvažoval za-

myšleně Ilja Iljič.

"Kdo je u vás gubernátorem?" zeptal se Alexejev.

Ilja Iljič neodpověděl a zamyslil se. Alexejev umlkl

a také o něčem uvažoval.

Oblomov, mačkaje dopis, sklonil hlavu do rukou, opřel se

lokty o kolena a nějakou dobu tak seděl, trýzněn návalem

nepokojných myšlenek.

"Kdyby už alespoň přijel Štolc!" promluvil. "Píše, že tu

brzy bude, a čert ví, kde se potlouká! Urovnal by to!"

Opět se schoulil a zamyslil. Oba dlouho mlčeli. Konečně

se Oblomov vzchopil první.

"Musí se udělat tohle!" promluvil rozhodně a málem by

byl vstal, "a musí se to udělat co nejrychleji, bez otálení...

Předně..."

'36,

V tu chvíli se v předsíni ozvalo zuřivé zazvonění, takže

sebou Oblomov i Alexejev trhli a Zachar okamžitě seskočil

s pícky.

III..

"Je doma?" zeptal se hlasitě a hrubě kdosi v předsíni.

"Kam by v tuhle dobu chodil?" odpověděl ještě hruběji

Zachar.

Vešel asi čtyřicetiletý muž mohutné postavy, široký v ra-

menou a v celém trupu, s hrubými rysy, s velkou hlavou,

se silným kratičkým krkem, velkýma vyvalenýma očima

a tlustými rty. Zběžný pohled na tohoto člověka vyvolával

představu něčeho hrubého a nečistotného. Bylo vidět, že se

nesnaží být pěkně oblečen. Nebýval vždy hladce oholen.

Ale bylo mu to zřejmě jedno; nebyl pro svůj oblek v rozpa-

cích a nosil ho s jakousi cynickou důstojností.

Byl to Michej Andrejevič Taranťjev, Oblomovův krajan.

Taranťjev pohlížel na všechno nevrle, napolo s pohrdá-

ním, se zjevnou nepřízní k celému okolí, hotov každému

a všemu na světě nadávat jako člověk, jemuž bylo nespra-

vedlivě ublíženo nebo jehož nějaká zásluha byla zneuzná-

na, konec konců jako muž pevné povahy, pronásledovaný

osudem a podrobující se mu nedobrovolně, ale statečně.

Jeho pohyby byly smělé a rozmáchlé; mluvil hlučně,

rázně a téměř vždycky rozzlobeně; kdo mu naslouchal z jisté

vzdálenosti, mohl myslit, že jedou po mostě tři prázdné

vozy. Nikdy se před nikým neostýchal, pro slovo daleko

nechodil a vůbec s každým jednal vždy hrubě, nevyjímaje

ani přátele, jako by dával najevo, že mluví-li s někým,

i když u něho obědvá nebo večeří, prokazuje mu velkou

čest.

Taranťjev byl člověk čilého a zchytralého ducha; nikdo

neposoudí lépe než on nějakou obecnou praktickou záleži-

tost nebo složitou právní při; hned sestaví plán, jak si

v tom či onom případě počínat, velmi důvtipně připraví

důkazy, ale nakonec ještě vždycky vynadá tomu, kdo se

s ním o něčem poradí.

Sám však zešedivěl v jakési kanceláři ve stejné hodnosti

písaře, ve které tam před pětadvaceti lety nastoupil. Jeho,

ani nikoho jiného vůbec nenapadlo, že by mohl být povýšen.

Taranťjev totiž dovedl výborně pouze mluvit; slovy do-

'37,

ně loni dostal?" zeptal se, dívaje se na Alexejeva. "Neříkal

jsem vám to tenkrát?"

Alexejev se zadíval ke stropu a zamyslil se.

"Musím se zeptat Štolce, až přijede," pokračoval Oblo-

mov, "myslím, že sedm nebo osm tisíc... To je chyba, když

se to nezapisuje! A teď mi tedy určuje šest! Vždyť umřu

hladem! Z čeho mám být živ?"

"Proč byste se tak znepokojoval, Iljo Iljiči?" řekl Ale-

xejev. "Nikdy si člověk nemá zoufat, však ono se to nějak

urovná."

"Slyšel jste vůbec, co mi píše? Místo aby poslal peníze,

aby mě nějak potěšil, působí mi jen nepříjemnosti, jako by

se mi posmíval! A to dělá každý rok! Jsem z toho teď celý

nesvůj! ,O nějaké dva tisíce míň'!"

"Ano, je to velká ztráta," řekl Alexejev, "dva tisíce ne-

jsou maličkost! Alexej Loginyč prý také letos dostane jendvanáct tisíc místo sedmnácti."

"Aspoň tedy dvanáct, ale ne šest," přerušil ho Oblomov.

"Ten starosta mě docela rozladil! Je-li tam opravdu neúro-

da a sucho, proč mě roztrpčuje už předem?"

"Ano... ono tedy opravdu..." začal Alexejev, "to by

neměl; ale jaký jemnocit můžete čekat od mužika? Ti lidi

nic nechápou."

"A co byste udělal vy na mém místě?" zeptal se Oblo-

mov, dívaje se tázavě na Alexejeva ve sladké naději, že

třeba něco vymyslí, co by ho uklidnilo.

"O tom se musí přemýšlet, Iljo Iljiči, to se nedá rozhod-

nout hned," řekl Alexejev.

"Snad bych měl napsat gubernátorovi," uvažoval za-

myšleně Ilja Iljič.

"Kdo je u vás gubernátorem?" zeptal se Alexejev.

Ilja Iljič neodpověděl a zamyslil se. Alexejev umlkl

a také o něčem uvažoval.

Oblomov, mačkaje dopis, sklonil hlavu do rukou, opřel se lokty o kolena a

nějakou dobu tak seděl, trýzněn návalem

nepokojných myšlenek.

"Kdyby už alespoň přijel Štolc!" promluvil. "Píše, že tu

brzy bude, a čert ví, kde se potlouká! Urovnal by to!"

Opět se schoulil a zamyslil. Oba dlouho mlčeli. Konečně

se Oblomov vzchopil první.

"Musí se udělat tohle!" promluvil rozhodně a málem by

byl vstal, "a musí se to udělat co nejrychleji, bez otálení...

Předně..."

V tu chvíli se v předsíni ozvalo zuřivé zazvonění, takže

sebou Oblomov i Alexejev trhli a Zachar okamžitě seskočil

s pícky.

III.

"Je doma?" zeptal se hlasitě a hrubě kdosi v předsíni.

"Kam by v tuhle dobu chodil?" odpověděl ještě hruběji

Zachar.

Vešel asi čtyřicetiletý muž mohutné postavy, široký v ra-

menou a v celém trupu, s hrubými rysy, s velkou hlavou,

se silným kratičkým krkem, velkýma vyvalenýma očima

a tlustými rty. Zběžný pohled na tohoto člověka vyvolával

představu něčeho hrubého a nečistotného. Bylo vidět, že se

nesnaží být pěkně oblečen. Nebýval vždy hladce oholen.

Ale bylo mu to zřejmě jedno; nebyl pro svůj oblek v rozpa-

cích a nosil ho s jakousi cynickou důstojností.

Byl to Michej Andrejevič Taranťjev, Oblomovův krajan.

Taranťjev pohlížel na všechno nevrle, napolo s pohrdá-

ním, se zjevnou nepřízní k celému okolí, hotov každému

a všemu na světě nadávat jako člověk, jemuž bylo nespra-

vedlivě ublíženo nebo jehož nějaká zásluha byla zneuzná-

na, konec konců jako muž pevné povahy, pronásledovaný

osudem a podrobující se mu nedobrovolně, ale statečně.

Jeho pohyby byly smělé a rozmáchlé; mluvil hlučně,

rázně a téměř vždycky rozzlobeně; kdo mu naslouchal z jisté

vzdálenosti, mohl myslit, že jedou po mostě tři prázdné

vozy. Nikdy se před nikým neostýchal, pro slovo daleko

nechodil a vůbec s každým jednal vždy hrubě, nevyjímaje

ani přátele, jako by dával najevo, že mluví-li s někým,

i když u něho obědvá nebo večeří, prokazuje mu velkou

čest.

Taranťjev byl člověk čilého a zchytralého ducha; nikdo

neposoudí lépe než on nějakou obecnou praktickou záleži-

tost nebo složitou právní při; hned sestaví plán, jak si

v tom či onom případě počínat, velmi důvtipně připraví

důkazy, ale nakonec ještě vždycky vynadá tomu, kdo se

s ním o něčem poradí.

Sám však zešedivěl v jakési kanceláři ve stejné hodnosti

písaře, ve které tam před pětadvaceti lety nastoupil. Jeho,

ani nikoho jiného vůbec nenapadlo, že by mohl být povýšen.

Taranťjev totiž dovedl výborně pouze mluvit; slovy do-

vedl všechno jasně a snadno rozhodnout, hlavně týkalo-li

se to jiných lidí; jakmile však bylo třeba hnout prstem,

dostat se z místa, krátce použít prakticky theorie, kterou

sám vytvořil, skutečně ji uplatnit, projevit zdatnost

a rychlost -, hned se nadobro změnil. Na to nestačil, na-

jednou mu bylo všechno těžké nebo se necítil zdráv, hned

mu bylo něco trapné nebo se naskytla jiná věc, do které

se však také nepustil, a pustil-li se do ní, dopadlo to zpro-

padeně špatně. Byl jako dítě -, tu něco přehlédne, tam zas

nějakou maličkost nezná, jinde přijde pozdě a skončí tím,

že rozdělané práce v polovině nechá nebo ji začne z opačné-

ho konce a všechno tak pokazí, že se to vůbec ani nedá na-

pravit, a ještě pak začne také nadávat.

Jeho otec, venkovský soudní solicitátor ze starých časů,

počítal s tím, že zanechá synovi jako dědictví své umění

a zkušenosti i působiště u soudu, kde tak obratně obstará-

val záležitosti stran, ale osud rozhodl jinak. Otec, jenž se

kdysi pro chudobu stěží naučil rusky psát, chtěl, aby jeho

syn nezůstal pozadu za dobou a aby poznal něco víc než

jen spletitou vědu o zastupování cizích zájmů. Posílal ho

proto tři roky ke knězi učit se latině.

Od přírody nadaný chlapec za tři roky probral latinskou

mluvnici i skladbu a začal právě luštit Cornelia Nepota,

ale otec rozhodl, že to, čemu se dosud naučil, už stačí, že

mu i tyto znalosti dávají obrovskou výhodu před starým

pokolením a že by mu konečně další učení mohlo při službě

u soudu i uškodit.

Šestnáctiletý Michej nevěděl, co si se svou latinou počít,

a začal ji u rodičů zapomínat; zato však očekával, že se mu

dostane cti zasedat u zemského nebo újezdního soudu, za-

sedal proto zatím při každé otcově pitce a právě v této

škole se při důvěrných rozmluvách rozum mladého muže

dokonale vyvinul.

S mladistvou vnímavostí pozorně naslouchal vyprávění

otce a jeho druhů o různých civilních i trestních procesech,

o zajímavých případech, které prošly rukama všech těchto

solicitátorů ze starých dob.

Ale nic z toho ze všeho nebylo. Michej se nestal znalcem

práva a právnických kliček, třeba se o to otec všemožně

snažil, a také by se mu to bylo jistě podařilo, kdyby nebyl

osud starcovy úmysly zmařil. Michej si z otcových výkladů

skutečně osvojil všechny teoretické znalosti, zbývalo mu

jen použít jich v praxi, ale otec zemřel, takže se Michej

'38,

k soudu už nedostal. Nějaký dobrodinec ho odvezl do Petro-

hradu, našel mu místo písaře v nějakém úřadě a pak na ně-

ho zapomněl.

Tak Taranťjev zůstal na celý život pouhým teoretikem.

V petrohradském úřadě nemohl nijak uplatnit svou latinu

ani rafinované teorie, jak podle libosti skoncovat spravedli-

vé i nespravedlivé procesy; ale ve skutečnosti si uvědomo-

val dřímající sílu, kterou v sobě nosí, navždy v něm uzavře-

nou nepříznivými okolnostmi, bez naděje, že by se mohla

projevit, podobně jako bývají v pohádkách zloduchové

uzavřeni v začarovaných těsných zdech a zbaveni tak své

škodlivé moci. Toto vědomí nevyužité síly možná právě

působilo, že se Taranťjev choval hrubě a nepřátelsky, že byl

vždycky popudlivý a hašteřivý.

S trpkostí a pohrdáním pohlížel na svou nynější práci,

na opisování listin, odkládání spisů a podobně. V dáli mu

kynula jen jedna poslední naděje, že se totiž dostane do

úřadu pronajímajícího výčepy kořalky. V tom viděl jedi-

nou výnosnou náhradu za působiště, které mu odkázal

otec a jehož nedosáhl. Hotovou a otcem vštípenou teorii

životní činnosti, teorii úplatků a uskoků, neuplatnil na

hlavním a pro ni nejvhodnějším provinciálním působišti,

ale v očekávání této změny jí používal ve všech drobnostech

svého bezvýznamného života v Petrohradě, takže se vplíži-

la do všech jeho přátelských styků, neboť úřední styky

neměl.

Vnitřně a teoreticky byl úplatkářem, a protože neměl pří-

ležitost jednat se stranami, dokázal brát úplatky bůhvíjak

a bůhvízač od kolegů a od přátel. Kdykoli měl příležitost,

nutil uskoky nebo dotěrností kdekoho, aby ho hostil, vy-

žadoval od každého nezaslouženou úctu, byl svárlivý. Ni-

kdy se nestyděl za obnošené šaty, ale dovedl být znepo-

kojen, neměl-li některý den naději na skvělý oběd s náleži-

tým množstvím vína a vodky.

Mezi svými známými měl proto postavení velkého hlída-

cího psa, který na každého štěká, nikomu nedovolí hnout

se, ale který zároveň schňapne v letu kus masa, ať letí

odkudkoli a kamkoli.

Takoví byli dva Oblomovovi nejčastější návštěvníci.

Proč k němu tito dva ruští proletáři chodili? Věděli to

velmi dobře, chodili tam pít, jíst a kouřit dobré doutníky.

Nalézali u něho teplé, poklidné útočiště a vždycky stejné,

ne-li srdečné, aspoň lhostejné přivítání.

'39,

Ale proč je k sobě Oblomov pouštěl, to si patrně ani ne-

uvědomoval. Podle všeho však pro totéž, proč se ještě

i dodnes v našich vzdálených Oblomovkách v každém

zámožném domě tlačí hejno podobných osob obojího pohla-

ví, bez živobytí, bez povolání, bez rukou ochotných pra-

covat a jen s žaludkem k trávení, ale skoro vždycky s hod-

ností a titulem.

Jsou ještě požitkáři, kteří potřebují takové lidi k doplně-

ní života a kterým je bez zbytečností smutno. Kdo podá

zapadlou tabatěrku nebo zvedne se země kapesník? Komu

by si s nárokem na soucit postěžovali na bolení hlavy,

komu by vyprávěli těžký sen a žádali jeho výklad? Kdo

by jim před spaním předčítal a pomohl usnout? Někdy se

takový proletář pošle do nejbližšího města, aby něco koupil,

pomůže také v hospodářství -, přece se nebudou trmácet

sami!

Taranťjev byl velmi hlučný, vytrhával Oblomova z ne-

hybnosti a nudy. Křičel, hádal se a předváděl jakési di-

vadlo, čímž zbavoval líného pána nutnosti, aby sám mluvil

a jednal. Do pokoje, kde vládla dřímota a ticho, Taranťjev

přinášel život, pohyb, někdy i zprávy ze světa. Oblomov

nemusí! ani hnout prstem a mohl naslouchat, dívat se na

něco čilého, pohybujícího se a mluvícího před ním. Kromě

toho ještě ve své prostomyslnosti věřil, že je Taranťjev

skutečně schopen něco rozumného mu poradit.

Návštěvy Alexejova snášel Oblomov z jiného, neméně

důležitého důvodu. Chtěl-li žít po svém způsobu, to jest

mlčky ležet, dřímat nebo chodit po pokoji, Alexejev jako

by tu ani nebyl; také mlčel, dřímal, díval se do knihy nebo

si s líným zíváním, až mu oči slzely, prohlížel obrázky

a drobnosti. Dovedl tak strávit třeba tři dny. Když Oblo-

mova omrzelo být sám a cítil potřebu projevit se, mluvit,

číst, rozprávět, rozčilovat se, byl tu vždycky poslušný

a ochotný posluchač i účastník který se stejným souhlasem

sdílel jak jeho mlčení, tak i jeho řeči i jeho vzrušení a smýš-

lení, ať byly jakékoli.

Jiní hosté přicházeli zřídka a jen na chvilku, jako první tři

návštěvníci; živé styky s nimi stále víc upadaly. Oblomov

se někdy zajímal o nějakou novinku, pět minut s nimi roz-

právěl, pak byl uspokojen a mlčel. Bylo však třeba splácet

jim vzájemností, mít účast také v tom, co zajímalo je.

Žili ve stálém styku s lidmi; každý chápal život po svém,

jak jej nechtěl chápat Oblomov, zaplétali však do něho

'40,

i jeho. To všechno se mu nelíbilo, odpuzovalo ho to, bylo

mu to proti mysli.

Oblíbil si jednoho člověka, který ho také nenechával na

pokoji; tento muž měl rád novinky, svět a vědu i celý život,

ale jaksi hlouběji, upřímněji, a Oblomov, třeba byl vlídný

ke všem, měl upřímně rád jen jeho a věřil jen jemu snad

proto, že rostl, studoval a žil společně s ním. Byl to Andrej

Ivanovič Štolc.

Nebyl právě v Petrohradě, ale Oblomov ho čekal každou

hodinu.

IV..

", ..

"Buď zdráv, krajane," řekl úsečně Taranťjev, podávaje

Oblomovovi chlupatou ruku. "Pročpak pořád ještě ležíš

jako dřevo?"

"Nechoď ke mně, nechoď ke mně, jdeš ze zimy!" odpo-

věděl Oblomov, přikrývaje se.

"Vida ho, to je nápad, ze zimy!" hlučel Taranťjev. "No,

no, vezmi ruku, když ti ji podávám! Už bude dvanáct ho-

din, a on se válí!"

Chtěl Oblomova zvednout z postele, ten ho však předešel,

rychle spustil nohy a hned vklouzl do obou trepek.

"Chtěl jsem stejně zrovna vstávat," řekl Oblomov zí-

vaje.

"Já vím, jak ty vstáváš. Válel by ses až do oběda. Hej,

Zachare! Kdepak jsi, ty starý vrtáku? Dej pánovi honem

šaty."

"Pořiďte si nejdřív vlastního Zachara a pak teprve na-

dávejte!" promluvil Zachar, když vešel, a vztekle se podíval

po Taranťjevovi. "Našlapal jste tu jak nosič!" dodal.

"Ještě bude odmlouvat, šereda!" promluvil Taranťjev

a zvedl nohu, aby zezadu kopl Zachara, když šel kolem

něho; ale Zachar se obrátil a bojovně se mu postavil.

"Jen se opovažte!" zachraptěl zuřivě. "Co to má být?

Půjdu pryč..." řekl, vraceje se ke dveřím.

"Dej pokoj, Micheji Andrejiči, že tě to nemrzí! Co mu

ubližuješ?" řekl Oblomov. "Přines, co -je potřeba, Zacha-

re!"

Zachar se vrátil, a dívaje se po Taranťjevovi, rychle ko-

lem něho proklouzl.

Oblomov se o něho opřel, jako velmi unavený člověk se

'41,

s nechutí nadzvedl v posteli, se stejnou nechutí přešel

k velkému křeslu, klesl do něho a zůstal nehybně sedět.

Zachar vzal ze stolku pomádu, hřeben a kartáče, napomá-

doval mu hlavu, udělal mu pěšinku a pak ho kartáči uče-

sal.

"Budete se teď mýt?" zeptal se.

"Ještě trochu počkám," odpověděl Oblomov, "a ty si

jdi."

"Ach, vy jste tu taky?" řekl najednou Taranťjev Alexe-

jevovi, když Zachar česal Oblomova. "Ani jsem vás nevi-

děl. Proč tu jste? Poslyšte, ten váš příbuzný, to je chlap

špatná! Pořád jsem vám to chtěl říci..."

"Jaký příbuzný? Já žádného příbuzného nemám," bo-

jácně odpověděl zaražený Alexejev, vyvaliv na Taranťjeva

oči.

"No, přece ten, co tam taky slouží, jakpak se jmenu-

je? ... Afanasjev. Jak to, že není váš příbuzný? Jistě je."

"Vždyť já se nejmenuji Afanasjev, ale Alexejev," namítl

Alexejev, "já příbuzného nemám."

"Zas prý není příbuzný! Je zrovna takový nevzhledný

jako vy a taky mu říkají Vasilij Nikolajič."

"Na mou duši, nejsme příbuzní; já jsem Ivan Alexejič."

"No to je jedno, je vám podobný. Ale je to chlap špatná;

řekněte mu to, až ho uvidíte."

"Já ho neznám, nikdy jsem ho neviděl," bránil se Alexe-

jev, otvíraje tabatěrku.

"Dejte mi šňupnout," požádal Taranťjev. "Ale vždyť vy

máte obyčejný, ne francouzský! Opravdu," dodal, když si

přičichl, "proč nemáte francouzský?" zeptal se přísně.

"Ano, tak špatného chlapa jsem ještě neviděl, jako je váš

příbuzný," pokračoval Taranťjev. "Jednou jsem si od něho

vypůjčil padesát rublů, už to budou dva roky. No, což je to

tolik peněz, padesát rublů? Mohl by na to zapomenout, ne?

Kdepak, pamatuje si to a za měsíc, kdekoli mě vidí,-hned:

"Copak váš dloužek?' Zprotivil se mi! Ale nejen to, včera

k nám ještě přišel do kanceláře a povídá: ,Vy jste jistě

dostal služné, teď mi můžete zaplatit.' Já mu ukázal! Tak

jsem ho tam přede všemi zostudil, že stěží našel dveře. Prý

je chudý člověk, prý sám potřebuje! Jako bych já nepotře-

boval! Copak jsem nějaký boháč, abych mu vyklopil pa-

desát rublů? Dej mi doutník, krajane."

"Doutníky jsou tamhle v krabičce," odpověděl Oblomov

a ukázal na etažéru.

'42,

Zamyšleně seděl v křesle, líně a půvabně opřen, nevšímal

si, co se kolem něho děje, a neposlouchal, co se mluví. Se

zálibou si prohlížel a hladil své malé bílé ruce.

"E! To jsou pořád stejné?" zeptal se vyčítavě Taranť-

jev, když si vzal doutník, pokukuje po Oblomovovi.

"Ano, stejné, "odpověděl Oblomov bezmyšlenkovitě.

"Přece jsem ti říkal, abys koupil jiné, cizozemské! Tak-

hle si pamatuješ, co se ti řekne! Hleď tedy, abys je příští

sobotu určitě měl, sic tak hned nepřijdu. Vždyť se podívej,

jaký je to šmejd!" pokračoval, když si doutník zapálil,

vyfoukl oblak kouře a další vtáhl do sebe. "Nedá se to

kouřit."

"Přišel jsi dnes brzy, Micheji Andrejiči," řekl Oblomov

zívaje.

"Což jsem tě snad omrzel?"

"Ne, jen jsem si toho všiml; obyčejně chodíš přímo k obě-

du, a dnes ještě není ani jedna hodina."

"Přišel jsem naschvál dřív, abych se poptal, co bude

k obědu. Dáváš mi jíst samý neřád, vyptám se tedy, co jsi

dal dnes uvařit."

"Zeptej se v kuchyni," řekl Oblomov.

Taranťjev vyšel z pokoje.

"No dovol!" promluvil, když se vrátil. "Hovězí a telecí!

Ech Oblomove, ty neumíš žít, a to jsi statkář! Jaký jsi to

pán? Žiješ jak nějaký řemeslník, nedovedeš přítele pohostit!

Dal jsi koupit madeiru?"

"Nevím, zeptej se Zachara," odpověděl Oblomov, téměř

ho neposlouchaje, "víno tam asi je."

"To je to jako posledně, od Němce? To ne, madeiru

musíš koupit v anglickém krámě!"

"No, tahle taky stačí," namítl Oblomov, "zas někam

posílat!"

"Počkej, dej mi peníze, půjdu kolem a přinesu je; ještě

si musím někam zajít."

Oblomov se chvíli hrabal v zásuvce a vytáhl tehdejší

červenou desítirublovou bankovku.

"Madeira stojí sedm rublů," řekl Oblomov, "a to je de-

set."

"Tak to sem dej, tam mi dají zpátky, neboj se!"

Vytrhl Oblomovovi bankovku z ruky a hbitě ji strčil do

kapsy.

"Já tedy půjdu," řekl Taranťjev a nasadil si klobouk.

"Před pátou hodinou zde budu; potřebuji si někam zajít,

'43,

slíbili mi místo v nápojové kanceláři, mám se prý přijít

zeptat... Ještě tohle, Iljo Iljiči: nenajmeš si dnes kočár

do Jekatěringofu? Vzal bys mě s sebou."

Oblomov odmítavě zavrtěl hlavou.

"Jsi tak líný nebo je ti líto peněz? Ech ty budižkničemu!"

řekl. "Sbohem zatím..."

"Počkej, Micheji Andrejiči," přerušil ho Oblomov, "po-

třebuji se s tebou o něčem poradit."

"Co zas máš? Mluv rychle, nemám čas." R

"Ale stihlo mě teď najednou dvojí neštěstí. Vyhánějí mě

zbytu..."

"Asi neplatíš, dobře ti tak!" poznamenal Taranťjev

a chtěl jít.

"Co tě vede! Vždycky platím předem. Ne, chtějí z toho

upravit jiný byt... Počkej přece! Kam utíkáš? Poraď mi,

co mám dělat, spěchají na mne, abych se za týden odstě-

hoval..."

"Copak já jsem nějaký tvůj rádce? ... To si tedy ne-

mysli..."

"Já si vůbec nic nemyslím," namítl Oblomov, "nedělej

hluk a nekřič, ale raději uvaž, co mám dělat. Jsi praktický

člověk..."

Taranťjev ho už neposlouchal a o něčem přemýšlel.

"Buďsi tedy, můžeš mi poděkovat," řekl, odkládaje klo-

bouk a usedaje, "a dej podat k obědu šampaňské. Postarám

se o tebe."

"Co je?" zeptal se Oblomov.

"Bude šampaňské?"

"Třeba, stojí-li tvá rada za to..."

"Ne, ty sám za tu radu nestojíš. Copak ti budu radit

zadarmo? Zeptej se tuhle jeho," dodal, ukazuje na Alexe-

jeva, "nebo jeho příbuzného."

"No, no, dej pokoj, mluv!" prosil Oblomov.

"Tak tedy hned zítra se můžeš přestěhovat..."

"E! Tos něco vymyslil! To jsem věděl také..."

"Počkej, neskákej mi do řeči!" křikl Taranťjev. "Zítra

se přestěhuj k mé kmotře na Vyborské Straně..."

"Co je to za nápady? Na Vyborskou Stranu! Vždyť tam

prý v zimě zabíhají vlci!"

"Stává se, že tam zaběhnou z ostrovů, ale co je tobě po

tom?"

"Tam je nudno a pusto, nikdo tam není."

"Nežvaň! Žije tam moje kmotra, má vlastní dům s vel-

'44,

kými zeleninovými zahradami. Je to ušlechtilá žena,

vdova s dvěma dětmi; žije s ní svobodný bratr, to je ti

hlava! Něco jiného než tamhleten, co tu sedí v koutě,"

řekl, ukazuje na Alexejova, "nás oba strčí do kapsy!"

"Ale co je mi po tom po všem?" namítl netrpělivě Oblo-

mov. "Já se tam stěhovat nebudu."

"Na to se podíváme, nebudeš-li se tam stěhovat. To ne,

když jsi chtěl radu, tak dělej, co ti říkám."

"Nepřestěhuji se tam," řekl Oblomov rozhodně.

"Čert tě tedy vem!" odpověděl Taranťjev, narazil si

klobouk a vykročil ke dveřím.

"Ty jeden blázne!" řekl Taranťjev vraceje se. "Co se ti tu

tak líbí?"

"Jak to, co? Všechno je tu blízko," odpověděl Oblomov,

"jsou tu krámy a divadlo a známí... střed města, všech-

no..."

"Cože?" přerušil ho Taranťjev. "Jen mi řekni, kdy jsi byl

naposledy venku? Kdypak jsi byl naposledy v divadle?

K jakým známým chodíš? Dovol, abych se tě zeptal, k če-

mu vlastně ten střed města tolik potřebuješ!"

"Jak to, k čemu? K lecčemu!"

"Vidíš, nevíš ani sám! A jen si považ, tam budeš žít

u mé kmotry, ušlechtilé ženy, v klidu a tichu, nikdo ti ne-

ublíží; žádný hluk ani křik, ale čistota, pořádek. Podívej se,

vždyť ty žiješ jako v zájezdní hospodě, a to máš být pán,

statkář? Tam je čisto a ticho; a budeš-li se nudit, máš si

také s kým promluvit. Kromě mne k tobě nebude nikdo

chodit. Dvě dětičky -, hraj si s nimi, jak se ti líbí! Co ještě

potřebuješ? A ta úspora, taková úspora! Kolik tady platíš?'

"Půl druhého tisíce."

"A tam tisíc rublů skoro za celý dům! A takové světloun-

ké, příjemné pokoje! Kmotra už dávno chce mít tichého

a pořádného nájemníka, posílám tam proto tebe..."

Oblomov roztržitě zavrtěl hlavou, že odmítá.

"Nežvaň, přestěhuješ se tam!" řekl Taranťjev. "Pomysli

si, vždyť budeš žít o polovinu laciněji, jen na bytě vyděláš

pět set rublů. Stravu budeš mít dvakrát lepší a čistší;

kuchařka ani Zachar nebudou krást..."

V předsíni se ozvalo bručení.

"A lepší pořádek," pokračoval Taranťjev, "vždyť je to

hanba u tebe sednout ke stolu! Chce-li člověk pepř, ne-

máte ho, ocet jste nekoupili, nože nejsou vyčištěny; říkáš,

že se ti ztrácí prádlo, všude prach -, zkrátka hnus! A tam

'45,

bude hospodařit ženská, takže ani ty, ani tvůj vrták Za-

char..."

Bručení v předsíni se ozvalo hlasitěji.

"Ten starý pes," pokračoval Taranťjev, "nebude musit

na nic ani myslit, všechno budeš mít hotovo a připraveno.

Proč se rozmýšlet? Přestěhuj se a hotovo..."

"Což já mohu tak najednou z ničeho nic na Vyborskou

Stranu..."

"Podívejte se na něho!" pravil Taranťjev, otíraje si

s obličeje pot. "Teď je léto, vždyť tam je to jak na letním

bytě. Proč hniješ v létě zde v Gorochové? ... Tam je Bez-

borodkův park. Ochta je hned vedle. Něva na dva kroky,

vlastní zeleninová zahrada -, žádný prach ani dusno!

Jaképak přemýšlení, hned ještě před obědem k ní zajedu -,

dej mi na izvoščika -, a zítra se přestěhuješ..."

"Hrozný člověk!" promluvil Oblomov. "Najednou si vy-

myslí čert ví co: na Vyborskou Stranu... To se vymyslí

lehko. Ale vymysli něco takového, abych zde mohl zůstat.

Bydlím tu osm let, proto se mi nechce byt měnit..."

"To je hotová věc, přestěhuješ se. Hned jedu ke kmotře,

na místo se poptám jindy..."

Chtěl odejít.

"Počkej, počkej! Kampak?" zastavil ho Oblomov. "Mám

ještě něco jiného, důležitějšího. Podívej se, jaké psaní jsem

dostal od starosty, a řekni, co mám dělat."

"Vidíš, ty jsi mi podařený!" namítl Taranťjev. "Nic

nedokážeš sám. Pořád já a já! Co s tebou? Nejsi jako člověk,

ale hotový snop!"

"Kde je to psaní? Zachare, Zachare! Zas je někam strčil!"

naříkal Oblomov.

"Tady je starostův dopis," řekl Alexejev, podávaje mu

zmačkané psaní.

"Ano, tady je," opakoval Oblomov a začal předčítat.

"Co tomu říkáš? Co si mám počít?" zeptal se Ilja Iljič,

když dočetl. "Sucho, nedoplatky..."

"Jsi ztracený, docela ztracený člověk!" řekl Taranťjev.

"Pročpak ztracený?"

"Jak bys nebyl ztracený?"

"Jsem-li tedy ztracený, řekni mi, co mám dělat!"

"A co za to dostanu?"

"Vždyť jsem ti řekl, že bude šampaňské. Co ještě chceš?"

"Šampaňské za vyhledání bytu. Vždyť jsem ti prokázal

dobrodiní, a ty si to ani neuvědomuješ, ještě se hádáš;

'46,

jsi nevděčník! Zkus to, najít si byt sám! Ostatně, copak byt!

Hlavně jak to tam budeš mít klidné, jako bys byl u rodné

sestry. Dvě dětičky, svobodný bratr, každý den tě navští-

vím..."

"No dobrá, dobrá," přerušil ho Oblomov, "ale teď mi

řekni, co mám dělat se starostou!"

"Ne, přidej k obědu porter, pak ti řeknu."

"Teď zas porter! Což ti nestačí..."

"Tak tedy sbohem," řekl Taranťjev a zase si nasadil

klobouk.

"Ach ty můj bože! Tady mi píše starosta, že důchodu

bude ,o nějaké dva tisíce míň', a on mi ještě přirazí porter!

Tak dobře, kup porter."

"Dej mi ještě peníze!" řekl Taranťjev.

"Vždyť ti zůstane zpátky z desetirublovky."

"A na izvoščika na Vyborskou Stranu?" namítl Taranť-

jev.

Oblomov vytáhl ještě rubl a mrzutě mu jej podal.

"Tvůj starosta je darebák -, to ti tedy řeknu," začal

Taranťjev a strčil rubl do kapsy, "a ty mu věříš jako evan-

geliu. Vidíš, jakou písničku zpívá! Sucho, neúroda, nedo-

platky a mužici prý utekli. Lež, samá lež! Slyšel jsem, že

v našem kraji na Šumilovově statku z loňské úrody zapla-

tili všechny dluhy, a u tebe je najednou sucho a neúroda.

Šumilovův statek je od tvého jen padesát verst, proč tedy

tam obilí vydrželo? Ještě si vymyslil nedoplatky! Oč se tedy

staral? Proč to zanedbal? Kde se nedoplatky vzaly? Což

v našem kraji není práce nebo chybí odbyt? To je kus zlo-

děje! Však já bych mu ukázal! A mužici se mu rozešli,

protože je asi sám nějak obral a nechal je jít, ale stěžovat si

ispravnikovi, to ho ani nenapadlo.

"To není možné," namítl Oblomov, "vždyť v dopise do-

konce líčí ispravnikovu odpověď, a tak přesvědčivě..."

"Jdi ty! Nic nevíš. Všichni darebáci přece píší přesvědči-

vě -, to mi můžeš věřit! Na příklad tuhle sedí poctivá duše,

hotová ovce," pokračoval a ukázal na Alexejeva, "ale

napíše takový člověk něco přesvědčivě? Ani zdání. A jeho

příbuzný, třeba je to chlap špatná a bestie, ten to dovede.

Ani ty nedokážeš napsat přesvědčivě! Tvůj starosta je

tedy bestie už jen proto, že ti napsal šikovně a přesvědčivě.

Vždyť se podívej, jak to pěkně sestavil, jedno slovo k dru-

hému: ,Do svých hospodářství ve vykázaném bydlišti.' "

"Co s ním mám tedy udělat?" zeptal se Oblomov.

'47,

"Okamžitě ho sesaď."

"A koho bych jmenoval na jeho místo? Což já ty mužiky

znám? Jiný bude možná ještě horší. Nebyl jsem tam dva-

náct let."

"Musíš tam jet, jinak to nejde; zůstaň tam přes léto a na

podzim přijeď přímo do nového bytu. Já se už postarám,

aby byl připraven."

"Do nového bytu a sám jet na vesnici! Vždyť mi navrhu-

ješ docela zoufalá opatření!" nespokojeně namítl Oblomov.

"Přece by bylo lépe vyhnout se krajnostem a držet se

střední cesty..."

"Můj milý Iljo Iljiči, s tebou to dopadne špatně. Na tvém

místě bych byl statek dávno už zastavil a koupil bych si

jiný nebo v Petrohradě dům na dobrém místě. To má stej-

nou cenu jako tvá vesnice. Pak bych zastavil i dům a kou-

pil bych jiný... Jen mi svůj statek dej a brzy o mně bude

mezi lidmi slyšet."

"Přestaň se chlubit, raději vymysli něco, abych se nemu-

sil stěhovat ani jet do vsi a aby to přece dobře dopadlo..."

poznamenal Oblomov.

"Hneš ty se vůbec někdy z místa?" pokračoval Taranť-

jev. "Vždyť jen se na sebe podívej, k ničemu nejsi! Jaký

z tebe má vlast prospěch? Nemůže prý ani zajet na vesni-

ci!"

"Na to je teď příliš brzy," odpověděl Ilja Iljič, "nejdříve

mě nech dokončit plán změn, které chci na statku provést...

Ale víš co, Micheji Andrejiči?" pravil pojednou Oblomov.

"Zajeď tam ty. Rozumíš tomu a také znáš ten kraj; útrat

bych nelitoval."

"Cožpak já jsem nějaký tvůj správce?" namítl nadutě

Taranťjev. "A taky jsem odvykl jednat s mužiky..."

"Co si počít?" promluvil zamyšleně Oblomov. "Opravdu

nevím."

"Napiš tedy ispravnikovi, zeptej se ho, jestli s ním starosta

mluvil o zatoulaných mužicích," radil Taranťjev, "a požá-

dej ho, aby zajel do vesnice; pak napiš gubernátorovi, aby

nařídil ispravnikovi podat zprávu o starostově chování.

Napiš: .Excelence, račte se mě otcovsky ujmout a shléd-

nout okem milosrdenství na neodvratné strašlivé neštěstí,

které mi hrozí následkem svévolného jednání starostova,

a na úplné ožebračení, které mě neodvratně stihne s ženou

a dvanácti malými dětmi, zůstávajícími bez jakéhokoli za-

opatření a bez kousku chleba...' "

'48,

Oblomov se zasmál.

"Kde vezmu tolik dětí, vyzvou-li mě, abych je ukázal?"

zeptal se.

"Nepovídej a piš pěkně ,s dvanácti dětmi'; moc si toho

nevšimnou, zprávy si opatřovat nebudou, zato bude dopis

přesvědčivý'... Gubernátor ho dá tajemníkovi a ty napíšeš

zároveň i jemu, ovšem něco k dopisu přiložíš -, a ten právě

dá příslušný rozkaz. Taky požádej sousedy, koho tam

máš?"

"Dobrynin je tam nablízku," řekl Oblomov, "často jsem

se tu s ním setkal; teď je tam."

"Napiš taky jemu, pěkně ho popros: .Prokážete mi tím

nesmírnou službu a zavážete si mě jako křesťan, jako přítel

a jako soused.' A k dopisu připoj nějaký petrohradský

dárek -, třeba doutníky. Takhle to tedy udělej, vždyť ty

ničemu nerozumíš. Ztracený člověk! Kdyby šlo o mne,

starosta by se pěkně natancoval, já bych mu dal! Kdy tam

jde pošta?"

"Pozítří," odpověděl Oblomov.

"Sedni si tedy a hned piš."

"Vždyť je to až pozítří, proč tedy hned?" namítl Oblo-

mov. "Mohu napsat i zítra. Ale poslyš, Micheji Andrejiči,"

dodal, "dovrš tedy míru svých "dobrodiní', máš to mít,

přidám k obědu ještě rybu nebo nějakou drůbež."

"Co zas?" zeptal se Taranťjev.

"Posaď se a napiš to. Vždyť pro tebe je to chvilka, na-

črtnout tři dopisy. Mluvíš tak 'přesvědčivě'..." dodal

a snažil se zatajit úsměv, "tadyhle Ivan Alexejevič by je

opsal..."

"É! To jsou nápady!" odpověděl Taranťjev. "Já zas bu-

du psát! Já ani v úřadě už třetí den nepíšu, protože jak si

sednu, začne mi levé oko strašně slzet; asi mi tam nafoukalo

a taky se mi hrne krev do hlavy, když se nahnu... Lenoch

jsi, lenoch! Špatně to s tebou dopadne, nedám za tě ani

kopejku!"

"Ach, kdyby aspoň brzy přijel Andrej!" řekl Oblomov.

"Všechno by urovnal..."

"To sis našel dobrodince!" přerušil ho Taranťjev. "Ně-

mec mizerná, šibal prohnaná...!"

Taranťjev měl jakýsi pudový odpor k cizincům. V jeho

očích znamenala slova Francouz, Němec, Angličan totéž

jako šejdíř, podvodník, potměšilec nebo lupič. Jednotlivé

národy ani nerozlišoval, byly pro něho všechny stejné.

'49,

"Poslyš, Micheji Andrejiči," přísně promluvil Oblomov,

"prosil bych tě, abys držel jazyk trochu na uzdě, hlavně

mluví-li se o člověku mně blízkém..."

"Tobě blízkém!" nenávistně namítl Taranťjev. "Jaký-

pak je to tvůj příbuzný? Je to Němec, to se ví."

"Je mi bližší než každý příbuzný; vyrostli jsme a studo-

vali společně a nestrpím drzosti..."

Taranťjev zrudl hněvem.

"Tak! Je-li ti milejší Němec," řekl, "víckrát k tobě ani

nepáchnu!"

Nasadil si klobouk a vykročil ke dveřím. Oblomov se

okamžitě obměkčil.

"Měl bys v něm ctít mého přítele a vyjadřovat se o něm

opatrněji -, to je všechno, co žádám! Myslím, že to není tak

velká oběť," řekl.

"Ctít Němce?" namítl Taranťjev s nesmírným opovrže-

ním. "Proč vlastně?"

"Řekl jsem ti už, že alespoň proto, že se mnou rostl

a studoval!"

"To je toho! Každý s někým studoval!"

"Kdyby tu teď byl, dávno by mě zbavil všech starostí

a nechtěl by porter ani šampaňské..." řekl Oblomov.

"Tak! Ty mi to vyčítáš! Čert tě tedy vem i s tvým porte-

rem a šampaňským! Na, tu máš, vezmi si své peníze...

Kampak jsem je dal? Teď jsem docela zapomněl, kam jsem

ty zatracené peníze strčil!"

Vytáhl nějaký umaštěný, popsaný papírek.

"Ne, to není ono...!" promluvil. "Kampak jsem je? ..."

Hrabal se v kapsách.

"Nenamáhej se, nehledej je," řekl Oblomov. "Nic ti ne-

vyčítám, jen tě prosím, abys mluvil slušněji o člověku,

který je mi blízký a tolik pro mne vykonal..."

"Tolik!" rozzlobeně namítl Taranťjev. "Jen počkej, však

on udělá ještě víc, jen ho poslouchej!"

"Co tím chceš říci?" zeptal se Oblomov.

"Třeba to, že až tě tvůj Němec nadobro obere, pak budeš

teprve vědět, co to je vyměnit krajana, ruského člověka,

za nějakého pobudu..."

"Poslyš, Micheji Andrejiči..." začal Oblomov.

"Nic nechci slyšet, naposlouchal jsem se a zkusil od tebe

až dost! Bůh to ví, co urážek jsem snesl... Jeho otec, ten

asi v tom svém Sasku neměl do čeho kousnout a sem si při-

jede ohrnovat nos."

'50,

"Proč nenecháš mrtvé na pokoji? Čím se provinil jeho

otec?"

"Provinili se oba, otec i syn," zamračeně odpověděl

Taranťjev, mávnuv rukou. "Však mi můj otec nadarmo ne-

radil, abych se těm Němcům vyhýbal, a ten poznal v ži-

votě, na mou pravdu, všelijaké lidi!"

"A co na příklad proti tomu otci máš?" zeptal se Ilja

Iljič.

"Třeba to, že přijel v září do naší gubernie jen v dlouhém

kabátě a ve střevících, a pak najednou zanechal synovi dě-

dictví -, jak je to možné?"

"Zanechal synovi všeho všudy asi čtyřicet tisíc. Něco měl

z manželčina věna a ostatní získal tím, že učil děti a spra-

voval statek; dostával pěkný plat. Vidíš tedy, že se otec

neprovinil. A čímpak se provinil syn?"

"Pěkný hoch! Najednou udělal z otcových čtyřiceti tisíc

kapitál na tři sta tisíc a v službě to dotáhl na dvorního

radu a je učený... Teď prosím ještě cestuje! Ten má nějak

za ušima! Copak by to všechno dělal opravdový dobrý

ruský člověk? Ruský člověk si vybere nějakou jednu věc,

a i to ještě beze spěchu, pomaloučku a polehoučku, jen

tak, jak se dá, ale přece ne takhle! Ještě kdyby si najal

výčepy, pak bych tomu rozuměl, proč zbohatl; ale jen tak

z ničeho nic, čáry-máry? To je podezřelé! Já bych takové

lidi hnal před soud! A teď se potlouká čert ví kde!" pokra-

čoval Taranťjev. "Proč se potlouká po cizích zemích?"

"Chce studovat, všechno vidět a znát."

"Studovat! Copak se málo nastudoval? Co by studoval?

Lže, nevěř mu, nestoudně tě šidí jak malého kluka. Cožpak

se dospělý člověk něco učí? Takového něco ti chce namluvit?

Dvorní rada se bude najednou učit! Třeba ty jsi studoval

ve škole, ale učíš se teď? Nebo učí se on?" ukázal na Alexe-

jeva. "A učí se jeho příbuzný? Který pořádný člověk se

učí? To on tam snad sedí v nějaké německé škole a učí se

úlohy? Vždyť lže! Slyšel jsem, že se jel podívat na nějaký

stroj, který objedná -, jistě je to tiskařský lis na ruské

peníze! Zavřít bych ho dal... Nějaké akcie... Ach, tyhle

akcie, ty mi pijí krev!"

Oblomov se hlasitě rozesmál.

"Co se chechtáš? Nemám pravdu?" tázal se Taranť-

jev.

"Nechme toho," přerušil ho Ilja Iljič. "Jeď si spánembo-

hem, kam jsi chtěl, a já tady s Ivanem Alexejevičem napíši

'51,

všechny ty dopisy a budu hledět také rychle načrtnout

svůj plán, ať už je to všechno najednou..."

Taranťjev odešel do předsíně, ale náhle se zas vrátil.

"Docela jsem zapomněl! Chtěl jsem ti ráno o něco říci,"

začal, tentokrát vůbec ne hrubě. "Jsem na zítřek pozván

na svatbu, Rokotov se žení. Půjč mi svůj frak, krajane,

víš, můj je trochu ošumělý..."

"To přece nejde," řekl Oblomov, zamračiv se pro tento

nový požadavek. "Můj frak ti nepadne..."

"Padne. Zas mi prý nepadne!" přerušil ho Taranťjev.

"To se nepamatuješ, jak jsem zkoušel tvůj dlouhý kabát?

Jako by byl ušit na mne! Zachare, Zachare! Pojď sem, ty

starý dobytku!" křičel Taranťjev.

Zachar zařval jako medvěd, ale nešel.

"Zavolej ho, Iljo Iljiči. Jak to, že je takový?" stěžoval si

Taranťjev.

"Zachare!" zavolal Oblomov.

"Och, aby vás něco!" ozval se hlas v předsíni a zároveň

seskok nohou s pícky.

"Co chcete?" zeptal se Zachar Taranťjeva.

"Dej sem můj černý frak," poručil Ilja Iljič. "Michej

Andrejič si ho zkusí, padne-li mu; zítra musí na svat-

bu..."

"Frak nedám," odmítl Zachar rozhodně.

"Co se to opovažuješ, když pán poroučí?" spustil křik

Taranťjev. "Proč ho nepošleš do robotárny, Iljo Iljiči?"

"To by tak ještě scházelo, starého člověka do robotár-

ny!" řekl Oblomov. "Dej sem frak, Zachare, nebuď tvrdo-

hlavý!"

"Nedám!" chladně odpověděl Zachar. "Ať nejdřív vrátí

vestu a naši košili, jsou u něho na návštěvě už pátý měsíc.

Zrovna takhle si je vypůjčil k svátku a už jsme je víckrát

neviděli; vesta je sametová a košile jemná, holandská,

stojí pětadvacet rublů. Frak nedám!"

"Tak zatím sbohem! Čert vás vem!" dopáleně se rozlou-

čil Taranťjev a odcházeje pohrozil Zacharovi pěstí. "Iljo

Iljiči, pamatuj tedy, že ti najmu byt, slyšíš?" dodal.

"Nu dobrá, dobrá!" odpověděl netrpělivě Oblomov,

jen aby se ho zbavil.

"Ty tu napiš, co je třeba," pokračoval Taranťjev, "a ne-

zapomeň se zmínit gubernátorovi, že máš dvanáct dětí,

jedno menší než druhé'. A v pět hodin aby byla polévka

na stole! Ale proč jsi nedal upéct piroh?"

'52,

Oblomov však mlčel; dávno už ho neposlouchal a se

zavřenýma očima myslil na něco jiného.

Po Taranťjevově odchodu vládlo v pokoji asi deset minut

naprosté ticho. Oblomov byl rozladěn jak starostovým do-

pisem, tak i nastávajícím stěhováním a zčásti unaven

Taranťjevovým brebentěním. Konečně si vzdychl.

"Pročpak nepíšete?" zeptal se tiše Alexejev. "Přiřízl

bych vám pero."

"Přiřízněteajděte si spánembohem někam," řekl Oblo-

mov, "udělám to raději sám a vy to po obědě přepí-

šete."

"Jak si přejete," odpověděl Alexejev. "Máte pravdu,

mohl bych vás třeba rušit... Zatím jim půjdu říci, aby

s vámi nepočítali do Jekatěringofu. Sbohem, Iljo Iljiči."

Ale Ilja Iljič ho neposlouchal. Skrčil nohy pod sebe,

téměř ulehl do křesla a schoulen ponořil se snad do dří-

moty, snad do zamyšlení.

V..

",..

Oblomov, rodem šlechtic a hodností kolegiátní tajemník,

žije dvanáctý rok neustále v Petrohradě.

Z počátku, za života svých rodičů, žil skromněji; bydlel

ve dvou pokojích a stačil mu sluha Zachar, přivezený z ves-

nice; po smrti otce a matky se však stal jediným majitelem

tří set padesáti duší, které zdědil v jedné vzdálené gubernii,

div ne v Asii.

Místo pěti tisíc dostával už důchod sedm až deset tisíc

v bankovkách; tím nabyl i jeho život jiných, širších roz-

měrů. Najal si větší byt, přijal kromě sluhy také kuchaře

a pořídil si tenkrát pár koní.

Tehdy byl ještě mlád, a nedá-li se říci, že byl živý, byl

alespoň žívější než nyní; byl ještě plný různých tužeb, stále

v něco doufal, očekával mnoho jak od osudu, tak i sám od

sebe; stále se připravoval k činnosti, chtěl získat postavení

-, především ovšem ve státní službě, a proto také přijel do

Petrohradu. Pak pomýšlel i na postavení ve společnosti;

konečně, když jeho mladistvá léta přecházela ve zralý věk,

lákala ho v perspektivě budoucnosti úsměvná představa

rodinného štěstí.

Ale dny ubíhaly a léta plynula, chmýří se proměnilo

'53,

v tvrdé vousy a zářivé oči ve dva kalné body, postava se

zaoblila, vlasy začaly nelítostně vypadávat, uhodila tři-

cítka. Oblomov však nepostoupil v žádném povolání ani

o krok a pořád ještě stál na prahu své arény, na témž místě,

kde byl před desíti lety.

Ale stále se připravoval a chystal začít žít, stále si v du-

chu kreslil arabesku své budoucnosti; a každý rok, který

mu proletěl nad hlavou, donutil ho v této arabesce něco

změnit a něco odhodit.

Život se mu skládal ze dvou polovin: jedna z nich byla

práce a nuda, což pro něho znamenalo totéž, druhá klid

a pokojné veselí. Proto ho jeho hlavní působiště, totiž

úřad, hned v první době uvedlo do velmi nepříjemných

rozpaků.

Vychován v provinciálním zátiší podle mírných a srdeč-

ných mravů a zvyků svého kraje, přecházel po dvacet let

z náruče do náruče u příbuzných, přátel a známých, takže

byl tak proniknut duchem rodinného života, že si i budoucí

službu představoval v podobě jakéhosi rodinného zaměst-

nání, jako když na příklad jeho otec líně zapisoval do se-

šitku příjmy a výdaje.

Domníval se, že úředníci jednoho úřadu tvoří vespolek

svornou, důvěrně spjatou rodinu, pečující neúnavně o vzá-

jemný klid a radost, že docházka do úřadu naprosto není

povinnost, kterou je nutno denně vykonávat, a že plíska-

nice, horko nebo prostě nechuť mohou být vždycky dosta-

tečným a zákonným důvodem, aby do úřadu nešel.

Byl tedy velmi rozhořčen, když poznal, že musí nastat

aspoň zemětřesení, aby zdravý úředník nešel do služby,

a zemětřesení jako naschvál v Petrohradě nebývá; také

povodeň by se ovšem mohla uznat za překážku, ale i ta

bývá zřídka.

Ještě víc se Oblomov zamyslil, když se mu začaly před

očima objevovat obálky s nápisy nutné a velmi nutné,

když mu ukládali psát různé informace, výtahy, hrabat se

ve spisech a psát sešity tlusté na dva prsty, kterým se jako

na posměch říkalo výpisky: přitom chtěli mít všechno

rychle, všichni někam spěchali, u ničeho se nezastavovali;

sotva se zbaví jednoho spisu, hned už se zase divoce

pouštějí do jiného, jako by právě na něm nejvíc záleželo,

a jakmile jej dokončí, zapomenou na něj, vrhnou se na

třetí -, a nikdy to nemá konce!

Asi dvakrát ho vyburcovali v noci, aby psal "výpisky",

'54,

několikrát pro něho poslali do společnosti kurýra -, vždyc-

ky kvůli oněm výpiskům. To všechno ho lekalo a velmi

nudilo. "Kdy tedy mám žít, kdy?" opakoval si.

O představeném slýchal doma, že je otcem svých podří-

zených, a vytvořil si proto o této osobnosti představu velmi

lákavou a zcela rodinnou. Očekával, že v něm najde jaké-

hosi druhého otce, který touží jen po tom, aby po zásluze

i bez ní odměňoval bez rozdílu všechny své podřízené

a pečoval nejen o jejich potřeby, ale i radosti.

Ilja Iljič se domníval, že představený má takový zájem

o svého podřízeného, že se ho starostlivě vyptává, jak se

dnes vyspal, proč má kalné oči a zda ho nebolí hlava.

Ale byl krutě zklamán hned prvního dne své služby.

Když přijel představený, začal shon, zmatek, všichni byli

zaraženi, všichni se pletli jeden druhému do cesty a někteří

se upravovali, protože se obávali, že tak, jak jsou, nevypa-

dají dost pěkně, aby se představenému ukázali.

Jak Oblomov později vypozoroval, pocházelo to z toho,

že někteří představení, přiběhne-li k nim podřízený s tváří

zděšenou až do nepříčetnosti, spatřují v tom nejen úctu

k sobě, ale i horlivost a někdy také služební zdatnost.

Ilja Iljič se nemusil tak lekat svého představeného,

hodného člověka, příjemného chování, který nikdy nikomu

neublížil, takže jeho podřízení byli naprosto spokojeni

a nic lepšího si nepřáli. Nikdo od něho nikdy neslyšel ne-

příjemné slovo ani křik, ani povyk; nikdy nic nenařizoval,

vždycky prosil. Ukládal-li práci, zval-li k sobě na návštěvu,

prosil, a posílal-li někoho do vězení, také prosil. Nikdy

nikomu netykal, vykal jednotlivým úředníkům i všem do-

hromady.

Ale všichni podřízení v přítomnosti představeného nějak

dostávali strach; na jeho vlídnou otázku neodpovídali svým

obvyklým hlasem, ale nějakým jiným, jakým s ostatními

lidmi nemluvili.

Když představený vešel do místnosti, dostával také Ilja

Iljič náhle strach a sám nevěděl proč; také on ztrácel svůj

hlas a začínal mluvit jakýmsi jiným, tenounkým a odpor-

ným hláskem, jakmile ho představený oslovil.

Ilja Iljič zkusil v úřadě mnoho strachu a úzkosti, i když

měl hodného a shovívavého představeného. Bůh ví, co by

se s ním bylo stalo, kdyby byl náhodou přišel k přísnému

a náročnému!

Oblomov sloužil jakž takž asi dva roky; byl by možná

'55,

vydržel i třetí rok až do jmenování, ale zvláštní příhoda

ho přiměla odejít ze služby dříve.

Poslal jednou jakousi spěšnou listinu místo do Astra-

chaně do Archangelska. Zjistilo se to a začali hledat vinníka.

Všichni ostatní zvědavě čekali, že představený Oblomova

zavolá, že se ho chladně a klidně zeptá, "zda to byl on,

kdo poslal listinu do Archangelska", a všichni si lámali

hlavu, jakým hlasem mu Ilja Iljič odpoví.

Někteří měli za to, že vůbec neodpoví, protože nebude

moci.

Když Ilja Iljič viděl ostatní úředníky, vyděsil se i sám,

ač věděl stejně jako jiní, že se představený omezí na

pouhou výtku; ale vlastní svědomí bylo mnohem přísnější

než pokárání.

Oblomov nevyčkal zaslouženého trestu, odešel domů

a poslal lékařské vysvědčení.

Ve vysvědčení bylo psáno: "Já podepsaný potvrzuji

a svou pečetí osvědčuji, že kolegiátní tajemník Ilja Oblo-

mov trpí ztučněním srdce a rozšířením jeho levé komory

(hypertrophiacordis cum dilatatione eiusventriculi sinistri),

jakož i chronickými bolestmi v játrech (hepatitis), nebezpeč-

ně ohrožujícími zdraví a život pacientův, kteréžto záchvaty

způsobuje, jak je nutno předpokládat, každodenní dochá-

zení do úřadu. Aby se chorobné záchvaty neopakovaly

a nestupňovaly, považuji tudíž za nutno dočasně zakázat

p. Oblomovovi docházení do úřadu a vůbec mu předpisuji,

aby se zdržoval duševní práce a jakékoli činnosti."

Ale to pomohlo jen na čas. Musil se přece uzdravit a po-

tom měl vyhlídku zas na každodenní docházku do úřadu.

To Oblomov nevydržel a podal žádost o přeložení do vý-

služby. Tak skončila jeho činnost ve státním úřadu a pak

už se neobnovila.

Ve společnosti se mu nejdřív dařilo lépe.

V prvních letech pobytu v Petrohradě, v Oblomovově

raném mládí, klidné rysy jeho tváře byly častěji oživeny,

jeho oči dlouho zářívaly životním ohněm, linuly se z nich

jasné paprsky naděje a síly. Vzrušoval se jako každý jiný,

doufal, radoval se z maličkostí a maličkostmi také trpěl.

Ale to všechno bylo dávno, ještě v tom něžném věku,

kdy člověk v každém vidí upřímného přítele, kdy se zamilu-

je skoro do každé ženy a každé je ochoten nabídnout ruku

a srdce, což se leckomu dokonce i podaří učinit -, často

k pozdějšímu velkému žalu na celý zbývající život.

'56,

V těch blažených dnech osud dopřál Iljovi Iljičovi také

nejeden měkký, sametový, ba i vášnivý pohled četných

krásek, spoustu mnohoslibných úsměvů, dva tři nedovolené

polibky a ještě víc přátelských stisků ruky, které bolely, až

zaslzel.

Ostatně nikdy neupadal do zajetí krasavic, nikdy nebyl

jejich otrokem, ba ani ne horlivým ctitelem, a to už proto,

že sblížení s ženami vyžaduje mnoho námahy. Oblomov se

spíš omezoval na dvoření z dálky, na uctivou vzdále-

nost.

Málokdy ho ve společnosti osud přiblížil k ženě do té

míry, aby mohl na několik dní vzplanout a mít za to, že se

zamiloval. Jeho milostná dobrodružství se proto nerozví-

jela v romány. Uvízla vždycky v samých počátcích a svou

nevinností, prostotou a čistotou nezůstávala za milostnými

zážitky nějaké dospívající chovanky pensionátu.

Nejvíc se vyhýbal oněm bledým, smutným pannám,

v jejichž většinou černých očích září "trýznivé dny a hříšné

noci", pannám s tajemnými zármutky a radostmi, které

vždycky mají co svěřit, co říci, ale když to mají říci, zachví-

vají se, propukají v náhlý pláč, potom se najednou vrhnou

příteli kolem krku, dlouho se mu dívají do očí, pak zas na

nebe, prohlašují, že jejich život je stižen kletbou, a někdy

omdlévají. Před takovými pannami bázlivě prchal. Jeho

duše byla ještě čistá a neporušená; čekala možná na svou

lásku, na svou chvíli, na svou velkou vášeň, ale potom, jak

léta plynula, patrně přestala čekat a vzdala se.

Ještě chladněji se Ilja Iljič rozloučil s davem přátel. Hned

po prvním starostově dopisu o nedoplatcích a neúrodě na-

hradil svého prvního přítele, kuchaře, kuchařkou, pak pro-

dal koně a konečně propustil i ostatní "přátele".

Skoro nic ho nelákalo z domu a den za dnem se stále

pevněji a trvaleji usazoval ve svém bytě.

Nejdřív mu začalo být obtížné zůstávat celý den oblečen,

potom byl líný obědvat mimo dům jinde než u důvěrných

známých, většinou svobodných mužů, kde může host od-

ložit nákrčník, rozepnout si vestu, a dokonce se trochu

"natáhnout" nebo si hodinku zdřímnout.

Brzy ho omrzely i večerní návštěvy, protože si na ně

musil oblékat frak a denně se holit.

Kdesi se dočetl, že pouze ranní výpary jsou zdravé,

kdežto večerní škodí, a začal se tedy bát nočního vlhka.

Přes všechny tyto podivnůstky se jeho příteli Štolcovi

'57,

dařívalo vylákat ho do společnosti; ale Štolc často odjížděl

z Petrohradu do Moskvy, do Nižního, na Krym, pak také

do ciziny a Oblomov bez něho opět zapadal až po uši do

svého samotářství a odloučenosti, ze které ho mohlo vy-

trhnout jen něco mimořádného, co nenáleželo k obvyklým

životním příhodám; nic takového se však nedělo ani se ne-

dalo v budoucnosti očekávat.

K tomu ke všemu se Iljovi Iljiči v pokročilejším věku

vrátila jakási dětinská bázlivost, takže tušil nebezpečí a zlo

ve všem, s čím se nesetkával v okruhu svého každodenního

života -, tak už odvykl rozmanitosti vnějšího světa.

Na příklad trhlina ve stropě jeho ložnice ho nelekala,

protože jí přivykl; také mu ani nenapadlo, že věčně uzavře-

ný vzduch v pokoji a neustálý pobyt v místnosti je pro

zdraví asi zhoubnější než noční vlhkost; že přeplňuje-li si

denně žaludek, páchá jakousi ponenáhlou sebevraždu; ale

byl na to zvyklý a nelekal se.

Nebyl zvyklý na pohyb, život, nával a ruch.

V hustém zástupu mu bylo úzko; do loďky sedal s ne-

jistou nadějí, že šťastně dosáhne protějšího břehu, když jel

v kočáře, čekal, že se koně splaší a kočár rozbijí.

Někdy se ho zmocňoval nervosní strach; lekal se ticha,

které ho obklopovalo, nebo ani sám nevěděl, čeho se bojí,

ale přeběhl mu mráz po zádech. Jindy se bázlivě ohlížel na

temný kout, obávaje se, že mu obraznost něco provede

a ukáže mu nějaký nadpřirozený zjev.

Tak dohrál svou úlohu ve společnosti. Líně mávl rukou

nade všemi mladickými nadějemi, které ho zklamaly nebo

je zklamal on, a nade všemi něžně smutnými, světlými

vzpomínkami, které dovedou leckomu i v stáří rozechvět

srdce.

",..

VI..

Co tedy doma dělal? Četl? Psal? Studoval?

Ano, naskytne-li se mu po ruce kniha, noviny, přečte je.

Uslyší-li o nějakém vynikajícím díle, zachce se mu poznat

je; hledá tu knihu, prosí o ni, a přinese-li mu ji někdo brzy,

pustí se do ní, začne si vytvářet představu o jejím obsahu:

ještě krok, a zvládl by jej, ale podíváš se -, a Oblomov už

leží, netečně zírá do stropu a vedle něho leží nedočtená, ne-

pochopená kniha. :

'58,

Jeho zájem chladl ještě rychleji, než vznikal, a Oblomov

se už nikdy nevracel ke knize, kterou odložil.

A přece studoval jako jiní, jako každý, to jest do patnácti

let v pensionátě; pak se staří Oblomovovi po dlouhém boji

rozhodli poslat Iljušu do Moskvy, kde volky nevolky po-

slouchal přednášky až do konce.

Nesmělá a netečná povaha mu nedovolovala ukazovat

úplně svou lenost a vrtochy před cizími lidmi, ve škole,

kde neplatily výjimky pro rozmazlené synky. Z nutnosti

seděl tedy v posluchárně rovně, naslouchal výkladům

profesorů, protože mu nezbývalo nic jiného, a s námahou,

v potu, se vzdechy se učil uloženým úkolům.

Považoval to všechno vůbec za trest, který nám nebe

sesílá za naše hříchy.

Nikdy nenahlédl v knize dál než k řádce, kterou profesor

nehtem zatrhl, když ukládal úkol; na nic se ho nevyptával

a vysvětlení nežádal. Spokojoval se s tím, co měl napsáno

v sešitě, a neprojevoval dotěrnou zvídavost, ani když ne-

rozuměl všemu, co slyšel a čemu se učil.

Dařilo-li se mu jakž takž zmoci knihu nazývanou statisti-

kou, dějinami, národním hospodářstvím, byl úplně spo-

kojen.

Když mu Štolc nosil knihy, které měl přečíst ještě k to-

mu, co se naučil, Oblomov se na něho dlouho mlčky díval.

"I ty, Brute, jsi proti mně!" říkával s povzdechem,

když si knihy prohlížel.

Číst tak nemírně, to mu připadalo nepřirozené a obtížné.

K čemu tedy jsou všechny ty sešity, na které se spotřebu-

je spousta papíru, času a inkoustu? K čemu jsou učebnice?

K čemu je konečně těch šest nebo sedm let poustevnického

života, neustálé přísnosti a náročnosti, trýznivého vysedá-

vání nad úkoly, kdy má zakázáno běhat, skotačit, bavit se,

když to všechno ještě nestačí?

"Kdy tedy mám žít?" ptal se opět sám sebe. "Kdy mám

konec konců uplatnit ten kapitál vědomostí, z nichž větši-

nu ještě k tomu nebudu v životě vůbec potřebovat? Na

příklad národní hospodářství, algebra, geometrie -, co si

s nimi v Oblomovce počnu?"

I ty dějiny člověka jen rozteskňují. Učíš se, čteš, že prý

nastaly zlé časy, lidé byli nešťastní; pak se začnou zotavo-

vat, pracují lopotí se, hrozně trpí a namáhají se, stále při-

pravují lepší časy. Pak ty časy přišly a aspoň samy dějiny

by si tedy měly odpočinout; ale to ne, znova se objevily

'59,

mraky, opět se budova zřítila, zas musí lidé pracovat

a lopotit se... Lepší časy nepotrvají, uběhnou a život ply-

ne, plyne, stále se boří a boří.

Vážné čtení ho unavovalo. Myslitelům se nepodařilo

probudit v něm touhu po filosofických pravdách.

Zato básníci ho rozechvívali, protože jako každý dospěl

v mladíka. I pro něho nastala ta šťastná, u nikoho neselhá-

vající a každému kynoucí chvíle, kdy síly a životní naděje

rozkvétají, kdy člověk touží po dobru, po ušlechtilosti

a po činech; prožíval období, kdy srdce prudce buší a tep

je rychlý, období chvění, nadšených řečí a sladkého pláče.

Jeho duch a srdce se vyjasnily, setřásl dřímotu, duše za-

toužila po činnosti.

Štolc mu pomohl prodloužit tento okamžik do takové

míry, jaká byla při Oblomovově povaze možná. Štolc na-

lákal přítele na básníky a snad půl druhého roku ho udržo-

val pod nadvládou myšlenky a vědy.

Využil vzletu mladistvého snění a vkládal do čtení

básnických děl kromě požitku i jiné cíle; přísněji určoval

daleké perspektivy své i přítelovy životní dráhy a uchvaco-

val ho obrazem budoucnosti. Oba se rozohňovali, slzeli,

slibovali si navzájem slavnostně, že neopustí cestu rozumu

a ušlechtilosti.

Štolcovo mladistvé nadšení strhovalo i Oblomova, takže

i on planul touhou po práci, po vzdáleném, ale kouzelně

lákavém cíli.

Květ života však rozkvetl a nevydal plody. Oblomov

vystřízlivěl a pouze občas na Štolcovu radu třeba tu či

onu knihu přečetl, ale už ji nehltal, nýbrž beze spěchu

a dy chtivosti jen líně přebíhal očima řádky.

Někdy se zastavil na některém zvláště zajímavém místě,

ale přišla-li v té chvíli doba oběda nebo udeřila-li hodina,

kdy chodil spát, odložil knihu hřbetem vzhůru, a ať bylo

to místo sebezajímavější, šel obědvat nebo zhasil svíci,

aby ulehl k spánku.

Když dostal první svazek, přečetl jej, ale o druhý ne-

žádal; přinesl-li mu jej někdo, pomalu četl dál.

Pak už nedovedl zmoci ani první svazek a volný čas

trávil ponejvíc tak, že položil na stůl loket a na loket

hlavu; někdy místo loktu použil knihy, kterou mu Štolc

vnucoval ke čtení.

Tak uzavřel Oblomov svou studijní dráhu. Den, kdy

vyslechl poslední přednášku, byl branou, kterou opustil

'60,

pole vědy. Podpis na vysvědčení se podobal čáře, kterou

kdysi profesor zatrhával nehtem v knize, a náš hrdina

nepovažoval za nutné tuto čáru svými studijními snahami

překročit.

Jeho hlava byla jako složitý archiv mrtvých spisů, osob-

ností, epoch, čísel, náboženství, ničím nespojených národo-

hospodářských, matematických a jiných pravd, problémů,

tezí atd.

Byla to jakási knihovna, skládající se pouze z jednotli-

vých nesouvisících svazků z různých oborů vědění.

Studium mělo na Ilju Iljiče podivný účinek; mezi vědou

a životem se mu vytvořila celá propast, kterou se nesnažil

překročit. Život pro něho byl věc pro sebe a věda byla také

věc pro sebe.

Studoval všechna platná i dávno už zaniklá práva, po-

slouchal i přednášky o soudní praxi, ale když bylo pro ně-

jakou krádež potřeba napsat oznámení policii, vzal si

papír a pero, dlouho přemýšlel -, a nakonec poslal pro pí-

saře.

Ve vesnici vedl účty starosta. "K čemu by tu byla vě-

da?" uvažoval váhavě Oblomov.

A vrátil se do své samoty nezatížen vědomostmi, které

by mohly usměrnit jeho myšlenky, svobodně mu těkající

v hlavě nebo nečinně dřímající.

Co tedy dělal? Inu, stále si kreslil arabesku vlastního

života. Nikoli bez důvodu v něm nalézal tolik moudrosti

a poesie, že je nikdy nevyčerpá, a nepotřebuje tu knihy ani

vědu.

Když opustil úřad i společnost, začal řešit svůj životní

problém jinak, přemýšlel o svém určení a nakonec objevil,

že obzor jeho činnosti a denního žití je dán v něm samém.

Pochopil, že jeho údělem je rodinné štěstí a péče o statek.

Do té doby o svém majetku nic přesného nevěděl; někdy se

o ty věci místo něho staral Štolc. Oblomov neznal pořádně

ani své příjmy a vydání, nikdy si nedělal rozpočet -, nic.

Starý Oblomov odevzdal statek synovi tak, jak jej přijal

od otce. Strávil sice celý život na venkově, ale nemudroval

a nelámal si hlavu různými nápady, jak to dělávají nynější

statkáři, když třeba hledají nějaké nové zdroje výnosu ne-

bo se snaží dosavadní výnos rozšířit arozmnožit. Jak a čím

se osívala pole za dědečka, jak se tenkrát prodávala úroda,

to všechno zůstalo stejné i za starého Oblomova.

Ostatně, starý býval velmi rád, když dobrá úroda nebo

'61,

příznivější ceny zvedly letošní důchod nad loňský, a říkal

tomu Boží požehnání. Měl pouze nerad výmysly a kličky

k získání peněz.

"Naši otcové a dědové nebyli hloupější než my," namítal,

když slyšel nějaké podle jeho názoru nesprávné rady,

"a prožili celý život šťastně; prožijme ho tak i my a Bůh

dá, že nebudeme hladovět."

Když beze všech chytráckých úskoků vytěžil ze statku

tolik, kolik potřeboval, aby mohl každý den s rodinou

a s různými hosty hojně poobědvat a povečeřet, děkoval za

to Bohu a považoval za hřích snažit se dostat víc.

Přinesl-li mu někdy šafář dva tisíce, ale třetí strčil do

kapsy a se slzami v očích vykládal o krupobití, suchu

a neúrodě, starý Oblomov se pokřižoval a také se slzami

v očích odpovídal: "Je to vůle Boží, s Bohem se přít nemů-

žeme! Musíme děkovat Bohu i za to, co máme."

Od smrti starých Oblomovových se hospodářství ve

vesnici nejen nezlepšilo, ale jak je vidět ze starostova dopi-

su, zhoršovalo se. Bylo zřejmé, že tam Ilja Iljič musí sám

zajet a vypátrat na místě, proč důchod neustále klesá.

Také se k tomu chystal, ale stále odkládal, zčásti také

proto, že vydat se na cestu pro něho znamenalo vykonat

téměř nový a neznámý hrdinský čin.

Podnikl v životě jen jedinou cestu, a to kočárem, obklo-

pen peřinami, truhlicemi, kufry, šunkami, houskami, záso-

bami všemožného pečeného a vařeného masa i drůbeže

a v průvodu několika sluhů.

Byla to jeho jediná jízda z vesnice do Moskvy a podle této

zkušenosti posuzoval všechno cestování vůbec. Slyšel, že

teď už se tak nejezdí, uhání se prý o hrom a zabití!

Kromě toho Ilja Iljič odkládal cestu také proto, že ještě

nebyl náležitě připraven ujmout se správy statku.

Byl už jiný než jeho otec a děd. Studoval a žil ve spo-

lečnosti a to všechno ho přivádělo k různým úvahám, jim

nepochopitelným. Věděl, že zisky nejen nejsou hřích, ale

že k povinnostem každého občana náleží podporovat pocti-

vou prací celkový blahobyt.

Proto největší část životní arabesky, kterou si ve svém

ústraní kreslil, zaujímal nový, požadavkům doby vyhovu-

jící plán, podle něhož chtěl zřídit statek a vést své rolníky.

Základní myšlenka plánu, místní rozvrh a hlavní části,

to všechno měl dávno v hlavě hotovo; zbývaly jen po-

drobnosti, výpočty a čísla.

'62,

Několik let neúnavně pracuje na plánu, přemýšlí a uvažuje

v chůzi, vleže i mezi lidmi; hned doplňuje nebo mění různé

články, hned si obnovuje v paměti, co včera vymyslil

a v noci zapomněl; někdy mu zas náhle jako blesk vysvitne

nová nečekaná myšlenka a hlava začne hned čile praco-

vat.

Není nějakým drobným vykonavatelem cizí hotové

myšlenky; sám své nápady vytváří a sám je také uskuteční.

Když ráno vstane, hned po snídani ulehne na pohovku,

podepře si rukou hlavu, nešetří se a přemýšlí, až má hlavu

konečně unavenu těžkou prací a svědomí mu řekne, že dnes

udělal pro obecný prospěch dost.

Pak teprve se rozhodne po práci si odpočinout a místo

starostlivé polohy zaujme jinou, méně pracovní a přísnou,

vhodnější ke snění a požitku.

Když se Oblomov takto zbavil vážných starostí, rád se

zahloubal sám do sebe, aby žil ve světě, který si vytvořil.

Slast vznešených myšlenek mu byla dostupná a obecné

lidské bolesti mu nebyly cizí. Někdy v hloubi srdce hořce

plakal nad pohromami lidstva, zakoušel neznámá, beze-

jmenná muka a žal i touhu, která ho unášela kamsi do

dálky, patrně tam, do toho světa, kam ho lákával Štolc...

Na tváře se mu vyřinou sladké slzy...

Stává se také, že se jeho nitro naplní opovržením k lid-

ským neřestem, ke lži, k pomluvě, ke zlu, zaplavujícímu

svět, a vzplane touhou odhalit člověku jeho mravní zkázu;

náhle se v něm rozhořívají myšlenky, vzdouvají se a táhnou

mu hlavou jako vlny na moři, pak vyrůstají v záměry, až

v něm rozpálí všechnu krev, jeho svaly se začnou pohybo-

vat, šlachy se napnou, záměry se mění v rozhodnutí, takže

Oblomov poháněn mravní silou rychle vystřídá za jediný

okamžik dvě tři polohy, s jiskřícíma očima napolo vstane

na loži, vztáhne ruku a oduševněle se rozhlíží... Teď, teď se

rozhodnutí uskuteční, stane se činem -, a pak, o bože,

jaké zázraky, jak blahodárné výsledky bychom mohli oče-

kávat z tak ušlechtilého úsilí...!

Ale hleďme, ráno uplynulo, den se už chýlí k večeru

a s ním se chýlí k odpočinku i unavené síly Oblomovovy.

Vnitřní bouře a vzrušení se uklidňují, hlava se vzpamato-

vává z myšlenek, krev proudí žilami pomaleji. Oblomov se

tiše, zádumčivě obrací naznak, upírá oknem smutný po-

hled k nebi a teskně provází očima slunce, nádherně za-

padající za čísi třípatrový dům.

'63,

A kolikrát, kolikrát už tak provázel pohledem západ

slunce!

Nazítří zase život, zase vzrušení a sny! Rád si někdy

představuje, že je nějakým nepřemožitelným vojevůdcem,

vedle něhož nejen Napoleon, ale ani Jeruslan Lazarevič nic

neznamená; vymyslí si válku i její příčinu, vymyslí si na

příklad, že africké národy vpadly do Evropy, nebo uspo-

řádá nové křižácké výpravy a bojuje, rozhoduje o osudech

národů, vyvrací města, dává milost, trestá, koná skutky

dobra a velkomyslnosti.

Nebo si zvolí úlohu myslitele nebo velkého umělce

a všichni ho uctívají; sklízí vavříny; lidé za ním běhají

a volají: "Podívejte se, podívejte se, tady jde Oblomov,

náš slavný Ilja Iljič!"

V hořkých chvílích se trápí starostmi, obrací se z boku

na bok, uléhá na tvář, někdy si i docela zoufá; pak vstane

z postele, poklekne a začne se horoucně, horlivě modlit,

prosí nebesa úpěnlivě, aby nějak odvrátila hrozící pohro-

mu.

Když svěřil péči o svůj osud nebi, uklidní se, všechno

na světě je mu lhostejné, a pohroma ať si dělá co chce.

Tak uváděl v činnost své mravní síly, tak se vzrušoval

často po celé dny a teprve tehdy se snad probouzel s hlu-

bokým povzdechem z kouzelného snu nebo z trýznivých

starostí, když se den skláněl k večeru a slunce jako obrov-

ská koule začalo nádherně zapadat za třípatrový dům.

Potom je zas provázel zamyšleným pohledem a smutným

úsměvem a po vzrušení pokojně odpočíval.

Nikdo neznal ani neviděl tento vnitřní život Ilji Iljiče.

Každý myslil, že si Oblomov jen tak podle libosti hoví

a že se od něho nic víc nedá čekat, že dovede v hlavě stěží

udržet souvislou myšlenku. Tak se o něm také mluvilo

všude, kde ho lidé znali.

O jeho schopnostech, o této vnitřní sopečné činnosti

prudké mysli a soucitného srdce věděl podrobně Štolc; jen

on o nich mohl vydat svědectví, ale Štolc téměř nikdy ne-

byl v Petrohradě.

Pouze Zachar, jenž trávil celý život blízko svého pána,

znal celé jeho nitro ještě podrobněji; ale byl přesvědčen,

že si on i pán počínají a žijí normálně, jak se sluší, a že se

jinak žít nemá.

'64,

",...

ViI..

", ".

Zacharovi bylo přes padesát. Nebyl to už přímý poto-

mek oněch ruských Kálefů, rytířských služebníků bez

bázně a hany, kteří byli pánům oddáni až do sebeobětování,

vynikali všemi ctnostmi a neměli žádné nectnosti.

Tento rytíř měl jak bázeň, tak i hanu. Náležel dvěma

obdobím a obě mu vtiskla svou pečeť. Z jednoho zdědil

bezmeznou oddanost celému rodu Oblomovových a z dru-

hého, pozdějšího, převzal zjemnělé a zkažené mravy.

Byl sice pánovi vášnivě oddán, ale skoro denně mu něco

nalhal. Sluha ze starých časů bráníval pánovi, aby nebyl

marnotratný a nestřídmý, Zachar se však sám rád s přáteli

napil na pánův účet; někdejší sluha byl cudný jako eunuch,

kdežto tento pořád navštěvoval nějakou podezřelou kmot-

ru. Kdysi chránil sluha pánovy peníze bezpečněji než každá

truhla, ale Zachar se snaží při každém výdaji pánovi ně-

jaký desetník připočítat, a zůstane-li ležet na stole měděný

peníz nebo pětikopejka, určitě si ji přivlastní. Právě tak,

když Ilja Iljič zapomene říci Zacharovi o drobné, které

dostal při nákupu zpátky, nikdy už se s nimi neshledá.

Větší částky nekradl snad proto, že své potřeby měřil na

půlruble a desetníky nebo že se bál, aby nebyl přistižen,

ale rozhodně ne z přílišné poctivosti.

Svěřilo-li se starodávnému Kálefovi něco k jídlu, raději

nad tím zemřel jako výborně vycvičený lovecký pes, než

by se toho dotkl; ale Zachar jen číhá, aby snědl a vypil to,

co mu ani nebylo svěřeno; Kálef myslil jen na to, aby pán

hodně jedl, a soužil se, když pán nejedl; ale Zachar se

souží, když pán snědl do posledního kousku všechno, co

dostal na talíř.

Kromě toho Zachar také rád pomlouvá. V kuchyni,

v krámku, při schůzkách u vrat si stěžuje každý den, že

má bídný život, že o tak špatném pánovi jakživ ani ne-

slyšel; je prý vrtošivý, je skoupý, je zlostný, nic mu není po

chuti, slovem, je prý lépe umřít než být u něho.

Zachar tak nemluvil ze zlomyslnosti, nebo aby pánovi

uškodil, ale jen tak ze zvyku, který zdědil po dědovi a otci

-, při každé vhodné příležitosti na pána nadávat.

Z dlouhé chvíle, z nouze o látku k hovoru, nebo aby

vzbudil větší zájem posluchačů, vykládal někdy o pánovi

úplné smyšlenky.

'65,

"Pán teď pořád chodí tam k té vdově," chroptěl tiše

a důvěrně, "včera jí psal."

Nebo prohlásí, že jeho pán je takový karbaník a opilec,

že to svět neviděl; že každou noc až do rána hraje karty

a pije kořalku.

Ale pravda to vůbec nebylo. Ilja Iljič ke vdově nechodil,

v noci klidně spal a na karty ani nesáhl.

Zachar je nečistotný. Holí se zřídka, a myje-li si ruce

a obličej, zdá se, že to dělá spíš jen na oko; žádné mýdlo

by ho také neumylo. Jde-li do lázně, jeho černé ruce asi

na dvě hodiny zčervenají a pak zase zčernají.

Je velmi neobratný; otvírá-li vrata nebo dveře, otevře

jedno křídlo a druhé se mu zavře, rozběhne se k druhému

a zavře se mu první.

Kapesník nebo něco jiného nezvedne nikdy se země na-

jednou, ale shýbne se vždycky asi třikrát, jako by to chytal,

a teprve leda při čtvrtém shýbnutí věc zvedne a i pak ji

někdy zas upustí.

Nese-li přes pokoj hromadu nádobí nebo něčeho jiného,

hned při prvním kroku se hořejší věci začnou poroučet na

zem. Nejdřív spadne jedna; Zachar se pojednou, ale pozdě

a zbytečně pokusí zachytit ji a shodí tím další dvě věci.

Dívá se s ústy otevřenými údivem na padající předměty,

ale ne na to, co mu zůstává v rukou, takže drží podnos

šikmo a věci padají dál -, a tak někdy přinese na druhý

konec pokoje jedinou sklenku nebo talíř, někdy však s na-

dávkami a proklínáním hodí sám na zem i to poslední, co

mu ještě zbylo v rukou.

Když jde přes pokoj, zachytí hned nohou, hned bokem

o stůl nebo o židli, netrefí po každé hned do otevřené po-

loviny dveří, uhodí se do ramene o zavřenou polovinu

a vynadá přitom oběma půlkám nebo domácímu nebo tesa-

ři, který dveře dělal.

V Oblomovově pokoji je skoro všechno polámáno nebo

rozbito, hlavně drobnosti, které žádají opatrné zacházení,

a natropil to vesměs Zachar. Ať vezme do ruky cokoli,

počíná si vždycky stejně a v zacházení s různými věcmi

nedělá žádný rozdíl.

Poručí-li se mu na příklad, aby na svíci zkrátil knot

nebo nalil do sklenice vody, vynaloží na to tolik síly, kolik

potřebuje, aby otevřel vrata.

Zmocní-li se Zachara záchvat horlivosti, napadne-li mu

zavděčit se pánovi a všechno uklidit, vyčistit, postavit na

'66,

místo, rychle a naráz dát do pořádku, jez toho učiněné boží

dopuštění! Nehody a ztráty nemají pak konce; kdyby

vpadl do domu nepřátelský voják, sotva by způsobil tolik

škody. Nastane hluk a zmatek, různé věci padají, nádobí se

rozbíjí, židle se převrhávají; končívalo to tím, že Zachar

musil být vyhozen z pokoje nebo s nadávkami a proklíná-

ním odešel sám.

Na štěstí se ho takové záchvaty horlivosti zmocňovaly

jen zřídka.

To všechno pocházelo ovšem z toho, že Zachar nebyl

vychován ve stísněném pološeru přepychových, podivně

zařízených panských pokojů a boudoirů, kde je nastaveno

čert ví kolik věcí, nýbrž na vsi, v klidu, pod širým nebem,

kde je dost místa, a tam také získal své způsoby.

Tam zvykl pobytu mezi pevnými věcmi a nemusil nijak

omezovat své pohyby. Zacházel tam ponejvíc s důkladným

a spolehlivým nářadím, jako s lopatou, sochorem, s želez-

nými držadly u dveří a s židlemi, kterými člověk ani

nehne.

Leckterá věc, jako svícen, lampa, stínidlo, těžítko, stojí

tři čtyři roky na místě a nic se nestane; ale sotva ji Zachar

vezme do ruky -, Je po ní.

"Ach," řekne pak někdy udiveně Oblomovovi. "Podí-

vejte se, pane, to je divné, jen jsem tuhleto vzal do ruky

a hned se to rozpadlo!"

Nebo neřekne vůbec nic, postaví rozbitou věc honem

tajně, kam patří, a pak tvrdí pánovi, že ji rozbil on sám;

jindy, jak jsme viděli na počátku vyprávění, ospravedlňuje

se zas tím, že každá věc přece má také svůj konec a nemůže

vydržet věčně, i kdyby byla ze železa.

V prvních z dvou možností se s ním pán ještě mohl hádat,

ale když se Zachar v tísni vytasil s tímto posledním argu-

mentem, byla už každá námitka marná a Zacharovo tvrzení

se nedalo nijak vyvrátit.

Zachar si jednou provždy určil okruh činnosti, jehož meze

nikdy dobrovolně nepřestupoval.

Ráno vždycky postavil samovar, vyčistil boty a šaty,

které si pán chtěl obléci, ale nikdy ty, o které si pán neřekl,

ať visely třeba deset let.

Potom zametal -, ale ne každý den -, prostředek pokoje,

vynechávaje kouty, a utíral prach pouze na tom stole, kde

nic nestálo, aby nemusil nic přestavovat.

Potom se už cítil oprávněn podřimovat na pícce nebo

'67,

tlachat v kuchyni s Anisjou nebo u vrat s čeledí a o nic se

nestarat.

Poručilo-li se mu, aby udělal ještě něco víc, uposlechl

neochotně, přel se a přesvědčoval pána, že rozkaz je bez-

účelný nebo že se nedá provést.

Žádnými prostředky se nedal donutit, aby přidal další

pravidelný výkon k okruhu činnosti, který si určil.

Nařídí-li se mu, aby něco vyčistil nebo umyl, aby něco

odnesl nebo přinesl, obyčejně s bručením rozkaz provede;

ale kdyby někdo chtěl, aby to pak dělal pravidelně, z vlast-

ního popudu, toho se prostě nedalo dosáhnout.

Zítra, pozítří a tak dále by se mu musilo poroučet znova

a znova totéž a po každé se s ním pouštět do nepříjemných

výkladů.

Zachar se tedy rád napil, rád pána pomlouval, kradl mu

pětníky a desetníky, ničil mu a roztloukal různé věci a byl

líný, ale přes to přese všechno se nedalo popřít, že je to

sluha hluboce oddaný svému pánovi.

Nebyl by váhal uhořet nebo utonout pro něho a nepo-

važoval by to za skutek hodný podivu nebo nějaké odmě-

ny. Pohlížel na to jako na něco přirozeného, co jinak ani

nemůže být, nebo správněji řečeno nepohlížel na to vůbec,

ale byl by tak jednal bez jakýchkoli úvah.

O této věci neměl žádnou teorii. Nikdy ho ani nenapadlo

své city k Iljovi Iljiči analysovat; on je nevymyslil; zdědil

je po otci, po dědovi, bratrech a čeledi, z níž pocházel a mezi

níž byl vychován, takže mu přešly do krve.

Zachar by zemřel za svého pána a považoval by to za

svou nepominutelnou a přirozenou povinnost, dokonce by

to nepovažoval za nic zvláštního a prostě by se obětoval,

stejně jako se lovcův pes vrhne na šelmu, setká-li se s ní

v lese, a neuvažuje, proč se má obětovat on, a ne jeho pán.

Kdyby však měl na příklad probdít celou noc u pánovy

postele a oka nezamhouřit a záviselo by na tom pánovo

zdraví nebo život, Zachar by určitě usnul.

V chování k pánovi nejen neprojevoval podlízavost, ale

byl dokonce obhroublý, jednal s ním bez okolků, vážně se

na něho hněval pro každou maličkost, a jak už jsme řekli,

dokonce o něm u vrat klevetil; to všechno nicméně pouze

dočasně zastíralo, nijak však neztenčovalo jeho hlubokou

rodinnou oddanost, ne Iljovi Iljiči zvlášť, ale všemu, co

nosí jméno Oblomova, co je mu blízké, milé a drahé.

Tento cit byl možná i v rozporu s vlastním Zacharovým

'68,

názorem na osobnost Oblomova a poznání pánovy povahy

možná vnucovalo Zacharovi jiné přesvědčení. Podobá se

pravdě, že kdyby mu někdo vysvětlil, jak velmi je Iljovi

Iljiči oddán, popřel by to.

Zachar měl Oblomovku rád, jako má ráda kočka svou

půdu, kůň své stání a pes boudu, ve které se narodil a vy-

rostl. Jeho zvláštní, osobní vztahy se vyvíjely v okruhu

této příchylnosti.

Na příklad oblomovského kočího měl raději než kuchaře,

dojičku Varvaru měl raději než oba tyto muže a Ilju Iljiče

měl rád nejméně ze všech; ale oblomovský kuchař pro něho

byl přece jen lepší a vyšší než všichni jiní kuchaři na světě

a Ilja Iljič stál výše než všichni jiní statkáři.

Lokaje Tarasku nemohl vystát; ale tohoto Tarasku by

nedal ani za nejlepšího člověka na celém světě, a to pouze

proto, že Taraska byl z Oblomovky.

K Oblomovovi se choval příliš důvěrně a hrubě, právě tak

jako šaman jedná hrubě a důvěrně se svou modlou; opra-

šuje ji, někdy ji upustí a snad jí ve zlosti i nabije, ale přece

je si neustále vědom toho, že tato modla je něco vyššího

než on.

Stačil sebemenší podnět, aby vyvolal z hloubi Zacharovy

duše takové cítění, takže pak pohlížel na svého pána se

zbožnou úctou, a někdy dokonce dojetím zaslzel. Chraň

bůh, aby Zachar stavěl nějakého jiného pána ne snad výše,

ale i jen na roveň svému pánovi! Chraň bůh, aby to napadlo

někoho jiného!

Zachar se na všechny jiné pány a hosty, kteří chodili

k Oblomovovi, díval trochu zvysoka a obsluhoval je, podá-

val jim čaj atd. s jakousi blahosklonností, jako by jim dával

znát, jaké cti se jim dostává, když jsou u jeho pána. Když

někoho obhrouble odmítal slovy "pán spí", nadutě si

návštěvníka měřil od hlavy k patě.

Někdy místo pomluv a utrhání začal náhle Ilju Iljiče

v krámcích a na schůzkách u vrat do nebe vynášet a pak

nebylo jeho nadšení konce. Najednou vypočítával pánovy

přednosti, jeho rozum, vlídnost, štědrost, dobrotu; a když

pánovi chyběly vlastnosti, které Zachar potřeboval pro

svůj chvalozpěv, vypůjčoval si je u jiných lidí a připisoval

mu velkou urozenost, bohatství nebo neobyčejnou moc.

Bylo-li třeba pohrozit domovníkovi, správci domu nebo

i samému domácímu, hrozil jim Zachar vždycky pánem:

"Počkej, však já to řeknu pánovi," říkal výhružně, "do-

'69,

staneš co proto!" Ani mu nenapadlo, že by mohla být na

světě nějaká mocnější autorita.

Ale vnější styk mezi Oblomovem a Zacharem byl vždyc-

ky nějak nepřátelský. Protože žili stále spolu, jeden druhého

omrzel. Důvěrná, každodenní blízkost dvou lidí oba dva

něco stojí. Na jedné i druhé straně musí být mnoho životní

zkušenosti, logického úsudku a vřelosti srdce, aby se oba

navzájem těšili jen ze svých dobrých vlastností a netrýznili

jeden druhého svými nectnostmi.

Ilja Iljič znal už jednu nesmírnou Zacharovu přednost,

věděl, jak je mu Zachar oddán, byl tomu zvyklý a domní-

val se i sám, že to nemůže a ani nesmí být jinak; protože

však této přednosti jednou provždy přivykl, už se z ní ne-

těšil, ale zároveň, ač byl ke všemu tak lhostejný, nedovedl

trpělivě snášet Zacharovy nesčíslné drobné nectnosti.

Byl-li Zachar v hloubi srdce pánovi oddán tak, jak

bývali sluhové pánům oddáni za starých časů, a lišil-li se

od nich zároveň nectnostmi své doby, ani Ilja Iljič, třebaže

cenil jeho oddanost, necítil už k němu onu přátelskou, té-

měř rodinnou příchylnost, jakou chovali k svým sluhům

někdejší páni. Nezdržel se, aby mu někdy hrubě nevynadal.

Zachara Ilja Iljič také omrzel. V mládí sloužil Zachar

v panském domě jako lokaj, pak byl povýšen za osobního

sluhu mladého Ilji Iljiče a od té doby se začal považovat

pouze za něco přepychového, za vznešené příslušenství

domu, určené jen k tomu, aby doplňovalo lesk starobylé

rodiny, tedy ne za nezbytnou potřebu. Proto také mladého

pána ráno oblékl, večer ho svlékl a po všechen ostatní čas

nedělal vůbec nic.

Byl líný od přírody a kromě toho zlenivěl ještě svou lo-

kajskou výchovou. Mezi čeledí se nafukoval, nedal si ani

tolik práce, aby postavil samovar nebo zametl podlahy.

Buď podřimoval v předsíni, nebo šel do čeledníku, jindy do

kuchyně klábosit; někdy také stál celé hodiny u vrat s ru-

kama založenýma na prsou a v ospalém zamyšlení se roz-

hlížel na všechny strany.

A po takovém životě na něho náhle vložili tak těžké bře-

meno povinností -, měl obstarávat sám všechnu obsluhu!

Najednou aby sloužil pánovi a aby zametal a uklízel a také

doběhl, kam je třeba! To všechno způsobilo, že jeho duše

upadla v zasmušilost a začal se chovat hrubě a drsně;

proto bručel po každé, když ho hlas jeho pána nutil opustit

pícku.

'70,

Přes tuto vnějškovou zasmušilost a drsnost měl Zachar

přece dost měkké a dobré srdce. Rád dokonce trávil čas

s malými dětmi. Na dvoře u vrat ho lidé často viděli

s hromadou dětí. Smiřoval je, zlobil je, hrál si s nimi nebo

tam prostě seděl s dítětem na každém koleně a zezadu ho

ještě nějaký uličník objímal kolem krku nebo ho tahal za

licousy.

A tak Oblomov Zacharovi kazil život tím, že každou

chvilku žádal jeho služby a jeho přítomnost, kdežto srdce,

družná povaha, láska k nečinnosti a věčná, nikdy neutucha-

jící potřeba něco žvýkat, lákaly Zachara hned ke kmotře,

hned do kuchyně, hned do krámku nebo k vratům.

Dávno už se ti dva znali a dávno spolu žili. Zachar cho-

vával maličkého Oblomova na rukou a Oblomov ho zas

pamatoval ještě jako mladého, hbitého, nenasytného

a lstivého chasníka.

Dávné svazky mezi nimi nemohlo nic zničit. Jako Ilja

Iljič nedovedl bez Zacharovy pomoci vstát ani ulehnout

k spánku, ani se učesat a obout, ani poobědvat, stejně si

Zachar nedovedl představit jiného pána než Ilju Iljiče,

ani jiný život než takový, ve kterém Oblomova obléká, nosí

mu jídlo, hrubě mu odpovídá, klame ho, lže mu a zároveň

ho v duchu uctívá.

",..

VIiI..

",..

Když Taranťjev a Alexejev odešli a Zachar za nimi

zavřel, neusadil se na pícce, protože slyšel, že se pán chystá

vstát, a čekal, že ho hned zavolá. Ale v Oblomovově pokoji

bylo stále ticho jako v hrobě.

Zachar se podíval skulinou -, a co viděl? Ilja Iljič si

ležel na pohovce s hlavou opřenou o dlaň; před ním ležela

kniha. Zachar otevřel dveře.

"Pročpak zas ležíte?" zeptal se.

"Neruš mě; vidíš, že čtu!" řekl úsečně Oblomov.

"Je čas, abyste se umyl a psal," pokračoval neodbytný

Zachar.

"Ano, opravdu je čas," vzpamatoval se Ilja Iljič. "Hned;

jdi, budu přemýšlet."

"Kdy on to jen dokázal zase si lehnout!" bručel Zachar

a vyskočil na pec. "Ten je rychlý!"

'71,

Oblomovovi se nicméně podařilo přečíst už zažloutlou

stránku, na které asi před měsícem čtení přerušil. Dal knihu

na místo, zívl a pak se pohroužil do neodbytného hloubání

"o dvou neštěstích".

"To je nuda!" šeptal a chvíli natahoval, chvíli krčil

nohy.

Chtělo se mu povalovat a snít; obracel oči k obloze,

hledal své zamilované slunce, to však bylo právě v zenitu

a ozařovalo oslňujícím jasem pouze omítnutou zeď domu,

za kterým každého večera před Oblomovýma očima zapa-

dalo. "Ne, nejdřív vážné věci," pomyslil si přísně, "pak

teprve..."

Venkovské ráno dávno uplynulo a petrohradské se blí-

žilo ke konci. K Iljovi Iljiči doléhal zvenku smíšený hluk

lidských i nelidských hlasů: zpěv pouličních umělců, pro-

vázený ponejvíc štěkotem psů. Ukazovali tam také mořské

zvíře, přinášeli a různými hlasy nabízeli všemožné plodiny.

Oblomov ulehl naznak a založil obě ruce za hlavu. Začal

přemýšlet o svém plánu změn na statku. Rychle v duchu

proběhl několik důležitých, základních článků o mužických

dávkách, o orné půdě, vymyslil nová přísná opatření, aby

rolníci nelenošili a netoulali se, a přešel k úvahám o svém

vlastním životě na venku.

Zabýval se stavbou venkovského domu; s požitkem uva-

žoval několik minut o poloze pokojů, určil délku a šířku

jídelny a herny, chvíli uvažoval i o tom, kam povedou

okna jeho pracovny; vzpomněl si i na nábytek a ko-

berce.

Potom umístil u domu přístavky, maje na mysli počet

hostů, které hodlá přijímat, určil místo pro stáje, kůlny,

čeledníky a různé jiné hospodářské budovy.

Konečně se věnoval zahradě. Rozhodl se ponechat všech-

ny staré lípy a duby tak, jak jsou, ale jabloně a hrušně

vykácet a místo nich vysázet akáty; nejdřív myslil i na

park, ale když v duchu sestavil přibližný rozpočet, shledal,

že by to bylo drahé, odložil tuto myšlenku na jindy a přešel

k záhonům a skleníkům.

V té chvíli si tak živě představil svůdný pohled na bu-

doucí ovoce, že se pojednou v duchu přenesl o několik let

kupředu do doby, kdy statek bude už zřízen podle jeho

plánu a on tam bude trvale bydlet.

Představil si, jak za letního večera sedí na terase u čaje,

pod neproniknutelnou clonou stromoví, chránící ho před

'72,

sluncem, s dlouhou dýmkou, líně vdechuje kouř a zamyšle-

ně se těší z vyhlídky, která se otvírá za stromy, raduje se

z chládku a ticha; v dáli se žlutají pole, slunce zapadá za

známý březový háj a zbarvuje do ruda rybník hladký jako

zrcadlo; z polí stoupá pára; začíná být chladno, nastává

soumrak; skupiny rolníků se vracejí domů.

Čeleď se po práci usadila u vrat; je tam slyšet veselé

hlasy, smích, balalajku, děvčata si hrají na honěnou; kolem

něho dovádí jeho drobotina, leze mu na kolena, věší se mu

kolem krku. U samovaru sedí... královna všeho, co je ko-

lem něho, jeho božstvo... žena! Jeho žena! A zatím v jí-

delně, zařízené s vybranou jednoduchostí, jasně zazářila

vlídná světla, prostírá se tam na velkém kulatém stole;

Zachar, povýšený na majordoma, s úplně šedivými licousy,

prostírá, s příjemným cinkotem rozestavuje broušené skle-

nice, klade na stůl stříbrné příbory a každou chvilku

upustí na zem hned sklenici, hned vidličku; usedají k hojné

večeři; sedí tu druh jeho dětství, jeho věrný přítel Štolc,

i jiní lidé, vesměs známé tváře; pak odcházejí spát...

Oblomov se náhle zarděl ruměncem štěstí; jeho sen byl

tak barvitý, tak živý a poetický, až se Ilja Iljič na okamžik

zabořil obličejem do podušky. Pocítil náhle nejasnou touhu

po lásce, po tichém štěstí, pojednou zatoužil po polích

a chlumech rodného kraje, po svém domě, po ženě a dě-

tech ...

Ležel tak asi pět minut a pomalu se zas obrátil naznak.

Jeho tvář zářila mírností a dojetím; byl šťasten.

S požitkem pomalu natáhl nohy a nohavice se mu tím

trochu vyhrnuly, ale Oblomov si této nepatrné závady ani

nevšiml. Úslužná obraznost ho lehce a volně unášela do

daleké budoucnosti.

Teď ho zcela zaujala jeho zamilovaná představa: myslil

na malou kolonii přátel, kteří se usadí ve vesničkách

a statcích patnáct nebo dvacet verst kolem jeho vesnice,

myslil na to, jak se budou všichni každý den u některého

z nich sjíždět, obědvat, večeřet, tančit; zjevují se mu vždy

zářivé dny, vždy zářivé tváře bez starostí a vrásek, smějící

se, kulaté, s jasným ruměncem, s dvojitými bradami a ne-

pomíjející chutí k jídlu; bude věčné léto, věčná zábava,

sladké krmě a sladká lenost...

"Bože, bože!" promluvil v úplné blaženosti a vzpamato-

val se.

Vtom se zvenku ozval pětihlasý sbor: "Brambory! Písek,

'73,

nepotřebujete písek? Uhlí! Uhlí... Milosrdní páni, přispějte

na stavbu božího chrámu!" Ze sousedního obnovovaného

domu bylo slyšet rány seker a křik dělníků.

"Ach!" bolestně si nahlas vzdychl Ilja Iljič. "To je ži-

vot! Jak ohavný je ten velkoměstský hluk! Kdy už přijde

to rajské, vytoužené žití? Kdy se vydám do polí a rodných

hájů?" uvažoval. "Ležel bych teď v trávě pod stromem,

díval bych se větvemi na sluníčko a počítal, kolik ptáčků

na větévkách bydlí. A pak člověku přinese na trávu oběd

nebo snídani nějaká červenolící služka s nahými, okrouhlý-

mi a měkkými lokty a s opálenou šíjí; klopí oči, darebnice,

a usmívá se... Kdy už přijde ta doba? ..."

"A co plán! Co starosta, co byt?" ozval se v něm náhle

vnitřní hlas.

"Ano, ano!" spěšně odpověděl Ilja Iljič, "hned, okamži-

tě!"

Oblomov se rychle nadzvedl a posadil se na pohovce,

pak spustil nohy na zem, vklouzl současně do obou trepek

a chvíli tak seděl; pak vstal docela a asi dvě minuty zůstal

zamyšleně stát.

"Zachare, Zachare!" zavolal hlasitě, dívaje se na stůl a na

kalamář.

"Co zas máte?" ozvalo se současně se skokem. "Co ty mé

nohy zkusí!" dodal Zachar chraptivým šeptem.

"Zachare," opakoval Ilja Iljič zamyšleně, nespouštěje

oči ze stolu."Poslyš, hochu..." začal a ukázal na kalamář,

ale nedomluvil a zamyslil se zas.

Tu se mu ruce začaly natahovat do výše, nohy mu pokle-

sávaly v kolenou, začal se protahovat, zívat...

" Ještě nám tam zbyl," začal s přestávkami a stále se

protahoval, "sýr a... Dej mi madeiru; do oběda je dlouho,

posnídám tedy trochu..."

"Kdepak zbyl nějaký sýr?" promluvil Zachar, "nezbylo

nic..."

"Jak to, že nezbylo?" přerušil ho Ilja Iljič. "Pamatuji se

docela dobře, že tam byl takovýhle kus..."

"Ne, není! Žádný kus tam nebyl!" tvrdošíjně opakoval

Zachar.

"Byl!" řekl Ilja Iljič.

"Nebyl," odpověděl Zachar.

"Tak tedy kup."

..Dejte mi peníze."

"Tam jsou drobné, vezmi si."

'74,

"Vždyť je tu jen rubl čtyřicet, a já potřebuji rubl še-

desát."

"Byly tam ještě měďáky."

"Ty jsem neviděl," řekl Zachar a přešlapoval z nohy na

nohu. "Bylo tu stříbro, taky tu je, ale měďáky tam ne-

byly."

"Byly, včera mi je prodavač dával."

"Dával vám je přede mnou," řekl Zachar, "viděl jsem,

že vám dává stříbro, ale měďáky jsem neviděl..."

"Nevzal je snad Taranťjev?" pomyslil si nejistě Ilja

Iljič. "Ale ne, ten by vzal i stříbro."

"Co tam tedy ještě je?" zeptal se.

"Nebylo tam nic. Leda že snad zbyla včerejší šunka,

musím se zeptat Anisji," promluvil Zachar. "Mám ji při-

nést?"

"Přines, co tam je. A jak to, že tam nic nebylo?"

"Inu, nebylo!" odpověděl Zachar a odešel. Ilja Iljič se

pomalu a zamyšleně procházel po pokoji.

"Ano, mnoho starostí," říkal si potichu. "Třeba jen ten

plán -, dá ještě spoustu práce...! A ten sýr, vždyť nějaký

zbyl," dodal zamyšleně, "Zachar ho snědl, a pak říká, že

tam žádný nebyl! A kam se to poděly měděné peníze?"

pokračoval, hmataje rukou po stole.

Za čtvrt hodiny Zachar otevřel dveře podnosem, který

držel v obou rukou, a když vešel do pokoje, chtěl nohou

přivřít dveře, ale chybil a kopl do prázdna, takže upadla

sklenka a s ní také zátka z karafy a houska.

"Bez něčeho takového neuděláš ani krok!" řekl Ilja Iljič.

"Tak to aspoň zdvihni, co jsi upustil; ještě stojí a kouká

na to!"

Zachar se s podnosem v rukou nejdříve shýbl, aby housku

zvedl, ale když se přikrčil, viděl najednou, že má obě ruce

plné a zvednout housku nemá čím.

"No tak to zvedni!" promlouval posměšně Ilja Iljič.

"Copak je? Copak ti vadí?"

"Hrom aby do vás, zatracené krámy!" obořil se Zachar

zuřivě na věci, které upustil. "Kdo to jakživ viděl, snídat

před samým obědem?"

Položil podnos a zvedl se země, co upustil; vzal housku,

foukl na ni a dal ji na stůl.

Ilja Iljič začal snídat a Zachar zůstal stát nedaleko něho;

stranou se po něm díval a zřejmě se chystal něco říci.

Ale Oblomov snídal a vůbec si ho nevšímal.

'75,

Zachar si dvakrát zakašlal.

Oblomov pořád nic.

"Správce domu sem zrovna zase poslal," začal konečně

nesměle Zachar, "říkal, že u něho byl stavitel, že prý by se

rád podíval na váš byt. Pořád ta přestavba..."

Ilja Iljič jedl a neodpovídal ani slovo.

"Iljo Iljiči," promluvil za chvíli Zachar ještě tišeji.

Ilja Iljič dělal, jako by neslyšel.

"Příští týden se prý musíme vystěhovat," zasípal Zachar.

Oblomov vypil sklenku vína a mlčel.

"Co si počneme, Iljo Iljiči?" zeptal se Zachar šeptem.

"Vždyť jsem ti zakázal mluvit se mnou o tom," přísně

pravil Ilja Iljič, vstal a přistoupil k Zacharovi.

Ten před ním couvl.

"Ty jsi ale jedovatý člověk, Zachare!" dodal Oblomov

procítěně.

Zachar se urazil.

"Zase jedovatý!" promluvil. "Jak to, jedovatý? Nikoho

jsem nezabil."

"Jakpak nejsi jedovatý!" opakoval Ilja Iljič. "Otravuješ

mi život."

"Já nejsem jedovatý!" trval na svém Zachar.

"Proč na mne tedy dotíráš s bytem?"

"A co mám dělat?"

"A co mám dělat já?"

"Vždyť jste chtěl napsat domácímu!"

"Však mu také napíšu; počkej; to nejde tak najednou!"

"Měl byste mu napsat teď."

"Teď, teď! Vždyť já mám na práci také důležitější věci.

Ty myslíš, že je to jako štípat dříví? Prásk a prásk? Tuhle,"

pokračoval Oblomov "míchaje suchým perem v kalamáři,

"ani inkoust tady není! Jakpak mám psát?"

"To se hned rozředí kvasem," řekl Zachar, vzal kalamář,

rychle odešel do předsíně a Oblomov začal hledat papír.

"Podle všeho tu není ani papír!" mluvil sám k sobě,

hrabaje se v zásuvce a hmataje po stole. "Opravdu tu není!

Ach, tenhle Zachar mě utrápí!"

"Tak jakpak nejsi jedovatý člověk?" řekl Ilja Iljič

Zacharovi, když přišel. "O nic se nestaráš! Což to jde, nemít

v domě papír?"

"Vždyť tohle není k vydržení, Iljo Iljiči! Já jsem křesťan,

proč mi tedy nadáváte jedovatých? Zamanete si najednou,

že jsem jedovatý! Já se narodil a vyrostl za starého pána,

'76,

ten mi nadával štěňat a kolikrát mě vytahal za uši, ale

takové slovo jsem nikdy neslyšel, nic si na mne nevymýšlel!

Ještě mi třeba ublížíte. Tady je papír, račte."

Vzal s etažéry půlarch šedého papíru a podal mu jej.

"Což na tom mohu psát?" zeptal se Oblomov a papír

odhodil. "Přikrýval jsem tím na noc sklenici, aby se do ní

nedostalo něco -, jedovatého."

Zachar se odvrátil a díval se do zdi.

"Ostatně, na tom nezáleží, dej to sem, napíšu to na nečis-

to a Alexejev to pak přepíše."

Ilja Iljič usedl ke stolu a rychle napsal: "Vážený pane...!"

"To je mizerný inkoust!" řekl Oblomov. "Příště si dej

pozor, Zachare, starej se o všechno, jak se patří!"

Chvilku uvažoval a začal psát.

"Byt, který obývám v prvním poschodí domu, ve kterém

hodláte provést některé přestavby, zcela vyhovuje mému

způsobu života a mým zvykům, získaným dlouhým poby-

tem v tomto domě. Od svého nevolníka Zachara Trofimova

jsem se dozvěděl, že jste mi vzkázali, že mnou obývaný

byt..."

Oblomov se zastavil a přečetl, co napsal.

"To není pěkné," řekl, "je tu dvakrát za sebou že

a předtím dvakrát který."

Chvíli si šeptal a přehodil slova, ale dopadlo to tak, že

který se vztahuje k poschodí -, zase špatně. Jakž takž větu

opravil a začal přemýšlet, jak se vyhnout dvojímu že.

Hned něco vyškrtl, hned zas něco připsal. Asi třikrát dal

že jinam, ale po každé z toho byl nesmysl nebo se obě že

dostala k sobě.

"Toho druhého že se nezbavím a nezbavím!" zvolal ne-

trpělivě. "E! Čert aby vzal celý ten dopis! Budu si lámat

hlavu pro takové hlouposti! Odvykl jsem psaní obchodních

dopisů. A už budou pomalu tři hodiny."

"Tady to máš, Zachare." Roztrhl dopis na čtyři kusy

a hodil je na zem.

"Viděl jsi?" zeptal se.

"Viděl," odpověděl Zachar, sbíraje papírky.

"Už mi tedy dej s bytem pokoj. Co to ještě máš?"

"Inu, účty."

"Ach bože! Ty mě docela utrápíš! Tak kolik je to, mluv

honem!"

"Tadyhle řezníkovi osmdesát šest rublů čtyřiapadesát

kopejek."

''77,

Ilja Iljič spráskl ruce.

"Zbláznil ses? Jen řezníkovi takovou spoustu peněz?"

"Asi tři měsíce jste neplatil, proto je toho spousta! Tady

je to zapsáno, žádný to neukradl!"

"Pak že nejsi jedovatý," řekl Oblomov. "Koupí za mi-

lión hovězího! Kam to jídlo dáváš? Kdyby ti aspoň šlo

k duhu!"

"Já to nesnědl!" utrhl se Zachar.

"Kdepak! Ty jsi nejedl?"

"Chcete mi vyčítat ten kus chleba? Tady, podívejte

se!"

A strkal mu do rukou účty.

"Tak komu ještě?" ptal se Ilja Iljič, mrzutě odstrkuje

špinavé sešity.

"Ještě sto jedenadvacet rublů osmnáct kopejek pekařovi

a za zeleninu."

"Vždyť takhle přijdu na mizinu! To přestává všechno!"

rozzlobil se Oblomov. "Což jsi nějaká kráva, že strávíš tolik

zeleniny..."

"Ne! Já jsem přece jedovatý člověk!" trpce poznamenal

Zachar a odvrátil se docela stranou od pána. "Kdybyste

sem nepouštěl Micheje Andrejiče, bylo by to míň," dodal.

"Kolik je to tedy dohromady, spočítej to!" pravil Ilja

Iljič a začal sám počítat.

Zachar zároveň sčítal na prstech.

"K čertu, co je to za nesmysl, po každé mi to vychází

jinak!" řekl Oblomov. "Kolik tedy máš? Dvě stě, ne?"

"Počkejte trochu, dejte mi čas!" promluvil Zachar,

mžouraje a bruče. "Osm desítek a deset desítek je osmnáct

a dvě desítky..."

"Inu, takhle to nikdy nespočítáš," řekl Ilja Iljič, "jdi

si teď a dej mi to zítra, ale postarej se o papír a inkoust...

Taková spousta peněz! Povídal jsem ti, že máš platit po

troškách, ale to ne, radši všechno najednou... To jsou lidi!"

"Dvě stě pět rublů dvaasedmdesát kopejek," řekl Za-

char, když dopočítal. "Račte mi dát peníze."

"Jak to, hned! Počkej ještě, zítra to zkontroluji..."

"Jak poroučíte, Iljo Iljiči, ale oni chtějí peníze..."

"No, no, dej mi pokoj! Řekl jsem ti, že zítra, dostaneš

je tedy zítra. Jdi si, já budu pracovat, mám důležitější sta-

rosti."

Ilja Iljič se usadil na židli, přikrčil pod sebe nohy, ale

sotva se trochu zamyslil, ozvalo se zazvonění.

'78,

Vešel maličký pán s nevelkým bříškem, s bílou pletí,

ruměnými tvářemi a pleší, kterou na týle vroubily jako

třásně husté černé vlasy. Pleš byla kulatá, čistá a leskla se,

jako by byla vy soustruhována ze slonoviny. Hostův obličej

se vyznačoval výrazem starostlivého zájmu o všechno, nač

se díval, zdrženlivostí, umírněným úsměvem a nenápadně

úřední slušností.

Měl na sobě volný frak, který se takřka pouhým dote-

kem široce a pohodlně otvíral jako vrata. Jeho prádlo

přímo svítilo bělostí, jako by se chtělo čistotou vyrovnat

pleši. Na ukazováčku pravé ruky měl velký masivní prsten

s nějakým tmavým kamenem.

"Doktore! Kde se tu berete?" zvolal Oblomov, podávaje

jednu ruku hostovi a druhou mu přisunuje židli.

"Omrzelo mě, že jste pořád zdráv a nevoláte mě, přišel

jsem tedy sám," odpověděl lékař žertovně. "Ne," dodal

pak vážně, "byl jsem nahoře u vašeho souseda, přišel jsem

se tedy na vás podívat."

"Děkuji vám. A co soused?"

"Nu, nějaké tři čtyři týdny, možná také, že vydrží do

podzimu, ale pak -, vodnatelnost v prsou, to víte, jak to

končí. A co vy?"

Oblomov smutně potřásl hlavou.

"Je to špatné, doktore. Už jsem se sám chtěl s vámi po-

radit. Nevím, co mám dělat. Žaludek mi skoro netráví, na

prsou cítím tlak, trápí mě žáha, těžce se mi dýchá..."

stěžoval si Oblomov s truchlivým obličejem.

"Dejte mi ruku," řekl lékař, spočítal tep a zavřel na

okamžik oči. "Kašlete také?" zeptal se.

"V noci ano, hlavně když víc večeřím."

"Hm! Míváte bušení srdce? Bolí vás hlava?"

Lékař mu dal ještě několik podobných otázek, pak sklo-

nil pleš a hluboce se zamyslil. Za dvě minuty náhle zvedl

hlavu a rozhodným hlasem řekl:

"Strávíte-li ještě dva tři roky v tomto podnebí, budete-li

stále ležet a jíst tučná, těžká jídla, zemřete na mrtvici."

Oblomov sebou trhl.

"Co mám tedy dělat? Poraďte mi, proboha!" požádal.

"Dělejte totéž co jiní, jeďte do ciziny."

"Do ciziny!" užasle opakoval Oblomov.

"Ano; a proč ne?"

"Prosím vás, doktore, do ciziny! Copak je to možné?"

"Proč by to nebylo možné?"

'79,

Oblomov se mlčky podíval po sobě, pak po svém pokoji

a bezmyšlenkovitě opakoval:

"Do ciziny!"

"Co vám tedy brání?"

"Jak to, co? Všechno..."

"A co všechno? Nemáte snad peníze?"

"Ano, ano, ba právě, peníze skutečně nemám," živě

spustil Oblomov a zaradoval se, že se našla taková zcela

přirozená překážka, na kterou se může tak dobře vymluvit.

"Jen se podívejte, co mi píše starosta... Kde je ten dopis,

kampak jsem ho dal? Zachare!"

"Dobrá, dobrá," promluvil lékař, "to není moje věc; má

povinnost je říci vám, že musíte změnit způsob života,

místo, vzduch, zaměstnání -, všechno, všechno."

"Dobře, rozmyslím si to," řekl Oblomov, "a kam bych

měl jet a co tam dělat?" zeptal se.

"Jeďte do Kissingen nebo do Emsu," začal lékař, "tam

strávíte červen a červenec; pijte tamější léčivé vody; pak

jeďte do Švýcarska nebo do Tyrol léčit se vinnými hrozny.

Tam strávíte září a říjen..."

"Čert ví kam, do Tyrol!" sotva slyšitelně zašeptal Ilja

Iljič.

"Pak někam do suchého podnebí, třeba do Egypta..."

"Hele!" pomyslil si Oblomov.

"Vyhýbejte se starostem a rozčilení..."

"To se vám lehko řekne," namítl Oblomov, "vy nedostá-

váte od starosty takové dopisy..."

"Také se musíte varovat myšlení," pokračoval lékař.

"Myšlení?"

"Ano, duševní námahy."

"A co můj plán na uspořádání statku? Prosím vás, což

jsem nějaký dubový pařez? ..."

"Dělejte, jak chcete. Moje věc je pouze dát vám výstra-

hu. Také vášní se musíte chránit, protože škodí léčbě.

Musíte se rozptylovat jízdou na koni, tancem, mírným po-

hybem na čistém vzduchu a příjemnými rozmluvami,

hlavně s dámami, aby vám srdce tepalo lehce, a to jen z pří-

jemných dojmů."

Oblomov mu naslouchal se svěšenou hlavou.

"A co ještě?" zeptal se.

"Chraň bůh, abyste četl a psal! Najměte si vilu s okny

na jih, s množstvím květin a abyste měl nablízku hudbu

a ženy..."

'80,

"A jakou stravu?"

"Masité a vůbec živočišné stravě se vyhýbejte, moučným

a rosolovaným jídlům také. Můžete jíst lehké vývary a ze-

leninu; ale mějte se na pozoru, teď se skoro všude vyskytu-

je cholera, musíte být tedy opatrný... Chodit můžete asi

osm hodin denně. Opatřte si pušku..."

"Pane Bože...!" zasténal Oblomov.

"Konečně na zimu jeďte do Paříže," dodal lékař, "a tam

se ve víru života bez přemýšlení bavte. Z divadla jeďte

tančit, choďte na maškarní plesy a na návštěvy za město,

abyste měl kolem sebe přátele, ruch, smích..."

"Nic jiného už nepotřebuji?" zeptal se Oblomov se

špatně skrývanou zlostí.

Lékař se zamyslil...

"Leda ještě mořský vzduch; v Anglii nastupte na parník

a projeďte se do Ameriky..."

Vstal a začal se loučit.

"Jestliže to všechno přesně provedete ..." pokračoval.

"Dobrá, dobrá, určitě to provedu," jizlivě odpověděl

Oblomov, vyprovázeje ho.

Lékař odešel a zanechal Oblomova ve zcela žalostném

stavu. Ilja Iljič zavřel oči, obě ruce si položil na hlavu,

schoulil se na křesle do klubka, seděl tak, nikam se nedíval

a nic necítil.

Za ním se ozvalo nesmělé zavolání.

"Iljo Iljiči!"

"No?" ozval se.

"Co mám říci tomu správci?"

"O čem?"

"Inu, o tom stěhování."

"Zase s tím začínáš?" zeptal se užasle Oblomov.

"Vždyť co mám dělat, milostpane Iljo Iljiči? Uvažte to

sám, i tak mám trpký život, jsem na umření..."

"To ne, ale podle všeho mne chceš přivést se svým stě-

hováním do hrobu," pravil Oblomov. "Jen si poslechni, co

říká lékař!"

Zachara nenapadla žádná odpověď, jen si vzdychl, až se

mu na prsou zatřepetaly cípy nákrčníku.

"Ty ses rozhodl, že mě utrápíš k smrti, viď?" zeptal se zas

Oblomov. "Omrzel jsem tě, co? No, mluv přece!"

"Co vás to proboha napadá? Jen si ve zdraví žijte! Kdo

vám přeje něco zlého?" bručel Zachar v úplných rozpacích

nad tragickým vývojem rozmluvy.

'81,

"Ty!" pokračoval Ilja Iljič. "Zakázal jsem ti slůvkem

se zmínit o stěhování, ale zatím nemine jediný den, abys

mi je pětkrát nepřipomněl. Vždyť mě to rozčiluje, uvědom

si to. Mé zdraví stejně za nic nestojí."

"Já myslil, pane, že... myslil jsem, že proč bychom se

nepřestěhovali?" promluvil Zachar hlasem chvějícím se

hlubokým znepokojením.

"Proč bychom se nepřestěhovali! Ty o tom soudíš ná-

ramně zlehka!" promluvil Oblomov, obraceje se s křeslem

k Zacharovi. "Jestlipak jsi pořádně pochopil, co to zna-

mená stěhovat se, co? Jistě jsi to nepochopil!"

"Opravdu jsem to nepochopil," odpověděl pokorně Za-

char. Byl ochoten dát pánovi ve všem za pravdu, jen když

nedojde ke vzrušeným řečem -, to je na Zachara mor!

"Když jsi to nepochopil, poslouchej tedy a uvaž, zda se

mohu či nemohu stěhovat. Co znamená stěhování? To zna-

mená, že tvůj pán musí odejít na celý den, a od rána aby

tak chodil oblečený..."

"Co na tom, kdybyste i odešel?" namítl Zachar. "Proč

byste nezůstal pryč celý den? Vždyť to není zdravé, sedět

doma. Podívejte se, jak špatně teď vypadáte! Dřív jste byl

jako melounek, a teď, co zůstáváte doma, ani si nejste po-

dobný. Prošel byste se po ulicích, podíval se na lidi nebo

na něco..."

"Přestaň tlachat nesmysly a poslouchej!" řekl Oblomov.

"Chodit po ulicích!"

"Vždyť je to pravda," pokračoval Zachar s velkým zá-

palem. "Tamhle prý přivezli nějakou nevídanou obludu,

mohl byste se na ni podívat. Jděte si do divadla nebo na

maškarní bál a my bychom to zatím přestěhovali bez

vás."

"Nežvaň hlouposti! Pěkně se staráš o pánův klid! Podle

tebe se mám někde potloukat celý den, tobě to nevadí,

že poobědvám bůhvíkde a že si po obědě ani nelehnu...!

Přestěhují to beze mne! Když na to nedohlédnu, přestěhují

leda střepy. Já vím, co je to stěhování," pokračoval Oblo-

mov stále důrazněji. "To je zmatek a lomoz; všechny věci

se navalí na hromadu na zem; je tam kufr a opěradlo od

pohovky a obrazy a dýmky a knihy a nějaké sklenky,

které jindy není ani vidět, a najednou se tu čert ví odkud

vzaly! Člověk aby všechno hlídal, aby se to nepoztrácelo

a nepolámalo... jedna polovina věcí je zde, druhá ve voze

nebo v novém bytě, chceš-li si zakouřit, vezmeš dýmku,

'82,

ale tabák už je pryč... Chce-li si člověk sednout, nemá nač,

sáhne-li na něco, umaže se, protože je všechno plné prachu;

není se čím umýt a člověk aby chodil s takovýmahle ru-

kama jako ty..."

"Já mám ruce čisté," poznamenal Zachar a ukázal místo

rukou jakési dvě podešve.

"No, no, raději mi je ani neukazuj!" řekl Ilja Iljič od-

vraceje se. "A chce-li se člověk napít, vezme karafu, ale

sklenice není..."

"Vždyť se dá pít i z karafy," dobromyslně poznamenal

Zachar.

"Takhle je to u nás se vším: může se třeba nemést a ne-

utírat prach a neklepat koberce. A v novém bytě," pokra-

čoval Ilja Iljič, sám stržen živou představou stěhování,

"ani za tři dny se tam nikdo nevyzná a nic není na svém

místě. Obrazy stojí u stěn na zemy, přezuvky jsou na posteli,

boty ve stejném uzlu s čajem a pomádou na vlasy. Tuhle

má křeslo ulomenou nohu, tam zase je sklo na obraze roz-

bité nebo pohovka plná skvrn. Řekne-li si člověk o něco,

nikdo neví, kde to je, buď se to ztratilo, nebo to zůstalo ve

starém bytě -, běž si tam..."

"Někdy se musí běžet sem a tam třeba desetkrát," pře-

rušil ho Zachar.

"Tak vidíš!" pokračoval Oblomov. "A vstane-li člověk

ráno v novém bytě, ty potíže! Není voda, není uhlí, v zimě

si seď v mraze, pokoje vychladnou, ale dříví není; sháněj

a vypůjčuj si..."

"Taky bůhvíjaké sousedy člověk dostane," poznamenal

zase Zachar, "u některého se nedoprosí ani džberu vody,

neřku-li trochy dříví."

"Toť se ví!" řekl Ilja Iljič. "A přestěhuje-li se člověk,

myslil by, že k večeru je konečně po starostech; ale kdež,

trápí se ještě nějakých čtrnáct dní. Zdá se, že je všechno

rozestaveno... Ale podíváš se, a zůstalo toho ještě dost;

zavěsit rolety, zatlouct skoby na obrazy -, člověk se usouží,

život ho omrzí... A těch výdajů, těch výdajů..."

"Minule to přišlo na dvě stě rublů, je to osm let a pamatu-

ji se na to, jako by to bylo dnes," potvrdil Zachar.

"To přece není maličkost!" promlouval Ilja Iljič. "A jak

smutno je z počátku v novém bytě! Což si člověk tak rychle

zvykne? Vždyť já na novém místě nějakých pět nocí

neusnu; steskem se utrápím, když vstanu a uvidím místo

tamhleté soustružníkovy vývěsky naproti něco jiného,

'83,

a nepodívá-li se před obědem tamhle z okna ta ostříhaná

stařena, bude se mi stýskat... Vidíš teď sám, do čeho jsi

chtěl svého pána přivést?" zeptal se vyčítavě Ilja Iljič.

"Vidím," zašeptal pokorně Zachar.

"Proč jsi mi tedy říkal, abych se stěhoval? Copak to není

nad lidské síly, snést to všechno?"

"Já myslil, že jiní přece nejsou horší než my, a stěhují se,

tak že tedy můžeme i my..." řekl Zachar.

"Cože? Cože?" zvolal pojednou užasle Ilja Iljič, zvedaje

se z křesla. "Cos to řekl?"

Zachar náhle upadl do rozpaků, protože nevěděl, čím

mohl pánovi zavdat příčinu k tak vzrušenému výkřiku

a gestu. Mlčel.

"Jiní nejsou horší!" s hrůzou opakoval Ilja Iljič. "Takhle

jsi to dopracoval! Teď už budu vědět, že jsem pro tebe totéž

co Jiný!"

Oblomov se Zacharovi ironicky uklonil a zatvářil se

krajně uraženě.

"Ale prosím vás, Iljo Iljiči, copak vás stavím někomu na

roveň..."

"Jdi mi z očí!" velitelsky promluvil Oblomov a ukázal

na dveře. "Nemohu tě ani vidět. Vida! ,Jiný'! To je pěkné!"

Zachar si hluboce vzdychl a odešel.

"To je život!" bručel, usedaje na lavici.

"Bože můj!" naříkal také Oblomov. "Chtěl jsem dnes

věnovat dopoledne pilné práci, a takhle mě rozladí na celý

den! A kdo? Můj vlastní sluha, oddaný a osvědčený, a řekne

něco takového! Jak to jen mohl udělat?"

Oblomov se dlouho nemohl uklidnit; uléhal, vstával,

chodil po pokoji a znova uléhal. V tom, že ho Zachar snížil

na úroveň jiných, spatřoval porušení svého práva na vý-

lučné postavení u Zachara, jenž měl pánově osobě dávat

přednost přede vším na světě.

Uvažoval o podstatě tohoto srovnání, přemýšlel, co jsou

jiní a co je on sám, do jaké míry je taková paralela možná

a správná a jak těžkou urážku mu Zachar způsobil; ko-

nečně rozvažoval, zda ho Zachar urazil vědomě, to jest,

zda byl skutečně přesvědčen, že Ilja Iljič je totéž co "jiný,"

či mu to snad jen tak uniklo z úst bez účasti vědomí.

Všechno se to dotklo Oblomovovy samolibosti, rozhodl se

proto, že ukáže Zacharovi rozdíl mezi sebou a těmi, koho

Zachar označoval názvem "jiní", a že mu dá pocítit, jak

docela ohavně se zachoval.

'84,

"Zachare!" zavolal táhle a slavnostně.

Když Zachar uslyšel toto zavolání, neseskočil jako

obvykle s lavice, nedupl nohama ani nezabručel; pomalu

slezl s pece, a do všeho vrážeje rukama i boky, vydal se do

pokoje pomalu a neochotně jako pes, který podle pánova

hlasu cítí, že jeho zlý kousek byl prozrazen a že ho volají,

aby ho potrestali.

Zachar pootevřel dveře, ale netroufal si vejít.

"Pojď dál," řekl Ilja Iljič.

Dveře se otvíraly dobře, ale Zachar je otvíral, jako by se

jimi nedalo projít, takže ve dveřích jen uvízl, ale nevešel.

Oblomov seděl na kraji postele.

"Pojď sem!" promluvil důtklivě.

Zachar se stěží uvolnil ze dveří, ale hned je za sebou

přivřel a zády se k nim těsně přitiskl.

"Sem!" pokračoval Ilja Iljič a ukázal prstem na místo

vedle sebe. Zachar se hnul o pár kroků a zůstal stát na dva

sáhy od určeného místa.

"Ještě blíž!" řekl Oblomov.

Zachar dělal, jako by postoupil dál, ale ve skutečnosti se

jen zakolébal, zadupal a zůstal na místě.

Ilja Iljič viděl, že se mu tentokrát nepodaří přilákat Za-

chara blíž, nechal ho tedy tam, kde stál, a nějakou dobu se

na něho mlčky a vyčítavě díval.

Zacharovi bylo toto hluboké pozorování jeho osoby trap-

né, dělal proto, jako by pána neviděl, stavěl se k němu

stranou víc než kdy jindy, a dokonce v té chvíli ani nevrhal

na Ilju Iljiče svůj kosý pohled.

Začal se tvrdošíjně dívat vlevo, na druhou stranu;

spatřil tam něco, co dávno znal, totiž pavučinové třepení

kolem obrazů a pavouka -, jako živou výčitku své le-

nosti.

"Zachare," tiše a důstojně promluvil Ilja Iljič.

Zachar neodpovídal; podle všeho si myslil: "Tak co

chceš? Snad nějakého jiného Zachara? Vždyť tu stojím,"

a přenesl pohled kolem pána zleva vpravo; také tam mu

připomnělo jeho vlastní osobu zrcadlo potažené hustým

prachem jako závojem, skrze který na něho bojácně a za-

mračeně zhlížela jako z mlhy jeho vlastní ponurá a nehezká

podoba;

S nelibostí odvrátil zrak od toho smutného a příliš

známého obrazu a odhodlal se upřít jej na okamžik na Ilju

Iljiče. Jejich oči se setkaly.

'85,

Zachar nesnesl vyčítavý výraz pánova pohledu a sklopil

oči, takže se podíval dolů sobě pod nohy; tam však na

koberci, pokrytém prachem a skvrnami, četl zase smutné

vysvědčení své horlivosti v pánově službě.

"Zachare!" procítěně opakoval Ilja Iljič.

"Co račte?" sotva slyšitelně zašeptal Zachar a maličko

sebou trhl, protože tušil pohnutlivá slova.

"Dej mi kvas!" řekl Ilja Iljič.

Zacharovi spadl kámen ze srdce; z radosti se rychle jako

kluk rozběhl ke kredenci a přinesl kvas.

"Tak co, jak je ti?" zeptal se mírně Ilja Iljič se sklenicí

v ruce, když se napil. "Že ti není dobře?"

Zacharovými rysy se mihl záblesk kajícnosti a zmírnil na

okamžik jeho bojácný výraz. Zachar pocítil první příznaky

citu zbožné úcty k pánovi; tento cit se probudil v jeho

prsou, stoupl mu k srdci a Zachar se pojednou zahleděl

pánovi přímo do očí.

"Cítíš teď svůj poklesek?" zeptal se Ilja Iljič.

"Co to má být, ten ,poklesek?" uvažoval trpce Zachar,

"to zas bude něco lítostivého; vždyť člověk se dá volky

nevolky do pláče, když on člověka začne takhle rozebírat."

"Proč, Iljo Iljiči," začal Zachar nejnižší notou své škály,

"vždyť já nic neřekl, mimo to, že snad..."

"Ne, jen počkej," přerušil ho Oblomov. "Chápeš, co jsi

udělal? Tu máš, postav sklenici na stůl a odpověz!"

Zachar neodpověděl nic a naprosto nechápal, co udělal,

ale to mu nezabránilo, aby nepohlédl na pána se zbožnou

úctou; uznávaje svou vinu, svěsil dokonce trochu hlavu.

"A ty že potom nejsi jedovatý člověk?" pokračoval Oblo-

mov.

Zachar stále mlčel, jen asi třikrát důkladně zamžikal.

"Zarmoutil jsi svého pána!" pronesl Ilja Iljič pomalu

a důrazně a díval se upřeně na Zachara, vychutnávaje jeho

rozpaky. Zachar žalem nevěděl, kam se podít.

"Zarmoutil jsi ho, ne?" zeptal se Ilja Iljič.

"Zarmoutil!" šeptal Zachar, jehož toto další lítostivé

slovo nadobro sklíčilo. Vrhal pohledy vpravo, vlevo i před

sebe, hledaje někde spásu, a opět se před ním míhala pa-

vučina a prach a jeho vlastní odraz a pánova tvář.

"Radši bych se propadl do země! Ech, že ta smrt ne-

přijde!" říkal si, když viděl, že ať dělá co dělá, pohnutlivé-

mu výstupu neujde. Stejně už cítil, že stále častěji mrká

a že mu každou chvilku vyhrknou slzy.

'86,

Konečně odpověděl pánovi známou písní, jenže v próze.

"A čím jsem vás zarmoutil, Iljo Iljiči?" zeptal se skoro

plačky.

"Čím?" opakoval Oblomov. "Rozvážil sis vůbec, co to

znamená jiný?"

Odmlčel se a stále se díval na Zachara.

"Mám ti říci, co to znamená?"

Zachar se obrátil jako medvěd v brlohu a vzdychl na celý

pokoj.

"Jiný, o kterém ty mluvíš, je mizerná žebrota, hrubý,

nevzdělaný člověk, žije ve špíně a chudobě někde na půdě;

vyspí se třeba na houni i někde na dvoře. Co se takovému

člověku může stát? Nic. Nacpe se brambor a slanečka.

Nouze ho prohání z kouta do kouta, proto také běhá celý

boží den. Takový se třeba opravdu přestěhuje. Tamhle

Ljagajev si vezme pod paždí pravítko, sváže si do kapesní-

ku dvě košile a jde... ,Kampak jdeš?' zeptá se ho někdo

a on na to: , Stěhuji se.' To je ten Jiný'! A jsem já podle

tebe ,jiný', co?"

Zachar se podíval na pána, přešlápl z nohy na nohu

a mlčel.

"Co to znamená jiný?" pokračoval Oblomov. "Jiný je

člověk, který si sám čistí boty, sám se obléká, třebaže ně-

kdy vypadá jako pán, ale to jen tak dělá, vždyť ani neví,

co služebnictvo je; nemá koho poslat, a potřebuje-li něco,

doběhne si pro to sám; sám si také topí v kamnech, někdy

i otře prach..."

"Mezi Němci je takových mnoho," řekl Zachar zasmu-

šile.

"To bych řekl! A co já? Co myslíš, jsem já jiný?"

"Vy jste docela jiný!" odpověděl naříkavě Zachar, jenž

stále ještě nechápal, co chce jeho pán říci. "Bůh ví, co vás

to takového napadlo..."

"Já jsem tedy docela jiný? Počkej, všimni si, co mluvíš!

Jen si rozvaž, jak ,jiný' žije. ,Jiný' bez přestání pracuje,

běhá, stará se," pokračoval Oblomov, "neudělá-li práci,

nenají se. ,Jiný' se klaní, ,jiný' prosí a ponižuje se... A co

já? Jen to 'uvaž, co myslíš, jsem já Jiný', co?"

"Ach milostpane, přestaňte mě už trápit dojemnými

slovy!" prosil úpěnlivě Zachar. "Ach ty můj bože!"

"Já prý jsem "jiný'! Cožpak jápobíhám, cožpak jápracuji?

