Knihy na netu

HLAVNÍ STRANA seznam děl dle: NÁZVU * AUTORA * OBORU

Filébos (Platón)

Sokrates, Prótarchos, Filébos

Sókr. Tak tedy viz, Prótarchu, jaká je ta myšlenka, kterou hodláš nyní přijmout od Filéba, a jaká je i ta naše, kterou chceš vyvraceti, nebude-li vyhovovat tvému smýšlení. Chceš, abychom jednu i druhou stručně zopakovali?

Prót. Ovšem že ano.

Sókr. Filébos tedy tvrdí, že dobrem pro všechny živé tvory jest radost a slast i rozkoš a všechno, cokoli je souhlasné s tímto rodem věcí, kdežto naše tvrzení proti tomu jest, že ne toto, nýbrž rozumovost, myšlení, paměť a věci zase s tím příbuzné, též správné mínění a pravdivé úsudky, bývají pro všechno, cokoli jest schopno jich nabýti, lepší a hodnotnější než slast; pro všechno, co je schopno dostati z nich podíl, jak pro přítomné tak pro budoucí, je to ze všeho nejprospěšnější. Není snad asi to, Filébe, tvrzení jednoho i druhého z nás?

Fil. Ano, zcela jistě, Sokrate.

Sókr. Přijímáš tedy, Prótarchu, tuto myšlenku, která ti je nyní odevzdávána, za svou?

Prót. Musím ji přijmouti, neboť náš krásný Filébos únavou nám nemůže dále.

Sókr. A je třeba vším způsobem zjistiti o tom pravdu?

Prót. Ano, jest třeba.

Sókr. Nuže, dohodněme se kromě toho ještě i v tomhle.

Prót. V čem?

Sókr. Že se jeden i druhý z nás nyní pokusí ukázati zvláštní stav duše a náladu, která může všem lidem způsobovati šťastný život. Či není tomu tak?

Prót. Ovšem že tak.

Sókr. U vás to je stav radosti, u nás zase stav rozumového myšlení, pravda?

Prót. Tak jest.

Sókr. Což ukáže-li se některý jiný stav přednějším nad tyto? Pak jistě, bude-li se jeviti příbuznějším slasti, musíme sice oba dva ustoupiti životu, který jej v sobě trvale má, ale přece má přednost život slasti před životem rozumovým.

Prót. Ano.

Sókr. Pakli však rozumovému myšlení, pak jest rozumové myšlení vítězem nad slastí a slast musí ustoupiti. Myslíte si takto tu dohodu, či jak?

Prót. Mně aspoň se tak zdá.

Sókr. A co Filébovi? Co tomu říkáš?

Fil. Mně se zdá a bude se zdát, že slast je veskrze vítězem; ty Prótarchu, si uděláš sám svůj úsudek.

Prót. Když jsi odevzdal, Filébe, vedení řeči mně, nemáš již práva rozhodovati o souhlasu se Sokratem nebo naopak.

Fil. Máš pravdu; ale já nechci být vinen a beru si nyní za svědka samu bohyni.

Prót. I my bychom ti totéž spolu dosvědčili, že jsi říkal to, co teď říkáš. Než pokoušejme se, Sokrate, přece řešiti další otázky s tím souvisící, a to buď se souhlasem Filébovým, anebo jak uzná za dobré.

Sókr. Pokusme se a počněme samou bohyní, o které tento zde praví že se jmenuje Afrodité, ale že nejsprávnější její jméno je prý Slast.

Prót. Zcela správně.

Sókr. Má bázeň, Prótarchu, pokaždé, kdykoli jde o jména bohů, není obyčejná lidská bázeň, nýbrž přesahuje největší strach. Tak i nyní chci nazývat Afroditu tak, jak jest jí milo; ale o slasti vím, že to je věc spletitá, a jak jsem řekl, od ní počínajíce musíme uvažovat a zkoumat, jakou má přirozenost. Podle pouhého jména je to jistě jakési jedno, ale ovšem má rozličné podoby, vespolek poněkud nepodobné. Podívej se: O slasti mluvíme při nevázaném člověku, avšak slast cítí i rozumně žijící člověk, a to právě z té své rozumnosti; slast cítí i nemyslící a plný nerozumných domněnek a nadějí, slast cítí zase i rozumově myslící právě z toho, že rozumově myslí. Kdyby někdo tvrdil, že jedny i druhé z těchto slastí jsou si vespolek podobny, zdali by se právem nezdál nerozumný?

Prót. Vycházejí ovšem, Sokrate, z věcí protivných, ale samy nejsou mezi sebou protivné. Neboť jak by bylo možno, aby slast nebyla ze všeho nejpodobnější slasti, sama sobě?

Sókr. Ano, také barva barvě, můj milý; po této samé stránce, že je to všechno barva, nebude tu rozdílu, ale že černá barva je nejen různá od bílé, nýbrž jí zcela protivná, to víme všichni. Týmž způsobem má se i tvar k tvaru; rodem je sice všechen jedno, ale jeho druhy jsou mezi sebou jednak zcela protivné, jednak mají nesčíslné různosti. I u mnoha jiných věcí nalezneme takové poměry. Proto nevěř té myšlence, která ze všech nejprotivnějších věcí činí jedno. Bojím se, že vskutku nalezneme některé slasti protivné jiným slastem.

Prót. Snad; ale co to uškodí naší myšlence?

Sókr. To, že přidáváš těm věcem, ačkoli jsou nepodobné, ještě jiný název; říkáš totiž, že všechny libé věci jsou dobré. Že by libé věci nebyly libé, to věru žádný soud nepopírá; kdežto však jsou podle našeho tvrzení mnohé ze slastí špatné a jiné zase dobré, ty přece je nazýváš všechny dobrými, ačkoli uznáváš, když tě někdo k tomu svým důkazem donutí, že jsou navzájem nepodobné. Co tedy je totožné v špatných slastech stejně jako v dobrých, že všechny slasti jmenuješ dobrem?

Prót. Jak to myslíš, Sokrate? Domníváš se, že to někdo připustí, kdo vyslovil větu, že slast jest dobro, a že pak snese tvé tvrzení, že jsou některé slasti dobré, kdežto zase jiné z nich c že jsou špatné?

Sókr. Ale přece aspoň uznáš, že jsou si mezi sebou nepodobné a některé docela protivné?

Prót. Pokud jsou to slasti, nikoli.

Sókr. Opět se dostáváme k téže myšlence, Prótarchu, a řekneme tedy, že se slast od slasti neliší, nýbrž že všechny jsou stejné, a příklady nyní uvedené nás nic nehnětou; bude to tedy s námi a s našimi řečmi tak, jako s lidmi nejméně vážnými a přitom nováčky ve vědeckém myšlení.

Prót. Co tím myslíš?

Sókr. Že osmělím-li se po tvém příkladě na svou obranu tvrditi, že jedna věc, zcela nepodobná jiné věci, je té věci zcela nepodobné ze všeho nejpodobnější, budu mluviti totéž jako ty i objevíme se většími dětmi, než je třeba, a řeč nám unikne. Proto ji tedy obraťme zpět a snad bychom se po zaujetí původních postojů nějak vespolek shodli.

Prót. Řekni jak?

Sókr. Představ si, že zase já dostávám od tebe otázku, Prótarchu.

Prót. Jakou to?

Sókr. Zdali rozumové myšlení a vědění i rozum a všechno, cokoli jsem na začátku prohlásil za dobré, když jsem zkoumal, co asi je dobro – zdali se s tím nestane právě totéž, co s tvou myšlenkou?

Prót. Jak to?

Sókr. Ukáže se, že všech znalostí jest velké množství a některé z nich že jsou si vespolek nepodobny; jestliže pak se vyskytují některé po některé stránce přímo protivné, sotva bych pak byl hoden účastniti se teď vědecké rozmluvy, kdybych se toho zalekl a tvrdil, že se nevyskytuje žádné vědění jinému vědění nepodobné. Potom by byl s naší rozpravou konec, jako to bývá v pohádce, a my sami bychom se zachránili na nějakém nesmyslu.

Prót. Ne, to se nesmí stát, vyjma to zachránění. Nuže, obdoba mezi tvým a mým předmětem se mi líbí: dejme tomu, že jsou četné slasti, vespolek si nepodobné, i že jsou četné znalosti, vespolek různé.

Sókr. Proto tedy, Prótarchu, nezakrývejme onu různost v mém i tvém předmětu, nýbrž stavme ji před oči a směle zkoušejme, ukáže-li nám jejich posuzování, zdali jest dobrem nazývati slast či rozumové myšlení či něco jiného třetího. Vždyť přece nezávodíme nyní o to, aby mělo vítězství, co já tvrdím nebo co ty tvrdíš, nýbrž my oba musíme pospolu bojovat na straně toho, co je nejpravdivější.

Prót. Ano, musíme.

Sókr. Tedy ještě lépe upevněme vzájemným souhlasem tu myšlenku.

Prót. Kterou to?

Sókr. Tu, která všem lidem způsobuje potíže, ať chtí nebo – jak to u některých někdy bývá – nechtí.

Prót. Mluv jasněji.

Sókr. Míním tu myšlenku, o kterou jsme právě zavadili a která je svou podstatou podivuhodná. Vždyť přece je divné, řekne-li se, že mnohé jest jedno a jedno mnohé, i jest snadno učiniti námitku, tvrdí-li kdo jedno nebo druhé.

Prót. Myslíš snad něco takového, jako kdyby někdo řekl o mně, Prótarchovi, jenž jsem přirozeností jeden, že mých „já“ je mnoho, a to vespolek protivných, a tvrdil o mně, jedné a téže osobě, že jsem velký a malý, těžký a lehký a mnoho a mnoho jiných věcí?

Sókr. To, co jsi řekl, Prótarchu, náleží mezi obecně známé moudrosti „o jednom a mnohém“, o kterých však již takřka všichni souhlasně vyslovují, že se nesluší takovými věcmi se zabývati, neboť to pokládají za lehkovážné hříčky, jež jsou však druhdy velkými překážkami vědeckého zkoumání. Vždyť není zvykem zabývati se ani takovými věcmi, jako když někdo vypočítá něčí jednotlivé údy a spolu části a pak, zajistě si všeobecný souhlas, že všechny tyto části jsou onen jeden celek, vyvrací to a směje se, že je přinucen tvrdit pravé divy, že totiž jedno jest mnohé a nesčíslné, a mnohé že jest jedno jediné.

Prót. Ale co jiného soudíš ty, Sokrate, právě o této myšlence, co ještě není obecně uznáno?

Sókr. Když, milý synu, se vezme za příklad jiné „jedno“ než z věcí vznikajících a zanikajících, jako jsme učinili právě my. Neboť zde, jde-li o takové jedno, jaké jsme právě uvedli, je obecně uznáno, že se na to nemá chodit s vyvracením; ale kdykoli se někdo pokouší představovati člověka jako jedno a vola jako jedno a jedno krásno a jedno dobro, při těchto a takovýchto jednotkách vodívá pilné zkoumání, spojené s dělením pojmu, ke sporu.

Prót. Jak to?

Sókr. Předně zdali jest uznávati, že některé takové jednotky opravdu jsou; dále jak se má myslit, že tyto jednotky, když je každá jednotlivá stále táž a nepřijímá do sebe ani vzniku, ani zkázy, jsou přece stále a stále ta jedna. Potom že v nesčíslném množství věcí vznikajících – ať už v nich je roztrhána a stává se mnohostí, nebo, což by se jevilo ze všeho nejnemožnějším, jest odloučena jako celek sama od sebe – totéž a jedno se c vyskytuje zároveň v jednom i v mnohém. Tyto otázky, Prótarchu, o takovémto jednu a mnohu, a ne ony, jsou příčinou vší nesnáze, jestliže se přijatelně nerozřeší, i snadnosti, jestliže dobře.

Prót. Neměli bychom tedy, Sokrate, vynaložiti nyní všechnu práci nejprve na toto?

Sókr. Myslil bych, že ano.

Prót. A buď jist, že my všichni, jak tu stojíme, v tom s tebou souhlasíme; co však se týče Filéba, bylo by pro tu chvíli nejlepší nehýbat jím otázkami, když si tak pěkně leží.

Sókr. Dobrá; odkud bychom tedy začali tento tak velký a složitý boj o ty sporné věci? Snad odtud?

Prót. Odkud?

Sókr. Jak známo, jedno a mnohé je v pojmovém myšlení ztotožňováno a pobíhá všude při každémkoli výroku, odedávna až podnes. A to ani nikdy nepřestane, ani se nyní nezačalo, nýbrž je to v nás, jak se mi zdá, nesmrtelná a nestárnoucí vlastnost samého myšlení a mluvení. Kdo pak z mladých lidí jí kdy poprvé okusí, pocítí radost, jako by byl nalezl nějaký poklad moudrosti: štěstím jest jako u vytržení a chutě uvádí v pohyb všelikou řeč, hned váleje všechny pojmy na jednu stranu a zadělávaje v jedno, hned zase to rozvaluje a děle na kusy, čímž vrhá v nesnáz nejprve a nejvíce sám sebe, za druhé pak toho, kdo právě jest po ruce, ať to je mladší, ať starší, ať vrstevník, nešetře přitom žádného jiného z posluchačů, ano bezmála ani žádné z ostatních živých bytostí vůbec, nejenom z lidí, neboť jistě by neušetřil nikoho z barbarů, jen kdyby odněkud sehnal tlumočníka.

Prót. Což, Sokrate, nevidíš, jaké množství nás tu stojí, že jsme všichni mladí, a nebojíš se, abychom spolu s Filébem na tebe neudeřili, budeš-li nás tupiti? Přesto však – vždyť rozumíme, co míníš – je-li nějaký způsob a nějaká možnost, aby nám takovýto zmatek odešel nějak po dobrém ven z rozpravy a abychom nalezli nějakou lepší cestu k řešení své otázky, nežli je tato, přičiň se ty o to, a my tě budeme následovati, seč budeme; vždyť nejde v téhle rozpravě o malou věc, Sokrate!

Sókr. Jistě ne, chlapci, jak vás oslovuje Filébos. Věru není a nemohlo by býti lepší cesty nad onu, jejímž jsem já vždy milovníkem, která se mi však již častokrát ztratila, zanechavši mě na pustém místě bez rady a pomoci.

Prót. Která to jest? Jen pověz!

Sókr. Ukázati ji není těžko, ale jíti po ní velmi těžko; neboť všechno, cokoli kdy bylo v oborech umění vynalezeno, bylo objeveno touto cestou. Pozoruj, kterou cestu myslím.

Prót. Jen mluv.

