Knihy na netu

HLAVNÍ STRANA seznam děl dle: NÁZVU * AUTORA * OBORU

Božská komedie , Dante Alighieri

I. Peklo


Zpěv prvý

1 {Kde v půli život} náš je se svou poutí,


2 procházet bylo mi tak {temným lesem},


3 že pravý směr jsem nemoh' uhodnouti


4 Ach, trudno líčit ona místa, kde jsem


5 probloudil ten hvozd divý, drsný, tmavý,


6 že na to dosud vzpomínám jen s děsem.


7 Snad ani smrt tak hořce neotráví.


8 Však dospěl jsem tam k {všeho dobra} středu,


9 a proto vypovím vše bez obavy.


10 Jak jsem tam vešel, říci nedovedu,


11 neboť mi sen v těch místech oči sklížil,


12 až pravá cesta zmizela mi vpředu.


13 K úpatí pahorku tak jsem se blížil,


14 který až na konci je toho dolu,


15 kde do srdce mi úděs ten se vplížil.


16 I vzhlédl jsem a uzřel na vrcholu


17 už záři {oběžnice}, jejíž síla


18 ty ostatní svou cestou vede spolu.


19 Tím bázeň má se trochu umírnila,


20 která mi v srdci zůstávala tkvíti


21 té noci, jež tak úzkostná mi byla.


22 A jako člověk, jenž se břehu chytí,


23 však ač je spasen z mořské bouře vzteku,


24 zpět zděšen hledí na to vlnobití,


25 tak ohlížel se duch můj na útěku


26 tam do průsmyku v nebezpečí mnoha


27 jímž neprošel živ nikdo za všech věků.


28 Jen krátký oddech tělu popřát moha,


29 dál vydal jsem se vzhůru pustým srázem


30 tak, že vždy níže byla pevná noha.


31 Hle, {pardála} vtom uviděl jsem rázem


32 kropenatého, který u pat stráně


33 hbitý a mrštný přikrčen byl na zem.


34 S očí mě nespouštěl, ba odhodlaně


35 mně zabraňoval vkročit na tu stezku,


36 že kolikrát už vracel jsem se maně.


37 To bylo časně zrána za rozbřesku,


38 a slunce vyšlo {s těmi souhvězdími},


39 jež byla s ním už v den, kdy jejich lesku


40 Bůh dráhu stanovil a pohnul jimi,


41 což naději mi novou dalo zase,


42 že ujdu šelmě s boky žíhanými


43 v té jitřní chvíli a {v tom jarním čase}.


44 Však sevřela mě přece hrůza prudká


45 ze {lva}, jenž se mi zjevil v plné kráse.


46 Jak pospíchal by, by se se mnou utká,


47 nes' hlavu vzhůru, zuřil hladovostí,


48 až vzduch se třás', jak když jej bázeň nutká.


49 Pak zase {vlčici} na kůži, kosti


50 vyhublou spatřil jsem, ač žravá byla


51 a zkrušila už mnohé ve své zlosti.


52 Údy mi ztuhly, jak mě vyděsila,


53 až pozbýval jsem při pohledu na ni


54 víry, že k výstupu mi stačí síla.


55 A jako ten, jenž lakotí a shání,


56 když přijde doba ztrát a prodělává,


57 dává se do nářku a bědování,


58 tak já, když zděsila mě šelma dravá,


59 na ústup před ní dáti jsem se musil


60 až na místa, kde slunce umlkává.


61 Když jsem svým pádem mnoho hrůzy zkusil,


62 uzřel jsem muže jako v světě jiném,


63 jenž dlouhé mlčení si snad už hnusil.


64 Uzřev ho na tom místě nehostinném,


65 já zvolal: "Ochraňuj mě před vší zlobou,


66 ať člověkem jsi nebo pouhým stínem!"


67 Řek' on: "Já člověkem jsem byl svou dobou,


68 mí rodiče se {Lombarďany} zvali,


69 {Mantua} byla domovem jich obou.


70 {Sub Julio} mi pozdě život dali,


71 a žít mi bylo v Římě {za Augusta},


72 kdy {klamné bůžky} lidé uctívali.


73 Já básníkem byl. Zpívala má ústa


74 o {Anchísovci}, který prchl z vlasti,


75 když z hrdé Troje zbyla troska pustá.


76 Však ty, proč ty se vracíš do těch strastí?


77 Proč nejdeš na {vrch skvostný}, na ta místa,


78 jež počátkem i původcem jsou slastí?"


79 "{Tys tedy Vergil}, studnice ta čistá,


80 z níž proudem sladká mluva řinula se?"


81 já odpověděl zmaten dozajista.


82 "Básníků ostatních ty cti a jase,


83 kéž láska veliká a stálá píle,


84 s níž čtu tvou knihu, pomůže mi k spáse!


85 Mně mistrem jsi a vzorem ve své síle,


86 jen z tebe čerpal jsem svou lačnou duší


87 {sloh sladký}, jenž si zjednal cti v mém díle.


88 Hle, prchám před šelmou, v níž duch zlo tuší.


89 Jí zbav mne, mudrci, je ona vinna,


90 že ve všech žilách tep mi strachem buší!"


91 "Tvá cesta musí teď být zcela jiná,"


92 mně odpověděl, slzeti mě vida,


93 "když opustit chceš místa nehostinná,


94 neb šelma ta, z níž pochází tvá bída,


95 nikomu nedá projít cestou tady


96 a s odhodláním vražedným ji hlídá.


97 Tak zlá je povahou a plná zrady;


98 ji ukojit se nikdy nepodaří


99 a syta ještě více zuří hlady.


100 Je mnoho zvířat, s kterými se páří,


101 a bude, dokud {Chrt} se neobjeví,


102 který ji usmrtí a zlobu zmaří!


103 Ten o statcích a o penězích neví,


104 jsa z těch, jež láska, ctnost a moudrost kuly,


105 a mezi dvěma Feltry se nám zjeví.


106 Povznese Italii spásnou vůlí,


107 tu, pro niž zemřela Camilla panna,


108 Eurial, Turnus, Nissus zahynuli.


109 Od něho všemi městy {bude štvána},


110 až do pekla ji svrhne, kde jí v spěchu


111 závistí kdysi otevřena brána.


112 I myslím, že ti bude ku prospěchu,


113 půjdeš-li za mnou: průvodcem chci býti,


114 jenž povede tě místy věčných vzdechů.


115 Uslyšíš skřeky zoufalců tam zníti,


116 uvidíš dávné duchy v utrpení


117 smrt druhou vzývati a bolně výti.


118 Pak uzříš ty, jimž oheň trýzní není,


119 neb smějí naději a víru míti,


120 že buď kdy buď přec dojdou vykoupení.


121 Však chceš-li sídla všeho blaha zříti,


122 pak svěř se {duši hodnější}, než má je,


123 s níž nechám tě, až budu musit jíti,


124 neb onen císař, jenž je vládcem ráje,


125 že vzdorně vzepřel jsem se jeho řádu,


126 nechce, bych koho uved' v jeho kraje.


127 On tam je králem, ač má všude vládu,


128 tam jeho město, jeho trůn tam stojí:


129 Ó blažen, koho zvolí ve svou radu!"


130 A já mu dím: "Slyš, pěvče, prosbu moji


131 při Bohu, jejž jsi neznal, neoslavil:


132 Abych zde ušel horšímu snad boji,


133 mne zaveď v místa, kam jsi právě pravil,


134 bych {bránu Petra} shléd' i ty, jimž ve tmě


135 ni jiskru naděje Pán nezůstavil!"


136 Tu vykročil. Já za ním šel, kam ved' mě.



Zpěv druhý

1 Den odcházel, vzduch, jenž se temným stával,


2 dal odpočívat tvorům této země


3 z únavy jejich; já jen vytrvával


4 v svém odhodlání, neb jsem tušil temně,


5 jak těžkou zkouškou soucitu jsou boje


6 takové cesty, na jakou duch zve mě.


7 {Ó genie, s musami} při mně stoje,


8 až bude duch psát, co zřel podivného,


9 dej, aby jevil vzácné ctnosti tvoje!


10 Já pravil: "Pěvče, v němž mám vůdce svého,


11 hleď na mé srdce, zda je dosti smělé


12 k vznešené cestě podle přání tvého.


13 Tys řek', že {otec Sylviův} už v těle


14 smrtelném vkročil do nesmrtelnosti


15 a pobýval tam v bytosti své celé.


16 {Odpůrce zloby} však a nepravosti


17 jej přijal zajisté jen vzhledem k cíli


18 a k tomu též, jak uznáme, že dosti


19 příznivé znaky pro ten úkol byly:


20 Za otce Říma i vší jeho říše


21 byl zvolen v nebi nejvyšším v té chvíli.


22 Neb z města toho (či jak zvát to spíše)


23 měl se stát chrám, v němž pro zdar světa stálý


24 svatého Petra dědic vlád' by s výše.


25 On {touto cestou}, již tvá píseň chválí,


26 pochopil vše, čím nabyl v cti a kráse


27 sám vítězství, plášť papežský pak chvály.


28 {Nádoba vyvolení} šla tam zase,


29 by plna víry vrátila se domů,


30 víry, jež východiskem cesty k spáse.


31 Však proč bych já tam šel? Kdo svolil k tomu?


32 Nejsem Aeneas, nejsem Pavel ani -


33 když sobě ne, což hoden zdám se komu?


34 Nebylo by to bludné počínání,


35 kdybych se na tu cestu přece vydal?


36 Tys moudrý, raď a zkrať mé přemítání."


37 A jako ten, kdo nápady by střídal


38 a každým novým měnil odhodlání,


39 až neví nakonec, kam by se přidal,


40 tak též jsem váhal na setmělé stráni,


41 až pevnost počáteční rozhodnosti


42 mi podrylo to dlouhé kolísání.


43 "Tvým slovům rozumím-li správně dosti,"


44 stín odpověděl šlechetného reka,


45 "je zchvácena tvá duše zbabělostí,


46 jež mnohokráte padne na člověka


47 a zbaví ho vší rozvahy a kázně,


48 že je jak zvíře, které přelud leká.


49 Však povím, abych zprostil tě té bázně,


50 proč přišel jsem a co mě k tomu mělo,


51 že po prvé jsem všiml si tvé strázně.


52 Stál jsem, kde čekajícími se tmělo,


53 když volala mě {paní ctná a milá},


54 že oddaně jsem před ní sklonil čelo.


55 Jas hvězdy záře jejích očí byla,


56 a ona, tichá, sladká, odevzdaná,


57 andělským hlasem ke mně promluvila:


58 'Ó duše vznešeného Mantuana,


59 o níž jde zemí dosud plno zvěstí


60 i půjde dál, co světu lhůta dána,


61 hle, tam můj přítel, ne však přítel štěstí,


62 na pusté stráni upad' v nebezpečí,


63 až hrůzou obrací se na zlé scestí.


64 Mám strach, by nekles' v bídu ještě větší,


65 že s pomocí jsem příliš otálela,


66 když v nebi o něm slyšela jsem řeči.


67 Běž slovem krásným, které divy dělá,


68 i vším, čím přispět můžeš k zdaru díla,


69 mu na pomoc, klid abych zase měla.


70 Mne, Beatrici, vedla lásky síla


71 sem s míst, kam duch můj hned se zase vrátí,


72 a láska nutká mne, bych promluvila.


73 Až před svým Pánem zase budu státi,


74 s pochvalou často připomenu tebe!'


75 Zmlkla a já se začal vyptávati:


76 'Ó, paní, jež svou ctností sama v sebe


77 shrnulas vše, čím lidstvo překonává


78 veškeren obsah menších kruhů nebe,


79 mně přání tvé hned rozkazem se stává


80 a splnění už opožděním zdá se.


81 Však vyjev mi, co je tvá vůle pravá,


82 a pověz důvod, proč jsi spustila se


83 k tomuto středu z oné jasné výše,


84 z míst prostorných, kam nazpět toužíš zase?'


85 'Když naléhavě ptáš se, byť jen tiše,


86 povím ti stručně,' odpověď mi dala,


87 'proč nebojím se vkročit v tyto říše:


88 Je třeba, bych se jen těch skutků bála,


89 jimiž zlo druhým způsobiti mohu,


90 však jiných jsem se nikdy nelekala.


91 Tak umístěna jsem - dík za to Bohu -


92 že nedolehnou na mne vaše žaly


93 a {plamen tento} nepálí mou nohu.


94 Je v nebi {vzácná paní}, která z dáli


95 nesnáze toho, jejž máš chránit, zřela.


96 Ta zmírnila soud příliš okázalý


97 a {Lucii} hned o něm pověděla:


98 'V žalu je věrný tvůj - jen pohled dolů!


99 Prosím tě, abys v ochraně ho měla!'


100 A Lucie, jež nepřítel je bolu,


101 hned na místo si za mnou pospíšila,


102 kde s {Rachel} dávnou seděly jsme spolu,


103 díc: 'Beatrice, chválo Bohu milá,


104 toho, jenž tak tě miloval, že davy


105 pro tebe zanechal, jsi opustila?


106 Což neslyšíš tu nářek jeho lkavý


107 a nevidíš, že {ve vírech}, jichž síly


108 i moře předčí, na smrt v boj se staví?'


109 Na světě nikdo není snad tak čilý,


110 když ztrát se střeží, hledaje zisk vyšší,


111 jak já, když to mi řekl hlas ten milý:


112 S blažených křesel spěchám v tuto říši


113 svěřujíc všechno tvého slova kráse,


114 jež tebe ctí i všechny, kdo tě slyší!'


115 Když to mi pověděla s bázní v hlase,


116 slzící oči odvrátila paní


117 a mne jen k spěchu přiměla tím zase.


118 I přicházím, jak bylo její přání,


119 a zaplašil jsem šelmu plnou zrady,


120 jež bránila ti v přímé cestě strání.


121 Co nyní? Proč jen zastavil ses tady?


122 Což v bázni srdce tvoje neustane?


123 Proč nechopíš se s odvahou mé rady?


124 Vždyť o tvůj zdar tři ženy požehnané


125 v nebeských dvorech velkou starost mají,


126 a sliby moje také nejsou plané!"


127 Jako se mrazem nočním květy v máji


128 do sebe choulí, když však slunce září,


129 hned na stoncích se svěže otvírají,


130 tak se i mému nitru náhle daří:


131 Srdcem se rozproudila nová síla,


132 že promluvil jsem s odhodláním v tváři:


133 "Ó ty, jež přízeň jsi mi projevila,


134 ty laskavý, jenž přišel jsi tak záhy


135 splniti úkol, jímž tě pověřila!


136 Tys do srdce mi vložil tolik snahy


137 a touhy po cestě a jejím boji,


138 že první úmysl zas je mi drahý.


139 Nuž pojď, nás oba vůle stejná pojí -


140 mým vůdcem ty jsi pane můj a mistře!"


141 Tak řek' jsem. Vykročil, a na pouť svoji


142 já strmou cestou s ním se vydal bystře.



Zpěv třetí

1 {MNOU PŘICHÁZÍ SE} K SÍDLU VYHOŠTĚNCŮ,


2 MNOU PŘICHÁZÍ SE DO VĚČNÉHO BOLU,


3 MNOU PŘICHÁZÍ SE V ŘÍŠI ZATRACENCŮ.


4 PÁN SPRAVEDLNOST DAL MI DO ÚKOLU.


5 JSEM DÍLO, KTERÉ CHTĚLY K SVĚTA SPÁSE


6 {MOC BOŽÍ}, MOUDROST S PRVNÍ LÁSKOU SPOLU.


7 NEBYLO PŘED MÝM VZNIKEM VĚCÍ V ČASE,


8 JEN VĚCI VĚČNÉ. JÁ TAK VĚČNÁ PRÁVĚ:


9 NADĚJE ZANECH, KDO MNOU UBÍRÁ SE!


10 Ta slova děsná nadepsaná tmavě


11 jsem uviděl tam na průčelí brány


12 a řek': "To těžko srovnávám si v hlavě!"


13 On, jemuž mnohé vědomosti dány,


14 pravil: "Zde sluší nechat lsti i zmatků,


15 umrtvit strach svůj a být odhodlaný!


16 Jsme tam, kam řekl jsem, že půjdem vkrátku,


17 bys uzřel zavrženců velkou muku,


18 jimž rozum vzat byl, nejvyšší všech statků."


19 A pak svou rukou stisknuv moji ruku,


20 s radostí na tváři mně pro potěchu,


21 do jícnu ved' mě tajemství a hluku:


22 Tam bylo nářku, výkřiků a vzdechů,


23 jež nesly se do bezhvězdného vzduchu,


24 až v slzách sotva popadal jsem dechu.


25 Jazyky divné, řeči hrozné sluchu,


26 divoké skřeky, rozzuřené řvaní,


27 výskot a tleskot všech těch bědných duchů


28 hřmot působily, který bez ustání


29 vzduchem, jenž bez barvy a času, krouží


30 jak písku smršť, již vichr žene plání.


31 Mne také schvátil děs, jenž se tam plouží,


32 a řek' jsem: "Mistře, jaké jsou to davy?


33 Jaký to lid se tady mukou souží?"


34 Tu pravil on: "Tak žalostně tu tráví


35 trest věčný bědné duše smutných tvorů,


36 kteří si žili bez hany a slávy.


37 Jsou přidruženi k zbabělému sboru


38 {andělů, kteří jenom sebe ctili},


39 ne věrní Bohu, aniž plni vzdoru.


40 Nebe je svrhlo, by je netřísnili,


41 a peklo nevzalo je za své učně,


42 by hříšníci se jimi nepyšnili."


43 A já: "Ó mistře, co to, že tak hlučně


44 ti tady bědují a naříkají?"


45 On odpověděl: "Povím ti to stručně.


46 To tím, že smrti marně vyčkávají,


47 však žití jejich slepé je, že stále


48 v závisti osud jiných tvorů mají.


49 Jim spravedlnost s láskou není k chvále,


50 na světě s úctou nikdo se k nim nezná.


51 Nemluvme o nich! Hleď, a pojďme dále!"


52 I viděl jsem, jak vlajka jakás hvězdná


53 tak rychle kroužíc kupředu se hnala,


54 jak strhována do prostoru bez dna,


55 a za ní vřava taková se brala,


56 že bych byl nevěřil, že lidských synů


57 smrt na světě už tolik posbírala.


58 Mnohého znal jsem v onom davu stínů,


59 však jednoho jsem zvláště rozeznával:


60 {Ten pro zbabělost vzdal se slavných činů}.


61 Tu poznal jsem, že vřava ta je nával,


62 těch tvorů nával hnusný, přeošklivý,


63 jež Bůh ni ďábel za své neuznával.


64 Nebyli, bědní, nikdy zcela živi,


65 však nyní bodal je a drásal nahé


66 roj vos a střečků rozdrážděním divý.


67 Jim s tváří tekly proudy krve vlahé


68 a se slzami k nohám se jim lily,


69 kde hltal hnusný hmyz ty kapky drahé.


70 Když kupředu jsem pohlédl v té chvíli,


71 u velké řeky shléd' jsem lidí řady


72 a pravil jsem: "Ó poshov, mistře milý,


73 neb rád bych věděl, co ti lidé všady,


74 již na převoz tu čekají v tom shonu,


75 jak to i v šeru rozeznávám tady."


76 On odpověděl: "Poznáš i věc onu,


77 jen posečkej, až nohy naše vkročí


78 na smutné břehy řeky {Acheronu}!"


79 A já hned zahanbeně sklopil oči,


80 neb jsem se bál, že cestou k řece maně


81 má řeč mu zase do myšlenek skočí.


82 Vtom hle, k nám po hladině vodní pláně


83 člunem se plaví stařec bělovlasý


84 a volá: "Duše, odsouzené k haně,


85 vy nedoufejte spatřit rajské krásy!


86 Na druhý břeh vás dopravit mně sluší,


87 kde tma a žár a mráz je věčné časy.


88 Však ty, jenž tady jsi svou živou duší,


89 ty mrtvé nech a odstup neprodleně!"


90 Když jsem však zůstal, jak bych neměl uší,


91 dál hřímal svou: "Při této řeky jméně


92 obrať se jinam ve svém putování


93 a hledej člun, jenž zatížen je méně!"


94 "{Charonte}," řek' můj průvodce, "nech lání:


95 Tak chtějí tomu tam, kde vše se zmůže,


96 co se jen chce. I neptej se už ani!"


97 Rty v tváři vousaté hned stáhl úže


98 převozník z řeky, jež tu tekla žlutá,


99 který měl kolem očí z ohně růže.


100 A nahá duše každá zaleknuta


101 zbledla a prudce zuby zajektala,


102 když uslyšela jeho slova krutá,


103 Bohu i rodičům svým každá lála


104 a lidstvo, dobu, místo svého zrodu


105 i sémě, z něhož vzešla, proklínala.


106 Pak všechny s nářkem hrnuly se k brodu


107 a k řece, přes niž vede plavba těžká


108 toho, kdo s Bohem nevytvořil shodu.


109 Běs Charon, s žárem v očích, kyne ztěžka,


110 do bárky všechny přijímá a volá


111 a toho veslem požene, kdo mešká.


112 A jako na podzim strom neodolá


113 a upouští list za listem, až země


114 má jeho ozdobu, však sněť je holá,


115 tak se i hříšné Adamovo plémě


116 k onomu břehu trousilo, jak ptáky


117 když píseň na čihadlo vábí jemně.


118 A potom pluli tmavým proudem taky,


119 však než se v dálce ztratily ty davy,


120 už nových zas tu byly celé mraky.


121 "Můj synu," řekl mistr přelaskavý,


122 "kdo v hněvu božím zemřou zatvrzeni,


123 sem přijdou, ze všech zemí všechny stavy,


124 a nemohou se dočkat převezení,


125 neb spravedlnost boží tak je žene,


126 že jejich strach se v touhu vřelou mění.


127 Sem nejdou duše dobrem zachráněné,


128 a proto, když ti Charon takto laje,


129 víš, co je smysl řeči rozezlené."


130 Když domluvil, tu ony temné kraje


131 se zachvěly, že při vzpomínce na to


132 i dnes tvář moje potem zalita je,


133 a zem, jež pláčem proměněna v bláto,


134 vydala vichr a v něm blesk tak děsný


135 že jasné cítění mi bylo vzato


136 a klesl jsem jak ten, kdo {padá ve sny}.



Zpěv čtvrtý

1 Hluboký sen mi hromu rána děsná


2 přervala v hlavě, že jsem procit' skokem


3 jak ten, kdo mocí vyburcován ze sna.


4 I rozhléd' jsem se odpočatým okem,


5 bych poznal hned a nedával se másti,


6 kde jsem se octl v spánku přehlubokém.


7 A pravda je, že stál jsem nad propastí


8 údolí toho, jež tak plno bolu,


9 že jako hrom jím znějí nářky strastí.


10 Když pak jsem pohled upřel ke dnu dolů,


11 tma byla tam a mlha bez rozhledu,


12 že tvary věcí splývaly v ní spolu.


13 "Do světa slepého tě nyní vedu,"


14 mi pravil {básník celý zesinalý},


15 "ty kráčej za mnou, jak já půjdu vpředu."


