Knihy na netu

HLAVNÍ STRANA seznam děl dle: NÁZVU * AUTORA * OBORU

Faidon (Platón)

ECHEKRATES, FAIDON

ECHEKRATES. Sám jsi byl, Faidone, u Sokrata onen den, kdy vypil ve vězení jed, čí jsi to slyšel od někoho jiného?

Faidon. Sám, Echekrate.

Ech. Nuže, co tedy mluvil ten muž před svou smrtí? A jak umíral? Rád bych to slyšel. Neboť z Fliuntu docela nikdo teď nechodí do Athén, ani odtamtud k nám už dlouhý čas nikdo nepřišel, kdo by nám byl mohl podati nějakou určitou zprávu o té věci, kromě toho, že byl usmrcen jedem; ale o ostatním nedovedl nikdo povědět nic.

Faid. Tedy jste se nedověděli ani o tom soudě, jakým způsobem byl proveden?

Ech. Ano, to nám kdosi vypravoval, a divili jsme se, že soud byl proveden už dávno a Sokrates, jak známo, byl popraven o mnoho později. Pročpak to bylo, Faidone?

Faid. Stala se mu, Echekrate, zvláštní náhoda; byla totiž právě den před tím soudem ověnčena záď lodi, kterou posílají Athéňané na Delos.

Ech. A tahle loď, co to je?

Faid. To je loď, jak vypravují Athéňané, na které kdysi Theseus odvážel na Krétu těch dvakrát sedm jinochů a dívek a zachránil je a také sám sebe zachránil. Tu prý tehdy učinili Apollonovi slib, že budou-li zachráněni, každý rok budou vypravovat na Delos sváteční poselství; a to od té doby až dosud opravdu stále rok co rok tomu bohu posílají. Nuže, kdykoli se počnou zabývat tou poutí, tu mají zvláštní zákon, že obec musí být čista a nikdo nesmí být z moci obce usmrcen, dokud ta loď nepřijde na Delos a zase sem nazpět; to trvá někdy velmi dlouho, když se stane a zadrží je větry. Počátek té pouti jest, když Apollonův kněz ověnčí záď té lodi; a to bylo, jak jsem řekl, právě den před tím soudem. Proto se tak prodloužil Sokratův pobyt ve vězení mezi odsouzením a smrtí.

Ech. Ale jak to bylo s tou smrtí samou, Faidone? Co se mluvilo a dělalo a kdo z jeho druhů byli u něho? Či úřady nedovolily, aby někdo byl přítomen, a skonal o samotě bez přátel?

Faid. Nikoli, byli někteří přítomni, a to dosti mnoho.

Ech. Nuže vynasnaž se nám tohle všechno co nejdůkladněji vypověděti, ač jestliže nemáš zrovna něco na práci.

Faid. Ne, mám volno a pokusím se vám to vylíčit; vždyť vzpomínati si na Sokrata, i když sám o něm mluvím, í když poslouchám o něm jiného, je pro mne vždy ze všeho nejmilejší.

Ech. A zrovna takové máš, Faidone, jistě i posluchače; nuže pokoušej se všechno vyložiti jak můžeš nejpodrobněji.

Faid. Jistě to byly zvláštní dojmy, které jsem při tom měl. Ani mne totiž nejímala lítost, že jsem přítomen smrti svého druha; vždyť se mi jevil ten muž tak šťastným, Echekrate, i svým chováním i svými řečmi, jak nebojácně a důstojně umíral, takže mi napadalo, že on, ani když jde do sídla Hadova, nejde tam bez božího řízení, nýbrž že i tam se jemu dobře povede, jako snad nikomu jinému. Proto tedy mne nejímala žádná lítost, jak by se zdálo přirozené u člověka přítomného při smutné věci, ale zase ani pocit libosti, že jsme ve filosofii, jak jsme byli zvyklí – neboť takového obsahu byly ty řeči – nýbrž cítil jsem něco naprosto podivného a jakousi nezvyklou směs libosti a zároveň i zármutku, když jsem uvažoval, že on má za chvíli zemříti. A všichni, co jsme tam byli, byli jsme asi v tomto stavu, hned jsme se smáli a hned zase plakali, a jeden z nás větší měrou než ostatní, Apollodoros – však ho asi znáš i jeho povahu.

Ech. Jak by ne?

Faid. Ten tedy byl docela zachvácen tou náladou a také i já sám jsem byl vzrušen i ti ostatní.

Ech. A kdo tam byli, Faidone, přítomni?

Faid. Ze zdejších tam byl tento Apollodoros a Kritobulos a jeho otec a ještě Hermogenes a Epigenes a Aischines a Antisthenes; pak tam byl i Ktesippos z Paianie a Menexenos a ještě někteří jiní ze zdejších lidí. Platon, myslím, byl nemocen.

Ech. A byli přítomni někteří cizinci?

Faid. Ano, Simmias z Theb a Kebes a Faidondes a z Megar Eukleides a Terpsion.

Ech. A což Aristippos a Kleombrotos, ti tam byli?

Faid. Ne, ti prý byli na Aigině.

Ech. Byl přítomen ještě někdo jiný?

Faid. Myslím, že tam byli asi jen tihle.

Ech. A co dále, jaké že to byly řeči?

Faid. Já se ti pokusím všechno od začátku vypovědět. Chodívali jsme totiž i v dřívějších dnech stále k Sokratovi, i já i ostatní, a scházeli jsme se ráno v soudní místnosti, v které se konal také jeho soud; byla totiž blízko vězení. Tu jsme pokaždé čekali, až bude vězení otevřeno, rozmlouvajíce mezi sebou, neboť to se tak čas–ně neotvíralo; když pak bylo otevřeno, chodili jsme k Sokratovi a většinou jsme s ním ztrávili celý den. A tak i tehdy jsme se sešli velmi časně, neboť den před tím, když jsme večer vyšli z vězení, jsme se dověděli, že ta loď z Delu již přišla. Řekli jsme si tedy vespolek, že musíme přijíti co nejčasněji na obvyklé místo. A přišli jsme a vrátný, který nám vždycky otvíral, vyšel ven a pravil, abychom počkali a dříve tam nechodili, dokud nám sám neřekne. »Snímají totiž,« pravil, »úředníci sboru jedenácti Sokratovi pouta a dávají příkazy, že tento den má zemříti.« A za nedlouhou chvíli přišel a vybídl nás, abychom vešli. Když jsme tedy vešli, zastihli jsme Sokrata právě zbaveného pout a Xanthippu – znáš ji – jak drží jeho dítě a sedí vedle něho. A tu jakmile nás Xanthippe spatřila, zabědovala a zvolala, takto nějak, jak to dělávají ženy: »Ó, Sokrate, tak už naposledy s tebou budou mluvit tví přátelé a ty s nimi!« A Sokrates, pohlédnuv na Kritona, řekl: »Kritone, ať ji někdo odvede domů!«

Někteří z lidí Kritonových ji odváděli a ona naříkala a tloukla se do prsou; ale Sokrates si sedl na lůžko, skrčil nohu, potřel si ji rukou a pří tom řekl: Jak divné je, mužové, podle všeho to, co lidé nazývají příjemným; jak podivný je poměr toho pocitu k jeho zdánlivému opaku, nelibému! To dvojí se nechce současně vyskytnout u člověka, ale kdykoli se někdo honí za jedním a dostihne toho, skoro vždycky je nucen bráti i to druhé, jako by to byla srostlá dvojčata o jedné hlavě. A zdá se mi, že kdyby se byl nad těmi dvěma věcmi zamyslil Aisopos, byl by složil báji, jak bůh chtěl usmířiti ty dva pocity vespolek bojující, a když nemohl, spojil jim v jedno jejich hlavy, a proto ke komu přistoupí jeden, přidružuje se později i druhý. Tak se to tedy zdá i mně samému; dříve jsem cítil od pouta na noze bolest, teď za ní zřejmě přichází pocit příjemný.

Tu mu vpadl do řeči Kebes a řekl: Tři Diovi, Sokrate, děkuji ti, že jsi mi něco připomněl. Týká se to básní, které jsi složil, kde jsi zveršoval bajky Aisopovy a složil zpěv na Apollona; již jiní lidé se mne ptali a zejména také především Euenos, co tě to napadlo, že jsi to složil, když jsi sem přišel, kdežto jsi přece dříve nic neskládal. Jestliže ti tedy na tom záleží, abych mohl Euenovi dát odpověď, až se mne bude znova ptát – dobře vím, že se zeptá – pověz, co mám říci.

Nuže pověz mu, Kebete, řekl Sokrates, pravdu, že jsem to nesložil proto, že bych snad chtěl závodit s ním a s jeho básněmi – vždyť jsem věděl, že to není snadné – nýbrž vykládal jsem si jisté sny, co znamenají, chtěje míti čisté svědomí, jestliže snad mi přikazuji tuto musickou činnost. Bylo to s tím totiž asi tak. Často ke mně chodil za doby mého života tentýž sen; ukazoval se po každé v jiné podobě, ale mluvil totéž: »Sokrate, dělej musické dílo a to budiž tvá »práce!« A já jsem si dříve myslil, že mi dává rozkaz a pobídku k tomu, co jsem právě dělal, jako ti, kdo pobízejí běžce; že takto i mně ten sen pobízí k tomu, co jsem právě dělal, totiž dělati musické dílo, neboť filosofie jest, myslil jsem si, největší musické uměni, a já to dělám. Ale nyní, když byl proveden ten soud a slavnost boha byla překážkou mé popravy, napadlo mě, že snad ten sen mi poroučí dělati loto musické dílo v obyčejném smyslu, a pomyslil jsem si, že je-li tomu tak, nesmím ho neposlechnou ti a musím to dělat; že je totiž jistější neodejíti, dokud bych neupokojil své svědomí složením básní, poslechu a toho snu. A tak tedy jsem nejprve složil zpěv na toho boha, jehož byl v tu dobu svátek; a po uctění boha a jsem si pomyslil, že básník má, chce-li být básníkem, skládati vypravování vymyšlená a ne vzatá ze skutečností, a protože jsem sám nedovedl vymýšleti vypravováni, proto jsem se dal do bájí Aisopových, které jsem mel v paměti a znal, a z těch jsem zbásnil ty, na které jsem nejprve přišel. Nuže tohle pověz, Kebete, Euenovi a že ho vzkazuji pozdravovat, a bude-li mít rozum, aby pospíšil co nejdříve za mnou. Já odejdu, jak se podobá, ještě dnes, neboť tak poroučejí Athéňané.

A Simmias řekl: Jakou to věc vzkazuješ, Sokrate, Euenovi! Já jsem se už Často setkal s tím mužem a podle toho, co jsem vypozoroval, nebude mít asi ani dost málo chuti tě poslechnout.

Jak to? což není Euenos filosof?

Zdá se mí, že ano, pravil Simmias.

Tedy bude ochoten i Euenos i každý, kdo je hodným i způsobem účasten této věcí. Ovšem nedopustí se snad na sobe násilí, neboť to prý není dovoleno. – A co toto mluvil, spustil nohy na zem a pak už pokračoval v hovoru sedě.

Tu se ho otázal Kebes: Jak to myslíš, Sokrate, že není dovoleno činiti si násilí, ale že filosof by byl ochoten jíti za tím, kdo umírá?

Což jste, Kebete, neslyšeli ty a Simmias o těchhle vírech, vy, kteří jste poslouchali Filolaa? Aspoň nic určitého, Sokrate.

Však i já o tom mluvím jen z doslechu; co jsem tedy slyšel, rád povím. Vždyť také snad nejlépe sluší tomu, kdo se chystá na cestu na onen svět, zkoumat a vypravovat o té cestě, co si o ní myslíme, jaká asi je: co také dělat jiného až do západu slunce?

Z kterého pak asi důvodu říkají, že není dovoleno sebe sama zabíjeti, Sokrate? Já jsem slyšel již i od Filolaa – na to ses mne právě tázal – když u nás pobýval, i od některých jiných, že se to nesmí dělat; ale určitého jsem o tom od nikoho nikdy nic neslyšel.

Nuže dejme se do toho; snad to uslyšíš. Jistě se ti asi bude zdát divné, že by tahle věc jediná ze všech byla naprostá a že by Člověku, na rozdíl od ostatních věcí, nikdy nebylo lépe zemříti nežli žíti, aspoň někdy a některým lidem; a pokud jde o ty, kterým jest lépe nežíti, zdá se ti asi divné, že těm není dovoleno, aby sami sobě činili dobře, nýbrž musí čekati na jiného dobrodince.

A Kebes, tiše se zasmáv, řekl svým nářečím: Bůh ví, svatá pravda.

Ano, pravil Sokrates, zdálo by se, že to tak je nesmyslné; ale ne, snad to má přece nějaký rozumný smysl. Co se o tom mluví v řečech zasvěcenců, že my lidé jsme v jakémsi vězení a že se člověk z něho nesmí vyprošťovati ani utíkati, ta věc je pro mne příliš vysoká a nesnadno pochopitelná; avšak tohle se mi zdá, Kebete, dobré, že bozi nás mají na péči a my lidé že jsme bohům části jejich majetku. Či tobě se tak nezdá? Ano, praví Kebes.

Nuže, řekl Sokrates, také ty, kdyby se usmrtil někdo z tvé čeledi, aniž bys byl projevil, že chceš jeho smrti, také ty by ses jistě na něj horšil, a kdybys měl nějaký trest, trestal bys ho.

Ovšem.

Tedy asi z tohoto důvodu není nesmyslné, že Člověk nesmí sebe dříve usmrtiti, dokud mu bůh nepošle nějakou nutnost, jako je ta, která nyní doléhá na mne.

Ano, řekl Kebes, to se zdá podobné pravdě. Avšak co jsi před chvílí řekl, že by filosofové, rádi chtěli umírati, to se zdá, Sokrate, divné, ač je-li odůvodněno, co jsme právě teď řekli, že bůh nás má na péči a my že jsme jeho Čeleď. Neboť že by to nemrzelo ty nejrozumnější, když by odcházeli z této služby, v které jsou jejich představenými bozi, nejlepší představení na světě, to se příčí rozumu; vždyť přece si takový nemyslí, že sám o sebe bude lépe pečovati, až se stane svobodným. Naopak nerozumný člověk by si tohle snad mohl mysliti, že musí utéci od pána, a neuvažoval by o tom, že od dobrého pána se nemá utíkat, nýbrž co nejvíce u něho vytrvávat, a proto by utíkal nerozvážně; ale ten, kdo má rozum, jistě by se snažil stále býti u toho, kdo je lepší než on sám. A tak se, Sokrate, podobá, že je pravda opak než co se před chvílí říkalo; rozumným totiž sluší, aby se mrzeli, když umírají, nerozumným, aby se radovali.

Když to uslyšel Sokrates, zdálo se mi, že měl radost. z Kebetovy horlivosti, a pohlédnuv na nás pravil: Ten Kebes pořád slídí po nějakých důvodech a naprosto nechce přímo věřiti tomu, co kdo řekne.

A Simmias řekl: Však tentokrát, Sokrate, zdá se i mně samému, že na tom něco je, co říká Kebes; neboť za jakým účelem by mužové opravdu moudří utíkali pánům lepším než jsou sami a tak lehce by se od nich vzdalovali? A zdá se mi, že Kebes tou myšlenkou míří na tebe, že tak lehce neseš, když opouštíš i nás i bohy, dobré, jak sám uznáváš, pány.

Spravedlivě mluvíte; rozumím totiž vaší řeči tak, že se mám proti tomu hájiti jako před soudem. Ovšemže, řekl Simmias.

Nuže, pravil Sokrates, chci se pokusit přesvědčivěji se před vámi obhájiti nežli jsem udělal před svými soudci. Věru, Simmio a Kebete, kdybych se nedomníval, že přijdu za prvé k jiným bohům, moudrým a dobrým, a pak k zesnulým lidem lepším než jsou ti zde, jednal bych nespravedlivé, kdybych se nemrzel na smrt; takto však, dobře vězte, doufám, že přijdu k dobrým mužům – ovšem tohle bych tak zcela jistě netvrdil – ale to, že přijdu k bohům, pánům naprosto dobrým, to je, dobře vězte, něco, co bych jisté tvrdil, jestliže bych vůbec tvrdil něco z takovýchto věcí. Proto z tohoto důvodu se již tak nemrzím, nýbrž mám dobrou naději, že jest něco pro ty, kdo skončí tento život, a že to je, jak se také již ode dávna vypravuje, mnohem lepší pro lidi dobré nežli pro zlé.

Jak to, Sokrate? řekl Simmias, Chceš si podržeti tuto myšlenku sám pro sebe, když máš v úmyslu odejíti, či by ses o ni sdělil i s námi? Vždyť i nám, jak se mi zdá, náleží společenství v tomto dobru a zároveň to bude ta tvá obrana, jestliže nás přesvědčíš o tom, co pravíš.

Nuže pokusím se, pravil Sokrates. Ale nejprve se podívejme, co tuhle Kriton, jak se mi zdá, už chvíli chce říci.

Nic jiného, Sokrate, řekl Kriton, než co už chvíli mi říká zřízenec, který ti má dát jed, že totiž je potřeba ti povědět, abys co nejméně mluvil. Tvrdí totiž, že ti, kteří mluví, se příliš zahřívají, že však se nemá nic takového přidávat k požití jedu; jinak že ti, kteří něco takového dělají, jsou někdy nuceni i dvakrát i třikrát píti.

A Sokrates na to: Nech to být, jen ať si připraví svou věc, aby ji mohl dát i dvakrát, a bude-li třeba, i třikrát.

To jsem čekal, pravil Kriton, ale on mě už chvíli trápí.

Nech ho, řekl Sokrates. Nuže teď už chci vydati počet vám soudcům, že muž. který vskutku strávil svůj život ve filosofii, podle mého zdání vším právem se nebojí, když má zemříti, a je pln dobré naděje, že se mu, až zemře, dostane na onom světě největšího dobra. A jak tomu může tak být, Simmio a Kebete, pokusím se pověděti.

Podobá se totiž – co ostatním lidem zůstává skryto – že ti, kteří se správně chápou filosofie, nezabývají se sami ničím jiným než umíráním a smrtí. Jestliže je toto pravda, bylo by přece podivné po celý život se nestarat o nic jiného než o to, ale když přijde právě to, oč se ode dávna starali a čím se zabývali, aby se pro to mrzeli.

A Simmias zasmáv se řekl: Při Diovi, Sokrate, ačkoli mí právě teď naprosto není do smíchu, přece jsi mě rozesmál. Myslím totiž, že kdyby tohle slyšeli lidé, zdálo by se jim, že to je velmi dobře řečeno o filosofech – a naši krajané by s nimi naprosto souhlasili – že totiž ti, kdo se zabývají filosofií, jsou ztraceni pro život, a jak jim je zcela patrno, zasluhují, aby se jim dostalo smrti.

A měli by pravdu, Simmio, až na to, že jim to je zcela patrno. Neboť není jim patrno. v jakém smyslu jsou opravdoví filosofové ztraceni pro život a v jakém smyslu zasluhují smrti a jaké smrti. Řekněme si to sami mezi sebou a nechme ty lidi být. Myslíme něco slovem »smrt«?

Ovšemže, odpověděl hned Simmias.

Snad něco, jiného než odloučení duše od těla? A býti mrtev že znamená to, že tělo, odloučeno od duše, se dostane zvlášť samo o sobě, a zvlášť jest sama o sobě duše, odloučena od těla? Jest snad smrt něco jiného než toto?

Ne, právě toto.

Pohleď tedy, příteli, zdali se i tobě bude zdát totéž co mně; z toho totiž, myslím, se více dovíme o tom, o čem zkoumáme. Vidíš snad, že by bylo věcí filosofovou míti vážný zájem o takové tak řečené rozkoše, jako jest jídlo a pití?

Nikoli, Sokrate, řekl Simmias.

A co o rozkoše lásky?

Nikterak.

A co o ostatní starosti o tělo? Zdá se ti, že jim takový člověk přikládá nějakou cenu? Jako je na příklad pořizování nějakého zvláštního oděvu nebo obuvi a jako jsou ostatní prostředky k okrašlování těla, zdá se ti, že to má pro něj cenu či nemá, pokud není nevyhnutelně nucen něco takového mít?

Zdá se mí, že to pro něj nemá ceny, aspoň pro opravdového filozofa.

Zdali pak se ti tedy vůbec nezdá, že se zájem takového muže netýká těla, nýbrž od toho že je co možná oddálen a je obrácen k duši?

Ano.

Tedy patrně nejprve ve věcech tohoto druhu je vidět, jak filosof co nejvíce oprošťuje duši od společenství těla, více než ostatní lidé. To je jasné.

A obyčejným lidem, Simmio, se zdá, že člověku, kterému nic z takovýchto věcí není příjemného a který se jich neúčastní, ani nestojí za to žít, nýbrž že chodí jako mrtev, kdo se nic nestará o rozkoše, které přináší tělo.

Mluvíš zcela správně.

