Knihy na netu

HLAVNÍ STRANA seznam děl dle: NÁZVU * AUTORA * OBORU

ČERNÝ KOLOS (ROBERT ERVIN HOWARD)

„Noc Moci, kdy se osud plíží chodbami světa, jako kolos, který právě povstal z prastarého, žulového trůnu – “

E. Hoffmann Price, Dívka ze Samarkandu

1.

Tajemné zříceniny Kuthchemesu halilo pradávné, věkovité ticho. Vznášel se tady ale strach. Strach se usadil i v srdci muže, který tu stál a přerývaně dýchal mezi zaťatými zuby. Byl to Shevatas – zloděj. Ztrácel se jako zanedbatelná, nicotná částečka života, uprostřed tohoto obrovského památníku ničení a rozkladu. Na nekonečné, holé pláni oblohy, kterou slunce rozpalovalo do běla, se neobjevil ani jediný černý bod, který by signalizoval jinak všudypřítomné supy. Okolo se na všech stranách tyčily pochmurné zbytky jiného, dávno zapomenutého věku: gigantické, na kusy rozlámané pilíře, s nepravidelnými vrcholy, které se tyčily k nebi jako zkažené zuby, dlouhé, nepravidelné linie rozpadlých zdí, nazdařbůh rozházené obří bloky kamene a rozdrcené sochy, jejichž příšerné podoby napůl smazal vítr a písečné bouře. Zrak, klouzající od obzoru k obzoru nezachytil ani nejmenší známku života, jen holou, nekonečnou písečnou pláň, jednotvárnou tak, že se člověku zastavovalo srdce. V jediném místě se mohlo oko něčeho zachytit – klikatého řečiště dávno vyschlé řeky. A uprostřed pustiny se tyčily zříceniny, celá řada pilířů, vzpínajících se k nebi jako polámané stěžně potopené lodi a tomu všemu dominovala vysoká kopule ze slonové kosti, před kterou stál roztřesený Shevatas.

Základnu kopule tvořil obrovský, mramorový podstavec, postavený na vrcholku toho, co bylo kdysi terasovitým kopcem, vypínajícím se nad údolím prastaré řeky. K mohutným vratům chrámu, tyčícímu se na podstavci jako polovina obřího vejce, se táhlo široké schodiště. Sama kopule byla z pravé slonoviny, která se bělala, jako by ji denně leštily neviditelné ruce. Stejným leskem zářila i špičatá koruna na vrcholu chrámu a nápis, tvořený obrovskými hieroglyfy, který se táhl při jejím dolním, zaobleném okraji. Na zemi pravděpodobně už neexistoval člověk, který by je uměl přečíst, ale Shevatas se otřásl při pouhém pomyšlení na to, co by mohly znamenat. Sám totiž pocházel z prastaré rasy, jejíž mýty mluvily o časech a věcech, o kterých se potulným kmenům ani nesnilo.

Shevatas byl pružný a šlachovitý a patřil k mistrům zamorských zlodějů. Malou, kulatou hlavu měl oholenou a oblečený byl do bederní roušky z rudého hedvábí. Byl, jako většina příslušníků jeho rasy, velmi tmavé pleti a v tváři s dravčím profilem mu blýskaly bystré, černé oči. Dlouhé, štíhlé a na koncích špičaté prsty byly v neustálém pohybu – jako křídla noční můry. Kolem pasu měl zlatem vykládaný opasek a na něm mu visel krátký, úzký meč s bohatě zdobenou rukojetí, zasunutý v pouzdře z ryté kůže. Shevatas zacházel se zbraní s nepochopitelně úzkostlivou opatrností. Vypadalo to dokonce, že se snaží vyhnout i dotyku stehna s koženým pouzdrem. Jeho opatrnost však zdaleka nebyla zbytečná.

Shevatas byl jedinečný, byl to mistr mistrů, zloděj zlodějů, a jeho jméno pronášeli i ti největší lumpové v brlozích Maulu, nebo v podzemních skrýších pod Belovými chrámy, s obdivem a úctou. Po své smrti žil v písních a pověstech celá staletí. A teď, když stál před mléčně bílou kopulí chrámu ve zříceninách Kuthchemesu, hlodal mu v srdci strach. Každý hlupák si musel všimnout, že na jeho konstrukci je něco podivně nepřirozeného. Tři tisíce let už bičovaly větry, vedra a písečné bouře tuhle kopuli a přesto zářila slonovinou i zlatem jako v dobách největší slávy, v den kdy byla vztyčena neznámýma rukama na březích dnes dávno zapomenuté řeky.

Nepřirozený stav chrámu byl v souladu s aurou zla, která se vznášela nad zříceninami. Okolní poušť patřila k nedohledným pustinám, které se rozkládaly jihovýchodně od Shemu. Shevatas věděl, že několik dnů jízdy na vytrvalém velbloudu by přivedlo poutníka na dohled veliké řeky Styx, do míst, kde mění svůj původní směr v pravém úhlu a valí se k západu, aby vyprázdnila koryto do vzdáleného oceánu. Někde v místě ohybu začíná Stygie, tmavá paní jihu, jejíž panství, zavlažované životodárným veletokem, se zvedají jako fata morgana z okolních písků.

Na východě přechází poušť plynule do stepí, táhnoucích se až k hranicím Turanského království. To se rozkládá ve své barbarské okázalosti na březích velikého vnitrozemského moře. Po týdnu cesty na sever by poutník dorazil k holé pahorkatině, za níž se rozkládají úrodné vysočiny Kothu, nejjižnější výspy hyborské rasy. Na západě hraničila poušť se zelenými pastvinami Shemu a ty se táhly až k oceánu.

Tohle všechno Shevatas znal, aniž si uvědomoval rozsah svých vědomostí, tak, jak člověk zná ulice rodného města. Podnikl dlouhé cesty a položil ruce na poklady mnoha království. Teď ale váhal a třásl se, protože to, co měl před sebou, bylo největší dobrodružství jeho života a poklad, jehož cenu si ani on netroufl odhadnout.

V chrámu ze slonoviny ležely kosti Thugry Khotana, černého mága, který vládl v Kuthchemesu před třemi tisíci lety, v době, kdy se ještě království Acheronu a Stygie táhla od veliké řeky daleko na sever, přes shemské pastviny a daleko za ně. Pak se na jih přivalila vlna Hybořanů, jejichž kolébka ležela na vzdáleném severu. Byla to nekonečná záplava, trvající celá staletí. Za vlády Thugry Kothana, posledního kuthchemeského čaroděje přitáhli do Kothu šedoocí barbaři ve vlčích kůžích a kroužkové zbroji a železnými meči si prosekali cestu celým kothským královstvím. Vpadli do Kuthchemesu jako příboj, mramorové věže zaplavili krví a po acheronském království, které pohltily plameny, zbyly jen trosky.

Ve chvílích, kdy barbaři ničili město a plenili domy a stínali lučištníky jako obilné klasy, spolknul Thugra Kothan hrozný, neznámý jed a maskovaní kněží ho uzavřeli do hrobky, kterou si sám připravil. Všichni jeho uctívači zahynuli v nastalém masakru, ale barbarům se nepodařilo vyrazit vrata chrámu. Pokoušeli se dostat dovnitř pomocí ohně i násilí, ale jak vrata, tak kupole zůstaly nepoškozené. Nakonec odtáhli a za sebou nechali zříceniny města a uprostřed nich chrám ze slonové kosti – hrobku, kde snil Thugra Khotan svůj nepřirozený sen. Snil, zatímco zkáza a čas, ti nenasytní ještěři, požíraly zbytky pyšného města a řeka, která od pradávna zavlažovala okolí, vyschla a zmizela v písku.

Mnoho zlodějů se pokoušelo získat poklad, který, jak vyprávěly pověsti, leží okolo zpráchnivělých kostí v tajemném chrámu. Mnoho z nich zemřelo přímo před vstupem do hrobky a jiné pronásledovaly sny tak příšerné, že v krátké době umírali s pěnou šílenství na rtech.

Bylo mnoho věcí, které způsobily, že se Shevatas před hrobkou otřásl. Nebylo to jen proto, že si vzpomněl na pověsti o obrovském hadu, který údajně hlídá pozůstatky starého čaroděje. Nad všemi mýty a pověstmi, opřádajícími hrobku i osobu Thugry Kothana visela jako hustý příkrov hrůza a hrozba smrti. Z místa, kde zloděj stál, viděl zříceniny obřadní síně, kde během slavností klečely stovky spoutaných zajatců, kteří čekali na chvíli, kdy jim velekněz setne hlavy k poctě Seta, hadího boha Stygijců. Nedaleko od ní byla hluboká šachta, černá a bezedná, kam házeli zaživa jiné nešťastníky, kteří sloužili za potravu bezejmenné a beztvaré příšeře, vylézající snad z hlubin samotného pekla. V legendách vystupoval Thugra Khotan jako polobůh, jeho uctívání stále ještě přetrvávalo v podivném, odsuzovaném kultu, jehož členové razili podobu velkého mága na obřadní mince. Ty měly mrtvým zaplatit cestu po velké temné řece, jejímž pozemským odrazem byla řeka Styx. Shevatas znal Thugrovu podobu právě z těch mincí. Několikrát je ukradl zpod jazyků mrtvých členů kultu a tvář čaroděje se mu nesmazatelně vryla do paměti.

Zahnal strach a přistoupil k bronzové bráně. Na jejím hladkém povrchu nebyla ani závora, ani zámek. Teď se mu bude hodit všechno, co se dozvěděl, když se vetřel do temných kultů, co vyslechl při půlnočních shromážděních uctívačů Skélova učení a co se mu podařilo vyluštit v zapovězených knihách Vathelose – Slepého, kovaných železem.

V kleče prozkoumal opatrnýma rukama celý práh. Citlivými prsty nahmátl malé výstupky, které nebyly vidět a hrubším prstům než jeho, by jistě unikly. Opatrně je jeden po druhém mačkal v pořadí, určeném zvláštním vzorcem a při tom si šeptal dávno zapomenutá zaklínadla. Zmáčkl poslední výčnělek, s překotným spěchem vyskočil a otevřenou dlaní udeřil přesně do středu vrat. Neozvalo se zaskřípění závěsů, nebo řetězů, ale přesto dveře pomalu ustoupily vzad a Shevatasovi se z úst vydral ostrý vzdech. Objevila se před ním krátká, úzká chodba. Proplul jí jako duch a zastavil se na jejím vzdálenějším konci. Strop, podlaha i stěny průchodu, podobného tunelu, byly ze slonoviny. Z nevelkého otvoru v jedné zdi se vyplazila tichá, klikatá hrůza, která se vztyčila a upřela na vetřelce zlé, světélkující oči. Had, dlouhý dvacet stop, pokrytý lesklými, duhově zářícími šupinami.

Zloděj neztrácel čas přemýšlením o tom, čím se obluda živí v temných podzemních prostorách hrobky. Opatrně vytáhl meč a na jeho špičce se zaleskla zelená kapka, stejná jako ta, která se objevila na šavlovitě zahnutých zubech vztyčeného hada. Čepel Shevatasova meče byla namočena do nejprudšího hadího jedu, který lidé znali a Shevatas ho získal v obludami obydlených močálech Zingary. Vyprávění o tom by samo stačilo na hrdinský epos.

Shevatas opatrně vykročil kupředu. Našlapoval na špičky, nohy měl mírně pokrčené a byl připraven bleskově uskočit kamkoliv bude potřeba. Když had prohnul krk a zaútočil, potřeboval zloděj skutečně všechnu rychlost a pružnost, která se skrývala v jeho cvičeném, šlachovitém těle. I když ze sebe vydal všechno, byl by zemřel. Před smrtí ho zachránila pouhá náhoda. Počítal s tím, že uskočí stranou a sekne hada otrávenou čepelí, ale rychlost hadího útoku byla taková, že mu jeho plán nebyl nic platný. Zloděj stačil tak tak před sebe napřáhnout otrávenou čepel, pak instinktivně zavřel oči a vykřikl. Strašlivá síla mu vyrvala meč z ruky a úzká chodba se naplnila děsivým svistotem a pleskavými údery.

Shevatas, udivený tím, že je stále ještě na živu, otevřel oči a uviděl hada, který se zmítal jako šílený v divokých křečích a z tlamy mu trčel otrávený meč. Jen čirou náhodou se stalo, že při svém zuřivém útoku doslova skočil na špičku Shevatasovy zbraně. O několik chvil později se pohyby hadího těla zpomalily až nakonec utichly docela. Jedem napuštěná čepel vykonala své.

Zloděj omámeně překročil mrtvého plaza a opřel se o dveře na druhém konci chodby. Po chvilce námahy je nakonec odsunul stranou a vykřikl úžasem. Uvnitř nebyla tma, kterou očekával, ale podivná, pulzující karmínová záře, která ho skoro oslepovala. Vycházela z obřího rudého drahokamu, zavěšeného vysoko v kopuli. Shevatas se omámeně rozhlédl a on byl zvyklý na poklady králů! To co kolem sebe uviděl, překonávalo všechna jeho očekávání. V naprostém chaosu se tady válely hromady briliantů, safírů, rubínů, opálů, smaragdů, hory nefritu a lapisu lazuli, pyramidy zlatých plechů a záplavy stříbrných tyčí. Drahocenné zbraně, meče s vykládanými rukojetěmi v pochvách ze zlatého brokátu, zlaté přilby s barevnými chocholy z koňských žíní, nebo rudých a bílých per, hrudní pláty ze stříbra, postroje vykládané drahokamy, které měly před tisící lety posloužit mrtvým králům na poslední cestě, poháry vybroušené z jediného drahokamu, lidské lebky, vykládané zlatem s měsíčními kameny místo očí, náhrdelníky z lidských zubů, ozdobených kameny všech možných barev. Podlaha ze slonoviny byla do výše kotníků pokryta zlatým prachem, který zářil a jiskřil v nezemském světle rudého kamene miliony záblesků. Zloděj se ocitl v zemi kouzel a divů, kde mohl pod nohama drtit zářící hvězdy. Brzo však zaostřil pohled na křišťálový katafalk, který se tyčil uprostřed toho blýskavého zmatku, přesně pod rudě zářícím kamenem. Na něm měly ležet práchnivějící kosti, které ubíhající tisíciletí pomalu měnily v prach. Při tom, co Shevatas uviděl, se mu vytratila z tmavé tváře krev, morek se mu proměnil v led a rty se začaly nezadržitelně třást. Když konečně znovu našel hlas, vyrazil z hrdla jediný, příšerný výkřik, jehož ozvěna se mnohokrát odrazila od kupole hrobky. Pak se na zříceniny tajemného Khuthchemesu znovu sneslo věkovité ticho.

