Knihy na netu

HLAVNÍ STRANA seznam děl dle: NÁZVU * AUTORA * OBORU

Dějiny (Herodotos)

Toto jest

Hérodota z Halikarnéssu vyprávění o dějinách,aby časem neupadlo v zapomenutí, co lidé

vykonali,

aby se zachovala sláva velikých a podivuhodných činů, které dokázali jednak Řekové,

jednak barbaři,

a konečně, proč mezi sebou Řekové i barbaři vedli války.

DĚJIN HÉRODOTA

HALIKARNÉSSKÉHO

KNIHA PRVNÍ, NADEPSANÁ

KLEIÓ

[1] Perští dějepisci tvrdí, že příčinu k rozbrojům zavdali Foiničané. Když prý totiž přišli od

takzvaného Rudého moře k našemu moři* a usídlili se na tom území, kde bydlí i nyní, začali

ihned podnikat daleké námořní cesty. Rozváželi egyptské a asyrské zboží a mimo jiné prý

přišli také do Argu. Argos tehdy v zemi nyní nazývané Řeckem vynikal nade všechna města.

Když tedy Foiničané přišli do řečeného Argu, vyložili své zboží na prodej. Pátý nebo šestý

den po příjezdu měli již skoro všechno vyprodáno, a tu prý přišlo na pobřeží mnoho žen a

mezi nimi i královská dcera. Jmenovala se, jak uvádějí Řekové, íó, dcera Inachova. Zeny se

zastavily u lodní zádi, aby nakupovaly zboží, které se jim líbilo, avšak Foiničané se domluvili

a přepadli je. Většině žen se prý podařilo utéci, avšak íó byla spolu s několika jinými chycena.

Foiničané prý ji uvrhli do lodi a odpluli do Egypta.

[2] Tak se podle Peršanů (ale nikoli podle Řeků) dostala íó do Egypta a tato událost se stala

začátkem vzájemných příkoří. Po této události prý někteří z Reků (jména Peršané uvést

nedovedou) přišli do Tyru ve Foinikii a unesli královskou dceru Európu. Byli to asi Kréťané.

Tak prý se Foiničanům dostalo oplátky za půjčku. Potom prý se Řekové provinili další

křivdou. Vypravili se s válečnou lodí* do Asie v zemi Kolchidské a k řece Fásis, a když tam

pořídili ostatní, kvůli čemu se vypravili, uloupili královskou dceru Médeiu. Kolchidský král

prý pak poslal do Řecka hlasatele, aby žádal o zadostiučinění za únos a o vrácení dcery.

Řekové prý však odpověděli, že Asiaté jim také nedali zadostiučinění za únos argejské íó, že

tedy ani oni ničeho neposkytnou.

[3] Ve druhé generaci po těchto událostech, když o nich uslyšel, chtěl Alexandros, syn

Priamův, získat manželku z Řecka únosem, jak vypravují Peršané. Předem věděl, že za ni

neposkytne náhradu, neboť ani Řekové ji neposkytli. Unesl tedy Helenu a Řekové se rozhodli

poslat nejdříve posly se žádostí, aby Helenu vrátil a dal pokutu za únos. Proti jejich výčitkám

však Trojane poukazovali na únos Médein, za který Řekové náhradu nedali a Médeiu na

požádání také nevydali, a nyní prý chtějí dostat náhradu od jiných.

[4] Až do těch časů šlo jenom o vzájemné únosy, od té doby však se Řekové velice provinili,

neboť začali s válečnými výpravami do Asie ještě dříve než Asiaté do Evropy. Únosy žen prý

považují Peršané za činy lidí nespravedlivých a chtít se mstít za únosy za nerozum; moudří

lidé se o unesené ženy nestarají, neboť je prý jasné, že by k jejich únosu nedošlo, kdyby samy

nechtěly. Oni sami, říkají Peršané, se vůbec nestarali o ženy, které byly uneseny z Asie.

Řekové prý však pro jednu ženu z Lakedaimonu sebrali velikou výpravu a po příchodu do

Asie vyvrátili moc Priamovu. Od té doby prý vždycky považují řecký živel za sobě

nepřátelský. Na Asii totiž a na barbarské národy, které ji obývají, činí si nárok Peršané, kdežto

Evropu a území řecká považují za cizinu.

[5] Tak prý se to udalo podle Peršanů a v dobytí Tróje shledávají počátek svého nepřátelství

vůči Řecku.

Foiničané, pokud jde o íó, s Peršany nesouhlasí. Neunesli prý ji do Egypta násilím, nýbrž

protože se v Argu spustila s kapitánem lodi. Když prý zjistila, že je těhotná, ostýchala se před

rodiči a odplula s Foiničany dobrovolně, aby se na to nepřišlo.

Takové věci vypravují Peršané a Foiničané. Já se však nepustím do rozboru, zda se to stalo

tak či onak. Označím toho, o kom sám vím, že začal s bezprávnými činy vůči Řekům, a budu

pokračovat ve vyprávění; podrobně proberu osudy měst malých i velkých. Neboť z těch, která

byla kdysi veliká, se většinou stala města bezvýznamná, a naproti tomu ta, která jsou velká za

mých časů, byla původně nepatrná. Vím totiž, že lidský blahobyt nezůstává nikdy trvale

stejný, proto budu pamatovat na obojí stejnou měrou.

[6] Kroisos byl původem Lyd. Byl synem Alyattovým a byl vládcem národů, které sídlí na

západ od řeky Halys, jež teče od jihu mezi Sýrií* a Paflagonií a na severu se vlévá do moře,

zvaného Pohostinné. Tento Kroisos byl první z barbarů, o němž víme, že si některé z Řeků

podrobil, aby mu odváděli poplatky, a jiné že si získal za přátele. Podrobil si Ióny, Aioly a

Dory, sídlící v Asii, a přátelství uzavřel s Lakedaimonskými. Před vládou Kroisovou byli

všichni Řekové svobodní, neboť vpád Kimmeriů do Iónie za časů před Kroisem neznamenal

pro města katastrofu, protože to byl jenom loupežný nájezd.

[7] Vláda, která původně patřila rodu Héraklovců, přešla na rod Kroisův, na takzvané

Mermnadovce, následujícím způsobem. Kandaulés, kterého Řekové nazývají Myrsilem, byl

vládcem v Sardech; byl to potomekHéraklovasyna Alkaia. Prvním sardským králem z rodu

Héraklova byl Agrón, syn Ninův, syna Bélova, syna Alkaiova, a Kandaulés, syn Myrsův, byl

posledním. Před Agrónem kralovali v té zemi potomci Lýda, syna Atyova, od kterého dostal

veškerý lydský národ své jméno. Dříve se jmenovali Méiové. Na základě boží věštby

odevzdali potomci Lýdovi vládu Héraklovcům, kteří pocházeli z otrokyně Iardanovy* a

Hérakla. Héraklovci vládli po dvaadvacet generací, pět set pět let; syn přejímal vládu od otce

až po Kandaula, syna Myrsova.

[8] Kandaulés byl velice zamilován do své manželky a ve své lásce se domníval, že má za

manželku daleko nejkrásnější ze všech žen. Měl mezi svými tělesnými strážci Gyga, syna

Daskylova, který byl jeho oblíbencem, a tomu se svěřoval i s nejdůležitějšími záležitostmi;

tomu také nadmíru vychvaloval krásu své ženy, neboť byl o ní přesvědčen. Neuplynulo

mnoho času a Kandaulés, kterého měl stihnout zlý osud, pravil Gygovi:

"Zdá se mi, že mi, Gygu, nevěříš, když ti líčím krásu své ženy; uším ostatně lidé méně věří

nežli očím. Postarej se, abys ji viděl nahou."

Gygés však vzkřikl velice a řekl:

"Jaká pošetilá slova to, pane, pronášíš, když mi přikazuješ, abych se díval na svou paní a

velitelku, když je nahá! Žena spolu se šatem svléká také stud. Již dávno přišli lidé na správná

pravidla, z nichž je třeba se poučit. Jedno z nich říká, že se má každý dívat na své. Věřím ti,

že je ona ze všech žen nejkrásnější, a prosím tě, abys ode mne nežádal, co se nesluší."

[9] Takovými slovy se Gygés bránil, neboť se obával, aby mu z takového skutku nevzešlo

nějaké neštěstí. Kandaulés však odpověděl:

"Neboj se, Gygu, neměj strach, že ti to říkám, abych tě zkoušel, a buď bez obav před mou

ženou, že by ti ona způsobila nějakou úhonu. Hned zpočátku to uspořádám tak, že ani

nepostřehne, že ji vidíš. Postavím tě za otevřené dveře naší ložnice; jakmile tam vejdu,

vstoupí i moje žena do lůžka. Blízko vchodu je tam křeslo, na které bude při svlékání odkládat

svůj oděv kus po kuse. Budeš si ji moci prohlédnout úplně v klidu. Až půjde od křesla k lůžku

a bude k tobě obrácena zády, hleď se odtamtud dostat, aby tě neviděla vycházet ze dveří."

[10] Gygés tedy svolil, protože mu nic jiného nezbývalo. Když Kandaulés uznal, že je čas jít

spát, zavedl Gyga do ložnice; hned nato přišla i jeho manželka. Gygés se na ni díval, jak se po

příchodu svlékala. Když se k němu obrátila zády a šla k lůžku, vyplížil se ze svého úkrytu a

šel ven. Žena však ho při odchodu zahlédla. Uvědomila si, že původcem činu je její muž, ale

ani se neozvala, ač byla zahanbena. Nedala na sobě znát, že něco zpozorovala, a pojala úmysl,

že se Kandaulovi pomstí. U Lýdů, jako skoro u všech ostatních barbarů, se totiž považuje za

velkou hanbu i pro muže, když ho někdo spatří

nahého.

[11] Nedala tedy v tu chvíli nic najevo a zachovala klid. Hned jak nastal den, shromáždila své

nejvěrnější služebníky a dala si Gyga zavolat. Ten netušil, že ona ví, co se stalo, a na zavolání

přišel. Chodíval k ní i dříve, když si ho královna povolala. Jakmile Gygés' přišel, pravila žena:

"Dávám ti teď, Gygu, dvě cesty na vybranou, vyber si, kterou se chceš ubírat. Bud zabij

Kandaula a vezmi si mne a království nad Lýdy, nebo musíš ihned na místě sám zemřít, abys

napříště Kandaula ve všem neposlouchal a nespatřil, co vidět nemáš. Buď, musí zemřít ten,

kdo to nastrojil, nebo ty, který jsi mě spatřil nahou a učinil, co se nesluší."

Gygés nejprve žasl nad tím, co mu řekla, a potom ji prosil, aby ho k takové volbě nenutila.

Neuspěl však a viděl, že opravdu stojí před nutností buď zabít svého pána, nebo sám přijít o

život rukama jiných. Rozhodl se zůstat naživu a ptal

se královny:

"Jestliže mě tedy nutíš, abych proti své vůli zabil svého pána, pověz mi také, jakým způsobem

na něho vztáhneme ruku." Královna mu na to odpověděla:

"Útok podnikneš z téhož místa, na kterém on ti mě ukázal nahou. Zaútočíš, až usne."

[12] Gygés nebyl ani na chvíli propuštěn a nemohl nijak uniknout, takže nezbývalo, než aby

zahynul on nebo Kandaulés. Spiknutí bylo připraveno, a když nastala noc, šel Gygés za ženou

do ložnice. Dala mu dýku a ukryla ho za tytéž dveře. Když potom Kandaulés na lůžku

odpočíval, vyklouzl Gygés z úkrytu, zabil ho a tak se zmocnil jak ženy, tak i království.

Zmiňuje se o něm v iambickém trimetru i Archi-lochos z Páru, který žil v téže době.

26

[13] Tak opanoval Gygés království a byl potvrzen i delfskou věštírnou. Když totiž Lýdové

těžce nesli Kandaulovu smrt a sáhli ke zbraním, dohodli se Gygovi straníci s ostatními Lýdy

na tom, že Gygés bude lydským králem, jestliže ho za krále uzná věštírna; pakli ho neuzná, že

bude vláda vrácena Héraklovcům. Věštírna rozhodla a tak se stal Gygés králem. Pýthia ovšem

řekla tolik, že pomsta Héraklovců postihne pátého Gygova potomka. Z toho si však Lýdové

ani jejich králové nic nedělali, dokud k tomu nedošlo.

[14] Tak získali Mermnadovci vládu, kterou odňali Héraklovcům. Gygés poslal za své vlády

do Delf nemálo obětních darů. Většina obětních darů ze stříbra v Delfech je od něho. Kromě

stříbrných věcí poslal také nesmírné množství zlata; opravdu stojí za zmínku šest zlatých

džbánů,* které tam poslal. Džbány jsou v korintské pokladnici a váží třicet talentů. Po pravdě

však to není pokladnice korintské obce, nýbrž Kypsela, syna Éetiónova.

Gygés je po Midovi, synu Gordiovu, králi Frygie, první z barbarů, o kterém víme, že posílal

obětní dary do Delf. Midas obětoval svůj královský trůn, na kterém zasedal při soudech. Ten

trůn stojí za podívanou a je umístěn tamtéž, kde jsou i Gygovy džbány. Předměty ze zlata a

stříbra, které obětoval Gygés, se v Delfech podle jména dárcova nazývají Gy-govými.

I Gygés učinil za své vlády válečný vpád do Miléta a Smyrny a zmocnil se města Kolofónu.

Za své osmatřicetileté vlády však nepodnikl žádný jiný význačný čin, proto ho necháme

stranou, tolik o něm připomenuvše.

[15] Nyní se zmíním o Ardyovi, synu Gygovu, který kraloval po něm. Ten dobyl Priéné a

vpadl do Miléta a za jeho vlády v Sardech přišli do Asie Kimmeriové, vypuzení ze svých

obvyklých sídlišť kočovnými Skythy, a zmocnili se Sard kromě akropole.

[16] Ardys kraloval devětačtyřicet let; po něm následoval Sadyattés, syn Ardyův, a vládl

dvanáct let. Po Sadyattovi přišel Alyattés. Ten válčil s Kyaxarem, synem Déiokovým, a s

Médy a vypudil Kimmerie z Asie. Dobyl Smyrny, kterou založili osadníci z Kolofónu, a

učinil vpád do Klazomen. Odtamtud se však nevrátil tak, jak si přál, nýbrž dokonale poražen.

Z ostatních činů, které za své vlády podnikl, stojí nejspíše za zmínku tyto:

[17] Válčil ^s Miléťany;' tu válku zdědil po otci. Na svých výpravách obléhal Milétos tímto

způsobem: Vpadával s vojskem tehdy, jakmile v zemi zrála úroda. Táhl za zvuků sýring, harf

a fléten ženských i mužských. Jakmile přišel na území milétské, nebořil ani nevypaloval

příbytky v polích, ani v nich neloupil, ale nechával je být. Zato však zničil stromy a úrodu na

celém území a vrátil se domů. Miléťané totiž ovládali moře, takže obležením nemohlo vojsko

ničeho dosáhnout. Obydlí Lýd neničil proto, aby z nich mohli Miléťané půdu osévat a

obdělávat a on aby měl při vpádu co loupit, až budou s polní prací hotovi.

[18] Takovým způsobem válčil jedenáct let. Za tu dobu utrpěli Miléťané dvě velké porážky,

jednak u Limenéia v boji na vlastním území, jednak na rovině u Maiandru. Šest let z oněch

jedenácti vládl ještě Lýdům Sadyattés, syn Ardyův, a ten také tenkrát činil s vojskem vpády

na území milétské. On to totiž byl, kdo se s nimi do války zapletl. Pět let následujících po těch

šesti vedl válku Alyattés, syn Sadyattův. Jak jsem se už dříve zmínil, zdědil válku po otci a

vedl ji ze všech sil. Nikdo z Iónů v té válce nepřišel Miléťanům na pomoc, kromě jediných

Chijských. Ti jim pomáhali oplátkou za dřívější pomoc jejich, neboť Miléťané přišli předtím

na pomoc Chijským ve válce proti Erythrejským.

[19] Když ve ^dvanáctém roce zapalovalo vojsko obilí, stala se taková příhoda. Obilí rychle

vzplanulo a větrem se plameny šířily, takže chytil a shořel chrám Athény zvané Assé-ské. V

tu chvíli toho nikdo nedbal, ale když se vojsko vrátilo do Sard, Alyattés onemocněl. Nemoc se

mu zhoršila, a tak poslal posly do Delf - bud že mu to někdo poradil, nebo se rozhodl sám

dotázat se boha, co si má s nemocí počít. Když poslové přišli do Delf, odmítla jim Pýthia

věštit, dokud znovu nepostaví Athénin chrám, který vypálili v Assésu na území milétském.

[20] Vím to od Delfanů, od nichž jsem slyšel, že se to tak stalo. Miléťané k tomu dodávají, že

Kypselův syn Periandros byl co nejúžeji spřátelen s Thrasybúlem, který tehdy vládl v Milétu,

a Periandros se dověděl, jaké odpovědi se z věštírny dostalo Alyattovi. Vzkázal ji

Thrasybúlovi po poslu, aby ji předem věděl a mohl v nastalé situaci rozhodnout. Tak se to

stalo podle Miléťanů.

[21] Když dostal Alyattés toto vyřízení, ihned poslal do Miléta hlasatele, aby uzavřel příměří

s Thrasybúlem a s Mi-létskými na tak dlouho, dokud se bude chrám stavět. Posel tedy do

Miléta odešel. Thrasybúlos však byl o všem předem bezpečně zpraven a věděl, co hodlá

Alyattés učinit. Připravil tedy takovou lest: dal snést na náměstí veškeré zásoby potravin, co

jich ve městě bylo, ať již patřily jemu, nebo soukromým osobám, a Miléťanům dal pokyn, aby

všichni popíjeli a společně hodovali, až jim dá znamení.

[22] Takové opatření učinil a takový pokyn vydal Thrasybúlos proto, aby sardský hlasatel

viděl ohromné množství zásob pohromadě a dobrou náladu obyvatel a oznámil to Alyattovi.

Tak se také stalo. Hlasatel to viděl, vyřídil Thrasybúlovi, co mu Lýd uložil, a vrátil se do

Sard. Podle mých zpráv jen proto došlo k uzavření míru, neboť Alyattés se nadál, že bude v

Milétu nesmírná nouze o potraviny a že bude lid nejvyšší měrou zdrcen nedostatkem. Od

hlasatele však slyšel po jeho návratu z Miléta zprávy opačné, než jaké očekával. Potom spolu

uzavřeli mír s podmínkou, že si budou navzájem přáteli a spojenci, a Alyattés dal postavit v

Assésu Athéně dva chrámy místo jednoho. Sám se pak z nemoci pozdravil. Tak tedy pro

Alyatta dopadla válka proti Miléťanům a Thrasybúlovi.

[23] Periandros, který podal Thrasybúlovi zprávu o odpovědi věštírny, byl synem

Kypselovým a vládl v Korintě. Podle vyprávění Korintských (a Lesbané říkají totéž co oni) se

mu prý v životě přihodil nevídaný zázrak: Arióna z Methy-mny vynesl delfín na Tainaron.

Arión byl nejpřednější z tehdejších zpěváků za doprovodu kithary; první z lidí, pokud víme,

složil dithyramb, pojmenoval jej a přednášel jej v Korintu.

[24] Tento Arión prý většinou pobýval u Periandra, ale usmyslel si, že odpluje do Itálie a na

Sicílii; tam vydělal ohromné peníze a chtěl se vrátit do Korinta. Vyplul z Tarentu, a protože

neměl k nikomu větší důvěru nežli ke Korinťanům, najal si loď korintských plavců. Na širém

moři se však plavci zrádně dohodli, že hodí Ariona do moře a že se zmocní jeho peněz. Arión

prý to zpozoroval a nabízel jim peníze a prosil, aby ho nechali naživu; tím je však

nepřemluvil. Plavci prý mu kázali, buď aby se sám usmrtil, chce-li dojít pohřbu na suché

zemi, nebo aby co nejrychleji skočil do moře.

Výhrůžkami přiveden do úzkých prý Arión požádal - když už se tak rozhodli - aby mu

dovolili stanout v plné nádheře na veslařských lávkách a zazpívat; až dozpívá, slíbil, že

spáchá sebevraždu. Plavci se zaradovali, že uslyší nejlepšího pěvce na světě, a ustoupili ze

zádi doprostřed lodi. Arión se oblékl do plné pěvecké nádhery, vzal do ruky kitharu, postavil

se na veslařské lávky a zazpíval slavnostní píseň. Když píseň dozpíval, vrhl se do moře tak,

jak byl, se vším svým vybavením. Plavci pokračovali v plavbě do Korinta, Arióna prý však

vzal na hřbet delfín a vynesl ho na souš u Tainaru. Arión s něho sestoupil a se vším všudy

odešel do Korinta. Po příchodu vypravoval, co se mu přihodilo. Periandros prý mu nevěřil,

dal ho hlídat, nikam ho nepouštěl a dával prý pozor, až se plavci vrátí. Když připluli, dal si je

zavolat a ptal se jich, co mu mohou říci o Arionovi. Oni vyprávěli, že je v Itálii živ a zdráv a

že se mu dobře dařilo, když ho v Tarentu opouštěli. V tu chvíli se před nimi objevil Arión

ustrojen tak, jako když vyskočil z lodi. Byli ohromeni a usvědčeni a nemohli již zapírat. Tuto

historku vyprávějí Korintští a Lesbané a na Tainaru je nevelký Arionův bronzový obětní dar,

člověk sedící na delfínu.

[25] Lydský král Alyattés, který dokončil válku s Miléťany, potom zemřel. Kraloval

sedmapadesát let. Po vyváznutí z nemoci věnoval jako druhý z toho rodu do Delf veliký

stříbrný džbán se železným letovaným podstavcem, který stojí za podívanou mezi všemi

obětními dary v Delfech. Bylo to dílo Glau-ka z Chiu, který jako první na světě vynalezl

letování železa. [26] Po Alyattově smrti převzal království Alyattův syn Kroisos ve věku

pětatřiceti let. Z Řeků jako první napadl Efeské. Když je tenkrát obléhal, věnovali Efesané své

město Artemidě a natáhli lano od chrámu ke hradbám.* Vzdálenost od starého města, které

bylo tenkrát obléháno, ke chrámu činí sedm stadií. Na Efesos udeřil Kroisos nejprve a potom

postupně na všechna města iónská a aiolská. Proti každému z nich vznášel jiné stížnosti; kde

mohl najít vážnější záminky, užíval vážnějších žalob; proti některým z nich použil i

malicherností.

[27] Když už si podrobil Řeky v Asii, takže mu odváděli poplatky, pomýšlel na to, aby

postavil lodi a podnikl útok na ostrovany. Jakmile měl ke stavbě lodí všechno připraveno,

přišel prý podle jedněch do Sard Biás z Priény, podle druhých Pittakos z Mytilény, a na

Kroisovu otázku, co je nového v Řecku, zastavil stavbu lodí touto odpovědí:

"Ostrované skupují, králi, tisíce koní, protože mají v úmyslu vypravit se válečně do Sard a

proti tobě." Kroisos myslel, že mluví pravdu, a odpověděl:

"Kéž by jen bohové vnukli ostrovanům myšlenku přijít proti synům lydským na koních!"

"Vidím, králi," opáčil návštěvník, "že si z celého srdce

přeješ porazit ostrovany na koních na pevnině a tvá naděje je

oprávněná. A co myslíš, že si přejí ostrované jiného, když se

dozvěděli, že proti nim hodláš stavět lodi, než porazit Lýdy

na moři, aby se ti pomstili za Řeky sídlící na pevnině, které

jsi zotročil?"

Tento závěr prý se Kroisovi velice zalíbil a uznal, že je to rozumná řeč; poslechl a nechal

stavby lodí. Tak došlo k tomu, že uzavřel přátelství s Ióny bydlícími na ostrovech.

[28] Postupem času si Kroisos podmanil skoro všechny národy sídlící před řekou Halys.

Kromě Kiliků a Lykiů mu byli poddáni všichni ostatní. Jsou to Lýdové, Frygové, Mý-sové,

Mariandynové, Ghalybové, Paflagoni, Thrákové Thyn-ští a Bithynští, Karové, Ióni, Dórové,

Aiolové a Pamfylové.

[29] Když Kroisos tyto národy podrobil a připojil je k Lýdům, přicházeli do Sard, kvetoucích

bohatstvím, mimo jiné postupně i všichni řečtí filosofové, kteří v té době žili. Tak tam přišel i

Athéňan Solón, který Athéňanům na jejich přání ustanovil zákony a pobýval v cizině deset

let, vypluv pod záminkou, že se chce porozhlédnout po světě, aby nebyl přinucen zrušit

některý ze zákonů, které vydal. Athéňané to sami učinit nemohli, protože je vázaly veliké

přísahy, že se budou deset let řídit zákony, které jim Solón ustanoví.

[30] Kvůli tomu i kvůli podívané se vydal Solón na cesty. Přišel do Egypta k Amasiovi a také

do Sard ke Kroisovi. Po pří-í chodu ho Kroisos hostil v královském paláci a potom, bylo to |

třetího nebo čtvrtého dne, ho na příkaz Kroisův vodili služebníci po jeho pokladnicích a

ukazovali mu královo nesmírné bohatství. Když Solón všechno viděl a vše si prohlédl, zeptal

se ho Kroisos v příhodné chvíli:

"Cizince athénský, došly k nám o tobě mnohé zprávy, o tvé moudrosti a o tvých cestách, že jsi

z lásky k moudrosti prošel veliký kus světa, abys ho viděl. Zatoužil jsem se tě zeptat, zda jsi

již spatřil člověka ze všech lidí nejšťastnějšího." Ptal se, protože za nejšťastnějšího z lidí

považoval sebe, ale Solón mu nezalichotil ani trochu; podle pravdy mu odpověděl takto:

"Athéňana Telia, králi." Kroisos se podivil jeho slovům a zvědavě se otázal:

"Proč myslíš, zeje Tellos nejšťastnější?" Solón odpověděl:

"Tellos měl za časů blahobytu v obci dobré a krásné syny a dožil se toho, že všichni měli děti,

které zůstaly naživu; dařilo se mu na naše poměry dobře a dočkal se přeslavné smrti. Když se

totiž strhla bitva mezi Athéňany a sousedními Eleu-sinskými, vypravil se na pomoc, obrátil

nepřátele na útěk a slavně zemřel. Athéňané ho pochovali na obecní útraty na tom místě, kde

padl, a prokázali mu velikou úctu."

[31] Vyprávěním o Tellovi a o jeho velké blaženosti podnítil Solón Kroisovu zvědavost, i

zeptal se ho Kroisos, koho shledal na druhém místě šťastného po Tellovi. Očekával, že se mu

určitě dostane druhé ceny. Solón však pravil:

"Kleobia a Bitóna. Ti byli rodem z Argu, měli dost prostředků k živobytí a nadto takovou

tělesnou sílu, že oba stejně vítězili v atletických zápasech. Vypráví se o nich tato pověst :

V Argu se slavil svátek bohyně Héry a bylo bezpodmínečně třeba, aby povoz dovezl jejich

matku do chrámu. Voli však nebyli z pole zpátky včas. V časové tísni se mladíci sami za-

přáhli do jha a táhli vůz, na kterém se matka vezla. Tak projeli pětačtyřicet stadií a do chrámu

dojeli. Po takovém činu, při kterém je celé slavnostní shromáždění vidělo, se jim dostalo

nejlepšího konce života a božstvo na nich ukázalo, že je pro Člověka lepší zemřít nežli žít.

Argejští je obklopili a velebili jejich sílu a Argejanky se zase shlukly okolo matky a chválily,

jaké má syny. Matka se radovala nad slavným činem svých synů, stanula před sochou bohyně

a modlila se, aby jejím dětem Kleobiovi a Bitónovi za to, že jí připravili tak velikou čest, dala

to, co je pro člověka nejlepší. Když po modlitbě vykonali oběť a zúčastnili se hostiny, usnuli

oba mladíci v samotném chrámu a již nevstali. Takový byl jejich konec. Argejští dali zhotovit

jejich sochy a obětovali je do Delf jako sochy mužů, kteří se vyznamenali přede všemi."

[32] Těmto mladíkům přisoudil Solón druhou cenu blaženosti. Kroisos se rozhorlil a řekl:

"To považuješ, athénský cizince, naši blaženost za tak nicotnou, že nás nekladeš na roven ani

s obyčejnými lidmi?"

Solón však odvětil:

"Vím přece, Kroise, že je každé božstvo závistivé a miluje zvraty, a ty se mne vyptáváš na

věci lidské. Za dlouhý čas lze spatřit mnohé věci, které člověk vidí nerad, a lze také mnoho

zakusit. Za hranici lidského života pokládám věk sedmdesáti let. Sedmdesát roků představuje

pětadvacet tisíc a dvě stě

dní, když nepočítáme vkladný měsíc*. Má-li však být každý druhý rok o měsíc delší, aby se

nastávající roční období shodovalo, jak je potřeba, je těch vkladných měsíců při sedmdesáti

letech pětatřicet a v těch měsících tisíc padesát dní. Ze všech těch dní za sedmdesát let, a je

jich šestadvacet tisíc dvě stě padesát, ani jediný nepřináší zdaleka totéž, co druhý. Proto je,

Kroise, celý lidský život jen snůškou náhod. Vidím, že jsi velice bohatý a že kraluješ nad

množstvím lidí, ale na tvou otázku ti neodpovím, dokud nezvím, že jsi dobře dožil svůj život.

Vždyť velký boháč není šťastnější nežli člověk, který žije ze dne na den, nedostane-li se mu

štěstí dobře zemřít po životě plném zdaru. Vždyť i mnozí velicí boháči jsou nešťastní, kdežto

mnozí z těch, kdo žijí skromně, jsou šťastní. Člověk velice bohatý, ale nešťastný, jen dvěma

věcmi vyniká nad člověka šťastného, šťastný člověk však nad nešťastného boháče mnohými.

Boháč snáze může splnit své touhy a vydržet velkou pohromu, pakliže do ní upadne. Druhý

však nad něho vyniká těmito přednostmi: pohromu snést a touhu vyplnit nemůže ve stejné

míře jako on, ale takové věci od něho odvrací jeho štěstí; je tělesně bez úhony, zdravý, nezná

utrpení, má zdárné syny a je sličný. Jestliže kromě toho ještě dobře skončí svůj život, pak to je

ten, kterého hledáš, je hoden toho, aby byl nazván blaženým. Dokud však nezemře, je třeba

zdržet se úsudku a nenazývat ho blaženým, nýbrž úspěšným. Protože je člověk jen člověkem,

není mu dáno, aby toho všeho dosáhl, stejně jako žádná země nevystačí sama s tím, co

poskytuje, nýbrž něco má a něco jí chybí; nejlepší je ta, která má nejvíce. Stejně tak i lidský

jedinec není v ničem soběstačný, něco má a něco mu schází. Kdo z lidí dožije svůj život maje

téměř všechno a potom příjemně svůj život skončí, ten je podle mne hoden, králi, nésti toto

označení. U všech věcí je třeba přihlížet k jejich konci, jak dopadnou, neboť mnohým lidem

bůh blaženost ukázal a potom je potřel beze zbytku."

[33] Takovou řečí se Solón Kroisovi zřejmě nezavděčil. Král jeho slov nedbal a propustil ho,

neboť se domníval, zeje veliký hlupák, když nedbá přítomného dobra a káže přihlížet u všech

věcí k jejich konci.

[34] Po Solónově odchodu stihla Kroisa veliká boží pomsta, patrně proto, že se považoval za

nejblaženějšího ze všech lidí. Hned jak usnul, zdál se mu sen, který mu pravdivě zvěstoval

neštěstí, jež se mělo přihodit jeho synovi. Kroisos měl dva syny, z nichž jeden byl stižen

tělesnou vadou - byl hluchoněmý - a druhý ve všem daleko vynikal nad své vrstevníky;

jmenoval se Atys. O tomto Atyovi sen Kroisovi naznačil, že zahyne zasažen železným hrotem

oštěpu. Jakmile se probudil a sen si rozvážil, zalekl se ho a syna oženil. Ačkoli Atys obvykle

velel lydskému vojsku, již ho nikam za takovým účelem neposílal a oštěpy, kopí a všechny

podobné věci, kterých lidé používají ve válce, dal z mužských komnat odstranit a snést do

komor, aby snad něco z toho, co bylo n? stěnách rozvěšeno, na syna nespadlo.

[35] Zatímco se zabýval synovou svatbou, přišel do Sard muž postižený neštěstím a s

poskvrněnýma rukama. Byl původem Fryg, ale z rodu královského. Přišel do Kroisova paláce

a žádal, aby se mu podle tamních obyčejů dostalo očisty; Kroisos ho poskvrny zbavil. Očista

u Lýdů je téměř stejná jako u Řeků. Když Kroisos vykonal obvyklé obřady, ptal se ho, kdo a

odkud je:

"Kdo jsi, člověče, a odkud z Frygie jsi přišel k mému krbu? Kterého muže či ženu jsi zabil?"

Muž odpověděl:

"Jsem, králi, synem Gordia, syna Midova, a jmenuji se Adrástos. Zabil jsem nechtě svého

bratra a přicházím vyhnán od svého otce a všeho zbaven."

"Jsi tedy potomek mých přátel," odvětil Kroisos, "a přišel jsi k přátelům. Pakliže u nás

zůstaneš, nebudeš mít v ničem nedostatku. Budeš-li své neštěstí snášet co nejlehčeji, bude to

pro tebe nejlepší."

[36] 2il tedy Adrástos v paláci Kroisově. V téže době se objevil na Olympu v Mýsii obrovský

divoký kanec. Vyrážel z pohoří a pustošil obdělaná pole Mysů. Mnohokrát se Mýsové proti

němu vypravili, ale nijak mu neublížili, naopak, sami od něho utrpěli. Nakonec přišli mýsští

poslové ke Kroisovi a pravili:

"Převeliký divoký kanec se, králi, objevil v našem kraji a ničí naše polnosti. Ač se o to

přičiňujeme, nemůžeme ho zahubit. Proto tě prosíme, abys s námi poslal svého syna a

vybrané jinochy se psy, abychom se ho zbavili." Takto ho prosili. Kroisos však, pamětliv

svého snu, jim odpověděl těmito slovy:

"O mém synu se již nezmiňujte, neboť bych ho s vámi neposlal. Je totiž právě novomanželem

a to je ted jeho hlavní starost. Vybrané Lýdy a vše, čeho je k lovu potřebí, s vámi pošlu a těm,

kdo půjdou, důtklivě uložím, aby se s vámi co nejhorlivěji přičinili odstranit vám to divé zvíře

z krajiny."

[37] Taková byla jeho odpověď. Mýsové se s ní spokojili, ale vtom vstoupil Kroisův syn,

který zaslechl, oč Mýsové prosí. Když Kroisos odmítl poslat s nimi svého syna, obrátil se k

němu jinoch těmito slovy:

"Bývalo pro nás, otče, dříve nejkrásnějším a nejušlechtilejším úkolem chodit do válek a na

lovy a tak získávat slávu. Nyní mě od obojího držíš stranou, ač jsi u mne nezpozoroval

žádnou zbabělost ani nedostatek odvahy. Jak se mám teď tvářit, když jdu na náměstí a z

náměstí? Zač mě budou mít občané, zač mě bude považovat moje mladá manželka? S jakým

to mužem bude myslet, že sdílí lůžko? Bud mi dovol na lov jít, nebo mi odůvodni, proč je pro

mě lépe, aby tomu tak bylo?"

[38] "Činím tak, synu můj," odpověděl mu Kroisos, "nikoli proto, že bych tě shledával

zbabělým, ani pro cokoli jiného, co by ti nesloužilo ke cti, ale přišlo ke mně ve snu vidění a

prohlásilo, že budeš žít krátký čas; máš zahynout železným hrotem oštěpu. Kvůli tomuto

vidění jsem uspíšil tvou svatbu a proto tě neposílám na takové výpravy. Starám se o to, zda

bych tě nemohl nějak uchovat, dokud budu živ. Vždyť jsi můj jediný syn, neboť druhý syn

jako by pro mě neexistoval, protože je mrzák."

[39] "Když jsi měl, otče, takové vidění," pravil jinoch, "je možné pochopit, že mě hlídáš, ale

je zajisté spravedlivé, abych ti řekl to, co nechápeš a co před tebou sen ukryl. Pravíš, že vidění

prohlásilo, že zemřu železným kopím, ale cožpak má kanec ruce, cožpak má železné kopí,

kterého se obáváš? Kdyby vidina prohlásila, že zahynu klem nebo něčím jiným, co se mu

podobá, pak by bylo potřeba učinit to, co děláš; řekla však, že se to stane hrotem oštěpu. Když

nám tedy nenastává bitva s lidmi, dovol mi jít!"

[40] "Překonáváš mě, synu," odvětil Kroisos, "výkladem toho snu. Tebou přemožen měním

své mínění a dovoluji ti jít na lov."

[41] Po těchto slovech poslal Kroisos pro Fryga Adrásta, a když přišel, řekl mu:

"Adráste, očistil jsem tě, když jsi byl stižen nezaslouženým neštěstím; nevyčítám ti je. Přijal

jsem tě do svého domu a poskytuji ti veškeré živobytí. Poněvadž jsem ti já první prokázal

dobrodiní, jsi povinen mi dobrým odplatit. Žádám tě, aby ses stal strážcem mého syna, až

pojede na lov, aby vás cestou nepřipadli nějací zákeřní lupiči a nepřinesli vám záhubu. Kromě

toho i ty máš možnost jít tam, kde se můžeš vyznamenat svými činy, neboť tak činili i tví

předkové a nadto máš k tomu síly dost."

[42] Adrástos mu odpověděl:

"Já bych, králi, jinak do toho zápasu snad ani nešel. Ne-jluší se, abych chodil mezi šťastné

druhy stejného věku, když jsem pronásledován tak velikým neštěstím; nemohu si to ani přát, a

proto jsem se již mnohokrát zdržel. Teď však, když na mě naléháš a já mám povinnost ti

vyhovět, rád se ti odvděčím dobrým skutkem. Jsem připraven to učinit a spolehni se, že se ti

tvůj syn, kterého mi přikazuješ střežit, navrátí bez úhony, pokud to na jeho strážci bude

záviset."

[43] Když toto Kroisovi odpověděl, vydali se na cestu v doprovodu vybraných mladíků a psů.

Dorazili do olympského pohoří, hledali zvíře, a když je našli a obstoupili kolem dokola, házeli

po něm oštěpy. Tehdy právě onen cizinec, který byl očištěn z vraždy, jménem Adrástos, hodil

oštěpem po kanci, ale chybil ho a zasáhl Kroisova syna. Ten, zasažen hrotem kopí, vyplnil

proroctví snu. Kdosi potom běžel ke Kroisovi s poselstvím o tom, co se stalo, a po příchodu

do Sard mu vylíčil, jak probíhal lov a jaký byl osud jeho syna.

[44] Kroisos byl smrtí svého syna těžce sklíčen a považoval za velice hroznou věc, že ho zabil

ten, koho on sám očistil z krveprolití. Byl tím neštěstím z hloubi duše otřesen a dovolával se

Dia Smírce; bral ho za svědka toho, jakého příkoří se mu od cizince dostalo; téhož boha se

dovolával i jako strážce krbu a přátelství; strážce krbu proto, že přijav do svého domu cizince,

nevěděl, že živí vraha svého syna, strážce přátelství proto, že cizince poslal se svým synem

jako strážce a shledal v něm svého největšího nepřítele.

[45] Potom přišli Lýdové, nesouce mrtvého, a za nimi následoval ten, kdo ho zabil. Stanul a

odevzdal se do moci Kroisovy. Vztahoval k němu ruce a žádal, aby byl usmrcen nad

mrtvolou. Připomínal své dřívější neštěstí a k tomu, že navíc uvrhl do záhuby toho, kdo ho z

něho očistil, že tedy nemůže dále žít. Když to Kroisos vyslechl, zželelo se mu Adrásta, jakkoli

byl sám sklíčen velkým neštěstím vlastním, a řekl mu:

"Dostává se mi od tebe, hosti, plného zadostiučinění, jestliže se sám považuješ za hodná

smrti. Ty však tím neštěstím vinen nejsi, leda že jsi byl jeho bezděčným vykonavatelem;

vinen je některý z bohů, který mi již dávno předpověděl, co mě čekalo."

Potom Kroisos svého syna pochoval, jak se slušelo. Adrástos, syn Gordiův a vnuk Midův,

který se stal vrahem vlastního bratra a škůdcem toho, u něhož došel očisty, vyčkal, až se lidé

od náhrobku vzdálili, a protože uznával, že je stíhán nejtěžším neštěstím ze všech lidí, které

znal, spáchal na hrobě sebevraždu.

[46] Kroisos po ztrátě syna setrvával dva roky v hlubokém smutku. Když však Kýros, syn

Kambýsův, svrhl nadvládu Astyaga, syna Kyaxarova, a perská vláda se vzmáhala, přestal

Kroisos truchlit a začal přemýšlet, zda by nějak nemohl růst moci perské zarazit, dříve než

zmohutní. Když si to rozmyslel, začal hned zkoumat věštírny v Řecku a věštírnu v Libyi;

rozeslal posly na všechny strany, jednak do Delf, jednak do Abai ve Fókidě, jednak do

Dódóny; jiné zase poslal k Amfiaráovi a k Trofóniovi, další pak do Branchidai na území

milétském. To byly věštírny řecké, kam se Kroisos obracel o věštbu. Další posly poslal se

žádostí o věštbu do Libye k Am-mónovi. Posly rozeslal proto, aby zjistil, jak jsou věštírny

chytré, aby se jich mohl druhým poselstvím zeptat, má-li se pokusit o výpravu proti

Peršanům, jestliže shledá, že znají pravdu.

[47] Když posílal Lýdy vyzkoušet věštírny, vydal jim takovýto příkaz: Měli počítat čas podle

dní ode dne, kdy vyrazili ze Sard, a stého dne se měli ptát věštíren, co právě dělá lydský král

Kroisos, syn Alyattův. Cokoli která věštírna odpoví, to měli zapsat a přinést mu zpátky. Jaké

byly odpovědi ostatních věštíren, se nikde nevypráví. Jakmile však Lýdové vkročili do

chrámu v Delfech, prosíce boha o věštbu, a přednesli uloženou jim otázku, odpověděla jim

Pýthia v hexa-metrech toto:

"Kolik je v písku zrn, vím, i jaké jsou rozměry moře, také němému rozumím, slyším i toho,

kdo mlčí. Cítím ted vůni vařené želvy s mohutným štítem, v měděném hrnci se vaří zároveň s

jehněčím masem; měděný kotel je pod ní, měděná poklice na ní."

[48] Tuto Pýthiinu odpověď Lýdové zapsali a vrátili se do Sard. Když pak přibyli i ostatní

poslové s výroky věštíren, sebral Kroisos všechny zápisy dohromady a prohlížel je. Žádný se

mu nelíbil; když však vyslechl zápis z Delf, ihned mu projevoval úctu a chválil jej. Uznal, že

jediná věštírna v Delfech je skutečnou věštírnou, protože uhodla, co dělal. Když totiž rozeslal

posly po věštírnách, vyčkal stanoveného dne a provedl toto: vymyslel si něco, co nebylo

možné uhodnout a vypozorovat; rozsekal želvu a jehně dohromady a sám to vařil v měděném

kotli pod měděnou poklicí.

[49] A právě to mu z Delf výrok věštírny oznamoval.

0 odpovědi věštírny Amfiaráovy neumím nic povědět, co věštila Lýdům, když vykonali ve

svatyni předepsané obřady; ani se o tom nevypráví. Říká se jen, že i tuto věštírnu považoval

Kroisos za neklamnou.

[50] Po těchto událostech usmiřoval Kroisos delfského boha velkolepými obětmi. Obětoval

po třech tisících kusů z každého druhu dobytčat k oběti se hodících, dále pozlacená a

postříbřená lehátka, zlaté číše, purpurové pláště a chi-tóny. Navršil ohromnou hranici a pálil ji

doufaje, že si tím boha spíše nakloní. Také všem Lýdům nařídil, aby každý bohu obětoval, co

kdo má. Když bylo po obětech, dal slít nesmírné množství zlata a ukovat z něho polocihly o

délce šesti dlaní, široké tři dlaně a jednu vysoké, celkem sto sedmnáct, a to čtyři z ryzího zlata

o váze po půl třetím talentu, ostatní polocihly pak z bílého zlata, vážící po dvou talentech.

Také dal zhotovit z ryzího zlata sošku lva, vážící deset talentů. Když vyhořel delfský chrám,

spadl tento lev s polocihel, na nichž byl postaven. Nyní je uložen v korintské pokladnici a

váží jen půl sedma talentu. Půl čtvrtá talentu se ho totiž roztavilo.

[51] Když bylo vše hotovo, poslal Kroisos ty věci do Delf a spolu s nimi i další dary: dva

převeliké džbány, zlatý stával po pravé straně, když se vchází do chrámu, a stříbrný nalevo.

1 ty byly po požáru chrámu přemístěny; zlatý džbán je v pokladnici klazomenské, váží půl

devátá talentu a dvanáct min, a stříbrný stojí v rohu chrámové předsíně a vejde se do něho šest

set amfor*. Delfané v něm mísí víno o slavnosti theofanií. Delfští říkají, že je to výrobek

Theodora ze Samu, i já se tak domnívám; nezdá se mi totiž, že by to bylo dílo obyčejné. Dále

poslal Kroisos čtyři stříbrné sudy, stojí v korintské pokladnici, a obětoval i dvě kropenky,

zlatou a stříbrnou. Na zlaté je nápis, že Lakedaimonští tvrdí, že je to dar jejich, ale to tvrzení

není správné. Je to dar Kroisův a nápis pořídil kdosi z Delfanů, kdo se chtěl Lakedaimonským

zavděčit. Znám jeho jméno, ale nebudu ho'připomínat. DaremoďLakedaimonských je chlapec,

jehož rukou protéká voda, ale žádná z obou kropenek. Spolu s těmito věcmi poslal Kroisos do

Delf ještě mnoho jiných méně významných darů, jako kulaté stříbrné konvice a tříloketní

stříbrnou soškuženy,po níž Delfští tvrdí, že je to podobizna Kroisovy pekařky*. Dále věnoval

i náhrdelník své manželky a její pásy.

[52] Ty věci poslal do Delf. Amfiaráovi pak, když se dozvěděl o jeho statečnosti a o jeho

utrpení, obětoval štít celý ze zlata a masivní zlatý oštěp, jehož ratiště bylo stejně jako hrot celé

ze zlata. Obě ty věci byly ještě za mých časů uloženy v Thébách, a to v thébském chrámu

Apollóna Isménského.

[53] Lydským poslům, kteří měli uvedené dary doručit do chrámů, Kroisos uložil, aby se

věštíren zeptali, má-li se vydat na výpravu proti Peršanům a má-li si získat nějaké spojenecké

vojsko. Lýdové dorazili, kam byli posláni, dary odevzdali a žádali o věštbu těmito slovy:

"Kroisos, král Lýdů a jiných národů, uznal, že jsou tyto věštírny jedinými skutečnými

věštírnami na světě, dal vám dary hodné vašich výpovědí a nyní se vás táže, má-li se vydat na

výpravu proti Peršanům a má-li si získat nějaké vojsko za spojence."

Tak se poslové tázali a obě věštírny odpověděly shodně; předpovídaly Kroisovi, že zničí

velikou říši, potáhne-li proti Peršanům, a radily mu, aby si za spojence vyhledal nejmocnější z

Řeků.

[54] Když byly věštby Kroisovi přineseny a on zvěděl jejich obsah, zaradoval se nad nimi

velice, neboť bezpečně doufal, že vyvrátí říši Kýrovu. Znovu poslal do Pýthu a vyzvěděv,

kolik je Delfanů, obdaroval každého dvěma zlatými staté-ry. Delfští za to udělili Kroisovi

přednostní právo při dotazech, zprostili ho poplatků a určili mu čestné místo při slavnostech a

na věčné časy rozhodli, že se kdokoli z Lýdů může stát občanem delfským, bude-li chtít.

[55] Obdarovav Delfské, dal si Kroisos věštit potřetí. Když se totiž přesvědčil o spolehlivosti

věštírny, nemohl se jejích odpovědí nabažit. Tentokrát se tázal, potrvá-li jeho vláda mnoho

let. Pýthia mu věštila takto:

" Teprve tehdy, ai nad Médy mezek stane se králem, nestyd se, Lýde, jenl nohy mál slabé,

zbaběle prchat pc březích Hermu, plného štěrku, nečekej na nic."

[56] Když se tato slova dostala ke Kroisovi, zaradoval se nad nimi víc než nad čímkoli jiným,

neboť věřil, že nikdy nebude Médům kralovat mezek místo člověka a že tedy ani on, ani jeho

potomci vládnout nepřestanou. Potom důkladně uvažoval, kteří z Řeků jsou nejmocnější, aby

šije získal za spojence. Při svých úvahách shledal, že mezi Řeky vynikají Lakedaimonští a

Athéňané, jedni z kmene dórského, druzí z iónského. Tyto národy byly nejpřednější; jeden z

nich byl původu pelasgického, druhý řeckého; jeden z nich se ze své vlasti nehnul, druhý se

mnohokrát stěhoval. Za krále Deuka-lióna bydlel v zemi Fthiótské, za časů Dora, syna

Hellénova, v krajině pod horami Ossou a Olympem, zvané Histiaiétis. Když ho z Histiaiétidy

Kadmovci vyhnali, usadil se pod jménem Makednů v Pindu. Odtamtud zase přesídlil do

Dryopidy, a když přešel z Dryopidy na Peloponnésos, jmenoval se národem dórským.

[57] Nedovedu přesně povědět, jakou řečí mluvili Pelas-gové. Lze-li říci to, o čem vydávají

svědectví ti z Pelasgů, kteří ještě v dnešní době přebývají v městě Kréstónu nad Tyr-sénií a

kteří kdysi sousedili s dnešními Dory (neboť tenkrát sídlili v krajině, které se teď říká

Thessaliétis), a ti Pelasgové, kteří založili města Plakié a Skylaké na Helléspontu a stali se

athénskými kolonisty (a kolik ještě jiných pelasgických městeček změnilo svá jména), je-li

tedy možno říci, čeho jsou tito Pelasgové důkazem, pak mluvili Pelasgové řečí barbarskou.

Bylo-li tomu tak u celého kmene Pelasgů, pak národ attický, jcterý je původu pelasgického,

spolu se změnou z Pelasgů v Řeky převzal i řeč. Ani Kréstónští totiž, ani Plakiénští, kteří jsou

s nimi stejného jazyka, se v řeči nesrovnávají s nikým z těch, kdo nyní sídlí okolo nich, je

však zřejmé, že si zachovali takový ráz řeči, jaký si s sebou přinesli, když se přestěhovali do

svých dnešních území.

[58] Řecký živel používá od svého vzniku, jak se mi zdá, stále stejného jazyka; po svém

oddělení od Pelasgů byl slabý, ale z malých začátků se rozrostl v množství národů, neboť se k

němu přidala většina Pelasgů a četné jiné barbarské národy. Kromě toho si myslím, že ani

Pelasgové, jako národ barbarský, nebyli na příliš vysokém stupni rozvoje.

[59] Pokud jde o tyto národy, dozvěděl se Kroisos, že attický národ ovládá a udržuje v

nešvarech Peisistratos, syn Hippokratův, který byl v té době samovládcem v Athénách. Dokud

byl Hippokratés ještě soukromou osobou, přihodil se mu v době, kdy přihlížel olympijským

hrám, veliký div. Když porazil obětní zvířata a připravené kotle byly plné masa a vody, začaly

se vařit bez ohně a překypěly. Lakedaimoňan Chi-lón, který byl přítomen a tomu zázraku

přihlížel, radil Hippokratovi, nejprve aby se neženil s ženou, která by mu mohla porodit děti,

potom, pokud je ženat, aby ženu zapudil, a má-li snad nějakého syna, aby se ho zřekl.

Hippokratés prý ovšem této rady Chilónovy nechtěl uposlechnout a po oné události se mu

narodil řečený Peisistratos, který za rozbrojů mezi obyvateli pobřežními a Athéňany z roviny

pojal úmysl zmocnit se samovlády.

V čele lidí z pobřeží stál Megaklés, syn Alkmaiónův, předákem lidí z roviny byl Lykúrgos,

syn Aristolaidův. Peisistratos založil třetí stranu. Shromáždil okolo sebe vzbouřence a tváře

se, zeje předákem horalů, připravil takovou lest: způsobil si zranění a poranil i své mezky a

přihnal se se spřežením na tržiště, jako by byl unikl svým nepřátelům, kteří ho chtěli zahubit,

právě když jel na pole. Požádal lid, aby mu opatřil nějakou stráž, neboť se předtím proslavil

při tažení proti Megarským tím, že dobyl Nisaje a vykonal i jiné statečné činy. Athénský lid

se dal oklamat a dal mu tři sta mužů vybraných z občanstva, kteří se však nestali

Peisistratovými kopiníky, nýbrž spíše klackonosiči; chodili za ním s dřevěnými kyji. Ti se

spolu s Peisistratem zúčastnili pozdvižení a zmocnili se Akropole. Odtamtud pak Peisistratos

vládl nad Athéňany, aniž však rozrušil systém dosavadních úředních hodností nebo změnil

právní řád. Spravoval město podle platné ústavy, krásně je zdobil a udržoval v dobrém

pořádku.

[60] Zanedlouho se však dohodli stoupenci Megaklovi se straníky Lykúrgovými a vypudili

Peisistrata z města. Tak se Peisistratos zmocnil Athén poprvé a opět samovládu ztratil,

protože ještě nezapustila dostatečně kořeny. Ti, kteří Peisistrata vyhnali, se však zase znovu

dostali do vzájemných sporů. Megaklés se dostal do úzkých a poslal hlasatele k Peisistratovi s

dotazem, zda je za samovládu ochoten vzít si jeho dceru za manželku. Když Peisistratos návrh

přijal a s podmínkou souhlasil, vymyslil si pro jeho návrat věc podle mého mínění velice

pošetilou; tím spíše, že se Řekové již od dávnějších dob odlišovali od národů barbarských tím,

že byli chytřejší a nepodléhali hloupým pošetilostem, a přece právě tehdy tito lidé z

athénských občanů, o nichž se říkalo, že jsou co do moudrosti mezi Řeky prvními, vymysleli

takový podvod. V dému Paianii žila žena jménem Fyé, vysoká bez tří prstů čtyři lokte a i

jinak pěkné postavy. Tuto ženu oblékli do plné zbroje, dali jí nastoupit do vozu a ukázali jí,

jak se má tvářit, aby její vzezření bylo co nejvznešenější, a jeli do města, poslavše napřed

hlasatele, kteří po příchodu do města rozhlašovali, co jim bylo

uloženo. Vyvolávali:

"Přijměte, Athéňané, Peisistrata příznivě, neboť samotná Athéna mu prokázala největší čest

ze všech lidí a přivádí ho zpět na vaši Akropoli."

Tak chodili sem a tam a rozhlašovali to a ihned se po čtvrtích rozšířila pověst, že Athéna

přivádí Peisistrata zpátky. Lidé ve městě byli přesvědčeni, že ta žena je bohyně sama, modlili

se k ní a Peisistrata přijali.

[61] Když se řečeným způsobem zmocnil Peisistratos samovlády, podle dohody s Megaklem

se oženil s jeho dcerou. Protože však měl mladistvé syny a protože se o Alkmaiónov-cích

říkalo, že jsou stiženi kletbou, nechtěl, aby se mu z nové manželky rodily děti, nestýkal se s

ní, jak je obyčej. Žena to zpočátku tajila, později však, ať už sejí matka na to ptala nebo ne,

řekla to své matce a ta svému muži. Megaklés těžce nesl, že ho Peisistratos zneuctil, a jak byl

rozhněván, smířil se se

vzbouřenci.

Jakmile se Peisistratos dozvěděl, co se proti němu chystá, odešel ze země nadobro a po

příchodu do Eretrie se radil se svými syny. Zvítězilo mínění Hippiovo, zeje třeba samovlá-du

získat zpět, a tak sbírali dary z měst, která jim byla od dřívějška zavázána. Mnohá města

poskytla značné peníze, ale daleko nejvíce je předčili svým darem peněz Thébané. Mezitím

uplynul čas a zkrátka řečeno měli vše připraveno k návratu. Přišli i argejští žoldnéři z

Peloponnésu a dobrovolně se dostavil i jeden muž z Naxu, jménem Lygdamis, který projevil

velikou ochotu, neboť přivezl peníze i mužstvo.

[62] Vyrazili z Eretrie a skoro po jedenácti letech přišli zpátky. V Attice se nejprve zmocnili

Marathóna. Když na tomto místě tábořili, přicházeli k nim jejich straníci z města a hrnuli se k

nim i jiní přívrženci z venkovských okrsků, jimž byla milejší samovláda nežli svoboda.

Tábořili tedy pohromadě. Dokud sbíral Peisistratos peníze, a i když se potom zmocnil

Marathóna, nevěnovali mu Athéňané z města žádnou pozornost. Jakmile se však dozvěděli, že

táhne z Marathóna proti městu, vypravili se proti němu. Táhli proti vracejícím se s veškerou

mocí a Peisistratovo vojsko, které vyrazilo od Marathóna, táhlo proti městu. Setkali se u

chrámu Athény Pallén-ské a postavili se proti sobě ve zbrani. Tehdy se z božího vnuknutí

dostavil k Peisistratovi věštec Amfilytos z Akarnanie, přistoupil k němu a věštil mu v

hexametrech těmito slovy:

"Sítě již vrceny jsou a léčky čekají kořist; ryby se přihrnou valem za jasné měsíční noci."

[63] Takovou věštbu pronesl Amfilytos, neboť ho k tomu přimělo božstvo. Peisistratos věštbu

pochopil, prohlásil, že ji přijímá, a vedl vojsko do boje. Athéňané z města se v tu chvíli právě

dávali do jídla a po jídle se někteří z nich dali do hry v kostky, jiní se uložili k spánku.

Peisistratovo vojsko Athéňany přepadlo a obrátilo je na útěk. Jak utíkali, vymyslel Peisistratos

velice chytrý plán, aby se Athéňané již neshro-máždili a zůstali rozptýleni. Posadil své syny

na koně a poslal je napřed. Ti dostihli prchající a řekli jim, co jim Peisistratos uložil. Vyzývali

je, aby byli dobré mysli a aby každý odešel domů.

[64] Athéňané uposlechli, a tak se Peisistratos potřetí zmocnil Athén. Samovládu upevnil za

pomoci četných žoldnéřů a peněžních důchodů, které se mu scházely jednak z města, jednak

od řeky Strýmonu. Syny Athéňanů, kteří zůstali doma a nedali se hned na útěk, zajal jako

rukojmí a poslal na Naxos, neboť i tohoto ostrova se Peisistratos válkou zmocnil a svěřil jej

Lygdamiovi. Kromě toho očistil podle věštby i ostrov Délos, a to takto: ze všech míst v

dohledu chrámu dal vykopat mrtvé a přenést je na Délu na jiné místo. Tak vládl Peisistratos v

Athénách; někteří z Athéňanů padli v bitvě, jiní utekli z domoviny spolu s Alkmaiónovci.

[65] Tak se měly v té době podle zpráv, které Kroisos získal, věci u Athéňanů. O

Lakedaimonských se dozvěděl, že unikli velikým pohromám a že už zvítězili ve válce s

Tegej-skými. Za vlády spartských králů Leonta a Hégésikla měli totiž Lakedaimonští úspěch

ve všech válkách, ale jen od Te-gejských byli poraženi. V dobách před těmito událostmi měli

Sparťané snad nejhorší zákony z celého Řecka; neměli styky ani mezi sebou, ani s cizinci. K

dobré správě se dostali takto: V Delfech přišel do věštírny Lykúrgos, muž mezi Sparťany

vážený, a jakmile vešel do síně chrámové, ihned ho Pýthia oslovila těmito slovy:

"Přicházíš, Lykúrgu, vstupuješ do mého slavného chrámu, Z^us tě má v lásce a všichni, kdo

Olymp z& sídlo své mají; nevím, zda zdravit tě mám jak člověka anebo boha, myslím však,

Lykúrgu, spíš jako boha že vítat tě třeba."

Někteří tvrdí, že mu Pýthia kromě toho pověděla o dnešním uspořádání věcí ve Spartě; podle

vyprávění samotných La-kedaimonských však Lykúrgos jako poručník svého synovce

Leóbóta, který byl spartským králem, přinesl toto uspořádání z Kréty. Hned jak se stal

poručníkem, změnil všechny zákony a dbal na to, aby byly dodržovány. Kromě organizace

vojenské, jako jsou enómotie, triakady a společné stravování, zavedl Lykúrgos úřad eforů a

radu starších.

[66] Po těchto změnách měli Lakedaimonští dobrou správu a Lykúrgovi zřídili po smrti chrám

a velice ho uctívali. A protože měli zemi úrodnou a bylo jich nemálo, začali se brzy vzmáhat a

jejich moc vzrůstala. Už jim nestačilo žít v klidu; domnívali se, že jsou silnější nežli

Arkádové, a vyžádali si v Delfech věštbu proti celé zemi arkadské. Pýthia jim věštila takto:

"Arkádu žádáš si kraj? Toí příliš, tolik ti nedám. Mnoho je v zemi té mužů, kteří bukvice jedí,

budou se útoku bránit; leč přízeň ti projevím přece: Tegeu darem ti dám, zem zdupanou,

příhodnou k tanci, rovinu krásnou, bys mohl z ní provazci rozméřit díly."

Když uslyšeli Lakedaimonští tento výrok, upustili od usilování o ostatní Arkadii a vydali se

na výpravu proti Tegej-ským berouce s sebou pouta. Důvěřovali obojetné věštbě, že si

Tegejské podrobí. Byli však v bitvě poraženi a ti z nich, kdo byli zajati živí, pracovali v

poutech, která si sami přinesli, a rozměřovali provazci na díly tegejskou rovinu. Pouta, jimiž

byli svázáni, se zachovala v Tegeji až do mých časů: byla rozvěšena okolo chrámu Athény

Ochránkyně.

[67] Ve svých dřívějších válkách proti Tegejským měli Lakedaimonští trvale neúspěchy, ale v

době Kroisově, když v Lakedaimonu kraloval Anaxandridés a Aristón, je již Sparťané válkou

přemohli. Došlo k tomu takto: Protože byli ve válce s Tegejskými stále poráženi, poslali do

Delf poselstvo s prosbou o věštbu, kterého z bohů si mají usmířit, aby ve válce Tegejské

přemohli. Pýthia jim odpověděla, že je přemohou, až přivezou domů kosti Oresta, syna

Agamemnonova. Protože však nemohli zjistit, kde je Orestes pochován, poslali k bohovi

znovu posly, aby se zeptali, na kterém místě Orestes leží. K dotazu poslů odpověděla Pýthia

takto:

" V široké' roviné arkadské přece Tegea leii, vétry tam dují dva, jei mocná pohání síla, na ránu

rána tam dopadá, zhouba na zhoubé letí; tam chová živná půda syna Agamemnona. Tegejské

porazíš, teprve ai ho přineseš domů."

Když to Lakedaimonští vyslechli, stále vytrvale hledali a prohledávali všechno, až konečně

Oresta našel Lichás, který patřil mezi takzvané spartské dobroděje. Dobrodějové jsou spartští

občané pocházející z jezdectva, každým rokem pět nejstarších. V tom roce, ve kterém byli z

jezdectva vybráni, je Sparťané posílají ve veřejném zájmu na různá místa a oni se tam nesmějí

oddávat zahálce.

[68] Lichás patřil mezi tyto muže a Oresta našel jednak šťastnou náhodou, jednak svou

chytrostí. V té době měla Sparta s Tegejskými mírové styky. Lichás přišel do kovárny, díval

se, jak se ková železo, a s údivem přihlížel, jak se to dělá. Když si kovář všiml, jak se diví,

ustal v práci a řekl mu:

"Kdybys viděl, co jsem viděl já, to by ses teprve opravdu velice divil, lakónský cizince, když

tě tak uvádí v úžas zpracování železa. Chtěl jsem si v tomto dvorci udělat studnu a při kopání

jsem narazil na rakev dlouhou sedm loket. Nechtělo se mi věřit, že by kdy byli lidé větší než

dnes, rakev jsem otevřel a spatřil jsem mrtvého, který byl stejně dlouhý jako rakev. Změřil

jsem si ho a zase jsem jámu zasypal."

Kovář tedy pověděl, co viděl, a Lichás si rozvážil jeho slova a pochopil, že tu jde podle slov

věštby o Oresta. Přišel na to takto: viděl dva kovářovy měchy a shledal, že to jsou ony větry,

kovadlina s kladivem že jsou rána dopadající na ránu a zpracované železo zeje zhouba ležící

na zhoubě, k čemuž došel asi tím, že železo bylo vynalezeno lidem ke zkáze. Když to

pochopil, odešel do Sparty a všechno Lakedaimonským vyložil. Oni však ho obvinili, že si

svou zprávu vymyslel. Lichás odešel do Tegey, vyprávěl kováři, co se mu přihodilo, a chtěl

od něho dvorec najmout. Kovář však nechtěl. Když pak časem změnil své mínění, Lichás se

tam usídlil, hrob vykopal, kosti sebral a odnesl je do Sparty. Od těch dob, kdykoli se spolu

potýkali, měli Lakedaimonští ve válce nad Tegejskými velikou převahu a podrobili si již

většinu Peloponnésu. ', [69] To všechno se tedy Kroisos dověděl a poslal do Sparty posly s

dary a se žádostí o spojenectví; uložil jim, co mají vyřídit. Poslové přišli do Sparty a pravili:

"Posílá nás Kroisos, král Lýdů a jiných národů, a vzkazuje vám toto: ,Lakedaimonští, bůh mi

dal věštbu, že si mám získat spojence mezi Řeky; dozvídám se o vás, že jste v Řecku

nejpřednějšími, proto se podle věštby obracím k vám a chci se stát vaším přítelem a

spojencem beze lsti a klamu.'"

To jim dal Kroisos svými posly ohlásit. Lakedaimonští také slyšeli o věštbě, které se Kroisovi

dostalo, zaradovali se nad příchodem Lýdů a přísahami stvrdili přátelství a spojenectví.

Zavazovala je i jistá dobrodiní, kterých se jim od Kroisa již dříve dostalo. Když totiž poslali

Lakedaimonští do Sard koupit zlato, kterého chtěli použít k pořízení sochy Apollóna, jež stojí

v krajině lakónské na hoře Thornaku, dal Kroisos kupcům zlato darem.

[70] Lakedaimonští přijali spojenectví kvůli tomu, a také Proto, že dal Kroisos jejich

přátelství přednost přede všemi Řeky. Byli tedy připraveni, kdyby je zavolal, a kromě toho

dali udělat měděnou nádobu, zdobenou zvenčí okolo okraje podobami zvířat a schopnou

pojmout tři sta amfor*, a poslali ji Kroisovi, protože se mu chtěli darem odvděčit. Nádoba se

však do Sard nedostala; uvádějí se toho dvě příčiny. La-kedaimoňané tvrdí, že ji uloupili

Samští, když se dostala na cestě do končin okolo ostrova Samu a Samští připluli s válečnými

lodmi, když se o ní dozvěděli. Obyvatelé Samu sami vypravují, že se lakedaimonští poslové s

nádobou zpozdili, dozvěděh se, že Sard bylo dobyto a Kroisos zajat, a prodali ji na Samu.

Koupili prý ji soukromníci a obětovali v chrámu Héřině. Možná že ti, kdo ji prodali, řekli po

svém návratu do Sparty, že byli od Samských oloupeni.

[71] Tak se to mělo s onou nádobou. Kroisos, který se zmýlil ve výkladu věštby, vypravil se

válečně do Kappadokie a doufal, že zničí Kýra a moc Peršanů.

Když se Kroisos chystal na výpravu proti Peršanům, radil mu jeden z Lýdů, který již předtím

byl považován za moudrého a po této radě byl mezi Lýdy vážen ještě více (jmenoval se

Sandanis):

"Chystáš se, králi, na výpravu proti mužům, kteří nosí kožené nohavice a z kůže celý oděv;

nejedí tolik, kolik chtějí, nýbrž kolik mají, neboť jejich země je drsná; kromě toho nepijí víno,

nýbrž vodu, nemají k jídlu fíky ani žádné jiné dobroty. Co si na nich vezmeš, až nad nimi

zvítězíš, když nic nemají? Budeš-li však poražen, uvědom si, kolik dobrého ztratíš. Okusí-li

našich lahůdek, nebude možno je od nich odehnat. Jsem věru vděčen bohům, že nevnukli

Peršanům myšlenku táhnout proti Lýdům."

Kroisa však těmito slovy nepřesvědčil. Peršané pak vskutku neznali pohodlí ani žádné

lahůdky, dokud si nepodrobili

Lýdy.

[72] Kappadokům dávají Řekové jméno Sýrů. Dříve, než se zmocnili vlády Peršané, byli tito

Syrové poddanými Médů; nyní patřili Kýrovi. Hranicí mezi říší Médskou a Lydskou byla řeka

Halys, která pramení v arménských horách, potom má na pravém břehu svého toku Matiény a

na druhé straně Frygy, a když je minula na svém toku směrem k severu, odděluje od sebe

Syrý a z levé strany Paflagony. Tím způsobem řeka Halys přetíná skoro celou dolní část

Asie* od moře naproti Kypru až po moře Pohostinné; je to Šíje celé té pevniny. Pro zdatného

muže je to cesta pěti dnů.

[73] Kroisos se vypravil válečně do Kappadokie jednak proto, že toužil získat ke své

dosavadní říši další území, a hlavně protože důvěřoval věštbě a chtěl odplatit Kýrovi za

Astyaga. Kýros, syn Kambýsův, si podmanil médského krále Astyaga, syna Kyaxarova,

Kroisova to švagra. Kroisovým švagrem se stal takto:

Jeden oddíl kočovných Skythů se vzbouřil a přešel do země médské. V té době vládl nad

Médy Kyaxarés, syn Fraortův, syna Déiokova. Kyaxarés zprvu jednal se Skythy přátelsky,

neboť to byli prosebníci; dokonce si jich velmi vážil a svěřil jim své syny, aby se naučili

jejich jazyku a střelbě z luku. Cas plynul a Skythové stále chodili na lov a vždycky přinášeli

nějakou kořist.

Jednou se stalo, že neulovili nic. Když se vrátili s prázdnýma rukama, zahrnul je Kyaxarés

velmi drsně nadávkami; byl totiž velmi prchlivý, jak tím ukázal. Když se jim od Kyaxara

dostalo takového přijetí, byli přesvědčeni, že se jim dostalo nezasloužené pohany, a rozhodli

se rozsekat jednoho ze synů, kteří se u nich učili, připravit ho tak, jak obvykle chystali maso

ze zvěře, přinést jako zvěřinu Kyaxarovi a potom se co nejrychleji odebrat do Sard k

Alyattovi, synu Sadyattovu. To se také stalo. Jak Kyaxarés, tak i přítomní hosté masa pojedli

a Skythové se po tomto činu obrátili k Alyattovi s prosbou o ochranu.

[74] Alyattés ke Kyaxarově žádosti Skythy nevydal, takže z toho potom vznikla pětiletá válka

mezi Lýdy a Médy. V těch letech častokrát zvítězili Médové nad Lýdy, častokrát zase Lýdové

nad Médy. Jednou došlo také k jakési noční bitvě. Když válka trvala se střídavým štěstím,

došlo v šestém roce ke srážce, při které se stalo, že se po začátku boje pojednou den změnil v

noc*. Tuto změnu dne předpověděl Iónům Thalés z Milétu a stanovil pro ni právě tento rok,

ve kterém k ní také došlo. Když Lýdové a Médové spatřili, že nastala noc místo dne, ustali v

boji a obě strany raději pospíchaly uzavřít mír. Mír sjednali Syennesis z Kilikie a Labynétos z

Babylóna*. Ti se také postarali o jeho stvrzení přísahami a sjednali vzájemné sňatky.

Rozhodli, aby dal Alyattés svou dceru Aryénis Astyagovi, synu Kyaxarovu. Bez silných

závazků nebývá ani pevný mír. Přísahu konají tyto národy stejně jako Řekové; kromě toho

okoušejí vzájemně své krve, když si nařízli paže, ovšem jen na povrchu.

[75] Tohoto Astyaga, který byl otcem jeho matky, Kýros" porazil z příčin, které vyložím v

dalším líčení. Kroisos to měl Kýrovi za zlé, a proto poslal do věštírny s dotazem, zda se má

vydat na výpravu proti Peršanům. Když pak přišla věštba obojetná, uvěřil, že mluví v jeho

prospěch, a táhl do perské říše. Jakmile dorazil k řece Halys, pokračoval odtud, jak tvrdím já,

tím že převedl vojsko po mostech, které tam stály. Mezi Řeky však převládá mínění, že

vojsku pomohl na druhou stranu Thalés z Miléta.

Kroisos prý byl na rozpacích, jak se dostane s vojskem přes řeku, neboť v té době prý tam ty

mosty nebyly. Thalés prý byl ve vojsku přítomen a způsobil, že řeka, která tekla ;|: po levé

straně vojska, tekla i po jeho pravé straně. Dokázal |.| prý to takto: počínaje nad táborem dal

kopat hluboký příkop, ff zatáčející se do tvaru půlměsíce, aby zezadu obešel postavený *

tábor, do tohoto příkopu svedl vodu ze starého řečiště a pod táborem ji zase do něho vpustil.

Tím se řeka velice rychle rozdělila a bylo možno ji po obou stranách překročit. Někteří

dokonce tvrdí, že původní řečiště docela vyschlo. To však nepokládám za možné, neboť jak

by se byli dostali přes řeku na zpáteční cestě?

[76] Když Kroisos s vojskem řeku překročil, přitáhl do Kappadokie, do krajiny zvané Pteria.

Pteria je nejpevnějším městem v té zemi a leží přibližně směrem k městu Sinópé, které je u

Pohostinného moře. Tam Kroisos tábořil a plenil pozemky Sýrů. Dobyl i města Pterie a jeho

obyvatelstvo zotročil. Dobyl i všech okolních měst a Syrý, kteří se ničím neprovinili,

odtamtud vypudil.

Kýros shromáždil své vojsko, přibral na pomoc všechny národy, které sídlily mezi ním a

Kroisem, a táhl Kroisovi naproti. Nežli však se s vojskem vydal na cestu, poslal hlasatele k

Iónům a pokoušel se je od Kroisa odtrhnout. Iónové však výzvy neuposlechli. Když Kýros

dorazil a utábořil se naproti Kroisovi, potýkali se navzájem s velikým úsilím. Strhla se tuhá

bitva a bylo mnoho padlých a nakonec, když nastala noc, rozešli se, aniž která z obou stran

zvítězila. Tak tedy vojska spolu zápolila.

[77] Kroisos s nevolí uznal, že jeho vojsko počtem nestačí, neboť bylo v boji mnohem slabší

nežli vojsko Kýrovo. Hnětlo ho to, a když se následujícího dne Kýros nepokoušel útočit,

odtáhl do Sard. Zamýšlel povolat podle smlouvy na pomoc Egypťany; měl totiž spojeneckou

smlouvu i s egyptským králem Amasiem, a to dříve než s Lakedaimonskými. Poslal pro

pomoc i k Babyloňanům, neboť také s těmi měl spojenectví ; v té době vládl v Babylónii

Labynétos. Vzkázal Lake-daimonským, aby se v určený čas dostavili. Měl v úmyslu

shromáždit spojence a sebrat vlastní vojsko, a jakmile mine zima, s počátkem jara se vydat na

výpravu proti Peršanům.

Takový byl jeho úmysl, a hned jak přišel do Sard, poslal ke spojencům hlasatele se vzkazem,

aby se do pěti měsíců shromáždili v Sardech. Vojsko, které měl a které se s Peršany utkalo

(bylo to vojsko žoldnéřské), celé propustil a rozptýlil, neboť se nenadal, že by Kýros po tak

nerozhodném zápasu táhl na Sardy.

[78] Zatímco Kroisos takto uvažoval, naplnilo se celé předměstí hady. Jakmile se objevili,

nechali koně pastvy na svých pastvištích, chodili za nimi a požírali je. Když to Kroisos spatřil,

usoudil, že je to znamení, jak tomu také bylo. Proto poslal ihned posly k vykladačům se

žádostí o výklad. Poslové k Telmésským přišli a dozvěděli se, co znamení předpovídá, ale

výsledek už neměli možnost Kroisovi oznámit; dříve totiž, než připluli do Sard zpátky, byl

Kroisos zajat.

Telméssané vyložili znamení tak, že se Kroisos může nadít vpádu cizího vojska do své země a

že toto vojsko po svém příchodu porazí domácí obyvatele, neboť had prý je dítkem země a

kůň nepřítelem a cizincem. Takovou odpověď dali Telméssané Kroisovi, když již byl v zajetí,

aniž věděli, co se udalo v Sardech a se samotným Kroisem.

[79] ^Když Kroisos po bitvě u Pterie odtáhl, dozvěděl se Kýros, že po návratu hodlá Kroisos

vojsko rozpustit, radil se a ihned shledal, že musí táhnout co nejrychleji proti Sardům, nežli se

lydská moc podruhé shromáždí. Jakmile se k tomu rozhodl, také to rychle vykonal. Hnal

vojsko do Lýdie a dorazil dříve, než se o tom mohl Kroisos dovědět. Kroisos se tím dostal do

veliké tísně, protože se věci mimo nadání vyvinuly jinak, než očekával; přesto však vyvedl

Lýdy k bitvě. V té době totiž nepředčil Lýdy žádný národ v Asii ani statečností, ani silou.

Bojovali koňmo, nosili dlouhá kopí a byli výborní jezdci.

[80] Setkali se v širé a holé rovině před městem Sardami. Touto rovinou protéká několik řek,

mimo jiné i Hyllos, jenž se vlévá do největší řeky, Hermu, která teče z posvátného pohoří

Dindymské Matky a vtéká do moře u města Fókaie. Když tam Kýros spatřil, jak se Lýdové

řadí do bitvy, začal se obávat jízdy a na radu Méda Harpaga učinil toto: Dal shromáždit

všechny velbloudy, kteří za jeho vojskem vezli zásoby potravin a stany, nařídil s nich sundat

náklad a posadit na ně muže v jezdecké výstroji. Když je takto připravil, poručil jim, aby jeli

před jeho vojskem proti Kroisově jízdě; za jízdou následovala podle jeho rozkazu pěchota a

vzadu za pěchotou zařadil veškerou jízdu. Když se tak všichni seřadili, vybídl je, aby pobíjeli

všechny Lýdy bez milosti, jakmile se budou stavět na odpor, samotného Kroisa však aby

nezabíjeli, ani kdyby se bránil, až ho budou zajímat.

Tak zněla jeho výzva. Velbloudy postavil proti jízdě proto, že se kůň velblouda bojí a nesnáší

ani pohled na něho, ani jeho zápach, když ho ucítí. Toto chytré opatření mělo za účel, aby

jízda nebyla Kroisovi k ničemu, přestože Lýd doufal, žcÉÉ se s její pomocí nějak vyznamená.

Když vojska postupovala^ proti sobě do bitvy, tu jakmile koně ucítili velbloudy a jak-í^p mile

je spatřili, obrátili se na útěk a Kroisova naděje byla zmařena. Přesto však se Lýdové

nezachovali zbaběle. Jakmile seznali, co se stalo, seskočili s koní a utkali se s Peršany pěšky.

Nakonec však, když bylo na obou stranách mnoho padlých, obrátili se Lýdové na útěk.

Uchýlili se za hradby a Peršané je obléhali.

[81] Peršanům tedy nastalo obléhání a Kroisos, který doufal, že obležení potrvá dlouhý čas,

rozeslal z města nové posly ke svým spojencům. Dříve rozeslaní poslové měli za úkol vyzvat

spojence, aby se shromáždili do Sard do pěti měsíců, tyto však posílal se žádostí o co

nejrychlejší pomoc, neboť byl již obležen.

[82] Jako k jiným spojencům, poslal také do Lakedai-monu. Sparťanům samotným však právě

v té době nastal spor s Argejskými o krajinu nazývanou Thyrea. Thyrea byla součástí

Argolidy a Lakedaimonští ji oddělili a zmocnili se jí. Argejským patřilo i západní území až po

mys Malea, a to jak na pevnině, tak i ostrov Kythéra a ostatní ostrovy. Argej-ští se vypravili

na pomoc své oddělené krajině, a když se setkali s protivníky, jali se vyjednávat a dohodli, že

z každé strany bude bojovat tři sta mužů a která strana zvítězí, té že bude území patřit. Ostatní

vojsko obou stran se vrátí do svých krajin a nebude zápasu přítomno. To proto, aby nemohli

přispět na pomoc svým druhům, kdyby viděli, že podléhají, jestliže by zůstali na místě. Po

této dohodě odtáhli. Vybraná mužstva obou stran zůstala a dala se do boje. Po vyrovnaném

boji zbyli ze šesti set mužů tři, z Argejských Algénór a Ghromios a z Lakedaimonských

Othryadés; ti zbyli, když nastala noc. Ti dva Argejané běželi do Argu jako vítězové, zbylý

Sparťan Othryadés oloupil padlé Argejany o zbroj, přinesl ji do tábora svého vojska a

zdržoval se ve svém oddílu. Na druhý den se obě strany dostavily, aby zvěděly, jak boj

dopadl. Obě tvrdily, že zvítězily; jedni říkali, že jich zbylo naživu více, druzí prohlašovali, že

právě ti utekli a že jejich bojovník vytrval a obral jejich padlé. Nakonec se z hádky dali do

boje; z obou stran bylo mnoho padlých a zvítězili Lakedaimonští.

Argejští nosí od té doby hlavy ostříhané, ač předtím museli nosit dlouhé vlasy. Ustanovili

zákon a vyslovili kletbu, že si nikdo z Argejských nebude pěstovat vlasy ani jejich ženy nosit

zlaté šperky dřív, dokud neosvobodí Thyreu. Lakedaimonští si dali zákon opačný; předtím

dlouhé vlasy nenosili a od té doby ano. Ten jeden zbylý ze tří set, Othryadés, prý se styděl

vrátit do Sparty, když jeho druhové zahynuli, a na místě v Thyrei spáchal sebevraždu.

[83] Za takovýchto okolností přišel ke Sparťanům sardský posel se žádostí, aby přišli

obléhanému Kroisovi na pomoc. Sparťané se chystali na výpravu, hned jak posla vyslechli.

Když byli již připraveni a měli lodě pohotově, přišla další zpráva, že lydských hradeb bylo

dobyto a že Kroisos je v zajetí. Sparťané tedy, ač velice neradi, od svého záměru upustili.

[84] Sard bylo dobyto takto: Když nastal čtrnáctý den, kdy Peršané Kroisa obléhali, rozeslal

Kýros po svém vojsku jezdce a dal vyhlásit, že obdaruje toho, kdo první vystoupí na hradby.

Vojsko se potom o to pokusilo, ale nemělo úspěch. Když ostatní od svého úsilí upustili,

pokusil se o výstup jeden Mard jménem Hyroiadés, a to na té straně akropole, na které nebyla

postavena žádná stráž; nebylo obav, že by jí z té strany mohlo být někdy dobyto. Na té straně

je totiž strmá a nedobytná.

Ani Mélés, dřívější sardský král, na tomto jediném místě nenosil dokola lva, kterého mu

porodila jeho souložnice, když mu Telméssané vydali rozhodnutí, že budou Sardy nedobytné,

bude-li nosit lva okolo hradeb. Mélés nosil lva okolo ostatních hradeb, kudy bylo možno

akropoli napadnout (šlo totiž o ni), ale toto místo vědomě pominul jako nedobytné a strmé; ta

část města je totiž obrácena směrem k pohoří Tmó-los.

Onen Mard Hyroiadés spatřil minulého dne, jak tudy s akropole sestoupil kterýsi Lýd za

přilbou, která se mu shora skulila, a sebral ji. Všiml si toho a zapamatoval si to. Sám tenkrát

tou cestou vystoupil vzhůru a za ním vystupovali další PerŠané. Když jich tudy vystoupilo

mnoho, bylo Sard dobyto a dobyvatelé celé město drancovali.

[85] Co se týče Kroisa, přihodilo se toto: Měl syna, o kterém jsem se už dříve zmínil, jinak

sice pohledného, ale němého. Za časů svého minulého blahobytu dělal pro něho Kroisos

všechno možné, zkoušel to i ono a také poslal do Delf se žádostí o věštbu o něm. Pýthia mu

odvětila takto:

"Lýde, ty králi mnohých, ty nesmírně zpozdilý Kroise, nechtěj v královském paláci svém

slyšet hlas svého syna, ač po něm velice toužíš; přání tvé splněno bude: . poprvé promluví v

den, jenž pro tebe přinese zkázu."

Když již byly hradby zdolány, hnal se jakýsi Peršan na Kroisa, aby ho zabil, protože ho

nepoznal. Kroisos útočníka viděl, ale pod dojmem nastalé pohromy mu nevěnoval pozornost a

bylo mu lhostejno, bude-li raněn a zemře. Když němý syn spatřil ženoucího se Peršana,

strachem nad neštěstím vyrazil ze sebe hlas a zvolal:

"Člověče, nezabíjej Kroisa!" Tak se tenkrát poprvé ozval a potom již mluvil po celý život.

[86] Peršané se tedy zmocnili Sard a samého Kroisa zajali. Vládl čtrnáct let a čtrnáct dní byl

obléhán; podle věštby zničil svou vlastní velikou říši. Peršané ho popadli a přivedli před Kýra.

Ten dal nakupit velikou hranici a na ni dal vyvést Kroisa spoutaného okovy a spolu s ním

dvakrát po sedmi synech lydských. Buď měl v úmyslu obětovat je jako prvotiny z kořisti

některému z bohů, nebo chtěl také splnit nějaký slib. Možná že se dozvěděl, že je Kroisos

zbožný, a dal ho na hranici postavit, protože chtěl zvědět, zda ho nějaké božstvo zachrání před

upálením zaživa. Tak tedy jednal Kýros.

Kroisovi prý, když stál na hranici, přišel na mysl i v takovém zlém postavení výrok Solónův,

pronesený zřejmě z vnuknutí božího, že nikdo z živých není blažený. Když si na to vzpomněl,

vzchopil se, zasténal a za hlubokého ticha třikrát zvolal Solónovo jméno. Kýros to zaslechl a

poručil tlumočníkům, aby se Kroisa zeptali, koho to volá. Oni k němu přistoupili a ptali se.

Kroisos prý k jejich otázkám chvíli mlčel, potom však, když ho nutili, pravil:

"Cenil bych víc než veliké bohatství, kdyby ten člověk mohl promluvit se všemi vládci."

Nerozuměli tomu, co říká, a znovu se ptali, jaký je smysl jeho slov. Když naléhali a dotírali na

něj, pověděl jim, jak k němu kdysi přišel Athéňan Solón, prohlédl si všechno jeho bohatství,

prohlásil je za malicherné, a co mu řekl, a jak se Kroisovi vyplnilo všechno, co mu ten muž

předpověděl. Jeho slova se prý netýkala jen jeho samotného, nýbrž všeho lidského pokolení,

zejména pak těch, kteří se sami pokládají za blažené. To jim Kroisos vyprávěl a hranice již na

okraji začínala hořet. Když Kýros vyslechl tlumočníky, co říkal Kroisos, změnil svůj úmysl a

uvážil, že ač je sám jen člověkem, dává ohni zaživa na pospas člověka, který se mu štěstím

kdysi vyrovnal; nadto se zalekl odplaty a pomyslel na to, že nic z věcí lidských není

neotřesitelné. Poručil prý oheň co nejrychleji uhasit a svést Kroisa i jeho společníky s hranice

dolů. Peršané se pokoušeli oheň uhasit, ale nemohli ho už zdolat.

[87] Tu prý Kroisos, jak vypravují Lýdové, když poznal, že Kýros změnil své rozhodnutí a že

kdekdo hasí oheň, ale nemohou ho už zmoci, velikým hlasem volal na pomoc Apolló-na, aby

stál při něm a zachránil ho z hrozící záhuby, jestliže mu kdy daroval něco, co mu bylo milé.

Zatímco se boha v slzách dovolával, shlukly se pojednou za jasného nebe a bezvětří na obloze

mraky, strhla se bouře a spustil se obrovský liják, který hranici uhasil. Z toho Kýros poznal,

že je Kroisos člověk bohu milý a řádný muž. Dal ho odvést s hranice a zeptal se ho:

"Kdo z lidí tě, Kroise, přiměl k tomu, aby ses válečně vypravil do mé země a tak se stal mým

nepřítelem místo přítelem?" Kroisos odpověděl:

"Učinil jsem to, králi, ke tvému štěstí a ke svému neštěstí. Původcem toho je řecký bůh, který

mě'k tažení přiměl. Nikdo přece není tak pošetilý, aby dal přednost válce před mírem; v míru

totiž pohřbívají synové otce, ve válce však otcové syny. Asi se bohům zlíbilo, aby se tak

stalo."

[88] Taková byla jeho slova. Kýros ho dal zbavit pout, posadil ho vedle sebe a choval se k

němu velmi šetrně; jak on, tak i celá jeho družina hleděli na něho s obdivem. Kroisos byl

zamyšlen a mlčel. Po chvíli se ohlédl, a když spatřil, jak Peršané plení lydské město, pravil:

"Mám ti, králi, říci, co si právě myslím, nebo mám nyní mlčet?" Kýros mu přikázal, aby bez

obav řekl, co chce. I zeptal se ho Kroisos:

"Co to dělá ten ohromný dav lidí s takovým velikým úsilím?"

"Drancuje tvé město," odvětil Kýros, "a rozchvacuje tvé bohatství."

"Neplení ani mé město ani mé bohatství," řekl na to Kroisos, "po těchto událostech už nic

není moje. Spíše odnášejí a loupí tvůj majetek."

[89] Kýros se zarazil nad Kroisovými slovy, vzdálil od sebe ostatní a ptal se Kroisa, co by

považoval za těchto okolností za vhodné. Kroisos odpověděl:

"Protože mě bohové učinili tvým otrokem, považuji za spravedlivé oznámit ti, jestliže v

něčem vidím více nežli ty. Peršané jsou lidé od přirozenosti zpupní, ale chudí. Jestliže tedy

dopustíš, aby naloupili a podrželi si veliký majetek, pak se můžeš nadít toho, že kdo si z nich

ponechá pro sebe nejvíce, ten se později podle všeho proti tobě vzbouří. Shle-dáváš-li

správným, co říkám, učiň ted toto: rozestav ke všem bránám stráže z kopiníků a ti ať odnímají

kořist těm, kdo ji vynášejí, a prohlašují, že je z ní třeba obětovat desátek Diovi. Tím v nich

nevzbudíš nelibost proti sobě, když jim odnímáš majetek násilím, a oni uznají, že konáš, co je

spravedlivé, a vydají ti kořist dobrovolně."

[90] Když to Kýros slyšel, radoval se velice, neboť rada se mu zdála dobrá. Kroisa velmi

pochválil, poručil kopiníkům, aby vykonali, co Kroisos poradil, a Kroisovi řekl:

"Osvědčil ses, Kroise, řádnými činy i slovy jako skutečný král; žádej ode mne darem, co

chceš, abych ti hned splnil."

"Nejvíce si mě, pane, zavážeš, jestliže dovolíš, abych poslal tyto okovy řeckému bohu,

kterého jsem ctil ze všech bohů nejvíc, a abych se ho zeptal, je-li jeho zvykem klamat ty, kdo

mu činí dobrodiní."

Kýros se ho ptal, jaká stížnost je podkladem jeho prosby. Kroisos mu vylíčil všechny své

plány, odpovědi věštíren, a zejména své obětní dary a jak se vydal na výpravu proti Peršanům

povzbuzen věštbou. Při vyprávění znovu žádal, aby mu dovolil bohovi to vyčíst. Kýros se

zasmál a pravil:

"To ti, Kroise, povolím a také cokoli jiného, oč mě kdy požádáš."

Jakmile to Kroisos uslyšel, poslal několik Lýdů do Delf a přikázal jim, aby položili okovy na

práh chrámový a aby se zeptali, zda se bůh nestydí za to, že svými věštbami přiměl Kroisa k

válečnému tažení proti Peršanům, jako by měl zničit moc Kýrovu, což má za následek

takovéto obětní prvotiny. Přitom měli ukázat na okovy. Tak se měli ptát a kromě toho ještě,

je-li zvykem řeckých bohů být nevděčnými.

[91] Lýdové přišli do Delf a vyřídili, co jim bylo uloženo. Pýthia prý jim odpověděla takto:

"Určenému osudu nemůže uniknout ani bůh. Kroisos odpykal vinu svého pátého předka, který

býval členem tělesné stráže Héraklovců, a sveden ženskou lstí zabil svého pána a podržel pro

sebe jeho hodnost, která mu vůbec nepříslušela. Jasný se snažil, aby k pádu Sard došlo až za

Kroiso-vých synů, a nikoli za vlády Kroisa samotného, ale nebylo v jeho moci osud odvrátit.

Co Sudičky dovolily, to v jeho prospěch vykonal. O tři roky odsunul dobytí Sard a Kroisos

tedy nechť si je vědom, že podlehl o tyto roky později, než mu bylo souzeno. Dále mu bůh

přispěl na pomoc, když byl upalován. Pokud jde o věštbu, stěžuje si Kroisos neprávem; Jasný

mu předpověděl, že zničí velikou říši, jestliže se vypraví proti Peršanům. Kdyby se byl chtěl s

dobrou potázat, měl poslat ještě další dotaz, zda je míněna říše jeho či Kýrova. Jestliže výrok

nepochopil a nezeptal se ještě jednou, nechť přičítá vinu sobě. Ani to Kroisos nepochopil, co

mu Jasný odpověděl k jeho poslednímu dotazu o mezku. Tím mezkem byl míněn Kýros,

neboť pochází z rodičů z různých národů, z urozené matky a z otce rodu celkem nízkého.

Matka byla Medka, dcera médského krále Astyaga, otec pak byl Peršan a jejich poddaný, a

ačkoli stál níže než všichni, přece se stal manželem své paní."

Toto Pýthia Lýdům odpověděla a oni její odpověď přinesli do Sard a vyřídili Kroisovi.

Kroisos vyslechnuv odpověď, uznal, že chybil on, a nikoli bůh.

[92] Tak to tedy dopadlo s vládou Kroisovou a s prvním podrobením Iónie. Od Kroisa jsou v

Řecku i jiné obětní dary, nejen ty, o nichž byla řeč. V boiótských Thébách je zlatá troj nožka,

kterou obětoval Apollónovi Isménskému, v Efesu zlatí býci a většina sloupů, v chrámu

Athény Pronaie v Delfech velký zlatý štít. Tyto věci byly dochovány ještě i za mých časů, jiné

obětní dary se ztratily. Kroisovy obětní dary v milétských Branchidách se vyrovnaly, jak jsem

slyšel, vahou i jinak darům delfským. Dary, které věnoval do Delf a do chrámu Amfiaráova,

pocházely z jeho vlastního majetku a z majetku zděděného po otci, ostatní pak dary z majetku

jeho protivníka, který usiloval, ještě než Kroisos se stal králem, dosadit na trůn lydský

Pantaleonta jako protikandidáta.

Pantaleón byl syn Alyattův a Kroisův bratr, ale z jiné matky. Kroisos se Alyattovi narodil z

matky karské, Pantaleón pak z Iónky. Když se Kroisos chopil vlády, kterou mu otec odevzdal,

zahubil člověka, který proti němu kul pikle; dal ho I přivázat na prkno s hřeby. Jeho majetek

již dříve zaslíbil bohům a tenkrát, jak řečeno, jej obětoval na místa, o nichž jsme se zmínili.

Tolik budiž řečeno o Kroisových obětních darech.

trpělivě vyčkávali, a když neustávala, hledali nějakou odpomoc. Každý z nich prý vymýšlel

něco jiného. A tak tehdy vynašli hru v kostky, vrhcáby, s míčem a všechny jiné hry podobné

kromě pessů, jejichž vynález si totiž Lýdové nepřivlastňují. Když hry vynalezli, používali jich

proti hladu tak, že jeden den hráli od rána do večera, aby nemohli hledat potravu, a druhý den

přestali hrát a jedli.

Takovým způsobem to vydrželi osmnáct let. Nouze však nepovolovala, nýbrž spíše vzrůstala,

a tak král rozdělil Lýdy na dvě skupiny a museli losovat, buď že zůstanou, nebo se ze země

vystěhují. K té části, která si vytáhla los, že mohla zůstat, se přiřadil král sám, a k té, která

měla odejít, přidal svého syna, který se jmenoval Tyrsénos. Ti, kdo si vytáhli los k odchodu

ze země, odešli do Smyrny, postavili si lodi, naložili na ně všechno, čeho bylo k plavbě třeba,

a odpluli hledat živobytí a sídla. Cestou minuli mnoho národů, až přišli k Ombrikům.* Tam si

založili města a bydlí tam až podnes. Z Lýdů si změnili jméno podle králova syna, který je

přivedl; podle jeho jména se nazvali Tyrsény.

Lýdy si tedy podrobili Peršané.

[95] Na tomto místě nás dějepisné vyprávění přivádí k výkladu, kdo to byl Kýros, který zničil

Kroisovu říši, a jakým způsobem dosáhli Peršané nadvlády v Asii. Popíši věci tak, jak o nich

vypravují někteří Peršané, kteří nemají v úmyslu přehánět líčení o Kýrových činech, nýbrž

podat historii, jaká skutečně byla, ačkoliv bych uměl o Kýrovi podat i tři jiné verze

historického líčení.

Po pět set dvacet let vládli ve vnitřní Asii Asyřané. Jako první se proti nim začali bouřit

Médové. V bojích za svobodu proti Asyřanům se zocelili, svrhli otroctví a osvobodili se. Po

nich i jiné národy činily totéž co Médové.

[96] Když již byly všechny národy na pevnině svobodné, dostaly se zase pode jho tímto

způsobem:

Mezi Médy žil moudrý muž jménem Déiokés, syn Fraortův. Tento Déiokés byl horlivým

zastáncem jedinovlády a učinil toto: Médové v té době sídlili ve vesnicích a Déiokés byl ve

své vesnici mužem proslulým již od dřívějška. S velkou horlivostí pěstoval spravedlnost a

zakládal si na tom. Jednal tak, i když vládla všude v krajinách médských veliká zvůle, protože

věděl, že bezpráví stojí s právem v příkrém rozporu. Když Médové, kteří s ním bydleli v téže

vesnici, poznali jeho povahu, si ho zvolili za svého soudce. On pak, přestože pamatoval na to,

že se chce stát vládcem, jednal přímo a spravedlivě.

Takovým chováním si získal u svých spoluobčanů nemalou chválu; jakmile se tenkrát

dozvěděli obyvatelé ostatních vesnic, že jediný Déiokés soudí spravedlivě, zatímco oni

předtím trpěli rozsudky nespravedlivými, rádi se chodili i oni soudit k Déiokovi a nakonec

nechodili k nikomu jinému.

