Knihy na netu

HLAVNÍ STRANA seznam děl dle: NÁZVU * AUTORA * OBORU

JAN CIMBURA , JINDŘICH ŠIMON BAAR

I Sedlák Martin Kovanda v Hradišti u Písku stal se starostou. Prvním starostou po roce osmačtyřicátém, který pochoval robotu, desátky, posnopné, odsyp i rychtáře - dosazované do vesnic nejmilostivější vrchností. Všechno to v tom hlučném a šumném roce i v letech následujících pominulo, a když v Hradišti poprvé svobodnou volbou měli si zvolit obecního starostu - jednohlasně křičeli všichni:,, Kovanda - žádný jiný než Kovanda." Měli ho všichni rádi pro jeho bystrost i odvahu, se kterou se stavěl proti každému bezpráví a křivdě. Nedal se nikdy uchvátit hněvem, neopíjel se, nekřičel v hospodě a nehrozil, ale zato vždycky jednal. Byl klidný a chladný jako ocel, ale dovedl být také jako ocel tvrdý, neústupný a břitký…

"Budou s tím pochůzky," řekl doma ženě - "aby práce nestála - pojednám si čeledína -"

"Ale kde ho vzít?" povzdychla si žena.

Kovanda se tedy poptával a tu slyšel, že u Cimburů v Semicích mají doma syna. Vrátil se z vojny po sedmi letech a mohl si zazpívat stejně jako ostatní vojáci, kteří se vrátili z bojišť v Uhrách a Itálii: "Sedm let jsem u vás sloužil a nic jste mi nedali. .." Kus německy potištěného a popsaného papíru a na černožluté stužce žlutý plíšek - to bylo vše, co si přinesl Cimbura za to, že sedm let s píseckým plukem sloužil vlasti a králi…

Živnost doma byla malá a na ní ještě asi čtyři děti.

Kovanda tedy vzkázal do Semic a Cimburovic odpověděli, že by šel jejich voják, když by to bylo do dobrého a stálého místa, ale že na to nečeká, že má doma "svůj chléb a lože".

Kovanda zase vzkázal - chce-li, aby přišel, "že bude jako jejich - za stolem že bude sedět u hospodáře a že ho chtějí mít - bude-li hodný -jako svého -"

"Tak, chlapče, vítáme tě k nám pod střechu," potřásal už příští neděli hradišťský starosta ruku svému nastávajícímu čeledínovi - "a jakpak se jmenuješ?"

"Po otci Jan mi říkají."

"Tak máš ještě bratra," hned uhodl sedlák, protože věděl, prvnímu synu že se dává jméno po kmotru, druhému po otci, třetímu po dědovi a ty ostatní děti, že si jména na svět nosí - že dostávají totiž jméno, jaké je v kalen- 9

dáři v den jejich narození anebo v nejbližších dnech.

"Ještě dva a dvě sestry - pět je nás doma dětí -"

"A práci umíš?" vyšetřoval hospodář dále.

"Umím - jsem z gruntu - ale sám jí ještě nerozumím -byl jsem sedm let na vojně - a před tím jsem dělal, jak mi tatíček poroučeli -"

To právě se líbilo Kovandovi: "Dá si říci - bude poslušný," poliboval si v duchu.

"Umíš sekat travnou a obilnou kosou?" optal se nahlas, ale proto jen, že bylo zvykem podrobit každého čeledína takovému křížovému ohni od dávna už ustálených otázek. Cimburovi je doma tatíček všecky předem řekli - doslova mu pověděli, nač se ho bude Kovanda ptát, i co má odpovědět, - aby slušnost byla zachována.

"Umím sekat nejen travnou i obilnou kosou - ale umím ji i na kosiště nasadit, a když ji v seči ztupím, dovedu ji na babce naklepat," odpověděl proto Cimbura rozvážně, jak se slušelo a patřilo.

"Umíš brázdu vyorat?"

"Umím ji vyorat rovnou a dlouhou a nemusím se zpět za pluh ani ohlédnout."

"Umíš obilí rozsívat?"

"Umím rozsívat i obilí i kulatiny - čočku, hrách i vikev sejí doma tatíček."

"Umíš povříslo udělat?"

"Umím je udělat i roubem zavázat a snop utáhnout, že se jím písecká věž může přehodit a nerozváže se."

Kovanda spokojeně kýval hlavou.

Zbývala poslední otázka: "Umíš fůru naložit a s vozem obrátit?" ale tu mu Kovanda nedal. Optal se místo toho: "A s čím jsi doma jezdíval? S koňským nebo s volským?"

"S volským jenom," řekl Cimbura a zahanbeně sklopil oči.

"Tak u nás se seznámíš s koněm - nejlepším pomocníkem sedláka - budeš mít dvacet zlatých ročně služby na penězích, plátna na košile a zástěry - a jíst budeš se mnou za stolem," dokončoval hospodář.

Selka už nesla mísu polévky a postavila ji vedle chleba na prostřený stůl. Děti stouply si vedle ní a Kovanda sám a sám počal se hlasitě modlit, zcela tak - jak to činili tatíček Cimburův u nich doma v Semicích. Janovi velice se to líbilo a cítil se v té chvíli polední být doma.

10

Sedlák usedl první do rohu - vedle něho nový čeledín a pak teprve děti.

Po obědě Kovanda nacpal si dýmku a podal měchuřinu s tabákem Cimburovi.

"Zaplať Pán Bůh - nekouřím," poděkoval tento.

Kovanda vyvalil oči. "Byl jsi přece vojákem - co?"

"Byl - ale tabák jsem prodával."

"A co kořalku?"

"Nepiju," - stručně odpověděl Jan. Kovandovi se ulevilo. To bylo to poslední, čeho si ještě přál vědět. Zcela upokojen vyšel potom s čeledínem na dvůr. Prohlédli si konírnu - stáje - celé dvořiště - vyšli na sad i do polí se spolu pustili. Sedlák vykládal horlivě a nadšeně, a Cimbura pozorně naslouchal. Než se spolu vrátili, znal už celé hospodářství i postup nastávajících prací.

K večeru jenom ještě Kovanda vykládal o koních. Celá přednáška to byla, prodchnutá obdivem a láskou k ušlechtilému tomu zvířeti. Poučoval Cimburu, jak krmit - oves pálat a čistit - kdy seno za jesle založit, kdy napájet, hře-belcovat, jak ke koni se blížit - na něho volat - kde ho poplácat - jak do postrojů ho oblékat a sám s Cimburou všecko dělal, názorně všecko ukazoval - do všech tajů ho zasvěcoval.

Měl pár koní - krásných - statných a silných. Valacha, kterému říkali Dobrák a kobylu Divokou - "ale není divoká - je dobrá jako dítě - jenom lekavá trochu - do tahu je jako šroub a do běhu jako oheň. - Dobrák je pohodlný, ale zato spolehlivý - nepovolí - neselže," velebil hospodář dobré vlastnosti svého spřežení. Koníci, jak zaslechli svoje jména, pozorně stříhali ušima - hlavy obraceli a řehtali na stání radostně a hrabali nohama. Poznali hlas hospodářův. "Bát se jich nemusíš - neublížíš-li jim - neublíží tobě. Zvíře pozná dobrého člověka brzy a přilne k němu - tu máš skývu posoleného chleba a podej jim na dobré přátelství -"

S tlukoucím srdcem vcházel Cimbura mezi koně. Ti odtáhli se od žlabů a přitlačili se k dřevěnému pažení svého stání. Veliké černé oči upírali na nového čeledína.

I Kovanda zvědavě hleděl za Cimburou. "Vezmou-ii?" tázal se sama sebe v duchu.

Jan rozlomil skývu na tři kusy. Nejmenší snědl sám, potom poplácal Dobráka po mírně zahnutém krku a podal 11

mu druhý kus. Valášek po něm ihned chňapl a ochotně ho chrupal.

Pouze Divoká dělala chvíli drahoty.

"I jen se neupejpej," usmál se tichým dobrým smíchem Cimbura a znovu podržel jí třetí část krajíce. Divoká za-frkla - znovu si přičuchla, a jak ucítila chlebovou vůni, neodolala - rozšklebila jemné růžové pysky a lapala po chlebu.. . ,,No - buď Bohu chvála - budete přáteli," pochválil Kovanda a hned horlivě vykládal, jak kůň každého člověka nesnese. "Každý tvor - člověk i zvíře má svoji vůni - některého tvora ani cítit nemůžeme, a kůň má dobrý čich - ale ty už máš vyhráno - spřátelí se s tebou - to jen ona - Divoká - je taková fajnová - inu, jako ženská -" radostně smál se Kovanda a po mohutném kříži pohlázel milé svoje zvíře…

Tak Cimbura u Kovandů zdomácněl. Splynul s nimi -v celém dvoře lidé i dobytčata zvykli si na něho - jako by tu byl vyrostl mezi nimi -jako by byl jejich.

II JVovanda svému čeledínovi dlouho nevěřil.

"To není ani možná, starý voják aby nekouřil a kořalky nepil," kroutil hlavou.

"I jdi!" plísnila ho žena - "je to pořádný člověk -lepšího jsme do stavení ani dostat nemohli -"

"Žena od přírody je lehkomyslná," - vážně odpovídal Kovanda - "a lehkověrná. Dokud nevysolíme s Cimburou krušec soli a dokud nesní u nás z deseti pecí chleba - nelze s ním uzavírat trvalého přátelství. Neprošel ještě ohněm všech zkoušek. Nebylo dosud času ani příležitosti, aby se ukázala celá jeho povaha. Až dosud se netoulá, ale snad jen proto, že tu je jako v cizině - známostí nemá: je pracovitý, ale nové koště každé dobře mete; je poslušný, ale možná, že pouze pro svoji vlastní nezkušenost a nedovednost - mnoho ze selského zapomněl na vojně - a proto snad ve všem se mne optá - mou vůlí se řídí. Snad obrátí později - vzpříčí se - třeba času vyčkat…"

A tak pozoroval Kovanda Cimburu. Nedůvěřivostí svou ho pronásledoval, nenápadně různým zkouškám ho podroboval, překvapoval ho neočekávaně při práci na poli i doma 12

- ale Cimbura ze všech těch léček vyvázl šťastně - protože byl opravdu člověkem poctivým a svědomitým.

"Sedlák mě chytá," - smál se sám pro sebe - prohlížeje úmysly hospodáře, ale nehoršil se naň proto. Uznával, že má k tomu právo, aby se přesvědčil o poctivosti neznámého člověka, kterého přijal pod střechu a ke stolu. Ne-přetvařoval se, nesnažil se být v očích svého hospodáře lepším než skutečně je, stejně, díval-li se sedlák čili nic, hleděl si své práce. Klidně - skoro trochu zvolna pracoval, ale i když Kovanda se blížil - nepřidal a nepustil se do díla horlivěji, ale zato pracoval bez oddechu a ustavičně -neodhodil kosu v seči, když hospodář odešel, nelehl si, ani na mez neusedl - ale jako by tu u něho ustavičně stál - - pracoval - takže den když s večerem se setkal - podivili se všichni, co Cimbura práce vykonal. ..

On sám se cítil v Hradišti spokojený. Odvykl za ta vojenská léta rodné vesnici, rodičům i sourozencům, a proto ani teď u Kovandů stesku po domově necítil.

Tak minula senoseč, bylo už po žních i sklizená otava voněla už v seníku. Pouze brambory a zelí stěhovaly se zvolna z polí do sklepů - ozimy se zasévaly a oralo se podjaře.

Nadešlo císařské posvícení.

Toho dne i samo slunéčko z modravého nebe vesele a radostně dívalo se dolů na hradišťskou náves a spokojeně zhlíželo se v obecním rybníčku. Na hrázi jeho stála kaplička a kovárna a kolem něho byly rozestaveny do kolečka statky, chalupy, výměnice a baráky. Všecky byly pošité doškem, zdi měly lepenicové nebo roubené a hlinou vymazané. Nad rozježené hřebeny střech vyčuhovaly obílené komíny a ze všech valily se dnes k nebi obláčky modravého dýmu.

Starý Máček - svátečně ustrojený stál u kapličky a díval se na její stín. Měl to dlouholetou zkušeností vyměřeno. Jakmile padl stín na určitý kořen lípy, pod kterou se kaplička krčila - Máček šel a zvonil. Bylo poledne. Říká se, že každá práce dlouhou dobu ustavičně konaná člověku zevšední - pakliže se stále nepamatuje a nepřipomíná si její vážnost. Tak i Máček stoje před kapličkou a tahaje za provaz - nechal beraničku na hlavě a starou dýmečku skrz na skrz močkou prosáklou v bezzubých ústech - ačkoliv zvonek volal polední "Anděl Páně" a po celé vsi lidé uctivě hlavy obnažovali… Máček nedělal to z fúrie, ale 13

z pohodlí - nebylo kam beraničku pověsit, a dýmka často než odzvonil mu vyhasla, a dalo mu to mnoho práce, než do zavlhlého tabáku oheň zase rozkřesal. Sám při zvonění se potichu modlil pozdravení andělské a dobře dle oddílů modlitby zvonek podtrhával…

V té chvíli polední hradišťská náves byla jako po vy mření. Kolem bohatých stolů seděli lidé a u plných žlabů stála zvířata.

I u Kovandů seděli již za stolem a v tichu a bázni Boží pojídali, co selka o posvícení uvařila.

Byla to především dobrá staročeská polévka nudlová. Kovandová měla ve svém stádu slepic jednu, která byla tlustá jako kachna a veliká jako kohout, ale neplodná. Při každém sypání zrní hrozila jí hospodyně pěstí: počkej tyty líná, ty - ani vajíčka jsem od tebe dosud nespatřila, však já tě zaříznu o posvícení a dám tě celou do polévky - a také vskutku svoji hrozbu splnila. Proto byla polévka jako olej a chutná jako mandle.

Potom přinesla selka na stůl křenovou omáčku, hustou a sladkou, ze smetany vařenou, zažloutlou vajíčky a na drobno rozkrájenými letošními už ořechy. Každému - počínaje hospodářem - vložila na talíř jeho díl masa hovězího, libového a křehkého a doprostřed posunula pecen chleba vonného, čerstvě z vejraže před koláči ještě upečeného - samožitného.

V hlubokém posvátném tichu všichni pojídali "těchto darů Božích", jako by byli v kostele. Pouze tu a tam bylo slyšet lžíci cinknout, zuby chrupnout anebo rety srknout a to ještě Kovandův zrak káravě zabloudil v tu stranu, odkud zvuk o jeho ucho zavadil.

První hlad už pominul a jinou neděli byl by oběd ukončen - ale dnes ještě octla se na stole mísa knedlíků bílých, pšeničných, pěkně kynutých a houskou na drobno rozkrájenou proložených, za nimi přišlo zelí, kyselé zelí s ostrou vůní, až se sliny v ústech sbíhaly, a konečně veliký pekáč -dlouhý, promaštěný už a zčernalý, na kterém v mastnotě ležela celá plec vepřová do červena upečená.

Každý si mohl ukrojit podle své chuti a hladu - a proto ani hospodář ani hospodyně masa nekrájeli. Uřízli si sami kousek a po nich Cimbura a děvečka. Pouze dětem ukrojila matka tenký řízek, neboť samy velkým nožem vládnouti nesměly a také ještě nedovedly. . .

14

To bylo už poslední jídlo, protože hostů dnes Kovando-vic neměli, čekali, až odpoledne snad že přijde nějaký úředník z Písku, snad pan aktuár s paničkou a dětičkami na vesnické koláče - ale bylo možné, že přijde z Písku i sám pan guberniální rada, protože byl s Kovandou dobře znám už dříve ještě, nežli byl starostou. Vozíval totiž Kovanda pana radu svými koni do Prahy, kdykoli tam musil k apelaci anebo z jiné příčiny.

Proto všichni seděli za stolem po domácku, vysvlečeni, v bílých nažehlených košilích, pot perlil se jim na čele, brady leskly se jim mastnotou, tváře zčervenaly a na spáncích mužským až se chomáčky vlasů chvěly, jak s chutí čelisti se hýbaly a pracovaly.

Když oběd blížil se ke konci, Kovanda nenápadně se díval po všech talířích a sám hodně pomaloučku jedl. Dělal tak proto, aby ostatní nespěchali - protože bylo zvykem, jakmile hospodář lžíci položí, slušelo se, aby ji položili i ostatní. Ale Kovanda byl přející člověk - nepoložil lžíci nikdy dřív, dokud nepoložili je ostatní. Přál lidem a lidé za to přáli jemu.

"Děkujeme Tobě, Pane Bože všemohoucí…" zazněl konečně jeho hlas modlitbou po jídle a rázem pak všem se ústa rozvázala.

"Dobře jsi dnes vařila," pochválil si hospodář hospodyni nejdříve - ale pak se obrátil k Cimburovi: "Tak se mi zdá, že jsi o obžínkách nebyl s námi veselý -"

"Nebyl, hospodáři - šel jsem tenkráte domů - vzkázala mi mamička, tatínek že mi stůňou -"

"Ale dnes půjdeš k muzice -" řekl Kovanda. Znělo to neurčitě -jako otázka a spolu i jako rozkaz a oči hospodářovy utkvěly na tváři Cimburově. To byla jedna z léček, oko, které mu položil. Chtěl vědět, jaký je nový jeho čeledín, když se rozkuráží, když se napije, protože v napilosti člověk ztrácí nad sebou vládu, zkrocené pudy - dobré i zlé - vystoupí v celé divokosti - a každý ukáže se v pravé podobě.

Selka zatím před každého postavila kupu koláčů - velikých a různého mazání: povidly, mákem, perníkem, tvarohem. I děti dostaly svoje - aby se učily s Božím darem zacházet. Každý se svým podílem mohl dělati po vlastní libosti.

Cimbura právě přemýšlel, kterému chudáku v obci 15

měl by svůj podíl donést. Ale musil nechat toho přemýšlení, ježto hospodář na něho promluvil a úcta k němu vyžadovala plné jeho pozornosti.

"K muzice?" opáčil Cimbura a rozvažoval, zda hospodář se ptá, anebo nakazuje. - Nemohl postihnout v těch slovech přání Kovandovo, a proto odpověděl dle svého vlastního přání. - "Nepůjdu."

"A kolik je ti let?"

"Ve dvaceti chytili mne na vojnu - je mi tedy dvacet a osm" - "A prosím tě, chlapče - proč nechceš jít mezi chasu?" sepjal ruce sedlák - "stydíš se za hradišťské synky?"

"Nechodil jsem taky v Semicích - ani na vojně -"

"Není rozumno vyhýbat se starým zvyklostem, křivě růst, sám a sám jíti pěšinkou a vyhýbat se cestě, po které kráčejí všichni - mohl bys zabloudit do samoty a ta bývá trpká - zlá - a neutěšená," vážně teď mluvil Kovanda. Bylo mu skutečně podivno, že jeho čeledín nenavazuje známostí, dívek že si ani nevšimne, mezi chasu v neděli odpoledne nevychází -jen s dětmi že si hraje, o vojně málo a nerad vypravuje, v knihách si čte, pobožné písničky pobroukává - "aby se z něho nestal podivín, mrzout - dávali by nám jeho rodičové vinu," řekl si hospodář a znovu hlasitě pronesl: "Starý mrav káže o památkách se veselit, jít mezi lidi - svoje bratry - s nimi se potěšit - uctít čas - aby on zase uctil nás."

"A kdy je to o památkách? Čemu tak říkáte? Neslyšel jsem to ještě -" upřímně optal se Cimbura.

"To je o obžínkách, když poděkujeme v kostele Bohu za šťastně ukončenou žeň, potom je to dnes, kdy slavíme paměť posvěcení putimského chrámu a pak je to v masopustě, v době, kdy koná se svatební veselí a kdy sedlák v zimě odpočívá a síly sbírá na blížící se jarní práci. - Je ke všemu čas, k dílu i k jídlu, modlitbě i veselí, k práci i odpočinku a člověk nemá staletý pořádek rušit. Hle, vidíš u nás, jak je to rozděleno a viděl jsi to jistě i doma. Náš selský život je utvrdlý, ztuhlý, zvykem posvěcený - kdekdo z našich, každý se mu podrobuje, jako na podivína anebo nepřítele hledíme na toho, kdo ten starý pořádek náš ruší. - Neosamocuj se a nevyhýbej se lidem. - Na mne 16

hleď. - Vidíš mě, chodím do kostela v neděli, v postě jdu k zpovědi, ale o památkách jdu do hospody. Nechápu svým selským rozumem, jak může náš člověk - sedlák - chodit do hospody každý den, karbanit - opíjet se - lehce žít. Ba, nezabloudíme tam ani v neděli - a šenkýř vyjímaje žní -nemá doma ani piva. Vyjdu si v neděli ven do svých polí -dívám se na mravence, na včely, na motýly. Poslouchám ptáky, pozoruji les - rybníky - řeku. Prší-li, jdu k sousedu na hrátky - tak žiju. Ale o památkách, jako bych já nebyl já. Fúrie se mne zmocní - vyvádím - utrácím - peněz neli-tuju. Vybouřím se tak a zkrotnu zas potom jako beránek."

"Nenaučil jsem se tancovat, proto jako voják také jsem nikdy nešel," - znovu - tvrdě namítl Cimbura.

"A jak to víš? Už jsi to někdy zkusil?" - znovu, skoro pateticky slova se ujal hospodář. Umínil si, že musí zlomit ten vzdor a napravit hlavu tomu mladému muži, který se mu zdál být buď pokrytcem, nebo lakomcem, nebo podivínem. - "Nezkusil a proto nevíš. Tanci se náš člověk -selský člověk - neučí. Tomu se učí jen páni. S tím my se rodíme. Když spustí dudy a klarinet zazpívá, když spatříme kolo se točit - tu začnou se nohy samy do taktu zvedat, padne to na tebe, hlavou pohodíš - klobouk sveze se ti do dolíčku, prsty luskáš, podupáváš, a nevíš ani, jak se to stalo, že už se točíš. Já jsem od přírody klidný člověk, ale o sousedské cítím, jak si mne muzika podmaňuje, je to jako nemoc nakažlivé, jako pláč anebo smích anebo spánek zachvacuje mne to celého a neubrání se člověk. Písnička zvučí mi v uchu - tlačí se mi do hrdla - rty třeba sevřené mi rozrazí -jako ptáček vyletí, a.já - už sedlák léty usedlý -si zazpívám a zatancuju. A jsi ty snad z jiné krve? Ve vší počestnosti tedy jdi a tu máš ode mne na útratu," dokončil sedlák a Cimbura beze slova vstal a šel mezi chasu - šel do hospody.

III K večeru Cimbura se vrátil, ač ještě nebyl čas krmit koně.

"Ty už jsi tu?" podivil se Kovanda.

"Ano, myslil jsem, máte-li hosty a kdybyste je chtěl nechat odvézt, abyste nemusil pro mne vzkazovat -"

"A jak se ti líbilo?"

17

"Líbilo se mi dobře."

"A tancoval jsi?"

"Netancoval," přiznal se Cimbura a zarděl se. Seděl tam se staršími podruhy a čeledíny - ale vskutku cítil ve všech žilách a v celém těle, jak se mu ta muzika ozývá. I nohou pod stolem si poklepával. Zdržovala ho jen vrozená mu ostýchavost. Byl vskutku samotářem a přicházelo mu vždycky zatěžko - jít někam, kde ještě nebyl - mluvit s někým, koho neznal, navázat styk s cizím člověkem. Už jako malé dítě tím trpěl.

"Ty jsi nevleza," říkávala mu matka, když prosil, aby ho neposílala tam, kde ho neznali. Tuto ostýchavost ne-setřela z něho ani vojna.

A tak i dnes o posvícení poslouchal muziku i písničky, hleděl na točící se párky, při třetí sklenici piva už už se zvedal - že půjde také k muzikantům - hodí jim stříbrný dvacetník a zatancuje si - udělá to nenápadně - až budou všichni v kole - aby se ho nevšimli - myslil na to - ale mluvil klidně a vážně dál za stolem jako usedlý člověk o hospo dářství, o vojně, o Uhrách, o Itálii - o Radeckém - a když vstal a už mířil k hudebníkům - ne - nemohl se odhodlat - vyšel ze dveří a šel domů Slyšel za sebou několik posměšných, potupných výkřiků. To ostatní čeledínové se mu smáli, slyšel i pronikavý, tenký smích děvčat - a tím více pospíchal.

Chasu hradišťskou opravdu rozčiloval ten málomluvný čeledín Kovandův.

"A co je to za pachole," horlili všichni - "když mezi nás nejde a s námi nedrží. Pyšný je a pohrdá námi."

Když odešel, sestoupla se chasa do kolečka a mluvila o Cimburovi.

"Je ze Semic - tatík tam má grunt."

"To je toho, takových je u nás víc" - "Byl na vojně."

"Francek tuhle tam taky byl - Pepík tuhle taky a já taky."

"Neumí asi tancovat."

"Tak ať sem neleze - nechodí mezi nás na náves - ať taky nejde do hospody."

"Nestrpíme ho."

"Vyvedeme mu něco" - Když Cimbura krmil kvečeru doma koně, potkala ho 18

na dvoře Marjánka. Nesl koš sena a ona šla do chléva dojit. Sloužila už déle u Kovandů a bylo jí v té chvíli Cimbury líto.

"Půjdeš navečer zase k muzice?" optala se ho - "Půjdu, budu-li chtít - co bych nešel," řekl Cimbura a sám se podivil tvrdosti svého hlasu i náhlosti svého rozhodnutí. .

"A nechoď! - víš, chlapci se na tebe strojí" - řekla a šla dále.

Cimbura vlastně už nechtěl do hospody dnes ani vkročit. Hlava ho pobolívala z kouře i piva. Ale teď bylo mu samo-zřejmo, že jít musí - nemá-li ztratit vážnost mezi chasou a platit za strašpytla - za bázlivce - kterému by se po vsi smáli - kterým by pohrdali…

"Co by mi mohli udělat?" pohodil hlavou a po večeři znovu se oblékl. S jakousi hrdostí - skoro vyzývavě otevřel v hospodě dvéře a vešel.

Byl to statný hoch! Přímo typ jihočeského člověka. Byl prostřední postavy souměrné a krásné - zrovna ideálně rostlé. V pasu byl útlý jako panna, ale jeho hruď byla mohutná - v ramenech široká - v prsou vyklenutá a v zádech rovná jako prkno. Na krátkém, svalovitém krku nasazena byla malá hlava kučeravého vlasu a neobyčejně pravidelné, čistě oholené tváře. Na vojně navykl si přímé, vznosné držení těla, odměřený krok a otevřený, mužný pohled..

Jediná věc pouze byla nápadná a rušila harmonii jeho těla - tím byla mohutná - dlouhá a široká šlapadla na pružných jeho nohách - takže jeho boty - vysoké - s holeněmi, sahajícími až po kolena, byly rozměrů zcela mimořádných a bily přímo do očí.

Z hospody už znovu ozývala se hudba a chasa točila se v kole - když Cimbura do ní vešel ve svých velikých botách, v přiléhavých koženicích z kozlí kůže a pouze ve vestě. Rukávy bílé naškrobené košile jako dvě perutě odstávaly mu od těla a černý kulatý klobouček měl posazený stranou k levému uchu.

"Bože, jak mu to sluší," pomyslila si Marjánka, "ale raději, kdyby sem nechodil - marně jsem ho varovala," a srdce stisklo se jí obavou o Cimburu, jehož dobré, přímo dětsky dobré srdce znala.

Cimbura vešel s klidem člověka dobrého, spravedlivého 19

a nevinného. Došel si pro sklenici piva a nesa ji v ruce, usedl si na své staré místo - mezi nejchudší a nejstarší. Seděli tu zase jiní hosté - staří sedření nádeníci, podruzi -všichni, kteří nebyli "sousedé" - nesměli mluvit "do obce"

- a nesměli přijít zejtra - až bude "sousedská" - uctívali zde posvícení dnes…

Už přetančila chasa asi čtyři kousky - Cimbura dopíjel druhou sklenici a chystal se k odchodu. Nic ho tu netěšilo -nezajímalo - "dokázal jsem jim, že se za ně nestydím, že se jim nevyhýbám - byl jsem po vůli sedlákovi a mohu tedy jít," uvažoval v duchu a v té chvíli nevzpomněl na varovný hlas Marjánky - když náhle celá hospoda ztichla a Jíra - ten, co sloužil v Hradišti u Porazilů, přistoupl k Cimburovi a za ním všecka chasa mužská. "Pozdrav tě Pán Bůh - Cimburo!" oslovil ho Jíra vážně.

"Dejž to Pán Bůh," odpověděl Cimbura a vstal. Vstal z úcty ke slovu Božímu a vstal i z úcty k těm, kteří stojíce ho oslovili.

"Sloužíš jako my ve zdejší obci - ale dosud se nám zdálo, že se za nás stydíš a že se nám vyhýbáš," - hlasitě - slavnostně mluvil Jíra - "nechodil jsi mezi nás ani večer pod lípu - ani v neděli do hospody na kuželky - nechodil jsi s námi ani do Putimi do kostela - nestál jsi s námi mezi kázáním venku na hřbitově - nevracel jsi se také s námi z kostela. - Nesmíš se proto divit, že jsme ti to ve zlé vyklá dali a sobě za urážku to počítali. - Ale dnes, dnes ukázal jsi, že se nestydíš za nás, že se k nám hlásíš - a proto po starém zvyku my - hradišťská chasa - dáváme ti sólo a vybrali jsme ti tanečnici" - Jíra se obrátil - pokynul rukou - chasa se rozstoupila a za ní usmívala se - Anýžka, blázen.

Byla to na Písecku toho času všude známá žebračka. Chromá, nešťastná osoba, stará už a shrbená, poloblbá, jež toulala se ode vsi ke vsi, fintila se ustavičně a věšela na sebe stále různé hadry a odložené šaty - klobouky a stuhy píseckých paniček. Veliké břemeno takových hadrů vláčela ustavičně s sebou.

"Budeme tancovat - budeme tancovat," smála se šišlavě bloudíc potrhlým zrakem kolem sebe.

Pustý smích rozjařené chasy ozval se vůkol.

"S Cimburou - Anýžko - s Cimburou," vykřikl jiný chasník a přistrčil ji k Cimburovi. Byl to Bartík, ten, co sloužil u Chmelíčků právě v sousedství - hned vedle Ko- 20

vandy. Cimbura letmo podíval se na něho a už přistoupil k Anýžce.

Celá hospoda ztichla, co se nyní asi bude dít.

"Udeří ji - bít ji bude - vyleje si na ní zlost," myslili si všichni a hádali, jak oni by se zachovali - jak z rozpaků by si pomohli.

"Anýžko, milá Anýžko," řekl jí Cimbura lahodně, jako by s dítětem mluvil - "vím, že jsi hezká i hodná, ale tancovat nebudem - tu máš, zavdej si ode mne," a podal jí svoji sklenici piva - "a tu máš dvacetník - kup si dole u báby perníkové srdce a zítra ráno přijď ke mně - víš - do Ko-vandovic statku - dám ti uzel koláčů - všecky ti dám -budou tvoje - i šátek ti dám," - mluvil Cimbura měkce -skoro lítostně - vedl přes hospodu bláznivou Anýžku ke dveřím a vyvedl ji ven.

"To jim to sluší."

"Dej jí hubičku - hubičku jí dej."

"A skoč si s ní - zatancujte si spolu."

Hrubé, drzé poznámky padaly celou cestou na Cimburu, který snad sám a sám cítil surovost toho žertu.

"Tak jen ji vyprovoď - máma jí bránit nebude," křikl Jíra ještě za Cimburou - ale ten pustiv Anýžku samu ven - ve dveřích se obrátil a práskl jimi, až hospoda se zatřásla.

Jako výstřel na poplach zaduněla ta rána ztichlou světnicí.

"Je to Cimbura?" ptal se kdekdo sama sebe a nikdo ho nepoznával, jaká změna stala se v jeho tváři.

To ještě před chvílí byla tvář beránka - milá a tichá - usmívavá a lahodná - obrátil se a hle - to je tvář lva.

Bledá a strašná - dva požáry hoří mu v očích pod staženým obočím - vlasy se ježí nad svraštělým čelem - chřípí se rozšířila, rety se rozchlíply a za nimi bělají se stisknuté zuby…

"Bude zle - krev poteče," prorokovali staří a zkušení u stolů - vyskakovali hned krotit - bude-li třeba - nerozvážnou mládež.

"Styďte se!" rozkřikl se náhle Cimbura. Hlas jeho zněl tvrdě, duněl a hřměl jak zvon na putimské věží, když bije na poplach - okna pod ním zadrnčela a zdi se otřásaly.

"Kdo že se má stydět?" vypnul se vtom Jíra před Cimburou.

"Ty -a s tebou všichni - hanba vám" - 21

"Hej - hoši - slyšeli jste?"

,,On nám tu bude kázat!"

"Cizák! Semičák!"

"Vyhoďte ho" - a po tom výkřiku jako roj hrnula se chasa k Cimburovi. Ten stál dosud na svém místě - a měřil pozorně svoje okolí. -"Chcete se bít?" optal se jich poctivě a včas. - "Chceme," vykřikli všichni - ruce zvedly se do výše a obklopily Cimburu. Ten zmizel na okamžik v klubku lidských těl.

Ale jako by granát praskl v tom hloučku - rozletěli se náhle všichni a veprostřed stál opět Cimbura - ruce jako dvě perutě rozpřažené a prsty zkřivené jako spáry. V jedné ruce držel Jíru a ve druhé Chmelíčkovic pacholka. Vybral si je schválně - po těch dvou sáhl do chomáče chasy -hučící jako popuzené vosí hnízdo. Chňapl po nich - jako by chytal ne rukou, ale kleštěmi, tak silně popadl je u krku - pobral do ruky vestu i uzel hedvábného šátku pod krkem a smáčkl je, až límec konopné košile zařezával se jim do krků - pozdvihl je od země a ohnal se jimi dokola. Jako plevy ve větru odlítali hoši a Cimbura stál uprostřed hospo dy sám a sám…

Nebyl bledý - tvář mu zčervenala a dlouhá jizva -jindy sotva znatelná -jež mu zbyla památkou na Custozzu - krví podlila se a zbrunátněla. Bylo mu i dnes jako tehdy v Itálii, když krví se brodil. - Neslyšel a neviděl. Necítil se a pozbyl vlády nad sebou. Rudá kola dělala se mu před očima - bělavá pěna ukázala se mu v koutcích zkřivených úst.

"Mně se směj - mně - rozumíš -" a třásl Jírou i Bartíkem - "ale ne bláznu - ne chuďasu - který se bránit nemůže - ne Anýžce - Anýžce ne. A hubičku - hubičku jsi chtěl - tak si dejte po hubičce" a přirazil je tváří k sobě - až z nosů krev vystříkla. - Jako pírko obrátil je rázem ve vzduchu - "půjdete za Anýžkou - půjdete - tak hleďte -jak máte dale ko k domovu," mluvil zlostně - a v napřažených pažích teď týlem přirazil je k sobě, až lebky jejich jako dva křemén ky o sebe zachrastily.

Celá hospoda trnula. Jíra s Bartíkem zprvu nohama tloukli, ruce rozhazovali, ale tvář brzy jim krví naběhla, oči z důlků vystoupily a oni v rukách Cimburových viseli bezvládně a bez obrany. V hlubokém tichu hleděli všichni

na tento silácký kousek. Co bylo proti tomu všecko, co o lidské síle slyšeli vyprávět od nejstarších pamětníků! Co byl proti tomu komediant, který tu v hospodě kdysi jednou rukou zvedal do výše cent železa! Zapomněli rázem na všecko, na hádku i rvačku a v němém úžasu dívali se na rozkročeného Cimburu svírajícího dva nejsmělejší chasníky.

"Tak, furianti -" křičel Cimbura oběma přímo do očí - "teď se mi posmívejte -jste lehcí jako dva pytle nacpané plevami anebo senem" a přitom stále jimi potřásal - "pustím vás - běžte si - chlapečkové -" hodil je ke dveřím a ještě vykřikl: "ať vás polejou teď vodou - abyste přišli k sobě" - "A kdo má ještě chuť - ať jde -" a postavil se proti všem.

- Čekal chvíli vztyčený a hrozný. Šla z něho hrůza a padala na všecky kolem. Nikdo neměl dosud času se vzpamatovat, probrat se z toho náhlého překvapení.

"A teď budu mít sólo -já - Semičák -já, Jan Cimbura -" bouřil jeho hlas. - Hodil peníz muzikantům na talíř - až na talíři vyskočil - zazvonil a chvíli jako vlček se točil - "už jsem je měl - mám je a budu je mít - ne protože vy chcete, ale protože já - já Cimbura Jan ze Semic z gruntu číslo jedenáct - já že je chci mít - Protivínskej zámek - mezi horama, zazpíval náhle změněným hlasem. Milým a vysokým, rozechvělým a tklivým.

Nezapomeň na to co jsi mi dala - vpadli, jako by z těžkého sna procitli všichni hoši najednou.

Pěkný šátek dala jsem -vyšívaný harasem - ozvaly se ke zdi se tlačící ustrašené dívky.

Hudba vpadla. Dudy zamečely, klarinet zapískal.

Cimbura zadupal - zavýskal - a první dívku, která mu do očí padla, vedl si do kola. Bylo mu jedno, která to byla - byl by ji vzal, i kdyby byla dcerou knížete pána z Hluboké anebo z Vráže. Na kterou padly jeho oči - tu si 23

vzal. Byla to náhodou Putimačka - Josefka Kubelovic -sloužící u Porazilů za mladšinku už poslední rok.

Jako s pírkem točil se s ní po sále, a když muzikanti dohrávali, hodil jim z kola nový dvacetník. - Ten letěl obloukem jako bílý motýlek, třpytil se ve světle lojových svíček a vesele dopadl na talíř ke svým bratřím - Pod našima okny v jetelí -chytili křepela s křepelí, zazpíval Cimbura.

Chytili je do tenátek polečených vedle vrátek, pokračovala hospoda.

A když muziky dohrávaly poslední verš - Cimbura tak, jak držel tanečnici - vyhodil ji do výše - přikrčil se trochu - natáhl pravici - v letu jako ptáčka zachytil naškrobenou dívenku - levičkou v pasu ji přidržoval - aby mu nespadla a tak na dlani jako princku ji nesl z kola až ke zdi a tam pomalu a opatrně posadil ji na dlouhou, dřevěnou lavici. Beze slova pak vyšel ven a víc se do hospody toho večera nevrátil.

IV O ničem jiném v celém píseckém okolí dlouho se nemluvilo než o siláckém kousku Jana Cimbury.

"Pane, vystřízlivěli jsme, husí kůže běžela nám po zádech, když jsme viděli, jak hází s Jírou a Bartíkem -jako by to byla pírka - byl by jimi vytřískal celou hospodu -" vyprávěli Hradišťáci smrkovickým, putimským a ražickým na putimském hřbitově příští neděli a ukazovali jim Cimburu, když tichý a skromný, jako by nedovedl pět počítat, zas vycházel z kostela.

"Kdo by to řek' - takový nepatrný synek na pohled,"

- divili se všichni - "Ale síly má jako medvěd - ruce má železné - co popadne - nepustí" - "Ale to udělal - a z místa při tom se nehnul - ohnal se jimi - a chasa rozletěla se po koutech - dva pacholky 24

zvedal a točil jimi, jako by to byly dvě borové louče," vyprávěli si i staří.

Největší radost měl sedlák Kovanda. Marjánka hned ráno pověděla hospodáři, co se v hospodě stalo.

"Ale náš pacholek - to jste ho měli vidět - stál jako lev -třásl s Jírou i Chmelíčkovic Bartíkem jako s hniličkami - ticho jako v kostele bylo při tom - nikdo se neopovážil prstem se ho dotknout - dvě sóla si dal zahrát - a mlčeli - dovolili mu to - zazpíval a zatancoval jako ten nejlepší chasník - své oči mohla jsem na něm nechat." - Kovandovi hrdostí dmula se hruď. Už to byla jistá věc. Měl nejlepšího a nejsilnějšího pacholka ve vsi. Jako je sedlák hrdý na své koně, na své pole a na úrodu na nich, tak je pyšný i na svoji čeleď. A Cimbura mu neudělal hanbu - ale čest. Všude budou o jeho kousku si vyprávět a říkat: ,,U Ko-vandů slouží - Kovandův čeledín je to."

Vyšel za Cimburou pochválit ho. Ten ve stáji jako by nic se nebylo přihodilo, hladil kartáčem a hřebelcem Dobráka i Divokou.

"Ty ses pral, Cimburo," - promluvil na něho Kovanda zdánlivě přísným hlasem - "povídají to po vsi a ukazují prstem na můj statek."

"Nepral, ale bránil jsem bláznivou Anýžku, a když mne za to chtěli bít, bránil jsem pak i sebe - však jsem chtěl prosit selku, kdybych byl na poli - aby dala Anýžce moje koláče i se šátkem - mám je tuhle svázané - slíbil jsem jí je, a přijde si pro ně," a odmlčel se.

"Dnes bys nemusil vyjíždět - je sousedská a jako selský synek moh' bys jít se mnou," navrhoval Kovanda.

"Odbyl jsem si své," vážně odpověděl Cimbura a strojil koně - "pojedu orat."

"Jak chceš," svolil sedlák a vrátil se do světnice.

"Ženo, máme nejlepšího pacholka ve vsi," řekl selce s hrdostí.

"Ze to konečně uznáš," - zavyčítala mu.

"Přestál všecky zkoušky-není podivín - ale je dobrák -krom té drahé duše - koni Dobráku podoben povahou - je klidný - tichý, ale hluboký jako řeka - je ale také silný a prchlý jako řeka rozvodněná, když vidí křivdu a bezpráví - budeme si ho vážit a jako svého chovat."

Téhož dne odstěhovali Cimburovo lože ze stáje do komory, kde s dětmi hospodářovými líhal. Všecky rodinné 25

záležitosti před ním se projednávaly a on často i o radu byl tázán.

Celá obec počala si ho všímat a hospodáři mluvili s ním jako se sobě rovným. Takové následky mělo Cimburovo, abych řekl, oficiální, veřejné vystoupení. Nebyl to pouze mistrovský kus jeho síly, který tam ve vsi všem imponoval, ale byla to i šlechetná pohnutka toho činu a ostatní přednosti jeho povahy.

I chasa - ba i Jirka s Bartíkem smířili se s ním, když viděli, že Cimbura se nehněvá, nepyšní a vítězstvím svým se nehonosí a nevychloubá. Že žije dál svým obvyklým způsobem jako dřív, že není pyšný, ale svérázný, usedlý, zkrátka z jiného dřeva řezaný než jsou oni všichni. - O ,památkách' chodil Cimbura dál mezi ně - ale seděl v pokoji - nesmáli se mu, ba naopak - své spory mu přednášeli a on je rovnal - krotil bouři - různice a hádky. Jeho rozsudek byl vždycky pravoplatný, nesnesl odporu a nebylo odvolání. Každého rušitele míru napomenul - a ne-pomohlo-li to, vynesl jej jako dítě a postavil ho venku, před hospodu, třeba za bílého dne a na posměch mládeži…

Proto šenkýř pokaždé si oddychl, když Cimbura zasedl za stolem. Věděl, dokud on je zde, veselí nebude rušeno a chasa bít se nebude.

"Cimburo, počkej ještě - neodcházej," zdržoval ho proto a loudíval. Sliboval mu, že smí zdarma jíst i pít -jen aby zůstal - ale Cimbura beze slova zaplatil, a když on chtěl - odešel. - "Silák Cimbura," - říkalo se o něm s přídechem úcty a obdivu a on sám dobře věděl o své síle. - Znal se dokonale a byl jist, že síla vlévá se mu do žil a do svalů, jen když je toho třeba, a proto tak zvanými "siláckými kousky" vždycky pohrdal a nedal se nikdy k tomu svést, aby svou silou zbytečně plýtval - aby se jí chlubil, aby ji marně ukazoval. Naopak klidně, tiše žil, jako ten nejnepatrnější človíček - měkký a dobrý jako dítě, pln soucitu a lásky ke všemu slabému a ubohému. Dokud zlost anebo svrchovaná nouze ho nezvedla - dokud nezmocnilo se ho zvláštní jakési rozčilení - nikomu a ničemu nemohl ublížit. "Odlež, broučku, odlež, abych tě nazašláp' - podívej se, jak mám velké nohy," říkal dobrácky sluníčku nebo střevlíku - hrabajícímu se přes cestu někam za neznámým cílem - a opatrně se mu vyhnul - ušetřil mravence i pavouka a ani mou- 26

chy jakživ nezabil - nanejvýš že na její dotěrnost zahubo-val: "plácnu tě - hloupá - a bude po tobě - odleť raději někam ke svým" - laskavě a vlídně ji varoval. - Děti miloval nade všecky lidi a v jejich společnosti trávil nejraději svůj volný čas - dlouhé večery zimní a všechna nedělní odpoledne. Dovedl jim vyprávět roztodivné pohádky, líčil jim daleké krajiny - ale o vojně jim nikdy anebo jen tuze nerad vyprávěl. Vůbec na ta léta vojenská snažil se zapomenout -nikdy se jimi nechlubil a na jeho kabátě nikdo nikdy nespatřil vojenskou válečnou medaili.

"To zabíjení lidí mělo by přestat a je hanba o tom mluvit," odbýval dotěrné tazatele, jako by se jednalo o tu největší nemravnost, za kterou se lidé stydívají.

Raději dětem vyřezával a vymýšlel různé hračky. Učil je stavět drobné mlýnky větrné i vodní - stloukal s nimi špaččí budky, malinké vozíky, pluhy a brány - před vánocemi lopotil se dlouho s betlémem a pouze tehdy, když drobotina dětská stala se mu nevěrnou - když na návsi v jarním slunéčku křikem jejich chvěl se vzduch - bral do ruky Cimbura na ten čas vzácnou věc - noviny - a knihy. Kovanda byl písmák. Bylo to u nich v rodě. A tak u Ko-vandů přečetl Cimbura poprvé souvisle celé Písmo svaté, život Pána Ježíše, životy svatých, kroniku české země a sáhl i po jiných knihách. Hospodář mu nebránil, naopak pověděl mu, kde je klíček od almárky s knihami uschován -aby se mohl Cimbura kdykoli k těm pokladům dostat.

O všem, co četl, Cimbura úsilně přemýšlel - s hospodářem o tom rozmlouval, vyptával se, dal se poučovat, pronášel námitky, hájil své přesvědčení a teprve jsa dokonale usvědčen a o lepším poučen, vzdával se pak ochotně mínění svého. Tak prohluboval v sobě a hluboko do paměti vrýval si vše, co četl. .. Přečetl mnoho spisů Havlíčkových -jeho "Národní noviny" - "Šotka" i "Kutnohorské epištoly" -s mnohým nesouhlasil - ale mnoho, přemnoho pro život celý si zapamatoval.

Za žádnou práci na světě se nestyděl. Když v zimě v sobotu selka vysypala na stůl kupu peří, vysokou jako malý Boubín - Cimbura ochotně přisedl ke stolu.

"Snad bys peří nedral?" okřikl ho Kovanda - "to je babská práce."

"Dejte mi mužskou - a nebudu drát - ale zahálet je hřích," - a proto když všecko si pospravil, dříví uchystal, 27

louče naštípal - vody navážil pro případ božího ohně -usedl ke stolu a tuhými, krátkými prsty svými trpělivě dral peříčko po peříčku.

Ženské se mu smávaly, ba i zlobily a urážely ho někdy prostořekostí svou. Posmívaly se jeho ohromným botám, jeho tlustým, chloupky bělavými svrchu hustě porostlým prstům, jeho starosvětskému kroji i účesu - ale Cimbura se nerozhněval, jen dobrácky se usmíval a poslouchal, jako by se ho to vůbec netýkalo. Nežertoval nikdy s dívkami -i když žert samy začaly - on ho nesplácel.

"A proč se nemáš k tomu ženskému pokolení?" optal se ho Kovanda jednou v důvěrné chvíli - ,,či snad už sis vybral - tam doma u vás anebo snad na vojně" klepal hospodář na čeledínovo srdce, aby i po této stránce ho vyzkoumal.

"Staří vojáci - staří hříšníci," dodal ještě a zahrozil Cimburovi prstem.

"Ach ne - sedláče - proto ne. Ale tak -. Proč se k nim mít - když ženit se nemohu. Tak leda jen chtít některou pro hřích. Však přijde čas - přijde -" kýval hlavou - "dobře se mi vede u vás - ale přece pacholčit do smrti nebudu -chci hospodařit na svém" - "Dá tobě tatíček grunt?"

"Nedá - dá ho nejmladšímu - my dostanem podíly -a musíme se hledět dostat alespoň do chalupy."

Kovanda souhlasně kývl hlavou. Pochopil v té chvíli rozvážného čeledína. "Šetří sám a myslí na budoucnost" -pochválil ho v duchu.

Bylo tenkrát víc takových zjevů mezi chasou. Synové rolníků chodívali sloužit, sedlačit k cizím, když jich doma nebylo zapotřebí - sloužili třeba mnoho let - trpělivě -oddaně - dokud neměli tolik - aby pomohli si k samostatné živnosti. Jakási hrdost ušlechtilá neopouštěla je ani v služebném postavení - do kterého šli častokrát dobrovolně.-Obětovali se, jen aby jejich grunt doma se nezmenšil. Dnes jsou už i u nás jiné poměry. Otec s lehkým srdcem rozdělí svůj statek mezi děti. Kus pole dá věnem dceři, kus louky anebo lesa synovi - a tak se drobí - hynou a mizí lány -mění se v pololány - a čtvrtlány - v chalupy a konečně rozparcelovány mizí jako pramen v písku…

Ale tenkrát stavovská pýcha byla v jednotlivých rodech - a svému rodu přinášeli sourozenci tu nesmírnou oběť - 28

a nežádali ani píď otcovské půdy - spokojili se podílem -někdy dost skrovným - šli na řemeslo anebo i do služby a snažili se jiným způsobem poctivě ve světě někde zakotvit…

"Nedělitelnost statků" - tento moderní dnes požadavek -už tenkráte na Šumavě a na českém jihu dobře znali.

"Švarcenberk má víc - a nedělí," říkali naši sedláci a chránili statek tak jako by to byl opravdu nějaký knížecí fidei komis'.

Takové bylo sociální pozadí i Cimburovo. Věděl, že je povinen svému rodu, aby doma - v Semicích nezchudl -obětovat se - a obětoval se rád a oddaně.

Nechápali všichni - zvláště ne chasa - tu vážnost a za-mlklost Cimburovu - on také nikomu - vyjma hospodáři -nerozkládal svoje tužby a přání a tak si zvykli hledět na něho jako na člověka předčasně zralého, tuze usedlého a vážného - kterému se víc už nikdo neodvážil posmívat.

Utvrzovala je v tom i nelíčená a upřímná Cimburova zbožnost. Na statku každý večer modlíval se s dětmi a sedlák vážně uvažoval - neměl-li by nechat modlit se Cimburu i u stolu. Ale pouze z obavy, že by si tím v očích ostatních členů rodiny a čeládky, jež v létě bývala hojná - zadal, sama sebe snížil - zůstalo při jídle všecko při sta rém řádu.

Do kostela chodil Cimbura pravidelně každou neděli a v každém počasí. Nemohl-Ii do Putimi někdy, šel do Písku - kde bvlo mší několik. Na křesťanském cvičení nescházel nikdy. Chodíval záhy, včas do kostela a tam pod kruchtou v kostele sv. Vavřince v Putimi měl svoje zamilované místečko. Modlíval se z knížek, ale rád - velice rád zpíval.

Když přestali po mši nad ním muzicírovat a rozhlaholilo se starobylým, gotickým kostelíkem: "Hospodine, pomiluj ny" anebo "Svatý Václave" - neodolal Cimbura, sklapl knížky a jeho jadrný, sytý hlas -jak vpadl - bylo znát mezi všemi hlasy. Zpíval si pobožné, vážné písně i za pluhem - ale jen na podzim, když v přírodě bylo ticho. Po jaru naslouchal, protože zpívali skřivánci, sýkorky, pěnkavky, kosové a špačkové. Každoročně putoval o chlebě a vodě - pěšky buď k Sepekovské anebo Podsrpecké Matce Boží - a smál se poutníkům - vezoucím se na bryčkách a že- břiňácích, i těm, kteří tahali se s rancem jídla…

"Pěkná pouť! Posvícení a ne pouť," - usmíval se a odmítal pozvání, aby si na vůz přisedl, buchtu anebo pomazánku na 29

chleba přijal. - Práce v neděli za žádnou cenu nebyl by se dotkl - vyjma ve žních, kde se jednalo o boží dar. - Doslova "odpočíval v neděli a ve svátek od práce". - I když měl práci nějakou rozdělánu - v neděli k ní se nevrátil. A měl takových "rozvrtaných věcí" jak on říkal - plno. Dovedl si všeho všimnout, všecko si promyslit a rozvážit. Pustil se do hodin, když vypověděly službu a spravil je, spravil selce kolovrat, másnici, uměl koše plést, střechu došky pošívat, líšeň udělat, topůrko vysekat, násadu vystrouhat, houžev ukroutit a celou zimu tak na něčem piplal a řezal - ale v neděli sáhl po knize Tak v Hradišti zrál člověk dobrý, křesťan spravedlivý, zkušený muž a chytrý hospodář - silák - Jan Cimbura.

V Zítra začneme s Pánem Bohem sekat luhy," - řekl jednoho dne před sv. Janem Křtitelem sedlák Kovanda.

Naklepané a na kosištích naražené kosy visely už pod kůlnou přichystány a nové hrábě stály v koutě pod nimi.

Cimbura byl by radostí zavýskl. Senoseč byla jeho nejmilejší prací. Na "luzích" byl by trávil celý den, protože se rozkládaly u samé řeky - na pravém břehu křivotoké Otavy. A tu řeku on ze všeho nejvíc v Hradišti miloval. Rád sedal v neděli odpoledne na jejím břehu, rád se v ní koupal v podvečer, rád se na ni i zezdáli při práci zahleděl. Jako tepna ohromného těla - tak mu připadala - plná bystré vody, modravé, nesoucí dlouhé vory a živící hejna rybek. Někde se schovávala cudně, obalovala se vrbami a olším, jinde obnažila se náhle, nahá zaleskla se na slunci jako ocel a zahrála jako roztavené stříbro. Kroutila se a vinula jako lesklý had zelenou travou lučin a drobné vlnky její cestou si tiše šuměly a zpívaly. Byla čistá, takže na dně bylo vidět lesklý, zlatem promísený její písek…

Ale líbila se mu, i když po jaře se zkalila, když jarní vody v ní jakoby kvasem počaly se zvedat - kynout a bobtnat ve březích, když vlny na ní hrozivě rostly, dmuly se, olizovaly trávu na březích, podmílaly kořeny vrbin, vařily se a hučely, jako nad ohněm se pěnily, až náhle pře-kypěly, přes břehy přetekly a voda rozlila se po lukách. Řeka při tom vychrlila ze sebe všechnu špínu a vyčistila 30

se tak pokaždé po jaru. Pomrvila louky, zanechala po křoviskách kal, písek a bláto, všecko, co lidé do ní naházeli - kusy šatů, střepy, zdechliny zvířat - a sama vrátila se pak opět čistá, tichá do svého lože. "Jako muž když si zahýří -rozhněvá a překypí," říkal si Cimbura při pohledu na rozvodněnou Otavu. I on někdy bývá jako ta řeka rozlitá - nespoutaná… Řeka k němu mluvila jako živá, šeptala mu, on jí rozuměl, a proto u ní nejraději pracoval - stoky dělal, ryl, břehy opravoval anebo sena a otavy - husté jako kožich a vonné jako ambra - sekal.

Z lásky k řece i kouřit se naučil. Týrali ho vždycky za Časného jitra mšice a komáři - celou tvář míval opuchlou a bílými, tvrdými pupeny posetou.

"Nic není proti tomu než dýmečka - s tou člověk má se blížit ke hmyzu každému - ke včelám i vosám, ke mšicím i komárům - Pán Bůh nedal tabáku darmo růst," - rozkládal Kovanda a Cimbura poslechl a pořídil si krátkou bradku a co nedělal ani na vojně - to dělal v senách a Otavách za časného jitra - kouřil. A později, když si navykl, kouřil pravidelně - omlouval svoji slabost a říkal - "tomu mě řeka naučila - ta je tím vinna -"

Když druhého dne ospalé slunéčko vstalo na východě, na Kovandových luzích už kroutili se čtyři sekáči. Sedlák v čele, Cimbura v jeho patách a dva podruzi. Louka voněla - jako bolestné slzy zaleskla se rosa v květných, na smrt odsouzených kalíšcích a zablýskala, jako by to byly draho kamy. Kosy dosud ostré zakusovaly se do husté trávy a za sekáči rostly dlouhé, jako brázdy pravidelné řady husté, pokosené trávy.

"Bude pršet -" řekl starostlivě Kovanda, když dosekl jeden řad a pozdvihl hlavu ke slunci. Svítilo matně a bylo obetkáno závojem bílých průhledných obláčků.

"Bude - komáři štípou jako zběsilí," potvrdili ostatní a vypouštěli mohutné kotouče dýmu.

"Dým padá k zemi a žáby ani se neozvou."

A neprorokovali špatně. Sekali ještě celý den i druhý -ale k večeru snesl se tichý déšť - nebe zatáhlo se mrakem jakoby režnou plachtou a z něho pršelo, jen se cedilo.

Sedláci sekali dál. Síkli Chmelíčkovic i Porazilovic a těšili se, až Bůh dá a slunce vysvítí - že pak to rychle bude schnout. Sekalo se výborně - protože tráva byla mokrá a křehká.

31

Ale čtvrtého dne zůstali jako na povel všichni doma. Pršelo dál - a situace stávala se hrozivou. Otava zlověstně šuměla a voda v ní rostla.

"Farské luhy u Putimi jsou už pod vodou," hlásal kdosi.

"I copak Blanice - ta blázní vždycky první."

"Má úzké břehy a malý spád. Když naroste Otava jen o poznání - už se dusí Blanice - kam téci nemá - ba i voda z Otavy tlačí se do ní," těšili se sousedé a pilně pozorovali řeku.

"Aby tak - nedej Bože -" lekali se a báli se domyslit. ,,Přcběhne-li voda přes břehy - poplave pokosené seno k Písku…"

Až dosud šla jenom voda. Nenesla nic s sebou - ani trávu - ani kusy prken, ani dříví -. Bylo vidět, že nahoře kolem Strakonic a Sušice není ještě zle. I vory hnaly se po ní.

"Jak je?" křičeli na ně ze břehů.

"Dosud není zle - jen pršet kdyby přestalo," odpovídali voraři.

Týden drželo nebe a řeka celé Hradiště v napětí a hrůze - než konečně vysvitlo černými mraky zlaté slunce.

Pozdravili je všichni jako svoje vykoupení a oddychli si zhluboka. Luka byla sice pod vodou, ale byla to jen "zrcadla" - voda stojatá - která se vsákne do země, a jak klesne hladina v řece, vytratí se sama sebou. Ale pokosené seno musí se vyvážet z dolíků na vyšší polohy, aby zbytečně nevymoklo - nezahnilo - neztratilo chuť a vůni.

Hned odpoledne vyhrčely vozy a namířily na luka.

Do rozmoklé půdy zařezávala se kola, koně se bořili -místy brodili se i vodou - ale vyváželi pilně vůz po voze a shazovali trávu, ze které voda crčela na tvrdu a suchu. Zeny podkasané, muži s plátěnkami ohrnutými, všichni bosi pracovali do úpadu.

"Poberem?" optal se Kovanda stojící ve vodě a vyhazující k vozu chuchvalce promočené trávy.

"Poberem," - odpověděl Cimbura. Nechtělo se mu ještě jednou se vrátit - nestálo to už za dvě fůry - "na jednu to všecko naložím," - řekl proto sedlákovi a vidlemi zvedal ohromné kusy těžké, syrové trávy, až násada v ruce jako proutek se mu prohýbala.

Naložil vrchovatý vůz, a když místa už nebylo - skočil do žebřin - sešlapal trávu a nakládal dál.

32

Konečně byli hotovi. Sedlák odešel k řece umýt si zablácené nohy.

Cimbura stáhl s líšně natočené opratě a mlaskl jazykem. Koníci schýlili hlavy a zatáhli. Ale vůz se ani nehnul.

"No - copak - snad neuvezem?" usmál se vesele Cimbura.

Od řeky obrátil se Kovanda. Spatřil vůz zakrojený do louky.

"Cimburo - šlehni do koní -" vykřikl rychle - "vyjeď kalupem - nebo nevyjedeš"

Ach - Cimbura biče vůbec s sebou neměl a snad sám by byl raději snesl ránu, než aby udeřil němou tvář a docela už koně - Dobráka anebo Divokou.

"A vyjedu - strejče - vyjedu - dá-li Pán Bůh," umlouval svým dobráckým způsobem poplašeného hospodáře - a hleděl si dál koní.

Přitáhl řemeny, plácl jimi koně po širokých zádech a zahoukal na ně laskavě: "ha hou - koně - výje - vístaha."

Ti cítili že jde do živého. Rozkročili se a zvolna jako na tvrdé silnici zaléhali do postrojů. Chomouty zavrzaly, po-straňky se napnuly a koně jako dva šrouby opírali se o zem - víc a více a - bořili se víc a více.

"Stůj!" zahřměl sedlák a rozběhl se k vozu. Ale bylo pozdě.

Koně propadli se až po břicha a vůz zakrojil se až po nápravy. Dobrák s Divokou úzkostlivě zvedali hlavy do výše - krky natáhli - hřívu i ocas zježili a nozdry se jim rozšířily. Cítili nebezpečí, ale cítili i svoji sílu. Zdálo se jim, že jsou lapeni do tenat, jejich nohy že jsou spoutány a že musejí rozbít - přetrhat všecko, aby se osvobodili. Ze strany na stranu zmítali sebou, trhali se, svaly jako boule naskakovaly jim na bocích a hned vzápětí se ztrácely. Na krku a po celém těle naběhly jim žíly a tvrdě rýsovala se jejich klikatá síť pod jemnou kůží. Bylo vidět, jak hraje v nich každý nerv, jak pudem sebezachování třese se v nich každý sval a každá žíla. Zoufale kroutila se jejich těla, hřbety hrbily se a zase prohýbaly a z hlav do výše zvednutých dral se šílený, vysoký, nezvyklý řehot… Ale marné bylo jejich úsilí. Nohy jejich pevně jako v pasti tkvěly v hlinité půdě. Na ty jejich nohy, na štíhlé, jako struny tenké nohy padl Kovandův zrak nejdříve a on plný hrůzy vykřikl: "Nohy - nohy si zulámou!" - V té chvíli projelo 33

mu hlavou, jak měl za to spřežení zde vysázený tisíc zlatých ve stříbře a on je nedal. "Když je může mít kníže Lobkovic na Vráži, může je míti sedlák Kovanda v Hradišti," řekl si furiantsky. Na to si vzpomněl a "tisíc zla-tejch! Tisíc zlatejch" zděšeně vyrážel, přitom z hrdla staženého úzkostí.

"Odstrojit!" - "Vypřáhnout!" - "Postraňky přeřežte!"

"Od voje hlavy odepnout" ozvaly se zmatené rady po okolí a ze všech stran hnali se sem lidé.

Cimbura chvilenku stál jako omráčený. Ne - to se mu nestalo dosud - to jakživ neviděl. Pln lítosti a soustrasti hleděl na svíjející se koníky. "Nu tak jim přece pomoz-hlupáku," ozval se v tom poplachu vlastní - vnitřní Cim-burův hlas - "vytáhni je" křičel hlas dále. A Cimbura rázem ožil a jedním skokem octl se u Divoké.

"Nunu - koně - nu Divoká - nu," ozval se Cimbura chlácholivým hlasem a koně na chvíli se ztišili. Otočili k němu ustrašené svoje oči - a hlavou táhli se k němu. Cítili blízkost svého přítele, a to jako by je naplnilo důvěrou.

Kovanda jedním tnutím přeřezával postraňky a Marján-ka odpínala koním řetězové návojníky. Ale Cimbura stál na voji - ležící na samé zemi uprostřed mezi koni a sehnul se k Divoké - popadl ji jednou rukou za chomout - druhou za široký kožený pohřibetník. Kůň jako by větřil pomoc - vší silou vzepjal se nejdříve předkem do výše a vzápětí hned i zadkem vyhodil - vesele zařehtal a volný jako vítr uháněl k Hradišti…

Valach toužebně, bolestně zaplakal.

"Hned - Dobráku - hned ti pomohu," chlácholil ho Cimbura a už zvedal i jeho, až jizva ve tváři barvila se rudě a oči krví se podlévaly. Ale tu už i druzí přiskočili a pomohli. Za ocas, za hlavu, za hřívu, kde se kdo chytil -zvedal zabořeného koně do výše. Vyzvedli ho - ten se otřásl a jako šipka letěl dlouhými skoky za Divokou.

"Koně - celého koně zvedl sám a sám a jako pírko postavil ho na nohy -" říkali sedláci a s úžasem hleděli na Cimburu. Ten se díval, jako by se nic nebylo stalo a hmoždil se s vozem.

"Nech toho, chlapče -" přistoupil k němu Kovanda -"zachránil jsi mi tisíc zlatek - Pán Bůh ti to odplať" a potřásl mu rukou.

Ještě víc si ho zamiloval - ale nejen on - nýbrž zamilo- 34

vali si ho i oba zachránění koně. Když ozval se Cimburův hlas, ihned ušima stříhali. Když na ně zavolal, přes všecko k němu běželi, a když v jízdě jazykem na ně mlaskl, - vydalo to víc, než když sedlák bičem zapráskl.

Silák Cimbura zamiloval si je také - mazlil se s nimi, hladil je, mluvil na ně, a když hospodář s nimi odjel do Písku anebo pana radu vezl jimi až do Prahy, stýskalo se mu po nich a on ani dočkat se jich nemohl.. .

VI O síle Jana Cimbury šla už slavná pověst po celém Píseckém kraji. Schválně zašli si sedláci ke Kovandovi, po mši v Putimi i v Písku se zastavovali, hradišťských se vyptávali, není-li mezi nimi čeledín Jan Cimbura, silák, ten, co slouží u jejich starosty - že by ho rádi spatřili, rádi že by na vlastní oči viděli člověka, kterému, jak pověst dí, zapadlo spřežení v blatech a on je ze blat vytáhl.

Kroutili nedůvěřivě hlavami, když spatřili človíčka jim ve všem podobného, s milým úsměvem a dobráckou tváří. Ale přece věřili a sláva jeho rostla. Nejvíce šířil ji sám sedlák Kovanda, hrdý na svého pacholka. Ten nejvíce a nejraději o Cimburovi mluvil i při úředním jednání, na schůzích starostů z celého kraje - o trzích výročních -o poutích a posvíceních překypovaly jeho rety chválou Jana Cimbury.

"A je to přítel koní a milovník jich nad všeliké pomyšlení," vykládal s nadšením, "já ho seznámil s koněm - protože v Semicích, doma, ani na vojně s koněm se nesblížil, ale on mne překonal -. Zkrotí každého i nejohnivějšího - do očí mu pohlédne - a už ne divoký kůň, ale krotký beránek stojí a chvěje se před ním. Nuže - Chmelíčku -vypravuj - sám vypravuj - aby věřili."

"Je to vskutku tak, jak Kovanda praví," potvrzoval soused - "koupil jsem koně - v Netolicích jsem ho koupil -je krásný - žemlový - dvacet pěstí vysoký - šíji má dlouhou, jako labuť prohnutou, nozdry veliké a oko bystré, je tedy smělý a udatný. Na trhu ve všech zkouškách obstál - nohy jsem mu zvedal - sám jsem ho strojil - zapřahal - sám jsem ho ve voze projel - ,výborný kůň' řekl jsem a vysadil za něho tři stovky. Byl mou radostí a potěšením - asi čtrnáct 35

dní už žral můj oves - když ztratil v poli podkovu. Sám kvečeru vedl jsem jej za ohlav do kovárny. A hle - sotvaže mu kovář kladívkem na kopyto poklepal - vytáhl se z ohláv-ky - jako mřín z ruky se mi vysmekl - zařehtal a jako vichr pádil splašený po návsi vzhůru. Seběhli se mužští - s biči přiběhli a do kola jsme si ho zahnali. Ale nikdo - ani já neodvážil jsem se k němu. Točil se zadkem a bil po každém, kdo se jen o krok k němu přiblížil - zuby cenil a výhružně řehtal. ,Nebude jinak,' myslíme už všichni, ,bude třeba do oka ho chytit - provazem ho spoutat,' když vtom přišel tuhle Kovandův pacholek - Cimbura přišel.

Bez biče - s holýma rukama postavil se proti koni - podíval se nejdřív na zem - pak na koně - a už skočil po něm - chňapl - za chřípí ho chňapl - rukou trhl a kůň klečel před ním na předních kolenách - a Cimbura jej přivedl zkrotlé- ho a chvějícího se na celém těle jako ovečku do kovárny zpět."

Jako pěny poslouchali zbožně a tiše sedláci. Dovedli ocenit smělost, velikost toho výkonu a byli dojati, okouzleni.

"Jednou špatně zajel můj pacholek," - ozval se Porazil, aby i on přiložil lístek do slávověnce Cimburova, protože cítil, že tím roste také sláva jeho obce - sláva Hradiště -"jak vjížděl do dvora, malý rejd vzal a kolem o pilíř zachytil. Předkem projel, ale zadní kolo opřelo se o zeď. Fůru pšenice vezl, až se žebří prohýbalo. Co dělat? Počal tahat koně a couvat s nimi do vršku. Koně až na ocasy sedali -jak se vzpírali - ale vozem nehnuli. A Jíra před vojí bil a bil je vztekle přes hlavy. Jdu domů s vidlemi na rameně - abych fůru pomohl smetat a zdaleka už vidím, co se stalo. Bylo mi jasno, že se koně musí vyprahnout - řetěz že se musí dát vzadu na rozvoru - koně do toho a ti že musejí vůz pozpátku vytáhnout až do cesty."

"Tak - tak" kývali souhlasně sedláci hlavami.

"Ale vtom spatřím Cimburu," pokračoval Porazil -"jako vítr přeskočil plaňka Kovandovic, ,uč se jezdit a netýrej teď koně,' vykřikl, popadl za kolo a za rozvoru a celý zadek vozu i s nákladem odsadil do cesty a jakoby nic -řekl: jeď - už to půjde -"

"To že udělal?"

"Ano, to udělal -jako hračku to dokázal."

,,A přitom je vám měkký jako dítě - takový citlivý člověk," ujal se slova znovu Kovanda, aby v chvalořeči 36

pokračoval a činům Cimburovým korunu na hlavu posadil -"nikomu neublíží - i myši - když jeteliště oře a myši vyorá - i s hnízdem je stranou na mez položí, všeho malého i slabého vřele se ujímá, ošetřuje koťata a krmí je, vlastní stravou přilepšuje kuřátkům, housátka ze stínu zahání na sluníčko, malému pejsku se vyhne - s kozičkou po dvoře se honí -"

"Člověk podle srdce Božího," doložil kdosi.

"Tak - tak," přisvědčili všichni plni obdivu a úcty k čeledínu Janu Cimburovi.

Kovanda už ve všem důvěřoval svému moudrému pacholkovi, ve všem na něho se spolehl. Aby mu podal o tom důkaz, umínil si zvláště ho vyznamenat.

"Pan rada chce jet do Prahy - a tentokrát ho povezeš ty," řekl jednoho dne Cimburovi.

"Pojedu, pantáto," klidně, lhostejně - až to sedláka urazilo - odpověděl' Cimbura.

"Chlapče," rozpálil se proto hospodář - "ty to povídáš, jako by to bylo jet se mnou na Čížovou a je to přece pan rada a Praha."

"Nu a co na tom?" podivil se Cimbura - "kdyby to byl císař pán, vezl bych ho stejně jako vás anebo vaši pajmámu. Vršskej Dvořák vezl z Hluboké do Třeboně ruského cara a dovedl to. - Mou starostí jsou koně, vůz a cesta, ale ne ten, kdo sedí -"

"Tak je to," pomyslil si v duchu Kovanda, ale výslovně Cimburovi za pravdu nedal, protože se neslušelo, aby sedláka čeledín poučoval.

"A znáš cestu do Prahy?" optal se ho proto, jako by neslyšel.

"Znám, dvakrát jsem po ní jako voják mašíroval. Jede se z Písku na Mirotice, Mirovice, Milín a na Dobříš. V Dobříši je delší půl cesty za patami - tam se buď musí zůstat přes noc anebo koně nechat aspoň dvě hodiny stát a dobře nakrmit. Z Dobříše potom jde se přes Mníšek, Zbraslav a Zlíchov do Prahy."

"Což Prahu - v Praze se vyznáš?"

"A jak bych se nevyznal? Víc než rok leželi jsme na Oujezdě - ptejte se - zkoumejte!"

"Víš, kde je hospoda u Zlaté husy?"

"To abych nevěděl! Je na Koňském trhu anebo jak říkají teď na Svatováclavském náměstí. Je to velká hospoda 37

zájezdní - pražský domov píseckých formanů - tam jsem k nim chodíval vyptávat se na písecký kraj - a pohovořit s krajany."

,,A víš, kde je gubernium?" proklepával dále Kovanda svého čeledína.

Ne, to Cimbura nevěděl. "Konečně," zajásal v duchu sedlák a zaradoval se, že v něčem přece Cimbura podlehl.

"Je to až na Malé Straně - pojedeš přes Kamenný most -přes ten - co je na něm socha tvého svatého patrona a tam se už doptáš - každé dítě ti cestu k němu ukáže - tam zavezeš pana guberniálního radu - tam ho složíš - tam na něho počkáš, až sezení v apelací bude skončeno a budeš ho po Praze vozit, kam ti poručí. Praha - milý synku - není Hradiště -. Co je Hradiště proti Písku - tím je Písek proti Praze. Jako je v Písku o svatoalžbětském trhu - tak je v Praze celý rok -. Vím, jsi dobrý kočí - proto nemám strachu ani o tebe ani o koně," končil svoje naučení vážně a smírně hospodář.

Cimbura pokorně poslouchal, jak se na čeledína sluší a patří, aby nic nepřeslechl, žádné slovíčko nezapomněl, všecko náležitě do paměti aby uložil a sobě vštípil. Teprve když domluvil sedlák - řekl Cimbura slavnostně, jako by slib skládal: "Mou vinou neštěstí se nestane - můžete být, strýče, bez starosti a ve všem na mne se spolehnout."

"Zítra koně si odpočinou a pozítří ráno vyjedeš. Obroku vezmeš na týden pro koně, protože v Praze je nekřesťansky drahý. Ale tebe živit, mýta, mostné a dlažebné platit, celou útratu hradit bude pan rada - pro kmotra Příhodu však bez peněz nejezdi."

Kovanda nenabídl mu sám peníze, protože věděl o Cim-burově šetrnosti i o jeho úsporách. Znal i jeho zásadu, nevybírat a nežádat mzdy předem, ale až po práci vykonané.

Sedlák domluvil, ale Cimbura se nehýbal, ač měl hned jít a povědět to koním a počít s přípravami.

"Chceš se ještě asi na něco optat?"

"Ano, sedláče - uhodl jste. Mluvili jste o koních, o cestě i o mně, o všecko jste se starali, na nic jste nezapomněli - s láskou všecko jste mi připomenuli - ale o jednom jste pomlčeli - o voze. A tak nevím, který vůz mám připravit a namazat. Snad kočí vozík "

Sedlák hlučně se rozesmál, A když se utišil, v prsa se udeřil a řekl: 38

Má vina, Cimburo. Hle -jak jsem zapomněl! V našem kučírku by pan guberniální rada nejel - ten je sprostý pro něho - styděl by se zaň v Písku i cestou, kde má všude známé - zvláště v Dobříši, kde snad budete noclehovat, a potom v Praze."

"Pročpak by se styděl? Namažu kučírek - vymeju ho a v řece vydrhnu -jako když jedu do Putimi, pro jemnost-pána nesoucího nemocnému Pána Boha. -"

"Inu, jsou tak pyšní, o své tělo hříšné starostliví lidé, že by se hanbou červenali na kučírku s tebou jet. Pan rada má kočár - krásný, pohodlný kočí vůz - veliký je jako kaplička a celý zasklený jako almárka naše v koutě, co v ní stojí Příbramská Panynka Maria - pozítří ráno jen koně poženeš do Písku a do vozu zapřáhneš."

"Tož mi - pantáto - promiňte, ale nenuťte mne do té cesty. Do té Prahy nepojedu."

Kovanda překvapeně zamrkal očima.

"Nelze mi přece jeti s vozem úplně neznámým. Vy už ho znáte, seděl jste na něm, ale já nevím, kde má šlajf, a má-li dobrý šlajf, nevím, jak má dlouhou voj a jaké na ní držení - nevím, jaká jsou jeho kola a nápravy - nevím, jak dlouhé musí mít koně do toho vozu postraňky - nevím, otáčí-li se na dlouze nebo na krátce -"

"Pravda, pravda," souhlasně kýval sedlák a vzpomínal si, že i on pokaždé musil postraňky převazovat, cestou kolikrát s kozlíku dolů seskočit, někdy i ve vsi nějaké koláře s kovářem shánět.

"Tak jdi do Písku, jdi ještě dnes anebo zítra časně ráno a kočár si prohlédni. Stojí v radnici, na zadním dvoře, v kůlně pod plachtou si hoví a odpočívá." - "Ne tak, pantáto, - mám-li jeti - kočár musí sem - sem do Hradiště a k nám na dvůr. Tu já před vašima očima ho rozeberu a zase složím, namažu a vystrojím. Seno navážu, ovsa naměřím, kolomazu naberu, a vy povíte, kam ve voze vše uložím - jsem vaší rady napoprvé nejvíce potřeben - vy mi všecko ukážete, povíte."

"Tak hoď chomout na Dobráka," skoro mrzutě poručil Kovanda a šel do světnice natáhnout si boty. Sám potom na koně si sedl, pohodlně z dýmečky si pokuřoval a klátil se k Písku.

Na samu už noc přivlíkl z Písku kočár pana guberniál-ního rady. Bouřil a duněl ten prázdný vůz po nerovné 39

návsi tak, že se Dobrák cestou ustavičně ohlížel, co to asi vleče za sebou. I lidé ve vsi vybíhali leknutím před stavení, neboť si myslili nejinak, než že to jede - Pán Bůh nás chraň - k ohni stříkačka.

Cimbura vypřáhl Dobráka a potom se vrátil k vozu. Spráskl ruce nad ním a hlasitě se podivil: "I totě podivná bouda." - Vidíval přece po městech kočáry, ale všecky už lehčí - novější, než byl staromódní, inventární kus českého královského gubernia. Uprostřed mezi předními i zadními koly jako dvě obruče vydouvala se mohutná kožená péra a na nich na čtyřech silných řemenech visela veliká zasklená skříň, pohodlná, opatřená sedátky měkce a kypře vycpanými. Jako korunu nesla skříň nahoře ozdobnou galerii - místo to určené pro zavazadla, a za ní mezi zadními koly bylo prkénko pro lokaje.

Tu noc chtěj nechtěj musil tento panský kočár strávit v Kovandovic kůlně v sousedství prkeňáku a žebřiňáku. Ale časně ráno na světlo Boží vytáhl si ho Cimbura a podrobil ho důkladné a odborné prohlídce.

Popadl za každé kolo a zatřásl jím, každý paprsek v něm prohlédl, neviklá-li se v hlavě nebo v loukoti, ráfy ohmatal, zákolníky prozkoumal - sundal pak kola, naznak lehl si pod vůz a ohmatal a proklepal i nápravy a spojení vozu, ozkoušel přezky, neušel mu žádný šroubek a nepřehlédl žádný hřebík. Tu a tam kladivem udeřil, kleštěmi přitahoval, co bylo uvolněno a vyvikláno. Do luceren nové svíčky nasadil, za kočár na prkénko naložil celou kupu pevně svázaných otýpek sena a na kozlík hodil si pytel s ovsem.

Svátečí postroje koňské visely v přístěnku na dřevěné rohatině. Mosazné přazky a misky, kroužky a nýtky leskly se na nich jako zlaté, když je Cimbura vynesl ven a rozložil na dlouhém bidle. Všecko řemení čistým tukem znovu namazal, rozvázal a znovu spjal - každé spojení, ať šité nebo přezkou spojené, prsty omakal a v rukách vyzkoušel.

Nakonec vyvedl koně. Bez ohlavů - nahé pustil je ze stájí. Jako vítr vyrazili ze dveří a prohnali se dvorem. Zálibným okem hleděl na ně oknem kospodář. ,,Hle - nejsou ve vsi koně, které mým by se rovnali," řekl hrdě.

I selka s dítětem u prsu přistoupila k oknu, přitulila se k muži a s tichou radostí hleděla na prohánějící se spřežení. Hleděli i na Cimburu, který si s koni hrál v té chvíli jako s dětmi. Předbíhal se s nimi, podlézal je, nohy jim 40

zvedal a prohlížel, tlamy otvíral, do očí jim hleděl a hřívu zaplétal. Koně radostně řehtali, velké, široko rozevřené nozdry se jim chvěly, jak blaženě pofrkávali, oči hleděly bystře a zašpičatělé uši stály vzpřímené, kupředu pozorně obrácené, jako dva kornoutky.

"Jsou rychlí a ohniví," vyvyšoval hospodář před ženou iejich vlastnosti "jako jeleni, jsou zdraví a proto laškovní a hraví, srst jejich jest hladká, krátká a grošovitá. Hleď -vzkřiknu," a Kovanda otevřeným oknem zavolal: "Divoká" - a kobyla obrátila se, pozdvihla hlavu, a když spatřila sedláka, skokem přiběhla k oknu - "vidíš, jak je krotká a chytrá," pokračoval pak Kovanda ve své chvalořeči -"má dobrou paměť -jako pes je přítulná a věrná," podrbal ji po hlavě a poplácal po ušlechtilé šíji. Selka podala jí oknem skývu chleba.'

U vozu zapřahal už Cimbura Dobráka a teď vzkřikl na Divokou.

"Jdi jen, jdi," propouštěl ji sedlák a ta jako ovečka rozběhla se ke kočáru a postavila se věrně po bok Dobrákův.

I na ní čeledín oslušel sváteční postroje - postraňky i návojníky měřil a konečně do rozporek koně zapřáhl. On sám poslední vyšvihl se na kozlík a před očima hospodáře třikrát dokola klusem dvůr obejel.

"Dobře," kývl tento hlavou, "kvečeru veď koně do kovárny překovat a pak do řeky vybrodit."

A než noc tmavá křídla rozložila nad krajem, veškeré přípravy byly skončeny. Byl připraven vůz i koně i sám Cimbura. Tichým, zdravým spánkem oddychoval a odpočíval celý statek Kovandův…

VII Královské zemské gubernium bylo sice v Čechách roku 1849 zrušeno, ale pouze na papíře. Trvalo to ještě několik let, než se vžila nová instituce nazvaná c. k. místodržitelství. Zvykovou setrvačností vedeni, lidé jako před tím - když písecký magistrát byl zároveň soudem - titulovali pana radu buď "pane magistrátní rado" nebo "pane rado guberniální" a odvolání ve sporných záležitostech civilních i trestních dál putovalo do Prahy k obecnému soudu 41

apelačnímu, k jehož zasedání - jednalo-li se o při projednávanou u magistrátu - vypravit se musil pokaždé i příslušný magistrátní rada. Z magistrátních radů stali se pak místo-držitelští radové a krajští hejtmani - města a obce dostaly samosprávu, zeměpanské úřady se oddělily, ale do Prahy jezdívalo se tak jako před tím.

"Jede k apelaci," říkali lidé - kdykoli se pan rada vypravoval na cestu do Prahy. A na takovou cestu chystal se i krajský hejtman písecký pan František Karel Miltner. Byl to člověk na výsost vzdělaný a ušlechtilý, úředník svědomitý a vlídný, na kteréhož dosud na Písecku a všude, kde působil - na Smečně, ve Slaném a jinde - s láskou a vřelostí vzpomínají .. . Pěstoval vedle svého úředního povolání se zálibou starožitnictví, sbíral mince, staré zbraně, knihy a listiny, obíral se historií a byl vřelým přítelem a podporovatelem Musea Českého království! Na Prahu se vždycky těšil a v kroužku českých vlastenců byl pokaždé hostem milým a zvláště vítaným.

Tentokráte vzal s sebou i svoji paničku, protože vezl do Prahy svého staršího syna Jindřicha Otokara, jenž zdědil po otci lásku k archeologii, stal se musejním asistentem, pomáhaje Janu Erazimu Vocelovi pořádat v Praze musejní sbírky. Pečlivá maminka sama chtěla vybrat svému milenému synkovi byt a upravit mu hnízdečko. . .

Ale celá rodina i s panem radou hověla si ještě v prachových peřinách, když už ve statku Kovandovic v Hradišti dávno všecko bylo na nohách. Hned ráno před čtvrtou vstával první Cimbura. Hustá tma ležela ještě na všem, a on už nasypal koním ovsa a při lucerně pozorně a důkladně je hřebelcoval, hřívy a ocasy zapletené rozplétal a pročesával - napojil je a naposled plné jesle vonného sena jim naložil. Tichým, spokojeným hlasem bručel si při tom svoji jitřní písničku místo modlitby. Teplý, spánkem osvěžený radostně přistoupl pak ke studni. Hřídel dřevěného rumpálu zaskřípal a Cimbura navážil si plný okov křišťálové vody. S chutí ponořil do ní hlavu i ruce, jako ryba zašplí-chal vesele, bujně chladící vodou a jako dítě blaženě se usmál. Znovu a znovu nořil do vody hlavu, svalnatý krk a prsa. Otřásl se konečně, utřel, učesal se a zbožně pokřižoval. Po páté hodině vešel do světnice. Tam už selka vařila snídani. Cimbura v komoře oblékl se do svátečních šatů a vybral si koňské parádní pokrývky.

42

Na nebi již hvězdy bledly, ptáčkové se probouzeli a země šedala se prvním podzimním mrazíkem.

Bude krásný den," prohodil Kovanda, vycházeje nyní - po snídani s Cimburou do stáje - "řeka se paří a mlhy padají k zemi."

"Pěkně bude - dým jako šňůra stoupá k nebi," přisvědčil čeledín a zrakem bloudil po hradišťských střechách, jakoby je na rozloučenou chtěl tím zrakem obejmout a políbit.

Odpočalé koně na stání už netrpělivě nohama hrabali.

"Počkejte, však se dočkáte a nabažíte se - máte to cestu před sebou - a pražské dláždění to nejsou naše travné, drnovité cesty. Jenom, Cimburo, nezapomeň - každý den nohy jim vymyj, kopyta prohlédni a podkovy proklepej, a kdyby se některá viklala, hned kovej, na nic nedbej, kdyby pan rada sebevíce spěchal. Dláždění je kat na koně,"

- napomínal znovu sedlák a horlivě pomáhal do svátečních postrojů koně oblékat. Sám potom první Divokou ze stáje vyvedl a do kočáru zapřáhl - za ním vyhrnul se Cimbura s Dobrákem.

To už sluníčko vyskočilo nad lesy, promnulo si oči, zasmálo se zlatým úsměvem jako krásné dítě a kolem něho zasršelo to ohnivými paprsky, tenkými dosud jako vlásky, ale kam dopadly - tam ustupoval mrazivý dech noci, šedivý mráz jihl a země vlhkem se černala.

Před zapřažené koně poklekl Cimbura a namastil a načernil jim na cestu ještě důkladně tvrdá, malá kopyta. U pumpy umyl si ruce, odvázal modrou zástěru, shodil čepici a nasadil si klobouček.

Potom ještě z lípy, co stála na dvoře u studny, ulomil si větvičku a zastrčil ji se slovy: "Abychom na vás nezapomněli," sobě dozadu za klobouk a koním za ohlavy.

"Jenom nezapomeň bič," usmál se sedlák, znaje Cimbu-rovu slabost jezdit bez biče. Ale Cimbura nezapomněl. Jako žezlo na trůnu stál už bič zaražený do koženého pouzdra po pravé straně kozlíku. Byl to takový bič, jaký vídal Cimbura u formanů z povolání. Na pohled byl to zcela obyčejný řemínek s třapečky na návěsce, pouze rákosové bičiště bylo neobyčejně dlouhé a poměrně silné. Dolejší jeho část, schovaná v pouzdru, byla důkladně železem dokola okována, jako by se bál Cimbura, kdyby ji zmáčkl, že by ji v ruce rozdrtil… Ba i trochu olova musil mu kovář do rukovítka zalít.. .

43

Cimbura ho vytáhl a podal ho sedlákovi.

"Dobrý bič," pochválil ho Kovanda, švihnuv jim na zkoušku a potěžkávaje ho v ruce.

"Tak jsi hotov? Nezapomněl jsi na nic?" - optal se vážně - "Na nic, pantáto," stejně vážně, ale jistě a rozhodně řekl Cimbura a sundal klobouček.

Kovanda vytáhl z kapsy krajíček chleba a rozlomil ho na tři díly. Jeden podal Cimburovi, druhý Dobráku na straně podsední a třetí Divoké na straně náruční.

"Dej, Bože, aby ses, Cimburo, ve zdraví vrátil," řekl přitom.

"Dejž to Pán Bůh," odpověděl Cimbura a snědl chleba.

Sedlák špičkou biče udělal před koni na zemi tři kříže a podal bič kočímu. Ten skočil na kozlík - Divoká zařehtala - Dobrák zahrabal přední nohou - Cimbura mlaskl jazykem a přitáhl opratě. Koně zvedli hlavy a vykročili.

"Provázej Pán Bůh," - křičela Marjánka z kravína.

"Provázej Pán Bůh," s dítětem v náručí stojíc na záspi přála hospodyně.

"Pán Bůh dej," zavolal Cimbura a otevřenými vraty vyjel na náves.

Pastýř právě vytruboval a lidé vyháněli do stáda.

"Pozdravuj Prahu" - a "Turka na mosě" - "a Brunclíka" - "přivez nám obrázek," křičeli za Cimburou, ale to už kočár hučel a bručel a v jeho dunění zanikaly všecky vzkazy- "Zdrávi vzkazovali," vykřikl na všecky Cimbura a zatočil kloboučkem na rozloučenou celé drahé vísce a vyjel do polí.

Země porosená, jako potem zalitá, pařila se v záplavě slunce - a voněla vlhkem. Kdesi v sadu anebo na jetelišti hrubý brousek s křikem jezdil po ocelové kose. Probuzení cvrčkové po mezích v předtuše krásného dne vylézali z děr a bujaře křičeli svoje monotónní "trp - trp". Na stromě u cesty usedla sýkorka a několikrát stejnou stručnou větou optala se: "Cimburo, Cimburo, kampak jedeš?" černá vrána roztáhla se na křídlech pod modrým nebem a z plných plic křičela na Cimburu: "Kam? Kam? Kam?" -I žáby z kaluže vystrkovaly hlavičky a zajíkavě, nesměle odvažovaly se tázati: "Kam pak? Kam pak?"

"I do Prahy," odpověděl všechněm najednou Cimbura 44

a už si jich nevšímaje - hleděl si koní. Krotil je, zdržoval a mluvil s nimi.

"Jen počkejte - však se nabažíte - jen zvolna zpočátku - zvolna - abyste vydrželi - to bude horší, než se točit na poli anebo klátit se v prkeňáku. A nač ten spěch? Před sedmou nesmíme být v Písku -" A koně jako by rozuměli.

Drobnými laškovnými krůčky cupali, jako by tančili, dobře živená těla prohupovala se v kříži na štíhlých nohách, hlavami vyhazovali, uzdy bujností hryzli.

Když na písecké radnici počaly hodiny odbíjet sedmou - zarachotil kočár pod okny pana rady.

"Starý voják!" - pochválil si pan rada, "té přesnosti se tam naučil" a šedinami prokvetlou hlavou jeho mihly se vzpomínky a zkušenosti nabyté na komisích se selskými potahy i se samým Kovandou, kterému na hodince právě nezáleželo.

Služky snášely hned kufry a krabice. Cimbura stoje na kozlíku rovnal a přivazoval je na střeše kočáru. Sotvaže byl hotov, přišlo i panstvo. Cimbura seskočil, ale ruku -jak bylo zvykem, panu radovi nepolíbil - jenom přál všechněm šťastné dobré jitro.

"Už jsi byl někdy v Praze?" optal se ho pan rada -zatím co panička uhnizďovala se ve voze s obšírným košem, plným lahví, masa a různých drobností, jež cestou pro všecky možné případy mají být hned po ruce. Za ní už i syn si usedl - jenom pan rada hovořil dosud s Cimburou a pak i s několika pány - snad úředníky a loučil se s nimi. Ti ještě i do otevřeného kočáru se klaněli a nehnuli se dřív, dokud koně nedali se do běhu. - Zmizel Písek, zmizela, jako by se potopila, konečně i věž děkanského kostela a vůz octl se v širém kraji na cestě do Prahy.

Bylo ujednáno až v Milíně se zastavit - dříve ne. Popřát tam koňům oddechu - pokrmit je trochu a napojit, aby vydrželi potom až do Dobříše, kde měla být na celé cestě nejdelší zastávka - a pak v jedné túře mělo to jít až do Prahy, kam ať přijedou třeba už pozdě večer, jen když to bude před devátou hodinou, než Újezdská brána se zavře.

S tím rozvrhem úplně souhlasil Cimbura. "Je vidět, že je to zkušený pán," chválil pana radu v duchu, obíraje se na kozlíku stále jen cestou a jízdou. V Miroticích, v Čime-licích a všude v každé obci, kterou projeli a kde byly věžní 45

hodiny na kostele nebo na zámku, pozorně se jich všiml -když zjevila se na bílé silnici zvednutá mýtní závora, zaradoval se pokaždé. Mezitím co pan rada platil, on pečlivě se vyptal, kolik je hodin - pro jistotu v rychlosti se tázal, jak daleko ještě mají, jaká je cesta, není-li křižovatka nějaká, pilně se všímal sloupů u silnice a nápisů na nich i k slunci zraky otáčel a podle něho i podle stínu dobu denní odhadoval.

Ale hlavní péče jeho platila koním. S kopce je přidržoval a citlivě, opatrně dle potřeby brzdil, do kopečku nechal je jít úplně volným krokem, ale po rovině ukázal panstvu, co dovedou Kovandovi koně z Hradiště. Mlaskl na ně jen, (biče celou cestu až do Prahy se ani nedotekl - ten zahálel a vlál jen jako zatknutá žerď s praporečkem na kozlíku) a koně bystře dali se do běhu. Zpočátku do mírného - nepravidelného klusu, ale brzy jejich krok se vyrovnal, shodli se, těla jejich se protáhla, hlavy kupředu se vychýlily, a koně jako by plavali - v stejném tempu - dlouhými a při tom rychlými kroky klusali po krásné císřské silnici tvrdé jako mlat a rovné jako stůl.

V Milíně zrovna zvonili poledne, když na náměstí vjížděl kočár páně radův. Ten držel hodinky v ruce a pochvalné volal: "Umíš jezdit - skoro šest mil ujel jsi za pět hodin a hle - koně nemáš ani zpocené!" Pan rada býval vrchnostenským úředníkem na Smečně u hrabat Martiniců a rozuměl proto i hospodářství a dobytkářství. Viděl Cimburovy koníky svěží - veselé - s hlavami pozdviženými a s pohledem jiskrným.

"Snad by doběhli ještě do Dobříše?"

To bylo proti smlouvě. - Cimbura se zachmuřil, a jako by neslyšel, skočil s kozlíku ke koním. Sáhl jim na vpadlé boky, přejel rukou po zavlhlé, trochu zvednuté srsti, dlaň položil jim na srdce, uši jim ohmatal - a to všecko beze slova. Jen pan rada mluvil: "Jsou to jen dvě míle - dvě slabé míle - snad ani ne celé, tam bychom si pak hodinku přidali, mám tam známé, dobré známé, rád bych si pohovořil s nimi."

Cimbura v duchu se zlobil. "Proč to neřekne hned," vyčítal panu radovi - "byl bych jinak jel - koně víc i na rovině šetřil."

"Aspoň napojit musím," řekl konečně Cimbura nevrle 46

a už rozpínal koním uzdy. Co mu byl pan rada? Jak by mohl pro něho ošidit svoje spřežení ? Ale pan rada už sám to uznával.

"Nu, napoj tedy a pak jeď za námi - projdeme se - do hospody ani nevejdeme - nevypřahuj - a jak napojíš -přijeď," a dal se i s rodinou pěšky na další cestu.

Bez chleba sedlák na cestu se nevydá. Nevydal se na ni ani Cimbura. Vytáhl ze šátku veliký skrojek a postavil se před koně. V ruce maje svůj důkladný "zavírák", ukrajoval skývy a střídavě podával Dobrákovi a Divoké. "To jen zatím - až v Dobříši - tam - počkejte - tam vám to nahradím." Podomek přinesl dvě putny vody. Koně žádostivě, dychtivě pili.

"Odkud a kam," ptal se podomek a prohlížel vůz i koně a zvláště koně.

"Pěkné koně - jen ocasy jim ustřihnout a mohou stát v Dobříši v knížecí maštali," pouštěl se do řeči. Ale Cimbura spěchal. Věděl, že koni neuškodí napití, běží-li hned, utíká-li zas. Proto jak koně do sucha vypili - už jim uzdy vázal a už platil. Sám, ze své kapsy diškreci dal a slušnou.

Než se pan rada nadál - bouřil už za ním kočár. Usedli vesele; ale Cimbura stále koním se omlouval. Jakmile Dobrák cestou do vrchu teskně po něm se obrátil - už Cimbura ho těšil: "Nu - nu - divíš se, viď - poledne je a žlab tu není - však on přijde - a fuj - Divoká - styď se - hlavu věšet až k nohám" - a mírně trhl opratí.

Koně po chvíli zapomněli a osvěženi hnali se zas jako vítr.

Brzy na obzoru zjevila se Dobříš. Z daleka ohlašovala se už temnými, pádnými údery železných hamrů - pak věž i zámek vyhoupl se na obzor - až celé městečko jako na dlani leželo před nimi.

Ohromné - trojhranné náměstí se otevřelo a knížecí hospoda - veliká - zájezdní přijala kočár ve svou náruč. Nebylo ani půl druhé hodiny s poledne. Pan rada zářil. "Cimburo," - poklepal mu na rameno - "celému Písku to povím a v Praze o tom budu vyprávět - z Písku na Dobříš za šest hodin - sláva tobě i tvým koním."

"Hlavně koním, pane rado," skromně odmítal chválu Cimbura a rychle vypřahal. "Tak, pohovte si" a bral s koní dolů i chomouty - provedl je pro jistotu asi dvakrát velikým dvorem a zavedl je pak do stáje. Podomek ujišťoval a za- 47

klínal se, že se o ně postará, aby jen šel a sedl si do formanky, jedl a pil, jak mu pan rada poručil, ale Cimbura sám oba koně obsluhoval - sám jim žlab vytřel a vyčistil - sám ovsa nasypal a čekal, až ho schrupali. "Nelze věřit," myslil si - "což kdyby jim ho někdo ze žlabu hrst ukradl a třeba holubům hodil" - a tak seděl u koníčků a pokuřoval si, až se nakrmili a teď jen senem zakusovali - pak teprve šel Cimbura sám se najíst a napít. Cítil vskutku hlad i žízeň.

"Tak ve tři hodiny zapřahej - dříve ne," řekl mu pan rada, když formankou procházel a spatřil za stolem Cimburu.

