Knihy na netu

HLAVNÍ STRANA seznam děl dle: NÁZVU * AUTORA * OBORU

Edda - bohatýrské písně

I. PÍSEŇ O VÖLUNDOVI

Nídud se jmenoval král ve Švédsku. Měl dva syny a jednu dceru; ta se jmenovala Bödvild. Byli tři bratři, synové finského krále. Jeden se jmenoval Slagfin, druhý Egil a třetí Völund. Jezdili na lyžích a lovili zvěř. Přišli do Úlfdalu a postavili si tam dům. Jest tam jezero, jemuž se říká Ulfsjár. Brzy zrána zastihli na břehu tři ženy, any předly len. A vedle nich ležely jejich labutí rouchy. Byly to valkyrje. Byly tam dvě dcery krále Hlödvéra, Hladgunn Svanhvit a Hervör Vědma; třetí byla Ölrún, dcera Kíarova z Vlachů. Odvedli si je s sebou do příbytku. Vzal si Egil Ölrúnu, Slagfin Svanhvitu a Völund Vědmu. Žili spolu sedm zim. Tu uletěly ženy do boje a už se nevrátily. Egil se vydal na lyžích hledati Ölrúnu a Slagfin hledal Svanhvitu, ale Völund zůstal v Úlfdalu. Byl nejdovednějším umělcem, o jakém se vypravuje ve starých zkazkách. Král Nídud ho dal chytit násilím, jak se o tom pěje v této písni:

1. Od jihu letěly

temným lesem

valkyrje mladé

válku vésti;

na břehu jezera

jižní ženy

stanuly chvíli

a drahý len předly.

2. Jedné z těchto

panen krásných

spočinul Egil

na prsou bílých.

Svanhvit letěla

v labutí rouše,

.................

.................

Třetí sestra

Völundovi

kolem bílé

padla šíje.

3. Seděly potom

sedmero zim,

osmou celou

touhou nyly,

devátá zima

je odloučila;

toužily panny

po lese temném. -

Osudem mladá

Vědma je vinna.

4. Z lovu se vrátil

střelec bystrý

Völund, znavený

dlouhou cestou,

Slagfin a Egil

síně našli prázdné,

sem tam chodili,

pátrali kolem.

5. Jel Egil k východu

za Ölrúnou,

Slagfink jihu

za Svanhvitou.

Samoten Völund

v Úlfdalu zůstal,

drahé kameny

do zlata sázel,

prstenů články

k článkům pojil;

tak tu čekal

ženu bílou,

kdyby se přece

mu vrátiti chtěla.

6. Tehdy zví Nídud,

Níarů kníže,

sám že Völund

v Úlfdalu žije.

Za noci přijeli

obrněnci,

štíty se zaleskly

v měsíčním svitu.

7. Se sedel skočili

vedle síně,

vešli dovnitř

podél jizby.

Na lýku viděli

prsteny viset,

sedm set všech,

jež hrdina měl.

8. S pouta je stáhli,

na pouto navlékli,

jednoho jen

nenavlékli.

Z lovu se vrátil

střelec bystrý,

Völund znavený

dlouhou cestou.

9. Vešel dovnitř

medvěda péci,

zaplálo suché

borové chrastí;

vyschlé dřevo

hořelo lovci.

10.Usedl Völund

na medvědinu,

prsteny počítal,

pohřešil jednoho.

Myslil, že Hlödvova

světlá dcera,

Vědma mladá,

se vrátila domů.

11. Seděl tak dlouho,

až spánek jej pojal,

až zase procitl

pro neštěstí.

Na rukou ležely

okovy těžké,

na nohou pak

pouta pevná.

12. "Kdo jsou ti mocní,

co lýkové lano

vložili na mne

a údy mi spjali ?"

13. Nídud pravil,

Níarů kníže:

"Jak jsi, Völunde,

álfů vládce,

nalezl v Úlfdalu

naše zlato?"

Völund pěl:

14. "Nebylo zlato

na cestě Granově;

má zem je vzdálena

vrchů rýnských.

Více statků

tuším jsme měli,

když rodinou šťastnou

doma jsme byli.

15. Hladgunn a Hervör

z Hlödva vzešly,

Kíara dcerou

Ölrún byla."

16. Níduda žena

venku stála,

dovnitř vešla

podél síně.

Stanula v jizbě

a tiše děla:

"Není vlídný,

kdo z lesa přijde."

Král Nídud dal dceři své Bödvildě zlatý prsten, který sňal Völundovi s lýka. Sám pak byl opásán mečem, který patřil Völundovi. Královna pěla:

17. "Oči jsou podobny

lesklému hadu,

zuby skřípe,

meč když zhlédne

a když spatří

Bödvildin prsten.

Přeřežte mu

na nohou šlachy,

ať sedí do smrti

na Saevarstadu!"

Tak se stalo, že mu přeřezali šlachy na kolenou, a vysadili jej na chlum poblíž suché země, který se jmenoval Saevarstad. Tam koval králi všeliké skvosty. Nikdo k němu nesměl než král sám. Völund pěl:

18. "Nídudu u pasu

meč se leskne,

jejž jsem zostřil,

co jsem moh nejvíc,

jejž jsem ztužil,

jak nejlíp jsem doved;

nikdy už nezočím

čepele čisté,

nikdy ho Völunda

nespatří výheň.

19. Bödvild nosí

bez náhrady

nevěsty mé

prsten rudý."

20. Seděl a bděl

a kladivem tepal,

na krále brzy

léčku smyslil.

Přišli dva hoši

nahlédnout ke dveřím,

Níduda synové,

na Saevarstad.

21. K truhlici přišli,

klíče chtěli,

chtivost je zvládla,

když spatřili poklad;

množství šperků

viděli bratři,

rudé zlato

a prsteny drahé.

22. "Přijďte sem sami

někdy jindy!

Zlato všechno

dám vám darem.

Nercete pannám

ni mužům v síni,

nercete nikomu,

že jste tu byli!"

23. Brzy řekl bratr bratru,

druh děl druhu:

"Pojďme k němu!"

K truhlici přišli,

klíče chtěli,

chtivost je zvládla,

když spatřili poklad.

24. Usekl hlavy

pacholatům,

těla v blátě

pod měchem ukryl;

lebky, které vlasů zbavil,

obložil stříbrem

a daroval králi.

25. Drahokamy

z očních důlků

poslal moudré

Níduda ženě;

ze zubů pak

obou bratrů

spony zrobil

a Bödvildě poslal.

26. Chválila Bödvild

sponu krásnou

s puklým prstenem

k Völundu přišla:

"Netroufám si

než tobě to říci."

Völund pěl:

27. "Spravím zlata

nedostatek,

otci že budeš se

krasší zdáti,

matce své pak

mnohem lepší,

líbeznější

sama sobě."

28. Piva jí nalil,

obmyslný,

jak tu seděla,

v spánek klesla. -

"Teď jsem pomstil

hoře všechno

mimo jednu

velkou zlobu."

29. "Kéž bych," pěl Völund,

"zas na nohy mohl,

jež muži Níduda

ochromili!"

Se smíchem Völund

se do vzduchu vznesl,

plačíc Bödvild

odcházela,

bojíc se hněvu

otce i svůdce.

30. Níduda žena

venku stála,

dovnitř vešla

podél síně

- Völund si na zdi

odpočinul -:

"Bdíš'li, Nídude,

Níarů králi?"

Nídud pěl:

31. "Stále bdím

bez radosti,

od smrti synů

jsem nezavřel oka;

hlava je chladná

jako tvé rady;

chci si teď, Völunde,

promluvit s tebou.

32. Řekni mi, Völunde,

alfů kníže,

jaký osud

syny mé stihl?"

Völund pěl:

33. "Přísahy všechny

dřív musíš vydat,

při lodi přídi

a okraji štítu,

při koně kopytu,

při ostří meče:

Völunda ženě,

že neublížíš,

ani ji se světa

nesprovodíš,

třeba znals ženu,

kterou jsem pojal,

a dítě nám rostlo

ve tvých síních.

34. V kovárně, kterous

pro mne dal zřídit,

najdeš měchy

střísněné krví;

hlavy jsem usekl

pacholatům,

těla v blátě

pod měchem ukryl.

35. Lebky, které

vlasů jsem zbavil,

obložil stříbrem

a daroval tobě;

drahokamy

z očních důlků

poslal jsem moudré

Níduda ženě.

36. Ze zubů pak

obou bratrů

spony jsem zrobil

a Bödvildě poslal;

Bödvild nyní

s útěžkem chodí,

obou vás

jediná dcera."

Nídud pěl:

37. "Nikdy jsi krutější

nevedl řeči;

víc, Völunde,

nechci vědět;

nikdo ni s koně

tě nedosáhne,

nemám střelce,

jenž by tě dovedl

s výše mračné

sestřeliti."

38. Se smíchem Völund

do výše vzlétl;

zarmoucen dole

Nídud zůstal.

Nídud pěl:

39. "Vstávej, Thakkráde,

nejlepší z rabů!

Vybídni Bödvildu,

bílou pannu,

krásně oděna

k otci by přišla."

40. "Pravda-li, Bödvildo,

co mi řekl;

byla jsi s Völundem

na ostrově?"

Bödvild pěla:

41. "Pravda je, otče,

co ti řekl,

byla jsem s Völundem

na ostrově

ve chvíli neštěstí

- kéž by byla minula! -

Těžko mi bylo

bránit se muži,

těžko mi bylo

rady si vědět."

II. PÍSEŇ O HELGOVI, SYNU HJÖRVARDOVU

O Hjörvardovi a Sigrlinně. Hjörvard se jmenoval král. Měl čtyři ženy. Jedna se jmenovala Álfhild, a jejich syn byl Hédin; druhá slula Saereid, a jejich syn se jmenoval Humlung; třetí se jmenovala Sinrjód, a jejich syn slul Hymling. Král Hjörvard učinil slib, že si vezme ženu, o níž se doví, že je nejkrásnější. Dověděl se, že král Sváfhir má překrásnou dceru, jež se jmenuje Sigrlinn.

Idmund se jmenoval jeho jarl. Ten měl syna Atla, který jménem královým jel žádat o Sigrlinnu. Meškal celou zimu u krále Sváfna.

Tam byl jarl Fránmar, Sigrlinnin pěstoun; jeho dcera se jmenovala Álöf. Jarl dal radu, aby pannu králi odepřeli, a proto se Atli vrátil domů. -

Jarlův syn Atli stál jednoho dne u háje a nad ním ve větvích seděl pták, který zaslechl, jak jeho muži prohodili, že ženy, které má Hjörvard, jsou nejkrásnější. Pták štěbetal a Atli poslouchal, co říká.