Sókr. Jest to dar bohů, jak já si to představuji, který byl odkudsi ze sídla bohů vržen mezi lidi skrze jakéhosi Prométhea spolu se zvláštním jasně svítícím ohněm; a staří, kteří byli zdatnější než my a bydlili blíže bohů, odevzdali nám zvěst, že ty věci, o kterých se mluví jako o jsoucnech, se skládají z jednoho a mnoha a že mají v sobě omezení srostlé s neomezeností. Poněvadž to jest tak zařízeno, máme prý tedy při všem pokaždé předpokládat vždy jedinou ideu a tu hledati – neboť že ji nalezneme, poněvadž je v tom obsažena – jestliže pak jí dosáhneme, pátrati, jsou-li snad dále v jedné dvě, pakli ne tři nebo jiný počet a z těch každé jedno opět týmž způsobem rozbírati, až bychom uviděli nejenom to, že počáteční jedno jest jedno a mnohé i nesčíslné, nýbrž i kolik jest toho; ale ideu nesčíslná nevnášet k množství dříve, dokud bychom nezahlédli veškerý počet toho množství, ležící mezi nesčíslném a jedněm; teprve tehdy je možno každou ze všech jednotek rozpustit v nesčíslno a nechat být. Bozi tedy, jak jsem pravil, nám odevzdali, abychom takto zkoumali, takto se učili i vespolek poučovali; ale nynější mudrci, jak se jim namane, dělají jedno a mnohé rychleji a pomaleji, nežli se má, a po jednom hned nesčíslné, kdežto střední členy jim unikají: v tom záleží rozdíl mezi dialektickým a eristickým způsobem našich rozprav.

Prót. V něčem, Sokrate, myslím, že ti rozumím, ale něco bych potřeboval slyšeti ještě zřetelněji pověděno.

Sókr. Zřetelně jest vidět, Prótarchu, mou myšlenku na písmech, i snaž se ji pochopiti z nich, vždyť je umíš ze školy.

Prót. Jak to?

Sókr. Hlas, který nám vychází ústy, jest jistě jeden, a na druhé straně zase nesčíslně mnohý, u všech dohromady i u každého zvlášť.

Prót. Ovšemže.

Sókr. Ale ani tou ani onou věcí nejsme ještě moudří, ani že známe jeho nesčíslnost ani že jednotnost; nýbrž to, že známe, kolik je hlásek a jakých, to činí každého z nás znalcem mluvnice.

Prát. Zcela pravda.

Sókr. A totéž také jest, co činí vzdělaným v hudbě.

Prót. Jak to?

Sókr. Také hledíme-li k onomu umění, jest v něm hlas patrně jeden.

Prót. Jak by ne?

Sókr. Ale za dvě různé věci máme pokládat hlas hluboký a vysoký, a za třetí hlas střední. Či jak tomu jest?

Prót. Takto.

Sókr. Ale ještě bys nebyl znalcem hudby, kdybys znal jen toto; kdybys to neznal, nebudeš arci pro tento obor, abych tak řekl, stát docela za nic.

Prót. To jistě ne.

Sókr. Naopak, příteli, když pochopíš intervaly hlasu co do výšky a hloubky, kolik jich jest a jaké jsou, a hranice intervalů i které soustavy se z nich skládají – ty vyzkoumali naši předchůdci a odevzdali je nám, svým následovníkům, abychom je nazývali harmoniemi, stejně jako jiné takové jevy, jež vznikají zase v pohybech těla a určovány jsou čísly a kterým se prý má zase říkati rytmy a metra, spolu se zásadou, že takto jest třeba zkoumati každé jedno i každou mnohost – když to tedy takto pochopíš, tehdy ses stal moudrým, a kdykoli tímto způsobem pojmeš cokoli jiného z těch věcí, které jsou jedno, e stal ses takto v tom znalým; ale neomezené množství každých věcí a v každých věcech činí tě pokaždé omezeným, co do rozumového chápání a působí, že nejsi za nic počítán, poněvadž jsi sám nikdy při ničem nedbal žádného počtu.

Prót. Velmi dobře, Filébe, to řekl Sokrates, jak se aspoň mně zdá.

Fil. I mně se tak zdá; ale jak se asi nás týká tahle nynější řeč a k čemu asi směřuje?

Sókr. Věru, Prótarchu, správně učinil Filébos, že nám dal tuto otázku.

Prót. Dozajista, jen mu odpověz.

Sókr. Učiním to, ale napřed ještě něco málo dodám o téže věci. Jako jestliže by někdo někdy pojal jakékoli jedno, nesmí podle našeho tvrzení přímo hleděti na pojem nesčíslná, nýbrž na nějaké určité číslo, tak také naopak, kdykoli jest někdo přinucen chápati se nejprve nesčíslná, nesmí hleděti přímo na jedno, nýbrž musí obraceti mysl k nějakému jednotlivému počtu, obsahujícímu jisté množství, a tak nakonec přejíti ode všeho k jednomu. Co jsem teď řekl, pochopíme opět na písmenech.

Prót. Jak?

Sókr. Když buď některý bůh nebo snad božský člověk vypozoroval nesčíslnost hlasu – tak vypravuje v Egyptě pověst, že to byl jakýsi Theuth, který první vypozoroval v onom nesčíslnu samohlásky, že nejsou jedno, nýbrž že jich je více, a zase jiné hlásky, mající ne samostatný hlas, nýbrž jakýsi c zvuk, a že i těch jest jakýsi počet, jako třetí druh písmen pak stanovil ta písmena, která se nyní u nás nazývají nehlasná; poté rozděloval hlásky nehlasné a nezvučné až po každou jednotlivou zvlášť a týmž způsobem i samohlásky a hlásky střední, až jich dostal určitý počet a dal každé jednotlivé i všem dohromady jméno hláska; vida pak, že by nikdo z nás ani jedné z nich nepoznal samé o sobě bez nich všech, nalezl zase úvahou, že toto jejich spojení jest jeden celek a všechny že jaksi sjednocuje, i nazval umění pro všechny příslušné gramatickým uměním.

Fil. To jsem pochopil, Prótarchu, ještě jasněji než ono, aspoň pokud jde o vzájemný poměr; ale co se týče významu pro naši otázku, pohřešuji objasnění právě tak jako krátce před tím.

Sókr. To znamená, Filébe, jako co tady s tím?

Fil. Ano, to jest, co už dávno hledáme já i Prótarchos.

Sókr. Věru jste už u toho, co, jak pravíš, dávno hledáte.

Fil. Jak to?

Sókr. Zda nebyla od samého počátku předmětem naší řeči rozumovost a slast, čemu z obojího jest dáti přednost?

Fil. Jak by ne?

Sókr. A první i druhé z nich jest podle našeho tvrzení jedno.

Fil Ovšem že ano.

Sókr. Na tu otázku tedy žádá od nás dřívější řeč odpovědi, jak jest první i druhé z nich jedno i mnohé a jak to, že není přímo nesčíslné, nýbrž první i druhé má dříve určitý počet, nežli se každé z nich stane nesčíslným.

Prót. Není to nepatrná otázka, Filébe, do které nás vrhl Sokrates, když nás byl dříve jakýmsi způsobem povodil kolem dokola. Nuže viz, který z nás odpoví na danou nyní otázku. Ale snad je směšné, že já, když jsem vzal na sebe bez výhrady úkol tvého nástupce v řeči, zase tobě přikazuji nynější otázku, protože na ni nedovedu odpovědět; ale mnohem směšnější, myslím, by bylo, kdyby to nedovedl žádný z nás. Viz tedy, co učiníme. Na druhy slasti, jak se mi zdá, táže se nás nyní Sokrates, zdali jsou čili nic, a kolik jich jest a jaké jsou; a právě tak co se týče rozumovosti.

Sókr. Zcela správně mluvíš, synu Kalliův; neboť nedovedeme-li to učiniti při každékoli věci, která jest jedno a podobné i totéž, a při jejím opaku, jak ukázala předešlá úvaha, žádný z nás by se nikdy neosvědčil, že má k něčemu nějakou schopnost.

Prót. Skoro se podobá, Sokrate, že tomu tak jest. Ale krásné je pro rozumného poznávat všechny věci, avšak na druhém místě zdá se být krásným, nezůstávati neznám sám sobě. Co myslím tímto výrokem? Povím ti to. Tys nám všem, Sokrate, věnoval tuto besedu i sám sebe, aby bylo rozhodnuto, který z lidských statků jest nejlepší. Když totiž Filébos řekl, že slast, rozkoš, radost a všechno podobné, ty jsi k tomu namítl, že to není toto, nýbrž ono, nač si často rádi vzpomínáme, a to právem, aby obojí, jsouc položeno v paměti vedle sebe, mohlo býti zkoušeno. Ty tvrdíš, jak se podobá, že dobro, které by se mělo správně nazývat lepším než všeliká slast, jest rozum, vědění, chápavost, umění i všechno zase tomu příbuzné, a ty věci že jest třeba získávati, a ne ony. Poněvadž pak obojí toto tvrzení bylo provázeno odporem, pohrozili jsme ti žertem,“ že tě nepustíme domů dříve, dokud tyto řeči nebudou přivedeny k nějakému uspokojivému a rozhodnému konci. Ty jsi povolil a věnoval ses nám k tomuto účelu, my pak tvrdíme, jako děti, že co se doopravdy dá, nesmí se brát: přestaň tedy stavěti se tímto způsobem proti nám v nynější rozpravě.

Sókr. Kterým to způsobem?

Prót. Tím, že nás vháníš do úzkých a dáváš nám otázky, na které bychom ti nedovedli zatím dát uspokojivou odpověď. Přece si nemysleme, že je cílem našeho nynějšího rozhovoru, aby žádný z nás nemohl dále, nýbrž nedovedeme-li ji dáti my, jest na tobě ji dáti: vždyť jsi to slíbil. Rozmysli si tedy za tím účelem sám, zdali máš dělením určit druhy slasti a vědění, či toho zanechat, jestliže snad dovedeš a chceš nějakým jiným způsobem nějak jinak vyjasnit naše nynější sporné otázky.

Sókr. Tedy již nemusí má osoba čekat nic hrozného, když jsi to takto řekl; neboť slova „jestliže chceš“ osvobozují ode všeho strachu, ať jde o cokoli. Mimo to zdá se mi, že kterýsi z bohů mi dal jakousi vzpomínku.

Prót. Jakto a nač?

Sókr. Přichází mi nyní na mysl, že jsem kdysi dávno – buď ve snu nebo snad za bdění – slyšel jakési výroky o slasti i rozumové činnosti, že žádná z obou těch věcí není dobro, nýbrž to že je něco jiného třetího, co jest různé od těchto věcí a lepší než obě. A jestliže se nám toto nyní zřejmě ukáže, má slast po vítězství, neboť dobro by již nemohlo být s ní totožné. Či jak?

Prót. Takto.

Sókr. O rozdělení pojmu slasti na druhy nebudeme již potřebovati dále mluvit, jak se mi zdá. Další výklad to ukáže ještě jasněji.

Prót. To jsi pověděl velmi dobře a také tak pokračuj až do konce.

Sókr. Napřed se musíme tedy dohodnouti ještě o jakési maličkosti.

Prót. O jaké?

Sókr. Zdali jest přirozenost dobra nutně úplná či neúplná?

Prót. Jistě ze všeho nejúplnější, Sokrate.

Sókr. A dále, jest dobro postačitelné?

Prót. Jak by ne? Ba vyniká tím nade všechna jiná jsoucna.

Sókr. Dále jest, jak myslím, to nutno o něm říci, že vše, cokoli je poznává, honí se za ním a spěje, chtíc ho dosáhnouti a učiniti je svým majetkem, a o ostatní věci nic se nestará, leda o to, co je ve svém dovršení spojeno s dobrem.

Prót. Proti tomu nelze nic namítati.

Sókr. Pozorujme tedy a posuzujme jak život slasti, tak život rozumovosti, a to dívajíce se na obojí odděleně.

Prót. Jak jsi to mínil?

Sókr. Dejme tomu, že ani v životě slasti není rozumovost, ani v životě rozumovosti slast. Neboť jestliže první nebo druhé z nich jest dobro, nesmí mu již nic chyběti; pakli se ukáže, že jednomu nebo druhému se něčeho nedostává, není to již to, co si představujeme skutečným dobrem.

Prót. Jak by také bylo?

Sókr. Tedy abychom se u tebe pokusili podrobiti to zkoušce?

Prót. Dobrá.

Sókr. Tedy odpovídej.

Prót. Mluv.

Sókr. Chtěl bys, Prótarchu, žíti tak, aby všechen tvůj život byl pln nejvyšších slastí?

Prót. Proč by ne?

Sókr. Zdali pak bys myslil, že ti ještě něco chybí, jestliže máš toto plnou měrou?

Prót. Nikterak.

Sókr. Viz jenom, zda by ti nechybělo přemýšlení a usuzování i rozvažování o tom, čeho jest potřebí, i všechno, co je s tím příbuzné?

Prót. A proč by chybělo? Vždyť bych měl všechno, když bych měl radost.

Sókr. Zdali pak by ses při tomto způsobu života stále po celý život radoval z těch nejvyšších slastí?

Prót. Jak by ne?

Sókr. Ale když bys neměl rozum a paměť i vědění a pravdivé mínění, nemůžeš přece znáti za prvé už ani právě to, zdali se raduješ či se neraduješ, když jsi prázden veškeré rozumové činnosti.

Prót. Nutně.

Sókr. A právě tak, kdybys neměl paměť, nemohl by ses přece pamatovati, ani že ses někdy radoval, a na slast právě prožívanou nemohla by zůstati ani nejmenší vzpomínka; a dále, kdybys neměl pravdivé mínění, nemohl by ses při radosti domnívat, že se raduješ, a zbaven jsa úsudku nemohl bys ani pro budoucí čas usuzovat, že se budeš radovat, a musil bys žíti ne lidským životem, nýbrž životem nějaké medúzy nebo těch mořských živočichů, jejichž těla jsou opatřena skořápkou. Je tomu tak, či si to můžeme jinak představiti než takto?

Prót. Jak jinak?

Sókr. Zdali pak tedy je takovýto život žádoucí?

Prót. Slova nemohu promluvit, Sokrate. Do takového stavu mě teď uvrhla tato tvá řeč.

Sókr. Proto ještě neztrácejme mysli a podívejme se zase na druhé straně na život rozumový.

Prót. Jaký to myslíš?

Sókr. Zdali by si naopak někdo z nás vybral žíti tak, že by měl úplné a všestranné myšlení i rozum a vědění i paměť, – avšak že by nebyl ani dost málo účasten ani slasti, ani zase strázně, nýbrž byl by naprosto nepřístupen všem takovým dojmům.

Prót. Žádný z tohoto obojího života, Sokrate, nezdá se mi býti žádoucím a také nikomu jinému, jak myslím, se nikdy nebude zdáti.

Sókr. A co obojí dohromady, Prótarchu, život z obou smíšený a oba spojující?

Prót. Myslíš smíšený ze slasti a rozumu i myšlení?

Sókr. Ano, právě z toho.

Prót. Každý si jistě tento raději vybere než kterýkoli z oněch a nebude při této volbě různosti.

Sókr. Poznáváme tedy, co nám nyní vychází v přítomné rozpravě?

Prót. Ovšem že ano, že byl představen trojí život a ze dvou že ani jeden ani druhý není sám postačitelný ani žádoucí žádnému z lidí ani zvířat.

Sókr. Není-li tedy již aspoň o těchto jasno, že žádný z nich obou nechová v sobě dobro? Neboť jinak by byl sám postačitelný i dokonalý i žádoucí všem rostlinám i živočichům, kterým by bylo možno takto stále po celý život žíti; kdyby však někdo z nás si volil něco jiného, vybíral by proti přirozenosti jsoucna vpravdě žádoucího i proti své vůli, z nevědomosti nebo z nějaké neblahé nutnosti.