Zářil, zrovna zářil přitom pan rada Miltner. Sešel se tu s panem direktorem, s panem justiciárem, s panem doktorem a všichni vyprávěli, co nového objevili, kde kopali, co v šachtách na Staré huti a jinde havíři vykopali - vzácnými kusy starých mincí se chlubili - narychlo pro ně domů posílali anebo sami je přinášeli, aby jim je pan rada určil -ocenil - nápisy přečetl. Ve svém živlu byl a těžko se loučil.

"Nemít zítra úřední jednání - zůstal bych, rád bych zůstal - od srdce rád - ale užiji pozvání a na zpáteční cestě se zdržím - přes noc zůstanu a pobesedujeme,"

To už Cimbura přešlapoval jako na trní kolem kočáru v dlouhém klenutém průjezdu. Domovník mu podrobně popsal cestu i vrchy i lesy, kterými nutno jet. "Pět mil je do Prahy a pět hodin třeba jet a dobře musí koně běžet."

Cimbura už vraštil čelo, když konečně hodně po třetí - po dlouhém loučení a ujišťování, ve čtvrtek tedy že se budou v Dobříši najisto těšit - směl vyjet. Nic ho netěšil nádherný zámek, ani krásný děkanský chrám, ani park, o kterém mu s vážnou tváří povídal podomek, že je takový "jako Šenprůn ve Vídni", ani ohromné rybníky. Ani se neohlédl po vší té kráse a jen ujížděl dál ku Praze.

VIII Pana radu Cimbura si upřímně zamiloval. Byl to milý pán, "ani by člověk neřekl. že je to pán - tak něco našeho má v sobě, nestydí se za člověka, pěkně pohovoří, poučí, pochválí a poradí," - říkal pak o Miltnerovi Cimbura po celý svůj život. S rodinou Miltnerů projel Prahu křížem krážem a jak lehce. Všichni se divili, jak jistě Cimbura 48

jezdil - a jak Prahu znal. Nemusil se na každé křižovatce otáčet zpět ke dvířkám kočáru, kde pan rada Kovandovi vždy rukou směr ukázal, ani se ptát strážníka. Vyznal se sám v jednotlivých čtvrtích i ulicích. Staromódní kočár pana rady, krásné selské koně v něm a kočí v kroji jihočeském, to působilo v ulicích pražských poněkud sensačně - starobyle - jako na starožitnost ohlíželi se lidé za tím rachotícím spřežením - ale to se právě panu radovi líbilo.

Miloval každou starožitnost a proto právě nejraději jezdil i Prahou ve své venkovské ekvipáži. Mnoho času pro sebe Cimbura neměl. Musil se starat o koně i o vůz - a vozit Miltnerovic kam poručili - do musea - k místodržitelství - večer do divadla i z divadla - i do různých paláců a domů.

Pouze rána - asi tak do desíti hodin byla Cimburova. A v těch jitrech Cimbura procházel se Prahou. Navštívil po letech zas stříbrný hrob svého svatého patrona u sv. Víta, podíval se do kasáren, prohlédl si s mladým pánem Miltne- rem i museum a prováděl je sám pan Vocel a vlídně s Cimburou porozprávěl.

Ale jednu vadu měl pan rada, pro kterou se naň Cimbura často mrzel. Byl náramně nevýpravný. S každým známým se zastavil, často už od kočáru ještě zpět se vrátil, někam zaskočil se slovy "hned se vrátím" a takové jeho "hned" trvalo třeba hodinku.

"Ach, tatínek když spatří Prahu!" mávl rukou mladý pán, ale pouze paní odvážila se ho napomenout a to ještě německy, I teď, když už stál před bytem mladého pána Cimbura s koni a kočárem připraven na odjezd - nemohl se jich dočkat.

Nejvíce ho mrzeli zevlouni, kteří podivný kočár - teď zase na cestu senem i škatulemi vystrojený - zástupem obklopovali. Tisíc chutí cítil ohnat se alespoň jednou bičem - ale věděl, že nesmí. Tak jen v duchu je plísnil: "Bože, jak jsou ti Pražáci hloupí. Doma se Cimbury ani pes nevšimne a tu na něho troubí půl Prahy." Bylo mu nevolno pod těmi dotěrnými zraky, jemu i jeho koním. Ti jako by cítili, že už je konec vyhnanství a že se vracejí zase domů, do Hradiště, na jeho měkké cesty, do jeho ticha a klidu, do tepla jeho stájí, do jeho čistého vzduchu a k jeho chutné pitné vodě, netrpělivě přešlapovali a zlostně bili nohama o dlažbu, až podkovy zvonily.

49

"A že ti lidé nemají co dělat, že tu tak mohou čumět," napadlo zas Cimburovi a vzpomněl si, jak u nich ani dítě nesmí tak dlouho stát, hned že volají: ,co stojíš - běž a udělej to a to - přines mi to neb ono' - a tu zevlují i dospělí lidé."

Nahoře mezitím loučili se rodiče se svým nejstarším synem. Měli vyjet z Prahy v jednu hodinu a teď už odbíjely hodiny po pražských věžích druhou - a Cimbura dosud stál na dlažbě.

"Přijedeme tam za noci," zlobil se v duchu a napadly mu mimovolně ohromné lesy, kterými sem projel.. .

"Nu, koně jsou čerství, odpočatí - od rána stáli" - umlou-val a krotil zas v sobě svoji nelibost.

Konečně vyšli a syn s nimi. I do kočáru k nim usedl a až na Zlíchov musil jet Cimbura krokem, "aby se ještě užili."

Pan rada zapomněl na Dobříš, na přátele, kteří ho tam očekávají a jen se synem stále se obíral, a jako by se odloučit od něho nemohl. Znovu mu připomínal, o čem mu má psát, které knihy poslat, ve kterém archivu co opsat, koho navštívit. I Jindřich novými otázkami otce zahrnoval -v té poslední chvíli se zdálo, že se rozejít ani nechtějí. A když syn přece první sám se od nich odtrhl - ještě stáli staří rodiče, oči jejich zalily se slzami a mávali šátkem tak dlouho, pokud nezašel.

Beze slova pak znova usedli a teprve od Zlíchova kočár vlastně se rozejel. Nebe bylo zataženo mraky, ze kterých každé chvíle hrozil spustit se déšť.

Za Zbraslaví už valem se šeřilo, a když přijížděli k Mníšku - už nebylo lze ani v lese rozeznat Skalku s kostelem a klášterem františkánským. Cimbura cestou do vršku mezi jízdou rozkřesával oheň, od doutnající hubky zažehl sirku a rozsvítil lucerny. Za Mníškem projeli okolo Malé Svaté Hory - tu ještě Cimbura jako by rozeznával, ale pak slila se tma kolem něho a pouze obě lucerny vrhaly pruhy světla koním pod nohy a na strany. Předjeli několik těžkých povozů, několik jich potkali a pak ztichlo všechno. .. Jen les z obou stran hučel, jako by z hluboka oddýchal. Hvězdy zavřely své zlaté oči - černou tmu na silnici, černé mraky nad černými lesy rozrážel kočár s hlukem a rychle jedoucí a svítící si na cestu žlutým světlem svítilen. Nočním tichem daleko široko bylo slyšet jeho temný rachot.

50

"Měl bys zhasnout lucerny," napadlo cestou Cimburovi. Slyšel mnoho o dobříšských lesích - každý vozka si oddychl, když je měl za patami a ve tmě odvažovali se jimi leda v houfu - nejmíň tři - čtyři pohromadě.

"Zhasni lucerny," radil znovu vnitřní hlas - "lucerna je zrádce - ukazuje cestu, směr - z daleka na vás upozorňuje - předem vás ohlašuje, podle luceren lze mířit - po koních střelit, po kočím - anebo i po pánech za lucernami."

Ale cosi se vzpíralo tomu hlasu. "Jsem poctivý člověk, nepojedu přece se zhaslými světly - což když se s někým setkáme - má právo každý nás cestou zastavit jako podezřelé," - rozjímal Cimbura.

"Zhasni je," ozvalo se v něm znovu.

"A nezhasnu," rozhodl pevně Cimbura - a už měl pak v duši pokoj. Jeho oko zvyklo si konečně i na tmu, rozeznával šedivou prašnou silnici před sebou, po stranách příkop a za ním vysokou, černou neproniknutelnou zeď - vysoký les.

Koníci vesele běželi a pravidelně - přesně - jako by v taktu ozýval se tvrdý dupot jejich. Cimbura se zálibou naslouchal. Bylo mu to neomylným znamením, že jsou zdrávi a svěží - že jim Praha neublížila, nekulhají, neklopý-tají, jejich klus je stejnoměrný, vytrvalý a pravidelný, jako dva sehraní hudebníci zachovávají dosud stejné tempo. A Cimbura měl ucho bystré. Poznal hned u každého koně v běhu pouhým sluchem, kulhá-li a na kterou nohu, běží-Ii a jak běží, střečkuje-Ii - hned rychleji, hned volněji se žene - poznával jeho únavu - malou vytrvalost, ze-mdlenost - ale Dobrák s Divokou pluli tmou vesele jako dvě rybičky. Bezstarostně hleděl proto do tmy se svého kozlíku a myslil si, kdyby tak spatřil jelena - anebo daňka anebo srnčí kus alespoň pást se v příkopu - v trávě - přál si to - necítil by se tak samoten - cesta veseleji by uběhla Koně sami vtom zmírnili klus - a Cimbura cítil, cesta že se níží, že sjíždějí s kopce do údolí. Přitáhl brzdu tedy, a jak dřevěné špalíky její přilnuly k ráfům, zaskřípala bolestně obě kola.

Pan rada se probudil. Neměl v Praze "svůj pořádek", byl unaven dojmy i nezvyklým nočním bděním. Podřimoval proto ve voze on i jeho paní. Ten výkřik kol teď ho probudil.

"Kdepak jsme?" optal se oknem.

51

"Za Voznicí už, milostpane," hlásil Cimbura a pan rada znovu spustil okénko. "Měli jsme přece dřív se vypravit," řekl kajícně ke své paní. Ale ta neodpověděla. Neslyšela ho. Spala stulená v druhém rohu kočáru. I pan rada proto zmlkl, zachrul se znovu pod přikrývkou, vyhledal si jinou posici nohou a opět přivřel oči.

Pomalu sunul se vůz po srázném svahu. Cimbura všechen pozor věnoval brzdě - ruku ze žluté kliky ani nespouštěl. Najednou slyšel, jako by divoký holub vrkl jednou - podruhé. Cimbura vypjal krk - nachýlil ucho směrem, odkud holub se ozýval. Měl vybroušený sluch a v hradišťském lese v neděli poslouchával ptáky často po celé hodiny. I sám dovedl po nich hvízdat, zpívat a volat.

Vtom zavrkal holub potřetí a blíž.

"To není holub," určitě, rozhodně poznal Cimbura a zbystři! celý. Kus cesty před ním ozval se sojčí skřek, a stranou jako by se straka zachechtala, ale všecko to znělo falešně. "Jde to z lidských hrdel - ale umějí to výborně - pytláci to budou - pytláci patrně" pomyslil si. Ale vtom jako rudý blesk kmitlo mu hlavou hrůzné pomyšlení: "A nejsou-li to pytláci? Kdo je to potom?"-bál se domyslit. "Kopec je za námi - kopec je před námi - kopce jsou po stranách - ano tu - v tom údolí tmavém a černém - v tom údolí i za dne smutném, jako by to bylo údolí smrti - tu jedině mohli by se odvážit - vyskočit - - -" rozvažoval náhle.

"Zhasni lucerny," - probudil se starý hlas.

"A nezhasnu - děj se co děj" porážel ho v sobě Cimbura.

"Někdo běží pokrajem lesa," hádal Cimbura - když zaslechl praskat suché větvičky, "to bude jelen" a napjatě poslouchal - "ne - to není jelen - člověk je to" poznával po kroku.

"Připravím se na nejhorší," řekl si klidně. Tři kříže udělal sobě a sáhl po biči až dosud zaraženém v koženém pouzdru. Tři kříže udělal bičem i nad koni a pak ho vzal obráceně do ruky.

Vůz dosud jel s kopce pomalu - krokem.

"Teď se neodváží - teď ne - ví že bych ujel - ale až pod kopcem - tam budou čekat a - ten zde jen znamení jim dává" a znovu jemným sluchem zachycoval opatrné, liščí kroky sledující vůz zpovzdáli.

52

"Vědí, že do kopce se koním nechce, ale neznají moje koně" a Cimbura na kozlíku potutelně - skoro škodolibě se usmál. Spoléhal se úplně na svoje koníky, bystré a dobré, na slovo poslušné a smělé.

Ti frkali a podezřele také stříhali ušima. Cítili, že cosi visí ve vzduchu, co zle - ach - zle může pro všecky skončit. ..

"Ujedu," rozhodoval se Cimbura - "jak s kopce sjedu - pustím koně a vyjedu kalupem až na kopec jako generál Vindišgréc" - když vtom po levé straně z příkopu zvedl se chlap jako hora - zkřikl ,,prr" a vrhl se ke koním. Proti vozu plným tryskem utíkal kdosi po silnici - jeho kroky se blížily, Cimbura věděl, kolik uhodilo a trhl opratěmi. Bylo mu jasno, na koních že všecko záleží - "zastaví-li se, podaří-li se jim koně zadržet - jsme ztraceni" projelo mu hlavou - "dvou, tří i čtyř se nebojím - mají-Ii ruce holé - ale kdo ví, kolik je jich a nejdou jistě s rukama prázdnýma a což já - ale pan rada - a panička -" pomyslil si ještě a potom už všecko - všecko propadlo se v něm do neznáma - pan rada - panička - on sám a pouze jedno jediné znělo mu v uších "Musíš projet" - slyšel zřetelně a přísně křičet na sebe hlas. A to už zase jizva na tváři krví mu naběhla - zuby mu zasvítily a oči zaplály. Každá chvíle byla drahá. Než se seběhnou, než ho otočí, než koně do škarpy strhnou.

"Dobráku" zavolal Cimbura a postavil se na kozlíku. Dobrák se plašil - to bylo patrno jak divoce nohama hrabal, jak se zadkem rozkročoval, jak se vzpínal. I Divoká větřila. "Ach což ta, ta hned by se nakazila!" zlobil se Cimbura, protože ji nikdo nedržel, ona nikoho nevlíkla, ona měla se pěkně protáhnout a dát se v let a ne nohama sekat - tancovat - zadkem vyhazovat, takže cesty neubývá - i nohu mohla by za postraněk přehodit a co potom - "Divoká" zlostně hněvivě i vyčítavě - hlasem jako hrom zakřikl ji Cimbura.

Koně poznali Cimburův hlas. Poznali v něm úzkost odvahu - důvěru i odhodlání. Vzpamatovali se - a v té chvíli Cimbura podržel se levicí kozlíku, jednou nohou stoupl si na voj a druhým krokem už seděl na Dobrákovi. Kůň ho poznal, tak jezdíval na něm Cimbura do kovárny i do brodu, vesele hned zařehtal a zatřásl mocně hlavou, na které jako pijavice visel člověk a ne a ne se pustit. Kolik 53

kroků už ho vleče kůň a on se drží jako klíště, jen prr -prr - vyráží ze rtů.

Cimbura napřáhl bič a udeřil levicí do tmy, těsně kolem hlavy koně hvízdla rána. Bez výkřiku svalil se chlap k zemi a Dobrák vyskočil kupředu jako srna a skokem dal se do cvalu.

,,Co se děje - co se to děje?" křičela vzadu panička.

"Nic" - řekl pan rada - "buď klidná" a ohmatával kapslíky na dvouhlavňové, krátké bambitce.

Plným tryskem letěl kočár. Přikrčen, drže se chomoutu a k ráně stále připraven seděl na koni Cimbura a srdce v něm plesalo. Povolil koním úplně - letěli jako bez otěží. Cimbura je znal - předjížděl se s nimi častokrát o svatbách a byl vždycky vítězem. Věděl, rozpění-li se jim v žilách chladná jejich krev - že není moci, která by je naráz zadržela, že není překážky které by se lekli, propast přeskočí, plamenem proletí, srazí k zemi každého, kdo do cesty se jim postaví.

Jako dva draci přehnali se po krátké rovince a vichrem hnali se do kopce. Cimbura bičem dotkl se Divoké a koleny smáčkl Dobráka - a kopec - nekopec letělo spřežení mohutnými, dlouhými skoky - nohou země sotva se dotýkajíc. Teprve když k myslivně přiletěli - přitáhl Cimbura opratě a zarážel koně zvolna v běhu.

Do Dobříše vjeli už obyčejným klusem. ..

V hospodě Na knížecí už všecka městská honorace očekávala pana radu. I paničky tu byly a muzicírovalo se i zpívalo.

"Aha - máte nové koně," - z daleka volal podomek, kolébající se do průjezdu - aby pomohl vypřáhnout. Poznal Cimburu i kočár, ale nepoznal koně.

"I nemám -jsou to stejné koně."

"Měl jste hnědky - a tuto jsou šimli - mušáci jsou."

"Pohlaďte je."

Podomek přejel rukou záda Divoké a hrst pěny zůstalo mu ve dlani. Teď teprve si všiml, jak jsou uhnáni, bez dechu, jak nohy pod nimi se třesou a celé tělo jak nervosně se chvěje.

"Ti se splašili," - řekl čeledín.

"Lekli se čehosi pod kopcem a jedeme tryskem až sem. Myslel jsem: proběhněte se - však si odpočinete" - lhostejně mluvil Cimbura a vší silou třel slaměným víchem jednoho 54

a podomek druhého koně. Do pokrývek pak oba zahalili a dlouho na večer prováděli je po velikém - trojhranném náměstí dobříšském, než je zavedli do teplé stáje. Tu noc spal s nimi a při nich ve stáji Cimbura a nehnul se od nich ani na krok. I jíst mu sem přinést musili - máz piva tu popíjel a dýmečku pokuřoval.

Oslavný večer, na počest Miltnerovu pořádaný - protáhl se až do pozdních hodin ranních. Pan rada zanechal Cimburovi vzkaz, že před polednem nevyjedou. ..

Tentokrát Cimburu to nic nemrzelo. Nakrmil ráno koníky, jel s podomkem k polednímu do rybníka dobříšského je vybrodit - a když se na nich z brodu vraceli - už zas figuru dělali - stavěli se - bočili a točili jako panny.

"Já mám koně - vrané koně - to jsou koně mé," bručel si vesele na Divoké sedící Cimbura IX Jízdou do Prahy a šťastným návratem přibylo opět slávy Cimburovi. On sám skromně - mírně odpovídal na všecky otázky. - Rozdal dárky, které známým přivezl. Novinky pověděl, které viděl a slyšel, a zase klidně zapřáhl se do svých denních povinností, jako by jízdy vůbec nebylo bývalo.

Ale pan rada Miltner nemlčel. Pověděl všecko Kovando-vi a poslal po něm i dukátek - malý - žlutý - Cimburovi na památku a na důkaz uznalosti a Kovanda už teprve nemlčel.

"Pěti se nebál - pět jich bylo," vykládal doma selce i dětem.

"I kdo ví, co jich bylo - já vím jen o dvou," - broukl mrzutě Cimbura.

"Pan rada ví - oknem viděl - dva jsi srazil k zemi."

"Já srazil jednoho, ale koně druhého - klackem se po nich rozehnal, nadskočit jim chtěl - ale to už koně se z leknutí vzpamatovali - a pouštěli se v cval. Jako by ho neviděli, hnali se přes něj," víc a raději o koních než o sobě rozkládal čeledín a líčil pak široce a dopodrobna jízdu dobříšskými lesy: "Jako struny byli stále nataženi - hřbety, hlavy i ocasy v jedné skoro čáře - břichem země jako by se dotýkali - 55

pod kopyty jiskry tmou sršely, jako kováři když podkovy kují - štěrk z ujeté silnice vyhrabávali -jak mohutně se odráželi - hodinu cesty - dobrou hodinu cesty do kopce tak proletěli a nezadechli se - nezarazili - neklopýtli - neupadli - ale stejně jako laně cvalem uháněli - mě nesli a kočár s panem radou, s paničkou a se vším všudy jako by za sebou ani necítili. Pantáto, není v celém píseckém kraji druhého páru, jenž by to byl dokázal," - končil Cimbura za hlubokého ticha všech, kteří toho večera u starosty Martina Kovandy na besedě se sešli.

I v Písku v kasině, mezi měšťany i úředníky mluvilo se o hrdinském činu Cimburově a tak se stalo, že každý, kdo chtěl jet do Prahy, obracel se na hradišťského Kovandu: "Nejel by Cimbura se mnou do Prahy?" Bystrý sedlák -když jízdy se množily, vystihl, že nelze jedním párem for-manit i sedlačit.

Zavolal si tedy Cimburu do světnice jednou v neděli po požehnání.

"Cimburo, kolik máš peněz?" optal se ho zpříma.

"Mám u vás službu za pět let a doma mám podíl -."

"Dobře - víš že tě mám jako svého - bratra bych radši neměl než mám tebe. Nadešla chvíle, kdy už sloužit nemusíš. Už dnes jsi víc na cestě než doma. A každý chce jen Cimburu. ,Ale Cimbura ať s námi jede' - říkají mi do očí, když vyjednávají. Necítím se zahanben, protože uznávám, že jsi poctivý jako já, rozvážný jako já, přímý jako já, i moudrý jako já, ale vím, že jsi silnější než já, a proto i srdnatější a odvážnější než já. Pravda je, s tebou se jede bezpečněji, než se jezdívalo se mnou. - Jsi nejen výborný kočí, ale pod mým vedením stal se z tebe i dokonalý hospodář. Nejsi větroplach, nejsi povrchní a vrtkavý, máš trpělivost s polem, není ti líno pětkrát, šestkrát po sobě pole vláčet, až je kypré jako mech a sypké jako popel - pak teprve dovolíš sít. Lidé mají důvěru v tebe a proto městští zjednávají si tebe i na práce polní. Abychom doma stačili - víš, že jsem neprodal pár volků - ale vyučil jsem je tahat. Ale žádostí a volání po tobě přibývá. ,Umí naložit, nikdy nezvrhne - vězet nezůstane - naloží fůru jako horu vysokou, až v podevratí se dusí - ale zatlačí, až klenba se zatřese, a projede,' velebí městské hlasy tvoji sílu a pověst tvá denně roste. Vím, že jsi pohodlný v myšlení, všecky tvé myšlenky upírají se hlavně na přítomnost, a proto já za 56

z

tebe myslím na budoucnost. Dosloužíš u mne do svatého Martina - jak se sluší a patří. Do té doby všechno s tebou opatřím - vůz dáme udělat a já ti dám naň potřebné dříví, ty jen od práce a kováře zaplatíš, pluhy a brány koupíme, kočár vybereš si v Praze, a až to všecko bude - vyjedem do Netolic - poslední neděli v říjnu - to je hlučný trh koňský - pojedeme a koupíš sobě koně. Po Martině se rozloučíme - odstěhuješ se do Písku a počneš formanit na vlastní pěst."

Sedlák pronesl svoji řeč klidně a vážně. Z jeho slov bylo cítit, jak dlouho myšlenkou svou se obíral, jak v něm zrála, rostla, až si ho celého podmanila. Promyslil všecko důkladně, rozvážil i rozpočítal a teď jenom čekal, co mu Cimbura odpoví.

Ten seděl jako zařezán hledě do země. Pro něho byl plán sedlákův nový, překvapil a ohromil ho svou odváž-ností. Jenom zvolna -jak Cimbura vůbec v normálních poměrech rozvážný byl - ujasňoval si návrh sedlákův. A hned už také námitky se v něm zdvíhaly.

"Nemám tolik peněz, nestačím na to," řekl proto Cimbura po chvíli ticha a pohlédl sedlákovi do očí.

"Máš - nemáš," - odpovídal Kovanda připraven na odpor - "budeš platit, dokud máš, až ti dojdou -jsem tu já - já sedlák Kovanda - stát budu za tebe a půl Písku nám dvěma na dluh dají."

"Boj se dluhu - drž se pluhu - radívali mi tatíček."

"Bůh a dluh - to dvojí nepomine - jsme dlužni všichni, Bohu duši, císaři daně, rodičům úctu - platíme, jak můžeme - od dluhu si pomůžeš, protože jsi střídmý a šetrný."

"Dluh s člověkem z mísy jí - dluh na loži při něm spí". -"Dobře. I na to jsem myslil. Půjde to i bez dluhu. Až budeš samostatný, musíš se oženit a žena věnem doplatí, co ti bude scházet."

"Nechval muže pro jméno - neber ženu pro věno." Tak útočili na sebe. Cimbura namítal, Kovanda námitky odrážel, vyvracel, až mu došla trpělivost.

"A co myslíš," udeřil konečně zpříma - "budu já věčně sedlačit a ty u mne věčně pacholčit? Zestárnem - já i ty. Já budu mít výměnek - ale ty musíš se postarat o vlastní chléb - myslit na své stáří, dokud jsi zdráv a silný. Nehledej štěstí, nepachti se po něm, ale nestav se proti němu a nevyhýbej se mu. V rodině jsi vyrostl - rodinu si založ. Nečteš v bibli: ,Není dobře člověku samotnému' ? - Nestav 57

se proti řádu a běhu tohoto světa - to se trestá víc než každý jiný hřích," přísně mluvil hospodář.

Vlna lítosti zvedla se náhle v srdci Cimburově.

"Vyháníte mě?" optal se ho rovněž přímo. Snad žárlí na něho sedlák, je mu obtížný a nepříjemný, chce se ho zbavit a hledá jen slušnou záminku, aby se ctí se mohli rozejít - myslil si Cimbura.

"Bůh je mým svědkem, že ne," vykřikl skoro Kovanda - "řekl jsem ti předem, jako svého že tě mám - ale proto jako o svého se starám. Jdi - poraď se se svými a uvidíš, že ti řeknou to, co já."

A zase bylo ticho v selské světnici. Kovanda schválně mlčel, věděl, že se jedná o věc dalekosáhlou - Cimbura se musí pro ni dobrovolně rozhodnout, uznat ji za výhodnou anebo zavrhnout. Toto by bylo Kovandovi milejší, nerad by ztratil věrného čeledína, ale nesmí to dát ani slůvkem najevo, aby si nevyčítal, že nevykonal svoji povinnost.

"Vy mi neprodáte Dobráka s Divokou?" promluvil náhle Cimbura.

"To neprodám - u Kovandů vyrostli a u Kovandů také umrou - ale koupíš si své koně a zamiluješ si je víc než cizí - není radno, aby srdce člověka lpělo na zvířeti a zvíře aby hatilo jeho cesty a plány."

"Tak jsem rozhodnut a nic nepohne mou vůli. Jste-li se mnou spokojen, nechte mě dále ve službě. Jsem ze selského a tíhnu k selskému. Nelíbí se mi cikánský život formanský, život prožitý na cestách a hospodách - u cizího stolu, na cizím loži. Vyženete-li mne - chopím se biče, aby mne na čas živil, ale po čase vrátím se k pluhu. Ožením se - ale až budu moci si koupit vlastní krov a vlastní záhon pole, které by mne živilo."

Cimbura si oddychl. Bylo mu, jako by se vyzpovídal. Ulehčilo se a proto vstal ze svého místa. Čekal jen, co řekne hospodář. Rekne-li: "jdi" - poslechne, půjde do Písku, tak to udělá, jak mu radí, ve všem ho poslechne - ale nepovolí, šetřit bude - dokud nebude se moci vrátit někam do vsi sedlačit na vlastním.

"Promluvil jsi moudře," vstal teď i Kovanda - "myslil jsem i na to - od této chvíle u mne zůstaneš - dokud budeš ty chtít. Pamatuj si, už nikdy ti neřeknu: ,Cimburo, je čas, aby ses hnul,' dokud sám nepřijdeš a neřekneš: ,je 58

čas, půjdu'. - Má selská hrdost mi nedovoluje brát peníze, které ty vyděláváš svým přičiněním, silou a poctivostí. Proto já koupím koně, vůz, kočár, postroje - budeš jezdit dál jako dosud, ale přestaneš být mým pacholkem. Přestanu ti platit službu. Budeš mým bratrem - poctivě se o výdělek spolu rozdělíme. Opravy a škody ponesu sám - ty dáš jen práci a přičinění a Bůh dej svoje požehnání" - a Kovanda podal Cimburovi ruku a na čele ho políbil.

Oba muži vyšli ze světnice dojati a pohnuti. Od té chvíle přestali ve statku volat "Cimburo!" - Sedlák se selkou říkali mu "Jene" - a děti s ostatní čeládkou počali mu říkat "strejčku!"

Do Netolic na výroční trh vyjel si Kovanda i s Cimburou. Jeli už na noc do té komory koňského dobytka a celou cestou - přes Mýšenec a Protivín na Vodňany předjížděli svým lehkým kučírkem "koňaře" - to jest obchodníky s koni, uvázanými za bryčkou, anebo i sedláky, mající v kolísku zapřažené dva páry za sebou, anebo tři koně v jedné řadě.

"Bude slavný trh," radoval se Kovanda a bystře si všímal koní - vyparáděných, pro prodej nastrojených, se kterými jeli teď krokem, aby je na zítřek neunavili.

"Ten jede kupovat," - hádali také všichni, které Kovanda svým spřežením minul - když viděli, jak nechává svoje koně běžet po libosti.

V Netolicích Cimbura byl poprvé. Svůj div tam spatřil. Zdálo se mu, že ani na vojně tolik koní pohromadě neviděl. "Pro kolik regimentů by to stačilo," myslil si a beze slova chodil za sedlákem. Kdo neviděl koňský trh netolický -nedovede si o něm učinit představu. Židovští handlíři a sedláci, zloději koňští a dohazovači, ředitelé šlechtických panství, cikáni, kapesní zloději a četníci v pestré směsi valí se tu a tlačí kolem koní krásných, mladých a bujných stejně jako kolem herek zedřených. Malí chlupatí koníci cikánů a netoličtí hřebci, koně komediantů a kramářů a selští tahouni - zapřahají je, provádějí krokem i klusem - zkoušejí - kupují a prodávají. Jako omráčen stál Cimbura. Ale brzy pominul první dojem a on počal v tom množství všímat si jednotlivých zvířat. Padl mu do oka vysoký, ztepilý kůň - černý jako havran a zas klisna bílá jako padlý sníh - pak i zjevy barvou méně nápadné poutaly jeho pozornost. Zvláště od hříbat se mu nechtělo. Kovanda 59

na něho ani nepromluvil. Jenom tu a tam potřásl rukou známému a zase kráčel dál dlouhými řadami koňstva. Dvakrát, třikrát prošel celý trh, ale to už se zastavoval, tu a tam na cenu se poptal - koně si obešel, jinému nohu zvedl, tlamu otevřel - i Cimbura už se odvážil, hospodáře se spustil - zastavil se u jednoho páru a než se otočil - zmizel mu Kovanda z očí. A tak sám potom chodil a prohlížel si, jako by to výstava byla. Zlobil se, když spatřil koně utý-raného, ale zaradoval se pokaždé, když padl na pěkný kus. ..

"Tak co," plácl mu náhle na rameno Kovanda - "už sis vybral?"

"Nevybírám - prohlížím jenom," řekl Cimbura.

"Tak pojď se mnou," - a přivedl ho k páru koní. Až dech se Cimburovi zatajil při pohledu na ně. Nebyla to už hříbata a nebyli to dosud koně. Jako dvě panny stáli tiše a skromně v koutku - ale ctitelů měli hojně. Byl stále u nich někdo, kdo je poplácával, ohledával, nohy jim prohlížel.

"Hle, jsou kovaní pouze na předek."

"Protože jsou to hříbata. Letos poprvé byla v poli. Jsou tříletá - krky mají málo otlačené. K nám by se hodila. Do tuhé práce máme voly. Přes zimu zesílí a ztvrdnou. Budou z nich koně jednou jako lvi - hleď na jejich krky - na rovný hřbet - všimni se jejích hlav - čela mají široká - oči dobrácké ne divoké, a nohy - nohy jako strunky" - potichu mluvil Kovanda a oči mu jen jen hořely.

"A budou to šimli - až vylínají."

"Nebudou to čistí šimli - budou to mušáci - možno i tygři že z nich budou -" opravoval Kovanda a znovu k nim přistoupil a pohlázel je. Odešli od nich a znovu toulali se trhem, ale zase k nim se vrátili.

"Prohlédni je," poručil Cimburovi sedlák a dal se do řeči s jejich majitelem. Odkud je a kdo je? Z Němčic byl a sedlák - sám hříbata vychoval. Má doma tři klisny -Kovanda může se na ně přijít podívat - pověděl i o hřebci, kde stojí a jaký je - nebudou z nich mušáci ani tygři - ale budou to šimli grošovatí "pstruzi" -jak se jim říká.

Cimbura zatím obcházel koně a úd po údu - část po části na nich ohledával a prohlížel - nenahmátl nikde ani bulky, ani křivě rostlé kůstky, po celém tělo nebylo na nich ani poskvrny.

60

"A že je nikdo nekoupí" - podivil se Cimbura, když Kovanda znovu od nich odešel.

"Kupců je dost - ale zdají se jim drahé - chtějí vyčkat -myslí si, že k polednímu sedlák sleví" - vykládal zkušený hospodář, toulaje se po trhu. Ale kupodivu nic už se mu nelíbilo - pro nic už oči neměl - jenom k těm šimlům mocně ho to táhlo nazpět.

"Pod tisíc zlatejch je nedám - ani groš nesmí scházet," křičel němčický sedlák, odmítaje podávanou pravici.

"Přidám desítku" - nabízel kupec.

"Už jsem řekl."

Jako na trní stál tu Kovanda. Dá-li ten koňař tisícku, budou ta dvě krásná zvířata jeho a co on - co on si tu pak vybere? Nic tu není, brak je to všecko.

"Tak dám devět set a padesát a tu je ruka."

"Plácnou si - teď si plácnou," trnul i Cimbura.

"Tisíc zlatých na dřevo - ohlavy jsou mé a koně vaše," - tvrdě, urputně stál na svém sedlák. Kdyby se to slušelo, byl by Kovanda skočil mezi ně - roztrhl je a řekl sedlákovi: "Tu je ta tisícka." - "Slevte - slevte mu pro štěstí desítku," volali dohazovači. - "Přidejte mu - desítku mu přidejte a pětku dá každá strana na litkup." - "Ani groš nesmí scházet do tisícky." - "Nechte si je," rozhněval se kupec a otočil se. Klubko dohazovačů s ním valilo se dál.

Kovanda byl by vykřikl radostí.

Rovnou šel k sedlákovi: "Doslova - bratře sedláku -zač dáš ta hříbata?"

"Za tisíc zlatých."

"Ručíš za ně?"

"Ručím, třeba hlavou."

"Tak jsou moje," - vážně teď pronesl Kovanda a Cimbura už je odvazoval.

Koně obstáli zkoušku dokonale, před svědky zaplatil za ně Kovanda tisíc zlatek v šajnech - placení litkupu odmítl, a jako by se bál, aby mu hříbata ještě někdo ne-odloudil, hodil na ně nové ohlavce - Cimbura vyšvihl se na podsedního a ujížděli z Netolic.

Srdce sedláka Kovandy přirostlo nyní k novým koním. "Pstruzi" jim říkal a miliskoval a mazlil se s nimi jako 61

s dětmi. Ale Cimburovo srdce zůstalo věrno Dobráku a Divoké. Byli jako jeho a s nimi teď formanil na řád sedlákův. Býval doma pouze hostem a celé týdny trávil na cestách a nejdéle a nejčastěji ovšem na cestě ku Praze a pak v Praze samé. Tam "U zlaté husy" už byl jako doma, svoje vyhrazené místo měl tam on i jeho koně i kočár. Nejšťastnější jeho jízda bývala vždy v masopustě do Prahy, kam vyjížděl pan rada Miltner se svou paní a dcerou. Vozil pak svoje pány nejen do divadla, ale i do plesů, a protože měl pan rada v Praze plno známostí, vozil i jiné a ráno zpět je rozvážel. Byl to obrácený svět pro Cimburu - v noci viděl Prahu žít a on bděl s ní a pozoroval ji - ve dne odpočívala a odpočívali i jeho koníci - ale on chodil Pra hou, prohlížel si ji a navštěvoval v ní všecka památná místa, o nichž se dočetl - takže znal Prahu dokonale i její historii. Znal Hradčany i Vyšehrad - Staroměstské náměstí - Betlémskou kapli - všecky kostely, kláštery i kasárny, školy i hospody, čtvrtě i ulice, krámy a obchody a svědomi tě vyřizoval v Praze všecky komise, které mu byly svěřeny.

Obstaral drobné nákupy, psaní a balíčky doručoval a přijímal a všecko poctivě a nezištně - za pouhé "zaplať Pán Bůh". Spropitné nepřijal ani od bohatých - jsa na to příliš hrdý. "Zaplatíte-li mi práci, zaplatili jste všecko."

A svědomitě zapisoval si, koho kam vezl a co od koho po žádal a také dostal. Nepožádal nikdy cenu přehnanou, ale také nestrpěl, aby se s ním smlouvalo. To hned nelibě do tknut, řekl: "Nechci ničeho" - ale darmo potom- ho znovu prosili, aby jel. Ničím k tomu pohnout se nedal. "Nebyli jste spokojeni - tak co bych jezdil!" bývala klidná jeho odpověď.

Často - přečasto se mu stalo, že ho v Praze panstvo, když na ně musil čekat, začalo častovat. "Zajděte si do výčepu - co sníte a vypijete - všecko zaplatím," říkali, i na kozlík mu posílali, vína mu nalévali, drahé doutníky mu podávali, ale Cimbura i tu ukázal svoje dobré, selské jádro. Zůstal vždycky střídmý, byl-li čas k jídlu - jedl - cítil-li žízeň - napil se, ale nikdy přes míru. To zůstávalo vyhrazeno "památkám" - v obyčejném životě ničím a nikým se pohnout nedal, aby vybočil ze své obvyklé míry. Ještě nejvíce ho potěšily různé maličkosti a dárky, jimiž na něho vděční zákazníci pamatovali. Dostal tak jednou drahou dýmku od pana rady, panička upletla mu jindy pěkný míšek 62

na tabák, sáček na peníze - (v něm schovával dukátek) -modlicí knížky, a když poznali páni chtivost Cimburovu po čtení, i mnoho jiných knih a pěkných od Tyla, Jana z Hvězdy, Klicpery, ale jeho nejzamilovanější byly hrdinské básně a písně jako napsal pan Vocel, kterého Cimbura znal a který mu svoje knihy vlastnoručně daroval, nebo pan Čelakovský, na jehož hrob Cimbura jednou schválně si zašel, protože byl jeho rodákem a vroucně se tam pomodlil. Pana Erbena - toho, co sbíral písničky mezi lidem - musil mu pan rada v Praze jednou zvlášť zezdáli ukázat a paní Boženu Němcovou miloval proto, že uměla tak krásně vyprávět pohádky - "byla to mord čistá ženská,"

říkával o ní pro její krásu Cimbura, kdykoli o ní mluvíval.

Když se vrátil z Prahy - čekala už na něho práce v Písku. Pánům měšťanům musil pole obdělat a měl asi tři nebo čtyři domy měšťanské, kde byl skoro výhradným hospodářem. Ani mu nevzkazovali - on sám měl na starosti jejich políčka a obdělával je a pouze v neděli oznámil, kdy bude čas sít - nebo brambory sázet - nebo obilí kosit, aby se tedy připravili. - Výdělek všechen doma odevzdával a Kovanda poctivě slovu dostál. Dělil ho na dvě rovné části - půl si nechával a půl připisoval Cimburovi. O novém roce s ním se spočítal, a Cimbura se podivil, oč mu jeho kapitálek u sedláka vzrostl.

"Vidíš - vydělal jsi víc, než mi celé hospodářství vyneslo" - vyčítavě řekl mu Kovanda za to, že na jeho plán nepřistoupil, a zároveň hrdě, že se nepřepočítal a nezmýlil v dobré radě.

Ale i přes ten skvělý užitek Cimburu nic nemrzelo, že se cele formanství neoddal. Cítil, že to není to jeho pravé povolání a že by v něm štěstí nenašel. Je to jen přechodné - dokud je mlád - ale touží vždy více po klidu - po pravi delné, tiché práci, zkrátka po selském živobytí X Sedlák Piksa v Putimi ležel těžce nemocen. Byl také Semičák, sloužil s Cimburou na vojně a přiženil se do Putimi na živnost - k Soukuům. Vzal si nejstarší dceru jejich a ostatní tři vyplatil anebo věna jim na statku po- 63

jistil. Syna u Soukupů neměli a hospodařilo se tam všelijak. - Ale Piksa se toho nezalekl - vzal si Marjánku, tu co sloužila asi rok s Cimburou u Kovandů, a počal hospodařit. Z počátku pomáhali mu tlačit jeho rodiče ze Semic - ale Piksa brzy vyjel z bahna na tvrdou cestu a z dolíku se vyškrábal na kopec. Poplatil dluhy, jednal počestně a synovsky s výměnkáři až do jejich smrti, podíly všecky vyplatil a teď pomýšlel už na své vlastní děti - na dva chlapce a dcerku - aby jim věna nashromáždil, když v tom Pán Bůh poslal na něho tu těžkou nemoc.

Jaro se otvíralo - práce volala hospodáře - a on tu ležel rozpálený jako plamen - na prsou jako by mu ležela celá Čížová a pod lopatkami píchalo a bolelo ho, jako by tam měl kopu blatenských ševců.

"Poslouchej, ženo," řekl v neděli ráno náhle Piksa -"jdi do kostela a nestarej se už o mne. Bude tam jistě hradišťskej Cimbura. Řekni mu, že ho pozdravuju, aby mne přišel navštívit."

Žena poslechla a vskutku přivedla Cimburu.

"No, kamaráde," usmál se Cimbura - "slyším, že si hovíš, a kolečka už v brázdách vrzají." Nutil se Cimbura, nutil do toho veselého tónu, tvář k úsměvu stahoval - ale nedařilo se mu. Viděl svého přítele tady ležet zlomeného v krku hvízdal krátký dech, celou hruď měl obalenou mokrými hadry a putýnka ledu stála u lože. "Co se ti to stalo?" - vynutil ze sebe ještě otázku - protože mu bylo ticho nesnesitelné a cítil, jak se mu oči slzami zalévají.

"Oral, oral za kapličkou - zítra to bude týden -sluníčko už hřálo - a tak si vyjel bez kožíšku. Potom přišla taková ledová přeháňka, promokl na kůži, ale nechtěl povolit, až to dodělá. V poledne přijel, a už ho obcházela zima. Nedal si říct a vyjel si zas po obědě - v úterý se vlík', myslil, že to přechodí, ve středu už ani nevstal a ve čtvrtek jsme jeli do Písku pro doktora - dal mu užívat, sadil mu pijavice, poručil obklady a jezdí se na něho každý den dívat" - vyložila smutným hlasem Marjánka a vyměňovala rychle ledový obklad. "Pálíš jako oheň," řekla při tom něžně a pohladila mužovi černé, havraní, potem slepené vlasy na čele a na skráních. "Nech nás o samotě," pošeptal jí muž a žena okamžitě vyšla.

Piksa stočil oči po Cimburovi a vzal ho za ruku.

64

"Slib mi - až umru - že budeš poručníkem mým dětem," vzrušeně vyrazil náhle ze sebe chraptivým hlasem.

"A co bys - tento - hm," lapal slova Cimbura, aby potěšil - jak bylo přece slušno - ale nedovedl se přetvařovat, bylo mu samému krušno u srdce, lítost a soucit si ho podmaňo valy - byl sobě vědom, jak je v té chvíli neohrabaný, ne japný, nic mu nenapadalo, co by měl říci -jenom zaplakat se mu chtělo nad zlomeným přítelem - "A co bys o smrti mluvil - snad není tak zle -" vyhrkl konečně ze sebe na útěchu a povzbuzenou.

"Jak Pán Bůh chce," s resignací mluvil teď pomaloučku a uklidněně Piksa, "ale - bratře zle je. Duši z těla nemoc mi vyhání - tu - tu pod krkem už jenom se skrývá - a vydechnu ji - vím to - jistě to vím - a když na děti pomyslím - tři mám - nejstaršímu je dvanáct let a nejmenší teprv běhat začíná."

"To Pán Bůh nedá," opanoval Cimbura svoje pohnutí - "a kdyby dal - tu je ruka - budu poručníkem - rád budu."

"Je tu hospodářství - kdybys z Hradiště - třeba v neděli sem zaskočil - poradil vdově - dohlédl."

"Všecko udělám - proto můžeš klidně spát - ale snad třeba nebude - ušetřili nás Vlaši - ušetří tě i nemoc."

"Marjánka je hodná žena," - náhle po chvíli řekl nemocný a zadíval se na Cimburu - cosi nedopověděného -jakési přání nevyslovené bylo v tom pohledu. .. "Chci dělat pořádek - s Bohem i lidmi - pošlu si pro jemnostpána a v testamentu řeknu, že budeš poručníkem," mluvil už zase nemocný o svých posledních věcech.

"Řekni - před svědky řekni a v slovu ti stojím - ale vždyť neumřeš - jen nemoci se nepoddávej - a vyhraješ na ní -vyhraješ" a podával mu ruku na rozloučenou.

"Zaskočím sem zítra zas - ale dnes už dost - namáhá tě mluvení," trhal se Cimbura. - Půda ho tu pod nohama pálila - cítil s nemocnými, ale mluvit s nimi, těšit je - to neuměl a bylo mu proto u nich vždycky nevolno, bolestno - rád by jim pomohl - i jejich nemoc na sebe vzal - všecko pro ně udělal - ale pohled na ně byl mu trapný.

"Tak s Bohem -" nastavoval ruku. - "S Pánem Bohem - a kdybychom se neviděli - tak nezapomeň."

"Jak bych zapomněl - na to ani nemysli - bez starosti buď - však přijdu - zase přijdu - podívám se," sliboval 65

Cimbura a vyšel. Na síni stála Marjánka. Uplakaná, usouzená a utrápená.

"Neumře?" - optala se a úzkost třásla jejím hlasem a zrakem zrovna visela na rtech Cimburových.

"Pán Bůh nedá," řekl Cimbura a zahleděl se na dítě -košiláče v náruči matčině. Nesnesl toho pohledu. Zamžily se mu oči a už i slzy vyhrkly. Otočil se na patě a vyšel ven.

Cestou k Hradišti se uklidnil - byl vážný, zamlklý -doma všichni poznali, že se mu něco přihodilo, ale on sám nepromluvil, nezmínil se, celou noc zdálo se mu o Piksovi. Viděl, jak před ním ruce spíná - potom jak se usmívá - slyšel ve snu plačící ženu i děti jako by plakaly.

"Jak pak asi je v Putimi?" - byla jeho první myšlenka, když z lože vstal. Pomodlil se pod hvězdami, i za Piksu se pomodlil, a kudy chodil, myslil na něho.

Po celý den v Písku oral, a když k večeru přijel a koně odpřáhl, přišel za ním Kovanda. "Tak co je člověk," začal po svém způsobu filosoficky, "pára nad hrncem, nic, lístek pouhý na stromu života - učiněné nic - smutnou novinu přinesl do vsi pastýř - setkal se na hranicích s putimským - a co bych ti to obaloval - kamarád ti umřel, putimský Piksa je na pravdě Boží - na dnešek k ránu vypustil duši."

Cimbura smekl klobouk a křížem se přežehnal. Bledé rty chvěly se mu modlitbou, ale neplakal. Pouze odkrytá hlava sklesla mu na prsa a celá jeho zavalitá postava znatelně se sehnula, jako by na něho těžké břímě dopadlo.

"Musím ho podepřít," pomyslil si Kovanda a proto slavnostně promluvil: "Putimský Piksa splatil svůj dluh -odevzdal duši Bohu, který mu ji půjčil. My všichni přece už jsme od Adama na smrt odsouzeni - Bůh ortel podepsal, a čekáme zde, kdy ho vykoná. - Reptat nelze a truchlit nepomůže. - Je rozumno podřídit se vůli Boží - pomodlit se za mrtvého a - pomáhat těm, které opustil. Potěš tě Pán Bůh!" a stiskl Cimburovi pravici.

"Dejž to Pán Bůh," poděkoval tento vroucně a vzpřímil se - "nic se nedivte hospodáři, že mnou ta zpráva otřásla," omlouval svoji slabost a vysvětloval Cimbura - "byli jsme s Piksou doma rostenci a na vojně jako bratři - nemluvívaii jsme o tom, ale cítili jsme, že se rádi máme. On nemá v Putimi krevních přátel a tak mě žádal, abych byl sirotám jeho poručníkem, a já nemohl odepřít." - "Těžký a odpovědný úkol vzal jsi na sebe - ale ujímat se 66

chudých lidí, vdov a sirotků - to je skutek milosrdný, -skutek nad všeliké dobré skutky - lepší než dary pouti a modlitby," řekl znovu tak vážně Kovanda a opustil Cimburu upokojen.

Pán Bůh je má síla a doufání -potěšení ve všem zarmoucení já v jeho moci - ve dne i v noci -hledám pomoci.

Zpíval si při práci ve večerním šeru truchlým, vážným hlasem Cimbura. Nikdo ho nerušil, nikdo na něho nemluvil - šetřili jeho smutku a bolesti.

Ve středu ráno pochovávali na putimském hřbitově sedláka Piksu. Z celého okolí, z Hradiště, Smrkovic, ze Zátavy, z Ražic, ba až z Kestřan a Heřmaně přišli hospodáři. Putimský Hubáček, Černoch, Babák, Keclík a Žižka s Hamákem donesli ho na hřbitov a Cimbura se semickými přáteli spustili ho do hrobu. Pan řídící se svými zpěváčky zazpíval tklivé loučení. Všem se oči zarosily, když dětské sopránky a alty smutně volaly: S Bohem ženo, děti moje! U hrobu je marno stát! Navraťte se v žití boje a mě nechte tiše spát.

Dojat vrátil se Cimbura z pohřbu a tesklivé tíže nemohl se dlouho zbavit. Co byl živ, neměl nikdy tolik starostí, protože až dosud staral se pouze o sebe a ne o jiného. S úřady neměl nikdy co činit, ale teď jako poručník musil se s nimi seznámit. Pan rada Miltner stal se nyní i Cimbu-rovým radou - a k němu se také Cimbura se vším utíkal a nepovolil, až poslední vůle nebožtíka byla provedena. Nejstaršímu chlapci připsali dvůr, až do jeho plnoletí směla na něm hospodařit vdova - ať už sama anebo s mužem, kdyby se znova provdala. Po čtrnácti letech měl statek ujmout vlastní hospodář - bratru a sestře vyplatit věno a matce sypat výměnek do její smrti.

"A což, kdyby se špatně hospodařilo - kdyby statek za ta léta prodlužili -" upozorňoval pan rada.

"I to nebude - za to ručím -" ujišťoval Cimbura.

67

Bylo mu v té chvíli smutno - chápal, že si váže ruce - že se nesmí hnout z Hradiště, aby měl do Putimi pouze skok, aby mohl dohlédnout a o všem se přesvědčit - jeho sen -stát se samostatným, koupit si někde - nejraději tam u nich u Semic - hospodářství - letěl od něho. "Obětuji se," řekl si klidně "i formanění se vzdám - a toulat už se světem nebudu." - A Cimbura vskutku přestal jezdit do Prahy. Pohnulo ho k tomu nejen jeho poručnictví, ale i koně. Dobrák s Divokou ztráceli zvolna svoji křepkost - rádi si hověli -zamilovali si vážný, pomalý krok a to srdce Cimbura neměl, aby je bičem do klusu pobízel. Z Písku ku Praze za-veden byl dostavník - i jiní po Cimburovi chytali se biče a vozu, aby je živil a tak s lehkým srdcem a skoro radostně rozloučil se Cimbura s Prahou.. . Jenom dál ještě s potahem jezdil obdělávat políčka do Písku - Kovanda prodal voly, a když nestačili "Pstruzi" - vypomohl Cimbura i doma. Zpočátku každý den bylo ho viděti, jak kvečeru běží z Hradiště přes vrch do Putimi. Do světnice ani nevešel, ale rovnou do stáje, prohlédl koně, podíval se na dobytek, všiml se krmení i úklidu, poptal se, co dělali a co chtějí dělat, v neděli pole si obešel a odpoledne po požehnání s dětmi a stále ještě plačící vdovou promluvil a pobesedo-val.

I Kovanda - když ho cesta přivedla na putimské hranice - dohlédl na práci a čeládku Piksovic, i semičtí přátelé přicházeli a radili a pomáhali.

"Co platno - deset poručníků nenahradí jednoho otce - a sto pacholků jednoho hospodáře," - řekl doma ženě jednou Kovanda.

"Hospodaří špatně?" - starostlivě optala se selka.

"Ne špatně - ale čeládka ví, že bdělé oči na ni nehledí -Cimbura přijde jen večer anebo časně ráno na skok - a tak Pán Bůh hospodaří - ztratíme asi Cimburu - je bystrý a pozná, že nesmí sloužit tu i tam. Nelze dvěma pánům sloužit. Chce vyhovět nám, ale víc je ho třeba tam."

"Sloužit tam nepůjde - už kvůli lidem ne," určitě řekla selka.

"Ale mohl by tam jít jako hospodář."

"To by také bylo nejlepší - co ta ženská sama si má počít," vřele politovala Kovandová.

Cimburovi sedlák ani slovem se nezmínil, ale dobře 63

pozoroval, jak se vrací z Putimi často mrzut a klidně poslouchal jeho nářky: "Jsou s prací pozadu - co my posekáme za půl dne, jim trvá den - my svázali šest for ječmene, a oni tam dovezli s bídou tři a druhý jim zmokne."

"Rok to vydrží," myslil si Kovanda v duchu a mlčel před Cimburou dál. Jenom v Písku, když po velké v neděli anebo jindy setkal se s přáteli semickými, horlivě s nimi rozmlouval.

"Tlačit ho do toho nesmíme - on sám musí se rozhodnout -jenom někdo z vás - někdo z jeho lidí musí mu to nadhodit - tak nenápadně - aby toho ani necítil - ale slovíčko uvázne - vzklíčí a plán se podaří -" mluvil Kovanda se zápalem a s radostí se díval na Cimburu, jak se o putimské stará, jak i děti přibíhají od Piksů k němu do Hradiště se vzkazy a otázkami, jak Cimbura s nimi něžně rozmlouvá, zahrává, na koně je vysazuje, hračky jim chystá…

"Ty ho tam nejsnáz přitáhnou," usmíval se čtverácky, znaje tu lásku Cimburovu k dětem vůbec.

Byl krásný, vybraný podzimní den. Na lukách dosušo-vala se poslední otava, voněla a šustila na vidlích, jak ji Cimbura nabíral a po velikých kusech podával děvečce na vůz. - "Co nevidět - celý kraj bude obraný - a může přijít zima," - povídal hospodář, jenž se synem nakládal na druhý vůz.

Strniště byla podorána, na polích černala se a páchla zvadlá, zahnívající bramborová nať a zelné hlávky bělaly se tu a tam ve velkých modravě nadechlých lupenech. Až to dvoje - brambory a zelí se sklidí - bude "svobodno" - pasáci zavýsknou - nebude třeba hlídat dobytek - nebude možno, aby udělal škody ani na polích ani lukách. Sesednou si do kolečka, zanítí oheň, do jeho plamenu a kouře se zahledí a bez starosti a úzkosti budou si vyprávět, zpívat a bude-li chuť - i "pasáka" si zahrají…

To táhlo hlavou i Kovandovic pasáku, jenž s mladšinkou za vozy pohrabával drobné lístky utroušené otavy. Poslouchal hovoru starších pozorně, ale sám účastnit se ho nesměl - nesměl říci -jak se těší - až potom vyžene do "svobody" - kde nic nebude "hájeno" - nebude musit "zavra-cet" mlsné krávy - které nejraději chodily vždy do škody. Aby uvolnil své radosti - přestal chvíli hrabat - opřel se 69

o hrabiště a jiskrným, radostí rozjásaným zrakem objel chudnoucí krajinu.

Vtom spatřil - jak od Putimi s kopce běží sem k nim Piksovic Francek. Znal ho dobře - chodili spolu v zimě oba do putimské školy - a malý Piksa býval častým hostem u Kovandů. Proto uznal za dobré oznámit, co spatřil.

"Francek sem letí," - vykřikl tedy hlasitě.

Všichni jako na povel přestali pracovat a obrátili hlavy k Putimi. A hle, skutečně - tam běží hoch přes všecko rovnou k nim. Běží bez čepice - bos - nožkama sotva země se dotýká a rukama se rozhání jako dvěma křidélky.

"I - pane - to se asi něco přihodilo" řekl Kovanda a vrásky naskočily mu na čele - "protože jen posel se zlou novinou utíká - s dobrou se nekvapí."

Cimbura s vidlemi v ruce rozběhl se chlapci naproti.

"Copak se stalo?" vykřikl mu na kus cesty vstříc - a všichni ztichli, aby rozuměli.

"Strýčku - strý - čku" - vyrážel hoch - "maminka naše vzkazují - abyste všeho nechali a běželi k nám - pásl jsem na jeteli a - a -"

"Dobytek se nadmul," vykřikl vzadu starý Kovanda, který se nedovedl opanovat - "A dobytek se nadýmá" - křičel hoch. - Pláč, strach, hrůza a nebezpečí - to všecko třáslo a chvělo se v tom dětském hlásku, stálo vepsáno v té ustrašené tváři, hledělo z úzkostlivých očí chlapcových.

"Ježíš Marjá," zanaříkala děvečka na voze - a tam v té výši zalomila k nebi rukama. Jako zdrceni stáli muži. Všem v té chvíli zjevil se příšerný a dobře známý obraz v hospodářství - nadýmání koně nebo i hovězího dobytka. ..

"Na koně" - vykřikl první Kovanda - a počal z vozu vypřahat Cimburův pár. "Nějak si tu pomozte - pojedu s Cimburou" a vázal postraňky na chomouty a drápal se Divoké na hřbet - chvěl se na celém těle rozčilením a strachem.

Cimbura beze slova vysadil chlapce na Dobráka a sám sedl si za něho. "Mluv," řekl mu přísně, když se koně rozběhli farskou cestou od Hradiště k Putimi. "Kde jsi pásl?"

"Na jeteli - na letošním - -" vyrážel hoch - drže se oběma ručkama koňské hřívy - "dobytek nedal se držet - 70

jak spatřil řeku - hnal se do vody a pil - já bil holí přes tlamy - ale nestačil jsem na všechny -"

"Přihnal jsi domů?" optal se vzadu Kovanda -"Přihnal - ale jalovice už mi cestou lehla -"

"Tam vede sedlačení bez sedláka -" vykřikl Kovanda vyčítavě a zlostně a zabodl oči do týla Cimburovi, jako by ho chtěl probodnout. Chtělo se mu vlastně vykřiknout: Tím tys vinen - Marjánka už měla být tvá -a u Piksů tys měl hospodařit - a tohle by se nestalo. Ale spolkl to a jen tvrdě mu poručil: "Jeď lepší! - Kalupem!" Cimbura smačkl boky koni a Dobrák dal se do skoku a za ním Divoká. Letěli kolem domku převozníka po okraji farských luhů - kolem příkrých skal a holé stráně -jež rychle se snižovala - cesta počala stoupat - vyběhla z luk do polí a už vjeli do Putimi.

U Černochovic statku seskočili. Kovanda sepjal otěžemi oba koně - obrátil je zpět k Hradišti a poručil chlapci: "Teď - pomalu - co noha nohu mine - jeď zpátky k našim na louku - bát se nemusíš - Dobrák má víc rozumu než ty -" a sám pustil se za Cimburou k Piksům. Tam ve statku bylo boží dopuštění.. Hned v rozevřených vratech ležela jalovice jako mrtvá - se zrakem zakaleným - s břichem nadmutým - nikdo víc se jí nevšímal - protože byla už ztracena. Po dvoře dva sou sedé dokola proháněli koně na opratích - jiní prováděli volky dvouročáky - jiní kravám násilím tlamy otevírali - lili do nich vápennou vodu - petrolej - vejce - co kdo pora dil. Na hnoji zvedali velikou - březí krávu. Krásná, plavá straka před chvílí se svalila. Tu když spatřila Piksová, neudržela se víc, ale zástěrou zakryla si obličej a hlasitě - zoufale zaplakala. Tak spatřil ji tu a slyšel Cimbura - viděl ji tu stát uprostřed toho zmatku a té šířící se zhouby kolem.

Opuštěná tu stála - sama a sama - nikdo o ni se nestaral - o nikoho opřít se nemohla - jen ten žalobný její pláč zoufale nesl se kolem.

Srdce Cimburovo se zachvělo - přikročil k ní a řekl jí pevným, dobrým hlasem: "Neplač, Marjánko - bude zase líp - Pán Bůh pomůže." Jak uslyšela jeho hlas - pustila zástěru a skrze slzy padl na Cimburu její pohled plný důvěry a vděčnosti.

"Pomoz - prosím tě - pomoz," sepjala před ním ruce.

"Kůň - kůň padá," ozvalo se vtom dvorem.

71

,,Padne-li, nevstane - přetrhne ho to," vykřikl Ko-vanda - "držte ho a provádějte - násilím třeba - mocí ho držte -"

"Už leží -" a mráz projel kostmi zkušených sedláků - když ozval se temný pád - až to zadunělo.

Cimburovi zatmělo se v očích… "Zvedněte ho" -slyšel ještě rozkaz svého hospodáře - a více už nic. Klidně - svým vážným krokem šel jako ve snách k tomu chomáči lidí - obklopujících padlé zvíře. "Zvedněte ho," ozýval se Cimburovi v srdci rozkaz - "proč ho tedy nezvedají?"

myslil si a rukou rozhrnul kruh lidí a vstoupil mezi ně.

Uprostřed na dlažbě dvora svíjel se kůň - po hřbetě se válel bolestí - nohama bil kolem - nepřirozeným hlasem řehtal - pískavě - naříkavě zněl jeho hlas… "Zvedněte ho" - slyšel ve svém nitru - "pomozte mu," říkal mu tajemný hlas. Pokročil kupředu, čísi ruka chytila ho za rameno: "Co myslíš - Cimburo? Zabije tě - nechoď k němu!"

varovaly hlasy. Cimbura setřásl všecky ruce, jež na něho se kladly a očima zahleděl se na trpící zvíře… Ne - nic necítil - nejméně už pocit jemu tak neznámý, jako je strach - nic neslyšel - nic neviděl než kroutícího se koně a povinnost postavit ho. Jizva zrudla na jeho tváři.

Jako by tu sám s tím koněm byl - tak se mu to zdálo. Blížil se k němu přímo ke hlavě. Klidně - jako k dítěti sehnul se a zavolal: "pr - vranko - pr - malá - pr -." Kůň jako by neslyšel - ze strany na stranu se převaloval, zmítal sebou - vzduchem míhaly se jeho nohy - a táhlý řev ozýval se z jeho hrdla - a hlavou střídavě do výše se vzpínal a zas o zem s ní bil.

"Prrr - malá -" ozval se výkřik a Cimbura už držel klisnu za ohlav - jednou rukou za ohlav a druhou za hřívu - kůň na bok se převrátil - Cimbura se rozkročil - trhl rukama a postavil kobylu na přední odřené už nohy.

"Vyhráno," vykřikli sedláci a skočili k Cimburovi. To věděl každý z nich, kůň stojící na předku - zvedne-li se mu hlava - že je neškodný - jen zadku se vyhýbat - ten vymrští se náhle - neočekávaně - a co zasáhne - rozbije. . .

"Držte," poručil Cimbura a pustil je k hlavě - "ne-nechte ho padnout - děj se co děj -" volal jakýmsi nepřirozeným, přísným, nezvyklým hlasem - a natáčel žíně ocasu kolem pravé ruky. "Nezlomí-Ii se teď v kříži," říkal mu vnitřní hlas - "bude běhat zdráv." Kůň kroutil zadkem - 72

hrabal nohama, snaže se znovu na hřbet převalit - ale marně. Cimbura chvíli točil se s koněm nalevo - napravo -v tom zuby zaťal - nazad se nachýlil - zatáhl a kůň jako střela vymrštil se do výše - - "A teď držte ho dva u huby a prohánějte - ne na oprati -pěkně za uzdu - nic se nestane -jen hezky skokem," přejal nyní velení Kovanda a sám s bičem v ruce pustil se za klisnou.

Cimbura rozhlédl se dvorem. Viděl vrata otevřená -viděl v nich ležet dodělávající jalovici a plno zvědavců hledět sem dovnitř na to smutné divadlo. Cosi jako odpor pocítil a zaměřil přímo ke vratům. Pod předníma nohama objal padlé zvíře - jako hračku je pozvedl - nebránilo se -jako bezvládné dalo se nést - a Gimbura poponesl je kus cesty do dvora na zelený drn - tam je složil - beze slova vrátil se ke vratům - zavřel je a pevně zastrčil.

Kolem mladého býčka točili se teď všichni, kteří právě neprováděli zvířata už ošetřená. Býček se vzpíral - třásl hlavou, fučel a živou mocí nechtěl si dát rozevřít tlamu, aby i jemu mohli vlít do hrdla hrnec bílé vápenné vody. Cimbura skočil k němu.

"Stojíš," přísně zavolal a celým tělem přirazil ho ke zdi. Pravicí chytil ho za nozdry, levicí za dolejší pysk -a rozevřel mu tlamu dokořán, jako by to byl houser a ne tříletý býk.

"Vyhráno," vítězně ozval se v té chvíli hlas Kovandův.

Klisně pominula kolika - podané léky osvědčily na ní nejdříve účinek. Druhému koni nebezpečí vlastně ani nehrozilo a jen kvůli jistotě starali se i o něho. Potom kus po kuse zotavoval se i hovězí dobytek.

Bylo zřejmo, že nebezpečí minulo.

"Koně osm set - voli pět set - krávy pět - býčkové -jalovice - telata -, pane, o tři tisíce mohla být dnes Piksová chudší," počítali sedláci, rozcházejíce se klidně - spokojeně k domovu. Cestou se zastavovali a znovu připomínali si jednotlivé události z pohnutlivého divadla.

,,Já mnoho slyšel a mnoho viděl - " nadšeně mluvil Černoch, "ale co Cimbura udělal - tomu bych nevěřil -nevidět to na vlastní oči."

,,Ani ze sta jeden k takovému koni by se neodvážil -"

"Pytle, provazy, popruhy se snáší - a on tak s holýma rukama jde a koně zdvihne."

73

"Viděli jste - jalovici pět - šest vídeňských centů jistě váží - a jako pírko ji pozved."

"A toho býčka - zmáčkne mu chřípí a on zkrotne jako ovčička," divili se Putimáci.

"Inu silák -je silák."

"Tak - tak - silák Cimbura," svědčili všichni radostně, hrdě, že mezi nimi žije a pracuje člověk hrdina - kterému daleko široko rovno není.. .

Také Kovanda chystal se k návratu. Zastavil se nad mrtvou jalovicí. "Ty, chudáku, zaplatilas to za všecky," promluvil na mrtvé zvíře lítostivým hlasem "bylas krásná, zkrmená, pěkně rostlá a zbarvená - byla jediná pomoc -bok ti prorazit a vypustit plyny, jež tě dusily - ale nebylo času a nebylo ruky ani bodce - alespoň maso z tebe mohlo být k potřebě, být tu řezník - aby ti muka ukrátil a krev ze žil vypustil - a jak se to vlastně stalo?" obrátil se náhle k hospodyni běžící kolem.

"Tak se to stalo. Měli jsme v ječmeni setý jetel. Letošní panenský jetel. Povedl se. Je urostlý a krásný jako dvouletý. Sečeme jej do řezanky a nic se nestalo. Až dnes - jako očarováno je to. Nasekali ho časně ráno - včera nebylo kdy - vozili jsme otavu - tak časně ráno přivezli ho prke-ňák, seřezali a koně pokrmili - a Franckovi jsme nařídili, aby po obědě všechen dobytek tam zahnal na hodinku -"

"Sedlák by ti pověděl, že ráno jetel je rosou vlhký a krmit se s ním nesmí - až se zapaří - rozhází na mlatě a oschne. Sedlák by ti pověděl -jednoletý jetel po mrazíku, jaký na dnešek byl, že zavadne a krmit že se nesmí - sedlák by ti pověděl - ale - co!" mávl Kovanda rukou, "darmo mluvím - protože sedláka zem tlačí - a ty sama hřešíš na sobě, na dětech a na statku - že o náhradu se nestaráš," rozhorleně mluvil Kovanda - ani se neohlédl po Cimburovi, jenž tu také stál nad mrtvou jalovicí, a odešel.

Cimbura po celou noc zůstal u Piksů. Vykopal v sadu jámu, zahrabal tam pošlé dobytče - sám bděl ve stáji a pozoroval spící a klidně oddychující dobytek - sám a sám ve světnici dlouho v noci rozmlouval s Marjánkou - sám k ránu všechno ve stáji nakrmil a napojil a neodešel, dokud se nepřesvědčil, že nebezpečí úplně je zažehnáno.

S hlavou schýlenou kráčel potom k Hradišti.

Rovnou cestou vešel do světnice, kde právě dosnídali a přede všemi postavil se ke stolu - obrátil se k hospodáři 74

a řekl mu smutným, vážným hlasem: "Tak, hospodáři, nadešel čas - a já od vás chci odejít-" Všichni překvapením upřeli oči na Cimburu. Pouze Kovanda se usmál a řekl: "Znám tvé srdce a věděl jsem, to neštěstí tam že je obměkčí, a řekl jsem proto hospodyni: dnes jistě ztratíme Jana, kterého jako bratra milujeme; - jdi - Jene -a čím dřív půjdeš, tím záslužnější skutek vykonáš - to pravím, ne že bych tě vyháněl - budu se těžce loučit s tebou - ale že je mi líto Piksové a dětí a statku."

Netrvalo to ani měsíc a v putimském kostelíčku svatého Vavřince dne 20. října 1858 oddán byl Jan Cimbura vdově Marii Piksové za muže… V jeho životě nastalo druhé období…

Konec dílu prvého 75

DRUHÁ ČÁST

I V neděli po svatbě strojili "u Piksů" v Putimi "přátelský oběd". Svatba byla tichá - jak se na vdovu sluší -ale zato k přátelskému posezení sešlo se příbuzenstvo celé.

Přišli bratří i sestry Cimburovi ze Semic - přišli i Piksové semičtí ukázat, že se nehněvají na rod Cimburův, jehož člen usadil se na části jejich zboží - i obě sestry Marjánčiny tu byly - podívat se na nového švagra a hlavně na jeho přínos do statku.

"Tak už třetí jméno ponese náš dvůr - u Soukupů se tu říkalo od stara - potom u Piksů - a teď tu bude u Cimburů," kousavě povídala Anka, vdaná až kdesi za vodou.

"Aby to tak tatínek viděli," zalomila ruce a pozdvihla oči k nízkému stropu druhá - ale nikdo jim neodpověděl, -mlčky prominuli jim všichni tu štiplavost - neboť věděli, že "přátelský oběd" žádnou kyselostí rušen být nemá.

Na věži zvonili poledne. Všichni vstali a nový hospodář hlasitě se pomodlil "Anděl Páně". Už se zvolna domodlíval, už říkal slova - "pro Ježíše Krista, Pána našeho" - jen jen říci "Amen" - když ozvalo se rázně "dost".

To sedlák Kovanda, co u něho Cimbura ve Hradišti sloužil, pokročil doprostřed světnice a promluvil: "Dřív než zasedneme svorně spolu k přátelskému Cim-burovu stolu, přátelům, sousedům zdola i hora jasně a zřetelně buď pověděno, co nese hospodář do tohoto dvora. Bratře, polož mu věno na dřevo."

Na toto vyzvání vytáhl nejstarší Cimburův bratr modlitební knížky a z nich vysázel na stůl deset stovek. Několik jich podržel v ruce a pohnutým hlasem řekl: "Bratře, otec náš - Bůh mu dej nebe - leží už v hrobě, ale výbava ze statku patří též tobě. Po starém zvyku a právu přivést si máš na nový statek pár volů, dva pluhy a krávu. Obec to odhadla na pět set zlatek - tu si je vezmi" - a do nové řádky položil peníze.

"Co řeknu, hanbou to dojista není," ozval se znovu Kovanda, drže také už v ruce modlitby - "Cimbura u mne si naspořil jmění. Spolu jsme dělali, spolu jedli, poctivě spolu účty jsme vedli - za práci peníze, za věrnost vzdávám mu čest. Cimburo - bratře! Vezmi, co tvého jest" a za hlubokého ticha i Kovanda vypočítal patnáct set zlatých na čistě vydrhnutý javorový stůl.

79

Cimbura - aby neurazil - už svého věna nepočítal. Shrnul a srovnal šustící papíry na hromádku a drže je v levici, jako by to byl obyčejný papír - prostě poděkoval: "Zaplať ti Pán Bůh, bratře, zaplať vám Pán Bůh, strejčku," tu obrátil se k ženě a poručil : "Marjánko, podej mi klíče." Podala mu dva jako stříbro lesklé klíčky. Cimbura s nimi šel do kouta, kde pod křížem byla do zdi zapuštěná trojboká almárka. Otevřel oba zámečky a položil tam peníze. Pozorně zamkl dubová dvířečka, jeden z klíčků pustil do kapsy a druhý podal ženě. "Marjánko moje! Všecko mé buď také tvoje, abychom si spolu sloužit směli - nejenom jměním snad, ale i dušemi, těly," řekl jí při tom vroucně a políbil ji na růžové čelo.

"Amen," teprve teď dokončili modlitbu všichni a křížem svatým se požehnali.

Tak bez kvitancí a obligací, bez svatebních smluv a kontraktů - bez podpisů, kolků a zvlášť dožádaných svědků - ale před tváří mužů, žen i dětí ukončen byl tento důležitý právní akt a už bílými ubrusy prostíral se stůl v rohu i ostatní od sousedů pro dnešek vydlužené - vážná nálada pominula - řeč pozbyla slavnostního vzrušení a tónu -světnicí zavoněla polévka "hadrušenka". Všichni chopili se lesklých lžic.

Když dojedli, v přestávce ozval se hovor. Ženské načaly.

"Ne krávu - ale hřebici měl dostat - protože u nás koně se chovají -" bylo slyšet Anku.

Kovanda mrskl po ní čtveračivým pohledem, ale čerstva otočil hlavu, bledě oknem na náves, jako by ani neslyšel. Tam svítilo mdlé podzimní slunéčko. V něm hrálo si několik dětí a na zeleném drnečku popásaly se veliké husy - bílé, pěkné - určené k tomu, aby přezimovaly a z jara vyvedly z hnízd stáda žlutých housátek.

Oběd pokračoval. Hovězí maso ve sladké, mandlové omáčce, pak skopové, v octě naložené - a konečně pečené ličky s letošním už novým zelím. Chlebem se zajídalo, pivem se zapíjelo, vtipem se jídlo kořenilo.

"Copak dnes strejček kutí," myslil si Cimbura, pozoruje Kovandu, jak stále a toužebně hledí oknem ven. Na půl ucha jenom poslouchal, na půl slova mluvil, a jedním okem jen jako by světnicí hleděl.

Bylo půl třetí - z kostelní věže opět ozval se zvon.

80

Zvoní na požehnání" - promluvil Cimbura - "přijměte zavděk, dali jsme od srdce rádi, co jsme mohli a měli.

,Bylo všecko dobrý - tak jíst bychom věčně chtěli -"

"Chléb je jako z běli." Omáčky by na knížecí tabul směly." Ba, sotva kníže pán se dnes tak dobře měli."

"Bohu poděkovat bychom zapomněli," se spokojeným úsměvem v tváři přetrhl Cimbura chvalozpěv a pomodlil se.

"Ženské, půjdem do kostela," řekla teď hospodyně -"a mužští poseďte si u dýmky a piva."

Vtom zalehl sem hlasitý a veselý koňský řehot, jako když z vysoka zavýská.

"Kdo přijel?" ptaly se oči všech a obrátily se k oknům na dvůr vedoucím. Klenutá vrata u Piksovic statku byla dokořán otevřena, protože každý toho dne byl v domě vítán - a vrátnice upevněny kolíkem, aby jich ani vítr zavříti nemohl - jak je zvykem o poutích, křtinách a svatbách.

V těch vratech - právě pod branou - stála Divoká a Ko-vandovic pasák z Hradiště namáhal se odepnout parádní ohlávku. Stála neklidně - hlavou pohazovala, nozdrami sála a opět vydechovala vzduch - jako by se snažila rozpoznat vůni okolí. ..

"Divoká je tu," radostně zavolal Cimbura a už běžel ke dveřím.

Kůň zaslechl známý hlas - vytrhl se hříbkovi a pádil k dlážděné záspi.

"Divoká - ty jsi tu? Kdepak ses tu jenom vzala? Přijela jsi pro strýčka? To je brzy!" - mluvil na ni dobráckým svým hlasem Cimbura, vztáhna po ní obě ruce.

"A bylo to podívání na ty dva, když se spolu asi po týdnu zase shledali" - vyprávěl o tom vždycky nesmírně rád Kovanda a pokaždé mu při tom slzy stály v očích. "Kobylka vesele, krátce a tiše pořehtávala, hlavou pohazovala, krk zalamovala, ocasem švihala, na místě přešlapovala - celým tělem hrála. A Cimbura teprve! Vezme vám ji okolo šíje - přitiskne se k ní, hřívu jí prsty probírá, po plecích potřepává, srst jí hladí, jak je česaná, boky pro-klepává, jak je krmená a napojená, nohu pozdvihne a ohledá, jak je kovaná. "Ty má zlatá," jí povídá - "jsi přepadlá 81

- jsi chudší, pojď, nakrmím tě, nasypu ti ovsa bílého, dvakrát pálaného - čistého jako kroupy" - a hřebička za ním do cizí stáje jako ovečka cupe, poslušně a radostně - o - o - to bylo podívání -" končíval Kovanda.

A bylo tomu tak.

"Pes nemůže být přítulnější."

"Světem by moh' s tím koněm jít a producírovat se."

"Jsem starý chlap - už mnoho jsem viděl - viděl jsem ve Štěkni generála Vindišgréce jezdit okolo zámku po terasu aspoň deset sáhů vysokém, - vlasy se mi tenkrát hrůzou ježily jako hřeby - a na bystrém koníku mohl jsem oči nechat - ale dnes srdce se mi v těle třáslo, když jsem spatřil to náhlé shledání."

Tak mluvili potom sedláci, sedíce po přátelském obědě ve velké světnici u Piksů a vyprávěli si dojemné historky ze života koní, které všichni chovali a milovali.

Bylo už dávno po požehnání, když Kovanda se zvedl a měl se k odchodu.

"Tak půjdu, chlapče -" řekl a Cimbura vyskočil.

"Počkejte - chvilečku jenom - podívám se, má-li Divoká vyžráno." A než Kovanda mohl slovo říci - už byl hospodář ze dveří. Kartáčem ji ještě ve stáji přetřel a pak už smuten odvazoval ji od žlabu. "Řeknu Kovandovi, aby tě choval jako oko v hlavě - mlč a neřehtej - nebo se dám do pláče, a pozdravuj Dobráka," mluvil s ní cestou veda ji k dřevěnému korytu u pumpy. Několikrát pohnul pákou a už hrčel proud čisté vody. Kobyla dychtivě pila.

"Pročpak ji vyvádíš?" optal se přísně hned na záspi Kovanda. Stál tam na cestu už připraven, s holí v jedné a s čepicí v druhé ruce - "řekl jsem, že půjdu a ne, že pojedu."

Všichni překvapeně pohlédli na bohatého sedláka.

"Víš, Jene," pokračoval Kovanda mírně a srdečně -"stýská se jí po tobě. Ani bych nevěřil, kdybych to sám neviděl. Špatně pije i vyžírá, řehtá jen a od žlabu ke dveřím smutně se ohlíží, brzo-li vejdeš a promluvíš. Nech si ji -i ohlávku si nech - tak, dávám ti ji. Měla pravdu ta pichlavá ženská tam, sluší se vskutku, abys i klisnu do dvora přivedl. Máš ji a jakou! V píseckém kraji není druhé Divoké. Jde do šestnáctého roku - v únoru veď ji ke koni, bylo by hříchem, aby to plemeno mělo vymřít bez potomků a Bůh ti tu dej ve všem štěstí. Bude-li ti třeba pomoci, víš, kde 82

Kovandů v Hradišti zůstávají" - a aby se vyhnul díkům -i slzy aby ukryl - na patě jako na obrtlíku se otočiv, pružným krokem vyšel ze vrat.

Za kestřanským zámkem čistě zapadalo slunce; ale Kovandovi se zdálo, že zapadá do mlh.. . "Dobře jsme se rozdělili" - hučel si cestou radostně rozjařen - "nechám si Dobráka - licháka, ať mne vozí - našlapal jsem se už dost po světě a Pstruzi - ti ať táhnou - však mohou - a Divoká - vida - křivého slovíčka jsem jí nedal - bičem ji neuhodil - odcházím a ona při Cimburovi stojí jako dřevěná - měj si ji mrchu nevděčnou," zlobil se Kovanda -ale to jen chtěl v sobě lítost ohlušit a utéci výčitkám, které mu činilo jeho selské svědomí za to, že se zbavil výborné klisny…

Tak radostně skončil přátelský oběd u Piksů… Sousedé i přátelé se rozjeli a rozešli se a nechali Cimburu s jeho štěstím o samotě.

Ale ne dlouho. Ještě jedna formalita musila být splněna: Cimbura musil být veřejně a slavně přijat do svazu sousedů putimských - aby měl právo "sedět a mluvit v obci".

Rychtářem byl mlynář - pan otec Rouček - a ten ve čtvrtek před hromadou poslal slouhovou po sousedech. Šla se svým synkem - přihrblým Venouškem - dům od domu a buď ve dveřích, anebo potkala-li souseda na dvoře anebo cestou, zastavila se a hlásila: Mám vyříditi po Putimi všude, že do obce se soused přijímati bude - po požehnáni v neděli, abyste o tom věděli.

Pan rychtář vzkazuje vás pozdravovat.

"Ze necháme pěkně děkovat," odpovídali jí a leckde podali i vajíčko, skývu chleba anebo nabrali jí žejdlík mouky. Hrbatý Venclíček dostával jablíčko, hrušku, anebo i lívanec, vdolek, co právě kde selka k obědu chystala.

Vědělo se, že se jedná o Cimburu. - Celý týden skoro pršelo. Déšť zahnal lidi do stodol a cepy hřměly celou vesnicí. Na všech mlatech těšili se na neděli, na vzácnou a dost řídkou slavnost: "přijímání za souseda". Vzpomínali, že dobrých deset let - ba víc - patnáct let je tomu - co přijímali do obce nebožtíka Piksu.

83

"To ani není možná - aby patnáct let už uteklo," odporovali někteří.

Ale bylo. Podle dětí to vypočítali. Nejstarší Piksův -Jan vychodil už školu, je čtrnáctiletý - Frantíkovi je třináct a Verunce sotva čtyři - na ty siroty se Cimbura přiženil - dvůr, Marjánku i děti, všecko po Piksovi přejal -je tedy jisto - že sousedem být musí.

Proto v neděli rovnou z požehnání táhli Putimáci do hospody k Srnkům - ,, Na starou" -jak tam říkali.

Napřed rychtář s celým výborem. Za nimi vešel do dveří Cimbura v průvodu dvou sousedů.

V koutě "pod obrázky" stál bíle prostřený stůl. Tam usedl si "ouřad" - rychtář totiž, radní a výborové. Těsně k nim, k ostatním neprostřeným stolům zasedli sedláci. Kolkolem bílých stěn táhly se dřevěné lavice - o muzikách sedala tam děvčata - dnes si tu hověli chalupníci a ba-ráčníci. U dveří tlačily se zvědavé ženy a okny hleděla sem mládež - chráněná před hustým sychravým deštěm slaměným přístřeškem - na sáh od zdi odstávajícím.

Jednání bylo co nejvíc slavnostní, veřejné, jak bylo zvykem - při otevřených dveřích i oknech - neboť Cimbura byl mohovitý sedlák. Měl celý lán - pod osmdesát jiter půdy. Z těch asi čtyřicet oral, dvacet sekal, na čtyřech pásl a na zbytku rostlo dříví anebo bylo půdou neplodnou, jako jsou cesty a skalky.

Za stolem zdvihl se starosta s koženým právem v ruce. Udeřil jím o stůl. Všichni jako na povel vstali, a ztichli.

Mužný hlas rychtářův zazněl prostornou světnicí: Tak počíná ouředníjednání: ve jménu Otce - Syna i Ducha. Trojice svatá at obec ochrání od pádu dobytka, povodně, sucha.

"Dejž to Pámbů," odpověděli všichni a Rouček pokračoval : Obec se sešla pospolu k důležitému úkolu.

Všichni ho jistě znáte: souseda přijmout máte.

Jene Cimburo! Přednes žádost svou.

84

Sousedé teď usedli a za zvědavého ticha pokryli hlavy. Jediný Cimbura stál s hlavou odkrytou sám a sám uprostřed toho lidského kruhu a bylo ladné podívání na něho. Stál tu s hlavou vztyčenou, s tváří vážně - ba slavnostně naladěnou - ale klidný, sebevědomý. Přepěkně rostlý člověk a muž každým coulem! V bocích útlý, opaskem stažený, z pasu vyrůstá do širokých kyčlí vklíněný mohutný hrudní koš. Ramena jeho jsou oblá, záda rovná iako prkno a nad nimi kulatá, kučeravým vlasem tmavě porostlá hlava. Jednu ruku opírá o bok a v druhé - pohrávaje si - otáčí kulatou vydrovkou. Čistě oholená tvář se mu leskne zdravým ruměncem a poctivé oči hledí přímo, září a radostně svítí. Stojí pevně na svých velikých nohách, věda, že je středem obecné pozornosti. Poskvrny na něm není. Jeho šat, vyšívané prádlo bělostné, kvítečkovaný hedvábný šátek kolem krku - všecko na něm je dnes nové a slavnostní. Lahodná slova volí a pevným hlasem je přednáší: Manželským svatým sňatkem Bůh spojil mne s Piksovou ženou, dětmi i statkem.

Přes doly, řeky, přes lesy, kopce přicházím do vaší obce, ale počítám na vaši lásku, Že mě do svého přijmete svazku.

Po rychtářově pravé straně seděl sedlák Černoch. Tak jak za stolem seděl, převyšoval všecky o hlavu. Odpověděl Cimburovi: To nejde tak zčerstva, holečku, chceme ne vlka, ale ovečku, žít budem s tebou, s tebou jíst chleba, proto tě nejdřív vyzkoumat třeba, proto jsme tady v poradě.

Sousedé! Ptejte se po řadě!

A ty, chceš-li se s námi sousedstvím vázat - odpověz věrně, nač se nám zlíbí tázat.

A výslech počal. Starý Hamák optal se stručně: Bez dlouhé řeči provodu, táži se tebe po rodu !

85

Cimbura naráz mu odpověděl stejně úsečně: Všem jsem vám roven - není to hana -jsem ze Semic sedláka Cimbury Jana.

"Cimbury Jana, Cimbury Jana ze Semic - dobrý to rod se musí říct" - sborem pochvalovala celá obec. Ale už hlučící zástup přerušil Žežulka. Byl to malý, drobný mužíček - ač hospodář velký - a aby ho vedle ohromného Černocha bylo vidět - nemluvil vsedě - ale vstal a ještě byl malý. Byl už z takové malé rodiny. "Všichni od nich by mohli v troubě tancovat," od starodávna říkalo se o Že-žulkovic rodu v Putimi - ale každý z toho rodu byl zato neobyčejně čilý a pružný, jakoby z lýčí upletený. Vyskočil tedy a zavolal na Cimburu: Známe už otce i tvoji matku, ale nic nevíme o tvojím statku, Znáte snad všichni Piksovic půdu, a tu nyní já orati budu, odpověděl mu klidně Cimbura a chtěl už sám dodati o ženě - o dětech - o mrtvém příteli - ale zdržel se. Věděl, že té otázce neujde. A skutečně už si Jaroš odkašlával a zařečnil důvěrným tónem: Piksovic dvůr? Kdo dal ho tobě? Toť dvůr je sirý - Piksa je v hrobě -tři děti siroty vlastní dvůr sobě.

Otázka se líbila - obec ji vděčně přijala a potvrdila: Syni dva, dcerka - tré dětí hodných otec - ach - do hrobu odešel od nich. - A proto neodpověděl Cimbura pouze Jarošovi, ale celé obci důrazně vykládal: Piksovi mrtvému já stojím v slovu: odevzdal dvůr mi, děti i vdovu, udělal testament před svědky pěti a v něm mně odkázal půdu - ženu i děti.

86

Jakže? Půdu, ženu i děti? Odkázal před svědky pěti?" nedůvěřivě ptala se obec. Svědci Piksova testamentu cítili, že je teď řada na nich. Pohlédli na sebe a pohledem se dorozuměli - kdo z nich bude mluvčím. Vstal Keclík. Vstal ne z úcty k Cimburovi, ale k obci, protože k ní mluvil. Po-šoupl si čepici trochu do týla a pravicí poškrábal se za uchem, jak míval ve zvyku, když úsilně na něco myslil - a vtom už také počal.

Odkázal - pravím vám - odkázal před ženou, děcky; slibem pak věrným si zavázal k svědectví všecky: Cimburo, hospodař na statku těchto dětí až do nejstaršího syna plnoletí - ten pak - po starém řádu vhodném - vládni sám na svém statku rodném. - Odpověď všecky plně uspokojila a napjali pozornost, co se asi optá Mika - na tom byla teď řada. Mika byl čtverák, veselý člověk, rád v řeči chytal - dobíral si a proto řekl nevinným hlasem: Než si obec bratrství s tebou vymění, původ nám vylož svého příjmení. - Rouček se zachmuřil. Pod svraštělým čelem zvedla se kárná myšlenka: "To sem nepatří - jméno jako jméno" a už sahal po právu velebným gestem jako král po žezle.

Ale Cimbura svižně a chutě odpověděl: Ve válkách to bylo, které Žižka veď - říkali tak otec můj i děd - jeden z předků pokryt ranami a krví na cimbuří hradu vyšplhal se prvý.

Tělo jeho dávno v hrobě shnilo, ale příjmí po něm Cimbura nám zbylo. - "Ach, pane, ten je kovaný!" - "Ten má Kovandovu školu," - "Na všecky čtyři a na ostro ho okoval," chválila zas obec a hlasitě Cimburovu pohotovost. Cimbura sám znova a živě pocítil synovskou vděčnost k hradištskému sta- 87

rostovi, jenž jej po celá léta byl zasvěcoval do selských zvyků a mravů. Mika sklopil hlavu, ale za to ji zdvihl Kolářík. Byla to hlava přísných tahů, vážná skoro asketická. .. Kolářík byl na osadě vůdcem poutí a zpěvákem. Hlasem vyšetřujícího soudce a spolu kazatele udeřil na Cimburu: Piksa je v hrobě. - Všichni tam jednou spočinem -jsi statku pánem, mužem vdovy a dětí otčimem, neptám se, zda je to psáno na bílém papíře -po jiném ptám se, ptám se tě po víře!

Obec celá ztichla, ani nedutá. Mušku slyšíš, jak si bzučí po cestě od stolu k oknu. Cimbura tu stojí jako socha. Zvolna zvedl hlavu -a s hlavou i rozzářené oči vzhůru ke stropu - dřevěnému - hnědému - býčí krví natřenému, směrem "k obrázkům" - visícím v koutě pod samým stropem. Pak na prsa vznesl i svoji hebkou čapku a pod ní sepjal pevně svoje ruce. Nepromluvil dosud - a hle - při pouhém pohledu na něho i "úřad" za prostřeným stolem -i sedláci za ostatními stoly - i chalupníci a baráčníci kolem vstávajíce sundávají beraničky a spínají ruce jako v chrámu.

Já v Boha věřím - světa Hospodáře - a k němu zvedám ruce své i tváře: zákony jeho ničím nechci mařit, ale k Jeho cti tu s vámi hospodařit.

Vroucně, pravdivě a přece prostě znělo to Cimburovo vyznání víry. . . Podmanilo všecky a dojalo je. Ženské i oči utíraly.

"Amen," slavnostně řekl rychtář a vyšel s právem v ruce ze zástolí. Přistoupil k Cimburovi, ujal ho za ruku a položiv mu právo na rameno, třikrát se s ním políbil. Zůstal už u něho.

Kdo by na něm shledal hany nebo vady, do očí to pověz, směle vystup z řady, jak se sluší na muže.

Vyzval všecky pan otec a dlouhou chvíli čekal. Nikdo se nehnul.

"Nikdo proti tobě nemůže." Řekl konečně spokojeně rychtář a dodal zvýšeným obřadným hlasem: 88

Cimburo Jene! Jsi hotov se soudem -Cimbura Jan se stal naším sousedem.

Za ruku Cimburu ujal a vedl jej na kraj lavice jako nejmladšího.

Ne pýcha, ale ušlechtilé sebevědomí zrovna sálalo zase z celé postavy Cimburovy, z jeho tváří i z jeho očí. A tatáž uvědomělá hrdost vznášela se i nad celou obcí - nad starostou a výbory - i děti i ženy podléhaly kouzlu slavnostních dojmů, jež posvěcovalo vážnost té chvíle.

Cimbura pokryv hlavu, posadil se. Po řadě všichni přistupovali k němu, tiskli mu ruce a tykali mu a on tykal jim. Nastala slavnost sbratření, krásná a dojemná. Ale to bylo pouze první jednání u konce, počalo hned jednání další. To už nebylo tak obřadné, protože se v něm jednalo o praktické věci. Venku se dalo do deště, se střech crčela voda do okapů a smrákalo se. Nejdřív mládež zmizela z oken. Než počal rychtář znova mluvit, vytratily se i ženy a čeleď. Domácnost a dobytek je volal. Zůstali jen sousedé a šenkýř Srnka postavil na stůl před "ouřad" dvě lojové svíčky ve vysokých dřevěných svícnech a rozsvítil je.

Rychtář přejel si dlaní ústa, odkašlal a v tenké, švabachem krasopisně popsané knížečce obrátil list. Pouze občas do ní mrkl - a skoro stále mluvil zpaměti: "Pu-timský sousede, bratře náš, Jene Cimburo! Musíš nám v obci ve všem být roven, mít s námi stejná práva, nést s námi stejná břemena."

"Která budou moje práva?" optal se nový soused.

Rychtář mu nyní za pečlivého pozoru všech přednesl selský řád, skoro stejný ve všech jihočeských vesnicích. Týkal se práva pastvy a zavazoval Cimburu do společného stáda vyhánět "pastevní" dobytek - krávy, ovce, vepře a husy na první slouhovo zatroubení na vršku pod kostelem. Dobytek vyhání se před vrata, kde ho slouha odebírá. "Máš právo společného lovu v obecních vodách, společného honu na všech půdách a společného lomu v obecních skalách. V nezaviněném neštěstí - povodni, požáru - máš právo na naši pomoc. Máš právo do obce mluvit - volit a být volen - máš zkrátka všecka práva, kterých budeš ho-den."

Hrdě dmula se všem sousedům hruď při tom podrobném výčtu. Ale teď už se přikrčili, když se rychtářův hlas od- 89

mlčel. Věděli, co přijde. Břemena! A proto klopili hlavy, jako by v týle cítili tíži.

"A která břemena na sebe beru?" kurážně otázal se Cimbura.

"Také o těch mluví naše selské zřízení -" odpovídal Rouček a uváděl je. "Císařské daně, královské zemské daně, přirážky obecní a všecky platy v pořádku dávat," stálo hned na prvním místě. Svou vlastní půdu dědinnou chránit, neodprodávat a nepronajímat, meze i mezníly svého majetku i obecního střežit a jimi nehýbat, rukou společnou spravovat obecní cesty, břehy a tarasit výmoly říční, lávky a mosty, plevel a hmyz ničit, meze na krok široké neodorat, oheň střežit, ve žních ponůckou chodit -"lidem i dobytku pomáhat - za bratry všecky nás pokládat"

- ukončil rychtář. - Dosud seděli všichni přihrbeně, ale hned se zas narovnali, jak padla otázka: "Jene Cimburo, ptám se tě před Bohem - a před obcí - slibuješ to?"

"Slibuju," odpověděl Cimbura. Vstal při tom a čepici položil na místo, kde seděl. Po něm tak učinili ostatní.

"Tak přisáhni -" skoro hrozivým hlasem poručil rychtář.

Cimbura pokročil k samému stolu. Levici položil na srdce a tři prsty pozdvihl vzhůru. V těžkých dubových svícnech plály svíčky, jako zkamenělá stála "obec" - nad hlavou starosty v koutě černal se starý kříž. Rychtář vázal si rychle za ušima pentličku kostěných brýlí - vzal do chvějících se rukou knížku a zvolna četl a Cimbura slovo za slovem zřetelně opakoval: Já sedlák putimský Cimbura Ján, co držím pětadvacátý lán, jak vy chcete a já mohu, přisahám tu Pánu Bohu poprvé i naposledy : že chci žíti se sousedy v pokoji a svornosti, orat svoje polnosti, sázet les a hnojit luka, s obcí štěstí nést i muka, společná mít zejména v obci práva, břemena - 90

Z dobré vůle - sám a sám před obcí tak přisahám při spáse mé, ženy, dětí duší jak se na sedláka sluší jsem a budu celý váš, k tomu dopomáhej Pán Bůh náš.

Pomalu a hlasitě četl rychtář, pomalu a hlasitě přísahal Cimbura.

"Odpřisáhl," potvrdila sborem obec, když Rouček sklapl knížku a stáhl brejle s nosu. Šum jako vítr po napjatém tichu ozval se hospodou. To prsa si oddychla, nohy na podlaze přešláply, stolice zavrzaly - obec si znovu usedala. Hlavy pokryli čepicemi a z kapes vytahovali dýmky -kožené váčky s tabákem a křesáním. Zase jedno "jednání" skončilo a teď už zbývalo poslední - třetí - nejdelší a nejveselejší. Všichni myslili, že to bude asi takto: Cimbura poslední pokryv hlavu, stoje u stolu, řekne náhle furiantsky, jak se sluší na celoláníka: "Šenkýři, pivo sem - dávám sud - sud piva starého a dobrého."

A rychtář vstane a řekne: "Děkujem za poctu - ale abys věděl, jaká je Putim obec - i my dáváme tobě na přivítanou sud."

Cimbura se ohlédne a zavolá: "Šenkýři - dvě nůšky vezměte a na statek k Cimburům pošlete - chleba z výraže, máslo ze sladké smetany a kmínové homolky pro chuť k pivu sem přineste."

Ale chyba lávky! Přepočítali se! Co to Cimbura povídá! Svému sluchu nechce obec věřit. Kdekdo strnul - jako omráčený - ústa pootevřená - oči rozšířené - prsty na víčkách zakouřených dřevěnek - tak hleděli v němém úžasu na svého nového souseda. Ten věděl, že způsobí poplach ale přece poslechl svého otcovského přítele Ko-vandu a promluvil, jak mu radil: Na přivítanou do obce něco dát se sluší -vysázím proto deset štěpů a deset hruší, určete, sousedé, určete cestu, já bych vám radil vozovku k městu.

Jen dopověděl, a jako když ho píchne, vyletěl první ze svého místa sedlák Klásek. Ani slova až dosud do jednání 91

nepromluvil, seděl a zarytě mlčel - až se všichni divili. Znali Kláska. "Je to jedovatý člověk, jako zlý pes, když se podívá - uhrane, když promluví kousne," jest známým pytlákem lesním i rybním, je prudký a vznětlivý jako střelný prach a neústupný sudič jako celé to jejich pokolení. V obci vždycky odporuje - křičí a hádá se a nejednou musil ho Černoch veřejně zkrotit. . .