Pták zpíval:

1. "Viděl jsi Sigrlinnu,

Sváfhovu dceru,

v říši lásky

nejlibější?

Přece však krásnější

Hjörvarda ženy

mužům se zdají

v Glasislundu."

Atli pěl:

2. "Nechceš Atlovi

Idmundovici,

moudrý ptáku,

povědět víc?"

Pták zpíval:

"Povím, chce-li šlechetný

oběti mi popřát

a smím-li u něho

vybrat, co chci."

Atli pěl:

3. "Neber si Hjörvarda,

ani jeho synů,

ani krásných

knížete nevěst,

neber si nevěst,

které má šlechetný!

Jednejme rozumně,

jako dva přátelé."

Pták zpíval:

4. "Božiště volím,

božnic mnoho,

zlatosrsté krávy

z králova dvora,

jestli mu Sigrlinn

v náručí usne

a s knížetem ráda půjde."

Toto se stalo, dříve než Atli odjel domů. A když se vrátil a král se tázal na novinky, zapěl:

5. "Marná byla

námaha naše!

Na skalách vysokých

koně se znavili,

později bylo nám

Saemorn přebřízt,

pak nám Sváfna

odmítli dceru,

prsteny zdobenou,

již získat jsme chtěli."

Král je prosil, aby jeli ještě jednou. Sám se s nimi vydal na cestu. A když přišli na hory a rozhlédli se po Svávalandu, tu viděli, že tam hoří daleko široko a že se zvedají velká oblaka prachu jako od koní. Král sjel s hor dolů do země a přenocoval u kterési řeky. Atli měl stráž a přejel přes řeku. Nalezl tam jakýsi dům. Na domě seděl velký pták, aby hlídal, ale usnul. Atli proklál ptáka oštěpem a v domě nalezl Sigrlinnu, královu dceru, a Álöfu, dceru jarlovu, a obě odtamtud s sebou odvedl. Jarl Fránmar vzal na sebe podobu orla a bránil jich před vojskem kouzly.

Hródmar se jmenoval král, Sigrlinnin nápadník. Ten zabil krále Svávů a plenil a pálil v jeho zemi.

Král Hjörvard dostal Sigrlinnu a Atli Álöfu.

Hjörvard a Sigrlinn měli spolu velkého a krásného syna. Byl povahou zamlklý a nedali mu žádného jména. - Jednou seděl na mohyle. Viděl, jak devět valkyr cválá mimo, a jedna z nich byla nejvznešenější. Ta pravila:

6. "Pozdě budeš, Helgi,

prsteny vládnout,

hrdino mocný,

a Rödulsvally,

věčně-li budeš mlčet

- časně orel volá -

i když máš, reku,

hrdinnou mysl."

Helgi pěl:

7. "Co mi dáš darem

ke jménu Helgi,

světlá nevěsto,

kterés mi zvolila?

Dobře si rozmysli,

nežli co povíš!

Nestojím o jméno,

Nemám-li mít tebe!"

Valkyrja pěla:

8. "O mečích vím

na Sigarshólmu,

o čtyři méně

než desetkrát pět:

jeden z nich je

nade vše lepší,

štítů štípač,

zdobený zlatem.

9. Prsten je v jílci,

statečnost v středu,

hrůza v hrotu

před tím, kdo jej má;

podél ostří

je krvavá zmije,

ocasem had

ke hrotu hází."

Eylimi se jmenoval král. Jeho dcera slula Sváva. Byla valkyrjí a jezdila vzduchem i mořem. Ona dala Helgovi jméno a chránila ho potom často v bojích. - Helgi pěl: .

10. "Hjörvarde králi,

nejednáš rozumně,

vůdce lidu,

třeba jsi slavný;

ohni jsi dal strávit

kraje knížat,

třebaže ti nijak

neublížili.

11. Hrödmar za to

zlatem vládne,

které měli předtím

příbuzní vaši!

Málo ten kníže

se o život bojí:

mní, že jsou všichni

dědici mrtvi."

Hjörvard odpověděl, že chce-li se Helgi pomstít za matčina otce, dá mu vojenskou pomoc. Tu vyhledal Helgi meč, jak mu Sváva ukázala. I vyjel s Atlem a porazili Hrödmara a vykonali mnoho hrdinných činů.

Zabil obra Hata, který seděl na hoře. - Helgi a Atli kotvili s loďmi v Hatarjordu. Atli byl na stráži první půli noci. Hrímgerd, Hatova dcera, pěla:

12. "Kdož jsou bojci

v Hatafjordu ?

Štíty se lesknou s lodí;

odvážní zdáte se,

málo se bojíte.

Rcete mi královo jméno!

Atli pěl:

13. "Helgi se jmenuje,

ty však nemůžeš

hrdinovi škodit.

Železné hrady

chrání jeho loďstvo,

nemáme bázně z babic!"

Hrímgerd pěla:

14. "Jak se jmenuješ,

hrdino mocný,

jak že tě bojci zovou ?

Pán ti as věří,

že na lesklé přídi s

trážnou mu konáš službu!"

Atli pěl:

15. "Atli se jmenuji:

zhoubou ti budu,

obryně nenávidím!

Na vlhké přídi

často jsem stával,

rdousil obří slotu!

16. Jak ty se jmenuješ,

mrtvol lačná ?

Kdo je ti, obludo, otcem?

Devět honů

měla bys být pod zemí,

z prsou by růst měla tráva!"

Hrímgerd pěla:

17. "Hrímgerd se jmenuji,

Hati slul můj otec,

ten mezi obry nejmocnější;

mnoho nevěst

ze dvorů unesl,

nežli ho Helgi skolil."

Atli pěl:

18. "Tys byla, babice,

pod loďmi knížete,

tarasilas ústí fjordu!

Vládcovy reky

chtělas poslat Ráně;

proklálii jsme tě břevnem!"

Hrímgerd pěla:

19. "Jak jsi, Atli, hloupý,

mluvíš asi ze sna

- obočí kryje ti brvy!

Matka má lodím

stavěla se v cestu,

já v moři topila

Hlödvarovce!

20. Ržát budeš, Atli,

nejsi-li vykleštěn,

Hrímgerd vyzvedne ocas!

Srdce ti, Atli,

spadlo, myslím, dolů,

třebaže hlas máš hřebce!"

Atli pěl:

21. "Hřebcem se zdát budu,

Chceš-li toho zkusit,

až s moře vstoupím na souš!

Všechnu tě rozdrtím,

Budu-li chtíti,

a ty zase schlípíš ocas!"

Hrímgerd pěla:

22. "Pojď, Atli, na zemi,

troufáš-li si,

sejdem se ve Varinsviku;

žebra ti, člověče,

všechna zpřelámu,

přijdeš-li do mých spárů!"

Atli pěl:

23. "Nepůjdu, dokud se

nevzbudí muži,

nad králem aby konali stráž;

mohu se nadat,

že pod plavidlem

z hloubi se vynoří běs."

Hrímgerd pěla:

24. "Procitni, Helgi,

dej Hrímgerdě pokutu

za to, žes zabil Hata!

Může-li jedinou

noc spát s králem,

bude její smutek smířen!"

Helgi pěl:

25. "Lodin tě polaská,

odporná lidem;

z Tholleye thurs,

zchytralý obr,

nejhorší z oblud,

to bude pro tebe muž!"

Hrímgerd pěla:

26. "Ji chceš, Helgi, raděj,

jež přijela k přístavu

této noci s muži!

Zlatozdobná panna,

vyzbrojená silou,

zde na zem vstoupila s moře

a vaše spasila loďstvo.

Její je vinou,

že nemám moci

zahubit královy muže."

Helgi pěl:

27. "Slyš mě, Hrímgerdo,

zlobu-li smířím,

rci pánu po pravdě:

byla bytost jediná,

lodi jež spasila,

či bylo jich spolu více?"

Hrímgerd pěla:

28. "Třikrát devět děvic,

jedna jela v čele,

bílá pod přílbou panna;

koně se vzpínali,

s hřív jim kanula

rosa do údolí,

kroupy v hustém lese,

pro úrodu lidem;

odporný byl mi to pohled!"

Atli pěl:

29. "K východu vzhlédni,

do pekel, Hrímgerdo,

Helgi tebe zaklel.

Na souši, na vodě

zachráněno loďstvo

i jeho mužové s ním!

30. Den, Hrímgerdo, nastal,

Atli tebe zdržel

do rozednění:

přístavním znamením

směšným se zdáš býti,

jak tu jako skála stojíš!"

Král Helgi byl znamenitý válečník. Přišel ke králi Eylimovi a požádal ho o jeho dceru Svávu. Helgi a Sváva si dali navzájem slib věrnosti a mi' lovali se nadmíru. Sváva byla doma u otce, zatím co Helgi byl na válečných výpravách. Sváva zůstala nadále valkyrjí jako předtím.

Hédin byl doma v Norsku u svého otce, krále Hjörvarda. - Hédin se vracel jednou večer o vánocích domů a setkal se s čarodějkou. Jela na vlku a místo opratí měla hady. Nabídla Hédinovi doprovod. "Nikoli!" řekl. A ona pravila: "Budeš za to pykat při úlitbě!"

Navečer se skládaly sliby. Byl předveden obětní kanec, muži na něho vzkládali ruce a pak činili sliby při záslibném poháru. Hédin přísahal, že si vezme Svávu, dceru Eylimovu, milenku bratra svého Helga, ale pak toho litoval, odešel, vydal se pustými cestami do jižních zemí a nalezl bratra svého Helga. Helgi pravil:

31. "Zdráv buď, Hédine,

co mi povíš,

jaké neseš

noviny z Norska?

Co tě, vládce,

vypudilo z vlasti,

sám že za mnou

sem jsi přišel?"

Hédin pěl:

32. "Mnohem větší

jsem obtížen vinou,

než ji kdy mohu

odpykati;

vyvolil jsem si

zrozenou z krále,

nevěstu tvoji,

při úlitbě."

Helgi pěl:

33. "Nečiň si výtek!

Dojde, Hédine,

na sliby připité,

na můj i na tvůj.

Na břeh k boji

mě kníže vyzval.

Za tři noci

se tam střetnem;

pochybuji,

zda se vrátím.

Pak bude bez křivdy

slovo tvé pravdou."

Hédin pěl:

34. "Řekl jsi, Helgi,

že Hédin je hoden

majetku od tebe

i velkých darů.

