|
Maska červené smrti (Edgar Alan Poe)
"Červená smrt" již dlouho pustošila zemi. Dosud žádná morová rána
nebyla tak vražedná a tak obludná. Krev byla jejím zhmotněným znakem a pečetí -
červeň a úděsnost krve. Přicházely pronikavé bolesti, pak náhlé mrákoty, pak
prudké krvácení z pórů a konec. Šarlatovými skvrnami na těle a hlavně na tváři
odsuzoval mor svou oběť do klatby, zavíral jí dveře před pomocí a soucitem
bližních. Choroba člověka zachvátila, rdousila a v půlhodině sklála.
Avšak princ Prospero byl šťastný, neohrožený a prozíravý. Když
byla jeho říše již napůl vylidněna, vybral si ze všech svých rytířů a dvorních
dam tisíc zdravých a veselých přátel a uchýlil se s nimi do ústraní za vysoké
zdi a cimbuří odlehlého kláštera. Byla to rozsáhlá a nádherná budova - výtvor
princova vlastního výstředního, ale vznešeného vkusu. Byla obehnána mohutnou
zdí. Ve zdi byly železné brány. Když sem dvořané přišli, přinesli s sebou
kovářské výhně a těžká kladiva a zatavili závory. Chtěli se opevnit proti náhlým
záchvatům zoufalství zvenčí a šílenství zevnitř. Klášter měl bohaté zásoby.
Dvořané byli tedy zabezpečeni a mohli směle vzdorovat nákaze. Svět venku ať se o
sebe postará! Jen blázen by se teď rmoutil a přemýšlel. Princ pamatoval na
rozmanité radovánky. Opatřil šašky, komedianty, byly tu baletky, byli tu
hudebníci, byly tu krásky a bylo tu víno. To všechno a ještě k tomu bezpečí -
bylo uvnitř. Venku - Červená smrt. Na sklonku pátého nebo
šestého měsíce tohoto odloučení - právě když venku běsnil mor nejzuřivěji -
uspořádal princ Prospero pro svých tisíc přátel velkolepý maškarní ples.
Byla to skvostná podívaná - ta maškaráda. Ale nejdřív vám
vylíčím komnaty, v kterých se odehrávala. Bylo jich sedm - královské apartmá. V
mnoha palácích vytváří řada takových komnat dlouhý a přímočarý průhled; posuvné
dveře bývají dokořán rozevřeny téměř až ke stěnám, takže celý prostor lze snadno
přehlédnout. Zde to ovšem bylo docela jiné, jak se ostatně při princově zálibě v
bizarnosti dalo očekávat. Pokoje byly tak nerovnoměrně rozmístěny, že bylo vidět
vždy sotva dál než do jednoho. Každých dvacet třicet kroků stěna prudce
odbočovala a před divákem se otvíral nový a nový obraz. Uprostřed každé stěny
bylo napravo i nalevo vysoké, úzké gotické okno vedoucí do přilehlé chodby,
která se vinula podél zákrutů celého apartmá. Tato okna byla z malovaného skla,
které mělo vždy takovou barvu, aby lahodila s barevným odstínem dekorace v
komnatě. Nejvýchodnější pokoj byl například vyzdoben modře - okna byla proto
jasně modrá. Druhá komnata měla okrasy a čalouny purpurové, takže i tabulky okna
byly z purpuru. V třetí bylo všechno zelené - okna též. Čtvrtá byla zařízena i
osvětlena oranžově, pátá byla bílá, v šesté převládala fialová. Sedmý pokoj byl
zahalen do černých sametových čalounů, které pokrývaly strop a visely ze stěn,
spadajíce v těžkých záhybech na koberec téže látky a barvy. Pouze v tomto pokoji
nesouhlasila však barva oken s barvou výzdoby. Zde byly tabulky šarlatové - syté
barvy krve. V žádné z těchto sedmi komnat nebyla uprostřed záplavy zlatých
ozdob, jež tu byly nahodile rozmístěny či splývaly z klenby stropu, jediná
lampa, jediný svícen. Uvnitř pokojů nehořelo světlo, ale na chodbách, které se
kolem nich vinuly, stála před každým oknem těžká trojnožka s rozžhaveným uhlím,
jehož plameny prozařovaly zbarvené sklo a místnost oslnivě osvětlovaly. Vznikaly
tak přepestré, fantastické obrazce a dojmy. Ale v západní, černé komnatě,
vyvolalo ohnivé světlo, proudící na temné závěsy krvavým sklem, opravdu
přízračný účinek; tváře příchozích vypadaly v té záři tak úděsně, že se jen
málokdo z celé společnosti osmělil překročit práh. A v této