"Chceš zavést v obci nové módy! Na pivo nemáš? Šenkýři, nalej mu vody!" s posupným smíchem křičel Klásek a obec se smála - a smíchem už i jiné hlasy pronikaly - všecky zlostné a káravé.

"Cizák je - staré mravy ruší," křičeli chalupníci.

"Ba, cizák - tělem i duší."

"Staré pořádky na ruby věší."

"Hřeší - hřeší," bouřila hospoda uražená, popuzená a Bůh sám ví, k jakým koncům bylo by došlo, kdyby byl rozvážný rychtář dovolil bouři rozpoutat.

Ale ten vstal - "právem" si zjednal ticho a řekl mírným, odzbrojujícím hlasem: Nejednej, Cimburo, proti selskému řádu, nesej dnes nesvár, nesej dnes vádu -zasedni s námi k jednomu stolu, vždyť jako v rodině máme žít spolu, pojezme chleba, zapijme pivem, poseďme svorně v hovoru milostivém.

"Tak ať teče pivo, proudem, jako voda v řece - zaplatím všecko - ale ty štěpy po jaru vysázím přece" - vykřikl uražený Cimbura kráčeje ku své čepici.

Šenkýř Srnka valí hned dveřmi připravený sud do výstupku, ozvaly se rány dřevěnou paličkou. Načínal. . .

I stoly nastěhovaly se k lavicím - nové svíčky se zažehly - a Srnková vytahovala Cimburovic mladšince z nůše pecny chleba, veliké jako kolečka od pluhu a vysoké, že je nůž neprokrojil. I žluté máslo i bílé homolky přinesla starší děvečka.

Kostelník Kolářík potichu vyšel ven a po chvíli vpadly sem zvuky večerního klekání pootevřenými okny. Starosta s obcí pomodlil se společně a hlasitě pozdravení andělské. Všem se zdálo, že hlas zvonu "Vavřince" zní dnes velebně-ji a slavnostněji než jindy.

92

A když umlkl zvon - jako roj včel sedících na medových plástech spokojeně rozebzučela se obec. Pojídali, popíjeli, pokuřovali a vtipem, smíchem i vážnou řečí jako solí zase kořenili si zábavu.

Je slušno, aby Cimbura ,,obec" poznal - ale neslušno je, aby se člověk sám svými činy chlubil.

Proto počal Černoch rozvážně a moudře rozvinovat charakteristiku putimských sousedů. "Nechlubíme se -toto! - ale my, Putimáci, nejsme jen ledabylí lidé. Kovanda v Hradišti je moudrý člověk, ale s naším rychtářem rovnat se nemůže."

"To nemůže," hrdě svědčili všichni.

"Povím ti, Cimburo, něco. Tuhle šel náš rychtář Pískem - jde kolem krajského úřadu - když v tom někdo zaklepá na okno. ,Rychtáři' - povídá mu kdosi - ,máme tu něco pro vás - abych to nemusil balit a psát adresu, vezměte si to s sebou' - a podal mu oknem svazeček papírů. Rychtář je strčil do kapsy, doma je pročetl, vyřídil, podepsal, pečeť přirazil na to a o trhu zas je vzal do Písku s sebou. V Písku potkal se s panem purkmistrem. Podali si ruce a jdou spolu okolo úřadu. ,Počkejte trochu' - povídá náš rychtář a hůlkou zaklepal na okno. ,Pane kolego - copak to děláte?' lekl se purkmistr-,Ouřaduju' povídá náš Rou-ček a tahá z kapsy papíry. Okno se vtom otevřelo a z něho se sladce usmíval pan komisař. Myslil, že purkmistr klepá, aby šel s ním na skleničku vína. ,Kein Wein,' povídá mu náš rychtář - ,ale spisy tuhle nesu a odevzdávám v pořádku' a položil je nití svázané na okno. ,To sist 'ne Frechheit, Keckheit, Tragheit,' láteřil komisař, jak jen Němci umějí - až se lidé zastavovali pod oknem na chodníku. Křičel, aby šel rychtář do expeditu, zaklepal na dveře jak se sluší a patří. ,A co,' povídá Rouček - ,já jsem putimský rychtář -tudy jsem spisy dostal a tudy je vracím a s Pánem Bohem - trh nečeká a já tam mám hnízdo podsvinčat na prodej,' a odešel. Takový je náš rychtář," ukončil Černoch.

"Dobře tak, dobře," chválil kdekdo a hlasitě.

"Víme, Cimburo, a slyšeli jsme o tvé síle - ale nemysli si, že v Putimi jsme z kaše, odvděčoval se hned Rouček. "Tak třeba tuhle strýček Černoch jistě silou se ti vyrovná, ač je starší tebe. Celá obec to ví, ale ať to znovu slyší a ty s ní! Znáš Novou hospodu u Čížové?"

93

"Znám - dobře ji znám i šenkýře Jandu v ní znám -často jsem tam krmil."

"Tak je dobře - a nevyprávěli ti tam o našem Černochovi?"

"Vyprávěli - ale prosím tě, rychtáři, abys to znovu povídal," požádal Cimbura. Všichni se napili a poslouchali pak pobožně.

"Tak na Novou hospodu přišel na samý večer a v zimě medvědář se svým medvědem a chtěl nocleh. Šenkýř Janda - však ho všichni znáte -"

"Známe - tuze dobře známe -"

"Šenkýř Janda tedy toho dne ráno zapíchl krmníka a měl proto chlívek prázdný. ,Dobře,' povídá medvědáři -,tobě usteleme do šenkovny a tvému medvědu do chlívka.' Náš Černoch vezl si z Dobříše železo na nový vůz - cesta byla nedobrá - a nedojel dál než na Novou hospodu. Musil tam nocovat. Všechno v hospodě utichlo a usnulo. Spal šenkýř s rodinou, usnul Černoch i medvědář, ale bděli zloději. Měli dávno vyhlídnutého krmníka na Nové hospodě. Noc byla tmavá a sněžilo - vítr stopy zafukoval, zloději - byli dva - hodili psu nejdříve čubku, aby neštěkal - pak přelezli zeď a otevřeli chlívek."

"I safra," ulevil si Keclík. Kolikrát slyšel tu historii -ale vždycky ho rozčilovala - až mrazení cítil v zádech -jak se vžil do té příhody.

"Jeden tam s kladivem v ruce vlezl," pokračoval klidně rychtář - "a druhý za ním přivřel dvířka a stál na stráži. Ve chlívku cosi zabručelo, ale rány kladivem přestaly.

"Tak co? Už ho držíš?" ptal se ten venku.

"Pomoc - pomoc," ozvalo se zoufalé volání uvnitř -"on drží mne" - psi se rozštěkali, zloděj skočil přes zeď, ale z chlívku ozýval se zoufalý hlas "pomoc" - "pomoc".

S lucernami vyběhli formani - šenkýř - medvědář - všichni na dvůr a první Černoch. Posvítili si a viděli v křížku člověka s medvědem. Černoch skočil mezi ně a jedním rázem roztrhl je od sebe. Hle-medvěda se nebál."

"A co zloděj?" pobídli rychtáře dopovědět. "Byl to cikán - odvezli jej napřed do špitálu a potom do kriminálu."

"Dobře mu tak - už jistě nechodí na krmníky."

"Silný je u nás také Žežulka," promluvil Jaroš, když 94

všichni zase měli nalito a zapáleno. "Malý - nezdá se - ale zato sporý. Loni stavěl a potřeboval na zápraží hladký, rovný kámen. Ve mlýně u Roučků mají stále několik smelků, protože melou trojím složením. Žežulka tedy řekl mlynáři o jeden.

, A třeba dva, strýče, však se otřely o selské mletí - i o vaše,' odpověděl mlynář a ukázal mu na složené kameny, jen si přijeď a vyber - stárek pomůže ti naložit.'

,Vidím, že jsi zdvořilý,' povídá Žežulka - ,nabízíš mi dva - ale nejsem lakota - stačí mi jeden' a přebíral se v kamenech. Vybral si nejsilnější smelek, vyvalil jej z řady, prohlédl, kladivem o něj udeřil, až kámen zazvonil. ,Zdravý kámen - není puklý,' pochválil si strýc - pozdvihl jej a postavil až na druhý schod do mlýna. Všichni mleči se podivili. Žežulka okem kamene protáhl hlavu a narovnal se.

,Pro Boha, strýče, co myslíte?' křičel kdekdo.

,Nu, chlapci' - usmál se Žežulka - ,smelek je můj, tak si ho hned odnesu, tuze ten kámen doma potřebujeme' a kráčel s ním k domovu - jako by to byl bílý naškrobený límec, takový, jako má okolo krku jenerál don Poberta*) za naším oltářem."

"I to nic - kámen byl tenký jako papír a lehký jako pírko," skromně chválu odmítal Žežulka - "ale Jaroš jiný kousek vyvedl - ne silácký, ale chytrý. Byli jsme v Písku na trhu. Trh byl dobrý - nu a nač zapírat - zapomněli jsme se v hospodě ,Na růžku'. Do rána nebylo daleko, ale třepáci-měšťáci spali ještě jako došci. Jdeme - Hlodálek tuhle, Hamák, Keclík a já s Jarošem. ,Hej - hola - vstávejte,' najednou rozkřikne se Jaroš a tříská lidem na přízemní okna, dvéře a krámy celou ulicí k putimské bráně -, už je ráno - vzhůru měšťáci - na vsi už dávno vstali.' Lidé v košilích vyléhali z oken a vybíhali před domy. Ponocný s policajtem běželi sem plným tryskem. Vzali jsme nohy na ramena. Jenom Jaroš klátí se ulicí, jako by neuměl pět počítat.

Přiběhli až k Jarošovi a sápali se naň. ,Z cesty,' ohnal se Jaroš holí - a rozkřikl se, že ho půl Písku mohlo slyšet -,já jsem z Putimi Jaroš - neudělal jsem nikomu škody za groš - utíkám? - Neutíkám! Tamhlety si chyťte, co před námi běží.' - *) Tak lid jmenuje dona Huertu.

95

,Kdopak jsou to?'

,Zeptejte se jich' - ale my už byli daleko a - marno nás honit. A všichni věřili, že je Jaroš nevinen - protože neutíká."

Celá hospoda se směje, jak Jaroš vyzrál na měšťáky - ukázal, že ne na vsi, ale ve městě jsou bez filipa. Jenom soused Mika netrpělivě se kroutí na židli, napil se už, dlaní ústa utřel - a čeká jen, až smích ulehne, aby mohl vypravovat. Po očku šibalsky se díval na vážného Koláříka a těšil se v duchu, ó těšil, jak mu zatopí. . .

"Ó v Písku ,Na růžku' - to je naše hospoda," dostal se konečně k slovu. "Ale i jinak se jí říká. My jí říkáme "Za-vadilka", a naše ženy "Obíralka". Povím ti o tom. Tuhle strýček Kolářík jeli do Písku na trh - na nejslavnější písecký trh." - "V září - na den povýšení sv. Kříže." -"Kdy je pouť v klášterním kostele -" vysvětlovala si obec. "Ano - na ten trh," potvrdil domněnku Mika - "pachole vezlo fůru pšenice, až vůz pod ní vrzal a strýček šli kus cesty před vozem a uvažovali v duši, zač asi prodají, a dobře-li prodají, že si koupí na šaty, na nové bytelné šaty.

Strejc! Strejc, křičeli vtom vrabci na strýčka. Já nejsem žádnej váš strejc - kolomazník je strejc, ale já jsem Šimon Kolářík z Putimi, hádali se strýček s vrabečky. Ale vrabec jako by neslyšel, ptal se dál: Cvilink? Cvilink? - a popelil se přitom na cestě - až když viděl strýce blízko, teprve pak uhnul mu z cesty, na strom se posadil, a aby ho dopálil, četl mu tak jeho myšlenky. Mlčíš, darebo, - rozhněvali se strýček - já ti dám cvilink, povídám, že jsem Kolářík z Putimi - za mnou táhnou koně dvacet pytlů jarky, těžké jako broky a žluté jako zlato -dnes si koupím sváteční obleč - ne z cvilinku, z manšestru anebo z česané příze.

Vrabeček teď uctivě ztichl a strýček si pospíšili nahradit kroky, které řečí s vrabečkem zameškali.

Trh nebyl jen dobrý - ale byl slavný! "Na růžku" zastavili se sedláci pojíst talířek polévky - nu, kousek pečeně se přinesl - sklenička piva se nalila. Koláříkovu pšenici chválili, byla první na celém trhu a žid zaplatil nejvyšší cenu. Strýček zářili radostí i hrdostí, pili až se hory zelenaly, holeb nepočítali - však "růžecký" umí dobře psát 96

- i karty tenkrát zahráli si u strýčkova stolu. Páni to byli - prsteny na rukách, řetězy na vestě měli a "pane Kolářík" strýci říkali.

Vy karty neznáte, pane Kolářík?

Znám, panáčkové, ale nehrám - řekl nahlas, a v duchu se ozval varovný hlas: Měj se na pozoru, Šimone, říkají ti "pane" - a to měšťák sedláku nadarmo neříká.

Aha, nehraju - panenky asi v kapse nebudou?

Cože? Jakže? Panenky? Sem dejte list, ,očko' si hodím, to furiant se v strýci probudil rázem a vytáhl z kapsy několik zlatek papírových, ,panenkami' potištěných. ..

Bylo dobře, že pohůnek odjel domů s prázdným vozem a spřežením, jistě by je byli náš strýček prohráli, ačkoli mnoho cizích lidí a pánů při hře mu radilo a pomáhalo.

Strýček kvečeru vraceli se do Putimi s lehkou kapsou a těžkou hlavou. Tisknutý šátek byl prázdný. Vzali si ho z domova, aby měli do čeho svázat celý nákup.

Na vysoké lípě jako na věži v podzimním podvečeru čekali na Koláříka vrabci. ,Strýc! Strýc!' křičeli radostně, když zdaleka se blížil.

,Cvilink Cvilink?' zlomyslně ptal se vrabeček. - ,Kdyby byl!' ,Kdyby byl'! - škodolibě usmála se vrabči-ce a celé vrabčí hejno hlasitě se rozchechtalo.

Strýček shýbli se po kamenu, ale hned zase ho pustili z ruky a řekli lítostivě: ,Ba právě - moje zlaté ptáče - kdyby byl! Ale není - ba není ani cvilink - ani sukno - neřkuli manšestr' a od té chvíle strýček Koláříků jsou nejpořádnějším sousedem v obci."

"Škola života," kajícně před celou obcí přiznal se vážný a přísný Kolářík.

"Kolářík přece jen tenkráte získal," usoudila pochvalně celá obec. - Tak vyprávěli sedláci a chalupníci věci dobré i zlé -upřímně a otevřeně -jen aby Cimbura všecky podle jejich skutků poznal a soudil.

Nikoho neušetřili, ani Kláska ne. Pověděli o něm příhody z honů, jak na čekání chodí, oka klade, stopy a hlasy zvířecí i lidské pozná. "Sám pan fořt, musí-li mít srnu, Kláska vyhledá a důvěrně se optá, kde by ji vyslídil." Ale i Kláska obec si váží, protože jí služby neocenitelné prokazuje - celou ves totiž zbavuje škodné - vydru velkou 97

jako tele nedávno v Blanici zastřelil, každého tchoře a každou kunu do želez lapí.

Velebili Šimka převozníka, jaký to rybář znamenitý! -u přívozu víc na vodě než na zemi vyrostlý - zná v Blanici i Otavě každou tůň a ryby v ní má spočítány - štiky i kapry, okouny, úhoře i mníky. Sám plave převýborně a vytrvale. Podkostelní rybník po celé jeho délce a Jeřabinec dokola opluje - ponoří se - kus cesty pod vodou hluboko pluje a v hustém sítí se vynoří - ukrytý, ztracený očím. Má ruce nejen krátké a mohutné jako dvě vesla anebo ploutve, ale i dovedné. Dovede plést z konopí i vrboví - uplete čeřen nevod i keser - cítí zrovna rybu ve vodě ve stojaté i běhuté a vnadidla zná, kterým ryba neodolá - chytrý je - ba chytřejší než každý porybný.

Je tu včelař - chalupník - nábožný a zámožný, tichý a trpělivý Štěrba. Člověk, jemuž daleko široko v celém kraji píseckém rovno není. Po jaru a na podzim z daleka ho zvou a on chodí přehlížet kláty - včely překládá, med vybírá, po žahadle neotéká, mírně a vlídně "s těmi mouchami" zachází - bez kouře a bez kukly.

A holubář sedí mezi námi - chalupník Čulík. Cimbura a každý člověk ho pozná venku na první pohled, protože jde, nehledí na zem, na cestu, ale jeho oči vzhůru stále se obracejí a po střechách bloudí. Proto hoškádlí, že i ve dne hvězdy na nebi hledá. - Hvězdář mu říkají. Jednou při mši sv. v Písku, zrovna když jemnostpán děkan Tinger se otočil k lidu, vyletěl Čulíkovi zpod kabátu pěkný sivák -bublák v kostele. Strejček se už k siváku nehlásili… V ústech jako by stále držel kouzelnou píšťaličku. Jenom rety sešpulí a už zahvízdá takovou vábnou, měkkou holubí písničku, které ani jeden holub neodolá a všichni hned poslušně slétají k němu. Ano, je to vyhlášený znalec a milovník holubů. ..

A což Horník? Horníkovi odepře obec čest a uznání? Zajisté neodepře - každému vzdá dobře zaslouženou chválu - upřímnou - bez lichocení, a proto vykládá Cim-burovi, že Horník je člověk perla. Sadař zkušený a znalec stromů k pohledání… Popros, a on ti zdarma v zimě stromy prořeže, ukáže, jak je třeba okopat, mechu zbavit jeho ruce jsou jako ruce čaroděje - zroubuje pláň a každý roub se na ní chytí a roste - i starý strom když Horník přesadí, ujme se a zazelená. Takový je Horník!

98

O lidech obecních, kováři a pastýři mluví, o řemeslech - hlavně sedláři a tesaři - o podruzích, dělnících - a Cim- bura všecko poslouchá, hlavou přikyvuje a chválou oplý vá. Ale obec čeká, že i Cimburovi jazyk rozváže, že i on pro mluví a činem nějakým se pochlubí - poví, co a kde on slavného a pamětihodného vykonal. Čeká však marně, skromně a tiše sedí Cimbura, mírně pokuřuje a skromně piva upíjí… Ale nepijí všichni tak skromně, čas utíká a pivo krev do žil vhání. Široká a váhavá je povaha selská na jihu, hluboká jako řeka klidně tekoucí. Širokou a roz vážnou řečí se prozrazuje v střídmosti. Ale když se pivem rozkuráží - stává se bujnou, smělou, až vyzývavou.

Blížilo se k půlnoci, když vstávali jednotlivci, aby chlubně a honosivě ukázali, "co kdo umí" anebo "kdo to po mně udělá".

Hamák vstal, vzal do zubů za lenoch těžkou židli, na které seděl, narovnal se s ní, a když ji od země pozdvihl -vzpříčil ji v zubech tak, že mu v ústech trčela, jako by to byla dýmka - číhačka. Mnozí se pokusili, ale ne - nikdo toho nedokázal. Takovou sílu nikdo neměl v zubech a čelistech.

"Dobře, Hamáku," vyskočil malý Žežulka - "ale udělej toto," a už lil pivo na mělký talíř po homolkách - do rovnosti dolil, vložil si jednu ruku za záda, druhou pozorně podbral talíř - dva prsty a palec opřel o jeho dno - pozdvihl ho vysoko nad hlavu - obešel s ním celou šenkovnu - usedl - talíř na stůl postavil a ani z něho neukáplo.

Vtom Klásek zadupal. Měl na nohách těžké boty z kraviny s vysokými holeněmi a podkůvkami. Hospoda v základech se otřásla a všichni leknutím oněměli, když Klásek tak náhle nohama zabouřil. Ale v tom tichu už také vykročil a šel - všichni viděli, že jde - v těžké obuvi kráčí a přece kroku slyšet není - bos jako by kráčel - kočka nemůže jít tišeji - lehčeji, opatrněji a přece ne na špičky jen, ale na celou nohu našlapuje Klásek. "To jest liščí krok," zasmál se nakonec Klásek a zadupal zas, jako by zahřmělo.. .

Uprostřed světnice stál jako obr rozkročený Černoch. "Sud piva dám - vynese-li mne někdo ze dveří," volal fu-riantsky a ruce si založil, ale nikdo jím z místa nehnul.

Jaroš dával bystré a veselé hádanky, a neustále nové sobě vymýšlel.

99

Kopecký uzel zavázal a darmo se hmoždily ruce, chtějící ho rozvázat, pan otec Rouček bral do ruky, co mu kdo podal, a odhadoval váhu. Džbánek piva, nakrojený pecen chleba, mísu potěžkával a váhu určoval. Šenkýř přinesl mincíř a hle - ukázalo se, že mlynář sotva lot prohádal. Tak každý něco uměl, něčím se pochlubil a k zábavě přispěl. Jenom Cimbura dál seděl s očima rozevřenýma, plnýma upřímného podivu a úcty. "Kdepak bych já něco podobného dovedl -" říkal si zkroušeně v duchu, a přece celá obec čekala, že i Cimbura ukáže jim "svůj kousek".

"Snad se stydí - ostýchá se," pomyslil si konečně rychtář a uznal za dobré přímo ho vyzvat.

"Sousede Cimburo," obrátil se k němu, "poznal jsi nás a dej i nám poznat tebe. Slyšeli jsme o tom, jak jsi koně z blat vytáhl, panu guberniálnímu radovi život zachránil, fůru s mandeli pozdvihl, proti přesile se postavil - mnoho a mnoho jiného slyšeli jsme o tvé síle - a proto ukaž nám ji dnes a hned."

Jako růže zapálil se Cimbura - hanbou oči sklopil, když stísněným hlasem se přiznával: "Ach, sousedé milí, mýlíte se, nemám síly. Obdivuji se vám, protože nic z toho, co jsem viděl a slyšel, bych nedovedl. Ano, je pravda, že jsem tu - u Piksů ještě - dvouletou jalovici pozdvihl, koně přemohl, celé hospodě se postavil - ale to jen v nejvyšší nouzi jsem dokázal - ale teď sami viděli jste - Černochem z místa jsem nehnul - ne - nic nemohu - a tak se mi zdá, že jsem mezi vámi člověk nepatrný a poslední."- Někteří útrpně, jiní přímo s posměchem hleděli na Cimburu.

Ponocný vyšel ze dveří hospody a třikrát po sobě zadul do zahnutého rohu. Noční hustou tmou prorazilo kokrhání kohoutí. Slavnost blížila se ke konci. Sud sice ještě tekl, ale už nějak podezřele se nakloňoval. Tu jako by ten kohoutí zpěv všecky nakazil, dali se do zpěvu. První vstal rychtář. Pozdvihl džbánek v pravé ruce a zanotoval vysokým tenorem: V dobrém jsme se sešli, v dobrém se rozejdem, nežli se rozejdem, ještě se napijem, s Pánem Bohem půjdem.

100

Všichni kolem vstávali a džbánů a sklenic se chápali a celá hospoda zpívala pak s rychtářem dál: S Pánem Bohem půjdem, zpomínat si budem -ty lásko bratrská a ne farizejská, zůstaň s námi - Amen.

A zase rychtář sám a sám: Zůstaň s námi, amen -hlásat nepřestanem, Že Bůh náš láska jest, jemuž bud chvála, čest věčně věkův - Amen.

A po něm zase hlučně celá obec: Zůstaň s námi, amen, hlásat nepřestanem, dokud Pán nebeský v slávě jazyk český zachová nám - amen.

Džbánky a sklenice s rachotem se srážely - to obec si tak připíjela "na lásku". Neusedli víc - věděli, že přijdou přípitky ještě další.

"Dej nám Pán Bůh zdraví," pozdravil rychtář džbánek podruhé - "v tom píseckém kraji," pokračovala obec a připíjela si "na zdraví". A sotva nádoby od rtů odtrhly - už všichni bez vyzvání spustili starou prácheňskou: "Bratří, bratří, buďme jen veselí, bratří, bratří, radujme se" a svorná obec pila a dopila potřetí "na radost".

A jak tak stáli, smekli a sepjali ruce. To soused Kolářík ranním klekáním vítal blížící se jitro. Zbožným chorálem ozvala se píseň: Aby nás Pán Bůh miloval -hříchy odpustil, nebe dal - 101

Obec dozpívala a už neusedla. Rychtář s právem v ruce ukončil třetí a poslední jednání "přijímání do obce".

"Minulo veselí, minul radosti čas! Sousedé ku práci vraťme se zas," řekl vážně a vyšel ze dveří a za ním celá obec do posledního muže. Nebylo opilých mezi nimi - ne-poznals na nikom, že probděl celou noc. Silní a svěží vraceli se ke svým domovům. Oholené, hladké jejich tváře znova nabyly přísnosti, jako by ze žuly vytesány, pršet už dávno přestalo, srpek měsíčku zašel, jenom opuštěné hvězdičky třpytily se roztroušené po nočním nebi.

Celá ves voněla otavou nedávno svezenou do stodol, obilím právě vymláceným a pařící se mrvou. Ze stájí bylo slyšet ržání koní, v kurnících zpívali kohouti a tu a tam teskně zabučela kráva po odstaveném telátku.

Minula noční hodina. Na východě požárem zaplálo nebe, sedláci převlékali se do všedních šatů a jako jindy šli do chlévů dozírat na krmení a česání. . .

II Tak stal se Jan Cimbura sedlákem a mužem. Na viditelný důkaz toho přestal si stříhat svůj hustý vlas, dokud mu nenarostl tak dlouhý, že mu krk zakrýval a na ramena splýval. Také přestal vlasy dělit nad uchem a dělil si je nad čelem. Bílá pěšinka táhla se mu po temeni pěkně rovně od čela a ztrácela se mu do kolečka, ve kterém se mu vlasy na vrcholku hlavy stáčely. Zevnějškem svým úplně se podobal ostatním sousedům, ale celým životem svým valně od nich se lišil.

Putim od dob nepamětných byla farní vsí a měla i svůj pivovar. O hlt piva nešlo tu proto nikdy jako v Hradišti anebo v jiných obcích. I zde po mši a po požehnání tak jako v Písku stavěla se chasa i sedláci v hospodě - a sousedé putimští scházívali se pravidelně v neděli večer " Na staré" u Srnků - mimo senoseč a žně - po celý rok - ale Cimbura mezi ně nepřišel. Ba i masopust minul a nepřišel.

"Žena jeho chodí už samadruhá," pokusili se ho omluvit někteří, ale se zlou se potázali., "Zbaběl," byl jednomyslný úsudek celé obce - "žena ho zkazila - oslabila - jako Samsona -"

To bylo pevným přesvědčením všech, že Cimbura, co 102

se oženil, i své síly pozbyl, takže před shromážděnou obcí žádným kusem siláckým pochlubit se nemohl a ještě více klesl v očích veřejného mínění, když se o něm rozneslo, že doma i babské práce sám koná, drobného dobytka, vepřů a drůbeže si všímá, za ženu s děvečkou i krávy že podojí. Onehdy šel do Písku s košíkem na ruce! Kdo tohle jakživ slyšel, viděl?

"Cože, i krávy že dojí?" podivil se sám rozvážný Rou-ček.

"Ba dojí," potvrdil Klásek, křiče, aby ho celá hospoda slyšela - "od Martina slouží u nás za starší děvečku Cimbu-rovic někdy mladšinka - a ne selka, ale Cimbura ji dojit naučil."

"Snad mají krávy zlé - kopavé - a selka je s outěžkem," mínil Černoch.

"Ne - i krávy pokojné dojí - a mladšinka ukázala, jak dojí - netahá krávu za struky, ale jen zlehka je mačká, až kráva sama spustí - a nevěřili byste, jak ta žába lehce i nejtvrdší krávu do poslední kapky vydojí."

Všichni se smáli, nedovedli se spřátelit s představou, že by muž mohl sedět schoulen na stoličce pod krávou a dojit. Zdálo se jim to čímsi zahanbujícím pro muže, něčím pokořujícím a proto posměchu a opovržení nebylo konce.

Ale u Cimburů jako by neviděli a neslyšeli - žili dál svým novým a odlišným způsobem - který zavedl nový hospodář. Všude jinde sedlák jen polí a koní si všímal a selka s děvečkou měla na starosti krávy, ličky, husy, krůty, slepice, ba i vepřový dobytek - to bylo její povinností nej-prvnější. Potom teprve přišla starost o děti, domácí úklid, pečení chleba a vaření. V čas žní žádá se na ní, aby i na poli pomohla, když bouře se žene, a mlátí-li se, i na mlat zaskočí. "Čtyři ruce - čtyři ruce kdybych měla - všechny by měly co dělat -" toužívají jihočeské selky.

Ale to všecko Cimburka nedělala. Muž sám ji od té práce odehnal a všechen dobytek - velký i drobný vzal si na starost. Od rána do večera bylo ho vidět kutit na dvoře. Svým pomalým, váhavým - na pohled až loudavým krokem přecházel ze stájí pod kůlnu - do stodoly - vlídným slovem práci čeledínovi i služce ukládal - sám s nimi o práci i chléb se dělil -je opravoval i poučoval, a protože marného slova nikdy nepromluvil a zbytečného kroku 103

neudělal - s ničím spěchat nemusil. Ani půl roku nehospodařil Cimbura - ale statek už to poznal.

Koně zgrošovatěli, hovězímu dobytku krátká srst zaleskla se jako hedvábná - stromy stály prořezány a okopány - pluhy, brány a vozy opraveny čekaly pod kůlnou, jen do nich zapřahnout a vyjet.

Marjánka, žena, neuměla také zahálet. Jako muž nechodil ani do kovárny na táčky, ani šel-li k sedláři s opratí, nezůstal tam celé půldne - tak ani ona netoulala se po "hrátkách". Když z ní spadla část těžkého břemene při dobytku, pilné její ruce sáhly po jehle a niti, a když zašila všecko na sebe, muže, děti i chasu - předla vlnu a pletla punčochy. . . Okna u Cimburů leskla se jako křišťál, za nimi zelenal se muškát, voněly balzamíny a bělaly se záclonky.

"Čisto tam mají jako na faře - podlaha se bělá jako křída - povídám vám, jíst ze země by u Cimburů mohli -tak jsou ta prkna vydrbaná," povídaly si závistivě tetky -a také už i muži.

"Když on ji také šetří jinak než ty -" právem bránily se ostatní ženy - "zhlíží se v ní zrovna -jenom stále ,Marjánko sem - Marjánko tam' na ni mluví - ona jen tak pro vodu ke studni, pro dříví pod kůlnu anebo sebrat vejce na kurník že dojde a potěší se krásným pořádkem, který u nich vidí." - Muži schlípli a mlčeli. . .

Jaro se blížilo! Houseři na řece výbojně křičeli - sluníčko vypíjelo sníh po střechách - děti na suchých místech pod okny dlabaly důlky, zahajujíce "fisolovou" svoji hru. . . I domažlický ,kalounkář' už se s krajem rozloučil. Vracel se domů ke své práci, slíbiv každému klukovi v Putimi kudlu - grošovku pro příští zimu. - Jaro se blížilo! Hospodyně chystaly hnízda, vyměňovaly si kachní a slepičí násadu a staraly se o kvočny.. .

Jaro se blížilo! Od Prachatic trousili se sem dřevěnkáři a řemínkáři. Sedláci v neděli po mši zastavovali se u jejich krámků pod kostelem a vybírali si zahnědlé dřevěnky, hrábě, kosišťata, řešeta a dřevěné vidle s černými opálenými hroty.

Ano, jaro se blížilo. Cimbura právě pod kůlnou srazil železný ,,ráf" ze starého kola, položil si žebřík na střechu a vynesl kolo za komín. Důkladně je podložil a upevnil, aby 104

se ani nehnulo mezi hřebenem střechy a širokou zdí cihlového komínu.

"Čekáte čápa!" usmál se na něho z návsi Klásek.

"Kéž už by sem šťastně přilít," toužebně odpověděl mu Cimbura a podíval se na ženu, která mu dole držela žebřík, aby na umrzlé půdě pod ním neujel. Ruměnec ji polil, stála jako červená pivoňka, ale slova nepromluvila. Teprve až slezl, ohlásila mu radostně: "Housátka pod kvočnou už se klovají - dvě už jsem dala do peří."

"Tak - tak," pokýval hospodář - "nejvyšší čas, abych spravil plot - špatný plot z latí - sousedstvo hatí -" žebřík hodil si na rameno a odcházel ke stodole. Sháněl hřebíky a tyčky - kladivo a pilku - a maně potom, kdy už klepal a utahoval uvolněné plaňky dřevěné hradby, rozjímal si vážně, co zlosti a nepřátelství natropí taková kvočna se stádem slepic anebo husí matka s housaty, dostane-li se sousedce do zahrádky, kde má zasetou hlavatici, dořt, salát a mrkev, když vtom přestal klepat a pozorně napjal uši.

Z konírny ozýval se pronikavý, skoro zpívavý řehot koňský.

Jako by dychtivě a dlouho čekal na to znamení, hned nechal všeho Cimbura, položil hřeby i kladívko a chvíli radostně poslouchal..

"To je Divoká! Jistě je to Divoká!" mluvil sám pro sebe a pospíchal k chlévu.

Tam na stání rozčileně přešlapovala kobyla. Oči se jí horečně leskly, mladistvý oheň jako by prochvíval celé tělo, žíly po krku, plecích i nohách zřetelně vystoupily, jak tvrdě krví nabobtnaly, ocas odstával, nozdry široko se rozklenuly a zčervenaly, malé uši bystře stříhaly nad hlavou. Jak Cimbura vešel, natáhla k němu klisna ušlechtilou hlavu, jemné pysky se rozchlíply, takže bylo dobře vidět obě řady mohutných zubů, a znovu dlouze a toužebně zařehtala. ..

"Chce ke koni," potvrdil si radostně Cimbura svoje domnění; ale aby se nezmýlil, přivedl si odpoledne starého Kovandu.

"Hárá se, zcela jistě se hárá," přisvědčil zkušený koňař a hned poradil, jak a co má Cimbura udělat: večer i ráno málo jen pokrmit a hned ráno s klisnou pod sedlo a dojet s ní někam k Netolicům. Tam všude sedláci chovají hřebce 105

- v Strachovicích, Hůrce, Chlumci, ale nejlepší uděláš, dojedeš-li až do Pištína, tam je znatel a milovník krevních koní, sedlák Dvořák. Čtyři hřebce zapřahá a připouští - anebo do Tvrzic k Svátkům.

Cimbura poděkoval a druhého dne za časného, ještě šerého jitra vyjel na Divoké. Dal se přes Protivín a Vodňa-ny do blatských vesnic.

Krásného koně, šimla - mušáka u Dvořáků ve stáji uviděl, mladého, ohnivého, s krátkou přiléhavou srstí bílou, tu a tam černě skropenou. Bylo to zvíře bystrých smyslů; neboť hned, kdykoli Divoká venku na dvoře za strom uvázaná zaržála, hřebec mušák radostně jí řehtáním odpovídal. Toho Cimbura klisince, své milené kobylce vybral. Dvořák mu to chvíli rozmlouval a radil mu koně staršího, chladnokrevného; ale Cimbura stál na svém a dal na Divokou zavést mušáka…

Na zpáteční cestě potom až do Chelčic si zašel - ke kostelu sv. Martina - a tuze se potěšil. Seděl tam ten svatý patron a ochránce koňského dobytka právě na takovém, pěkném, statném hřebečkovi, broni-mušákovi, jakého vybral Divoké, která venku před kostelíkem, uvázaná za kliku, netrpělivě přední nohou hrabala. Cimbura slíbil, že mu v putimském kostele spálí ke cti svíčku dvě libry těžkou, dobře-li to s Divokou dopadne, v rychlosti se ještě pomodlil k světcům, "co na koních sedí", zvláště k svatému Václavu a Jiří a cestou pak, veda kobylu za uzdu a pěšky při ní cupaje, po vroucím otčenášku podělil patrony sedláků svatého Isidora a Vendelína…

Spokojen vrátil se domů. Dodělal laťový plot.

Pak brzy už přihrnulo se jaro a volalo sedláky i jejich pomocníky - potahy - do vlhkých polí. Na Pežoutce, pod Hůrkami a v Plazu bylo viděti teď Cimburu na polích den co den - někdy i na louku Jírovku nebo na "Soudná Draha" si zašel - slíbené stromy obci podél cesty vysázel -ale domů vždycky toužebně spěchal a z domova zbytečně se nehnul. .. Jaro tu bylo - a Cimbura prožíval zvláštní náladu - jakou dosud ve svém životě nepocítil. Nedovedl si ji slovy určit a pojmenovat, nedovedl vlnění své duše odůvodnit a rozložit - nechápal, proč tolik podléhá citu, proč ho všecko dojímá, proč je rád venku - v širém poli sám - proč lidem se vyhýbá - proč se mu příčí planá a zbytečná řeč, jaká se mluví s lidmi při setkání - nechápal, čím mu 106

srdce přetéká - proč hned jest mu do smíchu a hned zas do pláče… K dětem po nebožtíku Piksovi teď v té rozměklé náladě duševní přilnul - jakoby ku vlastní krvi. Francka i Jana - byli pouze rok od sebe věkem - právě propustila škola a proto Cimbura hned je uváděl do školy vážnější -do školy selské práce… Stále a všude je měl okolo sebe. Oral-li, jistě Francek za ním vláčel a Honzík pásl anebo pole ohraboval anebo hrudky tloukl. Sena-li se sekala, oba hoši řady husté trávy za patami sekáčů hned rozhazovali, obraceli, do stýlek hrabali a kupili. Kladlo-li se obilí -Cimburovic chlapci hrsťovali a povřísla prostírali. Sváže-lo-li se do stodol -jistě stál Cimbura na voze a metal, ale na vrstvě skládali Francek s Jankem a šlapali suché seno -rovnali těžké snopy anebo vonnou, drobnou otavu. Rád je měl oba Cimbura i pro jejich srdnatost a smělost. Zálibným okem díval se na ně, když jeli plavit koně v sobotu večer do Hanzlíčka anebo do brodu do Blanice. Jeli před ním - Francek na podsedním a Honzík na náručím - a Cimbura sám klátil se za nimi na Divoké, kterou nerad jinému svěřil. Koně bez uzd - pouze v ohlavcích -jako by se těšili na lázeň i na nedělní odpočinek, vesele řehtali - vyhazovali a vzpínali se, ale chlapci bez sedel jako by srostli s koňským hřbetem - tak pevně seděli. Teprve u vody všichni tři vyhrnuli si nohavice, jak nejvýš mohli, a Cimbura s Divokou převzav vedení, první zajel do brodu. ..

Synkové hned za ním a ani jim ani koňům z vody se nechtělo - ale jak otec vyjel, poslušně hrabali se i oni na pevný břeh. Malá Verunka běžela jim už naproti, a jak ji spatřil Cimbura - popojel k ní vesele - sehnul se po ní -posadil si ji před sebe a častokrát doma ještě po dvoře ji vozil, když se jí s koníčka dolů nechtělo - až se s ním selka vadila, že je horší než malé dítě - hrál by si - aby dal koně na stání a šel k večeři.. .

Ano -jako malé dítě šťasten byl Jan Cimbura - sám nevěděl, že prožívá teprve teď jaro svého života. Jeho srdce lidskou láskou že se rozvírá jako porosený květ v tajuplné hodině půlnoční. Milovaná žena jeho že to je, která zkrášlila mu celý život, takže se z něho těšil a radoval jako nikdy před tím. Nevodil se s ní ruku v ruce - neobjímal a nelíbal ji před lidmi - nejen proto, že by se styděl - ale i proto, že se člověk dobře vychovaný ničím - tedy ani štěstím svým vychloubat nemá. Prostý jeho cit mu říkal, že je to urážkou 107

- znesvěcením lásky - mluvit o ní - anebo předvádět ji na oči lhostejným, cizím lidem. Jako každý nezkažený sedlák i Cimbura miloval horoucně a hluboce a proto nesnesl, aby cizí pohled jeho lásku znečistil. .. Byla mu svatyní -kam nikdo nesměl vkročit, místem, jehož žádná ruka nesměla se dotknout - jeho nejvnitřnějším vlastnictvím a tajemstvím - a zrovna otřásal se odporem a nevolí, když i v knize, povídce nebo románu četl anebo čísti slyšel, jak se líčí projevy lásky. Jako by někdo nohama po květech šlapal - tak se při tom otřásl a nemohl se přemoci, aby knihu neodložil anebo na čtenáře aby nezavolal drsně, skoro zlostně: "Přestaň anebo to přeskoč - čti o list dále." Nečinil tak z falešného studu anebo z nějakého farizejství, ale že nesnesl, aby se vykládalo o nejsvětějším citu a jeho projevech - o lásce -. "Měli se rádi", "milovali se" -to stačilo cudnému Cimburovi a nebylo třeba - dle jeho mínění - zmiňovat se o něžnostech, jimiž lidé lásku najevo si dávají v důvěrné chvíli. Na to zdála se mu i lidská řeč příliš hrubá a nejohnivější obrazy příliš prázdné. Uctivé mlčení vyžadoval přísně ve svatyni lásky. .. On sám o ní nemluvil, ale cítil na sobě její ušlechťující vliv. Povznášela ho nad všednost a pozlacovala mu všecky jeho práce i snahy. Duše jeho se rozvila - změkla a stala se schopnou prožívat před tím nikdy netušené radosti a rozkoše. Dojat díval se nyní na nádherné východy a západy slunce, okouzlovaly ho mraky tiše po nebi kamsi do neznáma plující, nadšen pozoroval barvy i chlebnou vůni. zrajícího obilí. Pozoroval mlhy nad rybníky - modravý vzduch na dalekých obzorech - a jak se tak krajem rozhlédl, srdce mu to stisklo a on pocítil, jak miluje i tu zemi zde - ve které se zrodil.

Kus světa viděl a proputoval. . . S Radeckým prošel severní Itálii, Uhry, Rakousy - znal Benátky, Vídeň a nejlíp ovšem Prahu - ale vždycky, kdykoli se vracel v rodný kraj svůj, spatřiv písecké věže, křivou Otavu, modravé lesy po vrškách, políčka rozlezlá po stráních, zelené louky v údolích při řece, cítil, že je doma nejkrásněji. Chalupy doškem pošité byly mu milejší než nádherné paláce, kaple a kostelíky vesnické milejší než všecky basiliky a katedrály a jediný Hanzlíček nebo Řežabinec půvabnější než celé Středozemní moře… A teď co na svém hospodařil, ještě víc přilnul ke všemu kolem. Prošel se po svých polích a až 108

slzy pohnutím mu někdy do očí se vtlačily. .. Cítil se jakoby bratrem všeho kolem. Sluníčko boží líbalo ho do tváří, země ho nesla, větřík ho ovíval, ptáčkové mu cestou zpívali stromy jako rukou na pozdrav kývaly na něho větvemi - ba celá příroda volala na něho: "Bratře náš, bratře." Blanice šuměla ve březích a Cimbura v tom slyšel svou vlastní krev šumět v žilách, vítr proletěl krajem a svůj dech s ním spojil Cimbura, do deště se dalo a slzy Cimbu-rovy s ním se mísily.. . Všecko s ním a k němu mluvilo -tráva šeptala mu u nohou a stromy vyprávěly si nad hlavou - u Roučkovic mlýna - na splavu řeka zpívala - a drobné vlnky běžely po rybníku - hašteřily se cestou, až zaběhly někam do vypláchnutých skulin kamenité hráze.. . Jako ohromné varhany zdála se mu celá příroda kolem a Pán Bůh je varhaník - jako pan učitel, který sedí za varhanami na vysokém stolci, aby všem přes hlavy k oltáři viděl - a hned při mši slaďounce a lehounce pohrává a hned zas rejstřík jiný vytáhne - až okna drnčí - zdi se chvějí a kostelík celý i lidi v něm posvátnou hrůzou se třesou. .. Celý den pracoval skloněn k zemi jako těžký klas, ale večer, když před spaním naposled vyšel ven - tu zastavil se uprostřed dvora a pod širým nebem pozdvihl obnaženou svoji hlavu k hvězdnaté obloze. Cítil potřebu hledět vzhůru - do nebe - spojit se pohledem i s těmi hořícími a tajemnými květy hvězdnými - a se světlem těch zlatých hvězd v očích ubíral se pak na lože.

I modlit jinak se v té své snivé náladě naučil. Až dosud spokojeně vytahoval při mši svaté v neděli svůj "malý nebeklíč" a klidně z něho buď zpíval aneb jednu modlitbu po druhé odříkával tak, jak mše sv. postupovala. A teď když přišla boží neděle smyl doma prach ze svého těla a se svátečními šaty jako by i oblékl člověka lepšího - šel do kostela pozdvihnout i duši z prachu. Stoupl si pod nízký chór - na své obvyklé místo - kabát rozepjal - z vnitřní kapsy náprsní "knížky modlicí" vytáhl a samy se otevřely tam, kde v nich začínala "pobožnost mešní" - i křížem už se Cimbura přežehnal a chtěl začít jako jindy modlitbou "při počátku mše sv.". Ale hned jak první slova zašeptal -první věty přečetl, zdála se mu modlitba taková prázdná, dutá, nic nepovídající a nevystihující, slova v ní jakoby ohmataná, otřelá častým užíváním - jako obnošený, starý šat a pojednou pochopil v té náladě, že je to přímo směšné, 109

aby on měl mluvit se svým Bohem tak, jak mu někdo cizí, kterého ani nezná, napsal, velí - a ne tak jak on - Jan Cimbura cítí a právě potřebuje. "Jaké falše, jaké zbytečné neupřímnosti a marnosti bych se to dopouštěl," vzdychl si pod tím chórem a přestoupl v rozpacích z nohy na nohu, jako by ho tu půda pod nohama pálila… Náhle však mocí protrhl se z těch myšlenek a až se ulekl sama sebe - - a řekl si: "Toť pokušení - svod nějaký ďábelský zde na místě Božím na mne doráží" - a rychle pokusil se odříkat "Otčenáš". Ale hle - ani tu milovanou modlitbu Páně nemohl víc jen tak beze všeho hladce a plynně se přemodlit - ač tak v postě, kdy růženec se hlasitě doma modlívali, nesčíslněkrát byl učinil. Teď u každého slůvka - u každé prosby se zastavil a o její smysl klopýtl - rozjímal o ní, převracel ji a rozebíral… A jak se mu ta prostá, stará modlitbička náhle líbila. Divil se, že jí dosud nepřišel na chuť - a že ji mohl tak často bezmyšlenkovitě odříkávat. Lidé kolem něho se pošťuchovali, upozorňovali a ukazovali si na Cimburu. Stál tu zadumán, všecek v sebe ponořen, nevěda, co kolem něho se děje -jazykem ani ústy nehýbal -ale přece se modlil … Pochopil náhle -jako zjevení se mu to do duše sneslo - co je to "v duchu a pravdě se modlit."

A vždycky potom už tak se modlíval a jinak - postaru - ani modlit se nedovedl. Jak modlit se počal - ať v chrámu nebo doma - ať hlasitě nebo potichu - hned oči se mu rozho řívaly vnitřním jakýmsi ohněm - tváře se rděly jakoby odleskem požáru a Cimbura víc citem, myšlenkami než slovy a určitými větami, ale jen vůlí a silným chtěním je k Bohu pozdvihoval - Bohu je v hlubinách duše odkrýval a ukazoval.

Na perutích silné víry tak se Jan Cimbura k Bohu povznášel a s ním tajemně se spojoval a důvěrně obcoval -ba častokrát se mu zdálo, jako by s Bohem rozmlouval -jako by slyšel ve svém nitru Boží hlas, který mu odpovídá, radí - který ho kára a plísní…

Když po evangeliu varhany ztichly a na kazatelnu vystupoval v bílé albě s bílou šedivou hlavou a bílou neopá-lenou tváří pan farář - probral se Cimbura ze svého zadumání a naslouchal četbě evangelia i výkladu. Jako rosa na zprahlou zemi - tak padalo slovo Boží do jeho vnitřní modlitbou rozpálené, rozžhavené duše. Lačně poslouchal -ale v duši kazatele doplňoval - opravoval - svářil se s ním, 110

přel - a měl radost, když kazatel - jako by věděl, co Cim-bura si myslí - další větou spor urovnal, vysvětlil, námitku vyvrátil. Když se tak nestalo, tu jako s ostnem v duši stál Cimbura a úsilně o tom přemýšlel, v bibli četl - až pravdy se domakal a světla v duši si zjednal. A tak poznal, že Bůh není mstitel - ale že je odplatitel a vyrovnavatel křivd -jako poctivý a spravedlivý soudce, který každému dá, co zaslouží, naměří tou měrou, jakou člověk v životě měřil. Odpustí všecko, ale jenom tomu, kdo zasluhuje, kdo hřešil nerad, z nevědomosti anebo křehkosti lidské a kdo se k té slabosti pokorně zná a hlásí. Ale pýchu hloupou a tvrdost necitelnou neodpustí ani na tomto ani na onom světě -protože pyšný, hloupý a tvrdý člověk i nad Boha se vyvyšuje, jím pohrdá a k němu se nezná. Pyšný nadutec necítí s lidmi - hrubě zachází s člověkem i zvířetem, a jak by mohl Pán Bůh odpustit tomu, kdo ubližuje bližnímu anebo krutě nakládá s němou tváří? Jako jest rozdíl mezi Bohem a člověkem - tak je i mezi člověkem a zvířetem. Jako člověk zvedá hlavu k Bohu a chce, aby Bůh pomohl, chránil - tak zvíře obrací hlavu k člověku a chce, aby člověk se ho ujal - o ně se staral a pečoval. Pán Bůh také člověka bičem, nemocí, bolestí sekne, když člověk neposlouchá -ale jinak jest Boží ruka jemná a měkká, ani vidět ji není… I člověk smí zvíře - neposlechne-li - vzpříčí-li se, zkrotit, ale nesmí je trýznit hladem, zimou a žízní. .. A tak tedy, kdo nemá cit se zvířaty - takový sedlák nemůže a nesmí chtít, aby ho měl Pán Bůh s ním. A proto dobře káže pan farář: "Jednej pravě - a neboj se císaře ani krále" - Boha netřeba se bát, ale třeba ho milovat. To milování stačí. Mám-li Boha rád, rozumí se, že ho z lásky ve všem poslouchám - mám pak pro Boha rád i bližního i zvířata. Jak jednoduché, -jak úžasně prosté zdálo se to teď všecko Cimbu-rovi: je jen jedna ctnost a sice láska a jen jeden hřích a tím je pýcha. Všecko dobré i zlé z toho pochází - v tom koření a k tomu zase směřuje… Jeho duše se projasnila - - vykvasila, takže byla jako studánka, ze které tekl Cimbu-rovi pramének živých, nejčistších radostí, drobných, malých na pohled - ale on jimi svlažoval suchopár života a vyspěl v povahu vyrovnanou, dokonalou - zkrátka v člověka spokojeného. Radoval se ze sluníčka, z obilí - koní - šťasten byl u ženy a dětí - netoužil po radostech a požitcích jiných, jež na vsi vrcholí v hospodě, soudech, svárech a karbanu.

111

Stal se z něho klidný, přirozeně žijící sedlák - a ani necítil, že jsou kolem něho nastavěny ohrady, jako je náboženství a zákony - žil naprosto svobodně - podle své šlechetné vůle a nepřicházel s nikým do sporu - necítil tíži trestů ani pouta zákonů . ..

Vděčně žehnal Jan Cimbura oné chvíli, kdy se oženil s Marjánkou Piksovou a kdy život rodinný udělal z něho teprve celého člověka a dal duši jeho se rozvít plným květem. Dobrořečil za to Bohu a příteli, nebožtíku Piksovi.

O putimské pouti pak ráno roznesla se vesnicí překvapující novina. Cimburová v noci na dnešek slehla a porodila svému muži dvojčata. Dva kluky jako buky nesli hned odpoledne po nešporách ke křtu od Cimburů. Jednoho nesl starý Kovanda z Hradiště a dal mu na křtu svatém po sobě jméno Martin a druhého nesl Cimburův bratr ze Semic a ten se jmenoval Václav.

"Oba svatí na koních," radoval se nesmírně Kovanda - a liboval si hned na faře - kde pan farář sám proslul jako znatel a milovník koní - "jemnostpanoušku - co? - z těch kluků budou ňácí koňaři." - "Ba - budou," přisvědčil s úsměvem farář.

A celá Putim se s nimi spolu radovala. Dvojčata smířila putimské s Cimburou - ženy chodily se dívat na panímámu i na její synky - a vyprávěly vesele - jací jsou to dva hoši statní - s bídou že se do peřinky vejdou - povijan sotva že je v ní udrží - jak se už k světu mají. A sedláci radostně se usmívali a každý, kdo to uslyšel, libostně pokyvoval hlavou a řekl: "Ejnu, silný je Cimbura - silák - a my už o něm pochybovali." - - - III Tak po čtyřicátém až roku věku prožil Cimbura pozdní jaro svého života. Děti se narodily, pominula podivná přecitlivělost a nejasná roztouženost srdce i duše - všecko se v něm vykvasilo - vyjasnilo - a jasný - čirý jako zdravé víno životní názor zbyl Janu Cimburovi na další pouť životní. Z hodného manžela stal se přepečlivý, něžný otec a starostlivý hospodář. Za největší radost a rozkoš považoval v prázdných chvílích kochat se se svými synky.

112

Oba hoši líhali spolu v jedné kolébce a Cimbura skláněje se se ženou nad nimi, rozplýval se přímo štěstím a hlasitě velebil: "O jací jsou krásní a milí! Věru nevím, které z těch pacholat je sličnější a mému srdci dražší. Martinek má oči modré jako nebe, vlásky jemné jako dvakrát pačesaný len - ten je celý po tobě."

"A Venoušek - což ten teprve!" - do jeho chvalořeči vpadla Marjánka - "pozoruj jeho oči, černé jsou jako dvě trnečky a jiskrné jako hvězdy - kůže jeho je snědá, ale hladká, vlásky husté a tuhé - aj - věru - ten bude po tátovi."

"Tělíčka jejich jsou drobná a hebká, kyprá jako dobře vykynuté těsto."

"Hleď, tvářičky jejich jak jsou růžové!" - "Dolíčky mají v kulatých bradičkách."

"Buclaté ručičky v pěsti zavírají." - - Cimbura unesen - opojen otcovským štěstím byl by je nejraději z kolébky pozdvihl a k svému srdci přitulil -ale bál se - opravdu se bál, aby jim neublížil. Takoví malí a křehcí tvůrkové se mu to zdáli být, že by je mohl nějak pošramotit - kdyby na ně svou holou - mozolovitou rukou sáhl a tak jenom v peřince je choval a vyhledával pro ně samá sladká a lahodná jména. "Červíčkové malí" - "broučkové moji zlatí" - "batolátka milá" - "hošata moje" jim říkal - uspávaje je a hýčkaje, když zaplakali.

Cítil při tom, že jsou krev jeho krve a kost jeho kostí -jeho pokračováním - a jimi teprve že splynul se životem - teď teprve že plně žije a je člověkem celým. Otcovstvím jeho láska zvroucněla, prohloubila se - a on objímal ve svých dětech celý svět - živou i neživou přírodu - lidi i zvířata -rostliny i nerosty…

Ale jako není růže bez trní, den bez noci a slunce bez mraků, tak také v životě lidském není radost bez žalosti…

A žalost veliká čekala na Cimburu.

Divoké vypršel její čas a hospodář všecko pečlivě připravil, aby šťastně se mohla ohřebit. Prováděl ji den co den, na noc upravil jí v konírně zvláštní ohradu, kde stála u žlabu a jeslí volná, neuvázaná, pozorného oka z ní nespustil. Když už jí nabíhalo vemeno, ba ukázalo se i mléko, které na vzduchu jako smůla tuhlo, prorokovali znalci, do rána že tu bude hříbě, a Cimbura připravil kaloun, nůžky a provaz okovák.

Ale týden ještě minul - celý týden trapného čekání - ko- 113

byla dlouho přenášela, potila se, neklidně přešlapovala, lehla a hned zase vyskočila, až strachy už šly na hospodáře a hledal rady u sousedů.

"To už není s dobrým.. ."

"Někde něco není v pořádku."

"Uvidíš, hříbě bude mrtvé," hádali zkušení sedláci i sám Kovanda, který se přišel na Divokou podívat, tak myslil.

Ale zmýlili se… Hříbě přišlo živé, leč starou matku jeho to stálo život. Skoro všichni sedláci, co jich v Putimi bylo, tu noc vystřídali se v Cimburovic stájích. Kdo co věděl, poradil, kdo jak mohl, pomohl, ale všichni rozuměli, buď Divoká anebo hříbě že to zaplatí životem. Nový život smrtí!

"Raději hříbě ať padne -" přál si Cimbura, hříbě však se narodilo šťastně. Zabalili je do houní a ono hned v houni na nohy se stavělo a k matce se mělo. Ta ležela na slámě - bolestmi schvácená, po hříbátku přece obracejíc hlavu, pečlivě je celé jazykem olízala, i pít mu napoprvé ještě dala, ale teprve asi po hodině natáhla hlavu - oči přivřela a - vydechla naposled…

Nebylo sedláka, aby v té chvíli tam nad Divokou neza-plakal. Plakali ne pro ztrátu výborného koně - toho sedlák lituje, ale nepláče pro něj, ale plakali pro klisnu, která podlehla mateřství, plakali pro siré hříbě, které i k mrtvé matce se tulilo. .. Byl to hřebeček na podiv silný a statný, vyvinutý, který jen svou velikostí zavinil smrt vlastní matky.. . Cimbura hleděl na něho zlostně, nevraživě, ale všichni ostatní s podivem.

"Přivedu mu naši kobylu," přihlásil se Černoch dobrovolně bez říkání a prošení. Měli pod ní týden staré hříbě, když vyběhlo z ohrady, dostalo se k valachu, chtělo pít -, a lechtivý, nevrlý valach pokopal je tak, že zůstalo na stání pod ním mrtvé ležet. Klisně se stýskalo, a aby nestonala, musili ji dojit; a bývalo proto v poledne i večer u Černochů plno mlsných kluků, zvědavých, jak chutná - kobylí mléko.

"Vyvlečte kobylu a hříbě držte v teple - hned se vrátím," nařizoval ochotný Černoch a sousedé sami činili přípravy… Tři války sehnali a silná tři prkna, svalili na ně Divokou a vyjeli s ní ven ze stáje… Cimbura ani rukou dotknout se nemohl mrtvého koně, kterého tolik miloval… Jen hleděl stále na tu chladnoucí a tuhnoucí mrtvolu, po hřívě 114

ji hladil a nedal odvézt ji rasovi, ale u něho v sadu musili vykopat ohromnou jámu, hlubokou a širokou, tam ji skryli a Cimbura téhož jara zasadil na jejím hrobě strom -jabloň panenskou…

"Tak - tu máš, macechu," - přiváděl Černoch koně a pustil ho do ohrady. Nová kobylí máma očuchala si nevlastního synka - a hned napoprvé a s velikou radostí pustila ho k vemenu.

Hřebeček sál, až se mu zadek natřásal - a tak se spřátelili spolu cizí kobyla a cizí hříbě a oba se zaradovali; neštěstí, které je oba potkalo, spřátelilo je.

Půl léta skoro krmili kobylu u Cimburů, ale tahala u Černochů. Hřebeček ji ráno do práce provázel - v poledne a večer domů se s ní vesele vracel - až konečně po čtvrt roce došlo k odstavu. Hříbě už žralo ze žlabu s klisnou zároveň, samo zanedbávalo kobylu a ta zvolna ztrácela mléko, až vyschl v ní zdroj docela.

Vykrmená, pěkná vrátila se domů k Černochovům a hřebeček, než zapomněl - musil se spokojit uzavřeným dvorem, kam ho pouštěli. Snadno si zvykl, spřátelil se s dětmi, zvláště s malou Verunkou. Jak ji spatřil, běžel k ní a často se stávalo - že na dvoře v chládku kdesi leželo hříbě a na něm jako na peřině měkké spala Verunka. I hoši - Jan s Frantíkem si hráli s ním a ono jako ovečka běhalo za nimi do polí - a pobíhalo a popásalo se kolem nich. .. I cizí děti přicházeli k nim na pole a na dvůr hrát si s koníčkem. A tak hřebeček vyrůstal více ve společnosti dětí než ve společnosti koní. Do roka se nevybarvil. Cimbura si přál, aby se zvedl po Divoké, ale ani v tom mu štěstí nepřálo, když hřebeček shodil první srst, poznali, že to bude šiml - mušák, takový zrovna, jako je namalovaný v Chelčicích na oltáři - - "Běláček", říkaly mu děti po celé vsi - on si brzy na to jméno zvykl a jako psík, zavolaly-li ho tím jménem, běžel za nimi, toulal se s dětmi celé dny, stal se krotký a důvěřivý, veselý a pozorný, ale ublížil-li mu některý hoch, tu "Běláček" prozrazoval i výbornou paměť a chytrost a nedal se bez trestu trápit…

Cimbura si hříběte valně ani nevšímal. Při pohledu na ně oživla v něm pokaždé bolná vzpomínka na "Divokou" a ta bránila vřeleji přilnout k "Běláčkovi" - ponechal ho dětem - a jenom se usmíval, když viděl, jak to hříbě podivné i ke škole chodí a netrpělivě čeká, nohou hrabe 115

a řehtá pod okny, nemohouc se dočkat konce. A jakmile slyší, že děti ve třídě hlučně spustili "Otče náš", až mezi dveře na chodbu předníma nohama po schodech se vydrápe a čeká na své malé druhy. A děti se vyhrnou jako velká voda a radují se! Jejich přítel - Běláček Cimburovic tu ve dveřích už číhá na ně. Jedno mu schovalo kůrku chlebovou, druhé placku, kousek hrušky, jablíčko, co měly děti, o všecko se s hřebečkem rozdělily. . .

Cimburu těšily a blažily děti, ale především ovšem jeho vlastní - oba blíženci malí - Martínek s Václavem. Kloučkové už vyhrabali se z peřinek a stavěli se na nožičky, batolili se po zemi a po tátovi jen jen se třásli… Cimbura musil dávat pozor, aby nezašlápl svýma velikýma nohama - jak říkal - "ty broučky svoje zlaté". Lidé se smáli té otcovské něžnosti a ve zlé to Cimburovi brali - zdálo se jim to nemužným a babským jednáním - slabostí, která je opět jen utvrzovala ve víře, že Cimbura ženáč už není tím silákem, kterým býval za svobody zlaté. A protože Cimbura o řeči lidské se nikdy nestaral a na ně nedbal, odvažovali se mnozí posměváčkové na Cimburu, odhalovali jeho slabosti a křehkosti a smáli se jim.

Takovou jeho slabostí byla nejen jeho vroucí láska k ženě a dětem, nejen jeho práce, které místo ženských doma konal, ale takovou slabostí, která lidským očím neušla, byly i jeho nohy. Nohy, nepoměrně k jeho tělu veliké a silné, jako dva sloupy mohutné nesly zavalité Cim-burovo tělo. A protože nohy narostly veliké - musily být na ně i veliké boty. Cimbura na parádu nedržel a malou obuv, která by ho tlačila, nesnesl. Proto i sám své kopyto si udělal a s ním k ševci chodil - "ale to ti povídám -" přikazoval mu důrazně - "bude-li mne obuv dřít nebo nohu škrtit - groše ode mne nedostaneš -" a tak mistr švec raději ještě ke kopytu přidal - než aby kůži vyklepával a natahoval -jen aby se strýci zachoval. Ušil boty na podiv veliké - sloní -jako pro obra šité - a tak se stalo - že "Cimbu-rovy boty" byly po celém Písecku příslovečné a lidé dodnes o nich dovedou tu kroniky vypravovat. Lidový vtip se jich zmocnil a zvěčnil je a s nimi i samého Cimburu. ..

Cimbura šetřil koní a pro pohodlí hříšného těla nikdy jich nezapřahal - ani tehdy ne - chtěl-li své staré matce -babičce Cimburovic v Semicích ukázat vnoučky - aby se jim podivila - jak poporostli a jak už žvatlat počínají.

116

Z Putimi do Semic není daleko - ale pro slabé nožky Ve-nouškovy i Martínkovy cesta k nepřejití. "Donesu kloučky sám," řekl proto Cimbura, když v Semicích v pondělí po posvícení slavili sousedskou - "je třeba ukázat jim, odkud mají tátu.'

"Mohl bys zapřáhnout do bryčky," mínila Marjánka.

"Mohl bych," souhlasil hospodář - "ale líp bude, zořou-li valaši bábě Pelikánce - která vlastního potahu nemá - její políčko." - "A jak je tam doneseš?'

"Hned uvidíš -" usmál se sedlák a vytáhl svoje boty. Do každé strčil jednoho kloučka - kožená ouška holínek nadíl na hůlku trnovku - a hodil si boty i s Martínkem a Vašíkem přes rameno. Synkům se to velice líbilo - poskakovali si a tancovali v botách a jenom hlavičky jim vykukovaly. - "Ale muži -" křižovala se matka - "snad ty děti tak přes ves neponeseš?"

"A proč bych nenesl? Po Putimi je ponesu - Smrkouce s nima tak projdu a až do Semic přijdu - teprve ve světnici u nás na zem je postavím a boty obuju."

"Lidé se ti budou smát." - "Budou - nebudou - vše stejné. Smějí-li se mi, sáhnu do kapsy a nemám tam nic, nesmějí-li se - sáhnu tam zas - a nahmátnu tam opět nic. Lidem se nezachováš a nezalíbíš — dělej co dělej. Tys obě pacholata nosila pod srdcem -proč bych já je nesměl nést na bedrech," - a už s chlapci na cestu vykročil. Pěkně si vykračoval v bytelných koženkách bosýma nohama, i vlněné punčochy do kapsy schoval nikoho si nevšímaje. - Pružná, sukovitá trnovka se při každém kroku prohnula - kluci líbezně se pohupovali -smáli - s tatíčkem si povídali a v Semicích pak k večeru už ani dočkat se nemohli, až táta zuje boty, sami hned do nich se drápali a těšili se "na jízdu" k domovu.

A lidé? Zprvu se tomu zasmáli - ale pak - když Cimburu častěji tak potkávali, zevšedněl jim ten zvláštní obrázek -nic směšného v tom neviděli - a dnes povídají si o tom pouze proto, aby ukázali, jak Cimbura miloval své děti a jak měl - veliké boty.

I doma všedního dne na jaře i v létě chodíval Cimbura nejraději bos. V prachu i blátě - v dešti i vedru - po cestách, lukách i polích kráčíval bosou nohou a pouze ve vysokém 117

podzimu a pak v zimě obouval dřevěnky - které mu ve Staších dřeváčník zvlášť pro jeho nohu vydlabal a rok jako rok -jako na zakázku - pár mu jich přinesl. Cimbura vyložil si v nich "nárt" beránčí kůží a liboval si, jak má nohu pěkně v suchu stále a v teple.

Když přišel masopust anebo posvícení - Cimbura už zase chodil s Marjánkou k Srnkům mezi sousedy - protože nebylo rozumné příčiny, aby zůstal doma a tak urazil obec - jako by s ní svorný nebyl anebo jako by se za ni styděl. On naopak s nikým na štíru nežil, nikým nepohrdal.

O památkách je milo mezi sedláky našimi pobýt. "Špičkují se" navzájem - o nevinný, ale dobrý vtip nebývá mezi nimi nikdy nouze. V čem kdo během roku pochybil -kde v hospodářství prohloupil - co se mu nepovedlo anebo co sám pokazil - s tím se jisté zde - v masopustě u stolu shledá - to mu jistě připomenou. Obec má právo veřejně soudit a každý její člen se tomu právu podrobuje a sám je také na jiných vykonává … Zvláště veselý Míka byl vždy ve svém živlu a vyhledával a odkrýval bezohledně slabůstky jiných.

"Míko, pro hubu - na hubu," hrozívali mu sedláci -ale nikdy nic se mu nestalo - všecko mu to beztrestně prošlo.

Letos vzal si na mušku Cimburu. - "Cimburo, kolikery máš dřevěnky?" ptal se nevinně.

"A mám jich kolik párů - musím mít zásobu, protože na mou nohu v Písku si ve všech krámech dřevěnek nevyberu," dobrácky vykládal Cimbura - "ale ve Staších má dřevěnkář už moji míru."

"A kam je ukládáš?"

"Kam jinam? Pod kouzeň - aby vyschly a nepukaly."

"Tak to bude přece pravda!" štířil se Míka.

"A co - co?" hořeli hned zvědavostí všichni za stolem.

"Tak vám Cimburka už dávno pozoruje slepici. Stále pod kouzní se povaluje. Když selka hejno krmí - sotva nažrat se vyběhne - a hned už zase zmizí. Selce to nedalo. ,Copak tam jenom má ta mrcha?' - povídá si a koukne pod kouzeň. Ale ničeho nic tam nevidí - po slepici ani památky. Jenom hospodářovy dřevěnky tam pěkně v pořádku jako pár koníků vedle sebe svorně leží. ,Divná věc,' bručí selka-,sem přece ta chocholka běžela' - a dávala si lepší pozor na chocholatou slípku. A hle - viděla ji - na 118

vlastní oči ji viděla, jak pod kouzeň zaběhla a tam se ztratila, jako by do vody padla. Až mráz po těle obešel selku -jaká kouzla a čáry ta slípka provádí. ,Zabiju ji,' už se rozhoduje v duchu, ,nebo nač mít v stádě slepici očarova-nou?

Ticho bylo - celá hospoda pozorně sleduje zajímavou historii o podivné slepici.

"Nebyla černá?", optal se vzadu kousavě Klásek - a všichni pochopili proč. Černá slepice -jako havran černá bývá čarodějná. - Říká se, že taková slepice snese-li o Velký pátek vejce, a člověk nosí-li je pod levou paží tři neděle - skřítek - hospodáříček, že se z něho vylíhne.

"I kdepak," ozvala se sama Marjánka nevrle, protože věděla, kam Klásek míří - "byla to chocholka - peříčko bílé střídá se po ní se šedým, ,kropenačka' jí říkáme."

"Tak tedy selka -" nedával se Míka vyrušit - "plna strachu hledí pod kouzeň, ale ať se dívá jak dívá, nevidí nic než pár dýmem pěkně do hněda začazených dřevěn-ků. .. ,Aby tak -' šlehlo jí hlavou a už natáhla ruku a vytáhla dřevěné obutí na světlo - a hle - div divoucí - svým očím věřit nechtěla - v pravém dřevěnku sedí chocholka přikrčená - ustrašená - pod ní hnízdo vajec a některá už naklovaná - podívá se do levého - a tam si hoví - kočka s třemi koťaty."

Do hlučného smíchu propuká celé shromáždění - směje se nohám Cimburovým - směje se jeho obuvi, ač cítí, že ošklivo smát se vadě přirozené. Kdyby byl Cimbura chromý, nebo hrbatý, obec by se mu jistě nesmála - ale nohy jeho jsou zdravé, jenže veliké, tak veliké, že nejsou tak hned k vidění, stopy jejich ve sněhu mezi všemi se poznávají, a to obec lehtá k smíchu.

A co Cimbura? Urazí se? Rozhněvá se? Zvedne se a odejde? Ne, Cimbura jako rozumný člověk nestydí se za své nohy a nehněvá se. Jenom Marjánka červená se studem za muže. "Nerozumná ženská," plísní ji v duchu muž a schválně odsedá od stolu - vytahuje nohy ven z podstolí - dívá se na jejich veliká šlapadla, vězící ve velikých důkladných botách - s láskou hledí na ně, a jako by se nic nepřihodilo, s velebným klidem začíná mluvit: "Ó, moje zlaté nohy - nemohu se za vás ani dost Pánu Bohu naděkovat. Víc než čtyřicet let už mě po světě nosíte -a nikdy ještě jste mě nebolely. Po cestách dobrých jste mě 119

dosud vedly a nikdy na cesty bludné nezavedly. Z boje a ohně zdravého jste mne vynesly a z dalekých cizích zemí po vás do sladkého domova zpět jsem se dostal. Kdybych vás neměl - co by do mne bylo do celého? Co bych si bez vás na světě počal? Proto se nestydím za vás, ale vážím si vás a miluji vás." A když skončil tuto chva-lořeč - znova ke stolu si přisedl a řekl Míkovi: "Čepice musí být podle hlavy a dřevěnek podle nohy - nebo on je kvůli noze a ne noha kvůli dřevěnku. I velký dřevěnek bývá časem užitečný."

Sousedé pošťouchli se loktem - Marjánka přestala se stydět a zvedla odvážně hlavu - "teď to přijde" - stálo psáno zřetelně v očích všech, když Cimbura jim nyní vypravoval: "Šel jsem před týdnem z polí. Sníh tál, mrazy polevily, teplý vítr foukal od Dunaje. Na podkostelním rybníku ,stekaly se' děti jako na návsi. Led pukal - a dlouhými rýhami prýštila voda na povrch. Kloučkové loučili se s klouzačkou, neslyšeli, neviděli. Vtom vykřikli - a jako když střelí do nich - letěli ke břehu. Jenom jeden tam zůstal - dostal se na vysekané místo na "vokenici', kterou v ledu kvůli rybám vysekali - tenoučký led jako papír prolomil se pod ním. V ledové vodě chlapec křičel a zoufale se bránil - chytaje ručkama hladkou ledovou tříšť kolem něho plovoucí. Skočil jsem na rybník - ale než bych byl k tonoucímu došel - zahyne! Co jsem udělal? Zul jsem dřevěnek - rozehnal jsem se a po ledě ho poslal chlapci na pomoc. Střelou jel a žbluňk do vody před samým nosem topícího se kloučka. Nemusil jsem ani křiknout naň: chyť se ho - všemi čtyřmi drápal se hned na něj - nu - a co byste řekli? Můj dřevěnek kluka unesl. Jako na prámku seděl na něm a nepotopil se - až jsem doběhl a chlapce vynesl. Víš - bratře Míko - čí to bylo klouče?"

Hospoda se odmlčela - jako by to byla ne hospoda, ale kostel - a v tom přísném tichu kajícně řekl Míka : "To byl můj Vojta."

Tak odpověděl Cimbura. Bez křiku a bez hněvu - až podivno to bylo lidem - a smáli se, že má mléko místo krve v žilách - dobrák - člověk že je to, s kterým by i orat mohl. Žena že jej má pod pantoflem - ta že se teď po druhé trefila vdát - paní zrovna že dělá a že to na ní také znát - kvete jako růže - jako mladice - a přece už ani ona do čtyřicítky nemá daleko. Celá zkrásněla!

120

I muži na potkání Cimburovi domlouvali, proč sám dojí, proč čuňata sám krmí, o slepice se stará - to že je ženská práce a ženu že tím jenom kazí.

Ale Cimbura se jim do očí vysmál a řekl, práce vůbec že není ženská a mužská - práce je práce a každou člověk má konat - on - Cimbura že u Kovandů i peří drával.

"Jakže? Peří jsi dral?"

"Ano - dral a dost - až mně v kloubech prsty praskaly," skoro honosivě přiznával se sedlák - "krávy teď dojím a dojíval jsem, protože mě starý Kovanda přesvědčil, jak mužský lépe vydojí krávu než dívka, které brzy ruce zemdlí a čtvrtý pátý kus zůstane nevydojený. Od té doby, co o vepře se starám, tak u nás ve dvoře nepošel ani jediný. .. Radím vám upřímně - nespoléhejte se na ženu a na čeleď -sami nejen dohlédněte, ale co třeba i udělejte."

Tak to dělal Jan Cimbura na svém statku - k tomu měl i dorůstající hochy po Piksovi a zvláště Jana - budoucího hospodáře. Nic nepodceňoval, žádná práce nebyla mu malichernou, ničím neopovrhoval, ale všecko bystře pozoroval. Studoval přímo hospodářský dobytek na svém statku - a naučil se mu rozumět - pochopit, co chce a co si přeje - co mu schází - čeho potřebuje. Ve stádu svých zvířat postřehl jednotlivce svárlivé, jiné žárlivé, poznal krotké a tiché - lenochy i pilné - zdravé i zárodkem nějaké nemoci stižené - a dle toho s nimi jednal - spory rovnal - choré a raněné léčil a ošetřoval - a o všecky se otcovsky staral.

Tak stálým pozorováním vycvičil své bystré oko, že na první pohled poznal přednosti i chyby a vady koně anebo krávy právě tak jako husy anebo kuřete, odhadl skoro na libru jejich živou váhu a určil dle toho i spravedlivou jejich cenu - od které jen nerad ustupoval. Prodával-li řezníku - nikdy kus nepřecenil, ale ze sumy vyřknuté také nerad slevoval.

Jako hospodář miloval Cimbura všecko pěkné a dokonalé - a zvláště domácí zvířata. Pes jeho musel mít nejlepší sluch i čich, kočka byla pětibarevná, kohout měl hlas, že ho bylo slyšet až do Ražic - a na tři dny napřed musel označovat počasí - líp a spolehlivěji než každý tlakoměr. Udal-li špatně déšť - Cimbura mu to odpustil - podruhé mu pohrozil - ale zmýlil-li se potřetí - dal ho sedlák selce o nejbližší památce nějaké popravit a proto měl vždy ve stádu 121

kuřat vyhlédnutého kohouta jiného. Ale zvláště s koni se chlubil. V jeho zákoníku lásky hned po Bohu a člověku přišel kůň - a proto dlouho - dlouho nemohl zapomenout na Divokou a hořce si vyčítal, že poslechl Kovandu a vedl ji ke koni. "Mohla tu být - podnes mohla běhat," hořekoval v duši.

Ale když první bolest pominula - přestal se hněvat na hřebečka a omlouval ho: "Vždyť on chudák za to přece nemůže - dost krušno mu bez matky - a přece vyrostl - a ostatně je jejím potomkem." - To zdravý rozum a pravý cit hlásil se v něm k slovu a Cimbura se nevzpíral.

Zahleděl se jednou na hříbátko zrovna obalené dětmi a srdce mu zatrnulo. Šel k němu a poprvé je po krku vřele poplácal.

Koník podíval se na něho cize - až to hospodáři líto bylo a řekl mu měkce: "Běláčku - vždyt jsi přece můj!"

- to poprvé ho jménem pojmenoval, ale Běláčkem to ne hnulo - dál se hnal za dětmi a rozteskněného hospodáře jako by nebylo.

"Vidíš - jak ty zvířeti - tak zvíře tobě," pokáral se Cimbura a počal se hříběte pilně všímat, tak až hoši Jan s Franckem žárlili. Až dosud jako by to byl jejich kůň, oni Běláčka česali, krmili a napájeli a teď najednou tatínek dohlíží - žlab Běláčkovi vydrhne - hnůj vykydá a slamou podstýlá…

Oko jeho často laskavě spočinulo na milém zvířátku -a čím déle na ně hleděl - tím víc poznával, že. bude postavou svou i letorou matce "Divoké" podoben. Dostával podobnou štičí hlavu, jako ona nosila, stejně krk v běhu mírném zalamoval a v trysku natahoval, má po ní štíhlé nožky a úhledná kopyta, bystré uši a smělé, ohnivé, udatné oči a prsa vyklenutá… Celé složení mladého těla prozrazovalo, že z Běláčka vyroste pěkný, zdravý kůň - bude-li dobře hleděn a chován.

"Dej Bůh štěstí," pozdravil kdosi Cimburu, právě když se z pole vrátil. Pozdvihl hlavu a hle - ve dvířkách stojí - nunváři - dobří známí jeho… Jako dráteníci, sklínkáři, kalounkáři, podomní obchodníci mají určité kraje, který mi procházejí a jeden druhému nepřebírá zabraná města a vesnice - tak i nunváři mají své okresy - které dvakráte v roce po jaře a na podzim projdou - po zdraví se poptají a dobytek vykleští. Dobrého nunváře váží si sedlák jako 122

přítele. - Nunvář rozumí zvířatům, upřímně poradí, poví, kde a co je na prodej - i pozdravy vyřídí a vzkaz donese. Na trzích nunváři nikdy nescházejí - se všemi sedláky se vítají - u nich po vesnicích jedí i spí… S nunvá-řem moudrý sedlák bývá vždycky za dobré - protože on může dobytek "opravit" - ale také zkazit - a tak i Cimbura hned všeho nechal a hostům vstříc vykročil.

"Jak se vede, sedláče," hned řeč se navazovala.

"Po vůli boží - dobře."

"Co žena a děti?"

"Zdrávi jsou -jak vy se máte?"

"Jak vidíte - živi jsme a práce se nám daří. - Pištínský Dvořák vzkazuje vás pozdravovat - co dělá hřebeček." - "Je už ročák - čas - aby se dal vyklisnout."

"Ukažte nám ho."

Cimbura obrátiv se na patě zavolal: "Janku, skoč pro Běláčka."

Hřebeček toulal se kdesi - bezstarostně ukusoval si travičku, pobrodil se v Blanici - poálel na drahách -proběhl se s kluky a ani tušení neměl - proč ho Honzík najednou za ohlav chňapl a domů ho vede.

Tam na zápraží stojí hospodář se dvěma cizinci, v modrých umaštěných šatech, vysokých botách a s koženými taškami přes ramena a stříbrné cvočky blýskají se jim v uších. Stojí vážně a moudře jako nějaká komise. Běláček jim nevěří - hned ve vratech vytrhl se Jankovi a jako střela proletěl kolem nich na široký dvůr - několikrát jej oběhl a - hup - zmizel v konírně.

Nunváři zůstali přes noc u Cimburů. Ještě ráno prohlédli a promakali znova celého hřebečka, a když se loučili - vážně a důtklivě povídali hospodáři: "Nám věřte - bylo by hříchem to zvíře vymíškovat - z toho bude hřebec k pomilování."

A tak Běláček zůstal dál - hravým a veselým hřebečkem.

IV "Mrzí mne býk ve dvoře - a to je obecní zvíře - když na nás řadou přijde - vzít je musíme a ty ještě hřebce odcho-vaváš," zlobila se Marjánka - "prodej ho -" radila, přemlouvala, prosila muže - ale marně.

123

Cimbura nepovolil - zamiloval si koníčka a říkal si: "Proč bych nemohl mít hřebce? Proč bych nemohl jezdit s hřebcem? Nemusím ho nechat zapouštět - ale mít ho chci a budu - protože je synem Divoké. A ještě plný rok potom popřál Běláčkovi zlaté svobody. . . Ten za tu dobu nabažil se dětí - a vyhledával společnost koňskou. Na pastvě - na kobylích lukách - jak otavy se svezly - bylo ho z daleka vidět - bílou srstí lišil se od celého stáda hříbat. Ale nejen srstí i postavou - řehtáním a chůzí.

Znáte putimské louky? Jakže - neznáte ty zelené koberce - rovné - do dáli natažené a ustavičně se měnící? Jednou jsou zelené jako brčál - pak rozsype se po nich tisíce kvítků a ony jsou pestré jako zahrada - pokosí se sena - louky zešediví a zavoní kraj omamujícím dechem podťatých trav a bylin -.. . Jen na některých nechá se znova vyrůstat otava hustá jako kožich. - Ale na jiné vyžene se dobytek - ovce i skot - a zvláště hříbata. Luka oživnou a život vesnice jako by sem se přestěhoval. Pasáci a pa-sačky s husími stády - pohůnci s jalovinou hovězí a hříbko-vé s koni ovládnou luka jako svoje království a všude kolem hemží se to jejich poddanými: dobytkem - vzácným to statkem sedláka. Děti z vesnice táhnou se sem, ohně se zanítí, písně se zpívají, hry se vymýšlejí. Tábory a strany se utvoří, války se sousedům vypovídají, bitvy svádějí, příměří se uzavírají a na oslavu jich hody se pořádají, řípa okrouhlice se strouhá, brambory v popeli se pekou, čmelákům po mezích med se vybírá. Hoši na hříbatech se projíždějí, na hlavy se staví, po rukách chodí, hole vyhazují a chytají, čampulík se hraje. Když večer se blíží -když za Kestřany slunce se schová a tiše, neslyšně z Hůrek - z lesa u Boubína do údolí soumrak vychází - když z rybníků a řek - Otavy i Blanice - mlhy vstříc mu jdou - pasáci do kroužků seženou rozptýlený dobytek.

"Kam zítra?" ptají se na rozloučenou.

"Na Jírovku" - "ke kamennému kříži - "na arendu" -"do soudných drah" - "na farské luhy" - "k Řežabinci" -"na utopenou," volají hlasy…

Ale Cimburův Honzík sedí na Běláčku jako jejich král, klidně návrhy poslouchá - až konečně rozkáže. - "Zítra poženeme ,na podkovku' - " a porada je ukončena.

Tak vystřídají řadou louky. Vidíš-li je dnes v suchém 124

rybníku Nešovském, jsou zítra na Postříhačce - pozítří v Koutech, jindy na Okrouhlici.

Znáte putimské louky - tvrdé a dlouhé ode vsi k Raži-cům - k Hradišti - k Písku - k Heřmani - na všecky strany jako velké jezero se rozlévající - putimské louky, z nichž jako ostrovy po stráních a vrškách vynořují se pole a lesy?

Po těch lukách ve zlaté svobodě až do třetího roku proháněl se Běláček. .. Tu stal se jeho krok jistým a křep-kým - jeho noha pružnou jako struna, běh jeho rychlý a skok jeho, když úprkem běžel, na dobrý sáh dlouhý. . . Po dva roky byl králem hříbat - on všecky předběhl - on první širokou strouhu přeskočil - on nejdříve vždycky do vody šel a řeku přeplaval - on proti býku zadkem se postavil a bil kopyty, až býka zmámil a rozprchlé druhy obhájil…

Ale ve třetí zimě přišel k Cimburům sedlář a vzal Bě-láčkovi míru na chomout…

Ta tam uletěla milá svoboda a hřebečkovi otevírala se perná škola života. Hospodář ve stáji zvedal mu nejprve nohy - jednu po druhé - kladívkem na tvrdá kopýtka mu poklepával - učil ho hlavu shýbat - polštář mu přes ni na krk navlíkal a celý den nechal jej později s novým chomoutem stát i běhat. Pak pohřibetník a podpínku mu utáhl - ocas mu kroutil a podocasník připjal. Už nesměl Běláček po dvoře - po vsi lajdat - kolem vozu cestou aneb kolem pluhu na poli pobíhat - na kobyly se dívat jak pěkně stejně jako dva šrouby táhnou, ale sám teď ve voze s podsední klisnou musil kráčet - krátké držení poutalo ho ke kovanému konci oje a od uzdy šel dlouhý řemen hospodáři přímo do ruky. Chvíli se mu líbilo hezky rozumně jít při moudré kobyle. Hrdě si hřebeček našlapoval - pyšně si vedl. Pak spatřil někde chutnou travičku - chtěl skočit a smlsat ji, - ale chyba lávky! - držení nepovolilo - klisna zlostně hlavou se ohnala a tvrdou čelistí do citlivého krku ho udeřila - a hospodář hned řemen přitáhl, až se mu pysky ošklivě rozšklebily.

"To by hrálo," - myslil si Běláček - "tak vy se mnou tak - ukáži vám co umím - ukáži vám svou sílu, že já jsem pán"

a vzdorně pohodil hlavou, přední nohy vzpříčil a kroku neudělal.. .

Kobyla mrskla po něm okem - a jako by neviděla, co mladíček vyvádí - táhla dál - a už brousilo kolo hřebečko- 125

vi vzadu kolena, takže jako uštknut kupředu popoběhl - stranou uskočil a dozadu se podíval. Tam spatřil usmíva jícího se hospodáře, jak mu rukou hrozí.. .

Běláček rychle se srovnal a zase chvíli pořádně jak se sluší a patří v páru šel, - nebo sedláka Běláček se bál -jeho očí se bál a před jeho rukou měl vítr. Sedlák do duše vidí Běláčkovi - pohlédne a navlas ví, co hřebeček v nejbližším okamžiku chce provést - k čemu se chystá, zadkem-li vyhodí, kousne-li, zařehtá-li anebo kupředu skočí, vzepne se na zadek, otočí-li se anebo pozpátku zacouvá. Na uši, do očí, na nozdry, po nohách se podívá - a podle toho k hřebečkovi se blíží.. . "Mě neošidíš - mě nepodve-deš" říká si a hledí Běláčkovi do očí tak pevně, - že koník pohledu nesnese - schlípne rázem ouška, hlavu schýlí, srst zježí a po celém těle už napřed se chvěje - nebo ví, že hospodář hned vzápětí za tím pohledem po něm chňapne - uzdu v ruce jako v kleštích zmáčkne a Běláčka k zemi strhne…

Proto se bojí Běláček očí i ruky hospodářovy. Ale hospodář není kruťák. Nechce, aby se ho hřebeček bál, chce si dobýt jeho lásky - proto, jak koník poslechne - hned lahodně na něho mluví a chválou ho zahrnuje: "Tak jsi hezký - hodný koníček- tak tě mám rád - slušně v páru vykračuj - hahou, jej. - Krok drž, - jak se na pořádného koně sluší a patří. Narostl jsi - a musíš být užitečný. Ne bylo by ti hanba ještě teď s malými hříbátky se kamarádit a po pastvě a drahách se toulat - nečinně se povalovat?

Jen trp - a uč se chodit a tahat - něco zkusíš - ale to jinak nelze - každý učedník - mučedník, však zvykneš a pak se ti, darebáčku, stane práce rozkoší a radostí větší než po- tulky a lenošení - k duhu ti půjde - kosti v tobě ztvrdnou - svaly zocelovatí a síly sám za tři jiné koně vydáš."

Tak ho Cimbura chválil - s ním mluvil - mírným hlasem víc než strohou přísností ho chlácholil a krotil - až ho chodit naučil. Častěji se před kovárnou zastavil a Běláček se díval - jak umouněný kovář v kožené zástěře vyšel -žhavé podkovy koním přikládal, až dusivý dým spalovaného kopyta Běláčka v nozdrách šimral - pak i k němu kovář přistoupil…. Běláček podrážděně zafrkal, protože kovář odporně čpěl dýmem a nevoněl senem ani otavou jako voní sedláci… I nohu se opovážil hřebečkovi zvednout a kladívkem na ni poklepat -jako mu to dělal doma Cimbu- 126

ra, anebo Francek s Honzíkem. Jen kdyby hospodář ruku povolil a oči z něho spustil - Běláček by mistra kováře vyplatil - ale Cimbura stojí na stráži - a koník proto drží jako beránek a mrknout okem se bojí. ..

"Ach, ten se dá dobře kovat - bude držet jako starý," chválí hřebečka mistr, spokojeně ho poplácávaje po rozeklaném zadku.

Ještě dvakrát třikrát se to tak opakovalo, až to všecko zevšednělo Běláčkovi, zvykl si už na zápach spáleného rohu - na dýmem páchnoucího mistra kováře a sám už nohu zvedl, jak jen zavolali "hoj"

"zvedni" a po noze se shýbli.

Ale potom jednou Cimbura Běláčka zavedl pod přístřešek kovárny, tam přivázal ho krátce k železnému kroužku a sám vešel dovnitř.

Hřebeček mohl slyšet otevřenými dveřmi, jak sedlák slavnostně promlouvá na mistra i tovaryše: "Tak vedu nováčka - dnes ho okováme prozatím jen na předek," ale nic neslyšel, protože pozor nedával a jen zvědavě se díval na divy černé kovárny. Viděl tam na výhni sálající plamen jako veliký, čarovný květ ohnivý - viděl rozžhavené železo napřed bílé jako stříbro - pak žluté jako zlato - pak červenalo a modralo - slyšel rány perlíku a kladiva pěkně v taktu znít, až do skoku mu při tom bylo - a jako hvězdičky viděl sršet od kovadliny drobné okuje…

Pak vyšel kovář - kopyto Běláčkovi zatrnulo - rány kladívkem byly jaksi pádnější, a hle - když mu nožičku pustili, našlápl a cítil, že na něčem stojí - rychle utrhl -nohou sekl - ale setřásti to nemohl.

"Aha! Obuli jsme tě" - smáli se mu hospodář s kovářem a okuli mu rychle i druhou nohu.

Ach, strašně ty podkovy překážely! Jako centy těžké se mu zdály, zakopával cestou o každý kamínek - nohy výš zvedat v chůzi si musil zvykat - ba - bylo mu - jako by se chodit učil. Hrabal nohama až země lítala - ale podkov zbavit se nemohl.

"Holečku - koníčku, ty jsou přibité," smál se mu sedlák -"pět dobrých podkováků každou drží - ale počkej zítra - poznáš, k čemu jsou dobré."

Jako královský princ vstávalo na východě za Hůrkami jarní slunce. Z mlh jako z jemných pavučinových plenek se vybavovalo, až se posadilo nad lesem na špičky smrků, 127

jedlí a borovic a jasným okem usmálo se na putimský kraj. Políbilo nejdříve starý kostel na kopečku, pozlatilo jemně - jako by pohladilo - doškové střechy vesnice a už jako v zrcadle shlíželo se v podkostelním rybníku Hanzlíčku.

Voda jako by se v plameny proměnila, rázem zaplála po celé hladině a drobné vlnky -jako chvění radostné - běžely po jejím povrchu. Ze sítiny od hráze ven do toho jasu vy plula v čele svého stádečka divoká kachna a ostatní nedo- rostlá mláď toužebně tíkala v pečlivě ukrytých hnízdech.

V porosených lukách tirykaly koroptve a z polí v oblačnou výši s jitřní písní jako modlitbou vzlétali šediví skřivánci. . .

U Cimburů zastihlo sluníčko už všecko na nohách. Hospodář vyšel ze světnice a s veselou tváří jako to slunéčko boží postavil se na prahu. "Strýc" - "strýc" - vítali ho hned vrabečkové poskakující po dvoře mezi drůbeží. Kachny táhly v řadě kolem něho, kolébaly se na nízkých žlutých nožkách zplna našlapávajíce na tenká blanovitá chodidla. Šly za kačerem, Cimburovi chlubně vykřikujícím: "Mar-jána zrána dala nám klas -" a když už přešel, bylo ještě slyšet, jak kachny labužnicky si pomlaskávají: "Klas" -"klas"! Kohout na hnoji zatřepetal křídly a jako rytíř dvorně přál "dobrý ji-tróóó," slípky kokoráčily upozorňujíce: "jde okolo hospo-dář"! Stádo kuřat hnalo se k němu přes dvůr úprkem s roztaženými křidélky a starostlivá kvočna za nimi marně je napomínala křičíc rozčileně: "Krok - krok - krok". Žlutá housátka se sem batolila a jedno před druhé se ptalo: "Živi-li? živi-li?" darmo husí baba krkem nad nimi kroutila a volala svoje: "psst - pssst." Starý houser jako by signál troubil, táhlým hrdlem volal na svoje družky: "na hráz! na hráz!" ale když spatřil ve stádu svoji zamilovanou bílou husičku - sníživ hned hlas, lichotil jí něžně: "krás-ka", "krás-ka" a odváděl si celé stádo svoje kamsi na rybník … Pouze krocan ještě se přivalil tváře se nesmírně důležitě. Krví do ruda naběhlo mu fialové oruží - křídla o zem drhl - a jako by dosud ani zrnka nedostal - lhal hospodáři do očí: "vzhůru - vzhůru - vzhůru - umru hladem, umru." - Tak vstávalo ono slav né jitro, ve kterém Běláček jako řádný kůň dostal k cho moutu i postraňky a měl býti poprvé zapřažen do vozu…

Cimbura vešel k němu do stáje a koník vesele u žlabu zařehtal. Přes den a noc zvykl si na podkovy; a ani jich necítil. Jak Cimbura s chomoutem se blížil - hřebeček 128

povolně už hlavu natáhl a s velikou ochotou dal se ustrojit.

Oblečen jako princ do chomoutu nově načerněného s řeskami a miskami jako zrcadlo vyleštěnými vyběhl radostně z dusného chléva k pumpě ke korytu a dychtivě zapíjel suchý oves.

Starý valach - jako učitel za svým žákem - rozumně hrabal se zvolna za ním. Běláček věděl, že má času dost, a proto si ještě oběhl celý dvůr - zastavil se u psí boudy na krátký pozdrav se psem Chlapíkem - prohnal krocana -přeskočil hrůzou umírající kvočnu i s kuřaty - čichal k ovčínu a vepřovým chlívkům, ukousl si mlsně z kvetoucí hrušky větvičku obalenou zeleným listím a bílým květem, a když viděl, že už napojený valach stojí u oje - čerstva, aby nebylo zle, postavil se k němu. Honzík s Franckem hned ho zapřahali. Návojník zapjali na řetízek chomoutu - přesky opratí spínali a také poprvé Běláčkovi rozvázali na hřbetě konopěné postraňky -natáhli je - naměřili a ovinuli kolem obou konců dřevěné rozporky.

Ze sýpky teď vynáší Cimbura obilí. Pytel po pytli nese na svých širokých ramenech a do vozíku slamou vystlaného jej uctivě klade. Dva pytle žita, dva ječmene a jeden pšenice přinesl sedlák, neboť první jízda Běláčkova bude s božím darem do mlýna.. .

Verunka stojí na zápraží a drží v ruce oba kloučky, malého Vašíka s Martínkem. Hoši vyrostli - už by se nevešli do tatínkovy boty-běhají čile jako vřetena - i kalhotky už nosí -jsou "třouročáci" teprve - ale silní - že každý by jim hádal dobrý rok více. . . Tahají teď Verunu, křičí "hija - hija" a vší mocí chtějí ke koním, k vozu, svézt se - ať už na koni anebo na kolísku.. .

Cimbura naložil už obilí a obchází teď vozík. Sahá na zákolníky, zkouší brzdu, prohlíží váhu s rozporkami i hřeb - srdečník, pojící předek a zadek vozu.. ..

Jako velebná kněžna vychází teď selka s kropenkou plnou svěcené vody třikrálové.

"Tak aby vás Pán Bůh všecky chránil, anděl strážce ať stojí při vás," a kropí hřebečka i muže i synky Jeníka s Františkem.

Všecko to dlouho trvá Běláčkovi. Už se nemůže dočkat, až vyjedou… Hrabe přední nožkou - hned levou -hned pravou a libuje si. Nikdy holé kopyto nezahrábne tolik země -jako kopyto okované. Ocelovým ozubem pod- 129

kovy rozrývá udupané dvořiště jako pluhem-ruchadlem… "Stojíš," vykřikl Cimbura a Běláček poslechl. Mladšinka letěla otevřít dokořán bránu.

Cimbura stojí rozkročen na vozíku, řemení drží v nikách a na řemení drží koně. .. "Držte se," napomíná oba hochy sedící za ním na pytlích… a povoluje řemení. Jazykem mlaskl - a koně vykročili. Valach moudře - rozvážně, ale Běláček bujně skočil kupředu a zarazil se. "Co to?" ptaly se jeho veliké oči a ohlíželi se. Ano, Běláček je zapražen. Nejen držení vpředu, ale i dva postraňky teď vzadu poutají ho k vozu… Chomout zcela jinak na prsa dolehl a Běláčka mačká… Valach táhne - a hřebeček cítí, že musí táhnout s ním, jinak že mu kolo kolena na zadku ubrousí - cítí, že nelze skočit nalevo ani napravo - jen kupředu, že může… A než si to rozmyslil - už ho hospodář otěží na pomenul - jaká hanba! - selka se dívá - děti hledí naň, a Běláček znovu vykročil, kolísek zadrkotal a vyjel na náves.

Cimbura jede. Nespouští bdělého oka z nováčka, nevidí, jak lidé se zastavují, neslyší, jak chválí: "Totě kůň! Jedna radost!"

"Nejlepší kůň ve vsi!"