A jak to, je se samým nabýváním moudrosti? Zdali pak je tělo překážkou či ne, když je někdo vezme s sebou za společníka při tom hledání? Myslím na příklad tohle: zdali pak má pro lidi nějakou pravdu zrak a sluch či je tomu tak, jak nám i básníci stále mluví, že nic přesně ani neslyšíme ani nevidíme? A přece jestliže tyto z tělesných smyslů nejsou přesné a určité, sotva jsou takové ostatní, neboť všechny jsou asi těchto horší. Či se ti nezdá?

Ovšemže, pravil.

Nuže kdy pak duše dosahuje pravdy? Neboť kdykoli se snaží něco zkoumati spolu s tělem, je patrno, že tehdy jest od něho klamána.

Máš pravdu.

Zdali pak to tedy není v rozumové činnosti, ač je-li to vůbec někde, že se jí objevuje něco ze skutečných jsoucen?

Ano.

Rozumově pak myslí asi nejlépe tehdy, když ji při tom nic z těchhle věcí neobtěžuje, ani sluch ani zrak ani žádná bolest ani libost, nýbrž když je co. nejvíce sama se sebou, nechávajíc tělo být. a pokud možná bez jeho účasti a bez styku s ním se snaží dosáhnout jsoucna. Tak jest.

Tedy bezpochyby právě tu duše filosofova nejméně si cení tělo a ubíhá od něho a hledí být sama se sebou? To je jasné.

Ale jak to je s tímhle, Simmio: myslíme si něco pod slovy »spravedlivo samo o sobě« či ne? Arciže myslíme, při Diovi. A dále pod slovy »krásno« a »dobro«? Jak by ne? Nuže a viděl jsi už někdy očima něco z takovýchto věcí?

Nikoli, odpověděl.

Ale snad jsi je pojal některým jiným z tělesných smyslů? Myslím pak tu pravou jsoucnost všech věcí, jako je velikost, zdraví, síla a zkrátka všechny ostatní věci, totiž co každá jednotlivá jest. Zdali pak lze pohlížeti na to, co jest v nich nejpravdivějšího, prostřednictvím těla? Či je tomu tak, že kdo z nás by se nejlépe a nejpřesněji připravil pojmouti myslí každou jednotlivou věc, kterou zkoumá, samu o sobe, ten že by přišel nejblíže k jejímu poznání?

Ovšemže.

Jistě tedy by to nejčistěji udělal ten, kdo by šel ke každému předmětu co nejvíce samotným myšlením, nepřibíraje při přemýšlení ani žádný zrakový vjem ani nevláčeje s rozumovou činností žádný jiný smyslový počitek, nýbrž kdo by se snažil čistým myšlením samým o sobě stopovati každé jednotlivé ze jsoucen čisté a samo o sobě, jsa co nejvíce odloučen od očí i uší a abych tak řekl od veškerého těla, protože tělo vyrušuje a nenechává duší nabýti pravdy a moudrosti, kdykoli je s ním duše ve spolku. Zdali pak tohle není ten, Simmio, kdo dosáhne jsoucna, ač jestliže ho vůbec kdo dosáhne?

Nadmíru pravdivě mluvíš, Sokrate, řekl Simmias.

Ze všeho toho tedy nutně vzniká u pravých filosofů asi takové mínění, že si mezi sebou říkají asi toto: »Podobá se, že nás při zkoumání za účasti rozumu vede k cíli jakoby nějaká úzká stezka, protože pokud máme tělo a naše duše je smíšena s tímhle zlem, nikdy nedosáhneme náležitě toho, po čem toužíme; a ten předmět naší touhy jest, jak tvrdíme, pravda. Neboť tisíceré starosti nám způsobuje tělo pro nutnou výživu; k tomu pak, padnou-li na nás nějaké nemoci, překážejí nám v naší honbě za jsoucnem. A naplňuje nás láskami a žádostmi a strachy a všelijakými přeludy a mnohými malichernostmi, takže nám pro ně doopravdy a vskutku nikdy není možno, jak se říká, mít ani jednu rozumnou myšlenku. Vždyť i války a rozbroje a bitvy nezpůsobuje nic jiného než tělo a jeho žádosti. Neboť všechny války vznikají pro hmotné statky a statky jsme nuceni získávati pro tělo, sloužíce jeho potřebám; a tím se nám pro tohle všechno nedostává času na filosofii. A nejhorší ze všeho je to, že i když máme od těla na chvíli volno a dáme se do zkoumání něčeho, tu nám zase při samém hledání všude vpadá do cesty, způsobuje pobouření a zmatek a rozrušuje nás, takže pro ně nemůžeme viděti pravdu. Vskutku se nám ukázalo, že chceme-li někdy něco čistě poznati, musíme se od něho odloučiti a dívati se samou duší na samy věci; a tehdy, jak se podobá, dostane se nám toho, po čem toužíme a čeho jsme podle svých slov milovníci, moudrosti, tedy až zemřeme – jak naznačuje ten důkaz – za živa však ne. Jestliže totiž nelze ve spojení s tělem nic čistě poznati, je možné jedno z dvojího, buď že vůbec nijak není možno získati si vědění, anebo až po smrti; neboť tehdy bude duše sama o sobě bez těla, dříve však ne. A pokud budeme žíti, budeme, jak se podobá, nejblíže vědění tak, jestliže se nejruději nebudeme vůbec nic stýkati s tělem a míti s ním společenství, leda pokud to je naprosto nutné, a nebudeme se nakazovati jeho přirozeností, nýbrž zůstaneme čisti od styku s ním, dokud nás bůh sám od něho neodpoutá. Jsouce pak takovýmto způsobem při svém odloučení čisti od nesmyslnosti těla, budeme, jak lze čekati, mezi stejně čistými a budeme poznávati sami skrze sebe všechno ryzí, a ryzí je bezpochyby pravda; neboť nečistému čistého se dotýkati myslím, že asi není dovoleno«. Takto, Simmio, musí, tuším, vespolek rozmlouvati a projevovati svá mínění všichni ti, kdo jsou praví milovníci vědění. Či se ti tak nezdá?

Zcela jistě, Sokrate.

Nuže tedy, řekl Sokrates, je-li to pravda, příteli, je velká naděje, že až přijdu, kam se ubírám, že právě tam, ač jestliže vůbec kde, náležitě získám to, oč jsem se po celý život tolik napracoval. Proto se ten odchod nyní mi uložený děje s dobrou nadějí a stejně je tomu tak i u každého jiného muže, který má za to, že jeho duch jest jakoby očištěn a tak připraven.

Ovšemže, pravil Simmias.

Tou očistou je jistě to, co se odedávna hlásá, totiž odlučovati co nejvíce duši od těla a zvyknouti ji, aby se sama o sobě odevšad z těla sbírala a shromažďovala a přebývala co možná i v nynějším životě i v budoucím samotna o sobě, vyprošťujíc se z těla jako z vězení.

Ovšemže.

A to se nazývá smrt, to vyproštění a odloučení, duše od těla?

Dozajista.

Vyprošťovati pak ji, jak tvrdíme, se snaží stále nejvíce a jedině ti, kdo správně filosofují, a právě to je předmět přípravy filosofů, vyproštěni a odloučení duše od těla; či ne?

To je jasné.

Tedy, jak jsem řekl na začátku, jistě by bylo směšné, kdyby se muž po celý Život připravoval, aby žil jsa co nejblíže smrti, a pak, když mu tato přijde, se mrzel.

Bylo by to směšné, jak by ne?

Vskutku tedy, Simmio, opravdoví filosofové se připravují k umírání a smrt je ze všech lidí jim nejméně strašná. Pozoruj to z tohoto. Jestliže totiž jsou veskrze rozdvojeni s tělem a touží míti duši samu o sobě, ale při uskutečňování toho by se báli a mrzeli, bylo by to věru velká nedůslednost, kdyby nešli rádi tam, kde je naděje, že dosáhnou, po čem po celý život toužili – toužili pak po moudrosti – a že se zbaví styku s tím, s čím byli rozdvojeni. Po smrti lidských lásek a žen a synů mnozí se dobrovolné odhodlali jíti za nimi do říše Hadovy, puzeni jsouce tou nadějí, že tam uvidí ty, po kterých toužili, a budou s nimi; jestliže však někdo vskutku touží po moudrosti a silně pojme touž naději, že jí nikde jinde náležitě nezastihne než v Hádu, bude se mrzeti umíraje a nepůjde tam rád? Musíme si mysliti, že půjde, ač je-li to, příteli, vskutku filosof; neboť bude mít silné mínění, že nezastihne moudrost Čistě nikde jinde nežli tam. Jestliže pak tomu tak jest, jak jsem právě řekl, nebyla by to velká nedůslednost, kdyby se takový muž bál smrti?

Jisté, při Diovi, velká.

Kdykoli tedy uvidíš některého muže, že se mrzí maje zemříti, je ti tato věc dostatečným svědectvím o něm, že to nebyl filosof, milovník moudrosti, nýbrž nějaký milovník těla; zároveň pak je týž člověk i milovný peněz i milovný vynikání, buď jednoho nebo druhého anebo obojího.

Zcela tak tomu jest, jak pravíš.

Nuže, Simmio, zdali pak také í tak řečená statečnost nenáleží nejvíce těm, kteří jsou takto založeni?

Ovšem že ano.

Zdali pak i uměřenost v obyčejném smyslu toho slova, totiž aby se člověk nedával uchvacovat žádostmi, nýbrž aby byl po této stránce povýšený a mírný, zdali pak ta nenáleží jediné těm, kteří jsou nejvíce povýšeni nad tělo a žijí ve filosofii?

Nutně.

Ano, neboť jestliže máš chuť obrátiti mysl na statečnost a uměřenost těch ostatních, bude se ti zdát podivnou.

Jak to, Sokrate?

Víš, že všichni ostatní pokládají smrt za jedno z velikých zel?

Ba věru.

Nuže kdykoli ti, kteří jsou z nich stateční, podstupují smrt, zdali pak to nedělají ze strachu před většími zly?

Tak jest.

Tedy z bázně a ze strachu jsou stateční všichni mimo filosofy; a přece je nesmyslné, aby někdo byl statečný ze strachu a z bázlivosti.

Ovšemže.

A co ti, kteří jsou z nich mírní? Těm se nestává totéž a nejsou snad uměření pro nějakou nevázanost? Ovšem to je, řekli bychom, nemožné, ale přece se jim přihází něco tomu podobného, stav téhle prostoduché uměřenosti; bojíce se totiž, aby nebyli zbaveni jiných libostí, a toužíce po nich, zdržují se jedněch, protože jsou ovládáni od jiných. Ovšem nevázaností se nazývá býti pod vládou libostí, ale těm se přece přihází, že jsouce ovládáni libostmi ovládají jiné libosti. To pak jest podobné tomu, co bylo řečeno nahoře, že jsou jakýmsi způsobem nevázaností uměření.

Podobá se.

Milý Simmio, tohle snad není se stanoviska ctnosti dobrá výměna, vyměňovati si jako peníze libosti za libosti a bolesti za bolesti a strach za strach, větší za menší, nýbrž jistě jediné ona mince je dobrá a za ni je třeba všechno tohle vyměňovati, rozumnost; jen když se za tu a s ní, s rozumností, všecko kupuje a prodává, je to vskutku statečnost a uměřenost i spravedlnost a vůbec pravá ctnost, ať už libosti a strachy i všecky ostatní takové věci přicházejí nebo odcházejí. Když jsou však ty věci odloučeny od. rozumností a zaměňovány jedna za druhou, není taková ctnost nic než klamavá malba a věc vskutku otrocká a nemá v sobě nic zdravého ani pravdivého, kdežto ve skutečné pravdě je i uměřenost i spravedlnost i statečnost jakýmsi očištěním ode všeho takového a i sama rozumnost jest jakási očista. A skoro se tak zdá, že i ti, kdo nám zařídili různá zasvěcení, nejsou jen tak bez významu, nýbrž že vskutku již odedávna naznačují, že kdo přijde do Hádu neuveden do zřeni a nezasvěcen, bude ležeti v bahně, kdežto očištěný a zasvěcený, až tam přijde, bude bydliti s bohy. Jest pak jistě, jak říkají zasvěcovatelé, mnoho těch, kteří nosí narthex, ale pravých bakchů málo; a to nejsou podle mého mínění jiní než ti, kteří byli pravými filosofy. A také já jsem ve svém životě podle možnosti ničeho nezanedbal, abych se stal jedním z nich, nýbrž vším způsobem jsem se o to vynasnažil; avšak zdali jsem se správně vynasnažil a zdali se to podařilo, to, jak se mi zdá, zvíme za nedlouho, bude-li bůh chtít, až přijdeme na onen svět. To tedy jest, Simmio a Kebete, má obrana, jíš chci dokázati, že právem nenesu těžce a nemrzím se, když opouštím i vás i ty, kteří zde byli mými pány, protože se domnívám, že i tam naleznu dobré pány i přátele, o nic méně nežli zde; lidem to ovšem vzbuzuje pochybnost. Jestliže tedy na vás působím svou obranou poněkud přesvědčivěji než na athénské soudce, bylo by to dobře. Po této Sokratově řeči ujal se slova Kebes a pravil; Sokrate, ostatní věci jsou podle mého zdání dobře řečeny, ale to, co se týče duše vzbuzuje v lidech velkou pochybnost, že snad, když se odloučí od těla, již vůbec není, nýbrž hyne a zaniká onoho dne, kterého člověk umírá: tu že hned odlučujíc se od těla a vycházejíc z něho jako dech nebo dým se rozptýlí, rozletí a zmizí, a již není nikde nic. Ovšem, kdyby někde byla sama o sobě shromážděna a odloučena od těchto zel, která jsi právě probral, byla by velká a krásná naděje, Sokrate, že jest pravda, co ty říkáš; ale tohle vyžaduje ještě asi nemalého přesvědčováni a dokazování, že duše po smrti člověka jest a že má nějakou sílu a rozum.

Pravdu máš, Kebete, řekl Sokrates; ale co tedy máme dělati? Chceš snad, abychom si pohovořili právě o těchhle věcech, zdali je podobno pravdě, že to s nimi tak je, či není?

Já aspoň, řekl Kebes, bych rád vyslechl, jaké máš o tom míněni.

To by, myslím – pravil Sokrates – jistě nikdo, kdo by tu nyní poslouchal, neřekl, ani kdyby to byl skladatel komedií, že tlachám a mluvím o věcech, o kterých mi mluvit nenáleží. Jestliže tedy myslíš, mělo by se to prozkoumati.

Zkoumejme to tedy asi takto, zdali jsou duše zemřelých v Hádu či ne. Nuže jest jisté staré vypravování, na něž se pamatujeme, že tam duše žijí, když odsud přijdou, a zase sem opět přicházejí a opět vznikají z těch, kteří zemřeli. Jestliže je tomu tak, že Živí opět vznikají ze zemřelých, zdali pak nezbývá než uznati, že naše duše tam jsou? Neboť jistě by opět nevznikaly, kdyby nebyly, a že tomu tak jest, dostatečné svědectví toho by bylo, kdyby se vskutku jasné dokázalo, že živí odnikud odjinud nevznikají nežli z mrtvých; pakli však to tak není, bylo by potřebí nějakého jiného důkazu. Ovšemže, pravil Kebes.

Nezkoumej to tedy jediné o lidech, chceš-li to snáze pochopiti, nýbrž i o všech živocích a rostlinách: zkrátka podívejme se na všechno, cokoli vzniká, zdali všechno vzniká takto, totiž odnikud odjinud nežli opačné z opačného, pokud nějaký takový opak k čemu náleží, jako jest asi na příklad krásné opak k ošklivému a spravedlivé k nespravedlivému a tak i u nesčíslně jiných věcí. Nuže zkoumejme to, zdali všechno, cokoli má nějaký opak, nutně nevzniká z ničeho jiného než z toho svého opaku. Tak na příklad když se něco zvětšuje, není-li nutno, že se to stává větším z toho, co dříve bylo menší?

Ano.

Jistě pak také když se zmenšuje, stane se menším z toho, co dříve bylo větší?

Tak jest.

A věru také ze silnějšího slabší a z pomalejšího rychlejší?

Ovšemže.

A co když se něco stává horším, nestává se tím z lepšího, a když spravedlivějším, z nespravedlivějšího?

Jak by ne?

Tedy máme dostatečně dokázáno, že všechny věci vznikají tímto způsobem, opačné z opačných.

Ovšemže.

A jistě je při nich i něco takového, jako je mezi všemi dvojicemi opaků, protože to jsou dvě věci, dvojí vznikání, od jedné ke druhé a zase od druhé nazpět k první. Mezi větší věcí a menší je přibývání a ubývání a tak říkáme, že jedné věci přibývá a druhé ubývá.

Ano.

Zajisté je tomu nutně tak i s rozlučováním a slučováním a s ochlazováním a zahříváním i se vším, aspoň ve skutečnosti, i když někdy neužíváme pro to zvláštních jmen; jedno vzniká z druhého a v každé dvojici je vzájemný poměr vznikání.

Ovšemže, řekl.

A což, jest něco opakem žití, jako jest spánek opakem bdění?

Ovšemže.

Co?

Býti mrtev.

Tedy patrně tyto stavy vznikají ze sebe navzájem, jestliže jsou opačné, a protože jsou dva, je mezi nimi dvojí vznikání.

Jak by ne?

Nuže tu první dvojici z těch, o kterých jsem právě mluvil, ti povím já, řekl Sokrates, i ji samu i ta vznikání; ty pak mně tu druhou. Pravím tedy, že na jedné straně je spánek, na druhé bdění, a ze spánku že vzniká bdění a z bdění spánek, a vznikání těch stavů že jest na jedné straně usínání, na druhé probouzení se. Stačí ti to či ne?

Ovšemže.

Tedy mi pověz i ty takovýmto způsobem o životě a smrti. Nesoudíš, že býti mrtev jest opakem Žití? Zajisté. A že jedno vzniká z druhého?

Nuže co je to, co vzniká z živého? Mrtvé.

A co z mrtvého? Je nutno uznati, že Živé.

Z mrtvých tedy, Kebete, vznikají živé věci i živí tvorové?

To je jasné.

Jsou tedy naše duše v Hádu.

Podobá se.

Z obojího vznikání, které jest mezi těmito stavy, jeden jest jisté zřejmý; neboť umírání je přece věc zřejmá, či ne?

Ovšemže.

Jak to tedy uděláme? Nedáme na druhou stranu jako protiváhu vznikání opačné a zůstane tak příroda kulhavá? Či je nutno postaviti proti umírání nějaké jiné vznikám?

Vším způsobem ano.

Jaké to?

Oživování.

Tedy, jestliže je oživování, bylo by toto oživování vznikání živých z mrtvých?

Ovšemže.

Uznáváme tedy souhlasně i toto, že živí mají vznik z mrtvých zrovna tak jako mrtví z živých, a když tomu tak jest je to, jak se nám zdálo, dostatečným svědectvím, že duše zemřelých nutně někde, jsou a odtamtud že opět vznikají.

Zdá se mi, Sokrate, že to nutně vyplývá z toho, co jsme souhlasně uznali.

Podívej se tedy takhle, Kebete, že jsme to ani neuznali neprávem, jak se mi zdá. Kdyby totiž jedny věci stále nevyvažovaly druhé při svém vznikání a nechodily jako kruhem, nýbrž kdyby se vznikání dílo jaksi v přímce z jednoho toliko do protilehlého a nezahýbalo se nazpět k tomu prvnímu a nedělalo zatáčku, víš, že by všechno na konec nabylo téhož tvaru a dostalo by se do téhož stavu a ustalo by ve svém vznikání?

Jak to myslíš?

Nijak není těžko pochopiti, co říkám. Tak na příklad kdyby bylo usínání, ale kdyby jeho protiváhou nebylo probouzení vznikající ze stavu spícího, uznáš, že by na konec byl Endymion: všední povídačka proti všemu na světě a neměl by významu, protože by i všechno ostatní bylo v témž stavu jako on, že by spalo. A kdyby se všechno slučovalo a nerozlučovalo se, brzy by se vyplnila slova Anaxagorova všechny věci pohromadě. Zrovna tak, milý Kebete. i kdyby všechno umíralo, čemu by se dostalo života, ale když by zemřelo, kdyby už trvalo mrtvo v tomto stavu a opět neoživovalo, zdali pak není docelit nutno soudit, že by bylo na konec všechno mrtvo a nic by nežilo? Kdyby totiž živé vznikalo z jiných věcí než z mrtvých a živé by umíralo, jak by bylo možno, aby se všechno nespotřebovalo pro stav smrti?

Podle mého zdání nijak, Sokrate, řekl Kebes, nýbrž zdá se mi. že máš docela pravdu.

Ano, Kebete, jest tomu podle mého zdání zcela jistě takto a my se neklameme, když to uznáváme, nýbrž skutečné jest jak oživování a vznikání živých z mrtvých, tak i to, že duše zemřelých Žijí a dobrým že jest lépe a zlým hůře.

A vidíš, vpadl Kebes do řeči, i podle oné myšlenky. Sokrate, ač je-li pravdivá, kterou ty podle svého zvyku často říkáš, že naše učení není nic jiného než vzpomínání, i podle té je asi nutno, že jsme se v nějakém dřívějším čase naučili, nač se nyní rozpomínáme. To by však bylo nemožné, kdyby naše duše někde nebyla. dříve než se octla v této lidské podobě; proto i takto se podobá. že duše je něco nesmrtelného.