komnatě stály u západní stěny ohromné ebenové hodiny. Jejich kyvadlo se houpalo
s temným, těžkým, jednotvárným řinčením, a když minutová ručička opsala kruh
ciferníku a hodiny začaly odbíjet, vydral se z kovových plic stroje zvuk, který
byl sice jasný a zvučný, hluboký i harmonický, ale přitom tak podivně jímavý a
naléhavý, že hudebníci v orchestru hodinu co hodinu přestávali na chvilenku hrát
a naslouchali odbíjení; a tak se i tančící páry bezděky přestávaly otáčet a celá
ta veselá společnost trochu zrozpačitěla, a jak hodiny odzváněly, bylo vidět, že
ti nejrozmařilejší pobledli a ti starší, usedlejší, si rukou přejeli čelo jakoby
v zmateném zasnění či zamyšlení; jakmile však údery dozněly, obecenstvo znovu
propuklo v bezstarostný smích; hudebníci na sebe pohlédli a usmáli se vlastnímu
zneklidnění a bláhovosti, a šeptem se navzájem ujišťovali, že při příštím
odbíjení se už nedají tak dojmout a zmást - a pak uplynulo šedesát minut (do
nichž se vejde tři tisíce šest set vteřin prchavého času), hodiny začaly
vyzvánět znovu, a znovu se přikradly rozpaky, neklid a zamyšlení jako předtím.
Ale přesto byl to ples bujný a velkolepý. Vévoda měl prazvláštní
vkus. Měl vytříbené oko pro barvy, znal jejich účinek. Dekorace podle běžné módy
se mu nelíbily. Jeho návrh a plány byly smělé, oslnivé, nápady překypovaly
ohromující nádherou. Snad si někteří myslí, že byl šílený. Lidé z jeho družiny
si to nemysleli. Bylo třeba ho slyšet, vidět, dotýkat se ho - abyste si to
opravdu nemysleli. K této velké slavnosti uspořádal téměř sám
celou tu proměnlivou výzdobu sedmi komnat a svým podmanivým vkusem sám určoval
výběr masek. Byly to postavy skutku pitvorné - samý lesk a třpyt, dráždivost a
přízračnost - připomínající Hugovy Hernani. Byly tu fantaskní postavy s
údy a výstrojí, které k nim nepatřily. Byla tu šílená zjevení, jakoby bláznem
vymyšlená. Mnoho podob krásných, mnoho rozmarných, mnoho bizarních, některé
strašlivé a nemálo též odporných. Byl to věru zástup snových přeludů, co se tu
vláčelo po komnatách! A ty přeludy se kroutily a ploužily, zbarvovány odstíny
komnat, a šílené tóny orchestru jako by zněly ozvěnou jejich kroků. A tu se
náhle v sametové síni ozve úder ebenových hodin a všechno na okamžik strne a
všechno umlká - jen hodiny je slyšet. Přeludy stojí jako přimraženy. Avšak
zvonivé údery doznívají - jen chvilenku to trvalo - a za jejich echem letí
lehký, tlumený smích. A hudba se znovu rozvášní a přeludy ožijí a znovu křepčí
ještě rozmarněji než dříve a zbarvují se zářemi z mnoha barevných skel, jimiž
prosvítají zášlehy ohňů. Avšak ke komnatě tam na západě se teď už žádná maska
neodváží přiblížit, neboť noci ubývá a krvavým sklem line se světlo čím dál
ryšavější a čerň šerých čalounů děsí, a tomu, kdo vboří nohu do šerého koberce,
zazní blízký tlumený cinkot ebenových hodin naléhavěji a vážněji než těm, kteří
se baví v odlehlejších komnatách. Tam se však hemžil hustý
zástup, horečně pulsoval život. Bujný kvas vířil dál a dál - až konečně hodiny
začaly odbíjet půlnoc. Hudba tak jako předtím zmlkla, utichlo kroužení párů,
všechno zas rozpačitě znehybnělo. Tentokrát však hodinový zvon zazněl
dvanáctkrát, a tak se asi stalo - protože bylo více času - že se do úvah těch
přemýšlivějších hodovníků vloudilo o trochu víc ducha. A tak se snad také stalo,
že ještě než poslední ozvěna posledního úderu zanikla v tichu, postřehli mnozí
přítomnost masky, které si dosud nikdo nevšiml. A když se šeptem rozneslo, že se
dostavil nový host, ozval se v obecenstvu šum a reptání, zprvu vyjadřující
nesouhlas a údiv - posléze strach, hrůzu a odpor. V shromáždění
přízraků, jaké jsem vykreslil, by nějaký obyčejný zjev sotva vzbudil takový