"A běží jako starý. Jako by jaktěživ v kolísku chodil." - Běláček stal se takto tahounem - silným, vytrvalým a spolehlivým tahounem, kterému se žádný druhý nevyrovnal, a proto nemohl tahat v páru, ale musil tahat sám. A to se hřebci právě líbilo. Jezdil s ním pouze hospodář - a zamilovali se navzájem do sebe tak, že jeden bez druhého už se neobešel. Cimbura nejel nikdy s párem kobyl - přenechal je Janovi, a když chtěl Francek zapřáhnout Běláčka a přivézt fůru jeteliny, vyjel s ním zrovna až za ves. Tam hřebeček pozdvihl hlavu a rozhlédl se kolem, a jako by Francka na voze a uzdy v hubě nebylo, hnal se cestou necestou, maní nemaní, rovně přes meze a pole k Cimburovi sekajícímu bujný jetel… Tam se pokorně zastavil a popásat se počal, nedbaje, že na té cestě krkolomné ztratil z vozu Francka, prkna, ba celý zadek vozu -a jen s předkem sem přiběhl…

Na všechny čtyři ho už okovali, a když Cimbura sedl naň a jel jej do Hanzlíčka vyplavat - tu zdálo se, že se země třese pod kopyty pádícího hřebce…

Kdekdo se ohlížel za ním a sedláci znalecky říkali: "Když šiml před pluhem a Cimbura za pluhem - tu 130

kdyby to pluh vydržel - ti dva by vyorali brázdu hlubokou jako Blanice - širokou jako Otava, ale rovnou jako silnice."

Proto byl Cimbura hrdý na Běláčka a pro něho zapomněl na Divokou. Měl rád Marjánku, dobrou a milou ženu svou, měl rád děti po nebožtíkovi Piksovi, zvláště Verunku, měl rád své krevní přátele i starého Kovandu, ba všecky lidí miloval, ale jeho "spolčata" a potom - Bělá-ček, ti tvořili jeho srdci potěšení, z těch se radoval a těmi se takřka honosil, ačkoli to chlapcům čím dál, tím méně najevo dával. Vyrostli totiž - do čtvrtého roku už šli - a Cimbura si řekl: "Je na čase, aby práci zvykali a mazleni odvykli." I přestal s nimi mluvit měkce, žertovně a mluvil vážně a rozumně. Vykládal jim a vysvětloval, jmenoval jim v sadu stromy, v poli ptáky a na louce květy. "Mudrce chce z nich udělat," smáli se mu krátkozrací lidé, když zaslechli, co a jak Cimbura s hochy hovoří. - A ti byli stále s ním - jako klíště drželi se otce, v patách mu byli ustavičně - s ním jeli na pole - s ním vraceli se z pole, s ním po dvoře chodili - k němu s každou otázkou a záhadou žádostivě se obraceli - a Cimbura ani vysvětlovat a vykládat nestačil…

Ale teď v létě stávali se mu kloučkové často nevěrnými. . . Černé a červené jahody zrály v lese ve Vápenicích, Obciz-nách, u Obrázku, v Plazu, Hůrkách i na Skalů vrchu.. . Prostřený stůl byl dětem les a na něm plno pochoutek.. . Černé, sladké borůvky, vonné jahody červené, nakyslé ostružiny a maliny… První ovoce po dlouhé zimě skýtala příroda všem lidským dětem - velkým i malým a zvláště těmto.

"Pepíkůůůůů! - Půjdeš do lesaaa?" křičely děti na sebe po vsi i polích.

"Pujdůůů - půjdeš taky?" - domlouvali se a hned po obědě často místo do školy táhly hloučky dětí k tmavému, stinnému lesu.

Dnes vypravovaly se děti Cimburovic. - Verunka s oběma chlapci půjdou, aby nepřekáželi, nebo dnes počne se svážet seno do stodoly - kolik vozů ho skopili na Píkárně -a to se dnes musí dovézt - protože slunéčko svítí mdle, komáři štípou a kouř k zemi padá - počasí se změní - bouřka tu spadne - zaprší snad nadlouho a co pak? Začpak stojí seno vymočené a vyválené, bez vůně a chuti? Nastlat s ním, za víc nestojí! A proto dnes ruce k dílu - suché seno šustí 131

a chrastí - čechrá se a voní jako celá apatyka - proto všichni - kde kdo je k práci schopný - vzhůru na louku. I selka s mladšinkou zavrou dům a vypraví se na Píkárnu - muž ští budou vozit … Cimbura a Honzík jezdit - Francek na voze šlapat…

"A co s vámi, brouci?" ptá se Cimbura dětí, když práci rozdělil.

"A my půjdeme do lesa," odpovídá Verunka.

"Do lesa - do lesa," jásá Vašek i Martínek.

"A kam?"

"Kam je nejblíž - do Hůrek."

Hned po obědě rozjeli a rozešli se Cimburovic.

První vyběhly ze statku děti - dychtivě, žádostivě, prázdné hrnečky a džbánečky v rukách, horkým vzduchem a prašnou cestou rozběhly se k zelenému, stinnému lesu. Režné košilky měly všecky - Verunka sukénku tenkou a kluci plátěnky - to byla celá jejich "obleč". Upalovaly radostně, až se jim hlavičky třásly a veselé radostné výkřiky z hrdel jim unikaly…

Ženské s hráběmi na ramenou vyšly zadem na louku nahrabávat kopy a kopence. ..

A sotvaže koně napojili - se třemi vozy vyjeli mužští.

"Chlapíku, ty hlídej," poručil psu sedlák a se hřebcem vyjel první ze dvora.

Ale ani psa netěší samota. I on vyběhl na náves a stanul ve vratech rozpačitě. Přední nožku a hlavu zvedl do výše a čenichem zalapal po vzduchu.

To rozvažoval, kterým směrem by se měl dát - za ženskými - nebo za vozy anebo za dětmi.

"Jejej - Chlapík je tu," vykřikl Vašíček, který se opožďoval stále o několik kroků za Martinem a pes jako střela mihl se s radostným štěkotem kolem nich.

Verunka se lekla. "Chlapíku, Chlapíčku zlatý," počala mu hned diplomaticky lichotit a zdvořile s ním vyjednávat - "ty s námi nesmíš - pantáta hajný by tě tam špatně při vítal -jistě bys vyplašil a prohnal nějakého zajíčka - a víš, jak draho to přišlo Hubáčka - kůži ho to stálo."

"Chlapíku, jdi domů - hloupý -" povídal mu Martínek, sedl si k němu na bobeček a hladil ho ručičkou po hlavě -"my jdem na jahody dnes - a ne se koupat - dnes s námi nesmíš."

"Chlapíku, vrať se pěkně domů, vrať," přisedl si i Vašík 132

a vřele, rozumně mu domlouval - "nebyl bys tam nic platen - sbírat neumíš, žbáneček s sebou nemáš, borůvky nežereš - co bys tam dělal?"

Chlapík poslouchal, na zadečku seděl a učeně se tvářil - ale jak hoši popošli, hned zas cupal za nimi.

Děti pustily se do nových výkladů a přemlouvání. Chlapík všecko trpělivě vyslechl, ale sotva několik kroků udělaly, hned pustil se s nimi k lesu dál.

"Tak co, vrátíš se nebo ne?" - došla nit trpělivosti ohnivému Martinovi - pěstičku zaťal a hněvivá očka jeho hledala na cestě kámen.

Pes bojácně se schoulil, k zemi se přitiskl a jako by plakal, rychle očima mžikal - ale odehnat se nedal. Verunka ho tuze litovala. Přiklekla k němu - a jakoby slibem zavazujíc, slavnostně se ho optala: "Chlapíku, budeš hodný? Nebudeš se toulat? Lehneš si vedle nás?" Když pejsek za-panáčkoval a podal všem po řadě pacičku, měl vyhráno -byl přijat na milost a směl s nimi na jahody.

Les objal je všecky a zavřel se za nimi. Pohltil je a děti zmizely v jeho útrobách Cimbura nebyl žádný přetrhdílo člověk. Pracoval tělem i duší a práce ho zaujala. Měl úkol vyměřený, čtyřikrát za půl dne musí se dnes potah ve stodole obrátit - čtyry fůry sena každý z Píkáren na půdu dopravit… Díla si proto hleděl, koní, vozu a sena si všímal, sám všude první a ostatní mlčky za ním, aby mu stačili. Dusné parno tíží pilné pracovníky - kraj ani větérkem si neoddechl - bez hnutí stála po polích metající se žita a pšenice - zamlžené slunce ospale kráčelo nebem - těžká, omamující vůně vadnoucích, pokosených květin a travin táhla se vzduchem - kraj jakoby unavený toužil po spánku - mlčely stromy - ptáci i lidé. Pouze komáři zpívali svoji monotónní píseň, bodajíce jako vzteklí. Na koně - jako bys je medem pomazal - jen jen se lepili dnes hovádi, mouchy hučavky a bzíkavky. Koně zlostně oháněli se hlavami a ocasy - s kůže havěť střásali a kopali po ní…

Druhou fůru nakládal Cimbura - ke čtvrté kopě zajel, když v tom tichu pozorném ozval se nový zvuk.. .

"Co to?" - pomyslili si všichni. Lidé přestali pracovat - koně přestali se ohánět; všichni zvedli hlavy. A vtom zas - a zas -. Vavřinec - zvon Vavřinec - v putimské věži bije na poplach! Jako na rozhledně kdyby stál, natáhl se 133

Jan vysoko na voze a rozhlédl se krajem . .. Ke vsi letěly zraky všech - krky se natáhly - tváře zbledly - "les hoří," vykřikl vtom hospodář.

Jako by silná ruka neviditelná vytasila ohromný meč ohnivý a výhružně jím mávala proti ocelovému nebi - tak plápolal už plamen na samém letmu temného lesa - na kraji Hůrek. - "Les hoří - můj Bože - les hoří -" v hlubokém zármutku zanaříkal si hlasitě Cimbura… Oh, jak miloval les! Se zálibným okem hledíval na každý strom, ať stál už u cesty anebo v sadu - ale s obdivem pohlížel na celý les smrků, jedlí anebo borovic - na celé temné porosty lesní, jež se mu zdály tajemnými a velebnými jako chrámy. A zvláště miloval les, který znal a který nesčíslněkrát křížem krážem prošel - Hůrky - ono souvislé pásmo jehličnatého vonného lesa - jež se táhlo k Smrkovicům - Semicům a Selibovu - ve kterém znal každou stezku, cestu i křižovatku - Boubín - Skálu, vrch i Landrošty v něm stokráte přešel. Nedíval se nikdy na žádný les jako na pouhou hromadu dříví - ale hleděl na každý s úctou jako na valné shromáždění živých tvorů - z nichž každý žije svůj dlouholetý život - volně a svobodně - kde svorně druha v bouři a větru podpírá, chrání a zaclání, s ním poctivě a bratrsky dělí se o déšť, vzduch, světlo i půdu. Slyšel les hučet velebně i šumět sladce, ozývat se ptačím zpěvem i říjením srnců -vidíval nad ním kroužit ptačí dravce - v jeho korunách kmitat se veverky jako opičky a mezi jeho spletenými kořeny klouzat tiché, měňa-vé ještěrky, zákeřné hady… '

Zdrcen stál tu na Píkarnách Cimbura a hleděl, jak les mu hoří… Ano u samé cesty vozové - tam - kde se ztrácí - kde vchází do stínu lesa, usedl si příšerný kohout červený a tluče křídly, až roj jisker jako ohnivé vločky sněhové ve sloupech dýmu vznáší se k nebesům. Na všecko zapo míná Cimbura - a podává se dravé lítosti, která zapla vuje mu nitro - lítostí nad hořícím lesem zeleným.

"Kam šly naše děti?" - optala se Marjánka. Neoptala se - vykřikla tu větu otázkou - protože se děsila sama odpovědi. Srdce mateřské čekalo, že se ozve spasitelný hlas a řekne: "Ne - selko - nešly na Hůrky - šly k Hradišti - šly k Zátavě -" ne na les, ale na ty děti v něm si ona nejdřív vzpomněla. - "Ano, kam šly naše děti?" - šlehlo teď i hlavou Cimburo-vou - a cosi hrůzného zatřáslo jeho srdcem.

134

Na Hůrky šly" - v tom už odpovídaly zoufalé hlasy. "ježíši - tam v tom lese jsou." Sli tam - jistě šli - i Verunka i Venoušek s Martínkem - všichni jsou tam." - Křikem a pláčem naplnily se Píkár- ny. Uhoří - uhoří mi moje hlavy zlaté," zalomivši ruce, klesla selka na louce na kolena ,Neuhoří - Pán Bůh nedá," vyrazil vtom ze sebe Cim-bura. - Jak vidle držel, zarazil je nevědomky až po násadu do země a skočil ke hřebci.

"Povol mu držení," poručil Janovi - který jako úhoř sjel po seně vzadu na měkkou louku - a sám vázal mu postraňky na hřbet - rychle je vázal - uzel utáhl a už na Běláčka skočil. .. Jan ještě jen s líšně oprať sesmekl a otci na koně hodil. Běláček se nesmírně zaradoval. On dosud nezapomněl na krásné doby zlaté svobody - kdy nemusil vléci za sebou těžké břemeno vozu - ale kdy na svém hřbetě nesl jen Francka nebo Honzíka a předjížděl s nimi po putimských loukách kdekteré hříbě a vždycky se těšil, kdykoli hospodář jej vypřáhl a usedl naň - aby ho za odměnu pilnosti proplaval v Hanzlíčku a prohnal pak po kobylích drahách…

Dnes stojí spoután jako otrok - k oji u předu a k vozu vzadu přivázán - stojí a mouchy drze ho štípají - lezou po něm - do uší mu sedají - do očí - pod břicho - na slabiny - nejcitlivější místa si vybírají. Ach, Běláček - rád by utekl, ale smí se jen ohnat po nich - nesmí se rozběhnout - a letět rychleji než bzíkavky i hučavky - skočit do vody - poválet se v ní - křovím u řeky se proplétat - nic nesmí - poslušně a pokorně musí stát a popojíždět ke kopám a potom rozum ně - opatrně - aby nezvrhl - vléci vůz k Cimburům do stodoly.

"Psí život," myslí si Běláček - a zlost jím lomcuje… Netěší ho vonné seno, které mu předkládají, netěší vzpomínka na obrok, který večer naň čeká - utéci se mu chce - přetrhat držení i řemení - osvobodit se - ukázat svoji sí lu těm dotěrným mouchám - jen sedláka kdyby kozel někam odnesl. Ale ten vidí Běláčkovi do svědomí. Čte je ho černé zrádné myšlenky - a když koník už už chce se vzepnout - okřikne jej přísný hlas - a oprať otočí se o jedno oko - zkrátí se tím o píď-a Běláčkovi uzda zkrou tí hlavu tak, že stojí jako beránek…

135

A hle - v tom bolu zoufalém náhle cítí Běláček, jak pouta povolují - cítí hospodáře na svém širokém hřbetě -nic mu nepřekáží - nic ho nedrží a hřebeček jako pták dává se v let. ..

Letí - a podivno - sedlák ho nekrotí - nepřidržuje uzdy - ale povoluje - a jako by málo letěl, patou pobízí - mouchy zmizely - libý větřík hřebečka ovívá a chladí - hřívu a ocas mu čechrá - krevný kůň přichází do ohně - skok stává se delším a delším - jistým i pravidelným - jeho smělost odvážnou a jeho síla neukrotitelnou. Nezná překážek a jak Cimbura řídí - tak letí přes všecko - vidí, jak jiní sedlá- ci odpřahují koně - vidí lidi spěchat - úprkem běžet z Pe- žoutky, Blahouta, Kolíbek, Kuklí, Louček - a všichni tím směrem se ženou - kterým on - Běláček - utíká. Ne - nedá se předběhnout - ale předběhne všecky - ach - hravě předběhne - a běží přímo - přes všecko tam - k tomu ptá ku ohniváku, který na okraji Hůrek rudými křídly mává. ..

Pod Běláčkovým břichem mizí obilí - stoky - křoví - mihne se silnice - kmitne se polní cesta, pěšina - v dohledu zjeví se a hned vzápětí zmizí rybník Ražičák - a už jako val s příkopem letu překáží Blanice - široká řeka - s oběma břehy olším i vrbinami zarostlými - a za ní - hned za ní zvedají se Hůrky - zelená se les - hořící les… Cimbura hlavu přitiskl až na samý krk - křoví zmizelo - voda za- šplouchala a už na protějším břehu ze zeleného lemu ře ky vynořuje se na koni Cimbura… Čapka zůstala v křo ví, ale ani toho necítí…

Do vrchu teď unáší ho kůň cestou přímo k lesu. V okamžiku na vršek vyjel a hrůzostrašné divadlo zjevilo se jeho očím - ne do lesa - ale do plamenného moře ústí křivolaká cesta, po které hřmějí kopyta hřebce. .. Z obou stran jako svíce ohromné hoří smolné smrky plným plápolem. Mohutné větve chvějí se žárem jako by bolestí, jemné špendlíčí praská a prší na zem, suché chrastí a stlaní chytá - plameny jako hadi po zemi se plazí nalevo - napravo požár jako povodeň se rozlévá vyschlým lesem. Krajní stromy ohořelé suky jako pahýly rukou - zbavené šatu -vztahují prosebně k rozčileným divákům - jichž tady už stojí hrstka a bez rozumu. V šíleném trysku prchají z lesa do širých polí veverky, zajíci i celá rodina srnčí, nad lesem - nad vrcholky stromů chovajícími teplá, měkká hnízda, se zoufalým skřekem krouží vrány, divocí holubi, datlové, 136

žluvy, straky a sojky… S praskotem hořících stromů mísí se zoufalé hlasy lidské: "Pily a sekery sem" - "kácejme stromy" - "lopaty sem - a motyky" - "brázdu země kolem vyhodíme - jedinou brázdu" - "děti tam jsou - Cimburovic děti" - jako ve snu slyší Cimbura zmatenou směs zvuků -požáru - lidských hlasů i ptačího nářku - a upírá oči do toho ohnivého jícnu, ve kterém se ztrácí cesta. Musí projet - proletět - protože jinde v cestu staví se koni stromy - jen pěšák může se jimi proplétat - kůň cestou musí - touto cestou a ne jinou, protože tudy nejblíže a kůň rozehnaný…

"Stranou," zahřímal Cimbura strašným hlasem na klubko lidí zmateně pobíhajících. Vykřikli - na všechny strany se rozprchli - Běláček nataženou hlavu pozdvihl - ohnivou bránu před sebou spatřil, a než se Cimbura nadál - stranou skočil a podél lesa běžel…

Běláčku, Běláčku, cos to učinil! Selhal's, podvedl's hospodáře, který se na tebe spolehl - neznáš Cimburu - ale poznáš ho - hned - teď poznáš - ba už poznáváš…

Běláček jest od přírody zvíře měkkohubé, jakživ neměl ostré uzdy v hubě, ale pouze jednoduché stihlo a - tím vždy si jen pohrával, jazyk a zuby o ně brousil. .. Cimbura trhl rukou a Běláček bolestí zařičel - čelisti rozšklebil, do výše se vzepjal a poslušně - jako čamrda na zadních nohách hlavou zpátky k ohni se otočil.. . Jakoby po jehlách šlapal - drobnými krůčky na místě přešlapoval - nožky prolamo val - zadkem vyhazoval - předkem se vzpínal - ale z místa se nehýbal. ..

"Co míní Cimbura?" hádají lidé… "Proč neleze s koně? Snad nechce ohněm projet?" a už hrnuli se ke koni a jezdci.

"Blázníš, Cimburo?" křičel Černoch a popadl chvějícího se koně za uzdu - "do ohně ho nedostaneš - stane se neštěstí."

"Stranou, jsou tam moje děti" - poroučí Cimbura. Nadlidská síla a zoufalé odhodlání zní z jeho hlasu - a Černoch pouští koně.

Všichni zapomněli pro okamžik na požár - na děti - na pomoc - koňaři se v nich probudili - a sami hořeli zvědavostí - vjede Cimbura do lesa nebo nevjede; a ne- vjede-li - co se stane? Co provede kůň? Vzepne se jako svíce na zadek a neseskočí-li jezdec včas - kůň i s ním se převrhne a zamáčkne ho… Co provede kůň? Na bok se 137

vrhne a nohu jezdci přerazí. . . Co provede kůň? Zadkem vyhodí, až jezdec přes hlavu mu přeletí… Co provede kůň?…

Ale neznali jezdce a neznali hřebce. "Vydej sílu," zazněl povel zas po dlouhé době v duši Cimburově - jizva mu zbrunátněla - všecko kolem se propadlo a pouze to vědomí zbylo, že musí s Běláčkem vjet do lesa a vyvézt Verunku a svoje dvojčata.. .

"Vydej sílu - víc - víc," slyšel Cimbura a zmáčkl koleny koně pod sebou. Bolestí jako vlček otočil se hřebec třikrát po sobě na malém místečku - Cimbura uzdou trhl a hřebec jako pes na zadek se posadil a pak jezdec povolil - udidlo povolilo, kolena povolila - ruka hospodáře poplácala hřebce po krku - "nic platno, Běláčku - spolu tam musíme," ústa hospodáře prosebně promluvila… Běláček cítil se přemožený - darmo se vzpíral - darmo s jezdcem bojoval - Běláček kůň chrabrý a proto bezelstný - stojí klidně jako ovečka a chápe, že nesmí zákeřně hospodáře shodit - který mu teď už také důvěřuje - poslechnout musí a jít tam, kam ho požene. A tak už ne dva tvorové - Cimbura a hřebec - ale Cimbura sám - o koně silnější, větší a rychlejší a hřebec pod ním o Cimburu smělejší a odvážnější - tu stojí. Splýva jí spolu v jedinou bytost - hroznou - až příšernou - ovládnu tou jedinou vůlí. .. Jako plamen zasvítily Běláčkovy oči, růžové chřípí se mu rozklenulo, krátká srst se zježila, pod jemnou kůží naběhly mu žíly, po krku, plecích i nohách jasně vyvstala spletitá, krví tvrdě nalitá jejich síť, ztepilá postava jako by se v celé kráse chtěla ukázat - vypnula se do výše a do délky se protáhla. Běláček hrdě, spokojeně pohodil hlavou a nozdrami frkl tak mocně, že to zaznělo, jako by dlaněmi zatleskal a mírným klusem vracel se na cestu.. .

Kůň nezdá se divákům koněm a Cimbura Cimburou.. Cosi nadzemského jako v pohádce rozklenulo se nad nimi - lidé chápali, že jezdec i kůň si porozuměli - a kdyby teď z hořícího lesa vyšel proti nim drak, ještěr, lev - co koliv, ti dva že se neotočí - ale projedou…

"Svatý Jiří," vykřikl kdosi a všichni poklekli - aby za ty dva zasvěcence smrti se pomodlili - hrůza uchvátila je a nic jim nevadilo, že byl Cimbura bos, prostovlasý, v režné košili a odřených kozlovicích - aby v něm neviděli bohatýra…

138

Slovo nevyšlo už z Cimburových retů - jenom na krátce zas už držel v rukách řemení, a když Běláček doběhl až k samé ohnivé bráně - přihrbil se jezdec -jako pijavice přilnul ke koni - nohama sevřel koně a krásným plavým skokem zmizeli v dýmu a plamenech. Jako sousto pohltil je les - lidem se ulevilo. Napětí jako by pominulo - všechno vrhlo se teď na práce záchranné zde - protože ti dva tam jsou už tak jako tak ztraceni. Pronese hřebec Cimburu? Nepronese! Podlehne! Ztratí směr! Klopýtne o kámen, kořen anebo pařez! Udeří do dřeva! Padne a zabije sebe i Cimburu! Dýmem se zalkne a klesne! Žárem se splaší a Cimbura ho víc neovládne! Ach, toť jisto a není času dál myslit, jak ho chránit… Lidí přibíhá ze všech stran jako mraku - myslivci a hajní řídí hašení, od Písku vojsko sem běží - rány seker se ozývají, pily skřípou, země vyhazovaná lítá do výše, stromy se kácejí - příznivý vítr se zvedá - východní - - pryč od lesa obrací plameny k polím -Hůrky jsou zachráněny - až na dvě - tři jitra zničeného lesa. ..

"Hleďte, hleďte," ozývají se výkřiky… To Cimbura už kus cesty od lesa klátí se ke vsi… Pěšky jde a Běláček při něm se nadnáší a tančí, na pružných nožkách se pohupuje, krk zahýbá a hlučně vyfrkává nalokaný dým. Na koňském, širokém hřbetu jako na lavici hoví si Martínek s Vašíkem - oba drží opatrně plné džbánečky jahod - Chlapík hlučně a radostně štěká, obíhaje koně ve velikých kruzích, a Verunka ubíhá k Putimi před nimi - až šatečky jí vlají - povědět mamince, že Běláček s tatínkem pro ně do hořícího lesa přijeli. ..

"Není možná," žasnou lidé - a přece vidí Cimburu klidně se stavět na ohromné nohy - vidí, kterak rukou hladí hřebečka - hladí i synky svoje…

"Hola, Cimburo - jsi to ty anebo nejsi?" volá naň Černoch, volá jménem všech za hrobového ticha.

"Buď Bohu chvála -já jsem to - moje děti to jsou a můj kůň tu jde při mně - všichni živi a zdrávi," odpovídá radostně Cimbura - ale nezastavuje se, míře cestou dolů -s kopce - rovnou k podkostelnímu rybníku. Ale Rouček, Jaroš, Horník, Koubský, Černoch - všichni hned za ním a vidí Cimburu - na vlastní oči vidí souseda zdravého -jen dlouhé vlasy má sežehnuty - vidí i koně zdravého -jen hříva a ocas jsou kratší - žíně jako by přistřiženy - a Cimburu 139

i koně je cítit dýmem a čmoudem a pokryti jsou popelem…

"Ohněm jsme šťastně proletěli - deset skoků stačilo - a octli jsme se za ním - požár šířil se po kraji rychle, ale do hloubi nešel - překážel ne oheň, ale dým - ten jako mlha hustá naplňoval les a pro stromy a bezvětří k nebi vznésti se nemohl - na krok před sebe jsme neviděli - ale slyšeli jsme - Chlapíka - psa jsme slyšeli a potěšil jsem se já i kůň - zavolal jsem a pes přiběhl a k dětem nás dovedl - Ve-runka už utíkala s nimi a dobře utíkala pryč od ohně vzhůru cestou na Skálův vrch a k Selibovu. .."

"Tvá žena - Marjánka sem běží -" vykřikl vtom Kolářík a Cimbura se zastavil i koně zadržel - přiběhli Jan i Frantík.

"Maminka - maminka -" třásly se na matku děti a ona letěla k nim s otevřeným náručím. Přímo s koně na krk se jí pověsili kloučkové a ona s nimi na zem se posadila - hladila je, líbala… Oslzel Cimbura - štěstím a radostí oslzel…

Honzík s Frantíkem Běláčkovi sundali pohřibetník, pod-pěnku i podocasník i chomout s polštářem - Cimbura koně za kohoutek se přidržel - vyšvihl se naň a vjel s ním do vlahé lázně rybniční. Pil - dlouho a žíznivě pil hřebeček hned u kraje, ale pak do vody se pustil. .. celý do vody se ponořil - jenom hroty uší, oči a nozdry v jedné čáře vyčuhovaly mu nad hladinu - plul jako podmořský člun -voda kolem něho sotva znatelně se hýbala a s hráze ho ani vidět nebylo -jen Cimburu bylo vidět - stál na zádech koně a zdálo se, že jako duch se vznáší po modré hladině velikého rybníka…

V Dnes je neděle. Z putimského kostelíka hučí varhany a otevřenými dveřmi ven přes hřbitov do volné přírody, plné zrajícího obilí - letí píseň "Tvůrce mocný nebes - země. ..' Vážní sedláci - osmahlé tváře čerstvě oholené, dlouhé vlasy nad čelem rozdělené - silní a otužilí stojí zde na svých místech nad ohromnými bílými náhrobníky rytířů Radkovců z Mirovic a jako slabé děti sklánějí zde pod gotickou klenbou vybíleného kostelíka rozvážné hlavy své.. Jednou týdně zde před Bohem se pokořují, koleno ohýbají, 140

na dětskou drobotinu před oltářem a dřevěné mřížky se za hledí nad životem se zamyslí… Celý týden nezbývá k to mu času, ale v neděli touží po slově Božím, které pokorně i pozorně vyslechnou, snesou napomenutí, k srdci si vezmou povzbuzení, z vroucích srdcí si zazpívají a osvěženi - s du šemi jakoby umytými a svátečně oděnými vycházejí pak z kostela na hroby svých milých Jako každé neděle i Cimbura stojí s hlavou obnaženou nade hrobem Piksovým - když mu kdosi hůlkou zaťukal na rameno - rychle tedy hrob i čelo pokřižoval a ohlédl se. Starý Kovanda za ním stál - nějak celý přepadlý, v pasu jako by zlomený - o hůl opřený.. .

"Jdu se, chlapče, schválně na tebe podívat -" začal stařec vesele hned před hřbitovem - "jsi zase slávou pokryt - celý kraj o tobě mluví a o tvém srdnatém činu."

"A strejče" - mávl rukou Cimbura - "jaká chvála? Každý, kdo by tam byl měl děti, jednal by tak."

"To snad - to snad - ale koně by tam nedostal - nikdo jiný už ne - jen ty. To oni dobře vědí - Putimáci hlavatí i silný Černoch to ví - a proto velebí, chválí a obdivují -ukázals jim, kdo jsi - to byl kousek, který si obec zapamatuje. Ale, hochu, koníka, víš, toho koníka bych rád viděl," a zapadlá očka rozhořela se Kovandovi jako dva žíznivé uhlíčky. Což teprve potom u Cimburů na dvoře, když hospodář pustil hřebce svobodně, jen s ohlavem ze stáje ven.

"Až na srst - celá máma. Jako bych viděl Divokou, její hlavu má, i tělo tak nadnáší, jenom trochýtek je vyšší a ovšem silnější," kritisoval Kovanda, očí z ušlechtilého zvířete nespouštěje.

"Ale já na tvém místě, dal bych ho vykleštit," radil ještě na odchodu.

"A proč?" překvapeně ptal se Cimbura.

"Už ho viděla komis?" Tu teprve pochopil hospodář, nač starý sedlák bije.

"Ne, neviděla, byl do nedávna hříbětem, letos předvedu ho poprvé."

"Tak jen abys o něho nepřišel! Valáška po řízu by ti nevzali, ale hřebce, takového hřebce, nevím, hochu, nevím." Řeč se přesunula jinam - Kovanda vyprávěl, jak ho všecko zvolna opouští - "Dobráka už není - Pstruhy sedlák prodal - a má teď Tygry - oba stejné barvy - radostno na ně pohledět, - ale nejsou už moje - já k zemi níž se 141

skláním - do hrobu se dívám - se světem se loučím i s tebou dnes -" teskně mluvil stařec a vyžadoval si, aby ho Cimbura ke hrobu nesl a do hrobu spouštěl - "Jsi jako náš - tak s našimi naposled mi posluž, až oči mé na věky se zavrou -"

A zavřely se. .. Než svatá Markyta srp hodila do žita -ještě přede žněmi třemi páry koní přivezli mrtvého Ko-vandu ve fasuňku hrachovinou pečlivě vystlaném ke kapličce sv. Anny - a od ní na ramenou donesli ho k svatému Vavřinečku - jeho synové nesli a Cimbura s nimi jako by rodu Kovandovic vlastní byl, i do hrobu ho spustil. . .

Smuten vrátil se domů a vděčně vzpomínal až do své smrti jako na vlastního otce na nebožtíka Kovandu - jeho řečí a úsudků se dovolával - jeho přísloví opakoval, jeho radami se řídil, pouze tou poslední ne. Nemohl a nemohl se rozhodnout, vydat hřebečka na pospas nunvářům. Věděl, že by pak rázem ztratil všechnu bystrost, všechen oheň, že by se stal z něho líný, netečný a tlustý valach.

Zato brzy třásla se v něm dušička jako v síti rybička.

Brzy nato poslal starosta po sedlácích paličku s oznámením tištěným a se vzkazem ústním, že za týden bude v píseckém hřebčinci přehlídka koní… I hřebeček byl už mezi koni na listině zapsán a musil "na parádu" s ostatními. Vylínal k jaru - ožehnutý ocas i hříva znova mu narostly - a odpočalý po zimě přímo hýřil silou i bujarostí, když s Cimburou k Smrkovicům z Putimi vyjel. Všichni sedláci jeli - jeli na koních vyšňořených v sedlech i na dekách jen -jejich pacholci - i jejich syni - i Frantík s Honzíkem seděli na kobylách a jeli - ale Běláček musil být první - nesnesl, aby ho někdo předjel - vzpínal se a hryzal koně nalevo, napravo, až cestu si proklestiv, první vyrazil a ostatní volky nevolky za ním. Přes Smrkovice, Semice hnala se ta selská kavalkáda a na vodňanské silnici teprve zatočili k Písku.

Řada rybníků po levé straně zaleskla se v ranním slunci.

Klášterské rybníčky - jako na niti růžencová zrna - na potůčku navlečené - Beránkovec, Šarlak, svítily se -jako by byly ne vodou, ale tekutým stříbrem nahnány. Po pravé ruce lesem černala se Kraví Hora a uprostřed jako by krví hořely taškové střechy hřebčineckých kasáren, položených při samé silnici sotva půl hodinky před Pískem. - Černo- žlutě natřená vrata byla v nich dokořán otevřena a vypa sený strážmistr - dlouhý bič v ruce - čekal na to stádo 142

selských koní s opovržlivým úsměvem v brunátné tváři. Ale co to? Proti němu jede zvolna kůň - kůň jako panna - ba kdyby nebylo s hříchem - řekl by starý strážmistr - kůň jako anděl krásný. . . Bič mu v ruce klesl - strážmistr na bobek si sedl a zdola nahoru koně pozoroval.

,Hřebec je to," vykřikl hlasitě - "kde ho ukrad, ten hloupý sedlák?" a závist zahořela v něm… Ne - tu -v celém hřebčinci nestojí ani jediný takový kůň, jako tenhle šiml zde…

Starý voják a zkušený koňař div se Běláčkovi až k zemi nepoklonil, když k němu dojel, uctivě mu z cesty ustoupil, a rukou mu ukázal na prostornou jízdárnu ve dvoře. Vojáci žasnou, kdeže se v jejich "vachmistru" ta vlídnost k sedláku najednou bere. ..

Běláček první a ostatní za ním projeli vraty a stavěli se do řady.

"Tenhle zázrak koňský až uvidí náš starý" - křičel strážmistr po německu a posílal kaprála podívat se na silnici, nejede-li ještě od Písku slavná komise. Sám se od hřebce nehnul, dokud ho neprohlédl - hubu mu rozevřel a zuby spočítal, na pěsti změřil u kohoutku i v kříži - nohy mu promakával. - Blížilo se k deváté, když zahrčel před kasárnami kočár.

Rytmistr a dva důstojníci vešli na dvůr a postavili se k malému stolečku. Svazek listin položili naň, zvěrolékař rovnou zaměřil k nejbližšímu koni.

Odvod koní odbýval se rychle a hladce. Bylo tu mnoho starých známých - tu a tam některý nový přibyl - o jiném sedlák vykládal, kam se poděl, kam ho prodal anebo vyměnil. Na opačném konci stál Běláček. Strážmistr hlásil sice rytmistru, jaké zvíře stojí na konci řady, ale ten jen zabručel cosi do husarsky vykroucených knírů a zabodl ostré oči své do koní nejbližších. Zřídka některý z koní musil z řady ven a proběhnout se - ukázat se komisi - a tu i Běláčkem to trhalo - hrabal netrpělivě sypký, hrubý písek, přežvykoval uzdu, až mu pěny od úst padaly - až konečně došlo na něho.

Důstojníci ho spatřili - a až dech se v nich zatajil.

Běláček stál v plné slávě před nimi. .. Kůže jeho byla neobyčejně jemná - srst krátká - a nebyl bílý, ale skoro růžový - jak se bílý chlup s černým spolu míchal. .. Jeho hříva byla žlutou slamou uměle vypletena a tuhé copánky 143

visely mu na rovném čele mezi bystrýma očima i po silném, jakoby z mramoru vytesaném krku. Pěkně vyběhlý ocas naplňuje hustá, čistá žíně a tak dlouhá, že ji Běláček skorem po zemi za sebou vláčí… Nohy nad kopytem až ke kolenu jsou kost a kůže - tenké a suché jako nohy jelení - každý kloub - šlachu i žílu jest na nich zřetelně znát - Kde se tu vzalo to ušlechtilé zvíře? Jakého je původu?

"Je to arab - půl araba jistě!" hádá rytmistr - chodě pln úcty a obdivu kolem a ukazuje na jeho srst - hřívu a ocas.

"Postavou a typem je to berber," tvrdí zvěrolékař.

"Má štičí, výraznou hlavu - a nebýt to šiml - řekl bych: kůň anglický je to," míní důstojníci.

A Běláček stojí a "upejpá se". - Cimbura ho provádí, koník ukazuje slavné komisi, jak pružné má nohy, v chůzi ani v běhu že se "nestihá", "nezašlapuje " ani "nestrouhá"

- ať jde krokem anebo klusem - že nohou nekroutí - ne- kulhá - zpředu - zezadu - ze stran pozorují - ostře pozorují Běláčka - ale poskvrny, vady na něm nenalézají. ..

Všichni Putimští jsou hotovi a odjeli - ale Běláčka stále prohlížejí - provádějí a obdivují na dvoře kasáren.

Malé srdce jest v Cimburovi. Nic dobrého netuší ani sobě ani koni. Na Kovandu si vzpomíná, pozdě lituje a naříkaje, že měl dát přece jen hřebce po jaru vyklisnout.

"Rozvedou nás - najisto nás rozvedou -" šeptá mu vnitřní hlas - "Necháme si tu hřebce měsíc na zkoušku," povídá mu zvěrolékař a voják hned už dává hřebci erární uzdu a do stáje ho odvádí - "osvědčí-li se, dostanete za to zvíře tolik, kolik budete chtít -"

"Neprodám Běláčka -"

"Tak dostanete tolik, zač my ho odhadnem - u starosty složíme peníze -Jan Cimbura jste - z Putimi č. 25 - že ano?"

Na stání zařehtal hřebeček - zaplakal tajně v srdci svém pro něho Cimbura a po pěší - s ohlávkou v ruce vycházel z kasáren. ..

Smuten vrátil se bez koníka, uzdu na hřebík pověsil -a ani slova nepromluvil - jídla se nedotkl.

"Měj rozum," vážně, ale laskavě připomínala mu žena - "odvedou syna na vojnu - otec s matkou se rmoutí - a pomohou si? Člověk - dítě narukovat musí - a neřku-li kůň -"

Cimbura kýval hlavou - rozum mu říkal, svatou pravdu 144

že mluví Marjánka a počítal v duchu: "ještě rok a půjde do Písku před vojenské pány ne s koněm, ale s Piksovým synem, kterého jako svého miluje a ještě dvě leta a půjde s Franckem - druhým synem a pochybuje Cimbura, že by se pánům nelíbili tisíckrát víc než celý Běláček" - a před zrakem otce zjevily se štíhlé, ztepilé postavy obou hochů -"jako voda léta utekou a jako letos do školy - tak povede k asentu svoje dvojčata Martínka s Vašíkem a jak teprve s těmi se těžko jednou loučit bude - zvíře je zvíře - od toho srdce odpadnout - mysl na ně zapomenout může -i kdyby to Běláček byl," tak se utěšoval a to zvláště tenkrát, když mu soused Hubáček, který teď byl starostou - vyplatil neslýchanou sumu - plných dvanáct stovek - za hřebce a podal psaní, že Běláček zůstane na vojně. ..

Ale Cimbura netruchlil sám - truchlily pro dobrého koníka i děti - a to nejen děti Cimburovic, ale děti z celé Putimi. Běláček už sice nechodil v poslední době do školy - nedíval se otevřeným oknem v létě na své drobné soudruhy - nestával na prahu a neloudil na nich kůrky chlebové - měl vážnější a těžší práci, ale věrným přítelem té drobotiny dětské zůstal - dítě mohlo na Běláčka sednout - mohlo ho podlézt - zapřáhnout i vypřáhnout, co chtělo s ním dělat a koník mu neublížil - a to zlaté zvíře teď dětem odvedli na vojnu…

Tak minulo asi půl roku. Zima se blížila a ohlašovala mlhou, mrazíky a krátkým dnem. Stromy holé, bezlisté čekaly smutně na její příchod Za pěkného podzimního dne z píseckého hřebčince vyjelo několik jezdců. V čele - na hřebci černém jako havran seděl pan rytmistr a za ním na těžkých koních samá šarže. .. Jeli vodňanskou silnicí - a pěkně se jim jelo. Z mlh brzy proklovalo se zlaté slunéčko, stříbrné nitky babího leta poletovaly vzduchem, z polí při silnici voněl dým z pasáckých ohníčků.

Jezdci minuli Semice, Nový dvůr, selibovský rybník a teprve u Protivína pomyslili na návrat. Rytmistr otočil vraníka napravo - sjel s císařské silnice a zaměřil ke Skalám, Heřmani a Ražicům…

V Putimi na věži odbíjela desátá. Pan učitel pouštěl právě první oddělení žáčků domů, když na dřevěném mostě přes Blanici jako když z hluboka zahřmí zaduněla kopyta koní. ..

"Vojáci! Vojáci!" zaradovaly se děti a zastavily se 145

i s panem učitelem před školou. Pomalu, krokem blížil se k nim hlouček jezdců.. .

"Pochválen Pán Ježíš" - sborem pozdravili hoši i děvčátka. Důstojník se usmál - zasalutoval a laskavě - jednou rukou přidržuje bujného hřebce a druhou opíraje si volně o bok - prohlížel si kluky - dorost - "kanonenfuter" - jak říká vojenská hantýrka. ..

I kluci mají zřejmé zalíbení v něm. Líbí se jim jeho vysoké boty, lesklé, shrnovací, se žlutou rákoskou v holínce, líbí se jim černý kůň a žluté sedlo na něm - očka se jím jako hvězdičky svítí a třpytí - ale vtom strhl se mezi nimi křik.

"Běláček! Cimburovic Běláček!" zajásaly děti.

"Běláčku!"

"Běláčku, tu máš!"

"Pojď sem," volalo jedno přes druhé a ručkama lovily hned k kapsách i v kožených a slaměných taškách.

Hřebec - mušák pozdvihl hlavu, zastříhal ušima, velké, černé oči svoje upřel na děti, chviličku jako by se rozpomínal - a najednou sebou trhl a rozběhl se rovnou k dětem - marně kaprál, co na něm seděl, uzdou trhal, klel a na dával.

Chlapec jako palec utíkal Běláčkovi naproti. "Koukejte, kluci, to je náš šiml," volal pyšně cestou a natahoval ručku po koni. Ten se u kloučka zastavil, radostně zařehtal a očuchával - Cimburovic Martínka - který se tu setkal s milovaným druhem svým. Hřebec k němu hlavu sehnul -do tašky mu čichal - Martínek ho hladil po měkkém nose, za uzdu ho popadl a žadonil: "Vojáku, vojáčku můj zlatej - nechte mě sednout na Běláčka."

Rytmistr se smál - smáli se i ostatní vojáci. Kaprál se sehnul, vyzvedl klučíka a posadil před sebe do sedla…

"Šimle, pojedeme k nám, to budou mít tatínek radost -a maminka a Honzík s Franckem - a Verunka - a Váša -ten stůně a není dnes ve škole - a všichni u nás se rozveselí," hovořilo dítě, a hřebec jako by rozuměl, otočil se a pádil rovnou k Cimburovům - ostatní vojáci na koních za ním.

U Cimburů dnes mlátí - jenom selka vaří oběd. "Co se to děje?" pomyslila si, když zaslechla ve světnici u kamen dusot koňských kopyt. Skočila k oknu a hle - Běláček jede k nim. Martin sedl na něm a za Martinem voják s navoskovanými kňoury - a za Běláčkem ještě pět nebo šest jiných hřebců…

146

Vyběhla tak, jak u plotny stála, dokořán vrata otevřela a koníka srdečně ve statku vítala - vítala i pana rytmistra - vítala i ostatní pány vojáky.

Mlatci s mlatu ze stodoly na dvůr vyskočili a oči na Běláčkovi nechat mohli - jaké panské způsoby si osvojil -jak hlavu drží a jak si vykračuje - ale chválí ho, že se za svůj domov nestydí a na ně nezapomněl. Vojáci s koní sesedali, selka jim bochník chleba s nožem podala a sama hrudu másla žlutého s bílou solí na talíři jim podržela. Cimburu mrzelo, že nesmí koním dát ovsa - ale za to předložil jim po otýpce suchého nemláceného jetele - Honzík vodu vážil a Francek v putýnce ji hřebcům donášel. I chorý Vašík rázem jako by se pozdravil, vyběhl s Verunkou k Běláčkovi a hladil jej po sehnuté šíji.

Cimbura mluví s rytmistrem a pýří se radostí - neboť důstojník chválou nad Běláčkem oplývá - ale náhle zasmu-šuje se hospodář, nebo slyší, že hřebec nejmenuje se už Běláček - ale "Marengo" že se mu říkat musí po slavném šimlu císaře Napoleona. ..

"Marengo," zavolal kaprál - a aj - Běláček vskutku pozdvihl hlavu - slyšel na to jméno . .. Líto to bylo Cim-burovi a zmírnilo to bolest loučení. .. Běláček tak jako tak zmizel - a Marengo? Marengo? Ach ne - tak by mu nikdo u Cimburů za nic říkat nemohl. . .

Odjeli vojáci z Putimi - odjeli před polednem - až před dvůr je Cimburovic vyprovodili a před dvorem stáli -až se za koni zaprášilo a oni za vrškem zmizeli. - Těšili se, že se zase shledají s hřebečkem milovaným - v Písku po něm se ohlíželi - ale koník jako by do vody padl - ztratil se jim. Hřebci k jaru rozjeli se po stanicích a s nimi z hřeb-čince zmizel i Běláček.. .

Kdyby však byl Cimbura čítal vídeňské noviny, byl by četl o tom, kterak Marengo po výstavách sbírá ceny a na dostihách vyhrává všecky sázky. Byl by se dozvěděl, že pověst o tom hřebci jde Evropou, že se píše o něm jako o nejslavnějším muži. Cimbura s úžasem byl by slyšel celý vylhaný rodokmen, který o Marengovi se udával, byl by slyšel, že Běláček je z matky Arabky po andaluzském hřebci, tedy kůň čistokrevný a neobyčejně vzácný i urozený. A Cimbura jistě, jaký už on byl, byl by si sedl a těžkou rukou byl by napsal do těch novin opravu, že jeho koník není žádný Marengo, ale že to poctivý, český Běláček, 147

jeho mámou že nebyla žádná světoběžná Arabka, poběh-lice nějaká, ale roduvěrná klisna Divoká z Kovandovic statku v Hradišti, na tu že byl puštěn hřebec Mušák u Dvořáků v Pištíně, že je to tedy český kůň, narozený i odchovaný v české vsi Putimi Janem Cimburou, sedlákem z čísla 25.

Škoda, že nečítal Cimbura vídeňských novin. Byl by se i o tom dočetl, že nejlepšího hřebce Marenga - daroval sám císař pán svému generálu jízdy, knížeti Vindišgrécovi.

Okem nespatřil Běláčka ani Honzík, který 11. plukem - píseckým - korunního prince Alberta Saského ležel v Tridentu, ani Francek, který před dvěma lety na podzim narukoval k ženijnímu sboru a přidělen byl k raketnímu oddělení.

VI Deset let už v Putimi farářoval páter Hynek Skála. Deset let vystupoval v neděli i ve svátek po úzkých schůdkách do kamenné kazatelny - a oznamoval věrné osádce své, kdo se bude ženit, za koho mše svatá se bude číst, posty a průvody, pořad služeb božích - to všecko po ex-hortě předčítal svým klidným, mírným hlasem. Rádi ho měli osadníci a do jisté míry byli i pyšní na svého faráře -neboť posedla ho taková lidská slabůstka, která ho s nimi sbližovala - jako všichni osadní sedláci jeho - i on miloval - koně. Bylo to podivné - on - Skála - který byl rodákem z Písku - městské dítě - když přišel mezi Putimáky - na jejich starobylou faru - a počal hospodařit - do roka zamiloval si koně - ne snad určitého koně - jeden nebo dva páry - ale koně vůbec, a zvlášť každého dokonalého a bezvadného. Byl však veliký rozdíl mezi láskou jeho a láskou selskou. Sedlák cítil se svým valáškem anebo kobylkou, srostl s nimi nemoha se od nich odloučit, ani když schromli anebo oslepli… Farář Skála zbavil se koně snadno a lehce, mohl-li jej nahradit jiným a lepším. Koně s chybou v stáji nestrpěl - a nikdo neviděl jej jeti jinak -než klusem. Na dvoře vsedl do kočáru a vytáhl hodinky. ,,Jeď, Matěji," poručil kočímu a zadíval se koním na nohy a na hlavy. Když kočár zabouřil na píseckém dláždění -vytáhl znovu hodinky. "Dobře běží," pochválil si, netrva- 148

la-li jízda déle než čtvrt hodiny. "Musím se shánět po novém páru," zabručel zlostně - když koně o minutu se zpozdili. Koně miluje, ale citu k nim nemá - cit mu chybí, říkali sedláci, "protože není ze selského - nevyrostl v tom - kůň je mu jako kůň -jen když je zdravý a krásný - v tom měšťáka nezapře," a chodili v dešti i blátě sami pěšky, jen aby si koně odpočali.

Ale když se ve Skočici o pouti sjeli kněží z daleka široka, když přijeli koně pana děkana z Vodňan, pana děkana z Bavorova, pana děkana z Protivína - pana děkana z Volyně - prohlíželi si je sedláci se zájmem a znalecky, když kočové projížděli kolem skočického zámku. - Jenom Putimáci upjatě mlčeli, chválou šetřili, jako by zlata ukrajoval - až přifičel jejich pan farář! - Jako vítr přicválali dva do páru a barvy shledaní koně - jeden jako druhý - stejně vysoký - jeden od druhého k nerozeznání.

"A - a - podívejme se - odkud pak tohle spřežení je?"

"To bude vydlužené - knížecí -"

"Co vydlužené? To jsou koně z Putimi - to jsou koně našeho faráře," - rozkřikli se teď chlubně putimští - a obstoupili koně i kočár - a všecky ty děkanské páry musily ustoupit - schovat se před koni faráře Skály.

Pro tohle měli rádi svého faráře a byli hrdi na něho.

- I dnes zvedli ke kazatelně vzhůru svoje hlavy, ale faráře svého sotva poznávali. Jeho usměvavá tvář jako by o deset let zestárla, pobledla, sítí vrásek jako pavučinou se po táhla, ztepilá, vznosná postava se přihrbila, jakoby pod ohromným břemenem a těžce vystupoval po schůdkách tak, jako by ten papír, který v bílých rukách se mu chvěl, centy vážil…

Hrobovým, jakoby cizím hlasem jal se předčítat proklamaci k válce - ke dvojí válce - do které se Rakousko zapletlo s Pruskem a Itálií současně.

Ženské se hlasitě rozplakaly a muži svěsili hlavy na prsa.

Tak - tu to mají potvrzené, o čem už dlouho se mluvilo a psalo, černé na bílém četl to farář z kazatelny a přibil pak na dveře chrámové. Bude vojna - bude!.. .

Celá sklíčená - jako zlomená kráčela Cimburová z kostela domů. Starost jako těžký balvan ležela na ní a ohýbala ji k zemi.

149

"Chuděra," litovaly ji sousedky - "má tam oba - Jana i Frantíka -" rozlítostnily se sice i nad Kavalírkou - jejíž syn sloužil u pěchoty - litovaly domkářku Sekyrovou - tu, co měla syna Vencu na vojně kyrysarem - ale nejvíce žalu cítily pro Cimburku. Ženy se rozešly, ale muži jako jindy v kroužcích stáli ještě dlouho před kostelem. Čtveráctví vytratilo se jim z očí, smích zmizel z jejich tváří.. .

"Bude vojna - bude," jako hrana znělo všem v hlavách i srdci…

Vtom brankou hřbitovní vycházeli k nim pan učitel Dominik Jelínek s farářem. Beze slova hrnuli se hned k nim muži.

"Zle bude," chvějícím se hlasem promluvil farář a svěsil hlavu. Tím postesknutím prolomil ticho, a už sypaly se otázky: "Kdy to začne?" - "Kam poženou náš pluk - náš - jedenáctý regiment?" - "A je-li pravda, že sám majitel našeho pluku - sám princ Albert ze Sas že přijde - Sasáci s námi že se spojí?"

"Dvě armády budou - dvě - severní a jižní," rozhodil farář ruce - "toť jisto - protože ze dvou stran napadnou nás - dole Taliáni - nahoře Prušáci - na dvě fronty třeba se bít - a těžko vědět - kde bude stát písecký pluk. Teď leží v Tridentu a tam asi zůstane - a půjde do ohně proti Itálii - ale setniny, co zbyly v Písku - ty povedou tam, kam nejblíž, k Jičínu někam- Pán Bůh buď s námi," dodal ještě a zmizel ve své faře - odešel bolně a trapně dojat. .. Nemohl se déle dívat do úzkostlivých zraků Cimburovi ani Koláříkovi, Vlachovi ani Kavalírovi -. "Zapřáhni - pojedeme do Písku," poručil na dvoře kočímu a po chvíli už volal na sedláky - kteří tu dosud stáli jako těžký, hustý mrak -: "Jedu do Písku - bude-li možná vyzvědět něco -povím vám po požehnání" z kočáru tak zavolal a už se schoulil do jeho kouta a po zvyku hodinky vytáhl - mechanicky na ně se podíval - zastrčil je - ale kolik je hodin nevěděl - koním na nohy se díval - ale neviděl jich. - "Bude vojna - bude" hučelo starou jeho hlavou. Spoléhal hlavně na setníka Hrozného z Bojemilů v Písku - ten že mu poví, co bude s píseckou pěchotou a klatovskou jízdou - poví něco o naději na vítězství, o generálech, kteří budou komandovat, ale marně se těšil. V Písku šlo o život. Zástup lidí na velkém náměstí obléhal kasárna a otevřenými vraty bylo vidět na prostorný dvůr až ke skladištím a starému 150

hradu. Koně a vozy, důstojníci i vojáci tísnili se tam uvnitř bedny a kufry vynášeli ze zásobáren - tamboři a trubači zkoušeli signály - šavle se brousily, pušky a náboje pozorně se prohlížely. Chvílemi zazněla veselá písnička vojenská - slovům nerozumět - ale bujná melodie nakazila množství a brzy zpívalo se i před kasárnami. Páni i dámy tu promenovali a šel-li voják kolem, doutníky mu podávali - ,,slávu" provolávali a vojáci z oken kasáren mávali čapkami a hrdinně ujišťovali: "nedáme se" - "nic se nebojte" - "naši vyhrajou" - "čepicemi hnidy pruské potlučeme" - "rozsekáme všecko" - i potlesk se ozval a hudba ostrostřelců zahrála "tuš" na náměstí. Byla to nálada povznešená, bezstarostná, chvílemi až masopustní - opojovala a podmaňovala, strhovala s sebou jako povodeň kdekoho, i faráře Skálu. S nikým rozumného slova promluvit nemohl, k nikomu se dostat - ale přece byl rád, že jel. .. Mnohem volněji mu zde bylo - než tam doma v Putimi ráno před kostelem. .. Všechny chmury se tu rozplynuly, všechny starosti pohltilo tu až bezuzdné veselí.

"Vyhrajem, jistojistě vyhrajem," volal už z kočáru -"do Písku jděte - lidičky drazí - do Písku přesvědčit se na vlastní oči" - zrak mu při tom nadšením zářil, vysoká postava směle se tyčila a tvář celá jako proměněná měla slavnostní vzhled. . .

Jako jiskra do sudu prachu hozená - tak účinkovala slova faráře Skály. "Vítězství naše! Juchuchu," zajásali lidé a rozběhli se k Písku. Vrátili se večer a Putimí do pozdní noci zněly staré vojenské písně. V hospodách - na staré i nové - vypravovalo se o vojně - a staří sedláci i výměnkáři hořeli zrovna nadšením a vypravovali o válečných taženích, které oni prodělali. .. Přišlo pondělí, úterý -i další dny - nikdo nepracoval - o pole a luka se nestaral - tak tak dobytek pokrmil a už spěchal do Písku anebo alespoň k budějovické silnici. Strach a hrůza válečná zmizela úplně, lidé jako by vojnou třeštili, těšili se přímo na ni - na nic jiného - než na ni nemyslili, o ničem jiném nemluvili - byli vojnou přímo opilí a ochotní na vyzvání vstoupit znovu do řad vojenských a obléci bílý kabát císařský.

Předmětem obdivu a závisti stali se skuteční vojáci. A těch už se hrnulo k Písku od Klatov a Budějovic a odtud dále k severu - že někdy jim silnice nestačila. Až k Proti- 151

vínu a Dobevi běželo se jim naproti a po odpočinku v Písku vyprovázeli se zas až k Čížové anebo Záhoří. Vojenské hudby hrály, polnice ječely, bubny vířily - písnička střídala se za písničkou. ..

Kavalerie těší se mezi sedláky největší oblibě, lásce i pozornosti. Z daleka přes pole už ji slyšet. Trubači troubí "generálmarš" - celá kapela na bílých koních. .. Podkovy zvoní o tvrdou silnici do taktu, a když muzika dohraje - spustí vojáci: Kyrysy na prsou - ze stříbra všechny jsou, kyrysaři jedou - pistole ve pěsti jsou naše nevěsty do vojny nás vedou…

Přijeli poklusem, a než se diváci vzpamatovali, oči si promnuli - hle - škadrona dragounů vyjíždí na kopeček.

Dragouni v poli jsou -kam je to ponesou netolický koně? Přes pole do dálky, do boje, do války, vojna ta je pro ně…

"Husaři - husaři," strhl se vtom pokřik. Na uherských koních chundelatých, nízkých přihnali se chlapi černí, osmahlí jako cikáni, s kníry navoskovanými do špiček tenkých jako jehly - ani nezpívali, jen se strašně mračili a kleli… Vtom už zase hudba - dlouhé píky zaleskly se ve slunci - konfederatky se zapestřily - už i hulánky zavlály - ach - huláni - malované děti! - Kdekdo je vítá. Klobouky i šátky mává se ve vzduchu a z hrdel píseň letí jim vstříc: Zelení huláni do vojny uhání jako velká voda - šavle vás poseče, věrná krev poteče - škoda vás je - škoda - 152

V Písku na rynku - malém i velkém - táboří pěchota stojí kanóny a vozy s municí. Děti i dospělí obklopují vojáky - mluví s nimi - jíst i pít jim nosí - a vojáci samý zpěv, samý smích.

Naši - naši - to jsou naši -" strhne se pokřik. Otevřený-mi vraty kasáren - tak jako by vytrhl čep z ohromného rybníku Milavy u Drhovle - valí se proudy vojska. Kapela hraje Radeckého marš - nahé šavle důstojnické svítí se ve sluníčku jako stříbro - bubny do kroku víří - a vojáčkové jako strunky nataženi - prsa vypnutá - defilují kolem nějakého generála se zeleným peřím a zlatými portami… "Zpívejte, hoši -" vykřikl Hrozný na svoji setninu - setník Hrozný - pravý otec svých vojáků - sám začal a vojáci za ním: Jedenáctej regement Saskýho je prince - do vojny se šikuje na píseckým rynce.

Princ Alberta regement mašíruje polem -nespatříš mně, má milá, víc za vaším stolem - Píseckej náš regement po krvavý řeži -kdepak zůstal tvůj milej? V poli - ach - tam leží.. ?

Starý generál vysoko na koni kroutil si spokojeně šedivé kníry, dívaje se radostně na ty urostlé, smělé synky, českého jihu - "vyhrát - všecko vyhrát s nimi musím," říkal si blaženě v duchu - a už jiná setnina upírala na něho bystré oči a jiná píseň jako chorál nesla se vzduchem.. .

Pěchota dala se na pochod - opouštěla město.

Tatíčkovi pozdravení, mámě dal bych políbení, kdybych se směl zastavit.

S Bohem sestry, s Bohem bratří, rodné zemi život patří, za ni ho jdu nasadit…

153

"Kam jdete, vojáčkové?" - "Kam vás ženou?" ptali se lidé.

"A sami nevíme," odpovídali vojáci ze řad - "na Taliána anebo na Prajzy - do vojny jdem - do ohně," a tiskli v pochodu známým i neznámým ruce - a znova zas do zpěvu se dali: S Bohem pole - louky - lesy až zahynem v poli kdesi, na vás budem vzpomínat - vyřiďte tam mojí milý - že nebudu hrdlo bílý nebudu víc objímat - Ženské utíraly si oči - i vojáci rozcitlivělí - dojatí loučením - zvážněli. Podivná směs citů převalovala se jim v duších. Nadšení převládalo - ale mísil se do něho i stesk - vědomí obdivu, kterým je všichni provázejí, lásky, kterou je zahrnují, dojímalo je - viděli, jak se s nimi v té chvíli všichni těžko loučí - jak se s nimi skoro mazlí - a to všecko zračilo se i v melodii a citu, kterým zpívali. Nej smutnější sloku jako výkřik k nebesům nechali si na konec.

Podsrpecká Matko Boží, kalný oči na svým loži k tobě budem upírat, až budeme v lazaretě opuštění v šírým světě za císaře umírat.. . Po domově budem toužit, jeptišky nám budou sloužit..

- ale dál to nešlo, hlasy se zlomily a místo zpěvu pláč - hlasité stkáni propuklo kolem, i vojákům vytryskly slzy, podmanila si je ta stará vojenská písnička teď jako nikdy před tím - ačkoli ji stokrát zpívali lhostejně jako řadu jiných - ale teď - v těch okolnostech a prostředí - vycítili, kdy asi vytryskla ta píseň z duše jako pramen ze skály něja kému vojáčkovi - promluvila k nim - dojala je. Leč vtom náhle jakoby se zlomilo a zřítilo to měkké roztoužení - jako by uprchla všecka ta něžná - rozbolestněná nálada a tvrdý - přímo opačný cit prodral se na povrch. Hlasy ztvr dly a zmohutnily a zabouřily hrdě, bujaře v nové strofě: 154

Vyložení jako z kmentu píseckýmu regementu císař pán sám kázal dát -vyložení z jeho ruky, aby mohl mezi pluky regement náš rozeznat.

Celý kraj pozorně poslouchá, jak bujará píseň bouří vzduchem, tvrdá silnice se chvěje pod pádným krokem, ptáci utichli, lidé se zastavují, a už jenom staré štěpy provázejí vojáčky dál po prašné cestě…

Vojáci odtáhli - zmizeli z Písku, Budějovic i Klatov - rozvezli je k severu i jihu - ale žhavá vzpomínka na ně a vřelý, přímo ohnivý zájem o vojnu zůstal. - Zajímal se o ni kdekdo - nejen Sejpka, Kavalír a Sekyra v Putimi -nejen Kolísek a Krajíc v Hradišti, nejen vdova Mastná ve Smrkoucích - ti proto hlavně - že tam měli syny - ale hořeli dychtivostí i všichni ostatní mladí i staří. Na vojnu se myslilo, o vojně se mluvilo i zpívalo.

Chasníci chodili řadou po vsi a za jasných večerů do daleka se nesl nadšený jejich zpěv: Rekruti se z vesnic trousí puškaři jim šavle brousí k flintě dají - jako jed -navostřenej bajonet. Kováři uz v ohni kujou ocelové podkovy -naši bratři mašírujou v pole proti Turkovi. - Bílá kolečka černého bezu dýchala do houstnoucího šera opojné svoje vůně - na putimském dřevěném mostě nad Blanicí jako hejno smutných holubic stála děvčata a sotva dozněl zpěv chlapců, zazněly k nebi žalobné hlasy dívek: Regement vojáků.

na píseckým rynku.. .

Stála v něm naposled řada hodnejch synků.

Za čákou větvičky zeleného dubí - 155

odtáhli do vojny vojna nám je zhubí.. .

Ani starým nechtělo se na lože. Muži v hospodách vy sedávali, ženy před statky na sedačkách vyprávěly, co od mužů slyšely. Šly pověsti o pruských špehýřích, o oficírech, převlečených za hausíry, jak Benedek od Olomouce se hnul, potom už jak se hrne do Čech vojsko pruské a naši se těší na ně, co držet je mají, jen jen se třesou již přijít do ohně Pouze jeden člověk byl v Putimi, který poslouchal sice, ale mlčel - úporně mlčel - a to byl sedlák Cimbura. Obec sice věděla, že není řečný, ale jeho zaryté mlčení teď - v tom obecném vzrušení - to ji dráždilo - zdálo se jí vyzývavé a trestuhodné.

Cimbura už zas se vylučoval, nešel s obcí, výminku tvořil - a toho nesnese žádná obec - "s vlky musí výt -chce-li s nimi být" - tak neúprosně žádá psychologie davu…

Hrbatý Venoušek donášel denně z Písku poštu. Dychtivě čekával na něho zástup lidí u školy - a jak přiběhl unaven, upocen - z daleka už podával panu faráři Skálovi noviny. Zvědavé ticho jako v kostele zavládlo rázem - planoucí, žhavé oči zabodly se do rozložených novin, a farář hlasitě, zvolna předčítal. Tak dozvěděli se v Putimi, kterak odvezli z Prahy - z pokladu u svatého Víta českou korunu svatováclavskou, jak se chystají kanovníci ukrýt stříbrný hrob svatého Jana Nepomuckého, jak ze severních Čech utíkají státní úřady i s "kasou" do Prahy a za nimi lidé jak prchají do lesů, dobytek odvádějí a co pobrat nemohou, do země zakopávají… I děti žádostivě poslouchaly. Jako ptáčkové z hnízda vykukovaly otevřenými okny ze školy -každé s kusem bílého plátna v ruce, ale prstíky přestaly vytahovat nitky, a teprve když dočetl kněz a venku rozhu-čely se hlasy - vrátila se děcka do lavic a znovu horlivě mihaly se ručky a "cupovaly". - Místo čtení, psaní anebo počítání - staraly se tu i děti teď o vojnu, chystaly raněným cupaninu a plátěné vinutí, tak, jak pan krajský nařídil - neboť už i krev tekla. ..

Prušáci obsadili Drážďany a do Prahy přivezl vlak první raněné Sasy…

"Jen až dojdou naši" - "Jen až se armády spojí - pak 156

uvidí Prajzi" - křičeli lidé. Krev dráždila, dráždil je i ústup Sasíků a hořeli přímo touhou, už aby přiletěla zpráva, jak se naše pluky Prušákům postavily do cesty jako zeď -ani o krok dál" - jak vykřikly - a hladové Braniborce hnali zpět jako ovce …

Tak - tak a nejinak to bude" - tvrdili všichni i farář i učitel i sládek. ..

Ta hvězda - víme - zlé znamení," opovážil se poznamenat Kolářík - a všichni na chvíli se zarazili. Ano, vzpomněli si, jak noviny psaly, že na severním nebi, v souhvězdí Koruny" náhle - neočekávaně zazářila nová hvězda - svítila a třpytila se, ale zvolna se ztrácela - až koncem května zhasla a zmizela docela.. .

Byla to nepříjemná poznámka a všichni se zlobili na Koláříka, že to s tou hvězdičkou připomenul - mlčet měl a sdílet radostné nadšení a ne kalit - kazit náladu a otravovat jim hřejivou naději.

"Aby to tak nedopadlo jako v roce devětapadesátém v Itálii" vzpomněl si vtom Jaroš.. . Muži sklopili hlavy - hrůza je obešla … V duchu spatřili nový pomník, teprve nedávno postavený v píseckém parku. Na kamenném podstavci spatřili lva, několikrát ovinutého hadem - se kterým marně zápasí.

Nápis ve zlatých literách - který nesl podstavec - vybavil se jim v té příšerné chvíli v mysli. "Léta Páně 1859 statně bojujíce v krutých bitvách u Melegnana dne 3. a u Solferina dne 24. června padlo smrtí hrdinskou osm set a šedesát mužů z českého pluku č. 11." Ach, na tu ránu, ještě čerstvou dosud si vzpomínali. Co se vrátilo z pyšného jejich regimentu? - Nepřijel zpět ani setník Bayer ani Berg - zůstali tam na bojištích důstojníci Župan, Přiborský i Čermák a s nimi skoro devět set jejich lidí - vyrostlých a vychovaných tu - v doplňovacím okrese píseckém.. .

"Ten rok taky strašlivě svítila na západní straně ohnivá kometa" - rozpomenul se pan otec Rouček a hlasem nejistým, přitlumeným připomněl to obci. Nikdo mu neodpověděl - neodporoval - neboť pravdu nevyvrátíš. Všichni vzpomínají si dosud s hrůzou na onen příšerný zjev na noční obloze.

"Baby jste - pověrčivé baby a ne muži," rozkřikl se do hrobového ticha Klásek - "ne hvězdy, ale kanóny rozho-dujou ve vojně a těch naši mají! Na tisíc, jich vezou - 157

rozstřílejí na kousky, co jim do rány přijde - a potom naše koně proti těm kobylkám německým - eh - darmo se zlobit…" Vděčně oddychli si všichni. Mračno zmizelo - stísněnost pominula - bezstarostná - vítězstvím jistá ná lada znova se vrátila.

"Tak - tak! Klásek má pravdu!" - pochvalovali si jeho osvobozující slovo a ochotně vraceli se v duchu zpět k růžovým nadějím.

"Naše koně," rozohnil se Černoch - "obrokem krmené - smělé - jako vítr čerstvé nic nepředčí. A Němci! Jaké mají koně Němci? Co? Nejsou to ani koně - jsou to živé pytle, nacpávané senem a řezankou pouze - kočky, nic než kočky." - "Naše jízda to vyhraje všecko," zajásali sedláci.

"Naši koňové - to jsou lvi, ale jejich břichaté krávy - jsou bez ohně, jako zvadlí -"

"Štěkenskej Vindišgréc vede jízdu a - uslyšíte, že rozšlape Prušáky na kaši, opováží-li se vkročit do otevřeného pole - do roviny, někam - kde by se naši na koních mohli rozjet - koně rozpálit a rozehnat."

"Není moci, která by našim koním odolala."

Když už farář dávno i s novinami odešel, sousedé zůstávali dál pohromadě, přetřásali tak a rozebírali nové zprávy z bojiště - vytýkali chyby, zlobili se hlavně a všichni, že Benedek se tuze loudá - prahli přímo slyšet už o činech, o srážce, o krvi, bitvě, řeži a ovšem o vítězství. Dočkat se nemohli… "Já kdybych tam byl," hrozil Klásek pěstí - "já bych jim ukázal" - "Kdybych já byl generálem"- ze široka počínal rozvinovati válečný plán obrovský Černoch - Pouze Cimbura mlčel - zastavil se tu a tam - novinky si rád vyslechl - ale slůvko neprošlo jeho sevřenými rty. Na čele jen naskočily mu v tom čase první vrásky - vlasy šedinami mu prokvétaly, hlava se schýlila a záda se nahnula, jakoby pod ohromnou tíhou. To ho starost tak mořila a hubila - starost o ty dva hochy - o Frantíka i Jana - nebyli jeho, ale proto právě bál se o ně víc než o své vlastní.

"Není, co by je chránilo - leda Pán Bůh" říkal Marjánce, která naříkala, kudy chodila. Cimbura sám i doma mluvil slovy stručnými, krátce jen - jako by nerad - odpovídal na otázky - a sám řeči vůbec nezaváděl. Tělem dlel zde 158

doma při práci - ale myšlenky jeho těkaly a běhaly po bojištích. Itálii si představoval - Custozzu - vesnici - kde bojoval pod Radeckým v roce osmačtyřicátém - Veronu -Milán - Navaru - celé Lombardsko tam na dalekém jihu - a na Jana při tom vzpomínal - jak z Tridentu hlubokým údolím řeky Adiže asi mašíroval už dolů k slavnému čtverci Radeckého pevností a kde asi teď chudáček je - živ-li a zdráv?

Frantík je blíž," přesmekly se náhle Cimburovy myšlenky - "mnohem blíž než Jan. Daleko-li pak bude Hradec Králové - a tam v těch končinách se to dle všeho seme-le. .. co nevidět už semele" - lekal se zpráv, které docházely - a stále věřil ještě, že snad se s naším císařem pánem pruský král domluví a dohodnou po dobrém - bez krve-prolití…

Tak v těžkých starostech z noci na den žil - ze dne na noc se mořil - lehal s nimi i vstával - práci svou sice pravidelně konal, ale jen po paměti - ani Martínka nepo-hladil, ani na Vaška se neusmál - jako by ho všecko těšit přestalo, všecka radost života jako by mu pohasla. ..

Senoseč! Jaká radostná práce to jindy bývala - jak těšíval se Cimbura na radostné chvíle líbezně prožité za časného jitra a v probouzející se přírodě. . . Letos všechen smysl pro krásu jako by ztratil…

Marně letos rděly se pro něho nejkrásnějším purpurem východy slunce - marně leskla se po trávě i květech drobná rosa, marně zpívali mu nad hlavou své jitřní písně ptáci-zpěváci… Nic nevnímal Jan Cimbura - starost všecko podusila a pohltila a ovládla jej celého.

Od rána už dnes točil se na Jírovce a hustou trávu kosil - řad po řadu … Slunce k polednímu smlsalo všechnu rosu na louce, obě kosy už ztupil, nešlo to víc. Cimbura přestal sekat a popadl vidle. Vidlemi rozmetá-val husté řady čerstvě pokosené trávy - vidlemi rozhazoval i kopky, jež stály tu již od včerejška. Všichni ostatní tu práci konali hráběmi -jen hospodář vidlemi - nebo v celých Staších nikdo neudělal tak silných hrabí - aby vydržely, když se o ně Cimbura opře…

Skoro ho mrzelo, že práci dokončil a musil zamířit k domovu. Věděl na návsi, že shromážděna bude obec -a ze snad už dnes uslyší, čeho se bál - o bitvě - mrtvých a raněných.

159

Slunce zlatem polévalo celé údolí Blanice - zelené lesy i daleké roviny ke Kestřanům - jako mrtvé leželo všecko v tom poledním žáru - jen u Roučkovic mlýna pod jezem hučela smutně voda - a jednotvárnou - truchlivou píseň svoji ve vzduchu bzučeli komáři.

"Chlapci ubozí," vzdychl si Cimbura, vzpomínaje zas na Francka i Jana - "kosu zaměnit jste musili šavlí, cep a pluh - puškou a bodákem," otřásl se při tom pomyšlení - nebo cítil, jak mu bolest přímo na nahou duši sahá. . .

"Tak co, Cimburo," - oslovil ho dnes Rouček - měkce a lahodně - "co chodíš celý nesvůj - v duchu se užíráš - s námi nepobeseduješ a smutek nesdělíš?" - Ale ještě než Cimbura mohl odpovědět - ozval se Klásek. Zle - jizlivě -nepřátelsky zněl jeho hlas - ač chtěl znít hodně nevinně - "a to ty nevíš proč?. . ." obrátil se Klásek na mlynáře - "nevíš, že jsou na vojně oba Piksové?"

"Vím, jakž bych nevěděl - všichni to víme a Cimburu litujeme."

"Proč litovat?" opáčil Klásek - "Cimbura nelituje -ale Cimbura počítá a třese se - mlčí - aby se nepřepo-čítal" - "Na co počítá?"

"Na vojnu! Na štěstí se spolehá. Cimbura má přece své chlapce - Venoušek, pravda, churaví, ale Martínek za to už sám opratí se chytá -"

"Snad nemyslíš - -"

"Ba myslím, Cimbura by dal na modlení,, kdyby se mu Piksové nevrátili ani z Itálie ani od Hradce - statek by vyhrál" - "Klásku, co to mluvíš" - okřikovali ho sousedé a pohlédli na Cimburu. Ten tu stál bledý jako smrt a beze slova rukou pohnul - jako by se v pádu čehosi chytal… Zapotácel se - ale rychle si tou rukou přetřel čelo - oči i tvář. "Co řekl - čeho se to o mně domýšlí ten Klásek!"

- váhavě si v duši uvědomoval. - "Smrt - jejich smrt, smrt Franckovu a Honzíkovu, že bych si přál?"

Zachvěl se bolestí, jako by ho někdo surově v nejcitlivější místo udeřil.

Ne, tak bídácky se ho dosud nikdo nedotkl. . . Kolikrát ho už potupili - jeho nohám se vysmáli - za zbabělce pokládali - Anýžkou bláznem se mu posmívali - ale co tu Klásek teď vyřkl - tak strašnou obžalobu - tak hnusné 160

podezření - on - Cimbura - že by byl rád ale ne, - nelze to domyslit - udusit - zalknout hanbou, hněvem i lítostí se musí - musí A hle - najednou - v okamžiku - všecko jako by pominulo - napětí povolilo - před očima všecko zmizelo - jen Klásek jediný zbyl a na něho se ty oči upřely - ruka vztažená sevřela vidle - a ústa kupodivu klidně promluvila -Klásku - dokaž, co's řekl" jako ortel zní ledově -příšerně z Cimburových úst.

Zbledli kolem teď i sousedé. Viděli, jak sedláku žíly nabíhají, jizva rudne a oči se krví podlévají… "Bude zle -" volá v nich svědomí - i krotí Cimburu - lahodně k němu mluví jako k dítěti - až k samému se odvažují -ale Cimbura jich nevidí a neslyší - on slyší a vidí jen Kláska - "Píchni! Píchni" popichuje Cimburu strnádek u cesty.

"Kam? Kam?" letí sirá šeredná vrána a ptá se cestou - "Do břicha - chachacha" - chechtá se chřástal kdesi v zelených lukách. Cimbura slyší a zřetelně a jasně jim rozumí - ale neposlechne, dokud Klásek neodpoví.

Cimbura stojí, ale co se děje s Kláskem! Proč nestojí Cimburovi ve slově i místě, jak na muže se sluší! Paty místo tváře mu ukazuje.

"Stůj," zahřměl Cimbura, a když Klásek neuposlechl -"lžeš lumpe a za ránu nestojíš" zavolal za ním. Stal se v té chvíli jeho nepřítelem. Ani očima na něho pohlédnouti nemohl - nechal ho utíkat a obrátil se k sousedům.

Chvíli je měřil pohledem - jako by uvažoval, má-li promluvit - či nemá.

"A že vám hanba není!" řekl konečně a postavil se proti všem.

"Hanba? Jaká hanba? A proč hanba?" zvedali se sedláci.

"Ano hanba - hanba proto, že tak dychtíte po krvi, hoříte zrovna touhou slyšet, jak naši vyhráli - kolik jich pobili - postříleli - koni pošlapali - a to jste křesťané? Až zlost máte, křivě podezříváte - na cti utrháte, když s vámi netáhne kdekdo za jeden provaz. . ."

Cimbura přicházel do ohně. Dlouho v něm jiskra doutnala - až nyní oheň plamenem vyšlehl - a pokračoval: "Ano mlčím - ze soucitu mlčím - nebo mně se k smrti rovná, vidím-li, jak se těšíte na krev a na smrt svých vlast- 161

ních i cizích lidí. Pamatujete se, jak nám před rokem potlouklo? Pamatujete jistě, já také. Tamhle Jaroš měl pšenici hustou jako břeh, vedle stálo Keclíkovo žito - krása žito, stébla na sáh - klasy na píď dlouhé - za ním Černochův oves - brunátně zelený - po pás jako kapradí vysoký - tak střídaly se naše lány - úroda na nich tiše stála a zrála.

Tu nad Pískem na jedné a nad Protivínem na druhé straně vytáhla na nebe šedivá mračna - letěla- letěla až slunce pohltila a blesky za to porodila. Vítr se ozval - zatočil se a už ve vichr se proměnil - hrom se rozburácel a z mračen teď zelenavých, zkázou hrozících, sypaly se kroupy."

"Ano - tak to bylo" přisvědčili všichni - a hádali, kam Cimbura tím míří, nač to povídá…

"Která kroupa klas trefila, také ho přerazila" - jako by neslyšel, unášen citem, mluvil dál Cimbura - "vyšli jsme do polí po bouři - a já vás vidím - bratři - vidím, jak jsme tenkrát v poli plakali. Plakali jsme nejen pro tu škodu a ztrátu, kterou jsme utrpěli, ale i pro tu krásu zmařenou - naše selská srdce lítostí se třásla při pohledu na ta obilná pole zničená."

"Tak! Tak!" - "Hle, taková je navlas i vojna. Prožil jsem v ní řadu let. V ohni jsem stál u Volty a Milána, u Komárna a Szo-regu - po Itálii i Uhrách vodili mě z bojiště na bojiště - a stále vidím, jak v širém poli nestojí tam klasy obilné ale živí lidé. Tu lán pšenice - pěchota - tam lán žita -myslivci; tu kus ovsa - jízda; tam kus kulatiny, hrachu nebo čočky - dělostřelci; všecko v šiky sraženo - seřaděno.

- Dva potentáti jako dva mraky vystoupí vtom na obzoru proti sobě - jako mračna hnou se armády - intrádami zaduní děla, zarachotí pušky, jako kroupy zahvízdají olověné kulky a která trefí, nepřerazí klas - ale zabije anebo zmrzačí člověka. Půl roku roste obilí-dvacet let a ještě víc musí růsti lidský klas a tam ho kroupa přerazí…"

Sousedé svěsili hlavy a mlčeli jako zařezaní. Z místa nikdo se nehnul a oči podzvihnout k Cimburovi se hanbou neodvážil - tak už se styděli všichni.

"Když dřevo zabilo na Hůrkách pasekáře - pro jednoho člověka širé okolí si naříkalo - když Hamákovi v tůni utopil se kůň, jediného koně celá naše ves litovala - marně stromku nezlomíte, květu nezmaříte. A nač se to teď těšíte? O čem s takovým nadšením mluvíte? Ne jeden, ani 162

deset ale sta, ba tisíce mrtvých snad bude… To naši svnové a naši bratři zůstanou tam kdesi ležet s hlavou roztříštěnou, s hrudí prostřelenou, anebo se vrátí po čase místo synka zdravého jako javor - mrzák s jednou rukou anebo bez nohy… A proč, proč jen vraždí se a střílí po sobě lidé, kteří se jakživi ani neviděli, stéblo křížem do cesty si nepoložili ?. .. Ne jeden kůň, ale sta, ba tisíce těch krásných zvířat dodělá tam po bojištích - a vy dočkat se nemůžete zprávy o tom krvavém a smutném divadle…"

Hlas Cimburův zněl kazatelsky - nezvykle - ale nesmírně vážně. "Kde se to v nemluvovi jen vzalo?" divil se pan otec Rouček - "tak pěkně nám to rozložil a tak důkladně nás rozebral," chválil si Černoch, když Cimbura nedokončil pro zřejmé pohnutí, náhle se od nich odtrhl a odešel.

A od této chvíle smutek rozložil se Putimí. Zmlkly veselé, šumné písně vojenské, lidé dychtivě sice zase čekali na noviny, zase je před školou předčítali buď pan farář Skála nebo pan učitel Jelínek, ale nikdy už při nich nejásali radostí ani tehdy ne, když se dověděli o velikém vítězství rakouského vojska nad Taliány u Custozzy - ani když se vyprávělo, jak severní armáda pod Benedekem "vyhrává" u České Skalice, Mnichova Hradiště, Svinišťan, Králové Dvora, Jičína a jinde. Poslouchali žádostivě ty novinky, ale v srdci hnula se jim a žila soustrast - žhavý soucit s těmi mrtvými, jež si vyžaduje válečné řemeslo.

Mluvilo se o něm, ale zcela už jinak - odsuzovali a proklínali vojnu- a Kolářík opakoval často po Cimburovi: "Co schází lidem? Co jim chybí? Srdce a v něm láska blíženská - křesťany nejsme" - - až ho jiní krotit a varovat musili.

"Svatou pravdu mluví - nebraňte mu" - volával ohnivý Míka, kterému všechno veselí, vtipy i žerty zašly a vzpomínal si na vojnu - na Itálii na rok devětapadesátý, který prodělal. - "Není nejhorší stát v ohni - bít se - střílet, anebo sekat" vykládal horlivě - "protože v té chvíli se člověk necítí člověkem, bestie, dravec se v něm probudí - jako zvíře do boje se vrhá - ale pak - když ztichne všecka ta vřava - když děla zmlknou a pušky utichnou - pak probudí se znovu člověk a rozhlédne se kolem - vzpamatuje se a uvažuje. Tisíce mrtvých leží na bojišti, tisíce raněných sténá a naříká, modlí se, anebo proklíná, prosí, anebo nadává. Ano, slyšet umírající v horečkách blouznit, volat 163

po otci, po matce, po bratřích a sestrách, po dálném domově - to - to ze všeho je nehroznější."

"A to všecko pro nic a za nic - zbytečně - marně - kvůli takovému Bismarku."

,,U Hradce - u Králové Hradce se válka rozhodne"

psaly teď noviny a líčily, jaký je to šťastný plán- Hradec, to že je pevnost nedobytná - proměněná teď v tábor vo jenský - příkopy že jsou zatopené labskou vodou - o tu pevnost že se opře Benedek a zasadí smrtelnou ránu Prusům Ale nezasadil.. . Dne 4. července ráno došla do Písku zpráva o nešťastné bitvě u Sadové. S pohrdavým úsměvem jako věc víře nepodobnou přijali ji Písečáci - jako klep a urážka "naší armády" donesla se i do Putimi - ale straš livá skutečnost tím se nezměnila. Téhož dne už každý vě děl - že "něco na tom je" - protože první prchaly z města úřady - ujížděly od Prahy a vzrušení nebralo konce.

"Zemskou pokladnu" vezou - "místodržitel ujíždí do Bu dějovic - u pana biskupa Jirsíka - na biskupství bude bydlet" a za nimi sypaly se pokladny menší a úředníci nižší. A sotva se přehnali, takřka jim v patách přihrnulo se vojsko - ano - naše vojsko. Brigáda Lilienfeldova prchala od Prahy přes Netolice k Budějovicům - a na náměstí píseckém na chvíli zastavily se spižní vozy. ..

Nezpívali, nesmáli se - místo nadšení jen zoufalý strach hleděl z očí prchajícímu vojsku - které o ne příteli vlastně jen slyšelo Sotva si odpočali, sotva se najedli a koně nakrmili, už městem třepetaly se zvuky vojenských trubek - do sedel vyšvihli se důstojníci a tiše, beze slova po dlažbě zarachotily vozy. Jedním koncem v plném trysku vyjížděli z Písku k Budějovicům - a druhým od Čížové už k Písku blížila se nová řada povozů - ale ty jely zvolna - a zvláště po dlažbě přes most a úzkou uličkou na náměstí velice opatrně. Vezly raněné.. .

Jeden vůz - dva vozy - pět vozů - deset vozů - selských vozů, ve fasunku, slámou vystlaných a v nich vojáčkové - hlavy zavázané - ruce na šátkách - nohy v obvazech -jeden drží si rameno, jiný mačká si hruď - ten v pasu se tiskne - ten za bok se popadá.. .

Vozy jedou, v prvním u kočího sedí voják s červeným křížem na rukávě - bledý, nevyspalý a otupělý k nářkům 164

a vzdechům. .. Veze jen lehce raněné a skoro již vyhojené; musili místa postoupit v Praze těžce raněným, jež tam přivezou z bojiště… Sasíky veze a Poláky - mezi nimi jest jich jen několik, co stáli v ohni u Sadové. ..

Bývalý vojenský lékař - písecký pan doktor Karel Malec už na ně čeká - "tak za mnou - za mnou - a zvolna hezky," volá na smutný průvod - a vede jej malým náměstím kolem sochy Panny Marie. . . Poláci na vozech se zvedají a zbožně se křižují.

Před školami reálnými a hlavními zastavují vozy - nové krásné školy proměnily se v nemocnici Zástup lidí zvědavých, dychtivých slyšet něco o bitvě, tlačí se kolem. Na všech tvářích jeví se zděšení a soustrast - paní hořce pláčou - muži zatínají pěstě.

"Nepřekážejte, nechcete-li pomoci," drsně - bezohledně rozkřikl se lékař, když lidé tlačili se až k samým vozům -a lidé jako by se byli vzpamatovali…

Městské slečny i paní přiskočily - a doktor vybral si z nich svůj personál - jedněm nařídil zůstat při něm - jiné domů poslal, aby přinesli plátno, prostěradla - cupaninu - prádlo-nitě-jehly a nůžky-a také víno - chleba - maso -talíře - lžíce - a než snesl se večer nad ustrašeným Pískem - byli všichni ranění převázáni, ošetřeni, nasyceni a hověli si na čistých lůžkách. Dámy závodily ve službě milosrdenství - raněné údy držely, vymývaly, obvazovaly, vojáky těšily - krmily i napájely. .. Nadšení, nadšení se jich zmocnilo opět - ale už ne takové hluché, prázdné nadšení jako před měsícem, nýbrž nadšení činorodé, plodné a obětavé…

A sotvaže tento průvod do Písku zavítal - čekal Písek na nový… Kdo ještě může přijet? Kdož jiný, než vítězný nepřítel - Prušáci. Nezadržela je zatopená pevnost hradecká, jako lavina hrnulo se vítězné vojsko pruské kolem ní ku Praze a hlavně k jihu - přímo k Vídni. ..

Poplašné zprávy stihaly jedna druhou a poslední zněla: "Pruská jízda se ukázala v Milevsku." - Tu Písek se zachvěl. Nepřítel před branami - a v celém městě není ani zdravého vojáka! - Písek si vzpomněl na své slavné dějiny - a Písek se rozhodl, že Prušáky do města nepustí…

"Proč a nač máme ozbrojené sbory? Snad jen pro parádu? Proto jen, aby stříleli o Božím těle a u svatého 165

Václava Pánu Bohu do oken? Co mají ve svých stanovách? Ať plní povinnost," neúprosně žádala veřejnost - a chystal se válečný plán:… Armáda rakouská je rozbita, ale zjednejme jí čas, aby se znova soustředila, zastavila, srovnala - třeba až u Vídně a nepřítel musí se zaměstnat, zdržet. Přijdou střelci z Vodňan - Vimperka - Sušice - Strakonic - Klatov - postavíme se v Pražské ulici - most zboříme - bránit se budeme," křičely horkokrevné hlavy.

Zmatek zavládl městem. Na věži děkanského kostela zesílená hlídka dalekohledy pátrala, brzo-li se od Bernar-tic zalesknou první šišáky pruské. Po městě lidé schovávali rodinné památky, klenoty a peníze - zazdívali je, i na útěk pomýšleli. .. Městské koně a vozy nestačily…

"Cimburo - Cimburo -" volali měšťané - ,,odvezte mi rodinu - zavezte ji někam do bezpečí -" i Černocha - Roučka z Putimi, ale i sedláky z jiných vesnic zjednávali - přišli sem - do Písku - do svého střediska - protože to doma nevydrželi - přišli zamlklí a chvějící se - ale mlčící ústa byla sevřená, pěsti zaťaté a z očí šlehaly blesky.

"Opře-li se Písek - myslíte, že my ujedeme?" ozval se Cimbura - "celý prácheňský kraj se zvedne a bude s vámi stát a bít se - naše ženy však - chcete-li - odvezou vaše ženy a děti - ale my se nehnem -"

"Tak - Cimburo - dobře -" svědčili sedláci - to zcela pudově vstával v nich starý vojenský duch - duch jejich dědů - který jim velel hájit rodnou půdu a nepovolit.. .

Obilí zrálo na polích - žita valem bělala - ale nikdo na žně ani nepomýšlel.. čím dál tím příšernější noviny docházely… Praha se vzdala bez jediného výstřelu - tam kardinál Schwarzenberg s purkmistrem Bělským vyjeli Prušákům vstříc a odevzdali jim klíče od pražských bran.. . Na hradě českých králů - na Hradčanech zůstává pruský generál - a vydal manifest - kde českému národu slibuje samostatnost. - Širokým proudem valí se pruské pluky přes Moravu přímo k Vídni - k srdci rakouské říše. A co naši dělají? Co naši? Až do Uher v šíleném útěku prý zaběhli a duch armády je prý tak otřesen, že není pomyšlení na nový další boj - A tu - kdy se toho v Písku nejméně nadáli - za bílého 166

dne - ba právě v poledne jako by ze země vyrostli - zjevili se Prušáci v Písku.

Hlídka na věži neviděla je přijíždět - nikdo na zvon neudeřil - nikdo na poplach nezatroubil - nikdo na buben neuhodil.. .

Prušáci! Prušáci!" strhl se náhle pokřik městem jako by hořelo.. . Krámy se zavíraly - vchody domů rychle se tarasily -jenom otevřenými okny hleděli lidé… Na dlažbě zazvonily podkovy - a jako vítr plným cvalem přehnali se čtyři jezdci.. .

Byli to čtyři pruští husaři Bluchnerovi - a jako by v Písku doma byli, zatočili přímo k hejtmanství a tam zastavili. Jeden seskočil a druzí obrátili koně hlavami k náměstí. V levé ruce drželi otěže, ale pravou položili na spoušť karabin…

Před radnicí sbíhali se měšťané - "Co chtějí?"

"Patrně výpalné nějaké" - "Uloží nám dodávku nějakou" - "Co dělali na věži, spí tam patrně" - Vtom už zas vyšel z hejtmanství důstojník, skočil do sedla - bodl koně a obrátil z města ven a druzí za ním, jen se zaprášilo…

A už také otevíral okno pan hejtman s usměvavou radostnou tváří - a kývaje papírem - vesele volal: "Už je po vojně. - Písek zůstane ušetřen - v Mikulově smluvili příměří - od Bělinky k Orlíku - naším hejtmanstvím táhne se demarkační linie pruská - upokojte se, upokojte se, nic víc -jen to zde chtěli - odjeli a okem jich tu víc nespatříte" - A také nespatřili… Hladové vojsko pruské počalo stonat cholerou i jinými nemocemi. Podnes vypravují si po českém jihu o jejich nenasytné žravosti. V Sudoměřicích u Bechyně dva Prušáci padli na kopu vajec, na tvrdo si je uvařili, naráz je snědli, ale do rána pukli a zahrabali je v noci do hnoje. V Miličíně pamatují si hospodyně ještě dnes denní rozkaz, co třeba podat denně královskému vojáku pruskému: K snídani dva žejdlíky kávy s chlebem tlustě máslem namazaným, v poledne libru masa s příkr-mem, o svačině jako při snídani a večer chléb se sýrem nebo máslem a maštěné brambory, dvě vejce na tvrdo a pivo. To všecko před spaním. Ale to se také vyprávělo, jak tuhou kázeň měli. Když se přihnali do Varvažova, zaplavili jako velká voda především varvažovský mlýn a hned se rozlezli po půdách i sklepech, otvírali skříně i truhly, 167

chytali po dvoře slepice i kuřata, nalévali si pivo i mléko jako doma. Pan otec Josef Prchlík neřekl černé ani bílé, jenom si navlékl sváteční kabát a zamířil po potoku vzhůru k zámku. Nemýlil se, tam seděli důstojníci u map a papírů, psali a radili se. Mlynář se jich nelekl. Za mlada studoval v Písku, pak písařil na zámku ve Varvažově a mluvíval s většími pány. Vysoký, ramenatý, plavých vlasů a krásných modrých očí postavil se ke stolu, pozdravil a řekl pevným hlasem: "Pánové, vy o tom jistě nevíte, ale vaši vojáci řádí v mém mlýně jako Turci. Moje dcery a ěvečky musely před nimi utéct do lesa. Mně neběží o kus jídla a pití, ale o čest mého mlýna. Poskytnete nám svoji ochranu vy anebo si ji mám se svou chasou zjednat sám?"

"Nařkl jste královskou pruskou armádu," zvedl se za stolem obršt, "svou hlavou ručíte za pravdu svého udání."

"Ručím," kývl hlavou Prchlík.

"Lajtnant Streinman, okamžitě do mlýna se přesvědčit." Mladičký důstojníček, takřka hoch ještě, přiskočil k mlynáři a ten ho vedl. Přišli k nejlepšímu. Na dvoře právě dva vojáci zařezávali ovci a mlynářka zoufale křičela z okna v prvním poschodí o pomoc. Lajtnantek zesinal. Vytáhl šavli a rozkřikl se, až mu hlas přeskočil: "Habt acht!" a už se z mlýna nehnul. Poslal do zámku pár řádků a za hodinu mlýn jako by vymetl. Přišli, pravda, jiní vojáci, ale počínali si jako beránci. Chovali mlynářo-vic děti a nejmenší Míninku nosívali s sebou i k raportu. Těžko se loučili s mlýnem a pan Bernard ze Friderici-Streinmanu, poručík 8. setniny královského pruského vestfálského pěšího pluku č. 57, dlouho nemohl na mlýn zapomenout a mlynářovic Pepince poslal až z Veselu svůj obrázek s bojácnou otázkou, směl-li by se přijít do mlýna podívat.

Ale nikdo o Prušáky nestál. Zošklivili se všem, mladým i starým pro svoji žravost.

I mezi jídlem hltali nač padli, nezralé ovoce, mléko, houby, okurky, zeleninu; míry a pořádku neznali, nikým na uzdě se držet nedali, až je cholera počala rdousit a jejich král nutil se k míru. Smluvil jej po měsíci v Praze -23. srpna - a Čechy si oddychly…

Bylo po vojně. Až k Čížové vytáhl Písek vstříc svému pluku, vracel se celý - neboť do bitvy nepřišel - Hrozný z Bojemilů jel v čele první setniny - ale smuten - bez úsmě- 168

vu - jako by se on i jeho setnina i celý pluk z pohřbu vraceli … Ano - ano - třináct tisíc mrtvých zůstalo u Hradce a nevrátí se - nevrátí se nikdy ani ke svým plukům ani ke svým rodinám…

Bylo po vojně. .. Mír nastal a s ním po celém Rakousku éra oprav - hlavně ve vojenství… Služebná léta snížena ze sedmi na tři - a Piksovi hoši - Frantík i Jan - na podzim vrátili se domů.

Vrátili se, ale vítala je nejen sestra Verunka - nejen spolčata Martin s Vaškem - ale přibyla jim i malá sestřička, která se narodila v tom válečném roce… "Maria Anna" dostala jméno na křtu svatém - "Marianna" - spojením těch dvou slov - volali ji lidé.. .

Kdykoli dr. Malec z Písku přijel do Putimi, volávala Cimburová na svoji batolící se už dcerku: "Polib tuhle panu doktorovi pěkně ruku. Kdyby ho nebylo, nebyla bys na světě ty ani já," a sama vděčně tiskla ruku, která jí tehdy zachovala život.

VII A celou zimu ještě v Putimi a snad všude po čechách žili ve znamení vojny. Národní hrdost bránila přiznat se prostě a otevřeně k porážce - nestačilo svádět to na "pušky - jehlovky" - o zradě veřejně se mluvilo a Benedeka zatracoval i odsuzoval kdekdo.

Největší oblibě těšila se jízda - protože se obětovala -zachránivši, co se vůbec zachránit dalo.