Ale, Kebete, vpadl do řeči Simmias, jaké pak jsou pro to důkazy? Připomeň mi je, neboť se na ně v tu chvíli dobře nepamatuji.

Pro to je jeden důkaz, řekl Kebes, velmi dobrý, že lidé, když jsou tázáni – jestliže se někdo táže dobře – sami říkají všechno, jak co je; a přece kdyby v nich nebylo vědění a správný pojem, nebyli by schopní to dotázati. Potom jestliže je někdo vede k obrazcům nebo k něčemu jinému takovému, pak se zcela zřejmě dokazuje, že tomu tak jest.

Jestliže pak tě, Simono, řekl Sokrates, nepřesvědčuje tento způsob, podívej se, zdali se přidáš k tomu mínění, když budeš uvažovati asi takto. Ty tedy nevěříš, jak může být tak řečené učení vzpomínání?

Že bych nevěřil, pravil Simmias, to ne, ale potřebuji, aby se se mnou stalo právě tohle, o čem se tu mluví, totiž aby byla ve mně vzbuzena vzpomínka. A výkladem, o který se pokusil Kebes, jsem již skoro upamatován a přesvědčen; ale nicméně rád bych nyní poslouchal, jakým způsobem ses ty pokusil to vykládáti.

Já tímhle. Jistě přece souhlasné uznáváme, že jestliže je někdo na něco upamatován, musil to kdysi dříve vědět.

Ovšemže.

Zdali pak tedy uznáváme souhlasně i to, že kdykoli přichází vědění jistým způsobem, že to je vzpomínáni? Mám na mysli asi tento způsob.(Kdykoli někdo něco buď uvidí nebo uslyší nebo nějakým jiným smyslem pojme a pří tom pozná nejen onu věc, nýbrž mu vstoupí na mysl i něco různého, co není předmětem téhož poznatku, nýbrž jiného zdali pak tomu právem neříkáme, že si na to, co pojal do mysli, vzpomněl?

Jak to myslíš?

Jako v těchto příkladech: jiná je tuším znalost člověka než lyry.

Jak pak by ne?

A tu jistě víš, že kdykoli milenci uvidí lyru nebo roucho nebo něco jiného z těch věcí, kterých jejich milovaný hoch obyčejně užívá, že se jim děje toto: poznají tu lyru a zároveň v mysli pojmou představu toho chlapce, kterého ta lyra je. A to je vzpomínka; tak také když někdo uvidí Simmiu, často si vzpomene na Kebeta. A jiných takových příkladů je asi nesčíslně.

Ba jistě nesčíslně, při Diovi, řekl Simmias.

Nuže tedy není-li takováto věc jakási vzpomínka? A zajisté zvláště tehdy, kdykoli se to někomu stane s tím, co pro dlouhý čas a nevšímání již docela zapomněl.

Ovšem že – ano.

A což. stává se, že si někdo při pohledu na namalovaného koně a na namalovanou lyru vzpomene na člověka a při pohledu na namalovaného Simmiu si vzpomene na Kebeta?

Ovšem.

Tedy jistě také, že si při pohledu na namalovaného Simmiu vzpomene na skutečného Simmiu?

Věru, stává se to.

Zdali pak se tedy nestává ve všech těchto případech, že vzpomínka vychází jednak od věcí podobných jednak také od nepodobných?

Ano, stává se.

Ale kdykoli si někdo na něco vzpomíná působením věcí podobných, zdali pak se mu neděje nutně ještě k tomu i to, že si uvědomuje, zdali této věci něco chybí do podobnosti s předmětem jeho vzpomínky.

Nutně se to děje.

Nuže pozoruj, má-li se to takto. Rozumíme tuším něco slovem »stejný«; nemyslím dřevo stejné s jiným dřevem ani kámen s kamenem ani nic jiného z takových věcí, nýbrž vedle všech těchto věcí něco různého, stejnost samu o sobe; máme říci, že něco takového jest či že není?

Věru, při Diovi, musíme říci, že ano, řekl Simmias, zvláštním způsobem.

Zdali pak také víme, co to samo jest?

Ovšemže.

A odkud jsme nabyli vědění o tom? Zajisté že z těch věcí, které jsme právě jmenovali, a to tak, že uviděvše buď stejná dřeva nebo kameny nebo některé jiné věci stejné, z těch jsme pojali na mysl onu věc, od těchto různou. Či se ti nejeví různou? Pozoruj i takto. Zdali pak se nestává, že stejné kameny a dřeva se druhdy jeví, ač jsou tytéž, jednomu stejnými, druhému nestejnými?

Ovšem že ano.

A což, objevilo se ti někdy stejné samo o sobě nestejným nebo stejnost nestejností?

Ještě nikdy ne, Sokrate.

Tedy to není totéž, ty stejné věci a stejné samo o sobě.

Je vidět, že nikoli, Sokrate.

Avšak z těch stejných věcí, jež jsou různé od onoho stejného, přece sis uvědomil a pojal poznatek o něm?

To mluvíš zcela pravdu.

Zajisté buď že jim je podobno nebo nepodobno?

Ovšemže.

Na tom nezáleží nic; pokud spatře jednu věc pojmeš na mysl od tohoto zrakového vjemu jinou věc, ať podobnou ať nepodobnou, nutně je to, co tu vznikne, vzpomínka.

Ovšem že ano.

A což, děje se nám něco takového s tím, co se jeví na dřevech a na těch stejných věcech, které jsme právě jmenovali? Zdali pak se nám jeví, že jsou právě tak stejné jako samo jsoucno stejnosti, či jim něco z onoho chybí, aby byly takové jako je to stejné, nebo nechybí?

Ba mnoho jim chybí.

Jistě tedy souhlasně uznáváme toto. Kdykoli někdo něco uvidí si pomyslí: tohle, co já nyní vidím, chce býti takové, jako je některé jiné jsoucno, ale něco mu chybí a nemůže být takové jako jest ono, nýbrž jest nižší – tu jest patrně nutné souditi, že komu tohle přichází na mysl, jistě napřed viděl to, čemu se podle jeho řeči ta věc sice podobá, ale při tom má jistý nedostatek.

Nutně.

Nuže, děje se i nám něco takového se stejnými věcmi a se samou stejnosti či ne?

Ovšem že ano.

Z toho tedy nutně vyplývá, že jsme znali stejnost napřed ještě před oním časem, než jsme si při prvním spatření stejných věcí pomyslili, že. všechny tyto věci se sice snaží být takové, jako je stejnost, ale že při tom mají jistý nedostatek.

Tak tomu jest.

Avšak dále souhlasně uznáváme i to, že to pomyšlení nám nepřišlo odnikud odjinud, ani že není možno si to jinak pomyslit, nežli buď z uvidění nebo z dotknutí nebo z některého jiného smyslového počitku; neboť o všech těchto případech soudím totéž.

Ano, jest to totéž, Sokrate, hledíc k tomu, co chce důkaz objasniti.

A tedy právě z počitků nutně vychází pomyšlení, že všechny věci, které se jeví smyslům jako stejné, mají snahu dosáhnout toho, co je stejné samo o sobě, a že jsou proti tomu nedostatečnější; či jak to myslíme?

Takto.

Tedy nežli jsme počali viděti a slyšeti a vnímati ostatními smysly, musili jsme někde nabýti vědomosti o samém jsoucnu stejnosti, jestliže jsme měli stejné věci ze smyslových počitků uváděti s ním ve vztah a souditi, že sice všechny usilují býti takové, jako jest ono, ale že jsou proti němu méně dokonalé.

To nutně vyplývá z toho, co bylo řečeno napřed, Sokrate.

Nuže, není-li pravda, ze jsme viděli a slyšeli a vnímali i ostatními smysly hned po narození?

Ovšemže.

Musili jsme však, jak jsme řekli, již před těmito počitky nabýti vědění o stejném?

Ano.

Z toho nám tedy, jak se podobá, vyplývá nutnost, že jame toho vědění nabyli před narozením.

Podobá se.

Jestliže jsme ho tedy nabyli před narozením a s ním jsme se narodili, jistě jsme znali i před narozením i hned po narození nejenom stejné a větší a menší, nýbrž i všechny takové pojmy. Neboř předmětem naší nynější úvahy není stejné o nic více nežli samo krásné i samo dobré i spravedlivé i zbožné, jak pravím, všechny ty pojmy, které označujeme výrazem »samo jsoucno«, jak v otázkách, když se tážeme, tak v odpovědích, když odpovídáme. Proto musíme soudit, že jsme nabyli vědění o všech těchto pojmech před narozením.

Tak tomu jest.

A jestliže ho po tom nabytí po každé nezapomeneme, musíme soudit, že se vždy rodíme vědoucí a že máme to vědění stále po celý život; neboť to právě znamená věděti, že člověk, nabyv o něčem vědění, má je a neztratí; není to, co nazýváme zapomenutím, Simmio, ztráta vědění?

Ovšem že ano, Sokrate.

Nuže, jestliže nabyvše ho před narozením při narození jsme je ztratili, ale později při vnímání počitků o těch věcech znova nabýváme oněch vědomostí, které jsme měli kdysi již dříve, zdali pak neznamená to, čemu říkáme učení, znova nabývati vlastního vědění? A kdybychom tomu říkali »vzpomínati si«, snad bychom to nazývali správně?

Ovšemže.

Ano, tedy se ukázalo možným to, že když Člověk na bude nějakého vjemu buď zrakem nebo sluchem nebo některým jiným smyslem, uvědomí si z tohoto popudu něco druhého, co byl zapomněl a čemu se tato věc blížila, buď že tomu byla nepodobna nebo podobna. A tak, jak pravím, jde tu o jedno z dvojího: buď jsme se narodili s věděním o těch jsoucnech a to vědění máme všichni po celý život, nebo později ti, o kterých říkáme, že se učí, nedělají nic jiného, než že s.i vzpomínají, a učení je patrně vzpomínání.

Ba jistě je tomu tak, Sokrate.

Co z obého si tedy vybereš, Simmio? Že jsme se narodili s věděním či že se později rozpomínáme na to, o čem jsme dříve měli nabyté vědění?

Nedovedu si, Sokrate, pro tu chvíli vybrat.

A což, snad si dovedeš vybrat tohle a pověděti o tom své zdání: muž, který ví, dovedl by či nedovedl podati výměr o těch věcech, které ví?

Zcela nutně ano, Sokrate.

A zdá se ti snad, že všichni dovedou podati výměr o těchto věcech, o kterých jsme právě teď mluvili?

Věru bych si to přál, řekl Simmias; ale mnohem více se bojím, že zítra v tuhle dobu již nebude ani jediného Člověka, který by byl schopen to náležitě udělat.

Tedy se ti nezdá, Simmio, že by všichni měli o těch věcech vědění?

Nikterak.

Tedy se lidé rozpomínají na to, co kdysi poznali?

Nutně.

A kdy nabyly naše duše vědění o těch věcech? Přece jistě ne někdy po té době, co jsme se narodili jako lidé.

To jistě ne.

Tedy dříve.

Ano.

Byly tedy, Simmio, duše již dříve, nežli byly v podobě člověka, bez těl, a měly schopnost mysliti.

Jestliže snad nenabýváme, Sokrate, těchto vědomostí při samém narození; neboť ještě nám zbývá tahle doba.

Dobře, příteli; avšak v které jiné době je ztrácíme? – vždyť zajisté se s nimi nerodíme, jak jsme právě souhlasně uznali – či je ztrácíme právě v té době, v které jich také nabýváme. Či můžeš říci některou jinou dobu?

Nikoli, Sokrate; ani jsem si neuvědomil, že jsem řekl nesmysl.

Snad tomu je tedy takto, Simmio: jestliže vskutku jest, jak stále povídáme, krásno a dobro a všeliká taková jsoucnost, a jestliže k této vztahujeme všechno, co vnímáme smysly, protože nalézáme, že byla dříve a byla naše, a jestliže to k ní přirovnáváme, tu z toho nutně vyplývá, že tak, jako jsou tato jsoucna, že tak jest i naše duše už před naším narozením; pakli však tato jsoucna nejsou, že by byl asi tento soud prázdné mluvení. Zdali pak je tomu tak a zdali pak je stejnou nutností vyžadováno i bytí těchto jsoucen i bytí naší duše před naším narozením? A nejsou-li tato, že to neplatí ani o duši?

Rozhodně se mi zdá, Sokrate, řekl Simmias, že tu je tatáž nutnost, a ke krásnému výsledku se to dostává úvaha, k tomu, že naše duše jest před naším narozením podobně jako ta jsoucnost, o které ty nyní mluvíš. Jistě, já nevím nic, co by mi bylo tak zřejmé jako toto, že všechna takováto jsoucna mají bytí v nejvyšší míře, i krásno i dobro i všechno ostatní, o čem jsi právě mluvil; a pro mne, myslím, je to dostatečně dokázáno.

Ale což pro Kebeta? řekl Sokrates; je totiž třeba přesvědčovati i Kebeta.

Také dostatečně, pravil Simmias, aspoň jak si myslím; a přece je to nejurputnější pochybovač na světě. Ale, myslím, o tom je úplně přesvědčen, že naše duše byla dříve než jsme se narodili; zdali však také ještě bude, až zemřeme, to se nezdá, Sokrate, ani mne samému dokázáno, nýbrž ještě proti nám stojí, jak právě Kebes říkal, mínění lidí, že snad při smrti člověka zároveň se rozptyluje duše a že to je pro ni konec bytí. Neboť proč by to nemohlo být tak, že se odkudsi rodí a skládá a jest už dříve, než přijde do lidského těla, avšak když do ucho přijde a pak se od něho odlučuje, že tehdy i sama končí své bytí a hyne?

Máš pravdu, Simmio, řekl Kebes. Je totiž zřejmě provedena jenom jakoby polovice potřebného důkazu, totiž že naše duše byla již před naším narozením; ale jest třeba ještě k tomu dokázat i to, že i když zemřeme, bude duše právě tak jako než jsme se narodili, má-li se důkaz stát úplným.

Ten důkaz jest podán již nyní, Simmio a Kebete, řekl Sokrates, jestliže chcete spojiti v jeden celek tuto myšlenku a tu, kterou jsme souhlasně uznalí před tím, že všechno živé vzniká z mrtvého. Jestliže totiž jest duše již dříve a musí nutné, když jde do žití a vzniká, nevznikat odnikud odjinud než ze smrti a z mrtvého stavu, jak pak by nebylo nutné, že jest, i když zemře, když musí zase vznikati?

Jest tedy již nyní dokázáno, o čem mluvíte. Přece však se mi zdá, že byste ty a Simmias rádi ještě více propracovali i tuto myšlenku a že se bojíte jako děti, aby duši vystupující z těla doopravdy nerozfoukal vítr a neroznesl, zvláště když někdo umírá ne v bezvětří, nýbrž v nějakém silném vichru.

A Kebes zasmáv se řekl: Mysli si, Sokrate, že se bojíme, a pokoušej se nás přesvědčovati; raději však si nemysli, že my se bojíme, nýbrž snad je vskutku v nás jakési dítě, které se takových věcí bojí. To dítě se tedy pokoušej přemlouvati, aby se nebálo smrti jako bubáka.

Ale to mu to musíte, řekl Sokrates, každý den říkáním zažehnávat, dokud to z něho zažehnáváním nedostanete.

Ale kde vezmeme, Sokrate, dobrého zažehnávače takových věcí, když ty nás opouštíš?

Veliká jest Hellas, Kebete, v níž jsou jistě schopní muži, a veliké je množství i barbarských národů; ty všechny musíte propátrat, hledajíce takového zažehnávače, a nešetřil při tom ani peněz ani námahy, neboť nic není, nač byste vynakládali peníze výhodněji. A musíte hledal i sami mezi sebou vespolek; neboť snad byste ani tak lehce nenalezli někoho, kdo by byl schopnější to dělati nežli vy.

To se také stane, řekl Kebes; ale vraťme se tam, kde jsme zůstali, jestliže si přeješ.

Jistě si to přeji; jak by také ne?

To máš dobře.

Nuže tedy, pravil Sokrates, musíme si dáti sami sobě asi takovouto otázku, co a jaké jest to, čemu náleží dostávati se do tohoto stavu, že se může rozrušiti, a oč je třeba se báti, aby se do toho stavu nedostalo, a oč se báti netřeba; a potom zase se musíme podívat, co z obého je duše, a podle výsledku toho buď nemít strachu nebo se báti o naši duši.

Máš pravdu.

Tu jisté tomu, co bylo složeno a co je svou přirozeností složené, tomu náleží dostávati se do tohoto stavu, že může být rozloučeno takovým způsobem, jak bylo složeno; pakli však je něco nesložené, tomuto jedinému – ač jestliže vůbec něčemu. – náleží do tohoto stavu se nedostávati.

Zdá se mi, pravil Kebes, že je tomu tak.

Nuže, co je stále stejné v témž stavu, o tom snad se nejvíce podobá pravdě, že to je nesložené, kdežto co je po každé v jiném stavu a nikdy stejné, to že je složené.

Mně se tak zdá.

Jděme tedy, pravil, k témuž cíli jako v předcházející úvaze. Samo to jsoucno, o jehož bytí podáváme i otázkami i odpověďmi výměr, zdali pak je stále v témž stavu a stejné čí po každé v jiném? Sama stejnost, samo krásno a každé jednotlivé jsoucno samo o sobě, přijímá to snad někdy byť jakoukoli změnu? Či každé jednotlivé z těch jsoucen, protože je samo o sobě jednoduché, je stále stejné a v témž stavu, a nikdy po žádné stránce nijak nepřijímá žádnou změnu?

Je nutné souditi, Sokrate, řekl Kebes, že je v témž stavu a stejné.

A jak tomu jest, když jde o množství krásných věcí, jako jsou lidé nebo koně nebo roucha nebo kterékoli jiné takové věci, nebo o množství stejných věcí nebo všech jiných, majících s tam těmi jsoucny stejná jména? Zdali pak jsou ty věci stále stejné či v úplném opaku proti tam těm jsoucnům nejsou zkrátka nikdy a nijak stejné, ani každá sama se sebou, ani mezi sebou navzájem?

S těmito, řekl Kebes, je to zase takto; nikdy nejsou v témž stavu.

Nuže těchto věcí se jistě můžeš i dotknouti i viděti je i ostatními smysly vnímati; ale těch jsoucen, která jsou stále stejná, ničím jiným bys nikdy nepojal nežli rozumovou činností mysli; takové věci jsou neviditelné a nejsou viditelné.

Docela máš pravdu.

Mysleme si tedy dva druhy věcí, jeden viditelný, druhý neviditelný; chceš?

Ano, mysleme si.

A ten neviditelný že je stále stejný, viditelný však není nikdy stejný.

I toto si mysleme.

Nuže, pravil, není-liž pravda, že my sami máme jednak tělo, jednak duši?

Ano, pravda.

Nuže, kterému z těch dvou druhů bychom řekli, že je podobnější a příbuznější tělo?

To je každému zřejmé, že tomu. viditelnému.

A co duše? Je to něco viditelného či neviditelného?

Neviditelného, aspoň pro lidi, Sokrate.

Vždyť přece když jsme mluvili o věcech viditelných a neviditelných, myslili jsme to se vztahem k lidské přirozenosti; či míníš, že k některé jiné?

Ano, k lidské.

Co tedy soudíme o duši? že ji je vidět či není vidět?

Není ji viděti.

Je to tedy něco neviditelného?

Ano.

Jest tedy duše neviditelnému druhu podobnější než tělo, toto však viditelnému.

To je zcela nutné, Sokrate.

Nuže i tohle jsme před chvíli říkali, že duše, kdykoli užívá také těla, aby něco zkoumala buď zrakem nebo sluchem nebo některým jiným smyslem – neboř to znamená zkoumat něco tělem, zkoumat to smyslem – tehdy jest působením těla zavlékána do těch věcí, které nejsou nikdy stejné, a tu sama bloudí a mate se a dostává závrať jako opilá, protože se stýká s věcmi, které jsou právě takové.

Ovšemže,

Kdykoli však zkoumá sama o sobě, odchází tam k tomu, co je čisté a stále jsoucí a nesmrtelné a v témž stavu, a protože je s tím jsoucnem příbuzná, je vždy v jeho společnosti, kdykoli se octne sama o sobě a je jí to možno; tu ustane od toho bloudění a také i k oněm jsoucnům je stále stejná a v témž poměru, protože ona jsoucna, jichž se dotýká, jsou taková; a tento její stav se nazývá rozumné myšlení, že ano?

Docela dobře a pravdu mluvíš, Sokrate.

Tedy ještě jednou: kterému druhu se ti zdá duše podobnější a příbuznější i podle dřívějšího výkladu i podle toho, co pravíme nyní?

Myslím, Sokrate, že by každý, i nejméně chápavý, po projití této cesty uznal, že veskrze a vším způsobem je duše podobnější tomu, co je stále v témž stavu, spíše nežli tomu, co takové není.

A což tělo?

Tomu druhému.