[97] Těch, kdo za ním přicházeli, stále přibývalo, neboť zjistili, že soudí opravdu podle

skutkové podstaty. Déiokés poznal, že jsou všichni na něm závislí, a nechtěl již zasedat tam,

kde při souzení pří sedával, a prohlásil, že soudit už nebude, protože nemá žádný užitek z

toho, že celý den řeší pře svých bližních a své věci zanedbává.

Svévole a bezpráví zavládlo po vesnicích ještě daleko více nežli předtím, a tak se shromáždili

Médové na jednom místě a radili se o svých poměrech. Myslím, že nejvíce mluvili Déiokovi

přátelé:

"Půjde-li to takhle dál, nebudeme moci ve své zemi bydlet. Proto si ze svého středu

ustanovme krále. Země bude mít dobrou správu, my se věnujeme své práci a nestaneme se

vyhnanci proto, že nemáme žádné zákony."

Takovými asi slovy se Médové navzájem přesvědčili, že jim má vládnout král.

[98] Hned se navrhovalo, koho by si měli za krále ustanovit, a kdekdo navrhoval i

vychvaloval Déioka, až se nakonec dohodli, že on bude jejich králem. Déiokés poručil, aby

mu postavili dům hodný královského důstojenství a aby posílili jeho postavení zřízením

tělesné stráže. Médové mu vyhověli; postavili mu veliký a pevný dům na místě, které určil, a

povolili mu, aby si ze všech Médů vybral tělesnou stráž.

Jakmile měl Déiokés vládu v rukou, přinutil Médy postavit jediné město, o které museli

pečovat na úkor míst ostatních. I v tom ho Médové poslechli, a tak dal postavit mohutnou a

silnou pevnost, která se nyní jmenuje Agbatana, v níž vždy

jeden okruh hradeb stojí uvnitř druhého. Hradby jsou uspořádány tak, že každý další kruh

převyšuje předchozí kruh jen svým cimbuřím. Tomu napomáhalo i samo místo, protože je to

pahorek, ale bylo trochu přizpůsobeno. Všech kruhů hradeb je sedm. V nejvnitrnějším stojí

královský palác a pokladnice. Největší hradební okruh se svým rozsahem rovná přibližně

hradbám athénským. Cimbuří prvních hradeb je bílé, druhých černé, třetí kruh má cimbuří

purpurové, čtvrtý modré a pátý jasně červené, takto jsou cimbuří všech hradebních okruhů

natřena barvami. Z posledních dvou hradeb má jedna cimbuří postříbřené a druhá pozlacené.

[99] Takové hradby si dal Déiokés postavit okolo svého paláce a ostatnímu lidu přikázal, aby

sídlil okolo hradeb. Když bylo všechno postaveno, ustanovil Déiokés nejprve takový řád,

podle kterého nesměl nikdo ke králi přicházet, nýbrž vše se vyřizovalo prostřednictvím poslů.

Nikdo nesměl krále spatřit a pro všechny platilo jako potupné se v přítomnosti králově smát

nebo plivat. Takovým majestátem se obklopil proto, aby se jeho vrstevníci, kteří s ním

vyrostli a nepocházeli z horších rodů ani nebyli méně stateční než on, necítili poníženi a

neosnovali proti němu úklady, kdyby ho vídali, nýbrž aby jim připadal jako bytost jiného

druhu, když ho vídat nebudou.

[100] Když takto věci uspořádal a upevnil svou vládu, dbal přísně na dodržování práva. Lidé

mu posílali písemné žaloby do paláce a on posílal svá písemná rozhodnutí ven. Tak jednal v

záležitostech soudních. Vydal i jiná nařízení. Jestliže se o někom dozvěděl, že jedná zpupně,

dal si ho obeslat a každého potrestal podle velikosti jeho provinění. Po celé zemi, které vládl,

měl své oči a uši.

[101] Déiokés tedy sjednotil národ médský a vládl nad ním. Médský národ se skládá z těchto

kmenů: Búsové, Pa-rétakénové, Strúchatové, Arizantové, Búdiové a Mágové. Tolik je

médských kmenů.

[102] Déiokés měl syna Fraorta, který po jeho smrti převzal vládu. Déiokés vládl třiapadesát

let. Po převzetí vlády se Fraortés nespokojil s vládou jen nad Médy. Vypravil se válečně proti

Peršanům, na které se vrhl jako na první, a učinil z nich první médské poddané. Jakmile

ovládl tyto dva národy, které byly oba mocné, podroboval si v Asii jeden národ za druhým, až

se vypravil proti Asyřanům, a to proti těm z nich, kteří sídlili v Ninive a kdysi vládli nade

všemi. V té době však byli osamoceni a spojenci od nich odpadli, ač se jim jinak dobře dařilo.

Na výpravě proti nim Fraortés sám zahynul i s větší částí svého vojska. Vládl dvaadvacet let.

[103] Po smrti Fraortově nastoupil Kyaxarés, syn Fraor-ta, syna Déiokova. Tvrdí se o něm, že

byl ještě bojovnější nežli jeho předkové. On první rozdělil lidi v Asii na vojenské oddíly a

poprvé ustanovil, aby byli navzájem odděleni ko-piníci, lučištníci a jezdci; předtím byli

všichni dohromady pomícháni. On to byl, kdo bojoval s Lýdy, když se během boje den změnil

v noc. Podrobil si celou Asii na východ od řeky Halys. Sebral všechny své poddané a táhl

proti Ninive, protože se chtěl pomstít za otce a toto město vyvrátit. Když v bitvě s Asyřany

zvítězil a Ninive obléhal, přitáhlo proti němu veliké vojsko Skythů pod vedením jejich krále

Madya, syna Pró-tothyova. Skythové vypudili Kimmerie z Evropy a v patách za utíkajícími

Kimmerii vpadli do Asie a tak se dostali až do země médské.

[104] Od jezera Maiétis po řeku Fásis a do Kolchidy trvá cesta zdatnému člověku třicet dní a

z Kolchidy do Médie je jen kousek. V cestě je jen jeden národ, Saspeirové. Přejdeme-li jejich

území, jsme v Médii. Tudy však Skythové do Médie ne-vpadli. Zvolili mnohem delší cestu

horem, ponechávajíce pohoří kavkazské na pravé straně, Médové se tenkrát se Skythy utkali,

byli však v bitvě poraženi a ztratili nadvládu. Skythové opanovali celou Asii.

[105] Z Asie táhli Skythové proti Egyptu. Když přitáhli do syrské Palestiny, odvrátil je dary a

prosbami od dalšího pochodu egyptský král Psammitichos, který jim vyšel vstříc. Když se při

návratu dostali do syrského města Askalónu, prošla většina Skythů beze škody, několik jich

však zůstalo pozadu a vyloupili chrám Afrodíty Uránie.

Tento chrám, jak jsem zjistil, když jsem se na to vyptával, je nejstarší ze všech chrámů této

bohyni zasvěcených. I kyperský chrám odvozuje svůj původ odtamtud, jak tvrdí sami

Kyperští, a chrám na Kythéře postavili Foiničané, kteří pocházeli právě ze Sýrie. Na ty ze

Skythů, kteří vyplenili její chrám v Askalónu, a na všechny jejich potomky seslala bohyně

ženskou nemoc. Skythové o nich vypravují, že proto onemocněli, a kdo přijde do Skythie,

může vidět, jak vypadají ti, jimž Skythové říkají "mužství zbavení".

[106] Skythové vládli v Asii osmadvacet let a svou pýchou a nedbalostí obrátili veškerý

pořádek naruby. Vymáhali daně ode všech jednotlivců, jak jim je předepsali a kromě daní

olupovali kdekoho, jezdíce po zemi sem a tam. Kyaxarés a Médové jich velký počet pozvali k

hostině, opili je a pobili. Tak si Médové zachránili vládu pro sebe a zmocnili se všeho, co

ovládali již předtím.

Dobyli i Ninive - jak ho dobyli, vylíčím v jiném vyprávění - a podrobili si Asyřany kromě

krajiny babylónské. Potom Kyaxarés zemřel, když byl kraloval čtyřicet let včetně doby, kdy

panovali Skythové.

[107] Královskou hodnost zdědil Kyaxarův syn Astya-gés. Měl dceru, které dal jméno

Mandané. Zdálo se mu o ní jednou ve snu, že močila tolik, až zatopila celé město a zaplavila i

celou Asii. Svěřil se se svým snem těm z mágů, kteří uměli vykládat sny, a když zvěděl od

nich všechny podrobnosti, polekal se. Později, když již byla Mandané schopna vdávání, nedal

ji za ženu nikomu z Médů sobě rovných. Bál se toho vidění a vdal ji za Peršana Kambýsa, o

němž shledal, že je sice z dobrého rodu, ale povahy klidné, a kterého považoval za mnohem

níže postaveného, nežli byl průměrný Méd.

[108] V prvním roce Kambýsova a Mandanina manželství měl Astyagés nové vidění. Zdálo

se mu, že z lůna jeho dcery vyrostla réva, která se rozprostřela po celé Asii. I toto vidění

předložil vykladačům snů a poslal pro dceru, která byla na slehnutí, aby k němu z Persie

přišla. Po příchodu ji hlídal, protože chtěl zahubit dítě, které se jí narodí. Mágové, kteří

vykládají sny, mu totiž vyložili podle jeho snu, že potomek jeho dcery bude králem místo

něho. Před tím se měl Astyagés na pozoru, a když se Kýros narodil, dal si zavolat Harpaga,

který byl jeho příbuzným a na kterého z Médů nejvíce spoléhal, protože spravoval všechny

jeho záležitosti, a řekl mu:

"Uložím ti, Harpagu, úkol, který nesmíš pokládat za nepatrný a nesmíš mě v něm zklamat,

třeba tím, že k němu přibereš někoho dalšího, protože bys později na to doplatil. Vezmi

chlapce, kterého Mandané porodila, odnes ho k sobě a zabij. Potom ho pochovej, jak budeš

sám chtít."

"Ani jindy jsi, králi, u mne neshledal nic, co by vzbudilo tvou nelibost," odvětil Harpagos,

"chráním se tedy, abych se proti tobě ničím neprovinil ani v budoucnu. Je-li to tvým přáním,

aby se tak stalo, musím svou povinnost řádně vykonat."

[109] Taková byla Harpagova odpověď, a když mu odevzdali děcko vystrojené na smrt, šel

domů a plakal. Doma vypověděl své ženě všechno, co mu řekl Astyagés. Žena mu pravila:

"A co tedy hodláš teď udělat?"

"Nikoli to, co mi uložil Astyagés," odpověděl Harpagos, "ani kdyby řádil a šílel ještě hůře,

nežli šílí teď. Nepodrobím se jeho rozhodnutí a nepropůjčím se k takové vraždě. Neza-

vraždím toho chlapce z několika důvodů; jednak je to můj vlastní příbuzný, jednak je

Astyagés stár a nemá mužské potomky. Kdyby snad vláda přešla po jeho smrti na jeho dceru,

jejíhož syna teď mým prostřednictvím zabíjí, což by to pro mě potom znamenalo něco jiného

než obrovské nebezpečí? Pro mé bezpečí je třeba, aby ten chlapec zemřel, ale je nutné, aby se

jeho vrahem stal někdo z lidí Astyagových, a nikoli z mých."

[110] To pravil a ihned poslal posla k jednomu z Astya-gových pastevců, o kterém věděl, že

pase na pastvinách k danému účelu velice vhodných, v horách plných divoké zvěře. Pastevec

se jmenoval Mitradatés a žil v manželství se spoluotrokyní; jeho manželka se jmenovala po

řecku Kynó*, médsky pak Spakó. Médové totiž psu říkají spaka. Onen pastevec měl svá

pastviště na svazích hor na sever od Agbatan směrem k Pohostinnému moři. Médská země je

v těch končinách na stranu k Saspeirům hornatá, velmi vysoko položená a hustě pokrytá

pralesy. Ostatní médské území je celé rovinaté.

Když pastevec na zavolání s velikým spěchem přišel, řekl mu Harpagos:

"Astyagés poroučí, abys vzal toto děcko a odložil je v nejpustší části hor, aby co nejrychleji

zahynulo. Poručil dále, abych ti řekl, že tě dá popravit nejhorší smrtí, kdybys dítě nezabil, ale

nějakým způsobem zachoval naživu. Mně uložil, abych dohlédl na to, aby dítě bylo

odloženo."

[111] Pastýř vyslechl, co mu Harpagos řekl, sebral dítě a vracel se stejnou cestou zpátky, až

přišel do svého obydlí. I jeho žena právě pracovala celý den k porodu a jakýmsi řízením

božím porodila, když pastýř odešel do města. Oba měli o sebe navzájem starosti; on očekával

s obavami ženinu těžkou hodinku a žena zase měla strach, protože si jejího muže povolal

Harpagos, což bylo neobvyklé. Když po návratu stanul u jejího lůžka, ptala se ho nejprve

(neboť nedoufala, že ho spatří), proč si pro něho Harpagos tak napilno poslal. Pastýř

odpověděl:

"Když jsem, ženo, přišel do města, viděl jsem a slyšel takové věci, jaké kéž bych byl nespatřil

a kéž by byly naše pány nepostihly. Harpagův dům byl plný nářku. Byl jsem ohromen, ale šel

jsem dále. Hned jak jsem vešel, vidím před sebou ležet dítě, které sebou škubalo a křičelo;

bylo ozdobeno zlatem a vyšívanými šatky. Jakmile mě Harpagos spatřil, poručil mi, abych

dítě co nejrychleji sebral, odnesl je a odložil tam, kde je v horách nejvíce dravé zvěře.

Prohlásil, že mi to ukládá Astyagés, a velice mi vyhrožoval, kdybych tak neučinil. Vzal jsem

tedy dítě a nesl jsem je pryč. Myslel jsem, že je některého ze služebníků; sotva bych byl asi

uhodl, odkud pochází. Divil jsem se při pohledu na to, jak je vyšňořeno zlatem a přikrývkami

- a k tomu ten nářek, který jsem pozoroval v domě Harpagově. Brzy však jsem se cestou

dozvěděl celou pravdu od služebníka, který mě doprovázel z města ven a který mi nemluvně

odevzdal; je prý to syn Mandany, dcery Astyagovy, a Kýrova syna Kambýsa a usmrtit ho

poroučí Astyagés. Tady ho máš."

[112] Při těchto slovech pastýř dítě odkryl a ukázal. Když spatřila žena, že chlapeček je silný

a sličný, zaplakala, objala mužova kolena a prosila ho, aby dítě neodkládal. On však odvětil,

že nemůže jednat jinak, neboť se prý přijdou od Harpaga podívat zvědové a on sám by bídně

zahynul, kdyby tak neučinil. Když nemohla žena muže přemluvit, promluvila k němu znovu

takto:

"Když tě tedy nemohu přemluvit k tomu, abys dítě neodkládal, a je-li nezbytně nutné, aby

spatřili dítě pohozené, učiň toto: i já jsem porodila, ale porodila jsem dítě mrtvé. Odnes tedy

toto dítě a pohod je a syna dcery Astyagovy vychovejme, jako by byl náš. Tím způsobem

nebudeš přistižen, že jednáš proti příkazu svých pánů a i pro nás to bude dobré. Mrtvému

děcku se dostane královského pohřbu a druhé zůstane naživu.

[113] Pastýř uznal, že jsou za daného stavu věci ženina slova správná, a ihned podle nich

jednal. Dítě, které přinesl na smrt, odevzdal své ženě a vlastní mrtvé děcko vložil do nádoby,

ve které přinesl první děcko. Vyšňořil je veškerou parádou druhého chlapce, odnesl je do

nejpustší končiny hor a tam je pohodil.

Když už bylo dítě pohozeno třetí den, zanechal u něho na stráži jednoho ze svých honáků a

odešel do města. Po příchodu do Harpagova domu ohlásil, že je připraven ukázat jim

mrtvolku toho dítěte. Harpagos poslal nejspolehlivější ze svých kopiníků, jejich

prostřednictvím se o věci přesvědčil a dal pastýřovo dítě pohřbít. To bylo tedy pochováno a

toho, kdo byl později nazván Kýrem, přijala za svého a vychovávala žena pastýřova. Dala mu

ovšem asi jiné jméno nežli Kýros.

[114] Když bylo chlapci deset let, stala se mu příhoda, která ho prozradila. Hrál si ve vesnici,

ve které byla Mitra-datova stáda, a hrál si na cestě s jinými chlapci stejného věku. Ve hře si

hoši zvolili za krále právě toho chlapce, který platil za syna pastýřova. On je rozdělil na

skupiny, jedni aby stavěli domy, jiní aby byli jeho tělesnou stráží, některého z nich ustanovil

za svého zvěda, jinému svěřil úřad, aby mu přinášel hlášení, a tak ukládal každému nějakou

práci. Jeden z hrajících si chlapců byl synem Artembarovým, muže to mezi Médy váženého, a

ten nevykonal to, co mu Kýros uložil. Kýros rozkázal, aby se ho ostatní hoši chopili, a když

poslechli, velmi tvrdě ho zmrskal bičem.

Jakmile provinilce pustili, byl bez sebe vzteky, že s ním nakládali způsobem jeho

nedůstojným, a odešel do města, kde si stěžoval svému otci na to, co od Kýra zakusil. Kýra

ovšem nejmenoval, neboť to jméno tenkrát ještě neexistovalo, nýbrž syna Astyagova pastýře.

Artembarés se rozhněval a ihned odešel zároveň se synem k Astyagovi. Žaloval, že se mu

dostalo urážky:

"Tvůj otrok, králi, syn pastevcův, nás takto pohaněl!" A ukázal plece chlapcovy.

[115] Když to Astyagés vyslechl a spatřil, chtěl kvůli Artembarově cti chlapce pomstít a

poslal si pro pastýře a jeho syna. Když se oba dostavili, pohlédl Astyagés na Kýra a pravil:

"Ty, syn takovéhoto člověka, ses odvážil tak potupně naložit se synem tohoto muže, který

patří u mne mezi nejpřednější?" Kýros odpověděl:

"Pane, já jsem mu to udělal právem. Chlapci z vesnice, mezi nimi i on, si mě ve hře zvolili

králem, protože došli k názoru, že se jim k tomu nejlépe hodím. Ostatní chlapci vykonávali,

co jsem jim ukládal, ale tento neposlouchal a o nic se nestaral, a tak byl potrestán. Jestliže si

proto zasloužím nějakého trestu, zde jsem."

[116] Při těchto chlapcových slovech připadalo Astyagovi, že ho poznává. Zdálo se mu, že se

rysy jeho tváře podobají jeho vlastním a že je jeho odpověd příliš svobodomyslná.

I věk chlapce se mu zdál shodovat s časem, kdy byl jeho vnuk pohozen. Byl tím zaražen a

chvíli nenalézal slov. Stěží se trochu vzpamatoval, a chtěje odstranit Artembara, aby mohl

pastýře podrobně vyslechnout mezi čtyřma očima, řekl:

"Postarám se, Artembare, aby sis neměl ani ty, ani tvůj syn nač stěžovat." Artembara propustil

a Kýra odvedli služebníci na jeho rozkaz do vnitřních prostor paláce. Když zůstal pastýř sám,

ptal se ho Astyagés o samotě, odkud chlapce má a kdo mu ho odevzdal. Pastýř tvrdil, že je to

jeho vlastní syn a že jeho matka s ním dosud žije. Astyagés mu řekl, že to není od něho

moudré, neboť se dostane do velikých nesnází, a při těch slovech dával znamení kopiníkům,

aby se ho chopili. Jak ho odváděli na mučení, vyjevil celou pravdu. Vypravoval podle pravdy

od začátku a prosil, aby mu král odpustil.

[117] Když pastýř vyjevil pravdu, už se o něho Astyagés valně nestaral, byl však rozezlen na

Harpaga a poručil svým kopiníkům, aby ho zavolali. Jakmile Harpagos přišel, ptal se ho

Astyagés:

"Jak jsi, Harpagu, zahubil chlapce, kterého jsem ti odevzdal, když se mé dceři narodil?"

Harpagos viděl, zeje v paláci pastýř, neuchýlil se ke lži, aby nebyl usvědčen a dopaden, a

pravil:

"Králi, když jsem to dítě přijal, uvažoval jsem, jak ti vyhovět a jak se nestat vykonavatelem

vraždy vůči tvé dceři i sobě, aniž bych se proti tobě prohřešil. Udělal jsem to tak: Povolal

jsem si tohoto pastýře a chlapce jsem mu odevzdal se slovy, že ty poroučíš, aby ho zabil. A v

tom jsem nelhal, neboť tys dal takový rozkaz. Jak jsem řekl, odevzdal jsem tedy dítě tomuto

člověku a poručil jsem mu, aby je pohodil v pustých horách a zůstal u něho na stráži, dokud

nezemře. Pohrozil jsem mu všelikými tresty, kdyby nevykonal, co mu bylo uloženo. Když pak

pastýř příkaz vykonal a dítě zemřelo, poslal jsem nejspolehlivější ze svých kleštěnců, jejich

prostřednictvím jsem se přesvědčil a dítě pohřbil. Tak tomu, králi, bylo a takového osudu se

chlapci dostalo."

[118] Harpagos tedy pověděl upřímně pravdu a Astyagés nedal najevo, že se na něho hněvá

pro to, co se stalo. Nejprve znovu pověděl Harpagovi, co sám o věci slyšel od pastýře, a když

mu to dopověděl, pokračoval, že je chlapec naživu a že se tak dobře stalo.

"Velice jsem litoval," pravil, "toho, co jsem s chlapcem

učinil, a těžce jsem nesl, že mě proto má dcera v nenávisti. Když se tedy osud takto obrátil k

dobrému, pošli svého syna k tomu nově přibylému hochovi a sám přijd ke mně na hostinu,

neboť hodlám vykonat oběť za hochovo zachránění těm bohům, kterým ta pocta přísluší."

[119] Harpagos vyslechl slova králova, vrhl se mu k nohám a byl velice rád, že jeho

pochybení tak dobře dopadlo a že je za tak příznivých okolností zván k hostině, a odebral se

domů. Vešel do domu co nejrychleji a ihned poslal syna k Astyagovi (měl jediného, starého

asi třináct roků) a přikázal mu, aby udělal, co mu král poručí. Sám byl pln radosti a pověděl

ženě, co se přihodilo.

Jakmile přišel Harpagův syn, dal ho Astyagés zabít a roz- I sekat na kusy. Některé kusy masa

dal upéci, jiné uvařit a v takové úpravě je měl přichystány k hostině. Když nastal čas

hodování a přišli Harpagos i ostatní hosté, dal Astyagés předložit ostatním i sobě stoly plné

skopového masa, Harpagovi však všechno maso z jeho syna kromě hlavy, rukou a nohou; ty

byly ukryty stranou v košíku. Když bylo vidět, že je Harpagos nasycen, ptal se ho Astyagés,

zda si na hostině pochutnal. Harpagos prohlásil, že si velice pochutnal, a v tu chvíli přinesli ti,

jimž to bylo uloženo, ukrytou hlavu, ruce a nohy jeho syna a vyzvali ho, aby koš odkryl a vzal

si z něho, co chce. Harpagos uposlechl, koš odkryl a spatřil pozůstatky svého syna. Nezděsil

se však při pohledu, nýbrž se ovládl. Astyagés se ho ptal, zda poznává, z jaké to zvěřiny jedl

maso. Harpagos odpověděl, že poznává a že cokoli král činí, musí mu být po chuti. Po této

odpovědi sebral zbytky masa a odešel domů. ; Domnívám se, zeje potom chtěl všechny

pohromadě pohřbít. í|

[120] Tak se Astyagés pomstil Harpagovi. K poradě j o Kýrovi povolal tytéž mágy, kteří mu

kdysi vyložili jeho sen. í Když přišli, ptal se jich, jak mu sen vyložili. Oni odpověděli l stejně,

že hoch se má stát králem, pakliže zůstane naživu a ' dříve nezemře. Astyagés jim na to řekl:

"Chlapec je tu a je naživu; pobývá na venkově a hoši ze vsi si ho ustanovili králem. Počínal si

docela tak jako opravdoví králové, dokonce i tělesnou stráž si zřídil a vrátné i hlasatele a

všechno ostatní a vládl. Co myslíte, že to nyní znamená?"

"Jestliže hoch žije a stal se králem," odpověděli mágové, "aniž se kdo o to přičinil, bud proto

klidný a dobré mysli; nebude už vládnout podruhé. Vždyť se i některé naše věštby vyplnily v

maličkostech a ty, které se zakládají na snech, se určitě obracejí v bez významnosti."

"I já jsem, mágové, zcela téhož mínění," odpověděl Astyagés, "když byl chlapec jmenován

králem, tím se sen naplnil a já už se ho nemusím v ničem obávat. Přesto však věc dobře

uvažte a poraďte mi, co by bylo nejbezpečnější pro můj dům i pro vás." Mágové se k tomu

vyslovili:

"I nám, králi, velice záleží na tom, aby tvá vláda byla dobře zajištěna. Jinak by se dostala do

cizích rukou, kdyby přešla na tohoto hocha, který je Peršan, a my se jako Médové v tom

případě staneme otroky a od Peršanů se nám nedostane žádné úcty, protože pro ně jsme

cizinci. Dokud jsi králem ty jako náš rodák, máme i my svůj podíl na vládě a dostává se nám

od tebe velikých poct. Proto musíme za všech okolností pečovat o tebe a o tvou vládu. I teď

bychom ti všechno řekli předem, kdybychom na věci shledali něco, čeho by se bylo možno

obávat. Když však nyní sen vyšel nalicho, jsme sami klidní a tobě radíme, abys byl také. Toho

chlapce však odkliď z dohledu a pošli ho do Persie k jeho rodičům."

[121] Když to Astyagés vyslechl, zaradoval se, dal si zavolat Kýra a řekl mu:

"Křivdil jsem ti, synu, pro plané vidění ve snu, ale tys díky svému osudu zůstal naživu. Odejdi

teď s radostnou myslí do Persie, pošlu s tebou průvodce. Až tam přijdeš, najdeš tam svého

otce a matku, nikoli pouhého pastýře Mitradata a jeho manželku."

[122] Po těchto slovech dal Astyagés Kýra vyprovodit. Když přišel Kýros do Kambýsova

domu, přijali ho jeho rodiče, a když zvěděli, o koho jde, velice se radovali, neboť se

domnívali, že tenkrát ihned zahrnul. Vyptávali se ho, jakým způsobem zůstal naživu. On jim

to pověděl a dodal, že o tom předtím nevěděl a že žil ve velikém omylu. Teprve cestou se

dozvěděl, co se s ním všechno dalo. Byl prý totiž přesvědčen, že je synem Asty agova pastýře,

ale cestou z Agbatan se od svých průvodců dozvěděl celou pravdu. Vypravoval, že ho

vychovala pastýřova žena, a často ji při svém líčení chválil; Kynó se v jeho řeči ozývala co

chvíli. Rodiče se toho jména chopili, a aby se Peršanům zdálo, že byl jejich syn zachován

naživu nějakým božím zásahem, rozšířili pověst, že pohozeného Kýra vyživila fena. Z toho ta

pověst vznikla*.

[123] Když Kýros dospíval v muže a byl nejstatečnějším a nejoblíbenějším ze svých

vrstevníků, posílal mu Harpagos dary a jimi na něj naléhal, protože se chtěl Astyagovi

pomstít. Nahlédl totiž, že jako prostý občan nebude moci pomstu na Astyagovi vykonat, a

proto když viděl, že Kýros dorůstá, získával si ho za spojence tím, že kladl Kýrovo utrpení na-

roveň svému vlastnímu.

Předtím však zosnoval ještě toto: Astyagés se vůči Médům choval tvrdě a Harpagos se

scházel s jednotlivci z médských předáků a přemlouval je, že je třeba Astyaga zbavit trůnu a

postavit v čelo říše Kýra. Když to vše Harpagos zařídil a měl připraveno, chtěl podat zprávu o

svém záměru Kýrovi, který dlel v Persii. Gesty však byly střeženy, a tak nemohl jinak než

vymyslet takovouto lest: Upravil zajíce tak, že mu nařízl břicho, aniž ho však vykuchal,

potom do něho vložil list, v němž vypsal svůj záměr. Břicho zajíce pak zašil, dal svému

nejvěrnějšímu služebníkovi síť, jako by šel na lov, a poslal ho do Persie. Uložil mu, aby zajíce

odevzdal Kýrovi a aby mu ústně vyřídil, že má zajíce vlastníma rukama vykuchat, až bude

zcela o samotě.

[124] Tak se stalo a Kýros zajíce přijal a rozřízl. V dopise stálo napsáno:

"Synu Kambýsův, bohové jsou ti milostivi, jinak by se ti nedostalo tak velikého štěstí, aby ses

mohl pomstít svému vrahu Astyagovi. Kdyby bylo bývalo po jeho, byl bys mrtev, zásahem

bohů a mým jsi zůstal naživu. Myslím, že už dávno víš, co se s tebou dalo a jak jsem byl já od

Astyaga postižen za to, že jsem tě nezabil, nýbrž odevzdal pastýři. Chceš-li mě teď

poslechnout, budeš vládnout celé zemi, které nyní vládne Astyagés. Přemluv Peršany, aby se

vzbouřili, a táhni proti Médům. Ustanoví-li Astyagés velitelem výpravy proti tobě mě, bude

se věc vyvíjet podle tvé vůle stejně, jako když bude ustanoven kdokoli jiný z předních Médů.

Vznešení Médové totiž od Astyaga odpadnou a přidají se k tobě a pokusí se ho svrhnout.

Tady je vše připraveno, a proto jednej a jednej rychle!"

[125] Když to Kýros přečetl, přemýšlel, jak nejchytřeji přimět Peršany ke vzpouře. Uvažoval

a hledal, co bude nejvhodnější, a podle toho jednal.

Napsal něco na list a svolal Peršany na shromáždění. Potom list otevřel, a jako by z něho četl,

pravil, že ho Astyagés ustanovil za perského vojevůdce.

"Nařizuji vám tedy, Peršané," pravil dále, "abyste se všichni ke mně dostavili se srpy." Tak

jim Kýros nařídil.

Perských kmenů je veliké množství; Kýros některé z nich shromáždil a přiměl je k tomu, aby

od Médů odpadli. Jsou to tyto kmeny, od nichž jsou všichni ostatní Peršané závislí:

Pasargadové, Marafiové a Maspiové. Pasargadové jsou z nich nejstatečnější, mezi ně také

patří rod Achaimenovců, z něhož pocházejí perští králové. Další perské kmeny jsou: Panthia-

laiové, Dérúsiaiové a Germaniové; ti jsou všichni zemědělci. Zbývající pak jsou kočovníci,

totiž Daové, Mardové, Dropi-kové a Sagartiové.

[126] Když se všichni dostavili podle rozkazu se srpy, poručil jim Kýros, aby za jeden den

vyčistili jisté místo plné bodláčí, které bylo v Persii a bylo dlouhé a široké asi osmnáct či

dvacet stadií. Když Peršané vykonali, co jim bylo uloženo, přikázal jim Kýros, aby se druhý

den dostavili vykoupáni. Mezitím dal sehnat na jedno místo všechna kozí, ovčí i hovězí stáda

svého otce, obětoval bohům a chystal se pohostit perské vojsko i vínem a co nejlepšími

pokrmy.

Když druhý den Peršané přišli, rozložili se po louce a Kýros je hostil. Po hostině se jich ptal,

čemu by spíše dávali přednost, zda tomu, co měli předešlého dne, či tomu, co měli dnes.

Odpověděli, že je mezi tím veliký rozdíl; předešlého dne se měli ve všem špatně, dnes však ve

všem dobře. Kýros se toho slova chopil a odhalil jim celý záměr.

"Peršané," pravil, "věci se mají tak: chcete-li mě poslouchat, dostane se vám těchto dobrých

věcí a i tisícerých jiných a nebudete vykonávat žádnou otrockou práci. Nechcete-li, budete mít

takových prací jako včera bezpočtu. Nuže, poslechněte mě a staňte se svobodnými! Sám si

myslím, že jsem řízením božím zrozen k tomu, abych tu věc vzal do rukou, a vás pokládám za

muže, kteří nejsou horší než Médové ani ve válce, ani v čemkoli jiném. Je-li tomu tak,

povstaňte proti Astyagovi co nejrychleji!"

[127] Peršané tedy získali vůdce a ochotně se pustili do boje o svobodu. Už dávno totiž těžce

nesli, že je ovládají Médové.

Když se Astyagés dověděl, že Kýros podniká takové věci, po poslu ho k sobě povolal. Kýros

však poslu přikázal, aby vyřídil, že přijde k Astyagovi dříve, než mu samotnému bude

příjemné. Vyslechnuv tento vzkaz dal Astyagés ozbrojit všechny Médy, a jako by ho božstvo

bylo zbavilo rozumu, ustanovil jim za vojevůdce Harpaga, zapomínaje, čím ho proti sobě

popudil. Když se Médové s Peršany válečně utkali,tu někteří z nich bojovali, protože nebyli

do spiknutí zasvěceni, jiní přebíhali k Peršanům, většina pak se úmyslně chovala zbaběle a

dávala se na útěk.

[128] Jakmile se Astyagés dozvěděl, že bylo médské vojsko hanebně rozprášeno, pronesl na

Kýrovu adresu výhrůžku:

"Však se Kýros dlouho radovat nebude!" Po těch slovech dal nejprve narazit na koly mágy-

vykladadače snů, kteří usoudili, že je možno Kýra propustit, a potom vyzbrojil zbývající

Médy ve městě, mladíky i starce. Vyvedl je ven, utkal se s Peršany, byl poražen a sám zajat,

ztrativ Médy, se kterými do boje vytáhl.

[129] Harpagos přistoupil k zajatému Astyagovi, škodolibě se mu vysmíval a tupil ho a vedl k

němu různé urážlivé řeči. Narážel při tom i na hostinu, při které ho Astyagés pohostil masem

jeho syna, a ptal se ho, jak se cítí v otroctví místo na trůně. Astyagés na něho pohlédl a ptal se

ho na oplátku, zda si přivlastňuje to, co vykonal Kýros. Harpagos odvětil, že on to byl, kdo

Kýrovi napsal, takže mu výsledek právem náleží. Astyagés ho za to prohlásil za

nejpošetilejšího a nejnespravedlivějšího ze všech lidí; nejpošetilejšího proto, že se mohl stát

králem sám, pakliže se stalo jeho přičiněním to, co se stalo, ale místo toho vložil moc do

rukou jiného; za nejnespravedlivějšího pak proto, že kvůli hostině přivedl Médy do otroctví.

Kdyby prý bylo vůbec třeba vložit královskou vládu do rukou někoho jiného a neponechávat

si ji sám, pak by bylo bývalo daleko spravedlivější svěřit tuto hodnost spíše někomu z Médů

nežli z Peršanů. Médové teď, ač za nic nemohou, se stali otroky místo pánů, a Peršané, kteří

byli dříve otroky Médů, se stali jejich pány.

[130] Tak pozbyl Astyagés království po vládě skoro pět-atřicetileté. Pro jeho ukrutnost se

Médové podrobili Peršanům. Předtím vládli v Asii na východ od řeky Halys na sto

osmadvacet let kromě období, kdy vládli Skythové. Později ovšem litovali toho, co učinili, a

vzbouřili se proti Dareiovi. Vzpoura však byla potlačena, protože v bitvě podlehli.

Tentokráte tedy za časů Astyagových se Peršané s Kýrem pozvedli proti Médům a od té doby

v Asii vládli. Astyagovi neučinil Kýros nic zlého a podržel ho u sebe až do jeho smrti. Tak se

Kýros narodil, byl vychován a stal se králem. Později, když proti němu začal Kroisos s

nepřátelskými činy, porazil ho, jak jsem již předtím vyprávěl. Po porážce Kroisově se stal

pánem celé Asie.

[131] O Peršanech vím, že se řídí takovýmito obyčeji:

Nemají ve zvyku stavět sochy bohů, chrámy a oltáře, dokonce to vyčítají jako pošetilost těm,

kdo tak činí. Myslím, že je to proto, že nepovažují bohy jako Řekové za podobné lidem. Diovi

přinášejí obvykle oběti na nejvyšších vrcholcích hor a při tom za Dia považují celý okruh

nebes. Dále obětují slunci, měsíci, zemi, ohni, vodě a větrům. Pouze těm obětují od pradávna,

k tomu se ještě naučili obětovat Uranii, což převzali od Asyřanů a Arabů. Asyřané říkají

Afrodítě Mylitta. Arabové Alilat a Peršané Mitra.

[132] Bohoslužby konají Peršané řečeným bohům takto: Nestavějí oltáře ani nezažehují ohně,

když chtějí obětovat. Nekonají úlitby, nepoužívají flétny, nepekou obětní koláče ani

nepoužívají obětního ječmene. Chce-li někdo obětovat některému z bohů, přivede obětní

dobytče na neposkvrněné místo a boha vzývá; obyčejně při tom má svou tiáru ověnčenou

myrtou. Samotnému obětujícímu není dovoleno přát si svůj vlastní prospěch; modlí se, aby se

dobře vedlo všem Peršanům a králi, sám totiž také patří mezi všechny Peršany. Potom rozdělí

obětní zvíře na díly a maso uvaří. Uvařené maso pak všechno rozloží na rozprostřenou co

nejčerstvější trávu, nejraději na jetel, a při tom přítomný mág zpívá píseň o původu bohů; tak

oni ten kouzelný zpěv nazývají a bez účasti mágovy nemohou podle svého obyčeje oběti

konat. Ten, kdo obětoval, vyčká pak nějaký čas a potom maso odnese a naloží s ním podle své

vůle.

[133] Ze všech dní považují obyčejně za největší svátek ten den, kdy se kdo narodil. Toho dne

považují za slušné předkládat bohatší jídlo nežli v jiné dny. Bohatší Peršané v ten den

předkládají vola, koně či velblouda nebo osla, pečené v peci najednou, chudí Peršané pak

drobnější dobytčata. Při jídle mívají několik chodů a mnoho zákusků, nepodávají však

všechno najednou. Proto Peršané říkají, že jsou Řekové po jídle hladoví, protože po hlavním

jídle nedostanou nic, co by stálo za řeč, a kdyby jim někdo něco přinesl, nevěděli by, kdy

přestat jíst.

Peršané jsou velice oddáni vínu a není jim dovoleno plivat nebo močit, když je někdo

přítomen. Na to dbají. Při pitkách se obvykle radí o nejvážnějších záležitostech a na čem se

při poradě shodnou, to jim po vystřízlivění druhý den předloží hostitel, v jehož domě se radili.

Jsou-li s výsledkem spokojeni, i když jsou střízliví, řídí se jím; pakli ne, nechají věc být.

Pokud se o něčem radili nejprve jako střízliví, přezkoumávají rozhodnutí při pitce.

[134] Když se navzájem potkají na cestě, pozná se, zda jsou si stavem rovni, podle tohoto

jejich chování: místo aby se oslovili, líbají se na ústa; jestliže je jeden z nich trochu níže

postaven, líbají se na tváře; je-li však jeden z nich mnohem méně urozený, prokáže úctu

druhému tím, že mu padne k nohám. Ze všech lidí prokazují největší úctu svým nejbližším

sousedům, a to hned po sobě, potom dalším sousedům a tak postupně dále. Nejméně si váží

těch, kdo bydlí od nich nejdále; jsou toho názoru, že jsou sami daleko nejlepší ze všech lidí v

každém ohledu, ostatní pak podle řečeného postupu že mají ctností méně a méně a ti, kdo od

nich bydlí nejdále, že jsou nejhorší. Za médské nadvlády tak nad sebou panovaly navzájem i

jednotlivé národy. Nade všemi i nad svými nejbližšími sousedy vládli Médové, sousedé pak

nad těmi, kdo s nimi hraničili, a ti pak zase nad dalšími. Peršané prokazují úctu stejným

způsobem, neboť jejich národ postoupil ve vládě a řízení věcí na první místo.

[135] Peršané nejvíce ze všech lidí přijímají cizí obyčeje; nosí také médský kroj, neboť došli

k názoru, že je krásnější nežli jejich kroj. Do boje nosí egyptské pancíře. Když poznají

rozličné smyslné požitky, s oblibou je pěstují; tak se také od Řeků naučili lásce k chlapcům.

Každý z nich mívá mnoho zákonných manželek a přibírá si ještě daleko více souložnic.

[136] Za znamení mužnosti u nich platí kromě statečnosti v boji, když má někdo mnoho synů.

Kdo jich má nejvíce, tomu posílá král každým rokem dary. Domnívají se totiž, že v množství

je síla. Syny cvičí od pěti let až do dvaceti jen ve třech věcech: jezdit na koni, střílet z luku a

mluvit pravdu. Dokud není synovi pět let, nepřichází do styku s otcem, nýbrž žije mezi

ženami. Děje se tak proto, aby nezpůsobil otci zármutek, kdyby snad zemřel, než vyroste.

[137] Tento jejich obyčej chválím; chválím i to, že ani sám král nesmí nikoho dát popravit pro

jediný zločin, aniž kdo z ostatních Peršanů nesmí pro jediný poklesek způsobit svému

služebníku nesnesitelné utrpení; teprve tehdy popustí uzdu svému hněvu, když po bedlivé

úvaze shledá, že přestupků je více a jsou větší nežli zásluhy.

Peršané říkají, že nikdo z nich nezabil vlastního otce ani matku. Pokud se už takový skutek

stal, zjistilo prý se po bedlivém vyšetřování, že šlo bud o děti podvržené, nebo o děti

pocházející z cizoložství. Nesluší prý se, aby opravdový rodič umíral rukou svého dítěte.

[138] Co jim není dovoleno konat, o tom nesmějí ani mluvit. Za největší hanebnost se u nich

považuje lhát a za druhé dělat dluhy, a to z mnohých jiných důvodů, především však proto, že

prý dlužník nezbytně i do jisté míry lže. Kdo je z občanů postižen malomocenstvím nebo

bílým morem, ten nevchází do města a nestýká se s ostatními Peršany. Takové nemoci prý

postihují ty, kdo zhřešili proti slunci. Každého cizince, který je těmi nemocemi postižen,

vyhánějí ze země; mnozí vyhánějí i bílé holuby a uvádějí k tomu tytéž důvody. Do řeky

nemocí ani neplivají, ani si v ní nemyjí ruce a netrpí to ani nikomu jinému, neboť řeky velice

uctívají.

[139] Ještě jedna věc se u nich stává, která samotným Peršanům není nápadná, nám však ano.

Jejich jména, která odpovídají jejich postavám a zálibě v nádheře, končí všechna stejným

písmenem, kterému Dórové říkají san, Iónové pak sigma. Když si dá člověk pozor, shledá, že

tak perská jména končí, a ne snad některá ano a jiná nikoli, nýbrž všechna bez rozdílu.

[140] Tolik o Peršanech vím a mohu přesně povědět. Kromě toho se o nich pokradmu a

nejasně vypravuje, že když Peršan umře, nepohřbí nikdo jeho mrtvolu dříve, dokud není

okousána od dravého ptáka nebo psa. Vím bezpečně, že tak mrtvé pochovávají mágové,

neboť ti to dělají veřejně. Mrtvého potahují Peršané vrstvou vosku a tak ho ukládají do země.

Mágové se velice odlišují od jiných lidí i od kněží egyptských; ti zachovávají čistotu a

nezabíjejí nic živoucího, leda při oběti, kdežto mágové zabíjejí všechno vlastnoručně kromě

psů a lidí. Velice v tom mezi sebou soutěží a zabíjejí bez rozdílu mravence, hady i jiné plazy a

ptáky. Ať si konečně mají takové obyčeje, jaké si od počátku ustanovili; já se vrátím ke

svému dřívějšímu vyprávění.

[141] Jakmile Lýdové Peršanům podlehli, poslali Iónové a Aiolové posly do Sard ke Kýrovi;

chtěli se stát jeho poddanými za stejných podmínek, za jakých byli poddáni Kroisovi. Kýros

vyslechl, co mu přednesli, a vyprávěl jim bajku o muži s flétnou, který spatřil, že je v moři

mnoho ryb a začal pískat doufaje, že vylezou na břeh. Když se však zklamal ve své naději,

vzal síť, chytil a vytáhl ryb veliké množství. Když viděl, jak sebou ryby mrskají, řekl prý jim:

"Přestaňte ted tancovat; když jsem pískal, to se vám nechtělo k tanci vyjít."

Tuto bajku* vypravoval Kýros Iónům a Aiolům proto, že Iónové předtím Kýra neuposlechli,

když vzkázal po poslech, aby od Kroisa odpadli, a ted, když už bylo po všem, byli ochotni

Kýra poslouchat. Tolik jim řekl v hněvu, a když Iónové vyslechli, co jim poslové přinesli

zpátky do měst, začali se všichni hradit hradbami a shromáždili se všichni kromě Milétských

do Paniónia. S jedinými Miléťany totiž Kýros uzavřel smlouvu za stejných podmínek, jaké

měli dohodnuty s králem lydským. Ostatní Iónové se společně usnesli poslat poselstvo do

Sparty se žádostí, aby přišli Spar-ťané Iónům na pomoc.

[142] Tito Iónové, kterým patří také Paniónion, si ze všech lidí, které známe, založili města na

místech co do podnebí a ročních období nejkrásnějších. Iónii se nevyrovnají ani krajiny

položené dále ve vnitrozemí, ani krajiny blíže k moři, ani dále na východ či západ; jedny jsou

sužovány chladem a vlhkem, druhé horkem a suchem.

Tito Iónové však nemluví stejným jazykem, nýbrž používají čtyř různých nářečí. Prvním

jejich městem od jihu je Milétos, potom Myús a Priéné; tato města leží v Kárii a mluví se v

nich stejným nářečím. V Lýdii jsou města Efesos, Kolofón, Lebedos, Teós, Klazomenai a

Fókaia; tato města se co do jazyka vůbec neshodují s těmi, která jsem uvedl prve, spolu však

mluví řečí stejnou. Zbývají ještě tři iónská města, z nichž dvě leží na ostrovech, totiž Samos a

Chios, a jedno bylo postaveno na pevnině, Erythrai. Ghijští a Erythrejští mluví stejným

nářečím, kdežto Samští mají své vlastní. To jsou ona čtyři nářečí.

[143] Miléťané, ač patřili mezi Ióny, se nemuseli ničeho obávat, protože uzavřeli s Kýrem

smlouvu. Iónové sídlící na ostrovech také neměli z ničeho strach, protože tehdy ještě nebyli

Foiničané perskými poddanými a samotní Peršané námořníky nebyli. Nijak se však od

ostatních Iónů neoddělovali, neboť veškerý řecký živel byl tenkrát slabý a daleko nejslabším a

nejméně významným z jeho kmenů byli Iónové. Kromě Athén nestálo žádné jejich město za

zmínku. Athéňané a ostatní Iónové se jménu Iónů vyhýbali a nechtěli tak být na- <¦ zýváni,

ostatně i ted se zřejmě většina z nich za to jméno stydí. Oněch dvanáct měst však je na to

jméno hrdo; postavili si $ sami pro sebe svatyni, kterou nazvali Paniónion a o které I rozhodli,

že nepřipustí, aby se na ní podíleli žádní jiní Iónové. I Také je o to nikdo nežádal kromě

Smyrenských.

[144] Podobně i Dórové na území pěti měst, kterému se dříve říkalo Šestiměstí, se chrání, aby

nepřijali nikoho ze sousedních Dórů do svatyně na Triopiu, a naopak vyloučili ze společenství

ty ze svého středu, kdo se proti svatyni prohřešili. Vítězové ve hrách na počest triopského

Apollóna dostávali odedávna bronzové troj nožky a ti, kdo je obdrželi, je nesměli ze svatyně

vynášet, nýbrž je museli na místě obětovat bohu. Jeden muž z Halikarnéssu však - jmenoval

se Agasiklés - jako vítěz ten zákon porušil, odnesl si troj nožku domů a pověsil ji na hřebík.

Proto vyloučilo ostatních pět měst, totiž Lindos, Iélysos, Kameiros, Kós a Knidos, šesté město

Halikar-néssos ze společného užívání svatyně. Takový trest jim uložili.

[145] Myslím, že Iónové zbudovali dvanáct měst a nechtěli jich do svazku přijmout více z

toho důvodu, že už v době, kdy sídlili na Peloponnésu, se dělili na dvanáct částí stejně jako se

teď na dvanáct částí dělí Achaiové, kteří Ióny vypudili. První je Pelléné poblíže Sikyónu,

protom Aigeira a Aigai, kde teče nikdy nevysychající řeka Krathis, podle které má jméno i

jedna řeka v Itálii, dále města Búra a Heliké, do které se uchýlili Iónové, když byli od Achaiů

v bitvě poraženi, pak Aigion, Rypes, města Pátrejských a Farských, Ólenos, jímž protéká

mohutná řeka Peiros, a konečně Dymé a město Tri-tajských, kteří jediní z nich sídlí ve

vnitrozemí.

[146] Dnes je dvanáct větví Achaiů stejně, jako bylo kdysi Iónů, a právě proto i Iónové

založili dvanáct měst. Tvrdit, že jsou tito Iónové víc nežli ostatní Iónové, nebo že jsou jaksi

urozenější, by byla veliká hloupost, protože nemalou část z nich tvoří Abantové z Euboie,

kteří nemají s Iónií kromě jména nic společného, dále jsou mezi ně přimíšeni Minyové z

Orchomenu, Kadmejští, Dryopové, oddělená část Fóků, Molossové, arkadští Pelasgové,

epidaurští Dórové a mnohé jiné národy.

Ti, kdo se vydali na výpravu z athénského prytaneia a mysleli si o sobě, že jsou z Iónů

nejurozenější, ti si s sebou do nové kolonie nevzali ženy; zmocnili se karských žen, jejichž

rodiče pobili. Pro toto vraždění si ony ženy ustanovily zákon, k jehož dodržování se zavázaly

přísahou a který odkázaly svým dcerám, že nebudou nikdy se svými muži sedat u společného

jídla a že žádná z nich neosloví svého muže za to, že pobili jejich otce, muže i syny a po tom

všem je pojali za manželky. To se stalo v Milétu.

[147] Někteří z nich si ustanovili krále z rodu Lykiovců, pocházející od Glauka, syna

Hippolochova, jiní pylské Kaukó-novce, potomky Kodra, syna Melanthova, jiní zase potomky

obou těchto rodů. Protože pak lpějí na svém jménu trochu více než ostatní Iónové, nechť jsou

tedy také čistokrevnými Ióny. Iónové jsou všichni, kdo pocházejí z Athén a slaví svátek

apatúrií; a ten slaví všichni kromě Efeských a Kolofónských; jen ti jediní z Iónů apatúrie

neslaví, a to kvůli nějaké vraždě.

[148] Paniónion je posvátné místo na My kalé, položené směrem na sever, a založili je Iónové

společným nákladem ke cti Poseidona Helikónského. Mykalé je výběžek pevniny směrem na

západ naproti Samu, na který se shromažďují Iónové z měst, aby slavili svátek, který nazvali

paniónia. Tak tomu je nejen se svátky iónskými, ale stejně se všemi svátky řeckými, že končí

stejnou hláskou, podobně jako jména Per-šanů.

[149] Tolik o městech iónských. Aiolská města jsou: Kýmé, zvaná Frikónis, Lérisai, Neon

Teichos, Témnos, Killa, Nition, Aigioressa, Pitané, Aigaiai, Myrina a Gryneia. To je

původních jedenáct aiolských měst. Jedinou Smyrnu od nich oddělili Iónové, i jich totiž na

pevnině bylo dvanáct. Aiolové osídlili lepší půdu nežli Iónové, ale nejsou tam stejně příznivá

roční období.

[150] O Smyrnu přišli Aiolové takto: Přijali mezi sebe lidi z Kolofónu, kteří podlehli při

povstání a byli z vlasti vy-puzeni. Kolofónští uprchlíci si vyčíhali okamžik, kdy slavili

SmyrenŠtí mimo městské hradby svátek Dionýsův, uzavřeli brány a města se zmocnili. Když

však přišli Smyrenským na pomoc všichni Aiolové, učinily obě strany dohodu, že Aiolové

Smyrnu opustí, pakliže jim Iónové vydají veškerý movitý majetek. Když na to Smyrenští

přistoupili, rozdělilo si je jedenáct měst mezi sebe a přijali je za své spoluobčany.

[151] To jsou tedy aiolská města na pevnině - kromě Aiolů, kteří sídlí v pohoří Idě, neboť ti

jsou od nich odděleni. Pět aiolských měst ostrovních je na Lesbu (šesté aiolské město,

založené na Lesbu, Arisbu, si podrobili jejich pokrevní příbuzní z města Methymny), jedno

město leží na Tenedu a jedno další na takzvaných Sto ostrovech. Podobně jako Iónové z

ostrovů se i Lesbané a Tenedští neměli čeho bát. Ostatní města se rozhodla podřídit se

hromadně vedení Iónů a jít tam, kam je oni povedou.

[152] Když dorazili iónští a aiolští poslové do Sparty -byli pochopitelně vypraveni co

nejrychleji - zvolili si jako mluvčího za všechny občana fókajského, který se jmenoval

Pythermos. Pythermos si oblékl purpurový šat, aby se už na zprávu o tom sešlo co nejvíce

Sparťanů, potom předstoupil a dlouhou řečí žádal o pomoc. Lakedaimonští však jeho žádosti

nevyhověli, nýbrž se usnesli, že Iónům pomáhat nebudou.

Poslové tedy odešli a Lakedaimonští, ačkoli iónské posly odmítli, přece poslali mužstvo na

padesátiveslici; chtěli zjistit, jak se mi zdá, jak stojí záležitosti Kýrovy a iónské.

Lakedaimonští připluli do Fókaie a nejvznešenějšího ze svého středu (jmenoval se Lakrinés)

poslali do Sard, aby Kýrovi vyřídil jejich vzkaz, že nemá způsobit škodu žádnému řeckému

městu, protože by k tomu nemohli nečinně přihlížet.

[153] Když to posel vyřídil, zeptal se prý Kýros přítomných Řeků ze svého doprovodu, kdože

to jsou Lakedaimonští a kolik jich je, že mu takové věci vzkazují. Když se to dozvěděl,

odpověděl spartskému poslovi:

"Nikdy jsem se nebál lidí, kteří mají uprostřed města vyhrazené místo, na kterém se

shromaždují a pod přísahami se navzájem klamou. Jakože zdráv jsem, budou mít co mluvit o

vlastních pohromách, a nikoli o iónských." Těmi slovy narážel Kýros na všechny Řeky,

protože zakládají tržiště a na nich kupují a prodávají. Peršané sami tržišť nepoužívají a nevědí

vůbec, co to je.

Potom ustanovil Kýros správcem Sard Peršana Tabala, avšak Kroisovo zlato a zlato ostatních

Lýdů svěřil na starost Lýdovi Paktyovi a sám odcestoval do Agbatan. Kroisa odvedl s sebou a

o Ióny se zpočátku vůbec nestaral. Jemu vadil Babylón, národ Baktrů a Saků a Egypťané;

proti těm měl v úmyslu vypravit se sám a proti Iónům poslat jiného vojevůdce.

[154] Jakmile Kýros ze Sard odtáhl, vzbouřil Paktyás Lýdy proti Tabalovi a Kýrovi, odešel k

moři, a protože měl v rukou všechno zlato ze Sard, najal si žoldnéře a přemluvil přímořské

obyvatele, aby se vydali na výpravu s ním. Přitáhl k Sardům a obléhal Tabala, který se uzavřel

na akropoli.

[155] Kýros se o tom cestou dozvěděl a pravil Kroisovi:

"K čemu je dobré, Kroise, to, co se děje? Lýdové, jak se podobá, nepřestanou dělat potíže

mně ani sobě. Přemýšlím, zda by nebylo nejlepší je prodat do otroctví. Připadá mi teď, že

jsem jednal tak, jako když někdo zabije otce a jeho syny ušetří. I já jsem zajal a s sebou

odvádím tebe, který jsi pro Lýdy více než otcem, a město jsem odevzdal Lýdům - a potom se

divím, když se proti mně bouří."

Kýros vyslovil, co měl na mysli. Kroisa pojaly obavy, aby Kýros Sardy nevystěhoval, a proto

mu odpověděl:

"Řekls, králi, slova pravdivá, ale nedej se ve všem unášet hněvem a nevydávej záhubě v plen

starodávné město, které nemůže ani za to, co bylo, ani za to, co je. Co bylo dříve, to jsem

udělal já a také za to pykám; co se děje teď, tím je vinen Paktyás, kterému jsi Sardy svěřil,

toho potrestej. Lýdům odpusť, a aby se proti tobě nebouřili a nebyli ti nebezpeční, nařiď jim

toto: po poslech jim zakaž mít v majetku mužské zbraně a poruč jim, aby pod šatem nosili

košile a na nohou vysoké střevíce, nařiď jim, aby učili své syny hrát na kitharu, zpívat a

kramařit, a brzy shledáš, králi, že se z nich místo mužů staly ženy; nebudou ti nebezpeční ani

se nebudou bouřit."

[156] Takový návrh podával Kroisos, protože byl toho názoru, že je to pro Lýdy lepší, než

kdyby měli být prodáni do otroctví. Věděl, že Kýra nepřiměje ke změně rozhodnutí, pokud

mu nedá přijatelný návrh, a obával se, aby se snad Lý-dové nedostali později do záhuby,

kdyby proti Peršanům povstali, i když se jim teď podaří vyváznout.

Kýrovi se Kroisův návrh zalíbil, upustil od svého hněvu a prohlásil, že ho poslechne. Dal si

zavolat Méda Mazara a uložil mu, aby dal Lýdům ohlásit, co Kroisos navrhoval, a dále aby

uvrhl do otroctví všechny ostatní, kdo se vydali s Lýdy válečně proti Sardům, a samotného

Paktya aby mu za každou cenu přivedl živého.

[157] Takové nařízení vydal Kýros a pokračoval v cestě do území Peršanů. Když se Paktyás

dozvěděl, že je nablízku vojsko, které proti němu táhne, dostal strach a utekl do Kymé. Méd

Mazarés táhl k Sardům s takovou části Kýrova vojska, jakou mohl dostat, a když shledal, že

Paktyovi přívrženci už v Sardech nejsou, přinutil nejprve Lýdy, aby splnili Kýrovy příkazy.

Následkem tohoto nařízení změnili Lýdové zcela svůj způsob života. Potom poslal Mazarés

posly do Kýmé s příkazem, aby kymští Paktya vydali. Ti však se na poradě usnesli vznést věc

na boha v Branchidách. Tam totiž stála odpradávna věštírna, kam se obvykle všichni Iónové i

Aiolové obraceli s prosbou o věštby. Toto místo leží na území milétském nad přístavem

panormským.

1%

[158] Kymští tedy poslali do Branchidai posly se žádostí o věštbu a tázali se, co mají ve věci

Paktyově udělat, aby se bohům zavděčili. K tomuto dotazu dostali výrok, že mají Paktya

Peršanům vydat. Kymští to vyslechli a chystali se tak učinit. Když však se již dav hotovil věc

uskutečnit, Aristodi-kos, syn Hérakleidův, muž mezi občany vážený, Kymské zadržel, aby tak

nečinili. Nedůvěřoval věštbě a domníval se, že poslové nemluvili pravdu, až konečně odešli

další poslové zeptat se ve věci Paktyově podruhé; byl mezi nimi i Aristodi-kos.

[159] Když přišli poslové do Branchidai, žádal o věštbu nejprve sám Áristodikos a tázal se:

"Přišel k nám, ó pane, jako prosebník Lýd Paktyás na útěku před násilnou smrtí z rukou

Peršanů. Ti však si ho vyžadují a poroučejí Kymským, aby jim ho vydali. I když se obáváme

perské moci, neodvážili jsme se dosud prosebníka o ochranu vydat, dokud nám přesně

nezjevíš, co máme učinit."

Taková byla jeho otázka a bůh mu ihned odpověděl stejnou věštbou a přikazoval vydat Paktya

Peršanům. Nato Áristodikos učinil s dobrým rozmyslem toto: obcházel po chrámu kolem

dokola a vyháněl vrabce a jiné ptáky, kteří v chrámu hnízdili. Když tak činil, ozval prý se hlas

ze svatostánku a pravil Aristodikovi:

"Nejbezbožnější z lidí, co se to odvažuješ? Vyháníš z chrámu prosebníky, kteří se uchýlili pod

mou ochranu!"

Áristodikos prý však neupadl do rozpaků a odpověděl:

"Sám, pane, svým prosebníkům přicházíš takto na pomoc, a přitom Kymským přikazuješ, aby

prosebníka o ochranu vydali?" Na to prý bůh odpověděl:

"Zajisté tak přikazuji, abyste se dopustili bezbožnosti a tak dospěli rychleji k záhubě, abyste

napříště nechodili do věštírny ve věci vydání prosebníků."

[ 160] Když vyslechli Kymští tuto odpověď, neměli chuti jít vstříc záhubě tím, že by

prosebníka vydali, ani se nechat obléhat, kdyby ho ponechali u sebe, a poslali ho do Mytilény.

Myti-lénští se k žádostí Mazarově chystali, že Paktya vydají za nějakou odměnu; nemohu

však povědět za jakou, protože k tomu nedošlo. Jakmile se totiž Kymští dozvěděli, že Myti-

léňané o tom vyjednávají, poslali na Lesbos loď a dopravili odtamtud Paktya na Chios. Ghijští

jej však odtrhli od chrámu Athény Ochránkyně a vydali ho. Vyměnili ho za území atar-nejské,

což je krajina v Mýsii naproti Lesbu. Peršané Paktya převzali a chovali pod stráží, protože ho

chtěli vydat Kýrovi. Od té doby po dlouhý čas nikdo z Ghijských nepoužíval k obětem

žádnému z bohů ječného zrní z Atarneu ani nepekl koláče z tamní úrody a všechny svatyně

odmítly vše, co z té země pocházelo.

[161] Ghijští tedy Paktya vydali a Mazarés se potom válečně vypravil proti těm, kdo se

účastnili obléhání Tabala. Priénské uvrhl do otroctví, protáhl s vojskem rovinou okolo

Maiandru a poplenil ji a stejně tak i Magnesii. Krátce nato pak onemocněl a zemřel.

[162] Po jeho smrti přišel a stal se jeho nástupcem ve velení Harpagos. I on byl Méd. Médský

král Astyagés ho pohostil bezbožným jídlem a on dopomohl Kýrovi ke královské hodnosti.

Tohoto muže ustanovil Kýros vojevůdcem. Když přišel Harpagos do Iónie, dobýval měst

pomocí náspů. Od okamžiku, kdy je oblehl, nasypával ke hradbám náspy a tak je ničil. Jako

prvního města se v Iónii zmocnil Fókaie.

[163] Fókajští se první z Řeků pouštěli na daleké plavby. Oni to byli, kdo objevili moře

Jaderské, Tyrsénii, Ibérii a Tartéssos. Neplavili se na lodích obchodních, nýbrž na pade-

sátiveslicích. Když připluli do Tartéssu, nalezl v nich tartésský král zalíbení. Jmenoval se

Arganthónios a vládl v Tartéssu osmdesát let. Dožil se celkem sto dvaceti let. S tímto mužem

se Fókajští natolik spřátelili, že je nejprve vyzval, aby opustili Iónii a usadili se v jeho zemi,

kde budou chtít, a potom, když je k tomu nepřemluvil a když se dozvěděl, jak se Médie* v

jejich sousedství vzmáhá, dal jim peníze na to, aby si mohli město obehnat hradbami. Jeho dar

byl štědrý, vždyť konečně i obvod hradeb měří nemálo stadií a hradby jsou postaveny z

velikých kamenů, dobře navzájem spojovaných.

[164] Takovým tedy způsobem došlo k tomu, že si Fókajští postavili hradby. Když Harpagos

s vojskem přitáhl, oblehl je a dal vyhlásit, že se spokojí s tím, jestliže Fókajští strhnou jednu

jedinou baštu a jeden dům ve městě věnují králi. Fókajští měli otroctví v nenávisti a prohlásili,

že se chtějí v jednom dni uradit a potom že odpovědí. Pokud se budou radit, žádali Harpaga,

aby odvedl vojsko od hradeb. Harpagos pravil, že dobře ví, co chtějí učinit, přesto však jim

dovoluje, aby se poradili.

Zatímco tedy Harpagos odvedl vojsko od hradeb, stáhli Fókajští na vodu padesátiveslice,

naložili na ně děti, ženy a veškerý movitý majetek a k tomu sochy bohů z chrámů a všechny

obětní dary kromě věcí z bronzu a kamene nebo věcí namalovaných, to vše naložili, vstoupili

na lodi a odpluli na Chios. Peršané se zmocnili města liduprázdného.

[165] Chijští však nechtěli Fókajským prodat ostrovy Oinússké, protože se obávali, aby na

nich nevzniklo tržiště, čímž by byl jejich ostrov od obchodu odříznut, proto pluli Fókajští na

Korsiku. Na Korsice totiž dvacet let před těmito událostmi založili podle věštby město

jménem Alalia. Arganthónios byl v té době už po smrti. Cestou na Korsiku se nejprve vrátili

do Fókaie a tam pobili perskou posádku, která střežila město od Harpaga převzaté; když to

vykonali, pronesli mocné kletby proti těm, kdo by se jejich plavby nezúčastnili. Kromě toho

hodili do moře kus železa a přísahali, že se do Fókaie nevrátí, dokud se tento kus železa

neobjeví na povrchu. Když však vypluli směrem na Korsiku, tu zachvátila přes polovinu

občanů lítostivá touha po městě a po venkovských sídlech, stali se křivopřísežníky a odpluli

do Fókaie zpátky. Ti, kdo přísahu dodrželi, se však shromáždili a vypluli od ostrovů

Oinúsských.

[166] Po příchodu na Korsiku přebývali po pět let pohromadě s dřívějšími osadníky a stavěli

chrámy. Loupili však a plenili u všech sousedů. Proto se proti nim společně vypravili

Tyrsénové a Karthaginští, obojí po šedesáti lodích. I Fókajští tedy opatřili šedesát lodí

posádkami a vypluli jim vstříc do Sardinského moře. V námořní bitvě dosáhli Fókajští téměř

kadmejského vítězství*; čtyřicet lodí ztratili a zbývajících dvacet bylo k nepotřebě, měly totiž

zlámané lodní zobce. Odpluli zpátky do Alalie, sebrali děti a ženy a ostatní majetek, pokud jej

lodi unesly, opustili Korsiku a odpluli do Rhégia.

[167] Z posádek zničených lodí se valná většina mužstva dostala do rukou Karthaginců a

Tyrsénů. Vyvedli je ven a ukamenovali. Po tomto skutku všechno z Agylly, co přešlo okolo

místa, kde leželi ukamenovaní Fókajští, ochromlo, zmrzačilo se a upadlo do bezvědomí,

lhostejno, zda to byl dobytek drobný nebo tažná zvířata či lidé. Agyllští poslali do Delf,

protože chtěli provinění smířit, a Pýthia jim poručila konat to, co konají dodnes: pořádají

velkolepé oběti mrtvým, tělocvičné a jezdecké hry. Takovým obratem osudu vzala tato část

Fókajských za své.

Ti, kdo se utekli do Rhégia, se odtamtud vypravili založit v zemi Oinotrijské město, kterému

se dnes říká Hyelé. Založili je proto, že jim jistý muž z Poseidónie vyložil, že jménem Kyrnos

mínila Pythia héróa, kterému měli postavit chrám, a nikoli ostrov. Tak tedy proběhly události

týkající se Fókaie v Iónii.

[168] Podobně se zachovali i Téjští. Když Harpagos dobyl jejich hradeb pomocí náspu,

vstoupili všichni na lodi a ustoupili po moři do Thrákie; tam osadili město Abdéru, které

založil v dřívějších časech klazomenský Timésios, ale neměl z něho užitku, protože ho

Thrákové vypudili ze země. Téjští ho teď v Abdéře uctívají jako héróa.

[169] Pouze tito z Iónů se nedali podrobit a opustili své otčiny. Ostatní Iónové kromě

Milétských svedli s Harpagem bitvu stejně jako ti, kdo vlast opustili, a vykonali statečné činy,

protože bojovali o svou otčinu; byli poraženi, upadli do zajetí a zůstali všichni ve své zemi a

konali, co jim bylo přikázáno. Miléťané, jak jsem se už dříve zmínil, učinili smlouvu se

samotným Kýrem a měli pokoj. Tak byla Iónie podrobena podruhé. Když ovládl Harpagos

Ióny na pevnině, padl strach na Ióny na ostrovech a sami se Kýrovi poddali.

[170] Iónové byli ve zlé situaci, ale přesto se shromáždili v plném počtu do Paniónia. Slyšel

jsem, že tam Biás z Priény přednesl návrh pro Ióny velmi užitečný; kdyby ho byli poslechli,

byli by dosáhli ze všech Řeků největšího blahobytu. Biás doporučoval, aby se všichni Iónové

zdvihli, uspořádali společnou výpravu a odpluli na Sardinii; tam aby založili jediné město pro

všechny Ióny; tak se zbaví otroctví a získají blahobyt, protože budou obývat ostrov ze všech

největší a budou vládnout všem. Pokud zůstanou v Iónii, pak prý ne-nahlíží, že by ještě někdy

byli svobodní. Takový návrh učinil Iónům Biás Priénský, když byli poraženi.

Užitečný byl i návrh Thaleta Milétského, původem Foini-čana, který učinil ještě předtím, než

byli Iónové poraženi; navrhoval, aby si Iónové založili jediný poradní sbor, který by byl na

Teu (neboť Teós prý je středem Iónie), a ostatní města měla být považována jen za venkovské

okresy.

[171] Tito mužové tedy podávali takové návrhy. Když si Harpagos podrobil Iónii, vypravil se

vojensky proti Kárům, Kauniům a Lykiům. Spolu s ním šli pod jeho vedením i Iónové a

Aiolové. Z uvedených národů Kárové přišli na pevninu z ostrovů. Za dávných časů byli

poddáni Minóovi, jmenovali se Lelegové a bydlili na ostrovech. Neodváděli žádné daně -

pokud mohu s velikými potížemi zjistit z doslechu - když však je Minós požádal, dodávali

posádky pro jeho lodi. Protože si pak Minós podmanil mnohá území a měl štěstí ve válce, byl

i karský národ nejváženějším ze všech národů, a to nejvíce právě v té době. Od nich pocházejí

tři vynálezy, iichž použili i Řekové. Kárové si začali na přilbice vázat chocholy, na štíty si

dávat znaky, a oni první si připevnili ke štítům držadla. Až do té doby nosili všichni štíty bez

držadel, pokud měli ve zvyku štítů používat. Přidržovali si je koženými řemeny a nosili je na

šíji a na levém rameni. Mnohem později pak Dórové a Iónové vypudili Káry z ostrovů a tak

se Kárové dostali na pevninu.

Takto to o Kárech vypravují Kréťané. Samotní Kárové však s tím nesouhlasí, nýbrž domnívají

se, že jsou na pevnině původními obyvateli a že používají odevždy stejného jména, jakého

používají i dnes. Poukazují na starodávný chrám Dia Karského v Mylase, o který se s nimi

podílejí Mýsové a Lý-dové jako jejich nejbližší příbuzní. Lýdos a Mýsos prý byli Károvi

bratři. Ti tedy s nimi chrám spravují, nikoli však ti, kdo jsou s nimi stejného jazyka, ale

pocházejí z jiného národa.

[172] Kauniové myslím, že jsou původními obyvateli, oni sami však tvrdí, že přišli z Kréty.

Co do jazyka jsou blízcí národu karskému - anebo Kárové národu Kauniů, to neumím přesně

rozhodnout - ale řídí se obyčeji velice rozdílnými ode všech ostatních lidí i od Karů. Za

nejkrásnější u nich platí scházet se k pitkám ve skupinách podle věku a přátelství, a to jak

muži, tak i ženy a děti. V jejich zemi byly postaveny chrámy cizím bohům, později však, když

změnili své názory a rozhodli se, že budou uctívat pouze bohy domácí, oblékla se veškerá

kaunijská mládež do zbroje a bodajíc oštěpy do vzduchu postupovala až na hranice Kalyndie.

Říkali, že vyhánějí cizí bohy.

[173] Takovými obyčeji se řídí Kauniové. Lykiové pocházejí původně z Kréty, neboť celá

Kréta patřila kdysi barbarům. Když se na Krétě svářili o království Európini synové Sarpédón

a Minós a když Minós ve sporu zvítězil, Sar-pédona a jeho straníky vypudil. Vyhnanci přišli

do Asie, do země Milyas; dnes tam přebývají Lykiové, ale původně to byla Milý as a Milyové

se tenkrát jmenovali Solymové. Dokud jim vládl Sarpédón, nazývali se Lykiové jménem

Termilové, jménem, které si přinesli s sebou a kterým je dosud jmenují jejich sousedé. Když

pak mezi Termily přišel k Sarpédonovi z Athén Lykos, syn Pandionův, který byl také

vypuzen od svého bratra Aigea, tehdy se 'postupem času přejmenovali podle jména Lykova na

Lykie.

Řídí se obyčeji jednak krétskými, jednak karskými. Jeden zvyk však mají, v němž se

neshodují s žádnými jinými lidmi: jmenují se po matce, a nikoli po otci. Když se jeden

druhého táže, kdo je, tu uvádí svůj původ podle matky a vypočítává matky své matky. Žije-li

svobodná občanka s otrokem, jsou děti považovány za svobodné; když má svobodný občan,

byť i nejpřednější z nich, za ženu cizinku nebo souložnici, nemají jejich děti žádných práv.

[174] Kárové se nevyznamenali nijakým slavným činem a Harpagos je podmanil.

Nevyznamenali se nijak ani Kárové samotní, ani ti z Reků, kteří na tom území bydlí. Kromě

jiných tam sídlí také lakedaimonští kolonisté v Knidu. Jejich území je vysunuto do moře a

nazývá se Triopion. Začíná u bybasského Chersonésu. Celé území knidské je kromě malého

kousku obklíčeno vodou, na severu je ohraničuje záliv Kera-meikos a na jihu moře směrem k

ostrovům Symé a Rhodos. Tento kousek země, široký asi pět stadií, Knidští překopávali,

zatímco si Harpagos podroboval Iónii, a chtěli z něho udělat ostrov. Za příkopem bylo

všechno území jejich; šíje je tam, kde knidské území končí u pevniny, a tam kopali příkop.

Knidští pracovali, kdo ruce měl, ale zřejmě jakoby nějakým božím řízením se stávalo, že

pracující trpěli zraněními na různých částech těla, ponejvíce tím, že jim kamení vyráželo oči.

Proto poslali poselstvo do Delf, aby se zeptali po příčině těchto nehod. Pýthia jim, jak sami

Knidští vypravují, odpověděla troj měrným veršem takto:

" Tu šíji nehradte a nechtě kopáni,

vidyi %eus by ostrov učinil, jen kdyby chtěl."

Když jim Pýthia vydala takovou věštbu, zanechali Knidští kopání, a jakmile přišel Harpagos s

vojskem, vzdali se mu bez boje.

[175] Ve vnitrozemí nad Halikarnéssem sídlili Pédasové. Kdykoli se má jim nebo jejich

sousedům přihodit nějaké neštěstí, naroste Athénině kněžce mohutný vous. Stalo se to třikrát.

Jediní Pédasové z obyvatel Kárie kladli Harpagovi nějaký čas odpor a způsobili mu velmi

mnoho nesnází, neboť se ohradili na hoře, která se jmenuje Lidé.

[176] Postupem času však Pédasové podlehli. Když přitáhl Harpagos s vojskem do roviny u

města Xanthu, vyšli mu Lykiové vstříc, a ač bojovali proti přesile, dokázali, že byli stateční.

Byvše poraženi a uzavřeni ve městě, shromáždili na akropoli své ženy, děti, majetek i otroky

a potom akropoli zapálili, takže celá shořela. Potom vykonali obyvatelé Xanthu hrozné

přísahy, vyšli před město a všichni v boji padli.

Z dnešních Lykiů, kteří tvrdí, že pocházejí z Xanthu, je většina přistěhovalců, kromě

osmdesáti rodin. Těch osmdesát rodin bylo tenkrát mimo město a tak zůstaly naživu.

Takovým způsobem se Harpagos zmocnil Xanthu a podobně i Kaunu, protože Kauniové

většinou dělali totéž co Lykiové.

[177] Harpagos podrobil západní krajiny v Asii a její vnitrozemí podmanil sám Kýros. Porazil

všechny národy a žádný nevynechal. O většině z nich se nebudeme zmiňovat; zmíním se jen o

těch, které mu daly hodně práce a které stojí za zmínku.

[178] Když měl Kýros na pevnině všechno ve své moci, obrátil se proti Asyřanům. V Asýrii

je mnoho velikých měst, ale nejznamenitější a nejsilnější je jisté město Babylón, které je po

vyvrácení Ninive sídlem královským. Stojí ve veliké rovině, má čtvercový půdorys a každá

jeho strana měří sto dvacet stadií, takže celý jeho obvod má stadií čtyři sta osmdesát. Taková

je velikost města babylónského a vyzdobeno je jako žádné jiné město, které známe. Je

obehnáno nejprve hlubokým a širokým příkopem plným vody, jeho hradební zeď za příkopem

je široká padesát královských loket a vysoká dvě stě loket. Královský loket je o tři prsty delší

nežli obyčejný.

[179] Musím ještě povědět, jakým způsobem použili hlíny, kterou vykopali, a jak postavili

zeď. Hned při kopání dělali z vykopané hlíny cihly, a když je pěkně uhladili, vypalovali je v

pecích. Jako malty použili potom horkého asfaltu a vždy po třiceti vrstvách cihel vkládali

rákosové rohože. Tak vyzdili nejprve stěny příkopu a potom stejným způsobem i samotnou

hradbu. Nahoře na hradbě stavěli na jejích okrajích proti sobě jednotlivé místnosti a uprostřed

mezi nimi nechali prostor, co by projelo čtyřspřeží. Bran je v hradbách kolem dokola sto,

všechny bronzové, stejně jako jejich veřeje a překlady.

Osm dní cesty od Babylónu je jiné město, které se jmenuje Is. Teče tam nevelká říčka a i ta se

jmenuje Is. Vlévá své vody do Eufratu. Tato řeka Is přináší se svou vodou četné hroudy

asfaltu a odtamtud se dopravoval asfalt na stavbu babylónských hradeb.

[180] Takovým způsobem byl Babylón opevněn. Město se dělí na dvě části. Rozděluje je

uprostřed řeka jménem Eufratés; teče z Arménie, je mohutná, hluboká a prudká a vlévá se do

Rudého moře. Hradby vybíhají z obou stran svými rameny do řeky a podél obou břehů řeky

se od nich táhnou zdi z pálených cihel. V městě samotném je množství třípatrových i

čtyřpatrových domů; je rozděleno rovnými ulicemi a jinými, které jdou napříč a vedou k řece.

U každé ulice byly ve zdi u řeky branky, tolik, kolik bylo ulic. I tyto branky byly z bronzu a

vedly přímo k řece.

[181] Tyto hradby j sou j ako krunýř. Uvnitř probíhá druhá hradba, nemnoho slabší nežli

vnější, ale užší. V každé části města byla uprostřed ohrazená stavba; v jedné královský palác s

mohutným a pevným hrazením, ve druhé chrám Dia Béla s bronzovými branami. Stojí ještě

za mých časů, je čtvercový, ze všech stran po dvou stadiích. Uprostřed chrámu stojí pevná

věž* o základně dlouhé i široké jedno stadion; na této věži stojí druhá věž a další zase na ní a

tak dále, až je jich osm. Výstup je na ně upraven zvenčí kolem dokola všech věží.

V půli cesty nahoru je přístřeší se sedadly pro odpočinek, kde sedávají a odpočívají ti, kdo

vystupují nahoru. Na poslední věži je veliký chrám, v chrámu veliké a krásně prostřené

lehátko a vedle něho zlatý stůl. Není tam však uvnitř žádná socha boha a nepřespává tam

žádný člověk, kromě jediné ženy kterou si bůh ze všech žen té země vybere, jak říkají Chalde-

ové, což jsou kněží toho boha.

[182] Ti také říkají - mě však o tom nepřesvědčili - že do chrámu přichází sám bůh a odpočívá

na lehátku, stejně jako tomu jev egyptských Thébách podle vyprávění Egypťanů. Neboť i tam

přespává žena v chrámu Dia Thébského a obě prý nemají styk s žádnými muži. Podobně i

přední kněžka boha v Patarech v Lykii, jestliže je bůh přítomen; tam totiž není věštírna stálá,

je-li však bůh přítomen, je s ním kněžka přes noc v chrámu uzavřena.

[183] V babylónském posvátném okrsku je dole ještě jeden chrám a v něm stojí veliká zlatá

socha Dia; před sochou veliký zlatý stůl, zlatá podnožka a zlatý trůn. Chaldeové tvrdili, že to

bylo uděláno z osmi set talentů zlata. Před chrámem je zlatý oltář. Ještě tam je jiný veliký

oltář, na kterém se obětují dorostlé ovce. Na zlatém oltáři totiž není dovoleno obětovat, leda

jen sající mláďata.

Na větším oltáři spalují Chaldeové každoročně tisíc talentů kadidla, když slaví svátek tohoto

boha. V oné době byla v tom posvátném obvodu ještě masivní zlatá socha, vysoká dvanáct

loket. Já jsem ji neviděl, uvádím pouze, co říkají Chaldeové. O sochu usiloval Dareios, syn

Hystaspův, ale neodvážil se ji vzít; vzal ji Dareiův syn Xerxés a dal zabít kněze, který

zakazoval se sochou pohnout. Takovým způsobem je posvátný obvod vyzdoben; je tam i

mnoho soukromých obětních darů.

[184] V Babylóně vládlo mnoho králů, kteří stavěli hradby a chrámy. Zmíním se o nich v

dějinách Asýrie; byly mezi nimi i dvě ženy. Ta, která vládla dříve - bylo to pět generací před

její nástupkyní - se jmenovala Semiramis. Dala v rovině nasypat pozoruhodné náspy; předtím

se řeka obvykle rozlévala po celé rovině.

[185] Druhá královna, která vládla později, se jmenovala Nitókris. Byla ještě moudřejší než

její předchůdkyně a zanechala po sobě památníky, které popíši. Když viděla, že médská moc

je veliká a výbojná, že Médové dobývají město za městem, mezi jinými i Ninive, chystala se k

obraně, jak nejlépe mohla. Nejprve dala pomocí příkopů řece Eufratés, která protéká jejich

městem a která dříve tekla přímo, nad městem tak klikaté řečiště, že na svém toku přichází do

jedné asyrské vesnice třikrát. Vesnice, kterou Eufratés takto protéká, se jmenuje Arderikka.

Ještě dodnes, když někdo cestuje od^ našeho moře do Babylóna a pluje po Eufratu dolů,

třikrát se dostává do této vesnice, a to ve třech dnech. To tedy vykonala.

Dále dala nasypat po obou březích násep podivuhodný svou velikostí a výškou. Daleko nad

Babylónem dala vykopat nádrž pro jezero, a to nedaleko od řeky, a dala kopat tak hluboko, až

se přišlo na spodní vodu. Jezero dala učinit čtyři sta dvacet stadií široké. Hlíny, která se

vykopala, použila k náspům na břehy řeky. Když bylo jezero vykopáno, dala přivézt kameny

a dala jimi vyzdít jeho okraje kolem dokola. Obě ty věci, totiž zakřivení řeky a celý ten výkop

nádrže, dala udělat proto, aby řeka, kroutíc se mnohými zátočinami, tekla pomaleji, aby

plavba do Babylóna byla křivolaká a aby se musela dělat ještě veliká oklika přes jezero. Dala

je zbudovat na takovém místě svého území, kudy vedly přístupy a nejkratší cesty z Médie,

aby Médové při obchodním styku nemohli vyzvídat, jaké jsou poměry v její říši.

[186] Taková obranná opatření vykonala kopáním do hloubky, dosáhla však jimi ještě i

takovéhoto vedlejšího účinku. Město je rozděleno na dvě městské čtvrti a řeka teče uprostřed,

takže za dřívějších králů, když někdo chtěl přejít z jedné čtvrti do druhé, musel se přepravit na

loďce; a to bylo tuším nepohodlné. I tomu zjednala Nitókris nápravu. Když totiž dávala kopat

nádrž pro jezero, zůstavila na toto dílo ještě jinou památku. Dala přitesat velmi dlouhé

kameny a když byly kameny hotovy a výkop dokončen, dala svést celý tok řeky do

vykopaného místa. Zatímco se jezero plnilo, vyschlo staré řečiště a královna dala jednak

vyzdít břehy a přístupy od branek k řece po celém městě pálenými cihlami stejným způsobem

jako hradby, jednak dala postavit z kamenů, které dala vykopat, přibližně uprostřed města

most. Kameny dala spojovat železem a olovem. Vždy ve dne dala na most klást čtverhranné

trámy, po kterých Babyloňané přecházeli, a v noci je zase odstraňovat, a to proto, aby lidé v

noci nepřecházeli na druhý břeh a nekradli tam. Když se vykopané jezero řekou naplnilo a

stavba mostu byla dokončena, vyvedla zase řeku Eufratés z jezera do starého řečiště.

Vykopané jezero se stalo bažinou a stalo se tak právě v čas, kdy byl pro měšťany postaven

most.

[187] Královna vymyslela i takovýto klam: Nad nejživější městskou branou si dala zbudovat

náhrobek vysoko nahoře nad samotným průjezdem a na náhrobek dala vytesat nápis:

BUDE-LI NĚKTERÝ Z BABYLÓNSKÝCH KRÁLŮ, MÝCH NÁSTUPCŮ, V PENĚŽNÍ

TÍSNI, NECHŤ NÁHROBEK OTEVŘE A VEZME SI PENĚZ, KOLIK CHCE. POKUD V

TÍSNI NEBUDE, NECHŤ HO NEOTVÍRÁ, NEBOŤ BY TO NEBYLO DOBRÉ.

Náhrobek zůstal nedotčen do doby, kdy královská hodnost přešla na Dareia. Dareiovi

připadalo skoro hloupé nepoužít této brány ani peněz v ní uložených a nevzít si je, když si

samy dokonce o to říkají. Přes to však té brány vůbec nepoužíval, a to proto, že měl nad

hlavou mrtvolu, když projížděl. Náhrobek však přece dal otevřít, ale peníze nenašel. Našel jen

mrtvolu a nápis tohoto znění:

KDYBYS BYL NENASYTNĚ NETOUŽIL PO PENĚZÍCH A PO HANEBNÝCH

ZISCÍCH, NEBYL BYS OTVÍRAL HROBKY MRTVÝCH.

Taková prý to byla královna.

[188] Kýros táhl proti synovi této ženy, který měl stejné jméno jako jeho otec Labynétos a

vládl nad Asyřany. Veliký král se vydal na výpravu z domova dobře vybaven zásobami

potravin a bravem a ovšem si vezl s sebou také vodu z řeky Ghoaspu*, která teče blízko Sus.

Jen z této řeky král pije a z žádné jiné. Kamkoli se král hne, vždy za ním následuje velmi

mnoho čtyřkolových vozů s mezky, vezoucí převařenou vodu z Choaspu ve stříbrných

džbánech.

[189] Když se Kýros na výpravě proti Babylónu dostal k řece Gyndu (jeho prameny jsou v

matiénských horách, teče přes území Dardanů a vlévá se do druhé řeky Tigridu, která teče

mimo město Opis a vlévá se do Rudého moře), když se tedy pokoušel tuto řeku Gyndés

překročit (bylo k tomu třeba plavidel), tu jeden z posvátných bílých koní z bujnosti vstoupil

do vody a pokoušel se přejít. Řeka však ho stáhla dolů, pohltila a odnesla pryč. Kýros se na

řeku velice rozhněval za tento její skutek a pohrozil jí, že ji tak oslabí, že ji napříště i ženy

snadno přejdou, aniž si smočí kolena. Po této hrozbě upustil od tažení proti Babylónu, rozdělil

vojsko na dvě části, šňůrami vyznačil na obou březích Gyndu po sto osmdesáti rovných

příkopech všemi směry, rozdělil vojáky a nařídil kopat. Protože na díle pracovalo mnoho lidí

najednou, bylo dokončeno, nicméně strávili při té práci celé léto.

[190] Tak Kýros potrestal řeku Gyndés, rozděliv ji na tři sta šedesát kanálů, a když nastalo

další jaro, táhl proti Babylónu. Babyloňané vytáhli z města ven a očekávali ho. Jakmile *se

Kýros k městu přiblížil, Babyloňané se s ním srazili, byli v bitvě poraženi a uzavřeli se ve

městě. Již z dřívějška dobře věděli, že Kýros nedá pokoj, neboť viděli, že útočí na všechny

národy bez rozdílu, a proto si předem do města navozili potravin na velmi mnoho let. Z

obležení si tedy nic nedělali, Kýros však vězel v nesnázích, neboť čas rychle utíkal a jeho

záležitosti kupředu nepostupovaly.

[191] Buď mu někdo v tísni poradil, nebo přišel sám na to, co má udělat; učinil tedy toto:

Seřadil celé vojsko u řeky, a to jednak tam, kde řeka vtéká do města, a další část zase na druhé

straně tam, kde z města vytéká, a vydal rozkaz, aby tudy vstoupili do města, jakmile uvidí, že

budou moci řečištěm projít. Vydav takový rozkaz a pokyny, odtáhl sám s nebojovou částí

vojska pryč. Když přišel k jezeru, udělal znovu totéž, co učinila babylónská královna s řekou

a jezerem. Řeku svedl příkopem do jezera, které bylo bažinaté, a tím způsobil, že bylo možno

staré řečiště přebrodit, když voda poklesla. Jakmile věc došla tak daleko, tu Peršané, kteří na

to čekali u řečiště Eufratu, vešli jím do Babylónu, když už jim řeka sahala jen asi do půl

stehen.

Kdyby byli Babyloňané předem věděli, nebo se doslechli, co Kýros podniká, byli by

Peršanům zabránili vstoupit do města a byli by je zle porazili. Kdyby byli uzavřeli všechny

branky vedoucí k řece a kdyby byli vystoupili na zdi, zbudované na březích řeky, byli by je

chytili jako do sítě. Takto však byli Peršané neočekávaně mezi nimi. Tamní obyvatelé

vypravují, že pro rozlehlost města se obyvatelé Babylóna bydlící uprostřed nedozvěděli o

tom, že okraje města jsou v moci nepřátel; byl právě svátek, a proto tančili a dobře se měli, až

se to ovšem náhle dozvěděli. Tak bylo Babylóna poprvé dobyto.

[192] Babylónskou moc vylíčím mnohými příklady, mimo jiné i tím, že velikému králi patří k

obživě jeho a jeho vojska kromě daně veškerá země, nad kterou vládne. Rok má dvanáct

měsíců; po čtyři měsíce ho vydržuje země babylónská a osm měsíců pak celá ostatní Asie.

Tím způsobem je co do moci Asýrie třetinou celé Asie. Správa tohoto území, kterému Peršané

říkají satrapie, je ze všech daleko nejdůležitější, takže Tritantaichmovi, synu Artabazovu,

který byl králem tím úřadem pověřen, plynula z něho denně plná artaba stříbra (ar-taba je

perská míra, do které se vejde o tři attické choiniky více nežli do attického medimnu), měl

tam kromě válečných koní osm set vlastních hřebců na krytí klisen a klisen šestnáct tisíc;

jeden z těch hřebců totiž pokryl dvacet klisen. Indických psů držel takové množství, že čtyři

veliké vesnice v rovině, osvobozené od ostatních povinností, měly za úkol opatřovat psům

potravu. Tak veliké příjmy náležely správci Babylóna.

[193] V asyrské zemi prší zřídkakdy; kořínky obilí dostávají výživu takto: Setba se zavlažuje

z řeky a dozrává v obilí, ale ne tak jako v Egyptě, kde sama řeka vystupuje na obdělané pole,

nýbrž obilí se zalévá ručně a pomocí čerpadel. Celá babylónská země je stejně jako Egypt

protkána kanály; největší z kanálů je splavný, směřuje na sever a dosahuje z Eufratu do druhé

řeky, do Tigridu, na které stávalo město Ninive. Ze všech zemí, které známe, je Babylónie

daleko nejúrodnější. Stromům se tam sice vůbec nedaří, ani fíkovní-kům, ani révě, ani olivě,

ale pro obiloviny je tak výborná, že rodí nejméně dvěstěnásobek, a když ze sebe vydá nejvíce,

tedy až třistanásobek. Listy pšenice a ječmene tam snadno narůstají až do šíře čtyř prstů.

Dobře sice vím, jaké keře tam vyrůstají z prosa a sézamu, ale o tom se nebudu zmiňovat,

neboť si dovedu představit, že už to, co se týká obilí, vzbudí velkou nedůvěru u lidí, kteří do

Babylónie nikdy nepřišli. Olivového oleje se tam nepoužívá, dělají ho ze sézamu. Po celé

rovině jim tam rostou palmy, většinou plodonosné, a z jejich plodů připravují pokrmy, víno i

med. Ošetřují je ve všem jako fíkovníky. Plody palem, kterým Řekové říkají samčí, přivazují

na palmy datlové, aby do nich mohly vniknout žlabatky a tak způsobit jejich dozrání a aby

plody palmy neopadávaly. Samčí palmy totiž mají ve svých plodech žlabatky podobně jako

zimní fíky.

[194] Povím ještě o tom, co je tam podle mého názoru největším divem ihned po samotném

městě. Jejich plavidla, která plují po řece dolů do Babylóna, jsou kulatá a celá z kůže. V zemi

Arménů, kteří přebývají nad Asýrií, nařežou vrbové pruty a udělají z nich lodní žebra, na ta

pak napínají jako kryt zvenčí zvířecí kůže, jako jakousi podlahu, a nerozlišují zád ani

nebudují příd; plavidlo dělají kulaté na způsob štítu a vyplňují je celé rákosem. Potom je

naloží zbožím a pouštějí je po řece po proudu. Ponejvíce tak dopravují džbány naplněné

datlovým vínem. Kormidlují je dva stojící muži se dvěma tyčemi; jeden tyč přitahuje a druhý

plavidlo odstrkuje.

Taková plavidla se dělají hodně veliká i menší. Největší z nich pojmou náklad i pěti tisíc

talentů. V každé lodce je živý osel, ve větších je jich několik. Když doplují do Babylóna,

vyloží zboží na prodej a žebroví plavidla jakož i veškerý rákos prodají v dražbě, kůže naloží

na osly a odejdou do Arménie. Proti toku řeky vůbec není možno se plavit, protože má řeka

prudký proud. Proto nestavějí lodi ze dřeva, nýbrž z kůže. Když přiženou osly zpátky do

Arménie, vyrobí si stejným způsobem nová plavidla. Takové mají lodky.

[195] Jako šat nosí plátěný chitón až na paty, přes chitón nosí vlněnou suknici a bílý pláštík

přes ramena, obuv mají vyrobenou podomácku, podobnou obuvi boiótské*. Vlasy nosí dlouhé

a svazují si je páskami. Po celém těle se natírají mastmi. Každý má pečetní prsten a ručně

vyrobenou hůl. Na každé holi je znázorněno buď jablko nebo růže či lilie nebo orel, anebo

něco jiného; je u nich zákonem, že nikdo nesmí mít hůl bez znamení. Takový kroj tedy nosí

na sobě.

[196] Jejich zákony byly takovéto: Podle našeho názoru byl nejmoudřejší ten zákon, kterým,

jak se dozvídám, se řídí i Ilyrové a Enetové. Jednou za rok v každé vesnici shromáždili

všechny dívky, které byly na vdávání, a přivedli je najednou najedno místo; okolo nich se

postavil hlouček mužů. Hlasatel nechával jednu po druhé vstávat a prodával je, nejprve tu

nejkrásnější ze všech; jakmile shromáždila hodně peněz a byla prodána, vyvolával druhou,

která byla co do krásy hned po ní. Byly prodávány k manželskému soužití. Ti z babylónských

ženichů, kteří byli bohatí, se navzájem přepláceli a získávali nejkrásnější dívky; kteří byli z

lidu, nežádali si krásného vzezření a dostávali peníze a dívky ošklivější. Když hlasatel

dokončil prodej nejkrásnějších dívek, postavil dívku nejošklivější, nebo pokud některá z nich

byla mrzák, a tu vyvolával, kdo si ji chce vzít za manželku za nejnižší cenu, až ji dostal ten,

kdo se spokojil s nejmenší částkou. Peníze k tomu poskytovaly dívky krásné a tak vdávaly

hezké dívky ty, které byly ošklivé nebo zmrzačené.

Vdát svou vlastní dceru komu by kdo chtěl, nebylo dovoleno, ani odvést bez ručitele dívku

koupenou. Kupec musel postavit ručitele za to, že šiji skutečně vezme za manželku, a teprve

pak ji mohl odvést. Když nemohli spolu vyjít, platil zákon, zeje třeba peníze vrátit. Kupci

mohli přicházet i z jiné vesnice. Takový byl jejich nejkrásnější obyčej, ale do dnešní doby se

neudržel. Nedávno vymyslili jiné uspořádání, aby se dívkám nedaly křivdy a aby nebyly

odváděny do jiného města. Když po dobytí upadli do bídy a ztratili jmění, tu kdekdo z lidu v

nedostatku obživy nadělal ze svých dcer děvky.

[197] Druhý takový rozumný zákon u nich je tento: nemocné vynášejí na tržiště, neboť nemají

lékařů. Prodělal-li někdo stejnou nemoc, jakou má nemocný, nebo viděl jiného nemocného,

přistupuje k němu a radí mu, jak se léčit. Tak jim příchozí radí a vybízejí je, aby konali to, co

kdo dělal sám, když se ze stejné nemoci vyhojil, nebo co viděl u jiného nemocného. Není u

nich dovoleno přejít okolo nemocného mlčky a nezeptat se ho, jakou má nemoc.

[198] Mrtvé pohřbívají v medu a žalozpěvy mají podobné jako v Egyptě. Kdykoli Babyloňan

souloží se svou ženou, usedá k zapálenému obětnímu kadidlu a jeho žena koná totéž na druhé

straně. Za časného jitra se oba myjí; dokud se neumyli, nedotýkají se žádné nádoby. Stejně

tak to dělají i Arabové.

[199] Nejohavnější z babylónských obyčejů je tento: Každá tamní žena musí jednou za život

usednout v posvátném obvodu Afrodítině a souložit s cizím mužem. Mnohé nepovažují za

sebe hodné mísit se mezi ostatní, protože jsou pyšné na své bohatství, přijíždějí v krytých

vozech se čtyř-spřežím a stojí u chrámu a za nimi je četné služebnictvo. Většina jich to dělá

takto: v posvátném obvodu Afrodítině usedne mnoho žen, které mají na hlavách věnce ze

šňůr. Některé přicházejí, jiné odcházejí. Mezi ženami je možno přímo procházet všemi směry

a cizinci tudy procházejí a vybírají si. Jakmile tam žena usedne, neodchází domů dřív, dokud

jí některý cizinec nehodí do klína peníz a nespojí se s ní mimo posvátný obvod.

Ten, kdo hází peníz, musí říci: "Vzývám bohyni Mylitu." My lita říkají Asyřané Afrodítě.