2.

Do hyborských měst se přes pastviny donesly podivné pověsti. Přivezly je karavany, ty dlouhé řady velbloudů, které křižují nekonečné pouště jako písečné koráby a jejich poháněči, muži s orlími profily, oblečení do bílých kaftanů. Rozšiřovali je pasáci, obyvatelé stanů i černobradí obyvatelé primitivních kamenných chýší, kteří uctívali v tichých obřadech své tlusté bohy. Zprávy přišly i z prstence kopců, kde drsní domorodci vybírali daň od projíždějících obchodníků. Šeptané zvěsti se dostaly až do úrodných oblastí, kde se nad řekami a jezery tyčila kamenná města. Postupovaly po širokých bílých cestách na povozech, tažených volskými potahy, s postupujícími stády, přenášeli je bohatí obchodníci, rytíři v oceli, lučištníci, kněží.

Byly to pověsti, které se šířily z pouště odněkud za Stygií, daleko na jih od kothských kopců. Mezi kočovníky povstal nový prorok. Lidé mluvili o svaté válce všech kmenů, o tom, jak se na jihovýchodě slétají váleční supové a o jejich strašlivém vůdci, který povede rychle rostoucí hordy nomádů k vítězství. Stygijci, stálá hrozba severním národům, neměli s těmihle událostmi očividně nic společného. To se dalo snadno odhadnout podle toho, že začali na svých východních hranicích shromažďovat vojska a jejich kněží vykonávali magické obřady, které měly zažehnat kouzla pouštního čaroděje, nazývaného lidmi Natohk – Maskovaný, protože na tváři neustále nosil hustý závoj.

Jenže záplava se neočekávaně rozlila k severozápadu a černobradí králové i se svými poddanými byli pobiti před oltáři svých tlustých bohů a jejich nízké, kamenné chýše byly zaplaveny krví. Mezi lidmi se začalo povídat, že cílem Natohka a jeho fanaticky vykřikujících přívrženců jsou hyborské vrchoviny.

Nájezdy pouštních nomádů nebyly nijak vzácné, ale tohle bylo něco jiného, bylo to mnohem víc než obyčejný nájezd. Rozšířily se pověsti, že Natohk sebral a spojil třicet kočovných kmenů a patnáct pouštních měst a že se k němu přidal vzbouřený stygijský princ. Poslední osoba dodávala celému tažení punc skutečné války. Jak bylo typické, většina hyborských národů byla nakloněna tomu vzrůstající hrozbu podceňovat. Jiné to bylo v Khoraje, kterou odsekly z těla shemitských zemí meče kothských dobrodruhů. Tam nebral tuhle hrozbu nikdo na lehkou váhu. Malé království leželo jihovýchodně od Kothu a v případě invaze by je zastihl první nápor útočníků. Navíc byl mladý khorajský král zajatcem zrádného ophirského vládce, který se zatím stále ještě rozmýšlel, zda ho má vyměnit za obrovské výkupné, nebo předat jeho úhlavnímu nepříteli. To byl král Kothu, který nenabízel žádné výkupné, ale zato výhodnou smlouvu mezi oběma zeměmi. Tíha vlády nešťastného království zatím spočívala na bedrech královy sestry, mladičké princezny Yasmely.

Rod Khorajských vládců se táhl do daleké minulosti a o kráse princezny zpívali obdivné písně minstrelové celého západního světa. Téhle noci z ní však její pýcha spadla jako obnošený plášť. Byla ve své ložnici, spíš královském sále, jehož strop byl z nefritu, podlaha z mramoru, pokrytá drahocennými kožešinami a zdi se třpytily zlatým vykládáním. Deset dívek z nejurozenějších rodin, ověšených nejdražšími šperky, podřimovalo na pohodlných lehátkách, aby měla princezna společnost. Yasmela neležela na svém zlatém lůžku, pod hedvábnou přikrývkou. Ležela nahá na chladné, mramorové podlaze, tmavé vlasy jí splývaly na bílá ramena a nervózně si proplétala prsty. Ležela a chvěla se nepřekonatelnou hrůzou. Děsem jí tuhla krev v žilách, překrásné oči měla nepřirozeně rozšířené, a vlasy na hlavě zježené strachy.

Vysoko nad ní, v nejtemnějším koutě mramorové komnaty, se černal obrovský, beztvarý stín. Nebyl to žádný živý tvor, nebylo to stvoření z masa a krve. Byl to pouhopouhý chomáč temnoty, příšerný inkubus, kterého zrodila sama noc. Dal by se považovat za výplod hrozného snu, kdyby nebylo dvou žlutě zářících bodů, které vypadaly jako oči a dodávaly zjevení neuvěřitelné živosti.

Ale to nebylo všechno. Podivné zjevení vydávalo hlas, hluboký, slabý a nelidský šepot, který se ze všeho nejvíc podobal tichému a odpornému hadímu sykotu. Bylo jasné, že tento zvuk nemůže pocházet z lidských úst. Ten zvuk, stejně jako jeho původce, naplňovaly Yasmelu nepřekonatelnou hrůzou, tak příšerným strachem, že se její tělo nekontrolovatelně zmítalo na lůžku, jakoby pod údery neviditelného biče. Byla to přirozená reakce týrané mysli, která se snažila odreagovat v nesmyslném výbuchu tělesné aktivity.

„Princezno, jsi mi souzena,“ ozval se lepkavý šepot, „vybral jsem si tě dávno před tím, než jsem se probudil z dlouhého spánku a od té doby po tobě toužím. Dlouho, předlouho mě poutalo prastaré zaklínadlo, které mě však ochránilo před devíti nepřáteli. Jsem duše Natohka – Maskovaného! Dobře se na mě princezno podívej! Už brzo budeš náležet mé tělesné podobě a budeš mě milovat!“

Nelidský šepot se postupně změnil v chlípný chechot a Yasmela se znovu zazmítala a v záchvatu nejvyššího odporu zabušila malými pěstmi do mramorové podlahy.

„Zatím spím v komnatě akvitanského paláce,“ pokračoval odporný hlas. „Leží tam mé tělo, ve smrtelné schránce z masa a kostí. To je ovšem jen prázdná slupka, z které se na krátkou dobu ztratil duch. Kdyby ses mohla rozhlédnout z hradeb svého paláce, rychle by sis uvědomila, jak marný a zbytečný je tvůj odpor. Poušť se ve světle měsíce mění v zahradu, kde jako růže v slunečním světle září ohně sta tisíc bojovníků. Jako lavina, která nabírá při svém zkázonosném pádu sílu a rychlost, vpadnu i já do zemí dědičných nepřátel. Lebky jejich králů mi poslouží za poháry a jejich ženy a děti se stanou otroky mých otroků. V těch dlouhých letech spánku jsem nabral mnoho sil...“

„Ale ty, princezno, ty se staneš mou královnou! Poučím tě v dávno zapomenutých cestách rozkoše! Uděláme spolu...“ Princezna Yasmela se zmítala pod přívalem nepředstavitelných oplzlostí, které se vyřinuly z beztvarého stínu v rohu komnaty, jako pod otrokářskou knutou.

„Nezapomeň!“ ozval se znovu odporný šepot. „Do chvíle, kdy si pro tebe přijdu už zbývá jen pár dnů!“

Yasmela přitiskla tvář na chladivé dlaždice a ucpala si růžová ouška královskými prsty. Bylo to marné, stejně slyšela ten příšerný zvuk, podobný svistu a pleskotu křídel obrovského netopýra. Když po chvíli zvedla opatrně hlavu, viděla jen měsíc, který jasně zářil za oknem a jehož stříbrné paprsky pronikaly jako meč místem, kde se ještě před okamžikem černal odporný stín. Vstala a roztřesená po celém těle došla k saténovému lehátku, na které vysíleně klesla a hystericky se rozplakala. Její společnice klidně spaly, pouze jedna z nich, která se na okamžik probrala se protáhla, zazívala a rozhlédla se okolo. Vzápětí vyskočila, přiběhla k lehátku, klekla si k Yasmele a obejmula ji kolem štíhlého pasu.

„Bylo to – bylo to zase...?“ Tmavé oči měla rozšířené hrůzou. Yasmela ji sevřela do zoufalého objetí.

„Oh, Vateeso, přišlo to zas! Viděla jsem to a... slyšela jsem to mluvit! Řeklo mi to svoje jméno – Natohk! Je to Natohk! Žádná noční můra. Vznášelo se to nade mnou a všechny dívky spaly jako omámené! Co budu dělat?!“

Vateesa si v zamyšlení pohrávala se zlatým náramkem, navlečeným na zápěstí.

„Princezno,“ promluvila nakonec, „je jasné, že na tohle zjevení je každá lidská síla slabá. Nestačí na ně ani kouzlo, které vám dali Ishtařini kněží. Myslím si, že byste měla vyhledat zapomenuté Mitrovo orákulum.“

Navzdory tomu, co princezna před krátkou chvílí prožila, otřásla se znovu strachem. Bohové včerejška se stali ďábly zítřka. Kothiánci už dávno přestali uctívat Mitru a zapomněli, co všechno náleží tomuto všestrannému hyborskému bohu. V Yasmeliných, velice nejasných představách, patřil k těm nejstarším a tedy zároveň nejstrašlivějším božstvům. Jenže teď vládl kult bohyně Ishtary a dalších kothských bohů. Kothská kultura a s ní i náboženská víra byly narušeny nenápadným pronikáním shemitských a stygijských vlivů. V zásadě jednoduché způsoby Hybořanů se z velké části přizpůsobily smyslným, drahým a panovačným východním zvykům.

„Myslíš, že mi Mitra pomůže?“ chytila princezna Vateesu s novou nadějí za ruku. „Uctíváme přeci už tak dlouho Ishtaru...“

„Určitě vám pomůže!“ Vateesa byla dcerou ophirského kněze, který musel z politických důvodů uprchnout z vlasti do Khoraji a všechno, co si s sebou stačil vzít, byly zvyky a víra. „Pojďte, vyhledáme jeho svatostánek a já půjdu s vámi.“

„Udělám to!“ rozhodla se Yasmela a vstala. Když jí začala Vateesa připravovat šaty, obrátila se na ni s protestem. „To by nebylo správné, abych vstoupila do svatostánku oblečená v hedvábí! Půjdu nahá a budu se plazit po kolenou, aby Mitra viděl, jak velká je má prosba a mé pokání.“

„Nesmysl!“ Vateesa nechovala ke způsobům Ishtařiných uctívačů žádné sympatie, protože její kult považovala za falešný.

„Mitra má rád, když před ním lidé stojí zpříma. Nestojí o to, aby se před ním kdokoliv plazil po břiše jako červ, nebo mu po celém oltáři rozléval krev zabitých zvířat.“

Po takovém okřiknutí dovolila Yasmela dívce, aby ji oblékla do lehké, hedvábné košile bez rukávů, přes kterou si natáhla svrchní tuniku z hedvábí silnějšího. V pase si ji stáhla širokým, sametovým opaskem. Na nohy si obula saténové pantoflíčky a pár letmých dotyků zručných Vateesiných rukou jí upravilo záplavu tmavých vlasů. Pak dívka vykročila a princezna ji následovala. Na jedné stěně odhrnuly bohatě vyšívaný závěs a za ním se ukrývala malá dvířka. Vateesa odsunula zlatou závoru a obě dívky vyšly ven. Ocitly se v úzké, klikaté chodbě, kterou rychle prošly. Na jejím konci byla další, podobná dvířka, která vedla do široké, palácové chodby. Tady stál strážný ve vysoké přilbě, zdobené barevným hřebenem z koňských žíní, ve stříbrném hrudním pancíři a náholenicích ze stejného kovu a v ruce svíral válečnou sekeru na dlouhé násadě. Jediný Yasmelin pohyb zarazil jeho pokus o velký královský pozdrav. Voják zasalutoval, postavil se na své místo vedle dveří a ztuhl jako bronzová socha. Dívky přešly chodbu, nebo spíš halu, která se jim zdála ve slabé záři, dopadající stropními světlíky, skoro nekonečná. Sešly po širokém schodišti a při pohledu na podivné stíny, které se tvořily v jeho ohybech a zákoutích, se Yasmela proti své vůli zachvěla. Nakonec se zastavily o tři patra níž, v úzké chodbě, jejíž klenutý strop byl bohatě vyložen drahokamy, stěny zdobeny zlatými vlysy a podlaha vydlážděna křišťálovými dlaždicemi. Vzaly se za ruce a opatrně se kradly tajemnou chodbou k pozlacené bráně na konci.

Vateesa otevřela bránu a dívky vstoupily do dávno zapomenutého svatostánku, který v současnosti navštěvovala jen malá hrstka věrných a tu a tam některá z královských osob, které přijížděly do Khoraji na státnické návštěvy. Modlitebna byla původně právě k tomuto účelu postavena. Yasmela do ní ale v životě nevstoupila, přestože se narodila v paláci.

V porovnání s přehnaně zdobenými chrámy bohyně Ishtary působil prostě, až obyčejně, ale tak jako celý Mitrův kult vyzařoval neokázalou důstojnost.