"Nebýt nás" - vykládal jako starý generál Václav Sekyra, vášnivý kuřák, muž rovný jako jedle, s mohutným, do hrotů vykrouceným knírem - který jako kyrysník prodělal rok "šestašedesátý" - a správně vykládal - "jízdy nebýt, celý train - střelivo, píce, spíže, vozy, nářadí, děla - ba i pokladna a štáb byl by padl Prušákům do chřtánu" - "No - Václave - vypravuj, jak to bylo - no - vypravuj," nutili sedláci zedníka Sekyru - a Sekyra dlouho pobízeti se nedal. "Tak se vám to strhlo takhle," počal vážně -"kde já sedím - řekněme, že je pevnost - Králové Hradec, víme - tam byl náš hlavní stan válečný - komando jako - před ní teče Labe - a hned za Labem stála naše armáda" a Sekyra rozkládal po stole sirky - jak stály jed- 169

notlivé regimenty v armádních sborech - pytlík s tabákem ukazoval, kde byly zálohy a dýmka označovala kanóny -"to jsme všecko viděli - protože my - kavaleristé - pořád byli před pěchotou, abychom vyšetřili, kde Prušáci jsou a kde nejsou - ve dne v noci samá patrola - ze sedel jsme se nedostali - až nás konečně v noci z 2. na 3. červenec odvolali a postavili dozadu do zálohy. Věděli jsme, že teď půjde do živého - ale na nás že hned nedojde. Sesedali jsme, krmili - napájeli - koní i sebe hleděli - a před námi už to bouchalo, jakoby cepy na mlatě a praskalo, jako když suché větve láme. Mnoho jsme neviděli, protože jsme stáli za vrškem - bylo poledne, když jsme pozorovali na oficírech, že se něco děje, něco zlého - náš divisionář stál na vršku nad námi - stál na koni ve třmenech - kolem něho brigádníci a plukovníci - celý štáb naší divize - všecko na koních - mapy v rukách - dalekohledy na očích - ordonance přijížděly - odjížděly - slova nikdo nepromluvil - ale tušili jsme - že se teď v té chvíli odehrává cosi velkolepého - ohromného. Já opřen o valacha, tiše jsem se modlil - a ne já sám myslím všichni, že jsme na Boha myslili - ne ze strachu - ale prostě proto, že jsme nemohli nic jiného myslit ani mluvit… děla mluvila, pušky mluvily - a kdo poslouchal jako my - kdo se díval na vystupující kouř - odnášené raněné - ten musil mlčet a modlit se…

Stojíme hodinu po poledni - a vidíme jet první záložní divisi.

Kus cesty - na hodinu od nás jela, ale viděli jsme ji - poznali jsme kyrysníky Stadionovy i císařské - poznali i husary - Mikuláše, Hessy, Ferdinandy. Kam jedou? Kam jedou? trhá to s námi a vtom už vidíme - pěchota naše - hle - couvá - ustupuje - dolů běží - co to je? - Proč?

- Co se jim tam stalo? Ale naši - desátý sbor - Gablenz - ten se drží - k němu my patříme - do jiných nám nic není…

"Do sedel" zatroubili vtom u našeho štábu. Rytmistři a důstojníci přiběhli k škadronám - koně zafrkali - třmeny zazvonily - divise seděla.. . Hodinku seděla - blíž a blíž ozývaly se rány - ,je zle - tuze zle' - říkal nám vnitřní hlas - protože rány se mají vzdalovat a ne blížit…

Ordonanční důstojník jako vítr letěl k nám.

"Ten něco nese," napadlo nám, ještě k štábu ne dojel - šavličkou zamával - něco vykřikl - a už se s vršku třepaly signály.

170

Radostně a dychtivě vyjeli jsme na vršky k Probluzi - jediný pohled a každý pochopil, co se děje. .. Naši utíkali - ach - necouvali - ale utíkali a došlo na nás -! Ne, abychom honili Prusy - jak jsme se těšili - ale abychom je zdrželi těm zajícům pěším tam abychom zjednali času utéct aspoň za Labe - schovat se do pevnosti - zalézt někam. Lítost a vztek námi zalomcovaly. A tu jsem viděl zblízka našeho brigádníka.

Na tenhle okamžik těšil se pokaždé Cimbura. Jenom pro to poslouchal Sekyru rád - třeba stokrát po sobě.. .

víme našeho generálmajora - štěkenského knížete pána - Vindišgréce. Ten den ho nesl kůň - nad kterého krásnějšího jsem neviděl - co ho z Putimi odvedli - hřebec - šiml - mušák - tuhle strejčka Cimbury Běláček to byl. Poznal jsem ho a hlavu bych znova v sázku dal, že se nemýlím. Srdce v těle se mi radostí zatřáslo a "Běláčku" zavolat se mi chtělo. Bez pláště se šavlí v hrsti sedí na něm kníže a moudré zvíře stojí před námi a ani se nehne, když jeho i náš pán počesku na nás zavolal: "My - kavalerie to musí zastavit - držte se! Za mnou!"

Škadrony do šířky se rozvinuly a mírným klusem mířili jsme už ke Střezeticům - když se objevily první roty postupující pruské jízdy na silnici. Hnaly se za prchající naší pěchotou. "Ataka - ataka bude," věděli jsme hned -jak jsme je spatřili.. .

"Ataka!" oddychli si sousedi - a sesedli se blíž kolem Sekyry.

"Krajina tam byla jako zde mezi Putimí - Kestřany - Ražicemi a Heřmani - rovina jako stůl - tvrdá - pro kalup jako stvořená" nedal se mýlit starý voják. Ožila v něm příšerná ona chvíle a jako skutečnost znovu všecko a jasně viděl. Oči mu plály a z důlků vystupovaly - tváře hořely ruměncem - nepřeháněl - ale věrně dle pravdy líčil -"po vrškách kolem už leskly se prušácké piklhaubny -to už pěchota jejich je obsazovala. O půl hodiny se zpozdit - neprojela tím údolíčkem z nás ani noha. - Půl hodiny -jako do Ražic nejdál měli jsme k pruské jízdě - "cvalem" zazněly trubky. Povolili jsme uzdy… Pěchota střílela do nás - ale dosud řídce - a cítili jsme, čím dříve na Prusy se dostanem - čím dříve tu čáru projedeme, tím líp pro nás. Ale každý kavalerista ví, že před atakou musí šetřit koně, odhadnout dištanc - okem vypočítat, kdy je čas koně 171

bodnout - rozehnat k plnému trysku Tak jedeme cvalem sice, ale ještě ne letem… Oči naše jsou upřeny na brigádníka - s celým svým štábem jede tak třicet kroků před námi - tisíc kroků ještě nás dělí - už jenom pět set - od Prusů, kteří letí proti nám… Co dělá náš štáb? Co to dělá náš brigádník? Přece víme, že škadrona ho má chránit - že má jet za námi do ohně a ne před námi! Ještě má čas - ještě tři sta kroků - Jedu v první řadě a co to? Vidím Vindišgréce - jak si navíjí řemen šavle - vzápětí vstává ve třmenech. Kůň letí s ním kupředu, ale on obrací se tváří k nám, šavli nad hlavu k nebi pozdvihl - požehnal se šavlí jakoby křížem a vtom už - "marš" volaly trubky za námi. "Štáb zůstal v čele" byla naše poslední jasná myšlenka - "Hurá" zaburácelo kolem - ostruhy dotkly se koní - kolena sevřela boky - uzdy se pustily a palaše sevřely se v hrstech - jako bílý orel první letěl a doletěl s generálem Běláček - čtyřicet kroků nás předejel a jako blesk vrazil do šiku pruských dragounů - jako nit ho přetrhl - přeťal ve dví - srazil koně i s jezdcem a vtom jsme dojeli - narazili a také projeli. Vírem zatočila a smrštila se pruská škadrona - ale nestaráme se o ni - za námi jede Wrangel - ten to dodělá - braniborští huláni míří na nás - "hurá"

- vítáme je a Běláček první zas proráží jejich čelí - po vrškách ustala střelba, zmlkly pušky a oněměla děla -protože jsme se míchali s Prušáky v jedno klubko - za hlubokého ticha svištěly jen šavle - zvonily umíráčkem třmeny a ržáli koně - Ach, bratři, naše jízda!" zavelebil náhle kavalír "naše koně! Štěstí velké, že nás - těžkou jízdu - - kyrysary - na těžkých koních poslali v první řadě. Ne my - ale naše koně - české koně - ne ty kočky uherské - tam vyhráli. Smělí jako dravci, rychlí jako vítr - prudcí jako oheň jeli pod námi a odpor je jen dráždil - rozpaloval -jako hračku rozrazili škadronu hulánskou a vrhli se s námi na pruské husary - dvě škadrony jich bylo - černí byli -v černých uniformách na černých koních seděli a umrlčí hlavy měli na čákách."

"Jakže - co to povídáš - umrlčí hlavy?" trnuli posluchači - "Tak - jak tu před Bohem stojím" dušoval se zedník - "umrlčí hlavy měli i koně na čelní ohlávce. .. Jedem - ale ne už sami - jako smršť valí se za námi prchající jízda pruská - dragouni i huláni - přidávají se k nám 172

naši z druhého i třetího šiku… A vtom ozvaly se znova nušky a rozhoukala se děla… Prušáci poznali, že jejich jízda je s pole smetena - rozbita - rozprášena a nač ji šetřit? Zamířili do nás a bezohledně hlava-nehlava střílí do valící se jízdy. Ženeme před sebou husary - ale řady naše řídnou - a koně nejedou úprkem - cvalem se sotva ženou a skoro bez dechu. - Vtom před očima se mi zabělalo - a já jako bych procitl. To brigádník s přeraženou šavlí stál před námi na Běláčkovi - "obrátit" -velely signály a zarazili jsme koně. Zvolna vraceli jsme se, koně těžce dýchali - a sotva klusem unášeli nás zpět ke Bříze kde jsme se shromažďovali. Po té cestě Prušáci dopustili se bídáckého kousku. Brali si nás s vršků jednotlivě na mušku a dobře kryti sestřelovali nás jako hrušky s koní."

A tu jako by dohořel oheň vojenského nadšení v Sekyrovi - zesmutněl náhle - hlas se mu zatřásl a z očí vyvalily se mu slzy - "Nic se nestyděli zezadu do nás střílet- hanebnost nad hanebnost - jedem jak můžem - každé chvíle svalil se kůň anebo jezdec - ještě jen deset minut a budeme jistě z dostřelu - když vtom jako vymrštěn ze sedla zvedl se brigádník - ruce rozhodil a na zem sletěl. Dobré zvíře - Běláček - stanul rázem jako přibitý - nohou nehnul - jen hlavu otočil - co se to s pánem děje. Skočili jsme ke knížeti - byl střelen zezadu do kříže - odnesli jsme ho a Běláčka odvedli osiřelého k praporci. Bylo to smutné podívání. Skoro šest set nás bylo ráno v našem pluku -a dvě stě - sotva dvě stě nás zbylo. Plukovník Bertling odvedl pak naši brigádu přes Labe na Moravu a to ostatní všecko víte-"

"Ba víme - ba víme," kývali hlavami sedláci - a debatovali dál "o zradě" - "o tajném plánu", který se rakouským generálům nepovedl - ale to už nic Cimburu nezajímalo.

"Je škoda, chlapče," pravidelně jen říkával Sekyrovi, "že nevíš, co dál se s Běláčkem stalo."

"A nevím - jak bych mohl vědět - teprve potom strach na nas padl - a jako jsme v té chvíli tam u Střezic anebo Svibského lesa nic o strachu nevěděli - tak nyní zrovna šílená bázeň všecky přepadla a hnala nás až za Vídeň, do Uher až někam - mír uzavřeli pak nakvap - sedmiletou službu zrušili - domů, nás pustili a tak jsem přišel s vaším 173

Frantíkem a Janem a děkujeme Pánu Bohu, že se zdravými údy…"

"O štěstí mluvit můžete," souhlasili všichni.

"To můžem - skoro třináct tisíc mrtvých a šestnáct tisíc raněných bratří zůstalo tam ležet. - To jest ze všeho nejhroznější vzpomínka - kterak jsme projeli krajinu, kde se před námi bil dvaadvacátý prapor myslivců" - a Sekyra zakryl si oči. Zjevil se mu příšerný obraz - půda pokryta mrtvolami našich vojáků - přes které cvalem hnát musil vlastního koně. Ne - nemohl to snést. Vyskočil náhle -a beze slova odešel. Musil vyběhnout ven - někam, kde nikdo nevidí a neslyší - aby si mohl hlasitě zaplakat a ulevit.

Tak smutně končívaly besedy - "hrátky" - toho roku v Putimi. Ale čas vše hojí a všední život i na tak hrůzné vzpomínky nanáší nové vrstvy starostí a dojmů a tak halí je zvolna ale jistě v zapomenutí, stírá jejich hrůzu, mírní jejich svěžest, tlumí jejich barvy a ponechává ze všeho v duši jen tlumenou - příjemně zladěnou ozvěnu - jakoby jizvu i po největší ráně…

Byl to zlý rok - rok 1866! Zdálo se, že v Čechách nebude konce hrůzám. Země krví napojená otevírala nové a nové hroby a smrt rozdrážděná, nenasycená dávila cholerou nové a nové oběti. Požáry zuřily v nešťastné zemi naší - vyhořely toho ruku Hracholusky, Přeštice, Jaroměř, Lužec, Dobruška - pohořelí rozběhli se po krajích váleč nými hrůzami ušetřených - v kostele konalo se nejen rekviem za všecky ve válce padlé, nejen za všecky cholerou pokosené životy - ale konaly se tam i sbírky - a neminulo takřka jedné neděle, aby farář Skála dojemnými slovy nevybízel pobožnou a počestnou osadu putimskou k obě tavé dobročinnosti. Přestaly úřady sbírat "obvazky, cu- paninu, roušky, povijadla a obvazadla", jak to žádal místodržitel Antonín hrabě Lažanský, ale zato sbíraly obilí, brambory, seno, slámu, peřiny, šaty pro pohořelé a válkou zničené vesnice, hlavně však peníze pro raněné a zmrzačené vojáky a pro rodiny "padlých obránců vlasti"

- jak četli v úředním provolání.

Tak jako před válkou zase koloval po chrámech pastýřský list - zase po tři hodiny vystavili kněží Nejsvětější Svátost na oltářích - a zase konány modlitby, "aby Bůh trestati nás přestal a metly hněvu svého - válku - mor 174

- požáry - bídu a truchlivé, smutné časy od nás odvrátiti ráčil."

Lidé už reptali, naříkali, čím dál, tím méně darů se scházelo, jen jeden jediný osadník po každé ohlášené sbírce mlčky naložil vůz obilím, senem a slámou a zavezl ho na úřad do Písku anebo zašel na faru a skromně -s omluvou "dávám co mohu" platil dobrovolnou daň veřejné dobročinnosti - byl to Jan Cimbura.

"Což pak ten - ten může," omlouvali se sedláci sami před sebou - a závistivě hleděli na jeho statek - "nepozná to ani, co to jemu ublíží, prodá-li ovci - anebo tele - uleh-čí-li špýcharu a pernám. Má kouzelné oči. Nač pohlédne, všecko jen kyne a přibývá."

A s pravdou mluvili. Když se vrátili Jan s Frantíkem z vojny - na statku mohli oči nechat. Stavení všecka nově přikryta a obílena, na dvoře a v sadu stromy vysázeny -plné stáje dobytka a nový ovčín.

"Ovčičky mají zlaté nožičky," usmíval se Cimbura, ukazuje jim stádo - za které by se žádný panský dvůr styděti nemusil.

"Ale, tatínku, kde se doberete píce pro všecko," divili se hoši - "přikoupili jste luk - nebo sejete samé kulatiny a jetele?"

"Nepřikoupil a neseju," rozkládal Cimbura, "ale dělám, co už nebožtík Kovanda dělal a - čemu naši sedláci nechtějí rozumět - hnojím a vláčím luka tak jako pole. O mrvu není nouze. Jedno tlačí druhé. Čím víc dobytka - tím víc mrvy - čím více hnojím, tím více těžím - a čím nabitější stodoly - tím také plnější chlévy - to jsou ta kouzla a čáry," a vedl pak oba Piksy na louku "na Jírovku"

"k lesíku" do "soudných drah", "na utopenou" a do "Píkáren" -ukázal jim pole "na Pežoutce", "pod Hůrkami", "v Plazu", "na klínu" a jinde. Cestou stočil se s nimi i do lesa "ve vápenicích".

Stál tu Cimburův les krásný a zachovalý - nevykácený a urostlý.

"Raději prst by si dal Cimbura useknout - než aby usekl a prodal z lesa dřívko," říkali o něm sousedé a říkali tak právem. Cimbura kácel jen souše na otop, ale zdravého kmene se nedotkl.

Z údivu nevycházeli Jan s Frantíkem. Viděli louky srovnané, bez krtin, uhrabané. Spatřili pole svoje a všecka j. i **

osetá - vyčištěná - bez plevele - žádné úhorem neleželo. Konečně v lese se octli hustém a vysokém. Přítmí posvátné jako ve chrámu prostíralo se kolem - když náhle sklonil se Jan - uchopil Cimburovu ruku a políbil ji. Pozdvihl ji ke rtům a jako pečeť tiskl na ni dlouhé a vroucí políbení svoje. Teprve po chvíli vzpamatoval se Cimbura a utrhl ruku. "Co děláš, chlapče?" skoro drsně obořil se na Jana.

"Vím, tatínku, co dělám," odpovídal krotce, mírně Jan - "líbám tu ruku, která nám statek rozmnožila -nebýt vás…"

"Byl by jiný -" vskočil mu do řeči Cimbura - ovládl už své pohnutí a mluvil zase klidným, rozvážným hlasem svým - "jiný by byl přišel k Piksům na grunt hospodařit. Jen svou povinnost konám, vím, že jenom vladařím - a blíží se chvíle, kdy mi řekneš, Jene, vydej počet z vladařství svého - a sám ujmeš se vlády - jsi plnoletý a proto chceš-li, hospodař sám - víc jsem nebožtíkovi otci tvému na loži smrtelném neslíbil, než hospodařit do tvého plnoletí. S dluhy jsem živnost přijal, ale čistou ti ji odevzdám; i peníz, který jsem věnem tvé matce přinesl a kterým jsem dluhy a věna mrtvým tetám poplatil - mám vyhospodařený. Ty jenom bratra se sestrou vybydeš a matce výměnkem se zavážeš."

"Milý tatínku, prosíme vás pěkně, já i bratr tuhle," řekl na to vřele a rozhodně Jan - "neopouštějte nás ještě. Hospodařte dál jako na svém, čeledíny propusťte a nás jako ve službě si ponechte. Slibujeme i teď po svém plnoletí vás ve všem poslouchat a radami vašimi se řídit. Mnoho jsem na vojně zapomněl," mluvil teď za sebe jen Honzík -"a nedovedl bych samostatně sedlačit."

"Nezapomínej, že mám i vlastní děti - mám Vaška s Martínkem - mám i Mariannu," rozkládal Cimbura -"stáří se blíží - jako železo rezem, tak člověk věkem schází - musím i na ně pamatovat - dokud Bůh zdraví a sílu mi popřává - koupím pro ně živnost - tu, v Putimi koupím -a budu na ní pro ně hospodařit a výměnkem matky jim k věnu pomáhat."

"Nekupujte zatím," odpovídá Jan - "na mém jako na svém si hospodařte a co vyhospodaříte - ne nám - ale menším bratřím a sestře uložte-máme je rádi jako vlastní."

"Dobře," kývl hlavou Cimbura, "ale živnost koupím, protože s vámi nebojím se hospodařit ani na pěti statcích 176

- natož na dvou -" Neřekl, který statek koupit chce a Piksové se také netázali. Vrátili se domů veselí, usměvaví, hřála je všechny radost z toho, že se dohodli a domluvili. Upřímně a otevřeně pojednali si o příštím společném životě a víc se k tomu nevraceli. Po sv. Martině odešli od Cimburů čeledín i hříbek - na jejich místo nastoupili "vojáci" - jak Piksům v Putimi říkali - a na statku šlo dál všecko po starém pořádku - ne však v obci a v životě veřejném.

Prohranou válkou Rakousko jako by se bylo otřáslo ve svých základech, jako by se ze spánku probudilo, chystalo se k celé řadě změn a převratů nejen politických, ale i hospodářských.

Mobilisace našeho vojska ukázala se těžkopádnou -jediná dráha Ferdinandova spojující Vídeň s Krakovem a její odbočka z Brna do Podmoklí nestačila rychle dopravit vojsko na bojiště, postavit se nepříteli na odpor hned v horách a zabránit mu vůbec vstup do naší vlasti.

"Tomu se musí odpomoci," křičely noviny - uznávaly všecky vůdčí hlavy - ale scházely peníze - nebylo prostředků ani státních ani zemských, ubitá - vysátá vlast nebyla schopna dalších obětí.

Ale tu ozval se "král jižních Čech" - kníže Švarcen-berk - seskupil šlechtu - utvořil družstvo - a hle, už na podzim nešťastného roku toho počala se vyměřovat dráha Františka Josefa mezi Hlubokou - pyšným sídlem švarcen-berským - a Plzní.

Putimáci od kostela dívali se, jak běhají inženýři s tyčemi a řetízky a vyměřují železnici. Až za Protivín běžela skoro jen po půdě knížecí - ale pak skočila na selské. Jednalo se s Pískem - jakých obětí by přinesl - kdyby dráha se dotkla města, ale Písek odmítl - dráha se na dvě hodiny vyhnula za to nevděčnému městu a Ražicemi zamířila k Strakonicům.

Za inženýry - v patách za nimi - přihrnuli se různí podnikatelé stavby. Rozdělili mezi sebe celou trať z Hluboké až do Plzně a současně dali se do práce. Mezi Protivínem a Strakonicemi plochou rovinou a skoro přímočárně přes pole - luka i lesíky bělaly se natlučené kůlce, jež označovaly směr nové železnice. Ničemu se nevyhnula, kde byl vršek - srovnal se - kde bylo údolí, zasypalo se - kde potůček cestu křížil, mostem se překlenul. V širém poli vy- 177

rostly skoro přes noc dřevěné boudy, baráky a skladiště, mrak lidí se přihnal, kolečka a káry, lopaty a motyky se míhaly, křik rozléhal se daleko široko. Jako v Jiříkově vidění byly obce podél budované dráhy. Peněz jako želez kolovalo mezi lidem, akordanti platili mzdy ve zdejším kraji neobvyklé a přijímali do práce ochotně a rádi každého. I sedláci se nakazili a sám Cimbura v zimě s třemi potahy jezdil "ke dráze". Podjezdy, příjezdy a přejezdy se upravovaly, štěrk se dovážel, nádraží se stavěla a královsky platilo se ne na den, ale "od fůry a cesty".

Když dne 1. září 1868 jel první vlak z Budějovic do Plzně, skoro celá Putim utekla do Ražic na nádraží - a všichni litovali, že už je dráha dostavěna. Zmizel všechen ruch a život - starý klid a ospalé ticho na chvíli vrátilo se do těch krajů - přerušené jen občas rozvážně jedoucím vlakem.

Cimbura se podivil, oč mu za ta dvě léta vzrostl jeho kapitál v nedávno založené občanské záložně v Písku.

Leč stavba dráhy - to nebyl jediný zjev, který čeřil jindy tak klidnou hladinu veřejného života na českém jihu. Sotvaže dráha byla hotova - a už před tím octl se v politickém víru celý starý prácheňský kraj.

To ve Vídni padlo Belcrediho ministerstvo a Beust počal český národ "tlačit ke zdi". Každý tlak budí odpor - protitlak - a tento zákon neuplatňuje se snad nikde tak okatě jako v politice. Po celých Čechách počalo to vřít.

Jako před tím křísitelé probouzeli národ náš a budili lásku k jeho jazyku - tak nyní slavilo se vzkříšení politické.

Počalo druhé období našeho národního vývoje, které dosud trvá a neskončí dřív, dokud politické tužby celého národa splněny nebudou. Od dob Havlíčkových, od šum- ného roku osmačtyřicátého nebylo doby tak pohnuté.

Když padl Beust - přišel Giskra s Herbstem a Plenerem - národ odpověděl tím, že položil s ohromnou slávou základní kámen Národního divadla a poslanci podali památnou deklaraci českého národa a vystoupili ze sněmu i z říšské rady. Jako oleje do ohně když naleje, tak působil výminečný stav uvalený na Prahu generálem Kollerem.

Marnou byla každá persekuce, marné zatýkání a žalářo vání v Praze i po venkově. Naopak, výše ještě se vzedmuly kalné vlny politického odboje - výše vyšlehly plameny odporu a hněvu proti vládě. Lid náš bez předchozího vzděláni politického byl jako dítě - jednal víc pudově a 178

dal se strhnout - rozvášnit a získat tím právě, kdo mu mluvil o jeho právech, o jeho slavné minulosti a kdo mu dovedl růžovými barvami líčit jeho budoucnost. Svým vůdcům slepě věřil. Nikdy žádný generál neměl za sebou oddanější armádu, než v těch dobách měli Palacký, Rieger Brauner, hrabě Clam-Martinic a na Písecku- Julius Grégr. Znali ho dobře i v Putimi. V nedalekých Nových Dvorech byl jeho otec píseckým lesmistrem, znali Julka jako studenta i potom, když už jako doktor práv prakticíroval u soudu v Písku. On to také byl, který zdejší kraj politicky budil a v něm také už r. 1865 za poslance do sněmu byl zvolen. Znali tu sedláci i jeho bratra Edvarda, znali i Sladkovského a Skrejšovského - alespoň jejich noviny -"Národní Listy", "Hlas" a "Národ" četli - ale málo rozuměli těm různým odstínům, které už tenkrát se jevily ve vznikajících stranách - nestarali se o směr liberální anebo konservativní - cítili národně, což je spojovalo se všemi, i s Riegrem i s Grégrem - "jsme proti Vídni - jsme proti vládě -" bylo heslem obecným a na ten čas nejůležitějším.

V tomto ruchu politickém a šumu nade všecky sousedy putimské vynikl - Klásek. Nebylo v Písku schůze anebo přednášky, aby Klásek se jí nezúčastnil. Na hořejším rtu nechal si narůst vousy "podnosky" - nebo také "podsebití", jak jim ženské říkají - vlasy si dal ostříhat - hlavu pokryl slovanským kloboučkem a v neděli nosil do Písku čamaru. Nebylo pilnějšího čtenáře novin, řečí promluvených českými politiky a brožur - nad něho. Čím radikálnější řeč, čím ostřejší článek - tím více se líbil ohnivému sedláku. Přímo se těšil, aby už zas byla rozpuštěna sněmovna, ať už v Praze anebo ve Vídni a vypsány nové volby. Ach, volby! Toť jeho život! Volit, řečnit, zpívat, volat "nazdar" a "sláva", pořádat tábor - založit spolek nebo besedu i zde v Putimi, to byl jeho ideál. Do pozdních nocí seděl v hospodě - "na nové" - která se v Putimi otevřela - a tam každou chvíli bouřil jeho hlas - to buď četl anebo sám rozkládal - přel se, hádal, o svobodě mluvil, o volnosti a rovnosti, o vlasti a vlastenectví, o právech českého národa, o jeho velikosti, slávě, moci a síle. Hlava šla z toho posluchačům kolem - a pilo se. Hned "na tu zlost" se pilo, hned "na tu radost" zas se připíjelo. Klásek dovedl všecky 179

rozohnit, uchvátit, nadchnout - "do nové" všecko se hrnulo - a "stará" hospoda klesala - hynula.

"Sám ďábel - Pán Bůh rač chránit - nám tohle spískal," naříkaly ženy a chvěly se pokaždé, slyšíce, že budou volby nebo tábor, nebo nějaká schůze v Písku. Proklínaly hlasitě Kláska a celou politiku posílaly do horoucích pekel.

"Opíjet naučili se tím naši muži, na hospodu si zvykli, karet se chytili, tak vyčítaly i Kláskové, která sama chodila ztrápená a umučená - neboť jen na ní ležela starost a celé hospodářství.

A čím dál tím hůř bylo s Kláskem. Počal se stydět za sedláka a stával se pánem. I všedního dne chodil v zeleném kloboučku s peříčkem sojčím, s flintou na rameni, obecní hon si najal, lichotilo mu, že "páni z Prahy" s ním si dopisují, "svým důvěrníkem politickým" ho jmenují, ci-gárka mu nabízejí, ruce mu podávají a "panem Kláskem" ho zovou a jeho pozvání na hony přijímají.

Snad i Cimbura byl by se dal strhnouti tím mocným proudem - kdyby mu nebyl překážel - právě Klásek.

"My dva musíme si jít z cesty - setkáme-li se - stane se neštěstí," říkal si Cimbura - neboť v jeho srdci krvácela dosud rána, kterou mu Klásek svým těžkým podezřením zasadil.

I Cimbura všímal si veřejného života, četl a odebíral Janotova "Poutníka od Otavy" - celé nedělní odpoledne nad ním strávil - mnoho přemýšlel o tom, čeho se dočetl a "na hrátkách" s Černochem, Roučkem a jinými o tom debatoval, přel se a rozmlouval - ale do hospody s Kláskem nikdo ho nedostal.

I "o památkách" on i jeho syni zůstali věrní "staré hospodě - a těšilo ho, že ani Honzík s Franckem Kláska se nechytají, ač jim ani slovem v ničem nepřekážel.

Ale bylo souzeno, aby se Cimbura přece jen s Kláskem srazil. Putim bývala od dob nepamětných starou panskou rychtou píseckou a putimský rychtář se těšil vždycky i v Písku úctě a vážnosti.

Když Putimáci přijali Cimburu za souseda, jednali s ním jako se sobě úplně rovným. Když na něho řada došla, zvolili i jeho, jak se slušelo a patřilo, za starostu obce. Ale Cimbura věděl, že patří vlastně do Semic a gruntu že není jeho a proto odmítl a pocty nepřijal, ale v obecním výboru zůstal.

180

Znova blížily se obecní volby. S hlukem a ruchem nikdv zde nebývalým blížily se tentokrát. "To musí přestat," křičel Klásek - "aby rychtářství chodilo po obci zároveň obecním býkem - občané mají volit, svobodnou volbou poctit muže, který svým vzděláním a rozhledem k důležitému úřadu tomu nejlíp se hodí," opakoval fráze z novin a hle - ač byla řada na Keclíkovi - vyšel z volby jako starosta - Klásek. I do okresního zastupitelstva vyslal ho nový výbor - ale podrážděná, uražená menšina vzala si advokáta, podala protest proti volbě a Putim octla se v ošklivém proudu obecních hádek, křiků a svárů.

Celá minulost Putimi, a to její ošklivá minulost jako by rázem z hrobu zapomenutí povstala. Zapomenuté historky rodinné vyhrabávaly se z lidských pamětí na světlo denní -oprašovaly se a osvěžovaly - znovu se vyčítaly a připomínaly. Každá vesnice má svou hříšnou kroniku a jako do zbrojnice sahá se do ní, když se mezi sousedy zanítí spor -vzplane hádka.

Žije-li obec v míru ,o památkách', jen samé pěkné, nevinné věci vyprávějí sousedé a slyší mládež.

Ale rozzuří-li se ,domácí vojna' - tu rozvaha opouští i šedivé hlavy - zlost nezná ctnost - každá zbraň jest dobrá - každou píď přiorané půdy z obecního statku - každou hanbu rodinnou - vraždu kdyby jeden na druhého věděl -vášní zaslepeni ve hněvu si ji vyčtou. A mládež opět lačně poslouchá a do paměti přepečlivě ukládá tuto domácí historii. Kronika putimská byla obohacena novým sporem - bojem o křeslo rychtářské…

Okresní zastupitelstvo v Písku to bylo-jež mělo správnost volby vyšetřit a rozvášněné strany smířit. Obeslalo proto rozvaděné Putimáky k sobě. Den stání rychle se přiblížil - "Cimburo, musíš s námi," povídal Kopecký den před tím Cimburovi na poli.

"Nechce se mi - víš, že uhýbám Kláskovi," odřekl Cimbura.

"Půjdeme všichni - nevytáčej se - snad tě bude třeba," dorážel soused.

"Eh - svedete to beze mne - máte advokáta - nerozumím zákonu, ale sami jste řekli, že volby jsou nesprávné, chlup v tom našel."

,,Nejedná se ani tak o ,lekuř' - protest, víme - ale o do- 181

hodu - o mír - všichni se máme dostavit - udělej to obci k vůli - aby kvůli tobě jednání se nerozbilo."

"Přijdu," mrzutě slíbil konečně Cimbura - ale snad by si to byl znovu rozmyslil, kdyby se nebyl pro něho druhého dne ráno Kopecký zastavil.

Okresní výbor už zasedal, když Cimbura s ostatními vešel.

,,Dobře, že jdete, čekáme na vás," vítal náměstek okresního starosty putimskou oposici. Cimbura šel poslední a zůstal hned u dveří. Oči jeho přeletěly zasedací síň a poznaly skoro všecky přítomné. Nejdřív sedláky - skoro vesměs starosty z okolních vesnic, Kolíska ze Záhoří, Peřinu ze Křešic, Hesouna z Vrcovic i tenkého, suchého Sejpala z Nepodřic. Pány měšťany písecké viděl a poznal Cimbura -řezníka Pixu, co od něho dobytek kupoval, bohatého pekaře Kalousa, co mu pšenici prodával, ohromného, vysokého mlynáře,pana otce Lukáše, poznal mladého Pakeše, kupce Štolce i Šobra. "A hle - tamto sedí knížecí lidi - úředníci - ředitel drhovelský, vedle to je pan správčí z Kestřan a to je…" ale nebylo času domyslit - pan okresní tajemník dočetl a jeden z těch pánů počal mluvit. Vadil se skoro s putimskými - "je to první případ - dosud v okresním výboru všechny volby hladce jsme mohli schválit - - všechny obce jsou lepší než vaše - jsou svorné, tiché a klidné - jenom vy tam v Putimi se nesousedsky hašteříte a rekursy podáváte" - při tom se díval do kouta, kde stál Keclík, Černoch, Rouček - kde stál i Cimbura.

"Ty časy minuly," vstal jiný člen výboru a kázal - "kde jen sedláci vládli obcí - i chalupníci a domkáři mají dnes právo s vámi stejné - a koho oni většinou zvolili - toho musíte uznat."

"Znám pana Kláska jako gruntovního chalupníka," povstal třetí - "ale to je vzdělaný a osvícený muž, po celém okresu je známý svou horlivostí a politickou činností, každá obec by si vážila tak uvědomělého občana - pyšnila by se jím - nechápeme, co proti němu máte?"

Klásek obklopen novým výborem v druhém koutě zářil, usmíval se, kňoury si kroutil a natahoval. Ale opozice stojí schlíplá, hlavy kloní, hanbí se, propadla by se nejra-ději kolik sáhů pod zem -jen aby tu ona žalující nestála na pranýři žalovaných.

I Cimbura stojí - jako na trní stojí - přešlapuje - jeho 182

velké nohy jakoby bosé na žhavých plotnách a ne na prknech a obuté v dobré boty stály. Tak mu je a čeká, -dychtivě čeká, že se ozve Keclík a řekne "nu a což já -nejsem dobrý a zachovalý soused? Já smím být beztrestně pohaněn? Uražen? Což naše obecní právo a náš domácí řád - to není nic?" I Keclík se však krčí a jen do podlahy oči zavrtává.

Tak řekněte, co vlastně máte proti panu Kláskovi?" ozvalo se teď od předsednického stolu. A hle, zase ticho. -Co toho nakřičel Jaroš cestou - a tu jako by byl němý, ani muk i Horník ťululum mlčí jako ryba, ani nešpetne -a tam naproti jak se Klásek naparuje - drze se na ně dívá -do očí se jim potupně směje. - "Pusťte mne, baby" - ozval se v tom trapném tichu Cimburův hlas - a rozhrnul před sebou pravicí hlouček sousedů. Ti s velikou ochotou se rozestoupili a radostně si oddychli. Hned jim bylo jinak u srdce. I hlavy pozdvihli a směle sálem se rozhlédli.

"Ach, Cimbura, Cimbura je tu také," radostně pozdravovali ho i členové zastupitelstva - a kteří ho neznali dosud, zvědavě hlavy natahovali, od hlavy až k patě si ho prohlížejíce, neboť pověst o něm šla už dávno celým okresem.

"Ano, Cimbura se osmělil přijít také," zazubil se na ně silák - "a poví vám, proč my tuhle nepřejeme si Kláska za svého starostu. To je tak, myslíme si, že ten, kdo neumí hospodařit na svém, nedovede ani na cizím."

"To je urážka," jako když ho píchne, vykřikl Klásek a pokročil. Ale i Cimburovi bylo po tom výkřiku, jako když koně ostruhou bodne. Čelem otočil se ke Kláskovi a opřel o něho svoje přísné oči, Klásek svoje sklopil a o krok couvl.

"To je pravda a uráží-li tě, neměls chtít ji slyšet," -tvrdě pokračoval Cimbura. "Byli jsme vyzváni povědět, proč tě nechcem za rychtáře - ani já tě nechci - a za sebe tu povím proč. Předně tě nechci, že jsi špatný hospodář. Máš dobrou chalupu, snad nejlepší půdu v obci držíš, ač ne mnoho - ale máš na ní nejmizernější úrodu. Špatně a pozdě ořeš, málo hnojíš, ale zato dobře střílíš a výborně řečníš. Až budem volit hajného anebo dohazovače - dám ti hlas - ale za starostu tě nechci. - Nechci tě dále proto, že kazíš obec a zvláště mládež - učíš je chlastu a karbanu, z domova do hospody je loudíš. Vlastenectví tomu říkáš, 183

ale opilství je to. Páni tě chválí, říkají ti ,pane Klásku' a ty, hloupý sedláku, tomu věříš a jiné svádíš. Jestli pravý vlastenec se musí do nocí po hospodách válet, cigárka pokuřovat, statek zanedbávat, čas a peníze utrácet, křičet a hádat se - pak nejsem a nechci být vlastencem. - Strachem se chvějou u nás ženy, když se řekne, že budou v Písku volit poslance, že tu bude poslanec řečnit, - schůze anebo tábor se konat - protože vědí předem, jak Klásek muže přemluví a v jakém stavu a kdy se mužové z Písku vrátí. Tak sloužíš vlasti sice hubou - ale vskutku jsi její veliký škůdce, a kdybychom byli všichni Kláskové - vlast a národ přivedli bychom do hrobu. Pamatuj si, co ti veřejně pravím, o svůj statek přijdeš - prodáš ho a rozparceluješ - každému prodáš, kdo dá víc, i židu třeba, anebo Němci a třeba Švarcenberko-vi - k tomu vedeš i ostatní sedláky - ochuzuješ je a v nich obec a v obci vlast i celý národ. Zhyň třeba, - a ani vrána nad tebou nezakváče - neboť takových žvanilů může národ ztratit celé kopy - ale přejde-li tvůj grunt do cizích rukou a za ním druhý - a třetí - pak každá ta ztráta je hříchem proti vlasti i drahému národu - a proto tě nechci za starostu. - A ještě proto tě nechci, že jsi lenoch. Zvedni ruce -a každý to uvidí na nich napsáno. Máš ruce měkké a hebké jako písař - flintičku a kartičky v nich míváš, místo otěží a pluhu - i prsten místo mozolu na ukazováčku nosíš - po-panštil ses - a proto kdybych já vládl - z obce bych tě dal vymrskat a sem mezi pány do Písku zavřít - abys nám na vsi mládež nekazil a špatný příklad nám všem nedával."

Páni u dlouhého stolu se vzpamatovali. "Uráží, uráží," vyskakovali vrchnostenští úředníci a po nich měšťané - "to nejsou důvody, to je soukromý život Kláskův - po tom nikomu nic není," volali jeden přes druhého.

"Pravím, že to nejsou urážky, ale pravda," tvrdě proti všem opakoval Cimbura a odtrhl oči od Kláska. Jako po výprasku, tak dobře hned Kláskovi bylo, jako se skřipce kdyby ho pustil, tak si oddychl. Svědomí mu sice říkalo "pravdu má Cimbura" - ale uražená ješitnost a samolibost bouřila se v něm.

"Žalovat budu, Cimburo - tebe žalovat - pro urážku na cti."

"Žaluj - směle žaluj - nejsem jako ty, abych někomu po cti sáhl a potom utekl - stojím ti ve slovu zde a kdekoli a opakuji slavně - že tě nechci uznat starostou, protože tě

mám za nejhloupějšího člověka ve vsi, který nedovede spravovat ani padesát korců své vlastní půdy a proto nemůže spravovat ani obec, ani okres - tak, to jsem tedy chtěl říct - a teď tu buďte s Pánem Bohem" obrátil se na patě a za hlubokého ticha odcházel. Když už stál ve dveřích, vzpamatovala se i "jeho strana" a odešla s ním.

Ticho v okresním výboru přerušil advokát. Pane Klásku," - lahodně povídal zahanbenému, zpráskanému sedláku - "to si líbit nenechte - chcete-li, napíši vám žalobu a podíváte se, jak Cimburu skříp- nem" - "Tak napište a hodně brzy, vybuchl Klásek vztekle.

Putimský spor se v tom zasedání neurovnal. Přemlouvali sice Kláska, aby se dobrovolně své nové hodnosti zřekl, ale ten ani slyšet nechtěl, "lekuř podám - nepotvrdí-li mne - a až do Vídně to poženu - nepovolím a nepovolím -ukážu jim, co je putimský Klásek." - "Tak - dobře tak," popichoval ho advokát - a pak i Klásek se svými věrnými odešel.

Dvě strany utvořily se tak v Putimi - dva starostové tam byli a dvě obecní zastupitelstva. Rozpadla se obec -na dvě půle se rozčísla - a skoro proti jeho vůli - zcela mimovolně se stalo, že v čele jedněch stál Cimbura a druhé proti němu vedl Klásek.

"Cimburo - vezmi si také advokáta," radili mu jeho přátelé, když úřední posel roznesl po vsi plno obsílek k soudu. Všichni jako svědci byli obesláni i okresní zastupitelstvo celé, jen aby útraty sporu byly co možná největší.

"Prosím tě, vezmi si advokáta - bojím se Kláska - zaplete tě do sporu - snad i do kriminálu připraví," s pláčem prosila muže svého i Marjánka.

"Pošetilá ženo," odbyl ji Cimbura - "řeknu pravdu, zas otevřeně ji povím - nic nechci zapírat - z ničeho se vykličkovat - nač je mi tedy třeba doktora -" a sám a sám postavil se před soud. "Škoda," pomyslil si - "že už tu není pan guberniální rada," když vystupoval po schodech do soudní síně, vzpomínaje na pana Miltnera, jejž před léty vozíval.

Mladý soudní adjunkt přečetl žalobu a jal se vyslýchat Cimburu. Vyznal a nezapřel ani slova - všecko i svědkové souhlasně potvrdili - proti Cimburovi i jeho přátelé vlastní 185

mužně svědčili - ,,ano, to mu řekl, že je ožrala, že je žvanil, lenoch že je a nejhloupější člověk ve vsi."

"A proč - prosím vás -jste mu nadával?"

"Nenadával jsem - pouhou a čistou pravdu na vyzvání jsem mu do očí řekl."

"Jak to - na vyzvání?"

"Chtěli vědět - proč nechci mít Kláska u nás starostou -a tak jsem pověděl pravdu - proč."

"Pravdu - milý příteli - pravdu nesmí člověk vždy a všude mluvit," usmál se pan adjunkt - "můžete mít pravdu, ale nemáte právo ji vyslovit" a rozkládal Cimbu-rovi rozdíly mezi pravdou a právem.

"Co je vám konečně do toho, že Klásek pije, že lenoší, že řeční a karty hraje?" končil soudce přímou otázkou.

"Je mi do toho a mnoho" - odpověděl Cimbura a celý soud se po něm zvědavě otočil. I sedláci zbystřili sluch. Myslili si v duchu - "ten pán má pravdu - Klásek za své pije - svoje utrácí - svůj statek zanedbává - co je Cimburovi a nám do toho."

Cimbura je zase patrně jiného mínění, než oni všichni, zas už něco zvláštního má - "Tak co - prosím vás?" pobídl adjunkt otázkou váhavého Cimburu - a sám pohodlně si usedl - nohy přes sebe přehodil a ruce na klínu si sepjal a poslouchal. "To je tak," počal Cimbura svým oblíbeným rčením - "zůstáváme v jedné vsi spolu - já i Klásek - v Putimi, jak všichni víte. Jaký pěkný čistý život před nedávném ještě jsme tam vedli! O "sejpce," a o "památkách" jsme si popili, zazpívali i zatancovali, co kdo proti komu měl, upřímně jsme si pověděli - ale hádek a sporů nebylo a byly-li, po sousedsku doma se srovnaly. Co se u nás upeklo - doma u nás se také snědlo. Na "hrátkách" jsme se scházeli - noviny si přečtli a o všem promluvili. Chasa mladá scházela se na návsi -zazpívala - zavýskala - a do záležitostí obecních a veřejných se nepletla - nikdo by jí toho nebyl strpěl. - Dnes je u nás všecko na ruby. Mladí mají slovo a starým poroučí. Sotva že je po večeři - nikdo se chléva ani dvora nevšimne - popadne dýmku a pytlík s tabákem a - hajdy - do hospody. Klásek tam má sólo - školu tam drží - nadává všem, kdo nejdou za ním - pivo se pije, zpívá se - karty se hrajou -ráno vstávat se nechce - práce ospale se koná - všecko hyne. Množí se hádky a křiky, přibývá pranic a bitek a o všem 186

dovídá se tu v Písku okresní soud. Škodolibost a pomstychtivost usadily se do lidských srdcí - odpuštění a blíženská láska odstěhovaly se za humna. Hrubých činů přibývá -stromky u cest se lámou, oplzlá slova, nečisté písně a hrubé nadávky se množí. A kdo je tím vinen? Kláskovo živobytí a jeho špatný příklad. I já piju - o památkách a o sejpce piju - abych se společnému řádu a zvyku nevymykal - a proto ze zkušenosti mluvím. Napiju-li se piva, hned jsem jakoby jiný člověk. Napřed veselý a hravý, pivo mě rozku-ráží a rozdovádí - polehtá mne - cítím, jak vůle moje slábne, jak vládu nad sebou ztrácím, jak rozvaha mne opouští -rozum můj jak se kalí - jak se stávám lehkomyslným, k pošetilostem náchylným. Piju dál a hle - furiant se ve mně probouzí - pýcha v srdci mém počne hlavu tyčit - do sázek se pouštím - peníze jako plevy rozhazuji a utrácím - krev jako oheň v žilách proudí - sebe přeceňuji a všecko ostatní podceňuji - rozjařím se - mnoho a hloupě mluvím a odporu nesnáším. A piju-li ještě dál - stávám se hrubým, zlým a nebezpečným člověkem, ke kterému neradno se blížit - To cítím na sobě, co ze mne pivo dělá - a proto v nejlepším pít přestávám a sotva třikrát do roka do úst je vezmu. Ale teď denně se u nás nestřídmě pije - denně lidi otravuje -kazí a hubí dobré mravy, mládež znemravňuje a dospělé ochuzuje a to všecko u nás máš na svědomí - - ty - Klásku ty a nikdo jiný" - Pěkně a pozorně poslouchal pan adjunkt, a byl by i dál poslouchal Cimburu, který, když se jednou rozjel, plynně pak a hladce mluvil - ale Cimbura řekl své a mlčel.

"Je-li tomu tak, jak pravíte," počal zvolna a stísněně pan adjunkt, "pak ovšem máte nejen pravdu - ale i právo na své straně - pak by se vám důkaz pravdy podařil -ale kdo vám to dosvědčí?"

"Jsou-li poctivci - ti všichni zde, a s nimi celá Putim."

"Ano - Cimbura má pravdu," všichni - i ti - kteří s Kláskem byli - v té chvíli přisvědčili a bylo rázem po soudu. - Nic nepomáhaly rekursy a odvolání - "veřejné mínění" vyhrálo. Klásek nebyl ani jako starosta potvrzen - dokázalo se mu i jeho pytláctví - i pokuta, kterou kdysi platit musil - nové volby byly v Putimi a z nich vyšel jako starosta Keclík se starým výborem.

Klásek poplatil soudní výlohy četných sporů - zanevřel 187

na Putim i Putimáky - koupil si v Písku hospodu - a ve veřejné dražbě písecký pan notář za několik tisícovek vydražil jeho živnost, jak stojí a leží.

"Chléb prodal a nůž si koupil," řekl o něm tehdy Cim-bura. - Putimští věděli sice, že pan notář nekupoval pro sebe - ale to jim ani ve snu nenapadlo, že dražil pro - Cimburu. - Několik let držel se Klásek i v Písku nad vodou. Sháněl politické schůze, agitoval, byl jednatelem různých, většinou německých pojišťoven proti ohni, koňským handlířem - ke konci se stal i dohazovačem ženichů a nevěst, až jedno ho krásného dne z Písku zmizel. Habaděj dluhů zůstalo po něm.

"Odejel do Ameriky," - trousila se o něm pověst.

"Je štěstí, že nemá dětí," řekli si v Putimi.

Ale Cimbura zakroutil povážlivě hlavou - "anebo to právě stalo se jeho neštěstím" - a více neřekl ani slova. Jenom neúmorně se dřel na zanedbaných pozemcích, aby jim nahradil, v čem Klásek na nich zhřešil - i hospodářské budovy všecky opravoval, přestavoval a v několika létech gruntovní chalupa Kláskova nebyla k poznání.

"To sobě Cimbura výměnek chystá," chápali lidé a nemýlili se.

VIII Konečně se zdálo, že se dostanou ve Vídni k veslu vládnímu lidé spravedlivější - bylo to roku 1870, kdy se počal zvolna obracet politický vítr a vál směrem nám příznivějším.

Národu našemu jako trucujícímu děcku alespoň se slibovalo vyrovnání, korunovace, splnění jeho požadavků jazykových i osvětových. Národ jako dítě věřil, těšil se a doufal. Ulehly na čas vzedmuté vlny politického boje -také proto, že mysli všech znova zaujala vojna - do které se pustila Francie s nenáviděným u nás Pruskem. - V této klidnější době chystal se královský Písek k činu. Seskupilo se několik hlav a z nich vyšel návrh - založit v městě rolnickou školu. Myšlenka se ujala - rostla. Zajímaly se o ni hlavně velkostatky a přály jí. Kníže Paar, kníže Vindišgréc - oba Švarcenberkové - orlický kníže 188

i hlubocký - kníže Lobkovic - ti všichni mají statky v píseckém hejtmanství, anebo v jeho blízkém sousedstv, s myšlenkou souhlasili. Byla doba hospodářského rozkvětu - jako ve všem, i v hospodářství polním opouštěly se staré vyšlapané dráhy a hledaly se nové cesty a způsoby, jak dal by se výnos hospodářství zvýšit. - Stroj počal i zde vytlačovat lidi ze stodol i polí. - Bylo potřeba v panských dvorech nejen jako dosud hrubých a přísných poručníků -poklasných a šafářů - ale i vyškolených, se strojem obeznámených hlav, zvláště když počaly se i ve zdejším kraji pěstovat nové plodiny, jako cukrovka anebo čekanka, kdy činěny pokusy s chmelem a vrbou košíkářskou, kdy hledány nové zdroje v zanedbaném dobytkářství - a opuštěném hospodářství rybničním.

"Schopných lidí potřebujeme jako soli," naříkali si ředitelé panství jednohlasně - "podřízených lidí - kteří by přesně vykonávali naše plány - plnili naše rozkazy -dozírali na dělníky - a kde je vzít?"

"Rolnická škola!" Konečně bylo vysloveno to spásné slovo!

Ano, jen ta nám je vychová - dodá. Jen rychle třeba ji založit - v život uvést. - Obec dá pro ni dům - okres zaplatí učitele - jen žáky třeba sehnat - zájem pro školu vzbudit - nestačí na to noviny "Poutník" -je třeba schůze svolat - sedlákům věc vyložit - na výhody je upozornit -pohnout je, aby své synky do školy dali.

Všichni správcové v soukromých hovorech doma vypravují rolníkům, co se pro ně v Písku chystá - školu předem velebí, sami vybírají a označují hochy, které by mohli dát do "rolnické" zapsat - líčí, čemu se tam budou učit, co vše tam uslyší a uvidí. Ale sedláčkové kroutí hlavou, neodpírají přímo panu správci, ale také neslibují. Vymlouvají se jen, "až uvidíme co a jak -" váhají a nedůvěřují. - Zlobí se správcové, zlobí se milostpáni ředitelové - zlobí se i sám nejjasnější kníže pán. Nelze školu otevřít a vyučování zahájit, dokud nebude o žáky postaráno. "Ať svolá okresní výbor velikou schůzi rolnickou - ať pozve všecky starosty i výbory - tam ať se jim to vyloží a vysvětlí a tam ať hned své synky do školy přihlásí - než se jim to v palicích znova rozleží" - Usneseno a konečně také provedeno.

Veliká rolnická schůze svolána, na které se mělo jednat o jediném předmětu - "o nové rolnické škole." Poda- 189

řilo se vskutku vzbudit zájem o školu po širém venkově -hovořilo se o ní víc než o vojně - o které nikdo rád nemluvil - ježto proti všemu očekávání i tentokráte vyhrávali Prušáci a utíkali Francouzi. - Na schůzi přišlo i přijelo sedláků jako mraku.

I Cimbura šel; tentokráte rád a bez nucení. Sám o tom častokrát přemýšlel, že páni mají školy, gymnasia, reálky i vysoké školy - že by i sedlákům slušela taková nějaká škola, kde by se naučili poznávat vlastnosti dobytka i půdy, stromů i obilí, kde by jim pověděli, jak léčit koně i ovci, jak pěstovat zeleninu, kde by je seznámili se včelou i ptákem - Mnoho o tom rozjímal a uvažoval, ale vždycky se mu zdálo všecko marnost, až teď čte najednou - že se má splnit jeho krásný sen - rolnická škola.

"Oba dám zapsat, Martínka i Vaška - aby z kloučků byli dokonalí sedláci," těší se Cimbura cestou k Písku. -I jiné vybízí a nabádá, zrovna hoří touhou, už aby ta škola začala.

Ve schůzi se postavil hezky dopředu - aby všecko jak se patří dobře slyšel a nic mu neušlo.

Tentokrát schůzi předsedal sám kníže pán - sedláky pěkně přivítal, potěšení nad velikou účastí vyslovil - hezky k tichu všechny napomenul - ale také povzbudil, aby po řeči se neostýchali - kdyby jim něco nebylo jasno, na všecko se důkladně vyptat - a též své mínění o věci povědět.

"Ano, tak to má být," liboval si v duchu Cimbura - tak se mu to líbilo - nač křiky a hádky - jeden po druhém ať se hlásí, ať řekne svůj díl a vyslechne, co jiný zas myslí. I to se mu líbilo, že ve shromáždění nikdo nekouřil a také pivo tu netočili.

"To jenom dokud tu bude kníže pán - jak odjede, hned bude všecko jiné," vykládal kdosi Cimburovi - ale ten neměl už ani času se ohlédnout - neboť na tribuně stál řečník a už také oslovil shromáždění. "Národe můj! Drahý rolnický lide český!" ozval se zvučný hlas řečníkův. Jako by je hedvábným šátkem pohladil, tak mile dotklo se selského sluchu to nadšené oslovení. O potřebě vzdělání vůbec dlouho jednala řeč - než konečně dostala se ke vzdělání selského lidu zvlášť. Řečník velebil stav rolnický, jádrem národa ho nazýval, do dějin zašel, až do válek husitských se dostal a statečnost jihočeských sedláků, oslavoval, o Bílé Hoře se zmínil.

190

jaksi netrpělivě a jenom už na půl ucha poslouchal Cimbura.

Nějak málo o te škole mluví - dostat se k ní nemůže -to "co povídá, už stokrát jsme slyšeli, i Klásek tak po hospodách mluvíval," reptal Cimbura v duchu - ale marně čekal - nedočkal se.

Abyste k staré slávě a bývalému rozkvětu znova přivedli ctihodný stav svůj -nuže bratři-rolníci"-jako uštknut, podíval se při těch slovech Cimbura na řečníka - jemuž na bílých - hebkých prstech třpytily se prsteny - "obětí nešetřte - a založte si rolnickou školu." - Potlesk zaburácel kolem. To těžké mozolovité ruce selské nadšeně tleskaly. Skoro bez dechu stáli tu sedláci - tváře jim zčervenaly a oči se jim leskly - tak je uchvátila řeč - opila chvála a omámilo lichocení. Prostě a upřímně poddávali se dojmu a každé slovo řečníkovo brali za čistou neklamnou pravdu.

Železo třeba kout, dokud je žhavé. Kníže pán povstal. "Pst - pst - ticho," okřikovali hned šumící dosud a bouřící shromáždění - ti - kdož byli známí po okrese jako největší radikálové a demokrati - a kteří tu seděli u předsedy nejblíže.

"Mlčet - kníže pán chce mluvit," vykřikl konečně sám řečník.

Všichni jako na povel ztichli. Mírný a monotónní trochu česky tvrdý hlas předsedův se ozval: "Můj pan předřečník vám vyložil krásnými slovy s pádnými důkazy, jaký význam bude mít pro vás a pro vaše děti rolnická škola. - Kdo je pro ni - ať tedy zvedne ruku." - Celý les rukou pozvedl se nad hlavy.

"Učiníme zkoušku opačnou - kdo je proti ní - ať zvedne ruku" - Jako bys je zpřerážel - schlíple sklesly všecky ruce podél těla dolů - jenom jedna - jediná jedna ruka v šerkovém rukávu trčela do výše a jako by se hlásila k životu mlela nervosně, nedočkavě prsty.

Všichni se ohlíželi po té ruce - i kníže pán skřipec, kterým až dosud si pohrával, na nos si posadil a na tu smělou ruku se zadíval. Ona i jeho pohled vydržela, neklesala. Jako praporeček dál se čile třepala a všecky v úžas přiváděla. Co s tou rukou udělat? Jak se jí zbavit, aby nepřekážela, shodu nerušila. Kníže pán si byl jist všeobecným souhla- 191

sem, a proto jen, aby triumf narostl - nařídil opačné hlasování - a tu ozve se náhle tak disharmonický tón. Ta ruka tam se hlásí -: čí je to vůbec ruka? Ano, čí je to ruka? Ta otázka zajímá všecky. Krky natahují, na špičky vystupují. - ,,Kdo je to? - Kdo je to?" se ptají - a okolí té ruky už jim odpovídá -: "Kdo jiný - než putimský Cimbura."

"Ten musí mít všude a vždycky něco extra," reptá shromáždění - zlost se ho zmocňuje - zlost na Cimburu -že nejde s proudem, že už zas nějaký vlas v tom našel. -Jako by se za něho styděli - odtahují se a odstupují od něho sedláci - aby bylo vidět, že ta vztyčená ruka není jejich - a Cimbura ve chvilce stojí sám.

Jako by ho nebylo, přehlíží jej předseda. Myslí si, nač dbát jediného, který se staví proti všem. - Nevšimne si ho a pokračuje: "Jsme tedy všichni pro školu -"

"Počkat, kníže pane," - ozval se hlas jasný jako zvon a čistý jako stříbro - vyšel z klenuté hrudi a širokých plecí Cimburových.

"Nemáte slovo! Nemáte slovo!" jako chrti vrhali se proti Cimburovi poštvané, rozdurděné hlasy, dráždíce k odporu.

"Uděluji mu slovo," řekl však kníže s ledovým, lhostejným klidem, který Cimburu smířil, upokojil a rozvahu mu vrátil. I ostatní se ztišili.

"Povězte nám nejprve, kdo jste vy a potom, proč jste proti škole," - řekl kníže s úsměvem, hledě se zálibou na statného muže.

"Já jsem sedlák - Jan Cimbura z Putimi - proti škole nejsem - naopak, vroucně si ji přeji, ale než pro ni ruku zvednu - chci mít ve všem světlo. Ten pan řečník vlastně nic o škole nepověděl - ani nám neřekl, kde ji máme mít." - "Kde jinde - než tady - v Písku přece bude."

"Chyba, pane kníže, velká chyba! To je hned, proti čemu jsem."

"Ale, příteli, kde byste ji chtěl mít? Snad ne na vsi někde? Snad ne u vás - v Putimi?" s jemnou ironií v hlase škádlí kníže sedláka. K úsměvu knížecímu dali se do uctivého smíchu všichni kol kolem.

"Třeba v Putimi, anebo v Smrkoucích anebo v Hradišti - všude ve vsi, jenom ne v Písku," klidně i vážně odpovídá Cimbura.

"A proč ne v Písku?"

192

"To je tak," rozjížděl se Cimbura. V té chvíli zaplál i on krásným ruměncem po lících. To sedlák, venkovan se v něm probudil, člověk-sedlák, který zcela pudově pocítil teď odpor k městu a jeho zvykům, poněvadž až vášnivě miloval svoji prostou ves, černou půdu v ní, zděděné zvyky staré a těžkou práci vesnickou. Bylo mu v té chvíli tak slavně v duši, jako mu bývalo před každým hrdinským činem který silou svou provedl. Cítil, že má teď chránit selský dorost před škodnými vlivy města - že má obhájit prostotu a jednoduchost selského života. Jako by si chtěl myšlenky svoje srovnat - odmlčel se na okamžik - ale pak začal a jako proud bez zastávky už tekla z jeho rtů prostá, přesvědčivá tato řeč: "To je asi tak. Tu v Písku zůstávají měšťané - páni měšťané - a proto zde ať si mají svoje školy - tu ať je gymnasium a školy reálné - tu ať se vychovávají páni. Hned od chlapčích let ať si tu zvykají na dlažbu ulic, na panskou mluvu hladkou a úlisné moresy, na městský kroj a stroj - zkrátka na život, jaký jednou budou musit na světě žít. -I my - sedláci sem do těch škol posíláme svoje synky. Chybujeme jenom, že sem posíláme svoje vtipné a nadané hochy. Řekne-li pan farář anebo pan učitel: váš kluk se dobře učí - sebere ho tatík a odvede ho do Písku, do škol - hloupého si nechá doma. Ale zdravý rozum povídá - že je to chyba a urážka našeho stavu. Sedlák musí mít filipy, - musí umět pozorovat zem i nebe -vzduch i vodu - lidi i zvířata. - Proto nejbystřejší chlapce nechávejme doma - a jenom ty, co by na statku nic anebo málo svedli - ty voďme do Písku do škol - aby se stali pány - za které myslí předpisy, zákony a oni jen plní, co jim jiní nařizují… Sedlák musí jednat a rozhodovat sám - podle svého rozumu a důvtipu potýkat se s polem, loukou, lesem i zahradou, aby mu vydala úrodu. A pro tyto nejlepší synky svoje i my toužíme po škole - škole ovšem rolnické -selské. A jako nelze ryby chovat na stromech, tak nelze sedláky vychovávat ve městě - leda je kazit - to ano. Zkazí se nám tu mezi vámi naše krev. Proč sem, do města, má chodit příští sedlák a tu ve městě rok anebo dva žít? Aby se tu naučil kouřit cigárka, pansky maso jíst, pivo s vínkem popíjet? Chodit do hospod a kafíren? Tu ve městě změkčí a zleniví, zpohodlní a popanští se. Spatří lehký život oficírů a zachce se mu ho, místo hrudy zamiluje si dlažbu a místo polních cest - chodníky. Místo po tichých polích 193

zatouží po hlučných ulicích, místo lesů uvidí parky a místo ve vsi s doškovými střechami žít bude v městských kamenných domech. Nebude mu milo místo péra třímat kleče pluhu - jeho ruce mu tu změknou - od práce se odvrátí a od cepu k tužce, od kosy k písmu, od potu k inkoustu přilnou. Jeho nohy ve městě dřevěnku odvyknou. Naše pěkné kvítkované kožichy s tulipány, žlutavé kalhoty kožené, soukenné vesty pestře vyšívané, liščí nebo vydří čepice pro léto i zimu, slovem náš starobylý prácheňský kroj selský zmizí, kus po kusu městské módě podlehne. Po chlapcích děvčata začnou! Odhodí bytelnou šerku, strakaté, proměňavými barvami hrající živůtky, bílé pleny roztodivného vyšívání a továrními pavučinami pokrývat se budou. Počnou se nejen látkou i střihem po městě opičit. Dlouhá roucha měštek si oblíbí, aby zastínily svoji krásu přirozenou, navléknou a navěsí na sebe krásu umělou, nebudou to víc panny jako polní lilie, ani jako oku i srdci lahodné luční kvítí, ani jako skromné a vůní vábivé fialky, ale budou jako papírové květiny uměle dělané. Padne-li náš kroj, bude nám jako stromu, kterému kůru sloupají, vadne, vadne už uvadne. Našeho jádra chytí se červotočina - marnotratnictví. Hospodář nenašetří dětem věna, a až přijde čas vdavek, začnem z lásky k dětem parcelovat svoje živnosti. Z bývalých sedláků nadrobíme chalup, baráků, z baráků - žebráků, náš národ stane se národem chudým, Češi tu budou, ale půda, totiž lesy, pole, luka, řeky, doly, továrny nebudou víc jejich majetkem - dřít se budou, ale ne pro sebe - nýbrž pro jiné. Kéž se mýlím! - Ale zdá se, že bezpečná výchova sedláka ve městě k těm koncům směřuje. Je třeba přece, aby sedlák byl věrný poli, louce, vodě, lesu, aby dobře znal ptáky, zvěř dobrou i škodnou, aby dobře uměl zacházet se stromy i trávou, s květinami i bylinami. Ale tu spřátelí se s městem, s hospodou, zábavou, - naučí se žít z hotových peněz a zvykat si na plat. A tak až tu školu zde ve městě naši synci vychodí - nebude se jim chtít zpátky na grunt k tuhé práci - ale do služeb se poderou k pánům, k vrchnosti, k vám, pane kníže, půjdou, aby vám svými schopnostmi prospěli -protože vy z nich naděláte ne úředníků - ale jen poručníků.

- Hajní, dozorci, šafáři, poklasní, baštýři, štolbové, kočové -to se z nich v té škole za rok - dvě léta vychová - ale nikdy ne dobří sedláci. Takto cítím, tak vnitřní hlas v duši mi to 194

povídá a proto jsem pro školu - ale jsem proti tomu, aby byla v Písku - buď na vsi ji chci mít - anebo raději nikde." -Odmlčel se Cimbura, ale bylo vidět, že slova se nevzdává. Ustoupil jen, pozoruje, jak u stolku se kohoutí, a že některé kníže pán jen stěží na uzdě udržuje, aby mu do řeči neskočili. Ale sedlákům v lebkách počalo svítat.

Neokřikovali Cimburu - ale pozorně jeho vývodům naslouchali. Zvláště jim lichotilo, že by u nich - ve vsi mohla být ta škola. I jeho smělost se jim líbila - "hle, jak mluví s knížetem a jak kníže s ním hovoří - jako by spolu rovni si byli." - Z těch úvah vytrhly je rázem vášnivé řeči. Páni jeden přes druhého na Cimburu se obořovali. Vykládali mu o škole, co a jak v ní bude zařízeno. Pokusné pole a školní zahrada se zakoupí - školka se založí - ven - na knížecí dvory budou žáky vodit - aby hospodářské stroje poznali a užívat jich se naučili - umělá hnojiva poznají - nové způsoby pokrokového hospodaření jim ukážou a vštípí. A co si Cimbura myslí, že snad učitelé mají zůstávat někde v hloupé vsi k vůli němu - jedinému ze všech, co se jich tu sešlo - všichni souhlasí - jen on jediný zase kazí mír a svornost.

Každému jinému byla by šla hlava kolem z toho, byl by se odmlčel a vzdal. Ale Cimburova hlava byla jasná a srdce jeho srdnaté. Nechal všechny vymluvit, čekal - až kníže pán zase vlídně se ho optal: ,,Co tedy myslíte, sousede Cimburo? Přesvědčili vás ti pánové a jste pro školu v Písku?"

"Nepřesvědčili, pane kníže, a nejsem ani teď ještě pro školu naši v Písku." - "Tak vyvraťte jejich důvody."

"Nevím, půjde-li to - neboť se mi zdá, že si neporozumíme, hádám, že oni jinak cítí než já a já jinak než oni -a sotva se mi taky podaří slovy povědět, o čem jsem v duši pevně přesvědčen. Není mostu, po kterém bych já přešel k nim, anebo oni ke mně. Oni cítí jako městští lidé a já jako selský člověk. Sedlák nemá s měšťákem nic společného. Jeden druhému nerozumí a často posmívají se sobě navzájem. Já jsem mu směšný se svými černými kozlovicemi, s kazajkou posázenou velkými knoflíky, brousí si o mne vtip, vězím-li v ovčím kožiše a beranici. Proto chce-li se v masopustě přistrojit za maškaru - selské šaty obleče a jde v nich - na maškarní bál. Slečinky městské za selky se 195

strojí. Ale i my smějeme se měšťáku - třepáku. Je nám směšný svou tuhou, jako prkno naškrobenou náprsenkou, svým tuhým obojku podobným límcem u krku a libujeme si ve své měkké, poddajné košili a ve svých volných, pohodlných šatech, a strojí-li u nás maškary - jistě nechybí v nich měšťák s cylindrem, frakem a pantalony. A přece nesluší se měšťáku opičit se po mně - ale ani já nesmím se opičit po něm. Sedlák celý život musí žít na vsi, tak ho ve vsi vzdělávejte. Měšťák se stane úředníkem, kupcem, obchodníkem, učitelem, advokátem - proto ať v městských školách mezi lidmi roste a se vychovává. Sedlák ne tak lidem, ale zato koním víc, dobytku, polím, lukám, stromům, obilí musí rozumět - v tom tkví jeho kořeny a mezitím ať roste a od malička se vychovává. Na pokusném poli - pravíte - bude se učit hospodařit! Čtyři - pět strychů třeba ať měří - na šířku je přeskočím - na délku kamenem je přehodím - a to ubohé pole na záhonky rozdělí - čtyřicet - padesát synků dva nebo tři učitelé budou pokusy týrat a trápit. - Čo si s tím má chlapec počít? - S Pánem Bohem hrajte si s pokusy ve městě - ale my žádáme skutečnost a ne pokus - opravdovost - hotové a osvědčené zkušenosti - jež by se nám - u nás ve vsi - na našem hospodářství dokázaly. Do panských dvorů - pravíte - povedeme žáky a ukážeme jim názorně, jak se tam hospodaří. A k čemu? ptám se vás. Z těch žáků, kteří do té školy vstoupí - bude mít snad některý panský dvůr? Dá do té školy svého prince tamhle kníže pán? Dá ho sem kníže Švarcenberk, anebo Lobkovic, anebo Vindišgréc? Proč tedy ukazovat synkům našim knížecí dvory a zařízení jejich - když budou hospodařit jen na nejvýš stokorcových gruntech? Či myslíte, že z nich si vybere kníže pán ředitele, správce, anebo důchodního? Jistě nevybere! Jeho úředník musí mít vyšší školy, německy musí umět, a mezi pány vyrůst. Proto jim neukazujte panský dvůr, pokusům je neučte - městu je nezvykejte - ale ve vsi je nechte. - Myslil jsem vždycky, že je škola kvůli dětem a ne děti kvůli škole. Proto i ta rolnická škola musí kvůli žákům ven do vsi, za nimi i učitelé tam musejí, i přednášky i stroje - a všecko. Vyberte si kteroukoli ves -postavíme tam budovu - i učitelé v ní mohou bydlet - ale pokusným polem budou všecky selské statky v té vsi - tam ve statcích musejí i žáci bydlit a s sebou všechnu práci konat - koně česat, krávy dojit, telata odstavovat. Musejí 196

orat a sít včelařit a štěpařit. Učitelé budou jako otcové ve dne jim radit - na ně dozírat, práci ukazovat a večer anebo v zimě ve škole je shromáždí a z knih je budou učit. Až je vyučí - domů je propustí a list za vyučenou jim dají a synek domů přijde na statek takový, na jakém hospodařit se naučil. Ano, tak si představuju školu selskou já - a to jsou důvody, proč ji nechci ve městě - ale pro ves ji žádám." Cimburovi se zdálo, že to řekl všecko jasně - přesvědčivě - že mu každý musí dát za pravdu - a přece jak domluvil - už se zase čepýří a kohoutí páni na vejstupku i sedláci kolem něho.

"Nechte ho" - "nevšímejte si ho," - "jedna lašťovka nedělá léta" - "kvůli Cimburovi nebudeme školu stavět někde ve Lhotě."

Jediný kníže zas zachoval vznešený klid - a mrzelo-li ho něco - byla to nakvašenost, se kterou se Cimburovi odpovídalo.

"Je mnoho pravdy v tom - co ten rolník tu povídá - je vidět, že o té škole mnoho myslil - obírejme se chvilku jeho názory," promluvil předseda. Ale i on byl ukřičen. Shromáždění cítilo hlad a žízeň, přesytilo se debatou, horko je dusilo, po konci toužil kdekdo. - "Konec - konec," bouřily hlasy - "co nevidět je poledne."

Předseda vytahuje hodinky, překvapeně zamrkal očima. "Sapristi, jak to uběhlo - a já slíbil kněžně dopoledne se vrátit" - projelo mu hlavou - a rychle ukončoval schůzi. Znovu zjistil potěšitelný zjev a povznášející jednomyslnost - se kterou všichni vyslovili se pro rolnickou školu v Písku - poděkoval za hojnou účast - a už podával ruce kolem a odcházel.

Jediný Cimbura nevyčkal konce a odešel před ním. "Kde chcete, si tu školu mějte - třeba na děkanské věži - ale mé synky ani Martínka, ani Vaška do ní nedostanete," huboval cestou. Ostatní všichni hrnuli se ven - když už knížecí ekvipáž rachotila po kostrbaté dlažbě. Chvíli mlčel kníže a choulil se ve svém kožíšku - až náhle - když povoz vyjel ven, tiše ubíhaje rovnou silnicí mezi stromy -promluvil na svého ředitele panství, jenž s ním v kočáře seděl: "Kdo je to ten Cimbura?"

Ředitel překvapeně podíval se na knížete. Hle, nač kníže myslí! Kým se v myšlenkách obírá! Hloupým sedlá- 197

kem! Jistě knížete mrzí odpor Cimburův, jistě se na něho zlobí - hádá ředitel a proto hned ochotně odpovídá: "Putimský sedlák je to, Jasnosti, Jan Cimbura se jmenuje - hloupý člověk - s nepokojnou hlavou, jen různice tropí a nešvár všude a ve všem rozsívá."

"Hm, hlupák zrovna není," prohodil kníže a zase se odmlčel Ředitel se překvapeně dívá na knížete-není s ním spokojen - nerozumí mu - neví, co kníže myslí a soudí - neví proto, jak má mluvit a tak raději mlčí.

"Znáš Jana Cimburu? Vypravuj, co o něm víš!" poručí znova kníže. Ředitel myslí, že jasný pán teď alespoň na Cimburu zapomněl, a zatím podivno - tak mu v mysli uvízl jako hřebík v prkně - dosud se jím obírá a těžko poznat, zda s libostí anebo nelibě. Nevolno je řediteli -nebo neví, jak řeč svou přibarvit. Není času na dlouhé rozmýšlení, zná knížete, ví, že odpověděti musí hned naráz, po vojansku.

"Jak bych neznal Cimburu," proto se zdánlivou ochotou odpovídá - "po celém okresu se o něm vypravuje. Každé dítě umí pohádky o jeho síle."

"Pověz i mně nějakou."

"Panské choutky," zlobí se úředník na knížete. On -ředitel panství - musí se snižovat k Cimburovi - shánět v paměti, co mu v ní o jeho činech uvázlo. Skoták ve volárně anebo pasák jaloviny na některém knížecím dvoře lépe by knížeti posloužil a slušelo by mu to - on - ředitel -přál by si vykládat knížeti o meliorování a komasaci pozemků, o parním orání, o bernském a simentálském skotu, o yorkšírských vepřích, o ovci zvané merino - ale není vyhnutí - musí mluviti o Cimburovi.

"Znám toho sedláka hlavně z koňských trhů - je milovníkem i znalcem koní - proslulý Marengo, co byl na něm střelen u Střezetic kníže Vindišgréc, ten byl z jeho stáje."

"Hm, podivno - a co dál," řekl kníže a znova zklamal ředitele.

"Chytí se koní - a zapomene na Cimburu," - soudil přirozeně ředitel, znaje knížecí záliby svého pána - "a povím mu kolik a jaké máme klisny, které hřebce připouštíme a kolik kusů čítá hříběcí stádo naše."

"O jeho síle ses zmínil," pobízí kníže.

198

Ano - říká se mu vůbec silný Cimbura - jakási zář pohádková jako Samsona anebo Herakla, jako obry v pověstech ho obetkává. Nelze všemu věřit. Lid rád přehání a zveličuje "

Pověz na příklad, co vykonal, netrpělivě přerušil ho kníže. .

Mnoho nevím - některý šafář ve dvoře, co víc s lidmi sprostými se stýká, líp by v tom ohledu Jasnosti posloužil. Ale pamatuji se, jak mi správce o konferenci hlásil, když nám hořel dvůr - přiběhli a přijeli sedláci hasit z daleka široka. Dvouletá jalovice nechtěla se dát vyvést ze chléva -tři chlapi ji vyháněli - strop už prohoříval - tu přiskočí Cimbura - popadne ji jako jehně a dýmem vynáší ji na dvůr."

"To je nerozum - pro jalovici život nasadit," poznamenal kníže, ale oči se mu živým zájmem leskly. Jak seděl, k řediteli se napolo obrátil.

,,On také řekl," - vyprávěl ředitel dál - ,,že ne pro jalovici - ale kvůli těm třem čeledínům, jichž život byl spolu ohrožen, činu toho se odvážil - a také sotva vyšli - strop se probořil a spadl."

"Dál - dál," planul zvědavostí kníže.

"V Písku o trhu to bylo - seděli jsme v hostinci v kasině -když se ve formance strhl křik a hádka. Handlíři a dohazovači šidili tam kteréhosi sedláka z Putimi. - Sedláci se nedali. Vyskočili jsme a mezi dvéře zvědavě se postavili. V největším hluku ozval se hlas jako hrom a současně rána jako z děla. To Cimbura řka : ,Ticho bude' - rukou do dubového stolu udeřil a bác, v té chvíli roh stolu uletěl, jako by ho uťal. Byla to deska pět centimetrů tlustá - on ji jedinou silnou ranou přerazil, takže po tom činu nastalo ticho v hospodě jako bývá v kostele."

"Dál, dál," přeje si kníže - a řediteli už se rozbřesklo, že knížeti se Cimbura líbí - a proto staví Cimburu hned do nejpěknějšího světla.

"Cimbura nezná bázně, kde se jedná o pomoc. Klidně křížem svatým se přežehná a s podivuhodnou chladnokrevností pak pravé divy koná. Sám nebezpečí nevyhledává, může-li, uhne se mu, ale vidí-li nezbytí, čelem proti němu se postaví. Ničím nedá se strhnout, aby se chlubil svou silou, anebo zbytečně na odiv stavěl silácké výkony. Když se jindy v Písku o trhu produkoval umělec a vysadil 199

desítku tomu, kdo po něm zdvihne a vzepře jednou rukou dlouhou železnou tyč - všichni diváci z vesnic jednohlasně vykřikli,,Cimbura kdyby tu byl - Cimbura by to dokázal' -a už ozvaly se hlasy - ,tu je - tu stojí Cimbura' - ale ničím - ani prosbou, ani posměchem nemohli ho pohnout, aby se o to pokusil. Stál na svém místě, zůstal jako přibitý a skromně řekl - ,nesázejte - prohráli byste - jistě bych tu tyčku nevzepřel'. Ale když přijdou k němu tesaři s prosíkem: ,Cimburo krov budeme zvedat, nepomohl bys' -, ,co bych nepomohl - s radostí pomohu, co mohu' odpoví Cimbura a podává tesařům do výše trámy a krokve, jako by to sirky byly."

Let kočáru vtom se zmírnil - kola počala se dusit v sypkém písku a stanula na dřevěné, kostkové dlažbě, pod parkánem - v zámeckém průjezdu.

"Zvu tě na oběd," - loučil se kníže s ředitelem.

"Ještě nemá Cimbury dost - i k obědu ho chce mít," pomyslil si ředitel a rychle dal si zavolat zámeckého vševěda - starou šafářku - jež opatrovala drůbež. - Ale ani Cimburovi cestou k domovu nešel kníže z hlavy.

"Je to klidný a vlídný člověk," velebí ho celou duší -"dalo by se s ním mluvit a bylo by s ním nějaké pořízení přece. Vyslechne tě pokojně, ani námitky, ani odpor ho nerozčilují - stojí za víc, než všichni tam dohromady," mávl konečně rukou. To byl jeho poslední úsudek o knížeti. Ale když se blížil k Putimi, zapomněl na knížete, na schůzi, na školu a na všecku mrzutost. Úsměv pozlatil mu zdravé jeho tváře. Viděl, že mu běží jeho děti naproti. Jako každý otec i Cimbura nosil dětem z pouti a trhů, z cesty každé, z města i vesnice, z každé pochůzky "mlsný filec". Ale nikdy do něho nekupoval cukroví, ani perníkového panáka, anebo koně - ale nejčastěji ovoce v něm bylo - šňůru fíků dnes dětem přinášel - pěkných a sladkých fíků. Hleděl zdaleka na děti. První jako bujné hříbátko běží Martínek -jako ovečka milá cupe za ním do vršku od kapličky Marianna a Vašíček se pozdí - nestačí jim. "Zdráv není, jak by měl být," zase pozoruje Cimbura a starostlivé oko s neobyčejnou něžností spočívá právě na opožďujícím se chlapci. Je slabší i menší - hubenější a bledší než jeho bratr a bolestí svírá se Cimburovo srdce při tom pozorování.

Doběhly děti a věší se na otce - přišel i Vašek a hle -jemu 200

podal otec filec - on ho smí nést až domů k mamince, která je rozdělí.

Tak Cimbura se vrátil do svého domova ke svým pracím a ani ve snu se mu nezdálo, že kníže s kněžnou jezdí po svých dvorech, s lidmi rozhovory zapřádajíce o Cimburovi, jeho ženě, dětech a hospodářství. ..

K jaru už táhlo - letošní zima byla lakotila sněhem, ani na pořádnou sanici nestačil, počátkem března už nebylo po něm památky. V sadech - v korunách stromů hučel jižní vítr. Zcela jiný vítr než vane na podzim anebo v zimě. Jemné ucho Cimburovo postřehlo pokaždé ten rozdíl. Rozuměl tomu větru dnes. Slyšel, jak vítr stromy ze spánku budí, třese jimi, jako ráno matka dětmi "vstávejte -jaro je tu", šumí ten hlas a dechem svým dotýká se všeho -ale hlavně stromů. A stromy procitly. Nic tolik v přírodě Cimbura nemiloval jako stromy a nic tak rád nejedl jako štěpné jablko. Proto i dnes v tom jarním větru chodil sadem - strom od stromu chodil a prohlížel, jak pupeny naskočily na loňských letorostech, jak na nich kůra se zaleskla a mízou napjala. Pupence pozorně zkoumal a z nich na květ i na ovoce už soudil - kulaté s úsměvem vítal -věděl, že z nich pod žhavými polibky slunce vypučí květ i plod - ale i pupeny tenké - špičaté rád viděl, protože z nich - plíce stromu - listí vyroste. Ke dvojici stromků teď došel - dva ořechy to byly - až na Vráž do školky si pro ně došel, když se mu jeho spolčata před léty narodila.

Vsadil je sem na paměť té šťastné události. Zahradník mu vybral pěkné druhy - "tohle je křapáč - ten má tlustší a tvrdší skořápku," řekl tehdy Cimburovi zahradník - "ale tenhle je papírový - bude mít plody veliké - jádro v nich sladké, ale skořápku jako papír tenkou a jemnou." Oba se ujaly a rostly na radost hospodáře neobyčejně bujně a rychle. Měly veliké a libovonné listy, kůra na nich až dosud byla hladká a šedá a nahoře tvořila se z větví na každém už krásná koruna. U těch ořešáků už chvíli stál Cimbura. Křapáč Martínkův v jizvách po loňských listech už znatelně tlačil, i konce mladých letorostů se zdravě zakulacovaly. "Tys chlapík," pochválil ho Cimbura a starostlivé oko utkvělo na jeho sousedu, na Vašíkově papíráku. S obavou se k němu blížil. Viděl už, že v koruně jeho snítky nejsou hnědé a lesklé, ale scvrklé a uvadlé, jako 201

mrazem spálené. "A co ty, ospalče? " promluvil Cimbura na strom něžně jako na dítě - "choudnš nějak a chřadneš tak jako Vašík sám," a nehtem škrábl nejvýš - kam dosáhnouti mohl - do kůry stromu. Byla suchá a odloupla se snadno a pod ní jako bílá kostička pod kůží - zabělalo se dřevo. Cimbura svěsil hlavu a zadumal se. Přece i sem o Štědrém večeru k tomu stromu přišel, ještě je tu na něm tkaná nit, kterou ho obvázal, šeptaje při tom: "Obvazujte se stromové ať vám nepomrznou květové, nepřítel mráz navštíví vás."

Špatně si vzal stromek to štědrovečerní napomenutí k srdci - hle zdá se - že mu ublížil krutý nepřítel mráz, který po vánocích se dostavil.

I o Hromnicích letos, jako každoročně - vešel sem Cimbura třást stromy. Ohromnou silou svou alespoň maličko pohnul i největším štěpem. "Třesu, třesu," šeptal při tom - "stromové, probuďte se." - Jak vidí, všechny poslechly, -jen ten Vašíkův strom spí dál a neprobouzí se -jako by už po svatém Josefu nebylo.

"Oříšku, prosím tě, probuď se," prosí Cimbura strom a v srdci je mu při tom úzko - předtucha zlá se ho zmocňuje. Bojí se ji nahlas vyslovit. "Umře-li, umře mi i Venouš," napadá Cimburovi a sahá do kapsy po noži. Otevřel ho prudce, až pero lusklo, sklonil větvičku a uřízl jí špičku. "Suchá," bolestně řekl, pustil ji na zem a uřízl dál kousek až ke kolínku. - Pozorně i ten prohlédl a zase na zem upustil. Tak větev po větvi prohlížel až z té práce vyrušil ho dětský hlásek.

"Tatínku, někdo k nám přijel." To Venclíček přiběhl za otcem na sad - až sem k svému oříšku přiběhl a lítostivě se naň zadíval - čerstvé rány bělaly se v koruně a po zemi leželo plno seřezaných větviček.

"Copak to děláte mému stromečku?" vyčítal hned hošík.

Cimbura - místo odpovědi - schvátil chlapce ve svou náruč, jako by se o něho bál.

"Pověz, kdo k nám přijel?" optal se pak násilně, potlačiv svoje pohnutí.

202

Nevím, není to žádný ze strýčků ani tet, není to žádný z našich kmotrů, ba ani žádný sedlák to není - pán s paní to je, co k nám přijeli. Nikdy u nás ještě nebyli a my u nich také ne. Neznám je, a oni neznají nás - protože se ptali hned na prahu, zůstává tu a je doma Jan Cimbura?"

Tak pojď, chlapče, přivítáme hosty," klidně řekl otec, zavřel nůž a hocha ujal za ruku. Vedl ho něžně přes dvůr - v síni ho poslal k ostatním do kuchyně. Sám vešel do velké světnice.

Podívej se, muži, jaké to máme hosty - celá Putim bude nám je závidět" - promluvila s nádechem hrdosti Marjánka. Za stolem bíle prostřeným skutečně seděli pán a paní, čerstvě načatý bochník chleba ležel před nimi i skrojek chlebový i nůž i slánka.

"Kdo je ta paní - kdo ten pán - a co je vede k nám?" přemítá hospodář, ale slovem zvědavosti své nepovolil. Pána někde viděl, ale v té chvíli si nemohl vzpomenout, kde.

"Vítám vás pod naši střechu," - hned promluvil klidně a srdečně.

Za stolem zvedl se pán, usmál se vlídně: "Nehněvejte se, pane Cimburo, že jsme k vám přijeli, řekl jsem už vaší paní, že jsme staří známí - na schůzi v Písku, že -"

Oči Cimburovy se vtom zaleskly a vážná tvář se rozjasnila - neboť v té chvíli v duši mu vstala zapomenutá už podoba - poznal knížete. Usmál se a řekl jako tenkrát v Písku: "Chyba, pane kníže, já nejsem pán a nemám paní -sedlák jsem a tuhle je moje věrná a hodná žena Marjánka" a tak mile se na ni při tom podíval, - že i samé kněžně tváří přelítl milý úsměv.

Jako růže zapálila se ruměncem po lících i bílém hrdle Marjánka a klopíc zraky, i ona skromně promluvila: "Ani já nejsem paní a nemám pána - selka jsem a tuhle je můj věrný a hodný muž Jan."

"Dobře, sousede Cimburo," pokračoval kníže - "mnoho jsme s kněžnou o vás slyšeli - nejen o vaší síle - ale též o vaší píli - moudrosti a bystrosti - tak mnoho, že jsme si přáli blíže vás poznat."

"Abych pravdu mluvil, pane kníže, i mně se tak vedlo. Když jsem vás v Písku viděl a slyšel, zdál jste se mi men- 203

ším pánem, skromnějším a mírnějším, než dělají ti vaši direktoři, správcové, ba i než knížecí hajní, baštýři a po-klasní."

"Tak si dobře porozumíme. Nechme tu sedět spolu ženy a prosím vás, proveďte mne po svém domácím hospodářství -" požádal kníže a Cimbura ochotně vyhověl.

Vedl ho nejdříve k drobnému dobytku - k dřevěným chlívkům pro vepře a ke kuríkům. "Cimburo, nehněvejte se," zastavil se kníže, "ale chlívky máte špatné. Nemají být dřevěné - ale zděné - mají být k severu obrácené - podlahu mají mít pro sucho nakloněnu a koryta zvenčí přístupná - to by vám pověděla škola."

"Může být, pane kníže," přisvědčil Cimbura; neboť hostu nesmí se odmlouvat. Otevřel dvířka. Ležela za nimi prasnice, obklopená hnízdem selat.

"Jak jsou stará?" optal se host.

"Hádejte," řekl Cimbura.

"Čtyři neděle."

"Chyba! Teprv čtrnáct dní."

"Dobrý chov to dělá," pochválil kníže, "ale plemeno je špatné - mám kančíka přímo z Anglie - budete-li chtít, rozkážu a půjčí vám ho -"

"Cizí plemeno nám sedlákům nesvědčí," nepřímo odmítal Cimbura - "neumíme s ním zacházet, hyne u nás a škodu jen přináší. Zůstanu věren domácímu."

Ani kníže neodporoval - ale všude a na všem měl oči. Všiml se slepic na dvoře a zastavil se i u nich. Kohout - jako by se pyšnil, že na něm spočinuly knížecí oči - a zároveň jako by se bál o svou družinu, hned se nadul a hlučně zakokrhal. "Má pěkný hlas i postavu. Smělý je a dobře živený. Jenže má mnoho slepic - má mít hejno asi o deseti kusech - líp potom slepice nesou - i jiné slípky bych si zavedl, buď veliké končinky, nebo francouzské houdanky, nebo černé vlašky - škola by vám v tom pora dila." - Došli k ovčínu. Vůně mastné vlny zavanula a Cimbura libostně sál ji nozdrami - jako by k růži přivoněl. Kníže pán přiložil si parfumovaný šáteček k nosu pro první chvíli - než si nos uvykl. I v očích slzičky se mu zaperlily, když hospodář široké dvéře dokořán otevřel, jak ho štípal do nich jako křen ostrý výpar ovčí.

Stádo bylo právě na jarním bahnění, plaché dosud a 204

nepokojné a vyrušeno jsouc v nezvyklou dobu, bázlivě se tlačilo do nejzazšího kouta - jehňata - bahnice i skopci - pouze starý beran zůstal kurážně stát pod olízaným krušcem černé soli - jenž tu na řetězu se stropu visel, stanul pod ním, jako by chtěl bránit tuto pochoutku ovčí. . . Cimbura chystal se vejít a zahnat stádo knížeti blíž na oči.

"Není třeba," zabránil mu host - "vidím-li berana, vidím v něm celé stádo vaše. Má pěkné rohy - hezky jsou šroubovitě zatočené a vráskované, ale sám valné ceny nemá."

"Co je na něm špatného?" beze vší hořkosti optal se Cimbura.

Kníže šlehl po něm očkem - zda-li se hospodář jeho kritikou neuráží. Ale viděl Cimburu klidného, v očích nehořela mu zlost, ale upřímná, poučení dychtivá zvědavost.

"Mnoho vad má, milý Cimburo, předně je to beran starého selského rázu českého."

"Myslím, to že je jeho předností."

"Naopak, vadou je to jeho i oveček. Můžeme a máme být vlastenci v politice - ale v hospodářství beřme třeba od Němců, mají-li něco lepšího. Stará ovce česká je malá - lehká pro žír, má málo vlny a ještě k tomu špatné.

Povězte mi kolik váží po střihu rouno jedné ovce prané a kolik neprané?"

"Dvakrát v roce plavím a stříhám svoje ovce, ale nikdy po stříži jsem jejich rouna nevážil."

"Tuze chybujete. Rouno vašich ovcí se zdá býti větší nežli ovcí mých - protože je plné osin a vlasin, chundelaté, poměrně řídké a mdlé. Zmačknete-li je v ruce, v chumlu vám zůstane. Vlna na mých ovečkách je něžná, lesklá, zdá se krátká, protože je vyrovnaná a kadeřavá - ale je pružná, a proto dobře česná, zmáčknete-li ji v ruce, lehce se poddá, ale jak ruku otevřete, hned zase jako jemné peří se nakypří. Hustá je a na váze proto vydá. Zbavte se své staročeské ovce tenkorouné a zaveďte si nový ráz čistokrevný - buď saskou, anebo rakouskou merinku. Ta vám dá vlnu jemnou a přitom pevnou, je to v prodeji hledaná vlna soukenická, která výborně jde i teď na odbyt a dobře se platí."

"Jakživ jsem vlnu neprodal. I když ovci prodám - kůži si vymíním."

"A co s vlnou z tolika ovcí děláte?"

205

"Sebe i ženu, děti své i chasu svoji vlnou v zimě a lnem v létě odívám."

"Nerozumím vám - vyložte mi to."

"To je tak," počal Cimbura - vyšed z ovčína na dvůr za knížetem, ze široka po selském způsobu svém důkladně a podrobně vykládat - "země nás nejen nosí ale i živí -milujeme-li ji ne slovem, ale skutkem - to jest prací. Proto s velikou zálibou pěstuji a chovám všecko, co mě na vlastní nohy staví - co mě činí neodvislým - svobodným člověkem. Tak - řekněme, třeba seju len. Vytrhám ho, vyrosím a vydrhnu - uschnout jej dám a vyklapu - vypočísám a upře-du. Semíčko lněné dobře opatřím a v zimě olej z něho tlačit dovedu - takže mi stačí do lampiček po celé večery na posvícení k práci, ve světnici i chlévě. Ale ze přadýnek tkadlec mi urobí plátno - žena je vybílí a potom v plátěn-kách po celé léto chodíme. Po létě přijde zima a tu bychom pomrzli, kdyby nebylo zlatého zvířátka - ovečky. Z čeho bychom si nadělali kožichů, kožených kalhot do práce našili? Dovedeme vlnu nejen rozčesat, ale i upříst a má-li být roucho pro svátek ozdobnější, i obarvit a tkadlec ženským sukní kanafasek a nám mužským sukna barevného nadělá. Z vlny nosí teplé houně moje koně, ve vlněných punčochách po celou zimu všichni si hovíme. I pro nahého žebráka vlny u nás se dostane - i synům a dceři do výbavy žena roucho z vlny ukládá."

Kníže se zastavil a pozorně naslouchal. "Nu, dobře," řekl, když Cimbura se odmlčel - "oblékat se - ano - to vás obléká hospodářství - ale všecko, co k živobytí potřebujete, sám si přece na statku neopatříte."

"Ne všecko, ale skoro všecko. Jím nejraději to, co mi živnost poskytuje. Od svého útlého věku, vyjímaje léta vojenská - snídám mléko a chléb si do něho drobím -chléb černý, chutný a vonný jako je černá a vonná země, ze které ho dobývám. V celé Putimi není řezníka a masa nekupujeme a nejíme jindy než o památkách, kdy i piva se napiju. Vejce, kroupy a krupice, hrách a čočka, proso a mák, ze zelenin mrkev, okrouhlice a zelí, tvaroh a máslo a pak pšeničná i ječná mouka - to nás na selském stole živí. Zachce-li se lahůdky - máme čerstvou anebo sušenou švestku, hrušku, štěpné jablko anebo křížalu - jediným kořením jest sůl a co roste v zahrádce - petržel a křen, cibule a česnek s marjánkou."

206

Nekouříte?"

"Ano: podlehl jsem té slabosti už v mužných letech.

- Kouřívám v senoseči za jasných jiter - kouřívám po celý rok večer po práci - jen ve žních dýmku odkládám, tak iako všichni ve vsi - ale i tabák dala by mi moje země -kdyby páni dovolili. Z vojny z Uher přinesl jsem si tabáková semínka. Po kolika letech jsem je našel v papírku a zasil jsem je v Hradišti u Kovandů do zahrádky a hle -vyrostl tabáček a po pás už byl vysoký - když z Písku přišel četník s financem - pokutou mně i sedlákovi hrozili, tabák až na tři stonky pořezali a odnesli si do Písku. Tak je to, pane kníže," končil Cimbura - "sedlák může a proto také má ze svého žít a dobře žít. Země štědrá matka živitelka naše, - z ní jsme stvořeni - po ní chodíme - do ní se vrátíme. Je to matka milující - zlá na zlé - přísná na nedbalé, ale ke všem vždycky spravedlivá. Miluj ji, vzdělávej ji - starej se o ni a ona ti dá jistě požehnanou úrodu, zanedbávej ji - a ona tě vytrestá tak, že hladem zmírat budeš. Prací a potem svým ukazuje jí sedlák svoji lásku, ale zahálkou svoji hříšnou netečnost a lhostejnost. Srdce Klás-kovi odpadlo od této matky a přilnulo k flintě, pytláctví, honil maso a chléb mu utekl, načichl hospodou, chytl se chlastu, přivykl kartám a městu a země ho vytrestala - statek ho neuživil a musil ze živnosti, na které seděl jeho rod, Bůh ví jak dlouho - až lenochem vyhynul," to už Cimbura mluvil, jako by tu knížete nebylo, sám pro sebe si to mluvil v horoucím nadšení. Domluvil a ticho zavládlo.

"Kokyryhýyý" ozval se vtom kohout a probudil oba -knížete i Cimburu.

"Pravdu máte - mnoho pravdy - pěkně jste to vyjádřil -ze svého má žít člověk - ale přece nebýt lakomcem - každému dát a co možná nejméně chtít - na těch zásadách život založit, i tomu by ta škola rolnická měla učit," řekl kníže.

"Ano, a hlavně tomu," potvrdil Cimbura - "a pak teprve o strojích a práškách, o semenech a plemenech vykládat." - Vtom došli ke kravínu. Jak vstoupili - hned se zvedaly po stáních spokojeně ležící krávy zdravě se protahujíce. Byly to plavé kravky jihočeské, drobné, takzvané "sušky České".

"Viděl jste, Cimburo, moje stádo skotu?" optal se kníže.

207

"Viděl a obdivoval. Ničím nemohu docílit, aby mi můj dobytek tak urostl jako knížecí, ačkoli miluji všecko veliké a dokonalé."

"Zde to tedy vidíte názorně - co dělá plemeno a chov. Kupuji býčky ze Švýcar a třeba tři čtyři sta dám za jednoho. - Také kravín máte špatný. Okénka jsou malá a nízko - i strop je nízký a větrání je nedokonalé. Žlaby dřevěné vyhoďte a nahraďte kamennými - jesle zrušte, anebo nad samé žlaby zavěste zvláště telatům - aby se nemusila k senu do výše natahovat. Prach do očí jim padá, v kříži se prohnou a na kráse tratí."

"Všecko pravda pravdoucí," souhlasil Cimbura a z kravína otevřel rovnou dvéře do konírny.

"Kobyly nejsou doma - ale hříbata vám ukážu," radostně - skoro hrdě promluvil hospodář, předbíhaje šlechtice. Nechal si schválně to nejlepší naposled.