Nuže dívej se i takto, že když jsou duše a tělo pospolu, přirozenost ukládá tomuto, aby sloužilo a bylo pod vládou, oné, aby vládla a byla paní; a podle tohoto zase co z obého se ti zdá podobným jsoucnu božskému a co smrtelnému? Či se ti nezdá, že božské jest od přirozené podstaty určeno k tomu, aby vládlo a řídilo, kdežto smrtelné aby bylo pod vládou a sloužilo?

Ano, zdá se mi.

Čemu z obého se tedy podobá duše?

Je zřejmé, Sokrate, že se duše podobá božskému a tělo smrtelnému.

Nuže pozoruj, Kebete, zdali nám ze všeho, co bylo řečeno, vychází tohle, že duše je zcela podobna božskému, nesmrtelnému, rozumovému, jednoduchému a nerozbornému, tomu, co je stále v témž stavu a stejné samo se sebou, kdežto tělo zase že je zcela podobno lidskému, smrtelnému, složitému, nerozumnému a rozbornému, tomu, co nikdy není stejné samo se sebou. Můžeme snad, milý Kebete, říci něco jiného proti tomuto, že tomu v jistém smyslu tak není?

Nemůžeme.

Tedy když tomu tak jest, zdali pak nepřísluší tělu rychlý rozklad, duši však zase naprostá nerozlučitelnost, nebo nějaký stav tomu blízký?

Jak by ne?

A tu ti přichází na mysl toto: když člověk zemře, viditelné jeho složce, tělu, ležící ve viditelném prostředí, složce, již nazýváme mrtvolou, náleží se rozkládati a rozpadati a rozplynouti; ale nic z toho se s ní nestane náhle, nýbrž vydrží dosti dlouhý čas, ba velmi dlouhý, když někdo zemře maje tělo v dobrém stavu a zemře v také takové době. Když pak se tělo seschne a je nabalsamováno, jako jsou ty mumie v Egyptě, vydrží jistě bezmála celé po neuvěřitelné dlouhý čas; některé pak části těla, jako kosti a Šlachy a všechno takové, i když tělo zpráchniví, jsou přece takřka nesmrtelné; či ne?

Ano.

A tu duše, to neviditelné, to, co odchází do prostoru také takového, vznešeného, čistého a neviditelného, do říše Hadovy v pravém smyslu jeho jména »Neviditelný«, k dobrému a rozumnému bohu, kam, dá-li bůh. má i moje duše brzy jít – tato duše, taková a s takovou přirozeností, ta že se při svém odchodu z těla hned rozplyne a zanikne, jak tvrdí tak mnozí lidé? Docela ne, milý Kebete a Simmio, nýbrž mnohem spíše je tomu takto: stává se, že odchází cista, nic s sebou nevlekouc z těla, protože s ním neměla v životě dobrovolně žádného společenství, nýbrž se mu vyhýbala a byla sebrána sama do sebe, protože se stále připravovala na toto – a to není nic jiného než že se správně zabývala filosofií a vskutku se připravovala na snadné umírání; či není snad tato činnost příprava na smrt?

Ovšem že ano.

Jistě tedy, když se to s ní takto má, odchází k něčemu sobě podobnému, neviditelnému, božskému, nesmrtelnému a moudrému; a když tam přijde, dostává se jí, aby byla blažena, protože je zbavena bloudění a nerozumnosti a strachů a divých lásek i ostatních lidských zel, a jak se říká o zasvěcených, opravdu tráví ostatní svůj čas s bohy. Tak o tom máme soudit, Kebete, či jinak?

Takto, při Diovi, pravil Kebes.

Avšak může se státi, že odchází z těla poskvrněna a nečista, protože byla s tělem stále ve styku a o ně se starala a je milovala a od něho i od žádostí a rozkoší byla tak mámena, že se jí nezdálo nic jiného pravdivým nežli to, co je tělesné, čeho se člověk může dotknout, co může vidět, co lze pít a jíst a čeho je možno užíti k rozkošem lásky, kdežto to, co je pro tělesný zrak tmavé a neviditelné, ale přístupno rozumu a pochopitelné filosofií, k tomu si zvykla míti odpor a báti se toho a před tím utíkat. Domníváš se, že duše, která je v takovém stavu, odejde sama o sobě a čista?

Ani dost málo.

Ale bude tuším prostoupena tělesností, která s ní srostla působením společenství a stýkání s tělem, tím, že s ním byla stále ve styku a mnoho ty styky pěstovala.

Ovšemže.

O tom však třeba mysliti, příteli, že to je jakási přítěž, něco těžkého, zemitého a viditelného; taková duše, tím, že to má, je zatěžována a stahována nazpět do místa viditelného strachem z neviditelného a z říše Hádovy, jak se říká; potlouká se mezi pomníky a hroby, v jejichž okolí vskutku také již byly spatřeny jakési stínům podobné zjevy duší, přízraky, v jakých se ukazují takovéto duše, ty, které se čistě neodloučily od viditelného, nýbrž mají v něm účast a proto je také vidíme.

Podobá se to pravdě, Sokrate.

Arci, podobá se pravdě, Kebete; a také že to jistě nejsou duše lidí dobrých, nýbrž špatných, které jsou nuceny blouditi kolem takových věcí, jsouce tak. trestány za svůj předešlý život, který byl zlý. A bloudí tak dlouho, až jsou žádostivostí toho, co je doprovází, toho tělesného, opět upoutány do těla; bývají pak upoutány, jak lze čekati, do tvorů takových vlastností, jakým právě hověly ve svém životě.

Jaké to myslíš, Sokrate?

Na příklad ti, kteří hověli labužnictví a chlípnosti a pijáctvi a nedovedli se toho vystříhati, ti na sebe berou pravděpodobně podobu oslů a takových zvířat. Či nemyslíš?

Ovšem, to je podobno pravdě, co říkáš.

A ti, kteří si nade všecko hleděli nespravedlnosti a tyranství a hrabivosti, podobu vlků a jestřábů a supů; či kam jinam by asi šly takové duše?

Jistě že, řekl Kebes, do takovýchto podob.

Nuže tedy je snad zřejmé i o duších ostatních druhů, kam by asi každá šla podle toho, čemu se podobal způsob jejich života?

Ano, je to zřejmé, jak by ne?

Jistě tedy jsou z těchto ostatních nejšťastnější a do nejlepších míst jdou ti, kteří se ve svém jednání řídili onou lidovou a občanskou ctností, kterou nazývají uměřeností a spravedlností a která pochází ze zvyku a cviku bez filosofie a bez účasti rozumu..

A v jakém smyslu jsou tito nejšťastnější?

Protože ti přicházejí pravděpodobně zase do takových tvorů pospolitých a krotkých, buďto snad do včel nebo vos nebo mravenců, nebo i zase do téhož rodu lidí, a rodí se z nich muži řádní.

To je podobno pravdě.

Ale do rodu bohů nesmí přijíti ten, kdo nebyl filosofem a neodchází úplně čist, nýbrž jenom milovník vědění. Nuže pro tohle, příteli Simmio a Kebete, se zdržují praví filosofové všech tělesných žádostí a jsou pevní a nevzdávají se jim, ne že by se snad báli promrhání jmění a chudoby, jako obyčejní a peněz milovní lidé; ani se jich nezdržují zase proto, že by měli strach z necti a zlé pověsti, kterou by jim způsobil špatný život, jako to dělají lidé milovní moci a ctižádostiví.

Věru to by, Sokrate, nebylo vhodné, řekl Kebes.

Jistě ne, při Diovi! Proto tedy, Kebete, ti, kterým něco záleží na jejich duši a nežijí jen tělům a jejich pěstování, nechávají všechny tyhle být a nejdou společnou cestou s nimi, jsouce o nich přesvědčeni, že nevědí, kam jdou. Naopak,, protože sami mají za to, že se nesmí jednati proti filosofii a proti jejímu osvobozujícímu a očistnému působení, jdou za ní a dávají se tou cestou, kudy ona vede.

Jak to, Sokrate?

Já ti to povím. Milovníci vědění totiž poznávají, že filosofie přijala jejich duši docela spoutanou v těle a přilepenou k němu, nucenu, aby pozorovala věci skrze tělo jakoby skrze žalář, a ne sama sebou, a válející se ve všeliké nevědomosti. A vypozorovavši zvláštní sílu toho žaláře a že jest vytvořen žádostí, tak aby vězeň byl co nejvíce pomocníkem toho uvěznění – jak jsem právě řekl, milovníci vědění poznávají, že filosofie, přijavši jejich duši v tomto stavu, klidně jí domlouvá a snaží se ji vyprostiti, dokazujíc jí, že plno klamu jest pozorování konané očima, plno klamu pozorování konané ušima i ostatními smysly; přemlouvá ji, aby vystoupila vzhůru z těchto smyslů, pokud není nutno jich užívati, a vybízí, aby se sama do sebe sbírala a shromažďovala a aby nedůvěřovala ničemu jinému než sama sobe, kdykoli sama o sobě pozná některou věc samu o sobě; kdykoli však pozoruje prostřednictvím něčeho. jiného něco, co je za jiných podmínek jiné, aby nic takového nepokládala za pravdivé; laková věc že je smyslová a viditelná, kdežto ta, kterou ona sama vidí, rozumová a neviditelná. Myslíc tedy, že se nesmí protiviti tomuto vyprošťování, zdržuje se proto duše opravdového filosofa, pokud může, stavů libých i nelibých a žádostí; při tom uvažuje, že kdykoli někdo pocítí silnou slast nebo strach nebo žádost, nezakusí od toho žádné takové zlo. na která by si někdo myslil, jako na přiklad. Že by buď onemocněl nebo by pro své žádosti utratil nějaké peníze, nýbrž že zakouší to zlo, které je ze všech zel největší a nejvyšší, a nemysli na to.

Co je to, Sokrate? otázal se Kebes.

Že duše každého člověka při citu silné slasti nebo nelibosti něčím způsobeném zároveň je nucena souditi, že při čem nejvíce zakouší takové city, že to je nejskutečnější a nejpravdivější, ačkoli tomu tak není. Při tom jde nejvíce o věci viditelné; či ne?

Ovšemže.

Zdali pak není duše v tomto záchvatu citu nejvíce poutána od těla?

Jak to?

Že každá slast i nelibost jakoby měla hřeb a tím přibíjí duši k tělu a připíná a činí tělesnou, takže se domnívá, že to je pravdivé, cokoli i tělo prohlašuje za pravdivé. Tím pak, že se shoduje s tělem v míněních a z týchž věcí se raduje, jest myslím nucena stávali se shodnou i v celkovém směru a vývoji a takovou, že nikdy nemůže přijíti do Hádu čistě, nýbrž vždy vychází naplněna tělem; proto brzy padá zpět do jiného těla a jakoby zaseta v něm zapouští kořeny a tím jest neúčastná spolubytí s tím, co je božské a čisté a jednoduché.

Máš zcela pravdu, Sokrate, řekl Kebes.

Proto tedy, Kebete, jsou ti, kteří se po právu jmenují milovníky vědění, uměření a stateční, ne proto, jak říkají lidé; Či ty myslíš, že ano?

Já jistě ne.

Ne, ovšem; ale duše filosofova by uvažovala takto a nemyslila by, že filosofie ji má vyprošťovati, a zatím co by ji vyprošťovala, že ona sama se má vydávati stavům slasti a nelibosti, aby ji zase svazovaly, a že má dělat neukončené dílo Penelopy, opačně pracující na jakémsi stavu. Ne, nýbrž zjednává v těchto věcech klid, řídí se rozumovým myšlením a stále je v něm; dívá se na to, co je.pravdivé a božské a nepřístupno mínění, tím se živí a myslí, že takto musí žít po celý svůj život, a až ten život dokoná, že má přijít k tomu, co je s oním sourodé a také takové a zbaviti se lidských zel. A při takovéto správě života není strach, Simmio a Kebete, že by se bála, že při rozluce s tělem bude odtržena a od větrů rozváta, že se rozletí na všechny strany a promění se v nic.

Po této Sokratově řeči nastalo na dlouhý čas mlčení. I sám Sokrates byl v myšlenkách u proneseného výkladu, jak bylo na pohled patrno, i většina z nás; Kebes však a Simmias spolu potichu rozmlouvali. A Sokrates zahlédnuv je se otázal: Což pak, vám se asi nezdá tento výklad dostatečným? Jistě má v sobě ještě mnoho pochybností a slabých míst, jestliže jej někdo chce podrobně probírat. Nuže jestliže zkoumáte něco jiného, dobrá; pakli však si nevíte rady s něčím z těchto věcí, nic neváhejte jednak sami to říci a probrati, zdá-li se vám, že by se to mohlo po některé stránce vyložiti lépe, jednak i mne přibrati, myslíte-li, že se mnou lépe naleznete cestu.

A Simmias řekl: Nuže, Sokrate, povím ti pravdu. Už hodnou chvíli oba dva nevědouce si rady postrkujeme jeden druhého a pobízíme se zeptati, protože jednak dychtíme té slyšeti, jednak zase váháme tě obtěžovat, aby ti to nebylo nepříjemné pro to neštěstí, v kterém nyní jsi.

A on uslyšev to lehce se zasmál a řekl: To je hrůza. Simmio; to bych asi těžko přesvědčil jiné lidi, že nepokládám za neštěstí nynější svůj osud, když ani vás nemohu přesvědčiti a bojíte se, že snad mám horší náladu než ve svém dřívějším životě; a, jak se podobá, zdám se vám horším věštcem nežli jsou labuti, které, když ucítí, že mají zemříti, zpívají – zpívají i v dřívějším čase, ale tehdy zpívají nejvíce a nejkrásněji, radujíce se, že mají odejíti k tomu bohu, jehož jsou služebnicemi. Avšak lidé pro svůj vlastní strach ze smrti pomlouvají i labuti a praví, že to naříkají nad svou smrtí a ze zármutku zpívají na rozloučenou; při tom neuvažují, že žádný pták nezpívá, když má hlad nebo mu je zima nebo cítí nějaký jiný nelibý pocit, ani sám slavík ani vlaštovka ani dudek, kteří prý ze zármutku naříkajíce zpívají. Ale mně je jasné, že ani tito ptáci nezpívají v zármutku ani labuti, nýbrž protože to jsou ptáci Apollonovi, mají věštecký dar a tu předvídajíce, co dobrého je v Hádu, zpívají a veselí se v onen den mnohem více než v dřívějším životě. Já pak i sám o sobě myslím, že jsem spoluslužebníkem labutí a zasvěcen témuž bohu, že mám od svého pána věštecký dar ne hůře nežli ony a že neodcházím ze života s větší nevodí než ony. Nuže z tohoto důvodu byste měli mluvit a tázat se, cokoli chcete, dokud to dovoluje athénský úřad jedenácti mužů.

Dobře máš, řekl Simmias; i já ti řeknu, v čem si nevím rady, i tuhle Kebes, po které stránce nemůže přijmouti podaný výklad. Mně se zdá, Sokrate, snad stejně jako tobě. Že určité vědění o takovýchto věcech je v nynějším životě buď nemožné nebo velice těžké; ale ovšem nechtít výklady o nich vším způsobem zkoušeti a ustávat dříve, než by se člověk všestranným zkoumáním unavil, to je podle mého zdání známka muže velmi pohodlného. Neboť co se týče těch věcí, je potřebí, jak se mi zdá, provésti jednu z těchto možností: buďto přijmouti od jiného výklad, jak se mají, nebo jej samostatně nalézti, nebo, je-li toto nemožné, vzít nejlepší z lidských výkladů a nejméně vratký, na tom jest jako na pramici a nebezpečně proplout životem, jestliže bychom se nemohli přepraviti jistěji a s menším nebezpečím na spolehlivějším plavidle, na nějaké myšlence božské. A tak tedy i já se nyní budu bez ostychu tázat, když i ty k tomu vybízíš, ani si nebudu musit v budoucím čase vyčítat, že jsem nyní neřekl, co se mi zdá. Já totiž, Sokrate, když zkoumám podané výklady, i sám u sebe i tuhle s Kebetem, vidím, že nejsou tak zcela dostatečné.

A Sokrates řekl: Snad je, příteli, pravda, co vidíš; nuže řekni, po které stránce nejsou dostatečné.

Je to po této stránce, pravil Simmias, že by bylo možno pronésti touž myšlenku také o harmonii i o lyře a strunách, že totiž harmonie u naladěné lyry je něco neviditelného, nehmotného, překrásného a božského, ale lyra sama a struny jsou tělesa a věci hmotné, složené, zemité a příbuzné s tím, co je smrtelné. Mysleme si tedy, že někdo buď rozbije lyru nebo přeřízne a přetrhne struny, a že by tu někdo tvrdil podle téhož soudu jako ty, že ona harmonie nutně ještě trvá a nezanikla. – vždyť by patrně nebylo nijak možno, aby lyra ještě trvala po strhání strun a aby trvaly struny, když jsou smrtelné přirozenosti, avšak harmonie aby zanikla, jež je stejné přirozenosti a sourodá s tím, co je božské a nesmrtelné, a aby byla zanikla dříve než věc smrtelná. Naopak by tvrdil, že ta harmonie sama nutné ještě někde jest a že dříve zpráchnivějí, ta dřeva a ty struny, nežli se něco stane s ní. Já se totiž, Sokrate, věru domnívám, že i tebe samého tohle napadlo, že pokládáme duši nejspíše za něco takového: naše tělo jako by bylo potaženo a drženo pohromadě teplem a studenem, a suchem i vlhkem a takovými nějakými stavy a naše duše že je smíšení a harmonie právě těchto stavů, když jsou vespolek dobře a přiměřeně smíšeny. Jestliže tedy je duše nějaká harmonie, je zřejmé, že kdykoli je naše tělo nepřiměřeně povoleno nebo nataženo působením nemocí a jiných zel, nastává nutnost, aby duše ihned zanikla, ačkoli je nejbožštější, právě tak jako i jiné harmonie, jak v tónech tak i ve všech jiných výtvorech umělců, avšak zbytky každého těla aby vydržely dlouhý čas, až by buď byly spáleny nebo ztrouchnivěly. Viz tedy, co řekneme na tento soud, jestliže někdo bude tvrditi, že duše, jsouc smíšenina stavů obsažených v těle, při tak řečené smrti první zaniká.

Tu Sokrates vypoulil oči, jak měl často ve zvyku, a zasmáv se řekl: Jistě mluví Simmias správně. Jestliže tedy někdo z vás si s tím ví lépe rady nežli já, měl by mu hned odpověděti. Vždyť se nepodobá, že by bral Špatně do rukou to dokazování. Jistě však musím, jak se mi zdá, ještě před odpovědí dříve vyslechnouti Kebeta, co zase on namítá proti tomu výkladu, abychom tak získali času a rozmyslili si, co řekneme. Až je vyslechneme, musíme buď s nimi souhlasil, bude-li se zdát, že to jsou čisté tóny, pakli však ne, tu teprve znova zkoumat tu myšlenku. Nuže, Kebete, řekni, co zase tebe mátlo.

Hned to řeknu, pravil Kebes. Mně se totiž zdá, ze je ta myšlenka ještě stále na témž místě a že je možno proti ní uvésti touž námitku, jakou jsme dříve uváděli. Že naše duše byla ještě než přišla do této Lidské podoby, o tom arci neměním svého úsudku, že to je dokázáno zcela hezky a – není-li to příliš velké slovo – zcela dokonale; ale že ještě někde bude také až zemřeme, po této stránce se mi nezdá důkaz dostatečným, Ovšem že by duše nebyla něco silnějšího a trvalejšího než tělo, v tom se nepřidávám k Simmiově námitce, neboť se mi zdá, že po všech těchto stránkách velmi mnoho vyniká. Proč tedy ještě nevěříš – řekl by úsudek – když vidíš, že po smrti člověka to, co je slabší, ještě jest? To pak, co je trvalejší, u toho nevidíš nutnost, že se uchovává ještě po tuto dobu? Nuže podívej se k tornu ještě na tohle, zdali mluvím něco podstatného; také já, jako Simmias, pravděpodobně potřebuji nějakého obrazu. Mně se totiž zdá, že když se tak mluví, je to něco podobného, jako kdyby někdo vyřkl o zemřelém starém tkalci tu myšlenku, že ten člověk není mrtev, nýbrž jest někde živ a zdráv, a za důkaz uváděl, že to roucho, které nosil a které si sám utkal, je celé a není zničeno. A kdyby se mu nevěřilo, tázal by se, který druh je trvalejší, člověk či roucho, jež je v užívání a nošeno; když pak by dostal odpověď, že mnohem trvalejší je člověk, pokládal by za dokázáno, že tedy tím spíše člověk je živ a zdráv, když není zničeno to, co je méně trvalé. Ale tomu, Simmio, podle mého mínění tak není; vždyť i ty máš uvažovat, co pravím. Každý by odpověděl, že to je pošetilá řeč; neboť tenhle tkadlec, když byl obnosil mnoho takových rouch a utkal, skončil své bytí později než to jejich množství, ale dříve mez to poslední; proto však nicméně přece člověk není něco horšího nebo slabšího než roucho. A téhož obrazu by bylo možno užíti, myslím, o poměru duše k tělu, a kdyby někdo o něm mluvil právě v tomto smyslu, bylo by pro ume zřejmé, že mluví náležitě, totiž kdyby řekl, že duše je něco trvalého, tělo však žě je slabší a kratšího trvání; avšak – řekl by dále – každá z duší obnosí mnoho těl, zejména když žije mnoho let. Neboť jestliže prý je tělo v stálém toku a hyne, dokud ještě člověk žije, kdežto duše stále znovu tká to, co je opotřebeno, bylo by přece nutné, že když by duše hynula, že by v té chvíli měla tu poslední utkanou látku a že by jediné před touto dříve hynula; po zániku duše že by pak hned potom tělo projevovalo svou přirozenou slabost a brzy zpráchnivělo a –zašlo. Proto není ještě hodno uvěřiti tomu důkazu a býti jist, že když zemřeme, naše duše ještě někde jest, neboť – vykládal by mi dále – je možné, že by někdo připustil zástupci toho důkazu ještě více, nežli co uvádíš ty, a souhlasil by s ním, že netoliko v době před naším narozením naše duše byly, nýbrž že nic nebrání si mysliti, že i když zemřeme, duše některých ještě jsou a budou a mnohokrát se narodí a zase zemrou – neboť že ta věc, duše, je svou přirozeností tak silná, že vydrží mnohokráte se rodit. V tomto by tedy souhlasil, ale další věc by možná už nechtěl připustit, že duše při tom mnohokrát opakovaném zrození netrpí a že konečně při některé ze smrtí docela nehyne, avšak tuto smrt – tvrdil by – a tento rozklad těla, který přináší smrti záhubu, nikdo nezná, neboř nikomu z nás není možné to pojmouti smysly. Jestliže tedy se to má takto, nikdo, kdo se nebojí smrti, není jist, že ta jeho nebojácnost není nerozumná, pokud by nemohl dokázat, že duše je věc veskrze nesmrtelná a nezničitelná; pakli však nemůže, že se v každém případě člověk mající zemříti nutně musí o svou duši bát, aby právě při tom rozpojení těla nadobro nezahynula.