Strop byl vysoký, ale bez klenby a stejně jako zdi a podlaha byl zhotoven z bílého mramoru. Stěny kolem dokola navíc zdobil jednoduchý zlatý vlys. V čele chrámu byl prostý oltář ze zeleného nefritu, který nikdy neposkvrnila lidská oběť a za ním podstavec, na kterém seděla fyzická podoba uctívaného božstva. Yasmela se v úžasu dívala na tu vznešenou šíři ramen, čistě řezané rysy – velké poctivé oči, patriarchální vous, husté, kudrnaté vlasy, sepnuté nad čelem jednoduchým páskem. Pomyslela si, že tohle je umění ve své nejvyšší formě – svobodný a upřímný umělecký projev vysoce kulturního člověka, nezatížený běžně vyžadovaným symbolismem.

Princezna padla na kolena a pak na tvář, bez ohledu na Vateesino napomínání a Vateesa pro jistotu následovala jejího příkladu. Koneckonců, byla jen obyčejnou dívkou a ovzduší Mitrova chrámu v ní vzbuzovalo úctu a bázeň. Ale ani tak si neodpustila, aby nezašeptala Yasmele do ucha.

„Tohle je jen takový Mitrův symbol. Nikdo by si netroufnul říci, jak Mitra skutečně vypadá. Ta socha ho představuje v zidealizované lidské podobě, tak blízkého dokonalosti, jak jen si to lidský mozek dokáže představit. Neobývá tenhle chladný kámen, jak tvrdí vaši kněží o Ishtaře. Mitra je všudypřítomný – je nad námi i okolo nás a často přebývá a sní vysoko mezi hvězdami. Ale tady, v chrámu, se jeho bytí zesiluje. Tady ho můžete volat a prosit.“

„A co mám říkat,“ ptala se Yasmela, které se pomalu zmocňovala tíseň.

„Mitra zná obsah vašich myšlenek a nitra dřív, než pronesete první slovo a...,“ začala Vateesa. Pak obě dívky zkameněly úžasem, když se shůry ozval hlas. Hluboký, chladný hlas, podobný dunění zvonu se neozýval ze sochy, ale přicházel ze všech stran současně. Podruhé této noci se už Yasmela roztřásla před neznámým hlasem, který k ní promlouval, ale tentokrát to nebylo hrůzou a odporem.

„Nemluv, má dcero, vím dobře, proč přicházíš!“ ozýval se hlas a Yasmela měla dojem, že se jeho zvuk mění na křišťálové vlny, které naráží na zlatou pláž. „Své království můžeš zachránit jediným způsobem a pokud se ti to podaří, zachráníš současně celý svět z čelistí Hada, který vylezl z temnoty věků. Až opustíš chrám, vyjdi sama na ulici a vlož osud svého království do rukou prvního člověka, kterého potkáš!“

Velebný hlas zmlknul a dívky se podívaly jedna na druhou, pak povstaly a tiše se odkradly pryč. Nepromluvily, dokud se neocitly v bezpečí Yasmeliny komnaty. Princezna vyhlédla z okna, chráněného zlatou mříží. Nad městem vyšel měsíc, bylo něco po půlnoci. Všechny zvuky života nad městem i střechami paláce utichly. Khoraja tiše spala pod hvězdami. Město – ulice i zahrady, bylo osvětleno stovkami hořících železných košů a pochodní a princezně se zdálo, že se dívá na obrovské jezero, v jehož hladině se odráží hvězdy.

„Co budete dělat?“ zašeptala Vateesa, celá roztřesená.

„Podej mi plášť,“ přikázala jí Yasmela se zaťatými zuby.

„Ale sama, na ulici a v tuhle noční hodinu!?“ zvolala Vateesa.

„Mitra promluvil. Třeba to byl opravdu hlas boží, nebo možná jen trik jeho kněží, na tom nezáleží, půjdu!“ odpověděla princezna.

Zahalila se do lehoučkého hedvábného pláště a na hlavu si nasadila sametovou kapuci s jemným závojem vpředu. Pak vyšla z komnaty, spěšně prošla několika chodbami a objevila se před mohutnými bronzovými dveřmi. Těmi prošla a za sebou nechala několik strážných kopiníků, kteří za ní hleděli v údivu s otevřenými ústy. Tohle křídlo paláce bylo obráceno přímo do města. Na všech ostatních stranách byl palác obklopen rozlehlými zahradami a ty byly chráněny vysokou zdí. Vyšla na ulici, částečně osvětlenou železnými koši s hořícím uhlím, rozmístěnými v pravidelných rozestupech.

Na okamžik zaváhala a pak, dřív než ji stačila rozhodnost opustit, rychle za sebou bronzové dveře zabouchla. Rozhlédla se pustou ulicí na obě strany a po těle jí přeběhl slabý záchvěv. Ona, dívka královského rodu, nikdy v životě nebyla v ulicích svého města bez doprovodu ani ve dne, natož v noci. Násilím se sebrala a vydala se nazdařbůh ulicí. Nohy v saténových pantoflíčcích nebyly na kamenné dlažbě skoro slyšet a přesto se jí zdálo, že se její kroky rozléhají široko daleko, srdce jí bušilo až v krku. Představovala si, jak se ozvěna chůze nese nočním městem a probouzí otrhané postavy se zlýma očima, které se skrývají v tajemných prostorách pod městem. V každém stínu se jistě skrývá nelítostný vrah, v každé uličce, v každém temném vchodu další nebezpečí, kterými se noční město jen hemží.

Najednou se jí oči rozšířily strachem. Daleko před ní se v pochmurné uličce objevila postava. Yasmela se rychle ukryla do nejbližšího stínu, který se najednou proměnil ve vítané útočiště a srdce se jí rozbušilo ještě rychleji. Přibližující se postava nekráčela jako plíživý zloděj, ani jako vystrašený kupec. Ten člověk šel jako někdo, kdo nepotřebuje svou přítomnost tajit ani ze strachu, ani z jiného důvodu. V krocích byla skryta neokázalá jistota a jejich zvuky se hlasitě rozléhaly uličkou. Zakrátko se přiblížil tak, že si jej mohla v záři hořícího koše, kolem kterého procházel, lépe prohlédnout. Vysoký muž, téměř obr, oblečený do kroužkové zbroje námezdných žoldnéřů. Dodala si odvahy a s pláštěm pevně přitaženým k tělu vyběhla ze stínu.

„Hej!“ Meč vyletěl z pochvy jako blesk. Muž se zarazil, když poznal, že před ním stojí jen žena, ale jeho oči rychle zabloudily do temnoty za ní, aby včas zjistil, kdyby se tam skrývali nějací její společníci.

Stál uprostřed ulice a pozoroval ji s rukou na jílci těžkého meče, napůl ukrytého pod šarlatovým pláštěm, který měl nedbale přehozený přes opancéřovaná ramena. Světlo ohňů se matně odráželo od namodralé oceli helmice a chráničů předloktí. Mnohem jasnější modrý oheň však hořel v jeho očích. Na první pohled poznala, že není Kothiánec. Při prvním slově si uvědomila, že není dokonce ani Hybořan. Byl oblečený jako kapitán námezdných oddílů a v těch byly zastoupeny snad všechny národnosti světa, od barbarů až po zástupce civilizovaných zemí. Tenhle muž se maličko podobal vlku, bylo vidět, že patří k některému ze severních barbarských národů. Oči civilizovaného člověka, poctivého, nebo zločince, nikdy nemohly hořet takovým ohněm! V jeho dechu bylo cítit víno, ale nepotácel se a jeho chůze byla naprosto jistá.

„Zavřeli ti dům?“ Zeptal se jakž takž srozumitelnou kothiánštinou s barbarským přízvukem a natáhl k ní ruku. Prsty jí lehce sevřel kolem zápěstí, ale okamžitě poznala, že by jí mohl, kdyby chtěl, bez námahy rozmačkat kosti. „Právě mě vyhnali z poslední otevřené vinárny – Ishtara aby proklela ty bláznivé zastánce pořádku, kteří dali zavřít vývařovny grogu! Ať prý chlapi raději spí, než aby se nalévali kořalkou, říkají. Samozřejmě, aby mohli líp pracovat pro svého pána a líp bojovat! Já říkám, že jsou to slaboduší eunuši! Když jsem sloužil s Corinthskými žoldnéři, hýřili jsme a pili celou noc s holkama a pak celý den bojovali. Celý den a krev na našich mečích nestačila nikdy oschnout! Ale co teď s tebou, děvče? Sundej si konečně ten nesmyslný závoj...“

Vyhnula se šikovně jeho objetí, ale snažila se ho neodradit. Uvědomovala si také, jaké nebezpečí pro ni představuje to, že je sama s napůl opilým barbarem. Kdyby mu řekla, kdo ve skutečnosti je, pravděpodobně by se jí vysmál, nebo by rychle zmizel. Možná, že by ji také mohl podříznout jako jehně. Říkalo se přeci, že barbaři dělají ty nejneočekávanější věci. S obtížemi překonávala narůstající strach.

„Tady ne,“ zasmála se. „Pojď se mnou!“

„Kam?“ Krev se mu začala pěnit v žilách, ale byl ostražitý jako šelma. „Chceš mě snad vlákat do nějakého lotrovského doupěte?“

„Ne, ne, přísahám!“ jen s obtížemi se teď vyhýbala jeho ruce, která se jí znovu pokoušela nadzvednout závoj.

„Čert aby tě pokousal, ty huso!“ zavrčel znechuceně. „Jsi s tím svým závojem ještě protivnější, než ty pitomé Hyrkánky! Víš co? Tak se aspoň podívám, jakou máš postavu!“

Než tomu mohla zabránit, strhl z ní plášť a slyšela, jak tiše zasyčel mezi zuby. Stál tam s pláštěm v ruce a pozoroval ji, jakoby při pohledu na její drahocenné oblečení docela vystřízlivěl. Vzápětí viděla, jak mu v očích zablesklo podezření.

„Kdo, u čerta, jsi?“ zamumlal. „Ty přeci nejsi žádná holka z ulice – pokud ovšem tvůj pasák kvůli tobě nevykradl královský serail!“

„Na tom nezáleží.“ Odvážila se položit mu bílou dlaň na mohutné předloktí, chráněné ocelí. „Pojďme odtud, z ulice.“

Na okamžik zaváhal, ale pak pokrčil mohutnými rameny. Viděla, že zčásti uvěřil, že patří k těm bohatým dámám, které, unaveny vznešenými milenci, hledají jiné způsoby, jak se pobavit a ukojit své vášně. Nechal ji obléci si znovu plášť a vydal se za ní. Jak jí kráčel po boku, nenápadně ho pozorovala koutkem oka. Ani zbroj nemohla docela zakrýt svalnatost jeho postavy a kočičí pružnost pohybů. Připomínal jí divokého, nezkroceného tygra. Lišil se od dvořanů a dvorních hejsků tak, že pro ni byl stejně záhadný, jako džungle, ve které nikdy nebyla. Bála se ho, děsila ji jeho hrubá síla a nezakrývaná divokost a přece ji něco podivného a nebezpečného v jejím nitru k tomu divochovi přitahovalo. Rozezněl tajemné struny, ukryté v duši každé ženy a tohle byla odpověď. Vybavila si dotek jeho ztvrdlé dlaně na svém zápěstí a ta vzpomínka jí hluboko v srdci zazvonila jako stříbrný zvonek.

Před Yasmelou už klečelo mnoho mužů. Teď potkala takového, který, jak si byla jistá, si před ní nikdy neklekne. Měla pocit, že kráčí vedle tygra, uprchlého z klece, měla strach a ten strach ji okouzloval.

Zastavila se před bronzovým vchodem a lehce se do něj opřela. Kradmo při tom pozorovala svého společníka, ale v očích se mu neobjevil ani náznak údivu.

„Tak z paláce, co?“ zaduněl jeho hlas. „Takže dvorní dáma!“

Náhle se s pocitem viny přistihla, že s určitou dávkou žárlivosti přemýšlí, zda si už některá z jejích dvorních dam vedla tohoto divokého orla do královského paláce. Když procházeli vchodem, strážní se ani nepohnuli, ale muž je pozoroval jako divoký pes, který potkal cizí smečku. Vedla ho vchodem, zakrytým bohatými závěsy do vnitřních prostor paláce, do jedné ze svých komnat. Stál tam a s úžasem si prohlížel pestré goblény zdobící zdi, dokud na jednom z ebenových stolků nezahlédl křišťálový džbán s vínem. Se spokojeným povzdechem ho zvedl a přitiskl ke rtům. Z vedlejší místnosti vyběhla v té chvíli Vateesa a zadýchaně zvolala: „Ó, má princezno...“

„Princezno?“

Křišťálový džbán dopadl s třeskem na podlahu. Pohybem tak rychlým, že jej lidské oko nestačilo zachytit se žoldnéř otočil a se zlobným pohledem strhl princezně závoj z obličeje. S divokou kletbou pak uskočil zpět a v ruce se mu jako kouzlem objevila těžká čepel, která vyletěla z pochvy jako modrý blesk. Oči mu zaplály jako oči lapené šelmy. Ovzduší bylo náhle nabito napětím, jaké je cítit ve vzduchu těsně před bouří. Vateesa klesla na kolena, oněmělá hrůzou, ale Yasmela se postavila barbarovi beze strachu tváří v tvář. Uvědomila si, že její život visí na vlásku. Muž, plný podezření a bezdůvodného zmatku, byl připraven rozdávat smrt při sebemenší zámince. V tom krátkém okamžiku nebezpečí však ucítila i jakési letmé potěšení.

„Neboj se,“ řekla opatrně. „Jsem opravdu Yasmela, ale nemáš jediný důvod se mě bát.“

„Proč jsi mě sem přivedla?“ Zavrčel a planoucíma očima prohlížel komnatu kus po kuse. „Jaká je to past?“

„Není to žádná past ani žádná záludnost,“ odpověděla. „Přivedla jsem tě sem, protože mi můžeš pomoci. Obrátila jsem se k bohům, k Mitrovi a ten mi poradil, abych šla na ulici a požádala o pomoc prvního člověka, kterého potkám.“

Tohle bylo něco, čemu rozuměl. I barbaři měli své bohy a svá proroctví. Sklonil meč, ale stále ještě jej nezastrčil do pochvy.