Jím snad málo? Jsem hubený nebo zubožený? Což mi něco

chybí? Potřebuji-li něco podat nebo udělat, přece k tomu

'87,

někoho mám! Co jsem na světě, jakživ jsem si ještě chvála-

bohu sám nenatáhl punčochy! Cožpak se tím budu namáhat?

Proč bych to dělal? A komu to povídám? Cožpak ses o mne

právě ty od dětství nestaral? Ty to všechno víš, viděl jsi,

že jsem byl vychován jemně, že jsem zimou nikdy netrpěl,

hlad nikdy neměl, nouzi neznal, na chléb jsem si nevydělá-

val a hrubou prací se vůbec nezabýval. Jak to tedy, že ses

opovážil klást mě na roven jiným? Cožpak mám takové zdra-

ví jako ti jiní'? Cožpak to mohu všechno zastat a snést?"

Zachar nadobro ztratil všechnu schopnost rozumět Oblo-

movovým slovům; ale rty se mu pohnutím naduly; vzru-

šený výstup mu jako bouře duněl nad hlavou. Zachar

mlčel.

"Zachare!" opakoval Ilja Iljič.

"Co račte?" sotva slyšitelně zasípal Zachar.

"Dej mi ještě kvas."

Zachar přinesl kvas, a když mu Ilja Iljič, ukojiv žízeň,

vrátil sklenici, Zachar se pokusil rychle odejít.

"Ne, ne, jen počkej!" promluvil Oblomov. "Ptám se tě,

jak jsi mohl tak trpce urazit svého pána, kterého jsi nosil

v náručí, když byl dítětem, jemuž celý život sloužíš a který

je tvým dobrodincem?"

Zachar už nemohl, slovo dobrodincem ho dorazilo! Začal

mrkat stále častěji. Čím méně rozuměl tomu, co mu Ilja

Iljič ve své pohnutlivé řeči říká, tím smutněji mu bylo.

"Odpusťte mi to, Iljo Iljiči," začal sípat kajícně, "to já

jen z hlouposti, opravdu z hlouposti..."

Zachar nechápal, čeho se dopustil, a proto nevěděl ani,

jakým slovem má svůj proslov dokončit.

"A já," pokračoval Oblomov hlasem uraženého člověka,

jehož zásluhy byly zneuznány, "já se starám ve dne v noci,

namáhám se, až mi někdy hlava třeští a srdce se svírá, celé

noci nespím, převaluji se z boku na bok, pořád přemýšlím,

co by nejvíce pomohlo... a komu? Pro koho? Všechno pro

vás, pro mé rolníky, to znamená i pro tebe. Ty snad myslíš,

když si někdy přetáhnu přikrývku přes hlavu, že ležím

jako pařez a spím; ne, nespím, pořád jen hluboce pře-

mýšlím, co dělat, aby rolníci neměli o nic nouzi, aby nezá-

viděli cizím, aby si na mne před Bohem u posledního soudu

nenaříkali, aby se modlili a v dobrém na mne vzpomínali.

Nevděčníci!" dodal Oblomov trpce a vyčítavě.

Tato lítostivá slova Zachara nadobro roztesknila. Začal

trochu vzlykat; sípot a chrapot splynuly tentokrát v jediný

'88,

tón, jaký by žádný nástroj na světě nedovedl vyloudit,

leda snad nějaký čínský gong nebo indický tamtam.

"Milostpane, Iljo Iljiči!" prosil úpěnlivě. "Přestaňte už!

Pročpak proboha takhle divně mluvíte! Ach ty nejsvětější

Matko boží! Z ničeho nic mě najednou potká takové ne-

štěstí..."

"A ty by ses měl stydět," pokračoval Oblomov, nevší-

maje si ho, "vyslovit něco takového! Takového hada jsem

hřál na prsou!"

"Hada!" opakoval Zachar, sprásknuv ruce, a rozplakal

se tak hlasitě, jako by do pokoje přiletělo s bzukotem ně-

jakých dvacet brouků. "Kdypak já jsem se zmínil o ha-

du?" promlouval mezi vzlyky. "Vždyť mně se o takovém

šeredném zvířeti ani nezdálo!"

Oba si přestali navzájem rozumět a nakonec žádný ne-

rozuměl ani sám sobě.

"Jak jsi to jen mohl vypustit z úst?" pokračoval Ilja

Iljič. "A já mu ještě ve svém plánu určil zvláštní domek,

kus zahrady, deputátní obilí, stanovil jsem mu plat!

Máš být mým správcem i domácím správcem a zástupcem!

Mužici by se ti klaněli po pás, pořád jen Zachare Trofimyči

a Zachare Trofimyči! Ale on ještě stále není spokojen, po-

výšil mě mezi Jiné'! To mám za to! Pěkně si pána váží!"

Zachar nepřestával vzlykat a Ilja Iljič byl sám dojat.

Když domlouval Zacharovi, byl v té chvíli pln hlubokého

přesvědčení, že prokázal rolníkům mnohá dobrodiní, takže

své poslední výčitky pronesl chvějícím se hlasem a se slza-

mi v očích.

"Teď si tedy spánembohem jdi," řekl Zacharovi smířlivě.

"Ale počkej, dej mi ještě kvas! Docela mi vyschlo v krku,

mohl by ses dovtípit, což neslyšíš, že pán chraptí? Tak da-

leko jsi mě přivedl!"

"Doufám, že jsi pochopil svůj poklesek," promluvil Ilja

Iljič, když mu Zachar přinesl kvas, "a že už nebudeš svého

pána srovnávat s jinými. Abys napravil svoji vinu, vyjednej

nějak s domácím, abych se nemusil stěhovat. Takhle dbáš

o klid svého pána; docela jsi mě rozrušil, takže nejsem

schopen žádné nové užitečné myšlenky. A komu jsi uškodil?

Sám sobě; vždyť vám jsem zasvětil svůj život, pro vás jsem

odešel do výslužby a sedím tu jak poustevník... No, jdi si

spánembohem! Vida, bijí tři hodiny! Do oběda zbývají jen

dvě, a co se dá udělat za dvě hodiny? Nic. A práce je plno.

Co dělat, dopis odložím do příští pošty a plán načrtnu

'89,

zítra. Teď si trochu lehnu, jsem celý umořený; stáhni

rolety a pořádně zavři, aby mě nikdo nerušil; možná, že si

na hodinku zdřímnu; ale v půl páté mě vzbuď."

Zachar začal svého pána uzavírat v pokoji jako v doupě-

ti; nejdříve ho přikryl a podstrčil pod něho přikrývku,

pak stáhl rolety, dobře zamkl všechny dveře a odešel do

své světnice.

"Abys na místě zdechl, ty příšero jedna!" bručel, otíraje

si stopy slz a vylézaje na pícku. "Na mou pravdu, příšera!

Zvláštní domek, zahradu, plat!" říkal Zachar, jenž poro-

zuměl pouze posledním slovům pánova kázání. "Mluvit

lítostivá slova, na to je chlapík. Jako by člověka bodal no-

žem do srdce... Tadyhle je můj dům a má zahrada a tady

taky složím své kosti!" pokračoval a vztekle uhodil do

lavice. "Plat! Kdybych neshrábl ty desetníky a pětníky,

neměl bych ani na tabák, ani bych nemohl pohostit kmotru!

Aby do tebe něco...! Že si pro mne radši nepřijde smrt!"

Ilja Iljič ulehl naznak, ale neusnul hned. Přemýšlel

a přemýšlel, rozčiloval se a rozčiloval...

"Dvoje neštěstí najednou!" říkal si, přikrývaje se až přes

hlavu. "Kdo to má vydržet!"

Ale ve skutečnosti tato dvě neštěstí, to jest starostův

zlověstný dopis a stěhování, přestávala Oblomova znepo-

kojovat a ustupovala už jen do řady neklidných vzpomí-

nek.

"Pohromy, kterými hrozí starosta, jsou ještě daleko,"

uvažoval, "do té doby se může mnoho změnit; třeba bude

pršet a obilí se zotaví; starosta možná nedoplatky vybere;

uprchlí mužici se vrátí ,do vykázaných bydlišť', jak on

píše.

A kampak oni utekli, ti mužici?" přemítal a zabral se

spíš do uměleckého zkoumání této otázky. "Jistě asi utekli

v noci, za vlhka a bez potravy. Kdepak budou spát? Snad

v lese? Že se jim chce! Ve světnici to sice zapáchá, ale aspoň

je tam teplo...

A co bych se znepokojoval?" uvažoval dál. "Brzy budu

hotov s plánem, proč bych se tedy předem lekal? Ech,

já..."

Myšlenka na stěhování ho znepokojovala poněkud víc.

Bylo to pozdější, ještě čerstvé neštěstí; ale v Oblomovově

mysli, která si žádala klid, i toto faktum ustupovalo do

minulosti. Tušil sice mlhavě, že se stěhování nevyhne,

tím spíš, že tu zasáhl Taranťjev, ale oddaloval v duchu

'90,

tu znepokojivou životní událost aspoň o týden, a hle, už

tím získává celý týden klidu!

"Možná, že se Zacharovi ještě podaří nějak to urovnat,

takže bych se vůbec nemusil stěhovat, snad si domácí

pomůže, odloží přestavbu na příští léto nebo se jí vůbec

vzdá; však oni to nějak udělají! To přece opravdu nejde...

stěhovat se...!"

Tak se střídavě vzrušoval a uklidňoval a nakonec i tento-

krát, jako dosud po každé, našel v těch smiřujících a uklid-

ňujících slovech snad, možná a nějak celou pokladnici na-

dějí a útěch jako v arše úmluvy našich předků, a tak se mu

v té chvíli podařilo ohradit se jimi před obojím neštěstím.

Lehká, příjemná ztrnulost mu již proběhla údy a začala

pomaličku zamlžovat jeho city spánkem, jako první ne-

smělé mrazíky zamlžují hladinu vod; ještě okamžik -,

a vědomí by ulétlo do neznámých krajů, ale vtom se Ilja

Iljič vzpamatoval a otevřel oči.

"Vždyť jsem se ani neumyl! Jak je to možné? A také

jsem nic neudělal," zašeptal. "Chtěl jsem si načrtnout

plán, ale neudělal jsem to, ispravnikovi jsem nenapsal,

gubernátorovi také ne, domácímu jsem začal psát, ale

nedopsal, účty jsem neprohlédl, peníze nevydal -, a dopo-

ledne je pryč!"

Zamyslil se...

"Co to znamená? A jiný by to všechno udělal?" mihlo se

mu myslí. "Jiný, jiný... Co je to vlastně jiný?"

Zahloubal se do srovnání sebe s " jiným". Přemýšlel

a přemýšlel, nyní se mu však vytvářela představa zcela

odlišná od toho, jak vylíčil jiného Zacharovi.

Musil si přiznat, že jiný by dovedl napsat všechny ty

dopisy, a to tak, že by se slova který a že ani jednou ne-

srazila, jiný by se také přestěhoval a dokončil by plán

a zajel by i do vesnice...

"Vždyť i já bych to všechno dovedl..." táhlo mu myslí,

"vždyť i já snad dovedu psát; psával jsem přece jinší věci

než dopisy, věru obtížnější věci! Kam se to jen všechno

podělo? A což je to tak zlé, přestěhovat se? Jen se roz-

hodnout! "Jiný' si chalát nikdy ani neoblékne," dodal

ještě v duchu k charakteristice jiného: " ,Jiný'...." tu si

zívl... " skoro nespí... jiný se raduje ze života, všude

chodí, všechno vidí, všechno ho zajímá... Ale já! Já...

nejsem ,jiný'!" řekl si už smutně a hluboce se zamyslil.

Dokonce vyprostil hlavu zpod přikrývky.

'91,

V Oblomovově životě nadešla jedna z chvil jasného vě-

domí.

Jak se zděsil, když se mu v duchu náhle zjevila živá

a jasná představa, jaký je osud a poslání člověka, když

maně srovnal toto poslání s tím, jak skutečně žije, když se

mu v mysli začaly postupně probouzet různé životně dů-

ležité otázky a zmateně, bojácně poletovaly jako ptáci

vyplašení náhlým paprskem slunce v dřímající zřícenině!

Rozesmutnilo ho a zabolelo, že je tak nevyspělý, že se

růst jeho mravních sil zastavil, že mu ve všem brání těžko-

pádnost; a trpce záviděl těm, kdo žijí tak plně a široce,

kdežto on jako by uvízl před těžkým balvanem, vrženým

na úzkou a bídnou stezku jeho života.

V hloubi svého bázlivého srdce si trýznivě uvědomoval,

že mnohé stránky jeho bytosti se vůbec neprobudily, jiné

zůstaly v samých počátcích a ani jedna se nevyvinula až

do konce.

Přitom však bolestně cítil, že je v něm jako v hrobě

pohřben zárodek něčeho dobrého a jasného, co teď už

možná zemřelo nebo co leží jako zlato v nitru hory, a toto

zlato by mělo už dávno obíhat jako mince.

Ale poklad je hluboko a těžce zavalen smetím a rumem.

Jako by někdo ukradl a v jeho vlastní duši zahrabal po-

klady, kterými ho obdaroval svět a život. Cosi mu zabrá-

nilo pustit se na moře života a hnát se po něm s napjatým

plachtovím ducha a vůle. Na počátku cesty na něho vložil

těžkou ruku jakýsi tajný nepřítel a odhodil ho daleko od

přímého lidského poslání...

Asi už neunikne z houštin a divočiny na přímou stezku.

Les kolem něho i v jeho duši je stále hustší a temnější;

pěšina zarůstá stále víc; jasné vědomí procitá stále řidčeji

a pouze na okamžik probouzí spící síly. Rozum a vůle jsou

dávno ochromeny a zdá se, že nenávratně.

Události jeho života se rozdrolily do mikroskopických

rozměrů, ale on ani takové události nezvládne; nepřechází

od jedné k druhé, ale je jimi zmítán jako vlnami; není s to

opřít se některé pevnou a pružnou vůlí nebo podle rozumo-

vé úvahy následovat jinou.

Tato tajná zpověď před sebou samým mu byla trpká.

Neplodná lítost nad minulostí, palčivé výčitky svědomí

ho zraňovaly jako jehly a ze všech sil se snažil zbavit se

břemene těchto výčitek, najít vinníka mimo sebe a proti

němu obrátit jejich osten. Ale proti komu?

'92,

"To všechno... Zachar!" zašeptal.

Vzpomněl si na podrobnosti výstupu se Zacharem a jeho

tvář vzplanula celým požárem hanby..

"Kdyby to tak někdo slyšel...!" uvažoval a trnul při této

představě. "Chvála bohu, že to Zachar nedovede nikomu

vylíčit; také by mu nevěřili; chvála bohu!"

Vzdychal, proklínal se, převracel se z boku na bok, hledal

viníka a nenalézal ho. Jeho vzdychání zaslechl dokonce

Zachar.

"Vida, jak ho ten kvas nafukuje!" bručel dopáleně.

"Proč jen jsem takový?" tázal se Oblomov téměř plačky

sám sebe a schoval zas hlavu pod přikrývku. "Proč?"

Když nějakou chvíli marně pátral po nepřátelském

živlu, který mu brání žít, tak jak by měl, jako žijí "jiní",

vzdychl si, zavřel oči a za několik okamžiků se zas dřímota

začala ponenáhlu zmocňovat jeho smyslů.

"I já bych také... chtěl..." říkal si, stěží mrkaje, "něco

takového... Což jsem už od přírody tak neschopný? ...

Chvála bohu ne... nemohu si stěžovat..."

Po těchto slovech se ozval smířlivý povzdech. Oblomov

přecházel ze vzrušení do svého normálního stavu, do klidu

a netečnosti.

"To už je asi osud... Co si mohu počít? ..." sotva šeptal,

přemáhán spánkem.

"O nějaké dva tisíce méně důchodu..." promluvil po-

jednou ze spaní. "Hned, hned, počkej..." a napolo procitl.

"Ale přece jen... by bylo zajímavé vědět... proč jsem...

takový..." promluvil zas šeptem. Víčka se mu úplně zavře-

la. "Ano, proč? ... Patrně... je to... tím..." snažil se vy-

slovit, a nevyslovil.

A tak se ve svém přemýšlení k příčině nakonec nedostal;

jazyk a rty mu v půli slova naráz selhaly a zůstaly pootev-

řené. Místo slova se ozval ještě vzdech a hned potom se

začalo rozléhat pravidelné chrápání bezstarostného spáče.

Spánek zastavil pomalý a líný proud jeho myšlenek

a rázem ho přenesl do jiné doby, k jiným lidem, na jiné

místo, kam se za ním přeneseme s čtenářem i my v příští

kapitole.

", ...

IX..

OBLOMOVŮV SEN. Kde jsme? Do jakého požehnaného

kouta země nás Oblomovův sen přenesl? Jak kouzelný kraj!

Pravda, není tam moře, nejsou tam vysoké hory, skály

a propasti, ani hluboké lesy -, není tam nic velkolepého,

divokého a ponurého.

Ostatně, co s tím, s tou divokostí a velkolepostí? Na

příklad s mořem? Obejdeme se bez něho! Vždyť jenom roz-

teskňuje, a dívá-li se na ně člověk, je mu do pláče. Srdce se

svírá bázní před nedohlednou vodní plání a pohled, vyčer-

paný jednotvárností nekonečna, nemá kde spočinout.

Řev a divoké dunění vln nehýčkají jemný sluch; od po-

čátku světa stále opakují jedinou a stále stejnou píseň

pochmurného a nerozluštěného obsahu a stále v ní zaznívá

totéž sténání, stále tytéž nářky netvora jakoby odsouzené-

ho k mukám a čísi pronikavé, zlověstné hlasy. Ptáky tam

není slyšet; pouze němí rackové truchlivě jako zavrženci

plachtí vzduchem u pobřeží a krouží nad vodou.

Před tímto úpěním přírody je řev zvířete bezmocný,

nicotný je i hlas člověka a sám člověk je tak malý a slabý,

tak nepozorovaně se ztrácí v drobných jednotlivostech

obsáhlého obrazu! Snad právě proto ho tak tísní pohled na

moře.

Ne, bez moře se obejdeme! Ani když je tiché a nehybné,

nepůsobí na duši blaživě; v sotva patrném vlnění vodních

spoust člověk stále vidí onu nesmírnou, třeba dřímající

sílu, která se někdy tak jizlivě posmívá jeho hrdé vůli

a dovede tak hluboko pochovat jeho odvážné úmysly,

všechno jeho usilování a práci.

Ani hory a propasti nejsou stvořeny k potěšení člověka,

jsou hrozivé a děsivé jako vytažené drápy a vyceněné zuby

divoké šelmy, mířící na něho, příliš živě nám připomínají

naši křehkost, udržují nás v úzkosti a ve strachu o život.

I nebe se tam nad skalami a propastmi zdá tak daleké a ne-

dosažitelné, jako by se bylo lidí zřeklo.

Zcela jiný je pokojný kout, kde se náhle octl náš hrdina.

Zdá se, že nebe se tam naopak tiskne blíž k zemi, ale ne

proto, aby mocněji vrhalo střely, nýbrž leda aby ji pevněji

a s láskou objalo; sklenulo se nad hlavou tak nízko jako

pevná otcovská střecha, patrně aby uchránilo vyvolený

kout před životními bouřemi.

'94,

Slunce tam svítí jasně a teple asi půl roku a pak se od-

tamtud vzdaluje ponenáhlu, jako proti své vůli, jako by se

ohlíželo, aby se ještě jednou nebo dvakrát podívalo na své

oblíbené místo a darovalo mu za podzimních plískanic jas-

ný, teplý den.

Hory se tam podobají pouhým miniaturám oněch

strašlivých, kdesi strmících hor, které děsí obraznost. Je to

řada povlovných kopců, se kterých se dá ve skotačení

příjemně sjíždět po zádech nebo se na nich může sedět

a hledět zamyšleně na zapadající slunce.

Řeka plyne vesele, čtveračivá a hravá; hned se rozlévá

v široký rybník, hned rychle uhání úzkým proudem nebo

se utiší, jako by se zamyslila, a jen tak tak se šine po obláz-

cích, odbočujíc po stranách do vesele plynoucích ramen, za

jejichž bublání se sladce dříme.

Celý ten koutek na patnáct nebo dvacet verst kolem

dokola se skládal ze samých malířských studií, veselých

a usměvavých krajinek. Písčité a povlovně se sklánějící

břehy průzračné říčky, drobné křoviny sestupující s ná-

vrší k vodě, pokřivená rokle s potokem na dně a březový

háj -, všechno jako by bylo úmyslně vybráno jedno k dru-

hému a mistrovsky nakresleno.

Ztrýzněné srdce nebo srdce, které trýzeň vůbec nepozna-

lo, žádá si zrovna skrýt se do tohoto zapomenutého kouta

a žít tam nevýslovně šťastně. Všechno tam slibuje poklidný

dlouhý život až do zešedivění a úplného zběleni a lehkou

smrt, podobnou spánku.

Roční doby tam ubíhají správně a nerušeně.

Jaro přichází podle kalendáře v březnu, s kopců se roz-

běhnou kalné potoky, země roztaje a zadýmá teplou párou;

rolník odloží kožíšek, vyjde na vzduch jen v košili, zastíní

si rukou oči a dlouho se těší ze slunce, s požitkem pohybuje

rameny; pak popotáhne tělegu obrácenou dnem vzhůru

hned za jednu, hned za druhou voj nebo si prohlédne pluh,

nečinně ležící pod přístřeškem, a klepne do něho nohou,

připravuje se k obvyklé práci.

Na jaře se tam nevracejí náhlé vánice, nezasypávají pole

a nelámou stromy tíží sněhu.

Zima se jako nepřístupná, chladná krasavice chová klidně

a důsledně až do zákonité doby tepla; nedráždí lidi náhlými

oblevami ani je surově neutiskuje nevídanými mrazy;

všechno jde podle obvyklého obecného pořádku předepsa-

ného přírodou.

'95,

V listopadu začíná sníh a mráz, který ke Třem králům

tak zesílí, že když rolník na okamžik vyjde z chalupy, vrátí

se jistě se zajíněnými vousy; v únoru však jemný čich už

cítí ve vzduchu měkké vanutí blízkého jara.

Ale léto, léto je v tom kraji zvlášť opojné. Tam jděte

hledat svěží, suchý vzduch, provoněný nikoli vůní citrónů

a vavřínů, ale prostě dechem pelyňku, boroví a střemchy;

tam hledejte jasné dny, lehce palčivé, ale nespalující

sluneční paprsky a skoro tři měsíce bezmračného nebe.

Když nastanou krásné dny, potrvají hned tři čtyři týdny;

večery jsou tam teplé a noci vlažné. Hvězdy tak přívětivé,

tak přátelsky pomžikávají z oblohy.

Začne-li pršet -, Jaký blahodárný letní déšť! Spustí se

bujně, kapky hojně a vesele vyskakují jako bohaté a vřelé

slzy nečekaně rozradostněného člověka; a sotva přestane,

slunce zas už s jasným úsměvem lásky prohlíží a vysouší

pole a chlumy; a celá krajina zas odpovídá slunci šťastným

úsměvem.

Rolník déšť radostně vítá: "Deštíček zmáčí, sluníčko

vysuší!" říká a s požitkem nastavuje teplému lijáku obličej,

ramena a záda.

Bouřky tam nejsou zlé, ale blahodárné; přicházejí vždyc-

ky v téže ustálené době a skoro nikdy nevynechávají den

sv. Ilji jakoby proto, aby podporovaly známé lidové po-

dání. I počet a mohutnost blesků se zdají každý rok stejné,

skoro jako by erár přiděloval pro celý ten kraj určité

množství elektřiny ročně.

O zlých bouřkách ani škodách v tom kraji nebývá sly-

šet.

Ještě nikomu se nestalo, aby se někdy v novinách dočetl

něco takového o tomto bohem požehnaném koutě.

A nikdy by o něm nic nebyli otiskli, ani by o tom kraji lidé

neslyšeli, kdyby nebyla rolnická vdova Marina Kulkovová

před osmadvaceti lety porodila čtyři chlapce najednou, což

se ovšem už naprosto nedalo zamlčet.

Bůh ten kraj nenavštěvoval egyptskými ani obyčejnými

ranami. Nikdo z obyvatelů neviděl ani nepamatuje žádná

strašlivá znamení na nebi, ani ohnivé koule, ani náhlou

tmu; jedovatí hadi se tam nevyskytují; saranče tam nezalé-

tají; nejsou tam lvové řvoucí ani tygři ryčící, ba ani ne

medvědi a vlci, protože tam nejsou lesy. Po polích a po

vesnicích se volně potulují jen přežvykující krávy, bečící

ovce a kdákající slepice.

'96,

Bůh ví, jestli by se básník nebo blouznivec spokojil s pří-

rodou našeho pokojného zákoutí. Tito pánové se, jak je

známo, rádi zahledí na lunu a naslouchají tlukotu slavíků.

Mají rádi koketní lunu, která se strojí do žlutavých oblaků

a tajemně prosvítá větvovím stromů nebo vrhá snopy

stříbrných paprsků do očí svých ctitelů.

Ale v tom kraji nikdo ani nevěděl, co luna je, a každý jí

říkal jen měsíc. Dívala se na vesnice i pole s jakousi do-

bráckou zvědavostí a velmi se podobala vyleštěné mosazné

pánvi.

Básník by na ni marně upíral nadšený zrak; dívala by

se i na básníka stejně dobráckým pohledem, jakým bacu-

latá vesnická kráska odpovídá na vášnivé a výmluvné po-

hledy městského zástěrkáře.

Ani slavíky v tom kraji není slyšet, a to snad proto, že

tam nejsou stinné skrýše ani růže; ale zato jaká hojnost

křepelek! V létě je při žních chlapci chytají do rukou.

Nemyslete si však, že by tam křepelky sloužily labužnic-

kým choutkám -, to ne, taková prostopášnost nevnikla do

zvyků obyvatelstva toho kraje. Křepelka je pták, který

není řádně předepsán za potravu. Oblažuje tam lidský sluch

zpěvem, a proto téměř v každé chalupě visí pod střechou

nitěná klec s křepelkou.

Básníka nebo blouznivce by neuspokojil ani celkový po-

hled na tuto skromnou a prostinkou krajinu. Nepodařilo

by se mu zhlédnout tam nějaký večer podle švýcarského

nebo skotského vkusu, kdy celá příroda -, jak les, tak

i voda a stěny chýšek a písčité kopce -, všechna plane pur-

purovou září; kdy se na tomto purpurovém pozadí ostře

rýsuje kavalkáda mužů, klusajících klikatou písčitou

cestou a doprovázejících nějakou lady na vyjíždce k po-

nuré zřícenině; pak všichni spěchají do pevného hradu, kde

je očekává dědovo vyprávění o příběhu z války dvou růží,

k večeru srnčí pečeně a balada, kterou jim zazpívá mladá

miss za doprovodu loutny -, obrazy, jimiž tak bohatě na-

plnilo naši obraznost pero Waltera Scotta.

Ne, nic takového v našem kraji není.

Jak je všechno tiché a rozespalé v těch třech čtyřech

vesničkách, z nichž se skládá náš kout! Leží nedaleko od

sebe, jako by je tak byla náhodou rozhodila obří ruka, až se

rozsypaly na různé strany a od té doby tak zůstaly.

Jak se jedna chalupa dostala ke srázu rokle, tak tam zů-

stala viset od nepaměti, takže jednou polovinou ční do

'97,

vzduchu a je tam podepřena třemi tyčemi. Tři čtyři poko-

lení v ní tiše a šťastně prožila život.

Zdálo by se, že i slepice by se bála vejít do této chalupy,

zatím tam však žije se svou ženou Onisim Suslov, důkladný

chlap, jenž se ve svém obydlí nemůže ani zpříma postavit.

Však se také každému nepodaří dostat se do Onisimovy

chalupy; ledaže by ji návštěvník uprosil, aby se obrátila

zadem k lesu a předem k němu.

Zápraží visí nad roklí, a aby na ně člověk vkročil, musí

se jednou rukou chytit trávy, druhou se přidržet střechy

chalupy a pak stoupnout přímo na zápraží.

Jiná chalupa se přilepila ke stráni jako vlaštovčí hnízdo;

tři se tam náhodou octly vedle sebe a dvě další stojí až na

dně rokle.

Ve vsi je všechno tiché a rozespalé, oněmělé chalupy jsou

otevřeny dokořán; není vidět živou duši; pouze mračna

much létají a bzučí v dusném vzduchu.

Vejdeš-li do chalupy, marně bys hlasitě volal -, odpoví

ti jen mrtvé mlčení; v málokteré chalupě se ozve bolestným

zasténáním nebo dutým kašlem stařena dožívající na peci

život nebo se za přehrádkou ukáže bosé a vlasaté tříleté dítě

jen v košilce, pozorně se na příchozího podívá a bojácně se

zase schová.

Stejné hluboké ticho a mír spočívá i na polích; jen tu

a tam se v slunečním úpalu jako mravenec lopotí na černé

ploše oráč a naléhá na kleče, až se z něho pot jen lije.

Ticho a neporušitelný klid vládnou v tom kraji také

v lidských zvycích. Nikdy tam nedošlo k loupeži ani

k vraždě nebo k jiným strašlivým příhodám; lidi tam ne-

vzrušují prudké vášně ani odvážné podniky.

A jaké vášně a podniky by je mohly vzrušovat? Všichni

se tam znali. Obyvatelé toho kraje žili daleko od ostatních

lidí. Do nejbližší vesnice a újezdního města měli asi pěta-

dvacet a třicet verst.

Rolníci vozili v určitou dobu obilí do nejbližšího přístavu

na Volze, která byla jejich Kolchidou i Herkulovými slou-

py, jednou za rok jezdili někteří na trh a žádné další styky

s nikým neměli.

Jejich zájmy byly soustředěny na jejich vlastní kruh,

nekřížily se ani nestýkaly s cizími zájmy.

Věděli, že na osmdesát verst od nich je "gubernie", to

jest gubernské město, ale málokdo do něho jel; pak věděli,

že o něco dál je tam Saratov nebo Nižnij; slýchali, že je

'98í,

i Moskva a Pitěr, že za Pitěrem žijí Francouzi nebo Němci,

ale pak už pro ně začínal jako pro dávné lidi záhadný svět,

neznámé země obydlené netvory, dvojhlavými lidmi

a obry; tam bylo temno a potom všechno končilo onou

rybou, která na sobě drží zemi.

A protože jejich zátiší bylo takřka nesjízdné, neměli ani

odkud čerpat nejnovější zprávy, co se děje v širém světě,

vždyť lidé, kteří jezdili prodávat dřevěné nádobí, žili jen

dvacet verst od nich, a ani ti nevěděli víc než oni. Neměli ani

s čím srovnat svůj způsob života, aby mohli posoudit, jestli

se jim daří dobře či špatně, jsou-li bohatí či chudí, mo-

hou-li toužit ještě po něčem, co mají jiní.

Žili šťastně, myslili, že to jinak nemá, ba ani nemůže být,

byli přesvědčeni, že všichni ostatní lidé žijí právě tak a že

žít jinak je hřích.

Kdyby jim někdo řekl, že jiní lidé ořou, sejí, sklízejí

a prodávají nějak jinak, nebyli by tomu ani věřili. Jaké

vášně a vzrušení je tedy mohly trápit?

Měli sice jako všichni lidé starosti a slabosti, musili

platit daně a dávky, byli líní a ospalí, ale to všechno je

příliš nebolelo a nebouřilo jim to krev.

Za posledních pět let z několika set duší nikdo nezemřel

ani přirozenou smrtí, neřku-li násilnou.

A když někdo stářím nebo na nějakou zastaralou nemoc

přece usnul věčným spánkem, nemohli se tam lidé ještě

dlouho potom dost vynadivit tak neobyčejné události.

Zato se jim však nijak nezdálo divné, když se na příklad

kovář Taras při paření v lázni vlastní vinou div neudusil,

takže ho musili polévat studenou vodou, aby se vzpamato-

val.

Z provinění se hojně vyskytovala krádež hrachu, mrkve

a řepy; jednou také náhle zmizela dvě selata a slepice -,

událost, která pobouřila celé okolí; lidé ji jednomyslně

kladli za vinu prodavačům dřevěného nádobí, jejichž po-

vozy tudy den předtím projely na trh. Jinak tam byly

příhody jakéhokoli druhu velmi vzácné.

Jednou se vlastně ještě stalo, že byl za vesnicí nalezen

v příkopě u mostu člověk, který asi patřil k artělu odcháze-

jícímu do města a zůstal tam ležet.

První si ho všimli chlapci a zděšeně přiběhli do vesnice

se zprávou o nějakém strašlivém draku nebo vlkodlakovi,

který prý leží v příkopě; dodali, že prý je pronásledoval

a Kuzku div nesežral.

'99,

Odvážnější mužici se ozbrojili vidlemi a sekerami a vydali

se v tlupě k příkopu.

"Kam se hrnete?" domlouvali jim staří. "Mrzí vás, že

jste celí? Co chcete? Nezačínejte si s ním, nikdo vás ne-

honí."

Ale mužici šli a na nějakých padesát sáhů od toho místa

začali na netvora všelijak volat; odpověď nedostali; za-

stavili se; pak zas postoupili kupředu.

V příkopě ležel mužik, hlavou opřen o svah; vedle něho

se povaloval tlumok a hůl, na níž měl zavěšeny dva páry

láptí.

Mužici si netroufali blíž, ani mu nechtěli nic udělat.

"Hej! Ty, hochu!" volali jeden po druhém, drbajíce se

některý na zádech, některý na týle. " Copak jsi zač? Hej,

ty! Copak tu chceš?"

Pocestný se pokusil zvednout hlavu, ale nemohl. Patrně

byl churav nebo velmi unaven.

Jeden mužik se chystal dotknout se ho vidlemi.

"Nech ho! Nech ho!" volali na něho. "Kdopak ví, co je

to zač, vida, ani nemuká; možná, že je to takový nějaký...

Nechte ho, hoši!"

"Pojďme zas," říkali někteří, "je to pravda, pojďme,

vždyť co je nám do něho! Ještě se člověk dostane do ne-

štěstí!"

A všichni se vrátili do vesnice a pověděli starým, že tam

leží nějaký přespolní, nic neříká a Bůh ví, co tam chce...

"Je přespolní, tak si s ním nezačínejte!" radili staří, se-

díce na zápraží, lokty opřeni o kolena. "Vem ho nešť! Ani

chodit jste tam neměli!"

Takové bylo zátiší, kam sen náhle Oblomova přenesl.

Ze tří nebo čtyř vesnic, které tam byly rozházeny, jme-

novala se jedna Sosnovka, druhá Vavilovka a ležely na

verstu od sebe.

Sosnovka a Vavilovka byly dědičným majetkem rodu

Oblomovových, a proto se jim říkalo společným jménem

Oblomovka.

V Sosno vce byl panský dvůr a dům. Asi pět verst od

Sosnovky ležela vesnička Verchljovo, která kdysi patřila

také rodině Oblomovových, ale už dávno přešla do jiných

rukou, a ještě několik porůznu roztroušených chalup, po-

čítaných k Verchljovu.

Tato vesnice náležela bohatému statkáři, který na své

statky nikdy nejezdil. Správcem tam byl nějaký Němec.

'100,

A to je celý zeměpis toho zákoutí.

Ilja Iljič se probudil ráno ve své malé postýlce. Je mu

teprve sedm let. Je mu příjemně a veselo.

Jak je hezounký, červeňoučký a baculatý! Tvářičky má

tak kulaté, že se mu některý uličník nevyrovná, ani když

se schválně nafoukne. Chůva čeká, až se mladý pán vzbudí.

Začne mu natahovat punčošky; chlapec se brání, dovádí,

mrská nohama; chůva ho chytá a oba se hlasitě smějí.

Konečně se jí podařilo postavit ho na nohy; umyje ho,

učeše mu vlásky a pak ho vede k matce.

Když Oblomov spatřil dávno zemřelou matku, i ve snu

se zachvěl radostí a vroucí láskou k ní; spal, ale mezi

řasami se mu pomalu vyřinuly dvě horké slzy a nehybně

tam uvízly.

Matka ho zasypala vášnivými polibky, pak si ho pro-

hlédla nenasytnýma starostlivýma očima, nemá-li kalná

očka, otázala se, zda ho něco nebolí, vyptala se chůvy,

spal-li klidně, zda se v noci nebudil, nezmítal-li se ve spán-

ku a neměl-li horečku. Pak ho vzala za ruku a zavedla ho

k ikoně.

Tam poklekla, jednou rukou ho objala a napovídala mu

slova modlitby.

Chlapec modlitbu roztržitě odříkával a díval se do okna,

odkud se do pokoje linul chládek a vůně šeříku.

"Maminko, půjdeme dnes na procházku?" ptal se na-

jednou uprostřed modlitby.

"Půjdeme, dušinko," odpovídala spěšně, ale nespouštěla

oči z ikony a chvátala, aby dopověděla posvátná slova.

Chlapec je liknavě opakoval, matka však do nich vklá-

dala celou duši.

Pak šli k otci a potom pili čaj.

U stolu Oblomov našel prastarou osmdesátiletou tetu,

která u nich žila a neustále hubovala na svou služebnou;

ta stála za její židlí, obsluhovala tetu a také už se jí věkem

třásla hlava. Byly tam i tři obstarožné slečny, vzdálené pří-

buzné Oblomovova otce, dále trochu pomatený švagr jeho

matky, dále Cekmeněv, majitel sedmi duší, jenž tu byl na

návštěvě, a ještě nějaké babičky a dědouškové.

Celý tento dvůr a družina rodiny Oblomovových se

zmocnily Ilji Iljiče a začaly ho zasypávat laskáním a licho-

cením; sotva si stačil otírat stopy nežádaných polibků.

Potom ho krmili houstičkami, suchárky a smetánkou.

Pak se s ním matka ještě pomazlila a pustila ho do za-

'101,

hrady, na dvůr, na louku, ale přísně nařídila chůvě, aby ho

nenechávala o samotě, aby ho nepouštěla ke koním, ke

psům ani ke kozlu, aby nechodili daleko od domu a hlavně

aby ho nepouštěla do rokle, protože to bylo nejhroznější

místo v celém okolí a požívalo špatné pověsti.

Našli tam jednou psa a usoudili, že je vzteklý, jen proto,

že když se na něho chystali s vidlemi a sekerami, utekl

a zmizel někde za kopcem; do rokle odváželi zdechliny,

mělo se za to, že jsou tam i lupiči a vlci, jakož i různé jiné

bytosti, které v tom kraji nebyly nebo nejsou vůbec ani na

celém světě.

Chlapec nevyslechl matčino varování a je už dávno na

dvoře.

S radostným údivem, jako by to bylo po prvé, obhlédl

a oběhl kolem dokola otcovský dům s jeho pokřivenými

vraty, s dřevěnou střechou, uprostřed sesedlou, porostlou

jemným zeleným mechem, s rozviklaným zápražím, s růz-

nými přístavky a nástavky a se zanedbanou zahradou.

Strašně rád by vyběhl na pavlač vedoucí kolem celého

domu, aby se odtamtud podíval na řeku, ale pavlač už je

vetchá, tak tak že se drží, a chodit po ní smějí jen "lidé",

panstvo ne.

Nedbal matčina zákazu a už zamířil k lákavému scho-

dišti, ale na zápraží se objevila chůva a podařilo se jí ho

chytit.

Utekl jí k seníku, aby tam po příkrých schodech vylezl,

a sotva chůva stačila dojít k seníku, už zas musila spěchat,

aby překazila jeho úmysl dostat se do holubníku, vniknout

na dobytčí dvůr -, a bůh uchovej! -, do rokle.

"Můj ty bože, to je dítě, takové šídlo! Jestlipak zůstaneš

chvilku na místě, mladý pane? To je hanba!" domlouvala

mu chůva.

Celý ten chůvin den a všechny její dny a noci byly vy-

plněny zmatkem a běháním. Hned se trápila, hned měla

z dítěte opravdovou radost, hned se bála, že upadne a roz-

bije si nos, hned byla dojata jeho upřímnou dětskou pří-

tulností nebo ji zas tížily neurčité obavy o jeho vzdálenou

budoucnost, a jen těmito city tepalo stařenino srdce, jen

tyto starosti zahřívaly její krev a jakž takž udržovaly její

skomíravý život, který by byl bez nich možná už dávno,

dávno uhasl.

Ale dítě není vždycky tak neposedné. Někdy, když sedí

u chůvy, náhle ztichne a dívá se na vše tak bedlivě.

'102,

Jeho dětská mysl pozoruje všechny jevy, které se před ním

odehrávají; zapadají hluboko do jeho duše a pak rostou

a zrají zároveň s ním.

Je nádherné ráno. Vzduch je chladivý, slunce ještě není

vysoko. Dům, stromy i holubník a pavlač -, všechno vrhá

do dálky dlouhé stíny. Na zahradě a na dvoře vznikla stin-

ná zákoutí, lákající k zamyšlení a snění. Jen v dálce žitné

pole jako by planulo ohněm a říčka se leskne, až to bolí do

očí.

"Čím to je, chůvo, že tady je tma a tam světlo, bude tam

potom taky světlo?" ptá se dítě.

"To je tím, můj milý, že slunce jde naproti měsíci a ne-

vidí ho, proto se mračí, ale jak ho z dálky zahlédne, hned

se rozjasní."

Dítě se zamýšlí a pořád se dívá kolem sebe. Vidí, že

Antip jede pro vodu, ale po zemi se vedle něho šine jiný

Antip, desetkrát větší než skutečný, a voznice se zdá tak

velká jako dům a stín koně zakrývá celou louku, teď udělal

stín jen dva kroky po louce a vtom už zašel za kopec, ale

Antip ještě ani nevyjel ze dvora.

Chlapec také udělal dva kroky a ještě krok -, i on zajde

za kopec.

Chtěl by ke kopci, aby se podíval, kam se kůň poděl. Dal

se k vratům, ale z okna se ozve matčin hlas:

" Chůvo! Nevidíš, že chlapec vyběhl na sluníčko? Odveď

ho do chládku! Rozpálí mu to hlavičku, bude ho bolet,

udělá se mu špatně, nebude mi jíst. Vždyť takhle ti uteče

do rokle!"

"Ech! Mazlíček!" zabručí si tiše chůva a odtáhne ho na

zápraží.

Dítě se dívá a bystrým vnímavým zrakem pozoruje, jak

a co dělají dospělí, čím se ráno zabývají.

Žádná maličkost, žádná zvláštnost neujde bedlivé pozor-

nosti dítěte; do duše se mu nevyhladitelně vtiskuje obraz

domácího života; jeho poddajná mysl vstřebává živé pří-

klady a bezděky si črtá program vlastního života podle

toho, co kolem sebe vidí.

Nedá se říci, že by ráno u Oblomovových plynulo bez

užitku. Klepot nožů sekajících v kuchyni maso a zeleninu

bylo slyšet až do vesnice.

Z čeledníku se ozýval sykot vřetena a tichý tenounký

hlas ženy; dalo se těžko rozeznat, pláče-li či improvisuje

tesknou píseň beze slov.

'103,

Sotva se Antip s voznicí vrátil, vylezli na dvůr z různých

koutů kočové a ženské s vědry, neckami i džbány a zamířili

k němu.

Tam zas nějaká stará žena nese z komory do kuchyně

misku s moukou a hromadu vajec; tamhle kuchař najednou

vychrstl z okna vodu a polil Arapku, která celé ráno ne-

spouští oči z kuchyně, vlídně vrtí ocasem a olizuje se.

Ani sám starý Oblomov nezahálí. Celé dopoledne sedí

u okna a neustále dává pozor na všechno, co se na dvoře

děje.

"Hej, Ignaško! Co to neseš, troubo?" zeptá se mužského,

který jde po dvoře.

"Nože, jdu je do čeledníku brousit," odpovídá mužský

a na pána se ani nepodívá.

"Tak jdi, jdi, a pořádně je nabrus!"

Pak zastaví ženskou:

"Hej, ženská! Ženská! Kde jsi byla?"

"Ve sklepě, baťuško," odpověděla, zastavila se, zaclonila

si oči rukou a podívala se do okna, "pro mléko na stůl."

"Tak jdi, jdi!" řekl pán. "A dej pozor, abys to mléko

nerozlila. A ty, Zacharko, ty nezbedo, kampak zas běžíš?"

křikl potom. "Já ti dám, pořád běhat! Vidím, že takhle

běžíš už po třetí. Hybaj zpátky do síně!"

A Zacharka šel zas klímat do síně.

Přijdou-li krávy z pastvy, starý Oblomov se první stará,

aby dostaly pít; zahlédne-li z okna, že pes honí slepici,

hned přísně zakročí proti nepořádku.

Také jeho žena má plno práce; asi tři hodiny se dohaduje

s krejčím Averkou, jak přešít mužovu kazajku na blůzku

pro Iljušku, sama kreslí křídou a dává pozor, aby Averka

neukradl žádné sukno; pak jde do ženského čeledníku

a uloží každému děvčeti, kolik krajek má za den uháčko-

vat; pak si zavolá Nastasju Ivanovnu nebo Stěpanidu

Agapovnu nebo některou jinou ze své družiny, aby se s ní

šla projít po zahradě, což má praktický účel, totiž podívat

se, jak zraje další jablko a zda nespadlo včerejší, které už

dozrálo; tu a tam se musí něco upevnit nebo odříznout

a podobně.

Ale hlavní starostí byla kuchyně a oběd. O obědě se radil

celý dům; i stařičkou tetu žádali o radu. Každý navrhoval

nějaké jídlo, někdo drůbkovou nebo nudlovou nebo dršťko-

vou polévku, jiný zas červenou nebo bílou omáčku.

O každé radě se uvažovalo, důkladně se projednávala

'104,

a pak byla přijata nebo zamítnuta podle konečného ortelu

paní domu.

Každou chvilku musila do kuchyně hned Nastasja

Petrovna, hned Stěpanida Ivanovna něco tam připome-

nout nebo to či ono dodat nebo odvolat, zanést tam cukr,

med, víno a podívat se, dává-li kuchař do jídla všechno,

co se mu vydalo.

Péče o jídlo byla v Oblomovce prvním a hlavním život-

ním úkolem. Jaká telata se tam vykrmovala k velkým

svátkům! Jaká drůbež se tam chovala! Kolik rafinovaných

úvah, kolik práce a starostí při té péči o ni! Krůty a kuřata

ke jmeninám a jiným slavným dnům se vykrmovaly

ořechy; husy se nesměly hýbat a musily několik dní před

svátkem viset v pytli, aby zarostly sádlem. Jaké tam byly

zásoby zavařenin, nakládaných ryb, pečiva! Jaké medovi-

ny, jaké kvasy se vařily, jaké pirohy se v Oblomovce

pekly!

A tak se celé dopoledne všechno staralo a hemžilo, všech-

no žilo takovým plným, mravenčím, viditelným životem.

Ani v neděli a ve svátek si ti pilní mravenci nedopřávali

klidu. Tu se v kuchyni klepot nožů ozýval rychleji a hluč-

něji; služka podnikala několikrát cestu z komory do ku-

chyně s dvojnásobným množstvím mouky a vajec; v drů-

bežárně bylo víc bolestných zvuků a krveprolití. Pekl se

obrovský piroh, který sami páni jedli ještě i nazítří; třetího

a čtvrtého dne přicházely jeho zbytky do ženského čelední-

ku; když se piroh dočkal pátku, dostal poslední kus Antip

jako projev zvláštní přízně. Piroh byl už úplně vyschlý

a vůbec bez nádivky, ale Antip se pokřižoval a s hlučným

chroupáním se neohroženě pustil do té zkameněliny, ač

měl požitek spíš jen z vědomí, že je to panský piroh, než

ze samého pirohu, podobně jako archeolog, který s požit-

kem vypije mizerné víno ze střípku nějaké tisícileté ná-

doby.

A chlapec se stále díval a stále pozoroval svými dětskými

smysly, jimž nemohlo nic ujít. Viděl, že po užitečném a pra-

covitě stráveném dopoledni nastává poledne a oběd.

Poledne je parné, na nebi není ani mráček. Slunce stojí

nehybně lidem nad hlavami a spaluje trávu. Vzduch přestal

proudit a mrtvě visí. Stromy a voda se ani nehnou; nad

vesnicí a poli spočívá nerušené ticho, jako by všechno

vymřelo. Zvučně a daleko se v prázdnu rozléhá lidský hlas.

Na dvacet sáhů je slyšet, jak letí a bzučí brouk, a v husté

'105,

trávě něco pořád chrupe, jako by se tam někdo převalil

a spal sladkým spánkem.

Také v domě zavládlo mrtvé ticho. Přišla doba všeobec-

ného spánku po obědě.

Chlapec vidí, že otec, matka i stará teta a celá družina -,

každý se uchýlil do svého koutku, a kdo ho nemá, zalezl na

seník, druhý odešel na zahradu, třetí hledá chládek v síni

a další si jen přikryl obličej šátkem, aby ho nerušily mouchy

a usnul tam, kde ho zdolalo vedro a těžký oběd. I zahradník

leží roztažen pod keřem v zahradě vedle své motyky a kočí

spí ve stáji.

Ilja Iljič se podíval do čeledníku. Všichni tam leží jeden

vedle druhého na lavicích, na podlaze i v síni; děti jsou

ponechány samy sobě, lezou po dvoře a hrabou se v písku.

I psi zalezli hluboko do bud, však také nemají na koho

štěkat.

Dá se projít celým domem naveskrz a nepotkat živou

duši. Bylo by snadné všechno vykrást a na vozech odvézt,

nikdo by tomu nebránil, jenže v tom kraji se nevyskytovali

zloději.

Byl to jakýsi vše pohlcující, naprosto nepřemožitelný

spánek, pravý obraz smrti. Všechno je mrtvé, ze všech kou-

tů se jen ozývá rozmanité chrápání ve všech tónech a tóni-

nách.

Občas někdo ze spaní náhle zvedne hlavu, tupě a udiveně

se podívá sem a tam, obrátí se na druhý bok nebo ani ne-

otevře oči, rozespale si odplivne, zamlaská nebo si něco za-

bručí pod nos a znova usne.

Jiný zas rychle, bez jakýchkoli předběžných příprav vy-

skočí oběma nohama ze svého lože, pak, jako by se bál, že

propase drahocenné chvíle, popadne džbánek s kvasem,

odfoukne mouchy, které v něm plavou, k protějšímu kraji,

takže tyto dosud nehybné mouchy se začnou v naději na

zlepšení svého osudu prudce pohybovat, zavlaží si hrdlo

a potom zas klesne na postel, jako by ho podťal.

A chlapec pořád pozoroval a pozoroval.

Po obědě šel s chůvou zas na vzduch. Ale ani chůva

přes všechny přísné paniny rozkazy a přes vlastní dobrou

vůli nemohla odolat kouzlu spánku. I ona se nakazila touto

epidemickou chorobou řádící v Oblomovce.

Nejdřív na dítě čile dohlížela, nepouštěla je daleko od

sebe, přísně je hubovala pro nezbednost, ale když pak cítila

příznaky blížící se nákazy, začínala dítě přemlouvat, aby

'106,

nechodilo za vrata, aby nechalo na pokoji kozla, aby nelezlo

na holubník ani na pavlač.

Sama se usadila někde v chládku na zápraží, na prahu

sklepa nebo jednoduše na trávě, patrně s úmyslem plést

punčochu a dohlížet na dítě. Ale brzy je napomínala už jen

líně a pokyvovala hlavou.

"Ach, vždyť já ho neuhlídám, každou chvilku mi to šídlo

vleze na pavlač," uvažovala už skoro v polospánku, "nebo

... třebas do rokle..."

Vtom se staré chůvě hlava sklonila ke kolenům, punčo-

cha jí vypadla z rukou, hoch jí zmizel z očí, stařenka trochu

pootevřela ústa a začala lehce chrápat. Chlapec netrpělivě

čekal na tuto chvíli, od které teprve začínal jeho samostat-

ný život.

Je na celém světě jakoby sám; po špičkách utíká od

chůvy a prohlíží si všechny, kde a kdo spí; zastaví se a po-

zorně se podívá, když někdo přijde k sobě nebo si odplivne

a ze spaní něco zahučí; pak chlapec s trnoucím srdcem běží

na pavlač, utíká kolem dokola po skřípajících prknech,

potom vyleze na holubník, vnikne do hloubi zahrady, na-

slouchá, jak bzučí brouk, a dlouho provází očima jeho let

vzduchem; naslouchá, jak něco pořád cvrká v trávě, hledá

a chytá ty rušitele ticha; chytí kobylku, utrhne jí křídla

a dívá se, co z ní bude, nebo do ní vbodne stéblo a pozoruje,

jak kobylka létá s tímto přívěskem; s požitkem pozoruje se

zatajeným dechem pavouka, jak ssaje krev chycené mou-

chy, jak se ubohá oběť zmítá a bzučí v jeho sevření. Dítě

nakonec zabije oběť i trýznitele.

Pak zaleze do příkopu, hrabe, vyhledává jakési kořínky,

oškrabuje z nich kůru a pochutnává si, protože se mu zdají

lepší než jablka a zavařeniny, které dostává od maminky.

Vyběhne i za vrata, rád by do březového háje; zdá se mu

tak blízko, že by tam byl jistě za pět minut, ne oklikou po

cestě, ale přímo přes příkop, ploty a jámy; ale bojí se, prý

tam jsou lesní duchové, loupežníci a strašlivá zvířata.

Rád by zaběhl i do rokle, je od zahrady jen na nějakých

padesát sáhů; chlapec už přiběhl až k jejímu kraji, zamhou-

řil oči a chtěl tam nahlédnout jako do jícnu sopky... náhle

však před ním vyvstaly všechny řeči a pověsti o této rokli,

obešla ho hrůza, takže celý bez sebe uhání zpátky, chvěje se

strachem, vrhne se k chůvě a stařenku vzbudí.

Chůva se probrala, upravila si na hlavě šátek, zastrčila

si pod něj chomáče šedivých vlasů, a předstírajíc, že vůbec

'107,

nespala, podezíravě pokukuje po Iljušovi, pak po panských

oknech a chvějícími se prsty začíná cvakat pletacími dráty

s punčochou, která jí leží na klíně.

Zatím začalo vedro pomaličku povolovat; v přírodě

všechno trochu ožilo; slunce se už posunulo k lesu.

I v domě se ticho ponenáhlu porušovalo; v jednom rohu

někde vrzly dveře; po dvoře se ozvaly čísi kroky; na seníku

někdo kýchl.

Brzy potom sluha spěšně vynesl z kuchyně obrovský sa-

movar, ohýbaje se jeho tíží. Lidé se začali scházet k čaji.

Jeden má pomačkaný obličej a uslzené oči; druhý si vytlačil

na tváři a na spánku červenou skvrnu; třetí mluví roze-

spalým divným hlasem. Všichni funí, vzdychají, zívají,

drbají se na hlavě, protahují se a stěží se vzpamatová-

vají.

Oběd a spánek způsobily neuhasitelnou žízeň. Žízní pálí

hrdlo; leckdo vypije třeba dvanáct šálků čaje, ale nepomá-

há to. Je slyšet vzdychání a sténání; pije se brusinková

a hrušková šťáva, kvas, někteří užívají léky, jen aby svlažili

vyprahlé hrdlo.

Všichni se hledí zbavit žízně jako nějakého Božího trestu;

všichni bloudí a trpí jako karavana poutníků v arabské

poušti, hledající marně vodní pramen.

Chlapec je u maminky, prohlíží si podivné obličeje kolem

sebe, naslouchá bedlivě ospalému a malátnému hovoru.

Baví ho dívat se na ně a každý nesmysl, který pronesou,

mu připadá zajímavý.

Po čaji se každý nějak zabaví: někdo jde k říčce, pomalu

se toulá po břehu a shazuje nohou oblázky do vody; jiný si

sedne k oknu a lelkuje na každou prchavou podívanou;

přeběhne-li po dvoře kočka, přeletí-li nad ním kavka,

pozorovatel sleduje tu i onu pohledem i nosem a otáčí

hlavou hned vpravo, hned vlevo. Také psi tak někdy rádi

sedávají celé dny na okně, vystavují hlavu slunci a pečlivě

si prohlížejí každého, kdo jde kolem.

Matka si položí Iljušovu hlavu na klín, pomalu mu roz-

česává vlasy a libuje si, jak jsou měkké; přivolává Nastasju

Ivanovnu a Stěpanidu Tichonovnu, aby si také polibovaly,

rozmlouvá s nimi o Iljušově budoucnosti a povyšuje ho za

hrdinu nějaké skvělé epopeje, kterou si vy bájí. Obě mu

slibují hory doly.

Tu se však začíná stmívat. V kuchyni zas praská oheň.

zas se ozývá rychlý klepot nožů: chystá se večeře.

108,

Čeleď se shromáždila u vrat, je tam slyšet balalajku

a hlasitý smích. Hrají si na honěnou.

A slunce už zapadalo za les; vrhalo několik maličko hře-

jivých paprsků, které jako ohnivý pruh prorážely celý les

a zalévaly vrcholy borovic jasným zlatem. Pak paprsky

jeden za druhým uhasínaly; poslední otálel dlouho; jako

tenká jehla se zabodl do hustého větvoví; ale i ten zhasl.

Věci ztrácely tvar; všechno splývalo nejdříve v šedou,

pak v temnou masu. Zpěv ptáků ponenáhlu slábl; brzy

zmlkli úplně kromě jediného, jenž jakoby navzdory všem

ve všeobecném tichu sám jednotvárně cvrlikal s přestáv-

kami stále delšími, pak i on konečně slabě a nezřetelně pískl

naposledy, zatřepetal se, lehce pohnul listím kolem sebe...

a usnul.

Všechno umlklo. Jen cvrčci o závod cvrčeli hlasitěji. Ze

země vystoupila bílá pára a rozestřela se po louce a řece.

I řeka zkrotla; za chvíli i v ní náhle ještě naposledy cosi

šplouchlo a pak zůstala nehybná.

Vzduch zavoněl vlhkostí. Stmívalo se stále víc. Stromy

se seskupily v jakési nestvůry; v lese začalo být příšerně:

najednou tam něco zaskřípe, jako by některá ta nestvůra

přecházela z místa na místo a pod nohou jí asi zapraskala

větévka.

Na nebi se jako živé oko jasně zaleskla první hvězdička

a v oknech domu se začala míhat světla.

V přírodě nadešly chvíle všeobecného slavnostního ticha,

chvíle, kdy mocněji pracuje tvůrčí duch a prudčeji vřou

poetické sny, kdy v srdci živěji plane vášeň nebo palčivěji

bolí žal-, kdy v kruté duši nerušeněji a rychleji zraje semeno

zločinné myšlenky a kdy... v Oblomovce všichni tak tvrdě

a klidně spí.

"Maminko, pojďme na procházku," řekne Iljuša.

"Co tě vede, to je nápad! Teď na procházku," odpoví

matka, "vždyť je vlhko, nachladil by sis nožky; a také je to

o strach, v lese teď chodí lesní muž, bere malé děti!"

"Kam je bere? Jaký je? Kde bydlí?" vyptává se dítě.

A matka pouští uzdu své nespoutané fantasii.

Dítě naslouchá, otvírá a zavírá oči, až je nakonec přemů-

že spánek. Přichází chůva, zvedne je z matčina klína a spí-

cího chlapce odnáší do postele; jeho hlava jí visí přes ra-

meno.

"No tak, a den už je zas chválabohu pryč!" říkali si oby-

vatelé Oblomovky, když s hekáním uléhali a znamenali se

'109,

křížem. "Máme ho šťastně za sebou; dej Pánbůh, aby to

bylo zítra taky tak! Buď Pánbůh pochválen! Buď Pánbůh

pochválen!"

Pak se Oblomovovi zdálo zas o jiné době. Za nekonečného

zimního večera se bojácně tiskne k chůvě a ta mu šeptá

pohádku o nějaké tajemné zemi, kde nikdy není noc ani

zima, kde se pořád dějí zázraky, kde tečou řeky medu

a mléka, kde jak je rok dlouhý, nikdo nic nedělá, kde se

dobří junáci jako Ilja Iljič a panny tak krásné, že se to

nedá v pohádce vypovědět ani perem vypsat, všichni celý

boží den jen veselí.

Je tam také dobrá kouzelnice, která se u nás někdy zje-

vuje v podobě štiky. Ta si zvolí za oblíbence nějakého ti-

chého a neškodného hocha, jinak řečeno nějakého lenocha,

jemuž všichni ubližují, a z ničeho nic ho začne zahrnovat

všelijakými dary a on si jen pěkně pochutnává, strojí se do

přichystaného šatstva a pak se ožení s nějakou nevídanou

krasavicí Militrisou Kirbiťjevnou.

Chlapec napínal sluch i zrak a chtivě hltal chůvino líčení.

Chůva, nebo snad sama pohádka se tak obratně vyhý-

bala všemu, co je skutečné, že chlapcova obraznost a mysl

nasákly smyšlenkami a až do stáří zůstaly v jejich zajetí.

Chůva dobrácky vyprávěla pohádku o hloupém Jemeljovi,

tu zlomyslnou a úskočnou satiru na naše pradědy a snad

ještě na nás samé.

Dospělý Ilja Iljič se sice později dozví, že žádné medové

ani mléčné řeky, ba ani dobré kouzelnice nejsou, usmívá se

pak sice chůvinu vyprávění a žertuje o něm, ale jeho úsměv

není upřímný a provází jej tajné povzdechnutí, protože

pohádka splynula s životem a Oblomov někdy nevědomky

truchlí, že pohádka není život a život není pohádka.

Sní bezděky o Militrise Kirbiťjevně; všechno ho táhne do

toho kraje, kde se lidé pořád jen veselí, kde nejsou starosti

ani smutky; zůstává mu už navždycky náchylnost poležet

si na peci, vyjít si v šatech, které získal bez práce, a najíst

se na účet hodné kouzelnice.

I starý Oblomov i děd Ilji Iljiče slýchali v dětství tytéž

pohádky, které po celá staletí a skrze četné generace pro-

cházely ústy chův a pěstounů ve stále stejném starodávném

znění.

Chůva zatím ukazuje chlapcově obraznosti už jiný obraz.

Vypráví mu o hrdinských činech našich Achillů a Odys-

seů, o statečnosti Ilji Muromce, Dobryni Nikitiče, Aljoši

'110,

Popoviče, o bohatým Polkanovi, o tuláku Kolečišči, jak pu-

tovali po Rusi, pobíjeli nesčíslné hordy pohanů, jak mezi

sebou závodili, kdo vypije jedním dechem pohár zeleného

vína a nehekne, pak mluvila o zlých loupežnících, o spících

princeznách, zkamenělých městech a lidech; konečně pře-

cházela k naší démonologii, k umrlcům, příšerám a vlko-

dlakům.

S homérskou prostotou a dobrosrdečností, se stejnou

živoucí věrností v podrobnostech a s touž výrazností obra-

zů vkládala do dětské paměti a obraznosti Iliadu ruského

života, vytvořenou našimi pěvci za oněch dávných dob,

kdy člověk ještě nedovedl čelit přírodním ani životním

nebezpečím a tajemstvím, kdy se ještě chvěl strachem

z vlkodlaka nebo lesního muže, kdy u Aljoši Popoviče

hledal ochranu před neštěstími, která mu hrozila, kdy ve

vzduchu i ve vodě, v lese i na poli panovaly zázraky.

Život tehdejšího člověka byl strašlivý a nejistý; vyjít

před práh vlastního domu pro něho bylo nebezpečné, kaž-

dou chvilku ho může zadávit šelma nebo ho zabije lou-

pežník, obere ho o všechno zlý Tatar nebo se člověk beze

stopy ztratí, jako by se propadl.

Také se náhle zjevovala znamení na nebi, ohnivé sloupy

a koule; tam zas nad čerstvým hrobem vyskočí plamínek

nebo cosi chodí po lese jakoby s lucernou a děsivě se chech-

tá a ve tmě svítí očima.

I se samým člověkem se stávalo tolik nepochopitelných

věcí: žije si třeba někdo dlouho a dobře, nic mu nechybí,

ale najednou začne mluvit nějak z cesty nebo křičet div-

ným hlasem nebo v noci chodí ze spaní; jiný se zase z ni-

čeho nic začne svíjet a bít sebou o zem. A zrovna než se to

stane, slepice zakokrhá jako kohout a nad střechou zakráká

havran.

Člověk byl slabý, nevěděl kudy kam, rozhlížel se po životě

s hrůzou, a proto hledal klíč k tajemstvím, která ho obklo-

povala, i k tajemstvím svého vlastního bytí v obraznosti.

Ale možná také, že spánek, věčné ticho malátného živo-

ta, nedostatek pohybu a jakéhokoliv skutečného strachu,

příhod a nebezpečí nutily člověka, aby si vytvářel upro-

střed skutečného světa jiný, neskutečný svět a aby v něm

hledal rozlet a povzbuzení pro svou dřímající obraznost

nebo vysvětlení obvyklých příčinných souvislostí i vzdále-

ných příčin pozorovaného jevu.

Naši nebozí předkové žili jako ve tmě; nepovzbuzovali

'111,

ani nekrotili svou vůli a pak se naivně divili nebo děsili,

když přišla protivenství a zlo, a hledali příčiny v němých,

nejasných hieroglyfech přírody.

Umřel-li někdo, stalo se to proto, že předtím vynesli

nebožtíka z domu hlavou napřed místo nohama napřed;

hořelo-li někde, bylo to tím, že pod oknem tři noci vyl pes;

a dbali tedy na to, aby nebožtíky vynášeli nohama napřed,

ale jedli totéž co dřív a spali stále stejně na holé trávě;

vyjícího psa bili nebo ho zaháněli, ale jiskry z louče smetali

pořád do skuliny v prohnilé podlaze.

I dodnes Rus uprostřed přísné a smyšlenek zbavené sku-

tečnosti, která ho obklopuje, rád věří lákavým zkazkám

ze starých časů a snad se ještě dlouho této víry nezřekne.

Chlapec naslouchal chůviným pohádkám o našem Zlatém

rounu, totiž o Ptáku ohniváku, o překážkách a tajných

skrýších v kouzelném hradu a hned si představoval, že je

statečným královicem, až ho radostným vzrušením mrazi-

lo, hned zas trpěl hrdinovými svízeli.

Pohádky se hrnuly jedna za druhou. Chůva vyprávěla

se zápalem, barvitě a náruživě, místy nadšeně, protože sa-

ma pohádkám napolo věřila. Stařeniny oči jiskřily, hlava

se jí chvěla vzrušením, hlas stoupal do nezvyklých výšek.

Dítěte se zmocňovala tajemná hrůza a tisklo se k chůvě

se slzami v očích.

Došlo-li na umrlce vstávající o půlnoci z hrobů nebo na

oběti úpějící v zajetí draka nebo na medvěda s dřevěnou

nohou, jak se vydá po vesnicích hledat nohu, kterou mu

někdo uťal -, dítěti hrůzou vstávaly vlasy na hlavě;

dětská obraznost hned trnula strachem, hned zas živě

kypěla; chlapec prožíval trýznivé stavy sladkého utrpení,

jeho nervy se napínaly jako struny.

Když chůva temným hlasem líčila medvěda, jak říká:

"Skřípej, skřípej, noho lipová! Šel jsem po samotách, šel

jsem po vesnicích, všechny ženské spí, jedna ženská nespí,

na mé kůži sedí, moje maso vaří, moje chloupky přede!"

a když pak medvěd konečně vchází do chalupy a chce se

vrhnout na toho, kdo ho připravil o nohu, chlapec se už

nemůže přemoci: strachem zapiští a skočí chůvě do náruče.

Hrůzou mu vyhrknou slzy, ale zároveň se hlasitě směje ra-

dostí, že není v drápech šelmy, ale na lavici u kamen vedle

chůvy.

Chlapcovu obraznost zalidnily podivné přízraky; bázeň

a úzkost se mu zahnízdily v duši nadlouho, snad navždy.

112,

Smutně se kolem sebe rozhlíží a všude v životě tuší nebez-

pečí, neštěstí, pořád sní o tom kouzelném kraji, kde není

zlo, starosti ani zármutky, kde žije Militrisa Kirbiťjevna,

kde člověka bez práce tak pěkně živí a šatí...

V Oblomovce pohádka zachovává svou moc nejen nad

dětmi, ale i nad dospělými až do konce jejich života. Za

tmavého večera všichni obyvatelé domu i vesnice, počínaje

pánem a jeho ženou až po statného kováře Tarasa -, všich-

ni se čehosi bojí; každý strom se v tu dobu mění v obra,

každý keř v loupežnické doupě.

Bouchne-li okenice nebo zaskučí-li v komíně vítr, muži,

ženy i děti blednou. O Třech králích nikdo nevyjde po

deváté hodině večer za vrata a na Velký pátek by se nikdo

neodvážil do stáje, aby tam nezastihl skřítka.

V Oblomovce lidé věří všemu, věří i ve vlkodlaky

a umrlce. Řekne-li se jim, že stoh sena chodil po louce, bez

rozmýšlení tomu budou věřit; zmíní-li se někdo, že tohle

není beran, ale něco jiného, nebo že ta a ta Marfa nebo

Stěpanida je čarodějnice, začnou se bát toho berana i Mar-

fy. Vůbec jim ani nenapadne zeptat se, proč beran přestal

být beranem, nebo jak to, že se Marfa proměnila v čaroděj-

nici, a ještě se pustí do člověka, který by si zamanul po-

chybovat o tom -, tak mocná je v Oblomovce víra v kouzla!

Ilja Iljič sice později uvidí, že svět je uspořádán jednodu-

še, že mrtví z hrobu nevstávají, že obry, jakmile se nějaký

vyskytne, lidé strkají do jarmarečních bud a loupežníky do

vězení, ale i když je sama víra v přízraky ztracena, přece

zůstává jakýsi zbytek strachu a neuvědomělé úzkosti.

Ilja Iljič poznal, že neštěstí nepocházejí od příšer, ač

stěží ví, z čeho pocházejí skutečně, ale na každém kroku

pořád čeká něco strašlivého a bojí se. I teď, když zůstane

sám v tmavém pokoji nebo uvidí-li nebožtíka, zachvěje se

zlověstnou úzkostí, která mu v dětství zapadla do duše;

ráno se svým strachům směje, ale večer bledne znova.

Potom se Ilja Iljič náhle viděl v době, kdy byl asi tři-

náctiletým nebo čtrnáctiletým hochem.

Učil se už ve vesnici Verchljově, asi pět verst od Oblo-

movky, u tamějšího správce, Němce Štolce, jenž si zřídil

malý pensionát pro děti okolních šlechticů.

Štolc měl syna Andreje, téměř stejného věku s Oblomo-

vem, a někdo mu svěřil dalšího chlapce, který se skoro ni-

kdy nezúčastnil vyučování, protože stále trpěl krticemi;

celé dětství prochodil se zavázanýma očima nebo ušima

'113,

a pořád potichu plakal, že není u babičky, ale v cizím

domě u zlých lidí, že se s ním nemá kdo pomazlit a nikdo

mu neupeče koláč, jaký on rád.

Kromě těchto dětí žádné jiné v pensionátě zatím nebyly.

Jakáž pomoc, otec a matka usoudili, že se mazánek

Iljuška musí učit. Stálo to mnoho pláče, křiku a zlobení.

Konečně ho odvezli.

Němec byl rozumný a přísný člověk jako skoro všichni

Němci. Možná, že by se u něho byl Iljuša něčemu pořádně

naučil, kdyby byla Oblomovka od Verchljova na nějakých

padesát verst. Ale takhle -, jak se učit? Kouzlo ovzduší

Oblomovky, tamějšího života a zvyků působilo i ve

Verchljově; vždyť i tato vesnice náležela kdysi k Oblo-

movce; mimo Štolcův dům tam všechno dýchalo touž pra-

dávnou leností, prostotou mravů, tichem a nehybností.

Mysl a srdce dítěte se naplnily všemi obrazy, výjevy

a zvyklostmi tohoto života, ještě než chlapec spatřil první

knihu. Vždyť kdo ví, jak brzy se začínají v dětském mozku

vyvíjet počátky duševního života? Jak vystopovat v duši

nemluvněte vznik prvních představ a dojmů?

Možná, že dítě teprve sotva vyslovovalo slova, možná, že

ani to ještě vůbec nedovedlo, ba ani ještě neumělo chodit

a jen se na všechno dívalo tím upřeným němým dětským

pohledem, kterému dospělí říkají tupý, ale přitom třeba

už vidělo a tušilo význam a souvislost jevů v prostředí,

které je obklopovalo, jenže si to ani samo neuvědomovalo,

ani to nedovedlo dát najevo jiným.

Možná, že Iljuša už dávno pozoruje a chápe, co se před

ním mluví a děje, když jeho tatínek v plyšových kalhotách

a hnědé soukenné vatované kazajce celý boží den nedělá

nic jiného než s rukama za zády chodí z kouta do kouta,

šňupe a smrká, kdežto maminka přechází od kávy k čaji

a od čaje k obědu; když otce nikdy ani nenapadne pře-

svědčit se, kolik sena nebo obilí se sklidilo, a zakročit,

bylo-li něco zanedbáno, ale nepodá-li se mu dost rychle

kapesník, spustí rámus, že nemá doma pořádek, a obrátí

celý dům vzhůru nohama.

Možná, že Iljuškův dětský rozum už dávno došel k pře-

svědčení, že žít se má tak, jak žijí dospělí kolem něho, a ne

jinak. A prosím vás, k jakému jinému přesvědčení měl do-

jít? Ale jak žili dospělí v Oblomovce?

Zeptali se někdy v duchu sami sebe, k čemu jsou na svě-

tě? To ví bůh. A jak si odpověděli na tuto otázku? Nejspíš

'114,

nijak, protože jim to připadalo velmi jednoduché a jasné.

Nikdy neslyšeli o tom, čemu se říká život plný práce, ani

o lidech, kteří nosí v srdci mučivé starosti, z nějakého dů-

vodu se stále štvou z jednoho konce světa na druhý nebo

obětují život věčné, nekonečné práci.

Obyvatelé Oblomovky si nepotrpěli ani na vnitřní ne-

klid; koloběh neustálého snažení a usilování o něco nepo-

važovali za žádný život; dát se unést vášní, toho se báli jako

ohně; a jestliže jinde člověka rychle stravuje sopečná

činnost vnitřního, duševního žáru, v Oblomovce se duše

pokojně a bez překážek utápí v měkkém těle.

Obyvatele Oblomovky život nepoznamenával jako jiné

lidi předčasnými vráskami ani drtivými duševními ranami

a chorobami.

Ti dobří lidé chápali život pouze jako ideál klidu a ne-

činnosti, rušený občas různými nemilými příhodami, jako

nemocemi, ztrátami, hádkami a mimo jiné také prací.

Práci snášeli jako trest, který nám byl uložen už za viny

našich praotců, ale milovat ji nemohli; naskytla-li se pří-

ležitost, vždycky se práci vyhnuli a považovali to za vhodné

i žádoucí.

Nikdy se nesoužili nějakými nejasnými rozumovými ne-

bo mravními problémy. Proto také vždy kypěli zdra-

vím a dobrou náladou, proto byli dlouho živi. Čtyřicetiletí

muži vypadali jako mladíci; starci nezápasili s těžkou,

trýznivou smrtí, a když se dožili neuvěřitelného věku,

umírali jakoby kradmo, pomalu chladli a nepozorovaně do-

dýchávali. Proto se také říká, že dřív bývali lidé zdravější.

Ano, bývali skutečně zdravější, protože se dřív nikdo ne-

namáhal, aby vysvětloval dítěti význam života a aby je

připravoval na život jako na něco složitého a vážného;

dítě netrápili knihami, vždyť vyvolávají v hlavě spoustu

otázek a ty pak nahlodávají mysl i srdce a ukracují život.

Životní normu jim odevzdali hotovou jejich rodiče, ti ji

přijali také hotovou od dědečka a dědeček od pradědečka

s příkazem zachovávat ji neporušenou a nedotknutelnou

jako Vestin oheň. Jak se to dělalo za dědů a otců, tak se to

dělalo za otce Ilji Iljiče a tak se to možná dělá v Oblomovce

až dodnes.

O čem tedy měli přemýšlet a proč se vzrušovat, po čem

pátrat a oč usilovat?

Nepotřebovali nic, protože život kolem nich plynul jako

klidná řeka; stačilo, aby seděli na břehu té řeky a pozoro-

'115,

vali nevyhnutelné události, které se jedna za druhou bez

přivolávání před každým z nich odehrávaly.

A tu se začala spícímu Iljovi Iljičovi zjevovat nejdřív

tři hlavní jednání života, která se hrála jak v jeho rodině,

tak i u příbuzných a známých; jedno za druhým jako živé

obrazy šly porod, svatba a pohřeb.

Pak nastoupil pestrý průvod veselých i smutných ži-

votních výjevů: křtiny, jmeniny, rodinné slavnosti, hostiny

před postem, hostiny po postu, slavnostní obědy, návštěvy

u příbuzných, vítání, blahopřání, povinné slzy a úsměvy.

Všechno se konalo tak přesně, tak vážně a slavnostně.

Vzpomínal i na známé osoby a jak se při různých obřa-

dech tvářily, na jejich péči a starostlivost. Jen jim svěřte

sebechoulostivější námluvy, sebeslavnější svatbu nebo

jmeniny, a uspořádají oslavu podle všech pravidel, bez

nejmenšího opominutí. Jak účastníky rozsadit, co a jak

podávat, kdo s kým pojede v průvodu, má-li se dbát na

dobrá a špatná znamení -, v tom ve všem se v Oblomovce

nikdo nikdy nedopustil ani nejmenší chyby.

Že tam nedovedou vychovat dítě? Jen se podívejte, jak

růžové a důkladné amorky nosí na ruce nebo s sebou vodí

tamější matky! Na to si potrpí, aby jejich děti byly tlusťouč-

ké, bělounké a pěkně zdravé.

Zřeknou se jara a nebudou se k němu hlásit, nedosta-

nou-li s jeho příchodem pečivo v podobě skřivana. Ten zvyk

přece musí znát a dodržovat jej!

V tom je celý jejich život a vědění, v tom jsou všechny

jejich bolesti a radosti, proto si také nepřipouštějí žádnou

jinou starost ani soužení a jiné radosti ani neznají; jejich

život se hemží výhradně těmito základními a nevyhnutel-

nými událostmi, které poskytují jejich myslím a srdcím

nevyčerpatelnou potravu.

Se srdcem bušícím vzrušením čekali na hostinu, na cír-

kevní nebo jiný obřad, a když pak někoho pokřtili, oženili

nebo pochovali, na samého člověka i na jeho osud zapomí-

nali a upadali do obvyklé netečnosti, ze které je mohla vy-

trhnout nová podobná příležitost -, jmeniny, svatba

nebo něco podobného.

Jakmile se narodilo dítě, bylo první starostí rodičů pro-

vést s ním co nejpřesněji a bez sebemenšího opominutí

všechny náležité obřady, jak to slušnost žádá, to jest

vystrojit po křtinách hostinu; pak teprve začínala starostli-

vá péče o dítě.

116,

Matka kladla sobě i chůvě za úkol vypěstovat zdravé

dítě a chránit je před nachlazením, před uhranutím a jiný-

mi nebezpečími. Obě se horlivě staraly, aby dítě bylo

vždycky veselé a hodně jedlo.

A sotva chlapíka postaví na nohy, totiž když přestane

potřebovat chůvu, hned už se do matčina srdce vkrádá

tajná touha najít mu družku, a to také pěkně zdravou

a ruměnou.

Zas nastává období obřadů, hostin, konečně přijde svat-

ba; a v tom se soustřeďovala všechna sláva života.

Pak už se všechno začíná opakovat: porody, obřady

a hostiny, dokud se kulisy nezmění pohřbem; ale nestane

se to nadlouho, neboť jedni postupují své místo druhým,

chlapci vyrůstají v jinochy, a tudíž také v ženichy, žení se,

plodí potomky podobné sobě, a tak se život podle tohoto

rozvrhu táhne jako nepřetržitá jednotvárná tkanina končící

nenápadně až u hrobu.

Někdy se jim pravda vnucovaly i jiné starosti, ale lidé

v Oblomovce jim čelili ponejvíc se stoickou nehybností,

takže starosti jim chvíli kroužily nad hlavami a zas odlétaly

jako ptáci, kteří přiletěli k hladké zdi, a když na ní ne-

najdou místečko, kam by se mohli uchýlit, marně zamávají

nad tvrdým kamením křídly a letí dál.

Tak se na příklad jednou náhle zřítila část pavlače na

jedné straně domu a pohřbila pod svými troskami kvočnu

s kuřaty; mohla to odnést i Axiňja, manželka Antipova,

která se usadila pod pavlačí s vřetenem, ale v té chvíli

byla naštěstí pryč, šla si pro len.

V domě se strhl poplach, mladí i staří, všichni přiběhli

a zhrozili se, když si pomyslili, že místo kvočny s kuřaty

se tam mohla procházet sama paní s Iljou Iljičem.

Všichni žasli a začali jeden druhému vyčítat, že je to

dávno nenapadlo; jeden to měl někomu připomenout, dru-

hý měl poručit, aby se to spravilo, třetí to měl spravit.

Všichni se podivili, že pavlač spadla, ale den předtím se

divili, jak to, že tak dlouho drží!

Začali rozvažovat a vykládat, jak to napravit; politovali

kvočnu s kuřaty a pomalu se rozešli po svém, ale přísně se

zakázalo vodit k pavlači Ilju Iljiče.

Asi za tři týdny pak dostal Andrjuška, Petruška a Vaska

rozkaz, aby zřícená prkna a zábradlí odtáhli k dřevníkům,

protože na dvoře překážejí. Válela se potom u dřevníku až

do jara.

117,

Starý Oblomov, po každé když je oknem uvidí, hned

starostlivě pomýšlí na správku; pošle pro tesaře, začne se

s ním radit, co by bylo lepší, má-li se postavit nová pavlač

nebo strhnout její zbytky; pak mu řekne: "Tak můžeš jít,

já si to rozmyslím," a pustí ho domů.

To trvalo tak dlouho, až Vaska nebo Moťka pánovi ohlá-

sil, že prý když on, Moťka, dnes ráno lezl na zbytek pavla-

če, viděl, že trámy docela odstávají od domu a každou

chvilku mohou zase spadnout.

Pak Ilja Ivanovič povolal tesaře ke konečné poradě

a bylo rozhodnuto neporušený zbytek pavlače zatím po-

depřít zřícenými zbytky; koncem téhož měsíce se to také

stalo.

"Vida! Vždyť ta pavlač zas bude jako nová!" řekl starý

své ženě. "Jen se podívej, jak Fedot ty trámy pěkně roze-

stavil jako sloupy u domu našeho maršálka! Teď je to

dobré, zas to vydrží dlouho!"

Někdo mu připomněl, že by se při té příležitosti mohla

spravit také vrata a zápraží, protože prý dírami ve schůd-

kách lezou do sklepa nejen kočky, ale i prasata.

"Ano, ano, to by se mělo," odpověděl starostlivě Ilja

Ivanovič a šel se hned na zápraží podívat.

"Je to pravda, vždyť jsou opravdu celé rozviklané,"

řekl a rozhoupával nohama schůdky jako kolébku.

"Vždyť ony se viklaly už tenkrát, jak je udělali," pozna-

menal někdo.

"A co na tom, že se viklaly?" odpověděl Oblomov. "Ale

přece se nerozpadly, třebaže tu stojí šestnáct let bez opravy.

Pěkně to tenkrát Luka udělal...! To byl přece nějaký te-

sař... Umřel -, dej mu Pánbůh nebe! Dneska jsou lidé

zkažení, už by to tak nedokázali."

Pak se zadíval jinam a říká se, že schůdky se viklají až

dodnes, ale pořád se ještě nerozpadly.

Je vidět, že ten Luka byl opravdu dobrý tesař.

Ostatně, musí se spravedlivě uznat, že se Oblomovovi

v neštěstí nebo nesnázi někdy také velmi znepokojí, ba

i rozčilí a rozzlobí.

Jak prý se mohlo to či ono zanedbat nebo tak nechat?

Musí se hned zakročit. A už se mluví jen o tom, třeba jak

spravit můstek přes strouhu nebo ohradit na jednom místě

zahradu, aby dobytek neničil stromy, protože kus plotu

tam leží úplně na zemi.

Ilja Ivanovič došel ve své starostlivosti dokonce tak

'118,

daleko, že když se jednou procházel po zahradě, s hekáním

a vzdycháním zvedl vlastníma rukama plot a poručil

zahradníkovi, aby jej hned podepřel dvěma kůly. Tato

Oblomovova praktická zdatnost způsobila, že plot tak

vydržel celé léto a teprve v zimě jej sníh znova pova-

lil.

Konečně se stalo i to, že na můstek dali tři nová prkna,

a došlo k tomu hned, když Antip i s koněm a voznicí spadl

z můstku do strouhy. Potloukl se, ale ještě než se uzdravil,

můstek byl už jako nový.

Ani krávy a kozy nezískaly mnoho, když se zahradní

plot znova zhroutil. Sežraly pouze rybízové keře a začaly

strhávat kůru s desáté lípy, ale k jabloním se ani nedostaly,

když přišel rozkaz, aby se plot náležitě zapustil, a aby se

dokonce opatřil příkopem.

Však ty dvě krávy a koza dostaly co proto, když byly

přistiženy při činu, lidé jim řádně namlátili!

Iljovi Iljiči se zdává také o velkém tmavém přijímacím

pokoji v rodném domě. Jsou tam starodávná jasanová

křesla věčně schovaná v plátěných povlacích, obrovská,

neohrabaná a tvrdá pohovka, potažená vybledlým světle-

modrým perkánem plným skvrn, a jedno velké kožené

křeslo.

Nastává dlouhý zimní večer.

Matka sedí na pohovce s nohama skrčenýma pod sebou

a líně plete dětskou punčochu, zívá a chvílemi se pletacím

drátem škrabe ve vlasech.

Vedle ní sedí Nastasja Ivanovna a Pelageja Ignaťjevna

a s obličeji skloněnými nad prací pilně cosi šijí Iljušovi

nebo jeho otci k svátku nebo pro sebe.

Otec s rukama za zády a úplně spokojen chodí sem a tam

po pokoji nebo usedne do křesla, chvilku posedí a začne zas

přecházet, pozorně naslouchaje zvuku vlastních kroků. Pak

si šňupne, vysmrká se a zase si šňupne.

V pokoji svítí mdle jediná lojová svíčka, ale i to je do-

voleno jen za podzimních a zimních večerů. V letních mě-

sících se všichni snaží uléhat i vstávat bez svíček za denního

světla.

Dělají to jednak ze zvyku, jednak ze šetrnosti. Jsou

nadmíru skoupí na všechno, co se nedá vyrobit doma a mu-

sí se kupovat.

Přijede-li host, pohostinně zaříznou výtečnou krůtu

nebo tucet kuřat, ale nedají do jídla jedinou zbytečnou

'119,

rozinku, a kdyby témuž hostovi napadlo nalít si o své vůli

sklenku vína, hostitelé zblednou.

Ostatně k něčemu tak zvrhlému v Oblomovce skoro ni-

kdy nedošlo; toho by byl schopen leda nějaký divoch,

člověk v očích veřejnosti ztracený; takového hosta by ne-

pustili ani na dvůr.

Ne, tam vládnou jiné mravy; tam host na nic ani nesáhne

dokud ho nepobídnou třikrát. Ví dobře, že první pobídnutí

často obsahuje vlastně prosbu, aby se host nabízeného jídla

nebo vína zřekl, a že tedy není míněno vážně.

Ani dvě svíčky se nerozsvítí pro každého. Kupují se

v městě za peníze a sama hospodyně je měla stejně jako

všechny kupované věci uloženy a zamčeny. Oharky se

pečlivě počítaly a schovávaly.

V Oblomovce vůbec neradi utráceli. I za nejpotřebnější

věc vydávali peníze vždycky s velkou bolestí, a to jedině,

byl-li výdaj nepatrný. Větší útratu provázel nářek, křik

a nadávání.

Oblomovští byli raději ochotni snášet všemožné svízele,

ba raději si zvykali ani je za svízele nepovažovat, jen aby

nemusili vydávat peníze.

Proto je také pohovka v přijímacím pokoji už bůhvíjak

dávno plná skvrn, proto je i kožené křeslo Ilji Ivanyče jen

podle jména kožené, ale ve skutečnosti je snad lýkové,

snad provazové. Vždyť kůže zůstal jen kousek na lenochu

a ostatní se už před nějakými pěti lety rozpadla na kousky

a oloupala. Možná, že také proto jsou i všechna vrata po-

křivena a schůdky rozviklané. Ale zaplatit za něco, ať je to

sebenutnější, najednou dvě stě, tři sta, pět set rublů, to

jim připadalo takřka jako sebevražda.

Když starý Oblomov slyšel, že jeden mladý statkář

z okolí byl v Moskvě a dal tam za tucet košil tři sta rublů,

pětadvacet rublů za boty a čtyřicet za vestu na svatbu,

poznamenal se křížem a s výrazem "hrůzy zadrmolil, že

"takového chlapíka by měli strčit do vězení".

Obyvatele Oblomovky vůbec nezajímaly národohospo-

dářské pravdy týkající se nutnosti rychlého a živého obratu

kapitálu, zvýšené výrobnosti a směny výrobků. Ve své

prostomyslnosti chápali a uskutečňovali jediný způsob

použití kapitálu, totiž měli jej schován v truhle.

Na křeslech v přijímacím pokoji sedí a funí v různých

polohách obyvatelé nebo obvyklí návštěvníci domu.

Vládne mezi nimi ponejvíc hluboké mlčení, protože se

'120,

všichni vídají den co den, své myšlenkové poklady už

navzájem vypátrali a vyčerpali a novinek zvenčí je málo.

Je ticho; rozléhají se jen kroky Ilji Ivanoviče, obutého

do těžkých bot domácí výroby, nástěnné hodiny si ve své

skřínce hluše klapou kyvadlem a hluboký klid občas ruší

prasknutí nitky, kterou utrhla rukou nebo zuby Pelageja

Ignaťjevna nebo Nastasja Ivanovna.

Tak někdy uplyne půl hodiny, ledaže někdo hlasitě zívne,

poznamená si ústa křížem a řekne: "Bože, smiluj se!"

Po něm zívne jeho soused, pak začne jako na povel po-

malu otvírat ústa další a tak to pokračuje, až nakažlivá

hra vdechů a výdechů obejde všechny a leckterý přitom

zaslzí.

Nebo Ilja Ivanovič přistoupí k oknu, podívá se ven a řek-

ne s jakýmsi údivem: "Teprve pět hodin, a jak už je venku

tma!"

"Ano," odpoví někdo, "v tuhle dobu bývá vždycky tma;

začínají dlouhé večery."

A na jaře se zas podiví a zaradují, že přicházejí dlouhé

dny. Ale zeptáte-li se, k čemu ty dlouhé dny potřebují,

sami nevědí.

A zas mlčí.

Pak třeba někdo začne otírat knot a najednou přitom

svíčku zhasí. Všichni ožijí a někdo jistě řekne: "Nečekaný

host!"

Někdy se na to naváže rozmluva.

"Jaký host by to mohl být?" řekne paní domu. "Snad

ne Nastasja Faddějevna? Ach, dej to bůh! Ale ne, ta ne-

přijede dřív než o svátcích. To by byla radost! To bychom

se objaly a vyplakaly spolu! Jely bychom na ranní mši i na

hrubou... Ale kdepak já na ni! Jsem sice mladší, ale já

tolik nevydržím!"

"Kdypak ona to od nás odjela?" zeptá se Ilja Ivanovič.

"Myslím, že po svatém Iljovi, ne?"

"Co tě napadá, Iljo Ivanoviči! Ty všechno popleteš!

Vždyť tu nepobyla ani do semiku," opraví ho žena.

"Mně se zdá, že tu byla o petrovském postu," namítne

Ilja Ivanovič.

"Ty jsi vždycky takový!" promluví žena vyčítavě. "Há-

dáš se a jen si děláš ostudu..."

"No jakpak tu nebyla o petrovském postu! Ještě se ten-

krát pekly pořád pirohy s houbami, ona je ráda..."

"Tak to byla Marie Onisimovna, ta ráda pirohy s hou-

'121,

bami -, že si to nepamatuješ! Ostatně, ani Marie Onisi-

movna tu nebyla do svatého Ilji, ale do Prochora a Nika-

nora."

Počítali čas podle svátků, podle ročních období, podle

různých rodinných a domácích událostí a nikdy neuváděli

jméno měsíce ani kolikátého je nebo bylo. Snad to pochá-

zelo zčásti z toho, že kromě Oblomova samého si všichni

ostatní pořád pletli měsíce i dny.

Přemožený Ilja Ivanovič ztichne a celá společnost zas

upadne do dřímoty. Iljuša se převalil za matčina záda a ta-

ké podřimuje, někdy i docela spí.

"Ano," řekne pak některý host a zhluboka si vzdychne,

"tuhle muž Marie Onisimovny, nebožtík Vasilij Fomič, dej

mu Pánbůh nebe, takový byl zdravý a umřel! Ani šedesát

let nebyl na světě, takový člověk by měl žít sto let!"

"Umřeme všichni, ale kdy který -, to je vůle Boží!" na-

mítne s povzdechem Pelageja Ignaťjevna. "Někdo umírá,

a u Chlopovových, tam zas nestačí křtít, Anna Andrejevna

prý zas porodila, to je už šesté dítě."

"Však ona Anna Andrejevna nebude sama!" řekla paní

domu. "Až ožení jejího bratra a začnou se rodit děti, to

bude teprve starostí! A ti mladší dorůstají, taky z nich bu-

dou ženichové; pak zas aby provdali dcery, ale kde vzít

tady ženichy? Vždyť teď chce každý věno, a všechno v pe-

nězích..."

"O čem to mluvíte?" zeptal se Ilja Ivanovič, přistoupiv

k rozmlouvajícím dámám.

"Ale tuhle povídáme, že..."

A opakují mu, co říkaly.

"Takový je ten lidský život!" promluví poučně Ilja

Ivanovič. "Jeden umře, druhý se narodí, třetí se žení,

a my tadyhle pořád stárneme, a mění se to ne snad rok co

rok, ale den co den! Proč je to takové? To by bylo něco

jinšího, kdyby to bylo každý den jako včera a včera stejné

jako zítra...! Člověku je smutno, když na to pomyslí..."

"Starý stárne a mladý roste!" řekne rozespale někdo

v koutě.

"Potřebujeme se víc modlit a na nic nemyslit!" pozna-

mená přísně hostitelka.

"Ovšem, ovšem," bázlivě a drmolivě přisvědčí Ilja

Ivanovič. Zachtělo se mu zafilosofovat si, ale raději začal

Ózas přecházet sem a tam.

Všichni zas dlouho mlčí; je slyšet jen, jak jehly a nitě

'122,

poskřipují v látce. Někdy paní domu přeruší ticho.

"Ano, venku je tma," řekne. "No, dá Bůh, dočkáme se

vánoc, naši na čas přijedou a hned nám bude veseleji.

Večery pak utíkají, ani se člověk nenaděje. Kdyby tak

přijela Malaňja Petrovna, to by bylo šprýmů! Co ta má

nápadů! Lít olovo, rozpouštět vosk, běhat za vrata;

všechna děvčata mi poblázní. Uspořádá všelijaké hry...

opravdu, ta je...!"

"Inu, společenská dáma!" poznamenal jeden z nich.

"Před dvěma lety si vy vzpomněla jezdit na skluzavce,

tenkrát si přece Luka Savič rozbil čelo..."

Všichni náhle ožili, podívali se na Luku Saviče a dali se

do hlasitého smíchu.

"Jakpak to bylo, Luko Saviči? No tak, no, vypravuj!"

vyzývá ho Ilja Ivanovič a div nepuká smíchy.

Všichni se pořád smějí, i Iljuša se vzbudil a také se

hlasitě směje.

"Jaképak vypravování!" brání se rozpačitě Luka Savič.

"To si všechno vymyslil tady Alexej Naumyč, vždyť se

vůbec nic nestalo."

"Oho!" ozvali se všichni sborem. "Jak to, že se nic ne-

stalo? Copak to nepamatujeme? ... A co to čelo, co to

čelo, vždyť máte ještě vidět jizvu..."

A rozřehtali se.

"Co se pořád smějete?" snaží se v pausách mezi smíchem

promluvit Luka Savič. "Já bych... ani nebyl tento... ale

to všechno ten lotr Vaška... podstrčil mi staré sáňky...

a ty se pode mnou rozsypaly... a proto já tento..."

Jeho hlas zanikl v řehotu všech ostatních. Marně se na-

máhá dokončit líčení svého pádu; chechtot se rozšířil po

celé společnosti, pronikl do předsíně a čeledníku, zaplavil

celý dům, všichni vzpomínají na tu veselou příhodu,

všichni se smějí dlouho, sborem, bouřným smíchem jako

olympští bohové. Sotva trochu přestanou, někdo začne

znova -, a všichni zase spustí.

Konečně se jakž takž stěží utišili.

"A co letos o vánocích, budeš zas jezdit, Luko Saviči?"

zeptá se za chvíli Ilja Ivanovič.

Zase hromadný výbuch řehotu, který pokračuje něja-

kých deset minut.

"Nemám poručit Antipkovi, aby o postu připravil sklu-

zavku?" praví zas náhle Oblomov. "Říct mu, že Luka Savič

o to náramně stojí, už se nemůže dočkat..."

'123,

Chechtot celé společnosti ho přerušil.

"A jsou ještě na světě ty ... sáňky?" zajíká se smíchem

jeden ze společnosti.

Znova smích.

Dlouho se všichni smáli a konečně začal ponenáhlu

přestávat; některý si otíral slzy, jiný smrkal, další zuřivě

kašlal, odplivoval a s námahou pronášel:

"Můj ty bože! Já se při tom chrchlání udusím... To jsem

se tenkrát nasmál, na mou duši! To bylo něco! Jak on tam

ležel na břiše, šosy od sebe..."

Tu následovalo opravdu poslední a nejdelší zaburácení

chechtotu a pak všechno ztichlo. Jeden si vzdychl, druhý

hlasitě s obvyklým rčením zívl a nastalo všeobecné mlčení.

Jako dřív se zas ozývaly jen rázy kyvadla, klepání

Oblomovových bot a lehké prasknutí překousnuté niti.

Pojednou se Ilja Ivanovič uchopil za špičku nosu, se zne-

pokojeným výrazem se zastavil uprostřed pokoje a řekl:

"Co je to za neštěstí? Podívejte se! Pořád mě svrbí

špička nosu -, to znamená nebožtíka..."

"Můj ty bože!" spráskla ruce jeho manželka. "Jakýpak

nebožtík, když svrbí špička? Nebožtík, to je, když svrbí

kořen nosu. Proboha, Iljo Ivanyči, jak jen můžeš být tak

zapomnětlivý! Řekneš jednou něco takového mezi lidmi

nebo před hosty a bude z toho ostuda!"

"A co to tedy znamená, když svrbí špička nosu?" zeptal

se zahanbený Ilja Ivanovič.

"Dívat se do sklenky přece! A on řekne, že to znamená

nebožtíka!"

"Všechno si pletu!" řekl Ilja Ivanovič. "Jakpak si to

má člověk pamatovat, jednou srbí nos po straně, po druhé

na špičce, jindy zas obočí..."

"Je-li to po straně," ujala se slova Pelageja Ivanovna,

"znamená to zprávy; svrbí-li obočí, jsou to slzy; čelo

znamená klanět se někomu, a svědí-li vpravo, bude to

muž, svědí-li vlevo, bude to žena; svrbí-li uši, bude pršet,

svrbí-li rty, znamená to líbání, vousy znamenají jíst cu-

kroví, loket -, spát na novém místě, chodidla jsou cesta..."

"No, Pelagejo Ivanovno, vy jste kovaná!" pravil Ilja

Ivanovič. "Bude-li třeba laciné máslo, tak možná svrbí

v týle, ne?"

Dámy se začaly smát a něco si šeptaly; někteří muži se

usmívali; chystal se zas výbuch smíchu, vtom se však

v pokoji ozvalo cosi jako vrčení psa a zároveň prskání

'124,

koček, když se právě chtějí do sebe pustit. Zahučely tak

hodiny.

"E! Vždyť je už devět hodin!" podivil se radostně Ilja

Ivanovič. "Vida, člověk ani neví, jak ten čas utekl. Hej,

Vasko! Vaňko, Moťko!"

Objevily se tři rozespalé obličeje.

"Pročpak neprostíráte?" zeptal se Oblomov s údivem

a nevolí. "Což nemůžete na pány trochu myslit? No, co

stojíte? Honem vodku!"

"Proto vás svrběla špička nosu!" poznamenala hned

Pelageja Ivanovna. "Budete pít vodku a podíváte se do

sklenky."

Po večeři se všichni zlíbají a navzájem pokřižují, pak se

rozejdou každý ke své posteli a spánek se ujme vlády nad

jejich bezstarostnými hlavami.

Iljovi Iljiči se nezdá o jednom ani o dvou takových ve-

čerech, nýbrž o celých týdnech, měsících a letech takto

strávených dnů a večerů.

Nic nerušilo jednotvárnost toho života a lidé v Oblomov-

ce s ním byli spokojeni, protože si jiné živobytí nedovedli

ani představit; a kdyby dovedli, byli by se od něho s hrů-

zou odvrátili.

O jiný život nestáli a nelíbil by se jim. Bylo by jim líto,

kdyby okolnosti zavedly do jejich způsobu života nějaké,

ať už jakékoli změny. Usoužili by se, kdyby se zítřek ne-

podobal dnešku a pozítřek zítřku.

Nač oni potřebují rozmanitost, změny a příhody, o které

se prosí jiní lidé? Ať si tedy jiní tu číši také vypijí, ale jim,

lidem z Oblomovky, po tom nic není. Ať si jiní lidé žijí, jak

chtějí.

Vždyť změny, i když jsou nějak prospěšné, znamenají

neklid; člověk aby se snažil, staral, běhal, neměl chvilku

pokoj, obchodoval nebo psal -, zkrátka musí sebou hodit,

a to přece není maličkost!

Po celá desetiletí pořád stejně chrápali, dřímali a zívali

nebo se dobromyslně řehonili venkovským žertům nebo se

scházeli a vyprávěli si, co se komu v noci zdálo.

Byl-li sen děsivý, všichni se zamýšleli a měli opravdu

strach; věštil-li něco, všichni se upřímně radovali nebo

rmoutili podle toho, zda předzvěst byla příznivá nebo

smutná. Žadal-li sen, aby se sledovalo nějaké znamení, hned

provedli náležitá opatření.

Jindy zas hrají duráka nebo dudáka a ve svátek s hosty

'125,

boston nebo rozkládají grand patience a podle srdcového

krále s křížovou královnou předpovídají sňatek.

Někdy přijede nějaká Natalja Faddějevna a zůstane tam

týden nebo dva na návštěvě. Staré přemelou nejdřív celé

okolí, jak kdo žije, co kdo dělá; vniknou nejen do rodin

a jejich zákulisního života, ale i do tajných myšlenek

a úmyslů každého člověka, vetřou se mu do duše, pokárají

a posoudí nehodné, především nevěrné manžely, pak pro-

jdou různé události, jako jmeniny, křtiny, porody, kdo jak

uctil hosty, koho pozval a koho ne.

Když toho mají dost, začnou si ukazovat, co si která po-

řídila nového, šaty, pláště, ba i spodničky a punčochy.

Hostitelka se pochlubí nějakým plátnem, nitěmi a doma

uháčkovanými krajkami.

Ale i to se vyčerpá. Krátí si tedy čas kávou, čajem a za-

vařeninami. Pak už začínají mlčet.

Sedí tak dlouho, dívají se po sobě a občas z nějakého

důvodu těžce vzdychají. Někdy některá i zapláče.

"Copak je ti, má drahá?" zeptá se znepokojeně druhá.

"Och, je mi smutno, miláčku!" s těžkým povzdechem

odpoví návštěvnice. "Rozhněvali jsme Pánaboha, my ne-

šťastníci. Bude zle!"

"Ach, nestraš, nelekej mě, má milá!" přeruší ji hostitelka.

"Ano, ano," pokračuje první. "Blíží se poslední dny,

národ povstává proti národu, království proti království...

nastává konec světa!" vysloví se konečně Natalja Faddě-

jevna a obě hořce pláčí.

Nějaké důvody k takovému úsudku Natalja Faddějevna

neměla, nikdo proti nikomu nepovstával a toho roku nebyla

ani kometa, ale starší paní mívají někdy černé předtuchy.

Tak trávili Oblomovští čas a jen zřídka je vyrušila nějaká

nenadálá příhoda, jako na příklad když se všichni obyvate-

lé domu, staří i mladí, nadýchají plynu z kamen.

O jiných nemocech nebylo v domě ani ve vesnici skoro

slyšet; ledaže někdo potmě vrazí do nějakého kůlu nebo

sletí ze seníku nebo třeba někomu spadne se střechy na

hlavu kus prkna.

Ale to všechno se stávalo málokdy a proti takovým neho-

dám se užívalo osvědčených domácích prostředků: potlu-

čené místo se potřelo jitrocelem nebo libečkem, nemocnému

se dalo napít svěcené vody nebo se zašeptalo zaříkadlo -,

a přešlo to.

Zato čoudem z kamen se přiotrávili dost často. Všichni

'126,

se pak jeden jako druhý váleli v postelích; bylo slyšet

vzdechy a sténání; některý si obloží hlavu okurkovými

slupkami a ováže ji ručníkem, jiný si dá do uší klikvu

a čichá ke křenu, třetí vyběhne jen v košili na mráz, čtvrtý

leží v bezvědomí na holé podlaze.

Stávalo se to pravidelně jednou nebo dvakrát za měsíc,

protože neradi pouštěli teplo do komína, a nejraději tedy

zastrkovali komín, když v kamnech ještě vyskakovaly

plamínky jako v "Robertu Ďáblovi". Na žádné zápecí, na

žádná kamna se nesmělo sáhnout -, hned by člověku na-

skočil puchýř.

Jen jednou byla jednotvárnost jejich života porušena

skutečně nečekanou příhodou.

Když si všichni odpočinuli po těžkém obědě a shro-

máždili se k čaji, přišel pojednou Oblomovův mužik, který

se vrátil z města, a po zdlouhavém dobývání konečně stěží

dostal ze záňadří zmačkaný dopis, adresovaný Iljovi Iva-

nyči Oblomovovi.

Všichni strnuli; paní domu dokonce poněkud zbledla;

všechny oči zamířily a nosy se otočily směrem k dopisu.

"Tohle je divná věc! Od koho je to?" vzpamatovala se

konečně paní.

Oblomov dopis přijal, rozpačitě jej obracel v rukou a ne-

věděl co s ním.

"Kdes k tomu vlastně přišel?" zeptal se mužika. "Kdo ti

to dal?"

"Ale ve dvoře, co jsem se stavoval, v městě, tam přece,"

odpověděl mužik, "přišli se tam z pošty dvakrát ptát, jestli

nepřijeli mužici z Oblomovky. Prý tento, mají pro pána

psaní."

"Noa? ..."

"No, já se nejdřív hned schoval, tak ten voják s dopisem

zas odešel. Ale uviděl mě verchljovský kostelník a řekl

jim to. Tak ten voják přišel po druhé. Když přišel jako po

druhé, tak mi nadával a dal mi to psaní, ještě jsem musel

pětník zaplatit. Já se ptal, co s ním tedy mám dělat, kam

s ním? Tak mi řekli, abych to dal milostpánovi."

"Nemáš to brát," zlostně utrousila paní.

"Však já taky nechtěl. Povídám, co já s psaním, já žádné

psaní nepotřebuju. Povídám, že mi nikdo neříkal, abych

bral nějaké psaní, to já se bojím, prosím vás, najednou

psaní! Ale on začal moc nadávat, ten voják, chtěl si stěžo-

vat u představených. Tak jsem to vzal."

'127,

"Troubo!" řekla paní.

"Od koho by to mohlo být?" zamyšleně promlouval

Oblomov, prohlížeje si adresu. "To písmo se mi zdá nějak

povědomé!"

A dopis šel z ruky do ruky. Začali rozvažovat a hádat,

od koho asi je a o čem. Nakonec nikdo nevěděl, co si

myslit.

Ilja Ivanovič poručil, aby mu našli brýle; hledaly se asi

půl druhé hodiny. Nasadil si je a už se začal chystat, že

dopis otevře.

"Dej pokoj, nerozpečeťuj to, Iljo Ivanyči," bojácně ho

zarazila manželka, "kdopak ví, jaké to psaní je! Třeba je to

něco hrozného, nějaké neštěstí. Vždyť víš, jak jsou lidé

dneska divní! Máš na to dost času zítra nebo pozítří, však

ono ti neuteče."

Psaní i s brýlemi bylo uloženo pod zámek a všichni se

věnovali čaji. Kdyby nebyl dopis v Oblomovce tak neob-

vyklým úkazem a kdyby nebyl Oblomovské tak vzrušil,

mohl tam zůstat ležet celá léta. U čaje i celý příští den se

nemluvilo o ničem jiném než o psaní.

Konečně se už nemohli dočkat, čtvrtého dne se tedy

všichni sešli a v napětí je rozpečetili. Oblomov se podíval

na podpis.

"Radiščev," přečetl. "E! Tak to je od Filipa Matve-

jiče!"

"Aha! Ehe! Tak od něho!" bylo slyšet ze všech stran.

"Jak to, že je dodnes ještě živ? Dej pokoj, přece ještě ne-

umřel! Ne, chvála bohu! Co píše?"

Oblomov dopis četl nahlas. Vyšlo najevo, že Filip Matve-

jevič prosí, aby mu poslali recept na pivo, které v Oblomov-

ce vaří zvlášť dobré.

"To mu pošlete, pošlete mu to!" spustili všichni. "Musí

se mu napsat psaníčko."

Tak uplynulo asi čtrnáct dní.

"Musím napsat, musím!" říkal pořád své ženě Ilja Iva-

novič. "Kdepak je ten recept?"

"Kde by byl?" odpověděla žena. "Musím se po něm po-

dívat. Ale počkej, nač bys pospíchal? Dá Pánbůh, dočká-

me se teď svátků, skončíme půst a pak můžeš napsat; však

ti to neuteče..."

"To je pravda, napíšu radši o svátcích," řekl Ilja Iva-

novič.

O svátcích přišla zase řeč na dopis. Ilja Ivanovič se už

'128,

opravdu rozhodl napsat, odešel do svého pokoje, nasadil si

brýle a usedl ke stolu.

V domě zavládlo hluboké ticho; služebnictvu se poručilo,

aby nedupali a nehlučeli. "Pán píše!" říkali všichni tím

bojácně uctivým hlasem, jakým se mluví, když je v domě

nebožtík.

Pán právě napsal: " Vážený pane!" Napsal to pomalu,

nakřivo, chvějící se rukou a tak opatrně, jako by se pouštěl

do něčeho nebezpečného; vtom však přišla jeho manželka.

"Hledala jsem, hledala, ale nemohu recept najít," řekla.

"Musím se ještě podívat do skříně v ložnici. A jakpak to

psaní pošleš?"

"Musí jít poštou," odpověděl Ilja Ivanovič.

"A kolik to tam stojí?"

Oblomov vyhledal starý kalendář.

"Čtyřicet kopejek," pravil.

"Vyhodit čtyřicet kopejek za hloupost!" namítla paní.

"Raději počkáme, nemůže-li to vzít někdo z města s sebou.

Řekni mužikům, aby se poptávali."

"To je pravda, to bude lepší, vezme-li to někdo s sebou,"

odpověděl Ilja Ivanovič, poklepal perem o stůl, zastrčil je do

kalamáře a odložil brýle.

"Opravdu, to bude lepší," usoudil, "však to neuteče,

máme dost času."

Dočkal-li se Filip Matvejevič receptu, to nevíme.

Ilja Ivanovič vezme někdy do ruky i knihu -, je mu jed-

no jakou, prostě nějakou. Vůbec mu ani nenapadne, že by

čtení mohlo být nezbytnou potřebou; pokládá je za pře-

pych, za něco, bez čeho se člověk může také snadno obejít,

právě tak jako může, ale nemusí mít na stěně obraz nebo

jako může jít na procházku, ale může také zůstat doma.

Proto je mu jedno, jakou knihu vezme do ruky; považuje ji

za věc, která je určena k tomu, aby ho rozptýlila, nudí-li

se a má-li dlouhou chvíli.

"Už dávno jsem nečetl knihu," řekne starý Oblomov

nebo to někdy obmění: "Teď si budu chvíli číst knihu,"

nebo prostě mimochodem, náhodou uvidí malou hromádku

knih, zděděných po bratrovi, a bez vybírání si některou

vytáhne, jak se mu namane. Ať už padne na Golikova nebo

na Nejnovější snář nebo na Cheraskovovu Rossiadu nebo

na Sumarokovovy tragédie nebo konečně na časopis tři

roky starý, všechno čte se stejným požitkem a občas k to-

mu poznamená:

'129,

"Podívejme se, co on si nevymyslí! To je kus neřáda!

Ach, aby tě něco!"

Ta zvolání platila autorům; tento stav u něho nepo-

žíval za mák úcty; osvojil si dokonce jakési pohrdání ke

spisovatelům, jaké k nim cítívali lidé za starých časů.

Jako tenkrát mnozí, i on měl takového spisovatele zkrátka

za veselou kopu, hýřila, opilce a šprýmaře, něco jako

kejklíře.

Někdy také z předpředloňských novin něco všem předčí-

tá nebo jim jen oznamuje zprávy.

"Tady píšou z Haagu," řekne, "že Jeho Veličenstvo král

se ráčil z krátké cesty šťastně vrátit do paláce," a přitom se

přes brýle podívá na všechny posluchače.

Nebo:

"Ve Vídni ten a ten vyslanec odevzdal své pověřovací

listiny."

"A tadyhle stojí," četl dále, "že spisy paní Genlisové byly

přeloženy do ruštiny."

"To asi všechno překládají proto," poznamená jeden

posluchač, drobný statkář, "aby z našinců, šlechticů, má-

mili peníze."

Ale chudák Iljuša jezdí a jezdí k Štolcovi na učení. Sotva

se v pondělí vzbudí, už na něho padá stesk. Slyší drsný hlas

Vašky, jenž ze zápraží volá:

"Antipko! Zapřahej strakoše, musíš s mladým pánem

k Němcovi!"

Srdce se mu sevře. Smuten přichází k matce. Ta ví proč

a hledí mu hořkou pilulku osladit, vždyť se i sama potají

rmoutí, že se s ním musí na celý týden rozloučit.

Toho rána nevědí, co mu dřív podat k jídlu, napečou mu

houstičky a preclíčky, dají mu s sebou nakládané lahůdky,

pečivo, zavařeniny a všelijaké jiné sušené i nakládané

pamlsky, ba i zásobu potravin. To všechno dostává z toho

důvodu, že prý strava u Němce není dost vydatná.

"Tam se člověk nepřejí," říkávali Oblomovští, "k obědu

ti dají polévku, pečeni a brambory, k svačině máslo a veče-

řet můžeš morgen frúh -, nos utři."

Iljovi Iljičovi se ostatně spíš zdá o takových pondělích,

kdy neslyší Vaškův hlas, volající, aby zapřáhli strakáče,

a kdy ho matka vítá u čaje s úsměvem a příjemnou zprá-

vou:

"Dnes nepojedeš. Ve čtvrtek je velký svátek a přece ne-

stojí za to, abys tam jel na tři dny a zase zpátky!"

'130,

Nebo mu někdy náhle ohlásí:

"Dnes začíná dušičkový týden -, jaképak učení, budeme

péct lívance!"

Třeba se také stane, že se na něho v pondělí ráno matka

pozorně zadívá a řekne:

"Máš dnes nějak kalné oči. Nejsi nemocný?" a pokývá

hlavou.

Klukovi není nic, ale mlčí, neřád.

"Zůstaň si tenhle týden doma," rozhodne matka, "a po-

tom uvidíme, co Bůh dá."

Všichni v domě byli naprosto přesvědčeni, že učení a du-

šičkový týden se rozhodně nedají spojit a že svátek ve

čtvrtek je nepřekonatelnou překážkou, která celý týden

brání vyučování.

Leda někdy sluha nebo děvečka, když kvůli mladému

pánovi dostanou, zabručí:

"Ty mazánku! Bodejž by ses už ztratil k svému Němci!"

Jindy se zas uprostřed týdne nebo na jeho počátku

objeví Antipka se svým známým strakošem u Štolce, aby

Ilju Iljiče odvezl.

"Přijela na návštěvu Marie Savišna," nebo "Natalja

Faddějevna," nebo "Kuzovkovovi s dětmi, račte tedy do-

mu! vyřizuje.

A Iljuša zůstane doma nějaké tři týdny, ale pak, podí-

vejme se, už je blízko velkonoční týden, pak jsou svátky,

potom někdo v rodině z nějakého důvodu usoudí, že druhý

týden po velkonocích se nevyučuje; do léta zbývají nějaké

dva týdny -, to nestojí za cestu a v létě má i sám Němec

prázdniny, je tedy lépe počkat až do podzimu.

Je to ku podivu, jak se Ilja Iljič za půl roku zotaví a jak

za tu dobu vyroste! Jak ztloustne! Jak znamenitě spí!

V domě se na něho nemohou vynadívat, vždyť si všimli,

že když se v sobotu vracíval od Němce, býval naopak hu-

bený a bledý.

"Neštěstí se stane snadno!" říkali rodiče. "Učení neute-

če, ale zdraví se koupit nedá; zdraví je v životě nade všech-

no. Vždyť on se z učení vrací jako z nemocnice; všechna

tloušťka je pryč, takový slabounký... a taky je nezbeda,

pořád by běhal!"

"Inu, s učením nejsou žádné žerty," poznamená otec,

"to dá každému co proto!"

A milující rodiče vyhledávali dál důvody, aby synka

udrželi doma. I kromě svátků nebylo o záminky zle. V zimě

'131,

jim připadalo příliš chladno, letní parno se také nehodí

k cestě, někdy se dá i do deště a na podzim vadí plískanice.

Jindy se zas Antipka zdá nějak nejistý; opilý by nebyl,

ale tak divně se dívá, mohlo by se něco stát, uvázne někde

nebo zvrhne.

Oblomovovi se ostatně snažili dodat těmto záminkám co

nejvíc oprávněnosti, a to jak sami před sebou, tak také

hlavně před Štolcem, jenž rodičům do očí i za jejich zády na

takové rozmazlování zle huboval.

Doby Prostakovů a Skotininů byly dávno pryč. Přísloví

"učení světlo, nevědomost tma'1' kolovalo už po vesnicích

společně s knihami, které rozváželi antikváři.

Staří chápali výhody osvěty, ale jen po vnější stránce.

Viděli, že teď už nikdo nezačne dělat kariéru, to jest získá-

vat hodnosti, řády a peníze jinak než s pomocí vzdělání;

že je zle se starými písaři opotřebovanými ve službě a ze-

stárlými v dávných zvycích, pletichách a úskocích.

Začaly se trousit hrozivé pověsti, že prý je nutno nejen

umět číst a psát, ale znát i jiné vědy, o nichž do té doby

nikdo ani neslyšel. Mezi titulárním radou a kolegiátním

přísedícím se rozevírala propast bezedná a mostem přes ni

byl nějaký diplom.

Staří služebníci, dítky zvyklostí a odchovanci úplatků,

začali mizet. Mnohé z nich, pokud včas neumřeli, vyháněli

z úřadů pro nespolehlivost, jiné vydávali trestnímu stíhá-

ní; nejšťastnější byli ti, kteří nad novými poměry mávli

rukou a dobrovolně se odklidili do zajištěného ústraní.

Oblomovovi to pozorovali a chápali výhody vzdělání,

ale jen tyto viditelné výhody. O vnitřní potřebě studia měli

jen nejasnou a vzdálenou představu, a proto by byli rádi

pro svého Iljušu ulovili zatím nějaké vnějškové skvělé

přednosti.

Snili pro něho o vyšívané uniformě, představovali si ho

jako soudního radu, a matka dokonce jako gubernátora;

ale toho všeho by byli chtěli dosáhnout nějak co nejsnad-

něji a různými kličkami, aby se nemusili namáhat a pře-

skakovat balvany a překážky rozseté na cestě ke vzdělání

a poctám, nýbrž aby je pěkně nenápadně obešli. Chtěli tedy

na příklad, aby se Iljuška učil mírně, ne až do vysílení těla

a duše, ne až ztratí požehnanou baculatost, které nabyl

v dětství, nýbrž tak, aby pouze zachoval předepsané for-

mality a nějak získal vysvědčení potvrzující, že Iljuška

prostudoval všechny vědy a umění.

132,

Celá oblomovská výchovná soustava narazila na prud-

ký odpor v soustavě Štolcově. Boj byl na obou stranách

urputný. Štolc přímo, otevřeně a vytrvale útočil na pro-

tivníky, ale ti uhýbali jeho ranám úskoky, které jsme

výše vylíčili, a i jinými.

Vítězství bylo nejisté; možná, že by byla německá vytr-

valost přemohla tvrdošíjnost a zarytost Oblomovských,

ale Němec se potkal s potížemi ve vlastním táboře, takže

nebylo souzeno, aby některá strana získala vítězství.

Štolcův syn totiž Oblomovovi nadržoval a někdy mu na-

povídal, jindy dělal překlady za něho.

Iljovi Iljiči se jasně zjevuje jeho život doma i u Štolce.

Sotva se doma vzbudí, už stojí u jeho postele Zacharka,

Oblomovův pozdější vynikající komorník Zachar Trofimyč.

Zachar mu jako kdysi chůva natahuje punčochy, obouvá

mu střevíce a Iljuša, už čtrnáctiletý hoch, nedělá nic, než

že mu vleže nastavuje jednu nebo druhou nohu; a sotva

mu něco není po chuti, kopne Zacharku do nosu.

Napadne-li nespokojenému Zacharkovi, aby si stěžoval,

dostane od starších ještě pohlavek.

Pak Zacharka Ilju Iljiče češe, obléká mu kazajku, opatr-

ně, aby ho příliš neobtěžoval, natahuje mu na ruce rukávy

a připomíná mu, že má to neb ono udělat: aby se umyl,

když ráno vstane, a podobně.

Chce-li Ilja Iljič něco, stačí, aby jen mrkl -, a už tři čtyři

sluhové skočí, aby splnili jeho přání; je to živý hoch,

a upustí-li něco, sahá-li pro něco a nemůže tam dosáhnout,

potřebuje-li něco přinést nebo pro něco doskočit, nejraději

by se někdy rozběhl a udělal to všechno sám, ale tu hned

otec i matka a tři tety sborem spustí pokřik:

"Proč? Kam utíkáš? Nač je tu Vaska a Vaňka a Za-

charka? Hej! Vasko! Vaňko! Zacharko! Co koukáte tak

pitomě? Já vám dám...!"

A Iljovi Iljičovi se rozhodně nepodaří, aby něco sám pro

sebe udělal.

Později shledal, že je to tak také mnohem pohodlnější,

a naučil se i sám volat: "Hej, Vasko! Vaňko! Podej tohle,

dej sem ono! To nechci, dej mi tamto! Doběhni, přines!"

Někdy ho něžná péče rodičů také omrzela.

Utíká-li se schodů nebo po dvoře, najednou za ním zazní

na deset zoufalých hlasů: "Ach, ach! Pomozte mu, zastavte

ho! Upadne, potluče se... Stůj, stůj!"

Napadne-li ho vyběhnout v zimě do síně nebo otevřít

'133,

vyhlídku, zas je křik: "Och, kampak? Jak bys mohl?

Neběhej, nechoď, neotvírej, ublížíš si, nachladíš se..."

A Iljuša smutně zůstává doma, hýčkán jako exotická

květina ve skleníku, a právě tak jako ona roste pod sklem

pomalu a mdle. Síly hledající způsob, jak se projevit,

obracejí se dovnitř, vadnou a odumírají.

Ale někdy se vzbudí tak čilý, svěží a veselý! Cítí, že

v něm cosi hraje a kypí, jako by ho posedl nějaký čertík,

který ho zrovna ponouká, hned aby vylezl na střechu,

hned zas aby skočil na ryzku a rozjel se na louky, kde sekají

seno, nebo aby si poseděl koňmo nahoře na ohradě nebo

prohnal ve vsi psy; nebo se mu náhle zachce rozběhnout se

přes ves, pak do polí přes výmoly, do březového háje

a třemi skoky se zřítit na dno rokle nebo se přidat k vesnic-

kým klukům a koulovat se s nimi, vyzkoušet své síly.

Čertík s ním jen šije; Iljuška se přemáhá, přemáhá, ale

nakonec to nevydrží a najednou bez čepice v zimě hop ze

zápraží na dvůr, odtamtud za vrata, sebere do každé ruky

hroudu sněhu a uhání k tlupě kluků.

Ostrý vítr mu jen řeže do obličeje, do uší ho štípe mráz,

do úst a hrdla mu zavanul chlad, ale prsa se vzedmula

radostí -, Iljuša běží, co mu nohy stačí, piští přitom a hla-

sitě se směje.

Už je u kluků -, bác koulí, netrefil, nemá cvik. Zrovna si

chtěl nabrat na další kouli, vtom mu důkladná hrouda

sněhu zalepila celý obličej; Iljuša upadl, bolí ho to, není

tomu zvyklý, ale baví se, chechtá se a zároveň má v očích

slzy...

V domě je poprask: Iljuša se ztratil! Křik a shon. Na

dvůr vyběhl Zacharka, za ním Vaska, Miťka, Vaňka, všich-

ni zmateně utíkají.

Za nimi se vrhli dva psi a chytají je za nohy, protože

pes, jak je známo, nemůže zůstat klidný, vidí-li utíkajícího

člověka.

Lidé s křikem a povykem, psi se štěkotem uhánějí vesnicí.

Konečně narazili na kluky a hned začali vykonávat

spravedlnost: některého vykrákali za vlasy, jiného vytahali

za uši, další dostal pohlavek; pohrozili i jejich otcům.

Pak se teprve zmocnili mladého pána, zabalili ho do

selského kožichu, který přinesli, pak do otcova kožichu,

pak do dvou přikrývek a slavnostně ho odnesli domů.

Doma už ani nedoufali, že ho uvidí, myslili, že zahynul;

ale když ho rodiče spatřili živého a zdravého, nevýslovně

'134,

se zaradovali. Poděkovali Pánubohu, pak dali chlapci pít

mátový odvar, potom bezinkový, večer ještě také malinový

a uložili ho na tři dny do postele -, ale Iljuša by byl po-

třeboval jedno: ještě se koulovat...

,,..

Sotva Zachar zaslechl, že Ilja Iljič chrápe, seskočil

opatrně a bez hluku s pícky, po špičkách vyšel na chodbu,

pak zamkl pánův pokoj na klíč a vydal se k vratům.

"A, Zachar Trofimyč, vítáme vás! Už dlouho jste se ne-

ukázal!" ozvaly se u vrat různé hlasy kočí, lokajů, žen

a kluků.

"Co váš starý? Odešel snad někam?" zeptal se domovník.

"Chrní," odpověděl Zachar zamračeně.

"Jak to?" tázal se kočí. "To je nějak brzy v tuhle dobu...

asi stůně, ne?"

"E, jaképak stůně! Ožral se!" řekl Zachar takovým hla-

sem, jako by o tom byl opravdu přesvědčen. "Věřili byste

tomu? Vypil sám půl druhé láhve madeiry a dva džbánky

kvasu, a teď teda leží!"

"To je!" závistivě řekl kočí.

"Copak, že se dnes tak rozdováděl?" zeptala se jedna

z žen.

"Ne, Taťjano Ivanovno," odpověděl Zachar a vrhl na ni

svůj kosý pohled, "to není teprve dnes, on teď už vůbec

k ničemu není, darmo mluvit!"

"Ten je teda jako ta moje!" poznamenala s povzde-

chem.

"Poslyšte, Taťjano Ivanovno, pojede ona dnes někam?"

tázal se kočí. "Já bych si potřeboval tuhle kousek dojít."

"Kam by jezdila?" upokojila ho Taťjana. "Sedí se svým

miláčkem a nemohou se na sebe vynadívat."

"Ten k vám chodí nějak často," pravil domovník, "už

mě omrzelo to jeho ponocování; všichni už odejdou a všich-

ni se vrátí, ale on je vždycky poslední, a ještě nadává, že je

hlavní vchod zavřen... Budu já ho kvůli němu hlídat!"

"To vám je trouba, lidi," mínila Taťjana, "že by takové-

ho pohledal! Co on se jí toho jen nanosí! A ona se vyfintí

jako pávice a vykračuje si tak vznešeně, ale kdyby se někdo

podíval, jaké nosí spodničky a punčochy, hanba povídat!

135,

Čtrnáct dní si neumyje krk, ale obličej si namaluje... Někdy

to už člověk opravdu nemůže vydržet a pomyslí si: ,Ach

ty chudáku! Kdyby sis radši uvázala na hlavu šátek a šla

se do kláštera modlit..."

Všichni kromě Zachara se zasmáli.

"Vida Taťjanu Ivanovnu, ta to vždycky vystihne!" ozý-

valy se pochvalné hlasy.

"Ba, je to tak!" pokračovala Taťjana. "Jak to, že páni

o takovou stojí...!"

"Kampak se chystáte?" zeptal se jí někdo. "Co to máte

za uzel?"

"Nesu ke krejčové šaty; poslala mě ta má fešačka, prý

jsou jí volné! Ale když ji musíme s Duňašou při šněrování

stahovat to sádlo, nemůžeme tři dny hnout rukama, jsme

celé polámané! No, mám už čas. Sbohem zatím."

"Sbohem, sbohem!" řekli někteří.

"Sbohem, Taťjano Ivanovno," pravil kočí. "Přijďte zas

navečer."

"Ještě nevím; přijdu možná, a kdyby ne... tak sbo-

hem!"

"Tak sbohem," rozloučili se všichni.

"Sbohem... Mějte se dobře!" odpověděla odcházejíc.

"Sbohem, Taťjano Ivanovno!" křikl za ní ještě kočí.

"Sbohem!" zvučně se ozvala z dálky.

Když odešla, Zachar jako by čekal, až dojde řada na

něho. Sedl si na litinový sloupek u vrat, začal klátit noha-

ma a zamračeně, roztržitě pokukoval po lidech, kteří šli

nebo jeli kolem.

"Tak co dnes ten váš, Zachare Trofimyči?" zeptal se do-

movník.

"Inu jako vždycky, z bujnosti sekýruje," řekl Zachar,

"a všechno skrz tebe, kvůli tobě jsem moc zkusil, pořád

pro ten byt! Vzteká se, moc nerad by se stěhoval..."

"Copak já za to můžu?" namítl domovník. "Pro mne,

ať si tu bydlí třeba do smrti; ale copak já tu rozhoduju?

Mně se jen poručí... Kdybych tu byl domácím, ale já tu

nejsem domácím..."

"No, a nadává, či co?" zeptal se čísi kočí.

"Ten tak nadává, že mi jenom Pánbůh dává sílu, abych

to vydržel!"

"No, co na tom? To je dobrý pán, když pořád nadává!"

řekl jeden lokaj; pomalu se skřípotem otevřel okrouhlou

tabatěrku a všechny ruce kromě Zacharových začaly sahat

'136,

pro tabák. Nastalo všeobecné šňupání, kýchání a odplivo-

vání.

"Když nadává, to je dobře," pokračoval lokaj, "čím víc

nadává, tím líp, aspoň nebije, když nadává. To já byl

u jednoho, člověk ještě ani neví proč, a koukáš, on už tě

drží za vlasy."

Zachar pohrdlivě vyčkal, až lokaj skončí své řečnění,

a pokračoval, obraceje se ke kočímu:

"Třeba takhle někoho zostudit pro nic a za nic -, to je

pro něho maličkost!"

"Je neuznalý?" zeptal se domovník.

"A jak!" zachraptěl Zachar významně a zamhouřil oči.

"Neuznalý až hrůza! To prý není dobře a tamto není

správně a člověk prý neumí chodit a nedovede podávat

a všechno prý poláme a neuklízí a krade a všechno sní...

Aby tě něco...! Dnes se do mne dal -, hanba poslouchat!

A proč? Od minulého týdne zbyl kousek sýra, styděl bych

se hodit ho psovi, ale abych ho snědl sám -, chraň Pánbůh!

Ptal se po něm, povídám, že není, a on hned na mne: Tebe

by měli oběsit, povídá, a vařit tě v horké smůle a trhat tě

žhavými kleštěmi a do tebe by měli, povídá, vrazit osikový

kůl! A doráží na člověka, tak vám doráží... Co tomu říká-

te? Onehdy jsem mu opařil nohu vařící vodou -, kdopak

ví, jak se to stalo -, ale ten vám zařval! Kdybych nebyl

uskočil, byl by mě praštil pěstí do prsou... Jen na to číhá!

Rovnou by mě praštil..."

Kočí pokýval hlavou a domovník řekl:

"Podívejme se, ostrý pán, v ničem nepovolí!"

"No, když ještě nadává, tak to je chlapík!" začal zas

flegmaticky stále týž lokaj. "Když nenadává, tak je to hor-

ší; kouká, kouká a najednou tě popadne za vlasy, a ty ještě

ani nevíš proč!"

"A je to marné," pravil Zachar a zase si vůbec nevšímal,

co říká lokaj, který ho přerušil. "Noha se mu ani dodnes

ještě nezahojila, pořád si ji maže mastí; patří mu to!"

"Ten má povahu!" řekl domovník.

"Nedej Pánbůh," pokračoval Zachar, "ale on mě jednou

zabije, na mou duši mě docela zabije! Vždyť číhá, aby mi

za každou maličkost nadal plešatých... ani to nechci do-

povědět. A zrovna dnes si vymyslil něco nového, prý jsem

, jedovatý'! Že to může vypustit z úst...!"

"No, a co na tom?" vedl zase svou lokaj. "Když nadává,

tak chvála bohu, takovému dej Pánbůh zdraví... Ale jak

'137,

pořád mlčí, člověk jde kolem něho, on kouká, kouká a už

tě najednou drží jako tamten, co jsem u něho byl. Když

nadává, to jde..."

"A patřilo ti to," odbyl ho Zachar, dopálen jeho nežáda-

nými námitkami, "já bych ti teprve nandal."

"Jakpak vám to nadává .plešatých', Zachare Trofimyči,"

zeptal se asi patnáctiletý kozáček, "čertů či jak?"

Zachar k němu pomalu otočil hlavu a upřel na něho kalný

pohled.

"Ty si dej pozor!" řekl pak pichlavě. "Jsi, hochu, mladý,

ale moc prostořeký! Na to já nedbám, že sloužíš u generála,

popadnu tě za pačesy! Táhni si na své místo!"

Kozáček odstoupil asi o dva kroky a díval se s úsměvem

na Zachara.

"Co se pošklebuješ?" zuřivě zachraptěl Zachar. "Počkej,

jen co tě dostanu, já tě pořádně vytahám za uši, ty se pře-

staneš pošklebovat!"

V té chvíli vyběhl z domu obrovský lokaj v otevřeném

livrejovém fraku s nárameníky a v nízkých botkách.

Přistoupil ke kozáčkovi, dal mu nejdřív políček a pak ho

nazval vrtákem.

"Co je, Matveji Mosejiči, proč mě bijete?" zeptal se

zaražený a zahanbený kozáček; držel se za tvář a křečovitě

mžikal.

"Co? Ty budeš ještě odmlouvat?" odpověděl lokaj. "Já

tě sháním po celém domě, a ty jsi tady!"

Vzal ho jednou rukou za vlasy, naklonil mu hlavu a tři-

krát ho pečlivě, klidně a pomalu uhodil pěstí do krku.

"Pán na tebe pětkrát zvonil," dodal jako mravní po-

naučení, "a já kvůli tobě, takovému štěněti, dostanu!

Táhni!"

A velitelsky mu ukázal na schodiště. Chlapec zůstal chvíli

nějak nechápavě stát, asi dvakrát zamžikal, podíval se na

lokaje, a když viděl, že od něho nemůže čekat nic jiného

než znova totéž, potřásl vlasy a jakoby nic vykročil ke

schodišti.

Jaký to byl pro Zachara triumf!

"Jen mu dejte, jen mu dejte, Matveji Mosejiéi! Jen víc,

jen víc!" povzbuzoval ho škodolibě. "Eech, to je málo!

Vida Matveje Mosejiče! Zaplať Pánbůh! Kluk je náramně

prostořeký... Tady máš .plešatého čerta'! Budeš se ještě

pošklebovat?"

Čeleď se hlasitě smála a svorně sympatisovala jak s lo-

'138,

kajem, který kozáčkovi nabil, tak i se Zacharem, jenž z to-

ho měl škodolibou radost. Jen s kozáčkem necítil nikdo.

"Zrovna takhle, na chlup stejně to dělával můj bývalý

pán," začal zas lokaj, který pořád skákal Zacharovi do

řeči, "člověk si tak někdy myslel, jak by se povyrazil, a on

najednou, jako by cítil, nač myslíš, jde kolem a popadne tě

zrovna tak jako Matvej Mosejič Andrjušku. Copak to,

když jenom nadává! To je toho, když člověku nadá pleša-

tých čertů!"

"Tebe by možná jeho pán taky tak chytil," odpověděl mu

kočí a ukázal na Zachara, "však máš na hlavě učiněnou

houni! Ale zač má chytit tady Zachara Trofimyče? Ten

má hlavu jako tykev... Leda že ho popadne za ty dvoje

frňousy, co má na tvářích, no, tam už je zač vzít...!"

Všichni se hlučně rozesmáli, ale Zachar byl ohromen ne-

slušným útokem kočího, se kterým jediným vlastně do té

chvíle přátelsky rozmlouval.

"Počkej, až já to povím pánovi," začal na něho zuřivě

chraptět, "však on i na tobě najde, zač tě popadnout!

Srovná ti bradu, beztoho ji máš celou schumlanou!"

"To máš šikovného pána, chce-li rovnat brady cizím

kočím! Nejdřív si zjednejte vlastního kočího a pak si rov-

nejte, ale zatím se moc nechlub!"

"Snad ne tebe, takového zloděje?" zachraptěl Zachar.

"Vždyť tebe by nemohl můj pán potřebovat, ani kdyby tě

zapřáhl místo koně!"

"To je nějaký pán!" namítl jizlivě kočí. "Kdepak jsi ho

vyhrabal?"

Sám kočí i domovník a holič, lokaj i zastánce nadávací

teorie, všichni se hlučně zasmáli.

"Smějte se, smějte, však já to řeknu pánovi!" chraptěl

Zachar.

"A ty," oslovil domovníka, "ty bys měl ty darebáky za-

křiknout, a ne se smát. K čemu tady jsi? Máš se starat ve

všem o pořádek. A co děláš? Však já to řeknu pánovi;

počkej, ty dostaneš!"

"No, nech toho, nech toho, Zachare Trofimyči!" snažil se

ho domovník upokojit. "Co ti udělal?"

"Jak se opovažuje mluvit tak o mém pánovi?" ukazoval

Zachar rozhorleně na kočího. "Ví on vůbec, jaký je můj

pán?" zeptal se s výrazem zbožné úcty. "Vždyť tobě se

o takovém pánovi ani nezdálo!" obrátil se ke kočímu.

"Hodný, chytrý a fešák! Ten tvůj vypadá jako nekrmená

'139,

herka! Hanba na to koukat, když někam, jedete s tou

hnědkou, hotoví žebráci! Živíte se ředkví s kvasem. A ten

kabátek, co máš na sobě, vždyť by na něm ty díry ani ne-

spočítal...!"

Je nutno poznamenat, že kabát kočího vůbec děravý

nebyl.

"Inu takového pána by nenašel," přerušil ho kočí a obrat-

ně vytáhl docela ven kousek košile, který Zacharovi čouhal

z díry pod paždím.

"Nechte toho, nechte toho!" opakoval zas domovník

a roztahoval mezi ně ruce.

"Tak ty mi budeš trhat šaty!" začal křičet Zachar a vy-

táhl si košili ještě víc z díry. "Počkej, tohle ukážu pánovi!

Podívejte se, lidi, co udělal, roztrhal mi šaty...!"

"To už jistě, já!" bránil se kočí, jenž dostal trochu strach.

"Asi ti to potrhal pán..."

"Takový pán mi tak něco potrhá!" namítl Zachar. "Ta-

ková dobrá duše; vždyť to je zlato, a ne pán, dej mu Pán-

bůh zdraví! Mám se u něho jako v nebi, nouzi žádnou ne-

znám, jakživ mi nenadal hlupáků; žiju v hojnosti a v klidu,

jím z jeho stolu, jdu si, kam chci-,tak je to...! A na vesnici

mám domek pro sebe, zeleninovou zahradu, deputát;

všichni mužici se mi klanějí po pás! Jsem správcem a major-

domem! A ty se svým..."

Vztekem mu už nestačil hlas, aby nadobro zničil svého

odpůrce. Na chvíli se odmlčel, aby se trochu zotavil a vy-

myslil nějaké jedovaté slovo, ale měl tak vzbouřenou žluč,

že mu žádné nenapadlo.

"Jen počkej, jak si to ještě odneseš za ty šaty, oni ti

ukážou, trhat šaty...!" promluvil konečně.