Když jsme uslyšeli jejich řeči, měli jsme všichni nepříjemný dojem, jak jsme si později mezi sebou říkali, protože nás, silně přesvědčené dřívějším výkladem, jak se zdálo, opět zmátli a uvrhli v nedůvěru nejen k výkladům napřed proneseným, nýbrž i proti tomu, co mělo být později řečeno; báli jsme se, že jsme snad neschopní posuzovatelé nebo snad že i ty věci samy jsou pochybné.

Echekrales. Při bozích, Faidone, to vám odpouštím. Vždyť mne samého, když jsem tě slyšel, napadá nyní, abych si řekl sám u sebe něco takovéhoto: »Které tedy myšlence teď ještě uvěříme? Jak silně přesvědčivá byla řeč, kterou mluvil Sokrates, a ta se nyní shroutila v pochybnost!« Neobyčejně totiž mě dovede zaujmout, nyní i vždycky jindy, tahle myšlenka, že naše duše je jakási harmonie, a když byla vyřčena, jaksi mě upamatovala, že i já sám jsem dříve měl toto mínění. A tu zase velice potřebuji jakoby ze začátku nějakého jiného důkazu, který by mě přesvědčil, že při smrti člověka neumírá spolu i jeho duše. Nuže řekni, probůh, jak přišel Sokrates na tu myšlenku? A zdali pak i na něm bylo vidět nějakou rozmrzelost, jako podle tvých slov na vás, či se nemrzel a klidné hájil svůj výklad? A obhájil jej náležitě či nedostatečně? Všechno to nám vylož, jak můžeš nejpodrobněji.

Faidon. Opravdu, Echekrate, Často jsem se obdivoval Sokratovi, ale nikdy na mne neudělal radostnější dojem, nežli když jsem byl tehdy v jeho společnosti. Že měl pohotově, co by řekl, to snad není nic divného; ale já jsem se při něm nejvíce obdivoval za prvé tomu, jak rád a laskavě a milým překvapením přijal řeč těch mladých mužů, potom jak bystře postřehl náš dojem z těch řečí, potom jak dobře nás vyléčil a jakoby uteklé a poražené bojovníky svým zavoláním vzmužil a obrátil ku předu, abychom ho následovali a s ním zkoumali tu otázku.

Echekrates. Jak to?

Faidon. Já ti to povím. Seděl jsem právě po jeho pravici vedle lehátka na jakési stoličce, on pak na sedadle mnohem vyšším nežli já. Tu mi pohladil hlavu a stiskl vlasy splývající na šíji – měl totiž zvyk tu a tam si hráti s mými vlasy – a řekl: Tedy zítra snad. Faidone, si dáš tyto krásné vlasy ostříhat.

Podobá se, řekl jsem, Sokrate.

Však nedáš, ač jestliže mne poslechneš.

Jak to? otázal jsem se.

Ještě dnes si dám ostříhat i já své vlasy i ty zde tyto, jestliže nám ten úsudek skoná a nebudeme moci jej oživiti. Já aspoň, být tebou a kdyby mi sledovaný úsudek unikl, učinil bych přísahu jako obané Argu, že si dříve nenechám narůst vlasy, dokud v novém boji nezvítězím nad úsudkem Simmiovým a Kebetovým.

Ale říká se, že proti dvěma ani Herakles neobstojí.

Nuže povolej na pomoc i mne, Iolea. dokud je ještě světlo.

Volám tě tedy na pomoc, ale ne jako Herakles, nýbrž jako Ioleos Heraldea.

Na tom nebude záležet. Ale nejprve se střežme, aby se nám cosi nestalo.

Co to? řekl jsem já.

Abychom nezanevřeli na rozumové úvahy a nestali se »misology«, tak jako bývají »misanthropové«; neboť není většího zla, které by se mohlo někomu stát nežli toto, že by zanevřel na rozumové úvahy. Vzniká pak i misologie i misanthropie z téhož způsobu myšlení. Misanthropie totiž vniká do člověka z toho, že k někomu pojme silnou důvěru bez náležité znalosti a domnívá se, že ten Člověk je veskrze pravdivý a poctivý i věrný, ale potom o málo později nalezne, že to je člověk špatný a nevěrný, a pak zase pozná totéž o jiném; a když se toto někomu stane mnohokrát, a to nejvíce od těch, které pokládal za nejbližší a nejdůvěrnější přátele, na konec po častých takových nárazech zanevře na všechny a domnívá se, že na nikom není naprosto nic dobrého. Či ty jsi ještě nepozoroval, že se to tak stává?

Ovšemže, řekl jsem.

Nuže to je jistě nepěkné a je zřejmo, že se takový člověk pokoušel zacházeti s lidmi bez náležité umělosti v oboru toho, co je lidské. Neboť patrně kdyby s nimi zacházel znalecky, smýšlel by tak, jak se věc vskutku má, že příliš dobrých a na druhé straně příliš špatných jest jen málo, nejvíce pak že je těch uprostřed.

Jak to myslíš? řekl jsem.

Právě tak, odpověděl, jako o příliš malých a příliš velikých; nemyslíš, že nic není tak řídké jako buď příliš veliký nebo příliš malý člověk nebo pes nebo cokoli jiného? Nebo zase rychlý nebo pomalý nebo ošklivý nebo krásný nebo bílý nebo černý? Či jsi nepozoroval, že u všech takových vlastností jsou krajnosti zastoupeny řídce a málo, kdežto prostřední stupně hojně a mnoho?

Ovšemže.

Nuže nemyslíš, že kdyby byl uspořádán závod v špatnosti, že i tu by se objevilo jen velmi málo prvních?

Podobá se, řekl jsem.

Ano, podobá se. Avšak rozumové úvahy nejsou podobny Lidem po této stránce – to jsem se jenom právě teď dal tebou zavésti – nýbrž po jiné. Někdo totiž uvěří v pravdivost některé úvahy bez náležité umělosti v oboru usuzování, a potom o něco málo později se mu ta úvaha uzdá nepravdivou – při čemž někdy takové je, jindy zase není – a tak opět jiná a jiná. To se stává nejvíce těm, kteří se zabývají protikladným usuzováním; ti se, jak víš, na konec domnívají, že dosáhli nejvyšší moudrosti a že jediné oni vypozorovali, že ani při věcech ani při úsudcích není při ničem nic zdravého ani pevného, nýbrž že všechno, co jest, zrovna tak jako v Euripu se točí sem a tam a ani chvíli není na žádném místě v klidu.

To máš zcela pravdu.

Nuže tedy, Faidone, to by byl jistě žalostný stav, jestliže by Člověk, při možnosti nějakého úsudku pravdivého a pevného a rozumu přístupného, pro styk s nějakými takovými úsudky, které se jednou zdají pravdivé a jindy zase ne, jestliže by nedával vinu sobě ani své neumělosti, nýbrž na konec by pro trapný dojem rád svalil vinu se sebe na úsudky a pak by již zbytek života ztrávil v nenávistném odporu k rozumovým úvahám vůbec a v jejich hanění a byl by zbaven pravdy a poznání toho, co jest.

Při Diovi, řekl. jsem, to by byl ovšem žalostný stav.

Především se tedy, řek], střežme tohoto a nevpouštějme do duše mínění, že snad v rozumových úvahách není nic zdravého, nýbrž mnohem spíše si mysleme, že my sami ještě nejsme ve zdravém stavu, avšak že se musíme vzmužit a vynasnažit se o dosažení zdravého stavu – ty a ti druzí ještě pro všechen další život, já však už jen pro samu smrt. Je totiž obava, že se já v přítomné chvíli právě k ní nechovám jako milovník moudrosti, nýbrž po způsobu tuze nevzdělaných lidí jako milovník vítězení. Ti totiž, kdykoli o něčem sporném hovoří, nestarají se o to, jak se mé ta věc, která je předmětem rozpravy, nýbrž o to se snaží, aby se to, co oni sami pronesli jako svůj názor, stalo míněním přítomných– A já, jak se mi zdá, se budu v nynější chvíli od nich lišiti jen v téhle jedné věci: nebudu se totiž snažit, aby se co já mluvím zdálo pravdou přítomným, leda mimochodem, nýbrž aby se mně samému co nejvíce zdálo, že tomu tak jest. Uvažuji totiž, milý příteli – podívej se, jak zištně – takto: jestliže je pravda, co mluvím, je dobře dát se o tom přesvědčit; pakli však po smrti člověka již není nic, tu aspoň tuto samou chvílí před smrtí nebudu svým společníkům tak nepříjemný svými nářky a tato má nerozumnost se mnou nepotrvá – to by bylo věru zlé – nýbrž za krátko zahyne. Jsem tedy připraven, Simmio a Kebete, a takto přistupuji k rozpravě. Vy pak, jestliže mne poslechnete, budete se málo starat o Sokrata a mnohem více o pravdu; jestliže se vám bude zdát, že mluvím něco pravdivého, projevte se mnou souhlas, pakli ne, všemi důvody mi odpírejte, abych snad já z horlivosti sám sebe a zároveň i vás neoklamal a pak neodešel, zanechaje ve vás jako včela žahadlo.

Nuže pojďme, řekl. Nejprve mi připomeňte, co jste říkali, jestliže se ukáže, že si to nepamatuji. Simmias, jak myslím, nedůvěřuje a bojí se, aby duše, třeba byla něco božštějšího a krásnějšího než tělo, přece dříve nezanikla, jsouc něco na způsob harmonie; Kebes pak, zdálo se mi, se mnou sice souhlasí, že je duše něco trvalejšího než tělo, ale tohle prý je každému nejasné, zdali duše, když opotřebuje mnoho těl a mnohokrát, po opuštění posledního těla nyní sama nehyne a není-li právě toto smrt, zahynutí duše, protože tělo hyne stále bez přestání. Zdali pak je, Simmio a Kebete, co máme zkoumati, toto či něco jiného?

Oba souhlasili, že to je to.

Zdali pak tedy předcházející myšlenky odmítáte všechny či jedny ano, druhé ne?

Jedny ano, druhé ne.

Co tedy, otázal se, říkáte oné myšlence, že učení je vzpomínání, a když tomu tak jest, že nutně naše duše byla dříve někde jinde, nežli byla upoutána v těle?

Já, řekl Kebes, i tehdy jsem jí byl neobyčejně přesvědčen a také nyní při ní trvám jako při žádné jiné myšlence.

A já, řekl Simmias, jsem sám na tom také tak a velmi bych se divil, kdybych měl někdy o této věci nějaké jiné mínění.

A Sokrates pravil: Však musíš, příteli z Theb, pojmouti jiné mínění, ač jestliže zůstane v platnosti tahle domněnka, že harmonie je věc složená, duše pak že je jakási harmonie skládající se ze stavů napjatých po těle; vždyť asi nepřipustíš svou vlastní myšlenku, že harmonie, věc složená, byla dříve, nežli byly ony věci, z kterých měla být složena. Či připustíš?

Nikterak, Sokrate.

Nuže zdali pak pozoruješ, řekl Sokrates, že docházíš k tomuto důsledku, kdykoli říkáš, že duše byla dříve, než vstoupila do lidské podoby a lidského těla, ale že byla složena z věcí, které ještě nebyly? neboť harmonie ti není nic takového, k čemu ji přirovnáváš, nýbrž dříve vzniká i lyra i struny i tóny, a to ještě nesladěné, ze všeho pak naposled se tvoří harmonie a první zaniká. Tedy jak ti bude tahle myšlenka v souladu s onou?

Nijak, řekl Simmias.

A přece, pravil Sokrates, právě myšlence o harmonii, ač jestliže které jiné, by slušelo, aby byla souladná.

Ano, slušelo by, řekl Simmias.

Tato myšlenka tedy ti není v souladu; nuže hleď, kterou z obou myšlenek si vybereš, že učení je vzpomínání či že duše je harmonie?

Mnohem raději onu, Sokrate. Tato totiž mě napadla bez důkazu, s jakousi pravděpodobností a líbivostí, odkud také obyčejně lidem –vzniká mínění; já však jsem si vědom, že úsudky provádějící důkazy z pravděpodobnosti, bývají chvástavé, a jestliže se Člověk před nimi nemá na pozoru, velmi rády klamou, jak v geometrii tak i ve všech ostatních oborech. Ale myšlenka o vzpomínání a učení byla odvozena z předpokladu, který je hoden přijetí. Bylo totiž asi řečeno, že naše duše jest i před vstupem do těla právě tak, jako jí náleží jsoucnost mající jméno »to, co jest«. Já pak jsem přijal tento předpoklad, jak jsem přesvědčen, náležité a s právem. Z toho tedy pro mne nutně vyplývá, jak se podobá, že nesmím připouštět ani u sebe ani u jiného myšlenku, Že duše je harmonie.

A což, Simmio, řekl Sokrates, tato otázka: zdá se ti, že harmonii nebo některé jiné složenině náleží míti se nějak jinak než jak se mají ony věci, z kterých je složena?

Nikterak.

A také, jak já se domnívám, ani že nic jiného nečiní, ani nic jiného netrpí kromě toho, co buď činí nebo trpí ony složky?

Souhlasil.

Tedy nenáleží harmonii, aby vedla ty věci, z kterých je složena, nýbrž aby jich následovala.

Zdálo se mu tak.

Je tedy vyloučeno, že by v harmonii nastal opačný pohyb nebo zvuk nebo nějaký jiný opak proti jejím částem.

Ovšem, to je vyloučeno.

A což, není-li každá harmonie přirozeně takovou harmonií, jak je naladěna?

Nerozumím.

Bezpochyby, řekl Sokrates, že jestliže se více naladí a ve větším rozsahu, ač je-li to možné, byla by harmonií více a rozsáhlejší, pakli však méně a v menším rozsahu, menší a méně rozsáhlou.

Ovšemže.

Zdali pak tedy je tohle u duše, že by třeba v nejmenším byla jedna duše proti druhé duši právě tímto, totiž duší, ve větším rozsahu a více nebo v menším rozsahu a méně?

Ani dost málo.

Nuže dále, při Diovi: říká se o duši, že jedna má rozum i ctnost a že je dobrá, druhá pak že má nerozumnost a Špatnost a že je zlá? a říká se to pravdivě?

Ovšem že pravdivě.

Jak to tedy vysvětlí někdo z těch, kdo tvrdili, že duše je harmonie? Co řekne, že jsou tyto věci, které jsou v duších, i ctnost i špatnost? Zdali pak že to je zase nějaká jiná harmonie a neharmoničnost? A jedna, dobrá, že je naladěna harmonicky a že má v sobě, sama jsouc harmonií, jinou harmonii, druhá pak že je i sama neharmonická a nemá v sobě jiné harmonie?

To já nemohu říci, odpověděl Simmias; ale je jasno, že by něco takového mluvil ten, kdo pronesl ono tvrzení. Avšak jíž napřed je souhlasně uznáno, že jedna duše není o nic více ani méně duši nežli druhá duše; tento pak souhlas praví, že jedna harmonie není o nic více ani ve větším rozsahu harmonií než druhá harmonie, ani méně ani v menším rozsahu. Pravda? Ovšemže. A že harmonie, když není o nic více ani méně sladěna; je tomu tak? Jest.

Když pak není ani více ani méně sladěna, je snad o něco více nebo méně účastna harmonie či stejně? Stejně. Tedy zajisté duše, když jedna není právě tínalo, více nebo méně sladěna?

Tak jest.

Když se to s ní takto má, nebyla by o nic více účast–na neharmoničnosti ani harmonie?

To tedy jisté ne.

A když se to s ní takto má, zdali pak by mohla jedna více než druhá být účastna špatnosti nebo ctnosti, ač jestliže špatnost je neharmoničnost a ctnost harmonie?

O nic více.

Ba spíše snad, Simmio, podle správného úsudku žádná duše nebude účastna špatnosti, ač jestliže jest harmonií; vždyť přece harmonie, když je dokonale právě tímto, harmonií, nikdy by nemohla být účastná neharmoničnosti.

Jistě ne

Tedy ani duše ne špatnosti, když je dokonale duší.

Jak by také mohla, aspoň podle toho, co bylo napřed řečeno?

Tedy podle výsledku této úvahy všechny duše všech Živých tvorů budou nám stejné dobré, ač jestliže jsou duše svou přirozeností stejně tím, co jsou, totiž dušemi.

Mně se tak zdá, Sokrate.

Zdali pak se ti také zdá, řekl Sokrates, že to je tak v pořádku a že by úsudek musil snášet tyto věci, kdyby byl správný onen předpoklad, že duše je harmonie?

Ani dost málo.

A dále, otázal se, nemá snad ze všeho, co jest v člověku, podle tvého mínění vládu právě duše, zvláště rozumná?

Zajisté.

Zdali pak při tom ustupuje stavům tělesným či se jim také staví na odpor? Myslím na příklad něco lakového, jako když je člověku horko a má žízeň a tu ho vléci na opačnou stranu, aby nepil, a když má hlad. aby nejedl – u tak asi vidíme i v jiných nesčíslných věcech, jak se duše staví na odpor tělesným stavům; či ne?

Ovšem Že ano.

Nuže, zdali pak jsme zase v dřívější úvaze souhlasně neuznali, že by duše jakožto harmonie nikdy nezněla protivně proti tomu, jak by se napínaly a povolovaly a rozechvívaly a do kteréhokoli jiného stavu se dostávaly ty věci, z kterých by právě harmonie vznikala, nýbrž že jich následuje a nikdy by jich sama neřídila?

Ano, uznali jsme, jak by ne?

A hle, nyní se nám jeví, že dělá něco zcela opačného, že totiž řídí ony všechny činitele, z kterých prý jest, a bezmála ve všem po celý život se jim staví na odpor a všemi způsoby jim vládne jako paní: jedny krotí přísněji a s bolestmi, což se děje v gymnastice a v lékařství, jiné mírněji, a tu vyhrožuje, tu napomíná, rozmlouvajíc s žádostmi a hněvy a strachy, jako by ona byla něco jiného a ony také něco jiného. Něco takového má asi také Homér v Odyssei, kde praví o Odysseovi: potom se udeřil o prsa a takto domluvil srdci: jenom to, srdce, snes; vždyť sneslo jsi horší už věci.

Domníváš se, že měl při skládání těchto veršů na mysli. jako by duše byla harmonie a dávala se vésti od tělesných stavů? Ne snad spíše, že je sama vede a nad nimi vládne a že je sama cosi mnohem božštějšího, než aby byla srovnávána s harmonií?

Při Diovi, Sokrate, mně se tak zdá.

Tedy to není, můj milý, nijak v pořádku, abychom říkali, že duše je nějaká harmonie; vždyť bychom se neshodovali, jak se podobá, ani s Homérem, božským básníkem, ani sami se sebou.

Je tomu tak.

Nuže dobře, řekl Sokrates; s Thebankou Harmonií nám to dopadlo, jak se podobá, hezky smířlivě; ale jak to bude s Kadmem, Kebete? Jak si toho usmíříme a jakou řečí?