16 Když vidím, jak se jemu pohled kalí,


17 pravím: "Když tebe duch můj blednout vidí,


18 jak sám bych klidný zůstat moh' já malý?".


19 On na to zas: "To s úzkostí těch lidí


20 tam dole soucit je, co mě tak mění,


21 ne bázeň, za kterou se každý stydí.


22 Však pojďme už a nechme otálení!"


23 I vykročil a do prvého kruhu,


24 jenž spíná propast, veď mne bez prodlení.


25 V sluch nevnikal mně ani mému druhu


26 jediný nářek, jenom tiché steny


27 brázdily věčný vzduch těch temných luhů.


28 Tam trápily se, ale netrýzněny,


29 veliké davy v teskném prodlévání,


30 a mezi nimi muži, děti, ženy.


31 Řek' dobrý mistr: "Neptáš se mne ani,


32 kdo duchové jsou, jichž tu vidíš dosti?


33 Však věz, než níže půjdeme tou strání,


34 že nezhřešili, avšak jejich ctnosti


35 jim nestačí: křest přece nepřijali,


36 jenž ve tvé víře slib je blaženosti.


37 Před Kristem ještě životem se brali


38 a Boha nectili tak, jak se sluší.


39 Jsem jeden z nich, znám všechny jejich žaly.


40 Pro vadu tu a ne snad pro hřích duší


41 jsme ztraceni a bez vůle a síly,


42 však s touhou po spáse, již každý tuší."


43 Mne sklíčilo, co slyšel jsem v tu chvíli,


44 neb lidi s velkou úctou jmenované


45 jsem poznával, že v předpeklí tom byli.


46 "Pověz mi, drahý mistře můj a pane,"


47 já začal, {jist si býti vírou chtěje},


48 jež překonává všechny bludy plané,


49 "zda někdo došel z této beznaděje


50 vlastní či cizí zásluhou kdy spásy?"


51 On skrytý smysl znal, jenž v řeči mé je,


52 a řek': "Já nový tady byl v ty časy,


53 kdy sestoupil {muž mocný, plný slávy},


54 jenž korunu měl vítězství a krásy.


55 Vzal {praotcův stín} s sebou z této vřavy,


56 s ním Abel, Noe šli a Mojžíš dále,


57 jenž dal i zachovával zákon pravý;


58 vzal Abrahama, Davida vzal krále,


59 Jakuba s otcem, rodinou i syny


60 a s Rachel, pro niž pracoval tak dbale,


61 vzal mnohé z těch, kdo nepoznali viny,


62 aby se v ráji blaženými stali.


63 Před nimi nebyl spasen nikdo jiný."


64 My za té řeči v cestě neustali,


65 však rychleji jsme pokročili spíše


66 lesem, v němž duchové jak stromy stáli.


67 Takto jsme kousek cesty sešli s výše,


68 když uviděl jsem oheň, jenž svou září


69 přemohl v polokouli temnot říše.


70 Ač zpovzdáli jsem hleděl jako šláři,


71 přec jasně dost jsem spatřil při pohledu,


72 že jsou tam lidé úctyhodných tváří.


73 "Ó ty, v němž ctím i umění i vědu,


74 kdo oni jsou, jimž dopřáno je práva,


75 že žijí zvlášť, ne v oněch druhých středu?"


76 A on: "Že dosud {pochvala a sláva}


77 ve světě tvém se jejich dílu splácí,


78 proto i zde se výsada jim dává."


79 Vtom slyším hlas, jenž mocně zaburácí:


80 "{Čest nejvyššímu básníku} buď vzdána!


81 Stín jeho zaniklý se opět vrací."


82 Když slova zmlkla, tichem překonána,


83 šly čtyři stíny blíže, krásné hlavy.


84 Strast ani slast jim není v tvářích psána.


85 Tu dobrotivý mistr můj mi praví:


86 "Viz toho, který meč tu drží v pěsti,


87 jda před druhými jako velmož pravý:


88 To Homér, pěvec svrchovaný jesti,


89 satirik Horác kráčí druhý za ním,


90 Ovid, a Lukan jím se dají vésti.


91 Spojeni se mnou jménem, povoláním,


92 jak hlas ti zjevil, ctí mě všichni spolu


93 a pravdu mají se svým uctíváním."


94 I zřel jsem pohromadě krásnou školu


95 {onoho pána zpěvu} mocné síly,


96 jenž se jak orel vznáší u vrcholů.


97 Když radili se mezi sebou chvíli,


98 mně pokynuli s vlídnou laskavostí.


99 Tu na mne usmál se můj mistr milý.


100 Pak prokázali poct mi ještě dosti


101 a přijali mě do kruhu svých duší,


102 že šestý byl jsem v jejich společnosti.


103 V souladu šli jsme, jejž nic neporuší,


104 a za hovorů, jež tam krásně zněly,


105 tak jako zde se o nich mlčet sluší.


106 Přišli jsme na místo, kde {zámek} skvělý


107 sedmkrát obehnaný mocným zdivem


108 a s říčkou dokola jsme uviděli.


109 Přes tu jak po suchu jsme přešli divem,


110 a sedmi branami jsem vešel s nimi,


111 až na luhu jsme byli svěžím, snivém.


112 Byli tam lidé s mravy vážně ctnými,


113 s pohledem plným laskavosti dbalé,


114 mluvící zřídka, hlasy lahodnými.


115 S mudrci pak jsme pokročili dále


116 k místu, jež na výšině jasné leží,


117 kde všechny pozorovat moh' jsem stále.


118 Přede mnou dole na zeleni svěží


119 veliké duchy uviděl jsem v kruhu,


120 že nadšení své držel jsem jen stěží.


121 Tam na {Elektru} v řadě jejích druhů


122 a na Aenea s Hektorem jsem hleděl;


123 {Caesar} stál s orlím zrakem na tom luhu.


124 {Penthesilea}, Cammilla, já věděl,


125 byly tam též, a u nich Lavinia,


126 s níž král Latinus, otec její seděl.


127 {Bruta} jsem zřel, jenž zahnal Tarquinia,


128 Lukrecii a stranou {Saladina}.


129 Hle, {Martia, Julia, Cornelia}!


130 A když jsem pohlédl zas v místa jiná,


131 spatřil jsem {mistra vědců} všech a pána


132 ve sboru těch, jež vede moudrost činná,


133 kde pocta všech mu bývá zjevována.


134 Tam {Sokrates} a {Platon} čestná místa


135 po jeho boku mají ponechána.


136 {Demokrit}, jemuž náhoda vše čistá,


137 {Anaxagoras}, {Herakleitos}, {Zeno},


138 {Thales} a {Seneca} s ním moralista,


139 {Dioskurid} má místo vyhrazeno.


140 Zřím {Tullia} i {Empedokla} tváře


141 i pěvce, jemuž {Orfeus} je jméno.


142 Na {Ptolemaia} hledím, na hvězdáře,


143 {Euklida}, {Avicennu}, na {Galena}


144 i {Averroa}, tvůrce komentáře.


145 Nemohu vypsat všechna jejich jména,


146 neb dál mne pudí látka mého díla


147 a slov mi najít nedá stálá změna.


148 Z družiny šesti dvojice pak zbyla.


149 Tu jinou cestou vůdce bez prodlení


150 mne z ticha vyved' tam, kde bouře vyla,


151 a do míst přišel jsem, kde světla není.



Zpěv pátý

1 Z prvého kruhu tak jsem sešel dolů


2 do druhého, jenž menší prostor svírá,


3 však obsahuje nářků víc a bolů.


4 Tam {Minos} zuby ceně hrozně zírá:


5 při vstupu každého sám zkoumá viny


6 a soudí, jakby chvost byl trestu míra.


7 Když totiž duše bědná pro své činy


8 sem přijde, vyzpovídá se mu zcela,


9 a on, jenž hříchy zná jak nikdo jiný,


10 ví hned, kam v pekle dostat by se měla:


11 o kolik stupňů níž jí místo sluší,


12 tolikrát stočí ohon kolem těla.


13 U něho stále stojí mnoho duší,


14 jež vyslechnuvše ortel, do propasti


15 pak sestupují dolů v kruhy užší.


16 "Ó ty, jenž vcházíš do míst muk a strastí,"


17 křik spustil Minos, když mne spatřil z dáli,


18 a chvíli dal se v úřadě svém zmásti,


19 "jen ať tě šířka vchodu neošálí -


20 rozvaž si cestu, než se vydáš na ni!"


21 "Proč bouříš tak?" řek' vůdce na křik stálý.


22 "Nic v cestě určené mu nezabrání.


23 Tak chtějí tomu tam, kde vše se zmůže,


24 cokoli chtějí. Neptej se už ani!"


25 Vtom bolné zvuky, jak když úž a úže


26 se hrdlo stahuje, mi k sluchu zněly


27 tak naléhavě, jak jen nářek může.


28 V těch místech den i světlo oněměly,


29 však vzduch jak moře v děsné bouři ječí,


30 jak vichry protivné by sraz tu měly.


31 Smršť pekelná, jež vztekem všechno předčí,


32 ty duchy unáší a do muk vhání,


33 že svíjejí se bolem jako v křeči.


34 A když jsou takto nad sráz v zkázu štváni,


35 pláč jejich, křik a rouhání zní strašně,


36 i proti boží moci pusté lání.


37 I zvěděl jsem, že ti, kdo prostopášně


38 hřešili tělem, pykat musí tady,


39 ti, u nichž rozum překonaly vášně.


40 A jako špačci, když se začnou chlady,


41 se slétají a v hejně táhnou spolu,


42 tak také těchto bědných duchů řady


43 se ve větru hned nahoru, hned dolů


44 zmítají vědouce, že nedosáhnou


45 úlevy ani ulehčení v bolu.


46 Jak jeřáby, když zpívajíce táhnou


47 a dlouhou čmouhu po obloze tvoří,


48 tak stíny viděl jsem už chvíli drahnou,


49 které smršť temná do svých vírů noří,


50 a řek' jsem: "Mistře, kdo jsou ti v tom davu,


51 ti duchové, jež černý vzduch tak moří?"


52 "Ta první, o níž přeješ si mít zprávu,"


53 mi odpověděl, "panovnicí byla,


54 jež v říši mnoha řečí měla správu.


55 Ta v zhýralosti neřestné tak žila,


56 že zastřít chtějíc vlastní hanbu svoji,


57 zákonem všechno smilstvo povolila.


58 Toť {Semiramis}, o níž psáno stojí,


59 že zdědila trůn svého chotě Nina


60 v zemích, jichž nyní sultán dobyl v boji.


61 {Tu druhou} usmrtila láska jiná,


62 když rušila slib Sicheovi daný,


63 třetí je {Kleopatra}, chtíči vinná."


64 I {Helenu} zřím, pro niž vyvolány


65 tak bědné doby, {Achilla}, jenž stále


66 bojoval pro lásku, až zhynul z rány.


67 Zde {Paris}, {Tristan}... Na tisíce dále


68 stínů mi ukázal i vyjmenoval,


69 z nichž každý život skončil v lásky žale.


70 Tu při těch vzpomínkách, jež mistr choval


71 na reky dávných dob a krásné ženy,


72 smutek a soucit jakýsi mě ovál,


73 a řek' jsem: "Rád bych, básníku můj ctěný,


74 poznal ty stíny dva, jež, prosty tíže,


75 jdou spolu jako větrem unášeny!"


76 A on: "Jen posečkej, až budou blíže:


77 s ochotou jistě odpovědí tobě,


78 když oslovíš je láskou, jež je víže."


79 Když vítr přivál k nám ty duše obě,


80 já pravil jim: "Nám, duše zarmoucené,


81 povězte o sobě a o své době."


82 Jak holubi, jež roztoužení žene,


83 že k hnízdu svému, ač jim vichr brání,


84 slétají na peruti rozpřažené,


85 tak od davu, v němž Dido byla paní,


86 se odtrhli a hned k nám přiletěli,


87 tak mocně volalo je moje přání.


88 "Ó tvore soucitný a v dobru bdělý,


89 jenž tmou jsi přišel na svém putování


90 k nám, kteří svět jsme krví pokrápěli,


91 Pán světů kdyby slyšel naše lkání,


92 my pokoj bychom vyprosili tobě,


93 že s naší bídou cítíš slitování.


94 Když slyšet chceš nás, porozprávět sobě,


95 my zůstanem, což jindy lze jen stěží,


96 neb vichr právě ustal ve své zlobě.


97 Mé rodné město leží na pobřeží,


98 k němuž si řeka Pád svou cestu volí


99 hledajíc klid i s vodou, jež v ní běží.


100 Láska, jež plaché srdce rychle školí,


101 v mém druhu prudce vzplanula k mé kráse,


102 jejížto ztráta doposud mne bolí;


103 láska, jež láskou jenom ztišit dá se,


104 s ním spoutala mne touhou mocné síly,


105 která, jak vidíš, nezaniká v čase;


106 láska nás vedla k smrti v téže chvíli -


107 však {Kaina} čeká na našeho vraha!"


108 Těmito slovy ke mně promluvili.


109 Uslyšev o žalu, jenž vzešel z blaha,


110 já hlavu klonil jsem a klopil zraky,


111 až zeptal se mne básník: "Co tě zmáhá?"


112 I odpověděl jsem: "Ó běda, jaký


113 stesk vroucí, jaké sladké rozhodnutí


114 ty dva sem vedlo mezi bol a mraky?"


115 Pak pravil jsem jim zase v žalném hnutí:


116 "{Francesco}, tvoje velké utrpení


117 mne k smutku dojímá a k slzám nutí!


118 Však pověz mi: v čas milostného chvění


119 jak počínali v lásce jste si spolu


120 a jak jste poznali své roztoužení?"


121 Tu ona na to: "Není větších bolů,


122 než v době bídy vzpomínati blaha -


123 to zná tvůj mistr, v němž jsi měl svou školu.


124 Však chceš-li vědět, kam až kořen sahá


125 té naší lásky, pro niž jsme ti milí,


126 promluvím řečí, jež jen pro pláč váhá.


127 My jednou čtli jsme v pouhé kratochvíli


128 o {Lancelottu}, jak ho láska jala.


129 Sami a bez úmyslů zlých jsme byli.


130 Ta četba chvílemi nám vzhlédnout dala,


131 chvílemi zas nám při ní bledla líce -


132 na jednom místě však nám rozum vzala:


133 Když četli jsme, jak úsměv milostnice


134 s úst sladkých slíbal v náruživém chtění,


135 on, jenž se ode mne teď nehne více,


136 rty políbil mi v němém rozechvění.


137 Kniha i básník byli {Galeotto}.


138 A toho dne už nechali jsme čtení..."


139 Zatím co jeden duch mi říkal toto,


140 druhý tak zabědoval, s ním se nesa,


141 že bych byl umřel ze soucitu pro to.


142 I klesl jsem, jak mrtvé tělo klesá.



Zpěv šestý

1 Když vědomí mně znova přišlo zpátky,


2 jež nad dvojicí příbuzných jsem ztratil,


3 s nimiž mne soucit uved' v žalné zmatky,


4 bol nový nových trpitelů hatil


5 mi všechen klid, ať kamkoli jsem dále


6 šel, pohlížel, či pohled poodvrátil.


7 Toť třetí kruh, kde deště neurvalé


8 padají těžké, chmurné, věčné, zrádné


9 a stejně prudké, stejně husté stále.


10 Lijavec kalný, krupobití chladné


11 a sníh se spouští temným vzduchem víře,


12 a všude tam, kam padne, země smrádne.


13 {Cerberus}, vrtkavé a kruté zvíře,


14 se třemi tlamami psím skřekem štěká


15 po každém, kdo se octne v oné díře.


16 Má oči rudé, vousem hlen mu stéká,


17 má velký bachor, na tlapách však drápy,


18 jimiž rve duchy, když se na ně vzteká.


19 Jak psi, tak vyjí v dešti, jenž je trápí,


20 a jedním bokem druhý před ním chrání,


21 když chudáky je utýrané skrápí.


22 Plaz Cerberus své zuby znenadání vycenil,


23 uzřev mne a mého Vůdce,


24 a vzepjal každý úd, jímž hrůzu vhání.


25 V tom okamžení pán můj roztáh' ruce,


26 hned hlíny potom nabral plné dlaně


27 a do tlam lačných vrhl mu ji prudce.


28 Jak psisko, jež se sápe rozvztekaně,


29 však ztiší se, když sousto pod tlapami


30 svírá a hltavě se vrhá na ně,


31 tak ztichly také Cerberovy tlamy,


32 jež na duše tak štěkají čas celý,


33 že ohluchnouti přály by si samy.


34 My po těch stínech jsme tak procházeli,


35 jež sráží déšť, a kladli jsme svou patu


36 na jejich prázdna, jež se zdála těly.


37 Na zemi každý ležel bez obratu,


38 jen jeden sed' a zdvíhal oči chtivě,


39 když kolem jsme se ubírali v chvatu.


40 "Ó ty, jejž vedou sem v to peklo divé,


41 mne poznej," pravil, "můžeš-li a chceš-li,


42 vždyť než jsem sešel, na svět přišels dříve."


43 Však já mu řek': "Jsi úzkostí tak sešlý,


44 že v paměti své mám to za nejisto,


45 zda jsme se dříve snad už někde sešli.


46 Nuž, kdo jsi ty, jenž na tak hrozné místo


47 byls uvržen k tak ohavnému trestu?


48 Jsou větší, trpčích není však, toť jisto!"


49 On řek": "I já jsem patřil {tvému městu},


50 v tom závisti vší překypělém lůně


51 života svého promarnil jsem cestu.


52 Vy měšťané jste říkali mi {Čuně},


53 a pro hřích ohavné mé hltavosti,


54 jak vidíš, v lijavci má duše stůně.


55 Já bědný nejsem sám v té zoufalosti:


56 Trest stejný strh' nás všechny do propasti


57 za stejný hřích." A tím už řek' mi dosti.


58 Já odpověděl: "Čuně, ty svou strastí


59 mě dojímáš, když vidím tvoji bídu.


60 Však pověz, víš-li, co se má v mé vlasti


61 stát s měšťany v tom rozdvojeném lidu?


62 Jest spravedliv tam kdo? A proč je stále


63 zbavuje rozbroj bezpečí a klidu?"


64 A on mi řek' : "Svár potrvá i dále,


65 až do krve, však potom {divá strana}


66 zapudí druhou z města nenadále


67 a na tři roky bude jí moc dána,


68 až tím, jenž teď {je v přízni u nich obou},


69 jí z druhé bude zasazena rána.


70 Ta pyšnit zase bude se svou dobou


71 a přemožené bude krutou paní,


72 ať odpovídá nářkem nebo zlobou.


73 Jsou {spravedliví dva}, však neslyšáni:


74 Lakomství, pýcha, závist - jiskry žhavé


75 jsou tři, jež v srdcích vznítily to plání."


76 Tím ukončil své vyprávění lkavé.


77 A na to já: "Toť věru pravda svatá.


78 Však rci, co toho příčiny jsou pravé?


79 A co {Tegghiaio} čestný, Farinata,


80 Arrigo, Mosca, Jakub Rusticucci


81 a ostatní, jichž mysl k dobru vzňatá,


82 pověz, kde jsou, ať duch můj tím se učí


83 a zví, zda jejich sudbu správně tuší:


84 Blaží je ráj, či peklo je tu mučí?"


85 A on: "Jsou u těch nejčernějších duší,


86 jež všechny ke dnu tlačí různé viny -


87 spatříš je, sejdeš-li v ty kruhy užší.


88 Však až zas vyjdeš do své domoviny,


89 ostatním připomeň mne, o to prosím.


90 Víc neřeknu už, ani zde kdo jiný."


91 Obrátil ke mně pohledem tak kosým


92 zkroucené oči hrůzou potrhané


93 a klesl k ostatním těm slepcům bosým.


94 A Vůdce řek' : "Ten dříve nepovstane,


95 dokud {zvuk polnice} ho nevyprostí:


96 Při výzvě archanděly zvěstované


97 svůj hrob si každý najde, svoje kosti


98 a podobu, by vyslech', co ho zděsí:


99 Rozsudek, jenž ho volá do věčnosti."


100 Tak kráčejíce ohavnou tou směsí


101 stínů a deště zvolna, zamyšleni,


102 o příštím žití vyprávěli jsme si.


103 Řekl jsem: "Mistře, zda to utrpení


104 po velkém výroku snad ještě vzroste,


105 či snad se zmenší, či se nepozmění?"


106 "Jen přidrž se své vědomosti prosté,


107 jež dí: Čím k dokonalosti kdo výše,


108 tím radost cítí víc i bolu osten.


109 Ač zatracenci smutné této říše


110 dokonalosti nikdy nedosáhnou,


111 než tady, tam by chtěli býti spíše."


112 Tak cestou v kruhu šli jsme dobu drahnou,


113 víc mluvíce, než opakovat mohu,


114 až k místu, kde se stupně dolů táhnou.


115 Tam k {Plutonu} jsme přišli, k neznabohu.



Zpěv sedmý

1 "{Pape Satan}, pape Satan aleppe,"


2 tak začal Pluto drsným hlasem řváti,


3 však mistr vědy ctné a velkolepé


4 mne upokojil: "Nemusíš se báti!


5 On mocí žádnou nezabrání tobě


6 po této skále dál se dolů bráti!"


7 Pak tlamě, jež se nadýmala v zlobě,


8 zas pravil: "Zmlkni, vlku, marná jest ta


9 tvá zběsilost, ty sám se sžírej v sobě!


10 Ne bez důvodů sem nás vede cesta:


11 Tak chtějí tomu tam, kde {Michaela}


12 vyslali kdysi zločin pýchy ztrestat!"


13 A jako plachta větrem nabubřelá


14 hned splaskne sama, když se stěžeň zhroutí,


15 tak k zemi sklesla krutá šelma bdělá,


16 a my jsme sestoupili na své pouti


17 ve čtvrtý jícen, v němž vše mukou úpí,


18 jenž má zlo světa šmahem obsáhnouti.


19 Ó Boží spravedlnosti, kdo kupí,


20 co jsem tam uzřel: tresty jen a strasti?


21 Proč k hříchu náchylný je duch náš tupý?


22 Jak na {Charybdě} proud se nad propastí


23 o druhý roztříští, když s ním se sráží,


24 tak lidi jsem tam zřel se rvát a másti.


25 Jich byly houfy pod tou přísnou stráží,


26 a v hlučné vřavě hrudi proti sobě


27 valili břímě, které mnoho váží.


28 Střetali se a obraceli v zlobě


29 a navzájem si láli s velkým řevem:


30 "Proč lakotíš?" - "Proč mrháš, říkám tobě?"


31 Tak vlevo v konci pravém, vpravo v levém


32 kroužili oním bludným tmavým kruhem,


33 na sebe řvouce nevraživým hněvem


34 a neustále v zápolení tuhém


35 se v nový turnaj štvali zápasící.


36 Sklíčeně ohlédnuv se za svým druhem,


37 já pravil: "Mistře, rač mi vlídně říci:


38 Bývali kněží ti, již trpí strašně


39 zde po levici s ostříhanou kšticí?"