Dotkli se nešetrně jeho pána, a tím se dotkli i citlivého

místa Zacharova. Pobouřili jeho ctižádost a samolibost,

takže se probudila oddanost a projevila se ve vší síle. Byl

hotov zalít jedovatou žlučí nejen svého odpůrce, ale i jeho

pána, ba i příbuzenstvo jeho pána, ač nevěděl, zda nějaké

má, i pánovy známé. S podivuhodnou přesností opakoval

všechny klevety a pomluvy, které si zapamatoval z dřívěj-

ších hovorů s kočím o jeho pánech.

"Vždyť vy s vaším pánem jste mizerná žebrota, židi,

horší než Němci!" spustil. "Vždyť váš dědeček byl proda-

vačem na vetešnickém trhu, to já vím. Včera od vás šli

večer hosti a já myslel, že se do domu dostala nějaká zlo-

dějská sebranka -, vypadali k pláči! Jeho matka taky

140

prodávala na vetešnickém trhu kradené a obnošené šat-

stvo!"

"Nechte toho, nechte toho...!" domlouval mu domov-

ník.

"Ano!" pokračoval Zachar. "Můj pán je chválabohu ze

starého rodu; přátele má generály, hrabata a knížata.

A každého hraběte ani nepustí, aby se u něho posadil, ně-

který přijde a nastojí se v předsíni... Spisovatelé k nám

chodí pořád..."

"Co jsou to vlastně zač, hochu, tihle spisovatelé?" zeptal

se domovník, aby nějak přerušil hádku. "To je něco jako

úředníci?"

"Ne, to jsou takoví páni, kteří si sami vymýšlejí, co po-

třebují," vysvětlil Zachar.

"A co u vás dělají?" tázal se domovník.

"Co? Některý si řekne o dýmku, jiný zas o chereské

víno..." řekl Zachar a odmlčel se, když viděl, že se téměř

všichni posměšně usmívají.

"A vy jste tady samý darebák, všichni do jednoho!"

rychle ze sebe vysypal, změřiv všechny kosým pohledem.

"Však oni ti dají, trhat cizí šaty! Půjdu to říct pánovi!"

dodal a rychle zamířil domů.

"Nech toho! Počkej! Počkej!" volal domovník. "Zachare

Trofimyči! Pojďme do výčepu, prosím tě, pojďme..."

Zachar se na cestě zastavil, rychle se obrátil, a nedívaje

se na čeleď, ještě rychleji vykročil na ulici. Po nikom se

neotočil, až došel k výčepu, který byl naproti vratům; tam

se obrátil, zamračeně obhlédl celou společnost, ještě zamra-

čeněji všem pokynul rukou, aby šli za ním, a zmizel ve

dveřích.

Všichni ostatní se také rozešli; někdo do výčepu, jiní

domů. Zůstal tam sám jen lokaj.

"No, jaképak neštěstí, i když to pánovi poví!" říkal si

pro sebe ve flegmatickém uvažování, otvíraje pomalu

tabatěrku. "Pán je to podle všeho hodný, jen mu vynadá!

To je toho, když mu vynadá! Horší je takový, co kouká,

kouká, a už tě chytí za vlasy..."

'141,

,,,,

XI..

,,,

Po čtvrté hodině Zachar opatrně, bez hluku odemkl

předsíň a po špičkách prošel do své světnice; tam přistoupil

ke dveřím pánova pokoje a nejdřív k nim přiložil ucho,

pak se přikrčil a podíval se klíčovou dírkou.

Z pokoje se ozývalo pravidelné chrápání.

"Spí," zašeptal, "musím ho vzbudit, brzy bude půl

páté."

Zakašlal a vešel do pokoje.

"Iljo Iljiči! Iljo Iljiči!" začal tiše v hlavách Oblomovova

lůžka.

Chrápání pokračovalo.

"Ten ale spí!" řekl si Zachar. "Jak zedník. Iljo Iljiči!"

Sáhl Oblomovovi lehce na rukáv.

" Vstávejte, je půl páté."

Ilja Iljič odpověděl jen zabručením, ale nevzbudil se.

"Vstávejte přece, Iljo Iljiči! Vždyť je to hanba!" po-

kračoval Zachar zvýšeným hlasem.

Odpověď žádná.

"Iljo Iljiči!" opakoval dál Zachar a tahal pána za rukáv.

Oblomov trochu obrátil hlavu a s námahou otevřel na

Zachara jedno oko, z něhož zrovna vyhlížela mrtvice.

"Kdo je tu?" zeptal se chraptivě.

"Ale já. Vstávejte."

"Jdi pryč!" zabručel Ilja Iljič a upadl zas do těžkého

spánku. Místo chrápání se začal ozývat pískot nosem. Za-

char zatahal pána za šos.

"Co chceš?" zeptal se Oblomov hrozivě a otevřel náhle

obě oči.

"Poručil jste, abych vás vzbudil."

"To vím. Vykonal jsi svou povinnost a jdi si! Ostatní je

moje věc..."

"Nepůjdu," odpověděl Zachar a zas ho zatahal za ru-

káv.

"No tak, nech mě!" mírně promluvil Ilja Iljič, zabořil se

hlavou do podušky a začal znova chrápat.

"To nejde, Iljo Iljiči," pravil Zachar, "moc rád bych vás

nechal, ale to rozhodně nejde!"

A budil ho.

"Tak mi prokaž tu laskavost a nevyrušuj mě," snažně po-

žádal Oblomov, otvíraje oči.

'142,

"Ano, prokážu vám laskavost a pak se budete zlobit, že

jsem vás nevzbudil..."

"Můj ty bože! Jaký je to člověk!" řekl Oblomov. "Nech

mě aspoň chvilku zdřímnout; no, copak záleží na chvilce?

Já vím sám..."

Ilja Iljič náhle umlkl, přemožen spánkem.

"Ty umíš chrnět!" řekl Zachar, přesvědčen, že ho pán

neslyší. "Vida ho, chrní jako osikový pařez! K čemu ty na

tom božím světě jsi?"

"Tak vstávej přece! Povídám..." pokusil se Zachar za-

řvat.

"Cože? Cože?" hrozivě se ozval Oblomov, zvedaje hlavu.

"Říkám, pročpak nevstáváte, milostpane!" jemně od-

pověděl Zachar.

"Ne, jakpak jsi to povídal, co? Jak se opovažuješ takhle,

co?"

"Jak?"

"Takhle hrubě se mnou mluvit!"

"To se vám zdálo ze spaní... na mou duši se vám to

zdálo."

"Ty myslíš, že spím? Já nespím, já všechno slyším..."

Ale zatím už zase spal.

"Ach ty hlavičko moje!" zanaříkal si Zachar. "Co ležíš

jako kláda? Vždyť se na to člověk ani nemůže koukat. Po-

dívejte se, lidičky...! Fuj!"

"Vstávejte, vstávejte!" začal najednou polekaným hla-

sem. "Iljo Iljiči! Jen se podívejte, co se kolem vás děje..."

Oblomov rychle zvedl hlavu, rozhlédl se a s hlubokým

povzdechem zas ulehl.

"Nech mě na pokoji!" řekl vážně. "Poručil jsem ti,

abys mě vzbudil, ale teď ten rozkaz odvolávám, slyšíš?

Probudím se sám, až se mi zachce."

Někdy ho Zachar v takové chvíli nechá být a řekne si:

"Chrň si tedy, čert tě vem!" Ale někdy zas trvá na svém

a tentokrát právě trval.

"Vstávejte, vstávejte!" zahulákal vší silou a uchopil

Oblomova oběma rukama za šos a za rukáv. Oblomov ná-

hle vyskočil a řítil se na Zachara.

"Počkej, já tě naučím vyrušovat pána, když chce odpo-

čívat!" pravil.

Zachar se dal co nejrychleji na útěk, ale při třetím kroku

se Oblomov úplně probral ze spánku a začal se protahovat

a zívat.

'143,

" Dej mi... kvas..." vypravil ze sebe mezi zíváním.

Vtom za Zacharovými zády kdosi propukl ve zvučný

smích. Oba se ohlédli.

"Štolc! Štolc!" nadšeně křičel Oblomov, vrhaje se k hos-

tovi.

"Andrej Ivanyč!" řekl Zachar se širokým úsměvem.

Štolc se stále prohýbal smíchy, viděl totiž celý předchá-

zející výstup.

'144,

... ...

ČÁST DRUHÁ..

,,,..

Štolc byl jen napolo Němec, jen po otci, ale jeho matka

byla Ruska; byl pravoslavného vyznání; jeho mateřský

jazyk byla ruština. Učil se jí od matky a z knih, v univer-

sitních posluchárnách a při hrách s vesnickými kluky,

qxv rozmluvách s jejich otci a na moskevských trzích. Něm-

činu zdědil po otci a z knih.

Ve vsi Verchljově, kde byl jeho otec správcem, Štolc

vyrostl a byl tam vychováván. Od osmi let sedal s otcem

nad mapou, slabikoval Herdera, Wielanda, biblické verše

a sčítal negramotné účty rolníků, městského lidu i dělníků,

s matkou četl biblickou dějepravu, učil se Krylovovým

bajkám a zase slabikoval Telemacha.

Když se zbavil učení, běžel s kluky vybírat ptačí hnízda

a nejednou mu při vyučování nebo při modlitbě začaly

v kapse pípat mladé kavky.

Stávalo se také, že otec sedí po obědě pod stromem v za-

hradě a kouří dýmku, matka plete nějakou kazajku nebo

vyšívá na kanavě, vtom se však venku strhne hluk a křik

a celý dav lidí vpadá do vrátek.

"Co se stalo?" zeptá se polekaná matka.

"Asi zas vedou Andreje," řekne chladnokrevně otec.

Vrátka se rozletí a dav mužiků, ženských a kluků vtrhne

na zahradu. Skutečně, přivedli Andreje, ale v jakém stavu!

Je bez bot, šaty potrhané, a buď on sám, nebo některý jiný

kluk má rozbitý nos.

Matka byla vždycky znepokojena, když se Andrjuša na

půl dne ztrácel z domu, a kdyby nebylo výslovného otcova

zákazu, aby mu v tom nebránila, byla by chlapce držela doma.

145,

Umyje ho, dá mu čisté prádlo a čisté šaty a Andrjuša

půl dne vypadá jako čisťounký a hodný chlapec, ale k ve-

čeru, někdy také k ránu ho zas někdo přivleče zmazaného

a rozcuchaného k nepoznání nebo ho mužici přivezou na

voze se senem nebo konečně připluje s rybáři na loďce, kde

spí na síti.

Matka se dá do pláče, ale otec se ještě směje-,jakoby nic.

"Dobrý burs z něho bude, dobrý burs!" řekne někdy.

"Prosím tebe, Ivane Bogdanyči," stěžovala si, "vždyť ne-

mine den, aby se nevrátil bez modřiny, a onehdy si rozbil

nos do krve."

"Jaký by to byl kluk, aby nikdy nerozbil nos sobě nebo

jinému?" ptal se otec se smíchem.

Matka si popláče, popláče, pak usedne ke klavíru a při

Herzovi zapomene; slzy kapou jedna za druhou na klávesy.

Ale tu přijde Andrjuša nebo ho přivedou; začne tak čile,

tak živě vyprávět, že matku rozesměje, a přitom je tak

chápavý! Brzy začal číst Telemacha stejně jako matka

a hrát s ní na čtyři ruce.

Jednou se ztratil na celý týden; matka si mohla oči vy-

plakat, ale otec si jen tak chodí po zahradě a kouří.

"Kdyby se ztratil Oblomovův syn," řekl na manželčin

návrh, aby jeli Andreje hledat, "vzbouřil bych celou vesni-

ci a obvodní policii, ale Andrej přijde. O, to je dobrý burs!"

Nazítří našli Andreje klidně spícího ve své posteli, ale

pod postelí ležela nějaká puška a libra prachu a broků.

"Kde ses toulal? Kde jsi vzal pušku?" zasypala ho matka

otázkami. "Pročpak mlčíš?"

"To jen tak," byla jeho celá odpověď.

Otec se ho zeptal, má-li hotový překlad z Cornelia Ne-

pota do němčiny.

"Ne," odpověděl chlapec.

-, Otec ho vzal jednou rukou za límec, vyvedl ho k vratům,

nasadil mu na hlavu čepici a vykopl ho ven, až hoch upadl.

"Jdi si, odkud jsi přišel," dodal, "a přijď zas, až přeložíš

místo jedné kapitoly dvě a naučíš se úlohu z francouzské

komedie, kterou ti uložila matka; jinak se tu neukazuj!"

Andrej se vrátil za týden s překladem a úlohu uměl.

Když povyrostl, otec ho brával s sebou do pérovaného

vozíku, dával mu opratě a říkal, aby ho zavezl do továrny,

pak do polí, pak do města, ke kupcům, k soudu, potom se

podívat na nějakou hlínu; otec ji nabere do ruky, čichne

k ní, někdy lízne, dá čichnout i synovi a vysvětlí mu, jaká

'146,

je, k čemu se jí dá použít. Jindy se zas jedou dívat, jak

se dělá draslo nebo dehet, jak se připravuje kolomaz.

Ve čtrnácti patnácti letech chlapec hezky často jezdíval

sám vozíkem nebo koňmo s torbou u sedla do města, aby

pro otce něco zařídil, a nikdy se nestávalo, že by na něco

zapomněl, něco spletl, přehlédl nebo vůbec chybil.

"Recht gut, mein lieber Junge!*1 říkával otec, když pak

vyslechl jeho zprávu; poplácal mu širokou dlaní po rameně

a dal mu dva tři ruble, podle toho, jak důležitý úkol mu

svěřil.

Matka pak dlouho čistila z Andrejových věcí saze, bláto,

hlínu a kolomaz.

Ta pracovní, praktická výchova se jí příliš nelíbila. Bála

se, že se její syn stane stejným německým občánkem,

z jakých pochází jeho otec. Na celý německý národ pohlí-

žela jako na dav patentovaných měšťáků, nelíbila se jí

hrubost, bezohlednost a nadutost, se kterou německá masa

všude uplatňuje svá občanská práva, vyvinutá za tisíc let,

jako když se kráva pořád ohání rohy a nedovede je ve

vhodné chvíli schovat.

Podle jejího názoru v celém německém národě není

a nemůže být jediný gentleman. V německé povaze nepo-

zorovala žádnou laskavost, jemnost, shovívavost, nic ta-

kového, co činí život v dobré společnosti tak příjemným,

nic, co dovoluje obejít nějakou zásadu, porušit obecnou

zvyklost, nepodrobit se předpisu.

Ne, ti hrubci musí mít všechno po svém, zrovna vymá-

hají, cokoli mají zavedeno a co si umínili, jsou hotovi jít

třeba hlavou proti zdi, jen aby se zachovali podle pravidel.

Žila jako vychovatelka v bohaté rodině a pobyla s ní

i v cizině, projela celé Německo a v duchu smíchala všechny

Němce do jediného davu příručích, tovaryšů a kupců,

kouřících kratičké dýmky a odplivujících skrze zuby,

důstojníků, rovných jako bidlo, s vojáckými obličeji,

a úředníků s všedními obličeji, do davu lidí schopných jen

hrubé práce, lopotného vydělávání, oddaných ducha-

prázdnému pořádku, nudně pravidelnému životu a pe-

dantskému plnění povinností, do davu samých takových

občánků s neohrabanými způsoby, s velkýma hrubýma ru-

kama, s měšťansky svěžími obličeji a hrubou řečí.

"Obleč Němce sebekrásněji," soudila, "ať si chodí v se-

*1 Velmi dobře, milý hochu.

147,

bejemnější bílé košili, ať si obuje lakové boty a natáhne

třeba žluté rukavice, přece vždycky vypadá, jako by byl

střižen ze sprosté kůže na vysoké boty; z bílých manžet

mu přece vyčnívají drsné a červené ruce a z pěkného obleku

vyhlíží ne-li pekař, aspoň hospodský. Ty drsné ruce si

zrovna říkají o sídlo nebo -, a to je už mnoho -, o smyčec

v nějaké kapele."

V synovi se jí zjevoval ideál pána, sice povýšence, po

občanském otci neurozeného původu, ale přece jen syna

ruské šlechtičny, přece jen bělounkého chlapce dokonalé

postavy, s takovýma malýma rukama a nohama, s čistou

tváří, s jasným a bystrým pohledem, takového, na jaké se

vynadívala v bohatém ruském domě a také v cizině -,

ovšem ne u Němců.

A najednou by tento její syn málem sám točil žernovy

v mlýně a vrací se z dílen a polí jako jeho otec: umazaný,

zahnojený, s červenýma a špinavýma drsnýma rukama,

hladový jako vlk!

Hned běžela stříhat Andrjušovi nehty, kadeřit mu vlasy,

šila mu pěkné límečky a náprsenky; objednávala mu blůzy

v městě; učila ho naslouchat Herzovým zádumčivým melo-

diím, zpívala mu o květech, o poesii života, šeptala mu

o skvělé dráze snad vojína, snad spisovatele, snila s ním

o vznešeném poslání, které je některým lidem souzeno...

A všechny ty výhledy mají ztroskotat ve cvakotu po-

čitadla, v luštění umaštěných muzických potvrzenek, ve

styku s továrními dělníky!

Začala nenávidět i vozík, ve kterém Andrjuša jezdil do

města, plášť z voskovaného plátna, který mu otec daro-

val, a zámišové zelené rukavice -, všechno to hrubé pří-

slušenství pracovitého života.

Na neštěstí se Andrjuša výborně učil a otec ho udělal

repetitorem ve svém malém pensionátě.

To by konečně nevadilo, ale otec mu stanovil plat jako

nějakému tovaryši, docela po německém způsobu: platil

mu deset rublů měsíčně a Andrjuša musil podpisovat jejich

příjem.

Buď klidná, dobrá matko! Tvůj syn vyrostl na ruské

půdě -, ne ve všedním davu s občánkovskými kravskými

rohy a s rukama otáčejícíma žernovy. Nablízku je Oblo-

movka a tam je věčně svátek! Tam se lidé hledí práce zbavit

jako jha; tam pán nevstává za svítání a nechodí po dílnách

kolem per a kol namazaných kolomazí a olejem.

148,

Ostatně i v samém Verchljově stojí velký dům, který je

sice převážnou část roku prázdný a zavřený, neposedný

hoch však do něho často vniká. Vídá tam dlouhé sály,

galerie a na stěnách temné podobizny -, ale žádnou hrubou

svěžest ani drsné velké ruce; chlapec na nich vídá nyvé

modré oči, napudrované vlasy, zhýčkané bílé tváře, plná

ňadra, jemné ruce s modrými žilkami, vyhlížející z pěny

manžet a hrdě spočívající na rukojeti kordu; vidí řadu

generací v brokátu, sametu a krajkoví, generací zaniklých

ve změkčilosti a s ušlechtilou neužitečností.

V těch tvářích čte dějiny slavných dob, slavných bitev

a jmen; čte v nich vyprávění o starých časech, ale jiné než

to, které vyslechl stokrát od otce, když starý Štolc s dým-

kou v ústech líčil život v Sasku mezi kedlubny a brambory,

mezi trhem a zelinářskou zahradou...

Vždy asi po třech letech se tento zámek náhle naplnil

hosty, kypěl pak životem, slavnostmi a plesy; v dlouhých

galeriích zářila v noci světla.

To přijížděl kníže a kněžna s rodinou; kníže byl šedivý

starý muž S vybledlou pergamenovou tváří, s kalnýma vy-

poulenýma očima a velkým plešatým čelem, s třemi řádo-

vými hvězdami, se zlatou tabatěrkou, s holí s achátovou

rukojetí a v sametových vysokých botách; kněžna byla

žena velebné krásy, postavy i objemu a patrně se k ní

nikdo nikdy nepřiblížil, neobjal ji ani nepolíbil, a to ani

sám kníže ne, ač měla pět dětí.

Zdála se povznesena nad tento svět, do něhož sestupo-

vala jednou za tři roky; s nikým nemluvila, nikam nejezdi-

la, zůstávala s třemi stařenkami v rohovém zeleném pokoji

a chodila přes zahradu krytou galerií do kostela, kde sedala

na židli za zástěnou.

Zato v domě byl mimo knížete a kněžnu celý svět, tak

veselý a živý svět, že Andrjuša svýma dětskýma pěkně ze-

lenýma očkama viděl najednou do tří nebo čtyř různých

životních sfér a jeho čilá mysl bezděky dychtivě pozorovala

typy toho různorodého davu jako pestré postavy maškará-

dy.

Byla tu mladá knížata Pierre a Michel, z nichž první

hned Andrjušku poučil, jak se troubí budíček u jízdy a u pě-

choty, jaké šavle a ostruhy mají husaři a jaké zas dragouni,

jak zbarvení koně jsou u kterého pluku a kde musí člověk

po studiích určitě začít sloužit, aby si neudělal hanbu.

Druhý, Michel, sotva se s Andrjušou seznámil, postavil

149š,

ho do střehu a začal provádět podivné kousky pěstmi;

dával Andrjuškovi rány hned do nosu, hned do břicha

a pak mu řekl, že to je anglický způsob boje.

Za nějaké tři dny mu Andrej s pomocí pouhé venkovské

svěžesti a svalnatých rukou rozbil nos po anglicku i po

rusku, a bez jakéhokoli vyučování, a zjednal si tak u obou

knížátek autoritu.

Byly tam ještě dvě knížecí dcerky, jedna jedenáctiletá

a druhá dvanáctiletá, velké, štíhlé a krásně oblečené;

s nikým nemluvily, s nikým se nezdravily a bály se mu-

žiků.

Byla tam také jejich vychovatelka mademoiselle Ernesti-

ne, která chodívala na kávu k Andrjušově matce a naučila

ji kadeřit mu vlasy. Položila si někdy jeho hlavu na klín

a natáčela mu vlasy na papírky, až to hodně bolelo, pak

ho vzala bílýma rukama za obě tváře a tak něžně ho lí-

bala!

Pak tam byl Němec, který dělal na soustruhu tabatěrky

a knoflíky, pak učitel hudby, který byl od neděle do neděle

stále opilý, pak celá tlupa panských, konečně hejno psů

a psíčků.

To všechno plnilo dům a vesnici hlukem, povykem, kle-

potem, voláním a hudbou.

Na německý živel narazila z jedné strany Oblomovka

a z druhé knížecí zámek s velkorysým panským životem,

takže z Andreje nevyrostl ani dobrý burs, ba ani mistr.

Andrjuškův otec byl agronom, technolog a učitel. U své-

ho otce, statkáře, nabyl praktické znalosti zemědělství,

v saských továrnách se naučil technologii a na nejbližší

universitě, která měla asi čtyřicet profesorů, získal sklon

vyučovat tomu, co mu čtyřicet mudrců v krátkém čase

jak takž vyložilo.

Dál nešel a umíněně obrátil zpátky, neboť usoudil, že

musí dělat řádnou práci, a vrátil se k otci. Ten mu dal sto

tolarů, nový tlumok a pustil ho do světa.

Od té doby Ivan Bogdanovič svou vlast ani otce ne-

spatřil. Šest let putoval po Švýcarsku a po Rakousku,

dvacet let teď žije v Rusku a blahořečí svému osudu.

Byl na universitě a usoudil, že tam musí i jeho syn.

Nevadilo mu, že to nebude německá universita, nevadilo

mu ani, že ruská universita jistě způsobí v životě jeho syna

"převrat a zavede ho daleko od dráhy, kterou mu v duchu

připravil.

150,

Provedl to velmi jednoduše; vzal dráhu svého děda,

prodloužil ji jako podle pravítka až k svému budoucímu

vnukovi a byl spokojen. Netušil, že Herzovy variace, mat-

činy sny a vyprávění, galerie a budoár v knížecím zámku

promění uzounkou německou dráhu v tak širokou silnici,

o jaké se jeho dědovi ani jeho otci, ba ani jemu samému

nezdálo.

Ostatně nebyl v tom směru pedant a netrval by na

svém, jen by nedovedl vymyslit pro syna něco jiného.

Staral se o to málo. Když se Andrej vrátil z university

a strávil doma tři měsíce, řekl mu otec, že ve Verchljově

nemá už co dělat, že tamhle už i Oblomova poslali do Petro-

hradu, a že tudíž i on má na čase.

Ale proč musí Andrej do Petrohradu, proč nemůže zůstat

ve Verchljově a pomáhat mu při správě statků, na to se

starý neptal; pamatoval si jen, že když on sám vystudoval,

poslal ho otec z domova.

I on tedy poslal syna pryč -, v Německu je to zvykem.

Matka už nebyla na živu a nebyl tu nikdo, kdo by mu od-

poroval.

V den odjezdu dal Ivan Bogdanovič synovi sto rublů

v asignacích.

"Pojedeš na koni do gubernského města," řekl mu. "Tam

si dej vyplatit od Kalinnikova tři sta rublů a koně nech

u něho. Nebude-li v městě, koně prodej; bude tam brzy

trh a dají ti za něho čtyři sta, i kdo by ho nepotřeboval.

Cesta do Moskvy tě bude stát asi čtyřicet rublů, odtamtud

do Petrohradu sedmdesát pět; zbude ti dost. A potom dělej,

jak myslíš. Obchodoval jsi se mnou a víš tedy, že nějaký

kapitál mám; ale před mou smrtí s ním nepočítej; a já zů-

stanu podle všeho ještě nějakých dvacet let živ, leda že mi

spadne na hlavu kámen. Lampa hoří jasně a je v ní dost

oleje. Vzdělání máš dobré a každá dráha je ti otevřena;

můžeš jít do státní služby nebo obchodovat nebo snad i psát

-, nevím, co si zvolíš, k čemu cítíš víc náklonnosti..."

"Já se třeba podívám, nedá-li se to dělat všechno na-

jednou," řekl Andrej.

Otec se rozchechtal na celé kolo a začal syna plácat do

ramene, že by to nevydržel ani kůň. Ale Andrej jakoby nic.

"No, a budeš-li s moudrostí v koncích, nedokážeš-li sám

najít tak rychle svou cestu, budeš-li potřebovat radu nebo

se na něco zeptat, navštiv Rheingolda, ten ti poradí. O!"

dodal, zvedl prsty a potřásl hlavou. "To je... to je (chtěl ho

'151,

pochválit, ale chybělo mu slovo)... Přišli jsme spolu ze

Saska. Má tříposchoďový dům. Dám ti jeho adresu..."

"Nedělej to, nedávej mi ji," namítl Andrej, "půjdu k ně-

mu, až budu mít sám tříposchoďový dům, ale teď se bez

něho obejdu..."

Zas poplácání po rameně.

Andrej vyskočil na koně. U sedla měl přivázány dvě

torby: jednu s pláštěm z voskovaného plátna; dále v ní

bylo vidět tlusté vysoké boty s ocvočkovanými podrážka-

mi a několik košil z verchljovského plátna -, věci, které si

koupil a bral s sebou na otcovo naléhání; druhá obsahovala

krásný frak z jemného sukna, huňatý plášť, tucet jemných

košil a botky objednané v Moskvě na památku matčiných

naučení.

"No tak!" řekl otec.

"No tak!" řekl syn.

"Hotovo?" zeptal se otec.

"Hotovo!" odpověděl syn.

Mlčky se na sebe podívali, jako by se navzájem naveskrz

pronikali pohledy.

Zatím tam přišla hrstka zvědavých sousedů koukat

s otevřenými ústy, jak správce posílá syna do cizích krajů.

Otec a syn si stiskli ruce. Andrej vyjel dlouhým krokem.

"Co říkáte tomu štěněti? Ani slzičku neuroní!" horšili

se sousedé. "Však tamhle dvě vrány na plotě zrovna nad-

skakují, jak krákají, ty mu přinesou neštěstí, uvidíš...!"

"Co jemu záleží na vránách? Vždyť on se i na svatého

Jana Křtitele potlouká v noci sám po lese, na tyhle lidi to

neplatí. Rusovi by to jen tak neprošlo...!"

"A co ten starý pohan, ten je pěkný!" přidala se jedna

matka. "Jako by vyhazoval z domu kotě, ani ho neobejme,

ani nezapláče!"

"Zastav! Zastav, Andreji!" křikl starý.

Andrej zastavil koně.

"Aha, přece se v něm ozvalo srdce!" řekl pochvalně

kdosi v hloučku.

"Copak?" zeptal se Andrej.

"Máš povolenou podpěnku, musí se přitáhnout."

"Dojedu do Šamševky a spravím si to. Nemám času

nazbyt, musím dojet za světla."

"Tak dobře!" řekl otec a mávl rukou.

"Dobře!" přikývnuv opakoval syn, trochu se naklonil

a chtěl pobodnout koně.

152,

"I vy němé tváře, hotové němé tváře! Jako cizí lidé!"

říkali sousedé.

Ale v hloučku se pojednou ozval hlasitý pláč. Nějaká

žena se už nepřemohla.

"Můj ty drahý chlapče!" vykřikovala naříkavě a otírala

si oči cípem šátku. "Ty sirotečku nebohý! Nemáš už tu

milou maminku, nemá ti kdo požehnat... Pojď, ať tě po-

křižuju aspoň já, krasavče můj...!"

Andrej k ní zajel, seskočil s koně a starou objal, pak chtěl

zas jet -, a najednou se rozplakal, zatím co ho žena líbala

a znamenala křížem. V jejích vroucích slovech zaslechl

jakoby matčin hlas a na okamžik se mu zjevila její milova-

ná podoba.

Ještě jednou ženu upřímně objal, narychlo si otřel slzy

a vyskočil na koně. Švihl ho a zmizel v oblaku prachu; po

obou stranách se za ním zuřivě rozběhli tři oříšci a pustili se

do štěkotu.

,,,,

II..

Štolc je Oblomovův vrstevník, i jemu je už přes třicet

let. Byl zaměstnán v úřadě, vystoupil ze služby, věnoval se

obchodu a skutečně dosáhl toho, že má dům i peníze. Je

podílníkem nějaké společnosti, která vyváží zboží do

ciziny.

Je neustále v pohybu; potřebuje-li společnost poslat do

Belgie nebo do Anglie zástupce, pošle jeho; je-li třeba sepsat

nějaký návrh nebo přizpůsobit novou myšlenku praxi,

obrátí se na něho. A přitom Štolc chodí do společnosti a také

čte; kde na to bere čas, to ví bůh.

Je celý samá kost, sval a šlacha jako čistokrevný anglický

kůň. Je hubený; tváře skoro ani nemá, totiž má tam kosti

a svaly, ale ani stopy po zakulacené tloušťce; pleť má stej-

noměrně zbarvenou, poněkud osmahlou a bez ruměnce;

jeho oči jsou sice trochu nazelenalé, ale výrazné.

Nepohybuje se zbytečně. Sedí-li, sedí klidně, a jedná-li,

používá posuňků, pokud je třeba.

Jako nemá nic zbytečného v tělesném organismu, stejně

se ve svém vnitřním životě snaží o rovnováhu mezi prak-

tickými požadavky a zjemnělými potřebami ducha. Obě

tyto stránky v něm žijí souběžně, cestou se křižují a pro-

'153,

plétají, ale nikdy se nezadrhují do obtížných a příliš spleti-

tých uzlů.

Kráčel pevně a směle; žil podle rozpočtu a snažil se strá-

vit každý den -, stejně jako každý rubl -, s ustavičnou,

stále bdělou kontrolou spotřebovaného času, práce i sil

ducha a srdce.

Snad i své smutky a radosti ovládal podobně jako pohy-

by rukou a kroky nohou nebo se k nim choval jako k dob-

rému a špatnému počasí.

Měl deštník otevřený, dokud pršelo, to jest trpěl, dokud

trval zármutek, ale ani tehdy netrpěl s bojácnou odevzda-

ností, nýbrž spíš s hrdou nevolí a každé utrpení snášel

trpělivě, protože jeho příčinu hledal vždy v sobě samém

a nevěšel ji jako kabát na cizí hřebík.

I z radosti se těšil jako z květu utrženého u cesty, dokud

mu v ruce neuvadl, a nikdy nedopíjel číši až do té kapky

hořkosti, která je na dně každého požitku.

Kladl si neustále za úkol chápat život prostě, to jest

přímo a opravdově, ale když se k tomu ponenáhlu blížil,

viděl, jak je tento úkol obtížný, a byl vnitřně hrdý a šťasten

po každé, když se mu podařilo objevit na své cestě zákrut

a překonat jej přímým krokem.

"Žít prostě je složité a těžké!" často si v duchu říkal

a pátravě vyhlížel, kde je co křivé a zkroucené, kde se nit

života začíná zaplétat do nesprávného, složitého uzlu.

Nejvíc se bál obraznosti, toho průvodce s dvojí tváří,

jednou přátelskou a druhou nepřátelskou, toho přítele,

věří-li se mu co nejméně, ale nepřítele, dáš-li se důvěřivě

ukolébat jeho sladkým našeptáváním.

Bál se každého snění, nebo měl-li vkročit do jeho okruhu,

vcházel tam jako do umělé jeskyně s nápisem "ma solitude,

mon hermitage, mon repos"*1 a věděl, v kolik hodin a minut

odtamtud vyjde.

Pro snění, pro záhady a tajemství nebylo v jeho duši

místa. Co nebylo možno analysovat pokusem a praktickou

pravdou, považoval za optický klam, za ten či onen odraz

paprsků a barev na sítnici lidského oka nebo konečně za

faktum, na jehož vědecké prozkoumání ještě nedošla řada.

Netrpěl také diletantstvím, které se rádo zatoulá do

oblasti tajemna nebo si zahraje na dona Quijota v oboru

domněnek a objevů za tisíc let. Na prahu tajemství se

1 Má samota, má poustevna, můj odpočinek.

154,

tvrdošíjně zastavoval; neprojevoval dětinskou důvěřivost

ani floutkovskou pochybovačnost a čekal, až se objeví

zákon a s ním i klíč k tajemství.

Stejně bděle a opatrně jako obraznost střežil i své srdce.

Zde často klopýtal a musil si přiznávat, že oblast milostných

vztahů je pro něho ještě terra incognita1*.

Vřele děkoval osudu, podařilo-li se mu v té neznámé

oblasti včas rozeznat nalíčenou lež od bledé pravdy; už si

nestěžoval, když neupadl a jen klopýtl o klam obratně

zakrytý květy, když mu srdce jen horečně a prudce bu-

šilo; byl z duše rád, že mu aspoň nekrvácí, že mu na čele

nevystupuje studený pot a že na jeho život nedopadá na-

dlouho mrazivý stín.

Vážil si jako štěstí už i toho, že se dovede udržovat na

stejné výši, a že když si osedlá koníka citu, nepřejede ten-

kou čáru oddělující svět citu od světa lži a sentimentality,

svět pravdy od světa směšnosti, nebo vrací-li se, že nezaje-

de na písčitou, suchou půdu hrubosti, rozumářství, nedů-

věry, malichernosti a vykleštění srdce.

I když se dal unést, cítil pod nohama pevnou půdu

a měl dost síly, aby se podle potřeby rázně uvolnil a za-

choval si svobodu. Krása ho nezaslepovala, a proto nezapo-

mínal na mužskou důstojnost, neponižoval se, nebyl otro-

kem, "neležel u nohou" krasavic, ač pak nezakoušel pla-

menných rozkoší.

Neuctíval modly, zato si zachoval sílu ducha a pevné

tělo, zato byl cudný a hrdý; vanula z něho jakási svěžest

a síla, která i neostýchavé ženy uváděla do bezděčného

zmatku.

Byl si vědom ceny těchto vzácných vlastností a utrácel

je tak skoupě, že ho lidé nazývali sobcem a necitou. Jeho

zdrženlivost v návalech citů, jeho umění nepřekročit hra-

nice přirozeného a svobodného stavu mysli důrazně kárali

a hned také, někdy se závistivým podivem, omlouvali ně-

koho jiného, kdo se nezadržitelně řítil do neštěstí a ničil

vlastní i cizí život.

" Vášeň, vášeň omlouvá všechno," říkalo se kolem něho,

"a vy ve svém sobectví chráníte jen sebe; uvidíme pro

koho!"

"Pro někoho jistě," říkával zamyšleně, jako by se díval

do dálky, a stejně jako dosud nevěřil v poesii vášní, ne-

* Neznámá země.

155,

obdivoval se jejich bouřlivým projevům ani ničivým ná-

sledkům a stále chtěl vidět ideál lidského bytí a snažení

v přísném chápání a prožívání života.

A čím víc ho potírali, tím byl zatvrzelejší ve své ne-

ústupnosti a upadal dokonce, aspoň ve sporech se známý-

mi, do puritánského fanatismu. Říkal, že "normálním

určením člověka je prožít čtvero ročních dob, to jest čtvero

věkových období, beze všech skoků a donést nádobu života

až do posledního dne bez zbytečného vylití jediné kapky,

že stejnoměrný a pomalý oheň je lepší než bouřlivé požáry,

ať si v nich plane sebekrásnější poesie". Závěrem dodával,

že "by byl šťasten, kdyby se mu podařilo ospravedlnit

toto přesvědčení svým životem, ale nedoufá, že to dokáže,

protože je to velmi těžké".

Šel a šel však tvrdošíjně zvolenou cestou. Nikdo ho ne-

viděl bolestně a trýznivě se nad něčím zamýšlet; výčitky

znaveného srdce ho patrně nesžíraly; nebyl nemocen duší,

v složitých, obtížných nebo nových okolnostech nikdy

neztrácel hlavu, ale přistupoval k nim jako k starým zná-

mým, jako by žil po druhé a chodil po známých místech.

Ať narazil na cokoli, vždy si počínal tak, jak bylo za

daných okolností třeba, podobně jako klíčnice vybere ze

svazku klíčů, který jí visí u pasu, po každé hned ten pravý

klíč k těm či oněm dveřím.

Nade všechno kladl vytrvalost v usilování o nějaký cíl;

považoval ji za důkaz charakteru a nikdy neodpíral úctu

lidem, kteří měli tuto vytrvalost, ať byly jejich cíle sebe-

skrovnější.

"To jsou lidé!" říkával.

Není třeba dodávat, že on sám na cestě k svému cíli

směle překonával všechny překážky a vzdával se před-

sevzetí leda tenkrát, když mu cestu uzavírala zeď nebo ne-

překročitelná propast.

Ale není schopen té odvahy, která se zavřenýma očima

skočí přes propast nebo nazdařbůh zaútočí na zeď. Štolc

propast nebo zeď změří, a není-li spolehlivého prostředku,

jak ji překročit, ustoupí, ať si tomu říká kdo chce co chce.

Ke vzniku takové povahy bylo snad právě třeba smísit

tak různorodé živly, z jakých se skládal Štolc. Naši veřejně

činní lidé se odedávna odlévali v pěti šesti stereotypních

formách, pak se líně, na půl oka rozhlíželi, chápali se stroje

společnosti a ospale jej strkali po obvyklé koleji, šlapajíce

do stop zanechaných předchůdcem. Tu však oči procitly

'156,

z dřímoty, ozvaly se čilé, rázné kroky, živé hlasy... Kolik

Štolců s ruskými jmény musí přijít!

Jak mohl být takový člověk blízký Oblomovovi, jehož

každý rys, každý krok a celá existence byla křiklavým

protestem proti Štolcovu životu? Myslím, že je to už známá

věc, že opačné krajnosti, i když nejsou důvodem k sympa-

tii, jak se soudilo dříve, přece jí nijak nebrání.

Mimo to je spojovalo dětství a škola -, dvě mocná pouta,

dále ruská dobrá, vydatná pohostinnost, kterou Oblomo-

vova rodina štědře zahrnovala německého chlapce, dále

postavení silnějšího, které Štolc u Oblomova zaujímal jak

po fysické stránce, tak i po duševní. Ale konečně a hlavně

to, že Oblomov byl v základě čistá, ušlechtilá a laskavá

povaha, plná hluboké sympatie ke všemu dobrému, co se

otvíralo a ozývalo na hlas jeho prostého, bezelstného

a věčně důvěřivého srdce.

Kdokoli náhodou nebo i úmyslně nahlédl do té jasné,

dětské duše, i když byl třeba zasmušilý a rozzlobený, ne-

dovedl mu už odepřít vzájemnou náklonnost, nebo když

okolnosti bránily sblížení, aspoň na něho trvale a v dobrém

vzpomínal.

Andrej často dělával to, že se odtrhl od své práce nebo

unikl ze světského davu, ze společenského večera, z plesu

a rozjel se k Oblomovovi, aby si poseděl na jeho široké po-

hovce a v lenivém hovoru si dopřál zotavení z neklidu

nebo únavy; vždycky u něho cítíval to uspokojení, jaké

člověk cítí, vrátí-li se z nádherných sálů pod vlastní

skromnou střechu nebo dostane-li se z krás jižní přírody

do březového háje, kde si hrával, když byl dítětem.

,,,,

III..

"Buď zdráv, Iljo. Jsem tak rád, že tě vidím! Jak se

pořád máš? Jsi zdráv?" ptal se Štolc.

"Ach ne, je se mnou zle, milý Andreji," odpověděl

Oblomov s povzdechem, "kdepak zdráv!"

"A copak, jsi nemocen?" zeptal se Štolc starostlivě.

"Trápí mě ječná zrna. Teprve minulý týden se mi z pra-

vého oka jedno ztratilo a teď se zas dělá nové."

Štolc se zasmál.

"To je všechno?" zeptal se. "To máš od spaní."

157,

"Kdepak všechno, souží mě žáha. Měl jsi slyšet, co říkal

onehdy doktor. Prý mám jet do ciziny, jinak bude zle. Prý

mě může ranit mrtvice."

"A co budeš dělat?"

"Nepojedu."

"Pročpak?"

"Prosím tě! Vždyť si poslechni, co mi toho napovídal.

Mám prý žít někde na horách, jet do Egypta nebo do Ame-

riky..."

"A co na tom?" klidně se zeptal Štolc. "V Egyptě bys byl

za dva týdny a v Americe za tři."

"Ale, ale, Andreji, i ty tedy tak mluvíš! Jediný rozumný

člověk, a i tomu přeskočilo. Kdopak jezdí do Ameriky

a do Egypta? Angličané, ale ty už Pánbůh tak uzpůsobil;

a také nemají doma kde žít. Ale kdo by jezdil od nás? Leda

nějaký zoufalec, kterému nezáleží na životě."

"Prosím tě, je to snad nějaké hrdinství? Sedneš si do ko-

čáru nebo na loď, dýcháš čerstvý vzduch, díváš se na cizí

země, města, zvyky, na všechny ty divy... Ech ty! No,

a copak tvé záležitosti, co se děje v Oblomovce?"

"Ach...!" mávl rukou Oblomov.

"Co se stalo?"

"Co? Život mě nenechává na pokoji!"

"To je dobře!" řekl Štolc.

"Jak to, dobře! Kdyby se tak se mnou jen mazlil, ale

vždyť mě pronásleduje, jako když někdy ve škole rváči

dorážejí na hodného žáka; jeden ho potají štípne, druhý se

do něho zas pustí rovnou zpředu a posype ho pískem...

Není to k vydržení!"

"Ty jsi až příliš -, hodný. A co se stalo?"

"Dvojí neštěstí."

"Jaképak?"

"Jsem úplně na mizině."

"Jak to?"

"Tuhle ti přečtu, co mi píše starosta... Kde mám to

psaní? Zachare, Zachare!"

Zachar dopis vyhledal. Štolc si jej rychle přečetl a zasmál

se, patrně starostovu slohu.

"To je kus taškáře, ten starosta!" řekl. "Nejdřív muží-

kům povoluje a pak si stěžuje! Dát jim raději pasy a pustit

je, kam se jim zachce."

"Prosím tě, to by třeba odešli všichni!" namítl Oblomov.

"Ať si jdou!" pravil Štolc bezstarostně. "Komu je tam

'158,

dobře a vyplácí se mu zůstat, ten neodejde; a nevyplácí-li

se mu to, nevyplácí se to ani tobě. Proč ho tedy držet?"

"Vida ho, co si vymyslil!" odporoval Ilja Iljič. "V Oblo-

movce jsou mužici pokojní, sedí pořád doma; co by se

toulali po světě? ..."

"Což ty nevíš, že ve Verchljově chtějí zřídit přístaviště

a má tamtudy vést hlavní silnice, takže i Oblomovka bude

nedaleko od ní, a v městě chystají výroční trhy..."

"Ach ty můj bože!" zanaříkal Oblomov. "To tak ještě

scházelo! Oblomovka byla v takovém tichém koutě, tak

stranou, a teď výroční trhy, hlavní silnice! Mužici si zvyk-

nou jezdit do města, začnou se u nás potloukat kupci -,

všechno je ztraceno! To je neštěstí!"

Štolc se zasmál.

"Toť se ví, je to neštěstí!" pokračoval Oblomov.

"Naši mužici celkem ušli, nic o nich nebylo slyšet, nic do-

brého ani špatného, dělali svou práci, o nic se nestarali;

ale teď se tam dostane neřest; začnou být samý čaj, káva,

sametové kalhoty, harmoniky, maštěné vysoké boty...

Z toho nebude nic dobrého!"

"Ano, takhle by z toho ovšem mnoho dobrého nebylo,"

poznamenal Štolc. "Ale založ ve vesnici školu..."

"Není na to příliš brzy?" namítl Oblomov. "Čtení mu-

žikovi škodí. Nauč ho číst a psát, a on třeba už nebude

chtít orat..."

"Vždyť mužici si budou číst právě, jak mají orat, ty

blázínku!-,Ale poslyš, beze žertu, ty sám musíš letos pobýt

na vesnici."

"Ano, to je pravda; jenže můj plán ještě není celý..."

nesměle poznamenal Oblomov.

"Však taky žádný nepotřebuješ!" řekl Štolc. "Jen tam

jeď a uvidíš na místě, co se musí udělat. S tím plánem se

pářeš už nějak dlouho, copak ho opravdu pořád ještě ne-

máš hotový? Co tedy děláš?"

"Ach hochu drahá! Jako bych neměl na starosti nic ji-

ného než statek. A co to druhé neštěstí?"

"Jaképak?"

"Vyhánějí mě z bytu."

"Jak tě vyhánějí?"

"Inu, mám se prý vystěhovat, a hotovo."

"No, a co dál?"

"Jak to, co dál? Já už si tu odřel záda i boky, jak pro ty

starosti nemohu spát. Vždyť jsem na to sám, a teď tohle

'159,

a ono, pak kontrolovat účty, tuhle zaplať, tamhle zaplať

a do toho stěhování! Stojí to spoustu peněz, nevím opravdu

kudy kam! Člověk se ani nenaděje a zůstane bez groše..."

"Jak se jen může někdo takhle zhýčkat, že je pro něho

těžké přestěhovat se!" promluvil Štolc udiveně. "Ostatně,

mluví-li se o penězích: máš jich tu mnoho? Dej mi asi pět

set rublů, musím je teď poslat; zítra si vyberu v naší kan-

celáři..."

"Počkat! Jen co si vzpomenu... Nedávno poslali z ves-

nice tisíc a teď mi zbývá... počkejme..."

Oblomov začal hledat v zásuvkách.

" Tadyhle... deset, dvacet, tady je dvě stě rublů... a ta-

dy dvacet. Ještě tu byly drobné... Zachare, Zachare!"

Zachar jako obvykle seskočil s pícky a přišel do pokoje.

"Kde jsou ty dva desetníky, co byly na stole? Včera

jsem je sem dal..."

"Co to máte s těmi dvěma desetníky, Iljo Iljiči? Už jsem

vám hlásil, že tu žádné dva desetníky nebyly..."

"Jak to, nebyly! Bylo to zpátky na pomeranče..."

"Dal jste je někomu a zapomněl jste na to," řekl Zachar

a obrátil se ke dveřím.

Štolc se zasmál.

"Ech vy Oblomovci!" pokáral je. "Nevědí, kolik mají

v kapse peněz!"

"A jaké peníze jste to dával prve Michejovi Andrejiči?"

připomněl Zachar.

"Ach ano, Taranťjev si vzal taky deset rublů," obrátil se

Oblomov živě ke Štolcovi, "na to jsem zapomněl."

"Proč k sobě to zvíře pouštíš?" zeptal se Štolc.

"Ani ho nemusí pouštět!" zasáhl Zachar. "Ten sem při-

jde jako domů nebo do hospody. Odnesl pánovu košili

a vestu a víckrát jsme je neviděli. Prve nás navštívil, pro-

tože chtěl frak, prý si ho zkusí! Kdybyste mu aspoň vy

domluvil, pane Anreji Ivanyči..."

"Po tom ti nic není, Zachare. Jdi si po svých!" přísně

poznamenal Oblomov.

"Dej mi arch dopisního papíru," požádal Štolc, "potře-

buji něco napsat."

"Zachare, podej papír, Andrej Ivanyč potřebuje..." řekl

Oblomov.

"Vždyť nemáme! Prve jsme hledali," odpověděl Zachar

z předsíně a ani nepřišel do pokoje.

"Jen nějaký kousek!" naléhal Štolc.

'160,

Oblomov chvíli hledal na stole, ale nenašel ani kousek.

"Tak mi dej aspoň navštívenku."

"Když já už dávno žádné navštívenky nemám," pravil

Oblomov.

"Co se to s tebou děje?" zeptal se Štolc ironicky. "Vždyť

se chystáš do práce, píšeš plán. Prosím tě, chodíš ty někam,

navštěvuješ někoho? S kým se vídáš?"

"Kam chodím? Chodím málokam, pořád sedím doma.

Dělá mi starosti ten plán a teď zas byt... Ještě dobře, že

se toho ujal Taranťjev, chce něco najít..."

"Chodí k tobě někdo?"

"Ano... ten Taranťjev, taky Alexejev. Onehdy přišel

doktor... Byl tu Pěnkin, Sudbinskij, Volkov..."

"Nevidím u tebe ani žádné knihy," pokračoval Štolc.

"Tuhle je kniha!" řekl Oblomov a ukázal na knihu, ležící

na stole.

"Copak je to?" zeptal se Štolc a podíval se. " ,Cesta do

Afriky'. A stránka, na které jsi přestal, zplesnivěla. Ani

noviny tu není vidět... Čteš vůbec noviny?"

"Ne, mají takový drobný tisk, kazí to oči... a ani to

nepotřebuji, protože je-li něco nového, člověk ze všech

stran neslyší celý den o ničem jiném."

"Proboha, Iljo!" řekl Štolc a upřel na Oblomova užaslý

pohled. "Co tedy vlastně děláš? Jsi jako bochánek těsta,

ležíš a ani se nehneš!"

"Je to tak, Andreji, jako bochánek těsta," smutně při-

svědčil Oblomov.

"Ale což poznání omlouvá?"

"Ne, je to jen odpověď na to, cos řekl. Neomlouvám se,"

pravil Oblomov s povzdechem.

"Musíš se přece z toho spánku vzbudit."

"Dřív jsem se snažil a nepodařilo se mi to, co tedy teď...

nač? Nic mě nevolá, duše se nebouří, mysl klidně spí!"

bránil se Oblomov s náznakem hořkosti. "Nechme toho...

Pověz mi raději, odkud jsi teď přijel."

"Z Kyjeva. Asi za čtrnáct dní pojedu do ciziny. Jeď se

mnou..."

"Dobře, třebas..." souhlasil Oblomov.

"Sedni si tedy, napiš žádost a zítra ji podáš..."

"Vida, zas hned zítra!" vzpamatoval se Oblomov. "To

je spěchu, jako by vás někdo honil! Rozmyslíme se, pro-

mluvíme si a potom, jak Pánbůh dá! Leda snad nejdřív na

vesnici, ale do ciziny... přece až potom..."

'161,

"Pročpak až potom? Vždyť lékař ti to nařídil, ne? Shoď

ze sebe nejdřív tuk, tíží těla, pak zmizí i spánek ducha.

Potřebuješ tělesný i duševní pohyb."

"Ne, Andreji, to všechno by mě unavovalo, mám špatné

zdraví. Ne, raději mě nech, jeď si sám..."

Štolc se chvíli díval na ležícího Oblomova, Oblomov zas

na něho.

Štolc potřásl hlavou a Oblomov vzdychl.

"Ty jsi podle všeho líný i žít, ne?"

"Inu ano, vždyť to tak je, jsem líný i žít, Andreji."

Andrej v duchu rozvažoval, jak se ho dotknout na citli-

vém místě a kde takové místo má, zatím si však Oblomova

mlčky prohlížel a pojednou se dal do smíchu.

"Jak to, že na sobě máš jednu punčochu nitěnou a dru-

hou bavlněnou?" zeptal se a ukázal mu na nohy. "A proč

máš také košili na ruby?"

Oblomov se podíval na nohy, pak na košili.

"Opravdu," připustil rozpačitě. "Ten Zachar, toho mám

za trest! Ani bys nevěřil," co se s ním natrápím! Hádá se, je

hrubý, ale práci od něho nechtěj!"

"Ach Iljo, Iljo!" řekl Štolc. "Ne, takhle tě nenechám.

Za týden se ani nepoznáš. Ještě dnes večer ti oznámím

podrobný plán, co hodlám sám a s tebou podniknout, ale

teď se obleč. Počkej, já tě přivedu k životu! Zachare!"

křikl. "Oblékat Ilju Iljiče!"

"Kampak, prosím tě, co tě napadá? Hned přijde Ta-

ranťjev s Alexejevem na oběd. Potom jsme vlastně chtě-

li..."

"Zachare," pokračoval Štolc, neposlouchaje ho, "pomoz

pánovi s oblékáním."

"K službám, pane Andreji Ivanyči, jen ještě vyčistím

boty," řekl ochotně Zachar.

"Cože? V pět hodin nemáš ještě vyčištěné boty?"

"Vyčištěné by byly už od minulého týdne, ale pán nebyl

venku, tak už se zas nelesknou..."

"No, dej je sem, jak jsou. Můj kufr zanes do hostinského

pokoje, zůstanu u vás. Hned se obléknu a ty se také připrav,

Iljo. Poobědváme někde na cestě, pak uděláme dvě tři

návštěvy a...

"Ale poslechni, ty... jakpak tak najednou... počkej...

musím si to rozmyslit... vždyť nejsem oholen..."

"Jaké rozmýšlení a drbání za ušima... Dáš se oholit

cestou, zavezu tě někam."

'162,

"A kam to máme všude jezdit?" naříkavě zvolal Oblo-

mov. "K neznámým lidem? Co tě to napadlo! Půjdu raději

k Ivanu Gerasimovičovi; nebyl jsem tam aspoň tři dny."

"Kdo je to Ivan Gerasimyč?"

"Sloužil se mnou dřív v úřadě..."

"Aha! Ten šedivý exekutor; co na něm máš? Co je to za

zálibu, ztrácet čas s takovým vrtákem?"

"Ty někdy mluvíš o lidech tak příkře, Andreji, že oprav-

du nevím. Vždyť je to hodný člověk, jenže nechodí v ho-

landských košilích..."

"Co u něho děláš? O čem s ním mluvíš?" zeptal se Štolc.

"Víš, u něho je tak nějak pěkně a útulno. Pokoje má ma-

ličké, pohovky takové hluboké, že do nich zapadneš, ani tě

není vidět. Okna má docela zarostlá břečťanem a kaktusy,

kanárků přes tucet, tři psy, takové hodné! Na stole jsou

pořád zákusky. Všechny rytiny představují rodinné vý-

jevy. Přijdeš a nechce se ti pryč. Sedíš, o nic se nestaráš,

na nic nemyslíš, víš, že máš u sebe člověka... toť se ví,

chytrý není, vyměňovat s ním názory, na to není ani po-

myšlení, zato je bezelstný, hodný, srdečný, nenáročný

a za zády tě nepomluví!"

"A co tedy děláte?"

"Co děláme? Přijdu takhle a převalíme se proti sobě na

pohovky; on si kouří..."

"No, a ty?"

"Já taky kouřím, poslouchám, jak štěbetají kanárci. Pak

přinese Marfa samovar."

"Taranťjev, Ivan Gerasimyč!" podivil se Štolc, krče ra-

meny. "Tak se honem oblékej," pobídl Oblomova. "A až

přijde Taranťjev, řekni mu," dodal, obraceje se k Zacha-

rovi, "že dnes neobědváme doma, že Ilja Iljič celé léto ne-

bude obědvat doma a na podzim bude mít mnoho práce,

takže s ním nebude moci mluvit..."

" Vyřídím, nezapomenu, všechno vyřídím," odpověděl

Zachar, "a jak poručíte s obědem?"

"Sněz ho s někým a dej si chutnat."

"K službám, pane."

Asi za deset minut se Štolc objevil oblečen, oholen, učesán,

ale Oblomov melancholicky seděl na posteli, pomalu si na

prsou zapínal košili a nemohl trefit knoflíkem do dírky.

Před ním klečel na jednou koleně Zachar, v ruce s nevyčiště-

nou botou jako s nějakou mísou, chystal se botu pánovi

obout a čekal, až bude hotov se zapínáním košile.

'163,

"Ty sis ještě ani neobul botu!" užasl Štolc. "Tak si

pospěš, Iljo, pospěš si přece!"

"A kam to bude? A proč?" smutně namítal Oblomov.

"Co tam mám vidět? Já tomu odvykl, nechce se mi..."

"Honem, honem!" spěchal na něho Štolc.

,,,, ,,,,

IV..

Ač už bylo dost pozdě, podařilo se jim zajet ještě někam

za obchodními věcmi, Štolc pak s sebou odvezl na oběd

jakéhosi majitele zlatých dolů, pak jeli do jeho vily za

městem na čaj, našli tam velkou společnost a Oblomov se

z úplné osamělosti náhle octl v davu lidí. Vrátili se domů

až pozdě v noci.

Nazítří a dalšího dne zas. A tak uběhl nepozorovaně celý

týden. Oblomov protestoval, stěžoval si, hádal se, ale byl

ve vleku svého přítele a všude ho doprovázel.

Když se zas jednou odněkud pozdě vrátili, Oblomov se

proti tomu shonu vzbouřil zvlášť energicky.

"Celé dny si člověk nezuje boty," bručel, "nohy ho jen

pálí! Ten váš petrohradský život se mi nelíbí!" pokračoval,

uléhaje na pohovku.

"A jaký život by se ti líbil?" zeptal se Štolc.

"Jiný, než se tu vede."

"A co se ti na něm hlavně nelíbí?"

" Všechno, to věčné pobíhání o závod, věčná hra mi-

zerných vášniček, hlavně hrabivosti, házení klacků pod

nohy, klevety, pomluvy, vzájemné schválnosti, to prohlíže-

ní od hlavy k patě; posloucháš-li, o čem ti lidé mluví, za-

točí se ti hlava, jsi jako omámen. Na pohled by se zdáli do-

cela moudří, tváří se tak důstojně, ale pořád slyšíš: ,Tomu

dali to a to, tamten dostal státní statek. -, ,Prosím vás,

zač to dostal?' křičí kdosi. -, ,Ten prohrál včera v klubu;

tamten dostane tři sta tisíc! Nuda, nuda, nuda...! Kde je

v tom člověk? Kde je lidská osobnost? Kam se poděla, jak

se mohla rozměnit na tak drobné mince?"

"Něco přece musí svět a společnost zajímat," řekl Štolc,

"každý má své zájmy. K tomu je život..."

"Svět, společnost! Ty mě asi naschvál posíláš do toho

světa a společnosti, abys ze mne lépe vyhnal chuť náležet

k nim. Život, pěkný život! Co bych tam hledal? Zájmy

'164,

ducha, srdce? Podívej se, kde je střed, kolem něhož to

všechno krouží! Žádný není, není tu nic hlubokého, co by

se týkalo životních zájmů. Jsou to všechno mrtvoly, spáči,

jsou horší než já, ti příslušníci světa a společnosti! Co je

v životě vede? Neleží sice, to je pravda, hemží se každý

den jako mouchy sem a tam, ale jaký to má smysl? Vejdeš

do salónu a nemůžeš se vynadívat, jak pravidelně jsou

hosté rozsazeni, jak tiše a hlubokomyslně sedí -, u karet.

Jen co je pravda, krásný životní úkol! Znamenitý příklad

pro pohyblivého a pátravého ducha! Což to nejsou mrtvo-

ly? Což nespí vsedě po celý život? Oč jsem horší než oni,

když ležím doma a neotravuji si mozek karetními trojkami

a kluky?"

"To všechno je staré, o tom se mluvilo tisíckrát," namítl

Štolc. "Nemáš něco trochu novějšího?"

"A co naše výtečná mládež, co dělá? Což nespí, když se

prochází a projíždí po Něvském, když tančí? Každodenní

nesmyslné ubíjení času! Ale všimni si, s jakou pýchou

a neslýchaným sebevědomím, s jak odmítavým vzezřením

se dívají na někoho, kdo není oblečen jako oni, nemá takové

jméno a hodnosti. A ti nešťastníci si ještě představují, že

jsou povzneseni nad dav: ,My přece sloužíme tam, kde

kromě nás nikdo neslouží; jsme v první řadě křesel, jsme

na plese u knížete N., kam smíme jen my... Ale sejdou-li

se mezi sebou, zpijí se a porvou jak divoši! Což jsou to živí

lidé, a ne spáči? A není to jen mládež: podívej se na dospělé.

Scházejí se, hostí jeden druhého, ale srdečnost ani dobrota,

ani vzájemná náklonnost v tom není! Scházejí se na oběd

nebo na večírek, jako by šli úřadovat, bez veselí, chladně,

aby se pochlubili kuchařem, salónem a aby se pak za zády

vysmáli a jeden druhému nastavil nohu. Předevčírem jsem

při obědě nevěděl, kam se dívat, nejraději bych byl vlezl

pod stůl, když začali pomlouvat nepřítomné: ,Ten je

hloupý, tamten nízký, druhý krade, třetí je směšný' -,

hotová štvanice! A když tak mluví, dívají se po sobě tako-

výma očima, že z nich vidíš: ,Jen si vyjdi za dveře a do-

staneš to zrovna tak...' Proč se tedy scházejí, jsou-li

takoví? Proč si tak pevně tisknou ruce? Ani upřímné

zasmání, ani záblesk sympatie! Snaží se nalákat k sobě vy-

sokého hodnostáře nebo známé jméno a pak se chlubí:

,Byl u mne ten a ten, já byl u toho a toho.' -, Jaký je to

život? Nestojím o něj. Čemu se tam naučím, co získám?"

"Víš co, Iljo?" řekl Štolc. "Ty uvažuješ jako za dáv-

'165,

ných časů; v starých knihách se takhle psávalo napořád.

Ostatně i to je dobře, alespoň uvažuješ, a nespíš. Co ještě

tedy? Pokračuj!"

"Nač pokračovat? Jen se podívej, že tu nikdo nevypadá

svěže a zdravě."

"To je podnebím," přerušil ho Štolc. "Vždyť i ty máš

přepadlý obličej, a přece neběháš, pořád ležíš."

"Nikdo nemá jasný a klidný pohled," pokračoval Oblo-

mov, " všichni se mezi sebou nakazili nějakou trýznivou

starostí, úzkostí, mučivě cosi hledají. A kdyby aspoň hle-

dali pravdu, štěstí pro sebe a pro jiné -, ne, nad úspěchem

kolegy blednou. Jednoho souží, že musí zítra k soudu,

proces se vleče pátý rok, protivná strana vítězí a on už pět

let nosí v hlavě jedinou myšlenku, jedinou touhu: srazit

jiného k zemi a na jeho pádu zbudovat svůj blahobyt.

Pět let chodit, sedět a vzdychat v čekárně -, to je životní

ideál a cíl! Druhý se trápí, že je odsouzen chodit denně do

úřadu a sedět tam do pěti hodin, třetí smutně vzdychá, že

mu takové štěstí není dopřáno..."

"Ty jsi filosof, Iljo!" řekl Štolc. "Všichni se starají, jen

ty nic nepotřebuješ!"

"Tamten žlutý pán v brýlích se na mne vrhl," pokračoval

Oblomov, "jestli jsem prý četl řeč nějakého poslance, a vy-

třeštil na mne oči, když jsem mu řekl, že noviny nečtu.

A spustil o Ludvíku Filipovi, jako by to byl jeho rodný

otec. Pak začal dorážet, co prý myslím, proč francouzský

vyslanec odjel z Říma. Představ si, na celý život se zasvětit

každodennímu nacpávání světovými novinkami a týden

pak křičet, až se vykřičí! Najednou poslal Mehmed Ali loď

do Cařihradu, a on si láme hlavu: proč asi? Pak se zas něco

nepodaří Donu Carlosovi -, a on je hrozně znepokojen.

Tam kopou průplav, tu zas poslali oddíl vojska na Vý-

chod; pro pána krále, hoří! Je celý pryč, běží, křičí, jako by

vojsko táhlo zrovna na něho. Rozumují a vykládají páté

přes deváté, ale vlastně se nudí -, nezajímá je to: i v tom

pokřiku se prozrazují, že tvrdě spí! Je jim to cizí; chodí ve

vypůjčené čepici. Pořádnou práci nemají, tříští se tedy na

všechny strany a nezáleží jim na ničem. Pod tou všeob-

sáhlostí se skrývá prázdnota, nedostatek sympatie k če-

mukoli! Ale zvolit si skromnou pracovní pěšinu a jít po ní,

orat hlubokou brázdu -, to je nudné a není to vidět;

tam vševědoucnost nepomůže a házet písek do očí není

komu!"

'166,

"Dobrá, my dva jsme se neroztříštili, Iljo. Kde je tedy ta

naše skromná pracovní pěšina?" zeptal se Štolc.

Oblomov náhle zmlkl.

"Vždyť já jen dodělám... plán..." řekl. "Ale Pánbůh

jim to požehnej!" dodal pak zlostně. "Nechávám je na

pokoji a nic po nich nechci, jen v tom nevidím normální

život. Ne, to není život, ale zkomolení normy, životního

ideálu, který příroda člověku určila..."

"A jaký je ten ideál a životní norma?"

Oblomov neodpovídal.

"Pověz mi tedy, jaký život by sis určil," vyptával se

Štolc dále.

"Už jsem si určil."

"Co to tedy je? Pověz mi, prosím tě, jak bys žil."

"Jak?" opakoval Oblomov, obrátil se na záda a zadíval

se do stropu. "Inu jak? Odjel bych na venkov!"

"A co ti brání?"

"Plán není hotový. A také bych neodjel sám, ale s že-

nou..."

"Ach tak! Takhle je to! No, proč ne. Ale nač čekáš?

Ještě nějaké tři čtyři roky -, a žádná si tě nevezme..."

"Jakáž pomoc, není mi to souzeno!" řekl s povzdechem

Oblomov. "Majetkové poměry mi brání!"

"Prosím tě, a co Oblomovka? Tři sta duší!"

"A co? Jak mě to má s ženou uživit?"

"Uživit dva lidi?"

"A přijdou-li děti?"

"Děti vychováš a vydělají si samy; musíš je vést tak..."

"Ne, přece nebudu ze šlechticů dělat řemeslníky!" suše

ho přerušil Oblomov. "Ostatně i bez dětí -, jaké dva lidi?

To se jen tak říká, sami dva s ženou, ale ve skutečnosti

je to tak, že sotva se oženíš, naleze ti do domu plno všelija-

kých ženských. Podívej se do které rodiny chceš: příbuzné

to vlastně nejsou, hospodyně také ne; nežijí-li tam, chodí

aspoň na kávu, na oběd... Jakpak má člověk s třemi sty

dušemi uživit takový pensionát?"

"Tak dobrá; dejme tomu, že ti někdo daruje ještě tři

sta tisíc, co bys pak dělal?" zeptal se Štolc zvědavě a s ži-

vým zájmem.

"Hned do banky s nimi," odpověděl Oblomov, "a žil

bych z úroků."

"Tam se platí malé úroky; proč ne do nějaké společnosti,

třeba právě do naší?"

'167,

"Ne, Andreji, mne nenapálíš."

"Cože, ty bys nevěřil ani mně?"

"Ani za nic; ne že bych ti nevěřil, ale co všechno se může

stát. Kdyby společnost třeba zkrachovala, hned bych zůstal

bez groše. Banka, to je přece něco jiného!"

"Tak dobře; a co bys dělal pak?"

"No, přijel bych do nového, pohodlně postaveného do-

mu ... V okolí bych měl dobré sousedy, na příklad tebe...

Vlastně ne, ty na jednom místě nevydržíš..."

"A ty bys vydržel? Nikam bys nejel?"

"Ani za nic!"

"Proč se tedy lidé snaží všude stavět železnice, parníky,

je-li ideálem života sedět na místě? Měli bychom podat

návrh, aby toho nechali, Iljo; my stejně nikam nepojede-

me."

"I bez nás je jich plno; cožpak není dost správců, příru-

čích, kupců, úředníků a zahálčivých cestujících, kteří ne-

mají vlastní kout? Ať si jezdí!"

"A co jsi ty?"

Oblomov mlčel.

"Ke které společenské vrstvě se počítáš?"

"Zeptej se Zachara," řekl Oblomov.

Štolc Oblomovův návrh doslova provedl.

"Zachare!" křikl.

Ten přišel s rozespalýma očima.

"Kdo to tu leží?" zeptal se ho Štolc.

Zachar se pojednou docela vzbudil a úkosem se podezří-

vavě podíval na Štolce, pak na Oblomova.

"Jak to, kdo? Copak to nevidíte?"

"Nevidím," odpověděl Štolc.

"To je nějaký divný. To je milostpán, Ilja Iljič."

Oblomov se usmál.

"Dobrá, můžeš jít."

"Milostpán!" opakoval Štolc a vypukl v hlasitý smích.

"Tak tedy gentleman," opravil ho dopáleně Oblomov.

"Ne, ne, jsi milostpán!" chechtal se dál Štolc.

"A jaký je v tom rozdíl?" namítl Oblomov. "Gentleman

je stejně milostpán."

"Gentleman je takový milostpán," definoval Štolc,

"který si sám obléká punčochy a sám si zouvá boty."

"Ano, Angličan to dělá sám, protože tam mnoho slu-

žebnictva nemají, ale Rus..."

"Pokračuj přece a dokresli mi ideál svého života...

'168,

V okolí máš tedy dobré přátele; a co dál? Jak bys trávil

své dny?"

"Tak tedy, ráno bych vstal," začal Oblomov, skládaje

si ruce pod hlavu, a jeho tvář nabyla výrazu klidu: v du-

chu byl už na venku. "Počasí je nádherné, nebe čistě

modré, nikde ani mráček, jedna strana domu je podle mého

plánu obrácena balkónem na východ k zahradě a k polím,

druhá k vesnici. Než se vzbudí žena, oblékl bych si župan

a šel se do zahrady projít a nadýchat ranních vůní; našel

bych tam už zahradníka, zaléval bych s ním květiny, oře-

zával keře a stromy. Připravuji pro ženu kytici. Pak se jdu

vykoupat ve vaně nebo v řece, vracím se a balkón už je

otevřen; žena je v blůze, má lehký čepeček, který jí tak

tak drží na hlavě, každou chvilku by mohl uletět... Čeká

na mne. ,Čaj je připraven,' řekne. To políbení! Ten čaj!

To pohodlné křeslo! Usedám ke stolu; jsou na něm suchary,

smetana, čerstvé máslo..."

"A potom?"

"Pak si obléknu pohodlný kabát nebo nějakou kazajku,

obejmu ženu kolem pasu a vydáme se spolu do nekonečné

tmavé aleje; jít tak tiše, zamyšleně, jít mlčky nebo myslit

nahlas, snít, počítat minuty štěstí jako rychlost tepu;

naslouchat, jak srdce bije a trne; hledat v přírodě porozu-

mění... a ponenáhlu dojít k říčce, k poli... řeka sotva šu-

mí; klasy se vlní větříkem, je horko... sedneme do loďky,

žena vesluje, sotva pohybuje vesly..."

" Vždyť ty jsi básník, Iljo!" přerušil ho Štolc.

"Ano, básník o životě, protože život je poesie. Lidé ji

mohou znetvořovat, jak chtějí! Pak můžeme zajít do skle-

níku," pokračoval Oblomov, sám se zpíjeje ideálem štěstí,

které si představoval.

Čerpal ze své obraznosti hotové, už dávno namalované

obrazy, a proto mluvil nadšeně a plynně.

"Podívat se na broskve, na révu," hovořil dál, "říci, co

se má podat k obědu, pak se vrátit, lehce posnídat a čekat

na hosty... A tu už přijde pro ženu kniha či noty s lístkem

od Marie Petrovny nebo jí někdo pošle ananas, tu mi zas

uzrál v pařeništi obrovský meloun -, pošlu ho dobrému

příteli k zítřejšímu obědu a zajedu k němu sám... A v ku-

chyni zatím všechno jen kypí; kuchař v zástěře a s vysokou

čepicí, všechno sněhobílé, točí se kolem plotny; jednu pá-

nev přistaví, druhou odstaví, tu zamíchá, tam začne válet

těsto, tam odlije vodu... nože jen klepou... sekají zeleni-

'169,

nu... tamhle vrtí zmrzlinu... Před obědem je příjemné

zajít do kuchyně, odklopit kastrol, přičichnout, podívat se,

jak dělají pirožky nebo stloukají máslo. Pak se natáhnu

na lehátko; žena předčítá nahlas něco nového; přestane

číst a rozprávíme o tom... Ale přijíždějí hosté, na příklad

ty s manželkou."

"Oho, i mne chceš oženit?"

"Ovšem! Ještě dva tři přátelé, stále tytéž tváře. Pokra-

čujeme ve včerejší nedokončené rozmluvě; je slyšet žerty

nebo nastane výmluvné mlčení, zamyšlení -, ne pro ztrátu

místa, ne pro stížnost u senátu, ale protože touhy byly

zcela uspokojeny, je to klid z požitku... Neuslyšíš nikoho

s pěnou u úst ostouzet nepřítomného známého, nezachytíš

žádný pohled, který i tobě slibuje totéž, sotva vyjdeš ze

dveří. Koho nemáš rád, kdo je nedobrý, s tím u stolu ne-

sedáš. V očích svých společníků vidíš sympatii a v jejich

žertech upřímný smích beze zloby... Všechno je pravdivé!

Co je v očích a v slovech, to je i v srdci! Po obědě mokka

a havanský doutník na terase..."

"Líčíš mi totéž, co bývalo u dědů a otců."

"Ne, něco jiného," bránil se Oblomov skoro uraženě,

"jak to, totéž? Cožpak by má žena seděla nad zavařeninami

a houbami? Počítala by přadena a prohlížela rukodílné

plátno? Políčkovala by děvečky? Což neslyšíš, že mluvím

o notách, knihách, klavíru, o vkusném nábytku?"

"A co ty sám?"

"Ani já bych nečetl loňské noviny, nejezdil bych ve

staromódním kočáře, nejedl bych nudlovou polévku a hu-

su, ale vycvičil bych si kuchaře v anglickém klubu nebo

u vyslance."

"No a co bys dělal potom?"

"Potom, jakmile povolí vedro, poslali bychom povoz se

samovarem a s desertem do březového háje nebo třeba na

posekanou louku, rozestřeli bychom mezi kupkami ko-

berce a šťastně bychom tam pobyli až do studené polévky

a bifteku. Mužici jdou s kosami na ramenou z práce; tam

se vleče fůra se senem, které zakrývá celý vůz i koně;

nahoře vykukuje z nákladu mužikova čepice s květinami

a dětská hlavička; jde tam zástup bosých ženských se

srpy, hlasitě vykládají... Najednou zahlédnou pány,

ztichnou, hluboce se klanějí. Jedna z nich s opálenou šíjí,

s nahými lokty, s nesměle sklopenýma, ale šelmovskýma

očima se maličko, jen tak na oko brání pánovu polaskání,

'170,

ale je šťastná... pst!... Jen aby to neviděla žena, bůh

uchovej!"

Sám Oblomov i Štolc vypukli v hlučný smích.

"Venku začne být vlhko," končil Oblomov, "je tma;

mlha visí nad žitem jako vlnící se moře; koně poškubávají

plecemi a hrabou kopyty, je čas k návratu. V domě se už

svítí; nože v kuchyni klepou o závod; pánev hub, kotlety,

jahody... pak hudba... Casta diva... Casta diva !" zazpí-

val Oblomov. "Nemohu si bez pohnutí vzpomenout na tu

árii," řekl, když zazpíval začátek cavatiny, "jak ta žena

vyplakává srdce! Jaký smutek je v těch tónech...! A nikdo

kolem ní nic neví... Je sama... Tajemství ji tíží a Norma je

svěřuje luně...

"Máš rád tu árii? To mě těší, krásně ji zpívá Olga Iljin-

ská. Seznámím tě s ní -, to je hlas, to je zpěv! I ona sama

je tak okouzlující dítě! Ostatně, můj úsudek je možná

stranický, líbí se mi... Ale nevyrušuj se, nevyrušuj se,"

dodal Štolc, "vypravuj dál!"

"Tak tedy," pokračoval Oblomov, "co ještě? ... Vždyť

to je všechno... Hosté se rozcházejí do svých pokojů

a do přístavků; nazítří si vyjdou každý jinam, některý

s udicí na ryby, jiný s puškou, další si jen tak sedí..."

"Jen tak, nic v ruce?" zeptal se Štolc.

"Co bys chtěl? No, třeba tedy kapesník. A co, ty bys ne-

chtěl takhle žít?" zeptal se Oblomov. "Ne? To není ži-

vot?"

"Pořád jen takhle?" zeptal se zas Štolc.

"Až do šedin, až do hrobu. To je život!"

"Ne, to není život!"

"Jak to, že není? Co mu chybí? Pomysli, že bys neviděl

jedinou bledou, trpitelskou tvář, že bys nenarážel na žádné

starosti, na žádné potíže se senátem, s bursou, s akciemi,

s referáty, s recepcí u ministra, s jmenováním, se zvýšením

stravného. Samé upřímné rozmluvy! Nikdy by ses nemusil

stěhovat -, co znamená už jen to! A to není život?"

"To není život!" opakoval Štolc tvrdošíjně.

"Co je to tedy podle tebe?"

"To je..." Štolc se zamyslil a uvažoval, jak takový život

nazvat, "nějaká... oblomovština," řekl konečně.

"Ob-lo-mov-ština!" pomalu opakoval Ilja Iljič; divil se

tomu zvláštnímu slovu a zkoumal je po slabikách. "Ob-lo-

mov-ština!"

Díval se na Štolce podivně a upřeně.

'171,

"Jaký je tedy podle tebe ideál života? Co není oblomov-

ština?" tázal se bez prudkosti a bojácně. "Neusiluje snad

každý člověk o to, o čem sním já? Uvaž to!" dodal směleji.

"Není účelem všeho vašeho shonu, všech vášní, válek,

obchodu a politiky dosáhnout klidu, není to touha po ideá-

lu ztraceného ráje?"

"I tvá utopie je oblomovská," namítl Štolc.

"Každý člověk hledá odpočinek a klid," bránil se Oblo-

mov.

"Každý ne a před nějakými deseti lety jsi ani ty tohle

v životě nehledal."

"Co jsem tedy hledal?" zaraženě se zeptal Oblomov,

vraceje se v duchu do minulosti.

"Vzpomeň si, rozmysli se. Kde jsou tvé knihy, tvé pře-

klady?"

"Ty dal někam Zachar," odpověděl Oblomov, "leží tu

někde v koutě."

"V koutě!" opakoval Štolc vyčítavě. "V tom koutě leží

i tvoje úmysly .sloužit státu, co síly stačí, protože Rusko

potřebuje ruce a hlavy k zužitkování nevyčerpatelných

bohatství (tvoje slova); pracovat, aby se lépe odpočívalo,

a odpočívat, to znamená žít jinou, uměleckou, estetickou

stránkou života, životem malířů, básníků'. Složil Zachar

do kouta také všechny tyto úmysly? Pamatuješ se, žes

chtěl po četbě procestovat cizí země, abys lépe znal a mi-

loval svoji? .Celý život je myšlenka a práce,' říkával jsi

tenkrát, ,třebas neznámá a zapadlá, ale neustálá práce,

a umřít chci s vědomím, že jsem vykonal svoje.' Tak co?

V kterém koutě u tebe tohle leží?"

"Ano... ano..." pravil Oblomov, jenž nepokojně sledo-

val každé Štolcovo slovo, "pamatuji se, že jsem skutečně...

myslím... Ovšem," řekl, vzpomínaje si náhle na někdejší

dny, "vždyť my se chystali, Andreji, projezdit nejdřív

křížem krážem Evropu, prochodit pěšky Švýcary, popálit

si nohy na Vesuvu, sestoupit do Herculanea... Div jsme se

nezbláznili! Tolik hloupostí...!"

"Hloupostí!" opakoval Štolc vyčítavě. "Nebyls to ty,

kdo při pohledu na rytiny Raffaelových Madon, Correggio-

vy Svaté noci, na Apollona Belvederského říkal se slzami

v očích: ,Bože můj! Což se nám nikdy nepodaří podívat se

na originály a oněmět úžasem, že stojíme před výtvory

Michel Angelovými nebo Tizianovými a šlapeme po půdě

Říma? Uvidíme ty myrty, cypřiše a pomerančovníky

'172,

opravdu jen ve sklenících a do smrti je nespatříme v je-

jich vlasti? Nenadýcháme se vzduchu Itálie, nezpijeme se

modří jejího nebe?' A co jiných nádherných ohňostrojů ses

tenkrát navypaloval! A teď řekneš .hlouposti'!"

"Ano, ano, pamatuji se!" přisvědčil Oblomov, rozpomí-

naje se na minulost. "Ještě jsi mě vzal za ruku a řekl:

,Slibme si, že než zemřeme, musíme to vidět..."

"Pamatuji se," pokračoval Štolc, "jak jsi mi jednou při-

nesl k svátku překlad ze Saya s věnováním; ten překlad

ještě mám. Pak ses zavíral s profesorem matematiky a

on se chtěl mermomocí dozvědět, nač potřebuješ znát kruž-

nice a čtverce, ale na půl cestě jsi toho nechal a nedozvěděl

ses nic. Začal ses učit anglicky... a nedoučil ses! A když

jsem sestavil plán cesty do ciziny a vyzval tě, abychom

spolu navštívili německé university, objal jsi mě a slav-

nostně mi podal ruku: ,Jsem tvůj, Andreji, všude půjdu

s tebou!' -, to jsou zas tvoje slova. Byl jsi vždycky tak

trochu herec. A co se stalo, Iljo? Byl jsem v cizině dvakrát,

po našem učeném studiu jsem skromně sedal ve student-

ských škamnách v Bonnu, v Jeně, v Erlangen, pak jsem

poznal Evropu, jako by to byl můj statek. Ale připusťme,

že cestovat v cizině je přepych a že ne každý je s to nebo

povinen použít tohoto prostředku, ale co Rusko? Zcesto-

val jsem Rusko všemi směry. Lopotím se..."

" Jednou se také přestaneš lopotit," poznamenal Oblomov.

"Nepřestanu nikdy! Z jakého důvodu bych to dělal?"

"Až zdvojnásobíš svůj kapitál," odpověděl Oblomov.

"Nepřestanu, ani když ho zčtyřnásobím."

"Nač se tedy vlastně trmácíš," začal Oblomov a na chvíli

se zamlčel, "není-li tvým úmyslem navždy se zajistit

a vzdálit se pak do ústraní, odpočinout si? ..."

"Venkovská oblomovština!" řekl Štolc.

"Nebo dosáhnout ve státní službě vynikajícího společen-

ského postavení a pak užívat v čestné nečinnosti zaslou-

ženého odpočinku..."

"Petrohradská oblomovština!" namítl Štolc.

"Kdy tedy chceš žít?" namítl zas Oblomov, rozmrzen

Štolcovými poznámkami. "K čemu se trápit celý život?"

"Pro práci samu, pro nic jiného. Práce je forma i obsah,

živel a cíl života, aspoň mého života. Ty jsi ze svého práci

vyhnal a podívej se, jak tvůj život vypadá! Pokusím se tě

zvednout, snad je to naposledy. Zůstaneš-li i potom sedět

na tomhle místě s Taranťjevem a Alexejevem, bude s tebou

'173,

nadobro konec a zmrzíš se i sám sobě. Teď nebo nikdy!"

dokončil.

Oblomov mu naslouchal, dívaje se na něho znepokojený-

ma očima. Přítel mu jakoby nastavil zrcadlo, Oblomov se

v něm poznal a lekl se.

"Nehubuj mě, Andreji, raději mi skutečně pomoz!"

začal s povzdechem. "Soužím se tím sám, a kdybys mě vi-

děl a slyšel třeba právě dnes, jak si sám kopu hrob a opla-

kávám se, nešla by ti výčitka z úst. Všechno vím, všechno

chápu, ale chybí mi síla a vůle. Dej mi ze své vůle a rozumu

a veď mě, kam chceš. Za tebou možná půjdu, ale sám se

nehnu z místa. Máš pravdu, říkáš-li: ,teď nebo nikdy!'

Ještě rok -, a bude pozdě!'

"Jsi to vůbec ty, Iljo?" tázal se Andrej. "Pamatuji tě

jako štíhlounkého živého chlapce, jak jsi každý den chodil

z Prečistěnky do Kudrina; tam v zahrádce... nezapomněl

jsi na dvě sestry? Nezapomněl jsi na Rousseaua, Schillera,

Goetha, Byrona, které jsi jim nosil, a bral jim romány

Cottinové a Genlisové... dělal ses před nimi důležitý, chtěl

jsi zlepšit jejich vkus? ..."

Oblomov vyskočil z postele.

"Cože, i na to se pamatuješ, Andreji? Ovšem! Blouznil

jsem s nimi, našeptával jim naděje do budoucnosti, rozvíjel

plány, myšlenky a... také city, ale potají, abys to nevěděl

a nevysmál se mi. Tam to všechno také zašlo a nikdy se to

neopakovalo! A kam se to všechno podělo, proč to vyhaslo?

Je to nepochopitelné! Vždyť jsem nezažil žádné bouře

ani otřesy, nic jsem neztratil, žádné břemeno netíží mé

svědomí -, je čisté jako sklo; žádná rána nezabila mou

ctižádost a bůh sám tedy ví, proč je všechno pryč!"

Vzdychl si.

"Víš, Andreji, vždyť v mém životě se nikdy nerozhořel

žádný, ani spásný, ani zhoubný plamen. Můj život se ne-

podobal ránu, nad kterým se ponenáhlu rozjasňují barvy

a oheň, měnící se pak u jiných lidí ve žhavě planoucí den,

až všechno rušně kypí v zářivém poledni a potom se zas

všechno pomaličku mírní, bledne a přirozeně a pozvolna

před večerem uhasíná. Ne, můj život uhasínáním začal.

Je to divné, ale je to tak! Od první chvíle, kdy jsem si sebe

uvědomil, cítil jsem, že už hasnu. Začal jsem hasnout při

psaní listin v kanceláři; hasl jsem pak, když jsem se z knih

Ódozvídal o pravdách a nevěděl, co si s nimi v životě počít,

hasl jsem s přáteli, když jsem poslouchal jejich povídačky,

'174,

klepy, posměšky, zlomyslné a studené prázdné tlachy,

když jsem pozoroval přátelství udržované styky bez cíle

a bez sympatie; hasl jsem a plýtval silami s Minou, které

jsem platil přes polovinu svého důchodu, a představoval si,

že ji miluji; hasl jsem při unylém a líném putování po

Něvském prospektu, mezi mývalími kožichy a bobřími

límci, na večírcích a za přijímacích dnů, kde jsem byl vítán

jako obstojný ženich; hasl jsem a promarňoval v malič-

kostech život i rozum, když jsem se stěhoval z města na

letní byt, z letního bytu do Gorochové a poznával jaro

podle toho, že přišly ústřice a humři, podzim a zimu podle

stanovených dnů a léto podle zahradních slavností, když

jsem podobně jako druzí celý život považoval za línou

poklidnou dřímotu... Ba i ctižádost -, v čem se uplatňo-

vala? Abych si dal ušít oblek u proslulého krejčího? Abych

si zjednal přístup do proslulého domu? Aby mi podal ruku

kníže P.? A ctižádost je přece sůl života! Kam se poděla?

Buď jsem ten život nepochopil, nebo za nic nestojí, ale já

nic lepšího neznal ani neviděl, nikdo mi nic takového

neukázal. Ty ses objevoval a mizel jako kometa, zářivě

a rychle, já na všechno zapomínal a uhasínal jsem..."

Štolc už neodpovídal na Oblomova slova nedbalým

úsměškem. Naslouchal a zasmušile mlčel.

"Řekl jsi před chvílí, že nevypadám svěže, že jsem pře-

padlý," pokračoval Oblomov, "ano, jsem jako chatrný,

vetchý, ošumělý kabát, ale to nezpůsobilo podnebí ani

práce, jsem takový, protože ve mně bylo dvanáct let uza-

vřeno světlo, které hledalo východisko, ale svůj žalář jen

spalovalo, neuniklo na svobodu a uhaslo. Tak uplynulo

dvanáct let, můj milý Andreji, a procitnout se mi už ani

nechtělo."

"Proč jsi tedy neunikl, neutekl někam, a jen mlčky odu-

míral?" zeptal se Štolc netrpělivě.

"Kam?"

"Kam? Ale třeba se svými mužiky na Volhu! I tam je víc

života, jsou tam nějaké zájmy, cíl, práce. Já bych odjel na

Sibiř, do Sítky."

"Vida, jak silné prostředky pořád předpisuješ!" namítl

mdle Oblomov. "A což jsem sám? Podívej se: Michajlov,

Petrov, Semjonov, Alexejev, Štěpánov... ani všechny

nespočítáš, je nás takových spousta!"

Štolc byl ještě pod vlivem jeho zpovědi a mlčel. Pak

vzdychl.

'175,

"Ano, mnoho vody uteklo!" řekl. "Takhle tě nenechám,

odvezu tě odsud; nejdřív do ciziny, pak na venkov. Trochu

zhubneš, přestaneš být těžkomyslný, potom pro tebe na-

jdeme i práci..."

"Ano, odjeďme odsud někam!" uniklo Oblomovu.

"Zítra se začneme starat o pas do ciziny a pak se pustíme

do příprav... Já tě na pokoji nenechám -, slyšíš, Iljo?"

"Ty bys chtěl všechno zítra!" vzpamatoval se Oblomov,

jako by spadl z nebe.

"A ty bys raději ,neodkládal do zítřka, co můžeš učinit

dnes'? To je nějaká prudkost! Dnes už je pozdě," dodal

Štolc, "ale za čtrnáct dní budeme daleko..."

"Jak to, hochu, za čtrnáct dní, prosím tě, tak najed-

nou...!" namítal Oblomov. "Přece si to musím pořádně

rozmyslit a připravit se... Budeme potřebovat nějaký

cestovní vůz... Leda tak za tři měsíce."

"To je nápad, cestovní vůz! Až na hranice pojedeme

poštovním kočárem nebo parníkem do Lübecku, jak se bu-

de lépe hodit; a tam jsou leckde železnice."

"A co byt, co Zachar, co Oblomovka? Vždyť musím

všechno zařídit," bránil se Oblomov.

"Oblomovština, oblomovština!" řekl Štolc se smíchem,

pak si vzal svíci, přál Oblomovovi dobrou noc a šel spát.

"Teď nebo nikdy -, pamatuj!" dodal a obrátil se k Oblo-

movovi, když za sebou zavíral.

,,,, ,,,,

V..

"Teď nebo nikdy!" ta děsivá slova přišla Oblomovovi

na mysl, sotva se ráno vzbudil.

Vstal z postele, asi třikrát prošel po pokoji a nahlédl

do hostinského; Štolc tam seděl a psal.

"Zachare!" zavolal Oblomov.

Skok s pece není slyšet a Zachar nejde -, Štolc ho poslal

na poštu.

Oblomov přistoupil k svému zaprášenému stolu, usedl,

vzal pero, omočil je v kalamáři, ale inkoust není, podíval se

po papíru -, také není.

Zamyslil se a začal bezmyšlenkovitě čmárat prstem v pra-

chu. Pak se podíval, co napsal -, bylo to slovo oblomov-

ština.

176,

Rychle je rukávem setřel. O tom slovu se mu zdálo, viděl

je napsané ohnivým písmem na stěně jako Baltazar při

hostině.

Přišel Zachar, a když nenašel pána v posteli, podíval se

na něho kalným pohledem, udiven, že je na nohou. V tom

tupém udiveném pohledu bylo psáno: "Oblomovština!"

"Jediné slovo," uvažoval Ilja Iljič, "ale jak... jedova-

té...!"

Zachar vzal jako obvykle hřeben, kartáč, ručník a při-

stoupil k Iljovi Iljičovi, aby ho učesal.

"Jdi ke všem čertům!" křikl zlostně Oblomov, vyrazil

Zacharovi kartáč z ruky a Zachar už sám upustil na zem

i hřeben.

"Nelehnete si zas, co?" zeptal se Zachar. "Já že bych

ustlal."

"Přines mi inkoust a papír," odpověděl Oblomov.

Zamyslil se nad slovy: "Teď nebo nikdy!"

Vposlouchával se do té zoufalé výzvy rozumu a síly,

rozvažoval a zkoumal, kolik vůle mu ještě zbylo a kam ten

nuzný zbytek přinese, do čeho jej vloží.

Po trýznivém přemýšlení uchopil pero, vytáhl z kouta

knihu a chtěl za hodinu přečíst, napsat a promyslit všechno,

co nepřečetl, nenapsal a nepromyslil za deset let.

Co má teď dělat? Jít kupředu nebo zůstat? Ta oblomov-

ská otázka pro něho byla hlubší než hamletovská. Jít

kupředu, to znamená odhodit najednou široký chalát,

a to nejen s ramenou, ale i z duše, z mysli; zároveň s pra-

chem a pavučinami na stěnách vymést pavučiny i z očí

a prohlédnout!

Jaký první krok k tomu vede? Čím začít? Nevím, ne-

mohu.. . ne... to jsou vytáčky, vždyť to vím a... Ostatně,

je tu vedle také Štolc a hned mi to řekne.

A co řekne? "Do týdne načrtnout podrobné pokyny pro

zmocněnce a poslat ho na statek; na Oblomovku si vypůj-

čit, přikoupit půdu, poslat plány na stavby, dát výpověď

z bytu, opatřit si pas a jet na půl roku do ciziny, zbavit se

přebytečného tuku, odhodit tíži, osvěžit duši vzduchem,

o kterém kdysi sníval s přítelem, zkusit žít bez chalátu,

bez Zachara a Taranťjeva, obouvat si sám punčochy a sám

si zouvat boty, spát jen v noci, jet, kam jedou všichni, po

železnicích, parníky, pak... Pak... usadit se v Oblomovce,

vědět, co je osev a výmlat, proč bývá mužik chudý a bo-

hatý; chodit do polí, jezdit k volbám, do dílny, do mlýnů,

177,

do přístavu. Zároveň číst noviny a knihy, zajímat se, proč

Angličané poslali na Východ loď..."

Tu to je, co řekne Štolc! To znamená jít kupředu...

A tak má vypadat celý život! Sbohem, poetický životní

ideále! To je nějaká kovárna, a ne život, věčný oheň,

rachot, horko, hluk... kdy má tedy člověk žít? Neměl by

raději zůstat?

Zůstat, to znamená oblékat si košili na ruby, poslouchat,

jak Zachar seskakuje s pícky, obědvat s Taranťjevem,

méně o všem přemýšlet, nedočíst do konce "Cestu do

Afriky", zestárnout pokojně v bytě Taranťjevovy kmot-

ry...

"Teď nebo nikdy!" "Být či nebýt!" Oblomov se začal

zvedat z křesla, ale netrefil hned nohou do trepky a zase

si sedl.

Za čtrnáct dní Štolc už byl na cestě do Anglie, ale Oblo-

mov mu slíbil, že přijede přímo do Paříže. Ilja Iljič měl už

připraven i pas, objednal si dokonce cestovní plášť a koupil

čapku. Tak věci pokročily.

Zachar už hlubokomyslně dokazoval, že stačí, objedná-li

si jen jeden pár bot a druhý dá podrazit. Oblomov si koupil

přikrývku, vlněnou kazajku, cestovní necesér a chtěl koupit

i vak na potraviny, ale deset lidí mu řeklo, že si v cizině

nikdo potraviny nevozí.

Zachar celý zpocený běhal k řemeslníkům a po krámech,

a třebas mu uvízlo v kapse mnoho desetníků a pětníků,

když dostával v krámech zpátky, proklel Andreje Ivanovi-

če a vůbec všechny lidi, kteří vymyslili cestování.

"Vždyť co on si tam sám počne?" říkal v krámku. "Tam

prý pány obsluhují jenom děvčata. Jakpak mu má služebná

stáhnout boty? A copak může natahovat pánovi punčochy

na nahé nohy? ..."

Dokonce se pousmál, až se mu licousy zježily na obě

strany, a zavrtěl hlavou. Oblomov si dal tu práci, že sepsal,

co vezme s sebou a co nechá doma. Uložil Taranťjevovi,

aby nábytek a ostatní věci dovezl ke kmotře do bytu na

Vyborské Straně, aby všechno zavřel na klíč ve třech po-

kojích a pečoval o to až do jeho návratu z ciziny.

Už i Oblomovovi známí, jedni s nedůvěrou, druzí se

smíchem a třetí s jakýmsi úlekem říkali: "Jede; představte

si, Oblomov se hnul z místa!"

Ale Oblomov neodjel ani za měsíc, ani za tři.

V předvečer odjezdu mu v noci otekl ret. "Štípla mě

š'178,

moucha, s takovým pyskem přece nemohu na moře!" řekl

Oblomov a začal čekat na další parník. Zatím přišel srpen,

Štolc je dávno v Paříži, píše mu vzteklé dopisy, ale odpověď

nedostává.

Proč asi? Vyschl snad inkoust v kalamáři a papír není?

Nebo se možná v Oblomovově slohu příliš často srážejí

slova který a že, nebo snad konečně Ilja Iljič z děsivého

hesla teď nebo nikdy zvolil druhou polovinu, založil ruce

za hlavu -, a Zachar ho marně budí?

Ne, jeho kalamář je plný inkoustu, na stole leží do-

pisy, papír, ba i kolkovaný papír, dokonce popsaný jeho

rukou.

Napsal několik stran a nikde tam není vidět dvakrát

který; jeho sloh plynul hladce, místy výrazně a výmluvně

jako za "oněch dnů", kdy Oblomov blouznil se Štolcem

o pracovitém životě a cestování.

Vstává v sedm hodin, čte, chodí někam s knihami. Jeho

tvář nevyjadřuje ospalost ani únavu, ani nudu. Objevily

se na ní i barvy a v očích lesk, něco na způsob odvahy,

nebo aspoň sebejistoty. V chalátu se neukazuje -, Ta-

ranťjev jej s ostatními věcmi odvezl ke kmotře.

Oblomov je v domácím kabátě a sedí s knihou nebo píše;

má lehký nákrčník, přes který vyčnívá zářivě sněhobílý

límec košile. Ven chodí v krásně ušitém dlouhém kabátě

a ve šviháckém klobouku... Je veselý, prozpěvuje si...

Čím to asi je? ...

Teď sedí u okna najaté vily (bydlí ve vile několik verst

za městem) a vedle něho leží kytice. Svižně cosi dopisuje,

ale zároveň neustále pokukuje přes keře na cestičku a zas

chvatně píše.

Na cestičce náhle zachrupal písek pod lehkými kroky;

Oblomov odložil pero, uchopil kytici a přiskočil k oknu.

"Jste to vy, Olgo Sergejevno? Už jdu!" řekl, popadl

čapku a hůlku, vyběhl vrátky, podal ruku jakési krásné

ženě a zmizel s ní v lese ve stínu obrovských smrků...

Zachar se ukázal na nějakém rohu, podíval se za ním,

zamkl pokoj a odebral se do kuchyně.

"Odešel!" řekl Anisje.

"A bude obědvat?"

"Kdopak ví!" odpověděl ospale.

Zachar je pořád stejný: má tytéž obrovské licousy Neho-

lenou bradu, touž šedou vestu a díru v kabátě, &, ale oženil

se s Anisjou, snad následkem roztržky s kmotrou, snad jen

'179,

tak z přesvědčení, že člověk má být ženat; oženil se,

a přestože přísloví tvrdí opak, nijak se nezměnil.

Oblomova seznámil s Olgou a její tetou Štolc. Když ho

po prvé přivedl k Olžině tetě do domu, byli tam hosté.

Oblomovovi bylo těžko a cítil se jako obvykle nesvůj.

"Bylo by příjemné svléci rukavičky," myslil si, "vždyť

je tu teplo. Jak jsem všemu odvykl...!"

Štolc usedl vedle Olgy, která seděla sama, opřena

v křesle pod lampou opodál čajového stolu a všímala si

málo, co se kolem ní děje.

Byla velmi ráda, že Štolc přišel; její oči se sice nerozzá-

řily, tváře jí nevzplanuly ruměncem, ale celý její obličej

se stejnoměrně, pokojně rozjasnil a objevil se na něm úsměv.

Nazývala ho přítelem, měla ho ráda, protože ji vždycky

rozesmál a staral se, aby se nenudila, ale trochu se ho také

bála, protože se před ním cítila příliš jako dítě.

Když se jí někdy naskytl nějaký problém nebo pochyb-

nost, váhala, než se mu svěřila; byl příliš daleko před ní,

příliš vysoko, takže její sebevědomí občas trpělo tím

pocitem, nezralosti a rozdílu v jejich rozumových schop-

nostech i věku.

Štolc na ni také pohlížel s nezištným zalíbením jako na

půvabné stvoření s okouzlující svěžestí ducha a citů. Byla

pro něho pouhým rozkošným, velmi nadějným dítětem.

Nicméně s ní mluvil raději a častěji než s jinými ženami,

protože Olga, třeba si toho nebyla vědoma, volila prostou,

zdravou životní cestu a její šťastná povaha, jakož i rozum-

ná nepřepjatá výchova jí nebránily v přirozeném projevu

myšlenek, citů i vůle, a to ani v sebemenším, sotva viditel-

ném pohybu očí, rtů nebo ruky.

Kdož ví, zda nekráčela touto cestou tak sebejistě právě

proto, že vedle sebe někdy slýchala jiné, ještě sebejistější

kroky "přítele", kterému věřila a s nímž udržovala stejný

krok.

Tak či onak, ale zřídka se u dívky najde tak prostá a při-

rozená svoboda názorů, řeči a jednání. V jejích očích nikdy

nezachytíš výraz, který znamená: "Teď trochu stáhnu ret

a zamyslím se -, to mi sluší. Podívám se tam a leknu se,

trochu vykřiknu a hned ke mně přiběhnou. Sednu si ke

klavíru a maličko vystrčím nožku..."

Žádná upejpavost ani koketování, žádná lež, žádná faleš

ani strojenost! Zato ji také oceňoval skoro jen Štolc sám,

zato také nejednu mazurku proseděla, netajíc, že se nudí;

180,

zato také nejroztomilejší mladí muži byli v její společnosti

málomluvní a nevěděli, co a jak jí říci...

Jedni ji považovali za prostou, omezenou, nezajímavou

dívku, protože ze sebe nesypala moudré průpovídky o ži-

votě a lásce, ani rychlé nečekané a smělé repliky, ani

vyčtené nebo odposlouchané úsudky o hudbě a literatuře.

Mluvila málo, a i to po svém, nic důležitého, takže se jí

chytří a smělí "pánové" vyhýbali; nesmělým se naopak

zdála přemoudřelá a trochu se jí báli. Jen Štolc s ní dovedl

mluvit bez zámlk a vždycky ji rozesmál.

Hudbu měla ráda, ale zpívala obyčejně jen potají buď

Štolcovi, nebo některé přítelkyni z pensionátu; podle Štolco-

va úsudku však zpívala tak, jak žádná pěvkyně nedovede.

Sotva se Štolc vedle ní usadil, zazněl v pokoji její smích

a byl tak zvučný, tak upřímný a nakažlivý, že ať si ho

poslechne kdokoli, jistě se zasměje i sám, třebas nebude

vědět proč.

Ale Štolc ji nerozveseloval ustavičně: už za půl hodiny

mu naslouchala vážně a zvědavě, dvojnásob zvědavě

upírala oči na Oblomova a Oblomov by se byl před těmi

pohledy nejraději propadl do země.

"Co to o mně mohou mluvit?" uvažoval a znepokojeně

se po nich úkosem díval. Chtěl už odejít, ale Olžina teta

ho zavolala ke stolu a posadila vedle sebe, takže byl vy-

staven pohledům celé společnosti jako křížové palbě.

Bázlivě se ohlédl po Štolcovi, ten však už byl pryč; po-

díval se na Olgu a setkal se zase s jejím pohledem, stále

zvědavě na něho upřeným.

"Pořád se ještě dívá!" pomyslil si, rozpačitě prohlížeje

své šaty.

Dokonce si šátkem otřel obličej, protože mu napadlo, že

má třeba pošpiněný nos, a ohmatával si nákrčník, není-li

rozvázaný, vždyť takové věci se mu stávají; ne, zdá se, že

je všechno v pořádku, a ona se dívá!

Ale sluha mu podal šálek čaje a podnos s pečivem.

Oblomov chtěl překonat rozpaky, chovat se nenuceně

a v té nenucenosti si nabral takovou hromadu sucharů,

sušenek a preclíků, že se děvčátko sedící vedle něho dalo do

smíchu. Ostatní se na hromadu jen zvědavě dívali.

"Bože můj, ona se taky dívá!" myslí si Oblomov. "Co si

s tou hromadou počnu?"

Ani se tam neohlédl, ale viděl, že Olga vstala a odchází

na druhou stranu pokoje. Ulevilo se mu.

181,

Ale děvčátko na něm mohlo oči nechat a čekalo, co se

suchary udělá.

"Honem to sním," pomyslil si a hbitě se do nich pustil;

na štěstí se v ústech jen rozplývaly.

Zbyly jen dva suchary; vydechl úlevou a odvážil se

pohlédnout směrem, kterým odešla Olga...

Bože! Vždyť ona tam stojí u sošky, opřena o podstavec,

a pozoruje ho! Opustila svůj koutek patrně jen proto, aby

se na něho mohla pohodlněji dívat, a viděla tedy jeho roz-

paky se suchary.

U večeře seděla na opačném konci stolu, hovořila, jedla

a podle všeho si ho vůbec nevšímala. Ale kdykoli se k ní

Oblomov bázlivě obrátil, doufaje, že se snad nedívá,

hned se setkal s jejím pohledem plným zvědavosti, ale zá-

roveň tak dobrým...

Po večeři se začal chvatně poroučet, ale teta ho pozvala

na příští den k obědu a požádala, aby vyřídil pozvání také

Štolcovi. Ilja Iljič se uklonil a prošel se sklopenýma očima

celým salónem. Tady hned za klavírem je už zástěna a dve-

ře. Vzhlédl -, u klavíru seděla Olga a s velkým zájmem se

na něho dívala. Připadalo mu, že se usmívá.

"Andrej jistě vyprávěl, že jsem měl na sobě včera ne-

stejné punčochy nebo košili na ruby!" usoudil a jel domů,

celý mrzutý z této domněnky a ještě víc z pozvání na oběd,

na které odpověděl poklonou, a tedy je přijal.

Od té chvíle nešel Oblomovovi Olžin upřený pohled

z hlavy. Marně uléhal, jak byl dlouhý, naznak, marně

zaujímal nejlenivější a nejpohodlnější polohy -, ne a ne

usnout. I chalát se mu zdál protivný, Zachar hloupý a ne-

snesitelný, zaprášené pavučiny naprosto nemožné.

Dal odnést několik mizerných obrazů, které mu jednou

vnutil nějaký příznivec chudých umělců; sám spravil

roletu, která se už dávno nedala vytahovat, zavolal Anisju,

poručil jí, aby vyčistila okna, smetl pavučiny, pak si lehl

a asi hodinu přemýšlel -, o Olze.

Nejdřív se bedlivě zabýval jejím zevnějškem a stále si

v duchu kreslil její podobiznu.

Krasavice v přísném smyslu toho slova Olga nebyla, to

jest, chyběla jí čistá bělost i prudké zbarvení tváří a rtů

a její oči neplanuly září vnitřního ohně; neměla korály na

rtech, ani perly v ústech, ani miniaturní ruce jako pětileté

dítě s prsty jako zrnka hroznu.

Ale kdyby se proměnila v sochu, byla by to socha před-

'182,

stavující půvab a harmonii. Rozměry její hlavy byly v do-

konalém souladu s dosti vysokým vzrůstem, ovál a rozměry

tváře byly zas úměrné velikosti hlavy; to všechno pak har-

monovalo s rameny a ramena s postavou...

Jakéhokoli i nevšímavého člověka, který by se s ní setkal,

musil na chvíli upoutat pohled na umělecky tak přísně

a promyšleně stvořenou bytost.

Její nos měl maličko zahnutý půvabný obrys; rty byly

tenké a nej častě ji sevřené, což bývá příznakem mysli

neustále něčím zaměstnané. Táž myšlenková činnost sví-

tila v bystrém, vždycky čilém, nic nepřehlížejícím pohledu

tmavých šedomodrých očí. Zvláštní krásy dodávala jejímu

pohledu obočí: neklenula se obloukovitě, nevroubila oči

dvěma tenounkými oškubanými nitkami, ne, byly to dva

plavé, husté, téměř rovné proužky a jen zřídka zůstávaly

symetrické. Jeden býval o poznání výš než druhý, a tím se

nad ním vytvářela drobná vrásečka, ze které jako by něco

mluvilo, jako by se v ní skrývala myšlenka.

Hlavu, spočívající tak ladně a ušlechtile na jemné hrdé

šíji, nosila Olga trochu nakloněnou kupředu; celým tělem

pohybovala rovnoměrně a kráčela lehce, téměř nepozoro-

vatelnými kroky...

"Cože se na mne včera tak upřeně dívala?" přemýšlel

Oblomov. "Andrej se dušuje, že o punčochách a košili ještě

nemluvil, a vyprávěl prý o svém přátelství ke mně, o tom,

jak jsme spolu rostli a studovali -, všechno, co bylo pěkné,

ale pověděl jí také, jak jsem zas teď nešťastný, jak ve mně

všechno dobré odumírá z nedostatku energie a nečinnosti,

jak chabě ve mně doutná život a jak..."

"Proč se tomu usmívá?" pokračoval v myšlenkách.

"Má-li trochu srdce, muselo by jí ztrnout, zakrvácet sou-

citem, a ona... no, spánembohem! Přestanu na to myslit!

Dnes tam jenom ještě zajedu na oběd -, a víckrát tam no-

hou nevkročím."

Dny utíkaly a Oblomov tam byl oběma nohama, rukama

i hlavou.

Jednoho krásného rána Taranťjev odvezl celou jeho do-

mácnost ke své kmotře v uličce na Vyborské Straně

a Oblomov strávil tři dny způsobem, jaký už dávno neza-

žil: bez postele, bez pohovky a obědval u Olžiny tety.

Pojednou vyšlo najevo, že proti jejich vile je jiná, nepro-

najatá. Oblomov ji bez prohlížení najal a bydlí tam. Je

od rána do večera s Olgou; čte s ní, posílá jí květiny, pro-

'183,

jíždí se s ní po jezeře, chodí po kopcích... on, Oblomov.

Co všechno se na světě nestane! A jakpak se to asi mohlo

přihodit? Inu takhle:

Když Oblomov obědval se Štolcem u její tety, trpěl

u stolu stejná muka jako den předtím, žvýkal a mluvil pod

jejím pohledem, ale věděl a cítil, že nad ním ten pohled

stojí jako slunce, pálí ho, znepokojuje, bouří mu nervy

a krev. Tak tak že se mu podařilo skrýt se na okamžik

před tím němým vytrvalým pohledem v kouři, když si na

balkóně zapálil doutník.

"Co to má být?" říkal si, obraceje se na všechny strany.

"Vždyť to je utrpení! Umínila si snad, že se mi bude po-

smívat? Na nikoho jiného se tak nedívá, to si netroufá.

Já jsem hodně mírný, a proto ona... Dám se s ní do řeči,"

rozhodl se, "a vypovím jí raději sám všechno, co mi očima

zrovna vytahuje z duše!"

Náhle se před ním objevila na prahu balkónu; podal jí

židli a Olga usedla vedle něho.

"Je to pravda, že se tolik nudíte?" zeptala se ho.

"Je," odpověděl, "ale ne tak příliš... Mám zaměstnání."

"Andrej Ivanyč říkal, že píšete nějaký plán, ne?"

"Ano, chci se přestěhovat na venkov a pomaličku se při-

pravuji."

"A pojedete do ciziny?"

"Ano, jistě, jakmile bude hotov Andrej Ivanyč."

"Pojedete rád?" zeptala se.

"Ano, velmi rád..."

Podíval se na ni: úsměv jí jen hrál po obličeji, hned jí

zasvítil v očích, hned se rozlil po tvářích, jen rty měla jako

vždy sevřené. Neodvažoval se už klidně lhát.

"Jsem trochu... líný..." řekl, "ale..."

Zároveň ho také zlobilo, že z něho tak snadno, téměř

mlčky vymámila přiznání, že je líný. "Co pro mne zna-

mená? Což se jí snad bojím?" uvažoval.

"Líný!" namítla s nepatrným náznakem škádlivosti. "Je

to možné? Líný muž -, to nechápu."

"Co je na tom nepochopitelného?" pomyslil si. "Řekl

bych, že je to velmi jednoduché. Sedím ponejvíc doma,

a proto Andrej myslí, že jsem..."

"Ale asi mnoho píšete a čtete," řekla. "Četl jste? ..."

Dívala se na něho tak pozorně.

"Ne, nečetl!" uniklo mu pojednou ze strachu, aby ji ne-

napadlo zkoušet ho.

184,

"Ale co?" zeptala se se smíchem. I Oblomov se za-

smál ...

"Myslil jsem, že se mě chcete ptát na nějaký román,

já žádné nečtu."

"Neuhodl jste, chtěla jsem se vás zeptat na cestopisy..."

Pátravě se na ni podíval; celá její tvář se smála, jen

ústa ne...

"Oho! Vždyť ona... s tou si člověk musí dát pozor..."

pomyslil si Oblomov.

"Co tedy čtete?" se zájmem se zeptala.

"Mám skutečně raději cestopisy..."

"O Africe?" zeptala se tiše a potutelně.

Začervenal se, protože se ne bez důvodu domyslil, že

Olga ví nejen, co čte, ale i jak čte.

"Jste hudebník?" zeptala se, aby ho vyvedla z rozpaků.

Vtom k nim přišel Štolc.

"Iljo, řekl jsem tady Olze Sergejevně, že jsi náruživý

milovník hudby, a poprosil jsem ji, aby něco zazpívala...

Casta diva."

"Pročpak mě pomlouváš?" odpověděl Oblomov. "Já

vůbec nejsem náruživý milovník hudby..."

"Podívejte se na něho!" přerušil ho Štolc. "Skoro se

urazil! Já ho líčím jako slušného člověka, a on to honem

vyvrací!"

"Já jen odmítám úlohu milovníka hudby, protože je to

pochybná a také obtížná úloha."

"Jaká hudba se vám tedy nejlépe líbí?" zeptala se Olga.

"Na to je těžko odpovědět. Každá hudba! Jednou si s po-

žitkem poslechnu chraptivý kolovrátek, nějaký motiv,

který mi uvízl v paměti, a po druhé odejdu v polovině

opery; někdy mě zas dojme Meyerbeer nebo i píseň z ná-

kladní lodi, všechno podle nálady. Někdy si člověk zacpe

uši i při Mozartovi..."

"Podle toho tedy máte hudbu opravdu rád."

"Zazpívejte něco, Olgo Sergejevno," prosil Štolc.

"A co když je pan Oblomov zrovna v takové náladě, že

si zacpe uši?" namítla, obracejíc se k němu.

"Teď bych vám měl říci nějakou poklonu," pravil Oblo-

mov. "Jenže já to neumím, a i kdybych uměl, neodhodlal

bych se k tomu..."

"Pročpak?"

"Co když zpíváte špatně!" naivně odpověděl Oblomov.

"Bylo by mi potom tak trapně..."

185,

"Jako včera se suchary..." uniklo jí náhle, až se začer-

venala, a byla by dala nevím co, aby to nebyla řekla.

"Odpusťte mi to, promiňte...!"

Oblomov takový útok naprosto nečekal a nevěděl kudy

kam.

"To je zlomyslná zrada!" řekl polohlasem.

"To ne, leda snad malá pomsta, a i to na mou duši ne-

úmyslná, za to, že jste pro mne nenašel ani poklonu."

"Možná, že najdu, až vás uslyším."

"Ale chcete, abych zpívala?" zeptala se.

"Ne, to chce on," odpověděl Oblomov a ukázal na Štolce.

"A vy?"

Oblomov zavrtěl hlavou.

"Nemohu chtít něco, co neznám."

"Ty jsi nezdvořák, Iljo!" poznamenal Štolc. "To je z to-

ho, když člověk leží pořád doma a obléká si punčochy..."

"Uznej přece, Andreji," rychle ho přerušil Oblomov, aby

nemohl domluvit, "není věru těžké říci: ,Ach! To mě těší

a budu šťasten, vy jistě výtečně zpíváte...' " pokračoval

k Olze, ., ,bude mi to velkým' a tak dále. Ale což to musí

být?"

"Přinejmenším jste mohl projevit přání, abych zpíva-

la... aspoň ze zvědavosti."

"Neodvažuji se," odpověděl Oblomov, "nejste hereč-

ka..."

"Tak tedy zazpívám pro vás," řekla Štolcovi.

"Iljo, připrav si poklonu."

Zatím nastal večer. V pokoji rozsvítili lampu, která zá-

řila jako měsíc mezi laťovím s břečťanem. Šero skrylo obry-

sy Olžiny tváře i postavy a zahalilo ji celou jako do flóro-

vého závoje; její tvář byla ve stínu a bylo slyšet jen měkký,

ale silný hlas s nervním chvěním citu.

Zpívala mnoho romancí a árií, jak jí o ně říkal Štolc;

některé vyjadřovaly bolest s nejasnou předtuchou štěstí,

jiné radost, ale v jejich tónech se již skrýval zárodek

smutku.

Ta slova a tóny, ten čistý, silný panenský hlas bouřil

srdce, rozechvíval nervy, rozzařoval oči a vháněl do nich

slzy. Člověku se chtělo zemřít, nikdy se už neprobudit

z okouzlení a v téže chvíli srdce hned zas žíznilo po živo-

tě...

Oblomov planul, umdléval, stěží přemáhal pláč a ještě tíž

potlačoval radostný výkřik, který se mu dral z hloubi

'186,

srdce. Už dávno v sobě nepocítil takovou svěžest, takovou

sílu, která, jak se zdálo, vyprýštila všechna z hloubi jeho

duše, pohotová k velkým činům.

V té chvíli by byl odjel i do ciziny, kdyby k tomu stačilo

sednout a jet.

Nakonec Olga zazpívala Casta diva. Všechna vytržení,

myšlenky míhající se hlavou jako blesky, vzrušení bodající

v těle jako jehly -, to všechno Oblomova zdrtilo do úplné-

ho vysílení.

"Jste se mnou dnes spokojen?" přestala Olga náhle zpí-

vat a oslovila Štolce.

"Zeptejte se Oblomova, co ten říká!"

"Ach!" uklouzlo Oblomovovi.

Pojednou málem uchopil Olgu za ruku, ale hned se

vzpamatoval a upadl do velkých rozpaků.

"Promiňte..." zamumlal.

"Slyšíte?" řekl jí Štolc. "Pověz mi upřímně, Iljo, jak

dlouho jsi nezažil něco takového!"

"Mohl to zažít dnes ráno, jestli mu pod okny třeba

zahrál chraptivý kolovrátek..." zasáhla Olga, ale s takovou

dobrotou, tak mírně, že zbavila ten sarkasmus ostnu.

Oblomov se na ni vyčítavě podíval.

"Ten má okna ještě od zimy ucpaná a neslyší, co se ven-

ku děje," přidal se Štolc.

Oblomov se vyčítavě podíval na Štolce.

Štolc vzal Olgu za ruku...

"Nevím, jak si vysvětlit, že jste dnes zpívala jako dosud

nikdy, Olgo Sergejevno, já vás aspoň dlouho tak zpívat

neslyšel. Toto je má poklona!" řekl a políbil jí každý prst

zvlášť.

Štolc odcházel. Také Oblomov se chystal, ale Štolc s Ol-

gou ho zdržovali.

"Já mám práci," pravil Štolc, "ale vždyť ty si půjdeš

lehnout... ještě je brzy..."

"Andreji! Andreji!" bránil se Oblomov prosebným hla-

sem. "Ne, dnes nemohu zůstat, odjedu!" a skutečně odjel.

Probděl celou noc a přecházel smutně, zamyšleně sem

a tam po pokoji; za svítání odešel z domu, chodil podle

Něvy a po ulicích, bůh sám ví, s jakými pocity a myšlen-

kami ...

Za dva dny byl zas u nich a večer, když ostatní hosté

usedli ke kartám, octl se u klavíru sám s Olgou. Tetu roz-

bolela hlava, seděla ve svém pokoji a čichala k lihu.

187,

"Chcete, abych vám ukázala sbírku kreseb, kterou mi

Andrej Ivanyč přivezl z Oděsy?" zeptala se Olga. "Neuka-

zoval vám je?"

"Cítíte se snad jako hostitelka povinna mě bavit?"

zeptal se Oblomov. "To je zbytečné."

"Proč zbytečné? Chci, abyste se nenudil, abyste se tu

cítil jako doma, aby vám bylo volno, nenuceně, příjemně

a abyste si nejel... lehnout."

"Je to zlé a posměvačné stvoření!" pomyslil si Oblomov,

ale proti své vůli sledoval se zalíbením každý její pohyb.

"Vy chcete, aby mi bylo volno a příjemně a abych se

nenudil?" opakoval po ní.

"Ano," odpověděla, dívajíc se na něho jako posledně,

ale s ještě intensivně jším výrazem zvědavosti a dobroty.

"Je-li to tak, nesmíte se na mne především dívat jako

teď a jak jste se dívala onehdy..."

Zvědavost v jejích očích se zdvojnásobila.

"Právě tento váš pohled mě uvádí do velkých rozpaků...

Kde mám klobouk? ..."

"Proč do rozpaků?" zeptala se mírně a její pohled ztratil

výraz zvědavosti. Zůstal jenom dobrý a vlídný.

"Nevím; jen mi připadá, že tím pohledem na mně vyzví-

dáte všechno, co bych rád, aby lidé nevěděli, a hlavně

vy..."

"Proč to? Jste přítel Andreje Ivanyče a on je mým pří-

telem, tak tedy..."

"Tak tedy není důvodu, abyste o mně věděla všechno,

co ví Andrej Ivanyč," dopověděl.

"Není důvodu, ale možné to je..."

"Protože můj přítel je tak mnohomluvný! Prokazuje mi

tím špatnou službu..."

"Což máte nějaká tajemství?" zeptala se. "Snad zločinná

tajemství?" dodala se smíchem a odsedla od něho.

"Snad ano," odpověděl s povzdechem.

"Ano, to je těžký zločin," řekla nesměle a tiše, "obouvat

si nestejné punčochy."

Oblomov popadl klobouk.

"To je nad mé síly! A vy chcete, aby mi bylo volno!

Přestanu mít Andreje rád... I tohle vám tedy řekl?"

"Hrozně mě tím dnes rozesmál, vždycky mě něčím ro-

zesměje. Odpusťte mi to, už budu rozumná a vynasnažím

se dívat se na vás jinak..."

Zatvářila se potutelně vážně.

188,

"To všechno je teprve jedna věc," pokračovala, "už se

tak nedívám jako onehdy, a je vám tedy volno a příjemně.

Ale za druhé je tu další věc: co mám dělat, abyste se neza-

čal nudit?"

Hleděl přímo do jejích šedomodrých vlídných očí.

"Teď se na mne vy sám díváte nějak podivně..." pravila.

Hleděl na ni skutečně jakoby ne očima, ale nitrem, ale

bylo to bezděčné a nebyl s to přestat.

"Bože můj, jak je hezká! Že se takové na světě najdou!"

říkal si, dívaje se na ni téměř polekanýma očima. "Ta

bělost, ty oči, v nichž je tma jako v propasti, a přece tam

cosi září, asi duše! V jejím úsměvu se dá číst jako v knize

a za úsměvem ta ústa a celá hlava... Jak něžně se vznáší

na šíji jako kolébající se květina a vydechuje vůni..."

"Ano, cosi z ní získám," uvažoval, "cosi z ní na mne pře-

chází. Zde u srdce mi začíná cosi jakoby kypět a tepat...

Cítím něco nového, co tam tuším nebylo... Bože můj, je to

štěstí, dívat se na ni! Až se dech tají."

Tyto myšlenky mu letěly hlavou jako vichřice a stále

se na ni díval jako do nekonečné dálky, do bezedné pro-

pasti, zmámen a s něhou.

"Přestaňte, pane Oblomove, jak se to na mne teď dívá-

te!" řekla, plaše odvracejíc hlavu, ale zvědavost jí nedala,

takže nespustila oči z jeho tváře.

Oblomov neslyšel.

Skutečně se stále díval, neslyšel, co Olga říká, a mlčky

zkoumal, co se v něm děje; sáhl si na hlavu -, i tam něco

víří a rychle proudí. Nestačí svým myšlenkám -, přelétly

jako hejno ptáků; na levé straně prsou u srdce ho nějak

bolí.

"Nedívejte se na mne přece tak podivně," řekla, "mně

je také trapno... I vy asi chcete na mé duši něco vyzvě-

dět..."

"Co na vás mohu vyzvědět?" zeptal se bezmyšlenkovitě.

"Já mám taky začaté a nedokončené plány,!'" odpověděla.

Ta narážka na zanedbanou práci způsobila, že se vzpa-

matoval.

"Je to zvláštní!" poznamenal. "Jste zlá, ale pohled máte

dobrý. Neříká se nadarmo, že se ženám nesmí věřit. Lžou

úmyslně jazykem i neúmyslně pohledem, úsměvem, zardě-

ním, ba i mdlobou..."

Nepřipustila, aby se tento dojem upevnil, tiše mu vzala

klobouk a usedla na židli.

189,

"Už přestanu, už přestanu," živě opakovala. "Ach,

odpusťte, ten můj hrozný jazyk! Ale na mou duši, to nebyl

posměch!" zazpívala takřka a v nápěvu té věty se zachvěl

cit.

Oblomov se uklidnil.

"Ten Andrej...!" řekl vyčítavě.

"Tak tedy za druhé mi povězte, co mám dělat, abyste se

nezačal nudit!" zeptala se.

"Zazpívejte něco!" řekl.

"Hle, to je poklona, na kterou jsem čekala!" přerušila ho

s radostným ruměncem a živě pak pokračovala: "Víte,

kdybyste předevčírem nebyl řekl to ,ach', když jsem

dozpívala, nebyla bych asi spala celou noc a snad bych byla

plakala."

"Proč?" zeptal se Oblomov udiveně.

Zamyslila se.

"Nevím sama," odpověděla pak.

"Jste ctižádostivá, tím to je."

"Ano, ovšem, tím," přisvědčila zamyšleně, probírajíc

jednou rukou klávesy, "vždyť ctižádostivosti je všude

dost. Andrej Ivanyč říká, že je to skoro jediná hybná síla,

která řídí lidskou vůli. Vy asi ctižádost nemáte, a proto

pořád..."

Nedomluvila.

"Co?" zeptal se.

"Ne, jen tak, to nic," zamluvila otázku a pokračovala:

"Mám Andreje Ivanyče ráda -, nejen proto, že mě vždycky

rozesměje -, ostatně někdy mě také rozpláče -, ani proto,

že mě má rád, ale snad proto... že mě má raději než jiné

lidi; vidíte, kam až vnikne ctižádost!"

"Máte Andreje ráda?" zeptal se Oblomov a ponořil na-

pjatý, zkoumavý pohled do jejích očí.

"Ano, ovšem, má-li mě raději než jiné, tím spíš já jeho,"

odpověděla vážně.

Oblomov se na ni mlčky díval; Olga mu odpověděla

prostým, mlčenlivým pohledem.

"Má rád také Annu Vasiljevnu i Zinaidu Michajlovnu,

ale přece jinak," pokračovala, "nezůstane s nimi sedět

dvě hodiny, nevypravuje jim nic k smíchu ani nic tak od

srdce; mluví s nimi o obchodě, o divadle, o novinkách, a se

mnou mluví jako se sestrou... ne, jako s dcerou," dodala

rychle, "někdy mě i plísní, když mu hned nerozumím

nebo ho neposlechnu, nesouhlasím-li s ním. Je neplísní,

190,

ale myslím, že ho mám proto ještě raději. Ctižádost!"

dodala zamyšleně, "jenže teď nevím, jak se ctižádost do-

stala do řeči o mém zpěvu. O svém zpěvu slýchám už dlou-

ho mnoho chvály, ale vy jste mě nechtěl ani slyšet, museli

jsme vás skoro násilím donutit. A kdybyste byl pak odešel

a neřekl mi ani slovo, kdybych nebyla ve vaší tváři nic

zpozorovala... myslím, že bych se byla rozstonala... ano,

máte pravdu, je to ctižádost!" skončila s rozhodností.

"A vy jste v mé tváři něco zpozorovala?" zeptal se.

"Slzy, ač jste je tajil; to je nepěkná mužská vlastnost,

stydět se za své srdce. Je to také ctižádost, ale nesprávná.

Muži by se měli raději někdy stydět za svůj rozum, ten se

mýlí častěji. Dokonce i Andrej Ivanyč mívá stydlivé srdce.

Řekla jsem mu to a dal mi za pravdu. A co vy?"

"V čem by vám člověk nedal za pravdu, když se na vás

dívá!" odpověděl.

"Další poklona! A jak..."

Hledala slovo.

"Všední!" doplnil Oblomov, nespouštěje z ní oči.

Úsměvem mu přisvědčila.

"Toho jsem se právě bál, když jsem vás nechtěl požádat,

abyste zpívala... Co má člověk říci, slyší-li někoho po

prvé? A něco se říci musí. Je těžko být rozumný a zároveň

upřímný, hlavně jde-li o cit, a pod vlivem takového dojmu

jako tehdy..."

"A já tenkrát skutečně zpívala jako už dlouho ne, snad

dokonce ještě nikdy... Nechtějte ode mne, abych zase

zpívala, tak už to nedokáži... Počkejte, ještě jednu věc

zazpívám..." řekla a v té chvíli její tvář jakoby vzplanula,

oči zazářily, usedla ke klavíru, silně udeřila dva tři akordy

a začala zpívat.

Bože můj, co všechno v tom zpěvu znělo! Naděje, ne-

určitý strach z bouří, bouře samy, návaly štěstí -, to všech-

no zvučelo ne v písni, ale v jejím hlase.

Zpívala dlouho a občas se k němu obracela s dětskou

otázkou: "Už dost? Ne, ještě tohle," a zpívala dál.

Tváře a uši se jí rděly vzrušením; občas zasvítila náhle

na jejím svěžím obličeji blýskavice prudkých citů, zašlehl

paprsek tak zralé vášně, jako by v srdci prožívala vzdále-

nou životní budoucnost, pojednou zas ten okamžitý pla-

men uhasínal a její hlas zněl opět svěže a stříbrně.

I v Oblomovovi bouřil týž život; zdálo se mu, že žije

a cítí to všechno ne hodinu nebo dvě, nýbrž celá léta...

191,

Oba byli navenek nehybní, ale sžíral je vnitřní oheň,

chvěli se stejným pohnutím; v očích měli slzy vyvolané

stejnou náladou. Všechno to byly příznaky vášní, které mají

patrně jednou propuknout v její mladé duši, vystavené

zatím ještě pouze přechodným, letmým náznakům a vzpla-

nutím dřímajících životních sil.

Skončila dlouhým zpěvným akordem, v němž její hlas

odumřel. Přestala náhle a složila ruce na klíně. Byla sama

dojata, rozechvěna a pohlédla na Oblomova, zvědava, co

cítí on.

Z jeho tváře zářily červánky probuzeného štěstí, které

vyvstalo ze dna duše; pohled plný slz se upíral na Olgu.

Teď ho sama vzala za ruku stejně bezděčně jako posledně

on ji.

"Co je vám?" zeptala se. "Jaký to máte výraz! Čím to

Je?"

Ale věděla, kde se vzal jeho výraz, a v duchu se skromně

zaradovala nad tímto vítězstvím své moci.

"Podívejte se na sebe," pokračovala a ukázala mu na

jeho obraz v zrcadle, "oči vám svítí, bože můj, jsou v nich

slzy! Jak hluboce cítíte hudbu...!"

"Ne, necítím... hudbu... ale... lásku!" řekl tiše Oblo-

mov.

Olga hned pustila jeho ruku a změnila se v tváři. Její

oči se setkaly s jeho pohledem upřeným na ni a byl to ne-

hybný pohled, téměř šílený; nedíval se jím Oblomov, nýbrž

vášeň.

Olga pochopila, že to slovo mu bezděky uklouzlo, že je

nezvládl a že bylo -, pravdivé.

Oblomov se vzpamatoval, vzal klobouk a vyběhl z po-

koje. Olga ho už neprovázela zvědavým pohledem; stála

dlouho u klavíru nehybně jako socha a vytrvale se dívala

k zemi; jen prsa se jí prudce zdvíhala a klesala...

... ...

VI..

Za líného polehávání v líných polohách a v tupé dřímo-

tě i v záchvatech oduševnění, Oblomov vždy blouznil

o ženě především jako o manželce a jen někdy jako o mi-

lence.

V jeho snech se zjevovala podoba velké štíhlé ženy s ru-

'192,

kama klidně složenýma na prsou, s mírným, ale hrdým

pohledem, nedbale sedící v parkovém háji porostlém

břečťanem, lehce kráčející po písečném koberci aleje,

s vlnivými pohyby, s hlavou lehce se vznášející na půvabné

šíji, se zamyšleným výrazem -, jako ideál, jako ztělesnění

celého života plného pohodlí a slavnostního klidu, jako

klid sám.

Viděl ji nejdřív u oltáře celou ověnčenou květy, s dlou-

hým závojem, pak u manželského lože se stydlivě sklope-

nýma očima, konečně jako matku uprostřed houfce dětí.

Její rty se v jeho snech usmívaly bez vášně, oči jí ne-

jihly touhou, úsměv byl plný sympatie pro manžela a sho-

vívavý ke všem ostatním; její pohled měl vlídnost jen

pro něho, ale pro jiné zdrženlivost, ba i přísnost.

Nikdy u ní nechtěl vidět rozechvění, slyšet horoucí blouz-

nění, náhlý pláč, nářek na ochablost a pak divoký přechod

k radosti. Tato žena nemá najednou blednout ani omdlé-

vat, ani trpět děsivými výbuchy temperamentu...

"Takové ženy mají milence," říkával, "a také jsou s nimi

starosti, potřebují lékaře, lázně a plno všelijakých podiv-

nůstek. Člověk nemůže klidně spát!"

Ale vedle hrdě stydlivé, pokojné družky může každý

spát bezstarostně. Usíná s jistotou, že až se vzbudí, setká se

opět s týmž mírným sympatisujícím pohledem. I po dva-

ceti nebo třiceti letech odpoví v jejích očích na jeho upřím-

ný pohled stále týž pokojný, tiše zářící paprsek sympatie.

A tak to zůstane až do hrobu!

"A není to tajná touha každého muže a každé ženy,

najít u svého druha neměnnou tvář klidu, věčné a rovno-

měrné proudění citu? Vždyť je to norma lásky, a jakmile

se od ní něco odchýlí, přijde-li změna nebo ochlazení,

trpíme. Není tedy můj ideál obecným ideálem?" uvažoval.

"Není to vrchol harmonie a vyjasnění vzájemných vztahů

obou pohlaví?"

Poskytnout vášni zákonité východisko, jako když

proudu řeky vytkneme meze pro blaho celého kraje, to je

všelidský úkol, to je vrchol pokroku, jehož se pokoušejí

dosáhnout všechny ty George Sandové, ale po každé

zbloudí. Podaří-li se to, vždyť pak už není možná nevěra

ani ochladnutí, nýbrž jen věčně stejnoměrný tepot pokojně

šťastného srdce, věčná životní míza, věčné mravní zdraví.

Příklady takového štěstí jsou tak vzácné, že se o nich

mluví jako o něčem mimořádném. Říká se, že k tomu musí

'193,

být člověk zrozen. Ale kdož ví, zda se k tomu nemůže vy-

chovat, zda se o to nemá vědomě snažit...

Vášeň! To všechno je pěkné ve verších a na jevišti, kde

si v pláštích a s dýkami vykračují herci a pak jdou vrahové

i zavraždění všichni spolu na večeři...

Kdyby vášně aspoň takto končily! Ve skutečnosti po

nich zbývá zmatek a hnus, ale štěstí je pryč. Vzpomínáš-li,

jen se hanbíš a rveš si vlasy.

Konečně, když už člověka stihne takové neštěstí, že se

ho zmocní vášeň, je to právě tak, jako by se dostal na roz-

bitou, hrbolatou, nesjízdnou cestu, na které koně padají

a cestující trpí muka, ale rodná vesnice je už na dohled;

nemá ji tedy spouštět z očí a musí hledět, aby měl nebezpeč-

né místo co nejrychleji za sebou...

Ano, vášeň je nutno omezit, udusit a uhasit v man-

želství ...

S hrůzou by prchal před ženou, která by ho náhle sežehla

pohledem nebo by zasténala, klesla mu se zavřenýma očima

na rameno, pak by se vzpamatovala a ovinula mu ruce

kolem krku, div by ho neuškrtila... To je ohňostroj, vý-

buch soudku se střelným prachem; a co dál? Ohlušení,

oslepení a ohořelé vlasy!

Ale podívejme se, jaká žena je Olga!

Dlouho po tom, co mu uklouzlo vyznání, nesetkávali se

o samotě. Schovával se jako školák, sotva Olgu někde za-

hlédl. Změnila se, ale nevyhýbala se mu a nechovala se

chladně, byla jen zamlklejší.

Podle všeho litovala, že se stalo něco, co jí už nedovoluje

trápit Oblomova zvědavými pohledy a dobromyslně se mu

posmívat pro ležení, pro lenost, neobratnost...

Viděla jeho směšné stránky, ale viděla je očima matky,

která se musí usmát, spatří-li, že se její syn směšně vy-

strojil. Štolc odjel a mrzelo ji, že nemá komu zpívat;

klavír byl zavřen -, zkrátka, oba ztratili nenucenost, ne-

bylo jim volno a cítili rozpaky.

A jak to pěkně začalo! Jak prostě se spolu seznámili! Jak

přirozeně se sblížili! Oblomov je prostší a dobrosrdečnější

než Štolc, ač ji tak neobveseloval nebo ji rozesmával jenom

sám sebou a tak snadno jí odpouštěl posměšky.

Ještě k tomu jí Štolc, když odjížděl, Oblomova svěřoval,

prosil ji, aby na něho dohlížela a nenechávala ho sedět

doma. V její moudré hezounké hlavičce se už zrodil po-

drobný plán, jak odnaučit Oblomova spát po obědě,

194,

a nejen spát, nedovolí mu ani, aby si ve dne poležel na

pohovce, musí jí to slíbit. Snila o tom, že mu poručí, aby

přečetl knihy, které tam nechal Štolc, pak ho přiměje,

aby denně četl noviny a vyprávěl jí, co je nového, aby psal

do vesnice dopisy, aby dokončil plán o uspořádání statku,

aby se připravil na cestu do ciziny -, zkrátka, nenechá ho

na pokoji; určí mu cíl, donutí ho, aby si zas oblíbil všechno,

oč ztratil zájem, a až se Štolc vrátí, ani ho nepozná.

A celý ten zázrak dokáže ona, ta nesmělá, zamlklá dívka,

kterou dosud nikdo neposlouchal, která ještě ani nezačala

žít! Ona -, a původkyně takové proměny!

Začátek už tu je, vždyť sotva se pustila do zpěvu, Oblo-

mov je jako vyměněn...

Ten člověk bude žít a-, jednat, bude žehnat životu i jí.

Vrátit někoho životu -, jakou slávu sklidí lékař, zachrání-li

nemocného z beznadějného stavu. A zachránit mravně

hynoucí mysl, duši? ...

Až se zachvívala hrdým radostným vzrušením a považo-

vala to za úkol, který jí byl uložen shůry. V duchu učinila

Oblomova svým tajemníkem a knihovníkem.

A najednou má být všemu konec! Nevěděla, jak si má

teď počínat, a proto při setkáních s Oblomovem mlčela.

Oblomov se trýznil představou, že ji polekal a urazil,

čekal od ní zdrcující pohledy a chladnou přísnost, takže

jakmile ji zahlédl, třásl se a odbočoval stranou.

Zatím se už přestěhoval do vily a tři dny se pouštěl

vždycky sám po suchých hrbolech přes bažinu do lesa nebo

chodil do vesnice, seděl nečinně u některých chalupnických

vrat a díval se, jak běhají děti a telata, jak se kachny

šplouchají v rybníčku.

Blízko vily bylo jezero a veliký park, ale Oblomov se tam

bál jít, aby nepotkal Olgu samotnou.

"Proč jsem to jen vypleskl!" vyčítal si a ani se v duchu

neptal, jestli skutečně jen nedovedl potlačit pravdivé při-

znání, či to byl pouhý chvilkový účinek hudby na jeho

nervy.