Peníz může být docela nepatrný, žena jej zcela jistě neodmítne, neboť ani nesmí; tento peníz

se považuje za posvátný. Jde za prvním, kdo jí peníz hodil, ať je to kdokoli. Souloží vykonala

svou posvátnou povinnost vůči bohyni a odchází domů; napříště jí už nezískáš ani za velké

peníze. Které jsou hezké a mají pěknou postavu, odcházejí rychle, které jsou ošklivé,

setrvávají tam dlouho a nemohou zákonu vyhovět. Některé tam zůstávají i tři až čtyři roky. Na

některých místech na Kypru existuje obyčej tomuto podobný.

[200] Takové jsou obyčeje Babyloňanů. Jsou mezi nimi i tři kmeny, které nejedí nic jiného

než ryby. Když je uloví, suší je na slunci, potom je v moždíři drtí paličkami a přesé-vají přes

jemné plátno. Kdo chce, jí je bud jako uhnětené těsto, nebo pečené jako chléb.

[201] Když zdolal Kýros i tento národ, usmyslel si, že si podrobí Massagety. Národ je to prý

veliký a mocný a sídlí směrem k východu slunce za řekou Araxem naproti národu Issédonů.

Někteří dokonce tvrdí, že jsou původu skythského.

[202] O Araxu se někdy říká, že je větší než Istros, jindy zase, že je menší. Je prý v něm

množství ostrovů velikostí podobných Lesbu a žijí prý na nich lidé, kteří se v létě živí

rozličnými kořínky, které vykopávají, a pokud najdou zralé plody stromů, ukládají je a těmi se

živí v zimě.

Také prý přišli na stromy, které rodí jakési takové ovoce, které házejí do plamenů, když se

sejdou pohromadě, rozdělají oheň a usednou okolo něho; čichají prý vůni toho ovoce, když se

pálí, a opájejí se jí tak jako Řekové vínem*, a čím více těch plodů hodí do ohně, tím větší je

jejich opojení, až povstanou a dávají se do tance a do zpěvu. Takový prý vedou život.

Řeka Araxés teče ze země Matiénů, odkud teče i Gyndés,

93

který Kýros rozdělil na tři sta Šedesát kanálů. Araxés se rozlévá do čtyřiceti ramen, která se

všechna kromě jednoho ztrácejí v močálech a bažinách. Žijí prý tam lidé, kteří se živí

syrovými rybami a o nichž panuje domněnka, že se odívají do tuleních kozí. Ono jediné

rameno Araxu teče bez překážek do Kaspického moře. Kaspické moře je moře samostatné a s

jiným mořem nesouvisí. To moře totiž, po kterém se plaví Řekové, spolu s mořem za

Héraklovými sloupy, zvaným Atlantské, jakož i Rudé moře, jsou dohromady moře jediné.

[203] Kaspické moře je druhé takové samostatné moře, a pluje-li se lodí poháněnou vesly, je

dlouhé patnáct dní plavby a na nejširším místě je široké osm dní plavby. Na západní straně

tohoto moře se táhne Kavkaz, což je pohoří s největším množstvím hor a také nejvyšší. Na

Kavkaze žije množství rozličných národů, živících se valnou většinou tím, co prales dává. V

tamních lesích prý jsou stromy s takovým listím, které když rozetrou a smíchají s vodou,

mohou si jím kreslit na šat podoby zvířat. Namalovaná zvířata prý při praní nepouštějí*, nýbrž

zestárnou spolu s ostatní vlnou, jako by byla do látky vetkána hned od počátku. Soulož prý

tito lidé provádějí veřejně jako dobytek.

[204] Západní stranu moře, řečeného Kaspického, tedy uzavírá Kavkaz. Na straně k východu

slunce se prostírá nedohledná rovina. Nemalou část této obrovské roviny mají v moci

Massagetové, proti kterým měl Kýros v úmyslu se válečně vypravit. Ponoukalo a dráždilo ho

k tomu mnoho mocných pohnutek. Jednak jeho narození, z čehož se domýšlel, že je víc než

jen obyčejný člověk, za druhé i štěstí, které ho ve válkách provázelo; kamkoli Kýros s

vojskem zamířil, tam mu žádný národ nebyl schopen odolat.

[205] Po smrti svého manžela vládla Massagetům královna; jmenovala se Tomyris. Kýros k

ní poslal posly a ucházel se naoko o její ruku. Tomyris však pochopila, že se ne-uchází o ni,

nýbrž o království Massagetů, a nedovolila mu, aby za ní přišel. Když se Kýrovi nepodařilo

dostat se k cíli lstí, přitáhl k Araxu a bez obalu se chystal k válečnému tažení proti

Massagetům. Pro přechod vojska přes řeku budoval mosty a na lodích, určených pro

převážení, stavěl obranné věže.

[206] Zatímco byl takto zaměstnán, poslala k němu Tomyris hlasatele s tímto vzkazem:

"Králi Médů, přestaň usilovat o to, oč usiluješ; vždyť sotva víš, zda ti bude na prospěch, když

dosáhneš svého. Nech toho, kraluj si nad svými poddanými a spokoj se s vědomím, že i my

vládneme svým. Ty se ovšem nebudeš chtít řídit těmito radami a budeš chtít všechno jiné, jen

ne klid. Jestliže tedy tak velice toužíš změřit své síly s Massagety, zanech námahy s

budováním přechodu přes řeku. My ustoupíme od řeky na tři dni cesty a ty přejdi na naši

stranu. Ghceš-li nás však raději vpustit do své země, učiň totéž."

Kýros vyslechl tento vzkaz, svolal si perské předáky, a když se sešli, předložil jim věc k

úvaze a radil se s nimi, co z toho obojího má udělat. Jejich názory se shodovaly; radili vpustit

Tomyridu a její vojsko do země.

[207] Přítomen byl i Lýd Kroisos a ten takové mínění neschvaloval. Doporučoval radu

opačnou. Pravil:

"Již dříve jsem ti, králi, říkal, že když mě Zeus vydal do tvé moci, budu podle svých sil

odvracet nebezpečí od tvého domu, když je uvidím. Trpké zkušenosti mi daly za vyučenou.

Myslíš-li si, že jsi nesmrtelný a že velíš nesmrtelnému vojsku, pak by nemělo smyslu, abych ti

přednášel své rady. Pakli však je ti známo, že i ty jsi člověkem a že vládneš opět jen lidem,

uvědom si nejprve, že se lidské osudy točí do kruhu, a že otáčení nedovoluje, aby měli

úspěchy stále titíž lidé. Mám tedy o dané otázce mínění zcela opačné nežli tito mužové.

Vpustíme-li nepřátele do své země, je s tím spojeno nebezpečí, že ztratíš celou svou říši,

jestliže podlehneš. Je přece naprosto jasné, že nebudou Massagetové po vítězství utíkat

nazpátek, ale pohrnou se do tvé říše. Zvítězíš-li ty, nebude to takové vítězství, jako bys přešel

do jejich říše, porazil je a pronásledoval na útěku. Uvážím-li však opak, potáhneš po vítězství

nad protivníky, přímo na panství Tomyridino; Kromě toho, co jsem uvedl, bylo by potupné a

nesnesitelné, kdyby Kýros, syn Kambýsův, ustoupil před ženou a vyklidil jí pole. Myslím

tedy, že je záhodno, abychom řeku překročili a postoupili tak daleko, jak daleko oni odejdou,

a potom abychom se pokusili nad nimi zvítězit tímto způsobem: Pokud vím, neznají

Massagetové perský blahobyt a nic nevědí o velkých požitcích. Je tedy třeba nešetřit, pobít

mnoho dobytka a uspořádat pro tyto lidi v našem táboře hostinu; je třeba opatřit štědré

množství neředěného vína a různých pokrmů. A když to vše bude hotovo, zanechat v táboře

nejhorší část vojska a s ostatními ustoupit zpátky k řece. Jestliže se nemýlím ve svém odhadu,

až Massagetové spatří množství dobrot, vrhnou se na ně, a na nás potom bude, abychom

vykonali veliké činy,"

[208] Názory stály proti sobě. Kýros nechal stranou první mínění a přijal radu Kroisovu.

Vzkázal Tomyridě, aby ustoupila, protože chce přijít za ní. Ona tedy podle svého dřívějšího

slibu ustoupila. Kýros svěřil Kroisa do péče svého- syna Kambýsa, kterého ustanovil svým

nástupcem, a důtklivě mu ukládal, aby měl Kroisa v úctě a prokazoval mu dobrodiní, kdyby

se Kýrova výprava do země Massagetů nezdařila. To rnu tedy uložil, poslal je oba do Persie a

překročil s vojskem řeku.

[209] Po přechodu Araxu měl následující noci vidění. Spal tehdy už na massagetském území.

Kýrovi se ve spánku zdálo, že vidí nejstaršího ze synů Hystaspových, jak má na ramenou

křídla, jimiž zastiňuje jedním Asii a druhým Evropu. Hystaspés, syn Arsamův, který pocházel

z rodu Achai-menovců, měl nejstaršího syna Dareia, kterému tehdy bylo téměř dvacet let;

zanechal ho v Persii, protože ještě neměl vojenský věk. Když se Kýros probudil, přemýšlel

sám o tom snu, a poněvadž mu to vidění připadalo důležité, dal si zavolat Hystaspa a mezi

čtyřma očima mu řekl:

"Hystaspe, tvůj syn byl přistižen, že strojí úklady mně a mé vládě. Dokáži ti, že to vím

bezpečně. Bohové o mě pečují a předem mi naznačují, co mě má potkat. Když jsem minulé

noci spal, spatřil jsem tvého nejstaršího syna, jak má na ramenou křídla, kterými zastiňuje

jedním Asii a druhým Evropu. Z toho snu nemůže vyplývat nic jiného, leč že proti mně strojí

spiknutí. Vrať se teď co nejrychleji do Persie a postarej se, abys mi předvedl svého syna k

vyšetřování, až si tuto zemi podrobím a vrátím se domů."

[210] Kýros takto mluvil v domnění, že mu Dareios strojí úklady, zatím však mu božstvo

naznačovalo, že jeho samého čeká smrt a že jeho královská hodnost přejde na Dareia.

Hystaspés mu odpověděl:

"Kéž se, králi, nezrodil takový Peršan, který by ti strojil úklady. Jestliže ano, pak ať co

nejrychleji zemře. Vždyť tys učinil z Peršanů lidi svobodné místo otroků; byli v poddanství

jiného národa, a teď vládnou všem. Jestliže ti vidění podává zprávu o tom, že můj syn chystá

proti tobě převrat, odevzdám ho do tvých rukou, abys s ním naložil podle své vůle."

Po této odpovědi přešel Hystaspés Araxés a odešel do Persie, aby střežil pro Kýra svého syna

Dareia.

[211] Kýros postoupil od řeky Araxu jeden den cesty a řídil se radou Kroisovou. Když pak se

zdatnou částí perského vojska odtáhl zpátky k Araxu a zanechal na místě nejhorší oddíly,

zaútočila na ně třetina vojska massagetského a pobíjela zanechané Kýrovy vojáky, ač se

bránili. Jakmile protivníky zdolali a spatřili připravenou hostinu, ulehli, dali se do hodování a

naplnivše se jídlem i vínem spali. Peršané na ně přikvačili, mnoho jich pobili a ještě daleko

více zajali, mezi jinými i syna královny Tomyridy, který Massagetům velel. Jmenoval se

Spargapisés.

[212] Když se královna dozvěděla, co se stalo s vojskem a s jejím synem, poslala ke Kýrovi

hlasatele s tímto vzkazem:

"Krvelačný Kýre, nevynášej se tím, co se stalo, jestliže jsi nezdolal mého syna silou v bitvě,

nýbrž lstí a takovýmto jedem, plodem vinné révy, kterým se sami naplňujete až do šílenství

natolik, že vám na rty vyplouvají slova hanebná, jak svá těla vínem plníte. Přijmi teď ode mne

dobrou radu: vydej mi mého syna a odejdi z této země bez úrazu, ačkoli jsi potupil třetinu

massagetského vojska. Neučiníš-li tak, přísahám při slunci, které je jediným pánem

Massagetů, že tě i při tvé nenasytné touze po krvi krví nasytím."

[213] Kýros si z toho vzkazu nic nedělal. Když Spargapisés, syn královny Tomyridy,

vystřízlivěl a poznal, v jakém je zlém postavení, žádal Kýra aby ho dal zprostit pout. Dosáhl

toho, a jakmile byl volný a vládl rukama, spáchal sebevraždu.

[214] Takovým způsobem skončil ten muž svůj život. To-myris pak, když ji Kýros

neposlechl, sebrala veškerou svou moc a s Kýrem se utkala. Myslím, že to byla největší bitva

ze všech, které kdy barbaři mezi sebou svedli. Jak se dovídám, probíhala takto: Nejprve prý

na dálku stříleli na sebe šípy. Potom, když už všechny šípy vystříleli, srazili se kopími a

bojovali meči. Boj trval dlouho a žádná strana se nechtěla dát na útěk. Nakonec však

Massagetové zvítězili. Většina perského vojska tam na místě zahynula a padl i sám Kýros,

když byl kraloval celkem devětadvacet let.

Tomyris dala naplnit měch lidskou krví a hledala mezi padlými Peršany Kýrovu mrtvolu.

Když ji našla, strčila jeho hlavu^ do měchu, tupila jeho mrtvolu a pravila při tom:

"Ačkoli jsem živa a ačkoli jsem nad tebou v bitvě zvítězila, přece jsi mě zničil tím, že jsi lstí

polapil mého syna. Jak jsem ti vyhrožovala, krví tě nasytím."

Koluje mnoho pověstí o tom, jak Kýros skončil; vyprávěl jsem tu, která se mi zdá

nejvěrohodnější.

[215] Massagetové nosí stejný kroj jako Skythové a vedou i stejný způsob života. Bojují

koňmo i pěšky, to obojí je u nich obvyklé, nosí luky a kopí a mívají i válečné sekery. Ke

všemu používají zlata a bronzu. Pokud jde o kopí, hroty šípů a sekery, na to používají bronzu;

pokud jde o ozdoby hlavy, pásy a nárameníky, zdobí je zlatem. I koním dávají na prsa

bronzové pancíře, otěže, uzdy a pukly však jsou zdobeny zlatem. Železa a stříbra nepoužívají

vůbec, protože ho v zemi nemají. Zato však zlata a mědi mají nadbytek.

[216] Jejich obyčeje jsou takovéto: Žení se každý, ale ženy jsou mužům společné. Řekové

tvrdí, že tak činí Skythové, ale není to zvyk skythský, nýbrž massagetský. Když zatouží

Massaget po některé ženě, zavěsí toulec vpředu na její vůz a beze studu s ní souloží.

Jejich život končí jen jedním způsobem. Když člověk velmi zestárne, sejdou se všichni jeho

příbuzní, obětují ho a spolu s ním i dobytčata. Maso uvaří a snědí. Takovou smrt považují za

nejblaženější. Zemře-li někdo na nemoc, toho nejedí, nýbrž pochovávají do země. Považují to

pro něho za veliké neštěstí, že se nedožil toho, aby mohl být zabit. Půdu ncosé-vají, nýbrž žijí

ze svých stád a z rybolovu. Ryb mají z řeky Araxu nepřeberné množství. Pijí mléko. Z bohů

uctívají jenom slunce a obětují mu koně. Smysl oběti je ten, že nejrychlejšímu bohu věnují

nejrychlejší ze všech smrtelných stvoření.

DĚJIN HÉRODOTA

HALIKARNÉSSKÉHO

KNIHA DRUHÁ, NADEPSANÁ

EUTERPE

[1] Po smrti Kýrově převzal královskou vládu Kambýsés, syn Kýra a Kassandany, dcery

Farnaspovy, pro kterou Kýros velice truchlil, když zemřela, a nařídil truchlit všem svým

poddaným. Kambýsés tedy, syn této ženy a Kýra, považoval Ióny a Aioly za zděděné otroky;

připravoval válečnou výpravu proti Egyptu a přibral k tomu kromě jiných svých poddaných

také Řeky, nad kterými vládl.

[2] Než se ujal vlády nad Egypťany Psammétichos, považovali se sami za nejstarší ze všech

lidí. Když se ten stal králem, chtěl vyzvědět, kteří lidé byli na zemi první, a od té doby

považují Egypťané Frygy za starší, než jsou oni, sebe pak za starší, než jsou ostatní.

Když Psammétichos pátral, který národ je nejstarší, a nemohl se toho žádným způsobem

dopátrat, učinil takovýto pokus: Dal odevzdat dvě novorozená děcka nahodilých lidí pastýři,

aby je vychoval mezi stády. Nařídil, aby před nimi nikdo nevydával žádného hlasu, aby ležela

o samotě v opuštěné chýši a v určený čas aby jim pastýř přiváděl kozy, a až je napojí mlékem,

aby Šel po své práci. Psammétichos to zařídil a poručil, protože chtěl slyšet, jaké první slovo

děti vysloví, až přestanou nesrozumitelně žvatlat. A stalo se tak.

Když to pastýř konal po dva roky, otevřel jednou dveře, vešel dovnitř, a tu mu obě děti padly

k nohám, natahovaly ruce a volaly "bekos". Když to pastýř uslyšel poprvé, zachoval klid.

Jakmile však to slovo často opakovaly, jak k nim chodil a pečoval o ně, oznámil to svému

pánovi a na jeho příkaz mu děti přivedl. Vyslechl je i sám Psammétichos a vyptával se, který

národ říká něčemu "bekos"; dozvěděl se, že tak Frygové nazývají chléb. Z toho Egypťané

usoudili, když věc uvážili, že jsou Frygové starší než oni.

[3] Tak jsem to slyšel od Héfaistových kněží v Memfidě. Řekové vykládají mnoho jiných

pošetilých věcí, jako že dal Psammétichos nějakým ženám vyříznout jazyky a těm že dal děti

na vychování. Tolik tedy vypravovali o výchově těch dětí.

V Memfidě jsem slyšel i jiné věci, když jsem se dal do řeči s Héfaistovými kněžími. Obrátil

jsem se i do Théb a do Hé-liopole kvůli tomu, protože jsem chtěl vědět, zda se jejich zprávy

budou shodovat s tím, co mi říkali v Memfidě. Hélio-polští prý jsou z Egypťanů nejmoudřejší.

Nechci vykládat, co jsem od nich slyšel vypravovat o jejich bozích; uvedu jen jejich jména,

neboť- se domnívám, že o nich všichni lidé vědí totéž. Pokud se o nich zmíním, stane se tak

jen v nutné souvislosti s vlastními dějinami.

[4] Co se týče záležitostí lidských, uvedli všichni souhlasně, že Egypťané první z lidí objevili

rok, který rozdělili podle ročních období na dvanáct dílů. Vyzkoumali prý to podle hvězd.

Podle mého názoru si při tom vedou moudřeji nežli Řekové, neboť ti vkládají kvůli ročním

obdobím každý třetí rok jeden měsíc, kdežto Egypťané zavedli dvanáct měsíců po třiceti

dnech a každý rok zařazují pět dní mimo počet, takže jim koloběh ročních dob vychází vždy

na stejnou dobu.

Egypťané tvrdili, že oni první začali používat jmen dvanácti bohů a že je od nich Řekové

převzali. Oni prý první zřídili bohům oltáře, sochy a chrámy a začali vytesávat podoby zvířat

do kamene. A skutečně o většině těch věcí podali důkazy, že tomu tak bylo.

Prvním egyptským králem prý byl Mén. Za jeho dob byl kromě okrsku thébského celý Egypt

bažinou, ze které ne-vyčnívalo žádné z míst, která jsou nyní pod jezerem moirijským*. K

tomuto jezeru trvá plavba od moře proti proudu řeky sedm dní.

[5] Myslím, že o své zemi mluvili pravdu. Je ostatně na pohled jasné i tomu, kdo o tom

předtím neslyšel, ale má rozum, že Egypt, do kterého Řekové připlouvají po lodích, je pro

Egypťany nově získaným územím a darem řeky. Stejného rázu je ještě i kraj nad oním

jezerem až do vzdálenosti třídenní plavby, i když o něm oni kněží nic takového

nevypravovali.

Přirozená povaha půdy v Egyptě je taková: když člověk k němu připlouvá a je ještě na den

cesty od něho vzdálen, může spustit olovnici a vytáhne bahno ještě i z hloubky jedenácti sáhů.

Z toho je patrno, jak daleko je země splavována.

[6] Podél moře je samotný Egypt dlouhý šedesát schoinů, totiž jak my jej rozeznáváme od

zálivu plinthinského až po jezero Serbónis, poblíže kterého se táhne pohoří Kasijské;odtud se

tedy počítá šedesát schoinů. Ti lidé, kteří mají půdy málo, měří ji na sáhy, kdo nejsou tak

chudí, měří na stadia; kdo jí mají mnoho, měří ji na parasangy, a kdo má půdy veliké

bohatství, měří na schoiny. Parasanga má třicet stadií, kdežto schoinos, což je míra egyptská,

měří vždy šedesát stadií. Podle toho by egyptské pobřeží měřilo tři tisíce šest set stadií*.

[7] Odtud do vnitrozemí až po Héliopolis je Egypt široký, vesměs rovinatý, bohatý na vodu a

bažinatý. Od moře vzhůru k Héliopoli je asi tak stejně daleko jako z Athén od oltáře dvanácti

bohů do Pisy ke chrámu Dia Olympského. Když člověk obě cesty srovnává, zjistí nepatrný

rozdíl, že nejsou stejně dlouhé, ne však více než o patnáct stadií. Z Athén do Pisy je

vzdálenost o patnáct stadií kratší nežli patnáct set stadií*, kdežto od moře do Héliopole jejich

plných patnáct set.

[8] Od Héliopole vzhůru je Egypt úzký. Z jedné strany se podél něho prostírá Arabské pohoří,

které se táhne od severu k jihu a k jihovýchodu, směřujíc stále vzhůru k tak zvanému Rudému

moři. Jsou v něm kamenolomy, z nichž se lámal kámen na pyramidy v Memfidě. V těch

místech pohoří přestává a obrací se uvedeným směrem, tam je také nejmohutnější, jak jsem se

dozvěděl, a cesta přes ně od východu k západu prý trvá dva měsíce. Na jeho východních

svazích prý se sklízí kadidlo. Takové je pohoří na východní straně.

Na straně k Libyi se Egyptem táhne jiné skalnaté pohoří, v němž jsou zbudovány pyramidy.

Je pokryto pískem a prostírá se stejným směrem, jako ta část pohoří Arabského, která směřuje

k jihu. Od Héliopole již nemá Egypt velkou rozlohu. Ve vzdálenosti čtyř dní plavby proti

proudu je egyptské území úzké.

Prostor mezi oběma uvedenými pohořími je rovina. Tam, kde je nejužší, odhadoval jsem, že

není širší než asi dvě stě stadií* od Arabského pohoří k Libyjskému. Odtud dále je Egypt zase

široký.

[9] Taková je povaha té země. Od Héliopole do Théb trvá plavba proti proudu devět dní, je to

cesta dlouhá čtyři tisíce osm set šedesát stadií*, což je jedenaosmdesát schoinů. Sečteme-li

tyto egyptské vzdálenosti, měří Egypt podél moře, jak jsem již prve uvedl, tři tisíce šest set

stadií; kolik měří od moře až do Théb, uvedu ihned: je to šest tisíc jedno sto dvacet stadií. Od

Théb do města zvaného Elefantinéje osmnáct set stadií.

[10] Většina řečeného území, jak ostatně uváděli i kněží, jevila se i mně samotnému jako půda

Egypťany nově získaná. Plocha mezi oběma pohořími, prostírajícími se nad Memfidou,

vypadala, jako by kdysi byla mořským zálivem, podobně jako území okolo ília, Teuthranie a

Efesu a jako rovina u řeky Maiandru, pokud lze tyto malé případy srovnávat s velkými, neboť

co do mohutnosti není možno srovnávat žádnou z řek, které ona území naplavily, ani s

jediným z ústí Nilu - a Nil jich má pět. I jiné řeky, které nejsou tak veliké jako Nil, dokázaly

vykonat veliký kus práce; mohu je vyjmenovat, mimo jiné aspoň Achelóos, který protéká

Akar-nanií a při vtoku do moře učinil již z polovice ostrovů Echi-nadských pevninu.

[11] Nedaleko Egypta je v zemi Arabské mořský záliv, který do ní zabíhá z Rudého moře. Je

dlouhý a úzký, jak hned vylíčím. Když se pluje na lodi s vesly od jeho nejvnitrnějšího konce

do širého moře, je na cestu potřeba čtyřicet dní, jak je dlouhý, a na nejširším místě je záliv

široký půl dne plavby. Příliv a odliv je na něm každý den.

Domnívám se, že i Egypt býval kdysi takovým zálivem, který se táhl od severního moře

směrem k Aithiopii; Arabský záliv, o němž právě budu mluvit, směřuje od jihovýchodu k

Sýrii, a oba se svými konci málem stýkají; zůstává mezi nimi jen malý kousek země. Kdyby

byl Nil obrátil svůj tok do zálivu Arabského, co by mu bylo zabránilo, aby jej za dvacet tisíc

let svými náplavy nevyplnil? Já se dokonce domnívám, že by jej naplnil i za deset tisíc let.

Což by tak mohutná a pracovitá řeka nemohla za dobu před mým narozením zaplnit i daleko

větší záliv, než je tento?

[12] Proto věřím těm, kdo takové věci o Egyptě vypravují, a sám jsem docela toho názoru, že

tomu tak bylo, když vidím, jak Egypt vyčnívá z pevniny, že se na horách nacházejí mušle a z

půdy že prýští slaná voda, takže působí i škody na pyramidách, dále že jediné egyptské

pohoří, v němž je písek, je pohoří nad Memfidou, že se egyptská půda nepodobá ani půdě

sousední Arábie, ani Libye, a ovšem ani Sýrie (přímořské krajiny Arábie totiž obývají

Syrové), nýbrž je to země černá a drobivá, protože je to bažina a náplav, přinesený řekou z

Ai-thiopie. Libye, jak víme, má půdu červenavější a písčitější, Arábie hlinitější a kamenitou.

[13] Kněží mi vypravovali také, jako pádný důkaz o té půdě, že řeka zaplavila Egypt od

Memfidy dolů, když za krále Moiria stoupla aspoň o osm loket. A Moiris ještě nebyl devět set

let po smrti, když jsem to od kněží slyšel. Dnes pak, když řeka vystoupí nejméně o šestnáct

nebo patnáct loket, nerozlije se po krajině. Myslím, že Egypťané, kteří sídlí pod jezerem

Moiris a zejména na území zvaném Delta, bude-li se takovým postupem krajina zvyšovat a

stejnou měrou zvětšovat, takže už ji nebude Nil zaplavovat, zakusí v budoucnosti totéž, o čem

tvrdí, že postihne Řeky. Když totiž slyšeli, že celá řecká země je odkázána na déšť a není

zavlažována řekou jako jejich země, tu prohlásili, že se jednou Řekové zklamou ve své velké

naději a že budou mít bídu. To znamená, nebude-li chtít jim bůh dávat déšť a sešle-li na ně

sucho, zahynou Řekové hlady. Nemají totiž žádnou jinou možnost, jak získat vodu, leda od

Dia samotného.

[14] Toto řekli Egypťané o Řecích plným právem. Nyní vylíčím, jak je tomu u Egypťanů.

Bude-li se, jak jsem už řekl, území pod Memfidou (neboť to je to území, kterého přibývá)

zvyšovat ve stejné míře jako v minulosti, co čeká jiného Egypťany, kteří tam bydlí, nežli bída,

pokud nebude v jejich kraji pršet a řeka se již nebude moci přelévat přes pole? Ted ovšem

získávají plody země s nejmenší námahou ze všech lidí na světě a ze všech Egypťanů, neorají

namáhavě pluhem brázdy ani nekopou, ani nekonají jiné věci, jimiž se druzí lidé na polích

lopotí. Jakmile se jim řeka sama od sebe vzduje a zavlaží ornou půdu a potom zase ustoupí,

tehdy každý ošije své pole a zažene na ně vepře, aby osivo zašlapali; potom čeká na žně. Obilí

vymlátí pomocí vepřů a odveze je domů.

[15] Chceme-li se řídit tím, co o Egyptu říkají Iónové, mohli bychom dokázat, že Egypťané

dříve žádné území neměli. Iónové totiž tvrdí, že Egypt je pouze Delta a že k němu patří podle

nich přímoří od tak zvané Vyhlídky Perseovy až po Pélúsijské Tarichaie, což činí čtyřicet

schoinů, a od moře do vnitrozemí se podle jejich počítání táhne až po město Kerka-sóros, u

kterého se Nil dělí a teče jednak k Pélúsiu, jednak ke Kanóbu. O ostatních částech Egypta

tvrdí, že patří jednak k Libyi, jednak k Arábii.

Delta je totiž, jak říkají sami Egypťané a jak se i já domnívám, území naplavené a takřka

nedávného původu. Když tedy neměli žádnou zemi, proč se tolik namáhali, aby se zdálo, že

jsou nejstarší ze všech lidí? Nebylo ani třeba dělat pokus s dětmi, jaké první slovo vysloví.

Nevěřím, že by Egypťané byli vznikli zároveň s územím, kterému Iónové říkají Delta,a

myslím, že existovali odevždy, od té doby, kdy vzniklo lidské pokolení; jak země přibývalo,

mnozí z nich zůstali na místě a mnozí se postupně stěhovali. Kdysi dávno se Egypt říkalo

Thébám a jeho obvod měřil šest tisíc jedno sto dvacet stadií.

[16] Posuzujeme-li věci Egypťanů správně, pak nemají Iónové o Egyptu správný názor. Je-li

však mínění Iónů správné, pak dokáži, že Řekové a ani sami Iónové neumějí počítat, když

tvrdí, že se celá země dělí na tři části, totiž na Evropu, Asii a Libyi. Jako čtvrtou část by k

tomu měli připočíst egyptskou Deltu, jestliže nepatří ani k Asii, ani k Libyi. Podle toho pak

není Nil hranicí mezi Asií a Libyí; obtéká Deltu od její špice, takže by tedy byla mezi Asií a

Libyí.

[17] Nechme stranou názory Iónů; povíme si o těch věcech asi toto: Egypt je celá země,

kterou obývají Egypťané, stejně jako Kilikie je země, kterou obývají Kilikové a Asýrii

Asyřané. Rozhraní mezi Asií a Libyí, pokud víme, ve skutečnosti neexistuje, leda na hranicích

Egypta. Kdybychom přijali mínění Řeků, pak bychom uznali, že se celý Egypt počínaje od

Katadupských kataraktů a od města Elefantiné dělí na dvě části a že mu patří obojí jméno.

Část ho patří k Libyi a část k Asii.

Nil totiž od Katadupských kataraktů až po moře svým tokem dělí Egypt uprostřed. Až po

město Kerkasóros teče Nil jako jeden tok; od tohoto města se dělí na tři ramena. Jedno se

obrací k východu, to se jmenuje Pélúsijské, druhé míří k západu a jmenuje se Kanóbské.

Přímé rameno přichází shora ke špici Delty a od toho místa ji dělí uprostřed a teče až do moře,

přičemž moři neodevzdává skoro žádnou vodu, nestojí to ani za řeč; nazývá se rameno

Sebennytské. Od Sebennyt-ského ramene se oddělují ještě dvě další, která tekou do moře.

Jedno z nich se jmenuje Saiské a druhé Mendéské. Bolbitské a Bukolské rameno nejsou

ramena původní, nýbrž byla vykopána.

[18] Svědectvím pro to, že Egypt je tak veliký, jak ve svém líčení dovozuji, je i Ammónova

věštba, o které jsem se dozvěděl až potom, kdy jsem si o Egyptu učinil vlastní názor.

Obyvatelé měst Marea a Apis v egyptském pohraničí blízko Libye se sami o sobě domnívali,

že jsou Libyjci, a nikoli Egypťané, a těžko snášeli obětní obřady v chrámech; nechtěli být

vylučováni z požívání masa krav, a proto poslali k Ammó-novi, tvrdíce, že nemají s Egypťany

nic společného. Bydlí prý mimo Deltu a v ničem se s nimi neshodují. Chtějí prý, aby jim bylo

dovoleno jíst všechno. Bůh jim to však nedovolil a prohlásil, že Egypt je to území, které Nil

při svých záplavách zavlažuje, a Egypťané jsou ti, kdo od města Elefantiny dolů z této řeky

pijí. Takovou dostali od boha odpověď.

[19] Když vystoupí Nil z břehů, nerozlévá se jenom po Deltě, nýbrž i po území libyjském a

arabském, na mnohých místech z obou stran i do vzdálenosti dvou dní cesty, někdy i více

nebo méně.

O povaze řeky jsem nemohl nic zjistit ani od kněží, ani od kohokoli jiného. Rád bych se byl

od nich dozvěděl, proč se Nil vzdouvá po letním slunovratu přibližně na sto dní, a když ten

počet dní naplní, proč zase opadává a jeho tok se zmenšuje, takže je po celou zimu slabý zase

až do dalšího letního slunovratu. Od nikoho z Egypťanů jsem se o ničem z toho nemohl nic

dozvědět, ač jsem se jich vyptával, jakou to sílu má Nil, že vzrůstá naopak nežli jiné řeky.

Kladl jsem otázky, protože jsem chtěl vědět, co se o tom říká, a také proč Nil jako jediná ze

všech řek nepřináší s sebou svěže vanoucí větříky.

[20] Někteří z Řeků však se chtěli blýsknout svou moudrostí a vyslovili o té vodě tři

domněnky*. Dvě z nich nestojí podle mého soudu za zapamatování, chci se o nich jen zmínit.

Jedna z nich vykládá, že příčinou vzdouvání řeky jsou výroční větry, které brání Nilu, aby se

vléval do moře. Častokrát však výroční větry nevály, a Nil se choval stejně. Kromě toho,

kdyby byly výroční větry příčinou, pak by se musely chovat stejně jako Nil i jiné řeky, které

tekou proti směru výročních větrů, ba dokonce ještě o to více, oč jsou menší a mají slabší

průtok. Je mnoho řek v Sýrii a mnoho i v Libyi, se kterými se nic takového neděje jako s

Nilem.

[21] Druhá domněnka je bezvýznamnější nežli ta, o níž jsem mluvil, je však, abych tak řekl,

opravdu podivná. Podle ní prý se tak Nil chová sám od sebe, protože vytéká z Ókeanu a

Ókeanos prý obtéká kolem celé země.

[22] Třetí domněnka, ač se zdá daleko nejpřijatelnější, přece je nejlživější. Neříká vlastně

vůbec nic, když tvrdí, že Nil bere své vody z tajícího sněhu. Nil přece teče z Libye přes

Aithiopii a odtud přitéká do Egypta. Jak by tedy u všech všudy mohl brát vodu ze sněhu, když

teče z nejteplejších končin do krajin chladnějších?

Pro člověka, který dovede přemýšlet, je mnoho důkazů o tom, zeje vůbec nepravděpodobné,

aby Nil vytékal ze sněhu.

Prvním a největším důkazem jsou teplé větry, které z těch končin dují, druhý důkaz je, že v té

zemi nikdy neprší ani neexistuje led, kdežto po sněžení nezbytně vždy do pěti dnů prší; kdyby

tedy sněžilo, pak by v těch krajích i pršelo. Třetím důkazem jsou lidé, kteří jsou od horka tak

černí. Luňáci a vlaštovky tam setrvávají celý rok a neodlétají, a čápi, kteří prchají před zimou

v zemi skythské, přicházejí do těch míst přezimovat. Kdyby tedy v zemi, kterou Nil protéká a

kde pramení, jen trochu padal sníh, pak by nic takového nebylo, jak z toho nutně plyne.

[23] Ten člověk pak, který hovořil o Ókeanu, přenesl své mínění do říše bajek a nemůže je

dokázat. Nevím totiž, že by existovala nějaká řeka Ókeanos, a myslím, že si ji vymyslel

Homér nebo některý ze starých básníků a zavedl ji do poezie.

[24] Uvedl jsem dosavadní názory, a mám-li také sám projevit své mínění o nejasných

věcech, povím, proč myslím, že se Nil v létě vzdouvá. Slunce se v zimním období uchyluje ze

své původní dráhy do jižních částí Libye, protože ho tam zahánějí bouře. Tím je zkrátka

řečeno vše. Ta země, které je sluneční bůh nejblíže a v níž přebývá, v té je nejspíše nedostatek

vody a toky jejich řek vysýchají.

[25] Podrobněji vysvětleno se to má tak: Když prochází slunce jižními částmi Libye, činí

totéž, co dělá obvykle v létě, když prochází středem oblohy. Ovzduší je tam totiž stále jasné,

země je zahřátá a není chladných větrů. Proto slunce vytanuje vodu k sobě a zahání ji do

vyšších poloh, tam se jí zmocňují větry, rozptylují ji a rozpouštějí. Jsou to zřejmě větry, které

z té země vanou, totiž jižní a jihozápadní, které ze všech nejčastěji přinášejí déšť. Myslím

však, že slunce nevrací vždycky všechnu vodu, kterou každoročně odčerpalo z Nilu, nýbrž že

si jí část ponechává u sebe. Když se zima mírní, vrací se slunce zpátky do středu oblohy a od

té chvíle již čerpá ze všech řek stejně. Až do té doby jsou jejich toky mocné, protože se s nimi

mísí mnoho vody dešťové, když v zemi pršelo a je rozryta bystřinami. V létě však jim deště

chybějí a slunce z nich vodu odčerpává, takže jsou slabé. Naproti tomu Nil žádnou dešťovou

vodu nedostává a slunce z něho odčerpává, takže jako jediná z řek v tom období je odkázána

sama na sebe a její tok je podstatně slabší než v létě. V létě totiž ztrácí vodu stejně jako

všechny jiné toky a v zimě má jediná o ni nouzi. Proto myslím, že příčinou je slunce.

[26] Slunce je podle mne také příčinou toho, zeje v Egyptě suchý vzduch, neboť ho při svém

přechodu rozpaluje. Proto je v jižních částech Libye stále léto. Kdyby se zaměnila roční

období a kdyby jižní vítr a poledne měly na nebesích tu polohu, jakou mají severák a zima, a

severák byl zase tam, kde je nyní jižní vítr, kdyby tomu tak bylo, pak by zima a severní vítr

zaháněly slunce ze středu oblohy a slunce by putovalo do vnitrození Evropy tak, jako ted

chodí do Libye, a při průchodu nad celou Evropou by asi myslím činilo s Istrem totéž, co dělá

s Nilem.

[27] Pokud jde o chladivý vánek, který v Egyptě nevane, o tom si myslím, že je velice

nepravděpodobné, aby takový větřík dul z horkých krajin; vánek obyčejně vane z chladnějších

krajů.

[28] Nechme nyní tyto věci tak, jak jsou a jak byly od počátku. Nikdo z Egypťanů ani z

Libyjců ani z Reků, s nimiž jsem se dostal do řeči, nepředstíral, že ví, kde má Nil prameny,

kromě písaře posvátného pokladu Athénina v egyptském městě Sais. Myslím, že si ze mne

tropil šašky, když tvrdil, že to ví bezpečně. Vykládal to takto: Mezi městem Syéné v území

thébském a Elefantinou prý jsou dvě Inry s ostře špičatými vrcholky a jmenují prý se Krófi a

Mófi. Prameny Nilu prý jsou bezedné a vytékají uprostřed mezi těmi horami; polovina vody

prý teče na sever do Egypta a druhá na jih do Aithiopie.

Egyptský král Psammétichos prý tam přišel, aby zjistil, jak jsou prameny hluboké. Dal prý

uplést lano dlouhé mnoho tisíc sáhů, spustit je tam, a přece prý nedosáhl dna. Tak to

vypravoval písař, pokud se vůbec stalo, o čem vyprávěl. Podle mého mínění tam byly silné

víry a protiproudy, protože voda narážela na vyvýšeniny, a proto se nemohla spuštěná

olovnice dostat na dno.

[29] Nic jiného jsem nemohl od nikoho vypátrat. Zjistil jsem, pokud to bylo možné, jen tolik,

kolik jsem na vlastní oči viděl, když jsem přišel do města Elefantiny, a dále za tímto městem,

co jsem slyšel, když jsem se vyptával. Když se jde od Elefantiny vzhůru, krajina prudce

stoupá. Plavidlo je tam třeba z obou břehů přivázat na lano a táhnout jako vola. Když se lano

přetrhne, odnáší síla proudu plavidlo zpátky. Plavba tímto územím trvá skoro čtyři dni a Nil je

tam samá zátočina jako Maiandros. Dvanáct schoinů je třeba takovým způsobem proplout.

Potom se přijde na plochou rovinu, na které Nil obtéká ostrov; ostrov se jmenuje Tachompsó.

Od Elefantiny na jih již sídlí Aithiopové; na ostrově pak z poloviny Aithiopové a z poloviny

Egypťané. Na ostrov navazuje veliké jezero, okolo kterého kočují kočovní Aithiopové. Když

se jezero přepluje, přijde se zase do řečiště Nilu, které tam do jezera ústí.

Potom se z lodi vystoupí a cestuje se čtyřicet dní podél řeky; z Nilu tam totiž vyčnívají ostrá

skaliska a mnoho balvanů, pro které se nedá v plavbě pokračovat. Když se za Čtyřicet dní ta

krajina přejde, vstoupí se do jiné lodi a po dvanácti dnech plavby se dorazí do velikého města,

které se jmenuje Meroé. To prý je hlavní město všech ostatních Aithiopů. Z bohů tam uctívají

jen Dia a Dionýsa a prokazují jim veliké pocty. Je tam i Diova věštírna. Na válečné výpravy

se vydávají, jen když je k tomu tento bůh věštbou vyzve a jen tam, kam je posílá.

[30] Za stejný čas jako z Elefantiny do hlavního města Aithiopů se dorazí po řece k

přeběhlíkům. Tito přeběhlíci se nazývají Asmach, což po řecku znamená "ti, kdo stojí králi po

levé ruce". Je to dvě stě čtyřicet tisíc egyptských bojovníků, kteří přešli k Aithiopům z této

příčiny: Za krále Psammé-ticha byly posádky v městě Elefantině proti Aithiopům, jiná v

pélúsijských Dafnai proti Arabům a Sýrům a jiná v Marei proti Libyi. Ještě i za mých časů

pod vládou perskou jsou v těch místech posádky, jako byly za Psamméticha. Peršané mají

posádky jak v Elefantině, tak i v Dafnai.

Tyto Egypťany po tři roky nikdo v posádce nevystřídal. Dohodli se tedy všichni společně, že

od Psamméticha odpadnou, a odtáhli do Aithiopie. Psammétichos se to dozvěděl a

pronásledoval je. Když je dostihl, prosil je mnohými slovy a nechtěl dopustit, aby opustili

otcovské bohy a děti i ženy. Tu jeden z nich prý ukázal na svůj pohlavní úd a pravil, že kde

mají toto, tam budou mít i děti a ženy.

Jakmile přišli přeběhlíci do Aithiopie, poddali se aithiop-skému králi. Ten je za to obdaroval

tím, že jim přikázal, aby zničili protivníky, které měl mezi Aithiopy, a usadili se v jejich

území. Když se Egypťané mezi Aithiopy usadili, zmírnily se aithiopské mravy, protože

poznali zvyky egyptské.

[31] Kromě svého toku v Egyptě je Nil znám ještě v délce čtyř měsíců plavby a cesty. Tolik

měsíců totiž vyjde, když se sečte, kolik času je třeba na cestu z Elefantiny k přeběhlíkům. Do

těch míst pak přitéká Nil od západní strany. Co je dále, nedovede nikdo bezpečně říci, neboť

pro žár jsou ty končiny pusté.

[32] Od mužů z Kyrény jsem slyšel, že přišli do věštírny Ammónovy a měli rozhovor s

králem Ammónovců Etearchem o různých věcech a dostali se i do rozpravy o Nilu, že nikdo

nezná jeho prameny. Etearchos pravil, že k němu jednou přišli lidé Nasamónští, což je

libyjský národ, který sídlí u zálivu Syrty a v krajině nedaleko na východ od Syrty. Po jejich

příchodu se jich ptal, zda dovedou něco bližšího říci o libyjské poušti a oni vypravovali, že

měli jejich předáci jednou zpupné syny, kteří když dospěli v muže, vymýšleli všelijaké

zbytečnosti; mimo jiné také vylosovali ze svého středu pět mužů, kteří měli za úkol

prozkoumat libyjskou poušť, zda by spatřili něco více, nežli ti, kdo jí poznali až dosud

největší část.

V té části Libye, která přiléhá k severnímu moři*, počínaje od Egypta až po mys Soloeis, jímž

pobřeží Libye končí, jsou všude usídleni Libyové, a to mnohé jejich kmeny, kromě míst, která

mají obsazena Řekové a Foiničané. V končinách od moře vzdálených, za lidskými sídly

rozloženými podél moře, je v Libyi bohatství divoké zvěře. Za pásmem divé zvěře je písek,

krajina bez vody a ode všech opuštěná.

Oni mladíci byli na výpravu od svých stejně starých vrstevníků opatřeni zásobami vody a

potravin; nejprve se ubírali osídlenou krajinou, a když ji prošli, dostali se do pásma divé zvěře

a odtamtud procházeli pouští zamířivše na západ. Prošli velikým písečným územím a po

mnoha dnech spatřili zase stromy, rostoucí v rovině. Když k nim přišli, trhali z těch stromů

plody, a při tom na ně přišli mužové malé postavy, menšího než prostředního vzrůstu, zajali je

a odvedli. Jejich řeči Nasamónové vůbec nerozuměli a oni zase nerozuměli jim. Vedli je přes

ohromné bažiny, a když je přešli, dorazili s nimi do města, v němž byli všichni lidé stejného

vzrůstu, jako ti, kdo je vedli; měli černou pleť. V blízkosti toho města teče prý veliká řeka, a

to od západu k východu, a jsou v ní krokodýli.*

[33] Potud vyprávění Ammónovce Etearcha. Dodal prý ještě, že se Nasamónští vrátili, jak

vyprávějí Kyrénští, a že lidé, k nimž přišli, jsou všichni čaroději. O té řece, která tam-tudy

teče, se i Etearchos domníval, že je to Nil, a je to docela pravděpodobné. Nil totiž teče z Libye

a protéká jejím středem.

Když usuzuji podle známých věcí o neznámých, docházím k názoru, že Nil má stejnou dráhu

jako Istros. Istros pramení v zemi Keltů u města Paréné a svým tokem dělí Evropu na dvě

části. Keltové sídlí za Sloupy Héraklovými a sousedí s Kynésii, kteří jsou ze všech

evropských obyvatel nejdále na západ. Istros končí svůj tok v moři Pohostinném, tam, kde

sídlí v městě Istrii milétští osadníci.

[34] Tok Istru je mnohým lidem znám, protože teče obydlenými krajinami, zato o pramenech

Nilu nedovede nikdo nic říci. Libye, kterou protéká, je totiž neobydlená a pustá. O jeho toku

jsem pověděl, kolik jsem vůbec mohl poptáváním zjistit; teče z Libye do Egypta. Egypt leží

přibližně naproti hornaté Kilikii. Přímá cesta z Kilikie do Sinópé u moře Pohostinného trvá

zdatnému muži pět dní. Sinópé pak leží naproti vtoku Istru do moře. Proto myslím, že se Nil

svým tokem přes celou Libyi zcela podobá Istru. Tolik budiž řečeno o Nilu.

[35] Přikročím nyní k tomu, abych o Egyptu podal podrobnější výklad, protože je v něm více

podivuhodných věcí než v kterékoli jiné zemi a stavby nad pomyšlení větší než kdekoli jinde.

Proto povím o Egyptu více.

Právě tak, jako mají Egypťané nad sebou jinou oblohu a jako jejich řeka má jiné vlastnosti

nežli ostatní řeky, tak také si ve všem všudy ustanovili opačné obyčeje a zákony, než mají jiní

lidé. Ženy u nich chodí na trh a obchodují a muži zůstávají doma a tkají; jiní lidé tkají tak, že

přirážejí útek nahoru, Egypťané však dolů. Muži nosí břemena na hlavách, ženy na ramenou;

ženy močí ve stoje, kdežto muži v sedě. Na záchod chodí do domů, ale jedí venku na ulicích;

poznamenávají k tomu, že nezbytné neslušnosti je třeba konat ve skrytu, a co není neslušné,

veřejně. Žádná žena není kněžkou ani u mužského boha, ani u ženské bohyně, všude a u všech

jsou knězi mi jen muži. Synové nejsou povinni živit své rodiče, když nechtějí, kdežto dcery

tuto povinnost mají, i když nechtějí.

[36] Jinde nosí kněží dlouhé vlasy, v Egyptě však si je holí. U jiných lidí bývá obyčejem, že si

v zármutku ostříhají hlavy ti, jichž se věc nejvíce týká, Egypťané si však po úmrtí svých

blízkých nechávají vlasy i vousy růst, ač se předtím holili. Jiní lidé žijí od svých dobytčat

odděleně, kdežto Egypťané přebývají se zvířaty pohromadě. Jiní lidé se živí pšenicí a

ječmenem, živí-li se těmito plodinami někdo z Egypťanů, stíhá ho veliká potupa; připravují si

pokrmy ze samopše, které někteří lidé říkají špalda. Těsto hnětou nohama a hlínu zase

rukama, jimiž také kydají hnůj. Jiní lidé, kromě těch, kteří se tomu naučili od

Egypťanů,ponechávají pohlavní údy tak, jak narostly, Egypťané však je obřezávají. Každý

muž má dvojí oděv, každá žena však jen jeden. Kruhy a lana od plachet přivazují jiní k

lodním stěnám zvenčí, Egypťané však zevnitř. Řekové píší a počítají pomocí kaménků od

levé strany doprava, Egypťané však odprava doleva, a přitom tvrdí, že postupují směrem

doprava, kdežto Řekové prý doleva. Používají dvojího písma, jednomu říkají posvátné a

druhému lidové*.

[37] Jsou daleko nejzbožnější ze všech lidí a spravují se takovýmito obyčeji: Pijí z

bronzových nádob, které denně vyplachují, a to nikoli jen někdo tu a tam, nýbrž všichni.

Oděvy nosí plátěné, vždy čerstvě vyprané, na což velice dbají. Pohlavní údy si obřezávají

kvůli čistotě, dávají totiž přednost čistotnosti před pěkným vzhledem.

Kněží si holí celé tělo každý třetí den, aby na sobě neměli při bohoslužbě žádnou veš ani jinou

nečistotu; nosí jen plátěný oděv a lýčené sandály z papyru. Jiný oděv na sebe nesmějí vzít, ani

jinou obuv. Každý den se dvakrát koupají ve studené vodě a rovněž tak dvakrát za noc.

Zkrátka řečeno, dodržují tisíceré zbožné obyčeje. Mají však také četné výhody.

Nespotřebovávají nic z vlastního majetku a nemají vydání, protože jsou pro ně připravovány

posvátné pokrmy; každý dostává denně množství hovězího masa a hus a k tomu víno z révy;

ryby však jíst nesmějí.

Boby Egypťané vůbec nezasévají, a pokud vyrostou, nejedí je a nepojídají je ani vařené.

Kněží nesnášejí ani pohled na ně, neboť považují luštěniny za nečisté. Žádnému z bohů

neslouží jen jeden kněz, nýbrž větší počet, a jeden z nich je veleknězem. Po jeho smrti

nastupuje na jeho místo jeho syn.

[38] Býky považují za vlastnictví Epafovo, a proto je pečlivě prohlížejí; najdou-li na býku i

jen jediný černý chlup., nepovažují jej za čistého. Zkoumá jej jeden z kněží, který je k tomu

ustanoven, a to jednak když býk stojí, jednak když leží; i jazyk mu vytáhne*, zda je prostý

určitých znamení, o kterých povím na jiném místě. Prohlédne i chlupy na ocase, zda jsou

přirozeně rostlé. Shledá-li ho ve všech těch věcech bez poskvrny, označí ho tím, že mu omotá

rohy papyrovým lýkem, přiloží na ně pečetní hlínu a vtiskne do ní prsten. Potom býka

odvedou. Obětuje-li někdo býka neoznačeného, propadá trestu smrti. Takovým způsobem

prověřují obětní dobytčata; oběť pak vykonávají takto:

[39] Přivedou označeného býka k oltáři, u něhož právě konají bohoslužbu, a rozdělají oheň. U

oltáře pak pokropí obětní zvíře vínem a za vzývání boha je zabijí; když je zabili, uřežou mu

hlavu. S těla oběti stáhnou kůži, hlavu však za mnohého zaklínání odnesou. Je-li právě trh a

jsou-li přítomni řečtí kupci, odnesou ji na tržiště a tam ji prodají; nejsou -li Řekové přítomni,

hodí ji do řeky.

V zaklínání nad hlavami říkají, že na tuto hlavu má padnout neštěstí, které by snad mělo

stihnout je jako obětující nebo celý Egypt. Všichni Egypťané zachovávají při všech obětech

bez rozdílu stejné obyčeje, pokud jde o hlavy obětních dobytčat a o zkrápění vínem; na

základě toho pravidla také žádný Egypťan nevezme do úst maso z hlavy jakéhokoli jiného

živého tvora.

[40] Pokud jde o vyvrhování obětních zvířat a o jejich spalování, koná se u každého chrámu

jinak. Vylíčím ted, jak pořádají největší slavnosti na počest božstva, které považují za

nejvyšší. Když s býka stáhnou kůži a pomodlí se, vyprázdní celé jeho břicho, ale střeva a lůj

ponechají v těle; potom odříznou nohy, kýty, plece a krk. Když tak učinili, naplní zbývající

tělo býka čistými chleby, medem, rozinkami, fíky, kadidlem, myrhou a jinými vonnými

věcmi; naplněné tělo pak spalují za neustálého přilévání oleje. K oběti přistupují po

předchozím postu, a pokud oběť hoří, všichni truchlí. Když se dost vynaříkali, dostává se jim

hostiny z toho, co z obětního zvířete zbylo.

[41] Dorostlé býky a mladé býčky bez poskvrny obětují všichni Egypťané, krávy však

obětovat nesmějí, protože jsou zasvěceny Isidě; socha Isidy má ženskou postavu, ale býčí

rohy, tak jak Řekové malují íó. Všichni Egypťané bez rozdílu uctívají krávy ze všeho dobytka

daleko nejvíce. Proto také Egypťan ani Egypťanka nepolíbí Reka na ústa, nepoužije Rekova

nože*, ani rožně ani kotle a nevezme do úst ani maso čistého býka, které bylo rozřezáno

řeckým nožem.

Uhynulý skot pohřbívají tak, že krávy vhazují do řeky a býky pochovávají vždy na

předměstích tím způsobem, že jeden nebo oba rohy vyčnívají ze země jako označení hrobu.

Když tělo zetlí a projde určený čas, přijede do každého města bárka z ostrova Prosópitis; to je

ostrov v Deltě, jehož obvod měří devět schoinů; na ostrově Prosópitis je měst několik, to pak,

ze kterého připlouvají bárky pro kosti býků, se jmenuje Atarbéchis a stojí v něm posvátný

chrám Afrodítin. Z toho

města jezdí mnoho lidí, každý do jiného města, vykopávají kosti, odvážejí je a pohřbívají

všichni najedno místo.

Podobně jako býky, pochovávají Egypťané i jiná uhynulá dobytčata; takový u nich platí

zákon, neboť ani ta nezabíjejí.

[42] Ti lidé, kteří postavili Diův chrám v Thébách, nebo kdo bydlí v kraji thébském, nechávají

všichni stranou ovce a obětují kozy. Všichni Egypťané totiž neuctívají stejné bohy, kromě

Isidy a Osirida, o němž říkají, že je to Dionýsos; ty uctívají všichni.

Ti, jimž patří svatyně Mendétova, nebo kdo sídlí v men-déském okrsku, ti zase pomíjejí kozy

a obětují ovce. Thébané a ti, kdo podle jejich vzoru neobětují ovce, vypravují, že k zavedení

toho obyčeje došlo takto: Héraklés prý chtěl mocí mermo uvidět Dia, ale ten se mu nechtěl dát

spatřit. Když však Héraklés naléhal, zařídil to Zeus tak, že stáhl kůži s berana, jeho useknutou

hlavu držel před sebou a zjevil se mu oděn v beraní rouno. Proto Egypťané staví Diovi sochy

z beraní hlavou a podle nich tak činí Ammónovci, kteří jsou kolonisty Egypťanů a Aithiopů a

co do jazyka stojí mezi obojími.

Myslím, že si podle toho Ammónovci zvolili i své jméno, neboť Egypťané říkají Diovi

Ammún. Thébané tedy neobětují berany, protože jsou jim pro tuto událost posvátní. V jediný

den v roce, ve svátek Diův, porážejí jednoho berana, stahují s něho kůži a zahalují do ní sochu

Diovu; potom přinášejí k soše Diově jinou sochu, Héraklovu. Když tak učinili truchlí všichni

v posvátném obvodu nad beranem a potom ho pochovávají v posvátné rakvi.

[43] O Héraklovi jsem slyšel, že patří mezi dvanáct bohů. O jiném Héraklovi, jak ho znají

Řekové, jsem se nemohl nikde v Egyptě ničeho doslechnout. Je mnoho důkazů o tom, že

jméno Héraklovo nepřevzali Egypťané od Reků, nýbrž spíše Řekové od Egypťanů, a to ti z

Reků, kteří pojmenovali syna Amřitryónova Héraklem. Mimo jiné o tom svědčí i to, že oba

rodiče tohoto Hérakla, Amfitryón a Alkméné, pocházeli po předcích z Egypta a že Egypťané

tvrdí, že neznají jméno Poseidonovo ani jméno Dioskúrů, a tito bohové nejsou pojati v počet

jejich bohů ostatních.

Kdyby byli převzali jméno některého boha od Reků, určitě by chtěli o tom pro budoucnost

zachovat nějakou památku, neboť již tenkrát podnikali námořní plavby a i mezi Řeky se

vyskytovali námořníci; tak se aspoň domnívám a je to můj názor. Proto znali Egypťané spíše

jména těchto bohů než jméno Héraklovo. Je tedy Héraklés zcela starodávným bohem

egyptským. Podle jejich vyprávění uplynulo sedmnáct tisíc let od vlády Amasia, kdy se z

osmi bohů stalo bohů dvanáct, z nichž jeden je podle nich Héraklés.

[44] Chtěl jsem o těch věcech zvědět něco určitého, ať už od kohokoli, a tak jsem odplul do

Tyru ve Foinikii, neboť jsem se dozvěděl, že je tam posvátný chrám Héraklův. Viděl jsem,

zeje vybaven mnohými obětními dary; stály tam také dva sloupy, jeden z čistého zlata, druhý

ze smaragdu, který v noci nádherně zářil. Dal jsem se do řeči s kněžími toho boha a ptal jsem

se, jak dlouho je to, co byl chrám postaven. Shledal jsem, že se ani jejich podání neshoduje s

řeckým.

Tvrdili, že byl chrám postaven už tehdy, kdy bylo založeno město Ty ros, a to prý je dva tisíce

tři sta let, co je Tyros obýván. V Tyru jsem viděl i jiný chrám zasvěcený Héraklovi příjmím

Thaskému. Odebral jsem se tedy do Thasu a tam jsem , našel Héraklův chrám, postavený od

Foiničanů, kteří založili | Thasos, když se vypravili hledat Európu; a to bylo pět generací

předtím, než se v Řecku narodil Héraklés Amfitryonův. Výsledek pátrání zřetelně naznačuje,

že je Héraklés pradávným bohem. Myslím, že nejsprávněji jednají ti z Řeků, kteří postavili

dvojí chrámy Héraklovy a obětují jednak Héraklovi příjmím Olympskému, jako

nesmrtelnému bohovi, jednak oslavují druhého Hérakla jako héróa.

[45] Řekové vykládají i jiné věci, aniž si je ověřili. Je známá i jejich báje, kterou o Héraklovi

vypravují, jak přišel do Egypta a Egypťané ho ověnčili a slavnostně odváděli, aby ho

obětovali Diovi. On pak prý až do té chvíle zachoval klid, ale když přišli k oltáři, začal se

bránit a všechny je pobil.

Myslím, že Řekové, kteří tohle vypravují, nemají vůbec ani ponětí o povaze Egypťanů a o

jejich zvycích. Vždyť u nich není dovoleno obětovat ani dobytek, kromě dorostlých a

mladých býků, pokud jsou bez poskvrny, a kromě hus. Jak by tedy mohli obětovat lidi? K

tomu ještě byl Héraklés samo-jediný a byl člověkem, jak Řekové sami říkají, jak by mohl mít

sílu pobít mnohé desetitisíce lidí? Nechť nám bohové i hé-róové prominou, že jsme o těch

věcech tak podrobně mluvili.

[46] Ti Egypťané, o nichž jsem se již zmínil, neobětují kozy ani kozly proto, že Mendesané

považují Pana za jednoho z osmi bohů a těchto osm bohů je starších než dvanáct bohů. Malíři

a sochaři malují a tesají sochy Panovy stejně jako Řekové s kozí hlavou a kozlíma nohama;

nedomnívají se však, že tak vypadá, nýbrž že je stejný jako ostatní bohové. Proč ho tak

malují, bych nerad vykládal.

Mendesané uctívají všechny kozy, a ještě více kozly než kozy. Větších poct se dostává

bezrohým. Zvláště jeden kozel, když pojde, je příčinou velikého smutku po celém mendés-

kém okrsku. Kozel i Pan se po egyptsku nazývá Mendés. Za mých časů se v mendéském

okrsku stal div, že kozel zřejmě souložil se ženou a lidé se o tom dozvěděli.

[47] Vepře považují Egypťané za zvíře nečisté. Dotkne-li se někdo vepře jen náhodou,

vstoupí i se šaty do řeky a ponoří se. Pasáci vepřů, i když jsou Egypťany rodilými, jako jediní

ze všech Egypťanů nevstupují do žádného chrámu, nikdo jim nechce dát dceru za manželku,

ani si brát jejich dcery za ženy. Pasáci vepřů se žení a vdávají jen mezi sebou.

Obětovat vepře jiným bohům nepovažují Egypťané za správné; jen Seléně a Dionýsovi je

obětují, a to jen při úplňku, a požívají jejich masa. Proč si při jiných svátcích vepře oškliví a

při tomto je obětují, o tom se u Egypťanů vypráví historka, kterou sice znám, ale nepovažuji

za dost slušné ji vypravovat.

Oběť vepřů bohyni Seléně se koná takto: Když se zvíře porazí, dá se dohromady špička ocasu,

slezina a bránice s celým svým obsahem, s veškerým břišním tukem zvířete a spálí se to na

ohni. Ostatní maso snědí za toho úplňku, při kterém obětovali; jiného dne by se ho ani

nedotkli. Chudí Egypťané dělají z nouze vepře z těsta, upekou je a pak obětují.

[48] Dionýsovi na počest zabíjí každý v předvečer svátku přede dveřmi sele a nechává je

odnést tím pasákem, který mu je prodal. Ostatek slavnosti Dionýsovy slaví Egypťané skoro

stejně jako Řekové, kromě tanců. Místo fallů si vymysleli jiné symboly zdéli jednoho lokte,

kterými pohybují pomocí šňůry; nosí je po vesnicích ženy, a úd, který je málem tak veliký

jako celé ostatní tělo, se pohybuje. V čele průvodu jde pištec a ženy jdou za ním zpívajíce

píseň o Dionýsovi. Proč má Dionýsos větší úd a proč z celého těla pohybuje jenom jím, o tom

se vypravuje posvátná báje.

[49] Docházím k názoru, že Melampodovi, synu Amyn-theónovu, nebyl tento kult neznám,

nýbrž že jej znal dobře. On totiž zavedl u Řeků jméno Dionýsovo, jeho slavnost a průvod s

fallem. Přesně vzato nerozhlásil zřejmě celé učení egyptské on, nýbrž spíše mudrci, kteří

přišli po něm, Melam-pús však zavedl na počest Dionýsovu průvod s fallem a od něho se

Řekové naučili to, co konají.

Tvrdím, že byl Melampús moudrý muž, který se naučil věšteckému umění, poznal v Egyptě

mnohé věci a uvedl do Kecka mimo jiné i kult Dionýsův, přičemž na něm jen málo pozměnil.

Nechci tvrdit, že to, co se děje na počest tohoto boha v Egyptě, se úplně shoduje se slavnostmi

řeckými, má to však stejnou podstatu a není to zavedeno nedávno. Také nechci prohlašovat,

že ten či onen obyčej převzali Egypťané od Řeků. Myslím, že se nejspíše Melampús naučil

Dionýsovu kultu od tyrského Kadma a od lidí, kteří s ním přišli z Foini-kie do dnešní země

boiótské.

[50] I jména skoro všech bohů se dostala do Kecka z Egypta. Shledávám totiž při svém

pátrání, že pocházejí od barbarů, a myslím, že nejspíše přišla z Egypta. S výjimkou Poseidona

a Dioskúrů, jak jsem již výše řekl, dále Héry, Histie, Themidy, Charitek a Néreoven jsou totiž

jména ostatních bohů Egypťanům odedávna známá. Říkám jen, co uvádějí sami Egypťané.

Pokud jde o bohy, jejichž jména tvrdí, že neznají, ty podle mého zdání pojmenovali

Pelasgové, kromě Poseidona; tohoto boha poznali Řekové od Libyjců. Žádný jiný národ

kromě Libyjců totiž nezná Poseidonovo jméno od nepaměti a oni ho také odedávna uctívají.

Uctívání héróů však Egypťané vůbec neznají.

[51] Tyto obyčeje tedy převzali Řekové od Egypťanů a kromě toho ještě některé další, o nichž

se zmíním. Od Egypťanů se však nenaučili stavět Hermovy sochy se vztyčeným údem, to

převzali Athéňané jako první ze všech Keků od Pelasgů a od nich pak ostatní. Athéňané se

tehdy už počítali mezi Řeky a Pelasgové s nimi bydleli v jedné zemi, pročež je lidé začali také

považovat za Řeky.

Kdo je zasvěcen do tajných bohoslužeb Kabeirů, které vykonávají Samothrákové, jak je

převzali od Pelasgů, ten ví, ¦$ o čem mluvím. Pelasgové totiž dříve bydlili na Samothráké, <;

a to právě ti, kteří byli spoluobčany Athéňanů, a od nich převzali tajné bohoslužby

Samothrákové. Hermovy sochy se vztyčeným údem tedy stavěli Athéňané jako první z Řeků í

a naučili se tomu od Pelasgů. Pelasgové o tom vypravovali jakousi posvátnou báji, která se

pronáší při samothráckých mystériích.

[52] Jak jsem slyšel v Dódóně, konali dříve Pelasgové oběti bohům s modlitbami, aniž

kterémukoli z nich přikládali nějaká přízviska nebo dokonce jména; vůbec o nich neslyšeli.

Nazývali se však bohy podle toho, že uspořádali všechny věci a dostávali své dary. Po

dlouhém čase se dozvěděli jména ostatních bohů, která přišla z Egypta (jméno Dionýsovo

poznali až daleko později) a po nějaké době se ve věci těch jmen dotázali věštírny v Dódóně.

Tato věštírna se pokládá za nejstarší řeckou věštírnu a v té době byla jedinou. Když se tedy

Pelasgové dotazovali věštírny v Dódóně, zda mají přijmout jména pocházející od barbarů,

odpověděla věštírna, že ano. Od té doby obětovali bohům užívajíce jejich jmen. Od Pelasgů je

pak později převzali Řekové.

[53] Odkud jedenkaždý z bohů pochází, zda existovali všichni odedávna, a jak vypadají, to

vědí Řekové takřka teprve od včerejška nebo od předvčerejška. Hésiodos a Homér žili tuším

asi čtyři sta let přede mnou, ne více. A ti to byli, kdo vytvořili Řekům rodokmen bohů, dali

jim přízviska a rozdělili mezi ně jejich hodnosti a umění a naznačili jejich podoby. Básníci, o

kterých se tvrdí, že žili před těmito muži, žili podle mého názoru později. To první tvrdí

dódónské kněžky, to druhé, pokud se týká Hésioda a Homéra, tvrdím já.

[54] O věštírnách v Řecku a Libyi vypravují Egypťané takovouto historii. Kněží thébského

Dia tvrdili, že Foiničané unesli z Théb dvě kněžky, a prý se dozvěděli, že jednu z nich prodali

do Libye a druhou do Řecka. A tyto dvě ženy prý založily první věštírny u řečených národů.

Když jsem se ptal, odkud to tak přesně vědí, říkali, že po nich podnikli veliké pátrání, že však

je nemohli najít. Později prý se o nich dozvěděli to, co mi říkali.

[55] To jsem slyšel od kněží v Thébách. Kněžky v Dódóně říkají, že z egyptských Théb

uletěly dvě černé holubice a jedna z nich prý přiletěla do Libye a druhá k nim. Usedla prý na

dub a promluvila lidským hlasem, že je třeba na tom místě zřídit Diovu věštírnu. Ony prý

měly za to, že jde o poselství od bohů pro ně a jednaly podle něho. Holubice, která uletěla do

Libye, prý Libyjským přikázala zřídit věštírnu Ammónovu. Ale i to je věštírna Diova. To

říkaly dódónské kněžky, z nichž nejstarší se jmenovala Promeneia, druhá nejstarší Ťimareté a

nejmladší Nikandra. Souhlasně s nimi mluvili i ostatní Dódónští, kteří měli co činit s

chrámem.

[56] Můj názor o těch věcech je tento: Pakliže Foiničané opravdu kněžky unesli, jednu prodali

do Libye a druhou do Řecka, pak tedy myslím, že ji v dnešním Řecku, dříve nazývaném

Pelasgií, prodali Thesprótům. Sloužila tam jako otrokyne a potom tam zřídila po dubem

svatyni Diovi, neboť zřejmě v Thébách, odkud přišla, také pečovala o Diovu svatyni a

pamatovala se na to. Ze svatyně pak učinila věštírnu, jakmile se naučila řeckému jazyku. Ona

řekla, že titíž Foini-čané, kteří prodali ji, prodali její sestru do Libye.

[57] Myslím, že je Dódónští nazvali holubicemi proto, že to byly barbarky a jim se zdálo, že

vydávají zvuky jako ptáci. Po čase prý holubice promluvila lidským hlasem, když totiž žena

promluvila jazykem jim srozumitelným. Dokud mluvila barbarsky, zdálo se jim, že vydává

zvuky jako pták. Vždyť přece jak by mohla holubice promluvit lidským hlasem? Tím, že

říkají, že holubice byla černá, naznačují, že ona žena byla Egypťanka. Způsob věštění v

egyptských Thébách a v Dódóně se sobě navzájem velmi podobá. Umění věštit v chrámech

ostatně také přišlo z Egypta.

[58] Slavnostní shromáždění a průvody jakož i náboženské obřady jako první z lidí pořádali

Egypťané a od nich se tomu naučili Řekové. Důkazem toho je pro mě, že je v Egyptě konají

odedávna, kdežto v Řecku byly zavedeny nedávno.

[59] Slavnosti nekonají Egypťané jen jednou v roce; konají jich mnoho. Nejvíce a nejraději na

počest Artemidinu v městě Bubastis a potom Isidě v městě Busiris. V tomto městě je největší

Isidin chrám a město samo stojí uprostřed egyptské Delty. Isis znamená po řecku Démétér. Za

třetí konají slavnost v městě Sais na počest Athény, čtvrtou slaví v Héliopoli na počest boha

Slunce, pátou v městě Butó bohyni Léto a šestou Areovi v městě Paprémis.

[60] Do města Bubastis putují tak, že se plaví pohromadě muži i ženy, a to velké množství

obojího pohlaví v každé bárce. Některé ženy mají řehtačky a rachotí jimi, muži po celou cestu

pískají na flétny, ostatní ženy a muži zpívají a tleskají. Jakmile se cestou dostanou k nějakého

městu, přirazí s bárkou ke břehu a některé ženy dělají, co jsem už řekl, jiné posměšně

pokřikují na ženy toho města, jiné tančí, jiné zase vstanou a vyhrnují si Šaty do výše. To činí

u každého města, které je při řece. Když dorazí do města Bubastis, slaví svátek a konají veliké

oběti. Při té slavnosti spotřebují více vína než za celý následující rok. Domácí lidé říkají, že se

tam shromažďuje sedm set tisíc mužů a žen, děti nepočítaje. Takový je průběh slavnosti v

Bubastis.

[61] O tom, jak slaví slavnost Isidinu v městě Busiris,jsem už říkal. Všichni muži a ženy po

oběti truchlí, je to velmi mnoho desítek tisíc lidí. Nad kým truchlí*, mi není dovoleno říci.

Kárové, kteří sídlí v Egyptě, konají ještě více, dokonce si i noži rozřezávají tváře; podle toho

se pozná, že jsou cizinci, a nikoli Egypťané.

[62] Když se lidé shromáždí k obětem ve městě Sais, zapalují všichni v noci v kruhu okolo

domů pod širým nebem mnoho lamp. Lampy jsou ploché nádobky, naplněné solí a olejem,

svrchu je na nich knot, který hoří celou noc. Proto se té slavnosti říká slavnost světel. Ti z

Egypťanů, kteří k té slavnosti přijít nemohou, bdí po celou noc oběti a i oni všichni rozsvěcují

kahanec, takže světla nehoří jen ve městě Sais, nýbrž po celém Egyptě. Proč se té noci dostalo

světla a úcty, o tom se vykládá posvátná historie.*

[63] Do Héliopole a do Butó přicházejí Egypťané pouze vykonat oběti. Ve městě Paprémis

konají oběti a obřady jako i jinde. Když se slunce sklání k západu, je několik kněží

zaměstnáno okolo sochy boha, ale většina ostatních má v rukou dřevěné kyje a stojí u vchodu

do chrámu. Jiní, více než tisíc mužů, i ti všichni s kyji v rukou, stojí činíce slavnostní sliby z

druhé strany. Sochu boha v malém dřevěném a pozlaceném chrámu vyvezli již den předtím do

jiné posvátné budovy.

Těch několik, kteří jsou okolo sochy, táhnou čtyřkolý vozík vezoucí chrám a v chrámu sochu.

Ti kdo stojí před vchodem, jim brání vstoupit. Ti pak, kdo učinili slavnostní slib, přicházejí

bohovi na pomoc, bijí do nich a oni se brání. Strhne se tuhá bitka dřevěnými kyji, rozbíjejí si

hlavy a myslím, že mnozí na rány i zemrou; nicméně Egypťané prohlásili, že neumírá nikdo.

[64] Tato slavnost má podle domorodců původ v tom, že v onom chrámu sídlí Areova matka a

Arés, který vyrostl v cizině a dospěl v muže, přišel a chce bydlet s matkou pohromadě.

Matčini služebníci, kteří ho předtím neviděli, mu nechtějí dovolit vstoupit a zadržují ho; on si

však přivedl lidi z jiného města, služebníky krutě zažene a k matce vejde. Podle toho prý na

počest Areovu zavedli při slavnosti onu bitku.

Egypťané také jako první zavedli zákon, podle něhož není dovoleno v chrámech souložit s

ženami ani přicházet do nich od žen bez koupele. Skoro všichni ostatní lidé totiž kromě

Egypťanů a Reků v chrámech souloží, a když vstanou od žen, vstupují do nich nevykoupáni,

neboť se domnívají, že lidé jsou stejní jako jiní živočichové. Vždyť prý vidí, jak se jiná

zvířata i ptačí rodiny páří v chrámech a posvátných okrscích; kdyby prý to bylo bohovi

nemilé, pak by to asi ani zvířata nedělala. Takové námitky ti lidé mají a dělají věci, které se

mi ovšem nelíbí.

[65] Egypťané úzkostlivě dodržují náboženské předpisy nejen při obětech, nýbrž i při jiných

věcech. I když Egypt sousedí s Libyí, neoplývá velkým bohatstvím zvířat. Všechna zvířata,

která v zemi mají, pokládají za posvátná, ať už žijí ve společenství s lidmi nebo ne. Kdybych

měl vykládat, proč jsou pokládána za posvátná, musel bych se pustit do výkladu o věcech

božských a tomu se raději vyhýbám. Pokud jsem se jich dotkl a mluvil o nich, stalo se tak jen

v nezbytné souvislosti.

Pokud jde o zvířata, existuje zákon, podle kterého jsou ustanoveni opatrovníci pro každý druh

zvlášť, kteří pečují o jejich výživu. Jsou to egyptští muži i ženy a syn dědí úřad po otci. Lidé v

městech všichni dávají v jejich prospěch příspěvky; pomodlí se k bohu, jemuž je zvíře

zasvěceno, potom ostříhají svým dětem celou hlavu, nebo polovinu či třetinu, vlasy vyváží na

váze stříbrem, a kolik vlasy váží, tolik dají opatrovnici zvířat; ona za to nakrájí ryb a dá je

zvířatům jako pokrm. Takovým způsobem je zařízeno živení zvířat.

Když někdo některé z těchto zvířat zabije a učiní tak úmyslně, propadá trestu smrti. Stane-li

se tak neúmyslně, zaplatí pokutu, kterou určí kněží. Zabije-li někdo ibise nebo jestřába, ať

úmyslně nebo nerad, musí zemřít.

[66] Zvířat, která žijí ve společenství s lidmi, je mnoho a bylo by jich ještě více, kdyby se

kočkám nepřiházela následující věc: jakmile kočky vrhnou koťata, nejdou už za kocoury; ti

však se s nimi chtějí pářit a nemohou. Proto si vymysleli to, že loupí kočkám koťata, tajně je

odnášejí a zabíjejí, ale nesežerou je. Když jsou kočky zbaveny koťat, zatouží po jiných a

přicházejí ke kocourům; je to zvířátko, které má rádo potomstvo.

Když vznikne požár, chovají se kočky podivuhodně. Egypťané se nestarají p to, aby hasili

plameny; rozestaví se kolem a dávají pozor na kočky; kočky pak pronikají jejich řadou,

přeběhnou ji a skákají do ohně. Když se to stane, zachvátí Egypťany veliký zármutek. Zemře-

li v některém domě kočka přirozenou smrtí, tu si obyvatelé ostříhají jenom obočí, pojde-li

někde pes, ostříhají si celé tělo i hlavu.

[67] Pošlé kočky odnášejí do posvěcených domů v městě Bubastis, tam je balzamují a

pohřbívají. Feny pochovávají ve svých městech v posvěcených rakvích. Lasičky pochovávají

stejně jako feny; rejsky a jestřáby odvážejí do města Butó, ibisy do Hermopole. Medvědy,

kteří jsou vzácní, a vlky*, kteří nejsou větší než lišky, pohřbívají tam, kde je našli.

[68] Přirozená povaha krokodýlů je taková, že po čtyři nejchladnější měsíce nic nežerou.

Krokodýl je sice čtvernožec, ale je zvířetem jak suchozemským, tak vodním. Vajíčka snáší na

zemi a tam na nich sedí; většinu dne stráví na souši, ale celou noc v řece. Voda je totiž teplejší

než vzduch nebo rosa. Ze všech živých tvorů, které známe, krokodýl vyrůstá z nejmenší

velikosti do největší. Vejce nesnáší o mnoho větší než husí a vylíhnuté mládě odpovídá svou

velikostí vejci. Vyrůstá až do velikosti sedmnácti loket a ještě více. Očka má prasečí, zuby

veliké a vy čněl é podle toho, jak má velké tělo. Jako jediné ze zvířat nemá jazyk. Dolní čelistí

nepohybuje, nýbrž rovněž jako jediné ze zvířat přimyká horní čelist k dolní. Má silné drápy a

na zádech má kůži šupinatou a neproniknutelnou.

Ve vodě je krokodýl slepý, ale na vzduchu vidí velice dobře. Protože žije ve vodě, má plnou

tlamu pijavek. Jiní ptáci a zvířata před ním prchají, pouze kulík s ním žije v míru, protože má

z něho prospěch. Jakmile totiž krokodýl vyleze z vody na souš a otevře tlamu (činí tak

zpravidla vždycky směrem k západu), tu mu kulík vleze do tlamy a pi-javky mu vyzobává.

Protože z toho má krokodýl prospěch, je rád a nijak kulíkovi neuškodí.

[69] Někteří Egypťané považují krokodýly za posvátné, jiní nikoli a pronásledují je jako

nepřátele. Obyvatelé okolo Théb a okolo jezera Moiris je považují za obzvláště posvátné.

Obojí tito lidé si chovají jednoho vybraného krokodýla, kterého si ochočili, do uší mu vkládají

náušnice z taveného skla a ze zlata, na přední nohy mu dávají náramky a předkládají mu

zvláštní pokrmy a obětní zvířata a starají se, aby takový krokodýl žil co nejlépe. Po smrti je

balzamují a pohřbívají v posvátných rakvích.

Obyvatelé v okolí Elefantiny je zase dokonce pojídají, protože je nepovažují za posvátné.

Nejmenují je však krokodýly, nýbrž champsai. Krokodýly je pojmenovali Iónové, protože je

podle jejich podoby přirovnávají k ještěrkám*, které u nich žijí na kamenitých místech.

[70] Krokodýly lze lovit mnohými rozličnými způsoby. :j Popíši ten, který podle mého zdání

nejspíše stojí za vylíčení. ' Lovec připevní na udici jako vnadidlo vepřový hřbet a hodí jej do

řeky. Sám zůstává na břehu a bije živé sele. Krokodýl hlas uslyší, žene se za ním, a když

narazí na vepřový hřbet, pohltí ho; lovci pak táhnou. Když vytáhnou krokodýla na zemi, tu

mu lovec ze všeho nejdřív zaplácá oči bahnem; když tak učiní, snadno ho potom zmůže;

neučiní-li tak, dá mu krokodýl velikou práci.

[71] Hrochové jsou podle zákona v Paprémis posvátní, ' u jiných Egypťanů však nikoli.

Hrochové vypadají tak, že jsou to čtvernožci se dvěma kopyty jako skot, mají tupý čumák,

hřívu jako kůň, vyčnívající tesáky, ocas i hlas jako kůň, velicí jsou jako největší býci. Jejich

kůže je tak tlustá, že když vyschne, je možno z ní dělat násady ke kopím. |;

[72] V řece žijí i vydry, které Egypťané považují za ¦:{ posvátné. Egypťané věří také, že ze

šupinatých ryb je posvátný "| úhoř. Říkají, že je zasvěcen Nilu, tak jako z ptáků husa liščí. |

[73] Je ještě jeden posvátný pták, který se jmenuje fénix. Viděl jsem ho jen namalovaného,

neboť k nim přilétá zřídkakdy. Héliopolští říkají, že jen jednou za pět set let. Přilétá prý tehdy,

když zemře jeho otec. Podobá-li se tomu, co je namalováno, je co do velikosti a podoby

takovýto: některá jeho pera jsou zlatá, jiná purpurová; vzhledem a velikostí se nejvíce podobá

orlu.

O tom ptáku vypravují, čemuž se mi nechce věřit, že přilétá z Arábie do chrámu Héliová a

přináší svého otce, kterého zabalil do myrhy, a v chrámu Héliově ho pochovává. Přináší ho

tím způsobem, že nejprve vytvoří z myrhy vejce tak veliké, jaké unese, potom se pokouší je

nést, a když to vyzkouší, vydlabe ve vejci dutinu, otce do ní vloží a opět uzavře myrhou. Když

vloží otce do dutiny a ten je uvnitř, má prý vejce stejnou váhu. Otce uloženého v myrze prý

přenáší do chrámu Héliová. Tak prý to ten pták dělá.

[74] V okolí Théb jsou posvátní hadi, kteří jsou pro lidi zcela neškodní. Jsou malého vzrůstu,

navrch na hlavě mají dva rohy, a když pojdou, pochovávají je v chrámu Diově. Tomuto bohu

jsou prý totiž zasvěceni.

[75] V Arábii je poblíže města Butó krajina, kam jsem se odebral, abych se poptal po

okřídlených hadech. Když jsem tam přišel, viděl jsem hadí kosti a kostry v takovém množství,

že se to nedá ani vylíčit. Byly to hromady koster velikých, malých i ještě menších a bylo jich

mnoho. Místo, kde jsou kostry nahromaděny, vypadá tak, že je to východ z těsných hor do

veliké roviny a ta rovina souvisí s rovinou egyptskou.

Existuje pověst, že z jara letěli okřídlení hadi z Arábie do Egypta, ale že jim vyrazili vstříc

ptáci ibisové do oné soutěsky, nepustili je dál a pobili je.

Arabové říkají, že pro tento čin je ibis u Egypťanů ve veliké úctě, a Egypťané říkají totéž, že

proto ty ptáky uctívají.

[76] Ibis vypadá tak, že je celý dočista černý, nohy má čapí, zobák velmi zakřivený a je veliký

jako pták krex. Tak vypadají černí ibisové, kteří bojovali s hady.

Jsou však dva druhy ibisů; ti, kteří se pohybují na nohou mezi lidmi, mají holou hlavu i celý

krk, peří mají bílé kromě na hlavě, na šíji, na koncích křídel a na špičce ocasu (to vše, co jsem

jmenoval, je černé jako noc). Nohy a zobák mají stejné jako druhý druh.

Pokud jde o hady, ti vypadají jako vodní hadi; létací blány mají bez peří, nejvíce se podobají

křídlům netopýra. Tolik budiž řečeno o posvátných zvířatech.

[77] Ti z Egypťanů, kteří žijí v obdělávané části Egypta, nejvíce zachovávají paměť o

minulosti všeho lidstva a jsou daleko nejučenější ze všech lidí, které jsem kdy poznal. Žijí

tímto způsobem: Každý měsíc tři dni po sobě používají projímadel a hledí si zachovat zdraví

pomocí dávidel a klystýrů, neboť se domnívají, že všechny nemoci přicházejí lidem z jídel,

jimiž se živí.

Egypťané jsou hned po Libyjcích nejzdravější ze všech lidí; příčinou toho jsou podle mého

názoru roční období, ta se totiž nemění. Při jakýchkoli změnách přichází na lidi nejvíce

nemocí, a tak také při změnách ročních období. Pojídají chleba, který dělají ze špaldy, a říkají

mu kylléstis. Pijí víno, které dělají z ječmene; v jejich zemi totiž není vinná réva. Některé

ryby jedí syrové, sušené na slunci, jiné nakládané v soli. Z ptáků pojídají křepelky, kachny a

drobnou drůbež syrové, když je předtím naložili. Ostatní ptáky a ryby, pokud je mají (kromě

těch, které považují za posvátné), pojídají pečené nebo vařené.

[78] Když se jejich zámožní lidé sejdou ve společnosti a když jsou po jídle, chodí okolo muž s

mrtvolou v rakvi, udělanou ze dřeva a řezbářskou i malířskou prací co nejvíce napodobující

skutečnost, velikou asi jeden nebo dva lokte; ukazuje ji každému hodovníku a říká:

"Pij a raduj se a dívej se při tom na něho; až umřeš, budeš l také takový."

To dělají při hostinách.

[79] Řídí se obyčeji zděděnými a žádné jiné nepřijímají. Mnohé zvyky jsou u nich

pozoruhodné; mimo jiné i jedna píseň o Linovi, která se zpívá i ve Foinikii, na Kypru a jinde,

a u každého národa má jiné jméno. Je to však tatáž píseň, kterou Řekové zpívají pod jménem

Linovým. Divil jsem se v Egyptě mnohým věcem a také tomu, odkud mají píseň o Linovi.

Zdá se však, zeji zpívají odpradávna. Po egyptsku se Linos jmenuje Manerós. Egypťané

pravili, že první egyptský král měl jediného syna, který příliš brzy zemřel a Egypťané ho

uctili žalozpěvy; je to prý první a jediná egyptská píseň.

[80] V jedné věci se Egypťané shodují z Řeků pouze s Lakedaimoňany. Když potkají mladší

lidé starší, ustoupí jim z cesty a vyhnou se jim, a když přijdou starší do shromáždění,

povstanou mladší ze sedadel. V jiné věci však se s nikým z Řeků neshodují; místo aby se na

cestě navzájem pozdravili slovy, klanějí se tak hluboko, že spouštějí ruku až ke kolenu.

[81] Egypťané se oblékají do lněných chitónů s třapci okolo stehen; říkají jim kalasiris; přes

ně nosí přehozené bílé vlněné pláště. Vlněné věci však nenosí do chrámů ani se v nich

nedávají pohřbívat, neboť je to bezbožné. V této věci jednají stejně jako takzvaní orfikové a

bakchikové, kteří jsou Egypťany a přívrženci Pythagorovými. Ani pro účastníky těchto

slavností není zbožné dávat se pohřbívat ve vlněných oděvech. O těch věcech se vypravuje

posvátná historka.

[82] Egypťané také vymysleli, kterému z bohů patří jednotlivé měsíce a dni a jaké osudy

potkají každého člověka podle dne jeho narození, jak zemře a jaký bude. I tyto věci převzali

řečtí básníci. Objevili i více předzvěstných znamení než všichni ostatní lidé dohromady. Když

se nějaké znamení objeví, dávají pozor a zapisují, co se přihodí; když se později vyskytne

podobné znamení, domnívají se, že se vyplní stejným způsobem.

[83] Věštění je u nich uspořádáno takto: žádný člověk není tímto uměním nadán, zato však

někteří z bohů. Je tam věštírna Héraklova, Apollónova, Athénina, Artemidina, Are-ova a

Diova a nejvíce ze všech si váží věštírny Létiny v městě Butó. Jejich věštby však nejsou

stejné, nýbrž se liší.

[84] Lékařství je u nich rozděleno tak, že je každý lékařem jen pro jednu nemoc a ne pro více

nemocí. Lékařů je všude plno. Někteří jsou lékaři očními, jiní léčí hlavu, jiní zase zuby, opět

jiní břicho a jiní neviditelné nemoci.*

[85] Smuteční obřady u nich probíhají takto: Zemře-li ze vznešeného domu člověk, který je

aspoň trochu významný, tu si veškeré ženské pokolení z toho domu potřísní blátem hlavu

nebo i obličej, mrtvého nechají v domě a pobíhají po městě s vykasaným šatem a odhalenými

prsy a truchlí. Všechny příbuzné chodí s nimi. Muži také truchlí a i oni mají vy kasaný šat.

Když to vykonali, odvezou mrtvého k balzamování.

[86] Umění balzamovat zná a zabývá se jím zvláštní druh lidí. Když jim pozůstalí přinesou

mrtvého, ukážou jim dřevěné podobizny mrtvých, omalované jako skutečné mrtvoly. Jednu z

nich označují za nejnákladnější, nepovažuji za zbožné ani jméno toho způsobu vyslovit,

druhou za méně hodnotnou a levnější, třetí za nejlevnější. Když jim to vyloží, ptají se jich,

podle kterého způsobu si přejí, aby byl mrtvý balzamován. Pozůstalí se dohodnou na ceně a

vzdálí se.

Balzamovači zůstanou a s veškerou péčí provedou balzamování. Nejprve vytáhnou křivým

železem mozek skrze nosní dírky; část ho vytáhnou takto, část tím, že dovnitř nalijí

rozpouštějící látky. Potom naříznou ostrým aithiopským kamenem slabiny a vyberou celou

břišní dutinu; vyčistí ji, vypláchnou palmovým vínem a znova vyčistí rozetřenými

vykuřovacími látkami. Potom naplní břicho čistě utřenou myrhou a jiným kořením kromě

kadidla, a když je naplnili, zase je zašijí. Pak naloží mrtvého do sodného louhu a tam ho

nechají sedmdesát dní. Balzamovat delší dobu není dovoleno. Po uplynutí sedmdesáti dnů

mrtvého umyjí a celé jeho tělo zabalí do nařezaných pruhů plátna z Byssu a natřou

klovatinou, které Egypťané většinou používají místo klihu. Potom převezmou mrtvolu

příbuzní, dají udělat ze dřeva dutou podobu člověka, mrtvého do ní uzavřou a uloží v

pohřební komoře na stojato opřeného o zeď. Takový je nejdražší způsob balzamování.

[87] Těm, kdo nechtějí vynaložit takové náklady a přejí si střední způsob balzamování,

balzamují mrtvé takto: Naplní kly stery cedrovým olejem a vstřikují jej mrtvému do břišní

dutiny, aniž ho nařezávají a vyprazdňují břicho. Klys-tér vstřikují sedací částí a zabraňují mu,

aby vytekl zpátky. Potom balzamují mrtvého po stanovený počet dní. Poslední den vypouštějí

z břicha cedrový olej, který tam předtím vstřikovali.^Gedrový^olej^má^takovou sílu, že

spolu^sjíím vyjde obsah břicha i střeva v rozpuštěném stavu. Maso rozpouští sodný louh a z

mrtvoly zůstane jen kůže a kosti. Když to vše balzamovači vykonali, odevzdají v tomto stavu

mrtvolu příbuzným, aniž s ní podnikají cokoli dalšího.

[88] Třetího způsobu balzamování používají pro ty, kdo mají málo peněz. Vypláchnou břišní

dutinu ředkvovým olejem, balzamují sedmdesát dní a potom odevzdají mrtvolu příbuzným,

aby si ji odnesli.

[89] Ženy význačných mužů nedávají hned balzamovat, jak zemrou, a také ne takové, které

jsou velmi krásné, nebo které něčím vynikaly. Ty odevzdávají balzamovačům teprve třetí

nebo čtvrtý den. Dělají to proto, aby se balzamovači s těmi ženami nepouštěli do soulože. Byl

totiž jeden přistižen, že souložil s čerstvou mrtvolou, a udal ho jeho druh v povolání.

[90] Jestliže někoho z Egypťanů nebo stejně i z cizinců stáhne krokodýl, nebo je nalezen, že

se utopil v řece, tu je nevyhnutelnou povinností toho města, u kterého ho řeka vynesla, dát ho

balzamovat a připravit k pohřbu a pochovat ho co nejnádherněji v posvátné rakvi. Nikdo se ho

nesmí dotknout ani z příbuzných ani z přátel, jen kněží Nilu ho uloží do hrobu vlastníma

rukama, protože jde o něco víc než jen o lidskou mrtvolu.

[91] Řeckým obyčejům se Egypťané vyhýbají, vlastně krátce řečeno, i všem jiným obyčejům

jakýchkoli jiných lidí. Tak to dodržují všichni ostatní Egypťané; nedaleko města Neapolis v

okrsku thébském je veliké město Chemmis a v něm stojí čtverhranný chrám Perseův a

Danain; okolo něho rostou palmy. Přední nádvoří chrámu je velmi veliké a dlážděné

kamenem. Stojí na něm dvě velké kamenné sochy. Chrám je uvnitř ohrazené plochy a v něm

stojí socha Perseova. Občané města Chemmis říkají, že se jim v jejich zemi Perseus často

zjevuje i uvnitř chrámu; nachází prý se tam sandál, který nosil, veliký dva lokte. Ten když prý

se objeví, daří se celému Egyptu dobře. Takové věci vypravují a na počest Perseovu konají

podle řeckého obyčeje tělocvičný závod ve všech druzích zápasů. Cenami jsou dobytek,

pláště a kůže.

Když jsem se ptal, proč se Perseus zjevuje jenom jim a proč se pořádáním tělocvičných

zápasů odlišují ode všech ostatních Egypťanů, odpověděli, že Perseus pocházel z jejich města.

Danaos a Lynkeus byli Chemmité a vypluli do Řecka. Když od nich počítali generace, došli

až k Perseovi. Perseus přišel

do Egypta z toho důvodu, o kterém hovoří i Řekové, aby totiž přinesl z Libye hlavu

Gorgóninu, a přišel i do jejich města a poznal všechny příbuzné. Již před příchodem do

Egypta znal jméno města Chemmis, neboť se je dozvěděl od své matky. Tělocvičný závod

konají na jeho příkaz.

[92] Všechny tyto obyčeje dodržují ti Egypťané, kteří sídlí nad bažinami. Ti, kdo se usadili v

bažinách, mají stejné zvyky jako i ostatní Egypťané. Mimo jiné má každý z nich jen jednu

ženu, jako Řekové. Pro snadnější získání potravy si však vynašli další obyčeje. Když řeka

stoupne a změní rovinu v moře, vyrůstá z vody mnoho lilií, kterým Egypťané říkají lotos.

Egypťané je požínají, suší na slunci a středy z nich, podobné makovicím, drtí a dělají z nich

chleby pečené na ohni. I kořen lotosu je jedlý a chutná nasládle; je silný, velikosti asi jablka.

Jsou i jiné lilie, které se podobají růžím a také rostou v řece; jejich plod vyrůstá z dalšího

kalicha, vyrostlého z kořene; na pohled vypadá úplně jako vosí plást. Jsou v něm četná jedlá

jádra, velká asi jako jádro olivy, a pojídají se čerstvá i sušená.

Papyrus, který roste každý rok, vytrhávají z bažin, horní část odřezávají a používají k jiným

účelům, zbývající spodní část, zdéli asi jednoho lokte, prodávají k jídlu. Ti, kdo si chtějí na

papyru zvlášť pochutnat, jedí jej dušený v rozžhaveném hliněném hrnci. Ti z nich, kteří se

živí pouze rybami, vyvrhují je, když je uloví, suší na slunci a pojídají je sušené.

[93] Tažné ryby se v řekách téměř nelíhnou. Žijí v jezerech, a když na ně přijde pud páření,

houfně vyplouvají do moře. V čele plují samci a vystřikují semeno, samice je následují,

semeno polykají a tak se oplodňují. Když se v moři oplodnily, plavou zase zpátky na svá

obvyklá místa. Nevedou je však už samci, nýbrž v čele plují samičky. Vedouce hejno činí

samičky totéž, co činili samci, trousí za sebou porůznu vajíčka jako zrnka prosa a samci za

nimi je požírají. Ta zrníčka prosa, to jsou vlastně ryby, protože z těch, která zbudou a nejsou

pohlcena, ryby vyrůstají.

Ty ryby, které člověk chytne, když vyplouvají k moři, mají hlavy odřené po levé straně, a ty,

které se vracejí, zase po pravé. To se jim stává proto, že se při cestě do moře přidržují levého

břehu a při cestě nazpátek téhož a při tom se na sebe tlačí a co nejvíce se navzájem dotýkají,

aby si v proudu nezmýlily cestu.

Když"začíná Nil stoupat, dutiny v zemi a bažiny podél řeky se začínají nejdříve plnit

prosakující vodou; hned jak se naplní, je zároveň všechno plné malých rybek. Myslím, že

vím, kde se tam berou. Když minulý rok Nil opadal, zanechaly tam březí ryby svá vajíčka a

odpluly s poslední vodou. Jakmile se svým časem voda vrátila, ihned se z vajíček líhnou ryby.

Tak tomu tedy je s rybami.

[94] Egypťané, kteří sídlí v okolí bažin, používají oleje z plodů skočcových (Egypťané mu

říkají kiki) a dělají ho tak, že sejí na březích řek a jezer skočec, který u Reků roste divoce.

Skočec, zasévaný v Egyptě, nese hodně plodů, které však nelibě páchnou. Když je seberou, tu

jich část rozdrtí a vylisují, část vysuší a vyvaří a shromažďují tekutinu, která z nich vytéká.

Tekutina je mastná a v ničem nezůstává za olejem, kterého se používá ke svícení, má však

nepříjemný zápach.