Sám však chceš raději

zkrvavit meče

než nepřátelům

dopřát míru!"

Toto pěl Helgi, protože tušil, že je blízek smrti a že jeho fylgje navštiv vily Hédina, když viděl ženu jeti na vlku.

Álf se jmenoval král, syn Hródmarův, který vyzval Helga na souboj na Sigarově pláni v lhůtě tří nocí. Helgi pěl:

35. "Na vlku jela

večerem žena,

Hédinu chtěla

být společnicí.

Věděla dobře,

že zabit bude

Sigrlinnin syn

na Sigara pláni."

Byl velký zápas a Helgi v něm utržil smrtelnou ránu.

36. Tu poslal Helgi

Sigara koňmo

k Eylimově

jediné dceři.

"Popros ji, aby se

zchystala spěšně,

chce-li knížete

zastihnout na živu."

Sigar pěl:

37. "Helgi mě sem

z pole poslal,

s tebou bych, Svávo,

samotnou promluvil.

Chce tě kníže

ještě spatřit,

nežli šlechetný

vypustí ducha."

Sváva pěla:

38. "Co že je Helgovi,

Hjörvarda synu ?

Těžký zármutek

dolehl na mne!

Shltla-li ho vlna

či ho ťali mečem,

těm já mužům

pomstu zchystám!"

Sigar pěl:

39. "Zde padl ráno

u Frekasteinu

nejlepší hrdina,

jaký byl pod sluncem.

Álf si mohl vládnout

vítězstvím vždycky,

kdyby jen tohoto

nebyl dosáhl!"

Helgi pěl:

40. "Zdráva bud, Svávo,

ztiš svůj smutek,

to je naše poslední s

etkání na světě,

krev knížeti

prchá proudem;

k samému srdci

meč se vedral.

41. Prosím tě, Svávo,

nevěsto, neplač,

chceš-li mé poslední

poslechnout slovo:

Hédinu abys

zchystala lůžko,

mladého krále

bys milovala."

Sváva pěla:

42. "Slib jsem dala

v sídle lásky,

když mě Helgi

prstenem připoutal:

nikdy že nepojmu,

kníže kdyby zemřel,

jiného muže

ve svou náruč."

Hédin pěl:

43. "Polib mě, Svávo!

Dřív se nevrátím

na Rödulské hory

ni do Rógheimu,

dokud nepomstím

Hjörvarda syna,

který byl největší

hrdina pod sluncem!"

Vypravuje se, že se Helgi a Sváva znovu narodili.

III. PRVNÍ PÍSEŇ O HELGOVI HUNDINGOBIJCI

1. Na času úsvitě,

orli když křičeli,

svaté vody hrčely

s nebeských hor,

tehdy Helga,

hrdinného,

Borghild zrodila

na Brálundu.

2. Noc byla na statku,

norny přišly

urozenému

osud určit:

věstily vůdci

velkou slávu

a přední místo

mezi králi.

3. Snovaly panny

osudu vlákna,

když hrady se bořily

na Brálundu;

přepřádaly

zlaté nitě,

v měsíční síni

je zavěšovaly.

4. Z východu na západ

napjaly pouto,

všechnu zem uprostřed

slíbily vůdci.

Na půlnoc norna

hodila vlákno,

kázala, věčně

by drželo koncem.

5. Jedna věc plašila

potomka Ylfíngů,

děsila pannu,

jež zrodila dítě:

děl havran havranu

hladovějící

na stromě vysokém:

"Já něco vím:

6. V oruží stojí

Sigmundův syn,

jednodenní,

- den už nadešel -

ostře hledí

jak hrdinové,

vlkům je přítelem,

veselím pro nás."

7. Nádherným zdál se

dvorským lidem,

nadějí těšil

na šťastná léta.

Sám král zavítal

z bitevní vřavy,

zem aby synovi

v držení odevzdal.

8. Helgem ho nazval,

Hringstad mu dal,

Sólfjelly, Snaefjelly

a Sigarsvally,

Hringstad, Hátún

a Himinvangy,

skvostnou čepel

Sinfjötla bratrovi.

9. V přízni přátel

povyrůstal

šlechetný mladík,

spanilý vzhledem.

Zádruhu svoji

získával zlatem,

nešetřil poklady

poskvrněnými.

10. Krátce dal kníže

čekati boji:

pán když naplnil

patnácte zim,

hrdého Hundinga

se světa shladil,

dlouho jenž kraloval

krajům a lidem.

11. Na synu Sigmunda

vymáhali Hundingovci

pak poklad a prsteny,

náhradu žádali

na knížeti

za zboží zabrané,

za otce záhubu.

12. Nehodlá kníže

náhradu dáti,

smrt příbuzným

pokutou smířit;

řekl, že ve velkou

vichřici doufá

oštěpů šedých

a v Ódinův hněv.

13. Spěchají knížata

na sněm mečů,

na skalách Plamenných

stanovený;

porušil nepřítel

Fródův pokoj,

Vidrovi vlci

kořist větří.

14. Usedl vládce

pod Orlí vrch,

všechny když skolil

Hundinga syny,

Hjörvarda, Hervarda,

Álfa i Eyjólfa;

Hundingův rod

zahynul všechen.

15. Nad horou Plamennou

zazářilo,

ze záře prudce

vyšlehly blesky.

Pod přílbou ženy

po nebi jely,

zbroj jejich byla

zbrocena krví,

od oštěpů

lesk se odrážel.

16. Ihned zvídal

vojů vůdce

ve vřavě vlků

na dísách od jihu:

chtějí-li domů

v noci chladné

s hrdinou se

odtud svézti. -

Dřevce duněla.

17. Se sedla však

Högnova dcera

- štíty ztichly -

pravila králi:

"Jinou, zdá se,

máme práci,

než s dárcem prstenů

popíjet pivo.

18. Přislíbil otec můj

dceru svoji

sveřepému

Granmara synovi;

já však jsem, Helgi,

Hödbrodda nazvala,

krásného krále,

synem kočky.

19. Za málo nocí

přijde kníže,

ledaže ho vyzveš

k válečné schůzce

anebo vetřelci

vyrveš pannu."

Helgi pěl:

20. "Neboj se, panno,

Ísunga bijce!

Bojovat budu

s nepřáteli,

smrt-li mě dříve

nepozve k sobě."

21. Mocný pán

rozeslal posly,

po souši, po moři,

vojsko by sebrali,

nabídli bojcům i

jejich synům

bohatství záři

v hojné míře.

22. "Kaž, aby rychle

k lodím přišli,

aby byli z Brandeye

připraveni!"

Pak pán počkal,

až se sešly

zástupy hrdinů

z Hédinseye.

23. Vypluly zmoky

ze Stavsnesu,

černé se nesly,

zdobené zlatem.

Tázal se Helgi

Hjörleifa takto:

"Znáš-li pak číslo

čackých bojců?"

24. Mladistvý král

králi pravil:

"Pozdě bylo počítat

z Trönueyru

dračí lodi

s vojskem v zbroji,

jež nyní míří

k Örvasundu:

25. Dvanáctkrát sto

statečných mužů!

V Hátúnu však je

jednou tolik

králových borců

zbraním zvyklých!"

26. Stáhl velitel

lodní stany

a zbrojců zástupy

ze spánku vzbudil.

Spatřili muži

úsvit denní,

vysoko na stěžně

knížata vztyčili

tkané vlajky

naVarinsijordu.

27. Pleskala vesla,

železo skřípělo,

štít se bil o štít

vikingů v plavbě;

s pěnící přídí

pod bojovníky

knížete loďstvo

hnalo se v dál.

28. Tu bylo slyšeti,

když se srazily

Kólžiny sestry

s kosými kýly,

jak příboj praští

či pukají skály.

29. Výš kázal Helgi

vykasat plachty -

mužstvo se nebálo

střetnout se s vlnami -

Aegira dcery když,

soptící zlobou,

hodlaly povalit

plavidla pyšná.

30. Shůry však je

Sigrún střehla,

zmužilá panna,

i plavidla jejich:

Ráně z rukou

vyrvala mocně

mořská zvířata

u Gnipalundu.

31. K večeru pak

krásné loďstvo

po Unavágu

pyšně plulo,

druzí však s vrchu

Svarinského

s myslí zlobnou

se dívali na voj.

32. Tázal se Gudmund

bohorodý:

"Kdo je ten vůdce,

vojsku jenž velí,

nepřátel zástupy

k zemi vede?"

33. Sinfjötli odvětil

- na rahno zavěsil

pavézu rudou

se zlatým rámem;

strážcem byl zátoky,

odmluvit uměl,

s urozenými

názory měnit -:

34. "Řekni dnes večer,

až vepře budeš krmit,

feny budeš vábit

ke korytům,

že přišli z východu

Ylfingové,

dychtiví boje,

ke Gnipalundu!

35. Tam pak Hödbrodd

Helga najde

nebojácného

uprostřed loďstva,

toho, jenž často

supy sytil,

zatím cos v mlýně

muchloval děvky."

Gudmund pěl:

36. "Málo si vzpomínáš

zašlých zkazek,

nepravdu hovoříš

o hrdinech!

Sám jsi pojídal

potravu vlčí,

vlastním bratrům

byl jsi bijcem,

častos ssál rány

studeným retem,

když v sluji jsi sídlil

a stranil se lidí!"

Sinfjötli pěl:

37. "Vědmou stal ses

na Varinseyi,

lstivou ženou,

lež jsi mluvil;

říkals, že muže

žádného nechceš

v oruží reka než

Sinfjötla sama!

38. Zlověstným běsem,

valkyrjí byl jsi,

nezkrotnou, svárlivou

u Všeotce;

einherjové

všichni se kláli,

tvou aby, úskočný,

získali přízeň!

39. Devět jsme spolu

na Ságonesu

vlků zplodili,

já sám byl jim otcem!"

Gudmund pěl:

40. "Nebyls otcem

Fenrisúlfů,

nejstarších z nich,

nemýlím-li se;

zvábily tě

u Gnipalundu

ženy thursů

na Thórsnesu.

41. Siggeira pastorku,

za humny slídils,

zvyklý v lese

vlčímu vytí,

všechno jsi neštěstí

na sebe svolal,

bratru svému

když prsa jsi proklál;

proslavil ty ses

podlými činy!

42. Grana byls nevěstou

na Brávallech,

zlatous měl uzdu

k skoku zchystán,

v mnohé jízdě

jsem tě uštval,

svižného pod sedlem,

se strmých strání!"