"Slyšel jsem, že Marengo byl od vás," polichotil kníže.

Cimbura se zastavil a hostu cestu zastoupil.

"Pane kníže - jak - co jste řekl? - Vy víte o Běláčkovi? Povězte - prosím vás - kde je to drahé zvíře?"

Překvapeně hleděl host na hospodáře Cimburu. Ten zrovna hořel nedočkavou zvědavostí - a jako by to nebyl on - netrpělivě z nohy na nohu přestupoval - všeho klidu a rozvážné usedlosti pozbyl a rozčileně mluvil - "kdekdo jen by o něm vědět mohl, každého se ptám, vojáků se vyptávám, do Štěkně do dvora jsem si došel - ale kníže na ránu stonal - v lázních se kdesi hojil - ani sem nepřijel - slíbili mi sice, že se poptají - slíbili - ale nesplnili. Panské sliby -!" - mávl Cimbura pln trpké hořkosti rukou a od mlčel se.

"Tak jste na hřebečka dosud nezapomněl?" usmál se kníže.

"Jak bych mohl! Kdo to zvíře v ruce měl - musil si je zamilovat!"

"A poznal byste ho?"

"Myslím, že bych ho poznal - měl na hřbetě zrovna pod sedlem ani ne jako dlaň velikou skvrnu a na krku pod hřívou bulku - malou bulku jako vlašský ořech - víte snad o něm?'"

"Nevím, sousede Cimburo, ale optám se knížete - slibuji vám to a uvidíte, že i panské sliby platí."

"Prosím, tuze o to prosím," žadonil Cimbura - ale oči 208

knížete už byly v zahrazeném stání - přes které zvědavě vykukovaly koňské hlavy.

"Počkejte, pustím vám je," přiskočil Cimbura - otevřel dvéře z konírny na dvůr a odšoupl lisu hříběcího stání.

Koníci vesele -jako by se zasmáli - zařehtali a jako šipky vyletěli na svobodu.

I kníže celý jako by okřál. Bylo vidět, na očích mu to každý číst mohl - že se mu hříbata líbí.

"Koňař je -" uhodl hned Cimbura a jakýsi příbuzenský cit ho s knížetem v té chvíli sblížil. Oknem hleděla kněžna - a hle i ona teď ze stavení vychází a jenom pro koně má oči. "Kůň je mezi zvířaty můj miláček," omlouvá se chvatně hospodyni, která ji provází, a už přistupuje k mužům.

"Na podiv krásná zvířata," znalecky velebí kníže, "čistého rázu netolického - silná v kříži - svalnatá - s hrudí širokou -"

"A jaké krky mají a hlavy," nemohla se opanovat kněžna déle - "není takých v našem hříbětinci," zavolala žárlivě.

"Opravdu není," přisvědčil kníže - "a nevím, kde by jich bylo," a hlavou táhla mu stáda hříbat, jak je vídal u Čimelic, v Koloredově, v Nových Dvorech, Kladrubech, Chlumci a jinde. - Ano, našel tam krásnější, ušlechtilejší i dražší hříbata jiných plemen, co z nich budou jednou koně parádní, kočároví, běhouni na hony i do závodů, tahouni vzácného původu z Belgie a Holandu - ale hříbě takové rasy nebylo tam ani jediné. A to vychoval ten sedlák zde bez škol, bez odborného vzdělání, v neprakticky zařízené konírně … ,,Co by ten člověk teprve dovedl v moderní stáji?" napadla knížeti otázka a hned po ní žádost mít ho ve svých službách - svěřit mu výchovu koňstva…

"Sousede Cimburo, vím, že vlastně nehospodaříte na svém - učiním vám návrh - předejte dvůr nevlastnímu synu a vstupte do mých služeb."

"Nikdy a za nic, pane kníže," odmítl Cimbura klidně - "i kdybych byl u vás ředitelem, byl bych menším pánem - to jest odvislejším člověkem než v Putimi chalupník. Zaplatím císaři daně a nemám poručníka nad sebou. Jsem na svém taky knížetem - a to bych u vás nebyl. Předám dvůr - ale odstěhuji se do Kláskova a budu hospodařit dál."

"Dobře odpověděl," zaradovala se Marjánka. - 209

"Tak mi alespoň ta hříbata prodejte." - "Nejsou na prodej - prodávám jen koně - pár každý rok - a hříbě tahu vyučím."

"Nesluší se hostu žádost odepřít - máme hřebnou klisnu a její hříbě bude liché," upamatovala muže jemně hospodyně.

"Nedomluvil jsem - počkej až ukončím," řekl mírně Cimbura a obrácen ke knížeti i kněžně pokračoval, "líbí-li se vám moje hříbátka - smíte si jedno vybrat - dám je s radostí pro památku."

"Nemohu přijmout daru tak cenného," - odpíral kníže - "vezmu hříbě - ale ze stáda svého dám vybrat nejlepšího býčka s jalůvkou a pošlu je za hříbě."

"Platí," podal ruku Cimbura - pánu.

"Vybírám si tedy hříbě krajní - to, co z něho bude šiml," a hůlkou ukázal na koníka, který jako by věděl, že je o něm řeč, přiběhl nejblíže a hrdě zdvihl hlavu.

"Nebude to čistý šiml - ale šiml višňový," doplnil Cimbura a vyprovázel i se ženou hosty ke kočáru.

"Sousede Cimburo, zvu vás k sobě - rád bych vám ukázal svoje hospodářství a slyšel váš soud," zastavil se ještě kníže.

"Pane kníže, nescházejí se hory, ale lidé, povede-li mne cesta na vaši stranu, optám se jistě, jste-li doma, a zastavím u vás."

"Jen abyste brzy dostál slovu," pozvala ještě kněžna, "a s vámi ať také přijde vaše žena." Cimbura se usmál a neřekl ani ano, ani ne.

Stiskl jenom knížeti a kněžně podávané ruce a poděkoval hostům za poctu.

"Zdrávi dojeli -" přál kočímu i lokajovi na kozlíku.

"Mějte se tu dál dobře, jako dosud," s nádechem závisti řekla kněžna.

"Po vůli boží" - odpověděla Marjánka. Povoz se hnul.

"S Pánem Bohem -" řekli si ještě naposled sedlák s knížetem - "a na shledanou," ještě z kočáru zavolala kněžna, mávajíc bílým šátečkem. "Prosím, abyste nezapomněli na Běláčka," bylo poslední slovo Cimburovo.

V Putimi bylo pravé pozdvižení. Kdekdo jen ústa měl, mluvil o vzácné návštěvě u Cimburů a záviděl jim. Farář Skála i učitel Jelínek tuze se tomu divili - ale Cimbura 210

klidně vrátil se do sadu k chorému ořešáku a dál se starostlivou tváří seřezával jeho větvičky. Seřezal je všecky. -Když dořezal, poznal, že je se stromkem amen.

Na knížete i s kněžnou brzy zapomněl, ačkoli mu kníže věrně stál ve slovu. Poslal si pro Cimburovo hříbě, knížecí lidé přivedli mu pěkného býčka s jalůvkou a dodali mu i psaní, které Cimburu nepotěšilo. Kníže pátral po osudech Běláčkových a psal, čeho se dopátral. Raněný Vindišgréc upadl do pruského zajetí a ve zmatku prvních dnů po porážce nikdo se o jeho koně nestaral. Hřebec patrně se dostal do rukou nepovolaných - neuměly ty ruce s ním zacházet, byly asi příliš tvrdé a Běláček se jim bránil - kousal snad anebo kopal - protože mu na vojně bičem vyšlehli oko - a on jako nepotřebný kůň byl vybrakován a v dražbě neznámému kupci prodán. To bylo vše, čeho se mohl kníže o osudech milého koně dopátrat. Cimbura vzkázal knížeti poděkování, ale brzy to všecko z hlavy pustil poněvadž na svého synka ustavičně myslil - vadl a chřadl mu takřka před očima a ani písecký pan doktor Malec nemohl mu pomoci. "V čem to vězí," říkal lékař - "otec zdráv jako buk, matka kvete ještě jako růže, jeho vlastní bratr se sestrou jsou plni života a jen tomu hochu zde smrt z očí se dívá."

A když jednou vstalo nad Putimí krásné jitro a když slunéčko boží podívalo se z modré oblohy dolů do Cimbu-rovic sadu - spatřilo tam hospodáře, opřeného o suchý strom ořešák a hořce - skoro hlasitě plačícího. - "Můj synečku zlatý, mé srdíčko drahé - co jsi mi to udělal?" naříkal si Cimbura, slzy veliké jako bohatý hrách tekly mu při tom z očí a padaly -jako by ho zalít chtěly- do nakypře-né země okopaného stromku. Zarmoutilo se slunéčko boží nad tím pohledem - jako závojem zastřelo si ohnivý obličej šedou mlhou a zůstalo celý den pod mrakem.

"Pojď, strome, ze země - Vašík náš půjde do země," řekl Cimbura a oběma rukama opřel se o strom. Zapraskaly jeho kořeny a Cimbura povolil - bolestí sevřelo se jeho srdce při té smutné práci - "ať to odbudu jedním zármutkem." řekl si po chvíli - a opřel se znova - a teď strom povolil - vytrhl jej Cimbura i s kořeny hojně zemí obalenými - oklepal zem a prohlédl kořínky, opředla je bílá plíseň, a hlavní kořen srdeční ztrouchnivěl. Cimbura rozsekal stromek - každý zdrubek z něho pozorně do koše se- 211

bral a přinesl jej do světnice. "To dříví je z Venouškova ořechu - spal je, dokud ještě chlapce doma máme," řekl plačící ženě své, ale sám už při tom neplakal slzami ani slovy, - jenom v srdci jako kámen mu ležel a tlačil ho veliký smutek. Vyšel znova ven.

Prožili jste už jitro na selském dvoře? Je to nezapomenutelná chvíle, ve které probouzí se chuť a láska k životu. Po nočním tichu, klidu a odpočinku zdravým hladem všecko ve statku křičí. Křičí drůbež po dvoře a doráží až na zásep, nedočkavě volajíc, aby už vyšla hospodyně s ko-šinkou zadiny, křičí ptáci po stromech, zvláště hladoví vrabci nedočkavě číhající, aby s drůbeží odbyli si i svoji snídani, řehtají a hrabou koně na stání, žlaby zvoní řetězy hovězího dobytka - a v té chvíli - kdy k životu všecko se budilo, byl stesk Cimburův dvakrát tak těžký - tam v přístěnku leželo jeho dítě - jeho dvojče milé - Vašík -ztuhlý a mrtvý - bez života - a on - Cimbura měl vybrat jedlové prkno a dojít k mistru truhláři a krejčímu - aby vzali chlapci míru na poslední jeho roucho - na rakev a na rubáš…

Čistili a dávali u Cimburů druhého dne do pořádku dům i dvůr. Metli dvořiště, rovnali vozy a pluhy - drhli podlahy - selka "boží milosti" napekla, přijde celá přízeň na pohřeb, přijdou i cizí funusníci a všeho si všimnou. Jako před svatbou třetího dne pořádkem a čistotou leskl se statek a ženich - malý Vašíček jako andělíček hezký čekal v otevřené rakvičce, až pro něho přijdou.'

A přišli!

Pan farář přišel s chlapci ministranty, pan učitel přišel se svými zpěváčky a přivedl i školáky a školačky, v párech pěkně je postavil, přišli i velcí mládenci a velké družičky a odnesli od Cimburů na hřbitov "mládenečka nevinného andělíčka spanilého" - jak Vašíkovi pan učitel Jelínek pěkně zazpíval.

Jan s Franckem spustili do hrobu svého nevlastního bratříčka - a padaly tam za ním při té smutné práci i jejich horké slzy - nakláněla se nad hrob i jejich matka hlasitě naříkající a rukama lomící.

Jen otec Cimbura stál jako socha. Všichni věděli, jak 212

to dítě choré miloval-pro jeho chorobu a nemoc zamiloval si ho víc než všecky děti ostatní, neboť k lásce otcovské družil se i soucit, který měl Cimbura se vším, co se nepodařilo a bylo ubohé, slabé a malé - a hle - zde stojí a slzy neuroní - slova bolesti semknutými rty nevypustí. Marjánko, pamatuj se - Pán Bůh dal - Pán Bůh vzal," řekl konečně své ženě až přísným hlasem, když se mu zdál být její nářek zoufalý - "vzal si jedno dítě a nechal nám čtyři." A zas lidé podívali se na Cimburu a řekli s podivem: "Silák Cimbura - silák i v bolesti." - - IX Ve Vídni vládlo už od února roku 1871 ministerstvo Hohenwartovo. Dva čeští ministři - Jireček a Habětínek -zasedali v něm - po Čechách počalo se mluvit o blízké korunovaci císaře pána. V září vydán byl velepamátný patent, ve kterém uznáno bylo české státní právo a korunovace slíbena. - Vypracováno osmnáct fundamentálních článků, kterými navždy měl být upraven poměr zemí koruny svatováclavské k ostatním zemím císařství - slíben nový volební řád - slíben zákon na ochranu národností - slíbeno - slíbeno - ach - co všecko už nám kdy slibovali. ..

Jako dítě pestrými květy - tak lehkověrný národ opojo-val se těmi sliby a jásal nad nimi jako nad velikým vítězstvím.

Ale prozíravé hlavy v Cechách s úzkostí obracely zraky své k severu - k Berlínu - kam právě vrátil se veliký císař se svým železným kancléřem z pokořené, ubité Francie. Pět miliard ve zlatě a úžasné sebevědomí i hrdé přesvědčení o své nepřemožitelnosti přinesli si Němci z dobyté Paříže jako válečnou kořist. Sotva si oddychli - dolehl k nim nářek rakouských bratří. Na úkor Němců mělo se dostat národu českému kus práva a spravedlnosti - tomu národu, který roku 1866 odmítl hrdě provolání pruského krále a stal věrně při svém císaři - nač Prusko podnes nezapomíná …

Černé mraky pokryly politické nebe Rakouska - v Berlíně zařinčeli proti Vídni znovu palašem, na kterém neoschla ještě krev francouzská - zablýsklo se - udeřilo a ozval se pád…

213

V základech zachvěly se tenkrát Čechy - neboť padlo ministerstvo Hohenwartovo. Jako dým rozplynuly se všecky závazné sliby, jako pára zmizely všecky růžové naděje - přišel Auersperg a nechtěl vědět o ničem… Skončil líbezný sen a nadešlo bolestné probuzení. I u nás - po Čechách se také řinčelo - ale hlomozilo se jen hesly - sbíraly se na petice podpisy - psaly se novinářské články -svolávaly se tábory, "metinky" se jim říkalo, mluvily se plamenné řeči - pilo se zas "na tu zlost" o schůzích - kouřila se při tom cigárka a šustily v prstech karty - a v řadách českých vzrůstal boj - boj mladých proti starým - nadávalo se dosavadním vůdcům - tupili se a kamenovali naši nejlepší lidé a prohlašovali se za neschopné. Na někom si musil horkokrevný národ vybít svoji zlost a hořkost svého zklamání. Bylo těžko širokým vrstvám lidovým vykládat o vlivech zahraničních - o světové politické situaci, jež změnila se válkou francouzsko-pruskou - o tom, že u Sedanu s Francií poraženi jsme byli i - my.

Ale i v té době politických nezdarů ujímalo se už přesvědčení, že jest i jiné pole, kde se můžeme uplatnit, dobýt si své samostatnosti, že vede i jiná cesta k cílům vše-národním, než jsou křivé a zamotané cesty politiky - a tou že je národohospodářství. Bude-li národ náš národem nejen vzdělaným - ale i zámožným - střídmým - a mravným - byť i to déle trvalo, že zato jistěji dojde k svému cíli.

Znělo to u nás jako nová řeč, nová nota v té písni až dosud všemi zpívané - mnohým a mnohým nelíbila se ta zdlouhavá a namáhavá cesta - ale mnoho bylo i těch, kteří její správnost pochopili a ruče k dílu přistoupili.

Po Čechách - jako houby po dešti - počaly vyrůstat akciové podniky - společné pivovary a cukrovary - zakládaly se už nejen besedy, zpěvácké spolky a sokolské jednoty - ale i nákupní družstva, hospodářské besídky, potravní spolky, záložny a spořitelny. Do řinčivých frází zapadala i rozumnější hesla. Nebylo slyšet už jen "fundamen-tálky" - "zářijový patent" - "korunovace" - ale hlomozilo se i takovými slovy, jako je "svépomoc", "nedejme se", "svůj k svému" - a rozmach průmyslu i obchodu šel tomuto zdravému hnutí i u nás k duhu.

Královský Písek poznal, že má-li zůstat "královským", nesmí jít železná dráha - tato tepna moderního života - 214

dvě hodiny cesty od něho - a počal se úsilně a se zdarem domáhat toho, oč před několika léty nestál.

jednalo se o dráhu - která by Písek spojila se světem, a inženýři ji vyměřili přes Putim na Protivín - kde se připojila ke dráze Františka Josefa a v opačném směru pak z Písku na Příbram a do Zdic, tam přeťala Českou západní trať a běžela dál až k Rakovníku.

U nás bude nádraží," radovali se Putimáci a ukazovali si za rybníkem Podkostelním v poli zaraženou tyč, kde příští nádražní budova měla stát. I v polích a lukách čněly už zaražené kůlce a latě a jasně ukazovaly směr nové dráhy. Od Protivína pod Myšencem k Heřmani ji vedli. Tam postaví most přes Blanici a při řece pod Hůrkami poběží údolíčkem železnice dál k putimskému Hanzlíčku a odtud k píseckému Šarlaku a u obou těch rybníků postaví štaci - v Písku ovšem velikou - v Putimi jen malou - ale pře ce jen ji postaví.

"I kdož ví, kdy bude," - "kdo ví, dočkáme-li se toho," pochybovali mnozí. - "Kdy to bude? Zjara," vybuchl pokaždé malý Žežulka - prudina člověk - který nesnášel odporu, jsa vznětlivý a lehkověrný - často proto dožil se zklamání, ale tentokráte se nemýlil.

Po jaře vskutku počala se dráha stavět - už druhá v nejbližším okolí. V tom ruchu a shonu stavebním nebylo času starat se o politiku - o noviny - o volby - celý kraj zaplavili dělníci, sehnaní ze všech končin světa - nejvíce z Itálie - do pozdních nocí plála v hospodách osvětlená okna - a ven zaznívaly hádky a křiky. Peníze rozběhly se zas po vesnicích - lehce a snadno vydělali je sedláci svými potahy - vydělali zedníci a tesaři - vydělali i nádeníci. Ve Vídni chystala se světová výstava - agenti sháněli po českém jihu dělné ruce - zvláště zedníky pro Vídeň -nabízeli úžasné mzdy, ale podnikatelé staveb nepustili ani nohu a přeplatili každou nabídku.

A podle toho také naši žili. Bylo to vidět nejen na mužích v hospodách - nejen na furiantských kouscích, které vyváděli, nejen na hazardní hře v karty, do které se pouštěli a ve které sta do rána vyhrávali anebo prohrávali - ale po-znals blahobyt i na ženách. Hedvábím šustily i baráčnice a na sněžných hrdlech třpytily se jim zlaté řetízky a v neděli po rukách leskly se prstýnky s falešnými drahokamy.

215

Tichá, klidná jako ospalá jindy Putim nebyla k poznání. Probudila se a žila - žila jako o památkách - a zvláště každou sobotu a neděli drnčela okna celé vesnice -jak z hospod - staré i nové - ozývala se vřeštivá hudba plechových nástrojů. I všedního dne zapadali sen harfenice, flašinetáři a harmonikáři, kočující kramáři, komedianti - kteří jako supové nad bojištěm - vznášeli se nad místem, kde se stavěla dráha, kde proudem tekly peníze.

"Kláskovina - Kláskova pijatika je to," horlil Cimbura hlasitě před pastorky - Janem a Franckem - vždyť třásl se o ně - bál se - aby i je ta všeobecná nákaza nezachvátila, aby nepodlehli. Ale oba ti dva mladí a zralí už muži měli vojnu za sebou - byli jako ohněm kalení - i oni si zatančili, zazpívali, popili - ale včas vraceli se do statku a s jasnými hlavami ráno vstávali a zapřahali.

"Co z toho pojde? Co z toho bude?" lekal se často Cimbura.

"I nic!" - smál se Jan - "peníze vyděláme a uložíme - kdo neuloží, propije a užije - do zimy železnici postaví a celá ta sebranka se odvalí jinam a Putim zase se umoudří a ztichne." - "Dejž to Pán Bůh - chlapče!" kýval Cimbura nedůvěřivě hlavou a jako by se štítil toho špinavého života -zůstával doma, staraje se o hospodářství a zaučuje už i svého Martínka. Jan s Franckem sami jezdili "ke dráze". Též stesk bránil mu míchat se mezi lidi, tam, kde ozývá se hlučný smích a nevázané řeči a zpěv. Stýskalo se mu dosud po mrtvém synkovi a tím víc ho proto uráželo bezuzdné veselí, ve kterém vesnice tonula.

Ale jako po povodni kalné vody rychle odpadávají, rozlitý proud po polích a lukách znovu se vrací v těsné břehy vymletého řečiště - rychle se čistí a jasní a pokojně se bere obvyklou cestou k dalekému cíli - k moři - tak tomu bylo i v Putimi.

Jak náhle přivalily se ty dravé vlny života a hrozily do svého víru strhnouti kdekoho - tak rychle opadávaly.

Stavba dráhy - dík právě tomu množství pracovních sil - pokračovala s neobyčejnou rychlostí - a než se kdo nadál, už trať upravili - bílé domky hlídačů svítily se při ní a žluté nádraží putimské shlíželo se nové a hezké jako panna v ohromném zrcadle Podkostelního rybníka.

Po jeho hrázi postavili narychlo silničku - která by 216

ves s nádražím spojila a na dráze samotné zbývalo už jen položit pražce, upevnit koleje a zasypat je drobným štěrkem.

To už byly práce podřízené a podnikatelé staveb hnali proto zástup dělníků dál - za Písek - k Vráži a Mírovi-cům.

Jako po bouři" nebe se jasní-ochladí se a vyčistí vzduch - tak vedlo se i Putimi. Rozpálené hlavy vystřízlivěly, lidé si oddychli, život se vracel zvolna do starých kolejí.

"Co jsem vám říkal, tatínku?" usmíval se Jan. -"To proto, že mladá vrána je chytřejší než stará," nevrle odpovídal Cimbura - "zdáš se mít pravdu - ale ne celou. Něco tu zbylo ve vsi - něco nezdravého a nepěkného - co tu dříve s námi nebývalo - než se ty železnice stavět počaly," a hleděl nespokojeně k hospodám, kde se sou sedé teď denně a pravidelně scházívali. - "To se u nás nikdy nedálo - to právě je Kláskovina -pijatika -" huboval a sám zůstával doma. - Zvykli si na to i sousedé - a ač mnozí mu to ve zlé - jako lakomství -vykládali - přece Cimburou a jeho zásadami to nepohnulo. Žil jako balvan v řečišti, o který darmo se tříští i nejprudší vlny - nestrhnou ho s sebou do proudu. - Jeho největší radostí a nejmilejší zábavou teď bylo, za horkých, letních večerů nacpat si dýmečku a usednout po boku své milované Marjánky buď na práh anebo venku před statek na drnovou sedačku a tiše poslouchat. Pozorným uchem slyšel šumět v zelených, olším zarostlých březích hravé vlnky Blanice, umírajícímu večeru monotónní píseň svou zpívaly roje komárů, z močálů a rybníků ozývaly se skře-hotavé hlasy žab a ve vlhkých lukách a sítinách křičel chraptivý chřástal. Do večerního klidu občas teskně zabučela kráva. "To je u Hubáčků - odstavili volka," pomyslil si Cimbura a zálibně poslouchal dál. Země voněla vlhkem, od řeky a luk vál chladivý ětřík - netopýr na lovu kmitl se kolem, z temně modrého nebe tu a tam usmála se dolů zlatá drobná hvězdička.. .

Večer pokračoval, plynul…

Padlo devět hodin. Na věži odzvonil mladý Kopecký klekání - ale na lože nikomu se ještě nechtělo.

Za Hůrkami kdesi nad Holým vrchem zjevil se na nebi měsíc.

Velebný, klidný a tichý stál nad černým lesem a řídké 217

chladné jeho světlo ve stříbrných paprscích neslyšně pršelo k zemi, polévalo les, louky i pole, řeku i vesnici - celý kraj. .. Ztichli komáři, umlkly žáby, odmlčel se chřástal -jenom řeka na jezu hučela - jenom stromy v korunách tiše šeptaly a větřík dál roznášel opojnou vůni jihočeského kraje. Krása těch večerů podmaňovala si i mladá srdce a sbližovala je. Na dřevěném i kamenném mostě nad zpívající řekou scházela se mládež a sotvaže zvon na věži po večerním klekání se odmlčel - vesnicí ozvala se píseň. Píseň veselého, bezstarostného mládí - píseň radosti života. Hoši s dívkami zpívali. Pěkně, dvojhlasně zpívali, jak je tomu už ve škole pan učitel byl naučil - i ten seděl teď večer v zahrádce před školou a naslouchal - naslouchal i pan farář Skála - z okna vysoké fary vyložen a tiše pobrouká-vaje si melodii písní dávno zapomenutých - naslouchal Cimbura se svou ženou - naslouchali i jiní sousedé - i hovor v hospodě ztichl a u otevřených oken mlčky naslouchali hosté i s hostinským - tak ten zpěv si lidské duše podmaňoval. - Bylo zřetelně slyšet dívčí hlásky ve výši se třepat a zas hlasy hochů jako by je podchycovaly a podpíraly. "Já - mám ko - ně, čty - ry - ko - ně" znělo to tempem, jako by koňské podkovy o půdu zvonily.

"Když já - jim dám o - vsa, oni skáčou ho - opsa," ozvalo se vysoké trio děvčat - až srdce posluchačům usedalo a vtom už zas bouří mužské hlasy - "když - já - jim dám - o - bro - ku, oni skáčou do - sko - ku" - a všichni společně pak se scházejí na konec - a až koně na stáních řehtají a hrabou - když to znova zní: ,,-to -jsou ko- ně-mí."

Píseň po písni tak zní - ale od nějaké doby scházejí v tom sboru dva hlasy. Schází chlapcům vysoký tenor Jana Piksy - schází děvčatům jako stříbro čistý soprán ze mlýna Roučkovic Rozárky.

Chasa zpívá teď vojanské písničky. "Sedí-li tam mezi nimi Jan" - hádá Cimbura na své sedačce - "nyní se ozve"

- mezi všemi pozná hlas mladého Piksy - je jasný jako zvon - všude prodere se na povrch a kovovým tónem ode všech se odliší.

"Není tam, nezpívá," myslí na Jana Marjánka, sedící po boku Cimburově, "ale není tam ani Roučkovic Rozárka" a poslouchá. Dívky zpívají teď: "Nade mlejnem - pode mlejnem - hušky se pasou" - Je-li tam Rozárka - ozve se - protože se zpívá mlynářova 218

zamilovaná píseň. Každý soused v Putimi má svoji písničku - kterou si dá o památkách zahrát - ví se to o něm -jako o každém ve vsi vědí, co rád jí a co rád pije - tak se také ví, co rád zpívá. Mlynářovu zpívají, ale z té slitiny hlasů neprorazí stříbro hlasu Rozárčina. - Už tomu tak bude," myslí si shodně a současně s Mar-jánkou Cimbura - ale slovíčkem se neprozradí. Jenom písním naslouchat přestávají a oba tiše, mlčky podávají se svým vlastním myšlenkám. Jsou u obou navlas stejné. Vzpomínají na svůj vlastní minulý život. Na své sblížení a soužití. Na starosti prvních let - na těžký počátek, který spolu měli i jak život pak pěkně se jim utvářil. Tu Marján-ka přiklonila se k muži a Cimbura ji mlčky a měkce ujal za ruku. Stejná nálada je v té chvíli ovládla a poddali se jí. Prožívali každý sice pro sebe, ale přece souhlasně rok po roce svého života. Děti na svět přišly. Napřed dvojčata - Vašík s Martínkem, potom Marianna. Žena zle stonala a Vašíka jim Pán Bůh vzal. Vzdychli si - vzpomněli oba i na hořkost těch okamžiků a podívali se k nebi. Tam se otvírá jejich budoucnost neznámá. Jan se ožení a oni se postěhu-jou ke Kláskům na výměnek. Ale nebudou na výměnku. Dál musejí hospodařit. Je tu Martínek - je tu Marianna -dorůstají kvapem - a až je opatří - potom jak Pán Bůh dá…

Kde bloudí za tak pěkného večera Jeník?

Sedí u Roučků před mlýnem na smelcích a vedle něho sedí - Rozárka.

Přišel z večera se optat - mají-li semletu pšenici, co sem před týdnem přivezl. Ne, nemají dosud - ale ať počká a posadí se, stárek až přijde, poví mu, kdy ji nasype -radí mu Rozárka a usedá s ním na smelky. Stárek nepřichází a Jan si přeje, aby nepřišel - může se optat až zítra večer zas - a tak tu sedává mladý Piksa s hezkou dcerou mlynářovou. Mleči přicházejí vpodvečer do mlýna a odcházejí - hledíce usměvavě na párek mladých lidí.

Usmívá se pan otec - usmívá se paní maminka - usmívá se i Cimbura se svou milou ženou. Vesnice už ví, proč nezpívají Piksa a Rozárka ve sboru - Jako ve městech milovník sedává v divadle při opeře anebo při koncertu vedle své nevěsty - tak zde veřejné večer co večer sedává Jan na kamenech po boku své Rozárky a naslouchají stastni a blaženi úchvatným koncertům letních večerů…

Na věži bije desátá. Večerním tichem bouří vlak, ujíž- 219

dějící z Ražic k Protivínu. Na vršku u kostela ponocný nasazuje k ústům veliký býčí roh a sotva hodiny dobily -znovu je vytrubuje do ticha vlahé noci.

U hospody rozštěkali se psi, netrpělivě, ale věrně čekající na své hospodáře. Hvězdičky vyrojily se a usedaly jako zlaté včely po klenbě nebes kolem dokola měsíce. Návsí ozvaly se kroky a hlasy. Světlo v hospodě zhaslo. Dvířka u vrat se otvírají a zavírají. K Cimburům vrací se Jan s Franckem - odchází s nimi i jejich matka a sám a sám ještě chvilečku zůstává venku pod širým nebem hospodář. - Znova oči své pozdvihuje k nebi k třpytícím se hvězdám - znova naslouchá šumění stromů a hukotu řeky - naslouchá i dechu dobytka - jenž ze stájí k němu se nese.

Součástí toho všeho cítí se Cimbura - chápe opět, že život všecko objímá od zlatých hvězd až k černé hrudě - pro člověka, že to všecko je, ale člověk sám že je pro Boha.

Uchvacuje, podmaňuje si jej celého kouzelný večer - rozrušená duše lačně přijímá jeho dojmy, opíjí se jimi a šeptá "nebesa vypravují slávu Boží -" i on konečně s vděčnou modlitbou na rtech ubírá se na lože - Tak míjel - u Cimburů jako vejce vejci podoben den po dni a večer po večeru. Dráhu kvapem dostavovali - po vodě Otavě plavili sem pražce a telegrafní tyče - z lomu u samé dráhy už po vagónech dováželi drobný štěrk a party dělníků hlučně jej vtloukaly mezi koleje.

Už se mluvilo o zahájení jízdy, o prvním slavnostním vlaku, ale ještě než jel, ozval se z Vídně poprask - zcela jiný, než až dosud se ozýval. Měli tam po světové výstavě -o které i v Čechách se mluvilo jako o osmém divu světa. Zdálo se Čechům, že zpupnosti Němců konce nebude -roztahovali se a nadouvali víc a více - až potkal je osud oné z bajky známé žáby - pukli. Na nezdravých základech s nepřirozenou rychlostí zbudovaný rozkvět průmyslu se zřítil s ohromným rachotem nejdříve ve Vídni - ale ve svém náhlém a střemhlavém pádu zasáhl i Čechy. Po celém mocnářství slyšet i cítit bylo vídeňský "krach" - a příšerné ticho zavládlo pak kolem.

V sutinách zůstalo mnoho svépomocných - společenských podniků i českých - řada záložen - cukrovarů, lihovarů a pivovarů byla pochována a nad jejich troskami stáli ožebračení členové správních rad a výborů. Cizí kapitál vtrhl i k nám a postrašení, bojácní akcionáři prodá- 220

vali ve veřejných - nucených i dobrovolných - dražbách i z volné ruky nejen akcie a továrny, ale i pole a hospodářství - a nemluvilo se o ničem než o licitacích a likvidacích - o zámožných dříve lidech, kterým všecko se klanělo a kteří přes noc stáli tu s holí žebráckou v ruce. Panika šířila se kolem. - Jako dřív bez určitého plánu - zcela nepromyšleně strkali peníze do průmyslových akcií - tak nyní často zbytečně - ukvapeně zas a bezmyšlenkovitě lidé se těch ošemetných papírů zbavovali. Kalné to byly vody a nepřátelské to byly ruce, které v nich lovily. To byla doba - kdy naše uhelné doly - ložiska naší rudy železné - a mnoho našich cukrovarů navždy bylo nám urváno.

Ale větší ještě vznikla škoda mravní. Jednou zpražený český sedlák stal se nedůvěřivým - nezdar spekulace a kalkulace podlomil jeho podnikavost na dlouhou řadu let k nenahraditelné škodě národní. - "Kvapky mívají hapky," svým stručným způsobem řekl Cimbura, - když před ním se o tom mluvilo - "to všecko způsobilo pivo - v hospodě se ty podniky zakládaly, pivem se zalévaly - nemohlo to jinak dopadnout."

Scházel však u Cimburů čas mnoho se těmi záležitostmi obírat. Chystal se i u nich převrat - který nedovoloval na nic jiného myslit. Zima přišla, dráha už jezdila z Putimi do Písku i Protivína - chasa nezpívala víc na mostě - ale na přástvách v teplých světnicích se scházela - řeka zamrzla a holé stromy čněly nad zasněženou krajinou.

Večer jako večer odcházel Jan - pečlivěji se pokaždé oblékl, šaty okartáčoval, i vlasy před zrcadlem si přičísl -ale přicházel domů pomoučen a uprášen. Usmívali se u Cimburů - ale slova neřekli. Pouze Verunka - sama už nevěsta - škádlívala bratra.

"Padá tam sníh?" ptávala se ho nevinně - "I kdepak - mrzne až šindel lítá," poctivě odpovídal Jan.

"Já myslila, když jsi tak bílý -" píchla ho Verunka a šelmovství zahrálo jí ve veselých očích. Jako růže zapálil se Jan a beze slova odcházel na lože - a druhý den putoval znova ke mlýnu.

Nesedával víc na smelcích venku pod širým nebem -ale v šalandě s ostatními - dívaje se na Rozárku šijící si pilně svoji výbavu.

Mleči vyprávěli, anebo poslouchali, přišel-li do mlýna na noc nějaká povedená kopa - krajánek - smíchem otřása- 221

la se často šalanda - aneb zas takové napjaté ticho v ní bylo - že slyšeli vodu pod koly hučet - mládek lítal na za-nášku - stárek občas vyšel s mazničkou v ruce hřídel namazat - kolečko povolit nebo pružinku utáhnout - vzorek mouky z moučnice přinesl panu otci ukázat - někdy složení zarazili - lub odhodili a kameny při světle křesali - ale mladý Piksa seděl a jen na Rozárku s úsměvem se díval. Když promluvila - celý ožil. Na její přání o vojně se rozhovořil - o Itálii vypravoval - kde všudy mašíroval a co zažil. Ozvali se i jiní besedníci - ti co pod Radeckým ještě sloužili s Cimburou - i ti, co s Piksou tam byli, i ti, co u Hradce bojovali.

Jako ustrašený ptáček krčí se Rozárka - poslouchá a ani nedutá. Strach a hrůza tlačí se jí v srdéčku a ačkoli kachlová kamna sálají příjemné teplo - přece mráz jí šupí po zádech, zvláště kdy dojde na historie z jejich mlýna. Sám pan otec Rouček je vypravuje, chtěje ukázat, že i mlynářské řemeslo není lehké. Jednou povídá o velkých vodách, s nasazením života kdy nutno se odvážit skočit ke stavidlům, jindy o tom, jak bývá, když ledy jdou, o kozy se tříští, řečiště ucpou a nutno ledu pomáhat - dnes vypravuje událost zvláště hrůznou.

"Za mých chlapčích let stalo se u nás to neštěstí - ale pamatuji se, jako by to dnes bylo" - počíná vážně - a pana otce i Piksa poslouchá, protože je to otec Rozárčin, vládne její rukou, buď ji dá Piksovi anebo odepře - "čeho nedej Bůh" - myslí si Jan a poslouchá tiše jako pěna a pozorně jako žáček - jen aby se otci zavděčil. - "Hodného stárka jsme měli - ve všem mohli jsme naň spoléhat. Nastydl na vodě, zuby ho bolely. Zuby - to je mlynářská nemoc -prach moučný je kazí a vyžírá. Tvář mu opuchla a nosil ji šátkem podvázanou. Sedí u kamen a hřeje se - když vtom slyší, že něco ve mlýně kulhá. Skočí do mlýnice a poslouchá. Mlynář každý musí být jako muzikant. Sluchem musí najít chybu. Naslouchá tedy a zdá se mu, paleční kolo že špatně hraje. Běží k němu po schodech dolů - hřídel mu prohlíží - na čepy mu sahá - palce pozoruje - ale nic vyzkoumat nemůže a přece slyší, jak žernovy v lubu nepěkně - až zlověstně hučí. "V soukolí to bude," napadne stárkovi a nahne se ke kůželici. Mohl mlýn zarazit - ale stokráte to dělal ve běhu a nic se mu nestalo - po zvyku jen placku s hlavy shodil a nevzpomenul nešťastník - že mu zuby bolí - 222

bradu že má šátkem podvázanou a oba cípy že se mu vysmekly a že se mu klátí teď nad hlavou jako zaječí uši -nahne se víc - vtom cítí jak ho cosi do výše táhne - vykřikl - až mlýn v základech se zatřásl - ale bylo to pozdě a marně - ozubí ho popadlo jako dravec za konce šátku a než otec dolů seběhl, už ho kolo navíjelo - snad ho zaškrtilo dřív a pak teprv rozdrtilo. - Když na hřídeli odfouknete prach - najdete pod ním dosud krvavé stopy hrůzné události -neboť dubový hřídel to jediný se mnou pamatuje."

Slovo dá slovo - událost jedna připomene jinou. Zvážní i veselý krajánek a sahá jako do koše pro zrní svých zkušeností - přemlených už kolikrát a podává posluchačům vejražek z nich. Ví, kde v okolí roztrhl se mlýnský kámen -"žitavák" anebo "žehrovák" v nejprudším běhu - rozbil lub a urazil mládkovi obě nohy, jako by mu je přesekl -kde železí se zahřálo, až mísa chytila a mlýn do prachu vyhořel. Tak utíká čas ve mlýně jako voda, a než se hosté nadějí, odtroubí jim pod okny ponůcka desátou hodinu, ba někdy ji schválně přeslechnou a čekají na jedenáctou. ..

Když o Božím hodě vánočním vrátili se mužští Cimburo-vic ze třetí - velké mše svaté - když všichni - i ženské - byli pohromadě a chystali se k obědu usednout - přistoupil náhle Jan k Cimburovi a řekl mu chvějícím se hlasem: "Tatínku s maminkou - prosím vás - dovolte mi, abych se směl oženit" - ticho hned zavládlo světnicí a všichni zvážněli - "dobrým výminkem chci se vám za to odměnit," dodal ještě potichu Jan.

"Pověz nám nejprve, která je tvoje nevěsta?" přísně optal se Cimbura.

"Znáte ji dobře - není z kraje dálného - ani ze města, v Putimi s námi zůstává stejně -je to Rozárka v Roučkovic mlejně."

"Roučkovic Rozárka," jakoby tou novinou překvapeni, zavolali všichni ve světnici současně.

"Toť milá a hodná děvečka," zavelebila matka.

"Nad všecky výborná zpěvačka," pochválil bratrovi nevěstu Frantík. - "Chválí ji žebrák i žebračka, jakou je k chudině dobračka," přidala chvály i Verunka.

Jenom Cimbura dál vyšetřoval přísně: "Poprosils o ni jejího otce a její matku? Dají ji rádi za hospodyni do tvého statku?"

223

"Neprosil, dokud jsem neměl vaše svolení," odpovídal už mužně Jan - ,,a nevěděl, milé-li vám s Rozárkou spojení."

"Milé by nám bylo děvče hodné třebas i chudé - tím milejší Rozárka nám bude."

"Tak prosím vás, otče, když i vaše srdce k ní se kloní -jděte hned zítra za mne požádat o ni."

"Půjdu a požádám mlynáře Roučka - ještě dnes se vzkazem pošlu tam Součka" - ukončil Cimbura a usedl první za stůl. Po obědě poslal Martínka k Součkům: "Vyřiď, že nechám prosit strýčka, aby po nešporách k nám zašel."

Souček, známý starosvat, zváč i pořadatel svateb a pohřbů, jakýsi vesnický ceremonář, do podrobností znal ustálený mrav a zvyk vesnický a věděl, co žádá selská etiketa, jak spatřil ve dveřích Cimburovic chlapce, hned věděl, kolik uhodilo. Přivřel pravé očko a měře levým kloučka, pomyslil si, "aha - už je to tu - déšť spustí se z mraku - dnes pošlou mě Cimburovic do mlýna se vzkazem, byla-li by Roučkům zítra o koledě jejich návštěva milá. Mlynář není člověk na hlavu padlý - ví, že posadí u Cimburů Rozárku do teplého hnízda - vzkáže jim, že je mu divno, co asi chtějí, ale s radostí že je čeká - a tak povedu o svatém Štěpánu po požehnání Cimbury k Roučkům na přípověď" - a mlsně si olízl pysky. Až budou smlouvy skončeny - až se staří dohodnou - pošle se pro pivo s velikým džbánem a paní maminka ve mlýně nedá se zahodit - ukáže, jaká je kuchařka - a Rozárka jako kytička voňavá - naškrobená v bílé zástěrce bude je obsluhovat.

A navlas tak se to šiklo, jak si to Souček prorokoval. -Ve vážné rozmluvě klidně pohovořil Cimbura s panem otcem - a všecko probrali - na nic nezapomínali.

"Jasné smlouvy přátelství tuží - za mládež nezkušenou ať jednají muži" - tímto obecním zákonem zahájil Souček jednání o věně a výbavě ze strany Roučkovy - o výměnku a podílech pro Francka a Verunku ze strany Cimburovy.

"A což tvé děti?" nadhodil Rouček.

"Z Piksovy živnosti neodnesou ničeho," upokojil ho Cimbura - "do svého půjdu - mladým v ničem překážet nebudu - ale matce Jan výměnek v penězích platit musí."

224

Výměnek sype se v zrní - protože na poli zrní a ne šestáky rostou," mínil pan otec.

Hodný syn s nevěstou nedává rodičům výměnku žádného - pěkně je k stolu pozve - poctivě o ně se stará -přednost jim dává ve všem a všude - dokud jim nezatlačí oči. - Hodný Jan - hodná i Rozárka -; leč úmrtím Pikso-vým nastal tu jiný případ - mám děti svoje - pro ně dál hospodařit na svém zkusím a proto i s matkou pryč od Jana musím - troufám, že živnůstka moje - byť menší než Piksův statek - přece nás obživí všecky - proto na svém já stojím: Jan v penězích výměnek platiti bude."

,Tak bude," - souhlasil Rouček -jenom ještě měl strach - co Frantík s Verunkou - nezůstanou-li na statku.

"Ne," - konejšil pečlivého otce Cimbura - "sám Francek službu si našel u Skuhrů v Písku v pivovaře - a už zítra s námi se loučí - chalupník Štěrba o ruku Verunky žádal -a možná, že dvě svatby najednou vystrojíme." - "I hleďme - Verunka - tichá voda!" podivil se mlynář -"nikdo nic neví a holka k oltáři půjde."

Tak ti dva otcové opatrně, pozorně prošlapávali cestu mladým lidem, aby se jim životem klidně šlo, aby nebylo různic a hádek, ale v tiché dohodě se všemi a o všem aby počali hospodařit.

Promluvili si ještě o dobytku - zvláště koních - o hospodářském náčiní - zvláště vozech - které Cimbura Janovi ponechá i které si vezme.

"To, co jsem přijal, poctivě Janovi nechám v dobrém stavu, co sám jsem přijednal, do svého s sebou vezmu," sliboval Cimbura a jmenoval kus po kuse, který Janovi zůstane.

"Rozárka ode mne dostane březí klisnu a jalůvku krávu," doplňoval mlynář už zcela uspokojen.

Rukoudáním zpečetili otcové smlouvu. "Zřetelné a jasné smlouvy porážejí všecky soudy," provolal starosvat Souček, tleskl do dlaní a zazpíval: Panímámo milostivá dejte přinést vedro piva ať připijem nevěstě -mažte máslem chleba tlustě svatba bude v masopustě ohlášky jsou na cestě. - 225

Svatební smlouva se zajedla a zapila - přátelství pří-pitky se pečetilo, svatba na úterý po Hromnicích se ustanovila a ujednáno, že do sv. Josefa Cimbura se vystěhuje a mladí že už sít budou jaře sami.

Starosvat Souček sice se činil - jedl a pil za dva, ale přece byl jaksi nesvůj. Taková neslýchaná věc se mu stala. Nic o tom nevěděl, že mladý Štěrba má zálusk na Verunku. Hanba hanboucí pro strejdu-zváče! Měl už vyhlídnutého pro ni ženicha - věděl, že teď s ní budou Cimburovic pospíchat, slovíčko chtěl o tom s Cimburou promluvit, a zatím tu z jeho úst slyšel tak překvapující pro něho novinu. Ale dobře že slyšel - hned zítra musí k Štěrbům - aby ho snad neobešli - bez něho k Cimburům se nevydali - co by si o něm - o Součkovi - okolní starosvatové pomyslili!

Zůstal však ušetřen toho pokoření! Když druhého dne poránu dvéře u Štěrbů otevřel - vlídně ho přivítala cha-lupnice - usmála se na něho lahodně a řekla: "Dobře, že jdete, právě se muž chystal k vám zajít."

"Nu proto!" sebevědomě hned se vypjal Souček -"smluvil jsem každou svatbu - proč bych neměl být smlouvčím i o vaší?" a už příští neděli zas vedl s vítězoslavným úsměvem Štěrbovic k Cimburovům.

A nastaly potom svatby. Dvě najednou byly a hlučné tak, že není pamětníka podobných. Bránil se Cimbura ženským - bránil se, ale neubránil. Povolit musil ve všem -pouze v jednom nepovolil - když se jednalo o hudbu.

Všichni chtěli hudbu novou - z Písku - s plechovými nástroji. Ale Cimbura si postavil hlavu - "má-li být muzika - tak bude staročeská - za jinou nepůjdu - bude hrát vám - ale ne mně."

Přemlouvali Cimburu - ale odbyl je stručně a rozhodně všecky - "už jsem řekl" - pronesl to takovým tónem, že všecky domluvy rázem ztichly a družbové vydali se honem na cestu do Strunkovic.

Strunkovice jsou po českém jihu daleko široko známé městečko. Když se tam narodí kluk, otec se mu nejdříve podívá na prsty - a soudí, bude-li hrát jednou housle, nebo mačkat pouze dudy - pískat klarinet, anebo dřít basu. Každý chlapec totiž rodí se tam muzikantem.

Sem - do té muzikantské komory vypravili se putimští družbové a zjednali tu na rychtě "nejlepší muziku - jakou v Strunkovicích mají."

226

Chcete velkou nebo malou?" ptali se jich tam. Ani chvíli se nerozmýšleli a hrdě "velkou" odpověděli - ač vlastně nevěděli, co tím rychtář myslí.

Komu a při čem mají vyhrávat?" zpovídali je v Strun-kovicích dále.

"Nám a při svatbě."

"A prosím vás, chlapci, kdo se to u vás žení a vdává, že chce muziku tak slavnou?" podivovali se Strunkovičtí.

"Tři rody toho dne se svatbou spřátelí - Cimburovic s mlynářem Roučkem a Štěrbou chalupníkem."

Nic nevěděli v Strunkovicích o mlynáři Roučkovi, nic o Štěrbovi chalupníkovi, ale jak slyšeli jméno "Cimbura" -hned se ptali : "Kdo jste pravili - Cimbura - Cimbura - silný Cimbura žení syna a vdává dceru?"

"Ano - ten," odpověděli družbové potěšeni, že Cimburu tu znají.

"Přijdeme a zahrajeme," slibovali ochotně.

"Litovat nebudete - hladem u nás neumřete, žízní u nás neuschnete - přičinit se musíte a peněz vyhrajete jako želez," loučili se spokojeně putimští poslové.

A přišla "velká muzika strunkovická" - a samé jen dřevěné nástroje s sebou si přinesla. Jeden z hudců dudy přinesl, a jak je zmáčkl, čtverácky dudy zakvičely. Dva z kožených pouzder housličky vytáhli, a když je prsty na krčku polehtali, housle vesele se zasmály. Jiný basu přivlíkl, a jak ji smyčcem po břichu hladil, basa si spokojeně bručela. Pátý konečně kapelníkem byl - klarinet z kapsy vytáhl -sešrouboval ho, a jak ho k ústům nasadil, zaštěbetal, jako pták po jaru.

Od Štěrbů vyšli první. Šli si pro Verunku - vzali s sebou Jana a zaměřili do mlýna. Tam se svou drůžičkou uprostřed přátelstva jako královna čekala Rozárka. Hosté se spojili - a svatební průvod kolem jedenácté vyšel od Roučků. Hudba spustila ,,už mou milou na oddavky vedou", sva-tebčani zavýskali, až se ves třásla, družičky roztočily šátečky nad hlavami a zazpívaly jako skřivánci pod oblaky. Střelbou chvěly se statky v základech a velebné zvony putimské na starobylém kostelíku vítaly veselé hosty. Pod mrakem bylo od rána - ale když průvod došel na vršek ke kostelu - neodolalo zvědavé sluníčko - rozhrnulo si mraky a z modrého nebe zlatem své záře usmálo se na 227

svatby. "Putim se raduje," pomyslilo si a zůstalo na obloze dnes i zítra i pozítří - protože tři dny trvalo to památné svatební veselí.

Dnes byli ve dne u Roučků - zítra budou u Cimburů a třetího dne skončí u Štěrbů - ale večer jako večer, noc jako noc protancují "na staré". Kdo přijde a je dobré vůle - ten je hostem - ať jí a pije - pan otec platí dnes -Cimbura platí zítra a Štěrba chalupník platí pozítří. V celé vsi nikdo nepracuje, cepy odpočívají, koně stojí a voli zahálejí. Jako magnet táhne muzika všecko k sobě. Podivná muzika - kouzelníci muzikanti. Zahrajou "při loučení" - tak dojemně, že slzy mužům vytrysknou z očí a ženy do pláče se dají - zahrajou "do kroku" a noha sama vykročí, - zahrajou "do kola" a páry se roztočí - zahrajou divoce "do skoku" a babka scvrklá jako suchá švestka, lehká jako věchýtek v koutě se natřásá a poskakuje. Není písničky na světě, aby ji strunkovičtí nezahráli. Rozkuráží všecko - rozkuráží i Cimburu. Dlouho - dva dny už se brání, ale neodolá. Vzdej se, siláku Cimburo! Na milost a nemilost se vzdej těm kouzelníkům. Tak, dej si nalít ještě džbánek pěnivého, protivínského - naráz je vypij -! Aha, cítíš, Cimburo, jak krev v těle ti hraje a se pění? Nohy omládly - oči se rozjiskřily - hlava se vztyčila - ruce do taktu tleskají a srdce v těle plesá. Hned steskem usedá -hned radostí se zachvívá - podle toho, jak housličky hovoří, jak klarinet poroučí. Popadá ta hudba Cimburu a zahrává si s ním nelítostně jako se slabým děckem. Uchvacuje ho a mluví k němu ani ne tak zvuky ale jakoby jasnými, zřetelnými slovy.

"A la marš, Cimburo, před muzikanty," slyšel teď rozkaz ve své duši, přísný rozkaz jako na vojně, a než se nadál stál před nimi. Pětku jim položil na talíř a zazpíval. Po letech zas zazpíval si svoji zamilovanou písničku - jako tenkrát v Hradišti - před muzikami.

Protivínskej zámek - mezi horama, zazněl vysoký hlas - jako by to ani Cimburův nebyl -housle se hlasu chytily - klarinet se k němu přidal - celá muzika vpadla a volala nezapomeň na to - co jsi mi dala.

228

Bouřně volala - přísně žádala. - ba přímo rozkazovala. Ale hned utichala - zrovna se rozplývala a sladce s Cimbu- rou šeptala: pěkný šátek dala jsem vyšívaný harasem pěkný bílý šátek s tulipánama!

A tu hudba náhle jako by se rozčertila. Jako divé vrněly housličky - basa se hlučně rozhoukala - dudy dráždivě vypískly - a nad tím vším v krkolomné výšce klarinet se smál takovým droboučkým - milounkým - dětským smíchem - že to naplnilo Cimburu nesmírným veselím - nemohl tu radost udržet v sobě - ven - ven musí z něho - už ruku pozvedá - už za hlavu ji zakládá a teď zavýskal -zadupal - a třikrát kolem sebe na místě se otočil.

Hudba provedla svou - vyloudila z Cimbury radostné zavýsknutí - ale ze svých kouzel a čar ho ještě nepustí. Pořádá se - tiší se - a vyrovnává - basa počíná do taktu bzučet - dudy hned jí pomáhají - krotí housle - za nimi do tempa musí i klarinet - za ním musejí i Cimburovy nohy -do kola musejí, ale ne samy. "Kde je má věrná žena Marjánka?" - ptají se Cimburovy žádostivé oči - a hle - tu stojí s ostatními v kruhu kolem něho - radostně a dychtivě k němu hledí, a jak on se k ní obrátil - ruce po ní rozpřáhl - do náruče sama mu letí. Všichni prokazují čest Cimburovi - rozstupují se - a on sám a sám se svou Marjánkou zlatou víří v kole.

"To ne já - ale to ty zatrachtělé muziky a pivo," vymlouval to později Cimbura - stydě se jaksi za tu slabost -"ale co -" mávl pokaždé rukou - "hezké to bylo," a ještě vzpomínka úsměvem mu pozlatila tvář.

"Pohřbem jsem u Piksů začal - svatbou jsem u nich skončil -" loučil se o svatém Josefu s Janem - když mu ten s pláčem znova za všecko děkoval - "nebuď v životě jalovcem - ale plodným a štěpným stromem - jednej vždycky právě a nemusíš se bát Boha ani krále - v tom je kořen našeho selského života i naší pýchy."

,,K Pánu Bohu denně se modlívej - ženu miluj a děti dobře vychovávej - tatínkovi v hrobě hanbu nedělej," napomínala ho matka - když Jan se sklonil k její ruce - za vše i jí děkoval a jako malé dítě se rozplakal.

Do náruče pojala ho matka a konejšila ho líbeznými 229

slovy: "Nemůžeme s tebou věčně být - to jen teď je ti smutno - když světnice prázdná tu straší. Rozárku si odpoledne přivezeš, a jako v ráji vám tu bude. Přijdeme ji s tátou přivítat."

Odpoledne přistěhovala se Rozárka. Jel si pro ni mladý hospodář jako pro kněžnu. Čtyři koně měl zapřaženy v že-břiňáku, namazané postroje se na nich leskly jako nové, mosazné přezky, misky a kroužky vyleštěné svítily a třpytily se v jarním sluníčku jako z ryzího zlata. Peřinami vystlali u Roučků vůz mladé ženy - nasedaly naň - mladý sedlák postavil se jako jedle ve voze a vzal opratě do ruky.

Strakatý peřiny na bidle visí -starej se, Jeníčku, o koně lysí, zazpívaly rozmarně na voze ženy.

Já jsem se postaral hned o celej vůz, pojď, sedni, Rozárko, pojedeme už, zahleděv se do dveří, odpověděl Piksa.

Mlynářka vyváděla z nich uplakanou jeho ženu. Ohlédla se teskně ještě jednou po mlýně kolem - ale jak oči její spočinuly na Janovi - odtrhla se od matky a skočila k němu.

Levicí okolo pasu vzal ji Jan a trhl opratěmi.

"Pomalu," napomenula ho matka - ale její hlas už zanikl v rachotu kol. Vyjel jako by s pokladem ujížděl a bál se, že mu ho v poslední chvíli vyrvou.

Kudy jeli - po levé i pravé straně - v oknech i před vraty plno hlav a plno zvědavých očí hledělo na ně.

Jako vítr přehnalo se čtverospřeží a zapadlo v Piksovic statku. - "Jezdit ho Cimbura naučil," pochvalovali si tu divokou jízdu sedláci.

Ten den večer, když uléhal Cimbura poprvé v Kláskovic chalupě - řekl sám sobě: "Konečně ve svém."

Konec dílu druhého 230

TŘETÍ ČÁST

I Od té chvíle - kdy Marjánka Cimburova v Kláskově chalupě položila na bílý javorový stůl bochník chleba zavázaný v pěkně vyšívané, bílé loktuši - tenčici a kdy zatloukl Cimbura sám vlastní rukou do kouta nad stolem až pod samý strop skobu a pověsil na ni kříž s Kristem Pánem - od té chvíle přestalo se říkat v chalupě u "Klásků" a dostala nové jméno "u Cimburů". - Na statku ožilo staré u Piksů". Nějaký čas to trvalo, než si lidé zvykli, mátli se zpočátku a přeříkávali se. Zvláště děti nemohly pochopit, proč se najednou má říkat Cimburovic statku "u Piksů". Děti jsou poslíčkové velkých.

,Dones to Cimburům," řekl starosta Hamák po dlouhém už čase nejmladšímu synkovi. Kluk popadl lístek a jen se za ním zaprášilo.

"Tatíček vám posílají tuhle ňáké lejstro," vyřizoval u Piksů a už se točil ve dveřích.

"Počkej, počkej," podržel ho mladý sedlák rozbaluje papír.

"Vždyť jsem si to myslil," usmál se - "to musíš, Vojtěchu, k Cimburům - tady jsi u Piksů."

Chlapec zčervenal jako růžička. Hanbil se. Dobře věděl, kde teď strýc Cimburovic zůstávají - ale spletl se -zapomněl se nějak a tak po starém zvyku se sem rozeběhl. Jako ptáček lehké pírko do zobáčku - tak chytil Hamákovic Vojtík znova do ručky podávaný list a rozletěl se s ním ze statku do chalupy.

U Cimburů hanbou - že to tak spletl - zapomněl ve dveřích i na křesťanské pozdravení - celý zmaten položil papírek na lavici, a jako by mu hlava hořela, upaloval k domovu.

"Počkej, počkej," volala sice na něho i Cimburka, která byla sama doma, sháněla po kapse nějaký krejcar nebo mls - aby poslíčka odměnila - ale klouče už se držet nedalo.

"I běž si, divochu," vadila se v duchu hospodyně. Cípem zástěry opatrně, aby lístku nějak neublížila, zvedla ho ze stolice, položila na stůl a zatížila kalendářem.

"Copak to asi bude?" dráždila ji zvědavost a od kamen, kde strojila jenom tak všední oběd - zakudlanou polévku nějakou a hnětanky - dívala se na zažloutlý, složený papír 233

- "něco od ouřadu asi," hádala v duchu - "a dobrého jistě nic - obsílka nějaká - nebo upomínka - ouřady když si na člověka vzpomenou - Pane Bože, pomoz," vraštila čelo Marjánka - "nejlíp to chytit a hodit do vokenečky - ať to uhoří - jenže tím bych nic nespravila - přiletěl by jiný papír a ještě horší, s pokutou" - a tak nechala papír pěkně na svém místě. Ponořila se do zcela jiných myšlenek. Vzpomínala, jak pěkně se jim tu na chalupě žije. Od té chvíle, co překročili práh téhle chalupy - častokrát si šeptne muž "konečně ve svém" - až ji to někdy zamrzí -jako by mu někdy byla dala cítit, že u Piksů nehospodaří ve svém. Ale takoví jsou muži! Pavouci někdy - kteří předou síť svých zvláštních myšlenek i názorů. Cimbura ještě ze všech je pavouček jí nejmilejší. Jako by omládl -točí se a běhá celý den - a Martínka s Mariannou prohání -trochu ho mrzí - že tu na chalupě nemůže koně chovat -ale zato hovězí dobytek mají, že se mu v Putimi žádný nevyrovná. A jak ten čas utíká! Usedla si při tom svém rozjímání na stoličku u plotny a počítala - jak dlouho tomu, co Vašíka jejího - hlavičku drahou - zem tlačí, co měl Jan svatbu - a co se oni přestěhovali sem do Kláskova. "Jak ta léta utíkají!" povzdychla si. - Vtom zasyčelo na plotně jako v hadím hnízdě, kotouče páry i štiplavý zápach šířil se světnicí. Jakoby uštknuta vyskočila Marjánka -holou rukou popadla krajáč za ucho a rázem ho odstavila až na cihelný okraj plotny. "To mám z toho," plísnila se v duchu, "že si vaření nehledím a v myšlenkách se toulám po minula" - ale pomoci si nemohla. Sotva dvě tři hně-tanky v troubě obrátila, oheň v okeničce poopravila - už zase ji ty vzpomínky přilákaly ve svůj čarovný kruh. Nu, pěkně se jí život utvářil - musila si přiznat - a jen Cimburo-vi děkovat, že se jí ujal. Z močálu na sucho ji vyvedl u Piksů - děti po nebožtíkovi nejen vychoval - ale i živnost čistou - bez dluhů jim odevzdal -Jan -jaký je chlapík -jak hospodaří - dvakrát ve dvou letech už křtili mladí - a Frantík už také nejezdí u sládků u Skuhrů v Písku - už nevozí v kočáru ani jemnostpána děkana ani městské pány - ale tady v Putimi v hospodě "na staré" u Srnků šenkuje pivo - přiženil se a dobře přiženil; - a Cimbura - hle -ještě chalupu koupil - Martínkovi jednou ji předá a Marianně věno vyplatí. "Jakého to mám jenom muže!" zavelebila polohlasitě - "ach můj Bože, hnětanky," vzpamatovala se 234

náhle - to podezřelý praskot ji probudil - rychle otevřela troubu a už viděla, že je zle - dým se valil proti ní, vytahující placičky spálené skoro na uhel. Litovala toho božího daru a skoro plačíc se tázala - "co se to dnes se mnou děje -jsem celá nesvá - a to všecko to psaní," vylévala si zlost a nevraživým, zlostným pohledem zavadila zas o ně. Leželo tam na stole neviňoučké, bělavé, jakoby usměvavé. "Že tě spálím!" přiskočila k němu Marjánka - a už už sahala po něm, když ozvaly se venku na zápraží kroky a veselé hlasy. To Cimbura se synem i dcerou vraceli se z louky. Venku byla "rozbřišť" - mrazy povolily - sníh tál - "jarní voda" se čekala a proto stoky na lukách musily být v pořádku. Bylo slyšet, jak venku na zápraží odkládají rýče, motyku a lopatu - Martin jak jde rovnou do chléva a Marianna jasným hlasem jak volá na dvůr "puta, puta, putputput" -jenom hospodář vyzul dřevěnky, vcházeje v punčochách do světnice.

"Pán Bůh tě pozdrav, muži - že už přece jdete," vítala ho celá uzardělá žena.

"Dejž to Pán Bůh - stalo se něco? Kamna ti kouří asi -vymetu je." - "Nevymetej - nekouří kamna - ale já hnětanky peču a spálila jsem je - a to jen pro to psaní tam, co na tebe na stole čeká."

Cimbura podíval se na stůl a optal se dřív než se ho dotkl: "Kdo je sem přinesl a od koho je?"

"Vojtíšek Hamáků je přinesl, ale než jsem se optat mohla, kdo je posílá, kluk - pudivítr utekl, takže ani od cesty nic jsem mu dát nemohla."

"Tak je od starosty a podíváme se hned - co v něm," a sáhl po lístku. Chvíli do něho hleděl a pak řekl ženě: "To je zlé psaní - ani jsem si nevzpomněl - ale na mne vzpomněli si páni - to je los pro našeho syna Martina - vytáhli ho k odvodu. Bude jistě také vojákem."

"Co povídáš? Já myslela až za rok že bude rekrutem."

"Povídám, co tu stojí černé na bílém" - více slova nepromluvil a vyšel ven.

A přišlo jaro do Putimi. Lidé i stromy dávají se k jaru stříhat a holit-jenomže lidé chodí k holiči, ale ke stromům chodí holičové sami - řežou a lámou jim uschlé větve a stříhají koruny. Jaro je! Cítí je lidé i zvířata i stromy. Lidé kupují si nové šaty, zvířata línají - a stromy také už si 235

vybraly a objednaly nové, zelené, květy poseté roucho.

Do té radostné doby kladou vojenští páni tak smutnou událost jako odvod k vojsku. Ve Vodňanech, Mirovicích, Březnici, Blatné, Strakonicích, Volyni, Horažďovicích, Sušici - ba až v Hartmanicích, Kašperských Horách, Plánici, Klatovech, Nýrsku a ovšem také a hlavně v Písku odvádějí synky k 11. regimentu. Boty uherky na nohách a klobouček s tím nešťastným losem za pentlí šel letos i Cim-burovic Martin časně ráno za muzikou mezi rekruty. Matce nedalo, aby se k polednímu nerozběhla do Písku.

"Tu máš klobouk," volal na ni starosta Hamák hned na růžku, "Martin si koupil modrou čepici s růžičkou," a podával jí černý klobouček. - "Odvedli ho?" vykřikla matka a nohy se pod ní zachvěly leknutím.

"A snad jsi nemyslila, že ho pustí?"

"Kde je? Kde je?" ptala se nedočkavě.

"Kde by byl - v kasárnách je - k večeru ti ho přivedem."

A přivedli Martina, přivedli. S pláčem vítala ho matka, s úsměvem vítal ho otec. "Musí to být - tak nač se kormoutit - tři léta utekou jako tři dny - svět a lidi poznáš - pořádku zvykneš, poslouchat i poroučet se naučíš. Zkazíš-li se, domů nechoď a k nám se nehlas," tak loučil se potom po sv. Václavě Cimbura se svým vlastním synem na náměstí v Písku před kasárnami.

Martin narukoval. V chalupě po něm tesknili. Sesedli se k sobě - úže ještě jako by se k sobě přivinuli - otec s matkou a dcerou Mariannou - a nízká došková chalupa - jako slepice na kuřatech sedíc při zemi, přikrývala je. Všichni vzpomínali na Martina - vzpomínali na něho i Jan i Frantík - když "na hrátky" přišli se ženami a dětmi k Cimburům buď v neděli odpoledne po požehnání anebo v dlouhých zimních večerech.

A zvláště teď - kdy se znova počaly trousit pověsti o hrozící válce. Všude plno toho bylo i v novinách i v kalendářích. Po poutích a výročních trzích chodili "zpěváčkové" a na ohromných obrazech křiklavě malovaných ukazovali žasnoucím divákům ukrutnosti, jež páše ohavný Turek na bratrech Slovanech - na křesťanech na dalekém jihu - na Balkáně.

Lehce vznětlivá krev mladíků se bouřila, pěstě zatínali 236

mužové a ženy s pláčem se odvracely - když slyšely tu dojemnou píseň: Kdo jsi křesťan pravý, slyš, co Turek dravý na křesťanech páše vraždí bratry naše.

Píseň do podrobností uváděla, jak "psi janičáři - nože rozpalujou a těhotným ženám život rozparujou" - jakých ohavností dopouštějí se na mužích - jak jim uřezávají uši i nosy - a takto zohavené, srubané hlavy jak "na hanžárech nosí" -jak na koly je narážejí -jazyky z úst rvou -jak ani dítek malých a nemluvných neušetří, ale nejvíce pobuřovalo "jak nevinnou pannu zavlekou do stanu" - jak jí "prsy utínají - až ji utýrají" - -.

Krev potokem teče, uchopte se meče, ó věrní křesťané, ať už to přestane přímým vyzváním končila píseň, jež se prodávala i s notou a obrázkem po dvou krejcarech. Šla na dračku, vykonávajíc znamenitě své poslání - připravit náladu pro válku, ke které se schylovalo. "A že to náš císař pán trpí" - "ať se spojí s Rusem a vyžene Turka do Asie někam," nedočkavě - z důvodů náboženských i vlasteneckých žádalo veřejné mínění. Dočkalo se.

Roku 1877 vzplanula válka rusko-turecká - car Alexandr II. tasil prvý meč za svobodu slovanských národů - Rusové překročili Dunaj - potom Balkán - dobyli po krvavých bojích průsmyk Šipku a konečně i pevnost Plevno. "Plevno padlo - sláva Rusům," ozývalo se po Čechách - města i vesnice na oslavu pořádala slavnosti, průvody, iluminace - ba i mše sv. v mnohých kostelích sloužili. Zase se zpívalo po trzích a poutích: Osman paša u Plevna dostal ránu do stehna a že nechtěl pevnost dát, stříhali mu na kabát!

237

V každé vesnici měli alespoň pět psů, kterým říkali "Osman", nebo "Turek" anebo "Sultán". Ale kupodivu. . . vláda naše se neradovala. Četníci stíhali pořadatele slavností - oslavy zakazovali - ruské sympatie dusili. "Co to? Proč a zač?" ptal se prostý rozum Cimburův i jiných. Nechápali, že rakouská diplomacie žárlí na úspěchy ruské, nestarali se ani teď o politiku zahraniční, nic jim nebylo do evropských mocností, které se obávaly síly Ruska, kdyby se zmocnilo Cařihradu - a proto je zastavily ve vítězném pochodu, donucujíce uzavřít mír. Nespokojenost, ba přímo trpká rozhořčenost ozývala se všude - až konečně vzešlo všem světlo.

"Mašírujem do Chorvátska," psal z vojny stručně Martin, ale za to srdečně, až dojemně se s nimi loučil.

"Mí zlatí rodičové, nevím, shledám-li se na tomto světě ještě s Vámi a Vy se mnou a tak Vám za všecko ruce i nohy líbám a nastotisíckrát zaplať Pán Bůh říkám. Půjdeme ještě k zpovědi a přijímání, tak Vás srdečně prosím, abyste mi odpustili všecko. Vím, že jsem Vás někdy neposlechl, někdy zlobil, někdy zarmoutil i sestru Verunku s Mariannou, prosím i bratry Jana i Francka, všichni mi odpusťte všecko, v čem jsem se od svého narození proti Vám prohřešil a za mne se modlete - tuze často se mi o Vás všechněch a o celé Putimi zdává, a protože nevím, vrátím-li se tam, tak je všecky v Putimi, strýčka Hamáka, Černocha, Roučka a všecky ostatní, i všecky chlapce a děvčata ode mne naposled pozdravujte."

Hlas zatřásl se Cimburovi a s bídou dočetl, že Martin zůstává vždy a všude až do hrobu tmavého jejich věrný a vděčný syn. Pak už zprávy naplňovaly noviny, že Rakousko obsadí Bosnu a Hercegovinu. Celý třináctý armádní sbor pod generálem Filipovičem stál soustředěn a k pochodu připraven na řece Sávě. Dvě neděle před poutí dověděli se v Putimi u Cimburů, že jejich Martin s vojskem překročil Sávu a "táhne na Turka - Hadži Loju."

"Bude to u nás smutná pouť," naříkala Marjánka -"možná že nám syna zastřelí," a všecky hrůzy turecké -jak je v písni slyšela i na obrázcích viděla, vybavily se jí v ustrašené mysli.

"Ženo malověrná," káral ji Cimbura - "stál jsem v ohni já - stáli v něm i Jan s Frantíkem. Bůh nás chránil - Boha vzývej a předčasně nenaříkej."

238

Vždyť to ani žádná pořádná vojna není," těšil matku rozvážný Jan - "to není Prušák - hrst povstalců stojí proti nám - za nějaký týden se vzdají a bude pokoj."

Ostatně velkým a dlouhým nářkům a útěchám ani valně čas nepřál. Žně byly v proudu… Obilí v tom roce stálo krásné, husté a jako háj vzrostlé. I kulatiny - hráchy a čočky - se povedly jak náleží - a Cimbura tělem duší sedlák, zvláště vášnivě rád sekal obilí. Kosa je strašný nástroj selský. V ruce Cimburově na kosiště ocelovým okem - kosířem - připevněná stávala se dvojnásobně hroznou.

Cimburovu kosu" znali v Putimi a snad v celém kraji.

Byla podívaná na Cimburu, když si o výročním trhu v úterý před Božím tělem anebo až o sv. Maří Magdaléně v Písku kosu vybíral. Půl sáhu délky nejmíň musila měřit, pěkně zahnutá a pružná zvonit musila jako stříbrná, a sekla-li do hřebu, musila zranit hřeb a neporanit se sama - tak tvrdou chtíval. .. Pak si hledal Cimbura k ní brousek - ne drsný, ne hladký - ne měkký, ne tvrdý - pravý "hořický".

- Od "Stachů-světáků" opatřil si nejen dřevěnky a vidle, nejen hrábě a násady, ale i kosiště hrabicí opatřené a "jeho Stach" co měl doma na Královských Staších schovanou míru Cimburovy nohy - z nejlepší břízy vystrouhl kosiště lehké, pružné, ale silné - a kdokoli po něm na vozík sáhl, na každého volal: "to je na zakázku - toť kosiště Cimbury z Putimi" - každý si je sice prohlédl, ale pak je uctivě stranou odložil.

Konečně Cimbura nasadil si kosu, narazil ji kladivem - zkusil, nehýbe-li se - a vyšel za ranního jitra - nejraději v pondělí - k žitnému poli. Ranní větérek čechral mu dlouhé vlasy - zralé, těžké, ohnuté klasy šustily, jako by se před ním strachem chvěly. Cimbura obnažil hlavu - klekl si na kraji pole do zelené trávy na orosenou mez - kosu položil si na rameno - objal ji sepjatýma rukama a pomodlil se. Křížem se naposled požehnal - povstal - "s Pánem Bohem a naspoř nám Pán Bůh," řekl a žeň počala. Sekl poprvé, podruhé - vždy hlubší byl záběr kosy- vždy širší byl řad - jako živý had syčí a klouzá bílá lesklá kosa obilím - strnisko roste za Cimburou, jako by je přistříhal, a obilí se klade k zemi tiše, odevzdaně…

Po každém seknutí Cimbura o celé svoje šlapadlo pokročil a jeho nohy zůstavují po sobě v poli dvě čáry - přímé - rov noběžné, jako bys pravítkem naměřil a nakreslil.

239

Takový je Cimbura sekáč. Nejen že ho nikdo nepřed-stihne, ale nikdo se mu nevyrovná, nikdo za ním nestačí. Proto neseče v řadě s ostatními - ale sám si proseká a odměří díl a na zabraném kuse hýří potom strašná jeho kosa. ..

První den byly žně. Spokojen vracel se Cimbura kveče-ru domů. Na rameně nesl si kosu - jako prapor z bitvy kdyby odnášel.

"Vi-áááp-no. Vi-áááp-no," znělo mu vstříc táhlé volání ze vsi.

"Vápeník!" pomyslil si Cimbura. - "Toť jako by se s nimi v Čachrově pytel roztrhl - to už je druhý v týdnu."

"Vi-ááá-p-no. Vi-áááp -no."

"A nějaký nový - ani kloudně volat neumí," naslouchal Cimbura, lituje ho v duchu. Od neznámého člověka kdopak koupí? Nač se chytat nového, když starý neublížil? A pozdě - až po všech jede ten nešťastný člověk.

"Vi-ááápno. Vi-áááp-no" - jakoby úpěnlivě znělo to volání do podvečerního ruchu, který šuměl vesnicí - ale Cimbura došel domova, o milého vápeníka se víc nestaraje.

Sám teď s dcerou Mariannou poklízel dobytek, vážil vodu, řezal řezanku a chystal stelivo.

Tak tak že byl s úklidem ve stáji hotov - přihnal se k Cimburům Jan. Neslýchaná věc! - ve žních, aby si šel Jan "na hrátky" jenom - a proto všichni se ho u Cimburů lekli.

"Copak se vám stalo," vyběhla mu naproti matka.

"Hle - Jan - to se něco přihodilo," pomyslil si Cimbura a vykročil od stodoly proti němu. I Marianna vykoukla ulekaně z chléva - když zaslechla Janův hlas při pozdravu.

"I nám nic," tišil je mladý sedlák - "ale ten cizí vápeník, co tu před chvílí jezdil, zastavil před námi - vešel ke mně a povídá: sedláku, prosím vás, noclehujte mně u vás - kůň se mi rozstonal a nemohu dále."

"A co jsi mu řekl?" vpadl nedočkavě Cimbura.

"Co jiného - než otevřel jsem vrata dokořán a pozval jsem ho: zajeďte jen na dvůr - mám vejražní stání v mař-tali. Vezměte za vděk!"

"Dobře," oddychl si Cimbura, "neboť všeho lze si vzít s sebou na cestu, jen noclehu ne."

"S vozem zajeli jsme pod kůlnu - koně odvedli jsme do stáje - a vápeník sedí u nás a naříká o koně. Tatínku, 240

prosím vás, pojďte se podívat, co koni je, a poradit, čím mu pomoci."

"Hned, chlapče, hned," a už si oblékal kazajku. Cestou se vyptával, cože kůň? Žere? Pije? Kašle?

"Nic takového, tatínku - srst jenom ježí a smuten -hlavu k nohám spuštěnou - u plného žlabu stojí - ovsa se netkne - sotva na nohou se drží a každé chvíle myslíš, že už se svalí. - A je to šiml," po chvíli ještě dodal Jan. Věděl, ,šimly' že má tatínek v lásce obzvláštní.

"Tak, šiml - hm - to mívají vápeníci obyčejně - aby nebylo znát na koni prach - jsou lenoši mezi nimi -kartáč jim nevoní."

Na českém jihu ve starých statcích dosud mívají u konírny "vojanské stání". Než byly postaveny jízdecké kasárny, bývali tu dragouni, huláni, husaři a kyrysníci rozloženi na zimních kvartýrech a v Putimi dosud - rok jako rok o manévrech mívají "na kvartýru" v každém statku nejen vojáka, ale i koně. Sem rovnou zaměřil Cimbura. Sluníčko zapadalo a otevřenými dveřmi i okénkem padaly sem mdlé, chladné už, poslední jeho paprsky.

Cimbura spatřil starého, zedřeného, špatně živeného a hleděného koně. Zlost i lítost současně vstoupily mu do srdce. Zlost platila vápeníku - lítost patřila koni. Ten tu stál apaticky - oči přivřené - nohy pokleslé - hlavu svěšenou - a tak tu stál i jeho majitel - starý, scvrklý, na kost a kůži vyschlý vápeník. Cimbura obrátil se k němu -ostrou výčitku měl už na jazyku - ale jak spatřil tu smutnou, vrásčitou tvář - jak pohleděl do těch bojácných, plachých očí - spolkl výčitku - ulehla v něm zlost a lítost přenesla se i na toho starce zde.

"Odstrojme koně - ulehčí se mu," navrhl Cimbura a hned s Janem k němu přistoupili a chápali se chatrného postroje.

"Hle, je to hřebec -" podotkl Jan, stahuje mu podocasník.

"Ano, hřebeček je," kýval vápeník, "ale dobrý jako dítě - kuřeti neublíží - bát se ho nemusíte."

"Kdo by se ho bál!" uražen nakvašeně odpovídal mladý sedlák, "není mu do žertu - hnout se nemůže." Ale Cimbura mlčel - jako hrob mlčel a ruce rozpínající podpěnku a podhřibetník znatelně se chvěly. - Konečně řemen z přezky vytáhl - řemení i s postraňky po koni ke krku, k chomoutu shrnul a na vychrtlý hřbet se podíval.

241

V srsti černala se povědomá mu skvrna. Mezi tisíci by ji Cimbura poznal - jedině jedno zvíře ji mělo - a to byl jeho milovaný, nezapomenutelný kůň - Běláček. Ke hlavě skočil Cimbura a odklopil mu přimhouřené víčko. Mrtvé bílé oko, vyhaslé, vyšupnuté objevilo se v nečistém důlku.

"Běláčku můj, mé zvíře zlaté -jak se to spolu shledáváme" - náhle zavolal Cimbura.

Jako zkamenělý stál Jan s chomoutem v ruce - jako sloup stál vápeník - také kůň ani se nepohnul - tupě, bez hnutí stál - pouze z nohy na nohu přešlápl. ..

V tom hrozném, zoufalém tichu první ozval se opět sám Cimbura. Odtrhl se od koně a přistoupil k vápení- kovi. "Příteli, povězte, kde a jak jste k tomu koni přišel? Tu v té stáji se ten kůň narodil, tu vyrostl a tu já ho odchoval"

a slzy jako bohatý hrách veliké padaly mu z očí.

"Po vojně s Prajzy - před dvanácti lety - ve Švihově na trhu od koňaře za šest desítek jsem ho dostal - měl mnoho koní - všechny vojanské a vybrakované - tu ten měl a má bičem vyseknuté oko. A že pravdu mluvím - tu vidíte vypálený vojenský cejch" - a ukázal rukou koni na stehno, kde se rýsovalo vyžehnuté velké písmeno "M".

"Marengo říkali mu na vojně" - vzpomněl si Jan.

Ale Cimbura neslyšel. Kroutil už věchet z ovesné slámy a stručně poručil: "Dones putýnku vody" - namočil věchet a počal třít Běláčka. Nohy mu třel, záda i plece. "Bídně -ach - bídně tě krmili," naříkal, když ucítil pod rukou vystouplá žebra.

"Nemějte za zlé, pantáto," uznal za dobré omluvit se vápeník - "bída je zlý host - dokud jsem měl já, měl i kůň - trpím já - musí trpět i kůň - cítil jsem, že to s ním jde s kopce - ale přece na cestu jsem se vydal - Písecko není můj kraj - dál k Táborsku jezdíváme - ale volky nevolky musili jsme se vrátit k domovu - a brát vesnice nazdařbůh -jak na cestě leží - abychom hladem nezašli. Alespoň týden to vydrž," prosil jsem šimla, "alespoň vůz domů mi do táhni - na cestě mne - v cizině - neopouštěj a nenechávej samotného - co sobě počnu bez tebe? Tak jsem šimla před chvílí ještě prosil - než jste přišli," naříkal vápeník zlome ným hlasem.

Srst lezla Běláčkovi z těla, špinavá voda tekla s něho - a Cimbura s Janem drhli ho dál. Kůň držel a zdálo se, jako by ze své tupé lhostejnosti se probíral - i hlavu zvedl 242

a obroku okusil - ale bez chuti, mdle ~ jako by síly v čelistech neměl rozhlodat jako broky tvrdý oves.

Dost " řekl konečně Cimbura, když už kůže milého zvířete byla čistá - růžová - a sám přinesl houně a balil do nich starého hřebce. "Vydrží-li do rána, vojenského zvěrolékaře z Písku k němu přivedu - a teď ho nechme v pokoji."

Všichni poslechli a v tichu se rozešli. Ale ještě toho večera roznesla se vesnicí podivuhodná zpráva, že se do vsi vrátil Běláček, Cimburův Běláček - ten co nesl do ohně u Střezetic v roce šestašedesátém Vindišgréce. - Sedláci trousili se k Piksům a nedali pokoje ani vápeníkovi, ani Janovi, ba ani koni - a tomu nejméně.

Ustrašený stařec znovu a znovu musil vyprávět, jak ke koni přišel, Jan znovu otvírat laťové dvéře a vodit hosty k Běláčkovi. Každý, kdo spatřil ty trosky koně - zachvěl se lítostí. Nejvíce Frantík - jenž sem přiběhl z hospody od Srnků, kde od hostů slyšel, jaká vzácná návštěva k Piksům zavítala. - Běláček že se vrátil … Přišli všichni, které jako děti kůň - když býval ještě hříbětem - po pastvě nosíval, přišli i vysloužilí vojáci Kavalír a Václav Sekyra - ten, který za Běláčkem projel na svém valachu šikem pruských dragounů - kyrysníků i husarů - přišli přivítat Běláčka staří sedláci, i kovář se sedlářem a pastýřem. Kvůli hostu - konec postu. Modré z nebe byli by mu snesli, jen kdyby Běláček chtěl. Nabízeli mu píci syrovou i suchou. Křehký jetýlek - i výborné seno. - "Jez, Běláčku - to je seno s Jírovky - vždycky ti chut-návalo," domlouvali koni - "tohle vyrostlo ,na utopené', čichni si aspoň jak voní - a chuť se ti sama dostaví,"

"hle - Běláčku - seno s Postřihačky - ve dvou dnech usušené - ani jednou za kosou nezmoklo - drobné jen se trolí," tak prosili starce-koně jako malé dítě - mazlili se s ním - domlouvali mu - laskominy dělali - pochoutky a mlsnoty snášeli a vychvalovali…

Ale hřebec stál s očima zapadlýma - pod houněmi zdvihal se jeho ostrý hřbet a vysedlé kyčle - chvílemi se zachvěl a chraptivě vzdychl.

"Mele z posledního," první vynesl nad ním ortel pan otec Rouček a ukázal na nohy. Ty jako by tuhnout počaly -natahovaly se - ocas od těla odstával - pysky se odchlipo-valy - jazyk z dásní vypadl a Běláček najednou jako by 243

střelen, skácel se k zemi na slámu. Temná rána - jako by balvan se zřítil - zaduněla chlévem. Poplašený dobytek trhal se na řetězích - teskně bučel a koně bázlivě a bojácně řehtajíce hleděli sem přes ohrady svých stání. V němém tichu stáli sedláci a jen starý vápeník zaplakal a hlasitě za-naříkal: "Jakpak se teď dostanu s vozem domů?"

Ta otázka jako by řeč všechněm vrátila. "Buďte bez starosti," horlivě ho hned ujištovali - "vápno si rozeberem - zaplatíme -a s prázdným vozem domů vás dopravíme -jsou sice žně - ale čtyřma - budete-li chtít - čtyřma od nás pojedete - abyste na Putim nezapomněl."

"Skočte pro Cimburu," ozval se hlas.

"Spát ho nechte - nevolejte ho - lítost mu uspořte," překřikovaly ho hned hlasy jiné.

"Kam ho odklidíme?"

"Ras má na něho právo."

"Rasu ho nevydáme," prohlásil stručně, ale rozhodně hospodář - "u nás pod jabloní v sadě leží jeho matka -klisna Divoká - co ji tatínkovi darovali nebožtík Kovanda z Hradiště - vedle ní ať leží i Běláček."

"Budou s tím opletačky - komise ho bude chtít vidět."

"Beru to na sebe," prohlásil starosta - "podej rýč a motyky."

Než zašel k ránu měsíček - černá země skryla slavné ho hřebce - který podivnou náhodou přišel domů umřít.

Drnem znova zarovnali jeho hrob - s jabloně - ten rok plo dy obalené - padala rosa jako slzy, skrápějíc osmahlé šíje tiše se rozcházejících sedláků. II "Co to zvoní? To že putimský zvon?" zastavil se na návsi Cimbura - zdvihl hlavu a poslouchal - zdálo se mu že je puklý, nakřáplý a chvílemi zas, že zní dutě jako by z pouhého železa byl … To se vracel od Piksů ze statku. Před svítáním tam běžel - náruč vřesu nesl - aby vřesem Běláčka znova vydrbal, ale přišel, když už sousedé skládali pod kůlnu hromádku vápna - vypláceli vápeníkovi peníze a Janův čeledín zapřahal koně-licháka, aby prázdný vůz s vápeníkem dopravil do Čachrova.

"Do tří dnů tě nazpět čekám - cestu zpáteční si pamatuj 244

- kůň dobře nese-zpět pojedeš na něm," promluvil hospo dář a vůz se rozhrčel.

Cimbura v přítmí se přikrčil, beze slova vytratil se zpět na náves a zamířil k domovu.

Tak už je po něm," řekl mu vnitřní hlas - "už ho jistě zakopali - a jistě do sadu pod panenskou jabloň." Duše mu celá zesmutněla, takže ani zvon, vyzvánějící ranní klekání nepoznával, ani ptáků v korunách stromů švitořících se nevšímal - ani volání - drůbeže - kohoutí zpěv - husí štěbety a kachní křik neslyšel a nevnímal. .. Hrách, hrách, hrách," volal kačer - ale volal marně -marně holubi vylétali z budníků - nic - pranicoucí nic neviděl Cimbura. Jakousi setrvačností veden - víc po paměti nakrmil, vyčesal a napojil dobytek a -šel snídat.

"Copak že nemluvíš?" optala se ho Marjánka.

"Není mi do řeči - však se dozvíš," odbyl ji muž - udělal kříž a s kosou na rameni odešel na pole.

Ne na dva - ale dnes na tři kroky široké řady sekal Cimbura - sekal - ale na práci nemyslil - u Běláčka dlely všecky jeho myšlenky. Vzpomínal si na něho, viděl ho jako hříbátko neohrabané klátit se dvorem - běhat jako pejska za dětmi - ke škole chodit - na pastvě se prohánět. - I jeho život přitom mu na povrch duše ve vzpomínkách vyplynul jako olej nad vodu. Jeho dvojčata malá - Vašík s Martínkem batolí se Piksovic dvorem - koník s nimi. Jan s Frantíkem a Verunkou honí se sadem - koník za nimi. Do chomoutu musil - a tahat jako šroub se naučil. Hrdinný, nelekavý a nebojácný kůň se z něho stal. Do ohně šel, do hořícího lesa stejně jako do vody se vrhl. Potom mu ho vzali na vojnu a dali pod sedlo. To byla jistě nejsmutnější doba Běláčkova - i jméno mu vzali - a práci zbytečnou konal - ale i tu konal čestně a slavně - on - selský kůň - měl zůstat u vozu a pluhu.

Stalo se jinak a nikdo za to nemohl. Jako trest nadešla Běláčkovi doba ponížení - jako žebrák potuloval se světem s vápeníkem - každý den viděl jinou ves a - stál na jiném stání. I nouzi poznal - hladu se jistě chudák natrpěl - obroku zřídka okusil - sotva senem, nejčastěji holou slamou ho krmili a bič ucítil. Svědčili o tom krví nalité pruhy na jeho zadku - a to bylo Cimburovi nejvíc líto - proto na vápeníka zanevřel- slovem se s ním nerozloučil - na Běláčka se nepoptal. Ale štěstí Běláčka neopustilo.

245

Umřít domů přijel a to Cimburu těší. Výš po obloze kráčí slunce. Žhavé jeho paprsky bodají jako střely.

"Zatracená selská práce," ozvalo se za Cimburou. V půli seku klesly Cimburovi ruce. Nedosekl, ale obrátil se na Paroubka. Poznal ho po hlase. Paroubek člověk - lenoch, který chodíval do Vídně na práci - bud na stavby podávat zedníkům anebo do cihelen. Letos po jaře stonal a promeškal "sezónu" - protloukal se u sedláků a na žně pojednal ho Cimbura. Na něho přísné oči upřel sedlák. Viděl, jak rukávem stírá si pot a klátí se s ostatními ke koši, ze kterého Marjánka vyndává svačinu. Pecen chleba, nůž a hrnec pomazánky. I Cimbura položil kosu a poslední usedl si k ostatním na mez. I on nožem do chleba zajel, když k němu kolem došel, i on lžíci sladkého tvarohu si nabral a mlčky pojídal. Když všichni dojedli, dojedl i hospodář a vstal. Z kapsy měchuřinku vytáhl, podal Paroubkovi mzdu za celý den a řekl mu s ledovým klidem.

"Nedotýkej se kosy ani obilí a odejdi z mého pole v pokoji."

Sekáč vyvalil na sedláka oči: "Proč mě vyháníte?" optal se vzdorně.

"Kleješ, brachu, na mém poli toho netrpím. Selská práce je tvrdá práce a vyžaduje trpělivosti, kterou nemáš. Konáme tu svaté dílo - kosíme boží dar - chléb náš vezdejší - který Bůh nám požehnal. My sedláci modlíme se na poli, aby Bůh úrody zemské dáti a zachovati ráčil -modlíme se, aby každý, kdo z našeho žita chleba pojí, z naší pšenky jídla okusí, aby se cítil šťastným a spokojeným, proto třeba pracovat radostně a ne se zlostí, seber se a odejdi mi z očí, aby tě neviděly."

A Paroubek neměl odvahy se vzepřít. Jako zpráskaný sebral kazajku a odplížil se z pole. Nikdo se ho nevšiml, nikdo mu ruky nepodal, nikdo se s ním neloučil, jako by byl prašivinou stižený.

"Hospodář se hněvá," pomyslili si ostatní a mlčky vraceli se k dílu. Odběračky k sekáčům - vazačky k hrstem a mandelíkům.

"Nešťastný den mám dnes," rozjímal si dále Cimbura - "špatně mi začal -jakpak mi asi skončí?"

Pot lil se mu s čela, promočená košile lepila se na tělo, ale Cimbura sekal dál - necítě se - neohlížeje se - až zahr-čel vlak na kolejích a před putimským nádražím prudce zapískl.

246

"Jedenáctka," mírným, jakoby bojácným hlasem ozvala se za otcem Marianna - ona jediná - po otci statná - postačila mu odebírat. Cimbura odtrhl hlavu od země a obrátil ji k slunci, pohlédl na svůj stín a řekl krotce: "Ano, už padlo jedenáct - jak to uteklo - pojďme domů," hned všichni opouštěli pole - a hrnuli k cestě. A všude kolem od práce zvedali se ženci, radostně se pozdravovali, volali na sebe, jeden na druhého čekal a polní cestou jako by z chrámu se ubírali, v zástupu kráčeli ke vsi. Na okresní silnici vyústila cesta - po kopečku seběhli dolů a už se tu krčily krajní chalupy putimské.

Ale tam pod vrškem stál vůz, koně v něm zapřažení a kočí opravoval cosi na voze ovršeném bednami. Všichni ho znali. To je vůz píseckého povozníka -jezdívá na ražic-ké nádraží, voze tudy kamenné uhlí mirošovské i plzeňské pivo i v bednách sušické sirky a sám Bůh milý ví, co všecko. Povozník jako pán - nejezdí sám - ale má čeledíny a koně - kteří pro něho vydělávají. Kočí spatřiv žence, spěchající k domovu, seskočil s vozu hned, popadl opratě a bič a poručil koňům "biji" - šlehl podsedního, šlehl náručního - rozkázal znova "bije" - jeden kůň skočil dopředu, druhý skočil dozadu - ale vůz z místa se nehnul.

"Vězí," vykřikl kdosi mezi ženci. Všichni zahleděli se na vůz, na koně i na kočího. Jaká hanba! Tolik očí se dívá a on nemůže vyjet. Přijdou blíž - shrnou se mu kolem vozu a pomohou tlačit - vytlačí mi vůz ochotně až na kopec, ale tam se mi vysmějou, a kdykoli Putimí pojedu -chlapci i dívky budou se mi posmívat… Tak rozvažoval kočí, usuzuje: "Musím vyjet hned stůj co stůj," a už zasvištěl vzduchem bič. Koně se vzpínali - poděšeně uskakovali, uhýbajíce se ranám stranou od oje - ale nezabrali, nevzali.

"Nebij," zdaleka zavolal Cimbura a pospíšil.

Ale kočí jako by ohluchl i oslepl - švihal dál a právě do těch nejcitlivějších míst - pod břicha a přes hlavy.

"Pacholče, povídám, nebij !" o poznání silněji zakazoval Cimbura, přidávaje opět do kroku.

Hněvem zapálený hoch obrátil bič a tloukl koně rukovítkou. Ale už stál u něho Cimbura - odhodil kosu do příkopu a jediným hmatem vytrhl mu bič. Byl to Cim-burovi dobře známý těžký bič formanský a na jeho ře-mínku naděláno bylo ještě uzlů, jen aby rány byly citelnější.

247

"Ach, takovým bičem bili snad i Běláčka" - kmitlo se hlavou Cimburovou - a v té bolesti i zlosti obořil se na kočího: "Dám ti jen jednu takovou, jaké sázíš koním" -bič zasyčel a přetáhl hocha po zádech. Ten bolestí vyskočil - vykřikl - a hned až na zem dosedl, drže si oběma rukama bolestivé místo.

"Vidíš? A co tys jich naložil koním!" dodal rozhněvaný sedlák a nevšímaje si ho víc, obrátil se k potahu.

"Hlupák jsi a darebák - máš zatažený "šlajf" a nevidíš to - vůz nenamažeš a to chceš jezdit?" vyčítal zlostně roztáčeje brzdu. Kolem vozu chumelilo se lidí jako čmelíků. Jen Cimbura na koně mlaskl jazykem - zatlačili všichni - vůz se hnul - koně radostně - dychtivě zalehli prsama do chomoutů a vyjeli lehce - bez křiku a ran.

"Takoví tahouni - a ty, ničemo, je zkazíš," neubránil se nadávkám rozčilený sedlák. Čeledín stál v uctivé vzdálenosti - a teprve když Cimbura popošel kus cesty od něho - obrátil se za ním a volal "já vás znám, vy jste starý Cimbura, žalovat vás budu."

"I jen žaluj, neřáde, žaluj," pro sebe zahučel si sedlák, ani se neohlédaje -jako by se ho to vůbec netýkalo.

Ale jedno slovo bodlo Cimburu - přívlastek "starý". Slyšel je poprvé a zamyslil se nad ním. "Hm - to klouče má pravdu - daleko-li pak mám do sedmdesátky - šedivím a Franckovy, Štěrbovy i Janovy děti mi říkají ,dědečku' - ano - ano - stárneš, starý Cimburo" - a docela smířen s tím novým titulem vešel pod svoji střechu.

Jsou v lidském životě dny šťastné, slunné, kdy s úsměvem ráno vstaneme a úsměv nesejde z našich rtů ani když večer usínáme. Ale jsou i dny smutné, hořké, o kterých naskočí nám na čele o jednu vrásku více, a ještě když uleháme, šeptáme si "Bože můj, co mne ještě dnes asi potká?"

- takový trpký den od samého rána prožíval Cimbura.

Sotva domů přišel, šla mu vstříc Marjánka. "Přišlo psaní od Martina a pan farář ti poslal noviny," oznamovala mu se smutnou tváří.

Cimbura si sedl a vzal do ruky synův dopis. "Už na písmo nějak nevidím - kalí se mi zrak - inu stárnu," povzdychl si a přistoupil k oknu. Martinův list i noviny souhlasně potvrzovaly, že to tažení do Bosny není "jen tak" -že neskončí, "bez jediného výstřelu z pušky", naopak že začíná vojna zlá s nepřítelem neviditelným, který všemožně 248

vyhýbá se otevřenému boji v širém poli, ale zato zákeřně číhá ukryt za skalisky, po vrškách, v domech a chatrčích, a když vojsko klidně kráčí na pochodu - spoléhajíc se na své zvědy a přední stráže - náhle třesknou rány - a tři čtyři v řadě kácejí se k zemi. Vojáci klesají vedrem, trpí žízní - nemocných plno - i raněných a mrtvých.

"Má zlatá ženo - modli se k Bohu - aby nám anděl strážce toho chlapce tam ochránil - bude to zlá vojna -protože dlouhá - to neskončí jako s Pruskem za čtrnáct dnů," smutným hlasem rozpovídal se Cimbura a srdce stáhlo se mu úzkostí. "Aby mi tam tak Martina zabili - co bych si počal -já stařec," a cítil, jak nohy pod ním se lámou. "Pán Bůh nedopustí," ozval se mu v duši hlas - hlas silný - plný důvěry v Boha a posílil, ba vzpřímil znova skleslé ho Cimburu. Vyšel ven a ze dvora na přivítanou ozval se tlumený kohoutí zpěv. Oči hospodářovy hledaly hned po dvoře slepičího vojevůdce, ale marně. Seděl pod kůlnou na hřadě a kokrhal co chřtán stačil.