[95] Proti nespočetným komárům učinili taková opatření, že ti, kdo bydlí nad bažinatým

územím, s prospěchem využívají věží, na které vystupují ke spánku; komáři totiž nejsou

schopni pro větry vysoko létat. Ti, kdo sídlí okolo bažin, si místo věží vymysleli něco jiného.

Každý člověk tam má síť, se kterou ve dne loví ryby a v noci jí používá tak, že ji zavěsí okolo

lůžka, na kterém spává, a když jde spát, zaleze pod ni. Když se člověk zabalí do svého pláště

nebo dojemného plátna, koušou ho komáři skrze ně; přes síť se však o to ani nepokoušejí.

[96] Lodky, na kterých vozí náklady, se dělají z akácie, která je tvarem velice podobná

kyrenskému lotosu a z níž prýští klovatina. Z akácie nařezají prkénka zdéli dvou loket,

skládají je na sebe jako cihly a lod stavějí tak, že dvouloketní prkna připevňují okolo velikých

a silných trámců. Když takovýmto způsobem lod postavili, připevňují na ni svrchu příčné

vzpěry. Lodních žeber nepoužívají vůbec; spáry ucpávají t zevnitř papyrem. Kormidlo dávají

jen jedno a prostrkují je kýlem. Stěžeň mají ze dřeva akáciového a plachty z papyru.''

Tato plavidla nejsou schopná plout proti proudu řeky, po* f-kud nevane silný vítr; vlekou je

ze souše. Po proudu plují takp že mají desku z tamaryškového dřeva, pošitou rákosovou ro-

hoží, a provrtaný kámen o váze asi dvou talentů; desku uvázanou na laně spouštějí do vody

před lodí, aby ji voda nesla, a kámen na jiném laně spouštějí do vody vzadu. Deska, jak ji

proud uchvátí, pluje rychle kupředu a táhne bárku za sebou (tak totiž těm lodkám říkají),

kámen pak, který se vleče vzadu a je v hloubce, plavbu usměrňuje. Takových plavidel mají

veliké množství a některá uvezou mnoho tisíc talentů.

[97] Když se Nil rozlije po souši, vyčnívají z vody pouze města a podobají se tím velice

ostrovům v Egejském moři. Ostatní území egyptské se totiž stává mořem a jen města jsou nad

vodou. Když toto období nastane, neplaví se Egypťané již řečištěm, nýbrž napříč rovinou.

Pluje-li se proti proudu z města Naukratis do Memfidy, vede cesta podél samotných pyramid;

to však není cesta běžná, ta vede přes špici Delty a okolo města Kerkasóru. Když se pluje

rovinou od moře a od města Kanóbu do Naukratidy, přijde se do města Anthylly a do města

Archandrova.

[98] Anthylla je město známé výrobou obuvi a patří do výlučného vlastnictví manželce právě

panujícího egyptského krále; děje se tak od té doby, co je Egypt pod perskou nadvládou.

Druhé město má tuším jméno po zeti Danaovu, Archandrovi, synu Fthia, syna Achaiova;

proto se jmenuje město Archandrovo. Mohl by to sice být i nějaký jiný Archan-dros, nicméně

jméno egyptské není.

[99] Až po toto místo je mé vyprávění založeno na tom, co jsem viděl, k čemu jsem dospěl

rozumem; dále budu vypravovat egyptské dějiny, jak jsem je slyšel. Leč i v těchto věcech

bude leccos, co jsem sám viděl.

Kněží pravili, že první egyptský král Mén zajistil město Memfis hrázemi. Celá řeka totiž teče

podél písčitého pohoří na straně k Libyi a Mén dal asi sto stadií nad Memfidou zasypat

oblouk směřující k jihu, čímž jednak vysušil původní řečiště, jednak svedl řeku kanálem

doprostřed mezi obě pohoří. Ještě dnes, pod vládou Peršanů, dávají veliký pozor na tento

ohyb Nilu, který je uzavřen, a každý rok hráz zpevňují. Kdyby ji totiž řeka prolomila a přelila

se tamtudy, nastalo by pro celou Memfidu nebezpečí, že bude zaplavena.

Když se tomuto prvnímu králi Ménovi podařilo zahrazené území vysušit, založil na něm

město, které se dnes jmenuje Memfis. Okolo města dal na severní a na západní straně vykopat

jezero, napájené z řeky (východní stranu uzavíral Nil sám), a ve městě dal postavit veliký

chrám Héfaistův, který opravdu stojí za zmínku.

[100] Po Ménovi vypočítali kněží podle knihy jména dalších tří set třiceti králů. Mezi tolika

lidskými pokoleními bylo osmnáct Aithiopů a jedna žena domácího původu, ostatní byli

Egypťané a muži. Ona žena, která byla královnou, se jmenovala Nitókris, stejně jako ona

královna babylónská.

O té vypravovali, že pomstila svého bratra, kterého Egypťané jako svého krále zabili a po

jeho smrti odevzdali královskou hodnost jí. Zahubila mnoho Egypťanů lstí. Dala totiž postavit

velmi dlouhé podzemní stavení a pod záminkou, že je chce zasvětit, připravila něco jiného.

Pozvala si ty z Egypťanů, o nichž věděla, že mají největší díl spolu viny na oné vraždě,

mnoho jich pohostila, a zatímco hodovali, dala vpustit dovnitř řeku velikým skrytým kanálem.

Tolik o ní vypravovali a kromě toho ještě, že se po činu ukryla v místnosti plné popela, aby

unikla trestu.

[101] O ostatních králích pravili, že se nevyznamenali žádnými činy a že tedy nijak nevynikli,

kromě jediného, posledního z nich, Moirise. Ten po sobě zanechal na památku severní

nádvoří Héfaistova chrámu a dal vyhloubit jezero, o němž později povím, jak veliký je jeho

obvod, a v jezeře dal postavit pyramidy, o jejichž velikosti se zmíním zároveň s jezerem.

Takové věci dokázal Moiris, ale z ostatních již nikdo nic.

[102] Ony krále jsem tedy pominul a zmíním se o králi, který po nich následoval a který se

jmenoval Sesóstris. O tom kněží vypravovali, že jako první vyplul s válečnými loďmi z

Arabského zálivu a podrobil si obyvatele okolo Rudého moře. Na další plavbě se dostal na

moře, po kterém už nebylo možno plout, protože bylo hluboké. Když se odtamtud vrátil do

Egypta, sebral prý podle údajů kněží veliké vojsko, táhl po pevnině a podmaňoval si každý

národ, na který cestou narazil.

Pokud u některých národů shledal, že jsou silné a že velmi lpějí na svobodě, těm na počest

postavil v jejich území sloupy s nápisy, v nichž uvedl své jméno a svou vlast a že je podrobil

mocí. Těm, jejichž měst dobyl bez boje a snadno, dal to na sloupy napsat podobným

způsobem jako národům statečným a dal k tomu přimalovat ženské přirození, čímž chtěl

naznačit, že byli zbabělí.

[103] Takovým způsobem prošel pevninou, až přešel do Asie a do Evropy a podmanil si

Skythy a Thráky. U nich je tuším nejzazší mez, kam egyptské vojsko dorazilo. Na jejich

území se totiž nacházejí ony sloupy, ale dále už ne. Odtamtud se obrátil nazpět.

Když přišel k řece Fásis, nedovedu přesně povědět, co se potom stalo; bud sám král Sesóstris

oddělil část svého vojska,ať už jakkoli velkou, a zanechal ji tam, aby se tam usadili jako

obyvatelé, nebo někteří z jeho vojáků unaveni jeho bludnou cestou u řeky Fásis zůstali.

[104] Kolchové totiž vypadají, jako by byli egyptského původu. Mluvím o tom, protože jsem

to sám poznal dříve, než jsem o tom slyšel od jiných. Když mi to přišlo na mysl, vyptával

jsem se obojích, a Kolchové se spíše pamatovali na Egypťany nežli Egypťané na Kolchy.

Egypťané pravili, že se domnívají, že Kolchové jsou potomky Sesóstrisova vojska.

Já sám jsem o tom soudil podle toho, že jsou tmavé pleti a že mají kadeřavé vlasy. To však

nevedlo k ničemu, neboť jsou i jiní takoví. Spíše šlo o to, že ze všech lidí pouze Kolchové,

Egypťané a Aithiopové odedávna provádějí obřízku. I Foini-čané a Syrové v Palestině*

souhlasně tvrdí, že se tomu naučili od Egypťanů. Syřané, kteří sídlí okolo řek Termódontu a

Parthenionu, a jejich sousedé Makrónové tvrdí, že ji poznali nedávno u Kolchů. To jsou totiž

jediní lidé, kteří pěstují obřízku, a zdá se, že tak činí stejným způsobem jako Egypťané.

Pokud jde o Egypťany a Aithiopy, nedovedu povědět, kteří z nich se tomu naučili od těch

druhých; zdá se, že je to obyčej starobylý. Že obřízku poznali ve styku s Egyptem, toho je pro

mě důležitým svědectvím i to, že ti Foiničané, kteří pěstují styky s Řeckem, nenapodobují již

Egypťany, pokud jde o pohlavní údy, a své potomky neobřezávají.

[105] O Kolších povím i jinou věc, jíž se podobají Egypťanům. Pouze oni a Egypťané

vyrábějí plátno stejným způsobem a celý jejich způsob života i jazyk se navzájem podobá.

Plátnu z Kolchidy říkají Řekové sardské, kdežto plátnu přicházejícímu z Egypta říkají

egyptské.

[106] Většina sloupů, které po různých zemích postavil egyptský král Sesóstris, se již

nezachovala, sám však jsem je viděl v palestinské Sýrii i s řečenými nápisy a s ženským

přirozením. I v Iónii jsou dvě vyobrazení tohoto muže vytesaná na skalách, na cestě z území

efeského do Fókaie a na cestě ze Sard do Smyrny. Na obou místech je vytesána postava muže

velikosti pěti pídí, v pravici má kopí a v levici luk a stejně i jinou výzbroj, a to egyptskou i

aithiopskou. Od jednoho ramene ke druhému má přes prsa nápis vytesaný egyptskými

hieroglyfy tohoto znění:

TUTO ZEMI JSEM ZÍSKAL VLASTNÍMA RUKAMA.

Kdo to je a odkud, to se tam nepozná, ale jinde je to jasné. Někteří z těch, kdo to viděli, se

domnívají, že je to podobizna Memnonova, ale v tom jsou daleko od pravdy.

[107] O Egypťanu Sesóstrisovi vypravovali kněží, že když se vracel a přiváděl s sebou mnoho

lidí z národů, jejichž země si podmanil, a přibyl do pélúských Dafnai, pozval ho spolu s jeho

syny k hostině jeho bratr, kterému Sesóstris svěřil správu Egypta, a dal okolo paláce navršit

dřevo a zapálit. Když se to Sesóstris dověděl, ihned se poradil se svou ženou, neboť i ženu

měl na výpravě s sebou. Ona mu poradila, aby dva ze synů, jichž bylo šest, položil přes

hranici a tak přemostil požár, oni pak aby po nich přešli a tak se zachránili. Sesóstris tak

učinil; dva jeho synové tak uhořeli a ostatní se zachránili spolu s otcem.

[108] Po návratu do Egypta Sesóstris bratra potrestal a množství lidí, které s sebou přivedl z

podrobených zemí, použil k následujícím pracem. Přivlékali kameny, které se za vlády tohoto

krále dopravovaly do chrámu Héfaistova, a byly to kameny ohromné velikosti, a z donucení

kopali všechny kanály, které dnes v Egyptě jsou. Tak učinili proti své vůli z Egypta, který byl

předtím sjízdný pro jízdu i pro vozy, zemi pro obojí nepoužitelnou. Od té doby, i když je celý

Egypt rovinatý, se stal nesjízdným pro koně i pro vozy.

Příčinou toho je množství kanálů vedoucích rozličnými směry. Důvod, proč král zemi takto

rozbrázdil, je ten, že Egypťané, kteří měli města nikoli u řeky, nýbrž ve vnitrozemí, měli

nedostatek vody, když řeka opadla, a pili vodu příliš slanou, kterou čerpali z cisteren. Proto

tedy nadělal Sesóstris po Egyptě kanály.

[109] Tento král prý rozdělil půdu mezi všechny Egypťany a každému přidělil stejně velký

čtverhranný díl; podle toho pak určil daně a nařídil, aby byly odváděny ročně. Jestliže řeka

někomu kus pozemku urvala, přišel ke králi a oznámil, co se stalo. Král poslal své lidi, aby

věc zhlédli a vyměřili, o kolik se pozemek zmenšil, aby pak jeho majitel platil nařízenou daň

úměrně podle zbylé výměry. Myslím, že tak vzniklo zeměměřičství a dostalo se do Řecka.

Nástroj pro určování ročních období*, sluneční hodiny a rozdělení dne na dvanáct dílů

poznali Řekové od Babyloňanů.

[110] Jediný tento egyptský král vládl v Aithiopii a jako památku po sobě zanechal kamenné

sochy před chrámem Héfaistovým, a to dvě o velikosti třiceti loket, představující jeho a jeho

manželku, a dvacetiloketní sochy svých čtyř synů.

V době daleko pozdější nedovolil Héfaistův kněz Peršanu Dareiovi, aby proti nim postavil

svou sochu, prohlásiv, že Dareios nevykonal takové činy, jako egyptský Sesóstris. Sesóstris si

totiž podrobil nemenší počet národů než Dareios, a nadto i Skythy, kdežto Dareios Skythy

podmanit nemohl. Není prý tedy spravedlivé, aby postavil svůj obětní dar před obětní dary

onoho krále, když ho nepřekonal svými činy. Dareios prý mu jeho slova prominul.

[111] Po smrti Sesóstrisově zdědil prý královskou hodnost jeho syn Ferón. Ten se

nevyznamenal žádnou válečnou výpravou, řízením osudu však oslepl, protože se dopustil

takovéhoto činu. Řeka tenkrát stoupla nejvíce o osmnáct loket, a když se přelila přes pole,

strhl se vichr a na řece vzniklo vlnobití. Král prý ve své zpupnosti popadl kopí a hodil je

doprostřed vírů řeky. Hned nato onemocněl s očima a oslepl. Deset let byl slepý a jedenáctý

rok mu přišla věštba z města Butó, že pomine čas jeho trestu a on opět prohlédne, když si oči

umyje močí ženy, která měla styky jen se svým mužem a jiné muže nepoznala.

Zkusil to nejprve se svou ženou, a když neprohlédl, zkoušel postupně všechny; když se mu

vrátil zrak, dal shromáždit ženy, které vyzkoušel, kromě té, jejíž močí si oči vymyl a prohlédl,

do jednoho města, které se teď jmenuje Erythré Bólos, a když je shromáždil, dal je všechny

upálit spolu s městem. Tu, po jejíž moči prohlédl, si podržel za manželku.

Když se zbavil očního neduhu, věnoval obětní dary do všech význačných chrámů. Stojí

opravdu za to, abych uvedl, jaká díla věnoval do Héliová chrámu: dva kamenné obelisky,

které stojí za vidění; každý z jediného kusu kamene, dlouhého sto loket a širokého osm loket.

[112] Po něm prý nastoupil jako král muž z Memfidy, jeho jméno v řeckém jazyku zní

Próteus. Jeho posvátný okrsek je nyní v Memfidě velice krásný a pěkně uspořádaný, na jih od

chrámu Héfaistova. Okolo tohoto posvátného obvodu sídlí Foiničané z Tyru a celé to místo se

nazývá Tyrským tábořištěm.

V posvátném obvodu Próteově je chrám, kterému se říká chrám Afrodíty Cizinky. Domnívám

se, že je to chrám Heleny, dcery Tyndareovy, neboť jednak jsem slyšel vyprávět, že Helena

žila^u Prótea, jednak i proto, že je nazván příjmím

Afrodíty Cizinky. Kolik je kde Afrodítiných chrámů, nikde nemá pojmenování po Afrodítě

Cizince.

[113] Když jsem se vyptával, pověděli mi kněží, že události okolo Heleny byly tyto: Když

Alexandros Helenu ve Spartě uchvátil, odplul do své vlasti. Jak se však v egejském moři

stává, zahnaly ho nepříznivé větry do moře egyptského a odtud, protože bouře neustala,

připlul do Egypta, a to do dnešního kanóbského ústí Nilu a do Tarichájí. Na pobřeží tam stál

(a stojí dodnes) chrám Héraklův. Do toho když uteče otrok, odhodí číkoli posvátné znamení a

odevzdá se bohu, není dovoleno se ho dotknout. Tento obyčej trvá beze změny odedávna až

do mých časů.

Tomuto Alexandrovi tedy utekli otroci, kteří se dozvěděli o zákonu, který platí o onom

chrámu, usedli tam jako pro-sebníci k bohovi a žalovali na Alexandra, protože mu chtěli

uškodit. Vypověděli všechno, jak se měly věci s Helenou a s bezprávím způsobeným

Meneláovi. Žalobu vznesli u kněží a u strážce onoho nilského ústí, který se jmenoval Thónis.

[114] Když Thónis o těch věcech uslyšel, poslal co nejrychleji Próteovi do Memfidy zprávu

tohoto znění:

"Přišel k nám cizinec, původem Trojan, který se v Řecku dopustil bezbožného činu. Svedl

ženu svého hostitele a přichází s ní k nám a veze velmi mnoho pokladů, neboť ho do naší

země zahnaly větry. Máme ho nechat odplout beze škody, nebo mu máme odejmout, s čím

přišel?" Próteus odpověděl:

"Toho člověka, ať je to kdokoli, který se dopustil bezbožného činu vůči svému hostiteli,

zajměte a přiveďte ke mně, abych zvěděl, co asi bude povídat!"

[115] Když to Thónis vyslechl, zajal Alexandra a zabavil jeho lodi. Potom ho odvedl do

Memfidy a spolu s ním Helenu i poklady a dále i prosebníky. Když byli všichni dopraveni k

Próteovi, zeptal se Alexandra, kdo je a odkud pluje. Alexandros mu vyložil svůj rod a pověděl

jméno své vlasti a pověděl mu i, odkud pluje.

Potom se ho Próteus ptal, kde vzal Helenu. Když se Alexandros v řeči vytáčel a neřekl

pravdu, usvědčili ho ti, kteří se stali prosebníky o pomoc, tím že podrobně vyložili, jaké se

dopustil křivdy. Nakonec vynesl Próteus toto rozhodnutí:

"Kdybych si velice nezakládal na tom, že nezabíjím nikoho z cizinců, kteří kdy byli zahnáni

větry a přišli do mé země, potrestal bych tě místo toho Řeka, neboť ses, bídníku, dopustil

nejbezbožnějšího činu, ač ti bylo poskytnuto pohostinství. Vešel jsi k ženě svého hostitele a to

ti nestačilo; omá-mil jsi ji a tajně jsi s ní uprchl. Avšak ani ona sama ti nestačila, vyloupil jsi

dům svého hostitele a teď přicházíš sem. Protože si tedy velice zakládám na tom, že cizince

nezabíjím, nedovolím ti, abys tuto ženu a poklady odvezl, nýbrž zachovám je pro řeckého

pohostinného přítele, dokud sám nepřijde a nebude si je chtít odvést. Tobě samotnému a tvým

druhům pak přikazuji, abys do tří dnů odplul z mé země někam jinam; neučiníš-li tak, budu

vás pronásledovat jako nepřátele."

[116] Takový průběh měl podle kněží Helenin příjezd k Próteovi. Myslím, že i Homér se o

této historce dozvěděl, ale nehodila se mu do jeho eposu stejně dobře jako druhá verze, které

použil; proto ji nechal stranou. Naznačil však, že i tuto zprávu zná. Je to patrno z toho, jak v

Iliadě vylíčil Alexandrovo bloudění (a nikde jinde se k tomu už nevrací), jak byl s Helenou

zaháněn sem a tam ze správné cesty a jak přišel do Sidónu ve Foinikii. Připomíná to v písni o

hrdinských činech Diomédových. To místo zní takto:

Byly tam řízy přepestré, sidónské šily je ženy; sám bohům podobný Alexandros šije přivezl

kdysi Z Sidónu, moře když široké přeplul a přistál tam u nich cestou, když Helenu slavného

rodu vezl si domů.

I v Oddyssei se o tom Homér zmiňuje těmito slovy:

Takové léky, a účinné, s důmyslem zchystané mela Diova dcera: Polydamna jí je v Egypte

dala, Thónova choť; tam úrodná země byliny různé plodí, jez lidem k užitku nebo i ke škodě

slouží.

Dále pak praví Meneláos Télemachovi:

Ač jsem se vrátit sem spěchal, mě v Egyptě zdrželi bozi, protože jsem jim předem nevzdal

oběti slavné.

V těchto slovech Homér dává najevo, že ví o Alexandrově zbloudění do Egypta. Sýrie totiž

sousedí s Egyptem a Foini-čané, jimž patří Sidón, sídlí v Sýrii.

[117] Nemálo, ba dokonce velice naznačuje následujícími slovy i toto místo, že Kyperský

epický cyklus nesložil Homér, nýbrž někdo jiný. V Kyperském cyklu se totiž praví, že

Alexandros připlul s Helenou ze Sparty do ília třetí den, protože "příznivý vítr mu vál a moře

se chovalo klidné". V Iliadě však praví Homér, že s ní bloudil. Nechme však teď stranou Ho-

méra i Kyperský cyklus.

[118] Ptal jsem se kněží, zda je to, co Řekové vypravují o událostech u ília, nepravdivé nebo

není. Oni mi na to odpověděli to, co prý se dozvěděli na své otázky od samotného Meneláa.

Po Helenině únosu přišlo do země Teukrů velké řecké vojsko Meneláovi na pomoc;

vystoupilo na souš, zbudovalo si tábor a vyslalo poselstvo do ília. Šel s ním i sám Me-neláos.

Když vstoupili poslové dovnitř hradeb, požadovali prý vrácení Heleny a pokladů, které

Alexandros Meneláovi uloupil, když od něho odjížděl, a pokutu za spáchané bezpráví.

Teukrové však tvrdili stále totéž, tehdy i později, pod přísahou i bez přísahy, že nemají ani

Helenu, ani požadované poklady, \ nýbrž že je to všechno v Egyptě a že přece nemohou po

právu poskytnout zadostiučinění za to, co zadržuje egyptský král Próteus.

Řekové mysleli, že si z nich Trojane tropí šašky, a pustili se do obléhání, až města dobyli.

Když hradeb dobyli, Helenu nenašli a dověděli se totéž co dříve. Uvěřili tedy té první zprávě

a poslali Meneláa samotného k Próteovi.

[119] Meneláos dorazil do Egypta, doplul proti proudu Nilu do Memíidy a vylíčil pravdivě,

jak se věci měly. Dostalo ,';. se mu velkolepého pohoštění a obdržel zpátky Helenu, jíž se nic

zlého nepřihodilo, a s ní všechny své poklady. Nicméně, když toho dosáhl, dopustil se

Meneláos vůči Egypťanům bezpráví. Když chtěl odplout, zadrželo ho bezvětří, a když už

trvalo dlouho, nastrojil lstivě bezbožný skutek. Dal chytit dvě děti domácích lidí a obětoval je.

Když vyšlo najevo, co | učinil, upadl v nenávist, pronásledovali ho a on uprchl na lodích do

Libye. Kam se obrátil potom, to už Egypťané nedovedli povědět. Z toho, co jsem vylíčil,

pravili, že část zvěděli pátráním, a to, co se udalo u nich, vylíčili, protože to věděli bezpečně.

[120] Tak to vypravovali egyptští kněží a i já sám se přikláním k tomu, co pověděli o Heleně.

Uvažuji takto: Kdyby byla bývala Helena v íliu, byli by ji Rekům určitě vydali, ať Alexandros

chtěl, nebo nechtěl. Priamos přece nebyl takový blázen, a jeho příbuzní také ne, že by chtěli

uvést v nebezpečí své životy, své děti i své město proto, aby mohl mít Alexandros Helenu za

manželku. I kdyby tak zpočátku byli smýšleli -když přišlo ve srážkách s Řeky mnoho Trojanů

o život a nejméně dva nebo tři synové samotného Priama (ne-li více) v boji padli, pokud

přijmeme líčení básníků, když se tedy takové věci udaly, tu věřím, že by byl jistě Priamos

Helenu Rekům vydal, i kdyby to byla manželka jeho, protože by se byl chtěl zbavit hrozící

pohromy. Kromě toho nebyl Alexandros následníkem trůnu, který by byl řídil stát, až bude

Priamos stár, nýbrž po Priamově smrti se měl stát králem Hektór, starší než on a mužnější.

Tomu by se bylo neslušelo trpět, aby bratr páchal bezpráví a stal se nadto příčinou velikých

neštěstí pro něho samotného i pro všechny ostatní Trojany. Helenu však vydat nemohli a

Řekové jim nevěřili, ač mluvili pravdu. Podle mého mínění to způsobilo božstvo, aby Trojane

svou úplnou zkázou ukázali lidem, že za veliká bezpráví přicházejí od bohů také veliké tresty.

Myslím, že to tyto události potvrzují.

[121] Po Próteovi prý převzal vládu Rampsinitos, který po sobě zanechal na památku západní

nádvoří chrámu Hé-faistova. Naproti nádvoří dal postavit dvě sochy, vysoké pětadvacet loket.

Té, která stojí na severní straně, říkají Egypťané Léto a jižní soše Zima. Tu, které říkají Léto,

tu uctívají a činí jí dobře, té pak, která je nazvána Zimou, činí pravý opak.

Tento král prý měl ohromné bohatství stříbra, takže ho v tom nemohl žádný z pozdějších

králů překonat, ba ani se mu přiblížit. Když prý chtěl své poklady bezpečně uložit, dal

postavit kamennou síň, jejíž jedna stěna byla částí vnější zdi budovy. Její stavitel však ve

zlém úmyslu připravil takovou lest, že jeden kámen ve stěně upravil tak, aby ho dva muži

nebo i jeden mohli snadno ze stěny vyjmout.

Když byla síň dostavěna a král v ní uložil své poklady, tu po čase stavitel na konci svého

života povolal syny (měl prý dva) a vyložil jim, jak se lstivě zachoval při stavbě královské

pokladnice a tím se o ně postaral, aby mohli žít v hojnosti. Podrobně prý jim vylíčil, jak se

kámen vyndává, a udal jim jeho rozměry. Pravil jim, že když toho budou dbát, že budou moci

hospodařit s královskými penězi. Stavitel zemřel a jeho synové dlouho neodkládali. Přišli v

noci ke královskému paláci, našli onen kámen ve stavbě, snadno jím pohnuli a odnesli si

mnoho peněz.

Když pak král jednou síň otevřel, podivil se, když viděl, že nádoby s penězi nejsou plné.

Nevěděl však, koho má pohnát k zodpovědnosti, neboť pečeti byly neporušené a síň i

uzavřená. Když se mu i podruhé a potřetí po otevření zdálo, že peněz je stále méně (zloději

totiž ve svém loupení neustá- l: váli), učinil toto: nařídil zhotovit smyčky a rozestavit je okolo

f nádob s penězi. i

Zloději přišli jako předtím a jeden z nich vlezl dovnitř, ř Jakmile se však přiblížil k nádobě,

ihned ve smyčce uvázl. í Pochopil, do jaké zlé situace se dostal, ihned zavolal bratra a pověděl

mu, co se stalo. Poručil mu, aby co nejrychleji vlezl |; dovnitř a uřízl mu hlavu, aby nestrhl do

záhuby i jeho, kdyby i ho spatřili a poznali. Bratr uznal, že má pravdu, poslechl ho a učinil

tak. Kámen zastrčil na jeho místo a s bratrovou hlavou odešel domů.

Jakmile nastal den, vstoupil král do síně a užasl, když spa- | třil, že je ve smyčce bezhlavé tělo

zloděje a síň je neporušena ;; a nemá nikde ani vchod ani otvor. Nevěda si rady, dal pověsit '

zlodějovu mrtvolu na hradební zed, k ní dal postavit strážce a těm nařídil, aby zatkli a k němu

přivedli toho, koho uvidí zaplakat nebo zanaříkat.

Matka nebožtíkova těžce nesla, že tam jeho tělo visí, a domlouvala synovi, který zůstal

naživu; nařizovala mu, aby dosáhl jakýmkoli bude moci způsobem toho, aby bratrovo tělo

sňal a odnesl. Stále mu vyhrožovala, jestliže to neučiní, že půjde ke králi a udá, že on má ty

peníze.

Když matka na zbylého syna urputně naléhala a on, ač jí to rozmlouval, nemohl ji přesvědčit,

vymyslel prý si takový plán. Přistrojil osly, naplnil měchy vínem, naložil je na osly a potom je

hnal. Jakmile se přiblížil ke strážcům, kteří hlídali pověšenou mrtvolu, zatáhl za dva či tři

zavázané cípy měchů a uvolnil je. Když víno vytékalo, bil se do hlavy a hlasitě | křičel, jako

by nevěděl, ke kterému oslu se má obrátit dřív. Když prý strážcové viděli, že vytéká mnoho

vína, seběhli ' na cestu s nádobkami, vytékající víno chytali a radovali se, že se zadarmo

napijí. On však předstíral hněv a všem jim nadával. Když mu strážci domlouvali, tvářil se po

chvíli, jako by se uklidňoval a jako by ho hněv přecházel. Nakonec zahnal osly z cesty

stranou a měchy upravoval.

Slovo dalo slovo, kterýsi ze strážců s ním zažertoval a ro- >;. zesmál ho a on jim jeden měch

daroval. Strážci se hned nas k místě rozložili a chystali se k pití. I jeho vyzvali a vybízeli ho,i;

aby zůstal a pil s nimi. Dal si tedy říci a zůstal. A poněvadž ho k pitce přátelsky přijali, přidal

jim ještě další měch.

140

Hojným pitím se strážcové opili do němoty, zmohl je spánek a usnuli tam, kde popíjeli. On

pak, když noc pokročila, bratrovo tělo sňal a všem strážcům na potupu ostříhal vousy na pravé

tváři. Mrtvolu naložil na své osly a odejel domů, čímž splnil matčin příkaz.

Když králi oznámili, že někdo zlodějovu mrtvolu ukradl, zle se rozhněval a chtěl za každou

cenu zjistit, kdo to mohl být, kdo takové věci páchá. Učinil tedy to, čemu se mi nechce věřit.

Vlastní dceru prý poslal do nevěstince a přikázal jí, aby přijímala všechny bez rozdílu, ale než

by se komu poddala, aby každého přinutila říci jí, co se mu v životě podařilo vykonat

nejchytřejšího a nejbezbožnějšího. Kdo by jí pověděl, co se stalo se zlodějem, toho aby

chytila a nepouštěla ven.

Dcera jednala podle otcova příkazu, ale zloděj se dozvěděl, proč se to děje, a umínil si, že

krále svou prohnaností překoná. I učinil to, že uřízl čerstvé mrtvole ruku u samého ramene,

ukryl ji pod pláštěm a vešel k dceři královské. Když se ho ptala stejně jako jiných, pověděl jí,

že nejhříšnějšího skutku se dopustil, když uřízl hlavu bratrovi, chycenému do smyčky v

královské pokladnici, a nejchytřejšího, když opil strážce a sňal pověšenou mrtvolu bratrovu.

Jakmile to uslyšela, chopila se ho, ale zloděj jí ve tmě podal ruku mrtvoly. Ona ji chytila,

neboť myslela, že drží ruku jeho. Zloděj však ruku pustil a uprchl dveřmi pryč.

Když se i tato událost ke králi donesla, užasl nad lstivostí a odvahou toho člověka. Nakonec

rozeslal posly do všech měst a dal vyhlásit, že poskytne zloději beztrestnost a slíbil mu

velikou odměnu, když se k němu dostaví. Zloděj mu uvěřil a přišel. Rampsinitos se mu velice

podivoval a dal mu svou dceru za manželku jakožto nejchytřejšímu z lidí. Neboť Egypťané

prý vynikají nad ostatní lidi, ale on nad Egypťany.

[122] Potom prý tento král sestoupil zaživa do míst, kde se Řekové domnívají, že je podsvětí,

a hrál prý tam v kostky s bohyní Démétér. Vyhrával i prohrával a vrátil se obdarován od ní

zlatým šátkem.

Po Rampsinitově návratu z cesty do podsvětí prý Egypťané zavedli slavnost, o které vím, že ji

konají ještě za mých časů. Nemohu ovšem říci, zda ji slaví proto, či pro něco jiného. Toho dne

utkají kněží plášť a jednomu ze svého středu zavážou páskou oči; potom ho s pláštěm

vyvedou na cestu směřující k chrámu Démétřinu a sami se vrátí. Kněze se zavázanýma očima

prý dva šakali vedou do Démétřina chrámu, který je od města vzdálen dvacet stadií, a zase

zpátky z chrámu na totéž místo.

[123] Tím, co Egypťané vykládají, nechť si poslouží ten, komu jsou takové věci věrohodné.

Mou vůdčí zásadou při celé té práci je, abych zapsal to, co jsem slyšel ode všech.

Vládci podsvětí jsou podle Egypťanů Démétér a Dionýsos. Egypťané také jako první vyslovili

myšlenku, že lidská duše je nesmrtelná, a že když tělo umírá, přechází do jiného živého tvora,

který se právě narodil. Když projde všemi tvory pozemskými, mořskými i okřídlenými,

vchází opět do těla rodícího se člověka. Tato pouť jí trvá tři tisíce let. Tuto nauku převzali i

někteří Řekové, jedni dříve, jiní později, jako by byla jejich vlastní. Znám jejich jména, ale

neuvedu je.

[124] Až do krále Rampsinita prý panoval v Egyptě dokonalý zákonný pořádek a Egypt velice

vzkvétal. Po něm jim kraloval Cheops ten prý Egypťany přivedl do veliké bídy. Nejprve dal

zavřít všechny chrámy a zbavil je obětí, potom přikázal všem, aby pracovali pro něho. Jedněm

poručil, aby přivlékali k Nilu kameny z lomů v Arabských horách; když přivezli po lodích

kameny přes řeku, nařídil jim, aby je převzali a vlekli je k pohoří Libyjskému. Pracovali ve

skupinách po sto tisících lidí, každá vždy tři měsíce bez přestání.

Deset let trvalo utlačovanému lidu, než postavil cestu, po které se kameny tahaly. Postavili

tuším dílo téměř tak veliké, jako je pyramida. Gesta je dlouhá pět stadií, široká deset sáhů a v

místech, kde dosahuje největší výšky, je vysoká osm sáhů. Je z hlazeného kamene a jsou na ní

vytesány obrazy. Deset let trvala stavba cesty, práce na pahorku, na němž stojí pyramidy, a

stavba podzemních síní, které si dal vybudovat jako místo svého pohřbu na ostrově, kolem

něhož dal zavést kanál z Nilu.

Stavba pyramidy samotné trvala dvacet let. Je čtverhranná a každé její průčelí je všude široké

osm plether. Vysoká je také tolik; je z hlazeného kamene, spojovaného co nejpřesněji. Žádný

z kamenů není menší třiceti stop.

[125] Pyramida sama byla stavěna stupňovitě, někteří tomu říkají výstupky, jiní schody. Když

postavili první stupeň, zdvihali ostatní kameny zařízením, sestaveným z krátkých dřevěných

tyčí, na první schod. Jakmile se kámen na něj dostal, byl vložen na další zařízení, postavené

na prvním stupni; odtud byl vytažen na druhý schod k dalšímu stroji.

Kolik bylo stupňů, tolik bylo strojů, leda že by stroj byl jeden a přenášeli ho ze schodu na

schod, jakmile kámen vyzvedli, protože zařízení se dalo lehce přenášet. Budtež uvedeny oba

způsoby, tak jak se o nich vypravuje. Špička pyramidy byla dokončena nejdříve, potom

dodělávali sousední vrstvy a nakonec dostavěli vrstvy při zemi a úpatí.

Egyptským písmem je na pyramidě napsáno, kolik spotřebovali dělníci ředkve, cibule a

česneku. Pokud si dobře pamatuji, co mi tlumočil kněz, který mi ten nápis předčítal, stálo to

šestnáct set talentů stříbra. Je-li tomu tak, kolik asi stály ostatní náklady na železo, s nímž

pracovali, na stravu a oděv dělníků? Když na těch stavbách pracovali tak dlouho, jak bylo

řečeno, pak zajisté, jak se domnívám, další neméně dlouhý čas trvalo, než vylámali a

dopravili kameny a než zbudovali podzemní kanál.

[126] Cheops dospěl až k takovému stupni špatnosti, že dal v peněžní tísni svou dceru do

nevěstince a přikázal jí, aby opatřila co nejvíce peněz. Kolik, to mi neřekli. Ona otcův příkaz

splnila, sama pak se rozhodla, že po sobě zanechá památník. Od každého svého návštěvníka

požadovala, aby jí daroval jeden kvádr. Z těchto kvádrů prý pak byla postavena prostřední ze

tří pyramid, které stojí před velikou pyramidou. Každá její strana měří půl druhého plethra.

[127] Egypťané pravili, že tento Cheops kraloval padesát let a po jeho smrti zdědil vládu jeho

bratr Chefrén. Jednal prý stejně jako Cheops a také dal postavit pyramidu, která však

nedosahuje rozměrů Cheopsovy pyramidy. O tom jsme se ostatně přesvědčili změřením.

Nemá podzemních komor ani do ní nevede kanál z Nilu jako do té druhé, v níž obtéká uvnitř

vyzděným potrubím ostrůvek, na kterém Cheops spočívá. Základy pyramidy dal Chefrén

postavit z barevného kamene aithiopského, a to o čtyřicet stop menší, a postavil ji stejně

vysokou, jako je veliká pyramida. Obě stojí na témž návrší, vysokém asi sto stop. Chefrén prý

vládl šestapadesát let.

[128] To dává dohromady jedno sto šest let, v nichž zakoušeli Egypťané nejvyšší bídu, a tak

dlouho se neotevřely chrámy, které byly uzavřeny. Egypťané ty krále z nenávisti nechtějí ani

jmenovat jejich jmény; i pyramidy nazývají pyramidami pastýře Filita, který v té době pásl

dobytek na těch pozemcích.

[129] Po Chefrénovi prý se stal v Egyptě králem Cheopsův syn Mykerinos. Tomu se dílo

otcovo nelíbilo; dal zase chrámy otevřít a lid, který byl na nejvyšší míru zbídačelý, * propustil

k jeho vlastní práci a k obětem. Ze všech králů prý je soudil nejspravedlivěji. Kvůli tomu

dochází největší pochvaly ze všech králů, kolik jich kdy v Egyptě bylo. I jiné pře rozhodoval

dobře; jednou prý si kdosi dodatečně stěžoval na > zadostiučinění, kterého se mu od něho

dostalo, a on ho upo- \\ kojil tím, že mu poskytl další náhradu. Ač byl Mykerinos | k občanům

mírný a tak pečlivě je spravoval, přece ho jako první neštěstí postihlo, že mu zemřela dcera,

která byla jeho jediným dítětem v celém domě. Měl nesmírný žal nad tím, co se mu přihodilo,

a chtěl dceru pochovat zcela jiným způsobem, nežli se pohřbívají jiní lidé. Dal proto

zhotovit?dutou dřevěnou sochu krávy, dal ji pozlatit a do ní dal uložit svou zemřelou dceru.

[130] Ona kráva nebyla uložena do země, nýbrž bylo možno ji spatřit ještě za mých časů v

městě Sais v královském paláci v jedné umělecky vyzdobené síni. Po celý den se u ní pálí

různá kadidla a každou noc u ní od večera do rána hoří lampa. Blízko krávy stojí v jiné síni

sochy Mykerinových sou- , t ložnic, jak pravili kněží v městě Sais. Stojí tam totiž asi dvacet

dřevěných kolosů, představujících nahé ženy. Kromě toho, co mi řekli, nedovedu povědět,

které ženy to opravdu jsou.

[131] Někteří vypravují o té krávě a o kolosech pověst, že se Mykerinos zamiloval do své

dcery a že s ní proti její vůli souložil; dále vypravují, že se dívka ze žalu oběsila a on ji dal v

té krávě pohřbít. Její matka dala usekat ruce služebným, které dceru otci vydaly, a jejich

sochám se stalo totéž, i, co se jim stalo zaživa. Myslím však, zeje tohle planým žvástem, fy

mimo jiné i pokud jde o ruce kolosů. Vždyť jsme i my přece i ( viděli, že ruce odpadly

sešlostí věkem a ještě za mých časů je f bylo možno spatřit u jejich nohou.

[132] Celá kráva je zakryta purpurovým pláštěm. Je vidět jen její šíji a hlavu, pozlacenou

velmi silnou vrstvou zlata. Mezi rohy je ve zlatě znázorněna sluneční dráha. Kráva nestojí na

nohou, nýbrž spočívá na kolenou a veliká je jako vzrostlé živé zvíře.

Každoročně se ze síně vynáší, když Egypťané truchlí nad bohem, kterého při takové

příležitosti nejmenují. Tehdy tedy vynášejí krávu na světlo a říkají, že dcera požádala umírajíc

svého otce Mykerina, aby jednou za rok mohla spatřit slunce.

[133] Po zármutku s dcerou stihla tohoto krále druhá rána. Z města Butó mu přišla věštba, že

bude žít jen šest let a sedmý rok že zemře. Mykerinos to těžce nesl a poslal prý do věštírny

bohu potupný vzkaz, jímž mu vyčítal, že jeho otec a strýc dali zavřít chrámy a bohů nedbali a

i lidi přiváděli do záhuby, a přesto žili velmi dlouho, on však že je zbožný, a přece má tak

brzo zemřít. Z věštírny pak obdržel další věštbu, podle které prý právě i toto urychluje jeho

konec; neboť prý nekonal, co bylo třeba konat. Egyptu prý se totiž musí sto padesát let dařit

špatně a oba králové, kteří vládli před ním, to věděli, on však ne.

Když Mykerinos vyslechl, že je již o jeho osudu rozhodnuto, dal zhotovit množství lamp, a

jakmile nastala noc, dal je rozsvěcet; popíjel a hodoval ve dne v noci, toulal se po bažinách a

po lesích a všude tam, kde se doslechl, že jsou nejpříjemnější místa pro potěšení. Vymyslel si

to proto, aby dokázal, že věštba nemá pravdu, neboť ze šesti let se stane dvanáct, když se z

nocí stanou dny.

[134] I on po sobě zanechal pyramidu, daleko menší než jeho otec, se čtvercovou základnou o

straně o dvacet stop menší než tři plethra, z poloviny postavenou z aithiopského kamene.

Někteří z Řeků tvrdí, že je to pyramida hetéry Rodopis, ale není to pravda. Myslím, že ani

nevědí, kdo to byla Rodopis, když to říkají; nepřipisovali by jí stavbu takové pyramidy, na

kterou je potřeba vynaložit, abych tak řekl, bezpočtu tisíc talentů. Kromě toho byla Rodopis v

květu svých let za krále Amasia, a nikoli za Mykerina. Žila o velmi mnoho let později po

králích, kteří po sobě zanechali pyramidy, byla původem z Thrákie a byla otrokyní Iadmóna,

syna Héfaistopolova ze Samu, spoluotrokyní bajkáře Aisópa; neboť i ten patřil Iadmónovi, jak

jasně ukázala následující událost. Když delfská věštírna z božího příkazu několikrát

vyhlašovala výzvu, kdo by si chtěl vyzvednout pokutu za zabití Aisópovo, nepřihlásil se

nikdo jiný než Iadmónův syn, druhý Iadmón, který si ji vyzvedl. Patřil tedy Aisópos

Iadmónovi.

[135] Rodopis přišla do Egypta, protože ji tam přivedl Xanthos ze Samu, přišla vydělávat

peníze svým tělem. Za veliké peníze ji však vykoupil Mytiléňan Gharaxos, syn Skamand-

rónymův,o bratr básnířky Sapfó. Tak se dostala Rodopis na svobodu a zůstala v Egyptě. Byla

velice krásná a vydělávala veliké peníze, veliké pro Rodopis, ale ne tolik, aby to stačilo na

takovou pyramidu. Kdo chce, může ještě dnes spatřit desetinu jejího jmění, vůbec není nutné

jí připisovat velký majetek.

Rodopis si totiž usmyslela, že po sobě v Řecku zanechá památku tím, že dá udělat něco, co

nelze najít jako obětní dar v jiném chrámu, a to na památka po sobě věnuje do Delf. Za desátý

díl svého jmění dala zhotovit rožně na pečení celých kusů skotu, celé ze železa, tolik kusů, na

kolik desetina stačila, a poslala je do Delf. Ještě dnes tam leží pohromadě za oltářem, který

dali přímo naproti chrámu postavit svým nákladem Ghijští.

Hetéry v Naukratidě bývají opravdu krásné. Ta, o které tu vyprávím, se stala tak slavnou, že i

všichni Řekové znali jméno Rodópino; později se po celém Řecku zpívaly písně o jiné,

jménem Archidiké, ale o té se mluvilo méně. Charaxos, který Rodopis vykoupil, se vrátil do

Mytilény a Sapfó se mu v jedné písni velice posmívala. Tolik o Rodopis.

[ 136] Po Mykerinovi se stal egyptským králem Asychis, jak říkali kněží. Ten dal u

Héfaistova chrámu postavit východní nádvoří, které je zdaleka nejkrásnější a daleko největší.

Na všech nádvořích jsou vytesané sochy a tisíceré jiné stavební ozdoby, ale na východním je

jich vůbec nejvíce.

Za vlády tohoto krále prý velice uvázly peněžní obchody a Egypťanům se dostalo zákona,

podle kterého obdržel půjčku jen ten, kdo dal v zástavu mumii svého otce. K tomuto zákonu

byl stanoven ještě dodatek, že ten, kdo úvěr poskytuje, vládne také hrobkou dlužníka; tomu,

kdo takovou zástavu poskytl a pak nechtěl dluh splatit, hrozil trest, že se mu po smrti

nedostane pohřbu a že nebude pochován ani nikdo z příslušníků jeho rodiny, jestliže zemře.

Král Asychis chtěl překonat své předchůdce na egyptském trůně a zanechal po sobě na

památku pyramidu postavenou z cihel, na které byl do kamene vytesán tento nápis:

NEPOHRDEJ MNOU VE SROVNÁNÍ S KAMENNÝMI PYRAMIDAMI; NEBOŤ NAD

NĚ VYNIKÁM O TOLIK, O KOLIK VYNIKÁ ZEUS NAD OSTATNÍ BOHY. TYČÍ

BODALI DO JEZERA, BAHNO, KTERÉ NA TYČI UVÁZLO, SHROMAŽĎOVALI A

CIHLY JÍM NATÍRALI A TAKOVÝM ZPŮSOBEM MĚ POSTAVILI.

Tolik tedy ten král dokázal.

[137] Po něm prý kraloval slepec z města Anysis a jmenoval se Anysis. Za jeho vlády přitáhli

proti Egyptu s velkým vojskem Aithiopové s aithiopským králem Sabakem. Slepý král před

ním utekl do bažin a Aithiop kraloval v Egyptě

skoro padesát let.

V těch letech se Aithiop vyznačoval tím, že kdokoli z Egypťanů se dopustil nějakého

trestného činu, nikoho nechtěl dát popravit, ale podle velikosti provinění každého odsoudil k

tomu, aby budoval náspy u města, ze kterého viník pocházel. Tím se města zvýšila. První

náspy byly budovány od těch, kdo za krále Sesóstrise kopali kanály, druhé za vlády

Aithiopovy a byly velmi vysoké.

I jiná města se v Egyptě podle tohoto příkazu zvýšila, myslím však, že nejvíce se zvedla

úroveň půdy v městě Bu-bastis. V tomto městě je také pozoruhodný chrám bohyně Bubastis.

Jsou sice jiné chrámy větší a nákladnější, ale na žádný není rozkošnější pohled nežli na tento.

Bubastis znamená po řecku Artemis.

[138] Posvátný obvod vypadá tak, že kromě příchodu je celý ostrovem. Z Nilu jsou k němu

vedeny kanály, které se navzájem nekříží, nýbrž až po vstup do posvátného okrsku tekou

každý zvlášť a obtékají chrám jeden z té a druhý z druhé strany. Každý je široký sto stop a

stíněn stromovím. Vstupní brána je vysoká deset sáhů a je vyzdobena pozoruhodnými šest

loket vysokými sochami. Chrám stojí uprostřed města, je na něj vidět ze všech stran.

Protože město stojí na vysokém náspu a s posvátným obvodem nebylo pohnuto (stojí tak, jak

byl postaven původně), je možno vidět dovnitř. Obehnán je zdí s vytesanými reliéfy. Uvnitř je

háj s vysoko vzrostlými stromy, který obklopuje veliký chrám se sochou bohyně uvnitř. Šířka

i délka posvátného obvodu činí jedno stadion.

Ke vchodu vede cesta dlážděná kamenem a dlouhá asi tři stadia; vede přes tržiště k východní

čtvrti a široká je asi čtyři plethra. Po obou stranách cesty rostou stromy vysoké až do nebe;

cesta vede do posvátného obvodu Hermova. Tak tedy onen chrám vypadá.

[139] K Aithiopovu odchodu prý nakonec došlo tak, že měl ve snu vidění, které ho přimělo k

útěku. Zdálo se mu, že u něho stojí muž a že mu radí, aby shromáždil všechny kněží 2 Egypta

a přesekal je napolovic. Když se mu tento sen zdál, řekl prý, že je to podle jeho názoru

záminka ze strany bohů, aby se dopustil proti chrámům bezbožného činu a vzal za to v

odplatu nějakou pohromu od bohů nebo od lidí. Proto prý tak neučiní a odejde z Egypta,

protože uplynul čas, po který bylo určeno, že má nad Egyptem vládnout.

Ještě totiž, když byl v Aithiopii, mu oznámila věštírna, jejíchž služeb Aithiopové používají, že

má padesát let vládnout jako král v Egyptě. Ten čas již uplynul a vidění ve snu ho polekalo;

proto Sabakos z Egypta odešel dobrovolně.

[140] Jakmile Aithiop odešel z Egypta, ihned se ujal vlády slepý král, který se vrátil z bažin,

kde po padesát let žil na ostrově, který si dal nasypat z popela a hlíny. Kdykoli totiž k němu

přicházeli s potravinami ti z Egypťanů, kterým to bylo přikázáno, aby o tom Aithiop nevěděl,

tu je žádal, aby mu darem přinesli také popel.

Před Amyrtaiem nedovedl nikdo ten ostrov najít; víc než sedm set let jej Amyrtaiovi královští

předchůdci hledali marně. Jmenuje se ten ostrov Elbó a veliký je celkem deset stadií.

[141] Po slepci se prý stal králem kněz Héfaistův, který se jmenoval Sethón. Ten si nevážil

egyptských bojovníků a špatně s nimi nakládal, jako by je vůbec nepotřeboval. Dopouštěl se

proti nim mnohých příkoří, mimo jiné i toho, že jim odňal polnosti, jimiž je obdarovali

dřívější králové. Každý dostal dvanáct vybraných egyptských lánů.

Potom však se proti Egyptu vypravil s velikým vojskem arabský a asyrský král Sanacharibos

a egyptští bojovníci pochopitelně nechtěli bojovat. Kněz se tím dostal do úzkých, vešel do

chrámu k soše boha a vypukl v pláč nad nebezpečím, které mu hrozilo. Zatímco naříkal, padl

na něho spánek a zdálo se mu, že bůh stojí nad ním a dodává mu odvahy, že se mu nestane nic

zlého, když se vypraví proti arabskému vojsku; on sám prý mu pošle pomocníky.

Kněz tomu snu uvěřil, vzal s sebou ty z Egypťanů, kteří s ním chtěli jít, a utábořil se v Pélúsiu

(tamtudy totiž vedou vstupní cesty do Egypta). Z vojáků ho nenásledoval nikdo, šli s ním

pouze kramáři, řemeslníci a lidé z tržiště. Když tam přišel, zaplavilo jeho protivníky v noci

množství polních myší*, které jim rozhryzaly toulce, luky a držadla štítů, takže druhý den

beze zbraní utekli a mnoho jich padlo. Dnes stojí kamenná socha tohoto krále v chrámu

Héfaistově; v ruce drží myš a má na sobě nápis:

BUDIŽ ZBOŽNÝ TEN, KDO SE NA MNE DÍVÁ!

[142] Až po toto místo mého líčení mluvili Egypťané a kněží. Při tom poukazovali na to, že

od prvního krále až po tohoto kněze Héfaistova, který kraloval naposled, žilo tři sta

jedenačtyřicet generací lidí a každá měla své velekněze a krále ve stejném počtu. Tři sta

lidských generací znamená ovšem deset tisíc let, protože tři generace připadají na sto let.

Jedenačtyřicet zbývajících generací, které přesahují přes tři sta, představuje tisíc tři sta

Čtyřicet let. Za jedenáct tisíc tři sta čtyřicet let prý se žádný bůh nezjevil v lidské podobě. Nic

takového prý se nestalo ani za těch, kdo byli dříve či později ostatními egyptskými králi.

Za tu dobu prý čtyřikrát slunce nevycházelo na svém obvyklém místě*; tam, kde dnes zapadá,

vycházelo dvakrát, a kde dnes vychází, tam dvakrát zapadalo; přitom však nepovstaly z toho v

Egyptě žádné změny, ani pokud jde o plodiny země či řeky, ani pokud jde o nemoci a úmrtí.

[143] Před časem vypočítával dějepisec Hekataios v Thé-bách svůj rodokmen a dovozoval

svůj původ od boha jako šestnáctého předka, a tu učinili kněží Diovi totéž, co učinili se mnou,

aniž jsem jim zevrubně uváděl svůj původ. Uvedli mě do veliké síně, ukázali mi a odpočítali

tolik dřevěných soch, kolik jsem si řekl. Každý velekněz tam totiž staví za svého života svou

podobiznu. Jak kněží odpočítávali a ukazovali, dokládali mi, že každý je synem svého otce, a

prošli od podobizny posledního zemřelého, až mi je ukázali všechny.

Když Hekataios vypočítával svůj rodokmen a navazoval na " oha jako na šestnáctého předka,

ukázali a vypočítali mu oni svůj rodokmen a neuznali jeho názor, že se může člověk narodit z

boha. Vypočítávali své předky tak, že o každé soše prohlašovali, zeje to pirómis narozený z

pirómise; tak došli až ke třem stům pětačtyřiceti sochám pirómisů narozených z pirómisů a

neodvozovali svůj původ od žádného boha ani héróa. Pirómis znamená po řecku člověka

dobrého a krásného.

[144] Dokazovali, že všichni ti, jejichž sochy tam stály, byli dobří a krásní, ale od bohů zcela

odlišní. Před těmito lidmi prý vládli v Egyptě bohové a bydlili s lidmi pohromadě a jeden z

nich měl vždycky nadvládu. Naposledy ji měl Oros, syn Osirisův, kterému Řekové říkají

Apollón. Ten přemohl Tyfóna a byl posledním božským králem v Egyptě. Osiris je po řecku

Dionýsos.

[145] V Řecku se za nejmladší z bohů považují Héraklés,Dionýsos a Pan, u Egypťanů však je

Pan nejstarší a patří mezi osm nejdříve jmenovaných bohů, Héraklés pak patří mezi druhých

takzvaných dvanáct bohů a Dionýsos do třetí skupiny, která se z dvanácti bohů zrodila.

Shora jsem uvedl, kolik uplynulo podle Egypťanů let od Hérakla k Amasiovi; od Pana je prý

to ještě více a od Dionýsa méně, od toho počítají až po krále Amasia patnáct tisíc let.

Egypťané tvrdí, že to vědí přesně, protože odedávna léta počítají a zapisují. Od Dionýsa, o

kterém se praví, zeje synem Semely, dcery Kadmovy, uplynulo až do mých Časů asi šestnáct

set let, od Hérakla, syna Alkménina asi devět set let a od Pana, syna Pénelopina (podle Reků

prý se totiž Pan narodil z Pénelopy jako syn Hermův) uplynulo méně než od trójské války, asi

tak osm set let.

[146] Pokud jde o oba poslední, nechť si každý vybere, které pověsti raději věří. Já jsem o

tom své mínění řekl. Jestliže , je totiž bylo možno spatřit a jestliže i oni v Řecku zestárli, ,•

totiž Héraklés, syn Amfitryónův, dále Dionýsos, syn Semelin, ! a Pan, syn Pénelopin, pak lze

říci, že i oni byli lidmi a že byli l pojmenováni podle dřívějších bohů.

O Dionýsovi Řekové vypravují, že si ho hned po narození Zeus zašil do stehna a odnesl ho do

Nysy, která je nad Egyptem v Aithiopii; o Panovi nedovedou říci, kam se po narození dostal.

Mně je z toho jasné, že Řekové poznali jejich jména později nežli jména ostatních bohů. O

jejich původu vykládají teprve od té doby, kdy je poznali.

[147] Toto vše vypravují sami Egypťané. Nyní povím, co o té zemi vykládají jiní lidé a v čem

se s nimi Egypťané shodují. Leccos však přidám i z vlastního pozorování.

Když se Egypťané osvobodili po vládě kněze Héfaistova, rozdělili celý Egypt na dvanáct dílů

a ustanovili si dvanáct králů, protože nedovedli nikdy žít bez krále. Tito králové ¦ se spojili

vzájemnými sňatky a dohodli se, že se nebudou navzájem zbavovat vlády ani nebudou bažit

po tom, aby jeden měl více než druhý, a že budou navzájem co nejvíce zachovávat přátelství.

Tyto zásady si ustanovili a bedlivě je dodržovali proto, že se jim hned zpočátku dostalo

věštby, když nastoupili k vládě, že ten z nich, kdo vykoná úlitbu v Héfais-tově chrámě z

bronzové číše, se stane králem celého Egypta. Chodili totiž do všech chrámů společně.

[148] Usnesli se, že po sobě zanechají společný památník, a jak se dohodli, dali postavit

labyrint nedaleko nad jezerem Moiris u města zvaného Město krokodýlů. Viděl jsem jej a

nedostává se mi slov. Kdyby někdo sečetl stavby a umělecká díla po celém Řecku, ukázalo by

se, že úhrn námahy a nákladů na ně je menší, než kolik bylo třeba na tento labyrint; a přece

jsou chrámy v Efesu a na Samu pamětihodné. I pyramidy byly nad pomyšlení veliké a každá z

nich se vyrovnala mnohým i velikým stavbám řeckým, labyrint však překonává i pyramidy.

V labyrintu je dvanáct krytých dvoran s branami proti sobě navzájem. Šest je jich obráceno k

severu, šest k jihu a těsně na sebe navazují. Zvenčí je obklopuje společná zeď. V labyrintu

jsou dva druhy místností, jednak podzemní, jednak nadzemní nad nimi; na počet je jich tři

tisíce, po patnácti stech obojího druhu. Nadzemní místnosti jsme sami viděli, protože jsme je

prošli a mluvíme o tom, protože jsme si je sami prohlédli. O podzemních místnostech však

jsme se dozvěděli jen z rozhovorů. Egyptští dozorci nám je nechtěli za žádnou cenu ukázat;

pravili, že jsou tam uloženy rakve králů, kteří tento labyrint původně dali postavit, a

posvátných krokodýlů. Proto tedy mluvíme o spodních místnostech jen z doslechu, ale horní

místnosti, které jsou velkolepější, než jakékoli lidské dílo, jsme sami viděli.

Vstupní brány do sálů a křivolaké zákruty ve dvoranách, všude pestře barevné, poskytovaly

tisíceré divy těm, kdo putovali ze dvorany do místností, z místností do sloupových síní, ze

sloupových síní do jiných sálů a z místností do dalších dvoran. Všude byl kamenný strop,

stejně jako stěny, po stěnách plno vytesaných obrazů, kolem každé dvorany bylo sloupořadí z

bílého mramoru s kameny spojovanými co nejdokonaleji. U rohu, kde labyrint končí, stojí

čtyřicetisáhová pyramida, na které jsou vytesány veliké postavy. Vstup do ní byl vybudován

pod zemí.

[149] I když je ten labyrint takový, ještě větším divem je tak zvané Moirisovo jezero, u

kterého je labyrint zbudován. Jeho obvod měří tři tisíce šest set stadií, což je šedesát schoi-nů,

tedy stejná délka, jakou má egyptské mořské pobřeží.

Jezero se táhne daleko k severu i k jihu a v místě, kde je nejhlubší, má hloubku padesáti sáhů.

Je na něm samotném jasně patrno, zeje uděláno a vykopáno lidskou rukou, neboť přibližně

uprostřed jezera stojí dvě pyramidy, které vyčnívají nad vodu každá o padesát sáhů, a druhých

padesát sáhů zasahují svou stavbou hluboko pod vodu. U obou stojí kamenný kolos sedící na

trůně. Tím způsobem jsou pyramidy vysoké sto sáhů, kterýchžto sto sáhů se rovná jednomu

stadiu o šesti plethrech, počítáme-li sáh po šesti stopách nebo čtyřech loktech a stopu po

čtyřech pěstích nebo loket po šesti pěstích.

Voda v jezeře není vodou pramenitou (neboť tamní krajina je úplně bez vody), nýbrž přivádí

se kanálem z Nilu. Po šest měsíců teče z řeky do jezera a šest měsíců zase z jezera do Nilu.

Když vytéká z jezera ven, tehdy dává po šest měsíců na výtěžku z rybolovu po jednom talentu

stříbra denně do královského paláce; když voda vtéká dovnitř, činí výtěžek jen dvacet min.

[150] Domácí obyvatelé tvrdili také, že jezero má podzemní výtok do zálivu Syrtského v

Libyi. Výtok prý směřuje na západ do vnitrozemí podél hor nad Memfidou. Když jsem nikde

neviděl odtamtud vykopané hromady zeminy, byl jsem na to zvědav a ptal jsem se lidí, kteří

bydleli nejblíže u jezera, kde je vykopaná země nasypána. Oni mi pověděli, kam se odnášela,

a snadno mě o tom přesvědčili; věděl jsem totiž z vyprávění, že se něco podobného stalo v

asyrském městě Ninive.

Ninivský král Sardanapal měl veliké poklady uložené v podzemních pokladnicích a zloději si

usmysleli, že je odnesou. Vyměřili si podzemní chodbu ze svého domu do královského

paláce, kopali ji a hlínu, kterou vynášeli z výkopu, sypali, jakmile nastala noc, do řeky

Tigridu, která teče u města Ninive, až se jim podařilo jejich plán uskutečnit.

Něco takového jsem slyšel, že se dalo při výkopu jezera v Egyptě, až na to, že se to nedělalo v

noci, nýbrž ve dne Egyptští kopáči nosili hlínu do Nilu, který ji přijímal a pochopitelně

rozpouštěl. Takovým způsobem prý to jezero bylo vykopáno.

[151] Dvanáct králů vládlo spravedlivě. Jednou konali oběť v chrámu Héfaistově a v poslední

den slavnosti měli vykonat úlitbu. Velekněz jim přinesl zlaté číše, z nichž obvykle úlitby

konali, ale zmýlil se v počtu; místo dvanácti jich přinesl jedenáct. Poslední v řadě stál

Psammétichos, a když neměl číši, vzal svou přilbici, která byla bronzová, nastavil ji a vykonal

úlitbu. I ostatní králové nosili všichni přilbice a měli je tenkrát s sebou.

Psammétichos nastavil přilbici bez jakéhokoli záludného úmyslu, oni však v mysli spojili to,

co Psammétichos učinil, s věštbou, které se jim dostalo, že se jediným králem Egypta stane

ten z nich, který učiní úlitbu bronzovou číší. Pamatujíce na věštbu nepovažovali sice za

správné Psamméticha zabít, neboť vyšetřováním zjistili, že tak neučinil úmyslně, ale rozhodli

se, že ho zbaví většiny jeho moci a pošlou do vyhnanství do bažin, odkud nebude vycházet a

nebude mít styky s ostatním Egyptem.

[152] Psammétichos byl už dříve ve vyhnanství, když prchal před Aithiopem Sabakem, který

zabil jeho otce Nekóna. Uprchl tenkrát do Sýrie. Když následkem svého snu Aithiop z Egypta

odešel, přivedli Psamméticha zpátky ti z Egypťanů, kteří sídlí v kraji saiském. Když potom

kraloval, stihlo ho od jedenácti králů pro tu přilbici vyhnanství podruhé. Vypudili ho do bažin.

Byl si vědom toho, že mu ukřivdili, a rozhodl se, že se jim za příkoří pomstí. Poslal do Létiny

věštírny v městě Butó, což je nejspolehlivější věštírna v Egyptě, a obdržel věštbu, že pomsta

přijde z moře, až se objeví bronzoví muži. Psammétichos tomu ovšem hluboce nedůvěřoval,

že by mu mohli na pomoc přijít bronzoví muži.

Po nedlouhém čase však stihl nepříznivý osud iónské a karské muže, kteří vypluli za kořistí, a

zahnal je do Egypta. Když vystoupili na souš a byli oděni v bronzové zbroji, tu přišel kdosi z

Egypťanů do bažin a podal Psammétichovi zprávu, že přišli z moře bronzoví muži (neboť

neviděl předtím lidi oděné bronzovou zbrojí) a že pustoší krajinu. Psammétichos pochopil, že

se věštba splňuje, uzavřel s Ióny a Káry přátelství a velikými sliby je přiměl k tomu, aby stáli

na jeho straně. Když je získal, porazil ostatní krále za pomoci žoldnéřů a egyptských

dobrovolníků.

[153] Psammétichos ovládl tedy celý Egypt, dal v Mem-fidě postavit Héfaistovi vstupní

nádvoří na jižní straně a pro Apise dal naproti nádvoří postavit dvorec, ve kterém býka

chovají, když se objeví. Dvorec je zvenčí obklopen sloupovím kolem dokola a je v něm plno

uměleckých děl; ve dvorci však stojí místo sloupů dvanáctiloketní kolosy. Apisovi se řecky

říká Epafos.

[154] Iónům a Kárům, kteří mu pomáhali, dal Psammétichos k obývání pozemky proti sobě

navzájem; mezi nimi teče Nil. Byly nazvány Tábořištěm. To jim tedy dal a všechno ostatní,

co jim slíbil. Přidělil k nim i egyptské chlapce, aby se naučili řeckému jazyku. Potomci těch,

kdo se mu naučili, jsou dnes v Egyptě tlumočníky.

Iónové a Kárové dlouhou dobu sídlili na vykázaných místěch; je to krajina u moře, kousek

pod městem Bubastis u Pélúsijského ústí Nilu. Později je král Amasis odtamtud vystěhoval a

usadil je v Memfidě, protože si z nich udělal tělesnou stráž proti Egypťanům.

Od té doby, co se usídlili v Egyptě, dozvídáme se my, Řekové, ze styku s nimi přesně, co se v

Egyptě děje, a to všechno počínaje od krále Psamméticha i později. Byli to první lidé jiného

jazyka, kteří se v Egyptě usídlili. V místech, ze kterých byli přesídleni, byla až do mých časů

zařízení na vytahování lodí z vody na souš a trosky obydlí. Takovým způsobem se tedy

Psammétichos zmocnil Egypta.

[155] O egyptské věštírně jsem se již mnohokrát zmiňoval a ještě o ní budu mluvit, protože

stojí za to. Tato egyptská věštírna je chrám Létin ve velkém městě, zbudovaném u Seben-

nytského ústí Nilu, kousek od moře proti proudu. Město, ve kterém ta věštírna je, se jmenuje

Butó, jak jsem již dříve uvedl. V Butó je chrám Apollónův a Artemidin. Létin chrám, ve

kterém je věštírna, je veliký a má vstupní síň vysokou deset sáhů.

Povím také, co mi z tamních pamětihodností připadalo jako největší div. V tomto posvátném

obvodu stojí Létin chrám, vytesaný z jednoho kusu kamene v celé výšce i šířce. Každá jeho

stěna má výšku a šířku stejnou, čtyřicet loket. Jako kryt střechy na něm leží další kámen, který

tvoří čtyřloketní vyčnívající římsu.

[156] Z toho důvodu se mi jeví chrám ze všech pozoruhodností v tomto posvátném obvodu

jako nejpodivuhodnější. Na druhém místě je ostrov Ghémmis. Je v hlubokém a širokém jezeře

vedle chrámu v Butó. Egypťané tvrdí, že je to ostrov plovoucí. Stojí na něm veliký chrám

Apollónův se třemi oltáři a rostou tam četné palmy a jiné stromy ovocné i plané.

Proč je ostrov Chemmis plovoucí, vykládají Egypťané pověstí, že původně plovoucím nebyl a

že na něm pobývala Léto, která patří mezi prvních osm bohů, když prodlévala v městě Butó,

kde právě má věštírnu. Isis jí svěřila Apollóna a ona ho zachránila tím, že ho ukryla na

ostrově, o němž se říká, že je plovoucí. Tyfón totiž přišel a prohledával celý svět, neboť chtěl

najít syna Osirisova. Apollón a Artemis prý jsou děti Dionýsa a Isidy a Léto byla jejich chůva

a zachránkyně. Po egyptsku se Apollón jmenuje Oros, Démétér Isis a Artemis je Bubastis.

Odnikud odjinud nežli z této pověsti si vzal Aischylos, syn Euforiónův, látku, o níž se

zmíním; učinil tak z dřívějších básníků pouze on. Zbásnil, že je Artemis dcerou Démétři-nou.

To prý byl důvod, proč se stal ostrov Chemmis plovoucím, Egypťané to tak vypravují.

[157] Psammétichos kraloval v Egyptě čtyřiapadesát let. Z toho devětadvacet let obléhal

veliké město v Sýrii, Azótos, až ho konečně dobyl. Město Azótos odolávalo obležení nejdéle

ze všech měst, o nichž víme.

[158] Psammétichos měl syna Nekóse a i ten se stal egyptským králem. Nekós začal budovat

kanál vedoucí do Rudého moře; průkop dokončil Peršan Dareios. Je dlouhý čtyři dni plavby a

byl vykopán tak široký, že jím mohou plout vedle sebe dvě válečné lodi poháněné vesly.

Voda se do něho vede z Nilu, a to kousek nad městem Bubastis u arabského města Patumis.

Kanál ústí do Rudého moře.

Nejprve byla prokopána egyptská rovina na straně k Arábii. Nad rovinou se u Memfidy táhne

pohoří, ve kterém jsou kamenolomy. Na úpatí tohoto pohoří vede kanál daleko směrem k

východu; potom prochází roklemi a obrací se od pohoří směrem na jih do Arabského zálivu.

Tudy lze nejsnáze a nejkratší cestou přejít od Severního moře k Jižnímu, kterému se také říká

Rudé.

Od pohoří Kasijského, které tvoří hranici mezi Egyptem a Sýrií, je k Arabskému zálivu

přímou čarou tisíc stadií. Tudy je cesta nejkratší. Kanál je mnohem delší, protože se vine více

zátočinami. Při jeho kopání za vlády krále Nekóse zahynulo sto dvacet tisíc lidí. Nekós dal

uprostřed kopání práce zastavit, protože se mu stala překážkou věštba, podle které prý pracuje

pro barbara. Barbary nazývají Egypťané všechny, kdo nejsou s nimi stejného jazyka.

[159] Když přestal s budováním kanálu, dal se Nekós do válčení. Stavěly se válečné lodi jak u

moře Severního, tak i u Rudého; tehdejší loděnice je vidět ještě dnes. Lodí používal Nekós,

když bylo třeba. Se Syřany se srazil na souši u Magdólu a porazil je. Po bitvě dobyl velikého

syrského města Kadytis. Oděv, který měl na sobě, když to vykonal, obětoval Apollónovi;

poslal jej do Branchidai v území milétském. Po jedenáctileté vládě zemřel odevzdav

království svému synu Psammiovi.

[160] Když byl Psammis králem v Egyptě, přišli k němu mužové z Élidy, kteří se vychloubali,

že ze všech lidí nejlépe a nejspravedlivěji uspořádali olympijské hry. Domnívali se, že ani

Egypťané, kteří jsou nejmoudřejší z lidí, nevynalezli nic, co by se tomu vyrovnalo. Když

dorazili do Egypta, pověděli Élidští, proč přišli; nato dal král svolat ty z Egypťanů, o nichž se

říkalo, že jsou nejmoudřejší.

Jakmile se Egypťané sešli, vyptávali se Élidských na všechno, co je třeba při pořádání her

vykonat. Élidští to všechno vylíčili a prohlásili, že přišli proto, aby zjistili, zda by dovedli

Egypťané vymyslet nějaký ještě spravedlivější pořádek. Egypťané se poradili a zeptali se

Élidských, zda se jejich spoluobčané her zúčastňují. Oni odpověděli, že jak od nich, tak i z

ostatních Reků se her může zúčastnit bez rozdílu, kdokoli chce. Nato Egypťané prohlásili, že

se tímto ustanovením Élidští zcela minuli se spravedlivostí. Není prý totiž prostředku, jak

zabránit tomu, aby svému spoluobčanu jako účastníku závodu nenadržovali a tím cizince

nepoškozovali. Chtějí-li i tuto věc uspořádat spravedlivě a přišli kvůli tomu do Egypta, tedy

Egypťané Élidským radí, aby pořádali hry pro cizí závodníky a aby nebylo dovoleno her se

zúčastnit nikomu z Élidských. Takovou věc navrhli Élidským Egypťané.

[161] Psammis vládl jen šest let. Podnikl válečnou výpravu do Aithiopie a hned nato zemřel.

Vládu po něm převzal Apriés, syn Psammiův. Po svém pradědu Psammétichovi byl

nejšťastnějším z dosavadních králů. Vládl pětadvacet let, v nichž podnikl tažení proti Sidónu

a svedl námořní bitvu s králem tyrským. Protože bylo třeba, aby měl i neúspěchy, přišly z té

příčiny, o které podám podrobnější výklad v dějinách Libye; zde se o ní zmíním jen stručně.

Apriés poslal vojsko proti Kyrénským a utrpěl ohromnou porážku. Egypťané se proto na něho

horšili a odpadli od něho, neboť se domnívali, že je úmyslně poslal do jisté zkázy, aby byli

zničeni a on aby mohl bezpečněji vládnout nad ostatními Egypťany. Proto byli rozezleni ti,

kdo se vrátili, a přátelé těch, kdo padli, a bez rozmyšlení se vzbouřili.

[162] Jakmile se o tom Apriés dozvěděl, poslal k nim Amasia, aby je uklidnil slovy. Amasis k

Egypťanům přišel a zrazoval je, od jejich počínání. Zatímco mluvil, nasadil mu kdosi z

Egypťanů, který stál za ním, na hlavu přilbu a přitom zvolal, že ho korunuje na krále. Amasis

dal najevo, že mu to celkem není proti mysli, a když ho vzbouřenci provolali králem

Egypťanů, chystal se k tažení proti Apriovi.

Apriés o tom dostal zprávu a poslal k Amasiovi významného muže ze své egyptské družiny,

který se jmenoval Patar-bémis. Uložil mu, aby přivedl Amasia živého. Patarbémis přišel k

Amasiovi a vyzýval ho, aby se dostavil ke králi. Amasis seděl právě na koni; nadzvedl se,

pustil vítr a vyzval posla, aby jej odnesl Apriovi.

Přesto však Patarbémis soudil, že by měl Amasis ke králi jít, když ho k sobě povolává.

Amasis odpověděl, že se k tomu chystá už dávno a že ho o to Apriés nemusí upomínat;

dostaví se v čele ostatních. Patarbémis pochopil z jeho slov jasně, co má na mysli, a když

viděl jeho přípravy, spěšně odešel, neboť chtěl králi podat co nejrychleji zprávu o tom, co se

děje.

Jakmile prý se k Apriovi dostavil bez Amasia, nepustil ho král k slovu a ve hněvu poručil, aby

mu uřezali uši a nos. Když viděli ostatní Egypťané, kteří dosud stáli na jeho straně, že

nejvýznamnější muž z jejich středu je tak hanebně zohaven, na nic nečekali, přidali se ke

druhé straně a poddali se Amasiovi.

[163] I to se"Apriés dozvěděl; vyzbrojil tedy žoldnéřské vojsko a vypravil se proti

Egypťanům. Jako žoldnéře měl okolo sebe třicet tisíc Karů a Iónů. Královský palác měl v

městě Sais; byl to palác veliký a stál za zhlédnutí. Apriovo vojsko tedy táhlo proti Egypťanům

a Amasiovo proti cizincům. Setkali se u města Mómemíidy a hodlali změřit své síly.

[164] Mezi Egypťany je sedm společenských tříd: kněží, vojáci, pastevci skotu, pasáci vepřů,

obchodníci, tlumočníci a kormidelníci. Tolik je egyptských kast a jejich názvy jsou vzaty

podle jejich zaměstnání. Vojákům se říká Kalasiriové a Her-motybiové; pocházejí z níže

uvedených okresů. Celý Egypt je totiž rozdělen na okresy.

[165] Hermotybiové obývají okresy busirský, saiský, chemmitský, paprémský, ostrov

Prosópitis a polovinu okresu Nathó. Odtud tedy pocházejí Hermotybiové; když jich bylo

nejvíce, dosáhli počtu sto šedesáti tisíc. Nikdo z nich nezná žádné řemeslo, jsou určeni pouze

pro boj.

[166] Kalasiriům pak patří tyto další okresy: thébský, bubastský, afthitský, taniský,

mendéský, sebennytský, athribský, farbaithský, thmuiský, onufský, anysijský a myekforský;

tento okres je na ostrově naproti městu Bubas-tis. Tolik je okresů kalasirských; nejvyšší počet

jich byl dvě stě padesát tisíc mužů. Ani jim není dovoleno vykonávat nějaké řemeslo. Cvičí se

pouze v umění válečném a syn dědí své povolání po otci.

[167] Nedovedu dobře posoudit, zda i toto převzali Řekové od Egypťanů. Vidím totiž, že i

Thrákové, Skythové, Peršané, Lýdové a skoro všichni barbaři prokazují menší úctu

řemeslníkům a jejich potomkům nežli ostatním občanům; ty pak, kteří se od řemesla

osvobodili, považují za urozené, a nejvíce ctí ty, kdo se věnují umění válečnému. Tomu se

naučili všichni Řekové, a především Lakedaimonští; řemeslníků si nejméně váží Korinťané.

[168] Kromě kněží přísluší jen vojákům právo užívat dvanácti vybraných rolí a mají je

všichni daně prosté. Role měří na všech stranách po stu egyptských loket a egyptský loket je

stejně dlouhý jako samský. Toto právo přísluší všem bez rozdílu; dalších výhod se jim

dostává střídavě, takže je nikdy nemají titíž.

Každoročně tvořilo tisíc Kalasiriů a Hermotybiů královskou tělesnou stráž; ti dostávali

každodenně kromě polí na osobu pět min pečeného chleba, dvě miny hovězího masa a čtyři

arystéry vína. Takový byl příděl těch, kdo právě sloužili jako tělesná stráž.

[169] Když Apriés dorazil s žoldnéři k Mómemfidě a Amasis se tam s ním setkal se všemi

Egypťany, dali se do boje. Cizinci sice bojovali dobře, byli však počtem daleko slabší, a proto

podlehli. Apriés prý si myslel, že ho ani žádný z bohů nemůže z království sesadit, tak se

domníval, že sedí

pevně.

V boji byl ovšem poražen, zajat a odveden do města Sais, do paláce, který byl dříve jeho, nyní

však byl královským sídlem Amasiovým. Nějaký čas ho chovali v královském paláci a

Amasis s ním dobře zacházel. Nakonec mu však Egypťané vyčítali, že nejedná spravedlivě,

když živí jejich i svého největšího nepřítele, a tak jim ho vydal. Egypťané ho zardousili a

potom pohřbili do jeho otcovské hrobky, která je v posvátném okrsku Athénině blízko hlavní

svatyně, po levé straně,

když se vchází.

Uvnitř v posvátném obvodu pohřbívali Saiští všechny krále, kteří pocházeli z jejich krajiny. I

Amasiův náhrobek je v nádvoří toho chrámu, o něco dále od hlavní svatyně než hrobka

Apriova a jeho předků. Je to velká kamenná sloupová předsíň, vyzdobená sloupy v podobě

palmových stromů a jinými nákladnými ozdobami. Uvnitř předsíně je dvojitý portál a za ním

pohřební komora.

[170] V saiském posvátném obvodu Athénině je za chrámem podél celé stěny Athénina

chrámu i hrobka toho, jehož jméno nepovažuji za zbožné v této souvislosti vyslovit.* V

posvátném obvodu stojí také veliké kamenné obelisky a navazuje na něj jezírko ozdobené

kamennými okraji, vy zděnými pěkně do kruhu. Podle mého odhadu je tak veliké, jako tak

zvané kulaté jezírko na Délu.

[171] U tohoto jezírka provozují Egypťané v noci představení o jeho utrpení; říkají tomu

mystéria. Vím o nich více, jak jsou v podrobnostech uspořádána, ale raději o nich pomlčím.

Pomlčím i o svěcení svátku Démétřina, kterému říkají Řekové thesmoforia. Uvedu jen tolik,

kolik je o nich dovoleno říci. Tuto slavnost přinesly z Egypta Danaovy dcery a naučily ji

slavit ženy Pelasgů. Když později Dórové vypudili obyvatelstvo z celého Peloponnésu,

zanikla i tato slavnost. Zachovali ji pouze Arkádové, kteří zbyli z původních obyvatel

Peloponnésu a neodstěhovali se.

[172] Když byl Apriés takto svržen, stal se králem Amasis. Pocházel z kraje saiského, z města

jménem Siuf. Egypťané zprvu Amasia podceňovali a málo si ho vážili, protože byl původně

prostým občanem a z rodu nijak významného. Amasis však si je získal chytrým a velmi

obratným jednáním.

Kromě mnohých jiných cenných věcí měl také zlaté umyvadlo, v němž si jak on, tak i všichni

hodovníci pokaždé myli nohy. Toto umyvadlo dal rozbít a udělat z něho sochu nějakého

božstva, kterou dal postavit na nejpříhodnějším místě města: Egypťané k té soše chodili a

prokazovali jí velikou úctu.

Když Amasis viděl, co občané činí, svolal si Egypťany a vyložil jim, že socha byla udělána z

umývadla na nohy, do kterého dříve Egypťané dávívali a močili a umývali si v něm nohy; teď

však zeje nesmírně uctívají. Prohlásil, že jemu se vedlo stejně jako tomu umyvadlu; i když byl

dříve prostým občanem, je nyní králem. A vyzval je, aby mu prokazovali úctu a dbali jeho

rozkazů. Takovým způsobem Egypťany přivedl k tomu, že uznali za správné mu sloužit.

[173] Řídil se takovýmto pracovním pořádkem: zrána až do chvíle, kdy se plní tržiště, pilně

vyřizoval běžné vládní záležitosti. Potom pil a tropil si šprýmy ze svých spolustolov-níků a

choval se pošetile a žertovně. Jeho přátelé se nad tím mrzeli a vytýkali mu to řkouce:

"Nevedeš si, králi, správně, když trávíš Čas takovými nicotnými marnostmi. Měl bys

vznešeně sedět na vznešeném trůně a vyřizovat vládní záležitosti celý den. Tak by Egypťané

poznali, že jim vládne veliký muž, a ty bys měl lepší pověst. Nyní se nechováš nijak

královsky." Amasis jim odpověděl:

"Ti, kdo mají luky, napínají je, když jich potřebují použít, a když jich použili, zase je povolují.

Kdyby byly napjaty stále, praskly by, takže by jich v čas potřeby použít nemohli. A tak je

tomu i s uspořádáním práce člověka. Kdyby se chtěl neustále zabývat vážnými věcmi a

nepouštěl se zčásti do žertování, tu by se nepozorovaně stal bud bláznem, nebo hlupákem. Já

to vím, a proto čas dělím mezi obojí." Taková byla jeho odpověd přátelům.

[174] O Amasiovi se vypráví, že i jako prostý občan byl milovníkem pití a kratochvílí a že se

vážnými záležitostmi nezabýval. Kdykoli prý mu na pití a dobré bydlo pochyběly prostředky,

chodíval prý po městech a kradl. Ti, kdo tvrdili, že má jejich peníze, a on to zapíral, vodili ho

do nejbližší | věštírny. Častokrát býval od věštíren usvědčen, mnohokrát j však i obvinění

unikl. [

Když pak se stal králem, zařídil to tak, že se nestaral o chrá- l my těch bohů, kteří ho zprostili

obvinění, že je zloděj, a nedal nic na jejich výzdobu ani tam nechodil obětovat, neboť si

ničeho nezasluhovali, když dávali lživé věštby. Velice však se staral o chrámy těch bohů, kteří

ho usvědčovali, že zlodějem je, neboť to prý byli praví bohové a poskytovali neklamné

věštby.

[175] V Sais postavil Amasis nádhernou vstupní dvoraniifc k Athéninu chrámu, kterou

všechny daleko překonal jak c<|| do výšky a velikosti, tak i co do velikosti a nádhery kamenůf

I Dále tam postavil veliké kolosy a mužské sfingy velikých rozměrů a dal tam dopravit na

výzdobu i jiné kameny neobyčejných rozměrů. Dal je přivážet jednak z lomů u Memfidy, a ty,

které byly nadmíru veliké, z města Elefantiny, vzdáleného od města Sais dvacet dní plavby.

Čemu však se divím ze všeho nejvíce, je, že dal z Elefantiny přivézt síň vytesanou z jediného

kusu kamene. Doprava trvala tři roky; bylo k tomu určeno dva tisíce mužů a všichni byli

kormidelníci. Místnost byla zvenčí dlouhá jedenadvacet loket, široká Čtrnáct a vysoká osm.

To jsou vnější rozměry síně z jednoho kamene vytesané; naproti domu vnitřní délka činí

osmnáct loket a jeden pygón, šířka dvanáct loket a výška pět loket.

Síň leží vedle vchodu do chrámu. Dovnitř chrámu prý nebyla vtažena proto, že si její stavitel

stěžoval, jak mnoho času si vyžádala její doprava, a byl na práci rozzloben. Amasis si to vzal

k srdci a nedovolil ji už táhnout dále. Jiní lidé však říkají, že pod ní přišel o život jeden z těch,

kteří ji posunovali pákami, a z toho důvodu že ji nevtáhli dovnitř.

[176] I do všech jiných slavných chrámů věnoval Amasis díla velikostí pozoruhodná; tak

například na zádech ležícího kolosa v Memíidě před chrámem Héfaistovým, dlouhého

pětasedmdesát stop. Na témž podstavci stojí dva kolosy z aithi-opského kamene, každý o

výšce dvaceti stop, po obou stranách svatyně. Druhý kamenný kolos takové velikosti je v

městě Sais a je položen stejným způsobem, jako kolos v Memíidě. Amasis dal také postavit v

Memíidě chrám Isidě; je to chrám veliký a opravdu stojí za podívanou.

[177] Za vlády krále Amasia prý byl v Egyptě největší blahobyt, a to jak z toho, co dávala

řeka půdě, tak z toho, co dostávali od půdy lidé, a bylo prý v něm tehdy celkem dvacet tisíc

obydlených měst. Amasis ustanovil Egypťanům zákon, podle kterého musí každý Egypťan

bez rozdílu každoročně prokázat nomarchovi, čím se živí. Kdo tak neučiní ani neoznámí

spravedlivý původ peněz, z nichž žije, propadá smrti.

Athéňan Solón převzal tento zákon z Egypta a ustanovil jej Athéňanům, kteří se jím stále řídí,

neboť je to zákon, kterému nelze nic vytknout.

[178] Amasis se stal přítelem Řeků a prokazoval jim různé laskavosti. Tak také vykázal těm,

kdo do Egypta přišli, k obývání město Naukratis. Pokud se v Egyptě nechtěli usídlit a jen

přijížděli na lodích, věnoval jim pozemky na postavení oltářů a posvátných okrsků pro bohy.

Největší jejich posvátný okrsek, který je také nejznámější a nejvíce navštěvovaný, se jmenuje

Hellénion a postavila jej společným nákladem iónská města Ghios, Teós, Fókaia a

Klazomenai, dórská města Rhodos, Knidos, Halikarnéssos a Fasélis a z aiolských pouze

Mytiléné. Těm posvátný okrsek náleží a tato města také ustanovují dozorce pro přístavní

tržiště. Pokud si na to činí nárok jiná města, činí tak neoprávněně. Odděleně si postavili

Aiginští pro sebe posvátný okrsek Diův, Samští Héřin a Miléťané Apollónův.

[179] 2a starých časů byla Naukratis pro Egypt jediným obchodním přístavem a nebylo

žádného jiného. Jestliže někdo připlul do jiného z nilských ústí, musel přísahat, že se tam

dostal nechtě, a po vykonání přísahy odplout s lodí do ústí Kanóbského. Nebylo-li možno tam

odplout pro nepříznivé větry, bylo nutno převézt zboží bárkami po Deltě, až se dostalo do

Naukratidy. Takové měla Naukratis výsady.

[180] Když Amřiktyonové zadávali za tři sta talentů stavbu dnešního delfského chrámu

(chrám, který stál na tom místě předtím, sám od sebe vyhořel), připadla delfským úloha

opatřit čtvrtinu nákladů. Jezdili tedy po městech a sbírali dary a nemalou částku při tom

přivezli z Egypta. Amasis jim věnoval tisíc talentů kamence a Řekové sídlící v Egyptě dvacet

min.

[181] S Kyrenskými uzavřel Amasis přátelství a spojenectví. Rozhodl se také, že si od nich

vezme manželku, buď proto, že zatoužil po řecké ženě, nebo vůbec z přátelství ke Kyrén-

ským. Jedni říkají, že si vzal dceru Battovu, druzí Arkesiláovu a třetí dceru význačného

předáka občanů Kritobúla. Jmenovala se Ladiké. Když však s ní Amasis ulehl, nebyl schopný

s ní souložit, ačkoli s jinými ženami obcoval. Když se to stalo mnohokrát, pravil Amasis

Ladice:

"Tys mě, ženo, otrávila a nelze jinak, než abys zahynula horší smrtí než všechny jiné ženy!"

Ladiké to popírala, ale Amasis se nedal obměkčit. Proto se v duchu modlila k Afrodítě, že jí

pošle do Kyrény sochu, jestliže s ní bude té noci Amasis souložit a tím ona unikne neštěstí.

Ihned po modlitbě se s ní Amasis spojil a od té doby již s ní souložil pokaždé, když k ní

přišel; velice šiji potom zamiloval.

Ladiké svůj slib bohyni splnila. Dala zhotovit sochu a poslala ji do Kyrény. Až do mých časů

stála před městem Kyréné neporušena. Když se Kambýsés zmocnil Egypta a zvěděl, kdo je to

Ladiké, poslal ji bez úhony do Kyrény.

[182] Amasis posílal obětní dary i do Řecka; jednak pozlacenou sochu Athéninu a svou

vlastní namalovanou podobiznu do Kyrény, dále do Athénina chrámu v městě Lindu dvě

sochy kamenné a pozoruhodný plátěný krunýř, do Hé-řina chrámu na Samu dvě dřevěné

sochy sebe samého, které ještě za mých časů stály za dveřmi velkého chrámu. Na Samos

poslal dary kvůli pohostinnému přátelství, které ho vázalo s Polykratem, synem Aiakovým, do

Lindu nikoli z pohostinného přátelství, nýbrž proto, že prý Athénin chrám v Lindu daly

postavit dcery Danaovy, když tam přistály na útěku před syny Aigyptovými.

Takové dary obětoval bohům Amasis; také jako první z lidí dobyl Kypru a podmanil si jej,

takže odtamtud dostával poplatky.

DĚJIN HÉRODOTA

HALIKARNÉSSKÉHO

KNIHA TŘETÍ, NADEPSANÁ

Thaleia

[1] Proti tomuto Amasiovi se tedy Kambýsés, syn Kýrův, válečně vypravil. Kromě jiných

národů, nad nimiž vládl, vedl s sebou i řecké Ióny a Aioly. Příčinou války bylo toto:

Kambýsés poslal do Egypta hlasatele se žádostí o Amasiovu dceru. Poradil mu to jeden

Egypťan, protože měl na Amasia zlost. Ze všech egyptských lékařů totiž právě jeho odtrhl

Amasis od manželky a dítek a propůjčil do Persie, když Kýros po poslech žádal o nejlepšího

očního lékaře z Egypta. Proto se Egypťan hněval a svou radou přiměl Kambýsa k tomu, aby

požádal Amasia o ruku jeho dcery; vyhoví-li Amasis, ztratí dceru, nevyhoví-li, znepřátelí si

Kambýsa.

Amasis pohlížel na perskou moc s nepříjemnými obavami a nevěděl, zda má vyhovět nebo

odepřít. Věděl totiž dobře, že Kambýsés nechce jeho dceru za manželku, nýbrž za sou-ložnici.

Rozmýšlel se nad tím a učinil toto: Po dřívějším králi Apriovi zůstala dcera velice pěkného

vzrůstu a krásná; zbyla jediná z celého rodu a jmenovala se Nitétis. Tuto dívku dal Amasis

přistrojit do nádherných šatů a zlatých šperků a poslal ji do Persie, jako by to byla jeho dcera.

Když ji po čase Kambýsés uvítal a oslovil ji jménem otcovým, pravila mu dívka:

"Králi, ani nevíš, že tě Amasis oklamal. Nádherně mě vystrojil a poslal k tobě, jako by ti

dával svou dceru, ale já jsem po pravdě dcerou Apriovou, který byl jeho pánem, proti němuž

se on s Egypťany vzbouřil a zabil ho."

Tato slova a samotné obvinění v nich obsažené velice Kýrova syna Kambýsa proti Egyptu

rozhněvala. Tak věc líčí Peršané.

[2] Egypťané považují Kambýsa za svého rodáka, neboť tvrdí, že se narodil právě z té dcery

Apriovy. To Kýros prý totiž poslal k Amasiovi pro dceru, a nikoli Kambýsés. To ovšem

neříkají správně, vždyť přece vědí (a zná-li kdo vůbec dobře perské obyčeje, jsou to právě

Egypťané), že se podle zákona nemůže stát perským králem levoboček, když je tu zákonitý

syn, a dále že Kambýsés byl synem Kassandany, dcery Farnaspóvy z rodů Achaimenovců, a

že se nenarodil z Egypťanky. Překrucují dějiny, protože by chtěli tvrdit, že jsou s rodem

Kýrovým příbuzní; tak to je.

[3] Vypráví se také tato verze - já ji však nepovažuji za věrohodnou - že kterási Peršanka

přišla k ženám Kýrovým, a když spatřila vedle Kassandany její krásné a urostlé děti,

rozplývala se chválou a obdivem. Kýrova manželka Kassandané prý jí pravila:

"Ačkoli mám takové nádherné děti, přece mnou Kýros pohrdá a prokazuje úctu té, kterou

získal z Egypta." Pronesla to v nevoli nad Nitétis a její starší syn Kambýsés se ozval:

"Proto, matko, až dorostu v muže, převrátím celý Egypt naruby."

To prý řekl, když mu bylo asi deset let, a ženy nad tím užasly. Kambýsés to podržel v paměti,

a když se stal mužem a zdědil království, uspořádal proti Egyptu válečnou výpravu.

[4] Při této výpravě se stala i následující příhoda. V námezdném vojsku Amasiově sloužil muž

původem z Hali-karnéssu jménem Fanés, který měl bystrý rozum a dobře se vyznal ve věcech

válečných. Tento Fanés se pro cosi na Amasia hněval a uprchl na lodi z Egypta; chtěl se

dostat do styku s Kambýsem. Protože zastával v pomocných sborech významné postavení a

byl velmi přesně zpraven o poměrech v Egyptě, dal ho Amasis pronásledovat a chtěl ho za

každou cenu dostat. K pronásledování vyslal za ním na válečné lodi nejvěrnějšího ze svých

kleštěnců. Ten ho sice dostihl v Lykii, přesto však ho nepřivedl zpátky do Egypta, ač ho zajal.

Fanés ho chytrostí překonal; opil své stráže a unikl k Peršanům.

Když se Kambýsés chystal vyrazit proti Egyptu a byl na rozpacích, kudy výpravu vést, jak

přejít bez vodou poušť, přišel k němu Fanés, vylíčil mu celkovou Amasiovu situaci a vyložil

mu, kudy má táhnout. Poradil mu, aby poslal ke králi Arábie posly se žádostí o povolení

bezpečného průchodu.

6* [5] Cesta do Egypta je totiž možná jen přes jeho území. Od Foinikie až po hranice města

Kadytis se táhne území syrských Palestinců. Od města Kadytis, které tuším je jen o málo

menší než Sardy, patří přímořská obchodní střediska až po město Iénysos králi arabskému, od

Iénysu pak zase Sýrům až po jezero Serbónis, podél kterého se táhne k moři pohoří Kasijské.

U jezera Serbónis, v němž se podle pověsti ukryl Tyfón, začíná již Egypt. Území mezi

městem Iénysos, Kasij-ským pohořím a jezerem Serbónis je úplně bez vody. Je to území

nemalé, cesta přes ně trvá tři dni.

[6] Nyní povím něco, čeho si všiml málokdo z lidí, kteří se plaví do Egypta na lodích. Z

celého Řecka a dále i z Foinikie se do Egypta vozí dvakrát ročně hliněné džbány plné vína, a

přece v Egyptě nelze téměř spatřit jediný prázdný vinný džbán, člověk by se ptal, kam se u

všech všudy poděly? I to vysvětlím. Povinností každého představeného obce je, sebrat

všechny džbány ve svém městě a odvézt je do Mem-fidy. Obyvatelé Memfidy mají za úkol

džbány naplnit vodou a dopravit je do syrské pouště. Tím způsobem se nové džbány, v Egyptě

vyprázdněné, dostávají ke starým do Sýrie.

[7] Takovým způsobem vybavili vstupní cestu do Egypta Peršané, zaopatřivše ji popsaným

způsobem dostatkem vody, a to hned, jak Egypta dobyli. V té době však tam vody nebylo, a

proto Kambýsés uposlechl rady halikarnésského přítele, poslal posly k arabskému králi a na

požádání dosáhl bezpečného průchodu, když mu dal záruky a zároveň je od něho přijal.

[8] Arabové snad nejvíce ze všech lidí ctí přátelské svazky. Uzavírají je tak, že se mezi dva,

kteří chtějí přátelství uzavřít, postaví třetí muž a ostrým kamenem jim nařízne dlaně podél

palců, potom vezme z obou plástů po niti a potře krví sedm kamenů ležících mezi nimi;

přitom vzývá Dionýsa a Uranii. Když je obřad skončen, tu ten, kdo přátelství uzavřel,

doporučuje cizince (nebo i soukmenovce, pokud přátelství uzavřel s ním) péči svých přátel a

ti považují za správné uzavřený přátelský svazek ctít.

Z bohů uznávají jen Dionýsa a Uranii a tvrdí, že si vlasy stříhají stejným způsobem jako sám

Dionýsos; stříhají si je kolem dokola a i na spáncích. Dionýsovi říkají Orotal a Uranii Alilat.