Sinfjötli pěl:

43. "Jak chlípný chlap

jsi po dvoře chodil,

Gullniru když jsi

kozy dojil,

anebo jindy

jak Imdin capouch

v cárech jsi coural.

Chceš slyšeti víc?"

Gudmund pěl:

44. "Dřív bych si přál

pohodit za pokrm

u Frekasteinu

zdechlinu tvoji

než feny vaše

vábit k jídlu

nebo krmit kance!

Kéž by tě běs vzal!"

Helgi pěl:

45. "Lépe by vám se,

Sinfjötli, slušelo

v zápas se pustit

a orlům se vděčit

nežli se potýkat

lichými slovy,

ať jakkoli nenávist

naléhá na vás!

46. Nemám v lásce

Granmarův lid,

přece však muži

pravdu mají mluvit;

na Móinsheimech

najevo dali,

že mají odvahu

mečem máchat."

47. Z kraje dali

koním klusat,

Svipudu, Sveggjudu,

do Sólheimu, z

roseným údolím, s

tinnými svahy, z

vlhlá země

jízdou se chvěla.

48. Na nádvoří

krále našli,

novinu o vpádu

nepřátel nesli.

Venku stál Hödbrodd

s přílbou na hlavě,

zkoumal, co znamená

synů jeho jízda:

"Co že je Hniflungů

tvář tak hněvná?"

Gudmund pěl:

49. "Ke břehu míří

klouzavé kýly,

strmé stěžně

a rozpjatá ráhna,

štítů houšť

a hladká vesla,

slavný voj vévody,

veselí Ylfovci.

50. V ložiskách leží

před Gnipalundem

černé zmoky,

zdobené zlatem;

patnáct čet už

na břeh pílí,

na moři vsak je jich

na sedm tisíc.

Mají mezi sebou

hrdinů množství,

jistě chce Helgi

hnát na hroty mečů.

Hödbrodd pěl:

51. "Sedlejte koně

na sněm králů,

ať spěchá Sporvitnir

na Sparinsheidu,

Mélnir a Mýlnir

do Myrkvidu!

Nikdo ať doma

nezůstane z těch,

kdo mohou

mečem máchat!

52. Pozvete Högna

a Hringovy syny,

Atla a Yngva

i starého Álfa;

rádi ti reci

ruch boje mají.

Na prudký narazí

nepřítel odpor!"

53. Tu nastal ryk

rudých dřevců,

když se střetly

u Frekasteinu.

Vždycky byl Helgi

Hundinga bijce

první v řadách,

kde muži se kláli,

nejlepší v zápase,

nezdolatelný;

tak měl statečný

srdce strohé!

54. Shůry přišly

bojovné panny,

v bitevní vřavě

chránily vůdce.

Tu děla Sigrún,

valkyrja, v letu,

co vlk dole sdílel

s havranem hody:

55. "Šťastně, vůdce,

budeš vlasti,

Yngvova odnoži,

užívat štěstí.

Zdeptal jsi knížete,

z bitvy jenž neprchal,

krále, který

jiným smrt strojil!

56. Všechno ti, vůdce,

sluší se vlastnit,

prsteny rudé

i pannu mocnou.

Ve zdraví, Budlungu,

užívej obého,

Högnovy dcery,

Hringstadu stejně,

země i vítězství.

Konec je klání."

IV. DRUHÁ PÍSEŇ O HELGOVI HUNDINGOBIJCI

O Völsunzích. Král Sigmund, syn Völsungův, měl za manželku Borghildu z Brálundu. Syna svého nazvali Helgem po Helgovi Hjörvardovici. Hagal měl Helga u sebe na vychování.

Hunding se jmenoval mocný král. Po něm dostala jméno Hundská země. Byl znamenitým válečníkem a měl mnoho synů, kteří byli na válečných výpravách. Mezi králem Hundingem a králem Sigmundem panoval nepokoj a nepřátelství; oba si navzájem pobíjeli příbuzné. Král Sigmund a jeho rodovci sluli Völsungové a Ylfingové.

Helgi se potají vypravil na výzvědy mezi družinu krále Hundinga. Heming, syn krále Hundinga, byl doma. Když se Helgi vracel, zastavil pastuchu a řekl:

1. "Řekni Hemingu,

Helgi že ví,

v brnění kdo

bójce skolil.

Šedého vlka

vnitř jste měli,

Hunding myslil,

že to je Hamal!"

Hamal slul Hagalův syn. - Král Hunding poslal muže k Hagalovi, aby slídili po Helgovi. A Helgi nemohl uniknouti jinak, než že si oblékl šaty služky a jal se mlíti. Muži pátrali, ale Helga nenalezli. Tu pravil Blind, kterému říkali Uskočný:

2. "Ostré má oči

Hagalova služka,

žádná tak raba

žernovem netočí,

kameny pukají,

praskají osy!

3. Tvrdá sudba

reka stihla,

kníže má-li

mouku mlíti;

lépe by se hodilo

hrdinovi

mečem máchat

než mlýnem točit!"

Hagal potom takto odpověděl a řekl:

4. "Není divu,

mlýn že duní,

když žena královská

žentour žene:

vznášela se

vzdušnou výší,

vítězila

jako víking,

dřív než ji Helgi

svobody zbavil;

sestrou je bratrů

Högna i Sigara,

ostré má oči

Ylfingovna."

Helgi takto vyvázl a odebral se na válečné lodi.

•

Helgi kotvil s vojskem v Brunavágu a podnikal odtud výpady na břeh; jedli tam syrové maso. Högni se jmenoval král. Jeho dcera byla Sigrún, která se stala valkyrjí a projížděla vzduchem i mořem; byla to Sváva, která se znovu narodila. Sigrún přijela k Helgovým lodím a pravila:

5. "Kdo dává plynout

plavidlům u břehu ?

Kde, bojovci,

domovem dlíte ?

Nač pak čekáte

v Brunavágu?

Kterým se chcete

stočit směrem ?"

Helgi pěl:

6. "Hamal dává plynout

plavidlům u břehu.

Domovem jsme

na Hle'seyi.

Na vítr čekáme

v Brunavágu.

Východním chceme

zaměřit směrem."

Sigrún pěla:

7. "Kde, hrdino,

hrál sis v boji,

kde jsi krmil

Gunniny krkavce?

Proč je tvá zbroj

zbrocena krví?

Proč jste snídali

syrové maso?"

Helgi pěl:

8. "Tu práci měl nedávno

potomek Ylfíngů

na západ od moře,

chceš-li to zvědět:

brtníky bil jsem

v Bragalundu

a ostřím meče

orly sytil.

9. Nyní víš, panno,

proč to všechno,

pečený proč jsem

zřídka měl pokrm."

Sigrún pěla:

10. "Zabití zvěstuješ!

V boji proti Helgovi

Hundingovi králi

k zemi bylo klesnout!

Střetly se zbraně,

když mstili jste bratry,

a stříkala krev

kolem ostří meče."

Helgi pěl:

11. "Jak pak to víš,

spanilá panno ?

My že jsme pomstili

pokrevenců ?

Mnoho je statečných

synů knížat,

přepodobných

přátelům našim!

Sigrún pěla:

12. "Byla jsem nablízku,

vůdce lidu,

včera ráno,

když kníže skonal;

Sigmunda syna však

zchytralým zvu,

že hodlá hrdinství

v rúny halit.

13. Na lodích jsem tě

viděla válečných,

když jsi prodléval

na krvavých přídích

a zpod nich studené

hrály si vlny;

nyní kníže

chce se mi skrýti,

Högnova panna

však poznává Helga!"

Granmar slul mocný král, jenž sídlil na Svarinshaugu. Měl mnoho synů: jeden se jmenoval Hödbrodd, druhý Gudmund a třetí Starkad. - Hödbrodd byl na sněmu králů; ujednal, že pojme za choť Sigrúnu, dceru Hognovu. Ale když se ona o tom dověděla, odešla z domova a jezdila s valkyrjemi vzduchem a mořem a hledala Helga.

Helgi dlel tehdy na Logafjellech. Předtím byl bojoval s Hundingovými syny. Tu porazil Álfa a Eyjólfa, Hjörvarda a Hervarda, a byl bojem všecek zmožen a seděl pod Orlím vrchem. Tam ho Sigrún nalezla. Padla mu kolem šíje a líbala ho a vypověděla mu, co ji sem přivedlo, jak se to uvádí v STARÉ PÍSNI O VÖLSUNZÍCH:

14. Vynašla Sigrún

veselého vůdce,

Helgovi ruku

hladila rukou,

líbala, zdravila

krále pod přilbicí -

vladař k ženě

vzplanul láskou.

15. Řekla, že ze vší

milovala mysli

Sigmunda syna,

dřív než ho zhlédla.

Sigrún pěla:

16. "Hödbrodda vojsku

mě zaslíbili,

já však jsem chtěla

jiného pána;

bojím se, kníže,

bratrů zloby:

příkaz jsem otce

porušila!"

17. Högnova dcera

pravila pravdu:

chtěla se honosit

Helgovou láskou.

Helgi pěl:

18. "Neboj se Högnovy

nenávisti

ani zlé rady

rodu svého!

Panno mladá,

žít budeš se mnou;

nemysli, dobrá,

že se bojím bratrů!"

Helgi sebral velké loďstvo a vypravil se k Frekasteinu. Na moři je zastihla bouře, která jim hrozila zánikem. Zablesklo se nad nimi a paprsky dopadaly na lodi. Viděli, jak vzduchem cválá devět valkyr, a poznali Sigrúnu. Tu se bouře utišila, a dostali se ke břehu bez pohromy.

Granmarovi synové seděli na vrchu, když se lodi blížily ke břehu. Gudmund se vyšvihl na koně a jel na výzvědy ke skále u přístavu; tu Völsungové skasali plachty. Tehdy děl Gudmund, jak je psáno v PÍSNI O HELGOVI:

"Kdo je ten kníže,

k nám co míří

a síly strašné

na souš vede?"

Sinfjötli, Sigmundův syn, na to odpověděl, a také o tom je psáno.

Gudmund odjel domů s válečnou zvěstí. Tu sebrali Granmarovici vojsko. Dostavilo se mnoho králů. Byl tu Högni, otec Sigrúnin, a jeho synové Bragi a Dag. Strhla se velká bitva a v ní padli všichni Granmarovi synové i všichni ostatní vojevůdci mimo Daga, syna Högnova, který si vyprosil mír a dal Völsungům čestný slib. - Sigrún odešla na bojiště a nalezla Hödbrodda, když už umíral.