Prót. Věru se podobá, že tomu tak jest.

Sókr. Že tedy nelze pomýšleti na to, že by Filébova bohyně a dobro bylo totéž, zdá se mi býti dostatečně vyloženo.

Fil. Ale ani ten tvůj rozum, Sokrate, není dobro, nýbrž bude asi mít proti sobě tytéž námitky.

Sókr. Možná, Filébe, můj rozum; avšak nemyslím, že opravdový a božský rozum, nýbrž ten že se má nějak jinak.

Nepřu se tedy ještě se životem smíšeným o vítěznou cenu pro rozum, ale třeba hleděti a pátrati, co učiníme s druhou cenou; neboť příčinu tohoto smíšeného života bude snad nalézati jeden z nás v rozumu, druhý v slasti a takto by ani jedna ani druhá z těchto obou věcí nebylo dobro, ale snad by mohl někdo pokládati tu neb onu za jeho příčinu. Co pak se toho týče, ještě rozhodněji bych proti Filébovi hájil mínění, že v tomto smíšeném životě – ať jest to cokoli, co tento život musí přibrat, aby se stal žádoucím a spolu dobrým – že tomuto činiteli jest příbuznější a podobnější nikoli slast, nýbrž rozum, a že podle toho by nemohla býti slasti právem přisouzena ani první cena a dále ani druhá; hodně daleko má i ke třetí ceně, máme-li nyní co věřiti mému rozumu.

Prót. Věru, Sokrate, mně se zdá, že rozkoš jest nyní tebou povalena, jako by byla dostala ránu od nynějších řečí; jest poražena, bojujíc o první cenu. Ale o rozumu, jak se podobá, třeba říci, že jednal rozumně, když se o první cenu neucházel: zajisté by se mu bylo stalo totéž. Kdyby však byla slast připravena i o druhou cenu, dokonce by upadla i v jakousi nevážnost u svých vlastních milovníků, neboť ani jim by se nezdála již stejně krásná.

Sókr. Tedy jak? Nebylo by lépe nechati ji už být a netrápit ji užíváním nejpřesnější zkoušky a usvědčováním?

Prót. To je plané mluvení, Sokrate,

Sókr. Proto, že jsem řekl nemožnost, trápit slast?

Prót. Nejen to, nýbrž i protože nevíš, že žádný z nás tě dříve nepustí, dokud nepřivedeš ke konci rozpravu o těchto otázkách.

Sókr. Ó hrůza, Prótarchu, jak veliký kus řeči to zbývá a skoro ani není teď tak příliš snadná! A vskutku se zdá, že jest potřebí jiné pomoci a že ten, kdo kráčí dobýt druhé ceny pro rozum, musí míti jakoby jiné střely, než byly dosavadní řeči; jsou však snad některé také tytéž. Je toho třeba, pravda?

Prót. Jak by ne?

Sókr. Pokusme se tedy učiniti počátek tohoto výkladu, ale c s velkou opatrností.

Prót. Jaký to počátek myslíš?

Sókr. Všechny věci, které jsou ve veškeru, rozdělme nyní dvojmo nebo raději, chceš-li, trojmo.

Prót. Řekl bys, podle kterého dělidla?

Sókr. Vezměme některé z myšlenek před chvílí pronesených.

Prót. Které?

Sókr. Řekli jsme, tuším, že bůh ukázal mezi jsoucny jednak neomezeno, jednak omezení.

Prót. Ovšem že ano.

Sókr. To tedy pokládejme za dva z druhů, za třetí pak jedno něco, které je z těchto obou směšováno. Ale já jsem, jak se podobá, velmi směšný člověk, že chci všechno rozkládati na druhy a zase sčítati.

Prót. Jak to myslíš, příteli?

Sókr. Ukazuje se mi potřeba zase ještě čtvrtého rodu.

Prót. Rci, kterého.

Sókr. Podívej se na příčinu, proč se tyto rody vespolek mísí, a přidej mi k oněm třem ještě tento čtvrtý.

Prót. Zdaž pak nebudeš k tomu potřebovat ještě pátý rod, mající význam pro rozlučování něčeho?

Sókr. Snad; ale myslím, že aspoň ne hned nyní; bude-li však potřebí, snad mi odpustíš, když budu hledat i pátý.

Prót. Zajisté.

Sókr. Nejprve tedy odlučme z oněch čtyř rodů tři a spatříce, že dva z nich jsou jeden i druhý rozštěpen a rozložen na mnoho druhů, pokoušejme se spojiti zase jeden i druhý v jeden celek a porozuměti, v čem asi záleží jednota i mnohost prvního i druhého.

Prót. Kdybys mi o tom promluvil ještě jasněji, snad bych tě mohl sledovati.

Sókr. Pravím tedy, že ty dva rody, které si představuji, jsou právě ty před chvílí jmenované, jednak neomezeno, jednak to, co má omezení; že pak neomezeno jest jakýmsi způsobem mnohé, pokusím se pověděti. Co má omezení, nechť na nás zatím čeká.

Prót. Ano.

Sókr. Tedy uvaž. Jest sice věru obtížné a sporné, co tě vybízím pozorovat, ale přece pozoruj. Hleď nejprve na teplejší a studenější, zdali by sis tu dovedl představiti nějaké omezení, či zdali by stupně „více“ a „méně“, bytujíce v samých těch druzích, nepřipustily, dokud v nich bytují, aby tu vznikalo konečné dovršení; neboť kdyby tu vznikl konec, je konec i s nimi.

Prót. Máš zcela pravdu.

Sókr. Je tedy, že ano, v teplejším a studenějším stále obsaženo „více“ a „méně“.

Prót. Ba věru.

Sókr. Stále tedy, jak nám ukazuje úvaha, tyto dvě věci nemají dovršení; a poněvadž jsou nedovršené, stávají se tím přece docela neomezenými.

Prót. Tuze dobře, Sokrate.

Sókr. Dobře jsi, milý Prótarchu, odpověděl a připamatoval jsi, že i toto „tuze“, které jsi nyní pronesl, i „nehrubě“ mají tentýž význam jako „více“ a „méně“; kdekoli totiž jsou oba ty pojmy obsaženy, nedovolují, aby něco bylo určitá kolikost, nýbrž vkládajíce vždy do jednotlivých dějů něco silnějšího, než jest slabší stupeň a naopak, způsobují „více“ a „méně“, kdežto určitou kolikost odstraňují. Neboť jak bylo právě nyní řečeno, kdyby neodstranily určitou kolikost, nýbrž dovolily, aby tam, kde sedí pojmy „více“ a „méně“, „tuze“ a „nehrubě“, vznikla kolikost a míra, mizí ony samy ze svého vlastního sídla, v němž bytovaly. Neboť již by nebylo „teplejší“ ani „studenější“, kdyby to nabylo určité kolikosti; neboť stavy „teplejší“ a právě tak „studenější“ stále postupují a netrvají v klidu, ale určitá kolikost stanula a zastavila se ve svém postupu. Podle této úvahy tedy „teplejší“ a zároveň i jeho opak by byly věc neomezena.

Prót. Aspoň se tak ukazuje, Sokrate; ale, jak právě jsi řekl, není to snadno sledovat. Ale bude-li to opět a opět vyloženo, snad by zjednalo uspokojivý souhlas mezi tazatelem a tázaným.

Sókr. Dobře máš a zkusme tak dělat. Nyní však viz, zdali toto přijmeme za známku neomezenosti, abychom nemusili všechno rozvláčně probírati.

Prót. Jakou to myslíš?

Sókr. Všechno, cokoli se nám ukáže, že se děje větší a menší měrou a že jest schopno stupně „tuze“ a „nehrubě“ i „příliš“ a všech podobných, všechno to třeba klásti do rodu neomezena jako do jednoho, a to podle zásady, kterou jsme vyslovili svrchu – jestliže se pamatuješ – že máme všechno, cokoli jest rozptýleno a rozštípeno, podle možnosti sebrat a označovat to jako jakousi jednotu.

Prót. Pamatuji se.

Sókr. Tedy zajisté, pokud jde o věci, které těchto znaků nepřijímají, nýbrž přijímají všechny znaky opačné, předně stejno a stejnost, dále po stejnu dvojnásobno i všechny jiné poměry čísla k číslu a míry k míře, dobře bychom asi činili, kdybychom to všechno započítávali do omezení. Či jak ty myslíš?

Prót. Velmi dobře, Sokrate.

Sókr. Dobrá; ale co se týče toho třetího, co jest z tohoto dvojího smíšeno, kterou ideu tomu přičteme?

Prót. Ty to povíš i mně, jak myslím.

Sókr. Bůh to poví, ač jestliže některý z bohů vyslyší mé modlitby.

Prót. Tedy se modli a zkoumej.

Sókr. Již zkoumám; a zdá se mi, Prótarchu, že právě v tu chvíli některý z nich se nám stal přítelem.

Prót. Jak to myslíš a jaký máš pro to důkaz?

Sókr. Řeknu to, toť jisto; ty pak mě sleduj při mém výkladu.

Prót. Jen mluv.

Sókr. Právě teď jsme, tuším, nazývali cosi teplejším a studenějším, pravda?

Prót. Ano.

Sókr. Přidej k tomu ještě sušší a vlhčí, četnější a méně četné, rychlejší a pomalejší, větší a menší i všechno to, co jsme v předcházejícím výkladu stavěli v jednotu rodu připouštějícího „více“ a „méně“.

Prót. Myslíš rod neomezena?

Sókr. Ano. Potom do něho zase přiměšuj rod omezení.

Prót. Jaký?

Sókr. Ten, který jsme prve měli sestavit zrovna tak, jako jsme sestavili v jednotu rod neomezena, ale neudělali jsme to. Ale snad učiníš totéž ještě i nyní, jestliže se při sestavování těchto dvou rodů zjevně ukáže i onen rod.

Prót. Jaký to myslíš a jak?

Sókr. Rod stejná a dvojnásobná a vůbec takový, který končí stav nesvornosti protivných věcí, který do nich vloží číslo a tím je dělá souměrnými a souladnými.

Prut. Rozumím; podle mého zdání totiž myslíš, když to mísíš, že ve všech těch jednotlivých případech nastávají jakési pochody vznikání.

Sókr. Tvé zdání jest správné.

Prót. Tedy mluv.

Sókr. Zdali pak v nemocech nezpůsobí správné společenství těchto rodů zdraví?

Prót. Dozajista.

Sókr. A při výšce a hloubce a rychlosti a pomalosti, věcech to neomezených, je tomu jistě právě tak: to společenství způsobí omezení a zároveň dokonale založí veškeré umění musické, že ano?

Prót. Zcela správně.

Sókr. A vnikne-li ono společenství do stavů zimy a horka, odejme přílišnost a neomezenost a způsobí míru a spolu souměr.

Prót. Zajisté.

Sókr. Zdali pak nám z těchto činitelů nevznikla roční počasí i všechny ostatní krásné věci, ze smíšení věcí neomezených a těch, které mají omezení?

Prót. Jak by ne?

Sókr. Při tom nemluvím o nesčíslných věcech jiných, jako o kráse a síle, spojené se zdravím, a na druhé straně o přemnohých a překrásných stavech v duších. Neboť bohyně toho společenství, milovaný Filébe, spatřivši nezřízenost a všelikou špatnost všech věcí, že v nich není žádného omezení ani ve slastech ani v nasycování, stanovila zákon a řád, mající v sobě omezení; a o té ty pravíš, že přinesla útrapu, já však naopak, že spásu. A jak tobě, Prótarchu, se zdá?

Prót. Mluvíš mi z duše, Sokrate.

Sókr. Tedy jsem promluvil o těchto třech věcech, jestliže rozumíš.

Prót. Ano, myslím, že tomu rozumím; jedno jest podle tvých slov, jak se mi zdá, neomezeno, to druhé jedno je omezení ve věcech, které jsou; ale co se týče třetího, nechápu dobře, co chceš říci.

Sókr. Zarazila tě, můj milý, ta četná rodina třetího; avšak i neomezeno ukázalo mnoho rodů, ale přece, když byly opatřeny značkou rodu „více“ a jeho opakem, ukázaly se jedněm.

Prót. Pravda.

Sókr. Ale omezení neobsahovalo v sobě množství a nemusili jsme se trápiti, že by nebylo přirozeností jedno.

Prót. Jak také?

Sókr. Nijak. Než věz, že myslím třetí rod, zajedno pokládaje všechno, co se rodí z těchto činitelů, totiž vznikání ke jsoucnosti z měr, vytvořených s pomocí omezení.

Prót. Rozuměl jsem.

Sókr. Ale kromě těch tří rodů musíme, jak jsme tehdy pravili, uvážiti ještě čtvrtý; úvaha o tom může být společná. Viz tedy, zdali se ti zdá nutné, že všechno, co se stává, stává se pro nějakou příčinu.

Prót. Ovšemže; jak pak by se mohlo stávati bez tohoto činitele?

Sókr. Podstata toho tvořícího jsoucna zajisté se neliší ničím leda jménem od příčiny a správně se může o tvořícím činiteli a o příčině mluvit jako o jednom?

Prót. Správně.

Sókr. A na druhé straně právě tak nalezneme, že to, co je tvořeno, a to, co je ve stavu vznikání, ničím se neliší, právě jako to předtím, leda jménem. Či snad ne?

Prót. Tak jest.

Sókr. Tak tedy to, co tvoří, přirozeně jde napřed, co však je tvořeno, vznikajíc následuje.

Prót. Ovšemže.

Sókr. Jiná tedy věc, a ne tatáž, jest příčina a to, co příčině slouží za účelem vzniku.

Prót. Zajisté.

Sókr. Nuže, není-li pravda, že věci, které vznikají, a ty, z kterých všecko vzniká, nám poskytly ty tři rody?

Prót. Ba věru.

Sókr. To pak, co všechny tyto věci vyrábí, příčinu, pokládáme za čtvrtý, uznávajíce, že se dostatečně ukázala jeho různost od oněch?

Prót. Ano, je to různé.

Sókr. Nuže, když jsou ty čtyři věci určeny, je dobře po řadě si je vypočítati, abychom si jednu každou zapamatovali.

Prót. Zajisté.

Sókr. Tedy za prvé uvádím neomezeno, za druhé omezení, dále za třetí jsoucnost z těchto smíšenou a vzniklou; a jmenuji-li na čtvrtém místě příčinu toho smíšení a vzniku, snad bych nic nechyboval?

Prót. A jak také?

Sókr. Nuže, jaká úvaha nám nastává dále a co jsme vlastně chtěli, až jsme se dostali k tomuto? Bylo to bezpochyby tohle: hledali jsme, zdali druhá cena náleží slasti či rozumovostí. Nebylo tomu tak?

Prót. Ano, tak.

Sókr. Snad tedy nyní, když jsme toto tak rozebrali, lépe bychom nadobro rozhodli také o prvním a druhém, o kterýchž věcech jsme se na počátku dostali do sporu?

Prót. Snad.

Sókr. Nuže tedy: vítězství jsme, tuším, přisoudili životu smíšeného ze slasti a rozumovosti. Bylo tomu tak?

Prót. Bylo.

Sókr. Co se týče tohoto života, zajisté asi vidíme, jaký jest a z kterého rodu?

Prót. Jak by ne?