[9] Když arabský král uzavřel přátelství s posly Kambý-sovými, připravil se tak, že dal

naplnit vodou měchy z velbloudí kůže a naložil je na všechny živé velbloudy, které měl,

potom vytáhl do pouště a čekal tam na Kambýsovo vojsko. Toto vylíčení je pravděpodobnější

z těch, která se vypravují; sluší se však zmínit ještě o líčení méně pravděpodobném, protože

se o něm také mluví. V Arábii je veliká řeka jménem Korys; vlévá se do Rudého moře. Od

této řeky prý arabský král vedl až do pouště dlouhé potrubí, sešité z hovězích a jiných kozí, a

tím prý vedl vodu do velikých cisteren, které dal v poušti vykopat, aby se v nich voda

uchovala. Od řeky do pouště je plných dvanáct dní cesty a vodu prý vedl potrubím na tři

místa.

[10] Psamménitos, syn Amasiův, tábořil u Pélúsijského ústí Nilu a čekal na Kambýsa. Amasia

totiž už Kambýsés svou výpravou proti Egyptu nezastihl naživu; Amasis zemřel po

čtyřiačtyřicetiletém kralování, za kterého se mu nepřihodilo nic příliš nepříjemného. Po smrti

byl nabalzamován a pohřben v chrámovém obvodu v hrobce, kterou sám vybudoval.

V době, kdy Egyptu vládl Psamménitos, syn Amasiův, se Egypťanům přihodil obrovský div.

Pršelo v egyptských Thé-bách, kde nepršelo nikdy předtím ani potom až do mých časů, jak

vypravují sami Thébané. V Horním Egyptě vůbec nikdy neprší, ale tenkrát v Thébách mžilo.

[11] Když Peršané přešli poušť a utábořili se naproti Egypťanům, aby se s nimi utkali, tehdy

zchystaly proti Fa-novi žoldnéřské sbory egyptského krále - byli to Řekové a Karové -

hroznou věc. Byli na něj rozhněváni, že přivedl proti Egyptu cizí vojsko. Fanés zanechal v

Egyptě své děti; ty přivedli do tábora a před zraky otcovými postavili mezi obě vojska

měsidlo. Potom přiváděli jedno dítě po druhém a nad měsidlem je zabíjeli. Když je pobili

všechny, nalili do měsidla víno a vodu a všichni příslušníci pomocných sborů se napili. Potom

se dali do boje. Strhla se tuhá bitva a z obou stran padlo mnoho lidí, až se Egypťané dali na

útěk.

[12] Tamní domorodci mě upozornili na veliký div, který jsem spatřil. Kosti bojovníků, kteří

v té bitvě padli na obou stranách, byly nasypány odděleně na hromadách, a to zvlášť kosti

Peršanů, jak byli padlí hned zpočátku odděleni, a na jiném místě kosti Egypťanů. Lebky

Peršanů jsou tak tenké, že je člověk prorazí, hodí-li po nich jen jediným kaménkem, kdežto

lebky Egypťanů jsou zase tak silné, zeje sotva lze kamenem rozbít. Příčinou toho prý je - a

tomu jsem snadno uvěřil -, že si Egypťané od dětských let hlavy stříhají a kost vlivem slunce

sílí. Proto také neplesati. Mezi Egypťany člověk spatří nejméně plešatých ze všech lidí na

světě. Z té příčiny tedy mají lebky silné.

Peršané mají lebky tenké, protože od počátku svého života žijí ve stínu a nosí plstěné

klobouky. Viděl jsem, že je tomu tak. Něco podobného jsem spatřil v Paprémis na kostech

těch, kdo padli s Achaimenem, synem Dareiovým, když je pobil Libyjec Inarós.

[13] Když Egypťané v bitvě podlehli, prchali beze všeho pořádku. Uzavřeli se v Memfidě a

Kambýsés poslal proti proudu řeky mytilénskou lod s perským hlasatelem, a vyzýval

Egypťany ke kapitulaci. Ti však, jakmile spatřili, že loď do Memfidy připlouvá, vyhrnuli se

houfně z hradeb, loď zničili, posádku rozsápali na kusy a přinesli dovnitř hradeb. Potom byli

Egypťané obléháni a po čase se poddali.

Jejich sousedé Libyjci se z obavy, aby se jim nestalo totéž co Egypťanům, vzdali bez boje,

dali si uložit poplatek a poslali dary. Stejně učinili i Kyrénští a Barkajští, obávajíce se téhož

jako Libyjci. Dary od Libyjců přijal Kambýsés milostivě, kdežto od Kyrénských s

rozmrzením; tuším že proto, že byly nevalné, Kyrénští totiž poslali jen pět min stříbra. Popadl

je a vlastní rukou je rozdal mezi vojáky.

[14] Desátý den potom, co dobyl hradeb Memfidy, dal Kambýsés postavit egyptského krále

Psamménita (vládl šest měsíců) na potupu spolu s jinými Egypťany na předměstí a zkoušel

sílu jeho ducha. Dal obléci jeho dceru do šatu otro-kyně a poslal ji s vědrem pro vodu. Spolu s

ní poslal ve stejném oděvu i jiné dívky, které vybral z předních rodin. Když dívky s křikem a

pláčem míjely své otce, tu jejich otcové vzkřikli a dali se do nářku, když viděli své děti

potupené, Psamménitos však, jakmile spatřil, oč jde, sklonil hlavu k zemi.

Když se dívky s vodou vrátily, poslal Kambýsés jeho syna s dvěma tisíci Egypťany stejného

věku, svázané lanem okolo šíje a s uzdami v ústech. Vedli je, aby na nich vykonali pomstu za

ony Mytiléňany, kteří zahynuli v Memfidě jako posádka lodi; královští soudcové totiž

rozhodli, že za každého muže má zahynout deset předních Egypťanů. Když je Psamménitos

spatřil a pochopil, že jeho syna vedou na smrt, učinil totéž, jako když šlo o jeho dceru, ačkoli

statní Egypťané okolo něho bědovali a hrozně naříkali.

Když mladí Egypťané přešli, přihodilo se, že šel mimo Psamménita, syna Amasiova, a

Egypťany, kteří s ním dleli na předměstí, jeden z jeho soustolovníků, člověk již dosti starý,

kterého vypudili z jeho majetku a neměl nic, leda co mívají žebráci, a žebral u vojáků.

Jakmile ho Psamménitos spatřil, hlasitě zaplakal, zavolal svého druha jménem a bil se do

hlavy. Byli tam pochopitelně také strážci, kteří oznamovali Kambýsovi všechno, co dělal

Psamménitos, kdykoli šel někdo kolem. Kambýsés se nad tím podivil a po poslu se ho dal

ptát:

"Král Kambýsés se tě, Psamménite, dává ptát, proč ses ani neozval ani nezaplakal, když jsi

spatřil svou dceru pokořenou a syna kráčejícího na smrt, kdežto žebrákovi, který s tebou není

vůbec příbuzný, jak se král dozvěděl od jiných lidí, jsi čest prokázal?"

Na tuto otázku Psamménitos odpověděl:

"Synu Kýrův, neštěstí mé rodiny bylo větší, než abych pro ně mohl zaplakat. Je však hoden

slz smutek mého druha, který z nadbytku a blahobytu přichází na prahu stáří k žebrácké holi."

Když odpověd donesli Kambýsovi, shledával, že je to dobře řečeno. Egypťané dodávají, že

zaslzel i Kroisos, neboť i on následoval Kambýsa na výpravě do Egypta, zaslzeli i přítomní

Peršané a i sám Kambýsés pocítil trochu lítosti. Proto hned nařídil, aby Psamménitova syna

propustili z počtu těch, kdo měli být popraveni, a Psamménita aby z předměstí k němu

přivedli.

[15] Syna ovšem už poslové nezastihli naživu, protože byl popraven první, Psamménita však

ke Kambýsovi přivedli. Od té doby žil nadále u jeho dvora a nedalo se mu žádné násilí.

Kdyby se byl dovedl zdržet protiperských piklů, byl by možná dostal Egypt zpátky jako jeho

místodržitel, neboť Peršané mívají obvykle v úctě syny králů, a i když se otcové proti nim

bouří, přesto odevzdávají vládu zase jejich synům.

Že tak běžně činí, se dá usuzovat z mnohých událostí, například i z toho, jak dostal syn

libyjského Inara Thannyrás, vládu, kterou vykonával jeho otec, nebo z případu Amyrta-iova

syna Pausiria; i ten obdržel vládu po otci. A přece nezpůsobil Peršanům nikdo více nesnází

než Inarós a Amyrtaios.

Psamménitos chystal převrat a dostalo se mu patřičné odplaty. Byl přistižen, jak Egypťany

vyzývá ke vzpouře; jakmile to Kambýsés odhalil, musel Psamménitos vypít býčí krev* a

ihned zemřel. Takový byl jeho konec.

[16] Z Memfidy přešel Kambýsés do města Sais a tam vykonal, co měl v úmyslu. Jakmile

vstoupil do Amasiova paláce, ihned rozkázal vynést Amasiovu mrtvolu z hrobky ven, a když

se tak stalo, dal ji bičovat, vytrhat jí vlasy a bodat bodci a všelikými jinými způsoby zhanobit.

Když se tím Peršané již unavili, neboť mrtvola byla balzamována, odolávala a vůbec se

nerozpadla, rozkázal ji Kambýsés spálit. Tím dal rozkaz bezbožný, neboť Peršané považují

oheň za boha. Spalovat mrtvoly není v obyčeji nikde u žádných lidí, u Peršanů pak proto, že

prý není spravedlivé předkládat bohu jako potravu mrtvého člověka. Egypťané považují oheň

za živočicha, který sežere všechno, čeho se zmocní, a když se svou kořistí nasytí, umírá spolu

s tím, co pohltil. Nikde u nich není v obyčeji dávat mrtvé zvířatům a právě proto je balzamují,

aby pohřbenou mrtvolu nesežrali červi.

Kambýsés tedy nařídil něco, co není v obyčeji u jedněch ani u druhých. Egypťané ovšem

tvrdí, že se to nestalo Amasio-vi, nýbrž jinému Egypťanu stejného s ním věku, a Peršané

mysleli, že zhanobují Amasia. Amasis prý se totiž dozvěděl z výroku věštírny, co se má s ním

po smrti stát, a učinil proti tomu opatření. Mrtvolu člověka, kterého později Peršané zbičovali,

dal po jeho smrti pohřbít u brány uvnitř své hrobky a svému synu přikázal, aby jeho pochoval

v nejzazším koutě. Amasiův rozkaz o pohřbu a o onom člověku však myslím není původní,

spíše jen Egypťané tak přehánějí.

[17] Potom si Kambýsés usmyslel podniknout tři válečné výpravy: proti Karthagiňanům, proti

Ammónským a proti dlouhověkým Aithiopům, kteří sídlí u jižního libyjského moře. Proti

Karthagincům se rozhodl poslat válečné loďstvo, proti Ammónským část pěchoty a k

Aithiopům nejprve zvědy, aby prohlédli sluneční stůl, který prý u nich je, zda je to pravda, a

kromě toho všechno ostatní. Údajně nesli dary pro jejich krále.

[18] Sluneční stůl prý vypadá tak, že je to louka na předměstí, plná uvařeného masa ze všech

možných čtvernožců. Ti, kdo zastávají mezi občany úřední hodnosti, kladou maso v noci vždy

na louku a ve dne pak hoduje, kdo přijde a má chuť. Domorodci tvrdí, že země sama ty věci

ze sebe vydává. Takový prý je ten sluneční stůl.

[19] Jakmile se Kambýsés rozhodl vyslat zvědy, ihned poslal do Elefantiny pro ty z

Ichthyofagů, kteří znají aithiop-ský jazyk. Mezitím co pro ně poslové šli, vydal rozkaz, aby se

válečné loďstvo vypravilo proti Karthagině. Foiničané však to odmítli učinit, prý jsou vázáni

velikými přísahami a bylo by od nich bezbožné, kdyby se válečně vypravili proti svým

synům.*

Když Foiničané nechtěli, nebyl ostatek vojska dostatečně silný. Tak unikli Karthagiňané

perskému otroctví. Kambýsés neuznal za vhodné použít proti Foiničanům násilí, protože se

Peršanům poddali sami a celé válečné loďstvo se rekrutovalo z nich. I Kyperští se Peršanům

poddali a táhli s nimi proti Egyptu.

[20] Když přišli Ichthyofagové z Elefantiny ke Kambý-sovi, poslal je k Aithiopům a uložil

jim, co mají vyřídit. Jako dary nesli purpurový plášť, zlatý řetězový náhrdelník, náramky,

alabastrovou nádobu s myrhou a sud palmového vína.

Tito Aithiopové, k nimž Kambýsés posílal, prý jsou největší a nejkrásnější ze všech lidí. Také

prý se řídí jinými obyčeji, rozdílnými od ostatních lidí, jako například o hodnosti královské.

Koho ze svého středu uznají za největšího a kdo má podle své velikosti také sílu, toho

považují za hodná, aby jim kraloval.

[21] Když přišli Ichthyofagové k těmto lidem, odevzdali jejich králi dary a pravili:

"Perský král Kambýsés se chce stát tvým přítelem a uzavřít s tebou pohostinné přátelství.

Proto nás poslal, abychom s tebou promluvili, a dává ti tyto dary, z jejichž užívání se sám

velice radoval."

Aithiop pochopil, že přišli jako zvědové, a odpověděl jim:

"Perský král vás neposlal s dary, protože si klade za velkou čest stát se mým pohostinným

přítelem, ani vy nemluvíte?; pravdu, neboť jste přišli zhlédnout mou říši, ani není Kam*v

býses mužem spravedlivým. Kdyby byl spravedlivý, nebyl byjí| zatoužil po jiné zemi nežli po

své a nebyl by přiváděl do otroč* | tví lidi, kteří se proti němu ničím neprovinili. Odevzdejte

mu l tento luk a vyřidte mu tato slova: ,Král Aithiopů radí králi Peršanů, aby přitáhl proti

dlouhověkým Aithiopům s přesilou, až Peršané takhle snadno napnou tak veliké luky. Do té

doby však ať děkuje bohům, že synům Aithiopů ani ne-,, napadá, aby si ke své zemi dobyli

ještě nějaké další'." t |

[22] Po těchto slovech luk povolil a odevzdal jej přícho-; zim. Potom vzal do ruky purpurový

plášť a ptal se, co to je a jak je to uděláno. Ichthyofagové pověděli pravdu o purpuru a o

barvení, on však prohlásil, že ti lidé jsou podvodníci a podvodný je i jejich šat. Další otázku

položil, když vzal do ruky zlatý řetězový náhrdelník a náramky. Ichthyofagové mu vylíčili

nádheru šperků, ale král se zasmál a pravil, že myslel, že to jsou pouta, a že u nich jsou pouta

silnější. Do třetice se zeptal na myrhu. Když mu vyložili, jak se dělá a jak se s ní maže,

vyslovil se stejně jako o plášti. Když pak přišel k vínu a uslyšel, jak se vyrábí, byl tím

nápojem velmi potěšen a ptal se, co perský král jí a jak nejdéle Peršané žijí. Ichthyofagové

odpověděli, že král jí chléb, a vylíčili mu, jak pšenice roste; dodali, že nejdelší věk, jaký může

člověk očekávat, je osmdesát let. K tomu Aithiop odpověděl, že se vůbec nediví, že žijí tak

krátce, když se živí hnojem. Nemohli by ani tak dlouho žít, kdyby se nezotavovali nápojem.

Při těch slovech ukázal Ichthyofagům na víno. Po té stránce prý jsou oni na tom hůře nežli

Peršané.

[23] Ichthyofagové se pak ptali krále na délku života a na způsob životosprávy Aithiopů. Král

odpověděl, že jich většina žije až sto dvacet let, a někteří i déle, a že jedí vařené maso a pijí

mléko. Když se zvědové nad tím počtem let podivovali, zavedl je k pramenu, a když se v něm

vykoupali, stala se jejich pleť lesklejší, jako by v něm byl olej. Voda ve studánce voněla po

fialkách a byla tak lehká, jak říkali zvědové, že na ní nemohlo nic plavat, ani dřevo, ani látky

lehčí než dřevo; všechno padalo ke dnu. Mají-li vodu opravdu takovou, jak se vypráví, pak by

ona byla příčinou jejich dlouhověkosti, protože jí používají ke všemu.

Když odcházeli od pramene, zavedl je král do mužského vězení, kde byli všichni spoutáni

zlatými pouty. U těchto Aithiopů je bronz ze všeho nejvzácnější a nejváženější. Když

prohlédli vězení, prohlédli si také onen takzvaný sluneční stůl.

[24] Nakonec si prohlédli i jejich rakve, které prý se zhotovují z křišťálu*. Když mrtvého

vysuší, ať již tak jako Egypťané, nebo nějak jinak, obalí ho celého sádrou a pomalují, přičemž

se snaží co možná vystihnout jeho podobu, a potom okolo něho postaví dutý sloup z křišťálu.

Toho mají mnoho, kopou jej a je snadno opracovatelný. Mrtvý je uvnitř sloupu, je ho vidět a

nevydává žádný nelibý zápach ani neskýtá jinak ošklivý pohled. Vše je na něm vidět jako na

každé mrtvole. Rok mají nejbližší příbuzní sloupy v domě a přinášejí jim prvotiny a jiné oběti.

Potom je vynášejí a stavějí okolo města.

[25] Když si zvědové všechno prohlédli, vrátili se. Jakmile všechno o těch věcech vypověděli,

zmocnil se Kambýsa hněv a vytrhl na výpravu proti Aithiopům, aniž vydal rozkaz k

přichystání jakýchkoli zásob potravin a aniž uvážil, že hodlá táhnout do nejzazších končin

země. Vydal se na výpravu jako nepříčetný šílenec, jakmile Ichthyofagy vyslechl. Rekům,

které měl u sebe, nařídil, aby zůstali, veškerou pěchotu však vzal s sebou.

Když na pochodu dorazil do Théb, oddělil z vojska asi padesát tisíc mužů a těm uložil, aby

podrobili Ammóňany a tamní věštírnu Diovu aby zapálili. S ostatním vojskem táhl proti

Aithiopům. Dříve však, nežli urazilo vojsko pětinu cesty, došly jim veškeré zásoby potravin a

po zásobách přicházeli i o tažná dobytčata, protože je pojídali. Kdyby byl po tom všem

Kambýsés změnil své úmysly a odvedl vojsko zpátky, byl by přes svou počáteční chybu

zůstal člověkem moudrým. On však na nic nebral zřetel a stále táhl kupředu. Dokud mohli

vojáci brát, co poskytovala země, živili se trávou, ale když přišli do písčin, provedli někteří z

nich hroznou věc. Vylosovali ze svého středu jednoho z deseti a snědli ho. Když se o tom

Kambýsés dozvěděl, zalekl se vzájemného pojídání, upustil od výpravy do Aithiopie a táhl

nazpátek. Vrátil se do Théb, ztrativ velkou část svého vojska. Z Théb se pak odebral dolů do

Memfidy a propustil Řeky, aby mohli odplout domů.

[26] Tak dopadla výprava proti Aithiopům. O té části vojska, která byla poslána na výpravu

proti Ammóňanům, a pochodovala po odchodu z Théb pod vedením průvodců, je známo, že

dorazila do města Oasis, ve kterém sídlí Samští, pocházející z aischriónské íyly. Jsou vzdáleni

od Théb sedm denních pochodů písčinami a řecky se to místo jmenuje Ostrov blažených.

Až do tohoto místa prý se vojsko dostalo, dále však o nich nedovede říci nikdo nic leda to, co

praví Ammóňané a ti, kdo to od nich slyšeli. Vojsko totiž k Ammóňanům nedorazilo ani se

nevrátilo. Ammónští vypravují, že když vojsko šlo proti nim písečnou pouští z města Oasis a

bylo již asi uprostřed mezi nimi a Oasou, strhl se, právě když snídali, prudký a mohutný jižní

vítr, který s sebou nesl spousty písku a zasypal je. Tím způsobem zmizeli. Takový byl podle

Ammóňanů osud této výpravy.

[27] Když se Kambýsés vracel do Memfidy, zjevil se Egypťanům Apis, jemuž Řekové říkají

Epafos. Hned jak se objevil, oblékli se Egypťané do svých nejkrásnějších oděvů a oddávali se

radosti. Když Kambýsés spatřil počínání Egypťanů, byl zcela přesvědčen, že tak činí z radosti

nad jeho nezdarem; povolal si memfidské místodržící, a když k němu přišli, ptal se jich, proč

nic takového Egypťané nedělali dříve, dokud on byl v Memfidě, a proč tak činí teď, když se

vrátil, ztrativ velkou část svého vojska.

Oni pravili, že se jim zjevil bůh, který se obvykle objevuje jen málokdy, a když se objeví, tu

se všichni Egypťané radují a oslavují. Kambýsés to vyslechl a řekl jim, že lžou a jako lháře je

dal potrestat smrtí.

[28] Po popravě si dal zavolat k sobě opět kněze. Ti mu řekli totéž a on prohlásil, že se

přesvědčí, zda přišel k Egypťanům nějaký hmatatelný bůh. Po těch slovech poručil kně-žím,

aby Apise přivedli. Oni tedy odešli, aby ho přivedli. Apis čili Epafos je tele z krávy, která již

nesmí do svého břicha přijmout plod. Egypťané říkají, že na krávu sestupuje z nebe paprsek a

z toho paprsku že se zrodí Apis. Tele nazývané Apis má tyto známky; je černé, na čele má

čtverhrannou bílou skvrnu, na zádech skvrnu v podobě orla, v ocase dvojité chlupy a pod

jazykem skaraba*.

[29] Když kněží Apise přivedli, tu Kambýsés, jak byl trochu prudký, vytrhl dýku, a chtěje

bodnout Apise do břicha, zasáhl kýtu. Zasmál se a řekl kněžím:

"Vy hlupáci, copak jsou bohové takoví - z masa a krve - a pociťují bodnutí železem? Tento

bůh je opravdu Egypťanů hoden! Přece si ze mne nebudete beztrestně tropit šašky!"

Po těchto slovech nařídil svým lidem, aby kněze zbičovali a aby popravili každého Egypťana,

kterého zastihnou při oslavě. Tak Egypťanům slavnost skončila, kněží byli potrestáni a Apis,

poraněný na kýtě, pošel v chrámě, kde ho uložili. Když na tu ránu zašel, pochovali ho kněží

tajně, aby se o tom Kambýsés nedověděl.

[30] Pro tento nespravedlivý čin upadl Kambýsés v šílenství, jak vypravují Egypťané; byl

ostatně nepříčetný i předtím. Prvního zločinu se dopustil proti svému bratru Smerdi-sovi,

který pocházel z téhož otce i matky jako on. Odeslal ho z Egypta do Persie ze závisti, protože

on jediný z Peršanů natáhl asi na dva prsty luk, který přinesli Ichthyofagové od Aithiopů. Z

ostatních Peršanů to nedokázal nikdo.

Když tedy Smerdis odešel do Persie, měl Kambýsés sen. Zdálo se mu, že k němu přišel posel

z Persie a oznámil mu, že na královském trůnu sedí Smerdis a hlavou se dotýká nebe.

Kambýsés se z toho začal obávat o svůj osud, aby ho jeho bratr nezabil a nezmocnil se vlády.

Proto poslal do Persie Préxaspa, což byl jeho nejvěrnější Peršan, aby Smerdise zabil.

Préxaspés přišel do Sus a zabil ho, podle některých na lovu, kam ho vylákal, podle jiných ho

utopil v Rudém moři, kam ho zavedl.

[31] To prý byl první Kambýsův zločin. Druhý spáchal na své sestře, kterou si přivedl s sebou

do Egypta jako manželku. Byla jeho sestrou po obou rodičích. Oženil se s ní takto (předtím

totiž neměli Peršané vůbec ve zvyku se ženit se svými sestrami): Zamiloval se do jedné ze

svých sester a chtěl si ji potom vzít za ženu. Věděl, že hodlá učinit věc neobvyklou, i dal si

zavolat královské soudce a ptal se jich, zda je nějaký zákon, který dovoluje se oženit se

sestrou, když tak někdo chce učinit.

Královskými soudci se stávají vybraní mužové z Peršanů a zůstávají jimi až do smrti nebo až

do doby, kdy jsou přistiženi při nějaké nespravedlivosti; rozsuzují Peršanům pře, vykládají

otcovské zákony a na nich všechno záleží. Na Kambýsovu otázku odpověděli, jak jim kázala

spravedlnost i bezpečnost, že nenacházejí žádný zákon, který dovoluje bratrovi se oženit se

sestrou, ale že našli zákon, podle kterého je perskému králi dovoleno dělat, cokoli chce. Tím

způsobem zákon neporušili, i když se Kambýsa báli, aby pro dodržování zákona nezahynuli,

našli mu však na pomoc zákon jiný, když se se sestrami oženit chtěl.

Tehdy se Kambýsés oženil s tou, kterou miloval. Po krátkém čase však si vzal i druhou sestru.

Mladší z nich s ním šla do Egypta a tu zabil.

[32] O její smrti kolují dvě pověsti, stejně jako o smrti Smerdisově. Řekové vypravují, že

Kambýsés seštval proti sobě lvíče a štěně a se ženou zápasu přihlížel. Když štěně podléhalo,

tu přetrhlo jiné štěně - jeho bratr - svá pouta a přispělo mu na pomoc. Když byla štěňata dvě,

lvíče přemohla. Kambýsovi se ta podívaná líbila, jeho manželka však sedíc vedle něho

zaslzela. Kambýsés si toho všiml a ptal se jí, proč pláče, a ona odpověděla, zeji pohnulo k

slzám, když viděla, jak přispělo štěně bratrovi na pomoc. Vzpomněla prý si na Smer<-dise a

uvědomila si, že Kambýsovi nemá kdo přijít na pomoc/ Podle Řeků prý ji Kambýsés pro tento

výrok zahubil. i

Egypťané však tvrdí, že jednou seděli spolu u stolu a žena vzala do ruky hlávku salátu, otrhala

z ní listy a ptala se svého muže, zda je krásnější hlávka oškubaná nebo plná. Kambýsés

odpověděl, že plná, a ona mu na to řekla:

"Tys však napodobil takovou hlávku, když jsi oškubal rod Kýrův."

Kambýsés se rozzuřil, skočil jí na těhotné břicho a ona při potratu zemřela.

[33] Takovým způsobem běsnil Kambýsés proti členům svého rodu, ať už toho příčinou byl

Apis, nebo něco jiného, neboť lidem se přiházívají rozličná neštěstí. Tvrdí se, že byl

Kambýsés od narození těžce nemocen nemocí, kterou někteří lidé nazývají svatou. Nebylo

tedy nic divného, že ani duch nebyl zdráv, když tělo trpělo těžkou nemocí.

[34] I proti jiným Peršanům se dopouštěl šílených skutků. Řekl prý jednou Préxaspovi,

kterého si velice vážil a který mu přináší val zprávy (jeho syn byl Kambýsovým číšníkem a i

to byla hodnost nemalá), pravil prý mu:

"Préxaspe, za jakého člověka mě považují Peršané, jaké řeči o mně mluví?"

Préxaspés odpověděl:

"Ve všem tě, pane, velice chválí, ale říkají, že se příliš oddáváš pití vína."

To mu řekl o smýšlení Peršanů, Kambýsés se však rozvzteklil a odvětil:

"Peršané tedy říkají, že piji příliš mnoho vína, a proto blázním a nemám zdravý rozum? Jejich

dřívější řeči tedy nebyly pravdivé!"

Kdysi předtím totiž seděl pohromadě s Peršany a s Kroisem a ptal se jich, jakým mužem se

jim jeví ve srovnání s otcem. Odpověděli, že je lepší než jeho otec, neboť má všechno, co měl

on, a k tomu získal Egypt a moře. To pravili Peršané, přítomnému Kroisovi se však úsudek

nelíbil a řekl Kambýsovi:

"Mně se zdá, synu Kýrův, že se otci nevyrovnáš, neboť nemáš takového syna, jakého on po

sobě zanechal."

Kambýsa ten výrok potěšil a chválil Kroisův úsudek.

[35] Na to si Kambýsés vzpomněl a pravil hněvivě Préxaspovi:

"Přesvědč se sám, zda mluví Peršané pravdu, či zda jsou blázni oni, když to říkají. Zasáhnu-li

tvého syna, který stojí přede dveřmi, šípem přímo do srdce, ukáže se, že jsou řeči Peršanů

plané. Ghybím-li, pak řekni, že mají Peršané pravdu a že já nemám zdravý rozum."

Po těchto slovech prý napjal luk a po chlapci střelil. Když chlapec padl, nařídil ho rozříznout

a prohlédnout ránu. Shledalo se, že šíp vězí v srdci. Kambýsés se zaradoval a pravil

chlapcovu otci se smíchem:

"Dokázal jsem ti, Préxaspe, že nešílím a že jsou blázni Peršané. Řekni mi, viděls někdy

někoho tak přesně střílet z luku?"

Préxaspés prý viděl, že ten člověk není při smyslech, a z obavy o vlastní bezpečnost

odpověděl:

"Myslím, pane, že by ani bůh tak krásně nestřelil!"

Takový zločin spáchal tehdy. Jindy zase dal bez jakékoli příčiny chytit dvanáct mužů,

rovných předním Peršanům, a zakopat je zaživa až po hlavy.

[36] Když si takto počínal, uznal Lýd Kroisos za vhodné napomenout ho těmito slovy:

"Nepoddávej se, králi, ve všem svému věku a své vášni, ovládej se a bud zdrženlivý! Je dobré

být prozřetelný a je moudré být opatrný. Ty však dáváš pobíjet své poddané, které jsi uvěznil

bez jakékoli vážné příčiny, a zabíjíš i děti. Budeš-li takto jednat často, dej pozor, aby se proti

tobě Peršané nevzbouřili. Tvůj otec Kýros mi důtklivě uložil, abych tě káral a radil ti to, co

shledám dobrým."

Takovou radu mu dával a projevoval při tom oddanost. Kambýsés odpověděl:

"Ty se mi dokonce odvažuješ radit, ty, který jsi tak báječně spravoval svou vlast a který jsi tak

výtečně poradil mému otci, aby překročil řeku Araxés a šel proti Massagetům, ačkoli oni

chtěli přejít na naše území! Sebe jsi zničil, protože jsi byl špatným předákem své vlasti, zničil

jsi Kýra, protože tě poslechl! To ti přijde draho, už dávno jsem proti tobě potřeboval najít

nějakou záminku!"

Po těchto slovech popadl luk, aby ho zastřelil, Kroisos však vyskočil a vyběhl ven. Když ho

Kambýsés nemohl zastřelit, nařídil svým služebníkům, aby ho chytili a usmrtili. Sluhové znali

jeho způsoby, a proto Kroisa ukryli. Uvažovali tak, že ho vyvedou z úkrytu, pakliže to

Kambýsa bude mrzet a bude se po něm shánět, a že dostanou odměnu za to, že ho zachovali

naživu; nebude-li to Kambýsa mrzet a po Kroisovi ne-zatouží, teprve potom že ho usmrtí.

Kambýsés zatoužil po Kroisovi nedlouho potom, a když se to sluhové dozvěděli, oznámili

mu, že je živ. Kambýsés prohlásil, že má stejnou radost jako Kroisos z toho, že Kroisos zůstal

naživu, že však nezůstanou bez trestu ti, kdo ho zachránili, neboť je dá popravit. A učinil tak.

[37] Takových šílených skutků proti Peršanům i spojencům se Kambýsés dopustil za svého

pobytu v Memfidě mnoho. I staré hroby si dával otvírat a prohlížel si nebožtíky. Mimo jiné

přišel i do chrámu Héfaistova a velice se vysmíval soše bohově. Héfaistova socha se totiž

velmi podobá foinickým Pataikům, které si Foiničané připevňují na přídě svých válečných

lodí. Kdo je neviděl, tomu povím jak vypadají: jsou to sochy zpodobující trpaslíky.

Vnikl také do svatyně Kabeirů, do které nesmí kromě kněze vstupovat nikdo. Jejich sochy

dokonce i zapálil, když si z nich dosyta natropil šašky. I tyto sochy se podobají Héfaistovi;

jsou prý to jeho děti.

[38] Z toho všeho je tedy jasné, že bylo Kambýsovo šílenství veliké, neboť jinak by se byl

nepokoušel vysmívat se posvátným věcem a obyčejům. Kdyby totiž předložil někdo všem

lidem všechny obyčeje a přikázal jim, aby z nich vybrali obyčeje nejkrásnější, tu by asi po

zevrubné prohlídce každý zvolil obyčeje své. Každý národ takto pokládá své vlastní í obyčeje

za nejlepší ze všech. Není tedy pravděpodobné, že by si z takových věcí mohl tropit smích

někdo jiný než šílenec.

Že tak smýšlejí o svých obyčejích všichni lidé, je možno doložit mnohými důkazy. Jeden z

nich je i tento: Dareios si dal za své vlády zavolat Řeky, kteří byli u jeho dvora, a ptal se jich,

za jakou cenu by chtěli pojídat maso svých mrtvých otců; oni odpověděli, že by tak neučinili

za žádnou cenu. Potom si dal Dareios zavolat několik Indů z kmene Kalatiů, kteří své rodiče

pojídají, a v přítomnosti Reků, kteří pomocí tlumočníka rozuměli, o čem se mluví, se jich ptal,

za jakou cenu by dovolili, aby jejich otcové po smrti byli spáleni. Oni vzkřikli velikým

hlasem a vyzývali ho, aby se nerouhal. Tak tomu je s obyčeji a myslím, že správně pravil v

básni Pinda-ros, že zvyk je králem všech.

[39] V době, kdy táhl Kambýsés proti Egyptu, podnikli také Lakedaimonští válečnou výpravu

proti Samu a proti Polykratovi, synu Aiakovu, který se Samu zmocnil povstáním. Polykratés

původně rozdělil stát na tři díly a dvěma podělil své bratry Pantagnóta a Sylosónta.

Pantagnóta později zabil, mladšího Sylosónta vypudil a zmocnil se Samu celého. Když jej měl

ve své moci, uzavřel pohostinné přátelství s egyptským králem Amasiem. Posílal mu dary a

jiné od něho dostával. V krátkém čase nato Polykratoya moc vzrostla a byla vyhlášená po

Iónii i po ostatním Řecku. Kamkoli s vojskem zamířil, všude se mu dobře dařilo. Měl sto

padesátiveslic a tisíc lučištníků. Plenil a loupil všude bez rozdílu. Říkával, že se příteli spíše

zavděčí, když mu vrátí, co mu vzal, než kdyby mu nic nevzal. Dobyl mnohých ostrovů a i

mnohých měst na pevnině. Mimo jiné v námořní bitvě porazil a zajal i celé vojsko Lesbanů,

když pluli na pomoc Miléťanům. Ti pak v poutech kopali příkop kolem dokola hradeb města

Samu.

[40] Veliké štěstí Polykratovo však nezůstalo asi Amasiovi utajeno, nýbrž působilo mu

starosti. Když se Polykratovo štěstí ještě stupňovalo, napsal mu tento dopis a poslal jej na

Samos:

"Amasis vzkazuje Polykratovi toto: Je příjemné dozvídat se, že se dobře daří příteli,

spojenému s námi svazkem pohostinného přátelství. Mně však se tvé velké štěstí nelíbí,

protože vím, že božstvo je závistivé. Proto si tak trochu přeji pro sebe - a i pro ty, jejichž osud

mi leží na srdci - abych měl v něčem štěstí a v něčem zase neúspěch a trávil tak svůj věk se

střídavým zdarem, než abych měl štěstí ve všem. Neslyšel jsem ani z pověsti o nikom, kdo by

byl neskončil špatně a úplně na dně, když měl štěstí ve všem. Poslechni mě tedy a učiň proti

svému štěstí toto: uvaž, které věci si nejvíce ceníš a čeho ztráta by tvou duši nejvíce zabolela,

a zahoď to takovým způsobem, aby se to již nikdy nedostalo do lidských rukou. Nebudou-li

se potom střídat úspěchy s nezdary, pomáhej si tak, jak ti radím."

[41] Když si to Polykratés přečetl a uvážil, že mu Amasis radí dobře, hledal nějaký klenot,

jehož ztráta by jeho duši co nejvíce zarmoutila. Po bedlivé úvaze si uvědomil, že nosí ve

zlatém prstenu zasazenou pečeť vyřezávanou ze smaragdu, í dílo Theodora, syna Téleklova ze

Samu. Rozhodl se, zeji za*I hodí. Naplnil padesátiveslici mužstvem, vstoupil na ni a*

rozkázal vyplout na širé moře. Když byl daleko od ostrova, stáhl před očima všech účastníků

plavby pečetní prsten z prstu a hodil jej do moře. Po tomto činu plul zpátky, a když přišel

domů, rmoutil se nad tou ztrátou.

[42] Pátého či šestého dne poté se stalo, že jakýsi rybář chytil velikou a krásnou rybu a

usoudil, že by ji měl dát Polykratovi darem. Přinesl ji tedy ke dvoru a pravil, že chce být

předveden k Polykratovi. Podařilo se mu to, rybu mu odevzdal a pravil:

"Chytil jsem ji, králi, ale nepokládal jsem za vhodné nést ji na trh, i když se živím prací svých

rukou. Zdálo se mi, že je hodná tebe a tvé panovnické moci. Proto ti ji přináším a dávám."

Pólykrata jeho slova potěšila a odpověděl:

"Velice dobře jsi učinil a náleží ti dvojí dík, za tvá slova i za dar. Proto tě zveme k obědu."

Rybář si na tom velice zakládal a šel domů. Když však sluhové rybu rozřezali, našli v jejím

břiše Polykratův pečetní prsten. Jakmile jej spatřili, vzali jej a s velikou radostí jej nesli

Polykratovi; když mu pečetní prsten dávali, vypravovali mu, jakým způsobem jej našli.

Polykrata napadlo, že je to řízení boží, a vypsal v dopise všechno, co učinil a co se mu

přihodilo, a poslal dopis do Egypta.

[43] Amasis si přečetl Polykratův dopis a pochopil, že není v lidských možnostech odvrátit od

jiného člověka, co se mu stát má, a že Polykratés neskončí dobře, když má štěstí ve všem a

když nachází i to, co zahodil. Poslal na Samos hlasatele a prohlásil, že ruší pohostinné

přátelství. Učinil to proto, aby neměl v duši bolest nad Polykratem jako pohostinným

přítelem, až ho stihne hrozné a veliké neštěstí.

[44] Proti tomuto ve všem šťastnému Polykratovi táhli Lakedaimonští do boje. Povolali si je

na pomoc Samští, kteří později založili Kydónii na Krétě. Polykratés však poslal ke

Kambýsovi, synu Kýrovu, který sbíral vojsko proti Egyptu, a požádal ho, aby i k němu na

Samos poslal posla se žádostí o vojenskou pomoc. Kambýsés to vyslechl a ochotně na Samos

poslal; žádal Polykrata, aby mu poslal na pomoc proti Egyptu válečné loďstvo. Polykratés

vybral z občanů ty, které nejvíce podezříval ze vzbouřeneckých úmyslů, a odeslal je na

čtyřiceti válečných lodích. Kambýsovi vzkázal, že je nemá posílat zpátky.

[45] Někteří tvrdí, že Polykratem odesílaní Samští do Egypta nedorazili; když prý připluli k

ostrovu Karpathu, uradili se, že už nehodlají plout dále. Jiní praví, že do Egypta přišli, ale že

odtamtud uprchli, ačkoli byli hlídáni. Když pluli zpátky na Samos, vypravil se jim Polykratés

s loďmi naproti a podstoupil s nimi bitvu. Vracející se zvítězili, vystoupili na ostrov, ale byli v

bitvě na souši poraženi, a proto odpluli do Lakedaimonu.

Vyskytují se však i lidé, kteří tvrdí, že Samští, kteří se vrátili z Egypta, Polykrata porazili, ale

myslím, že toto tvrzení není správné. Nebyli by přece potřebovali volat na pomoc

Lakedaimonské, kdyby byli sami stačili Polykrata zmoci. Kromě toho přece také dá rozum, že

ten, kdo měl velké množství námezdných žoldnéřů a domácích lučištníků, nemohl podlehnout

vracejícím se Samským, kterých bylo málo. Nadto Polykratés shromáždil do doků ženy a děti

těch občanů, kteří byli na jeho straně, a byl připraven, že je spálí i s doky, kdyby ho zradili ve

prospěch navrátilců.

[46] Když přišli Polykratem vyhnaní Samští do Sparty, předstoupili před vládnoucí úředníky a

mluvili mnoho, protože mnoho žádali. Po slyšení prvního dne jim úředníci odpověděli, že již

zapomněli, co jim poslové řekli na začátku, a konci že nerozumějí. Samští tedy před ně

předstoupili podruhé, přinesli pytel na chleba a neřekli nic jiného, než že v pytli chybí chléb.

Úředníci jim odpověděli, že bylo zbytečné, co udělali s pytlem na chleba; nicméně se usnesli,

že jim pomohou.

[47] I vykonali Lakedaimonští potřebné přípravy a vytáhli proti Samu. Samští říkají, že tak

učinili na oplátku za dobrodiní, neboť jim Samští dříve pomohli lodmi proti Mes-sénským.

Lakedaimonští však praví, že by se byli nevypravili Samským na pomoc kvůli jejich prosbám,

jako spíše proto, že se chtěli pomstít za uloupení nádoby, kterou vezli Kroisovi, a pancíře,

který jim poslal darem egyptský král Amasis. Pancíř uloupili Samští rok před nádobou; byl

plátěný, byly na něm vyšity četné podoby zvířat a byl zdoben zlatem a bavlnou. Co však na

něm zasluhovalo nejvíce obdivu, byly šňůry na přivazování. Pancíř byl lehký a měl šňůr tři sta

šedesát, všechny pěkně zřetelné. Druhý takový pancíř je i ten, který věnoval Amasis Athéně

na Lindu.

[48] Nastávajícího tažení proti Samu se ochotně zúčastnili také Korintští. I vůči nim se Samští

dopustili křivdy, a to tři generace před tímto válečným tažením, ve stejné době, kdy došlo k

uloupení nádoby. Periandros, syn Kypselův, poslal tři sta synů předních mužů z Kerkýry do

Sard k Alyat-tovi, aby byli vykleštěni. Když však Korinťané, kteří chlapce odváželi, přibyli

na Samos, dozvěděli se Samští, proč je vezou do Sard. Nejprve chlapce poučili, aby se chytili

chrámu Arte-midina, potom dbali na to, aby nebyli prosebníci od chrámu odvlečeni.

Korinťané však nedávali chlapcům žádnou potravu, proto uspořádali Samští slavnost, kterou

slaví od té doby dodnes stejným způsobem. Po dobu, kdy chlapci dleli u nich jako prosebníci,

pořádali na začátku noci tance dívek i jinochů a zavedli obyčej přinášet s sebou k tanci pečivo

ze sézamu a medu, aby je mohli kerkyrští chlapci uchvátit a tak získat potravu. To se dalo tak

dlouho, dokud korintští strážci chlapce nenechali být a neodešli. Samští pak chlapce odvezli

na Kerkýru.

[49] Kdyby se byli po smrti Periandrově Korintští s Ker-kyrskými smířili, nebyli by se asi z té

příčiny účastnili válečné výpravy proti Samu. Jsou však s nimi stále na štíru od té doby, kdy

ostrov osídlili. A proto také měli Korintští zlost na Samské. Příčinou toho, proč poslal

Periandros vybrané syny předních Kerkýřanů do Sard k vykleštěni, byla pomsta; Kerkyrští se

totiž první proti němu dopustili zpupných činů.

[50] Periandros zabil svou manželku Melissu a k tomuto neštěstí se mu přidružilo ještě další.

Z Melissy měl dva syny, jednoho starého sedmnáct a druhého osmnáct let. Jejich děd z

matčiny strany, Proklés, který byl samovládcem v Epidau-ru, si pro ně poslal a přátelsky se k

nim měl, jak se slušelo, protože to byli synové jeho dcery. Když je od sebe propouštěl a

vypravoval je na cestu, řekl jim:

"Víte-li pak, chlapci, kdo zabil vaši matku?"

Starší z nich si tohoto výroku nepovšiml; mladšího však, který se jmenovl Lykofrón, ta slova

zabolela tolik, že po návratu do Korinta otce jako vraha matčina ani neoslovil, s otcem

nemluvil a na otázky nedával žádnou odpověď. Nakonec se na něho Periandros rozhněval a

vyhnal ho z domu.

[51] Vyhnav ho, vyzvídal na starším synovi, co s nimi děd hovořil. Starší syn mu vylíčil, jak

je děd přátelsky přijal, ale nevzpomněl si na slova, která jim říkal Proklés při loučení, protože

si je nezapamatoval. Periandros však pravil, že není možné, aby jim děd byl něco

nenapovídal, a vyptával se vytrvale dále. Syn si pak vzpomněl a řekl i to. Periandros si to

zapamatoval, a protože nechtěl dát najevo žádnou měkkost, posílal posly k těm, u nichž dlel

jeho vyhnaný syn, a zakazoval jim, aby ho přijímali do domu. Jakmile vyhnanec přišel do

jiného domu, byl i tam odehnán od prahu, protože Periandros vyhrožoval těm, kdo by ho

přijali, a nařizoval ho zahnat. Vyháněn chodil Lykofrón do dalších domů přátel; protože to byl

syn Periandrův, přijímali ho, i když se báli.

[52] Posléze dal Periandros vyhlásit, že kdokoli syna přijme do domu nebo s ním promluví,

zaplatí pokutu Apollónovi, a určil, jak velikou. Po té vyhlášce nikdo nechtěl s Lykofrónem

mluvit ani ho do domu přijmout. Nadto ani on sám nepovažoval za správné pokoušet se o

zakázané; prodléval tedy ve sloupořadích a povaloval se tam. Čtvrtého dne ho spatřil

Periandros sešlého špínou a hladem a bylo mu ho líto. Upustil od hněvu, přistoupil k němu a

pravil:

"Synu, co je lepší, to, jak se máš nyní, nebo převzít samo-vládu a statky, které teď mám já, za

to, že budeš otci po vůli? Jsi můj syn a král bohatého Korinta a zvolil sis život žebráka. Stavíš

se na odpor a hněv chováš proti tomu, vůči němuž se to nejméně sluší. Stalo-li se nějaké

neštěstí, pro které se na mě hněváš, stalo se mně a já na něm mám největší podíl, protože jsem

sám ty věci provedl. Víš ted, oč je lepší, když ti lidé závidí, než když tě litují, a také, co to

znamená chovat hněv vůči rodičům a lidem mocnějším; proto se vrať domů."

Takovými slovy se ho snažil Periandros získat, Lykofrón však otci odpověděl jen, že musí

zaplatit posvátnou pokutu bohu, protože se s ním dal do řeči. Periandros poznal, že synova

zloba je houževnatá a nezdolná, a odeslal ho lodí pryč na Kerkýru, neboť i ta byla pod jeho

vládou. Odeslav ho vypravil se válečně proti svému tchánu Proklovi jako hlavnímu viníku

svého neštěstí; Epidauru dobyl a zmocnil se i samotného Prokla živého.

[53] Po čase Periandros zestárl a docházel k poznání, že už není schopen dohlížet na své

záležitosti a spravovat je. Proto poslal na Kerkýru a vyzýval Lykofróna, aby se ujal vlády. U

staršího syna viděl, že není vlády schopen, připadal mu příliš lenivý. Lykofrón však neuznal

posla ani za hodná odpovědi. Periandros však na mladíkovi lpěl a znovu k němu poslal jeho

sestru, svou dceru, neboť se domníval, zeji spíše poslechne. Ona přišla a pravila:

"Hochu, chceš raději, aby vláda připadla jiným a otcův majetek aby byl rozchvácen, než abys

přišel a ujal se ho sám? Pojd domů a přestaň sám sebe trestat. Pýcha je pošetilá věc, nechtěj

hojit zlo zlem. Mnozí lidé dávají přednost slušnosti před spravedlností a mnozí také hledajíce

dědictví matčino ztratili dědictví otcovo. Samovláda je věc vratká, mnozí po ní touží, a on už

je stár a věkem sešlý. Nedávej jiným statky, které jsou tvé."

Tak k němu mluvila nejlákavějšími slovy, jak ji otec navedl, Lykofrón však odpověděl, že za

žádných okolností do Korinta nepřijde, dokud uslyší, že je otec ještě živ.

Dcera to otci vyřídila a Periandros poslal hlasatele do třetice, že chce sám přejít na Kerkýru, a

Lykofróna vyzýval, aby přišel do Korinta a stal se jeho nástupcem ve vládě.

Syn za těchto podmínek souhlasil a Periandros se tedy vypravoval na Kerkýru, kdežto syn do

Korinta. Kerkyrští se však o tom dozvěděli, a aby jim do země nepřišel Periandros, mladíka

zabili. Za to se Periandros Kerkyrským mstil.

[54] Lakedaimonští přišli s velikým vojskem a Samos obléhali. Při útoku na ohrazené bašty,

stojící na straně k moři, vnikli na předměstí, ale když přišel na pomoc sám Polykratés se

silným oddílem, byli zase zatlačeni. Naproti tomu u horní bašty, která stála na hřebeni kopce,

učinili žoldnéři spolu s četnými Samskými výpad; krátký čas Lakedaimonským odolávali a

potom utekli nazpátek. Lakedaimonští se vrhli za nimi a pobíjeli je.

[55] Kdyby se byli přítomní Lakedaimonští toho dne vyrovnali Archiovi a Lykópovi, byli by

Samu dobyli. Pouze Archiás a Lykópés totiž vnikli spolu s utíkajícími Samskými dovnitř

hradeb, byla jim však uzavřena cesta nazpátek a v městě Samu padli.

S třetím potomkem tohoto Archia, s dalším Archiou, synem Samia, syna Archiova, jsem se

sám setkal v Pitané, neboť z tohoto spartského městečka pocházel. Ze všech cizinců si nejvíce

vážil Samských a říkal, že jeho otec dostal jméno Samios, protože jeho děd Archiás padl

statečně na Samu. Samských si vážil proto, že pohřbili jeho děda na veřejné útraty.

[56] Když trvalo obležení Samu čtyřicet dní a vývoj události nepostupoval kupředu, odtáhli

Lakedaimonští na Peloponnésos. Koluje i nedoložená pověst, podle které dal Polykratés

narazit množství domácích mincí z olova, dal je pozlatit a dal prý jim je. Oni prý přijali a

odtáhli. To byla první válečná výprava, kterou podnikli Dórové z Lakedai-monu do Asie.

[57] Ti ze Samských, kteří válčili proti Polykratovi, když se Lakedaimonští chystali je opustit,

sami také odpluli na ostrov Sifnos; potřebovali totiž peníze. Moc obyvatelů Sifnu v té době

byla v rozkvětu a byli nejbohatší z ostrovanů, protože měli na ostrově zlaté a stříbrné doly, a

to tak bohaté, že z desetiny jejich výtěžku zbudovali v Delfech pokladnici, která se vyrovná

nejbohatším. Vyzískané peníze si mezi sebe každoročně rozdělovali. Když zbudovali

pokladnici, požádali o věštbu, zda jejich nynější blahobyt potrvá dlouhou dobu. Pýthia jim

vydala tuto věštbu:

"Jakmile v Sifnu radnice zazáří bélostnou barvou stejné jak tr&šté lem, tu rozumný muí nechť

se chrání před vojskem dřeveným, stejné i před jeho vyslancem rudým*1

Tržiště a radnice na Sifnu byly tehdy zdobeny parským mramorem*.

[58] Této věštbě obyvatelé Sifnu neporozuměli ani hned tehdy, ani když přišli Samští. Jakmile

totiž Samští dorazili k Sifnu, poslali jednu lod s vyslanci do města. Lodi pak byly odedávna

natírány červeným suříkem, a to bylo ono, co Pýthia obyvatelům Sifnu předpověděla, když je

vyzývala, aby se střežili před dřeveným vojskem a před rudým hlasatelem.

Když poslové přišli, žádali, aby obyvatelé Sifnu půjčili Sam-ským deset talentů. Obyvatelé

Sifnu však odmítli půjčit, a tak jim Samští zpustošili pozemky. Hned jak se to dozvěděli,

přišli obyvatelé ze Sifnu na pomoc, utkali se se Samskými, byli poraženi a mnohým z nich

byla odříznuta cesta do města. Od těch potom Samští vynutili sto talentů.

[59] Od Hermionských převzali za peníze ostrov Hydréu u Peloponnésu a svěřili jej do správy

Troizénským. Sami pak založili Kydónii na Krétě, ačkoli za tím účelem nevypluli; chtěli totiž

z ostrova vypudit Zakynthské. V Kydónii zůstali pět let a dařilo se jim dobře, takže zbudovali

chrámy, které dnes v Kydónii stojí, i chrám Artemidy Diktyny.

V šestém roce je v námořní bitvě porazili Aiginští a spolu s Kréťany je uvrhli do otroctví.

Přídě jejich lodí, na nichž byly podoby kanců, odřezali a obětovali v Athénině chrámu na

Aigině; učinili tak proto, že měli na Samské zlost. Předtím totiž za samského krále Amfikrata

se Samští vypravili válečně proti Aigině a způsobili Aiginským mnoho škod, ač i sami dost

utrpěli. To byla tedy příčina.

[60] U Samských jsem prodlel déle, protože zbudovali tři díla, která jsou největší v celém

Řecku. Skrze kopec, vysoký asi sto padesát sáhů, vykopali zdola tunel s ústím na obou

stranách. Délka tunelu je sedm stadií, výška a šířka po osmi stopách. V celé jeho délce je

vykopán příkop, hluboký dvacet loket a široký tři stopy, kterým se potrubím vede voda z

mocného pramene do města. Stavitelem tunelu byl Naustrofův syn Eupalinos z Megary. To je

jedno ze tří děl; druhé je hráz v moři okolo přístavu, postavená v hloubce dvaceti sáhů a

dlouhá víc než dvě stadia. Třetí, co vykonali, je stavba největšího chrámu ze všech, které

známe. Jeho prvním stavitelem byl domácí člověk, Rhoikos, syn Fileův. Kvůli těmto věcem

jsem se u Samských zdržel déle.

[61] Zatímco Kýrův syn Kambýsés prodléval a šílel v Egyptě, povstali proti němu dva bratři

mágové, z nichž jednomu zanechal Kambýsés na starosti svůj královský palác. Ten se

vzbouřil, když se dozvěděl, jak se tají smrt Smerdisova, takže jen málo Peršanů o ní ví a

většina je toho domnění, zeje naživu. Na tom základě zosnoval spiknutí a pokusil se získat

královskou moc.

Měl bratra, o němž jsem se zmínil, že povstal spolu s ním, a ten se vzezřením velice podobal

Smerdisovi, synu Kýrovu, kterého Kambýsés jako svého bratra dal zavraždit. Podobal se tedy

Smerdisovi a měl i stejné jméno Smerdis. Tohoto muže mág Patizeithés přemluvil, že mu

všechno sám zařídí, a posadil ho na královský trůn. Potom rozeslal hlasatele na všechny

strany a jednoho také do Egypta, aby oznámil vojsku, že mají nadále být poslušni Smerdise,

syna Kýrova, a nikoli Kambýsa.

[62] Hlasatelé to tedy rozhlašovali a ovšem také ten který byl poslán do Egypta. Zastihl

Kambýsa s vojskem v syrských Agbatanech; postavil se uprostřed vojska a provolával, co mu

mág uložil. Kambýsés volání hlasatelovo uslyšel, uvěřil, zeje to pravda a že ho tedy Préxaspés

zradil, neboť toho poslal, aby Smerdise zabil, a on to neučinil. Pohlédl na Pré-xaspa a pravil:

"Takhle jsi, Préxaspe, vykonal úkol, který jsem ti uložil?"

Préxaspés odpověděl:

"Pane, není pravda, že proti tobě tvůj bratr Smerdis povstal, ani že ti s tím mužem vzejde

jakýkoli spor. Sám jsem vykonal, co jsi mi přikázal, a vlastníma rukama jsem ho pohřbil.

Jestliže mrtví vstávají z hrobů, pak očekávej, že se proti tobě vzbouří i médský Astyagés. Je-li

však řád věcí nezměněn, pak se od toho člověka nemáš čeho obávat. Myslím, že bychom měli

toho hlasatele dohonit a podrobit ho výslechu, od koho nám přichází hlásat, abychom

poslouchali krále Smerdise."

[63] Po těchto Préxaspových slovech, která se Kambýsovi zalíbila, dali hlasatele stíhat a on

přišel zpátky. Když se vrátil, zeptal se ho Préxaspés:

"Ty říkáš, člověče, že přicházíš jako posel od Smerdise, syna Kýrova. Pověz nám ted pravdu a

nic se ti nestane. Nařizoval ti to Smerdis sám osobně, nebo jen někdo z jeho sluhů?"

Hlasatel odpověděl:

"Smerdise, syna Kýrova, jsem nespatřil od té doby, kdy vytáhl král Kambýsés do Egypta.

Příkaz mi dal mág, kterého ustanovil Kambýsés správcem svého paláce, a pravil, že Kýrův

syn Smerdis mi ukládá, abych vám to vyřídil."

Tak pravil hlasatel a nelhal ani slovem. Kambýsés na to řekl:

"Tys vykonal, Préxaspe, jako řádný muž, co ti bylo rozkázáno, a jsi prost obvinění. Kdo by

však mohl být ten Per-šan, který proti mně povstal a přivlastnil si Smerdisovo jméno?"

"Myslím, že chápu, co se stalo, králi," odvětil Préxaspés, "vzbouřenci jsou mágové, a to ten,

kterému jsi zanechal na starosti svůj palác, Patizeithés, a jeho bratr Smerdis."

[64] Jakmile zaslechl Kambýsés Smerdisovo jméno, udeřila ho pravda těchto slov i onoho

snu, v němž se mu zdálo, že mu kdosi oznamuje, že Smerdis sedí na královském trůnu a

hlavou se dotýká nebes. Pochopil, že svého bratra zahubil zbůhdarma, a Smerdise oplakával.

Když ho oplakal a projevil dostatek bolesti nad celým tím neštěstím, skočil na koně, protože

měl v úmyslu táhnout proti mágovi co nejrychleji do Sus. Jak na koně vyskakoval, upadla mu

hlavice pochvy meče a obnažený meč ho bodl do stehna. Rána byla na tom místě, na kterém

před časem poranil egyptského boha Apise.

Protože došel k názoru, že rána je smrtelná, ptal se, jak se jmenuje tamní město. Řekli mu, že

Agbatana. A již před časem dostal Kambýsés věštbu z města Butó, že svůj život skončí v

Agbatanech. On si ovšem myslel, že zemře jako stařec v Agbatanech médských, v nichž bylo

sídlo veškeré jeho vlády, věštba však měla zřejmě na mysli Agbatany syrské.

Když se tedy na svůj dotaz dozvěděl jméno toho města, tu nabyl rozvahy, poděšen neštěstím,

jehož původcem byl mág, i ranou, pochopil smysl věštby a pravil:

"Je souzeno, aby zde Kambýsés, syn Kýrův, zemřel."

[65] V tu chvíli řekl jen tolik. Asi za dvacet dní si da poslat pro nejvznešenější z přítomných

Peršanů a řekl jim:

"Peršané, dolehla na mne nutnost vyjevit vám to, co jsem ze všech věcí nejvíce skrýval. Když

jsem byl v Egyptě, měl jsem ve spánku vidění - kéž bych je byl nikdy nespatřil! - Zdálo se mi,

že ke mně přišel posel z domova a oznámil mi, že na královském trůnu sedí Smerdis a hlavou

se dotýká nebes. Dostal jsem strach, aby mě bratr nezbavil vlády, a jednal jsem rychleji, než

bylo moudré. Není v lidské moci odvrátit to, co se má stát. Já však jako pošetilec jsem poslal

Préxaspa do Sus, aby Smerdise zabil. Po vykonání takového zločinu jsem žil beze strachu a

vůbec mi nepřišlo na mysl, že by se kdy proti mně po smrti Smerdisově mohl pozdvihnout

jiný člověk. Úplně jsem se minul s tím, co se stát mělo, bez potřeby jsem se stal bratrovrahem,

a přesto královskou moc ztrácím. Neboť to byl mág Smerdis, o němž mi božstvo ve vidění

předpovídalo, že proti mně povstane. Čin byl tedy vykonán a vězte, že Kýrův syn Smerdis již

nežije. Vaším královstvím vládnou mágové, a to ten, kterého jsem zanechal jako správce

svého paláce, a jeho bratr Smerdis. Ten pak, jehož by nejvíce bylo třeba, aby pomstil

pohanění, jehož se mi od mágů dostalo, ten již je mrtev, protože byl hříšně odsouzen k smrti

svými nejbližšími příbuznými. Ten tedy už není naživu, a proto mi, Peršané, nastává druhá

nezbytnost, abych vám uložil, co si přeji, aby se stalo, neboť umírám. Dovolávaje se bohů

království ukládám vám, a to vám všem, zejména pak těm z Achai-menovců, kteří jsou zde

přítomni, abyste nestrpěli, aby nadvláda zase přešla na Médy. Jestliže ji získali lstí, lstí jim ji

odejměte, pakli ji dosáhli nějakým násilím, mocí a silou ji zase zachraňte. Učiníte-li tak, pak

nechť vám země nosí plody a ženy i stáda rodí potomstvo jako lidem po všechen čas

svobodným. Jestliže vládu nezachráníte nebo se o to ani nepokusíte, pak vám přeji, aby se

vám dostalo pravého opaku, a k tomu každému z Peršanů stejný konec, jaký stihl mě."

Po těchto slovech Kambýsés oplakával vše, co v životě udělal.

[66] Když pak Peršané viděli, že se král rozplakal, roz-trhávali si všichni šaty na těle a

oddávali se velikému bědování. Protože se kost zanítila a stehno propadlo hnilobě, sklátila

potom nemoc Kambýsa, syna Kýrova, po vládě trvající celkem sedm let a pět měsíců.

Nezůstavil po sobě ani mužské, ani ženské potomky. Přítomné Peršany zachvátila veliká

nedůvěra, že by moc měli v rukou mágové. Domnívali se, že to, co řekl Kambýsés o smrti

Smerdisově, řekl jen proto, aby je oklamal, aby pozdvihl do boje proti Smerdisovi celý perský

národ.

[67] Mysleli si tedy, že je králem Smerdis, syn Kýrův, neboť i Préxaspés tvrdošíjně zapíral, že

by byl Smerdise zabil. Vždyť bylo pro něj po smrti Kambýsově nebezpečné říkat, že zabil

syna Kýrova vlastní rukou.

Kraloval tedy mág po smrti Kambýsově bez obav, opíraje se o jmenovce Kýrova syna

Smerdise. Vládl sedm měsíců, které chyběly Kambýsovi k doplnění osmi let vlády. Za tu

dobu prokázal všem poddaným veliká dobrodiní, takže se po jeho smrti stýskalo všem lidem v

Asii, kromě Peršanů. Rozeslal posly všem národům, jimž vládl, a vyhlásil, že jsou všichni na

tři roky osvobozeni od vojenské služby a od daní. To vyhlásil, hned jak se ujal vlády.

[68] Pravda o něm vyšla najevo v osmém měsíci takovýmto způsobem:

Otanés byl syn Farnaspův a rodem i majetkem se vyrovnal nejpřednějšímu z Peršanů. Tento

Otanés první pojal proti mágovi podezření, že není Smerdisem, synem Kýrovým, nýbrž tím,

jímž vskutku je. Usuzoval podle toho, že Smerdis nevycházel z hradu a nevolal k sobě nikoho

z vznešených Peršanů. Jakmile pojal podezření, jednal. Kambýsés míval za ženu jeho dceru,

která se jmenovala Faidymé; právě tu měl tehdy mág a obcoval s ní a se všemi ostatními

Kambýsovými ženami. I poslal Otanés k této své dceři a vyzvídal, s kým jeho dcera spává,

zda se Smerdisem, synem Kýrovým, či s někým jiným. Ona mu vzkázala, že to neví; nikdy

totiž Kýrova syna Smerdise neviděla ani neví, kdo s ní vlastně spává. I poslal k ní Otanés

znovu posla se vzkazem:

,,Neznáš-li sama Smerdise, syna Kýrova, zeptej se Atossy, s kým to obcuje ona a ty, ona

přece určitě svého bratra zná." Nato dcera vzkázala zpátky:

"Nemohu promluvit ani s Atossou, ani s žádnou jinou z žen, které tu se mnou bydlí, neboť

jakmile se královské vlády ujal tento člověk, ať už je to kdokoli, rozptýlil nás a umístil

každou jinam."

[69] Když to Otanés uslyšel, bylo mu to tím nápadnější. Poslal k ní tedy třetí vzkaz tohoto

znění:

"Jsi, dcero, z dobrého rodu, a proto je třeba, abys na sebe vzala nebezpečí, které ti káže

podstoupit tvůj otec. Není-li to Smerdis, syn Kýrův, nýbrž ten, za koho já ho mám, pak nesmí

uniknout trestu za to, že s tebou spává a že má v rukou vládu nad Peršany; musí to odpykat.

Učiň nyní toto: Až s tebou bude spát a seznáš, že tvrdě usnul, sáhni mu na uši. Ukáže-li se že

má uši, pak věz, že obcuješ se Smerdisem, synem Kýrovým; nemá-li je, spíš s mágem

Smerdisem."

Na to mu Faidymé vzkázala, že bude ve velikém nebezpečí, jestliže to učiní. Nemá-li totiž

Smerdis uši a při prohlídce ji přistihne, pak ona dobře ví, že ji zahubí; že to však přesto

podnikne. Slíbila tedy otci, že to vykoná. Tomuto mágovi Smerdisovi dal za své vlády uřezat

uši Kýros, syn Kambýsův, a to pro nějaké dosti veliké provinění.

Faidymé, dcera Otanova, tedy splnila všechno, co otci slíbila. Když na ni přišla řada, aby

přišla k mágovi (ženy totiž chodí k Peršanům střídavě), vešla k němu, spala s ním, a když

tvrdě usnul, ohmatala jeho uši. Bez obtíží a snadno zjistila, že ten muž uši nemá. Jakmile

nastal den, poslala k otci a oznámila mu, co se stalo.

[70] Otanés si přibral Aspathina a Góbryu, přední Peršany, jimž mohl plně důvěřovat, a celou

věc jim odhalil. Oni sami už zřejmě tušili, že je tomu tak, a když jim Otanés pověděl své,

uvěřili. Dohodli se, že každý z nich si přibere z Peršanů za společníka toho, jemuž nejvíce

důvěřuje. Otanés si tedy přivedl Intaferna, Góbryás Megabyza a Aspathinés Hydarna. Když

jich bylo šest, přibyl z Persie do Sús Dareios, syn Hystaspův; jeho otec byl totiž v Persii

místodržitelem. Když přišel Dareios, dohodlo se oněch šest Peršanů, že ho přiberou také.

[71] Sedm společníků se tedy sešlo, zavázali se navzájem přísahou věrnosti a rokovali. Když

přišla řada na Dareia, aby projevil své mínění, řekl jim:

"Myslel jsem, že vím jen já sám, že kraluje mág a Smerdis, syn Kýrův, že je mrtev. A právě

proto jsem přispěchal, abych zosnoval mágovi smrt. Je-li tomu tak, že o tom víte i vy, a nejen

já, pak myslím, zeje třeba přistoupit k činu a neodkládat; to by nebylo příliš dobré."

"Synu Hystaspův," odvětil na to Otanés, "jsi synem dobrého otce a zdá se, že nejsi v ničem

horší než on, ale nespěchej tak překotně s tím útokem, chápej se ho rozvážněji! K takovému

podniku nás musí být více!"

"Mužové přítomní," prohlásil Dareios, "použijete-li způsobu naznačeného Otanem, buďte

jisti, že zahynete nejhorším způsobem, neboť určitě to mágovi někdo donese, aby si získal

odměnu sám pro sebe. Nejlépe bude, když věc vezmete do vlastních rukou a přistoupíte k

činu. Jestliže jste se rozhodli zasvětit do toho více lidí a i mně jste o tom pověděli, pak

jednejme dnes; uplyne-li dnešní den, uvědomte si, že mě nikdo se žalobou nepředejde,

protože sám mágovi všechno vyzradím."

[72] Vida Dareiovo rozhorlení, odpověděl na to Otanés:

"Když nás nutíš ke spěchu a nepřipouštíš odklad, tedy

193

nám pověz sám, jak se dostaneme do královského paláce a jak je přepadneme. Sám přece víš,

že jsou všude rozestavěny stráže; jestliže jsi je neviděl, jistě jsi o nich slyšel. Jak jimi

pronikneme?"

"Otane," odpověděl Dareios, "je mnoho věcí, které se ne- [ dají vysvětlit slovy, nýbrž činy;

jiné zase lze slovy vyložit, í ale žádný skvělý čin z nich nevzniká. Sami víte, že není nic f

těžkého projít postavenými strážemi. Jednak jsme lidé takového významu, že nás každý

propustí, ať už z úcty před námi, nebo ze strachu, jednak mám já sám velice vhodnou zámin-

•: ku, se kterou projdeme. Řeknu, že přicházím právě z Persie a že chci králi vyřídit nějakou

zprávu od otce. Neboť kde je třeba lhát, nechť se lže. Vždyť bažíme všichni po tomtéž, ať

lžeme, nebo mluvíme pravdu. Jedni lžou tehdy, když chtějí někoho lhaním přemluvit a tak si

opatřit zisk, jiní zase mluví pravdu, aby si pravdou získali nějakou odměnu a aby se jim víc

věřilo. Tak se snažíme dosíci téhož cíle, aniž děláme totéž. Kdyby lidé nechtěli něco získat,

pak by asi byl pravdomluvný stejně lhářem jako lhář pravdomluvným. Kdo nás ze strážců

bran propustí dobrovolně, tomu to bude jednou na prospěch; kdo se nám pokusí stavět na

odpor, budiž označen za našeho nepřítele, a my hledme vniknout dovnitř a chopme se díla!"

[73] Potom promluvil Góbryás:

"Přátelé, kdy budeme mít krásnější příležitost získat si opět vládu, nebo zemřít, pokud

nebudeme schopni se jí znovu zmocnit? Jsme Peršané a vládne nám médský mág, a k tomu

bez uší! Kdo z vás byl přitom, když Kambýsés stonal, jistě si dobře pamatujete, čím hrozil

Peršanům umíraje, jestliže se nepokusí získat vládu zpět. Tenkrát jsme mu nevěřili a mysleli

jsme, že to Kambýsés říká, aby nás oklamal. Hlasuji proto, abychom Dareia poslechli a

abychom z této schůzky nechodili nikam jinam než rovnou na toho mága."

To řekl Góbryás a všichni to schvalovali.

[74] Zatímco se spiklenci radili, stalo se shodou okolností, že i mágové měli poradu a rozhodli

se získat si za přítele Préxaspa, protože zakusil příkoří od Kambýsa, který mu šípem zastřelil

syna. On jediný věděl, zeje Kýrův syn Smerdis mrtev, protože ho zabil vlastní rukou. Kromě

toho měli Peršané Préxaspa ve veliké úctě. Z těch důvodů si ho zavolali a snažili se ho získat

za přítele. Zavázali ho slovem a přísahou, že si ponechá pro sebe a nikomu z lidí nevyzradí,

jaký podvod spáchali na Peršanech, a slibovali mu hory doly.

Préxaspés se podvolil, že tak učiní. Když ho k tomu mágové přemluvili, přišli s dalším

návrhem. Říkali, že svolají všechny Peršany pod hradby královského paláce, a jeho vyzvali,

aby vystoupil na věž a promluvil k nim, že nad nimi vládne Smerdis Kýrův a nikdo jiný. To

mu ukládali proto, že požíval mezi Peršany největší důvěry a že se častokrát dal slyšet, že

Kýrův syn Smerdis je živ, a vyvracel pověst o jeho zavraždění.

[75] Když Préxaspés prohlásil, že i to je ochoten učinit, svolali mágové Peršany, jeho vyvedli

na věž a vyzvali, aby promluvil. On však úmyslně pozapomněl na to, oč ho oni žádali a začal

od Achaimena a vypočítával Kýrovy předky po meči. Potom přešel ke Kýrovi a nakonec

vykládal, jaká dobrodiní Kýros Peršanům prokázal; když ta dobrodiní probral, odhalil pravdu.

Prohlásil, že ji dříve tajil, neboť bylo pro něj nebezpečné říci, co se udalo; v přítomné chvíli

však prý na něj dolehla nutnost pravdu odhalit. Pravil, že sám na nátlak Kambýsův Kýrova

syna Smerdise zabil a že kralují mágové. Potom vyslovil velikou kletbu Peršanům, jestliže

vládu nezískají zpátky a mágy nepotrestají a vrhl se z věže střemhlav dolů. Tak skonal

Préxaspés, muž to povždy znamenitý.

[76] Když se oněch sedm Peršanů usneslo udeřit na mágy ihned a neodkládat, pomodlili se k

bohům, aniž co věděli o tom, co se děje okolo Préxaspa, a šli. Když byli v polovici cesty,

dozvídali se, co se s Préxaspem stalo. Poodešli stranou a hned se radili. Otanés se svými

přívrženci důrazně naléhal, aby se podnik odložil a aby se nic nepodnikalo, dokud jsou

poměry rozjitřeny. Dareiovi přívrženci však chtěli jít hned a bez odkladu vykonat, co bylo

usneseno.

Zatímco se přeli, objevilo se sedm párů jestřábů, pronásledujících, škubajících a drásajících

dva páry supů. Když to těch sedm spatřilo, schválili všichni návrh Dareiův a potom vykročili

směrem ke královskému paláci, neboť jim ptáci dodali odvahy.

[77] Když přišli k bráně, stalo se, jak předpokládal Dareios. Strážci měli úctu před předními

muži z Peršanů a vůbec je nepodezírali, že by mohli něco takového udělat. Řízením božím se

stalo, že je propustili, a nikdo se jich na nic neptal.

Potom prošli do dvora a narazili na kleštěnce, kteří nosili králi hlášení; ti se jich vyptávali,

proč přicházejí, a zároveň hrozili strážcům bran za to, zeje vpustili. Tak zdržovali oněch

sedm, kteří chtěli jíti dále. Oni však se navzájem povzbudili,vytrhli dýky a na místě probodli

ty, kdo jim překáželi, a kvapem se hnali do mužské síně.

[78] Oba mágové byli v tu chvíli právě uvnitř a radili se nad činem Préxaspovým. Jakmile

spatřili, že je mezi kleštěnci zmatek a pokřik, vyběhli oba ven, a když viděli, co se děje, jali se

bránit. Jeden z nich stačil sejmout ze stěny luk, druhý popadl oštěp; a obě strany se daly do

sebe.

Tomu, který se chopil luku, nebyla zbraň nic platná, protože protivníci byli blízko u něho a

dotírali na něj. Druhý se bránil oštěpem; jednak bodl Aspathina do stehna, jednak Intaferna do

oka; tou ranou přišel Intafernés o oko, ale nezemřel. Ty tedy jeden mág poranil a druhý, když

mu luk nebyl nic platný, utíkal do ložnice, která sousedila s mužskou síní, a chtěl za sebou

zavřít dveře. Dva ze sedmi tam však vpadli s ním, Dareios a Góbryás. Góbryás se s mágem

popadl do křížku a Dareios stál nad nimi v rozpacích. Byla tam totiž tma a on se obával, aby

neudeřil Góbrya. Když Góbryás viděl, že stojí nečinně, ptal se ho, proč nepoužívá rukou.

"Obávám se, abych neranil tebe," pravil Dareios.

"Probodni nás mečem třeba oba dva," odpověděl Góbryás. Dareios uposlechl, bodl dýkou a

náhodou zasáhl mága.

[79] Když mágy zabili a usekli jim hlavy, zanechali své raněné na místě, jednak protože se

nemohli pohybovat, jednak i proto, aby střehli královský hrad, a pět jich s hlavami mágů

vyběhlo ven za velkého křiku a lomozu. Volali na pomoc ostatní Peršany, vykládali, co se

stalo, a ukazovali jim hlavy. A přitom zabíjeli každého mága, který jim přišel do cesty.

Když Peršané zvěděli o skutku sedmi spiklenců a o podvodu mágů, soudili, že i oni mají něco

takového vykonat. Popadli dýky a pobíjeli všechny mágy, kterého kde zastihli. Kdyby je byla

nezadržela nastávající noc, nebyl by zbyl mág ani jediný. Tento den světí všichni Peršané

společně jako největší svátek a pořádají velikou slavnost, která se u Peršanů jmenuje

"vraždění mágů". Ten den se žádný mág nesmí ukázat na veřejnosti, mágové se toho dne

zdržují doma.

[80] Když se zmatek uklidnil a uplynulo pět dní*, radili se povstalci proti mágům o

uspořádání státních záležitostí. Při poradě byly proneseny řeči, jimž někteří Řekové nebudou

věřit, leč proneseny byly. Otanés doporučoval, aby bylo řízení říše svěřeno všem Peršanům;

pravil:

"Jsem toho názoru, že by se již nikdy neměl stát jeden z nás jediným vládcem; není to ani

příjemné, ani správné. Viděli jste, jak daleko zašla pýcha Kambýsova, a zakusili jste zpupnost

mágovu. Jak by mohla být monarchie věcí vhodnou, když si může dělat co chce, aniž z toho

musí skládat účty? Vždyť i člověka ze všech lidí nejlepšího by samo-vláda dovedla vyšinout z

jeho obvyklého smýšlení, kdyby se k ní dostal, neboť z bohatství, kterým může vládnout, se v

něm rodí pýcha - a závist je člověku vrozena odpradávna. Má-li samovládce tyto dvě

vlastnosti, je schopen všemožných špatností, neboť mnohých zpupností se dopouští z přemíry

pýchy, mnohých zase ze závisti. A přece by měl být samovládce závisti prost, když má

všechny výhody; on však se vůči občanům chová právě naopak; závidí nejstatečnějším, pokud

jsou ještě živi a zdrávi, libuje si ve společnosti největších zbabělců z řad občanů a přeochotně

poslouchá pomluvy. Je to tvor ze všech nejméně důsledný; projevuješ-li mu obdiv v míře

náležité, stěžuje si, že mu neprokazuješ příliš mnoho úcty; když však ho někdo uctívá

nadmíru, horší se na něj jako na pochlebníka. To nejdůležitější však teprve povím: převrací

otcovské zákony, znásilňuje ženy a dává popravovat bez soudu. Vládne-li však obec, má

takové zřízení především jméno ze všech nejkrásnější: rovnoprávnost; a za druhé nečiní nic z

toho, co dělá samovládce. Úřady udílí losem, ze své vlády skládá účty a všechna rozhodnutí

vznáší na celek. Navrhuji tedy, abychom upustili od vlády jednoho člověka a povýšili k vládě

množství, neboť ve vládě mnohých jsou zaručeny všechny řečené výhody."

Takové mínění projevoval Otanés.

[81] Megabyzos zase doporučoval svěřit vládu několika jedincům. Pravil:

"Co řekl Otanés proti samovládě, je totéž, co jsem chtěl říci i já, ale doporučuje-li nám,

abychom moc svěřili množství, minul se v tom s názorem nejlepším. Nic totiž není

nerozumnějšího a zpupnějšího nad neužitečný shluk lidí. Je naprosto nesnesitelné, abychom

se vyhýbali pýše samo-vládcově a přitom upadli pod zpupnost nevázaného lidu. Koná-li něco

samovládce, koná to po úvaze, lid však vůbec neuvažuje. Jak by také mohl uvažovat, když se

tomu nenaučil ani nezná nic krásného ani přiměřeného, a vrhá se bez rozumu do věcí jako

horská bystřina? Lidovlády ať používají ti, kdo smýšlejí s Peršany zle, my však vybereme

skupinu nejlepších mužů a těm svěříme moc. I my budeme mezi nimi a nejlepší mužové

budou zajisté činit nejlepší rozhodnutí."

Takové mínění pronesl Megabyzos. Jako třetí projevil svůj názor Dareios. Pravil:

[82] "Myslím, že řekl Megabyzos správně to, co pověděl o množství. O vládě několika lidí to

však správné nebylo. Neboť máme-li před sebou tři možnosti - a představme si je všechny

dokonalé, jak nejlepší vládu lidu, tak i oligarchii a monarchii - pak tvrdím, že monarchie

daleko nad ostatní vyniká. Nelze najít nic lepšího nad vynikajícího jedince. Při takových

rozumových vlastnostech dovede lid bezvadně spravovat a rozhodnutí učiněná proti

nepřátelům se tak dají nejlépe zachovat v tajnosti. V oligarchii uplatňuje svou zdatnost ve

prospěch celku více lidí, mezi nimi ráda vznikají mocná osobní záští; každý sám chce, aby byl

nejpřednějším a aby jeho mínění převládala, a tím se dostávají do velikých vzájemných

nenávistí, z nichž vznikají rozbroje, z rozbrojů vraždění a z vražd se dochází k monarchii. A

to právě ukazuje, oč je vláda jedincova mnohem lepší. Když naproti tomu vládne lid, je

vyloučeno, aby nedošlo ke špatnostem. Vloudí-li se špatnost do veřejných záležitostí,

nevznikají tím mezi špatnými nepřátelství, nýbrž naopak mocná přátelství. Ti, kdo konají

špatnosti ve veřejné správě, konají je svorně. Takové věci se dějí tak dlouho, až se někdo

postaví lidu v čelo a počínání takových lidí učiní přítrž. Za to ovšem dochází u lidu obdivu a z

obdivovaného se stává samovládcem. Tím i on dokazuje, že je monarchie nejlepší. Mám-li

vše shrnout do jediné myšlenky, odkud se nám dostalo svobody a kdo nám ji dal? Lid, či

oligarchové, či jediný vládce? Jestliže nás jeden člověk osvobodil, pak jsem toho názoru,

abychom se toho drželi a dále abychom nerušili zděděné obyčeje, neboť jsou dobré; to by

nebylo k ničemu."

[83] Tyto tři názory byly předneseny a čtyři ze sedmi spiklenců se přidali k návrhu Dareiovu.

Když Otanés propadl se svým návrhem, jímž chtěl Peršanům zajistit rovnoprávnost, řekl

shromážděným spiklencům:

"Druhové v odboji, je tedy jasné, že je třeba, aby se jeden z nás stal králem, ať už losem nebo

tím, že svěříme perskému lidu, aby si jednoho vybral, nebo nějak jinak. Já však s vámi

soutěžit nebudu; nechci vládnout ani být ovládán. Vzdávám se usilování o vládu pod tou

podmínkou, že nikdo z vás nebude vládnout ani mně, ani mým potomkům po všechny časy."

Tak promluvil, a když s tím ostatních šest souhlasilo, ne-soutěžil s nimi o získání vlády a z

jejich středu odešel. Až podnes je jeho rod mezi Peršany jediný svobodný a podrobuje se

vládě, jen pokud sám chce, aniž ovšem přestupuje perské zákony.

[84] Zbývající spiklenci z počtu sedmi se radili, jak co nejspravedlivěji určit, kdo bude

králem. Dohodli se také, že ten, komu z nich připadne královská hodnost, bude dávat

každoročně Otanovi a jeho potomkům po všechny časy jako zvláštní privilegium médský šat*

a všeliké dary u Peršanů nejváženější. Důvod, proč se usnesli toto mu poskytnout, byl, že

první dal k činu podnět a svedl je dohromady. To bylo tedy určeno zvlášť pro Otana.

Pro všechny vespolek pak ustanovili, že každý z nich sedmi má právo vstupovat do

královského paláce bez ohlášení, kdykoli bude chtít, pokud nebude král právě ležet se ženou,

a že nebude králi dovoleno brát si jiné ženy nežli z rodin těch, kteří se vzbouřili spolu s ním.

Pokud jde o královské důstojenství, usnesli se, že ho dostane ten, jehož kůň při východu

slunce první zaržá, až vyjedou před město.

[85] Dareios měl chytrého podkoního jménem Oibarés. Když se rozešli, pravil tomuto muži;

* "Oibare, usnesli jsme se o kralování tak, že královské důstojenství dostane ten, čí kůň

nejdříve zaržá, až na nich budeme sedět při východu slunce. Víš-li něco chytrého, zařiď, aby

se ta hodnost dostala do našich rukou, a ne někomu jinému."

"Jestliže na tom, pane, závisí," na to Oibarés, "zda budeš nebo nebudeš králem, pak bud

kliden a dobré mysli, neboť nebude nikdo jiný králem na tvém místě. Znám taková kouzla."

"Máš-li tedy nějaký takový prostředek," pravil Dareios, "pak to hleď zařídit a neodkládej,

protože k rozhodování mezi námi dojde zítra ráno."

Oibarés to vyslechl a zařídil. Jakmile nastala noc, vyvedl na předměstí jednu z klisen, kterou

měl Dareiův kůň nej-raději, přivázal ji tam a pak přivedl Dareiova koně; vodil ho mnohokrát

sem a tam okolo klisny a přibližoval se s ním blízko k ní a nakonec hřebce připustil.

[86] S rozbřeskem dne se dostavilo těch šest mužů podle domluvy na koních. Projížděli se po

předměstí, a když se ocitli u místa, kde byla minulé noci uvázána klisna, tu Dareiův kůň

přiběhl a zaržál. Zároveň s tím se z jasného nebe zablesklo a ozval se hrom*. Tato další

znamení potvrdila Darei-ovi jakoby podle někaké úmluvy to, co se stalo. Ostatní seskočili z

koní a Dareiovi se klaněli.

[87] Někteří tvrdí, že to Oibarés nastrojil takto. Jiní zase říkají (a obě pověsti se o tom u

Peršanů vypravují), že se dotkl rukou pohlaví té klisny a potom skryl ruku do nohavice. Když

pak se s východem slunce měli koně pustit do běhu, tu prý Oibarés ruku vytáhl, a přiložil ji

Dareiovu koni k nozdrám. Jakmile ji kůň ucítil, zneklidněl a zaržál.

[88] Za krále byl tedy prohlášen Dareios, syn Hystaspův, a byly mu poddány všechny národy

v Asii, které podmanil Kýros a po něm Kambýsés, kromě Arabů. Arabové nikdy Peršany

neposlouchali jako jejich poddaní, nýbrž byli jejich pohostinnými přáteli, protože pustili

Kambýsa do Egypta. Proti vůli Arabů by se byli Peršané do Egypta nedostali.

První sňatek uzavřel Dareios v Persii. Vzal si dvě dcery Kýrovy, Atossu a Artystónu. Atossa,

byla předtím manželkou Kambýsa a potom manželkou bratra mágova, Artystóné byla panna.

Za další ženu si vzal dceru Smerdise, syna Kýrova, jmenovala se Parmys. A konečně měl i

dceru Otanovu, která mága odhalila.

Všude bylo znát jeho moc. Nejprve dal zhotovit a postavit kamenný reliéf; byl na něm

znázorněn muž na koni a nápis tohoto znění:

"Dareios, syn Hystaspův, získal perské království zásluhou svého koně" (tu uváděl jeho

jméno) "a podkoního Oibara."

[89] Potom rozdělil Persii na dvacet správních obvodů, kterým Peršané říkají satrapie. Po

ustanovení správních obvodů a jmenování místodržících uspořádal daně, které mu poddaní

odváděli podle národů. K jednotlivým národům přiřazoval národy sousední, a vynechav takto

nejbližší sousedy, přiděloval na všech stranách jednotlivé národy k sobě dohromady.

Správní obvody a každoroční vybírání daní uspořádal tak, že těm, kdo odváděli stříbro, uložil

odvádět talent podle váhy babylónské, a těm, kdo odváděli zlato, podle váhy eubojské.

Babylónský talent váží osmasedmdesát eubojských min. Za vlády Kýrovy a i za Kambýsovy

nebylo o daních ustanoveno nic, poddaní posílali dary.

Podle uspořádání daní a podle jiných podobných věcí říkají Peršané, že Dareios byl kupec,

Kambýsés byl pán a Kýros byl otec, a to proto, že Dareios posuzoval všechny věci z

kupeckého hlediska, Kambýsés byl tvrdý a bezohledný a Kýros mírný a vymýšlel pro ně samé

užitečné věci.

[90] Od Iónů, asijských Magnetů, Aiolů, Karů, Lykiů, Milyů a Pamfylů (těm bylo nařízeno

odvádět daň společně) přicházelo čtyři sta talentů stříbra. To byl Dareiův první daňový obvod,

který ustanovil.

Od Mysů, Lýdů, Lasoniů, Kabaliů a Hygennů pět set talentů, to byl druhý obvod.

Od obyvatelů při Helléspontu, po pravé straně, když se )luje do Pohostinného moře, dále od

asijských Thráků, Mariandynů a Syriů činila daň tři sta šedesát talentů; to byl třetí obvod.

Kilikové odváděli tři sta šedesát bílých koní, každého narozeného v jednom dni, a pět set

talentů stříbra. Z těch připadalo sto čtyřicet na vydržování jízdy, která střežila kilické území, a

tři sta šedesát talentů připadlo Dareiovi. To byl čtvrtý obvod.

[91] Počínaje od města Poseidéia, které založil Amfiaráův syn Amfilochos na rozhraní mezi

Kilikií a Sýrií, až po Egypt, kromě území arabského (neboť to bylo daní prosté), činila daň tři

sta padesát talentů. V tomto obvodu je celá Foinikie, Sýrie, které se říká Palestina, a Kypr. To

byl pátý obvod.

Z Egypta, od Libyů s Egyptem sousedících, z Kyrény a Bárky (neboť ty byly přičleněny k

egyptskému obvodu) přicházelo sedm set talentů kromě stříbra od jezera Moiris,

pocházejícího z rybolovu. Kromě stříbra z rybolovu a kromě vyměřených dávek obilí tedy

přicházelo sedm set talentů. Obilí pak přidělují sto dvacet tisíc [měřic] pro ty z Peršanů, kteří

sídlí v Bílém hradě v Memřidě, a pro jejich žoldnéře. To byl šestý obvod.

Sattagydové, Gandariové, Dadikové a Aparytové, shrnutí do jedné skupiny, odváděli sto

sedmdesát talentů. To byl sedmý obvod.

Ze Sús a z ostatní země kissijské přicházelo tři sta talentů. To byl osmý obvod.

[92] Z Babylóna a z ostatní Asýrie plynulo Dareiovi tisíc talentů stříbra a pět set vykleštěných

chlapců. To byl devátý obvod.

Z Ágbatan a ostatní Médie, dále od Parikaniů a Orthoko-rybantiů čtyři sta padesát talentů,

desátý to obvod.

Kaspiové, Pausové, Pantimathové a Dareitové odváděli dohromady dvě stě talentů; jedenáctý

obvod.

Od Baktřanů až po Aigly činila daň tři sta šedesát talentů; to byl dvanáctý obvod.

[93] Ze země paktyjské a od Arménů a jejich sousedů až po Pohostinné moře čtyři sta talentů;

to byl třináctý obvod.

Od Sagartiů, Sarangů, Thamanaiů, Utiů, Myků a od obyvatel na ostrovech v Rudém moři,

kam posílá král takzvané vyhnance, od těch všech činila daň šest set talentů; byl to čtrnáctý

obvod.

Sakové a Kaspiové odváděli dvě stě padesát talentů, patnáctý obvod.

Parthové, Chorasmiové, Sogdové a Áriové tři sta talentů, šestnáctý obvod.

[94] Parikaniové a asijští Aithiopové odváděli čtyři sta talentů; to byl sedmnáctý obvod.

Matiénům, Saspeirům a Alarodiům bylo uloženo platit dvě stě talentů, byl to osmnáctý obvod.

Moschům, Tibarénům, Makrónům, Mosynoikům a Mar-dům bylo předepsáno tři sta talentů.

To byl devatenáctý obvod.

Indů je daleko největší množství ze všech národů, které známe; ti odváděli daň za všechny

ostatní, tři sta Šedesát talentů zlatého prachu. To byl obvod dvacátý.

[95] Babylónské stříbro, měřeno podle eubojského talentu, dává devět tisíc pět set čtyřicet

talentů. Zlato se počítá jako tři-náctinásobek stříbra, takže se shledá, že zlatý prach měl v

euboj-ských talentech cenu čtyř tisíc šesti set osmdesáti talentů. Když dáme vše dohromady,

činil úhrn ročních daní pro Dareia v eubojských talentech čtrnáct tisíc pět set šedesát talentů*.

Drobnější dávky ponechávám stranou a nemluvím o nich.

[96] Takový příjem měl Dareios z několika míst z Asie a z Libye. Postupem času mu

přicházely i jiné daně z ostrovů a od obyvatel v Evropě až po Thessalii. Své příjmy ukládá

král tak, že dává kov tavit a slévat do hliněných džbánků, a když je nádoba plná, dává hlínu

odstranit. Když pak potřebuje peníze, dává odseknout, kolik právě potřebuje.

[97] Takové byly správní a daňové obvody. Pouze Persii jsem nejmenoval mezi zeměmi daní

povinnými: jejich země je od daní osvobozena. Daně odvádět nebylo uloženo Aithio-pům,

kteří sousedí s Egyptem; zato posílali dary. Podrobil je Kambýsés na svém tažení proti

dlouhověkým Aithiopům, kteří sídlí okolo posvátné Nysy a slaví svátky Dionýsovy. Tito

Aithiopové a jejich sousedé mají semeno stejné jako indičtí Kalantiové, a obydlí si budují pod

zemí. Ti obojí odvádějí jako dary každým třetím rokem (a činí tak až do mých časů) dva

choiniky netaveného zlata, dvě stě klád ebenového dřeva, pět aithiopských chlapců a dvacet

velkých sloních klů.

Také Kolchům a jejich sousedům až po pohoří kavkazské bylo uloženo přinášet dary. Až po

toto pohoří sahá perská říše; krajiny od Kavkazu na sever si již z Peršanů nic nedělají.

Kolchové tedy a jejich sousedé odvádějí určené jim dary ještě i za mých časů vždy jednou za

pět let, a to sto chlapců a sto dívek. Arabové posílají každoročně tisíc talentů kadidla. Takové

tedy dary přinášejí tyto národy králi kromě daní.

[98] Většinu zlata, jehož prach králi přivážejí, jak jsem řekl, získávají Indové takto: Východní

končiny indické země jsou písčité. Indové sídlí ze všech lidí, které v Asii známe a o nichž se

něco určitého vypráví, nejdále na východ. Od Indů na východ je písčitá poušť. Indů je mnoho

národů, které mluví různými jazyky; někteří z nich jsou kočovníci, jiní nikoli, jiní zase žijí v

říčních bažinách a živí se syrovými rybami, které loví ze svých rákosových člunů. Každý člun

se dělá z jednotlivého dílu rákosu* od kolena po koleno. Tito Indové nosí šat zhotovený ze

sítí. Kdykoli sítinu na řece požnou a natlukou, splétají ji jako do rohoží a pletenou ji oblékají

jako pancíř.

[99] Jiní Indové, kteří bydlí od nich na východ, jsou kočovníci a živí se syrovým masem.

Jmenují se Padaiové a spravují se takovýmito obyčeji: Když někdo z nich onemocní, ať muž

či žena, tu ho zabijí. Muže zabíjejí ti muži, kteří jsou s ním v nejbližších stycích, neboť říkají,

že přijdou o jeho maso, když ho stráví nemoc. I když svou nemoc zapírá, zabijí ho bez

slitování a snědí ho. Onemocní-li žena, udělají s ní ženy, které jsou jí nejblíže, totéž co muži.

Dožije-li se ovšem někdo stáří, tu ho obětují a snědí. Málokomu z nich se však takové

příležitosti dostane, neboť již předtím zabijí každého, kdo onemocní.

[100] Jiní Indové mají zase jiné obyčeje. Nezabíjejí žádného živočicha, nic nesijí a nemají ve

zvyku budovat obydlí. 2iví se trávou a roste jim tam sama od sebe rostlina, která má v

květním kalichu zrnko veliké jako proso. Tu sbírají, i s kalichem vaří a pojídají. Když někdo z

nich onemocní, odejde do pustiny a tam leží; nikdo se nestará, ani zda již zemřel či je ještě

nemocen.

[101] Všichni tito Indové, o nichž jsem se zmínil, konají soulože veřejně jako dobytek. Pleť

mají všichni stejnou a podobnou pleti Aithiopů. Semeno, které vypouštějí do žen, není bílé

jako u jiných lidí, nýbrž černé jako jejich pleť. Takové semeno mají i Aithiopové. Tito Indové

však sídlí od Peršanů nejdále na jih a nikdy nebyli králi Dareiovi poddáni.

[102] Jiní sousedí s městem Kaspatyrem a se zemí Paktyj-skou, jejich sídla jsou na sever od

ostatních Indů a jejich způsob života se velmi podobá mravům baktrijským. Ti jsou z Indů

nejbojovnější a právě oni jsou posíláni, aby shromažďovali zlato.

Za jejich územím je písečná poušť. V té poušti jsou v písku mravenci* menší sice než psi, ale

větší než lišky; i u perského krále je jich několik, které tam ulovili. Tito mravenci si budují

doupata pod zemí a vynášejí písek na povrch právě tak a stejným způsobem jako to dělají

mravenci v Řecku. Také se jim velice podobají. Vynesený písek je zlatonosný. Indové jsou

pro ten písek do pouště posíláni. Každý z nich si zapřahá tři velbloudy, dva náruční samce z

obou stran (jako přípřež) a velbloudici doprostřed. Na tu si Ind sedne a dbá toho, aby' to byla

velbloudice oddělená před zapražením od mláďat co nejmladších. Velbloudi nejsou méně

rychlí než koně, jsou však daleko vhodnější k nošení břemen.

[103] Řekové vědí, jak velbloud vypadá, proto ho nebudu ř popisovat. Povím však, co o něm

nevědí. Velbloud má na i zadních nohách čtyři stehna a čtyři kolena a pohlavní ústrojí^ má

mezi zadníma nohama směrem k ocasu.

[104] Takovým způsobem a s takovým spřežením vy* I jíždějí za zlatem a dbají toho, aby

zlato sbírali za největšího vedra, neboť za vedra zalézají mravenci pod zem. Největší sluneční

žár mají tito lidé obyčejně nikoli jako jiní lidé v poledne, nýbrž od východu slunce až do

doby, kdy končí trh. V tu dobu praží slunce mnohem více než za po"$ ledne v Řecku, takže se

prý lidé tehdy musí ponořit do vody. r Poledne hřeje Indy téměř stejně jako jiné lidi, a když se

slunce sklání od poledne k západu, tu se pro ně stává takovým, jaké je pro jiné lidi ráno; když

je potom slunce na západě, tu se více ochlazuje a při západu slunce je velmi chladno.

[105] Když Indové dorazí s pytlíky na místo, naplní je i! a co nejrychleji se ženou zpátky.

Mravenci je ihned ucítí, jak vypravují Peršané, a pronásledují je. Rychlostí se jim nevyrovná

žádné jiné zvíře, takže kdyby nezískali Indové náskok, dokud se mravenci shromažďují,

neunikl by z nich nikdo. Velbloudí samci jsou horší běžci nežli samice, zůstávají oba na

pospas, samice však jsou ve vzpomínce na opuštěná mláďata neúnavné. Podle Peršanů

získávají Indové většinu zlata tímto způsobem. Podíl získaný dolováním je daleko skrovnější.