Sigrún pěla:

19. "Nikdy už Sigrún

ze Sevafjellů

v náručí Hödbrodda

nespočine!

Skončil se život

Granmara synů,

vlci se pomějí

na množství mrtvol."

Tu nalezla Helga a byla velmi ráda. Ten pravil:

20. "Ne ve všem, šlechetná,

dáno ti štěstí,

norny však něco

na sebe vzaly:

Padli zde zrána

na Frekasteinu

Bragi a Högni

- já jsem jich bijcem!

21. Na Styrkleifech

Starkad skonal,

na Hlébjörzích

Hrollauga synové

- viděl jsem Starkada

strašného reka

bez hlavy tělo,

jak se bilo! -

22. Všichni skoro

jsou porubáni,

příbuzní tvoji

jsou bezduchá těla;

nechtělas boji,

to osud určil,

že ty ses stala

příčinou sváru!"

Tu zaplakala Sigrún. Helgi pěl:

23. "Ztiš se, Sigrúno,

boj jsi způsobila,

těžko je nyní

brániti se sudbě."

Sigrún pěla:

"Kéž by žili,

co tu leží mrtvi,

a já přec směla

u tebe se ukrýt!"

•

Toto pěl Gudmund, syn Granmarův:

24. "Kdo je ten kníže,

jenž kýly řídí,

válečnou pavézu

na přídi třímá ?

Nezdá se výprava

pokoj věstit,

rudé plá nebe

nad víkingy."

Sinfjötli pěl:

25. "Zde může Hödbrodd

Helga poznat,

neohroženého,

uprostřed loďstva;

dovednou rukou

rodu tvého zboží,

dědictví Fjörsungů

podrobil sobě."

Gudmund pěl:

26. "Dřív, myslím, budeme

u Frekasteinu

smířeni spolu

spory soudit. -

Čas je, Hödbrodde,

pomstu hledat,

slabšího úděl

dlouho jsme nesli!"

Sinfjötli pěl:

27. "Prve budeš, Gudmunde,

kozy pásti,

strmé zlézat

horské stráně,

lískovou holí

v ruce vládnout;

lepší to los

než mluva mečů."

Helgi pěl:

28. "K větší, Sinfjötli,

slávě by ti bylo

zápas začít

a supy sytit

zbytečnou než

vádu vésti,

ať rozkol jakkoli

reky dělí!

29. Nejsou mi milí

Granmara synové,

pánům však sluší se

pravdu mluvit,

najevo dali

na Móinsheimech,

že mají odvahu

meči máchat;

v souboji lze je

statnými zváti."

Helgi pojal Sigrúnu za ženu, a měli spolu syny. Helgi se nedočkal vy sokých let. Dag, syn Högnův, obětoval Ódinovi, aby dosáhl pomsty za otce. Ódin půjčil Dagovi svůj oštěp. Dag vyhledal svaka Helga v háji Fjöturlundu. Proklál Helga oštěpem. Tam Helgi padl. Dag odjel na Sevafjelly a řekl Sigrúně, co se stalo:

30. "Těžko je mi, sestro,

smutek ti svěřit,

nerad jsem ti hrozné

způsobil hoře:

padl zrána

pod Fjöturlundem

kníže, jenž byl

na světě jediný,

často jenž stanul

na šíjích vládců.

Sigrún pěla:

31. "Kéž všechny přísahy

na tebe padnou,

jež jsi tak honosně

Helgovi skládal

při lesklé vodě

potoka Leiptry

a chladném kameni

kypivé vlny!

32. Loď nechť se pod tebou

nehýbe s místa,

ač van toužený

za ní pílí,

nechť stojí kůň,

který pod tebou kluše,

třebas prchal

před svými bijci!

33. Meč ať je malátný,

kterým mácháš,

leda by tobě

nad hlavou hvízdal!

Tu by se pomstila

Helgova smrt,

kdybys byl vlkem

venku v lese,

zboží zbaven

a veselí všeho,

bez jiného jídla

než zdechlin a mrtvol!"

Dag pěl:

34. "Šílíš, sestro,

jsi rozumu zbavena,

na bratra-li

kupíš kletby!

Jediný Ódin

je osudem vinen,

rúny rozporu

v rod náš zanesl.

35. Bratr ti nabízí

prsteny rudé,

Vandilsvé všechno

i Vígdaly -

podrž půl říše

pro usmíření,

sestro zdobná,

i se svými syny!"

Sigrún pěla:

36. "Nesídlím šťastna

na Sevafjellech,

ni zrána ni za noci,

neradostná,

kníže když lesku

po lidu nestře,

ani když pod vůdcem

zlatouzdý Vigblaer

nepřicválá,

abych jej objala.

37. Tak Helgi všechny

ohromil hrůzou

nepřátele

i příbuzné jejich,

jako když před vlkem

prchají prudce

s horských strání

splašené kozy.

38. Tak Helgi vynikal

nad všechny hrdiny,

jak jasan vzrostlý

nad hlohovníkem,

anebo jelen

zkropený rosou

ze všech zvířat

nejvznešenější,

parohy kterého

k nebi se lesknou."

Nad Helgem byla nasypána mohyla. A když přišel do Valhally, nabídl mu Ódin, aby vládl všemi věcmi vespolek s ním. Helgi pěl:

39. "Budeš, Hundingu,

každému muži

omývat nohy

a zažehat oheň,

přivazovat psy

a koně pásti,

sviním dávat splašky,

než půjdou spát!"

Sigrúnina služka šla zvečera mimo Helgovu mohylu a viděla, jak Helgi přijíždí s mnoha muži k mohyle. Služka pěla:

40. "Zda je to přelud,

co mámí zrak,

či je zánik světa

- jedou mrtví muži;

ostruhami

poháníte oře! -

Dostali jste domů

dovolení?"

Helgi pěl:

41. "Není to přelud

ni mámení zraku,

ani konec světa,

i když nás vidíš,

jak ostruhami

poháníme oře;

domů jsme dostali

dovolení."

Služka šla domů a pověděla to Sigrúně.

42. "Pojď sem, Sigrúno

ze Sevafjellů,

toužíš-li vidět

vládce lidu!

Hrob se otevřel:

Helgi se vrátil;

mokvají rány:

rek tě prosí,

záplavu krve

bys zastavila."

Sigrún šla k Helgovi do mohyly a pravila:

43. "Tolik se těším

z tohoto shledání,

jak Ódinovi

havrani hltaví,

boj když zvětří

a teplou krmi

neb v rosou zvlhlý

nový den zírají!

44. Políbit chci tě,

mrtvý králi,

dřív než zbrocenou

odhodíš zbroj.

Vlasy máš, Helgi,

ztuhlé jíním,

mrtvolný pot

ti pokrývá tělo.

Syn má Högnův

studené ruce!

Pověz mi, kníže,

jak ti pomoci!"

Helgi pěl:

45. "Samas vinna, Sigrúno

ze Sevafjellů,

Helgi že se

v rosu halí:

prudký, panno,

vyléváš pláč,

jasná ženo jižní,

dřív než jdeš spát;

každá slza kane

na prsa knížeti,

ledově studená,

přeplněná smutkem.

46. Pojď a popijme

z pohárů drahých,

třeba jsem zbaven

lásky i země!

Nikdo ať nade mnou

nelítostní,

byť na má prsa

zraněná zíral!

Teď se má nevěsta

v mohyle skryla,

dísy hrdinů

mrtvým jsou hosty!"

Sigrún ustlala v mohyle lůžko.

47. "Zde jsem ti, Helgi,

zchystala lůžko,

plné pokoje,

potomku Ylfingů.

Chci v tvém objetí

odpočinout,

jak bych si přála

s přítelem živým!"

Helgi pěl:

48. "Nic, vidím, není

nenadálého,

ni časně ni pozdě

na Sevafjellech

v náručí spíš-li

neživého,

bílá, v hrobě,

Högnova dcero,

třebaže živa,

králi ždaná!

49. Je čas jít zpět

zkrvavělou stezkou,

bledému dát koni

vzduchem klusat;

na západ mám být

za nebeským mostem,

prve než Salgofhir

vítěze vzbudí."

Helgi a jeho muži odjeli a obě ženy se vrátily domů na statek. Nazítří večer uložila Sigrún služce, aby hlídala u mohyly. Ale podvečer, když Sigrún přišla k mohyle, pravila:

50. "Byl by už přišel,

kdyby chtěl přijít,

Sigmundův syn

z Ódinových síní;

naděje v knížete

návrat mizí,

když orli usedli

v odnože jasanu

a lid se všechen

bere ve snů říši."

Služka pěla:

51. "Nebuď tak nemoudrá,

sama bys chodila,

díso Skjöldungů,

do domu zesnulých.

V noci jsou všechny

mátohy mrtvých

dvojnásob mocné

než na denním světle."

Sigrún zemřela nedlouho potom zármutkem a touhou.

Za starých časů žila víra, že se lidé znovu rodí, ale tomu se teď říká babský tlach. Vypravuje se, že se Helgi a Sigrún znovu narodili. Tu prý se on jmenoval Helgi Haddingjaskati a ona Kára Hálfdanovna, jak se o tom pěje v PÍSNI O KÁŘE, a byla valkyrjí.

V. O SMRTI SINFJÖTLOVĚ

Sigmund, syn Völsungův, byl králem v zemi francké. Sinfjötli byl jeho nejstarší syn, druhý Helgi, třetí Hámund. Borghild, žena Sigmundova, měla bratra, který se jmenoval Gunnar. Sinfjötli pak, její nevlastní syn, a Gunnar, ucházeli se o jednu ženu, a proto Sinfjötli Gunnara zabil.

Když se vrátil, požádala ho Borghild, aby odešel z domova, ale Sigmund jí nabídl pokuty ve zboží, a musila je přijmout.

Při pohřební slavnosti roznášela Borghild pivo. Namíchala jedu do velkého rohu a přinesla jej Sinfjötlovi. Ale když se ten do rohu podíval, poznal, že je v něm jed, i řekl Sigmundovi: "Kalný je to nápoj, otče!" Sigmund vzal roh a vypil jej.

Sigmund prý byl tak otužilý, že mu jed neublížil zevně ani zevnitř a že všichni jeho synové snesli jed zvenčí na kůži.

Borghild přinesla Sinfjötlovi druhý roh a vybídla jej, aby pil, ale stalo se jako po prvé. A ještě po třetí mu přinesla roh, a přitom se na něho obrátila potupnými slovy, nevypije-li ho. Mluvil jako předtím se Sigmundem. Ten řekl: "Pij skrze vousy, synu!" Sinfjötli se napil a byl naráz mrtev.