„Jsi-li skutečně Yasmela, pak opravdu pomoc potřebuješ,“ zabručel. „Tvé království je v nesmírném zmatku a chaosu. Ale jak bych ti mohl právě já pomoci? Kdybys potřebovala, abych někomu podřízl krk, to by bylo něco jiného...“

„Sedni si,“ požádala ho. „Vateeso, přines mu víno.“ Usedl, ale jak si dobře všimla, sedl si zády ke zdi a na místo, ze kterého přehlédl celou rozlehlou komnatu. Tasený meč si položil na pancířem chráněná kolena. Jako očarovaná hleděla na tu širokou čepel. Její matný, namodralý lesk jakoby vyprávěl o krveprolévání a násilí. Pochybovala o tom, že by jí síly stačily na to, aby tu těžkou čepel vůbec pozvedla, a přece se už přesvědčila, že voják s ní zachází stejně snadno jako ona s jezdeckým bičíkem. Všimla si velikosti a síly jeho rukou a přeci to nebyly zanedbané a neohrabané tlapy troglodyta. S novým pocitem provinění se přistihla, že si představuje, jaké by to bylo, kdyby se jí ty silné, ale dlouhé a štíhlé prsty probíraly ve vlasech.

Zdálo se, že se poněkud uklidnil, když usedla na divan naproti němu. Sejmul si helmu a položil ji na vedlejší stolek a z hlavy si shrnul kroužkovou košili, jejíž záhyby si spustil na široká ramena. Teď viděla, že se svou podobou blíží hyborské rase víc, než se na první pohled zdálo. V tmavé, zjizvené tváři bylo vidět náznak rozladěnosti, ale přestože v ní nebyl jediný rys zkaženosti ani zla, působila zlověstným dojmem, který ještě zesilovala záře modrých očí. Celý vzhled doplňovala hříva uhlově černých vlasů, rovně zastřižených nad čelem.

„Kdo vlastně jsi?“ zeptala se náhle.

„Conan, kapitán námezdných kopiníků,“ odpověděl, vyprázdnil jediným douškem pohár a nastavil jej znovu k nalití. „Narodil jsem se v Cimmerii.“

To jméno jí skoro nic neříkalo. Věděla jen, že Cimmerie je jakási chudá, nehostinná zem, která se rozkládá daleko na severu, za posledními výspami hyborské civilizace a ve které žijí divocí, stále zachmuření lidé. Nikdy v životě neviděla jediného z nich, až teď.

Opřela si bradu do dlaní a upřela mu do tváře tmavé oči, které spoutaly už tolik srdcí.

„Conane z Cimmerie,“ promluvila po chvíli, „řekl jsi, že potřebuji pomoc. Proč?“

„No,“ odpověděl, „to přece vidí každý. Král, váš bratr, je v ophirském vězení, Koth se chystá vaši zem zotročit, pak je tady ten čaroděj, který slibuje v Shemu všem okolním zemím smrt a zkázu a co je nejhorší, jsou tady vaši vojáci, kterých den ze dne dezertuje víc a víc.“

Neodpověděla ihned. Byl to pro ni docela nový zážitek, když s ní někdo mluvil takhle otevřeně a nebalil svá slova do dvorských frází.

„A proč tedy mí vojáci dezertují, Conane?“ zeptala se.

Někteří odcházejí do Kothu, protože jim tam nabídli vyšší žold,“ odpověděl a s očividnou chutí si znovu přiložil ke rtům džbán s vínem. „Mnozí z nich si myslí, že je Khoraja, jako samostatný stát, odsouzena k zániku. A hezká řádka je vyděšena různými historkami o tom psu Natohkovi.“

„A co žoldnéři, zůstanou tady alespoň ti?“ zeptala se napjatě.

„Dokud dostaneme dobře zaplaceno,“ odpověděl upřímně. „Vaše politika nás vůbec nezajímá. Našemu generálovi Amalricovi můžete důvěřovat, ale my ostatní jsme sebranka, která se zajímá jen o dobrou kořist. Jestliže zaplatíte výkupné, které Ophir požaduje, většina z chlapů si řekne, že už nebudete mít dost na to, abyste vyplatili nás. V tom případě by se mohlo stát, že většina z nás přejde pod prapory kothského krále, i když ten prokletý lakomec nepatří zrovna k lidem, které bych měl v oblibě. Nebo bychom taky mohli vyplenit tohle město. Když se válčí s civilisty, bývá pravidelně kořist hojná.“

„A proč se nepřidáte k Natohkovi?“ pátrala dál.

„Čím by nám asi zaplatil?“ zavrčel. „Těmi mosaznými bůžky s tlustým břichem, které nakradl v shemitských městech? Dokud bojuješ proti Natohkovi, můžeš nám věřit.“

„Myslíš, že by za tebou tví druzi šli?“

„Jak to myslíš?“

„Myslím to tak,“ odpověděla pomalu, „že bych tě chtěla jmenovat vrchním velitelem khorajské armády!“

S pohárem u úst ztuhnul a rty se mu roztáhly do širokého, pobaveného úsměvu. V očích mu znovu zaplálo to podivné, modré světlo.

„Velitelem? U Croma! Ale co tomu řeknou ti tvoji navonění šlechtici?“

„Poslechnou mě!“ tleskla rukama, aby přivolala otroka, který vstoupil a hluboce se jí poklonil. „Ať ke mně okamžitě přijde hrabě Thespides, kancléř Taurus, lord Amalric a aga Shupras!“

„Odevzdám se do rukou Mitrovi,“ řekla a pohlédla na Conana, živícího se teď nevzrušeně jídlem z mísy, kterou mu přinesla roztřesená Vateesa. „Zažil jsi mnoho válek?“

„Narodil jsem se uprostřed boje,“ odpověděl a utrhl bílými zuby obrovský kus masa z kýty. „První, co jsem v životě uslyšel, bylo zvonění mečů a křik umírajících. Bojoval jsem v krevních mstách, kmenových válkách i královských taženích.

„Umíš vést vojsko a připravit bitevní linii?“

„No, je na čase, abych to konečně zkusil,“ odpověděl s bohorovným klidem. „Vždyť to není nic jiného, než obyčejný šermířský souboj ve velkém. Nejdřív odvedeš jeho pozornost, vylákáš ho z obrany a pak bodneš, nebo sekneš! Nějaká hlava pak musí padnout! Jeho, nebo tvoje!“

Objevil se otrok, aby oznámil příchod mužů, pro které princezna poslala. Yasmela přešla do vedlejší místnosti a zatáhla za sebou sametový závěs. Šlechtici, očividně překvapeni tím, že je svolala v tak podivnou hodinu, se jí uklonili.

„Svolala jsem vás, abych vám oznámila své rozhodnutí,“ začala. „Království je v nebezpečí – “

„To je bohužel pravda, vaše veličenstvo.“ To promluvil hrabě Thespides – vysoký muž, s nakadeřenými a navoněnými vlasy. Jednou bílou rukou si uhladil pěstěný špičatý knír, zatímco v druhé svíral sametový baret s rudým perem, přichyceným zlatou sponou. Na nohou měl špičaté saténové střevíce a svrchní kabátec ze sametu zdobeného zlatým premováním. Choval se poněkud afektovaně, ale svaly pod šviháckým oblečením byly silné a pružné. „Myslím, že bychom měli Ophiru nabídnout jako výkupné za vašeho bratra co nejvíce.“

„S tím naprosto nesouhlasím,“ vmísil se do rozhovoru kancléř Taurus – postarší muž v plášti lemovaném hermelínem. Ve tváři měl vrásky, které mu tam vepsala dlouhá služba a starosti u královského dvora. „Nabídli jsme už tolik, že by to království ožebračilo. Kdybychom nabídli ještě víc, jen by to povzbudilo ophirskou chtivost. Má princezno, opakuji jen to, co už jsem říkal tolikrát předtím: Ophir nám neustoupí, dokud nezaženeme útočníky, kteří se shromažďují na našich hranicích! Když prohrajeme, předá vašeho bratra, krále Khossuse do Kothu, když zvítězíme, nepochybuji, že nám krále za patřičné, ale přiměřené výkupné vrátí.“

„A mezitím,“ přerušil jej Amalric, „denně dezertují vojáci a námezdní žoldnéři jsou čím dál tím neklidnější a stále častěji se ptají, proč ještě otálíme.“ Amalric byl obrovský Nemediec se záplavou světlých vlasů, podobných lví hřívě. „Chceme-li ještě něco zachránit, musíme jednat rychle!“

„Zítra vytáhnou naše vojska k jihu,“ odpověděla mu. „A tady je muž, který vás povede!“

Trhnutím rozhrnula sametové závěsy, aby jim tímto dramatickým způsobem představila Cimmeřana. Nebyl to ten nejlepší okamžik. Conan byl rozvalený ve svém křesle, nohy měl položené na ebenovém stolku a se soustředěným výrazem ohryzával hovězí kost, kterou svíral oběma rukama. Vrhl na užaslé šlechtice nenucený pohled a s neztenčeným zájmem pokračoval ve své činnosti.

„Mitra nás ochraňuj!“ vykřikl Amalric. „To je přeci Conan, ten ze severu, nejdivočejší ze všech mých hrdlořezů! Už bych ho dal dávno pověsit, kdyby to nebyl ten nejlepší šermíř, který si kdy nasadil vojenskou helmici!“

„Vašemu veličenstvu se zachtělo žertovat!“ zvolal Thespides a jeho aristokratická tvář zrudla nevolí. „Ten muž je divoch – člověk který nemá ani vzdělání, ani urozený původ! Pro šlechtice by bylo urážkou sloužit pod takovým...“

„Hrabě Thespide,“ obrátila se k němu Yasmela, „za pasem máte mou rukavičku. Vraťte mi ji prosím a můžete odejít.“

„Odejít? A kam?“ zeptal se užaslý šlechtic.

„Do Kothu, nebo co se mě týče, třeba do podsvětí!“ odpověděla. „Nechcete-li mi sloužit podle mého přání, bude lepší, když mi nebudete sloužit vůbec.“

„Křivdíte mi, princezno,“ odpověděl s hlubokou úklonou a bolestným výrazem. „Nikdy bych vás neopustil. Pro vás jsem ochoten dát svůj meč k dispozici dokonce i tomu barbarovi.“

„Vy, můj dobrý Amalricu?“

Amalric nejdřív tiše zaklel, ale pak se skoro vesele ušklíbnul. Byl to skutečný voják štěstěny, a proto ho jakýkoliv rozmar osudu, ani ten nejpodivnější, nemohl příliš překvapit.

„Budu pod ním sloužit. Moje heslo je, život třeba krátký, ale veselý a jestli nám bude velet Conan – Hrdlořez, je pravděpodobné, že se mi rychle vyplní oboje! U Mitry! Jestli ten pes v životě velel víc než oddílu, klidně ho zhltnu i s jeho výzbrojí!“

„A co vy, ago?“ obrátila se princezna k Shuprasovi.

Odevzdaně pokrčil rameny. Byl typickým zástupcem míšené rasy, která vznikla podél východních kothských hranic – vysoký, urostlý, s hubeným obličejem, podobný dravému ptáku ještě víc, než jeho čistokrevní pouštní příbuzní.

„Děj se vůle Ishtařina, princezno.“ Promluvil z něj fatalizmus jeho předků.

„Počkejte tady,“ přikázala a zatímco Thespides nervózně mačkal svůj baret, Taurus si unaveně mumlal sám pro sebe, Amalric přecházel sem a tam, tahal se za světlý vous a ušklíbal se při tom jako hladový lev. Yasmela opět zmizela za sametovými závěsy a bylo slyšet, jak tlesknutím přivolává služebnictvo.

Na její příkaz sloužící přinesli kompletní zbroj, která měla nahradit Conanovu kroužkovou košili a další součástky jeho výstroje. Postupně si připnul kovové okruží, ocelové střevíce, přední a zadní hrudní pancíř, chránítka paží a předloktí, nárameníky, náholenice, stehenní pancíře a přilbu. Když Yasmela znovu rozhrnula závěs, objevil se před šlechtici celý v leštěné oceli. Oblečený v plátové zbroji, se zvednutým hledím, pod kterým mu tmavý obličej stínil chochol černých per, působil tak pochmurně a impozantně, že dokonce i Thespides neochotně přikývl. Amalricovi na rtech odumřel připravený žert. „U Mitry,“ řekl po chvilce pomalu, „nikdy mě nenapadlo, že tě někdy uvidím v takové zbroji, ale rozhodně jí děláš čest! Při mé hlavě, Conane, viděl jsem už v životě krále, kteří ve své zbroji nevypadali ani zdaleka tak královsky jako ty!“

Conan mlčel. Hlavou mu proběhl podivný stín, jakási předtucha, nebo snad vize. V budoucích letech, v době, kdy se vyplnila, si měl na Amalricova slova ještě vzpomenout.

3.

Za časného rána se v ulicích Khoraji shromáždily zástupy lidí, které pozorovaly armádu, vyjíždějící z města jižní branou. Vojsko se tedy konečně vydalo na pochod. Jeli tady rytíři v zářících a bohatě zdobených brněních, na jejichž helmách povlávaly chocholy z pestrobarevného peří. Těžcí koně byli pokryti hedvábnými čabrakami, mačkanou kůží a zlatými puklicemi, točili se a odfrkávali, jak se je jezdci snažili udržet v sevřeném útvaru. Ranní slunce se odráželo od lesklých hrotů kopí, která se zvedala nad hlavami projíždějících rytířů jako oživlý les a praporce povlávaly ve svěžím větru. Každý z jezdců si vezl i zástavu dámy, které sloužil – rukavičku, růži, nebo hedvábný šáteček – připevněnou na helmu, nebo k opasku s mečem. Byl to výkvět khorajského rytířstva, pět set mužů, vedených hrabětem Thespidem, který se, jak bylo všeobecně známo, ucházel o ruku samotné princezny Yasmely.