"Marš na plac," mávl po něm sedlák rukou a vyplašil ho. Ale kohout venku ani nepípl - na plano jen pokutil se v hnojišti, pohrabal se v plevách u stodoly a hned zase pod střechu ubíhal a tam znova zakokrhal na slepičí stádo.

"Bude pršet," řekl sedlák, vzhlédaje starostlivě k obloze. Mdle svítilo tam sluníčko - a řídký mrak jako závoj stejnoměrně pokrýval oblohu. "A jak je průslyšno," pozoroval dále Cimbura a naslouchal. Zřetelně slyšel z Kestřan zvonit poledne - i z Heřmaně a po chvíli i z Písku. Smutně -jako by na poplach bily - ozývaly se i údery signálních zvonků ze strážních budek na dráze…

Všichni sešli se při obědě. Ale než dojedli-jaká změna stala se venku! Slunce vyhaslo - stín rychle houstl - a tem-nošedý hustý mrak prostíral se nebem. "Bouřka přijde," hlásil Cimbura a vyšel před chalupu na náves. Viděl ustrašené tváře sousedů - a oči všech pilně pozorovaly tajemnou oblohu. Co spadne dolů! Tichý, úrodný déšť? Příval - anebo-nedej Bože - kroupy? Všecko obilí stojí dosud na poli v klase - ani snop není pod střechou?.. Práce a nadě je celého roku - žeň - bohatá letošní žeň - jim všem ky ne - jen čtrnáct dnů pohody a potom - děj se vůle Páně.

Leč nejen lidé - všecko kolem se tiší - napjato - pozorno, ustrašeno - a ve vzduchu visí takřka otázka: co se stane? Chalupy i statky bojácně krčí se k zemi. Včely jako 249

když prší střelhbitě vracejí se z pastvy a padají na česna - vzduchem nekmitne se ani ptáček, nezabzučí komár. Všecko zalézá do hnízd - drůbež z celého dvora shromáždila se kolem kohouta pod kůlnou. Hovězí dobytek ježí srst a odtahuje se od žlabů, pokud řetězy dovolují, koně nepokojně hrabou, stříhají ušima a krátce, rozčileně pofrkávají. Změnilo se nebe, změnila tvářnost svou i země. Obloha zčernala mrakem a hle - zčernala i voda v Hanz-líčku i v Blanici, zčernala i okna, jež před chvílí ještě plála a hořela sluncem. Kraj podobající se dřív tváři usměvavé, podobá se tváři zlověstně zamračené a tajemně mlčící. Všecko sklání svoje hlavy jakoby uzrálé pro smrt. Žita, která se kosí, žloutnoucí pšenky i ječmeny bělající se a klasy do kliček ohýbající. Bez hnutí stojí stromy a těžké ovocem obalené větve schylují k zemi - pouze holé topoly dychtivě, zvědavě jako metly výhružně tyčí se k zamračeným nebesům.

"Co přiletí z mračen? Co se stane?" příšerným tichem táže se všecko.

Vtom pološerem kmitl se nebem jako vytasený ohnivý meč dlouhý blesk a současně zaduněla ohlušující rána. Okna zadrnčela, zem v základech se zachvěla - ale nebe dosud slzy neuronilo. Na sucho zahřmělo, pouze z vysokého topolu na návsi zbyl roztřepený pahýl a bílé třísky jako cáry visely z mohutného kmene jeho. To počátek -první výstřel. Vzápětí strhl se vichr - zvedl se prach a hrom se rozburácel. Ráz na ráz kmitaly se blesky a rána stíhala ránu. Neviditelnýma rukama zobloučí vítr stromy jako proutí a korunami jejich třese, jako by je za kštici držel.

Plaménky hromničních svíček proskočily okny - a na kolenách kolem nich klečely rodiny. Ale hospodáři kvapně obouvali boty - oblékali kazajky a sháněli se po čepicích.

Vtom jako by kaménkem udeřil - cvrnkla skleněná tabulka v Cimburovic okně - a už druhá - třetí - "Pán Bůh s námi - kroupy," zalomila selka rukama. Cimbura rty zaťaté vysazoval rychle vnější okna - a zavíral vnitřní. Ne kroupy - ale kusy ledu sypaly se na zem, hlukem naplňujíce celý kraj - i hrom zmlkl a blesky přestaly se křížit - pouze mračno šedivé ze svého klína sypalo zkázu na ustrašenou zemi. . . Čtvrt hodinky - ba ani ne -snad pouhých deset minut trvalo krupobití - a změnilo se pak v prudký liják.

250

Cimbura nevydržel pod střechou - ven nutila ho bázeň o úrodu - o stromy - o pole - o všecko. A jak práh domu překročil a deštěm jako hustou sítí na dvůr se podíval - v němém ustrnutí sepjal ruce. Tam stály jako v zimě holé stromy a listí i ovoce sráženo válelo se pod nimi v blátě na zemi.

Bouře zkázou nasycená, soptěním unavená umdlévala už za lesy. Mdle jen kmitaly se její blesky, tlumeně hučely hromy. Lijavec proměnil se v hustý déšť a ten už nikoho doma nezadržel. Do polí spěchali hospodáři, spěchali se přesvědčit na vlastní oči - že už letos mají i vymláceno i prodáno. Kroupy, jichž místy ležela ještě vrstva na píď vysoká, vykonaly za ně tu práci a teď zvolna tály - mizely - ztrácely se. . .

Sluníčko ještě před západem protrhlo mraky a podívalo se na Putim a na kraj krupobitím zničený. Zaslechlo nářky, spatřilo slzy, zachvělo se a jako by nemohlo déle patřit na obilí do země zatlučené, na stromy bez listí i plodů - zahalilo znova svoji tvář a toho dne víc se neukázalo.

"Jaký to hrozný den" - pomyslil si Cimbura, ubíraje se večer na lože. Dle dlouholetého starého zvyku - který mu přešel časem do kostí i krve, ještě před spaním zpytoval si svoje selské svědomí. "Jest oheň uhašen?"

"Byl jsi ve stáji a chlévě?"

"Jsou děti a čeleď doma?"

"Pomodlil ses už?"

"Víš, co budeš dělat zítra?"

Dnes k těmto pravidelným, denním otázkám přidružila se nová.

"Čím pole osejem a co do mlýna povezem?"

S tou otázkou v hlavě uléhali dnes všichni v celé Putimi. Ona myšlenka stála jako můra u jejich lože, tlačila je a zaplašovala spánek - nahrazujíc jej starostí a obavou. . .

III Nikomu nechtělo se druhého dne do polí. Na lukách dosud leskla se voda a tvořila "zrcadla" - zpřerážené obilí - vlhkem těžké -jako mlat utlučené leželo na zemi. V hloučkách postávali sousedé po návsi.

Přišel řezník a vyprávěl, že v Písku ani nekáplo - a všichni že myslili, Bůh ví jak daleko od nich zuří bouře -a zatím na hodinku cesty už taková pohroma.

251

Ráno projela Putimí pošta z Ražic a postilion vyprávěl, že v celém nádraží nezůstalo ani jedno okno zdravé a kroupy že padaly velké jako holubí vejce.

Dva četníci na obchůzce zastavili se tu, přinášejíce zprávy podrobné. Šlo to od západu. Už nad Zátavou a Kestřany počalo mračno sypat kroupy - ale řídce jen. Pruhem podél dráhy, jako když naměří, zasáhlo ražické půdy až k Heřmani na jedné straně a na druhé od zátavského rybníka přes Starý k Smrkovicům a Semicům. V Selibově už neví o ničem. Putim je na tom nejhůře. V lese na Hůrkách leží dosud kroupy pomíchané s uráženým jehličím.

"Buď Pán Bůh pochválen," zaradovali se hospodáři -"Bůh dal - Bůh vzal - není tak zle, aby zase nebylo dobře -kde byli šťastnější, pomohou nám nešťastným - o pouti se domluvíme." Sedlák toť houževnatý tvor - nezoufá tak lehce a nemalomyslní. Nenaříká dlouho a naplano, ale hned cestu hledá, po které by se na sucho dostal, hned naděje se chytá, ruku znova k dílu přikládaje. Putimští vyšli do polí; ale už neměli hrabice na kosách - ale jako by šli trávu kosit a ne obilí - takové kosiště každý nesl a jako jetel tak po krupobití holou slámu sekal. Srdce bolelo sekáčům, když spatřili plné pole zrní - šlapali v něm - ale zachránit je nemohli. Ženské za nimi řady nahrabávaly -mlčky - bez řeči a zpěvu - a zpřerážené, jako postínané klasy do fěrtuchů sbíraly, aby je doma alespoň drůbeži hodily. "Za mlácení to nestojí, škoda práce, víc by dal člověk mlatcům, než by zrní sklidil - nejlíp bude složit to všecko do perny jako slámu - a řezat ji i podestýlat," usoudili všichni. "Ale co budeme sít a celou zimu až zas do nového jíst?" - ozvala se ovšem jiná otázka a odpověď na ni měla přinést pouť. Byla už za dveřmi. Ještě ze starého napekly tetky i koláče i chléb a v mnohém domě také z posledního. Ale ,je-li host - všeho dost', je heslem příslovečné pohostinnosti jihočeské a pouť se strojila jako jindy -jenom muzika byla odřeknuta a to jen na přísný zákaz starostův, neboť mládež je mládež - té nepředěláš - večer bolestí pláče, ale do rána jí otrne - a ona skáče - ale staří za mladé musejí myslit a jednat. Obec sice hosty vítá - ač celou žeň pozbyla - pomoci sousedních obcí se chce právě o pouti dovolat -proto hříšno hýřit a tancovat…

A hosté na sebe čekat nedali, přijelo i přišlo jich víc než 252

kdykoli jindy. "Letos do Putimi musíme - myslili by, že se jim vyhýbáme a svou pomoc odpíráme."

"U nás v Hradišti ani krupice nepadala, natož kroupy," vyprávěl mladý Kovanda, kterého Cimbura pamatoval jako dítě - "jak vymlátím, semena ozimní i jarní přivezu - a obilím na chléb i mouku vás založím."

"Zaplať Pán Bůh - zhřešil bych, kdybych celou pomoc tvou přijal. Od tvého otce naučil jsem se na sýpce obilí držet - dokud nové není ve stodole. Semena mám svoje -ale je nás dost v Putimi, kteří je nemají, a pošleš-li - rád se s nimi rozdělím."

U Piksů seděli přátelé semičtí. "Tu a tam kápla i u nás nějaká ta kroupa, ale znát to ani nebylo - semena ti dáme - to buď bez starosti - a obilí do mlýna půjčíme."

U Roučků dívali se do džbánku páni otcové - mlynáři sousedé - lhůcký a myšenecký - ,,z Benešovského a Červeného" mlýna. Oba ukazovali, každý mlynář, že je v daru kavalír - až je Rouček krotit a mírnit musil.

To se přihodilo v každém statku, v každé chalupě. Blí-ženská láska nahrazovala pojišťovnu proti ohni i krupobití, nouzovou akci, státní i zemské subvence. Hůře bylo pak v letech pozdějších, kdy kroupami zničena byla ne jedna ves, ne jeden okres, ale celé kraje písecký i táborský - ale pak ani stát, ani země také nastačily a opět byli jsme všichni svědky skvělého příkladu - kdy za mořem v srdcích vystěhovalců českých zaplála stará láska k rodnému čes kému jihu - přes oceán pomocnou ruku podávali, ne holou - ale přeplněnou dolary…

Tak Putimi se zase pomohlo a Putimáci pomoc přijali vděčně sice, ale při tom důstojně a sebevědomě, zvláště když viděli, že ji dárci poskytují ochotně a radostně. Okolní sedláci dávali, ale nepokořovali. Nečekali, až si z Putimi pro obilí přijedou. Sami je do bílých, čistě vypraných pytlů lněných naměřili, a jako by je dlužni byli, sami do Putimi vlastním potahem vezli. Velcí velkým, malí malým pomáhali.

U Cimburů na dvoře stála fůra, do čtyř prken pytli ovršená. Cimbura vypřahal koně, Marjánka ve světnici sháněla poctu mladému Kovandovi z Hradiště. Mladý sedlák sám mezi tím vynášel obilí na sýpku a tam do truhel sypal.

Cimbura jako by neviděl, co dělá, Slušno, aby dobrý 253

skutek vykonal Kovanda celý od "a" až do "z". Sluší se, aby darované obilí i na špýchárek vynesl, ale nesluší se, aby mu Cimbura pomáhal, mohlo by se zdát, že počítá darované pytle, prohlíží jejich velikost, odhaduje míru a zkoumá jakost a čistotu zrna - zkrátka darovanému koni že do huby hledí.

Proto nevšímá si hosta, ale všímá si teď ve stáji jeho koní a vším možným je opatřuje a obsluhuje.

Konečně je obilí vyneseno, pytle všecky do jednoho složeny a Cimbura jako by náhodou potkává Kovandu vracejícího se naposled z půdy k vozu.

Za ruku ho hned ujal - do světnice uvedl a za stůl "pod obrázky" posadil před talíř "svítku" žlutého, cukrem posypaného.

"Strýčku - podivil jsem se, co vy ještě máte obilí a jaké!" počal velebit Kovanda, "jako broky je těžké všecko vaše obilí suté a kulatiny krásné - hrách jako perly, čočka jako troníky veliká."

"Neviděl jsem tvého daru, ale mému zrnu tvoje jistě nezadá, znám hradišťské půdy, Kovandovic pole a vím jaké obilí kulaté i ležaté na nich roste. Ale koně tvoje jsem viděl, a kdyby nebožtík otec tvůj z hrobu vstali, potěšili by se nesmírně."

"Ještě více by se radovali, kdyby slyšeli o Běláčkovi, o jeho podivuhodných osudech, o jeho návratu a skonu -celý kraj znovu o tom všem mluví."

Tak rozprávěli spolu pěkně ve velké světnici a Marjánka jen časem nahlédla, neschází-li nic hostu.

"To jsem se u vás rozpovídal jako doma," vstával a k odchodu se chystal Kovanda.

"Jen poseď ještě," nutil Cimbura - "jen pojez ještě," nutila Marjánka, "však jsi mi ještě nic nepověděl o ženě a dětech," a napředla nyní ona nit hovoru. Cimbura vyšel a nakázal Marianně koně zapřáhnout. Dovedla to jako chlap - to byl Cimbura bez starosti, a proto klidně se vrátil k hostu. Pozorné jeho ucho po chvíli slyšelo zahrčet vůz.

"Aha - Marianna už zapřáhla - a obrací," tušil správně, a když host opět k odchodu se zvedal - nebránil mu, ale sám také povstal a slavnostně zahovořil.

"Nepřál bych tobě ani sobě, můj zlatý chlapče, abych k vám přijel s takovou, s jakou ty k nám. Ale dnes mně a zítra tobě. Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech.

254

Věrně v paměti podržím i já, moje žena i moje děti, cos pro nás v neštěstí udělal, a ne-li já tobě, snad mé děti tvým dětem jednou za půjčku oplátku dají - zatím Bůh ti to odplať a požehnej, abys toho na statku nepocítil."

Nedávám na oplátku - dávám rád a rád jsem, že jste pomoc přijali a jí nepohrdli."

Ruce si podali, až před dvůr hosta i s vozem vyprovodili a pak se rozešli.

Takové a podobné návštěvy vystřídaly se ve všech statcích, ale mimo sedláky přihlásil se i pomocník jiný - nečekaný - kníže pán, což všecky v obci tuze překvapilo. Kníže pán nemá v putimském katastru ani líhu pole, není ani jejich sousedem a přece si na nevzpomíná - psát jim dává, aby se poradili a jemu odepsali, co by jim nejvíc za vděk přišlo - chtějí-li brambory anebo obilí a které - žito anebo pšenici, ječmen anebo oves. I hrachy má výborné, i čočky a vikve - čisté i ve směsce.

Sešla se obec na radu; ale doradit se nemohla. Pšenici mají na knížecím, přesívka jí říkají, podivná pšenice -seješ ji na podzim, je ozimka, seješ-li ji po jaře, je to jarka. Pšenici tam mají, fouska ji zovou - červeného zrna, se slupkou hladkou a tenkou a je moučnatá jako žádné jiné. A jaké ječmeny tam pěstují! Klasy jako prsty dlouhé, osi-naté a šestiřadé - ten třeba na knížeti chtít. Což jejich ovsy teprve, bujné, po pás vysoké! Všem se chce knížecích ovsů. Hrdá obec nesmí být neskromná a o mnoho žádat, ale nesvorná je, neboť se nemůže o daru dohodnout. Jako les ve větru, jako řeka pod jezem, tak hučí a šumí obec. Jediný Cimbura za stolem mlčky sedí, s nevolí poslouchaje. Oči starostovy padly na něho a už ho vyzývá: "Promluv, Cimburo, poraď, čeho si obec žádati má." Hlasy se tiší, umlkají, hlavy k Cimburovi se otáčí. Ano, ať mluví Cibu-ra. Podivno, že jim dříve nenapadlo - "pst, pst, poslyšme Cimburu," napomínají se všichni navzájem.

"Už jsem chtěl odejít, sousedé," počíná přísně Cimbura - "hanba mi bylo a stud mě odtud vyháněl. Obec se sama nad sebou zapomíná - a jako žebráci o almužnu, kterou ani nemáte - se sváříte. Jednáte pošetile jako oni lidé v pohádce, kteří hádali se o zajíce, dříve než ho strčili do pytle. Pamatujte si, ,kdo se ptá, nerad dá' - z našich lidí nikdo se neptal, ale každý přivezl a dal. To třeba říci Knížeti, kníže nám píše; ale my mu psát nesmíme, my mu 255

po poslu vzkažme, že obec ničeho nežádá a také nečeká, ale dá-li, podle své vůle a svého rozumu aby dal, z daru na dárce že soudit budeme."

"To jest přece řeč jak se sluší a patří," nezdržel se Kopecký, aby nepochválil - a všichni hned chválou plýtvali a volali: "Koho jiného, Cimburu pošleme - zná se s knížetem - až sem do Putimi k němu přijel."

Cimburu hryzlo v té chvíli svědomí - "vskutku byl zde, pozval tě a tys mu dosud dlužen čest, kterou ti prokázal, oplatit," vyčítal mu hlas.

"Cimburo Jene, jsi svolný dojít ke knížeti jménem obce?" optal se starosta a ještě dodal: "hled, všichni si toho vroucně žádají - snad by stačilo dojít k panu direktoru - kdybys nechtěl až ke knížeti samému."

"Ne, ne" - brání se obec - "lepší pán než pánek. Lepší kovář než kováříček" - a resolutní Černoch vykřikl: "lepší Petr než trumpetr - s knížetem ať mluví."

"S knížetem vaším jménem promluvím," přisvědčil Cimbura. Hned druhého dne vydal se na cestu, časně vyšel. Jak za Pískem na knížecí grunty vstoupil, už praskaly rány a rozprášená koroptví hejna přelétala přes silnici. Ohaři slídili v brambořištích a strniskách - a koroptví kohouti z luk otavou hustě porostlých rozčileně, poplašeně křičeli, svolávajíce své věrné pozůstalé.

Den sice podzimní, ale přece teplý a jasný. Slunéčko se na nebi směje a hřeje ještě, tak hřeje, že si Cimbura i kazajku svléká, na hůl nadívá a vysvlečený si vykračuje. Rozjímá, co a jak knížeti pánu řekne. S pánem řeč - na váze měř! Po peří ptáka - po řeči člověka poznáš - hodného i darebáka. Vystřelené broky nechytíš a hloupých slov nezadržíš - ale dobré slovo mnoho zmůže a huby nespálí. Tak rozjímá Cimbura a cesty valem ubývá.

Tam bílý zámek knížecí v černých lesích zdaleka už na něho kývá. Ale i tu padají rána za ranou po pravé ruce Cimburově a řetěz střelců i honců podél silničky kráčí proti Cimburovi. "Pomáhej Pán Bůh" by řekl Cimbura lidem pracujícím, ale neřekne to střelcům - zelené krvi -konajícím vražedné dílo. Dívají se na Cimburu - mluví patrně o něm, usmívají se a hle, ten střelec právě prostřední v řadě odkládá pušku, vystupuje z čáry a i se psem de Cimburovi do cesty. Kdo je to? Cimbura ho nemůže 256

poznat a co chce asi? Patrně fořt nějaký starý. Sedlák úsilně si vzpomíná, kde už ho viděl - kde se s ním setkal — prohlíží si ho od paty k hlavě - jeho střevíce uprášené, punčochy, krátké kalhoty, kabátec i klobouk s peříčkem -všecko jako otřelé, obnošené má na sobě. "Patrně chudý fořt nějaký na chudé myslivně nebo hajný jen na bídné hájovně," usuzuje po šatu Cimbura. Cimbura sahá po vydrovici, ale než ji smekl, pozdravuje ho sám lovec: "Pozdrav vás Pán Bůh, poutníče, nemýlím-li se, tak jste Jan Cimbura z Putimi."

Jak ten hlas uslyšel, vzešlo světlo v hlavě Cimburově, náhle a neočekávaně. Postavil se jako svíčka rovně, po vojansku, čepici smáčkl a radostně se hlásil: "Ten jsem. A vy jste jistě sám pan kníže. Ne po šatu, ne po tváří, ale po hlasu vás poznávám."

"Nu, zestárli jsme. I vy jste, Cimburo, zešedivěl a k zemi se naklonil. Čas člověku krásy nepřidá. A jak se máte?"

"Po vůli Boží. Zdrávi jsme a hřešili bychom proto, stěžujíce si."

"Ruka Boží se vás dotkla - potlouklo u vás."

"Potlouklo, ale rána už se hojí. I jiné zkoušky posílá na mne Bůh. Posledního syna Martina mám na vojně v Bosně, na tkané niti visí jeho život a kůň Běláček - pan kníže se naň pamatuje -"

"Ten, co jel na něm Vindišgréc u Střezetic?"

"Ano, ten - s tím jsem se při jeho smrti shledal." Cimbura vyprávěl podrobně podivný osud milého hřebečka - "ale pan kníže promine, že stále o sobě mluvím - i mě by těšilo slyšet, jak se vám a paní kněžně vaší a milým vašim dětem vede."

"Jako vám, drahý Cimburo. I náš syn je v Bosně a zdrávi jsme byli. Starostí mi hlava šediví a chystám se na výměnek - Povězte, kam jdete, doprovodím vás, abyste se stáním nemeškal. Za chůze si pohovoříme."

"Přímo k vám, pane kníže."

,,Aj, tak přece plníte daný slib a návštěvu mi oplácíte. Nechtěl jsem vám toho připomenout, ale až bychom se byli rozcházeli na hranicích mého panství, byl bych řekl: Cimburo, ne panské, ale selské sliby - chyby!"

Zastyděl se Cimbura a za prominutí prosil. "Našinec nevyrostl s knížaty a nepásl s nimi na drážkách hříbata - 257

nezná jejich způsoby, časem jim nedůvěřuje a neosměluje se s nimi jednat jako s člověkem sobě rovným. Na záminku jsem proto čekal, na důvod návštěvy; kdyby byl kníže pán na své pozvání už zapomněl - abych mohl říci: pro to a to sem přicházím."

"A co tedy příčinou milé vaší návštěvy?"

"Jsem, pane kníže, vyslancem a mluvčím celé počestné obce putimské. Psaní jste nám poslali a vědomost v něm dali o dobré vůli pomoci nám v neštěstí. Pravda, z víc rukou větší pomoc a almužna nechudí. I bolest má svou radost a naší radostí je láska, které se u sousedů těšíme. Pomohli nám a ještě pomáhají. Ale neskromní být nesmíme, Nabízenou pomoc rádi přijmeme, ale abychom si diktovali: to a to chceme - toho nikdy neučiníme."

"Ale milý Cimburo, dobře jsem to mínil, vždyť nevím, čeho nejvíce potřebujete?"

"Všeho a ničeho, neboť děravého pytle nenaplníš. Abychom se nezdáli pyšnými, víme, že dávat a prosit jest hloupé - každý dar i sebemenší vezmeme, ale o nic sami nepožádáme."

"Podivno," usmál se kníže - "vaše řeč jest hrdá a skromná zároveň. Chvíli se mi zdá, že jste tak pokorní, že se neodvažujete poroučet si, a chvíli zas, že vlastně o mou pomoc nestojíte. Uhodl jsem?"

"Obojí, pane kníže. Nesmíme vám bránit vykonat si na nás pro duši dobrý skutek, ale hrdost nám brání žebrat o cokoliv. Ruka Páně těžce se nás dotkla, ale neožebračila, jen ranila, ale nezabila a nezničila, přátele nám vzbudila -i vás nám naklonila a dobrý přítel nad zlato."

Kníže mlčel, jako by rozvažoval. "Víte co, Cimburo," zvedl náhle hlavu - "provedl a ukázal jste mi své hospodářství - provedu vás po svém, všecko vám ukážu a vy ne jako putimský sedlák, ale jako můj rádce povíte mi, co bych vaší obci měl poslat."

"Kdo mě o radu požádá - vím-li ji - odepřít bez hříchu nesmím."

To už mluvili u samého zámku. "Lituji a kněžna s dětmi ještě více litovat budou, že nejsou doma, sama by vás pohostila i obsloužila - tak ale spokojte se tím, že vám sám snídani podám."

"Zaplať Pán Bůh, pane kníže - já už snídal," odřekl Cimbura - podíval se po slunci a pomyslil si: "Pro pána 258

krále bude už pomalu poledne a on mne zve na snídaní." Usmál se i kníže a pravil : "Přeřekl jsem se, odpusťte -na oběd vás zvu, vlastně jen kousek masa pojíme."

Nejdu bez chleba přes pole, mám v kapse skrojek a nůž - jdu s holýma rukama, nic knížeti pánu nenesu, ani paničce, ani dětem - jakpak mám poctu přijmout," nechával se Cimbura nutit, ač chápal, že pohostinstvím pohrdnout nesmí.

,Byl by nás potěšil váš dárek, ale i bez něho za svůj stůl znovu vás zvu -já neurazil vás, ale jedl s kněžnou pod vaší střechou - Cimburo, neurážejte mě."

Už jdu, už jdu," rychle krotil Cimbura knížete pána, jehož čelo se kabonilo, a vešel s ním do zámku.

IV Jako doma pomodlil se nahlas Cimbura: Než se dotknem lžíce, nože, Z nebe na zem, Pane Bože, rač se na nás podívat: požehnej nám jídla, pití, které chceme k živobytí z štědroty Tvé požívat.

"Zdrávi požili, pane kníže," přál ještě sedlák a bez dalšího nucení posadil se do měkkého křesla. Kníže pán také křížem se požehnal a poprosil: "Tak, milý Cimburo, jako doma, pobízet se nedejte," přisunuv k němu mísu se studeným nářezem.

"Doma jez, co máš, u lidí, co ti dají," pomyslil si Cimbura a pustil se s chutí do jídla. Lokaj nalil mu skleničku vína.

"Na vaše zdraví, sousede Cimburo."

"Ať slouží i vám, pane kníže," a jemné, broušené pohárky cinkly o sebe jako stříbrné.

Za jídla Cimbura řeč nerozpřádal, odpovídal jen stručně na otázky, a když dosyta se najedl, složil nůž i vidličku, sebral opatrně každý drobeček a poděkoval: "Zaplať vám Pán Bůh - dobře jsem se najedl, dobře se u vás jí i pije."

259

"A snad i kouří," usmál se kníže, nabízeje Cimburovi doutník. Tu teprve octl se host na rozpacích. Nenáviděl kouření doutníků - ale hostitele urazit nechtěl.

"Pane kníže, bez urážky, ale cigárko si nevezmu -dovolíte-li, dýmečku si nacpu,"

"Proč pohrdáte doutníkem?"

"Protože není pro sedláka, ale pro pána. Na cigárku sedí oheň nahý, nechráněný, utrousí se jiskérka, a než se naděješ - požár vzplane. Cigárko se nedokouří, odhodí se ho kus a to mám za marnotratnost. Cigárko třeba sirkou a ne hubkou na křesadle zapálit. To všecko pro našince není. Sirky a cigárka mají na svědomí mnoho ohňů. Neslýchali jsme dřív, co slyšíme teď každé chvíle - tam a tam že celá usedlost lehla popelem … V dobré dýmce jest boží oheň jako v pasti, vytrousíš-li kamínek nebo křesadlo, tím nezapálíš - jinak je se sirkou. Sedlák kouří cigáro, jenom když se ho chytá fúrie, Kláskovina, pijatyka. Knížeti se chce rovnat - ne-li kočár, bryčku pro sebe si pořídí a v ní sebe samého vozí, sedlář mu musí urobit měkké sedadlo do ní. Tak divným směrem, pane kníže, svět se šine. Jako ze zlata ryzího bývali sedláci, rez, to je hřích, se jich nechytal, zvláště ne hloupá pýcha, chlast anebo zhýralost. Dnes, Pane Bože, pomoz! Ne zlatí, ale ani železní už nejsou ti mladí. Vidíme ve světě, že všecko se leskne jako padělané, laciné, fabrické, horší než bývalo - tak i s lidmi se děje. Rez se jich chytá. Sedlák se stydí za koženice, kožich a be-raničku - na hlavu klobouček si jako hnízdo posadí, vlasy si pod ním učesá "do kačera", vousy - podnosky stát si nechá a nakroutí, cigárko v hubě žmolí. Černá země a černý je proto i chléb náš vezdejší. I za ten mnohý už se stydí. Přijde do hospody a stydí se z kapsy vytáhnout skrojek vlastního chleba. Do košíčku za to po mastném rohlíčku, po bílé housce sahá. Dobré i zbožné jsou staré selské manýry. Pánem Bohem sedlák děkuje. Bohem vítá, zdraví i se loučí. Dnes ujímají se jiné způsoby. "Má úcta" a "dobrý den", "poroučím se" a "nazdar", tak ohání se pozdravy sedlák. Písecká škola rolnická i na tom podíl má, byť i všecko nezavinila. Řekl bys, že je to študentek, pán od péra, snad písařík některý z Písku od úřadu a zatím hle - sedláček je to. Cigárkem to všecko počíná - a proto je nenávidím a do úst nevezmu, co živ budu."

"Dobře," přikývl hostitel a klepl na zvonek. Jako na 260

drátku hned ve dveřích se zjevil lokaj, "Rovněž já rád si z dýmky zakouřím. Lujs, podej dýmky a tabák."

S celým stolečkem hned přihrnul se Lujs, hned dýmky pěkným tabáčkem cpal, hned knížeti i hostu po jedné podal a zapálil. Obláčky šedého dýmu vznášely se ke stropu, ohnivé vínko jemně rozehrávalo se v žilách, tváře zčervenaly, příjemně se sedělo a povídalo.

Milý Cimburo," rozvazoval kníže, "marno stavět se proti proudu. My jsme oba starosvětští lidé, vy jste ještě starší než já, ale musíte uznat, že život se stále více zaplétá, že žádá i podává víc, a mladí, ti se mu snadno přizpůsobují i řečí i krojem i celým způsobem života veřejného i soukromého. Pokrok, pokrok je to."

,.Chyba, pane kníže, není to pokrok - klam a šalba je to. Pravda, že čím dál jsou lidé studovanější a učenější i u nás zde. Od těch dob, co Ražicemi dráha ponejprv projela, mnoho se změnilo. Roste vzdělanost, ale hlásí se bezděky otázka, roste-li s ní stejnou mírou i mravnost? Dobře už třicet let čtu noviny. Ale jednu věc v nich pozoruju, čím dál, tím víc nacházím v nich zpráv o podvodech, krádežích, žhářství, vraždách a sebevraždách. Někde něco není v pořádku. Tak se mému selskému rozumu zdá, že se vzdělává jenom stále hlava a zanedbává se srdce. Rozum se brousí, srdce otupuje. Přemýšlím o tom směru, a vidím, že čím dál bude hůř. Po vzdělání, školách, novinách, knihách všecko se sápe, jako by to platilo všecko a zatím to se mi nezdá nejprvnější věcí. Tou je v životě poctivost, střídmost, pravdymilovnost a zbožnost, to je základ štěstí, s tím musí jít vzdělání ruku v ruce, jinak na scestí svede člověka."

"Pravdu máte. Mám panství i v jiných krajích tohoto království. Tam rolníci pokládají se za nejvzdělanější a nejosvícenější v celých Čechách. Nevěřil byste, že i náboženstvím pohrdají, poutím se posmívají, ale na výlety běhají, kostelu se vyhýbají, ale už dopoledne v hospodách usedají. A hle, v tomto kraji plném vzdělání a pokroku lze pozorovat podivnou věc, o které dosud zde není památky," a kníže ustal, jako by se rozmýšlel, má-li dál mluvit, čili nic.

"Dopovězte, pane kníže, co jste o tom kraji tam napověděl," pobídl ho Cimbura.

"Stěží mi uvěříte, věc neslýchaná, ba nemožná bude se vám to zdát. Tam ani hospodyně nejdou do kostela jen proto, aby jim někdo mezi tím nesebral na kurníku vejce.

261

tam hlídat se musí na stromech ovoce, na polích obilí, na lukách seno, v lese dříví, v rybnících ryby. Tam nehlídá se jen panský majetek, ale i selský a co se nehlídá, to ukradnou, a neukradnou-Ii, tak to zničí. Ano, zní to podivně, ale vy máte skoro pravdu: čím jsou lidé vzdělanější, studovanější, tím se zdají být i nemravnější - ač přece jisto, že vzdělání má zušlechťovat, zjemňovat a zdokonalovat člověka. Nevěřil byste, co gruntů v tom kraji tam octlo se na bubnu. Nekoupil-li jsem já, koupil statek žid."

"Takové případy staly se i u nás. Falešná vzdělanost zavedla už i zde sedláka i selku na scestí. Chtěli se rovnat pánům, dali si říkat "pán" - "paní", strojili se jako páni, a statek počal se drobit, strych po strychu, dědina po dědině se prodávala, až statek zmizel, roztál jako sníh na sluníčku. A to považuji za zločin spáchaný na našem stavu, nad který většího neznám. Nás sedláky drží zem, půda, pole, luka, les. V tom je naše síla - bez toho jsme plíva, nic, vítr nás odfoukne. Statek si zvětšit, to je zásluha a dobrý čin, ale hříchem - statek prodat, třeba vám, pane kníže, jako vám ho prodal lhůtecký Kladiva."

"Zaplatil jsem mu za statek cenu skoro dvojnásobnou."

"Vím, dvacet tisícovek, ač za ně nestál. Ale Kladiva neměl prodávat, měl říci: vím, pane kníže, že jsem se svou půdou uprostřed půdy vaší a že je to nemilé i vám, i vašim strojům, i vašim zajícům i vašim honům, že vám překážím ve všem a všude. Ustoupím, ale ze svého statku ukrojte mi někde na okraji díl jiný, dvojnásobný a já vám povolím. Chválou bychom zahrnuli Kladivu."

"Uložil si peníze a žije z nich bezstarostně."

"Peníze, co jsou peníze? Jako dítě pamatuji, že padly peníze náhle - přes jedinou noc. Kdo měl večer tisícku, měl ráno jenom desítku a mnohý se stal žebrákem. Ale kdo měl grunt, ten toho ani nepocítil, ani se nepohnul, ba platil víc než dříve."

Za řeči utíkal čas. Dýmečky dohořívaly, v zámeckém průjezdu zahrčel kočár.

"Milosti, zapřaženo," hlásil ve dveřích Lujs a zmizel. Kníže vytáhl hodinky z kapsičky, na jednoduché černé šňůrce a jenom stříbrné. "Vida, vida," spatřiv je, pomyslil si Cimbura, "u nás pomalu každý čeledín, o sedláku nemluvě, má takové, ne-li lepší" - a znova zahořel hněvem proti marnivosti a parádě.

262

Libo-li tedy, projedem se panstvím," navrhl kníže, vstávaje od stolu.

Vím, že jsem u knížete a vím, co říkávají staří, kdyby na rychlém koni člověk seděl, kalupem jel, ani za týden by knížecí statek neobjel, ale přece raději bych se prošel, větší zisk bych z toho měl, všeho lépe všimnout bych si mohl."

"Poručte jen, a kde si přát budete, koně se zastaví a projdeme se." Pár koní černých jako havrani zaujal nejdřív hostovu pozornost.

Usedli do kočáru a projeli parkem. Své divy Cimbura spatřil. Rostliny, byliny a květiny, jaké nikdy nikde, ani v lese, ani na louce nevídal. "Kažte zastavit, pane kníže," přál si Cimbura, a než dořekl, koně stáli jako přimraženi. "Jak to zastavuješ?" chtěl se obořit Cimbura na kočího -"nevíš, že kůň zvolna se má do běhu rozehnat - ale ještě volněji běh mírnit. Náhlým zaražením na předku trpí kůň" - ale mlčel. Jen lítostně na koně pohleděl, jak stáli přední nohy v -písku zaryté a bujné hlavy na zkroucených krcích ke chřtánům otěžemi přitisknuté. Teprve až kníže vystoupil, povolil kočí koním. "Však si už nesednu, když ten chlapík tak nekřesťansky zastavuje," umiňoval si sedlák a otočil se po zahradě. "Na mou věru jako v ráji! Kde se tu ty stromy vzaly, kdo je vypěstoval, kde vyrostly? Buk je tu, jen že má listy černé, dub je tu, ale listy má kro-penaté, jasan je tu, ale list jeho je strakatý, topol je tu, ale list má žlutý okolek, bříza je tu, ale větvičky jako provázky místo vzhůru, dolů visí. Všecko vidím jiné a podivné. Růže tu dosud kvetou, ač už jim dávno minul čas a ne-kvetou jen červeně a bíle, ale i žlutě, fialově, tmavě, jak kdo chce."

"To nejsou stromy naše, to nejsou růže naše, to nejsou květiny naše. Všecko je sem odjinud přeneseno a zasazeno. Růže jsou francouzské, palmy z Itálie, jiřiny z Erfurtu, stromy jehličnaté se stříbřitým leskem až z Kalifornie, Virginie a některé keře z Japonska a Číny," vykládal mu kníže. Provedl jej skleníky, letními i zimními, ukázal mu fíkovnu, ale Cimbura zarytě mlčel a ničemu víc se nepo-divoval. Prošli park a hned za ním byla zahrada zelinářská a školka.

Jak spatřil Cimbura mladé stromky, rovnou k nim zaměřil. Tu stál Cimburův známý, starý štěpař, tu stojí 263

i zahradník. Ale co to? Neusmívají se na něho, ruky mu nepodávají. Jako zkamenělí stojí, klobouk smeknutý, ruce k tělu, jako na vojně. "Ukažte mému hostu školku," poroučí kníže a teprve pak zas do nich život vjel. "Tak zde máme nejprve krsky a tvarové stromky," počal zahradník. Při pohledu na ně, sevřelo se Cimburovi lítostí srdce v těle. Spatřil stromky nizoučké, jako ukřižované, větve jako ramena roztažená a k dřevěným latím uvázaná.

"Chudáčkové," ulevil si sedlák, "proč vás tak moří a trápí a jak krásné ovoce přece máte." Usmál se zahradník a vykládá, to že jsou stromy ke zdi a pro špalíry, k pěšinám, cestám, aby nepřekážely. "Ostatně zde máte polo-kmeny." Ty už se Cimburovi víc zamlouvaly. Pěkné stromky, pohodlné bez žebříku lze je prořezat, housenky jim obrat i očesat. Ale přece jen nejkrásnější jsou vysokokmen-né. "Oddělení jablek," hlásí zahradník a vysvětluje -"v té řadě je jablko Bismarkovo, novinka, ve druhé reneta francouzská, dál jabloně gravštejnské, za nimi car Alexandr" - zas už neposlouchá Cimbura a běží k hruškám.

"Hrušeň virtemberská, za ní v řadě hruška Napoleon, tady je řada holandských a solnohradských." Cimbura zesmutněl, lhostejně se dívá na třešně i višně, na slivoně i švestky, na broskve i meruňky. V duchu se zaradoval, když spatřil hradbu, v ní otevřená vrata a za nimi lán panského jetele, který se červenal pozdními ještě medulkami. Libě zavoněl, jak sluníčko naň svítilo a černí čmeláci s bzukotem mlsně poletovali po velikých červených paličkách.

"To je kabrňák jetel," zavelebil teď Cimbura, "a jak vidím, letošní, panenský, kosa se ho ještě nedotkla."

"Nechali jsme na semeno, je koupeno přímo ve Štýrsku," poznamenal kníže, "na semeni mnoho záleží, proto mám pšenici ruskou od řeky Donu, žito zélandské, řepu bernsdorf-skou anebo bavorskou - ale ted vám něco zvláštního ukáži - ohlédněte se."

Cimbura už z dálky slyšel hukot, jako by tudy dráha někde jela, ale jak teď na vršku stál a stranou pohlédl, spatřil podivné divadlo - parní oračky.

"Před měsícem přímo z Anglie mně přišly. Výborně pracují - hleďte, tři brázdy najednou berou, čtvrt sáhu široké, čtvrt sáhu hluboké a pluh ujíždí, jako by s prázdnem jel -"'

264

A co to oráte?" optal se Cimbura, když se nasytil pohledu.

Pastviny ruším, pod pluh je vydávám. Pořídím pro dobytek výběh u stájů, zbavím se ovcí, ovčíny zavru a stodol z nich nadělám."

Chybujete, pane kníže. Ovce jakožto posvátné zvíře statku požehnání přináší. I Kristus Pán ji miloval a Sebe Sama Beránkem Božím nazval. Z ovečky všecko výborné -i vlna i maso, i mléko i mrva, jako ze žádného jiného zvířátka."

Nechybuji, Cimburo," usmál se kníže - "jak vy mluvíte, tak v hospodářství mluvit se nesmí. Nutno řídit se ne citem, ale počtem. Ovce se nevyplácí, nepase-li se. A ježto pastviště jsme zrušili, buď na luka přeměnili nebo rozorali, ježto jetele stařiny a strniska hned za kosou oráme, úhoru ani líhy netrpíme, nemá ovce na čem se pást a proto ji rušíme. Abel pásl, Kain oral. Kain zabil Abela a na těch bratřích vidíte obojí způsob hospodaření i jeho osud. Hospodářství u nás nesmí být pastevní, ale musí být orební, vy sedláci nesmíte být pastýři jako Abel, ale musíte být jako Kain oráči. Kain ve vás zabije Abela."

"Dobytka se zbavit?"

"Neříkám zbavit, ale nenechat ho bez kontroly po pastvách toulat, drahou mrvu chlévskou roznášet. Doma musí zůstat, doma mít i výběh a sedlák ho musí pozorovat, vážit, mléko měřit, maso, máslo, vejce vyrábět a prodávat, zkoušet, nová krmiva i plemena zavádět a naučit se počítat, co s jedním kusem zkrmíte a co od něho získáte. Jako v dobytkářství, tak i v polaření opustit musíte starý způsob pěstování jedinečných plodin žita, ovsa, pšenice a ječmene a zavádět podle poloh plodiny průmyslové, hlavně řepku-olejku, řepu cukrovku, chmel a co vůbec v tomto kraji možno. Hospodářství pastevné nahraďte trojstranným, střídavým, naučte se víc a líp pěstovat okopaniny, které pole vyčistí, místo úhoru do suchých polí sejte ligrus a francouzskou vojtěšku, jak vám to Horský v Libějicích ukázal. Nesejte len, konopí a proso, ale za to kukuřici, bob a mák. Orné nářadí musíte mít lepší, orat hloub a záhy, pole neošidíte, pořiďte si nejen brány, ale i ježky, harky a válce, polaření nás spasí, proto i rybníky vypustím a v luka nebo pole proměním -" odmlčel se kníže. Tváře mu hořely a oči se leskly zápalem, se kterým 265

mluvil. Cimbura však zůstával ku podivu chladným. Zna-telno, že řeč knížete jest marná, že Cimburu nezískal a nepřesvědčil a Cimbura se tím netají.

"Že i rybníky vypustíte?" táže se skoro posměšně. Protiví se mu ta lačnost půdy a jsou mu v té chvíli dvakrát tak milé jako stříbro lesklé hladiny rybníků. Duší mu kmitnou zrcadla krásných rybníků drhovelských, ohromná Milava, Dobev, Rojice, Křešice, Talina a všecky známé vody se zelenými hrázemi a šedými mlhami za podzimních jiter a už i jemu červenají tváře a volá hlas: "braň a nedej". Proti knížeti se postavil, cestu mu zastoupil, aby mu uniknout nemohl a domlouvat počal: "Pane kníže, pěkně prosím, neberte nám dvojí, co nejvíc v přírodě miluju: lesy a rybníky. Nesahejte na ně. Oni staří nebyli hlupáci, když rybníky zakládali a vodou naháněli. Rozkopáte-li hráze a vypustíte vody, přijde sucho na nás na všecky, vinný s nevinným trpět bude, naučí vás to hráze opět navézt, rybníky napustit, aby se v nich zase ryba proháněla. Nekonejte tedy práci marnou a nad tváří němou - rybou se ustrňte. I ji Pán Ježíš miloval, za pokrm mu sloužila, peníz v ústech z jezera na povrch mu přinesla. Bojte se vody, nebuďte jí nepřítelem. Nejen země ale i ona nás živí. Sedlák podává hostu chléb a sůl, ale králi svému podává zem a vodu, tedy to, z čeho chleba dobývá. Proto obojí, zem i voda se žehná a světí. Ze země je sice člověk stvořen a do země se vrací, ale bez vody nebylo by života, nebylo by vzrůstu a úrody, všecko zakrní a zbobkovatí. Nejhorší ranou pro sedláka -sucho."

Usmál se kníže, ale hostu neodporoval. Cimbura hned poznal, že ani on knížete nepřesvědčil a rybníků neubránil. Zarmoutil se a schlípl, do sebe jaksi se schoulil, v mlčení jako v plášť se zahalil.

"Pojďme dál, hle do dvora máme nedaleko, ukáži vám svoje hospodářské stroje. Je to můj vzorný dvůr a hospodářské školy často sem vodí svoje chovance. I vás jistě mnohé zaujme. Tak hned zde za stodolou vidíte žentour. Cimburo, vy sedláci hříšně plýtváte svou silou a časem. Blíží se doba, kdy člověk ne tak rukou, jako rozumem pracovat musí, a kdy černou, hrubou práci za něho vykoná stroj. Vyhoďte proto čím dřív tím líp ze stodol cepy a nahraďte je alespoň žentourovou mlátičkou, obilí nevějte, fukar vám to obstará rychleji a o mnoho lépe, řezací stolice vystě- 266

hujte z řezáren a dejte tam řezačku, kruhadlo a šrotovník, i to požene žentour. Věřte mi, Cimburo, miluji českou vlast a zvláště jih a vás sedláky a rád, ani nevíte, jak rád bych vám byl v hospodářství vzorem, příkladem i pomocí, vidím v tom své poslání mezi vámi, účel a smysl svého života a nacházím málo pochopení."

Měkne Cimbura, rozhrnuje plášť mlčení a opíraje se o secí stroj lítostivým hlasem konejší svého hostitele. "Křivě si to vykládáte. Uznejte, že co se hodí knížeti, nehodí se sedláku. Co může kníže na panském, nemůže sedlák na selském. Nemůžem se po vás opičit na stokorcových statcích."

"Liché výmluvy" mává kníže rukou - "pole drenážemi si odvodnit a luka zavodňovat může každý. A na co jeden nestačí, na to stačí družstvo. Sám se mi rovnat nemůžete, ale vy všichni v Putimi vyrovnáte se mému dvoru jednomu a všichni v okrese - mému panství. Jako já mám svůj pivovar, mlékárnu, lihovar, cukrovar, který zpracuje moji řípu, mléko, -brambory a ječmen a tak dvojí užitek mi dá - proč vy byste nemohli mít své družstevní továrny? Mám-li já na každém dvoře parní mlátičku, proč vy byste ji nemohli mít společně? Odložte selskou pýchu, závist a vzájemnou nedůvěru, od individualismu přejděte v hospodářských otázkách ke kolektivismu, srozumitelně řečeno spolčujte se, obec víc zmůže než jednotlivec, spojenými silami i těžké břemeno lehce se zvedá, společně kupujte, společně prodávejte, učte se od jiných, třeba od dělníků, kteří na ochranu svých zájmů čile zakládají si spolky a besedy, nebo od průmyslníků - svému stavu i své vlasti jste povinni včas postarat se o řádnou selskou organisaci - to jest to pouto, které by z vás drobných utvořilo jediné těleso mohutné, asi tak jako z malých cihel veliký dům se složí. Zle bude, nestane-li se tak záhy a včas," oddychl si kníže, bílým, voňavým šátečkem utíraje si pot, který mu po skráni stékal.

"Každý se spálí jen jednou. Co pošlo z těch společných cukrovarů a pivovarů? Kdo je skoupil před pěti lety v licitacích? A koho ožebračily?" jakoby sama sebe tázal se Cimbura.

"Ovšem poctivost je základem a podmínkou zdaru. Šidit se nesmí ani podvádět. Za úředníky byste si nesměli vybírat své nedostudované synky, které nikde jinde ne- 267

chtějí. A tak jsme tam, odkud jsme vyšli. Není a nezmůže všecko pokrok, vzdělání - stroj - ale musí tu být především poctivost, jak jste pěkně pověděli. Nevím, našli-li bychom úředníky poctivce, každý člověk je víc sobek než tobek a příležitost dělá zloděje. Proto vy máte svůj kmen úředníků i služebníků, někteří co pamět lidská sahá už vašemu rodu slouží, jako klíště kožicha se vás drží, z otce na syna služba přechází, ale u nás tomu tak není a nebude. Sedlák půdy se drží a špatný úředník je z něho; i když na výměnek odcházíme, neloučíme se s půdou, ale kus pole a louky do své smrti k užívání si vymiňujeme."

"A přece s půdou nehospodárně zacházíte" vybuchl náhle kníže.

"My a nehospodárně? Jak to?" řekl Cimbura a opět se zastavil.

"Pojďme," pobídl kníže, "máme toho ještě mnoho prohlížet - neviděl jste dosud ani koníren ani ovčínu, kravína ani hříbětince, cestou vám to povím -" a zaměřili rozsáhlým dvorem od stodol a kůlen k chlévům.

"Procházím-li vaše pozemky, třeba o honech, žasnu, co půdy ladem ležet necháváte. Meze máte na krok široké, vodoteče na dva a průhony na pět. Cesty polní vyrovnají se místy širší císařské silnici, dohodněte se o obecní statek a mezi sebe rozdělte, polní cesty vyměřte na dva sáhy, nic víc, do polí kamenné mezníky nasázejte a meze zrušte, strych, dva, pole nabudete."

"Pane kníže, to je takhle. Meze a vodoteče nejsou naše.

"Čí by byly?"

"Jsou chudých. Jejich jsou i okrajky našich selských rybníků a lesů, jejich je tráva v průhonech a po stráních, jejich jsou i klasy na poli. My sedláci cítíme přísnou povinnost, kterou Bůh nám ukládá, pomáhat i podruhům, dopřát jim požít si meze, kravku nebo kozu v průhoně popást, dát člověku, který se mnou pole vzdělává, záhon půdy pod brambory, líhu jetele pro dobytče. Děti bez-zemků mají staré právo na klasy. Zabolelo mne, když jsem spatřil u vás podivný stroj, nač je? se ptám a vy jste mi řekli : shrabovat klasy."

Potí se kníže, ale nezlobí. Má rád Cimburu pro jeho přímou řeč, ale bránit se musí a brání.

"My jinak o chudé pečujeme. I my i naši předkové 268

chudobince a špitály po panstvích založili, pense platíme a tak o ty, kteří nám sloužili, ve stáří pečujeme."

Ano, o ty, kteří vám sloužili. Ale což ti chudí, kdož vám neslouží?"

,Ať si žádost podají, my jim podporu poukážeme" ale už tu byla hříbata a byl konec řeči. Koňař probudil se v Cimburovi a všecko ostatní v té chvíli ustoupilo do pozadí. Po koních kravín přišel a ohromný, rozsáhlý ovčín nakonec. Vyšli konečně i z něho a tu kníže se zastavil a s úsměvem v líci řekl: "Tak jste viděl můj nejlepší dvůr, povězte mi, líbil-li se vám."

"Líbil i nelíbil," vyhýbavě odpověděl Cimbura.

"Nechci slyšet v čem se vám líbil, ale zato upřímně povězte, v čem se nelíbil."

"Povím, proč bych nepověděl? Nelíbí se mi vaše zahrada. Růže tam máte francouzské, křoviny japonské, květiny italské. Nelíbí se mi vaše školka. Stromy v ní máte druhů německých a holandských. Nelíbí se mi vaše chlévy. Koně v nich máte uherské, krávy švýcarské, ovce španělské, vepře a psy anglické. Nic se nekaboňte, pane kníže a povězte, co tu máte českého?"

"A je něco lepšího českého?"

"To si myslím. Tak hned stromy. Pročpak nemáte ve školce hrušku cibulku, jabloň žitňavku, štěp ječně?"

"Jsou takové stromy?"

"Arciže jsou a výborné. Kdyby nebylo u nás potlouklo, mohl jsem vám poslat košíček toho ovoce."

"Je divno, že mi o tom ani ředitel, ani zahradník nic neříká!"

"Nic divno; protože ani jeden ani druhý nejsou Češi -"

"Dál, co se vám ještě nelíbí?"

"Nelíbí se mi, že koně trýzníte."

"Oho! Jak a čím?"

"Tu se podívejte" řekl Cimbura a ukázal na kočár, který krok za krokem za nimi popojížděl, "ocásky mají sotva na prst dlouhé, čím pak si mají mouchu nebo hováda sehnat? Ubohé koně, hle, jak třesou kůží a sekají nohama, a jak je kočí za to trestá. My pomáháme dobytku ne bičem, jako vy, ale rozumem. Mouchy jim oháníme, ča-brakou pokrýváme, olšovím, páchnoucím listem je potíráme "Dobře. A co ještě?"

269

"Panská služba, zahálky družba - jak jsem viděl na vlastní oči. Všude, kde pracovalo pět šest lidí, stál u nich dozorce, šafář, poklasný, hlídač nebo hajný; ale sám nepracoval. Člověk má pracovat, protože je k práci stvořen, jako ryba k plování anebo pták k letu, protože bez práce se mu stýská. Má pracovat radostně a při práci si prozpěvovat, ale nemá mít nad sebou hlídače, nemá být k práci poháněn nadávkami, hrůzou a pokutami. I ten dozorce každý má pracovat a lidu příkladem práci ukazovat. U nás neurážíme dělníka, nevyvyšujeme se nad něho, ale s ním ve všem rovni do díla se zapřaháme, ba sedlák sám horší a těžší práci sobě přidělí a dělníku jako hostu dá přednost. Oba jako bratři pracují a k stolu společnému usedají."

Dlouho mlčel kníže, až konečně řekl: "Mnoho pravdy leží ve vašich výtkách, ale časy se změnily a nám už není možno patriarchálně žít. Ostatně je to i u vás jen otázka času. Cimburo, posaďme se a poručte, co byste si ještě viděti přál."

"Ničeho už, pane kníže, mnoho jsem viděl, slyšel a se dozvěděl, nikdy toho nezapomenu, prosím za prominutí, přeřekl-li jsem se v něčem, nebo urazil-li jsem knížete pána, jsem jen hloupý, prostý sedlák."

"Naopak, Cimburo, rozhovor s vámi způsobil mně srdečnou radost, dovolíte-li, doprovodím vás a do Putimi dovezu."

"Jako by se stalo, pane kníže," děkoval se Cimbura -"mám chvála Bohu zdravé nohy, donesou mne."

"Jedu kněžně naproti na písecké nádraží, svezte se tedy se mnou."

"To je jiná, příležitosti použiji, dřív alespoň budu doma."

Usedli. Koně dali se v let. Kdekoho potkali, zastavil se a za kočárem hleděl. Cimbura veze se s knížetem! Lokaj s premovaným kočím na kozlíku, koně jako vítr, kníže se usmívá, usmívá se i Cimbura na známé z kočáru a jmenuje je knížeti. Pískem projeli a před nádražím se octli. "Mám ještě půl hodinky času," vytahuje kníže svoje otřelé hodinky, "jeďte krokem k Putimi," nakazuje kočímu a znovu do hovoru se pouští.

"Jste ještě tak silný, Cimburo?" s úsměvem se táže. Zardívá se Cimbura jako jinoch, pýří se a zapírá. Kam se 270

poděly časy, když vynikal silou, je blízek sedmdesátce, to už síla člověka opouští.

"Slyšel jsem, že jste ve zlosti sekeru do špalku zarazil a vyndat ji nemohl jinak, než klínem špalek roztrhnout -"

"Nu ano, to jsem učinil," kajícně přiznává se Cimbura.

"A jak tomu bylo u Horníků, když se koně zapletli?"

"Zle - boží dopuštění," neznamenaje léčky, prostodušně vykládal Cimbura. "Ponocný pro mne přiběhl. Běžím tam, a vidím, co se stalo. Jalovice se odvázala a v noci připletla se na koňské stání. Koně měli pažení roztřískané, jesle shozené, žlab stržený, zadní nohy za řetízky, jalovice mezi nimi a všechno v jednom chomáči válelo se po zemi."

"A co jste dělal?"

"Ani už se nepamatuji."

"Sekeru! vykřikl jste - a jednou ranou přeťal jste oba řetězy."

"Ne - dvě rány padly, musily, protože řetězy byly daleko od sebe - koně pak hned vydechli a uvolnilo se jim. Ale pošlapanou jalovici musil Horník zabít."

"Škody však neměl; vím, že jste v Putimi založil obecní spolek, který dobytče rozebere, koupil jste i trokar pro případ nadmutí a pás pro krávy trsačky, to máte počátek družstevního hnutí, ale dojíždíme k Putimi a vy jste mi dosud nepověděl, co bych měl Putimským darovat."

"Nepověděl, protože kníže pán se neoptal."

"Co mi tedy radíte?"

"Radím, abyste poslal Putimským a sice obci fůru štěpů ze školky," řekl Cimbura, opouštěje vůz - "to jediné nám sedláci nahradit nemohou a sám hleďte, co stromů krupobitím zničeno."

"Jsou německé!" - poškádlil Cimburu kníže.

"Darovanému koni na zuby se nehledí," usmál se sedlák.

"Výborná rada!" pochvaloval si kníže, tiskna Cimbu-rovi ruku. "Žijte s Bohem a pozdravujte ženu i děti."

"Zdrávi vzkazovali," děkoval Cimbura a nechal pozdravovat kněžnu, prince i princezny.

"Cimburo, slibuji vám, že se vám syn brzy vrátí z vojny," ještě řekl kníže, dojat náhle jakýmsi měkkým citem.

"To kdyby Pán Bůh dal," zaprosil sedlák - a hleděl dlouho za vzdalujícím se kočárem. I kníže z kočáru ještě jednou se ohlédl a kloboukem zamával 271

v Plnému, zralému lusku podobala se hlava Cimburova po návštěvě u knížete, plno nových, plodných myšlenek v ní rostlo, hýbalo se, s Cimburou žilo. Kudy chodil, myslil na knížecí řeči a plány, na to, co mu o hospodářství, o semenech a plemenech, o šetření časem a půdou, o strojích povídal. Ale ani knížeti nevykouřily se hned z hlavy výtky a námitky sedlákovy. Také on o nich rozjímal a přemýšlel a v mnohém za pravdu mu dával. "Je to tak, jak řekl," přiznával se, "málo českého mám na svém panství, i já i moje rodina tvrdou češtinou mluvíme, ale za to plynně německy i francouzsky, nedbáme o to, co je českého, jen pro cizí hoříme. Co o chudině řekl, co o rybnících mluvil -mnoho pravdy má."

A tak oba byli sebou navzájem spokojeni, vzájemná upomínka mile je hřála, ale časem bledla, nové starosti stěhovaly se do hlav, vytlačovaly a dusily, co dřív v nich kvetlo a zrálo. Zlá zima minula a sotvaže sníh sešel, chápali se sedláci práce. Jarní sije nečeká. Ovsy, hrachy a ječmeny musejí do země. Pozdě slavili letos velikonoce a proto i pozdě lovily se rybníky vejtažné, potěrné i kaprové. Cimbura vždy sledoval s velikým zájmem lov a radoval se, když se zátahy tak dařily, že vyloveno bylo třeba sto i více centů ryb, hlavně kaprů, hladkých i šupinatých. Ale i candát bělice, tu a tam úhoř, okoun, lín, cejn a mník třepaly se v síti, nevodu anebo vrši, podle- toho, čím lovit fišmistr rozkázal. Ale hlavně na štiku těšili se Putimáci. O "putimské štice", proslavené rybě, vědělo se po celém širém okolí. Na sáh dlouhá byla a v ocasní ploutvi měla vypálený letopočet 1848. Ten rok ji poprvé vytáhli a Bůh ví, jak stará už byla. Při každém lovu po ní pásli, na břeh vytáhli, obec si ji prohlédla, změřila a zvážila a zase znovu do vody hodila. Po rybách ovce přišly na řadu. Obahnily se a matky bahnice i skopci k jarní stříži se chystaly. Ovčín se vyveze pod zelí, vystele se čerstvou slámou, ovce vyplaví a vyperou dvakrát po sobě a pak rouno se jim vezme.

O tom přemýšlí Cimbura sedě za nedělního odpoledne před chalupou. Vyšel si po obědě posedět na boží slunéčko. Vylákal ho teplý jarní den. Dýmečku drží v levičce a pravicí vytahuje měchuřinku s tabákem, měchuřinku zle ohmatanou, odřenou a popraskanou.

272

"Však už prásko ve chlívku zraje," myslí si Cimbura a vzpomíná na podsvinče určené na zabijačku. Měchýř z krmníka náleží hospodáři. Nadme jej, pověsí pozorně nad kamna vyschnout, pak pečlivě vymne, Marjánka tkaničkou ho ovroubí a hospodář má skrývačku na tabák po celý rok.

Nacpal dýmku, zapálil a dvořištěm i návsí se rozhlédl. Jabloň hubička, soudek i řehtáč, hruška ovesnička, dě-kanka, čáslavka i raná jakubka, které sám vysázel, jsou poseté pupenci.

Na první pohled poznává, že to nejsou jen listové pu-pence, ale květové puky, okrouhlé, nabouchané, květ i plod v zárodku chovající. ,,Hle, jak míza hrne se do leto-rostů," myslí si spokojeně Cimbura.

Ze stromu na strom přeskakují myšlenky jeho a navštívily i stromy knížecí. Nezapomněl kníže pán! Ovršený vůz jich v pozdním podzimu poslal, jak je sázet, knížecí zahradník ukázal, ujaly se všecky a podél polní cesty raší už.

"Ale na Martínka zapomněl," běduje si v duchu Cimbura a duše se mu svírá úzkostí. ,,Je-li pak ještě mezi živými ? Padl v boji? Skosila ho smrt v nemocnici ? Živ sotva bude, protože známku života nedává - nepíše. Povídá se, že se pluky z Bosny vrátí a vystřídány budou jinými, zdrávi povídali! I jemnostpán s panem učitelem tomu věří a nedávno to Cimburovi z novin předčítali, ale já nevěřím," rozumuje sám v sobě Cimbura.

Kde se vzal, tu se vzal, stojí náhle před Cimburou voják. - Než se sedlák vzpamatoval, už ho objímá a "tatínku, tatínku" volá.

"Martine, dítě mé, jsi to ty anebo mne smysly šálí?"

"Já, já, tatínku! Včera nás dráha přivezla z Bosny do Písku nazpět a na týden mně dali dovolenou."

"A já na tebe jako na mrtvého myslím."

"Rok za dva se nám počítá - na podzim budu mít vyslouženo."

"Ženo, dcero, Marjánko, Marianno, hleďte, jakého hosta vedu," křičí Cimbura ve dveřích.

Nezná se k synovi matka, k bratrovi sestra. Zmužněl Martin, zesílil, osmahlý v obličeji jako cikán, vous kryje mu ret a vlasy zhoustly a zčernaly. Ale jak "maminko" promluvil, poznala ho matka, poznává i sestra. Radosti míry a konce není. . .

"Běžte pro Jana k Piksům, pro Francka k Srnkům, pro 273

Verunku k Štěrbům," poroučí Cimbura, "všichni po pžehnání ať u nás se sejdou a my do kostelíčka Pánu Bohu poděkovat půjdem."

V putimském kostelíčku při požehnání klečí Cimbura se svým synem Martinem. Cimburka doma otáčí se kolem rozpálené plotny, Marianna s velikým džbánem běží už po druhé k Srnkům do hospody.

Martin se stal hrdinou dne. Přicházejí po kostele k Cim-burům sousedé, otcové i matky synů, kteří vojákují a s Martinem odvedeni byli k dragounům, dělostřelcům a k jiným branžím a Martin má sólo. Cimburův voják vypravuje, jak nic tam dole neplatila jízda ani kanonýři, protože to nebyla vojna v širém poli, ale vojna partyzánská, s neviditelným dobře skrytým, země znalým nepřítelem. "Na dvě stě důstojníků a víc než pět tisíc vojáků tam zůstalo, nouzi o vodu, o chleba, o všecko jsme měli a my - pěchota -vršek po vršku, ves po vsi dobývat musili," líčí Martin a popisuje boje u Žepče, Banjaluky, Vysoké a Sarajeva. Vypravuje o stanném právu, náhlých soudech vojenských, o tureckém vojsku, Turcích, Turkyních, o jejich zbraních, domech a chrámech. Týden vypravuje, až dovolená končí a Martin se musí vrátit do kasáren, ale jde s veselou, s veselou se s ním i loučí, nebo vědí, že se na podzim vrátí, doslouží. . .

Jen otec se s ním jaksi těžce rozchází a nerad ho propouští.

"Už už abys přišel a práce se ujal," tesklivě naříká a syn Martin i matka Marjánka i dcera Marianna překvapeně pohleděli na otce. A jaký div! Jak tu seděl na lavici u stolu před Martinem, všem zdál se jim pojednou starý. Jako by jim rázem světlo vzešlo a osvítilo sedláka Cimburu, všimli si, že jeho tvář zvráskovatěla, jeho hlava zbělela a jeho ramena se ohnula, čehož nikdy před tím nepozorovali.

Martin se sestrou jako hodné děti obracejí hlavy k matce, co ona té změně říká. A aj! Jaká změna stala se v té chvíli i s matkou. Stojí u sedícího otce, žilnaté ruce její jsou sepjaté, kůže na čele zvarhanělá a vlasy pod šátkem čelo úzkým proužkem vroubící jsou sice pěkně uhlazené a na dvě strany rozčísnuté, ale jakoby moukou poprášené.

"Maminko, máte vlasy pomoučené," povídá Marianna, vztahujíc ruku k matčinu čelu.

"Opraš mi je, dceruško," odpovídá matka a sklání k dceři pěknou svoji hlavu.

274

Ach, maminko zlatá, to není mouka, ale šediny," naříká dcera, líbajíc matčiny vlasy.

Tatínku zlatý, proč to?" - ptá se Martin - "sedíte na prázdno a prohýbáte se, jako byste břemeno nesli."

Nesu břemeno sedmdesáti let, to jest všecko, co mne v těch letech dobrého i zlého potkalo. Jest to tak těžké břímě, že když se brva k němu přidá, přiváží už a cítím její tíhu. Tělo, skořápka, stárne a chátrá, plesnivím, chlapče můj, a když se do vody ráno podívám, hlava starce hledí z vody na mne, i vidím, že uletěly časy, kdy jsem si česal a hladil vlasy tmavé. Šediny hrobové květiny. Jsem jako strom. Rostl a kvetl jsem, silný jsem byl i plodný, hynout počínám a vadnout. Proto toužím po tvé podpoře, po tvých rukách, po tvé hlavě i po tvém srdci, abych několik let ještě s tebou žil, v dobrém tě utvrdil, ve všem poučil a zdokonalil, abys jménu mému ke cti žil, nebo jsi kost z mojí kosti a krev z mé krve."

Smuten odešel Martin, na otce stále myslil a otec na něho. Radoval se ze svého syna, neboť poznal, že se na vojně nezkazil, zdraví nepozbyl, ale jemu - otci - tělem i duchem podoben že bude.

"Kéž už by jen přišel," toužíval skrytě a dočkal se. S Martinem nyní hospodařil, vedl ho, radil, káral i napomínal a Martin jako malé pachole povolně poslouchal, "tatínku sem - tatínku tam" s otcem mluvil, od práce hrubé ho vzdaloval, šetřil a sám dle potřeby za dva pracoval. Marianna matky si hleděla, kolem ní se točila a modré z nebe - kdyby možno - byla by jí snesla, do ohně pro ni by skočila.

Tak se jim pěkně žilo, že Cimbura pustil z hlavy svoji zamilovanou myšlenku: "Jakmile se mi chlapec z vojny vrátí - ženit se musí a půjdu na výměnek."

"Jsme jako na výměnku," smávala se Cimburka, "naši mladí hospodaří."

"Važte si toho," záviděli jim lidé, "dokud to tak jde; ožení-li se Martin, cizí krev vám přivede do stavení, kdo ví, bude-li se k vaší hodit."

A tak léta plynou. . . Dobré i zlé nesou ve svém klínu a sypou lidem na cestu hned růže, hned trí. Tvářnost milé vesničky putimské se mění. Jako zralé hrušky ze stromu žití do hrobu padají soused po sousedu. Umřel veliký Černoch, stařec skoro stoletý, zápasem s medvědem 275

proslavený, na hřbitov ze statku odstěhoval se malý Že-žulka, ten co smelek na krku unesl, k sv. Vavřinci odnesli Keclíka a nová generace nenápadně, nepozorovaně ujímá se vlády. Stýská se po starých Cimburovi a k mladým srdce přilnout už nemůže, nerozumí jim a oni nerozumějí už jemu.

V rodinném životě střídá se neštěstí se štěstím. Ve-runku nejvíc pronásleduje a Cimbura s ní cítí. Fůra dříví ji přejela a jen jakoby zázrakem vyvázla. Uzdravila se a neštovice poslal na ni Bůh, už plakali pro ni u Cimburů i Štěrbů, zaopatřena a na cestu do věčnosti připravena - ale neodešla. Div divoucí se stal, ze všeho se vybrala. Její muž stal se v ty doby po Kopeckém kostelním zpěvákem, vůdcem poutníků, i růženec v kostele s lidmi se modlívá, za člověka zbožného a hospodáře rozšafného v celém okolí platí.

Po cestě trnité i květinové kráčejí také u Piksů a Srnků. Zvláště Jan zamiloval si stromy a byliny všecky, opatřil si herbář a jako profesor všemu v přírodě rozumí. Dětí přibývá. Už dva syny a dvě dcery má Jan, kolik dětí je i u Štěrbů a Trnků, "dědečku, dědečku" volají na Cimburu, ručky po něm vztahujíce.

Běží život; lidé platí mu svou krvavou daň, berouce od něho dny i roky věku svého. Tiše, neslyšně utíká v jihočeských vískách a jen někdy, zřídka rozproudí se a rozleje jako Blanice, když ledy jdou anebo o povodni. ..

Putim je zvláštní vesnice. Má něco, co nemá mnohé město. Dvě železné dráhy už běží těsně kolem ní a letos r. 1884 už od jara vyměřují a staví kolem Putimi dráhu třetí - transversálku. .. Ražice, Putim a Protivín jsou konečné body velikého trojúhelníka, jejž tvoří tři páry železných kolejnic. Kolem stavby mostu přes Blanici hemžili se zas Taliáni nebo "tataři", jak lid říkal vlašským dělníkům, s nimiž těžce smluvit se mohli, přišli zas "trhani", navzájem se titulující slovem "bratránku", kámen a stavební potřeby zase čile se vozily, ale přede všemi přistěhoval se do Putimi - Salomon Steiner. Neslýchaná novota: žid na ves!

U mostu, proti Roučkovic mlýnu najal si celý domek, z jednoho okna udělal dvéře a z velké světnice stal se zbožím nabitý krám a kupodivu, žádný z partafírů při stavbě dráhy nevystavěl a neotevřel - kantýnu, jak tomu jindy bylo.

276

Dřív ještě, než "bratránci" poprvé motykou země se dotkli, už všem po silnici spěchajícím píchala do očí veliká tabule, která červeným písmem z bílé půdy hlásala, že tu "Salomon Steiner prodává zboží koloniální, střižní i galanterní". Drobnější nápisy oznamovaly, že tu "c. k. prodej tabáku", "prodej školních knih" - "prodej kořalky" i "hracích karet".

Ven se otevírající, dvojkřídlové, oplechované dvéře jako by rozpínaly náruč na kolemjdoucí, náruč po nich vztahovalo i okno opatřené dvojdílnou, otevřenou okenicí. Na jedné smála se švarná markytánka v krátkých sukénkách se skleničkou červeného rumu v ruce, přes vyklenutá prsa visel jí na modré stuze soudeček s nápisem "likéry". Na druhém dílu na zkřížených nohách seděl vousatý turek v turbanu a špičatých sandálech, kouře z ohromného čibu-ku. V okně za sklem táhly se tři police. V nejhořejší přihrádce stála řada ozdobných, pestrými obrázky polepených lahviček, ve kterých na mdlém dosud jarním slunci jako živý oheň hořely různobarvé, sladké kořaličky, rosolky zdravotní a žaludkové kapky. V prostřední, v čistých, baňatých sklenicích se širokými hrdly třpytila se káva pražená i zelená, pruhované bonbóny, kyselé okurky a v nejspodnější pak celé stůčky kartounů, sukna a plá-týnka a přes ně pěkně složené hedvábné šátky, pentle a zástěrky, kabátky, šály, punčošky i rukavičky. Duhovými barvami zářily a ženské srdce v těle se po nich třáslo, jak si jich při pohledu na ně silně žádalo. Co byly proti tomu jejich selské samotkané příze, šerky, plátna, moldouny, mezulánky a kanafasy? Co byly proti tomu hrubé mužské ovčí kožichy a "zvířecí" nohavice z ovcí nebo kozlů? K výkladu zboží slouží i dvéře. U nich stojí především svazek rákosových bičišťat s krásnými, žlutými hřebíčky pobitými rukovítkami, při nich visí pramen řeménko-vých bičů s pestrými červenobílými třapečky u návěsky, sud slanečků tu páchne. Ani dvéře na všecko nestačí. Zdi kolem dveří pobil Salomon Steiner hřebíky a skobičkami, po nich rozvěsil rýče, motyky, špičáky, lopaty, kosy, sekery a na každý kus křídou napsal cenu nepatrnou, až směšně malou proti té, kterou žádal za sekeru anebo rohatiny kovář. Ale vlastní sklad zboží se nalézal uvnitř. Na podlaze stály plné pytle jemné "tortové" mouky, švestek a rýže, veliká váha decimálka se houpala, železné ráfy na kola, 277

hrnce litinové, plechové i hliněné, čpěl tu petrolej, kořalka i sirky, se stropu visely dolů lampy, svíčky, řetězy, provazy, dýmky a školní tašky a při stěnách v nových regálech bylo zboží vší chuti. "Všecko co srdce ráčí a nač si kdo pomyslí u mne je na prodej" usmíval se líbezně za pultem malý pan Salomon a s ním v krámku otáčely se i dvě ženské, jedna starší a ošklivá. Pod podivným nosem černalo se jí chmýří jako chlapu, a za chůze kolíbala se jako kachna. Ale vedle ní byla tam i dívka kupečkovi i kupcové nepodobná, s chůzí páví, tváří pěknou jako obrázek a ve všem ostatním tuze podobná markytánce venku na okenici namalované.

Nezvyklá ta novota dráždila všecky Putimáky. Očkem do krámku pošilhávali, před výkladem postávali, zboží pozorně prohlíželi, ale přes práh nohou dosud nevkročili, ani když mezi dvéře vyšel Salomon a s čepičkou v ruce zval: "Má úcta pantáto, má úcta panímámo, pojďte dál, můj krám si prohlédněte, za troník zboží koupit nemusíte, zadarmo vám kalíšek likéru pro zahřátí naleju, zadarmo kornoutek cukroví pro dětičky domů přidám." Marné lákání, marné sliby. Putimáci jsou "hlavatí", chodí dál do krámku k Hálům a Žižkům, dál do hospody na ,starou' a ,novou'. Děti jsou děti, těm nelze rozumu dát. Obléhají někdy krámek a tu vychází paní Steinerová s tváří svým nejlíbeznějším úsměvem okrášlenou.

"Čí pak je ten hezký chlapeček?" ptá se mazlivě a drží cukrovou tyčinku mezi prsty. Jako když do vrabců střelí, rozlétnou se děti a teprve až zase zmizí kupcová v krámu, slézají se znovu.

Ani dospělá chasa zvědavosti neodolá. Nože kapesní, dýmky, sáčky na tabák i peníze prohlížejí v neděli hoši, prstýnky, špendlíky a náušnice vábí k sobě zraky dívek. A tu nevychází ani pan Salamon ani "frau Steiner", ale ze dveří vychází ,slečinka'. Vychází v červeném jako krev a přiléhavém jakoby na tělo ulitém tenounkém živůtku, v bílé zástěrce, pod krátkou sukénkou vykukují v červené punčošky a černé střevíčky obuté nožky, červená mašle třese se nad bílým čelem jako motýl na černých, uměle načesaných vlasech. Usměje se a rozpuklými rty zableskne se řada drobných, dravčích zoubků. Podívá se a blesk vyšlehne z černých žhavých očí a kterého z hochů zasáhne, ten jako uhranutý se zachvěje; jako žárem polit se až po 278

uši zardí, jako k zemi přikován s očima sklopenýma stojí a jako by na rukách i nohách spoután byl, sám sobě připadá.

"Pojďte dál," usmívá se a šveholí slečinka, "nebojte se a pojďte, uvidíte, jak lacino koupíte, jak spokojeni budete, jak vám u nás dobře bude."

,,A nač bychom chodili," ozval se první Cimburů Martin, silák po tátovi, "nám se vedlo před vámi dobře a bude i bez vás," na patě se otáčí a všichni za ním odchá- zejí.

"Fuj, ta má oči," uplivují chlapci.

"Fuj, ta má šaty," uplivují dívky - ,,Fuj, to jsou sprosťáci," uplivuje si v krámku slečinka, ale opatrně a tiše, aby ji nikdo neslyšel.

Ale nezdar neodstrašuje pana Salamona. "Mlčte a mějte strpení," napomíná svoje pomocnice, "jen až přijdou páni partafíři, poleze k nám ta selská pakáž hloupá a my je ožralé a oškubané dohola budeme vyhazovat."

Přišli páni inženýři, přišli páni partafíři, přišli i "trhani" a stavba počala. Páni inženýři měli za krámkem svůj extra pokojíček, "vinárna" bylo na dveřích jeho napsáno a červené vínko jim nosila červená slečinka. V krámku seděli páni partafíři, likéry popíjeli, rybičky v oleji přikusovali a je obsluhovala paní Steinerová, venku na dvoře pod dvěma kaštany seděli za hrubým, z prken sbitým stolem na dlouhých na sudech položených prknech, dělníci a kupeček přímo ze soudku čepoval jim šedou, kalnou kořaličku. Až z Písku páni oficíři počali sem jezdit, železniční úředníci ze stanic počali se sem trousit a Putimákům vzešlo světlo.. .

"Sodoma, učiněná Sodoma je tam," usoudil chalupník Štěrba.

Slovo se ujalo a jinak než ,v Sodomě' u kupečka se neříkalo.

Ten tam byl milý klid letních večerů. Do tiché noci hřmotí italský, veselý zpěv, německé klení, české hádky, křik vášnivých hlasů, zoufalé volání o pomoc člověka bodnutého, rány rukou i násadou; ale vesnice si toho nevšímá, zevšednělo jí to. Pouze to všecky mrzí, že partafíři každou sobotu vyplácejí v krámku a že i sedláci tam pro peníze musejí si chodit. Stojí za pultem při výplatě Salomon, uklání se a usmívá, "tolik krásných peněz bere pán a nic nedá utržit? Mám tuze krásný zbytek na kabát, 279

anebo ať udělá radost paničce a koupí jí tenhle krásný šátek" - umí mluvit úlisně a vlídně, a jakmile si sedlák látku prohlížet počne, už je ztracen. Neví ani jak a kalíšek punčoviny stojí před ním, neví ani jak, už jej i vypil, neví ani jak, už má látku zabalenu a v kapse, už sedí mezi partafíry, už i z karet list bere a hraje. . .

Ale na stráži stojí ženy. . . Když dvakrát, třikrát stalo se to muži, mlčely, ale když po čtvrté šel si Hlodálek pro výplatu, zastoupila mu cestu žena. "Nezahodím tě a nezahanbím před lidmi, abych pro tebe do ,Sodomy' šla, jdi si, utrať zas výdělek, podepiš novou směnku, opij se, ale pamatuj, v té chvíli, kdy se předními vraty přitlučeš domů opilý, já zadními vraty i s dětmi odejdu domů k rodičům. Brala jsem si střídmého a hodného člověka, tomu jsem přísahala věrnost, lásku i poslušnost, ale ne opilci. Ty chceš být Klásek, ale já nejsem Klásková, mám děti a půl statku patří mně - vzpamatuj se a zastav, dokud je čas."

Sklopil hlavu Hlodálek, šel a div že Salomona do tváře neudeřil, když ho zdržovat počal. Ve čtvrt hodince se vrátil a na groš ženě peníze na stůl vysázel.

Andělové strážní jsou putimské ženy! Docílily toho, že dva světy žijí tu vedle sebe, stýkajíce se, jen když je nutno, ale nemíchajíce se navzájem. Sousedé vážní jako aristokraté, zůstávají věrni hospodám, ku kterým poutá síla zvyku i příbuzenských svazků, bdí nad svými syny a dcerami, bdí i nad svou čeledí. Všechno "cizí" hrne se "do Sodomy", ve které zavedena novinka: prodej lahvového piva z knížecího pivovaru. Všecko "domácí" Sodomě se uhýbá a štítí.

Dva světy, pravíme, žijí vedle sebe už po čtvrt roku a nemíchají se, ale co není, snadno se může stát. . .

Nadešla putimská pout svatovavřinecká.

Aj ty svatý Vavřinečku, stojíš na pěkném vršečku ! Vycházejí panny z tebe jako andělově z nebe.

Vyšly z něho po nešporách nejen panny, vyšli i mládenci a zaměřili k Srnkům. Loni byla poutní muzika "na nové", proto letos povolil ji starosta "na staré". Za mládeží 280

pospíšili i staří. I Cimbura po dávném zvyku vede sem svoje hosty semické i hradišťské.

"Tatínku sem, k nám," kývají a volají na něho Jan se Štěrbou, usmívá se na něho Verunka i Rozárka, místo jemu i jeho hostům zjednává pan otec Rouček, židle sem nese přes hlavy tančících Frantík.

Usedl Cimbura a kouřem se rozhlédl. Jeho oči hledají Martínka a poznávají ho - ramenáče - hned mezi všemi. Roztáčí Hamákovic Marjánku. Také starý Hamák hledí na tancující párek a sleduje jej, jak se míhá, vynořuje a zase ztrácí v kole. Když se pohledu nasytil, upřel oči na Cimburu a v té chvíli, jako by si řekly, i zraky Cimburovy padly na Hamáka, na cestě ty dva pohledy jako by se potkaly a políbily a oba otcové se usmáli.

Jako by se nic nestalo, otáčí Cimbura znova hlavu k tancujícím. Hledá teď Mariannu. Nemusí ji hledat, statná, ztepilá její postava píchá sama do očí. Kdo ji to drží v náručí? Kdo se jí to tak upřeně do očí dívá, že nic jiného nevidí a neslyší?

"Toho vy, strejče, neznáte?" diví se Keclík. "Můj host, mladý Kotrch ze Stříteže."

"Neznám Kotrcha a o Stříteži nevím, ač jsem slyšel, že je to vesnice v Polesí někde u Volyně a že Střítežákům říkají "rajcháci". Starého Boubala znám dobře. Má pěkné koně, těžké Netoličáky."

"Jakpak byste Kotrchy neznal," směje se mu Jan -"Martin přece vypravuje, že v Bosně s ním u jedné setniny sloužil, je tuhle s Keclíky v přízni, matky si tykají, kvůli Martinovi na koni sem až ze Stříteže na pouť přijel. Měl jste vidět, jak se zaradovali, když se před hodinou zase sešli a poznali."

"Tak tak," kývá hlavou Cimbura, jako by se rozpomínal, ale jeho oči mlčí, nesmějou se, nezáří. Zešeřilo se, je třeba svíčky rozsvítit.

Vtom ozval se hluk, smích a zpěv na návsi, takový, že přehlušil hudbu, blíží se, roste, už otevřenými dveřmi dovnitř do hospody se valí. . . Francek rychle dřevěné svícny na stůl staví, aby si na nové hosty posvítili.

To druhý svět ,ze Sodomy' přichází si zatancovat o poutní muzice ,na starou'. Jdou partafíři a "červenou slečnu" veprostřed si vedou, jdou za nimi i "bratránci" a koho ti si to vedou?

281

I to je Venoušek! Pamatujete se ještě na slouhovic hrbatého Venouška? Chodíval s matkou jako dítě zvát sousedy "do obce", krejčím se pak vyučil, zestárl, ale nevyrostl a teď už řadu let šije u mistra Lososa v Písku. Často přichází do Putimi, o pouti i posvícení a v zimě třeba čtrnáct dní tu "pracuje". Sedí na peci u Keclíků nebo u Cimburů, známým šaty spravuje a přešívá i do nových pro děti se pustí a při šití velkým i malým pohádky i noviny vypravuje. Putimští mají rádi svého hrbáčka, ale dnes ho nepoznávají.

Mezi trhany se octl a jako maškaru ho oblékli. Vous pod nosem má uhlem namalovaný, na staré hlavě papírovou čepici, v ústech cigáru -taliánku, kabát naruby a jako ženich u kabátu rozmarýnu s fábory.

"Zahrajte teď Venouškovi," poroučí drze cizí svět -pouští krejčíka a volají naň: "Venoušku, ženichu, vyber si nevěstu," a ten blbě se směje, nesrozumitelně blekotá, nožičky se mu pletou, ano je opilý.

"Opili ho," vykřikl Cimbura za stolem a vstal.

"Nestydové, mrzáka opili."

"Urazit nás chtějí - potupit."

Jak by uťal, přestala hudba.

"Hrajte!" poroučí cizí svět.

"Ani nepísknete," poroučí domácí svět.

"My jsme páni," volá cizí svět a vytahuje peníze.

"Trhani jste," vykřikl hlas, příkrý, rozvášněný hlas.

Padlo zlé slovo, nelaskavé, nekřesťanské, které i Cimbu-ru bodlo a zamrzelo. Jak nemělo bodnout cizí svět? Jako kámen udeřilo to slovo a roztříštilo hradbu, která světy dělila, smísí se a setkají. Pane Bože, bude zle!

S křikem z kola ke zdi jako ustrašené holubice z náručí tanečníků prchají dívky, ke stolům do kouta, k židlím a sklenicím stavějí se hoši, u dveří a kolem kruchty s muzikanty stojí partafíři, stojí i Vlaši a jako divoký mák mezi nimi rudě hoří a plane "červená slečna". Kolo se vyprázdnilo, zde v něm srazí se teď mraky, odbude se zápas.

Hrbatý Venoušek ve své maškaře sám a sám se potácí mezi rozhněvanými stranami. Divokým smíchem zasmáli se jedni, jako by jim jedu do žil nalil, zbrunátněli druzí.

"Odejděte v míru, pokoji a lásce," volá Cimbura mohutným, hrudním hlasem a jak volá, strop se třese. Všecko tichne a poslouchá.

282

"Neodejdem, jsme tu ve veřejném hostinci," odpovídá vzdorně partafír.

"Nepřišli jste s dobrým, urazili jste nás, povídám po druhé, odejděte, dokud čas. - Venoušku, pojď mezi nás." Na čele Cimburově už vystoupila jeho rudá jizva, žíly jako brky nalily se mu na krku a skráních.

"Ať jde, kdo má chuť," ozvalo se naproti, nad hlavami Vlachů bleskly nože, ale současně udeřil už prudký Kotrch střítěžský židlí o zem, jako když je utne, urazil nohy, tvrdé, dubové, pěkně soustruhované a poděloval jimi chasu.

"Schovejte nůž," zabouřil znova Cimbura, "nůž je nástroj, ale ne zbraň. Nožem chléb krájej, strom očkuj, zvíře zabij, ale na člověka jej nezvedej, holýma rukama chcete-li, popadneme se v křížku."

Nůž zablýskl - zafičel Cimburovi kolem jeho šedin a zarazil se do zdi.

"Vrahové," vykřikl Cimbura, chtěje se vrhnout dopředu.

"Tatínku, nechte nás," kupodivu klidně řekl mu Jan a Cimbura viděl syna Martina, jak skočil první jako lev, s ním Kotrch a Jan, sedlák Černoch, Kloudové, Štěrba a Francka jen zaslechl, jak zavolal: "Chraňte světlo, abychom viděli."

"Vida, to mi nenapadlo," povídal si Cimbura, sahaje po svícnech. Pozdvihl je nad hlavu a svítil.

Viděl, jak zmizeli partafíři s "červenou slečnou" a místo nich jako chrti vyřítili se Vlaši a postavili se na odpor. Rány padaly, ale nikdo jako by jich necítil, krev stříkala, ale jen dívky zakrývaly si oči. Dravec probudil v klidných selských lidech a umlčel člověka. Rozvášněným zvířetem stal se každý, i ženy kurážně vyskakovaly na lavice, oči jim hořely a "nedejte se, nedejte se", volaly. Zápasili ztuha, ale krátce. Sraženi do kouta u dveří prchali "bratránci" jeden po druhém, jen čtyři poslední drželi hoši, a když počali Vlachové bombardovat hospodu kamením, postavili do každého okna jednoho, spoutali mu ruce řemenem a aby neutekl, přivázali ho k rámu a tančili zpiti vítězstvím až do rána a teprve pak cítili rány a starali se o ně. . .

Tak skončila známá "krvavá pouť" putimská, známá i posledním siláckým činem Cimburovým, neboť stalo se, jak Cimbura při rvačce svítil, jak ji sledoval a živě v duchu se jí zúčastnil, oba duté - na dvě stopy dlouhé dřevěné 283

svícny jako papír rozmáčkl. Když je chtěl na stůl zas postavit, zakývaly se oba a rozpadly. . .

Ale bez užitku ta pouť nebyla.

Do roka stěhovala se Marianna do Stříteže ke Kotrchům a do dvou let Martin přivedl si domů za ni Hamákovic Marjánku.

"Tak abys byl s ní tak spokojen, jako já se svou Mar-jánkou," přál Cimbura upřímně svému synu a odešel na výměnek.

"A ještě něco ta pouť putimským vynesla," kdykoli se o ní v okolí mluvilo, podotýkali lidé.

"A co?"

"Zbavili se ,Sodomy'."

Skutečně. Rvačka u Srnků bylo jaksi poslední veřejné vystoupení "bratránků", vystoupení na rozloučenou s Putimí. Kousek dráhy i s mostem mezi putimskou a ražickou stanicí byl postaven, dráha dál až do Horažďovic běžela po kolejích dráhy Františka Josefa a tam teprve odloučila se od ní a musila být stavěna k Sušici, Klatovům a Domažli-cům. Tam do těch končin odstěhovali se partafíři se svou družinou a po nich zbyl jedině kupecký krám pana Salomona Steinera.

Nic nebylo mu platno, že propustil ze svých služeb "červenou slečnu", nic nepomohlo, že v krámku pověsil si domácí požehnání a po celý den svítil pod ním olejovou lampičkou, důvěry Putimáků si nezískal.

Nikdo proti němu nemluvil, nikdo mu nenadával, nic zlého nečinil, ale nikdo také k němu nešel.

Šel tedy on k nim. Chodil mezi sousedy v neděli odpoledne posedět a pohovořit. Klidně ho poslechli, ničím ho neurazili, ale do krámu k němu ani nepáchli.

"Proč se mne štítíte?" nevydržel to Salomon, aby se jich jednou přímo neoptal.

"Neštítíme se vás, sedíme přece s vámi a vy mezi námi."

"Proč tedy ode mne nekupujete? Máte strach, že mám zboží otrávené?"

"Protože nejste náš člověk ani krví, ani jazykem, ani vírou."

"Máme své dva kupce, proč nepřát zisku jim a nosit ho vám?"

Chytrý Salomon poznal, že mu zde pšenice nepokvete, že ženské nemohou zapomenout na ,slečinku' a že žárlivě 284

střeží své muže i před - kořalkou. Zavřel krámek a odstěhoval se kamsi ke Klatovům. Putimští sedláci zdarma ho odstěhovali na ražické nádraží, ženské udělaly za ním tři kříže a nový farář putimský - neboť Hynek Skála zemřel toho roku právě, co stavěla se dráha, si oddychl a řekl vikáři: "To jsem rád, zase je osada naše panenská."

"Jak to myslíte?"

"Je osadou, na které není žida."

VI Nový život nastal Cimburovi výměnkáři. Nastaral a na-pracoval se v životě, ale západ vybarvil se mu růžově. Měl vlastně výměnky dva, jeden z Piksovic lánu, druhý ze své živnosti. Oba hospodáři, Jan i Martin, poctivě a ochotně rodičům je sypali a měřili. Staří se mladým do hospodářství nepletli, Martin po svém všecko si vedl, jen když otce o radu požádal, poradil Cimbura, poradil i jinému a každému dobře.

Bába Pelikánka koupila za stanicí kus pole i s paloučkem. Kolik let pole osívala a palouček žala babička, až pojednou počala si jej vlastnit písecká obec.

S pláčem přiběhla Pelikánka k Cimburům. "Strýčku, poslyšte, co se nestalo. Písečtí páni si svojí můj palouček. Co mám dělat?"

"Bránit a nedat," rozhodl hned Cimbura, "jsem starý pamětník a vím, že vždycky palouček k poli patřil. Mluv, kdo ti půdu béře?"

"Hajný s tím smutným vzkazem ke mně přišel. Páni prý v mapě na to přišli. Když stavěli dráhu, uřízli kus rybníka a palouček prý ještě k rybníku patřil."

"Tak zhola to nejde, počkej: napíši ti pár řádek, doneseš je do Písku a dáš do ruky přímo panu purkmistrovi." A Cimbura svým pěkným švabachem napsal jménem báby důtklivý list.

"V Písmě svatém se dočítáme," tak píše Cimbura panu purkmistru, "že řekl jednoho dne král Achab chudáku Nábotovi: dej mi vinici svou, neboť jest podle domu mého - a neustal, dokud chudáka o viničku nepřipravil.

V Putimi se doslýcháme, že zatoužil bohatý Písek po 285

paloučku chudé báby Pelikánky, protože prý patří k městskému rybníku.

Píšu proto, abych zamezil hřích do nebe volající, kterým je utiskování chudých lidí. Slavná obec Vaše se mýlí. U nás jsou pamětníci časů - já jsem mezi nimi - kdy o dráze v těch místech nebylo ani památky a palouček ne k rybníku, ale k poli a pole k paloučku patřívalo."

Zlobil se pan lesmistr Cenkr, tuze se zlobil, když za nevlídného, deštivého dne do Putimi přijel a kousek trávníčku spatřil, kvůli kterému ho purkmistr ihned na šetření a měření vyslal. Nešlo to snadně. Až od kostela z jedné a od Smrkovic z druhé strany musil počít, než se pevných bodů dohledal, a když míry stáhl, co viděl? Ta babka měla pravdu, oni v kanceláři se mýlili. Cenkr dobrák od kosti, ale jako pravý myslivec, slov v řeči nevybíral: "Babo prachmi-liónská," obořil se na Pelikánku, "a proč jste nepřišla dřív do kanceláře, kdo vám poradil běžet rovnou k purkmistru?"

"Nejmoudřejší člověk v Putimi."

"To jistě pan farář, znám ho, býval u nás katechetou."

"I toto, starý Cimbura," usmála se Pelikánka a běžela povědět Cimburovi, že vyhrála.

Za nejmoudřejšího pokládali jej i sousedé, a stalo-li se nejen jim, ale i jejich dobytku něco, rovnou pro Cimburu vzkazovali.

"Tatínku pojďte se podívat, kůň nám zjankovatěl," přišel jednou v zimě pro otce Jan.

"I jdi. Kdo to kdy slyšel - zima a zjankovatět kůň! - v létě kdyby - no - nic bych neřekl," ale šel s Janem.

Na dvoře stál koník v ohlavci a čeledín s uzdou před ním. Cimbura vzal mu z ruky kantárek, prohlédl na něm přasky, udidlo, ohlavec i železné stihlo a zakabonil se.

"Ukrutníče," povídá čeledínu, ale na Jana vyčítavě hledí - "kantárek pálí jako oheň, visel jistě na mrazu celou noc. Zkus a vezmi stihlo ty do zubů," a blížil se k čeledínu. S dědouškem nejsou žerty, mohl by snadno donutit kočího k tomu. Jan rychle sáhl po uzdě a cítil, jak ho studí v ruce. Zastyděl se, běžel rychle do světnice a tam ozubí na chvíli ponořil do teplé vody. A hle, koník jak cítil teplé železí, sám po něm chňapl.

"Dbalý hospodář mívá postroje pod střechou, a chce-li vyjet, při krmení už přinese je do stáje, aby se ohřály,"

286

zavyčítal dědoušek a Jan beze slova spolkl hořkou pilulku a ani se nepokusil slovem se omlouvat. "Ze mi to nenapadlo!" peskoval se v duchu - "ale pozdě bycha honit!"

Cimbura už sice nemá grunt, ale celá obec pro jeho moudrost, rozšafnost a zkušenost si ho váží, o jeho radu se uchází, do schůze ho volá.

"Máme, dědoušku, návrh, postavit okresní chudobinec - co o tom soudíte?"

"Vylož mi to líp, chlapče," povídá Cimbura starostovi a ten vykládá, že se má postavit v Písku veliký dům z okresních peněz a do něho že mají obce poslat všecky své chudé. Cimbura poslouchá, poslouchá, ukvapeně nemluví ani nejedná, dvakrát, třikrát zakroutí pěknou svou hlavou, přemýšlí tak, až konečně se rozhodne.

"A to jim tam, starosto, v Písku rozmluv. Proti tomu rozhodně se postav, braň, ať se to nestane."

"Vidíte, a my všichni máme návrh za moudrý."

"Nemoudré by to bylo," rozkládá Cimbura, "to je tak, my v Putimi až dosud takových chudých nemáme."

"Jakže? Nemáme?"