Sókr. I prohlásíme jej, myslím, za část toho třetího rodu; neboť ten není směs jen jistých dvou věcí, nýbrž všech neomezených spoutaných omezením, takže by se tento vítězný život právem pokládal za jeho část.

Prót. Jistě plným právem.

Sókr. Dobrá; a co ten tvůj život, Filébe, slastný a nesmíšený? Do kterého z řečených rodů bychom jej právem počítali? Ale nežli projevíš své mínění, odpověz mi na tuto otázku.

Fil. Jen mluv.

Sókr. Slast a strázeň mají omezení, či náleží mezi ty věci, které připouštějí „více“ a „méně“?

Fil. Ano, mezi ty, které připouštějí „více“; vždyť by slast nebyla plné dobro, kdyby svou podstatou nebyla něco neomezeného jak množstvím, tak stupněm.

Sókr. Ale ani strázeň, Filébe, by nebyla plné zlo; proto musíme pomýšleti na něco jiného než na pojem neomezena, že dodává slastem jakési částky dobra. Avšak budiž, tyto dvě věci náleží podle tebe do rodu věcí neomezených; ale do kterého z řečených rodů bychom teď položili, Prótarchu a Filébe, myšlení a vědění a rozum, abychom se neprohřešili? Vždyť nemalé, zdá se mi, nám hrozí nebezpečenství, zda si budeme počínat v nynější otázce správně, či ne.

Fil. Příliš vynášíš, Sokrate, toho svého boha!

Sókr. Také ty, příteli, tu svou bohyni; ale přesto musíme dáti odpověď.

Prót. Pravdu dí Sokrates, Filébe, a je třeba ho poslechnouti.

Fil. Což sis nevybral, Prótarchu, úkol, mluviti za mne?

Prót. Ovšemže; nyní však jsem skoro v úzkých a prosím tě, Sokrate, aby ses stal sám naším tlumočníkem, abychom se ti snad nedopouštěli nějaké chyby vůči tomu tvému zápasníku a neřekli něco nepřístojného.

Sókr. Udělám ti to, Prótarchu; vždyť neukládáš ani nic těžkého. Než vskutku jsem tě svým žertovným vyvyšováním, jak pravil Filébos, poplašil, když jsem se otázal, do kterého rodu náleží rozum a vědění?

Prót. Docela jistě, Sokrate.

Sókr. Ale vždyť to je nasnadě, neboť všichni moudří souhlasí, vskutku sebe vyvyšujíce, že rozum jest nám králem nebe i země. A snad mají pravdu. Chceš-li však, udělejme si delší úvahu o tom rodě.

Prót. Mluv, jak chceš, a kvůli nám, Sokrate, nic nedbej délky; buď jist, že se nám nezprotivíš.

Sókr. Děkuji ti. Počněme tedy asi touto otázkou.

Prót. Jakou?

Sókr. Máme říci, Prótarchu, že všechny věci i tento takzvaný vesmír spravuje nějaká nerozumná a slepá síla a náhoda, či naopak, jako říkali naši předkové, že jej pořádá a řídí rozum a jakési podivuhodné myšlení?

Prót. Jaká to otázka, podivný Sokrate! Vždyť co teď pravíš, nezdá se mi ani zbožným. Ale říkati, že rozum to všechno řídí, to je hodno dívání na svět a slunce i měsíc a hvězdy i na veškeru vesmírnou soustavu a nijak jinak bych já nikdy o těch věcech nemluvil ani nemyslil.

Sókr. Chceš tedy, abychom se i my přidali k souhlasnému úsudku předků, že tomu tak jest, a abychom nemyslili, že máme jen bez nebezpečenství opakovat cizí mínění, nýbrž abychom se spolu s nimi vydávali v nebezpečenství a brali podíl z hany, kdykoli znalý muž tvrdí, že ten svět nejde takto, nýbrž bez řádu?

Prót. Jak pak bych nechtěl?

Sókr. Nuže tedy, dívej se na myšlenku, která na nás nyní jde, týkající se těch věcí.

Prót. Jen mluv.

Sókr. Co se týče přirozenosti těl všech živoků, vidíme, tuším, v jejich složení obsažen oheň i vodu i vzduch a jako bouří postižení i zemi.

Prót. Ba věru; opravdu námi zmítá bouře nesnází v nynějších úvahách.

Sókr. Nuže tedy, o každém z živlů, které v nás jsou, poslyš toto.

Prót. Co?

Sókr. Že každý z nich jev nás jen malý a chatrný a docela ne ryzí a nemá síly, která by slušela jeho přirozenosti. Poslyš, co ti řeknu o jednom, a totéž si mysli o všech. Tak například oheň jest jistě v nás a jest i ve veškeru.

Prót. Zajisté.

Sókr. Jistě pak ten, který je v nás, jest jen malý a slabý i chatrný, ale ve veškeru jest podivuhodný jak množstvím, tak krásou i vší silou, jež ohni přísluší.

Prót. Velmi správné, co pravíš.

Sókr. A dále: živí se a rodí a je ovládán oheň veškera od ohně v nás, či naopak i můj oheň i tvůj i ostatních živoků má toto všechno od onoho?

Prót. Tato tvá otázka nezasluhuje ani odpovědi.

Sókr. Správně; a totéž, myslím, řekneš o zemi, jak o té, která je obsažena zde v živočich, tak o zemi ve veškeru i o všech ostatních živlech, na které jsem se před krátkou chvílí tázal. Taková je tvá odpověď?

Prót. Kdyby někdo odpověděl jinak, zdálo by se, že má zdravý rozum?

Sókr. Jistě ani dost málo; ale pojď se mnou dále. Zdali jsme nepojmenovali všechno to, co bylo prve uvedeno, když jsme uviděli, že se to skládá v jednotu, tělem?

Prót. Zajisté.

Sókr. A totéž uznej i o tom, čemu říkáme kosmos, vesmír; i neboť právě týmž způsobem je to asi tělo, když je to složeno z týchž látek.

Prót. Zcela správně.

Sókr. Zdali pak tedy je naše tělo zcela živeno z tohoto těla vesmírného a od něho dostalo i má všechno, co jsme právě nyní o tom řekli, či naopak toto z našeho těla?

Prót. To je druhá věc, Sokrate, která nestojí za otázku.

Sókr. A což tohle za ni stojí? Či jak odpovíš?

Prót. Jen mluv, co.

Sókr. Neřekneme, že naše tělo má duší?

Prót. Je zřejmé, že řekneme.

Sókr. Odkud, milý Prótarchu, by ji bylo vzalo, kdyby tělo světa nebylo oduševnělé, majíc tytéž složky jako toto tělo a ještě ve všem všudy krásnější?

Prót. Je zřejmé, že odnikud odjinud, Sokrate.

Sókr. Z oněch čtyř rodů, Prótarchu, omezení, neomezena, smíšeného a rodu příčiny, jenž jest jako čtvrtý ve všech věcech obsažen, tento Čtvrtý rod dává našim tělům duši, zavádí jejich cvičení, a když tělo přijde k úrazu, pořádá léčení a i v jiných případech jinak působí a napravuje, pročež bývá nazýván veškerou a všelikou moudrostí: když pak jsou tytéž rody obsaženy v celém světě, a to po velkých částech, a k tomu ještě krásné a ryzí, zajisté si nemůžeme mysliti, že by ona příčina zde nebyla sestrojila přirozenost jsoucen nejkrásnějších a nejvzácnějších.

Prót. To by nikterak nemělo smysl.

Sókr. Není-li toto pravda, následujíce oné úvahy lépe bychom řekli, že jest, jak jsme několikrát pověděli, ve veškeru jak hojně neomezena, tak i dostatečné omezení a k tomu zvláštní nikoli chatrná příčina, pořádající a skládající roky, roční doby i měsíce, jíž by se vším právem mohlo říkati moudrost a rozum.

Prót. Jistě vším právem.

Sókr. Avšak moudrost a rozum by asi nikdy nemohly býti bez duše.

Prót. Věru ne.

Sókr. Tedy řekneš, že v přirozenosti Diově je z moci příčiny obsažena královská duše a královský rozum, v jiných pak bozích jiné krásné věci, nazývané podle toho, jak je každému z nich milé.

Prót. Ovšem.

Sókr. Nemysli pak si, Prótarchu, že jsme pronesli tuto myšlenku jen tak; ne, nýbrž přichází na pomoc těm, kteří již dávno ukázali, že vším stále vládne rozum.

Prót. Tak jest.

Sókr. A dala na mou otázku odpověď, že rozum je příbuzný toho, co bylo mezi těmi čtyřmi rody uvedeno jako příčina všeho. Teď přece již chápeš naši odpověď.

Prót. Chápu, a to zcela dostatečně, ačkoli jsi ji dal, ani jsem o tom nevěděl.

Sókr. Hra, Prótarchu, bývá druhdy oddechem ve vážné práci.

Prót. Máš dobře.

Sókr. Nyní jsme tedy, příteli, ukázali asi náležitě, do kterého rodu náleží rozum i jakou má moc.

Prót. Ovšem že ano.

Sókr. Právě tak se už dávno objevil také rod, do kterého náleží slast.

Prót. Ba věru.

Sókr. Pamatujme o obojím i to, že rozum jest, jak jsme viděli, příbuzný s příčinou a náleží přímo do tohoto rodu,, kdežto slast sama je neomezená a náleží do toho rodu, který sám v sobě a od sebe nemá a nikdy nebude mít ani začátek, ani prostředek, ani konec.

Prót. Budeme si to pamatovati; jak by ne?

Sókr. Dále se musíme podívat, v čem jest jedno i druhé z nich a kterým stavem jest způsobován pokaždé jejich vznik. Nejprve slast; jako jsme napřed provedli zkoušku jejího rodu, tak i v tomto buď první. Ale slast bychom nikdy nemohli náležitě vyzkoušet odloučenu od strázně.

Prót. Nuže, je-li třeba jíti touto cestou, dejme se tudy.

Sókr. Tedy zdalipak se díváš na jejich vznik právě tak jako já?

Prót. Jak?

Sókr. Jeví se mi, že strázeň i slast podle své přirozenosti vznikají spolu v smíšeném rodě.

Prót. Upamatuj nás, milý Sokrate, který z rodů dříve jmenovaných rozumíš názvem „smíšený“.

Sókr. Stane se to podle možnosti, vzácný příteli.

Prót. Děkuji.

Sókr. Smíšeným tedy rozumějme, co jsme mezi těmi čtyřmi rody uváděli na třetím místě.

Prót. Co jsi uváděl po neomezenu a omezení, k čemu jsi počítal i zdraví a tuším i harmonii?

Sókr. Zcela správně. Ale nyní dávej co nejlépe pozor.

Prót. Jen mluv.

Sókr Nuže tvrdím, že když se nám harmonie v živočich ruší, že tehdy současně nastává rušení přirozené podstaty a vznik bolestí.

Prót. To je zcela podobno pravdě.

Sókr A když se zase naopak harmonie napravuje a vrací se do své vlastní přirozenosti, jest říci, že vzniká slast, máme-li málo slovy co nejrychleji promluviti o největších věcech.

Prót Myslím, že mluvíš správně, Sokrate, ale pokusme se pověděti totéž ještě zřetelněji.

Sókr. Nejsnazší jest jistě souditi o věcech obecných a zcela přístupných?

Prót. Které to jsou?

Sókr. Hlad je patrně rušení řádného stavu a strázeň?

Prót. Ano.

Sókr. A jídlo, jímž zase vzniká naplňování, slast?

Prót. Ano.

Sókr. A dále žízeň je zkáza a strázeň, kdežto účinek tekutiny znova naplňující, co bylo vyschlo, slast; a dále nepřirozené rozlučování a rozrušování, totiž stavy nemírné teploty, je strázeň, kdežto naopak osvěžení a ochlazení v souhlase s přirozeností slast.

Prót. Dozajista.

Sókr. A nepřirozené ztuhnutí vlhkosti v živoku, způsobené chladem, je strázeň; ale když se jeho látky zase vracejí v bývalý stav a rozpouštějí, je ta cesta, shodná s přirozeností, slast. A abychom to shrnuli, viz, je-li podle tvého soudu správná myšlenka o tom druhu jsoucna, jehož podstata je složena z neomezena a omezení a který má duši – mluvil jsem o něm b svrchu – že kdykoliv ten je zkažen, zkáza je strázeň, kdežto cesta k vlastní jsoucnosti, ten návrat zase zpět, že jest u všech tvorů slast.

Prót. Budiž; zdá se mi, že to je aspoň jakýsi obecný obrys.

Sókr. Můžeme tedy pokládati toto v těchto obojích stavech zajeden druh strázně i slasti?

Prát. Pokládejme.

Sókr. Viz dále očekávání těchto stavů v duši samé a pokládej nadějný pocit před věcmi libými za slastný a nebojácný, kdežto pocit před věcmi traplivými za pocit strachu a tísně.

Prót. Věru toto jest jiný druh slasti a strázně, vznikající očekáváním v duši samé různo od těla.

Sókr. Správně jsi poznamenal. V těchto pak stavech strázně a slasti, jež se vyskytují jeden i druhý, jak se zdá, čistý a nesmíšený, ukáže se podle mého mínění snad jasně, jak tomu je se slastí, zdali je celý tento rod vítaný, či jest přičísti tuto vlastnost některému jinému ze svrchu řečených rodů, o slasti však a strázni že jest souditi právě tak jako o teplém a studeném a o všech takových jevech, že druhdy jsou vítané, jindy však nevítané, poněvadž to nejsou dobra, ale některé z nich někdy do sebe přijímají tu a tam přirozenou povahu dober.

Prót. Zcela správně pravíš, že asi touto cestou se musí dát zkoumaní nynější otázky.

Sókr. Především tedy se podívejme na toto: jestliže je tomu vskutku tak, jak soudíme, že při porušování těch stavů vzniká bolest, při obnovování však slast, uvažme o stavech, které nejsou spojeny ani s porušováním, ani s obnovováním, jak je asi při nich živým tvorům, kdykoli se takto mají. Pozorně uvažuj a řekni: není-li naprosto nutný soud, že tehdy žádný živok necítí nejmenší strázně ani slasti?

Prót. Toť nutné.

Sókr. Takovýto stav naší mysli jest tedy jistě něco třetího vedle stavu radosti a vedle stavu strázně?

Prót. Zajisté.

Sókr. Nuže tedy, snaž se podržeti jej v paměti. Neboť k rozhodnutí o stavu slasti nemá pro nás malou váhu, máme-li tento stav na paměti či ne. Chceš-li, učiňme o něm krátkou úvahu.

Prót. Mluv, co a jak.

Sókr. Tomu, kdo si zvolil rozumový život, jistě nic nebrání, aby žil tímto způsobem.

Prót. Myslíš život prostý radosti a strázně?

Sókr. Vždyť bylo řečeno na jednom místě tenkrát při srovnávání způsobů života, že kdo si zvolil život rozumu a přemýšlení, ani v nejmenším nepotřebuje radosti.

Prót. Ano, bylo tak řečeno.

Sókr. Tedy takový by byl úděl onoho člověka; a snad není nic nevhodného soudit, že ze všech způsobů života jest tento v největší míře božský.

Prót. Jistě není podobno pravdě, že by se bohové buď radovali nebo naopak.