Za nimi následovala lehká jízda na dlouhonohých, rychlých koních. Jezdci patřící k typickým horalům, byli štíhlí, ostře řezaných tváří. Na hlavách měli ocelové přilby s chrániči zátylku a přes rozevláté kaftany kroužkovou zbroj. Vyzbrojeni byli shemitskými luky, které se v jejich rukou měnily v děsivou zbraň, nesoucí jistou smrt. Byli schopní zasáhnout cíl na vzdálenost až pěti set kroků. Lehké jízdy bylo pět tisíc mužů a vedl je aga Shupras, jehož zachmuřená tvář se črtala pod okrajem špičaté helmy.

Jim v patách pochodovali khorajští kopiníci, kterých bylo v hyborských zemích většinou málo, protože tam považovali muži za jedinou čestnou službu službu v sedle. Tyhle oddíly byly, stejně jako rytíři, složeny převážně z Kothiánců, pocházejících z prastarých, často vznešených rodin, kterým se nedařilo. Byli to chudí, nebo zchudlí šlechtici, kteří si nemohli dovolit koně a pořádnou výzbroj a výstroj. Bylo jich pět set. Poslední uzavírali pochodový proud námezdní žoldnéři – tisíc jezdců a dva tisíce kopiníků. Svalnatí koně vypadali stejně divoce jako jejich jezdci a bylo vidět, že nemají ani ponětí o tom, co to přehlídkový krok je. Tihle válkami protřelí veteráni, kteří nejen viděli, ale i prolili celé potoky krve, vypadali na první pohled jako nebezpečná smečka. Byli od hlavy k patě oblečení do kroužkové zbroje a hlavy jim chránily ploché, otevřené helmice. Zbroj i štíty byly bez ozdob, na kopích nebyla jediná korouhev. U sedel jim visely těžké válečné sekery, nebo železné palcáty a každému z nich visel u boku dlouhý, rovný meč. Kopiníci byli ozbrojeni skoro stejně, jen místo jezdeckých kopí nesli píky.

Pocházeli z mnoha národů a výčet zločinů, které napáchali, by zaplnil celé knihy. Byli mezi nimi vysocí Hybořané, mohutní a kostnatí, kteří sice pomalu mluvili, ale rychle jednali, hnědovlasí Gundermani ze severozápadních kopců, chvástaví corinthští odrodilci, tmaví Zingařané, se svými naježenými kníry a vznětlivou povahou, dokonce i Aquilonci ze vzdáleného západu. S výjimkou Zingařanů však všichni patřili k hyborské rase.

Na konci celého průvodu šel velbloud v bohatém postroji, kterého vedl za uzdu rytíř na mohutném válečném koni, obklopený skupinou vybraných vojáků palácové gardy. Na velbloudu seděla pod hedvábným baldachýnem štíhlá postava, oblečená s královskou okázalostí. Při pohledu na ni dav, vždy obdivující představitele královského rodu, vypukl v jásot a k nebi vylétly desítky čepic a klobouků.

Conan – Cimmeřan, který se ve svém těžkém brnění cítil dost nepohodlně, hleděl na vystrojeného velblouda s očividným nesouhlasem. Obrátil se k Amalricovi, který byl oblečen v kroužkové zbroji se zlatým hrudním plátem a vysoké přilbici ozdobené koňským ohonem, takže vypadal skutečně skvěle, a nevrle prohlásil:

„Takže princezna skutečně jede s námi. Síly má dost, ale na takovýhle podnik je příliš zhýčkaná. V každém případě bude muset přinejmenším vysvléct ty nemožné šaty, které si vzala na cestu.“

Amalric si nakroutil žlutý knír a tak zakryl úsměv, který se mu objevil na tváři. Conan, jak se zdálo, očekával, že si princezna připne opasek s mečem a zúčastní se osobně boje, jak bývalo zvykem u žen divokých národů.

„Ženy Hybořanů nebojují, jako Cimmeřanky, Conane,“ odpověděl. „Yasmela s námi jede proto, aby mohla pozorovat boj. A mezi námi, mám pocit, že nemá dost odvahy zůstat sama ve městě, že se něčeho bojí.“

„Myslíš povstání? Možná, že kdybychom byli před odjezdem pověsili pár měšťanů...“

„Ne, to ne. Jedna z jejích služebných vyprávěla jakési divoké historky – blábolila o Něčem, co se objevuje v noci v paláci a děsí Yasmelu k smrti. Je to určitě další z Natohkových ďábelských kousků, o tom není pochyb. Conane, v tomhle boji nebudeme stát jen proti obyčejným vojákům, nebude to pouhé maso a krev, se kterými se utkáme!“

„No, myslím, že je vždycky lepší na nepřítele zaútočit, než sedět a čekat, co sám udělá.“

Rozhlédl se po dlouhé řadě doprovodných vozů a lidí, kteří se vždy pohybují za vojskem, uchopil rukou v ocelové rukavici otěže a ze zvyku pronesl heslo, kterým zahajovali žoldnéři každé tažení: „Kořist, nebo peklo, kamarádi – kupředu!“

Brány Khoraji se zavřely za dlouhým průvodem vojska, které se vydalo na cestu. Ochozy hradeb lemovaly řady zvědavců. Obyvatelé města dobře věděli, že na výsledku tažení závisí i jejich životy a že boj bude nemilosrdný. Bude-li jejich armáda poražena, bude další budoucnost Khoraji psána ohněm a krví. Hordy, které přitáhly z divokého jihu, neznaly slovo slitování. Oddíly pochodovaly celý den, nejprve krajinou zvlněných, travnatých pastvin, které tu a tam protínaly malé říčky a potoky. Krajina pomalu, ale neustále stoupala. Pak se před nimi objevila řada nízkých kopců, které se rýsovaly na obzoru jako nepřerušená hradba. Navečer se oddíly utábořily na jejich severním úbočí a z kopců přitáhly zástupy mužů s hákovitými nosy a divokýma očima, kteří patřili k roztroušeným horským kmenům. Ti přisedávali k ohňům a vyprávěli novinky, které se jim donesly z tajemné pouště. Natohkovo jméno se jejich vyprávěním proplétalo jako syčící had. Na jeho pokyn prý démoni vzduchu přivolají bouři, vichřici i mlhu a obludy, ukryté v podzemí s pekelným řevem roztřesou zemi. Z čistého nebe prý přivolává blesky, které dovedou spálit i ty nejpevnější brány opevněných měst a proměnit ozbrojené rytíře v hromádky ohořelých kostí. Válečníci pod jeho praporem zaplavují poušť jako moře a táhne s ním i pět tisíc válečných vozů pod velením zrádného prince Kutamuna.

Conan těm řečem nevzrušeně naslouchal. Válka byla jeho zaměstnáním. Život je neustálý boj, nebo řada bojů a smrt byla jeho společníkem od samého narození. Jako příšerný společník mu byla neustále po boku, stála mu za zády u hracích stolů, její kostnatý spár zvonil na jeho cínové poháry s vínem. Když uléhal, vznášela se strašná a nelítostná nad jeho ložem. Nevěnoval jí víc pozornosti, než věnuje král pážeti, které mu nalévá víno. Jistě, jednoho dne se její pařát sevře a to bude vše. Conan žil přítomností.

Většina ostatních lidí však podléhala strachu mnohem víc, než on. Conan kontroloval řetěz stráží, když se před ním objevila štíhlá postava zahalená do těžkého pláště, která jej zastavila pokynem napřažené ruky.

„Princezno! Měla byste být ve svém stanu!“

„Nemůžu spát.“ I když stála napůl ve stínu, byl jí v očích vidět strach. „Conane, mám strach!“

„Bojíš se snad vojáků?“ Ruka se mu podvědomě sevřela na jílci meče.

„Nebojím se lidí,“ otřásla se. „Conane, je na světě něco, čeho se bojíš?“

Chvilku si v zamyšlení mnul bradu. „Je,“ odpověděl potom, „prokletí bohů.“

Znovu se zachvěla. „Já jsem prokletá. Nestvůra z podsvětí mě označila svou kletbou. Noc za nocí se plíží ve stínu okolo mého lože a vykládá mně příšerné věci. Třeba to, že si mě odvleče s sebou a udělá ze mne královnu podsvětí. Neodvažuji se usnout, mám strach, že za mnou přijde do mého stanu stejně, jak za mnou chodil do paláce v Khoraji! Conane, ty jsi silný, nemohla bych zůstat s tebou? Mám strach!“

Už to nebyla princezna, teď už to byla jen obyčejná vystrašená dívka. Její pýcha zmizela beze stopy a dala jí zapomenout i na její nahotu. Ve svém zoufalém strachu přišla za tím člověkem, který jí byl nejvzdálenější. Jeho hrubá, elementární síla, která ji zpočátku odpuzovala, ji teď začala přitahovat.

Místo odpovědi si stáhl z ramen šarlatový plášť a zabalil ji do něj. I to udělal drsně, jako by mu byla každá něžnost cizí. Ocelovou rukou jí na okamžik spočinul na rameně a dívka se znovu otřásla. Tentokrát to však nebylo strachem. Při tom doteku ji jako šok zaplavil příliv animální energie a cítila, jak se do ní vlévají nové síly.

„Lehni si tady,“ ukázal na rovné, čisté místo vedle malého, blikajícího ohně. Nezdálo se mu divné, že by měla princezna spát na holé zemi, zabalená jen ve vojenském plášti. Poslechla ho bez dalších dotazů.

Sám se posadil těsně vedle ní, opřel se zády o veliký balvan a široký meč si položil přes kolena. Na ocelovém pancíři se mu odrážely záblesky plamenů, takže vypadal jako socha odlitá z kovu. Ztělesnění pohybu a pružnosti, které se někdo pokusil zachytit v přechodném okamžiku. Neodpočíval, jen na okamžik znehybněl, jako by v nejbližší chvíli očekával signál, při kterém se promění v pohyb sám. Zář ohně mu osvětlovala tvář a v poskakujících stínech byly jeho rysy stejně tvrdé a nehybné jako ocel, která mu kryla hruď. Jen oči mu plály modrou září. Nebyl obyčejným divochem, ale neoddělitelnou součástí divočiny, byl totéž jako nezkrotné přírodní živly. V žilách mu kolovala stejná krev, jako v žilách vlků, v podvědomí jeho mozku byly uloženy informace o tajemných hlubinách severských nocí a srdce mu bušilo stejně divoce, jak divoce se žene pralesní požár mezi stromy.

Yasmela nejdřív napůl přemýšlela a napůl snila, ale s pocitem naprosté bezpečnosti, který nezažila už týdny, velice rychle a tvrdě usnula. Vycítila, že tentokrát se nad ní nebude sklánět žádný stín s planoucíma očima, žádná podivná a odpuzující postava jí nebude šeptat odporná slova a obscénní věty. Celou svou bytostí cítila, že dokud bude její spánek střežit ta podivná, chmurná postava, muž ze vzdáleného severu s mečem na kolenou, je v bezpečí. Ale jednou se přece jen probudila a otřásla se strachem. Nebyl to strach z toho, co viděla, ale z toho, co zaslechla.

Probudil ji tichý zvuk hlasů. Pootevřela oči a viděla, že oheň hoří velice slabě. Ve vzduchu už se vznášela předzvěst svítání. Jako ve snu viděla Conana, který stále seděl na stejném místě, opřený o balvan a na okamžik zachytila namodralý záblesk těžké čepele, která mu ležela na kolenou. Nedaleko něj se krčila jiná postava, jen slabě ozářena hasnoucími plameny. Yasmela v polospánku zahlédla dravčí oblouk nosu, záblesk korálkově lesklého oka a světlou skvrnu bílého turbanu. Muž rychle mluvil podivným dialektem shemitštiny, kterému velice špatně rozuměla.

„Ať mě ruka uschne! Mluvím pravdu! U Derkety, říkají mi Princ prolhaných, ale starému druhovi bych přeci nelhal! Přísahám ti při dnech, kdy jsme spolu kradli v Zamoře! To byly časy, než sis navlékl žoldnéřské brnění!“

„Viděl jsem Natohka, viděli ho i jiní. Klečel jsem před ním, když sloužil Setovu mši! Jenže já jsem nestrčil nos do písku jako ti ostatní zbabělci. Jsem nejlepší zloděj z celého Shumiru a oči mám jako rys! Opatrně jsem se díval a viděl jsem, jak se mu závoj zvedl ve větru. Vítr mu ho odfoukl stranou a já jsem viděl... viděl jsem... Bel mi pomáhej, Conane, já jsem viděl, já jsem to viděl! Krev mi ztuhla v žilách a vlasy mi stály jako hřebíky. To, co jsem viděl se mi vpálilo do duše jako rozžhavené železo. Nikdy v životě už bych neměl klid, kdybych se nepřesvědčil, že se nemýlím!

Vydal jsem se do ruin Kuthchemesu. Vstupní brána do chrámu ze slonové kosti byla otevřena dokořán a v ní ležela mršina obrovského hada, který byl zabit mečem. Uvnitř ležela mrtvola člověka, tak seschlá a znetvořená, že jsem zpočátku nepoznal, kdo to je. Pak jsem na to přišel. Byl to Zamořan Shevatas, jediný z naší profese, u kterého jsem byl ochoten připustit, že je lepší než já. Poklad, který byl v chrámu byl netknutý, ležel kolem mrtvoly v celých hromadách. To bylo vše.“

„A nebyly tam žádné kosti...,“ začal Conan.

„Nebylo tam jinak vůbec nic!“ přerušil ho netrpělivě Shemita. „Nic, rozumíš? Jen to jediné mrtvé tělo!“

Na okamžik zavládlo ticho a Yasmela se otřásla podivnou, nepochopitelnou hrůzou.