[106] Nejzazším končinám obydlené země se jaksi dostalo nejkrásnějších věcí, právě tak jako

Řecko obdrželo roční období nejkrásněji smíšená. Nejzazší obydlená země na východ je

Indie, jak jsem řekl před chvilkou. Čtvernohá zvířata a ptáci jsou tam mnohem větší než v

jiných zemích, s výjimkou koní. Ti jsou menší nežli koně médští, takzvaní koně ni-sajští. Je

tam nezměrné množství zlata, jednak dolovaného, jednak splavovaného řekami, jednak

sbíraného, jak jsem popsal. Divoce rostoucí stromy tam mají jako plody vlnu*, která krásou a

jakostí překonává vlnu ovčí. Indové si ji z těchto stromů berou na oděvy.

[107] Nejzazší jih je z obydlených zemí zase Arábie; v té jediné ze všech zemí roste kadidlo,

myrha, obyčejná skořice, skořice kinnamómon a pryskyřice lédanon. Kromě myrhy získávají

to všechno Arabové s námahou. Kadidlo sklízejí tak, že pálí styrax, který vyvážejí do Řecka

Foiničané; spálením styraxu dostávají kadidlo. Kadidlonosné stromy totiž střeží okřídlení

hadi, malí a pestří, ale početní na každém stromě. Jsou to ti, kteří napadávají Egypt. Nedají se

ze stromů zahnat ničím jiným než styraxovým kouřem.

[108] Arabové říkají, že by tito hadi naplnili celou zemi, kdyby to s nimi nebylo tak, jak je

tomu, pokud vím, i se zmijemi. Prozřetelnost boží, jak se ostatně podobá pravdě, byla tak

moudrá, že způsobila, aby všechna zvířata, která jsou zbabělá a slouží za potravu, měla

dostatek potomstva, aby nepochybělo potravy. Ta, která jsou silná a na obtíž, ta mají

potomstva málo.

Tak například zajíc, kterého loví kdejaké zvíře nebo dravec či člověk, má potomstva hojně.

Jako jediné ze zvířat se zaječí samice stává znovu březí ještě před vrhem. Jedno z mláďat v

jejím břiše je již chlupaté a druhé holé; jedno se vytváří v mateční dutině a druhé je počato.

Tak je tomu se zajíci.

Naproti tomu lvice, což je zvíře velice silné a nadmíru odvážné, rodí jen jednou za život jedno

mládě. Při vrhu spolu s mládětem vyvrhne i dělohu. Příčinou toho je, že když se lvíče začne v

matce pohybovat, škrábe ji, protože má ze všech zvířat daleko nejostřejší drápy. Když

vyrůstá, rozškrábává ji mnohem víc a tím se blíží vrh. Z dělohy nezbude zdravý ani kousek.

[109] Podobně i zmije a okřídlení hadi v Arábii; kdyby se rodili podle své přirozené povahy,

nemohli by lidé na zemi ani žít. Když se spáří, tu právě ve chvíli, kdy samec vypouští semeno,

chytí ho samice za krk a nepustí ho, jako by k němu přirostla, dokud ho nezakousne. Tím

způsobem samec hyne a samice za smrt samcovu zaplatí tím, zeji potrestá potomstvo.

Její mláďata ještě v břiše prohryžou matku a prokoušou jí břicho a tak se dostanou ven. Jiní

hadi, kteří nejsou lidem škodliví, kladou vejce a z nich se vy líhne velký počet mláďat. Zmije

jsou po celé zemi, kdežto okřídlení hadi jsou nahromaděni v Arábii a nikde jinde. Proto to

vypadá, že je jich mnoho.

[110] Takovým způsobem získávají Arabové kadidlo. Skořici získávají jinak. Ovážou si

hovězími a jinými kožemi celé tělo i obličej, jen oči nechávají volné, a tak přistupují ke

skořicovému keři. Ten roste v mělkém jezeře a okolo něho a v něm se zdržují jakási okřídlená

zvířátka, která se velice podobají netopýrům; pronikavě pískají a jsou bojovná. Je třeba si

proti nim chránit oči a přitom loupat skořici.

[111] Kinnamómon získávají ještě podivuhodněji. Nedovedou povědět, kde roste a která země

ji plodí, ledaže říkají, že se tak děje v končinách Dionýsova mládí. Větvičky, jimž podle

Foiničanů říkáme kinnamómon, prý nosí velicí ptáci do svých hnízd, zhotovených z hlíny na

strmých srázech hor v místech, kam se člověk nemůže dostat.

Na to prý vymysleli Arabové to, že rozsekávají zdechlý skot, osly a jiná tažná zvířata na kusy

co největší, vozí je do těch končin, pohazují je blízko hnízd a potom se od nich vzdalují. Ptáci

slétají ke kusům dobytčat a vynášejí je do hnízd. Ta to ovšem nemohou vydržet, utrhnou se a

spadnou na zem. Oni pak přijdou a sbírají kinnamónon. Sebraná skořice kinnamómon se

odtamtud dostává do jiných zemí.

[112] Pryskyřice lédanon, které říkají Arabové ladanon, je ještě podivuhodnější. Vzniká na

nejsmrdutějších místech a nádherně voní. Nachází se ve vousech kozlů a roste jako klovatina

na dřevě. Hodí se do mnohých mastí a Arabové s ní s oblibou vykuřují.

[113] Tolik budiž řečeno o kadidle. Arabská země vydechuje nádhernou sladkou vůni.

Arabové mají dva podivuhodné druhy ovcí, jaké se nikde jinde nevyskytují. Jeden z nich má

dlouhé ocasy, ne kratší než tři lokte. Kdyby je nechali vláčet ocasy po zemi, odřely by si je a

měly by na nich rány. Kvůli tomu se každý pastevec vyzná v práci s dřevem; dělají malé

vozíky a přivazují jim je pod ocasy, takže má každé zvíře ocas na vozíku. Druhý druh ovcí má

ocasy široké, dokonce až i jeden loket.

[114] Tam, kde se slunce sklání od polední doby k západu, prostírá se Aithiopie jako nejzazší

obydlená země. Je v ní hojnost zlata, mnoho slonů, rozličné divoce rostoucí stromy, ebenové

dřevo a lidé velmi vysokých postav, krásní a dlouhověcí.

[115] To jsou nejzazší končiny v Asii a v Libyi. O nejzápadnějších částech Evropy nemohu

říci nic přesného. Nevěřím, že barbaři nazývají jménem Éridanos řeku, která teče do

severního moře; odtamtud prý přichází jantar; ani nevím nic o existenci Cínových ostrovů,

odkud k nám přichází cín. Jednak prozrazuje samotné jméno Éridanos, zeje původu řeckého, a

nikoli barbarského, a zeje vytvořil nějaký básník, jednak se přes veškerou snahu nemohu

dozvědět od nikoho, kdo to sám viděl, jak vypadá moře na té straně Evropy. Cín a jantar tedy

přicházejí z jejích nejzazších končin.

[116] Zdá se, že je na severu Evropy proti jiným končinám zlata daleko nejvíce. Jak se těží, to

také nedovedu s určitostí povědět. Říká se, že je kradou jednoocí Arimaspové ptákům nohům,

ale ani tomu nevěřím, že by se rodili lidé jednoocí, kteří by se jinak ve všem rovnali lidem

ostatním. Nejzazší končiny tedy zřejmě obkličují ostatní zemi a nacházejí se v nich věci, které

považujeme za velmi krásné a vzácné.

[117] V Asii je rovina obklopená ze všech stran horami, a v těch horách je pět průsmyků.

Rovina patřila kdysi Cho-rasmiům; leží na rozhraní mezi Chorasmii, Hyrkanii, Parthy,

Sarangy a Thamanaji; od té doby, co mají v rukou moc Per-šané, patří králi. Z okolního věnce

hor vytéká mocná řeka jménem Akés. Tato řeka dříve zavodňovala území řečených národů,

neboť se rozdělovala na pět ramen a protékala ke všem pěti průrvami.

Když se ty národy dostaly do područí perského, zakusily takovouto újmu. Král dal průrvy v

horách zazdít a v každé dal zbudovat propust. Odtok vody byl tak zahrazen a rovina uvnitř hor

se stala mořem, protože do ní vtékala řeka, ale odtoku žádného nebylo. Lidé, kteří dříve vody

obvykle používali, jí teď používat nemohli a upadli do veliké bídy.

V zimě jim sice bůh posílá déšť jako jiným lidem, ale když v létě zasévali proso a sézam, tu

vody potřebovali. Když pak nedostávají vody ani kapku, přicházejí i s ženami do Persie,

stanou před branami královského paláce a hlasitě naříkají*! Král dává propustě otevřít těm z

nich, kteří toho nejvícól potřebují. Jakmile se jejich půda vodou nasytí, zase se pro-" g pustě

uzavřou a král dává otevřít jiné pro další, kteří toho!" ze zbývajících potřebují nejvíce. Vím z

doslechu, že dává' král propustě otevřít za veliké poplatky, placené mimo daně. Tak to s tím

tedy je.

[118] Intafernés, jeden ze sedmi mužů, kteří povstali proti mágovi, zahynul brzy po povstání,

když se byl provinil níže uvedeným způsobem. Přišel do královského paláce a chtěl

projednávat s králem veřejné záležitosti; vždyť přece platil takový zákon, že ti, kdo povstali

proti mágovi, měli ke králi přístup bez ohlášení, pokud král právě nesouložil se ženou.

Intafernés tedy neuznával za vhodné, aby ho někdo ohlašoval, a chtěl vejít, protože byl jedním

ze sedmi. Vrátný a ohlašovatel mu to však nechtěli dovolit a pravili, že král obcuje se ženou.

Intafernés se domníval, že lžou, vytrhl meč, uřízl jim uši a nosy, navěšel je na uzdu svého

koně, kterou jim ovázal okolo krku, a tak je propustil.

[119] Oni se ukázali králi a pověděli, proč se jim to stalo. > Dareios se zalekl, že k tomu došlo

po společné úřadě oněch ? šesti; dal si proto jednotlivě poslat pro každého z nich a zkou- ;;

mal, jakého jsou mínění, zda schvalují, co se stalo. |;

Když pak zjistil, že to Intafernés provedl bez nich, dal ho | zatknout i s jeho syny a se všemi

příslušníky jeho rodiny, r Měl totiž silné podezření, že proti němu Intafernés za pomoci svých

příbuzných chystá spiknutí. Po zatčení je dal uvěznit a odsoudil je k smrti. Žena Intafernova

chodila ke vratům královského paláce a tam plakala a naříkala. Když tak činila neustále,

podařilo se jí Dareia obměkčit; poslal k ní posla s tímto vzkazem:

"Král Dareios ti, ženo, povoluje zachránit jednoho z uvězněných příbuzných, kterého si ze

všech vybereš." Ona to , uvážila a odpověděla:

"Jestliže mi král daruje život jednoho, pak si ze všech volím svého bratra."

Když to králi vyřídili, podivil se těm slovům a vzkázal jí po poslu:

"Král se tě, ženo, táže, jaká pohnutka tě vede k tomu, že pomíjíš svého muže a děti a volíš

zachovat život svého bratra, který je ti přece vzdálenější než tvé děti a méně milý než

manžel."

Ona na to odpověděla:

"Bude-li, králi, božstvo chtít, dostanu muže jiného a jiné děti, jestliže tyto ztratím; můj otec a

matka však již nežijí, takže se mi již nový bratr za žádných okolností narodit nemůže. To byl

důvod, proč jsem to řekla."

Dareios uznal, že žena mluvila správně, a propustil jí jak toho, o kterého žádala, tak i

nejstaršího syna; tak se mu zalíbila. Ostatní pak dal všechny popravit. Takovým způsobem

tedy vbrzku zahynul jeden ze sedmi spiklenců.

[120] Někdy za nemoci Kambýsovy se stalo toto: V Sardech byl místodržitelem Peršan

Oroités, ustanovený ještě od Kýra. Ten zatoužil po věci bezbožné. Samský Polykratés mu

ničím neublížil ani se ho nedotkl neprozřetelným výrokem; ani ho Oroités předtím nespatřil, a

přece zatoužil ho zajmout a zničit.

Většinou se říká, že příčina byla asi takováto: Jednou prý seděl Oroités přede dveřmi

královými spolu s jiným Peršanem, který se jmenoval Mitrobatés a byl správcem kraje

daskylského, a z rozhovoru se dostali do hádky. Dohadovali se, kdo je statečnější, a

Mitrobatés prý pravil Oroitovi s výčitkou :

"Ty se počítáš mezi muže, když jsi pro krále nezískal ostrov Samos, který sousedí s tvým

krajem? A bylo přece tak snadné si ho podrobit, když se ho zmocnil jakýsi domorodec, který

povstal s patnácti těžkooděnci, a teď tam vládne jako samovládce!"

Říká se, že to Oroités vyslechl a ta pohana ho zabolela. Nezatoužil ani tak se pomstít tomu,

kdo ji pronesl, jako zničit za každou cenu Polykrata, kvůli němuž se mu pohany dostalo.

[121] Menší část zpravodajů praví, že Oroités poslal na Samos hlasatele, aby o cosi požádali

(nepraví se však oč), a Polykratés právě ležel v mužské síni v přítomnosti Anakre-onta z

ostrova Teu. Až už Polykratés úmyslně nedbal toho, co po něm Oroités chtěl, nebo se to stalo

nějakou náhodou - Oroitův hlasatel předstoupil a mluvil a Polykratés, který byl právě otočen

ke stěně, se ani neobrátil, ani neodpověděl.

[122] Tuto dvojí příčinu smrti Polykratovy lidé udávají a je možno věřit, které z nich kdo

chce. Když Oroités, který sídlil v Magnesii nad řekou Maiandrem, seznal Polykratovy plány,

poslal na Samos s poselstvím Lýda Myrsa, syna Gygo-va. Polykratés byl totiž první z Reků, o

němž víme, že pojal úmysl ovládnout moře, nehledíme-li ke knósskému Minóovi a jiným,

kteří snad vládli na moři před ním; za lidské paměti však byl Polykratés první a pevně doufal,

že ovládne Iónii i ostrovy. Když tedy Oroités zjistil jeho úmysly, poslal mu poselství tohoto

znění:

"Toto praví Oroités Polykratovi: Dozvídám se, že se zabýváš velikými záměry, že však nemáš

na své plány dost peněz. Učiníš-li, co ti pravím, uvedeš své záležitosti do pořádku a zachráníš

i mě. Král Kambýsés mi totiž chystá smrt, dostávám o tom bezpečné zprávy. Doprav mě s

mým majetkem do bezpečí, část pak si ho ponech a část nech mně. Těmi penězi ovládneš celé

Řecko. Nevěříš-li, že mám tak veliký majetek, pošli svého nejspolehlivějšího důvěrníka a já

mu jej ukáži."

[123] Když Polykratés ten vzkaz uslyšel, zaradoval se a souhlasil. Po penězích asi toužil

mocně, proto nejprve poslal z měšťanů Maiandria, syna Maiandriova, který byl jeho písařem,

aby majetek Oroitův prohlédl. Maiandrios nedlouho poté věnoval do Héřina chrámu veškerou

výzdobu Polykratovy mužské síně, a ta stála za podívanou.

Oroités věděl, že se musí nadít příchodu někoho, kdo se bude chtít podívat, a proto naplnil

osm truhel kamením kromě tenké vrstvy u samého kraje, navrch na kamení nasypal zlato,

truhly ovázal a měl je pohotově. Maiandrios přišel, podíval se na ně a podal zprávu

Polykratovi.

[124] Ačkoli Polykrata věštci velice zrazovali a důtklivě ho varovali i přátelé, přece se sám

vypravoval na cestu. I jeho dcera měla ve snu vidění; zdálo sejí, že se její otec vznáší ve

vzduchu a že ho Zeus omývá a Hélios natírá mastí. Po tomto vidění naléhala všemi způsoby,

aby Polykratés nejezdil k Oroi-tovi, a ještě když se ubíral k padesátiveslici, volala za ním

slova zlé předtuchy. Polykratés jí pohrozil, že bude hodně dlouho pannou, vrátí-li se živ a

zdráv. Ona však se modlila, aby se to splnilo, neboť raději chtěla být dlouho pannou, nežli

ztratit otce.

[125] Polykratés nedbal na žádné rady a plul k Oroitovi. Jelo s ním mnoho členů jeho družiny,

mezi nimi také Dé-mokédés, syn Kallifontův z Krotónu, což byl lékař, který se ze současných

lékařů vyznal ve svém umění nejlépe. Po příchodu do Magnesie byl Polykratés hanebně

utracen způsobem, který nebyl důstojný ani jeho, ani jeho smýšlení. Kromě samovládců

syrakuských nelze s Polykratem srovnávat co do nádherymilovnosti ani jediného z řeckých

samovládců.

Oroités ho usmrtil způsobem vylíčení nehodným, dal ho narazit na kůl. Z jeho doprovodu

propustil všechny Samské s příkazem, aby mu byli vděčni za to, zeje osvobodil; kdo byli z

Polykratových průvodců cizinci nebo otroci, ty učinil svými otroky a podržel je. Polykratés,

zavěšený ve výši, zcela splňoval vidění své dcery: Zeus ho omýval, kdykoli pršelo, a slunce

ho mazalo mastí, neboť jeho tělo se na slunci potilo. Tak skončilo Polykratovo veliké štěstí,

jak mu předpověděl egyptský král Amasis.

[126] O málo později stihl i Oroita trest za Polykrata. Po smrti Kambýsově a po vládě mágů

zůstal v Sardech a ničím neprospíval Peršanům od Médů vlády zbaveným. V nastalých

zmatcích zavraždil místodržitele v Daskyleiu Mitro-bata, toho, který mu vyčetl jeho chování

vůči Polykratovi, zabil i Mitrobatova syna Kranaspa, což byli mužové mezi Peršany vážení.

Dopustil se i mnohých jiných hanebných činů. Dareiova posla, který k němu přišel a jehož

poselství se mu nelíbilo, dal na zpáteční cestě zabít ze zálohy a po zavraždění ho odstranil i s

koněm.

[127] Když se Dareios zmocnil vlády, pojal úmysl potrestat Oroita za všechny křivdy, a

hlavně za Mitrobata a jeho syna. Poslat proti němu rovnou vojsko se mu nezdálo vhodným,

protože státní záležitosti byly ještě ve zmatcích a on měl vládu v rukou teprve odnedávna; o

Oroitovi pak se dozvídal, že má velikou moc, že má tělesnou stráž složenou z tisíce Peršanů a

že ovládá kraje fryžský, lydský a iónský. Proto si Dareios vymyslel jiný postup. Svolal si

nejváženější Peršany a řekl jim:

"Kdo z vás, Peršané, vezme na sebe úkol a provede ho chytře a bez násilí i hluku? Tam totiž,

kde je třeba chytrosti, není místo pro násilí. Kdo z vás mi přivede Oroita živého nebo ho

zabije? Oroités Peršanům v ničem neprospěl, způsobil jim naopak veliká protivenství. Jednak

zahubil dva z našich lidí, Mitrobata a jeho syna, jednak zabíjí ty, které k němu posílám, aby

ho ke mně povolali, a tím projevuje nesnesitelnou nadutost. Je třeba potrestat ho smrtí, dřív

než způsobí Peršanům větší pohromu."

[128] Tak se ptal Dareios a třicet mužů se nabídlo; každý z nich chtěl čin vykonat. Dareios

zarazil jejich spor a nařídil losovat. Los vytáhl Bagaios, syn Artontův. Byv vylosován, napsal

si Bagaios mnoho dopisů o různých záležitostech, opatřil je Dareiovou pečetí a odešel s nimi

do Sard.

Když tam dorazil a předstoupil před Oroita, rozpečetil každý list a dal ho královskému písaři

k předčítání. Královské písaře totiž mají všichni místodržitelé. Dopisy odevzdal Bagaios

proto, aby prozkoumal smýšlení příslušníků tělesné stráže, zda se dají pohnout k tomu, aby od

Oroita odpadli. Když viděl, že mají dopisy ve veliké úctě a ještě více si váží jejich

předčítaného obsahu, odevzdal jiný dopis, ve kterém stálo:

"Peršané, král Dareios vám zakazuje, abyste sloužili jako tělesná stráž Oroitovi."

Když to kopiníci vyslechli, sklonili kopí. Vida, že dopisu uposlechli, dodal si Bagaios odvahy

a odevzdal písaři poslední dopis, ve kterém stálo napsáno:

"Král Dareios nařizuje Peršanům, kteří jsou v Sardech, aby Oroita zabili."

Hned jak to kopiníci vyslechli, vytrhli meče a na místě ho zabili. Tak stihla Peršana Oroita

pomsta za Polykrata ze Samu.

[129] Nedlouho potom, kdy přišel a byl přivezen do Sús Oroitův majetek, se stalo, že král na

lovu seskočil z koně a vyvrtl si nohu; kotník se mu vymkl z kloubu. Již od dřívějška míval u

sebe přední egyptské lékaře, a proto použil jejich služeb. Oni mu nohou násilím kroutili a tak

jeho bolest zvětšovali.

Sedm dní a sedm nocí nemohl Dareios pro tu bolest spát. Když mu bylo osmý den zle, tu mu

kdosi podal zprávu, že již dříve slyšel v Sardech o umění Krotóňana Démokéda. Dareios

poručil, aby mu ho přivedli co nejrychleji. Vyhledali ho mezi Oroitovými otroky a přivedli ho

s pouty na nohou a oblečeného v hadrech.

[130] Když stanul před králem, ptal se ho Dareios, zda zná umění lékařské. Démokédés to

popíral, neboť se obával, že se nikdy do Řecka nevrátí, jestliže se přizná. Dareios nabyl

dojmu, že se Démokédés vyzná ve vytáčení, a proto poručil jeho průvodcům, aby přinesli biče

a trnité hole. Tu se tedy dal Démokédés poznat a prohlásil, že se sice v lékařství dokonale

nevyzná, že však býval ve společnosti jednoho lékaře, a tak o tom něco ví.

Léčení mu bylo svěřeno a on použil řeckých léků. Po silných lécích použil léků mírných,

dosáhl toho, že král usnul a za krátký čas ho uzdravil, ač král již nedoufal, že se někdy na

nohu postaví. Dareios ho potom obdaroval dvěma páry zlatých pout. Démokédés se ho ptal,

zda mu za to, že ho uzdravil, dává úmyslně zlo dvojnásobné.

Dareiovi se ta slova zalíbila a poslal ho ke svým ženám. Kleštěnci ho vodili sem a tam a říkali

ženám, že to je ten člověk, který králi zachránil život. Každá z nich nabrala miskou zlata z

truhly a podarovala jím Démokéda tak štědře, že zlaťáky, padající z misek sbíral služebník,

který šel za nimi (jmenoval se Skitón), a nashromáždil tak ve zlatě pěkný majetek.

[131] Z Krotónu přišel Démokédés k Polykratovi takto: V Krotónu měl neustale potíže s

prchlivým otcem. Když už to nemohl vydržet, opustil jej a odešel na Aiginu. Usadil se tam a

již v prvním roce překonal všechny ostatní lékaře, ačkoli neměl žádné nástroje ani jiné věci,

jichž je k tomu umění třeba. Ve druhém roce mu Aiginští poskytovali mzdu jednoho talentu z

veřejných prostředků, ve třetím roce Athéňané sto min a ve čtvrtém roce Polykratés dva

talenty. Tak tedy přišel na Samos.

Tímto mužem se Krotónští nejvíce proslavili. Stalo se to totiž tehdy, když byli krotónští lékaři

považování za první lékaře v celém Řecku; druzí byli lékaři kyrenští. V téže době se také

říkalo, že jsou Argejští z Řeků nejlepšími hudebníky.

[132] Když Démokédés Dareia vyléčil, měl v Susách veliký dům a stal se královým

společníkem u stolu. Měl všechno kromě jediného: nesměl se vrátit do Řecka. Zachránil

přímluvou u krále egyptské lékaře, kteří krále léčili dříve, neboť měli být naraženi na kůl,

protože je řecký lékař překonal, zachránil i jednoho věštce z Élidy, který byl členem

Polykratovy družiny a žil zanedbán mezi otroky. U krále měl Démokédés veliký vliv.

[133] V krátkém čase po těchto událostech se stalo, že se Kýrově dceři Atosse, manželce

Dareiově, udělal na prsu vřed; vyrazil se a rostl. Dokud byl malý, skrývala jej, neboť se

styděla a nikomu o tom neřekla. Když však jí bylo zle, poslala pro Démokéda a ukázala mu

ho. Démokédés řekl, že ji uzdraví, ale zavázal ji přísahou, že mu navzájem prokáže službu, o

kterou ji požádá; nebude ji žádat o nic, zač by se musela stydět.

[134] Když ji potom vyléčil, pravila Atossa, jak byla od Démokéda poučena, Dareiovi v lůžku

toto:

"Králi, máš tak velikou moc a sedíš doma, aniž si podrobuješ nějaký další národ nebo

rozmnožuješ perskou moc. Sluší se, aby muž mladý, který vládne velikými prostředky, něco

dokázal, aby i Peršané pochopili, že jim vládne opravdový muž. Učiníš-li tak, přinese ti to

dvojí užitek; jednak poznají Peršané, že jim stojí v čele celý muž, jednak je bude zaměstnávat

válka a nebudou mít čas, aby ti strojili úklady. Velký čin můžeš vykonat, dokud jsi mlád; s

růstem těla roste i duch a se stárnoucím tělem stárne a slábne jeho schopnost k velkým

činům."

To mu řekla podle Démokédova návodu; král jí odpověděl:

"Zeno, řekla jsi všechno, co mám sám v úmyslu učinit. Rozhodl jsem se, že zbuduji most z

této pevniny na druhou a podniknu válečnou výpravu proti Skythům. Dojde k tomu

zanedlouho."

"Budiž," pravila Atossa, "vyprav se nejprve proti Skythům, dostaneš je, jakmile jen budeš

chtít. Ale pak se vyprav proti Řecku. Toužím po služebnicích z Lakónie, Argu, Áttiky i

Korinta, neboť jsem o nich slyšela. Máš přece člověka ze všech nejvhodnějšího k tomu, aby ti

v Řecku ukázal kdejakou věc a dovedl tě tam; je to ten, který ti nohu vyléčil."

"Když myslíš, ženo," odvětil Dareios, "že se máme nejdřív pokusit o Řecko, pak soudím, že

bude lépe, když tam nejprve pošlu perské zvědy spolu s tím, o kom mluvíš," aby všechno

vyzvěděli a zhlédli a nám oznámili. Až budu mít důkladné zprávy, dám se do nich."

[135] Tolik pověděl a hned přikročil ke skutkům. Jakmile nastal den, povolal Dareios patnáct

předních Peršanů a uložil jim, aby doprovodili Démokéda, bedlivě prohlédli řecké přímořské

krajiny a dbali na to, aby jim Démokédés neunikl; toho měli za všech okolností přivést

zpátky.

Když jim to nařídil, povolal si samotného Démokéda a žádal ho, aby Peršanům celé Řecko

zevrubně vylíčil a ukázal, a vrátil se nazpět. Přikázal mu, aby svému otci a bratřím přivezl

darem veškerý svůj movitý majetek, že mu za to dá jiné věci podobné; k darům že mu

poskytne nákladní loď, na kterou naloží rozličné statky, a ta že popluje s nimi.

Myslím, že mu to Dareios řekl bez nějakého lstivého úmyslu, Démokédés se však obával, že

ho Dareios zkouší. Proto nespěchal naložit všechno, co dostal, nýbrž nechal část svého jmění

ležet, aby je měl, až se vrátí; slíbenou lod s dary pro bratry však prohlásil, že přijímá. Uděliv

stejné příkazy i Dé-mokédovi, poslal je Dareios k moři.

[136] Oni sestoupili do Foinikie a ve Foinikii přišli do města Sidónu. Tam ihned osadili

mužstvem dvě válečné lodi a spolu s nimi i velkou lod obchodní, naloženou rozličným

zbožím. Jakmile byli se všemi přípravami hotovi, pluli do Řecka. Když se k němu přiblížili,

prohlíželi bedlivě a zakreslovali přímořské končiny, až prohlédli jeho největší část a

nejvýznamnější místa, a potom se obrátili do Tarentu v Itálii.

Tenkrát z ochoty vůči Démokédovi dal tarentský král Aristořilidés odstranit z perských lodí

kormidla a Peršany samotné zajal pod záminkou, že to jsou zvědové. Zatímco se jim toto

dalo, dorazil Démokédés do Kro tónu. Jakmile dorazil do své vlasti, propustil Aristořilidés

Peršany a vrátil jim zabavené lodi.

[137] Peršané odtamtud odpluli za Démokédem do Kro-tónu. Dorazili tam, zastihli ho na

tržišti a chytili ho. Někteří občané krotónští se obávali perské moci a byli ochotni Démokéda

vydat, jiní však se ho zmocnili zpátky a bili Peršany holemi. Peršané jim říkali:

"Mužové krotónští, dejte pozor, co děláte, odnímáte nám člověka, který králi uprchl. Myslíte,

že si král Dareios dá líbit takovou potupu? Cožpak může pro vás dobře dopadnout, když nám

budete činit překážky? Proti kterému městu podnikneme v těchto končinách válečnou výpravu

nejdříve? Které se pokusíme nejdříve pokořit?"

Nepodařilo se jim však těmi slovy Krotónské přemluvit. Bez Démokéda a lehčí o obchodní

loď, kterou vezli s sebou, odpluli nazpátek do Asie. Nesnažili se už přiblížit k Řecku a

vyzvídat, protože byli zbaveni svého průvodce.

Když odplouvali, uložil jim Démokédés, aby vyřídili Dareiovi, že se oženil s Milónovou

dcerou. Jméno zápasníka Mi-lóna totiž u krále znamenalo mnoho. Zdá se mi, že Démokédés

právě proto vynaložením velké částky peněz ten sňatek urychlil, aby Dareiovi ukázal, že je i

ve své vlasti mužem váženým.

[138] Po vyplutí z Kro tónu byli Peršané na lodích zahnáni do Iapygie a tam upadli do

otroctví. Zachránil je odtamtud tarentský vyhnanec Gillos a odvedl je ke králi Dareiovi. Král

byl za tu službu ochoten dát mu, co bude chtít. Gillos nejdříve vyložil své neštěstí a zvolil si

návrat do Tarentu. Pravil, že mu stačí, když ho nazpět uvedou pouze Knidští, aby král Řecko

nepobouřil, kdyby kvůli němu plulo do Itálie veliké loďstvo. Domníval se, že ho Knidští jako

přátelé Tarent-ských nejspíše zpátky dosadí. Dareios to slíbil a splnil. Vyslal posla do Knidu s

rozkazem, aby Gilla uvedli zpět do Tarentu.

Knidští Dareia uposlechli*, ale nedařilo se jim Tarentské přemluvit; k násilnému uvedení

neměli dost sil. Tak se ty věci udaly, a to byli první Peršané, kteří přišli do Řecka; z takové

příčiny se stali vyzvědači.

[139] Potom dobyl král Dareios Samu jako prvního ze všech řeckobarbarských měst; došlo k

tomu z následující příčiny. Když táhl Kýrův syn Kambýsés proti Egyptu, přišlo do Egypta

mnoho Řeků. Někteří zřejmě za obchodem, jiní sloužili jako vojáci, jiní zase přišli jako

diváci, kteří si chtěli zemi prohlédnout. Mezi těmi byl také Sylosón, syn Aiakův a bratr

Polykratův, vyhnanec ze Samu.

Sylosónta tam potkalo štěstí. Vzal na sebe lehký ohnivě červený plášť a procházel se po

Memfidě. Spatřil ho Dareios, který byl celkem bezvýznamným Kambýsovým kopiníkem,

zatoužil po plášti, přistoupil k němu a chtěl jej koupit. Sylosón viděl, že Dareios po plášti

velice touží, a veden božím vnuknutím mu řekl:

"Plášť neprodám za žádný peníz, ale dám ti ho, když už to musí být."

Dareios byl s tím spokojen a plášť si vzal. Sylosón si myslel, že pro svou hloupost o plášť

přišel.

[140] Po čase Kambýsés zemřel, sedm Peršanů se vzbouřilo proti mágovi a Dareios jako

jeden ze sedmi se stal králem. Sylosón se dozvěděl, že královská hodnost přešla na toho

muže, kterému kdysi v Egyptě dal na jeho žádost svůj plášť. Odebral se tedy do Sús, usedl

před branami královského paláce a prohlásil, že je Dareiovým dobrodincem. Strážce brány to

vyslechl a králi oznámil. Ten se podivil a pravil:

"A kdo je ten řecký dobrodinec, že mu dlužím díky, když mám vládu v rukou teprve

odnedávna? Vždyť z nich ke mně zatím nepřišel skoro vůbec nikdo, nejsem, abych tak řekl,

žádnému Řekovi nic dlužen. Leč přiveďte ho dovnitř, abych viděl, co chce, když tak mluví."

Strážce brány tedy uvedl Sylosónta, a když stanul před králem, ptali se ho tlumočníci, kdo je a

jakým činem tvrdí, že se stal královým dobrodincem. Sylosón vyprávěl celou událost s

pláštěm a řekl, že on je tím mužem, který plášť daroval. Dareios mu odpověděl:

"Ó nejšlechetnější z lidí, ty jsi ten člověk, který mi dal dar, když jsem ještě neměl žádnou

moc. I když byl dar malý, bude má vděčnost stejná, jako kdybych teď dostal něco velikého.

Dám ti nesmírné množství zlata a stříbra, abys nikdy nelitoval tohcj, že jsi dobře učinil

Dareiovi, synu Hystaspovu."

Sylosón mu na to řekl:

"Nedávej mi, králi, ani zlato, ani stříbro; zachraň pro mě mou otčinu, Samos, který má teď po

smrti mého bratra Po-lykrata, kterého zabil Oroités, v moci náš služebník. To mi dej, aniž bys

koho zabil nebo zotročil."

[141] Když to Dareios vyslechl, vypravil vojsko pod vedením Otana, jednoho ze sedmi, a

nařídil, aby bylo vykonáno, oč Sylosón požádal. Otanés tedy odešel k moři a vojsko nalodil.

[142] Moc na Samu měl v rukou Maiandrios, syn Maiand-riův. Vládu obdržel od Polykrata

jako jeho zástupce. Chtěl být nejspravedlivějším z lidí, ale nezdařilo se mu to. Jakmile totiž

dostal zprávu o Polykratově smrti, postavil nejprve oltář Diovi Osvoboditeli a vyměřil okolo

něho posvátný obvod, který je dodnes na předměstí. Když to vykonal, svolal shromáždění

všech občanů a takto k nim promluvil:

"Jak sami víte, bylo mi svěřeno žezlo a celá moc Polykra-tova a přísluší mi tedy, abych vám

vládl. Nechci však pokud možná dělat to, co haním u svého bližního. Nelíbila se mi sa-

movláda Polykratova nad lidmi jemu rovnými, ani kdo jiný, kdo činí totéž. Polykratés došel

svého osudu, a já skládám vládu mezi vás a prohlašuji rovnost všech. Považuji však za

spravedlivé, abych dostal jako čestný dar z Polykratových pokladů šest talentů a k tomu si

volím pro sebe a pro všechny své potomky kněžský úřad Dia Osvoboditele, jemuž jsem

založil chrám; a za to vám dávám svobodu."

Takové prohlášení učinil Maiandrios vůči Samským. Jeden z nich však povstal a pravil:

"Ty přece nejsi hoden toho, abys nám vládl, protože jsi nízkého rodu a darebák. Raději nám

vydej počet z majetku, kterého ses zmocnil!"

[143] Tato slova pronesl vážený občan jménem Telesar-chos. Maiandrios pochopil, že se

stane samovládcem místo něho někdo jiný, jestliže on pustí vládu z rukou, a proto již

nemyslel na to, aby se jí vzdával. Ustoupil na akropoli a posílal si pro jednotlivé občany pod

záminkou, že jim podá vyúčtování peněz, ale zajal je a uvěznil. Když byli ve vězení, přepadla

Mariandria nemoc. Jeho bratr, který se jmenoval Lykarétos, očekával, že Maiandrios zemře, a

proto všechny vězně povraždil, aby se vlády na Samu snadněji zmocnil. Samští, jak se zdá,

nechtěli být svobodní.

[144] Když na Samos přibyli Peršané, aby znovu uvedli Sylosónta k vládě, nepostavil se jim

nikdo na odpor, Maiandri-ovi straníci prohlásili, že jsou ochotni přistoupit na dohodu a

Maiandrios sám že odejde z ostrova. Otanés tyto podmínky schválil a dohodu uzavřel; nato si

nejváženější Peršané dali postavit křesla naproti akropoli a usedli.

[145] Samovládce Maiandrios měl bratra poněkud omezeného rozumu, který se jmenoval

Gharileós; toho drželi pro nějaké provinění v poutech v podzemním vězení. Charileós

zaslechl, co se děje, a když vyhlédl z vězení a spatřil Peršany, jak poklidně sedí, vykřikl a

volal, že chce mluvit s Maiand-riem. Jakmile to Maiandrios zaslechl, poručil, aby mu sundali

-pouta a přivedli ho k němu. Hned jak ho přivedli, lál a nadával a přemlouval Maiandria, aby

na Peršany zaútočil. Pokřikoval:

"Mě, svého bratra, který jsem se nedopustil ničeho takového, zač bych zasluhoval pouta, jsi

dal, ty darebáku, spoutat a odsoudil jsi mě do vězení, a když vidíš, jak tě Peršané vyhazují a

dělají z tebe vyhnance, to nemáš odvahu jim to oplatit, ačkoli je můžeš tak snadno přemoci?

Máš-li z nich strach ty, dej mi žoldnéře, a já je potrestám za to, že sem přišli. Tebe samotného

jsem ochoten z ostrova propustit."

[146] Maiandrios ten návrh přijal ani ne tak proto, jak se mi zdá, že by byl natolik zhloupl,

aby si myslel, že svou mocí přemůže moc královu, jako spíš proto, že záviděl Sylo-sóntovi, že

má dostat město nepoškozené a bez námahy. Vy- , drážděním Peršanů chtěl samskou moc co

nejvíce oslabit a : tak ji odevzdat, neboť velmi dobře věděl, že budou Peršané proti Samským

tím více rozhořčeni, čím hůře se jim povede. Věděl také, že má zajištěn bezpečný odchod z

ostrova, jakmile bude sám chtít. Z akropole vedla totiž tajná chodba k moři.

Maiandrios sám tedy ze Samu odplul a Charileós ozbrojil všechny žoldnéře, otevřel brány

dokořán a vyrazil na Peršany. Ti něco takového nečekali a spoléhali na to, že je vše

dohodnuto. Žoldnéři při útoku pobili nejváženější Peršany, kteří se dávali nosit v nosítkách.

Zatímco je pobíjeli, přišlo na pomoc ostatní perské vojsko, žoldnéři se dostali do úzkých a

byli zahnáni zpátky do akropole.

[147] Vojevůdce Otanés viděl, že Peršané utrpěli veliké škody, a zapomněl na to, že mu

Dareios před výpravou ukládal, aby nikoho ze Samských nezabíjel ani nebral do otroctví a

aby ostrov odevzdal Sylosóntovi nepoškozený. Úmyslně na ty příkazy zapomněl a rozkázal

vojsku, aby bez rozdílu pobíjelo, koho dopadne, muže i děti. Část vojska potom obléhala

akropoli a část pobííjela všechny na potkání, bez ohledu zda v chrámu nebo mimo něj.

[148] Maiandrios uniknuv ze Samu odplul doLakedai-monu. Po příjezdu vynesl z lodi věci, se

kterými odejel; jakmile byly stříbrné a zlaté poháry vystaveny a jeho služebníci je leštili, tu

on, rozmlouvaje v tu chvíli s Kleomenem, synem Anaxandridovým, spartským králem,

přivedl ho do svého domu. Když Kleomenés poháry spatřil, podivoval se a žasl. Maiandrios

ho vyzval, aby si z nich odnesl, kolik chce. Když to opakoval dvakrát i třikrát, projevil se

Kleomenés jako velice spravedlivý muž. Neuznal za správné darované poháry přijmout, a

když pochopil, že Maiandrios za dary jiným občanům může získat pomoc, předstoupil před

efory a prohlásil, že bude pro Spartu lépe, když samský cizinec opustí Peloponnésos, aby se

mu nepodařilo přemluvit jeho nebo někoho jiného ze Sparťanů ke špatnosti. Eforové

uposlechli a dali Maiandria hlasatelem vypovědět.

[149] Peršané Samos pročesali a odevzdali Sylosóntovi bez lidí. V pozdější době však

pomáhal vojevůdce Otanés Samos osídlit, protože ho k tomu přimělo vidění ve snu a nemoc,

která zachvátila jeho pohlaví.

[150] Když odplulo perské lodstvo na výpravu proti Samu, odpadli od perské říše

Babyloňané. Byli na to velice dobře připraveni, neboť se chystali na obležení po celou dobu

vlády mágovy a za povstání sedmi, po celou tu dobu zmatků, a podařilo se jim vcelku své

počínání utajit. Když přikročili ke zjevnému povstání, ponechal si každý kromě matky podle

svého výběru jednu ženu ze své domácnosti a všechny ostatní sehnali dohromady a zardousili.

Tu jednu si každý ponechal, aby mu strojila jídlo; zardousili je proto, aby jim nevyjedly

zásoby.

[151] Dareios se to dozvěděl, sebral veškerou svou moc a táhl proti nim. Přitrhnuv k

Babylónu, obléhal jej, ale Babyloňané si z obležení nic nedělali. Vystupovali na cimbuří

hradeb, dělali posměšné posunky a pošklebovali se Dareiovi a jeho vojsku a kdosi z nich

pronesl tato slova:

"Proč tu sedíte, Peršané, a proč nejdete pryč? Nás dostanete teprve tenkrát, až budou mít

mezky ně mladé!"

Řekl to kterýsi Babyloňan, protože věřil, že mezkyně nikdy mladé nemá.

[152] Uplynul již rok a sedm měsíců a Dareios i celé vojsko bylo rozmrzeno, neboť nebylo s

to Babylona dobýt. A přece použil proti nim Dareios všemožných lstí a kdejakých uskoků.

Nedokázal se jich zmocnit, ač se pokusil kromě jiných lstí i o tu, jejíž pomocí dobyl Babylona

Kýros. Babyloňané se měli dokonale na pozoru a Dareiovi se nedařilo dostat do města.

[153] Ve dvacátém měsíci obléhání se udal zázračný úkaz Zópyrovi, synu Megabyzovu, toho

Megabyza, který se mezi sedmi spiklenci zúčastnil svržení mágova: jedna z mez-kyň, které

nosily zásoby, vrhla mládě. Když mu to oznámili a on sám se nedůvěřivě šel na mládě

podívat, přikázal svým otrokům, aby nikomu neříkali, co se stalo, a uvažoval o tom. Podle

výroku onoho Babyloňana, který jej pronesl na začátku obléhání, že hradeb bude dobyto, až

budou mezkyně mít mladé, docházel k názoru, že Babylona je možno dobýt. Onen muž to

jistě řekl z božího vnuknutí a Zópyrova mezkyně mládě vrhla.

[154] Zópyros přicházel k názoru, že již je Babylónu osudem předurčeno, aby ho bylo dobyto.

Předstoupil proto před Dareia a ptal se ho, zda mu velmi záleží na tom, aby Babylona dobyl.

Uslyšel, že na tom Dareiovi velice záleží, a přemýšlel dále, jak to zařídit, aby on to byl, kdo

Babylona dobude, a aby to bylo jeho dílo. Peršané si totiž velice váží statečných činů, které

přispívají ke zvětšení jejich moci. Přicházel k závěru, že není možno se Babylona zmocnit

žádným jiným skutkem, leda že by se sám zohavil a přeběhl na jejich stranu. S lehkým

srdcem si tedy způsobil nenapravitelné zohavení. Uřízl si nos a uši, potupně si ostříhal vlasy,

zbičoval se a tak přišel k Dareiovi.

[155] Když spatřil Dareios, že je velmi vážený muž zohaven, strašně se rozčilil, vyskočil z

trůnu, vykřikl a ptal se, kdo ho tak znetvořil a proč. Zópyros odpověděl:

"Není na světě člověka kromě tebe, který má tak velkou moc, aby mě takto zřídil. Neudělal

mi to nikdo cizí, králi; udělal jsem si to sám, protože nemohu snést, že si Asyřané tropí z

Peršanů smích."

"Ty jsi hrozný člověk," odvětil Dareios, "překrásným názvem označuješ čin velehanebný, a

přitom říkáš, že ses tak nezhojitelně zřídil kvůli obleženým. Cožpak se, ty blázne, rychleji

vzdají, když ses tak zmrzačil? Nepominul ses, že ses tak zničil?"

Zápyros králi odpověděl:

"Kdybych ti byl svěřil, co chci učinit, nebyl bys mi to dovolil, udělal jsem to tedy z vlastního

rozhodnutí. Ted již Babylona dobudeme, jestliže i ty vykonáš své. V tomto stavu, jak jsem,

zběhne do města a řeknu jim, že jsi mi to udělal ty. Doufám, zeje o tom přesvědčím a že

dosáhnu vlivu na vojsko. Desátý den ode dne, když vejdu do města, postav proti bráně

Semiramidině tisíc vojáků z té části vojska, na jejíž záhubě nebude záležet. Sedmého dne po

desátém dni mi zase postav další dva tisíce proti bráně Ninivské. Po tomto sedmém dni vyčkej

dvacet dní a pak mi postav opět další čtyři tisíce, které vyvedeš proti bráně Ghaldejské. Ani ti,

ani předchozí ať nemají jiných zbraní kromě krátkých mečů, ty jim ponech. Hned po

dvacátém dni poruč, aby ostatní vojsko útočilo na hradby kolem dokola, ale Peršany mi

postav proti bráně Bélově a Kissijské. Myslím, že když vykonám významné činy, svěří

Babyloňané do mých rukou mimo jiné i klíče od bran. Potom už bude starostí mou a Peršanů,

co bude třeba udělat."

[156] Uděliv králi tyto úkoly běžel k bráně a otáčel se, jako by opravdu přebíhal k nepříteli.

Babylónští vojáci, postavení na věžích v těch místech, ho viděli, seběhli dolů, pootevřeli

jedno křídlo vrat a ptali se ho, kdo je a proč přichází. Odpověděl, zeje Zópyros a že přebíhá na

jejich stranu. Když to strážci brány slyšeli, odvedli ho před babylónskou městskou radu.

Jakmile tam Zópyros přišel, naříkal, že mu Dareios učinil to, co si způsobil sám, a že se mu to

stalo proto, že radil, aby s vojskem odtáhl, neboť města zřejmě není možno dobýt žádným

způsobem.

"Ted přicházím, Babyloňané, k vám," pokračoval, "a přináším vám převeliké dobrodiní;

Dareiovi však a Peršanům nesmírnou zkázu. Neprojde mu jen tak, že mě takhle zohavil,

neboť já vím, kam směřují všechny jeho plány."

[157] Taková byla jeho slova. Když Babyloňané viděli muže mezi Peršany velmi váženého

bez nosu a bez uší a s krvavými šlehy po biči, tu bez váhání uvěřili, že mluví pravdu a že

přichází jako jejich spojenec. Byli ochotni mu vyhovět v tom, oč je žádal; a on žádal o vojsko.

Jakmile je od nich dostal, konal to, na čem se s Dareiem dohodl.

Desátého dne babylónské vojsko vyvedl před město, obklíčil oněch tisíc, které uložil, aby

proti němu Dareios postavil, a pobil je. Babyloňané viděli, že jsou jeho skutky ve shodě s jeho

slovy, velice se radovali a byli ochotni se mu ve všem podřídit. Zópyros nechal uplynout

smluvený počet dní a znovu Babyloňany sešikoval, vyvedl je ven a pobil dva tisíce Darei-

ových vojáků. Když viděli Babyloňané i tento čin, přetékala jejich ústa chválou na Zópyra.

On pak nechal zase uplynout smluvený počet dní a vyvedl je na dohodnuté místo, kde obklíčil

a pobil čtyři tisíce vojáků. Po tomto výkonu byl Zópyros Babyloňanům vším a ustanovili ho

vrchním velitelem a obráncem hradeb.

[158] Jakmile pak podle dohody zaútočil Dareios na hradby kolem dokola, tehdy vyšla celá

Zópyrova lest najevo. Babyloňané totiž vystoupili na hradby a bránili je proti útoku Dareiova

vojska, ale Zópyros otevřel Kissijskou a Bélovu bránu a vpustil Peršany dovnitř. Ti z

Babyloňanů, kteří viděli, co učinil, utíkali do chrámu Dia Béla; kteří to nezahlédli, zůstávali

každý na svém místě v šiku, až konečně i oni pochopili, že jsou zrazeni.

[159] Tak bylo Babylóna dobyto podruhé. Jakmile Dareios Babyloňany přemohl, dal rozbořit

jejich hradby a strhnout všechny brány (Kýros, který dobyl Babylóna předtím, neučinil ani

jedno, ani druhé) a asi tři tisíce jejich předáků dal narazit na kůly. Ostatním Babyloňanům pak

město odevzdal k obývání.

Aby měli Babyloňané ženy a mohli mít potomstvo (své ženy totiž Babyloňané zardousili aby

nebyl nedostatek potravy, jak jsem objasnil na začátku), o to se Dareios postaral tím, že

nařídil okolním národům, aby do Babylóna dodávali ženy. Každému národu uložil určitý

počet, takže se jich sešlo úhrnem padesát tisíc. Od těchto žen pocházejí dnešní Babyloňané.

[160] Podle Dareiova úsudku nebylo mezi Peršany nad Zópyra člověka, který by si byl získal

větších zásluh, ani z těch, kdo byli po něm, ani kdo byli před ním, s výjimkou jediného Kýra,

neboť s tím se neodvažoval srovnávat z Per* ř, šanů nikdo.

Častokrát prý se dal Dareios slyšet, že by raději měl Zópyrař bez onoho zohavení nežli dvacet

dalších Babylónů navíc. Prokázal mu znamenité pocty; každoročně mu dával takové dary,

jakých si Peršané nejvíce váží, svěřil mu doživotní

222

správu Babylóna beze všech dávek a přidal mu mnoho jiných věcí.

Synem tohoto Zópyra byl Megabyzos, který bojoval v Egyptě jako velitel proti Athéňanům a

jejich spojencům; Mega-byzovi se pak narodil syn Zópyros, který od Peršanů přešel na stranu

Athéňanů.

DĚJIN HÉRODOTA

HALIKARNÉSSKÉHO

KNIHA ČTVRTÁ, NADEPSANÁ

MELPOMENE

[1] Po dobytí Babylóna následovala Dareiova výprava proti Skythům. V Asii totiž byl

nadbytek mužů a Dareiovi se scházely veliké peníze, takže zatoužil potrestat Skythy za to, že

před časem vpadli do Médie, porazili v bitvě ty, kdo se jim stavěli na odpor, a začali

provozovat bezpráví. Jak jsem již dříve pověděl, vládli Skythové ve vnitřní Asii osmadvacet

let. Do Asie vpadli v patách za Kimmerii a říši médskou vyvrátili.

Před příchodem Skythů vládli v Asii Médové. Po osmadvacetileté nepřítomnosti očekával

Skythy při návratu domů po tak dlouhé době zápas nemenší, než měli s Médy. Shledali, že se

proti nim postavilo nemalé vojsko. Skythské ženy totiž, když byli jejich mužové tak dlouho

pryč, přicházely za svými otroky.

[2] Všechny své otroky Skythové oslepují*, a to kvůli mléku, které pijí. Získávají je tak*, že

vezmou kostěné trubice, velmi podobné flétnám, vsunují je klisnám do pohlaví a ústy je

nafukují, zatímco druzí dojí. Činí prý tak proto, aby se žíly klisny nafoukly vzduchem, a tím

se vemeno snížilo dolů. Nadojené mléko nalévají do dřevěných nádob, okolo nádob postaví

slepce a ti mlékem otřásají; vrchní vrstvu sbírají a považují ji za nejcennější, spodní vrstvu

mají za méněcennou. Kvůli tomu Skythové oslepují každého, koho zajmou; zemědělstvím se

nezabývají, jsou to kočovníci.

[3] Z těchto otroků a ze skytských žen povstala mládež, která se postavila proti Skythům

vracejícím se z Médie, když byla zvěděla, jaký je její původ. Nejprve rozdělili zemi tím, že

vykopali široký příkop, táhnoucí se od hor Taurských po jezero Maiétis, a to k místu, kde je

jezero nejširší. Potom zaujali postavení proti Skythům, kteří se pokoušeli do země vpadnout, a

bojovali s nimi. Docházelo k častým bitkám a Skythům se v nich nedařilo. Tu jeden z nich

promluvil:

"Co to děláme, Skythové? Bojujeme se svými otroky, oni nás pobíjejí a nás ubývá, a když

zase pobíjíme myje, budeme jich mít v budoucnu méně. Myslím, že bychom měli odložit kopí

a luky, vzít každý do ruky koňský bič a tak se k nim přiblížit. Dokud viděli, že jsme

ozbrojeni, mysleli, že jsou nám rovni a že pocházejí ze stejných předků jako my. Spatří-li, že

máme místo zbraní biče, uvědomí si, že jsou našimi otroky, a když to pochopí, nevytrvají v

odporu."

[4] Skythové to vyslechli a vykonali. Otroci užasli nad tím, co se stalo, zapomněli na bitvu a

utekli. Tak vládli Skythové v Asii a takovým způsobem se vrátili domů, když je Médové zase

vyhnali. Pro ty události je chtěl Dareios potrestat a sbíral proti nim vojsko.

[5] Skythové tvrdí, že je jejich národ nejmladším ze všech národů a povstal prý takto:

Prvním člověkem v té zemi, když byla pustá, byl prý muž jménem Targitaos. Rodiče tohoto

Targitaa prý byli - mně se to nezdá věrohodným, ale Skythové to říkají - Zeus a dcera řeky

Borysthenu. Z takového nějakého rodu prý byl Targitaos a měl prý tři syny; jmenovali se

Lipoxais, Arpo-xais a nejmladší Kolaxais. Za jejich vlády prý spadlo do země skythské z nebe

zlaté nářadí, pluh, jho, sekera a miska. První ty věci spatřil nejstarší, přiblížil se k nim, a když

je chtěl zvednout, bylo zlato žhavé. Vzdálil se tedy a přistoupil druhý, a i jemu učinilo zlato

totéž. Ty tedy zlato svým žárem zapudilo, třetímu však a nejmladšímu zlato docela zchladlo a

on si je odnesl domů. Starší bratři se s tím smířili a odevzdali celé království nejmladšímu.

[6] Od Lipoxaia pocházejí ti ze Skythů, kteří se rodovým jménem nazývají Auchatové, od

prostředního Arpoxaia pocházejí ti, kteří se nazývají Katiarové a Traspiové; od nejmladšího z

nich pocházejí jejich králové, kteří se nazývají Paralatové. Všichni dohromady se jmenují

Skolotové podle jména svého krále. Skythy je nazvali Řekové.

[7] Tak vypravují o svém původu Skythové. Od jejich vzniku a od krále Targitaa až po vpád

Dareiův do jejich země prý uplynulo všeho všudy ne více než tisíc let. Posvátné zlato opatrují

králové co nejbedlivěji a přistupují k němu každoročně s velikými obětmi na usmířenou.

Jestliže někdo, maje u sebe posvátné zlato, při slavnosti pod širým nebem usne, o tom

Skythové říkají, že nedožije roku; proto prý mu dávají tolik půdy, kolik jí za jeden den na

koni objede.

Protože je skythská země veliká, rozdělil prý ji Kolaxais svým synům na tři království; jedno

z nich učinil největším, a v tom se opatruje ono zlato. V krajinách na sever od sousedů

skythské země prý není vidět kupředu ani jimi nelze projít, protože se tam sype peří*; peří je

všude plno na zemi i ve vzduchu a to prý uzavírá výhled.

[8] Tak o sobě a o své zemi vyprávějí Skythové. Řekové, kteří sídlí u Pohostinného moře

říkají něco jiného. Když prý Héraklés odháněl Géryonův skot, přišel do pusté země, kterou

nyní obývají Skythové. Géryonés sídlel daleko od Pohostinného moře u Okeanu za sloupy

Héraklovými, na ostrově nedaleko Gadeiry, kterému Řekové říkají Erytheia. O Ókeanu se

říká, že počínaje od východu slunce obtéká kolem celé země, ale nikdo to nedokázal.

Odtamtud tedy přišel Héraklés do země skythské. Zastihla prý ho tam zima a mráz, přehodil

přes sebe tedy lví kůži a usnul. Klisny od jeho vozu se pásly a řízením božím v té době

zmizely.

[9] Když prý se Héraklés probudil, hledal je. Prošel všechny končiny země a nakonec přišel

do krajiny nazývané Hylaié. Tam našel v jeskyni tvora dvojí podoby, napůl pannu a napůl

hada; část těla od hýždí nahoru byla ženská a spodní část byla hadí. Když ji Héraklés spatřil,

podivil se jí a ptal se, zda někde neviděla toulat se jeho koně.

Ona odpověděla, že má koně u sebe a že mu je nevydá, dokud s ní nebude souložit. Za tu cenu

prý s ní tedy Héraklés souložil. Ona však vydání koní odkládala, protože chtěla s Héraklem

obcovat co nejdéle, kdežto on chtěl po obdržení koní odejít. Nakonec mu je vydala a řekla:

"Když sem ty klisny přišly, zachránila jsem je pro tebe a tys mi dal ža jejich záchranu

odměnu. Mám totiž s tebou tři syny. Povez mi, co mám s nimi učinit, až dorostou. Mám je

usadit zde, neboť v této zemi vládnu já, nebo je mám poslat k tobě?"

Tak se ho ptala a on prý ji na to odpověděl:

"Až uvidíš, že synové dospěli v muže, nedopustíš se chyby, když učiníš toto: Toho z nich,

kterého uvidíš takto napínat tenhle luk a tímto pásem se takhle opásat, toho usaď v této zemi.

Kdo z nich nedokáže vykonat, co ukládám, toho pošli ze země pryč. Učiníš-li tak, budeš mít

sama radost a splníš, co ti ukládám."

[10] Potom prý Héraklés napjal jeden luk (až dosud nosil dva), ukázal jí pás a luk i pás jí

odevzdal. Pás měl na horní části spony zlatou misku. Potom Héraklés odešel. Ona pak, když

synové dospěli v muže, dala jim jména; jednomu Agathyrsos, druhému Gelónos a

nejmladšímu Skythés. Měla na paměti, co jí Héraklés uložil, a potom to vykonala.

Dva synové, Agathyrsos prý a Gelónos, nemohli dosáhnout požadovaného cíle a odešli ze

země, neboť jejich rodička je vypudila. Nejmladší z nich, Skythés, to dokázal a zůstal. A od

tohoto Skytha, syna Héraklova, pocházejí všichni skythští králové a podle té misky nosí

Skythové až dodnes na opascích misky. Toto prý vymyslela Skythova matka. To vyprávějí

Řekové, kteří sídlí u Pohostinného moře.

[11] Je však ještě jiná pověst, ke které se přikláním, protože je nejrozšířenější, a zní takto:

Kočovní Skythové sídlívali v Asii, a když je Massagetové stísnili válkou, přešli přes řeku

Araxés do země kimmerské (země, ve které dnes Skythové sídlí, patřívala v dávných časech

Kimmeriům). Když Skythové přicházeli, radili se Kim-meriové, neboť vojsko, které

přicházelo, bylo veliké. Mínění se rozdělila dvojím směrem a obě strany svůj názor neústupně

hájily; mínění králů prý však bylo lepší. Lid prý byl toho názoru, že by bylo lépe odejít a že

není třeba podstupovat nebezpečí, kdyby zůstali proti přesile; mínění králů však bylo bojovat

za vlast s útočníky na život a na smrt.

I nechtěl se podvolit ani lid králům, ani králové lidu. Lid se tedy usnesl, že bez boje zemi

opustí a vydá útočníkům, kdežto králové se rozhodli, že po smrti budou ležet ve své vlasti a že

spolu s lidem neutekou, neboť uvážili, kolik dobrého ve vlasti zažili a jaké strázně je

pravděpodobně očekávají, když z vlasti utekou. Když se tak rozhodli, rozdělili se na dvě

počtem stejné části a bojovali proti sobě. Padli všichni, neboť se navzájem pobili, a

kimmerský lid je pohřbil u řeky Tyru. Jejich hrob je vidět dodnes. Potom Kimmeriové ze

země odešli a Skythové zabrali zemi prázdnou.

[12] Dodnes jsou ve skythské zemi kimmerské hradby, je tam kimmerský brod a i krajina

jménem Kimmerie, je tu i takzvaný Kimmerský Bosporos. Je známo, že Kimmeriové utíkali

před Skythy do Asie a obsadili poloostrov, na kterém je dnes řecké město Sinópé.

Je také známo, že je Skythové pronásledovali a že vpadli do Médie, protože si zmýlili cestu.

Kimmeriové totiž prchali stále podél pobřeží, ale Skythové je pronásledovali, majíce Kavkaz

po pravé straně, až se obrátili směrem do vnitrozemí a vnikli do země médské. To je jiná

pověst, kterou vypravují stejně Řekové jako barbaři.

[13] Aristeás, syn Kaystrobiův z Prokonnésu, praví ve svém eposu, že ho Foibos osvítil a on

se odebral k Issédonům. Za Issédony prý sídlili Arimaspové, což byli lidé jednoocí, a dále pak

ptáci nohové, kteří střežili zlato; Hyperboreové pak sídlili až k moři. Ti všichni kromě

Hyperboreů napadali své sousedy; Arimaspové s tím začali a vypudili ze země Issédony,

Issédoni zatlačili Skythy, Skythové se tlačili na Kimmerie, kteří sídlili u jižního moře, a ti pod

jejich tlakem ze země ustoupili. Tak se ani Aristeás neshoduje ve své zprávě o té zemi s

podáním skythským.

[14] Řekl jsem již, odkud pocházel Aristeás, který toto pojal do své básně. Povím však ještě,

co jsem o něm slyšel v Prokonnésu a Kyziku. Aristeás prý pocházel z měšťanského rodu,

který si s žádným jiným rodem nezadal. Přišel prý jednou v Prokonnésu do valchárny a tam

zemřel. Valchář dílnu zavřel a odešel to oznámit příbuzným nebožtíkovým. Když se již po

městě rozšířila pověst, že Aristeás zemřel, dostal se s těmi, kdo to říkali, do sporu jakýsi muž

z Kyziku, který přišel z města Artaké a tvrdil, že Aristea potkal na cestě do Kyziku a že s ním

mluvil. Hádal se do krve, ale nebožtíkovi příbuzní šli do valchárny s potřebnými věcmi, aby

mrtvého odnesli. Když otevřeli, nenašli Aristea ani mrtvého, ani živého. Sedm let potom se

Aristeás zase v Prokonnésu objevil a napsal eposy, kterým ted Řekové říkají Arimaspea, a

znovu

zmizel.

[15] To se vypravuje v těch městech. Vím však, co se přihodilo Metapontijským dvě stě

čtyřicet let po druhém Ariste-ově zmizení, jak jsem zjistil srovnáním mezi podáním pro-

konnéským a metapontijským. Metapontijští praví, že se jim Aristeás zjevil v jejich zemi a

přikázal jim, aby postavili oltář Apollónovi a u něho aby postavili sochu nesoucí jméno

Aristea z Prokonnésu. Prohlásil prý, že Apollón k nim přišel jako k jediným z řeckých

obyvatel Itálie a on, který je nyní Aristeem, že ho následoval. Tenkráte, když boha

doprovázel, byl havranem. Po těch slovech prý Aristeás zmizel.

Metapontijští poslali do Delf zeptat se boha, co zjevení toho člověka znamená. Pýthia je

vyzvala, aby zjevení uposlechli, protože se jim pak povede lépe. Oni to tedy vzali na sebe a

uskutečnili. Dodnes tam stojí na náměstí vedle sochy Apol-lónovy socha označená jménem

Aristeovým a okolo ní rostou vavříny. Tolik o Aristeovi postačí.

[16] Nikdo přesně neví, co je za územím, o kterém jsem začal vyprávět. Nemohu se dozvědět

o nikom, kdo ty končiny viděl a může o nich něco říci. Ostatně ani Aristeás, o kterém jsem se

zmínil před chvilkou, ani ten se nedostal dále nežli k Issédonům, jak sám ve svém eposu říká.

O vzdálenějších končinách mluví jen z doslechu a praví, že jsou to Issédonové, kdo mu o tom

řekli. Pokud jsem se mohl něco přesnějšího z doslechu dopídit, povím všechno.

[17] Počínaje od tržiště Borysthenských* (toto tržiště je z přímořských měst nejdále uvnitř

skythské země), za tímto tržištěm sídlí nejprve Kallipidové, což jsou pořečtení Skythové, a

dále pak za nimi jiný národ, který se nazývá Alazónové. Ti a Kallipidové žijí celkem stejným

způsobem jako Skythové, sejí obilí a jedí chléb, cibuli, česnek, čočku a proso. Za Ala-zóny

sídlí Skythové oráči, kteří nesijí obilí pro potravu, nýbrž na prodej. Za Skythy sídlí Neurové a

území za nimi na sever je, pokud víme, liduprázdné. To jsou národy u řeky Hypanis na západ

od Borysthenu.

[18] Přejdeme-li na druhý břeh Borysthenu, je směrem od moře první zemí Hylaié a za ní na

sever sídlí Skythové oráči, kterým Řekové sídlící u řeky Hypanu říkají Borysthen-ští, sami

pak se nazývají Olbiopolskými. Sídla Skythů oráčů se táhnou tři dni cesty na východ až k řece

jménem Pantika-pés^a na sever jedenáct dní plavby proti proudu Borysthenu.

Uzemí od nich na sever je většinou pusté. Za pustinou sídlí Androfagové, což je zvláštní

národ a ke Skythům nepatří. Dále na sever pak je již země opravdu pustá, a pokud víme, tam

nežije žádný lidský národ.

[19] Přejdeme-li od Skythů oráčů na východ za řeku Pan-tikapés, nalezneme sídla Skythů

kočovných, kteří nic nesijí ani neorají. V celé zemi, kromě Hylaie, nerostou žádné stromy..

Kočovní Skythové zabírají území čtrnáct dní cesty na vychodí | až k řece Gerros.

[20] Za řekou Gerros je země zvaná Královská, a sídlí? tam velké množství Skythů, kteří jsou

stateční a považují ostatní Skythy za své poddané. Na jih dosahují až na poloostrov Tauriké a

na východ až po příkop, který vykopali potomci slepců, a po obchodní středisko u jezera

Maiétis jménem Krémnoi. Část jich dosahuje až k řece Tanais. Na sever od Skythů

královských sídlí Melanchlainové, což je národ; jiný, nikoli skythský.

V území za Melanchlainy jsou bažiny, a pokud víme, tam lidé nežijí.

[21] Země za řekou Tanais již není skythská, nýbrž je to první část území Sauromatů, kteří

sídlí od cípu jezera Maiétis na sever do vzdálenosti patnácti dní cesty.

V jejich zemi nerostou ani plané, ani ovocné stromy. Druhou část země za nimi drží

Budínové; v jejich zemi jsou rozličné husté lesy.

[22] Od Budínů dále na sever je nejprve po sedm dní cesty pustina; za pustinou trochu na

východ sídlí Thyssage-tové, což je početný a samostatný národ, který se živí lovem.

V týchž místech s nimi sousedí národ, který se jmenuje Jyr-kové*; i ti se živí lovem, a to tak,

že lovec vyleze na strom a číhá na zvěř. Stromů tam roste po celé zemi hustě. Každý má koně

vycvičeného tak, aby ležel na břiše (aby byl menší) a psa. Když lovec spatří ze stromu zvěř,

střelí po ní a pak ji koňmo pronásleduje a pes je jí v patách.

Za nimi dále na východ bydlí jiní Skythové, kteří se oddělili do Skythů královských a usadili

se v této zemi.

[23] Až po území těchto Skythů je celá popisovaná země úrodnou rovinou, dále pak je

skalnatá a drsná. Když se projde touto drsnou končinou, sídlí tam na velikém území v podhůří

vysokých hor lidé, o nichž se praví, že jsou všichni od narození holohlaví, stejně muži jako

ženy, mají tupé nosy a veliké brady. Mají svou vlastní řeč, ale kroje používají skythského.

Živí se plody stromů. Strom, jehož plody pojídají, se jmenuje pontikon a je asi tak veliký jako

fíkovník; plody má podobné bobům, ale s jádry.

Když plody dozrají, protlačují je přes šátky a vytéká z nich hustá černá šťáva, která se

jmenuje aschy. Tu lízají a pijí smíšenou s mlékem a z husté části moštu dělají marmeládu,

kterou pojídají.

Bravu mají málo, neboť pastviny tam nejsou vydatné. Lidé tam bydlí pod stromy, které v

zimě obalují bílým plstěným stanem; v létě se obejdou bez plsti. Těmto lidem nikdo nečiní

příkoří, jsou považováni za posvátné. Také nemají žádné válečné zbraně. Řeší spory mezi

svými sousedy, a kdo se uteče pod jejich ochranu, tomu nikdo nekřivdí. Jmenují se

Argippaiové.

[24] Až po tyto holohlavé lidi je země dobře známá i s národy, které sídlí před nimi. Jednak k

nim přicházejí někteří ze Skythů, od nichž není obtížné se to dozvědět, jednak i Řekové z

tržní osady na Borysthenu nebo z jiných obchodních měst u Pohostinného moře. Skythové,

kteří k nim přicházejí, vyřizují své obchody s nimi pomocí sedmi tlumočníků a sedmi jazyků.

[25] Až po ně je tedy vše známo, co však je za holohlavými, nedovede nikdo s určitostí říci;

vzdálenější končiny totiž oddělují vysoké a neschůdné hory*, které nikdo nepřekračuje. Sami

holohlaví říkají, já tomu však nevěřím, že v horách sídlí lidé s kozími nohami, a když se

přejde jejich území, přijde se k sídlům dalších lidí, kteří spí šest měsíců*; tomu však nevěřím

vůbec.

Země na východ od holohlavých je známa dobře, neboť tam sídlí Issédonové. Neví se ovšem,

co je na sever od holohlavých, ani co je na sever od Issédonů, kromě toho, co říkají oni sami.

[26] Issédonové prý se řídí takovýmito obyčeji: Když člověku zemře otec, přiženou všichni

příbuzní ovce a obětují je; když potom jejich maso rozřežou, rozřežou i zemřelého rodiče

svého hostitele, všechno maso smíchají a předloží k hostině. Z hlavy nebožtíkovy stáhnou

kůži, hlavu očistí a pozlatí, a potom jí používají jako posvátného symbolu, kterému

každoročně přinášejí veliké oběti. Oběti uskutečňuje syn na památku otcovu, stejně jako

Řekové slaví slavnost mrtvých. Jinak se i o těchto lidech říká, že jsou spravedliví; stejně i u

nich jsou ženy s muži rovnoprávné.

[27] I o těch se tedy ví. Issédonové pak to jsou, kdo říkají^ že v končinách za nimi jsou lidé

jednoocí a že tam jsou ptác%| nohové, kteří střeží zlato. Od nich to převzali a opakují

Skythové, od Skythů to přejímáme my ostatní a jmenujeme je skythským názvem

Arimaspové. Arima totiž značí u Skythů "jeden" a spú znamená "oko".

[28] Všechny ty země, o nichž jsem mluvil, jsou tak drsné, že v nich po osm měsíců panuje

nesnesitelný mráz. V těch měsících nenaděláš bláta, když rozliješ vodu, ale naděláš ho, když

rozděláš oheň. Moře zamrzá, jakož i celý Kimmerský Bosporos, a Skythové, kteří sídlí za

příkopem, konají po ledětý válečné výpravy a jezdí s vozy na druhou stranu do územím

Sindů.

Zima tam tedy trvá osm měsíců a zbývající čtyři měsíce^ je tam chladno. Zima v těch

krajinách se liší co do svého způ*| sobu od zimy ve všech jiných zemích; pokud prší v

zimníní^ období, nestojí to ani za řeč, v létě pak prší bez přestání; v jiných zemích bývají

bouře, ale tam nebývají, zato v létě bývají vydatné. Strhne-li se bouře v zimě, považuje se to

za

234

zázrak. Podobně se považuje ve Skythii za zázrak, nastane-li zemětřesení, ať už v létě, nebo v

zimě.

Koně tamní zimu snášejí, ale mezci a oslové ji nesnášejí vůbec. Jinde na světě koně pojdou,

když stojí v mrazu, a oslové a mezci to vydrží.

[29] Myslím, že z téhož důvodu nenarůstají v těch končinách rohy onomu druhu skotu, který

má jinak rohy krátké a tupé. Pro tento můj názor svědčí i Homérův výrok v Odyssei, který

zní:

"ano i v Libyi též, kdejehňata s rohy se rodi".

To je dobře řečeno, protože v horkých končinách rostou rohy rychle. Za velkých chladen buď

dobytku rohy nerostou vůbec, nebo když rostou, tak jen málo.

[30] Tam tedy se tak děje, protože je tam chladno. Divím se ovšem (a dodatky pro své

vypravování shledávám od začátku), že se v celé zemi Élejské nemohou rodit mezci, ačkoli ta

končina není chladná a není ani žádné jiné příčiny. Élejští sami říkají, že se u nich mezci

nerodí kvůli nějaké kletbě. Když přijde čas, kdy se ke klisnám připouštějí hřebci, vyhánějí je

do sousedních krajin, tam k nim připouštějí osly, až se klisny stanou březí. Potom je zase

přihánějí zpátky.

[31] Pokud jde o peří, o němž Skythové říkají, zeje ho ve vzduchu plno, takže nelze vidět dále

ani tou zemí cestovat, o tom mám toto mínění: V území za skythskou zemí neustále sněží, v

létě méně než v zimě, jak je ostatně přirozené. Kdo viděl zblízka hustě padat sníh, ví o čem

mluvím; sníh se totiž podobá peří.

Pro takovou krutou zimu jsou severní končiny té pevniny neobyvatelné. Skythové a jejich

sousedé myslím obrazně říkají sněhu peří. Tolik budiž řečeno o krajinách, o nichž se tvrdí, že

jsou nejvzdálenější.

[32] O lidech hyperborejských neříkají nic ani Skythové, ani jiní lidé, kteří v těch krajinách

bydlí, leda kromě Issédonů. Podle mého názoru však ani ti neříkají nic, neboť by o nich

mluvili i Skythové, jako vypravují o jednookých. Zmínky o Hyperborejcích má Hésiodos a

Homér v eposu o Epigonech, pokud je Homér skutečně jeho autorem.

[33] Nejvíce zkazek o nich vypravují Délští. Říkají, že od Hyperboreů přicházejí do Skythie

obětní dary zabalené do pšeničné slámy, od Skythů pak je již dostávají postupně další sousedé

a dopravují je na západ až k Adrii, a když se odtamtud dostávají na jih, přicházejí z Řeků

nejprve do rukou Dódónským; od Dódónských přicházejí na pobřeží zálivu Mélijského a přes

moře na Euboji. Město po městu je posílá dál až do Karystu; ostrov Andros se nechává

stranou, Karyst-ští je dopravují na ostrov Ténos a Ténští pak na Délos. Takovým způsobem

prý se dostávají ony obětní dary na Délos.

Poprvé prý Hyperborejci poslali s obětními dary dvě dívky, Délští říkají, že se jmenovaly

Hyperoché a Laodiké, a pro jejich bezpečnost prý s nimi poslali pět mužů z řad svých

spoluobčanů. Jsou to ti, kteří se teď nazývají Perferové a těší se na Délu veliké úctě. Když

však se Hyperborejcům odeslaní poslové nevrátili, obávali se, aby k tomu nedocházelo stále,

že by nedostali zpět ty, které s dary vyslali, a tak nosili obětní dary zabalené do slámy na

hranice svého území a požádali své sousedy, aby se postarali o jejich dopravu k dalšímu

národu. Tím způsobem prý se dary dostaly na Délos.

Vím i o něčem těmto darům podobném. Když obětují thrácké a paionské ženy královské

Artemidě, přinášejí obětní dary vždy s pšeničnou slámou.

[34] Vím tedy, že ty tak činí. Na počest hyperborejských dívek, které na Délu zemřely, si

děvčata i chlapci na Délu stříhají vlasy. Dívky si před svatbou ustřihují kadeř, ovinou ji kolem

vřetena a položí ji na jejich náhrobek, který je uvnitř Artemidina posvátného obvodu po levé

straně od vchodu a roste na něm oliva. I délští chlapci ovíjejí několik vlasů okolo nějaké

zelené větévky a také je kladou na náhrobek. Takovou úctu prokazují délští obyvatelé oněm

hyperborejským dívkám.

[35] Délští však také říkají, že ještě před Hyperochou a Laodikou přišly na Délos od týchž lidí

hyperborejské dívky Argé a Opis. Přinesly prý bohyni Eileithyji daň za urychlování porodů,

jak jim bylo uloženo. Argé i Opis prý přišly zároveň s bohy, a proto jim Délští prokazují i jiné

pocty; ženy se shromažďují a provolávají jejich jména v hymnu, který pro ně složil Ólén z

Lykie.

Od nich prý se naučili i obyvatelé ostrovů a Iónové zpívat hymny na počest Ópidy a Argy,

provolávat jejich jména při shromáždění a sypat popel z kostí spálených na oltáři na náhrobek

Ópidy a Argy (Ólén z Lykie složil i jiné starodávné hymny, které se zpívají na Délu). Jejich

náhrobek je za posvátným obvodem Artemidiným na východní straně blízko hospody

Kéjských.

[36] Tolik budiž řečeno o Hyperborejcích. Nebudu uvádět pověst o Abariovi, který byl prý

Hyperborejcem a který prý nosil šíp po celé zemi, aniž cokoli jedl. Jsou-li nějací lidé na

dalekém severu, pak jsou také jiní na dalekém jihu. Je mi k smíchu, když vidím, jak mnozí

lidé již nakreslili obvod země a nikdo to neudělal tak, aby to mělo nějaký smysl. Kreslí, jak

okolo země teče Ókeanos, a země je při tom kulatá, jako by ji nakreslili kružítkem; Asii i

Evropu kreslí stejně velikou. Vysvětlím několika slovy, jak je která z nich veliká a jak se má

Icrpslit

[37] Sídla Peršanů dosahují až k jižnímu moři, kterému se říká Rudé. Od nich na sever sídlí

Médové, za Médy Saspei-rové a za Saspeiry Kolchové, kteří dosahují až k severnímu moři, do

kterého se vlévá řeka Fásis. Tyto čtyři národy sídlí od moře k moři.

[38] Na západ od jejich sídel vybíhají z Asie do moře dva poloostrovy; popíši je. Jeden z

poloostrovů začíná na severu u řeky Fásis a táhne se podél moře Pohostinného a podél

Helléspontu až k trójskému Sigeiu, na jihu pak vychází od zálivu Myriandrického, ležícího u

Foinikie. a zasahuje do moře až k mysu Triopskému. Na tom poloostrově sídlí třicet národů.

[39] To je jeden z obou poloostrovů. Druhý začíná u Peršanů a táhne se do Rudého moře.

Patří k Persii, na kterou navazuje Asýrie a na Asýrii Arábie. Podle jména končí v zálivu

Arabském, do kterého Dareios vyvedl kanál z Nilu. Od Persie po Foinikii je to země veliká a

plochá; část poloostrova od Foinikie dále leží při našem moři a zahrnuje Palestinskou Sýrii a

Egypt, jímž končí. Na tomto poloostrově žijí jen tři národy. Takové jsou končiny Asie od

Peršanů na západ.

[40] Východní končiny Asie za sídly Peršanů, Médů, Sas-peirů a Kolchů oblévá z jedné

strany Rudé moře, ze severu pak je ohraničuje moře Kaspické a řeka Araxés, která teče

směrem na východ. Až po Indii je Asie obydlena; od Indie dále na východ je již pustá a nikdo

nedovede povědět, jak to tam vypadá.

[41] Taková a tak veliká je Asie. Libye patří ke druhému poloostrovu, navazuje totiž přímo na

Egypt. U Egypta je poloostrov úzký (neboť od našeho moře k Rudému je vzdálenost sto tisíc

sáhů, což by bylo tisíc stadií), od toho úzkého místa je velice široký a nese jméno Libye.

[42] Podivuji se těm, kdo stanovili hranice a oddělili od sebe Libyi, Asii a Evropu; rozdíly

mezi nimi jsou nemalé.

Na délku se Evropa rozkládá podél obou ostatních, její šířku však se s nimi nehodí ani

srovnávat. O Libyi je známo, že ji obtéká voda, kromě místa, kde hraničí s Asií. Jako první to

dokázal, pokud víme, egyptský král Nekós. Když zastavil kopání průplavu z Nilu do

Arabského zálivu, vyslal na lodích Foiničany a uložil jim, aby nazpátek propluli Sloupy Hé-

raklovými až do severního moře* a tudy aby se vrátili do Egypta.

Foiničané tedy vyrazili z Rudého moře a pluli mořem jižním. Kdykoli nastal pozdní podzim,

přistáli a osévali půdu v Libyi na tom místě, kam se právě plavbou dostali. Vyčkali sklizně a

sklidivše obilí pluli dále. Uplynuly dva roky a ve třetím roce zahnuli okolo Héraklových

sloupů a připluli do Egypta. Vykládali, čemuž já nevěřím, třebaže jiní ano, že měli při

obeplouvání Libye slunce po pravé ruce.

[43] Takto byla tedy poprvé poznána Libye. Další zprávu podávají Karthagiňané. Sataspés,

syn Teaspiův z rodu Achai-menovců, Libyi neobeplul, ač byl za tím účelem vyslán; zalekl se

délky plavby a pustých končin a vrátil se. Nedosáhl tak cíle, který mu uložila jeho matka.

Znásilnil totiž dceru Zópyra, syna Megabyzova, a když měl být podle rozhodnutí krále Xerxa

za ten čin naražen na kůl, tu se za něho přimlouvala jeho matka, která byla sestrou Dareiovou;

pravila, že mu uloží těžší trest nežli král. Bude prý muset obeplout Libyi, až se cestou kolem

ní dostane do zálivu Arabského.

Když na to Xerxés přistoupil, odešel Sataspés do Egypta, tam si opatřil lod a námořníky a

odplul s nimi ke Sloupům Héraklovým. Proplul jimi, zahnul okolo libyjského mysu jménem

Soloeis a plavil se k jihu. Za mnoho měsíců přeplul veliký kus moře, a když to k obeplutí stále

nestačilo, obrátil se nazpět a plul do Egypta. Z Egypta se odebral ke králi Xerxovi a podával

zprávu, že na nejzazším konci své cesty připlul k lidem malé postavy, kteří se odívali do

oděvů z palmových listů. Kdykoli s lodí přirazili ke břehu, utíkali tito lidé do hor a opouštěli

svá města. Egypťané prý jim svým příchodem nečinili žádné příkoří, jenom jim pobírali brav.

Důvod, proč prý neobepluli Libyi docela, spočívá v tom, že loď se již nemohla dostat

kupředu, protože uvázla. Xerxés však neuznal, že mluví Sataspés pravdu, a dal ho narazit na

kůl, protože nesplnil svůj úkol. Tak ho potrestal původním trestem. Kleštěnec tohoto Sataspa,

jakmile se dozvěděl, že je jeho pán mrtev, uprchl s mnohými poklady na Samos; zmocnil se

jich však jeden muž ze Samu, jehož jméno sice znám, ale rád je opomenu.

[44] Většinu Asie objevil Dareios. Chtěl zvědět, kde se vlévá do moře řeka Indos, v níž jako

ve druhé ze všech řek žijí krokodýlové, a proto poslal na lodích lidi, jimž důvěřoval, že mu

povědí pravdu, mezi nimi také Skylaka z Karyandy. Vyrazili z města Kaspatyru v zemi

paktyjské a pluli po proudu řeky směrem k východu až do moře, po moři pak směrem na

západ dorazili ve třicátém měsíci na místo, odkud vyslal egyptský král Foiničany, o nichž

jsem se zmínil výše, aby obepluli Libyi. Když tito plavci cestu dokončili, podrobil si Dareios

Indy a použil k tomu onoho moře. Tak se přišlo na to, že i Asie kromě končin východních je

stejná jako Libye.

[45] O Evropě však nikdo nic jasně nezjistil ani o jejích západních končinách, ani o severních,

zda ji moře oblévá. Ví se jenom, že se svou délkou táhne podél Libye i Asie. Také nedovedu

pochopit, proč má pevnina tři jména, ač je jen jedna, a to podle žen, a proč jsou za jejich

hranice stanoveny egyptská řeka Nil a řeka Fásis v Kolchidě (někteří však jmenují řeku

Tanais, vtékající do Maiétského jezera, a Kimmer-ský brod), ani jména těch, kdo ty hranice

stanovili, a odkud vzali ta jména. O Libyi totiž většina Řeků tvrdí, že má jméno po jedné

domorodé ženě jménem Libye, Asie prý má jméno po manželce Prométheově. Lýdové však si

to jméno přivlastňují, neboť prohlašují, že Asie byla pojmenována po Asio-vi, synu Kotya,

syna Mánova, a nikoli po Asii Prométheově. I jedna čtvrť v Sardech se prý podle něho

jmenuje Asias.

O Evropě tedy nikdo neví, zda ji moře oblévá, ani odkud přišla ke svému jménu, ani kdo jí je

dal, pokud nebudeme tvrdit, že má ta země jméno po Európě z Tyru. Předtím pochopitelně

jméno neměla, stejně jako ostatní země. Európa však pocházela z Asie a nepřišla do země,

které nyní Řekové říkají Evropa, nýbrž přišla z Foinikie na Krétu a z Kréty do Lykie. Tolik

budiž o tom řečeno; přidržíme se toho, co se přijímá obecně.

[46] U Pohostinného moře, ke kterému táhl Dareios, žijí kromě Skythů národy ze všech zemí

nejdivočejší. Žádný z národů žijících z Pohostinného moře nemůžeme uvést jako příklad

moudrosti, ani nevíme, že by odtamtud pocházel nějaký učený člověk, s výjimkou národa

skythského a Anacharsia.

Skythské pokolení velmi důmyslně vyřešilo nejdůležitější ze všech lidských záležitostí, které

známe. Jiné věci u nich ovšem neobdivuji. Onu nejdůležitější věc si vymysleli tak, že jim

nemůže uniknout žádný útočník, a pokud nechtějí být nalezeni, nemůže je ani dostihnout.

Nemají ani měst, ani hradeb; vozí si své domovy s sebou a všichni jsou jízdními lukostřelci.

Neživí se orbou, nýbrž chovem dobytka. Obydlí mají na vozech a není tedy divu, zeje

nemožné je přemoci a že je nemožné se k nim přiblížit.

[47] Takový způsob života si vymysleli, protože se jejich země k tomu hodí a protože jim k

tomu pomáhají i řeky. Krajina je tam rovinatá, bohatá pastvinami i vodou a protékají jí řeky,

jichž je téměř tolik, kolik je v Egyptě kanálů. Vyjmenuji jenom ty z nich, které jsou známé a

splavné směrem od moře: Istros s paterým ústím, potom Tyrés, Hypanis, Borysthenés,

Pantikapés, Hypakyris, Gerros a Tanais. Tekou k moři těmito končinami:

[48] Nejmohutnější ze všech řek, které známe, je Istros. Jeho tok je stále stejný jak v létě, tak

v zimě. Je to od západu první z řek, které Skythií protékají a je proto tak mocná, že se do ní i

jiné řeky vlévají. Tyto řeky to jsou, které činí Istros tak velkou řekou: pět jich protéká sky

thskou zemí, a to řeka Porata, jak jí říkají Skythové, kdežto Řekové ji nazývají Pyretos, dále

Tiarantos, Araros, Naparis a Ordéssos. První z uvedených řek je mohutná, teče při východní

straně a spojuje své vody s vodami Istru, druhá, Tiarantos, je spíše na západě a slabší, Araros,

Naparis a Ordéssos tekou mezi nimi a vlévají se do Istru. Tyto místní řeky skythské zásobují

Istros vodou. Z území Agathyrsů přitéká řeka Maris a spojuje se s Istrem.

[49] Z výšin pohoří Haimu tekou k severu do Istru tři další velké řeky, a to Atlas, Auras a

Tibisis. Thrákií a územím thráckých Krobyzů tekou do Istru řeky Athrys, Noés a Arta-nés; z

území Paionů a z pohoří Rhodopského teče do Istru řeka Skios, která proráží středem pohoří

Haimos. Z Ilýrie teče k severu řeka Angros, vytéká do roviny tribalské a vlévá se do řeky

Brongu a Brongos pak do Istru. Obě jsou silné a Istros je přijímá. Z krajin za územím

Ombriků teče k severu řeka Karpis a dále Alpis; obě se vlévají do Istru. Istros totiž protéká

celou Evropou, neboť začíná na území Keltů, kteří sídlí za Kynéty nejdále na západ ze všech

evropských obyvatel. Istros tedy teče přes celou Evropu až do končin skythských.

[50] Spojením vod uvedených řek a i mnohých jiných se stává Istros nejmohutnější řekou, i

když ho Nil množstvím vody překonává, pokud porovnáváme tok s tokem. Do Nilu se totiž

nevlévá žádná řeka ani žádný pramen a nezvětšuje tak množství jeho vody. Istros však teče

stejně v létě i v zimě. Příčina toho je myslím ta, že tak jak je v zimě mohutný, je o něco

silnější, než vyplývá z jeho přirozené povahy; v zimě totiž v těch končinách prší velice málo,

zato však všude padá sníh. Sníh, kterého v zimě napadalo mnoho, v létě taje a ze všech stran

teče do Istru. Jednak tedy sníh, který do něho vtéká, jednak i časté a prudké deště zvětšují

jeho tok; v létě tam totiž prší. Oč více z něho slunce vysaje vody v létě nežli v zimě, o to více

vody vtéká do něho v létě nežli v zimě; protichůdné vlivy se vyrovnávají a Istros má průtok

stále stejný.

[51] Istros je tedy jedna ze skythských řek. Další je Tyrés, který přitéká od severu. Začíná

svůj tok z velikého jezera, které ohraničuje zemi Skythů a Neurů. U jeho ústí sídlí Řekové,

kterým se říká Tyrité.

[52] Třetí řeka, Hypanis, teče ze země skythské. Vytéká z velikého jezera, okolo kterého se

pasou divocí bílí koně. Proto se tomu jezeru právem říká Hypanisova matka. Tam bere

Hypanis svůj počátek a pět dní cesty teče jako slabá řeka se sladkou vodou. Potom dále k

moři, což jsou čtyři dni cesty, je strašně hořká. Vtéká totiž do ní pramen hořký, a to tak hořký,

že ač je malý, přece se neztrácí ve vodách Hypanisu, což je řeka velká jako málokterá. Ten

pramen je na hranicích mezi územím Skythů oráčů a Alazónů. Pramen a místo, kde vzniká, se

jmenuje skythsky Exampaios, v řeckém jazyku pak Svaté cesty. Tyrés a Hypanis se svými

toky k sobě blíží na území Alazónů; od toho místa se od sebe odvracejí a prostor mezi nimi se

šíří.

[53] Čtvrtá řeka je Borysthenés. Je podle našeho mínění po Istru největší a nejvydatnější nejen

z těchto skythských řek, nýbrž^ze všech ostatních, kromě egyptského Nilu; s tím se totiž

žádná jiná řeka nedá srovnat. Z ostatních je tedy nejvydatnější Borysthenés, neboť poskytuje

překrásné a pro dobytek velice vhodné pastviny a obzvláště výtečné ryby ve veliké hojnosti;

jeho voda je velice příjemná k pití. Ačkoli protéká bažinami, zůstává čistý, osení podél jeho

břehů výtečně roste a tam, kde se půda neosévá, roste vysoká tráva. U jeho ústí se sama od

sebe usazuje sůl ve velikém množství. Vedle jiných podivuhodných věcí poskytuje veliké

ryby bez kostí, které se nakládají do soli. Říkají jim jeseteři. Až po krajinu Gerros, což je

čtyřicet dní plavby daleko, je o něm známo, že teče od severu ; nikdo však nedovede povědět,

kteří lidé sídlí v krajinách severnějších, jimiž protéká; zdá se, že přitéká do země Skythů

oráčů z pustiny. Tito Skythové totiž sídlí podél jeho břehů do vzdálenosti deseti dní plavby.

Jen o této řece a o Nilu neumím povědět, kde pramení, a myslím, že to nedovede ani nikdo z

Reků. Borysthenés přitéká až blízko k moři a tam se s ním spojuje Hypanis, který se vlévá do

téže pobřežní bažiny. Krajina mezi oběma těmito řekami má tvar špičatého výběžku a nazývá

se předhoří Hippoláovo. Stojí na něm chrám Démétřin a naproti němu jsou u řeky Hypanis

usazeni Borysthenští. Tolik o těch čtyřech řekách.

[54] V pořadí za ním je pátá řeka, která se jmenuje Panti-kapés. I ta teče od severu a pramení

z jezera. Mezi ním a Bo-rysthenem jsou sídla Skythů oráčů. Pantikapés protéká krajinou

Hylajskou, a když ji minul, spojuje se s Borysthenem.

[55] Šestá řeka je Hypakyris, která pramení v jezeře, protéká územím kočovných Skythů a

vlévá se do moře u města Karkinitis, takže ponechává po pravé straně Hylaji a tak zvaný Běh

Achilleův.

[56] Sedmá řeka Gerros se odděluje od Borysthenu v té vzdálenosti, až pokud je tok

Borysthenu známý. Tam se tedy odděluje a jmenuje se Gerros stejně jako ta krajina. Na svém

toku k moři tvoří hranici mezi územím Skythů kočovných a královských. Vlévá se do řeky

Hypakyris.

[57] Osmá řeka je Tanais, která rovněž vytéká z velikého jezera a vlévá se do jezera ještě

většího, nazývaného Maiétis, které tvoří hranici mezi Skythy královskými a Sauromaty^ Do

řeky Tanais se vlévá jiná řeka, která se jmenuje Hyrgis&y

[58] Takovými významnými řekami skythská země oplý-í; vá. Tráva, která v ní roste, působí

na vzrůst žluči nejvíce i ze všech druhů, které známe. Když se dobytek vyvrhuje, je možno

zjistit, že tomu tak je.

[59] Takové jsou nejdůležitější poměry v jejich zemi. Pokud jde o jejich obyčeje, mají se u

nich věci takto:

Uctívají jen tyto bohy: především Histii, dále Dia a Zemi, přičemž se domnívají, že Země je

manželkou Diovou. Dále uctívají Apollóna, nebeskou Afrodítu, Hérakla a Area. Ty bohy

uctívají všichni Skythové, královští Skythové pak ještě obětují Poseidonovi. Histia se

skythsky jmenuje Tabiti, Diovi říkají podle mého názoru velice správně Papaios, Zemi Api,

Apollónovi Oitosyros, nebeské Afrodítě Artimpasa a Poseidonovi Thamimasadas. Sochy,

oltáře a chrámy obyčejně nestavějí, jen Areovi je stavějí.

[60] Obětní obřady konají všichni při všech svátcích stejným způsobem, a to tak, že obětní

zvíře stojí se spoutanými předními nohami, obětující stojí za ním a zatáhne za konec provazu,

a když dobytče padne, vzývá boha, kterému obětuje; potom hodí zvířeti smyčku na šíji, a

vsunuv do ní hůlku, otáčí s ní až zvíře zardousí. Nezažehuje oheň a nekoná žádné přípravy ani

úlitby. Když zvíře zardousil a stáhl, dává se do vaření.

[61] Skythská země má hrozný nedostatek dřeva, proto si pro vaření masa vymysleli takový

způsob, že po stažení zvířete zbaví kosti masa; maso dají do domácích kotlů, pokud je mají

(podobají se velice lesbickým měsidlům, jenže jsou mnohem větší); v těchto kotlích maso vaří

a pálí pod nimi kosti zvířat. Nemají-li kotel, vloží všechno maso do břišní dutiny zvířete,

přilijí vody a pálí pod tím kosti. Ty hoří dobře a maso bez kostí se snadno do břišní dutiny

vejde. Tak se kus hovězího dobytka sám uvaří a podobně i každé jiné obětní zvíře. Když je

maso uvařeno, tu hodí obětník prvotiny z masa a vnitřností před sebe na zem. Obětují i jiný

dobytek, nej-častěji koně.

[62] Takovým způsobem a taková zvířata obětují jiným bohům, Areovi pak obětují takto: V

jednotlivých kmenových územích si všichni staví na shromaždištích božiště Areovo tak, že

nakupí na sebe otepi klestí na místě dlouhém a širokém tři stadia, ale nepříliš vysoko, a

nahoře vytvoří čtverhrannou plošinu. Tři strany hromady jsou strmé a z jedné strany je přístup

nahoru. Každý rok přidávají sto padesát vozů klestí, protože se vždy v zimě slehne. Každý

kmen má na té hromadě starobylý železný meč, a to je podoba Areova. Tomu meči

každoročně obětují dobytek a koně a k tomu mu přinášejí ještě i více jiných obětí nežli

ostatním bohům.

Pokud ve válkách zajmou zajatce, obětují jednoho z každého sta mužů, ale ne takovým

způsobem jako dobytek, nýbrž jiným. Postříkají jim hlavy vínem a zabíjejí je nad nádobou.

Nádobu potom vynesou nahoru na hromadu chrastí a polévají meč krví. Krev tedy vynesou

nahoru a dole před božištěm uřežou všem zabitým mužům pravé paže i s rukama a vyhazují je

do výše. Když potom vykonali i ostatní oběti, odcházejí. Ruka zůstane ležet tam, kam padla, a

tělo leží bez ní.

[63] Takové jsou u nich obětní obřady. Vepře však neobětují a ani je ve své zemi nechtějí

vůbec chovat.

[64] Válečné obyčeje mají uspořádány tak, že když Skyth zabije prvního muže, napije se jeho

krve. Hlavy nepřátel, které zabije v bitvě, odnáší ke králi. Za přinesenou hlavu se podílí na

kořisti, které bylo dobyto; nepřinese-li žádnou, nedostane nic. Kůži z hlavy stahuje tak, že ji

obřízne kolem dokola u uší, potom vezme hlavu za kůži a vytřepe ji. Kůži očistí od masa

hovězím žebrem a promne ji rukama, a když je měkká, používá ji jako utěrky. Věší ji na uzdu

svého koně, na kterém jezdí, a chlubí se jí. Kdo má takových kožených utěrek velmi mnoho,

toho považují za muže statečného. Mnozí z nich si ze stažených kůží dělají i pláště; sešívají je

dohromady jako kozinku. Mnozí také stahují kůži z pravých rukou padlých nepřátel i s nehty

a dělají si z ní potah na toulce. Lidská kůže je asi pevná a lesklá, bělostí převyšuje lesk skoro

všech kozí jiných. Mnozí stahují i kůži z celých lidí, napínají ji na dřevo a vozí ji s sebou na

koni.