Sókr. Ovšem že není podobno pravdě; aspoň by jim jedno ani druhé neslušelo. Než o tom uvážíme ještě později, bude-li to v zájmu naší otázky, a přičteme to rozumu pro druhou cenu, nebudeme-li moci přičísti pro první.

Prót. Zcela správně mluvíš.

Sókr. Dále pak druh slastí, jejž jsme přiřkli duši samé, zakládá se zcela na paměti.

Prót. Jak to?

Sókr. Podobá se, že musíme počíti otázkou, co asi je paměť, a jak se dále zdá, ještě dříve před pamětí, co je vnímání, má-li se nám náležitým způsobem vyjasnit to, co s tím souvisí.

Prót. Jak to myslíš?

Sókr. Předpokládej, že z dojmů, které kdy naše tělo zakouší, jedny hasnou hned v těle, dříve než dojdou k duši, a nechají ji bez dojmu, kdežto druhé procházejí obojím a v jednom i druhem způsobují jakési chvění, jednak zvláštní v tomto i v onom, jednak společné.

Prót. Budiž.

Sókr. A snad budeme mít pravdu, řekneme-li, že ty dojmy, které neprocházejí obojím, zůstávají naší duši skryty, kdežto ty, které procházejí obojím, nezůstávají skryty.

Prót. Jak by ne?

Sókr. Ale slovo „zůstávají skryty“ nevykládej si tak, jako bych pravil, že zde někde je vznik zapomínání; zapomínání jej totiž odchod paměti, ale ta v našem případě ještě nevznikla. U toho pak, co ani není, ani ještě nevzniklo, bylo by nemístné říkati, že u toho nastává nějaká ztráta, že ano?

Prót. Zajisté.

Sókr. Zaměň tedy jenom názvy.

Prót. Jak?

Sókr. Místo slov, že „zůstane duši skryto“, kdykoli tato není zasahována záchvěvy těla, čemu nyní říkáš „zapomínání“ nazvi to nevnímáním.

Prót. Rozumím.

Sókr. Ale jestliže jsou tělo i duše společně dotčeny jedním dojmem a společně se dostávají do pohybu, ne nevhodně bys nazýval zase tento pohyb vnímáním.

Prót. Máš zcela pravdu.

Sókr. Tedy již rozumíme, čemu chceme říkat vnímání?

Prót. Zajisté.

Sókr. Kdo by tedy pamětí mínil uchovávání vjemu, ten by se podle mého zdání vyjadřoval správně.

Prót. Ano, správně.

Sókr. Ale nerozeznáváme od paměti vzpomínání?

Prót. Snad.

Sókr. A ne snad takto?

Prót. Jak?

Sókr. Kdykoli duše bez účasti těla sama v sobě co nejdokonaleji znova pojímá to, co přijímala kdysi společně s tělem, tehdy patrně mluvíme o vzpomínání, že ano?

Prót. Ovšem že ano.

Sókr A dále i kdykoli ztratí paměť buď na vjem nebo také poznatek a znova si ji zase sama v sobě obnoví, i tomuto všemu říkáme patrně vzpomínání.

Prót. Správně mluvíš.

Sókr. Účel pak celého tohoto výkladu jest toto.

Prót. Co?

Sókr. Abychom někde co nejlépe a nejzřetelněji postihli slast duše bez účasti těla a spolu žádost; neboť tímto se, jak se podobá, obojí jaksi objasňuje.

Prót. Nuže tedy, Sokrate, již pokračujme ve své úvaze.

Sókr. Při svém zkoumání musíme, jak se podobá, mnoho vykládat o vzniku slasti a o všeliké její podobě. Tak ještě dříve, zdá se, jest nám nyní vystihnouti, co asi je žádost a kde vzniká.

Prót. Nuže zkoumejme, vždyť tím nic neztratíme.

Sókr. Ztratíme při tom, Prótarchu: až nalezneme, co nyní hledáme, ztratíme své rozpaky o této otázce.

Prót. Správnější mě odbyl; ale pokusme se pokračovati.

Sókr. Neřekli jsme prve, že hlad, žízeň a mnoho jiných takových stavů jsou jakési žádosti?

Prót. Dozajista.

Sókr. Co asi jsme v nich uviděli totožného, že tyto stavy, tak velice se vespolek různící, nazýváme jedním jménem?

Prót. Při Diovi, to asi není snadno říci, Sokrate, ale přece to musí býti pověděno.

Sókr. Začněme tedy znova odtamtud, od týchž příkladů.

Prót. Odkud to?

Sókr. Míníme patrně něco slovem „žízniti“?

Prót. Jak by ne?

Sókr. Znamená to „býti prázden“?

Prót. Zajisté.

Sókr. Jest tedy žízeň žádost?

Prót. Ano, žádost nápoje.

Sókr. Nápoje či naplnění nápojem?

Prót. Myslím, že naplnění.

Sókr. Tedy kdo z nás je prázden, cítí, jak se podobá, žádost po opačném stavu, než v jakém právě jest, neboť jsa prázden touží, aby byl naplňován.

Prót. Zcela zřejmě.

Sókr. A což ten, kdo je poprvé prázden, může ten nějakým způsobem, buď počitkem anebo pamětí, sahati po naplnění, po tom stavu, v kterém ani v přítomné době není ani v dřívějším čase nikdy nebyl?

Prót. Jak by mohl?

Sókr. Ale přece kdo žádá, žádá něco, že ano?

Prót. Jak by ne?

Sókr. Tedy nežádá toho stavu, v kterém právě jest. Neboť žízní, a to je prázdnota, on však si žádá naplnění.

Prót. Ano.

Sókr. Tedy jest asi v žíznícím něco, co sahá po naplnění.

Prót. Toť nutno.

Sókr. Ale tělo to nemůže býti, vždyť jest patrně prázdné.

Prót. Ano.

Sókr. Zbývá tedy, že po naplnění sahá duše, zřejmě pamětí; neboť čím ještě jiným by mohla po tom sáhnouti?

Prót. Asi ničím.

Sókr. Nuže chápeme, co nám vyšlo z těchto úvah?

Prót. Co?

Sókr. Tato úvaha popírá, že by vznikala žádost těla.

Prót. Jak to?

Sókr. Protože ukazuje, že u každého živého tvora je snaha pokaždé protivná jeho tělesným stavům.

Prót. Ba věru.

Sókr. Pud pak, ženoucí k opačnému cíli, nežli jsou tělesné stavy, projevuje patrně, že je paměť na stavy proti těm stavům opačné.

Prót. Ovšemže.

Sókr Když tedy úvaha ukázala, že paměť přivádí k předmětům žádosti, objevila, že všechen ten pud i žádost i vládnoucí činitel každého živého tvora náleží duši.

Prát. Zcela, správně.

Sókr. Že by tedy naše tělo žíznilo nebo lačnělo nebo pociťovalo něco podobného, to úvaha docela nepřipouští.

Prót. Zcela pravda.

Sókr. Uvažme o týchž věcech ještě toto. Zdá se mi, jako by nám v nich samých chtěla úvaha ukázat jakýsi druh života.

Prót. V kterých to a o jakém to životě mluvíš?

Sókr. V naplňování a vyprazdňování i všem, cokoli se dotýká udržování i zkázy živých tvorů, jakož i toho, zdali někdo z nás, dostávaje se do některého z těchto obou stavů, cítí bolest a jindy zase při změnách se raduje.

Prót. Tak jest.

Sókr. Cožpak když se ocitá ve středu mezi těmito stavy?

Prót. Jak to ve středu?

Sókr. Tak, že z přítomného stavu cítí bolest, ale pamatuje se na libé dojmy, jejichž příchodem by přestal cítit bolest, aniž jest však ještě jimi naplňován. Co je to tehdy? Řekneme či neřekneme, že ten člověk jest uprostřed mezi dvěma stavy?

Prót. Věru, řekneme.

Sókr. Řekneme, že úplně cítí bolest nebo radost?

Prót. Nikoli, při Diovi, nýbrž že se trápí jakousi dvojí strázní, tělesně pro ten přítomný stav, duševně pak jakousi touhou očekávání.

Sókr. Jak jsi to myslil, Prótarchu, s tou dvojitostí strázně? Což nebývá tomu tak, že někdo z nás, když je prázden, jednou stoji ve zřejmé naději, že bude naplněn, jindy však naopak je ve stavu beznadějném?

Prót. Ba ovšem.

Sókr. Nezdá se ti tedy, že když doufá v naplnění, cítí tou vzpomínkou radost, ale zároveň že má bolest, protože je prázden?

Prót. Nutně.

Sókr. Tehdy tedy člověk i ostatní živí tvorové současně cítí strázeň i radují se.

Prót. Zdá se.

Sókr. A co když je prázden a nemá naděje, že by dosáhl naplnění? Zdaž by tehdy nevznikal ten dvojitý stav strázní, o němž jsi právě při prvním pohledu pronesl mínění, že je; naprosto dvojitý?

Prót. Zcela správně, Sokrate.

Sókr. Tohoto pak zkoumání těchto stavů užijme k tomuhle.

Prót. K čemu?

Sókr. K rozřešení otázky, zda prohlásíme tyto strázně a slasti za pravdivé či za nepravdivé, či jedny za pravdivé, jiné za nepravdivé.

Prót. Jak by mohly, Sokrate, být slasti nebo strázně nepravdivé?

Sókr. A jak by byly, Prótarchu, strachy buď pravdivé nebo nepravdivé nebo očekávání pravdivá nebo nepravdivá nebo mínění pravdivá nebo nepravdivá?

Prót. Co se týče mínění, to bych snad připustil, ale to ostatní nikoli.

Sókr. Jak pravíš? Skoro se zdá, že vzbuzujeme nějakou nikoli malou úvahu.

Prót. Máš pravdu.

Sókr. Ale jen aby byla vhodná k předcházejícímu, chlapče – jak ti říká Filébos – k tomu jest přihlížeti.

Prót. Snad je to takové.

Sókr. Proto musíme dáti výhost všem rozvláčnostem nebo také všem řečem, které by se k věci dobře nehodily.

Prót. Správně.

Sókr. Řekni mi tedy – úžas mě stále a stále jímá nad těmi těžkými otázkami, které jsme si právě teď předložili – jak si to myslíš: nejsou jednak nepravdivé, jednak pravdivé slasti?

Prót. Jak by také byly?

Sókr. Podle tebe tedy ani ve snu ani najevě, ani ve stavech šílenosti a v poruchách mysli se nestává, že by se někdy někomu zdálo, že má radost, zatím co by radosti neměl, ani zase že cítí strázeň, zatím co by ji necítil.

Prót. Všichni pokládáme zajisté, Sokrate, že se všechny ty věci takto mají.

Sókr. A správně? Či je třeba zkoumat, zdali se tak soudí správně čili nic?

Prót. Jest třeba zkoumat, jak bych aspoň já myslil.

Sókr. Vymezme tedy ještě zřetelněji, co právě teď vykládáme o slasti a mínění. Neboť znamená snad pro nás něco slovo „míniti“?

Prót. Ano.

Sókr. I „libovati si“?

Prót. Ano.

Sókr. Jistě také něco je „předmět mínění“?

Prót. Jak by ne?

Sókr. A také to, v čem si to, co cítí libost, libuje?

Prót. Ovšemže.

Sókr. Tedy podmět mínění, ať míní správně nebo nesprávně, nikdy neztrácí to, že vskutku míní.

Prót. Jak by také ztrácel?

Sókr. Tedy i podmět libování, ať cítí tu libost správně nebo nesprávně, patrně nikdy neztratí to, že si vskutku libuje.

Prót. Ano, i toto se tak má.

Sókr. Tu však jest zkoumati, čím to, že míváme mínění klamné i pravdivé, ale o slasti platí jenom pravdivost, zatím co obojí má stejný podíl ve skutečnosti mínění a radování.

Prót. Ano, jest zkoumati.

Sókr. Myslíš, že jest zkoumati tu věc, že k mínění přistupují znaky nepravdivost a pravda a jejich působením že vznikne netoliko prosté mínění, nýbrž mínění takové a takové?

Prót. Ano.

Sókr. Ale vedle toho i o tom se musíme dohodnouti, zdali vůbec jedny věci mají jakési vlastnosti, kdežto slast a strázeň jsou jen to, co jsou, a žádných vlastností nenabývají.

Prót. Patrně.

Sókr. Ale to není nijak těžko uvidět, že mají také jakési vlastnosti; neboť již dříve jsme řekli, že obojí, strázně i slasti, bývají veliké i malé i tuze silné.

Prót. Dozajista.

Sókr. Jestliže však k některé z těch věcí, Prótarchu, přistoupí špatnost, řekneme, že takto vzniká špatné mínění a také špatná slast?

Prót. Ale proč ne, Sokrate?

Sókr. Co však, jestliže k některé z těch věcí přistoupí správnost anebo opak správnosti? Zda nenazveme mínění, bude-li v sobě mít správnost, správným a taktéž i slast?

Prót. Nutně.

Sókr. Jestliže však to, co se míní, je chybné, není snad třeba uznat, že tehdy mínění, když chybuje, není správné a nevykonává správně svou činnost?

Prót. Jak by také vykonávalo?

Sókr. A což, jestliže zase vidíme, jak nějaká strázeň nebo slast chybuje stran toho, z čeho se cítí nelibost nebo její opak, nazveme ji správnou nebo dobrou nebo některým jiným z krásných jmen?

Prót. Ne, to nikterak nelze, ač jestliže slast bude chybná.

Sókr. Ba věru podobá se, že často v nás vzniká slast, spojená nikoli se správným míněním, nýbrž s nepravdivým.

Prót. Jak by také ne? A tehdy, Sokrate, za takových podmínek nazýváme nepravdivým mínění, ale slast samu by nikdo nikdy nepojmenoval nepravdivou.

Sókr. Věru horlivě pomáháš, Prótarchu, nyní straně slasti.

Prót. To ne, nýbrž mluvím, co a jak slyším.

Sókr. Nejeví se nám, příteli, žádný rozdíl mezi slastí, spojenou se správným míněním a poznáním, a slastí, jaká v jednotlivých z nás často vzniká, která je spojena s nepravdou a bezrozumností?

Prót. Pochopitelně je tu nemalý rozdíl.

Sókr. Pojďme tedy pozorovat ten rozdíl mezi obojím.

Prót. Veď, kudy se ti zdá.

Sókr. Vedu touhle cestou.

Prót. Kterou?

Sókr. Naše mínění jest jednak nepravdivé, jednak jest i pravdivé, že ano?

Prót. Jest.

Sókr. Tato mínění však často provázejí, jak jsme prve řekli, slast a strázeň – myslím pravdivé a nepravdivé mínění.

Prót. Ovšemže.

Sókr. Mínění a podnikání mínění vzniká v nás pokaždé z paměti a vnímání, pravda?

Prót. Ba věru.

Sókr. Náš poměr k těmto věcem jest tedy nutně takovýto.

Prót. Jaký?

Sókr. Často se stává, že kdykoli někdo spatří nějaký předmět z dálky ne zcela jasně, chtěl by přesně rozeznat to, co vidí: nemyslíš?

Prót. Myslím.

Sókr. Tu pak by si sám dal takovouto otázku.

Prót. Jakou?