rozruch. Vždyť volba masek na tento večer byla takřka neomezena; ale ta nová
postava přeherodovala samého Heroda a překročila hranice i princovy bezbřehé
fantazie. I ten nejotrlejší člověk má v srdci struny, které ho rozechvějí,
jakmile se jich dotknete. I člověk nadobro rozvrácený, jemuž je život i smrt jen
pro smích, přestává s některými věcmi žertovat. A opravdu: celá společnost
zřejmě v skrytu duše cítila, že v kostýmu i vystupování vetřelce není nic
žertovného, že je v něm cosi nestoudného. Byla to vysoká, vychrtlá postava,
zahalená od hlavy k patě do pohřebního hávu. Maska, která zakrývala tvář, byla
zformována k tak přesné podobě tuhé tváře mrtvoly, že i nejpozornější pohled by
sotva odhalil klam. Ale to všechno by rozjaření hodovníci, když už ne schválili,
tedy aspoň strpěli. Zakuklenec však zašel příliš daleko: vzal na sebe podobu
Červené smrti. Jeho rubáš byl potřísněn krví - a jeho široké čelo, skráně i
tváře byly skropeny úděsným šarlatem. Když na tento strašidelný
zjev poprvé pohlédl princ Prospero (maska zvolna, velebně, snad aby zdůraznila,
jakou hraje roli, procházela mezi tančícími), bylo vidět, jak se v prvním
okamžiku křečovitě otřásl hrůzou či odporem; vzápětí mu však tvář zrudla hněvem.
"Kdo se opovažuje?" tázal se sípavě dvořanů, kteří mu stáli
nablízku - "kdo se opovažuje urážet nás tímto rouhavým výsměchem? Chopte se ho a
strhněte mu masku, ať poznáme, koho za svítání pověsíme na cimbuří!"
Princ Prospero stál ve východní, modré komnatě, když tato slova
pronášel, ale nesla se zvučně a jasně dál, do všech sedmi pokojů - neboť princ
byl člověk statný a smělý a hudba na jeho pokyn ihned umlkla.
Stál v modré komnatě s družinou bledých dvořanů po boku. Jakmile
promluvil, vykročili chvatně směrem k vetřelci, který v tom okamžiku nebyl
daleko a teď již sám rozvážným, důstojným krokem přistupoval k mluvčímu. Ta
šílená drzost naháněla dvořanstvu podivný, posvátný strach, takže se mezi nimi
nenašel jediný, kdo by proti masce pozvedl ruku; a tak se cizinec, nikým
neohrožován, přiblížil až na krok k princovi; a pak, zatímco celý ten zástup
jakoby z jediného popudu ucouvl ze středů komnat ke stěnám, kráčel nerušeně dál
týmž slavnostním, odměřeným krokem, kterým sem vstoupil, prošel modrou komnatou
a vstoupil do purpurové - z purpurové do zelené - zelenou prošel do oranžové - a
tou opět do bílé - a odtud ještě dál do fialové, a v žádné se nikdo nepohnul,
aby ho zadržel. A teprve tehdy, šílený vztekem a hanbou z chvilkové zbabělosti,
se princ Prospero vzpamatoval. Vyrazil, hnal se zběsile šesti pokoji - úplně
sám, neboť všechny zachvátil smrtelný děs - pádil s napřaženou dýkou a již
přichvátal v nejzazší, sametové komnatě na tři čtyři kroky k odcházející
postavě; ta se však náhle prudce otočila a pohlédla svému pronásledovateli do
tváře. Ozval se pronikavý výkřik, zablýskla se dýka - a dopadla na černý
koberec, na který vzápětí klesl mrtev i princ Prospero. Teprve pak se dav
hodovníků pozvedl k zběsilé odvaze zoufalců a hnal se do černé komnaty. Když se
však chopili zakuklence, jehož vysoká postava stála zpříma a nehybně ve stínu
ebenových hodin, ustrnuli všichni nevýslovnou hrůzou - pohřební rubáš a mrtvolná
maska, na něž se tak zuřivě vrhli, neskrývala v sobě žádný hmatatelný tvar.
A teď každý věděl, že přišla Červená smrt. Vkradla se tiše v
noci jako zloděj. A bujaří hodovníci padali jeden po druhém v hodovních síních,
zbrocených teď krví, a každý zemřel tak, jak právě klesl k zemi; a z ebenových
hodin odešel život s životem posledního rozmařilce; a plameny v trojnožkách
dohasly a tma a zkáza a Červená smrt rozprostřely nade vším svou bezmeznou moc.
|




|