[65] Takové jsou jejich válečné obyčeje. Hlavy samotné (ne všech, nýbrž jen největších

nepřátel) zpracovávají tak, že každý odřízne a vyčistí to, co je nad obočím. Je-li kdo chudý,

potáhne lebku pouze hovězí kůží zvenčí a používá jí tak; kdo je bohatý, potáhne ji také hovězí

kůží a uvnitř ji pozlatí a takto jí používá jako poháru. To dělají i s lebkami příbuzných, jestliže

se s nimi znepřátelili a zvítězili nad nimi před soudem královým. Když k nim přijdou hosté,

jichž si váží, přinesou tyto hlavy a vykládají, jak se proti nim jejich příbuzní nepřátelsky

chovali a jak nad nimi zvítězili; prohlašují to za statečnost.

[66] Jedenkrát v každém roce každý náčelník župy namíchá ve své župě veliký džbán vína, ze

kterého pijí ti Skytho-vé, kteří zahubili nepřítele. Ti, kdo to nedokázali, z toho vína neokusí,

nýbrž bez pocty sedí stranou; to je pro ně převeliká hanba. Kdo zabili velmi mnoho nepřátel,

ti mají poháry dva a pijí z obou najednou.

[67] Mezi Skythy je mnoho věštců, kteří věští pomocí mnoha vrbových prutů tak, že přinesou

prutů velké svazky, položí je na zem a rozprostřou; ke každému prutu, když ho pokládají,

pronášejí kouzelné průpovídky. Jakmile je pronesli, pruty zase seberou a znovu je po jednom

pokládají. Takový je jejich po otcích zděděný způsob věštění.

Enarové však, kteří jsou zároveň muži i ženami, říkají, že jim věštecké umění darovala

Afrodíté; věští tedy z lipového lýka*. Věštec rozdělí lýko na tři díly, splétaje ve svých prstech

dohromady, a když je rozplétá, věští.

[68] Když onemocní skythský král, pošle si pro tři věštce, kteří se těší nejlepší pověsti, a ti mu

uvedeným způsobem věští. Většinou mu řeknou, že ten a ten falešně přísahal při královském

krbu. Přitom jmenují toho z občanů, kterého mají na mysli. U Skythů je totiž obyčejem

přísahat při královském krbu ponejvíce tehdy, když chtějí vykonat přísahu nejtěžší. Ten, o

kterém prohlašují, že falešně přísahal, je ihned chycen a přiveden a věštci mu vyčítají, zeje

podle věštby křivopřísežníkem při královském krbu, a proto že má král bolesti. On to popírá a

tvrdí, že křivě nepřísahal, a velice naříká.

Když zapírá, pošle král pro dvojnásobný počet jiných věštců. Jestliže i ti, potážíce se s

uměním věšteckým, ho odsoudí jako křivopřísežníka, tuje mu ihned sražena hlava a jeho

majetek obdrží první věštci. Když ho příchozí věštci obvinění zprostí, jsou povoláváni další a

opět další. Pakliže většina toho člověka prohlásí nevinným, tu první věštci po právu zemrou.

[69] Věštce popravují tak, že naplní vůz chrastím a za-přáhnou do něho býky, potom věštce

spoutají a svážou jim ruce dozadu, zacpou jim ústa a zahrabou je do toho chrastí. Nato chrastí

zapálí, býky poděsí a pustí je v běh. Mnozí býci shoří i s věštci, mnozí s popáleninami utekou,

když přehoří oj. Uvedeným způsobem upalují věštce i pro jiná obvinění a prohlašují je za

falešné proroky. Jestliže je dává popravit král, nenechává naživu ani jejich syny. Veškeré

mužské pokolení dá pobít, ženám však neučiní nic zlého.

[70] Smlouvy se svými přáteli uzavírají Skythové tak, že do velkého hliněného poháru nalijí

vína a smísí je s krví těch, kdo smlouvu uzavírají; buď je píchnou sídlem, nebo jejich těla

lehce naříznou nožem. V poháru namáčejí meč, šípy, válečnou sekeru a kopí. Když to

všechno učiní, pronášejí mnohá zaklínání a potom se napijí jednak ti, kdo smlouvu uzavírají,

jednak nejváženější členové jejich doprovodu.

[71] Králové jsou pohřbíváni na území Gerrů, a to tam, až kam je Borysthenés splavný. Když

král zemře, vykopají v těch místech velkou čtverhrannou jámu, a když ji mají připravenou,

vezmou mrtvolu, jejíž tělo je potaženo voskem a jíž předtím nařízli a vyčistili břicho, naplnili

je utlučeným kořením, vonnými látkami, petrželovým semínkem a koprem a zase zašili, a

vezou ji na voze k dalšímu národu. Ti pak, když převezmou přivezenou mrtvolu, činí totéž co

Skythové královští: odříznou si kousek ucha, ostříhají si vlasy, pořežou si paže, poškrábou si

čelo a nos a levé ruce si propichují šípy. Potom dopravují královu mrtvolu na voze k dalšímu

národu z těch, nad nimiž vládnou. Ti pak, k nimž přišli dříve, jim poskytují doprovod.

Když s mrtvolou obešli všechny, ocitají se u královských hrobů na území Gerrů. Jakmile

mrtvolu uloží v hrobu na lůžko ze slámy, zabodnou z obou stran mrtvoly kopí, přes ně položí

dřeva a pokryjí je rákosem. Na zbývající ploše mohyly zardousí a pohřbí jednu souložnici,

dále číšníka, kuchaře, podkoního, sluhu, posla, koně, prvotiny ze všech plodů a zlaté číše;

stříbra ani mědi nepoužívají. Když to vykonali, nasypávají všichni velikou mohylu; při tom

navzájem soutěží, neboť ji chtějí učinit co největší.

[72] Když uplyne rok, konají zase takovou věc. Vezmou nejoddanější z pozůstalých

služebníků (to jsou rodilí Skythové, neboť královskými služebníky se stávají jen ti, kterým to

král poručí; královští služebníci se u nich nekupují za peníze), z těchto služebníků jich padesát

zardousí a spolu s nimi i padesát koní, kteří vynikají krásou. Vyberou jim vnitřnosti z břicha,

břicho vyčistí, naplní plevami a zašijí. Na dva koly nasadí obráceně loukotě z poloviny kola a

druhou polovinu nasadí na další dva koly. Když jich takovým způsobem upevní mnoho,

prorazí těly koní podél až do hrdla silná dřeva a nasadí je na loukotě. Přední loukotě

podepírají koně pod plecemi a zadní nesou koňská stehna a břicha. Přední i zadní nohy visí ve

vzduchu. Koním nasazují otěže a udidla, natahují je dopředu a uvazují ke kolíkům.

Každého jednotlivého z padesáti zardoušených mladíků po-sazují na koně, a to tím způsobem,

že do každé mrtvoly vrazí podél páteře rovné dřevo až do krku, přičemž toho dřeva dole kus

přebývá; přesahující kus vrážejí do vyvrtaného otvoru ve dřevě, které je proraženo skrze koně.

Když okolo náhrobku postavili takovéto jezdce, odcházejí.

[73] Tak Skythové pohřbívají krále. Když zemrou jiní Skythové, vozí je jejich nejbližší

příbuzní na vozech po přátelích a každý je přijímá, jejich doprovod pohostí a předkládá ode

všech jídel i mrtvému stejně jako ostatním. Tak vozí soukromé osoby po čtyřicet dní a

potomje pochovávají. Po pohřbu se Skythové očišťují tak, že si vydrhnou a umyjí hlavy, a

pokud jde o tělo, dělají to tak, že postaví tři kůly k sobě nakloněné,okolo nich napnou

pokrývky z ovčí plsti, a když je co nejlépe utěsnili, vhazují do nádoby uprostřed mezi koly a

pokrývkami ohněm rozžhavené kameny.*

[74] V zemi skythské roste konopí, které se kromě síly a výšky velice podobá lnu. Roste

divoce a také se seje a Thrá-kové si z něho dělají oděvy, které jsou skoro stejné jako lněné.

Kdo je velice dobře nezná, nepozná, zda jsou lněné nebo konopné. Kdo nikdy konopí neviděl,

bude oděv považovat za lněný.

[75] Skythové si berou konopné semeno, zalezou s ním pod plstěné pokrývky a potom je

házejí na kameny ohněm rozžhavené. Semeno začne dýmat a vyvíjet tolik par, že by to

nedokázala žádná řecká parní lázeň. Skythové takovou lázeň mají rádi a výskají radostí. Mají

to místo koupele, neboť se vůbec nekoupají ve vodě.

Skythské ženy roztírají za přilévání vody na drsném kameni dřevo cypřišové, cedrové a z

kadidlového stromu, a když je rozetřená látka hustá, natírají si s ní celé tělo i obličej. Jednak

tím nátěrem voní, jednak jsou čisté a lesklé, když jej druhý den odstraní.

[76] I Skythové se ze všech sil brání proti cizím obyčejům, a to nejen proti obyčejům jiných

národů, nýbrž obzvláště proti řeckým, jak ukázali na případu Anacharsiově a podruhé znovu

na případě Skylově. Anacharsis totiž, když zhlédl velký kus země a seznal mnohé moudré

věci, vracel se do krajů skythských. Proplouvaje Helléspontem dorazil do Kyziku a shledal, že

Kyzičtí s velikou nádherou oslavovali svátek na počest Matky bohů. Anacharsis Matce

zaslíbil, zejí bude obětovat stejným způsobem, jako to viděl činit Kyzické, a že na její počest

ustanoví noční slavnost, jestliže se bez úhony a ve zdraví navrátí domů.

Jakmile přišel do skythské země a pronikl do krajiny, zvané Hylaia (tato krajina se táhne

podél dráhy Běhu Achilleova a je zarostlá nejrůznějšími druhy stromů), když tam tedy

dorazil, uspořádal na počest bohyně slavnost v celém rozsahu; v rukou měl bubínek a kol

dokola rozvěšené obrazy bohyně. Jakýsi Skyth ho při tom počínání spatřil a oznámil to králi

Sauliovi. Ten se šel sám podívat, a když spatřil, co Anacharsis koná, střelil po něm z luku a

zabil ho.

Dodnes, když se někdo na Anacharsia vyptává, prohlašují Skythové, že ho neznají, a to proto,

že odcestoval do Řecka a přijal cizí obyčeje. Od Timna, jednatele Ariapeithova, jsem slyšel,

že byl Anacharsis strýcem skythského krále Idanthyrsa, protože byl synem Gnúra, syna

Laková, syna Spargapeithova. Jestliže tedy Anacharsis z toho rodu pocházel, je třeba si

uvědomit, že zemřel rukou svého bratra. Idanthyrsos totiž byl syn Sauliův a Saulios to byl,

kdo Anacharsia zabil.

[77] Slyšel jsem však i jinou pověst, kterou vypravují Pelo-ponnésané; Anacharsia prý poslal

na cesty skythský král, aby Kecko poznal; po návratu prý Anacharsis králi řekl, že žádní

Řekové nemají kdy na to, aby pěstovali všelikou moudrost kromě Lakedaimonských; jen s

těmi zeje rozumná řeč. Tohle vyprávění však si vymysleli sami Řekové jen tak pro zábavu;

onen muž, jak jsem již řekl, zahynul, a stalo se mu to proto, že pěstoval cizí obyčeje a měl

styky s Řeky.

[78] O mnoho let později se přihodilo cosi velmi podobného Skylovi, synu Ariapeithovu.

Skythský král Ariapeithés, měl kromě jiných synů Skyla, který se narodil z ženy istrijské, a

nikoli z ženy domorodé. Jeho matka ho naučila řeckému jazyku a písmu. Po čase Ariapeitha

úkladně zavraždil Sparga-peithés, král Agathyrsů, Skylés nastoupil na trůn a převzal po otci

manželku, která se jmenovala Opoié. Byla to žena z domácího rodu a Ariapeithovi se z ní

narodil syn Orikos.

Skylés jako skythský král vůbec neměl zalíbení ve skythském způsobu života, ale měl daleko

spíše sklon k mravům řeckým, což bylo následkem vychování, kterého se mu dostalo. Proto

kdykoli přivedl řecké vojsko k městu Borysthenských (tito Borysthenští o sobě tvrdí, že jsou z

Miléta), kdykoli k nim tedy Skylés přišel, zanechal vždycky vojsko na předměstí a sám,

jakmile vešel do hradeb a zavřel za sebou brány, odkládal skythský oděv a bral na sebe šat

řecký. Takto oděn se s Řeky stýkal, aniž ho doprovázela jeho tělesná stráž nebo kdokoli jiný.

Řekové hlídali u bran, aby ho v tom oděvu nikdo ze Skyt-hů nespatřil. I v jiných ohledech se

choval Skylés jako Řek a přinášel bohům oběti po řeckém způsobu. Když byl strávil ve městě

měsíc nebo i delší dobu, odcházel zase v šatu skythském. To dělával často, dokonce si v

Borysthenu postavil dům a oženil se v něm s ženou z města.

[79] Bylo mu však souzeno, že to s ním špatně dopadne, a podnětem k tomu se stalo, že pojal

úmysl stát se zasvěcencem bakchického Dionýsa. Právě když mělo k zasvěcení dojít, přihodil

se mu veliký div. V borysthenském městě měl veliký a nákladný dům, o němž jsem se krátce

před tímto vyprávěním zmínil. Okolo domu stály sfingy a gryfové z bílého mramoru. Bůh do

toho domu uhodil bleskem, takže shořel do základů, Skylés však kvůli tomu od zasvěcení

neupustil.

Skythové se pro bakchické řádění Řekům posmívají. Nesluší prý se tohoto boha vyhledávat,

když přivádí lidi k šílení. Když byl Skylés bakchickému bohu zasvěcen, přiběhl ke Skyt-hům

kterýsi z Borysthenských, který ho zasvěcoval, a řekl jim:

"Vy se nám, Skythové, vysmíváte, že při bakchických průvodech řádíme a že se nás bůh

zmocňuje. Teď to božstvo drží v zajetí i vašeho krále; účastní se průvodu a pod jeho vlivem

šílí. Nevěříte-li mi, pojďte se mnou a já vám ho ukáži."

Skythští předáci šli s ním a občan borysthenský je potají vyvedl nahoru na věž a tam je usadil.

Když se Skylés s bak-chickým průvodem přiblížil a Skythové spatřili, jak je Skylés u

vytržení, považovali to za veliké neštěstí. Vyšli ven a oznámili celému vojsku, co spatřili.

[80] Když se potom Skylés vrátil do svého sídla, postavili si Skythové do čela jeho bratra

Oktamasada, který se narodil z dcery Térovy, a povstali proti němu. Jakmile Skylés zjistil, co

se proti němu děje a proč Skythové tak jednají, uprchl do Thrákie. Oktamasadés se to

dozvěděl a vypravil se proti Thrákii válečně. Thrákové se proti němu postavili, hned jak

dorazil k Istru, a když se již chystali k bitvě, poslal Sitalkés k Oktamasadovi posla s tímto

vzkazem:

"Proč se máme navzájem potýkat? Jsi přece synem mé sestry a máš u sebe mého bratra. Vydej

mi ho, a já ti odevzdám Skyla. Tak neuvedeš své vojsko v nebezpečí ani ty, ani já."

Toto dal Sitalkés po hlasateli vyřídit. U Oktamasada byl totiž Sitalkův bratr, který před ním

uprchl. Oktamasadés s tím souhlasil, vydal strýce z matčiny strany Sitalkovi a dostal za to

svého bratra Skyla. Sitalkés bratra přijal a odtáhl a Oktamasadés dal hned na místě srazit

Skylovi hlavu. Tak pečují Skythové o dodržování svých obyčejů a takovou odměnu dávají

těm, kdo přijali obyčeje cizí.

[81] Kolik je Skytnu, jsem se nemohl přesně dozvědět; o jejich počtu jsem slyšel rozdílné

údaje. Je prý jich velice mnoho, ale jen málo z nich prý jsou opravdoví Skythové. Ukazovali

mi ovšem, kolik jich je. Mezi řekami Borysthenem a Hypanisem je krajina, která se jmenuje

Exampaios. Zmínil jsem se o ní krátce předtím, když jsem pravil, že je v ní pramen hořké

vody, takže od toho místa není voda v řece Hypanis pitná. V této krajině je bronzová nádoba,

která je šestkrát tak veliká jako měsidlo u ústí Pohostinného moře, jež tam věnoval jako

obětní dar Pausaniás*, syn Kleombrotův. Kdo tuto nádobu neviděl, tomu ji popíši. Do nádoby

ve Skythii se snadno vejde šest set amfor a její stěny jsou silné na šest prstů. Domácí

obyvatelé říkají, že je zhotovena ze špiček šípů. Jejich král, který se jmenoval Ariantas, prý

chtěl zvědět, kolik je Skythů, a poručil, aby jeden každý ze Skythů přinesl jednu špičku ze

šípu. Kdo by ji nepřinesl, tomu hrozil smrtí.

Hrotů se sešlo ohromné množství a král se prý rozhodl, že z nich dá udělat památník, který po

sobě zanechá; dal z nich udělat bronzovou nádobu a postavit ji jako obětní dar v Exam-paiu.

Tolik jsem slyšel o množství Skythů.

[82] Pozoruhodné věci v té zemi žádné nejsou, ledaže tam jsou daleko největší a nejpočetnější

řeky. Uvedu však, co je tam podivuhodné i kromě řek a velikosti té roviny. Ukazují tam na

skále stopu Héraklovu, která se sice podobá šlápotě muže, ale je dva lokte dlouhá. Je to u řeky

Tyrés. Takové to tedy je a já se vrátím k vyprávění, s nímž jsem původně začal. [83] Když se

Dareios chystal na výpravu proti Skythům a rozeslal posly s rozkazy, aby jedni postavili

vojsko pěší, jiní aby poskytli lodi, jiní aby postavili most přes thrácký Bospo-ros, tu žádal

Hystaspův syn Artabanos, Dareiův bratr, aby Dareios za žádných okolností nepodnikal

válečnou výpravu proti Skythům, a vypočítával mu těžkosti, které s nimi bude mít.

Nepřesvědčil ho však, ač mu radil dobře. Umlkl tedy a Dareios, když měl všechny přípravy

hotovy, vyrazil s vojskem ze Sús.

[84] Tehdy požádal Dareia Peršan Oiobazos, který měl tři syny a všichni se účastnili výpravy,

aby mu jednoho ponechal doma. Dareios mu odpověděl, že mu jako příteli, který žádá o málo,

ponechá syny všechny. Oiobazos se velice zaradoval, neboť věřil, že jsou synové od válečné

výpravy osvobozeni, král však přikázal lidem k tomu určeným, aby všechny Oioba-zovy syny

zabili. Nechali je ležet na tom místě, kde je pobili. [85] Dareios cestou ze Sús dorazil k

Bosporu na území města Kalchédonu, kde byl postaven most, tam vstoupil na loď a plul k

Černým skalám, o nichž Řekové říkají, že se kdysi srážely. Usedl u chrámu a díval se na

Pohostinné moře, které

za podívanou stojí.

Je to nejpodivuhodnější ze všech moří. Je dlouhé jedenáct tisíc jedno sto stadií a široké na

místě, kde je nejširší, tři tisíce tři sta stadií. Vjezd do něho je široký čtyři stadia a dlouhý -

totiž úžina, které se říká Bosporos a přes kterou byl postaven most - přibližně sto dvacet

stadií. Bosporos se táhne až k Pro-pontidě, která je široká pět set stadií a dlouhá čtrnáct set

stadií. Propontis ústí do Helléspontu, který je úzký jen sedm stadií a dlouhý čtyři sta.

Helléspont ústí do širého moře, které se nazývá Egejské.

[86] Vzdálenosti byly změřeny takto: Loď obyčejně urazí za nejdelší den asi sedmdesát tisíc

sáhů a za noc šedesát tisíc: Od vjezdu až po řeku Fásis, což je nejdelší rozměr Pohostinného

moře, trvá plavba devět dní a osm nocí, což znamená sto deset tisíc jedno sto sáhů a po

přepočtu ze sáhů jedenáct tisíc jedno sto stadií; z krajiny Sindské do Themiskyry u řeky

Thermódontu (v tom místě je Pohostinné moře nejširší) trvá plavba tři dni a dvě noci, což

dává třicet tisíc třicet sáhů čili tři tisíce tři sta stadií. Tak jsem změřil Pohostinné moře,

Bospor a Helléspont a vyšlo mi, co jsem uvedl. U Pohostinného moře je také jezero, které se

do něho vlévá, a není o mnoho menší nežli moře samotné. Říká se mu Maiétis a Matka

Pohostinného moře.

[87] Když si Dareios Pohostinné moře prohlédl, plul zpátky k mostu, jehož stavitelem byl

Mandroklés ze Samu. Prohlédl si i Bosporos a dal nad ním postavit dva sloupy z bílého

mramoru a na ně vytesat - na jeden asyrským písmem, na druhý řeckým - všechny národy,

které s sebou vedl; a vedl všechny, nad nimiž vládl. Spočítalo se, že jich bylo kromě loďstva

sedm set tisíc lidí včetně jízdy. Lodí se shromáždilo šest set. Ony sloupy si později dopravili

Byzantští do svého města a použili jich na oltář Artemidy Orthósie, kromě jednoho kamene

popsaného asyrským písmem, který zůstal v Byzantiu u chrámu Dionýsova. Místo, kde dal

král Dareios postavit přes Bosporos most, je, když to tak uvažuji a porovnávám, uprostřed

mezi Byzantiem a chrámem u vjezdu.

[88] Dareios se z lodního mostu radoval a jeho stavitele Mandrokla ze Samu obdaroval vším

desateronásobně. Mandroklés z toho obětoval jako prvotinu obrazy, na nichž nakreslil celý

most přes Bosporos, krále Dareia na trůně a jeho vojsko, jak po mostě přechází, a kresby

věnoval do chrámu Héřina s tímto nápisem:

"Mandroklés na pamU lodního mostu vénoval Héře, přes Bospor postavil most, ač je v nim

bezpočtu ryb.

Sám získal odměny věnec, Samských tím rozšířil slávu, neb dílo postavil tak, jak si král

Dareios přál."

Taková je památka na toho, kdo postavil most.

[89] Obdarovav Mandrokla přešel Dareios do Evropy. Iónům přikázal, aby pluli do

Pohostinného moře až k řece Istru, a až vplují do Istru, aby tam na něho počkali a postavili

přes řeku most. Loďstvo totiž vedli Iónové, Aiolové a Hellés-pontští. Válečné loďstvo tedy

proplulo mezi Černými skalami a namířilo přímo k Istru. Po Istru plulo proti proudu do

vzdálenosti dvoudenní plavby od moře až k místu, kde se Istros dělí na ramena, a tam

postavilo most.

Dareios pak, když přešel po lodním mostě, táhl Thrákií, a když dorazil k pramenům řeky

Tearu, utábořil se tam na tři dny.

[90] O Tearu říkají tamní obyvatelé, že je to nejlepší z řek, mimo jiné prý je jeho voda hojivá

a uzdravuje lidi i koně ze svrabu. Má osmatřicet pramenů, které vytékají z téže skály. Některé

z nich jsou studené, jiné teplé. Je k nim stejně daleko od města Héraia u Perinthu jako od

Apollónie u Pohostinného moře, vždy dva dny cesty. Tearos se vlévá do řeky Kontadestu,

Kontadestos do Agrianu a Agrianés do Hebru. Hebros pak se vlévá do moře u města Ainos.

[91] Když se po příchodu k této řece Dareios utábořil, řeka se mu zalíbila a i tam dal postavit

sloup s nápisem tohoto znění:

"Prameny řeky Tearu poskytují ze všech řek nejlepší a nejkrásnější vodu; veda vojsko proti

Skythům přišel k nim nejlepší a nejkrásnější muž ze všech lidí, Dareios, syn Hystas-pův, král

Peršanů a celé pevniny." To tam bylo vytesáno.

[92] Když odtamtud Dareios vytrhl, přišel k jiné řece, která se jmenuje Artiskos a protéká

zemí Odrysů. Po příchodu k této řece ukázal vojsku na jedno místo a přikázal, aby každý muž

sebral cestou jeden kámen a položil jej na to vykázané místo. Když to vojsko splnilo, vedl je

dále a zanechal tam z kamení veliké pahorky.

[93] Nežli přitáhl k Istru, podrobil si Gety, kteří věří v nesmrtelnost. Thrákové, kteří sídlí v

Salmydéssu a nad městy Apollónií a Mesambrií, jménem Skyrmiadové a Nipsaj-ští, se

Dareiovi poddali bez boje. Getové však, kteří jsou z Thráků nejstatečnější a nejspravedlivější,

se neporadili s rozumem a byli ihned zotročeni.

[94] V nesmrtelnost věří Getové takto: Domnívají se, že neumírají, ale že zemřelý odchází k

bohu Zalmoxiovi. Někteří z nich tohoto boha jmenují Gebeleizis. Každých pět let vylosují

jednoho ze svého středu a posílají ho jako posla k Zalmoxiovi; pokaždé mu ukládají vyřídit,

co právě potřebují. Odesílají ho tak, že někteří z nich, kterým je to přikázáno, drží tři kopí a

druzí vezmou posla k Zalmoxiovi za ruce a za nohy, vyzvednou ho do výše a hodí ho na kopí.

Jestliže je pádem na kopí ihned mrtev, domnívají se, že je jim bůh nakloněn. Nezemře-li,

kladou to za vinu samotnému poslovi a tvrdí, zeje špatným člověkem. Potom pošlou jiného.

Vzkazy mu ukládají, ještě dokud je živ.

Tito Thrákové také střílejí z luku vzhůru do nebe proti hromu a blesku a bohovi vyhrožují*.

Nepovažují za boha nikoho jiného než toho svého.

[95] Jak se dozvídám od Řeků sídlících u Helléspontu a u Pohostinného moře, byl tento

Zalmoxis člověk a sloužil jako otrok na Samu. Byl otrokem Pythagory, syna Mnésar-chova.

Potom se stal svobodným, získal veliký majetek a s ním se vrátil domů. Thrákové tehdy žili

bídně a byli celkem nevzdělaní, Zalmoxis pak poznal iónský způsob života a rozumnější

mravy nežli thrácké, protože se s Řeky stýkal a mezi nimi i s Pythagorou, což nebyl nejhorší

řecký mudrc. Proto si postavil mužský sál, hostil v něm přední občany a při hostinách je učil,

že ani on, ani jeho soustolovníci a jejich potomci nezemřou, nýbrž přijdou na takové místo,

kde budou žít věčně a požívat všeho dobrého.

Zároveň co toto činil a říkal uvedené věci, budoval si podzemní příbytek. Jakmile byl hotov,

zmizel z Thrákie, neboť sestoupil do toho podzemního příbytku a žil tam tři roky. Oni po něm

toužili a oplakávali ho jako nebožtíka. Čtvrtý rok se Zalmoxis Thrákům zjevil a tím je

přesvědčil, zeje pravda to, co jim říkal. To prý udělal.

[96] Pokud jde o to a o ono podzemní obydlí, neříkám, že tomu nevěřím, ale také tomu

nevěřím bezvýhradně. Myslím, že tento Zalmoxis se narodil o mnoho let dříve nežli

Pythagoras. Ať už byl nějaký člověk Zalmoxis, nebo je to nějaké getské domácí božstvo - ať

se má dobře. Když se Getové takto dostali do područí Peršanů, následovali za ostatním

vojskem.

[97] Když přišel Dareios s pozemním vojskem k Istru a když všichni přešli na druhou stranu,

poručil Dareios Iónům, aby lodní most zrušili, a spolu s ostatním námořním vojskem táhli s

ním po pevnině. Když se již Iónové chystali most zrušit a vykonat rozkaz, zeptal se Dareia

Kóés, syn Erxandrův, který byl vůdcem Mytilénských, zda by mu bylo milé vyslechnout

mínění od člověka, který by mu je chtěl povědět, a řekl mu:

"Králi, hodláš táhnout do země, v níž nenajdeš ani zoraná pole, ani obydlená města, proto

nech tento most stát tak, jak je, a jako jeho strážce zde zanech ty, kdo jej postavili. Jestliže se

nám podle našeho plánu podaří Skythy najít, poslouží nám pro cestu zpátky. A i kdybychom

je najít nemohli, máme aspoň bezpečnou cestu nazpět. Nikdy jsem neměl strach z toho, že by

nás Skythové v bitvě porazili, jako spíše, že je nebudeme moci najít a utrpíme nějaké škody

při návratu. Třeba někdo řekne, že tak mluvím kvůli sobě, abych tu mohl zůstat. Já však ti

přednáším, králi, takové mínění, které považuji pro tebe za nejlepší, a sám ovšem potáhnu s

tebou a nechtěl bych tu být zanechán."

Dareios se nad tím návrhem velice zaradoval a odpověděl:

"Přiteli z Lesbu, až se šťastně vrátím domů, neopomeň mě

navštívit, abych se ti za dobrou radu odměnil dobrými skut-

[98] Po těchto slovech udělal na řemeni šedesát uzlů, zavolal si k poradě iónské vládce a

pravil jim:

"Iónové, odvolávám předešlé rozhodnutí, které jsem učinil o mostu. Tady máte řemen a učiňte

toto; jakmile uvidíte, že jsem odtáhl do Skythie, tím okamžikem počínaje rozvážete každý den

jeden uzel. Jestliže nebudu do té doby zde a dny podle uzlů vám uplynou, odplujte domů. Do

té doby však (neboť jsem své rozhodnutí takto změnil) střežte most a s největší péčí ho

udržujte a hlídejte. Velice se mi tím zavděčíte."

Po těchto slovech vyrazil Dareios kupředu.

[99] Před skythskou zemí leží Thrákie a částečně vyčnívá do moře. Skythie na ni navazuje

tam, kde Thrákie vytváří záliv, a skrze Skythii protéká Istros, který své ústí obrací k

jihovýchodu. Vylíčím přímořské krajiny samotné skythské země počínaje od Istru, abych

znázornil jejich rozměry. Země za Istrem je již stará Skythie, táhnoucí se na polední a

jihovýchodní straně až po město Karkinítis. Hornatou krajinu od tohoto města počínaje, ležící

při témž moři a vyčnívající do Pohostinného moře, obývá národ Taurský až po tak zvaný

Drsný polostrov. Ten se táhne do moře směrem na východ.

Skythská země se totiž dělí na dvě části - jejich rozhraní zasahuje až k moři -, a to jednak na

část jižní, jednak na část východní, podobně jako země attická. Podobně jako v Attice i

Taurové sídlí ve Skythii, tak jako by jiný národ místo Athé-ňanů obýval výběžek Sunijský,

který svou špicí dosti vyčnívá do moře, a to od dému thorského po anaplystský. Říkám to, jen

pokud lze tyto malé poměry srovnávat s velkými.

Taková je země taurská. Kdo však tyto končiny attické neobeplul, tomu to vyložím jinak. Je

to, jako by v Iapygii počínaje od zálivu brenteského místo Iapygů bydlel jiný národ a oddělil

si a obýval výběžek až po špici u Tarentu. Těmito dvěma příklady poukazuji i na mnohé jiné

podobné případy, jimž se taurská země podobá.

[100] Pokračujeme-li dále od země taurské, sídlí již za národem taurským a v končinách u

východního moře Skythové, a to od Kimmerského Bosporu a od jezera Maiétis na západě až

po řeku Tanais, která se vlévá do cípu tohoto jezera. Ve vnitrozemských končinách za Istrem

je Skythie ohraničena nejprve Agathyrsy, potom Neury, dále Andro-fagy a konečně

Melanchlainy.

[101] Skythie je čtverhranná, přičemž její dvě strany směřují k moři, takže má na všech

stranách stejné rozměry jak do vnitrozemí, tak podél moře. Od Istru k Borysthenu je deset dní

cesty daleko, od Borysthenu k jezeru Maiétis dalších deset dní. Od moře do vnitrozemí k

Melanchlainům, kteří sídlí za Skythy, trvá cesta dvacet dní. Den cesty počítám za dvě stě

stadií, takže příčné strany skythské země by měřily čtyři tisíce stadií a přímé strany do

vnitrozemí opět stejný počet stadií. Tak je tedy ta země veliká.

[102] Skythové si uvědomili, že nejsou sami schopni v otevřené bitvě Dareiovu vojsku klást

odpor, a proto poslali posly k sousedům. Jejich králové se opravdu sešli a radili se, neboť

vojsko, které se blížilo, bylo veliké. Sešli se králové Taurů, Agathyrsů, Neurů, Androfagů,

Melanchlainů, Geló-nů, Budínů a Sauromatů.

[103] Z těchto národů Taurové se spravují takovýmito obyčeji: Obětují panenské bohyni

trosečníky a ty z Reků, které chytí a unesou, a to tak, že je po zasvěcení k oběti udeří kyjem

do hlavy. Někteří tvrdí, že tělo shazují s příkré skály (chrám totiž stojí na strmé skále) a hlavu

narážejí na kůl, jiní sice souhlasí, pokud se týká hlavy, ale praví, že se tělo se skály neshazuje,

nýbrž pochovává do země. O té bohyni, které obětují, říkají Taurové, že je to Iíigeneia, dcera

Agamemnonova.

S nepřáteli, kterých se zmocní, činí toto: uříznou každému hlavu a odnesou ji do svého domu.

Tam ji narazí na dlouhou tyč a postaví ji tak, že vysoko vyčnívá nad dům, obvykle i nad

komín. Říkají, že to jsou strážcové domu, kteří se nad ním vznášejí. Taurové se živí kořistí a

válkou.

[104] Agathyrsové jsou lidé velice změkčilí a nosí mnoho zlatých šperků. O tělesný styk s

ženami se vespolek dělí, aby byli všichni navzájem příbuzní a jako příslušníci jedné rodiny

nechovali vůči sobě závist a nepřátelství. V ostatních zvycích se přiklonili k Thrákům.

[105] Neurové se spravují zvyky skythskými. O jednu generaci před Dareiovým válečným

tažením se jim stalo, že museli celou svou zemi opustit pro množství hadů. V jejich zemi totiž

bylo hadů mnoho a ještě více jich na ně přišlo z vnitrozemských pustin, takže v tísni opustili

svou vlast a bydlili společně s Budíny. Zdá se, že jsou tito lidé čarodějníky. Skythové a

Řekové, kteří ve Skythii bydlí, o nich říkají, že se jednou za rok každý Neur promění na

několik dní ve vlka* a potom se zase vrací ke své podobě. Mě ovšem tyto řeči nepřesvědčují,

oni však to přesto tvrdí a přísahají na to.

[106] Androfagové mají ze všech lidí nejdivočejší mravy. Neznají právo a neřídí se žádnými

zákony. Jsou kočovníky, oděv nosí podobný skythskému, ale mluví svým vlastním jazykem.

Jediní z tamních lidí jsou lidožrouty.

[107] Melanchlainové nosí oděv černý, podle čehož byli pojmenováni. Řídí se obyčeji

skythskými.

[108] Budínové jsou národ veliký a početný. Všichni mají velice jasné oči a ohnivě rezavé

vlasy. V jejich zemi stojí dřevěné město a jmenuje se Gelónos. Každá strana jeho hradeb je

třicet stadií dlouhá, hradby jsou vysoké a celé ze dřeva. I jejich domy a chrámy jsou dřevěné.

Jsou v tom městě posvátné obvody řeckých bohů, po řeckém způsobu vybavené sochami

bohů, oltáři a dřevěnými chrámovými stavbami. I Dionýsův svátek slaví každý třetí rok a

pořádají bakchické průvody. Gelónští jsou totiž původem Řekové, kteří se vystěhovali z

tržních měst a usadili se mezi Budíny. Užívají jazyka jednak skythského, jednak řeckého.

[109] Budínové nemluví stejným jazykem jako Gelónští, ani způsob života nemají Gelónští a

Budínové stejný. Budínové jako starousedlíci jsou kočovníci a jediní z tamních lidí pojídají

vši*. Gelónští však obdělávají zemi, jedí chléb a mají zahrady a ani vzezřením, ani barvou

pleti se jim nepodobají. Řekové ovšem i Budíny nazývají Gelónskými, ale nesprávně. Celá

jejich země je hustě porostlá rozličnými lesy. V nejhustším lese je velmi veliké jezero a

bažiny s rákosím okolo něho. Loví se tam vydry, bobři a jiná zvířata se čtverhrannou hlavou,

jejichž kožešinami si lemují huňaté kožichy. Jejich varlata jim slouží k léčení dělohy.

[110] O Sauromatech se vypráví toto: Když bojovali Řekové s Amazonkami (Amazonkám

říkají Skythové Oior-pata: v řečtině to jméno znamená Mužobijky, neboť oior je skythsky

muž a pata znamená zabíjet), tu podle pověsti prý Řekové po vítězství v bitvě nad

Thermódontem odpluli a na třech lodích odváželi všechny Amazonky, které se jim podařilo

zajmout. Amazonky na ně na širém moři zaútočily a pobily je. Lodi však neznaly, ani

neuměly zacházet s kormidly, ani s plachtami, ani neznaly veslování. Když tedy muže pobily,

daly se nést vlnami a větrem a dopluly do Krémnoi na jezeře Maiétis. Město Krémnoi je na

území svobodných Skythů. Tam sestoupily Amazonky s lodí a vydaly se na cestu do

obydlených končin. Jakmile narazily na první stádo koní, uloupily je a jezdíce na nich

drancovaly skythsky majetek.

[111] Skythové nedovedli pochopit, co se děje. Nepoznávali jejich jazyk, ani šat, ani

národnost a přemýšleli, odkud útočníci přišli. Mysleli totiž, že jsou to muži stejného věku, a

dali se s nimi do bitvy. Padlých v bitvě se zmocnili a tak poznali, že to jsou ženy. Radili se o

tom a usnesli se, že už je za žádných okolností nebudou zabíjet a že k nim pošlou nejmladší

muže ze svého středu v počtu přibližně stejném, kolik bylo žen. Muži se měli utábořit blízko

nich a dělat totéž, co budou dělat ony. Kdyby je ženy pronásledovaly, neměli se pouštět do

boje, ale utíkat. Jakmile je přestanou pronásledovat, měli přijít blízko k nim a utábořit se.

Skythové se tak rozhodli proto, že od nich chtěli obdržet syny.

[112] Vyslaní mladíci učinili, co jim bylo uloženo. Když Amazonky poznaly, že jim mladí

mužové nepřišli škodit, nechaly je být. Tábor k táboru se den ze dne blížil. Kromě zbraní a

koní neměli mladíci nic, právě tak jako Amazonky; vedli stejný život jako ony, lovili a

loupili.

[113] Okolo poledne si počínaly Amazonky tak, že se rozcházely porůznu po jedné či po dvou

a rozptýlily se daleko od sebe, aby vykonaly potřebu. Skythové si toho všimli a dělali to také

tak. Jeden z nich se ke kterési Amazonce přitiskl a ona ho od sebe neodstrčila, ale strpěla, aby

se jí zmocnil. Říci mu nemohla nic, neboť si navzájem nerozuměli, ale naznačila mu rukou,

aby přišel druhý den na totéž místo a přivedl s sebou dalšího, tak aby byli dva, že ona také

přivede druhou ženu.

Když mladý muž odešel, pověděl o tom ostatním. Druhý den se na to místo vrátil, přivedl s

sebou druhého a shledal, že i druhá Amazonka již čeká. Jak se o tom dozvěděli ostatní

mladíci, i oni si učinili ostatní Amazonky po vůli.

[114] Potom spojili tábory a bydleli pohromadě a každý měl za ženu tu, se kterou nejprve

souložil. Muži se nedovedli naučit jazyku žen, a tak ženy přijaly jazyk mužů. Když si

navzájem porozuměli, řekli mužové Amazonkám:

"Máme rodiče a máme majetek, neveďme tedy nadále takovýto život, ale vraťme se a žijme se

svými. Za ženy budeme mít vás a žádné jiné."

"Nemohly bychom žít pohromadě s vašimi ženami," odpověděly jim na to Amazonky, "neboť

se neřídíme stejnými obyčeji, jako ony. Střílíme z luku, házíme kopím, jezdíme na koni a

neznáme ženské práce. Vaše ženy nedělají nic z toho, co jsme uvedly, konají ženské práce a

zůstávají ve vozech; nechodí na lov ani kamkoli jinam. Nemohly bychom se s nimi snést.

Chcete-li nás mít za ženy a zachovat se spravedlivě, jděte ke svým rodičům, vyzvedněte si

podíl na majetku a potom půjdeme žít spolu sami pro sebe.

[115] Mladí mužové uposlechli a učinili tak. Když obdm zeli z majetku podíl, který na ně

připadal, a vrátili se k Ama* zonkám, pravily jim ženy toto:

"Z pobytu v této zemi, máme strach a hrůzu, jednak proto, že jsme vás oloupily o otce, jednak

že jsme vaši zemi hodně zpustošily. Jestliže jste se rozhodli mít nás za ženy, učiňte spolu s

námi toto: vystěhujme se z této země, překročme Ta-nais a tam se usaďme."

[116] Mladíci uposlechli i v tom. Přešli Tanais a postupovali od něho tři dni cesty na východ a

tři dni cesty na sever od jezera Maiétis. Přišli tak na místo, na kterém sídlí dosud, a usadili se

tam. Od té doby žijí sauromatské ženy původním způsobem života; jezdí na koních na lov

spolu s muži i bez nich, chodí do války a nosí stejný oděv jako muži.

[117] Jazyka používají Sauromaté skythského, ale mluví jím odedávna špatně, protože se mu

Amazonky pořádně nenaučily. S uzavíráním sňatků je tomu u nich tak, že se žádná dívka

nevdá, dokud nezabije muže z řad nepřátel. Některé z nich zestárnou, než se vdají, protože

nemohou zákonu učinit zadost.

[118] Ke shromážděným králům uvedených národů přišli poslové Skythů a podrobně jim

vypověděli, jak si Peršan na druhé pevnině všechno podrobil, potom postavil most přes úžinu

bosporskou a přešel na tuto pevninu; jak si po přechodu podmanil Thráky a postavil most přes

řeku Istros, protože chce dostat do své moci i všechny tyto končiny.

"Nestrpte nižádným způsobem, abychom byli zničeni," pokračovali, "kdybyste se z našeho

středu vzdálili. Postavme se svorně proti útočníkovi. Neučiníte tak? Dostaneme-li se do

úzkých, buď zemi opustíme, nebo zůstaneme a podrobíme se dohodou. Co se s námi stane,

jestliže nám nepřispějete na pomoc? Ale ani pro vás potom nebude situace lehčí. Peršan

nepřichází o nic méně proti nám než proti vám a nespokojí se tím, že si podrobí nás a vás

nechá na pokoji. Dokážeme vám přesvědčivě pravdu toho, co říkáme. Kdyby se byl Peršan

vypravil jen proti nám, chtěje se nám pomstít za dřívější porobu, pak by byl nechal všechny

ostatní na pokoji a táhl by přímo do naší země. Všem by bylo jasné, že táhne proti Skythům, a

nikoli proti jiným národům. On však, jakmile přešel na tuto pevninu, podmaňuje si všechny,

kdo se mu namanuli do cesty. Má v moci jak Thráky, tak i naše nejbližší sousedy Gety."

[119] Po této zprávě Skythů se shromáždění králové národů radili a jejich názory se různily.

Gelón, Budín a Sauromat se dohodli a slíbili, že Skythům pomohou, Agathyrs, Neur a

Androfag a králové Melanchlainů a Taurů odpověděli Skythům takto:

"Kdybyste nebyli vy první, kdo způsobili Peršanům bezpráví a začali válku, a požádali nás o

to, oč nás žádáte, pak bychom považovali vaši řeč za spravedlivou, poslechli bychom vás a

jednali bychom jako vy. Vy však jste vpadli do jejich země bez nás a vládli jste Peršanům,

dokud vám to bůh dopustil. Oni pak, jakmile je týž bůh k tomu povzbuzuje, vám oplácejí

stejným. My jsme tenkrát těm lidem ničím neukřivdili a nezačneme s bezprávím jako první

ani teď. Vpadne-li Peršan do naší země a začne-li nám škodit, nebudeme k tomu klidně

přihlížet ani my. Dokud však to nespatříme, zůstaneme doma. Myslíme si, že Peršané

nepřicházejí proti nám, nýbrž

Prríomm'Třd0vSe proti nim provinili bezprávím."

[120] Když byla Skythům přinesena tato odpověď, rozhodli se, že nepodstoupí zřejmě žádnou

otevřenou bitvu, protože se k nim tito spojenci nepřipojili. Usnesli se rozdělit na dvě části,

potají opustit svou zemi a na odchodu zasypávat všechny vodní nádrže, které měli po cestě,

jakož i studně, a ničit píci na zemi. K jedné části, nad kterou kraloval Skópa-sis, se měli

připojit Sauromatové. Obrátí-li se Peršan proti této části, měli ustupovat přímo k řece Tanais a

utíkat podél jezera Maiétis. Kdyby se Peršan obrátil k odchodu, měli na něj útočit a

pronásledovat ho. To byla jedna část království, pro niž byla určena ta cesta, jak jsem ji

popsal.

Další dvě království, jedno velké, nad kterým vládl Idan-thyrsos, a třetí, v němž kraloval

Taxakis, se měla srazit na jednom místě, kde se k nim měli připojit Gelónští a Budínové, a i ti

měli ustupovat jeden den cesty před Peršany, odejít ze země a konat, co bylo usneseno.

Nejprve měli nenápadně ustupovat přímo směrem k zemím těch, kdo odřekli své spojenectví,

aby i je zapletli do války. Pokud se nedali do války s Peršany dobrovolně, měli být do ní

zapleteni proti své vůli. Potom se měli Skythové obrátit směrem ke své vlastní zemi a

zaútočit, jestliže se na tom po poradě usnesou.

[121] Když se takto Skythové dohodli, vyrazili Dareiovu vojsku vstříc. Jako předvoj poslali

své nejlepší jezdce. Vozy, na kterých žily jejich děti a všechny ženy, odeslali pryč a spolu s

nimi i dobytek, kromě takového množství, kolik potřebovali k obživě a tedy ponechali u sebe.

Přikázali jim, aby jeli stále na sever.

[122] Takové přípravy Skythové vykonali. Jakmile skyth-ský předvoj objevil Peršany ve

vzdálenosti asi tří dnů cesty od Istru, utábořili se na den cesty od nich, a co rostlo ze země,

ničili. Jakmile Peršané spatřili skythskou jízdu, jeli jí v patách a ona stále ustupovala. Peršané

ji pronásledovali směrem k východu a k řece Tanais, neboť narazili na jednu z obou částí

skythského vojska. Skythové překročili Tanais a Peršané se přepravili za nimi, až prošli zemí

Sauromatů a dorazili do země Budínů.

[123] Dokud Peršané táhli Skythií a Sauromatií, neměli co pustošit, neboť země byla

neúrodná. Jakmile však vpadli do země Budínů, narazili na dřevěné opevnění, které Budínové

opustili. Hradby byly úplně opuštěné, a tak je Peršané zapálili. Po tomto činu následovali

Skythy v patách stále dál, až prošli celou zemi Budínů a dorazili do pustin.

V těch pustinách nesídlí žádní lidé; jsou za územím Budinů a táhnou se sedm dní cesty

daleko. Za pustinami sídlí Thyssagetové. Z jejich země vytékají čtyři velké řeky, protékají

územím Maiétů a vlévají se do jezera Maiétis. Jmenují se Lykos, Oaros, Tanais a Syrgis.

[124] Když Dareios došel do pustin, zarazil rychlý postup a zastavil vojsko u řeky Oaros.

Potom dal stavět osm velkých pevností ve stejných vzdálenostech od sebe, asi tak po šedesáti

stadiích. Jejich trosky se zachovaly až do mých časů. Zatímco se tím zabýval, obešli

pronásledovaní Skythové vzdálenější krajiny a vrátili se do Skythie. Když vůbec zmizeli a

nebylo je nikde vidět, nechal Dareios pevnosti nedokončené, obrátil se čelem vzad a táhl na

západ, neboť se domníval, že to byli Skythové všichni a že utíkají na západ.

[125] Pospíchal s vojskem co nejrychlejšími pochody, a když došel do Skythie, narazil na obě

části Skythů. Jak na ně přišel, pronásledoval je a oni se drželi den cesty před ním. Dareios v

pronásledování neustával a Skythové podle svého usnesení prchali do země těch, kdo jim

odřekli spojenectví, nejprve do země Melanchlainů. Když ji Skythové i Peršané svým vpádem

uvedli ve zmatek, táhli Skythové před Peršany do oblasti Androfagů; učinivše zmatek i tam,

obrátili se do země neurské. Poplašivše i Neury, obrátili se na útěku k Agathyrsům.

Agathyrsové viděli, že jejich sousedé před Skythy utíkají a že jsou ve zmatku, a proto dříve

než vnikli Skythové na jejich území, poslali k nim hlasatele a zakázali jim překročit jejich

hranice. Prohlásili, že budou s nimi muset nejdřív bojovat, jestliže se pokusí k nim vniknout.

Po tomto prohlášení obsadili Agathyrsové hranice a měli v úmyslu útočníky odrazit.

Když k nim Peršané vpadli zároveň se Skythy, zapomněli Melanchlainové, Androfagové a

Neurové na svou hrozbu, nebránili se a utíkali ve zmatku stále na sever do pustin. Když

Agathyrsové zakázali Skythům přístup, nešli již Skythové do jejich země a ze země Neurů se

obrátili s Peršany v patách do země své.

[126] Když to trvalo dlouho a nebralo to konce, poslal Dareios jezdce ke skythskému králi

Idanthyrsovi a vzkázal mu: • J'Ty podivný člověče, proč pořád utíkáš, když můžeš učinit

jednu ze dvou věcí? Myslíš-li, že se můžeš s mou mocí měřit, zůstaň stát, nech bloudění a dej

se do boje. Uznáváš-li, že jsi slabší, i tak zanech úprku a přijď vyjednávat, nesa svému pánu

darem zemi a vodu."

[127] Skythský král Idanthyrsos na to odpověděl:

"Se mnou je to, Peršané, tak: dosud nikdy jsem před žádným člověkem ze strachu neutíkal a

neutíkám ani teď před tebou. Nedělal jsem také nic jiného, než co jsem zvyklý dělat i v míru.

Proč s tebou hned nebojuji, i to ti vysvětlím. My nemáme ani města, ani obdělávanou zemi, o

kteréžto věci bychom se obávali, aby nebyly zabrány nebo popleněny, a pro něž bychom se s

vámi pouštěli do bitvy s větším spěchem. Je-li však vůbec třeba, aby k ní brzy došlo, nuže,

máme hroby svých otců; pokuste se je najít a rozkopat, a poznáte, zda s vámi budeme o hroby

bojovat nebo ne. Dříve však s tebou bojovat nebudeme, pokud nebudeme mít důvod. Tolik

budiž řečeno o bitvě. Za své pány považuji jen svého předka Dia a skyth-skou královnu Histii.

Místo daru země a vody ti pošlu takové dary, jaké ti patří. Nazval ses mým pánem a pravím ti,

že to opláčeš."

Hlasatel tedy odešel toto Dareiovi vyřídit.

[128] Jakmile uslyšeli skythští králové slovo poddanství, vzkypěli hněvem. Tu část, ke které

se připojili Sauromaté a které velel Skópasis, poslali s rozkazem, aby promluvili s Ióny,

střežícími most přes Istros. Ostatní se rozhodli, že už nebudou vodit Peršany sem a tam, ale že

na ně budou dotírat při každé výpravě za spížováním.

Kdykoli tedy pozorovali, že Dareiovi vojáci vyjeli za spíží, jednali podle toho rozhodnutí.

Skythská jízda vždycky obracela perskou jízdu na útěk, perští jezdci na útěku přijížděli k

pěchotě a ta jim poskytovala pomoc. Když Skythové jízdu zahnali, vraceli se, protože se

pěchoty báli. Podobné útoky konali Skythové i v noci.

[129] Povím teď velice podivnou věc, která Peršanům pomáhala a Skythům při útocích na

Dareiův tábor vadila; bylo to hýkání oslů a podoba mezků. Ve Skythii se totiž nerodí ani osli,

ani mezci, jak jsem už výše vyložil, a v celé té zemi pro chladno není ani jeden osel nebo

mezek. Svou divokostí plašili osli skythskou jízdu. Jakmile koně při častých útocích na

Peršany zaslechli hýkání oslů, plašili se a obraceli a v úžasu stříhali ušima, protože takový

hlas dosud neslyšeli ani nespatřili takovou podobu. Takové byly po jistý krátký čas výsledky

války.

[130] Kdykoli Skythové viděli, že jsou Peršané ve zmatku, činili toto, aby nepřátelé zůstali ve

Skythii delší dobu a tím se dostali do nouze ve všem: ponechávali tu a tam část svých stád i s

pastýři a sami v tichosti odtáhli na jiné místo; Peršané pak přicházeli, stád se zmocňovali;

když je sebrali, nabývali tím zase dobré mysli.

[131] To se opakovalo častokrát, až se nakonec dostal Dareios do úzkých. Když to skythští

králové poznali, poslali k Dareiovi hlasatele, který mu přinášel darem ptáka, myš, žábu a pět

šípů. Peršané se posla přinášejícího dary vyptávali po jejich významu, on ovšak pravil, že

dostal za úkol jen dary odevzdat a co nejrychleji se vrátit, a vyzval Peršany, aby sami smysl

darů uhodli, jsou-li chytří. Peršané to vyslechli a rokovali o tom.

[132] Dareios byl toho názoru, že se mu Skythové vzdávají i se zemí a vodou a vykládal to

tak, že myš přebývá v zemi a živí se týmiž plody jako člověk, žába žije ve vodě a pták se

nejvíce podobá koni; šípy pak mu odevzdávají, jako by mu odevzdávali svou vlastní sílu.

Toto mínění projevil Dareios, ale postavil se proti němu se svým názorem Góbryás, jeden z

těch sedmi mužů, kteří svrhli mága. Vykládal smysl darů takťo:

"Nestanete-li se ptáky a nevzlétnete-li, Peršané, k nebi, nebo nestanete-li se myšmi a

nezalezete-li pod zem či nezměníte-li se v žáby a nenaskáčete-li do močálů, nevrátíte se

zpátky, protože vás budou zasahovat tyto střely."

[133] Tak si Peršané vykládali smysl darů. Ti ze Skythů, kteří měli původně příkaz hlídkovat

u jezera Maiétis a potom navázat styk s Ióny u Istru, po příchodu k mostu pravili:

"Iónové, přinášíme vám svobodu, jestliže nás chcete poslechnout. Dozvídáme se totiž, že vám

Dareios uložil, abyste střežili most jen šedesát dní, a kdyby se do té doby nevrátil, abyste se

vrátili domů. Jestliže tak učiníte, neproviníte se ani proti Dareiovi, ani proti nám. Vyčkejte tu

po určený počet dní a potom odejděte."

Iónové slíbili, že tak učiní, a Skythové se co nejrychleji vrátili zpátky.

[134] Poté když byly Dareiovi doručeny dary, postavili se zbývající Skythové proti Peršanům

do bitevního pořádku, aby se utkali s pěchotou a s jízdou. Jak stáli Skythové v řadách, proběhl

mezi vojsky zajíc. Kdekdo ze Skythů, jakmile ho spatřil, jal se ho honit a nastal mezi nimi

zmatek a pokřik. Dareios se tázal po příčině rozruchu u nepřátel, a když se dozvěděl, že

Skythové honí zajíce, pravil k těm, s nimiž obvykle o věcech hovořil:

"Ti lidé námi velice pohrdají a myslím si teď, že to Góbryás řekl o jejich darech správně. I já

již přicházím k názoru, zeje tomu tak, a proto je třeba dobré rady, jak se bezpečně vrátit

domů."

Góbryás na to odvětil:

"Já jsem, králi, už z pověsti trochu znal, jaké jsou s těmi lidmi potíže, a poznal jsem je ještě

lépe, když jsem viděl, jak si s námi zahrávají. Ted tedy navrhuji, abychom zapálili ohně, jak

nastane noc, což činíváme i jindy; dále ponechme v táboře ty vojáky, kteří jsou příliš slabí na

útrapy cesty, abychom nepřítele oklamali, a při važme všechny osly a odtáhněme pryč, než

Skythové zamíří k Istru a strhnou most nebo než se Iónové usnesou na něčem, co by nás

mohlo zničit." Taková byla rada Góbryova.

[135] Potom nastala noc a Dareios se tou radou řídil. V táboře zanechal nemocné a ty, na

jejichž záhubě pramálo záleželo, a všechny osly dal uvázat. Osly a neduživé vojáky tam

zanechal proto, jednak aby oslové hýkali, lidi pak pro jejich slabost pod tou záminkou, že

hodlá se zdravou částí vojska na Skythy zaútočit, zatímco oni budou hájit tábor. Když Dareios

toto zůstaveným vojákům namluvil a dal zapálit ohně, spěchal co nejrychleji k Istru. Opuštění

oslové hýkali o to více, takže Skythové, když je slyšeli, bezpečně věřili, že jsou Peršané v

táboře.

[136] Když nastal den, poznali zanechaní vojáci, že je Dareios zradil. Vztáhli ke Skythům

ruce jako prosebníci a pověděli jim, co se stalo. Jakmile to Skythové vyslechli, srazili se co

nejrychleji dohromady, a to jak obě části Skythů, tak i ona část, u níž byli Sauromaté, Bud

nové a Gelónští, a pronásledovali Peršany přímým směrem k Istru. Protože bylo perské vojsko

z valné části pěší a neznalo cesty, které ostatně nebyly vytyčeny, kdežto skythské vojsko bylo

na koních a cestu znalo, minuli se navzájem a Skythové dorazili k mostu daleko dříve nežli

Peršané. Když poznali, že Peršané ještě nepřitrhli, řekli Iónům na lodích:

"Iónové, určený počet dní už uplynul a nejednáte spravedlivě, když tu ještě zůstáváte. Jestliže

jste tu dosud zůstávali, protože jste se báli, zrušte nyní most co nejrychleji a odejděte, radujíce

se nad tím, že jste svobodni. Buďte vděčni bohům a Skythům, neboť toho, kdo byl dosud

vaším pánem, spořádáme tak, že už proti žádnému národu válku nepovede."

[137] Nato přistoupili Iónové k poradě. Athéňan Mil-tiadés, který byl vojevůdcem a vládcem

helléspontských Chersonésanů, byl toho názoru, žc~mají Skythy poslechnout a Iónii

osvobodit, milétský Histiaios naproti tomu tvrdil, že každý z nich je ve svém městě vládcem z

milosti Dareiovy. Kdyby byla Dareiova moc zničena, nemohl by on vládnout v Milétu aniž

kdo jiný jinde. Každé město bude raději chtít demokracii nežli samo vládu. Když Histiaios

toto mínění projevil, ihned se k jeho názoru přiklonili všichni ti, kdo dříve byli pro návrh

Miltiadův.

[138] Tito mužové, kteří měli u krále svou váhu, odevzdávali hlasy: vládcové

Helléspontských Dafnis z Abydu, Hippo-klos z Lampsaku, Hérofantos z Pária, Métrodóros z

Pro-konnésu, Aristagorás z Kyziku a Aristón z Byzantia; ti byli od Helléspontu; z Iónie pak

byli Strattis z Ghiu, Aiakés ze Samu, Laodamás z Fókaie a Histiaios z Miléta, jehož mínění,

jak je přednesl, bylo opačné než názor Miltiadův. Z Aiolů byl jako význačný muž přítomen

jen Aristagorás z Kýmé.

[139] Když se rozhodli pro návrh Histiaiův, usnesli se doplnit jej těmito činy a slovy: zrušit tu

část mostu, která byla na straně skythské, ale zrušit ji jen tak daleko, kam lze dostřelit z luku,

aby to jednak vypadalo, že cosi učinili, ač neudělali nic, jednak aby se Skythové nepokusili

násilím přejít Istros po mostě; po zrušení části mostu na skythské straně říci, že učiní všechno,

co si Skythové budou přát. Tyto věci k návrhu doplnili a potom za všechny odpověděl

Histiaios těmito slovy:

"Skythové, přicházíte s rozumnými návrhy a naléháte v pravý čas. Jednak nám vy ukazujete

správnou cestu, jednak i my vám prokážeme dobrou službu. Jak vidíte, rušíme přechod a

vynaložíme veškerou snahu, neboť chceme být svobodní. Zatímco my most bouráme, máte vy

čas je vyhledat, a až je najdete, pomstít se za nás i za sebe tak, jak jim to patří."

[140] Skythové podruhé uvěřili, že mluví Iónové pravdu, a obrátili se, abv Peršany vyhledali.

Jejich odchod však docela propásli. Zavinili si to sami tím, že v těch končinách zpustošili

pastviny pro koně a zasypali studně, kdyby to bvli neudělali, byli by Peršany snadno našli,

kdyby byli chtěli. Ztroskotali právě na tom, o čem byli přesvědčeni, že to vymysleli nejlépe.

Skythové totiž procházeli tou částí své země, kde byla píce pro koně i voda, a tam hledali

nepřátele, neboť mysleli, že i oni budou těmi končinami utíkat, Peršané však šli přesně po své

dřívější stopě a tak s námahou našli přechod přes řeku. Dorazili v noci, a protože most byl

přerušen, padl na ně veliký strach, že jsou Iónové pryč a nechali je osudu napospas.

[141] V družině Dareiově byl jeden Egypťan, který měl ze všech nejsilnější hlas. Tomuto

muži poručil Dareios, aby se postavil na břeh Istru a zavolal Histiaia z Miléta. On tak učinil,

Histiaios ho uslyšel hned na první zavolání, poslal všechny lodi, aby vojsko přepravovaly, a

most spojil.

[142] Tak Peršané Skythům unikli a ti se s nimi při svém hledání podruhé minuli. Úsudek

Skythů o Iónech je ten, že jsou to bud lidé svobodní, ale ze všech lidí nejhorší a nejzba-

bělejší, nebo otroci, ale takoví, kteří své pány milují a vůbec nemají chuť jim utíkat. Takové

věci Skythové Iónům vyčítají. [143] Dareios na svém pochodu přes Thrákii dorazil do Séstu

na Ghersonésu. Odtamtud se on sám na lodích přeplavil do Asie a jako vojevůdce zanechal v

Evropě Peršana Mega-baza. Tomu jednou prokázal Dareios svým výrokem před Peršany

velikou čest. Chystal se právě jíst granátová jablka, a jakmile první z nich nakousl, ptal se ho

jeho bratr Artaba-nos, čeho by chtěl mít tolik, kolik je v granátovém jablku jadérek. Dareios

odpověděl, že by chtěl mít tolik Megabazů, a to raději, než kdyby mu bylo poddáno Řecko.

Tím výrokem ho poctil před Peršany a nyní ho zanechal jako vojevůdce nad osmdesáti tisíci

muži svého vojska.

[144] Jedním výrokem se tento Megabazos trvale zapsal do paměti obyvatel při Helléspontu.

Když přišel do Byzantia, dozvěděl se, že Kalchédonští se v tom kraji usídlili o sedmnáct let

dříve nežli Byzantští. Jakmile se to dozvěděl, prohlásil, že byli Kalchédonští v té době určitě

slepí, neboť jen slepci by si byli zvolili místo horší, když je tu místo krásnější. Tento tedy

Megabazos, kterého tam Dareios zanechal jako vojevůdce, podmanil v krajinách při

Helléspontu všechny, kdo nebyli Peršanům nakloněni.

[145] V téže době, kdy Megabazos tyto věci podnikal, došlo k jiné velké válečné výpravě

proti Libyi, a to z důvodu, který objasním, hned jak vyložím následující věc. Synové synů

plavců na lodi Argó byli vyhnáni od Pelasgů, a to od těch, kteří z Braurónu uloupili athénské

ženy*. Byli vypuzeni z Lém-nu a odebrali se na lodích do Lakedaimonu; usadili se na

Taygetu a zapálili oheň.

Když to Lakedaimonští spatřili, vyslali posla, aby se jich zeptal, kdo jsou a odkud přicházejí.

Na poslův dotaz odpověděli, že jsou Minyové, potomci hrdinů, kteří se plavili na lodi Argó,

zplození od nich po přistání na Lémnu. Když Lakedaimonští vyslechli zprávu o původu

Minyů, poslali posla podruhé s dotazem, co chtějí v jejich zemi a proč zapálili oheň. Minyjští

odpověděli, že byli vypuzeni od Pelasgů a že přicházejí ke svým otcům*; je prý docela

správné, že se tak děje; žádají prý, aby mohli s Lakedaimonskými bydlet a aby měli svůj podíl

na občanských právech a dostali příděl pozemků. Lakedaimonští souhlasili, že přijmou

Minyjské za podmínek, které si oni sami přáli.

Nejvíce je k tomu pohnulo, že účastníky plavby na Argó byli také Tyndarovci. Minyjské

přijali, podělili je půdou a rozdělili do fyl. Minyjští hned uzavřeli sňatky a ženy, které přivezli

z Lémnu, vdali za jiné muže.

[146] Po krátkém čase začali Minyjští pyšnět, požadovali podíl na královské moci a konali i

jiné věci, které nebyly správné. Lakedaimonští se tedy usnesli, že je pobijí. Zajali je a uvrhli

do vězení. Lakedaimonští však ty, které chtějí zabít, usmrcují v noci, nikoho nepopravují ve

dne. Když už se chystali je připravit o život, požádaly je ženy Minyů (byly to spartské

občanky a dcery nejpřednějších Sparťanů), aby směly vejít do vězení a promluvit každá se

svým mužem. Lakedaimonští je tam vpustili, neboť nepředpokládali, že by ženy chystaly

nějakou lest. Jakmile ženy vešly, odevzdaly všechny své šaty mužům a samy si vzaly šaty

jejich. Minyové si oblékli ženské šaty, vyšli ven jako ženy, a když takto unikli, usadili se zase

v Taygetu.

[147] V téže době se vypravil Thérás, syn Autesióna, syna Tisamenova, syna Thersandrova,

syna Polyneikova, založit lakedaimonskou kolonii. Tento Thérás pocházel z rodu Kadmova a

byl bratrem matky Aristodémovy, Eurysthenovy a Proklovy. Dokud byli ještě nezletilí,

spravoval ve Spartě královskou vládu jako jejich poručník. Když bratři dorostli a ujali se

vlády, bylo Thérovi zatěžko dát se ovládat jinými, když sám vlády okusil; prohlásil, že v

Lakedaimonu nezůstane a že odpluje ke svým příbuzným.

Na ostrově, kterému se nyní říká Théra (ale dříve se ten ostrov nazýval Kallisté) žili potomci

Membliara, syna Foini-čana Poikila. Syn Agénorův Kadmos totiž při pátrání po Euró-pě na

dnešním ostrově Théře přistál, a ať už proto, že se mu ta země líbila, či snad že chtěl tak

učinit, zanechal tam kromě jiných Foiničanů také svého příbuzného Membliara. Tito

Foiničané sídlili na ostrově Kallisté osm generací až do doby, kdy přišel z Lakedaimonu

Thérás.

[148] K těmto lidem se tedy Thérás vypravil spolu s lidmi

z íyl a hodlal s nimi bydlet pohromadě; nechtěl je vypudit, nýbrž získat za své přátele. Když

se Minyové po útěku z vězení usadili v Taygetu a Lakedaimonští je chtěli zničit, požádal

Thérás, aby k vraždění nedošlo, a slíbil, že je sám ze země vyvede. Lakedaimonští na to

přistoupili a tak odplul na třech třicetiveslicích k Membliarovým potomkům. Nevezl však s

sebou Minye všechny, nýbrž jen některé. Většina se jich totiž odebrala k Paróreétům a

Kaukónům*, vypudili je ze země, rozdělili se na šest částí a založili na jejich území města Le-

preon, Makistos, Frixai, Pyrgos, Epion a Nudion. Většinu z nich za mých časů Élejští

zpustošili. Ostrov pak obdržel po svém kolonizátorovi jméno Théra.

[149] Thérův syn odmítl s otcem odplout a otec tedy prohlásil, že ho nechává jako ovci mezi

vlky. Z tohoto výroku vzniklo pro toho mladíka přízvisko Oiolykos a jaksi převládlo. * i

Oiolykos měl syna Aigea, od něhož má jméno rod Aigeovců, mnrný rod ip^rt^rfMnžňm z

tohoto rodu umíraly děti, a proto podle věštby založili chrám na počest Láiovým a Oidi-

povým Erinyím. Potom jim děti zůstávaly naživu. Stejný [osud stíhal] i potomky přesídlených

mužů na Théře.

[150] Až potud se pověst lakedaimonská shoduje s tím, co l: vypravují Thérští. O dalších

událostech podávají zprávu jen Thérští. Grinos, syn Aisaniův a potomek onoho Théra, král na

ostrově Théře, přišel do Delf s hekatombou ze svého města. Spolu s ním přišel kromě jiných

občanů i Battos, syn Polym-néstův z minyjského rodu Eufémovců. Na žádost o věštbu v

jiných záležitostech věštila Pýthia thérskému králi Grinovi, že má založit město v Libyi. Král

odpověděl:

"Jsem, pane, již příliš stár a těžkopádný, než abych se k tomu odhodlal, urči k tomu podniku

někoho z těchto mladších." Při těchto slovech ukázal na Batta. Tolik se stalo tenkrát; po

odchodu pustili věštbu z hlavy, neboť ani nevěděli, kde vůbec Libye je, ani se neodvažovali

vysílat osadníky na nejisto.

[151] Po sedm let od té doby na Théře nepršelo a všechny stromy na ostrově uschly kromě

jednoho. Thérští požádali o věštbu a Pýthia jim připomněla vyslání osadníků do Libye. Jiného

prostředku proti neštěstí neměli, a tak poslali posly na Krétu, aby zjistili, zda někdo z Kréťanů

či jejich spoluobyvatel v Libyi byl.

Při svém putování po Krétě přišli poslové také do města Itanu a tam se setkali s lovcem

purpuru jménem Koróbios, který pravil, že ho jednou větry do Libye zahnaly, a to na ostrov

Platea. Najali ho a přivezli na Théru; z Théry pak nejprve vyplulo několik mužů na průzkum.

Když je Koróbios na ten ostrov Plateu zavedl, zanechali ho tam a zůstavili mu potravu na

několik měsíců a sami pluli co nejrychleji, aby Thérským o ostrovu podali zprávu.

[152] Když byli na cestě déle, než bylo domluveno, začal mít Koróbios ve všem nedostatek.

Potom byla cestou do Egypta zanesena na Plateu lod samská, jejímž kapitánem byl Kó-laios.

Když se Samští od Koróbia dozvěděli celou historii, zanechali mu potravy na rok, sami od

ostrova odrazili a mířili do Egypta; východní vítr však je hnal na jinou stranu. Vítr neustával,

až propluli sloupy Héraklovými a dorazili s boží pomocí do Tartéssu.

Toto obchodní místo bylo v té době nevyužité, takže ze všech Řeků, o nichž máme přesné

zprávy, Samští za své zboží při návratu vyzískali nejvíce, pokud nehledíme k Sóstra-tovi,

synu Laodamantovu z Aiginy. S tím totiž nemohl nikdo jiný soutěžit.

Desetinu ze svého zisku, šest talentů Samští vzali a dali za ni pořídit bronzovou nádobu na

způsob měsidla argolské-ho, okolo jejíhož okraje jsou stupňovitě vytepány hlavy gryfů.

Nádobu obětovali do chrámu Héřina a podstavili ji třemi sedm loket velikými bronzovými

kolosy, klečícími na kolenou. Tímto počinem začalo pevné přátelství Kyrénských a Thér-

ských se Samskými.

[153] Když Thérští zanechali Koróbia na ostrově a přišli na Théru, oznámili, že zabrali ostrov

u Libye. Thérští se rozhodli, že pošlou vždy jednoho ze dvou bratrů, kterého určí los, a to ze

všech sedmi obcí. Za jejich vůdce a krále byl určen Battos. Tak poslali na Plateu dvě

padesátiveslice.

[154] Tolik vykládají Thérští a zbývající část pověsti se již u Thérských a u Kyrénských

neshoduje. Pokud jde o Batta, Kyrénští s Thérskými vůbec nesouhlasí. Vypravují věc takto:

Na Krétě je město Axos a v tom žil král Etearchos. Měl dceru jménem Fronimé a jako vdovec

si vzal jinou ženu. Když ta přišla do domu, rozhodla se, že bude pro Fronimé skutečnou

macechou; ubližovala jí a všemožným způsobem proti ní kula pikle. Nakonec ji obvinila z

prostopášného života a přesvědčila svého muže, že tomu tak je. On pak z návodu své

manželky nastrojil proti své dceři skutek bezbožný. V městě Axos žil jako obchodník

Themisón z Théry. Toho Etearchos pozval na hostinu a přiměl ho k přísaze, že mu poslouží v

tom, oč ho požádá. Jakmile jej přísahou zavázal, přivedl svou dceru, odevzdal mu ji a poručil,

aby ji odvezl a hodil do moře. Themisón se nad podvodně vylákanou přísahou velice

rozhněval, zrušil pohostinné přátelství a učinil toto: Dívku vzal a odplul, a jakmile byl na

moři, splnil přísahu Etearchovi učiněnou tak, zeji svázal, spustil do moře, vytáhl zpátky a

doplul na Théru.

[155] Tam se Fronimy ujal Polymnéstos, muž mezi Thér-skými vážený, a učinil z ní svou

souložnici. Po čase se mu z ní narodil syn, který v řeči zadrhoval a koktal. Dostal jméno

Battos, jak říkají Thérští a Kyrénští; já však myslím, že dostal jméno jiné; na Batta byl

přejmenován, když přišel do Libye, jednak podle věštby, kterou dostal z Delf, jednak dostal

přízvisko podle hodnosti, kterou obdržel. Libyové totiž říkají králi battos, a myslím, že právě

proto ho Pýthia ve věštbě oslovila jazykem libyjským, protože věděla, že se stane králem v

Libyi. Když totiž dospěl v muže a přišel kvůli své řeči do Delf, Pýthia mu na dotaz

odpověděla touto věštbou:

"Přišel jsi, Batte, hledat svou řeč, leč Apollón vládce v bohatou Libyi káze ti jít a založit

mésto."

Je to, jako by byla řekla řecky: "Přišel jsi, králi, hledat svou řeč." Battos odpověděl:

"Přišel jsem k tobě, pane, pro výrok o své řeči, ty však mi věštíš věci nemožné, když mi

přikazuješ založit kolonii v Libyi. S jakou mocí a s kterými lidmi?" Nepřiměl však boha

těmito slovy, aby mu vydal jinou věštbu. Když mu věštil totéž co předtím, nevyčkal konce a

vrátil se na Théru.

[156] Potom se jemu i ostatním Thérským znovu začalo vést špatně. Nedovedli si příčinu

pohrom vysvětlit a poslali do Delf s dotazem, proč je stíhá neštěstí. Pýthia jim vydala věštbu,

že mají spolu s Battem založit Kyrené v Libyi a že se jim povede lépe. Potom tedy Thérští

Batta odeslali se dvěma padesátiveslicemi.

Osadníci připluli do Libye, a poněvadž nevěděli, co mají podniknout dále, vrátili se zpátky na

Théru. Thérští však na ně při přistávání stříleli a nedovolili jim se k zemi přiblížit; poroučeli

jim, aby pluli nazpátek. Tak se osadníci z donucení vrátili a obsadili u pobřeží libyjského

ostrov, který se jmenuje, jak už jsem výše řekl, Platea. Praví se, že je ten ostrov stejně velký

jako město Kyrené.

[157] Na tomto ostrově bydleli osadníci dva roky a nedařilo se jim nijak zvlášť dobře. Proto

zanechali jednoho ze svého středu na ostrově a ostatní všichni odpluli do Delf a tam požádali

o věštbu prohlašujíce, že se v Libyi usadili a že se jim přesto nevede o nic lépe. Pýthia jim na

to odpověděla touto věštbou:

"Bohatou Libyi lépe než já znáš, ač jsi tam nebyl, kdežto já ano? Divím se velice, že jsi tak

moudrý \"

Když to Battos se svým doprovodem vyslechli, odpluli nazpátek. Zřejmě je bůh nezprošťoval

osadnického úkolu, dokud se~ nedostanou do Libye samotné. Po návratu na ostrov vzali s

sebou toho, kterého tam zanechali, a obsadili místo přímo v Libyi naproti ostrovu. Jmenovalo

se Aziris, z obou stran je uzavírají nádherná lesnatá údolí a z jedné je obtékala řeka.

[158] Na tom místě sídlili šest let; v sedmém roce na ně prosbami naléhali Libyové, zeje

zavedou na lepší místo a přemluvili je, že se přestěhovali. Libyové je odtamtud vyvedli k

večeru; vyměřili si denní dobu tak, aby Řekové při pochodu nespatřili nejkrásnější libyjskou

krajinu, a vedli je přes ni v noci. Ono místo se jmenuje Irasa. Přivedli je ke studnici, o které se

říkalo, že náleží Apollónovi, a pravili:

"Toto místo je pro vás, Řekové, vhodným sídlem, neboť zde jsou nebesa otevřená."

[159] Za života zakladatele Batta, který vládl na čtyřicet let, a za jedenáctileté vlády jeho syna

Arkesiláa sídlili tam Kyrénští v tom počtu, v jakém se k založení kolonie vypravili. Za třetího

vládce, Batta řečeného Šťastného, vybízela Pýthia věštbami všechny Řeky, aby pluli a spolu s

Kyrénskými osídlovali Libyi. Kyrénští je totiž povolávali, že jim přidělí půdu. Věštby byly

tohoto znění:

" Ten, kdo v Libyi rozkošnou příliš pozdě se vydá, až bude půda již rozdána, pravím, že

litovat bude."

V Kyrené se shromáždilo ohromné množství lidí a okolo sídlící Libyové byli vytlačeni z

velkého množství pozemků. Když takto ztráceli území a trpěli od Kyrénských příkoří, tu

poslali se svým králem, který se jmenoval Adikran, poselstvo do Egypta a poddali se

egyptskému králi Apriovi. Ten shromáždil velké egyptské vojsko a poslal je proti Kyréně.

Kyrénští vytáhli do krajiny Irasa a ke studnici Thestis, s Egypťany se srazili a v bitvě zvítězili.

Egypťané předtím neměli s Řeky zkušenosti a podceňovali je; jejich porážka byla tak

zničující, že se jich do Egypta vrátilo jen málo. Proto byli Egypťané na Apria rozezleni a

vzbouřili se proti němu.

[160] Synem tohoto Batta byl Arkesiláos, který na počátku svého kralování bojoval se svými

bratry, až ho konečně opustili a odešli do jiné libyjské krajiny, osamostatnili se a založili

město, které se od těch dob dodnes jmenuje Barké. Spolu s jeho založením odtrhli Libyjské od

Kyrénských. Arkesiláos se potom vypravil proti té části Libyjců, kteří jeho bratry přijali a

vzbouřili se. Libyjci z něho měli strach a utíkali do východních končin Libye. Arkesiláos je

pronásledoval, až se jim v patách dostal do libyjského města Leukónu, a tam se Libyjci

rozhodli na něho zaútočit. Ve srážce porazili Kyrénské tak dokonale, že tam padlo sedm tisíc

kyrénských těžkooděnců. Po této porážce byl Arkesiláos nemocen a požil léku. Jeho bratr

Learchos ho zardousil a Learcha zabila lstí Arkesiláova manželka; jmenovala se Eryxó.

[161] Po Arkesiláovi zdědil královské důstojenství jeho syn Battos, který byl chromý a měl

nemocné nohy. Pokud jde o neštěstí, které je postihlo, poslali Kyrénští poselstvo do Delf s

dotazem, jakým způsobem mají své poměry urovnat, aby žili co nejuspořádaněji. Pýthia jim

přikázala, aby si povolali rozhodčího z Mantineie v Arkadii.

Kyrénští tedy o něj požádali a Matinejští jim poslali nejváženějšího muže ze svých

spoluobčanů, který se jmenoval Dé-monax. Tento muž přišel do Kyrény, seznámil se se všemi

okolnostmi a rozdělil je na tři fyly. Rozdělení učinil tak, že jednu skupinu učinil z Thérských

a jejich sousedů, druhou z obyvatel Peloponnésu a Kréty a třetí ze všech ostrovanů. Králi

Battovi vyměřil jeho statky, určil jeho kněžské hodnosti a ostatní, co mu patřilo, a to, co měli

králové dříve, rozdělil mezi lid.

[163] Za vlády Battovy zůstaly věci takto uspořádány. Za jeho syna Arkesiláa však nastaly

velké spory o královské pocty. Arkesiláos, syn chromého Batta a Feretimy, prohlásil, že se

nebude řídit tím, co uspořádal Démonax z Mantineje, nýbrž požadoval všechny pocty, které

příslušely jeho předkům.

V rozbrojích podlehl a uprchl na Samos, kdežto jeho matka do Salaminy na Kypru.

V Salamině v té době vládl Euelthón, ten, který věnoval do Delf pozoruhodnou kaditelnici,

uloženou v korintské pokladnici. Když k němu Feretimé přišla, žádala ho o vojsko, které by je

uvedlo zpátky do Kyrény. Euelthón však jí dával všechno možné raději než vojsko. Ona dary

přijímala a pravila, že je to všechno krásné, krásnější však by bylo, kdyby jí na její žádost dal

vojsko; tak mluvila o všem, co jí dával, až jí nakonec poslal Euelthón ven darem zlaté vřeteno

s kuželem a vlnu. Feretimé zase řekla totéž a Euelthón odpověděl, že dává ženám takovéto

dary, ale ne vojsko.

[163] V té době dlel Arkesiláos na Samu a shromažďoval kdejaké lidi, že jim přidělí půdu.

Když shromáždil velké vojsko, vypravil se do Delf, aby se věštírny zeptal, jak dopadne jeho

návrat. Pýthia mu odpověděla:

"Čtyřem Battům a čtyřem Arkesiláům, tedy osmi generacím vám dává Jasný kralovat nad

Kyrénou. O více neradí se ani pokoušet. Ty se vrať domů a chovej se klidně. Najdeš-li pec

plnou džbánů, nevypaluj je, ale odešli je nedotčené. Pakli pec vypálíš, nevstupuj na místo

obklopené vodou. Učiníš-li tak, zemřeš jak ty, tak tvůj nejkrásnější býk."

[164] Tolik věštila Pýthia Arkesiláovi. On pak vzal lidi ze Samu, vrátil se do Kyrény, zmocnil

se vlády a na věštbu zapomněl; požadoval od svých protivníků zadostiučinění za to, že musel

utéci. Někteří z nich ze země vůbec odešli, jiných se Arkesiláos zmocnil a odeslal je na

Kypros, aby tam byli zahubeni. Zachránili je však Knidští, když je vítr zanesl k jejich vlasti, a

odeslali je na Théru.

Dalších několik Kyrénských se uchýlilo do mohutné věže a Arkesiláos dal okolo ní ze svých

statků nakupit dříví a zapálit. Po činu pochopil, že se věštba týkala právě toho, neboť Pýthia

mu nedovolovala vypálit džbány, které najde v peci; dobrovolně z města Kyréné odešel,

neboť se obával smrti, kterou mu věštba předpověděla, a usuzoval, že místo obklopené vodou

je Kyréné.

Za manželku měl příbuznou/dceru krále v Barké jménem Alazeira. K tomu se odebral, ale

Barkajští a někteří uprchlíci z Kyrény ho na tržišti poznali a zabili a spolu s ním i jeho tchána

Alazeira. Tak Arkesiláos volky či nevolky nepochopiv smysl věštby naplnil svůj osud.

[165] Pokud dlel Arkesiláos v Barké, způsobiv si sám své neštěstí, spravovala jeho matka

Feretimé sama úřad svého syna v Kyréné. Hospodařila se vším a zasedala i v radě. Když se

dozvěděla, že syn v Barké zemřel, uprchlá do Egypta. Existovaly totiž dobré skutky, které

vykonal Arkesiláos ve prospěch Kambýsa, syna Kýrova; Arkesiláos to byl, kdo Kambý-sovi

Kyrénu daroval a platil stanovený poplatek. Po příchodu do Egypta usedla Feretimé jako

prosebnice u Aryanda a žádala, aby jí pomohl. Předstírala, že její syn zemřel proto, že byl

nakloněn Peršanům.

[166] Aryandés si osoboval stejná práva jako Dareios. Dozvěděl se i viděl, že po sobě chce

Dareios zanechat na památku něco, co dosud žádný král nevykonal, napodoboval ho a dostal

za to odplatu. Dareios dal mohutným tavením získávat co nejryzejší zlato a dal z něho razit

mince; egyptský místo-držitel Aryandés dělal totéž se stříbrem. Podnes je Aryandovo stříbro

nejryzejší. Když se Dareios dozvěděl, že to dělá, vznesl proti němu jinou žalobu, že se hodlá

proti němu vzbouřit, a dal ho popravit.

[167] Tenkrát se však Aryandés nad Feretimé slitoval a dal jí veškeré egyptské vojsko jak

pozemní, tak i námořní. Velitelem pozemního vojska ustanovil Amasia, rodem Mara-íia,

velitelem loďstva pak Badra, který pocházel z kmene Pa-sargadů. Nežli vojsko odeslal, poslal

Aryandés do Bárky hlasatele s dotazem, kdo Arkesiláa zabil. Barkajští to však na sebe vzali

všichni, neboť od něho zakusili mnoho zlého. Když dostal Aryandés tuto odpověď, vojsko s

Feretimou odeslal.

Řečené obvinění však bylo pro věc jen záminkou; myslím, že vojsko bylo vysláno, aby

Libyjce podrobilo. Libyjců je mnoho rozličných kmenů; několik jich bylo perskému králi

poddáno, ale většina se o něho vůbec nestarala.

[168] Od Egypta počínaje sídlí Libyjci v tomto pořadí: První jsou Adyrmachovci, kteří

většinou spravují se obyčeji egyptskými, šat však nosí stejný jako ostatní Libyjci. Jejich ženy

nosí na obou lýtkách bronzové náramky. Nosí dlouhé vlasy, a když chytají vši, tu každá své

vlastní vši rozkousne a zahodí; činí tak jako jediní z Libyjců. Dívky, které se chtějí vdávat,

také oni jediní ukazují svému králi; jestliže se některá králi zalíbí, sám ji zbaví panenství.

Sídla Adyrmachovců se táhnou od Egypta až po záliv jménem Plynos.

[169] Na ně navazují Giligamové, kteří zabírají území na západ až po ostrov Afrodisias; k

tomuto území přiléhá ostrov Platea, který obsadili Kyrenští, a na pevnině je přístav Meneláův

a Aziris, kde rovněž sídlí Kyrénští. Od toho místa začíná oblast, kde roste silfion. Území silfia

jde od ostrova Platey až po ústí Syrty. Giligamové se řídí podobnými zákony jako ostatní

Libyjci.

[170] Na západě sousedí s Giligamy A?_byjtpvé; jejich sídla jdou až za Kyréné. Až k moři

však Asbytové nedosahují, přímoří obývají Kyrénští. Ze všech Libyjců nejčastěji jezdí

Asbytové s čtverospřežím a obyčejně napodobují většinu zvyků kyrénských.

[171] Od Asbytů dále na západ jsou Auschizové; sídlí za územím Bárky a moře se dotýkají u

města Euesperides. Uprostřed území Auschizů sídlí malý kmen Bakalů, který dosahuje k moři

u barkajského města Taucheiry. Spravují se stejnými zákony jako lidé v sousedství Kyrény.

[172] Západně od Auschizů jsou sídla Nasamónů. Je to početný národ; v létě ponechávají svůj

dobytek u moře a odcházejí do vnitrozemí do krajiny augilské česat datle. Roste jich tam

mnoho košatých stromů a všechny nesou plody. Na-samónové chytají kobylky, suší je na

slunci a drtí a potom na ně nalijí mléko a pijí. Je u nich obyčejem, že má každý mnoho žen,

ale pohlavní styk s nimi mají společný, podobně jako Massagetové; zapíchnou do země hůl a

souloží. 2ení-li se některý Nasamón poprvé, platí obyčej, že nevěsta první noc souloží po řadě

se všemi svatebními hosty; každý, jakmile se s ní spojí, dá jí dar, který přinesl s sebou z

domova.

Přísahy a věštby konají takto: Přísahají při památce mužů, o nichž je pověst, že byli z nich

nejspravedlivější a nejstatečnější, a dotýkají se jejich hrobů. Věštby konají tak, že jdou k

náhrobkům svých předků, pomodlí se a uloží se ke spánku; řídí se podle toho, jaký sen se jim

zdá. Spojenectví uzavírají tak, že jeden dává pít z jedné ruky a sám pije z ruky druhého;

nemají-li po ruce žádnou tekutinu, seberou prach ze země a ten lížou.

[173] Sousedy Nasamónů jsou Psyllové. Tento kmen zahynul takto: Jižní vítr jim vysušil

nádrže s vodou a v celé zemi, která je uvnitř Syrty, nebylo vody. Psyllové se na společné

poradě usnesli a vypravili se proti jižnímu větru do války (uvádím, co říkají Libyové). Jakmile

dorazili do písečné pouště, zavál jižní vítr a zasypal je. Když takto zahynuli, mají nyní jejich

zemi Nasamónové.

[174] Na jih od Nasamónů žijí v pásmu divoké zvěře Garamantové, kteří prchají před všemi

lidmi a vyhýbají se styku s nimi. Nemají válečné zbraně a nedovedou se bránit.

[175] Ti tedy sídlí za Nasamóny; v přímoří od nich na západ s nimi sousedí Makové, kteří si

dělají chocholy tak, že nechávají uprostřed hlavy vlasy růst a kolem dokola je holí až na kůži.

Jako ochranu nosí ve válce kůže podzemních pštrosů*. Jejich územím protéká z takzvaného

pahorku Cha-ritek řeka Kinyps a vlévá se do moře. Pahorek Charitek je hustě porostlý lesem,

ačkoli je ostatní dosud popsaná Libye holá. Od moře je vzdálen dvě stě stadií.

[176] Na Maky navazují Gindanové, jejichž ženy všechny nosí četné kožené řemínky; za

každého muže, který s nimi souložil, prý si přivazují jeden. Která jich má nejvíce, je

považována za nejlepší, protože ji milovalo nejvíce mužů.

[177] Výběžek, který vybíhá z území Gindanů do moře, obývají Lótofagové, kteří se živí

pouze pojídáním plodů lotosu. Plod lotosu je asi tak velký jako plod lentyšku, sladkostí se

však podobá datlím. Z lotosových plodů dělají Lótofagové také víno.

[178] U moře s Lótofagy sousedí Machlyové; i ti jedí lotos, ale v menší míře nežli

Lótofagové. Jejich sídla se táhnou až k veliké řece, která se jmenuje Triton; vlévá se do

velikého jezera Tritónis. V tom jezeře je ostrov jménem Fla. Lakedai-monští prý obdrželi

věštbu, že mají tento ostrov kolonizovat.

[179] Koluje také pověst, že Iasón, když zbudoval na úpatí Pélia lod Argó, naložil na ni spolu

s obětními dary také bronzovou troj nožku a obeplouval Peloponnésos, protože chtěl dorazit

do Delf. Když plul okolo mysu Malea, zachytil ho severní vítr a zanesl ho do Libye. Ještě než

spatřil zemi, octl se v mělčinách jezera Tritónis. Nevěděl, kudy kam, a tu prý se mu podle

pověsti zjevil Triton a poručil, aby mu Iasón věnoval troj nožku; prohlásil prý, že mu ukáže

cestu ven a že je beze škody propustí. Iasón poslechl a Triton prý jim ukázal průjezd

mělčinami. Troj nožku prý Triton uložil ve svém chrámu, ale předtím na ni usedl a věštil.

Předpověděl Iasónovi a jeho druhům celou budoucnost. Jakmile prý si jeden z potomků

plavců na lodi Argó pro trojnožku přijede, tehdy nastane osudová nutnost založit okolo jezera

Tritónis sto řeckých měst. Domácí obyvatelé libyjští o té věštbě slyšeli a trojnožku ukryli.

[180] V sousedství Machlyů mají svá místa Auseové. Oni i Machlyové sídlí okolo "jézera-

J^dló-nis a hranici mezi nimi tvoří řeka Triton. Machlyové si nechávají růst vlasy na hlavě

276

vzadu, kdežto Auseové vpředu. Při každoroční slavnosti Athé-nině se jejich dívky rozestoupí

na dvě části a bojují spolu kamením a klacky. Říkají, že tím prokazují po otcích zděděnou

poctu domácí bohyni, kterou my nazýváme Athéna. Zemrou-li některé dívky na rány,

prohlašují o nich, že byly falešnými pannami.

Nežli však se dají do boje, konají toto: pokaždé společně vystrojí nejkrásnější dívku

korintskou a řeckou zbrojí, postaví ji na vůz a objíždějí s ní kolem jezera. Nedovedu říci, čím

dívky krášlili v dávných dobách, nežli se v jejich zemi usadili Řekové; myslím však, že je

přiozdobovali zbrojí egyptskou. Tvrdím totiž, že jak štít, tak i přilba přišly do Řecka z Egypta.

O Athéně říkají, zeje dcerou Poseidonovou a jezera Tritónis. Pro něco prý se na otce

rozhněvala a odevzdala se do moci Diovy, který ji přijal za vlastní dceru. Takové věci

vypravují. Se ženami souloží všichni společně; neuzavírají manželství a páří se jako dobytek.

Když ženě dítě povyroste, sejdou se ve třetím měsíci muži na jedno místo a komu z mužů se

dítě podobá, tomu je přiřčeno.

[181] Tím jsou vypočteny přímořské kmeny kočovných Libyů. Za nimi směrem do

vnitrozemí je Libye bohatá na divoká zvířata a za pásmem na zvěř bohatým se prostírá písčitá

vysočina, která se táhne od egyptských Théb až ke sloupům Héraklovým. Na této vysočině se

ve vzdálenostech přibližně deset dní cesty vyskytují kusy soli ve velikých balvanech na

pahorcích a na vrcholu každého pahorku prýští uprostřed soli pramen studené vody. Okolo

pramene sídlí lidé jako poslední usedlíci před pouští za hranicemi pásma divoké zvěře. Deset

dní cesty od Théb jsou to první Ammónovci, kteří mají chrám thébského Dia; v Thébách, jak

jsem už výše řekl, je Diova socha s tváří berana. Ammónovci mají i jinou pramenitou vodu,

která je za časného rána vlažná a v době, kdy končí trh, je chladnější. V poledne pak je velice

chladná. V ten čas zalévají zahrady. Jak se den sklání, chladnosti ubývá a při západu slunce je

voda zase vlažná. Až do půlnoci postupně se ohřívá a potom vaří klokotem. Jak půlnoc

přechází i voda se ochlazuje až do jitra. Říkají jí Sluneční pramen*.

[182] Dalších deset dní cesty mezi písčitými kopci za Ammónovci je stejný pahorek soli jako

ammónský, i pramen, a okolo něho sídlí lidé. Toto místo se jmenuje Augila. Do této krajiny

chodí Nasamónové česat datle.

[183] Opět deset dní cesty dále za Augilou je další slaný pahorek s vodou a s množstvím

plodných datlovníků jako u předchozích. I tam sídlí lidé; nazývají se Garamanty a je to velice

početný kmen. Na slanou půdu si nosí zem a tu osévají. Od nich je nejblíže k Lótofagům,

neboť cesta od Lótofagů k nim trvá třicet dní. Také se u nich rodí skot, který se pase

pozpátku. Pozpátku se pase proto, že má rohy zahnuté dopředu; proto se musí pást tak, že při

tom couvá; kupředu jít nemůže, protože by se mu rohy zapíchly do země. Od ostatního skotu

se jinak v ničem neliší, ledaže má tlustší a pevnější kůži. Tito Garamantové honí se

čtyřspřežím Aithiopy sídlící v podzemních děrách, neboť tito podzemní Aithiopové jsou v

běhu nejrychlejší ze všech lidí, o nichž jsme i z pověsti slyšeli. Živí se hady, ještěrkami a

podobnými plazy. Jejich jazyk se nepodobá žádné jiné řeči, piští jako netopýři.

[184] Deset dní cesty za Garamanty je opět pahorek se solí a vodou, okolo kterého sídlí lidé;

nazývají se Ataranty. Jediní z lidí, které známe, nemají žádných jmen. Všichni dohromady se

sice jmenují Atarantové, ale žádný jednotlivec jméno nemá. Když na ně příliš svítí slunce,

proklínají je a všelijak potupně mu lají, zeje svým žárem ničí, a to jak lidi, tak i jejich půdu.

Po dalších deseti dnech cesty je opět slaný pahorek s vodou a s lidskými sídly okolo. Na toto

solné území navazuje pohoří jménem Atlas. Je úzké a celkem kruhovité a tak vysoké, že prý

není možno spatřit jeho vrcholky. Z vrcholků nikdy nesejdou mraky, ani v létě, ani v zimě.

Domorodci říkají, zeje to sloup nebes. Lidé v tomto pohoří mají podle něho jméno, jmenují se

totiž Atlantově. Nepojídají prý nic živého a nemají žádné sny.

[185] Až po tyto Atlanty mohu vyjmenovat názvy kmenů, které sídlí v pahorkatině, dále však

již nikoli. Výšina se táhne až ke sloupům Héraklovým a ještě dále. Deset dní cesty dále je

solný důl a sídlí tam lidé; domy mají všichni postavené ze solných balvanů, je to totiž už v té

končině Libye, kde neprší, protože kdyby pršelo, nemohly by solné stěny obstát. Sůl, která se

tam kope, je jednak bílá, jednak červená.

Za touto pahorkatinou k jihu do vnitrozemí Libye je země pustá, bez vody a zvěře, bez dešťů

a bez dřeva; ani rosa se tam vůbec nevyskytuje.

[186] Od Egypta po jezero Tritónis tedy jsou kočovní Li-byové, kteří jedí maso a pijí mléko;

krav se ani nedotknou, ze stejných důvodů jako Egypťané, a vepře nechovají. Ani ženy

Kyrénských nepovažují za správné pojídat krávy, a to kvůli egyptské Isidě. Pořádají na její

počest posty a slavnosti.

Barkajské ženy se kromě masa krav vystříhají i masa vepřového.

[187] Tak se tedy věci mají. Na západ od jezera Tritónis již Libyové nejsou kočovníky, ani se

neřídí stejnými zákony, ani nedělají s dětmi něco takového, co obyčejně dělají kočovníci.

Mnozí kočovní Libyové totiž (zda všichni, nemohu přesně povědět), jakmile jejich děti

dospějí do stáří čtyř let, jim vypalují tukem z ovčí vlny žíly na hlavě a někteří i na spáncích, a

to proto, aby jim nikdy neškodil hnis, který prýští z hlavy. Proto prý jsou také velice zdraví. A

Libyové jsou opravdu nejzdravější ze všech lidí, které známe. Je-li to tím, nemohu přesně

povědět, ale nejzdravější jsou. Když při vypalování postihne děti křeč, mají proti tomu

léčebný prostředek; postříkají je kozlí močí a tím je zachrání. Opakuji jen, co říkají sami

Libyové.

[188] Kočovníci konají takovéto oběti. Kouskem ucha dobytčete jako prvotinou oběť začínají,

potom dobytče v ohradě strhnou na zem a zakroutí mu krk. Obětují jen slunci a měsíci; těm

obětují všichni Libyové, avšak ti, kteří sídlí okolo jezera Tritónis obětují zvláště Athéně a

potom Tritonovi a Poseidonovi.