Sókr. „Co pak to asi jest, co se jeví stát vedle skály pod jakýmsi stromem?“ Nemyslíš, že by někdo takto řekl sám sobě, kdyby někdy uviděl takový jev, který se mu naskytl?

Prót. Zajisté.

Sókr. Potom by tedy takový pozorovatel, odpovídaje si, řekl sám sobě, že to je člověk, a uhodl by.

Prót. Ovšemže.

Sókr. Ale naopak kdyby se zmýlil a myslil, že viděný předmět je výtvor nějakých pastýřů, řekl by, že to je socha.

Prót. Jistě.

Sókr. A kdyby byl někdo s ním, tu by to, co řekl sám sobě, vložil do hlasu a pronesl by totéž svému společníku tentokrát hlasitě; a tak se stalo řečí, co jsme tehdy nazývali míněním.

Prót. Zajisté.

Sókr. Pakli však jest sám a přemýšlí o tom sám u sebe, někdy to má v sobě i delší čas a tak jde.

Prót. Ovšemže.

Sókr. Což, zdá se tobě o těch věcech právě to, co mně?

Prót. Co?

Sókr. Zdá se mi, že tehdy se podobá naše duše jakési knize.

Prót. Jak to?

Sókr. Paměť slučující se s vjemy a stavy s tím spojené, podle mého zdání jako by tehdy přímo zapisovaly do našich duší řeči; a kdykoli tento stav píše pravdu, vznikají v nás jeho působením pravdivé mínění i pravdivé řeči; ale kdykoli tento náš vnitřní písař napíše nepravdu, vzniknou výsledky opačné proti pravdivým.

Prót. Zcela tak si to myslím a přijímám tvůj výklad.

Sókr. Přijmi tedy také, že se v té době v našich duších vyskytuje ještě jiný pracovník.

Prót. Který?

Sókr. Malíř, který po písaři kreslí v duši obrazy těch řečí.

Prót. Jak a kdy si myslíme zase tohoto?

Sókr. Kdykoli někdo oddálí od svého zraku nebo některého jiného smyslu předměty tehdejších mínění a řečí a potom jaksi vidí v sobě obrazy toho, co bylo míněno a řečeno. Či se to u nás nestává?

Prót. Rozhodně.

Sókr. Tedy obrazy pravdivých mínění a řečí jsou pravdivé, kdežto nepravdivých nepravdivé, že ano?

Prót. Docela tak.

Sókr. Jestliže pak jsme toto správně pověděli, uvažme dále ještě i tohle.

Prót. Co?

Sókr. Zda tyto vnitřní stavy nutně v nás vznikají, jde-li o věci přítomné a minulé, kdežto o budoucích ne?

Prót. Při všech časech je tomu stejně tak.

Sókr. O slastech a strázních, pociťovaných samotnou duší, bylo zajisté svrchu řečeno, že vznikají napřed před slastmi a strázněmi, pociťovanými tělem, takže nám vychází, že se vztahuje k budoucnosti, když se napřed radujeme a napřed rmoutíme.

Prót. Zcela správně.

Sókr. Zdaž pak se ty zápisy a obrazy, které, jak jsme soudili o málo výše, v nás vznikají, vztahují jen na minulý a na přítomný čas, ale na budoucí nikoli?

Prót. Ba mnoho.

Sókr. To „mnoho“ říkáš proto, že všechno to jsou naděje pro potomní čas a že my jsme po všechen svůj život stále plni nadějí?

Prót. Dozajista.

Sókr. Nuže k tomu, co jsi teď řekl, odpověz ještě na tuto otázku.

Prót. Na kterou?

Sókr. Muž spravedlivý, zbožný a veskrze dobrý jest jistě bohumilý?

Prót. Zajisté.

Sókr. A což muž nespravedlivý a docela zlý, není to s ním naopak než s oním?

Prót. Jak by ne?

Sókr. A každý člověk jest, jak jsme právě řekli, pln mnoha nadějí?

Prót. Tak jest.

Sókr. V každém z nás jsou myšlenky, které jmenujeme nadějemi?

Prót. Ano.

Sókr. A také ty namalované jevy; a leckdo často vídá, jak se mu dostává hojně zlata a s ním mnoha slastí; ano i sebe vidí tam namalovaného, jak má sám ze sebe silnou radost,

Prót. Není pochyby.

Sókr. Řekneme či neřekneme, že při tom dobří dostávají většinou zápisy pravdivé, poněvadž jsou bohu milí, kdežto zlí většinou naopak?

Prót. Ba věru, jest tak říci.

Sókr. Jistě i zlí mají právě tak namalovány slasti, ale ty jsou patrně nepravdivé.

Prót. Zajisté.

Sókr. Tedy zlí se namnoze radují slastem nepravdivým, ale dobří pravdivým.

Prót. Mluvíš věci zcela nutné.

Sókr. Jsou tedy podle úvah právě teď pronesených v duších lidí slasti nepravdivé, ale napodobující k směšnosti slasti opravdové; a právě tak i strázně.

Prót. Jsou.

Sókr. Nuže bylo možno, že ten, kdo vůbec míní, má vskutku tu a tam mínění o věcech, které někdy ani nejsou, ani nebyly, ani nebudou.

Prót. Ovšemže.

Sókr. A to, tuším, bylo, co vytváří, jak se nám tehdy zdálo, nepravdivé mínění, i nepravdivé mínění samo. Pravda?

Prót. Ano.

Sókr. Co dále? Nemáme přenésti také na strázně a slasti tento protiklad, který se jeví při oněch stavech?

Prót. Jak to?

Sókr. Že se ten, kdo se vůbec nějak a jen tak raduje, může vskutku radovat, avšak jeho radost se někdy nezakládá na věcech, které jsou nebo které byly, ba často a snad nejvíce na takových, které ani nikdy nebudou.

Prót. I to se takto nutně má, Sokrate.

Sókr. Totéž by bylo lze říci o jevech strachu, hněvu a o všech takových stavech, že totiž všechny takové stavy bývají někdy také nepravdivé, že ano?

Prót. Ovšem že ano.

Sókr. A co špatná mínění a dobrá? Můžeme říci, že vznikají jinak než nepravdivá?

Prót. Jinak ne.

Sókr. Ani o slastech, tuším, si nemyslíme, že jsou nějakým jiným způsobem špatné, kromě toho, že jsou nepravdivé.

Prót. Právě naopak, Sokrate, než jak jsi řekl. Vždyť pro nepravdivost snad nikdo nepokládal strázně a slasti za špatné, nýbrž jen ty, které jsou spojeny s jinou velikou a mnohou špatností.

Sókr. O špatných slastech, které jsou takové pro špatnost, budeme mluviti o něco málo později, jestliže se nám bude ještě zdát vhodným; že však v nás často jsou a vznikají četné slasti nepravdivé, o tom jest vyložiti jiným způsobem. Toho totiž snad užijeme k rozsouzení otázek.

Prót. Jak by ne? Jen je-li možné.

Sókr. Jest, Prótarchu, aspoň podle mého mínění. Pokud však leží tento výrok před námi nerozhodnut, není přece možno, aby zůstával nezkoušen.

Prót. Dobře.

Sókr. Nastupme tedy jako zápasníci zase k této úvaze.

Prót. Pojďme.

Sókr. Nuže tedy řekli jsme, ač jestliže se pamatujeme, o něco málo výše, že kdykoli v nás jsou takzvané žádosti, tehdy že je tělo svými dojmy odděleno na dvé a zvlášť od duše.

Prót. Pamatujeme se a bylo tak řečeno.

Sókr. Tu pak věru duše byla to, co toužilo po stavech opačných proti stavům těla, kdežto tělo svými vjemy dodávalo bolest nebo nějakou libost, že ano?

Prót. Tak tomu bylo.

Sókr. Usuzuj tedy, co se při tom děje.

Prót. Řekni to.

Sókr. Za takových okolností se tedy stává, že zároveň vedle sebe tu jsou strázně i slasti a současně že vznikají souběžné pocity těchto protiv, jak se právě teď ukázalo.

Prót. Věru se tak ukazuje.

Sókr. Dále bylo řečeno a souhlasně je od nás uznáno i tohle.

Prót. Co?

Sókr. Že oba tyto stavy, strázeň i slast, jsou schopny větší a menší míry a že náleží mezi věci neomezené.

Prót. Ano, bylo to řečeno.

Sókr. Který tedy jest prostředek, aby to bylo správně rozsouzeno?

Prót. Po které stránce a jak?

Sókr. Jestliže naše přání po rozsouzení těch věcí chce pokaždé v takovýchto stavech rozeznati to, který z těchto pocitů jest proti druhému větší a který menší, kterého jest více a který jest prudší, totiž strázeň proti slasti a strázeň proti strázni i slast proti slasti.

Prót. Věru jest tomu tak a to je význam toho rozsouzení.

Sókr. Co myslíš: při zraku způsobuje rozdíl, zdali vidíme rozměry zdálky či zblízka, to, že se pravdivost ztrácí a vznikají nepravdivá mínění; ale neděje se snad právě totéž při strázních a slastech?

Prót. Ba ještě mnohem více, Sokrate.

Sókr. Tu však je toto ve sporu s tím, co bylo proneseno o něco málo dříve.

Prót. Co to myslíš?

Sókr. Tenkráte naplňovala vznikající mínění nepravdivá i pravdivá zároveň i strázně a slasti tou vlastností, kterou měla sama.

Prót. Zcela správně.

Sókr. Nyní však, když se ony city pokaždé mění tím, že jsou pozorovány zdálky a zblízka a zároveň jsou stavěny vedle sebe vespolek, jeví se slasti proti strastem většími a prudšími, kdežto zase strázně proti slastem naopak.

Prót. Z těchto příčin musí vznikat takové účinky.

Sókr. Tedy odřízneš-li od obojích citů ten jevící se, ale neskutečný kus, oč se jeden a druhý jeví větším a menším, než ve skutečnosti jest, ani o něm samém neřekneš, že se jeví správně, ani se také nikdy neodvážíš nazvati správnou a pravdivou tu část slasti a strázně, která se na něm zakládá.

Prót. Věru ne.

Sókr. Ve spojení s tím se pak podíváme, zdali bychom na této cestě potkali slasti a strázně ještě více nepravdivé, než jsou tyto, jež se v živých tvorech jeví a skutečně jsou.

Prót. Které to myslíš a jak?

Sókr. Řekli jsme, tuším, již několikrát, že je-li u nich porušována přirozenost slučováním a rozlučováním, naplňováním a vyprazdňováním i rozmanitým zvětšováním a mizením, vznikají při tom strázně, obtíže, bolesti i všechny jiné stavy s podobnými jmény.

Prót. Ano, to jsme řekli několikrát.

Sókr. Kdykoli se však dostávají do svého přirozeného stavu, uznali jsme mezi sebou, že toto urovnání je zase libost.

Prót. Správně.

Sókr. Co však, když se s naším tělem nic z toho neděje?

Prót. Kdy pak by se to mohlo vyskytnouti, Sokrate?

Sókr. Nijak nenáleží k věci, Prótarchu, otázka, kterou jsi nyní pronesl.

Prót. Proč?

Sókr. Protože mi nebráníš, abych ti svou otázku dal znova.

Prót. Kterou?

Sókr. Řeknu, Prótarchu: kdyby se nic takového nedělo, který nutný důsledek nám z toho asi vychází?

Prót. Myslíš, kdyby se tělo nehýbalo ani na tu ani na onu stranu?

Sókr. Tak jest.

Prót. Tolik je jasno, Sokrate, že by v takovém případě nikdy nevznikala žádná slast ani strázeň.

Sókr. Zcela dobře jsi řekl. Než ty myslíš, ruším, to, že se v nás vždycky musí něco z toho díti, jak tvrdí mudrci; neboť všechno stále proudí sem a tam.

Prót. Věru to říkají a zdá se, že ne tak naprázdno.

Sókr. Jak by to také bylo možno, když oni sami nejsou prázdní lidé? Ale chci se vyhnouti útoku této myšlenky. Myslím pak utíkati touto cestou a ty utíkej se mnou.

Prót. Rci, kterou.

Sókr. Budiž tedy tomu tak, řekněme jim; ty však odpověz, zdali každá živá bytost také vždycky vnímá všechny své stavy, do kterých se dostává, a zdali nám nezůstává nepozorováno, ani jak rosteme a všechny podobné stavy, či jest to docela naopak.

Prót. Jistě jest to všecko naopak, neboť bezmála všechny takové stavy zůstávají nám nepozorovány.

Sókr. Tedy není dobře, co jsme prve řekli, že převraty sem a tam způsobují strázně a slasti.

Prót. Zajisté.

Sókr. Takovýmhle způsobem to bude vyjádřeno lépe a nevývratněji.

Prót. Jak?

Sókr. Že jenom veliké převraty nám působí strázně a slasti, kdežto mírné a malé docela nic, ani to, ani ono.

Prót. Tak je to správněji než onak, Sokrate.

Sókr. Tedy jestliže je tomu tak, zase bychom tu měli život, o kterém jsme dříve mluvili.

Prót. Jaký?

Sókr. O kterém jsme řekli, že jest bez strázní a bez radostí.

Prót. Máš zcela pravdu.

Sókr. Podle toho pak můžeme stanovit trojí životy, jeden slastný, druhý strastný, třetí pak, který není ani to, ani ono. Či jak by ses ty o tom vyslovil?

Prót. Ani já nemyslím jinak než takto, že jsou trojí životy.

Sókr. Tedy býti prost strázně by někdy nebylo totéž jako míti radost?

Prót. Jak by také bylo?

Sókr. Kdykoli tedy uslyšíš, že ze všeho největší slastí jest žíti po celý život bez strázně, co si myslíš, že vlastně říká takový člověk?

Prót. Zdá se mi, že slastným nazývá nestrádat.

Sókr. Představ si, že máme tři libovolné věci, a to, abychom e jmenovali hodně krásná jména, zlato, stříbro, třetí pak ani toto ani ono.

Prót. Dobře.

Sókr. Nuže, co není ani toto ani ono, mohlo by se nějak státi jedním nebo druhým, zlatem nebo stříbrem?

Prót. A jak by mohlo?

Sókr. Tedy ani střední život by nebylo nikdy správné si představovati slastným nebo strastným, kdyby si jej tak někdo představoval, nebo jej tak nazývati, kdyby jej tak někdo nazýval, aspoň podle správného úsudku.

Prót. Jak by to také bylo možné?

Sókr. Než, příteli, slýcháme lidi, kteří tak mluví a takové mají o tom mínění.

Prót. Ba věru.

Sókr. Zdali pak tedy se domnívají, že se tehdy radují, kdykoli nestrádají?

Prót. Aspoň tak říkají.

Sókr. Tedy jistě se domnívají, že se tehdy radují; jinak by to patrně nemluvili.

Prót. Podobá se.

Sókr. Avšak mají nesprávné mínění o radosti, ač jestliže nestrádat a radovat se je svou podstatou rozdílné.

Prót. Arciže to je rozdílné, jak bylo viděti.

Sókr. Zdali pak si tedy máme vybrat, že ty naše stavy jsou jako právě teď tři, či toliko dva, totiž že strázeň bývá prohlašována pro lidi zlem, kdežto odchod strázní, jenž právě je dobro, něčím libým?