40 A on: "To byli zaslepenci vášně


41 a žili sobě v pozemském svém čase


42 lakomě jedni, druzí prostopášně.


43 To jasně říká štěkot v jejich hlase,


44 když toho bodu v kruhu dojdou stěží,


45 kde vina opačná je loučí zase.


46 Ti holohlavci tady byli kněží,


47 bývali papeži a kardinály,


48 však lakota v nich vládla bez otěží."


49 Já zas : "Můj mistře, zdaž by nepoznaly


50 mé zraky v davu tom a v jeho vření


51 někoho z těch, kdo tomu zlu se vzdali?"


52 On řekl však: "Ne, ani pomyšlení,


53 neboť ta neřest, jež je znetvořila,


54 i zde je ještě k nepoznání mění.


55 V boj ten je věčně jakási štve síla.


56 Ti vstanou z hrobu se zaťatou dlaní


57 a oni s kšticí vyškubanou z týla.


58 Chamtění hříšné, hříšné rozmrhání


59 nároků zbavily je na svět krásy -


60 trest jejich líčit nemusím už ani.


61 Sám, synu drahý, poznáváš tu asi,


62 jak fraškovitě Štěstěna si vede


63 s dary, jichž lidský rod tak žádává si,


64 neb pod měsícem všechno zlato bledé


65 z těch duší ani jednu z nepokoje


66 a z utrpení k míru nevyvede!"


67 "Můj mistře," řek' jsem, "vysvětli mi, kdo je


68 ta Štěstěna, již jmenoval jsi právě,


69 že v moci má všech světských statků zdroje?"


70 "Tvorové bláhoví," řek' přemítavě,


71 "vám nevědomost všechen rozhled maří!


72 Nuž poslouchej a ulož si to v hlavě:


73 On, jehož moudrost se vším hospodaří,


74 on stvořil nebe i ty, {již je řídí},


75 že každou stranu osvítí svou září,


76 a světla nebes rozdílí a třídí:


77 Tak určil také vůdkyni a paní,


78 jež rozvrhuje lesk i v říši lidí,


79 by statky občas v náhlém vystřídání


80 přenesla s rodu na rod k nové správě,


81 ať jakkoli se tomu člověk brání.


82 Ten národ úpí, druhý vládne v slávě,


83 vše podle vůle té, jak tuší mnozí,


84 jež ztajena je jako zmije v trávě.


85 Váš rozum jejich plánů neohrozí,


86 neb soudí, kuje pikle své a vládne


87 svou říší sama jako jiní bozi.


88 Rozvahy v díle nezdrží ji žádné,


89 vždy nutností je k spěchu dále štvána


90 a dojde proto rychle k změně zrádné.


91 Toť ona, jež je často křižována


92 tím, jenž ji kárá chváliti ji maje:


93 Od něho nejspíše ji stihne hana.


94 Však ona nedbá nic, neb blažena je


95 a ostatních všech prvých tvorů v čele


96 si bezstarostně {se svou koulí} hraje.


97 Však sestupme v kraj věčných bolů směle:


98 {Zapadá hvězda}, která vzešla v čase,


99 kdy vyšel jsem, a meškat nelze déle!"


100 Přešedše v kruhu na druhý břeh zase,


101 přišli jsme k studni, jež se dme a pění


102 a teče strouhou, jež z ní vylévá se.


103 Ta voda potom v temný nach se mění


104 a ve vln jejích tmavém doprovodu


105 jsme drsnou cestou sešli bez prodlení.


106 {Styx} je pak jméno bahnitého brodu,


107 jejž tok ten dole na dně strže tvoří,


108 když s šedých strání přivede svou vodu.


109 A když jsem stanul dole na podhoří,


110 já uzřel v bahně lidi v divém shluku:


111 nazí se rvali ve hněvu a v hoři


112 nevztahujíce na sebe jen ruku,


113 však drásali se nohou, hrudí, hlavou,


114 a kousáním si působili muku.


115 A mistr řekl: "Vidíš havěť dravou?


116 To duše těch, v nichž vládly hněvu vášně.


117 Však chci, bys poznal náplň trestu pravou:


118 I pod tou vodou duše trpí strašně,


119 jak bubliny ti prozrazuji na ní,


120 duše, jež hřešily tak prostopášně.


121 Stlačeny v bláto říkají: ,Že ani


122 ve vzduchu sladkém nebyly jsme rády,


123 neb nitrem šlo nám líných dýmů vání,


124 teď v kalu černém smutně hynem tady!'


125 Tak bublavě se jim to z hrdel valí,


126 co nepovědí slovem prostým vady."


127 Tu dál jsme z bahna těžkého se brali


128 stezkou, jež mezi ním a břehem běží,


129 a k tonoucím jsme zraky upírali,


130 až konečně jsme přišli k velké věži.



Zpěv osmý

1 Já pokračuji zas a dím, že spíše


2 než na úpatí pod věží jsme stáli,


3 bezděky oči pozdvihli jsme výše,


4 kde plaménky dva na ní plápolaly


5 a jiný zas jim odpovídal hoře


6 před námi kdesi v nedozírné dáli.


7 Tu jemu, jenž je moudrosti vší moře,


8 jsem řek': "Co je ten oheň? Co mu hlásí


9 ten druhý? Kdo je nítí na té hoře?"


10 A on: "Tam na vlnách, jež kalně kvasí,


11 už můžeš spatřit, na co čeká se tu,


12 ač v rozhledu ti mlha brání asi."


13 Nikdy šíp lukem vymrštěný k letu


14 do vzduchu klidného tak rychlý není,


15 jak člunek mířit od protějších světů


16 k nám vodou spatřil jsem pln rozrušení.


17 Byl svěřen jedinému převozníku,


18 jenž lál: "Už přišels, synu zatracení?"


19 "{Flegie}, Flegie, nech toho křiku,"


20 řek' pán můj, "déle nezůstanem tady,


21 než bahno přebrodíme v okamžiku!"


22 Jak někdo, kdo si není vědom zrady,


23 však ošálen se cítí znenadála,


24 tak Flegias řval hněvem nad úklady.


25 Přijala vůdce ona bárka malá,


26 však až když já jsem za ním vkročil druhý,


27 pak teprve se zatíženou zdála.


28 A jen co v ní jsme byli, hlubší pruhy


29 brázdila stará bárka těžkou pěnou,


30 nežli když jindy jela těmi kruhy.


31 My pluli mrtvou vodou rozbahněnou,


32 když zdvih' se kdosi z těch, jež bláto smáčí:


33 "Kdo jde sem před hodinou přisouzenou?"


34 A já: "Jsem ten, jenž tudy pouze kráčí.


35 Leč kdo jsi ty, jenž pošpiněn jsi kalem?"


36 Tu na to on mi: "Já jsem ten, jenž pláči."


37 Já zase: "Vrať se nazpět se svým žalem,


38 kam, zatračenče, odsouzen jsi v muce -


39 znám tě, ač bahnem celý skryt jsi málem!"


40 Tu ruce vztáhl k lodici, však vůdce


41 můj odstrčil ho v zlosti, jež v něm plála.


42 "Pryč, se psy ostatními!" řekl prudce,


43 pak objal, políbil mě znenadála


44 a pravil: "Duše hněvná! Požehnána


45 buď ona, která tebou obtěžkala!


46 Ta duše byla pýchou znamenána,


47 ctnost nižádná jí nepomohla k spáse,


48 a proto takto je teď vztekem štvána.


49 Tak mnohý za slavného krále má se,


50 však na zemi jen pohrdání získá


51 a tady bude pokálen jak prase!"


52 A já: "Můj mistře, rád bych do bahniska


53 jej tady dříve spatřil ponořena,


54 než opustíme tato bláta slizká!"


55 On kýv': "Dřív nežli objeví se stěna


56 pobřežní, jak si přeješ, tak se stane -


57 ta touha nesmí zůstat nesplněna."


58 Hned nato ústrky zřím neslýchané


59 i vše, co od zbahněnců se mu dělo,


60 že dosud za to chválím tě, ó Pane!


61 "Bij {Filippa Argentiho}!" tam znělo,


62 a florentský duch v divné posedlosti


63 zatínal zuby ve své vlastní tělo.


64 Tam jsme ho nechali - už o něm dosti!


65 Do uší náhle se mi nářky vryly,


66 že oči vpřed jsem upřel v dychtivosti.


67 Řekl můj dobrý mistr: "Synu milý,


68 přichází město, jež je {sídlem Dita},


69 a vážní měšťané v něm v houfech šílí."


70 Já pravil: "Mistře, věru, už mi svítá.


71 V údolí vidím {rudých mešit} řady -


72 každá se, jak by z ohně rostla, kmitá."


73 "Žár věčný," řek', "ty věže a ty hrady


74 svou záři z nitra rudým ohněm halí,


75 jak vidíš to v tom spodním pekle tady."


76 Pak připluli jsme před vysoké valy,


77 jež obklopují město beznaděje,


78 a hradby jejich z ocele se zdály.


79 Ne bez oklik, jak se to cestou děje,


80 došli jsme tam, kde lodník ochraptěle


81 zakřičel na nás: "Vystupte, vchod zde je!"


82 Tam u brány jsem spatřil davy celé


83 těch, {co jak déšť kdys padli} s nebes výše.


84 Ti reptali: "Kdo před svou smrtí v těle


85 se odvažuje v mrtvých lidí říše?"


86 Tu mistr pokynul jim na znamení,


87 že s nimi sám by promluvit chtěl tiše.


88 I přitlumili trochu zlostné vření


89 řkouce: "Ty pojď, však onen ať se vrátí,


90 jenž troufal si, kam dovolen vstup není.


91 Ať nazpět cestu šílenou si krátí


92 jak dovede, však ty tu zůstaň zatím,


93 který s ním chtěl ses říší temnot bráti!"


94 Čtenáři, věz, že zachvěl jsem se nad tím,


95 co skuhrali v své řeči jedovaté,


96 strachem, že na svět se už nenavrátím.


97 "Můj drahý vůdče, jenž jsi sedmkráte,


98 ba častěji, mne vyved' z nebezpečí,


99 jež v cestu se mi kladlo vrchovaté,


100 ani zde, prosím, neber mi svou péči!


101 Však ve svých stopách navraťme se spolu,


102 když v cestě dál nám brání hrozba něčí!"


103 Leč pán, jenž vedl mne tou říší bolů,


104 mi řek' : "Strach neměj, že nám v další pouti


105 kdo zabrání: nám určeno jít dolů!


106 Zde posečkej, a duch tvůj, jenž se hroutí,


107 ať zatím dobrou nadějí se kojí.


108 Vždyť nedám ti tu přece zahynouti!"


109 Tak šel a zanechal mne v nepokoji


110 můj sladký otec, neb v mé bědné hlavě


111 "Ano" a "Ne" se potýká a rojí.


112 Já nezaslech' jsem, co jim řekl právě,


113 však nepostál tam příliš dlouho s nimi,


114 když všichni dovnitř prchli v hrozné vřavě.


115 Zapadly brány za odpůrci mými,


116 my venku s mistrem zůstali jsme sami,


117 jenž ke mně přistoup' kroky rozvážnými,


118 zrak sklopen k zemi, jaksi s obavami,


119 a vraště čelo povzdechl si stranou:


120 "Kdo vchod v ty domy žalu zavírá mi?"


121 A mně pak pravil: "Tvář mou pohněvanou


122 mi neměj za zlé - zvítězím v tom sporu,


123 ať ti tam vztekem sebevětším planou!


124 To není první případ jejich vzdoru:


125 Tak jednali {u méně tajné brány},


126 jež od těch dob už není na závoru


127 a na níž četls nápis nadepsaný.


128 Od ní už dolů k nám se strání nese


129 a bez průvodu spěchá sem v ty strany


130 ten, jemuž město jistě otevře se!"



Zpěv devátý

1 Bledost, jež z bázně na mé tváři byla,


2 když vůdce obrátil se znenadání,


3 že ztajil novou bázeň, způsobila.


4 I zastavil se jako v naslouchání,


5 poznav, že zrakem pouhým nerozdvojí


6 vzduch temný ani husté mlhy vání.


7 "My zvítězit přec máme v tomto boji,"


8 promluvil, "ne? ... Což nedodrží slova?


9 Proč otálí a k nám se nepřipojí?"


10 Já poznával, když takto začal znova,


11 že zastřít chce, co napověděl temně,


12 řečí, jež nyní smysl jiný chová.


13 Přec úzkost zvýšila ta slova ve mně,


14 neb tušil jsem, že v řeči přerušené


15 se ještě horší význam tají němě.


16 "Nesejde nikdo," strach se ptát mě žene,


17 "z prvého stupně, z těch, kdož bez naděje


18 žít mají za trest v říši zavržené,


19 až na dno škeble?" A on: "Zřídka děje


20 se to, že kráčet někomu z nás přáno


21 tou cestou, po níž kráčet nyní mně je.


22 Už jednou byl jsem tady dole, ano:


23 když krutá {Erichtho} mě zaklínala,


24 jíž stíny k tělům volat zpět je dáno.


25 Má duše krátko stranou těla stála,


26 když pro duši mi jít za hradbu vnější


27 do kruhu Jidášova přikázala.


28 To kout je nejnižší a nejtajnější


29 a nejvíc nebes vzdálen je i vzduchu.


30 Znám dobře cestu - strach svůj ukonejši!


31 Bahnisko, nad nímž všude plno puchu,


32 zde obepíná toto město bolů,


33 kam proniknouti nelze bez rozruchu."


34 Co ještě řekl, když jsme stáli spolu,


35 už nevím, neboť moje oči tkvěly


36 na věži, jež má římsy na vrcholu,


37 kde napřímeny v ohni vzhůru čněly


38 tři {furie}, ty rvavé družky ďasů,


39 se ženským chováním, ženskými těly.


40 Zelené hydry měly kolem pasů,


41 na zlobných hlavách zmije zlé a chtivé


42 nad čely ježily se místo vlasů.


43 A potom on, jenž dobře znal už dříve


44 královny věčných nářků služebnice,


45 mi řek': "Hle, to jsou Erinye divé,


46 Megeru tady vidíš u levice,


47 Alekto ona je, jež vpravo vzlyká,


48 uprostřed Tisifona." Neřek' více.


49 Rvou nehty prsy své, až krev z nich stříká,


50 vřeští a pěstmi bijí se tak prudce,


51 že jsem se strachem skrýval za básníka.


52 "Přijď, {Meduso}, ať zkamení tu v muce!"


53 křičely na mne shlížejíce v zlobě,


54 "Thesea špatně ztrestaly jsme, svůdce!"


55 "Ty odvrať se a zastři oči obě:


56 Přijde-li Gorgona a zrakem na ní


57 utkvíš-li, navždy návrat zmaříš sobě!"


58 Tak mistr řek', a nevěřil mi ani,


59 že vlastní rukou provedu to šťastně,


60 sám obrátiv mě, zrak mi zakryl dlaní.


61 Ó vy, kdož zdravě myslíte a jasně,


62 {vnímejte poučení}, které skryto


63 je pod závojem veršů divné básně!


64 Vtom nad prudkými vlnami už zní to,


65 jak děsný rachot bouře rozvichřené,


66 jímž zachvěly se oba břehy tyto.


67 To bylo, jako když se vítr žene,


68 jenž z proměn teplot zdvíhá se a padá


69 a na stráně se vrhá zalesněné,


70 větve i květy rve a sílu skládá,


71 by rozvířil pak velké mračno prachu,


72 a rozháněl i pastevce i stáda.


73 Tu oči pustil mi: "Už beze strachu


74 zrak upřít můžeš k oné staré pěně,


75 kde dým je nejostřejší, plný pachu!"


76 Jak ve vodě se žáby ustrašeně


77 rozprchnou, když je zmije v klidu ruší,


78 a do bahna se skryjí přikrčeně,


79 tak uviděl jsem na tisíce duší


80 před jedním prchat, jenž tu suchou nohou


81 Styx přecházel a dým, jenž byl tam tužší,


82 rozháněl zvolna levicí svou strohou,


83 aby měl jasno kolem obličeje,


84 a to jen činilo mu obtíž mnohou.


85 Já všiml si, že s nebe na cestě je,


86 a k mistru ohléd' jsem se. Ten mi kynul,


87 bych poklonil se s úctou, jaká hřeje.


88 Ach, jaký hněv se poslu s tváře linul!


89 Přikročí, prutem bránu otevře si,


90 jako by kolem všechen odpor minul.


91 "Ó rode svržený a štvaný běsy,"


92 promluvil na tom prahu muky, "máte


93 k zpupnosti důvod, že tak troufáte si?


94 Proč proti této vůli povstáváte,


95 jež nikdy neumenší svého cíle


96 a zvětšila vám žal už mnohokráte?


97 Nač osudu se vzpírat zarputile?


98 Jen vzpomeňte, že {Cerberus váš chlupy}


99 až podnes nemá na bradě a v týle."


100 Pak blátem zpět šel, středem jejich tlupy,


101 a slova neřek' nám; šel v nepokoji


102 jak muž, v němž jiné starosti se kupí


103 než ta, že někdo se tu čehos bojí.


104 Na cestu do té říše jsme se dali,


105 jisti si svatým slovem, v němž nám stojí.


106 Teď bez překážky dovnitř jsme se brali,


107 a já, jenž dychtil poznat žití celé,


108 jež obepínaly ty pevné valy,


109 když jsem byl uvnitř, rozhlédnu se směle:


110 Po stranách vidím širý kraj, jenž zlý je


111 a plný bolesti a muky zatvrzelé.


112 Jak {v Arles}, kde se Rhóna v močál lije,


113 a v městě Pulji na březích Quarnera,


114 jenž omývá tam konec Italie,


115 nerovnou půdu činí hrobka sterá,


116 tak také tady všude byly hroby,


117 však měla více hořkosti ta sféra,


118 neb ohně šlehaly jim do útroby


119 a uvnitř žár tak krutý působily,


120 že samo železo v něm roztálo by.


121 Příklopy jejich odsunuty byly


122 a znělo z nich tak kruté bědování,


123 jak by tam v mukách odsouzenci vyli.


124 Já řek' : "Ó mistře, kdo jsou pochováni


125 v truchlivých truhlách u dna v každém hrobě,


126 že vyrážejí žalostné to lkání?"


127 "To kacíři jsou, zatvrzelí v zlobě,


128 i s přívrženci sekty své či strany,


129 a je jich mnohem víc, než zdá se tobě.


130 Vždy rovný s rovným v hrobkách pochovaný,


131 jež víc či méně rozžhaveny, leží."


132 Pak vpravo obrátil se zadumaný,


133 a šli jsme mezi mukami a věží.



Zpěv desátý

1 Teď úzkou stezkou kráčel mistr dále,


2 vždy mezi těmi mukami a zdivem,


3 a já se těsně za ním držel stále.


4 "Nejvyšší ctnosti, jež mě jako divem


5 vedeš jak libo ti kol těchto věží,


6 teď vyhov mi v mém přání vědychtivém:


7 Zda možno lid, jenž v těchto hrobech leží,


8 kdy uvidět? Jsou víka nazdvižena,


9 však nikoho tu není, kdo je střeží."


10 On pravil: "Všechna budou uzavřena,


11 až z Josafatu navrátí se s těly,


12 jež zanechali v zemi uložena.


13 Po straně této hřbitov tady skvělý


14 má {Epikur} i jeho učedníci,


15 již s těla smrtí i smrt duše chtěli.


16 Však na otázku tvoji zvídající,


17 již vyřkls, odpověď ti mohu slíbit,


18 i na druhou, již otálels mi říci."


19 "Můj dobrý vůdce, chtěje se ti líbit,


20 užívám málo řeči naší daru


21 a stručný jsem, jak jsi mne k tomu vybíd'."


22 "Ó Toskánče, jenž tímto městem žáru


23 živ procházíš s tak vážnou výmluvností,


24 kéž postát smíš zde na tom suchopáru,


25 neb řeč tvá prozrazuje jasně dosti,


26 že synem jsi té ušlechtilé vlasti,


27 jíž já jsem býval k obtíži a zlosti."


28 Tak náhle, jak by mě to mělo zmásti,


29 hrob vydal hlas. Já s bázní vůdce svého


30 se přichytil a začal jsem se třásti.


31 Však on mi pravil: "Bát se není čeho!


32 To {Farinatu} z hrobu, jenž ho chrání,


33 od pasu vzhůru vidíš vzpřímeného!"


34 Poznávám jeho tvář, jak hledím na ni:


35 on poprsí i čelo zdvíhá prudce,


36 jako by k peklu měl jen pohrdání.


37 Tu mistra mého pohotové ruce


38 mne mezi hroby k němu postrčily.


39 "Buď jasná tvoje řeč!" mi řekl vůdce.


40 A když jsem u hrobu pak stál, v té chvíli


41 pohlédl na mne a pak pohrdavě


42 se otázal: "Kdo předkové tví byli?"


43 Tu já, jenž uposlechnout toužil právě,


44 nic netajil a všechny dal mu znáti.


45 Pak obočí on pozdvih' pronikavě


46 a pravil: "Mně to byli zlostní kati,


47 mým rodičům i celé naší chase,


48 a z města dvakrát musel jsem je hnáti."


49 "Ač vyhnanci, vždy vrátili se zase,"


50 já odvětil, "však umění to snadné


51 tvá rodina znát špatně věru zdá se!"


52 Tu pohled můj zas na jiný hrob padne,


53 kde po bradu stín vynořil se dlouhý,


54 jak by byl na kolena klekl na dně.


55 Zpytavě na mne pohlédl jak z touhy,


56 zda se mnou tu i někdo druhý není.


57 Ale když přesvědčil ho pohled pouhý,


58 že není zde, řek': "Když tě do vězení


59 slepého vede ušlechtilé přání,


60 kde je můj syn a proč tu s tebou není?"


61 Dím jemu: "Sám bych nedošel sem ani.


62 Ten, jenž tam čeká, vzal mě na tu cestu,


63 ten, jejž {váš Guido} choval v pohrdání."


64 Uhodnout daly řeč i způsob trestu,


65 o jakou duši tady jde a o čí,


66 a proto naplno jsem vyřkl zvěst tu.


67 On vztyčí se a do řeči mi skočí:


68 "Co říkáš: Choval? ... Což on živ už není?


69 Už sladké světlo nezraní mu oči?"


70 A uvědomiv si mé otálení,


71 s jakým jsem váhal odpověď mu dáti,


72 kles' nazpět do hrobu jak v zapomnění.


73 Zatím ten velkodušný, před nímž státi


74 jsem zůstal, nepohnul se vzdorem,


75 posunkem nedal vzrušení své znáti,


76 však pokračoval zase rozhovorem:


77 "Že umění to neovládli zcela,


78 mě mučí víc než toto lože skorem.


79 Leč dřív, než {padesátkrát} nebem zbělá


80 {tvář paní té}, jež vládne podsvětími,


81 zvíš, jakou těžkost umění to dělá.


82 Chceš-li se octnout ještě mezi svými,


83 proč takto ten lid proti mému vstává


84 v zákoně každém, prosím, vysvětli mi!"