Sigmund jej nesl dlouhou cestu v náručí a přisel k úzkému a dlouhému fjordu, a byl tu člun a v něm muž. Nabídl Sigmundovi, že jej převeze přes fjord. A když Sigmund přinesl mrtvolu na člun, byla již loďka úplně zatížena. Muž řekl, aby Sigmund sám obešel fjord. Muž vskočil do člunu a ihned zmizel. -

Sigmund pobýval dlouho v Dánsku v říši Borghildině, když ji pojal za manželku. Pak se Sigmund vybral na jih do země Franků, do říše, kterou tam měl. Tu se oženil s Hjördísou, dcerou krále Eylima. Synem jejich byl Sigurd. Král Sigmund padl v boji proti Hundingovým synům. Hjördís se pak vdala za Álfa, syna krále Hjálpreka. Sigurd tam u nich za mlada vyrůstal.

Sigmund i všichni jeho synové vynikali daleko nade všechny muže ostatní silou a vzrůstem i odvahou i všemi dovednostmi. Sigurd však byl ze všech nejlepší, a o něm vypravují všichni muži ve starých zkazkách, že předčil všechny lidi a že byl nejznamenitějším z bohatýrských králů.

VI. GRÍPOVA VĚŠTBA

Grípir se jmenoval syn Eylimův a bratr Hjördísin. Vládl zeměmi a byl ze všech mužů nejmoudřejší a byl jasnovidný. - Sigurd jel sám a přijel k síním Grípovým. Sigurda bylo snadno poznat. Dal se do řeči s mužem venku předsíní, který se jmenoval Geitir. Sigurd ho oslovil a otázal se:

1. "Kdo zde sídlí

v síních těchto ?

Jak toho krále

rekové zovou?"

Geitir pěl:

"Grípir sluje

mužů vládce,

pevnou jenž zemí

vládne a reky."

Sigurd pěl:

2. " Je moudrý král

doma v zemi?

Přijme mě čacký

a sluchu mi skytne?

Neznalý žádá

moudré řeči:

rychle si přeji

vyhledat Grípa!"

Geitir pěl:

3. "Veselý král

Geita se optá,

kdo že si přeje

promluvit s Grípem.

Sigurd pěl:

"Sigurd se jmenuji,

Sigmundův syn,

Hjördís sluje

vládcova matka."

4. Tehdy šel Geitir

Grípovi říci:

"Neznámý muž

venku čeká;

na pohled zdá se

statný býti;

chce se, kníže,

sejít s tebou."

5. Ze síně vyjde

hrdinů pán,

přivítá dobře

cizího reka.

"Zdráv buď, Sigurde,

proč nepřišels dřív?

A ty, Geite,

ujmi se Grana!"

6. Hovor začali,

mluvili mnoho,

radou moudří

když se sešli.

Sigurd pěl:

"Pověz mi, ujče,

zdali to víš,

Sigurdu jak se

osud zvrátí?"

Grípir pěl:

7. "Nejmocnější

pod sluncem budeš,

nejvýš zrozený

nad knížaty,

zlatem štědrý,

pomalý k útěku,

statný vzhledem

a ve slovech moudrý."

Sigurd pěl:

8. "Rci, moudrý králi!

Líp, než se táži,

Sigurdu řekni,

víš-li dále,

jakou výpravu

podniknu nejprve,

ze dvora až

tvého vyjdu."

Grípir pěl:

9. "Nejdřív, hrdino,

otce pomstíš,

zármutek Eylimův

všechen smíříš;

tvrdé syny

Hundingovy

hrdinně skolíš

a slávu získáš.

Sigurd pěl:

10. "Řekni, šlechetný,

řekni mi, králi,

moudrými slovy

v přátelské řeči:

Znáš-li Sigurda

odvážné činy,

slávou jež naplní

světový prostor?"

Grípir pěl:

11. "Lesklou saň

samoten skolíš,

co na pláni Gnitské

lakomá leží;

oběma bratrům

zhoubcem budeš,

Fáfnu i Reginu;

pravdu dí Grípir."

Sigurd pěl:

12. "Přebohat budu,

vykonám-li

čin mezi muži,

o němž tu díš!

Rozpomeň se

a dále mi pověz:

jaký bude další

můj života osud."

Grípir pěl:

13. "Najdeš cestu

k Fáfnově sluji,

vyzdvihneš odtud

krásný poklad,

zlatem obtížíš

Granovi boky;

odjedeš, hrdino,

ke Gjúkovi."

Sigurd pěl:

14. "Ještě víc knížeti

v besedě moudré,

proroku-králi,

prosím, pověz:

Hostem budu Gjúka

a od něho půjdu -

Jaký bude další

můj života osud?"

Grípir pěl:

15. "Na skále spí

knížete dcera,

jasná, v oruží,

od smrti Helga;

rozetneš jí

ostrým mečem,

oruží rozsekneš

Fáfhobijcem."

Sigurd pěl:

16. "Zlomeno oruží,

promluví panna,

ze spánku žena

procitne zase;

co moudrá asi

Sigurdu řekne,

co by reku

k Štěstí bylo?"

Grípir pěl:

17. "Mocného bude tě

rúnám učit,

všem, jež si rody

osvojit přály,

jež mluvit mohou

s jazyka lidí

léčivou silou.

Žij blaze, králi!"

Sigurd pěl:

18. "Řeč svou skončí,

moudrost pochytím,

na další cestu

zase se chystám -

rozpomeň se

a dále mi pověz:

Jaký bude další

můj života osud?"

Grípir pěl:

19. "Vyhledáš cestou

Heimovy kraje,

veselým hostem

budeš králi.

Konec je, Sigurde,

toho, co jsem věděl;

více než toto

nezvídej na mně."

Sigurd pěl:

20. "Smutek mi působí

slovo, jež pravíš,

vím, že dopředu

vidíš, kníže;

dobře znáš Sigurda

přemíru bolu,

proto to, Grípe,

říci nechceš.

Grípir pěl:

21. "Zírám nazpět,

doba mládí

nejsvětlejší

se mi zdála;

neprávem mě

moudrým zovou,

nejsem ni prorokem,

víc už nevím."

Sigurd pěl:

22. "Muže neznám

na zemi žádného,

jasněj jenž vidí

než ty, Grípe!

Neskrývej přede mnou,

byť byla zlá,

zhoubu, již osud

na mne chystá."

Grípir pěl:

23. "Věk tvůj není

k hanbě určen,

pomni toho,

Šlechetný kníže!

Tvé jméno bude

na věky věků,

boje vládce,

vzpomínáno!"

Sigurd pěl:

24. "Nejhorší ze všeho

zdá se, že Sigurd

s knížetem má se

takto loučit;

cestu mi osudu

- všechno je určeno -,

slavný ujce,

chceš-li, naznač!"

Grípir pěl:

25. "Vypovím tedy

Sigurdu všechno,

když na mne hrdina

naléhá tolik:

Věz nyní zajisté,

že není lží:

jeden den je ti

k smrti určen!"

Sigurd pěl:

26. "Nechci zloby

mocného krále,

dobrou radu

u Grípa hledám;

rád bych zvěděl,

i když je zlá,

jaká Sigurda

sudba čeká?"

Grípir pěl:

27. "Panna je u Heima

krásná vzhledem -

Brynhildou ji

muži zovou -,

Budlova dcera,

již vlídný Heimir,

pannu tvrdou,

u sebe chová."

Sigurd pěl:

28. "Co mám z toho,

pannu že Heimir

krásnou vzhledem

u sebe chová?

Musíš mi, Grípe,

všechno říci,

vím, že v mou sudbu

jasně vidíš.

Grípir pěl:

29. "Všechnu radost

tobě zničí

krásná žena,

již Heimir chová.

Neusneš spánkem,

nezvážíš věci,

pohrdneš muži,

když nebudeš s pannou."

Sigurd pěl:

30. "Co tedy Sigurdu

úkoje skytne?

Pověz mi, Grípe,

tušíš-li dále ?

Koupím pannu

za poklady,

získám krásnou

knížete dceru?"

Grípir pěl:

31. "Přísahy všechny

sobě dáte,

pevně slíbíte,

málo jich splníte:

na noc budeš

Gjúkovým hostem -

schovanky Heimovy

nevzpomeneš."

Sigurd pěl:

32. "Jakže, Grípe,

řekni přímo,

vidíš vrtkavost

v krále mysli ?

Já že zradím

panně sliby,

již budu milovat

ze vší duše?

Grípir pěl:

33. "Zradíš, kníže,

uskokem jiných,

podlehneš lsti

Grímhildině:

nabídne ti

světlou pannu,

vlastní dceru,

kouzly tě zmámí."

Sigma pěl:

34. "Stanu se svakem

Gunnarovým

a Gudrúnu

za ženu pojmu ?

Dobrý sňatek

kníže by zavřel,

kdyby zlé svědomí

dalo mu spáti!"

Grípir pěl:

35. "Grímhild tobě

léčku zchystá,

bude chtít, abys

Brynhildu sezdal

se synem Gunnarem,

gótským vládcem;

ty matce knížete

pomoc slíbíš.

Sigurá pěl:

36. "Hanba mě čeká,

to jasně vidím,

selhává Sigurdu

rozvaha moudrá,

mámili slavné

panny prosit

pro jiného,

již rád jsem míval."

Grípir pěl:

37. "Všichni si sliby

do rukou dáte,

Gunnar i Högni

i ty jako třetí,

podobu změníte,

cestou až půjdete,

Gunnar s tebou;

Grípir nelže!"

Sigurd pěl:

38. "Jak se to stane,

jak si změníme

podobu, pohyby,

cestou až půjdeme?

Jiný úklad

za tím vězí,

ohavný stejně;

mluv, Grípe, dál!"

Grípir pěl:

39. "Vzhled máš Gunnara,

pohyby jeho,

vlastní však mluvu

i myšlenky sílu;

zasnoubíš se

se srdnatou

Atlovou sestrou;

není ti pomoci."

Sigurd pěl:

40. "Nejhorší zdá se,

že zlým budu zván

Sigurdem u lidí,

tak-li se stane!

Nechci úskokem

požádat panny,

nevěsty králů,

již nejlepší znám."

Grípir pěl:

41. "Spočineš, slavný

vojů vůdce,

u panny, jako by

matkou ti byla;

proto tvého jména

všechny věky,

kníže lidu,

vzpomínat budou!"