Prót. Jak bychom nyní mohli, Sokrate, dostávat tuto otázku od sebe samých? Tomu totiž nerozumím.

Sókr. Což vskutku nerozumíš, Prótarchu, nepřátelům tuhle našeho Filéba?

Prót. Koho jimi myslíš?

Sókr. Muže, pokládané za dobré odborníky ve věcech přírody, kteří tvrdí, že vůbec není slastí.

Prót. Tak co?

Sókr. Že všechno to, co nyní straníci Filébovi nazývají slastmi, je jenom unikání ze strázní.

Prót. Radíš nám, abychom jim věřili, či jak, Sokrate?

Sókr. To ne, nýbrž chovati se k nim jako k nějakým hadačům, věštícím ne z odborné znalosti, nýbrž z jakési strohosti své jinak ušlechtilé povahy, neboť mají příliš v nenávisti sílu slasti a neuznávají ji za nic zdravého, takže i samu její lákavost pokládají za klam a nikoli za slast. K těm by ses tedy takto zachoval, přihlédna ještě i k ostatním zjevům jejich strohosti; potom se dovíš, které slasti se mně zdají pravdivými, abychom z obou těch výroků prozkoumali význam slasti a předložili si jej k rozhodnutí.

Prót. Máš pravdu.

Sókr. Pojďme tedy za nimi jako za spojenci, po stopě jejich strohosti. Myslím totiž, že mluví cosi takovéhoto, začínajíce hodně zdaleka: kdybychom chtěli nalézti přirozenost kteréhokoli druhu jsoucna, jako například tvrdosti, zda bychom ji lépe vypozorovali, kdybychom se dívali na věci nejtvrdší, či na nejnižší stupně tvrdosti? Musíš pak tu, Prótarchu, odpovídati i těmto strohým lidem, jako odpovídáš mně.

Prót. Ovšemže, i odpovídám jim, že na věci první velikosti.

Sókr. Tedy zajisté také kdybychom chtěli vidět, jakou má přirozenost rod slasti, nesmíme se dívat na slasti nejnižších stupňů, nýbrž na ty, které jsou pokládány za nejvyšší a nejsilnější.

Prót. Každý by s tebou v tomto souhlasil.

Sókr. Nejsou-li nejobyčejnější a zároveň největší ze slastí, jak často říkáme, slasti tělesné?

Prót. Jak by ne?

Sókr. Zdali pak jsou větší a nabývají větší síly u lidí trpících nemocemi, či u zdravých? Ale buďme opatrní, abychom ukvapenou odpovědí nějak nenarazili. Snad bychom totiž řekli, že u zdravých.

Prót. Pravděpodobně.

Sókr. Avšak nevynikají ze slastí ty, před kterými také předcházejí největší žádosti?

Prót. To je pravda.

Sókr. Tak zajisté lidé mající horečku a trpící podobnými nemocemi více cítí žízeň, mrazení a všechny takové tělesné stavy, kterými trpívají, více na ně doléhá nedostatek a při naplňování zažívají větší slasti. Či řekneme, že to není pravda?

Prót. Nyní je to docela jasné.

Sókr. Co dále? Jevila by se správnou naše řeč, že kdyby někdo chtěl uviděti největší slasti, musil by zkoumat nikoli zdravé, nýbrž nemocné? Pozor však, aby ses nedomníval, že tou otázkou myslím, zdali lidé silně nemocní cítí více radostí než lidé zdraví, nýbrž mysli si, že hledám jen velikost slasti a kde se asi pokaždé vyskytuje silný stupeň takovéhoto stavu. Jest totiž třeba, že ano, poznat, jakou má slast přirozenou povahu a zač ji pokládají ti, kteří říkají, že jí vůbec ani není.

Prót. Však asi chápu tvou řeč.

Sókr. Hned to ukážeš, Prótarchu, ještě lépe. Odpověz totiž: vidíš větší slasti – nepravím více slastí, nýbrž slasti, vynikající silou a vyšším stupněm – ve výstřednostech, či v rozumném životě? Dej pozor a mluv.

Prót. Však jsem porozuměl, co myslíš, a vidím ten velký rozdíl. Neboť rozumné lidi zdržují patrně pokaždé slova přísloví, vybízející „nic příliš“, jichž následují; ale lidé nerozumní a až k šílenosti výstřední stávají se pověstní silným rozkošnictvím, které je posedlo.

Sókr. Dobře; a jestliže tomu tak jest, je patrno, že i největší slasti i největší strázně vznikají v jakési špatnosti duše a těla, ale ne v dobrosti.

Prót. Ovšemže.

Sókr. Tedy třeba vzíti některé z nich a zkoumati, jaký asi ráz mají, že jsme je nazvali největšími.

Prót. Ano, to je nutné.

Sókr. Nuže pozoruj, jaký asi ráz mají slasti spojené s takovýmihle nemocemi.

Prót. S jakými?

Sókr. S odpornými, jež řečení strozí lidé docela nenávidí.

Prót. Které to?

Sókr. Jako je tišení svrabu třením i všechno takové, co nepotřebuje jiného léčení; neboť jak máme, pro bohy, nazvati tento stav, který v nás tu vzniká? Je to slast či strázeň?

Prót. Vzniká tu, Sokrate, jak se podobá, jakési smíšené zlo.

Sókr. Arci nezavedl jsem na to řeč kvůli Filébovi; avšak, Prótarchu, bez prozkoumání těchto slastí i těch, které s nimi souvisí, nemohli bychom asi rozhodnouti nynější otázku.

Prót. Tedy–pojďme ke slastem s těmito příbuzným.

Sókr. Myslíš ty, které mají společným znakem míšení?

Prót. Ovšem že ano.

Sókr. Jsou tedy smíšeniny jednak tělesné v samých tělech, jednak smíšeniny samotné duše v duši; kromě toho nalezneme duševní i tělesné strázně smíšené se slastmi, což obojí nazýváme jednou slastmi, jindy strázněmi.

Prót. Jak to?

Sókr. Kdykoli někdo při nápravě náležitého stavu nebo při jeho rušení má zároveň opačné pocity, například že jednou, když mu je zima, se zahřívá a druhdy zase rozpálen se ochlazuje, přičemž patrně hledí jedno mít, a druhého se zbavit, tehdy ten příslovečný „sladkohořký“ pocit, když se ho člověk nemůže zbýt, způsobuje nevrlost a později divoké rozčilení.

Prót. Zcela správné jest, co teď mluvíš.

Sókr. Jistě že jedny z takových smíšenin se skládají ze stejně velkých strázní a slastí, jiné však jsou takové, že jednoho nebo druhého jest v nich více?

Prót. Jak by ne?

Sókr. Mysli si, že mezi tyto smíšeniny, v kterých se vyskytuje více strázní než slastí, náleží právě jmenované případy svrabu a svěděni. Když vězí vření a pálení uvnitř a třením a škrábáním k němu nemůžeme, nýbrž rozhlazujeme jen povrch, tehdy uvádějíce to v palčivý stav a proměňujíce v opak proti nesnázím, způsobujeme někdy pocity nevýslovně příjemné, ale jindy zase, je-li poměr vnitřních částí k vnějším opačný, strázně smíšené se slastmi, podle toho, kam se nakloní převaha, a to proto, že sloučené násilně rozptylujeme, nebo rozloučené spojujeme a klademe strázně pospolu vedle slastí.

Prót. Zcela správně.

Sókr. Avšak když je zase ve všech takových stavech přimíšeno více slasti, přísada strázně dráždí a způsobuje tichou nevrlost, ale velká převaha vzniklé slasti způsobuje rozčilení a druhdy působí, že člověk i skáče, účinkuje rozmanitým způsobem na jeho barvu, posunky i dýchání a způsobuje všelikou posedlost a výkřiky spojené s nerozumností.

Prót. Zajisté.

Sókr. Jejím působením, příteli, říká takový člověk sám o sobě i jiný o něm, že samou rozkoší z těchto slastí jakoby umíral; a stále se za nimi vší silou honí, a to tím více, čím je nevázanější a nerozumnější, nazývaje největšími a toho, kdo v nich co nejvíce ustavičně žije, počítá za nejšťastnějšího.

Prót. Všecko jsi, Sokrate, vylíčil, co se stává podle mínění většiny lidí.

Sókr. Aspoň pokud jde, Prótarchu, o slasti, které vznikají ve smíšených stavech těla samého, způsobených vzájemností povrchu a nitra; ale co se týče stavů, které duše přináší protivné tělu, totiž strázeň proti slasti a slast proti strázni, takže se obojí spojuje v jedinou smíšeninu, o tom jsme pojednali již dříve, že totiž kdykoli člověk cítí prázdnotu, touží po naplnění, a tu z naděje cítí radost a spolu z prázdnoty bolest; ale to jsme tehdy nedokázali, a proto to pravíme nyní, že kdykoli se duše neshoduje s tělem, ve všech těchto nesčíslných případech vzniká jedna smíšenina strázně a slasti.

Prót. Zdá se, že mluvíš zcela správně.

Sókr. Zbývá nám tedy ještě jedna ze smíšenin strázně a slasti.

Prót. Kterou to myslíš?

Sókr. Smíšenina, kterou, jak jsme řekli, duše často pojímá sama sebou.

Prót. Jakpak si myslíme zase to?

Sókr. Hněv, strach, touha, žalost, láska, řevnivost, závist a všecky takové stavy – nepokládáš to za jakési strázně duše samé?“

Prót. Ano.

Sókr. Zdali pak nenalezneme tyto stavy plny nevýslovných slastí? Či jest třeba nás upomínati, co se přidružuje k návalům hněvu,

který ve zlobu štve i moudrého muže, mnohem jsa sladší než med, jenž dolů pomalu stéká.

a na slasti, jež bývají vmíšeny mezi strázněmi v nářcích a stescích?

Prót. Nikoli, nýbrž takto, a nejinak se to stává.

Sókr. Jistě si také vzpomínáš na představení tragédií, když se lidé zároveň radují a pláčí?

Prót. Jak by ne?

Sókr. A stav naší duše při komediích, snad víš, že je i zde smíšenina strázně a slasti?

Prót. Nerozumím dobře.

Sókr. Ovšemže není snadno, Prótarchu, vystihnouti přitom při každé příležitosti takový dojem.

Prót. Aspoň mně ne, jak se podobá.

Sókr. Snažme se tedy to pochopit tím spíše, čím to je temnější, aby každý i v jiných případech dovedl snáze poznati smíšeninu strázně a libosti.

Prót. Nuže mluv.

Sókr. Zdalipak budeš pokládat prve vyřčené slovo „závist“ za nějakou strázeň duše, či jak?

Prót. Ano.

Sókr. Ale kdo škodolibě závidí, ukáže se, že má radost ze zlého, co potkává bližní.

Prót. Dozajista.

Sókr. Zlo pak jest nevědomost a stav, kterému říkáme pošetilost.

Prót. Tak jest.

Sókr. Na základě toho pak viz, jakou podstatu má směšné.

Prót. Jen mluv.

Sókr. Je to celkem jakási špatnost, mající své jméno podle jakéhosi stavu duše; z veškeré pak špatnosti je to jeden stav, opačný tomu, co hlásá nápis v Delfách.

Prót. Myslíš „poznej sám sebe“, Sokrate?

Sókr. Ano. Opačný smysl proti tomu by zřejmě byl, kdyby nápis vybízel nijak nepoznávati sám sebe.

Prót. Zajisté.

Sókr. Prótarchu, zkus právě toto rozděliti na tré.

Prót. Jak to myslíš? Vždyť to asi nedovedu.

Sókr. Myslíš tedy, že já mám teď provést toto dělení?

Prót. Myslím, a nejen myslím, i prosím.

Sókr. Jsou to tedy jistě tři věci, ke kterým se vztahuje tento stav neznalosti u každého z těch, kdo neznají sebe samých.

Prót. Jak to?

Sókr. Předně majetek, když si někdo myslí, že je bohatší, nežli skutečně jest.

Prót. Jistě je mnoho lidí, trpících tímto stavem.

Sókr. Více však těch, kteří si myslí, že jsou větší a krásnější a že více vynikají všemi tělesnými vlastnostmi, nežli je pravda.

Prót. Ovšemže.

Sókr. Ale daleko nejvíce lidí jest, myslím, na omylu co do třetího druhu, vlastností duševních, když se o sobě domnívají, že jsou dobrostí lepší, a nejsou.

Prót. Jistě.

49 Sókr. Z dobrostí pak jest asi zvláště moudrost předmětem sporů a nepravdivé zdání moudrosti, jehož jsou plni lidé, usilovně o ni stojící, že ano?

Prót. Jak by ne?

Sókr. Správně by se tedy mohl nazvati všechen takovýto stav zlem.

Prót. To jistě.

Sókr. Toto pak jest rozděliti ještě na dvé, Prótarchu, chceme-li při pohledu na hravou závist spatřiti podivnou směs slasti a strázně. Jak to rozložíme na dvé, pravíš? Ze všech těch, kteří nerozumně chovají toto nepravdivé mínění o sobě samých, jistě mají jedni, jako všichni lidé vůbec, přidruženu sílu a moc, u druhých je tomu, myslím, naopak.

Prót. Nutně.

Sókr. Učiň tedy toto rozdělení, a kteříkoli z nich mají takové nepravdivé mínění a zároveň jsou slabí a neschopní se za posmívání mstít, ty budeš moci právem nazvati směšnými; kdežto o lidech, majících moc se mstíti a silných, nejsprávněji si sám sobě vydáš počet, budeš-li je nazývati strašnými a nepřátelskými. Nevědomost silných jest zajisté nepřátelská a ošklivá – neboť jest škodlivá i bližním, a to jak sama o sobě, tak všechna její vypodobnění – ale slabá nevědomost náleží pro nás svým místem i svou podstatou mezi věci směšné.

Prót. Mluvíš zcela správně. Avšak smíšení slastí a strázní v těchto případech ještě mi není jasné.

Sókr. Představ si tedy nejprve význam škodolibé závisti.

Prót. Jen mluv.

Sókr. Jest nějaká nespravedlivá strázeň a slast?

Prót. To je zcela jisto.

Sókr. Nuže, radovati se ze zlého, které potká nepřátele, není snad ani nespravedlivé, ani škodolibé?

Prót. Nikoli.

Sókr. Ale dívati se na zlo, které někdy potkává přátele, a nestrádat, nýbrž se radovat, zdalipak to není nespravedlivé?

Prót. Jak by ne?

Sókr. Neřekli jsme, že nevědomost je pro všechny lidi zlo?

Prót. Pravda.

Sókr. Vidíme-li tedy u přátel zdání moudrosti, zdání krásy i všechno ostatní, co jsme právě uvedli a co se vyskytuje podle našeho výkladu ve třech druzích – směšné, pokud nemá síly, avšak odporné, pokud je silné – řekneme či neřekneme, co jsem právě pověděl, že kdykoli má někdo z přátel tuto vlastnost, neškodnou pro ostatní, že je to vlastnost směšná?

Prót. Ovšemže.

Sókr. A neuznáváme, že to je zlé, poněvadž to je nevědomost?

Prót. Ba jistě.

Sókr. Radujeme se, či strádáme, kdykoli se jí smějeme?

Prót. Patrno, že se radujeme.

Sókr. Ale neřekli jsme o libosti ze zla potkávajícího přátele, že je způsobována škodolibou závistí?