„A řekni mi, odkud přišel Natohk?“ zazněl o něco hlasitěji Shemitův ostrý šepot. „Přišel v noci, odněkud z pouště, ve chvíli, kdy byl svět skoro slepý a divoká mračna, za kterými se ztrácely hvězdy, letěla v divokém úprku po obloze. Jekot větrů se míchal s řevem nehmotných bytostí pouště. Té noci se světem potulovali upíři, nahé čarodějnice poletovaly ve větru a vlkodlaci vyli až na prahu lidských obydlí. Přijel na černém velbloudu, rychlý jako vítr a kolem něj se rozlévala nezemská záře. Když pak Natohk sesedl před Setovou svatyní v oáze Aphaka, obluda zmizela v noční temnotě. Mluvil jsem s domorodci, kteří přísahali, že to zvíře roztáhlo obrovská křídla, vzneslo se k obloze a za ním že zůstala ohnivá stopa. Nikdo od té doby toho velblouda nezahlédl, ale v Natohkově stanu se prý objevuje černá, znetvořená bytost, podobná člověku, která s ním v nejtemnější části noci, před úsvitem, mluví podivným jazykem, kterému nikdo nerozumí. Něco ti řeknu, Conane, Natohk se podobá – podívej se, ukážu ti tu tvář, kterou jsem zahlédl v Shushanu, když mu vítr odfoukl závoj!“

Yasmela zachytila v Shemitově ruce záblesk zlata a oba muži se nad něčím sklonili. Slyšela, jak Conan zavrčel a pak ji náhle obestřela temnota. Princezna Yasmela poprvé v životě omdlela.

4.

Ráno bylo stále jen neznatelně naznačeno světlejším proužkem na obloze, když se armáda vydala na další pochod. Do tábora přijelo několik příslušníků okolních kmenů na unavených koních, kteří ohlásili, že vojsko, přicházející z pouště, táboří u studny v Altaku. Vojsko se tedy vydalo na spěšný pochod kopci. Zásobovací vozy je měly sledovat tak rychle, jak jen to bude možné. Yasmela cestovala s armádou a v očích měla neustále strach. Nevýslovná hrůza, která ji pronásledovala, na sebe vzala ještě příšernější podobu od okamžiku, kdy minulé noci poznala minci v Shemitově ruce. Byla to právě jedna z těch tajně ražených mincí zavrženého kultu Zugitů, která nesla podobu muže mrtvého tři tisíce let.

Cesta se vinula mezi rozeklanými útesy a holými štíty, které se hrozivě tyčily nad úzkými soutěskami. Občas narazili na některou z řídkých vesnic – chomáč hrubých, kamenných chatrčí, slepených hlínou. Jejich obyvatelé vybíhali ven, aby se přidali ke svým soukmenovcům, takže zakrátko se armáda rozmnožila o dobré tři tisíce domorodých lučištníků.

Hornatá krajina náhle skončila a většina vojáků zůstala v úžasu stát, když se před nimi otevřela nekonečná pláň, která ubíhala do nedohledna k jihu. Kopce na jižní straně končily velice příkrým úbočím a tak vyznačovaly přesnou zeměpisnou hranici mezi kothskou vysočinou a jižní pouští. Kopce ohraničující vysočinu byly příkré a vypadaly jako mohutná pevnostní zeď. V místech, kde se pohybovala armáda, byly navíc pusté a nevlídné. Jedinými obyvateli byli příslušníci klanu Zaheemi, jejichž povinností bylo střežit karavanní cestu. Od místa, kde kopce končily, se do nekonečna prostírala holá, prašná poušť, bez jediné známky života. A přeci, nedaleko za obzorem ležela studna Altak a u ní tábořily Natohkovy hordy.

Vojsko se obrátilo k shamelskému průsmyku, kterým už věky proudilo oběma směry bohatství jihu i severu a v minulých letech pochodovaly armády Kothu, Koraji, Shemu, Turanu i Stygie. Tady byly příkré stěny útesů přerušeny. Výběžky kopců a skal zasahovaly daleko do pouště, kde vytvářely pustá údolí na severní straně uzavřená rozervanými útesy. Existovala jediná výjimka a tou byl právě průsmyk Shamla. Podobal se veliké ruce, která se natahovala z vrchoviny do pouště. Dva hřbety, podobné prstům, tvořily vějířovitě rozevřené údolí. Další prsty byly tvořeny hřbety na obou stranách údolí. Dno údolí se celkem prudce zvedalo ke kopcům a tam se měnilo v náhorní plošinu, ohraničenou roklinami roztrhanou stěnou. Byl tam i pramen a skupina kamenných věží, které obývali Zaheemisové.

Conan zastavil a otočil koně. Své bohaté brnění mezitím vyměnil za původní kroužkovou zbroj, ve které se cítil mnohem lépe. Thespides dojel až k němu a zeptal se: „Proč jsi zastavil?“

Conan mu odpověděl: „Počkáme na ně tady.“

„Jenže to není rytířské,“ odsekl mu Thespides, „měli bychom jim vyjet vstříc!“

„Mají převahu,“ odpověděl mu Cimmeřan. „Kromě toho, tam dole není voda. Utáboříme se na téhle náhorní rovině...“

„Mí rytíři a já se utáboříme v údolí,“ odpověděl vztekle Thespides. „Tvoříme přeci předvoj a my se žádných otrhaných beduínů nebojíme.“

Conan pokrčil rameny a rozzlobený šlechtic odcválal. Amalric, který vydával rozkazy svým oddílům se zarazil, když viděl, jak zástup rytířů v blýskavé zbroji sjíždí dolů, do údolí.

„Ti hlupáci! Jejich polní láhve budou zanedlouho prázdné a stejně budou muset znovu vystoupit nahoru, aby napojili u pramene koně!“

„Nech je být,“ odpověděl Conan nevzrušeně. „Je to pro ně hrozně těžké přijímat ode mne rozkazy. Řekni psímu bratrstvu, ať si odpásají řemení a pořádně si odpočinou. Poslední pochod byl namáhavý a dlouhý. Napojte koně a dohlédni na to, aby chlapi taky něco zakousli.“

Nebylo potřeba vysílat jezdce na průzkum. Holá poušť se prostírala do nekonečna, i když byl rozhled poněkud omezen hustými bílými mračny, která vystupovala na jižním obzoru.

Jednotvárnost pusté krajiny byla přerušena jenom skupinou kamenných ruin, které se tyčily z písku několik mil od průsmyku. Říkalo se, že jsou to zbytky jakéhosi stygického chrámu. Conan nechal lučištníky sesednout a spolu s domorodci je seřadil podél okrajů roklin. Žoldnéře a khorajské kopiníky rozestavěl do kruhu kolem studny. Až úplně vzadu, v místě, kde na plošinu ústila cesta, po které vojsko přitáhlo, stál Yasmelin stanový pavilon.

Nepřítel nebyl v dohledu a vojáci odpočívali. Většina z nich si sundala helmy, kroužkové kápě shodila na ramena a odepla opasky. Vzduchem poletovaly drsné vtipy a vojáci se pustili do hovězího, okusovali kosti a smáčeli si nosy v korbelech s pivem. Podél úbočí se rozložili horalé, kteří žvýkali datle a olivy. K balvanu, kde seděl Conan, který si stejně jako obyčejní vojáci sundal přilbu, přišel Amalric.

„Poslyš, Conane, slyšel jsi, co ti domorodci vyprávějí o Natohkovi? U Mitry, to co říkají je příliš silné, než abych si ti to troufnul opakovat. Co si o tom myslíš ty?“

„Některá semena jsou schopná odpočívat v zemi celá staletí a přeci nakonec vzejdou,“ odpověděl mu Conan. „Ale Natohk je určitě člověk.“

„Já o tom začínám pochybovat,“ nevrlým hlasem zabručel Amalric. „V každém případě jsi rozmístil své oddíly stejně zkušeně jako válkami protřelý generál. Natohkovi ďáblové nás rozhodně překvapit nemohou. Mitro, to se ale udělala mlha!“

„Nejdřív jsem si myslel, že jsou to mračna,“ odpověděl mu Conan. „Podívej se, jak se převaluje!“

To, co zpočátku vypadalo jako bílé mraky, byla ve skutečnosti hustá mlha, která se valila k severu jako nesmírné, nedohledné moře. Zanedlouho pohltila trosky stygijského chrámu a neustále se valila kupředu. Vojáci ji pozorovali v úžasu. Tohle bylo něco nepředvídatelného, ale současně nevysvětlitelného a nepřirozeného.

„Nemá cenu vysílat zvědy,“ obrátil se Amalric znechuceně ke Conanovi. „Stejně by nic neviděli. Okraje té mizerné mlhy už jsou skoro u ústí roklin. Nebude trvat dlouho a celý průsmyk i tyhle kopce zmizí v té...“

Conan, který pozoroval blížící se mlhu se stále vzrůstající nervozitou, si náhle klekl na zem a přiložil k ní ucho. Potom spěšně vyskočil a divoce zaklel.

„Koně a vozy, jsou jich tisíce! Zem se pod nimi chvěje! Hej, vy tam!“ Jeho hlas zahřměl přes údolí, aby vyburcoval odpočívající muže. „Přilby na hlavy a připravte si píky, vy psi! Braňte své pozice!“ Při tomhle rozkazu většina vojáků vyskočila, zaujala válečné postavení a začala si spěšně nasazovat přilby, navlékat řemeny štítů a dostrojovat se. V tom okamžiku se mlha stala zbytečnou a jako zázrakem se rozptýlila. Nezvedla se, ani se neztratila pomalu jako obyčejná, přirozená mlha. V jednom okamžiku byla celá poušť zahalena neproniknutelným, vířícím závojem, který ji zaplňoval v několika vodorovných vrstvách, v následující minutě zazářilo na bezmračné obloze slunce a ozářilo celou pláň, která už zdaleka nebyla prázdná a pustá. Hemžila se živoucím ztělesněním války. Kopci otřásl užaslý výkřik.

V prvním okamžiku se přihlížejícím zdálo, že hledí na nekonečné, lesklé moře ze zlata a bronzu nad nímž jako tisíce hvězd plály hroty dlouhých kopí. V okamžiku, kdy se zvedla mlha, se nepřátelská vojska zastavila a jejich vojáci ztuhli v dlouhých, vyrovnaných liniích, podobní kovovým sochám, zářícím na slunci.

Úplně vpředu se táhla dlouhá rada válečných vozů, v nichž byli zapraženi proslulí stygijští koně, s pérovými čelenkami na hlavách. Ohnivá zvířata ržála, odfrkávala a vzpínala se. Jejich vozatajové se nahýbali dozadu a celou silou svalnatých nohou a paží svírali dlouhé opratě, aby udrželi koně s vozy na místě. Ve vozech bylo vidět válečníky – vysoké muže tmavé pleti, s orlími profily, kteří byli oblečeni do bronzových zbrojí. Na hlavách měli bronzové přilby s vysokým hřebenem, který nesl na vrcholu zlatou kouli. V rukou drželi těžké luky. To nebyli žádní obyčejní lukostřelci, ale vybraná jižní šlechta, která byla od malička vychovávána k boji a lovu. Bylo o nich známo, že se se svými luky běžně vydávali na lov lvů.

Za nimi byla vidět pestrá směsice divochů na polodivokých koních – to byli Kushité, obyvatelé prvního z velkých černých království, rozkládajících se na travnatých rovinách na jih od Stygie. Pleť jim zářila jako vyleštěný eben, byli urostlí a pružní a jeli úplně nazí na neosedlaných koních bez uzdy.

Za nimi se vlnily zástupy, které, jak se zdálo, vyplňovaly celou poušť. Tisíce a tisíce bojovných synů Shemu, řady jezdců v šupinatých pancířích a kuželovitých helmách – asshuriové z Nippru, Shumiru, Eruku a dalších sesterských měst i divoké skupiny jezdců v bílém – celé klany pouštních nomádů.

Teď se oddíly začaly hýbat a přeskupovat. Vozy se rozjely stranou a uvolnily tak místo hlavní části vojska, které začalo nejistě postupovat vpřed. Zatím khorajští rytíři dole v údolí nasedli a hrabě Thespides se rozjel úbočím nahoru, k místu, kde stál Conan. Neobtěžoval se sesedáním, ale spěšně se k němu nahnul ze sedla.

„Zaskočilo je to, jak se mlha náhle rozptýlila! Teď je ta pravá chvíle k útoku! Kushité luky nemají a chrání přeskupení armády! Útok mých rytířů je vrhne zpět mezi Shemity a rozdrtí celou formaci. Za mnou! Vyhrajeme tenhle boj jediným úderem!“

Conan potřásl hlavou. „Kdybychom bojovali s obyčejným nepřítelem, souhlasil bych s vámi. Ale ten zmatek, který je tam dole, je spíš předstíraný než pravý a já mám dojem, že nás má právě vylákat k útoku. Cítím past!“

„Takže ty odmítáš podpořit nás v útoku?“ vykřikl Thespides, brunátný vztekem.

„Dejte si říct, hrabě,“ odporoval mu Conan. „Tady máme výhodu místa a...“

Thespides s divokou kletbou obrátil koně a odcválal dolů údolím, ke svým netrpělivým rytířům.

Amalric zakroutil hlavou. „Neměl jsi ho pouštět zpátky, Conane. Podívej se támhle!“

Conan s kletbou vyskočil. Thespides vjel mezi své muže. Až sem se nesl sice slabě, ale zřetelně jeho hlas a jeho gesta, ukazující k nepřátelské armádě, byla víc než výmluvná. V následujícím okamžiku se pět set kopí sklonilo do vodorovné polohy a oceloví jezdci se rozjeli údolím.

Z Yasmelina pavilonu přiběhlo mladičké páže a přeskakujícím, horlivým hlasem se obrátilo ke Conanovi. „Můj pane, princezna se ptá, proč jste se také nepřipojil k útoku, abyste podpořil hraběte Thespida.“

„Protože naštěstí nejsem zdaleka takový hlupák, jako on,“ zavrčel Conan, který se mezitím znovu usadil na balvan a začal okusovat velkou hovězí kost.