Sigurd pěl:

42. "Vezme si Gunnar

dobrou ženu,

slavný mezi muži,

byť po tři noci

vzdorná jeho žena

- jak neslýcháno! -

se mnou spala ?"

Grípir pěl:

43. "Svatbu spolu

oba budou slavit,

Sigurd i Gunnar

v Gjúkových síních.

Podobu změníte

přijdouce domů.

V duši každý

zůstane svým."

Sigurd pěl:

44. "K jaké radosti

svakovství potom

bude mezi muži,

řekni mi, Grípe!

Gunnaru-li

potěchou bude

v pozdních dobách,

či mně samu?"

Grípir pěl:

45. "Pomníš přísah,

mlčet však musíš,

Gudrúně popřeješ

dobrého žití.

Brynhild však zdá se

nešťastně sňatou,

moudrá žena

pomstu snuje."

Sigurd pěl:

46. "Co hodlá pokutou

nevěsta vzít

za uskok, který

spášeme na ní ?

Ode mne moudrá má

přísahy dané,

nesplněné,

a málo lásky."

Grípir pěl:

47. "Gunnarovi

Brynhild řekne,

v daném že slově jsi

dostát nechtěl,

Šlechetný král když,

Gjúkův dědic,

z celé mysli

víry ti skytl!"

Sigurd pěl:

48. "Cože, Grípe?

Řekni mi přece,

pravda-li bude,

co o mně se řekne,

či lže-li o mně

slavná žena

a o sobě samé?

Pověz mi, Grípe!"

Grípir pěl:

49. "Z přemocného

hoře a hněvu

mocná panna

zlo ti způsobí;

třeba jsi šlechetnou

nepohanil,

přece jste královnu

získali kouzly."

Sigurd pěl:

50. "Dá se Gunnar

a Gutthorm a Högni

proti mně popudit

jejími slovy?

Zkrvaví čepele

Gjúkovi synové

na svém svaku ?

Rci mi, Grípe!"

Grípir pěl:

51. "Tehdy se Gudrúně

zatvrdí srdce,

až její bratři

život ti vezmou.

Ničím nebude

žádná radost

moudré ženě

Grímhildy vinou.

52. Budiž ti útěchou,

vládce vojů,

taký že osud

určen byl králi:

Nikdy slavnější

muž se nezrodí

pod sídlem slunce

než, Sigurde, ty!"

Sigurd pěl:

53. "V přátelství lučme se!

Sudby nezměníš.

Učinils, Grípe,

oč jsem tě žádal.

Jistě bys raději

lepší mi život

prorokoval,

kdybys mohl!"

VII. PÍSEŇ O REGINOVI

Sigurd šel do Hjálprekova hřebčince a vybral si tam koně, který se později nazýval Grani. Tehdy přišel k Hjálprekovi Regin, syn Hreidmarův. Byl dovednější než kdo jiný a byl trpaslík vzrůstem; byl moudrý, krutý a znalý kouzel. Regin si vzal Sigurda na vychování a velmi si jej oblíbil.

Vypravoval Sigurdovi o svých rodičích a o tom, jak se stalo, že Ódin a Hoenir a Loki přišli k Andvaraforsu; ve vodopádu tom bylo množství ryb. Trpaslík jakýs jmenoval se Andvari; pobýval dlouho ve vodopádu v podobě štiky a opatřoval si tu jídlo. - "Otr jmenoval se náš bratr," řekl Regin, "který často chodil do peřejí v podobě vydry. Chytil lososa a sedl si na břeh a jedl jej podřimuje. Loki po něm mrštil kamenem a zabil jej. Asové, jak se zdálo, byli velmi šťastni a stáhli s vydry kůži. Téhož večera se odebrali k Hreidmarovi a ukázali mu úlovek. Tu jsme se jich chopili a uložili jim jako výkupné, aby naplnili kůži zlatem a pokryli ji zvenčí rovněž ryzím zlatem. - Tu poslali Loka, aby zlato opatřil. Odešel k Ráně a vzal si její síť a vydal se k Andvaraforsu a hodil vrši na štiku; a ta vběhla

do sítě. Tu zapěl Loki:

1. Jaká to ryba

v řece pluje,

že neštěstí dbát nechce ?

Hlavu si vykup

z Heljiných osidel,

najdi mi planoucí zlato.'

Štika pravila:

2. ,Andvari sluji,

Óin byl můj otec,

mnohé jsem peřeje proplul;

bídná norna

určila dávno,

ve vodě bych se brodil.'

Loki pěl:

3. ,Řekni mi, Andvari,

chceš-li míti

život v síních lidí,

jaký trest stihne

syny mužů,

ranní-li se slovy?'

Andvari řekl:

4. ,Odplaty dojdou

synové mužů,

Vadgelmem co se brodí;

od zlých slov

jinému nalhaných

vedou daleko větve.'

Loki viděl veškero zlato, jež Andvari měl. Ale když je všechno přinesl, ponechal si prsten, a Loki mu jej vzal. Trpaslík odešel do kamene a řekl:

5. ,Zlato toto,

Gust jež vlastnil,

dvěma bratrům

zhoubou bude,

osm knížat

znepřátelí;

jmění mého nikdo

neužije.'

Ásové zaplatili Hreidmarovi peníze a naplnili vydří kůži a postavili ji na nohy. Tu měli ásové naložit zlata a kůži pokrýt. A když tak učinili,

přistoupil Hreidmar a uviděl vous a žádal, aby i ten pokryli. Tu vyňal

Ódin prsten Andvaranaut a vous pokryl.

Loki pěl:

6. ,Zlato jsme dali,

pokutu velkou

dostals za mou hlavu;

synu tvému

osud bude skoupý,

oběma vám zhoubou bude.'

Hreidmar pravil:

7. ,Dary jsi dal,

ne dary z lásky,

nedals jich z dobré mysli!

Kdybych byl znal

zlovůli vaši,

životem byste odpykali!'

Loki pěl:

8. Ještě je horší

- zdám se tušit -

svaků souboj o nevěstu;

knížatům dosud

nenarozeným

planoucí svár je souzen.'

Hreidmar pěl:

9. ,O zlato skvoucí

sám se postarám,

pokud budu živ;

vyhrůžky tvé

za mák nedbám,

kliďte se mi odtud!'

Fáfnir a Regin žádali na Hreidmarovi rodovou pokutu za bratra Otra. On jim ji odepřel. Ale Fáfnir proklál mečem otce svého Hreidmara, an spal. Hreidmar přivolal dcery:

10. ,Lyngheido, Lofnheido,

život můj prchá!

Mnohé je nutno nouzí!'

Lyngheid odpověděla:

,Sotva může sestra

na bratru pomstít

smrt svého otce.'

Hreidmar pěl:

11. ,Zploď tedy dceru,

díso vlčí mysli,

nedostaneš-li

s knížetem syna.

Dej panně muže

v krajní nouzi,

syn jejich tvého

hoře pomstí.'

Tu Hreidmar zemřel. Fáfnir pak vzal veškero zlato. Tehdy žádal Regin pro sebe něco z otcova dědictví; leč Fáfnir ho odmítl. Tu se Regin obrátil o radu na sestru Lyngheidu, jak by nabyl otcovského dědictví.Lyngheid zapěla:

12. ,V mírnosti měl bys

bratra prosit

o podíl a lepší mysl.

Nesluší se,

abys mečem

na Fáfnovi zboží žádal.'"

Tyto věci řekl Regin Sigurdovi. - Jednoho dne, když přišel do Reginova domu, byl dobře přivítán. Regin pěl:

13. "Zavítal sem

Sigmundův syn,

bystrý jun,

do našich síní;

mužnosti víc má

než starý muž,

od vlka lačného

lup teď čekám!

14. Vyživím u sebe

statné kníže;

mezi nás zavítal

potomek Yngvův!

Pod sluncem prvním

rekem bude;

osudu nit jeho

světem se vine!"

Sigurd byl pak stále u Regina a ten Sigurdovi řekl, že Fáfnir leží na Gnitské pláni a má podobu saně. Měl na sobě přílbu děsu, jíž se všechno živé lekalo.

Regin ukul Sigurdovi meč, který se jmenoval Gram. Byl tak ostrý, že když jej ponořil do Rýna a dal chomáčku vlny plouti po proudu, rozřízl chomáč stejně jako vodu. Mečem tím rozpoltil Sigurd Reginovi kovadlinu.

Potom Regin popouzel Sigurda, aby zabil Fáfna.

Sigurd pravil:

15. "Hlasně se vysmějí

Hundingovci,

Eylima kteří

života zbavili,

Kníže-li větší

touhou vzplane

po rudých prstenech

než pomstě otce!"

Král Hjálprek dal Sigurdovi lodi a mužstvo, aby pomstil otce. Zastihla je velká bouře, a křižovali před výspou. Jakýsi muž stál na skále a děl:

16. "Kdo to jede

na koních Raevila

po vlnách vysokých

v hučícím moři ?

Přes vodní oře

příboj se žene,

vichru vln hřebci

neodolají."

Regin odpověděl:

17. "Já a Sigurd jsme

na dřevech moře,

vítr je nám

pro záhubu,

přes příď příkrou

příboj se hrne,

plavidla klesají!

Kdo se to ptá?"

Muž pravil:

18. "Hnikar mi říkali,

když havrana Hugina

po boji těšil jsem,

Völsungu mladý.

Můžeš zváti

muže na skále

Fengem či Fjölnem!

S vámi chci jeti!"

Zaměřili k zemi a muž vstoupil na loď, a tu se bouře utišila. Sigurd pěl:

19. "Řekni mi, Hnikare,

jakože víš,

znamení bohů a lidí:

která jsou nejlepší

znamení pro boj,

meči když se máchá ?"

Hnikar pěl:

20. "Mnoho je dobrých,

kdyby je kdo znal,

znamení, meč když se máchá.

Věrným průvodcem

havran černý

k vítězství často bývá.

21. Jiné je znamení,

z domu když vyjdeš

a na cestu jsi zchystán:

dva že spatříš

na zápraží

slávy chtivé muže.

22. Třetí je znamení,

slyšíš-li výt

pod jasanem vlka:

vítězství získáš

nad zbrojnoši,

zříš-li jej před sebou prchat.

23. Nikdo z lidí

neobrať tváře

k pozdně planoucí

měsíce sestře:

ti jsou vítězi,

kdo dobře vidí,

bojci bystří,

a v klín se řadí.

24. Neblahé je,

klopýtneš-li,

chystáš-li se k boji:

dísy zlé

ti po boku stojí,

chtějí tě zraněna vidět.