Prót. Jistě.

Sókr. Když se tedy smějeme směšným stránkám přátel, jest o tom souditi, že mísíce slast se škodolibostí mísíme slast se strázní; neboť škodolibou závist jsme již prve uznali za strázeň duše, smích pak za slast a toto obojí se vyskytuje v těchto případech zároveň.

Prót. Pravda.

Sókr. Ukazuje nám tedy úvaha, že jak v žalozpěvech, tak v tragédiích a komediích – a to nejen v divadle, nýbrž i ve vší tragédii a komedii života – mísí se strázně spolu se slastmi, a tak i v tisícerých jiných případech.

Prót. Není možno s tím nesouhlasiti, Sokrate, i kdyby snad někdo usilovně závodil o vítězství myšlenek opačných.

Sókr. Tak jsme ukázali hněv, touhu, žalost, strach, lásku, c řevnivost, závist a všechny takové stavy, o kterých jsme řekli, že v nich nalezneme směšování citů zde často jmenovaných. Pravda?

Prót. Ano.

Sókr. Rozumíme tedy, že o žalosti, závisti a hněvu je výklad nyní ukončený úplný?

Prót. Jak bychom nerozuměli?

Sókr. A nezbývá ještě mnoho?

Prót. Ba ovšem.

Sókr. Proč pak asi myslíš, že jsem ti ukázal smíšení vyskytující se v komedii? Ne snad proto, abych tě přesvědčil, že pak je snáze ukázati smíšení i v citech strachu, lásky a ostatních? A jistě i proto, abys tohle už sám u sebe uznal a mě propustil, abych již nemusil přistoupit k oněm otázkám a obšírně o nich vykládat, nýbrž abys prostě uznal, že jak tělo bez duše, tak duše bez těla i obojí společně jest ve svých citech plno slasti smíšené se strázněmi. Teď tedy mluv, zdali mě propouštíš či budeš držet až do půlnoci. Řeknu jen něco málo a dosáhnu od tebe, abys mě propustil: o všech těchto otázkách chci se s tebou vypořádat zítra, ale nyní se chci vydat na zbývající cestu k rozsouzení, které ukládá Filébos.

Prót. Dobře, Sokrate; nuže výlož, co nám ještě zbývá, jak ti je libo.

Sókr. Po smíšených slastech bychom tedy přirozeně jakousi vnitřní nutností postoupili po řadě k nesmíšeným.

Prót. Velmi dobře.

Sókr. Pokusím se na nové cestě nám je ukázati. Těm, kteří tvrdí, že všechny slasti jsou přestávka strázní, hrubě nevěřím, ale, jak jsem řekl, beru si je za svědky, že se některé slasti jen zdají slastmi, ale ve skutečnosti to nejsou slasti, a některé jiné, o kterých se zdálo, že jsou veliké a že jich je mnoho, že jsou smíchány spolu se strázněmi a přestávkami největších bolestí v nesnázích těla i duše.

Prót. Které však máme, Sokrate, pokládati za pravé, chceme-li správně souditi?

Sókr. Ty, které se vztahují k tak řečeným krásným barvám, k tvarům, velmi četné příjemné pocity z četných vůní i tónů a všechny stavy, při kterých se prázdnota necítí a nebolí, které však připouštějí naplňování vnímatelné a libé, čisté od strázní“.

Prót. Ale jak si to, Sokrate, zase takto myslíme?

Sókr. Ovšem že není hned jasno, jaký to má smysl, ale pokusme se to objasniti. Krásou tvarů se totiž nyní nepokouším rozumět to, co by si pod tím představovala většina lidí, krásu buď živých tvorů nebo nějakých obrazů, nýbrž myslím si nějakou přímost – tak praví úvaha – i něco okrouhlého a útvary plošné, i tělesné, vyráběné z těchto prvků jednak soustruhy, jednak podle pravítek a úhelnic, jestliže mi rozumíš. Neboť toto jsou podle mého soudu věci krásné nikoli poměrně, jako jiné věci, nýbrž věci přirozeně stále krásné samy o sobě a mají také v sobě zvláštní, sobě vlastní slasti, docela nepodobné slastem při škrábání; také sem náleží krásné barvy, které mají tento ráz a působí takové slasti. Avšak rozumíme, či jak?

Prót. Pokouším se o to, Sokrate; pokus se však i ty mluviti ještě jasněji.

Sókr. Pravím tedy, že hladké a jasné zvuky, které vydávají jednu čistou melodii, jsou krásné nikoli vzhledem k něčemu druhému, nýbrž samy o sobě, a bývají provázeny libostmi s nimi příbuznými.

Prót. Ano, i tomu tak jest.

Sókr. Vjemy čichové jsou sice rod slastí méně božský než tyto; ale protože s nimi nebývají nutně smíšeny strázně a vzhledem k tomu, kde se nám vyskytuje tento rod a v čem, pokládám jej zcela za protivu k oněm. Nuže, jestliže rozumíš, to jsou ty dva druhy slastí, které myslíme.

Prót. Rozumím.

Sókr. Dále k nim ještě přidejme slasti vztahující se k nabývání vědomostí, ač jestliže se nám nezdá, že v sobě chovají hlad po učení a že hladem po poznatcích vznikají z počátku pocity bolestné.

Prót. Vskutku se mi také tak zdá.

Sókr. A což když se lidem naplněným poznatky později přiházejí ztráty způsobované zapomínám, vidíš v nich nějaké bolesti?

Prót. V té ztrátě přímo nikoli, nýbrž při jistých úvahách b o tom stavu, totiž kdykoli člověk pozbyv některého poznatku pocítí strázeň, protože ho potřebuje.

Sókr. Než, můj zlatý, teď přece probíráme toliko stavy přirozenosti samy o sobě, odděleně od uvažování.

Prót. Pak tedy máš pravdu, že v oboru nauk se nám děje zapomínání pokaždé bez strázně.

Sókr. O těchto tedy slastech vztahujících se k naukám jest říci, že nejsou smíšeny se strázněmi a že nikterak nenáleží velkému množství lidí, nýbrž jen velmi málo jednotlivcům.

Prót. Jak by se to nemělo říci?

Sókr. Když tedy máme již náležitě od sebe odděleny jednak čisté slasti, jednak ty, které by bylo možno asi správně nazvati nečistými, přisuďme prudkým slastem nemírnost, druhým naopak uměřenost; a ty, které jsou schopny přijímati míru „velice“ a „tuze“ a vyskytují se mnohokrát a málokrát jako takové, přičtěme k rodu onoho neomezeného a méně i více tělem i duší proudícího, druhé však k uměřeným.

Prót. Zcela správně mluvíš, Sokrate.

Sókr. Mimo to jest při nich dále ještě dobře hleděti i na tohle.

Prót. Nač?

Sókr. O čem asi je třeba říci, že je na straně pravdy? Čistota a ryzost, či prudkost, mnohost, velikost a smělost?

Prót. Za jakým účelem asi, Sokrate, se na to ptáš?

Sókr. Nechci, Prótarchu, nic vynechat ze slasti a vědění, když vyšetřuji, zdali jeden každý z těchto obou druhů jest dílem čistý, dílem však nečistý, tak aby obojí jdouc čisto k rozsouzení usnadnilo rozsudek mně i tobě i všem přítomným.

Prót. Zcela správné.

Sókr. Nuže, tedy uvažujme o všech rodech, které nazýváme čistými takto: vyberme si nejprve jeden z nich a pozorujme jej.

Prót. Který pak bychom si vybrali?

Sókr. Podívejme se nejprve, chceš-li, na rod bílého.

Prót. Ovšem že ano.

Sókr. Jak pak se nám asi jeví čistota bělosti a co je to? Zdalipak největší velikost a mnohost, či nejvyšší stupeň nesmíšenosti, v níž by nebyla obsažena žádná částice žádné jiné barvy?

Prót. Patrno že to, co jest v nejvyšší míře čisté.

Sókr. Správně. Neuznáme-li tedy, Prótarchu, toto za nejpravdivější a zároveň za nejkrásnější ze všeho bílého, a ne to, co má největší velikost a mnohost?

Prót. Zcela správně.

Sókr. Jestliže tedy řekneme, že malé množství čisté bělosti jest bělejší a zároveň i krásnější a pravdivější než mnoho bělosti smíšené, budeme mít docela pravdu.

Prót. Jistě, zcela správně.

Sókr. Co dále? Nebudeme přece potřebovati mnoho takových příkladů k výkladu o slasti, nýbrž stačí nám již z tohoto soudit, že tedy i každá slast, velikostí i množstvím malá, ale c čistá od strázně, by byla slastnější a pravdivější i krásnější než ta, která vyniká velikostí i množstvím.

Prót. Dozajista, a ten příklad stačí.

Sókr. Ale co řekneme tomuhle: zdali jsme neslyšeli o slasti, že jest to vždy děj, kdežto slast jako jsoucno vůbec není? Tuto myšlenku se nám totiž snaží hlásati někteří důvtipní mužové, kterým musíme býti vděčni.

Prót. Co tedy?

ókr. Proberu to s tebou novými otázkami, milý Prótarchu.

Prót. Mluv a jen se taž.

Sókr. Tak tedy je dvojí jsoucno, jedno samo o sobě, druhé pak vztahující se vždy k jinému.

Prót. Jak a která to myslíš?

Sókr. Jedno jest svou přirozeností vždy velmi vznešené, druhé pak jest nižší než ono.

Prót. Mluv ještě jasněji.

Sókr. Viděli jsme patrně již krásné a dobré milované hochy a zároveň také jejich mužné milovníky.

Prót. Zajisté.

Sókr. K této pak dvojici hledej jinou dvojici podobnou, ve všem, co jmenujeme jsoucnem.

Prót. Již po třetí říkám: mluv jasněji, Sokrate, co myslíš.

Sókr. Není to nic složitého, Prótarchu; avšak myšlenka si s námi zahrává a říká, že mezi jsoucny jest vždy něco, co má účel v něčem jiném, a něco, co jest pokaždé účelem toho, co se děje za účelem něčeho jiného.

Prót. Sotva jsem tomu porozuměl tvými opětovanými výklady.

Sókr. Však, chlapče, snad lépe porozumíme, až úvaha pokročí.

Prót. Proč by ne?

Sókr. Vezměme tedy tuto druhou dvojici.

Prót. Kterou?

Sókr. První jedno je dění všeho, druhé pak jedno jsoucnost.

Prót. Tyto dva druhy od tebe přijímám, jsoucnost a dění.

Sókr. Zcela správně. Který tedy z těchto v kterém má účel, dění v jsoucnosti či jsoucnost v dění?

Prót. To se ptáš, zdali tak řečená jsoucnost jest tím, co jest, za účelem dění?

Sókr. Patrně.

Prót. Při bozích, což se mne ptáš něco takovéhoto: „Řekni mi, Prótarchu, myslíš, že loďařství jest spíše pro lodi, či lodi pro loďařství a podobně?“

Sókr. Právě to myslím, Prótarchu.

Prót. Proč sis tedy sám neodpověděl, Sokrate?

Sókr. To také udělám; avšak ty se také účastni té úvahy.

Prót. Ovšem že ano.

Sókr. Pravím tedy, že dění je účelem toho, že jsou všemu podávány léky i všechny nástroje i všeliké látky, že však každé jednotlivé dění se děje pro jinou jednotlivou jsoucnost a veškeré dění že se děje pro veškeru jsoucnost.

Prót. To je zcela jasné.

Sókr. Tedy slast, jestliže je dění, nutně asi vzniká pro nějaké jsoucno.

Prót. Zajisté.

Sókr. To pak, proč se děje to, co se pro něco pokaždé děje, je v oblasti náležící dobru; avšak to, co se pro něco děje, jest klásti, milý příteli, do jiné oblasti.

Prót. Zcela jistě.

Sókr. Jestliže je tedy slast dění, učiníme správně, budeme-li ji řaditi do jiné oblasti než do oblasti dobra?

Prót. Zcela správně.

Sókr. Nuže, jak jsem řekl na začátku této úvahy, tomu, kdo ukázal, že při slasti je dění, ale naprosto žádná jsoucnost, musíme být vděčni; neboť je patrno, že ten se jen vysmívá těm, kdo říkají, že slast je dobro.

Prót. To jistě.

Sókr. A týž se věru bude při každé příležitosti vysmívat také těm lidem, kteří nalézají v dění vrchol spokojenosti.

Prót. Jak to a kterým lidem myslíš?

Sókr. Všem těm, kteří se při ukájení hladu nebo žízně nebo některého z takových stavů, které lze dějem ukojiti, z toho děje radují, jako by to byla slast sama, a říkají, že by nechtěli žíti, kdyby necítili žízeň nebo hlad a všechno ostatní, o čem bychom řekli, že se druží k takovýmto stavům.

Prót. Tak se věru podobá.

Sókr. Protivou dění, kterým něco vzniká, bychom pak jistě všichni nazvali zanikání.

Prót. Nutně.

Sókr. Tedy kdo by si volil ten život, volil by si zánik a vznikání, ale ne onen třetí život, ten, v kterém není, jak se ukázalo, ani radosti ani strázně, nýbrž co možná nejčistší myšlení.

Prót. Veliký tu vzniká, Sokrate, nerozum, jestliže nám někdo představuje slast jako dobro.

Sókr. Veliký, až budeme ještě i takto uvažovat.

Prót. Jak?

Sókr. Jak by to nebylo proti rozumu, že není nic dobrého ani krásného ani v tělech ani v mnohých jiných věcech vyjma v duši a tam že to je toliko slast, kdežto statečnost nebo rozumnost nebo sám rozum nebo některý z ostatních údělů dobra, jichž se duši dostalo, není nic takového? A mimo to ještě že je nutno nazývati člověka, který necítí radost, nýbrž bolest, po tu dobu, kdy cítí bolest, špatným, i kdyby byl ze všech nejlepší, a na druhé straně tvrdili o tom, kdo se raduje, že čím více se raduje, tím více tehdy, kdykoli se raduje, vyniká dobrostí.

Prót. To všechno, Sokrate, je jak jen možno nesmyslné.

Sókr. Varujme se tedy, abychom nevynaložili všechnu snahu na zevrubné prozkoumání slasti, kdežto rozumu a věděni jako bychom se tuze báli dotknouti; avšak poctivě všechno, kolem dokola oklepávejme, je-li kde nějaká puklina, abychom uviděli, co z toho je svou podstatou nejčistší, pak užili nejpravdivějších částí jak rozumu a vědění, tak také slasti ke společnému rozsuzování.

Prót. Správně.

Sókr. Tu pak, myslím, máme jeden druh znalosti nauk výrobní, druhý však se vztahuje k vzdělávání a vychovávání. Či jak?

Prót. Takto.

Sókr. V oborech rukodělných nejprve uvažme, zdali je mezi nimi jeden více spojen s věděním, a druhý méně, a máme-li ony uznávati za nejčistší, tyto za méně čisté.

Prót. Ba věru, musíme.

Sókr. Od každých z nich jest tedy zvlášť odděliti vůdčí znalosti?

Prót. Které a jak?

Sókr. Jako kdybychom například u všech umění oddělili aritmetiku, nauku o měření a vážení, zbýval by z každého, abych tak řekl, jen chatrný kus.