85 Já dím: "Řež ona, která do krvava


86 v Arbii tenkrát zabarvila vodu,


87 znít v našem chrámě modlitbám těm dává."


88 Vzdychaje potřás' hlavou: "Bez důvodu


89 a sám jsem netáh' na vás, bez příčiny


90 jsem nešel s druhy působit vám škodu.


91 Ale já sám, když chtěl to každý jiný,


92 jsem Florencii bránil přímý, smělý,


93 by nestrhli ji ze msty v rozvaliny."


94 "Ach, dojít míru vaše sémě chce-li,"


95 já prosil, "uzel rozvažte mi zase,


96 jímž svázán teď je úsudek můj celý:


97 Vidíte, co se sběhne v příštím čase


98 a co z nás živých netuší teď žádný,


99 však s tím, co je, to u vás jinak má se."


100 "Vidíme jako ten, kdo zrak má vadný,"


101 pravil, "a jen to vzdálenější vidí -


102 tolik nám přeje tvůrce světovládný.


103 Však po přítomném marně zrak náš slídí,


104 a není-li nám zpráva jinak dána,


105 nezvíme vůbec, jak je u vás lidí.


106 I pochopíš, že zcela vyčerpána


107 nám paměť navždy bude od hodiny,


108 kdy uzavře se budoucnosti brána."


109 Tu pravím, náhle vědom si své viny:


110 "Řekněte tomu, který padl k zemi,


111 že jeho syn je živ jak každý jiný.


112 Jen proto na dotaz jsem zůstal němý,


113 mu povězte, že zaujat až k mdlobě


114 já tím byl, co teď rozluštili jste mi."


115 Tu mistr můj mě zas už volá k sobě.


116 I ptám se ducha, vida, jak čas běží,


117 aby mi řek', kdo je s ním ještě v hrobě.


118 On pravil: "Na tisíc nás tady leží.


119 {Bedřicha Druhého} hrob onen chová,


120 ten {Kardinála}. Všech bych vzpomněl stěží."


121 Pak skryl se zas. Tu obrátil jsem znova


122 své kroky k básníkovi, mysle stále


123 na ona zřejmě nepřátelská slova.


124 On šel. A když tak kráčeli jsme dále,


125 ptal se mne: "Jaká tě to svírá tíha?"


126 Já všechno mu pak zjevil nenadále.


127 "Ať mysl od toho ti neodbíhá,


128 co slyšels proti sobě promlouvati,"


129 mně mudřec řek' a k výstraze prst zdvíhá.


130 "A v sladkém paprsku až budeš státi


131 té, jejímuž vše vidoucímu oku


132 nic neujde, tvou cestu poznat dá ti!"


133 Pak zase vlevo obrátil směr kroků.


134 Z hradeb jsme vyšli, a tu ved' nás náhlý


135 svah stezkou k údolí, kol jehož boků


136 až vzhůru pachy odporné se táhly.



Zpěv jedenáctý

1 Na vrchu útesu, jenž strměl vzhůru,


2 utvářen kruhem z roztříštěné skály,


3 jsme přišli k horších trpitelů kůru.


4 A tam, kde z hlubin oné rokle vály


5 výš podél svahů puchy přeohavné,


6 za víkem hrobky veliké jsme stáli,


7 jež v čele nápis měla z doby dávné:


8 Papeže v sobě chovám {Anastáze},


9 jenž Fotinem byl sveden s cesty správné.


10 "Jen zvolna smíme sestupovat s hráze,


11 aby čich nezvyklý si přivyk' spíše


12 hroznému puchu a jej snášel snáze."


13 Tak mistr řek'. Já připomněl mu tiše:


14 "Dbej, ať nám čas tak marně neubíhá!"


15 "Nuž povím o povaze této říše:


16 Synu, tam za skalou, jež se tu zdvíhá,


17 z tří kruhů utváří se v kalném vzduchu,


18 jak ta, z níž jdeme, stupňovitá rýha.


19 Je všechna plna zlořečených duchů.


20 Aby ten pohled nepřekvapil tebe,


21 slyš, jak a proč jsou sevřeni v tom puchu.


22 Cíl zloby vší, již nenávidí nebe,


23 je bezpráví, a jím se každý řídí,


24 kdo lstí či silou druhým vnutí sebe.


25 Však ježto klam je vlastní vinou lidí,


26 Bůh nejníž podvodníkům pykat velí,


27 co hříšníkům, jež nejvíc nenávidí.


28 Kruh prvý násilníkům určen celý.


29 Leč násilí že trojí bývá v zlobě,


30 kruh onen v menší pásma tři se dělí.


31 Lze proti Bohu, bližnímu neb sobě


32 násilí páchat, na těle neb jmění,


33 jak vysvětlím to ještě blíže tobě.


34 Úkladná vražda, těžká ublížení,


35 hřích na člověku; na majetku jeho


36 pak žhářství, loupež, zhoubné pustošení.


37 Vrahy i ty, kdož dopustí se zlého,


38 loupí a ničí, trestá v zvláštním shluku


39 to prvé pásmo kruhu pekelného.


40 Vztáhne-li člověk proti sobě ruku


41 či statku svému, v druhém pásmu pyká


42 a bez ustání trpí hroznou muku,


43 že samovolně života se zříká,


44 rozmrhav hříšně svěřenou mu vlohu,


45 a tam, kde měl by radovat se, vzlyká.


46 Pak násilí se činí proti Bohu,


47 když v srdci rouhám se až do prokletí


48 a zhrdám tím, co z tvorstva míti mohu.


49 Nejmenší pásmo proto pod pečetí


50 i {Sodomu i Cahors} uzavírá,


51 kde tvůrce popíraly jeho děti.


52 Lsti, která hryže svědomí a týrá,


53 se na tom dopouštíš, kdo je ti druhem,


54 či na tom, s nímž tě nespojuje víra.


55 I zdá se mi, že v způsobu tom druhém


56 se vraždí každá přirozená láska,


57 a proto trestá se tu druhým kruhem


58 klam, pokrytectví, faleš, lstivá sázka,


59 hřích svatokupectví a šalba jiná -


60 zloději, kuplíři a taká cháska.


61 A oním způsobem se zapomíná


62 vrozená láska s tou, jež se s ní spřádá


63 a kterou důvěra se započíná.


64 V nejužším kruhu, v němž je pekla vláda,


65 Dis ve středisku všehomíru trůní,


66 kde na věky se trestá každá zrada."


67 A já: "Řeč jasná to, a já si vážím u ní,


68 můj mistře, že mi dobře svět ten líčí


69 i lid, jenž hříchy pyká v této tůni.


70 Však pověz: ti, jež vlny bahna ničí,


71 déšť šlehá, vichr žene jako páru,


72 a ti, kdo tak si spílají a křičí,


73 proč nejsou uvnitř v tomto městě žáru,


74 když Bůh je na ně rozhněván? A ne-li,


75 proč vydáni jsou takovému zmaru?"


76 On odvětil: "Proč duch tvůj, jinak bdělý,


77 upadá v jakás poblouznění nová?


78 Kam myšlenky tvé pustit by se chtěly?


79 Což nevzpomínáš si už na ta slova,


80 jež v {Ethice tvé} krásně vystihují


81 tři sklony, k jakým nebe odpor chová?


82 Nemírnost, zloba, zvířeckost, jež bují.


83 A nemírnost že nejmíň Boha raní,


84 též tresty nejmenší ji postihují.


85 Tu pravdu uvaž, správně mysli na ni


86 a v duchu vzpomínej, kdo oni byli,


87 co nahoře jsou k hříchu odpykání.


88 Poznáš, čím od těch zde se odlišili,


89 a proč, ač dokonali vinu svoji,


90 v ně buší Boží pomsta menší síly."


91 "{Slunce}, jímž zakalený zrak se hojí,


92 tak rád vždy slyším tvoje vysvětlení,


93 že pochybnost i vědu uspokojí.


94 Tam vrať se na jediné okamžení,


95 kde nazvals lichvu potupením Boha,"


96 já pravil mu, "a dej mi rozuzlení."


97 "Moudrost, když pochopí ji správná vloha,


98 tě poučí, a ne až naposledy,


99 že cestu svoji příroda má strohá


100 z božího rozumu a jeho vědy.


101 Kdo vážně do tvé {Fysiky} se vloží,


102 hned v prvních kapitolách pozná tedy,


103 když věda vaše poznatky své množí,


104 že jako žák má za svým mistrem spěti:


105 Jeť věda vaše vnučkou vědy Boží.


106 A tímto dvojím, máš-li na paměti


107 začátek {Genese}, se člověk živí,


108 a pomáhá si rod svůj udržeti.


109 Že jinak lichvář jde, víc neudiví,


110 když přírodou i vědou, jež z ní těží,


111 pohrdá ve všem, jiných věcí chtivý.


112 Však pojďme dál, je třeba jít, čas běží:


113 Už {Ryby} kmitají se nad obzory


114 a nad {Caurem} Vůz nebeský už leží.


115 My musíme slézt po svahu té hory."



Zpěv dvanáctý

1 Místa, kde sejít měli jsme s té stráně,


2 i s tím, co v nich, tak hrůzyplně čněla,


3 že závrať jala při pohledu na ně.


4 {Jak onou troskou}, která bokem sjela


5 poblíže Tridentu až do Adiže


6 buď sesutím, či že se země chvěla,


7 když s vrchu řítila se její tíže


8 i s tříští skal až po břeh podemletý,


9 že po stráni pak vznikla cesta níže:


10 tak stezkou, po níž skály rozesety,


11 nám bylo slézat v onen jícen dravý,


12 nad jehož vrchem leží {hanba Kréty},


13 počatá kdysi z nastrojené krávy.


14 Když spatřila nás, hryzat začala se


15 jak někdo, kdo se uvnitř hněvem tráví.


16 Tu mudřec křikl na ni: "Myslíš zase,


17 že je to kníže z athénského města,


18 jenž na světě tě zabil v dávném čase?


19 Pryč, stvůro! Toho nevede sem cesta,


20 že navedla ho sestra tvá, však jde sem,


21 aby shléd' spravedlnost, jež vás trestá."


22 A jako býk, jenž utrhne se děsem,


23 když zasažen už smrtící byl ranou,


24 nemoha jít, jen zmítá sebou běsem,


25 takovou netvor skýtal podívanou.


26 Tu mistr zvolal: "Spěchej bez průtahů!


27 Dokud on zuří, snaž se slézti stranou!"


28 I pustili jsme se zas po tom svahu,


29 kde mnohý kámen v náhlém uvolnění


30 se svezl pro mé nohy novou váhu.


31 Já přemítal. On řek' mi: "V zamyšlení


32 snad uvažuješ o strži, již střeží


33 ten netvor tam, jenž k utišení není.


34 Nuž věz, když do hlubin, kde peklo leží,


35 já sestupoval po prvé, ta skála


36 tu ještě čněla podobna jsouc věži.


37 A takto ještě před příchodem stála


38 {toho, jenž sestoupil} sem pro zajaté


39 hořejších kruhů. Tehdy znenadála


40 pukaly rokle žalem vrchovaté,


41 až zdálo se, že vesmír od základu


42 {pocítil lásku}, jež už častokráte


43 prý v chaos proměnila světa vládu.


44 A tehdy také tíha této skály


45 tady i jinde zřítila se v pádu.


46 Však pohleď do údolí! Tam se valí


47 proud krve, v němž se vaří všichni oni,


48 kdož na svých bližních křivd se napáchali."


49 Ó slepá chtivost, jež nás štve a honí


50 a v žití krátkém dává hříšnou vzpruhu,


51 však chystá lázeň takovou zde po ní!


52 Tu příkop široký jsem uzřel v kruhu,


53 jenž obepínal obvod celé pláně,


54 jak zvěděl jsem, když naslouchal jsem druhu,


55 a mezi ním a patou skalní stráně


56 {Kentauři} honili se ve své zbroji,


57 jak světem k lovu nosili dřív zbraně.


58 Když uzřeli nás, stáli v nepokoji,


59 však vystoupili k nám tři z toho shluku


60 s šípy, jež z toulců vyňali jak k boji,


61 a jeden z dálky volal: "V jakou muku


62 se srázu strmého sem přicházíte?


63 Hned povězte - a ne-li, střelím z luku!"


64 Můj mistr odpověděl mu: "To zvíte,


65 až Chironovi dole povíme to -


66 vždy byla zloba ve tvé vůli lité."


67 Pak mne se dotknuv řekl: "Nessus je to,


68 jenž láskou k Dejaniře mřel pln síly,


69 však sebou sám se pomstil paní této.


70 Ten uprostřed, jenž hlavu k hrudi chýlí,


71 je Chiron, jenž Achilla vychovával,


72 třetí je Folus, zlý a potměšilý.


73 Kol přikopu jich na tisíce stává,


74 střílejí po duších, jež z krve více


75 se vynoří, než trest jim právo dává."


76 Tu spatřili jsme k zvěři kráčejíce,


77 jak Chiron zdvihl šíp a vrubem hustý


78 vous odhrnul si s čelisti a líce


79 a odkrytými velikými ústy


80 své druhy upozornil: "Vidíte-li,


81 že vzadu ten vším hne, nač nohy spustí?


82 Toho by údy mrtvých neuměly!"


83 A vůdce, jenž mu na hruď sáhl čile,


84 kde v jedno splývá svými dvěma těly,


85 mu odvětil: "Je živ a v plné síle.


86 Mám ukázat mu dol váš, kde se stmívá -


87 sem nutnost vede ho, ne kratochvíle.


88 Tamodtud, kde se {Aleluja} zpívá,


89 {ta přišla}, jež ten úřad svěřila mi.


90 On není vrah a já ne duše lstivá.


91 Však pro tu mocnost, jež tu necestami


92 mé kroky vede, někoho k té pouti


93 nám svěř, ať jako průvodce jde s námi


94 a ukáže, kde brodem proniknouti,


95 a toho zde ať na svých zádech nese,


96 neb není duch, by mohl vzduchem plouti."


97 Tu Chiron, obrátiv se vpravo, hne se


98 a praví Nessovi: "Jdi, veď a chraň je,


99 až s jiným houfem někde srazíte se!"


100 V tom doprovodu šli jsme odhodlaně


101 pobřežím toho krvavého vření,


102 kde řvali paření, jak žár šel na ně.


103 Jedni až po brvy tam ponořeni,


104 a velký Kentaur řek': "To tyranově,


105 již světem prolévají krev a plení;


106 prokleti trpí muky stále nové.


107 Zde {Alexandr}, {Dionysos} dravý,


108 s nímž Sicilii nastali zlí dnové.


109 To čelo tamhle, jež má vlas tak tmavý,


110 je {Ezzelin}, to druhé, plavovlasé,


111 {Obizzo d'Este} je, jejž, chtiv jsa slávy,


112 syn jeho zrůdný ubil v dávném čase."


113 Tu k básníku jsem pohlédl, jenž pravil:


114 "{On první tobě buď}, já druhý zase!"


115 Kus cesty dál se Kentaur pozastavil


116 u lidu, který jenom po kraj chřtánu


117 ve víru kvasícím tom trest svůj trávil,


118 a na {stín jeden} ukázal v tu stranu:


119 "Ten v lůně božím do srdce, jež stále


120 nad Temží ctí se, smrtelnou bod' ránu."


121 Pak lidi z řeky jsem zas viděl dále


122 hlavou a ještě trupem vyčnívati.


123 Z nich mnohého jsem poznal nenadále.


124 Vždy v mělčím proudu viděl jsem je státi,


125 už krví jenom nohy oblévány.


126 A přes příkop tam se nám bylo bráti.


127 "Tak jako vidíš, že proud krví hnaný


128 se mělčím stává tady na okraji,


129 tak věř," mně Kentaur řek', "že s druhé strany


130 ta bahna opět větší hloubku mají,


131 až v kruhu zpět se zase s proudem spojí,


132 kde tyranové v mukách děsných lkají


133 a spravedlnost boží tresty strojí


134 i pro {Attilu}, jenž byl bičem světa,


135 i pro {Pyrrha} a {Sexta}; dále stojí,


136 jichž trestu nepočítají se léta,


137 ti dva, co silnic postrachem kdys byli -


138 {Rinier Pazzo}, {Rinier z Corneta}."


139 A pak zas brodem zpět se dal v tu chvíli.



Zpěv třináctý

1 Na druhém břehu Nessus ještě nestál,


2 když octli jsme se znova v hustém lese,


3 kterým se nevinula žádná cesta.


4 Ne zeleň listí - barvu temnou nese,


5 ne hladké větve - drsné, uzlovité,


6 ne sladké plody - trní s jedem třese.


7 Taková houšť by ani zvěři líté


8 nebyla vhod, jež v lesích od {Ceciny}


9 ke Cornetu se straní půdy zryté.


10 Zlé {Harpyje} tam hnízdí mezi stíny,


11 jež předpovědí budoucího zmaru


12 od Strofad zapudily trojské syny:


13 Široká křídla, tváře lidských tvarů,


14 na nohou spáry, břicho opeřené


15 a k nářkům užívají zpěvu darů.


16 "Než zvídavost tě dále popožene,


17 věz, že jsi v druhém pásmu toho kruhu


18 a vyjdeš z této říše zatracené


19 do děsivého písčitého kruhu.


20 Nuž, dobře hleď, a budeš věci zříti,


21 jež víře v řeč mou jistě půjdou k duhu."


22 Já se všech stran jsem vzdechy slyšel zníti,


23 však nikde neviděl, kdo tak se hlásí,


24 a zmaten tím, už dál jsem nechtěl jíti.


25 Myslím, že myslil, že já myslím asi,


26 že od lidí, nám v křoví skrytých, vyšly


27 ty přečetné a prapodivné hlasy.


28 "Nuž," pravil mi můj mistr, "ulomíš-li


29 větvičku tady s některého kmene,


30 spatříš, co duch tvůj teď si nedomýšlí!"


31 Natáhnout ruku zvědavost mne žene,


32 utrhnu snítku keře velikého.


33 "Proč rveš mě?" slyším kmen, a z ulomené


34 větvičky stéká krev po kůře jeho.


35 Pak volá dále: "Proč mě drásáš tady?!


36 Což v duchu nemáš hnutí soucitného?


37 My lidé byli, teď jsme dřevin řady.


38 Mít větší soucit měla by tvá ruka,


39 i kdyby duše naše byly hady!"


40 Tak jako zelená louč žárem puká,


41 když spaluje se jedním koncem dolů,


42 však druhým větru svěřuje svá muka,


43 tak z oné rány vycházely spolu


44 i krev i slova výčitek a hněvu.


45 Já snítku pustil v úleku a bolu.


46 "Kdyby byl dřív moh' věřit tomu zjevu,"


47 promluvil vůdce můj, "ó duše v muce,


48 {jejž já už vylíčil mu} ve svém zpěvu,


49 nebyl by na tebe tak vztáhl ruce.


50 Ale že neuvěřitelné zdá se,


51 já k činu, jejž teď želím, byl mu svůdce.


52 Nuž pověz mu, kdo jsi, by mohl zase


53 {náhradou obnovit tvé jméno stmělé}


54 nahoře na světě, kam vrátit má se."


55 A peň: "Tvůj hovor láká mě tak vřele,


56 že mlčet nelze. Nezazlete slova,


57 jestliže snad se rozhovořím déle.


58 Jsem ten, jenž {klíče srdce Bedřichova}


59 měl oba, jimi sám je otvíraje


60 a s velkou slastí zavíraje znova,


61 by nikdo seznat nemoh' jeho taje,


62 že spánek jsem si porouchal i žíly,


63 tu slavnou službu věrně konávaje.


64 Však nevěstka, jež nikdy neodchýlí


65 zrak chlípný od Césara, neřest dvorů,


66 smrt společenství, v přenešťastné chvíli


67 proti mně všecky popudila k vzdoru,


68 až popuzeni popudili pána,


69 že místo v poctách žil jsem v smutném sporu.


70 Tu duše má, tak zvráceností štvána,


71 uniknout smrtí chtěla všemu tomu


72 a bez křivd v křivdu k sobě byla hnána.


73 Přísahám při kořenech toho stromu,


74 že věrnost já jsem neporušil pánu,


75 jenž cti tak hoden, ani jeho domu.


76 Však opustí-li kdo z vás pekel bránu,


77 mou pověst očisť, již tam hanba dáví,


78 jak závist kdys jí zasadila ránu."


79 Ustane v řeči. Básník můj mi praví:


80 "Neztrácej času! Ptej se ho, když mlčí,


81 a na to taž se, o čem chceš mít zprávy."


82 Já však: "Ty ptej se, ať mě ponaučí


83 o všem, co myslíš, že já měl bych znáti -


84 já nemohu, neb soucit tak mě mučí."


85 Tu začal zas: "Když tento člověk má ti


86 v tom vyhovět, oč prosíš s touhou v hlase,


87 zajatý duchu, měl bys ty mu dáti


88 zvěst o tom, jak sem duše dostává se,


89 do suků těch, a pověz také, smíš-li,


90 zda některá se vysvobodí zase."


91 Tu z kmene toho vzdechy mocné vyšly,


92 až v jejich závanu mi slova zněla:


93 "Povím, co žádný z vás si nedomýšlí!


94 Když rozvášněná duše vyjde z těla,


95 od něhož z vlastní vůle odtrhla se,


96 Minos jí v sedmém kruhu místo dělá.


97 Do lesa někam padne v krátkém čase,


98 kam právě slepá náhoda ji hodí,


99 a k růstu tam jak zrnko špaldy má se,


100 klíčí a keřem hustým pak se rodí.


101 Harpyjí hejno v listí se jí pase


102 a bol jí působí i bol z ní vodí.


103 My s ostatními vrátíme se zase,


104 však ve svá těla neodějeme se;


105 čeho sám zbavil ses, brát nemáš na se.


106 Sem odvlečeme je a v chmurném lese


107 ať každý keř, jenž vězením je duše,


108 i její tělo oběšeno nese!"


109 Co na ten strom já díval jsem se tuše,


110 že něco jiného nám ještě poví,


111 hluk ozýval se, pozornost mou ruše,


112 až jako ten, kdo na číhané loví,


113 vidí, jak běží kanec smečkou štvaný,


114 a funět slyší jej a praskat křoví,


115 tak dva jsem uviděl, jak s levé strany


116 se štvou, zvěř trním zdrásaná a holá,


117 až kousky větví všude nalámány.


118 "Přijď, smrti, přijď!" vtom onen vpředu volá,


119 a druhý, jemuž se to dlouhé zdálo:


120 "Tvé nohy, {Lano}, nebývaly zpola


121 tak čilé, když se v Toppu k tanci hrálo!"


122 Však ježto dech mu došel bezpochyby,


123 v skupinu splynul s křovím, jež tam stálo.


124 Za nimi les pln psů byl, jako kdyby


125 zlí {černí chrti} s řetězů se hnali,


126 na dobrou kořist přivábeni sliby.


127 Pak do toho, jenž ležel, zuby ťali


128 a údy jeho trhajíce prudce


129 kus po kuse je lesem rozmetali.


130 Tu za ruku mě zase vzal můj vůdce


131 a se mnou u keře se pozastavil,


132 jenž z krvavých ran marně plakal v muce.