„Nějak jsi nám s odpovědností zmoudřel,“ zasmál se Amalric. „Podobná bláznovství přece vždycky patřila k tvým oblíbeným praktickým žertíkům!“

„Samozřejmě, jenže to jsem měl na starost jen svůj vlastní život,“ zabručel Conan. „Ale teď... co to, u všech ďáblů má...“

Nepřátelské vojsko znehybnělo. Z nejvzdálenějšího křídla přijížděl tryskem jakýsi vůz. Vepředu stál vozataj a bičoval koně jako šílený. Ve voze byla jediná osoba – vysoký muž, jehož široký šat nepřirozeným způsobem vlál ve větru. V rukou držel velkou, zlatou nádobu a z ní lil slabý pramének, který ve slunci zlatě jiskřil. Vůz prolétl kolem celé přední rady nepřátelské armády a za dunícími koly se mu jako za zádí lodi táhla dlouhá, tenká stopa, která vypadala jako světélkující stopa hadí.

„To je Natohk!“ zaklel Amalric. „Jaká pekelná semena to tam rozsévá?“

Útočící rytíři ani v nejmenším nezpomalili svůj divoký útok. Ještě dalších padesát kroků a narazí na nevyrovnané řady Kushitů, kteří stáli s pozvednutými oštěpy, jako by se náhle proměnili v sochy. Teď právě první řady rytířů dorazily k tenké, zářící lince v písku. Ani jeden z nich před ní nezaváhal. Jakmile však na zlatou linku narazila první okovaná kopyta, zdálo se, že působila jako ocílka, která narazila na křemen. Výsledek však byl mnohem strašnější. Celou krajinou otřásl děsivý výbuch a záblesk bílého plamene rozdělil poušť podél světélkující čáry na dvě poloviny.

Současně byla celá první řada rytířů pohlcena ohnivou záplavou a koně i rytíři v těžké zbroji se zmítali a kroutili v děsivém žáru jako hmyz, který padl do plamenů ohně. Vzápětí na jejich ohořelá těla narazily další řady útočící jízdy. Při své rychlosti a setrvačnosti nebyli rytíři schopni včas zarazit pádící koně a řada za řadou narážela do příšerné změti koní a lidských těl, která se vršila na úrovni prvních padlých řad. S neuvěřitelnou rychlostí se spořádaný útok proměnil v nepřehledný zmatek, uprostřed nějž umírali lidé i zoufale řehtající zmrzačení koně. Zdánlivý nepořádek nepřátelských oddílů zmizel náhle jako kouzlem a proměnil se v bezvadný pořádek vyrovnaných řad. Divocí Kushité se vrhli kupředu s oštěpy a nemilosrdně dobíjeli raněné. Používali jak své oštěpy, tak kameny a železné palice, kterými drtili helmy i lebky ležících rytířů jako ořechy. Všechno skončilo tak rychle, že se pozorovatelé na úbočích nestačili ani vzpamatovat a nepřátelská horda se vydala na pochod. Rozdělila se na obě strany a obcházela z obou stran hromady mrtvých khorajských rytířů. Odněkud z hloučku přihlížejících se ozval výkřik: „Nebojujeme s obyčejnými lidmi, to jsou ďáblové!“

Oddíly horalů na vedlejším úbočí zakolísaly. Jeden z domorodců se rozběhl po náhorní plošině a pěna mu třísnila vous:

„Prchejte, utíkejte!“ ječel nepříčetně. „Kdo by se mohl postavit Natohkovým kouzlům?“

Conan vyskočil s divokým zavrčením z balvanu, na kterém stále ještě seděl a udeřil pološíleného horala hovězí kostí, kterou ohryzával. Nebožák padl k zemi jako podťatý a z úst a nosu mu vytryskla krev. Conan vytasil meč a oči se mu proměnily ve dvě modře zářící štěrbiny.

„Všichni zpět na svá místa!“ zařval. „Každému, kdo udělá jediný krok zpět, srazím hlavu! U všech ďáblů, bojujte!“

Panika zmizela právě tak rychle, jak se objevila. Conanův divoký projev zapůsobil na vojáky, kteří začali podléhat strachu, jako vědro ledové vody.

„Vraťte se na svá místa,“ opakoval. „A braňte je! Průsmykem Shamla dnes nesmí projít ani jediný muž, ani jediný ďábel!“

V místě, kde okraj planiny přecházel v úbočí údolí se rozestavěli žoldnéři. Přitáhli si opasky a pevněji sevřeli oštěpy. Za nimi seděli na koních kopiníci a na jednom křídle se seřadili jako záloha khorajští kopiníci. Yasmele, která stála oněmělá před vchodem do svého stanu, připadala její armáda, v porovnání se zástupy přicházejícími z pouště, jako ubohá hrstka.

Conan stál mezi kopiníky. Věděl, že si útočníci netroufnou zaútočit válečnými vozy vzhůru po úbočí a vjet tak přímo do náruče lučištníků, ale teď překvapeně zabručel, když viděl, jak nepřátelská jízda sesedá z koní. Tahle divoká jízda neměla žádné zásobovací vozy. Polní láhve i pytle s proviantem jim visely u sedel. Bylo vidět, jak dopíjejí poslední zbytky z lahví a ty pak odhazují.

„Tak tohle bude útok na život a na smrt,“ zamumlal, když se pěší řady začaly formovat u úpatí kopců. „Byl bych mnohem raději, kdyby zaútočili jezdci, protože ranění koně se plaší a rychle způsobí zmatek.“

Útočící horda se zformovala do obrovského klínu, jehož špičku tvořili Stygijci, střed opancéřovaní asshuriové a oba boky divocí nomádové. Celá formace se s napřaženými štíty pohnula kupředu a za nimi zůstal stát nehybný vůz, na němž se tyčila podivná postava, s rukama pozvednutýma k obřadu zaříkávání.

Ve chvíli, kdy útočníci dosáhli ústí údolí, horalé vrhli oštěpy. Přes ochrannou formaci padali útočníci v celých tuctech. Stygijci odhodili luky, sehnuli hlavy v kuželovitých přilbách, aby si co nejlépe chránili hlavy, takže jim byly za okraji štítů vidět jen tmavé oči a přes mrtvoly padlých druhů postupovali jako nezadržitelný příval kupředu. Shemité však opětovali střelbu a obloha se doslova tměla mračny šípů. Conan pozoroval, jak se boj převaluje sem a tam a přemýšlel, jaké další hrůzy má čaroděj v záloze. Jakýmsi šestým smyslem vytušil, že Natohk, jako většina jemu podobných, bude mnohem strašnější, když se bude bránit, než když útočí. Jakýkoliv útok, zaměřený na čaroděje vlastně jen přitahuje katastrofu.

Ale musela to být kouzla, která tak bezohledně hnala nepřátelské pěší zástupy do čelistí smrti. Conanovi se až tajil dech, když přihlížel masakru, který se odehrával v ústí údolí. Okraje útočícího klínu se rychle rozplizly v nepravidelné linie a dno údolí bylo doslova poseto mrtvými. A přesto ti, kteří přežili, nedbali smrti a jako šílení se drali dál do údolí. Bylo jich tolik, že pouhým množstvím začali zatlačovat horaly od okrajů soutěsek. Vzhůru vyletovalo takové množství oštěpů a šípů, že horalé byli nuceni hledat úkryty za balvany i jinde. Mezi domorodci se začala pomalu znovu vzmáhat panika, když viděli, jak neochvějně jejich nepřátelé postupují, lhostejní k zranění i smrti. Jako vlci chycení do pasti, teď horalé v tichém šílenství natahovali luky, podobní spíše strojům než lidem.

Jak se útočící horda začala přibližovat k ústí průsmyku, začaly se z úbočí řítit balvany, které je drtily po celých desítkách. Útok však nepolevil ani na okamžik. Conanovi válečníci se připravili na neodvratný náraz, který teď už musel přijít každým okamžikem. V pevné formaci a v jejich pancířích jim šípy napáchaly málo škod. Jenže Conan se bál především té chvíle, kdy na jeho nepříliš husté řady dopadne drtivý úder útočícího nepřátelského klínu. V té chvíli si uvědomil, že není schopen zabránit jatkám, která budou následovat. Sevřel rameno Zaheemiho, který stál nejblíž.

„Není tady nějaká cesta, kterou by mohli jezdci sestoupit támhle do toho slepého údolí za západním hřebenem?“

„Taková cesta skutečné existuje, ale příkrá a nebezpečná. Je tajná a patří mezi naše tajemství, ale...“

To už ho Conan vlekl k místu, kde seděl Amalric na svém mohutném válečném hřebci.

„Amalricu!“ vyštěkl. „Následujte tohohle muže! Dovede vás do vnějšího údolí. Projeďte jím, objeďte výběžek hřebene a udeřte na Natohkova vojska zezadu. Neříkej nic a na cestu! Vím, že je to šílenství, ale stejně jsme odsouzeni k záhubě, tak ať napácháme nepřátelům, než zemřeme, co nejvíc škod!“

Amalricovi se v divokém úšklebku naježil knír a o chvilku později už jeho jízdní kopiníci následovali svého průvodce bludištěm roklin, cestou, která je měla vyvést nepříteli do týla. Conan se naopak rozběhl s mečem v ruce k pikynýrům.

Dorazil k nim právě včas. Shuprasovi horalé, zoufalí pocitem blížící se porážky, zasypávali oštěpy obě strany hřebene. V údolí a na úbočích zmírali lidé jako mouchy a pak se s divokým řevem srazili útočící Stygijci s khorajskými námezdnými žoldnéri.

Ve víru zvonící oceli útočící řady zakolísaly a začaly se rozpadat. Tady bojovala šlechta, vychovaná k boji, proti profesionálům, kterým byl boj živobytím.

Štíty narážely na štíty a mezi nimi pronikaly oštěpy a vystřikovala krev.

Přes moře mečů zahlédl Conan obrovskou postavu prince Kutamuna, ale byl v nejhustším zástupu, kde bojoval s několika černými protivníky současně. Za Stygijci proudili na bojiště s divokým jekotem asshuriové.

Na každé straně údolí zlézali příkré stěny pouštní nomádi a pouštěli se do boje se svými horskými bratranci. Na úpatí všech hřebenů zuřil nelítostný boj, divoký a bezohledný. Ke slovu se dostala kmenová nenávist a dávno zapomenuté krevní msty a protivníci zachvácení fanatizmem a válečným šílenstvím se na sebe vrhali s pěnou u úst a rvali se zuby a trhali nehty. To už se do boje vrhli černí Kushité s rozevlátými tmavými hřívami a válečným pokřikem, při kterém tuhla krev v žilách...

Conanovi se zdálo, že jeho potem pálící oči hledí na jediné obrovské moře pohybující se oceli, které pění a víří a vyplňuje celé údolí. Boj se dostal do krvavé slepé uličky. Horalé bránili hřebeny a žoldnéři, svírající v rukou krvavé píky stáli jako neprostupná zeď v ústí údolí. Mnohem výhodnější postavení a lepší zbroj na nějakou dobu vyrovnala nevýhodu menšího počtu, ale to nemohlo trvat dlouho. Vzhůru úbočím se draly vlna za vlnou rozšklebené obličeje a mračna oštěpů a tam, kde vznikla v stygijských řadách mezera, byla ihned vyplněna asshurii, pohrdajícími smrtí.

Conan se neustále ohlížel k západnímu hřebenu, aby se přesvědčil, že Amalric dorazil k cíli, ale ten se neobjevoval. Pikynýři začali pod neustávajícím tlakem nepřátel pomalu ustupovat. Conana v té chvíli opustili všechny naděje, které se týkaly vítězství i života. Vykřikl několik rozkazů na své zadýchané kapitány a rozjel se přes plošinu k pěším khorajským zálohám, které zatím stály v pozadí a třásly se nedočkavostí pustit se do boje. K Yasmelinu pavilonu se ani neohlédl. Docela na princeznu zapomněl. Přetrvávala v něm jediná myšlenka – touha divokého zvířete zasadit před svou smrtí protivníkovi co nejhlubší rány.

„Dnes se z vás stanou rytíři!“ zasmál se divoce a napřáhl krvavý meč k horským koním, které hlídalo několika horalů a měli sloužit jako náhradní. „Do sedel a za mnou, i kdyby to mělo být do pekel!“

Koně, nezvyklí na divoký hluk boje a jezdce v zvonící kothské zbroji, se vzpínali a nad hlavami oddílů se nesl Conanův smích. Cimmeřan jel v čele a vedl tyto provizorní rytíře k místu, kde z planiny vybíhal východní hřeben. Pět set pěších – zchudlých šlechticů, mladších synů, černých ovcí rodiny – na polodivokých horských koních vyrazilo příkrým úbočím, po kterém by se neodvážila pravidelná jízda ani sestoupit, do útoku!

Procválali kolem ústí průsmyku, ve kterém zuřil boj a vzhůru na hřeben, posetý padlými. Ten překročili a rozjeli se dolů příkrým úbočím. Mnoho z nich se na svahu neudrželo v sedle a našlo smrt pod kopyty koní svých kamarádů. Dole pod svahem se ozvaly zoufalé výkřiky a nepřátelští vojáci začali v marném gestu zvedat ruce k obraně – jenže útočící jízda jimi proletěla jako lavina porostem mladých stromků. Khorajští jezdci pokračovali nezadržitelně kupředu a za nimi se rozprostíral koberec rozdupaných těl.

Právě ve chvíli, kdy se začala divoká horda rozestupovat, aby je sevřela ve smrtelném objetí, objevili se Amalricovi kopiníci! Prorazili pásem jezdců, střežících vnější okraj údolí, objeli nejzazší výběžek západního hřebene a svým útokem, podobným ocelovému klínu rozrazili nepřátelské řady. Amalricova akce zapůsobila přesně tak, jak Conan doufal. Svou náhlostí a překvapivým útokem zezadu naprosto rozložila nepřátelské vojsko.