Zdá se mi, řekl Kebes, že ty to vynalezneš; aspoň tenhle důkaz proti harmonií jsi pronesl tak zvláštním způsobem proti mému nadání! Když byla tvá myšlenka za řeči Simmiovy v úzkých, velice jsem se divil, bude-li si kdo moci něco počíti s jeho výkladem; zdálo se mi tedy velmi divným, Že nevydržel hned prvního útoku tvé řeči. Proto bych se nedivil, kdyby se totéž stalo i řeči Kadmově.

Můj milý, řekl Sokrates, jen ne tak veliké slova, aby snad nám něco neuřklo a neobrátilo na útěk úvahu, která má přijíti. Než o to se postará bůh, my pak jako u Homéra jdouce blízko proti sobě zkoušejme, zdali snad je v tvé řeči něco podstatného. Jest pak jádro toho, co hledáš, tohle; žádáš, aby bylo dokázáno, že naše duše je nezničitelná a nesmrtelná, sice že bude nerozumná a pošetilá ta nebojácnost muže. filosofa, který maje zemříti se nebojí a soudí, že se bude mít na onom světě mnohem lépe, než kdyby zemřel proživ život jiným způsobem. Ale ukazovati, že duše je něco silného a božského a že byla ještě dříve, nežli jsme se my stali lidmi – to všechno, jak pravíš, může bez překážky ukazovat ne nesmrtelnost, ale že duše je něco věkovitého a že dříve kdesi byla nevýslovně dlouhý čas a že znala i dělala velmi mnoho věcí; avšak jistě že přes to všechno nebyla nic nesmrtelného, nýbrž právě to, že přišla do lidského těla, bylo jí počátkem zkázy, jakoby nemoc; a v útrapách prý žije tento život a končíc jej v tak zvané smrti že hyne. A nic na tom podle tvé řeči nezáleží, zdali vchází do těla jednou Či mnohokrát – aspoň pokud jde o strach jednoho každého z nás; neboť ten strach je oprávněný, není-li člověk nerozumný, pokud nevíme ani nemůžeme odůvodniti, že duše je něco nesmrtelného. Takové asi jsou, myslím, věci. Kebete, co říkáš; a úmyslně to znova opakuji, aby nám nic neuniklo a abys mohl. chceš-li, něco přidati nebo ubrati.

A Kebes pravil: Ne, nic nepotřebuji v tu chvíli ani ubrat ani přidati; jest to opravdu tohle, co říkám.

A tu Sokrates udělal dlouhou přestávku a něco sám u sebe promyslil; potom pravil: To není maličkost, Kebete, co hledáš; neboť je třeba úplně probrati příčinu vznikání a zániku. Já ti tedy vyložím, budeš-li chtít, své zkušenosti o těch věcech; potom, bude-li se ti jevil něco z toho, co řeknu, užitečným, užiješ toho k přesvědčení ve věcech, o kterých mluvíš.

Ale ovšem ze chci, řekl Kebes.

Poslouchej tedy, já ti to povím. Já, Kebete, když jsem byl mlád, neobyčejně jsem zatoužil po tom vědění, které nazývají vědou o přírodě; zdálo se mi totiž něčím znamenitým, znáti příčiny každé věci, čím každá věc vzniká a čím zaniká a čím jest. A mnohokrát jsem přemítal sem a tam, uvažuje nejprve o takovýchto věcech: Zdali pak, když teplo a studeno se dostane do jakéhosi kvašení, tehdy, jak někteří tvrdili, vskutku se z toho líhnou živočichové? A zdali pak to, čím myslíme, je krev či vzduch či oheň? Nebo žádná z těchto látek, nýbrž je to tak, že mozek poskytuje sluchové, zrakové i čichové počitky a z těch vzniká paměť a mínění, a z paměti a mínění, když se ustálí, že takto vzniká vědění? A zase naopak jsem zkoumal zániky těchto věcí a různé stavy věcí nebeských i pozemských, konečně však jsem se sám sobě uzdál tak neschopným k tomuto zkoumání jako nic jiného na světě. A povím ti něco. co o tom dostatečně svědčí: dříve jsem měl totiž o některých věcech určité vědomosti, jak se zdálo mně i ostatním, tehdy však jsem tímto zkoumáním pro ně tak silně oslepl, že jsem ztratil z vědomí i to, o čem jsem se před tím domníval, že to vím; to se týkalo mimo mnoho jiných věcí i otázky, čím člověk roste. O tom jsem se totiž před tím domníval, že to je každému jasné, totiž Že roste pitím a jídlem; když totiž z pokrmů přibude k masu maso a ke kostem kosti a když takto obdobně i k ostatním částem přibude to, co je každé z nich příbuzné, tehdy že se původně malé množství hmoty později rozmnoží a tak že se malý člověk stává velkým. Takto jsem se tehdy domníval; nezdá se ti, že dobře?

Ó ano, řekl Kebes.

Nuže podívej se ještě na tohle. Domníval jsem se, že stačí pro mé mínění, kdykoli znamenám, že veliký člověk přistoupě k malému je větší samou hlavou, a tak i kůň v poměru ke koni; a ještě zřejmější příklady než tohle: deset se mi zdálo více než osm proto, že to je osm a ještě dvě, a dvouloketní míra že je větší než jeden loket, protože jej svou polovicí přečnívá.

Nuže, řekl Kebes, a co se ti zdá nyní o těch věcech?

To, že jsem, ví bůh, daleko od domněnky, jako bych znal příčinu některé z těchto věcí; vždyť si ani nevěřím, že když někdo k jednotce přidá jednotku, že se buďto ta jednotka, ke které bylo přidáno, nebo ta, která byla přidána, stala dvojkou, nebo že ta, která byla přidána, a ta, ke které byla přidána, se staly dvojkou přidáním jedné ke druhé; je mi totiž divné, že když jedna i druhá jednotka byly od sebe zvlášť, byla každá z nich jednotkou a nebyly tehdy dvě, ale když se k sobě vespolek přiblížily, tu se jim tohle stalo příčinou, aby se z nich stala dvojka, totiž to sejití, že byly položeny blízko vedle sebe. Ani když někdo rozdělí něco, co je jedno, nemohu již míti přesvědčení, že zase to je příčinou, to rozdělení, že vznikla dvojice; neboť tu se vyskytuje opačná příčina vzniku dvojice než tehdy. Tehdy totiž byla v tom, že se jedno s druhým vespolek sbližovalo a skládalo, nyní že se jedno od druhého oddaluje a odlučuje. Ani si už nemohu zjednati přesvědčení, že vím, čím vzniká jedno, a jedním slovem ani o ničem jiném, čím vzniká nebo zaniká nebo jest při tomto způsobu postupu, nýbrž sám nazdařbůh míchám jakýsi jiný způsob, a tento nijak nepřipouštím.

Ale jednou jsem slyšel kohosi čisti z knihy, jak pravil, Anaxagorovy, že prý rozum jest to, co působí řád a co je všeho příčinou; tu jsem měl radost z této příčiny a zdálo se mi, že to je jaksi v pořádku, ze rozum jest příčinou všech věcí, a pomyslil jsem si, že je-li tomu tak, že tedy rozum, působící řád, všechno pořádá a každou jednotlivou věc klade tam, kde by byla v nejlepším stavu; jestliže by tedy někdo chtěl nalézti u každé věci příčinu, jak vzniká nebo zaniká nebo jest, že musí u ní nalézti (o, jaké je pro ni nejlepší buď bytí nebo kterýkoli jiný stav nebo činnost; z tohoto tedy důvodu že nenáleží člověku nic jiného zkoumati, jak o té samé věci, tak o ostatních nežli stav nejlepší a nejdokonalejší. Ten člověk pak že zároveň nutně zná i horší stav, neboť vědění o tom obojím je totéž. Toto pak uvažuje ke své radostí jsem myslil, že jsem nalezl učitele příčiny toho, co jest, odpovídajícího mému přání, Anaxagoru, a ten že mi poví, nejprve zdali je země plochá či kulatá, a až mi to poví, že mi k tomu vyloží i příčinu a nutnost, a to tak, že řekne, co je lepší, a že bylo lépe, aby byla taková; a jestliže řekne, že jest země uprostřed, že k tomu vyloží, že bylo lépe, aby byla ve středu; a jestliže mí toto objeví, byl jsem připraven, že už nikdy nezatoužím po jiném druhu příčiny. Ovšem také o slunci jsem byl připraven zrovna tak se dovědět i o měsíci a o ostatních hvězdách, o jejich poměrné rychlosti a obratech a ostatních stavech, jak asi jest pro každou lépe vykonávati ty činnosti a snášeti stavy, které snáší. Neboť nikdy bych si byl o něm nemyslil, že by při svém tvrzení, že jsou ty věci spořádány od rozumu, uvedl pro ně nějakou jinou příčinu, nežli že je nejlepší, aby byly tak, jak právě jsou. Myslil jsem tedy, že dávaje každé jednotlivé z nich i všem společné náležitou příčinu, vyloží to, co je pro každou zvlášť nejlepší a co je společné dobré pro všechny. A nebyl bych dal ani za nevím co ty naděje, nýbrž chopil jsem se velmi horlivě těch knih a četl jsem je, co nejrychleji jsem mohl. abych co nejdříve znal to nejlepší i horší.

Tu však jsem se, příteli, rázem rozloučil s tou neobyčejnou nadějí, když pokračuje v čtení vidím, že ten muž k ničemu neužívá rozumu, ani mu nepřičítá žádné příčiny směřující k pořádání věcí, nýbrž že za příčiny uvádí vzduchy a aithery a vody a mnoho jiných divných věcí. A zdálo se mi, že se to má s ním zcela podobně, jako kdyby někdo napřed říkal, že cokoli Sokrates koná, koná všechno z rozumu, a potom, když. by se pokusil jmenovati příčiny jednotlivých mých úkonů, by řekl, nejprve že já zde nyní sedím z té příčiny, že se mé tělo skládá z kostí a svalů a kosti že jsou pevné a jsou od sebe odděleny mezerami, kdežto svaly se mohou napínati a povolovati, objímajíce kosti s masem i koží, která to drží pohromadě; když se tedy kosti ve svých spojeních pohybuji sem a tam, svaly svým povolováním a napínáním patrně způsobují, že já jsem schopen ohýbati nyní své údy a pro tuto příčinu tady skrčen sedím. A pro to, že e vámi rozmlouvám, by pak zase jmenoval jiné takové příčiny, zvuky a vzduch i sluch a nesčíslné mnoho jiných takových věcí, ale zapomněl by jmenovati ty opravdové příčiny, že když Athéňané uznalí za lepší mě odsoudili, z té příčiny také zase já uznávám za lepší zde seděti a za spravedlivější zůstat a podstoupit trest, který poručí; neboť, u psa, tyhle svaly a ty kosti by byly, myslím, už dávno buď v Megaře nebo v Boiotii, kam by byly zaneseny míněním o tom, co je nejlepší, kdybych si nebyl myslil, že spravedlivější a krásnější než utíkání a prchání je učinit obci zadost a podstoupili trest, kterýkoli ona stanoví. Ale nazývati takovéto věci příčinami je příliš nevhodné; kdyby však někdo říkal, že kdybych neměl takové věcí jako kosti a svaly a co všecko jiného mám, nebyl bych s to, abych dělal, co se mi uzdá, mluvil by pravdu; avšak říkat, že ty věci jsou příčinou, že dělám to, co dělám, a že to znamená jednati podle rozumu, a ne volba toho, co je nejlepší, v takové řečí by bylo mnoho a veliké lehkomyslnosti. Jak je možno nerozeznati, že něco jiného je to, co je vskutku příčinou, a něco jiného to, bez čeho by příčina nikdy nebyla příčinou! A tu, jak vidím, lidé právě to jakoby ve tmě nahmatávají a mluví o tom jako o příčině, užívajíce tu názvu nenáležitého. Proto tedy také jeden obklopuje zemi vírem a dělá, že je země udržována na svém místě nebem, druhý jako širokým neckám jí podkládá za podstavec vzduch. Ale tu moc, která působí, že ty věci jsou nyní v takové poloze, jaká je pro ně nejlepší, tu ani nehledají, ani netuší, že má jakousi daimonskou sílu, nýbrž si myslí, že by dovedli jednou nalézti nového Atlanta, silnějšího než jest ten náš, nesmrtelnějšího a lépe všechno udržujícího, a nic netuší, že to je v pravém smyslu slova dobro a potřebno, co svazuje a drží pohromadě. Kdybych se mohl poučit o takovéto příčině, jak to s ni asi je, s největší radostí bych vstoupil ke komukoli do učení; když však jsem byl zde o ni připraven a nebyl jsem schopen ani sám ji nalézti, ani se o ní poučiti od jiného, užil jsem druhého způsobu plavby k hledání příčiny. Přeješ si, Kebete, abych ti o něm učinil výklad, s jakou námahou jsem jej provedl?

Ano, neobyčejně si to přeji.

Nuže ledy, pokračoval Sokrates, když už jsem měl dost toho zkoumání věcí, potom se mi zdálo, že si musím dát pozor, aby se mi nestalo totéž, co se stává těm, kdo se dívají na zatmění slunce a konají pozorování: někteří si totiž kazí oči, jestliže nepozorují obraz slunce na vodě nebo na něčem takovém. Takového něco jsem si pomyslil i já a dostal jsem strach, abych nadobro neoslepl na duši, kdybych hleděl očima na věci a snažil se jich každým smyslem dosáhnouti. Tu se mi tedy uzdálo, že se musím utéci k myšlenkám a na nich pozorovati pravdu věcí. Ovšem snad mé přirovnání jistým způsobem není případné; neboř nepřipouštím tak docela, že ten, kdo pozoruje jsoucna na myšlenkách, pozoruje je více na obrazech než ten, kdo je pozoruje na věcech samých. Než tedy dal jsem se tímto směrem po každé si učiním základem myšlenku, o které usoudím, že je nejpevnější, a cokoli se podle mého zdání s ní shoduje, to pokládáni za pravdivé, ať jde o příčinu nebo o všechny ostatní věci, cokoli pak se o ní neshoduje, za nepravdivé. Chci ti ještě zřetelněji pověděti, co myslím, neboť se domnívám, že tomu nyní nerozumíš.

Bůh ví, řekl Kebes, ne příliš.

Nuže myslím to takto – není to nic nového, nýbrž jen to, co jsem stále mluvil i jindy a také v přítomné rozmluvě bez přestání mluvím. Hodlám se tedy pokusit ti ukázati ten druh příčiny, který jsem si pracně sestrojil, a vracím se k oněm mnoho přetřásaným myšlenkám a od nich začínám, předpokládaje totiž, že jest jakési krásno samo o sobě a tak i dobro, velikost a všechno ostatní; jestliže mi ty věci připouštíš a uznáváš, že jsou, doufám, že ti z folio naleznu příčinu a dokáži, že je duše nesmrtelná.

Ale ano, řekl Kebes, věz, že ti to připouštím, a hleď co nejrychleji provésti svůj důkaz.

Pozoruj tedy důsledky oněch věcí, zdali budeš mít o nich stejné mínění se mnou. Zdá se mi totiž, že jestliže jest něco jiného krásného mimo samo krásno, není krásné pro nic jiného než proto, že má účast v onom krásnu; a tak soudím o všech věcech. Připouštíš takovouto příčinu?

Připouštím.

Proto tedy již nechápu, řekl Sokrates, ostatních příčin, těch učených, ani jim nemohu rozumět; ale jestliže mi někdo říká, proč je něco krásné, totiž že má buď skvoucí barvu nebo krásný tvar nebo některou jinou z takových vlastností, tu či takových výkladů nevšímám – neboť při všech takových výkladech jsem jen uváděn ve zmatek – avšak držím se prostě a neučeně a snad i bláhově té myšlenky, že nic jiného to nečiní krásným nežli buď přítomnost nebo účast onoho krásna, nebo ať již to krásno sem přistoupilo kudykoli a jakkoli; o této věci se totiž ještě nemohu určitě vyslovit, ale o tom ano, že všecky krásné věci jsou krásné krásnem. neboť toto se mi zdá nejbezpečnější odpovědí i mně samému i jinému; když bych se držel této myšlenky, myslím, že bych nikdy nepadl, a naopak pokládám za bezpečné odpovědět i sám sobě i komukoli jinému, že krásné věci jsou krásné krásnem. Či nedá se tak i tobě?

Ano, zdá se.

A tedy velikostí že jsou veliké věci veliké a větší větší a malostí menší věci menší?

Ano.

Tedy ani ty bys nepřisvědčil, kdyby někdo o někom řekl, že je proti druhému větší hlavou, a ten menší že je právě tímtéž menší. Proti tomu bys důrazně prohlašoval, že ty nesoudíš nic jiného, nežli že všechno, cokoli je proti druhému větší, není větší ničím jiným než velikostí, a proto, pro velikost, že je větší, a co je menší, že ničím jiným není menší než malostí, a pro to, pro malost, že je menší. Obával by ses, myslím, aby proti tobě nevystoupila nějaká námitka, kdybys řekl, že je někdo větší a menší hlavou; mohlo by se ti namítnout, předně, že podle tebe to větší je větší a to menší je menší touž věcí, potom, že ten větší je větší hlavou, malou věcí, a to že je tedy div, být veliký něčím malým; Či by ses toho nebál?

A Kebes zasmáv se řekl: Arciže.

Jistě tedy, pravil Sokrates, by ses mi říci, že deset je dvěma více než osm a působením této příčiny nad ono číslo vyniká, a ne že to je množstvím a skrze množství; a dvouloketní míra že jest polovicí větší než loket a ne velikostí – to je jistě asi tatáž obava.

Ovšemže.

A jistě by ses měl na pozoru, abys neřekl, že když se k jedné přidá jedna, že příčina vzniku dvou je to přidání, nebo když se jedna rozpůlí, to rozpůlení? A hlasitě bys volal, že nevíš, že by každá jednotlivá věc vznikala nějak jinak než tím, že nabude účasti ve vlastni jsoucností každého jednotlivého jsoucna, v kterém právě má účast, a tak i v těchto případech že nemůžeš uvésti žádnou jinou příčinu vzniku dvou nežli nabytí účasti v dvojce; té že se musí státi účastný ty věci, které mají býti dvě, a jednotky to cokoli má být jedno, ale tohle rozpůlování a přidávání a ostatní takovéto chytrosti bys nechal být a ponechal bys takové odpovědi těm, kteří jsou tebe moudřejší. Ty sám obávaje se, jak se říká, svého vlastního stínu a své nezkušenosti, držel by ses té bezpečné opory, která je v onom předpokladu, a odpověděl bys takto. Kdyby pak někdo sahal na sám předpoklad, nechal bys ho být a neodpověděl bys, dokud bys neprozkoumal, zdali li důsledky z něho vzešlé vespolek souhlasí či nesouhlasí; a když bys mel podati výklad o něm samém, podával bys jej zrovna tím způsobeni, že bys položil za základ zase jiný předpoklad, který by se ti z vyšších předpokladů jevil nejlepším, až bys přisel k něčemu vyhovujícímu. Při tom by ses však nepletl jako milovníci sporných řečí, tak abys rozmlouval o počátku i o těch věcech, které z něho pocházejí, jestliže bys chtěl vskutku nalézti některé ze jsoucen. Neboť o tom u nich snad není ani řeči a nevěnují tomu žádnou péči; pro svou moudrost jsou totiž schopni všechno dohromady míchat a při lom přece dovedou být sami sebou spokojeni; ty však, ač jsi-li z milovníků moudrosti, myslím že bys, dělal tak, jak já pravím.

Máš zcela pravdu, řekl Simmias a zároveň i Kebes.

Echekrates. U Dia, Faidome, to se rozumí; neboť podle mého zdání to pověděl neobyčejně jasně i pro toho, kdo má jen trochu málo rozumu.

Faidon. Ovšemže, Echekrate, a také všem přítomným se tak zdálo.

Ech. A jistě i nám, kteří jsme tehdy nebyli přítomni a nyní to posloucháme. Než jaké pak řeči se mluvily potom?

Faid. Jak se já domnívám, když mu bylo tohle připuštěno a souhlasilo se, že každý jednotlivý z těch pojmových druhů něco jest a že ostatní věci nabývajíce v nich účasti dostávají právě podle nich jméno, potom se tázal. Jestliže tedy o tom takto soudíš, zdali pak, kdykoli řekneš, že Simmias je větší než Sokrates, ale menší než Faidon, tehdy neříkáš, že v Simmiovi jest obojí, i velikost i malost?

Arciže.

Ale jistě uznáváš, že věta »Simmias převyšuje Sokrata« není tak doslova pravda. Neboť jistě Simmias ho nepřevyšuje už od přirozenosti tím, že jest Simmias, nýbrž velikostí, kterou právě má; a také nepřevyšuje Sokrata, protože Sokrates je Sokrates, nýbrž protože Sokrates má malost proti jeho velikosti, pravda?

Pravda.

A také není od Faidona převyšován tím, že Faidon je Faidon, nýbrž protože má Faidon velikost proti Simmiově malosti.

Tak jest.

Takto tedy má Simmias přívlastek i že je malý i že je velký, protože je uprostřed mezi oběma: u jednoho poddává svou malost jeho velikosti, aby nad něj vynikala, kdežto proti druhému staví svou velikost, vynikající nad jeho malost. A při tom se zasmál a řekl: Podobá se, že se začínám vyjadřovat dokonce až příliš důkladně, ale vskutku tomu asi tak je, jak pravím. Souhlasil.