133 "{Giacomo ze Sant Andrea};" on pravil,


134 "co byla tobě platna pomoc moje?


135 Mám vinu já, že tak jsi život strávil?"


136 A pak můj mistr řekl nad ním stoje:


137 "Ó, kým jsi býval ty, jenž z každé rány


138 vyrážíš s krví bolná slova svoje?"


139 On řekl nám: "Kdo přišli jste v ty strany


140 mé pohanění shlédnout v hrůze celé,


141 s jakou mé snítky byly rozmetány,


142 shrňte je pod můj keř, tak prosím vřele.


143 Pocházím z města, které {patrona} si


144 prvního vyměnilo za Křtitele,


145 a onen proto zlo mu strojí asi.


146 A kdyby na tom mostě přes proud Arna


147 nebyla zbyla stopa jeho krásy,


148 těch měšťanů všech práce blahodárná


149 z trosek, jež nechal Attila tam mstící,


150 obnovit město, bývala by marná.


151 Já udělal si z domu šibenici."



Zpěv čtrnáctý

1 Když {láska k vlasti} otřásla mnou celým,


2 shrnul jsem listí, aby z něho clona


3 zas byla tomu s hlasem ochraptělým,


4 a dále pak jsme šli až v místa ona,


5 jež pásmo druhé od třetího dělí,


6 kde spravedlnost hrozné dílo koná.


7 Abych vám popsal, co jsme uviděli,


8 povím, že přišli jsme až k širé pláni,


9 jež chová bez rostlin svůj obvod celý.


10 Les bolný věncem kolem ní se sklání,


11 tak jako jej zas příkop smutný svírá.


12 Tam zastavili jsme se zadumáni.


13 Poušť písčitá to byla, zprahlá, širá


14 jak ta, již {Cato} pod nohama svýma


15 kdys měl a jež se táhla žhavá, sirá.


16 Ó pomsto Boží, jaká hrůza jímá


17 as každého, kdo čte, co píši tady,


18 jak vyjevilo se mi před očima.


19 Já viděl nahých duší celé řady,


20 jež bědně všechny naříkaly bolem,


21 však každou jak by vládly jiné řády.


22 Ležely jedny na tom písku holém,


23 zas jiné krčily se v beznaději


24 a jiné stále obcházely kolem.


25 Nejvíc je těch, jež takto obcházejí,


26 a méně těch, jež na břiše tu leží,


27 však nářek jejich skučí nejbědněji.


28 A na tu poušť, již přehlédnout lze stěží,


29 {dštil oheň} planoucími krůpějemi,


30 jako když v horách za bezvětří sněží.


31 {Jak Alexander} s voji svými všemi


32 v Indii přitáh' pod oblaka žhavá,


33 plameny viděl padati, až k zemi


34 a nařídil, ať vojsko udupává


35 ty jiskry, aby neslily se spolu


36 v ohniska žáru nezdolná a dravá,


37 tak zde se oheň ,věčný spouštěl dolů,


38 až písek hořel jím, jak pod ocelí


39 troud vznítí se, a rostla prudkost bolů.


40 Neustal nikdy tanec rozechvělý


41 ubohých rukou, které bez ustání


42 ty nové jiskry střást se pokoušely.


43 Já pravil: "Mistře, před nímž vše se sklání,


44 jen ne zlých duchů cháska zarputilá,


45 když vítalo nás v bráně jejich lání,


46 kdo je ten velký, jejž těch žárů síla


47 nezmohla dosud, jehož vzdory divé


48 ohnivost deště k zrání nezlomila?"


49 Tu on sám poznav z otázky mé chtivé,


50 že na něj vůdce ptám se, prudce pravil:


51 "Takový v smrti jsem, jak žil jsem dříve!


52 Byť Jupiter i kováře si znavil,


53 od něhož ukován měl blesk ten dravý,


54 jímž v poslední den života mě zbavil,


55 a ostatní též štval až do únavy


56 v kovárně černé svého {Mongibella},


57 křiče: ,Vulkáne, pomoz teď v čas pravý!'


58 jako když bitva u {Flegry} kdys vřela,


59 a blesky všemi zasypal mne prudce,


60 přec byla by to pomsta neveselá!"


61 Tu mocným hlasem promluvil můj vůdce,


62 jaký se od něho jen zřídka slýchá:


63 "Ó {Capanee}, v nejvyšší jsi muce


64 jen tím, že stále trvá tvoje pýcha -


65 ta trestem budiž ti ve věčném čase,


66 vše ostatní by byla trýzeň lichá!"


67 Mně mírnějšími rty pak pravil zase:


68 "Toť jeden z králů sedmi, kteří Théby


69 kdys obléhali. Rouhal se a zdá se,


70 že dosud pohrdá tak Bohem v nebi.


71 Však jak jsem řek' mu, nejhorší všech trestů


72 jsou jeho vlastních prsou zlost a škleby.


73 Nuž za mnou pojď a nohu svoji střez tu,


74 ať do žhavého písku nestoupne sem,


75 však podél lesa stále vol svou cestu!"


76 Tak mlčky šli jsme tam, kde pod tím lesem


77 proud vyvěrá, jenž, ač je jenom malý,


78 doposud pro svůj nach mne plní děsem.


79 Jako se z {Bulicame} říčka valí,


80 o kterou nevěstky se spolu dělí,


81 tak proud ten tekl pískem, který pálí.


82 Kudy se valil, vydlážděn byl celý,


83 dno koryta i strany břehů obě,


84 takže jsme přechod přes něj uviděli.


85 "Mezi vším tím, co ukázal jsem tobě


86 od chvíle, kdy jsme vešli onou branou,


87 jež volna každému je v každé době,


88 neviděls nikde věc tak neslýchanou,


89 jako je tato říčka, která hasí


90 nad sebou ohně, jež k ní dolů kanou,"


91 tak vůdce můj mi těmi slovy hlásí.


92 I prosil jsem ho, by mi poskyt' stravy,


93 jíž touha, kterou vzbudil, žádala si.


94 "V moři je země zpustošená," praví


95 mi na to, "jistě znáš ji - ostrov Krétu.


96 Pod jejím králem svět měl ryzí mravy.


97 Tam hora čněla v kráse vod a květů


98 a v oněch dobách Ida zvána byla,


99 však jako stará věc teď zpustlá je tu,


100 Za kolébku ji {Rhea} vyvolila


101 pro synka, a jej střežíc před úklady,


102 tropiti hluk, když plakal, nařídila.


103 V té hoře stojí stařec, který zády


104 obrácen k {Damiettě} k Římu hledí


105 jak do zrcadla. Prosta každé vady


106 ze zlata hlava na šíji mu sedí,


107 z ryzího stříbra hruď a paže dvojí


108 a pak až po rozkrok je z rudé mědi.


109 Dál dolů pak je z železa jak v zbroji,


110 jen pravá noha pálená je hlína,


111 a na ní víc než na té druhé stojí.


112 S výjimkou zlata každá součást jiná


113 má v sobě trhlinu, z níž slzy tekou,


114 jimiž se v skalách hloubí rozsedlina.


115 Sem do údolí vlévají se řekou:


116 Acheron, Styx a Flegeton jsou jména


117 těch vod, jež touto struhou dál se vlekou,


118 až na místech, jež nejníž položena,


119 jsou Kokytem, jenž na tě ještě čeká;


120 proto jen zmínka o něm učiněna."


121 Já odpověděl mu: "Když tato řeka


122 svůj pramen v našeho má světa středu,


123 proč zjevně dřív než tady nevytéká?"


124 A on: "Víš, že tě tudy kruhem vedu.


125 Ač už jsi pronik' hluboko tím kolem,


126 když vlevo šel jsi se mnou, jenž jdu vpředu,


127 přec neprošel jsi ještě celým dolem.


128 Údivem proto nekřiv obličeje,


129 když nevídané věci uzříš kolem!"


130 Pak zase já: "Můj mistře, Léthe kde je?


131 kde Flegeton? Neb o jednom jsi němý,


132 o druhém říkáš, že se z těch slz leje."


133 "Otázka tvoje každá milá je mi,


134 však na jednu z nich odpověď ti nese


135 ten rudý proud sám svými peřejemi.


136 I Léthe spatříš, ne však v tomto lese,


137 však tam, kam duše, která smířena je,


138 omýti z vin svých odpykaných jde se."


139 Pak řek': "Však čas je vyjít z toho háje,


140 mé stopy drž se končinou tou zrádnou.


141 Nám cestou budou neplanoucí kraje,


142 nad nimiž všechny žhavé páry chladnou."



Zpěv patnáctý

1 Pak. jedním z tvrdých krajů jsme se brali,


2 kde nad říčkou se vznáší oblak tmavý,


3 jenž před ohněm i proud i hráze halí.


4 Jak z Witsandu až do Brugg násep staví


5 si Vlámové, jenž jejich města brány


6 má chránit od moře a od záplavy,


7 jak u Brenty jsem vídal Padovany


8 hrázemi chránit domy své a hrady,


9 dřív nežli horko cítí {Korutany},


10 takové byly tyto hráze tady,


11 ač ne tak velké, ne tak silné valy,


12 ať vznikly už za nevím jaké vlády.


13 Už od lesa tak daleko jsme stáli,


14 že ztrácela se hmota jeho šerá,


15 když hlavu po něm obrátil jsem z dáli,


16 a tu jsem spatřil, dál se cestou bera,


17 houf duší, jež se podél hráze sběhly


18 a napínaly zrak jak za večera


19 při novoluní - jako by se střehly,


20 a brvy při tom svraštily a stáhly,


21 jak starý krejčík mžourá k uchu jehly.


22 Když si nás prohlížel ten průvod táhlý,


23 jeden mě poznal. "Jaký zázrak!" zvolal


24 a jeho ruce po mém rouchu sáhly.


25 Pak rozpřáh' náručí. Já neodolal


26 a pohléd' do vyprahlé tváře této,


27 z níž nějak povědomý rys mne volal.


28 Ač do ní mnoho bolů bylo vseto,


29 přec poznal jsem ji, vztáhl jsem k ní paži


30 a řekl jsem: "Vy tady, Ser {Brunetto}?!"


31 On pravil: "Synku, kéž tě nezaráží,


32 když Brunetto Latini v beznaději


33 kus cesty s tebou zpět se opováží!"


34 Já řekl: "Toho právě též si přeji.


35 Rád také s vámi usednu, jen dá-li


36 ten, jehož kroky mě sem provázejí."


37 "Ó synku," pravil, "kdo se z houfu vzdálí


38 či zastaví byť k vzdechu jedinému,


39 sto let pak leží v ohni, jenž ho pálí.


40 Jdi, přidržím se roucha tvého lemu


41 a k průvodu pak dám se zas, jenž v bolu


42 svém věčném lká, jak údělem zde je mu."


43 Já netroufal si sejít s cesty dolů


44 a vedle něho jít, však hlavu chýle


45 já úctu jevil mu, jak šli jsme spolu.


46 On začal: "Jaký los ti v plné síle


47 před koncem života sem jíti dává?


48 A kdo to vede tě, bys došel cíle?"


49 "Když vedla žitím," řek' jsem, "pout mne smavá,


50 v údolí zabloudit mi bylo dáno,


51 než naplnila se má doba pravá.


52 Když vyjít chtěl jsem z něho, včera ráno,


53 zde tento zjevil se mi nenadále,


54 a s ním jít touto drahou je mi přáno."


55 A on: "Když za svou hvězdou půjdeš stále,


56 v přístavu slávy dojdeš k svému cíli,


57 život-li krásný chápu dokonale.


58 Kdybych byl nezemřel v tak rané chvíli


59 a nebešťany zřel ti nakloněny,


60 já byl bych pomáhal ti s tvými díly.


61 Však nevděčný ten lid a zaslepený,


62 jenž z {Fiesole} přišel v dávné době


63 a v mravu cos má z hor a skalní stěny,


64 za dobra tvá se znepřátelí tobě,


65 a právem, neboť mezi trpké plody


66 fík sladký nesluší se vmyslit sobě.


67 Zvěst stará {slepými zve jejich rody},


68 lakomství, pýcha, zášť jsou jejich mravy -


69 jich zásad straň se, nebo dojdeš škody!


70 Sudba ti dopřeje tak velké slávy,


71 že budou {obě strany} chtít být tvoje,


72 však vzdálen bude zobák od té trávy.


73 Zvěř fiesolská zničí město svoje,


74 však o květ rostlinku ať neobere,


75 jestli kdy jaká vznikne z toho hnoje,


76 jímž svaté sémě na světlo se dere,


77 Římanů sémě, jež se v době selo,


78 kdy vzniklo hnízdo zloby tolikeré."


79 "Kdyby se na světě vše bylo dělo,"


80 já odpověděl, "podle mého přání,


81 podnes jste neopustil lidské tělo,


82 neboť zřím v duchu, jak se ke mně sklání


83 otcovský obraz váš, tak dobrý, drahý,


84 s nímž nabádal jste kdysi bez ustání


85 mě k věcem věčným upírat své snahy .


86 Svou vděčnost za to musím zvěstovati,


87 než bude konec pozemské mé dráhy.


88 Co o mém žití pravíte, chci psáti,


89 abych to moh', až přijdu {k vzácné paní},


90 i s jinou zvěstí k výkladu jí dáti.


91 Vám zjevným učiním své odhodlání,


92 jen když jsem bez výčitek ve svědomí,


93 že sudbu svoji přijmu bez reptání.


94 Mým uším je hlas věštby povědomý:


95 Štěstěna kolem svým ať jak chce točí


96 a sedlák motykou, mne sotva zlomí."


97 Tu mistr na mne upřel vážné oči


98 a vpravo obrácen se pozastavil:


99 "Kdo správně slyší, správný smysl zočí."


100 Však já se dále v rozhovoru bavil


101 a ptal se Brunetta, kdo z druhů jeho


102 jsou nejvyšší a nejslavnější. Pravil:


103 "Je dobré sice znáti některého,


104 o jiných lépe pomlčet, můj milý,


105 neb není času dotknouti se všeho.


106 I věz, že většinou to kněží byli


107 a učenci, již došli cti a slávy,


108 však hříchem týmž se všichni potřísnili.


109 {Priscian} jde tu s truchlivými davy,


110 i {Francesco d'Accorso}: chceš-li druhá


111 jména, jež poskvrnily mrzké mravy,


112 viz {onoho, jejž poslal sluhů sluha}


113 od Arna na břehy Bacchiglionu,


114 kde v čivách mdlých mu hasla všecka vzpruha.


115 Mluvil bych ještě o jiných v tom shonu,


116 však řeč a cesta nesmí dál mě vésti,


117 neb z písku vidím stoupat dýmu clonu:


118 Jde lid, jejž potkat nesmím na svém scestí!


119 Svůj Poklad vřele doporučit chci ti -


120 jsem živ jen jím! Víc nechci, toť mé štěstí."


121 Pak vracel se a z těch se mi zdál býti,


122 jež o {šat zelený}, jejž v sázce mají,


123 u Verony je vidět závoditi;


124 však z těch, již vítězí, ne prohrávají.



Zpěv šestnáctý

1 V místech, kam pak jsme přišli, vodstva hučí,


2 když dolů řítí se, kde kruh je jiný,


3 až zní to, jak když včely v úlech bzučí.


4 Vtom náhle odloučily se tři stíny


5 od davu, jenž nás tudy míjel v chvatu


6 tím deštěm zlým, jenž kane na pustiny,


7 a přiběhly k nám s křikem: "Zůstaň stát tu


8 ty, který z vlasti naší znemravnělé


9 nám zdáš se býti, soudě podle šatu!"


10 Ach, kolik ran jsem zhléd' na jejich těle,


11 nových i starých jizev po plamenech -


12 mám z toho podnes srdce zbolavělé!


13 Stát zůstal mistr při křiku a stenech


14 a řek': "Stůj, dokud nás ti nedohoní,


15 a na dvornost je marně čekat nenech!


16 Ba, nebýt ohně, jejž tu v kapkách roní


17 povaha místa, řekl bych, že spíše


18 ty jim bys měl jít vstříc, než tobě oni!"


19 Začaly zase, co jsme stáli tiše,


20 svůj starý zpěv; a když k nám přišly k hrázi,


21 v kruh spjaly se tři stíny této říše.


22 Jak zápasníci, natření a nazí,


23 se měří, jak se chytnout nejvhodněji,


24 než k ranám se a k zápolení srazí,


25 tak oni za mnou svými obličeji


26 se točí, až jsou na opačnou stranu


27 obráceni, než kam jim nohy chtějí.


28 "Byť nám a našim prosbám na pohanu


29 jsou tyto písčiny," z nich jeden praví,


30 "i tvář, již máme ohněm ošlehánu,


31 ať tebou pohne odlesk naší slávy,


32 abys nám řek', kdo jsi, že živ a hravě


33 procházíš peklem takto bez obavy.


34 Ten, jehož šlépějemi kráčím právě,


35 ač nahý je a sežehnutý tady,


36 kdys ve větší, než tušíš, živ byl slávě.


37 To {Guido Guerra}, dobré Gualdrady


38 byl vnuk a v žití věděl, jak se dává


39 buď rána mečem nebo moudré rady.


40 {Tegghiaio Aldobrandi} udupává


41 zas písek v stopách mých, jak sem se blíží;


42 hlas jeho na světě měl mít víc práva.


43 A já, jenž postaven jsem s nimi v kříži,


44 slul na světě {Jacopo Rusticucci}.


45 Nic, jak zlá žena kdys, mi neublíží!"


46 Jist být si před ohněm, jenž tolik mučí,


47 byl bych se vrhl k nim, a jistě schválil


48 by to byl mistr, jenž mne ve všem učí.


49 Však ježto bych se tam byl sžeh' a spálil,


50 přemohla bázeň moje žhavé přání,


51 bych objal je, než bych se zase vzdálil.


52 I promluvil jsem: "Bol, ne pohrdání,


53 nad vaším osudem mou duši strávil,


54 že se tak hned mu zase neubrání,


55 když tento pán a průvodce mi pravil


56 slova, z nichž hned se mysl dovtípila,


57 kdo přichází, by se tu pozastavil.


58 Jsem z vaší vlasti. Vždy se vaše díla,


59 když vyslovit jsem slýchal vaše jména,


60 mně k úctě zbožné v duchu vybavila.


61 {Žluč opustil jsem}, sladkost jablek cena


62 je ta, již slib mi vůdce mého dává.


63 Však cesta k středu dřív mi přisouzena."


64 "Je-li však nadlouho tvých údů správa


65 tvé duši určena," on řek', "a má-li


66 i po tvé smrti zářit dál tvá sláva,


67 rci, čest a vážnost dosud přebývá-li


68 v tom našem městě, či tam vládnou klamy


69 a všechny ony ctnosti vyprchaly?


70 {Guglielmo Borsiere}, jenž je s námi


71 tu nedlouho a tamhle s druhy pílí,


72 nás velmi trápí svými vzpomínkami."


73 "{Lid nový, rychlé zisky} způsobily


74 tam lesk a rozmařilost, jež se dědí,


75 až Florencie sama z toho kvílí!"


76 Tak vykřikl jsem místo odpovědi,


77 tvář pozdviženu, a ty oči trojí


78 tak hleděly, jak na pravdu se hledí.


79 "Jsi šťasten, jestli tě tak málo stojí,"


80 mi pravili, "vždy odpovědi, jaké


81 na pravém místě jiné uspokojí!


82 Až vyjdou z tmy tvé stezky křivolaké


83 a uzříš hvězdy nad lidskými sídly


84 a budeš říkat rád: Já byl tam také,


85 vyprávěj, jak nás oči tvé zde zhlídly!"


86 Kruh prolomivše, prchli nenadále,


87 až jejich nohy se mi zdály křídly.


88 Amen bys nevyřkl v té chvíli malé,


89 v jaké je odvedla zas cesta nová,


90 a rozhod' mistr, že už půjdem dále.


91 Já s ním šel. Jen jsme vykročili znova,


92 už zazněl vody hukot rozpoutaný,


93 že nebylo tam rozuměti slova.


94 Jak při proudu, jenž vlastní cestou hnaný


95 dřív {s hory Veso} na východ se nese,


96 stékaje s Apenninu levé strany,


97 a nahoře tam Acquacheta zve se,


98 než vírem vplyne níže do řečiště


99 a u Forli to první jméno střese,


100 pak u San Benedetta se skal tříště


101 se řítí dolů do rokle, kde mělo


102 by pro tisíce býti útočiště -


103 tak pod útesem ve strži to hřmělo


104 tou černou vodou, jež tam v proudu vřela,


105 jako by nás to ohlušiti chtělo.


106 Já opásán měl {provaz} kolem těla,


107 jímž v jedné chvíli za dřívějších časů


108 pardála moje ruka spoutat chtěla.


109 I odvázal jsem si jej hbitě s pasu


110 a svinutý jej podal vůdci svému,


111 poslušen jeho velícího hlasu.


112 Obrácen vpravo k toho srázu lemu


113 od kraje dále pak jej dolů hodil


114 do hlubin jícnu tomu propastnému.


115 "Co nového ten důl zde zase zplodil


116 na znamení," mé myšlenky se ptají,


117 "jež mistr očima tak doprovodil?"


118 Jak na pozoru lidé mít se mají


119 před těmi, kteří nevidí jen díla,


120 však do myšlenek duchem pronikají!


121 On řekl mi: "Kéž ta už by tu byla,


122 již čekám, že zde vyjde nad ty svahy,


123 jak mysl tvá už správně vytušila."


124 Vždy před pravdou, jež v tváři lži má tahy,


125 střez ústa svoje, čtenáři můj stálý,


126 sic bez viny tě v hanbu svrhne záhy.


127 Zde promluvit však duch můj neotálí:


128 Nuž při své Komedii tobě pravím,


129 jako že chci, by docházela chvály,


130 že uzřel jsem, jak vzduchem hustým, tmavým


131 postava jakási tu vzhůru pluje,


132 i srdcím statečným jsouc děsem pravým;


133 pluje jak ten, jenž z moře vystupuje,


134 spustiv se kotvu zvednout, jejíž tíha


135 se škvír a skalin u dna zachycuje,


136 jenž vzpíná se a nohy k tělu zdvíhá.



Zpěv sedmnáctý

1 "Hle netvor s hrotem na ohonu tu je,


2 přelétá hory, drtí zbroj a brány!


3 Hle ten, jenž zápachem svět naplňuje!"


4 Tak pravil mi můj vůdce požehnaný


5 a ukázal mu k tomu břehu tady,


6 k místu, kde končí mramor ušlapaný.


7 Tu onen hnusný {obraz lsti a zrady}


8 u břehu přistal poprsím a čelem,


9 však na břeh ohon nevymrštil zády.


10 Vzhled poctivce měl v obličeji celém,


11 tak jeho vnějšek mírný byl a sladký,


12 však roven štíru ostatním byl tělem.


13 Dvě tlapy chlupaté měl po lopatky


14 a záda, hruď i boků plochy obě


15 měl plny čar a kroužků, že své látky


16 {Turek či Tatar} k takto pestré zdobě


17 z osnov a útku zhotovil by stěží;


18 takový šat {Arachne} netká sobě.