Nepřátelské oddíly propadly dojmu, že jim do boku vpadla mnohem větší síla, než tomu ve skutečnosti bylo. Dostali strach, že by mohli být odříznuti od pouště, která pro ně představovala možnost ústupu, a někteří z nich propadli panice. Skupinky nomádů začaly odhazovat zbraně a prchat směrem z údolí. Cestou samozřejmě narážely na své vytrvalejší, méně zbabělé druhy. Tím řady útočníků částečně prořídly a jezdci jimi projeli jako máslem. Pouštní nomádi bojující na hřebenech viděli, co se děje v údolí a jejich úpornost polevila. Toho využili obránci a s obnovenou silou se na ně vrhli. Zanedlouho se jim podařilo útočníky nejen odrazit, ale zatlačit dolů do údolí.

Nepřátelská vojska, která zaskočil neočekávaný obrat situace, se dala na zmatený ústup dřív, než stačila zjistit, jak malé množství khorajských vojáků je ve skutečnosti napadlo. A jakmile v jejich řadách jednou vznikla panika, nebylo síly, ani lidské, ani kouzelné, která by je mohla zastavit a znovu seskupit. Přes moře hlav a oštěpů viděli Conanovi zoufalí jezdci, jak se Amalric se svými muži probíjí neustále kupředu, viděli, jak se zvedají a dopadají meče, válečné sekery a palice. Šílená radost z nadcházejícího vítězství zaplavila srdce i toho nejposlednějšího vojáka a dodala mu neuvěřitelných sil.

Pikynýři, bránící ústí průsmyku, teď pomalu vykročili tím krvavým mořem, jehož vlny jim dosahovaly až ke kotníkům a začali pomalu čistit prostor před sebou od poplašených nepřátel. Stygijci ještě vzdorovali, ale pás asshuriů za nimi už zakolísal a přes hromady mrtvých jižních šlechticů, kteří na svých místech zemřeli do posledního, se přelila záplava žoldnéřů a začala drtit nejisté oddíly za nimi.

Nahoře na útesech ležel starý aga Shupras s šípem v srdci. Amalrica také srazili z koně, takže teď seděl na zemi, svíral rukou oštěp, který mu trčel ze stehna, a klel jako pohan. Z Conanovy jízdní pěchoty zbylo v sedle sotva nějakých sto padesát mužů. Nepřátelská horda však byla rozdrcena. Pouštní nomádi i oštěpníci ve středně těžké zbroji ve zmatku prchali do pouště, směrem k táboru, ve kterém zanechali před útokem koně. Po úbočích hřebenů se dolů valili horalé, napadali prchající zezadu a podřezávali hrdla raněným.

Před Conanovým vzpínajícím se koněm se náhle z rudého šílenství vynořilo příšerné zjevení. Byl to princ Kutaumun, nahý až na bederní roušku. V boji mu přesekali řemeny zbroje, která z něj postupně opadala, helma s hřebenem, která mu jako zázrakem ještě zbyla na hlavě, byla pomačkaná a otlučená. Princ byl od hlavy k patě byl postříkán krví. Se zuřivým výkřikem hodil rukojeť zlomeného meče Conanovi plnou silou do obličeje. Pak přiskočil ke Conanovu hřebci a uchopil ho za uzdu tak rychle, že mu v tom Cimmeřan nestačil zabránit. Conan, napůl omráčený úderem, zakolísal v sedle a Kutaumun s nadlidskou silou přinutil řehtající zvíře vzepnout se na zadní a pak ho strhnul dozadu, takže kůň ztratil rovnováhu a zvrátil se mezi raněné do krvavého bahna, které pokrývalo širé okolí.

Conan vyklouzl ze sedla dřív, než ubohé zvíře dopadlo na zem, ale to už se na něj Kutaumun s řevem vrhl. V příšerném boji, který mu připadal spíš jako hrozný sen než skutečný boj, se Cimmeřanovi podařilo nakonec svého protivníka zabít, i když si potom nemohl vzpomenout, jak to vlastně dokázal. Věděl, že Kutaumun svíral v ruce veliký kámen, kterým znovu a znovu bušil Conanovi do přilby, vzpomínal si na hvězdičky, které mu po každém úderu vyskočily před očima i na to, jak svého nepřítele donekonečna bodal dýkou, aniž to jakkoliv ovlivnilo princovu divokost. Svět už se začal Conanovi rozplývat před očima, když Kutaumunovým tělem proběhla silná křeč, nápor svalů náhle povolil a tělo černého prince znehybnělo. Conan potácivě vstal. Zpod otlučené přilby mu tekla krev a zaplavovala mu celý obličej. Vytřel si oči a rozhlédl se kolem. Kolem něj se rozprostírala jen smrt a zkáza. Od jednoho hřebenu k druhému se rozprostíral pestrý koberec mrtvých, kteří vyplňovali dno celého údolí. Zdáli dno údolí vypadalo jako rudé moře, v němž vlny tvořily jednotlivé řady mrtvol. Vršily se v ústí průsmyku, zaplavovaly úbočí hřebenů. A dál v poušti jatka pokračovala. Prchající Natohkovi vojáci nasedali v táboře na koně a byli pronásledováni unavenými vítězi. Conan v té chvíli užasnul, když si uvědomil, jak málo zbylo prchajících i pronásledovatelů.

Pak celkovým chaosem zazněl příšerný výkřik. Vzhůru údolím doslova letěl válečný vůz, jako by mu mrtvá těla vůbec nepřekážela. Netáhli jej koně, ale obrovské, černé stvoření, podobné velbloudu. Ve voze se tyčil Natohk s rozevlátým šatem. Před ním stál podivný černý tvor, napůl člověk, napůl obludná opice a bičoval nevídaného tahouna jako šílený.

S rychlostí větru, ženoucího lesní požár, vyletěl vůz nahoru po svahu zaplaveném mrtvými a zamířil přímo k pavilonu, před nímž stála osamělá Yasmela. Její garda ji v bojovém zápalu opustila a dala se také do pronásledování poražených nepřátel. Zkamenělý Conan uslyšel její zoufalý výkřik v okamžiku, kdy ji Natohkova dlouhá paže pozvedla ze země a vtáhla do vozu. Chmurné spřežení se pak na místě otočilo a vyrazilo zpět k východu z údolí. Ani jediný z mužů se neodvážil po něm vystřelit šíp, nebo vrhnout oštěp, ve strachu, aby nezasáhl Yasmelu, která se zoufale zmítala v Natohkově náručí. Se zuřivým výkřikem sebral Conan ze země meč a vrhl se přímo do dráhy pádící hrůzy. Ve vteřině, kdy zvedal těžkou čepel k úderu, ho však bleskem zasáhla přední noha černého zvířete a odhodila ho jako hadrového panáka stranou. O kus dál zůstal omámený a plný odřenin ležet. Jak černý vůz proletěl okolo, dolehl k napůl ohluchlému Conanovi zoufalý Yasmelin křik.

Conan vyskočil ze země mokvající krví a s výkřikem, v němž nebylo nic lidského, se vrhl po uzdě jednoho z opuštěných koní, jehož jezdec byl v boji zabit. Zvíře běželo okolo a Cimmeřan se vyšvihl do sedla tak rychle, že ani nemuselo zpomalit. V marné a zoufalé snaze se pustil do pronásledování vozu, který se mu rychle ztrácel. Bleskově projel údolím, a jako bouře proletěl shemitským táborem. Vyjel do pouště, kde postupně míjel skupinky svých vojáků a později i prchajících nepřátel.

Natohkův vůz pokračoval v útěku a Conan pokračoval v pronásledování, i když cítil, jak koni pod ním rychle ubývají síly. Teď už se všude kolem nich prostírala holá poušť, která se koupala v klamném světle zapadajícího slunce. Kus před ním se objevily prastaré zříceniny a v tom okamžiku ze sebe vydal zrůdný vozka černého spřežení příšerný výkřik, při kterém Conanovi přeběhl po zádech mráz a jediným máchnutím paže vyhodil Natohka i Yasmelu z vozu. Oba se ještě váleli v písku, když spřežení před Conanovýma očima prodělalo děsivou proměnu. Černé obludě, která teď už ani vzdáleně nepřipomínala velblouda, vyrazila ze zad dvě obrovská křídla a tvor se vznesl do vzduchu. Za sebou táhl jakousi oslepující plamennou kouli, v jejímž středu triumfálně blábolila beztvará, černá postava. Všechno zmizelo tak rychle, jako by se to odehrálo ve zlém snu, kterým proletěla noční můra.

Natohk vyskočil, obrátil se a vrhl pohled na svého nelítostného pronásledovatele. Conan nezastavil, jak by v překvapení udělala většina mužů, naopak, pobídl koně k větší rychlosti a blížil se s taseným mečem, jehož ostří mělo tmavočervenou barvu napůl zaschlé krve. Čaroděj pozvedl napůl omdlelou dívku a vběhl s ní do zřícenin.

Conan seskočil z koně a bez zaváhaní se vrhl za ním. Ocitl se v místnosti, která zářila pekelnou září, přestože venku se rychle snášel soumrak. Yasmela ležela na kamenném oltáři a na černém kameni se dívčino nahé tělo odráželo v podivné záři jako leštěná slonovina. Cáry jejího oblečení se povalovaly okolo po zemi, jako by je z ní někdo serval v surovém spěchu. Conan se ocitl tváří v tvář Natohkovi. Čaroděj byl až nepřirozeně vysoký a hubený a ten dojem ještě zvyšovalo oblečení z lesklého, zeleného hedvábí. Teď už odhodil závoj a Conan jasně poznával obličej, který viděl na tajemné minci zapuzeného kultu Zugitů.

„Ano, vidím, že jsi mě poznal. A proto ustup, pse.“ Čarodějův hlas zněl jako sykot podrážděného hada. „Jsem to opravdu já, Thugra Khotan! Celé věky jsem ležel ve své hrobce a očekával den vzkříšení a osvobození! Totéž kouzlo, které mě v minulosti zachránilo před loupeživými barbary, ze mě současně učinilo vězně. Já však věděl, že jednou se objeví nějaký člověk a on opravdu přišel, aby naplnil svůj osud a zahynul smrtí, kterou nezemřel nikdo celých tři tisíce let.“

„Hlupáku, myslíš, že jsem poražen jenom proto, že se ti podařilo rozehnat moje lidi? Protože mě zradil a opustil démon, kterého jsem držel v otroctví? Já jsem Thugra Khotan a budu navzdory vašim mizerným bohům vládnout světu! Poušť je plná mých lidí, démoni země mě poslouchají stejně, jako všichni plazi. Touha po ženě oslabila má kouzla. Teď je však ta žena má a až se nasytím její duší, budu neporazitelný. Zpátky, hlupáku! Thugru Khotana nikdy neporazíš!“

Hodil svou hůl Conanovi k nohám a ten s bezděčným výkřikem ucouvnul. Když se totiž hůl dotkla země, prodělala hroznou přeměnu. Její obrysy se změnily a rozvlnily a na místě hole zvedala před zděšeným Cimmeřanem svůj kloboukovitý krk syčící kobra. S divokým výkřikem máchl mečem a rozťal odporného plaza na půl. V tom okamžiku viděl, že mu u nohou leží jen dvě poloviny vyřezávané, ebenové hole. Thugra Khotan se děsivě zasmál, sehnul se a sebral něco, co se plazilo v prachu na zemi.

Pozvedl ruku a v ní se mu cosi zmítalo a kroutilo. Tentokrát to nebyl žádný trik, nebo mámení stínů. Thugra Khotan svíral v holé ruce černého škorpióna, víc než stopu dlouhého. To byl nejstrašnější tvor pouště a jediné bodnutí ostnem na konci článkovaného zadečku znamenalo okamžitou smrt. Thugra Khotan, jehož hlava se podobala lebce, se zasmál úsměvem, který by vyděsil i egyptskou mumii. Conan zaváhal a pak bez jediné známky varování vrhnul svůj meč.

Thugra Khotan, který nic takového neočekával, už neměl čas se vyhnout letící čepeli. Hrot ho zasáhl těsně pod srdce a ze zad mu vyjela celá stopa oceli. Čaroděj se pomalu sesul k zemi a ve smrtelné křeči v ruce rozdrtil obludný jedovatý hmyz.

Conan přistoupil k oltáři a zvedl Yasmelu do krvavého náručí. Křečovitě ho objala bílýma rukama kolem opancéřovaného krku, hystericky se rozvzlykala a nechtěla se ho za žádnou cenu pustit.

„U všech Cromových ďáblů, děvče!“ zabručel. „Pusť mě už konečně! Dnes zahynulo padesát tisíc mužů a mám před sebou hrozně moc práce, která nepočká...“

„Ne!“ vzlykla a ve svém strachu a vášni ho sevřela silou, která byla právě tak divoká a neovladatelná jako on sám. „Nepustím tě! Jsem tvoje, náležím ti právem ohně, oceli i krve. A ty patříš mně! Tam, v paláci a mezi lidmi, jsem jejich, tady však patřím jen sobě – a tobě! Neodcházej!“

Zaváhal a hlava se mu zatočila přílivem divoké touhy. Místnost byla stále ještě ozářena sinavým, nezemským svitem. Conanovi se zdálo, že se na ně mrtvá tvář Thugry Khotana, osvětlená tou podivnou září, nemilosrdně usmívá. Venku, v poušti a na horských úbočích, leželi tisíce mrtvých a v těchto chvílích stále ještě umírali další. Lidé tam řvali bolestí, žízní nebo šílenstvím a trůny okolních království se kymácely. Pak k sobě ale přitiskl štíhlé tělo dívky, která v podivuhodné záři vypadala jako bohyně ohně a všechno ostatní smetla karmínová vlna vášně, zaplavující jeho duši.

Jak chránit svoje pohledávky * Čtěte knihy online zdarma * Články a návody * Jiný Seznam! *