Pocit rozpaků, hanby, nebo jak říkal, "ostudy", kterou

natropil, mu nedovoloval rozeznat, jaké hnutí mysli to

bylo; a vůbec čím je mu Olga? Už nezkoumal, co se mu

přidalo k srdci nového, něco, co tam dřív nebylo. Všechny

city se v něm stmelily v jedinou hroudu studu.

Když se pak Olga na okamžik zjevovala jeho obraznosti,

vznikal tam i onen obraz, onen ideál ztělesněného klidu,

195,

životního štěstí, a tento ideál se navlas podobal -, Olze!

Oba obrazy se shodovaly a splývaly v jeden.

"Ach, co jsem to provedl!" říkal si. "Všechno jsem zka-

zil! Chvála bohu, že Štolc odjel, už mu to nemohla říci,

jinak bych se hanbou propadl! Láska a pláč -, což se to ke

mně hodí? A její teta pro mne Olgu neposílá, nezve mě,

Olga jí to jistě řekla... Bože můj...!"

Tak uvažoval, zacházeje hodně daleko do parku, do

postranní aleje.

Olga byla na rozpacích jen nad tím, jak se má chovat,

až se s ním setká, má-li zachovat mlčení, jako by se nic

nebylo stalo, či má-li mu něco říci.

Ale co mu říci? Tvářit se nevlídně, podívat se na něho

pyšně nebo se ani vůbec nepodívat a poznamenat povýšeně

a suše, že "od něho skutečně nečekala takové jednání a zač

ji má, že si dovolil takovou drzost..." Tak odpověděla

Soněčka při mazurce nějakému kornetovi, ač se předtím

sama ze všech sil snažila ho pobláznit.

"Ale co je na tom drzého?" zeptala se v duchu. "Koneč-

ně, cítí-li tak skutečně, proč by to neřekl? ... Ale jak to,

tak náhle, sotva se seznámí... To by nikdo jiný za nic ne-

řekl, vidí-li ženu po druhé nebo po třetí; a nikdo by také tak

brzy nepocítil lásku. To se může stát jenOblomovovi..."

Ale vzpomněla si, že četla a slýchala, že láska přichází

někdy náhle.

"I u něho to bylo náhlé hnutí, dal se strhnout; teď se ani

neukáže, stydí se; z toho je vidět, že to nebyla drzost.

A kdo za to může?" uvažovala dál. "Ovšemže Andrej

Ivanyč, protože mi řekl, abych zpívala."

Ale Oblomov nejdřív nechtěl poslouchat -, to ji zlobilo

a... snažila se... Prudce se, zarděla -, ano, ze všech sil se

ho snažila zaujmout.

Štolc o něm řekl, že je apatický, že ho nic nezajímá, že

v něm všechno uhaslo... A tu se jí zachtělo přesvědčit se,

jestli opravdu všechno uhaslo, a zpívala a zpívala... jako

ještě nikdy...

"Bože můj! Vždyť za to mohu já a omluvím se mu tedy...

Ale za co?" zeptala se pak. "Řeknu mu snad: pane Oblo-

move, sama za to mohu, sváděla jsem vás... Taková hanba!

Není to pravda!" vzplanula hněvem a dupla. "Kdo se

opovažuje si to myslit? ... Což jsem věděla, co z toho bu-

de? A kdyby se to nebylo stalo, kdyby to nebyl vyslovil...

co potom? ... To nevím..." řekla si.

196,

Od toho dne je jí nějak divně u srdce... asi se cítí velmi

uražena... dokonce mívá horečku, na tvářích se jí rdějí dvě

růžové skvrny...

"Podráždění... trochu zvýšená teplota," řekl lékař.

"Co ten Oblomov natropil! Však já mu dám za vyučenou,

aby se to víckrát nestalo! Požádám ma tante*1, aby ho už

nepřijímala, nesmí se zapomínat... Jak se mohl opovážit!"

uvažovala na procházce v parku; oči jí planuly...

Pojednou Olga slyší, že někdo jde.

"Někdo jde..." pomyslil si Oblomov.

A sešli se tváří v tvář.

"Olgo Sergejevno!" řekl a třásl se jako osikový list.

"Iljo Iljiči!" řekla nesměle a oba se zastavili.

"Dobrý den," pozdravil.

"Dobrý den," odpověděla.

"Kam jdete?" zeptal se.

"Jen tak..." řekla, nezvedajíc oči.

"Ruším vás?"

"Ach, vůbec ne..." odpověděla a vrhla na něho rychlý,

zvědavý pohled:

"Smím jít s vámi?" zeptal se pojednou, zkoumavě na ni

pohlédnuv.

Šli mlčky po pěšině. Ani strachem z učitelova pravítka,

ani hrůzou z ředitelova zamračení ještě nikdy v životě

Oblomovovi tak netlouklo srdce jako teď. Chtěl něco říci,

nutil se vší silou, ale slova mu nešla z úst; jen mu neslýchaně

bušilo srdce, jako by čekal nějaké neštěstí.

"Nedostal jste dopis od Andreje Ivanyče?" zeptala se.

"Dostal," odpověděl Oblomov.

"Co vám píše?"

"Volá mě do Paříže."

"A co vy?"

"Pojedu."

"Kdy?"

"Až... ne, zítra... jen co se připravím."

"Proč tak brzy?" zeptala se.

Mlčel.

"Nelíbí se vám vila nebo... povězte, proč chcete odjet?"

"Opovážlivec! Chce ještě odjet!" pomyslila si.

"Něco mě tu bolí a tísní, pálí mě to," zašeptal Oblomov,

nedívaje se na ni.

i Tetičku.

197,

Olga mlčela, utrhla snítku šeříku a čichala k ní, takže mě-

la obličej zakrytý.

"Přivoňte si, jak krásně voní!" řekla a zakryla nos i je-

mu.

"A tady jsou konvalinky! Počkejte, natrhám vám,"

pravil, shýbaje se k trávě, "ty voní lépe -, polem a háji.

Je v nich víc přírody. Šeřík roste vždycky kolem domů,

větve se zrovna tlačí do oken a vůni má mdlou. Podívejte

se, na konvalinkách ještě neoschla rosa."

"A máte rád rezedu?" zeptala se.

"Ne. Voní příliš silně. Rezedu ani růže rád nemám. Já

vůbec nemám rád květiny, venku, to ještě, ale v pokoji jsou

s nimi takové potíže... smetí..."

"A vy máte rád v pokojích čisto?" zeptala se, potutelně

na něho pokukujíc. "Nesnesete smetí?"

"Mám to nerad, jenže můj sluha..." zamumlal. "Ó ta

zlomyslnice!" dodal v duchu.

"Pojedete přímo do Paříže?" zeptala se.

"Ano, Štolc mě už dávno čeká."

"Vezměte s sebou můj dopis, napíšu mu," řekla.

"Dejte mi ho tedy dnes; zítra se vrátím do města."

"Zítra?" podivila se. "Proč takový spěch? Jako by vás

někdo vyháněl."

"A taky vyhání..."

"Kdopak?"

"Hanba..." zašeptal.

"Hanba!" opakovala bezděky. ("Teď mu řeknu: pane

Oblomove, opravdu jsem neočekávala...")

"Ano, Olgo Sergejevno," donutil se konečně k řeči,

"myslím, že se divíte... hněváte..."

("Teď je čas... teď je pravá chvíle." Srdce jí jen bušilo.

"Bože můj, já nemohu!")

Pokoušel se jí nahlédnout do obličeje, aby viděl, jak se

tváří; ale Olga čichala ke konvalinkám a k šeříku a nevě-

děla sama kudy kam... co říci a co udělat.

"Ach, Soněčku by hned něco napadlo, ale já jsem tak

hloupá! Nic nedovedu... to je trýzeň!" myslila si.

"Docela jsem zapomněla..." řekla.

"Věřte mi, bylo to mimovolné... nedovedl jsem se pře-

moci..." začal, ponenáhlu si dodávaje odvahy. "Kdyby

bylo tenkrát zahřmělo nebo kdyby se na mne byl řítil

balvan, byl bych to přece řekl. Žádnou silou se to nedalo

zadržet... Nemyslete proboha, že bych chtěl... za okamžik

'198,

bych byl dal sám nevím co, abych mohl to neopatrné slovo

přivolat zpátky..."

Šla se sklopenou hlavou a čichala ke květinám.

"Zapomeňte na to tedy," pokračoval, "zapomeňte na to

tím spíš, že to není pravda..."

"Není pravda?" opakovala náhle, vzpřímila se a upustila

květiny.

Oči se jí pojednou široce rozevřely a zaleskly údivem.

"Jak to, není pravda?" opakovala znova.

"Ano, proboha se nehněvejte a zapomeňte na to. Ujišťuji

vás, že to bylo jen chvilkové okouzlení... hudbou."

"Jen hudbou...!"

Změnila se v tváři. Obě růžové skvrny zmizely a oči

pohasly.

"Teď je to vyřízeno! Své neopatrné slovo odvolal a ne-

musím se už hněvat...! Tak tedy je to v pořádku... teď

je to pryč... Můžeme mluvit a žertovat jako dřív..." ří-

kala si a v chůzi prudce ulomila ze stromu snítku, strhla

z ní rty jeden list a pak hned odhodila snítku i s listem na

cestičku.

"Nehněváte se? Zapomněla jste na to?" pokračoval

Oblomov, nakláněje se k ní.

"Na co vlastně? Co si přejete?" odpověděla vzrušeně,

skoro s nevolí, odvracejíc se od něho. "Všechno jsem za-

pomněla.. . mám tak špatnou paměť!"

Oblomov se odmlčel a nevěděl, co dělat. Viděl jen náhlou

nevrlost, ale příčinu nechápal.

"Bože můj!" říkala si. "Teď je zas všechno v pořádku

a tamten výjev je chválabohu jako smazán! Proč tedy...

Ach ty můj bože! Co to má být? Ach Soněčko, Soněčko!

Jak jsi šťastná!"

"Půjdu domů," řekla náhle, zrychlila krok a zahnula do

jiné aleje.

Cítila v hrdle slzy a bála se, že se rozpláče.

"Tudy ne, zde je-to blíž," upozornil Oblomov. "Hlupá-

ku," řekl si v duchu schlíple, "potřeboval jsi o tom začínat!

Teď jsi ji pohněval ještě víc. Neměls jí to vůbec připomí-

nat, bylo by se to přešlo a zapomnělo. Jakáž pomoc, teď

ji musíš odprosit."

"Rozladilo mě asi to," uvažovala Olga, "že se mi nepo-

dařilo říci mu: pane Oblomove, opravdu jsem nečekala, že

byste si dovolil... Předešel mě... Není to pravda! Tak

prosím, on dokonce lhal!! Jak se mohl opovážit?"

199,

"Opravdu jste zapomněla?" zeptal se tiše.

"Zapomněla, všechno jsem zapomněla!" řekla rychle,

spěchajíc domů.

"Podejte mi ruku na znamení, že se nehněváte."

Nedívajíc se na něho, podala mu špičky prstů, a sotva se

jich dotkl, hned mu zas ruku vytrhla.

"Ne, vy se hněváte!" řekl s povzdechem. "Jak vás ujistit,

že to bylo omámení, že bych se neopovážil? ... Ne, je

konec, nikdy už se neodvážím poslouchat váš zpěv..."

"Vůbec mě neujišťujte, nepotřebuji žádné ujišťování,"

pravila živě. "Já sama už nebudu zpívat!"

"Dobře, budu mlčet," podrobil se, "jen probůh neodchá-

zejte takhle, sic mi bude srdce tížit takový balvan..."

Zvolnila krok a začala mu napjatě naslouchat.

"Je-li pravda, že byste se byla rozplakala, kdybyste

nebyla slyšela, jak mě dojal váš zpěv, věřte mi, že odejde-

te-li teď takhle a neusmějete se na mne, ani mi přátelsky

nepodáte ruku, já... slitujte se, Olgo Sergejevno! Já se

rozstůňu, vždyť mně se třesou kolena, stěží se držím na no-

hou..."

"A co je vám?" zeptala se pojednou a podívala se na

něho.

"Nevím sám," odpověděl, "pocit hanby už nemám a za

to své slovo se nestydím... zdá se mi, že je v něm..."

Zas mu zatrnulo u srdce; zas tam pocítil něco nového;

zas ho začal spalovat její vlídný a zvědavý pohled. S ta-

kovým půvabem se k němu obrátila, tak neklidně čekala

na odpověď.

"Co je v něm?" zeptala se netrpělivě.

"Ne, bojím se to říci, vy se zas rozhněváte."

"Mluvte!" pravila velitelsky.

Mlčel.

"No?"

"Je mi zas do pláče, když se na vás dívám... Vidíte, já

nejsem samolibý, za srdce se nestydím..."

"Proč byste plakal?" zeptala se a na tvářích se jí zas

objevily dvě růžové skvrny.

"Pořád v duchu slyším váš hlas... a zas cítím..."

"Co?" otázala se a slzy jí přestaly svírat hrdlo; napjatě

čekala.

Došli ke vchodu do vily.

"Cítím..." spěchal Oblomov dopovědět, ale zarazil se.

Olga pomalu, jakoby stěží vystupovala po schůdcích.

200,

"Touž hudbu... totéž vzrušení... týž cit... odpusťte,

odpusťte -, ví bůh, nemohu se ovládnout..."

"Pane Oblomove..." začala přísně, pak její tvář náhle

ozářil paprsek úsměvu, "nehněvám se, odpouštím vám,"

dodala měkce, "ale napříště..."

Neobrátila se a podala mu dozadu ruku: Oblomov ji

uchopil a políbil do dlaně; jemně stiskla jeho rty a v oka-

mžiku lehce proběhla zasklenými dveřmi. Oblomov zůstal

jako sloup.

... ...

ViI..

,,,

Dlouho se za ní díval široce rozevřenýma očima a s ústy

dokořán, dlouho bloudil pohledem po keřích...

Přešli tudy cizí lidé, přeletěl pták. Kolemjdoucí žena se

ho zeptala, nekoupí-li jahody -, stál pořád jako zkame-

nělý.

Vydal se zas pomaličku touž alejí, až do poloviny došel

zvolna a našel tam konvalinky, které Olga upustila, i snítku

šeříku, kterou utrhla a ve zlosti odhodila.

"Proč tohle udělala?" začal uvažovat a vzpomínat...

"Hlupáku, hlupáku!" řekl pojednou nahlas, sebral kon-

valinky i snítku a skoro se rozběhl alejí. "Já prosil za

odpuštění, a ona... ach, je to možné? ... Taková myšlen-

ka!"

Šťastný, zářící, jako "s měsícem na čele" -, tak to říká-

vala chůva -, přišel domů, usedl do kouta pohovky a rychle

načrtl prstem do prachu na stole velkými písmeny "Olga".

"Ach, takového prachu!" vzpamatoval se z nadšení. "Za-

chare! Zachare!" Volal dlouho, protože Zachar seděl s ko-

čími u vrat obrácených do uličky.

"Co je s tebou?" hrozivě mu zašeptala Anisja, tahajíc ho

za rukáv. "Pán tě dávno volá!"

"Podívej se, Zachare, co tohle má být?" zeptal se ho

Ilja Iljič, ale mírně a vlídně, protože nebyl teď schopen

hněvu. "To chceš i tady zavádět takový nepořádek, samý

prach a pavučiny? Ne ne, to odpusť, ale nedovolím to!

Stejně mi Olga Sergejevna pořád vyčítá, že prý mám rád

smetí."

"Té se lehko mluví, mají tam pět sluhů," namítl Zachar,

obraceje se ke dveřím.

"Kampak? Jen to otři, tady si člověk nemůže sednout

'201,

ani se opřít... Vždyť je to odporné, to je... oblomovština!"

Zachar se nasupil a úkosem pohlédl na pána.

"Vida ho!" řekl si. "Zas vymyslil nějaké dojemné slovo!

Ale tohle já znám!"

"Tak to otři, co stojíš?" pobídl ho Oblomov.

"Co bych otíral? Už jsem to dneska otřel!" umíněně od-

mlouval Zachar.

"A kde se tedy vzal prach, když jsi to otřel? Podívej se,

tuhle a tuhle! Ať je to pryč! Hned to otři!"

"Já to otíral," vedl Zachar svou, "přece to nebudu otírat

desetkrát! Práší se zvenku... je to z polí, venku je plno

prachu."

"Když ty bys měl, Zachare Trofimyči, napřed zametat

a pak utírat stoly," ozvala se pojednou Anisja, která vy-

hlédla ze sousedního pokoje, "prach se pak zase usadí...

Měl bys nejdřív..."

"Co ty jsi sem přišla poroučet?" zuřivě zasípal Zachar.

"Jdi si, kam patříš!"

"Kdo to jakživ viděl, uklízet napřed stoly a potom za-

metat podlahu...! Proto se milostpán taky zlobí..."

"No, no, no!" rozkřikl se Zachar a rozehnal se po ní

loktem.

Anisja se usmála a zmizela. Oblomov pokynul i jemu,

aby šel. Spočinul hlavou na vyšívané podušce, přiložil si

ruku k srdci a začal naslouchat, jak bije.

"Vždyť je to škodlivé," řekl si. "Co mám dělat? Pora-

dím-li se s lékařem, pošle mě třeba do Habeše!"

Dokud se Zachar a Anisja nevzali, zabýval se každý

svým a nezasahoval do cizího, to jest Anisja se starala

o trh a kuchyni a úklidu bytu se účastnila jen jednou za

rok, když drhla podlahy.

Ale po svatbě se pro ni přístup do panských pokojů víc

uvolnil. Pomáhala Zacharovi, v bytě začalo být čistěji

a Anisja některé povinnosti svého manžela vůbec převzala

-, zčásti dobrovolně, zčásti proto, že jí je Zachar despoticky

uložil.

"Tu máš, vyklepej ten koberec," chraptěl velitelsky

nebo: "Tu hromadu tamhle v koutě přeber, a co sem ne-

patří, odnes do kuchyně."

Tak si hověl asi měsíc; v pokojích bylo čisto, pán nebru-

čel, "dojemná slova" neříkal a on, Zachar, nic nedělal.

Ale ty blažené časy minuly a příčina byla tato:

Sotva začal hospodařit v pánově bytě společně s Anisjou,

202,

ať udělal co chtěl, vždycky vyšlo najevo, že je to nesmysl.

Každý jeho krok -, všechno bylo špatně a mělo to být

jinak. Padesát let si chodil po tom božím světě, přesvědčen,

že všechno, cokoli dělá, nedá se dělat jinak ani lépe.

A teď mu najednou Anisja ve čtrnácti dnech dokázala, že to

všechno není k ničemu, a přitom si ta ženská počíná s tak

urážlivou shovívavostí, tak klidně, jak si člověk počíná

pouze s dětmi nebo s úplnými pitomci, a ještě se při pohle-

du na něho usmívá.

"To bys neměl, Zachare Trofimyči," povídá Anisja

vlídně, "zavírat napřed komín a potom otvírat vyhlídky,

pokoje ti zatím vystydnou."

"A jakpak to má být podle tebe?" zeptal se po manželsku

hrubě. "Kdy to mohu otvírat?"

"Inu, když zatopíš! Vzduch to vytáhne a hned je zas

teplo," odpověděla tiše.

"Jsi ty ale husa!" nedal se Zachar. "Dvacet let to tak

dělám a kvůli tobě to budu měnit..."

Ve skříni měl na polici uložen čaj, cukr, citrony, stříbrné

příbory a hned u toho leštidlo, kartáče a mýdlo.

Jednou přišel a náhle vidí, že mýdlo leží na stolku s umy-

vadlem, kartáče a leštidlo v kuchyni na okně a čaj s cuk-

rem ve zvláštní zásuvce.

"Co si myslíš, že mi tu se vším kramaříš podle svého!"

promluvil výhružně. "Já si všechno složím pěkně pohro-

madě, aby to bylo po ruce, a ty mi to budeš roztahovat po

všech koutech?"

"To já aby čaj nenačichl mýdlem," odpověděla mírně.

Jindy mu ukázala na pánových šatech dvě tři dírky od

molů a řekla, že vždycky tak jednou týdně se šaty musí

vytřepat a vyčistit.

"Ukaž, vyklepu to," skončila vlídně.

Vytrhl jí klepačku i frak, který si už připravila, a uložil

jej, kde byl dřív.

Když si jednou jako obvykle začal stěžovat na pána,

že ho nespravedlivě hubuje pro šváby, že přece "on je

nevymyslil", Anisja mlčky odklidila s police kousky a drob-

ky černého chleba, které se tam od nepaměti válely, vy-

čistila a vydrhla skříně i nádobí -, a švábi skoro docela

zmizeli.

Zachar stále ještě pořádně nechápal, v čem to vězí,

a přičítal všechno jen její horlivosti. Ale jednou nesl

podnos s šálky a sklenicemi tak, že dvě sklenice rozbil,

203,

začal podle svého zvyku nadávat a chtěl celý podnos hodit

na zem. Tu mu jej Anisja vzala z rukou, přidala na něj jiné

sklenice, dále cukřenku, chléb a všechno rozestavila tak,

že se žádný šálek ani nehnul; pak Zacharovi ukázala, jak

vzít podnos jednou rukou a druhou pevně přidržet, potom

dvakrát prošla po pokoji, točíc podnosem vpravo a vlevo,

aniž se na něm pohnula jediná lžička, a tu Zacharovi po-

jednou svitlo, že je Anisja chytřejší než on!

Podnos jí vytrhl, sklenice rozházel, ale od té doby jí to už

nemohl odpustit.

"Vidíš, takhle se to dělá!" dodala ještě tiše.

Podíval se na ni s tupou povýšeností, a ona se usmívá.

"I ty bábo, vojando taková, ty budeš něco vykládat!

Copak my v Oblomovce měli takovouhle domácnost?

Všechno bylo jen na mně, jenom lokajů s chlapci bylo

patnáct! A ženských jako ty, ani si je člověk všechny ne-

pamatoval... A ty tady... Ech ty...!"

"Já to přece myslím dobře," pokusila se namítnout.

"No, no, no!" chraptěl, rozháněje se hrozivě loktem.

"Táhni odsud z panských pokojů do kuchyně... starej se

o svou ženskou práci!"

Pousmála se a šla, Zachar se pak zamračeně, úkosem dí-

val za ní.

Jeho hrdost trpěla a jednal s manželkou nevlídně. Ale

stalo-li se někdy, že Ilja Iljič chtěl nějakou věc, ta se však

nemohla najít nebo byla rozbitá, a vůbec když něco v do-

mácnosti nebylo v pořádku, takže se nad Zacharovou

hlavou stahovala bouře hrozící "dojemnými slovy", Za-

char na Anisju mrkal, kýval hlavou k pánovu pokoji,

ukazoval tam palcem a velitelsky šeptal: "Jdi k pánovi,

podívej se, co zas chce!"

Anisja šla a bouře končila vždycky prostým vysvětlením.

A Zachar sám, sotva se začínala v Oblomovově řeči ozývat

"dojemná slova", navrhoval mu, aby zavolal Anisju.

Tak by bylo v Oblomovově bytě všechno zase zpustlo,

kdyby nebylo Anisji, která se už začala počítat k domác-

nosti a nevědomky se připojila k manželovu nerozlučnému

svazku s životem, s rodem a s osobou Ilji Iljiče, takže nad

zanedbanými komnatami bdělo její ženské oko a přičinlivé

ruce.

Sotva se Zachar někam hne, Anisja otře prach se stolu

a pohovek, otevře vyhlídku, uklidí boty pohozené uprostřed

pokoje a kalhoty pověšené na nejlepším křesle, srovná

'204,

všechny šaty, ba i papíry, tužky, perořízky a pera na stole,

všechno správně složí; upraví pomačkanou postel, natřese

podušky -, a to všechno obratem ruky; pak se ještě zběžně

podívá po celém pokoji, posune některou židli, zastrčí

pootevřenou zásuvku prádelníku, odklidí se stolu ubrousek

a rychle zmizí v kuchyni, když zaslechne vrzání Zacharo-

vých bot.

Byla to živá, hbitá sedmačtyřicátnice se starostlivým

úsměvem, s očima rychle běhajícíma na všechny strany,

s pevnou šíjí a ňadry a s červenýma houževnatýma, nikdy

neumdlévajícíma rukama.

Obličej takřka ani neměla, bylo z něho vidět pouze nos;

ten sice nebyl velký, ale vypadal, jako by k obličeji ne-

patřil nebo jako by byl špatně přidělán, a přitom měl dolní

část ohrnutou vzhůru, takže člověk pro nos ostatní obličej

nepozoroval. Obličej byl ostatně tak svraštělý a vybledlý,

že o nose už máš dávno jasnou představu, ale obličej pořád

nevidíš.

Takových manželů jako Zachar je mnoho. Diplomat ně-

kdy nedbale vyslechne radu své ženy, pokrčí rameny -,

a pak potají podle té rady píše.

Někdy si vysoký správní úředník jen pohvizduje a po-

šklebuje se útrpně nad manželčiným tlacháním o důležité

úřední věci, ale nazítří podle toho tlachu vážně referuje

ministrovi.

Tito pánové zacházejí se svými ženami stejně nevlídně

nebo nevážně jako Zachar, tak tak že je poctí oslovením,

a nepovažují-li je zrovna za báby jako on, pak nejvýš za

květinky určené k rozptýlení a zotavení z vážného, oprav-

dového života...

,,,..

Poledne už dávno pražilo do pěšinek v parku. Každý

seděl ve stínu pod plátěnými stříškami; jen chůvy s dětmi

statečně chodily a seděly ve skupinách v trávě pod po-

ledními paprsky.

Oblomov pořád ležel na pohovce a věřil i nevěřil smyslu

své ranní rozmluvy s Olgou.

"Má mě ráda, má ke mně vřelé city. Je to možné?

Blouzní o mně; pro mne zpívala tak vášnivě a hudba nás

tak omámila vzájemnou náklonností."

Vítězně v něm zajásala hrdost, zazářil život, jeho kouzel-

né dálky, všechny barvy a světla, která ještě nedávno

netušil. Už se s ní viděl v cizině, na švýcarských jezerech,

v Itálii, chodil mezi římskými zříceninami, jezdil v gondole,

205,

ztrácel se v pařížských a londýnských davech a pak...

pak ve svém pozemském ráji -, v Oblomovce.

S tím milým žvatláním, s tou půvabnou, bělounkou

tvářinkou a štíhlou jemnou šíjí je jako bohyně...

Rolníci nikdy nic takového neviděli a tomu andělovi se

koří. Olga tiše kráčí po trávě, chodí s ním ve stínu březové-

ho háje, zpívá mu...

A on vnímá život, jeho klidný tok, jeho sladké proudění,

šumot... upadá do zamyšlení z uspokojených žádostí,

z dokonalého štěstí...

Jeho tvář se náhle zasmušila.

"Ne, to není možné!" promluvil nahlas, povstav z po-

hovky a přecházeje po pokoji. "Nemůže milovat mne,

směšného člověka s ospalým pohledem, se zvadlými tvá-

řemi.. . Pořád se mi jen posmívá..."

Zastavil se před zrcadlem a dlouho se v něm prohlížel,

z počátku s nechutí, ale pak se jeho pohled rozjasnil

a Oblomov se dokonce usmál.

"Myslím, že vypadám nějak lépe a svěžeji, než když jsem

byl v městě," řekl si, "oči už nemám kalné... Tuhle se mi

začalo dělat ječné zrno, ale ztratilo se... To je asi od zdejší-

ho vzduchu; hodně chodím, víno vůbec nepiji, neležím...

Nemusím už ani do Egypta."

Přišel sluha od Marie Michajlovny, Olžiny tety, vyřídit

pozvání na oběd.

"Už jdu, už jdu!" řekl Oblomov.

Sluha odcházel.

"Počkej! Tu máš."

Dal mu od cesty.

Je mu veselo, lehko. Venku v přírodě je tak jasno.

Všichni lidé jsou dobří, všichni se radují; všichni se tváří

šťastně. Jen Zachar je nevlídný a dívá se na pána úkosem;

zato Anisja se usmívá tak dobromyslně. "Pořídím si psa,"

rozhodl se Oblomov, "nebo kocoura... radši kocoura,

kocouři jsou přítulní, předou."

Rozběhl se k Olze.

"Ale přece jen... Olga mě miluje!" uvažoval cestou. "Ta

mladistvá, svěží bytost! Její obraznosti se teď otvírá nej-

poetičtější oblast života. Sní asi o mladících s černými ku-

čerami, štíhlých a velkých, se zádumčivou utajenou silou,

s odvážnými obličeji, s hrdým úsměvem, s tou jiskrou

v očích, která se míhá a plápolá v pohledu a tak snadno

proniká k srdci, s měkkým a svěžím hlasem, který zvučí

'206,

jako kovová struna. Konečně ženy milují nejen mladíky,

nejen odvážně tváře, obratnost při mazurce a na koni...

Dejme tomu, že Olga není tuctová dívka, jejíž srdce mohou

získat kníry, jejíž sluch dojme řinčení šavle; ale pak tu

musí být něco jiného... na příklad síla ducha, kterému

by se žena podrobovala a skláněla se před ním a kterému

by se obdivoval i svět... Nebo slavný umělec... A co jsem

já? Oblomov, nic víc. Třeba Štolc, to je jiná, ten má ducha,

sílu, schopnost ovládat sebe a jiné, i osud. Kamkoli přijde,

s kýmkoli se setká, jen se podíváš, už má všechno v moci

a jen na to hraje jako na hudební nástroj... A já? Já ne -

zmohu ani Zachara... A sebe taky ne... Jsem -, Oblomov!

Štolc! Bože...! Vždyť ona má ráda jeho," pomyslil si

s hrůzou, ,"vždyť mi to sama řekla, i když tvrdí, že jako

přítele; ale to je lež, možná nevědomá lež... Přátelství

mezi mužem a ženou neexistuje..."

Šel stále pomaleji a pomaleji, zmítán pochybnostmi.

"A co když se mnou pouze koketuje? ... Co když jen..."

Zastavil se úplně a na okamžik strnul.

"Co když je v tom úskok, spiknutí... A kde jsem vzal,

že mě má ráda? Nic takového neřekla a u mne to je ďábel-

ské našeptávání ješitnosti! Andreji! Je to tak? ... To není

možné, vždyť ona je taková, taková... Takováhle je!"

řekl pojednou radostně, když spatřil Olgu, která mu při-

cházela naproti.

S veselým úsměvem mu podala ruku.

"Ne, taková není, nic nepředstírá," usoudil, "kokety se

nedívají tak vlídně a nesmějí se tak upřímně... ty pořád

piští... Ale... přece jen neřekla, že mě má ráda!" uvědomil

si zas náhle s leknutím, "to já si jen tak vyložil... Ale proč

se tedy rozzlobila... Bože, do čeho jsem se to dostal!"

"Co to máte?" zeptala se.

"Snítku."

"Jakou snítku?"

"Podívejte se, šeříkovou."

"Kde jste ji vzal? Tady šeřík není. Kudy jste šel?"

"To vy jste ji onehdy utrhla a zahodila."

"Proč jste ji zvedl?"

"Tak, líbí se mi, že jste ji... v zlosti zahodila."-,

"Vám se líbí zlost, to je novinka! A proč?"

"Nepovím."

"Povězte, prosím vás o to..."

"Zanic na světě!"

207,

"Zapřísahám vás."

Odmítavě zavrtěl hlavou.

"A co když zazpívám?"

"Pak... možná..."

"Na vás tedy působí jen hudba?" zeptala se zamračeně.

"Je to tedy pravda?"

"Ano, hudba ve vašem podání..."

"Dobrá, budu zpívat... Casta diva, Casta di..." zapěla

Normino vyzvání a přestala.

"Tak a teď mluvte!" vyzvala ho.

Chvíli zápasil sám se sebou.

"Ne, ne!" odmítl ještě rozhodněji než předtím. "Zanic,

nikdy! Co když to není pravda, co když mi to jen tak při-

padalo? ... Nikdy, nikdy!"

"Co to má být? Asi něco strašlivého," řekla, upjala mysl

na tuto věc a zkoumavý pohled na Oblomova.

Pak se její tvář ponenáhlu naplňovala poznáním; do

každého rysu pronikal paprsek myšlenky, domnění, až náhle

celou tvář osvítila jistota... Právě tak někdy slunce, když

přes ně táhnou mraky, pomaličku osvětluje jeden keř,

druhý, pak střechu, až pojednou zalije světlem celou kraji-

nu. Už znala Oblomovovy myšlenky.

"Ne, ne, nemohu to vyslovit..." vedl svou Oblomov,

"ani se neptejte."

"Já se neptám," odpověděla lhostejně.

"Jak to? Právě teď jste..."

"Pojďme domů," řekla vážně, nevšímajíc si ho, "ma

tante čeká."

Šla napřed, nechala ho s tetou a odešla přímo do svého

pokoje.

.... ..

VIiI..

Celý ten den byl pro Oblomova dnem postupného zkla-

mání. Strávil jej s olžinou tetou, velmi bystrou, slušnou

dámou, vždycky krásně oblečenou do nových hedvábných

šatů, které jí dokonale padnou, vždycky s takovým pěkným

krajkovým límečkem; také čepec má vkusný a jeho stuhy

jsou koketně vybrány k její skoro padesátileté, ale ještě

svěží tváři. Na řetízku jí visí zlatý lornět.

Její pózy a pohyby jsou plny důstojnosti; velmi dovedně

se halí do nádherného šálu, tak vkusně se dovede loktem

'208,

opřít o vyšívanou podušku, tak majestátně se rozloží na

pohovce. Nikdy ji člověk neuvidí při práci; shýbat se, šít,

zabývat se drobnostmi, to by její tváři a důstojnému zjevu

neslušelo. I rozkazy sluhům a služkám dávala nedbalým

tónem, krátce a suše.

Někdy četla, nikdy nepsala, ale mluvila dobře, ostatně

hlavně francouzsky. Všimla si však hned, že Oblomovova

franština není docela plynná, a nazítří přešla do ruštiny.

V hovoru neblouznila ani nemudrovala; zdálo se, že si

v hlavě určila přesnou hranici, kterou její mysl nikdy ne-

překračuje. Ze všeho bylo patrné, že se cit a každá ná-

klonnost, nevyjímaje lásku, uplatňují nebo uplatňovaly

v jejím životě stejnou měrou jako jiné pohnutky, kdežto

u jiných žen hned vidíš, že láska, ne-li ve skutečnosti,

aspoň podle řeči rozhoduje o všech životních otázkách,

takže všechno ostatní ustupuje stranou a může působit, jen

pokud tomu láska ponechá místo.

U této ženy mělo nade vším převahu umění žít, ovládat

se, udržovat rovnováhu mezi myšlenkou a úmyslem, mezi

úmyslem a jeho provedením. Nebylo možné zastat ji ne-

připravenou, překvapit ji; v tom byla jako bdělý nepřítel,

s jehož vyčkávavým, pozorným pohledem se setkáte, kdy-

koli se ho pokusíte nějak zaskočit.

Jejím živlem byla společnost, a proto u ní takt a opatr-

nost předcházely každou myšlenku, každé slovo a pohyb.

Nikdy nikomu neodhaluje tajná hnutí svého srdce, ni-

komu nesvěřuje svá tajemství; neuvidíš vedle ní dobrou

přítelkyni, stařenku, se kterou by si u šálku kávy šeptala.

Zůstává často o samotě pouze s baronem Langwagenem;

baron u ní večer vysedává někdy až do půlnoci, ale skoro

vždycky za přítomnosti Olžiny; i tu oba většinou mlčí, ale

mlčí nějak významně a moudře, jako by věděli něco, co

ostatní nevědí, ale to je také všechno.

Jsou patrně rádi spolu -, to byl jediný závěr, k němuž

člověk mohl dospět, pozoroval-li je; projevovala mu stejnou

přízeň a vlídnost jako jiným, ale chovala se k němu také

právě tak nenápadně a poklidně.

Zlé jazyky se toho pokusily využít a zmiňovaly se o ně-

jakém dávném přátelství, o společné cestě do ciziny; ale

její vztah k němu neprozrazoval ani stopu nějaké utajené

zvláštní náklonnosti, a ta by byla jistě vyšla najevo.

Baron byl také opatrovníkem nevelkého Olžina statku

který se při jakémsi podniku dostal do zástavy a uvázl tam.

209,

Langwagen vedl proces, to jest, dával nějakému státnímu

úředníkovi psát podání, s lornětem u očí je četl, podpisoval

a posílal ho s nimi k soudu. Sám pak s pomocí svých styků

prosazoval příznivý průběh tohoto procesu a dával naději,

že brzy šťastně skončí. To zarazilo pomluvy a lidé si zvykli

vídat barona v domě jako příbuzného.

Byl asi padesátiletý, ale velmi zachovalý, jenom si barvil

kníry a na jednu nohu trochu kulhal. Byl vytříbeně zdvo-

řilý, nikdy nekouřil v přítomnosti dam, nepřekládal nohu

přes nohu a přísně odsuzoval mladé muže, kteří si ve spo-

lečnosti dovolují převalovat se v křesle dozadu a zvedat

koleno až do výše nosu. I v pokoji sedal v rukavicích

a odkládal je, teprve když usedal k obědu.

Oblékal se podle poslední módy a v knoflíkové dírce

fraku nosil mnoho stužek. Jezdil vždycky v kočáře a ná-

padně šetřil koně. Než vsedne do kočáru, nejdřív jej kolem

dokola obejde, prohlédne postroj, ba i kopyta koní a někdy

vytáhne bílý šátek, aby přetřel koním hřbety nebo plece

a přesvědčil se tak, jsou-li dobře vyčištěni.

Známého vítal vlídně zdvořilým úsměvem, neznámého

nejdřív chladně; ale když mu byl představen, chlad se

změnil v úsměv, se kterým pak nový známý mohl už vždy

počítat.

Mluvil stejně přesně o čemkoli, ať o ctnosti, o drahotě či

vědách nebo společnosti; své názory pronášel v jasných,

dokonalých větách, jako by mluvil v poučkách, které jsou

už sepsány v nějaké učebnici, vytištěné k obecnému

prospěchu.

Olžin vztah k tetě byl dosud velmi prostý a klidný. V pro-

jevech příchylnosti žádná z nich nikdy nepřekračovala

meze umíměnosti, ale také mezi ně nikdy nepadl ani stín

nevole.

Pocházelo to jednak z povahy Marie Michajlovny, Olži-

ny tety, jednak z toho, že ona ani Olga naprosto neměla

příčiny chovat se jinak. Teta ani nepomyslila na to, aby

žádala od Olgy něco, co by se ostře příčilo dívčiným přáním,

a Olgu ani ve snu nenapadlo, neplnit přání tetina nebo se

neřídit jejími radami.

A v čem se projevovala taková přání? Ve výběru šatů,

v účesu nebo na příklad v rozhodování, má-li se jet do

francouzského divadla, či do opery.

ÓOlga ji poslouchala, jen pokud teta vyjádřila přání nebo

vyslovila radu -, ale nic víc, a teta se vždycky projevovala

'210,

umírněně a střízlivě, pouze v mezích svých příbuzenských

práv.

Tento vztah byl tak nevýrazný, že se vůbec nedalo po-

soudit, dělá-li si teta nějaký nárok na Olžinu poslušnost

a na její zvláštní lásku, ani cítí-li Olga takovou lásku

a chce-li být poslušná.

Zato také, kdo je spolu viděl, mohl na první pohled

poznat, že to je teta s neteří, a ne matka s dcerou.

"Jedu k švadleně, nepotřebuješ něco?" ptávala se teta.

"Ano, ma tante, potřebuji si dát upravit fialové šaty,"

odpoví Olga a jedou spolu; nebo: "Ne, ma tante, byla jsem

tam nedávno," řekne Olga.

Teta ji vezme dvěma prsty za obě tváře, políbí ji na čelo,

Olga políbí tetě ruku a jedna jede, druhá zůstane doma.

"Máme najmout zas tu vilu?" zeptá se teta vlastně ne

tázavě ani s rozhodností, ale tak, jako by uvažovala sama

se sebou a nebyla si jista.

"Ano, je tam velmi hezky," řekne Olga.

A vilu najmou.

Řekne-li však Olga:

"Ach ma tante, což vás ještě neomrzel ten les a písek?

Nebylo by lépe poohlédnout se po něčem jinde?"

"Poohlédneme se," přisvědčí teta.

"Olinko, pojedeme do divadla?" zeptá se jindy: "O té

hře se už dlouho mluví."

"S radostí," odpoví Olga, ale bez chvatné snahy zavdě-

čit se, bez přízvuku poníženosti.

Někdy se také trochu přely.

"Prosím tě, ma chere*1, což ti ty zelené stuhy sluší?"

řekla teta. "Vezmi si slámově žluté."

"Ach ma tante, žluté mám už po šesté, zprotivily se mi

nakonec."

"Vezmi si tedy fialkové."

"A líbí se vám tyhle?"

Teta se dívala a pomalu vrtěla hlavou.

"Jak chceš, ma chere, ale na tvém místě bych si vzala

slámově žluté nebo fialkové."

"Ne, ma tante, raději si vezmu tyto," pravila Olga mírně

a vzala si, co chtěla.

Olga žádala někdy tetu o radu, ale neobracela se na ni

jako na autoritu, jejíž úsudek by pro ni měl být zákonem,

*1 Má drahá.

211,

nýbrž jen tak, jako by požádala o radu každou jinou ženu

zkušenější, než je sama.

"Ma tante, vy jste tu knihu četla, jaká je?" ptala se

Olga.

"Ach, odporná!" odpověděla teta a odstrčila knihu, ale

neschovala ji a nijak Olze nebránila, aby ji nečetla.

Olgu by také ani nenapadlo tu knihu číst. Když byly

na rozpacích obě, obracely se s touž otázkou na barona

Langwagena nebo na Štolce, byl-li přítomen, a podle jejich

posudku se kniha četla nebo nečetla.

"Má chere Olga!" řekne někdy teta. "O tom mladíkovi,

který s tebou často mluví u Zavadských, mi včera něco

říkali o nějaké nepěkné aféře."

A nic víc. Ať si s ním pak Olga mluví nebo nemluví, ať

dělá, jak rozumí.

Příchod Oblomova do jejich domu nevyvolal u tety,

u barona, ba ani u Štolce žádné úvahy, žádnou zvláštní

pozornost. Štolc chtěl uvést přítele do domu, kde je všechno

trochu přísné, kde ho nejen nevybídnou, aby si po obědě

zchrupl, ale kde se nehodí ani přeložit si nohu přes nohu,

kde člověk musí být pečlivě oblečen, pamatovat, o čem

mluví, zkrátka nemůže podřimovat ani se zapomínat,

a kde se stále živě rozmlouvá o soudobých tématech.

Kromě toho se Štolc domníval, že vyvede-li Oblomova

z jeho ospalého života do společnosti mladé, sympatické,

bystré a trochu posměvačné ženy, bude to, jako by do

pochmurného pokoje přinesl lampu, která všechny kouty

zalije stejnoměrným jasem a trochu oteplí vzduch, takže

pokoj bude hned veselejší.

To bylo všechno, čeho chtěl dosáhnout, když svého pří-

tele seznamoval s Olgou. Netušil, že připravuje výbuch;

Olga a Oblomov to tušili tím méně.

Ilja Iljič proseděl s tetou způsobně asi dvě hodiny, ani

jednou nepřeložil nohu přes nohu, rozmlouval slušně o všem

možném, a dokonce jí dvakrát obratně přisunul podnožku.

Přijel baron, zdvořile se usmál a vlídně mu potřásl ru-

kou.

i Oblomov si počínal ještě způsobněji a všichni tři byli

navzájem dokonale spokojeni.

Na Olžiny hovory s Oblomovem v koutech salónu, na její

procházky s ním teta hleděla... nebo lépe řečeno, vůbec na

ně nehleděla.

Bavit se s nějakým mladým švihákem, to je něco jiného.

212,

Ani pak by sice nic neřekla, ale se svým příznačným tak-

tem by nějak nenápadně zasáhla: jednou dvakrát by s nimi

šla sama, poslala by někoho třetího a procházky by přestaly

samy sebou.

Ale procházet se s "panem Oblomovem", sedět s ním

v koutě velkého salónu nebo na balkóně -, co na tom? Je

mu přes třicet let a nebude jí přece vykládat nesmysly

nebo jí dávat nějaké knihy... Nic takového nikomu ani

nenapadlo.

Kromě toho teta slyšela, jak Štolc den před svým odjez-

dem žádal Olgu, aby Oblomova nenechávala lenošit, aby

mu zakazovala ve dne spát, trýznila ho, tyranisovala,

ukládala mu různé obstarávky, zkrátka aby jím dispono-

vala. Prosil i ji, aby na Oblomova nezapomínala, aby ho

často zvala, brala na procházky a projížďky, aby ho vše-

možně povzbuzovala, kdyby nejel do ciziny.

Po celou dobu, co seděl u tety, Olga se neukázala a čas se

vlekl pomalu. Oblomov začal zas trnout úzkostí. Teď už

tušil, proč se Olga tak změnila, a trápilo ho to nějak víc

než její dřívější nevole.

Za své dřívější provinění se jen styděl a děsil se ho, ale

teď měl pocit tíže, tísně, chladu a beznadějnosti jako za

vlhkého deštivého počasí. Dal jí na srozuměnou, že se do-

myslil, že ho miluje, a ještě se možná domyslil chybně.

To je už skutečně urážka, která se dá stěží napravit. A i když

ne chybně, jak nemotorně si vedl! Je prostě domýšlivý

hlupák.

Mohl zaplašit cit, který se nesměle dožaduje vstupu do

mladistvého panenského srdce, snáší se tam opatrně a lehce

jako ptáček na větévku; stačí nečekaný zvuk, šramot -,

a uletí.

S úzkostlivým rozechvěním čekal, až Olga přijde dolů

k obědu, co a jak bude mluvit, jak se na něho bude dívat...

Přišla -, a při pohledu na ni se nemohl dost vynadivit;

sotva ji poznal. Měla jinou tvář, ba i jiný hlas.

Ani jednou se jí neukázal na rtech ten mladistvý, naivní,

téměř dětský úsměv, ani jednou se nepodívala těma široce

otevřenýma, upřímnýma očima vyjadřujícíma otázku,

údiv nebo prostosrdečnou zvědavost. Zdálo se, že se už

nemá nač ptát, nemá se co dozvědět, nemá se čemu divit!

Její pohled už nesledoval Oblomova jako dřív. Dívala se

na něho, jako by ho dávno naveskrz znala, jako by pro ni

nic neznamenal, stejně jako třeba baron -, zkrátka bylo

'213,

mu, jako by ji rok nebyl viděl a ona za tu dobu vyspěla.

Přísnost a včerejší nevole byly pryč, smála se dokonce,

žertovala a odpovídala na otázky, na které by byla dříve

mlčela. Bylo vidět, že si umínila dělat totéž, co ostatní a co

dřív nedělala. Zmizela volnost a nenucenost, která jí dosud

dovolovala říci všechno, co měla na srdci. Kam se to

všechno podělo?

Po obědě k ní přistoupil a zeptal se, nepůjde-li na pro-

cházku. Neodpověděla mu a otázala se tety:

"Půjdeme se projít?"

"Leda nedaleko," pravila teta. "Řekni, aby mi přinesli

slunečník."

A šli všichni. Chodili bez zájmu, dívali se do dálky na

Petrohrad, došli k lesu a vrátili se na balkón.

"Máte dnes náladu do zpěvu? Myslím, že ne, ani si vás

netroufám prosit," začal Oblomov, doufaje, že ta nucenost

snad pomine, že se Olze vrátí veselost, že snad aspoň

v jediném slově, v úsměvu, konečně ve zpěvu probleskne

paprsek srdečnosti, naivity a důvěřivosti.

"Je příliš horko," poznamenala teta.

"Nevadí, zkusím to," řekla Olga a zazpívala romanci.

Oblomov poslouchal a nevěřil sluchu.

Vždyť to není ona, kde je ten vášnivý tón?

Zpívala tak čistě, tak správně a zároveň tak... tak...

jako zpívají všechny dívky, když je o to ve společnosti

někdo požádá, zpívala bez ohně. Nevložila do zpěvu duši

a v posluchači se nezachvěl jediný nerv.

Dělá to snad naschvál, přetvařuje se, hněvá se? Nic se

nedá rozeznat: dívá se vlídně, ochotně mluví, ale mluví

právě tak, jako zpívá, jako každá jiná... Co to znamená?

Oblomov nečekal na čaj, vzal klobouk a poroučel se.

"Přijďte zas brzy," řekla teta, "ve všední den jsme vždyc-

ky samy, nenudí-li vás to, ale v neděli k nám po každé

někdo přijede, nebudete mít dlouhou chvíli."

Baron zdvořile vstal a uklonil se mu.

Olga mu pokynula jako dobrému známému; když odchá-

zel, obrátila se k oknu, dívala se z něho a lhostejně naslou-

chala Oblomovovým vzdalujícím se krokům.

Ty dvě hodiny a další tři čtyři dny, nejvýš tak týden, na

ni zapůsobily mocným vlivem a přenesly ji velký kus cesty

kupředu. Jenom ženy jsou schopny tak rychlého rozkvětu

sil a všestranného duševního rozvoje.

Zdálo se, že dovede absolvovat celou školu života v ně-

'214,

kolika chvilkách. A dívka chápe neuvěřitelně rychle každý

okamžik sebenepatrnější, sotva postřehnutelné zkušenosti,

která se mužovi jen mihne kolem hlavy jako pták. Dívka

sleduje daleko tento let a jeho křivka se jí vtiskne do pa-

měti jako nevyhladitelný znak, pokyn a poučení.

Kde muž potřebuje milník s nápisem, tam dívce stačí

zašumění vánku, chvějivé, sotva slyšitelné hnutí vzdu-

chu.

Proč a z jakých příčin se na dívčí tváři, ještě před tý-

dnem tak bezstarostné a až k smíchu naivní, objeví náhle

přísný výraz myšlenky? A jaké myšlenky? Čeho se týká?

Zdá se, že v té myšlence je obsaženo všechno, všechna

logika, všechna mužská spekulativní i empirická filosofie,

celý životní systém!

Když ji zhlédne bratranec, který se s ní nedávno roz-

loučil jako s dívenkou a absolvoval zatím kadetku, takže

dostal epolety, vesele se k ní rozběhne; chce ji jako kdysi

poplácat po rameni, zatočit se s ní za ruce, prohnat se s ní

přes židle a pohovky... ale podívá se na ni pozorněji

a náhle ztratí odvahu a rozpačitě poodejde, protože v té

chvíli pocítil, že je dosud chlapcem, kdežto ona je už -,

ženou!

Kde se to vzalo? Co se stalo? Nějaké drama? Význačná

událost? Nějaká novina, o které mluví celé město?

Vůbec ne, maman, mon onde ani ma tante,*1 chůva ani

panská, nikdo neví. Ani nebylo kdy, aby se něco stalo:

přetancovala dvě mazurky, několik čtverylek a nějak ji

rozbolela hlava, takže celou noc nespala...

Pak to zas přešlo, jenže v tváři se jí objevilo něco nové-

ho; dívá se jinak; přestala se hlasitě smát, nesní už celou

hrušku najednou, nevypráví, "jak u nich v pensionátě..."

Také absolvovala školu.

Oblomov jako onen bratranec nazítří a dalšího dne Olgu

stěží poznával a díval se na ni nesměle, ona pak na něho

prostě, ale bez dřívější zvědavosti, ne tak vlídně, stejně

jako jiné.

"Co se s ní děje? Nač teď myslí, co cítí?" soužil se otáz-

kami. "Na mou duši, vůbec to nechápu!"

A kdežpak by také pochopil, že se s ní stalo to, co se stává

s muži ve věku pětadvaceti let s pomocí pětadvaceti pro-

fesorů a knihoven, po toulkách po světě, někdy i za cenu

*1 Maminka, strýček, tetička.

'215,

jakési ztráty mravní neporušenosti, svěžesti ducha a vlasů,

to jest, že vkročila do okruhu uvědomění. Tento krok jí

nepřišel draho a vykonala jej tak snadno!

"Ne, je to tíživé a smutné!" usoudil. "Přestěhuji se na

Vyborskou Stranu, budu pracovat, číst, odjedu do Oblo-

movky... Sám!" dodal pak velmi sklesle. "Bez ní! Sbohem,

můj ráji, můj jasný, tichý životní sne!"

Nešel k nim čtvrtého ani pátého dne; nečetl, nepsal

a pokusil se jít na procházku; vyšel na prašnou silnici, dál

vedla cesta do kopce.

"Budu se vláčet v tom horku!" řekl si, zívl, vrátil se,

ulehl na pohovku a usnul těžkým spánkem, jakým spával

v Gorochové ulici v zaprášeném pokoji za spuštěnými ro-

letami.

Sny se mu zdály takové mlhavé. Vzbudil se -, vidí před

sebou prostřený stůl, na něm letní studenou polévku a se-

kané maso. Zachar stojí a dívá se ospale z okna. A v druhém

pokoji Anisja řinčí talíři.

Poobědval, sedl si k oknu. Je to nudné, nesmyslné, po-

řád sám! Zas se mu nikam a do ničeho nechce!

"Podívejte se, milostpane, od sousedů přinesli koťátko,

nechcete je? Včera jste se ptal," řekla Anisja; chtěla ho

pobavit a položila mu kotě na klín.

Začal je hladit, ale i s kotětem je mu nudno!

"Zachare!" zavolal.

"Co račte?" ozval se Zachar liknavě.

"Přestěhuju se možná do města." řekl Oblomov.

"Kam do města? Nemáme byt."

"Ale na Vyborskou Stranu."

"Jak to, copak se budeme stěhovat z jednoho letního

bytu do druhého?" namítal Zachar. "Co byste tam hledal?

Snad Michej e Andrej iče?"

"Tady je to nepohodlné..."

"Zas všechno převážet? Pane Bože! Už tady jsme se

docela udřeli a ještě pořád nemohu najít dva šálky a sme-

ták; jestli je tam neodvezl Michej Andrejič, tak se snad

ztratily."

Oblomov mlčel. Zachar odešel, hned se však vrátil a táhl

za sebou cestovní vak a tlumok.

"A kam s tímhle? Snad by se to mohlo prodat, ne?" ze-

ptal se, strčiv nohou do vaku.

"Co tě vede, zbláznil ses? Vždyť za několik dní pojedu

do ciziny!" přerušil ho dopáleně Oblomov.

216,

"Do ciziny!" usmál se najednou Zachar. "Že to tak mů-

žete říct, prosím vás, do ciziny!"

"Co je ti na tom tak divného? Pojedu a hotovo... Mám

připravený i pas," řekl Oblomov.

"A kdo vám tam bude zouvat boty?" namítl ironicky

Zachar. "Snad ne služky? Vždyť byste tam byl beze mne

ztracený!"

A znova se pousmál, takže se mu licousy a obočí roztáhly

na obě strany.

"Mluvíš samé nesmysly! Odnes to a jdi si...!" odpověděl

rozmrzele Oblomov.

Nazítří, sotva se Oblomov po deváté hodině vzbudil,

řekl mu Zachar, když podával čaj, že na cestě k pekaři

potkal slečnu.

"Jakou slečnu?" zeptal se Oblomov.

"Jakou? Slečnu Iljinskou, Olgu Sergejevnu."

"No a?" tázal se Oblomov netrpělivě.

"Dává se poroučet, ptala se, jste-li zdráv a co prý dě-

láte."

"A co jsi řekl?"

"Řekl jsem, že jste zdráv, povídám, co by mu bylo? ..."

odpověděl Zachar.

"Prosím tě, proč přidáváš své hloupé rozumy?" vytkl

mu Oblomov. "Co by mu bylo! Víš ty snad, co mi je? No,

a co dál?"

"Ptala se, kde jste včera obědval."

"Noa? ..."

"Řekl jsem, že doma, a povídám, večeřel taky doma.

Slečna se ptá: Což on večeří? Tak povídám, snědl jen dvě

kuřata..."

"Vrtáku!" ulevil si řízně Oblomov.

"Proč vrtáku? Copak to není pravda?" bránil se Zachar.

"Mohu vám ukázat i kosti..."

"Jsi opravdu vrták!" opakoval Oblomov. "No, a co

ona?"

"Usmála se. Povídá pak: Co tak málo?"

"Ty jsi ale vrták!" zas opakoval Oblomov. "Mohls jí také

vykládat, že mi oblékáš košili na ruby!"

"Neptala se, tak jsem nic neříkal," odpověděl Zachar.

"Nač se ještě ptala?"

"Co prý jste v těchhle dnech dělal."

"No, a co ty?"

"Povídám, nedělá nic, pořád leží."

217,

"Ach...!" vzdychl si Oblomov, dopáleně zvedaje pěsti

k hlavě. "Jdi už!" dodal hrozivě. "Opovážíš-li se ještě

vykládat o mně takové nesmysly, uvidíš, co ti udělám!

Hotové neštěstí, tenhle chlap!"

"A to mám na stará kolena lhát?" hájil se Zachar.

"Jdi už!" opakoval Ilja Iljič.

Zacharovi nadávání nevadí, jen když pán nemluví "do-

jemná slova".

"Řekl jsem, že se chcete přestěhovat na Vyborskou

Stranu," dodal Zachar.

"Jdi!" křikl velitelsky Oblomov.

Zachar odešel, vzdychl přes celou předsíň a Oblomov

začal snídat.

Vypil čaj a z obrovské hromady pečiva snědl pouze jednu

housku, protože se bál, aby Zachar zas něco nevypleskl.

Pak si zapálil doutník, usedl ke stolu a otevřel nějakou

knihu; přečetl stránku, chtěl obrátit list, ale ukázalo se,

že kniha není rozřezána.

Oblomov roztrhl stránky prstem, takže okraje nerovně

rozškubal. Ale kniha není jeho, je Štolcova, a Štolc má ve

svých věcech, hlavně v knihách, tak přísný a nudný po-

řádek, až hrůza! Papíry, tužky, všechny drobnosti, jak

co položí, tak to musí zůstat.

Měl vzít kostěný nůž, ale ten tu není; mohl by si ovšem

říci i o stolní nůž, ale Oblomov dal raději knihu na místo

a zamířil k pohovce; sotva se však opřel rukou o vyšívanou

podušku, aby si co nejlépe lehl, vešel do pokoje Zachar.

"Vždyť ona vám slečna vzkazuje, abyste prý přišel do

tento... jakpak se to jmenuje... no...!" hlásil pánovi.

"Proč jsi mi to neřekl hned před dvěma hodinami?"

zeptal se chvatně Oblomov.

"Poručil jste, abych šel, nenechal jste mě domluvit..."

bránil se Zachar.

"Ty mě utrápíš, Zachare!" zvolal Oblomov patheticky.

"No, no, snad zase nezačne!" pomyslil si Zachar, a dí-

vaje se do zdi, nastavil pánovi levý licous. "Zas vymyslí

nějaké slovíčko... jako tenkrát!"

"Kam že mám přijít?" zeptal se Oblomov.

"Ale tam do tento, jakpak se to říká? Do zahrady nebo

co..."

"Do parku?" dovtípil se Oblomov.

"To je ono, do parku, prý na procházku, přejete-li si;

prý tam bude..."

218,

"Oblékat!"

Oblomov proběhl celý park, nahlížel do zákoutí a besídek

-, Olga nikde. Pustil se alejí, ve které došlo k jejich rozmlu-

vě, a našel ji tam na lavičce nedaleko místa, kde utrhla

a odhodila snítku.

"Myslila jsem, že už nepřijdete," řekla mu vlídně.

"Hledám vás už dlouho po celém parku," odpověděl.

"Věděla jsem, že budete hledat, a naschvál jsem si sedla

v této aleji, myslila jsem, že tudy jistě půjdete."

Chtěl se zeptat, proč to myslila, ale podíval se na ni

a nezeptal se.

Nebyla to už stejná tvář, jako když se tu tenkrát prochá-

zeli, ale ta, kterou u ní viděl naposledy a která ho tak

znepokojila. I její vlídnost byla nějak zdrženlivá a celý

výraz takový soustředěný a určitý; viděl, že si s ní už ne-

může zahrávat v hádankách, narážkách a naivních otáz-

kách, že ty dětinské, veselé chvíle už minuly.

Mnoho věcí mezi nimi bylo rozhodnuto beze slov a bez

výkladů, jen tak ledajak, a byly to nedopověděné věci,

vhodné k obmyslným otázkám, ale k tomu se už nemo-

hou vracet.

"Proč jste se tak dlouho neukázal?" zeptala se.

Mlčel. Byl by jí rád dal zas nějak nepřímo na srozumě-

nou, že tajné kouzlo jejich vztahu zmizelo, že ho tísní ta

soustředěnost, kterou se obklopila jako oblakem, jako by se

obrátila do sebe, a on proto neví, co si počít, jak se k ní

chovat.

Ale cítil, že by na sebemenší takovou narážku odpovědě-

la udiveným pohledem a ještě chladnějším chováním, takže

by možná zanikla nadobro ta jiskra Olžiny účasti, kterou

tak neopatrně hned na počátku zdusil. Musí ji znova roz-

dmýchat, pomalu a opatrně, ale jak, to vůbec nevěděl.

Cítil neurčitě, že Olga vyrostla, že ho takřka přerostla,

že od nynějška není návratu k dětské důvěřivosti, že před

nimi leží Rubikon a ztracené štěstí je už na druhém břehu,

takže je nutno řeku překročit.

Ale jak? Co když ji překročí jen sám?

Chápala jasněji než on, co se v něm děje, proto byla

převaha na její straně. Hleděla přímo do jeho duše, viděla,

jak se v její hloubi rodí cit, jak bouří a vystupuje na hla-

dinu; viděla, že by ženská lest, uskoky a koketnost, tyto

Soněččiny zbraně, byly proti němu zbytečné, protože k boji

vůbec nedojde.

219,

Viděla dokonce i to, že přes její mládí první a hlavní

úloha v této náklonnosti náleží jí a že od něho lze očekávat

pouze hlubokou vnímavost, vášnivě trpnou pokoru, věčný

souzvuk s každým úderem jejího tepu, ale žádné hnutí

vůle, žádnou aktivní myšlenku.

V okamžiku zvážila svou moc nad ním a ta úloha se jí

líbila, úloha vůdčí hvězdy, zářivého paprsku, kterým osvítí

stojaté jezero a bude se v něm zrcadlit. Své vítězství v tom-

to souboji slavila rozmanitě.

V takové komedii nebo podle okolností i tragédii obě

jednající osoby mívají téměř vždycky touž podobu trýzni-

tele nebo trýznitelky a oběti.

Olga si jako žádná žena ve vedoucí úloze, to jest v úloze

trýznitelky, nemohla odepřít potěšení, aby si s ním trochu

nepohrála jako kočka, ač ovšem nešla tak daleko jako jiné

a jednala nevědomky; občas se v ní ukáže jako bleskový

nečekaný vrtoch zásvit citu, ale pak se zas celá soustředí

a uzavře do sebe; nejvíc a nejčastěji ho však poháněla

kupředu a dál, neboť věděla, že sám neudělá ani krok a zů-

stane nehybný tam, kde ho zanechá.

"Měl jste co dělat?" zeptala se, vyšívajíc nějaký kousek

kanavy.

"Řekl bych, že jsem pracoval, ale, ten Zachar!" zanaříkal

v duchu. "Ano, četl jsem něco," odpověděl nedbale.

"A co, román?" ptala se dál a zvedla oči, aby se podívala,

Jak se bude při lhaní tvářit.

"Ne, já romány skoro nečtu," odpověděl velmi mírně,

"četl jsem Dějiny objevů a vynálezů."

"Chvála bohu, že jsem se dnes podíval aspoň na jednu

stránku!" pomyslil si.

"Rusky?" zeptala se.

"Ne, anglicky."

"Vy čtete anglicky?"

"Stěží, ale čtu. A co vy, nebyla jste někde v městě?"

zeptal se, hlavně aby zamluvil řeč o knihách.

"Ne, jsem pořád doma. Pracuji stále zde, v této aleji."

"Stále zde?"

"Ano, ta alej se mi velmi líbí a jsem vám vděčná, že jste

mě na ni upozornil; skoro nikdo tudy nechodí."

"Neupozornil jsem vás na ni," přerušil ji, "náhodou

jsme se v ní potkali, pamatujete se?"

"Ano, máte pravdu."

Oba se zamlčeli.

220,

"Ječné zrno se vám docela ztratilo?" zeptala se, dívajíc

se mu přímo do pravého oka.

Začervenal se.

"Je chválabohu pryč," odpověděl.

"Začne-li vás svědět víčko, navlhčete si je obyčejnou

vodkou a ječné zrno se vám neudělá," pokračovala. "To

mě naučila chůva."

"Co to má pořád s tím ječným zrnem?" pomyslil si Oblo-

mov.

"A večer mnoho nejezte," dodala vážně.

"Ten Zachar!" dral se mu z hrdla zuřivý výkřik.

"Stačí jen řádně se večer najíst," pokračovala, aniž

zvedla oči od práce, "a nějaké tři dny si poležet, hlavně na

zádech, a hned se udělá ječné zrno."

" Vrtáku!" houkl v duchu Oblomov na Zachara.

"Co to děláte?" zeptal se, aby se mluvilo o něčem jiném.

" Stuhu ke zvonku," odpověděla, rozvinula svitek kana-

vy a ukázala mu výšivku; "pro barona. Líbí se vám?"

"Ano, velmi, ta výšivka je velmi hezká. Je to snítka

šeříku?"

"Myslím... ano," odpověděla nedbale. "Vybrala jsem

ten vzor nazdařbůh, jak se mi namanul..." začervenala

se trochu a rychle látku složila.

"Je to ale mrzuté, bude-li to tak pokračovat a nedoká-

žu-li ji nějak získat," uvažoval, "někdo jiný, třeba Štolc,

ten by ji získal, ale já to neumím."

Zamračil se a ospale se rozhlížel. Podívala se na něho,

pak složila vyšívání do košíčku.

"Pojďme až k lesíku," řekla, dala mu nést košíček,

otevřela slunečník, upravila si šaty a šla.

"Proč jste mrzutý?" zeptala se.

"Nevím, Olgo Sergejevno. A jak mám být veselý? Nemám

proč."

"Pracujte, choďte častěji mezi lidi."

"Pracovat! Pracovat se dá, má-li člověk cíl. A jaký cíl já

mám? Žádný."

"Cílem je žít."

"Neví-li člověk, proč žije, může žít jen ledajak, den ze

dne; je rád, že den uplynul, že přišla noc, a v spánku utopí

protivnou otázku, proč žil ten den a proč bude žít nazítří."

Naslouchala mlčky s přísným pohledem; ve staženém

obočí se skrývala tvrdost, v čáře rtů se zavlnila jako had

snad nedůvěra, snad pohrdání...

221,

"Proč žil!" opakovala po něm. "Což může být nějaký ži-

vot zbytečný?"

"Může. Na příklad můj," odpověděl.

"Vy dosud nevíte, jaký je váš životní cíl?" zeptala se

a zůstala stát. "Tomu nevěřím. Křivdíte sám sobě; jinak

byste nebyl života hoden..."

"Už jsem minul místo, kde má být cíl, a přede mnou už

není nic."

Vzdychl a ona se usmála.

"Nic?" opakovala tázavě, ale živě, vesele, se smíchem,

jako by mu nevěřila a tušila, že Oblomov před sebou něco

vidí.

"Smějte se," pokračoval, "ale je to tak!"

Šla pomalu dál se skloněnou hlavou.

"Proč a pro koho budu žít?" pravil, kráčeje za ní. "Co

mohu hledat, nač myslit a oč usilovat? Květ života opa-

dal, zůstaly jen trny."

Šli zvolna. Olga naslouchala roztržitě, mimochodem

utrhla snítku šeříku, a nedívajíc se na Oblomova, podala

mu ji.

"Co je to?" zeptal se ohromen.

"Podívejte se, snítka."

"Jaká snítka?" pokračoval a mohl na ní oči nechat.

"Šeříková."

"Vím... ale co znamená?"

"Květ života a..."

Zastavil se, Olga také.

"A? ..." opakoval tázavě.

"Mou zlost," odpověděla, přímo se na něho dívajíc

soustředěným pohledem, a její úsměv říkal, že ví, co

dělá.

Oblak neproniknutelnosti kolem ní se rozptýlil. Její po-

hled mluvil a byl srozumitelný. Jako by úmyslně otevřela

knihu na jisté stránce a dovolila mu přečíst záhadné místo.

"Mohu tedy doufat..." řekl náhle, radostně vzrušen.

"Ve všechno! Ale..."

Umlkla.

Oblomov pojednou ožil. A teď zas ona nepoznávala jeho:

neurčitý, ospalý obličej se v okamžiku proměnil, oči se

rozevřely, na tvářích se objevily barvy; myšlenky se za-

rojily; oči zazářily touhami a vůlí. V té němohře jeho obli-

čeje přečetla také jasně, že se Oblomovovi v okamžiku

zjevil jeho životní cíl.

222,

"Život, život je pro mne zas otevřen," promluvil, jako by

blouznil, "zde je, ve vašich očích, ve vašem úsměvu, v té

snítce, v Casta diva.. je zde všechno..."

Zavrtěla hlavou.

"Ne, všechno ne... jen polovina."

"Lepší polovina."

"Možná," pravila.

"Kde je tedy druhá? Co ještě může chybět?"

"Hledejte."

"Proč?"

"Abyste neztratil tu první," dořekla, podala mu ruku

a zamířili zpátky.

Oblomov hned tajně vrhal nadšené pohledy na Olžinu

hlavinku, na její postavu a kučery, hned zas tiskl v ruce

snítku.

"To všechno je moje! Moje!" opakoval si zamyšleně

a nevěřil sám sobě.

"Nepřestěhujete se na Vyborskou Stranu?" zeptala se,

když odcházel domů.

Zasmál se a ani nenadal Zacharovi vrtáků.

.... ..

IX..

Od té doby se Olga už přestala náhle měnit. Chovala se

k tetě i ve společnosti vyváženě a klidně, ale žila a cítila

život pouze s Oblomovem. Nikoho se už neptala, co má

dělat a jak se zachovat, neopírala se v duchu o autoritu

Soněčky.

Souběžně s tím, jak se před ní postupně otvíraly fáze

života, to jest citu, bystře pozorovala jevy, bedlivě na-

slouchala hlasu svého instinktu, trochu srovnávala s ne-

četnými pozorováními, která už nashromáždila, a kráčela

opatrně, zkoušejíc půdu, na kterou má vstoupit.

Ptát se neměla koho. Tety? Vždyť ta odpovídá na takové

otázky jen tak letmo, zlehka a obratně, takže se Olze nikdy

nepodařilo sestavit z jejích úsudků nějakou poučku, kterou

by si mohla vštípit do paměti. Štolc je pryč. Snad Oblomo-

va? Vždyť je to jakási Galatea, pro niž sama Olga musí být

Pygmalionem.

Její život se vyplnil tak tiše a pro všechny tak nenápad-

ně, že žila ve svém novém okruhu, aniž budila pozornost,

223,

bez viditelných bouří a zmatků. Pro všechny ostatní dělala

totéž co dřív, ale všechno dělala jinak.

Jela třeba i na francouzské představení, ale obsah hry

nabýval jakési spojitosti s jejím životem; četla knihu

a hned v ní nalézala řádky s jiskrami svého ducha, tu a tam

zazářilo světlo jejích citů, v knize byla zachycena slova,

která sama včera promluvila, jako by byl spisovatel tajně

odposlouchal, jak teď tepe její srdce.

V lese jsou stále tytéž stromy, ale jejich šumění dostalo

zvláštní smysl; mezi ní a stromy vznikl živý souzvuk. Ptáci

už jen necvrlikají a neštěbetají, ale stále spolu něco mluví;

a všechno kolem dokola mluví, všechno souzní s její ná-

ladou; kvítek rozkvétá a Olze připadá, že slyší jeho dech.

Také sny ožily vlastním životem. Jsou zalidněny něja-

kými vidinami, podobami, s nimiž Olga někdy hlasitě

rozmlouvá... cosi jí vyprávějí, ale tak nejasně, že nemůže

porozumět, snaží se s nimi mluvit, zeptat se, a říká také

něco nesrozumitelného. Jen Káťa jí pak ráno poví, že mlu-

vila ze spaní.

Vzpomněla si na Štolcovy předpovědi. Říkával jí, že ještě

nezačala žít, a někdy se cítila uražena, že ji považuje za

děvčátko, když už je jí přece dvacet let. Teď chápala, že

měl pravdu, že začala žít až nyní.

"Pak se teprve rozvinou všechny síly vašeho organismu,

pak se rozvíří i život kolem vás a uvidíte to, k čemu jste teď

slepá, uslyšíte, co vám dosud není dáno slyšet. Rozehraje

se hudba nervů, uslyšíte dunění sfér, budete naslouchat,

jak rostou květiny. Počkejte, nespěchejte, přijde to sa-

mo!" tak jí hrozíval.

A přišlo to. "Asi se tak rozvíjejí síly, organismus se pro-

budil..." říkala si jeho slovy, pozorně naslouchajíc nebý-

valému tepu srdce, bděle a bojácně pozorujíc každý nový

příznak probouzející se nové síly.

Neupadla do blouznění, nepoddala se náhlému zachvění

listí, nočním přízrakům, tajemnému šepotu, když jí při-

padalo, že se v noci kdosi sklání k jejímu uchu a mluví ně-

co nejasného a nesrozumitelného.

"Nervy!" řekla si někdy s úsměvem a se slzami v očích,

když stěží přemáhala strach a div nepodléhala v boji ještě

neotužilého nervstva s probouzejícími se silami. Vstala

z postele, vypila sklenici vody, otevřela okno a chvíli si

ovívala tvář šátkem, až se vzpamatovala ze snů i denních

přeludů.

224,

A sotva se ráno vzbudí Oblomov, jeho představivost mu

hned ukazuje obraz Olgy jako podobiznu v životní veli-

kosti, se snítkou šeříku v ruce. S myšlenkou na ni usínal, šel

na procházku i četl -, všude byla s ním.

V duchu s ní ve dne v noci bez konce rozmlouval. K Dě-

jinám objevů a vynálezů přidával stále nové objevy

v Olžině zevnějšku nebo povaze, vynalézal příležitost, jak

se s ní náhodou setkat, poslat jí knihu nebo přinést nějakou

maličkost.

Po schůzkách s ní pokračoval v podobném hovoru doma,

takže když někdy vešel Zachar, Oblomov ho oslovil velmi

jemným a mírným hlasem, jakým v duchu rozmlouval

s Olgou: "Ty čerte plešatá, tys mi zas onehdy dal nečištěné

boty, ale dej si pozor, abych s tebou nezatočil..."

Ale jeho lhostejnost byla ta tam od té chvíle, co mu Olga

po prvé zazpívala. Nežil už dřívějším životem, kdy mu bylo

jedno, leží-li na zádech a dívá se do zdi, či sedí-li u něho

Alexejev nebo sedí on sám u Ivana Gerasimoviče, nežil

už v těch dobách, kdy ode dnů ani nocí nikoho a nic ne-

čekal.

Den i noc, každá ranní i večerní hodina nabývaly teď

vlastní tvářnosti, a buď zářily duhovými barvami, nebo

byly šedé a smutné, podle toho, vyplňovala-li Olžina pří-

tomnost či plynuly bez ní, tudíž mdle a nudně.

To všechno se zrcadlilo v jeho bytosti. V hlavě spřádal síť

každodenních chvilkových úvah, dohadů, předtuch, muk

nejistoty, a to vše pocházelo jen ze stálé otázky, zda ji

uvidí či neuvidí. Co Olga řekne a co udělá? Jak se podívá,

jaký úkol mu uloží, nač se zeptá, bude spokojena? Všechny

tyto úvahy se staly jeho vezdejšími životními otázkami.

"Ach, kdybych zakoušel jen tu hřejivost lásky, a ne její

strachy!" snil Oblomov. "Ne, život člověka nenechá na

pokoji, ať se hne kam chce, všude ho trápí! Kolik nového

ruchu se do něho náhle vtěsnalo, kolik práce! Láska je věru

těžká škola života!"

Přečetl už několik knih, protože ho Olga prosila, aby jí

pověděl jejich obsah, a s neuvěřitelnou trpělivostí pak na-

slouchala jeho vyprávění. Napsal několik dopisů na vesni-

ci, propustil starostu a Štolcovým prostřednictvím navázal

styky s jedním ze svých sousedů. Byl by dokonce na vesni-

ci zajel, kdyby považoval za možné odloučit se od Olgy.

Přestal pozdě večer jíst a už čtrnáct dní neví, co to je, ve

dne si poležet.

225,

Ve dvou třech týdnech projezdili celé petrohradské okolí.

Teta s Olgou, baron a on navštěvovali koncerty a velké

slavnosti pořádané za městem. Uvažovalo se o cestě do Fin-

ska na Imatru.

Co se týká Oblomova, nebyl by se nikdy hnul dál než do

parku, ale Olga si stále něco vymýšlela, a sotva začínal

Oblomov odpovídat zdráhavě na návrh, aby se někam jelo,

výlet se jistě uskutečnil. A pak Olžiny úsměšky nebraly

konce. Na pět verst kolem vily nebylo pahorku, na který

by nebyl několikrát vystoupil.

Jejich náklonnost zatím rostla, vyvíjela se a projevovala

se podle vlastních nezměnitelných zákonů. Olga rozkvétala

zároveň s citem. Její pohled byl jasnější, pohyby půvab-

nější; ňadra se vyvinula tak nádherně, vlnila se tak rovno-

měrně.

"Olgo, ty jsi na letním bytě zkrásněla," říkala jí teta.

Baronův úsměv vyjadřoval poklonu téhož obsahu.

Olga se červenala a skláněla hlavu tetě na rameno; ta ji

vlídně popleskávala po tváři.

"Olgo, Olgo!" volal jednou Oblomov opatrně, téměř

šeptem, pod pahorkem, kde mu dívka určila schůzku, aby

se šli projít.

Žádná odpověď. Podíval se na hodinky.

"Olgo Sergejevno!" dodal nahlas. Ticho.

Olga seděla na pahorku, slyšela ho, a přemáhajíc smích,

mlčela. Chtěla ho přimět, aby vystoupil až nahoru.

"Olgo Sergejevno!" zavolal znova, dívaje se vzhůru,

když se prodral křovím do poloviny svahu. "Řekla v půl

šesté," promluvil sám k sobě.

Nezdržela se už smíchu.

"Olgo, Olgo! Vždyť vy jste tamhle!" řekl a vylézal na pa-

horek.

"Uf! Že se vám chce schovávat se na kopci!" Usedl vedle

ní. "Abyste mě potýrala, týráte se sama."

"Odkud jdete? Přímo z domova?" zeptala se.

"Ne, zašel jsem k vám; řekli mi tam, že jste už pryč."

"Co jste dnes dělal?" ptala se dál.

"Dnes..."

"Hádali jste se se Zacharem?" napověděla.

Zasmál se tomu jako úplně nemožné věci.

"Ne, četl jsem Revue. Ale poslyšte, Olgo..."

Neřekl však nic, jen seděl vedle ní a jal se soustředěně

pozorovat její profil, hlavu, pohyby ruky sem a tam, jak

'226,

provlékala jehlu kanavou a zas ji vytahovala. Poutala jeho

pohled, jako lupa soustřeďuje paprsky, a nemohl od ní

odvrátit oči.

Ani se nehýbal, pouze jeho pohled se obracel buď vpravo,

nebo vlevo, nebo dolů podle pohybů její ruky. Ale nebyl

v klidu: rychlejší krevní oběh, prudký tep a var srdce, to

všechno působilo tak mocně, že dýchal pomalu a těžce,

jako se dýchá před popravou nebo ve chvíli nejvyšší du-

ševní něhy.

Byl němý a nemohl se ani pohnout, jen jeho oči, zvlhlé

dojetím, byly neodvratně upřeny na ni.

Občas na něho vrhala hluboký pohled, četla průzračný

výraz jeho tváře a říkala si v duchu: "Bože můj! Jak milu-

je! Jak něžný je, jak něžný!" A radovala se, pyšnila se

tímto mužem, kterého jí vrhla k nohám její vlastní moc!

Doba symbolických náznaků, významných úsměvů

a šeříkových snítek nenávratně minula. Láska se stávala

přísnější, náročnější, začala se měnit v jakýsi závazek;

ukázala se vzájemná práva. Obě strany se poznávaly stále

lépe, takže nedorozumění a pochybnosti mizely nebo ustu-

povaly do pozadí před jasnějšími a určitějšími problémy.

Stále ho bodala lehkými sarkasmy za promarněná léta,

přísně ho odsuzovala a trestala jeho netečnost hloub

a účinněji než Štolc; když se s ním pak více sblížila, přešla

od jizlivého posměchu nad Oblomovovým malátným

a chabým životem k despotickým projevům vůle, směle mu

připomínala cíl života a jeho povinnosti, důtklivě požado-

vala duševní pohyblivost a neustále zaměstnávala jeho

rozum tím, že buď uváděla na přetřes nějaký nesnadný

životní problém, který zvládla, nebo se na něho obracela

s otázkou týkající se něčeho nejasného, co bylo nad její

síly.

A Oblomov se lopotil, lámal si hlavu a dělal, co mohl,

aby se před ní nezahanbil, nebo aby jí pomohl rozplést

nějaký uzel a třeba ho také hrdinsky rozetnout.

Všechna její ženská taktika byla prosycena něžnou ná-

klonností a všechna jeho snaha udržet krok s pohybem

jejího ducha dýchala vášní.

Ale častěji umdléval, uléhal u jejích nohou, kladl si ruku

na srdce a naslouchal, jak bije, nespouštěje z ní nehybný,

udivený a nadšený pohled.

"Jak mě miluje!" opakovala si v takových chvílích

a dívala se na něho se zalíbením. Stalo-li se však někdy, že

'227,

zpozorovala v Oblomovově duši utajené dřívější vlast-

nosti -, a Olga do ní uměla nahlížet hluboko -," sebemenší

únavu, sotva patrnou životní dřímotnost, zasypávala ho

výčitkami, do nichž byla občas přimíšena hořkost zklamá-

ní, strach, že se v něm zmýlila.

Někdy se Oblomov právě chystá zívnout, otevře ústa -,

a v tom ho zasáhne její užaslý pohled: okamžitě ústa zavře,

až mu cvaknou zuby. Pronásledovala každý stín ospalosti

i v jeho výrazu. Vyptávala se ho, nejen co dělá, ale i co

bude dělat.

Ještě působivěji než výčitky povzbudilo jeho čilost,

pozoroval-li, že jeho únava unavuje i Olgu, že se k němu

začíná chovat lhostejně a chladně. Pak se ho zmocňovala

horečka živosti, sil a činnosti, stín se zase ztrácel a jejich

náklonnost tryskala opět silným a čirým pramenem.

Ale všechny tyto starosti zatím neopouštěly magický

kruh lásky; Oblomovova činnost byla záporná, nespal, četl,

někdy se chystal sepisovat i plán, mnoho chodil, mnoho

jezdil. Ale další směr, sama myšlenka života, to hlavní,

vězelo ještě v pouhých záměrech.

"Jaký život a činnost Andrej ještě chce?" říkal si Oblo-

mov po obědě a vyvaloval oči, aby neusnul. "Což tohle

není život? Což láska není služba? Jen ať to zkusí sám!

Každý den nějakých deset verst pěšky! Včera jsem nocoval

v městě v mizerné hospodě, oblečen, jen jsem si zul boty,

a Zachar tam nebyl -, to všechno kvůli jejím obstaráv-

kám!"

Nejvíc zkusil, když mu Olga někdy dala odbornou

otázku a chtěla od něho uspokojivou odpověď jako od

nějakého profesora; to dělávala často a vůbec ne z pedant-

ství, nýbrž z touhy po poučení. Často dokonce zapomínala

na své úmysly s Oblomovem a dávala se strhnout věcným

zájmem.

"Proč nás tomu neučí ve škole?" ptávala se s nevolí

a zamyšleně, když někdy žádostivě naslouchala úryvkům

rozmluvy o něčem, co se obvykle považuje pro ženy za

zbytečné.

Jednou se ho náhle začala vyptávat na dvojhvězdy

a Oblomov byl tak neopatrný, že se zmínil o Herschelovi.

Hned ho poslala do města, Oblomov musil přečíst knihu

a Olze vyprávět, dokud nebyla uspokojena.

Jindy mu v hovoru s baronem uklouzlo také z neopatr-

nosti několik slov o malířských školách -, a zas měl na

'228,

týden práci se čtením a s výklady; pak dokonce ještě jeli

do Ermitáže, kde jí musil na příkladech dokládat, co

přečetl.

Řekl-li něco jen nazdařbůh, hned to poznala a začala na

něho dotírat.

Pak musil asi týden jezdit po krámech a hledat reproduk-

ce nejkrásnějších obrazů.

Chudák Oblomov si hned opakoval, čemu se kdysi učil,

hned zase sháněl po knihkupectvích nová díla a někdy

celou noc nespal, hrabal se v knihách a četl, aby se ráno

mohl vrátit k nějaké včerejší otázce a vytasit se s vědo-

mostmi, které jakoby jen tak mimochodem čerpal z archivu

své paměti.

Tyto otázky mu nekladla s ženskou těkavostí ani z chvil-

kového rozmaru, aby se to neb ono dozvěděla, nýbrž

naléhavě a netrpělivě, a když Oblomov odpovídal mlčením,

trestala ho dlouhým tázavým pohledem. Jak se před tím

pohledem třásl!

"Proč nic neříkáte, proč mlčíte?" ptala se. "Člověk by

myslil, že se nudíte."

"Ach!" promluvil, jako by se probíral z mdloby. "Jak

vás mám rád!"

" Opravdu? Kdybych se nezeptala, ani by se to nezdálo,"

pravila.

"Což vy opravdu necítíte, co se ve mně děje?" začal.

"Víte, mně se i těžko mluví. Tadyhle... dejte mi ruku, cosi

mi brání, jako by tam leželo něco těžkého jako kámen,

tak to bývá v hlubokém zármutku a je to přece divné, ale

v zármutku i v radosti se v organismu odehrává totéž:

člověku se těžko, skoro bolestně dýchá a je mu do pláče!

Kdybych se rozplakal, pláčem by se mi ulevilo právě tak

jako v zármutku..."

Podívala se na něho mlčky, jako by zkoumala jeho slova,

srovnávala je s jeho výrazem, a usmála se, protože ji vý-

sledek zkoumání uspokojil. Její tvář byla zalita dechem

štěstí, ale pokojného štěstí, které, jak se zdálo, nemůže být

ničím zkaleno. Její srdce zřejmě nic netížilo a bylo jí tak

příjemně, jako bylo toho tichého rána v přírodě.

"Co mi to je?" zeptal se zamyšleně jakoby sám sebe.

"Mám vám to říci?"

"Řekněte."

"Jste... zamilovaný."

"Ano, ovšem," přisvědčil, odtáhl její ruku od vyšívání,

229,

ale nepolíbil ji, jen si pevně přitiskl její prsty ke rtům a pa-

trně je tak chtěl dlouho ponechat.

Zkoušela ruku pomalu uvolnit, ale držel ji pevně.

"Tak pusťte, už dost," řekla.

"A co vy?" zeptal se. "Vy... nejste zamilovaná..."

"Zamilovaná, ne... nemám ráda tohle ,miluji vás',"

pravila a dlouze se na něho zahleděla, jako by zkoumala

i sebe, má-li ho skutečně ráda.

"Mám... rád!" pronesl Oblomov. "Ale vždyť člověk může

mít rád matku, otce, chůvu, ba i psíčka, a to všechno se

přikrývá všeobecným hromadným označením ,mít rád' jako

starým..."

"Chalátem?" dopověděla se smíchem. "A propos, kde je

váš chalát?"

"Jaký chalát? Já žádný neměl."

Podívala se na něho s vyčítavým úsměvem.

"Vy tedy myslíte na starý chalát!" řekl. "Já čekám,

duše mi trne netrpělivostí, abych se dozvěděl, jak vám

v srdci prudce klíčí cit a jaké jméno mu dáte, a vy.,. Bůh

vám to odpusť, Olgo! Ano, jsem do vás zamilován a říkám,

že skutečná láska bez toho ani není možná. Do otce, do

matky ani do chůvy se člověk nezamiluje, i když je má

rád..."

"Nevím," pravila zamyšleně, jako by se hroužila do sebe

a snažila se postihnout, co se v ní děje. "Já nevím, jsem-li

do vás zamilována; nejsem-li, snad ještě nepřišla má chvíle;

vím jen jedno, že jsem otce ani matku, ani chůvu tak ráda

neměla..."

"A jaký je ten rozdíl? Cítíte něco zvláštního? ..." na-

léhal.

"Vy byste to rád věděl?" zeptala se potutelně.

"Ano, ano, ano! Což vy necítíte potřebu se vyslovit?"

"A proč to chcete vědět?"

"Abych tím neustále žil! Dnes, celou noc, zítra -, až do

příštího setkání s vámi... Vždyť jen tím žiji."

"Vidíte, vy tedy musíte každý den obnovovat zásobu

svých citů! To je právě rozdíl mezi zamilovaným a tím,

kdo má rád. Já..."

-,Vy? ..." čekal netrpělivě.

"Já mám ráda jinak," řekla a opřela se dozadu o lenoch

lavice, těkajíc pohledem po plujících mračnech. "Bez vás

se mi stýská; rozloučit se s vámi na krátkou dobu mě mrzí

a na dlouhou bolí. Jednou provždy jsem se dozvěděla,

230,

uviděla a věřím, že mě máte rád, a jsem šťastna, třeba

byste mi to už nikdy neopakoval. Víc a lépe mít ráda ne-

umím."

"Ta slova... jako by mluvila Kordélie!" pomyslil si

Oblomov, vášnivě pohlížeje na Olgu...

"Zemřete-li," pokračovala a trochu se zarazila, "budu

po vás do smrti nosit smutek a nikdy v životě se už neusměji.

Zamiluj ete-li se do jiné, stěžovat si a proklínat bych vás

nemohla, ale v duchu vám budu přát štěstí... Pro mne se ta

láska rovná... životu a život..."

Hledala slovo.

"Co je podle vás život?" zeptal se Oblomov.

"Život je povinnost, závazek, a láska je tedy také záva-

zek. Jako by mi ji seslal Bůh," dodala a zvedla oči k nebi,

"a uložil mi, abych milovala."

"Kordélie!" zvolal Oblomov nahlas. "I jí bylo jedena-

dvacet let! Takto tedy soudíte o lásce!" dodal zamyšleně.

"Ano, myslím, že budu mít dost sil, abych v lásce prožila

celý život..."

"Kdo jí to mohl vštípit!" uvažoval Oblomov, dívaje se na

ni takřka se zbožnou úctou. "K tomu prostému a jasnému

pojetí života a lásky přece nedospěla trnitou cestou zkuše-

nosti a utrpení."

"A znáte prudké radosti, vášně?" promluvil zas.

"Nevím," odpověděla, "nezakusila jsem je a nechápu,

co je to."

"Ó, jak já to teď chápu!"

"Možná, že i já to časem zakusím, také já možná po-

znám takové návaly citů, jako míváte vy, a při setkání

s vámi se na vás budu právě tak dívat a nevěřit, že jste

opravdu přede mnou... A je to asi velmi žertovné!" dodala

vesele. "Děláte někdy takové oči, až myslím, že to ma tante

musí pozorovat."

"V čem tedy záleží štěstí vaší lásky, nemáte-li ty prudké

radosti, které prožívám já..." zeptal se.

"V čem? V tomhle!" odpověděla, ukazujíc na něho, na

sebe, na samotu kolem nich. "Což to není štěstí, což jsem

někdy tak žila? Dřív bych tu nebyla mezi těmi stromy

vydržela ani čtvrt hodiny sama bez knihy a bez hudby.

Mluvit s muži kromě Andreje Ivanyče mě nudilo, nebylo

o čem, a pořád jsem se snažila zůstat sama... A teď... ba-

vím se, i když oba mlčíme!"

Rozhlédla se kolem dokola po stromech a po trávě,

231,

pak se podívala na něho, usmála se a podala mu ruku.

"Což mě nebude bolet, až půjdete domů?" dodala.

"Což nebudu spěchat, abych šla brzy spát, usnula a nevi-

děla nudnou noc? Což k vám zítra ráno nepošlu? Což..."

Při každém "což" se Oblomovova tvář stále víc rozzařo-

vala a oči se mu rozsvěcely paprsky.

"Ano, ano," opakoval, "já také čekám na ráno, i mne noc

nudí a zítra k vám pošlu, jen abych znova vyslovil a zno-

va slyšel zvuk vašeho jména, abych se od lidí dozvěděl něja-

kou podrobnost o vás a mohl jim závidět, že se s vámi už

setkali... Myslíme, čekáme, žijeme a doufáme oba stejně.

Promiňte mi, Olgo, mé pochybnosti, jsem teď přesvědčen,

že mě máte ráda tak, jak jste neměla ráda ani otce, ani

tetu, ani..."

"Ani psíčka," řekla a zasmála se. "Věřte mi tedy, jako

já věřím vám," dodala, "nepochybujte a neznepokojujte

to štěstí pošetilými obavami, sic odlétne. Co jsem jednou

nazvala svým, to už nevydám, ledaže by mi to někdo vzal.

Vím to, třebaže jsem mladá, ale... Víte," pokračovala

s jistotou v hlase, "za ten měsíc, co vás znám, jsem mnoho

promyslila a zažila, jako bych byla jen tak pro sebe po

trochách přečetla velkou knihu... Nepochybujte tedy..."

"Nemohu jinak než pochybovat," přerušil ji, "nežádejte

to. Teď, ve vaší přítomnosti jsem si vším jist, protože váš

pohled, váš hlas, všechno mluví. Díváte se na mne, jako

byste mluvila, a já slova nepotřebuji, dovedu číst vaše

pohledy. Ale když jsem bez vás, začne ve mně taková

trýznivá hra pochybností, otázek a musím zas běžet

k vám, podívat se na vás, jinak nevěřím. Co to je?"

"Ale já vám věřím; proč vlastně?" zeptala se.

"Jak byste také nevěřila! Máte před sebou šílence cho-

rého vášní! Myslím, že se v mých očích vidíte jako v zrcad-

le. A je vám dvacet let; podívejte se na sebe! Může se s vámi

setkat nějaký muž a nesložit vám hold obdivu... aspoň

pohledem? A což teprve znát vás, slyšet vás, dlouho se na

vás dívat, mít vás rád -, o, vždyť to je k zešílení! A vy jste

tak vyrovnaná; klidná; uplyne-li den dva a neuslyším od

vás ,mám vás ráda...', začíná zde poplach..."

Ukázal si na srdce.

"Mám vás ráda, ráda, ráda -, to máte do zásoby na tři

dny!" řekla, vstávajíc z lavičky.

"Vy pořád žertujete, ale jak je mně!" poznamenal

s povzdechem, když s ní sestupoval s pahorku.

232,

Tak mezi sebou přehrávali stále týž motiv v rozmanitých

variacích. Schůzky, hovory -, všechno byla jediná píseň,

jedny tóny, jediná jasně planoucí záře, lámající se jenom

a chvějivě se rozptylující do růžových, zelených a žlutavých

paprsků v atmosféře, která je obklopovala. Každý den

a každá hodina přinášely nové tóny a paprsky, ale záře

planula stále táž a zněl stále týž motiv.

On i ona naslouchali těm tónům, zachycovali je a spěchali

vyzpívat jeden druhému, co každý z nich slyšel, netušíce,

že zítra zazní jiné tóny, ukáží se jiné paprsky, a zapomína-

jíce, co zpívali včera.

Olga odívala výlevy svého srdce barvami, kterými v té

chvíli planula její obraznost, věřila, že se věrně podobají

skutečnosti, a v nevinné neuvědomělé koketnosti spěchala

ukázat se před očima přítele nádherně ozdobena.

Oblomov věřil v ty čarovné tóny a okouzlující záři ještě

víc a spěchal objevit se před Olgou v plné zbroji vášně,

ukázat jí všechnu skvělost a všechnu sílu ohně, který sžírá

jeho duši.

Nelhali sami sobě ani jeden druhému, neboť prozrazova-

li, co mluví jejich srdce, ale hlas srdce procházel obrazností.

Oblomovovi ve skutečnosti nezáleželo na tom, je-li Olga

Kordélií a zůstane věrna tomuto obrazu, či zvolí novou

cestu a promění se v jinou vidinu, jen když se zjevuje

v týchž barvách a světle, jak žije v jeho srdci, jen když je

on uspokojen.

A Olga nepátrala, jestli by její vášnivý druh zvedl ru-

kavici, kdyby ji hodila do jámy lvové, jestli by se pro ni

vrhl do propasti, jen když viděla příznaky jeho vášně,

jen když zůstával věrný ideálu muže a zároveň člověka

probouzejícího se její zásluhou k životu, jen když v něm

paprsky jejího pohledu rozněcovaly plamen odvahy,

takže v ní nepřestával spatřovat svůj životní cíl.

A proto se ve chvilkové podobě Kordélie i v ohni Oblo-

movovy vášně mihl pouze jediný okamžik, jedno efemérní

dechnutí lásky, jedno její ráno, jedna její rozmarná ara-

beska. Ale zítra, zítra zasvitne už jiné ráno, snad stejně

krásné, ale přece jiné...

233,

.... ....

X..

Oblomovovi bylo, jako by se díval na západ letního slun-

ce a se zalíbením pozoroval jeho ruměnou stopu, jako by

nemohl odtrhnout oči od červánků a neohlížel se dozadu,

odkud přichází noc, protože myslil jen na to, že se teplo

a světlo zítra vrátí.

Ležel na zádech a vychutnával poslední stopy včerejší

schůzky. "Mám ráda, ráda, ráda" mu ještě doznívalo

v sluchu líbezněji než každý Olžin zpěv; ještě na něm spo-

čívaly poslední paprsky jejího hlubokého pohledu. Dočítal

jeho smysl, odhadoval míru její lásky a začal právě usínat,

když vtom...

Nazítří ráno Oblomov vstal bledý a zamračený; bylo na

něm vidět, že nemohl spát; na čele samá vráska, oči bez

ohně a bez vůle. Hrdost, veselý, čilý pohled, umírněné,

vědomě spěšné pohyby zaměstnaného člověka, to všechno

zmizelo.

Liknavě vypil čaj, nedotkl se jediné knihy, nešel k psa-

címu stolu, zamyšleně si zapálil doutník a posadil se na

pohovku. Dříve by byl ulehl, ale teď tomu odvykl a poduška

ho ani nelákala; nicméně se o ni opřel loktem a to byl pří-

znak jeho dřívějších sklonů.

Byl zasmušilý, občas vzdychal, náhle krčil rameny,

zarmouceně potřásal hlavou.

Cosi v něm prudce kvasí, ale láska to není. Podoba Olgy

je před ním, ale vznáší se nějak v dálce, v mlze, bez záření,

jako by mu byla cizí; dívá se na ni bolestným pohledem

a vzdychá.

"Žij, jak poroučí Bůh, a ne, jak se ti chce -, to je moudrá

zásada, jenže..." A zamyslil se.

"Ano, nedá se žít, jak se člověku chce, to je jasné," začal

v něm mluvit jakýsi chmurný a zarputilý hlas, "zapadneš

do chaosu rozporů, které nerozplete žádný lidský rozum,

ať je sebehlubší a sebesmělejší! Včera jsi zatoužil, dnes do-

sáhneš toho, po čem jsi tak vášnivě, až do vysílení bažil,

a pozítří se rdíš studem, že jsi zatoužil, pak proklínáš život

za to, že se ti tvé dychtění splnilo -, vždyť takové jsou

výsledky samostatného a opovážlivého jednání v životě,

toho svévolného slova chci. Člověk má chodit podle hmatu,

před mnoha věcmi zavírat oči a netřeštit štěstím ani se

neodvažovat reptat, že štěstí uniká -, to je život! Kdo si

'234,

vymyslil, že život je štěstí a požitek? Šílenci! Olga říká,

život je povinnost, závazek, a závazek bývá tíživý.

Splňme tedy povinnost..." vzdychl.

"S Olgou se neshledám... bože můj! Tys mi otevřel oči

a určil povinnost," promlouval, vzhlížeje k nebi, "ale kde

vzít sílu? Rozejít se! Nyní je to ještě možné, ač bolestné,

ale zato se později nebudeš proklínat, proč ses k tomu ne-

odhodlal. A teď od ní někdo přijde, chtěla ke mně poslat...

Nečeká, že..."

Proč? Co to Oblomova posedlo? Kde se vzaly ty chmury?

Nač chce podstoupit tak smutný úděl? Vždyť přece ještě

včera nahlížel do Olžiny duše a viděl v ní jasné obzory

a spásný osud, četl svůj i její horoskop. Co se tedy stalo?

Nejspíš se večer najedl nebo ležel naznak, a proto se ho

místo poetické nálady zmocnila nějaká hrůza.

Často se stává, že člověk v létě usne za tichého bezmrač-

ného večera s mihotavými hvězdami a těší se, jak krásná

bude zítra krajina v jasných jitřních barvách! Jaká radost

zabloudit do lesních houštin a skrýt se tam před vedrem...!

A ráno tě pak najednou probudí bubnování deště, vidíš

šedé smutné mraky, je zima a vlhko...

Oblomov večer jako obvykle naslouchal tlukotu svého

srdce, pak si na ně sahal, zkoumal, zvětšila-li se mu zdu-

řenina u srdce, konečně se pohroužil do rozbírání svého

štěstí, náhle však našel kapku hořkosti, a ta na něho pů-

sobila jako jed.

Účinek byl prudký a rychlý. Oblomov prožil v duchu

celý svůj život a po sté mu dolehla na srdce pozdní lítost

a kajícné výčitky nad ztracenými lety. Představil si, čím

by teď byl, kdyby šel směle vpřed, oč plněji a všestranněji

by žil, kdyby byl činnější, a přešel k úvaze, čím je teď

a jak si ho mohla nebo může Olga zamilovat a proč.

"Není to omyl?" mihlo se mu náhle myslí jako blesk,

tento blesk ho však zasáhl přímo do srdce a zdrtil ho. Zasté-

nal. "Omyl! Ano... tak to je!" vířilo mu hlavou.

"Ráda, ráda, ráda," zaznělo mu zas v paměti a srdce

se mu začínalo zahřívat, ale náhle opět zchladlo. I to troj-

násobné Olžino "mám ráda" -, co to vlastně je? Přelud

jejích očí, klamný šepot dosud dřímajícího srdce, ne láska,

ale jen předtucha lásky!

Ten hlas se jednou ozve, ale pak zazní tak mocně, roz-

lehne se takovým akordem, že probudí celý svět! Uslyší

jej teta i baron a daleko doletí ozvěna toho hlasu! Tento

'235,

cit nepoplyne jako tichý potůček, skrývající se v trávě se

sotva slyšitelným zurčením.

Olga teď miluje tak, jako vyšívá na kanavě; vzorek roste

pomalu, liknavě, ona jej rozkládá ještě liknavěji, potěší se

z něho, pak vyšívání odloží a zapomene na ně. Ano, je to

teprve příprava k lásce, zkouška a on je prostě první člověk,

který se náhodou namanul a k takové zkoušce se jakž

takž hodí...

Vždyť je seznámila a sblížila náhoda. Olga by si ho nebyla

všimla, ale Štolc na něho upozornil a svým zájmem nakazil

i její mladé, dojmům přístupné srdce, takže se dostavil

soucit s jeho postavením i ctižádostivá touha setřást z jeho

líné duše dřímotu a pak ho opustit.

"Takové to je!" říkal si s hrůzou, vstávaje z postele

a rozsvěceje svíci chvějící se rukou. "Nic víc v tom není

ani nebylo! Byla připravena přijmout lásku, její srdce

napjatě čekalo, ale náhodou se setkala se mnou. Dostal

jsem se tam omylem... A sotva se ukáže někdo jiný, Olga

se zděšením ze svého omylu vystřízliví! Jak se pak na mne

podívá, jak se odvrátí... strašlivé! Vždyť beru, co mi ne-

patří! Jsem zloděj! Co to dělám, co to dělám? Jak jsem byl

zaslepený! Ach Bože!"

Podíval se do zrcadla: je bledý, žlutý, pohled má kalný.

Vzpomněl na ty šťastné mladé muže s vlahým, zádumči-

vým, ale podmanivým a hlubokým pohledem, jako má

i ona, s chvějivou jiskrou v očích, s úsměvem plným vítězné

sebedůvěry, s tak smělou chůzí, se zvučným hlasem. A on

se toho dočká, že jeden z nich přijde; Olga se pojednou

zapálí, podívá se na něho, na Oblomova, a... hlasitě se

rozesměje!

Pohlédl zas do zrcadla. "Takovéhle muže dívky ne-

milují!" řekl si.

Pak ulehl a zabořil se obličejem do podušky. "Sbohem,

Olgo, buď šťastna," skončil své úvahy.

"Zachare!" křikl ráno.

"Přijde-li pro mne sluha od Iljinských, řekni, že nejsem

doma, že jsem odjel do města."

"Ano prosím."

"Ale... ne, napíšu jí raději," řekl si pro sebe, "sic by jí

připadalo nepochopitelné, že jsem tak náhle zmizel. Musím

to vysvětlit."

Usedl ke stolu a začal psát rychle, se zápalem, s horečným

spěchem, ne tak, jako psal počátkem května svému domá-

'236,

címu. Ani jednou nedošlo k blízkému a nemilému setkání

dvou který, ani dvou že.

"Je Vám divné, Olgo Sergejevno," psal Oblomov, "že

místo mne přišel tento dopis, ač se tak často vídáme.

Čtěte do konce a uvidíte, že nemohu jednat jinak. Tímto do-

pisem jsem měl začít a pak bychom byli oba unikli mnoha

budoucím výčitkám svědomí; ale ani teď není pozdě. Za-

milovali jsme si jeden druhého tak náhle, jako bychom

byli oba pojednou onemocněli, a to mi bránilo vzpa-

matovat se dřív. A kdo by také dobrovolně převzal

těžký závazek vystřízlivět z okouzlení, když Vás celé ho-

diny vídá a slýchá? Kde jsem měl vzít pro každou tu chvil-

ku dost prozíravosti a pevné vůle, abych se dovedl u každé-

ho spádu zastavit a nesklouznout po něm? Každý den jsem

si myslil: ,Víc už nepodlehnu, zastavím se, závisí to na

mně,' ale podléhal jsem a teď mi nastává boj, ve kterém

žádám o Vaši pomoc. Teprve dnes v noci jsem pochopil,

jak rychle ztrácím půdu pod nohama. Teprve včera se mi

podařilo nahlédnout hloub do propasti, do níž klesám,

a rozhodl jsem se, že se zastavím.

Mluvím jen o sobě, ale ne ze sobectví, nýbrž proto, že až

budu ležet na dně té propasti, Vy se budete i nadále jako

čistý anděl vznášet vysoko a nevím, zachce-li se Vám po-

hlédnout do ní. Slyšte, řeknu přímo a prostě beze všech

náznaků: Vy mě nemilujete a milovat nemůžete. Podrobte

se mé zkušenosti a bez výhrad jí věřte. Vždyť mé srdce se

ozvalo už dávno; připusťme, že se ozvalo nesprávně a ne-

právem, ale právě to mě naučilo rozeznávat jeho správný

tlukot od náhodného. Vy nemůžete, ale já mohu a mám

vědět, kde je pravda a kde klam, a má povinnost je varovat

toho, kdo ještě neměl čas to poznat. A proto Vás tedy

varuji: klamete se, uvažujte!

Dokud k nám láska přicházela v podobě lehké usměvavé

vidiny, dokud zněla v Casta diva, voněla ve vůni snítky

šeříku, v nevysloveném zájmu, ve stydlivém pohledu,

nedůvěřoval jsem jí a považoval ji za hru obraznosti, za

našeptávání samolibosti. Ale hříčky minuly; onemocněl

jsem láskou, pocítil jsem příznaky vášně; Vy jste začala být

zádumčivá, zvážněla jste; věnovala jste mi své volné chví-

le; Vaše nervy promluvily; začala jste být neklidná a ten-

krát, to jest, teprve nyní jsem se zalekl a pocítil, že mně

připadá povinnost zastavit se a říci, co to je.

Řekl jsem Vám, že Vás miluji, a Vy jste mi odpověděla

'237,

týmiž slovy -, slyšíte, jaká disonance v tom zní? Neslyšíte?

Uslyšíte tedy později, až budu už v propasti. Podívejte se

na mne, vmyslete se do mého života a uvažte: můžete mě

mít ráda, máte mě ráda? ,Mám vás ráda, ráda, ráda!'

řekla jste včera. ,Ne, ne, ne!' odpovídám rozhodně.

Nemilujete mě, ale spěchám dodat, že nelžete, neklamete

mě; nedovedla byste říci ano, když se ve Vás ozývá ne.

Chci Vám pouze dokázat, že Vaše nynější miluji není ny-

nější láska, nýbrž budoucí; je to pouze neuvědomělá po-

třeba lásky, která z nedostatku okamžité potravy, z nedo-

statku ohně svítí nepravým, nehřejivým světlem a proje-

vuje se u žen někdy něhou k dítěti nebo k jiné ženě, někdy

i prostě pláčem a hysterickými záchvaty. Hned na počátku

bych Vám byl měl přísně říci: .Mýlíte se, nemáte před se-

bou toho, koho jste očekávala, o kom jste snila. Vyčkejte,

on přijde a pak se vzpamatujete; budete se pro svůj omyl

hněvat a hanbit a mně ten hněv a hanba způsobí bolest,'

to bych Vám byl měl říci, kdybych byl od přírody nadán

bystřejším rozumem a smělejším duchem, konečně kdy-

bych byl upřímnější... Říkal jsem to také, ale vzpomeňte

si, jak: se strachem, abyste mi neuvěřila, aby k tomu ne-

došlo; říkal jsem předem všechno, co by pak mohli říci

jiní, abych Vás na to připravil, abyste je neposlouchala

a nevěřila, a sám jsem spěchal setkat se s Vámi a myslil

jsem: ,Jednou přijde někdo jiný, ale zatím jsem šťasten.'

Taková je logika náruživosti a vášně.

Teď už smýšlím jinak. Co se stane, až k Vám přilnu

tak, že potřeba vídat se s Vámi mi už nebude životním

přepychem, nýbrž nutností, až se mi láska zakoření v srdci

(však tam už cosi cítím)? Jak se potom odtrhnout? Přežiji

tu bolest? Bude se mnou zle. Už teď na to nemohu pomyslit

bez hrůzy. Kdybyste byla zkušenější, starší, žehnal bych

svému štěstí a podal Vám ruku navždy. Ale tak...

Proč Vám píši? Proč jsem nepřišel říci Vám, že má touha

setkávat se s Vámi vzrůstá den ze dne, ale setkávat se ne-

smíme? Uvažte sama, zda bych měl odvahu říci Vám to

tváří v tvář! Někdy chci skutečně říci něco podobného,

ale řeknu pak něco docela jiného. Možná, že byste se zatvá-

řila smutně (je-li pravda, že jste se se mnou nenudila)

nebo byste nepochopila mé dobré úmysly a urazila byste se.

Jedno ani druhé bych nesnesl, začal bych zas mluvit ne-

správně, z mých poctivých úmyslů by nic nebylo a skončily

by úmluvou, že se zítra sejdeme. Teď, bez Vás, je tomu

'238,

docela jinak: nemám před sebou Vaše mírné oči ani Vaši

dobrou hezounkou tvář; papír trpělivě mlčí a píši klidně

(to lžu): už se neuvidíme (to nelžu).

Jiný by dodal: píši a usedavě pláči, ale nestavím se před

Vámi do dojemné pózy, nehalím se divadelně do svého

smutku, protože nechci jitřit bolest ani vzbuzovat soucit

a lítost. Všechno to pozérství obyčejně skrývá úmysl za-

pustit hloub kořeny na půdě citu, ale já chci jeho semeno ve

Vás i v sobě vymýtit. Ostatně pláč sluší spíš buď svůdní-

kům, kteří se snaží frázemi zlákat neopatrnou samolibost

žen, nebo nyvým snílkům. Mluvím tak, když se s Vámi

loučím, jako se člověk loučí s dobrým přítelem odcházejí-

cím na dalekou cestu. Za nějaké tři týdny za měsíc by bylo

pozdě a loučení by bylo příliš těžké, protože láska postu-

puje neuvěřitelně rychle, je jako duševní gangréna. Už

i teď jsem v hrozném stavu, nepočítám hodiny ani minuty,

neznám východ ani západ slunce a pořád jen uvažuji:

viděl jsem ji -, neviděl, uvidím ji -, neuvidím ji, přišla -,

nepřišla, přijde... To všechno sluší mládí, které snadno

snáší příjemné i nepříjemné vzrušení; ale pro mne se hodí

klid; třebas je nudný a ospalý, aspoň jej znám, kdežto

s bouřemi si nedovedu poradit.

Mnozí by se mému jednání podivili a řekli by: proč utí-

ká? Jiní se mi budou smát, ale jsem odhodlán to snést.

Jsem-li už odhodlán nesetkat se s Vámi, jsem odhodlán

věru ke všemu.

Ve svém hlubokém žalu se trochu utěšuji, že tato kratič-

ká episoda našeho života mi zanechá navždy tak čistou,

vonnou vzpomínku, že to samo postačí, abych už neupadl

do dřívější duševní dřímoty, a že ani Vám nezpůsobí škodu,

protože Vám bude vodítkem v budoucí normální lásce.

Sbohem, anděli, odleťte rychle jako vyplašené ptáče odlétá

z větévky, kam si omylem sedlo, a vzneste se z místa, na

něž jste se mimoděk snesla, právě tak lehce, čile a vesele

jako ono!"

Oblomov psal se zápalem; jeho pero jen letělo po strán-

kách. Oči mu zářily, tváře planuly. Dopis byl dlouhý jako

všechny milostné dopisy, zamilovaní jsou tlachaví až

hrůza.

"To je zvláštní! Už mi není teskno ani těžko!" pomyslil

si. "Jsem skoro šťasten... Čím to je? Asi tím, že jsem se do-

pisem zbavil toho, co mě tížilo."

Psaní přečetl, složil a zapečetil.

239,

"Zachare!" zavolal. "Až přijde sluha, dej mu tenhle do-

pis pro slečnu."

"Ano prosím," řekl Zachar.

Oblomov se skutečně skoro rozveselil. Usadil se pohodlně

na pohovce, a dokonce se zeptal, zda není nějaká přesní-

dávka. Snědl dvě vejce a zapálil si doutník. Jeho srdce

i hlava byly naplněny; žil. Představoval si, jak Olga dosta-

ne psaní, jak užasne, jak se zatváří, až je přečte. Co se stane

potom? ...

Vychutnával vyhlídky toho dne a novost situace...

S trnoucím srdcem naslouchal, když bouchly dveře, zda

nepřišel sluha, nečte-li už Olga psaní... Ne, v předsíni je

ticho.

"Co to může znamenat?" uvažoval znepokojeně. "Nikdo

nepřišel; jak je to možné?"

Vnitřní hlas mu zároveň našeptával: "Proč se znepokoju-

ješ? Vždyť to se ti právě hodí, aby nikdo nepřišel, aby se

styky přerušily!" Ale tento hlas Oblomov potlačoval.

Za půl hodiny se dovolal Zachara, jenž seděl s kočím na

dvoře.

"Žádný nepřišel?" zeptal se. "Nikdo tu nebyl?"

"I ano, byl," odpověděl Zachar.

"A cos udělal?"

"Řekl jsem, že nejste doma, že jste odjel do města."

Oblomov na něho vytřeštil oči.

"A proč jsi to řekl?" zeptal se. "Co jsem ti poručil

udělat, až přijde sluha?"

"Vždyť on nepřišel sluha, ale panská," s nevyrušitelným

klidem namítl Zachar.

"A dal jsi jí psaní?"

"Nedal. Vždyť vy jste nejdřív poručil, abych řekl, že

nejste doma, potom, abych odevzdal psaní. Až teď přijde

sluha, psaní mu dám."

"Ne, ty mě... těmihle kousky jednou zabiješ! Kde je

psaní? Dej to sem!" hněval se Oblomov.

Zachar přinesl dopis, už značně pošpiněný.

"A umyj si ruce, podívej se!" řekl vztekle Oblomov a uká-

zal na skvrnu.

"Já mám ruce čisté," odpověděl Zachar, dívaje se stra-

nou.

"Anisjo, Anisjo!" zavolal Oblomov.

Anisja se do půl těla vyklonila z předsíně.

"Podívej se, co mi dělá Zachar!" postěžoval si pán. "Ta-

'240,

dy máš dopis a dej ho sluhovi nebo panské, přijde-li někdo

od Iljinských, aby ho odevzdali slečně, slyšíš?"

"Slyším, milostpane. Jen mi ho dejte, odevzdám ho."

Ale sotva vyšla do předsíně, Zachar jí psaní vytrhl.

"Jdi si, jdi si!" rozkřikl se, "starej se o svou ženskou

práci!"

Brzy zas přiběhla panská. Zachar jí otvíral a Anisja k ní

nejdřív přistoupila, ale Zachar se na ni zuřivě podíval.

"Co tu chceš?" zeptal se Anisji chraptivě.

"Přišla jsem si jen poslechnout, jak to..."

"No, no, no!" zahřměl, rozháněje se po ní loktem.

"Táhni!"

Anisja se pousmála a odešla, ale ze sousedního pokoje se

dívala skulinou, udělá-li Zachar, co pán poručil.

Ilja Iljič uslyšel hluk a přišel sám.

"Copak je, Káťo?" tázal se.

"Slečna poručila, abych se optala, kam jste odjel. Ale vy

jste neodjel, jste doma! Hned jí to půjdu říct," pravila

a chtěla zas běžet.

"Jsem doma. To tenhle všechno poplete," řekl Oblomov.

"Tady máš dopis, odevzdej ho slečně!"

"Ano prosím, odevzdám!"

"Kde je teď slečna?"

"Šla přes ves a mám vyřídit, že dočetl-li jste knihu,

máte prý přijít před druhou hodinou do zahrady."

Panská odešla.

"Ne, nepůjdu... proč dráždit city, má-li být všemu ko-

nec? ..." uvažoval Oblomov, když mířil do vesnice.

Viděl z dálky Olgu, jak šla do kopce, jak ji dohnala Káťa

a odevzdala dopis; viděl, že se Olga na okamžik zastavila,

podívala se na dopis, chvilku se rozmýšlela, pak pokynula

Kátě a vešla do aleje v parku.

Oblomov kopec oklikou obešel a přišel z druhé strany do

téže aleje; když byl asi uprostřed, sedl si do trávy mezi křo-

vím a čekal.

"Půjde tudy kolem," řekl si, "jen se nenápadně podívám,

co dělá, a pak navždy odejdu."

S trnoucím srdcem čekal na zvuk jejích kroků. Nic, ti-

cho. Příroda žila čilým životem; kolem dokola kypěla

neviditelná činnost, třeba se zdálo, že všechno odpočívá

ve slavnostním klidu.

V trávě se všechno pohybovalo, hemžilo, lezlo. Tam bě-

hají všemi směry mravenci tak starostlivě a uchvátaně,

241,

srážejí se, rozbíhají, spěchají, jako když se z výšky podíváš

na nějaké lidské tržiště -, stejné hloučky, stejná tlačenice,

stejný neklid.

Tam zas čmelák bzučí kolem květiny a vlézá do jejího

kalíšku; hejno much se lepí kolem kapky šťávy vyteklé

z pukliny na lípě; někde v houští pták už dlouho hvízdá

stále týž nápěv, snad přivolává jiného.

Dva motýli se ve vzduchu točí kolem sebe, a jako by

tančili valčík, víří o překot mezi kmeny. Tráva prudce voní

a ozývá se z ní neúnavný cvrkot...

"Takový shon!" myslil si Oblomov, dívaje se na to

hemžení a naslouchaje drobným zvukům přírody. "A na

pohled je všechno tak tiché a klidné...!"

Kroky stále ještě není slyšet. Konečně, tam... "Ach!"

vzdychl Oblomov, opatrně rozhrnuje větve. "Ano, je to

ona... Co to? Pláče! Bože můj!"

Olga šla pomalu a šátkem si otírala slzy; ale sotva je otře,

jsou tu nové. Stydí se, polyká je, chce je utajit i před stro-

my, a nemůže. Oblomov nikdy neviděl Olgu plakat; nečekal

to a ty slzy ho jakoby pálily, jenže tak, že necítil bolest, ale

hřejivé teplo.

Šel rychle za ní.

"Olgo, Olgo!" něžně ji zezadu oslovil.

Trhla sebou, ohlédla se, udiveně na něho pohlédla, pak

se odvrátila a šla dál.

Šel teď vedle ní.

"Vy pláčete?" řekl.

Slzy se jí vyřinuly z očí hojněji. Nemohla se už přemoci,

přitiskla si šátek k tváři, rozvzlykala se a usedla na první

lavičku.

"Co jsem to způsobil!" šeptal zděšeně, vzal ji za ruku

a snažil se ji odtáhnout od její tváře.

"Nechte mě!" řekla. "Odejděte! Proč tu jste? Já vím, že

nemám plakat, vždyť není proč! Máte pravdu, ano, všechno

se může stát."

"Co mám dělat, abyste přestala plakat?" zeptal se, po-

kleknuv před ní. "Mluvte, poroučejte, jsem ke všemu od-

hodlán..."

"Způsobil jste, že pláču, ale ve vaší moci není mé slzy

zastavit... K tomu nemáte dost síly! Pusťte!" pravila,

ovívajíc se šátkem.

Pohlédl na ni a v duchu se proklínal.

"Nešťastné psaní!" zvolal kajícně.

242,

Otevřela košíček na ruční práce, vyňala dopis a podala

mu jej.

" Vezměte si ho a odneste, abych nemusila při pohledu na

něj zas dlouho plakat."

Mlčky strčil dopis do kapsy a seděl vedle Olgy se svěše-

nou hlavou.

"Uznáváte aspoň můj dobrý úmysl, Olgo?" promluvil

tiše. "Je to důkaz, jak drahé je mi vaše štěstí."

"Ano, drahé!" řekla s povzdechem. "Ne, Iljo Iljiči, asi

jste mi začal mé tiché štěstí závidět a pospíšil jste si zmařit

je."

"Zmařit! Vy jste tedy mé psaní nečetla? Mám vám opa-

kovat..."

"Nedočetla jsem je, protože se mi oči zalily slzami, jsem

ještě hloupá! Ale zbytek jsem si domyslila, neopakujte to,

abych zas neplakala..."

Slzy znova začaly prýštit.

"Což se vás nezříkám jen proto," začal, "že myslím na

vaše budoucí štěstí, že se mu obětuji? ... Což je to pro mne

snadné? Což uvnitř nepláču? Proč bych to dělal?"

"Proč?" opakovala, pojednou přestala plakat a obrátila

se k němu. "Pro totéž, proč jste se teď schoval do křoví,

abyste se tajně podíval, budu-li plakat a jak budu plakat -,

to je to proč! Kdybyste upřímně chtěl to, co jste napsal,

kdybyste byl přesvědčen, že se máme rozejít, ani byste se

nerozloučil a odjel do ciziny!"

"To je nápad...!" začal vyčítavě a nedomluvil. Olžino

tvrzení ho zarazilo, protože náhle pochopil, že má pravdu.

"Ano," potvrdila Olga, "včera jste potřeboval moje

mám-ráda, dnes je vám vhod, že pláču, a zítra se vám možná

zachce vidět mě umírat."

"Olgo, jak mi můžete tak křivdit! Ani mi nevěříte, že

bych teď dal půl života, abych slyšel váš smích a neviděl

ty slzy..."

"Ano, teď snad ano, když už jste viděl, že pro vás žena

pláče... Ne, vy nemáte srdce," dodala. "Říkáte, že jste ne-

chtěl, abych plakala, ale pak byste to nebyl udělal..."

"Ale což jsem to tušil? ..." zvolal Oblomov, tiskna si

ruce k hrudi.

"Milující srdce má schopnost úsudku," namítla, "takové

srdce ví, co chce, a ví předem, co se stane. Včera jsem ne-

mohla přijít, přijeli k nám znenadání hosté, ale věděla jsem,

že byste se soužil, až byste tu čekal, že byste snad špatně

'243,

spal, a přišla jsem tedy, protože jsem nechtěla, abyste

trpěl... A vy... vy máte radost, že pláču. Jen se dívejte,

dívejte, kochejte se...!"

A znova se rozplakala.

"Stejně jsem špatně spal, Olgo; trpěl jsem celou noc..."

"A přišlo vám líto, že já spím dobře, že netrpím, viďte?"

přerušila ho. "Kdybych teď neplakala, spal byste špatně

i dnes."

"Co mám tedy dělat, prosit za odpuštění?" tázal se s po-

kornou něhou.

"Za odpuštění prosí děti nebo když se v tlačenici někomu

šlápne na nohu, ale zde odprošování nepomůže," odpově-

děla, ovívajíc se šátkem.

"Ale uvažte, Olgo, co když je to pravda, co když má

domněnka je správná a vaše láska je omyl? Zamilujete-li

si jiného, a až se na mne pak podíváte, začervenáte se..."

"A co dál?" zeptala se, dívajíc se na něho tak ironickým,

hlubokým a pronikavým pohledem, že upadl do rozpaků.

"Chce ze mne něco vytáhnout!" pomyslil si. "Iljo Iljiči,

drž se!"

"Jak to, co dál?" opakoval bezmyšlenkovitě. Díval se

na ni znepokojeně, protože mu nenapadalo, co má Olga

na mysli a jak obhájí to své co dál, když se přece nedá

obhájit láska, která je omylem.

Pohlížela na něho tak sebevědomě, s takovou jistotou,

že zřejmě dobře věděla, co chce říci.

"Bojíte se, že padnete ,na dno propasti," pokračovala

jizlivě; "leká vás budoucí ponížení, že vás přestanu mít

ráda...! Píšete: ,bude se mnou zle..."

Pořád ještě dobře nerozuměl.

"Vždyť mně přece bude dobře, zamiluji-li si jiného, budu

tedy šťastna! A vy pak říkáte, že myslíte na mé budoucí

štěstí a jste ochoten obětovat pro mne všechno, i život?"

Díval se na ni upřeně a občas pomalu pomžikával.

"Takováhle logika je z toho tedy!" šeptal. "Abych se

přiznal, to jsem nečekal..."

Ona však si ho uštěpačně prohlížela od hlavy k patě.

"A co to štěstí, kterým div nešílíte?" pokračovala. "Co

ta jitra a večery, tento park a moje mám ráda -, to všechno

neznamená nic, to všechno nestojí za žádnou oběť, za žád-

nou bolest?"

"Ach, raději bych se propadl!" myslil si, a čím úplněji

chápal Olžiny výčitky, tím víc vnitřně trpěl.

244,

"A co když vás ta láska omrzí," začala zase zprudka

otázkou, "jako vás omrzely knihy, státní služba, společ-

nost? Což usnete-li vedle mne najednou jako doma na po-

hovce a můj hlas vás nevzbudí, i když tu nebude soupeřka

a nová láska? Co když se vám to citlivé místo u srdce zhojí,

takže ne sice jiná žena, ale váš chalát vám bude milejší než

jáÓÓÓ?"

"Olgo, to není možné!" přerušil ji s nevolí, odsedávaje

od ní.

"Proč by to nebylo možné?" zeptala se. "Vy říkáte, že

se mýlím, že si zamiluji jiného, a já zas někdy myslím, že

mě prostě přestanete mít rád. A co potom? Jak potom

obhájím své nynější jednání? Nemluvím o jiných lidech,

o společnosti, ale co řeknu sama sobě? ... Také já proto

někdy nespím, ale netrýzním vás dohady o budoucnosti,

protože věřím v to nejlepší. Štěstí ve mně přemáhá obavy.

Pro mne má cenu, zazáří-li vám při pohledu na mne oči,

vylézáte-li na kopec, abyste mě vyhledal, zapomínáte-li na

lenost a spěcháte v horku do města, abyste mi přinesl

kytici nebo knihu; vidím-li, že jsem vás přiměla usmívat

se a toužit po životě... Čekám a hledám jen jednu věc -,

štěstí, a věřím, že jsem je našla. Zmýlím-li se, je-li pravda,

že zpláču nad svým omylem, aspoň cítím zde (položila si

ruku na srdce), že se to nestane mou vinou; pak to tedy

osud nechce, Bůh mi to nedopřeje. Ale budoucího pláče se

nebojím, nebudu plakat nadarmo a řeknu si, že jsem za své

slzy něco dostala... Tak krásně... mi bylo...!" dodala.

"Proboha, ať je vám znova krásně!" zaprosil Oblo-

mov.

"Ale vy vidíte jen chmurnou budoucnost; pro vás štěstí

nic neznamená... To je nevděk," pokračovala, "to není

láska, to je..."

"Sobectví!" dopověděl Oblomov a neodvažoval se po-

hlédnout na Olgu, neodvažoval se mluvit ani prosit za od-

puštění.

"Jděte, kam jste chtěl jít," řekla mu tiše.

Podíval se na ni. Oči měla suché. Zamyšleně hleděla k ze-

mi a kreslila slunečníkem v písku.

"Ležte zas na zádech," dodala pak, "nezmýlíte se a ne-

spadnete do propasti."

"Otrávil jsem sebe i vás, místo abych byl prostě a přímo

šťasten..." mumlal kajícně.

"Pijte kvas, neotrávíte se," bodla ho.

245,

"Olgo! To není velkodušné!" řekl. "Když jsem se sám

ztrestal uznáním své chyby..."

"Ano, slovy se trestáte, vrháte se do propasti, dáváte půl

života, ale pak přijde pochybnost, bezesná noc -, a jak

jste na sebe hned jemný, opatrný, starostlivý, jak daleko

vidíte dopředu...!"

"Má pravdu, a Je to tak jednoduché!" pomyslil si Oblo-

mov, ale styděl se říci to nahlas. Proč na to nepřišel sám,

takže mu pravdu musila ukázat žena, která teprve začíná

žít? A jak rychle to dovedla! Ještě nedávno byla pouhým

dítětem.

"Už nemáme o čem mluvit," končila povstávajíc. "Sbo-

hem, Iljo Iljiči, a buďte klidný... vždyť v tom záleží vaše

štěstí."

"Olgo! Ne, proboha, ne! Teď mě nezahánějte, když je

všechno zas jasné..." prosil, uchopiv ji za ruku.

"Co ode mne tedy chcete? Obáváte se, že má láska k vám

je snad omyl, ale já nemohu vaše obavy vyvrátit; možná,

že to třeba omyl je, nevím..."

Pustil její ruku. Zas mu hrozí rána.

"Jak to, že nevíte? Což to necítíte?" zeptal se opět s vý-

razem pochybnosti. "Což něco tušíte?"

"Netuším nic; řekla jsem vám včera, co cítím, ale co

bude za rok, to nevím. Ale copak bývá po jednom štěstí

druhé a pak třetí, zase stejné?" tázala se, dívajíc se na něho

velmi pozorně. "Mluvte, jste zkušenější než já."

Ale už se mu nechtělo utvrzovat ji v této myšlence;

mlčel a jednou rukou pohupoval akátem.

"Ne, člověk miluje jen jednou!" řekl, jako když školák

odříkává naučenou větu.

"Vidíte, tomu věřím i já," přisvědčila. "Ale není-li to

pravda, možná, že i já vás přestanu mít ráda, budu možná

trpět pro svůj omyl a vy také; rozejdeme se možná...!

Milovat dvakrát, třikrát... ne, ne... tomu nechci věřit!"

Vzdychl si. To možná mu vrtalo hlavou a zamyšleně se

šoural za Olgou. Ale s každým krokem mu bylo lehčeji;

omyl, který si v noci vymyslil, je v tak daleké budoucnos-

ti... "Vždyť to není jen v lásce, celý život je takový..."

napadlo mu náhle, "vždyť odmítá-li člověk každou příle-

žitost jako omyl, kde najde něco bez omylu? Co to dělám?

Jako bych oslepl..."

"Olgo," začal zas a dvěma prsty ji vzal lehounce kolem

pasu (zastavila se), "jste moudřejší než já."

246,

Zavrtěla hlavou.

"Ne, jsem prostší a odvážnější. Čeho se bojíte? Snad

nemyslíte opravdu, že je možné přestat mít rád?" zeptala

se s hrdou jistotou.

"Teď se ani já nebojím!" řekl směle. "S vámi se bu-

doucnosti nelekám!"

"Ta slova jsem nedávno někde četla... v Suovi, myslím,"

namítla ironicky a obrátila se k němu, "jenže tam je říká

žena mužovi..."

Oblomov se prudce zarděl.

"Olgo, ať je všechno zas jako včera," prosil, "nebudu se

bát omylů."

Mlčela.

"Ano?" ptal se nesměle.

Mlčela.

"Nechcete-li mluvit, dejte mi nějaké znamení... snitku

šeříku..."

"Šeřík... odkvetl, je pryč!" odpověděla. "Podívejte se,

jak zvadlé je, co zbylo!"

"Je pryč, zvadl!" opakoval, dívaje se na šeříkové keře.

"Také dopis je pryč!" řekl pojednou.

Zavrtěla hlavou. Šel za ní a uvažoval pro sebe o dopise,

o včerejším štěstí, o zvadlém šeříku.

"Skutečně, šeřík opadává!" říkal si. "Nač ten dopis?

Proč jsem celou noc nespal a ráno psal? Teď jsem se zas

uklidnil... (zívl)... a strašně se mi chce spát. Kdyby nebylo

toho dopisu, nebylo by se tohle všechno stalo, Olga by ne-

plakala a všechno by bylo jako včera; seděli bychom tiše

zde v aleji, dívali se na sebe a mluvili o štěstí. Tak by to

bylo dnes a zítra zas..." Zívl na celé kolo.

Pak ho pojednou napadlo, co by se dělo, kdyby byl ten

dopis dosáhl svého účelu, kdyby byla Olga přijala jeho

myšlenku a zalekla se jako on omylů a budoucích dalekých

bouří, kdyby se byla podrobila jeho tak zvané zkušenosti

a rozvážnosti a přistoupila na to, aby se rozešli a navzájem

na sebe zapomněli!

Bůh uchovej! Rozloučit se, odjet do nového bytu v městě!

Pak by se začala vléci dlouhá noc, nudný zítřek, nesnesitel-

ný pozítřek a řada stále bledších a bledších dnů...

To přece není možné! To je přece smrt! A vždyť by to tak

bylo! Onemocněl by. Rozchod ani nechtěl, nebyl by jej

snesl, přišel by se doprošovat, aby se s ním setkala. "Proč

jsem tedy psal?" zeptal se v duchu.

247,

"Olgo Sergejevno!" oslovil ji.

"Copak?"

"Ke všem svým přiznáním musím přidat další..."

"Jaké?"

"Vždyť ten dopis byl vůbec zbytečný..."

"To ne, byl nutný," namítla rozhodně.

Ohlédla se a zasmála, když viděla, jak se zatvářil, jak ho

náhle přešla ospalost a jak úžasem široce rozevřel oči.

"Nutný?" opakoval pomalu, upíraje udivený pohled na

její záda. Viděl tam však pouze dva třapce pláštěnky.

Co tedy znamená ten pláč, ty výčitky? Snad lest? Ale

Olga není schopna lsti, to je mu zřejmé.

Lstivě jednají a ke lsti se uchylují pouze více nebo méně

omezené ženy. Z nedostatku přímých rozumových schop-

ností pohybují pákami každodenního všedního života

s pomocí lsti, zaplétají svou domácí politiku jako krajkoví

a nepozorují ani, kudy kolem nich vedou hlavní směry

života, ani kam směřují a kde se spojí.

Lest je jako drobný peníz, za který se mnoho nekoupí.

Jako se dá s drobnými penězi vystačit několik hodin,

podobně může člověk lstí tu něco zatajit, tam někoho okla-

mat nebo něco překroutit, ale lest mu nestačí, aby obhlédl

daleký obzor, aby pochopil východisko a konec důležité

hlavní události.

Lest je krátkozraká, vidí dobře to, co má u samého nosu,

na dálku však je slepá, a proto často upadá sama do pasti,

kterou nastražila jiným.

Olga je prostě bystrá. Jak snadno a jasně rozřešila třeba

dnešní otázku a ostatně i každou jinou! Hned vidí pravý

smysl všeho, co se stane, a přistupuje k tomu přímou

cestou.

Kdežto lest běhá dokola jako myš, schovává se... Olga

má také jinou povahu. Co to tedy má být? Jaká je to zas

novinka?

"Proč byl ten dopis nutný?" zeptal se.

"Proč?" opakovala po něm a s veselou tváří se k němu

rychle obrátila, vychutnávajíc, že ho dovede na každém

kroku přivést do úzkých. "Inu proto," pokračovala pak

pomalu, "že jste celou noc nespal a musil mi psát; já jsem

také sobecká! To bylo za prvé..."

"Zač jste mě tedy před chvílí kárala, schvalujete-li teď,

že jsem vám psal?" přerušil ji Oblomov.

"Za to, že jste si vymyslil tu trýzeň. Já nic nevymýšlela,

248,

ale trýzeň přišla, a raduji se, že už je pryč, kdežto vy jste

mi ji chystal a předem se z ní radoval. Jste zlý a za to jsem

vás kárala! Kromě toho... ve vašem dopise bouří myšlenka

a cit... tu noc a ráno jste nepřežil po svém způsobu, nýbrž

tak, jak vás chce vidět žít váš přítel a já -, to je za druhé;

konečně za třetí..." Přistoupila k němu tak blízko, že se

mu krev nahrnula k srdci a do hlavy; začal těžce a vzrušeně

dýchat. A Olga se mu dívá přímo do očí.

"Za třetí proto, že v tom dopise je vidět jako v zrcadle

vaši něhu, vaši opatrnost, starostlivost o mne, strach o mé

štěstí, vaše čisté svědomí... všechno, nač mě u vás upo-

zornil Andrej Ivanyč a co se mi u vás tak líbí, že proto za-

pomínám na vaši lenost... netečnost... Projevil jste se

v tom bezděky: vy nejste sobec, Iljo Iljiči, a nepsal jste mi

proto, abychom se rozešli -, to jste vůbec nechtěl -" nýbrž

proto, že jste se bál, abyste mě nezklamal... Mluvila z vás

počestnost, jinak by mě byl váš dopis urazil a z hrdosti

bych nebyla uronila ani slzičku! Vidíte, já vím, zač vás

mám ráda, a nebojím se omylu, protože se ve vás nemý-

lím..."

Když takto mluvila, ukázala se Oblomovovi v celém svém

lesku a skvělosti. Oči jí zářily slávou vítězné lásky, vědo-

mím vlastní moci; na tvářích se jí rděly dvě růžové skvrny.

A on, on byl toho příčinou! Hnutím svého počestného srdce

jí roznítil v duši ten plamen, tu plápolavou záři.

"Olgo! Jste... nade všechny ženy, jste nejlepší žena na

světě!" promluvil, nadšeně, v návalu citů rozpřáhl ruce

a sklonil se k ní.

" Proboha... jediné políbení jako zástavu nevýslovného

štěstí," zašeptal, jako by blouznil.

Olga okamžitě o krok ustoupila; vítězná záře i ruměnec

na jejích tvářích byly ty tam; mírné oči hrozivě zajiskřily.

"Nikdy! Nikdy! Nepřibližujte se!" zvolala polekaně,

skoro s hrůzou, vztáhla proti němu obě ruce i slunečník

a zůstala napolo odvrácena, bez dechu nehybně stát v hro-

zivém postavení a s hrozivým pohledem.

Oblomov náhle ztichl. Neměl před sebou mírnou Olgu,

ale uraženou bohyni hrdosti a hněvu se sevřenými rty,

s očima sršícíma blesky. "Odpusťte...!" mumlal rozpačitě

a zničeně.

Pomalu se obrátila a šla dál, bázlivě po něm pokukujíc

přes rameno. Ale Oblomov nic. Šel pomalu jako zakřiknutý

pes se schlíplým ohonem.

249,

Nejdřív přidala do kroku, ale když spatřila jeho tvář,

potlačila úsměv a chůzi zase zvolnila, jen se chvílemi trochu

zachvívala. Růžová skvrna se jí objevovala hned na jedné,

hned na druhé tváři.

Její obličej se cestou ponenáhlu vyjasňoval, dech se zpo-

maloval a uklidňoval, až šla zas obvyklým krokem. Viděla,

jak posvátné je pro Oblomova její "nikdy", takže ji hněv

ponenáhlu přecházel a nahrazoval jej soucit. Šla stále po-

maleji...

Chtěla zmírnit dojem ze svého výbuchu a hledala zá-

minku, aby zas navázala rozmluvu.

" Všechno jsem zpackal! To byl opravdu omyl! Nikdy!

Bože! Šeřík odkvetl," uvažoval, dívaje se na vadnoucí

květy, "včerejšek odkvetl, dopis také a tato nejkrásnější

chvíle v mém životě, kdy mi jako hlas z nebe žena po prvé

řekla, co je ve mně dobrého, i ta odkvetla..."

Pohlédl na Olgu a viděl, že se sklopenýma očima stojí na

pěšině a čeká na něho.

"Dejte mi to psaní...!" řekla tiše.

"Odkvetlo!" odpověděl smutně a podal jí je.

Přistoupila zas blízko k němu a svěsila ještě hlavu;

víčka měla docela sklopena... Téměř se chvěla. Dal jí

dopis, Olga však nezvedala hlavu ani neodcházela.