19 A jako někdy bárky u pobřeží


20 půl ve vodě, půl na pevnině stojí,


21 a tam, kde země {žravých Němců} leží,


22 bobr své dílo zkázy rybám strojí,


23 tak na hrázi, jež písek svírá, čněla


24 ta nejděsnější stvůra se svou zbrojí,


25 do prázdna ohonem se oháněla


26 a na něm rozdělený do vidlice


27 tak jako štír hrot jedovatý měla.


28 Můj vůdce pravil: "Nyní trochu více


29 musíme stočit cestu po hradisku


30 k té nestvůře, jež jeví lidská líce."


31 I scházeli jsme vpravo po skalisku,


32 obrubou deset kroků jsme se brali,


33 tak vyhnuvše se plaménkům i písku,


34 a když jsme potom před obludou stáli,


35 spatřil jsem nové lidi usazeny,


36 kde proláklinu v písku tvoří skály.


37 Řek' mistr: "Abys poznal, jaké ceny


38 je tento kruh, v čem jeho cíl a práce,


39 jdi k lidem těm a všechny poznej jmény,


40 však rozhovory s nimi veď jen krátce:


41 Já zatím promluvím s tou šelmou tady,


42 zda k cestě chce nám za plavidlo dát se."


43 Tak z nejzazšího kraje, od ohrady


44 sedmého kruhu šel jsem osamělý,


45 kde seděly těch smutných lidí řady.


46 Jim z očí tekl bol, jejž v sobě měli,


47 a rukama si vždycky pomáhají,


48 když zem je žhne či páry závan vřelý:


49 Nejinak v létě psi to činívají


50 čumákem nebo nohou, když je blechy,


51 ovádi nebo mouchy kousávají.


52 Když hleděl jsem těm lidem bez útěchy


53 do očí, z kterých šlehal oheň bolů,


54 žádného neznal jsem, však {malé měchy}


55 visely s hrdel těch, již dleli spolu


56 a každý na nich barvy měl a znaky


57 a zálibně k nim stále shlížel dolů.


58 A když jsem potom stanul před chudáky,


59 nad žlutým měšcem oko moje žaslo,


60 kde {modrý lev} stál postavou i zraky.


61 Mé udivení ani nepohaslo


62 nad rudým měšcem na jiném zas klíně,


63 jenž znak nes' {husy bělejší než máslo}.


64 Jeden, jenž erbem {modré sprasné svině}


65 měl bílé plátno měšce znamenáno,


66 mi řek': "Co děláš v této prohlubině?


67 Jen jdi! A ježto žít ti ještě dáno,


68 pak věz, že tady u mé levé strany


69 má sedět soused můj {Vitaliano}.


70 Sám Padovan jsem mezi Florenťany,


71 již do ucha tak pronikavě zde mi


72 řvou často: ‚Přijď už rytíř svrchovaný,


73 jenž nosit bude měšec {s kozly třemi}!'"


74 Pak vypláz' jazyk, olíz' ústa svoje,


75 jak vůl si olizuje nozder lemy.


76 Tu mistra svého pohněvat se boje,


77 jenž přikázal mi pobýt tam jen chvíli,


78 opouštím duše plné nepokoje


79 a vidím, jak už průvodce můj milý


80 na netvora si sed a s jeho hřbetu


81 volá: "Teď třeba odvahy a síly!


82 Po schodech srázných strojíme se k letu:


83 ty vylez vpřed, já uprostřed chci býti,


84 ať ohon jeho nepohmoždí tě tu."


85 Jak tomu, který horečku už cítí,


86 hned bledne nehtů barva fialová,


87 že bojí se i na stín popatřiti,


88 tak bylo mně, když zaslech' jsem ta slova,


89 však jako sluha styděl jsem se velmi,


90 jenž před pánem hned udatně se chová.


91 A usedl jsem na hřbet hnusné šelmy.


92 "Mne obejmi," tak chtěl jsem potom zvolat,


93 však hlas mi selhal, jak se prudce chvěl mi.


94 Jak mi už pomoh' těžkost mnohou zdolat,


95 tak objal mě, když vlez' jsem na hřbet tuhý,


96 a nadarmo mě nenechával volat.


97 "Teď, Geryone, širokými kruhy


98 ať cesta tvá se zvolna dolů chýlí,


99 však pamětliv buď, že máš náklad druhý!"


100 A jako člunek při vyplutí chvíli


101 couvá a couvá, zdlouha ustupoval,


102 až ve vzduchu, kam jsme se obrátili,


103 kde hrudí dřív stál, ohonem teď ploval


104 a jako úhoř hýbal jím jen málo


105 a pazoury vzduch k sobě přitahoval.


106 Zděšení větší jistě nepojalo


107 {Faetonta}, když s nebe v hloub se řítil,


108 které, jak dodnes vidíme, se vzňalo,


109 ni {Ikara}, když v bocích náhle cítil,


110 jak horkem taje vosk a peří padá,


111 a otec křikem "Zle je!" strach v něm nítil,


112 než mne, když poznal jsem, jak obepřádá


113 mě všude vzduch a vše se zastiňuje,


114 že nevidím nic než té stvůry záda.


115 Ta zvolna, zvolna dál a níže pluje,


116 však já to postřehl jen podle vání,


117 jímž vítr zdola do tváře mi duje.


118 Vtom zprava zaslechnu už hrozné řvaní,


119 jímž dole pod námi ta propast ječí,


120 až s okem se mi tam i hlava sklání.


121 Z té propasti mám závrať ještě větší,


122 neb vidím ohně, slyším nářky s kletím,


123 a krčím se v tom hrozném nebezpečí.


124 Pak postřehl jsem, co mi ušlo předtím,


125 že sestupujem níže v kruzích bolů,


126 jež přibližují se, jak vzduchem letím.


127 A jak je dobře známo o sokolu,


128 když nevidí vnadidlo ani ptáka,


129 až vzdychá sokolník: "Ach, klesáš dolů!"


130 že znaven, ač se vznes' až pod oblaka,


131 krouživě slétá, se záštím a zlobou


132 dál od pána si sedá, jenž jej láká,


133 tak na úpatí skály zryté dobou


134 Geryon přistal tíhou svého těla,


135 a zbaviv se pak nákladu nás obou,


136 zas odletěl jak od tetivy střela.



Zpěv osmnáctý

1 Je v pekle místo, jež Zlé žleby sluje,


2 má barvu ocele a z kamene je,


3 tak jako kruh ten, jenž je obkličuje.


4 A v samém středu zlé té pláně zeje


5 jak propast jáma hluboká a širá,


6 o níž se dále ještě zmínka děje,


7 a pásmo toto, jemuž dána míra


8 je jámou tou a patou tvrdé skály,


9 příkopů deset na dně uzavírá.


10 A jako na ochranu hradeb valy


11 bývají kolem hradů vykopány,


12 takové právě se i ty tam zdály


13 a stejné byly základní jich plány.


14 Jak z hradů po vnější pás opevněný


15 jdou můstky od zápraží každé brány,


16 tak vedou skály od té horské stěny


17 a příkopy i náspy přetínají,


18 až u jámy jsou srázem ukončeny.


19 Můj básník vlevo šel, když na okraji


20 my s Geryona dali jsme se střásti,


21 a já se za ním pustil těmi kraji.


22 Po pravé ruce byly nové strasti,


23 mrskači noví, krutí jako vrazi,


24 jichž pln byl dolů žleb ten do propasti.


25 Hříšníci dole na dně byli nazí;


26 někteří proti nám se ubírali,


27 s námi, však rychleji, šli jiní hrází,


28 jak Římané to nařízení dali,


29 že {v Milostivém létě}, v poutním čase,


30 kdy velké davy po mostě se valí,


31 proud jeden čelem k hradu ubírá se,


32 {k svatému Petru} namířeno má-li,


33 a druhý proti němu kráčí zase.


34 Rohaté běsy shléd' jsem s tmavé skály


35 vždy tu a tam se biči rozháněti,


36 jimiž je zezadu zle bičovali.


37 Ach, jak jim paty zdvihnou se a letí


38 při první ráně! Ani jeden zády


39 nevyčkal věru druhé ani třetí!


40 Když jsem tak šel a jednoho z té řady


41 mé oči potkaly, já zarazím se:


42 "Už dřív jsem někde viděl toho tady!"


43 Abych jej poznal, v chůzi zastavím se.


44 Stát zůstal sladký vůdce, svoluje mi,


45 abych šel trochu zpět po strmé římse.


46 Myslil ten šlehaný, že skryje se mi,


47 když skloní tvář, však platno mu to málo.


48 Já řek' mu: "Ty, jenž oči klopíš k zemi,


49 jestli mě v zjevu tvém vše neklamalo,


50 {Venedico Caccianimico} ty jsi.


51 Co trpkost takovou ti trpět dalo?"


52 "Má řeč se nerada v řeč cizí mísí,


53 teď nutká mě však výslovnost tvá znělá,


54 jež připomíná svět, jak býval kdysi.


55 Já způsobil kdys, že Ghisolabella


56 po vůli byla chtíči markýzovu,


57 jak hnusná zvěst už mnohá vyprávěla.


58 Sám Boloňan tu netrpím v tom rovu:


59 zde jámu námi zříš tak naplněnu,


60 že tolik živých jazyků teď znovu


61 neříká {sipa} od Saveny k Renu -


62 a má-li ti to dosvědčeno býti,


63 lakotnost naši tobě připomenu."


64 Než domluvil, už běs ho začal bíti,


65 na něho soče: "Kuplíři, běž dále!


66 Zde nelze ženy za peníze míti!"


67 Já dohonil jsem vůdce v chvíli malé


68 a několika kroky tam jsme byli,


69 kde vzniká nový útes v mocné skále.


70 Dost snadno jsme naň ihned vystoupili


71 a po hřebenu jeho v pravou stranu


72 od věčných kruhů jsme se oddělili.


73 Když stáli jsme, kde dole tvoří bránu,


74 by cesta šlehaných dál mohla vésti,


75 řek' vůdce: "Zhlédni, co tu s tebou stanu,


76 ostatní narozené do neštěstí,


77 jichž tváře dosud nemoh's rozeznati,


78 že šli týmž směrem s námi od rozcestí."


79 Pak s mostu starého jsme zřeli bráti


80 se proti sobě průvod druhý kolem,


81 jejž neustali běsi bičovati.


82 Tu, aniž ptám se, mistr v zástup dolem


83 mi ukáže: "Hle, velikán, jenž stále


84 je pevný, slzy neprolévá bolem!


85 Jak dosud tvářnost pána má a krále!


86 Toť {Jason}, jenž kdys, úskočný a smělý,


87 Kolchidské rouna zbavil nenadále.


88 S družinou ostrov Lemnos procházeli,


89 právě když zlobné ženy rozvášněny


90 své muže všechny krutě zabíjely.


91 Tam posunky a slovy vratké ceny


92 jím obelstěna mladá Hypsipyla,


93 jež obelhala dříve druhé ženy;


94 pak s outěžkem jím opuštěna byla.


95 Ta vina k trestu zde ho odsuzuje,


96 msta za Medeu k ní se připojila.


97 S ním tudy štván, kdo šalbu takto snuje.


98 Teď příkop prvý znáš, i ty, jež nese


99 a které trestat přisouzeno mu je."


100 Už stezkou naší tam jsme přišli, kde se


101 křižuje s dalším valem nad zlou strání


102 a tvoří sloup, kde jiný oblouk pne se.


103 Tam z druhé sluje slyšeli jsme lkání lidu,


104 jenž supí, skučí jen a vyje


105 a tělo trýzní si svou vlastní dlaní.


106 Úbočí skály slizká plíseň kryje


107 z výparu, který usazuje se tu


108 a očím jako nosu odporný je.


109 Tak hluboko je dno, že jenom s hřbetu


110 útesu, jenž se zdvíhá do neschůdna,


111 až k němu dohlédnouti možno je tu.


112 Když jsme tam přišli, uviděl jsem u dna


113 lid vězet v blátě, které hnusně čpělo


114 jak ze záchodů plnící se studna.


115 Na první pohled oko uvidělo


116 hlavu tak zkalenou, že nevím ani,


117 zda je to laika či kněze čelo.


118 Vtom zvolal on: "Proč mne si bez ustání


119 víc prohlížíš než moje druhy v blátě?"


120 "Jestliže neklame mě vzpomínání,"


121 řek' jsem, "už s čistým vlasem viděl já tě:


122 jsi {Alessio Interminei} z Lukky,


123 než na jiné víc proto hledím na tě!"


124 Tu lebky dotkl plácnutím se ruky:


125 "Lichotky, jaké jazyk můj ved' stále,


126 mě uvrhly sem do té hrozné muky!"


127 Však vůdce pravil mi: "Hleď, abys dále


128 dopředu pohledem svým dosáh' zase,


129 až spatříš tvář tu sprostou neskonale


130 nevěstky ohavné a prostovlasé,


131 jež nehty drásá špínu svého těla


132 a stojí hned a hned se krčí v pase.


133 Toť děvka {Thais}, pohrdavá, smělá,


134 jež milenci, když tázal se: ‚Dík jaký


135 mám čekat od tebe?' - ‚Ó, skvělý!' děla.


136 Těch míst ať syty už jsou naše zraky."



Zpěv devatenáctý

1 {Šimone mágu}, žáci jeho sprostí,


2 kteřížto všechny boží věci svaté,


3 jež chotěmi by měly být jen ctností,


4 zde za zlato a stříbro oddáváte,


5 teď čas je, aby o vás trouba zněla,


6 neb v třetím žlebu tady přebýváte!


7 Tamodtud už, kde příští jáma zela,


8 jsme na onu část skály vystoupili,


9 jež středem nad příkop se nadnášela.


10 Moudrosti svrchovaná, k svému cíli


11 jak vedeš nebe, zem i říši strastí!


12 Jak spravedlivě působí tvé síly!


13 Na svahy hleděl jsem i do propasti


14 a viděl samé díry v šedi skály,


15 široké stejně, okrouhlé jak pasti.


16 A ty tak velké se mi právě zdály,


17 jak hluboké v mém krásném {Svatém Janě}


18 jsou jámy, by v nich křtící kněží stáli.


19 Před lety jednu z nich jsem odhodlaně


20 sám rozbil, když v ní dítě omdlévalo:


21 to svědectvím buď proti cizí haně.


22 Z každého ústí čněly jenom málo


23 hříšníka nohy: nejvýš po kolena,


24 však ostatní vše uvnitř zůstávalo.


25 Chodidla obě měly rozpálena


26 a škubaly tak křečovitě svaly,


27 že pouta byla by tím přetržena.


28 Jak na věcech, jež olejem se vzňaly,


29 kmit ohníčků se po povrchu nese,


30 tak od pat k prstům plaménky jim vlály.


31 "Kdo ten je, mistře, jenž se tolik třese


32 a zuří víc než ti, již jsou s ním spolu,


33 a rudší plamen vydává, když hne se?"


34 Tu mistr řek': "Chceš, abych tě snes' dolů,


35 kde plochá skála níž se spouští strání?


36 Tam více o něm zvíš i jeho bolu."


37 A já: "Má vůle před tvou vždy se sklání.


38 Jsi pán a víš, že co je ve tvé radě,


39 i mně je vhod, znáš moje tajná přání."


40 Když přišli jsme zas k hrázi, čtvrté v řadě,


41 do dolu těsného a děravého


42 jsme levou stranou sešli po ohradě.


43 A dřív mne dobrý mistr s boku svého


44 nesložil, než jsme k díře toho přišli,


45 jenž nohou dával projev nářku zlého.


46 "Ty bědný, potvrď, co můj duch si smýšlí,


47 kůle, jejž obráceně zarazili,


48 pověz mi, kdo jsi, můžeš-li a smíš-li?"


49 Já stál jak mnich, jenž k vrahovi se chýlí,


50 an {v jámě zpovídá se} naposledy,


51 doufaje oddálit tím smrti chvíli.


52 Tu rozkřikl se on: "Už přišels tedy,


53 už přišels, {Bonifáci}? Čas tvůj není:


54 O roků pár mě podved' spis mé vědy!


55 Tak rychle nasytil ses toho jmění,


56 pro které neváhal jsi krásnou paní


57 šálit a uvrhnout pak v pohanění?"


58 Já tvářil se jak ten, kdo nemá stání,


59 že nerozuměl všemu řečenému,


60 a zmaten je, jak když ho někdo haní.


61 I řekl Vergil: "Rychle pověz jemu:


62 'Já nejsem ten, ne ten, jak zdá se tobě!'"


63 Jak nařízeno, odpověděl jsem mu.


64 Tu duch jak v křeči zkroutil nohy obě


65 a na odpověď uplakaným hlasem


66 mi řek': "Nuž, čeho tedy žádáš sobě?


67 Prahneš-li tolik zvěděti, kdo já jsem,


68 že nezalek' tě ani žleb ten tmavý,


69 věz, že plášť velký halil mě svým jasem.


70 A ježto medvědice syn jsem pravý,


71 já chtivě cpal jsem pro svá medvíďata


72 tam statky v měch, zde sebe v pytel žhavý.


73 Zpod hlavy mé už mnohá duše vzata,


74 jež svatokupectvím mě předcházela,


75 teď v štěrbině ji vězní skalní pata.


76 Tam také já kdys propadnu se zcela,


77 až přijde, o němž myslil jsem, že tys to,


78 než otázka má pravdu vyzvěděla.


79 Však {déle tomu}, co jsem na to místo


80 tak hlavou dolů vsazen v rozsedlinu,


81 než on zde bude hořet, jak je jisto.


82 Neb {pastýř bez zákona}, horších činů


83 zde od západu po něm vyskytne se,


84 jenž jej i mne krýt bude ve svém stínu.


85 Toť {nový Jason}, o němž v Písmě čte se;


86 a jako k němu jeho král byl měkký,


87 tak k němu ten, jenž žezlo Franků nese."


88 Já nevím, nebyl-li jsem prostořeký,


89 když takto jsem mu směle odpověděl:


90 "Nuž, pověz mi, zda před dávnými věky


91 snad poklad od Petra Pán dostat hleděl


92 za klíčů moc, jež nebude mu sňata?


93 Vždyť víc, než {Za mnou pojď}! mu nepověděl.


94 Nežádal Petr ani druzí zlata


95 a stříbra od Matěje zvoleného


96 k hodnosti, která {prokletému} vzata.


97 Nuž buď si zde, neb došels trestu svého,


98 a hlídej groše hříšně vyzískané,


99 jež {proti Karlu} štvaly ducha tvého.


100 A nebýti mé úcty svrchované,


101 která těm {klíčům} drahým zadost činí,


102 jež v žití veselém tys třímal, pane,


103 slov důtklivějších snad bych užil nyní,


104 neb vaše lakotnost svět hnusem halí,


105 když vyvyšuje zlé a dobré špiní.


106 Vás pastýře as poznal {Jan}, když z dáli


107 tu, která nad mořem je usazena,


108 smilně si počínati viděl s králi.


109 S hlavami sedmi byla narozena


110 a od deseti rohů sílu měla,


111 dokud ctnost v jejím choti byla ctěna,


112 Z vás každý ze zlata si bůžka dělá,


113 a od modláře neliší vás jiné:


114 On jednoho, vy ctíte jich sta celá!


115 Ach, co zla způsobilo, {Konstantine},


116 ne obrácení tvé, však věno tvoje


117 prvnímu otci, bohatstvím jenž slyne!"


118 Co zpíval jsem mu takto, nad ním stoje,


119 on zmítal chodidly a tloukl znova,


120 buď cítě hněv, či svědomí zlé svoje.


121 Snad vůdci líbila se ta má slova,


122 neb se zálibou slyšel řeči, které


123 mi vnukla rozhorlenost opravdová.


124 Pak objímá mě, do náručí bere,


125 a na prsa si přitisknuv mě blaze,


126 zas cestou, po níž sešel, výš se dere.


127 Tak jde a neumdlévá v té své snaze,


128 dokud tam na oblouku neoctne se,


129 jenž k páté tvoří přechod s čtvrté hráze.


130 Zde potom zlehka břímě, jež si nese,


131 lehounké po zlé skále složí na zem,


132 po cestě, kde i koza stěží hne se.


133 Tu jiný úval zjeví se mi rázem.



Zpěv dvacátý

1 O nových mukách verše musím skládat


2 a k dvacátému zpěvu první písně,


3 jenž o potopených je, látku spřádat.


4 Už pohlédnouti rozhod' jsem se přísně


5 ke dnu, jež nyní odhaleno mi je


6 a zalito je nářky velké tísně.


7 Tím údolím, jež vine se jak zmije,


8 jsem duše mlčky v slzách jít zřel krokem,


9 při jakém lidé pějí {litanie}.


10 A když pak po nich níž jsem přešel okem,


11 tak prapodivně všichni otočeni


12 od brady k trupu zdáli se mi bokem:


13 Vzad obličejem byli obráceni,


14 a proto pozpátku jen mohli jíti,


15 neb zpříma dívat se jim přáno není.


16 Snad ochrnutím někdo může býti


17 tak pokřiven, jak tito tady byli,


18 však neviděl jsem, bych moh' uvěřiti.


19 Ó čtenáři můj, dá-li ti Bůh milý,


20 že prospěch z této četby duch tvůj získá,


21 jak moh' jsem zdržet slzy, jež se lily,


22 když obličej náš uviděl jsem zblízka


23 tak zkroucen v křeči, že pláč jeho očí


24 prohlubní hyždí stékal na stehniska?


25 Já vskutku plakal, opřen o úbočí


26 skal drsných, až mne vůdce z toho plaší:


27 "I ty jsi z bláznů, co se větrem točí?


28 Zde soucit živ, když zhasl v mysli naší.


29 Kdo rouhá se jak ten, jenž okázale


30 sám do rozsudků Božích lidskost vnáší?


31 Hleď, hleď! Jde král, jejž strhla nenadále


32 před zraky Thébských země v lůno svoje,


33 až křičeli: 'Kam klesáš dál a dále,


34 {Amfiarae}? Proč jsi nechal boje?'


35 On padá však a stále níže padá


36 Minovi do drápů, jak určeno je.


37 Hle, jak mu za poprsí slouží záda:


38 Že příliš napřed vidět chtěl, teď tudy


39 zpět dívá se jen pozpátku se krada.


40 Viz {Teiresia}! Podobně své pudy


41 též proměnil, když z muže stal se ženou,


42 že změnily se všechny jeho údy.


43 A udeřit pak zase před proměnou


44 musil dva v sebe zapletené hady,


45 než kůži měl zas mužsky ochmýřenou.


46 Ten, jenž mu břicha dotýká se zády,


47 je {Aruns}, který u Luni v té hoře,


48 kde Carrařané pěstují své sady,


49 v mramoru bílém příbytek si tvoře


50 se usadil, kde volný rozhled bývá


51 na hvězdy nebeské a širé moře.


52 A ta, jež rozpuštěným vlasem skrývá


53 své prsy, jichž teď nevidíš, a tají


54 i všechno, na čem těla chloupky mívá,


55 toť {Manto}, která prošla mnoha kraji,


56 než tam, kde zrozen já, se usadila.