"Nu nemáme, protože se o ně staráme, a okres chce chudé, které nikdo nechce, o které se nikdo nestará. Takovou ostudu si přece neuděláme, abychom tam z naší obce někoho posílali. Vždyť jsme vlastně všichni chudí, není rozdílu mezi námi, nic svého nemáme, nazí na svět přicházíme a skoro nazí odcházíme, co mám, není mé, ale mně jen na čas je svěřeno, a proto chudému nikdo z nás ani chleba ani šatu neodepře, protože ze svého nedává. S dělníkem poctivě se o všecko dělím a v míru s ním žiji. Kdo se mnou pracuje, se mnou ať jí, žije, trpí a umírá. Nač ho na stará kolena z půdy rodné vytrhovat, ze vsi vyvrhovat a přesazovat jinam, do domu někam jako do kriminálu zavírat a na dům snad ještě dát jako na posměch pozlacený nápis ,Okresní chudobinec', co? A nestyděli byste se tam v okresním výboru tak ty chudáky pokořovat? To jste křesťané? A to máte lásku blíženskou v srdci ? A myslíte, že vám tam z vesnic chudí půjdou? Leda pro smrt. Kde chudí vyrostli, tam ať i umrou. Snažme se je zaměstnat, nechme jim zdání, že jsou ještě k něčemu užiteční, jako nám nechávají naši synové, že my výměnkáři zdarma chleba nejíme. Ať děti opatrují, husy pasou, houby a jahody po lese sbírají, stromy ošetřují, housenky ničí, ať plevel v poli hubí, rybičky loví, 287

ovoce sbírají, aby se jim zdálo, že se sami vlastní silou živí, a my že jim ne almužnu, ale mzdu dáváme. U nás není žebráků. Rodiny, příbuzní anebo sedláci, co u nich pracovali, starají se o ně a žebrat jim nedají. Přijdou-li cizí žebráci k našim dveřím, podáme i jim chleba, mouky, hrachu, protože nám toho Bůh požehnává, nikdy však a nikomu ani světem jdoucímu člověku peněz almužnou nedáme, dokud se nebudou na poli krejcary rodit, dokud je z klasů místo zrní nebudem mlátit a dokud na stromech místo listí papírové zlatky nebudou šustit. Ostatně všichni jste znali poutního žebráka, který sedal o pouti i u našeho kostela a kterému se do čepice i peníze házely, a když umřel, co se zjistilo? Že si více vydělal žebrotou než jiný poctivou prací. Hotový kapitál po něm zbyl. Řekněte v Písku, i žebráci že jsou naši bratří a sestry. Proč je máme z vesnic vyhazovat a ze společnosti vylučovat? Řekněte jim to, co chtějí, že naše ženy už dávno rozluštily, že se starají o chudé a že se jim do toho plésti nebudeme."

"Nejlíp by bylo, dědoušku, kdybyste tam sám šli a pěkně to pánům zas pověděli," myslí si obec a vzpomíná si, jak Cimbura pěknou svojí řečí a silou své pravdy dovedl všecky uchvátit, přesvědčit, podmanit si a za sebou strhnout. Byl silný i v řeči. Hořel vnitřním přesvědčením a ten oheň vysršoval ve slovech a jako jiskry přeskakoval na jiné, hned zapaluje, jako ve vsi když požár vypukne a větrem z jedné střechy doškové na druhou se přenáší.

Ale konec už byl. Cimbura bezzemek - výměnkář pouhý směl mluvit, jen když byl tázán a volán. O chudinské otázce mnoho a často přemýšlel a poznával, ona že tvoří jádro socialismu, který počínal masami lidskými hýbat. Uznával, že takový dům pro opuštěného chudáka, který nikoho nemá, mohl by se stát i dobrodiním, že snad přece jen by bylo třeba jej postavit. Ale zase si namítal, kdyby lidé žili jako křesťané, že by vskutku byl marný a zbytečný. I na jiné věci myslil a kudy chodil, o nich rozjímal. Na svůj rozhovor s knížetem vzpomínal. O vzdělání a pokroku zas uvažoval, o jeho světle i stínech, o tom, jak v patách za ním kráčí plytké, povrchní pachtění po novotách, opičení po jiných, kvapný úpadek starých dobrých mravů, zvyků a obyčejů. Na spory Čechů s Němci v politice se zlobil a nechápal, proč jsou, a vykládal, jak snadno by je při dobré vůli urovnal. Cítil dobře, že jde v mnohém 288

na správné cestě, instinktem, pudem věděl, že v mnohém má pravdu, ale všecko že mu ještě jasno není, někde že se snad i mýlí, zmatek že panuje v jeho duši, že nemá síly si všecko v hlavě urovnat, domyslit a určitými, jasnými, přesvědčujícími slovy to povědět. To ho dráždilo a tím úsilněji se teď na výměnku, kdy i více času a méně starostí bylo, do těch spletitých otázek hroužil. Stával se proto někdy málomluvným, zamlklým, skoro až nevrlým, když ho někdo všetečnou otázkou z jeho rozjímání vyrušil. Neměl knihovny odborné, filosofické, neznal spisů, kde jeho i jiné záhady jinými byly luštěny a které by byly vyjasnily jeho zakalenou duši a uspíšily cestu k pravdě. Pouze jednu knihu měl a jednu pomůcku, totiž Písmo svaté, zvláště Nový zákon, evangelia a v nich podobenství a řeči Krista Pána. Pod zorným úhlem té knihy na všecko hleděl a čím starší byl, tím raději život Páně a svatých Božích, zvláště Marie Panny, čítal. Tak se stávalo, že Cimbura v stáří měl v sobě cosi kazatelského, skoro bych řekl prorockého. Ztrácel zvolna zálibu v přítomných lidech, odkloňujících se čím dál tím více od starých tradic a on - Cimbura - stal se zato těch tradic výmluvným, plamenným obhájcem, velebitelem zašlých časů a neúprosným, někdy až posměšným, sarkastickým kritikem mladého pokolení. Pouze mezi dětmi stávala se jeho tvář, nezbrázděná žádnou vášní ani náruživostí, znova dětsky milou a usměvavou, a jeho oči rozjasňovaly se veselostí a nevinným, hravým čtve-ráctvím. Děti také dědouškovi nejlíp rozuměly. Zato dospělí počali se mu vyhýbat, stávaloť se jim nepříjemno s ním se stýkat. "Kazatel už zase káže," říkali podrážděně - "jako by nám toho dost nenakázal jemnostpán v kostele." Ale Cimbura jako by neslyšel. Stál na stráži, a kdykoli se páchala nějaká neřest anebo jen neplecha, zjevil se jako by ze země vyrostl a zabouřil hlasem jako hromem.

Viděl-li, že někdo týrá zbytečně dobytek, přísně zakročil ; spatřil-li, že se ovoce "ráží", kamením že se do stromu hází, v obilí že se šlape, boží dar anebo drobty že se po zemi válejí, slyšel-li, že se někdo pomlouvá, posmívá, jinému na cti utrhá, hned přísný Cimbura se ozval, a každého, i svého i cizího bez rozdílu okřikl a napomenul.

"Tak co ty, lenochu lenošná," zastavil si jednou náhle chalupníka Babáka, "co je to za pořádek? Na pole jedeš až v deset hodin a v poledne už se zas vracíš k obědu, bram- 289

bory sněhem ti zapadaly a ozimy jsi až v listopadu zasil. Jaký jsi to hospodář! Shniješ za živa i ty, i tvá žena i celá chalupa s vámi, od desíti k pěti hospodaříš!"

"A co bych se dřel - však nemám na koho," zarytě odpověděl Babák, narážeje na své bezdětné manželství.

"I ty lumpe jeden" - až k nadávce rozčilil se zas Cimbura - "nepracujeme pro děti, ale proto, že nás Pán Bůh k práci stvořil, rozdej třeba co vyděláš, ale neukrádej Bohu čas, chudý chce chléb, král chce daně, nepovaluj se a nezahá- lej.".

A jako zahálky, tak ani pýchy a přetvářky nesnesl. Kdekoli s ní se setkal, ať u sedláka nebo pána, u kněze nebo úředníka, nikoho neušetřil, ztvrdl jako meč a ťal po každém bez váhání rovně a přímo, neváže a nevybíraje slov.

Zaplétal se tak Časem i do soudů a žalob. Cimburu znova poznali u okresního soudu v Písku. Pan soudce při prvním výslechu ho napomenul, aby na všecky otázky odpovídal "čistou a pouhou pravdu".

"Ať jsem, jaký jsem," odpověděl mu stařec, "jednou nohou stojím už v hrobě, ale to mohu říci sobě, že jsem jakživ nelhal." Podivil se pan soudce a pak se o tom při výslechu i jinak sám přesvědčil.

"Ale tatínku," domlouvaly Cimburovi jeho vlastní děti i jeho milá žena, "co je vám do jiných, pokárejte nás a vymluvte nám, ale nehaste oheň, který vás nepálí."

"Nemohu, nemohu, nedá mi to," omlouval se jim stařec, "musím zakročit, vídám-li, že silný ubližuje slabému, bohatý chudému, hospodář čeledínu, pán služebnému."

"Tak jděte okolo a jinam hleďte, abyste toho neviděli, vy sám - jedna vlaštovka - léta neuděláte."

"Snadno se řekne, ale těžko mít oči a nevidět, mít uši a neslyšet, jazyk mít a nemluvit, kdy třeba vidět, slyšet a mluvit. Mé svědomí mi toho nedovolí, chtěj nechtěj, musím někdy proti proudu. Vnitřní hlas mocně mi tak v té chvíli poroučí."

A nic nepořídili s otcem ani jeho vlastní a nejbližší lidé, kteří ho proto ovšem nepřestávali milovat, ale cizím tou svou přímostí a bezohledností stával se protivným, až nenáviděným. Byl jim svou otevřeností a růzností svých názorů obtížný, nehodil se mezi ně, byl člověkem "z jiného světa", počali se mu vyhýbat a jeho se zbavovat. .. Leží to v povaze lidské, řekl bych skoro, že je to přirozené. I vrá- 290

ny chtějí být všecky černé, bílou buď uklovou anebo ze svého středu vyloučí. Stařec obci překážel.. .

Ale Cimbura se škarohlídem proto nestal, naopak rád si pohovořil s lidmi zvláště cizími, od kterých nových zpráv slyšet, mnohé zkušenosti a poučení nabýt mohl. Zvědavě i dychtivě jim naslouchal a jako v zrní v jejich řeči se přebíral, pravdu od lži odděloval, žertu se zasmál, moudrost si zapamatoval. Takovým byl Cimbura odjakživa a proto táhli se k němu vždycky pocestní a nocležníci.

"Sedláku, noclehujte nás," prosívali i teď, Cimbura se však usmál. "Nemohu vás tu víc nocovat, nejsem už sedlákem, jsem jen výměnkářem, obraťte se na Martina."

Ale Martin je Cimburův syn, jak by mohl jinak jednat než otec. Tak si u Cimburů dráteníci podávají ruce se Stachy, kolomazník s brusičem pil a nožů, žebráci s hau-síry. Pouze komedianty a cikány u Cimburů na hospodu poukáží, ale jejich koňům sena neodeprou.

Všichni ti "světáci" zvláště v zimě jsou Cimburovi vítáni. Najedí se s ním společně, zakouří si z jeho míšku a pak vypravují, kde byli, co viděli, jak se žije a pracuje v jiných krajích.

"Kolem Prahy, Řípu a po Labi k Pardubicům tam jsou kraje úrodné, lid bohatý, co sedlák to milostpán" nej-častěji slýchal výměnkář, a až se křižoval, slyše, co tam mlátí po korci, kolik mandelů obilí svezou ze strychu. A tu tak jednou napadlo Cimburovi optat se starého Šmída "a proč tam v tom tak bohatém kraji i v zimě nezůstanete, proč na zimu k nám se stěhujete?"

Starého Šmída považovali za jakéhosi patriarchu ko-mediantské rodiny. Někteří jezdili s "panorámou", jiní s kolotočem, nejstarší syn zmohl se na zvěřinec, jeho sestru měl majitel cirkusu. Otec sám zůstával věren tradici svého rodu, v létě totiž hrával na "frajplace" a v zimě míval loutkové divadlo. Když vystoupil před publikum Kašpárek, letěly salvy smíchu, když Šmíd v meziaktí hrál na niněru, nikdo při té zvláštní muzice ani nedýchal. Šmíd se potloukal celou zimu v Pošumaví a tak asi na dvě neděle jezdíval s koníkem, ženou a dřevěnými herci i k Srnkům do Putimi.

" Ja, milý pantatínku," odpověděl komediant Cimburovi na jeho otázku, "tam je jiný kraj, ale také jiný lid. Pravda musí ven. Ptejte se, koho chcete z nás světoběžných lidí a 291

každý vám potvrdí, že čím úrodnější kraj a bohatší lidé v něm, tím tvrdší a necitelnější jsou k našinci. Prodají všecko, zadarmo nedají nic. Potřebuješ přípřež a nedopro-síš se jí, ukážeš zlatník a koho požádáš, vytáhne tě na kopec. Potřebuješ jetele a hrstičku ho nevyprosíš, kdybys na kolena klekl, kupuješ-li kilo po čtyřech krejcařích, sto metráků ho v jediné vsi koupit můžeš. Ale zabubnuješ-li a divadlo v sobotu nebo v neděli zahraješ - deset - patnáct zlatek vyberem, každý peníze nese, ale nikdo vajíčkem neplatí, skývou chleba ani přehoušlí mouky ani otýpkou sena. Tam za všecko, za stáj i hospodu platit se musí. Tam jezdíme proto jen v létě, když možno spát ve voze a koně mít přivázaného u předního kola, ale v zimě musí našinec pryč z těch krajů, k vám sem anebo ještě dál. To povídám ze zkušenosti, čím chudší kraj a chudší lid, tím i k chudým citlivější, sdílnější - zvláště na Šumavě a v Krkonoších, dobrý lid, zbožný, slovem Kristovým žijící."

,,I podívejme se, kdo by tohohle se nadál," podivoval se upřímně Cimbura a dlouho o tom nápadném zjevu přemýšlel. - Jindy tma jako v pytli. Meluzína hučí v komíně, zvedá ze země zmrzlý, sypký sníh, tvrdý jako písek a metá jej na mechem ucpaná okénka. U Cimburů za stolem sedí z Domažlicka Jíra - kalounkář a vypravuje krvavou tragédii chodských sedláků i jejich vůdce Koziny. Znají ji v Putimi, četli ji ve Květech, farář sám z Chodska rodák jim je půjčil a pochválil, že to pan Jirásek pěkně a věrně vypravuje. Ale o Psohlavcích znova dychtivě poslouchají. Mráz šupí všem po zádech, husí kůže po těle jim naskakuje, když Jíra vypověděl historickou část a počíná oddíl strašidelný. ,,Pod šibenicí stál, voprátku huž na krku míl," povídá o Kozino-vi, "vtom mezi pány zhlídne Lomikara. ,Lomikare, Lo-mikare, hned na něho zavolál - ,tu v Plzni na soudu lidském jsi vyhrál - hale do dne ha do roka zvu tě před soudy boží ha potom se vokáže' - na bubny hned udeřili, na trouby hned zatroubili, haby mu dál rozumít nebulo -katí pacholek stolíčku mu podtrhl, kat voprátku mu zadrhl, ha Kozina se zahoupal, Rok minul jako skok. Lo-mikar dál mořil sedláky a bul při tom zdráv jako buk. Přišlo první výročí Kozinovo smrti. Všichni náší z vesnic šli do kostela pomodlit se za svýho mučedníka drahýho -hale Lomikar na svým zámku v Tranově posvícení slavil.

292

Z daleka široka hrabata, knížata si pozval, za dva jíd', za čtyři pil, za všecky se smál a veselil. Zrovna vo půlnoci zdvih' se za stolem se sklenicí vína v ruce a rouhavě zavolal: "Depa si, Kozino, falešnej proroku? Po dni je, dnes je i po roku. . .' hale Lomikar nedořek, - na míse na stole ležel celej, ještě nerozdělenej pečenej kohout. Ten najednou na nohy se postavil a jako živej zakokrhal. Dveře samy se rozlítly, ha černej pes s vohnivým jazykem v tlamě stál ve dveřích. Lomikar praštil po něm sklenicí ha svalil se mrtvej jako špalek na zem. To sám ,ten zlej' - Pámbů s námi, si pro jeho duši přišel a na soud ji vodved." Trnou posluchači hrůzou, sníh seká do oken, jako by někdo jemnými drápky na sklo bubnoval, vichr zoufale pláče. Jíra slzy si utírá a líčí dál Lomikarův funus do krypty kleneckého kostela, co se při něm všecko přihodilo, a celý cyklus bájí a pověstí kozinovských. Pověrčivé duše schnou úzkostí, ale domů se nikomu nechce "ještě - ještě" žádají stísněným hlasem -ale Jíra sám má rozum, přestávaje v nejlepším. Pověrči-vost je nakažlivá. Posluchači hned si vzpomínají na jiného reka jihočeského. "I Kubata dal hlavu za blata," volají a vypravují, jakoby Jírovi, ale hlavně kvůli sobě, jen aby v tom strašidelném prostředí déle zdržeti se mohli, o soudu kubatovském. Doplňují se, přibásňují, přizdobují, vymýšlejí a okrašlují historicky fakt. Žhavá duše lidu ocitá se v tvůrčí činnosti jako při každém mohutném pohnutí a rozčilení, z ní rodí se pak buď píseň nebo pověst nebo pohádka.

V tom všem se jim rovná i Cimbura. Rád vypravuje, rád i poslouchá.

Ale ještě s někým s libostí velikou se scházel stařeček Cimburovic - se studenty. Chodívali o prázdninách denně do kostela jako on, zpívali na kůru a po mši sv. čekávali na dědouška. Žofka, už právník, pan "majstr" Šimek převozníkův, Míka, který v Praze se vzdělával na učitele, realista Hála, z fary synovec jemnostpána a jiní. Měl je všecky rád.

"Chlapci, to vám povídám, učte se," říkával jim, když se s nimi na konci prázdnin loučil, "tatíci platí, až se ohýbají, vy jste jejich spořitelny, co si jiný uloží pod úrok, vaši na vás obětují, neodpustili bychom vám, kdyby ten kapitál nenesl úrok. Zkazíte-li se, raději domů nechoďte, k Putimi se nehlaste. Když kůň se nepovede - lehká pomoc 293

- prodá se, ale co s nepovedeným, zkaženým synem a k tomu tak drahým jako student?"

Potom když odešli, stýskalo se mu po nich, často na ně myslil a příchodu jejich dočkati se nemohl. "Kdypak už přijede ten váš studentek," ptával se netrpělivě rodičů při náhodném setkání.

Konečně přišli. Dědoušek hledí na ně - hledí a dává se do smíchu.

"Což je masopust?" ptá se jich.

"Proč myslíte, dědoušku?"

"Copak to máte na hlavách?"

"Barety - studentské čepice - poděbradky a sokolky, neposmívejte se jim, to je odznak našeho vlasteneckého a národního smýšlení."

"Poslouchejte, chlapci, tak se mi zdá, že už Praha zase třeští. Pamatujte si, že vlastenectví na fajfkách, na holích, pentličkách a čepicích nestojí ani za zlámanou grešli: v srdci musí být, vyřiďte to v Praze a v těch plackách ať už vás nevidím. V Praze si to s Pánem Bohem noste, pro tu je to dost dobré, ale u nás v Putimi leda do zelí se v tom postavte."

"Němci je také nosí, cerevisky mají buršáci."

"Fít!" hvízdl si Cimbura - "tudy na to! A že mi hned nenapadlo, po kom se to asi v Praze zas opičíte, říkám Praha - toť blázinec. Čepice nám pomohou! Učte se, abychom každému z vás mohli postavit pomník, jako jsme postavili v píseckém parku Palackému, to nás vytrhne, a teď běžte domů, ani vidět vás v těch čapkách nemohu."

Čepice zmizely, studenti se v nich už neukázali, ani ne tak kvůli Cimburovi, jako kvůli putimským klukům, kteří měli z nich ukrutnou švandu. Také matky a sestry hubovaly, takže se barety ještě téhož dne octly až na dně kufrů, pod vrstvou knih a přednášek, dědoušek přijal "učené chlapce" zase na milost a zase se s nimi smířil, vyptal, co dělá hospoda "U Turků", "U zlaté husy" na Václavském náměstí, co "U zlaté lodě" na Malé Straně, pršelo-li jim také tolik tam, jako zde, a když jeli cestou, všimli-li si, jaké je obilí u Prahy, Zdic, Příbrami a "tam v ty strany". I ke škádlení a k šibalstvím docházelo často mezi nimi a veselým stařečkem.

To pondělí po sv. Jakubu je v Netolicích veliký a slavný koňský trh.

294

V úterý po mši sv. čekali studenti na Cimburu před hřbitovem.

Dědečku, dědečku, slyšel-li jste pak to už, včera o trhu nebylo v Netolicích ani jediného koně."

I to tě věc nemožná, copak by se stalo, snad není kraj ohřívkou zamořený", zastavil se ulekaný Cimbura.

Už se stalo, přivedli tam jen samé valachy, hřebce, klisny a hříbata," smáli se studenti, že chytrý Cimbura jim sedl na lep, což se zřídka stávalo.

"Vida, vida, totě veselá novina," vážně, skoro smutně mluvil stařec, "ale do smíchu mi při ní není, patrně nevíte, co já vím, povím-li, i vy jistě se zarmoutíte a žerty vám na rtech pomrou."

"Co se stalo? Co se stalo?"

"Pan farář mi to půjčil, dnes ráno jsem si to přečetl - královský hrad v Praze vyhořel -"

"Včera v pondělí noviny nepřišly, a dojdou až dnes v poledne, pan farář má jistě zprávy z Písku, nebo přímo z Prahy."

"Hradčany že vyhořely? To je hrozné!" křižují se ulekaní studenti.

"Ano, celý hrad lehl popelem i chrám sv. Víta."

,,I chrám sv. Víta!"

"A vy to nevíte? A to jste studenti?" pouští se do nich Cimbura, "stalo se to už dne 2. června r. 1541 a vy to posloucháte jako novinku, a la marš domů učit se dějepisu, až tu knížku dočtu, poprosím jemnostpána, aby vám ji po řadě půjčil." - Studenti se smáli a Cimbura spokojeně vyšlapoval ke své výměnici.

Ale čím je Cimbura starší, tím se stává jaksi svéhlavější, popudlivější, odporu nerad snáší, ve všem chce držet vrch. Jeho duše je pokladnice plná zkušeností a vzpomínek, hluboká je jako tůň ale čistá a průhledná jako lesní studánka. Do ní sahá Cimbura a vyloví rybičku, povídku nějakou, čiperné šelmovství, podivuhodnou událost ze svého života - ale ke všemu přivěsí takové mravokárné napomenutí a poučení, kterým hned všecka radost zhořkne, veselí se zakalí a smích přejde. Mladí odporují starci a až hádky povstávají a to stařečka roztrpčuje, až zesmutní. Vidí, že se život šine jiným směrem, než on by si přál, a nemá síly to napravit a po svém převrátit.

"Jsem jím pro blázny, nikdo mne neposlouchá, nevšímají si mne," bolestně si stěžoval doma.

295

"Nechte jich a nevšímejte si jich," radíval mu Martin znova.

"Nemohu, Martínku, nemohu. Jsem jako pták. Pták si zpívá a nehledí na to, kdo ho posluchá. Zpívá, jak umí, havran jenom krákorá. Jsem takový starý havran -" odpovídal dědoušek.

Ale co nezmohly domluvy - to se povedlo - malému dítěti.

Na posvícení přijela letos Marianna ze Stříteže a přivezla s sebou svého nejstaršího - šestiletého kloučka. Jan se jmenoval po dědovi, otci i kmotrovi a Honzík mu v Polesí říkali a musili mu tak říkat v Putimi, chtěli-li, aby malý Kotrch s nimi vůbec mluvil.

Když ho v Putimi spatřili, zarazili se. Bylo to až překvapující, jak bylo to dítě dědouškovi podobno.

"Jako by mu z oka vypadl," přitulila ho k sobě Cimbur-ka a líbala ho něžně na vlásky. Klouče se jí vyrvalo a hnalo se rovnou k dědečkovi "dědečku, dědečku, ste vy můj dědeček?" optalo se kurážně, "Nu ovšem že jsem, a co víc?" usmál se Cimbura.

"Tatínek mi povídali, jak jste silný, pozdvihněte mě."

Cimbura sebral kloučka ze země a jako pírko posadil si ho na rameno, sundal ho a posadil si ho na koleno. Ukázal mu, ač už klackovi velkému, přece jak "jezdí malí páni" a jak "velcí páni" a jak "císař pán".

Honzík se s dědečkem skamarádil tak, že druhý den, když se Marianna chystala odjet, zavolal si ji Cimbura stranou a řekl jí měkkým, dojemným hlasem: "Poslouchej, dcero, nech mi tu toho svého líbezného chlapečka, omládnu při něm."

"Ale tatínku, s radostí, máme doma ještě tři takové draky. Chlapec musí do školy, má tam do Neúslužic půl hodiny daleko, moc mizerná cesta, u vás ji má doma, jen jestli tu Honzík zůstane."

"To buď bez starosti," vesele povídal Cimbura a zavolal hocha.

"Honzíku, maminka pojede domů, pojedeš s ní anebo zůstaneš u mne?"

"Víte, dědečku, nechte si nás tu oba, mne i maminku."

"To nejde, maminka musí domů, co by říkal doma Francek a Lidka s Venouškem, co tatínek?"

296

"Tak mně tu, maminko, nechte u dědečka a babičky, až mě všecko naučí, ukážou a povědí, tak přijdu za vámi domů."

Maminka udělala synkovi na čele křížek a odjela do Stříteže sama.

VII "Copak, dědoušku, že tak poustevničíte?" ptali se pu-timští na potkání starého Cimbury, "už ani o památkách mezi nás nevkročíte."

"Mám lepší společnost," úsečně, příkře odpovídal Cim-bura a stranil se dál a důsledně dospělých i studentů. I kniha už ho přestala těšit, pozbyl i veškerého zájmu o otázky veřejné.

A kdo jest ta lepší společnost, které Cimbura dává přednost? - To jsou děti!

"Zdětinštěl na stará kolena - už ho dlouho zem nosit nebude," jednomyslně všichni usoudili a se soustrastným úsměvem hleděli na Cimburu, obklopeného skoro stále dětmi z celé Putimi.

Stařeček vskutku stal se dítětem. Ztratil mrštnost těla a švihlost údů, ne k práci víc, ale pouze k podělkům se hodil. Po dvoře se šoural, tu oj podepřel, tam ryčku uklidil, hnůj oházel, plot u zahrádky propletl, aby tam kuřátka nelezla, na louky si vyšel, ale jen krtiny rozhrábnout, stočku prorýt, vodu zavést, do polí si zaměřil, tu plevel vytrhl, tam kámen zvedl a do cesty z pole vyhodil, k lesu ho nohy nesly, ale tam jen k jedli přivoněl, smrkovou šišku zdvihl, borovým mlázím se potěšil. Přes pole zřídka se vypravil, pouze jarmark žádný v Písku nevynechal, koně tam vidět musil. Mlátilo-li se doma, strhané cepy zašíval, jezdilo-li se do lesa, sekery ostřil, ve žních doma povřísla vázal, vozy mazal, ale cepem v stodole, pluhem na poli, kosou na louce, sekerou v lese vládnout už nemohl. V patách za ním při té stařecké práci chodil od rána do večera Honzík. Nechodil sám, přiváděl k dědečkovi všecky svoje nové kamarády a kamarádky. Především děti z přízně od Piksů, Štěrbů a Srnků, které měly na dědečka "právo", ale také děti od Vašatů, Žofků, Horníků, děti sedláků, chalupníků, ba- 297

ráčníků i podruhů a všechny stejně volaly na Cimburu "dědečku". Kupodivu, bělohlavého starce ta drobotina dětská nemrzí, ale zdá se, jako by mezi nimi vskutku omládl o osmdesát let a sám dítětem se znova cítí. Jeho vlastní dětství se v něm probouzí, stojíc před ním jako živé. Na to, co se před týdnem, ba včera přihodilo, živou mocí Cimbura si někdy vzpomenout nemůže, tak ho už paměť opouští, ale na minulé věci, sedmdesát let staré, pojednou si mezi dětmi vzpomíná. Na dětské hry, kterými si hrával jako chlapec na semické návsi, na dětské říkánky, písničky a počítadla a všeho se mu znova zachce - chce se mu hrát, zpívat a skotačit jako malému děcku.

"Dědečku, dědečku, pojďte si s námi hrát," jako na zavolanou ozvali se pod oknem vnukové a vnučky. Jak by mohl pozvání odmítnout? Dědeček už se šourá ze světničky ven, neboť na jaře děti pod střechou nevydrží - sluníčko jim nedá.

Nic nedráždí děti tak jako živly, smysly to přírody.

Především je láká matka země. Ze země Bůh člověka stvořil, země ho nosí a živí, do země se vrátí, a proto zemi od malička miluje. I Cimbura ji miluje a s dětmi si rozumí a v zemi se s nimi hrabe a jako stavitel dětské stavby vede, zakládá a na ně dohlíží. Děti staví, kopají, ryjí, sázejí, kamení nosí. Ten zahradu chce mít, jiný staví kůlnu, tamhle dva kloučkové se moří s pecí, komín jim držet nechce, už dvakrát se jim svalil. Cimbura chodí, hned pochvaluje, hned haní a se vysmívá, ale také hned opravuje, poučuje a ukazuje.

Země-li matkou, je otcem vzduch a vzduch Boží duch, ve kterém se cítí dítě šťastno. Ničím na světě je neudržíš doma zavřené ve světnici. Oknem uteče, nemůže-li dveřmi a teplým slunéčkem k Cimburům na dvůr utíká. Tam dědoušek jim udělali mlýnek, který vítr žene. Mlýnek klepá, až je ho po celé Putimi slyšet, a brzy už klepá druhý, třetí, desátý… Sedí dědoušek a robí něco? Aha! Stříkačku z bezu, velikou, daleko donese a čí bude? Komu ji dá? Komu druhou udělá? Sedí dědoušek na sluníčku a okle-pává píšťaličku on a všichni kluci s ním, každý svoji. Ale kde by se jejich píšťala rovnat mohla dědouškově! Ten když ji zrobí a zapískne - hoj - ušima to projede a jistě až za devátým kopcem je to slyšet. V humnanském dvoře se šafář ohlédne, nepíská-li správce, na nádraží vyskočí úředník, 298

která lokomotiva pískla tak zdivočile. Dírek do píšťaly nadělá a ona pak jako pták zpívá a dědeček jakou chtějí písničku jim na ni zapíská, i frkačky i mudlánky udělat umí… I na prsty dědeček pískat umí, na dva i na čtyři -ale nerad píská od té chvíle, co pískl pod hůrkou třikrát po sobě na Martina za řekou a hle - brzdaři na kolemjedoucím vlaku sedící hned brzdy utáhli, vlak zastavili a dědovi pokutou i kriminálem pohrozili - neboť myslili, že píská vlak proti nim jedoucí.

Matka země a otec vzduch mají syna a jmenuje se oheň. Ten teprve vábí a těší dítě. Nic tak rádo nezakládá, jako ohníčky, do ohně se dívá, ve dveřích kovárny postává, a jak jiskry srší, tuze se mu líbí. Doma jak je samo, žhavým uhlíčkem v šeru mává a na něj fouká. "Opatrujte světlo, oheň, ať není žádnému škoden," napomíná Cimbura děti a vykládá jim, kdy a kde v Putimi hořelo a co děti ohněm způsobily. Proto sirky ukládá hodně vysoko, aby jich dítě nedosáhlo a nerad jich před dětmi užívá, raději křesáním se moří, což se ostatně dětem víc líbí, neboť hořící sirka čpí, ale doutnající hubka mile voní. Ale Cimbura i s dětmi ohníčky pálí, když je k tomu čas, plevel polní, jako chřesťačku, pýr, ohnici podpalují, na podzim na pastvě s nimi i brambory peče a pojídá.

"Oheň má sestru a ta se jmenuje voda," vykládá dětem Cimbura. Ta není o nic horší ani lepší než oheň. Velice miluje dítě vodu a lne k ní. Miluje ji běhutou a stojatou, v zimě i v létě. Voda sice pohlcuje oběti dětské, ale dítě ji přesto miluje a věří, koupá se v ní, klouzá a vozí se po ní a nejraději, když je led nejslabší, ať už tím, že je tenký anebo popraskaný. K vodě vodí Cimbura děti. Rybníčky tam zakládají, když prší "nebeské", u studny "pramenité", u řeky "říční", pěkně podle pravidel, na nic zapomenout nesmějí, nebo je stihne posměch dědečkův. Hráz musí postavit pevnou, dlážděnou, aby ji vlny nevymlely, do loviště podžeračku zapustit a na čep nezapomenout, na splav-nici s brlením pamatovat, baštýře zvolit a rozhodnout, má-li to být rybník "dvou - nebo tříhorkový" - má-li se nahnat plný hned nebo jenom část a část ho nechat na suchu a zasít. Z kůry loďky se vyrobí a lovy se pořádají, rybu dravou i plevelnou i vážnou znají. Podoustev, mřenka, karas, řízek jsou jejich dobří známí, tahají je s dědečkem na udici z Blanice ve farských luzích, tam mají i mlýnky 299

o dvou, třech složeních, které ne vítr, ale voda jim žene, tam mají i ukryté sádky, kde rybičky chovají.

Cimbura ví, že základem veškeré výchovy jest práce a sice pro sedláka práce tělesná, z ní a na ní že pak roste i výchova duševní a mravní, a proto netrpí dětem těkavost, odvyká je začínat sto prací a žádnou nedokončit. Dokud není rybník hotový, nesmí chlapec počít mlýnek a teprv až má píšťalu v pořádku, smí se dát do stříkačky. Ale práce musí se střídat s odpočinkem a zábavou.

"Dědečku, hrajte si s námi," žádá energicky Honzík, kápo putimských kluků. Toho mu Cimbura nikdy neodepře. Nehraje si s nimi ani na vojáky, ani na zloděje, ani na raubíře. Jiné a pěknější hry umí, na krále, na řemesla, na křepela a křepelici si už s nimi hrál. Dnes je naučí nové hře "na hádače", chtějí-li.

Jak by nechtěli! Jen ať už dědeček počnou.

"Tak já se obrátím k oknu, Honzík bude zdvihat a já hádat, co zdvihá."

"No tak jo," souhlasili kluci.

Dědeček obrátil se k oknu a bystrý Prokůpek dával na dědouška pozor, nešilhá-li.

"Co zdvihám?" vykřikl Honzík.

"Ruku a v ruce kámen," naráz odpověděl dědeček. Všeobecný úžas.

"Co já zdvihám?" optal se Vojta.

"Honzíka," odpověděl dědeček a Vojtík vskutku držel malého Kotrcha v půli těla, snaže se ho pozdvihnout.

Rozčilení zmocňuje se všech. Dědeček jistě šilhají, Prokůpek dává na něho špatně pozor, ještě jedna stráž nutná - k dědečkovi staví se po druhé straně sám Honzík a oka z něho nespouští.

"Zdvihám," zavolal Francek.

"Hned to pusť, ublížíš si," okřikl ho přísně dědeček, nebo klouče zdvihalo zadek vozu, jako by jej odsaditi chtělo.

To už přestávalo všecko. Dědeček i dozadu vidí. "Dědečku, naučte nás to," škemrají všichni.

"I naučím" a ukázal jim zrcátko, které viselo na ostění okna a před kterým se dědoušek holíval. Chytal teď do něho jako do pasti obrázky kluků.

"Ale uhodnu i bez zrcadla," chlubil se dědeček - "Tak jestli?"

300

"Běž tedy za roh a zdvihej."

"Už zdvihám," křičel za zdí Venclíček.

"Jazyk v hubě," odpověděl Cimbura a všichni se dali do křiklavého smíchu.

Ale děti jsou děti! Neobejdou se bez hádek, křiku i pranic, je třeba nejen chválit a povzbuzovat, ale i krotit a trestat. I v tom byl Cimbura mistr. Celá obec dětská věděla, ptáček že je boží zpěváček, který se nesmí chytat.

"Dědečku, váš Honzík chytil ptáčka a má ho v kapse," žalovala děvčátka na milého vnoučka Cimburova.

"Tak - a kde ho chytil?"

Jakoby nic, jde Honzík kolem dědečka. Vtom cítí dědečkovu ruku na límci. Co to? Proč? Ale než se vzpamatoval, otevřel dědeček chlívek a šup - Honzíka zavřel do chlívku.

"Dědečku, co jsem vám udělal? Pusťte mne ven," plakal Honzík a ustrašeně hleděly děti venku.

"Pustím, ale pusť dříve ptáčka."

"Ah, pro ptáčka tedy! Jak to jen ví dědeček? Všecko ví, nic se před ním neukryje," naříká Honzík a drží skřivánka v hrsti. Nerad se s ním loučí, klec mu chtěl urobit, dobře ho krmit, červíky i housenky mu nosit, nechtěl s ním zle nakládat, ale všecko marno!

Ještě chvilečku trvá boj, ale pak kulatým okénkem, vyříznutým v dřevěných dvířkách prolézá malá ručička držící ptáka - otvírá se - a frrr - vyletěl ptáček.

"Tak a teď si leť také," hned řekl Cimbura a odsunul závoru.

Brzy jiná žaloba donesla se k jeho sluchu.

Kluk potměšilá - Jiříček - uřízl si hruškovou sazeničku a chtěl si z ní oklepat píšťalku.

"I ty hloupý, lze přece pískat i bez píšťaly a na suchá dřívka," směje se mu stařeček.

"A jak? Naučte mě tomu," hned prosí Jiřík.

"Mě taky, mě taky," o závod volají ostatní.

"Nejdřív mě," furiantsky poroučí si Jirka.

"Ano, nejdříve tebe," přisvědčil Cimbura. Sebral se země suchou větvičku, seřízl ji, dvě stejně velká na prst dlouhá dřívka z ní udělal.

"Tak se ke mně zády otoč a ruce vzadu sepni." Jako na obrtlíku otočil se chlapec a už cítil, jak mu dědoušek sepjatými prstíky zrovna za prostředními klouby provléká 301

obě dřívka. Dálo se to tajemně, za pozorného ticha, děti stojí kolem s pootevřenými ústy, aby jim nic neušlo.

"Tak pozor, Jiříku," napomenul ještě Cimbura bera obě dřívka mezi palec a ukazovák a mírně smáčkl.

Jako bodnuto vypísklo klouče, trhlo sebou jako hříbě, ale Cimbura nepovoluje. Zajatec poznává, že je bolest menší, když sebou netrhá, stojí proto tiše jako beránek, jen bolestí s nožky na nožku přeskakuje.

"Píská, už píská," smějou se hoši, ale poznávají trest, poznává to i Jiříček a prosí se slzami v očích: "Dědečku zlatý, povolte, já už to víckrát neudělám."

"Opakuj, které dřevo na píšťaly se bere?"

"Vrby, jívy, jeřabiny."

"Stonek nebo mláz?"

"Jednoleté mlází."

Kleště povolily, kluk foukal si na prstíky chvíli, až bolest otrnula, poskočil si, ale do smrti jistě už stromek nezkazí.

Leč nejen zřejmé viny trestat i zlé pudy v nich tlumit musí Cimbura. Rádo se chlubí dítě, pyšní a nadýmá a nejvíce ze všech už malý Matějíček Benešů. "Já jsem silák, všichni hleďte, jaký jsem silák," křičel, nesa na stavbu dětského mostu třepnatý kámen.

"Ty a silák? Vždyť ani lžíci v ruce neudržíš," posmívá se mu vzápětí dědoušek.

"Jakpak bych plechovou lžíci neudržel, padesát, celé sto jich unesu," kasá se hoch a jako magnát staví se před dědouška do hrdé posice.

"Nu, tak to zítra zkusíme."

Chlapci přišli druhého dne do jednoho. "Uvidíš, dědeček ti podají plnou, vrchovatou lžíci vody a ty ji musíš nést a neukápnout, běda ti, ukápneš-li," připravují cestou kamarádi Matějíčka.

"Uvidíte, že ponesu, ruka se mi nezatřese, neukápnu," pyšní se chlapec. Ale co to? Dědoušek je k sobě nevolá. Viděli ho u okna, viděl je i on, usmál se na ně, ale hned zmizel a ven nevychází.

"Aha, bojí se, že prohraje," chlubí se Matějíček a jde se tedy kurážně přihlásit sám. "Dědečku, neschovávejte se, je to marné, viděli jsme vás u okna, já Matějíček jsem tu, a jdu vám dokázat, že unesu plechovou lžíci, sem s ní."

302

"Pomalu, chlapče a nechlub se. Nekřič ,hop', dokud nepřeskočíš," ozval se uvnitř Cimburův hlas.

"Sem s plechovou lžící," hartusí vyzývavě udatný Matějíček.

"Když tedy chceš," odpovídá dědeček a bere z horké trouby rozpálenou lžíci, zkouší na obličeji, kde má kůži citlivější než na dlani, nepálí-li do živého, ale ne, lžíce není žhavá, je jen horká a proto podává ji oknem chlapci, "tu máš, udržíš-li ji."

Matějíček lapl po ní srdnatě, ale vtom už vypadla mu z ruky a zazvonila o kámen na zemi.

"Matějíčku, prohrál jsi," usmívá se dědeček.

"Dědečku, vyzráli jste na mne," přiznává mu Matějíček a stojí zkrocen, jako opařen, zahanben.

Děti mají vrozený pud napodobovati velké a ten třeba posilovat a řídit, aby se nezvrhl v pouhé opičení po jiných. Na otce hledí synkové, na matku dcerky. Nestará se Cimbu-ra o dcerky - to je starost babiččina, ale chlapci, to je jiná, ti jsou jeho. Sotva z peřinky a povijanu vyklouznou, na nožičky se postaví, už na koně se jenom třesou, na vůz lezou, kolečka od pluhu vyvlekou a po kopečku spouští. Větší pak mlasknou a koně do kroku pobídnou "děj se potom co děj". To je nebezpečná hračka. A přece lásku ke zvířeti a zvláště koni třeba v chlapci probouzet a ne tlumit. Země není naším majetkem, dobytek však ano, protože si jej člověk přičiněním vychovává, dobude. Kůň, vůl, kráva, ovce jsou pravá ruka hospodářova. Podle nich pozná se jejich pán a podle nich sleduje ho buď úcta a obdiv, nebo posměch a opovržení. Vážnosti musí se těšit i pes, strážce domu a dobytka, v noci v boudě hlídá, ve dne před domem leží nebo před vozem běží, proto sedlák nikdy chleba nejí, aby sousta nenechal psu a koni. V jeho kapsách má být stále hrstka kulatiny pro holuby, něco drobtů pro rybičky, suchá kůrka pro mravence, udá-li se mu přes řeku anebo do lesa jít. O Štědrém večeru sdílí se o pokrm se všemi zvířaty vůbec, i s ptáč-ky-zpěváčky, neboť o Štědrém večeru a o půlnoci němá tvář mluví a žaluje na ty, kdo ji týrali. Proto zapotřebí zvířatům rozumět. Tak sedí Cimbura, vykládá dětem, kus dřeva, stroužek, strouháč a kudlu grošovku má kolem sebe a řeže cosi. Hrábě to nebudou, ploužek také ne, aha, pes to bude! Ne, nebude to pes, ovečku robí dědeček. Jako by 303

neslyšel, mluví horlivě a dál rozkládá stařec. "Kůň to bude, kůň," jásají náhle kluci a uhodli. Ostatně každý pořádný chlapec už má svého dřevěného koně a tenhle bude nejmenšího z nich, Štěrbovic Pepíčka. Někdy je přehlídka koňská. - Chlapci se sjedou se svým koňstvem u Cimburů, do řady se postaví a dědeček prohlížejí. "To jsi pacholek," rozkřiknou se náhle. "Koně máš špinavého" a chlapec, červený jako rak, už upaluje drhnout zabláceného koníka. Kůň stává se modelem, na kterém se učí chlapec hned od malička sedět, učí se jmenovat části těla, kohoutek, bok, kotník, hřívu, plec, učí se i koně "kšírovat" a zapřahat; neboť i jinou hračku vyrábí dětem a spravuje Cimbura, a to je vůz. Kůň bez vozu a vůz bez koně nelze si u sedláka myslit. Každý musí mít proto opravdový vozík, musí ho umět rozebrat a složit, rejdovat s ním a couvat, obracet a nadsazovat, a běda kdyby s nákladem zvrhl. Dětská fantasie vidí to všecko živé a skutečné a ani necítí přechodu od hry ke skutečnosti. Dorůstají děti, opouštějí Cimburu, ale nové za to přicházejí a čím Cimbura pokračuje lety, tím se má s dětmi radši. "To je divné," podivují se v Putimi, "nic jim nesleví a neodpustí, do školy je honí, přísně ze všeho zkouší a ony přece na něm jako jablátka na štěpu visí," smiřují se s Cimburou a jako chůvě mu děcka svěřují, neboť stařeček ke všemu dobrému je vede a zvláště selské abecedě učí.

Někdy se stane, že i děvčátka připletou se k chlapcům a Cimbura jich neodhání. Ví, že jsou mlsná jako všecko pokolení ženské je vyběračnější, jemnější a lehtivější do práce a proto půvabnější. Mlskům často dávají přednost před polévkou strouhánkou, bramborovou aneb z kyselého mléka. Proto k Štěrbům do sadu je vede a o včelách i medu vypravuje. "Pomáhej Pán Bůh, včeličky, Pána Boha dělničky," pozdravuje především Cimbura srdečně, protože včely nosí i vosk na oltář ke mši svaté. O včelí matce staré, tam uvnitř každého úlu, dobré a velké královně vykládá, kterou včely milují, poslouchají a živí, o jejich pilnosti a čistotě, o jejich lásce k domovu, jak život srdnatě nasadí, aby ho obránily, o jejich šetrnosti a bohatství, medu, o zásobách na zimu, o znalosti květů a tisíce jiných věcí, až babička Štěrbovic přichází a každé krajíček medem pokapaný podá… "To smíte," souhlasí Cimbura, když dívky na něho upřeiy tázavé pohledy, "poděkujte pěkně 304

a pamatujte si, med že je i lék, dobrý a užitečný, ale roznášet krejcary a kupovat si cukroví, to je hřích." - Tak vštěpoval jim zásady své strohé morálky.

Také o květinách jim povídal a zkoušel, znají-li je. Zahrádku mají mít doma, jako u nich u Cimburů. V ní mají mít heřmánek, který hojí i voní, slunečnice i měsíčky, Krásné květem a dobré olejnatým semenem pro ptáčky v zimě, pivoňky rdící se o Božím těle pro věnečky, mají tam mít i selské koření, cibuli, česnek, petržel a křen a potom voňavou marjánku, aby nemusili kupovat takové cizí zbytečnosti, jako je káva, pepř, zázvor a šafrán. Kdyby byl Pán Bůh chtěl, abychom toho požívali, byl by to nechal i u nás narůst, ne všecko pro všecky se hodí.

A děvčátka, prstíček v ústech, pozorně naslouchají, poslouchají, i když Cimbura učí chlapce a zkouší.

"Tak pověz, Francku, co říká strnádek na jaře, když není venku zrnka obilí?"

"To strnádek volá: ,sedláčku, sedláčku, pojeď už sít!' Ale na podzim, když je všeho dost, křičí: ,sedláčku, sedláčku, bodejť bys chcíp."

Co povídá vlaštovka, křepelka, co kohout, slípka, kačer, všecko vědí děti.

Ale všecko mluví na vsi a všemu třeba rozumět. Tak ve stodole stojí mlatci, mlátí o třech a cepy si stěžují: "jde to zle - jde to zle" - přibude jeden a hned o čtyřech jde to veseleji: "klepy, klepy - čtyři cepy" - "přibyl nám pátý -dobře se mlátí" radují se v pěti, "poručte sedláče - selce pect koláče" hrdě si nařizují, mlátí-li šest cepů pšenku.

A zvony jsou snad němé? Putimské zvony a němé! Kolikerou řečí mluví. Jinak v neděli, jinak ve svátek, jinak všedního dne. Jinak o svatbě, jinak o pohřbu. Jenom umíráček pořád stejně volá po osádce: "u - mřel - jsem, u - mřel jsem", a když hrany vyzvánějí, volají zvony: "umřel, nechtěl, mušel - bude pochován" a umíráček zas přizvukuje "v Putimi, - v Putimi."

Děti, co to dosud neslyšely, dávají pozor a přesvědčují se příležitostně, je-li tomu tak - a aj! Vskutku - co nikdy neslyšely, slyší, cepy vskutku tak hovoří, hovoří tak i zvony a podivují se, caparti, že to dřív samy neslyšely, až jim to dědeček pověděli.

Není však pořád léto. Zima se blíží. Už i vrabci se na ni chystají. Celé léto žili bezstarostně v ledajakém hnízdě.

305

Ale teď, když přituhlo, počínají se starat. Kdejaké peříčko po dvoře poletovalo, hned je chňapali do zobáčku a marš s ním do knízda. "Vida je, dareby, teď si shání peřiny, ale v létě, toto!" ukazoval nepořádné vrabčáky a vrabčice dětem Cimbura a rád se díval, jak vrabec s peřím v zobci posadil se mu na okno, jako by chtěl, aby se ho Cimbura všiml a před dětmi pochválil.

Konečně přijela paní zima na bílém koni, ale ne krutá. Zas taková shnilá zima. Nemrzlo, sníh v noci napadl a ve dne roztál, bláto leželo v cestách, pod kůlnou smutně stály saně a zahálely i dětské sáňky, sanice nešla! U Cimbu-rů ve světnici hučelo jako v úle. Velcí na ,hrátky' přicházeli a děti s sebou vodili. Dědeček po peci je rozsadil, nejmenším svůj velký kožich na zem prostřel a nechal je po libosti si hrát. Sám seděl ve vytopené světnici jen v lajblu a pokuřoval.

Děti jsou zvědavé, rády dospělým naslouchají a Cimbura jich neodháněl, nebránil jim, a tuze nerad viděl, když někdo děti ven poslal, anebo mluvil šeptem, aby neslyšely.

"Aha, jistě mluvíš něco špatného, šeptáš a odháníš děti" a nevšímaje si ho víc, ať to byl kdokoli, obrátil se k dětem. Hrášek jim ukazuje a na něm kalich, o štičí hlavě povídá a ukazuje kosti z ní, podobné kopím a hřebíkům, nástrojům to, jimiž umučili Pána Ježíše. O kohoutu připomíná, jak okřikl Petra, když zapřel Krista Pána. Ani oslíček není pro smích, službu prokázal našemu Spasiteli, do Egypta ho nesl, do Jeruzaléma s ním vjel. Pastýři s ovečkami první byli při narození Páně, ještě dřív se to dozvěděli od anděla než králové. Než se nadáli, uplynul velkým i malým večer. Těší se už na druhý. Cimbura návštěvníky vyprovází a venku pohledem zkoumá nebe.

"I stafra, bude mrazík," libuje si.

"Jak to, dědečku, poznáte?" hned chtěí vědět děti.

"Podle hvězd," povídá dědeček, "hleďte, co se jich tam vyrojilo a jak klidně svítí, netřepetají se, nemíhají." Zlatými zraky hledí dolů nebe na bílou hlavu dědečkovu a jaksi důvěrně na něho mrká. Dědeček je krásou unesen a neodolá, aby ještě venku velkým i malým o nebi se nerozhovořil, mléčnou dráhu neukázal, po které duše chodí do nebe, býka, kuřátka, velký i malý vůz, váhy, psa, ryby - samá jména selská. Hvězdy všecky uchvacují. "Otava nemá tolik perel ani tolik písku zlatého, co je jich tam po nebi rozsy- 306

páno. Všecko se, děti zlaté, na světě změnilo, jenom ony ne. Od té doby, co je Pán Bůh rozsvítil, tam visí a hoří. Když se Kristus v zahradě Jetsemanské krví potil, ony ho viděly, Žižku viděly, Bonaparta, vidí i nás." Slova starcova znějí jako večerní modlitba a v hlubokém zamyšlení všichni se rozcházejí, usínají a probouzejí se s přáním, už aby byl večer, a mohli zas ,na hrátky' k Cimburům.

Dědeček načíná zas z jiného soudku. Pověsti vypravuje dětem, o pustém zámku Helfenburku, o tom, jak tam koňští zloději z Mlak celou stáj plnou koní měli, jak je tam barvili a na trh do Netolic pak vodili, o kostnici putimské a Francouzích v ní pochovaných vypravuje, ale nestraší, naopak vykládá, Bůh že je všude a jen hlupák že se bojí strašidel. Zlých lidí třeba se varovat i bát, ale jiného ničeho na světě.

,,Ničeho se nebojte, ale ničím nepohrdejte, všecko je na světě pro něco dobré," končí Cimbura. "Můj nebožtík tatíček, Bůh mu dej nebe, cítit nemohl pavouka. Proč to jen Pán Bůh stvořil? myslívali si tatíček, k čemu to je na světě? Jednou v noci spí, a vtom cítí, jak mu veliký pavouk se stropu spadl přímo na čelo a leze mu po tváři - rovnýma nohama vyskočil z postele, ale co to? Na špejchárku svítí. Vyrazí ven a hup, hup, před ním skáčou z oken zloději.

Byli by nás vykradli nadobro, nebýt pavoučka."

Nejzajímavější jsou hrátky, když se děti samy s dědouškem rozpovídají. Dědeček, sám staré dítě, sedí mezi nimi, vyptávají se ho, a on jim vážně dětskou řečí odpovídá.

,,A co, dědečku, povězte, budou v nebi také koně?" ptá se Honzík, už teď koňař vybraný a zapálený.

,,Toť a jací!" upokojuje Honzíka dědeček "ohniví a bujní budou, už se na ně těším, jak je zkrotím. Nejdřív podívám se na ty, co vezli na ohnivém voze Eliáše proroka do nebe, potom na ty, co mělo vojsko nebeské, i na toho, co na něm jel sv. Václav proti Němcům u Chlumce, čistý broň to má být - slýchám tak odjakživa, nebudou-li to tam mít v pořádku, hned jim to vyčtu."

"To dobře uděláte, dědečku," pochválil ho Honzík.

"A což volky? Budou-Ii tam volky?" stará se malý Štěrba.

"I volky tam budou i oslíci. Byli u jesliček, budou i v nebi."

307

"Tak tam bude i psík, co běžel s Tobiášem,"' hádá Venclíček.

Cimbura otevírá dětem biblickou dějepravu s obrázky a ukazuje jim jeden. Petr tam stojí na rovné střeše domu Šimona koželuha, vidí prostěradlo plné zvířat, které konečně bylo vzato do nebe. "Jsou tam tedy všecka zvířátka, co na zemi člověka těší a blaží," ukončuje dědeček vyptávání. Ale malý Štěrba přece ještě by rád věděl, budou-li tam i včely - těch v loktuši na obrázku neviděl.

"Tys takový malý sprosťáček," plísní ho laskavě Cimbura. "Když Pán Bůh všecko stvořil, tak to stvořil nejen pro nás, ale i pro Sebe, toť se ví, že tam včely také uvidíme, jenom takové ničemnosti, co si lidé sami vymyslili, těch tam nebude, jako kořalka, pivo, mašiny, kvery, šavle, ty stvořil ďábel."

"Jakpak tam nebudou i kvery i šavle i kanóny, když je tam vojsko," namítá Venclíček, horující od posledních manévrů pro vojáky.

Cimbura se zamyslil. "Zatrápené děti," myslí si, ,,je to s nimi kříž," ale už nahlas povídá: ,,i když je tam vojsko, tak má jen blesky, ale šavle a kvery to ne, to rozhodně ne," usoudil a už nikdo ničeho nenamítal.

Tak minula Putimským zima. O svatou Dorotu, už uschne košile na plotu! Jaro se blíží. Slunce, země, vzduch, voda lákají dospělé i malé zase ven a výchovná práce Cimburova znovu se počíná…

VIII Žežulků Toníček, nejmenší ze všech malých Žežulků, stojí pod Cimburovým oknem, na špičky se napíná, proutkem na okénko klepá a ze všech sil volá: "Dědečku, dědečku, pojďte hned ven, Toníček je tu a má novýho koně, šimla, přivedl vám ho okázat."

Okénko se sice otevřelo, ale nevykoukla bílá hlava stařečkova, ale stařenčina, než i ta zve Toníčka: "Pojď jen dál do světnice, mládenečku, nestůj pod oknem, dědeček jsou nějak darebnej, nevstávají."

Toníček se hrne i s koněm na kolečkách na dvůr, z dvoru na zásep, ze záspi do síně, ze síně do světnice, ale dědečka nikde nevidí. Aha! Už ho vidí. Tamhle leží na posteli 308

v peřinách. Jen hlavička jako mléko bílá mu z polštářů vykukuje.

"Dědečku, co to děláte? Sluníčko už dávno vstalo, v Hanzlíčku se vykoupalo, a vy ještě spíte? Laštovka už dávno vstala, devět polí oblítala, a vy ještě spíte?" vadí se Toníček s dědečkem jako se s ním, ospalým kloučkem doma maminka vadívá, když se mu ráno nechce z teplého pelíšku.

"A chlapečku zlatý, jsem lenoch, ba jsem, vstávat se mi nechce, spát jen, spát pořád bych chtěl," usmívá se dědeček, promlouvaje takovým nesvým, ospalým, jakoby zastřeným hlasem.

"Vidíte, dědečku, to jste zrovna jako já," těší ho Toníček, "já bych taky rád ráno spal, ale maminka honí mne z lože ven, spát mi nedají, babičko vezměte metličku na dědečka a vyhoňte ho také," vážně radí kluk Cimburce.

Každý den se takové dětské návštěvy opakovaly a staré Marjánce rvaly srdce. Přicházeli i dospělí, ale ti ji nikdy tak nerozlítostnili jako ti broučkové, kteří živou mocí pochopit nemohli, že dědeček Cimburů zraje - pro smrt. Ti ven ho lákali a také za slunných, teplých dnů vylákali.

O hůlce škrábal se Cimbura ven a Marjánka za ním vynášela peřinku, aby lavička dědouška netlačila. Děti chvíli točily se kolem něho, ale viděly, že už s ním opravdu nic není. Nějak špatně slyší i vidí a tuze zapomíná na všecko, stát a proběhnout se mu nechce, hrát se mu nechce a povídá-li, v nejlepším klímat počne, budit ho musejí a volat "tak jak to bylo s tím princem a s tou zlatou muškou?"

"Aha, s tím princem tedy - jo - tak byl jeden princ."

"Ale dědečku, to už jsme slyšeli, chceme jen ten konec, jak se muška proměnila v krásnou princeznu."

Takový kříž měly děti s dědečkem, a opouštěly ho. Přibíhaly sice ještě, ale jen na skok, na chvíli, a zase frrr-jinam letěly.

V dědouškovi nenalézaly víc kouzla, kterým by je dál k sobě poutal, a těkavé, sobecké dítě rychle zapomíná a na nové lásky zvyká.

A tak sedává Cimbura často sám, domácí musejí do pole, Marjánka má na starosti domácnost mladých, ale samota Cimburu netíží, naopak, je mu milá a vítaná. Naslouchá a celá ves náhle k němu mluví, slyší skřípání kol, rachot vozů, vrzání kožených postrojů, šumění stromů, šplíchání řeky, kroky a hlasy lidské; podle rachotu pozná-

vá, čí je vůz, podle kroku, kdo je člověk, čí je kůň. To jsou složky té hudby denní, které Cimbura rozumí a ve které každá nota je mu známá.

"Kvok, kvok, kvok," to kvočna se svým kuřecím stádem blíží se k dědouškovi. Ten hned sahá do kapsy a převrací ji. Vyklepává drobečky, hází kuřátkům a baví se s nimi. Náhle rozčileně zakvikla kvočna a hned je ticho, hluboké a úplné, jako když ve škole pan učitel rákoskou zaklepá o stůl. To vzduchem krouží ostříž a kuřátka ani nepípnou, aby na sebe neupozornila. Nebezpečí minulo. Velikým kruhem stočil se dravec nad lesy, kvočna jako by si oddychla, kvokla zas o poznáníčko změněným hlasem a tu, jako by povolení dala, rozšvitořila se hned kuřátka, čile nahrazujíce zameškanou řeč. Zase kvokla, stádečko rázem sesypalo se kolem ní a ona jim předkládala broučka nebo koníka, červa nebo zrnko nějaké.

"Pane, ty jsi máma, mnohá lidská máma může si tě vzít za příklad," pochvaluje ji Cimbura.

Zajde kvočna a zdaleka už slyší Cimbura, jak se sem kolébá husa s housaty, štěbetají cestou v jednom kuse, uku-sují krátký trávníček, po vodě se shánějí. Posedí si chvíli u dědečka, ale brzy odvandrují kamsi k řece.

I koukejme se, mraveneček leze Cimburovi po noze. "I vítám tě, poutníčku černý," oslovuje ho v duchu Cimbura a raduje se z něho. Rozpomíná se, když do lesa šel a mraveniště našel, jak ruku do něho ponořil a jak mu ji mravenci navoněli líp, než by dovedl ten nejvyhlášenější voňavkář v Praze. Vzpomíná si Cimbura i na jiné li-bostné vůně. Když šel kolem kupy suchého sena nebo otavy, neodolal, aby ho hrstičku nevzal a u nosu nepodržel, mateřídoušku v prstech pomnul, ale neutrhl, lísteček máty nebo muškátu do úst si vložil. Kde jsou ty časy.. . ?

Vlaštovka mihne se kolem samé hlavy dědečkovy, v ladných křivkách prošvihuje vzduch, obletuje stařečka a ten na ni s rozkoší nevýslovnou hledí "tys ptáček boží, vlaštovičko malá, tak lítat po tobě nikdo nedovede, hlupák vrabec frrr, frrr - lítá, holub křídly zaplácá, ale ty jako duch se tiše vznášíš."

A jak se za vlaštovkou dívá, o korunu stromovou zavadí jeho oči. Je to koruna hedvábné jabloně. "Můj starý strome jabloňový," rozjímá Cimbura, "kolik ptáčků už se v tobě vylíhlo, na tvých větvičkách pohoupalo, jako ptačí 310

kolébka a otcovský jejich dům ty jsi, kolik jablátek sladkých jako med, šťavnatých jako fík a voňavých jako růže jsi nám dala."

Výš ještě mdlé oči pozdvihne a spatří ohromný, modrý nebesklon, a bělavé mraky roztroušené po něm. "Kam plujete vy mráčky obláčky, kam pospícháte, odkud jste vypluly, kde jste se zrodily? Čí zemi deštěm občerstvíte, která kvítka vláhou porosíte?"

Básnická jeho duše všecko tak objímá, oživuje a proniká, čistě a svatě celé přírodě naslouchá, ptákům, jak zpívají, hmyzu jak bzučí, lesům jak hučí, obilí jak šustí po polích, vodě jak šplouchá, stromům jak šumí. Poznává určité nálady v těch zvucích, ví, kdy příroda jásá i kdy hrůzou trne a čte v ní už dlouho jako v knize otevřené a učí se z ní. Ona mu poví, bude-li pršet, přijde-li sníh, bude-li jaro mokré nebo žíznivé a jak úrodný bude rok. Tisíce značek jako písmenek v knize zná Cimbura v živé i mrtvé přírodě, včely mu prorokují, ptáci mu předpovídají, list na stromu, drží-li nebo padá-li, mlhy v údolích i páry nad rybníky, všecko mluví k němu. Zkušené a vyškolené jeho oko zná barvy líp než oko malíře. Poznává všecky odstíny oblakové modře, mračen, vody, zeleně, pozoruje stálou, ustavičnou změnu kraje, který je jiný ráno, jiný v poledne a jiný večer, jiný v létě, jiný v zimě. A jeho obraz mu proto nikdy nezevšední, nikdy se ho nenabaží, den po dni s ním se kochat může. Cimbura jako pravý, rozený umělec vidí, co jiný nevidí a cítí, co jiným ani nepohne. Sedí jakoby všemi opuštěn, sám a sám sedí, ale přeje si být sám a nevyrušován a prosí, aby ho jen o samotě nechali. Jaké kouzlo má pro něho samota a jaké poklady mu otevírá! Ó, že to dříve nevěděl Cimbura. Je sám a není sám. Nebo ve dne zlaté slunce k němu mluví, mraky na nebi, déšť šelestící v lupení stromů, jiskřivý mráz i rosa za časného jitra míhající se v paprscích slunečních, až zrak přechází. Ale i velebné ticho noci mluví k jeho duši, když nespí a oknem do tmy hledí. Bílý měsíček po tichoučku se připlíží a vklouzne do světničky navštívit Cimburu, zlaté hvězdy upírají na něho zářivé svoje oči, skučení větru, sněhová vánice, hrůzná nádhera kmitavých blesků víc v noci než ve dne Cimburu dojímá. Jako labužník s rozkoší ochutnává stařeček krásu slunečních východů i západů, jemných nad řekou se vznášejících mlh, stromů, květin, 311

obdivuje se jí, ale mlčí, lakomě mlčí. "O čem si to pořád rozjímáte, nač to pořád hledíte, dědečku" - ptávají se ho hosté, kterým je nápadná ta jeho zamlklost i ta jeho štěstím jakoby ozářená tvář.

"Modlím se," odpovídá Cimbura a nelže. Neboť všecky ty jeho úvahy a rozjímání utvrzovaly ho v tom, co se ptaly často jeho rty: "Nebesa vypravují slávu boží, a dílo rukou jeho zvěstuje obloha". Svět není mrtvá, náhodná hmota, ale Duch boží vznáší se nade vším. Jeho stopy Cimbura vidí, Jeho moudrosti se koří, Jeho lásku velebí. "Sláva Bohu Otci i Synu i Duchu svatému," spíná Cimbura ruce a vroucně z hlubokosti duše naplněné silnou, neochvějnou a ohnivou vírou volá, neboť nemůže nalézt lepších, výmluvnějších slov, kterými by řekl Bohu, co cítí.

"Kam pojedeš, Martine," optal se pojednou stařeček ze svého sedátka, když spatřil Martina zapřahat volky do prkeňáku. Jaký div se to s dědouškem stal? Otázka jistě znamená obrat k lepšímu, už dávno se po ničem neoptal, teď zase počíná se starat a o práci zajímat.

"Jeteliště zaorávat," ochotně syn odpovídá - "Marjánka přede mnou šla, líhu poseče, zaořu ji a jetelinu pak domů přivezu," podrobně vysvětluje.

"Hoď mi do vozu otep hrachoviny, pojedu s tebou," poručí náhle dědeček. Divná žádost! Neublíží si dědoušek? Neroztřese si staré kosti v prkeňáku? Nenachladí se, až tam v poli usedne?

"Tatínku, volky mi dobře v pluhu chodí, netřeba je obracet ani pobízet, pohovte si doma."

"Nepojedu volky vodit ani pobízet, loučit se pojedu -hoď do vozu hrachovinu," se stařeckou neústupností stojí na svém. Martin zná tatínka, dlouho rozvažuje, ale co jednou řekne, od toho neupustí. Do stodoly běží a už v korbě vozu sedadlo chystá i tatínkovi na vůz pomáhá.

"Jeď pomalu přes celou ves, nemluv na mne, jako bys s prázdnem jel, tak jeď," rozkazuje Cimbura. A jedou.

Pomalu klátí se volci, co noha nohu mine lezou a přes prkna vozu hledí Cimbura vesnicí. "Ještě jednou dřív než umřu všecko to chci viděti," hýbá se mu v duši nevyslovené přání, ke kostelíčku a hřbitovu se na kopeček zadívá a hlavou zakývá, "co nevidět mě tam odnesou," přitom si myslí. Faru i školu vidí. "Jemnostpán s panem řídícím mi pěkně zazpívají," si slibuje. Vůz dál se klátí.

312

Aha! Tu jsou, v řadě tu stojí statky a chalupy. I hleďme! U Hubáčků novou sednici postavili. Jan u Piksů má nově bíleno, u Srnků nově přikryto, tak tak, ti mne všichni ponesou, střídat se budou, aby mohli říci: "já taky starého Cimburu na hřbitov nes'." Vůz zabouřil. "To už jsme na mostě," praví si Cimbura a smeká před kapličkou i před bezem, který u ní roste, neboť kolem bezu má chodit sedlák s čepicí v ruce, protože všecko bezové je užitečné i kořen, i dřevo, i list, i květ i plod. Do polí zajeli a po mezích známí vítají Cimburu, tamhle řebříček na rány dobrý na něho kývá, hned vedle heřmánek proti kašli, jahodový list, slzičky Panny Marie se usmívají.

Už vidí mladou Marjánku sekat a starou za ní pohra-bávat a šibalsky se usmívá.

"Hleďte, koho vám vezu," křikl na ně Martin.

"Jejej ! Dědeček!" spráskly obě ruce překvapením.

"Hleďte si svého a o mne nedbejte," odhání je stařec. Žádá si být samoten. Bez odmluvy poslouchají.

Martin složil" pluh, přepřáhl voly a zaoral. Vlhká země se začernala - Cimburu polily slzy. Orat se mu chtělo, skočit s vozu dolů, pluhu se chytit, brázdou kráčet a čerstvou zemi cítit. Ale není síly v nohách, není síly v rukách, jeteliště těžko se oře, "ostatně brzy se země dočkám, složí mne do ní," konejší se stařec nepouštěje očí z Martina. Dobře oře, rovně, hluboko, "zbrazky" nenechává, v pořádku má pluh, protože brázdu dobře převrací. Tak orával i on - Cimbura - po jetelišti pšenici síval, jak vzcházela a přezimovala se často díval, po jaře pro ni po dešti toužil. Rozpomínal se, jak radostně z lože vyskočil, jemný šumot mu spaní přetrhl. "Prší," si řekl a k oknu přistoupil. Ráno potom celý kraj se zazelenal. Ozimy se opraly, jaře vzešly, zázrak stal se v té noci jarní, "ano, jeden májový dešť je dražší než celá Praha, chalupníkům v něm padají šestáky, sedlákům zlatky, pánům dukáty," znova si potvrdil Cimbura a ve vzpomínce dál sledoval rozmanitou práci polní, sekání i vázání obilí, dělání sen a otav, podzimní i jarní siji a konečně - mlácení zralého obilí ve stodole na mlatě. "I já jsem takový zralý klas. Smrt - výborný sekáč -skosí mne a v nebeské stodole Pán Bůh zrní z klasu vymne, prohlédne, a těžké zrno, dobré skutky, od zuny, hříchu, oddělí, ale to si ještě promyslím, co a jak se optá a já odpovím, s tím ještě hotov a na to připraven nejsem, jemnostpá- 313

na si k tomu zavolám," usuzuje stařeček, také času není, ženské už jsou hotovy, jetel teď naloží a domů pojedou. Tak rychle to není, jak si myslí. Martin chce doorat. Taky dobře, alespoň půjdou napřed a on zas pojede s Martinem sám.

A jede. Martin zas dědečka v jeteli zahrabaného veze a dědeček z vysoka se dívá. Starou Pelikánku vidí kravičku na mezi popásat a usmívá se. Chytrá kravka! Travičku okolo spásla, ale kozího pysku se netkla, ten tu stojí neporušený. Kdo tu kravku učil přírodopisu, že ví a zná jedovaté býlí a že se ho netkne? Zná je tak, jako by měla za jeslemi Janův botanický atlas a v ěm jazykem si převracela listy s barevnými obrázky jedovatých bylin, jako by jí v chlévě visely tabulky jako visí dětem ve škole a na nich vymalovaný bolehlav, blín, durman a náprstník. "Jo, Pán Bůh, to je ňáký učitel," velebí v duši Cimbura. Peli-kánka myslí, na ni že se usmívá Cimbura a on zatím na kravičku.. .

Přejeli. Vyplašená ještěrka mihla se břehem, myš z díry vykoukla, kolčava skočila přes cestu. I na ně s úsměvem hleděl stařec.

A v té chvíli jak tak seděl na voze ovršeném jetelinou, taženém párem strakatých voloušků, přijeli "na hrbek" malý to kopeček s rozkošnou vyhlídkou.

"Zastav, Martine, prosím tě zastav," jako by se bál, aby to místo neminuli, zavolal stařeček, pozdvihuje se v jetelině. Na západě nad Štěkní stálo sluníčko a na rozloučenou líbalo se s krajem. Po slunci směrem k Písku dívá se Cimbura. Hradišťské lesy "Vápenice" vidí, skály "na baráku" poznává. Smrkouce u Boubína bělají se v dáli, za nimi "klášterské rybníky" se skrývají a Semice tam leží. Semické "Pecky" a přes ně oba Mehelníky - velký s malým na Cimburu kývají. Kmet násilím odtrhl od nich zraky, jak hlavu otáčí, zelené "Hůrky" pohledem pohlází a k Heřmani, Protivínu a Vodňanům teď hledí, s Panynkou Marií Skočickou, s Drahonickým zámkem se loučí, vesničky Chvaletice, Křtětice, Stožice naposled si jmenuje - a už oči proti slunci rukou chrání a na západ je upírá. Temně modré hvozdy šumavské za Strakonicemi rýsují se na obzoru. "Rodný můj kraji," rozplakal se Cimbura a na kolena do jeteliny padl - "slavný a pěkný - vidím tě dnes naposled. Loučím se s tvými vrchy a lesy - s tvými vodami 314

a zemí, s lidmi i zvířaty, se vším všudy. Jako nás jsi živil, živ i naše děti, prodat se nedej a naším zůstávej až na věky věkův amen." Domodlil se dědeček, odmlčel se, sluníčko zapadlo.

Martin setřel si slzy a bez povelu volky do kroku pobídl.

Tak Cimbura objal celý kraj pohledem, pochopil, že žití je nejvyšší dar boží a že třeba být Bohu zaň ustavičně, ve dne v noci vděčný. Mnoho věcí člověka těší a blaží: děti, koně, ptáci, květiny, ty okrašlují život, a konec se blíží, konec všemu zde. Už nespatří po jaru kvést žluté petrklíče, ani bílé sasanky, neuvidí víc šedivé kočičky na jívách ani načervenalé jehnědy, prášící ve větru jemňouč-kou moučku pelovou po lískách a břízách. Konec se blížil! Cosi jako lítost pocítil po své modlitbě u srdce Cimbura a podivil se sobě "Ajaj! ještě jsem neodumřel světu! Hle, hlas života ozývá se ještě ve mně, zalíbilo se mi dnes znova na světě. Ale všecko marnost! Bez dvou devadesát let mě tu Pán Bůh nechal, ale dýl nenechá. Smrt se blíží, cítím to -je třeba se světem se loučit" . .. Tak dojel domů. Nikoho a nic už cestou neviděl, slzy se mu leskly v očích, a když mu z vozu pomohli, do lože se rovnou cestou odebral. Po ničem už teď netoužil, všecko od srdce mu odpadlo, on ode všeho upustil, pouze samota byla jeho láskou poslední. "Jsem tuze rád sám," říkal každému, kdo k němu přišel, i svým vlastním dětem. Všecka vůle jako by v něm pohasla. Jindy, když něco silně chtěl, zrovna cítil jak se mu síla ze srdce tělem rozlévá, to chtění činívalo z něho reka, hrdinu, který ničeho se nebál. Teď nic nechtěl, ničeho už si nežádal, po ničem netoužil a hle i jeho tělo jako by zvetšelo, skleslo. Zcela určitě cítil, jak uvolňují, rozvazují se svazky, pojící tělo s duší. Duše víc nemá vlivu na tělo a tělo vadne a slábne, ale zato duch kupodivu je jasný a čilý. Cimbura chápe a rozumí věcem, kterými si dřív marně lámal hlavu. Do svého vlastního nitra zraky obrátil, do sebe jaksi vstoupil, když byl přerušil veškeré styky, které se světem měl. Osvobozen si oddychl, cítil se volným, nespoutaným. Jakoby z výšky a dálky tak hleděl na svůj vlastní minulý život, střízlivě a nestranně, jako by na život ne svůj, ale cizí i na život jiných. Z výše dolů hledí na všecky lidské činy, přezírá je a chápe jejich pohnutky. Prohlíží jejich souvislost, jejich vnitřní spojitost. Do lidských srdcí hledí jakoby do kalichů. Už ví, že Kudrna se 315

opíjí jen proto, že má špatnou ženu, Kratochvíl se zadlužu-je a upadá, protože je marnivec a chlubič, Skůček že se jen proto soudí, že se živí závistí a pýchou. Sobectví a ne Bezděka mi uoralo kus pole. Bezděka za nic nemůže, to je otrok, sobectví jeho pánem a vládne jím a bije ho, a Bezděka zkrotlý poslouchá. Tak jako pavučinu vidí Cimbu-ra duchovní i společenský život lidský a postřehuje v něm i ta nejjemnější vlákna.

"Láska," napadne mu pojednou, "ta by všecko srovnala. To je pramen, ze kterého kdyby se lidé napili, přestanou soudy, žaloby, sváry, lži, podvody, opilství a všecka jiná neřest. Zbytečnými se stanou vojáci, četníci, hlídači, hajní, soudcové, úředníci. Nač a proč je to všecko?" a Cimbura namáhavě, jako ze sna, promluvil: "děti, to vám povídám, mějte se tu rádi," chtěl říci vlastně "miláčkové moji, milujte se vespolek," jak to často čítal, ale jazyk mu selhal.

Opět se odmlčel na kolik dní.

Život lidský zdá se mu ornicí, zemí a lidské pudy, toť kořeny a každý čin lidský stromem, bylinou, která z té země vyrůstá, majíc pod sebou celou spleť kořenů i kořínků.

Ano, je třeba zemi vzdělávat, kypřit, mrvit, orat, třeba i duši vzdělávat, neboť z ní rostou, šťávu a sílu berou lidské činy, dobré i zlé.

Jako třeba i stromy šlechtit, o byliny pečovat, ke kolům vázat, aby křivě nerostly, tak nutno i lidi stále šlechtit, duše plevele zbavovat, ořezávat, roubovat, štěpovat a to může jen náboženství, učení Kristovo.

Ale aby rostliny se dařily, zapotřebí i světla, slunce a tím je osvěta, vzdělání.

Jedno bez druhého se neobejde, všecko je marno. Půda vyšeptalá, vymrskaná, vyžilá, špatným semenem osetá, plevelem zarostlá nerodí, i kdyby světla bylo sebevíc.

A ve stínu nic neroste, nezraje a nedaří se, kdyby bylo panenské ornice třeba na dva sáhy hluboko.

Bože! Jak tomu teď jasně rozumí! Vidí vše jináče. -Kdyby tu byl teď kníže pán, jak hezky by si porozuměli.

To poznání učinilo duši jeho lehkou. Veliký svátek zavítal do jeho duše a ta cítila se volná, jako by jí křídla narostla, na kterých by se mohla vznést a uletět…

Ale nesmí ještě uletět. Není ještě se vším hotov. Vypořádal se už se světem, ale ještě nemá pořádek s Bohem.

316

Teď mu nastává. Ostatně nelze ani nyní umřít. Práce plné ruce, ozimy musí do země, brambory ze země, brambořiště musí být přeoráno, nebylo by ani času Cimburu kloudně pochovat - teď umřít - to nelze!

Proto jen je napomíná "popilte si, střízlíček už je tu, sněhy padnou co nevidět, já pak umru."

A tatínku, vždyť vy ještě neumřete," těší ho Martinova žena, která pomáhá mamince Cimburu obsluhovat.

.Hloupá holko," plísní Cimbura, "tak se mluví se sto-navým ? To mě máš pěkně ráda! Máš říct: tatínku, jste už tuze starý, skoro přezrálý, mohli byste nám snad umřít, usnout na věky, pošleme vám pro kněze. To je řeč k ne-mocnýmu, ale ne zalhávat, šidit. Jedná se přece o věčnost, hned se obleč a skoč na faru, aby se jemnostpanoušek cestou u mne zastavili, chce se mi s ním pohovořit."

"Však se už ptali, co děláš, jak se máš," odpověděla mu žena, "že se mu i kostelíčku po tobě stýská."

"Dobře, dobře," kýval Cimbura, přivíraje oči. Chtěl být zase sám. Po obědě přišel ho pan farář navštívit. Cimbura čekal, proto neležel ale za stolem oblečen seděl. Domácí nechali je o samotě.

"Tak si myslím, sousede," počal po chvíli všeobecného rozhovoru farář, "že si vás Pán Bůh volá k sobě na výměnek."

"Taky se mi zdá," přisvědčuje starý sedlák.

"A těšíte se přece na to. Kristus Pán sedláky i selskou práci měl v obzvláštní úctě. Mluvil o rozsévači, o koukolu a pšenici, o zrnu hořčičném, miloval kvítí polní, ptactvo nebeské".

"Toť," radostně svědčil Cimbura, "proto dnem i nocí o tom přemýšlím, co a jak udělat, až tam do nebe k soudu přijdu."

"Na čem, jste se ustanovil?"

"Myslím, že vejdu a řeknu: Jan Cimbura, sedlák z Putimi na zavolanou poslušně přišel - a pokloním se. Ano, pokloním se, takhle po pás se pokloním, ale upozorním je v nebi na to a řeknu, tam dole na zemi neklaněl jsem se nikomu, ani knížeti pánu, ani panu purkmistru, ani soudci, ba ani panu guberniálnímu radovi Miltnerovi a jeho paničce ne, ani farářům ne, ty všecky jsem jenom zdravil, ale vám se tady klaním."

317

"Dobře uděláte, že se pokoříte, já být vámi, docela bych i klekl," jako s dítětem mluví farář.

"To ještě ne… To teprv přijde. Jak pozdravím, můj Venclíček-andělíček naproti mi přiběhne, hned se poptám na tatínka a na maminku svoji, na starého Černocha z Putimi, na strýčka Kovandu z Hradiště, a kdyby neměli čas, tak pro jistotu ještě na nebožtíka kamaráda Piksu. Buď mi je anděl zavolá anebo cestu k nim ukáže. Těch se důkladně na všecko vyptám, jak si počínat mám. Musejí se mnou nejdřív k svatým našim patronům zemským, k svatému Václavu a jeho bábě svaté Ludmile, k svatému Prokopu, Vojtěchu, Janu Nepomuckému, Cyrilu a Metodějovi. Nepřestanu je prosit, až mne dovedou k svatému Vavřinečkovi, patronovi naší osady a s ním vydáme se k Panence Marii. Hrkat ve mně bude strachy, jestli mne vyslyší a k svému Synu doprovodí."

"To myslím, Cimburo, že jistě doprovodí, neboť není slýcháno, aby koho opustila, když k ní bylo o pomoc voláno a vy jste ji - slavnou spomocnici křesťanů - růžencem ctil i vzýval."

,,Půjde-li s námi, nic se bát nebudu ani třást strachy, ale radostí. Jak potom Pána Krista spatřím, na tvář se vrhnu a zkroušeně řeknu: Pane Ježíši, ty víš všecko, ale já Jan Cimbura na sebe žaluju, ač jsem nebyl na světě žádný pijan ani bijan, přece o památkách jsem pil, bylo-li třeba i bil, svědomí mě hryže, že na vojně u Solferína snad i zabil, mohl jsem víc dobrých skutků dělat, míň se zlobit, víc se modlit a míň mluvit."

Pan farář teď mluvit začíná, probírá s Cimburou desatero božích přikázání i patero církevních, prochází s ním hříchy hlavní, cizí i do nebe volající, loučí se s ním konečně a povídá: "Ano, ano, pravdu máte, nepojistí si člověk šťastnou smrt pouhými otčenáši, ani mšemi a poutěmi, ani svícemi a penězi, ale celým dobře prožitým životem. Tak zítra po mši svaté přijdu vás zaopatřit."

IX Posílen nejsvětější svátostí, očekával Cimbura, až se vydá na dalekou pouť do věčnosti. O vánocích sešly se kolem něho ještě všecky jeho děti a přátelé. Rozloučili se 318

s ním a on s nimi. "Jaképak loučení velké, shledáme se brzy, každého, kdo za mnou z Putimi přijde, poptám se na vás na všecky a to vám povídám, ať nic špatného o vás neslyším, mějte se rádi, almužnu rádi dávejte, hospodařte, jako byste tu měli věčně být, ale modlete se, jako byste měli zítra umřít." Udělal všem po řadě na čele křížek a oni mu políbili ruku. Plakali při tom, ale duše Cimburova zůstávala klidná a silná. "Neplačte, blázínkové," napomínal je, "to tělo umírá, ale ne duch. Tělo hnůj, prach a popel a z něho vyrůstá květina nesmrtelná - duše. Jako tamhle muškát na okně ženské zasadily v zemi v hrnku, takovým hliněným hrncem je tělo, ale muškátem je duše a Bůh si ji co nevidět utrhne. Jsem starý tvor Boží a už se těším na to, až se rozhrne záclona, a na vlastní oči spatřím, čemu po celý život pevně věřím, jen mne nechte tiše odejít, chci být zase sám."

Bylo to dne 16. ledna léta Páně 1898 na den sv. Antonína poustevníka, kdy Cimbura jasně a určitě pocítil, že se blíží jeho poslední hodinka.

"Zavolej Martina, sneste mne z lože a položte mne na holou zem," poručil ještě ženě a potom jako by mlha vystupovala ze širých vod a kladla se kolem, tak v mlze všecko viděl a slyšel a cítil kolem. Lidi, obrazy, okno, dveře, strop i svíčku hromničku, kterou ho obnášeli, i zvoneček malilinký, kterým zvonili, i dušený, tlumený pláč, kterým plakali.

"Co pláčete?" řekl jim ještě tichým ale přísným hlasem, "růženec se modlete, hned, všichni a nahlas."

Štěrba počal se modlit, ostatní všichni za ním.

Domodlili se až k desátku "který pro nás těžký kříž nésti ráčil," když dědeček pozdvihl maličko hlavu a řekl; "Pst - slyšíte? Zvoní! Všecky zvony zvoní - nejvíc Vavřinec" - rukou na čelo si sáhl, pramen šedivých vlasů si odhrnul, jako by své vrásčité čelo někomu k políbení nastavoval a vtom klesla mu ruka i hlava, škytl a víc sebou nepohnul.

To smrt v té chvíli ho objala a políbila.

Mrtev, ustrojen do svátečního leží na prkně na dlouhé lavici výměnkář Jan Cimbura. Všichni v celé chalupě chodí po špičkách, práci svou konají tiše, němě. Vědí, že mrtvý dokud je pod střechou, všecko jako živý slyší, a věří, 319

že by na ně hlomozící dědček z prkna vstali a zahubovali.

Ženské zadělávají a pekou nejprv ,Boží dary' pro chudé, pekou i pletence pro přátele, kteří se na pohřeb sjedou. Martin dvora si teď hledí. Funus už vychodil, na faře ve škole i u hrobníka už byl. Hosté se sem trousí, truhlář přichází s latí v ruce vzít dědečkovi míru na poslední jeho roucho - na rakev. Děti přicházejí s obrázkem v ruce, Martin je vítá, vede k dědečkovi a pozdvihuje, aby mu mohli křížek udělat, do svěcené vody štětičku z klasů namočit a stařečka pokropit, obrázek na něho položit. Větší menší za ručičku vedou, starší mladším vysvětlujou: "Nedřímají dědeček, ale umřeli, na hřbitov ho odnesou, do hrobečku složí."

"Copak kdyby přece jen dřímali?" myslí si některé a pro jistotu zavolá: "Dedečtu, dedečtu, poledne už zvonili, vstávejte," ale dědeček nic, umřel vskutku, skutečně umřel.

Den v zimě je jako píď a noc jako sáh dlouhá. Než se obrátíš, už se šeří a s večerem přijde se loučit s dědečkem obec. Půl obce dnes, půl obce zítra večer. Bude to slavné, protože zpěvák Štěrba je z přízně, má Verunku.

Hle, už se scházejí. Sousedé jdou první a sedají i staví se k mrtvému nejblíž. Jsou tu všichni od čísla prvního až do třicátého, ostatní přijdou zítra. Plná výměnice je jich. Ženské až na síni se tlačí.

Štěrba začal s růžencem, aby se hlasy nejdřív pročistily a vyrovnaly. Když se domodlil, odkašlal a vysokou notu nasadil a spustil: Člověče, kdož jsi kolivěk a obec vpadla: na mne teď mrtvého pohleď ženské se přidávají: jak jsi ty nyní v tu dobu, tak jsem já byl v témž způsobu.

Třídí se hlasy na vysoké a hluboké a druhá sloka už jde krásně dvojhlasně: Mladý, pěkný, silný dosti, nyní jsem prach, popel, kosti, -o tělo mé již se derou, žáby, červy a je žerou.

320

Ve třetí už je znát cit, hlasy srovnané se utlumily, nepřekřikují se, ale pěkně proplítají a zpívají: Po smrti stejně moc platí jak chudý tak i bohatý; pána, knížete neb žáka nerozeznáš od sedláka.

Dozpívali a odpočali.

O Cimburovi vypravujou, jeho pěkné skutky si znova připomínají.

"Pamatuji se jako výrostek na to, jak tenkrát vjel tuhle pro Verunku a pro svá spolčata Martina s Venclíčkem do hořícího lesa," počíná Horník a všichni poslouchají o té slavné jízdě, podrobnostmi tu a tam vypravování doplňují a přizdobují.

"Já zas ho jako živého vidím, když se Roučkům topili pod mostem koně."

"Ach, tenkrát, bylo pravda zle," vzpomínají si všichni.

Tak obec nad mrtvým k jeho cti a chvále hovoří, neboť stejně slavně a vážně souseda do obce vítá, i z obce propouští.

Oddychli si. "Otčenášem" počíná Štěrba, upraviv na oleji plovoucí knůtek a z modlitby zas do zpěvu přechází.

Již se s vámi nyní loučím Pánu Bohu vás poroučím, dojatě zachvívá se mu hlas, třesou se i plné hlasy mužské, jak by se netřásly tenké sopránky a alty ženské? Není čas pláče, je Čas truchlého zpěvu za nebožtíka, a proto nedají pláči hlas přetrhnout a pokračují: K Bohu se od vás ubírám, už vás tu víc neuhlídám.

Co mi platná, co mi byla proti smrti moje síla?

Jako malé spící dítě na prkně mě ležet zříte.

Na cestu se za mnou strojte, o to se jen všichni bojte, aby duše v rouše čistém šla na svatbu s Pánem Kristem.

321

"Tak tak, to je to hlavní, umřít, jako umřel tuhle Cimbu-ra," ujímá se slova, když dozpívali, soused Vašata, "připravit se a odít nejen tělo rubášem, ale i duši svatebním rouchem, aby jí neřekli tam nahoře, kterak jsi sem přišla, nemajíc roucha svatebního."

"O to se Cimbura tuze staral, pamatuji, jak nás v obci napomínal, abychom srdce k chudým citlivé měli, jemnost-pán to lepší nedoved, když se Cimbura rozpálil a kázal, jak máme lačné krmit, žíznivé napájet, nahé odívat, pocestné do domu přijímat."

"Nejen kázal, ale i sám činil a příkladem nám svítil."

"Hůt! Hůt! Hůt!" troubí pod okénkem ponocný Bro-žák desátou.

"Tatínku zlatý, je třeba s vámi besedu skončit, dobrou noc vám přát, pokoje vám dát a rozejít se -" rozhoduje Štěrba a všichni povstávají a tlačí se kolem mrtvoly. Velebný obraz! Jako zkamenělí, nehybně stojí muži. Oholené tváře větrem a mrazem ošlehané, vlasy dlouhé, ruce sepjaté. Plamínek v lampičce se kroutí a jako živý hádek ulizuje s povrchu oleje. Stíny se hýbají, vlají po stěnách a stropu. V hlubokém zadumání stojí obec a hledí posledně na Cimburovu tvář. Náhle, jako na povel, zanotovali: Poslední bije hodina, k smrti se ubíráme z vůle Boha Hospodina pomalu umíráme.

Za tebou cestu měříme do říše dobře známé, slavně to všichni věříme, tam s Tebou se shledáme.

Pokřižovali Cimburu a jeden po druhém mlčky odcházeli.

Druhého dne putimské zvony vyzváněly Cimburovi hrany a každému, kdo přišel k mrtvole se modlit, když zvony umlkly, podala Marjánka boží dar, to jest bochníček chleba křížem na vrchu poznamenaného. "Dušička," také říkají chudí tomu dárku.

Večer opakovala se návštěva obce. Přišla druhá její část, modlila se, zpívala, s Cimburou se loučila, stejně jako včera. Sněhu leželo venku po kolena a mrzlo jen skřípalo.

322

"Těžce se kopal hrob, slyšeli jste? Musili zem roze-hřívat," povídali si sousedé po modlení cestou k domovu, "ale hezky bude," dodávali, hledíce k nebi.

Konečně nadešel třetí den a s ním pohřeb. Toho dne jen cizí Cimburu pokropili a vodou požehnali, ale pak ustoupili a do jeho tváře nehleděli, to patřilo už jen příbuzným. Cimbura neležel na prkně, ale v důkladné, černé rakvi, oblečen v plátěný rubáš, obložen obrázky z poutí, jak mu je děti nanosily a přátelé tvořili věnec kolem rakve.

Kdo vešel, řekl jim: "Potěš vás Pán Bůh," a Martin za všecky odpovídal "Dejžto Pán Bůh, vás taky," ale oči po nikom nezvedl, aby se nezdálo, že prohlíží, kdo přišli tatínkovi poctu prokázat. Venku náhle zazvonily rolničky, zadupali koně, zasyčely saně. Někdo přijel.

"Kdo to?" myslí si přátelé a hledí po sobě. Všichni tu jsou ze Semic i Stříteže, nikdo neschází a cizí na funus nejede, ale jde pěšky. "Sedlák to není," usuzuje Martin a neodolá, aby ke dveřím nepohlédl.

Ba není to sedlák. Krásný městský kožich má, dlouhý je jako bidlo, že stěží dveřmi prolézá, šedivý vous má po tváři, všichni mu z cesty ustupujou a služebník kytičku z čerstvých, voňavých kvítků za ním nese.

"Kdo je to?"

Ano, jistě je to pán. K rakvi přistoupil, místo obrázku kvítí mrtvému na prsa položil, Cimburu křížem požehnal, ale neodešel hned, nýbrž koleno ohnul, chvíli u něho se modlil, pak teprve ne k Martinovi ale k mamince přistoupil a "přijměte moji soustrast" jí řekl.

Celou popletl tím Marjánku, neví co na to říct a tak nazdařbůh odpovídá "dejž to Pán Bůh" a za pánem chvíli v zamyšlení hledí.

"I můj milý Bože, dyť jsou to sám kníže pán" najednou povídá a do hlasitého pláče se dává.

Ale už přišli zpěváčkové, už je tu kněz, už i zpívají na dvoře: Konám poslední svou cestu do věčnosti z ciziny, k nebeskému chvátám městu, do své milé otčiny.

323

Ještě je třeba tatíčkovi ruku políbit, víko zatlouct a rakev vynést ven na máry.

Drobounké hvězdičky bílého sněhu řídce padají z nebe, zakalené slunéčko hledí na dvůr, Martin s Janem vynášejí otce v rakvi a třikrát po sobě se zastavují, třikrát po sobě rakví všecky prahy křižují. Ženské ve světnici rychle obracejí lavici, co na ní rakev stála, nohama vzhůru a spěchají na dvůr.

Jako mraku stojí tu sedláků, selek, chalupníků i podruhů z celého širokého okolí.

Zvláště sedláci-koňaři se vyznamenali, zdaleka a do jednoho přišli, jako by ne funus ale koňský trh na dnešek kalendář kladl. S Kotrchy dostavil se rozhlášený starý Boubal, ba až z Bušanovic přihnal se obrovský sedlák Šíma, s ním malý Novák, slavný vůdce selských banderií a nepřekonatelný jezdec, i koňský doktor a ras v jedné osobě, vousatý, lidem se vyhýbající Psutka vybral se sem ze své opuštěné samoty.

V kožíškách všichni stojí a jak rakev spatřili, beraničky smekají. O hlavu nad všecky kníže vyniká, páni z Písku stojí u něho, revírníci písečtí i knížecí, správcové dvorů, celý ostrov pro sebe v tom moři hlav tvoří.

Za hlaholu zvonů, za zpěvu po mši sv. pochovávají do hrobu Cimburu. Sousedi ho přinesli, synové a zeťové do hrobu ho kladou. Černá rakev už leží v nažloutlé hlíně, jenom kříž na rakvi ještě se tam v té hloubi leskne. Jako by byl ne z plechu ale z ryzího zlata, taková zář vychází z něho v tom šeru hrobovém.

Všichni ještě pláčou, ale Martin už plakat přestává. Selský ceremoniál jako o křtinách a svatbách i o pohřbu hlásí se k svému právu. On, Martin, vlastní syn Cimburův musí poděkovat i odprosit.

"Tak poděkuj pěkně, Martínku, poděkuj," měkce, dobrácky pobídl ho ještě jemnostpán, když se sám domodlil.

Martin polykaje slzy už vystupuje na hromádku zmrzlé, vyházené hlíny a počíná: Náš tatínek drahý! - Sám nemůže víc na funusy chodit a vy jste ho přece přišli vyprovodit, proto vaším jménem, tatínku, náš táto, "zaplať Pán Bůh" všechněm říkám za to.

324

Dejž to Pán Bůh," odpověděli všichni. - A Martin odprošuje: Hodný byl a neublížil ani kuřeti tím míň člověku velkému nebo dítěti, jestli nerad někoho však rozhněval, přikázání přísné on mně dal, když naposledy se mnou hovořil, bych nad hrobem já za něho se pokořil, až už jeho ústa, jeho oči budou zavřeny.

Proto prosím muže, ženy, starce, stařeny, ptáky v povětří i ve vodě ryby, odpusťte mu všecky jeho lidské chyby.

Prosím ponejprv, (a Martin z ruky čepici dal pod levou paži), po druhé,(a sepjal ruce) a po třetí, (tu do hlíny klekl.) "Odpusť mu Pán Bůh," rázně a upřímně zaznělo hřbitovem jedněmi ústy. Pak přistupovali ze všech stran a házeli na rakev po třech hrstkách hlíny. Lidé skoro sami rakev zaházeli, takže příbuzní, když poslední od hrobu se vzdalovali, už jen hlínu ve hrobě spatřili. Od kostela pak viděli, jak k Písku ujíždějí saně s knížetem zachouleným do velikého vlčího kožichu a jak zástupy lidu valí se za velikým Šímou bušanovickým "ohřát se" do hospody.

Tak pěkně žil, umíral a pohřben byl i ve smrti silný sedlák jihočeský Jan Cimbura - - - Na putimském hřbitově na nové jeho části nedaleko kostnice a kostela stojí kříž. Veliký, litinový kříž, zasazený v nepoměrně malém žulovém kameni, je hojně pozlacený a postříbřený. Tělo Páně na něm celé se třpytí zlatě a ozdoby kříže lesknou se a svítí na slunéčku stříbrným pobronzo-váním. Na první pohled poznáš nový kříž.

Čí je to kříž? A kdo ho postavil?

Pod probodenýma nohama Spasitele světa upevněna je oválná černá tabulka a na ní čteme tento nápis: 325

Zemřelému v Pánu Cimburovi Jánu postavili nyní kříž ten jeho syni. Byl to sedlák silný bohatý a pilný rád měl v žití shoně lidi a pak koně. Odpočívej v pokoji.

"Ano, odpočívej v pokoji, Jene Cimburo," vroucně povzdechli jsme si i my, dopisujíce po letech tuto jihočeskou idylu.

DOSLOV Ukončiv "Jana Cimburu" vzpomínám vděčně svých obětavých pomocníků.

Především je to můj strýc, Josef Baar, konsistorní rada, biskupský notář, děkan a farář v Putimi. Ten mě už r. 1886 s Janem Cimburou seznámil, po kolikeré prázdniny u sebe mě hostil, mezi putimské občany uvedl a na četné moje dotazy neomrzele odpovídal. Knihy samé však se nedočkal. Současně s korekturou posledních archů došel mne dne 15. prosince 1907 telegram o jeho náhlé smrti. Nuže, těm dobrým lidem tam v Putimi ať je tato kniha památkou na něho i na mne. Dny mezi nimi strávené patří k nejradostnějším vzpomínkám mého života. Jim také za všecku jejich lásku a ochotu patří dík můj nejpřednější.

Rukopis mi prohlédl, na četných místech opravil i cennými podrobnostmi doplnil můj věrný přítel, dobrý syn i výborný znatel staroslavného kraje prácheňského pan František Teplý, archivář a historický spisovatel v Jindřichově Hradci.

Všem zaplať Pán Bůh.

Jindřich Š. Baar 327

Jak chránit svoje pohledávky * Čtěte knihy online zdarma * Články a návody * Jiný Seznam! *