25. Umyt a učesán

buď moudrý muž

a nasycen zrána;

nikdo neví,

kde zvečera bude;

zlověstné je spěchat."

Sigurd měl veliký boj s Lyngvem, Hundingovým synem, a jeho bratry. Padl v něm Lyngvi a jeho tři bratři. - Po boji zapěl Regin:

26. "Krvavý orel

ostrým mečem

Sigmunda záhubcům

do zad je vřezán!

Málokdy slavnější

králův dědic

zkrvavil zemi

a nasytil supy!"

VIII. PÍSEŇ O FÁFNOVI

Domů odjel Sigurd k Hjálprekovi. Tu popouzel Regin Sigurda, aby zabil Fáfna. Sigurd a Regin se vydali na Gnitskou pláň a našli tam stopy Fáfnovy, kudy se bral k vodě. Sigurd vykopal na cesté velikou jámu a sestoupil do ní. A když Fáfnir slezl se zlata, chrlil jed, a ten kanul Sigurdovi na hlavu. Ale když se Fáfnir plazil nad jámou, zasadil mu Sigurd mečem ránu do srdce. Fáfnir se zachvěl a bil hlavou i ocasem. Sigurd vyběhl z jámy a oba na sebe hleděli.

Fáfnir pěl:

1. "June, june,

komu ses, june, zrodil,

komu z mužů jsi svakem ;

Od Fáfna zrudl

zářící meč,

k srdci mi čepel vrazils!"

Sigurd zatajil jméno, protože za starých časů se věřilo, že slovo umírajících má velkou moc, zlořečí-li svému nepříteli jménem.

Sigurd pěl:

2. "Ztepilý srn jsem,

světem chodím

jako muž bez matky;

otce nemám,

jak jiných lidí syni,

sám pořád putuji."

Fáfnir pěl:

3. "Víš-li, když otce nemáš

jak jiných lidí syni,

jakým ses zázrakem zrodil?"

Sigurd pěl:

4. "O mém rodu

vím, že nic nevíš,

ani o mne samém:

Sigurd se jmenuji

- Sigmund slul můj otec -,

jenž jsem tě zbraní skolil."

Fáfnir pěl:

5. "Kdo tě popudil,

proč ses dal zjitřit,

abys mi život odňal?

Bystrý june,

máš odvážného otce,

v jeho kráčíš stopách."

Sigurd pěl:

6. "Mysl mě hnala,

ruce mě vedly

i moji ostrou čepel.

Málo je mužný,

kdo stárnout začne,

by-li v mládí měkký."

Fáfnir pěl:

7. "Kdybys byl vyrostl

na prsou svých přátel,

byl bys silný v seči;

rab jsi nyní

a zajatec v boji -

pleník se strachuje stále!"

Sigurd pěl:

8. "Tupíš mě, Fáfne,

že jsem žil vzdálen

otecké ochrany:

nejsem rabem,

ač jsem byl zajatcem;

viděls, že jsem volný.

Fáfnir pěl:

9. "Jen záští slova

umíš ve všem slyšet,

jednu ti pravdu však povím:

zvonivé zlato,

žhavorudé zboží,

prsteny budou ti zhoubou!"

Sigurd pěl:

10. "Zbožím vládnout

chce každý člověk

až do hodiny smrti;

jednou musí

smrtelník každý

odejít v Heljinu říši."

Fáfnir pěl:

11. "Rozsudek noren

a osud blázna

tě stihne v skalisku tichém;

ve vodě utoneš,

i když s větrem budeš plout,

neštěstí všude číhá.

Sigurd pěl:

12. "Rci mi, Fáfne,

když jsi tak moudrý

a jistě mnoho víš:

které norny nosí

při porodu pomoc,

matce kouzlí ukoj zpěvem?"

Fáfnir pěl:

13. "Rozdílné rodem

norny jsou, jak vím,

nemají jednoho rodu;

jedny jsou z ásů,

jedny jsou z álfů,

jiné zas Dvalina dcery."

Sigurd pěl:

14. "Rci mi, Fáfne,

když jsi tak moudrý

a jistě mnoho víš:

jak se jmenuje

chlum, kde Surt

v boji krev smísí s ásy?"

Fáfnir pěl:

15. "Óskopnir sluje chlum,

všichni tam bozi

oštěpy nastaví;

Bifröst se zřítí,

až přes most pojedou,

proudem budou koně se brodit

16. Přílbu jsem hrůzy měl

proti synům mužů,

dokud jsem poklady hlídal;

sám silnějším

všech jsem se zdál,

ač nemnoho lidí jsem potkal."

Sígurd pěl:

17. "Přílba hrůzy

nezachrání

tam, kde se zlobní bijí;

shledáváme,

když množství se sejde,

nikdo že není první."

Fáfnir pěl:

18. "Jedy jsem chrlil,

když na zlatě jsem ležel,

na pokladech otce . .."

Sigurd pěl:

19. "Lesklá sani!

Zlobnější syčela,

zatvrzelá v mysli;

nenávist roste

u synů lidí

pod takovou přílbou."

Fáfnir pěl:

20. "Radím ti, Sigurde,

- radu tu přijmi:

odjeďodtud domů!

Zvonivé zlato

a žhavěrudé zboží,

prsteny budou ti zhoubou!"

Sigurd pěl:

21. "Radu jsi dal,

k zlatu však odjedu,

ve vřesu jež se skrývá.

Ty si pak, Fáfne, lež

v smrtelných křečích,

Hel ať si tě vezme!"

Fáfnir pěl:

22. "Regin mě zradil,

tebe také zradí,

oběma bude nám zhoubou.

Života pozbýt

je ti nyní, Fáfne -

Tvá moc byla větší než má!"

Regin odešel, zatím co Sigurd bil Fáfna, a vrátil se, když Sigurd stíral s meče krev. Regin pěl:

23. "Zdráv buď, Sigurde!

Vítězství jsi dobyl

a Fáfna zdolal.

Ze všech mužů,

již po zemi chodí,

jsi ty nejrekovnější!"

Sigurd pěl:

24. "Nejisto je vědět,

kdybychom všichni se sešli,

synové vítězů,

kdo je nejrekovnější;

mnohý je hbitý,

i když meč nezbrotí

krví v prsou soka."

Regin pěl:

25. "Vešel jsi, Sigurde,

vítězstvím zjařen,

jak tu trávou stíráš Grama;

bratra mého

k smrti jsi zranil,

vinu na tom sám též nesu."

Sigurd pěl:

26. "Poradils mi,

abych sem jel

přes zrosené hory;

život i zboží

lesklá saň by měla,

kdybys mě nebyl ponouk."

Tu odešel Regin k Fáfnovi a vyřízl mu srdce mečem, který se jmenuje Ridil, a pak se napil krve z rány. Regin pravil:

27. "Sedni si, Sigurde,

- spánek mě tíží -

nad ohněm podrž

Fáfnovo osrdí!

Srdce jeho

rád bych pojedl

po krvavém pití."

Sigurd pěl:

28. "Daleko odešels,

když o Fáfna jsem barvil

ostrou svoji čepel;

sílu svoji

měřil jsem s hadovou,

zatím cos ve vřesu ležel."

Regin pěl:

29. "Dlouho bys byl nechal

vřesem se válet

vetchého obra

bez mého meče,

bez čepele břitké,

již jsem tobě zkoval."

Sigurd pěl:

30. "Odvaha je lepší

nežli síla meče

tam, kde se zlobní bijí;

zmužilého muže

viděl jsem dobývat

tupým mečem slávy.

31. Odvážným lépe

než zbabělým lidem

v zápase se vede;

bujarý lépe

si počíná než baba,

ať cokoli ho potká!"

Sigurd vzal Fáfnovo srdce a opékal je na rožni. Když měl za to, že je upečeno, a ze srdce se vypěnila krev, dotkl se ho prstem a zkoušel, jeli upečeno. Spálivše vstrčil si prst do úst. Když mu krev z Fáfnova srdce přišla na jazyk, tu porozuměl řeči ptáků. Slyšel, jak několik sýkor štěbetá v křoví.

Sýkora pěla:

32. "Tu sedí Sigurd,

krví zbrocen,

Fáfnovo srdce

na ohni peče;

moudrým by zdál se mi,

štědrý dárce,

sám kdyby srdce

lesklé snědl."

Druhý pták zpíval:

33. "Tu leží Regin,

radu snová,

zradit chce juna,

jenž mu věří;

sbírá v zlobě

křivá slova,

chce zhouby strůjce

bratra pomstít."

Třett pták zpíval:

34. "O hlavu kratšímu

kdyby dal vousáči

odebrat se k Helji,

veškerým zlatem

vládl by samoten,

na němž Fáfnír ležel.

Čtvrtý pták zpíval:

35. "Moudrým by zdál se mi,

kdyby chtěl pochopit

rady, jež dáváte

ze srdce, sestry,

na sebe pomyslil,

nasytil supa -

vlka čekám,

když uši vidím.

Pátý pták zpíval:

36. "Není tak moudrý

hrdinný bojovník,

jak jsem si myslila,

vojů vůdce,

dá-li bratru

odejíti,

druhému když

život odňal."

Šestý pták zpíval:

37. "Tuze je nemoudrý,

bude-li chtíti

nepřítele šetřit.

Spí tu Regin,

jenž zradu si už smyslil -

není před ním v střehu."

Sedmý pták zpíval:

38. "O krk kratším

kdyby obra učinil

a zbavil ho zlata,

jun by jmění,

jímž Fáfnir vládl,

sám směl míti."

Sigurd pěl:

39. "Nikdy mne Regin

nezbaví života,

oba bratři

brzy budou

brát se odtud k Helji!"

Sigurd uťal Reginovi hlavu, pojedl Fáfnova srdce a napil se krve obou bratrů, Regina i Fáfna. I uslyšel Sigurd, jak sýkory říkají:

40. "Svaž, Sigurde,

prsteny rudé

- není královské

krčit se strachy!

Pannu znám jednu,

nejkrásnější,

zlatem zdobenou,

chceš-li ji mít.

41. Ke Gjúkovi

jdou zelené cesty

- vpřed osud kyne

poutníkovi -,

tam král skvělý

dceru zplodil,

tu, Sigurde,

penězi získáš.

42. Síň se pne ve výši

Hindských slemen,

všechna je zvenčí

ohněm skryta;

moudří ji muži

zbudovali

ze skvoucího

plamenů zlata.

43. Na skále bojovná

dříme panna;

nad ní pohrává

plápol ohně;

Ygg ji bodl trnem:

jiné klála