"Polekal jste mě," dodala mírně.

"Odpusťte, Olgo," mumlal.

"To hrozné ,nikdy'..." řekl smutně a vzdychl.

"Odkvete!" zašeptala sotva slyšitelně, zardívajíc se.

Stydlivě a vlídně se na něho podívala, vzala ho za ruce,

pevně je stiskla a pak si je přiložila k srdci.

"Slyšíte, jak bije!" pravila. "Opravdu jste mě polekal!

Pusťte!"

Už na něho ani nepohlédla, obrátila se a rozběhla se po

pěšině, trochu si nazvednuvši vpředu šaty.

"Kam utíkáte?" zeptal se. "Jsem unaven, nemohu vás

dohnat..."

"Nechte mě o samotě. Běžím zpívat, zpívat, zpívat...!"

volala s planoucí tváří. "Srdce se mi chce rozskočit, až mě

skoro bolí!"

Zůstal stát a dlouho se za ní díval jako za odlétajícím

andělem. "Odkvete skutečně i tato chvíle?" zeptal se

v duchu skoro smutně a neuvědomoval si ani, jde-li či

stojí-li na místě.

"Šeřík je pryč," uvažoval zas, "včerejšek je pryč a noc

se svými strašidly, s tou můrou je také pryč... Ano!

I tato chvíle odkvete jako šeřík! Ale když uvadala poslední

noc, zároveň už rozkvétalo dnešní ráno..."

"Co to tedy znamená?" promluvil bezděky nahlas.

"Láska... tedy také? Já myslil, že láska nad milujícími

utkví jako parné poledne a že se v jejím okruhu nic ani

nepohne, ale vždyť ani v lásce není klid, i láska stále plyne

někam kupředu, kupředu... jako všechen život,' říkává

Štolc. A ještě se nenarodil Jozue, který by jí poručil:

Slunce v Gabaon, zastav se! Co se stane zítra?" tázal se

znepokojeně a zamířil zamyšleně, líně k domovu.

Když šel Oblomov kolem Olžiných oken, slyšel, že hraje

na klavír -, ulevovala svému srdci Schubertovými tóny,

jako by vzlykala štěstím.

Bože můj, jak krásné je být na světě!

.... ....

XI..

Doma Oblomov našel ke všemu psaní od Štolce, které

začínalo i končilo slovy: "Teď nebo nikdy!" Bylo plné vý-

čitek pro Oblomovovu nehybnost a Štolc ho v něm vyzýval,

aby určitě přijel do Švýcar, kam prý se Štolc chystá, a ko-

nečně do Itálie.

Nechce-li Oblomov do ciziny, má prý jet na svůj statek

dohlédnout na své záležitosti, pohnout zanedbaným živo-

tem mužiků, zkontrolovat a zjistit svůj důchod a rozhod-

nout o stavbě nového domu.

"Pamatuj na naši úmluvu: teď nebo nikdy," končil

Štolc.

"Teď, teď, teď!" opakoval nakvašeně Oblomov. "Andrej

neví, jak dramatické události se v mém životě odehrávají.

Jak mě chce ještě zaměstnávat? Což bych mohl být někdy

něčím takhle zaneprázdněn? Jen ať to zkusí sám! Člověk

čte o Angličanech a Francouzích, že prý pořád jen pracují,

že prý pořád myslí na něco důležitého! A zatím si jezdí

po celé Evropě, leckterý i do Asie nebo do Afriky, a všechno

jen tak bez práce. Jeden si kreslí do alba nebo vykopává

starožitnosti, druhý střílí lvy nebo chytá hady. A necestu-

jí-li, sedí v ušlechtilé zahálce doma; snídají, obědvají s přá-

teli a s manželkami -, to je jejich celá činnost! Copak jsem

v nějaké robotárně? Andrej pořád jenom: .Pracuj a pracuj

'251,

jako kůň!' Proč? Hlad nemám a mám co na sebe. Ostatně,

pravda, Olga se mě zas ptala, pojedu-li do Oblomov-

kyÓÓÓ".

Pustil se do psaní a úvah, navštívil dokonce stavitele.

Brzy měl na malém stolku připraven plán domu a zahrady.

Byl to prostorný rodinný dům s dvěma balkóny.

"Tady jsem já, zde Olga, tady ložnice, dětský pokoj..."

uvažoval s úsměvem. "Ale mužici, mužici..." a úsměv se

ztrácel, čelo se mu vraštilo starostmi. "Píše mi soused,

zabývá se podrobnostmi, mluví o orné půdě, o výmlatu...

Taková nuda! A také mi navrhuje, abychom společným

nákladem postavili silnici do velké tržní vesnice a most přes

říčku, žádá tři tisíce, chce, abych zastavil Oblomovku...

Což já vím, je-li to potřeba? ... Bude-li to rozumné? Ne-

chce-li mě ošidit? ... Dejme tomu, že je to slušný člověk,

však ho Štolc zná, ale vždyť on se také může mýlit, a moje

peníze budou v prachu! Tři tisíce, takových peněz! Kde je

vzít? Ne, toho se bojím. Také píše, abych prý vysídlil

některé mužiky na neobdělávanou půdu, a chce honem

odpověď -, všechno honem. Chce obstarat všechny listiny,

aby se statek zastavil u poručenské rady. Prý mu mám

poslat soudně ověřenou plnou moc -, vida ho, co by chtěl!

A já ani nevím, kde soud je a jak se tam chodí."

Oblomov už druhý týden neodpovídá a sama Olga se ho

ptá, jestli už byl u soudu. Nedávno i Štolc napsal jak jemu,

tak Olze, ptá se, co prý dělá Oblomov!

Ostatně Olga mohla sledovat činnost svého přítele jen

povrchně, a i to pouze v oblasti, která jí byla přístupná.

Viděla, tváří-li se čile, jezdí-li ochotně, kam ho pošle, při-

jde-li v určenou dobu do háje, do jaké míry se zajímá

o městské noviny a o všeobecný hovor. Nejhorlivěji si

všímá, nepouští-li Oblomov ze zřetele svůj hlavní životní

cíl. Zeptala se ho sice i na soud, ale jen aby mohla Štol-

covi napsat něco o záležitostech jeho přítele.

,,,

Léto vyvrcholilo; červenec se chýlí ke konci; počasí je

krásné. Oblomov je s Olgou skoro neustále. Za jasného dne

jsou v parku, za parného poledne s ní mizí v háji mezi bo-

rovicemi, sedí u jejích nohou, čte jí; Olga už vyšívá jiný

kus kanavy -, pro něho. I u nich vládne horké léto, někdy

se objevují mraky a zas odcházejí.

I když Oblomov mívá zlé sny a do srdce se mu vkrádají

pochybnosti, Olga je na stráži jako anděl; pohlédne mu do

tváře svýma jasnýma očima, vypátrá, co má na srdci,

a všechno je zas tiché, cit zas plyne hladce jako řeka, v níž

se zrcadlí nové obrazy oblohy.

Olžin názor na život, na lásku a na všechno se dále vy-

jasnil a nabyl určitosti. Rozhlíží se kolem sebe s větší jisto-

tou než dřív a neobává se budoucnosti; rozkvetly v ní nové

vlastnosti ducha, nové povahové rysy. Projevují se někdy

poeticky rozmanitě a hluboce, jindy přesně, jasně, postupně

a přirozeně...

Je v ní jakási tvrdošíjnost, která přemáhá nejen všech-

ny hrozby osudu, ale i Oblomovovu lenost a netečnost.

Pojme-li Olga nějaký záměr, hned je kolem ní rušno a mluví

se jen o něm. A i když se nemluví, stejně vidíš, že jej má

stále na mysli, že nezapomene, že nedá pokoj ani neztratí

hlavu, všechno uváží, až dosáhne toho, co chce.

Oblomov nemohl pochopit, kde se v ní bere ta síla a ten

takt, že ví a pozná, jak a kudy na to, ať se stane cokoli.

"Je to tím," myslil si, "že mívá jedno obočí vždy výš

než druhé a nad ním takovou tenounkou, sotva znatelnou

vrásku... Tam v té vrásce vězí ta tvrdošíjnost."

I když se Olžina tvář zcela vyjasní a má dokonale klidný

výraz, ta vráska tu stále je a obočí zůstává nerovné. Ale

vnější projevy síly, drsné způsoby a sklony u Olgy nena-

jdeš. Vytrvalost v záměrech a tvrdošíjnost ji nikdy neod-

vedou ani na krok z oblasti ženskosti.

Nechce být lvicí, nechce zdrtit neobratného ctitele drsný-

mi slovy ani ohromit duchaplností celý salón, aby někdo

z kouta zavolal: "Výborně, výborně!"

Je dokonce jako tolik žen trochu bojácná. Nezačne se sice

třást, uvidí-li myšku, neomdlí leknutím, upadne-li židle,

ale bojí se jít daleko od domu, odbočí, zahlédne-li mužika,

který se jí zdá podezřelý, zavře na noc okno, aby do domu

nevnikli zloději -, v tom ve všem cítí po žensku.

A k tomu je tak soucitná! Není těžké dojmout ji k slzám

a přístup k jejímu srdci je snadný. V lásce je něžná a ve

všech jejích vztazích k lidem je tolik vlídnosti a laskavé

pozornosti -, slovem, je to žena!

Někdy její řeč zasrší jiskrami sarkasmu, ukáže však

zároveň tolik líbeznosti a tak mírného a jemného ducha,

že si každý muž dá rád líbit i trochu sarkasmu.

Zato se Olga nebojí průvanu, chodí i za soumraku lehce

oblečena, nevadí jí to. Kypí zdravím a jí s chutí; má svá

oblíbená jídla a ví také, jak se připravují.

To ví ostatně mnoho žen, ale mnohá neví, co si počít

'253,

v nějakém zvláštním případě, a i když ví, je to jen něco, co

po někom opakuje, ale neví, proč to má být tak, a ne jinak,

a odvolá se hned na autoritu nějaké tety nebo sestřenice...

Mnohé ženy ani nevědí samy, co mají chtít, a i když se

rozhodnou, jsou tak liknavé, že to znamená snad ano,

snad také ne. Je to patrně tím, že jim obočí rostou sou-

měrně, obloukovitě, jsou oškubána a ta vrásečka nad jed-

ním chybí.

Mezi Oblomovem a Olgou se ustálily tajné vztahy, pro

ostatní neviditelné; každý pohled, každé bezvýznamné

slovo pronesené před jinými lidmi mělo pro ty dva svůj

smysl. Ve všem viděli narážky na lásku.

I Olga se někdy přes všechnu svou sebejistotu zardí,

když se u stolu vypráví o nějakém milostném příběhu,

který se podobá jejich lásce; a protože se všechny milostné

příběhy navzájem velmi podobají, musí se Olga červenat

často.

I Oblomov si při takové zmínce nejednou z rozpaků na-

bere k čaji takovou hromadu sucharů, že se někdo dá jistě

do smíchu.

Stali se ostražití a opatrní. Někdy Olga tetě neřekne, že

mluvila s Oblomovem a on zas doma ohlásí, že jede do

města, ale ve skutečnosti odejde do parku.

Ale ač měla Olga tak jasnou hlavu, ač se kolem sebe dí-

vala tak rozmyslně, ač byla svěží a zdravá, přece se u ní

začaly objevovat jakési nové chorobné příznaky. Občas se

jí zmocňoval neklid, nad kterým se zamýšlela, a nevěděla,

jak si ho vyložit.

Když jde za horkého poledne zavěšena do Oblomova,

někdy se mu lenivě opře o paži a v jakémsi vysílení se po-

hybuje jen mechanicky; vytrvale mlčí a její čilost zmizela;

unavený pohled, zbavený živosti, je nehybný, Olga ho

upírá někam na jediný bod a nechce se jí obrátit oči ji-

nam.

Začne jí být nevolno, cosi jí svírá dech a zneklidňuje ji.

Odloží pláštěnku nebo šálu, kterou měla na ramenou, ale

nepomáhá to, stále ji něco tlačí a tísní. Nejraději by si lehla

pod strom a zůstala tak celé hodiny.

Oblomov si neví rady, ovívá jí větévkou obličej, ale

Olga netrpělivým posuňkem jeho péči odmítá a jen trpí.

Pak náhle vzdychne, podívá se kolem sebe rozumně,

pohlédne na něho, stiskne mu ruku a vrátí se jí zas čilost

a smích a je opět při smyslech.

254,

Zvláště jednou večer upadla do takového znepokojivého

stavu, do jakéhosi somnambulismu lásky a objevila se

Oblomovovi v novém světle.

Bylo dusno a horko; z lesa temně šuměl teplý vítr a nebe

se zatahovalo těžkými mraky. Šeřilo se víc a víc.

"Bude pršet," řekl baron a odjel domů.

Teta odešla do svého pokoje. Olga dlouho hrála zamyšle-

ně na klavír, ale pak přestala.

"Nemohu, chvějí se mi prsty, nějak těžko se mi dýchá,"

řekla Oblomovovi. "Pojďme se projít po zahradě."

Dlouho mlčky chodili zavěšeni po alejích. Její ruce byly

zavlhlé a měkké. Vešli do parku.

Stromy a keře splynuly v černou masu; nebylo vidět ani

na dva kroky; jen písčité pěšiny se klikatily jako bělavé

pruhy.

Olga se upřeně dívala do tmy a tiskla se k Oblomovovi.

Mlčky bloudili parkem.

"Já se bojím!" řekla náhle se zachvěním, když skoro jen

podle hmatu procházeli úzkou alejí mezi dvěma černými

neproniknutelnými stěnami stromů.

"Čeho?" zeptal se. "Neboj se, Olgo, jsem s tebou."

"Bojím se i tebe!" šeptala. "Ale je to takový příjemný

strach! Srdce mi trne. Dej mi ruku, zkus, jak bije."

Ale zachvívala se a ohlížela kolem dokola.

"Vidíš, vidíš?" trhla sebou a šeptala, uchopivši ho pevně

oběma rukama za rameno. "Nevidíš, že se tu ve tmě někdo

míhá? ..."

Přitiskla se k němu těsněji.

"Nikdo tu není..." řekl, ale i jeho zamrazilo.

"Rychle mi něčím zakryj oči... pevněji!" šeptala dál...

"Tak teď je mi lépe... To jsou nervy," dodala vzrušeně.

"Tamhle zas! Podívej se, kdo je to? Sedněme si někde na

lavičku..."

Nahmatal lavičku a Olgu posadil.

"Pojďme domů," přemlouval ji, "jsi nemocná."

Položila mu hlavu na rameno.

"Ne, zde je čerstvější vzduch," pravila, "tísní mě to tady

u srdce."

Cítil na tváři její horký dech.

Sáhl jí na hlavu -, i hlavu měla horkou. Dýchala těžce

a ulevovala si častými vzdechy.

"Neměl bych tě raději odvést domů?" opakoval Oblo-

mov znepokojeně. "Musíš si lehnout..."

255,

"Ne, nech mě, přestaň..." říkala malátně, "zde mě pá-

lí.. ." ukazovala si na prsa.

"Opravdu, pojďme domů..." naléhal Oblomov.

"Ne, počkej, to přejde..."

Tiskla mu ruku, občas se mu zblízka podívala do očí

a dlouho mlčela. Pak začala plakat, nejdřív tichounce, pak

usedavě. Oblomov nevěděl, co si počít.

"Proboha, Olgo, honem domů!" řekl znepokojeně.

"To nic," odpověděla vzlykajíc, "nebraň mi, nech mě

vyplakat... ta palčivost odejde se slzami, ulehčí se mi; to

jsou všechno jen nervy..."

Naslouchal ve tmě, jak těžce Olga dýchá, cítil, jak mu

její horké slzy padají na ruku, jak mu ji křečovitě tiskne.

Ani se nehnul a sotva dýchal. Ale její hlava mu leží na

rameně, její dech mu žhavě vane do obličeje... Také se

zachvíval, ale neodvažoval se dotknout rty její tváře.

Pak se ponenáhlu uklidňovala, její dech byl pokojnější...

Ztichla. Oblomov myslil, že snad usnula, a bál se hnout.

"Olgo!" oslovil ji šeptem.

"Co?" ozvalo se také šeptem a nahlas vzdychla. "Teď

už... to přešlo..." řekla malátně, "je mi lépe, dýchám

volně."

"Pojďme," vyzval ji.

"Pojďme!" nerada přisvědčila. "Můj milý!" zašeptala

pak něžně, tisknouc mu ruku, opřela se mu o paži a ne-

jistým krokem došla k domu.

V salónu na ni pohlédl a viděl, že je slabá, ale usmívá se

podivným bezděčným úsměvem jako v blouznivém snu.

Usadil ji na pohovku, poklekl u ní a v hlubokém dojetí

jí několikrát políbil ruku.

Dívala se na něho stále s tím úsměvem, ponechávajíc mu

obě ruce, a provázela ho pak pohledem až ke dveřím.

Ve dveřích se obrátil. Ještě se za ním dívala s týmž výra-

zem malátnosti, s týmž horkým úsměvem, jako by jej

nemohla zvládnout...

Odešel zamyšlen. Kdesi ten úsměv viděl; rozpomínal se

na nějaký obraz ženy s takovým úsměvem... jenže Korde -

lie to nebyla...

Nazítří poslal poptat se na její zdraví a posel mu vyřídil:

"Slečně je prý dobře, zve vás dnes na oběd a večer prý jedou

všichni asi pět verst daleko dívat se na ohňostroj."

Oblomov nevěřil a šel se přesvědčit sám. Olgu našel

svěží jako kvítek: oči jí jiskří životem, tváře se rdějí

'256,

růžovým ruměncem, hlas má tak zvučný! Ale náhle upadla

do rozpaků, div nevykřikla, když k ní Oblomov přistoupil,

a celá se zapálila, když se jí zeptal, jak se cítí po včerejším

večeru.

"Malé nervové podráždění," odpověděla chvatně. "Ma

tante říká, že musím chodit časněji spát. Teprve nedávno

mi to..."

Nedomluvila a odvrátila se, jako by prosila o slitování.

A proč upadla do rozpaků -, to sama nevěděla. Proč ji tak

hryzla a pálila vzpomínka na včerejší večer, na to podráždě-

ní?

Bylo jí i pro něco hanba a také se na kohosi hněvala,

kdo ví, jestli na sebe či na Oblomova. Ale chvílemi jí při-

padalo, že se jí Oblomov stal milejší a bližší, že k němu lne

až k pláči, jako by s ním byla včera večer vstoupila do ně-

jakého tajemného pokrevního svazku...

Dlouho nemohla usnout, ráno zas dlouho a vzrušeně

přecházela o samotě po aleji, od parku k vile a zpátky, stále

přemýšlela, ztrácela se v dohadech, hned se mračila, hned

se zas prudce zardívala a něčemu se usmívala, ale stále se

nemohla dosta k bezpečnému výsledku. "Ach Soněčko!"

říkala si závistivě. "Ty jsi šťastná! Ty bys to rozhodla

hned!"

A co Oblomov? Proč byl včera tak němý a nehybný,

i když ho její dech pálil do tváře, když mu její horké slzy

dopadaly na ruku, když ji takřka nesl v náruči domů a sly-

šel vyzývavý šepot jejího srdce? ... Co by dělal někdo jiný?

Jiní se dívají tak směle...

Oblomov sice strávil mládí v kruhu mládeže, která

všechno věděla, která si už dávno rozhodla všechny životní

otázky, v nic nevěřila a všechno chladně a rozumářsky

analy sovala, ale v jeho duši neuhasla víra v přátelství,

v lásku, v lidskou čest. A ať se sebečastěji a sebevíc v lidech

zmýlil, jeho srdce sice trpělo, ale nikdy v něm nezakolísal

základ dobra a víry v dobro. Potají uctíval čistotu ženy,

uznával její moc a práva a přinášel jí oběti.

Ale nebyl dost důsledný, aby se otevřeně hlásil k učení

dobra a úcty k nevinnosti. V skrytu se kochal její vůní,

ale zjevně se někdy připojoval k hlasům cyniků, kteří se

děsili i pouhého podezření z cudnosti nebo úcty k ní, a do-

plňoval tento nevázaný sbor i vlastními lehkomyslnými

slovy.

Nikdy si jasně neuvědomil, jak mocně působí slovo do-

'257,

bra, pravdy, čistoty, vržené do proudu lidských řečí, do jak

hlubokých vírů proráží; nepomyslil na to, že pronese-li se

směle a hlasitě, zmužile a bez ruměnce falešného studu,

neutone v ohavném pokřiku světáckých satyrů a ponoří se

jako perla do hlubin společenského života, kde vždycky

najde lasturu, do níž se uchýlí.

Mnoho lidí se rdí studem a zaráží se, mají-li pronést dobré

slovo, ale lehkomyslné slovo vyslovují odvážně a hlučně,

netušíce, že ani ono se na neštěstí neztrácí a ponechává za

sebou dlouhou stopu někdy nenapravitelného zla.

Zato ve skutcích si zůstával Oblomov věrný a neměl na

svědomí žádnou poskvrnu, žádný studený bezduchý cy-

nismus, nedalo se mu vytknout, že se vyhýbá nadšení

a duševnímu boji. Nemohl poslouchat běžné řeči, jak si ně-

kdo pořídil nové koně nebo nábytek a jiný zas -, milen-

ku... a co to koho stálo...

Nejednou trpěl, když viděl, jak muž ztrácí důstojnost

i čest, plakal nad potupným pádem ženy, kterou neznal,

ale mlčel, protože se bál světa.

To se u něho musilo vycítit a Olga to vycítila.

Muži se takovým bláznům posmívají, ale ženy je poznají

hned; čisté, cudné ženy jsou jim nakloněny, protože s nimi

cítí, a zkažené ženy je vyhledávají, aby se osvěžily z mravní

hniloby.

Léto se chýlilo ke konci, odcházelo. Rána a večery začí-

naly být tmavé a vlhké. Nejen šeřík, ale i lípy odkvetly,

lesní plody dozrály. Oblomov a Olga se vídali denně.

Oblomov dohnal život, to jest zvládl zas všechno, čemu

dávno odvykl; věděl zas, proč francouzský vyslanec odjel

z Říma, proč Angličané posílají lodi s vojskem na Východ;

zajímal se o stavbu nové železnice v Německu nebo ve

Francii. Ale se silnicí přes Oblomovku do velké vesnice si

hlavu nelámal, s plnou mocí k soudu nešel a na Štolcovy

dopisy neodpovídal.

Zvládl jen to, co bylo předmětem denního hovoru v Olži-

ně domě, co bylo v novinách, které tam docházely, a zá-

sluhou Olžiny vytrvalosti dosti pilně sledoval soudobou

zahraniční literaturu. Všechno ostatní se ztrácelo v oparu

pouhé lásky.

Přestože se toto růžové ovzduší často měnilo, hlavním

jeho základem zůstávalo nebe bez mraků. Musila-li se

Olga někdy nad Oblomovem a svou láskou zamýšlet,

zůstával-li jí při této lásce nevyplněný čas a nevyplněné

'258,

místo v srdci, nenalézala-li v jeho hlavě po každé úplnou

a vždycky pohotovou odpověď na své otázky a jeho vůle

na volání její vůle mlčela a odpovídal-li na její čilost

a prudkou životnost pouze nehybným vášnivým pohledem,

upadala do tíživého přemítání. Cosi studeného jako had se

jí plížilo do srdce, burcovalo ji ze snění a vlídný pohádkový

svět lásky se měnil jakoby v podzimní den, ve kterém se

všechno zdá být šedé.

Pátrala, z čeho pochází ta neúplnost, neuspokojenost

štěstí. Co jí chybí? Co ještě potřebuje? Což jí osud neurčil

milovat Oblomova? Tuto lásku přece ospravedlňuje jeho

dobrota, jeho čistá víra v dobro a především jeho něha,

něha, jakou v očích muže nikdy neviděla.

Co na tom, že na každý její pohled neodpovídá chápavým

pohledem, že v jeho hlase někdy zazní cosi podivného,

čeho si snad už jednou všimla, kdož ví, zda ve snu nebo ve

skutečnosti... To je fantasie, nervy, proč by na to dbala

a mudrovala?

Ostatně, i kdyby chtěla té lásce uniknout, jak to udělat?

Už se stalo, už miluje a nemůže přece lásku libovolně odlo-

žit jako šaty. "Dvakrát v životě se nemiluje," říkala si,

"to prý je nemorální..."

Tak se učila lásce, zkoumala ji a každý nový krok vítala

slzou nebo úsměvem, vmýšlela se do něho. Pak už se obje-

voval ten soustředěný výraz, který skrýval jak slzy, tak

i úsměv a který Oblomova tak lekal.

Ale o tomto přemítání a o tom boji se Oblomovovi ani

nezmiňovala.

Oblomov se lásce neučil, usínal ve své milostné dřímotě,

o které kdysi hlasitě sníval před Štolcem. Občas začínal

věřit ve stálý životní obzor bez mraků a zas se mu zdálo

o Oblomovce, osídlené hodnými, přátelskými a bezstarost-

nými tvářemi, o vysedávání na terase, o zamyšlení z úplné-

ho a uspokojeného štěstí.

I nyní se někdy oddával takovému zamyšlení, a aby

Olga nevěděla, asi dvakrát si v lese zchrupl, když dlouho

nešla... Ale vtom se náhle přihnal nečekaný mrak.

Jednou se spolu odněkud vraceli, šli líně, mlčky a právě

přecházeli hlavní silnici, když se před nimi zvedl oblak

prachu a v oblaku uháněl kočár, ve kterém seděla Soněčka

s manželem, nějaký další pán, ještě nějaká paní... Ozvalo

se volání:

"Olgo! Olgo! Olgo Sergejevno!"

259,

Kočár zastavil. Všichni ti páni a dámy vystoupili,

obklopili Olgu, pozdravovali ji, líbali se s ní, všichni na-

jednou mluvili a Oblomova si dlouho nevšímali. Pak se na

něho náhle všichni zadívali, jeden pán dokonce lornětem.

"Kdo je to?" zeptala se tiše Soněčka.

"Ilja Iljič Oblomov!" představila ho Olga.

Všichni šli k vile pěšky. Oblomov nebyl v dobré míře;

zůstal za ostatními pozadu a chystal se už překročit ohradu,

aby se přes žitné pole vytratil domů. Olžin pohled ho za-

stavil.

Nic na tom vlastně nebylo, ale všichni ti pánové a paní

se na něho dívali tak podivně; ani to by konečně nevadilo.

Vždyť dřív se na něho lidé jinak vůbec nedívali, protože se

tváříval tak ospale a znuděně a býval nedbale oblečen.

Ale teď ti páni a paní přenášeli své podivné pohledy

z něho na Olgu. Ty nejisté pohledy namířené na ni mu

náhle zmrazily srdce; cosi ho začalo soužit, ale tak bolestně,

že to nesnesl, odešel domů a byl zamyšlený, zasmušilý.

Nazítří ho Olžina milá povídavost a její vlídné dovádění

nemohly rozveselit. Když se ho naléhavě vyptávala, musil

se vymluvit na bolení hlavy a nechal si trpělivě nalít na

hlavu asi za pětasedmdesát kopejek kolínské vody.

Dalšího dne, když přišli pozdě domů, teta se na ně na

oba a hlavně na něho podívala nějak až příliš moudře,

pak sklopila svá velká, trochu naběhlá víčka, ale jako by

se oči stále dívaly i skrz ně, a asi minutu zamyšleně čichala

k voňavce.

Oblomov trpěl, ale mlčel. Olze své pochybnosti svěřit ne-

chtěl, protože se bál, že by ji znepokojil a polekal, ale má-

me-li říci pravdu, bál se také sám o sebe, bál se porušit

klid svého nedotknutelného bezoblačného obzoru tak přísně

vážnou otázkou.

Nešlo tu už o to, jestli si Olga nezamilovala Oblomova

omylem, ale o to, není-li nesprávné celé jejich chování,

ty schůzky v lese, o samotě a někdy pozdě večer.

"Pokoušel jsem se vyloudit polibek," říkal si zděšeně,

"ale to je přece podle kodexu mravnosti hrdelní zločin,

a ne první, ne bezvýznamný! Ještě před ním je mnoho

stupňů, jako stisk ruky, vyznání, dopis... To všechno má-

me už za sebou. Na druhé straně," uvažoval dál a zvedl

svěšenou hlavu, "mé úmysly jsou čestné a..."

A pojednou mrak zmizel a před Oblomovem se dokořán

otevřel jasný pohled na Oblomovku, svátečně zářící v slun-

'260,

ci, se zelenými pahorky a stříbrem jiskřící řekou; jdou spolu

zamyšleně dlouhou alejí, drží Olgu kolem pasu, sedí spolu

v besídce na terase...

Všichni kolem ji zbožňují -, zkrátka všechno, co říkal

Štolcovi.

"Ano, ano; ale vždyť tím jsem měl začít!" říkal si zas

postrašeně. "Trojnásobné ,mám ráda', šeříková snítka,

vyznání, to všechno má být zárukou štěstí na celý život

a nemůže se u čisté ženy opakovat. A co já? Co jsem?"

bušilo mu v hlavě jako rány kladivem.

"Jsem svůdce, záletník! Chybí ještě jenom, abych si

jako ten odporný starý seladon se smyslným pohledem

a červeným nosem zastrčil růži ukradenou ženě do knoflíko-

vé dírky a nějakému příteli se tajně chlubil svým vítěz-

stvím, abych... abych... Ach bože, kam jsem to dospěl!

Tady je skutečná propast! A Olga se nevznáší vysoko nad

ní, je na jejím dně... jakým právem..."

Vyčerpával se, plakal jako dítě, že duhové barvy jeho

života náhle pobledly, že Olga bude jeho obětí. Celá jeho

láska je zločin a skvrna na jeho svědomí.

Oblomovova zmatená mysl se za chvíli vyjasnila, když

si uvědomil, že náležitým východiskem ze všeho je podat

Olze ruku se snubním prstenem...

"Ano, ano," říkal si v radostném vzrušení, "a odpoví mi

stydlivě svolujícím pohledem... Neřekne ani slovo, zardí

se, z hloubi duše se usměje a pak zaslzí..."

Slzy a úsměv, mlčky podaná ruka, pak živá, bujná ra-

dost, šťastně chvatné pohyby, potom dlouhá, dlouhá roz-

mluva, šepot o samotě, ten důvěřivý šepot duší, tajemná

úmluva, že dva životy splynou v jeden!

I v maličkostech a v hovoru o všedních věcech bude

prosvítat láska, pro každého kromě nich neviditelná.

A nikdo se neodváží pohledem je urazit...

Jeho tvář pojednou zpřísněla a zvážněla.

"Ano, v tom je skutečně svět přímého, ušlechtilého

a trvalého štěstí! Je to hanba, že jsem dosud ty květy

skrýval, kochal se vůní lásky, toužil po schůzkách jako

chlapec, chodil při měsíčku, naslouchal tajně tlukotu

dívčího srdce, lovil záchvěvy jejích snů.., bože!"

Začervenal se až po uši.

"Ještě dnes večer se Olga dozví, jak přísné povinnosti

láska ukládá; dnes budeme mít poslední schůzku o samotě",

dnes..."

261,

Položil si ruku na srdce a ucítil, že tluče silně, ale stejno-

měrně, jak má tlouci řádným lidem. Znova se vzrušoval

představou, jak Olga nejdřív zesmutní, až jí řekne, že se

nesmějí scházet; pak jí nesměle ohlásí svůj úmysl, ale

nejdříve vypátrá, jak smýšlí, vychutná její rozpaky a pak

teprve...

Snil dál a dál o jejím stydlivém svolení, úsměvu a slzách,

o mlčky podané ruce, o dlouhém tajemném šepotu a o po-

libcích před tváří všech.

.... ....

XII...

Rozběhl se za Olgou. U ní doma mu řekli, že odešla;

vydal se do vesnice -, není tam. Vidí ji v dálce jít do kopce,

jako by se anděl vznášel k nebi, tak lehce kráčí, tak půvab-

ně se vlní její postava.

Pustí se za ní, ona se však sotva dotýká trávy a skutečně

jako by odlétala. V polovině svahu ji začal volat.

Olga na něho čeká, ale sotva se Oblomov přiblíží na

nějakých pět kroků, spěchá dál, až je zas daleko vpředu,

zůstane stát a směje se.

Oblomov se konečně zastavil, přesvědčen, že mu Olga

už neunikne. A sestoupila k němu několik kroků, podala

mu ruku a se smíchem ho vlekla za sebou.

Vešli do háje; vzal klobouk do ruky, Olga mu šátkem

otřela čelo a začala mu slunečníkem ovívat obličej.

Byla zvláště živá, hovorná a bujná nebo se najednou

poddávala záchvatům něhy a pak zas náhle upadala do

zamyšlení.

"Hádej, co jsem včera dělala!" zeptala se, když se ve stí-

nu posadili.

"Četla jsi?"

Zavrtěla hlavou.

"Psala?"

Ne "

"Zpívala?"

"Ne. Dala jsem si vykládat karty!" řekla. "Byla u nás

včera hraběnčina hospodyně; umí vykládat karty, požá-

dala jsem ji tedy."

"A co bylo?"

"Nic zvláštního. Vyšla mi silnice, potom nějaký zástup

'262,

lidí a všude blondýn, všude... Celá jsem se začervenala,

když před Káťou najednou řekla, že na mne myslí kárový

král. Když chtěla vykládat, na koho myslím já, rozházela

jsem karty a utekla. Myslíš na mne?" zeptala se náhle.

"Ach," odpověděl, "kdybych jen dovedl myslit na tebe

míň!"

"A což já!" pravila zamyšleně. "Už jsem pomalu za-

pomněla, že se dá žít jinak. Když ses v minulém týdnu

durdil a dva dny nepřišel -, pamatuješ se, jak ses rozzlobil

-, docela jsem se změnila a začala být zlá. Hádám se s Ká-

ťou jako ty se Zacharem; vidím, že tajně pláče a vůbec mi

ji není líto. Když se ma tante na něco ptá, neslyším ji

a neodpovídám, nic nedělám, nikam se mi nechce. A sotva

jsi přišel, hned jsem byla jiná. Kátě jsem dala fialové

šaty..."

"To je láska!" pronesl patheticky.

"Co? Fialové šaty?"

" Všechno! V tvých slovech poznávám sebe, protože ani

pro mne bez tebe není světlo ani život, v noci se mi zdá

pořád o nějakých kvetoucích údolích. Uvidím- li tě, jsem

dobrý a čilý; nejsi-li tu, nudím se, jsem líný, chce se mi

ležet a na nic nemyslit... Miluj, nestyď se za svou lásku..."

Náhle umlkl. "Co to mluvím? Vždyť proto jsem nepřišel!"

pomyslil si a začal odkašlávat; pokusil se svraštit obočí.

"A co když najednou umřu?" zeptala se.

"To je nápad!" odpověděl nedbale.

"Ano, nachladím se, dostanu horečku; ty sem přijdeš, já

tu nebudu, půjdeš k nám a řeknou ti, že stůňu; zítra totéž;

okenice mám zavřené; doktor vrtí hlavou; Káťa přijde po

špičkách z mého pokoje celá uplakaná a šeptá ti: je těžce

nemocná, umírá..."

"Ach...!" zděsil se Oblomov.

Olga se zasmála.

"Co si pak počneš?" zeptala se, dívajíc se mu do obličeje.

"Co? Zešílím nebo se zastřelím, a ty se najednou uzdra-

víš!"

"Ne, ne, přestaň!" promluvila bázlivě. "Kam jsme se to

dostali! Jen ke mně nechoď po smrti, já se nebožtíků

bojím..."

Zasmál se a ona také.

"Bože můj, jaké jsme to děti!" vytrhla se z těch pošeti-

lých řečí.

Oblomov si zas odkašlal.

263,

"Poslyš... chtěl jsem říci."

"Co?" zeptala se a živě se k němu obrátila.

Bázlivě mlčel.

"Tak tedy mluv," vyzvala ho, tahajíc ho lehce za ru-

káv.

"To nic, jen tak..." dostal strach.

"Ne, máš něco na srdci?"

Mlčel.

"Je-li to něco hrozného, radši to neříkej," pravila. "Ne,

řekni to!" dodala zas náhle.

"Ach ne, nic nemám, nesmysl."

"Ne, ne, něco máš, mluv!" dotírala na něho, držíc ho

pevně za obě klopy kabátu, a držela ho tak zblízka, že

musil obracet obličej hned vpravo, hned vlevo, aby ji ne-

políbil.

Nebyl by jej obracel, ale v uších mu dunělo její hrozivé

"nikdy".

"Tak to řekni...!" dorážela.

"Nemohu, je to zbytečné..." vymlouval se.

"Jak jsi tedy mohl kázat, že .důvěra je základem obou-

stranného štěstí, že žádný z nás ,nemá mít jediného koutku

v srdci, kam by neviděl druhý. Čí jsou to slova?"

"Chtěl jsem jen říci," začal pomalu, "že tě tak miluji,

tak tě miluji, že kdyby..."

Váhal.

"No?" vybídla ho netrpělivě.

"Že kdyby sis teď zamilovala jiného, a byl by to člověk

schopnější než já udělat tě šťastnou, já bych... mlčky

spolkl své hoře a ustoupil bych před ním."

Olga se náhle pustila jeho kabátu.

"Proč?" zeptala se udiveně. "Tomu nerozumím. Já bych

tě nepřenechala nikomu; já nechci, abys byl šťastný s ji-

nou. To je nějak divné a nerozumím tomu."

Její pohled zamyšleně těkal po stromech.

"Ty mě tedy nemiluješ?" zeptala se pak.

"Naopak, miluji tě až do sebezapření, jsem-li hotov obě-

tovat sám sebe."

"Ale proč? Kdo se tě o to prosí?"

"Říkám, že jen kdyby se stalo, že by ses zamilovala do

jiného."

"Do jiného! Zbláznil ses? Proč, mám-li ráda tebe? Což

se ty zamiluješ do jiné?"

"Proč mě vůbec posloucháš? Bůhvíco tu vykládám, a ty

'264,

mi věříš! Vždyť jsem chtěl říci něco docela jiného..."

"A co jsi chtěl říci?"

"Chtěl jsem říci, že jsem se proti tobě provinil, už dávno

jsem se provinil..."

"V čem? Jak?" vyptávala se. "Nemáš mě rád? Byl to

snad žert? Mluv rychle!"

"Ne, ne, něco docela jiného!" popíral úzkostlivě. "Po-

dívej se, jde o to..." začal nerozhodně, "scházíme se spo-

lu... potají..."

"Potají? Proč potají? Skoro po každé říkám ma tante,

že jsem s tebou mluvila..."

"Opravdu po každé?" zeptal se znepokojeně.

"Co je na tom špatného?"

"Je to má vina, měl jsem ti už dávno říci, že se to...

nedělá..."

"Řekl jsi to," pravila.

"Řekl? Aha! Skutečně... zmínil jsem se o tom. Udělal

jsem tedy, co jsem měl."

Povzbudilo ho to a byl rád, že ho Olga tak snadno zbavu-

je břemene odpovědnosti.

"Co ještě?" zeptala se.

"Ještě... víc nic," odpověděl.

"To není pravda," namítla Olga s jistotou, "ještě něco

máš; neřekl jsi všechno."

"Inu, myslil jsem..." začal a snažil se mluvit nedbalým

tónem, "že..."

Zarazil se; Olga čekala.

"Že se nemáme scházet tak často..." Nesměle na ni po-

hlédl.

Olga mlčela.

"Proč?" zeptala se pak po chvíli rozmýšlení.

"Něco mě souží, je to svědomí... Zůstáváme tak dlouho

o samotě, že se vzrušuji a srdce mi trne; ty také jsi neklid-

ná.. . bojím se..." stěží ze sebe vypravil.

"Čeho?"

"Jsi mladá, Olgo, a neznáš všechna nebezpečí. Někdy se

člověk nedovede ovládnout; posedne ho nějaká pekelná síla,

srdce se mu zatemní a v očích se mu míhají blesky. Schop-

nost úsudku se zakalí, úctu. k čistotě a nevinnosti ta bouře

odnese; člověk se zapomene a je v moci vášně; přestává

být svým pánem -, a pak se pod nohama otvírá propast."

Až se zachvěl.

"Co na tom? Ať se otvírá," řekla, upřeně ho pozorujíc.

265,

Mlčel; dál neměl co říci nebo to také bylo zbytečné.

Dívala se na něho dlouho, jako by mu četla vrásky na

čele jako napsané řádky, a zároveň vzpomínala na každé

jeho slovo a pohled a v duchu probírala celý příběh své

lásky, došla až k tmavému večeru v parku a náhle se

zarděla.

"Mluvíš samé hlouposti!" zamumlala rychle, dívajíc se

stranou. "V tvých očích jsem žádné blesky neviděla...,

díváš se na mne ponejvíc jako... má chůva Kuzminična!"

dodala a zasmála se.

"Ty žertuješ, Olgo, ale já mluvím vážně... a ještě jsem

neřekl všechno."

"Co ještě?" zeptala se. "Jakou máš ještě propast?"

Povzdechl.

"Inu, že se nemáme scházet... o samotě..."

"Proč?"

"To se nesluší..."

Zamyslila se.

"Ano, říká se, že se to nesluší," pravila zádumčivě, "ale

proč?"

"Co lidé řeknou, až se to dozvědí, až se to roznese..."

"Kdo něco řekne? Matku nemám, a jen ona by se mě

mohla zeptat, proč se s tebou scházím, jen před ní bych se

na takovou otázku rozplakala a řekla bych jí, že nedělám

nic špatného a ty také ne. Uvěřila by mi. A kdo jiný?"

zeptala se.

"Teta," odpověděl Oblomov.

"Teta?"

Olga smutně zavrtěla hlavou.

"Ta se nikdy nezeptá. I kdybych nadobro odešla, nehle-

dala by mě ani se mě nevyptávala a já už bych se nevrátila

povědět jí, kde jsem byla a co jsem dělala. A kdo ještě?"

"Ostatní, všichni... Onehdy se Soněčka dívala na tebe

i na mne, usmívala se a také všichni ti pánové a paní, kteří

s ní přijeli."

Pověděl jí všechno o nepokoji, ve kterém od té doby žil.

"Dokud se dívala jen na mne," dodal, "nevadilo mi to,

ale když stejný pohled dopadl na tebe, zamrazilo mě po

celém těle..."

"No a? ..." zeptala se chladně.

"Od té doby se tedy trápím ve dne v noci a lámu si hla-

vu, jak zabránit řečem; ale měl jsem starost, že tě pole-

kám ... Již dávno jsem s tebou chtěl mluvit..."

266,

"Zbytečná starost!" namítla. "Věděla jsem to i bez te-

be..."

"Jak ses to dozvěděla?" zeptal se udiveně.

"Dobře. Soněčka se mnou mluvila, vyzvídala na mně,

dobírala si mě, poučovala mě dokonce, jak si s tebou po-

čínat..."

"A neřeklas mi ani slovo, Olgo!" vyčetl jí.

"Tys mi dosud také nic neřekl o svých starostech!"

"A cos jí odpověděla?" zeptal se.

"Nic! Co jsem mohla odpovědět? Jen jsem se začerve-

nala."

"Bože můj! Kam až to došlo, červenáš se!" zděsil se.

"Jak jsme neopatrní! Co z toho bude?"

Díval se na ni tázavě.

"Nevím," odpověděla stručně.

Oblomov doufal, že se uklidní, poví-li o svých starostech

Olze, doufal, že načerpá z jejích očí a jasných slov sílu vůle,

ale když se žádné bystré, rozhodné odpovědi nedočkal,

klesl pojednou na mysli.

Jeho výraz se zasmušil nerozhodností, jeho pohled malo-

myslně bloudil dokola. V jeho nitru už propukala lehká

horečka. Na Olgu skoro zapomněl, viděl před sebou jen

Soněčku s manželem a hlouček hostů, slyšel jejich řeči

a smích.

Olga místo své obvyklé vynalézavosti mlčí, chladně se

na něho dívá a ještě chladněji pronáší své "nevím". Ale

Oblomov si nedal práci, aby rozluštil tajný smysl toho

"nevím", nebo to snad nedovedl.

I on mlčel, protože bez cizí pomoci by jeho myšlenka

nebo záměr neuzrál a nikdy by neupadl jako zralé jablko

sám sebou; někdo jej musí utrhnout.

Olga se na něho nějakou chvíli dívala, pak si oblékla

pláštěnku, sňala z větve šálu, beze spěchu si ji přehodila

přes hlavu a vzala slunečník.

"Kam jdeš tak brzy?" zeptal se, když se pojednou vzpa-

matoval.

"Ne, je pozdě. Máš pravdu," pravila se zamyšlenou

skleslostí, "dostali jsme se daleko a žádné východisko není.

Musíme se co nejdříve rozejít a smazat stopy minulosti.

Sbohem!" dodala suše a hořce a se skloněnou hlavou vy-

kročila po pěšině.

"Olgo, proboha vzpamatuj se! Přece se nemůžeme roze-

jít! Vždyť já... Olgo!"

267,

Neposlouchala ho a přidala do kroku; písek chrupal pod

jejími botkami.

"Olgo Sergejevno!" křikl.

Olga neslyší a jde.

"Proboha vrať se!" nezavolal, ale zaplakal. "Vždyť i zlo-

čince je nutno vyslechnout... Bože můj! Má vůbec srd-

ce? ... Takové jsou ženy!"

Usedl a oběma rukama si zakryl oči. Kroky utichly.

"Odešla!" řekl skoro s hrůzou a zvedl hlavu.

Olga stála před ním.

Radostně uchopil její ruku.

"Neodešla jsi, neodejdeš? ..." oslovil ji. "Neodcházej

a pamatuj, že odejdeš-li, jsem mrtev!"

"Ale neodejdu-li, pášu zločin a ty také, pamatuj na to,

Iljo."

"Ach ne..."

"Jak to, ne? Najde-li nás Soněčka s mužem ještě jednou

spolu, jsem ztracena."

Zachvěl se.

"Poslyš," začal chvatně a zajíkavě, "neřekl jsem všech-

no..." a zarazil se.

To, co mu doma připadalo tak jednoduché, přirozené

a nutné, co ho tak lákalo a bylo jeho štěstím, proměnilo se

náhle v jakousi propast. Tajil se v něm dech, když ji měl

překročit. Měl před sebou rozhodný a odvážný krok.

"Někdo jde!" řekla Olga.

Na postranní pěšině se ozvaly kroky.

"Snad to není Soněčka?" zeptal se Oblomov s očima

nehybnýma zděšením.

Prošli kolem nich dva muži s dámou, neznámí. Oblomo-

vovi spadl kámen ze srdce.

"Olgo," začal spěšně a vzal ji za ruku, "pojďme odsud

tamhle, kde nikdo není. Sedněme si tam."

Usadil ji na lavičku a sám usedl vedle ní do trávy.

"Vybuchla jsi hněvem a odešla, ale já ti všechno neřekl,

Olgo," pokračoval.

"A odejdu zas a už se nevrátím, budeš-li si se mnou za-

hrávat," odpověděla. " Jednou se ti zalíbily mé slzy, teď

by se ti možná zachtělo vidět mě u svých nohou a proměnit

mě tak ponenáhlu ve svou otrokyni, pronásledovat mě

svými vrtochy, kázat mi morálku, potom plakat, lekat se,

lekat i mne a pak se ptát, co máme dělat! Pamatujte, Iljo

Iljiči," dodala náhle hrdě a vstala z lavice, "že jsem velmi

'268,

vyspěla od té doby, co vás znám, a vím, jak se jmenuje

hra, kterou hrajete... ale mé slzy už nikdy neuvidíte..."

"Ach, bůh ví, že si nezahrávám!" bránil se přesvědčivě.

"Tím hůř pro vás," namítla suše. "Na všechny vaše

obavy, výstrahy a hádanky řeknu jen jedno: až do dnešní

schůzky jsem vás měla ráda a nevěděla jsem, co mám dělat;

teď to vím," končila rozhodně, chystajíc se k odchodu,

"a s vámi se radit nebudu."

"I já to vím," řekl, zadržel ji za ruku, usadil ji zas na

lavičku a na okamžik se zamlčel, dodávaje si odvahy.

"Představ si, že srdce mám přeplněno jedinou touhou,"

začal, "a hlavu jedinou myšlenkou, ale vůle a jazyk mě ne-

poslouchají, takže chci mluvit, a slova mi nejdou z úst.

A je to tak jednoduché, tak... Pomoz mi, Olgo."

"Nevím, nač myslíte..."

"Ó proboha, nevykej mi, tvůj hrdý pohled mě vraždí,

každé to ledové slovo mě zmrazuje..."

Zasmála se.

"Ty jsi šílený!" promluvila a položila mu ruku na hlavu.

"Tak je to dobře, teď jsi mi vrátila dar myšlenky a slova!

Olgo," řekl, pokleknuv před ní, "staň se mou ženou!"

Mlčela a odvrátila se od něho na opačnou stranu.

"Olgo, podej mi ruku!" pokračoval.

Nepodala mu ji. Vzal ji sám a přitiskl ke rtům Nevytrhla

mu ji. Ruka byla teplá, měkká a maličko zavlhlá. Pokoušel

se nahlédnout Olze do tváře, ale odvracela se stále víc.

"Mlčení?" promluvil znepokojeně a tázavě, líbaje jí

ruku.

"Znamení souhlasu!" dořekla tiše, stále ještě se na něho

nedívajíc.

"Co teď cítíš? Nač myslíš?" zeptal se, vzpomínaje na své

sny o stydlivém svolení, o pláči.

"Totéž co ty," odpověděla a stále se dívala kamsi do

lesa; pouze vlnění ňader ukazovalo, že se přemáhá.

"Má v očích slzy?" uvažoval Oblomov, ale Olga se vytr-

vale dívala k zemi.

"Jsi lhostejná, jsi klidná?" ptal se, pokoušeje se při-

táhnout ji za ruku k sobě.

"Lhostejná ne, ale klidná."

"Jak to?"

"Protože jsem to dávno předvídala a té myšlence jsem

přivykla."

"Dávno!" opakoval užasle.

269,

"Ano, od té chvíle, kdy jsem ti dala šeříkovou snítku...

jsem tě v duchu nazývala..."

Nedomluvila.

"Od té chvíle!"

Rozpřáhl široko ruce a chtěl Olgu obejmout.

"Propast se otvírá, blesky se míhají... pozor!" řekla

potutelně, obratně uhýbajíc jeho objetí a oddalujíc mu

slunečníkem ruce.

Vzpomněl si na děsivé "nikdy" a ovládl se.

"Ale nikdy ses o tom nezmínila ani jsi to ničím nedala

najevo..." pravil.

"My ženy se nevdáváme, nás vdávají nebo si nás berou."

"Od té chvíle... opravdu? ..." opakoval zamyšleně.

"Kdybych ti neviděla do duše, myslíš, že bych tu s tebou

byla sama, že bych s tebou sedala večer v besídce, poslou-

chala tě a svěřovala se ti?" zeptala se hrdě.

"Tak tedy..." začal, pustil její ruku a jeho výraz se

změnil.

Hnula se v něm podivná myšlenka. Olga na něho pohlí-

žela s klidnou hrdostí a sebevědomě čekala; ale on v té

chvíli netoužil po hrdosti a sebevědomí, nýbrž po slzách

a vášni, po opojném štěstí aspoň, na jediný okamžik, a pak

ať už život plyne v neporušitelném klidu!

A zatím žádný prudký pláč z nečekaného štěstí, žádné

stydlivé svolení! Jak tomu má rozumět?

V srdci se mu probudil a začal se plazit had pochyb-

nosti.. . Miluje Olga, nebo se jen vdává?

"Ale k štěstí vede i jiná cesta," řekl.

"Jaká?" zeptala se.

"Někdy láska nečeká, není trpělivá, neuvažuje... Žena

plane ohněm, chvěje se, zakouší muka a zároveň takové

radosti, jaké..."

"Nevím, jaká cesta to je."

"Žena pak obětuje klid, pověst i úctyhodnost a nalézá

odměnu v lásce... ta jí nahrazuje všechno."

"Což my tento způsob potřebujeme?"

Ne "

"Ty bys chtěl takto hledat štěstí a obětovat můj klid,

mou dobrou pověst ?"

"O ne, ne! Přísahám, že zanic na světě," odpověděl

vřele.

"Proč o tom tedy mluvíš?"

"Opravdu, nevím ani sám..."

270,

"Ale já vím; chtěl bys vědět, zda bych pro tebe obětovala

svůj klid, zda bych tě milovala i za takovou cenu. Není to

tak?"

"Ano, myslím, že jsi uhodla... Co tedy?"

"Nikdy, zanic!" odpověděla pevně.

Oblomov se zamyslil, pak si vzdychl.

"Ano, je to strašlivé a musí to být velká láska, má-li žena

takto následovat muže, trpět muka -, a přece milovat."

Podíval se jí tázavě do obličeje, ale Olga jakoby nic, jen

se jí pohnul záhyb nad obočím, ale tvář zůstala klidná.

"Představ si, že Soněčka, která se ti zdaleka nemůže

rovnat," pokračoval Oblomov, "najednou by tě při setkání

nepoznávala!"

Olga se usmála a její pohled byl stejně jasný. Oblomova

však nutila samolibost doprošovat se oběti Olžina srdce

a zpíjet se tím.

"Představ si, že muži, kteří by se s tebou setkávali,

neskláněli by pohled s nesmělou úctou, ale dívali by se na

tebe s odvážným a chytráckým úsměvem..."

Pohlédl na ni a viděl, že Olga slunečníkem pečlivě posou-

vá kamínek v písku.

"Vešla bys do salónu a několik matrón by sebou zavrtělo

pohoršením; některá z nich by si od tebe odsedla... a hrdost

bys měla stále stejnou, uvědomovala by sis jasně, že stojíš

nad nimi a jsi lepší."

"Proč mi říkáš ty hrozné věci?" zeptala se klidně. "K to-

mu se nikdy neodhodlám."

"Nikdy?" zeptal se sklesle.

"Nikdy!" opakovala.

"Ano," pokračoval zamyšleně, "neodhodlala by ses po-

hlédnout tváří v tvář hanbě. Možná, že by ses nelekla smrti,

protože poprava tak neděsí jako přípravy k ní a neustálá

trýzeň, to bys nesnesla a zchřadla bys -, že ano?"

Stále jí nahlížel do očí, co tomu říká.

Olga se dívala pobaveně; líčení těch hrůz ji nevzrušovalo

a na rtech jí hrál lehký úsměv.

"Já nechci chřadnout ani umírat! To všechno není

správné," pravila, "žena se může vyhnout takové cestě

a milovat ještě víc..."

"Proč by ses tedy vyhnula té cestě," zeptal se naléhavě,

téměř s nevolí, "nebojíš-li se jí? ..."

"Protože taková cesta... vede později vždycky... k roz-

chodu," odpověděla, "ale já... rozejít se s tebou...!"

271,

Zarazila se, položila mu ruku na rameno, dlouho se na

něho dívala, pak náhle odhodila slunečník, rychle a prudce

ho objala kolem krku, políbila ho, pak se celá zapálila,

přitiskla tvář k jeho hrudi a dodala tiše:

"Nikdy!"

Radostně zajásal a klesl do trávy k jejím nohám.

272,

.... ....

ČÁST TŘETÍ...

Cestou domů Oblomov zářil, krev měl ve varu, oči mu

jiskřily. Připadalo mu, že mu i vlasy hoří. Tak vešel do

svého pokoje -, a náhle záře zhasla a oči mu utkvěly ne-

hybně na jednom místě: v jeho křesle seděl Taranťjev.

"Jak to, že se tě člověk nemůže dočkat? Kde se potlou-

káš?" zeptal se přísně Taranťjev, podávaje mu svou

chlupatou ruku. "I ten tvůj starý protiva se docela odnaučil

poslouchat, řeknu mu o něco k snědku -, prý nemá, chci

vodku -, ani tu mi nedal."

"Byl jsem na procházce v háji," řekl nedbale Oblomov

a nemohl se ještě vzpamatovat z otřesu, který mu způsobil

krajanův příchod, a k tomu v takové chvíli!

Zapomněl na to chmurné prostředí, ve kterém dlouho

žil, a odvykl jeho dusnému vzduchu. Taranťjev ho v jedi-

ném okamžiku strhl jakoby z nebe zpátky do bláta. Oblo-

mov trpěl a v duchu se ptal, proč Taranťjev přišel. Bude tu

dlouho? Zoufal si nad tím, že host možná zůstane na oběd,

a pak se on nedostane k Iljinským. Jak se ho zbavit,

i kdyby to způsobilo ně jaké výdaje-,to byla jediná myšlen-

ka, kterou se Oblomov zabýval. Mlčky a zasmušile čekal,

co Taranťjev řekne.

"Tak co, krajane, ani o to nestojíš, podívat se na byt?"

zeptal se Taranťjev.

"Teď to není nutné," odpověděl Oblomov, vyhýbaje se

pohledu na Taranťjeva. "Já... se tam nenastěhuji."

"Cože? Jak to, že se nenastěhuješ?" namítl hrozivě

Taranťjev. "Najmeš byt a nenastěhuješ se? A co smlouva?"

"Jaká smlouva?"

273,

"To už jsi zapomněl? Podepsal jsi na rok smlouvu. Dej

sem osm set rublů v asignacích a jdi si kam chceš. Čtyři ná-

jemníci se tam byli dívat, chtěli to najmout, ale všechny

poslali pryč. Jeden to chtěl vzít na tři roky."

Oblomov si teprve nyní vzpomněl, že právě toho dne,

kdy se stěhoval do vily, přivezl mu Taranťjev nějakou

listinu a on ji ve spěchu bez čtení podepsal.

"Ach bože můj, co jsem to vyvedl!" myslil si.

"Vždyť já byt nepotřebuji," začal, "já jedu do cizi-

ny." ....

"Do ciziny!" přerušil ho Taranťjev. "To chceš s tím Něm-

cem? Kam by ses hrabal, ty stejně nepojedeš!"

"Proč bych nejel? Mám už i pas, mohu ti ho ukázat.

Také kufr jsem koupil."

"Nepojedeš!" opakoval lhostejně Taranťjev. "Radši mi

dej peníze na půl roku předem."

"Já peníze nemám."

"Opatř si je kde chceš; kmotřin bratr Ivan Matvejič

nezná žádné žerty. Hned s tím půjde k soudu, toho se

nezbavíš. Ostatně, já mu zaplatil ze svého, dej to mně."

"Kde jsi vzal tolik peněz?" zeptal se Oblomov.

"A co je ti do toho? Dostal jsem starý dluh. Dej sem

peníze! Proto jsem přijel."

"Tak dobře. Za několik dní přijedu a odevzdám byt ně-

komu jinému, ale teď spěchám..."

Začal si zapínat kabát.

"A jaký byt tedy chceš? Lepší než tenhle nenajdeš v ce-

lém městě. Vždyť jsi ho neviděl, co?" řekl Taranťjev.

"A ani ho vidět nechci," odpověděl Oblomov, "proč

bych se tam stěhoval? Mám odtamtud daleko..."

"Kam?" hrubě se zeptal Taranťjev.

Ale Oblomov mu neřekl kam.

"Do středu města," dodal pak.

"Do jakého středu města? Nač ho potřebuješ? Na to své

ležení?"

"Ne, teď už si nelehám."

"Proč to?"

"Proto. Já... dnes..." začal Oblomov.

"Co?" přerušil ho Taranťjev.

"Neobědvám doma..."

"Jen sem dej peníze a čert tě vem!"

"Jaké peníze?" opakoval netrpělivě Oblomov. "Za ně-

kolik dní tam zajedu a promluvím si s bytnou."

274,

"S jakou bytnou? S kmotrou? Co ta ví? Ženská! Ne,

promluv si s jejím bratrem, to něco uvidíš!"

"No dobrá; zajedu tam a promluvím s ním."

"Tebe se tak člověk dočká! Dej mi peníze a pak si ..

jdi."

"Nemám; musím si vypůjčit."

"Tak mi tedy teď zaplať aspoň drožku," dotíral Taranť-

jev, "tři ruble."

" Kdepak máš drožku? A zač tři ruble?"

"Poslal jsem ji pryč. Jak to, zač? Stejně mě nechtěl

vézt, prý je tu samý písek. A odsud tři ruble -, to máš

dvaadvacet rublů!"

"Vždyť odsud jezdí dostavník za půl ruble," řekl Oblo-

mov, "tu máš!"

Dal mu čtyři ruble a Taranťjev je strčil do kapsy.

"Dostanu od tebe sedm rublů v asignacích," dodal.

"A dej mi na oběd!"

"Na jaký oběd?"

"Do města se už včas nedostanu, musím poobědvat

cestou v hostinci a tady je všechno drahé, odřou mě o ně-

jakých pět rublů."

Oblomov mlčky vytáhl rubl a hodil mu jej. Byl tak ne-

trpělivý, aby Taranťjev co nejdřív odešel, že zůstával stát;

ale host neodcházel.

"Dej mi přece podat něco k snědku," řekl.

"Vždyť chceš poobědvat v hostinci, ne?" namítl Oblo-

mov.

"To bude oběd, a teď je teprve jedna pryč."

Oblomov řekl Zacharovi, aby něco podal.

"Nic nemáme, nic jsme nepřipravovali," suše odmítl

Zachar, mrače se na Taranťjeva. "Micheji Andrejiči, kdy-

pak přinesete pánovu košili a vestu? ..."

"Jakou zas košili a vestu?" vymlouval se Taranťjev.

"Dávno jsem ji vrátil."

"Kdypak?" zeptal se Zachar.

"Copak jsem ti je nedal rovnou do rukou, když jste se

stěhovali? Tys to někam strčil do rance, a teď se ještě bu-

deš ptát..."

Zachar zůstal celý zkoprnělý.

"Ach ty můj bože! No tohle, Iljo Iljiči, to je opravdu

hanba!" obrátil se naříkavě k Oblomovovi.

"To známe, jen si vykládej!" odbyl ho Taranťjev. "Nej-

spíš jsi to propil, a teď bys to chtěl..."

275,

"Ne, já ještě jakživ nic panského nepropil!" zachraptěl

Zachar. "Ale vy..."

"Přestaň Zachare!" přerušil ho přísně Oblomov.

"Někdo nám odnesl smeták a dva šálky, nebyl jste to

vy?" zeptal se zase Zachar.

"Jaký smeták?" zahřměl Taranťjev. "I ty starý lumpe!

Dej sem radši přesnídávku!"

"Slyšíte, Iljo Iljiči, jak nadává?" řekl Zachar. "Přesní-

dávka není, nemáme doma ani chleba a Anisja je pryč,"

dodal a odešel.

"Kde to obědváš?" zeptal se Taranťjev. "To jsou zázra-

ky, Oblomov chodí na procházku do háje, neobědvá do-

ma... Kdypak přijedeš do bytu? Vždyť už je podzim.

Přijeď se podívat."

"Dobře, dobře, za pár dní..."

"A nezapomeň přivézt peníze!"

"Ano, ano, ano..." netrpělivě odpovídal Oblomov.

"No, a nepotřebuješ něco v bytě? Tam pro tebe, hochu,

vymalovali stropy a natřeli podlahy, okna i dveře, všechno,

stálo to přes sto rublů."

"Ano, ano, dobře... Ach ano, něco jsem ti chtěl říct,"

vzpomněl si náhle Oblomov, "zajdi mi, prosím tě, k soudu,

potřebuji ověřit plnou moc..."

"Copak já jsem nějaký tvůj advokát?" namítl Taranťjev.

"Přidám ti na oběd," řekl Oblomov.

"To roztrhám víc na podrážkách, než ty mi přidáš."

"Jen tam zajeď, zaplatím ti."

"Já nemohu k soudu," řekl pochmurně Taranťjev.

"Proč?"

"Mám tam nepřátele, jsou proti mně, spikli se, aby mě

zničili."

"Tak dobře, zajedu tam sám," pravil Oblomov a vzal si

čapku.

"Až přijedeš do toho bytu, Ivan Matvejič ti všechno

zařídí. To je zlatý člověk, hochu, jinší chlapík než nějaký

Němec, který ještě před pár lety nic neznamenal! Pravý

starý ruský ouřada, třicet let sedí na jedné židli, s celým

soudem si dělá co chce a je i zazobaný, ale drožku si ne-

najme a frak nemá lepší než já; je mírný jako beránek,

mluví, že je ho sotva slyšet, a po cizích zemích se nepo-

tlouká jako ten tvůj..."

"Taranťjeve!" křikl Oblomov a uhodil pěstí do stolu.

"Mlč, když tomu nerozumíš!"

276,

Taranťjev na takový Oblomovův neslýchaný výbuch

vyvalil oči, a dokonce se zapomněl urazit, že ho někdo cení

méně než Štolce.

"Tak takovýhle ty jsi teď, hochu... taková prudkost!"

zabručel a sáhl po klobouku.

Rukávem si jej přihladil, pak se podíval na svůj a na

Oblomovův klobouk, který ležel na etažérce.

"Ty ho nenosíš, máš tu čapku," řekl, vzal Oblomovův

klobouk a zkusil si jej, "dej mi ho na léto, hochu..."

Oblomov mu jej mlčky sňal s hlavy a položil, kde byl

předtím, pak zkřížil ruce na prsou a čekal, až Taranťjev

odejde.

"I čert tě vem!" pravil Taranťjev, nemotorně procházeje

dveřmi. "Ty jsi, hochu, teď nějak... tento... Ale promluv

si s Ivanem Matvejičem a jen to zkus, nepřinést mu pe-

níze."

....

II..

Taranťjev odešel, Oblomov pak v nepříjemné náladě

usedl do křesla a dlouho, dlouho se zbavoval nemilého

dojmu. Konečně si vzpomněl na dnešní ráno a ohavný

Taranťjevův zjev se mu vytratil z hlavy; obličej se mu zas

rozzářil úsměvem.

Postavil se před zrcadlo, dlouho si upravoval nákrčník,

dlouho se usmíval a prohlížel si tvář, není-li tam stopa

Olžina horoucího polibku.

"Dvě ,nikdy', a takový rozdíl mezi nimi," řekl si tiše

v radostném vzrušení, "jedno už uvadlo a druhé tak nádher-

ně rozkvetlo..."

Pak se zamyslil a zamýšlel se stále hloub. Cítil, že jasný,

bezoblačný svátek lásky pominul, že se láska skutečně

stává závazkem, že se směšuje s celým životem, že se stává

součástí jeho každodenních zjevů a začíná vybledat, ztrá-

cet duhové barvy.

Dnes ráno možná zasvitl její poslední růžový paprsek

a teď už nebude zářit tak skvěle, ale spíš zahřívat život

neviditelně; život ji vstřebá a láska bude jeho hnací silou,

jistě mocnou, ale skrytou. A její projevy budou už jen

prosté a nenápadné.

Báseň skončí a začne strohá próza: plná moc, pak cesta

do Oblomovky, stavba domu, zápůjčka u poručenské rady

'277,

nová silnice, nekonečná jednání s mužiky, rozvrh prací,

žně, výmlat, cvakot počitadla, starostlivý obličej správce,

šlechtické volby, zasedání u soudu.

Jen tu a tam občas zazáří Olžin pohled, zazní Casta diva,

ozve se spěšný polibek, a pak zas aby jel pracovat nebo do

města, zase správce, zas cvakot počitadla.

Přijedou hosté, ale ani to nebude úleva, protože každý

hned spustí, kolik lihu kdo vypálí v lihovaru, kolik loktů

sukna dodává eráru... Co to má být? Na to se snad těšil?

To že je život? ... A lidé tak skutečně žijí, jako by v tom

bylo všechno. I Andrejovi se to líbí!

Ale sňatek, svatba, to je přece jen poesie života, to je

hotový, rozkvetlý květ. Představil si, jak vede Olgu

k oltáři; Olga má věneček z oranžových květů a dlouhý

závoj. Diváci šeptají obdivem. Nevěsta mu stydlivě, s lehce

se vlnícími ňadry, se svou hrdě a líbezně skloněnou hlavou

podává ruku a neví, jak se na všechny dívat. Hned zazáří

úsměvem, hned zaslzí, hned jí ve vrásečce nad obočím

zahraje nějaká myšlenka.

Doma, až odjedou hosté, vrhne se mu ještě ve svém

nádherném šatu do náruče jako dnes...

"Ne, musím rychle k Olze, nemohu přemýšlet a procítit

to o samotě," blouznil. "Všechno to povím celému světu...

Ne, nejdřív tetě, pak baronovi a napíšu Štolcovi -, ten

užasne! Pak to řeknu Zacharovi, pokloní se až k zemi,

a zajásá radostí, dám mu pětadvacet rublů. Přijde Anisja,

bude mi chtít políbit ruku, dám jí deset rublů; potom...

potom z radosti křiknu, aby to kdekdo slyšel, tak křiknu,

že si kdekdo řekne: ,Oblomov je šťastný, Oblomov se

žení! Teď poběžím k Olze, tam mě čeká dlouhý šepot,

tajemná úmluva, že se dva životy spojí v jeden...!"

Rozběhl se k Olze. S úsměvem vyslechla jeho blouznění;

ale sotva vyskočil, aby šel oznámit novinu tetě, Olga se

zamračila, až dostal strach,

"Nikomu ani slovo!" zakřikla ho s prstem na rtech

a pohrozila mu, aby mluvil tiše, aby ho teta neslyšela ze

sousedního pokoje. "Ještě není pravá chvíle!"

"Kdy tedy bude, je-li mezi námi všechno rozhodnuto?"

zeptal se netrpělivě. "Co mám teď dělat? Čím začít?"

ptal se. "Přece nebudeme nečinně sedět. Nastávají po-

vinnosti, vážný život..."

"Ano nastávají," přisvědčila, pozorně na něho pohlí-

žejíc.

278,

" Proto jsem chtěl udělat první krok a jít k tetě..."

"To je poslední krok."

"Který je tedy první?"

"První... je jít k soudu, vždyť máš sepsat nějakou

listinu, ne?"

"Ano... já tam zítra..."

"A proč ne dnes?"

"Dnes... dnes je takový den, a odejít od tebe, Olgo!"

"Tak dobře, zítra. A potom?"

"Potom to řeknu tetě a napíšu Štolcovi."

"Ne, pak musíš jet do Oblomovky... Vždyť Andrej

Ivanyč psal, co se musí dělat na statku. Já nevím, jakou

tam máte práci, snad stavbu, ne?" zeptala se, dívajíc se

mu do tváře.

"Bože můj!" namítl Oblomov, "vždyť poslechnu-li

Štolce, k tetě se jakživ nedostanu! Štolc říká, že se musí

začít stavět dům, potom silnice, založit školy... Na to na

všechno nestačí celý život. Odjeďme tam spolu, Olgo,

a pak..."

"Ale kde bychom bydleli? Je tam dům?"

"Je, ale starý a špatný; myslím, že se zápraží docela

rozpadlo..."

"Do čeho bychom tedy přijeli?" zeptala se.

"Musíme si najít byt zde."

"Proto také musíš do města," pokračovala, "to je druhý

krok..."

"A potom..." začal.

"Jen udělej nejdřív ty první dva kroky a pak už..."

"Jak je to možné?" uvažoval smutně Oblomov. "Ani

dlouhý šepot, ani tajemná úmluva, že se dva životy spojí

v jeden! Všechno se to obrací nějak jinak. Jak je ta Olga

divná! Nemá stání, nespočine sladce v poetické chvíli,

jako by se nedovedla zasnít, jako by necítila potřebu po-

hroužit se do zamyšlení! Hned abych jel k soudu nebo do

bytu -, celý Andrej! Člověk by řekl, že se všichni smluvili,

že budou žít ve spěchu!"

Nazítří se Oblomov vydal s kolkovaným archem do

města, jel s nechutí k soudu, zíval a díval se kolem sebe.

Nevěděl dobře, kde soud je, a zajel proto k Ivanu Gerasi-

movičovi, aby se poptal, ve kterém oddělení se ověřují

plné moci.

Ivan Gerasimovič měl z Oblomova radost a nechtěl ho

nechat odejít bez přesnídávky. Pak poslal ještě pro přítele,

279,

aby se dozvěděl, jak se to dělá, protože sám styk s úřady

dávno ztratil.

Přesnídávka a porada trvaly do tří hodin, pak už bylo

k soudu pozdě; zítra je sobota, neúřaduje se, věc se tedy

musila odložit na pondělí.

Oblomov se vydal na Vyborskou Stranu do svého nového

bytu. Dlouho jezdil mezi samými ploty a uličkami. Konečně

našli strážníka; ten jim řekl, že je to o kus dál, hned vedle,

tudyhle, a ukázal do jiné ulice bez domů a s dlouhými ploty.

Byla zarostlá trávou a táhla se mezi vyschlými blátivými

kolejemi.

Oblomov se zas rozjel, znova se kochal pohledem na

kopřivy podle plotů a na houštiny jeřábů, vyčnívající za

ploty. Konečně mu strážník ukázal starý domek ve dvoře

a dodal: "Tenhle to je."

"Dům vdovy po kolegiátním tajemníkovi Pšenicynovi,"

přečetl Oblomov na vratech a řekl kočímu, aby vjel na dvůr.

Dvůr nebyl větší než pokoj, takže kočár narazil ojí do

kouta a vyplašil hejno slepic, které se s kdákotem rozběhly,

některé dokonce rozletěly na všechny strany; velký černý

pes se začal se zuřivým štěkotem zmítat na řetěze sem

a tam a chňapal koním po hubách.

Oblomov seděl v kočáře ve výši oken a nevěděl, jak se

dostat ven. V oknech plných rezedy, laskavce a měsíčků,

se začaly hemžit hlavy. Oblomov stěží vylezl; pes štěkal

ještě zběsileji.

Oblomov vystoupil na zápraží a srazil se s vrásčitou sta-

řenou v sarafánu, s podolkem zastrčeným za pás.

"Koho hledáte?" zeptala se.

"Domácí, paní Pšenicynovou."

Stará zaraženě svěsila hlavu.

"Nehledáte Ivana Matvejiče?" zeptala se. "Ten není

doma, ještě se nevrátil z úřadu."

"Rád bych mluvil s domácí," řekl Oblomov.

Zmatek v domě zatím pokračoval. Hned z jednoho,

hned z druhého okna vyhlédne nějaká hlava; za stařenou

se dveře maličko pootvíraly a přivíraly a ukazovaly se tam

různé obličeje.

Oblomov se obrátil a viděl, že si ho na dvoře zvědavě

prohlížejí dvě děti, chlapec a holčička.

Odněkud se vynořil rozespalý mužik v kožichu, stínil si

rukou oči před sluncem a líně se díval na Oblomova i na

kočár.

280,

Pes stále hlučně a trhaně ňafal, a sotva se Oblomov

hnul nebo některý kůň kopl kopytem, zvíře hned zase ská-

kalo na řetěze a neustále štěkalo.

Vpravo viděl Oblomov za plotem nekonečnou plochu

osázenou zelím, vlevo přes plot několik stromů a zelenou

dřevěnou besídku.

"Vy hledáte Agafju Matvejevnu?" zeptala se stará. "Co

jí chcete?"

"Řekni domácí," odpověděl Oblomov, "že s ní chci mlu-

vit. Najal jsem tu byt..."

"Tak vy jste ten nový nájemník, známý Micheje

Andrej iče? Počkejte, hned jí řeknu."

Otevřela dveře, od kterých hned odskočilo několik osob

a rozuteklo se do pokojů. Zahlédl nějakou ženu s nahým

krkem a lokty, bez čepce, bílou, dosti tělnatou, která se

pousmála, že ji uviděl cizí člověk, a také se dala na útěk.

"Račte do pokoje," řekla stará, když se vrátila; zavedla

Oblomova přes maličkou předsíň do dost velkého pokoje

a požádala ho, aby počkal. "Domácí hned přijde," dodala.

"Ten pes pořád ještě štěká," pomyslil si Oblomov, roz-

hlížeje se po pokoji.

Pojednou jeho pohled upoutaly známé předměty, protože

celý pokoj byl plný jeho věcí. Stoly plné prachu; hromada

židlí navalených na postel; matrace, zpřeházené nádobí,

skříně.

"Co to má být? Nic není rozestaveno ani uklizeno?" řekl

si. "To je ohavné!"

Náhle za ním skříply dveře a do pokoje vešla žena,

kterou předtím viděl s nahou šíjí a lokty.

Bylo jí asi třicet let. Obličej měla velmi bílý a plný; zdálo

se, že jí krev nemůže proniknout do pleti a zbarvit ji ru-

měncem. Obočí skoro neměla a místo něj se jí nad očima

leskly dva trochu naběhlé proužky, porostlé řídkými,

světlými chloupky. Oči byly našedlé a prostomyslné jako

celý její výraz; ruce měla bílé, ale hrubé, s vystupujícími

velkými uzly modrých žil.

Šaty jí těsně přiléhaly a bylo vidět, že nenosí šněro vačku,

ba že nemá ani další spodničku, která by jí zvětšovala

objem boků, aby vypadala štíhlejší v pase. Proto také.

když neměla přehozený šál, mohlo její zahalené poprsí

bez porušení cudnosti sloužit malíři nebo sochaři za model

zdravých, pevných ňader. Ve srovnání s pěkným šálem

a ozdobným čepcem se její šaty zdály staré a ošumělé.

281,

Nečekala návštěvu, a když se ohlásil Oblomov, přehodila

si přes domácí všední šaty nedělní šálu a vlasy si zakryla

čepcem. Vešla nesměle a zůstala stát, dívajíc se ostýchavě

na Oblomova.

Ten vstal a uklonil se.

"Mám potěšení mluvit s paní Pšenicynovou?" zeptal se.

"Ano prosím," odpověděla. "Nepotřebujete snad mluvit

s mým bratrem?" zeptala se nerozhodně. "Je v úřadě, před

pátou hodinou se nevrací."

"Ne, já hledal vás," začal Oblomov, když Pšenicynová

usedla co nejdál od něho na pohovku a dívala se na konce

svého šálu, který na ní visel až k zemi jako koňská při-

krývka. Také ruce schovávala pod šál.

"Najal jsem tu byt, ale teď se okolnosti změnily a mu-

sím hledat byt v jiné části města, proto jsem s vámi přišel

promluvit..."

Tupě ho vyslechla a tupě se zamyslila.

"Teď tu bratr není," řekla pak.

"Ale není ten dům váš?" zeptal se Oblomov.

"Ano," odpověděla stručně.

"Proto jsem myslil, že se můžete sama rozhodnout..."

"Když on tu bratr není, on se u nás o všechno stará,"

pokračovala jednotvárně, po prvé se na Oblomova přímo

podívala a sklopila zas oči na šál.

"Má prostou, ale příjemnou tvář," usoudil shovívavě

Oblomov, "je to asi hodná žena." V té chvíli nahlédla dveř-

mi hlava děvčátka. Agafja Matvejevna jí hrozivě potají

pokynula hlavou a holčička zmizela.

"Kde slouží váš bratr?"

"V kanceláři."

"V jaké?"

"Tam, co zapisují mužiky... já nevím, jak se to jmenuje."

Prostomysině se usmála, ale v témž okamžiku její obličej

Ózas nabyl svého obvyklého výrazu.

"Vy tu s bratrem nebydlíte sama?" zeptal se Oblomov.

"Ne, mám dvě děti po nebožtíku mužovi, chlapci bylo

teď osm let a děvčeti šest," začala domácí dost hovorně

a její obličej se trochu oživil, "taky tu mám babičku, je

nemocná, sotva chodí, a i to jen do kostela; dřív chodila

s Akulinou na trh, ale teď od svatého Mikuláše přestala,

začaly jí otýkat nohy. I v tom kostele nejvíc sedí na schůd-

ku. A to je všechno. Někdy přijde na návštěvu švagrová

a taky Michej Andrejič."

'282í,

"Michej Andrejič vás navštěvuje často?" zeptal se Oblo-

mov.

"Někdy je tu celý měsíc. Oni jsou s bratrem přátelé,

pořád jsou spolu..."

A umlkla, protože vyčerpala celou svou zásobu myšlenek

a slov.

"Jaké tu máte ticho!" řekl Oblomov. "Kdyby neštěkal

pes, mohl by člověk myslit, že tu není živé duše."

Místo odpovědi se pousmála.

" Chodíte často z domu?" zeptal se Oblomov.

"V létě někdy. Onehdy jsme byli v pátek po svatém

Iljovi na Prachárně."

"Chodí tam mnoho lidí?" ptal se dál Oblomov; protože

se šál rozhalil, díval se na její bujná ňadra, pevná jako

vycpávka na pohovce a nikdy se nedmoucí.

"Ne, letos jich tam moc nebylo; ono ráno pršelo a teprve

potom se vyjasnilo. Jindy jich bývá plno."

"Kam ještě chodíváte?"

"My jdeme málokam. Bratr s Michejem Andrejičem

chodívají na ryby, vaří si tam rybí polévku, ale my jsme

pořád doma."

"Opravdu, pořád doma?"

"Ba, ba, je to tak. Loni jsme byli v Kolpině a někdy

jdeme taky tuhle do háje. Čtyřiadvacátého června má

bratr svátek, tak tu míváme na oběd všechny úředníky

z kanceláře."

"A navštěvujete někoho?"

"Bratr ano, ale já s dětmi jen o vánocích a velkonocích

obědvám na Boží hod u mužových příbuzných."

Už nebylo o čem mluvit.

"Máte ráda květiny, že jich tu tolik je?" zeptal se.

Pousmála se.

"Ne, já na to nemám čas," odpověděla. "To byly děti

s Akulinou v hraběcí zahradě, tak jim je zahradník dal,

ale muškát a aloe mám dávno, byly tu už za mého

muže."

V té chvíli vpadla najednou do pokoje Akulina; držela

v rukou velkého kohouta, který plácal křídly a zoufale

kdákal.

"Agafjo Matvejevno, je to tenhle kohout, co mám dát

kramářovi?" zeptala se.

"Co tě napadá! Jdi zas!" řekla jí domácí

" Vidíš, že mám návštěvu!"

283,

"Já se jenom ptám," pravila Akulina a vzala kohouta za

nohy hlavou dolů, "dává sedmdesát kopejek."

"Jdi si do kuchyně, jdi!" poslala ji Agafja Matvejevna.

"Toho šedivého kropenatého, a ne tohohle," dodala spěšně,

ale hned se zastyděla, schovala ruce pod šál a sklopila oči.

"Hospodářství!" řekl Oblomov.

"Ano, my máme hodně slepic; prodáváme vejce a kuřata.

Z vil a hraběcího domu tady v té ulici u nás všichni kupu-

jí," odpověděla a pohlédla na Oblomova mnohem směleji.

Začala se tvářit rozumně a starostlivě; i tupost jejího

výrazu se ztrácela, když začala mluvit o něčem, v čem se

vyznala. Ale na každou otázku nesouvisící s nějakým

určitým, jí známým účelem odpovídala úsměvem a mlče-

ním.

"To jste měli dát do pořádku," poznamenal Oblomov,

ukazuje na hromadu svých věcí...

"Však jsme chtěli, ale bratr nedovolil," živě ho přerušila

a podívala se na Oblomova už docela směle. "Povídal, že

prý kdo ví, co tam ve stolech a ve skříních máte, pak se ně-

co ztratí a přijdete na nás..." pousmála se.

"Jak je váš bratr opatrný!" dodal Oblomov.

Opět se trochu pousmála a tvářila se zas jako obvykle.

Úsměv pro ni byl hlavně prostředkem, kterým si pomá-

hala, když nevěděla, co říci nebo co udělat.

"Já už na něho nemohu čekat," řekl Oblomov, "snad

byste mu mohla vyřídit, že se okolnosti změnily, takže ten

byt teď nepotřebuji, a proto prosím, abyste ho pronajali

někomu jinému, a já sám budu taky hledat zájemce."

Tupě naslouchala a pravidelně mrkala.

"Buďte tak laskavá a řekněte mu o smlouvě..."

"Když on teď není doma," vedla pořád svou, "radši

kdybyste zas přišel zítra, zítra je sobota, to on do úřadu

nechodí..."

"Já mám spoustu práce, nemám ani chvilku volnou,"

vymlouval se Oblomov. "Buďte tak laskavá a řekněte mu

jen, že závdavek vám přece zůstane, a když najdu jiného

nájemníka..."

"On tu bratr není," pokračovala jednotvárně, "nějak

nejde..." a podívala se na ulici. "On chodívá tadyhle ko-

lem oken, je ho vidět, když jde, ale on nejde!"

"Tak já tedy půjdu..." řekl Oblomov.

"A až on bratr přijde, co mu mám říct, kdy se nastěhu-

jete?" zeptala se a vstala z pohovky.

284,

"Vyřiďte mu, že vás prosím," vysvětloval Oblomov, "že

se okolnosti změnily..."

"Kdybyste nás zítra ještě navštívil a promluvil si

s ním..." opakovala.

"Zítra nemohu."

"Tak pozítří, v neděli. Míváme po mši vodku a přesní-

dávku. Chodívá sem Michej Andrejič."

"Prosím vás, taky Michej Andrejič?" zeptal se Oblomov.

"Ba ano, bývá tu," odpověděla.

"Já nemohu ani pozítří," bránil se netrpělivě Oblomov.

"Taktedy příští týden..." pokračovala. "A kdy se bu-

dete stěhovat? Já bych dala umýt podlahu a utřít prach,"

zeptala se.

"Já se stěhovat nebudu," odpověděl.

"Jak to? A co si počneme s vašimi věcmi?"

"Buďte tak laskavá a řekněte bratrovi," začal Oblomov

důrazně a pomalu, upíraje pohled přímo na její prsa, "že

se okolnosti..."

"Když on nějak dlouho nejde, není ho vidět" pokračo-

vala jednotvárně, dívajíc se na plot, který odděloval ulici

ode dvora. "Já už znám i jeho krok, na dřevěném chodníku

je slyšet, jak kdo chodí. Tady chodí málokdo..."

"Vyřídíte mu tedy, co jsem žádal?" ptal se Oblomov,

ukláněje se a odcházeje.

"On tu bude tak za půl hodiny..." odpovídala domácí

nezvykle znepokojeně, jako by se snažila zdržet Oblomova

hlasem.

"Já už nemohu čekat," rozhodl se a otevřel dveře.

Když ho pes uviděl na zápraží, spustil štěkot a začal zas

cloumat řetězem. Kočí spal, podpíraje si rukou hlavu,

vzbudil se a začal s koni couvat; vyplašené slepice se zas

rozběhly na všechny strany; v okně se objevilo několik

hlav.

"Já tedy řeknu bratrovi, že jste tu byl," dodala znepo-

kojeně domácí, když Oblomov sedl do kočáru.

"Ano, a řekněte mu, že se okolnosti změnily, takže si teď

byt nemohu nechat a postoupím ho někomu jinému, nebo

aby se on... poptal..."

"V tuhle dobu vždycky chodí domů..." hovořila, roztrži-

tě mu naslouchajíc, řeknu mu, že ho chcete navštívit."

"Ano, v těchhle dnech přijedu," přisvědčil Oblomov.

Doprovázen zuřivým štěkotem, kočár vyjel ze dvora

a začal kodrcat po zaschlých hrbolech nedlážděné uličky.

285,

Na jejím konci se objevil nějaký muž středního věku

v obnošeném plášti, s velkým papírovým balíkem pod

paždí, s tlustou holí a v gumových přezuvkách, ač byl

suchý a horký den.

Šel rychle, rozhlížel se a našlapoval, jako by chtěl dřevě-

ný chodník promáčknout. Oblomov se za ním podíval

a viděl, že zabočil do vrat Pšenicynové.

"Tamhle už asi jde pan bratr," usoudil Oblomov. "Ale

čert ho vem! Ještě hodinu bych se s ním bavil, a mám hlad

a je mi horko! A také mě čeká Olga... Až jindy!"

"Jeď honem!" řekl kočímu.

"A podívat se po jiném bytě?" vzpomněl si náhle, když

se rozhlížel po plotech. "To bych musil zase zpátky do

Mořské nebo Koňušenné... Až jindy!" rozhodl se.

"Pospěš si!"

.... ....

III...

Koncem srpna nastaly deště, ve vilách, kde byla kamna,

začaly komíny kouřit, a kde kamna nebyla, chodili obyva-

telé s ovázanými tvářemi, až nakonec ponenáhlu všechny

vily zůstaly prázdné.

Oblomov se v městě ani neukázal a jednoho rána uviděl,

jak lidé nesou a vezou kolem jeho oken nábytek Iljinských.

Nepovažoval už za hrdinský čin přestěhovat se, poobědvat

někde cestou a celý den si nelehnout, ale teď nevěděl ani,

kam na noc složit hlavu.

Zdálo se mu rozhodně nemožné zůstat ve vile sám, když

už v parku ani v háji nikdo nebyl a když viděl Olžina okna

uzavřená okenicemi.

Prošel se po jejích prázdných pokojích, obešel park, se-

stoupil s kopce a srdce mu tísnil smutek.

Poručil Zacharovi a Anisje, aby se nastěhovali na Vy-

borskou Stranu, protože se tam rozhodl pobýt, dokud ne-

najde nový byt, pak odjel do města, narychlo poobědval

v hostinci a večer strávil u Olgy.

Ale podzimní večery v městě se nepodobaly dlouhým

jasným dnům a večerům v parku a v háji. V městě se už

nemohl setkávat s Olgou třikrát za den, v městě už pro

něho nepřiběhne Káťa ani on sám nemůže poslat Zachara

s dopisem pět verst daleko. Celá ta letní kvetoucí báseň

'286,

lásky nějak uvízla a pokračovala líněji, jako by jí dochá-

zel obsah.

Někdy oba půl hodiny mlčeli. Olga se zabere do práce,

odpočítává si jehlou čtverečky na výšivce, a on zas se za-

bere do chaosu myšlenek a žije v budoucnosti, daleko od

přítomné chvíle.

Jen někdy ji bedlivě pozoruje a zachvěje se vášní nebo

na něho ona letmo pohlédne a usměje se, když zachytí

v jeho očích paprsek něžné oddanosti a němého štěstí.

Tři dny za sebou jezdil Oblomov do města k Olze a oběd-

val u ní pod záminkou, že doma ještě nemá nic uspořádáno,

že se příští týden odstěhuje, a proto se nezařizuje v novém

bytě jako doma.

Ale čtvrtého dne mu už připadalo nevhodné přijít zas

a když chvíli obcházel kolem domu Iljinských, vzdychl si

a odjel domů.

Pátého dne neobědvali doma.

Šestého dne mu Olga řekla, aby přišel do toho a toho

krámu, že tam bude, a pak ji prý může doprovodit domů

pěšky, kočár pojede za ní.

Všechno to bylo trochu trapné; potkávali jeho i její

známé, kteří zdravili, někteří zůstávali stát, aby si pro-

mluvili.

"Ach ty můj bože, to je trápení!" říkal a jen se potil

strachem a rozpaky.

Také teta se na něho dívala mdlým pohledem svých vel-

kých očí a zamyšleně čichala k voňavce, jako by ji z něho

bolela hlava. A je to taková dálka z jeho bytu! Jede a jede

z Vyborské Strany, večer zase zpátky, dohromady to trvá

tři hodiny!

"Řekněte to tetě," naléhal Oblomov, "pak u vás mohu

být od rána a nikdo nic neřekne..."

"A byl jsi u soudu?" zeptala se Olga.

Oblomov měl sto chutí říci, že tam byl a všechno zařídil,

ale věděl, že se na něho Olga podívá tak pozorně, že každou

jeho lež hned prohlédne. Odpověděl povzdechem.

"Ach, kdybys věděla, jak je to těžké!" řekl.

"A mluvil jsi s bratrem domácí? Našel jsi byt?" zeptala

se pak, aniž zvedla oči.

"On není ráno nikdy doma a večer jsem stále zde," od-

pověděl Oblomov a byl rád, že má dostatečnou výmluvu.

Teď si vzdychla Olga, ale neřekla nic.

"Zítra rozhodně promluvím s bratrem domácí," chlácho-

'287,

lil ji Oblomov, "zítra je neděle, takže nebude v úřadě."

"Dokud se to všechno nedá do pořádku," řekla zádumči-

vě Olga, "nemůžeme ma tante nic říci a nesmíme se scházet

tak často..."

"Ano, ano... to je pravda," přisvědčil ustrašeně Oblo-

mov.

"Obědvej u nás v neděli, to je náš přijímací den, a pak

třeba ve středu bez jiných hostů," rozhodla. "A mimo to se

můžeme vídat v divadle. Budeš vědět, kdy tam půjdeme,

a jdi tedy také."

"Ano, to je pravda," řekl a měl radost, že se sama ujala

uspořádání schůzek.

"A bude-li nějaký pěkný den," pokračovala, "pojedu

na procházku do Letního sadu a můžeš tam přijít; připo-

mene nám to park... park!" opakovala procítěně.

Mlčky jí políbil ruku a do neděle se s ní rozloučil. Smutně

ho provázela pohledem, pak usedla ke klavíru a celá se

pohroužila do hudby. Její srdce nad čímsi plakalo, plakaly

i tóny. Chtěla zpívat, ale nešlo to.

Nazítří Oblomov vstal a oblékl si šedý kabátek, který

nosíval na letním bytě. S chalátem se dávno rozloučil

a dal jej uložit do skříně.

Zachar jako obvykle nesl na stůl kávu s rohlíky a nemo-

torně pohupoval podnosem. Za Zacharem se jako obvykle

vykláněla do půl těla ze dveří Anisja a dávala pozor, do-

nese-li Zachar nádobí ke stolu; postavil-li Zachar podnos

šťastně na stůl, Anisja okamžitě tiše zmizela, ale upadlo-li

mu něco, rychle k němu přiskočila, aby zachránila ostatní

věci. Zachar přitom začne nadávat, a to nejdřív na věci,

pak své ženě a rozežene se po ní loktem.

"To je dobrá káva! Kdo to vaří?" zeptal se Oblomov.

"Sama domácí," odpověděl Zachar, "už šestý den vám

vaří kávu. Povídá, že prý dáváme moc cikorky a kávu ne-

dovaříme. Ukažte, já prý sama!"

"Je dobrá," opakoval Oblomov, nalévaje si druhý šálek.

"Poděkuj jí."

"Ona tu je," řekl Zachar a ukázal na pootevřené dveře do

vedlejšího pokoje.

"To je jejich taková přípravna; ona tam pracuje a mají

tam uložený čaj, cukr, kávu i nádobí."

Oblomov viděl pouze její záda, týl, kus bílé šíje a nahé

lokty.

"Co ona se tam tak rychle ohání?" zeptal se Oblomov.

288,

"Kdopak ví. Snad žehlí krajky."

Oblomov pozoroval, jak se domácí míhají lokty, jak se jí

záda ohýbají, a zase vzpřimují.

Když se shýbala, bylo jí dole vidět čistou spodničku,

čisté punčochy a oblá plná lýtka.

"Pracuje, ale lokty má jak nějaká hraběnka; dokonce

s důlky!" pomyslil si Oblomov.

V poledne se Zachar přišel zeptat, nepřeje-li si okusit je-

jich pirohu, prý to vzkazuje domácí.

"Dnes je neděle, to mívají piroh!"

"No, ten bude asi pěkný," ošklíbl se Oblomov. "S cibulí

a s mrkví..."

""Není horší než naše oblomovské," namítl Zachar;

" plněný kuřaty a čerstvými houbami."

"Ach, to musí být dobré, přines mi! Kdopak to u nich

peče? Snad ne ta špinavá ženská?"

"Kdepak ta!" pohrdavě odpověděl Zachar. "Kdyby ne-

bylo paní, ta by nedovedla ani těsto zadělat. Domácí je

pořád v kuchyni a piroh dělala sama s Anisjou."

Za pět minut se z postranního pokoje vztáhla k Oblomo-

vovi nahá ruka, sotva zakrytá šálem, který už znal; držela

talíř s velkým kusem pirohu, z něhož se valila horká pára.

"Mnohokrát děkuji," promluvil vlídně Oblomov, vzal si

talíř, a když nahlédl do dveří, padla mu do očí plná ňadra

a nahá ramena. Dveře se spěšně zavřely.

"Není libo vodku?" zeptal se hlas.

"Já vodku nepiju, děkuji mnohokrát," odpověděl Oblo-

mov ještě vlídněji. "Jakou máte?"

"Vlastní, domácí, sami ji upravujeme s rybízovým

listím," odpověděl hlas.

"Vodku s rybízovým listím jsem ještě nikdy nepil, do-

volte mi ochutnat!"

Nahá ruka se zas protáhla dveřmi s talířem a sklenkou

vodky. Oblomov ji vypil a velmi mu zachutnala.

"Srdečně vám děkuji," řekl a pokoušel se nahlédnout

do dveří, ty však zapadly.

"Proč se neukážete, abych vám mohl říci dobré jitro?"

vyčetl jí Oblomov.

Domácí se za dveřmi zasmála.

"Jsem ještě ve všedních šatech, pořád jsem byla v ku-

chyni. Hned se obléknu, bratr už brzy přijde ze mše," od-

pověděla.

"Ach ano, abych nezapomněl, potřebuji mluvit s vaším

'289,

bratrem," poznamenal Oblomov. "Řekněte mu, aby mě

navštívil."

"Dobře, řeknu mu, jak přijde."

"Kdo to u vás kašle? Takový je to suchý kašel," zeptal

se Oblomov.

"To babička, kašle tak už osmý rok."

A dveře se zavřely.

"Je tak... jednoduchá," pomyslil si Oblomov, "ale má

něco takového... A chodí si čistě!"

S bratrem domácí se stále ještě neseznámil. Vídal jen

občas z postele, že časně ráno prochází za mřížovím plotu

muž s velkým papírovým balíkem pod paždí a mizí v uličce.

V pět hodin se pak zas týž muž s týmž balíkem vracel,

procházel kolem oken a ztrácel se na zápraží. Slyšet ho

v domě nebylo.

Ale přitom bylo patrné, že je dům obydlen, hlavně ráno,

protože v kuchyni klepaly nože, oknem bylo slyšet, že

v koutě na dvoře služka něco vyplachuje, že domovník

štípe dříví nebo veze na dvoukolovém vozíku soudek s vo-

dou; za zdí plakaly děti nebo se tam ozýval stařenin úporný

suchý kašel.

Oblomov měl čtyři pokoje, to jest celou lepší přední část

domu. Domácí s rodinou bydlela ve dvou skromnějších

pokojích a bratr nahoře, v tak zvané světničce.

Oblomovova pracovna a ložnice měly okna na dvůr,

hostinský pokoj byl obrácen k zahrádce a salón k velké zele-

ninové zahradě se zelím a bramborami. V hostinském

pokoji byla okna zastřena vybledlými kartounovými

záclonkami.

Podle stěn se tísnily jednoduché ořechové židle; pod

zrcadlem stál karetní stolek; okna byla plná květináčů

s muškátem a laskavcem a visely v nich čtyři klece s čížky

a kanárky.

Bratr vešel po špičkách a na Oblomovův pozdrav od-

pověděl trojí úklonou. Úřednický kabát měl zapjat na

všechny knoflíky, takže se nedalo poznat, je-li pod ním

prádlo; nákrčník měl uvázán na jednoduchý uzel a cípy

zastrčeny.

Bylo mu asi čtyřicet let, vlasy měl nad čelem vyčesané

do chocholu a na skráních dva podobné nedbale vlající

chocholy, připomínající psí uši střední velikosti. Svým še-

dým pohledem si všechno prohlížel nejdřív jen po očku

a teprve potom se díval přímo.

290,

Zdálo se, že se stydí za své ruce, a když mluvil, snažil se

je schovat za zády buď obě dvě, nebo aspoň jednu a druhou

pak zastrkoval za kabát. Když předkládal představenému

spis a podával mu zprávu, držel jednu ruku za zády a pro-

středním prstem druhé, s nehtem obráceným dolů, opatrně

ukazoval na nějakou řádku nebo slovo, ale hned potom

i tuto ruku schovával dozadu; snad to dělal proto, že prsty

měl tlusté, červené a trochu se mu třásly, takže považoval

důvodně za poněkud nevhodné vystavovat je příliš na

odiv.

"Ráčil jste poručit, abych k vám přišel," začal, vrhnuv

na Oblomova svůj dvojí pohled.

"Ano, chtěl jsem s vámi mluvit o bytě. Posaďte se pro-

sím!" odpověděl zdvořile Oblomov.

Ivan Matvejič se po dvojím vybídnutí osmělil a sedl si,

ale s trupem nakloněným dopředu a s rukama skrčenýma

do rukávů.

"Okolnosti mě nutí hledat jiný byt," řekl Oblomov,

"a proto bych tenhle chtěl přepustit někomu jinému."

"Přepustit byt je teď těžké," odpověděl Ivan Matvejič,

zakašlal do ruky a hbitě ji zase schoval do rukávu, "kdy-

byste nás byl navštívil koncem léta, tenkrát se tu poptávalo

mnoho lidí."

"Já tu byl, ale nebyl jste doma," přerušil ho Oblomov.

"Sestra mi to říkala," pokračoval úředník. "Ale neračte

si s bytem dělat starosti, budete tu spokojen. Ruší vás snad

ta havěť?"

"Havěť?"

"Slepice prosím."

Oblomov sice slýchal od časného rána pod okny neustále

protivné kdákání kvočny a pípání kuřat, ale co mu na tom

záleželo? Vznášela se před ním podoba Olgy, takže si sotva

všímal, co se kolem něho děje.

"Ne, to mi nevadí," odpověděl, "já myslil, že mluvíte

o kanárcích, štěbetají od samého rána."

"Dáme je jinam," odpověděl Ivan Matvejič.

"Ani to by nevadilo," poznamenal Oblomov, "ale okol-

nosti mi nedovolují, abych zde zůstal."

"Jak je libo," řekl Ivan Matvejič. "Ale nenajdete-li ná-

jemníka, jak to bude se smlouvou? Zaplatíte podle ní? ...

Budete mít škodu."

"A kolik by to bylo?" zeptal se Oblomov.

"Hned to přinesu."

291,

Přinesl smlouvu a počitadlo.

"Tedy za byt je to, prosím, osm set rublů v asignacích,

od toho sto rublů závdavku, zbývá sedm set rublů," řekl.

"Což byste ode mne chtěl nájemné za celý rok, když

u vás nebudu ani čtrnáct dní?" přerušil ho Oblomov.

"Jak to, prosím?" mírně a počestně namítl Ivan Matve-

jič. " Sestra by nespravedlivě utrpěla škodu. Je to chudobná

vdova, žije jen z toho, co jí vynese dům; ledaže ještě trochu

vydělá za kuřata a vejce na šatičky pro děti."

"Promiňte, to přece nemohu," ozval se Oblomov, "uvaž-

te, že tu nejsem ani čtrnáct dní, zač bych tedy tolik platil?"

"Tady to prosím stojí ve smlouvě," pokračoval Ivan

Matvejič, ukázal prostředním prstem na dvě řádky a hned

zase prst schoval do rukávu, "račte si to přečíst: , Jestliže

se však odstěhuji před uplynutím nájemní doby, zavazuji

se najít jiného nájemníka, který byt převezme za týchž

podmínek, a nestane-li se to, zaplatím paní Pšenicynové

nájemné za celý rok, až do prvního června příštího ro-

ku."

"Jak je to možné?" bránil se Oblomov. "To je nespra-

vedlivé."

"To je prosím podle zákona," namítl Ivan Matvejič.

"Sám jste to ráčil podepsat, zde je podpis!"

Prst se objevil pod podpisem a opět se schoval.

"Kolik je to?" zeptal se Oblomov.

"Sedm set rublů," začal Ivan Matvejič týmž prstem

přehazovat kuličky na počitadle a po každé jej zas hbitě

zahnul do pěsti, "a za stáj a kůlnu stopadesát rublů."

A znova zacvakal kuličkami na počitadle.

"Dovolte, vždyť já žádné koně nemám, nač potřebuji

stáj a kůlnu?" živě namítl Oblomov.

"Je to prosím ve smlouvě," řekl Ivan Matvejič a ukázal

prstem na řádku. "Michej Andrejič říkal, že budete mít

koně."

"Michej Andrejič žvaní!" bránil se s nevolí Oblomov.

"Dejte mi smlouvu!"

"Zde račte mít kopii, ale smlouva patří sestře," mírně

odpověděl Ivan Matvejič a smlouvu podržel. "Mimo to za

používání zelinářské zahrady a dodávky zelí, řepy a jiné

zeleniny, počítaje na jednu osobu," četl Ivan Matvejič,

"přibližně dvě stě padesát rublů..."

A chtěl posunout další kuličky na počitadle.

"Jaká zahrada? Jaké zelí? O tom nemám ani zdání,

292,

o čem to mluvíte?" bránil se Oblomov téměř hrozivě.

"Zde je to prosím ve smlouvě. Michej Andrejič řekl, že to

tak najímáte..."

"Co to má být, že bez mého vědomí chcete rozhodovat,

co mám jíst? Já nechci žádné zelí ani řepu..." řekl Oblo-

mov povstávaje.

Také Ivan Matvejič vstal.

"Promiňte, jak bych mohl bez vašeho vědomí, vždyť je

tu váš podpis!" namítl.

A jeho tlustý prst se zas třásl na podpisu a celá listina

se mu třásla v ruce.

" Kolik si dohromady počítáte?" zeptal se netrpělivě

Oblomov.

" Ještě za vymalování stropu a nátěr dveří, za předělání

oken v kuchyni a za nové kování ke dveřím sto padesát

čtyři ruble osmadvacet kopejek v asignacích."

"Cože, to také je na můj účet?" užasl Oblomov. "To se

dělá vždycky na účet domácího. Kdopak by se stěhoval do

bytu, který není v pořádku? ..."

"Zde to prosím stojí ve smlouvě, že je to na váš účet,"

odpověděl Ivan Matvejič a z dálky ukazoval prstem, kde je

to ve smlouvě řečeno. "Dohromady prosím tisíc tři sta

padesát čtyři ruble osmadvacet kopejek v asignacích,"

domluvil mírným hlasem a obě ruce se smlouvou schoval

za záda.

"Ale kde to vezmu? Já nemám peníze!" namítl Oblomov,

procházeje se po pokoji. "Potřebuji já vaši řepu a zelí!"

"Jak je libo," tiše dodal Ivan Matvejič. "Ale neračte se

znepokojovat, budete zde spokojen. A co se týká peněz...

sestra vám počká."

"Ale já nemohu, z osobních důvodů nemohu! Rozu-

míte?"

"K službám. Jak je libo," ochotně odpověděl Ivan

Matvejič a couvl o krok.

"Dobře, rozmyslím si to a budu se snažit byt odstoupit,"

řekl Oblomov, pokynuv úředníkovi hlavou.

"To bude těžké; ostatně, jak je libo," dokončil Ivan

Matvejič, třikrát se uklonil a odešel.

Oblomov vytáhl peněženku a spočítal peníze. Měl do-

hromady tři sta pět rublů. Ztrnul.

"Co jsem dělal s penězi?" zeptal se v duchu užasle,

takřka s hrůzou. "Na začátku léta mi poslali ze statku tisíc

dvě stě rublů, a teď mám jen tři sta!"

293,

Začal počítat, vzpomínat na všechny výdaje, ale mohl si

vzpomenout pouze na dvě stě padesát rublů.

"Kam se ty peníze poděly?" říkal si. "Zachare, Zacha-

re!"

"Co račte?"

"Kam se nám poděly všechny peníze? Vždyť my nemá-

me žádné peníze!

Zachar se začal hrabat v kapsách, vytáhl půl rublu, de-

setník a položil je na stůl.

"Tohle jsem vám zapomněl vrátit, zbylo mi to po stěho-

vání," řekl.

"Co mi strkáš drobné? Řekni mi, kam se podělo osm set

rublů!"

"Copak já vím? Já přece nevím, co vy utrácíte! Kolik

třeba platíte za kočár?"

"Ano, to bylo mnoho," vzpomněl si Oblomov, dívaje se

na Zachara. "Nepamatuješ se, kolik jsme na letním bytě

zaplatili za kočár?"

"Jak bych se pamatoval?" namítl Zachar. "Jednou jste

mi řekl, abych dal kočímu třicet rublů, to si pamatuju."

"Kdyby sis tak zapisoval výdaje!" vytkl mu Oblomov.

"Je to zlá věc, neumět psát!"

"Vydržel jsem celý život bez toho, a chválabohu o nic

hůř než druzí!" namítl Zachar, dívaje se stranou.

"Štolc má pravdu, ve vsi se musí založit škola!" pomyslil

si Oblomov.

"To u Iljinských měli jednoho, uměl číst a psát," po-

kračoval Zachar, "však mi taky lidi povídali, že ukradl

stříbro z příborníku."

"Uctivě děkuju!" pomyslil si ustrašeně Oblomov. "To

je pravda, tihle lidé se školami bývají takoví nestoudníci,

samá hospoda, harmonika, čaj... Ne, na školy je brzy...!"

"Tak zač ještě jsem vydal peníze?" zeptal se.

"Copak já vím? Taky Michejovi Andrejiči jste na letním

bytě dával..."

"To je pravda," zaradoval se Oblomov, že si na to

vzpomněl. "Tak tedy za kočár třicet a Taranťjevovi

myslím pětadvacet rublů... Co ještě?"

Zamyšleně a tázavě se díval na Zachara. Zachar se zas

zasmušile úkosem díval na něho.

"Nepamatuje se Anisja?" zeptal se Oblomov.

"Jak by se pamatovala? Co ví taková hloupá ženská?"

řekl Zachar pohrdavě.

294,

"Nevzpomenu si!" usoudil Oblomov s úzkostí. "Nebyli

u nás třeba zloději?"

"Kdyby tu byli zloději, ukradli by všechno," řekl Zachar

odcházeje.

Oblomov usedl do křesla a zamyslil se. "Kde já jen vezmu

peníze?" uvažoval, až na něm vystupoval studený pot.

"Kdy mi pošlou ze statku a kolik?"

Podíval se na hodiny; jsou dvě, je čas jet k Olze. Dnes

je den, kdy u ní má obědvat. Pomaličku se vzpamatoval,

poslal pro drožku a jel do Mořské.

....

IV...

Řekl Olze, že mluvil s bratrem domácí, a v rychlosti

k tomu přidal, že snad tento týden byt někomu postoupí.

Olga odjela před obědem s tetou na návštěvu a Oblomov

se šel v okolí podívat po bytech. Byl ve dvou domech;

v jednom našel čtyřpokojový byt za čtyři tisíce v asigna-

cích a v druhém žádali za pět pokojů šest tisíc.

"To je hrůza! To je hrůza!" naříkal, ucpávaje si uši

a prchaje od užaslých domovníků. Představil si k těmto

částkám dalších víc než tisíc rublů, které musí zaplatit

Pšenicynové, ze strachu to ani raději nesečetl, jen přidal do

kroku a spěchal k Olze.

U Iljinských byla společnost. Olga sršela vtipem, mluvi-

la, zpívala a sklízela všeobecný úspěch; Jen Oblomov na-

slouchal roztržitě, přestože mluvila a zpívala pro něho, aby

tam neseděl jako hromádka neštěstí a se sklopenýma oči-

ma, aby byl i on plný života a zpěvu.

"Přijeď zítra do divadla, máme lóži," řekla mu.

" Večer, v tom blátě, takovou dálku!" pomyslil si Oblo-

mov, ale když se jí podíval do očí, odpověděl na její úsměv

také úsměvem.

"Předplať si křeslo," dodala, "příští týden přijedou Ma-

jevských; ma tante je pozvala do naší lóže."

A dívala se na něho, aby viděla, jak se zaraduje.

"Pane Bože!" pomyslil si s hrůzou. "A já mám všeho

všudy tři sta rublů!"

"Požádej tuhle barona, on tam každého zná a hned ti pro

lístky pošle."

Znova se usmála a při pohledu na ni se usmál i on

'4295,

a s úsměvem poprosil barona; ten pak také s úsměvem

slíbil, že pro lístky pošle.

"Teď budeš sedat v křesle, a když pak urovnáš své zá-

ležitosti, budeš už mít právo na stálé místo v naší lóži,"

dodala Olga.

A usmála se ještě jednou úsměvem, jaký mívala, když

byla úplně šťastná.

Och, jaké štěstí ho náhle ovanulo, když Olga maličko

poodkryla clonu skrývající lákavé dálky, poseté úsměvy

jako kobercem z květin!

Oblomov zapomněl i na peníze; teprve nazítří ráno, když

zahlédl bratrův balík, který se šinul kolem oken, vzpomněl

si na plnou moc a požádal Ivana Matvejiče, aby ji dal

u soudu ověřit. Ten plnou moc přečetl, upozornil, že je v ní

jeden bod nejasný, a slíbil, že to zařídí.

Oblomov dal listinu přepsat, pak byla ověřena a odeslá-

na. Vítězoslavně to oznámil Olze a na dlouhou dobu se

uklidnil.

Byl rád, že dokud nedostane odpověď, nemusí hledat byt

a že tím ponenáhlu něco ušetří.

"Ono by se tu bydlet dalo," myslil si, "je to sice odevšad

daleko, ale mají tu přísný pořádek a dobře se tu hospo-

daří."

Hospodařilo se tam skutečně znamenitě. Oblomov se sice

stravoval zvlášť, ale oko domácí bdělo i nad jeho ku-

chyní.

Ilja Iljič zašel jednou do kuchyně a našel Agafju Matve-

jevnu s Anisjou, jak si div neleží v náručí.

Je-li vůbec sympatie duší, je-li pravda, že se příbuzné

bytosti na dálku vytuší, nebylo to na ničem vidět lépe než

na vzájemné náklonnosti Agafji Matvejevny a Anisji.

Na první pohled, při prvních slovech a prvním hnutí si

porozuměly a jedna druhou ocenily.

Agafja Matvejevna si dobře všimla, jak Anisja, ozbrojena

pohrabáčem a hadrem, s vykasanými rukávy, v pěti minu-

tách uvedla do pořádku kuchyni, ve které se netopilo půl

roku, jak naráz smetla prach s polic, se stěn a se stolu, jak

ze široka se rozháněla koštětem po podlaze a po lavicích

a jak v okamžiku vyhrábla z kamen popel -, a hned po-

chopila, co je Anisja zač a jak mocnou oporu ve svých hos-

podářských snahách by v ní mohla nalézt. Od té chvíle byla

Agafja Matvejevna Anisje vřele nakloněna.

Na druhé straně se Anisja podívala jen jednou, jak

'296,

Agafja Matvejevna kraluje v kuchyni, jak orlím zrakem bez

obočí vidí každý nešikovný pohyb nemotorné Akuliny, jak

chrlí rozkazy, aby něco vytáhla, přistavila, přihřála, při-

solila, jak na trhu jediným pohledem a nanejvýš snad leh-

kým dotykem prstu neomylně posoudí, kolik měsíců byla

na světě slepice, jak čerstvá je ryba, kdy opustila záhon

petržel nebo salát. To Anisje stačilo, aby začala vzhlížet

k Agafje Matvejevně s obdivem a úctou. Usoudila, že se

sama minula povoláním a že je jí škoda pro Oblomovovu

kuchyni, kde se všechna její mrštnost a věčná nezkrotná

horečná rychlost uplatní jen v tom, že v letu zachytí talíř

nebo sklenici, která upadla Zacharovi, a kde její zkušenost

a důvtip potlačuje chmurná závist manželova a jeho hrubá

nadutost. Dvě ženy si porozuměly a staly se nerozlučnými

přítelkyněmi.

Když Oblomov neobědval doma, Anisja chodila do ku-

chyně domácí a z pouhé lásky k věci lítala z kouta do kouta,

přistavovala hrnce, téměř v témž okamžiku otvírala skříň,

brala odtamtud, co bylo potřeba, a zavírala ji zas, ještě než

Akulina vůbec pochopila, oč jde.

Anisjinou odměnou byl oběd, nějakých šest šálků kávy

ráno, právě tolik večer a dlouhé upřímné rozmluvy, někdy

i důvěrný šepot s domácí.

Když Oblomov obědval doma, domácí pomáhala Anisje,

a to tak, že slovem nebo pokynem upozorňovala, jestli už

je čas či ještě příliš brzy, aby se pečeně vytáhla, má-li se do

omáčky přidat trochu červeného vína nebo kyselé smetany

nebo že se ryba má vařit jinak, a ne takhle...

Ach ty můj bože, jaké znalosti o vedení domácnosti si ty

dvě vyměnily! Nebyly to jen kuchařské věci, ale i důležité

poznatky o plátně, nitích, šití, o praní prádla a šatů,

o čištění krajek a rukavic, o odstraňování skvrn na různých

látkách, dále o užívání všelijakých domácích léků a bylin,

zkrátka všechno, čím důvtipná mysl a staleté zkušenosti

obohatily jistý životní okruh.

Ilja Iljič ráno vstane asi v devět hodin, někdy zahlédne

mřížovím plotu papírový balík pod paží bratra, odcházejí-

cího do úřadu, a pak se pustí do kávy. Káva je stále ještě

tak výborná, smetana hustá, housky mastné a kypré.

Pak si zapálí doutník a pozorně naslouchá, jak protivně

kdáká kvočna, jak pípají kuřata, jak štěbetají kanárci

a čížkové. Řekl, aby je nedávali pryč, prý mu připomínají

venkov, Oblomovku.

297,

Pak začne dočítat knihy, které rozečetl ve vile, někdy se

s knihou trochu natáhne na pohovku a čte vleže.

Ticho je dokonalé; po ulici projde občas leda nějaký voják

nebo hlouček mužiků se sekerami za pasem. Jako úplná

vzácnost se v tom zátiší objeví prodavač, zastaví se před

mřížovím plotu a půl hodiny huláká: "Jablka, astrachaň-

ské melouny," až člověk volky nevolky něco koupí.

Někdy přijde za Oblomovem Máša, dcerka domácí, vy-

řídit od mamičky, že jsou na prodej hříbky nebo ryzce,

nechce-li prý košíček pro sebe; jindy k sobě sám zavolá

jejího syna Váňu, vyptává se ho, co se učí, dá mu něco

přečíst nebo napsat a podívá se, dělá-li to dobře.

Když za sebou děti nezavřou, vidí Oblomov nahou šíji

a míhající se, věčně pohyblivé lokty své domácí a její

záda.

Agafja Matvejevna má pořád práci, pořád něco žehlí,

tluče, tře a už se neostýchá, nepřehazuje si šál, když si

všimne, že ji nájemník pootevřenými dveřmi vidí, jen se

usměje a zas už na velkém stole starostlivě tluče, žehlí

a tře.

Oblomov někdy s knihou v ruce přistoupí ke dveřím,

podívá se za ně a promluví s domácí.

"Vy pořád jen pracujete!" řekl jí jednou.

Pousmála se a hned zas začala horlivě točit klikou kávo-

vého mlýnku a její loket tak hbitě opisoval kruhy, že se

Oblomovovi dělaly mžitky před očima.

"Vždyť se unavíte," pokračoval.

"Ne, jsem na to zvyklá," odpověděla, hlučíc mlýnkem.

"A co děláte, když nemáte práci?"

"Jak bych neměla práci? Práce je vždycky," pravila,

"dopoledne připravuju oběd, po obědě šiju a večer chystám

večeři.

"Vy večeříte?"

"Jakpak jinak? Večeříme. Přes svátky chodíváme na

večerní mši."

"To je hezké," pochválil Oblomov. "Do kterého kostela?"

"K Narození Páně, to je naše farnost."

"A čtete něco?"

Tupě se na něho podívala a mlčela.

"Máte knihy?" zeptal se.

"Bratr má, ale on nečte. Ve výčepu kupujeme noviny,

tak je bratr někdy předčítá... a Vaněčka, ten má mnoho

knih."

298,

"Vy tedy opravdu nikdy neodpočíváte?"

"Ani ne, je to tak!"

"A do divadla nechodíte?"

"Bratr o vánocích chodívá."

"A vy?"

"Kdy já bych mohla jít? Co večeře?" zeptala se a úkosem

na něho pohlédla.

"Kuchařka by mohla bez vás..."

"Akulina?" namítla udiveně. "Kdepak! Co ta beze mne

udělá? Neměla by večeři ani do zítřka. Já mám všechny

klíče."

Mlčení. Oblomov se díval se zalíbením na její plné, oblé

lokty.

"Máte hezké ruce," řekl najednou Oblomov. "Mohly by

se zrovna kreslit."

Pousmála se a trochu se zastyděla.

"S rukávy je to nešikovné," omlouvala se, "teď jsou

samé takové divné šaty, člověk si umaže celé rukávy."

A zamlčela se. Oblomov také mlčel.

"Jen co teď domelu kávu," šeptala si domácí, "budu

štípat cukr. Abych taky nezapomněla poslat pro skořici."

"Měla byste se vdát," řekl Oblomov, "jste dobrá hospo-

dyně."

Pousmála se a začala přesypávat kávu do velké sklenice.

"Opravdu," dodal Oblomov.

"Kdo by si mě s dětmi vzal?" odpověděla a začala pro

sebe něco počítat.

"Je jich dvacet..." říkala si zamyšleně, "snad je tam

nedá všechny!" Postavila sklenici do skříně a rozběhla se

do kuchyně. Oblomov se vrátil do svého bytu a začal číst...

"Taková ještě svěží, zdravá žena a jaká hospodyně!

Opravdu by se měla vdát..." říkal si v duchu a začínal

myslit... na Olgu.

Za pěkného počasí Oblomov někdy vzal čapku a vyšel si

do okolí; ale někde zašel do bláta, jinde se dostal do nepří-

jemného styku se psy a vrátil se domů.

Doma už je prostřeno a jídlo je tak dobré a pěkně po-

dáváno. Dveřmi se někdy vztáhne nahá ruka s talířem

a domácí mu nabídne, aby ochutnal jejího pirohu.

"Je tady ticho a pěkně, jenže nudno!" říkával Oblomov,

odjížděje do opery.

Když se jednou vrátil pozdě z divadla, bušil s drožkářem

skoro hodinu na vrata; pes samým skákáním na řetěze

'299,

a štěkáním ztratil hlas. Oblomov prochladl, rozzlobil se

a prohlásil, že se odstěhuje hned zítra. Ale uplynul zítřek

a další den i týden a stále se nestěhoval.

Bylo mu velmi smutno, že ve dnech neurčených ke

schůzkám Olgu nevidí, neslyší její hlas, nečte v jejích očích

stále stejnou, neměnnou vlídnost, lásku a štěstí.

Zato ve smluvených dnech žil jako v létě, chtivě naslou-

chal jejímu zpěvu nebo se jí díval do očí; v přítomnosti

jiných lidí mu stačil její jediný pohled, pro všechny ostatní

lhostejný, ale pro něho hluboký a významný.

Ale čím víc se blížila zima, tím vzácněji se scházeli o sa-

motě. K Iljinským začali jezdit hosté a Oblomovovi se celé

dny nedařilo promluvit s ní několik slov. Vyměňovali po-

hledy. Její pohledy vyjadřovaly někdy únavu a netrpě-

livost.

Olga se dívala na všechny hosty zamračeně. Oblomov se

asi dvakrát dokonce začal nudit a jednou po obědě sáhl po

klobouku, aby odešel.

"Kampak?" zeptala se užasle Olga; octla se náhle vedle

něho a klobouk mu brala.

"Dovolte mi odejít..."

"Proč?" zeptala se. Jedno obočí měla výš než druhé.

"Co chcete dělat?"

"Já jen tak..." odpověděl; byl tak ospalý, že stěží udr-

žoval oči otevřené.

"Kdo by vám to dovolil? Snad se nechystáte spát?"

vyptávala se a přísně se mu podívala do jednoho oka a pak

do druhého.

"Co vás napadá!" živě se bránil Oblomov. "Ve dne spát!

Prostě se nudím."

A klobouk zas odložil.

"Dnes jdeme do divadla," řekla.

"Ale ne spolu do lóže," dodal s povzdechem.

"A co dál? To snad není nic, že se uvidíme, že při pře-

stávce přijdeš, že mě po divadle zavedeš ke kočáru? ... Jen

račte přijít!" vyzvala ho velitelsky. "Zas něco nového!"

Co dělat, odjel do divadla, zíval tam, jako by chtěl

spolknout celé jeviště, škrábal se na týle a překládal nohu

přes nohu.

"Ach, kéž by to skončilo, abych už sedal vedle ní a ne-

musil se vláčet tak daleko!" uvažoval. "Po takovém létě

se s ní mám scházet jen po chvilkách, tajně dělat zamilo-

vaného kloučka... Upřímně řečeno, kdybych byl už ženat,

300,

dnes bych do divadla nešel, tu operu vidím po šesté..."

Při přestávce přišel do lóže za Olgou a stěží se k ní pro-

tlačil mezi nějakými dvěma šviháky. Za pět minut se

ztratil a zůstal stát v davu u vchodu ke křeslům. Začalo

další jednání a všichni spěchali na svá místa. Byli tam také

šviháci z Olžiny lóže a Oblomova neviděli.

"Co to bylo teď za pána v lóži u Iljinských?" zeptal se

jeden.

"Nějaký Oblomov," odpověděl druhý nedbale.

"A kdo je to?"

"To je... statkář, Štolcův přítel."

"Aha!" významně poznamenal druhý. "Štolcův přítel.

Copak tu dělá?"

"Dieu sait!"; odpověděl druhý a všichni se rozešli na svá

místa.

Ale Oblomov pro tu bezvýznamnou rozmluvu ztratil

hlavu.

"Co je to za pána... Nějaký Oblomov... Co tu dělá...

Dieu sait," -, to všechno ho ohromilo. "Nějaký! Co tu

dělám? Jak to? Miluji Olgu a jsme... Ale prosím, ve spo-

lečnosti se už lidé ptají, co tu dělám! Všimli si toho... Ach

bože! Co tedy, něco se musí..."

Už neviděl, co se děje na jevišti, neviděl žádné rytíře

ani ženy; orchestr hřmí, ale on neslyší. Rozhlíží se kolem

dokola a počítá, kolik známých je v divadle, zde vidí jed-

noho, tamhle druhého, jsou všude a všichni se ptají: "Co

je to za pána, který byl v lóži u Olgy? ..." -, "Nějaký

Oblomov!" odpovídají všichni.

"Ano, já jsem nějaký!" uvažoval v bázlivé skleslosti.

"Znají mě, protože jsem Štolcův přítel. Proč jsem u Olgy?

Dieu sait...! Teď, teď se ti šviháci dívají na mne a pak na

Olžinu lóži!"

Obrátil se k lóži a uviděl Olžino divadelní kukátko namí-

řené na sebe.

"Můj ty bože!" myslil si. "Vždyť ona ze mne nespouští

oči! Co na mně jen vidí? To si našla nějaký poklad! Teď

na mne kývá, ukazuje na jeviště... myslím, že ti šviháci se

smějí a dívají se po mně... Ach bože, bože!"

A znova se ve svém vzrušení poškrábal na týle, znova

přeložil jednu nohu přes druhou.

Olga oba šviháky pozvala, aby po divadle přišli na čaj,

slíbila, že zazpívá cavatinu, a Oblomovovi řekla, aby přijel

také.

301,

"Ne, dnes tam nepojedu; musí se to co nejdřív rozhod-

nout a potom... Co to, že mi zmocněnec z venkova ne-

odpovídá ? ... Dávno bych tam byl, před odjezdem by-

chom se byli s Olgou zasnoubili... Ach, vždyť ona se na

mne pořád dívá! To je hrozné!"

Odjel domů, ještě než představení skončilo. Jeho nemilé

dojmy ponenáhlu vyprchaly; když byl s Olgou sám, po-

hlížel na ni zas už v radostném rozechvění, a když tam byli

hosté, naslouchal jejímu zpěvu tak nadšeně, že div neplakal.

Po návratu domů si lehal na pohovku, což před Olgou tajil,

ale nespal ani neležel jako špalek, nýbrž snil o ní, vychutná-

val v duchu své štěstí, vzrušeně nahlížel do budoucnosti

v perspektivě domácího pokojného života, kde bude zářit

Olga a kde se rozzáří i všechno kolem ní. Nahlížeje takto

do budoucnosti, nahlížel zároveň někdy bezděky, někdy

úmyslně do pootevřených dveří, aby se podíval na míhající

se lokty své domácí.

Jednoho dne bylo venku i v domě dokonalé ticho; žádné

hrčení kočárů, žádné bouchání dveří; v předsíni pravidelně

tikaly kyvadlové hodiny a kanárci zpívali, ale tyto zvuky

ticho nerušily, jen mu dodávaly trochu nádechu života.

Ilja Iljič ležel nedbale na pohovce a hrál si s trepkou;

pouštěl ji na zem, zdvíhal ji do výšky, chvíli s ní točil,

až upadla, sbíral ji nohou se země... Vešel Zachar a zůstal

u dveří stát.

"Copak chceš?" zeptal se nedbale Oblomov.

Zachar mlčel a díval se na něho skoro zpříma, ne stranou.

"No?" zeptal se Oblomov, udiveně na něho pohlédnuv.

"Je hotový piroh nebo co?"

"Našel jste už byt?" odpověděl Zachar otázkou.

"Ještě ne. Proč?"

"Já ještě všechno nerozbalil. Nádobí, šatstvo, vaky,

všechno ještě leží na hromadě v kůlně. Mám to rozbalit?"

"Počkej ještě," řekl Oblomov roztržitě, "čekám z venku

odpověď."

"Tak svatba bude až po vánocích?" ptal se dál Zachar.

"Jaká svatba?" zeptal se Oblomov, náhle povstav.

"No vaše přece," odpověděl Zachar s jistotou, jako by to

bylo dávno rozhodnuto. "Vy se budete ženit, ne?"

"Já že se budu ženit? S kým?" zeptal se zděšeně Oblo-

mov, vpíjeje se do Zachara užaslýma očima.

"Se slečinkou Iljins..." Zachar ještě ani nedomluvil

a Oblomov už stál těsně před ním.

302,

"Co tě to napadlo, ty člověče nešťastná, kdo ti to na-

mluvil?" zvolal Oblomov patheticky a tlumeným hlasem

nakláněje se k Zacharovi.

"Jakýpak nešťastný? To chválabohu nejsem!" bránil se

Zachar a ustupoval ke dveřím. "Kdo? Lidi od Iljinských to

říkali už v létě."

"Pssst..." zasyčel na něho Oblomov a pohrozil mu

prstem. "Už ani slovo!"

"Copak jsem si to vymyslil?" namítl Zachar.

"Ani slovo!" opakoval Oblomov, hrozivě se na něho dí-

vaje, a ukázal mu na dveře. Zachar odešel a vzdychl si, až

se to rozlehlo po všech pokojích.

Oblomov se nemohl vzpamatovat; stál tam bez hnutí,

díval se s hrůzou na místo, kde stál předtím Zachar, pak si

zoufale přitiskl ruce k hlavě a usedl do křesla.

"Lidé to vědí!" vířilo mu v hlavě. "Vykládá se o tom po

čelednících a kuchyních! Tak daleko to došlo! On si troufá

zeptat se, kdy bude svatba! A teta ještě nic netuší, a tuší-li

něco, je to snad něco jiného, nedobrého... Ach, ach, co ta

si může myslit! A já? A Olga?"

"Co já to, nešťastník, natropil!" říkal si, převaluje se

na pohovku tváří k podušce. "Svatba! Ta poetická chvíle

v životě milujících, koruna štěstí -, a teď o ní mluví loka-

jové a kočí, když ještě nic není rozhodnuto, když z Oblo-

movky nejde odpověď, když mám peněženku prázdnou

a byt jsem ještě nenašel..."

Začal přemítat o poetické chvíli, která náhle ztratila

barvy, sotva o ní promluvil Zachar. Oblomov začal vidět

rub věci, trýznivě se obracel z boku na bok, uléhal naznak.

náhle vyskakoval, přecházel tři kroky po pokoji a zas uléhal.

"O je, z toho nebude nic dobrého!" říkal si v předsíni

polekaně Zachar. "Tohle mi čert napískal!"

"Jak to mohou vědět?" opakoval si Oblomov. "Olga

mlčela, já si netroufal říci ani slovo, ale v předsíni si všech-

no rozhodli! Tohle jsou ty schůzky o samotě, poesie ranních

a večerních červánků, vášnivé pohledy a okouzlující zpěv!

O ty nešťastné pohádky lásky, ty nikdy nekončí dobře!

Nejdřív mají lidé jít k oltáři a pak se teprve oddat růžo-

vým snům...! Bože můj! Bože můj! Nejraději bych se tam

rozběhl, vzal Olgu za ruku a řekl tetě: "To je má nevěsta!"

Ale vždyť nic není hotovo, odpověď z Oblomovky nejde,

peníze nemám, byt také ne! Ne, nejdřív musím vyhnat

Zacharovi z hlavy ten nápad, udusit ty pověsti jako pla-

'303,

men, aby se nerozšířil, aby nebyl oheň ani kouř... Svatba!

Co je to svatba? ..."

Skoro se usmál, když si vzpomněl na svůj dřívější poetic-

ký ideál svatby, na dlouhý závoj, oranžové květy, obdívný

šepot diváků..."

Ale barvy se už změnily. Mezi diváky byl teď hrubý,

špinavý Zachar a všechna čeleď Iljinských, řada kočárů,

cizí, chladně zvědavé obličeje. A co potom, co potom -,

všechno se mu zjevovalo v tak teskných, děsivých bar-

vách ...

"Musím Zacharovi vyhnat z hlavy ten nápad, aby uznal,

že je to nesmysl," usoudil a hned se křečovitě vzrušoval,

hned zas upadal do trýznivého zamyšlení.

Za hodinu zavolal Zachara.

Zachar dělal, jako by neslyšel, a hleděl se nenápadně

vytratit do kuchyně. Už se mu podařilo otevřít dveře,

aniž zaskřípaly, jenže netrefil ramenem do otevřené půlky

a vrazil do zavřené tak nemotorně, že se obě půlky s rá-

musem dokořán otevřely.

"Zachare!" velitelsky křikl Oblomov.

"Co chcete?" ozval se Zachar z předsíně.

"Pojď sem!" zavolal Ilja Iljič.

"Chcete něco podat? Jen si řekněte, podám vám to!"

odpověděl Zachar.

"Pojď sem!" důrazně a naléhavě opakoval Oblomov.

"Ach, že si mě Pánbůh nevezme!" zachraptěl Zachar

a vlezl do pokoje.

"No, co chcete?" zeptal se, ale uvízl ve dveřích.

"Pojď blíž!" řekl Oblomov slavnostně tajemným hlasem

a ukázal Zacharovi, kam se má postavit, ale bylo to tak

blízko, že by si musil pánovi skoro sednout na klín.

"Kam bych tam chodil? Tam není místo, já slyším i od-

sud," vymlouval se Zachar a stál tvrdohlavě u dveří.

"Povídám ti, abys šel blíž!" promluvil Oblomov výhružně.

Zachar postoupil o krok, postavil se jako socha, zadíval

se oknem na přecházející slepice a nastavil proti pánovi

jako smeták jeden licous. Ilja Iljič se za tu hodinku vzru-

šením změnil a vypadal přepadlý; oči mu nepokojně tě-

kaly.

"No, to zas bude!" pomyslil si Zachar a byl čím dál tím

zasmušilejší.

"Jak jsi mohl dát pánovi tak nesmyslnou otázku?" ze-

ptal se Oblomov.

301,

"Hele, už je to tady!" myslil si Zachar a pomalu mžikal,

jak úzkostlivě čekal na "lítostivá slova".

"Ptám se tě, jak sis mohl vrazit do hlavy takovou neho-

ráznost!" opakoval Oblomov.

Zachar mlčel.

"Slyšíš, Zachare? Jak to, že ses opovážil nejen myslit,

ale i říct? ..."

"Dovolte, Iljo Iljiči, snad abych radši zavolal Anisju..."

odpověděl Zachar a obrátil se už ke dveřím.

"Já chci mluvit s tebou, a ne s Anisjou," namítl Oblo-

mov. "Jak sis mohl takovou věc vymyslet?"

"Já nic nevymýšlel," řekl Zachar. "Říkali to lidi od

Iljinských."

"A kdo to řekl jim?"

"Copak já vím? Káťa to řekla Semjonovi, Semjon Niki-

tovi, Nikita Vasilise, Vasilisa Anisje a Anisja mně..."

vykládal Zachar.

"Pane Bože, Pane Bože! Všichni!" s hrůzou promluvil

Oblomov. "Všechno je to žvást, nesmysl, lež, pomluva -,

slyšíš?" řekl Oblomov a zabušil pěstí do stolu. "To je vůbec

nemožné!"

"Proč by to bylo nemožné?" přerušil ho lhostejně Za-

char. "Svatba je obyčejná věc! Nejste sám, všichni se

žení."

" Všichni!" opakoval Oblomov. "Ty mě moc rád kladeš

na roven jiným a všem! To je vůbec nemožné! Nic na tom

není a ani nebylo! Slyšíte ho, svatba je prý obyčejná věc!

Co je to svatba?"

Zachar se na Oblomova podíval, ale jak zahlédl jeho

zuřivě upřené oči, hned zamířil svůj pohled vpravo do

kouta.

"Poslouchej, já ti vysvětlím, co to je. Kdejaký zahaleč,

všelijaké ženské a děti začnou po čelednících, po krámech

a na trzích vykřikovat: , Svatba, svatba! Člověk se přesta-

ne jmenovat Ilja Iljič nebo Petr Petrovič a začne se mu

říkat ,ženich'. Včera se na něho nechtěl nikdo ani podívat,

ale teď na něho všichni začnou vyvalovat oči jako na ně-

jakého lotra. Nenechají ho na pokoji v divadle ani na ulici.

Každý šeptá: ,To je ženich, to je ženich! A ať k němu za

celý den přijde kdo chce, každý kouká, aby se tvářil hodně

pitomě zrovna jako teď ty (Zachar se zas rychle zadíval na

dvůr) a aby řekl nějaký pořádný nesmysl," pokračoval

Oblomov. "Tak to vypadá, tak to začíná! A člověk aby

'305,

jezdil každý den jako bludná duše hned ráno k nevěstě,

pořád v žlutých rukavicích, pořád oblečen jako ze škatulky,

aby se netvářil mrzutě, aby nejedl a nepil pořádně a jak se

patří, aby byl živ jen tak ze vzduchu a z kytic! A to trvá

tři čtyři měsíce! Chápeš to? Mohu já něco takového dělat?"

Oblomov se zamlčel, aby se podíval, jak působí na Zacha-

ra toto vylíčení svatebních potíží.

"Mám už jít?" zeptal se Zachar, obraceje se ke dveřím.

"Ne, jen počkej! Když umíš tak dobře šířit nepravdivé

pověsti, ať se taky dozvíš, proč jsou nepravdivé."

"Co se mohu dozvědět?" namítl Zachar, prohlížeje si

stěny pokoje.

"Ty ani netušíš, jaký má ženich i nevěsta shon a zmatek.

A kdo by za mne běhal ke krejčím, ševcům a k truhláři,

snad ne ty? Já sám se přece nemohu roztrhat. V městě se

to každý dozví. ,Oblomov se žení, slyšel jste to?",

,Opravdu? S kým? Kdopak je to? Kdy bude svatba?"

představoval Oblomov různé osoby. "O ničem jiném se ani

nebude mluvit! Vždyť já bych se utrápil, já bych se roz-

stonal už jenom z těch řečí, a ty si vyvzpomeneš, že bude

svatba!"

Znova se podíval na Zachara.

"Mám snad zavolat Anisju?" zeptal se Zachar.

"Nač Anisju? Vždyť ten nerozvážný nápad jsi měl ty,

a ne Anisja!"

"Zač mě to dneska Pánbůh trestá!" zašeptal Zachar

a vzdychl si, až se mu zvedla i ramena.

"A co ty výdaje?" pokračoval Oblomov. "A kde jsou

peníze? Viděl jsi, kolik mám peněz?" zeptal se skoro vý-

hružně. "A kde je byt? Tady musím zaplatit tisíc rublů,

za jiný byt zaplatím tři tisíce a kolik za úpravu! A potom

kočár, kuchař a musím mít z čeho žít! Kde na to vezmu?"

"Jakpak se tedy s třemi sty duší žení jiní?" namítl

Zachar, ale hned toho litoval, protože pán povyskočil

v křesle, až skoro vstal.

"Zas už začínáš s ,jinými'? Dej si pozor!" řekl a pohrozil

mu prstem. "Jiní bydlí ve dvou, nejvýš ve třech pokojích,

mají jídelnu a hostinský pokoj, všechno dohromady;

někteří tam hned také spí a děti mají vedle; jediné děvče

obsluhuje celý dům. Sama paní chodí na trh! A půjde ti

Olga Sergejevna na trh?"

"Na trh mohu dojít i já," poznamenal Zachar.

"Víš ty, kolik nám vynáší Oblomovka?" ptal se Oblo-

'306,

mov. "Slyšel jsi, co psal starosta? Prý ,o nějaké dva tisíce

míň'! A teď mám stavět silnici, zakládat školy, jet do Oblo-

movky; ale tam není kde bydlet, dům ještě nestojí... Jaká

svatba tedy? Co tě to napadlo?"

Oblomov se zamlčel. Zhrozil se sám nad tou děsivou

a neutěšenou perspektivou. Růže, oranžové květy, lesk

slavnosti, obdivný šepot davu -, to všechno náhle pobledlo.

Jeho výraz se změnil a Oblomov se zamyslil. Pak se po-

nenáhlu vzpamatoval, rozhlédl se a spatřil Zachara

"Copak chceš?" zeptal se mrzutě.

"Přece jste mi poručil, abych tu stál," řekl Zachar.