[189] Šaty a štíty na sochách Athéniných převzali Řekové asi podle žen libyjských, neboť

kromě toho, zeje šat libyjských žen kožený a třásně na jejich štítech nejsoujjadi, nýbrž kožené

řemínky, jsou ve všem ostatním upraveny stejně. I jméno samo prozrazuje, že šat soch

Palladiných pochází z Libye, neboť libyjské ženy si přes šaty přehazují vydělané kozí kůže s

třásněmi, nabarvené mořenou; podle těchto kozích kůží pojmenovali Řekové štíty*. Také

myslím, že hlasitý pokřik ve svatyních tam vzal svůj počátek; libyjské ženy ho velice

používají, a to krásně. I spřahání čtyř koní se Řekové naučili od Libyů.

[190] Zemřelé pohřbívají kočovníci stejně jako Řekové, kromě Nasamónů; ti je pochovávají v

poloze sedící a dávají pozo.r^ aby "umírající ho posadili* jakmile duši vypouští, aby nezemřel

na zádech. Obydlí si zhotovují ze stvolů, zastrkaných do smyček provazů, takže jsou

přenosná. Takové jsou jejich obyčeje.

[191] Na západě od řeky Tritonu sousedí s Ausey již Libyové zemědělci, kteří také obyčejně

mají své domy. Jmenují se Maxyové. Po pravé straně hlavy si nechávají vlasy růst a po

lěvrsTje stříhají. Tělo si natírají suříkem. Říkají o sobě, že jsou potomky Trojanů. Jejich země

a zbývající část Libye směrem na západ je mnohem bohatší na divokou zvěř a mnohem

lesnatější než země kočovníků. Východní část Libye, ve které sídlí kočovníci, je až po řeku

Triton nížinatá a písčitá; od řeky na západ, tedy vlast zemědělců, je velice hornatá, hustě

porostlá lesy a bohatá na zvěř. Jsou tam i nesmírně velicí hadi, lvi, sloni, medvědi, kobry a

rohatí osli, dále zvířata s psí hlavou, zvířata bez hlavy mající oči na prsou, jak tvrdí o nich

Libyové, diví mužové a divé ženy a mnohá jiná divoká zvířata nevybájená.

[192] Na území kočovníků nic takového není, nýbrž jsou tam jiná zvířata, pygargové, gazely,

bubaliové a oslové, nikoli však ti rohatí, nýbrž jiní, kteří žijí bez vody (vůbec totiž nepijí),

oryové, z jejichž rohů se zhotovují držadla foinických lyr (toto zvíře je asi tak veliké jako

býk), lišky, hyeny, ježci, divoké ovce, vlci, šakalové, pantheři, boryové* a asi tři lokte dlouzí

krokodýlové, kteří žijí na suché zemi a velice se podobají ještěrkám, pštrosové a malí hadi, z

nichž každý má růžek. Taková zvířata tam žijí a dále i taková, která žijí v jiných končinách,

kromě jelenů a divokých sviní. Jelen a divoký vepř v Libyi vůbec nežijí. Zato jsou tam tři

druhy myší; jedněm se říká dvounohé, druhým zegeriové (toto jméno je libyjské a po řecku

znamená otylé), a třetí ježaté. V silíiu žijí také lasičky, které jsou velice podobné lasičkám

tartéským*. Tolik druhů zvěře je v zemi libyjských kočovníků, pokud jsme mohli

dalekosáhlým vyptáváním zjistit.

[193] S libyjskými Maxyi sousedí Zauékové, jejich ženy jim dělají vozataje, když jedou do

války.

[194] Na Zauéky navazují Gyzantové; v jejich území vyrábějí včely mnoho medu, ale daleko

více prý ho vyrobí řemeslníci*. Všichni se natírají suříkem a pojídají opice, těch tam žije v

horách velmi mnoho.

[195] K jejich území prý patří podle Karthaginců ostrov jménem Kyrauis, dlouhý dvě stě

stadií, ale úzký a z pevniny přístupný, a roste na něm množství oliv a vinných keřů. Je prý na

něm jezero, z něhož domorodé dívky pomocí ptačích brků natřených smolou loví z bahna

zlatonosný písek. Je-li to pravda, nevím, píši, co se povídá.

Může to však být, neboť jsem viděl na Zakynthu, jak vytahovali z jezera a z vody smůlu. Je

tam jezer dokonce několik, největší z nich má průměr sedmdesát stop a hluboké je na dva

sáhy. Spouštějí do něho bidlo, na které přivazují na konci myrtovou větvičku; potom na

myrtové větévce vytáhnou smůlu, která voní jako asfalt a je lepší než pryskyřice z Pierie.

Střásají ji do jámy, vykopané vedle jezera. Když jí nashromáždí mnoho, nabírají ji z jámy do

džbánu. Spadne-li něco do toho jezera, projde to pod zemí a objeví se v moři, které je od

jezera vzdáleno čtyři stadia. Tak tedy i to o tom ostrově u Libye je pravděpodobné.

[196] Karthagiňané vypravují také, že existuje Libye i lidé, kteří sídlí za sloupy Héraklovými.

Když prý k nim přijdou, vyloží zboží a nakladou je vedle sebe na pobřeží, vrátí se na lodi a

zapálí oheň, aby hodně kouřil. Jakmile domorodci kouř spatří, jdou k moři, položí vedle zboží

zlato, ustoupí a čekají opodál. Karthaginci vystoupí z lodí a podívají se; shledají-li, že zlato

odpovídá ceně zboží, seberou je a odplují. Neodpovídá-li, vrátí se na lodi a zůstanou na místě.

Domorodci přijdou a přidají další zlato, až je uspokojí. Žádná strana nešidí; ani Karthaginci se

zlata nedotknou, dokud se jeho hodnota nevyrovná ceně zboží, ani domorodci nesáhnou na

zboží dříve, dokud si Karthaginci zlato nevezmou.

[197] To jsou kmeny, které můžeme z libyjských obyvatel vyjmenovat. Většina z nich se ani

dnes, ani tenkrát o perského krále vůbec nestarala. Tolik mohu říci o té zemi, že ji obývají

čtyři národy, a ne více, pokud víme. Dva z těch národů jsou v zemi odedávna a dva nikoli.

Libyové a Aithiopové jsou původními obyvateli, jedni na severu Libye a druzí na jihu.

Foiničané a Řekové jsou přistěhovalci.

[198] Myslím však, že co do hodnoty půdy není možno Libyi srovnávat s Asií nebo Evropou,

kromě země Kinypské; ta země má totiž stejné jméno jako řeka, vyrovná se co do výnosnosti

plodin nejlepším a vůbec se ostatní Libyi nepodobá. Půda je tam černá a je zavlažována

prameny. Netrpí suchem ani ji neničí příliš prudké deště; v té části Libye totiž pršívá.

Výnosnost plodin je tam stejná jako v Babylónii. Dobrá půda je také v krajině, kde sídlí

Euesperitové. Když se tam úroda vydaří, je výtěžek stonásobný, v Kinypské krajině však

třista-násobný.

[199] Země Kyrénská je nejvýše položena v té části Libye, kterou obývají kočovníci, a jsou v

ní tři podivuhodná roční období. Nejdříve volají, po žních a po sklizni plodiny v přímořském

pásmu; když ty jsou svezeny, hlásí se o sklizeň plodiny ve středním pásmu krajin od moře

vzdálenějších, kde se říká "v kopcích". Když i tyto plodiny ve středním pásmu jsou sklizeny,

dozrává úroda i v nejvyšších polohách země a hlásí se o sklizeň, takže ve chvíli, kdy je vypita

a snědena první úroda, přichází právě sklizeň poslední. Tak zaměstnává sklizeň Kyrénské po

dobu osmi měsíců. Tolik budiž o těch věcech řečeno.

[200] Když Aryandés vypravil z Egypta Peršany Feretimě na pomoc, přitrhli k městu Barké a

oblehli je. Obyvatele vyzvali, aby jim vydali pachatele vraždy na Arkesiláovi. Protože však

byl spoluviníkem kdekdo, Barkajští na vyjednávání nepřistoupili. Peršané potom obléhali

Bárku devět měsíců; kopali podzemní chodby směrem pod hradby a podnikali prudké útoky.

Podzemní chodby však odkryl jeden kovář pomocí bronzového štítu.

Vymyslel to takto: chodil s ním podél vnitřní strany hradeb a přikládal jej ve městě na zem.

Zatímco ostatní místa, na která štít přikládal, zůstávala hluchá, na místech, kde se kopalo,

ozývala se bronz štítu jako ozvěnou. Na těch místech začali Barkajští také kopat a perské

zákopníky pobili. S pod-kopy si tedy poradili takto a útoky odráželi.

[201] Když se tak navzájem dlouho potírali a na obou stranách bylo mnoho padlých,

především Peršanů, připravil velitel pozemního vojska Amasis lest. Pochopil, že města Barké

mocí nelze dobýt, že ho však je možno dobýt lstí. Proto učinil toto: Dal v noci vykopat široký

příkop, přikrýt jej slabými prkny, přes prkna dal nanosit a nasypat hlínu a vyrovnat do úrovně

okolní půdy. Za časného jitra vyzval Barkajské k jednání; oni pak rádi poslechli, protože by

byli rádi dospěli k dohodě. Dohodu udělali nějak tak, že ji zpečetili přísahou nad ukrytým

příkopem; dokud toto místo zůstane tak, jak je, zůstanou v platnosti i přísahy; Barkajští prý

prohlásili, že zaplatí králi náhradu, a Peršané že nebudou proti Barkajským dále nic podnikat.

Po přísahách Barkajští na dohodu spolehli, sami vyšli z města a dovolili, aby z nepřátel vešel

do města, kdo chtěl; brány otevřeli dokořán. Peršané však strhli ukryté přemostění příkopu a

vběhli do hradeb. Most, který postavili, strhli proto, aby dodrželi přísahu Barkajským, že totiž

zůstane přísaha v platnosti tak dlouho, dokud zůstane i země tak jak tehdy byla. Jakmile kryt

příkopu strhli, přestala přísaha platit.

[202] Přední viníky z Barkajských dala Feretimé okolo hradeb narážet na koly, jakmile jí je

Peršané odevzdali, jejich ženám dala uřezat prsy a také ty dala rozvěsit po hradbách. Ostatní

Barkajské ponechala Peršanům jako kořist kromě těch, kteří pocházeli z rodu Battova, a těch,

kdo neměli na vraždě spoluvinu. Těm pak Feretimé město svěřila.

[203] Ostatní Barkajské Peršané vzali do otroctví a vrátili se. Když přibyli k městu Kyréné,

povolili jim Kyrénští průchod městem, neboť tím plnili příkaz jakési věštby. Když vojsko

městem procházelo, poručil velitel loďstva Badrés města se zmocnit, ale Amasis, velitel

pozemního vojska to nedovolil. Byli prý vysláni jen proti jednomu řeckému městu, proti

Bárce.

Když Peršané městem prošli a utábořili se na výšině Dia Lykaia, zamrzelo je, že se Kyrény

nezmocnili, a pokoušeli se do města vejít znovu. Kyrénští to však nedovolili. Ačkoli Peršané

nebojovali, zmocnil se jich takový strach, že utíkali a utábořili se až šedesát stadií daleko.

Když tam měli zřízený tábor, dorazil k nim posel Aryandův, který je povolával zpět. Peršané

si vyžádali od Kyrénských zásoby na cestu a dostali je. Jakmile si nabrali zásob, odtáhli do

Egypta.

Od té chvíle však je Libyové chytali kvůli oděvu a kvůli vybavení, pobíjeli ty, kdo zůstávali

pozadu a pochodovali za vojskem, dokud Peršané nedorazili do Egypta.

[204] Toto perské vojsko se dostalo v Libyi nejdále až do města Euesperides. Zotročené

Barkajské odvlekli z Egypta ke králi. Král Dareios jim dal k obývání vesnici na území

baktrijském. Oni pak té vesnici dali jméno Barké; byla v zemi baktrijské obydlena ještě i za

mých časů.

[205] Avšak ani Feretimé dobře neskončila. Hned jak se po své pomstě nad Barkajskými

vracela z Libye do Egypta, zemřela ošklivou smrtí. Její tělo bylo zaživa plné červů; příliš

tvrdé pomsty přinášejí lidem nenávist bohů. Taková a tak veliká tedy byla nad Barkajskými

pomsta Feretimy, dcery Battovy.

DĚJIN HÉRODOTA

HALIKARNÉSSKÉHO

KNIHA PÁTÁ, NADEPSANÁ

TERPSICHORÉ

[1] Ti pak z Peršanů, které zanechal Dareios v Evropě pod vedením Megabazovým, podrobili

z lidí při Helléspontu nejprve obyvatele města Perinthu, kteří se Dareiovi nechtěli poddat. Již

předtím učinili Perintští tvrdou zkušenost s Paiony. Paionové od řeky Strýmonu totiž obdrželi

od boha pokyn, aby ve válce proti Perintským zaútočili tehdy, jestliže se Perintští proti nim

utáboří a výslovně je vyzvou k boji. Jestliže tak neučiní, aby na ně neútočili. Paionové to tak

udělali. Perintští se utábořili na předměstí a vyzvali je na tři souboje, muže proti muži, koně

proti koni a psa proti psu. Když pak Perintští ve dvou soubojích zvítězili, zaradovali se a

zpívali děkovné písně, tu Paionové pochopili pravý smysl věštby a řekli si: "Věštbě jsme ted

snad učinili zadost a je na nás, abychom se chopili činů." A tak zaútočili na zpívající Pe-

rintské, mnoho jich přemohli a jen málo jich nechali naživu.

[2] Takto to tedy již dříve učinili Paionové. Stateční mužové perintští se tenkrát těšili

svobodě, ale Peršané pod Mega-bazem se jich zmocnili přesilou. Jakmile byl Perinthos

přemožen, hnal Megabazos vojsko napříč Thrákií a podrobil svému králi všechna města a

všechny národy, které tam bydlely. Dareios mu totiž dal příkaz, aby Thrákii podmanil.

[3] Národ thrácký je po národu indickém největším národem na celém světě. Kdyby nad nimi

vládl jeden člověk, nebo kdyby si to uvědomili, byli by nepřemožitelní a myslím, že by byli

mezi všemi národy daleko nejmocnější. To však není u nich možné a nejsou toho schopni, v

tom je jejich slabost. Podle rozličných krajin mají mnoho jmen. Ve všech končinách se řídí

skoro stejnými obyčeji s výjimkou Getů, Trausů a obyvatel žijících nad městem Kréstónem.

[4] Již jsem se zmínil o tom, že prý Getové věří v nesmrtelnost. Trausové se jinak ve všem

srovnávají s ostatními Thráky, ale při narození a při úmrtí dodržují takovéto obyčeje: Okolo

novorozeněte se posadí příbuzní a naříkají nad

ním, kolik zlého bude muset vytrpět od té doby, co se narodilo; všechny lidské strasti

vypočítávají. Když někdo zemře, ukládají ho do země za stálých žertů a radovánek. Říkají, že

šťastně unikl velmi mnohým zlům.

[5] Obyvatelé žijící nad městem Kréstónem mají tyto zvyky: Každý má mnoho žen, a když

někdo z nich zemře, nastane mezi ženami prudký spor a horlivé zápolení mezi přáteli o to,

která z nich byla mužovi nejmilejší. Když pak je některá vybrána a zahrnuta poctami, velebí ji

muži i ženy a její nejbližší příbuzný ji nad hrobem zabije. Je pak s mužem pochována

zároveň. Ostatní ženy to považují pro sebe za veliké neštěstí, protože to pro ně znamená

největší hanbu.

[6] Ostatní Thrákové se pak řídí těmito zákony: Děti prodávají do ciziny. Mladé dívky

nehlídají a dovolují jim souložit, s kýmkoli se jim zachce. Vdané ženy však přísně střeží,

kupují je od rodičů za velké peníze. Tetování se u nich považuje za znamení urozenosti. Kdo

není tetován, toho pokládají za člověka nízkého původu. Za nejkrásnější věc považují

lenošení a nejméně si váží zemědělců. Nejčestnější je u nich živit se válkou a loupeží. Takové

jsou jejich nejvýznačnější obyčeje.

[7] Z bohů uctívají pouze Area, Dionýsa a Artemidu. Jejich králové pak na rozdíl od ostatních

občanů ze všech bohů ctí nejvíce Herma. Přísahají pouze při něm a tvrdí, že jsou jeho

potomky.

[8] Pohřby jejich boháčů se konají takto: Po tři dny mrtvolu vystavují, zabíjejí rozličná obětní

zvířata a hodují. Předtím však nejdříve zapláčou. Potom teprve nebožtíka pohřbívají buď

žehem, nebo ho ukládají do země. Na hrobě nasypávají mohylu a pořádají rozličné závody,

při nichž jsou vypisovány velmi vysoké ceny, jako tomu bývá při hrách. Takové jsou tedy

thrácké pohřby.

[9] Pokud jde o krajiny na sever od této země, nedovede nikdo s určitostí říci, jací lidé tam

bydlí. Zdá se, že končiny hned za řekou Istrem jsou pusté a neschůdné. Jen tolik jsem se mohl

doptat, že za Istrem bydlí lidé nazývaní Sigynnové. Prý se oblékají jako Médové. Koně mají

po celém těle chlupaté, s hřívou na pět prstů dlouhou, malé a tuponosé, které člověka

neunesou. Když je však zapřáhnou do vozu, jsou prý velmi rychlí. Proto prý tamní domorodci

jezdí na vozech. Jejich hranice se táhnou až blízko k Venetům u moře Jaderského. Tvrdí o

sobě, že pocházejí z Médie. Jak tam však mohli z Médie přijít, nedovedu říci. Jistě to asi

trvalo velmi dlouho.

Ligyové, kteří sídlí nad Massalií, nazývají jménem Sigynnů obchodníky; na Kypru se tak zase

říká kopím.

[10] Thrákové vypravují, že se krajina za Istrem hemží včelami a kvůli nim prý není možno

proniknout dále. Mně se ovšem toto jejich tvrzení nezdá pravděpodobné. Tahle zvířátka jsou

přece zimomřivá a myslím, že severní končiny jsou neobyvatelné právě pro chladno. Takové

věci se tedy vypravují o té zemi, jejíž přímořské kraje podrobil Megabazos Per-šanům.

[11] Hned jak Dareios překročil co nejrychleji Helléspont a dorazil do Sard, vzpomněl si na

to, jak dobře mu Histiaios milétský posloužil a jak dobrou radu mu dal mytilénský Kóés. Dal

je oba povolat do Sard a vyzval je, aby si něco přáli. Histiaios byl již vládcem v Milétu, a

proto netoužil po další vládě. Požádal tedy o místo jménem Myrkinos v krajině édónské,

neboť měl v úmyslu založit tam město, a obdržel je. Kóés však nebyl vládcem, nýbrž prostým

občanem, a vyžádal si tedy vládu nad městem Mytiléné. Oba dosáhli svého a odebrali se

ujmout se držení svých darů.

[12] Příhoda, které se stal svědkem, přiměla Dareia k rozhodnutí, aby dal rozkaz Megabazovi

přestěhovat Paiony z Evropy do Asie, jakmile je podrobí. Když se Dareios vrátil do Asie,

přišli do Sard Pigrés a Mantyés, mužové Paionští, kteří usilovali o vládu nad Paiony, a

přivedli s sebou svou sestru, dívku vysoké postavy a krásnou. Vyčkali, až Dareios zasedl na

Lydském předměstí, a učinili toto: Vystrojili sestru co nejlépe a poslali ji pro vodu se

džbánem na hlavě. Cestou předla len a vedla koně za uzdu, kterou měla zavěšenu na paži. Jak

žena přešla, bylo to Dareiovi nápadné. Ženino chování totiž neodpovídalo zvyklostem ani

perským, ani lydským, ani žádným asijským. Vzbudilo to jeho zvědavost a poslal za ní

několik kopiníků, aby dali pozor, co bude žena s koněm podnikat. Ti ji zpovzdálí následovali.

Když přišla žena k řece, napojila nejprve koně, potom naplnila džbán vodou a vracela se

stejnou cestou se džbánem vody na hlavě, vedouc koně na paži a točíc vřetenem.

[13] Dareios se podivil jak tomu, co uslyšel od kopiníků, tak tomu, co sám viděl, jak se žena

chová, a poručil, aby ji k němu přivedli. Když přišla, doprovázeli ji i její bratři, kteří přihlíželi

zblízka tomu, co se dalo. Na Dareiovu otázku, odkud žena je, odpověděli mladíci, že jsou

Paionové a ona že je jejich sestra. Na to se Dareios tázal, kdo jsou to vlastně ti

Pajonove a kde vůbec bydlí a co oni sami přišli vSardech pohledávat. Na to oni prohlašovali,

že prý se mu přišli poddat a že prý se Paionie rozkládá nad řekou Strýmonem, Strýmón že je

nedaleko od Helléspontu a Paionové prý pocházejí od Teukrů, přestěhovaných z Tróje. Toto

všechno mu vyprávěli a on se také ptal, zda jsou u nich všechny ženy tak pilné. I to mu

ochotně potvrdili, že tomu tak je. Vždyť kvůli tomu to všechno nastrojili.

[14] Nato dal Dareios napsat dopis Megabazovi, kterého nechal v Thrákii jako vojevůdce, a

přikázal mu, aby vypudil Paiony z jejich sídel a aby je k němu přivedl i s dětmi a ženami. S

poselstvím ihned odjel jízdní posel k Helléspontu. Přeplavil se na druhou stranu a odevzdal

dopis Megabazovi. Ten si jej přečetl, opatřil si průvodce z Thrákie a táhl do Paionie.

[15] Když se Paionové dověděli, že proti nim táhnou Per-šané, sebrali se a vytáhli k moři,

protože se domnívali, že se tam dostanou perským útočníkům na kobylku. Paionové totiž měli

v úmyslu zadržet postup Megabazova vojska, Peršané se však dověděli o tom, že se Paionové

shromáždili, aby zabránili vpádu od moře, a protože měli průvodce, dali se cestou přes hory.

Aniž o nich Paionové zvěděli, vpadli do jejich měst, zatímco muži byli pryč. To se jim snadno

podařilo, když onou cestou pronikli. Jakmile se Paionové dověděli, že jsou města ztracena,

ihned se všichni rozutekli domů a vzdali se Perša-nům. Tak se stalo, že byli z Paionů

Siropaionové, Paioplové a obyvatelstvo krajiny až po jezero Prasias vypuzeni ze svých sídel a

přestěhováni do Asie.

[16] Megabazos však vůbec nepodrobil obyvatelstvo, sídlící v horách Pangaiských, ani v

okolí města Doberu, ani Agriány a Odomanty, ani končiny okolo samotného jezera Prasiady.

Pokusil se sice podmanit i obyvatdst\^ojiat_jezeře, ale bezvýsledně. Uprostřed jezera totiž

stála roubená lešení na vysokých kolech a příchod k nim byl z pevné země jen po jedné úzké

lávce. Kůly pod lešeními kdysi postavili všichni občané společně a od té doby je stavějí podle

tohoto pravidla: Opatřují je z pohoří, nazvaného Orbélos, a kdo se žení, postaví za každou

ženu tři kůly. Mívají totiž všichni značný počet žen. Bydlí tím způsobem, že každý má na

lešení svou chatrč, ve které žije, opatřenou padacími dveřmi v lešení směrem dolů k hladině

jezera. Malé děti přivazují šňůrou za nohu z obavy, aby nespadly. Koně a tažný dobytek, který

290

mají, krmí rybami, jichž je tam takové množství, že kdykoli otevřou padací dveře a spustí na

provaze prázdný košík do vody, za malou chvíli jej vytáhnou plný ryb. Jsou to dva druhy ryb,

jedněm říkají papraky, druhým tilony.*

[17] Porobené Paiony odváděli Peršané do Asie. Megabazos pak po porážce Paionů vyslal

posly do Makedonie. Bylo to sedm Peršanů, kteří byli po něm ve vojsku nejvznešenější.

Poslal je k Amyntovi, aby vyžádali pro Dareia zemi a vodu. Od jezera Prasias je do

Makedonie velmi blízko. Nejprve se přijde od jezera k dolu, ze kterého později těžil

Alexandros denně talent stříbra, za dolem se přejde hora jménem Dysóros a jsme v

Makedonii.

[18] Když tedy tito perští vyslanci dorazili k Amyntovi, a když obdrželi u něho audienci,

žádali od něho zemi a vodu pro krále Dareia. Amyntás obojí poskytl a vyzval je k uzavření

pohostinného přátelství. Dal vystrojit velkolepou hostinu a choval se k Peršanům velmi

přívětivě. Když seděli po hostině u vína, pravili Peršané: "Milý makedonský hostiteli, u nás

Peršanů je obyčej, když pořádáme velkou hostinu, že s námi zasedají také souložnice a

manželky. Když jsi nás tak ochotně přijal a nádherně nás hostíš a i králi Dareiovi jsi poskytl

zemi a vodu, přijmi i náš obyčej."

Nato Amyntás odpověděl: "Takový obyčej, Peršané, u nás není, u nás zůstávají muži a ženy

odděleně. Stali jste se však našimi pány, a když si to přejete, budiž vám vyhověno i v tom."

Po těch slovech poslal Amyntás pro ženy. Ženy na zavolání přišly a usedly v řadě naproti

Peršanům. Když Peršané viděli, že jsou ženy pěkné, pravili Amyntovi, že není nijak moudré,

co se právě stalo. Lépe prý by bylo, kdyby byly ženy vůbec nepřišly, než když přišly a místo

aby přisedly k nim, usedly naproti a tak působily bolest jejich očím. Amyntovi nezbylo než

poručit ženám, aby k nim přisedly. Ženy uposlechly a Peršané, kteří byli již hodně podnapilí,

jim sahali na prsy a někteří se je pokoušeli i líbat.

[19] Když to Amyntás viděl, zachoval klid, ačkoli mu to bylo velmi proti mysli, protože měl z

Peršanů veliký strach. Amyntův syn Alexandros byl při tom a viděl to. Byl to mladý muž,

nezkažený, a nemohl se již zdržet, protože to těžce snášel; řekl Amyntovi:

"Učiň ústupek svému věku, otče, a jdi si odpočinout, nezůstávej při té pitce. Já tu zůstanu a

zařídím pro hosty vše potřebné."

Amyntás pochopil, že má Alexandros něco za lubem proti Peršanům a pravil: "Myslím že

chápu, synu, co máš ve svém hněvu na mysli. Chceš mě poslat pryč a udělat něco hrozného.

Prosím tě však, abys proti těmto mužům nic nezačínal. Mohl bys nás zničit. Přihlížej s klidem

tomu, co dělají. Poslechnu tě však a odejdu."

[20] Jakmile po této prosbě Amyntás odešel, pravil Alexandros Peršanům:

"Tyto ženy můžete, vážení hosté, beze všeho mít, i kdybyste chtěli se všemi spát nebo mít jen

některé, jen si řekněte. Teď ' už je skoro čas jít na lože a vidím, že jste si pěkně popili; je-li

vám to tedy milé, propusťte tyto ženy, aby se mohly umýt a vrátit k vám zpátky čisté."

Peršané s jeho slovy projevili souhlas. Jakmile ženy vyšly, ; poslal je Alexandros do ženské

části paláce a sebral stejný " počet mladíků hladkých lící, oblékl je do ženských šatů, dal jim

dýky a zavedl je dovnitř. Při tom řekl Peršanům:

"Myslím, Peršané, že jsme vás pohostili co nejdokonaleji. Dali jsme vám vše, co máme, a

všechno, co jsme mohli sehnat. Jako největší poctu ze všeho vám nabízíme své matky a

sestry, abyste poznali nad slunce jasněji, jak si vás po zásluze vážíme. Oznamte svému králi,

který vás poslal, jak dobře vás pohostil jeho řecký místodržitel v Makedonii u stolu i v loži."

Po těch slovech posadil Alexandros ke každému Peršanu jednoho Makedonce za ženu

přestrojeného. Ti pak, jakmile se jich Peršané pokoušeli dotknout, je probodli.

[21] Tak Peršané osudně zahynuli i se vším svým služebnictvem. Měli totiž s sebou i vozy a

služebníky a mnoho zavazadel. To všechno i s nimi se všemi zmizelo. Peršané po nedlouhém

čase začali po těch lidech usilovně pátrat, ale Alexandros je obratně zadržel. Dal veliké dary a

svou sestru jménem Gygaia Peršanu Bubarovi, který byl velitelem oddílu, pověřeného

hledáním zmizelých. Tím způsobem byla smrt těch Peršanu zahlazena a ututlána.

[22] Že jsou tito potomci Perdikkovi Řeky, jak také sami tvrdí, o tom jsem i já přesvědčen a

také o tom v dalším výkladu podám důkaz. Že to jsou Řekové, to konečně uznali i pořadatelé

olympijských her. Když se totiž Alexandros chtěl zúčastnit závodů a dostavil se za tím účelem

na závodiště, postavili se proti tomu ostatní řečtí závodníci a říkali, že účast na závodech není

dovolena barbarům, nýbrž jen Rekům. Když však Alexandros dokázal, že je původem z

Argu*, byl uznán za Řeka a pro běh ve stadiu byl vylosován hned v první skupině. Tak nějak

se ty věci udaly.

[23] Megabazos s Paiony dorazil k Helléspontu, přepravil se na druhou stranu a přišel do

Sard. Zatím již Histiaios Mi-létský budoval hradby na místě, které si vyžádal jako dar od

Dareia za odměnu, že uhájil lodní most. To místo je u řeky Strýmonu a nazývá se Myrkinos.

Když se Megabazos dověděl, co Histiaios podniká, pospíšil s Paiony co nejrychleji do Sard a

řekl Dareiovi:

"Co jsi to, králi, učinil, že jsi dovolil nebezpečnému a chytrému Řekovi založit město v

Thrákii, kde jsou lesnatá pohoří s nadbytkem dříví vhodného pro stavbu lodí a na zhotovení

vesel, kde jsou doly na stříbro, kde bydlí v okolí velké množství Řeků a mnoho barbarů, kteří

budou ve dne v noci konat to, co on jim přikáže, jestliže si ho učiní svým vůdcem! Zaraz to

tomu člověku, abys nemusel vést válku na vlastní půdě. Učiň tomu přítrž tím, že ho k sobě

zdvořile obešleš. Jakmile se ho zmocníš, postarej se, aby se již nikdy nedostal mezi Řeky."

[24] Těmi slovy Megabazos Dareia brzy přesvědčil, že dobře předvídá, co by se mohlo stát.

Dareios potom poslal do Myrkinu poselství, v němž pravil: "Toto ti praví, Histiaie, král

Dareios: Když o tom uvažuji, shledávám, že se mnou a s mými záležitostmi nikdo nesmýšlí

lépe než ty. Přesvědčil jsem se o tom nikoli ze slov, nýbrž z činů. Mám nyní v úmyslu

vykonat veliké věci. Určitě přijeď, abych se s tebou mohl poradit." Histiaios těm slovům

uvěřil. Kladl si za velikou čest, že se stal královým rádcem, a odebral se do Sard.

Když tam přišel, pravil mu Dareios: "Poslal jsem pro tebe, Histiaie, z těchto důvodů: Když

jsem se tak kvapně vrátil ze země skythské a když ty ses mi ztratil z očí, nic mně zkrátka tak

nescházelo, jako s tebou se vídat a rozmlouvat, protože nade všechno bohatství je třeba si

vážit přítele, který je rozumný a je člověku nakloněn. Vím dobře, že jsi v mých záležitostech

obojí dokázal. Dobře jsi učinil, že jsi přišel. Dávám ti tento návrh: Nech Milét Milétem a

opusť i nově založené město v Thrákii a pojď se mnou do Sús. Co je mé, bude i tvé, budeš

mým společníkem a rádcem."

[25] Toto pravil Dareios a zanechav svého bratra z otcovy strany Artaferna v Sardech jako

místodržitele, odejel spolu s Histiaiem do Sús. Velitelem přímořských oddílů ustanovil Otana.

Jeho otec Sisamnés byl královským soudcem a král Kambýsés jej dal popravit a stáhnout mu

celou kůži, protože za úplatek vydal nespravedlivý rozsudek. Z jeho stažené kůže dal nařezat

řemeny a potáhnout jimi křeslo, na kterém jako soudce sedával. Když se tak stalo, ustanovil

Kambýsés místo Sisamna, kterého dal popravit a sedřít, za soudce Sisamnova syna a uložil

mu, aby pamatoval na to, na jakém křesle při souzení sedí.

[26] Tento Otanés, který sedával na onom křesle, se tehdy stal nástupcem Megabazovým ve

velení. Zmocnil se země Byzantské a Kalchédonské, dobyl Antandru v zemi Trójské, podrobil

i Lampónion. S pomocí lodí, které dostal na Lesbu, obsadil i Lémnós a Imbros, na nichž obou

tenkrát ještě sídlili Pelasgové.

[27] Obyvatelé Lémnu statečně bojovali a dost dlouho se bránili, ale špatně to s nimi dopadlo.

Nad těmi, kteří z nich zůstali naživu, ustanovili Peršané za místodržitele Lykaréta, bratra krále

na Samu Maiandria. Lykarétos pak vládl na

Lémnu až do smrti.----------* Důvod k tomu byl tento: všechny

zotročil a podrobil. Některé obviňoval, že zběhli z výpravy proti Skythům, jiné zase, že

loupežně napadali Dareiovo vojsko, když se ze Skythie vracelo.

[28] Toho všeho docílil vojenskými výpravami. Zakrátko byl konec nesnází. Začaly však pro

Ióny nové pohromy způsobené Naxem a Milétem. Jednak byl tehdy Naxos jedním z

nejbohatších ostrovů, jednak i Milétos sám v téže době dospěl k velkému rozkvětu, takže byl

vskutku perlou Iónie. Předtím po dobu dvou generací velice trpěl vnitřními spory, až konečně

J^arští udělali pořádek. Ty si totiž Milétští vybrali ze všech Reků za rozhodčí.

[29] Parští je smířili tímto způsobem: Když přišli jejich nejvznešenější mužové do Miléta,

viděli, že jsou Milétští skoro úplně na mizině. Řekli jim, že si chtějí prohlédnout jejich

polnosti. To také učinili a prošli celé milétské území. Jakmile někde spatřili na obdělávané

půdě dobře opatřené pole, poznamenali si jméno jeho vlastníka. Na celém území jich našli

málo. Vrátili se co nejrychleji do města, svolali shromáždění všeho lidu a za správce obce

určili ty, jejichž pole shledali v pořádku. Prohlásili, že jsou toho mínění, že i o veřejné věci

budou tak pečovat, jako o vlastní. Ostatním pak Miléťanům, kteří se až dosud svářili,

přikázali, aby jich byli poslušní.

[30] Takovým způsobem zavedli Parští mezi Miléťany pořádek.

Nepokoje v Iónii vzešly tehdy z oněch měst takto: Část bohatých občanů uprchlá z Naxu před

lidovou bouří a na útěku přišli do Miléta. Místodržícím v Milétu byl tenkrát Aristagorás, syn

Molpagorův, švagr a synovec Histiaia, syna Lysagorova, kterého držel Dareios v Súsách.

Vládcem v Milétu byl totiž Histiaios a právě v tu dobu, kdy přišli do Miléta jeho dřívější

hostinní přátelé z Naxu, dlel v Súsách. Po příchodu do Miléta prosili uprchlíci z Naxu

Aristagora, aby jim poskytl nějakou vojenskou moc, aby se mohli vrátit domů. Aristagorás

sice uvážil, že se stane pánem na Naxu, jestliže se uprchlíci vrátí s jeho pomocí, ale ač se

tvářil, jako by chtěl pomoci Histiaiovým hostinným přátelům, pronesl k nim tuto řeč:

"Sám nejsem s to poskytnout vám tak velkou moc, abych vás mohl uvést zpátky proti vůli

těch, kteří mají v moci město Naxos. Pokud vím, mají na Naxu osm tisíc těžkooděnců a

mnoho válečných lodí. Vynasnažím se však, jak nejlépe umím. Mám na mvsli toto:

Artafernés je můj přítel. Tento Artafernés je syn Hystaspův, bratr krále Dareia, a je velitelem

všech přímořských oddílů v Asii. Ten má veliké vojsko a mnoho lodí. Myslím, že tento muž

učiní to, co by se nám mohlo hodit."

Když to uprchlíci z Naxu uslyšeli, naléhali na Aristagoru, aby učinil vše, co bude moci.

Ukládali mu, aby slíbil Artafer-novi dary a úhradu nákladů na vojsko, že to sami zaplatí.

Pevně doufali, že obyvatelé Naxu učiní všechno, co oni jim přikážou, jakmile se tam objeví, a

že se stejně zachovají i ostatní ostrované. Z Kykladských ostrovů totiž dosud žádný Dareiovi

nepodléhal.

[31] Kdvž přišel Aristagorás do Sard, řekl Artafernovi, že sice ostrov Naxos nevyniká

rozlohou, že však je krásný a bohatý a blízko iónského pobřeží. Je tam hodně peněz i otroků.

"Do té země se určitě s vojskem vyprav a uveď do ní zpět ty, kteří odtamtud utekli. Když to

podnikneš, mám jednak pro tebe k dispozici veliké peníze, nemluvě o nákladech na vojsko,

neboť je spravedlivé, abychom náklady nesli my, kdo věc prosazujeme. Jednak získáš pro

krále ostrovy, a to jak samotný Naxos, tak i ostrow na něm závislé, jako Paros, Andros a

ostatní, kterým se říká Kvklady. Z tohoto opěrného bodu snadno můžeš zaútočit na Euboji,

ostrov veliký a bohatý, nemenší, než je Kypr, a bez námahy se ho zmocníš. Na všechny ty

ostrovy stačí sto lodí."

Artafernés na to odpověděl: "Tvé rady pro královský dům jsou výborné a všechny tvé návrhy

jsou dobré, kromě počtu lodí. Místo jednoho sta jich bude z jara připraveno dvě stě. Je však

potřeba, aby tohle všechno schválil také král."

[32] Když to Aristagorás vyslechl, byl velice potěšen a odejel zpět do Miléta. Artafernés pak

poslal zprávu do Sus a vyložil králi návrhy Aristagorovy. Dareios je schválil a Artafernés

začal připravovat dvě stě válečných lodí a ovšem také početné vojsko, složené z Peršanů a

dalších spojenců. Za vojevůdce ustanovil Peršana Megabata z rodu Achaimenovců, s svého a

Dareiova příbuzného, jehož dceru si později vzal [ Sparťan Pausaniás, syn Kleombrotův -

pokud je tahle historka pravdivá -, protože měl tisíc chutí stát se vládcem Řecka. Po

ustanovení Megabatově vojevůdcem odeslal Artafernés vojsko Aristagorovi.

[33] Megabatés sebral z Miléta Aristagoru s vojskem iónským a uprchlíky z Naxu a plul

jakoby směrem k Héllés-pontu. Když se však dostal k Chiu, zakotvil lodi v Kauka-sech, aby

se odtamtud přeplavil na Naxos, jakmile zavane severní vítr. Tato výprava však obyvatelům

Naxu mnoho neuškodila. Stala se totiž tato příhoda: Megabatés kontroloval hlídky na lodích a

zjistil, že na jedné lodi myndské hlídka není. Rozhněval se a poručil svým kopiníkům, aby mu

přivedli velitele té lodi, jmenoval se Skylax. Dal ho svázat a vstrčit do otvoru pro veslo tak, že

měl hlavu venku a tělo uvnitř. Kdosi oznámil Aristagorovi, že byl Skylax svázán a že

Megabatés tím potupil jeho myndského pohostinného přítele. Aristagorás přišel a snažně

Peršana žádal, aby dal Skylakovi milost, a když ničeho nedosáhl, šel a sám ho vyprostil.

Když se o tom dozvěděl Megabatés, hrozně se rozzlobil a prudce to Aristagorovi vyčetl. Ten

však odpověděl: "Co je ti po těchto věcech? Což tě Artafernés neposlal, abys mne byl

poslušen a plul, kam já ti přikáži? Co vlastně chceš?" To mu řekl Aristagorás. Megabata to

rozzuřilo, a hned jak nastala noc, poslal jednu loď na Naxos a mužstvu rozkázal, aby

obyvatelům zvěstovali všechno, co se proti nim chystá.

[34] Na Naxu zatím ještě vůbec netušili, zeje tato výprava namířena proti nim. Když však byli

zpraveni, ihned snesli všechno z polí dovnitř městských hradeb a přichystali se na ,; obležení.

Co nejrychleji se zásobili potravinami a nápoji a l tak se připravili na nastávající válku. Když

pak Peršané pluli s loďmi z Chiu na Naxos, narazili na obranu a čtyři měsíce město obléhali.

Když Peršané spotřebovali všechny peníze, i které s sebou přivezli, a kromě toho i

Aristagorás mnoho utratil a obléhání si vyžádalo další a další náklady, postavili pro uprchlíky

opevněné ležení a se ztrátami odpluli k pevnině.

[35] Aristagorás nemohl dodržet slib daný Artafernovi. Nadto ho tížily náklady na vojsko,

jejichž náhradu Peršané požadovali, a znepokojovaly ho ztráty, které vojsko utrpělo, i roztržka

s Megabatem. Měl strach, aby nepřišel o vládu nad Milétem. Z obav nad tím vším uvažoval,

zda by neměl od Peršanů odpadnout. Ve stejnou dobu přišel také ze Sús od Histiaia otrok s

popsanou hlavou a radil Aristagorovi, aby se od krále odtrhl. Když chtěl Histiaios Aristagoru

vyzvat, aby se vzbouřil proti králi, nemohl to nijakým způsobem udělat bezpečněji, protože

cesty byly střeženy. Nejvěrnějšímu ze svých otroků ostříhal vlasy na hlavě, vytetoval mu

zprávu do kůže a vyčkal, až mu vlasy narostou. Jakmile vlasy narostly, poslal ho do Miléta a

nic jiného mu neuložil, než aby ihned po příchodu požádal Aristagoru, aby mu ostříhal vlasy a

podíval se mu na hlavu. Písmo, jak jsem již dříve řekl, obsahovalo výzvu ke vzpouře.

Histiaios to udělal proto, že svůj nucený pobyt v Súsách považoval pro sebe za velké neštěstí.

Kdyby došlo ke vzbouření, pevně doufal, že mu bude povoleno odebrat se k moři. Dospíval

totiž k názoru, že se do Miléta již nikdy nedostane, jestliže se toto město nevzbouří.

[36] Když to Histiaios důkladně uvážil, posla odeslal. Všechny ty události se Aristagorovi

přihodily najednou. Radil se se svými přívrženci a oznámil jim jak svůj vlastní úmysl, tak i

výzvu, která přišla od Histiaia. Všichni ostatní byli stejného mínění a radili ke vzpouře, jen

dějepisec Hekataios byl od počátku proti tomu, aby se proti perskému králi začala válka.

Poukazoval na všechny národy, jimž Dareios vládl, a na jeho moc. Když je nepřesvědčil, radil

dále, aby se postarali o to, aby byli pány na moři. Jinak prý po zralé úvaze nenahlíží, že by ke

vzpouře vůbec mohlo dojít. Je prý přece jasné, že je síla Miléťanů slabá. Kdyby se však

zmocnili chrámového pokladu v Branchidách, který tam obětoval lyd-ský král Kroisos, měl

by velkou naději, že se jim moře opanovat podaří. Tím způsobem budou sami moci těch

peněz použít a nepřítel se jich nezmocní. Onen poklad byl veliký, jak jsem vylíčil v první

knize.

Toto mínění nezískalo převahu. Usnesli se pouze, že se vzbouří. Jeden z nich měl odplout do

Myúnta k loďstvu, které tam kotvilo po návratu od Naxu, a pokusit se zajmout vůdce té

výpravy, kteří se zdržovali na lodích.

[37] Za tím účelem poslali Iatragora a ten se lstí zmocnil Oliata, syna Ibanólia z Mylasy,

Histiaia, syna Tymneova z Termery, Kóa, syna Erkandrova, jemuž Dareios daroval .Mytilénu,

Aristagora, syna Hérakleida z Kýmé, a četných jiných. Takto přikročil Aristagorás k otevřené

vzpouře a všemi prostředky pracoval proti Dareiovi. Nejprve se naoko vzdal vlády a vyhlásil

v Milétu svobodu, aby se tím raději Miléťané spolu s ním vzbouřili. Totéž pak učinil i v celé

Iónii. Některé vládce vypudil a ty, které zajal na lodích, s nimiž táhl proti Naxu, vydal

každého té obci, ze které pocházel, aby se městům zavděčil.

[38] Mytilénští, hned jak Kóa převzali, vyvedli ho za město a ukamenovali. Kymští svého

vládce poslali do vy-hnanství, tak učinila i většina ostatních. Tím nastal ve městech konec

samovládám. Když takto Aristagorás Milétský vládce odstranil, vyzval každou obec, aby si

ustanovila svého vojevůdce, a potom sám odplul jako vyslanec na válečné trojves-lici do

Lakedaimonu. Potřeboval totiž sehnat nějakého oprav- \ du mocného spojence.

[39] Spartský král Anaxandridés, syn Leontův, už tehdy nevládl, byl již po smrti. Králem byl

syn Anaxandridův Kleomenés, ne ovšem proto, že by se k tomu byl hodil, nýbrž pro svůj

rodový původ. Anaxandridés totiž měl za ženu dceru své sestry, a ač si to přála z celého srdce,

přece neměli děti. Když tomu tak bylo, zavolali si ho k sobě eforové a řekli mu: "Když ty se o

to nestaráš, musíme se postarat my, aby nevy-mřel rod Eurysthenův. Máš sice manželku, ale

když ti nerodí děti, propusť ji a ožeň se s jinou, tím se Sparťanům zavděčíš." Anaxandridés

odvětil, že nic takového neučiní a že jejich radu nepovažuje za dobrou. Když po něm chtějí,

aby zapudil ženu, která se proti němu neprovinila, a aby si vzal jinou, v tom že je

neposlechne.

[40] Nato eforové a rada starších po poradě navrhli Ana-xandridovi toto: "Když vidíme, jak

lpíš na své manželce, učiň tedy toto a neprotiv se tomu, aby nemuseli Sparťané proti tobě

zakročit jinak: nežádáme na tobě, abys propouštěl ženu, kterou máš. Zachovej jí svou přízeň

zcela tak jako dosud, ale vezmi si k ní ještě druhou ženu, která ti bude rodit děti."

Na tento jejich návrh Anaxandridés přistoupil a měl od té doby dvě ženy a obýval dva

příbytky, což ve Spartě vůbec není zvykem.

[41] Za krátký čas druhá manželka porodila onoho Kleo-mena a tak přivedla na svět

Sparťanům následníka trůnu. V téže době došlo k tomu, že otěhotněla i první žena, která byla

až dosud neplodná. Když se o tom dověděli příbuzní druhé manželky, tropili povyk, že to jen

předstírá, že se jen vychloubá, protože hodlá podvrhnout cizí dítě. Prohlašovali to za

neslýchanou věc. Eforové tedy, aby zjistili, jak tomu opravdu je, usedli okolo ní, když přišel

její čas, a střežili ji. Ona pak porodila Dóriea, brzy nato Leonidu a krátce po něm Klembrota.

Tvrdí se také, že Kleombrotos a Leonidás byli dvojčata. Matka Kleomenova, druhá žena

Anaxandri-dova, dcera Prinétada, syna Démarmenova, již další děti neměla.

[42] Říká se, že Kleomenés nebyl svého rozumu mocen, ba dokonce, že byl šílený. Dórieus

naopak vynikal nad všechny své souvěkovce a vytkl si za cíl, že se sám stane králem na

základě svých schopností. Tak smýšlel, a když Anaxandridés zemřel a Lakedaimonští podle

zákona ustanovili za krále nejstaršího Kleomena, nechtěl to snášet a nepovažoval za sebe

důstojné podrobit se Kleomenovi jako králi. Vyžádal si lidi a vedl Sparťany do ciziny založit

město, aniž se v Delfech ptal na věštbu, ve které zemi by měl město založit, a aniž dodržel

cokoli z platných obyčejů. Jak byl rozhořčen, namířil s loďmi do Libye. Jako průvodci mu

sloužili občané z Théry. Když dorazil do krajiny kinypské, usadil se na nejkrásnějším místě v

Libyi nad řekou. O tři roky později ho vypudili Ma-keové, Libyjci a Karthagiňané a on se

vrátil na Peloponnésos.

[43] Tehdy mu právě poradil Anticharés z Eleónu podle věšteb Láiových, že má na Sicílii

založit město Hérakleion. Celý kraj okolo Eryku prý náleží potomkům Héraklovým, protože

jej sám Héraklés získal. Když to Dórieus uslyšel, ihned se odebral do Delf, aby si vyžádal

věštbu, zda dobude země, do které má namířeno. Pýthia mu odvětila, že ano. Sebral tedy

Dórieus lidi, s nimiž táhl do Libye, a odebral se do Itálie.

[44] Sybariťané vyprávějí, že se právě v té době chystali se svým králem Télydem na

válečnou výpravu proti Kro-tónu. Krotónští z toho dostali strach a snažili se získat Dóriea za

spojence, což se jim podařilo. Dórieus s nimi táhl proti Sybaridě a spolu s nimi jí dobyl. Takto

to tvrdí Sybaritští, že to Dórieus a jeho lidé udělali. Krotónští však prohlašují, že si nikoho

cizího nepozvali ke své válce proti Sybaritským kromě věštce Kallia z rodu Iamidova z Élidy.

K tomu prý došlo takto: dostal se k nim na útěku před vládcem syba-ritských Télyem, když

mu nepříznivě dopadla oběť, konaná za zdar výpravy proti Kro tónu. Takhle to vypravují

Krotónští.

[45] Obě strany ke svým tvrzením podávají důkazy. Sy-baritští uvádějí posvátný háj a chrám

u vyschlého řečiště Krathidy, o němž tvrdí, že jej dal postavil Dórieus po dobytí města na

počest Athény Krathijské; za největší důkaz pak pokládají, že Dórieus zemřel, protože se

zahubil tím, že jednal proti věštbě. Kdyby se byl do ničeho nepletl a vykonal to, kvůli čemu se

vydal na výpravu, byl by jistě dobyl země eryc-ké, byl by si ji i udržel a nebyl by přišel o

život s celým svým vojskem. Krotónští zase poukazují na to, že Kalliás élidský dostal mnoho

krásných statků v zemi krotónské, které ještě i za mých časů drželi Kalliovi potomci, a že

naproti tomu Dórieus ani jeho potomci nedostali nic. Kdyby se byl Dórieus zúčastnil války se

Sybaridou, byl by jistě dostal mnohem víc než Kalliás. Takovéto důkazy tedy obě strany

uvádějí a kdokoli si může vybrat, čemu chce věřit.

[46] S Dóriem vypluli i jiní spoluzakladatelé spartské kolonie: Thessalos, Paraibatés, Keleás a

Euryleon. Když dorazili s celým loďstvem na Sicílii, byli poraženi a padli v bitvě s Foiničany

a s obyvateli města Egesty. Živ se zachránil z nich jen Euryleon. Sebral zbytky vojska a

zmocnil se Minóy, což byla kolonie města Selinúntu. Selinúntským pak pomohl osvobodit se

od samovládce Peithagory. Když jej sesadil, sám se Selinúntu zmocnil a nějaký čas tam vládl.

Selinúntští však proti němu povstali a zabili ho u Diova oltáře na náměstí, kam se utekl.

[47] Po boku Dóriově padl také Filippos, syn Butakidův z Krotónu. Byl zasnouben s dcerou

Télya sybaritského a protože se sňatku sešlo, uprchl z Krotónu a odplul do Kyrény. Odtamtud

se vypravil na vlastní válečné lodi, opatřené posádkou na vlastní náklad, a připojil se k

Dóriovi. Byl olympijským vítězem a ve své době byl nejkrásnějším ze všech Řeků. Svou

krásou dosáhl u Egestských tolik, jako nikdo jiný. Nad jeho náhrobkem postavili chrám a

přinášeli mu oběti.

[48] Takovým tedy způsobem přišel Dórieus o život. Kdyby se byl smířil s tím, že mu

Kleomenés vládne jako král, a kdyby byl zůstal ve Spartě, byl by se možná stal králem v

Lakedaimonu. Kleomenés totiž vládl krátce a zemřel bez mužských potomků. Zůstavil jen

dceru jménem Gorgó.

[49] Aristagorás, vládce milétský, tedy přišel do Sparty v době, kdy tam vládl Kleomenés.

Lakedaimonští vypravují, že si ke slyšení s sebou přinesl měděnou desku, na které byl vyryt

celý okrsek zemský se všemi moři a se všemi řekami. Když došlo k jednání, řekl Aristagorás

Kleomenovi: i "Nediv se, Kleomene, že jsem sem k tobě přišel s takovým

I spěchem, ale situace je taková: Iónové upadli do poroby a

nejsou svobodni, což je veliká hanba a bolest nejen pro nás samotné, ale mimo jiné i pro vás,

kteří jste mezi Řeky nejpřednější. Nyní, při řeckých bozích, osvoboďte z otroctví Ióny, kteří

jsou vašimi krevními bratry. Pro vás je taková výprava přece snadná, barbaři statečností

nevynikají, kdežto vy jste ve válkách nad jiné udatní. Jejich zbraněmi jsou luky a krátké

oštěpy, do bitev chodí v dlouhých, širokých kalhotách a se špičatými čepicemi, takže je

snadno přemůžete. Obyvatelé na oné pevnině jsou tak bohatí, jako nikde jinde. Mají

především i zlato, stříbro a měď, bohatě zdobené oděvy, tažný dobytek i otroky. Sami to

můžete mít, jestliže se rozhodnete. Ukáži,jak ty národy vedle sebe sídlí. V sousedství Iónů

obývají Lý-dové. Jejich země je bohatá a mají veliké množství stříbra." Při těchto slovech

ukázal na vyobrazení zemského okrsku, které si přinesl vyryté na desce. "Tady vedle Lýdů,"

pokračoval Aristagorás, "jsou na východ Frygové, ti mají velké množství dobytka a jejich

země je nejúrodnější ze všech, které znám. S Frygy sousedí Kappadokové, které my

nazýváme Syrý. S nimi hraničí Kilikové, kteří sídlí u tohoto moře, v němž je zde ostrov

Kypros. Od Kiliků dostává král roční daň ve výši pěti set talentů. Vedle Kiliků jsou Arméni. I

ti mají mnoho dobytka a vedle nich jsou v této zemi Matiénové. Na ně navazuje země jménem

Kissia, v níž tady nad řekou Ghoaspem leží Súsy, kde má veliký král svůj dvůr a kde jsou

pokladnice s jeho penězi. Dobudete-li tohoto města, budete si moci troufat i s Diem v

bohatství soutěžit. Zatím však svádíte bitvy o malý kousek země zdaleka ne tak bohaté a bez

valného výsledku proti Messéňanům, kteří se vám v boji vyrovnají, nebo proti Arkadům a

Argejským, u nichž nelze dobýt zlata ani stříbra ani trochu, aby to stálo někomu za to bít

se a umírat. Mohli byste snadno ovládnout celou Asii a dáte přednost něčemu jinému?" Tolik

Aristagorás.

Kleomenés odpověděl: "Milý příteli z Miléta, rozhodnutí odkládám na třetí den."

[50] Tolik o té věci tenkrát jednali. Když přišel určený den rozhodnutí a opět se sešli, zeptal

se Kleomenés Arísta-gory, kolik dní cesty je od Iónského moře ke králi. Aristagorás, ač byl

jinak chytrý člověk a nad Kleomena vynikal, v této věci ovšem udělal chybu. Bylo zajisté

třeba neříkat pravdu, jestliže chtěl Sparťany dostat do Asie, on však odpověděl, že ta cesta

trvá tři měsíce. Když chtěl Aristagorás ještě něco o té cestě dodat, přerušil ho Kleomenés a

pravil: "Příteli mi-létský, odejdi ze Sparty, ještě než slunce zapadne. Je holý nesmysl, co

říkáš, když chceš Lakedaimonské zatáhnout tři měsíce daleko od moře."

[51] Po těchto slovech odešel Kleomenés do svého domu. Aristagorás však vzal do ruky

olivovou ratolest, a vstoupil za ním jako prosebník o ochranu a požádal jej, aby poslal pryč

své dítě. Kleomenova dcera jménem Gorgó totiž byla u otce; bylo to jeho jediné dítě, staré

osm nebo devět let. Kleomenés ho vyzval, aby řekl, co říci chce, a aby si dítěte nevšímal.

Aristogorás tedy začal slibovat nejdříve deset talentů, jestliže mu splní to, co si přeje. Když

Kleomenés odmítl, stupňoval Aristagorás svou nabídku až do padesáti talentů. Tu se ozvalo

dítě: "Tatínku, ten cizinec tě podplatí, jestli odtud neodejdeš." Kleomenés byl rád, že mu jeho

dítě toto připomnělo, a vzdálil se do jiné komnaty. Aristagorás ze Sparty odešel, aniž se mu

již dostalo příležitosti blíže popsat cestu od moře do vnitrozemí ke králi perskému.

[52] S tou cestou se to má tak: všude jsou královské stanice a krásné útulky pro pocestné a

celá cesta vede krajinou obydlenou a bezpečnou. Přes Lýdii a Frygii je na délce čty-

riadevadesáti a půl parasang umístěno dvacet stanic. Za hranicemi Frygie vede cesta přes řeku

Halys, u níž je průsmyk, kterým musí projít každý, kdo chce řeku překročit. U řeky stojí silná

pevnost. Za řekou na cestě do Kappadokie až po hory v Kilikii je královských stanic

osmadvacet na délce sto čtyř parasang. V kilických horách se musí projít dvěma prů-smyky a

okolo dvou posádek. Když se tudy projde, vede cesta přes Kilikii v délce patnácti a půl

parasangy se třemi stanicemi. Hranicí mezi Kilikii a Arménií je splavná řeka jménem

Eufratés. Cesta Arménií je dlouhá šestapadesát a půl parasangy a je na ní patnáct stanic a

jedna pevnost. Arménií protékají čtyři splavné řeky, které je nutno překročit. První je Tig-ris,

druhá a třetí mají stejné jméno Zabatos, ačkoli jde o řeky různé, přitékající z různých stran.

Jedna z nich pramení v Arménii a druhá v zemi Matiénů. Čtvrtá řeka má jméno

Gyndés. Tuto řeku kdysi Kýros rozvedl do tří set šedesáti kanálů. Když se z Arménie přejde

do země Matiénů, je čtyřia-třicet stanic na cestě, dlouhé sto sedmatřicet parasang. Za zemí

Matiénů přijde země jménem Kissia, kde je až po řeku Choaspés jedenáct stanic na

dvaačtyřiceti a půl parasangách. I tato řeka je splavná a město Súsa leží při ní. Na cestě ze

Sard do Sús je tedy celkem sto jedenáct stanic a stejný počet útulků pro pocestné.

[53] Jestliže byla královská cesta parasangami dobře změřena a má-li jedna parasanga třicet

stadií, čemuž skutečně tak je, pak je cesta ze Sard až ke královskému paláci, zvanému palác

Memnonův, dlouhá třináct tisíc pět set stadií, což činí čtyři sta padesát parasang.* Urazí-li se

denně sto padesát stadií, je na tu cestu třeba právě devadesát dní.

[54] Když tedy řekl Aristagorás Milétský Kleomenovi Lakedaimonskému, že cesta do

vnitrozemí k perskému králi potrvá tři měsíce, řekl to správně. Chce-li to však někdo vědět

ještě přesněji, mohu mu i v tom vyhovět. Musí se totiž připočítat i cesta z Efesu do Sard.

Počítám, že od řeckého moře až do Sús (tak se totiž nazývá město Memnonovo) je celkem

čtrnáct tisíc a čtyřicet stadií, neboť z Efesu do Sard je pět set čtyřicet stadií. Proto je ta

tříměsíční cesta o tři dni delší.

[55] Když Aristagorás ve Spartě nepořídil, odebral se do Athén, které se tehdy právě zbavily

samovládců. Když Aristo-geitón a Harmodios, původem z vnitrozemské Gefyry, zabili

Hipparcha, syna Peisistratova, bratra samovládce Hippia, onoho Hipparcha, který měl živý

sen, upadli potom Athéňané na čtyři roky v porobu ne menší, nýbrž spíše horší než předtím.

[56] V noci před Panathénaiemi se Hipparchovi ve snu zdálo, že u něho stojí veliký a krásný

muž a že k němu promlouvá tato záhadná slova:

"Vydři, ó lve, s myslí pevnou, až přijde hodina zkázy; odplaté neujde ten, kdo křivdy rozséval

kolem/1

Hned jak se rozednilo, předložil věc samozřejmě vykladačům snů, ale pak na sen zapomněl a

zahájil slavnostní průvod, při kterém přišel o život.

[57] Obyvatelé Gefyry, z nichž pocházeli vrahové Hipparchovi, o sobě tvrdí, že pocházejí

původně z Eretrie. Pátral jsem však po tom a zjistil jsem, že to byli Foiničané, z těch, kteří

přišli s Kadmem do krajiny, nyní nazývané Boiótií. Sídlili v části tanagerské, kterou obdrželi

losem. Odtamtud byl Kadmův lid nejprve vypuzen od Argejských; tito Gefyrští byli opět

vypuzeni od Boióťanů a obrátili se do Athén. Athé-ňané je přijali za své spoluobčany pod

podmínkou, že se vzdají mnohých svých dosavadních obyčejů. O těch však nemíním

vyprávět.

[58] Od Foiničanů, kteří přišli s Kadmem a z nichž pocházeli Gefyrští, se Řekové mnohému

naučili, mimo jiné i písmu, které, jak myslím, dříve neznali. Nejdříve psali Řekové tak, jako

všichni Foiničané, s postupem času však spolu s jazykem změnili i tvar písmen. V té době

sídlili v krajinách okolo Foiničanů z Řeků ponejvíce Iónové a ti se písmu od Foiničanů

naučili. Používali ho s malými změnami a nazývali je po právu foinickým, protože je do

Řecka přinesli Foiničané. Také říkají Iónové odedávna knihám "kůže", protože v nedostatku

papyru používali kozích a ovčích kůží. ještě za mých časů mnozí z barbarů na takové kůže

píší.

[59] Sám jsem viděl Kadmovo písmo v chrámu Apollóna Isménského v Thébách v Boiótii

vyryté na třech troj nožkách a podobalo se velice písmu iónskému. Jedna z třínožek má tento

nápis:

"Amfitryón mne věnoval, zvítěziv nad Télebóy."

Podle toho tedy troj nožka pochází z časů Láia, syna Labda-kova, který byl synem

Polydórovým a vnukem Kadmovým. [60] Na druhé troj nožce se praví v hexametru:

"Skaios, zápasník pěstí, zvítěziv, obětoval mě nádhernou tobě, ó Apollo s jistotou zasahující."

Skaios byl asi syn Hippokoontův. Je-li to tento, kdo troj-nožku obětoval, a ne někdo jiný

stejného jména jako syn Hippokoontův, žil za času Oidipa, syna Láiova.

[61] I třetí třínožka má nápis v hexametru:

" Třínožku Láodamás sám vládce obětoval ti, Apollóne bystrého zraku, nádherný kousek."

Za vlády tohoto Laodamanta, syna Eteoklova, byli potomci Kadmovi Argejskými vypuzeni a

uchýlili se k Enchelejským. Gefyrští však zůstali a ustoupili později před Boió-ťany do Athén.

Postavili si tam chrámy, které nemají nic společného s ostatními chrámy athénskými a liší se

ode všech, zvláště chrám Démétry Achajské se svými mystériemi.

[62] Vyprávění o Hipparchově snu a o tom, odkud mají svůj původ Gefyrští, z nichž

pocházeli vrahové Hipparchovi, mne zavedlo stranou. Je třeba, abych k tomu ještě doplnil, co

jsem chtěl říci na začátku, jak se totiž Athéňané zbavili samo vládců. Samovládce Hippiás byl

pro smrt Hipparchovu na Athéňany rozezlen. Athénský rod Alkmaiónovců, kteří byli od

Peisistratovců vypuzeni, se pokusil spolu s ostatními uprchlíky z Athén navrátit se mocí, ale s

nezdarem. Byli na hlavu poraženi při pokusu vniknout do Athén a osvobodit je. Proto opevnili

Leipsydrion v horní části dému Paionie. Odtamtud strojili proti Peisistratovcům všemožné

úklady. Od Amfiktyonů získali za plat právo vybudovat v Delfech chrám, který tam nyní stojí,

ale tenkrát ještě nestál. Protože měli hodně peněz a protože odedávna požívali veliké vážnosti,

postavili chrám daleko krásnější, než bylo v plánu. Podle smlouvy měl být chrám postaven z

kamene tufového, ale oni dali postavit průčelí z parského mramoru.

[63] Athéňané tvrdí, že tito lidé za svého pobytu v Delfech podplatili Pýthii, aby uložila

Sparťanům, jakmile od nich někdo přijde, ať již v zájmu soukromém či obecném, aby Athény

osvobodili. Když Lakedaimonským přicházela stále stejná věštba, poslali Anchimolia, syna

Asterova, muže mezi spoluobčany váženého, s vojskem, aby Peisistratovce z Athén vypudil,

přestože s nimi udržovali velmi dobré přátelství. Kladli totiž přání boží nad přání lidská.

Výpravu poslali přes moře po lodích. Anchimolios přistál ve Faléru a vojsko vylodil.

Peisistratovci se o tom dověděli a přivolali si pomoc z Thes-salie. Thessalští byli totiž jejich

spojenci a k jejich žádosti se jednomyslně usnesli poslat tisíc jezdců podvedením svého krále

Kinea z města Gonnu. Když tím získali Peisistratovci spojence, připravili se k boji tak, že

vymýtili rovinu falerskou, aby byla sjízdná pro koně, a poslali proti táboru jízdu. Při

přepadení pobila jízda velké množství Lakedaimonských a padl také Anchimolios. Zbytek

zahnali zpátky na lodi. Tak byla odražena první výprava Lakedaimonských. Náhrobek Anchi-

moliův je v Alópeké v Attice, nedaleko od Hérakleia u Kyno-sarg.

[64] Nato vystrojili Lakedaimonští větší výpravu a poslali ji proti Athénám v Čele s králem

Kleomenem, synem Ana-xandridovým, jako vojevůdcem, nikoli však již po moři, nýbrž po

souši. Jak vpadli do Attiky, srazila se s nimi nejprve thessal-ská jízda. Obrátili ji brzy na útěk,

padlo jich přes čtyřicet. Ostatní bez průtahů odtáhli do Thessalie. Kleomenés dorazil do města

spolu s těmi z Athéňanů, kteří chtěli být svobodni, a oblehl samovládce, kteří se uzavřeli za

pelasgickými hradbami*.

[65] Lakedaimonským však by se bylo vůbec nepodařilo Peisistratovce dobýt, protože nebyli

na obléhání připraveni a Peisistratovci byli dobře zásobeni jídlem a pitím. Po několikadenním

obléhání tedy odtáhli zpět do Sparty. Stalo se však něco, co bylo pro jednu stranu zlé, pro

druhou však vážilo víc než spojenci. Peisistratovci poslali své děti tajně ven ze země do

bezpečí, ale byly chyceny. Když se toto stalo, zhatily se Peisistratovcům všechny plány a

přistoupili na to, že do pěti dnů opustí Attiku, když jim za to budou děti vydány. Vystěhovali

se potom do Sigeia nad řekou Skamandrem. V Athénách vládli šestatřicet let. I oni pocházeli

původně z Pylu a byli potomky Néleovými, právě tak jako rody Kod-rův a Melanthův, které

se kdysi přistěhovaly do Athén a získaly tam hodnost královskou. Z toho důvodu také

Hippokratés neopomněl dát svému synovi jméno Peisistratos podle Peisistrata, syna

Nestorova.

Tak se Athéňané osvobodili od samovládců. Nejprve ještě povím, co podnikli nebo zažili

pozoruhodného po svém osvobození až do doby iónského povstání proti Dareiovi a do

příchodu Aristagora Milétského, který chtěl získat jejich pomoc.

[66] Athény byly již předtím město veliké, ale po vypu-zení samovládců ještě vzrostly.

Rozhodující moc měli dva lidé, Kleisthenés z rodu Alkmaiónovců, o němž se říká, že on to

byl, kdo podplatil Pýthii, a Isagorás, syn Tissandrův, z rodu slavného, nicméně však o jeho

předcích nedovedu nic říci. Jeho příbuzní obětují Diovi Karskému. Tito mužové se svářili o

moc, a když Kleisthenés podléhal, začal se přátelit s lidem. Rozdělil Athéňany na deset fyl

(předtím se dělili na čtyři), odstranil jejich jména, pocházející od Iónových synů Geleonta,

Aigikorea, Argada a Hopléta a určil jména podle jiných héroů domácího původu s výjimkou

Aianta, kterého přijal jako souseda a spojence, ač byl cizinec.

[67] Myslím, že toto Kleisthenés napodobil podle svého děda z matčiny strany, Kleisthena,

samovládce sikyonského.

Když Kleisthenés Sikyonský válčil s Argejskými, jednak zakázal v Sikyónu soutěže pěvců v

přednesu básní homérských, protože se v nich ponejvíce opěvují Argejští a Argos, jednak si

usmyslel vypudit ze země Adrásta, syna Talaova, jehož svatyně stála a dosud stojí v Sikyónu

na tržišti, a to proto, že pocházel z Argu. Přišel do Delf a žádal o věštbu, zda má Adrásta

vypudit. Pýthia však odpověděla, že Adrástos je sikyonským králem, kdežto on je vrah.

Když mu to tedy bůh nedovolil, vrátil se domů a hledal způsob, jak dosáhnout, aby Adrástos

odešel sám. Když myslel, že už to má, poslal vzkaz do Théb boiótských, že chce získat

přátelství Melanippa, syna Astakova. Thébané souhlasili. Když Kleisthenés Melanippa získal,

dal vyměřit posvátný okrsek hned vedle radnice a postavit tam mohutný chrám. Melanippa si

Kleisthenés získal (i to je třeba uvést), protože byl úhlavním nepřítelem Adrásta, který zabil

jeho bratra Mékista a švagra Tydea. Jakmile vyměřil posvátný okrsek, zastavil oběti a pocty

pro Adrásta a přenesl je na Melanippa. Sikyonští však daleko raději uctívali Adrásta. Jejich

země totiž kdysi patřila Polybovi a Adrástos byl synem Polybovy dcery. Když Polybos zemřel

bez synů, odkázal vládu Adrástovi. Zkrátka Sikyonští ctili Adrásta a oslavovali jeho

protivenství tragickými chóry, které zpívali nikoli k poctě Dionýsově, nýbrž Adrástově.

Kleisthenés naopak dal zpívat chóry Dionýsovi, ale oběti dal konat Melanippovi.

[68] Takové věci podnikal proti Adrástovi, že i dórské fyly přejmenoval, aby neměly stejná

jména v Sikyóně a v Argu. I v tom si ztropil ze Sikyonských šašky. Pojmenoval je totiž podle

sviní a oslů a přidal k tomu jen koncovky, ovšem s výjimkou své fyly. Té dal jméno podle své

vlády. Ti se tedy nazývali Vévodové, druzí pak Sviňáci, další Oslíci, jiní zase Volatí. Těchto

názvů svých fyl používali Sikyonští jak za vlády Kleisthenovy, tak i po jeho smrti ještě

šedesát let. Potom se však dohodli a změnili si názvy na Hyllejské, Pamfylské a Dymanaty a

čtvrtou fylu pojmenovali podle Adrástova syna Aigialea a nazvali ji Aigialejskou.

[69] Takhle se tedy zachoval Kleisthenés Sikyonský. Kleisthenés Athénský byl synem dcery

Kleisthena Sikyonského a měl po něm i jméno a jak se mi zdá, měl na Ióny svrchu. Aby

Athéňané neměli stejné fyly jako Iónové, napodobil svého jmenovce. Jakmile získal dosud

utlačený lid athénský zcela na svou stranu, přejmenoval fyly a zvětšil jejich počet. Jmenoval

deset fylarchů namísto dosavadních čtyř a rozdělil lid do deseti fyl. Tím, že si získal lid, měl

velikou převahu nad svými protivníky.

[70] Isagorás, který tentokrát podlehl, však chystal odvetu. Povolal lakedaimonského

Kleomena, který byl jeho hostinným přítelem od časů obléhání Peisistratovců. Říkalo se, že

měl Kleomenés poměr s Isagorovou manželkou. Nejdříve poslal Kleomenés do Athén

hlasatele s rozkazem, aby Kleis-thenés a s ním mnoho dalších Athéňanů odešli do vyhnanství,

protože prý jsou stiženi klatbou. Učinil tak z návodu Isago-rova, protože Alkmaiónovci a

jejich straníci byli spoluviníky na oné vraždě, nikoli však Isagorás a jeho přátelé.

[71] Klatba byla na některé z Athéňanů uvalena z tohoto důvodu: Mezi Athéňany žil muž

jménem Kylón, který byl olympijským vítězem. Tento člověk usiloval, aby se stal vládcem;

zorganizoval si družinu lidí stejného věku a pokusil se dobýt Akropole. Když se jim útok

nezdařil, usedli jako prosebníci k soše bohyně. Prytanové městských čtvrtí, kteří v té době

spravovali Athény, je přiměli k tomu, aby povstali, zaručivše jim život. Alkmaiónovci však

byli příčinou toho, že je Athéňané pobili. Stalo se to před obdobím Peisistratovým.

[72] Jakmile Kleomenés vzkázal, že má Kleisthenés a lidé stiženi klatbou odejít do

vyhnanství, vytratil se Kleisthenés v tichosti sám. Zakrátko nato přibyl Kleomenés do Athén s

nevelkou mocí a vypudil do vyhnanství sedm set rodin Athéňanů, které mu označil Isagorás.

Potom se pokusil rozpustit radu a svěřil vládu třem stům straníků Isagorových. Rada se však

postavila na odpor a nechtěla uposlechnout, a proto se Kleomenés spolu s Isagorou a jeho

straníky zmocnili Akropole. Ostatní Athéňané se sjednotili a dva dny je obléhali. Třetí den

bylo sjednáno příměří a na jeho základě odešli ze země všichni Lakedaimonští. Kleomenovi

se tím splnila věštba.

Když totiž vystoupil na Akropoli, maje v úmyslu se jí zmocnit, vstoupil do svatyně Athéniny,

aby se pomodlil. Dříve však, než mohl projít dveřmi, vstala kněžka z trůnu a pravila: "Vrať

se, cizince lakedaimonský, a nevstupuj do svatyně. Není dovoleno Dórům sem přicházet."

Kleomenés odpověděl: "Já přece nejsem Dór, ženo, nýbrž Achajec." Nevzal si z té věštby

ponaučení, podnikl útok a byl s Lakedaimonskými vypuzen. Athéňané ostatní zajali a

popravili, mezi nimi i Timésithea z Delf, o jehož hrdinských činech a odvaze bych mohl

mnoho vyprávět.

[73] Tak skončili zajatci a Athéňané povolali zpátky Kleisthena a oněch sedm set rodin, které

vypudil Kleomenés. Nato poslali posly do Sard, aby získali Peršany za spojence. Obávali se

totiž, že dojde k válce s Lakedaimonskými a s Kleomenem. Když dorazili poslové do Sard a

přednesli, co jim bylo uloženo, ptal se sardský místodržitel Artafernés, syn Hystaspův, kdo

vlastně jsou a kde bydlejí, že se ucházejí o spojenectví s Peršany. Když se to od poslů

dověděl, odbyl je zkrátka tím, že s nimi uzavře spojenectví, jestliže poskytnou Athéňané králi

Dareiovi zemi a vodu. Jestliže tak neučiní, ať si jdou po svých. Vyslanci věc uvážili a

prohlásili, že tak učiní, protože jim záleželo na tom, aby ke spojenectví došlo. Po návratu

domů bylo jim to však velice vyčítáno.

[74] Když se Kleomenés dověděl, jak jej Athéňané tupí slovy i skutky, sebral vojsko z celého

Peloponnésu. Neřekl však, proti komu vojsko sbírá. Chtěl se Athéňanům pomstít a umínil si,

že Isagoru učiní vládcem. Isagorás s ním totiž odešel z Akropole. S velikým vojskem vpadl

Kleomenés do Eleusiny, Boióťané v dohodě s ním zabrali Oinoé a Hysiai, což byly

nejvzdálenější obce attické, a na druhé straně pustošili attické území Chalkidové, kteří tam

vpadli. Ačkoli byli Athéňané napadeni ze všech stran, rozhodli se, že se budou Boióťany a

Chalkidy zabývat později, a obrátili zbraně proti peloponnés-kým, kteří byli v Eleusině.

[75] Když mělo dojít ke spojení vojsk pro bitvu, tu nejprve Korintští změnili své smýšlení a

odešli, protože si uvědomili, že by nebojovali za spravedlivou věc. Po nich tak učinil

Démaratos, syn Aristónův, druhý král spartský, který spolu s ním přivedl vojsko z

Lakedaimonu a až dosud s Kleomenem neměl spory. Jako následek tohoto střetnutí byl ve

Spartě vydán zákon, který nedovoloval, aby oba králové táhli s vojskem na výpravu. Až

dosud táhli vždy společně. Bude-li jeden z nich vzdálen, zůstane doma i jeden z Tyndarovců; i

ti totiž předtím chodili oba na výpravy, když byli povoláni.

Když tenkrát v Eleusině viděli ostatní spojenci, že jsou lakedaimonští králové rozdílného

mínění a že Korintští opustili válečný šik, odebrali se také domů.

[76] Bylo to již počtvrté, co Dórové přišli do Attiky. Dvakrát vpadli válečně a dvakrát přišli

pro dobro většiny Athéňanů. Poprvé tehdy, kdy také založili kolonii v Mega-rách. Tato

výprava za vlády athénského krále Kodra se asi právem počítá za první. Podruhé a potřetí,

když přišli ze Sparty, aby vyhnali Peisistratovce, počtvrté tentokrát, když Kleomenés v čele

peloponnéského vojska vpadl do Eleusiny. Byla to tedy čtvrtá výprava Dórů proti Athénám.

[77] Když se tedy tato výprava neslavně rozešla, chtěli se Athéňané pomstít a vytáhli nejprve

proti Chalkidům. Boiótští však přišli Chalkidům u průlivu euripského na pomoc. Jakmile

viděli Athéňané, že Chalkidům přichází pomoc, rozhodli se zaútočit nejprve na Boióťany a

teprve potom na Chalkidy. Utkali se s Boiótskými a porazili je na hlavu. Velmi mnoho jich

pobili a sedm set jich zajali. Ještě téhož dne se Athéňané přeplavili na Euboji a srazili se i s

Chalkidskými. I nad těmi zvítězili, usadili tam čtyři tisíce kolonistů a přidělili jim pozemky

tamního jezdectva. Chalkidští boháči se totiž na-*, zývali jezdci.

Chalkidské zajatce spolu se zajatými Boióťany spoutali A i podrželi ve vazbě. Po čase je

propustili na svobodu za výkupné* dvou min. Okovy, kterými byli zajatci spoutáni, pověsili v

Akropoli, kde byly ještě za mých časů. Visely na zdi, která byla opálena ohněm od Peršanů,

naproti svatyni na západní straně. Desetinu výkupného obětovali bohyni, dali za ni pořídit

měděné čtyřspřeží. Stálo po levé straně hned na začátku Propylají, jimiž se vchází na

Akropolis. Byl na něm tento nápis:

"Synové athénští Chalkidské s Boióty zkrotili válkou,

statečně odešli v boj, vítězně vedli si v něm. ¦

Lelezným poutem ztlumili tvrdě nepřátel pýchu. Z desátku Palladě zde čtyřspřeží postaveno."

[78] Athéňané se nyní vzmáhali. Je z toho patrno, že svoboda je věc užitečná nejen v jednom

ohledu, nýbrž po všech stránkách. Dokud byli Athéňané pod vládou samoyládců, nikdy

neměli ve válce převahu nad svými sousedy, jakmile se však samovládců zbavili, dostali se na

místo daleko nejpřednější. Je jasné i to, že se nijak nesnažili chovat statečně, dokud je k tomu

nutil samovládce; jakmile však získali svobodu, snažil se každý, seč byl, vykonat co nejvíce,

protože pracovali pro sebe.

[79] Tak se tedy Athéňané činili. Thébané zatím poslali do Delf a žádali boha o věštbu,

protože se chtěli Athéňanům pomstít. Pýthia jim odpověděla, že pomsta není věcí jich

samotných, a přikázala jim, aby předložili věc všemu lidu a získali si za spojence své

nejbližší. Když se vyslanci vrátili z věštírny, přednesli Thébané věštbu shromážděnému lidu.

Thébští vyslechli jejich řeč, dozvěděli se, že si mají získat za spojence své nejbližší a řekli:

"Cožpak nejsou našimi nejbližšími sousedy Tanagerští, Korónští a Thespijští? Ti nám přece

vždycky v boji stojí po boku a ve válce nám pomáhají. Proč máme s nimi uzavírat

spojenectví? To snad přece není pravý smysl věštby."

[80] Když nad tím uvažovali, ozval se kdosi z posluchačů: "Myslím, že už chápu, co nám

chce věštba říci. Asópos prý měl dcery Thébu a Aiginu. Protože to byly sestry, myslím, že

nám bůh radí, abychom si získali Aiginské, aby se stali našimi pomocníky." A protože se

zdálo, že nikdo nepodá lepší návrh než tento, poslali ihned k Aiginským o spojenectví a

pomoc, odvolávajíce se podle věštby na to, že jsou jejich nejbližší příbuzní. Aiginští slíbili, že

jim kjejich žádosti pošlou na pomoc Aiakovce.

[81] Thébané ve spojení s Aiakovci začali válku, ale byli od Athéňanů tvrdě odraženi. Poslali

Aiakovce zase zpátky a žádali o vojsko. Aiginští se spolehli na své bohatství a měli na paměti

své staré nepřátelství k Athéňanům. Proto na žádost Thébanů vytrhli proti Athéňanům, aniž

jim vyhlásili válku. Zatímco Athéňané leželi v poli proti Boiótským, připluli s válečnými

loďmi do Attiky, poplenili Faléron a mnoho obcí na pobřeží a způsobili tak Athéňanům veliké

škody.

[82] Staré nepřátelství Aiginských proti Athéňanům mělo tento počátek: Epidaurským jejich

pozemky nepřinášely žádnou úrodu. Požádali ve své nouzi o radu delfskou věštírnu. Pýthia

jim přikázala postavit sochy bohyním Damii a Auxésii. Až je postaví, že se jim povede lépe.

Epidaurští se dále ptali, zda mají sochy zhotovit z mědi nebo z kamene, ale Pýthia jim

nedovolila ani jedno, ani druhé, ale určila, aby sochy zhotovili ze dřeva ušlechtilé olivy.

Prosili tedy Epidaurští v Athénách, aby jim dovolili porazit olivový strom, protože se

domnívali, že tamní olivy jsou nejposvátnější. Říká se však také, že za onoho času nebyly

olivy nikde jinde než v Athénách. Athéňané jim slíbili vyhovět pod podmínkou, že budou

každoročně přinášet oběti do svatyně Athény Poliady a Erechtheovi. Epidaurští na to

přistoupili a dosáhli svého. Zhotovili a postavili sochy z olivového dřeva. Země jim začala

rodit a oni plnili podmínky, k nimž se vůči Athéňanům zavázali.

[83] V tom čase a již i předtím byli Aiginští poddanými Epidaurských. I k soudu museli

chodit do Epidauru, ať již jako žalobci nebo jako obžalovaní ve svých vzájemných sporech.

Později však si postavili lodi a nevděčně od Epidauru odpadli. Znepřátelili se s nimi, a protože

byli na moři silnější, působili jim mnoho škod. Tak jim také sebrali sochy Damie a Auxésie,

odvezli si je a postavili ve vlastní zemi doprostřed svého území nazývaném Oié, vzdáleném

od města asi tak dvacet stadií. Když je tam postavili, uctívali je obětmi a posměšnými chóry v

ženských šatech. Pro každé z obou božstev ustanovili deset mužů za chorégy. Chóry si však

netropily šašky z mužů, nýbrž z tamějších žen. I u Epidaur-ských jsou podobné bohoslužby,

jsou i takové, o nichž se nemluví.

[84] Když byly Epidaurským ukradeny sochy, přestali plnit vůči Athéňanům to, k čemu se

zavázali. Athéňané dali po poslech Epidaurským najevo svou nelibost. Ti však odpověděli, že

se nedopouštějí bezpráví; pokud měli sochy ve své zemi, že závazek plnili. Když však o ně

přišli, nejsou již povinni nic pdvádět. Odkázali Athéňany na Aiginské, kteří teď sochy mají.

Nato poslali Athéňané do Áiginy a žádali o vrácení soch, Aiginští však prohlásili, že nemají s

Athéňany co vyjednávat.

[85] Athéňané říkají, že potom poslali na jediné lodi několik svých občanů, kteří spravovali

úřady, gt ti když přišli do Aiginy, pokoušeli se ony sochy stáhnout z podstavců, aby je mohli

odvézt domů, protože jsou prý z jejich dřeva. Tím způsobem se jim nepodařilo se jich

zmocnit; proto je otočili lany a táhli je po zemi. Jak je však táhli, nastalo hromobití a s

hromobitím i zemětřesení. Posádka válečné lodi, která sochy táhla, se z toho pominula a

následkem toho se začali navzájem pobíjet jako nepřátelé, až ze všech zbyl jen jeden, který se

sám navrátil do Faléru. Takhle prý se to stalo podle Athéňanů.

[86] Aiginští však tvrdí, že Athéňané nepřipluli jen na jedné lodi. Proti jedné lodi, ba i proti

několika lodím by se byli snadno ubránili, i kdyby třeba sami žádné lodi neměli. Athéňané

však připluli do jejich země s velkým počtem lodí, takže jim Aiginští ustoupili. Nedovedou

však jasně říci, zda ustoupili proto, že uznávali, že jsou slabší a námořní bitvu si nemohou

dovolit, nebo proto, že prostě chtěli udělat to, co udělali. Když se Athéňanům nikdo k bitvě

nepostavil, vylodili se a šli k sochám. Když je nemohli strhnout z podstavců, omotali je lany a

vlekli tak dlouho, až se s oběma sochami stalo totéž. Co se mne týče, je neuvěřitelné, co

Aiginští vypravují, ať si tomu věří, kdo chce. Obě sochy prý padly na kolena a od té chvíle již

tak zůstaly. Takové věci prý dělali Athéňané. Aiginští sami prý dostali zprávy, že proti nim

Athéňané chystají válečnou výpravu, a získali si za spojence Argejské. V době, kdy se

Athéňané vyloďovali na Aigině, byli tam již Argejští se svou pomocí. Přeplavili se totiž tajně

z Epidauru na ostrov, přepadli nic netušící Athéňany a odřízli jim zpáteční cestu k lodím. V tu

chvíli zároveň došlo k hromobití a k zemětřesení.

[87] Argejští vypravují, a Athéňané říkají totéž, že se jen jeden z nich zachránil a vrátil do

Áttiky. Rozdíl je jen v tom, ze Argejští prohlašují, že ten jeden zbyl, když oni potřeli attické

vojsko, Athéňané pak, že to způsobilo božstvo. Ani ten jeden to však nepřežil, nýbrž přišel

prý o život takto: jakmile dorazil do Athén, podal zprávu o porážce. Když se o tom dověděly

ženy mužů, kteří se zúčastnili výpravy na Aiginu, vyčítaly prý mu prudce, že se zachránil

jediný ze všech. Obklopily ho, bodaly do něho jehlicemi ze svých šatů a každá se ptala, kde je

její muž. A tak prý ho ubodaly. Tento ženský skutek připadl Athéňanům strašnější než

utrpěná porážka. Nevěděli, jak jinak je mají potrestat než tím, že jim změnili šat na iónský.

Předtím totiž nosily athénské ženy šat dórský, velice podobný kroji korintskému. Změnili jim

oděv na plátěný chitón, aby nemusely používat jehlic.

[88] Po pravdě řečeno však to není kroj iónský, nýbrž kar-ský. Původní oděv řeckých žen byl

všude ten, který nyní nazýváme dórským. Argejští a Aiginští prý si z toho důvodu ustanovili

pravidlo, že se u nich obojích vyrábějí jehlice o polovinu delší, než byla dosavadní míra, a že

bohům v chrámech obětovaly ženy nejraději jehlice. Nepřinášeli do chrámů žádné výrobky z

Attiky ani hliněné nádobí a pili pravidelně vůbec jen z nádob domácí výroby. Ženy argejské i

aiginské od těch dob ze vzdoru proti Athéňanům ještě za mých časů nosily jehlice delší než

dříve.

[89] To byl počátek nepřátelství Aiginských proti Athéňanům, jak jsem vypravoval. Když je

tehdy Thébané volali na pomoc, pomáhali Aiginští Boiótům ochotně, protože nezapomínali na

události okolo soch. Aiginští tedy pustošili přímořské kraje Attiky a Athéňané se chystali na

výpravu proti nim. Z Delf jim však přišla věštba, že dosáhnou toho, co budou chtít, jestliže

vydrží třicet let snášet od Aiginských bezpráví a jestliže v jedenatřicátém roce zasvětí okrsek

Aiakovi a začnou proti Aiginským válčit. Vypraví-li se na válečnou výpravu ihned, že v té

době utrpí mnoho porážek, jakož i mnoho vítězství, nakonec však je přece jen podrobí. Když

vyslechli Athéňané tuto věštbu, vytyčili Aiakovi posvátný okrsek, a to ten, který podnes

existuje blízko tržiště. Nedovedli se smířit s tím, že by měli po třicet let snášet útisk od

Aiginských.

[90] Když se však chystali k odplatě, objevila se překážka ze strany Lakedaimonských. Když

se totiž Lakedaimonští dověděli, jak věc zařídili Alkmaiónovci s Pýthií a jak zase Pýthia s

nimi a s Peisistratovci, byli dvojnásob rozhněváni. Jednak proto, že vypudili z Athén své

přátele, jednak proto, že se jim za to od Athéňanů nedostalo žádného vděku. Nadto je ještě

popouzely věštby, podle nichž je od Athéňanů očekávalo mnoho protivenství. Tyto věštby

původně neznali, dověděli se o nich až od Kleomena, který je do Sparty přinesl s sebou.

Kleomenovi se dostaly do rukou na athénské Akropoli. Původně patřily Peisistratovcům a ti je

nechali v chrámu, když byli vyhnáni. Tam je Kleomenés našel pohozené.

[91] Když se takto Lakedaimonští zmocnili věšteb a když viděli, jak se Athény vzmáhají a

vůbec nejsou ochotny je poslouchat, uvědomili si, že se národ attický stane stejně silným jako

oni, jestliže bude svobodný, kdežto pod vládou samovládce bude slabý a spíše se dá ovládat.

Když to všechno uvážili, poslali pro Hippia, syna Peisistratova, aby přišel ze Sigeia u

Helléspontu. Hippiás se na zavolání dostavil, a když přišli i vyslanci ostatních spojenců, pro

které poslali, řekli jim Sparťané toto:

"Vážení spojenci, uznáváme, že jsme sami udělali chybu. Na popud falešných věšteb jsme z

vlasti vyhnali muže, kteří byli našimi nejlepšími přáteli a kteří byli schopni držet Athény na

uzdě. Když jsme potom odevzdali město nevděčnému lidu, který se vzmohl díky tomu, že

jsme jej osvobodili, zpupně nás i s naším králem vyhnal a vychloubá se tím jako nějakým

slavným činem. Už se to nevyplatilo jejich sousedům Boiótům a Chalkidským a brzy na to

doplatí kdokoli další. Když jsme se tedy v oněch věcech dopustili omylu, pokusíme se teď

spolu s vámi na ně dokročit a potrestat je. Právě proto jsme poslali zde pro Hippia a pro vás,

jako zástupce spojeneckých měst, abychom po společném usnesení podnikli společnou

výpravu a uvedli Hippia do Athén a vrátili mu to, co jsme mu vzali."

[92] Tolik Lakedaimonští. Většina spojenců však s návrhem nesouhlasila. Ostatní sice mlčeli,

ale Sósiklés z Ko-rinta řekl:

"Spíše bude nebe pod zemí a země se bude vznášet nad nebem, spíše budou lidé žít v moři a

ryby tam, kde dosud žijí lidé, než budete schopni vy, Lakedaimonští, zrušit demokratická

zřízení a zavést do měst samovlády. Není mezi lidmi nic nespravedlivějšího a více krví

poskvrněného. Myslíte-li, že je pro města samovláda věcí užitečnou, začněte sami u sebe a

ustanovte si samovládce, a teprve potom se o to pokoušejte jinde. Sami jste samovládu

nezakusili a úzkostlivě dbáte, aby k ní ve Spartě nedošlo, a vůči svým spojencům byste se

zachovali úplně naopak? Kdybyste měli se samo vládou takové zkušenosti jako my, předložili

byste nám v této souvislosti návrhy lepší než dosud.

V městě Korintu totiž bývala ústava oligarchická a nad městem vládli Bakchidovci. Ti se

vdávali a ženili mezi sebou. Z toho rodu pocházel Amfión a tomu se narodila chromá dcera,

jmenovala se Labda. Nikdo z Bakchidovců se s ní nechtěl oženit, a tak ji dostal Éetión, syn

Echekratův, z obce Petry. Byl to však původem Lapith z rodu Kaineova. Ani z této ženy, ani z

jiné neměl děti. Vypravil se tedy do Delf, aby si vyprosil syna, a hned jak vkročil do chrámu,

oslovila ho Pýthia těmito slovy:

"Éetióne, teď nikdo té nectí, ač úcty jsi hoden;

Labda již. počala ; syn její padne jak drtící balvan

na hlavu vládců; Korint pak bude mít to, co mu patří."

O věštbě, které se Éetiónovi dostalo, se nějak Bakchidovci dověděli. Již dříve totiž dostali do

Korinta věštbu, které nerozuměli, ale která měla stejný smysl jako věštba pro Eetióna. Zněla

takto:

"Na skalách* orel potomka počal, porodí lvíče; lev ten mocný a po krvi lačný pobije mnohé.

Občané korintští, sídlící okolo peirénské studny, v okolí pyšného mésta, vy dobrý pozor si

dejte!"

Tato dřívější věštba byla pro Bakchidovce temná, když se však dověděli o věštbě, kterou

dostal Éetión, ihned pochopili, že dřívější věštba má stejný smysl jako věštba Eetiónova.

Když si to uvědomili, mlčeli a umínili si, že očekávaného syna

Éetiónova zahubí. Jakmile Éetiónova žena porodila, poslali deset lidí ze svého středu do obce,

v níž bydlel, aby dítě zabili. Ti přišli do Petry, vešli do Éetiónova dvorce a chtěli dítě vidět.

Labda nevěděla nic o tom, proč přišli, a domnívala se, že z přátelství k otci chtějí dítě spatřit;

proto je přinesla a jednomu z nich podala. Návštěvníci se cestou domluvili, že ten, kdo první

dostane dítě, uhodí s ním o zem. Když je Labda jednomu z nich podala, tu se děcko z božího

vnuknutí na toho muže usmálo. Spiklence pojala lítost nad tím, zeje má zabít, a v tom hnutí

mysli je podal druhému a ten zase třetímu. Tak prošlo rukama všech deseti a nikdo z nich se

neodhodlal k činu. Vrátili dítě zase rodičce a odešli. Přede dveřmi zůstali stát a pustili se do

sebe. Vyčítali si navzájem, a nejvíce tomu, kdo dostal dítě do rukou první, že nikdo z nich

nevykonal to, na čem se usnesli. Po nějaké chvíli se dohodli, že se ihned vrátí a vykonají

vraždu všichni společně.

Z tohoto Éetiónova syna vzešlo pro Korint mnoho zlého. Labda totiž všechno vyslechla,

protože stála hned za dveřmi. Dostala strach, že si věc rozmysleli a že jí znovu dítě vezmou,

aby je zabili. Proto je odnesla a ukryla na místě, o němž se domnívala, že tam nikdo dítě

hledat nebude. Vložila je do truhlice, protože věděla, že budou chtít všechno prohledávat,

jestliže se vrátí. To se také stalo. Přišli a hledali, ale nenašli. Rozhodli se tedy odejít a tvrdit

těm, kteří je poslali, že vykonali vše, co jim bylo uloženo. Vrátili se a řekli to.

Éetiónův syn potom vyrůstal, a protože unikl nebezpečí pomocí truhlice*, dostalo se mu

přízviska Kypselos. Když dospěl do mužných let, požádal Kypselos v Delfech o věštbu.

Dostal dvojsmyslnou odpověď. Spolehl se na ni, začal usilovat o vládu v Korintu a také jí

dosáhl. Ona věštba zněla:

"Šťastný to mul, jeni pravé vstupuje do mého domu, Kypselos Éetiův; bud pozdraven Korinta

vládce, pouze však on a synové jeho, nikoli vnuci."

Tolik věštba. Když se Kypselos zmocnil vlády v Korintu, stal se z něho takovýto člověk:

Mnoho Korintských vyhnal z vlasti, mnohé připravil o majetek, ale daleko nejvíce jich

připravil o život. Vládl skoro třicet let a zemřel v klidu. Jeho nástupcem ve vládě se stal jeho

syn Periandros. Periandros byl sice zpočátku mírnější než jeho otec, ale když se po poslech

dostal do styku s Thrasybúlem, vládcem milétským, stal se ještě krvelačnějším než Kypselos.

Poslal k Thrasybúlovi hlasatele s dotazem, jak si má věci ve městě uspořádat co

nejspolehlivěji, aby měl všechno co nejlépe v rukou.

Thrasybúlos vyvedl posla Periandrova za město a šel s ním mezi osetá pole. Při procházce

mezi osením se posla vyptával, proč sem z Korinta přišel. Když při tom spatřil, že některý

klas vyčnívá nad ostatní, vždy jej utrhl a zahodil, až tak zničil nejkrásnější a nejvyšší část

úrody. Tak pole prošel, poslu žádnou odpověď nedal a poslal jej domů.

Když se hlasatel vrátil do Korinta, byl Periandros zvědav, jakou radu mu přináší. Hlasatel

však prohlásil, že mu Thrasybúlos nic neporadil a že se Periandrovi diví, proč ho poslal k

takovému člověku, vždyť prý je to blázen, který páchá škody na svém majetku. Při tom

vylíčil, co Thrasybúla viděl dělat. Periandros pochopil, oč tu šlo, a uvědomil si, že mu

Thrasybúlos radí, aby zavraždil ty z občanů, kteří vynikají nad druhé. Od těch časů utiskoval

občany, kde jen mohl. Koho Kypselos při vraždění a vypovídání pominul, ten neunikl

Periandrovi.

Jednoho dne dal kvůli své ženě Melisse do nahá vysvléknout všechny ženy z Korinta. Když

totiž poslal poselstvo k Thes-prótům* nad řekou Acherontem, aby se pomocí vzývání mrtvých

dověděl, kde je uložen poklad přítelem svěřený, odpověděla Melissa, která se zjevila, že mu

nenaznačí ani nepoví, na kterém místě je svěřený poklad uložen, protože je jí zima, neboť je