Říkám to pak proto, že chci, abys nabyl téhož mínění jako já. Mně je totiž zřejmé, nejenom že velikost sama nikdy nechce být zároveň velká i malá, nýbrž i ta velikost, která je v nás, že nikdy k sobě nepřijímá malost a nechce býti převyšována. Avšak nastává jedno z dvojího, buďto že prchá a ustupuje, když k ní přichází opak, totiž malost, nebo když ten opak přijde, že zanikne; nechce však vyčkávati a přijmouti malost a býti něčím jiným než byla. Tak na příklad, já mohu přijmout a vyčkati malost, a ještě jsem ten, kdo právě jsem, tedy já, právě ten, jsem malý; avšak ona, jsouc veliká, se neosmělí být malá. Zrovna tak i malost, která jest v nás, nikdy nechce ani se stávat ani být veliká, a tak ani nic jiného, pokud ještě jest, co bylo, nechce zároveň se stávati a býti opakem, nýbrž při styku s opakem buď odchází nebo hyne.

Docela tak se mi to zdá, řekl Kebes. A tu pravil kdosi z přítomných, uslyšev to – kdo však to tyl, dobře se nepamatuji: Pro bohy, což jsme neuznávali ve své dřívější úvaze pravý opak toho, co se říká nyní? Že z menšího vzniká větší a z většího menší? a že vůbec v tom mají vznik věci opačné, ve věcech opačných? Avšak nyní se patrně tvrdí, že se to nikdy nemůže stát.

A Sokrates obrátiv hlavu a uslyšev ta slova pravil: Tvá připomínka byla chrabrá, ale neuvědomuješ si rozdílu mezi tím, co se tvrdí nyní, a tím, co se tvrdilo tehdy. Tehdy se totiž tvrdilo, že z opačné věci vzniká opačná věc, kdežto nyní, že opačná věc sama se nikdy nemůže stát opačnou sama sobě, ani ta, která je v nás, ani která je v přirozenosti. Ano, můj milý, tehdy jsme mluvili o věcech, které mají opaky a které jsme nazývali jejich názvy, kdežto nyní mluvíme o pojmech samých, které jsou ve věcech a jejichž názvy věci mají; a právě o těch pojmech tvrdíme, že by nikdy nechtěly přijmouti vznik jedny z druhých. A zároveň pohlédnuv na Kebeta řekl: Snad nezpůsobilo, Kebete, i v tobě nějaký zmatek něco z toho, co tento zde řekl?

Teď to se mnou není takové, řekl Kebes; tím ovsem neříkám, že mi mnoho věcí nepůsobí zmatek.

Shodli jsme se tedy, pravil Sokrates, naprosto v tom, že opak nikdy nebude opakem sám sobě. Docela tak.

Ještě považ i tohle, řekl, zdali se tedy se mnou shodneš. Nazýváš něco teplým a něco studeným?

Zajisté.

Zdali pak totéž, čemu říkáš sníh a oheň?

Ví bůh, to jistě ne.

Tedy teplé je něco rázného od ohně a studené něco různého od sněhu?

Ano.

Tedy tohle je, myslím, tvé mínění, že to, co je sníh, přijme-li do sebe teplo, jak jsme pravili dříve, již nikdy nebude to, co bylo, totiž sníh a teplo, nýbrž že po příchodu tepla buď mu ustoupí nebo zanikne.

Ovšemže.

A tak také i oheň, přijde-li k němu studeno, že buď ustoupí nebo zanikne, že se však nikdy neosmělí po přijetí studenosti být ještě to, co byl, oheň a studeno.

Máš pravdu.

Je to tedy, pravil Sokrates, u některých z takových věcí tak, že se netoliko pojmový druh sám domáhá svého jména na všechny časy, nýbrž i něco jiného, co sice není onen pojmový druh, ale má, pokud jest, stále jeho způsobu. Snad bude ještě jasnější, co myslím, na tomto příkladě. Liché musí patrně stále dostávat toto jméno, které nyní vyslovujeme, či ne?

Ovšemže.

Zdali pak jen ono samo jediné ze všeho, co jest – na to se totiž táži – Či také něco jiného, co sice není totožné s lichým, přece však se musí spolu se svým vlastním jménem stále nazývat i takto, lichým, protože mé takovou přirozenou povahu, že se nikdy od lichého neodlučuje? Myslím pak, že to je něco jako je s trojkou i s mnoha jinými pojmy. Pozoruj to u trojky. Nezdá se ti snad, že má být stále nazývána i svým vlastním jménem i jménem Lichého, ačkoli liché není totéž co trojka? Ale přece takovou má přirozenou povahu i trojka i pětka i celá polovice všech čísel, že sice nejsou totéž, co liché, ale každé z nich je stále liché; a zase číslo dvě a čtyři a celá druhá řada čísel, ačkoli nejsou totožná se sudými, přece každé z nich je stále sudé. Připouštíš to Či ne?

Jak by ne?

Dívej se se tedy, co chci ukázat. Jde o tohle: vychází najevo, že netoliko ony opaky se vespolek nepřijímají, nýbrž i všechny ty věci; které sice samy nejsou mezi sebou opačné, ale opaky mají stále v sobě, i ty, jak se podobá, nepřijímají onoho pojmového druhu, který je opačný tomu, který jest v nich, nýbrž při jeho příchodu buď zanikají nebo ustupují. Či neřekneme o čísle tři, že dříve buď zanikne nebo se s ním stane cokoli jiného, nežli by vydrželo, aby jsouc číslem tři stalo se sudým?

Ovšem že ano, řekl Kebes.

A přece není dvojka opakem trojky.

Jistě ne.

Nejsou to tedy jen opačné pojmy, které nesnášejí příchod jeden druhého, nýbrž také některé jiné věci nesnášejí příchod opaků.

Máš zcela pravdu.

Chceš tedy, abychom určili, budeme-li s to, které to jsou?

Ovšemže.

Zdali pak by to byly, Kebete, ty, které přinucuji to, cokoli zaujmou, aby podržovalo nejenom svou vlastní ideu, nýbrž vždycky také ještě ideu něčeho, co je něčemu opakem?

Jak to myslíš?

Jak jsme právě mluvili. Víš přece, že cokoli zaujme idea čísla tři, musí být netoliko tři, nýbrž i liché.

Ovšemže.

K něčemu takovému tedy, tvrdíme, nikdy by nepřistoupila idea opačná oné způsobe, která by to vytvářela. Jistě ne.

A vytvářela to lichost? Ano.

A té je opakem způsoba sudého? Ano. Tedy k číslu tři nikdy nepřijde idea sudého.

To ne.

A tak je číslo tři neúčastno sudého.

Neúčastno.

Trojka je tedy nesudá.

Ano.

Co se tedy týče mých slov, že musíme určiti, které pojmy, ač nejsou něčemu opačné, přece to nepřijímají. – jako na příklad nyní trojka, ač není opakem sudého, nicméně ho nepřijímá, neboť stále s sebou přináší jeho opak, a tak i dvojka proti lichému a oheň proti studenému a přemnoho jiných věcí – nuže viz tedy, zdali to určuješ takto: není to jenom opak, který nepřijímá opaku, nýbrž i ta věc, která přináší něco opačného proti tomu, k čemu sama Jde, ta sama přinášející věc, nikdy by nepřijala opak pojmu přinášeného. A opakuj si znova v mysli, neboť není špatné slyšet jednu věc mnohokrát. Číslo pět nepřijme ideje sudosti, ani číslo deset, jeho dvojnásobek, ideje lichosti. Ovšem dvojnásobek je také sám opakem něčeho jiného, ale přece nepřijme ideje lichosti; a jistě ani pojem půldruhého ani ostatní takové zlomky, obsahující polovinu, nepřijmou ideje celku, a podobně zase třetina a všechny takové zlomky. Snad totiž sleduješ a máš o tom stejné mínění.

Zcela rozhodně mám stejné mínění a sleduji.

Tak tedy mluv zase ze začátku. Ale neodpovídej mi slovy mých otázek, nýbrž ber si příklad ze mne. Říkám to proto, že vedle odpovědi, o které jsem mluvil na prvním místě, je jisté odpovědi, vidím po nynějším výkladu, jinou jistotu. Kdyby ses mne totiž ptal, co svým vniknutím do těla. způsobí, že tělo bude teplé, nedám ti tu jistou odpověď, tu nevzdělanou, že teplost, nýbrž tu vtipnější, vyplývající z nynějšího výkladu, že oheň. Ani jestliže se otážeš, co svým vniknutím do těla způsobí, že tělo onemocní, neřeknu, že nemoc, nýbrž že horečka; ani na otázku, co svým vniknutím do čísla způsobí, že číslo bude liché, neřeknu, že lichost, nýbrž že jednotka. A tak dále. Nuže viz, zdali už dostatečně víš, co chci.

Ano, úplně dostatečně.

Odpověz tedy, řekl Sokrates, co svým vniknutím do těla způsobí, že tělo bude živé?

Duše, odpověděl.

A je tomu vždycky tak?

Jak by ne? řekl Kebes.

Cokoli tedy zaujme sama duše, vždy k tomu přichází přinášejíc život?

Ovšem že přichází.

Zdali pak je něco opakem života či nic?

Jest.

Co?

Smrt.

Jistě tedy duše nikdy nepřijme opak toho, co sama vždy přináší, jak vyplývá z toho. o čem jsme se dříve shodli?

Zcela rozhodně, pravil Kebes.

Nuže, jak jsme právě před chvílí nazývali to, co nepřijímá ideje sudosti?

Nesudým.

A co nepřijímá spravedlivého a cokoli nepřijímá musického?

Nemusickým a tam to nespravedlivým.

Dobře; a jak nazveme to, co nepřijímá smrti?

Nesmrtelným. Duše nepřijímá smrti, pravda?

Nepřijímá.

Tedy duše je, věc nesmrtelná.

Nesmrtelná.

Dobře; to tedy máme pokládat za dokázáno, či jak se ti zdá?

Zcela dostatečně to je dokázáno, Sokrate.

A co dále, Kebete? řekl Sokrates. Kdyby nesudé nutně musilo být nezničitelné, zdali pak by nebylo nezničitelné i číslo tři?

Jak by ne?

Tedy zajisté i kdyby neteplé bylo nutně nezničitelné, tu kdykoli by někdo přiblížil ke sněhu teplo, sníh by unikal, zůstávaje neporušen a neroztavený. Vždyť by nemohl zaniknouti, ani zase by nemohl zůstat a přijmout teplost.

Máš pravdu.

Právě tak také, myslím, kdyby nestudené bylo nezničitelné, kdykoli by přicházelo na oheň nějaké studeno, oheň by nikdy nehasl ani by nezanikal, nýbrž neporušen by odešel pryč.

Nutně.

Není-li pak tedy nutno souditi takto i o nesmrtelném? Jestliže je nesmrtelné i nezničitelné, je pro duši nemožno, aby hynula, když by na ni šla smrt; neboť podle toho, co bylo dříve řečeno, nepřijme smrti ani nebude mrtva, právě tak jako číslo tři nebude, jak jsme řekli, sudé, a tak ani sama lichosti ani oheň nebude studený, a tak ani teplost v ohni obsažená. Tu by někdo řekl: »Ale co brání, aby tomu nebylo tak, že se liché sice nestává sudým, když k němu přichází sudé, jak bylo uznáno, avšak že zanikne a místo něho vznikne sudé?« Tomu, kdo by tak mluvil, bychom nemohli dokázat, že nezaniká; vždyť nesudé není nezničitelné; ovšem kdybychom, to byli spolu uznali, snadno bychom dokazovali, že po příchodu sudého liché i číslo tři odcházejí pryč. Také o ohni i teplém i o ostatních věcech bychom mohli takto dokazovat. Či ne?

Ovšem že ano.

Tak je tomu tedy i nyní s nesmrtelném: jestliže uznáváme, že je také nezničitelné, byla by duše kromě toho, že je nesmrtelná, i nezničitelná; pakli však neuznáváme, bylo by potřebí jiné úvahy.

Ne, nic není potřebí, aspoň ne k tomuto účelu; neboť sotva by něčemu jinému bylo možno nepřijímat zkázu, jestliže přijme zkázu nesmrtelné, jež jest věčné.

Bůh, pravil Sokrates, sám pojem života i je-li co jiného nesmrtelného – o tom by, myslím, všichni uznali, že nikdy nezaniká.

Jistě, u Dia, všichni lidé, a jak myslím, ještě více všichni bohové.

Když tedy to, co je nesmrtelné, je také nezničitelné, zdali pak nemusíme soudit, že duše, je-li nesmrtelná, je také nezhubitelná?

Zcela nutně.

Když tedy přichází na člověka smrt, tehdy smrtelná jeho složka, jak se podobá, umírá, ale nesmrtelná odchází pryč neporušena a nezničena, ustoupivši smrti.

To je patrné.

Tedy nade všechnu pochybnost, Kebete, je duše nesmrtelná a nezničitelná a vskutku budou naše duše v Hádu.

Jistě nemám, Sokrate, k tomuto co jiného říci, ani nemohu po žádné stránce nevěřit těm úvahám. Ale jestliže má tuhle Simmias nebo někdo jiný co říci, bylo by dobře, aby to nezamlčel; neboť nevím, na kterou jinou vhodnější dobu by to mohl odkládat nežli je nyní přítomná, chce-li o takových věcech buď něco promluvit nebo uslyšet.

Věru ani já sám, pravil Simmias, již nevím, v čem bych tomu po těchto výkladech nevěřil. Avšak velikost předmětu, o kterém, se mluví, a to, ze mam male mínění o lidské slabosti, mě nutí, abych ještě měl sám u sebe pochybnosti o tom, co bylo řečeno.

Nejenom to, Simmio, řekl Sokrates, ale máš i v tom dobře a také ty první předpoklady, i když jsou pro vás hodnověrné, přece by měly být ještě zevrubněji prohlédnuty; a jestliže je náležitě rozeberete, budete, jak myslím, sledovat cestu rozumné úvahy, jak nejvíce je Člověku možno takové sledování; a jestliže se stane toto samé jasným, nic už nebudete hledat dále.

Máš pravdu.

Ale toto zasluhuje úvahy, mužové, řekl Sokrates, že je-li vskutku duše nesmrtelná, vyžaduje péče, a to netoliko pro tento čas, po který trvá tak řečené žiti, nýbrž pro všechen, a bylo by to tedy takto, jak se zdá, hrozné nebezpečí, jestliže j.i člověk zanedbá. neboť kdyby byla smrt odloučením ode všeho, byla by to výhoda pro lidi zlé, že by se smrtí zbavili zároveň i těla i spolu s duší své špatnosti; takto však, když je zřejmo, že je nesmrtelná, není pro ni asi žádného jiného uniknutí ani záchrany od zlého nežli to, aby se stala co nejlepší a nejrozumnější. Vždyť když jde duše d Hádu, nebere s sebou nic jiného kromě svého vzdělání a své výchovy, kteréž věci podle vypravování zemřelému také nejvíce prospívají nebo škodí hned na začátku cesty na onen svět. Vypravuje se tak, že každého, když zemře, jeho vlastní daimon, kterému byl přidělen za živa se snaží vésti na to jisté místo, na kterém se musí shromáždění podrobit soudu a pak se ubírat do Hádu s oním vůdcem, kterému je uloženo dovésti zemřelé odsud na onen svět. Když pak se jim tam dostane, čeho se jim má dostat, a když tam pobudou tak dlouho, jak je třeba, jiný vůdce je dopravuje zase sem, a to v mnohých a dlouhých obdobích času. Jest pak tedy ta cesta jiná než jak praví Aischylův Telefos; onen totiž tvrdí, že do Hádu vede jednoduchá cesta, ale ta, jak vidím, není ani jednoduchá ani jedna, neboť pak by ani nebylo potřebí vůdců; vždyť by nikdo nikam nemohl zabloudit, kdyby byla jedna cesia. Takto však se podobá pravdě, že má mnoho odboček a křižovatek; svědectvím pro to mi jsou oběti a obřady u nás obvyklé. Tu pak duše spořádaná a rozumná následuje svého vůdce a není neznalá toho, co se děje; která se však chtivé drží svého těla, ta, jak jsem řekl výše, dlouhý čas kolem něho roztoužena těká i kolem viditelného místa, mnoho se vzpírá a mnoho vytrpí, až konečně násilím a stěží je od ustanoveného daimona odváděna pryč. Když pak přijde, kam přicházejí i ostatní, jestliže to je duše neočištěná a udělala něco nečistého – buď že se dopustila nespravedlivých vražd nebo spáchala nějaké jiné takové věci, které jsou těmto příbuzné a jsou činy příbuzných duší– té se každý vyhýbá a straní se jí a nikdo jí nechce být ani společníkem cesty ani vůdcem, nýbrž sama bloudi, stíhana všemi nesnázemi, až se naplní jisté časy, po jejichž příchodu je nutností zanašena do příbytku pro ni vhodného. Avšak duše, která prošla životem čistě a spořádaně a které se dostalo bohů za společníky a vůdce, každá se usadí na místě jí příslušném. Jsou pak mnohá podivuhodná místa na zemi, a země sama není ani taková ani tak veliké, jak míní ti, kteří mají zvyk o ní vykládati; takového přesvědčení jsem já od kohosi nabyl.

Tu řekl Simmias: Jak to myslíš, Sokrate? O zemi jsem totiž i já sám už mnoho slyšel, avšak ne tohle, na čem se zakládá tvé přesvědčení; proto bych to rád slyšel.

Však k tomu není, Simmio, jak se mi zdá, potřebí Glaukova umění, abych ti vyložil, co to je; ale že to je pravda, to je zřejmě těžší a přesahuje Glaukovo umění. Jednak bych snad já ani nebyl s to, jednak, i kdybych to dovedl, zdá se mi. Simmio, že můj život už nestačí na délku toho výkladu. Avšak nic mi nebrání, abych pověděl, jaká je podle mého přesvědčení podoba země a jaká jsou na ní místa.

Však i to stačí, řekl Simmias.

Jsem tedy přesvědčen, pravil Sokrates, že za prvé, je-li země uprostřed nebe a je-li kulatá, nic nepotřebuje ani vzduchu, aby nespadla, ani žádné jiné takové přírodní síly, nýbrž všestranná podobnost nebe sobe samému a rovnovážnost samé země stačí ji držet; neboť rovnovážná věc položená ve středu něčeho stejnorodého, nemá ani dost málo se kam naklonit, nýbrž je y stejné poloze a trvá bez úchylky. To je tedy, řekl, první věc, o které jsem přesvědčen.

A správně, řekl Simmias.

Dále pak, že to je cosi převelikého a že my všichni, od řeky Fasidu až po Herakleovy sloupy, obýváme jen zcela malou část, bydlíce kolem moře jako mravenci nebo žáby kolem močálu, a jinde že obývá mnoho jiných lidí mnoho takových míst, neboť všude po celé zemi je mnoho dutin, rozmanité podoby i velikosti, do kterých se stekla voda, mlha i vzduch; sama pak země leží čistá v čistém nebi, v kterém jsou také hvězdy a které nazývají mnozí z těch, kteří mají zvyk mluviti o takovýchto věcech, aitherem; jeho sedlinou jsou tyto látky a stále se stékají do dutin země. A tu my nepozorujeme, že bydlíme v jejích dutinách, a domníváme se, že bydlíme nahoře na zemi, jako kdyby někdo bydlil uprostřed hlubiny moře a domníval se, že bydli na jeho povrchu, a vida, skrze vodu slunce i jiné hvězdy pokládal by moře za nebe; neboť pro svou nehybnost a slabost by se nikdy nedostal na povrch moře a nikdy by neuviděl, vynoře se a zdvihna hlavu z moře na tato zdejší místa, oč jsou čistší a krásnější nežli ta místa u nich, ani by to neuslyšel od někoho jiného, kdo to sám spatřil. Totéž se děje i s námi; bydlíce totiž v jakési dutině země domníváme se, že bydlíme na jejím povrchu, a nazýváme vzduch nebem, myslíce, že tímto zdánlivým nebem chodí hvězdy. Avšak je tu totéž, že totiž pro svou slabost a nehybnost nejsme s to, abychom pronikli až na konec ovzduší, neboť kdyby někdo došel na jeho vrchol nebo kdyby dostal křídla a doletěl tam, spatřil by zdvihna hlavu –jako zde ryby zdvihajíce hlavy z moře vidí, co je zde, tak by i on spatřil, co je tam; a kdyby jeho přirozenost byla schopna snésti to dívání, poznal by, že tam je to pravé nebe i opravdové světlo i pravá země. neboť tato země i tyto kameny a veškeren zdejší prostor, všechno to je zkaženo a vyžráno, jako bývají věci v moři vyžrány od mořské vody; a v moři se ani nerodí nic, co by stálo za řeč, ani tam není zkrátka nic dokonalého, nýbrž jen výmoly, písek, nesmírná bláta i močály, kdekoli je také země, věci, které ani dost málo nejsou hodny, aby byly srovnávány s krásami u nás. Avšak ony věci nahoře zase ještě mnohem více vynikají, jak by se ukázalo, nad věci u nás. Jestliže puk je vskutku vhodné vypravovat mythos, stojí za to poslechnouti, Simmio, jaké jsou ty pozemské věcí pod nebem.