"Jdi si!" pokynul mu netrpělivě Oblomov. Zachar rychle

zamířil ke dveřím.

"Ne, počkej!" zastavil ho pojednou Oblomov.

"Tak mám jít, a zas mám počkat!" bručel Zachar s rukou

na klice.

"Jak ses tedy mohl opovážit roztrušovat o mně takové

nesmyslné pověsti?" ptal se Oblomov zděšeným šeptem.

"Kdypak já něco roztrušoval, Iljo Iljiči? To nebyl já,

ale lidi od Iljinských říkali, že prý se pán uchází o sleč-

nu..."

"Pssst..." zasyčel Oblomov, výhružně na něho mávaje,

"áni slovo, nikdy! Slyšíš?"

"Slyším," bojácně odpověděl Zachar.

"Nebudeš už vykládat tu nehoráznost?"

"Nebudu," tiše odpověděl Zachar; nerozuměl ani polo-

vině pánových slov a věděl jen, že jsou "lítostivá".

"Tak si dej pozor, a jak bys slyšel, že o tom někdo mluví,

nebo kdyby se tě někdo ptal, hned řekni, že to jsou žvásty,

že nic takového nebylo ani nemůže být!" dodal šeptem

Oblomov.

"K službám," sotva slyšitelně zašeptal Zachar.

Oblomov se ohlédl a pohrozil mu. Zachar mrkal poleka-

nýma očima a chystal se po špičkách odejít.

"Kdo o tom první začal?" pustil se za ním ještě Oblo-

mov.

"Káťa to řekla Semjonovi, Semjon Nikitovi," šeptal

Zachar, "Nikita Vasílise..."

"A tys to vypleskal všem! Já ti dám!" hrozivě syčel

Oblomov. " Pomlouvat pána!"

"Co mě trápíte lítostivými slovy?" zeptal se Zachar. "Já

zavolám Anisju, ta to všechno ví..."

"Co ví Anisja? Hned mi to řekni, hned...!" Zachar

'307,

okamžitě zmizel z pokoje a nezvykle rychle zamířil do ku-

chyně.

"Nech tu pánev a hybaj k pánovi!" poručil Anisje a uká-

zal palcem na dveře. Anisja dala pánev Akulině, shrnula si

sukni, kterou měla zastrčenou za pasem, plácla se rukama

do stehen, otřela si ukazovákem nos a šla k pánovi. V pěti

minutách Ilju Iljiče uklidnila, protože mu řekla, že o svatbě

nikdo nic neříkal; dovolávala se Pánaboha a prý může

přísahat třeba na ikonu a slyší o tom vůbec po prvé; lidé

prý říkali něco docela jiného, povídali, že se o slečnu uchází

baron...

"Cože, baron?" vyskočil najednou Ilja Iljič a zamrazilo

ho nejen u srdce, ale i v rukou a nohou.

"Ale to jsou taky žvásty!" pospíšila si vyvrátit Anisja,

když viděla, že se dostala z bláta do louže. "To jenom Káťa

řekla Semjonovi, Semjon Marfě, Marfa všechno popletla,

když mluvila s Nikitou, a Nikita povídal, že prý by bylo

dobře, kdyby si slečinku vzal náš pán Ilja Iljič..."

"To je vrták, ten Nikita!" poznamenal Oblomov.

"To se ví, že je to vrták," potvrdila Anisja, "vždyť on

zrovna spí, i když jede vzadu na stupačce kočáru. Však mu

to Vasilisa ani nevěřila," drmolila dál, "já s ní mluvila už

na Nanebevzetí a Vasilise to povídala sama chůva, že

slečinka na žádné vdavky nemyslí, a copak je to prý možné,

aby si náš pán dávno nenašel nevěstu, kdyby se chtěl

ženit, a tuhle prý potkala Samojlu a ten se tomu i smál,

povídá, jakápak svatba? Na svatbu to prý nevypadá, ale

spíš na pohřeb, protože tetičku pořád bolí hlava a slečinka

pláče a nic neříká; a taky se v domě nechystá žádná

výbava; slečinka má hromadu rozbitých punčoch a nemo-

hou se k tomu dostat, aby je spravili; minulý týden prý do-

konce zastavili stříbro..."

"Zastavili stříbro? Ani oni nemají peníze!" pomyslil si

Oblomov, s hrůzou se rozhlížeje po stěnách, a zastavil se

pohledem na Anisjině nose, protože se neměl kam jinam

dívat. Připadalo mu, že to Anisja všechno neříká ústy,

ale nosem.

"Tak si dej pozor, abys nežvanila nesmysly!" pohrozil jí

prstem Oblomov.

"Kdepak já a žvanit! Mě to ani ve snu nenapadne,

neřku-li, abych žvanila," štěbetala Anisja jako straka,

"ataky na tom nic není, já to slyším dneska prvně, aby mě

Pánbůh potrestal, ať se na místě propadnu! Podivila jsem

'308,

se, co mi to milostpán říká, lekla jsem se, až jsem se celá

začala třást! Copak je to možný? Jaká svatba? O tom se

nikomu ani nezdálo. Já s žádným vůbec nemluvím, pořád

jsem jenom v kuchyni. Lidi od Iljinských už jsem neviděla

asi měsíc, ani už nevím, jak se jmenují. A s kým bych si tady

povídala? S domácí se nemluví než o hospodářství; s babič-

kou není žádná řeč, kašle a je natvrdlá; Akulina je hrozná

husa a domovník ožrala; pak už jsou tu jenom ty děti,

copak s těmi se dá mluvit? Já už zapomněla, jak slečinka

vypadá..."

"No, no, no!" netrpělivě na ni mával Oblomov, aby šla.

"Copak se dá takhle mluvit, když to není pravda?" po-

kračovala Anisja na odchodu. "A co povídá Nikita, inu,

na vrtáka žádný rozum neplatí. Mne samotnou nic ani ne-

napadne, celý boží den se člověk jenom dře, copak mám na

to pomyšlení? Bůh ví, co tohle je! Před touhle ikonou na

stěně..." A hned potom mluvící nos zmizel za dveřmi, ale

hovor bylo ještě chvíli slyšet. "

"Takhle to vypadá! I Anisja říká pořád, že to je nemožná

věc!" šeptal si Oblomov, spínaje ruce.

"Štěstí, štěstí!" řekl pak uštěpačně. "Jak jsi křehké, jak

jsi nejisté! Závoj, věneček, láska, láska! Ale kde jsou pe-

níze? A z čeho žít? I tebe člověk musí koupit, lásko, čisté,

zákonité štěstí!"

Sladké sny a klid od té chvíle Oblomova opustily. Spal

špatně, jedl málo, na všechno se díval roztržitě a zasmušile.

Chtěl postrašit Zachara, ale víc než jeho postrašil sám

sebe, když pochopil praktickou stránku svatby a uviděl, že

je to zajisté poetická událost, ale zároveň také praktický,

úřední krok, který vede k vážné životní skutečnosti a k mno-

ha přísným závazkům.

Rozmluvu se Zacharem si představoval jinak. Vzpomí-

nal, jak slavnostně to chtěl Zacharovi ohlásit, jak Zachar

zajásá a padne mu k nohám; chtěl mu dát pětadvacet

rublů a Anisje deset...

Vzpomínal na všechno, na tehdejší radostné rozechvění,

na Olžinu ruku, na její vášnivý polibek-, a strnul: "Všech-

no uvadlo, odkvetlo!" ozvalo se v něm.

"Co teď? ..."

309,

,,, ,,

Oblomov nevěděl, jak se před Olgou objeví, co Olga

řekne a co řekne on; rozhodl se proto, že k ní ve středu ne-

pojede, a odložil návštěvu na neděli, kdy u nich bývá mno-

ho lidí, takže spolu nebudou moci mluvit o samotě.

Vykládat jí o těch hloupých řečech nechtěl, aby ji ne-

znepokojoval něčím, co se už nedá napravit, ale neříci jí

nic, to také není snadné; hrát před ní komedii nedovede,

Olga od něho jistě všechno vyzví, i kdyby se to snažil za-

tajit v nejhlubších propastech duše.

Když se takto rozhodl, už se trochu uklidnil a poslal na

venkov svému sousedu a plnomocníkovi další dopis, kte-

rým ho snažně žádal, aby mu co nejdřív, a to pokud možno

příznivě, odpověděl.

Pak začal rozvažovat, jak strávit ten dlouhý, nesnesi-

telný pozítřek, který měl být tak vyplněn Olžinou pří-

tomností, neviditelným hovorem jejich duší, jejím zpě-

vem. Co to jen Zachara popíchlo, tak nevhod ho znepo-

kojit!

Řekl si, že navštíví Ivana Gerasimoviče a poobědvá u ně-

ho, aby si co nejméně uvědomil ten protivný den. Do neděle

se pak nějak připraví a do té doby snad také dojde odpověď

z Oblomovky.

Pozítřek konečně přišel.

Oblomova vzbudilo zběsilé řinčení řetězu a psí štěkot.

Někdo přišel na dvůr, po někom se ptá. Domovník volá

Zachara. Zachar přinesl Oblomovovi dopis z městské

pošty.

"Od slečny Iljinských," řekl Zachar.

"Jak to můžeš vědět?" zeptal se rozzlobeně Oblomov.

"Nesmysl!"

"Na letním bytě od ní vždycky chodily takové dopisy,"

trval Zachar na svém.

"Nestůně snad? Co to znamená?" uvažoval Oblomov,

otvíraje dopis.

"Nechci čekat až do středy," psala Olga, "tak se mi po

Vás stýská, že Vás budu zítra najisto čekat ve tři hodiny

v Letním sadu."

A nic víc.

Zas byl z hloubi duše znepokojen, zas ho začaly trápit

pochybnosti, jak s Olgou mluvit a jak se před ní tvářit.

310,

"Nedovedu to, nemohu," říkal si. "Teď se tak zeptat

Štolce!" .

Ale uklidnil se úvahou, že Olga patrně přijede s tetou

nebo s jinou dámou, třeba s Marií Semjonovnou, která ji

má tak ráda a nemůže se na ni vynadívat. Doufal, -, že ne-

bude-li s Olgou sám, utají nějak svůj zmatek, a chystal se,

že bude hovorný a vlídný.

"A zrovna v době oběda, to je nápad!" myslil si, když se

vydal líně k Letnímu sadu.

Sotva přišel do dlouhé aleje, viděl, že z jedné lavičky

vstala a zamířila k němu žena se závojem.

Naprosto nemyslil, že by to byla Olga. Sama! To není

možné! Toho by se neodvážila a nemá ani záminku, aby

odešla z domu.

Ale přece jen... ta chůze je jakoby Olžina, ty nohy ji

nesou tak lehce a svižně, jako by nešly, ale jen naznačovaly

kroky; i šíji a hlavu má stejně jako Olga trochu skloněnou

dopředu, jako by něco hledala na zemi.

Jiný by ji byl poznal podle klobouku, podle šatů, ale

Oblomov, i když s ní strávil celé dopoledne, nikdy nedovedl

říci, jak byla oblečena.

V parku skoro nikdo není; nějaký starší pán rychle pře-

chází, patrně je na zdravotní procházce, pak jsou tu dvě...

ženy, ne dámy, a chůva s dvěma do modra zkřehlými

dětmi.

Listí opadalo, všude je naveskrz vidět; vrány na stro-

mech protivně krákají. Ostatně je jasno, pěkný den, a za-

chumláš-li se řádně, je i teplo.

Žena se závojem jde blíž a blíž...

"To je ona!" řekl Oblomov polekaně a zůstal stát, nevěře

svým očím.

"Jakže, to jsi ty? Co to?" zeptal se a vzal ji za ruku.

"Jsem tak ráda, že jsi přišel," řekla Olga, neodpovídajíc

na jeho otázku, "už jsem začínala mít strach, myslila

jsem, že nepřijdeš!"

"Jak to, že jsi zde, jak ses dostala z domu?" ptal se za-

raženě.

"Nech toho; co na tom, jaké vyptávání? To je nudné!

Chtěla jsem tě vidět a přišla jsem -, to je to celé!"

Pevně mu tiskla ruku, vesele, bezstarostně se na něho dí-

vala a tak zjevně a upřímně vychutnávala chvilku, o kterou

se jí podařilo ošidit osud, že jí Oblomov začal až závidět,

že její veselou náladu nesdílí. Ale ať měl sebevětší starosti,

311,

byl na chvíli přece okouzlen, když spatřil její tvář bez ob-

vyklého soustředěného výrazu, který hrával jejími obočí-

mi a mluvíval z vrásečky na jejím čele; tentokrát její rysy

neukazovaly tu zázračnou zralost, která ho nejednou

uvedla do rozpaků.

V této chvíli její tvář vydechovala jakousi dětskou dů-

věřivost k osudu, k štěstí, k němu... Byla velmi půvabná.

"Ach, jsem tak ráda! Jsem tak ráda!" opakovala s úsmě-

vem a dívala se na něho. "Myslila jsem, že tě dnes neuvidím.

Včera na mne padl najednou takový stesk, nevím proč,

a napsala jsem ti. Máš radost?"

Podívala se mu do obličeje.

"Co se dnes tak mračíš? A mlčíš! Ty nejsi rád! Já myslila,

že se zblázníš radostí, a on vypadá, jako by spal. Vzbuďte

se, pane, je s vámi Olga!"

Vyčítavě ho od sebe trochu odstrčila.

"Není ti dobře? Co je ti?" dotírala na něho.

"Ne, jsem zdráv a šťasten," řekl spěšně, jen aby z něho

nezačala páčit jeho tajemství. "Jsem jen znepokojen, jak

jsi mohla sama..."

"To už je moje věc," pravila netrpělivě. "Měla jsem

radši přijet s ma tante?"

"To jsi měla, Olgo..."

"Kdybych to byla věděla, byla bych ji požádala," pře-

rušila ho Olga uraženým hlasem a pustila se jeho ruky.

"Myslila jsem, že neznáš větší štěstí než být se mnou."

"Také neznám a nemohu znát!" namítl Oblomov. "Ale

jak to, že jsi sama..."

"Jaképak dlouhé řeči o tom; mluvme radši o něčem

jiném," řekla bezstarostně. "Poslyš... Ach, něco jsem ti

chtěla říct, ale zapomněla jsem to..."

"Nebylo to o tom, jak jsi sem přišla sama?" zeptal se,

nepokojně se rozhlížeje.

"Ach ne! Ty se držíš pořád svého! Že tě to neomrzí!

Co jsem to jen chtěla říci? ... Ostatně co na tom, vzpomenu

si později. Ach, jak je tu hezky, všechno listí opadalo,

feuilles d'automne -, pamatuješ se na Huga? Tamhle

svítí slunce, Něva... Pojďme k Něvě, projedeme se v loď-

ce..."

"Co tě napadá? Měj rozum! Taková zima a já jsem jen

ve vatovaném plášti..."

"Já taky. Co na tom. Pojďme, pojďme!"

Běžela a táhla ho za sebou. Oblomov se vzpíral a durdil.

312,

Ale musil sednout do loďky a jet.

"Jak ses. jen dostala sama ven?" ptal se znova znepo-

kojeně.

"Mám ti to říci?" dobírala si ho potutelně, když vypluli

doprostřed řeky. "Teď už mohu mluvit, odsud se nedosta-

neš, ale na břehu bys utekl..."

"A co tedy?" promluvil úzkostlivě.

"Přijdeš k nám zítra?" zeptala se místo odpovědi.

"Ach bože!" pomyslil si Oblomov. "Jako by mi četla

v myšlenkách, že jsem nechtěl přijít!"

"Přijdu," odpověděl nahlas.

"Hned ráno, na celý den."

Zaváhal.

"Dobrá, nic ti neřeknu," pohrozila.

"Přijdu na celý den."

"Podívej se..." začala vážně, "pozvala jsem tě dnes do

parku, abych ti řekla..."

"Co?" zeptal se polekaně.

"Abys... k nám zítra přišel..."

"Můj ty bože!" přerušil ji netrpělivě. "Ale jak ses dostala

do parku?"

"Do parku?" opakovala roztržitě. "Jak jsem se tam do-

stala? Inu, přišla jsem... Počkej... ale nač o tom mlu-

vit!"

Nabrala rukou trochu vody a chrstla mu ji do obličeje.

Oblomov zamhouřil oči, trhl sebou a Olga se zasmála.

"Ta voda je tak studená, ruka mi docela zkřehla! Bože,

jak se mi to líbí, jak je tu hezky!" pokračovala, rozhlížejíc

se kolem. " Zítra pojedeme zas, ale už přímo z domu..."

"Což jsi dnes nejela přímo z domu? Kde jsi byla?" zeptal

se spěšně.

"V krámě," odpověděla.

"V jakém krámě?"

"Jak to, v jakém? Říkala jsem ti už v parku, v jakém..."

"Ale ne, neříkala..." namítl netrpělivě.

"Neříkala? To je zvláštní! Zapomněla jsem! Šla jsem

z domu se sluhou k zlatníkovi..."

"No a?"

"No a... Jaký je to kostel?" zeptala se najednou veslaře,

ukazujíc do dálky.

"Který? Tamhleten?" ptal se veslař.

"Smolnyj!" odpověděl netrpělivě Oblomov. "Šla jsi tedy

do krámu, a co tam?"

313,

"Tam... byly krásné věci... Ach, jaký náramek jsem

tam viděla!"

"Teď nejde o náramek!" přerušil ji Oblomov, "co bylo

potom?"

"To je všechno," dodala roztržitě a bystře se rozhlížela

po okolí.

"Kde je tedy ten sluha?" dotíral Oblomov.

"Šel domů," odpověděla na půl úst, prohlížejíc si budovy

na protějším břehu.

"A co ty?" pokračoval.

"Tam je to hezké! Nemůžeme tam jet?" zeptala se,

ukazujíc deštníkem na protější stranu. "Vždyť ty tam

bydlíš!"

"Ano."

"Ukaž, ve které ulici."

"A co ten sluha?" vyptával se Oblomov.

"Inu, poslala jsem ho pro náramek," odpověděla ned-

bale. "Šel domů a já do parku."

"Jak to, žes mohla?" tázal se Oblomov s vyvalenýma

očima.

Zatvářil se polekaně. Olga se naschvál zatvářila jako on.

"Mluv vážně, Olgo; přestaň žertovat."

"Já nežertuji, opravdu je to tak," řekla klidně. "Na-

schvál jsem doma zapomněla náramek, ale ma tante mě

požádala, abych zašla do krámu. Ty bys na něco takového

jakživ nepřipadl!" dodala hrdě, jako by se chlubila tím

výkonem.

"A co když se sluha vrátí?" zeptal se.

" Vzkázala jsem mu, aby na mne počkal, že jsem v jiném

krámě, ale šla jsem do parku..."

"A co když se Marie Michajlovna zeptá, v jakém jiném

krámě jsi byla?"

"Řeknu, že jsem šla ke krejčové."

"A zeptá-li se krejčové?"

"A co když celá Něva najednou odteče do moře a co když

se loďka převrhne a co když se Mořská i s naším domem

propadne a ty mě najednou přestaneš mít rád..." říkala

Olga a zas mu stříkla vodu do obličeje.

"Vždyť ten sluha už se vrátil a čeká..." tvrdil Oblomov,

otíraje si obličej. "Hej, veslaři, jedeme zpátky!"

"Ještě ne, ještě ne!" volala na veslaře.

"Zpátky! Sluha už se vrátil," opakoval Oblomov.

"Ať si čeká! Ještě ne!"

314,

Ale Oblomov trval na svém a spěšně ji pak vedl parkem;

Olga se mu opírala o paži a snažila se jít pomalu.

"Proč pospícháš?" řekla. "Počkej, chci být ještě s te-

bou."

Šla ještě pomaleji, tiskla se k jeho ramenu, zblízka se mu

dívala do obličeje, on jí však mrzutě a nudně vykládal

o závazcích, o povinnosti. Naslouchala mu roztržitě s ny-

vým úsměvem, dívala se k zemi se skloněnou hlavou nebo

mu zas pohlížela zblízka do obličeje a myslila na něco

jiného.

"Poslyš, Olgo," začal nakonec slavnostně, "obávám se

sice, že tě rozhněvám a že se nevyhnu tvým výčitkám, ale

musím ti přesto jasně říct, že jsme zašli příliš daleko. Je to

má povinnost, říct ti to."

"Co mi říct?" zeptala se netrpělivě.

"Že si počínáme velmi nepěkně, když se scházíme po-

tají."

"To jsi říkal už na letním bytě," namítla zamyšleně.

"Ano, ale tenkrát jsem se dával strhnout, jednou rukou

jsem tě odháněl a druhou zadržoval. Tys byla důvěřivá,

ale já... já tě nějak... klamal. Tehdy to byl ještě nový

cit..."

"Ale teď už pro tebe není tak nový a začínáš se nudit..."

"Ach ne, Olgo! Jsi nespravedlivá. Říkám nový, a že pro-

to nebyl čas, nebylo možné se vzpamatovat. Trápí mě

svědomí, protože jsi mladá, společnost i lidi málo znáš

a přitom jsi tak čistá, tvá láska je tak cudná, že tě ani ne-

napadá, jak přísnému odsudku se oba vystavujeme za to,

jak si počínáme -, hlavně já."

"A co děláme?" zastavila se.

"Jak to, co? Klameš svou tetu, chodíš tajně z domu,

scházíš se o samotě s cizím člověkem... Jen zkus říci to

všechno v neděli před hosty..."

"Proč bych to neřekla?" pravila klidně. "Třeba to

řeknu..."

"A uvidíš, že se tetě udělá nevolno, dámy honem utečou

a muži se na tebe začnou dívat potutelně a odvážně..."

Zamyslila se.

"Ale vždyť jsme ženich a nevěsta!" namítla.

"Ano, ano, drahá Olgo," pokračoval, "a tím přísnější,

tím opatrnější musíme být na každém kroku. Chci s tebou

hrdě jít zavěšen právě po této aleji před očima všech, ne

potají, aby se před tebou každý s úctou skláněl, aby na

'315,

tebe nikdo nemohl vrhnout významný a smělý pohled, aby

se nikdo ani neodvážil podezření, že jsi snad ty, hrdá dívka,

dovedla zapomenout na stud i svou výchovu, dát se str-

hnout a porušit povinnost..."

"Já nezapomněla ani na stud, ani na svou výchovu

a povinnost," odpověděla hrdě a pustila se jeho paže.

"Já vím, já vím, můj nevinný anděli, ale to nemluvím

já, to řeknou lidé, společnost, a nikdy ti neodpustí. Pochop

proboha, co chci. Chci, abys byla i před očima světa tak

čistá a bezúhonná, jaká skutečně jsi..."

Šla zamyšleně.

"Pochop, proč ti to říkám: budeš nešťastná a odpověd-

nost za to padne jen na mne. Každý řekne, že jsem tě

sváděl a úmyslně před tebou zakrýval propast. Jsi u mne

v bezpečí a nedotknutelná, ale koho o tom přesvědčíš?

Kdo ti to bude věřit?"

"To je pravda," řekla a zachvěla se. "Poslyš tedy,"

dodala rozhodně, "řekněme všechno tetě a ať nám zítra

požehná..."

Oblomov zbledl.

"Co je ti?" zeptala se.

"Počkej, Olgo, nač takový spěch? ..." promluvil chvat-

ně.

Rty se mu chvěly.

"Což jsi na mne před čtrnácti dny sám nespěchal?" ze-

ptala se, dívajíc se na něho chladně a pozorně.

"Vždyť já tenkrát nepomyslil na přípravy, a těch je

mnoho!" řekl s povzdechem. "Počkejme jen na dopis z ven-

kova."

"Proč čekat na dopis? Což může nějaká odpověď změnit

tvůj úmysl?" zeptala se, dívajíc se na něho ještě pozorněji.

"To je nápad! Ne; ale všechno se musí uvážit; přece

musíme tetě říci, kdy bude svatba. S ní nebudeme mluvit

o lásce, ale o jiných záležitostech, a na to ještě vůbec ne-

jsem připraven."

"To vyřídíme, až dostaneš dopis, ale zatím budou všichni

vědět, že jsme ženich a nevěsta, a budeme se denně scházet.

Nudím se, ty dlouhé dny .jsou mi nesnesitelné," dodala,

"všichni to pozorují, dotírají na mne, dělají narážky na

tebe... To všechno mě už omrzelo!"

"Dělají narážky na mne?" stěží ze sebe vypravil Oblo-

mov.

"Ano, to je práce Soněčky."

316,

"Vidíš, vidíš! Tenkrát jsi mě neposlechla, rozzlobila

ses!"

"Jaké vidíš? Nic nevidím, vidím jen, že jsi strašpytel...

Já se těch narážek nebojím."

"Nejsem strašpytel, ale jsem opatrný... Ale pojďme

proboha odsud, Olgo, podívej se, tamhle přijíždí kočár.

Nejsou to známí? Ach! Celý jsem se zpotil... Pojďme,

pojďme..." pokračoval bázlivě a nakazil strachem i ji.

"Ano, pojďme honem," rychle zašeptala i Olga.

A skoro se rozběhli alejí až na konec parku, vůbec už

nemluvili, Oblomov se nepokojně rozhlížel na všechny

strany a Olga spěchala s úplně skloněnou hlavou, zakrytou

závojem.

"Tak tedy zítra!" řekla, když došli ke krámu, kde čekal

sluha.

"Ne, raději pozítří... nebo ne, v pátek nebo v sobotu,"

odpověděl.

"A proč?"

"Já... víš, Olgo... pořád si myslím, že snad dojde ten

dopis."

"To je možné. Ale zítra přijď jen tak na oběd, slyšíš?"

"Ano, ano, dobře, dobře!" odpověděl spěšně a Olga

vešla do krámu.

"Ach bože můj, kam až to došlo! Najednou taková

hrozná starost! Co si teď počnu? Soněčka! Zachar! Švihá-

ci..."

.... ....

VI...

Ani si nevšiml, že mu Zachar podal docela vychladlý

oběd, nevšiml si, jak se pak octl v posteli a usnul, jako by

ho do vody hodil.

Nazítří se zděsil pomyšlení, že by jel k Olze. To přece

není možné! Živě si představil, jak významně se na něho

všichni budou dívat.

Vrátný ho stejně už vítá nějak zvlášť vlídně a Semjon

se div nepřerazí, když Oblomov požádá o sklenici vody.

Káťa i chůva ho provázejí přátelským úsměvem.

"Ženich, ženich!" čte ve všech očích, ale vždyť ještě

nepožádal tetu o Olžinu ruku, nemá ani groš, neví, kdy

bude nějaké peníze mít, neví ani, kolik letos ze statku do-

stane; a není tam kde bydlet -, pěkný ženich!

317,

Rozhodl se, že dokud nedostane z venkova přesnější

zprávy, bude se scházet s Olgou jen v neděli před svědky.

Proto se ráno ani nezačal připravovat na návštěvu.

Neoholil se ani neoblékal, líně listoval ve francouzských

novinách, které si před týdnem přinesl od Iljinských, ne-

díval se neustále na hodiny a nemračil se, že ručičky po-

stupují příliš pomalu.

Zachar i Anisja myslili, že jako obvykle nebude obědvat

doma, a nezeptali se ho, co chystat k obědu.

Vyhuboval jim, prohlásil, že to vůbec není pravda, že by

každou středu obědval u Iljinských, že je to "klep", že

obědval u Ivana Gerasimoviče, a napříště prý bude oběd-

vat doma leda snad kromě neděle, ale ani to ne po každé.

Anisja se horempádem rozběhla na trh pro drůbky na

Oblomovovu zamilovanou polévku.

Přišly k němu děti domácí; prohlédl Váňovo sčítání

a odčítání a našel dvě chyby. Máše nalinkoval sešit a napsal

jí velká písmena, pak poslouchal, jak zpívají kanárci,

a díval se pootevřenými dveřmi, jak se míhají a pohybují

lokty Agafji Matvejevny.

Po jedné hodině se domácí za dveřmi zeptala, nechce-li

ochutnat čerstvé sýrové koláčky. Podali mu je se sklenkou

rybízové vodky.

Ilja Iljič se ze svého rozčilení trochu vzpamatoval,

upadl jen do tupé zádumčivosti a setrval v ní skoro až do

oběda.

Po obědě, sotva si lehl na pohovku a začala mu klesat

hlava, jak ho přemáhala dřímota, otevřely se dveře z bytu

domácí a objevila se Agafja Matvejevna s dvěma hromada-

mi punčoch v obou rukou.

Rozložila punčochy na dvě židle, Oblomov vyskočil

a nabídl jí třetí, ale domácí si nesedla; prý tomu není

zvyklá, je věčně na nohou, věčně se pohybuje a o něco se

stará.

"Tuhle jsem dnes prohlédla vaše punčochy," řekla, "je

to pětapadesát párů a skoro všechny jsou chatrné..."

"Jak jste hodná!" řekl Oblomov, přistoupil k ní a vzal ji

žertem lehce za lokty.

Pousmála se.

"Proč se obtěžujete? To opravdu nemohu žádat," po-

kračoval .

"To nic, to je práce pro hospodyni, u vás to nemá kdo

prohlídnout a já to ráda udělám," řekla. "Těchhle dva-

'318,

advacet párů už není k ničemu, ty nestojí ani za správ-

ku."

"Jistěže ne, zahoďte to všechno, prosím vás! Nestarejte

se o ty hadry, musím si koupit nové..."

"Proč by se to vyhazovalo? Tyhle se mohou všechny

naplést," a začala rychle punčochy odpočítávat.

"Ale posaďte se, prosím, proč stojíte?" vybízel ji.

"Ne, uctivě děkuju, nemám čas si hovět," odpověděla

a zas židli odmítla. ..My dnes pereme, musím připravit

všechno prádlo."

"Vy Jste zázrak, a ne hospodyně!" řekl, upíraje pohled

na její šíji a prsa.

Pousmála se.

"Tak jakpak, mám ty punčochy naplést?" zeptala se.

"Objednám bavlněnou přízi. Nosí nám ji jedna babka

z venku, tady se to nedá kupovat, všechno je to neřád."

"Budete-li tak hodná, budu vám vděčný," odpověděl

Oblomov, "jenže opravdu nevím, proč se máte obtěžovat."

"To nevadí, co bych dělala? Tohle napletu sama a tyhle

dám babičce; zítra přijde švagrová a zůstane tu na návště-

vě; po večerech nebudeme mít co dělat, tak to napleteme.

Máša už taky začíná plést, jenže pořád vytahuje dráty,

ještě jsou pro ni moc dlouhé."

" Opravdu i Máša už plete?" zeptal se Oblomov.

"Inu ano, je to tak."

"Ani nevím, jak vám poděkovat," říkal Oblomov,

dívaje se na ni se stejným potěšením, jako se ráno díval na

horký sýrový koláček. "Jsem vám velmi, velmi vděčný

a nějak se vám odměním, hlavně Máše, koupím jí hedvábné

šaty, bude jako panenka."

"Co vás napadá! Jakápak vděčnost? Co by dělala s hed-

vábnými šaty? Pro tu je škoda i kartounových; na té

všechno jen hoří, hlavně střevíce, v jednom kuse abychom

je na trhu kupovali."

Vstala a vzala punčochy.

"Kampak spěcháte?" zdržoval ji. "Poseďte tu, nemám

práci."

"Až někdy jindy, ve svátek; a taky vy k nám račte přijít

na kávu. Ale dnes pereme, půjdu se podívat, co Akulina,

snad už začala..."

"Tak tedy jak myslíte, nemohu vás zdržovat," řekl

Oblomov, dívaje se jí na záda a na lokty.

"Taky jsem přinesla z kůlny váš chalát," pokračovala,

319,

"může se spravit a vyprat, taková pěkná látka! Ten vydrží

dlouho."

"To nemusí být! Já ho už nenosím, odvykl jsem mu,

nepotřebuji ho."

"To je jedno, jen ať ho vyperou, snad si ho někdy vez-

mete... na svatbu!" domluvila s úsměvem a zavřela za

sebou.

Oblomova najednou přešla ospalost, nastražil sluch a vy-

valil oči.

"Ona taky ví -, všechno!" řekl a klesl na židli, kterou jí

nabízel. "O Zachare, Zachare!"

Znova zahrnul Zachara "lítostivými" slovy, Anisja zno-

va spustila skrz nos, že "o svatbě slyší od domácí prvně,

že když s ní mluvila, nepadla o tom ani zmínka, žádná

svatba přece nebude a copak je to vůbec možné? To si asi

vymyslil nepřítel lidského pokolení, a aby se na místě pro-

padla, a domácí může taky přísahat na ikonu, že o slečince

Iljinských jakživa ani neslyšela a myslila nějakou jinou

nevěstu..."

Anisja mluvila dlouho, až na ni Ilja Iljič začal mávat,

aby přestala. Příštího dne se Zachar chtěl dovolit do Goro-

chové na návštěvu v jejich starém domě, ale Oblomov mu

tak vyčinil, že se hleděl co nejrychleji ztratit z pokoje.

"Tam ještě nic nevědí, proto se tam musí ty klepy zanést!

Jen seď doma!" dodal Oblomov hrozivě.

Středa uplynula. Ve čtvrtek dostal Oblomov zas měst-

skou poštou dopis od Olgy. Ptala se, co to znamená, co se

stalo, že nepřišel. Psala, že proplakala celý večer a v noci

skoro nespala.

"Ten anděl pláče a nemůže spát!" zvolal Oblomov. "Ach

Bože! Proč mě má ráda? Proč já ji mám rád? Proč jsme se

setkali? To všechno Andrej, naočkoval nám oběma lásku

jako neštovice. Jaký je to život, to věčné rozčilování

a strachy! Kdy jen přijde pokojné štěstí a klid?"

Uléhal, vstával, ba i vycházel na ulici pořád s hlasitými

vzdechy a stále marně hledal životní normu, hledal bytí,

které by bylo bohaté obsahem, ale plynulo by pomaličku,

den za dnem, kapka za kapkou v němém rozjímání nad

přírodou a nad pomalými, sotva se ploužícími jevy pokojně

starostlivého rodinného života. Nechtěl vidět život jako

široký, bouřlivý proud s mohutnými vlnami, jak ho viděl

Štolc.

"To je chorobný a horečný názor," říkával Oblomov,

320,

"ta záliba v peřejích, ve stržených jezech a povodních."

Napsal Olze, že se v Letním sadu trochu nachladil,

musil proto pít horké odvary a zůstat dva dny doma, ale

teď prý je zase v pořádku a doufá, že ji v neděli uvidí.

Olga mu odpověděla také dopisem, pochválila ho, že je

na sebe opatrný, poradila mu, aby zůstal doma i v neděli,

bude-li to nutné, a dodala, že se bude sama raději nudit

celý týden, jen bude-li se on šetřit.

Odpověď přinesl Nikita, ten Nikita, který byl podle

Anisjina líčení hlavním původcem těch povídaček. Přinesl

od slečny nové knihy a vyřídil její vzkaz, že je má Oblomov

přečíst a říci jí, zda stojí za to, aby je četla i ona.

Žádala, aby ji znova zpravil, jak se mu daří. Oblomov jí

napsal, sám odevzdal dopis Nikitovi, přímo z předsíně do-

provodil sluhu na dvůr a sledoval ho pohledem až k vrát-

kům, aby Nikitu nenapadlo zastavit se v kuchyni, kde by

mohl opakovat své "klepy", a aby ho ani Zachar nevypro-

vázel na ulici.

Přišlo mu vhod, že mu Olga navrhuje, aby se šetřil

a v neděli nechodil; napsal proto, že aby se úplně uzdravil,

musí skutečně zůstat ještě několik dní doma.

V neděli vykonal návštěvu u domácí, pil kávu, jedl horký

piroh a před obědem poslal Zachara přes řeku pro zmrzlinu

a cukrovinky pro děti. Zachara stěží převezli zpátky přes

řeku, mosty už byly odklizeny a Něva zamrzala. Ve středu

proto nebylo ani pomyšlení, aby Oblomov jel k Olze.

Ovšem byl by se mohl ještě rychle dát hned převézt,

usadit se na několik dní u Ivana Gerasimoviče a navště-

vovat Olgu každý den, ba i obědvat u ní.

Byl by měl vhodnou záminku, že ho Něva zadržela na

druhé straně, takže se už nemohl dostat zpátky.

Oblomova to skutečně nejdříve napadlo a rychle spustil

nohy na zem, ale pak se chvilku rozmýšlel, zatvářil se

starostlivě a s povzdechem si zas pomaličku lehl.

"Ne, ať ty řeči přestanou, ať na mne cizí lidé, kteří

navštěvují dům Iljinských, trochu zapomenou a začnou

mě tam zas vídat každý den, teprve až bude ohlášeno naše

zasnoubení."

"To čekání je nudné, ale jakáž pomoc," dodal s povzde-

chem a sáhl po knihách, které mu Olga poslala.

Přečetl asi patnáct stran. Pak pro něho přišla Máša,

nechce-li jít k Něvě, všichni se prý jdou dívat, jak se ledy

zastavují. Šel a vrátil se k čaji.

321,

Tak plynuly dny. Ilja Iljič se nudil, četl, chodil po ulici

a doma nahlížel do dveří k domácí, aby s ní z dlouhé chvíle

promluvil pár slov. Jednou jí dokonce umlel asi tři libry

kávy a počínal si tak horlivě, až mu na čele vyvstal

pot.

Jednou jí chtěl dát přečíst knihu. Domácí začala pomalu

pohybovat rty, přeslabikovala si název a knihu mu vrátila;

řekla, že si ji zas vyžádá, až přijdou vánoce, a řekne Vá-

ňovi, aby z ní předčítal, to si poslechne i babička, ale teď

prý není kdy.

Zatím byly na Něvě hotovy lávky a jednoho dne zmítání

psa na řetěze a zuřivý štěkot ohlásil další návštěvu Nikity

s knihou a dopisem, kterým se Olga ptala, jak se Oblomo-

vovi daří.

Oblomov se bál, aby i on nemusil přes lávky na druhou

stranu, proto se Nikitovi neukázal a napsal jen odpověď,

že ho trochu rozbolelo v krku, takže si ještě netroufá ven,

a že "ho krutý osud ještě na několik dní připravuje o štěstí

spatřit nejdražší Olgu".

Zacharovi přísně nařídil, aby se neopovážil s Nikitou

tlachat, zas ho vyprovázel pohledem až k vrátkům a Anisje

pohrozil prstem, když vystrčila nos z kuchyně a chtěla se

Nikity na něco zeptat.

.... ....

ViI...

Uplynul týden. Když Oblomov ráno vstával, především

se starostlivě ptal, jsou-li už postaveny mosty.

"Ještě ne," odpovídali mu a Oblomov pokojně trávil

den, naslouchaje tikání kyvadlových hodin, hrčení kávové-

ho mlýnku a zpěvu kanárků.

Kuřata už nepípala, dávno už vyspěla v důstojné slepice

a schovávala se v kurníku. Knihy, které mu poslala Olga,

nepřečetl; dostal se u jedné na sto pátou stránku, odložil

ji otevřenou hřbetem vzhůru a tak kniha leží už několik

dní.

Zato se častěji věnuje dětem své domácí. Váňa je takový

bystrý hoch, za třikrát si zapamatoval hlavní evropská

města a Ilja Iljič mu slíbil, že mu koupí malý glóbus, jak-

mile pojede na druhou stranu; Mášenka mu zas obroubila

tři kapesníky -, sice špatně, ale zato se tak směšně snaží

'322,

svýma malýma ručkama a pořád mu běhá ukazovat každý

kousek, který obroubila.

S domácí se baví neustále, sotva zahlédne pootevřenými

dveřmi její lokty. Už si zvykl podle pohybu loktů rozezná-

vat, co domácí dělá, jestli něco prosívá, mele či žehlí.

Zkoušel dokonce mluvit s babičkou, ale ta vůbec nedo-

káže něco odpovědět, zarazí se v půli slova, opře se rukou

o stěnu, ohne se a dá se do kašle, jako by se pouštěla do

nějaké těžké práce, potom zasténá -, a je po rozmluvě.

Jen bratra vůbec nevidí nebo vidí jen, jak se velký balík

mihne kolem oken, a zdá se, že ho v domě není ani slyšet.

Když jednou Oblomov náhodou vešel do pokoje, kde všich-

ni těsně namačkáni obědvají, bratr si dokonce narychlo

otřel rukou rty a zmizel ve své světničce.

Jednoho dne, sotva se Oblomov bezstarostně vzbudil

a pustil se do kávy, Zachar mu náhle ohlásil, že mosty

jsou postaveny. Oblomovovi se rozbušilo srdce

"A zítra je neděle," řekl si, "musím jet k Olze, celý den

statečně snášet významné a zvědavé pohledy cizích lidí

a pak jí oznámit, kdy hodlám mluvit s tetou. Ale jsem na

tom ještě stále stejně a nemohu se dostat kupředu."

Představil si živě, jak bude prohlášen za ženicha, jak

potom hned za den za dva začnou návštěvy různých dam

a pánů, jak se o něho bude náhle každý zvědavě zajímat,

uspořádají slavnostní oběd, budou mu připíjet. Potom...

potom podle práva a povinnosti ženicha přiveze dar pro

nevěstu...

"Dar!" řekl si s hrůzou a hlasitě se rozesmál hořkým

smíchem.

Dar! A on má v kapse dvě stě rublů! I když mu peníze

pošlou, bude to někdy před vánoci, snad i později, až pro-

dají obilí, ale kdy je prodají, kolik ho mají a co za ně

utrží -, to všechno má být v dopise, který pořád nejde.

Co tedy dělat? Sbohem, klidné časy, trvaly jste čtrnáct

dní!

Mezi těmito starostmi se mu zjevovala krásná tvář

Olžina, její hustá, tak výmluvná obočí, ty rozumné šedo-

modré oči, celá její hlavinka s pletenci vlasů, které nosila

nějak nízko na týle, takže zdůrazňovaly a doplňovaly

ušlechtilost celého jejího zjevu, půvabnou křivku šíje od

hlavy k ramenům a trupu.

Ale sotva se zachvěje návalem lásky, hned ho zas jako

balvan přitiskne k zemi tíživá myšlenka: co má dělat, co si

'323,

počít se svatbou, kde vzít peníze, z čeho po svatbě žít? ...

"Ještě počkám; dopis snad přijde zítra nebo pozítří."

A pouštěl se do výpočtů, kdy musí jeho psaní dojít do

Oblomovky, jak dlouho může trvat, než soused odpoví

a než on dostane odpověď.

"Musí tu být v nějakých třech, nejvýš čtyřech dnech;

vyčkám a k Olze zatím nepojedu," rozhodl se tím spíš, že

Olga asi stěží ví, že mosty jsou postaveny...

"Káťo, stojí už mosty?" zeptala se panské Olga, sotva se

toho rána vzbudila.

Ta otázka se opakovala den co den a Oblomov to ne-

tušil.

"Já nevím, slečno, dnes jsem ještě nemluvila s kočím ani

s domovníkem a Nikita to neví."

"Ty nikdy nevíš, co já potřebuji!" řekla nespokojeně

Olga; ležela v posteli a prohlížela si řetízek na krku.

"Hned se poptám, slečno. Netroufala jsem si odejít,

myslila jsem, že se vzbudíte, jinak bych tam byla dávno

doběhla." A Káťa zmizela z pokoje.

Olga otevřela zásuvku nočního stolku a vyhledala po-

slední Oblomovův lístek. "Chudák, stůně," uvažovala

starostlivě, "je tam sám, nudí se... Ach bože, kdy už ko-

nečně. .."

Ani ještě nedomyslila do konce, když Káťa, celá zčerve-

nalá, vrazila do pokoje.

"Mosty už stojí, dnes v noci je postavili!" hlásila radost-

ně, zachytila do náruče Olgu, která vyskočila z postele,

přehodila jí přes ramena blůzu a podala drobounké střevíč-

ky. Olga hbitě sáhla pro něco do zásuvky, dala to Kátě a ta jí

políbila ruku. Skok z postele, puštění mince do Kátiny ruky

a políbení ruky slečniny -, to všechno se odehrálo v jedi-

ném okamžiku: "Ach, zítra je neděle, to se výborně hodí!

Přijde!" pomyslila si Olga, spěšně se oblékla, narychlo

vypila čaj a jela s tetou nakupovat.

"Ma tante, jeďme zítra na mši do Smolného," poprosila.

Teta trochu zamhouřila oči, chvilku se rozmýšlela a pak

řekla:

"Dobrá, ale takovou dálku, ma chere!Co tě to napadlo,

v zimě!"

Olgu to napadlo jen proto, že jí Oblomov na řece ten

kostel ukázal, a zachtělo se jí pomodlit se tam... za něho,

aby byl zdráv, aby ji miloval, aby s ní byl šťasten, aby...

už přestala ta nerozhodnost, ta nejistota... Nebohá Olga!

324,

Přišla i neděle. Olze se nějak obratně podařilo zařídit

všechno tak, že oběd byl připraven podle Oblomovových

zálib.

Vzala si bílé šaty, schovala pod krajkami náramek, který

jí daroval, upravila si účes, jak se jemu líbil; den předtím

dala naladit klavír a ráno zkusila zazpívat Casta diva. Hlas

měla tak zvučný, jak od návratu z letního bytu ještě nebyl.

Pak začala čekat.

V tom čekání ji zastal baron a řekl jí, že zase zkrásněla

jako v létě, ale poněkud prý zhubla.

"Je na vás vidět nedostatek venkovského vzduchu

a trochu nepravidelnou životosprávu," pokračoval. "Vy

potřebujete čerstvý vzduch a venkov, milá Olgo Sergejev-

no."

Několikrát jí políbil ruku, až jí jeho barvené kníry zane-

chaly na prstech malou skvrnu.

"Ano, venkov," odpověděla zamyšleně, ale ne jemu,

nýbrž kdovíkomu, jen tak do vzduchu.

"A propos, když mluvíme o venkově," dodal, "příští

měsíc váš proces skončí a v dubnu můžete jet na svůj sta-

tek. Není velký, ale polohu má překrásnou! Budete spoko-

jena. Ten dům! A zahrada! Je tam na kopci pavilón, bude

se vám líbit. Vyhlídka na řeku... už se na to nepamatujete,

bylo vám pět let, když se váš papá odstěhoval a odvezl vás

odtamtud."

"Ach, jak budu ráda!" řekla a zamyslila se.

"Teď už je to rozhodnuto," uvažovala, "pojedeme tam,

ale on se to dozví, teprve až..."

"Příští měsíc, barone?" zeptala se živě. "Je to jisté?"

"Tak jisté, jako že jste vždycky krásná, ale dnes zvlášť,"

odpověděl a odešel k tetě.

Olga zůstala, kde byla, a pohroužila se do snů o blízkém

štěstí; ale umínila si, že Oblomovovi o té novince a o svých

plánech do budoucnosti nic neřekne.

Chtěla pozorovat až do konce, jak láska dokoná v jeho

lenivé duši převrat, jak ho nadobro zbaví tíže, jak ho blíz-

kost štěstí strhne, takže jakmile dostane ze statku příznivou

odpověď, přižene se, přiletí s ní celý rozzářen, aby ji složil

Olze k nohám, pak se oba o závod rozběhnou k tetě a pak...

Pak mu náhle řekne, že také ona má vesnici, zahradu,

pavilon s vyhlídkou na řeku a dům úplně připravený k obý-

vání, pojedou tedy nejdřív tam a potom teprve do Oblo-

movky.

325,

"Ne, nechci příznivou odpověď," řekla si v duchu,

"zpyšněl by a ani by neměl radost, že mám svůj statek, dům

zahradu... Ne, ať raději přijde rozladěn nemilou zprávou,

že ve vesnici má nepořádek, že tam musí sám. O překot se

rozjede do Oblomovky, narychlo všechno zařídí, na leccos

zapomene nebo se mu to nepodaří, všechno udělá jen le-

dajak, pak se požene zpátky a najednou se dozví, že nemusil

spěchat, že tu je jiný dům, zahrada i pavilón s vyhlídkou,

že máme kde bydlet i bez jeho Oblomovky..." Ano, ano,

zanic mu to neřekne, vytrvá do konce; ať si tam zajede,

ať se trochu hne a ožije -, všechno pro ni, pro budoucí

štěstí! Nebo ne: proč ho posílat ven, proč se rozcházet?

Až k ní přijde připraven na cestu, bledý a smutný, aby se

s ní na měsíc rozloučil, řekne mu náhle, že není třeba, aby

jezdil, že pojedou až v létě spolu...

S těmito sny se rozběhla za baronem a obratně ho va-

rovala, aby o té novině prozatím nikomu nic neříkal, na-

prosto nikomu. Slovem nikomu mínila pouze Oblomova.

"Ano, ano, proč to říkat?" přisvědčil baron. "Leda snad

panu Oblomovovi, přijde-li na to řeč..."

Olga se přemohla a lhostejně namítla.

"Ne, ani jemu to neříkejte."

"Dobře, vy víte, že vaše přání je mi rozkazem..." odpo-

věděl baron zdvořile.

Olga byla schopna lsti. Chtěla-li se před cizími lidmi po-

dívat na Oblomova, jistě se podívala postupně aspoň na

tři jiné muže a pak teprve na něho.

Tolik přemýšlení -, a všechno pro Oblomova! Kolikrát

jí jen vzplanuly na tvářích dvě růžové skvrny! Kolikrát

jen sáhla na některou klávesu, aby se přesvědčila, není-li

klavír naladěn příliš vysoko, kolikrát přeložila noty

z místa na místo! A on nejde! Co to znamená?

Tři hodiny, čtyři hodiny -, pořád tu není! V půl páté

se začala její rozkvetlá krása ztrácet a zřejmě vadnout.

Olga přišla ke stolu pobledlá.

A ostatní jakoby nic, nikoho se to ani netklo, všichni jedí

jídla připravená pro něho, rozmlouvají docela vesele

a klidně.

Po obědě i večer -, pořád nejde a nejde. Do deseti hodin

se Olga vzrušovala nadějí i strachem a v deset odešla do

svého pokoje.

Nejdříve na něho v duchu vychrlila všechnu žluč, která

se jí nahromadila v srdci, zasypala ho všemi jízlivými sar-

'326,

kasmy a nejprudšími slovy, jaká se jen v jejím slovníku

našla.

Pak se však náhle celé její nitro naplnilo jakoby ohněm

a potom ledem.

"Je nemocen! Je sám! Nemůže ani psát..." blesklo jí

hlavou.

Toto přesvědčení v ní úplně převládlo a celou noc jí ne-

dalo spát. Upadla asi na dvě hodiny do horečné dřímoty

a v noci blouznila; když však ráno vstala, byla sice bledá,

ale klidná a rozhodná.

V pondělí ráno domácí nahlédla do Oblomovova pokoje

a řekla:

"Ptá se po vás nějaké děvče."

"Po mně? To není možné!" odpověděl Oblomov. "Kde

je?"

"Tuhle. Zmýlila se ve dveřích a přišla k nám. Mám ji sem

pustit?"

Oblomov ještě nevěděl, jak se rozhodnout, když se před

ním náhle objevila Káťa. Domácí odešla.

"Káťo!" užasl Oblomov. "Kde se tu bereš? Co se děje?"

"Je tu slečna," zašeptala Káťa, "mám se zeptat..."

Oblomovova tvář se zrůznila.

"Olga Sergejevna!" zašeptal zděšeně. "To není pravda,

Káťo, ty žertuješ, viď? Netrap mě!"

"Je to pravda, na mou duši. Najala si kočár, zůstala

v obchodě s čajem, čeká tam a chce sem. Poslala mě vy-

řídit, abyste Zachara poslal někam pryč. Slečna přijde za

půl hodiny."

"Raději tam půjdu sám. Jak by mohla sem?" namítl

Oblomov.

"Na to už není kdy, bude tu každou chvilku. Slečna

myslí, že stůněte. Sbohem, já zas běžím, ona je tam sama,

čeká na mne..."

A odešla.

Oblomov si neobvykle rychle oblékl nákrčník a vestu,

obul si boty a zavolal Zachara.

"Zachare, ty sis nedávno říkal, abych tě pustil na návště-

vu na druhou stranu do Gorochové nebo kam, zaskoč si

tam tedy teď!" řekl mu v horečném vzrušení.

"Nepůjdu," odpověděl Zachar rozhodně.

"I ano, jen běž!" naléhal Oblomov.

"Jakápak návštěva ve všední den? Nepůjdu!" tvrdo-

hlavě opakoval Zachar.

327,

"Jdi přece, pobav se a nedělej potíže, když je na tebe

pán hodný a dovoluje ti to... Navštiv své přátele!"

"Vem je nešť, ty moje přátele!"

"Což o to nestojíš, promluvit si s nimi?"

"Jsou to všechno pacholci, že bych je kolikrát radši ani

neviděl!"

"Jen jdi, jdi!" naléhavě opakoval Oblomov a krev se mu

nahrnula do hlavy.

"Ne, dnes zůstanu celý den doma, ale takhle v neděli, to

bych třeba šel!" odmítal Zachar lhostejně.

"Hned teď, okamžitě!" pobízel ho rozčileně Oblomov.

"Musíš..."

"Copak mi to stojí za to, jít takovou dálku?" vymlouval

se Zachar.

"Tak se běž na dvě hodinky projít, jen se podívej na tu

svou držku rozespalou, provětrej se!"

"Inu, držku mám obyčejnou, jak to u našince bývá!"

řekl Zachar, dívaje se líně z okna.

"Ach, můj ty bože, vždyť ona tu bude co nevidět!"

myslil si Oblomov, utíraje si s čela pot.

"Tak se proboha běž projít, prosím tě o to! Tu máš dva-

cetník, jdi si s kamarádem na pivo."

"To já radši zůstanu na zápraží, kam bych v tom mraze

chodil? Ledaže bych poseděl u vrat, to mohu udělat..."

"Ne, jen dál od vrat," rychle namítl Oblomov, "běž si

do jiné ulice, tamhle vlevo k té zahradě... na druhou

stranu."

"To jsou mi věci!" myslil si Zachar. "Honí mě na pro-

cházku, to tu ještě nebylo!"

"Já bych radši v neděli, Iljo Iljiči..."

"Zmizíš už?" procedil Oblomov skrze zuby a hrozivě se

přiblížil k Zacharovi.

Ten se ztratil a Oblomov zavolal Anisju.

"Jdi na trh," řekl jí, "a kup tam k obědu..."

"K obědu je všechno nakoupeno; už bude hotov..."

promluvil nos.

"Ticho a poslouchat!" křikl Oblomov, až Anisja dostala

strach.

"Kup... třeba chřest..." pokračoval; přemýšlel a ne-

věděl, co by měla koupit.

"Kde by se vzal teď chřest, milostpane? A tady bych ho

ani nedostala..."

"Hybaj!" křikl na ni a Anisja utekla. "Utíkej, co mů-

'328,

žeš," volal za ní, "a neohlížej se, ale zpátky jdi hodně po-

malu, ať tě tu nevidím aspoň dvě hodiny!"

"To jsou věci!" řekl Zachar Anisje, když se s ní za vraty

srazil. "Vyhnal mě na procházku a dal mi dvacetník. Kam

já půjdu na procházku?"

"Panský nápad," usoudila chytrá Anisja; "zaskoč

k Artěmijovi, hraběcímu kočímu, pohosti ho čajem, on tě

pořád hostí, a já poběžím na trh."

"To jsou mi věci, Artěmiji!" řekl Zachar také jemu. "Pán

mě vyhnal na procházku a dal mi na pivo..."

"Nechce se třeba sám nalíznout?" hádal vtipně Artěmij.

"Dal taky tobě, aby ti to nebylo líto. Pojďme."

Mrkl na Zachara a pokynul hlavou do nějaké ulice.

"Pojďme!" přisvědčil Zachar a také pokynul hlavou do

té ulice.

"To jsou věci, vyhnal mě na procházku!" zasípal pro

sebe s úsměvem.

Oba odešli, ale Anisja, když doběhla k první křižovatce,

přikrčila se u plotu v příkopě a čekala, co se bude dít.

Oblomov naslouchal a čekal; teď někdo vzal za petlici

u vrátek a v témž okamžiku se ozval zuřivý štěkot psa

a zmítání řetězem.

"Zatracený pes!" zaskřípal zuby Oblomov, popadl čap-

ku, rozběhl se k vrátkům, otevřel je a téměř v náruči do-

nesl Olgu k zápraží.

Byla sama. Káťa na ni čekala nedaleko vrat v kočáře.

"Ty jsi zdráv? Ty neležíš? Co se s tebou děje?" zeptala

se zběžně, když přišli do jeho pokoje; neodkládala plášť

ani klobouk a prohlížela si ho od hlavy k patě.

"Teď mi je lépe, přestalo mě bolet v krku... skoro do-

cela," řekl, sáhl si na hrdlo a trochu zakašlal.

"Proč jsi tedy včera nepřišel?" zeptala se, dívajíc se na

něho tak pátravě, že nedovedl pronést ani slovo.

"Jak ses mohla odhodlat k takové věci, Olgo?" začal zdě-

šeně. "Víš vůbec, co děláš..."

"O tom později!" přerušila ho netrpělivě. "Ptám se tě,

co to znamená, že se vůbec neukazuješ?"

Mlčel.

"Neudělalo se ti ječné zrno?" zeptala se.

Mlčel.

"Ty jsi nebyl nemocen a v krku tě nebolelo," řekla a stá-

hla obočí.

"Nebyl," odpověděl školácky Oblomov.

329,

"Tys mě podvedl!" Dívala se na něho užasle. "Proč?"

"Všechno ti vysvětlím, Olgo," hájil se, "měl jsem vážné

důvody, abych čtrnáct dní nepřišel... bál jsem se..."

"Čeho?" zeptala se, odložila klobouk i plášť a usedla.

Oblomov oboje vzal a položil na pohovku.

"Řečí, klepů..."

"A toho ses nebál, že jsem celou noc nespala, že jsem si

myslila bůhvíco a div se nerozstonala?" pokračovala,

zkoumavě si ho prohlížejíc.

"Ty nevíš, Olgo, co se tu ve mně děje," pravil a ukázal si

na prsa a na hlavu, "jsem strašně znepokojen, jsem jako

v ohni. Ty nevíš, co se stalo?"

"Co se mohlo stát?" zeptala se chladně.

"Jak daleko se roznesly řeči o tobě a o mně! Nechtěl

jsem tě znepokojovat, bál jsem se ti přijít na oči."

Vylíčil jí všechno, co slyšel od Zachara a od Anisji, při-

pomněl jí rozmluvu mezi šviháky a dodal, že od té doby

nemůže spát, že v každém pohledu vidí otázku, výčitku

nebo zlomyslnou narážku na jejich schůzky.

"Vždyť jsme se rozhodli, že za týden promluvíme s ma

tante," namítla, "pak přece ty řeči přestanou..."

"Ano; ale já nechtěl mluvit s tetou dřív než tento týden,

dřív než dostanu dopis. Vím, že teta se nebude ptát na

mou lásku, ale na statek, pustí se do podrobností, a já jí

nebudu moci nic vysvětlit, dokud nebudu mít od zmoc-

něnce odpověď."

Olga si vzdychla.

"Kdybych tě neznala, bůh ví, co bych si mohla pomy-

slit," řekla zádumčivě. "Bál ses, že mě znepokojíš řečmi

lokajů, a nebál ses, že mě zděsíš svým jednáním! Přestá-

vám ti rozumět."

"Myslil jsem, že tě jejich tlachy rozčilí. Káťa, Maria,

Semjon a ten hlupák Nikita bůhvíco vykládají..."

"Dávno vím, co vykládají," pravila lhostejně.

"Cože, ty to víš?"

"Ano, Káťa a chůva mi to dávno donesly, vyptávaly

se na tebe, blahopřály mi..."

"Opravdu ti blahopřály?" zeptal se zděšeně. "A co ty?"

"jim, poděkovala jsem; chůvě jsem darovala šátek

a ona se rozhodla, že půjde pěšky na pouť k svatému

Sergeji. Kátě jsem slíbila, že jí vymohu, aby si mohla vzít

svého cukráře, má takový román..."

Oblomov se na ni díval polekaným a užaslým pohledem.

330,

"Chodíš k nám každý den, a je tedy docela přirozené, že

o tom služebnictvo mluví. Ti začnou vždycky první," do-

dala. "U Soněčky to bylo také tak; proč tě to tolik leká?"

"Z toho tedy pocházejí ty řeči?" protáhl.

"Což jsou bezdůvodné? Není to pravda?"

"Pravda!" opakoval Oblomov nikoli tázavě, ani jako by

to popíral. "Ano, je to tak, máš pravdu," dodal potom,

"jenže já nechci, aby věděli o našich schůzkách, a proto se

právě bojím..."

"Ty se bojíš a třeseš jako malý chlapec... Nechápu to!

Což mě chceš ukrást?"

Byl v rozpacích. Olga se na něho pozorně dívala.

"Poslyš," pokračovala, "v tom je nějaká lež, něco po-

divného... Pojď blíž a řekni mi všechno, co máš na srdci.

Z opatrnosti bys mohl nepřijít den nebo dva, snad i týden,

ale přece bys mě vyrozuměl, napsal bys mi. Víš, že už

nejsem dítě a nedám se tak snadno zmást nějakým tla-

chem. Co to všechno znamená?"

Zamyslil se, pak jí políbil ruku, vzdychl a odpověděl:

"Je to myslím takto, Olgo: má obraznost byla celou tu

dobu tak pobouřena věčným strachem o tebe, rozum tak

přetížen starostmi, srdce tak ztrápené svítajícími a zas

hasnoucími nadějemi a očekáváním, že celé mé nitro je

rozrušeno. Jsem vnitřně jakoby ochromen a potřebuji

aspoň dočasné uklidnění..."

"Proč tedy já nejsem vnitřně ochromena a hledám uklid-

nění jen u tebe?"

"Jsi plná mladistvé síly a tvá láska je slunná, pokojná,

kdežto já... ale ty víš, jak tě miluji!" odpověděl, svezl se

na zem a zlíbal jí ruce.

"Ještě ne, vím o tom málo, jsi tak podivný, že nevím, co

si myslit. Rozum mi selhává a ztrácím naději... brzy pře-

staneme jeden druhému rozumět a to je pak zlé!"

Umlkli.

"Co jsi dělal v těch dnech?" zeptala se, rozhlížejíc se po

prvé kolem sebe. "Nemáš to tu pěkné, takové nizounké

pokoje! Okna jsou malá, tapety staré... Kde máš ostatní

pokoje?"

Začal jí honem horlivě ukazovat byt, aby zamluvil její

otázku, co v těch dnech dělal. Pak Olga usedla na pohovku

a on zase zůstal na koberci u jejích nohou.

"Cos tedy dělal těch čtrnáct dní?" vyptávala se.

"Četl jsem, psal, myslil jsem na tebe."

331,

"Přečetl jsi mé knihy? Jaké jsou? Vezmu si je s sebou."

Vzala se stolu rozevřenou knihu a podívala se do ní;

stránka byla zaprášená.

"Vždyť jsi nečetl!" zvolala.

"Ne," odpověděl.

Podívala se na zmačkané vyšívané podušky, na nepořá-

dek, na zaprášená okna, na psací stůl, vzala do ruky něko-

lik listin pokrytých vrstvou prachu, pohnula perem v su-

chém kalamáři a užasle pohlédla na Oblomova.

"Co jsi tedy dělal?" opakovala. "Nečetl jsi ani ne-

psal?"

"Měl jsem málo času," začal koktavě, "člověk ráno vsta-

ne, tady se uklízí, to mě ruší, pak začnou vykládat, co se

bude vařit, přijdou děti domácí, abych se jim prý podíval

na úkoly, potom je oběd. A po obědě... kdy člověk má

číst?"

"Ty jsi po obědě spal," řekla s takovou jistotou, že po

chvilce váhání tiše odpověděl:

"Ano..."

"A proč?"

"Aby mi ušel čas. Nebyla jsi se mnou, Olgo, a bez tebe je

život nudný, nesnesitelný..."

Zarazil se a Olga se na něho přísně podívala.

"Iljo!" začala vážně. " Pamatuješ se, jak jsi tenkrát

v parku řekl, že se v tobě rozsvítil život, ujišťoval jsi mě,

že jsem tvým životním cílem, tvým ideálem, vzal jsi mě

za ruku a řekl, že je tvá -, pamatuješ se, jak jsem ti tenkrát

dala své slovo?"

"Což bych na to mohl zapomenout? Což to nezpůsobilo

převrat v celém mém životě? Nevidíš, jak jsem šťasten?"

"Ne, nevidím; oklamal jsi mě," odpověděla chladně,

"znova se spouštíš..."

"Oklamal! Jak to jen můžeš říci? Přísahám bohu, že

bych se hned vrhl do propasti...!"

"Ano, kdyby byla propast okamžitě po ruce přímo před

tebou," přerušila ho, "ale kdyby se to o tři dny protáhlo,

rozmyslil by ses, dostal bys strach, hlavně kdyby o tom

začal povídat Zachar nebo Anisja... To není láska."

"Ty pochybuješ o mé lásce?" začal vřele. "Myslíš, že

váhám ze strachu o sebe, a ne o tebe? Že nechráním tvé

jméno jako hradba, že nebdím nad tvou pověstí jako mi-

lující matka... Ach Olgo! Žádej důkazy! Opakuji ti, že

kdybys mohla být s jiným šťastnější, bez reptání bych se

'332,

vzdal svých práv; kdyby bylo třeba dát za tebe život,

s radostí bych zemřel!" dokončil v slzách.

"Nic takového nechci, nikdo to od tebe nežádá! Nač

potřebuji tvůj život? Vykonej, co máš vykonat. To dělá-

vají úskoční lidé, že chytrácky nabízejí zbytečnou nebo

nemožnou oběť, aby nemusili dát to, co je potřeba. Ty

úskočný nejsi, to vím, ale..."

"Ty nevíš, co zdraví mě všechny ty hrůzy a starosti stá-

ly!" pokračoval. "Od té doby, co tě znám, nemyslím na

nic jiného... Ano, opakuji to, i teď jsi mým životním cílem

ty a ty jediná. Nebudeš-li se mnou, hned zemřu nebo zeší-

lím! Já teď dýchám, dívám se, myslím a cítím jen tebou.

Proč se tedy divíš, že ve dnech, kdy tě nevidím, usínám

a klesám? Všechno je mi protivné, všechno mě nudí, jsem

jako stroj, chodím a něco dělám, ale nevím o tom. Ty jsi

oheň a síla toho stroje," pravil poklekaje.

Vzpřímil se a oči mu zajiskřily, jako jiskřívaly v parku.

Zas v nich zazářila hrdost a síla vůle.

"Jsem teď hotov jít, kamkoli poručíš, a udělat, co si

přeješ. Když se na mne díváš, mluvíš, zpíváš, cítím že

žiju..."

Olga naslouchala těm výlevům vášně v přísném za-

myšlení.

"Poslyš, Iljo, věřím ve tvou lásku a ve svou moc nad

tebou. Proč mě tedy lekáš svou nerozhodností, takže mu-

sím pochybovat? Říkáš, že jsem tvým životním cílem, ale

jdeš za ním tak bojácně, tak váhavě! A máš před sebou

ještě dlouhou cestu. Musíš vyspět výš než já, očekávám to

od tebe! Viděla jsem, jak milují šťastní lidé," dodala

s povzdechem",všechno je u nich ve varu a jejich odpočinek

se nepodobá tvému; nevěšejí hlavy a oči mají otevřené; ti

lidé sotva spí, ale jednají! Aty... ne, nezdá se, že tvým ži-

votním cílem je láska nebo já..."

Pochybovačně zavrtěla hlavou.

"Jsi to ty, ty...!" pokračoval, líbaje jí zas ruce a klesaje

k jejím nohám. "Jen ty jediná! Bože můj, jaké je to štěstí!"

opakoval, jako by horečně blouznil. "A ty myslíš, že je

možné zklamat tě, po takovém probuzení usnout a nestát

se hrdinou! Uvidíte oba, ty i Andrej," pokračoval, rozhlíže-

je se planoucím pohledem, "jak vysoko povznáší člověka

láska takové ženy, jako jsi ty! Podívej se, podívej se na

mne! Nevstal jsem z mrtvých, nejsem v této chvíli živ?

Pojďme odsud! Pryč! Pryč! Nemohu zde zůstat ani oka-

'333,

mžik, je tu dusno a odporně!" volal, rozhlížeje se kolem

sebe s nelíčeným hnusem. "Dovol mi prožít dnešní den

v tomto cítění... Ach, kéž by mě týž oheň jako dnes spalo-

val i zítra a vždycky! Ale když u mne nejsi, uhasínám

a klesám! Teď jsem ožil, jsem vzkříšen. Připadám si...

Olgo, Olgo! Jsi nejkrásnější na světě, jsi nejlepší z žen,

ty...ty..."

Přitulil se tváří k její ruce a umlkl. Už nenalézal slov.

Přitiskl si ruku k srdci, aby utišil jeho bouři, upřel na Olgu

vášnivý vlahý pohled a zůstal tak bez hnutí.

"Je tak něžný, tak něžný!" opakovala si v duchu Olga

s povzdechem, už ne jako tenkrát v parku, a hluboce se

zamyslila.

"Musím už jít!" řekla vlídně, když se pak vzpamatovala.

Oblomov náhle vystřízlivěl.

"Proboha, vždyť ty jsi zde! U mne!" promluvil. Nadšený

pohled byl pryč a Oblomov se bojácně rozhlížel. Vřelá slova

mu již nešla z úst.

Spěšně se chápal Olžina klobouku i pláště a ve zmatku jí

chtěl plášť obléci na hlavu.

Zasmála se.

"Neboj se o mne," uklidňovala ho, "ma tante odjela na

celý den; jen chůva a Káťa vědí, že nejsem doma. Vypro-

voď mě."

Zavěsila se do něho a beze strachu, klidně přešla dvůr,

hrdě si vědoma své nevinnosti; pes se zmítal na řetěze

a zuřivě štěkal; Olga vsedla do kočáru a odjela.

Z oken bytu domácí se dívaly hlavy; za rohem u plotu

vyhlédla z příkopu hlava Anisjina.

Když kočár odbočil do jiné ulice, Anisja přišla a řekla,

že zběhala celý trh, ale žádný chřest nedostala. Zachar se

vrátil asi za tři hodiny a prospal pak celý den.

Oblomov dlouho chodil po pokoji a necítil, že ho nohy

nosí, neslyšel vlastní kroky, chodil, jako by se vznášel nad

podlahou.

Sotva ztichl skřípot kol ve sněhu za kočárem, odvážejí-

cím jeho život, jeho štěstí, Oblomov se uklidnil, vzpřímil

se a zvedl hlavu, jeho tvář zase zazářila nadšením, oči mu

zvlhly štěstím a dojetím. Nitro se mu naplnilo jakýmsi

teplem, svěžestí a odvahou. A zas se mu jako kdysi zachtělo

být náhle všude, někde daleko, chtěl jet s Olgou tam za

Štolcem, ale také na venkov do polí a hájů, chtěl být sám

ve své pracovně a ponořit se do práce a jet také k Rybin -

'334,

skému přístavišti a stavět cestu a přečíst si právě vyšlou

novou knihu, o které každý mluví, i jít dnes do opery...

Ano, dnes je Olga u něho, on u ní a pak je v opeře. Jak

je den plný! Jak lehce se dýchá v tom životě, v Olžině

okruhu, v paprscích její panenské záře, jejích svěžích sil,

mladistvého, ale pronikavého a hlubokého, zdravého du-

cha! Oblomov chodí, jako by létal nebo jako by ho někdo

nosil po pokoji.

"Kupředu, kupředu!" praví Olga. "Výš, jen výš, až

tam k té mezi, kde síla něhy a půvabu ztrácí svá práva

a kde začíná království muže!"

Jak jasně vidí Olga život! Jak dovede vyčíst z té těžké

knihy svou cestu a pudově vycítí i stezku Oblomovovu!

Oba životy se mají spojit jako dvě řeky a on o ní rozhoduje,

je jí vůdcem!

Olga vidí jeho síly, zná rozsah jeho schopností a pokorně

čeká, až se Oblomov ujme nadvlády. Skvělá Olga! Nezvikla-

telná, nebojácná, prostá, ale rozhodná žena, přirozená jako

sám život!

"Skutečně, jak je to zde odporné "říkal si, rozhlížeje se.

"A ten anděl sestoupil do takového bahna, posvětil je svou

přítomností!"

S láskou se díval na židli, kde seděla, a náhle mu zazářily

oči, když na zemi u židle spatřil drobnou rukavičku.

"Zástava! Její ruka, to je znamení! O..." zajásal vášnivě,

tiskna rukavičku ke rtům.

Do dveří nahlédla domácí; přinesli prý na prodej plátno

a Oblomov se může podívat, potřebuje-li nějaké.

On však suše poděkoval, ani mu nenapadlo ohlédnout se

po jejích loktech, a omluvil se, že nemá čas. Pak se ponořil

do vzpomínek na léto, na všechny podrobnosti, viděl zas

každý strom, keř a lavičku, slyšel každé slovo; všechno mu

to bylo ještě dražší než v době, kdy se z toho radoval ve

skutečnosti.

Ta nálada ho nadobro přemohla, zpíval si, vlídně žerto-

val s Anisjou, smál se jí, že nemá děti, a sliboval, že půjde

za kmotra, jakmile se jí nějaké narodí. S Mášou tak vyvá-

děl, až se ukázala domácí a zahnala dítě domů, aby nájem-

níkovi nepřekáželo v "práci".

Zbytek dne ho pobláznil ještě víc. Olga byla veselá, pak

se zase zpívalo v opeře, potom u nich pil čaj a u čaje se

rozpředl mezi ním, tetou, baronem a Olgou tak srdečný

a upřímný hovor, že se Oblomov cítil v té malé rodině

'335,

opravdu jako doma. Dost už toho samotářského života, má

se teď kam uchýlit. Pevně zakotvil, má teď světlo i teplo -,

jak krásný je takový život!

V noci spal málo, zabral se do Olžiných knih a přečetl půl

druhého svazku.

"Zítra má přijít dopis z vesnice," říkal si a srdce mu jen

bušilo... Konečně!

Když Zachar nazítří uklízel, našel v pokoji na psacím

stole malou rukavičku; dlouho si ji prohlížel, pousmál se

a pak ji podal Oblomovu.

"To tu asi zapomněla slečinka Iljinských!" řekl.

"Mizero!" houkl na něho Ilja Iljič a rukavičku mu vy-

trhl. "Nesmysl! Jakápak slečinka Iljinských! To u mne

byla švadlena z krámu zkoušet košile. Jak se opovažuješ

takhle si vymýšlet!"

"Jaký mizera? Co já si vymýšlím? Vždyť o tom povídají

už tamhle u domácích..."

"Co povídají?" zeptal se Oblomov.

"Inu, že prý tu byla slečinka Iljinských se služ-

kou..."

"Bože můj!" zhrozil se Oblomov. "A jak oni mohou znát

slečnu Iljinskou? Tos jim namluvil ty nebo Anisja..."

Anisja se náhle vyklonila do půl těla do předsíně.

"Že se nestydíš, Zachare Trofimyči, žvanit hlouposti!

Neposlouchejte ho. milostpane," povídala, "žádný nic

neříkal ani nic neví, Pánbůh ví..."

"No, no, no!" zasípal Zachar a rozehnal se po ní loktem.

"Do čeho se pleteš? Nikdo tě nevolal!"

Anisja zmizela. Oblomov pohrozil Zacharovi oběma pěst-

mi a pak rychle otevřel dveře do bytu domácí. Agafja

Matvejevna seděla na zemi a přebírala krámy ze starého

kufru; kolem ní ležely hromady kousků látky, vaty, starého

šatstva, knoflíků a odstřižků kožešin.

"Poslyšte, ti moji lidi žvaní všelijaké nesmysly," začal

vlídně, ale rozčileně; "proboha vás prosím, nevěřte jim."

"Já nic neslyšela," řekla domácí. "O čem žvaní?"

"O včerejší návštěvě u mne," pokračoval Oblomov, "ří-

kají, že prý tu byla nějaká slečna..."

336,

"Co je nám po tom, kdo jezdí k nájemníkům?" namítla

domácí.

"Prosím vás, nevěřte jim, jsou to jenom, klepy! Žádná

slečna tu nebyla, přijela prostě švadlena, šije mi košile.

Přijela je zkoušet..."

"Kde jste si objednal košile? Kdo vám je šije?" zeptala

se živě domácí.

"Ve francouzském krámě..."

"Ukažte mi je, až vám je přinesou; já vím o dvou děvča-

tech, ty vám šijí, mají takový steh, že to žádná Francouzka

nedokáže. Viděla jsem jejich práci, přinesly mi ji ukázat,

šijí pro hraběte Metlinského, žádný to tak neušije. Kdepak

tyhle vaše, co nosíte..."

"Velmi dobře, budu na to pamatovat. Jen si proboha

nemyslete, že to byla slečna..."

"Co na tom, kdo chodí k nájemníkovi? I kdyby to byla

slečna..."

"Ne, ne!" vyvracel Oblomov. "Prosím vás, vždyť ta

slečna, o které žvaní Zachar, ta je ohromně veliká a mluví

basem, ale tahle švadlena, snad jste slyšela, jaký má te-

nounký hlas, má roztomilý hlásek. Prosím vás, jen si ne-

myslete..."

"Co je nám do toho?" řekla domácí, když Oblomov od-

cházel. "Tak nezapomeňte, až budete potřebovat ušít koši-

le, řekněte mi to, ty moje známé mají takový steh... jme-

nují se Lizaveta Nikolavna a Marie Nikolavna."

"Dobře, dobře, nezapomenu; jen si, prosím vás, ne-

myslete."

A odešel, pak se oblékl a odjel k Olze.

Když se večer vrátil domů, našel na stole dopis z vesnice

od svého souseda a zmocněnce. Spěšně usedl k lampě,

dopis přečetl a zůstal celý ohromený.

Soused psal: "Žádám Vás zdvořile, abyste svěřil plnou

moc někomu jinému, protože se mi nahromadilo tolik

práce, že upřímně řečeno nemohu náležitě dohlížet na Váš

statek. Nejlépe by bylo, kdybyste přijel sám, a ještě lépe,

kdybyste se tu trvale usadil. Statek je pěkný, ale velmi

zanedbaný. Především se musí přesněji rozvrhnout robota

a nevolnický obrok; bez hospodáře se to nedá provést,

protože mužici jsou zhýčkaní, nového starostu neposlou-

chají a dřívější je taškář, musí se na něho dávat pozor.

Částka výnosu se nedá odhadnout. Za nynějšího nepořádku

dostanete sotva víc než tři tisíce, a i to, jen budete-li zde.

337,

Počítám s příjmem za obilí, ale u mužiků, kteří platí obrok,

jsou vyhlídky špatné; musí se na ně dohlédnout a prozkou-

mat nedoplatky -, to všechno by trvalo nějaké tři měsíce.

Obilí bylo pěkné a dobře platí, takže v březnu nebo v dubnu

dostanete peníze, dohlédnete-li sám na prodej. Ale teď tu

není na hotovosti ani groš. Co se týká silnice přes Verchljo-

vo a mostu, nedostával jsem od Vás dlouho odpověď,

a proto jsem se už dohodl s Odoncovem a Bělovodovem, že

silnici postavím od nás do Nělek, takže Oblomovka zů-

stane daleko stranou. Doporučuji Vám ještě jednou,

abyste co nejdříve přijel, a za nějaké tři měsíce pak zjistíte,

s čím můžete v příštím roce počítat. Abych nezapomněl,

teď budou volby; nechtěl byste kandidovat na místo újezd-

ního soudce? Pospěšte si." Na konci bylo připsáno: "Váš

dům je velmi chatrný. Poručil jsem krmičce, starému kočí-

mu a dvěma starým děvečkám, aby se přestěhovali do

chalupy, protože pobyt v domě je už nebezpečný."

K dopisu byl připojen záznam, kolik obilí se sklidilo

a vymlátilo, kolik ho bylo uloženo do sýpky, kolik ho má

být prodáno, a podobné hospodářské podrobnosti.

Na penězích ani groš, přijet sám na tři měsíce, uvést do

pořádku záležitosti rolníků, zjistit výnos, zúčastnit se

voleb -, takové představy obklopily Oblomova jako houf

strašidel. Bylo mu, jako by se v noci náhle octl v lese, kde

v každém stromě a v každé křovině tuší loupežníka, umrlce

nebo šelmu.

"Vždyť je to hanba, nesmím tomu podlehnout!" říkal si.

Chtěl se na ta strašidla přece lépe podívat, jako se i bázlivec

přemáhá a přimhouřenýma očima pokukuje po tom, co ho

děsí, ač cítí jen chlad u srdce a slabost v rukou a nohou.

Več vlastně Oblomov doufal? Myslil, že se z dopisu jasně

dozví, kolik mu v nejbližší době statek vynese, to se rozu-

mí, bude to co nejvíc, na příklad šest sedm tisíc, dále že

dům je ještě dobrý, takže se v něm z nouze dá bydlet,

dokud se nepostaví nový; konečně že zmocněnec mu pošle

nějaké tři čtyři tisíce -, zkrátka, že v dopise najde týž

smích, životní pohodu a lásku, které četl v psaníčkách

od Olgy.

Už se nevznášel v pokoji nad podlahou, nežertoval

s Anisjou ani se neoddával nadějím na štěstí -, vždyť je

musí o tři měsíce odložit; vlastně ne! Za tři měsíce teprve

projedná majetkové záležitosti, pozná statek, ale svatba...

"Na svatbu není aspoň rok ani pomyšlení!" řekl si bázli-

'238,

vě, "ano, ano, až za rok, dřív ne!" Musí ještě dopsat svůj

plán, musí se dohodnout se stavitelem, pak... pak...

Vzdychl.

"Vypůjčit si!" blesklo mu hlavou, ale tu myšlenku hned

zavrhl. "To přece nejde! Co když potom včas nezaplatím?

Bude-li s hospodářstvím zle, začnou věřitelé dluhy vymáhat

a jméno Oblomova, dosud čisté a bezúhonné..." Chraň

bůh! Vždyť jeho hrdost, jeho klid by pak byly ty tam...

ne, ne! Leckdo si tak vypůjčí a pak nemá chvilku klidu,

lopotí se, nemůže spát, jako by byl posedlý zlým duchem.

Ano, dluh je démon, ďábel, kterého nevyženeš jinak než

penězi!

Najdou se takoví chlapíci, že věčně žijí na cizí účet,

berou a hrabou na všech stranách a vůbec jim to ani ne-

vadí! Jak mohou klidně usnout, jak obědvají, to je záhada!

Dluh! Kdo má dluh, buď se musí dřít jako odsouzenec na

Sibiři, nebo ztratí čest.

Zastavit vesnici? Což to není také dluh, jenže ještě ne-

úprosnější a neodkladnější? Plať pěkně rok co rok a třeba

člověku nezbude ani na živobytí!

Štěstí se odsunulo o další rok! Oblomov bolestně zasténal

a nejdřív se převalil na postel, ale pojednou se vzpamato-

val a vstal. Co to řekla Olga? Jak se dovolávala jeho muž-

nosti, jak důvěřovala v jeho sílu! Olga od něho očekává, že

půjde vpřed, že dostoupí takové výše, aby jí podal ruku

a vedl ji za sebou, ukazoval jí cestu! Ano, ano! Ale jak začít?

Přemýšlel a přemýšlel, pak se náhle udeřil rukou do čela

a šel do bytu domácí.

"Je váš bratr doma?" zeptal se Agafji Matvejevny.

"Je, ale spí."

"Řekněte mu tedy zítra, aby mě navštívil," požádal

Oblomov, "potřebuji s ním mluvit."

.... ....

IX..

Bratr vešel do pokoje stejně jako kdysi, stejně opatrně

usedl na židli, stáhl ruce do rukávů a čekal, co Ilja Iljič

řekne.

"Dostal jsem z vesnice velmi nemilý dopis; je to odpověď

na plnou moc, kterou jsem tam poslal, pamatujete se?"

začal Oblomov. "Přečtěte si to, prosím."

339,

Ivan Matvejevič vzal dopis a jeho oči, zvyklé čtení spisů,

rychle sledovaly řádky; dopis se mu lehce chvěl v rukou.

Když dočetl, položil jej na stůl a ruce schoval za záda.

"Co myslíte, co mám teď dělat?" zeptal se Oblomov.

"Radí vám, abyste tam jel," odpověděl Ivan Matvejevič.

"Proč ne, tisíc dvě stě verst, to není tak zlé! Za týden už

bude dobrá sanice a mohl byste jet."

"Já docela odvykl cestování; a ještě k tomu v zimě, při-

znávám se, že by mi to bylo za těžko, nerad bych... A také

je to velmi nudné, být na venku sám."

"Máte mnoho mužiků, kteří vám platí obrok?" zeptal se

Ivan Matvejevič.

"Ano... já nevím, já tam dlouho nebyl."

"To se musí vědět, prosím, bez toho to nejde, nedá se

zjistit výnos statku."

"Ano, to by se mělo," přisvědčil Oblomov, "soused mi to

také píše, jenže do toho přišla zima."

"Kolik vám mužici platí?"

"Kolik? Myslím... okamžik, měl jsem někde sestavení...

Štolc to jednou sepsal, ale nemohu to najít, Zachar je asi

někam zastrčil. Později vám je ukáži... Myslím, že třicet

rublů z každého hospodářství."

"Jaké máte mužiky? Jak se jim vede?" vyptával se

Ivan Matvejevič. "Jsou bohatí nebo chudí, žijí v bídě?

Jaká je robota?"

"Poslyšte," začal Oblomov, přistoupil k němu a vzal ho

důvěrně za oba kraje uniformového kabátu.

Ivan Matvejič hbitě vstal, ale Oblomov ho zas posadil.

"Poslyšte," opakoval důrazně a skoro šeptem, "já ne-

vím, co to je robota, co to je rolnická práce, co znamená

chudý nebo bohatý mužik; já nevím, co znamená míra žita

nebo ovsa, ani co stojí, ani ve kterém měsíci se co seje

a sklízí, ani jak a kdy se to prodává; já nevím, jsem-li

chudý či bohatý, budu-li mít za rok co jíst či budu-li že-

brákem -, já nevím nic!" domluvil sklesle, pustil kraje jeho

kabátu a odstoupil od Ivana Matvejeviče. "Mluvte tedy

a raďte mi jako dítěti..."

"To jinak nejde prosím, to se musí vědět, bez toho se

nedá nic uvážit," řekl s poníženým úsměvem Ivan Matve-

jevič, vstal, založil jednu ruku za záda a druhou schoval za

kabát. "Statkář musí znát svůj statek, aby věděl, co

a jak..." promlouval poučně.

"Ale já to nevím. Poučte mě, můžete-li."

340,

"Já sám jsem v tom oboru nepracoval, musíte se poradit

se znalci. Vždyť vám taky ten pán píše," pokračoval Ivan

Matvejevič a ukázal prostředním prstem, obráceným neh-

tem dolů, na to místo v dopise, "abyste se dal zvolit, to by

bylo výborné! Pobyl byste tam, sloužil byste u újezdního

soudu a zatím byste se obeznámil i s hospodářstvím."

"Já nevím, co to je újezdní soud, co se tam dělá a jak se

u něho slouží!" důrazně, ale tiše namítl zas Oblomov,

přistoupiv těsně k Ivanu Matvejeviči.

"Tomu prosím zvyknete. Vždyť jste tu přece sloužil ve

státním úřadě a úřaduje se všude stejně, jen ve formách

bude trochu rozdílu. Všude jsou instrukce, přípisy, proto-

kol.. . Jen mít dobrého tajemníka, a je po starosti! Budete

jen podpisovat. Víte-li, jak se věci vyřizují ve státních

úřadech..."

"Já nevím, jak se vyřizují věci ve státních úřadech,"

pokračoval jednotvárně Oblomov.

Ivan Matvejevič vrhl na Oblomova svůj dvojitý pohled

a mlčel.

"Asi jste pořád četl knihy, že ano?" poznamenal pak

s týmž poníženým úsměvem.

"Knihy!" namítl hořce Oblomov a zarazil se.

Neodvážil se dál a také nebylo třeba tak příliš se před

tím úředníčkem odhalovat. "Neznám ani knihy," měl na

jazyku, ale místo slov to vyjádřil jen smutným povzde-

chem.

"Ráčil jste se přece něčím zabývat," dodal pokorně

Ivan Matvejevič, jako by četl Oblomovovy myšlenky, "ne-

ní možné, že byste..."

"Je to možné, Ivane Matvejeviči, a chcete-li živý důkaz,

jsem to já. Kdo jsem? Co vlastně jsem? Jděte se zeptat

Zachara a řekne vám, že jsem ,milostpán'! Ano, jsem mi-

lostpán a dělat neumím nic! Udělejte to tedy vy, dove-

dete-li, a pomozte, můžete-li; za práci si vezměte, co chcete

-, však si to zasloužíte!"

Začal přecházet po pokoji; Ivan Matvejevič zůstal stát,

kde byl, a vždycky se celým trupem trochu pootočil tím

směrem, kam se dostal Oblomov. Oba nějakou chvíli

mlčeli.

"Kde jste studoval?" zeptal se Oblomov a zastavil se zas

před návštěvníkem.

"Chodil jsem do gymnasia, ale otec mě vzal z šesté třídy

a našel mi místo v úřadě. Jaképak studie u mne! Číst a psát,

341,

mluvnice, počty, dál jsem se ani nedostal. Jakž takž jsem

se naučil úřadovat a nějak se protloukám. U vás je to jiné,

vy jste studoval opravdové vědy..."

"Ano," s povzdechem přisvědčil Oblomov, "já sice stu-

doval vyšší matematiku i národní hospodářství a práva, ale

úřadovat jsem se přesto nenaučil. Vždyť to vidíte, s celou

vyšší matematikou nevím, co mi statek vynáší. Přijel jsem

na venkov, poslechl jsem si a podíval se, jak to u nás doma

a na statku i v sousedství chodí, ale vypadalo to docela

jinak, než co nám přednášeli. Vrátil jsem se do Petrohradu

a myslil si, že se nějak uplatním s národním hospodářstvím.

Ale řekli mi, že mi věda přijde vhod až jednou, snad až

budu starší, ale nejdřív prý musím dosáhnout vyšší hod-

nosti a k tomu potřebuji jedinou vědu -, psát akta. To

jsem se právě nenaučil, zůstal jsem jen milostpánem, ale vy

jste to dokázal. Řekněte mi tedy, jak to navlíknout."

"Ono by to šlo, což o to," řekl konečně Ivan Matve-

jevič.

Oblomov se postavil proti němu a čekal, co řekne.

"Dalo by se to všechno svěřit někomu, kdo věci rozumí,

a plná moc by se převedla na něho."

"Ale kde vzít takového člověka?" zeptal se Oblomov.

"Mám v úřadě kolegu, nějakého Isaje Fomiče Zaťortého;

on trochu koktá, ale je to přičinlivý člověk a vyzná se.

Tři roky byl správcem velkého statku, ale majitel ho pro-

pustil právě pro to koktání. A on pak přešel k nám."

"Ale může na něho člověk spolehnout?"

" Je to velký poctivec, račte být bez starosti! Radši vydá

vlastní peníze, jen aby vyhověl. Slouží u nás už dvanáctý

rok."

"A jak by mohl někam jet, když je ve službě?"

"To nevadí, prosím, vezme si na čtyři měsíce dovolenou.

Račte se jen rozhodnout, já ho sem přivedu. Vždyť nepo-

jede zadarmo..."

"Ovšemže ne," přisvědčil Oblomov.

"Račte mu určit cestovné, stravné na každý den, a až

potom všechno vyřídí, dostane odměnu podle ujednání.

Ten pojede, což o to!"

"Jsem vám velmi zavázán, zbavíte mě tím velkých sta-

rostí," řekl Oblomov, podávaje mu ruku. "Jakže se jme-

nuje? ..."

"Isaj Fomič Zaťortyj," opakoval Ivan Matvejevič,

rychle si otřel ruku druhým rukávem, na okamžik stiskl

'342,

ruku Oblomovovu a svoji hned zase schoval do kabátu.

" Zítra s ním budu mluvit a přivedu ho prosím."

"Přijďte vůbec na oběd, můžeme si pak pohovořit. Jsem

vám velmi, velmi zavázán!" děkoval Oblomov, vyprová-

zeje Ivana Matvejeviče ke dveřím.

.... ....

X..

V patrovém domě, obráceném jednou stranou do ulice,

kde bydlel Oblomov, a druhou k nábřeží, seděli téhož dne

večer v jedné horní místnosti Ivan Matvejevič a Taranťjev.

Byl to tak zvaný "hostinec", u jehož vchodu stály vždyc-

ky dvě tři prázdné drožky a kočové seděli v přízemí, upí-

jejíce z mističek čaj. Horní patro bylo vyhrazeno "panstvu"

z Vyborské Strany.

Před Ivanem Matvejevičem a Taranťjevem stál čaj a lá-

hev rumu.

"Nejjemnější jamajský," řekl Ivan Matvejevič, nalévaje

si chvějící se rukou do sklenice rum, "nepohrdni, kmotře,

a dej se pohostit."

"Však máš taky proč mě pohostit," odpověděl Taranť-

jev, "ten váš dům by se dřív rozpadl, než by se dočkal ta-

kového nájemníka."

"To je pravda," přisvědčil Ivan Matvejevič, "a podaří-li

se nám to a pojede-li Zaťortyj ven, dám se vidět!"

"Když ty jsi skoupý, kmotře, s tebou se musí smlouvat,"

stěžoval si Taranťjev, "za takového nájemníka padesát

rublů!"

"Mám strach, hrozil, že se odstěhuje," namítl Ivan Mat-

vejevič.

"A to jsi potom mazaný člověk? Kam by se stěhoval?

Ten se teď nedá ani vyhnat!"

"A co svatba? Prý se bude ženit."

Taranťjev se hlučně rozesmál.

"Ten, a oženit se! Chceš se vsadit, že se neožení?" na-

mítl. "Vždyť jemu musí Zachar pomáhat i do postele, a on

se prý bude ženit! Já se o něho dosud pořád staral, hochu

drahá, on by beze mne umřel hlady nebo se dostal do věze-

ní. Přijde-li se strážník nebo domácí na něco zeptat, nedosta-

ne z něho ani slovo, všechno musím já! Ničemu nerozumí."

"Opravdu ničemu; povídá, že neví, co se dělá v újezdním

'343,

soudu, a ve zdejších úřadech jak by smet; jaké má mužiky

-, ani to neví. Ten člověk má hlavu! Až mi bylo do smí-

chu..."

"A co smlouva, ta smlouva, co jsme uzavřeli!" chlubil se

Taranťjev. "Sepisovat listiny, na to jsi, hochu, chlapík,

na mou duši, chlapík! Vzpomínal jsem na nebožtíka otce!

I já v tom byl kovaný, ale odvykl jsem tomu. Pánbůh ví,

odvykl! Sotva k něčemu sednu, začnou mi slzet oči. A on

to ani nečetl, rovnou to podepsal! Je tam o zeleninové

zahradě i o stájích a kůlně."

"Ano, kmotře, dokud nevymřou v Rusku pitomci, co

podpisují listiny bez čtení, může našinec ještě žít. Jinak je

to k zoufání špatné! Poslechneš-li si starší lidi, takové už

to není! Jaký kapitál jsem já dal dohromady za těch pěta-

dvacet let služby? Mohu to vydržet na Vyborské Straně,

když se ve světě ani neukážu, a bude to slušné sousto, ne-

naříkám si, hlad mít nebudu! Ale takhle nějaký ten byt na

Litějné, samý koberec, a bohatě se oženit, z dětí udělat

panstvo -, ty zlaté časy jsou pryč! Vypadám prý moc

sprostě a mám červené prsty, proč prý piju vodku...

A jakpak ji nemám pít? Jen to zkus! Chodím hůř než lokaj,

protože dneska prý ani lokaj nenosí takové boty a má

každý den čistou košili. Je teď jiná výchova, všude se tlačí

ti holobrádci, kroutějí se, umějí francouzsky..."

"Ale práci nerozumějí," dodal Taranťjev.

"I ano, hochu, rozumějí. Teď se úřaduje jinak, každý to

chce mít jednoduché, všichni nám to kazí. Tak prý se nemá

psát, je to prý zbytečné dopisování, ztráta času; dá se to

udělat rychleji... kazí nám to!"

"Ale smlouva je podepsaná, to se nám nezkazilo!" řekl

Taranťjev.

"To se ví, to je jistá věc. Napijme se, kmotře! Teď až

pošle do Oblomovky Zaťortého, ten si tolik nenahrabe, ať

něco zbude pro Oblomovovy dědice..."

"To se ví," přisvědčil Taranťjev. "Ostatně ti dědici bu-

dou z bůhvíkolikátého kolena, co s nimi!"

"Jen té svatby se bojím!" pokračoval Ivan Matvejevič.

"Povídám ti, že se nemusíš bát. Vzpomeň na moje slova."

"Takové je to?" namítl vesele Ivan Matvejevič. "Vždyť

on náramně kouká po mé sestře..." dodal šeptem.

"Ale jdi?" užasl Taranťjev.

"Jen buď zticha! Na mou duši, je to tak..."

"No, hochu," nemohl se vynadivit Taranťjev a stěží se

'344,

z toho vzpamatovával, "to by mi ani ve snu nenapadlo!

A co ona?"

"Co ona? Přece ji znáš, jaká je!"

Zabušil pěstí do stolu.

"Copak ona pro sebe dovede něco využitkovat? Kráva,

učiněná kráva! Můžeš ji praštit, můžeš ji obejmout -,

pořád se jen zubí jako kůň na oves. Jiná by... o je jej! Ale

já je nepustím z očí, chápeš, co by z toho mohlo koukat!"

.... ....

XI...

"Čtyři měsíce! Ještě čtyři měsíce nucených ohledů,

tajných schůzek, podezřívavých tváří a úsměvů!" uvažoval

Oblomov, když vystupoval po schodech k Iljinským. "Bože

můj, kdy to skončí? Olga bude naléhat, aby to bylo dnes,

zítra. Je tak vytrvalá, tak neústupná! Dá se těžko přesvěd-

čit..."

Oblomov došel skoro až do Olžina pokoje a nikoho ne-

potkal. Olga seděla ve svém malém salónku před ložnicí,

zabrána do nějaké knihy.

Objevil se před ní náhle, takže sebou trhla; pak mu vlíd-

ně, s úsměvem podala ruku, ale její oči jako by ještě do-

čítaly knihu a její pohled byl roztržitý.

"Ty jsi sama?" zeptal se.

"Ano; ma tante odjela do Carského Sela a chtěla, abych

jela s ní. Budeme obědvat skoro sami, přijde jen Marie

Semjonovna; jinak bych tě nemohla přijmout. Dnes ne-

můžeš s tetou mluvit. Jak je to všechno zdlouhavé! Zato

zítra..." dodala a usmála se. "A co kdybych byla dnes

odjela do Carského Sela?" zeptala se žertem.

Oblomov mlčel.

"Máš starosti?" pokračovala.

"Dostal jsem z venku dopis," řekl bezvýrazně.

"Kde jej máš? Vzals ho s sebou?"

Podal jí dopis.

"To nemohu přečíst," řekla, když se podívala.

Vzal si ho a přečetl nahlas. Zamyslila se.

"Co tedy teď?" zeptala se za chvilku.

"Radil jsem se dnes s bratrem domácí a ten mi doporu-

čuje nějakého Isaje Fomiče Zaťortého," odpověděl Oblo-

mov. "Dám mu plnou moc, aby to všechno zařídil..."

345,

"Cizímu, neznámému člověku!" namítla Olga udiveně.

"Vybírat obrok, vyjednávat s mužiky, dohlížet na prodei

obilí..."

"On říká, že je to velký poctivec, slouží s ním dvanáct

let... Jen prý trochu koktá."

"A jaký je ten bratr tvé domácí? Znáš ho?"

"Ne. Ale myslím, že je to takový solidní, praktický člo-

věk; a vždyť u něho bydlím, takže by mu snad bylo hanba

mě ošidit!"

Olga mlčela a seděla se sklopenýma očima.

"Vždyť jinak bych musel jet sám," vysvětloval Oblomov,

"a abych se přiznal, to bych nerad. Já úplně odvykl cesto-

vání po silnicích, hlavně v zimě... ani jsem tak vlastně ni-

kdy nejel."

Olga se stále dívala k zemi a pohybovala špičkou

botky.

"Ostatně, i kdybych tam jel, nic kloudného by z toho

nebylo, rozhodně bych nepořídil," pokračoval. "Mužici mě

ošidí, starosta mi namluví, co bude chtít, a já musím všemu

věřit; peněz mi dá, kolik si zamane. Ach, že tu není Andrej,

ten by všechno urovnal!" dodal s politováním.

Olga se pousmála, totiž usmála se pouze rty, ale ne od

srdce, protože v srdci jí bylo hořko. Trochu přimhouřila

jedno oko a začala oknem pozorovat každý kočár, který jel

kolem.

"Ten zástupce totiž byl správcem velkých statků,"

mluvil dál Oblomov, "a majitel ho propustil právě proto,

že koktá. Dám mu plnou moc a také plány, takže bude

moci zařídit nákup stavebního materiálu na dům, vybere

obrok, prodá obilí, přiveze peníze a pak... Jsem tak rád,

milá Olgo, že tě nemusím opustit!" pokračoval. "Já bych

odloučení nesnesl; být na vesnici bez tebe, sám... to je hrů-

za! Ale teď musíme být velmi opatrní."

Podívala se na něho tak výrazně a čekala.

"Ano," začal pomalu, skoro koktavě, "musíme se schá-

zet jen zřídka; včera byly zas řeči dokonce u mé domácí...

a to já nechci... Jen co se všechno uspořádá, jakmile

zástupce zařídí stavbu a přiveze peníze... to všechno bude

hotovo tak asi do roka... pak už bude po odloučení,

řekneme všechno tetě a... a..."

Podíval se na Olgu -, byla v bezvědomí. Hlava jí klesla

na stranu, mezi zmodralými rty jí probleskovaly zuby.

Unesen radostným sněním, Oblomov si nevšiml, že při jeho

'346,

slovech "jen co se všechno uspořádá, jakmile zástupce

zařídí" Olga zbledla a konec věty už neslyšela.

"Olgo...! Proboha, ona omdlela!" zvolal a trhl zvoncem.

"Slečně je špatně," řekl Kátě, když přiběhla. "Honem

vodu...! Voňavku..."

"Pane bože! Od rána byla taková veselá... Co jí může

být?" šeptala Káťa; přinesla z tetina pokoje voňavku

a starostlivě podávala sklenici vody.

Olga se vzpamatovala, s pomocí Káti a Oblomova vstala

z křesla a vratkým krokem odešla do své ložnice.

"To přejde," řekla slabým hlasem, "to jsou nervy; špatně

jsem spala. Káťo, zavři dveře a vy na mne počkejte. Zota-

vím se a přijdu."

Oblomov zůstal sám, naslouchal s uchem na dveřích, dí-

val se klíčovou dírkou, ale nic neslyšel ani neviděl.

Za půl hodiny se vydal chodbou k čeledníku a zeptal se

Káti: "Jak je slečně?"

"Ujde to," odpověděla Káťa, "lehla si a poslala mě pryč;

pak jsem se tam byla podívat, sedí teď v křesle."

Oblomov se vrátil do salónu, zas poslouchal u dveří;

neslyšel nic.

Slabounce zaklepal -, žádná odpověď.

Sedl si a zamyslil se. Za té půl druhé hodiny si mnoho

rozvážil, v jeho představách se mnoho změnilo, dospěl

k mnoha novým závěrům. Konečně se rozhodl, že se zmoc-

něncem pojede do Oblomovky i on, ale ještě předtím požá-

dá tetu o Olžinu ruku a s Olgou se zasnoubí. Ivana Gera-

simoviče pověří, aby mu našel jiný byt, a dokonce si vy-

půjčí... jen trochu, aby to stačilo na stavbu.

Zaplatí to pak z peněz, které strží za obilí. Proč vlastně

byl tak malomyslný? Ach bože, jak se může v jediné

chvilce všechno ukázat v jiném světle! Ve vsi mu pak zmoc-

něnec pomůže vybrat obrok. Konečně třeba napíše i Štol-

covi; ten mu půjčí, pak přijede a zařídí mu Oblomovku

dokonale, všude postaví silnice a mosty, založí školy...

A pak se tam vydá on s Olgou...! Bože! To bude konečně

štěstí! Jak to, že mu to všechno nenapadlo dřív?

Pojednou měl pocit bezstarostnosti a lehkosti; začal pře-

cházet po pokoji, dokonce tiše poluskával prsty, div ne-

vykřikl radostí, přistoupil k Olžiným dveřím a veselým

hlasem na ni tiše zavolal:

"Olgo, Olgo! Něco vám povím!" pronášel s ústy na dve-

řích. "To se podivíte..."

347,

Rozhodl se dokonce, že dnes neodjede a počká na tetu.

Hned dnes jí všechno řeknou a on odjede domů jako že-

nich.

Dveře se pomalu otevřely a objevila se Olga. Podíval se

na ni a náhle klesl na mysli; jeho radost byla ta tam. Olga

vypadá, jako by trochu zestárla. Je bledá, ale oči jí svítí;

sevřené rty a každý její rys prozrazují prudký vnitřní

život, spoutaný jako vrstvou ledu násilným klidem a ne-

hybností.

V jejím pohledu četl rozhodnutí, ale ještě nevěděl jaké,

srdce se mu však rozbušilo jako ještě nikdy. Takovou chvíli

ještě nezažil.

"Poslyš, Olgo, nedívej se tak na mne, děsí mě to!" řekl.

"Všechno jsem si rozmyslil, musí se to udělat docela ji-

nak..." pokračoval pak stále tišším hlasem, odmlčoval se

a snažil se rozluštit ten výraz jejích očí, rtů a výmluvných

obočí, jaký ještě nepoznal, "rozhodl jsem se, že pojedu se

zmocněncem do Oblomovky i já... abych tam..." dořekl

sotva slyšitelně.

Olga mlčela a dívala se na něho upřeně jako přízrak.

Nejasně tušil, jaký ortel ho očekává, a vzal si klobouk,

ale s otázkou váhal, protože se děsil, že uslyší osudné roz-

hodnutí, z něhož snad nebude odvolání. Konečně se od-

hodlal.

"Rozumím správně? ..." zeptal se změněným hlasem.

Pomalým a mírným přikývnutím přisvědčila. Oblomov

se sice už předtím domyslil, ale teď zbledl a nehýbal se

z místa.

Vypadala trochu malátně, ale zdála se klidná a nehybná

jako kamenná socha. Byl to ten nadlidský klid, kdy sou-

středěná vůle nebo zasažený cit dávají člověku náhle tolik

síly, aby se opanoval, ale jenom na krátkou chvíli. Podobala

se raněnému, který si rukou tiskne ránu, aby dopověděl, co

chce, a pak zemřel.

"Nebudeš mě nenávidět?" zeptal se.

"Proč?" promluvila slabým hlasem.

"Pro všechno, co jsem ti udělal..."

"Cos mi udělal?"

"Miloval jsem tě, a to je urážka!"

Útrpně se usmála.

"Za to, že ses mýlila," promluvil se svěšenou hlavou.

"Možná, že mi odpustíš, vzpomeneš-li si, že jsem tě varo-

val, jak se budeš stydět, jak budeš litovat..."

348,

"Já nelituji. Bolí mě to, tak mě to bolí..." pravila a od-

mlčela se, aby vydechla.

"Mně je hůř," odpověděl Oblomov, "ale zasluhuji to.

Proč máš trpět ty?"

"Za svou pýchu," řekla, "jsem potrestána, protože jsem

příliš spoléhala na své síly -, v tom jsem se zmýlila, a ne

v tom, čeho ses bál ty. Nesnila jsem o mladistvém půvabu

a kráse, ale myslila jsem, že tě oživím, že ještě dovedeš pro

mne žít, a ty jsi zatím už dávno umřel. S takovým omylem

jsem nepočítala, pořád jsem čekala, doufala... a teď...!"

dořekla namáhavě a s povzdechem.

Odml čela se, pak usedla.

"Nemohu stát, třesou se mi nohy. Kámen by obživl tím,

co jsem udělala," pokračovala malátně. "Teď už neudělám

nic, ani krok, nepůjdu ani do Letního sadu, protože všechno

je marné, ty jsi umřel! Uznáváš to, Iljo?" dodala pak za

chvilku. "Nevyčteš mi nikdy, že jsem se s tebou rozešla

z pýchy nebo z rozmaru?"

Oblomov zavrtěl hlavou.

"Jsi přesvědčen, že nám nic nezbývá, žádná naděje?"

"Ano," odpověděl, "to je pravda... Ale snad..." dodal

pak nerozhodně, "za rok..." Neměl dost odvahy, aby za-

sadil svému štěstí poslední ránu.

"Což opravdu myslíš, že bys za rok uspořádal své zále-

žitosti a svůj život?" zeptala se. "Uvaž to!"

Oblomov vzdychl a zamyslil se, bojoval sám se sebou.

Olga četla tento zápas v jeho tváři.

"Poslyš," řekla",dívala jsem se teď dlouho na podobiznu

své matky a myslím, že jsem v jejích očích našla radu a sílu.

Jestli teď jako čestný člověk... Pamatuj, Iljo, že nejsme

děti a nežertujeme, vždyť jde o celý život! Zeptej se tedy

přísně svého svědomí a pak mluv -, já ti uvěřím, já tě

znám: vystačíš na celý život? Budeš pro mne tím, koho

potřebuji? Také ty znáš mne a chápeš tedy, co tím míním.

Řekneš-li směle a uváženě ano, odvolávám své rozhodnutí,

zde je pak má ruka a jděme, kam chceš, do ciziny, na vesni-

ci, třeba i na Vyborskou Stranu!"

Oblomov mlčel.

"Kdybys věděla, jak tě miluji..."

"Nechci ujišťování, že mě miluješ, ale stručnou odpověď,"

přerušila ho skoro suše.

"Netrýzni mě, Olgo," prosil sklesle.

"Řekni, Iljo, mám nebo nemám pravdu?"

349,

"Ano," řekl zřetelně a rozhodně, "máš pravdu!"

"Pak je čas, abychom se rozloučili," usoudila, "dokud tě

zde nezastanou a neuvidí, jak jsem rozrušena!"

Oblomov stále neodcházel.

"I kdybychom se vzali, co potom?" zeptala se.

Mlčel.

"Usínal bys den za dnem stále tvrději -, není to tak?

A co já? Vidíš, jaká jsem? Já nezestárnu, život mě nikdy

neunaví. Ale spolu bychom začali žít den ze dne, čekali

bychom na vánoce, pak na masopust, jezdili bychom na

návštěvy a tančit a o ničem bychom nepřemýšleli; chodili

bychom spát a děkovali Bohu, že den rychle uběhl, ráno

bychom se probouzeli s touhou, aby se dnešek podobal

včerejšku... to je naše budoucnost -, že ano? Což je to

život? Já se utrápím, umřu... a proč, Iljo? Budeš ty

šťastnější..."

V mukách se zadíval na strop, chtěl se hnout, uprchnout,

ale nohy ho neposlouchaly. Chtěl něco říci, ale v ústech

měl sucho, slova mu nešla ze rtů, hlas selhával. Podal jí

ruku.

"Pak tedy..." začal skleslým hlasem, ale nemohl dál

a jen pohledem dopověděl: "Sbohem!"

I Olga chtěla něco říci, ale neřekla nic, vztáhla k němu

ruku, ta však klesla, aniž se dotkla ruky Oblomovovy;

chtěla také říci "sbohem", ale hlas se jí v půli slova zlomil

a přeskočil; její tvář se zkřivila křečí, Olga se mu opřela

rukou a hlavou o rameno a rozvzlykala se. Jako by jí někdo

vyrazil zbraň z rukou. Duševní převaha byla pryč, zbyla

pouhá žena bezbranná proti hoři.

"Sbohem, sbohem..." vzlykala trhaně.

Oblomov mlčel. S hrůzou naslouchal jejímu pláči a ne-

odvažoval se mu bránit. Necítil lítost nad ní ani nad sebou;

byl sám ubohý. Olga klesla do křesla, přitiskla si šátek

k očím, opřela se o stůl a usedavě plakala. Slzy se neřinuly

jako náhlý horký proud vytrysklý z prudké a dočasné

bolesti jako tenkrát v parku, ale hrnuly se bezútěšně a stu-

deně jako podzimní déšť, nelítostně zaplavující luka.

"Olgo, za jakou vinu se trýzníš?" promluvil konečně.

"Miluješ mě a je to nad tvé síly, abychom se rozešli!

Přijmi mě takového, jaký jsem, a měj ve mně ráda, co je

ve mně dobrého!"

Zavrtěla hlavou, aniž ji zvedla.

"Ne... ne..." snažila se pak vyslovit, "o mne a o můj

'350,

zármutek se nestrachuj. Znám se: vypláču to a pak už

plakat nebudu. Ale teď mi nebraň v pláči... odejdi...

Ach, ne, počkej...! Bůh mě trestá...! Bolí mě to, ach,

tak mě to bolí... zde u srdce..."

Znova se rozvzlykala.

"A nepřestane-li bolest, uškodí-li ti to na zdraví?" do-

mlouval jí. "Takové slzy jsou jako jed. Olgo, můj anděli,

neplač... zapomeň na všechno..."

"Ne, nech mě plakat! Nepláču nad budoucností, ale nad

minulostí..." pronášela namáhavě, "minulost zvadla

a odkvetla... Nepláču já, pláčí ty vzpomínky...! Léto...

park... pamatuješ se? Je mi líto naší aleje, šeříku... To

všechno mi přirostlo k srdci a bolí to, musím-li se ode všeho

odtrhnout...!"

V zoufalství vrtěla hlavou a mezi vzlyky opakovala:

"O, to bolí, to bolí!"

"Vždyť bys mohla zemřít!" řekl náhle s hrůzou. "Po-

mysli, Olgo..."

"Ne," přerušila ho; zvedla hlavu a snažila se pohlédnout

na něho zaslzenýma očima. "Pochopila jsem teprve ne-

dávno, že v tobě miluji to, co chci, aby v tobě bylo, to,

o čem mi pověděl Štolc, co jsme spolu vymyslili. Milovala

jsem budoucího Oblomova! Jsi mírný a čestný, Iljo; jsi

něžný... jako holoubek, schováváš hlavu pod křídlo a ne-

chceš nic víc; dovedl bys celý život vrkat pod střechou...

ale já jsem jiná, pro mne je to málo, já potřebuju ještě něco

víc, ale co to je -, to nevím! Můžeš-li mě poučit, říct mi, co

to je, co mi chybí, a dát mi to všechno, abych... Ale ně-

ha... kde ta by nebyla!"

Oblomovovi se podlomila kolena; usedl do křesla a otřel

si šátkem ruce i čelo.

Byla to krutá slova a Oblomova se hluboce dotkla;

uvnitř ho jakoby spálila a zevně na něho zavanula chla-

dem. Odpověděl na ně nějak žalostným, bolestně stydli-

vým úsměvem jako žebrák, kterému někdo vyčetl jeho

nahotu. Seděl tu s tím bezmocným úsměvem, otřesen

vzrušením a pohanou; jeho pohaslý pohled jasně vyjadřo-

val: "Ano, jsem nuzný, ubohý, chudý... bijte si mě,

bijte...!"

Olga si náhle uvědomila, jak těžce ho zasáhla, a rychle

k němu přiskočila.

"Odpusť mi, můj milý!" začala něžně, jako by mluvila

slzami. "Nevím co mluvím, jsem jako šílená! Zapomeň na

'351

vše, buďme zas jako dřív; ať všechno zůstane, jak to,

bylo..."

"Ne!" řekl náhle Oblomov, vstal a rozhodným pohybem

zarazil její nával citu."Nezůstane to tak! Netrap se, žes mi

řekla pravdu, zasluhuji to..." dodal sklesle.

"Jsem snílek a fantastka!" pokračovala. "Mám nešťast-

nou povahu. Proč jiné, proč je Soněčka tak šťastná..."

Rozplakala se.

"Odejdi!" rozhodla se, škubajíc mokrý kapesník. "Ne-

snesu to, minulost je mi ještě drahá..."

Znova si zakryla tvář šátkem a snažila se utlumit vzly-

kot.

"Proč je všechno ztraceno?" zeptala se a náhle zvedla

hlavu. "Kdo tě proklel, Iljo? Co jsi spáchal? Jsi dobrý, ro-

zumný, něžný, ušlechtilý... a... hyneš! Co tě zahubilo?

To zlo nemá jméno..."

"Má," zašeptal sotva slyšitelně.

Olga na něho tázavě pohlédla očima plnýma slz.

"Oblomovština!" zašeptal, pak ji vzal za ruku, chtěl ji

políbit, ale nemohl, jen si ji pevně přitiskl ke rtům a jeho

horké slzy se vyřinuly na její prsty. Nezvedl hlavu, ne-

ukázal jí tvář, obrátil se a odešel.

.... ....

XII..

Bůh sám ví, kde se toulal a co celý den dělal, ale domů se

vrátil pozdě v noci. Domácí první uslyšela bušení na vrata

a štěkot psa; stěží vzbudila Anisju a Zachara zprávou, že

se pán vrátil.

Ilja Iljič si skoro nevšiml, že ho Zachar svlékl, zul mu

boty a přehodil mu přes ramena -, chalát!

"Co je to?" zeptal se jen, pohlédnuv na chalát.

"Přinesla to dnes domácí; vyprali a spravili vám chalát,"

řekl Zachar.

Oblomov si sedl a tak už v křesle zůstal.

Všechno se kolem něho ponořilo do spánku a tmy. Seděl

opřen o ruku, tmu nepozoroval a neslyšel odbíjení hodin.

Jeho rozum zapadl do chaosu beztvarých, nejasných

myšlenek; táhly jako oblaka po nebi, bez cíle a souvislosti

a Oblomov se nesnažil některou zachytit.

Jeho srdce bylo ubité a život se v něm zastavil. Jen po-

š'352,

malu ožíval, vracel se k pořádku a k obvyklému koloběhu

zadržených životních sil.

Byl to velmi krutý otřes, Oblomov byl jako bez citu,

necítil únavu ani žádné potřeby. Mohl celý den nehybně

ležet nebo také celý den jít, jet, pohybovat se jako stroj.

V člověku se ponenáhlu a stěží vytváří buď odevzdanost

osudu, a pak se organismus pomalu a postupně ujímá svých

funkcí nebo člověka neštěstí zlomí, takže už nepovstane,

podle toho, jaké neštěstí i jaký člověk to je.

Oblomov si neuvědomoval, kde sedí, ba ani sedí-li vůbec.

Díval se bezmyšlenkovitě a nepozoroval, že začíná svítat;

slyšel a neslyšel, že se ozval suchý kašel babiččin, že do-

movník začal na dvoře štípat dříví, že v domě začal hluk

a ruch, viděl a neviděl, že se domácí s Akulinou vydala na

trh, že se kolem plotu mihl balík.

Kokrhání kohouta ani štěkot psa, ani skřípot vrat ho

nemohly vytrhnout ze strnulosti. Šálky začaly řinčet a sa-

movar syčet.

Konečně někdy po deváté Zachar otevřel podnosem dve-

ře, jako obvykle kopl dozadu nohou, aby za sebou zavřel,

jako obvykle kopl vedle, ale nicméně podnos udržel, pro-

tože se to dlouholetou praxí naučil a také věděl, že dveřmi

se za ním dívá Anisja, a sotva by něco upustil, hned by

přiskočila a zahanbila by ho.

Opřel se vousy do podnosu a pevně jej držel oběma ruka-

ma, takže šťastně došel až k samé posteli. Právě se chystal

postavit šálky na stůl u postele a pána vzbudit -, ale po-

dívejme se, postel je nedotčená a pán v ní není!

Trhl sebou a šálek spadl na zem, za ním cukřenka. Začal

chytat věci ve vzduchu a ohánět se tácem, takže sletěly

i jiné. Podařilo se mu udržet na podnose pouze lžičku.

"Copak se to stalo za neštěstí?" řekl, dívaje se, jak Anisja

sbírá kousky cukru, střepy a housky. "Kde je pán?"

Pán sedí v křesle a vypadá hrozně. Zachar se na něho za-

díval s otevřenými ústy.

"Iljo Iljiči, prosím vás, proč jste celou noc proseděl

v křesle a nelehl si?" zeptal se.

Oblomov k němu pomalu obrátil hlavu a roztržitě se po-

díval na Zachara, na rozlitou kávu, na cukr rozházený po

koberci.

"A proč ty jsi rozbil šálek?" otázal se a pak šel k oknu.

Venku se chumelily velké vločky a zastíraly půdu tlus-

tou pokrývkou.

353,

"Sníh, sníh, sníh!" opakoval nesmyslně, dívaje se na

sníh, který hustou vrstvou pokryl ohradu, plot i záhony

v zeleninové zahradě. "Všechno zasypal!" zašeptal pak

zoufale, lehl si do postele a usnul těžkým bezútěšným spán-

kem. Už bylo po poledni, když ho vzbudilo zaskřípání

dveří z bytu domácí; dveřmi se protáhla nahá ruka s talí-

řem; na talíři se kouřilo z kusu pirohu.

"Dnes je neděle," promluvil vlídný hlas, "pekli jsme

piroh, není libo okusit?"

Ale Oblomov neodpovídal, měl prudkou horečku.

354,

.... ....

ČÁST ČTVRTÁ.

....

Od nemoci Ilji Iljiče uplynul rok. Ten rok přinesl v růz-

ných částech světa mnoho změn; někde rozrušil celý kraj,

jinde přinesl klid; někde nějaká světová osobnost zhasla,

jinde zazářila nová; někde se svět zmocnil nového tajem-

ství života, jinde se rozpadala lidská obydlí a mizela celá

pokolení. Někde se starý život hroutil a jinde vyrážel nový

jako mladá zeleň...

Na Vyborské Straně v domě vdovy Pšenicynové plynou

dny a noci pokojně, nepřinášejí do jednotvárného života

prudké a náhlé změny a čtyři roční doby se vystřídaly jako

loni, ale ani tam život přece nezůstal stát, stále se ve svých

projevech měnil, jenže se měnil tak pomalu a ponenáhlu

jako geologické útvary naší planety. Někde se pomaličku

sesouvá hora, jinde zas moře po celá staletí hromadí nánosy

bahna nebo couvá od břehu a vytváří novou souš.

Ilja Iljič se uzdravil. Jeho zmocněnec Zaťortyj odcesto-

val do Oblomovky, poslal všechno, co stržil za obilí, a dostal

zaplaceno cestovné, stravné, jakož i odměnu za svou práci.

Co se týká obroku, Zaťortyj napsal, že tyto peníze se

vybrat nedají, že někteří mužici přišli na mizinu, jiní se

rozešli na různá místa a není známo, kde jsou. Snaží se prý

usilovně opatřit o nich zprávy.

O silnici a mostech psal, že je času dost, že mužici jezdí

do trhové vesnice raději přes kopec a rokli, je jim to milejší

než pracovat na stavbě nové silnice a mostů.

Slovem zprávy i peníze náležitě došly, Ilju Iljiče tedy

okolnosti nedonutily, aby jel do Oblomovky sám, a mohl

být po té stránce až do příštího roku klidný.

355,

Jeho pověřenec se postaral i o přípravy k stavbě domu.

S gubernským stavitelem zjistil, kolik materiálu bude

potřeba, starostovi uložil, aby začal vozit dříví, jakmile to

počasí dovolí, aby dal postavit kůlnu na cihly, takže Oblo-

mov mohl prostě na jaře přijet a s pomocí boží se pustit do

stavby. Čekalo se, že se do té doby vybere obrok, a kromě

toho se počítalo s půjčkou na statek, bude tedy z čeho za-

platit všechny výdaje.

Po své nemoci byl Ilja Iljič dlouho zasmušilý, celé hodiny

zůstával bolestně zamyšlen, na Zacharovy otázky někdy

neodpovídal, nepozoroval, že Zachar pouští na zem šálky

a na stole neutírá prach, a když v neděli přicházela domácí

s pirohem, zastávala Oblomova v pláči.

Pak ponenáhlu palčivý zármutek vystřídala němá lho-

stejnost. Ilja Iljič se celé hodiny díval, jak padá sníh, jak se

hromadí na dvoře a na ulici závěje, jak zasypává hromady

dříví, kurníky, psí boudu, zahrádku, zeleninové záhony,

jak se sloupy plotu mění v pyramidy, jak všechno zmrtvělo

a zahalilo se do rubáše.

Dlouho naslouchával vrčení kávového mlýnku, poslou-

chal, jak pes štěká a zmítá se na řetěze, jak Zachar čistí

boty a jak stejnoměrně tikají kyvadlové hodiny.

Občas k němu jako dřív přicházela domácí s dotazem,

nechce-li něco koupit, nebo aby mu nabídla něco k ochutná-

ní, a běhaly k němu i její děti. S domácí mluvil lhostejně

a vlídně, dětem ukládal úlohy, poslouchal, jak čtou,

a chabě, s nechutí se usmíval jejich dětinskému žvatlání.

Ale hora se pomaličku sesouvala, moře couvalo od břehu

nebo na něj doráželo a Oblomov se ponenáhlu vpravoval

do svého dřívějšího obvyklého života.

Podzim, zima a léto uplynuly mdle a nudně. Ale Oblo-

mov čekal zas na jaro a snil o cestě na venkov.

V březnu pekly těstové skřivánky, v dubnu mu vysa-

dili vnitřní okna a oznámili, že se ledy na Něvě hnuly,

že nastalo jaro.

Toulal se po zahradě. Pak se začala sázet zelenina; přišly

různé svátky, letnice, semik, první květen; to všechno se

oslavovalo májemi, věnci a v háji se pil čaj.

Od počátku léta se v domě začalo mluvit o dvou blížících

se velkých svátcích, a to o sv. Ivanu, kdy slaví jmeniny

bratr domácí, a o sv. Iljovi, jmeninách Oblomovových.

Byly to nastávající dvě důležité události. Když někdy

domácí náhodou koupila nebo viděla na trhu krásný kus

'356,

telecího nebo podařil-li se jí zvlášť dobře piroh, říkávala:

"Ach, jen aby se dostalo takové telecí a jen aby se mi tak

povedl piroh na sv. Ivana nebo na sv. Ilju!"

Mluvilo se i o pátku po sv. Iljovi, o každoroční vycházce

na Prachárnu a o slavnosti na Smolenském hřbitově

v Kolpinu.

Pod okny se začalo zas ozývat protivné kdákání kvočny

a pípot nového pokolení kuřat; pekly se zas pirohy s ku-

řaty a čerstvými houbami, byly zas čerstvě naložené okur-

ky; brzy se objevily i jahody.

"Drůbky už teď nejsou pěkné," řekla domácí Oblomo-

vovi, "včera chtěli za dvoje maličké sedmdesát kopejek,

ale zato je čerstvá lososina, botviňja se může dělat třeba

každý den."

Vedení domácnosti v domě Pšenicynové vzkvétalo ne-

jen proto, že Agafja Matvejevna byla vzorná hospodyně

a že to bylo její zálibou, ale také zásluhou Ivana Matveje-

viče Muchojarova, jenž byl po stránce gastronomické velký

požitkář. Šatil se víc než nedbale; každý oblek nosil dlouhá

léta a za nový vydával peníze s odporem a nevolí; místo

aby šaty pověsil, odhazoval je na hromadu do kouta.

Čisté prádlo si bral jako nádeník jen v sobotu. Ale na jídlo

peněz nelitoval.

V tom směru se řídil zčásti svou vlastní filosofií, ke které

dospěl, hned když nastoupil do služby: "Co mám v břiše,

to nikdo neuvidí a nemůže tedy vykládat nějaké hlouposti;

ale těžký řetízek u hodinek, nový frak, světlé boty -, to

všechno vyvolává zbytečné řeči."

Proto také bývalo na stole u Pšenicynových vidět nej-

lepší telecí, jantarové kusy jesetera a bělounké jeřábky.

Ivan Matvejevič někdy sám obešel trh nebo Miljutinovy

krámy, větřil všude jako stavěcí pes a přinesl pak pod šo-

sem nejlepšího kapouna nebo zaplatil za krůtu i čtyři

rubly.

Nápoje kupoval v tržnici, sám je ukládal a sám pro ně

chodil; ale na stole nikdo neviděl nic než karafu vodky

s vytouženým rybízovým listím; jiné nápoje se pily v jeho

světničce.

Když byl s Taranťjevem na rybách, měl v plášti vždy

schovánu láhev jemné madeiry, a když spolu šli do hostince

na čaj, přinesl si po každé vlastní rum.

Ponenáhlé klesání nebo stoupání mořského dna a sesou-

vání hory se odehrávalo v každém a mimo jiné také

'357,

v Anisje. Vzájemná náklonnost mezi Anisjou a domácí se

proměnila v nerozlučný svazek, v jediné žití.

Oblomov viděl, jak se domácí zajímá o jeho záležitosti,

a navrhl jí jednou jakoby v žertu, aby si vzala na starost

celé jeho stravování a tím ho zbavila všech potíží.

Rozzářila se radostí, a dokonce se vědomě usmála. Jak

se rozšíří pole její působnosti, povede-li místo jedné do-

mácnosti dvě nebo snad jednu, ale tak velkou! Kromě toho

získá Anisju pro sebe!

Promluvila si s bratrem a nazítří ženy přestěhovaly

z Oblomovovy kuchyně všechno do kuchyně Pšenicynové.

Oblomovovo stříbro a nádobí se dostalo do její kredence

a Akulina byla z kuchařky degradována na krmičku drůbe-

že a zahradnici.

Vše se teď začalo vést velkoryse; nákup cukru, čaje,

potravin, nakládání okurek, jablek a višní i příprava zava-

řenin, vše se provádělo ve velkém měřítku.

Agafja Matvejevna se cítila ve svém živlu, Anisja si

vyhrnula rukávy, jako když orlice rozepne křídla, a život

se rozproudil jako řeka.

Oblomov obědval s rodinou ve tři hodiny, jen pan bratr

jedl později zvlášť, ponejvíc v kuchyni, protože chodil

z úřadu velmi pozdě.

Čaj a kávu nosila Oblomovovi sama domácí, už ne Za-

char.

Zachar, když chtěl, utíral prach, a když nechtěl, přihnala

se jako vichřice Anisja a jednak zástěrou, jednak holou

rukou, skoro nosem všechno naráz sfoukla, smetla, otřela,

uklidila a zase zmizela; jindy zas, když si Oblomov vyjde

na zahradu, podívá se do jeho pokoje sama domácí,

a zjistí-li nepořádek, zavrtí hlavou, něco si pro sebe zabručí

a natřese podušky, až jsou jako hora, hned také prohlédne

povlaky, opět si zašeptá, že se musí dát čisté, a stáhne je,

otře okna, nakoukne za lenoch pohovky a odejde.

Ponenáhlé ssedání mořského dna, sesouvání hor a ná-

nosy bahna s přídavkem mírných sopečných výbuchů -,

nejvíc toho všeho se odehrávalo v osudu Agafji Matve-

jevny, ale nikdo to nepozoroval, nejméně ona sama. "Uká-

zalo se to, teprve když se dostavily hojné, neočekávané

a nekonečné následky.

Proč je od nějaké doby jakoby nesvá?

Dřív, připálila-li se pečeně, rozvařily-li se ryby, nepřišla-li

do polévky zelenina, Agafja Matvejevna přísně, ale klidně

š'358,

a důstojně Akulině domluvila a zas na to zapomněla. Ale

proč teď, stane-li se něco takového, vyskočí od stolu, roz-

běhne se do kuchyně, zasype Akulinu nejtrpčími výčitka-

mi, zakaboní se dokonce i na Anisju a nazítří dohlídne

sama, aby se nezapomnělo na zeleninu a aby se ryby"ne-

převařily?"

Někdo snad řekne, že je jí před cizím člověkem trapné,

vyjde-li najevo nějaká závada v oboru, na který soustředila

všechnu svou ctižádost a jemuž se výhradně věnuje.

Dobrá. Proč se jí tedy dřív obyčejně tak od osmi hodin

ospalostí klížily oči, takže když uložila děti a přesvědčila

se, je-li v kuchyni uhašen oheň, jsou-li komíny zavřeny

a všechno uklizeno, šla v devět hodin spát a až do šesti ji

nemohla vzbudit ani rána z děla?

Ale teď, odjede-li Oblomov do divadla nebo uvízne-li

u Ivana Gerasimoviče a dlouho se nevrací, Agafja Matvejev-

na nemůže usnout, obrací se z boku na bok, křižuje se,

vzdychá, zavírá oči -, ale spánek nejde a nejde, a nedá se

nic dělat!

Sotva venku zahrčí vůz, zvedne hlavu, někdy vyskočí

z postele, otevře vyhlídku a poslouchá, není-li to on.

Ozve-li se klepání na vrata, natáhne si narychlo sukni

a běží do kuchyně budit Anisju nebo Zachara, aby šli

otevřít.

Někdo snad řekne, že se tím projevuje svědomitost maji-

telky domu, která nechce mít v domě nepořádek, nechce,

aby nájemník musil čekat na ulici tak dlouho, až ho opilý

domovník uslyší a otevře mu, a že konečně dlouhé klepání

může vzbudit děti...

Dobrá. Ale proč, když se Oblomov rozstonal, nikoho k ně-

mu nepouštěla, vystlala mu pokoj houněmi a koberci,

zastřela okna a dovedla se rozlítit-,ta hodná a mírná žena

-, sotva Váňa nebo Máša trochu křikli nebo se hlasitěji

zasmáli?

Proč nespoléhala na Zachara ani na Anisju, a nespouště-

jíc z nemocného oči, vysedávala u jeho lůžka celé noci až

do ranní mše? Pak si přehodila plášť, napsala na kousek

papíru hrubými písmenami "Ilja", běžela do kostela, dala

papírek knězi, aby se pomodlil za jeho zdraví, pak ustoupila

někam do kouta, padla na kolena a dlouho tak zůstávala

s čelem přitisknutým k zemi, potom spěchala na trh a ve

strachu se vracela domů, dívala se dveřmi a šeptem se ptala

Anisji:

359,

"Jak je?"

Někdo řekne, že to nebylo nic víc než soucit, útrpnost,

tedy city, které v přirozenosti ženy převládají.

Dobrá. Když se Oblomov uzdravoval, zůstal celou zimu

zasmušilý, sotva s domácí promluvil, nenavštěvoval ji, ne-

zajímal se o to, co dělá, nežertoval s ní, nesmál se; ale proč

ona za tu dobu zhubla, proč na ni najednou padla taková

lhostejnost, taková nechuť ke všemu? Mele kávu a neví, co

dělá, nebo přidá takovou spoustu cikorky, že káva není

k pití, a ani nic nepozná, jako by ztratila smysl pro chuť.

Akulina třeba nedovaří ryby, takže pan bratr začne bručet

a odejde od stolu, ale Agafja Matvejevna se nehne, jako

by to ani neslyšela.

Dřív ji nikdo nevídal zamyšlenou a ostatně by jí to ani

neslušelo, protože jako dobrá hospodyně pořád chodí a po-

hybuje se, po všem se ostře dívá a všechno vidí, ale teď

najednou jako by s moždířem na klíně usnula, ani se nehne

a pak zas náhle začne tlouct paličkou, až se pes rozštěká,

protože myslí, že se někdo dobývá do vrat.

Ale sotva Oblomov ožil, sotva se zas objevil jeho úsměv

hodného člověka, sotva se na ni začal dívat vlídně jako

dřív, nahlížet do jejích dveří a žertovat, hned se zase spra-

vila a její domácnost se zas rozběhla živě, čile a vesele.

Ale byl v tom přece maličký nový odstín. Dřív to bývalo

tak, že se celý den pohybovala jako dobře seřízený stroj,

rovnoměrně a pravidelně, chodila klidně, nemluvila tiše

ani hlučně, semlela kávu, naštípala cukr, něco přesela,

a když se dala do šití, pohybovala se její jehla pravidelně

jako kyvadlo u hodin; pak zase vstala, ale bez chvatu

a shonu; cestou do kuchyně se zastavila, otevřela skříň,

něco z ní vzala, odnesla to -, všechno jako stroj.

Ale teď, když se Ilja Iljič stal členem její domácnosti,

Agafja Matvejevna tluče v moždíři a prosívá jinak. Na své

krajky skoro zapomněla. Klidně si sedne k šití, ale Oblo-

mov najednou zavolá na Zachara, aby mu dal kávu -,

a tu ona třemi skoky přiletí do kuchyně, dívá se jako

ostříž, jako by na něco mířila, popadne lžičku, přelije

u světla několikrát trochu kávy, aby -se přesvědčila, je-li

správně uvařená a ustátá, aby nebyla se ssedlinou, a po-

dívá se, jsou-li ve smetaně škraloupy.

Vaří-li se něco, co Oblomov rád, Agafja Matvejevna se

dívá na kastrol, zvedne poklici, přičichne, okusí, pak

kastrol popadne a drží ho na ohni. Strouhá-li mandle nebo

š'360,

pro něho něco tluče v moždíři, strouhá a tluče s takovým

zápalem, s takovou silou, až se zpotí.

Celá její domácí činnost, tlučení, žehlení, prosívání

a všechno ostatní nabylo nového a živého smyslu -, jde

teď o klid a pohodlí Ilji Iljiče. Dříve v tom viděla povin-

nost, a teď se jí to stalo rozkoší. Začala žít svým způsobem

plně a rozmanitě.

Ale nevěděla, co se s ní děje, nikdy se na to sama sebe

neptala a podrobila se tomu sladkému jhu bez výhrad, bez

odporu a nadšení, bez chvění a vášně, bez nejasných před-

tuch a tesknění, bez hry a hudby nervů.

Jako by náhle přešla na jinou víru a začala ji vyznávat

bez přemýšlení, jaká víra to je a jaká má dogmata, slepě

se podrobujíc jejím zákonům.

Padlo to na ni nějak samo sebou, dostala se do toho jako

do špatného počasí, ale necouvala ani nepospíchala kupředu

a zamilovala si Oblomova tak prostě, jako by se nachladila

nebo dostala nevyléčitelnou zimnici.

Sama to vůbec netušila, a kdyby jí to někdo řekl, byla

by to pro ni novinka, které by se usmála a zastyděla by se.

Mlčky převzala různé povinnosti k Oblomovovi, vštípila

si do paměti tvářnost každé jeho košile, spočítala prodřené

paty na punčochách, věděla, kterou nohou vstává z postele,

všímala si, kdy se mu dělá ječné zrno i kterého jídla a kolik

sní, pozorovala, je-li veselý nebo mrzutý, spal-li mnoho či

málo, jako by to dělala po celý život, aniž se v duchu

ptala proč, čím jí Oblomov je a proč si ona dělá takové

starosti.

Kdyby se jí někdo zeptal, má-li ho ráda, zas by se usmála

a přisvědčila by, ale byla by stejně přisvědčila už v době,

kdy u ní Oblomov bydlel teprve týden.

Proč a zač se zamilovala právě do něho, proč se bez lásky

vdala, proč se bez lásky dožila třiceti let a teď to na ni na-

jednou nějak přišlo?

O lásce se sice říká, že to je vrtošivý a neovladatelný

cit, který přichází jako nemoc, ale i láska má jako všechno

své zákony a příčiny. A jsou-li tyto zákony dosud málo

prozkoumány, je tomu tak proto, že člověk zasažený láskou

nemá pomyšlení na to, aby vědecky pozoroval, jak se do

duše vkrádá dojem, jak spoutává smysly jakoby spánkem

a jak nejdřív zaslepí zrak, ani aby sledoval, od které chvíle

pak začne puls a po něm i srdce tepat prudčeji, jak vzniká

z jednoho dne na druhý náhle oddanost až do hrobu a touha

'361,

obětovat se, jak ponenáhlu mizí vlastní já a přechází do

něho nebo do ní, jak se rozum mimořádně otupuje nebo se

zas neobyčejně zbystřuje, jak se vůle podrobuje vůli jiné-

ho, jak se hlava sklání, kolena chvějí, dostavují se slzy

a horečka...

Agafja Matvejevna dříve vídala málo takových lidí jako

Oblomov nebo je viděla jen z dálky a snad se jí i líbili, ale

žili v jiném životním okruhu než ona, takže neměla nikdy

příležitost sblížit se s nimi.

Ilja Iljič má jinou chůzi, než měl nebožtík její muž, ko-

legiátní tajemník Pšenicyn, nechodí jako on drobnými

uspěchanými krůčky, nepíše pořád listiny, nechvěje se

strachem, že přijde do úřadu pozdě, nedívá se na každého,

jako by prosil, aby si ho osedlal a projel se na něm, ale

hledí kolem sebe a na všechny směle a nenuceně, jako by

žádal poslušnost.

Obličej nemá hrubý a zarudlý, ale bílý a jemný; jeho

ruce se nepodobají bratrovým, netřesou se, nejsou červené,

nýbrž bílé a malé. Sedne si, přeloží nohu přes nohu, po-

depře si rukou hlavu -, a dělá to všechno tak lehce, klidně

a hezky; mluví nějak tak, jak bratr ani Taranťjev nemluví,

jak nemluvil ani její muž; ona z toho lecčemu ani nerozumí,

ale cítí, že je to moudré, krásné a neobyčejné; ostatně i to,

čemu Agafja Matvejevna rozumí, říká Ilja Iljič nějak jinak

než jiní lidé.