57 Však chci, bys o tom vyslech' celou báji:


58 Když otce jejího smrt uchvátila


59 a město Bakchovo je zotročeno,


60 tu mnoho času světem probloudila.


61 Jezero v zemi vlašské rozloženo


62 u paty Alp, jež Německa jsou hrází


63 tam u Tyrol, a Benaco má jméno.


64 Pramenů tisíc, myslím, se v něm schází


65 a od Gardy až po Val Camonicu


66 svou vodou smáčí Apenninu srázy.


67 Tam místo je, kde blíž těch vodstev vzniku


68 by z Brescie, z Verony a od Trentina


69 stát zůstal pastýř k žehnání a díku.


70 Tvrz mocná Peschiera kde se vzpíná,


71 jíž Bergamští i Bresciané se koří,


72 tam snižovati břeh se započíná,


73 až s ním se dolů všechna voda noří,


74 jež v Benacu už déle neobstojí,


75 a na zelených luzích řeku tvoří.


76 Proud, který takto vede vodu svoji,


77 ne Benaco už, Mincio nazývá se


78 až do Governa, kde se s Pádem spojí.


79 Po běhu nížinou ta voda zase


80 vytváří močál, v cestě zdržována,


81 že kraj ten ubohý je v letním čase.


82 Když tamtudy se brala plachá panna,


83 uprostřed bažin zemi uviděla,


84 jež liduprázdná byla, nevzdělaná.


85 I zůstala, že lidem ujít chtěla,


86 tam se sluhy a kula kouzla nízká;


87 a nechala tam schránu svého těla.


88 Pak lidé se, jichž sídla byla blízká,


89 na pevné ono místo stěhovali,


90 jež nedobytné bylo pro bahniska.


91 Nad těmi kostmi město zbudovali


92 a pro tu, kterou prvně obydleno,


93 bez jiné věštby Mantovou je zvali.


94 Už hustě bylo lidmi osídleno,


95 když nemehlo, jímž {Casalodi} býval,


96 od Pinamonta bylo ošáleno.


97 Tak původ vlasti své jsem tobě zpíval,


98 abys, až někdo přijde s jinou bájí,


99 ty pravdu pro lež nikdy neodbýval!"


100 A já: "Tvá slova pravdy tolik mají


101 i jistoty a tak mou víru blaží,


102 že jiná se mi zhaslým uhlím zdají.


103 Zas další jdou sem. Dovol, ať se táži,


104 zda mezi nimi někdo slavný není,


105 neboť můj duch jen po takových baží!"


106 Tu promluvil: "Ten, jemuž s tváři pění


107 se vous až po zádech, ten v ono ráno,


108 když táhlo z Řecka mužské pokolení,


109 že sotva v kolébkách co ponecháno,


110 co věštec s {Kalchantem} dal náhle zcela


111 v Aulidě rozkaz přetnout první lano.


112 Slul Eurypyl, a o něm také pěla


113 má velká tragedie ve své kráse,


114 jak dobře víš, neb je ti známa celá.


115 Ten druhý, jenž tak vyhublý je v pase,


116 to {Michal Scottus} byl, jenž využíti


117 znal šaleb kouzelných a klamů zase.


118 Tam {Guida Bonattiho} můžeš zříti


119 i {Asdenta}, jenž nyní asi želí,


120 že nezůstal spíš u kůže a nití.


121 Viz nešťastné, jež jehlu opouštěly,


122 cívky a stav, a vědmami pak byly


123 a zlobu obrazy i býlím sely.


124 Však pojď, neb {Kain} už tam se s trním chýlí,


125 kde jedna s druhou splývá hemisféra,


126 a vln už dotýká se u Sevilly.


127 V úplňku stála luna právě včera,


128 jak vzpomínáš, neb chvílemi k tvé spáse


129 zasvitla jasně do lesního šera."


130 Tak říkal mi, co dále šli jsme zase.



Zpěv dvacátý prvý

1 Tak s mostu na most šli jsme s řečí mnohou,


2 o níž má Komedie nevypráví,


3 až na vrcholu stanuli jsme nohou,


4 chtějíce vidět jiný jícen dravý


5 Zlých žlebů, z něho slyšet nářky plané:


6 i spatřil jsem jej ku podivu tmavý.


7 A jako v {Arsenále} Benátčané


8 lepkavou smolu vaří v zimní době,


9 by vyspravili loďstvo porouchané,


10 jež vyplout nemůže, a jeden sobě


11 loď staví novou, druhý opravuje


12 té, jež už mnoho plula, strany obě,


13 ten na přídě, ten na zádi cos kuje,


14 ten vesla robí, onen kroutí lana,


15 ten tu, ten onu plachtu záplatuje --


16 tak dole tam, ne ohněm svařována,


17 však boží mocí; vřela hustá smola,


18 jíž polepena břehů každá strana.


19 Já viděl ji, však neviděl z ní zhola


20 nic než jen bubliny, jež překypěly


21 a praskaly a znova rostly zdola.


22 A zatím, co tam hledím oněmělý,


23 můj vůdce "Pohleď, pohleď jen!" mi praví


24 a táhne mě, až k němu přilnu celý.


25 Ohlížím se jak člověk nechápavý,


26 jenž neví, před čím na útěk se dáti,


27 a jejž strach náhlý rozvahy vší zbaví,


28 že hledě zpět už pryč se začne hnáti,


29 a za námi tam vidím bokem skály


30 černého ďábla vzhůru přibíhati.


31 Jak zdál se rysů divokých už zdáli!


32 Jak urputně si nohama ved' svýma,


33 jak mocné křídel údery se zdály!


34 Ramena jeho vyzáblá a přímá


35 oběma stehny tíží hříšník starý,


36 a on mu pevně šlachy lýtek třímá.


37 S našeho mostu zvolal: "Ó Zlé Spáry,


38 od {svaté Zity} radní zde je nyní!


39 Dospod ho strčte - pro další ty dary


40 jdu k městu, kde jsou ještě mnozí jiní:


41 Tam každý kupčík je, až na {Bonturu},


42 a za peníze z Ne se Ano činí."


43 Pak dolů mrštil jím a skalou vzhůru


44 se obrátil: pes nikdy na zloděje


45 tak neštval se, když pustili mu šňůru.


46 Ten kles', pak skrčen vyplul nad peřeje.


47 Tu zpod mostu je slyšet běsy dravé:


48 "Zde není {přesvatého obličeje}!


49 Zde se to jinak nežli v {Serchiu} plave!


50 A nechceš-li znát vidle, darebáku,


51 už nevynoř se z této smoly žhavé!"


52 Pak tlačili ho víc než stovkou háků


53 a volali: "Zde křepčit musíš skrytý


54 a lovit, můžeš-li, v tom tmavém mraku!"


55 Tak pomocníkům velí kuchař hbitý


56 potápět háčky, aby v kotli vřely


57 a vrchem neplavaly, kousky kýty.


58 Řek' dobrý mistr: "Aby neviděli,


59 že tady jsi, a nic tě nepotkalo,


60 zde za balvanem zůstaň schoulen celý,


61 a byť se zlého cokoli mi stalo,


62 nic neboj se, mně známa věc ta celá,


63 už byl jsem tu a strachu mám z nich málo!"


64 Pak mostem šel až k místu, kde hráz čněla,


65 a na šestém když zastavil se břehu,


66 bylo mu třeba statečného čela.


67 S jekem a vztekem takovým, jak v běhu


68 psi na žebráka vyřítí se prudce,


69 když u vrat prose mluví o noclehu,


70 zpod mostu ti se přihnali a v ruce


71 svírali všichni háky rozsochaté.


72 On zvolal však: "Ať nestrojí se k muce


73 Teď žádný z vás, však než se do mne dáte,


74 ať někdo vyslechnout mne práci dá si,


75 a pak se raďte, zda mě nabrat máte!"


76 "Ať Zlochvost jde!" hned ozvaly se hlasy.


77 Tu jeden blíže šel, co druzí stáli,


78 a říkal si: "Jak vymluví se asi?"


79 "Ty myslíš, Zlochvoste, že z dáli


80 bez losů příznivých a vůle vyšší


81 v ta místa přicházím, strach maje malý


82 z všech vašich háků?" mistr ďábla tiší.


83 "Jít nechej nás - tak chtějí s nebes výše,


84 abych ved' druha touto divou říší."


85 Tu poražen on tak byl ve své pýše,


86 že vidlici hned spustil k nohám na zem.


87 "Ten bodán nebuď!" řekl jen to slyše.


88 Tu k sobě vůdce zavolal mě rázem:


89 "Ty, jenž jsi skryt za sloupy, jež most drží,


90 bezpečně ke mně vrať se nyní srázem!"


91 Já vystoupil a sešel skalní strží.


92 Tu ďábli všichni blíže přicházeli,


93 až jsem se bál, že slovo nedodrží.


94 Strach takový jsem viděl kdys, že měli


95 vojíni z {Caprony}, když pod přísahou


96 pryč táhli, obklopeni nepřáteli.


97 Já přikrčiv se za postavu drahou


98 průvodce svého, neodvracel zraky


99 od tváří těch, v nichž nečet' jsem zvěst blahou.


100 Bručí si vztekle, v rukou točí háky:


101 "Což nemáme mu jednu do zad vsadit?"


102 A říkali: "Jen vraz mu jednu taky!"


103 Však onen běs, jenž dřív se přišel radit


104 s mým vůdcem, ohlédl se za svou spřeží.


105 "Škubale, pokoj dej!" se začal vadit.


106 A nám řek': "Vpřed se dostanete stěží


107 tím skaliskem, neb o kus cesty dále


108 roztříštěn na dně oblouk šestý leží.


109 Však libo-li vám přece jít k té skále,


110 kde násyp další povede vás k cíli --


111 nuž, po útesu tomto běžte stále!


112 Včera, {pět hodin dál} než v tuto chvíli,


113 dvanáct set šedesát šest bylo roků,


114 co tady cesty pobořeny byly.


115 Některé ze svých pobídnu teď k skoku


116 dohlédnout, zdali někdo nevznes' hlavu.


117 Kráčejte s nimi, jdou k vám bez úskoku!


118 Ty, Sněhoťape, s Křídloklopem zprávu


119 mi podáte," řek', "i ty, Čenichale!


120 Ty, Ježatče, všech deseti veď správu!


121 Dračinče, Osmahloni, jděte dále


122 s Psodravcem, Rypáku, ty s chrupem svině,


123 a Ohniváku, Zrzku hovnivále,


124 hlídejte vroucí smolu v úžlabině!


125 Ti dva ať dostanou se s tělem zdravým


126 až nad doupata cestou po skalině!"


127 "Ó mistře, co to vidím? Běda!" pravím,


128 "spíš bez průvodu bychom dál jít měli -


129 -ty povedeš i bez nich směrem pravým!


130 Jsi-li i teď jak vždy tak obezřelý,


131 pohleď, jak zuby vyceňují kati


132 a mrkají, jak zlo by strojit chtěli!"


133 A on: "Ne, nepotřebuješ se báti,


134 ať, jak jim libo, dravé zuby cení,


135 neboť jen smolou mučeným to platí."


136 Pak vlevo hrází stáli obráceni.


137 Každému jazyk mezi zuby svítí,


138 šilhají k vůdci svému o znamení


139 a on pak {trubku udělal si z řiti}.



Zpěv dvacátý druhý

1 Už jezdce viděl jsem, jak polem hnali,


2 podnikli útok, řadili se v šiky


3 a někdy zase na útěk se dali;


4 i v kraji vašem zřel jsem kořistníky,


5 {ó Aretinští}, nájezdy a klání,


6 rytíře na turnajích konat cviky


7 za zvuků trub či zvonů zazníváni,


8 s bubny a znameními s hradních věží,


9 jak velí naši nebo cizí páni,


10 však nikdy, na tak hnusný zvuk že běží


11 jezdci či pěší, ani na znak taký


12 země či hvězd plout lodi od pobřeží.


13 My tedy s deseti šli vlkodlaky


14 - ó divá společnost! - však se svatými


15 buď v kostele, a v krčmě s darebáky.


16 Jen smolu hlídám zraky pozornými,


17 abych zhléd' všechen obsah této sluje


18 i s hříšníky v ní takto vařenými.


19 A {jako delfín}, který v moři pluje,


20 že čas je zachránit se do přístavu,


21 obloukem hřbetu plavcům naznačuje,


22 tak občas pro úlevu svého stavu


23 některý hříšník vymrsk' záda celá


24 a potom bleskem skryl i plec i hlavu;


25 jak v příkopech to žabí havěť dělá


26 jen huby vystrkujíc tak, že není


27 z nich vidět stehen ani zbytku těla,


28 tak hříšníci tam stáli vynořeni,


29 však jen co Ježatce blíž uhlídali,


30 hned krčili se v klokotavé vření.


31 Já viděl - a i teď to v srdci pálí --


32 jednoho zdržet se, jak někdy zmešká


33 z žab některá, když druhé odskákaly.


34 Vtom Psodravec, jenž blíž byl, neomešká


35 a za slepené vlasy podávkami


36 ho jako vydru z vody vytáh' ztěžka.


37 Mně podle jmen už všichni byli známi,


38 já pozor dával, když je vybírali,


39 a všiml si, jak říkali si sami.


40 "Hleď, Zrzku, aby se mu drápy vťaly


41 do kůže tak, že stáhneš tělo celé!"


42 proklatci jeden přes druhého řvali.


43 A já: "Můj mistře, vyzvěď, prosím vřele,


44 vše o původu toho nebohého,


45 jenž do spárů pad' svého nepřítele!"


46 Tu zastavil se vůdce poblíž něho,


47 pak tázal se, a odpověď mu dána:


48 "Já rodák {z království byl navarrského}.


49 Má matka dala do služeb mě pána,


50 neb z ničemy, jenž utratil své jmění


51 i sebe sám, mnou byla obtěžkána.


52 Však kupčil jsem a bral jsem podplácení,


53 když dobrý {Tebald} král mě přijal k sobě,


54 za což teď pykám v tomto smolném vření."


55 Vtom Rypák, který na strany měl obě


56 kly vyzbrojenou tlamu jako prase,


57 jak trhat zná, dal pocítit mu v zlobě.


58 Do spárů koček zlých myš dostala se!


59 Však Ježatec ho sevřel do náručí


60 a řek': "Vy stůjte, než ho bodnu zase!"


61 Pak obrátil se k mistru, jenž mě učí:


62 "Nu, ptej se na vše, co se tebe týká,


63 než ostatní ho zdrásají a zmučí!"


64 Mistr: "Znáš některého {Latiníka}


65 z těch lotrů, kteří tu v té smole sídlí?"


66 "Znám jednoho," on v odpověď mu vzlyká,


67 "byl dole soused můj, s nímž jsme se zhlídli.


68 Ach, kéž jsem s ním tam dole zůstal vskrytě,


69 tam bát se není drápů ani vidlí!"


70 Tu Osmahloň: "Už dost jsme strpěli tě!"


71 Tak zvolav bodl jeho paže holé


72 a trh', až masa kus mu vyškub' lítě.


73 Též Dračinec ho popadnout chtěl dole


74 za lýtka, desátník však jejich čilý


75 zlověstným okem blýskl po svém kole.


76 A když se znova trochu uklidnili,


77 toho, jenž stále na svou ránu hleděl,


78 se dále otázal můj mistr milý:


79 "Kdo onen byl, s nímž prý jsi dole seděl


80 a od něhož jsi šel sem za svou muknu?"


81 "To {bratr Gomita} byl," odpověděl,


82 "z Gallury, pytel zla, jenž míval v rukou


83 odpůrce pánů svých, však s těmi vrahy


84 tak jednal, že mu bubny chvály tlukou:


85 bral peníze a vypouštěl je záhy,


86 jak říká sám; i v jiných službách dvoru


87 byl kupčík malé ne, však velké váhy.


88 S ním pyká {Michel Zanche z Logodoru},


89 a neumdlévají, když zaplétají


90 svou Sardinii stále do hovoru.


91 Ach, druhému zas zuby po mně hrají!


92 Víc řekl bych, však bojím se těch draků,


93 že v úmyslu svrab poškrábat mi mají!"


94 Tu desátník zle pohléd' k Ohniváku,


95 jenž kroutě očima už chystal rány,


96 a štěkl: "Kliď se stranou, zlobný ptáku!"


97 "Chcete-li podívat se na krajany,"


98 zas chudák začal s myslí ulekanou,


99 "přivedu Toskánce či Lombarďany.


100 Však ať Zlé Spáry zajdou trochu stranou,


101 by nebáli se, až tu s místa svého


102 je přivolám a před námi zde stanou.


103 Sedm jich přijde za mne jediného,


104 až zahvízdám, jak máme v dávném zvyku,


105 když vynoří se někdo z bahna zlého."


106 Svůj čumák Čenichal zdvih' jako k ryku


107 a hlavou kroutě řek': "Té záludnosti,


108 již smyslil si, by dolů vrh' se v mžiku!"


109 A on, v němž bylo tolik úskočnosti,


110 odvětil: "Chci-li míti v horším žale


111 své druhy, věru záludný jsem dosti!"


112 Tu Křídloklop už neodolal, ale


113 na odpor druhým řek': "Když sletíš dolů,


114 já nepoběžím po té tvrdé skále,


115 však na křídlech se vrhnu nad tu smolu.


116 Teď s kopce sejděme, a břeh buď štítem.


117 Vizme, zda zmůžeš více než my spolu!"


118 Šprým nový, čtenáři, teď uslyšíte!


119 Zrak všichni na břeh druhý obrátili,


120 zvlášť ten, jenž dřív se vzpíral všem svým citem.


121 Navařan dobře vystihl svou chvíli:


122 Uskočil, přitisknuv dřív paty k zemi,


123 a jejich záměrům tak unik' čilý.


124 Tu chybu cítě každý zůstal němý,


125 však nejhůř bylo tomu větroplachu,


126 jenž vinen byl, ten vykřik': "Vymkneš se mi?"


127 Však nadarmo: už svými křídly strachu


128 předstihnout nemoh'. Ten pad' ke dnu plesa,


129 a ďábel křídla rozpjal v mocném vzmachu.


130 Nejinak kachna před sokolem klesá


131 pod vodu dolů, činíc pohyb prudký,


132 a on pak s hněvem vzlétne pryč se nesa.


133 Sněhoťap, podrážděný těmi skutky,


134 se za ním rozlét' chtěje druhy zmásti,


135 by kupčík prch' a on měl s nimi půtky.


136 Jakmile ten tak unikl jim z pasti,


137 on proti druhu obrátil své spáry


138 a do křížku s ním chyt' se nad propastí.


139 Ten druhý však též krahujec byl starý:


140 drápem jej ťal a oba v okamžení


141 doprostřed padli mezi smolné vary.


142 Hned žárem hrozným byli roztrženi,


143 však vzlétnout darmo snažili se zase,


144 když na křídlech tak byli polepeni.


145 Vtom rozkaz Ježatec dal s hněvem v hlase,


146 aby tam na břeh čtyři zaletěli


147 i s háky svými, a tak v krátkém čase


148 už na určených místech všichni bděli


149 a smolařům těm háky nastrčili,


150 jež zatím málem upek' lep ten vřelý.


151 My pak v té práci jsme je opustili.



Zpěv dvacátý třetí

1 I šli jsme sami, bez průvodu, němí,


2 šli jeden za druhým, jak kráčívají


3 za sebou {Menší bratři} ulicemi.


4 Já při pohledu na tu rvavou láji


5 na bajku {Ezopovu} vzpomněl zase,


6 jež o žábě a myši příběh bájí.


7 Neb teď a nyní více nerovná se


8 než toto s oním, správně-li se spojí


9 počátek s koncem, jak vše vskutku má se.


10 A jako z myšlenky se druhá rojí,


11 tak ona potom zrodila zas jinou,


12 jež bázeň prvotní mi v duši dvojí.


13 Já myslil si: "Ti ďábli naší vinou


14 jsou posměchem a škodou zahanbeni,


15 a bojím se, že nám to neprominou.


16 A jestli zlovůle se ve vztek změní,


17 hned za námi se přiženou ti ďasi


18 jak za zajícem ohař rozlíceni!"


19 Už cítil jsem, jak strach mi ježí vlasy,


20 a dozadu jsem hleděl v děsu stálém,


21 když řek' jsem: "Mistře, nebude nám spásy,


22 neskryješ-li nás za některým valem


23 tak živě zřím, jak se nám v patách žene


24 Zlých Spárů voj, že už jej slyším málem."


25 "{Sklo kdybych olovem byl podložené},


26 nezachyt'," řekl, "bych tvůj obraz vnější


27 tak hned, jak vnímám nitro poděšené.


28 Tvé myšlenky teď mým jsou podobnější,


29 s touž tvářností a stejným hnutím hlavy,


30 že oboje táž rada ukonejší.


31 Pravda-li to, že leží tak břeh pravý,


32 že k druhé jámě sejít můžem tady,


33 domnělé honbě ujdem bez obavy."


34 Však nedokončil ještě ty své rady,


35 když nad námi už vztekem pomsty skučí


36 a na křídlech se blíží ďáblů řady.


37 Hned vůdce můj mě chytil do náručí,


38 jak matka, blízkým hlukem probuzena


39 plamenů, které šlehají a hučí,


40 popadne dítě, prchá uděšena


41 a nežli na sebe víc myslí na ně,


42 jen do košile nuzné oblečena,


43 a ihned s vrcholu té drsné stráně


44 naznak se spustil srázem svislé skály,


45 jenž zavíral žleb druhý, vstupu bráně.


46 Náhonem sotva kdy se vody hnaly


47 tak rychle roztáčeti kola mlýnů,


48 ani kde nejblíž k lopatkám se valí,


49 jako můj mistr uháněl v tom klínu,


50 ke mně se chovaje, když tak mě nesl,


51 ne jako k druhu, ale jako k synu.


52 A sotva nohou ke dnu žlebu klesl,


53 už stáli tam, kde vrcholila skála,


54 však strach z nich neměl, zraků nepovznesl,


55 neb prozřetelnost vznešená, jež dala


56 jim za úkol být správci páté jámy,


57 tamodtud vyjíti všem možnost vzala.


58 Našli jsme dole lidi pod maskami,


59 co v kruhu volným krokem obcházeli,


60 lkající, znavení a v hrůze sami.


61 Na sobě kutny s kapucemi měli


62 až přes oči, jak mívají ty samy


63 {fráteři v Cluny} nad skleslými čely.


64 Vně pozlaceny jsou, až oči mámí,


65 však zevnitř olovo tak krutě tlačí,


66 že {Bedřichovy} byly z pouhé slámy.


67 Plášť únavný, jenž věčnou muku značí!


68 Pak pustivše se vlevo, s nimi spolu


69 jsme šli a naslouchali jejich pláči.


70 Ti lidé znaveni tou tíží v bolu


71 tak zvolna šli, že v nových řadách s nimi


72 jsme každým hnutím kyčle šli tam dolů.


73 Já mistru řek': "V tom kruhu vynajdi mi


74 {ty, co jsou známi jmény nebo činy} -


75 jen po takových pátrej mezi nimi!"