Věru, Sokrate, řekl Simmias, my bychom rádi poslechli to vypravování.

Vykládá se tedy, příteli, nejprve že země sama, kdyby se na ni někdo díval shora, je na pohled taková, jako jsou míče z dvanácti koží, pestrá, proložená barvami; zdejší barvy, jichž užívají malíři, jsou jakoby jejich vzorky. Avšak tam je celá země z takových barev, a ještě z mnohem jasnějších a čistších než jsou tyto. Jedna část je totiž nachová a podivuhodné krásy, druhá zlatistá, jiná, která je bílá, bělejší nad křídu nebo sníh; a stejně tak se skládá i z ostatních barev, a ještě z více a krásnějších než které jsme my kdy viděli, neboť i samy tyto její dutiny, jsouce naplněny vodou a vzduchem, dávají jakýsi vzhled barvy, lesknouce se v rozmanitosti ostatních barev, takže se zraku jeví jakási jednotná její podoba se souvislou pestrosti. Taková je ta země a na ní rostou obdobné rostliny, stromy, květy i plodiny; a stejně tak mají také i hory a kameny v témž poměru krásnější hladkost i průzračnost i barvy; také zdejší kameny, ceněné jako drahokamy, jsou jejich částicemi, karneol, jaspis, smaragd a všechny takové, avšak tam je všechno bez výjimky takové a ještě krásnější. Příčina toho je to, že tam ty kameny jsou čistí; a ne vyhlodané ani zkažené puchřením a daností, jako ty zdejší, od látek, které se sem stékají, jež i kamenům i zemi a také životům i rostlinám způsobují ošklivosti a nemoci. Tím vším je ta skutečná země vyzdobena a ještě zlatem i stříbrem a také jinými takovými věcmi. Neboť všechno to je v přírodě vidět, protože toho je mnoho, ve velkých kusech a všude na zemi, takže je země se svým vzhledem podívanou šťastných diváků. Dále jsou na ní četní jiní živoci a také lidé; jedni bydlí re vnitrozemí, jiní kolem vzduchu jako my kolem moře, jiní pak na ostrovech, které jsou u pevniny a které obtéká vzduch. Jedním slovem, co je nám pro naše potřeby voda a moře, to je tam vzduch, a co nám je vzduch, to je pro tam ty aither. Podnebí má u nich takovou povahu, že jsou bez nemoci ti mají mnohem delší život nežli ti zde; také zrakem, sluchem, rozumností a všemi takovými schopnostmi se od nás liší stejnou měrou, jako se liší co do čistoty vzduch od vody a aither od vzduchu. Také mají ovšem háje a svatyně bohů, v nichž jsou bozi vskutku obyvateli, a dostává se jim i hlasů a věšteb a smyslového vnímání bohů a těmito způsoby se mohou s bohy stýkali; slunce, měsíc i hvězdy jsou od nich viděny takové, jaké skutečně jsou, a k tomu se přidružuje i jiná blaženost.

A takováto prý je přirozenost země jako celku i věcí kolem ní. Na ní pak jsou vytvořena jednotlivými jejími dutinami kruhem po celém jejím rozsahu četná místa, některá hlubší a otevřenější nežli je místo, na kterém my obýváme, jiná pak jsou sice hlubší, ale mají menší otvor nežli naše bydliště, některá pak mají menší hloubku nežli jezde a jsou širší. Všechna tato místa jsou pod zemí mezi sebou spojena průrvami, na mnoha stranách, užšími i širšími, a mají průchody, kudy teče hojně vody z jedněch do druhých jako do měsidel; i stále tekoucí řeky, nesmírně veliké, podzemní, s vodami teplými i studenými, také mnoho ohně a veliké ohnivé řeky, i mnoho řek s tekutým blátem, i čistším i bahnitějším, jako na Sicílii tekou před lávou blátivé řeky a pak láva sama. Těmito pak se zaplňují jednotlivá místa, podle toho, jak se kdy v každém vyskytne to proudění. A tímto vším pohybuje nahoru a dolů jakoby nějaká podzemní houpačka; že pak tato houpačka jest, má asi takovouto přirozenou příčinu. Jedním z těch otvorů země, který je i jinak největší, je provrtána celá země naveskrz, tím o kterém mluví Homeros, když praví o nesmírnou hloub, kde propasti tůň je nejhlubší ze všech její jinde on sám i mnozí jiní básníci nazývají Tartarem. Do této propasti se všechny řeky stékají a z ní zase vytékají; každá pak nabývá takových vlastností, jako má země, kterou protéká. A příčina toho, že všechny tekuté vody odsud vytékají a sem vtékají, je ta, že tato voda nemá ani dna ani základu. Houpe se tedy a vlní nahoru a dolů, a totéž dělá i vzduch i povětří vůkol ní; neboť ji následuje, i když se vrhne na onu stranu země i když se vrátí na tuto, a jako se při dýchání plynoucí dech po každé vydechuje a vdechuje, tak i tam vzduch houpající se spolu s vodou způsobuje při vcházení i při vycházení hrozné a nesmírné větry. Kdykoli tedy ustoupí voda do místa, kterému se říká dolní, vtéká zemí do oblasti tam těch proudů a naplňuje ji, jako se děje při vážení vody; kdykoli pak zase odtamtud ustoupí a přižene se sem, naplňuje opět zdejší oblast. Naplněné proudy tekou koryty i zemí, a jak tak každý přichází na místa, na která si prorazil cestu, vytvořuji moře, jezera, řeky a zřídla. Odtud se pak zase ponořují nazpět pod zemi, a když projdou různými místy, jedny delšími a četnějšími, druhé méně četnými a kratšími, opět vpadaji do Tartaru, a to jedny o mnoho níže nežli kde byly váženy, druhé o málo; ale všechny vtékají dole pod místem výtoku, a to některé na protější straně nežli kde vyrazily, některé pak na tétéž. Jsou pak i takové, které obejdou úplně kolem dokola, a když se ovinou jednou nebo i vícekrát kolem země jako hadi, spustí se co možná hluboko a tam se opět vlévají. Jest pak možné se spouštěti s obou stran až ke středu, a dále ne, neboť pro obojí proudy jsou obě strany od středu stoupáním.

Tuk tedy je mnoho velikých a rozmanitých tekoucích vod; a v tom množství jsou mezi jinými jisté čtyři toky, z nichž největší a tekoucí kolem dokola na samém obvodu je tak řečený Okeanos, naproti němu a v opačném směru tekoucí Acheron; tento protéká rozličnými pustými místy a teče zvláště i pod zemí a přichází do jezera Acherontského, kam přicházejí duše většiny zemřelých lidí, a když tam pobudou jistou usouzenou dobu, jedny delší, jiné kratší, opět jsou vysílány k rození živých tvorů. Třetí řeka vyvěrá uprostřed mezi těmito a blízko svého počátku padá do rozsáhlého místa hořícího velikým ohněm a tvoří jezero větší našeho moře, v němž se vaří voda a bláto; odtamtud jde kolem, kalná a blátivá, a zatáčejíc se kolem země přichází na různá místa a také k okraji Acherontského jezera, aniž se směšuje s jeho vodou; po mnohých zatáčkách pod zemí vpadá do dolejší části Tartaru. To je řeka, kterou nazývají Pyriflegethon; kdekoli se na zemi vychrlují proudy lávy, jsou to její odtržky. A naproti této zase vpadá čtvrtá řeka nejprve do místa hrozného a divokého, jak se vypravuje, které má celé barvu jako lazur; říkají mu Styžské a jezeru, které tvoří ta řeka, jež do něho vtéká, Styx. Když pak tam vpadne a nabude v jeho vodě hrozných sil, vnoří se pod zemi a oklikami teče proti Pyriflegethontu a setkává se s ním v jezeře Acherontském s opačné strany. Ani její voda se nesměšuje s žádnou jinou, nýbrž i ona, když obejde kolem dokola, vpadá do Tartaru naproti Pyriflegethontu; jméno této řeky jest, jak praví básníci, Kokytos.

Takové je přírodní ustrojení těch věcí. Když přijdou zemřelí na místo, kam každého přivádí jeho daimon, nejprve se podrobí soudu, a to i ti, kteří prožili život krásně a zbožně, i ti, kteří ne. A o kterých se uzná, že žili prostředni, odeberou se k Acherontu, vsednou na lodi pro ně určené a na těch přicházejí k jezeru. Tam přebývají, a jestliže se někdo něčím provinil, očišťujíce se snášením trestů za svá proviněni zbavují se svých vin, za dobré pak činy dostávají odměny, každý podle své zásluhy. O kterých se však uzná, že jsou pro velikost svých hříchů nevyléčitelní, buď že spáchali mnoho velikých svatokrádeží noho mnoho nespravedlivých a nezákonných vražd nebo jiné takové věci, ty –vrhá sudba jim příslušná do Tartar, odkud již nikdy nevycházejí. O kterých pak se uzná, že se dopustili sice velikých, ale vyléčitelných hříchů, jako že v návalu hněvu spáchali nějaké násilí na otci nebo na matce, a ostatní život prožijí v lítosti, nebo kteří nějakým jiným takovým způsobem zabíjí člověka, pro ty je sice nutno, aby tyli svrženi do Tartaru, ale když tam jsou svržení a rok tam pobudou, vlna je vyvrhuje, a to vrahy dolů do Kokytu, násilníky proti otci a proti matce do Pyriflegethontu. Když se pak jsouce unášeni dostanou k jezeru Acherontskému, tu křičí a volají, jedni ty, které zabili, druzí ty, kterým učinili násilí, a potom je prosí a žádají, aby je nechali vystoupit na jezero a aby je přijali. Jestliže je uprosí, vystupují a přestává jim jejich utrpení; pakli ne, jsou unášeni znova do Tartaru a odtamtud zase do těch řek a to se s nimi děje bez přestání, dokud neuprosí těch. kterým ublížili; neboť tento trest jim byl uložen od soudců. O kterých se však uzná, že vedli život vynikajícím způsobem zbožný, to jsou ti, kteří jsou od těchto podzemních míst jakoby od žalářů osvobozováni a zprošťováni, kteří přicházejí vzhůru do čistého obydlí a usazují se na oné skutečné zemi. Z těchto puk samých ti, kteří se dokonale očistili filosofií, žijí pro všechen potomní čas naprosto bez těl a přicházejí do příbytků ještě krásnějších než jsou tyto, jež vylíčiti ani není snadné, ani k tomu není v přítomné době dostatečný čas.

Nuže, pro tyto věci, které jsme vyložili. Simmio, má člověk udělat všechno, aby se v tomto životě stal účasten ctností a moudrosti; krásná je zajisté cena a naděje veliké.

Že se tyto věci mají zrovna tak, jak jsem já vyložil, to rozhodně tvrdit nesluší Člověku majícímu rozum. Že však je buď toto nebo něco takového, pokud jde o naše duše a jejich příbytky, když je nesmrtelnost duše patrná, to podle mého zdání sluší tvrdit a stojí za to, aby člověk mající takové mínění se odvážil nebezpečí – vždyť je krásné to nebezpečí – a je třeba užívat takových myšlenek pro sebe jako zaříkávání; proto také já již hodně dlouho prodléváni v tomto líčení. Nuže tedy z těchto důvodů má být bez obavy o svou duši ten člověk, který se v tomto svém životě odvrátil od jiných slastí, slastí těla a jeho zdobení, jakožto věcí cizích, o nichž nabyl mínění, že působí spíše něco opačného, který však měl vážný zájem o slasti souvisící s nabýváním vědění, který vyzdobil svou duši ne cizími, nýbrž jejími vlastními ozdobami, uměřeností, spravedlností, statečností, svobodou a pravdou, a takto čeká na cestu do Hádu, aby se na ni vydal, až ho sudba bude volali. Vy arci, Simmio a Kebete i vy ostatní, budete se tam ubírat jeden po druhém až někdy později; ale mne jíž nyní volá neodvratná sudba, jak by řekl tragik, a skoro již mám čas jít se vykoupat; myslím totiž, že je lépe, abych se vykoupal, nežli vypiji jed, a nedělal ženám práci s umýváním mé mrtvoly.

Po těchto slovech řekl Kriton: Budiž, Sokrate; ale co ukládáš těmhle zde nebo mně buď stran svých dětí nebo stran něčeho jiného, abychom ti udělali, čím bychom ti nejlépe posloužili?

Co stále mluvím, Kritone, nic nového: že když budete pečovati sami o sebe, posloužíte svým jednáním i mně i mé rodině i sobě samým, i když to hned nyní neslíbíte; pakli však nebudete pečovat sami o sebe a nebudete chtít následovat jakoby ve stopách to, co.bylo nyní řečeno i co bylo řečeno dříve, a podle toho žít, nebude nic platno, ani jestliže hned teď mi dáte mnoho a silných slibů.

O to se tedy vynasnažíme, řekl Kriton, abychom tak dělali; a jakým způsobem tě máme pohřbít?

Jak budete chtít, jen jestli mě dostanete a neuteku vám. Tu se tiše zasmál a pohlédnuv na nás řekl; Nemohu, mužové, přesvědčit Kritona. že já jsem tenhle Sokrates, který nyní rozmlouvá a pořádá každou jednotlivou myšlenku hovoru, nýbrž se domnívá, že jsem onen, kterého zakrátko uvidí mrtvého, a tu se ptá, jak mě má pohřbít. Co však já už dlouho obšírně vykládám, že až vypiji jed, již u vás nezůstanu, nýbrž odejdu pryč tam do jakýchsi radostí blažených duší tomu, myslím, mluvím nadarmo, jako bych chtěl jen těšit vás a zároveň i sebe. Zaručte se tedy za mne u Kritona opačnou zárukou, než kterou se on zaručoval u soudců. On totiž ujišťoval, že zůstanu; ale vy se zaručte, že tu nezůstanu, až umru, nýbrž že odejdu pryč, aby to Kriton snáze nesl, když by viděl mé tělo buď spalovati nebo zakopávati, aby se nade mnou nerozčiloval, že hrozně trpím, a aby při pohřbu neříkal, že buď vystavuje Sokrata nebo vynáší nebo zakopává. Neboť dobře věz, Kritone. že nesprávně mluviti není jen chyba proti řeči samé, nýbrž i způsobuje cosi zlého duším. Ne, je třeba se nebát a říkat, že se pohřbívá mé tělo, a pohřbít je tak, jak ti to bude milé a jak by se to podle tvého mínění nejvíce shodovalo s platným obyčejem.

Po této řeči Sokrates vstal a šel do jakési místnosti, aby se tam umyl, a Kriton šel s ním; nám pak řekl, abychom počkali. Čekali jsme tedy a rozmlouvali sami mezí sebou o tom, co se mluvilo, a zkoumali to; hned zase jsme rozjímali, jak veliké neštěstí nás stihlo, soudíce, že zrovna tak, jako bychom pozbyli otce, budeme od té doby žíti osiřelí. Když pak se umyl, byly k němu přivedeny jeho děti – měl dva malé chlapce a jednoho velkého –– a také přišly příbuzné ženy; promluvil s nimi před Kritonem a uložil jim, co chtěl, potom kázal ženám a dětem odejíti a sám přišel k nám. A bylo již blízko západu slunce, neboť strávil dlouhý čas tam uvnitř. Když přišel, posadil se umyt a potom již mnoho s námi nemluvil. A přišel zřízenec jedenácti a stanuv vedle něho pravil; Sokrate, od tebe se mi nestane, co se mi stává od jiných, že se na mne zlobí a proklínají mě, když je na rozkaz úřadu vybídnu vypít jed. Ale tebe jsem já i jinak poznal v tomto čase jako nejhodnějšího a nejvlídnějšího a nejlepšího muže ze všech, co sem kdy přišli, a také nyní dobře vím, že se nehněváš na mne, nýbrž na ty – vždyť znáš, kdo tím jsou vinni. Nyní tedy – vždyť víš, co jsem ti přišel říci – měj se dobře a pokoušej se co nejsnáze nésti, co je nutné. A při tom zaslzel a obrátiv se odcházel.

A Sokrates pohleděv na něj řekl: I ty se měj dobře a já to udělám. A zároveň řekl nám: Jak slušný je ten člověk! Po celý ten čas ke mně přicházel a leckdy se mnou hovořil a byl velmi milý; a nyní jak ušlechtile pro mne pláče! Nuže tedy, Kritone, poslechněme ho a ať někdo přinese ten jed, je-li utřen; pakli ne, ať jej ten Člověk utře.

A Kriton řekl: Ale, Sokrate, já myslím, že na horách je ještě slunce a že ještě nezapadlo. A také vím, že i jiní pijí velmi pozdě potom, co dostanou rozkaz; napřed se ještě dobře najedí a napijí a někteří si i dopřejí styku s tím, po kom právě touží. Jen nic nespěchej, neboť ještě je čas!

A Sokrates řekl: Přirozeně, Kritone, dělají tyhle věci ti, o kterých mluvíš – myslí totiž, že z toho mají zisk, když to udělají – a já to přirozeně neudělám; neboť myslím, že. když vypiji jed o něco později, nebudu z toho mít nic jiného, než že se stanu směšným sám sobě, že lpím na životě a šetřím ho, když už žádný nezbývá. Nuž jdi, poslechni, jak já pravím.

A Kriton po těch slovech pokynul sluhovi stojícímu na blízku. A sluha vyšel ven a dlouhý čas se tam zdržev přišel spolu s tím, který měl dáti jed, a ten jej nesl utřený v číši. Sokrates spatřiv toho člověka řekl: Nuže, příteli, ty jsi přece znalec těchhle věci, co se má dělat?

Nic jiného, odpověděl, než vypít to a pak se procházet, až se ti dostane do nohou těžkost, potom si lehnout; a tak to bude už samo působit. A zároveň podal číši Sokratovi.

A ten ji vzal a zcela klidně, Echekrate – nic se nezachvěl a nezměnil ani barvy ani rysů obličeje, nýbrž jak měl ve zvyku upřel své velké oči na toho člověka a pravil: Co říkáš, jak je to s tímhle nápojem, když se chce někomu ulít za oběť? smí se to nebo ne? Jen tolik, Sokrate, třeme, kolik si myslíme, že náleží vypít.

Rozumím, řekl Sokrates; ale pomodlit se k tahům, to smím i musím, aby to přestěhování odsud na onen svět bylo šťastné; za to se také modlím a nechť se tak stane! A zároveň s těmito slovy dal číši k ústům a zcela lehce i klidně ji vypil. A z nás mnozí až potud dosti dobře dovedli se zdržovati, aby neslzeli, ale jak jsme uviděli, že pije a vypil, již to nebylo možno; přemohlo mě to a mne samému proudem tekly slzy, takže zahaliv si obličej plakal jsem sám nad sebou – nad ním jisté ne, nýbrž nad svým vlastním osudem, jakého přítele to jsem zbaven. Kriton ještě přede mnou, když, nemohl zadržeti slz, vstal a odešel. Apollodoros již dříve bez ustání slzel, tehdy však se dal do takového nářku, z hoře a rozčilení, že nebylo mezi přítomnými nikoho, komu by nebylo pukalo srdce, kromě samého Sokrata.

A ten řekl; Co to děláte, bláhoví! Vždyť jsem hlavně právě proto poslal ženy pryč, aby nedělaly takové zbytečné věci; vždyť jsem slýchal, že se má umírat v tichu. Nuže zachovejte klid a buďte silni!

A my jsme se po těch slovech zastyděli a zdrželi jsme se pláče. On pak se procházel, a když, jak řekl, cítil tíhu v nohou, lehl si naznak – tak totiž mu poručil ten člověk – a tento, který mu podal jed, dotýkaje se ho po chvílích zkoušel mu nohy dole i nahoře a pak stisknuv mu silně chodidlo ptal se, zdali to cítí; on řekl, že ne. A potom zase lýtka; a takto postupuje vzhůru ukazoval nám, že chladne a tuhne. A sám se ho dotýkal a řekl, že až se mu to dostane k srdci, tehdy že skoná.

Tu mu již chladlo tělo tak asi kolem života; on se odkryl – ležel totiž přikryt – a řekl – to byla jeho poslední slova: Kritone, Asklepiovi jsme dlužní kohouta; dejte mu ho a nezapomeňte!

Ano, stane se tak, řekl Kriton, ale hleď, zdali chceš říci ještě něco jiného.

Na tuto Kritonovu otázku již nic neodpověděl, ale po krátké chvíli sebou škubl a ten člověk ho odkryl a on měl oči obráceny v sloup; spatřiv to Kriton zavřel mu ústa i oči.

Takto nám, Echekrate, skonal náš přítel, muž, mohli bychom říci, ze všech lidí své doby, které jsme poznali, nejlepší a vůbec nejrozumnější a nejspravedlivější.

Jak chránit svoje pohledávky * Čtěte knihy online zdarma * Články a návody * Jiný Seznam! *