Prádlo nosí jemné, každý den je vyměňuje, myje se vo-

ňavým mýdlem, čistí si nehty-,je celý tak pěkný, tak čistý,

nemusí nic dělat a také nedělá, všechno mu dělají jiní,

vždyť má Zachara a tři sta dalších Zacharů...

Je to pán, září a skví se! A je tak dobrý! Jak měkkou má

chůzi a pohyby, sáhne jí na ruku jako sametem -, když na

ni sahával muž, bylo to, jako by uhodil! A právě tak mírně,

s takovou dobrotou se dívá a mluví...

Vlastně si to ani nemyslila, nic takového si neuvědomo-

vala, ale kdyby někoho jiného napadlo vypátrat a vysvět-

lit, jakým dojmem na ni působilo, když se Oblomov objevil

v jejím životě, musil by to vysvětlit právě takto, a ne

jinak.

Ilja Iljič pochopil, jakého významu nabyl v tomto zá-

koutí, počínaje bratrem až po hlídacího psa, který od jeho

příchodu dostává třikrát tolik kostí; ale netušil, jak hlubo-

ko tento jeho význam zasáhl, ani jakého nenadálého vítěz-

ství sám dobyl nad srdcem domácí.

362,

Starostlivou péči o jeho kuchyni, prádlo a obydlí po-

važoval jen za projev jejího hlavního povahového rysu,

jehož si všiml hned za své první návštěvy, když Akulina

znenadání přinesla do pokoje zmítajícího se kohouta;

třebas tenkrát nemístná horlivost kuchařky uvedla domácí

do rozpaků, dovedla jí přesto říci, aby dala obchodníkovi

šedého kohouta, a ne toho.

Agafja Matvejevna nejen nebyla schopna s Oblomovem

koketovat, naznačit mu nějak, co se v ní děje, ale jak už

jsme řekli, své city si ani neuvědomovala a nerozuměla

jim, ba nepamatovala se ani, že se v ní před nějakým ča-

sem nic takového nedálo; její láska se projevovala jen bez-

meznou oddaností až do hrobu.

Ani Oblomov neprohlédl skutečný ráz jejích vztahů

k sobě a stále v nich viděl pouhý projev její povahy. A tak

city Pšenicynové, ač byly velmi normální, přirozené a ne-

zištné, zůstávaly pro Oblomova, pro její okolí i pro ni samu

tajemstvím.

Byly skutečně nezištné, vždyť Agafja Matvejevna oběto-

vala v kostele svíce a modlila se za Oblomovovo zdraví,

opravdu jen aby se uzdravil, a on sám se to nikdy ani ne-

dozvěděl; vysedávala v noci u jeho lože až do svítání, pak

odcházela a už se o tom vůbec nemluvilo.

Jeho vztah k ní byl mnohem jednodušší. Agafja Matve-

jevna a její věčně se pohybující lokty, její oči, které si tak

starostlivě všeho všímaly, její věčné putování od skříně do

kuchyně, z kuchyně do komory, odtamtud do sklepa a její

dokonalá znalost všech vymožeností dobře vedené domác-

nosti, to všechno pro Oblomova ztělesňovalo ten ideál

neporušitelného a jako oceán nekonečného životního klidu,

jehož obraz se mu nevyhladitelně vtiskl do duše už v dětství

pod otcovskou střechou.

Stejně jako tam jeho otec i děd, děti, vnoučata a hosté

sedávali nebo lehávali v líném klidu, protože věděli, že

jsou v domě nablízku oči, které nad nimi neustále pečlivě

bdí, a neúnavné ruce, které na ně ušijí, nakrmí je i napojí,

obléknou je a obují, uloží je k spánku a po smrti jim zatlačí

oči, právě tak i zde Oblomov seděl na pohovce, ani se ne-

hýbaje, a viděl, že se tu stará o jeho prospěch někdo po-

hyblivý a hbitý, že nevyj de-li třeba zítra slunce, zatemní-li

se obloha a požene-li se bouřlivá vichřice z jednoho konce

světa na druhý, on bude mít přece na stole polévku i pečeni,

jeho prádlo bude přece čisté a svěží, pavučiny budou přece

š'363,

smeteny se stěn; nedozví se ani, jak se to stalo, nedá si ani

tu práci, aby přemýšlel, co chce, protože to kdosi uhodne

a přinese mu to až pod nos, ale ne líně, ne hrubě, nýbrž

s čilým a vlídným pohledem, s úsměvem plným hluboké

oddanosti a nepodají mu to špinavé ruce Zacharovy, nýbrž

čisté, bílé ruce s nahými lokty.

Den za dnem se s domácí přátelil stále víc, ale na lásku

přitom ani nepomyslil, totiž na takovou lásku, jakou ne-

dávno přestál jako nějaké neštovice, spalničky nebo

chřipku a na níž si nemohl vzpomenout bez za-

chvění.

Sbližoval se s Agafjou Matvejevnou, jako by přisedal blíž

k ohni, který hřeje stále víc, ale který člověk nemůže

milovat.

Po obědě rád zůstával v jejím pokoji, kouřil dýmku, dí-

val se, jak ukládá do kredence stříbro a nádobí, jak vytahu-

je šálky, a nalévá kávu, jak jeden šálek zvlášť pečlivě umyje

a otře, nalije kávu nejdříve jemu, podá mu ji a dává pozor,

je-li spokojen.

Rád spočinul pohledem na její plné šíji a oblých loktech,

když se otevřely dveře do jejího pokoje; když se dlouho

neotvíraly, odstrkoval je dokonce pomaličku sám a žerto-

val s ní, hrál si s dětmi.

Ale nestýskalo se mu, i když ji před obědem vůbec ne-

viděl; po obědě místo aby zůstal u ní, šel si často na nějaké

dvě hodinky zdřímnout; ale věděl, že sotva se vzbudí, bude

mít připraven čaj, a dokonce v témž okamžiku, co se

vzbudí.

A hlavně to všechno probíhalo v klidu; Oblomov necítil

tlak u srdce, nikdy ho netrápil strach, zda ji uvidí či ne-

uvidí, co si o něm pomyslí, co jí má říci, co jí na její otázku

odpovědět, jak se na něho podívá -, nic takového.

Nezakoušel úzkost ani bezesné noci, ani sladké a hořké

slzy. Sedí si, kouří a dívá se, jak domácí šije, někdy něco

řekne nebo také neřekne nic, ale cítí se klidný, nic mu ne-

schází, nikam se mu nechce, připadá mu, že je tu všechno,

co potřebuje.

Agafja Matvejevna ho k ničemu nevybízí a nic nepoža-

duje. Ani on sám nemá žádná ctižádostivá přání ani chuti,

necítí touhu po hrdinských činech, netrýzní se představou,

že čas prchá, že jeho síly leží ladem, že nic nevykonal, nic

zlého ani dobrého, že zahálí a nežije, nýbrž jen živoří.

Jako by ho neviditelná ruka přenesla jako drahocennou

'364,

rostlinu do stínu, aby mu nebylo horko, pod střechu, aby

na něho nepršelo, a pečovala o něho, hýčkala ho.

"Jak to, že se vám ta jehla tak rychle míhá kolem nosu,

Agafjo Matvejevno?" zeptal se Oblomov. "Zapíchnete ji

vždycky tak hbitě, že by se člověk opravdu bál, abyste si

nepřišila nos k sukni."

Pousmála se.

"Jen co došiju tenhle kousek, budeme večeřet," řekla

skoro pro sebe.

"Copak je k večeři?" tázal se.

"Kyselé zelí s lososím masem," odpověděla. "Jeseteří

už nikde nemají, prochodila jsem všechny krámy a taky

bratr se ptal, není. Ledaže by člověk našel u někoho živého

jesetera, ten kupec z kočárové tržnice si objednal, tak nám

kus slíbili. Potom je telecí, opékaná kaše...

"To je znamenité! To je od vás hezké, že jste si vzpomně-

la, Agafjo Matvejevno! Jen aby Anisja nezapomněla."

"A nač jsem tu já? Slyšíte, jak to syčí?" odpověděla

a pootevřela trochu dveře do kuchyně. "Už se to peče."

Pak došila, ukousla nit, práci svinula a odnesla do ložni-

ce.

Přisedával k ní tedy blíž jako k hřejivému ohni a jednou

přisedl velmi blízko, takže div nevypukl požár, nebo aspoň

div nevyšlehl plamen.

Chodil po svém pokoji, a vždycky když se obrátil ke

dveřím domácí, viděl, že její lokty pracují neobyčejně

hbitě.

"Pořád máte práci!" řekl, vcházeje k ní. "Co to děláte?"

"Tluču skořici," odpověděla, dívajíc se do moždíře jako

do propasti a nemilosrdně bušíc paličkou.

"A co když vás nenechám?" zeptal se a vzal ji za lokty,

takže nemohla tlouci.

"Pusťte mě! Ještě musím natlouci cukr a přidat do ná-

kypu víno."

Stále ji držel za lokty a tvář měl u jejího týlu.

"Poslyšte, co kdybych se do vás... zamiloval?"

Pousmála se.

"Milovala byste mě také?" ptal se dál.

"Pročpak ne? Pánbůh chce, aby člověk miloval každé-

ho."

"A co když vás políbím?" zašeptal, skloniv se k ní, takže

jeho dech ji pálil do tváře.

"Vždyť nejsou velkonoce," řekla s úsměvem.

'365,

"Polibte mě přece!"

"Dá-li Pánbůh, dožijeme se velkonoc a pak se políbíme,"

řekla bez údivu, bez rozpaků a beze strachu; stála zpříma

a nehybně jako kůň, když mu navlékají chomout. Lehce ji

políbil na šíji.

"Dejte pozor, rozsypu skořici a pak budete mít moučník

bez skořice," varovala ho.

"To by nebylo neštěstí," namítl.

"Co to máte zase za skvrnu na chalátě?" zeptala se

starostlivě a zvedla mu cíp chalátu. "Není to olej?" při-

čichla ke skvrně. "Kde jste si to udělal? Neukáplo na vás

z lampičky?"

"Já nevím, kde jsem k tomu přišel."

"Asi jste zavadil o dveře," dovtípila se najednou Agafja

Matvejevna. "Včera jsme mazali závěsy, protože všechny

skřípou. Svlečte se a dejte mi to honem, já to vyčistím

a zaperu, zítra nebude nic vidět."

"Vy jste hodná, Agafjo Matvejevno!" řekl Oblomov, líně

odkládaje chalát. "Víte co? Pojďte se přestěhovat na vesni-

ci, tam se to hospodaří! Všeho je tam plno, houby, jahody

a ovoce, zavařeniny, drůbežárna, kravín..."

"Ne, proč?" namítla s povzdechem. "Tady jsem se na-

rodila a jsem tu celý život, tak tu mám taky umřít."

Díval se na ni lehce vzrušen, ale oči mu nejiskřily, ani ne-

zaslzel, jeho duch se nepovznášel touhou po velkých činech.

Chtělo se mu jen sednout si na pohovku a nespouštět oči

z jejích loktů.

.... ..

II..

Svátek sv. Ivana probíhal slavnostně. Den předtím Ivan

Matvejevič nebyl v úřadě, jezdil po městě, jako by ho čert

honil, a po každé se vracel hned s pytlíkem, hned s koší-

kem.

Agafja Matvejevna žila tři dny pouze o kávě a jenom

pro Ilju Iljiče se připravovalo trojí jídlo; ostatní jedli jen

tak, jak se dalo.

Poslední noc Anisja vůbec ani nešla spát. Jediný Zachar

se vyspal za ni i za sebe a na všechny ty přípravy pohlížel

lhostejně, skoro s pohrdáním.

"U nás v Oblomovce se takhle připravoval každý svá-

tek," říkal dvěma kuchařům, vyžádaným z hraběcí ku-

'366,

chyně, "někdy se podával paterý moučník a omáčky by ani

nespočítali A páni jedli celý den a příští taky. My potom

pět dní dojídali zbytky. Sotva jsme je snědli, koukáme,

přijeli hosté -, začalo to znova, a tady je to jednou za rok!"

Při obědě podával nejdříve Oblomovovi a za nic nechtěl

začínat u jakéhosi pána s velkým řádovým křížem za-

věšeným kolem krku.

"Náš je ze starého rodu," namítal pyšně, "a co je tohle

za hosty!"

Taranťjevovi, jenž seděl na konci stolu, nepodával vůbec

nebo mu sám odděloval na talíř, kolik uznal za vhodné.

Přišli všichni kolegové Ivana Matvejeviče, asi třicet

osob.

Obrovský jezerní pstruh, nadívaná kuřata, křepelky,

zmrzlina a výtečné víno, to všechno důstojně zdobilo vý-

roční tabuli.

Hosté se nakonec objímali, vynášeli do nebe Muchojaro-

vovo hostitelské umění a pak začali hrát karty. Hostitel

se ukláněl, děkoval a říkal, že aby mohl uctít drahé hosty,

obětoval prý s radostí své celé poslední služné.

K ránu se hosté jakž takž rozjeli a rozešli a v domě zas

všechno ztichlo až do s v. Ilji.

Toho dne byl u Oblomova pozván z cizích pouze Ivan

Gerasimovič a Alexejev, nemluvný a trpělivý host, jenž na

začátku našeho vyprávění zval Ilju Iljiče na vyjížďku

prvního května. Oblomov nejenže nechtěl zůstat za Ivanem

Matvejevičem, ale chtěl se blýsknout jemnými a vybraný-

mi pochoutkami, v tom zátiší neznámými.

Místo tučného pirohu s rybou se objevily nadýchané

taštičky z neplněného těsta; před polévkou se podávaly

ústřice; kuřata pečená v pergamenu s lanýži, lahůdková

masa, nejlepší zelenina, anglická polévka.

Uprostřed stolu se skvěl obrovský ananas, obklopený me-

ruňkami, višněmi a broskvemi. Ve vázách byly čerstvé

květiny.

Sotva se stolovníci pustili do polévky, sotva si Taranťjev

zanadával na kuchaře pro ten hloupý nápad nechat taštič-

ky prázdné, ozval se zběsilý štěkot a lomcování řetězem.

Do dvora vjel kočár a kdosi se ptal po Oblomovovi.

Všichni údivem otevřeli ústa.

"Některý z loňských známých si vzpomněl, že mám

svátek," usoudil Oblomov, "nejsem doma, řekni, že nejsem

doma!" poručil šeptem Zacharovi.

'367,

Obědvali na zahradě v besídce a Zachar se rozběhl, aby

hosta odbyl, ale na pěšině se srazil se Štolcem.

"Andrej Ivanyč," zachraptěl radostně.

"Andreji!" zvolal hlasitě Oblomov a vrhl se k němu, aby

ho objal.

"Jdu v pravou chvíli, zrovna k obědu!" řekl Štolc. "Dej

mi jíst, mám hlad. Nemohl jsem tě najít!"

"Pojďme, pojďme, sedni si!" chvatně ho zval Oblomov

a posadil ho vedle sebe.

Když se Štolc objevil, Taranťjev se první hbitě přehoupl

přes plot a zašel do zeleninové zahrady; za ním se vytratil

za besídku Ivan Matvejevič a zmizel do své světničky v pat-

ře. Také domácí vstala.

"Ruším vás," řekl Štolc a rychle se zvedl.

" Kampak, proč? Ivane Matvejeviči! Michej i Andrej iči!"

volal Oblomov.

Domácí posadil zas na její místo, ale Ivana Matvejeviče

a Taranťjeva se nemohl dovolat.

"Odkud, jak, na jak dlouho?" sypaly se otázky.

Štolc přijel na čtrnáct dní za svými záležitostmi a chystal

se na venkov, pak do Kyjeva a bůhvíkam ještě.

U stolu mluvil málo, ale jedl mnoho, patrně měl skutečně

hlad. Tím spíš jedli mlčky ostatní stolovníci.

Po obědě, když se všechno sklidilo se stolu, Oblomov

řekl, aby nechali v besídce šampaňské a sodovku, a zůstal

se Štolcem sám.

Nějakou chvíli mlčeli. Štolc se na něho díval pozorně

a dlouho.

"Tak co, Iljo?" promluvil konečně, ale tak přísně, tak

tázavě, že Oblomov sklopil oči a mlčel.

"Tak tedy .nikdy'?"

"Co nikdy?" zeptal se Oblomov, jako by nerozuměl.

"Už jsi zapomněl naše ,teď nebo nikdy'?"

"Jsem teď jiný... než jsem byl tenkrát, Andreji," odpo-

věděl konečně, "mé záležitosti jsou chválabohu v pořádku,

nezahálím už, plán mám skoro hotový, odebírám dvě revue,

přečetl jsem skoro všechny knihy, které jsi tu nechal..."

"Proč jsi tedy nepřijel do ciziny?" zeptal se Štolc.

"V té cestě mi zabránila..." zarazil se.

"Olga?" dořekl Štolc, významně se na něho dívaje.

Oblomov se prudce zarděl.

"Jak, což jsi slyšel... Kde je teď?" rychle se zeptal,

pohlédnuv na Štolce.

368,

Štolc neodpovídal a stále se na něho díval, pronikaje mu

pohledem hluboko do duše.

"Slyšel jsem, že odjela s tetou do ciziny brzy po tom..."

řekl Oblomov.

"Brzy po tom, co poznala svůj omyl," dokončil Štolc.

"Což ty víš..." začal Oblomov a rozpaky nevěděl, kam

se podít.

"Vím všechno," přisvědčil Štolc, "i o šeříkové snítce.

A nestydíš se, Iljo, netrpíš? Necítíš výčitky, lítost? ..."

"Nemluv o tom, nepřipomínej mi to!" přerušil ho spěšně

Oblomov. "Stejně jsem to odstonal, když jsem poznal,

jaká propast mezi námi leží, když jsem se přesvědčil, že

jí nejsem hoden... Ach Andreji, máš-li mě rád, netrap mě,

nepřipomínej mi to! Vždyť já ji dávno upozorňoval, že

se mýlí, a nechtěla mi to věřit... Má vina opravdu není tak

velká."

"Já tě neobviňuju, Iljo," přátelsky a vlídně pokračoval

Štolc, "četl jsem tvůj dopis. Nejvíc jsem vinen já, pak ona

a potom teprve ty, a i to jen málo."

"Co teď dělá?" zeptal se bojácně Oblomov.

"Co by dělala? Truchlí, bezútěšně pláče a proklíná

tě..."

Každé to slovo vyvolávalo na Oblomovově tváři výraz

leknutí, soucitu, hrůzy a lítosti.

"Co to říkáš, Andreji!" řekl povstávaje. "Hned v tu chví-

li tam proboha jeďme, padnu jí k nohám a vyprosím si od-

puštění..."

"Klidně seď!" přerušil ho se smíchem Štolc. "Je veselá,

ba i šťastná, dává tě pozdravovat a chtěla ti napsat, ale

rozmluvil jsem jí to, řekl jsem, že by tě to rozčililo."

"Pak tedy chvála Bohu!" promluvil Oblomov, dojat

téměř k slzám. "Jsem tak rád, Andreji, dovol, abych tě po-

líbil, a připijme na její zdraví."

Vypili každý pohár šampaňského.

"Kde je teď Olga?"

"Ve Švýcarsku. Před podzimem pojede s tetou na svůj

statek. Proto zde vlastně jsem, musí se ještě něco zařídit

u soudu. Baron to neskoncoval; napadlo mu požádat

o Olžinu ruku..."

"Skutečně? Je to tedy pravda?" zeptal se Oblomov.

"A co ona?"

"To se rozumí, že mu odřekla; on se urazil, odjel a já teď

musím tu věc se statkem dokončit. Příští týden bude všech-

'369,

no hotovo. A co ty? Proč ses zahrabal do takového zastr-

čeného kouta?

"Je tu klid a ticho, Andreji, nikdo mě neruší..."

"V čem?"

"V práci..."

"Prosím tě, vždyť je to tu zrovna jako v Oblomovce,

jenže ošklivější," řekl Štolc, rozhlížeje se. "Pojeďme na

venkov, Iljo."

"Na venkov... dobrá, třebas; vždyť se tam brzy začne

stavět. Ale ne tak najednou, Andreji, nech mi čas na roz-

myšlenou..."

"Zas se budeš rozmýšlet! Znám to tvé rozmýšlení. Jako

když ses před dvěma lety rozmýšlel, abys odjel do ciziny.

Jedině příští týden!"

"Jak to, tak náhle, příští týden?" bránil se Oblomov.

"Ty jsi na cestách, ale já se přece musím připravit... Mám

tu celou domácnost, nemohu ji tak nechat. A nic ne-

mám."

"Vždyť také nemusíš nic mít. Co potřebuješ?"

Oblomov mlčel.

"Mám slabé zdraví," řekl, "trápí mě záducha. Zas se mi

dělají ječná zrna hned na jednom oku, hned na druhém

a začaly mi otékat nohy. Když někdy v noci tvrdě spím,

najednou jako by mě někdo uhodil do hlavy nebo do zad, až

vyskočím..."

"Poslyš, Iljo, říkám ti to vážně, musíš žít docela jinak,

sic neujdeš vodnatelnosti nebo mrtvici. S nadějemi do bu-

doucnosti je už konec, protože když tě ani takový anděl

jako Olga nevynesl na svých křídlech z toho tvého bahna,

nedokážu to ani já. Ale zvol si menší okruh činnosti, dej

do pořádku svou vesničku, věnuj se mužikům, starej se

o ně, stav a sázej -, to všechno máš a můžeš dělat...

Nenechám tě na pokoji. Teď už se neřídím jen svým přáním,

ale i vůlí Olžinou a Olga chce, abys neumřel nadobro, aby

ses za živa nepohřbil, slyšíš? Slíbil jsem jí, že tě budu vyhra-

bávat z hrobu..."

" Ještě na mne tedy nezapomněla! Vždyť to ani nezaslou-

žím!" zvolal Oblomov dojatě.

"Ne, nezapomněla a myslím, že nikdy nezapomene, ta-

ková není. Máš prý k ní také přijet na vesnici na návště-

vu."

"Jen ne teď, proboha ne teď, Andreji! Dopřej mi času,

abych zapomněl. Ach, zde .ještě..."

370,

Ukázal si na srdce.

"Co tam je? Snad láska?" zeptal se Štolc.

"Ne, hanba a zármutek!" odpověděl Oblomov s povzde-

chem.

"Tak dobrá! Pojedeme na tvůj statek, musíš přece sta-

vět, je léto, a nejvhodnější doba ubíhá..."

"Ne, mám plnomocníka. Je teď ve vesnici a já mohu

přijet později, až se připravím a rozmyslím."

Začal se Štolcovi chlubit, že se nikam ani nehnul, a přesto

se výborně postaral o své záležitosti, že jeho zmocněnec

opatřuje zprávy o zběhlých mužicích, dobře prodává obilí,

poslal mu půl druhého tisíce a ještě letos asi vybere a pošle

mu také obrok.

Štolc spráskl ruce.

"Vždyť jsi nadobro okraden!" řekl mu. "Ze tří set duší

půl druhého tisíce! Kdo je tím plnomocníkem? Co je to

zač?"

"Víc než půl druhého tisíce," opravil ho Oblomov,

"vždyť on z těch peněz za obilí dostal také odměnu za svou

práci..."

"A kolik?"

"To se opravdu nepamatuji, ale ukáži ti to, mám někde

vyúčtování."

"Iljo, Iljo! Ty jsi opravdu umřel, je po tobě!" pravil.

" Oblékni se, pojedeme ke mně."

Oblomov se sice začal bránit, ale Štolc ho téměř násilím

odvezl k sobě, napsal plnou moc na své jméno, donutil

Oblomova, aby ji podepsal, a prohlásil mu, že přebírá

Oblomovku do nájmu do té doby, než Oblomov sám přijede

a obeznámí se s hospodářstvím.

"Budeš dostávat třikrát tolik," řekl mu, "ale dlouho

tvým nájemcem nebudu, protože mám na práci jiné věci.

Jeďme na venkov hned nebo přijeď za mnou. Budu na

Olžině statku, je to tři sta verst od Oblomovky, zajedu tedy

i k tobě, vyženu zmocněnce, všechno zařídím a pak si při-

jeď. Nenechám tě na pokoji!"

Oblomov vzdychl.

"Ach ten život!" zanaříkal.

"Co je s životem?"

"Doráží, člověk nemá klid. Lehnout si a usnout... na-

vždycky..."

"Tedy zhasit světlo a zůstat ve tmě! Pěkný život! Ach

Iljo! Kdybys byl aspoň trochu filosof! Vždyť život se jen

'371,

mihne jako chvilka, a ty by sis lehl a usnul! Ať je život ne-

ustálým plamenem! Ach, kdybych mohl žít dvě stě, tři sta

let! Co všechno by se dalo vykonat!" odporoval Štolc.

"U tebe je to jiné, Andreji," namítl Oblomov, "ty máš

křídla, ty nežiješ, ale létáš. Máš vlohy a ctižádost. Nejsi

ani tlustý, ječná zrna se ti nedělají, týl tě nesvrbí. Jsi nějak

jinak uzpůsoben..."

"Eh, přestaň s tím! Člověk je stvořen tak, že se může

uzpůsobovat sám, ba i měnit své vrozené vlastnosti, ale

ty si necháš narůst břicho a myslíš pak, že máš takové

nadělení od přírody! Tys měl také křídla, ale odepjal sis je."

" Kdeže jsou ta křídla!" promluvil sklesle Oblomov.

" Vždyť já nic neumím..."

"Totiž nechceš umět," přerušil ho Štolc. "Není člověka,

aby něco neuměl, bůh ví, že není!"

"Ale já opravdu neumím!" řekl Oblomov.

"Podle toho, co říkáš, nedovedeš napsat ani podání

k úřadu, ani dopis domácímu, ale jak to, že jsi Olze napsat

dovedl? To se ti který a že nepletlo? Najednou jsi měl i jem-

ný papír a inkoust z anglického krámu a rukopis byl svižný,

jak to?"

Oblomov se zarděl.

"Když jsi to potřeboval, přišly ti myšlenky i slova, že by

se to dalo otisknout třeba v nějakém románě. Ale nechce-li

se ti, hned zas neumíš a oči ti neslouží a ruce máš slabé!

Ty jsi své schopnosti poztrácel už v dětství v Oblomovce

mezi tetičkami, chůvami a pěstouny. Začalo to neschop-

ností natáhnout si punčochy a končí to neschopností žít!"

"To všechno je možná pravda, Andreji, ale jakáž po-

moc, to už se nenapraví!" důrazně vzdychl Ilja.

"Jak to, nenapraví?" namítl Štolc pohněvaně. "Takové

hlouposti. Poslouchej a dělej, co říkám, a hned to napra-

víš!"

Ale Štolc odjel na venkov sám. Oblomov zůstal v městě

a slíbil, že přijede na podzim.

"Co mám říci Olze?" zeptal se ho Štolc před odjezdem.

Oblomov svěsil hlavu a smutně mlčel; pak vzdychl.

"Nezmiňuj se o mně," odpověděl konečně rozpačitě,

"řekni, že jsi mě neviděl a neslyšel o mně..."

"To by mi nevěřila," namítl Štolc.

"Řekni tedy, že jsem zahynul, umřel, zmizel..."

"Plakala by a dlouho by nenašla útěchu. Proč jí dělat

zármutek?"

372,

Oblomov se dojatě zamyslil; v očích měl slzy.

"Tak dobře; budu lhát, řeknu jí, že žiješ ve vzpomín-

kách na ni a jdeš za přísným a vážným životním cílem,"

rozhodl se Štolc. "Pamatuj na to, že cílem života je sám

život a práce, a ne žena; v tom jste se oba mýlili. Jak bude

ráda!"

Rozloučili se.

.... ..

III..

Taranťjev a Ivan Matvejič se den po sv. Iljovi zas večer

sešli v hostinci.

"Čaj!" objednal zamračeně Ivan Matvejevič, a když mu

sklepník přinesl čaj a rum, nevrle mu láhev vrátil. "To

není rum, ale brynda!" řekl, vytáhl z pláště svou láhev,

otevřel ji a dal sklepníkovi přivonět.

"Po druhé si ten svůj nech," poznamenal.

"Tak co, kmotře, je to špatné!" řekl, když sklepník

odešel.

"Ba, čert nám ho byl dlužen!" ulevil si zuřivě Taranťjev.

"Je to kus darebáka, ten Němec! Zruší plnou moc a statek

si vezme do nájmu! Slyšel někdo jakživ něco takového?

Ten ho pěkně oškubá!"

"Vyzná-li se v tom, kmotře, bojím se, aby z toho nebyly

nějaké opletačky. Jak se dozví, že obrok je vlastně vybrán,

ale dostali jsme ho my, půjde s tím třeba k soudu..."

"Hned k soudu! Ty máš najednou strach, kmotře!

Zaťortyj nehmatá do statkářské kapsy po prvé, ten dovede

zahladit stopy. Copak dává mužikům potvrzenky? Přece

to bere mezi čtyřma očima. Němec se bude chvíli vztekat,

a křičet a pak toho bude mít dost. A ty hned o soudu!"

"Myslíš?" rozveselil se Muchojarov. "Tak se tedy na-

pijme."

Dolil sobě a Taranťjevovi rumu.

"Člověku se někdy zdá, že se už na tom božím světě nedá

žít, ale napije se, a přece se dá žít!" utěšoval se.

"A ty zatím udělej tohle, kmotře," pokračoval Taranťjev,

"napiš nějaké účty, jaké chceš, třeba za dříví, za zelí,

zkrátka, jak budeš chtít, vždyť Oblomov teď svěřil svou

domácnost kmotře, a součet výkaz ve výdajích. Až pak

přijede Zaťortyj, řekneme, že přivezl na obroku tolik a tolik

a že se to spotřebovalo na výdaje."

373,

"Ale když on dostane účty a ukáže je potom Němcovi

a ten si to spočítá, mohl by třeba tentoc..."

"To tak! Ten je někam zastrčí, že by je ani čert nenašel.

A než přijede Němec, do té doby na to dávno zapome-

ne..."

"Myslíš? Tak se napijme, kmotře," a nalil do kalíšku.

"Je to škoda, ten rum ředit čajem. Přivoň si, stál taky tři

rubly. Neměl bych objednat soljanku?"

"To můžeš."

"Hej!"

"Ne, to je kus darebáka! Dej mi to prý do nájmu!" začal

zas zuřivě Taranťjev. "Vždyť tobě nebo mně, našemu

člověku by to vůbec ani nenapadlo! Takový nápad zavání

opravdu cizinou. Tam mají pořád nějaké farmy a nájmy.

Však uvidíš, že on ho ještě dostane na akcie."

"Co to je, tyhle akcie? Já tomu pořád nějak nerozumím,"

zeptal se Ivan Matvejevič.

"Německý výmysl!" odpověděl vztekle Taranťjev. "To

si třeba nějaký taškář vymyslí ohnivzdorné domy a slíbí,

že postaví celé město. Potřebuje peníze, tak tedy dá do

prodeje papíry, řekněme po pěti stech rublech, a hromada

pitomců je začne hned kupovat a mezi sebou prodávat.

Proslechne-li se, že se tomu podniku daří dobře, papíry

stoupnou v ceně, ale když je zle, tak všechno praskne.

Člověku zůstanou papíry a peníze jsou pryč. Zeptáš se,

kde je to město, a řeknou ti, že shořelo, že nebylo dostavěno

a ten vynálezce že s tvými penězi utekl. To máš ty akcie!

Ten Němec ho na ně jistě nachytá a je to div, že to ještě

neprovedl! Pořád jsem mu bránil, dělal jsem krajanovi

dobrodiní!"

"Ba, s touhle věcí je konec, je to rozhodnuto a odloženo

ad acta. S obrokem z Oblomovky je pro nás amen..."

vykládal podnapilý Muchojarov.

"I čert ho vem, kmotře! Ty máš stejně peněz, že je mů-

žeš lopatou nabírat!" namítal Taranťjev, také trochu na-

chmelený. "Máš spolehlivý pramen, jen si nabírej a nene-

chávej toho. Napijme se!"

"Jakýpak pramen, kmotře? Celý život člověk shání po

rublu a po třech..."

"Však taky už sháníš dvacet let, kmotře, tak se nedělej!"

"Zas dvacet let!" bránil se nejistým jazykem Ivan

Matvejevič. "Zapomínáš, že jsem tajemníkem teprve desá-

tý rok. Dřív se mi třepaly v kapse jen desetníky a dvacetní-

'374,

ky a hanba povídat, často jsem musel brát i měďáky. Jaký

je to život! Ech, kmotře! A mají tak lidi někdy na světě

štěstí, že za jediné slovíčko, co pošeptá jeden druhému,

nebo když řádečku nadiktuje nebo jenom jednoduše napíše

někde své jméno -, a najednou mu kapsa nakyne, jako

kdyby tam měl polštář, jen si na něj lehnout! Takhle kdy-

bych to mohl chvíli dělat!" blouznil čím dál tím opileji.

"Takového člověka žadatelé skoro ani neuvidí, netroufají

si k němu. Sedne do kočáru, křikne ,do klubu!' a tam mu

podávají ruku páni s řádovými hvězdami, zahraje si karty,

ale ne o pětníček, a pak obědvá, ale jak on ti obědvá, ach!

O soljance by se styděl i promluvit, jen by se ošklíbl a od-

plivl by si. V zimě dělají k obědu naschvál kuřata a v dubnu

jedí jahody! Doma je žena samá hedvábná krajka, děti

mají vychovatelku, jsou pěkně učesané, naparáděné. Ach

kmotře! Ráj by byl, ale dostat se do něho! Napijme se! Už

nám taky nesou soljanku!"

"Nenaříkej si, kmotře, to je hřích. Peníze máš, a pěk-

né..." domlouval mu opilý Taranťjev; oči měl červené,

jako zalité krví. "Pětatřicet tisíc ve stříbře, to není malič-

kost!"

"Tiše, tiše, kmotře!" mírnil ho Muchojarov. "Ale pořád

je to jenom pětatřicet! Kdy to člověk dotáhne na padesát?

A do ráje se nedostane ani s padesáti. Ožení-li se, musí žít

šetrně, každý rubl aby čtyřikrát obrátil, na jamajský rum

ani pomyšlení -, jaký je to život?"

"Zato máš klid, kmotře; ten dá rubl, ten zas dva, ani se

nenaděješ a máš za den sedm rublů. Žádné hádky, žádné

mrzutosti, mha za mnou, mha přede mnou. A když se

podepíšeš pod něco velkého, musíš pak někdy, než je ten

podpis vymazán, celý život nastavovat hřbet. Ne, hochu,

nestěžuj si, buď spravedlivý, kmotře!"

Ivan Matvejič neposlouchal a už dlouho o něčem pře-

mýšlel.

"Poslechni," začal najednou s vyvalenýma očima a tak

rozradostněn, že ho opilost skoro přešla. "Ale ne, bojím se,

neřeknu to, takovou věc si nechám pro sebe. Vždyť je to

hotový poklad, co mě napadlo... Napijme se, kmotře,

honem se napijme!"

"Nepiju, dokud mi to neřekneš," odstrčil Taranťjev

sklenku.

"Ona je to vážná věc, kmotře," šeptal Muchojarov a po-

kukoval po dveřích.

375,

"No? ..." zeptal se netrpělivě Taranťjev.

"Je to takový nápad. Víš, kmotře, je to stejné, jako když

se podepíšeš pod něco velkého, na mou duši je to tak!"

"Ale co? Řekneš to už jednou?"

"A co se na tom dá trhnout! Takových peněz!"

"No?" pobízel Taranťjev.

"Počkej, ať si to ještě rozmyslím. Ano, tady se nedá nic

zrušit, na to je zákon. Tak dobrá, kmotře, povím ti to, ale

jen proto, že tě k tomu potřebuju; bez tebe by to těžko šlo.

Jinak bych to, Pánbůh ví, neřekl; to není taková věc, aby

o ní cizí člověk směl vědět."

"Kmotře, copak já jsem pro tebe cizí člověk? Snad

jsem ti posloužil už nejednou a býval jsem ti za svědka

a ty kopie... pamatuješ se? Ty neřáde jeden!"

"Kmotře, kmotře! Drž jazyk za zuby. Vždyť ty jsi jak

ten kanón, jen všechno vystřelit!"

"Kdo by mě tu k čertu slyšel? Nevím snad, co dělám?"

ptal se rozzlobeně Taranťjev. "Co mě trápíš? Mluv už

tedy!"

"Tak poslouchej: Ilja Iljič je přece strašpytel a v ničem

se nevyzná. Z té smlouvy byl tenkrát celý pryč, a když mu

poslali plnou moc, nevěděl, kudy kam, neví ani, kolik

dostává obroku; říká sám, že nic neví..."

"No a?" zeptal se netrpělivě Taranťjev.

"No, a zvykl si teď náramně často chodit k sestře. Oneh-

dy tam seděl do jedné hodiny, v předsíni jsme se srazili

a snad mě ani neviděl. Ještě se tedy podívám, co se bude

dít, a tento... Ale ty si s ním po straně promluv, že to není

pěkné, aby jí dělal v domě takovou hanbu, vždyť je to vdo-

va. Řekni, že se dostala do lidských řečí a nemůže se teď

vdát; že se o ni ucházel bohatý kupec, ale teď ji nechce,

protože se doslechl, že on u ní večer vysedává."

"A co se stane? On se poleká, hodí sebou na postel, bude

se převalovat jako prase v bahně, vzdychat a to bude to

celé," namítl Taranťjev. "Co z toho? Kde se dá co trhnout?"

"Ty jsi dobrý! Řekneš mu přece, že na něho chci podat

stížnost, že ho někdo pozoroval, že jsou svědci..."

"No a?"

"No, když se hodně vyleká, řekni mu, že se to muže

srovnat, obětuje-li nějaké peníze."

"Kde by vzal peníze?" pochyboval Taranťjev. "O slib

by nebylo, to on ti ze strachu slíbí třeba deset tisíc..."

"Pak už na mne jenom mrkni, a já budu mít připravený

'376,

dlužní úpis... vystavený na sestru: ,Já, Oblomov, jsem si

vypůjčil od vdovy té a té deset tisíc rublů, splatných

atd."

"K čemu by to bylo, kmotře? Tomu nerozumím, protože

peníze by dostala tvá sestra a její děti. Jak na tom můžeš

něco trhnout?"

"Sestra zas dá úpis na stejné peníze mně. Dám jí to po-

depsat."

"A co když ona nepodepíše a postaví si hlavu?"

"Sestra?"

Ivan Matvejevič se tenounkým hlasem rozesmál na celé

kolo.

"Podepíše, kmotře, podepíše, i svůj ortel smrti podepíše

a ani se na nic nezeptá, jen se usměje. Namázne tam někam

na křivo ,Agafja Pšenicynová' a nikdy se ani nedozví, co

podepsala. Víš, my dva budeme stranou; sestra bude mít

pohledávku proti kolegiátnímu tajemníkovi Oblomovovi

a já zas proti Pšenicynové, vdově po kolegiátním tajemní-

kovi. Ať se pak Němec rozčiluje -, je to podle zákona!"

vysvětloval a zdvihl třaslavé ruce do výše. "Napijme se,

kmotře!"

"Je to podle zákona!" nadšeně přisvědčil Taranťjev.

"Napijme se."

"A když se to podaří, můžeme to za nějaké dva roky

zkusit znova; je to podle zákona!"

"Podle zákona!" provolal Taranťjev a pochvalně při-

kývl. "A my taky znova!"

"Znova!"

A napili se.

"Jen aby si tvůj krajan nepostavil hlavu a nenapsal nej-

dřív tomu Němci," poznamenal opatrně Muchojarov,

"pak by bylo zle, hochu! Žádný proces se z toho nedá udě-

lat, protože je to vdova, a ne panna!"

"Ten tak napíše! On už jistě! Napíše mu asi za dva roky,"

upokojil ho Taranťjev, "a začne-li si stavět hlavu, vynadám

mu..."

"Ne, ne, chraň Pánbůh! Všechno bys pokazil, kmotře,

řekne, že jsme ho donutili, třeba se zmíní o bití, to je pak

kriminální věc. Ne, to není k ničemu! Ale dalo by se udělat

tohle: pozvi ho a nabídni mu rybízovou vodku, tu on rád.

A až se mu trochu zatočí hlava, mrkni na mne a já přijdu

s tím úpisečkem. On se ani nepodívá, kolik to je, a podepíše

to jako tenkrát smlouvu. Když bude potvrzena a ověřena

'377,

svědectvím, ať si s tím pak něco dělá! Takový pán by se

styděl přiznat, že to podepsal v opilosti; to je podle zá-

kona!"

"Podle zákona!" opakoval Taranťjev.

"A potom ať Oblomovka připadne dědicům."

"Ať jim připadne! Napijme se, kmotře."

"Na zdraví pitomců!" řekl Ivan Matvejič.

Napili se.

.... ....

IV..

,,,,..

Musíme se teď přenést trochu zpátky do doby, než Štolc

přijel na Oblomovův sváteční oběd, a na jiné místo, daleko

od Vyborské Strany. Setkáme se tam s osobami, které čte-

nář zná, o kterých však Štolc z nějakých zvláštních důvodů

neřekl Oblomovovi všechno, co věděl; snad něco zamlčel

také proto, že se Oblomov na všechno ani neptal, k čemuž

měl asi i on zvláštní důvody.

Štolc šel jednou v Paříži po bulváru a roztržitě těkal po-

hledem po mimojdoucích i po štítech krámů, ale na nic se

nezadíval pozorněji. Už dlouho nedostal žádné psaní

z Ruska, a to ani z Kyjeva, ani z Oděsy, ani z Petrohradu.

Měl dlouhou chvíli, odnesl ještě tři dopisy na poštu a vracel

se domů.

Pojednou jeho oči nehybně a užasle na čemsi utkvěly,

ale pak zas nabyly obvyklého výrazu. Dvě dámy odbočily

z bulváru do jednoho krámu.

"Ne, to není možné," pomyslil si, "to je nápad! O tom

bych věděl! To nejsou ony!"

Přesto přikročil k výkladní skříni krámu a snažil se ro-

zeznat uvnitř návštěvnice. "Nic není vidět, obě stojí zády

k ulici."

Štolc vešel do krámu a začal si něco vybírat. Jedna

z dam se obrátila k světlu a Štolc poznal Olgu Iljinskou -,-,

ale zároveň ji nepoznal! Chtěl se k ní rozběhnout, ale za-

razil se a začal si ji pozorně prohlížet.

Můj ty bože! Jak se změnila! Je to ona a není to ona.

Jsou to její rysy, ale je bledá, oči má jakoby trochu za-

zapadlé, dětský úsměv je pryč, naivnost a bezstarostnost

jsou pryč. Ve hře obočí se zrcadlí snad vážný vnitřní život,

snad i zármutek, oči vyjadřují mnoho, co dřív neznaly

a nevyjadřovaly. Její pohled není už otevřený, jasný a klid-

'378,

ný, jako býval; celá její tvář je zastřena oblakem buď

smutku nebo zasmušilosti.

Přistoupil k ní. Trochu stáhla obočí, chvilku se na něho

zaraženě dívala, pak ho poznala; obočí se jí uvolnila a vy-

rovnala, oči se zaleskly tichou, nikoli prudkou, ale hlubo-

kou radostí. Každý bratr by byl šťasten, kdyby se milovaná

sestra ze setkání s ním tak zaradovala.

"Bože můj! Jste to vy?" promluvila něžně radostným

hlasem, pronikajícím až do duše.

Teta se rychle obrátila a začali mluvit všichni tři najed-

nou. Vyčítal jim, že mu nenapsaly; hájily se, že přijely

teprve předevčírem a všude ho hledají. V jednom bytě prý

jim řekli, že odjel do Lyonu, takže nevěděly, co dělat.

"Co vás to napadlo? A mně ani slovo!" vyčítal jim.

"Vypravily jsme se tak rychle, že jsme vám nechtěly

ani psát," řekla teta. "Olga vám chtěla připravit překva-

pení."

Podíval se na Olgu, ale její výraz tetina slova nepotvr-

zoval. Pohlédl na ni ještě pozorněji, ale byla neproniknu-

telná a jeho zkoumání nepřístupná.

"Co se s ní děje?" uvažoval v duchu Štolc. "Dřív jsem ji

obyčejně hned prohlédl, ale teď... taková změna!"

"Jak jste vyspěla, Olgo Sergejevno, vyrostla, uzrála,"

řekl jí, "nemohu vás poznat! A neviděli jsme se všeho všudy

asi rok. Co jste dělala, co se s vámi dělo! Vypravujte, vy-

pravujte!"

"Ale... nic zvláštního," odpověděla, prohlížejíc si látku.

"Co váš zpěv?" ptal se Štolc; studoval dále tu novou

Olgu a snažil se rozluštit v její tváři hru měnivých výrazů,

kterou neznal, ale ta hra byla rychlá a mizivá jako blesk.

"Nezpívala jsem už dlouho, asi dva měsíce," odpověděla

nedbale.

"A co Oblomov?" nadhodil náhle. "Je živ? Nepíše?"

V té chvíli by byla Olga bezděky vyzradila své tajemství,

nebýt tety, která jí přišla na pomoc.

"Přestavte si," zasáhla teta, vycházejíc z krámu, "chodil

k nám každý den a pak najednou zmizel. Rozhodly jsme se

jet do ciziny, poslala jsem k němu tedy, ale tam řekli, že

je nemocen, že nikoho nepřijímá, takže jsme ho už ani ne-

viděly."

"Ani vy nic nevíte?" zeptal se Štolc starostlivě Olgy.

Olga lorňonem bedlivě pozorovala mimojedoucí kočár.

"Skutečně onemocněl," odpověděla, prohlížejíc si kočár

'379,

s líčeným zájmem. "Podívejte se, ma tante, myslím, že to

byli naši spolucestující."

"Jen mi pěkně podejte referát o mém Iljovi," naléhal

Štolc, "co jste s ním udělaly? Proč jste ho nepřivezly

s sebou?"

"Mais ma tante vient de dire,'*1 odpověděla Olga.

"Je strašně líný," poznamenala teta, "a takový divous,

že sotva jsou u nás tři čtyři lidé, hned odejde. Představte

si, předplatil se v opeře a nechodil tam pak ani do poloviny

předplacení."

"Neslyšel ani Rubiniho," dodala Olga.

Štolc zavrtěl hlavou a vzdychl.

"Cože jste se tak rozhodly? Přijely jste nadlouho? Co

vám to najednou napadlo?" vyptával se.

"Jí to radil lékař," řekla teta, ukazujíc na Olgu. "Petro-

hrad jí zřejmě nesvědčil, proto jsme na zimu odjely, ale

pořád jsme se ještě nerozhodly, kde ji strávíme, snad

v Nizze nebo ve Švýcarsku."

"Ano, velmi jste se změnila," říkal Štolc zamyšleně;

vpíjel se pohledem do Olžiných očí a studoval každé hnutí

její tváře.

Iljinské strávily v Paříži půl roku a Štolc byl jejich kaž-

dodenním a jediným společníkem i průvodcem.

Olga se začala viditelně zotavovat; její zádumčivost pře-

šla v klid a lhostejnost, aspoň vnějškově. Co se dělo v jejím

nitru, to ví bůh, ale ponenáhlu se Štolcovi stávala zase

přítelkyní jako dřív, ač už se nesmála někdejším hlasitým,

dětským zvonivým smíchem, a když se ji snažil rozveselit,

jen se zdrženlivě usmívala. Někdy se zdálo, že se dokonce

mrzí, nemohla-li se zdržet smíchu.

Hned si všiml, že rozesmávat ji už nemůže; často vyslech-

la nějaký jeho žertovný nápad s upřeným pohledem, s jed-

ním obočím výš než druhým a s vrásečkou na čele; ne-

usměje se, jen se na něho stále mlčky dívá trochu netrpěli-

vě, nebo jako by mu zazlívala tu lehkomyslnost, nebo mu

najednou místo odpovědi na žert dá vážnou otázku a do-

provází ji tak naléhavým pohledem, že se Štolc za svá ned-

balá a povrchní slova zastydí.

Někdy se u Olgy projevovala taková vnitřní únava

z lidského všedního pošetilého shonu a tlachání, že Štolc

musil v hovoru náhle přejít do jiného okruhu, do něhož se

*1 Vždyť to tetička právě řekla.

380,

s ženami pouštěl zřídka a nerad. Kolik duševního vypětí

a bystrosti musil vynakládat nyní na to, aby se Olžin hlubo-

ký a tázavý pohled vyjasnil a uklidnil, aby po čemsi ne-

toužil a nehledal odpověď někde dál, někde jinde než

u Štolce!

Jak byl Štolc znepokojen, když po nějakém jeho nedba-

lém vysvětlení její pohled chladl a stával se přísným,

obočí se stahovalo a na tvář padal stín němé, ale hluboké

nevole. A musil obětovat dva tři dny nejjemnější hry

důvtipu, ba užít i lsti a žáru, i vší své obratnosti ve styku

s ženami, aby vymámil z Olžina srdce trochu rozzářenou

tvář, smířlivější pohled a úsměv, ale i to se mu dařívalo jen

stěží a ponenáhlu.

K večeru přicházel někdy domů vyčerpán tímto zápo-

lením a býval šťasten, když zvítězil.

"Bože, bože, jak vyzrála! Jak to děvčátko vyspělo!

Kdo jen byl jejím učitelem! Kde studovala život? U baro-

na? Tam je prázdnota, z jeho elegantních frází si nikdo nic

nevybere! Přece ne u Ilji...!"

Nemohl Olgu pochopit a nazítří k ní zase spěchal, ale

četl v její tváři už opatrně a se strachem, často si nevěděl

rady a jen s vypětím všech svých duševních schopností

a znalostí života dovedl zmoci otázky, pochybnosti a po-

žadavky -, všechno, co se vynořovalo v jejích rysech.

S pochodní zkušenosti v ruce vnikal do labyrintu jejího

ducha, její osobnosti, každý den objevoval a zkoumal nové

a nové rysy i fakta, ale stále neviděl dno, jen udiveně a zne-

pokojeně pozoroval, jak její duch denně potřebuje vezdejší

chléb, jak její nitro neumlká a stále si žádá poznání

a život.

Ke vší Štolcově činnosti, k celému jeho životu přirůstala

den za dnem ještě činnost a život někoho dalšího; když Štolc

zahrnul Olgu květinami, obklopil ji knihami, notami a alby,

býval klidnější a měl za to, že tím všechen volný čas své

přítelkyně nadlouho vyplnil. Chodíval pak pracovat nebo

si jel prohlédnout nějaký důl, nějaký vzorný statek, šel

mezi lidi, aby navazoval známosti, aby se setkal s novými

nebo pozoruhodnými osobnostmi; pak se k ní vracel una-

ven, aby poseděl nablízku jejího klavíru a oddechl si při

hudbě jejího hlasu. Pojednou však nalézal v její tváři už

připravené otázky a v jejím pohledu naléhavý zájem.

A nepozorovaně, bezděky, ponenáhlu jí svěřoval, co viděl

a proč.

381,

Někdy projevila přání spatřit a poznat sama, co spatřil

a poznal on. A Štolc jel znova s ní prohlížet budovu, místo,

stroj nebo číst ve zdech a kamenech vyprávění o dávné

události. Ponenáhlu, nepozorovaně si zvykl myslit i cítit

před ní nahlas a jednoho dne si po přísné sebeanalyse uvě-

domil, že nežije už sám, nýbrž ve dvou a že tak žije ode

dne Olžina příjezdu.

Téměř nevědomky, jako sám pro sebe před ní oceňoval

poklad, který získal, a divil se sobě i jí; pak starostlivě

pátral, nezbyla-li v jejím pohledu otázka, utkvěl-li na její

tváři odlesk vnitřního uspokojení a provází-li ho její pohled

jako vítěze.

Bylo-li to tak, šel domů hrdě a vzrušen štěstím a dlouho

do noci se tajně připravoval na zítřek. Nejnudnější nezbyt-

né práce mu nepřipadaly suchopárné, nýbrž právě jen

nezbytné, protože zapadaly hloub do podstaty života, do

jeho tkáně: myšlenky, pozorování a jevy se nehromadily

v archivu paměti němě ani bez ladu a skladu, nýbrž do-

dávaly každému dnu výrazného zabarvení.

Jak prudce se rozzářila bledá Olžina tvář, když Štolc,

nečekaje na její tázavý a zvídavý pohled, spěchal, aby jí

ohnivě a s energií skládal k nohám další bohatství, další

materiál!

A jak dokonale byl šťasten on sám, když její mysl se

stejnou péčí a milou poddajností spěchala zachytit každý

jeho pohled, každé slovo! Oba se navzájem bedlivě po-

zorovali: on, zda v jejích očích nezůstala otázka, a ona, zda

nezůstalo něco nedopověděno, zda nezapomněl -, nebo

hlavně a bůh uchovej! -, zda úmyslně neopominul odhalit

jí nějaký temný, pro ni nedostupný kout a rozvinout své

myšlenky.

Čím důležitější a složitější věc to byla a čím důkladněji

se s ní Olze svěřoval, tím déle a pozorněji na něm utkvíval

její uznalý pohled a tím byl také tento pohled vřelejší,

hlubší, srdečnější.

"To dítě, ta Olga! Přerůstá mě!" říkal si užasle.

Nad Olgou se zamýšlel, jak se ještě nikdy nad nikým ne-

zamýšlel.

Na jaře odjeli všichni tři do Švýcar. Štolc ještě v Paříži

dospěl k přesvědčení, že bez Olgy už nemůže žít. Když si

toto rozhodl, začal uvažovat také, zda Olga může žít bez

něho. Ale odpověď na tuto otázku už tak snadno nenalézal.

Přibližoval se k ní pomalu, obezřele a opatrně, postupo-

'382,

val hned tápavě, hned směle a domníval se, že je užuž

u samého cíle, že každou chvilku zachytí nějaký nepochyb-

ný příznak, pohled, slovo, projev stesku nebo radosti;

stačí už jen maličkost, sotva pozorovatelný pohyb Olži-

ných obočí, její povzdech -, a zítra bude odhaleno tajem-

ství, že je milován.

V její tváři četl, že k němu chová až dětinskou důvěru;

někdy se na něho zadívala pohledem, jaký neměla pro ni-

koho; snad by se tak dívala leda na matku, kdyby nebyla

osiřela.

To, že k ní chodil, věnoval jí volné chvíle i celé dny,

nepovažovala za službu, za lichotivou oběť lásky, za proje-

vy laskavého srdce, ale prostě za povinnost, jako by byl

jejím bratrem, otcem, ba manželem; to však je mnoho, to

je všechno. A sama si v každém slově k němu, při každém

společném kroku počínala tak nenuceně a upřímně, jako

by nad ní Štolc měl nespornou převahu a autoritu.

Věděl ostatně, že u ní autoritu má; Olga to neustále

potvrzovala, říkala, že věří jenom jemu, že může v životě

slepě spoléhat jen na něho, a na nikoho jiného na světě.

Byl na to ovšem hrdý, ale vždyť něčím takovým by se

mohl pyšnit i nějaký obstarožný moudrý a zkušený strýček,

ba i baron, má-li jen otevřenou hlavu a pevnou povahu.

Ale je-li to autorita lásky -, to je otázka! Je v jeho auto-

ritě u ní trochu čarovného klamu lásky, trochu toho sladké-

ho zaslepení, v němž je žena ochotna krutě se mýlit a být

šťastna i v omylu? ...

Ne, Olga se mu podrobuje příliš vědomě. Rozvíjí-li Štolc

nějakou myšlenku, nebo odhaluje-li jí své nitro, Olžin

pohled sice plane a zahrnuje ho září, ale příčina toho zájmu

je vždycky patrná; někdy ji i sama přímo uvede. V lásce se

však zásluha získává slepě, nevědomky, a v tom právě vězí

její štěstí. Urazí-li Olgu něco, je hned vidět, co to bylo.

Nikdy u ní nevyčíhal náhlý ruměnec, ani radost hraničící

s leknutím, ani nyvý nebo ohněm sálající pohled. Jednou

už myslil, že se dočkal něčeho, co se tomu podobá: když jí

řekl, že v nejbližších dnech odjede do Itálie, připadalo mu,

že se její tvář stáhla bolestí; ale sotva mu srdce zatrnulo

a zachvělo se radostí z té drahocenné a vzácné chvíle, hned

zas všechno zšedlo jako v mlze, protože naivně a upřímně

dodala: "Škoda, že tam nemohu s vámi, strašně bych o to

stála! Ale vy mi všechno povíte a vylíčíte tak dobře, že mi

bude, jako bych to byla zažila sama."

383,

Kouzlo bylo zrušeno, když se tak otevřeně a bez jakého-

koli utajování přiznala ke své touze a všedními, formálními

slovy vychválila jeho vypravěčské umění. Štolc stále jen

sbírá všechny drobné náznaky, pokouší se utkat nejjemněj-

ší krajkoví, zbývá mu jen dokončit nějaké očko, už už, teď

hned...

A Olga je náhle zas klidná, vyvážená, prostá, někdy

i chladná. Sedí, pracuje a mlčky mu naslouchá, občas

zvedne hlavu, vrhá na něho zvídavé, tázavé a tak věcné

pohledy, že Štolc nejednou ve zlosti odhodí knihu nebo pře-

ruší nějaký výklad, vyskočí a odchází. Obrátí se pak, a když

vidí, že ho Olga provází udiveným pohledem, zastydí se,

vrátí se k ní a vymyslí si nějakou omluvu.

Olga ho vyslechne prostě a uvěří mu. Nedá najevo žád-

nou pochybnost ani se potutelně neusměje.

"Milu je mě nebo nemiluje?" ta otázka mu vířila hlavou.

Miluje-li ho, proč je tak opatrná, tak tajnůstkářská?

A nemiluje-li ho, proč je tak pozorná a poddajná? Měl za

týden odjet z Paříže do Londýna a přišel jí to říci až v den

odjezdu, aniž to ohlásil předem.

Kdyby se náhle polekala a její výraz by se změnil -,

hotovo, tajemství by měl a byl by šťasten! Ale Olga mu

pevně stiskla ruku a zesmutněla. Štolc si zoufal.

"Bude se mi hrozně stýskat, je mi do pláče, budu teď do-

cela osamělá," řekla mu. "Ma tante! Podívejte se, Andrej

Ivanyč odjíždí!" dodala plačtivě.

Nadobro ho tím potřela.

"Ještě volá tetu!" myslil si. "To mi ještě scházelo! Vi-

dím, že je jí to líto, že mě má snad ráda... ale takovou lásku

si člověk může koupit jako zboží na burse za jistou dobu jisté

pozornosti nebo úslužnosti... Nevrátím se..." uvažoval

zasmušile. "A tohle je prosím to děvčátko Olga! Poslou-

chávala na slovo. Co se s ní děje?"

A Štolc se hluboce zamýšlel.

Co se s ní děje? Štolc nevěděl tu maličkost, že Olga už

jednou milovala, že překonala, pokud toho byla schopna,

období, kdy se dívka neumí ovládat, kdy se náhle zardívá,

nedovede zatajit bol, období zimničných příznaků lásky

a její první horečky.

Kdyby to byl věděl, byl by se snad dopátral i tajemství,

zda ho miluje či nemiluje, ale jistě by byl aspoň poznal,

proč je tak obtížné pochopit, co se v ní děje.

Ve Švýcarsku pobyli všude, kam se jezdívá. Ale častěji

'384,

a raději zůstávali v málo navštěvovaných zákoutích. Za-

jímaly je, nebo aspoň Štolce, "vlastní záležitosti", takže je

cestování unavovalo a ustupovalo pro ně do pozadí.

Chodil za ní po horách, díval se na srázy a na vodopády,

ale v každém rámci byla v popředí Olga. Jde za ní po nějaké

úzké pěšince, zatím co teta sedí dole v kočáře; Štolc potají

bedlivě pozoruje, jak se Olga po výstupu zastaví, oddechne

si a jakým pohledem se na něho podívá, rozhodně a přede-

vším na něho, tím si je už jist.

Bylo to docela pěkné, působí to hřejivě a radostně, ale

Olga se pak najednou rozhlédne po krajině a zasní se,

v němé kontemplaci na všechno zapomene -, a jeho už

nevidí.

Sotva se Štolc hne nebo na sebe upozorní a promluví,

Olga se lekne, až někdy vykřikne; zřejmě zapomněla,

je-li Štolc zde nebo někde daleko, zkrátka, je-li vůbec na

světě.

Zato později doma u okna nebo na balkóně mluví jen

k němu, mluví dlouho, čerpá z mysli své dojmy, dokud je

nevyjádří úplně a mluví vřele, se zápalem, někdy se zarazí,

hledá slovo, hned se chopí výrazu, který jí on napoví,

a ještě najde čas, aby mu pohledem poděkovala za pomoc.

Jindy si sedne, pobledlá únavou, do velkého křesla a jen

její žádostivé, neúnavné oči mu říkají, že chce slyšet jeho.

Naslouchá pak bez hnutí, ale nepřeslechne ani slovo, nic

jí neujde. Když Štolc umlkne, Olga naslouchá dál, její oči

se ještě ptají a on na tu němou výzvu pokračuje s novou

silou, s novým zápalem.

Bylo by to docela pěkné; je mu radostně a hřejivě u srd-

ce. Olga tedy žije zde a nic víc nepotřebuje, protože zde

nalézá své světlo, svůj oheň i rozum. Pojednou však vstane

unavena a její pohled, před chvilkou tázavý, ho prosí, aby

odešel; nebo dostane hlad a jí s takovou chutí...

To všechno by bylo výborné, vždyť Štolc není snílek

a o bouřlivou vášeň nestojí, stejně jako o ni nestál ani

Oblomov, jenže z jiných důvodů. Ale chtěl by přesto, aby

cit po prudkém vzkypění u pramene plynul dál stejnoměr-

ným proudem, takže by si z něho mohl nabrat, ukojit

dosyta žízeň a celý život by pak věděl, odkud to zřídlo

štěstí prýští...

"Miluje nebo nemiluje?" ptal se v trýznivém rozechvění,

trpěl nevýslovně, div neplakal.

Ta otázka ho pronásledovala stále víc," šířila se v něm

'385,

jako požár, poutala jeho záměry a nebyla to už otázka lás-

ky, nýbrž přímo života. Neměl teď v duši místo pro nic

jiného.

Za toho půl roku se patrně spojila a udeřila na něho

všechna milostná muka a zkoušky, kterých se ve styku

s ženami dovedl dosud obratně uvarovat.

Cítil, že ani jeho zdravý organismus neodolá, budou-li ty

měsíce stálého napětí rozumu, vůle a nervů pokračovat.

Pochopil něco, co do té doby netušil, totiž kolik síly při-

chází nazmar v těch neviditelných bojích duše s vášní, co

těžkých ran v nich srdce utrpí, ran, které nekrvácejí, ale

jsou bolestné a bývají i smrtelné.

Ztratil trochu své domýšlivé důvěry ve vlastní síly;

přestal lehkomyslně žertovat, když slyšel, jak někteří lidé

z různých příčin, mimo jiné... pro lásku přicházejí o rozum

nebo chřadnou.

Začínal se děsit.

"Ne, tomu udělám konec," řekl si, "musím jí nahlédnout

do duše jako kdysi a pak -, buď budu šťasten, nebo

odjedu!"

"Už nemohu!" pokračoval, dívaje se do zrcadla. "Vy-

padám hrozně... Už dost...!"

Zamířil přímo k cíli, to jest k Olze.

A co Olga? Nepozorovala jeho stav či k němu byla bez-

citná?

Nepozorovat to nemohla. I méně důvtipné ženy než

ona dovedou rozeznat přátelskou oddanost a úslužnost od

něžných projevů jiného citu. Správné pochopení jejího

opravdového, nelicoměrného a od nikoho nevštípeného

mravního cítění vylučuje, abychom u ní připustili koketo-

vání. Byla nad tuto všední slabost povznesena.

Zbývá jen domněnka, že se jí neustálé uctívání od muže

jako Štolc, uctívání plné ducha a vášně, líbilo, a to beze

všech praktických úvah. Ovšem, líbilo se jí, protože obno-

vovalo její uraženou sebeúctu a ponenáhlu ji zas povznášelo

na výši, ze které klesla; její hrdost se ponenáhlu ohrožovala.

Ale jak tedy myslila, že to uctívání skončí? Přece se ne-

může stále projevovat tím věčným zápasem Štolcovy zví-

davosti s jejím úporným mlčením! Tušila aspoň, že jeho

zápas není marný a že Štolc ve věci, na kterou vynaložil

tolik vůle a vytrvalosti, nakonec zvítězí? Mrhá tím ohněm

a skvělostí nadarmo? Zmizí v záři té skvělosti vzpomínka

na Oblomova a na tu lásku? ...

386,

Nic nechápala, nemohla si nic jasně uvědomit, zoufale

bojovala s těmi otázkami i sama se sebou a nevěděla, jak ze

zmatku uniknout.

Co si má počít? Setrvat v nerozhodnosti nemůže, pro-

tože jednou se od té němé hry a zápolení citů uzavřených

v prsou dojde k slovům, a co potom řekne o minulosti?

Jak minulost nazve a jak nazve to, co cítí ke Štolcovi?

Miluje-li Štolce, co tedy byla tamta láska? Koketování,

lehkomyslnost či něco horšího? Při té myšlence ji polévalo

horko a ruměnec studu. Takové obvinění proti sobě ne-

vznese.

Ale byla-li to první a čistá láska, co je pak její vztah ke

Štolcovi? Zase snad zahrávání, klam, zchytralý úskok,

aby ulovila manžela a zastřela tak svou dřívější lehko-

myslnost? ... Obcházel ji mráz a bledla při pouhém po-

myšlení na to.

A není-li to zahrávání ani úskok, je to pak... zase

láska?

Tato úvaha ji nadobro mátla: druhá láska -, za sedm,

osm měsíců po první! Kdo by jí to věřil? Jak by se o tom

mohla i jen slovíčkem zmínit a nevyvolat podivení, snad

i...-pohrdání! Na to nesmí ani pomyslit, nemá na to

právo!

Chvíli hledala v zásobě svých zkušeností, ale poučení

o druhé lásce tam nenašla. Rozpomínala se na autoritativní

názory tet, starých panen, různých moudrých lidí, konečně

i spisovatelů, "filosofů lásky" -, a ze všech stran slyšela

neúprosný ortel: "Žena opravdově miluje jen jednou."

I Oblomov pronesl takový výrok. Vzpomněla si na Soněč-

ku, co ta by řekla o druhé lásce, ale od známých, kteří

přijeli z Ryska, slyšela, že její přítelkyně přešla už k třetí...

Ne, k Štolcovi lásku necítí a cítit nemůže! Milovala

Oblomova a ta láska zemřela, květ života navždy uvadl!

Cítí k Štolcovi jen přátelství, které vyplývá z jeho skvělých

vlastností a také z jeho přátelství k ní, z jeho pozornosti

a důvěry.

Tak zapuzovala tu myšlenku, ba i možnost lásky k své-

mu dávnému příteli.

A to byla příčina, proč Štolc nemohl v její tváři, v jejích

slovech zachytit žádný příznak ani vyslovené lhostejnosti,

ani letmý záblesk nebo jiskru citu, který by aspoň o vlas

vybočoval z mezí vřelého, srdečného, ale obyčejného

přátelství.

387,

Aby to všechno rázem skoncovala, zbývalo jí jen jedno:

zpozoruje-li u Štolce příznaky vznikající lásky, nesmí ji

podporovat ani povzbuzovat a musí co nejrychleji odjet.

Ale tu dobu už zmeškala; došlo k tomu už dávno a byla by

měla také předvídat, že jeho cit se bude stupňovat ve

vášeň; ostatně, není to žádný Oblomov, bylo by marné ujet

mu někam.

Dejme tomu, že by to bylo třeba fysicky možné, ale

odjezd je pro ni nemožný morálně. Nejdřív užívala jen

svých dřívějších práv jako přítelkyně a viděla v Štolcovi

jako kdysi buď hravého, duchaplného, posměvačného

společníka, nebo bystrého a hlubokého pozorovatele ži-

votních jevů, všeho, co prožívali nebo co se odehrávalo

kolem nich a co je zajímalo.

Ale čím častěji se vídali, tím víc se duševně sbližovali

a jeho úloha byla stále živější; z pozorovatele se stal nená-

padně tlumočníkem jevů a jejím vůdcem. Proměnil se ne-

viditelně v její rozum a svědomí a vznikla nová práva,

nové tajné předivo, které spoutalo celý Olžin život, všechno

kromě jediného tajného koutu, který před jeho pozorová-

ním a soudem pečlivě skrývala.

Podrobila se tomuto poručnictví nad svým rozumem

a srdcem a viděla, že i sama získala jistý vliv na něho. Vy-

měnili si navzájem práva a Olga nějak nepozorovaně

a mlčky tu výměnu připustila.

Jak má teď náhle všechno zase zrušit? ... Vždyť je v tom

zároveň tolik... zájmů... radosti, rozmanitosti... živo-

ta... Či si počne, ztratí-li to najednou? A když pomyslila na

útěk, bylo už pozdě, chyběly jí síly.

Každý den, který nestrávila s ním, každá myšlenka,

kterou nesvěřila jemu a nesdílela ji s ním -, to všechno

pro ni pozbývalo barvy a významu.

"Ach bože, kdybych mohla být jeho sestrou!" napadlo

jí. "Jaké je to štěstí, mít na takového člověka věčné právo,

nejen na jeho rozum, ale i na srdce, těšit se zákonitě,

otevřeně z jeho přítomnosti a neplatit za to žádnými těžký-

mi oběťmi, bolem, žádným vyznáváním trapné minulosti!

Ale takhle -, čím mu jsem? Bude-li chtít odjet, nejen ne-

mám právo ho zdržovat, ale musím si i přát, aby byl pryč;

a udržím-li ho tu, co mu řeknu, jakým právem si přeji

neustále ho vidět a slyšet? ... Protože se nudím a je mi

smutno, protože mě poučuje a rozptyluje, protože je mi

užitečný a milý. To jsou ovšem příčiny, ale ne právo. A co

'388,

mu za to nabízím? Právo, aby se ze mne nezištně radoval

a neopovážil se pomýšlet na vzájemnost, přestože by to

tolik jiných žen považovalo za štěstí..."

Trápila se a přemýšlela, jak z toho obtížného postavení

uniknout, ale neviděla žádný směr, žádný konec. Byl tu jen

strach z jeho zklamání a z rozchodu navždy. Někdy jí na-

padalo, že mu všechno odhalí, aby se svým i s jeho bojem

naráz skoncovala, ale dech se jí tajil úzkostí, sotva na to

chvíli myslila. Styděla se a bála bolesti.

Nejpodivnější bylo, že od té doby, co se Štolc stal jejím

nerozlučným společníkem, co se zmocnil jejího života,

Olga si přestala vážit své minulosti, ba začala se za ni

stydět. Kdyby se o ní dozvěděl na příklad baron nebo

někdo jiný, upadla by ovšem do rozpaků, bylo by jí to

nemilé, ale netrpěla by tak jako teď při pomyšlení, že se to

dozví Štolc.

Představovala si zděšeně, jak se zatváří, jak se na ni

podívá, co řekne, co si potom bude myslit. Bude se mu

náhle zdát tak bezvýznamná, slabá, nicotná! Ne, ne, za

nic!

Začala zkoumat své cítění a s hrůzou objevila, že se stydí

nejen za svůj román, ale i za jeho hrdinu... A tu ji pálilo

svědomí, že je nevděčná k svému bývalému příteli, který jí

byl tak hluboce oddán.

Snad by zvykla i tomu studu, přebolel by -, vždyť čemu

všemu člověk nezvykne! -, kdyby v jejím přátelství k Štol-

covi nebyly žádné sobecké úmysly ani touhy. Ale i když

v sobě potlačovala všechen úskočný a lichotivý šepot

srdce, přeludy obraznosti zvládnout nemohla; proti její

vůli se často zjevoval a zářil před ní obraz této jiné lásky;

stále svůdněji se rozvíjel sen o dokonalém štěstí, ale ne

s Oblomovem, ne v líné dřímotě, nýbrž na širém dějišti

všestranného života, ve vší jeho hloubce, se všemi jeho

krásami a bolestmi -, sen o štěstí se Štolcem...

Tu pak skrápěla svou minulost slzami a nemohla ji smýt.

Vzpamatovávala se ze snění a ještě bedlivěji se skrývala

za hradbu uzavřenosti, mlčení a té přátelské lhostejnosti,

která Štolce tak trýznila. Pak obyčejně zapomínala, dávala

se bezděky unést přítelovou přítomností a byla okouzlující,

vlídná, důvěřivá, dokud jí zas nedovolené snění o štěstí,

na které ztratila právo, nepřipomnělo, že budoucnost je

pro ni ztracena, že růžové sny má už za sebou, že květ

života opadal.

389,

Během let by se jí asi bylo podařilo se svým postavením

se smířit, byla by jako všechny staré panny odvykla na-

dějím do budoucnosti a upadla do chladné apatie nebo by

se začala zabývat dobročinností; ale její nedovolené snění

nabylo náhle hrozivější podoby, když z několika slov, která

Štolcovi uklouzla, jasně poznala, že v něm ztratila přítele

a získala vášnivého ctitele. Přátelství utonulo v lásce.

Toho rána, kdy to objevila, byla bledá, zůstala celý den

doma, rozčilovala se, zápasila sama se sebou, přemýšlela,

co má dělat, jaká je její povinnost -, a nic nevymyslila.

Jen se proklínala, proč hned na počátku nepřemohla stud

a neřekla Štolcovi všechno už dřív, takže teď bude musit

přemoci ještě také hrůzu.

Mívala záchvaty odhodlání, když jí srdce už překypovalo

bolestí a slzami, a byla by se pak nejraději vrhla k němu,

a ne slovy, ale vzlyky, křečemi a mdlobami mu vylíčila

svou lásku, aby viděl i utrpení, kterým ji odpykává.

Slyšela, jak si v podobných okolnostech lidé počínají.

Na příklad Soněčka řekla svému ženichu o kornetovi, že ho

měla za blázna, že je to klouček, že ho naschvál nechávala

na mraze čekat, až sama vyjde, aby nasedla do kočáru,

atd.

Soněčka by neváhala říci i o Oblomovovi, že si z něho pro

zábavu ztropila žert, že je takový k smíchu a že přece není

možné do "takového měchu" se zamilovat, vždyť tomu by

nikdo nevěřil. Takové jednání by však obstálo možná

před Soněččiným manželem a leckým jiným, ale ne před

štolcem.

Olga by mohla své líčení přikrášlit, říci, že chtěla Oblo-

mova pouze zachránit z propasti, a proto se odhodlala

k jakémusi přátelskému koketování... aby uhasínajícího

člověka oživila a pak se zase vzdálila. Ale to by bylo

příliš vyumělkované, strojené a tak či onak nepravdivé...

Ne, nic ji nezachrání!

"Bože, v jaké jsem to pasti!" trápila se v duchu. "Říct

mu to... Ach ne! Ať se to tak hned nedozví, nejraději

nikdy! Ale neřeknu-li to, vždyť to je jako krádež. To vy-

padá jako podvod, předstírání. Bože, pomoz mi...!" Ale

pomoc nepřicházela.

Třeba jí byla Štolcova společnost tak milá, přála si občas

raději ho už nevidět, projít jeho osudem jen jako nenápad-

ný stín a nezatemňovat jeho jasné, rozumné žití nedovole-

nou vášní.

390,,

Zatesknila by si ještě nad svou zmařenou láskou, oplakala

by minulost, pochovala by v duši vzpomínky na něho a po-

zději... později by možná našla "slušnou partii", jakých

je mnoho, byla by hodnou, rozumnou, pečlivou manželkou

i matkou, minulost by považovala za dívčí sny a život by

neprožila, ale protrpěla. Vždyť tak to dělají všechny!

Ale teď tu nejde jen o ni, je tu zapleten i někdo jiný,

a to někdo, kdo v ni skládá nejlepší a konečné životní

naděje.

"Proč jsem... milovala?" trápila se v úzkostech a vzpo-

mínala na ono ráno v parku, kdy Oblomov chtěl prchnout

a ona tenkrát myslila, že udělá-li to, kniha jejího života se

navždy zavře. Řešila tenkrát otázky lásky a života tak

směle a lehce, všechno se jí zdálo tak jasné, a přece se vše-

chno zapletlo do beznadějného uzlu.

Přemoudřila se, myslila, že stačí jen dívat se na věci

prostě, jít přímo, a život jí hned poslušně uvolní hladkou

cestu -, a ejhle! Nemá ani na koho svalit vinu, všechno

zavinila sama.

Olga netušila, proč Štolc přišel, bezstarostně vstala z po-

hovky, odložila knihu a šla mu naproti.

"Neruším vás?" zeptal se, sedaje si k oknu; byli v jejím

pokoji obráceném k jezeru. "Četla jste?"

"Ne, už jsem přestala, začíná se stmívat. Čekala jsem

vás!" odpověděla měkce, přátelsky a důvěřivě.

"Tím lépe, musím s vámi mluvit," poznamenal vážně

a přisunul jí k oknu druhé křeslo.

Trhla sebou a oněměla. Pak se bezděky do křesla posadi-

la, svěsila hlavu, a nezvedajíc oči, zůstala tak v trýznivém

očekávání. Byla by chtěla být v tu chvíli na sto honů

daleko.

V tom okamžiku se jí jako blesk mihla hlavou minulost.

"Nadešel soud! S životem si nesmíš hrát jako s panenka-

mi!" slyšela jakýsi cizí hlas. "Nežertuj s ním, draze to za-

platíš!"

Nějakou chvíli mlčeli, Štolc zřejmě sbíral myšlenky.

Olga si bázlivě prohlížela jeho pohublý obličej a stažené

obočí, jeho sevřené rty s výrazem odhodlání.

"Nemesis...!" myslila si a vnitřně se zachvěla. Oba jako

by se připravovali k souboji.

"Vy jistě tušíte, Olgo Sergejevno, o čem chci mluvit?"

začal, tázavě se na ni dívaje.

Seděl mezi okny, takže měl tvář ve stínu, ale na Olgu

'391,

dopadalo přímo světlo z okna a Štolc mohl z její tváře

vyčíst, co se v ní děje.

"Jak to mohu vědět?" odpověděla tiše.

Před tímto nebezpečným protivníkem už neměla tolik

síly vůle ani tolik pevnosti, důvtipu a sebevlády, kolik u ní

vždy vídal Oblomov.

Věděla, že podařilo-li se jí dosud uniknout Štolcovu by-

strozraku a šťastně se uhájit, nedopomohla jí k tomu vůbec

její síla, jako to bývalo v zápase s Oblomovem, nýbrž pouze

Štolcovo vytrvalé mlčení a jeho zdrženlivost. Ale v otevře-

ném poli by převaha nebyla na její straně; otázkou, "jak

to mohu vědět?" chtěla tedy pouze získat píď půdy a chvil-

ku času, aby nepřítel zatím jasněji projevil své úmysly.

"Nevíte?" zeptal se dobrosrdečně. "Dobře, řeknu vám

to..."

"Ach ne!" vyhrkla.

Uchopila ho za ruku a dívala se na něho, jako by prosila

o slitování.

"Vidíte, poznal jsem, že to víte!" řekl. "A proč tedy

,ne'?" dodal pak smutně.

Olga mlčela,

"Tušila-li jste, že se jednou vyslovím, věděla jste patrně

také, co mi odpovíte, ne?" zeptal se.

"Tušila jsem to a trápila jsem se!" odpověděla, opřela

se v křesle dozadu a hleděla odvrátit obličej od světla,

volajíc v duchu na pomoc rychlejší soumrak, aby Štolc

nemohl číst v její tváři boj rozpaků a úzkosti.

"Trápila jste se! To je strašlivé slovo," zašeptal skoro,

"to je Dantovo ,zanech vší naděje'. Nemám vlastně dál co

říci, je v tom všechno! Ale děkuji vám i za to," dodal s hlu-

bokým povzdechem, "unikl jsem z chaosu, z temna a vím

aspoň, co mám dělat. Má jediná spása je co nejdřív prch-

nout!"

Vstal.

"Ne, proboha ne!" vrhla se k němu Olga a uchopila ho

zase za ruku; mluvila polekaně a prosebně. "Mějte slito-

vání, co bych si počala?"

Sedl si a ona také.

"Ale já vás miluju, Olgo Sergejevno!" řekl skoro drsně.

" Viděla jste, co se se mnou v tom půl roce dělo! Chcete

snad ještě úplnější vítězství? Abych se utrápil nebo zbláz-

nil? Pěkně děkuju!"

Její výraz se změnil.

392,

"Odjeďte tedy!" řekla důstojně, potlačujíc vědomí křiv-

dy, a zároveň s hlubokým zármutkem, který nedovedla

zatajit.

"Odpusťte, prosím!" omlouval se. "Ani ještě nic nevíme,

a už jsme se pohádali. Vím, že nic takového nechcete, ale

také se nemůžete vmyslit do mého postavení, a proto je

vám divné, že chci prchnout. Člověk je někdy nevědomky

sobecký."

Olga si v křesle přesedla, jako by jí bylo nepohodlně, ale

neřekla nic.

"Ať bych tedy zůstal, ale co dál?" pokračoval. "Nabídne-

te mi ovšem přátelství, ale to mám i bez toho. Odjedu

a za rok za dva je budu mít pořád. Přátelství je dobrá věc,

Olgo Sergejevno, je-li to mezi mladým mužem a mladou

ženou láska nebo mezi starými lidmi vzpomínka na ni. Ale

bůh uchovej, je-li na jedné straně přátelství a láska jen

na druhé. Vím, že se se mnou nenudíte, ale jakpak je s vámi

mně?"

"Ano, je-li to tak, odjeďte, dělejte, jak myslíte!" za-

šeptala sotva slyšitelně.

"Zůstat!" uvažoval nahlas. "Pohybovat se po ostří nože

-, pěkné přátelství!"

"A je mně snad lehčeji?" namítla neočekávaně.

"Proč vám?" zeptal se živě. "Vy... vy nemilujete..."

"Nevím, přísahám bohu, že nevím! Ale když vy...

změní-li se nějak můj nynější život, co se se mnou stane?"

dodala sklesle, skoro jen pro sebe.

"Jak tomu mám rozumět? Vysvětlete mi to proboha!"

požádal a přitáhl si křeslo k ní; byl Olžinými slovy a jejich

vážným, opravdovým tónem zmaten.

Snažil se rozeznat její výraz. Olga mlčela. Hořela touhou

uspokojit ho, vzít zpět slova "trápila jsem se" nebo je vy-

ložit jinak, než je on pochopil; ale jak je vyložit, to nevě-

děla, pouze nejasně cítila, že oba trpí pod břemenem

osudného nedorozumění, že se octli v nesprávné situaci, že

je jim proto oběma těžko a že jen on nebo s jeho pomocí ona

sama může minulost i přítomnost vyjasnit a uspořádat.

Aby toho dosáhla, musí však překročit propast, musí mu

odhalit, co se s ní dělo. Jak po tom toužila a jak se bála jeho

soudu!

"Já tomu sama nerozumím; jsem ve větším zmatku

a temnotách než vy!" bránila se.

"Poslyšte, důvěřujete mi?" zeptal se a vzal ji za ruku.

393,

"Neomezeně, jako matce -, vždyť to víte," odpověděla

slabým hlasem.

"Povězte mi tedy, co se s vámi dělo od té doby, co jsme

se neviděli. Jste pro mne teď nevyzpytatelná, a dřív jsem

vám četl myšlenky z tváře. Myslím, že je to jediný pro-

středek, abychom si porozuměli. Uděláte to?"

"Ach ano, je to nutné... nějak se to musí skoncovat..."

přisvědčila s úzkostí před neodvratným vyznáním. "Ne-

mesis! Nemesis!" myslila si, sklánějíc hlavu k prsům.

Sklopila oči a mlčela. Ale Štolce z těch prostých slov,

a ještě víc z jejího mlčení obešla hrůza.

"Bože, ona trpí! Co se s ní dělo?" uvažoval; na čele cítil

chlad a ruce i nohy se mu chvěly. Představoval si něco

strašlivého. Olga stále mlčí a patrně zápasí sama se sebou.

"Tak tedy... Olgo Sergejevno..." naléhal.

Mlčela, jen sebou nějak nervosně hnula, což v šeru nebylo

vidět, a bylo pouze slyšet, jak zašustěly její hedvábné

šaty.

"Dodávám si odvahy," řekla konečně. "Kdybyste věděl,

jak je to těžké!" pokračovala, odvracejíc se v tom vnitřním

boji stranou.

Byla by chtěla, aby se Štolc všechno dozvěděl ne z jejích

úst, ale nějakým zázrakem. Na štěstí se setmělo a její tvář

byla už ve stínu, takže jí mohl pouze selhat hlas. Slova jí

však nešla z úst, jako by byla na rozpacích, kterým tónem

začít.

"Bože můj! Jak velká musí být má vina, cítím-li takový

stud a bolest!" trýznila se v duchu.

A jak ještě nedávno s takovou jistotou rozhodovala

o svém i cizím osudu, byla tak moudrá a sebevědomá! Teď

došlo na ni, aby se třásla jako děvčátko! Styděla se za mi-

nulost a její sebevědomí trpělo muka z nepravdivého po-

stavení, v němž se octla... Bylo jí nesnesitelně!

"Pomohu vám... vy jste... milovala? ..." těžce ze sebe

vypravil -, tak ho ta slova bolela.

Přisvědčila mlčením. Štolce zas obešla hrůza.

"A koho? Není to tajemství?" zeptal se a snažil se mluvit

pevným hlasem, ale cítil, že se mu rty chvějí.

Ona však trpěla ještě víc. Byla by nejraději řekla jiné

jméno a vymyslila jiný příběh. Okamžik váhala, ale nebylo

vyhnutí. Jako někdo, kdo v krajním nebezpečí skočí ze

strmého břehu nebo se vrhne do plamenů, náhle to vyslo-

vila: "Oblomova!"

394,

Štolc ztrnul. Na chvíli zavládlo mlčení.

"Oblomova!" opakoval užasle. "To není pravda!" dodal

pak s jistotou tišším hlasem.

"Je to pravda," řekla klidně.

"Oblomova!" opakoval znova. "To není možné!" dodal

zas přesvědčivě. "V tom něco vězí, buď jste nepochopila

sebe, nebo Oblomova, nebo konečně lásku."

Olga mlčela.

"To nebyla láska, to bylo něco jiného, říkám vám!"

trval neústupně na svém.

"Ano, koketovala jsem s ním, vodila ho za nos, udělala

ho nešťastným... a teď jsem si podle vašeho mínění vzala

na mušku vás!" promluvila sevřeným hlasem, ve kterém

zase vzkypěly slzy rozhořčení.

"Drahá Olgo Sergejevno! Nehněvejte se a nemluvte tak,

ani se vám to nepodobá. Vy víte, že nic takového nemyslím.

Ale nejde mi do hlavy, nechápu, jak Oblomov..."

"Vždyť ho přece považujete za hodného svého přátel-

ství; ceníte ho nevím jak, proč by nebyl hoden lásky?"

bránila se.

"Já vím, že láska je méně náročná než přátelství," řekl

Štolc, "je dokonce slepá, lidé nemilují pro zásluhy, to je

všechno pravda. Ale k lásce je třeba něčeho takového,

někdy maličkosti, něčeho, co se nedá definovat ani pojme-

novat a co mému drahému, ale nemotornému Iljovi chybí.

Proto se právě divím. Poslyšte," pokračoval živě, "takhle

se nikdy nedostaneme ke konci, nepozorumíme si. Nestydíc

se za podrobnosti, půl hodinky se nešetříc, vypravujte mi

všechno a já vám povím, co to bylo, snad dokonce i co

bude... Pořád mi připadá, že je tu... něco divného... Ach,

kéž je to pravda!" dodal vzrušeně. "Kéž je to Oblomov,

a ne někdo jiný! Oblomov! Vždyť to znamená, že nenáležíte

minulosti a lásce, že jste volná... Vypravujte, vypravujte

honem!" dodal už klidným, skoro veselým hlasem.

"Ano, proboha ano!" odpověděla důvěřivě a s radostí,

že je zčásti už zbavena okovů. "Jsem-li tak sama, šílím

z toho. Kdybyste věděl, jak jsem ubohá! Nevím, jsem-li

vinna či nejsem, mám-li se za to, co bylo, stydět, či litovat,

že je to pryč, mám-li doufat v budoucnost nebo propadnout

zoufalství... Mluvil jste o svém utrpení, ale o mém jste

neměl tušení. Vyslechněte mě tedy do konce, ale ne ,rozu-

mem, vašeho rozumu se bojím; raději srdcem, protože to

snad uváží, že nemám matku, že jsem byla jako ztrace-

'395,

na..." tiše dodala skleslým hlasem. "Ne," spěšně se pak

opravila, "nešetřte mě. Byla-li to láska... odjeďte." Na

chvíli se zarazila. "A vraťte se později, až zas promluví

jedině přátelství. Ale byla-li to lehkomyslnost a koketerie,

potrestejte mě, prchněte co nejdál a zapomeňte na mne.

Slyšte."

Štolc jí místo odpovědi pevně stiskl obě ruce.

Olga začala svou dlouhou a podrobnou zpověď. Přesně,

slovo za slovem přenášela ze své mysli do Štolcovy všechno,

co ji tak dlouho hryzlo, nad čím se červenala, co ji kdysi

dojímalo a obšťastňovalo, až pak náhle upadla do tůně

hoře a pochybností.

Pověděla Štolcovi o procházkách, o parku, o svých nadě-

jích, o Oblomovově povznesení a o jeho pádu, o snítce

šeříku, ba i o polibku. Mlčením pominula pouze dusný večer

v zahradě-,patrně proto, že si stále ještě neujasnila, jaký

záchvat to tenkrát měla.

Nejdřív bylo slyšet jen její rozpačitý šepot, ale čím déle

mluvila, tím byl její hlas zřetelnější a volnější; od šepotu

přešel k polohlasu a pak se zvýšil na plné prsní tóny. Konči-

la klidně, jako by vyprávěla cizí příběh.

I před ní samou se odhalovala clona a zjevovala se minu-

lost, do níž se do té chvíle bála pozorněji nahlédnout.

Mnoho věcí viděla teprve nyní, a nebýt tmy, byla by se na

svého společníka směle podívala.

Domluvila a čekala na rozsudek. Ale odpovídalo jí hro-

bové ticho.

Co Štolc? Není slyšet ani slovo, ani hnutí, ba ani dech,

jako by tu s ní ani nebyl.

To mlčení v ní zas vyvolalo pochybnost. Ticho trvalo.

Co to znamená? Jaký rozsudek jí chystá nejbystřejší

a nejshovívavější soudce na světě? Ať si ji všichni ostatní

nelítostně odsoudí, jen on sám může být jejím obhájcem,

jeho by si zvolila... všechno by pochopil, zvážil a rozhodl

k jejímu dobru lépe než ona sama! Ale on mlčí; je snad její

pře skutečně ztracena? ...

Začala se zas děsit...

Dveře se otevřely a panská přinesla dvě svíce; osvětlily

jejich kout.

Vrhla na něho bojácný, ale dychtivý, tázavý pohled.

Sedí se zkříženýma rukama a dívá se na ni tak měkkýma

upřímnýma očima a kochá se jejími rozpaky.

V srdci se jí zas rozproudila krev, zahřálo se. Uklidněně

'396,

si oddechla a div se nerozplakala. Hned se jí vrátila shoví-

vavost k sobě a důvěra k Štolcovi. Byla šťastná jako dítě,

kterému rodiče odpustili, upokojili je a polaskali se s ním.

"To je všechno?" zeptal se tiše.

"Ano," odpověděla.

"A jeho dopis?"

Vytáhla dopis z taštičky a podala mu jej. Štolc přistoupil

ke svíci, přečetl ho a položil na stůl. Jeho oči na ní spočinuly

zase s týmž výrazem, který u něho už dlouho neviděla.

Měla před sebou opět svého dřívějšího sebejistého, trochu

posměvačného a nekonečně dobrého přítele, který ji

vždycky rozmazloval. V tváři neměl ani stín utrpení ani

pochybnosti. Vzal ji za obě ruce, políbil jednu i druhou,

pak se hluboce zamyslil. I ona ztichla, ani nemrkala a po-

zorovala hru myšlenek v jeho výraze.

Pojednou vstal.

"Můj ty bože, kdybych byl věděl, že běží o Oblomova,

což bych se byl tak trápil?" zvolal, dívaje se na ni tak vlíd-

ně a s takovou důvěrou, jako by tu hroznou minulost ani

neměla. Začalo jí být radostně, svátečně a lehce u srdce.

Uvědomila si, že se hanbila pouze před ním, a on ji ne-

zavrhuje, neprchá od ní! Co je jí po úsudku celého světa!

Štolc se zas už ovládal, byl veselý; ale to jí nestačilo.

Viděla, že se obhájila, ale jako obžalovaná chtěla znát

rozsudek. On však sáhl po klobouku.

"Kam jdete?" zeptala se.

"Jste vzrušena, oddechněte si," odpověděl. "Promluví-

me si zítra."

"Vy chcete, abych nespala celou noc?" přerušila ho.

Vzala ho za ruku a usadila na židli. "Chcete odejít a ani

byste mi neřekl, co to... bylo, co teď, co teď... se mnou

bude. Smilujte se, Andreji Ivanyči, vždyť kdo mi to řekne?

Kdo mě potrestá, zasluhuji-li to, nebo... kdo mi od-

pustí? ..." dodala a podívala se na něho s tak něžnou

příchylností, že klobouk odhodil a div před ní nepadl na

kolena.

"Anděli, a dovolte mi říci, můj anděli!" řekl. "Netrapte

se zbytečně, vždyť vás trestat ani vám odpouštět nikdo

nemusí. K vašemu vyprávění nemám ani co dodat. Jaké

můžete mít pochybnosti? Chcete vědět, co to bylo, chcete

proto mít jméno? Dávno to víte... Kde je Oblomovův

dopis?" Vzal dopis se stolu.

"Jen si poslechněte!" a četl:",Vaše nynější miluji není

'397,

nynější láska, ale budoucí. Je to pouze neuvědomělá

potřeba lásky, která se v nedostatku okamžité potravy

projevuje u žen někdy něhou k dítěti- nebo k jiné ženě,

někdy i prostě pláčem a hysterickými záchvaty...! Mýlíte

se (četl Štolc a zdůraznil toto slovo), nemáte před sebou

toho, koho jste očekávala, o kom jste snila. Vyčkejte, on

přijde a pak se vzpamatujete, budete se pro svůj omyl

hněvat a hanbit...' vidíte, jak je to správné!" řekl. "Sty-

děla jste se a hněvala pro... omyl. K tomu není co dodat.

Oblomov měl pravdu, ale vy jste mu nevěřila, v tom je celá

vaše vina. Tenkrát jste se měli rozejít; ale jeho strhla vaše

krása... a vás dojímala... jeho holubičí něha!" dodal ma-

ličko posměšně.

"Já mu nevěřila, myslila jsem, že srdce se nemýlí."

"I ano, mýlí, a někdy velmi nebezpečně! Ale u vás to

k srdci ani nedošlo," dodal, "na jedné straně obraznost

a ctižádost, na druhé slabost... Bála jste se, že jiný životní

svátek už nepřijde, že jen tento bledý paprsek ozáří váš

život a pak nastane věčná noc..."

"A co mé slzy?" namítla. "Což nešly od srdce, když jsem

plakala? Nelhala jsem, byla jsem upřímná..."

"Bože můj! Nad čím ženy nepláčí? Vždyť říkáte sama, že

vám bylo líto šeříku a oblíbené lavičky. Přidejte k tomu

zklamanou ctižádost, neúspěch v úloze zachránkyně, trochu

zvyku... Tolik příčin k pláči!"

"A naše schůzky, naše procházky, to byl také omyl?

Pamatujete se, že jsem... byla u něho..." dořekla rozpačitě

a zdálo se, že by ta slova raději sama potlačila. Obžalová-

vala se jen proto, aby ji Štolc horlivěji hájil a aby před ním

stála tím bezpečněji zproštěna viny.

"Z vašeho vyprávění je vidět, že jste při svých posledních

schůzkách neměli ani o čem mluvit. Vaší tak zvané lásce

chyběl obsah, takže už nemohla pokračovat. Rozešli jste se

ještě před rozchodem a byli jste věrni ne lásce, ale jejímu

přízraku, který jste si sami vymyslili -, to je to celé ta-

jemství."

"A políbení?" zašeptala tak tiše, že to ani neslyšel, ale

uhodl.

"O, to je vážná věc," promluvil s komickou přísností, "za

to byste měla dostat... při obědě o jedno jídlo méně."

Díval se na ni se stále větší něhou, se stále větší láskou.

"Takový ,omyl' se nedá ospravedlnit pouhým žertem!"

namítla přísně, uražena jeho lhostejností a nedbalým tó-

'398,

nem. "Byla bych radši, kdybyste mě potrestal tvrdým

slovem a nazval můj poklesek pravým jménem."

"Však bych nežertoval, kdyby neběželo o Ilju, ale o ně-

koho jiného," hájil se, "pak by mohl omyl skončit... ne-

štěstím, ale já Oblomova znám..."

"Někdo jiný, nikdy!" přerušila ho a zapálila se. "Poznala

jsem ho lépe než vy..."

"Vidíte tedy!" přisvědčil.

"Ale kdyby se byl... změnil, ožil, poslechl mě a... což

bych ho pak nebyla milovala? Což by i to byla lež, omyl?"

ptala se, aby prozkoumala .svou při ze všech stran, aby tu

nezbyla sebemenší poskvrna ani záhada.

"Totiž kdyby byl na jeho místě někdo jiný," přerušil ji

Štolc, "nepochybuji, že by se byl váš vztah vyvinul v lásku,

byl by se upevnil a pak... Ale to je jiný román a jiný hrdi-

na, po kterém nám nic není."

Olga vydechla, jako by se její duše zbavila posledního

břemene. Oba mlčeli.

"Ach, jaké je to štěstí... uzdravovat se," promluvila

zvolna; zdálo se, že rozkvétá, a podívala se na něho s tak

hlubokou vděčností, s výrazem tak vřelého, nebývalého

přátelství, že se mu v tom pohledu jakoby mihla jiskra,

kterou se téměř celý rok marně pokoušel zachytit. Projelo

jím radostné zachvění.

"Ne, uzdravuji se já!" řekl a zamyslil se. "Ach, kdybych

byl jen tušil, že hrdinou toho románu je Ilja! Co času

uteklo, co jsme se natrápili! Proč? Nač?" opakoval skoro

s nevolí.

Ale pojednou z nevole nějak vystřízlivěl a vytrhl se

z hlubokého zamyšlení. Čelo se mu uhladilo, oči se roz-

jasnily.

"Asi to bylo nevyhnutelné. Zato jak jsem teď klidný

a... šťastný!" dodal nadšeně.

"Je to pryč jako sen, jako by to vůbec nebylo!" řekla

Olga zádumčivě a sotva slyšitelně, v údivu nad svým ná-

hlým obrozením. "Zbavil jste mě nejen hanby a lítosti, ale

i hořkosti, bolesti -, všeho... Jak jste to dokázal?" zeptala

se tiše. "A přejde to všechno, ten... omyl?"

"Myslím, že to už dokonce přešlo!" řekl, pohlédnuv na

ni po prvé s netajenou vášní, "totiž všechno, co bylo."

"A to... co bude... to není omyl... to je pravda? ..."

ptala se oklikou.

"Zde je to psáno," odpověděl a vzal zas dopis: " ,Nemáte

'399,

před sebou toho, koho jste očekávala, o kom jste snila. On

přijde a pak se vzpamatujete...' A zamilujete se, dodávám

já, tak se zamilujete, že nejen rok, ale i celý život bude pří-

liš málo na tu lásku, jenže nevím... do koho," dořekl,

vpíjeje se do ní očima.

Olga sklopila oči a stiskla rty, ale zpod víček se jí pro-

dírala záře, rty přemáhaly úsměv, ale nepřemohly jej.

Podívala se na něho a rozesmála se tak od srdce, až jí

vyhrkly slzy.

"Řekl jsem vám, co se s vámi dělo, ba i co se vám stane,

Olgo Sergejevno," pokračoval. "Ale vy mně neodpovídáte

na otázku, kterou jste mi ani nedovolila vyslovit."

"Co mohu odpovědět?" bránila se rozpačitě. "Což bych

k tomu měla právo, kdybych mohla odpovědět tak, jak vy

potřebujete a jak... tolik zasluhujete?" dodala šeptem

.a stydlivě na něho pohlédla.

V jejím pohledu se mu zas jakoby mihly jiskry nebývalé

náklonnosti: znova se zachvěl štěstím.

"Nespěchejte," řekl, "povězte mi, co zasluhuji, až vaše

srdce přestane nosit smutek, smutek ze slušnosti. Mně už

leccos napověděl i tento rok. Ale teď rozhodněte jen, mám-li

odjet či... zůstat!"

"Poslyšte, vy se mnou koketujete!" promluvila najednou

vesele.

"O ne!" namítl vážně. "Teď se ptám jinak než před

chvílí, teď to má jiný smysl: zůstanu-li, v jakém postavení

u vás budu?"

Náhle upadla do rozpaků.

"Vidíte, že nekoketuji!" zasmál se, spokojen, že ji za-

skočil. " Vždyť po dnešní rozmluvě se náš vztah musí změ-

nit, nejsme už stejní jako včera."

"Nevím..." zašeptala ještě rozpačitěji.

"Dovolíte, abych vám dal radu?"

"Mluvte... slepě poslechnu!" odpověděla skoro s vášni-

vou oddaností.

"Než přijde on, vezměte si zatím mne!"

"Ještě si netroufám..." šeptala, zakrývajíc si obličej ru-

kama, vzrušená, ale šťastná.

"A proč si netroufáte?" zeptal se také šeptem, nakláněje

její hlavu k sobě.

"Co ta minulost?" zašeptala zas a položila mu hlavu na

prsa jako matce.

Pomaličku jí odtáhl ruce od obličeje, políbil ji na hlavu

'400,

a dlouho se kochal jejími rozpaky, díval se s rozkoší na

slzy, které se jí ukázaly v očích a zase zmizely.

"Uvadne jako váš šeřík!" ubezpečil ji. "Dostala jste lekci

a přišel čas, abyste z ní měla prospěch. Život začíná. Svěřte

mi svou budoucnost a o nic se nestarejte, ručím za všechno.

Pojďme k tetě."

Štolc odcházel domů pozdě.

"Našel jsem, co jsem hledal," říkal si v duchu, dívaje se

zamilovanýma očima na stromy, na oblohu, na jezero, ba

i na mlhu stoupající z vody. "Dočkal jsem se! Tolik let

citové žízně, trpělivosti, hospodárnosti vnitřních sil! Čekal

jsem dlouho, ale všechno mám vynahrazeno, teď mám před

sebou nejvyšší lidské štěstí."

Štěstí mu zastíralo všechno: kancelář, otcův vozík, zá-

mišové rukavice, umaštěné účty, celý pracovitý život.

V paměti mu ožil jen provoněný pokoj jeho matky, Herzo-

vy variace, knížecí obrazárna, světlemodré oči, napudrova-

né kaštanové vlasy -, a to všechno provázel něžný hlas

Olžin, jejíž zpěv v duchu slyšel...

"Olga, má žena!" zašeptal s vášnivým zachvěním. "Vše-

chno jsem našel, nemám co hledat, nemám kam dál jít!"

Omámen štěstím, šel zamyšleně domů, nevšímal si cesty

ani ulic...

Olga ho dlouho provázela pohledem, pak otevřela okno

a chvíli vdechovala noční chládek; její vzrušení se pomalu

utišilo, prsa dýchala pravidelně.

Zadívala se na jezero, do dálky, a zamyslila se tak tiše,

tak hluboce, jako by usnula; chtěla zachytit, nač myslí, co

cítí, ale nemohla. Myšlenky plynuly stejnoměrně jako vlny,

krev kolovala v žilách tak lehce. Cítila štěstí a nedovedla

určit, kde jsou jeho hranice ani co vlastně je. Přemýšlela,

proč má pocit takového ticha a míru, neporušitelného blaha

a pokoje, když přece...

"Jsem jeho nevěsta..." zašeptala.

"Jsem nevěsta!" říká si dívka s hrdým chvěním, když se

dočká té chvíle ozařující celý její život, vyrůstá vysoko

a z výše se ohlíží na tu temnou pěšinku, kterou šla včera

osaměle a nepozorovaně.

Proč se tedy nechvěje Olga? Také ona šla osaměle nená-

padnou pěšinkou, také ona se na křižovatce setkala s ním,'

podal jí ruku a vyvedl ji nikoli do záře oslňujících paprsků,

ale jakoby k širé hladině mohutné řeky, k rozlehlým pláním

a přátelsky se usmívajícím návrším. Její oči se nemhouřily

'401,

v prudké záři, srdce jí netrnulo, její obraznost neplanula.

S tichou radostí vychutnávala pohled na širou hladinu

života, na jeho rozlehlé roviny a zelené chlumy. Nezamrazilo

ji, její pohled nehořel pýchou, ale když jej přenesla z polí

a chlumů na toho, kdo jí podal ruku, pocítila, že se jí po

tváři pomalu řine slza...

Stále seděla, jako by spala, tak tichý byl sen jejího štěstí;

ani se nehnula, skoro nedýchala. V tom omámení upírala

vnitřní pohled do jakési tiché, světlemodré noci, plné vlídné

záře, tepla a vůně. Kouzelný sen štěstí rozestřel široká

křídla a plul pomalu jako oblak na nebi nad její hlavou...

V tom snu se neviděla obalená na dvě hodiny závoji

a hedvábnými krajkami a pak po celý život ve všedních

hadrech. Nesnila o slavnostní hostině, o svátečním osvětle-

ní ani o veselém pokřiku; snila o štěstí, ale o tak prostém,

nevyšňořeném štěstí, že ještě jednou, bez záchvěvu hrdosti

a pouze hluboce dojata zašeptala: "Jsem jeho nevěsta!"

.... ....

V..

Bože můj, jak chmurně a nudně všechno vyhlíželo

v Oblomovově bytě, když tam jednou, asi půl druhého roku

po jmeninách, Štolc nenadále přijel na oběd! I sám Ilja

Iljič opuchl, nuda se mu zažrala do očí a vyhlíží z nich jako

nějaká choroba.

Oblomov chvíli chodí po pokoji, pak si lehne a dívá se do

stropu; vezme z etažérky knihu, přeběhne očima několik

řádků, zívne a začne bubnovat prsty po stole.

Zachar ještě víc znemotorněl a znepořádněl; na loktech

se mu objevily záplaty; vypadá chudobně a vyhladověle,

jako by se nenajedl, málo spal a pracoval za tři.

Oblomovův chalát je ošumělý, a ať se díry spravují

sebepečlivěji, rozpadá se všude, a nejen ve švech; pán by

dávno potřeboval nový. Přikrývka na posteli je také cha-

trná, tu a tam má záplaty; záclony na oknech dávno vy-

bledly, a třeba jsou vyprané, vypadají jako hadry.

Zachar přinesl starý ubrus, prostřel na polovině stolu

před Oblomovem, pak opatrně s vystrčenou špičkou jazyka

přišel s příborem a karafou vodky, dal na stůl chléb a odešel.

Dveře z bytu domácí se otevřely a vešla Agafja Matvejev-

na; obratně nesla syčící pánev s míchanými vejci.

402,,

I ona se hrozně změnila, a ne ve svůj prospěch. Zhubla.

Už nemá ty bílé kulaté tváře, které se nerděly ani nebledly;

řídká obočí se nelesknou a oči jí zapadly.

Je v starých kartounových šatech; ruce se jí snad opálily,

snad zhrubly prací s ohněm a s vodou nebo obojím.

Akulina už v domě není. Anisja je v kuchyni i v zeleni-

nové zahradě, stará se o drůbež, drhne i pere; sama to

nezmůže, takže v kuchyni musí pracovat volky nevolky

také Agafja Matvejevna. Jenže tluče, prosívá a tře málo,

protože se jí kávy, skořice a mandlí nedostává a na krajky

už vůbec ani nepomyslí. Aby dodala jídlům chuti, musí teď

častěji krájet cibuli, strouhat křen a podobně. Tváří se

hluboce sklesle.

Ale nesouží se pro sebe ani pro svou kávu, nenaříká si, že

nemá příležitost ukázat, co umí, a velkoryse hospodařit,

tlouci skořici, dávat do omáčky vanilku a vařit hustou

smetanu; trápí ji, že už druhý rok to všechno nedostává

Ilja Iljič, že se pro něho káva neodebírá po pudech z nej-

lepšího krámu, ale kupuje se za desetníky u hokynáře, že

smetanu už nenosí Čuchonka, ale dodává ji týž hokynář,

že Oblomov místo šťavnaté kotlety mívá teď k přesnídávce

míchaná vejce s tuhou šunkou, která se už dlouho sušila zas

u toho hokynáře.

A co to všechno znamená? Inu to, že už druhý rok se

výnosu Oblomovky, který Štolc správně posílá, používá ke

splácení pohledávky podle Oblomovova dlužního úpisu.

Páně bratrova věc "podle zákona" se podařila nad oče-

kávání. Při první Taranťjevově narážce na jeho pohoršlivé

chování se Ilja Iljič zapálil a upadl do rozpaků, pak začali

přátelsky vyjednávat, pak se všichni tři napili a Oblomov

podepsal dlužní úpis se lhůtou čtyř let; za měsíc podepsala

také Agafja Matvejevna podobnou listinu na jméno svého

bratra, netušíc, co a proč podpisuje. Pan bratr jí řekl, že

je to něco, co potřebuje pro dům, a poručil jí, aby napsala:

"Tento dlužní úpis potvrzuje svým podpisem ta a ta (stav,

jméno a příjmení)."

Starost měla jen s tím, že má napsat tolik slov, a požáda-

la bratra, aby to svěřil raději Vaňušovi, ten prý se už naučil

pěkně psát, kdežto ona prý třeba něco poplete. Ale pan

bratr důtklivě naléhal a Agafja Matvejevna se křivě a šik-

mo hrubým písmem podepsala. Víckrát se o tom už ani ne-

mluvilo.

Oblomov se při podpisování utěšoval zčásti tím, že pe-

'403,

níze připadnou sirotkům; když pak měl nazítří jasnější

hlavu, vzpomínal na tu věc se studem, snažil se na ni za-

pomenout, setkání s bratrem se vyhýbal, a začínal-li o ní

Taranťjev, Ilja Iljič hrozil, že se okamžitě vystěhuje

a odjede na venkov.

Když potom dostal z vesnice peníze, vyhledal ho pan

bratr a prohlásil, že bude pro Ilju Iljiče lépe začít dluh

splácet ve třech letech, protože kdyby se úpis po uplynutí

lhůty odevzdal k vymáhání soudu, musil by se statek pro-

dat ve veřejné dražbě, vždyť Oblomov dlužnou částku

v hotovosti nemá a patrně mít nebude.

Splácení dluhu začalo pohlcovat všechno, co Štolc po-

sílal, takže na živobytí zbývalo jen velmi málo, a tu teprve

Oblomov pochopil, do jakých kleští se dostal.

Bratr spěchal, chtěl tu dobrovolnou transakci se svým

dlužníkem vyřídit asi ve dvou letech, aby do toho nějak

něco nepřišlo, a Oblomov se proto náhle octl v peněžních

nesnázích.

Z počátku to valně nepozoroval, protože byl zvyklý ne-

vědět, kolik má peněz; ale Ivana Matvejiče napadlo začít

se ucházet o dceru nějakého krupaře, najal si zvláštní

byt a odstěhoval se.

S velkorysým hospodařením Agafji Matvejevny byl na-

jednou konec; jeseteří maso, sněhobílé telecí a krůty se za-

čaly objevovat v jiné kuchyni, v novém Muchojarovově

bytě.

Večer tam často zářila světla, scházeli se tam bratrovi

budoucí příbuzní, jeho kolegové a Taranťjev; všechno se

přestěhovalo tam. Agafja Matvejevna i Anisja najednou

zůstaly s otevřenými ústy, s bezmocně svěšenýma rukama

nad prázdnými kastroly a hrnci.

Agafja Matvejevna po prvé poznala, že má pouze dům,

zeleninovou zahradu a kuřata, že jí skořice ani vanilka

nerostou na zahradě; viděla, že prodavači na trzích se jí

ponenáhlu přestávají s úsměvem hluboce klanět a že ty

poklony a úsměvy sklízí nová tlustá vyfintěná kuchařka

pana bratra.

Oblomov dal domácí všechny peníze, které mu pan bratr

ponechal na živobytí, a ta nějaké tři čtyři měsíce bezmyšlen-

kovitě mlela pudy kávy jako dřív, tloukla skořici, pekla

telecí maso a krůty; pokračovala v tom až do dne, kdy

utratila posledních sedm desetníků a přišla mu říci, že už

nemá peníze.

404,

Když tu zprávu uslyšel, Oblomov se třikrát obrátil na

pohovce a pak se podíval do své zásuvky; ani tam však nic

nebylo. Začal se rozpomínat, kam se peníze poděly, a na

nic si nevzpomněl; hledal po stole, nejsou-li tam měděné

drobné, ptal se Zachara, ale ten neměl ani zdání. Domácí se

vydala k bratrovi a řekla mu naivně, že nemá v domě žádné

peníze.

"A zač jsi s tím baronem vyházela tisíc rublů, co jsem mu

dal na živobytí?" zeptal se. "Kde já mám brát peníze?

Vždyť víš, že vstupuji do zákonitého manželství, a dvě ro-

diny vydržovat nemohu. Žijte si tedy s milostpánem tak,

jak vám stačí kapsa!"

"Bratře, pročpak mi vyčítáte milostpána?" namítla.

"Co vám dělá? Nikomu neubližuje, žije si pro sebe. A já

ho k nám na byt nelákala, to vy s Michejem Andreji-

čem."

Dal jí deset rublů a řekl, že víc nemá. Ale pak si to ještě

s kmotrem v hostinci uvážil a usoudil, že nemůže sestru

s Oblomovem tak docela ponechat osudu, protože se to

třeba nějak dozví Štolc, přižene se, vyšetří to, a kdopak ví,

ještě to nějak přejinačí, takže se pak dluh ani nepodaří

vydobýt, třebas je všechno "podle zákona". Vždyť je to

Němec, a tedy chlap prohnaná!

Začal jí tedy dávat ještě padesát rublů měsíčně a rozhodl

se, že tyto částky vymůže od Oblomova z jeho důchodu

v třetím roce. Ale zároveň sestře vyložil, a dokonce se za-

dušoval, že víc už nedá ani groš, poučil ji, jak se mají starat,

jak omezit výdaje, dokonce jí určil, jaká jídla a kdy má

připravovat, vypočítal, kolik může utržit za kuřata a zelí,

a ujistil ji, že s tím se vším mohou velmi dobře žít.

Agafja Matvejevna po prvé v životě musila přemýšlet ne

o domácnosti, ale o něčem jiném, po prvé se rozplakala ne

ze zlosti na Akulinu pro rozbité nádobí, ani protože jí bratr

vyčinil za nedovařenou rybu, po prvé se octla tváří v tvář

děsivé bídě, ale děsivé ne kvůli ní, nýbrž kvůli Iljovi Ilji-

čovi.

"Jak má takový pán místo chřestu jíst najednou řepu

s máslem," uvažovala v duchu, "místo jeřábků skopové,

místo gatčinských pstruhů a jantarové jeseteřiny nakláda-

ného candáta nebo snad huspeninu od hokynáře..."

Hrůza! Ani nedomyslila do konce, chvatně se oblékla,

najala drožku a rozjela se k mužovým příbuzným. Nebyly

velkonoce ani vánoce, a nejela na rodinný oběd, ale vypravi-

'405,

la se tam časně ráno s velkou starostí, s nezvyklými slovy,

s otázkou, co si počít, a aby si od nich vypůjčila.

Mají peněz dost a jistě jí hned dají, jakmile se dozvědí,

že je to pro Ilju Iljiče. Kdyby to bylo pro ni na kávu, na čaj,

dětem na šaty, na boty nebo na jiné takové choutky, ne-

řekla by ani slovíčko, ale vždyť tohle je opravdu nezbytné,

musí to mít stůj co stůj, aby Iljovi Iljičovi koupila chřest,

jeřábky a francouzský hrášek, který on tak rád...

Ale příbuzní se podivili, peníze nedali a řekli, že má-li

Ilja Iljič nějaké zlaté nebo třeba stříbrné věci, ba i kožešiny,

mohou se zastavit, protože jsou na světě dobrodinci,

kteří mu půjčí třetinu odhadní ceny do té doby, než zas

dostane z vesnice.

Toto praktické naučení by se bylo jindy naší geniální

hospodyně vůbec nedotklo a nikomu by se nepodařilo

vysvětlit jí, oč jde, ale tentokrát srdcem pochopila, všechno

uvážila a pomyslila... na perly, které dostala věnem.

Ilja Iljič nic netušil, ale pil den po tom rybízovou vodku,

přikusoval výtečnou lososinu, pochutnával si na svých

zamilovaných drůbkách a na bílém čerstvém jeřábku.

Agafja Matvejevna s dětmi se najedla obyčejně zelné po-

lévky a kaše a s Iljou Iljičem vypila, dva šálky kávy, jen aby

měl společnost.

Brzy po perlách vytáhla z tajné truhly sponu, pak ná-

sledovalo stříbro, potom plášť...

Došla lhůta a Oblomov dostal z vesnice peníze; dal všech-

no Agafje Matvejevně. Perly vyplatila, zaplatila úroky za

sponu, stříbro a kožešiny, zas mu připravovala chřest

a jeřábky, a jen aby se nezdálo, pila s ním kávu. Perly zas

přišly na své místo.

Týden za týdnem, den za dnem přepínala své síly, trpěla,

nuzovala se, prodala šálu, poslala prodat své sváteční šaty,

takže jí zbyly jen všední kalikové s krátkými rukávy a v ne-

děli si přikrývala šíji starým ošumělým šátkem.

A proto tedy pohubla, proto jí oči zapadly a proto při-

nesla Iljovi Iljičovi snídani sama.

Měla dokonce tolik odvahy, že se tvářila vesele, když jí

Oblomov oznamoval, že k němu zítra přijede na oběd Ta-

ranťjev, Alexejev nebo Ivan Gerasimovič. Oběd pak byl

chutný a pěkně podaný. Hostitele nikdy nezahanbila.

Ale co rozčilováni, běháni, doprošování v krámech ji to

stálo, co bezesných nocí, ba i pláče!

Jak hluboko se náhle pohroužila do vlnobití života, jak

'406,

zakusila střídání šťastných a nešťastných dnů! Ale měla

ten život ráda a přes všechny hořké slzy a starosti by jej

nebyla vyměnila za dřívější poklidný proud, kdy Oblomova

neznala, důstojně vládla mezi plnými syčícími a prskajícími

kastroly, pánvemi a hrnci, kdy poroučela Akulině a do-

movníkovi.

Hrůzou sebou až trhne, kdykoli se jí namane myšlenka

na smrt, třebas by smrt rázem udělala konec jejím nevy-

sychajícím slzám, každodennímu lopocení a každodenní

nespavosti.

Ilja Iljič posnídal, poslechl si, jak Máša čte francouzsky,

a chvíli poseděl v pokoji Agafji Matvejevny; díval se, jak

domácí spravuje Vaněčkovu blůzku, obrací ji desetkrát ze

strany na stranu a zároveň neustále odbíhá do kuchyně

dohlídnout, jak se peče skopové k obědu a není-li čas za-

vařit rybí polévku.

"Co se pořád tolik staráte?" řekl Oblomov. "Nechte

toho!"

"A kdopak se bude starat, když ne já?" namítla. "Ještě

přišiju ty dvě záplatky a začneme dělat polívku. Je to

kluk mizerná, ten Váňa! Minulý týden jsem mu spravila

blůzu, že byla jak nová, a on ji zas roztrhá! Co se směješ?"

křikla na Váňu, jenž seděl u stolu v košili a v kalhotách

s jednou šlí. "Počkej, nespravím ti to a nebudeš moct

ráno ven. Jistě ti to roztrhali kluci. Pral ses, viď? Přiznej

se!"

"Ne maminko, ono se to roztrhlo samo," bránil se Váňa.

"To se ví, samo! Radši seď doma, uč se a neběhej po

ulici! Jak zas řekne Ilja Iljič, že se špatně učíš francouzsky,

seberu ti i boty a pak budeš volky nevolky sedět u knížky!"

"Já se nerad učím francouzsky."

"Proč?" zeptal se Oblomov.

"Francouzsky se říká moc ošklivých slov..."

Agafja Matvejevna se zarděla a Oblomov se hlasitě ro-

zesmál. Patrně už předtím o "ošklivých slovech" mluvili.

"Buď zticha, ty kluku mizerná!" zakřikla ho. "Radši si

utři nos, to nevidíš?"

Vaňuša vyprskl, ale nos si neutřel.

"Počkejte, až dostanu z vesnice peníze, dám mu ušít

dva obleky," zasáhl Oblomov, "jeden s modrou blůzou

a na příští rok uniformu, vždyť začne chodit do gymnasia."

"Však on ještě může nosit ten starý," řekla Agafja

Matvejevna, "peněz bude potřeba v domácnosti. Nakoupí-

'407,

me slaniny, nadělám pro vás zavařeniny... Musím se po-

dívat, přinesla-li Anisja kyselou smetanu..." Vstala.

"A co máme dnes?" zeptal se Oblomov.

"Polívku s ježdíky, pečené skopové a vareniky."

Oblomov mlčel.

Pojednou u domu zastavil kočár, někdo zaklepal na

vrátka, pes začal štěkat a skákat na řetěze.

Oblomov odešel do svých pokojů; myslil, že k domácí

přišel řezník, zelinář nebo někdo jiný. Návštěvníci toho

druhu obyčejně žádají peníze, domácí odmítá, následují

výhrůžky dodavatele, pak prosby o posečkání, pak hádka,

mlácení dveřmi a vrátky, zuřivé lomcování řetězem a ště-

kot -, vůbec nepříjemný výstup. Ale vždyť přijel kočár,

co to asi znamená? Řezníci a zelináři nejezdívají v ko-

čáře.

Domácí k němu náhle polekána přiběhla.

"Máte tu hosta!" řekla.

"Kohopak? Taranťjeva nebo Alexejeva?"

"Ne, ne, toho, co tu obědval na sv. Ilju."

"Štolce?" zeptal se znepokojeně Oblomov, rozhlížeje se,

kam by utekl. "Bože můj, co řekne, když uvidí... Řekněte,

že jsem odjel!" dodal spěšně a odešel do pokoje domácí.

Anisja vyšla rychle hostovi naproti a Agafja Matvejevna

jí stačila vyřídit Oblomovův pokyn. Štolc jí uvěřil, jen se

podivil, jak to, že Oblomov není doma.

"Vyřiď tedy, že přijdu za dvě hodiny, zůstanu tu na

oběd," řekl a odešel do nedalekého parku.

"Zůstane na oběd!" polekaně vyřídila Anisja.

"Zůstane tu na oběd!" opakovala zděšeně Agafja Matve-

jevna Oblomovovi.

"Musí se udělat jiný oběd," usoudil, zamlčev se na chvíli.

Podívala se na něho pohledem plným hrůzy. Zbývalo jí

všeho všudy půl rublu a do prvního, kdy pan bratr vyplácí,

bylo ještě deset dnů. Na dluh jí nikdo nedá.

"To nestačíme, Iljo Iljiči," namítla bojácně, "ať jí, co

máme..."

"To on nerad, Agafjo Matvejevno, rybí polévku nemůže

vystát, tu nejí ani se sterledí; a skopové nevezme vůbec do

úst."

"Můžeme dojít k uzenáři pro jazyk!" osvítil ji náhle ná-

pad. "To je blízko."

"To je dobré, to by se mohlo; a objednejte nějakou ze-

leninu, čerstvé boby..."

408,

"Boby stojí osmdesát kopejek libra!" měla na jazyku,

ale z úst jí to nevyšlo.

"Dobře, něco udělám..." řekla a rozhodla, že dá místo

bobů zelí.

"A pošlete pro libru švýcarského sýra!" poroučel; ne-

tušil, v jakých nesnázích Agafja Matvejevna je. "Už nic

víc. Omluvím se, řeknu, že jsme ho nečekali... A kdybyste

mohla udělat nějaký bouillon."

Už chtěla odejít.

"A co víno?" vzpomněl si náhle.

Odpověděla mu novým zděšeným pohledem.

"Musí se poslat pro lafite," soudil chladnokrevně.

.... ....

VI...

Za dvě hodiny Štolc přišel.

"Co je ti? Jak ses změnil a opuchl, jsi bledý! Je ti něco?"

zeptal se.

"Zdraví mi neslouží, Andreji," odpověděl Oblomov,

objímaje ho",pořád mi nějak trne levá noha."

"Máš to tu takové ošklivé!" řekl Štolc rozhlížeje se.

"Proč jen nezahodíš ten chalát? Podívej se, je samá zá-

plata!"

"Zvykl jsem mu, Andreji, nemohu se s ním rozloučit."

"A ta přikrývka a záclony..." začal Štolc, "tomu jsi

také zvykl? Nemůžeš se těch hadrů zbavit? Prosím tě,

jak dokážeš spát v takovéhle posteli? Co se to s tebou

děje?"

Štolc se pozorně podíval na Oblomova, pak zas na záclo-

ny a na postel.

"To nic," bránil se rozpačitě Oblomov, "vždyť víš, že

jsem se nikdy o svůj pokoj valně nestaral... Pojďme radši

obědvat. Hej, Zachare! Prostři honem. Tak co děláš, jsi tu

nadlouho? Odkud jsi přijel?"

"Hádej, co dělám a odkud jsem přijel," vyzval ho Štolc,

"ty se tu ze světa nic nedozvíš, viď?"

Oblomov se na něho zvědavě díval a čekal, co řekne.

"Co dělá Olga?" zeptal se.

"Vida, nezapomněl jsi! Já myslil, že zapomeneš," řekl

Štolc.

"Ne, Andreji, což na ni mohu zapomenout? To by zna-

'409,

menalo zapomenout, že jsem kdysi žil, že jsem byl v ráji...

A teď tohle...!" vzdychl. "Ale kde je Olga?"

"Ve své vesnici, hospodaří."

"S tetou?" zeptal se Oblomov.

"A se svým mužem."

"Ona se vdala?" vytřeštil náhle oči Oblomov.

"Pročpak ses tolik lekl? Snad vzpomínky? ..." tiše, sko-

ro něžně pokračoval Štolc.

"Ach ne, co tě napadá!" omlouval se Oblomov vzpama-

továvaje se. "Nepolekal jsem se, ale podivil; ani nevím,

proč mě to tak překvapilo. Je to dlouho? Je šťastna?

Řekni mi to proboha. Cítím, že jsi mě zbavil velkého bře-

mene! Ujišťoval jsi mě sice, že mi odpustila, ale víš...

neměl jsem klid! Pořád mě něco trápilo... Milý Andreji,

jsem ti tak vděčný!"

Radoval se tak upřímně, tak poskakoval na pohovce, tak

sebou vrtěl, že se na něho Štolc díval se zalíbením, a byl

dokonce dojat.

"Ty jsi dobrý člověk, Iljo!" řekl. "Tvé srdce jí bylo hod-

no! Všechno jí to povím."

"Ne, ne, nic neříkej!" přerušil ho Oblomov. "Bude mě

považovat za necitu, že jsem měl radost, když se vdala."

"Což radost není cit, hlavně tak nesobecká radost? Ra-

duješ se jen z jejího štěstí."

"Ovšem, ovšem!" přerušil ho Oblomov. "Bůh ví, co to

žvaním... A kdo je to, kdo je ten šťastný člověk? Ani jsem

se hned nezeptal."

"Kdo?" opakoval Štolc. "Ty jsi nějaký nedovtipný,

Iljo!"

Oblomov se náhle zadíval na přítele nehybným pohle-

dem, jeho rysy na okamžik ztrnuly a tváře mu zbledly.

"Snad... ty?" zeptal se pojednou.

"Zase ses lekl! A proč?" řekl Štolc se smíchem.

"Nežertuj, Andreji, řekni mi pravdu!" vyzval ho vzru-

šeně Oblomov.

"Bůh ví, že nežertuji. Jsme svoji už druhý rok."

Výraz leknutí z Oblomovovy tváře ponenáhlu vyprchá-

val a na jeho místo nastupovala pokojná zádumčivost;

ještě nezvedal oči, ale jeho zamyšlení bylo už na chvilku

plné tiché a hluboké radosti, a když se pomalu podíval

na Štolce, měl už v očích slzy pohnutí.

"Drahý Andreji!" promluvil Oblomov, objímaje ho.

"Drahá Olgo... Sergejevno!" dodal pak, přemáhaje své

'410,

vytržení. "Sám bůh vám požehnal! Bože můj, jak jsem

šťasten! Jen jí řekni..."

"Řeknu jí, že Oblomov je jediný na světě!" přerušil ho

Štolc, hluboce dojat.

"Ne, řekni jí, připomeň jí, že se se mnou setkala, abych

ji zavedl na správnou cestu, že tomu setkání žehnám

a žehnám i jí na nové dráze! Že kdyby někdo jiný..."

dodal s hrůzou, "ale teď," pokračoval vesele, "teď se nad

sebou nerdím, ničeho nelituji; má duše se zbavila tíže; je

v ní jasno a jsem šťasten. Bože! Děkuji ti!"

A zase vzrušením div nevyskakoval na pohovce, hned

slzel, hned se smál.

"Zachare, dej k obědu šampaňské!" křikl, zapomínaje, že

nemá ani groš.

"Všechno to řeknu Olze, všechno!" ujišťoval Štolc.

"Vždyť na tebe také nemůže zapomenout. Ne, byls jí ho-

den, tvé srdce, je hluboké jako studna!"

Z předsíně se objevila mezi dveřmi Zacharova hlava.

"Račte sem!" mrkal na pána.

"Co je?" zeptal se Oblomov netrpělivě. "Jdi pryč!"

"Račte mi dát peníze!" šeptal Zachar.

Oblomov náhle zmlkl.

"No, nemusí to být!",našeptal do dveří. "Řekni, že jsi

zapomněl, žes to nestihl! Tak jdi...! Ne, pojď sem!" pro-

mluvil nahlas. "Víš co je nového, Zachare? Můžeš blaho-

přát, Andrej Ivanyč se oženil!"

"Ach milostpane! Bůh mi dopřál dočkat se takovéhle

radosti! Přeji vám štěstí, milostpane Andreji Ivanyči,

dej vám Pánbůh dlouhá léta a mnoho dětiček! Můj ty bože,

to je radost!"

Zachar se ukláněl, usmíval se, sípal a chraptěl. Štolc vy-

táhl bankovku a podal mu ji.

"Na, tu máš a kup si kabát," řekl, "podívej se, vypadáš

jako žebrák."

"A koho jste si vzal, milostpane?" zeptal se Zachar,

chytaje Štolcovy ruce.

"Olgu Sergejevnu, pamatuješ se?" řekl Oblomov.

"Slečinku Iljinských! Bože můj! Taková milá slečna!

Však měl Ilja Iljič dobře, že mi tenkrát vyčinil, starému

vrtákovi! Byla to má chyba, že jsem to pořád točil na něho.

A lidem od Iljinských jsem to tenkrát řekl taky já, a ne

Nikita! Opravdu, byly z toho klepy. Pane na nebi, můj ty

bože...!" vykládal si, odcházeje do předsíně.

411,

"Olga tě zve na svůj statek na delší návštěvu. Tvá láska

vychladla, není už nebezpečí, že budeš žárlit. Jeďme

tedy."

Oblomov vzdychl.

"Ne, Andreji," řekl, "nebojím se lásky ani žárlivosti, ale

přece jen k vám nepojedu."

"Čeho se tedy bojíš?"

"Závisti. Vaše štěstí by pro mne bylo jako zrcadlo, ve

kterém bych viděl svůj hořký a zničený život; a já už jinak

žít nebudu, nemohu."

"Nemluv tak, milý Iljo! Ani nebudeš vědět a začneš žít

jako lidé kolem tebe. Budeš počítat, hospodařit, číst, po-

slouchat hudbu. Olze se teď tak krásně vyvinul hlas!

Pamatuješ se na Casta diva?"

Oblomov zamával rukou, aby mu to nepřipomínal.

"Jen jeďme!" naléhal Štolc. "Olga to chce a nedá pokoj.

Já povolím, ale ona ne. Je v ní tolik ohně, tolik života, že

dokonce někdy dostanu co proto. Zas v tobě ožije minulost,

rozpomeneš se na park, na šeřík, a rozhýbá tě to..."

"Ne, Andreji, proboha nevzpomínej ani nic neprobou-

zej!" přerušil ho vážně Oblomov. "To neblaží, ale bolí.

Vzpomínky jsou buď nejpoetičtějším požitkem, jsou-li to

vzpomínky na živé štěstí, nebo bolestně pálí, dotýkají-li se

zaschlých ran... Mluvme o něčem jiném. Ano, ani jsem ti

nepoděkoval za tvou péči o mé věci, o statek. Příteli!

Nemohu, nedovedu to. Hledej vděčnost ve vlastním srdci,

ve svém štěstí -, v Olze... Sergejevně, ale já... já... ne-

mohu! Promiň, že jsem tě dosud těch starostí nezbavil.

Ale brzy už přijde jaro a rozhodně se vypravím do Oblo-

movky..."

"Víš ty, co se v Oblomovce děje? Ani ji nepoznáš!" řekl

Štolc. "Nepsal jsem ti o tom, protože na dopisy neodpoví-

dáš. Most je postaven, dům byl loni v létě hotov pod stře-

chu. Jen o vnitřní úpravu se musíš postarat sám podle

vlastního vkusu, do toho se nepouštím. Hospodaří tam

nový správce, můj člověk. V mých zprávách jsi viděl vý-

daje..."

Oblomov mlčel.

"Tys je nečetl?" zeptal se Štolc, dívaje se na něho. "Kde

jsou?"

"Počkej, po obědě je vyhledám; musím se zeptat Za-

chara..."

"Ach Iljo, Iljo! Člověk neví, má-li se smát nebo plakat."

412

"Po obědě se podíváme. Teď pojď obědvat!"

Když Štolc usedal ke stolu, zakabonil se. Vzpomněl si na

den sv. Ilji, na ústřice, ananasy a sluky, kdežto teď viděl

hrubý ubrus a nádobky s olejem a s octem bez zátek,

ucpané papírem; na každém talíři ležel velký krajíc černého

chleba, vidličky měly polámané střenky. Oblomovovi při-

nesli rybí polévku, jemu polévku s kroupami a vařené kuře,

pak následoval tuhý jazyk, potom skopové. Přišlo červené

víno. Štolc si nalil půl sklenice, okusil, postavil sklenici na

stůl a už neokoušel. Ilja Iljič vypil jednu za druhou dvě

sklenky rybízové vodky a hltavě se pustil do skopového.

"Víno nestojí za nic," řekl Štolc.

"Promiň, v tom spěchu nestačili dojít na druhou stra-

nu," omlouval se Oblomov. "Ale nechceš rybízovou vodku?

Je výborná, Andreji, ochutnej!" Nalil si ještě sklenku

a vypil ji.

Štolc ho poslouchal s trochu staženým obočím.

"Kdo myslíš, že to všechno uvařil? Anisja? Ne!" pokra-

čoval Oblomov. "Anisja se stará o kuřata, pleje na zahradě

zeleninu a drhne podlahy; ale tohle všechno dělá Agafja

Matvejevna."

Štolc ani skopové, ani vareniky nejedl, odložil vidličku

a díval se, s jakou chutí se do všeho pouští Oblomov.

"teď už na mně neuvidíš košili na ruby," pokračoval

Oblomov, s požitkem obíraje kůstku, " všechno mi pro-

hlédne, všeho si všimne, nemám jedinou nezašitou pun-

čochu -, a všechno sama. A jakou vaří kávu! Však po

obědě uvidíš."

Štolc mlčky naslouchal a tvářil se starostlivě.

"Teď se její bratr odstěhoval, chce se ženit, takže se tu už

nehospodaří tak ve velkém jako dřív. Ale předtím, víš,

práce jí v rukou zrovna hrála! Od rána do večera byla

v jednom letu, hned na trhu, hned ve velkých krámech...

Víš, řeknu ti," prohlásil Oblomov už nejistým jazykem,

"mít nějaké dva tři tisíce, pak bych tě nehostil jazykem

a skopovým; dostal bys celého jesetera, pstruhy a nejlepší

filet. Agafja Matvejevna by z toho bez kuchaře udělala zá-

zraky -, tak je to!"

Vypil další sklenku vodky.

"Ale napij se, Andreji, napij se přece, ta vodka je vý-

borná! Olga Sergejevna ti takovou neudělá!" vykládal

brebtavě. "Zazpívá Casta diva, ale takovou vodku ,udělat

nedovede! A takový piroh s kuřaty a houbami taky ne-

413,

udělá! Takové pirohy se pekly jenom kdysi v Oblomovce

a pak zas až tady! A taky se mi líbí, že to nedělá kuchař;

ten zadělává piroh bůhvíjakýma rukama, ale Agafja Matve-

jevna, ta je čistotnost sama!"

Štolc naslouchal pozorně se zbystřeným sluchem.

"A ruce ti měla bílé," pokračoval značně nachmelený

Oblomov, "ty se daly dobře políbit! Ale teď jí zhrubly,

protože je na všechno sama! Sama mi škrobí košile!"

stěžoval si Oblomov procítěně, skoro plačky. "Na mou duši,

sám jsem to viděl. O jiného se tak nestará ani vlastní žena,

na mou duši! Je to výborná ženská, ta Agafja Matvejevna!

Ech Andreji! Přestěhuj se sem s Olgou Sergejevnou, najmi

si tu vilu, to bychom se poměli! Pili bychom v háji čaj,

v pátek po sv. Iljovi bychom šli na Prachárnu, jel by za

námi vůz s jídlem a se samovarem. Tam bychom si na

trávu rozestřeli koberec a lehli si! Agafja Matvejevna by

naučila hospodařit také Olgu Sergejevnu, jistě by ji to

naučila. Jenže teď je to špatné, protože se bratr odstěho-

val; ale kdyby nám dali tři čtyři tisíce, nabídl bych ti tako-

vé krůty..."

"Vždyť ode mne dostáváš pět!" řekl náhle Štolc. "Co

s nimi děláš?"

"A co dluh?" uklouzlo pojednou Oblomovu.

Štolc vyskočil.

"Dluh?" opakoval. "Jaký dluh?"

A díval se jako přísný učitel na krčícího se žáčka.

Oblomov náhle umlkl a Štolc přesedl k němu na po-

hovku.

"Komu jsi dlužen?" zeptal se.

Oblomov trochu vystřízlivěl a vzpamatoval se.

"Nikomu, to jsem lhal," odpověděl.

"Ne, lžeš teprve teď, ale neumíš to. Co ti je? Co se s tebou

děje, Iljo? Aha! Tohle je tedy to skopové a kyselé víno!

Nemáš peníze! Ale co s nimi děláš?"

"Jsem skutečně dlužen... něco málo domácí za stra-

vu..." vysvětloval Oblomov.

"Za skopové a za jazyk! Iljo, mluv, co se ti stalo? Co to

má znamenat, že se bratr odstěhoval, že je to teď v do-

mácnosti špatné... V tom něco vězí. Kolik jsi dlužen?"

"Deset tisíc na dlužní úpis..." zašeptal Oblomov. Štolc

vyskočil a zas usedl.

"Deset tisíc? Domácí? Za stravu?" opakoval zděšeně.

"Ano, mnoho jsme nakupovali; hodně jsem si dopřával...

414,

Pamatuješ se, ananasy a broskve... tak jsem se zadlužil..."

mumlal Oblomov. "Ale proč o tom mluvit?"

Štolc neodpovídal. Uvažoval: "Bratr se odstěhoval, v do-

mácnosti začalo být zle -, skutečně to tak je, všechno vy-

padá holé, chudé, špinavé! Jakápak je ta domácí? Oblomov

ji chválí! Prý se o něho stará a on o ní mluví nadšeně..."

Štolc myslil, že našel pravdu a jeho výraz se náhle změ-

nil. Obešel ho mráz.

"Iljo!" oslovil ho. "Ta žena... čím je pro tebe? ..." Ale

Oblomov si položil hlavu na stůl a usnul.

"Ona ho okrádá, vyssává ho... to je všední příběh, a já

se dosud nedovtípil!, myslil si.

Štolc vstal a rychle otevřel dveře do bytu domácí, takže

když ho Agafja Matvejevna spatřila, leknutím upustila

lžičku, kterou míchala kávu.

"Potřebuji s vámi mluvit," řekl zdvořile.

"Račte do pokoje, hned přijdu," odpověděla bojácně.

Přehodila si na krk šátek, přišla za ním a sedla si na samý

kraj pohovky. Šálu už neměla a snažila se schovat ruce pod

šátek.

"Ilja Iljič vám dal dlužní úpis?" zeptal se.

"Ne," odpověděla s tupě udiveným pohledem, "žádný

dopis mi nedal."

"Jak to, že ne?"

"Já žádný dopis neviděla!" opakovala s týmž tupým

údivem...

"Dlužní úpis!" opakoval Štolc.

Chvíli přemýšlela.

"Měl byste mluvit s bratrem," řekla, "ale já žádný dopis

neviděla."

"Je tak hloupá, nebo tak prohnaná?" pomyslil si Štolc.

"Ale je vám dlužen, ne?" zeptal se.

Tupě se na něho podívala, ale pak její tvář náhle ožila

a nabyla dokonce výrazu znepokojení. Vzpomněla si na

zastavené perly, na stříbro, na plášť a napadlo jí, že Štolc

naráží na tento dluh; ale nemohla vůbec pochopit, jak se

to mohl dozvědět, vždyť se o tom tajemství nezmínila ani

slůvkem nejen Oblomovovi, ale ani Anisje, se kterou vy-

účtovávala každou kopejku.

"Kolik je vám dlužen?" vyptával se Štolc znepokojeně.

"Nic mi není dlužen! Ani kopeječku!"

"Tají to přede mnou, stydí se, to chamtivé stvoření, ta

lichvářka!" myslil si. "Ale já tomu přijdu na kloub."

415,

"A co těch deset tisíc?" zeptal se.

"Jakých deset tisíc?" opakovala znepokojeně a udi-

veně.

"Ilja Iljič je vám dlužen na dlužní úpis deset tisíc -, je

to tak nebo není?" zeptal se.

"Pán není nic dlužen. V půstu byl dlužen řezníkovi dva-

náct a půl ruble, ale už před čtrnácti dny to zaplatil;

mlékařce za smetanu taky zaplatil, není dlužen nic."

"Což nemáte jeho úpis?"

Tupě se na něho podívala.

"Měl byste mluvit s bratrem," odpověděla, "on bydlí

o ulici dál v domě Zamykalova, zrovna tamhle; je tam v do-

mě výčep." ,

"Ne, já bych o tom rád mluvil s vámi," odpověděl roz-

hodně. "Ilja Iljič myslí, že je dlužen vám, a ne bratro-

vi..."

"Pán mi dlužen není," trvala na svém, "a když jsem za-

stavovala stříbro, perly a kožešinu, to jsem zastavovala

pro sebe. Máše a sobě jsem koupila střevíce, Vaňušovi na

košile a zaplatila jsem zelinářům. Ale Ilja Iljič z toho neměl

ani kopeječku."

Štolc se na ni díval, naslouchal a snažil se pochopit smysl

jejích slov. Jen on se patrně přiblížil k rozluštění jejího

tajemství, takže pohrdavý, téměř opovržlivý pohled, který

na ni při rozmluvě vrhal, měnil se bezděky ve výraz

zvědavosti, ba i účasti.

V tom, že zastavovala perly a stříbro, vytušil napolo

a mlhavě tajemství jejích obětí a jen si nebyl jist, přináše-

la-li je z čisté oddanosti či doufala-li v nějaký budoucí

prospěch.

Nevěděl, má-li se z hlediska Ilji rmoutit nebo radovat.

Vyšlo jasně najevo, že Oblomov není dlužen jí a že ten

dluh je nějaký darebácký kousek jejího bratra, ale zato

také vycházelo najevo mnoho jiného... Co znamená to

zastavování stříbra, perel?"

"Vy tedy nemáte žádnou pohledávku proti Iljovi Ilji-

čovi?" zeptal se.

"Račte si promluvit s bratrem," odpověděla jednotvár-

ně, "on teď bude doma.

"Říkáte tedy, že vám Ilja Iljič není nic dlužen?"

"Ani kopeječku, jako že je Pánbůh nade mnou!" zapří-

sahala se, podívala se na ikonu a poznamenala se křížem.

"Potvrdíte to před svědky?"

416,

"Před každým, třeba u zpovědi! A že jsem zastavila

perly a stříbro, to bylo na moje výdaje..."

"Velmi dobře," přerušil ji Štolc. "Zítra vás navštívím

s dvěma známými; jste ochotna opakovat to před ni-

mi?"

"Radši byste měl mluvit s bratrem," opakovala zas, "já

nejsem jaksepatří oblečena... jsem pořád v kuchyni, to se

nehodí, aby mě viděli cizí lidi, pomluví mě."

"To nic, to nic; vašeho bratra vyhledám také zítra, až mi

podepíšete listinu..."

"Já docela odvykla psát."

"Vždyť toho nebude mnoho, všeho všudy dvě řádky."

"Ach ne, to psaní mi odpusťte! Kdyby to radši napsal

Vaňuša, ten pěkně píše..."

"Neodmítejte to," naléhal Štolc, "nepodepíšete-li, zna-

mená to, že je vám Ilja Iljič dlužen deset tisíc."

"Není mi dlužen nic, ani kopeječku," opakovala zas, "na

mou duši nic!"

"Je-li to tak, musíte mi podepsat listinu. Na shledanou

zítra!"

"Kdybyste zítra radši zašel k bratrovi..." říkala, když

ho vyprovázela, "tamhle na rohu přes ulici."

"To ne, a prosím vás, bratrovi se o mně vůbec nezmi-

ňujte, sic byste způsobila Iljovi Iljičovi velkou nepří-

jemnost..."

"Tak tedy mu nic neřeknu!" přisvědčila poslušně.

.... ....

ViI...

Nazítří Agafja Matvejevna podepsala Štolcovi prohláše-

ní, že proti Oblomovovi nemá žádnou pohledávku. S tímto

prohlášením se Štolc náhle objevil u pana bratra.

Pro Ivana Matvejeviče to bylo jako blesk z čistého nebe.

Vytáhl dlužní úpis a třesoucím se prostředním prstem

pravé ruky s nehtem obráceným dolů, ukázal na Oblomo-

vův podpis a svědecké osvědčení.

"To je prosím zákon," řekl, "já s tím nemám co dělat;

já pouze chránil sestřiny zájmy, ale jaké peníze Ilja Iljič

dostal, to nevím."

"Tím to pro vás není vyřízeno," pohrozil mu Štolc od-

jížděje.

417,

"To je podle zákona a já jsem stranou!" hájil se Ivan

Matvejevič, schovávaje ruce do rukávů.

Den potom, sotva přišel do úřadu, objevil se tam kurýr

se vzkazem, aby se okamžitě dostavil ke generálovi.

"Ke generálovi!" s hrůzou opakovala celá kancelář.

"Proč? Co se stalo? Nechce nějaký spis? A který? Honem,

honem! Sešívat spisy, psát opisy! Co se stalo?"

Večer přišel Ivan Matvejevič do hostince celý bez sebe.

Taranťjev tam na něho už dávno čekal.

"Co je, kmotře?" zeptal se netrpělivě.

"Co je!" promluvil jednotvárně Ivan Matvejevič. "Co

myslíš, že je?"

"Vynadali ti snad?"

"Jo vynadali!" posměšně opakoval Ivan Matvejevič.

"Kdyby mi radši nabili! A ty jsi taky pěkný!" vyčetl mu.

"Ani člověku neřekneš, co je ten Němec zač!"

"Přece jsem ti říkal, že je prohnaný!"

"Jo, prohnaný! Jako bych si nedovedl poradit s prohna-

ným! Ale proč jsi neřekl, jakou má moc? Vždyť on si s ge-

nerálem tyká tak jako my dva spolu! Byl bych já si s ta-

kovým člověkem začínal, kdybych to byl věděl?"

"Ale přece je to podle zákona!" namítl Taranťjev.

"Podle zákona!" opakoval po něm zas posměšně Mucho-

jarov. "Jen to zkus, říct jim to tam, jazyk ti zdřevění. Víš

ty, nač se mě generál zeptal?"

"No?" zvědavě ho pobídl Taranťjev.

"Je pravda, že jste vy a nějaký ničema opili statkáře

Oblomova a donutili ho podepsat dlužní úpis na jméno vaší

sestry?"

"Opravdu to tak řekl, s nějakým ničemou?" zeptal se

Taranťjev.

"Ano, zrovna tak to řekl..."

"A kdo to má být, ten ničema?" zeptal se zas Taranťjev.

Kmotr se na něho podíval.

"Že bys nevěděl?" zapochyboval jedovatě. "Že bys to

nebyl ty?"

"Co do toho připletli mne?"

"Poděkuj se Němci a svému krajanovi. Němec všechno

vyčenichal a vyšťoural..."

"To jsi měl, kmotře, říct o někom jiném a o mně povědět,

že jsem při tom nebyl!"

"Hele! Copak ty jsi svatý?" řekl kmotr.

"Co jsi tedy odpověděl, když se generál zeptal, je-li

'418,

pravda, ,že jste vy a nějaký ničema? ... Přitom jsi ho měl

nějak obalamutit."

"Obalamutit? Jen to zkus, obalamutit ho! Má takové

nějaké zelené oči! Nutil jsem se, nutil, chtěl jsem říci:

,Není to pravda, Excelence, je to pomluva, žádného Oblo-

mova vůbec neznám, to všechno Taranťjev...!' Ale nešlo

mi to z úst, jen jsem mu padl k nohám."

"A co, oni to snad chtějí vyšetřovat?" zeptal se Taranť-

jev dutým hlasem. " Vždyť já v tom stojím stranou; jinak

je to s tebou, kmotře..."

"Stranou! Ty že stojíš stranou? To ne, kmotře, má-li si to

někdo odskákat, tak nejdřív ty, protože kdopak přemlou-

val Oblomova, aby pil? Kdo ho ostouzel a vyhrožoval

mu? ..."

"Vždyť tys mě navedl," bránil se Taranťjev.

"A jsi ty snad nezletilý? Já o tom vůbec nic nevím

a k ničemu se neznám."

"Kmotře, ty nemáš svědomí! Tolik peněz ti to skrze mne

vyneslo a já z toho měl všeho všudy tři sta rublů..."

"A já to mám všechno vzít na sebe? Ty bys byl náramně

šikovný! Ne, já o tom vůbec nic nevím," opakoval, "sestra

mě jenom prosila, protože se jako ženská nevyzná, abych

dal úpis svědecky potvrdit -, to je to celé. Ty a Zaťortyj

jste byli svědky, vy si tedy taky za všechno odpoví-

dejte!"

"Měl by sis sestru pořádně vypůjčit, jak se může opovážit

jít proti bratrovi!" řádil Taranťjev.

"Sestra je husa, co s ní mohu dělat?"

"Co říká?"

"Co říká? Pláče, ale drží se svého. Ilja Iljič jí prý dlužen

není, žádné peníze mu prý nedala, a hotovo."

"Ale ty přece máš dlužní úpis taky od ní," namítl Ta-

ranťjev, "ty o svoje nepřijdeš..."

Muchojarov vytáhl z kapsy dlužní úpis své sestry, roz-

trhal jej na kusy a podal Taranťjevovi.

"Tu máš, ten ti daruju, nechceš?" řekl. "Co si na ní

vezmu? Snad ten dům se zeleninovou zahrádkou? Za to mi

nedají ani tisíc rublů, vždyť je to na spadnutí. A copak

jsem nějaký pohan, abych ji poslal s dětmi žebrotou?"

"Tak se to tedy bude vyšetřovat?" zeptal se bojácně

Taranťjev. "Z toho bych se rád nějak lacino dostal, musíš

mi nějak pomoct, hochu."

"Jaké vyšetřování? Žádné vyšetřování nebude! Generál

'419,

mi nejdřív hrozil, že mě vypoví z města, ale Němec se mě

zastal, nechce Oblomovovi dělat ostudu."

"Ale jdi, kmotře? To mi spadl kámen ze srdce! Napijme

se!" řekl Taranťjev.

"Napít se? Ale za jaké peníze? Snad za tvoje?"

"A co tvoje? Však jsi dneska jistě shrábl sedm rub-

lů!"

"To tak! Ten příjem je pryč; ještě jsem nedopověděl, co

řekl generál."

"A co?" zeptal se Taranťjev, náhle zas polekán.

"Poručil mi, abych šel do výslužby."

"Nemluv, kmotře!" vyvalil na něho oči Taranťjev. "Teď

ale vynadám krajanovi opravdu od plic!" dodal zuřivě.

"Ty jen když můžeš nadávat!"

"Jen si mluv, ale vynadám mu pořádně!" opakoval

Taranťjev. "Ostatně, máš pravdu, radši počkám; něco mi

napadlo; poslouchej, kmotře!"

"Co zas?" zeptal se zamyšleně Ivan Matvejevič.

"Dala by se udělat pěkná věc. Škoda jenom, že ses od-

stěhoval..."

"A co?"

"Co?" opakoval Taranťjev, dívaje se na Ivana Matveje-

viče. "Dávat na Oblomova a sestru pozor, jak tam spolu

pečou, a hned tentoc... svědky! Pak nemůže ani ten Němec

nic dělat. Ty jsi teď svobodný kozák, můžeš si dovolit

udání -, to je podle zákona! Počítám, že i Němec dostane

strach a začne vyjednávat."

"Proč ne, to by se opravdu mohlo," odpověděl zamyšleně

Muchojarov. "Na nápady nejsi hloupý, jenže nejsi k niče-

mu, když se mají provést, a Zaťortyj taky ne. Ale já na to

přijdu, počkej!" řekl živěji. "Já jim dám! Pošlu do kuchy-

ně k sestře svou kuchařku, ta se spřátelí s Anisjou, všechno

vyzví a potom... Napijme se, kmotře!"

"Napijme se!" opakoval Taranťjev. "A pak teprve kra-

janovi vynadám!"

Štolc se pokusil Oblomova odvézt, ten však prosil, aby

ho jen ještě měsíc nechal v městě, tak ho prosil, že Štolc

neodolal a slitoval se nad ním. Ilja Iljič potřeboval ten

měsíc, jak tvrdil, aby uvedl do pořádku své účty, zbavil se

bytu a všechno v Petrohradě tak vyřídil, aby se tam už

nemusil vracet. Pak prý potřebuje nakoupit všechno k za-

řízení venkovského domu; konečně si chtěl najít dobrou

hospodyni na způsob Agafji Matvejevny, a doufal dokonce,

420,

že domácí třeba přemluví, aby prodala dům a přestěhovala

se na venkov, kde by v složitém a rozsáhlém hospodářství

našla náležité působiště.

"Když mluvíš o domácí," přerušil ho Štolc, "chtěl jsem

se tě zeptat, Iljo, v jakém jsi k ní poměru..."

Oblomov se náhle začervenal.

"Co tím chceš říci?" zeptal se chvatně.

"To víš velmi dobře," odpověděl Štolc, "jinak by ses ne-

měl proč červenat. Poslyš, Iljo, může-li tu být výstraha co

platná, prosím tě ve jménu celého našeho přátelství, buď

opatrný..."

"V čem? Co tě napadá!" hájil se rozpačitě Oblomov.

"Mluvil jsi o ní s takovým zápalem, že si opravdu začí-

nám myslit, že ji..."

"Miluješ, to jsi snad chtěl říci? Co tě napadá!" přerušil

ho Oblomov s nuceným smíchem.

"Pak je to ještě horší, chybí-li tu nějaká mravní jiskra,

je-li to pouze..."

"Andreji! Což jsi mě poznal jako člověka bez mravních

zásad?"

"Proč ses tedy začervenal?" .

"Proto, že sis vůbec takovou myšlenku připustil."

Štolc pochybovačně zavrtěl hlavou.

"Dej si pozor, Iljo, nezapadni do bahna. Praobyčejná

ženská; odporný způsob života, dusné ovzduší omezenosti,

hrubost-, fuj...!"

Oblomov mlčel.

"Tak sbohem," končil Štolc, "řeknu tedy Olze, že tě

v létě uvidíme, ne-li u nás, aspoň v Oblomovce. Pamatuj,

že Olga nepovolí!"

"Určitě, určitě," ujišťoval Oblomov, "dodej dokonce, že

dovolí-li Olga Sergejevna, strávím zimu u vás."

"To bys jí udělal opravdu radost."

Téhož dne Štolc odjel a večer k Oblomovovi přišel Ta-

ranťjev. Nevydržel to a chtěl mu pořádně vynadat za

kmotra. Ale nepočítal s jednou věcí, že totiž Oblomov ve

společnosti Iljinských odvykl styku s tvory jako Taranťjev

a že Oblomovovu netečnost a shovívavost k hrubé drzosti

vystřídal odpor. Bylo by se to projevilo dávno, a zčásti se

to dokonce ukázalo, ještě když byl Oblomov na letním by-

tě, ale od té doby ho Taranťjev navštěvoval jen zřídka

a ještě v přítomnosti jiných lidí, takže mezi nimi nedošlo

k žádné srážce.

421,

"Buď zdráv, krajane!" začal zlostně Taranťjev a nepodal

mu ruku.

"Dobrý den!" odpověděl chladně Oblomov, dívaje se

z okna.

"Tak co, se svým dobrodincem ses rozloučil?"

"Rozloučil. A co je?"

"Pěkný dobrodinec!" pokračoval jizlivě Taranťjev.

"Tobě se nelíbí?"

"Já bych ho nejradši oběsil!" nenávistně zachraptěl Ta-

ranťjev.

"Ale jdi!"

"A tebe s ním na jednom stromě!"

"A pročpak?"

"Máš být ve svých věcech poctivý, a jsi-li dlužen, plať

a nevytáčej se. Cos to zase vyvedl?"

"Poslyš, Micheji Andrejiči, ušetř mě těch řečí. Z lenosti

a bezstarostnosti jsem je dlouho poslouchal, protože jsem

myslil, že máš aspoň kapku svědomí, ale ty ji nemáš.

S tím šejdířem jste mě chtěli podvést a nevím, který z vás

je horší, ale jste mi oba odporní. Přítel mi z té hloupé zále-

žitosti pomohl..."

"Pěkný přítel!" vykládal Taranťjev. "Slyšel jsem, že ti

taky vyfoukl nevěstu; dobrodinec, jen co je pravda! Inu,

jsi holt vrták, krajane..."

"Prosím tě, nech si ty něžnosti!" zarazil ho Oblomov.

"Ne, nenechám! Nechtěl ses ke mně znát, jsi nevděčný!

Zaopatřil jsem tě tady, našel jsem ti hospodyni, hotový

poklad, postaral jsem se ti o klid a všechno pohodlí, pro-

kazoval jsem ti samé dobrodiní, a ty na mne začneš ohrno-

vat rypák! Našel sis pěkného dobrodince, Němce! Najal si

tvůj statek, jen počkej, jak tě odře, ještě ti strčí akcie.

Pošle tě žebrotou, pamatuj na má slova! Jsi vrták, povídám

ti, ale nejen vrták, ještě k tomu jsi, ty dobytku, nevděčný!"

"Taranťjeve!" křikl hrozivě Oblomov.

"Co křičíš? Sám to budu všude vykřikovat, že jsi vrták

a dobytek!" křičel Taranťjev. "Já a Ivan Matvejič jsme tě

hýčkali, chránili tě, sloužili ti jako nevolníci, chodili jsme

po špičkách, hleděli ti ve všem vyhovět a tys ho za to očer-

nil u představeného, takže je teď bez místa a bez chleba!

To je sprosťáctví a špatnost! Teď mu musíš odevzdat po-

lovinu majetku; piš směnku na jeho jméno, však teď nejsi

opilý, jsi při sobě, povídám ti, piš směnku, bez ní se odtud

nehnu..."

422,

"Micheji Andrejiči, co tak křičíte?" zeptala se domácí

a Anisja, vyhlížejíce z kuchyně. "Dva lidi už se na ulici

zastavili, poslouchají, co je to za křik..."

"Budu křičet," ječel Taranťjev, "ať má ten trouba ostu-

du! Ať tě ten zlodějský Němec podfoukne, když už se taky

sčuchl s tvou milenkou..."

V pokoji se rozlehl zvuk hlučného políčku. Taranťjev

dostal od Oblomova ránu do tváře a okamžitě umlkl; klesl

na židli a užasle koulel omámenýma očima.

"Jak to? Jak to -, co? Jak to!" vyrážel bledý a bez de-

chu, drže si rukou tvář. "Pohana? Tohle mi zaplatíš! Hned

píšu stížnost generálnímu gubernátorovi, viděly jste to?"

"My nic neviděly!" řekly obě ženy jedním hlasem.

"Aha! To je spiknutí, tady je lupičský pelech! Lotrovská

tlupa! Loupí tady, vraždí..."

"Ven darebáku!" křikl Oblomov, bledý, třesa se vztekem.

"Ať jsi okamžitě venku, nebo tě zabiju jako psa!"

Hledal očima hůl.

"Lidi! Vražda! Pomoc!" křičel Taranťjev.

"Zachare! Vyhoď toho ničemu a ať se tu víckrát neopo-

váží ukázat!" křikl Oblomov.

" Račte, tuhle vidíte Pánaboha a tamhle jsou dveře!"

řekl Zachar, ukazuje na ikonu a na dveře.

"Já nepřišel k tobě, ale ke kmotře," ječel Taranťjev.

"Jen si jděte! Já vás nepotřebuju, Micheji Andrejiči,"

promluvila Agafja Matvejevna, "vy jste chodil k bratrovi,

a ne ke mně! Já vás mám dávno po krk. Všechno vypijete,

člověka vyjíte, a ještě nadáváte!"

"Tak vy takhle, kmotra! Dobře, on vám to bratr ukáže!

A ty mi zaplatíš za pohanu! Kde je můj klobouk? Čert vás

vem! Loupežníci, vrahové!" křičel, když šel po dvoře.

"Zaplatíš mi za pohanu!"

Pes skákal na řetěze a štěkal, co mohl.

Taranťjev a Oblomov se od té doby už neviděli.

.... ....

VIiI...

Štolc nebyl v Petrohradě několik let. Jen jednou nakrát-

ko navštívil Olžin statek a Oblomovku. Ilja Iljič od něho

dostal dopis, kterým ho Andrej přemlouval, aby odjel na

vesnici a ujal se správy statku, který je teď v pořádku.

423,

Sám Štolc s Olgou Sergejevnou odcestoval na jižní břeh

Krymu, a to z dvojího důvodu: kvůli svým záležitostem

v Oděse a pro zdraví své ženy, otřesené porodem.

Usadili se v tichém zákoutí na pobřeží. Jejich dnům byl

skromný a malý. Vnitřní zařízení domku mělo svůj sloh

a podobně i vnější architektura a všechna výzdoba ukazo-

valy názory a osobní vkus obyvatelů. Mnoho různých věcí

přivezli s sebou, mnoho balíků, vaků a povozů se zbožím

dostávali z Ruska i z ciziny.

Milovník přepychu by snad pokrčil rameny, kdyby viděl

celou tu vnějškově nesourodou směsici nábytku, zašlých

obrazů, soch s uraženýma rukama a nohama, rytin, někdy

nevalných, ale drahých jako upomínky, a různých drob-

ností. Při pohledu na ten či onen obraz, na některou knihu

zežloutlou stářím, na starý porcelán nebo kameny a mince

by někdy leda jen oči znalce vzplanuly žádostivostí.

Ale mezi tímto nábytkem a obrazy z různých dob, mezi

drobnostmi pro každého jiného nicotnými, ale pro ně po-

znamenanými šťastnou chvílí nebo památným okamžikem,

v tom moři knih a not vanul hřejivý dech života, něco, co

podněcovalo ducha a estetické cítění; všude se projevovala

živá myšlenka nebo tam zářila krása lidského díla, podobně

jako kolem dokola zářila věčná krása přírody.

Našlo se tam místo i na vysoký psací pult, jaký měl

Andrejův otec, a zámišové rukavice; v koutě byl také plášť

z voskovaného plátna; visel vedle skříně s nerosty, škeble-

mi, vycpanými ptáky a se vzorky různých druhů zboží,

hlíny a jiných věcí. Uprostřed všeho se na čestném místě

skvělo vykládané a zlacené Erhardovo křídlo.

Domek byl zdola až nahoru pokryt spletí révy, břečťanu

a myrty. Z balkónu bylo vidět moře a na druhé straně silni-

ci do města.

Tam Olga vyhlížela Andreje, když byl za svými obchody

mimo dům, a jakmile ho zahlédla, sestoupila, proběhla

mezi nádherně kvetoucími záhony dlouhou topolovou alejí

a vrhla se manželovi kolem krku; její tváře pokaždé planuly

radostí, oči jí zářily stále týmž žárem netrpělivého štěstí,

přestože její manželství bylo už starší než rok i než dva.

Štolcovy názory na lásku a manželství byly snad po-

divné a přehnané, ale rozhodně samostatné. I v tomto

oboru si volil svobodnou, a jak se domníval, prostou cestu;

ale jak těžkou školou pozorování, trpělivosti a práce prošel,

než se těm "prostým krokům" naučil!

424,

Po otci zdědil sklon pohlížet v životě na všechno, i na

maličkosti vážně. Snad by po něm byl zdědil i pedantickou

přísnost, kterou Němci často poutají své názory a každý

životní krok, mimo jiné také manželství.

Život starého Štolce byl viditelný jako seznam vyrytý

na kamenné desce, každý si jej mohl přečíst a nic víc se

v něm nedalo hledat. Ale matka se svými písněmi a něž-

ným šepotem, později pak pestrá rozmanitost knížecího

domu, dále universita, knihy a společnost, to všechno vy-

chylovalo Andreje z přímé dráhy vyznačené otcem; ruský

život kreslil své neviditelné arabesky a měnil bezbarvý

seznam ve výrazný, rozsáhlý obraz.

Andrej nepoutal své city pedantickými okovy a snažil se

jen neztrácet "půdu pod nohama", když dopřával náleži-

tou svobodu zádumčivému snění. Ale když z takového

snění procítal, vedla ho jeho německá přirozenost nebo

snad něco jiného k tomu, že nemohl odolat, aby z něho ne-

odvodil nějaký životní poznatek.

Byl tělesně zdatný, protože byl zdatný duševně. V dět-

ství byl bujný a dovádivý, ale když nedováděl, věnoval se

pod otcovým dozorem užitečné práci. Neměl čas rozplývat

se ve snění. Jeho obraznost zůstala neporušena a srdce

nezkaženo, protože nad čistotou a panickostí obojího pečli-

vě bděla matka.

Jako mladík pudově střežil svěžest svých sil a pak si za-

čal brzy uvědomovat, že tato svěžest přináší zdatnost

a veselou mysl, že vytváří onu mužnost, ve které musí být

duše utvrzena, aby nebledla tváří v tvář životu, ať je jaký-

koli, aby na něj nepohlížela jako na těžké jho a kříž, nýbrž

pouze jako na závazek a aby důstojně obstála v životním

boji.

Mnoho myšlenkové péče věnoval i srdci a jeho složitým

zákonům. Pozoroval vědomě i nevědomky působení krásy

na obraznost, dále přecházení dojmu v cit, jeho příznaky,

průběh i výsledek, a rozhlížeje se kolem sebe, přistupuje

k životu, dospěl k přesvědčení, že láska hýbá světem jako

mocná Archimedova páka; že obsahuje právě tolik obecné,

nezvratné pravdy a štěstí, kolik se v ní najde lži a ohavnosti,

chápe-li ji člověk nesprávně a zneužívá jí. Ale kde je štěstí?

Kde je zlo? Kde je hranice mezi nimi?

Ptal-li se, kde je lež, procházely jeho obrazností pestré

masky přítomnosti i minulých dob. Usmíval se, hned se

červenal a hned se mračil, když pohlížel na nekonečný

'425,

průvod hrdinů a hrdinek lásky, na Dony Quijoty v brnění

a dámy jejich srdce, na věrnost, kterou si navzájem zacho-

vávali, když byli padesát let odloučeni; na pastýře s ru-

měnými tvářemi, s prostomyslně vykulenýma očima a na

jejich Chloe s jehňátky.

Zjevovali se před ním napudrovaní markýzové v kraj-

kách, s očima zářícíma duchem a s prostopášným úsměvem;

pak Wertherové, kteří se zastřelili nebo oběsili; dále uvadlé

panny s věčnými slzami lásky, prchající do kláštera, a vou-

saté tváře nedávných hrdinů se vzpurně planoucíma očima,

naivní i vědomí Don Juanové, jakož i mudrci, kteří se tře-

sou, aby je někdo nepodezíral z lásky, a tajně zbožňují své

hospodyně... všichni, všichni!

Když se ptal, kde je pravda, hledal v dáli i nablízku,

v obraznosti i pouhým pohledem příklady prostého, pocti-

vého, ale hlubokého a nerozlučného sblížení s ženou, ale

nenalézal je; i když se zdálo, že příklad našel, bylo to jen

zdání a byl pak zklamán, takže se smutně zamýšlel, až si

zoufal.

"Tak dokonalé a úplné štěstí není patrně nikomu do-

přáno," uvažoval, "nebo jsou srdce, kterým svítí světlo

takové lásky, ostýchavá, takže se bojí a schovávají se

a nesnaží se ani vyvrátit bludy chytráků; snad je litují a ve

jménu svého štěstí jim odpouštějí, že zašlapávají květ do

bláta, protože nemají půdu, kde by mohl hluboko zakořenit

a vyrůst ve strom, který by svým stínem chránil celý jejich

život."

Díval se na sňatky a na manžely, ale v jejich poměru

k manželkám viděl vždycky záhadnou sfingu, pořád něco

nesrozumitelného, nedopověděného; a přitom se ti muži

nad žádnými složitými otázkami ani nepozastavují, jdou

si po stezce manželství tak pokojným a sebevědomým

krokem, jako by neměli o čem uvažovat ani co hle-

dat.

"Nemají pravdu? Snad v tom skutečně nic víc není,"

uvažoval Štolc. Nedůvěřoval si, když pozoroval, jak rychle

si odbývají lásku jako abecedu manželství nebo nějakou

zdvořilostní formu, jako když člověk přijde do společnosti

a ukloní se -, ale pak honem něco důležitějšího!

Netrpělivě se snaží odbýt životní jaro co nejrychleji;

někteří se dokonce potom celý život na své ženy škaredí,

jako by jim měli za zlé, že byli kdysi tak hloupí a milovali

Je.

426,

Jiných se láska drží dlouho, někdy až do pokročilého

věku, ale drží se jich také stále úsměv satyra...

Konečně největší část mužů vstupuje do manželství,

jako když člověk kupuje statek, aby získal různé výhody,

žena zavede v domácnosti lepší pořádek, je to hospodyně,

matka a vychovatelka dětí; na lásku přitom pohlížejí tak,

jako praktický hospodář dbá na dobrou polohu statku,

totiž hned jí přivykne a pak si jí už nikdy nevšimne.

"Co to tedy je?" říkal si. "Vrozená neschopnost, plynou-

cí z přírodních zákonů, nebo nedostatek přípravy a vý-

chovy? ... Kde je ta náklonnost, která nikdy neztrácí

přirozený půvab, která se nepřevléká do šaškovského

šatu, která mění podobu, ale neuhasíná? Jaká je přirozená

barva toho všudypřítomného a všechno vyplňujícího

štěstí, té životní mízy?"

Jasnozřivě zahlížel do dálky a zjevoval se mu tam jako

v mlze obraz lásky a podoba ženy oděné láskou a, zářící

jejími barvami, prostá podoba, ale jasná a čistá.

"Sny! Sny!" říkal si a s úsměvem se probouzel z marného

jitření ducha. Ale hlavní rysy těch snů mu žily v paměti

proti jeho vůli.

Nejdřív se mu v tom obraze zjevovala budoucnost ženy

vůbec; ale když pak uviděl v dospělé a uzrálé Olze nejen

nádheru rozkvetlé krásy, ale i sílu pohotovou k životu

a toužící život pochopit i bojovat s ním, když viděl všechny

sliby svého snu, vyvstal mu v mysli dávný, téměř zapome-

nutý obraz a v něm se mu začala zjevovat Olga; připadalo

mu, že ve vzdálené budoucnosti budou moci nalézt ve své

náklonnosti pravdu -, bez šaškovských převleků a bez

zneužití.

Štolc si s úvahami o lásce a manželství nezahrával, ne-

zaplétal do nich žádné jiné ohledy na majetek, styky, dobré

místo, ale nicméně se zamýšlel nad tím, jak smířit svou

vnější, dosud neúnavnou činnost s vnitřním rodinným

životem, jak se z cestovatele a obchodníka proměnit

v otce rodiny, který vysedává doma. Zbaví-li se toho vnějš-

kového shonu, čím naplní svůj život v rodinném prostředí?

Výchova a vzdělávání dětí, řízení jejich života ovšem není

snadný ani marný úkol, ale do toho je ještě daleko, co tedy

bude do té doby dělat?

Ty otázky ho znepokojovaly dlouho a často, a proto mu

nebyl svobodný stav břemenem; ani mu nenapadlo spoutat

se řetězy manželství, sotva se mu jen rozbuší srdce z blíz-

'427,

kosti krásy. Proto také Olgu jako dívku trochu přehlížel,

kochal se jí pouze jako milým dítětem, slibujícím mnoho

do budoucnosti; v žertu a jen mimochodem vrhal do její

dychtivé a vnímavé duše nějakou novou smělou myšlenku,

výstižný životní postřeh, bez valného přemýšlení a mudro-

vání podporoval v její mysli živé chápání jevů a bystrý

úsudek, ale pak zas na Olgu i na své zlehka podávané vý-

klady zapomínal.

Když pak občas viděl, že se u ní projevují ne zcela obvyk-

lé povahové rysy a názory, že lež je jí cizí, že netouží po

všeobecném uctívání, že její city vznikají a zanikají prostě

a volně, že v ní není nic převzatého, nýbrž má všechno

své vlastní a že je to zároveň tak smělé, svěží a spolehlivé,

žasl, kde se to v ní vzalo, a svá letmá ponaučení a poznám-

ky v tom nepoznával.

Kdyby si jí byl tenkrát bedlivěji všímal, byl by si uvě-

domil, že Olga jde svou cestou téměř sama, chráněna po-

vrchním dohledem své tety jen před krajnostmi, ale ne-

tísněna mnohonásobným poručníkováním ani autoritou

sedmi chův, babiček a tetiček, ani rodovými, rodinnými

a stavovskými tradicemi, zastaralými zvyky, obyčeji

a zásadami, že ji nikdo nevede násilím po vyšlapané pěšině,

že jde novou cestou, na které se musí probíjet vlastním

rozumem, vlastním názorem a citem.

Ale Olga je v těch věcech od přírody nadaná; teta neřídí

despoticky její vůli a rozum, Olga dovede mnoho vytušit,

pochopit sama, opatrně se rozhlíží po životě, bedlivě na-

slouchá... mimo jiné také řečem a radám svého přítele...

Štolc si to vůbec neuvědomoval; čekal od ní sice mnoho

v budoucnosti, ale teprve ve vzdálené budoucnosti a nikdy

mu ani nenapadlo, že by mohla být družkou jeho života.

A Olga mu ze samolibé ostýchavosti dlouho nedovolova-

la, aby ji prohlédl, takže Štolc teprve po trýznivém zápase

v cizině užasle poznal, v jaký vzor prostoty, síly a přiroze-

nosti vyrostlo to slibné dítě, na něž zapomněl. Teprve

tam se mu ponenáhlu odhalovala bezedná hloubka její

duše, kterou měl naplňovat, ale nikdy naplnit nemohl.

Z počátku musil dlouho zápasit s živostí její povahy, tlu-

mit žár jejího mládí, vměstnávat její prudkost do určitých

mezí, dbát o plynulý tok života, a i to jen na čas, protože

sotva důvěřivě zamhouřil oči, vypukal zase poplach, život

vyrážel prudkým proudem, ozývala se nová otázka neklid-

ného ducha, znepokojeného srdce; hned musil uklidňovat

'428,

podrážděnou obraznost, hned mírnit nebo povzbuzovat

ctižádost. Zamýšlela-li se nad nějakým jevem, spěchal,

aby jí odevzdal klíč k jeho rozluštění.

Z jejího života mizela víra v náhody a mlha přeludů.

Dálka se před ní prostírala jasná a volná a Olga v ní jako

v průhledné vodě viděla každý kamínek, každou prohlubeň

a pak čisté dno.

"Jsem šťastna!" šeptala si, zahrnujíc vděčným pohle-

dem svůj dosavadní život; když pak zkoumala budoucnost,

vzpomínala na svůj dívčí sen o štěstí, který se jí kdysi zdál

ve Švýcarsku, na tu zádumčivou světlemodrou noc a vidě-

la, že se odlesk toho snu vznáší ve skutečném životě.

"Zač mi takový uděl připadl?" uvažovala pokorně.

Zamýšlela se nad tím, a někdy se až bála, aby její štěstí

nestihl náhlý konec.

Léta plynula, ale život je neunavoval. Přišlo i ticho

a bouře přestaly; životní okliky se staly srozumitelné,

oba je snášeli trpělivě a statečně, ale jejich život neumdlé-

val.

Olga už dospěla k přísnému životnímu názoru; dva ži-

voty, její a Andrejův, splynuly v jediný proud; divoké

vášně je strhnout nemohly, protože u nich všechno bylo

harmonické a klidné.

Byli by mohli v tom zaslouženém míru ustrnout a blaže-

ně odpočívat, jako to dělávají obyvatelé takových zákoutí,

kteří se pak scházejí třikrát za den, zívají při všedních

rozmluvách, tupě podřimují a od rána do večera nyjí, že

všechno už přemysleli, probrali a prodělali, že už není víc

o čem mluvit ani co dělat a že "takový už je život".

Na pohled si Olga a Štolc počínali jako jiní. Nevstávali

sice za svítání, ale brzy; rádi dlouho poseděli u čaje, někdy

dokonce jakoby líně mlčeli, pak se zas rozešli každý po

svém nebo pracovali spolu, obědvali, jezdili do polí, vě-

novali se hudbě... jako každý a jak o tom sníval i Oblo-

mov...

Jenže v tom nebyla dřímota ani skleslost; trávili dny

bez nudy a netečnosti; žádné mdlé pohledy ani mdlá slova;

jejich rozmluvy nebraly konce a často byly plné ohně.

Jejich zvučné hlasy se rozléhaly po pokojích, ozývaly se

až na zahradu nebo si zas ti dva tiše vyměňovali první

hnutí mysli, nezachytitelná slovy, růst vznikající myšlen-

ky, sotva slyšitelný šepot duše, jako by jeden druhému

kreslil arabesku svého snu.

429,

I jejich mlčení bylo někdy vyplněno zádumčivým štěstím

o němž jediném kdysi sníval Oblomov, a jindy zase samo-

statnou duševní prací na nekonečném materiálu požadav-

ků, které si navzájem kladli...

Často se hroužili do němého údivu, pozorujíce věčně

novou zářivou krásu přírody. Jejich vnímavé duše nemohly

té kráse zvyknout. Země, obloha, moře -, všechno mluvilo

k jejich citům, takže mlčky seděli vedle sebe, dívali se na

tu tvůrčí nádheru jedněma očima a jednou duší a beze slov

si rozuměli.

Jitra nevítali lhostejně a právě tak se nedovedli netečně

ponořit do temnot teplé a hvězdnaté jižní noci. Jejich

myšlenky byly věčně v pohybu; potřeba přemýšlet, cítit

a mluvit ve dvou nikdy nenechávala jejich duše v klidu...!

Ale co tedy bylo předmětem těch živých sporů, tichých

rozmluv, čtení a dlouhých procházek?

Inu, všechno. Už v cizině si Štolc odvykl číst a pracovat

sám, takže se zde, o samotě s Olgou, naučil i přemýšlet

ve dvou. A jen tak tak že stačil vysilujícímu tempu jejího

ducha a vůle.

Otázka, co bude v rodinném prostředí dělat, ztratila už

naléhavost, rozřešila se sama sebou. Musil Olgu zasvětit

i do svého odborného pracovního života, protože se Olga

v nečinnosti dusila, jako by jí chyběl vzduch.

Nějaká stavba, různá opatření týkající se jejího nebo

Oblomovova statku, jakož i podniky společnosti -, nic se

nedělo bez jejího vědomí nebo účasti. Neposílal jediný

dopis, aniž jej Olga četla, žádná myšlenka, tím méně její

provedení jí neunikalo; všechno věděla a všechno ji zají-

malo, protože to zajímalo jeho.

Nejdřív si tak počínal, protože před ní nemohl nic utajit;

psal dopis, rozmlouval se svým zmocněncem nebo s něja-

kými dodavateli za její přítomnosti, před jejíma očima.

Pak v tom začal pokračovat ze zvyku a nakonec se i to

pro něho proměnilo v nezbytnost.

Její poznámka, rada, schválení nebo nesouhlas se pro

něho staly nutnou kontrolou, protože se přesvědčil, že Olga

chápe právě tak jako on, že její úvahy a soudy nejsou horší

než jeho... Zachara takové schopnosti jeho manželky

urážely, urážejí i mnoho jiných lidí, ale Štolc se z nich ra-

doval!

A co četba a studium, ten věčný pokrm jejího ducha,

jeho nekonečný vývoj! Olga žárlila pro každou knihu nebo

'430,

článek v revui, který neviděla, vážně se hněvala nebo byla

uražena, když neuznal za vhodné ukázat jí něco, co bylo

podle jeho názoru příliš vážné, nudné nebo pro ni nesrozu-

mitelné, říkala, že je to pedantství a banální zaostalost,

vyčítala mu, že je "starý německý copař". Z té příčiny

mezi nimi docházelo k živým, podrážděným výstupům.

Zlobila se a on se smál, pak se zlobila tím víc a uklidňo-

vala se, teprve když přestal žertovat a svěřil se jí se svou

myšlenkou, s tím, co se dozvěděl nebo četl. Končívalo to

tak, že všechno, co potřeboval a chtěl vědět nebo číst on,

to všechno chtěla i ona.

Nevnucoval jí žádné učenosti, aby se pak mohl pyšnit,

že má "učenou ženu", což je nejhloupější druh vychlou-

bačnosti. Kdyby jí za rozmluvy uniklo jediné slovíčko

nebo i jen narážka na takový nárok, začervenal by se víc,

než kdyby tupě nevědomým pohledem odpověděla na ně-

jakou otázku, která je pro vzdělance běžná, ale soudobému

ženskému vzdělání ještě vzdálená. Štolc jen chtěl a Olga

to chtěla dvojnásob, aby všechno bylo přístupné -, nikoli

její znalosti, ale jejímu porozumění.

Nepsal pro ni seznamy a číslice, ale o všem mluvil, mnoho

jí četl, nevyhýbal se pedanticky ani nějaké národohospo-

dářské theorii nebo sociálním a filosofickým otázkám

a mluvil o nich s nadšením a vášní. Bylo to, jako by pro ni

kreslil nekonečný a živý obraz vědění. Podrobnosti se jí pak

vytrácely z paměti, ale hlavní rysy její vnímavá mysl

vždycky podržela, barvy nikdy nevymizely a světlo,

kterým ozařoval pro ni vytvářený kosmos, nehaslo.

Zachvěl se hrdostí a štěstím, kdykoli pozoroval, že pak

jiskra toho světla září v jejích očích, kdykoli zazněl v její

řeči ohlas myšlenky, kterou jí tlumočil, kdykoli se taková

myšlenka stala částí jejího vědomí a chápání, když ji Olga

vnitřně zpracovala, takže probleskovala z jejích slov, ale ne

už suchá a drsná, nýbrž v lesku ženského půvabu, obzvláště

pak, když nějaká zúrodňující krůpěj ze všeho, co četli,

o čem mluvili a snili, skanula jako perla do jasné hloubi

jejího života.

Spřádal pro ni rozumové bytí jako myslitel i jako umělec

a ještě nikdy v životě nebyl tak hluboce zaujat. Ani v le-

tech studia, ani v těžkých dobách boje s životem, kdy se

vyplétal z jeho nástrah, kdy sílil a zoceloval se mužnou

zkušeností, nepřemýšlel tolik jako teď, když se obíral s tím

neúnavným a vulkanickým vývojem své družky!

431,

"Jaké mám štěstí!" říkal si Štolc; snil po svém způsobu,

předbíhal přítomnost a myslil na dobu, až líbánková léta

jejich manželství pominou.

V budoucnosti ho zas lákal nový obraz a neviděl v něm

sobeckou Olgu ani vášnivě milující choť, ani pouhou chůvu,

která pak uvadá v bezbarvém a pro každého zbytečném

životě, ale cosi jiného, vznešeného, skoro nebývalého...

Snil o matce, která je tvůrkyní a účastnicí mravního

a společenského života celého šťastného pokolení.

Se strachem se zamýšlel, bude-li mít Olga dost pevné vůle

a sil... a spěšně jí pomáhal, aby co nejdřív život ovládla,

aby si nashromáždila zásobu odvahy k životnímu boji

právě teď, dokud jsou oba mladí a silní, dokud je život šetří

nebo dokud se jeho rány nezdají těžké, dokud se smutek

ztrácí v lásce.

Jejich dny se zatemňovaly, ale ne nadlouho. Obchodní

neúspěchy, značná peněžní ztráta, to všechno se jich sotva

dotklo. Způsobilo jim to zbytečné starosti a cesty, ale pak

na to brzy zapomněli.

Když zemřela teta, Olga hořce, upřímně plakala a asi

půl roku spočíval na jejím životě stín.

Největší obavy a věčné starosti měli s nemocemi dětí,

ale sotva obavy míjely, štěstí se vracelo.

Štolce nejvíc znepokojovalo Olžino zdraví, protože se po

porodech zotavovala pomalu; nemohl se uklidnit, ani když

se zotavila. Horší zármutek neznal.

"Jak jsem šťastná!" říkala si tiše Olga, těšíc se ze svého

života, a ve chvílích takového poznání se někdy zamýšle-

la... hlavně od nějaké doby, po třech čtyřech letech man-

želství.

Člověk je podivný! Čím bylo její štěstí úplnější, tím se

stávala zádumčivější, ba i... bázlivější. Začala se bedlivě

pozorovat a pochopila, že ji znepokojuje to životní ticho,

ulpívání na chvílích štěstí. Násilně setřásala z mysli tu

zádumčivost a urychlovala běh života, horečně hledala

ruch, pohyb, starosti, žádala muže, aby ji bral s sebou do

města, pokoušela se navštěvovat společnost, chodit mezi

lidi, ale netrvalo to dlouho.

Shon světa se jí dotýkal jen lehce, spěchala zas do svého

zákoutí, aby se vnitřně vypořádala s nějakým tíživým,

nezvyklým dojmem, a znova buď zapadala do drobných

starostí domácího života, celé dny neopouštěla dětský po-

koj, konala povinnosti chůvy, nebo se zase s Andrejem

'432,

ponořovala do čtení, do úvah o "vážných a nudných"

věcech, nebo četli básně a vykládali si o cestě do Itálie.

Bála se upadnout do něčeho, co by se podobalo Oblo-

movově apatii. Ale ať dělala co dělala, aby se zbavila těch

vracejících se chvil ztrnulosti a duševního spánku, přece

jen se k ní zas připlíží nejdřív onen šťastný sen, obklopí ji

světlemodrá noc a spoutá ji dřímotou, pak zas přijde zá-

dumčivá přestávka, jako by život odpočíval, a potom...

nepokoj, strach, nytí, jakýsi tupý smutek a v neklidné

mysli se ozvou nějaké nejasné, mlhavé otázky.

Olga bedlivě naslouchala, zkoumala sama sebe, ale nic

nevyzkoumala, nemohla se dopátrat, co si její duše občas

žádá a co hledá; viděla pouze, že si skutečně něco žádá

a něco hledá, ba dokonce -, hrozné pomyšlení -, snad si

i stýská, jako by jí šťastný život nestačil, jako by ji unavo-

val, takže chce ještě něco nového a nebývalého, nahlíží dál

do budoucnosti...

"Co to je?" uvažovala zděšeně. "Což si musím a mohu

přát ještě něco víc? Kam ještě jít? Nemám kam! Dál žádná

cesta nevede... A opravdu nevede, opravdu jsi uzavřela

kruh života? Opravdu je to všechno... všechno..." říkala

její duše, ale něco nedoříkávala... a Olga se znepokojeně

rozhlížela, nevyslechl-li někdo ten šepot duše, nedozvěděl-li

se o něm... Ptala se očima oblohy, moře i lesa... nikde

žádná odpověď, tam je dálka, hloubka a temno.

Příroda mluvila stále totéž; Olga v ní viděla nepřetržitý,

ale jednotvárný proud života bez počátku a bez konce.

Věděla, koho se může na ten nepokoj zeptat, a dostala

by odpověď, ale jakou? Co když je to reptání neplodného

ducha nebo něco ještě horšího, totiž touha neženského

srdce, neschopného náklonnosti? Bože! Ona, jeho modla,

a bez srdce, s bezcitnou, věčně nespokojenou myslí! Co

z ní jen bude? Snad modrá punčocha? Jak hluboko klesne

v jeho očích, když mu zjeví svá nová, nebývalá muka,

o kterých Andrej ostatně jistě ví!

Vyhýbala se mu nebo předstírala churavost, když její

oči, ač se tomu bránila, ztrácely sametovou měkkost a dí-

valy se nějak suše a palčivě, když jí tvář zastíral těžký

mrak, když se při nejlepší vůli nemohla přinutit, aby se

usmála a promluvila, když jen lhostejně naslouchala nejno-

vějším zprávám z politického světa, nejzajímavějším vý-

kladům o novém vědeckém pokroku nebo o novém umě-

leckém díle.

433,

Ale do pláče jí přitom nebylo, nezmocňovalo se jí náhlé

chvění jako v době, kdy se bouřily nervy, kdy se pro-

bouzely a projevovaly její panenské síly. Ne, to je něco

jiného!

"Co to tedy je?" ptala se zoufale, když na ni náhle

padal stesk a lhostejnost ke všemu, ať to bylo za krásného

zádumčivého večera nebo u kolébky, ba i mezi manželovým

laskáním a hovorem...

Náhle jakoby zkamení a umlkne a pak se usilovně snaží

předstíranou živostí svůj podivný neduh zatajit nebo řek-

ne, že má migrénu, a jde spát.

Ale uniknout bystrému Štolcovu zraku nebylo snadné;

Olga to věděla a chystala se v duchu na nastávající roz-

mluvu se stejným rozechvěním, jako se kdysi připravovala

na zpověď o minulosti. A rozmluva přišla.

Jednou večer se procházeli v topolové aleji. Skoro mu

visela na ruce a mlčela. Trpěla svým záhadným záchvatem,

a ať Andrej začínal mluvit o čemkoli, odpovídala jen struč-

ně.

"Chůva říká, že Olinka v noci kašlala. Nemám poslat

zítra pro doktora?" zeptal se.

"Dala jsem jí teplý nápoj a zítra ji nepustím ven, pak

uvidíme," odpověděla jednotvárně.

Došli až ke konci aleje mlčky.

"Pročpak jsi neodpověděla na dopis své přítelkyně So-

něčky?" zeptal se. "Pořád jsem čekal, div jsem nepřišel

na poštu pozdě. Neodpovídáš jí už na třetí dopis."

"Ano, chci na ni co nejdřív zapomenout..." odpověděla

a umlkla.

"Vyřídil jsem tvůj pozdrav Bičurinovi," začal zas Andrej

"vždyť on je do tebe zamilovaný, takže ho to snad aspoň

trochu potěšilo, když se jeho pšenice nedostala včas na

místo."

Chladně se usmála.

"Ano, říkal jsi to," odpověděla lhostejně.

"Co je ti, jsi ospalá?" zeptal se.

Zabušilo jí srdce jako už několikrát, když Andrejovy

otázky začaly být osobní.

"Ještě ne," řekla s líčenou živostí, "proč?"

"Není ti dobře?" zeptal se zas.

"I je. Proč myslíš?"

"Tak tě tedy něco trápí!"

Pevně mu oběma rukama stiskla paži.

434,

"Ne, ne!" bránila se strojeně nenuceným hlasem, který

však zněl, jako by ji skutečně něco trápilo.

Vyšel s ní z aleje a obrátil ji obličejem do měsíčního

světla.

"Podívej se na mne!" řekl a pohlédl jí pozorně do očí.

"Člověk by mohl myslit, že jsi... nešťastná! Takové máš

dnes divné oči, ostatně nejen dnes... Co je ti, Olgo?"

Vzal ji kolem pasu a vedl ji zas do aleje.

"Víš co, já... mám hlad!" řekla a nutila se do smíchu.

"Nelži, nelži! Nemám to rád!" napomenul ji s předstí-

ranou přísností.

"Nešťastná!" opakovala po něm vyčítavě a zůstala s ním

v aleji stát. "Nešťastná jsem leda v tom... že jsem až příliš

šťastná!" dopověděla s tak něžným a měkkým výrazem

hlasu, že ji políbil.

Osmělila se. Domněnka, že může být nešťastná, třebas

byla pronesena jen v lehkém žertu, povzbudila ji náhle

k upřímnosti.

"Nic mě netrápí a ani trápit nemůže. Víš to i sám a jistě

svým slovům nevěříš. Nejsem ani nemocná, ale... někdy

mi bývá... smutno... tady to máš, ty nesnesitelný člo-

věče, když před tebou nemohu nic utajit! Ano, smutno,

a nevím proč!"

Položila mu hlavu na rameno.

"Takhle tedy! Ale proč?" zeptal se tiše, skloniv se k ní.

"Nevím," opakovala.

"Ale nějakou příčinu to musí mít, a není-li ve mně ani

kolem tebe, je v tobě samé. Někdy takový smutek není nic

jiného než začátek nemoci..,. Cítíš se zdráva?"

"Ano, možná, že je to něco takového," odpověděla váž-

ně, "ač nic necítím. Vidíš přece, že jím, chodím na procház-

ku, spím a pracuji. Ale najednou jako by na mne něco

padlo, nějaká těžkomyslnost... život mi pak připadá...

jako by mu něco chybělo... Ale ne, neposlouchej mě, jsou

to všechno hlouposti..."

"Jen mluv, mluv!" živě naléhal. "Jako by tedy životu

něco chybělo, a co dál?"

"Někdy jako bych se bála," pokračovala, "aby se to

nezměnilo, neskončilo to... nevím sama! Nebo se trápím

hloupým nápadem, co ještě bude... Což to štěstí... je celý

život..." mluvila stále tišeji a tišeji, protože se za ty otázky

hanbila, "všechny ty radosti, zármutky... příroda..."

šeptala, " všechno mě ještě někam láká; začínám být se

'435,

vším nespokojena... Můj ty bože, až se za ty hlouposti

stydím...! Je to blouznivost... Nevšímej si toho, nedbej

na to..." dodala prosebně, lichotíc se k němu. "Ten smutek

rychle přechází a bývá mi zas tak krásně a příjemně, jako

mi začalo být právě teď!"

Tiskla se k němu tak bojácně a lichotně, jako by se sku-

tečně styděla a prosila za odpuštění svých "hloupostí".

Andrej se jí dlouho vyptával a Olga mu dlouho líčila jako

nemocná lékaři příznaky svého smutku, zpovídala se ze

všech temných otázek, vykládala mu o svých duševních

zmatcích a také, jak potom ty přeludy mizí -, všechno,

všechno, nač si dovedla vzpomenout a čeho si všimla.

Se svěšenou hlavou Štolc zas mlčky vykročil alejí a zne-

pokojen, zaražen, zamyslil se celou duší nad Olžiným ne-

jasným přiznáním.

Nahlížela mu do očí, ale nic neviděla, a když po třetí

došli na konec aleje, nenechala ho obrátit, vyvedla ho ten-

tokrát zas ona do měsíčního světla a tázavě se mu podívala

do obličeje.

"Co je?" zeptala se ostýchavě. "Směješ se mým hlou-

postem, ano? Je to velmi hloupé, ten smutek, viď?"

Štolc mlčel.

"Pročpak mlčíš?" zeptala se netrpělivě.

"Tys také dlouho mlčela, ač jsi jistě věděla, že tě dávno

pozoruji; nech tedy i mne chvíli mlčet a přemýšlet. Úkol,

který jsi mi dala, není tak snadný."

"Ty teď budeš přemýšlet, a já si budu lámat hlavu, co si

sám pro sebe vymyslíš. Neměla jsem ti nic říkat!" dodala.

" Raději něco mluv..."

"Co ti mám říci?" zeptal se zamyšleně. "Snad se u tebe

ještě projevuje nervové podráždění, a pak posoudí, co ti je,

lékař, a ne já. Musím pro něho zítra poslat... Ale je-li to

něco jiného..." začal a zamyslil se.

"A co, je-li to něco jiného, mluv!" dotírala netrpělivě.

Stále šel a přemýšlel.

"No tak!" pobízela ho a třásla mu rukou.

"Možná, že je to nadbytek obraznosti; jsi příliš živá...

a možná také, že jsi dozrála k době..." pokračoval polo-

hlasem skoro jen pro sebe.

"Mluv, prosím tě, nahlas, Andreji! Nemohu to vystát,

když si bručíš pro sebe!" stěžovala si. "Namluvím mu tady

nějaké hlouposti, a on pak svěsí hlavu a šeptá si něco pod

vousy! Až se s tebou tady v té tmě bojím..."

436,

"Nevím, co říci... padá na tebe smutek, znepokojují tě

nějaké otázky -, co si z toho vybrat? Ještě si o tom poho-

voříme a uvidíme, snad by ses měla zase koupat v moři..."

"Řekl jsi pro sebe, že jsem možná k něčemu dozrála; cos

tím mínil?" vyptávala se.

"Myslil jsem..." odpovídal pomalu a vyjadřoval se vá-

havě, jako by sám nedůvěřoval svému nápadu a jako by se

také ostýchal mluvit, "víš... bývají takové chvíle... totiž

chci říci, že není-li to příznak nějaké poruchy, jsi-li úplně

zdráva, dozrála jsi snad, přiblížila ses k té době, kdy se

růst života zastaví... kdy život už nemá záhady, protože

se už ukázal celý..."

"Chceš snad říci, že jsem zestárla?" živě ho přerušila.

"Jen se opovaž!" Pohrozila mu dokonce. "Jsem ještě

mladá a silná..." dodala vzpřimujíc se.

Štolc se zasmál.

"Neboj se," řekl, "zdá se, že ty nehodláš zestárnout ni-

kdy! Ne, v tom to není... v stáří síly ochabují a přestávají

bojovat s životem. Ne, tvé smutky a stesky -, je-li to jen

to, co myslím -, jsou spíš příznakem síly... Zvídavost živé

a vzrušené mysli touží někdy překročit meze obvyklého

života, nenalézá pak ovšem odpověď a tu přichází smutek...

dočasná nespokojenost s životem... Je to smutek duše,

která se ptá života na jeho tajemství... Snad i tebe trápí

právě tohle... A je-li tomu tak, nejsou to hlouposti."

Vzdychla, ale patrně hlavně radostí, že její obavy jsou

překonány, že v manželových očích neklesla, ba naopak...

"Ale vždyť jsem šťastná; můj rozum je zaměstnán a ne-

blouzním; můj život je rozmanitý -, co tedy ještě chtít?

Nač ty otázky?" namítala. "Je to choroba, nebezpečí!"

"Ano, je to snad nebezpečí pro zatemnělou, slabou mysl,

která na ně není připravena. Ten smutek a ty otázky při-

vedly možná mnoho lidí k šílenství; leckdo na ně pohlíží

jako na nestvůrné přízraky a horečné blouznění..."

"Mé štěstí je vrchovaté a tolik se mi chce žít... a najed-

nou je tu přimíšena nějaká hořkost..."

"Ano! Je to trest za Prométheův oheň! Nejen že jej

musíš podstoupit, ale musíš ten smutek i milovat a těch

pochybností i otázek si vážit, protože znamenají překypují-

cí nadbytek, životní bohatství a objevují se nejčastěji na

vrcholu štěstí, kdy člověk hrubé žádosti nemá; ve všedním

životě nevznikají, protože kde je smutek a bída, není na ně

pomyšlení; davy jdou a tu mlhu pochybností a tíseň otázek

'437,

neznají... Ale kdo se s nimi setká v pravý čas, pro toho

nejsou nepřáteli, ale vítanými hosty."

"Ale těžko se s nimi vychází, přinášejí tesknotu a lho-

stejnost... skoro ke všemu..." dodala nejistě.

"Ale na jak dlouho? Potom osvěžují život," namítal

Štolc. "Přivádějí člověka k propasti, od níž se nedočká

žádné odpovědi, a přimějí ho, aby zas pohlížel na život

s větší láskou... Vyzývají k boji už osvědčené síly jakoby

proto, aby jim nedovolily ochabnout..."

"Trápit se pro nějaké chmury a přízraky!" stěžovala si.

"Všechno je radostné a vtom náhle dopadne na život tako-

vý zlověstný stín! Což proti tomu není pomoci?"

"Jak by nebylo, pomoc je v životě! A není-li tam, ne-

stojí život za žití ani bez pochybností!"

"Co tedy dělat? Poddat se tomu a trpět?"

"Nic," odpověděl, "ozbrojit se pevností a jít trpělivě,

vytrvale svou cestou. My dva nejsme titáni," pokračoval,

objímaje Olgu, "nepustíme se s Manfredy a Fausty do

opovážlivého boje s nebezpečnými otázkami, nepřijmeme

jejich výzvu, skloníme hlavy a pokorně přežijeme těžkou

chvíli, pak se zase znova usměje život, štěstí a..."

"A co když nikdy nepřestanou a smutek bude dotírat

stále víc a víc? ..." vyptávala se.

"Co na tom? Přijmeme je jako nový životní živel... Ale

ne, to se nestává a to se nám nemůže stát! To není tvůj

smutek, ale obecný neduh lidstva. Na tebe dopadla jen

jediná kapka... To všechno je strašlivé, odtrhuje-li se

člověk od života... nemá-li oporu. Ale u nás... Dej Bůh,

aby ty tvé smutky byly to, co říkám, a ne příznak nějaké

nemoci... Ale jinak, což chmury a smutky, nějaké pochyb-

nosti a otázky nás mohou připravit o naše štěstí, o naši..."

Ani nedomluvil a Olga se mu jako šílená vrhla do náruče,

ovinula mu ruce kolem šíje a jako bakchantka na okamžik

ztrnula v záchvatu vášně.

"Ani chmury, ani smutky, ani nemoc, ba ani... smrt!"

šeptala ve vytržení, zase šťastná, uklidněná, veselá. Při-

padalo jí, že ho nikdy nemilovala tak vášnivě jako v té

chvíli.

"Dej pozor, aby osud neslyšel tvé reptání," končil po-

věrčivým varováním, které vyplynulo z jeho něžné péče,

"a aby je nepovažoval za nevděk! Nerad vidí, když člověk

jeho dary necení. Dosud jsi život jen poznávala, ale jednou

ho budeš muset zakoušet... Dočkáš se, že se rozbouří,

438,

přijdou bolesti a lopoty... přijdou jistě -, a pak... nebude

na takové pochybnosti ani pomyšlení... Šetři své síly!"

odpověděl tiše, skoro pro sebe, na její vášnivý výbuch.

V jeho slovech se ozýval smutek, jako by v dálce už viděl

"bolesti a lopoty".

Olga mlčela, na okamžik zaražena smutným přízvukem

Štolcových slov. Věřila mu bezmezně a věřila také jeho

hlasu. Jeho zádumčivost přešla i na ni a Olga se soustředila,

ponořila se do sebe.

Opírajíc se o něho, nevědomky a pomalu chodila po aleji

a úporně mlčela. Vzápětí za manželem se bojácně zadívala

do dálek života, tam, kde podle jeho slov nastane doba

zkoušek, kde čekají "bolesti a lopoty".

Začal se jí zjevovat jiný sen, ne už světlemodrá noc,

odhalovala se jí jiná končina života, ne už průzračné a svá-

teční zákoutí zahrnuté neomezenou hojností a samota

s ním...

Ne, viděla tam řetěz ztrát a útrap omývaných slzami,

neodvratných obětí, odříkavý život a nucené upouštění

od choutek pocházejících ze zahálky, nářek a sténání nad

novými bolestmi, které teď ani neznají; zjevovaly se jí ne-

moci, peněžní pohromy, ztráta manžela...

Zachvívala se a umdlévala, ale pohlížela na tu novou

podobu života se zmužilou zvědavostí, pozorovala ji

s hrůzou a odhadovala své síly... Pouze láska ji ani v tomto

snu nezrazovala a jako věrný strážce chránila i nový život;

ale i ta byla jiná!

Nemá už horký dech ani zářivé paprsky a světlemodrou

noc; v perspektivě let všechno vypadalo jako dětské hry

před tou dalekou láskou, jejíž podobu přijal hluboký

a děsivý život. Tam není slyšet polibky a smích ani zá-

dumčivě rozechvělé hovory v úpravném hájku mezi kvě-

tinami, ve svátek přírody a života... Všechno "uvadlo

a odkvetlo".

Odlesk té nevadnoucí a nehynoucí lásky spočíval mocně

jako životní síla na jejich tvářích. Ta láska zářila ve chvíli

družné bolesti v pomalém a mlčky vyměněném pohledu

společného utrpení, ozývala se v nekonečné vzájemné

trpělivosti k životním zkouškám, v utajeném pláči a potla-

čených vzlycích...

Do mlhavého smutku a otázek, které Olgu navštěvovaly,

tiše vnikly jiné, ač vzdálené, ale jasné, určité a děsivé

sny...

439,

Po uklidňujících a pevných manželových slovech a v bez-

mezné důvěře k němu se Olga zotavovala ze svých záhad-

ných, ne každému známých smutků i z prorockých děsi-

vých snů o budoucnosti a směle kráčela kupředu.

Po "chmurách" přicházelo jasné ráno se starostmi matky

a hospodyně; tu ji lákaly květinové záhony a pole, tam zas

manželova pracovna. Jenže nežila už pro bezstarostný sa-

moúčelný požitek, nýbrž se soustředěnou, bdělou myslí,

připravovala se a čekala...

Vyrůstala stále výš... Andrej viděl, že jeho někdejší ideál

ženy a manželky je nedosažitelný, ale byl šťasten i jeho

bledým odleskem u Olgy, protože nikdy nedoufal ani

v to.

A přitom ho čekal nadlouho, skoro na celý život nesnad-

ný úkol: udržet před ctižádostivou a hrdou Olgou svou

mužskou důstojnost na stejné výši, a to nikoli ze všední

samolibosti, ale aby se jejich křišťálový život nezakalil;

mohlo by se to stát, kdyby Olžina víra v něho sebeméně

zakolísala.

Mnohé ženy nic takového nepotřebují. Jakmile se pro-

vdají, přijímají poddajně manželovy dobré i špatné vlast-

nosti, bez výhrad se smiřují s postavením a společenským

okruhem, který jim byl vykázán, nebo zase stejně poddajně

podléhají prvnímu nahodilému pokušení a usoudí hned, že

se mu nemohou ubránit, nebo to nepovažují za nutné, pro-

tože je to prý osud, vášeň, žena je prý slabé stvoření atd.

Dokonce když manžel vyniká duchem, tou okouzlující

silou muže, pyšní se takové ženy touto manželovou před-

ností jako nějakým drahocenným náhrdelníkem, a i to,

jen, zůstává-li ten duch slepý k jejich ubohým ženským

kouskům. Opováží-li se však malichernou komedii jejich

úskočného, nicotného, někdy i neřestného bytí prohlédnout,

stává se jim takový duch přítěží a omezením.

Olga neznala tu logiku slepé poslušnosti osudu a nechá-

pala chvilkové ženské lásky a románky. Když jednou

uznala u vyvoleného muže přednosti a právo na sebe, věřila

v něho, a proto milovala, ale přestávala-li věřit, přestávala

i milovat, jako se stalo u Oblomova.

Ale to ještě byly její kroky nejisté a vůle vratká; Olga

se teprve učila dívat na život a uvažovala o něm, začínala

si teprve uvědomovat síly svého ducha a povahy a sbírala

materiál; tvůrčí činnost ještě nezačala, svou životní dráhu

ještě nepochopila.

440,

Ale teď uvěřila v Andreje, a to ne slepě, nýbrž vědomě,

a v něm se ztělesnil její ideál mužské dokonalosti. Čím

pevněji, čím vědoměji v něho věřila, tím obtížnější pro něho

bylo udržet se na stejné výši, být hrdinou nejen jejího

ducha a srdce, ale i její obraznosti. A věřila v něho tak, že

neuznávala mezi ním a sebou jiného rozhodčího, jinou

instanci kromě Boha.

Proto by také nebyla snesla, aby přednosti, které mu

přiznala, i jen o vlas klesly; každý falešný tón v jeho po-

vaze nebo rozumu by na ni byl působil otřásajícím dojmem

disonance. Zřícená budova štěstí by ji byla pohřbila pod

svými troskami, nebo kdyby si ještě zachovala sílu, byla

by hledala...

Ale ne, takové ženy se nemýlí dvakrát. Po zhroucení

takové víry a takové lásky je obrození nemožné.

Štolc byl hluboce šťasten ve svém plném, pohnutém

životě, ve kterém kvetlo nevadnoucí jaro; vzdělával jej

proto, opatroval a hýčkal žárlivě, usilovně a bděle. V hloubi

srdce pociťoval hrůzu, pouze když si uvědomoval, že Olga

byla na samém okraji zkázy a že ta nalezená cesta, jejich

dva životy, které splynuly v jediný, se mohly rozejít;

že neznalost života mohla zavinit zkázonosný omyl, že

Oblomov...

Zachvíval se. Jakže! Olga, a v tom životě, který jí Oblo-

mov chystal! Olga v ploužení ze dne na den, Olga jako

venkovská statkářka, chůva svých dětí, hospodyně -, a nic

víc!

Všechny otázky a pochybnosti, celý její horečný život

by se spotřeboval na péči o domácnost, na očekávání svát-

ků, hostů, rodinných sjezdů, porodů, křtin, na mužovu ne-

tečnost a jeho spánek!

Manželství by bylo pouhou formou, ne však obsahem,

pouhým prostředkem, a ne cílem; sloužilo by za široký

a věčně stejný rámec návštěv, přijímání hostů, obědů,

a večeří, bezvýznamného tlachání? ...

Jak by takový život snesla? Nejdřív by se bouřila, hle-

dala by tajemství života, chtěla by je vytušit, plakala by

a trpěla, pak by začala zvykat, tloustnout, jíst, spát,

tupět...

Ne, u ní by to bylo jinak: plakala by, trpěla, chřadla

a umírala v náruči milujícího, hodného a bezmocného

muže... Nebohá Olga!

Ale kdyby oheň nedohořel, život nevyprchal, kdyby její

'441,

síly odolaly a zatoužily po svobodě, kdyby Olga rozepjala

křídla jako silná a bystrozraká orlice na chvilku uchvácená

slabýma rukama, kdyby se vznesla na tu vysokou skálu,

kde vidí orla, jenž je ještě silnější a má ještě bystřejší zrak

než ona? ... Nebohý Ilja!

"Nebohý Ilja!" řekl jednou Andrej nahlas, vzpomínaje

na minulost.

Když Olga slyšela to jméno, ruce s vyšíváním jí náhle

klesly na klín, zvedla hlavu a hluboce se zamyslila. Andre-

jova slova vyvolala vzpomínku.

"Co se s ním děje?" zeptala se pak. "Nemůžeš se to

dozvědět?"

Andrej pokrčil rameny.

"Člověk by myslil," řekl, "že žijeme v době, kdy ještě

nebyla pošta, takže lidé, když se rozešli na různé strany,

považovali se navzájem za ztracené a skutečně také beze

stopy mizeli."

"Měl bys zase napsat některému ze svých přátel, aspoň

bychom se dozvěděli..."

"Nedozvěděli bychom se nic kromě toho, co už víme,

totiž, že je živ, zdráv a bydlí v témž bytě-,a to vím i bez

přátel. Ale co se s ním děje, jak snáší svůj život, je-li

vnitřně mrtev nebo doutná-li v něm ještě živá jiskra, to se

cizí člověk nedozví..."

"Ach, nemluv tak, Andreji, děsí mě to a bolí! Chtěla

bych vědět a bojím se toho..."

Bylo jí do pláče.

"Na jaře budeme v Petrohradě a poptáme se sami."

"To je málo, když se poptáme, musíme udělat všech-

no..."

"Což jsem neudělal? Co jsem se ho jen napřemlouval,

nastaral se o něho, dal mu všechno do pořádku -, a kdyby

se aspoň ozval! Když jsem u něho, je ke všemu ochoten,

ale sotva mě má z očí, je po všem a zase spí. Člověk se

s ním tahá jako s opilým!"

"Proč tě má mít z očí?" netrpělivě namítla Olga. "Musí

se s ním jednat rozhodně, vzít ho do kočáru a odvézt. Teď

se přece přestěhujeme na statek; Oblomov bude blízko

nás... vezmeme ho s sebou."

"Tahle starost nám ještě scházela!" rozvažoval Andrej,

přecházeje po pokoji sem a tam. "A nebude mít konce!"

"Mrzí tě to?" řekla Olga. "To je novinka! To slyším po

prvé, že si na tuhle starost stěžuješ."

442,

"Já si nestěžuju," odpověděl Andrej, "ale uvažuju."

"A kde se ty tvé úvahy berou? Přiznal sis, že je to obtíž-

né a pracné, viď?"

Zkoumavě se na něho podívala. Andrej zavrtěl hla-

vou.

"Ne, pracné ne, ale marné, to si někdy myslím."

"Neříkej to, neříkej!" odporovala Olga. "Budu na to zas

myslit celý den, jako to bylo před týdnem, a budu se trápit.

Uhaslo-li v tobě přátelství k němu, musíš snášet tu starost

z lidskosti. Přestaneš-li, půjdu k němu sama a bez něho se

nevrátím; mé prosby ho dojmou, cítím, že se usedavě

rozpláču, uvidím-li ho ubitého, mrtvého! Možná, že slzy..."

"Myslíš, že ho vzkřísí?" přerušil ji Andrej.

"Ne, k činnosti ho nevzkřísí, ale aspoň ho donutí, aby se

kolem sebe rozhlédl a změnil svůj život k lepšímu. Nebude

pak v blátě, ale blízko sobě rovných, s námi. Sotva jsem se

tenkrát objevila, v jediném okamžiku se vzpamatoval a za-

styděl..."

"Nemáš ho nakonec zas ráda jako kdysi?" zeptal se

žertem Andrej.

"Ne," odpověděla Olga vážně a zamyšleně, jako by se

dívala do minulosti. "Mám ho ráda jinak než kdysi, ale je

v něm něco, co miluji a čemu asi zůstanu věrná, nezměním

se jako někdo..."

"Kdopak je ten někdo? Jen to řekni, ty hádě jedovaté,

uštkni mě, kousni, jsem to já, viď? Mýlíš se. A abys věděla,

jak to bylo, já sám jsem způsobil, že sis ho zamilovala,

a div jsem tě nepřivedl do neštěstí. Beze mne bys byla

kolem něho prošla a ani by sis ho nevšimla. Ukázal jsem ti,

že v něm není o nic míň rozumu než v jiných lidech,

jenže je zahrabán, zadušen všelijakým neřádem a z nečin-

nosti usnul. Mám ti říct, proč je ti drahý, zač ho máš ještě

ráda?"

Olga souhlasně přikývla.

"Za to, co je u něho cennější než všechen rozum, za

čestné, věrné srdce! To je poklad, který má od přírody,

a podařilo se mu zachovat jej v životě neporušený. Sám

klesal pod ranami, jeho víra chladla, konečně ubitý a zkla-

maný, když ztratil sílu žít, upadl do spánku, ale čestnost

a věrnost neztratil. Jeho srdce nezaznělo jediným falešným

tónem, špína na něm neulpěla. Žádná vyšňořená lež ho

nezláká a nic ho nesvede na nepravou cestu; ať kolem něho

bouří celý oceán kalu a zla, ať celý svět prosákne jedem

'443,

a obrátí se na ruby, Oblomov se nikdy neskloní před

modlou lži, jeho duše zůstane vždycky čistá, jasná a čest-

ná... Je to křišťálová, průzračná duše; takových lidí je

málo; jsou vzácní; jsou to perly v davu! Jeho srdce se ničím

nedá podplatit, můžeš se na ně vždycky a všude spole-

hnout. To je to, čemu jsi zůstala věrná a proč ani pro mne

nebude péče o něho nikdy obtížná. Poznal jsem mnoho lidí

s ušlechtilými vlastnostmi, ale nikdy jsem se nesetkal

s čistším, jasnějším a prostším srdcem; mnoho lidí jsem

měl rád, ale nikoho tak hluboce a vřele jako Oblomova.

Kdo ho jednou poznal, nemůže ho přestat mít rád. Je to

pravda? Uhodl jsem?"

Olga seděla mlčky, s očima sklopenýma na práci. Andrej

se zamyslil.

"Není to snad všechno? Co tedy ještě? Aha...!" vzpo-

mněl si pak a vesele dodal: "Docela jsem zapomněl na

.holubičí něhu'..."

Olga se zasmála, hbitě odložila šití, přiskočila k Andrejo-

vi a ovinula mu ruce kolem šíje; chvíli se mu dívala záři-

vým pohledem přímo do očí, pak položila hlavu manželovi

na rameno a zamyslila se. V její vzpomínce ožila mírná,

zádumčivá tvář Oblomova, jeho něžný a oddaný pohled,

potom ten žalostný, stydlivý úsměv, kterým odpověděl na

její výčitky, když se rozcházeli... a bylo jí tak bolestně,

bylo jí ho tak líto...

"Neopustíš ho, nenecháš ho?" zeptala se, ponechávajíc

ruce na mužově šíji.

"Nikdy! Leda že by mezi námi se náhle otevřela nějaká

propast nebo vyrostla nějaká zeď..."

Políbila ho.

"Vezmeš mě v Petrohradě k němu?"

Štolc nerozhodně mlčel.

"Ano? Ano?" vymáhala naléhavě odpověď.

"Poslyš, Olgo," řekl a hleděl se uvolnit ze sevření jejích

rukou, "nejdřív musím..."

"Ne, řekni, že ano, slib mi to, nedám ti pokoj!"

"Třebas tedy," odpověděl, "jenže ne napoprvé, ale až po

druhé; vím, jak ti bude, jestli..."

"Nic neříkej, nic neříkej...!" přerušila ho. "Ano, vezmeš

mě s sebou, protože společně dokážeme všechno. Ty sám to

nedovedeš, nebudeš chtít!"

"Budiž, ale rozruší tě to, a možná, že na dlouhou dobu,"

řekl, nepříliš spokojen, že na něm Olga vynutila souhlas.

444,

"Pamatuj tedy," končila Olga, usedajíc na své místo, "že

se vzdáš, pouze ,otevře-li se propast nebo vyvstane-li mezi

ním a tebou zeď. Na ta slova nezapomenu."

.... ....

IX...

Mír a ticho spočívají nad Vyborskou Stranou, nad jejími

nedlážděnými ulicemi a dřevěnými chodníky, nad ubohými

zahradami, nad příkopy zarostlými kopřivami, kde u plotu

nějaká koza s přetrženým provazem na krku pilně spásá

trávu nebo tupě podřimuje; v poledne tam zaklapou švi-

hácké vysoké podpatky písaře, kráčejícího po chodníku,

v okně se pohne mušelínová záclonka a za květináči

s muškátem se ukáže žena drobného úředníka nebo se nad

plotem v zahradě na okamžik vyhoupne a hned se zase

schová svěží obličej děvčete, hned za ním se vyhoupne

jiný podobný obličej a také zmizí, pak se zas ukáže první

a vystřídá ho druhý; rozléhá se pištění a hlasitý smích

děvčat na houpačkách.

V domě Pšenicynové je všechno tiché. Vejdeš na dvorek

a octneš se v živé idyle: slepice a kohouti se zahemží,

rozběhnou se na všechny strany; pes začne skákat na řetěze

a štěká ze všech sil; Akulina přestane dojit krávu, domovník

přestane štípat dříví a oba se zvědavě zadívají na návštěv-

níka.

"Koho hledáte?" zeptá se domovník, když pak uslyší

jméno Ilji Iljiče nebo majitelky domu, mlčky ukáže na

vchod a dá se zas do štípání dříví, kdežto návštěvník zamíří

čistou pěšinkou, posypanou pískem, ke vchodu, na jehož

schůdcích leží jednoduchý, čistý kobereček, zatáhne za

mosaznou, pěkně vyleštěnou rukojeť zvonku a otevře mu

Anisja, děti, někdy sama domácí nebo Zachar -, Zachar

na posledním místě.

Všechno v domě Pšenicynové dýchalo takovou hojností

a kvetoucím hospodářstvím, jaké tu nebylo ani dřív, dokud

Agafja Matvejevna žila společně s panem bratrem.

Kuchyně, komory, přípravna -, všechno bylo zastavěno

misníky s nádobím, s velkými i malými kulatými i podlouh-

lými mísami, omáčníky, šálky, s hromadami talířů, s že-

leznými, měděnými a hliněnými hrnci.

V skříních měla domácí uloženo stříbro, jak své, už

'445,

bůhvíkdy vyplacené a teď už nikdy nezastavované, tak

i Oblomovovo.

Celé řady obrovských, baňatých i drobounkých čajníků

a několik řad porcelánových šálků, jednoduchých i malo-

vaných, zlacených, s nápisy, s planoucími srdci, s Číňany.

Velké sklenice s kávou, skořicí a vanilkou, broušené

schránky na čaj, nádobky s olejem a s octem.

Pak byly celé police napěchované balíky, lahvičkami

a krabicemi s domácími léky, s bylinami, vodičkami, ná-

plastmi, výtažky, kafrem, prášky a vykuřovadly; bylo tam

také mýdlo, potřeby k čištění krajek, k odstraňování skvrn

a další podobné věci, všechno, co se najde v kterémkoli

domě každého venkovského kraje u každé zámožné hospo-

dyně.

Kdykoli Agafja Matvejevna otevřela některou skříň

plnou všech těch zásob, neodolala ani sama nárazu směsi

omamných vůní a v první chvíli na okamžik odvrátila

tvář.

V komoře visely se stropu šunky, aby k nim nemohly

myši, bochníky sýra, homole cukru, sušené ryby, pytlíky se

sušenými houbami a s ořechy, nakoupenými od Čuchonce.

Na zemi stojí kadečky s máslem, velké přikryté krajáče

s kyselou smetanou, ošatky s vejci -, a co tu jen všechno

není! Leda pero druhého Homéra by dovedlo úplně a ze-

vrubně vypsat všechno, co bylo nashromážděno ve všech

koutech a na všech policích té malé archy domácího

života.

Kuchyně byla pravou svatyní pro činnost veliké hospo-

dyně a její důstojné pomocnice Anisji. Všechno bylo v do-

mě a všechno po ruce a na svém místě; mohlo by se říci,

že je ve všem pořádek a čistota, kdyby tam přece nezbý-

val jeden kout, kam nikdy nevnikal paprsek světla ani

proud čerstvého vzduchu, ani pohled paní domu, ani hbitá,

všechno smetající ruka Anisjina. Byl to kout, vlastně

doupě Zacharovo.

Jeho pokojík neměl okno a věčná tma přispěla ke změně

lidského obydlí v temné doupě. Zastihl-li tam Zachar ně-

kdy Agafju Matvejevnu s nějakými zlepšovacími nebo

očistnými úmysly, pevně prohlásil, že to není nic pro ženy,

starat se, kde a jak mají ležet kartáče, leštidlo a boty, že

nikomu nic není po tom, proč jeho šatstvo leží na hromadě

na zemi a proč má postel v koutě za pecí, v prachu, protože

ty šaty nosí a na té posteli spí on, a ne ona. A co se týká

'446,

lázeňské metly, prken, dvou cihel, dna ze sudu a dvou po-

len, která má ve svém pokojíku, on se prý v domácnosti

bez nich nemůže obejít, ale proč, to nevysvětlil; dále, že

mu prach ani pavouci nevadí a že zkrátka on nestrká nos

k nim do kuchyně, a přeje si proto, aby nechaly na pokoji

také jeho.

Anisju, kterou tam jednou zastal, zahrnul takovým

pohrdáním a tak hrozivě se po ní rozehnal loktem, že už

se k němu bála chodit. Když spor přešel do vyšší instance

před pána domu, Ilja Iljič se přišel do pokojíku podívat,

aby věc náležitě a přísně rozhodl, ale když strčil do Zacha-

rových dveří jen hlavu a díval se chvíli na všechno, co tam

bylo, pouze si odplivl a nepromluvil ani slovo.

"Tak co, vyhrály jste to?" oslovil Zachar Agafju Matve-

jevnu a Anisju, které přišly s Iljou Iljičem v naději, že se

jeho zásahem něco změní. Pak se pousmál po svém způsobu

celým obličejem, takže se mu obočí i licousy roztáhly od

sebe.

V ostatních pokojích bylo všude světlo, čisto a pěkně.

Staré vybledlé záclony zmizely, okna a dveře přijímacího

pokoje i pracovny byly ozdobeny modrými a zelenými zá-

věsy, jakož i mušelínovými záclonami s červenými festony

-, všechno dílo rukou Agafji Matvejevny.

Podušky se bělaly jako sníh a byly vystlány do výšky

div ne až ke stropu; přikrývky byly hedvábné, prošívané.

Pokoj domácí byl po celé týdny zastavěn několika hra-

cími stoly, rozevřenými a přisunutými k sobě, na kterých

byly rozestřeny tyto přikrývky a chalát Ilji Iljiče.

Agafja Matvejevna vlastnoručně stříhala povlaky, pod-

kládala je vatou a prošívala, tisknouc se ke stolu pevnými

ňadry, vpíjejíc se do práce očima, ba i ústy, když potřebo-

vala ukousnout nit, pracovala s láskou a s neúnavnou pílí.

Skromnou odměnou jí bylo pomyšlení, že chalát i přikrýv-

ky budou šatit, hřát, hýčkat a blažit nádherného Ilju

Iljiče.

Oblomov ležel ve svém pokoji na pohovce a celé dny zá-

libně pozoroval, jak se její nahé lokty pohybují za jehlou

a nití sem a tam. Nejednou dřímal jako kdysi v Oblomovce

za šelestu protahované niti s občasným prasknutím, když

ji domácí překousla.

"Nechte už té práce, unavíte se!" domlouval jí.

"Práce je Bohu milá!" odpovídala, nespouštějíc oči

z šití, a pracovala dál.

447,

Kávu dostával právě tak pečlivě připravenou, stejně

čistě a chutně podávanou, jako když se před několika lety

k Pšenicynové nastěhoval. Drůbková polévka, makaróny

s parmazánem, rybí paštika, studená polévka, domácí

kuřata -, to všechno se střídalo v pevném pořádku jedno

za druhým a v tom malém domku příjemně zpestřovalo

jednotvárné dny.

Do oken se od rána do večera opíraly veselé sluneční

paprsky, půl dne z jedné strany a půl dne z druhé, protože

na obou stranách byly zahrady a nic tam nestínilo.

Kanáři vesele trylkovali; muškát a hyacinty, které děti

někdy nosily z hraběcí zahrady, šířily v malém pokojíku

silnou vůni, mísící se příjemně s kouřem z pravého havan-

ského doutníku a s vůní skořice nebo vanilky, kterou tlouk-

la domácí, energicky se ohánějíc lokty.

Ilja Iljič žil jako v zlatém životním rámci, v němž se jako

v panoramě měnily pouze obvyklé doby dne a noci, jakož

i čtvero ročních počasí; jiné změny se nepřiházely, hlavně

žádné významné příhody, které bouřívají ode dna života

všechnu ssedlinu, často hořkou a kalnou.

Od té doby, co Štolc zprostil Oblomovku podvodných

dluhů pana bratra a co se Muchojarov i Taranťjev nadobro

vzdálili, vzdálily se s nimi ze života Ilji Iljiče také nepřátel-

ské síly. Obklopovali ho teď prostí, dobří a milující lidé,

kteří všichni přivolili, že budou svým bytím podpírat jeho

život, že mu budou pomáhat, aby jej nepozoroval a necítil.

Agafja Matvejevna byla na vrcholu svého života; žila

a cítila, že žije plně, jak předtím nikdy nežila, jenže to

stejně jako dřív nedovedla vyjádřit, nebo lépe řečeno ani

jí to vůbec nenapadlo. Prosila jen Boha, aby dopřál Iljovi

Iljiči dlouhý život, aby ho zbavil všeho "zármutku, hněvu

a nouze", kdežto sebe, své děti a celý dům poroučela do vů-

le Páně. Zato její obličej trvale hlásal stále stejné štěstí,

úplné, uspokojené a prosté tužeb, tedy štěstí vzácné a u kaž-

dé jiné povahy nemožné.

Stala se plnější; její ňadra a ramena se skvěla touž spo-

kojeností a oblostí, z jejích očí zářila mírnost a jen starostli-

vost hospodyně. Vrátil se jí ten důstojný klid, se kterým

dříve vládla nad domem mezi poslušnými pomocníky

Anisjou, Akulinou a domovníkem. Už zas jako kdysi ne-

chodí, ale jakoby pluje od skříně ke kuchyni, od kuchyně

ke komoře a odměřeně, beze spěchu dává rozkazy, plně si

vědoma toho, co dělá.

448,

Anisja je teď ještě čilejší, než byla, protože práce je víc;

pořád se pohybuje, shání, běhá a pracuje, všechno na slovo

domácí. Oči má dokonce jasnější a nos, ten výmluvný nos

se všude jen honosně ukazuje dřív než celá její osoba, jen

se červená starostmi, nápady a úmysly, jen mluví, ač její

jazyk mlčí.

Obě jsou oblečeny -, každá podle svého důstojenství

a postavení. Domácí si pořídila velkou skříň s množstvím

hedvábných šatů, pláštěnek a plášťů; čepce si objednává

na druhé straně řeky, div ne v Litějné ulici, botky ne

u Apraksina, ale ve velké tržnici a klobouček má, pomyslete

si, z Mořské ulice! I Anisja, když má uvařeno, a hlavně v ne-

děli si obléká vlněné šaty.

Jen Akulina pořád chodí se sukní zastrčenou za pás a do-

movník se nemůže ani v letních parnech rozloučit s kožíš-

kem.

O Zacharovi je darmo mluvit; udělal si z šedého fraku ka-

zajku, a jakou barvu mají jeho kalhoty, z čeho má udělaný

nákrčník, to se prostě nepozná. Čistí boty, pak spí, sedí

u vrat, tupě se dívá na řídké chodce nebo konečně sedí

u blízkého hokynáře a dělá pořád jedno a totéž, co dělával

dřív, z počátku v Oblomovce a potom v Gorochové ulici.

A co sám Oblomov? Sám Oblomov byl úplným a přiro-

zeným odleskem a výrazem toho klidu, hojnosti a nerušené-

ho ticha. Když pozoroval svůj denní život, když se do něho

vmýšlel a stále víc mu zvykal, dospěl konečně k přesvědče-

ní, že nemá dál kam jít ani co hledat a že ideál jeho života

je splněn, ač bez poesie a bez té záře, kterou mu kdysi

obraznost zdobila panský, velkorysý a bezstarostný běh

života v rodné vesnici mezi rolníky a čeledí.

Pohlížel na svůj nynější život jako na pokračování sta-

rého oblomovského bytí, jenže s jinými místními a zčásti

i časovými zvláštnostmi. I zde se mu dařilo jako v Oblomov-

ce lacino unikat životu, usmlouvat s životem nerušený

klid a zajistit si jej.

Blahopřál si v duchu, že se zbavil dotěrných a trýznivých

požadavků a bouří života, že unikl z toho širého kraje,

nad nímž se míhají blesky velikých radostí a hřmí tam ná-

hlé hromové rány velikých bolestí, kde hrají klamné naděje

a nádherné přízraky štěstí, kde člověka hryže a užírá jeho

vlastní myšlenka a vraždí ho vášeň, kde podléhá a vítězí

duch, kde člověk bojuje v neustálé bitvě a odchází z bojiště

rozerván, stále nespokojen a nenasytný. Oblomov nikdy

'449,

nezakusil rozkoše, kterou poskytuje zápas, proto se jí

v duchu zřekl a cítil duševní klid pouze v zapomenutém

zákoutí vzdáleném pohybu, boje i života.

Vzkypí-li ještě jeho obraznost, vyvstanou-li zapomenuté

vzpomínky a nesplněné sny, pocítí-li svědomí výčitky, že

prožil život právě tak, jak jej prožil, Oblomov spí neklidně,

probouzí se, vyskakuje z postele, někdy pláče chladným

beznadějným pláčem pro jasný, navždy pohaslý životní

ideál, jako se pláče pro milovaného zesnulého s trpkým vě-

domím, že pro něho člověk za jeho života dost neudělal.

Pak se podívá na to, co ho obklopuje, okusí vezdejších

požitků, upokojí se, přihlížeje zádumčivě, jak tiše a pokoj-

ně tone večerní slunce v požáru červánků, a usoudí nakonec,

že jeho život nejen tak dopadl, ale byl už i stvořen, ba před-

určen, aby zůstal tak prostinký a jednoduchý, aby vyjádřil

možnosti ideálně poklidné stránky lidského bytí.

Říkal si, že vyjadřovat bouřlivé stránky života, řídit jeho

tvůrčí i bořivé síly -, to je souzeno jiným. Každý má své

určení!

K takové filosofii došel tedy oblomovský Plato a ukolé-

bával se jí uprostřed problémů a přísných požadavků

povinnosti a životního určení! Nenarodil se a nebyl vycho-

ván pro arénu jako gladiátor, nýbrž jako pokojný divák;

jeho bojácná a líná duše by nesnesla ani bouře štěstí, ani

životní rány, a vyjádřil tedy svým osudem jen jeden okraj

života, takže nemá proč o něco usilovat, něco v něm měnit

ani něčeho litovat.

Během let přicházely chvíle rozechvění a lítosti řidčeji

a Oblomov se tiše a ponenáhlu přizpůsoboval prosté a širo-

ké rakvi svého zbývajícího žití, kterou si udělal vlastníma

rukama, jako když si poustevník, jenž se odvrátil od života,

sám kope hrob.

Přestal už snít o tom, že nově uspořádá statek a že se tam

se vším všudy přestěhuje. Správce dosazený Štolcem přesně

posílal vždycky o vánocích velmi slušný důchod, mužici

přiváželi obilí a drůbež, takže dům vzkvétal hojností

a spokojeností.

Ilja Iljič si pořídil dokonce pár koní, ale z opatrnosti,

kterou se vyznačoval, takových, že se hnou od zápraží

teprve při třetím švihnutí bičem; při první a druhé ráně se

nejdřív zakolíbá a uhne stranou jeden kůň, pak udělá totéž

druhý a potom teprve oba s úsilím natáhnou krky, hřbety

i ocasy a současně se rozběhnou, kývajíce hlavami. Vozili

'450,

Váňu na druhou stranu Něvy do gymnasia, jakož i domácí

na různé nákupy.

Na masopust a o velkonocích jezdila celá rodina i sám

Ilja Iljič na obvyklé projížďky a k jarmarečním boudám;

tu a tam si koupili lóži a navštívili divadlo -, také všichni

pohromadě.

V létě jezdili za město, v pátek po sv. Iljovi na Prachár-

nu; život probíhal ve střídání obvyklých úkazů a mohlo by

se říci, že nepřinášel zhoubné změny, kdyby životní rány

vůbec nedosahovaly do malých pokojných zákoutí. Ale

úder blesku, který otřásá základy hor a obrovskými vzduš-

nými prostorami, ozývá se na neštěstí i v myším doupátku,

sice slaběji a tlumeněji, ale pro doupě citelně.

Ilja Iljič jedl s chutí a mnoho stejně jako v Oblomovce,

chodil a pracoval líně a málo, také jako v Oblomovce.

Nedbal na přibývající léta a bezstarostně pil víno i rybí-

zovou vodku a ještě bezstarostněji po obědě vždycky dlou-

ho spal.

Náhle se to všechno změnilo.

Jednou po denním odpočinku a spánku chtěl vstát z po-

hovky, ale nemohl, chtěl promluvit, ale jazyk mu vypově-

děl službu. Polekán, mával jen rukou, aby přivolal pomoc.

Kdyby žil pouze se Zacharem, byl by tak mohl telegra-

fovat rukou až do rána a nakonec umřít; druzí by to byli

poznali až druhý den. Ale zrak domácí nad ním bděl jako

oko prozřetelnosti; Agafja Matvejevna nepotřebovala ro-

zumové úvahy a její srdce samo vytušilo, že s Iljou Iljičem

něco není v pořádku.

A sotva ji osvítilo toto poznání, už uháněla Anisja v drož-

ce pro lékaře, domácí obložila nemocnému hlavu ledem

a hned vytáhla z tajemné skřínky všechny tinktury a vo-

dičky, všechno, čeho mohla podle zvyku a doslechu vhodně

použít. Ba i Zachar si zatím stačil obout jednu botu a tak,

jak zůstal, o jedné botě, ošetřoval pána společně s lékařem,

s domácí a Anisjou.

Lékař přivedl Ilju Iljiče k vědomí a pustil mu žilou;

pak prohlásil, že to byl záchvat mozkové mrtvice a že ne-

mocný musí změnit životosprávu.

S nečetnými vzácnými výjimkami mu zakázal vodku,

pivo i víno a kávu, dále všechna tučná, masitá a kořeněná

jídla, zato mu předepsal každodenní pohyb a mírný spánek

jenom v noci.

Bez dozoru Agafji Matvejevny by se z toho nebylo nic

'451,

uskutečnilo, ale jí se podařilo zavést tento způsob života

tím, že mu podřídila celý dům; někdy lstí, někdy vlídností

odváděla Oblomova od lákavých chutí na víno, na spánek

po obědě a na tučné rybí paštiky.

Sotva začne Ilja Iljič dřímat, hned jen tak sama sebou

upadne v pokoji židle nebo se ve vedlejším pokoji s řinko-

tem rozbije nějaké staré nepotřebné nádobí, jindy zase

začnou hlučet děti -, že by člověk utekl! Nepomůže-li to,

ozve se její mírný hlas, Agafja Matvejevna ho volá a ptá se

na něco.

Zahradní pěšinka byla prodloužena do zeleninové za-

hrady a Ilja Iljič si tam vždycky ráno a večer odbývá

dvouhodinovou procházku. Chodí s ním domácí, a když

nemůže, je tu Máša nebo Váňa nebo starý známý, mlčenli-

vý, ve všem poslušný a ke všemu ochotný Alexejev.

Ilja Iljič jde pomalu po pěšince, opíraje se o Váňovo ra-

meno. Váňa v uniformně gymnasisty je už skoro jinoch

a stěží zdržuje čilý, spěšný krok, aby se přizpůsobil chůzi

Ilji Iljiče. Oblomov nevládne úplně jednou nohou, což je

následek záchvatu.

"Tak pojďme už domů, Vaňušo!" řekl.

Zamířili už ke vchodu, ale vyšla proti nim Agafja Matve-

jevna.

"Kampak tak brzy?" zeptala se a nepouštěla je do-

vnitř.

"Jaké brzy? Přešli jsme už dvacetkrát sem a tam a odsud

k plotu je to padesát sáhů, dohromady tedy dvě versty."

"Kolikrát jste šli?" zeptala se Vaňuši.

Ten se nejdřív zarazil.

"Dej si pozor, nelži!" pohrozila, dívajíc se mu do očí.

"Hned to poznám. Pamatuj na neděli, nepustím tě na

návštěvu!"

"Ne, maminko, my opravdu šli... asi dvanáctkrát."

"I ty jeden šelmo!" řekl Oblomov. "Tys pořád otrhával

akát, ale já po každé počítal..."

"Ne, jen ještě choďte, já nemám uvařenou polévku!"

rozhodla domácí a zaklapla před nimi dveře.

Oblomov volky nevolky odpočítal ještě osmkrát sem

a tam a pak teprve se vrátil.

V pokoji se na velkém kulatém stole kouřilo z rybí polév-

ky. Oblomov si sedl na své místo sám na pohovku, vedle

něho vpravo seděla na židli Agafja Matvejevna a vlevo,

v malé dětské zavírací židličce nějaké asi tříleté dítě.

452,

Dál byla Máša, už asi třináctileté děvčátko, pak Váňa

a toho dne seděl proti Oblomovovi také Alexejev.

"Počkejte, ještě vám přidám ježdíka, je tu takový tuč-

ný!" řekla Agafja Matvejevna, přidávajíc Oblomovovi na

talíř.

"K tomu by byl dobrý piroh!" zatoužil Oblomov.

"Já zapomněla, opravdu jsem zapomněla! Ještě večer

jsem na to myslila, ale jako bych ztratila paměť!" chytrači-

la Agafja Matvejevna.

"A také jsem vám zapomněla udělat ke kotletám zelí,

Ivane Alexejiči," dodala, oslovujíc Alexejeva. "Nemějte

mi to za zlé."

To zas chytračila.

"To nevadí, prosím, já jím všechno," řekl Alexejev.

"Ale opravdu, jak to, že pro něho nemáte šunku s hráš-

kem nebo biftek?" zeptal se Oblomov. "To on rád..."

"Byla jsem se sama podívat, Iljo Iljiči, ale žádné pěkné

hovězí neměli! Zato jsem vám dala udělat kisel z višňového

syrupu, vím, že si na něj potrpíte," dodala k Alexejevovi.

Kisel Iljovi Iljiči neškodil, a proto ho musil jíst rád i ke

všemu ochotný Alexejev.

Po obědě nikdo a nic nemohlo Oblomovovi zabránit, aby

si nelehl. Obyčejně se převalil na záda hned na pohovce,

kde seděl, jen když si mohl hodinku poležet. Aby nespal,

domácí tam hned u pohovky podávala kávu, v pokoji si

na koberci hrály děti a Ilja Iljič se volky nevolky musil

všeho zúčastnit.

" Přestaň zlobit Andrjušku, vždyť začne plakat!" káral

Vaněčku, když chlapec maličkého škádlil.

"Mášenko, dej pozor, aby se Andrjuška neuhodil o židli!"

varoval starostlivě, když dítě lezlo pod židle.

A Máša skočila, aby "bratříčka", jak mu říkala, vytáhla.

Všechno na okamžik ztichlo a domácí se šla do kuchyně

podívat, je-li káva hotová. Děti se upokojily. V pokoji se

ozvalo pochrupování, nejdřív tiché jako se sordinou, potom

hlasitější, a když Agafja Matvejevna přišla s kouřící se

konvicí kávy, zarazilo ji chrápání, jako když pilou řeže.

Vyčítavě zakývala hlavou na Alexejeva.

"Já ho budil, ale on si toho nevšímá!" hájil se Alexejev.

Rychle postavila konvici na stůl, zvedla se země Andr-

jušku a opatrně ho vysadila na pohovku k Iljovi Iljičovi.

Dítě po něm začalo lézt, dostalo se mu k obličeji a vzalo ho

za nos.

453,

"Jak? Co? Kdo je to?" Poplašeně se ozval probuzený Ilja

Iljič.

"Usnul jste, ale vylezl k vám Andrjuša a vzbudil vás,"

řekla vlídně domácí.

"Vždyť já nespal!" hájil se Oblomov a vzal Andrjušku

do náruče. "Což jsem neslyšel, jak se ke mně ručičkama

dobývá? Já všechno slyším. I ty jeden uličníku, chytí

člověka za nos! Já ti dám! No počkej, počkej!" muchlal

mazlivě dítě. Pak je postavil na zem a vzdychl si na celé

kolo.

"Vypravujte něco, Ivane Alexejeviči!" řekl.

"O všem jsem už mluvil, Iljo Iljiči; nemám co vyprávět,"

odpověděl host.

"Že byste neměl co vyprávět? Vždyť chodíte mezi lidi,

což nevíte něco nového? Přece něco čtete, ne?"

"Ano prosím, někdy si čtu nebo čtou druzí, mluví o tom

a já poslouchám. Včera zrovna u Alexeje Spiridonyče jeho

syn, student, předčítal..."

"Copak předčítal?"

"O Angličanech, že někomu přivezli pušky a střelný

prach. Alexej Spiridonyč říkal, že bude válka."

"A komu to přivezli?"

"Do Španělska nebo do Indie, nepamatuji se, ale vysla-

nec se moc zlobil."

"Kterýpak vyslanec?" zeptal se Oblomov.

"To jsem opravdu zapomněl!" odpověděl Alexejev, za-

díval se do stropu a vzpomínal.

"S kým má být ta válka?"

"Myslím, že s tureckým pašou."

"No, a co je ještě nového v politice?" zeptal se Ilja Iljič

po chvíli mlčení.

"Ale píšou, že se zeměkoule pořád ochlazuje, takže jed-

nou celá zmrzne..."

"Podívejme se! Což je to politika?" namítl Oblomov.

Alexejev byl celý zaražen.

"Dmitrij Alexejič se nejdřív zmínil o politice," omlouval

se, "ale pak četl všechno, co tam bylo, a neřekl, kdy politika

končí. Já vím, že to už začala literatura."

"A copak četl o literatuře?" zeptal se Oblomov.

"Inu, četl, že nejlepší spisovatelé jsou Dmitrijev, Ka-

Ramzin, Baťuškov a Žukovskij..."

"A Puškin?"

"O Puškinovi tam nebylo. Taky jsem si myslel, proč tam

'454,

o něm nic není! Vždyť on je chenius," řekl Alexejev a vy-

slovil g jako ch.

Následovalo mlčení. Domácí si přinesla práci a začala se

ohánět jehlou sem a tam, pokukujíc občas po Iljovi Iljičovi,

po Alexejevovi a naslouchajíc ostražitě, není-li někde ne-

pořádek nebo hluk, nevadí-li se v kuchyni Zachar s Anisjou,

myje-li Akulina nádobí a neskřípla-li venku vrátka, to jest,

neodešel-li domovník do "hostince".

Oblomov se tiše pohroužil do mlčení a zamyšlení. To

zamyšlení nebyl spánek ani stav bdělosti; bezstarostně

pustil myšlenky, aby se volně toulaly, na nic se nesoustře-

dil, pokojně naslouchal pravidelnému bušení srdce a občas

klidně mrkal jako člověk, který na nic neupírá zrak.

Upadl do neurčitého, záhadného stavu, do jakéhosi omá-

mení.

Člověk, někdy mívá vzácné a krátké chvíle zamyšlení,

kdy mu připadá, že prožívá po druhé něco, co už někdy

někde prožil. Ať už se mu o tom, co se před ním právě ode-

hrává, zdálo, nebo ať to skutečně kdysi zažil a zapomněl

na to, ale rozhodně ví, že před ním sedí tytéž osoby jako

tenkrát a že táž slova byla už jednou pronesena. Ale jeho

obraznost není schopna přenést ho do té minulosti, paměť

ji neoživuje a člověk se zamýšlí.

Totéž se teď stalo Oblomovovi. Obklopuje ho nějaké ticho,

které už někde bylo, slyší známý tikot hodin, slyší občas

prasknutí niti; opakují se známá slova a šepot: "Teď ne-

mohu zanic trefit nití do dírky, tu máš, Mášo, navlíkni

mi ji, máš lepší oči!"

Líně a bezmyšlenkovitě jako ve snu se dívá do tváře

domácí a z hloubky jeho vzpomínek se vynořuje známý

obraz, který někde už viděl. Přemítá, kdy a kde to slyšel...

A zjevuje se mu velký přijímací pokoj v otcovském domě,

osvětlený lojovou svíčkou, u kulatého stolu sedí nebožka

matka a její hosté. Mlčky šijí; otec mlčky přechází po po-

koji. Přítomnost a minulost splynuly a smísily se.

Sladce sní, že došel do té zaslíbené země, kde tečou řeky

medu a mléka, kde je chléb bez práce, kde lidé chodí ve

zlatě a stříbře...

Slyší vyprávění o snech a znameních, řinkot talířů a kle-

pání nožů, tiskne se k chůvě, naslouchá jejímu stařeckému,

křaplavému hlasu. "Militrisa Kirbiťjevna!" říká chůva

a ukazuje mu na obraz domácí.

Připadá mu, že po modré obloze pluje týž obláček jako

'455,

tenkrát, že do okna vane týž větřík a pohrává si jeho vla-

sy. Oblomovský krocan chodí pod oknem a hudruje.

Teď zaštěkal pes, asi jde nějaký host. Snad nepřijel

z Verchljova Andrej s otcem? To býval pro Oblomova svá-

tek. Podle všeho je to skutečně on, kroky jdou blíž a blíž,

dveře se otvírají... "Andreji!" zvolá Oblomov. A opravdu,

stojí před ním Andrej, ale ne chlapec, nýbrž zralý muž.

Oblomov se vzpamatoval. Měl před sebou v bdělém sta-

vu, ne ve snu, opravdového a skutečného Štolce.

Domácí rychle popadla maličkého, vzala svou práci se

stolu a odvedla děti; zmizel i Alexejev. Štolc a Oblomov

zůstali sami a mlčky, nehybně se na sebe dívali. Štolc se do

přítele zrovna vpíjel očima.

"Jsi to ty, Andreji?" zeptal se Ilja Iljič vzrušeným, sotva

slyšitelným hlasem, jakým oslovuje pouze milenec po dlou-

hém odloučení svou družku.

"Ano," řekl tiše Andrej. "Jsi živ a zdráv?"

Oblomov ho objal a pevně se k němu přitiskl.

"Ach!" vydechl zdlouha místo odpovědi a vložil do toho

povzdechu všechnu dlouho potlačovanou sílu smutku

i radosti, kterou od té doby, co se neviděli, snad před nikým

a nad ničím neprojevil.

Sedli si a zas se pozorně jeden na druhého dívali.

"Jsi zdráv?" zeptal se Andrej.

"Teď chvála bohu ano."

"A byl jsi nemocen?"

"Ano, Andreji, ranila mě mrtvice..."

"Je to možné? Bože můj!" účastně se polekal Andrej.

"Ale bez následků?"

"Ano, jenže nevládnu úplně levou nohou..." odpověděl

Oblomov.

"Ach Iljo, Iljo! Co se s tebou děje? Vždyť jsi úplně sešel!

Co jsi dělal celou tu dobu? Vždyť je to pátý rok, co jsme se

neviděli, to není maličkost!"

Oblomov vzdychl.

"Proč jsi nepřijel do Oblomovky? Proč jsi nepsal?"

"Co ti mám vykládat, Andreji? Vždyť mě znáš, raději se

neptej!" odpověděl smutně Oblomov.

"A pořád jsi zde, v tomhle bytě?" pokračoval Štolc,

rozhlížeje se po pokoji. "Neodstěhoval ses tedy!"

"Ano, pořád jsem zde... Teď se už taky stěhovat, ne-

budu!"

"Jak to, určitě ne?"

456,

"Ano, Andreji... určitě ne."

Štolc se na něho pozorně podíval, zamyslil se a začal pře-

cházet po pokoji.

"A co Olga Sergeje vna? Je zdráva? Kde je? Pamatuje

se ještě? ..."

Nedomluvil.

"Je zdráva a pamatuje se na tebe, jako byste se byli

včera viděli. Řeknu ti hned, kde je."

"A co děti?"

"Také děti jsou zdrávy... Ale řekni, Iljo, to přece ne-

myslíš vážně, že zde zůstaneš? Přijel jsem pro tebe, abych

tě odsud odvezl tam k nám, na statek..."

"Ne, ne!" odmítal Oblomov; byl zřejmě znepokojen,

ztlumil hlas a pokukoval po dveřích. "Ani s tím, prosím tě,

nezačínej a nemluv tak..."

"Proč? Co se ti stalo?" naléhal zas Štolc. "Přece mě znáš,

už dávno jsem si to vzal na starost a neupustím od toho.

Až dosud jsem byl zaměstnán různými záležitostmi, ale

teď jsem volný. Musíš žít s námi, blízko nás, to jsme si

s Olgou umínili a tak to také bude. Chvála Bohu, že jsem tě

našel v tomhle stavu, a ne v horším. Ani jsem nedoufal...

Jeďme tedy...! Jsem odhodlán odvézt tě třeba násilím!

Musíš žít jinak a víš dobře jak..."

Oblomov vyslechl ten proslov netrpělivě.

"Prosím tě, nekřič, mluv tiše!" domlouval Štolcovi.

"Tam..."

"Co je tam?"

"Je tam slyšet... domácí si pomyslí, že chci skutečně

odjet..."

"A co na tom? Ať si to myslí!"

"Ach, to přece nejde!" přerušil ho Oblomov. "Poslyš,

Andreji," začal náhle rozhodným a nezvyklým hlasem,

"nech toho, je to marné, nepřemlouvej mě! Zůstanu

zde."

Štolc se na svého přítele užasle podíval. Oblomov na něho

pohlížel klidně a rozhodně.

"Ty jsi ztracen, Iljo!" řekl Štolc. "Ten dům, ta žena...

celý ten život... To není možné, jeďme, jeďme!"

Chytal ho za rukáv a táhl ho ke dveřím.

"Proč mě chceš odvézt? Kam?" vzpíral se Oblomov.

"Pryč z té jámy, z toho bahna, na světlo, na volný

vzduch, kde je zdravý a normální život!" přísně, skoro veli-

telsky naléhal Štolc. "Kde to jsi? Co z tebe je? Vzpamatuj

'457,

se! Což ses připravoval na takovýhle život, což chceš spát

jako krtek v díře? Vzpomeň si na všechno..."

"Nic mi nepřipomínej a nech minulost na pokoji, ta se

nevrátí!" odpověděl Oblomov a jeho výraz prozrazoval, že

si rozumově uvědomuje své rozhodnutí i svá slova. "Co si

se mnou chceš počít? Od toho světa, do něhož mě lákáš,

jsem navždy cky odpadl; dvě roztržené poloviny nescelíš

a nespojíš. Přirostl jsem k té jámě živým tělem, a odtrhneš-

li mě, bude to má smrt."

"Ale rozhlédni se přece, kde a s kým jsi."

"Vím to, cítím to... Ach Andreji, já cítím všechno a vše-

chno chápu, dávno se už stydím, že jsem na světě! Ale ne-

mohu jít s tebou tvou cestou, i kdybych chtěl... Když jsi

tu byl naposledy, bylo to snad ještě možné. Teď... (sklopil

oči a na chvíli se zamlčel) teď je pozdě... Jdi a nezdržuj se

se mnou. Jsem hoden tvého přátelství, Bůh to ví, ale nejsem

hoden tvé péče."

"Ne, Iljo, ty něco napovídáš a nemůžeš to dopovědět.

Ale já tě přece odvezu, právě proto tě odvezu, že tuším...

Poslyš," pokračoval, "oblékni se nějak a jeďme ke mně,

zůstaň u mne dnes večer. Mám ti mnoho, mnoho co vy-

právět. Ty nevíš, co se u nás teď začalo chystat, neslyšel jsi

o tom? ..."

Oblomov se na něho tázavě díval.

"Ty se s nikým nestýkáš, zapomněl jsi na to; pojďme,

všechno ti povím... Víš, kdo je tu u vrat v kočáře a čeká

na mne? ... Zavolám ji sem!"

"Olga!" vyhrkl náhle polekaný Oblomov. Dokonce se

změnil v tváři. "Proboha, nepouštěj ji sem, odjeď! Sbohem,

sbohem, proboha!"

Skoro vystrkoval Štolce ven; ale ten se nehýbal.

"Nemohu k ní přijít bez tebe, slíbil jsem jí to, slyšíš,

Iljo? Ne-li dnes, bude to zítra, jen to oddálíš, ale nezbavíš

se mě... Zítra, pozítří, ale stejně se uvidíme!"

Oblomov mlčel, svěsil hlavu a neodvažoval se na Štolce

ani pohlédnout.

"Kdy tedy? Olga se mě bude ptát."

"Ach Andreji!" promluvil něžně a s úpěnlivou prosbou

v hlase, objímaje ho a pokládaje mu hlavu na rameno.

"Ponech mě docela osudu... zapomeň na mne."

"Cože, navždycky?" zeptal se Štolc užasle, uvolniv se

z jeho objetí, a zadíval se mu do tváře.

"Ano!" zašeptal Oblomov.

458,

Štolc od něho na krok odstoupil.

"Jsi to ty, Iljo?" vyčetl mu. "Ty mě od sebe odháníš,

a kvůli ní, kvůli té ženě...! Bože můj!" skoro vykřikl jako

náhlou bolestí. "To dítě, které jsem před chvílí viděl...

Iljo, Iljo! Prchni odsud, pojďme, rychle pojďme! Jak jsi

klesl! Ta osoba... co pro tebe znamená..."

"Je to má žena," řekl klidně Oblomov.

Štolc jako by zkameněl.

"A to dítě je můj syn! Na tvou památku se jmenuje

Andrej!" dopověděl Oblomov všechno najednou a vydechl

úlevou, že se zbavil břemene upřímnosti.

Teď se změnil v tváři Štolc a rozhlížel se kolem sebe

užaslým, skoro vyjeveným pohledem. Náhle se před ním

"otevřela propast", vyvstala " kamenná zeď" a Oblomov

jako by byl pryč, jako by mu zmizel z očí, propadl se, a Štolc

pouze pocítil tu palčivou bolest, jako člověk zakouší, když

po dlouhé nepřítomnosti vzrušeně spěchá, aby se shledal

s přítelem, a dozví se, že ten je už dávno pod drnem, že

zemřel.

"Ztracen!" zašeptal bezděky. "Co řeknu Olze?"

Oblomov poslední slova zaslechl, chtěl něco říci, ale ne-

mohl. Vztáhl k Andrejovi obě ruce a mlčky, pevně se

objali, jako se lidé objímají před bojem, před smrtí. To

objetí umlčelo jejich slova, jejich slzy i city...

"Nezapomeň na mého Andreje!" to byla Oblomovova

poslední slova, pronesená skomíravým hlasem.

Andrej mlčky, pomalu vyšel z domku, pomalu a zamyšle-

ně přešel dvůr a nastoupil do kočáru; Oblomov si sedl na

pohovku, opřel se lokty o stůl a zakryl si tvář rukama.

"Ne, na tvého Andreje nezapomenu," uvažoval smutně

Štolc, když šel přes dvůr. "Jsi ztracen, Iljo, nadarmo bych

ti vykládal, že tvá Oblomovka už není na konci světa, že

došlo i na ni, že i pro ni vysvitlo slunko! Už ti nepovím, že

za nějaké čtyři roky v ní bude železniční stanice, že tvoji

mužici půjdou pracovat na stavbu dráhy a že se potom

tvé obilí poveze k přístavu po kolejích... A-pak... školy,

vzdělání a později... Ne, ty by ses červánků nového štěstí

zalekl, oči nezvyklé světlu by tě bolely. Ale tvého Andreje

povedu tam, kam jsi ty nemohl... a s ním budu uskutečňo-

vat naše mladistvé sny." -, "Sbohem, stará Oblomovko!"

řekl, ohlédnuv se naposledy na okna malého domku. "Je

s tebou konec!"

,,,,

"Co je?" zeptala se Olga a úzkostí jí bušilo srdce.

459,

"Nic!" suše a úsečně odpověděl Andrej.

"Je živ a zdráv?"

"Ano," řekl Andrej neochotně.

"Jak to, že ses tak brzy vrátil? Proč jsi mě tam nezavolal

a nepřivedl ho? Pusť mě tam!"

"To nejde!"

"Co se tam stalo?" vyptávala se polekaně Olga. "Což se

otevřela propast?' Řekni mi to přece!"

Štolc mlčel.

"Ale co se tam tedy děje?"

"Oblomovština!" odpověděl Andrej chmurně a na další

Olžino vyptávání zachoval až domů zasmušilé mlčení.

.... ....

X...

Uplynulo pět let. Mnoho se změnilo i na Vyborské Stra-

ně; prázdná ulice vedoucí k domu Pšenicynové je zastavěna

vilami, mezi nimiž ční dlouhá zděná erární budova, která

už nedovoluje slunečním paprskům, aby se vesele opíraly

do oken pokojného útulku lenosti a klidu.

I sám domek trochu zchátral, vypadá zanedbaně a ne-

čistě jako neholený a nemytý člověk. Barva oprýskala,

okapy se místy polámaly, takže se na dvoře dělají blátivé

louže, přes které je hozeno jako dřív úzké prkno. Když

někdo vejde do vrátek, starý hlídací pes neskáče čile na

řetěze, ale chraptivě a líně štěká, nevylézaje z boudy.

A ty změny uvnitř domku! Vládne tam cizí žena a hrají

si jiné děti. Znova se tam občas objevuje červený, zpitý

obličej hrubiána Taranťjeva; mírný, mlčenlivý Alexejev

tam už nebývá. Není vidět Zachara a ani Anisju; v kuchyni

poroučí nová tlustá kuchařka, neochotně a hrubě provádí

tiché rozkazy Agafji Matvejevny a stále stejná Akulina se

sukní zastrčenou za pás drhne džbery a krajáče; týž ospalý

domovník v témž kožichu nečinně dožívá v boudě své dny.

Kolem mřížového plotu se v předepsanou hodinu časného

rána a v době oběda míhává zas postava pana bratra

s velkým balíkem pod paždí, v zimě v létě v gumových

přezuvkách.

A co se stalo s Oblomovem? Kde je? Kde? -, Jeho tělo

odpočívá na nejbližším hřbitově, pod skromným náhrob-

kem v zátiší mezi keři. Nad hrobem dřímají větve šeříku,

460,

zasazené přátelskou rukou, a pokojně tam voní pelyněk.

Zdá se, že jeho spánek chrání sám anděl ticha.

Milující oko manželčino střežilo sice bedlivě každý oka-

mžik jeho života, ale věčný klid, věčné ticho a líné plou-

žení ze dne do dne pomaličku zastavily stroj jeho života.

Ilja Iljič zesnul podle všeho bez bolesti a bez utrpení, jako

když se zastaví hodiny, které člověk zapomněl natá-

hnout.

Nikdo neviděl jeho poslední chvíle ani neslyšel jeho za-

sténání v smrtelném zápase. Záchvat mrtvice se po roce

ještě jednou opakoval a zas proběhl šťastně, jenže Ilja Iljič

byl od té doby bledý a slabý, málo jedl, málo chodil na za-

hrádku, byl stále mlčenlivější a zamyšlenější, někdy do-

konce plakal. Tušil blízkou smrt a bál se jí.

Několikrát na něho přišla nevolnost a zas se mu ulevilo.

Jednou ráno mu Agafja Matvejevna přinesla jako obvykle

kávu -, a našla ho spočívajícího na smrtelném loži stejně

pokojně jako na loži spánku. Jen hlava mu trochu sklouzla

s podušky a ruku měl křečovitě přitisknutu k srdci, kde se

patrně soustředila a zastavila krev.

Agafja Matvejevna je tři roky vdovou a, za tu dobu se

všechno vrátilo do starých kolejí. Pan bratr se věnoval

podnikání, ale přišel na mizinu a dostal se pak různými

úskoky a úplatky na své někdejší místo tajemníka v kan-

celáři, "kde zapisují mužiky"; zas chodí pěšky do úřadu

a nosí domů čtvrtrubly, půlrubly i dvacetníky, které

ukládá do dobře schované truhličky. Domácnost se vede

zas tak jednoduše, po sprostu, ale jí se vydatně a hojně jako

v dřívější době před Oblomovem.

První místo v domě zaujímá bratrova manželka Irina

Pantělejevna, to jest, osobuje si právo pozdě vstávat, pít

třikrát za den kávu, třikrát za den se převlékat a v do-

mácnosti dbát pouze o to, aby její spodničky byly co nej-

důkladněji naškrobeny. O nic víc se nestará a pravou duší

domu je jako dřív Agafja Matvejevna: stará se o vaření

a nákupy, všem připravuje čaj a kávu, na všechny šije,

pečuje o prádlo a o děti, dohlíží na Akulinu i domovníka.

Ale proč vlastně? Vždyť je to paní Oblomovová, statkář-

ka; mohla by žít samostatně, nezávisle a nic by od nikoho

nepotřebovala! Co ji mohlo přimět k tomu, aby na sebe

vzala břemeno cizí domácnosti a starosti o cizí děti,

o všechny ty drobnosti, kterým se žena obětuje buď z lásky,

nebo z posvátné povinnosti rodinného svazku, nebo koneč-

'461,

ně pro ten vezdejší chléb? A kde je Zachar a Anisja, kteří

by jí právem měli sloužit? Kde je konečně živá zástava,

kterou jí zanechal manžel, malý Andrjuša? Kde jsou její

děti z prvního manželství?

Její děti jsou zaopatřeny, to jest, Vaňuša dostudoval

a vstoupil do státní služby; Mášenka se vdala za dozorce

v nějakém státním ústavě a Andrjušu si vyžádali na vy-

chování Štolcovi; považují ho za člena své rodiny. Agafja

Matvejevna nikdy nekladla na roveň ani nespojovala

Andrjušovu budoucnost s osudy svých prvních dětí,

třebas jim v srdci snad nevědomky dopřávala všem stejné

místo. Ale výchovu, způsob života a vyhlídky Andrjušovy

oddělovala v její mysli celá propast od života Vaňušova

a Mášenčina.

"Co oni jsou? Zrovna takoví umouněnci jako já," říká-

vala přehlíživě; "narodili se ve sprostém stavu, ale tenhle,"

dodávala o Andrjušovi skoro s úctou, když se s ním mazlila

ne sice bázlivě, ale s jistou opatrností, "tenhle je mladý

pán! Podívejte se, jaký je bělounký a křehounký; jaké má

malé ručičky a nožičky a vlásky jako hedvábí. Celý ne-

božtík!"

Proto bez námitek, ba i s jistou radostí přistoupila na

Štolcův návrh, že si chlapce vezmou na vychování; měla

za to, že u Štolcových je Andrjuša na pravém místě, a ne

u ní "ve sprostotě", s jejími špinavými synovci, bratrovými

dětmi. Asi půl roku po Oblomovově smrti zůstávala v domě

s Anisjou a Zacharem a soužila se zármutkem. Vyšlapala

pěšinku k mužovu hrobu, oči si div nevyplakala, skoro

nejedla ani nepila, živila se jen čajem, v noci nespala

a docela se umořila. Nikdy si nikomu nestěžovala a zdálo

se, že se od rozloučení s mužem čím dál tím víc ponořuje

do sebe, do svého smutku, a že se přede všemi i před

Anisjou uzavírá. Nikdo nevěděl, co se v ní děje.

"Ta vaše paní pořád pláče pro muže," říkal kuchařce na

trhu prodavač, u něhož kupovali zásoby.

"Pořád se jí stýská po muži," říkal správce, když ji uka-

zoval pekařce prosvir ve hřbitovním kostele, kam se

bezútěšná vdova chodila každý týden modlit a plakat.

"Pořád se ještě souží!" říkalo se v bratrově domě.

Jednoho dne k ní náhle vpadla celá bratrova rodina

i s dětmi, dokonce i s Taranťjevem, pod záminkou sou-

strastné návštěvy. Sypaly se na ni otřepané útěchy a rady,

"aby se neničila a šetřila se pro děti" -, všechno, co už

'462,

slyšela před patnácti lety, když zemřel její první muž, a co

tenkrát zapůsobilo žádaným účinkem, ale co v ní teď nějak

vzbuzovalo bolest a odpor.

Hodně se jí ulevilo, když začali mluvit o jiných věcech

a řekli jí, že teď by mohli zase žít společně, že i ona bude

lépe snášet zármutek "mezi vlastními lidmi" a také pro ně

to bude dobré, protože prý nikdo nedovede udržovat do-

mácnost v takovém pořádku jako ona.

Vyžádala si lhůtu na rozmyšlenou, pak se soužila ještě

asi dva měsíce a konečně svolila, aby žili společně. V té době

si Štolc vzal Andrjušku k sobě, takže zůstala sama.

Hle, teď přechází v tmavých šatech a s černým vlněným

šátkem na krku z pokoje do kuchyně jako stín, stejně jako

kdysi otvírá a zavírá skříně, šije, žehlí krajky, ale pomalu

a bez energie, mluví nějak nerada a tichým hlasem, ne-

rozhlíží se už jako dřív očima přebíhajícíma s jistotou

z jedné věci na druhou, nýbrž se soustředěným výrazem,

se skrytou myšlenkou v očích. Ta myšlenka utkvěla nevi-

ditelně na jejím obličeji patrně ve chvíli, kdy se vědomě

a nadlouho zadívala do mrtvé tváře svého manžela, a od té

doby ji neopustila.

Pohybovala se po domě, dělala rukama všechno, čeho

bylo třeba, ale její nitro se toho neúčastnilo. Zdá se, že nad

zemřelým mužem, když ho ztratila, náhle pochopila svůj

život a zamyslila se nad jeho smyslem a to zamyšlení vrhlo

navždy stín na její tvář. Když pak vyplakala palčivý

zármutek, soustředila se na vědomí své ztráty a všechno

ostatní kromě malého Andrjuši pro ni zemřelo. Jen když

viděla jeho, probouzely se v ní jakoby příznaky života, její

rysy ožívaly, oči se plnily radostným světlem a pak se za-

lévaly slzami vzpomínek.

Všechno kolem ní jí bylo vzdálené; rozzlobí-li se bratr

pro zbytečně vydaný nebo neusmlouvaný rubl, pro připá-

lenou pečeni, pro rybu, která není dost čerstvá, začne-li

se kabonit švagrová pro málo naškrobené spodničky nebo

pro čaj, že je slabý a studený, chová-li se tlustá kuchařka

hrubě, Agafja Matvejevna si ničeho nevšímá, jako by se

jí to ani netýkalo, ba neslyší ani jízlivý šepot: "Milostpaní,

statkářka!"

Na všechno odpovídá jen důstojností svého zármutku

a pokorným mlčením.

Ale o vánocích a velkonocích i za veselých masopustních

večerů, kdy všechno jásá, zpívá a v domě se hoduje a pije,

463,

Agafja Matvejevna se uprostřed všeobecného veselí náhle

hořce rozpláče a zmizí do svého pokojíku.

Potom se zase soustředí, a někdy se dokonce na bratra

a jeho ženu dívá jakoby hrdě a s útrpností.

Pochopila, že má v životě dozpíváno a dohráno, že Bůh

dal jejímu životu duši a zas mu ji vzal, že v něm zazářilo

slunce a navždy uhaslo... Navždy, to je pravda; ale zato

její život také navždycky nabyl smyslu, teď Agafja Matve-

jevna ví, proč žila a že nežila nadarmo.

Milovala tak plně a silně; milovala Oblomova jako mi-

lence, jako manžela i jako pána; jen říci to nikdy nikomu

nedovedla, stejně jako dřív. Ostatně nikdo v jejím okolí by

jí ani nerozuměl. A kde by vzala taková slova? Ve slovníku

bratrově, Taranťjevově a švagrové nejsou, protože jim pro

ně chybějí pojmy; jen Ilja Iljič by jí byl porozuměl, ale

před ním se nikdy nevyslovila, protože to tenkrát ani sama

nechápala a neuměla.

Během let chápala svou minulost stále lépe a jasněji,

uzavírala se stále víc, byla čím dál tím mlčenlivější a soustře-

děnější do sebe. Celý její život zalily paprsky tiché záře,

vycházející z těch sedmi let, která prahla jako pouhá chvil-

ka. Neměla už po čem toužit ani kam jít.

Jenom když Štolcovi na zimu přijížděli z vesnice, spě-

chávala k nim, dychtivě se dívala na Andrjušu, něžně a ne-

směle se s ním laskala; také by ráda řekla něco Andreji

Ivanovičovi, poděkovala by mu, svěřila by se mu konečně

se vším, co se nahromadilo a žilo uzavřeno v jejím srdci,

vždyť on by jí porozuměl, ale Agafja Matvejevna to nedo-

vede, a proto se jen vrhne k Olze, zlíbá jí ruce a tak usedavě

se rozpláče, že i Olga bezděky zaslzí s ní a Andrej dojat

rychle odejde z pokoje.

Spojovala je všechny jedna společná vzpomínka, jedna

památka křišťálově čisté duše nebožtíkovy. Přemlouvali ji,

aby s nimi jela na venkov a žila u nich nablízku Andrjušo-

vi, ale opakovala vždycky totéž: "Kde se člověk narodil

a prožil celý život, tam má i umřít."

Marně jí Štolc předkládal účty a posílal důchod, který jí

náležel. Všechno vracela a žádala, aby peníze schovali pro

Andrjušu.

"Je to jeho, a ne moje," opakovala tvrdošíjně, "on to

bude jednou potřebovat; on je pán, a já se uživím i tak."

464,

.... .... ...

XI...

...

Jednou kolem poledne šli po dřevěném chodníku na

Vyborské Straně dva páni; za nimi jel pomalu kočár. Jeden

z nich byl štolc a druhý jeho přítel spisovatel, obtloustlý

muž s netečnou tváří a zamyšlenýma, jakoby ospalýma

očima. Došli ke kostelu; mše skončila a lidé se vyhrnuli

na ulici, přede všemi ostatními žebráci. Byla jich velká

a rozmanitá sbírka.

"Rád bych věděl, kde se ti žebráci berou," řekl spisova-

tel, dívaje se na ně.

"Jak to, kde se berou? Vylézají z všelijakých úkrytů

a koutů..."

"Zajímá mě něco jiného," namítl literát, "rád bych vě-

děl, jak se člověk stane žebrákem, jak se do takového po-

stavení dostane. Dochází k tomu náhle nebo postupně,

poctivě nebo podvodně? ..."

"K čemu to potřebuješ? Snad nechceš psát ,Mysteres

de Pétersbourg'?"

"Možná..." odpověděl literát a líně zívl.

"Máš tedy teď příležitost; zeptej se kteréhokoli z nich,

za rubl ti prodá celý svůj příběh, zapíšeš si to a se ziskem

prodáš dál. Třeba tenhle starý je myslím docela normální

typ žebráka. Hej, starý! Pojď sem!"

Žebrák se na zavolání obrátil, smekl čepici a přistoupil

k nim.

"Milosrdní páni," zachraptěl, "pomozte chudobnému

starému vojínovi, zmrzačenému v třiceti bitvách..."

"Zachare!" podivil se Štolc. "Jsi to ty?"

Zachar náhle umlkl, pak si rukou zastínil oči proti slunci

a pozorně se na Štolce podíval.

"Odpusťte, Excelence, nemohu vás poznat... docela jsem

oslepl!"

"Zapomněl jsi na přítele svého pána, Štolce," řekl Štolc

vyčítavě.

"Ach, ach, baťuška Andrej Ivanyč! Bože můj, ta slepota

mě přemáhá! Baťuško, otče rodný!"

Pletl se kolem Štolce, chytal jeho ruku, a když ji nechy-

til, políbil mu šos kabátu.

"Že mi Pánbůh dopřál takovou radost, že jsem se toho

dočkal, já, pes zatracená..." skuhral snad s pláčem, snad

se smíchem. Celý jeho obličej byl od čela až po bradu jako

'465,

ožehnut purpurovým ohněm. Nos měl k tomu temně modrý.

Hlavu docela holou; jeho licousy byly veliké jako dřív, ale

rozcuchané a schumlané jako plst a v každém se bělala

jakoby hrouda sněhu. Měl na sobě chatrný, úplně vyrudlý

plášť jen s jedním šosem; obut byl do starých sešlapaných

přezůvek na boso; v ruce držel kožešinovou, dohola odřenou

čepici.

"Můj ty Bože slitovníku! Takovou milost jsi mi dneska

při tom svátku prokázal..."

"Jak to, že ses dostal do takového stavu? Proč? Nestydíš

se?" zeptal se přísně Štolc.

"Ach baťuško Andreji Ivanyči! Jakáž pomoc!" začal

Zachar s těžkým povzdechem. "Jak se mám uživit? Dřív,

dokud byla živa Anisja, tak jsem se netoulal, měl jsem i kou-

sek chleba, ale když ona za cholery umřela -, dej jí Pánbůh

nebe -, panin bratr mě tam už nechtěl mít, říkal mi darmo-

žrout. Michej Andrejič Taranťjev po mně pořád jen číhal,

a jak jsem šel okolo, odzadu mě kopl, nebylo to k vydržení.

Co jsem se naposlouchal předhůzek! Věřil byste, milost-

pane, každé sousto chleba mi hořklo. Kdyby nebylo paní,

dej jí Pánbůh zdraví," dodal Zachar a pokřižoval se, "dáv-

no bych byl někde zmrzl. Ta dá člověku na zimu něco od

šatstva a chleba, co jsem chtěl, i koutek na peci -, všechno

mi ze své dobroty dávala. Ale začali skrze mne i jí dělat

předhůzky, tak jsem odešel, kam mě oči vedly! Takhle

bídně teď žiju už druhý rok..."

"Proč sis nenašel místo?" zeptal se štolc.

"Kdepak teď člověk najde místo, baťuško Andreji Iva-

nyči? Byl jsem ve dvou místech, ale nic z toho nebylo.

Všechno je teď jinak, ne jako dřív, všechno je to horší.

Chce-li jít člověk za lokaje, žádají, aby uměl číst a psát;

ani u velkých pánů už to není takové, aby byla předsíň

plná služebnictva. Všude mají po jednom lokajovi, málo-

kdy dva. Boty si zouvají sami, vymyslili na to nějaké ná-

řadí!" truchlivě pokračoval Zachar. "Je to hanba, ostuda,

s panstvem to jde dolů!"

Vzdychl,

"Zkusil jsem to, sloužit u jednoho Němce, kupce, seděl

jsem tam v předsíni; všechno šlo dobře, ale poslal mě na

práci do přípravny, copak je to pro mne? Jednou jsem nesl

nádobí, nějaké české sklo nebo co, a podlahy tam mají

hladké, kluzké, aby do nich něco! Najednou se mi nohy

rozjely od sebe a všechno nádobí i s podnosem se mi sesy-

'466,

palo na zem, no, a vyhnali mě! Po druhé jsem se zalíbil

jedné staré hraběnce, povídá, že prý vypadám ctihodně,

tak mě přijala za vrátného. Je to dobrá služba, taková

starožitná. Člověk musí jen sedět pěkně vážně na židli,

dá si nohu přes nohu, pohupuje se a neodpoví hned, když

někdo přijde, ale nejdřív trochu zařve, pak ho teprve pustí

nebo ho vyhodí, jak koho; a když přijde lepší host, to se ví,

vzdát mu tou berlou čest, takhle!" Zachar ukázal, jak

vzdával čest. "Ono je to pěkné, což o to! Ale když jsem zas

padl na takovou neuznalou paní -, kdo se v tom vyzná!

Jednou se ke mně podívala do komůrky, uviděla tam štěni-

ci, začala dupat a křičet, jako bych byl štěnice vymyslil já!

Copak může být dům bez štěnic? Jindy zas kolem mne šla

a vyvzpomněla si, že ze mne smrdí kořalka... taková divná

ženská! A dala mi výpověď."

"Vždyť ona z tebe opravdu smrdí, zrovna čpí!" řekl

Štolc.

"To já ze zármutku, baťuško Andreji Ivanyči, na mou

duši ze zármutku," zasípal Zachar a smutně svraštil tvář.

"Zkoušel jsem taky jezdit s drožkou. Najal si mě majitel

drožek, ale já si oznobil nohy, už jsem na to slabý a starý!

Koně jsem dostal hrozně zlého, jednou mi skočil pod cizí

kočár, div mě to nezabilo, po druhé jsem porazil nějakou

starou ženskou, sebrali mě na policii..."

"Tak toho nech, netoulej se a nepij, přijď ke mně, nějaký

kout ti nechám a pojedeme na venkov, slyšíš?"

"Slyším, baťuško Andreji Ivanyči, jenže..."

Vzdychl.

"Když mně se odsud nechce, od toho hrobečku! Ten můj

dobrodinec, Ilja IljiČ," začal naříkat, "dneska jsem se za

něho zase pomodlil, dej mu Pánbůh věčnou slávu! Takové-

ho pána mi Bůh vzal! Ten žil lidem pro radost, měl být

na světě sto let..." vzlykal Zachar a plačtivě vraštil obličej.

"Zrovna dneska jsem byl na jeho hrobečku; jak se na tu

stranu dostanu, tak tam jdu, sednu si tam a sedím, slzy se

mi jen lejou... Když se tak někdy zamyslím a všude je

ticho, najednou mi připadá, že mě volá .Zachare! Zachare!'

Až mi jde mráz po těle! Takového pána člověk nenajde!

A jak on vás měl rád -, aby mu dal Pánbůh království ne-

beské!"

"Tak se přijď podívat na Andrjušu, dostaneš najíst,

najdu pro tebe nějaké šatstvo a pak dělej, jak chceš," řekl

štolc a dal mu nějaké peníze.

467,

"To přijdu, jakpak bych se nepřišel podívat na Andreje

Iljiče! Ten už je asi veliký! Pane Bože! Že mi Pánbůh do-

přál, abych se dočkal takové radosti! Přijdu, baťuško, dej

vám Pánbůh zdraví a dlouhá léta..." bručel Zachar za

odjíždějícím kočárem.

"Slyšel jsi příběh toho žebráka?" zeptal se Štolc přítele.

"Kdo to byl, ten Ilja Iljič, o kterém mluvil?" zeptal se

spisovatel.

"Oblomov, mnohokrát jsem ti o něm vypravoval."

"Ano, na to jméno se pamatuji, tvůj spolužák a přítel.

Co se s ním stalo?"

"Umřel, zahynul pro nic a za nic."

Štolc vzdychl a zamyslil se.

"A nebyl hloupější než jiní, duši měl čistou a jasnou

jako sklo; ušlechtilý, jemný -, a zahynul!"

"Proč tedy? Jaká byla příčina?"

"Příčina... jaká příčina! Oblomovština!" odpověděl

Štolc.

"Oblomovština!" užasle opakoval literát. "Co to je?"

"Hned ti to povím, jen mě nech rozpomenout se a osvěžit

si paměť. Ale zapiš si to, možná, že to bude někdo potře-

bovat."

A vyprávěl mu, co je zde napsáno.

Jak chránit svoje pohledávky * Čtěte knihy online zdarma * Články a návody * Jiný Seznam! *