76 Tu jeden zaslech' slova toskánštiny


77 a zvolal za námi: "Vy pozdržte se,


78 již běžíte tak šerem mezi stíny!


79 Nalezneš u mne, čeho tobě chce se."


80 Vůdce se ohlédl: "Nuž, počkej chvíli,


81 ať s jeho krokem stejně tvůj se nese!"


82 Tak postál jsem a spatřil dva, co síly


83 své napínali a mne doháněli,


84 však plášť i stezka překážkou jim byly.


85 Když přišli blíž, tu si mne prohlíželi


86 úkosem, beze slova, v kutny skryti,


87 pak obráceni k sobě rozprávěli:


88 "Jak hrdlem hýbá, zdá se dosud žíti.


89 Však jsou-li mrtvi, co to řád tak mění,


90 že jdou tu těžkým rouchem nepřikryti?"


91 Pak mně: "Ó Toskánče, jenž k shromáždění


92 pokrytců smutných přišels, kdes dřív dlíval,


93 nám povědět ať odporno ti není!"


94 Já řek' jim: "Zrozen jsem a v mládí býval


95 jsem v městě velkém na pobřeží Arna;


96 teď zde i s tělem dlím, jež jsem vždy míval.


97 Však kdo jste vy, jimž kape bolest marná


98 přes obličej, jejž schováváte smutný,


99 a jaká na vás jiskří muka žárná?"


100 Mně jeden odpověděl: "Zlaté kutny


101 jsou z olova a tak nás k zemi chýlí,


102 až váhy skřípot vydávají rmutný.


103 {Veselí bratři} z Bologne jsme byli,


104 on {Loderingo} a já {Catalano},


105 a v městě tvém tak velice nás ctili,


106 že jsme, jak jedinci to svěřováno,


107 mír chránit měli; my si počínali,


108 jak v Gardingu je dosud spatřováno."


109 Já začal jsem: "Ó bratři, vaše žaly…"


110 Nic víc, neb kohosi, jenž přibit k zemi


111 kůly třemi, mé oči uhlídaly.


112 Když uviděl mne, celý zkroutil se mi


113 a vzdechy funěl do vousů své brady.


114 Řek' Catalano, spatřiv ten vztek němý:


115 "{Farizeům} ten probodený tady


116 kdys řek', že jeden člověk měl by k blahu


117 všech lidí trpět podle jeho rady.


118 Teď natažen zde leží přes podlahu,


119 jak vidíš, aby všech, kdo projdou tudy,


120 na vlastním těle cítil napřed váhu.


121 Tchán jeho též tak rozpjaty má údy


122 zde v příkopě, i ostatní ti rádci,


123 již mezi Židy rozsívali bludy."


124 Sám Vergilius podivil se zrádci,


125 jenž tady bědně přibit v obraz kříže


126 svou vinu ve vyhnanství věčném splácí.


127 Pak promluvil zas k bratrovi se blíže:


128 "Ať zatěžko vám říci není, zdali


129 můžeme my dva projít bez obtíže


130 tam vpravo někde průrvou v boku skály,


131 aniž nám třeba, aby z této sluje


132 zas černí andělé nám průvod dali."


133 Tu odpověděl: "Útes blíže tu je,


134 než myslíš si; ten od velkého zdiva


135 příkopy všechny kruté přestupuje,


136 však tady pobořen žleb nepřikrývá.


137 Snad bude vám lze přelézt trosek vřavu,


138 jichž na svazích i na dně dosti zbývá."


139 Tu mistr chvíli stál a sklopiv hlavu


140 Řek': "Ten, jenž na hříšníky zuby cení,


141 nám o tom špatně tedy podal zprávu!"


142 A bratr: "V Bologni už znal jsem rčení,


143 že ďábel, který zlý je neskonale,


144 jsa otcem lži má v šalbě zalíbení."


145 Tu vůdce krokem dlouhým bral se dále,


146 zneklidněn trochu, s hněvem v obličeji,


147 a od těch, již svůj náklad nesli stále,


148 já spěchal drahých nohou ve šlépěji.



Zpěv dvacátý čtvrtý

1 V té době roku mladistvého, kdy se


2 {vlas slunce} drží pod Vodnářem zkrátka


3 a noci na půl dne už zkracuji se,


4 kdy na zem celou kreslí jinovatka


5 bílého bratra svého jasné líce,


6 však ostrost pera jejího je krátká,


7 sedláček, jenž má nedostatek píce,


8 si vstane, vyjde, spatří kraj tak bílý,


9 že do kyčle se bije víc a více


10 a domů vrátí se a tam zas kvílí


11 jak ubožáček, jenž si neví rady,


12 však doufá znova, vyjde-li a zři-li,


13 jak svět už tvářnost svou zas mění všady,


14 hůl vezme hned a na pastvisko žene


15 své ovečky, jež pasou se tak rády:


16 tak mistrovo mě čelo zachmuřené


17 nejdříve poděsilo, potom ráně


18 zas náplast dalo, znova rozjasněné.


19 Když k zřícené jsme přišli mostní bráně,


20 můj vůdce na mne upřel oko sladké,


21 jak prvně spatřil jsem je u pat stráně,


22 rozevřel náruč po úvaze krátké


23 a k sobě přitisk' mě, když dolem


24 si prohlédl ty mostu trosky vratké.


25 A jako ten, jenž nejedná, než kolem


26 se rozhlédne a změří další dráhu,


27 tak k útesu mě zdvihl nad vrcholem


28 a potom ukázal zas dále k svahu


29 a řekl: "Zachyť se tu s této strany,


30 však dříve zkus, zda unese tvou váhu!"


31 Těm v kutnách nebyly tu cesty přány;


32 neb lehký on, já podpírán, jen stěží


33 jsme stoupat mohli hranu vedle hrany.


34 A nebýt toho, že zde na pobřeží


35 stráň jedna před druhou je značně kratší,


36 nevím jak on - já bych to nebyl přežil.


37 Že však Zlý Žleb, ta děsná jáma dračí,


38 se k bráně nejnižšího dolu sklání,


39 údolí každé tak se bokem stáčí,


40 že jednou výš a druhou níž je strání,


41 tak přece jenom přišli jsme až na lem,


42 kde kámen poslední ční na rozhraní.


43 Dech všechen z plic už vyprchal mi málem,


44 že nemohl jsem dále pro únavu


45 a bez vlády jsem used' nad úvalem.


46 "Jen vzpruž se," mistr řek', "a vztyč zas hlavu,


47 neb pod peřinou v netečnosti líné


48 {nemůžeš přece očekávat slávu},


49 bez které člověku tak život mine,


50 na zemi nezanechávaje stopy,


51 jak vzduchem dým a vodou pěna plyne.


52 Nuž povstaň, ať už se tvá duše vzchopí,


53 jež zvítěziti může v každém boji,


54 pokud ji tíha těla neutopí.


55 Před námi schody ještě delší stojí,


56 ty nestačí, jež jsme už překročili.


57 Vstaň, chápeš-li, a osvědč vůli svoji!"


58 I vstal jsem, při čemž projevil jsem píli


59 větší, než dech mi přál, jenž vázl stále,


60 a řek': "Hle, jsem pln odvahy a síly!"


61 Tu vydali jsme se zas po té skále,


62 jež úzká, neschůdná, hran plná byla


63 a strmější se stala nenadále.


64 Já mluvil, aby nemyslel, že síla


65 mně mizí. Jiný hlas vtom zazněl z dolu,


66 aniž se z něho slova utvořila.


67 Co říkal, nevím, ač už na vrcholu


68 jsem oblouku byl, který se tam klene,


69 však ten, kdo mluvil, v hněvu byl a v bolu.


70 Já skláním se, však ve tmě zamlžené


71 se živé oko marně ke dnu dívá.


72 I pravím: "Mistře, přistup k této stěně


73 a sestupme tu srázem toho zdiva:


74 jak slyší sluch, však nechápe, tak hledí


75 nadarmo také zrak v ta místa divá."


76 "Já nedám tobě jiné odpovědi


77 než skutek," řek', "by žádost ctná a vřelá


78 se s činem setkala, ne nápovědí."


79 A sestoupili jsme tam s mostu čela,


80 jenž v osmém břehu dojde svého cíle,


81 až ukázala se mi jáma celá.


82 Tam hemžení jsem spatřil potměšilé


83 zmiji, a to tak nevídaných tvarů,


84 že dosud krev mi tuhne v každé žíle.


85 Nechlub se, {Libye}, svým pískem v žáru,


86 že se v něm fareje a hydry tvoří,


87 chelydry, cenchry, jiné stvůry zmaru.


88 Tak zlou a zrůdnou havěť sotva moří


89 kde v zemi ethiopské veder plamen


90 či výheň krajů kolem Rudomoří.


91 V té přesmutné a hrůzné vřavě zmámen


92 lid nahý běhal bez úniku v muce


93 a bez naděje v {slunovratný kámen}.


94 Hadi jim vzadu svazovali ruce,


95 hlavou i ocasem se bokem drali


96 a vpředu se jim v uzel vili prudce.


97 Jednoho z těch, již blíže u nás stáli,


98 napadl had a probodl ho svistě


99 tam, kde se k pleci pojí krční svaly.


100 O ani I se nenapíše jistě


101 tak rychle, jak se vzňal a uštknut plazem


102 v hrst popela se zhroutil na tom místě.


103 Však jen co zmařen takto klesl na zem,


104 sám od sebe prach seskupil se zase


105 a ve tvar týž zas navrátil se rázem.


106 Tak podle velkých vědců za to má se,


107 že {Fénix} mře a pak se znova rodí,


108 když pětistý rok blíží se mu v čase;


109 nejídá rostlin, které země plodí,


110 slz kadidla jen s balzámem si žádá


111 a {nard} a {myrrha} v smrt ho doprovodí.


112 A jako ten, jenž neví jak, však padá,


113 snad mocí běsa, jenž ho strhne k zemi,


114 či jiným záchvatem, jenž tak ho zvládá,


115 a když pak vstane, rozhlíží se němý,


116 úzkostí prožitou tak ulekaný,


117 a potom vzdychne nad bolestmi těmi:


118 tak hříšník povstal jako hrůzou hnaný.


119 Přísné jsou, moci Boží, soudy tvoje,


120 že trestem hříchu jsou tak hrozné rány!


121 Když vůdce potom tázal se ho, kdo je,


122 on odpověděl: "Z Toskány jsem rodné


123 sprch' nedávno v tu jámu nepokoje.


124 Já žití lidí ne, však zvířat hodné


125 co mezek ved': Jsem {Vanni Fucci}, zvíře,


126 a Pistoja mi byla doupě vhodné."


127 Já vůdci řek': "Ať neprchá, však šíře


128 ať poví, jaký hřích ho strh' v ten jícen.


129 Jej znám: Muž krve byl, vždy ve zlé míře."


130 Tu hříšník, jenž to slyšel, nerozlícen


131 obrátil ke mně obličej i duši,


132 a zapýřiv se, smutnou hanbou vznícen,


133 mně řekl: "Větším bolem mě to kruší,


134 že svědkem jsi, jak žalostně tu vyji,


135 než že mi vzato druhé žití užší.


136 Zapříti nemohu: v tu jámu zmijí


137 jsem svržen, abych pykal těžké viny,


138 že krad' jsem krásné skvosty v sakristii,


139 a viněn z toho omylem byl jiný,


140 Abys však neměl z toho potěšení,


141 vyjdeš-li kdy z té temné prohlubiny,


142 otevři uši k hrozné věštby znění:


143 Až {Pistoja} se nejdřív Černých zbaví,


144 {pak Florencie} lid i řády změní.


145 Z nížiny {Magry} roztáhne {Mars} dravý


146 {výparů} chmurná mračna po údolí


147 a v rozhořčení prudkém s těmi davy


148 pak bitvu svede na picenském poli,


149 závoje mlžné přerve v náhle zlobě,


150 a tato rána všechny Bílé skolí.


151 To řekl jsem, neb ublížit chci tobě!"



Zpěv dvacátý pátý

1 Na konci řeči zloděj pěsti obě,


2 {prostrčiv palce}, zdvihl. "Vezmi si je,"


3 vykřikl, "Bože, podávám je tobě!"


4 V té chvíli za přátele měl jsem zmije,


5 z nichž jedna, jak by řekla: "Nemluv dále!",


6 se ovinula lotru kolem šíje,


7 pak paže zas mu stáhla nenadále


8 a vpředu v uzel svinula se jiná,


9 až hnout se nemoh' v tísni neskonalé.


10 Pistojo, Pistojo, už nebuď líná


11 se v popel proměnit i se svou spřeží,


12 když semenem tvým roste tvoje vina!


13 Ve všech těch kruzích temných pekel stěží


14 jsem ducha zhléd', jenž takto Bohu laje,


15 ani snad ten, jenž {v Thébách spadl s věží}.


16 On utíkal už slova neříkaje;


17 vtom spatřím Kentaura, jenž v rozběsnění


18 sem pospíchá: "Kde tvář ta nestoudná je?"


19 Ani snad v {Maremmě} víc hadů není,


20 co jemu na hřbetě se hemží plazů


21 až tam, kde v lidskou podobu se mění;


22 na plecích leží mu a podél vazu


23 drak s křídly rozpjatými, plný síly,


24 že vše, co potká, ohněm vrhá v zkázu.


25 "To {Cacus} je," mi praví vůdce milý,


26 "jenž často pod skalinou Aventina


27 jezera krve rozlil pro násilí.


28 On s bratry nejde, jeho cesta jiná,


29 neb to, že lstivě ukrad' u souseda


30 veliké stádo, je zlá jeho vina.


31 Trest našel teprv, takto sobě veda,


32 pod kyjem Herakla, jenž sto ran v půtce


33 mu dal, však on jich cítil deset leda!"


34 Co mluvil takto, netvor proběh' prudce,


35 a pod námi tři duchové se brali,


36 jichž teprv jsme si všimli, já a vůdce,


37 když oni na nás "Kdo jste?" zavolali.


38 Tu ustali jsme v rozmluvě a na ně


39 jsme pak už oba oči upírali.


40 Já neznal je, však stalo se to maně,


41 jak někdy v řeči náhodou se děje,


42 že někdo jmenován je nečekaně,


43 když jeden ptal se: "Co je s {Cianfou}? Kde je?"


44 Aby si vůdce všiml toho dění,


45 prst přiložil jsem k spodku obličeje.


46 Čtenáři, nemáš-li se k uvěření


47 toho, co povím, mne to neudiví:


48 ač sám jsem viděl, k víře mi to není.


49 Co k nim tak zdvíhám pohled žádostivý,


50 had šestinohý na jednoho zticha


51 se vymrští a k němu přilne divý,


52 nohama středníma se chytne břicha,


53 předníma hravě na paže mu sáhne


54 a hroty zubů do tváří ho píchá.


55 Zadními spáry stehna poroztáhne,


56 prostrčí ocas dlouze rozvinutý


57 a po zádech jej vzadu vzhůru táhne.


58 Tak těsně břečťan nebyl přivinutý


59 ke stromu, jako k jeho údům chtivé


60 své údy připoutával plaz ten krutý.


61 Jak žhavý vosk se slehly trupy živé,


62 až barva každého se s druhou slila


63 a žádný z nich se nezdál, čím byl dříve,


64 jako když přiblíží se ohně síla,


65 papírem postupuje barva hnědá,


66 jež černá není ještě, mře však bílá.


67 Druzí dva hleděli. "{Agnello}, běda!"


68 volali oba, "měníš vzhled svůj pravý -


69 -jste dva či jeden, rozlišit se nedá!"


70 Už v jednu promění se obě hlavy,


71 v mátohu jedné tváře zbědované


72 dvou tváří splývá obraz komíhavý.


73 Také se ze čtyř lišt dvé paží stane,


74 se stehny lýtka, břich a prsa s bokem


75 se mění v údy potud nevídané.


76 Zrušen tvar prvý, zřený lidským okem,


77 teď dvou, teď ničí podoba se míhá,


78 a pryč tak ubíral se volným krokem.


79 Jak ještěrka, když tlačí veder tíha


80 v psích dnech a ona z plotu běží k díře,


81 se bleskem zdá, když přes cestu tam vbíhá,


82 tak zdál se malý had, jenž k břichu míře


83 těch druhých dvou se kmit' co černé, siné,


84 jak zrnko pepře zabarvené zvíře.


85 Jednoho v místo, kterým prvně plyne


86 nám pokrm, zmije uštkne jako maní,


87 pak sklouzne k zemi, k nohám se mu šine.


88 Uštknutý beze slova hleděl na ni,


89 naopak, stoje nepohnutě zíval,


90 jak šla by na něj zimnice či spaní.


91 On na hada a had se na něj díval,


92 z úst jednomu a z rány zase páry


93 šly druhému, a kouř ten dvojí splýval.


94 Ať {Lukán} nechá si už příběh starý


95 o Sabellu a Nassidiu v hrůze


96 a slyší, jaké tady přijdou čáry!


97 Ať mlčí {Ovid} o své Arethuse


98 a Kadmovi! Když v studánku ji mění,


99 jej v hada, nezávidím jeho Muse,


100 neb nezměnil tak povah dvou v tom dění,


101 aby svou látku těla jako tady


102 si vyměnila ve svém proměnění.


103 Tak odpověděli si svými řády,


104 že had svůj ocas rozštíp' do vidlice


105 a uštknutý stáh' nohy dohromady,


106 až holeň s lýtkem, spolu splývajíce,


107 tak slily se, že srůstu na ocase


108 ani zrak ostrý nerozeznal více.


109 Bral ocas rozštěpený tvar ten na se,


110 jenž onde ztrácel se, a jeho kůže


111 měkla a s oné strany tvrdla zase.


112 V podloktí ztrácet se zřím paže muže,


113 a krátké nohy šelmy rostou, sílí,


114 jak ony scvrkají se úž a úže.


115 Pak zadní nohy hada, jež se slily,


116 v úd změnily se, jejž muž hanbou tají,


117 však dvě se z bídníkova oddělily.


118 Co mráčky dýmu oba zastírají


119 zas novou barvou, přidávají vlasů


120 s té strany, s oné jich zas ubírají,


121 vstal jeden z nich, skles' druhý v témže času,


122 však nesklopili kruté oči ani,


123 pod nimiž měnili své huby ďasů:


124 Ten, který stál, ji vytáh' k výši skrání


125 a z příliš hojné vniknuvší tam látky


126 do tvaru uší přebytek se vhání.


127 To zbylé však, co neustouplo zpátky,


128 zas na nos tváře jeho bylo vzato


129 a zaoblilo pořádně ret hladký.


130 Však ležící vpřed hubu strkal nato


131 a zatahoval uši dovnitř hlavy,


132 jak hlemýžď s růžky svými činívá to.


133 A jazyk, dříve jednotný a hravý,


134 se rozštěpuje, v druhém v jedno splývá


135 však vidličnatý, a dým mizí tmavý.


136 Tu duše, z níž se stala saň ta divá,


137 údolím syčíc prchla od té vády,


138 co onen vzadu mluvě po ní plivá.


139 Pak novými k ní obrátil se zády


140 a druhému řek': "Chci, ať {Buoso} běží


141 po čtyřech jak dřív já tou cestou tady!"


142 Tak viděl jsem, kde sedmá jáma leží,


143 dost změn i proměn. Proto ať ty změny


144 mě omluví, že pero zvládnu stěží.


145 A třebaže mé oči zakaleny


146 a veliký byl zmatek ducha mého,


147 když stíny chtěly prchnout nezjištěny,


148 já dobře poznal {Puccia Kulhavého}:


149 Z těch tří ten jediný byl, jenž té chvíle


150 tam neutrpěl změnu těla svého.


151 Druhý byl, pro nějž pláčeš ty, {Gaville}.



Zpěv dvacátý šestý

1 Raduj se, Florencie, neb tvé jméno


2 na křídlech slávy širým světem letí


3 a také v pekle už je proslaveno!


4 Zde mezi lotry občanů tvých pěti


5 jsem tváře spatřil, až se hanbím za to,


6 že mnoho úcty z toho nevzejde ti.


7 Však smí-li, {co se k ránu zdá}, být vzato


8 za čirou pravdu, zvíš to teď už záhy,


9 co kromě jiných přeje ti i {Prato}.


10 Už teď by pozdě přišel plod té snahy.


11 Raději hned se staň, co státi má se.


12 Tím větší bol, čím blíž jsem sklonku dráhy.


13 Dále jsme šli a do těch schodů zase,


14 po nichž dřív cesta dolů přecházela,


15 vůdce mě vedl po nějakém čase.


16 To byla cesta pustá, osamělá


17 a vedla tříští skal a hrubou ssutí,


18 kde noha bez ruky jít neuměla.


19 Jak tehdy, cítím podnes bolné hnutí,


20 když na to vzpomenu, co jsem tam viděl,


21 a krotím ducha, jenž mě dál jít nutí,


22 abych se spěchat bez ctnosti sám styděl


23 a blaho to, jež v přízni hvězd mi zbývá,


24 sám sobě nekazil a nezáviděl.


25 Jak na kopci když rolník odpočívá,


26 kdy {planeta}, jež na svět shora září,


27 svou jasnou tvář co nejméně nám skrývá


28 a muší havěť tichne před komáří,


29 světlušky vidí po údolí lítat,


30 kde pole orá, hrozny sbírá v září:


31 tak uviděl jsem plameny se kmitat


32 v té osmé rokli, když jsem přišel v stranu,


33 kde temné její dno mi začlo svítat.


34 Jak ten, jenž {dvěma medvědy mstil hanu}


35 a zřel vůz Eliášův, jak s ním koně


36 tak strmou cestou vjeli v nebes bránu,


37 že zavadit moh' stěží zrakem o ně


38 a nespatřil už víc než záblesk malý,


39 jenž zmizel mu jak dráha povětroně:


40 tak plamen každý míhá se a šálí


41 a neukáže plen, jejž vede v zkázu,


42 neb hříšníka z nich každý v sobě halí.


43 Hleděl jsem s mostu do strmého srázu,


44 a nedržet se skály za trhliny,


45 dolů bych spadl byl i bez nárazu.


46 Když upíral jsem oči do hlubiny,


47 Řek' vůdce: "Každý plamen ducha chová,


48 ten oheň roznítily jeho viny."


49 "Můj mistře," pravím, "vyslechnuv tvá slova,


50 jsem jistější. Já také nebyl vzdálen


51 té myšlenky, však chtěl bych ptát se znova:


52 Čí je ten oheň rozdělený málem


53 v plameny dva, jak z hranice by plály,


54 v níž {Eteokles} s bratrem svým byl spálen?"


55 Odvětil: "{Ulyssa} ten plamen pálí


56 a s {Diomedem} je v něm spřežen k trestu,


57 jak sobě se i v hněvu podobali.


58 V tom ohni oplakává s koněm lest tu,


59 jež Troju otevřela nezákonná,


60 čímž símě Římanů si našlo cestu.


61 Pak se v tom ohni pyká šalba ona,


62 jíž Deidamie truchlí pro Achilla,


63 i za Palladium tam trest se koná."


64 "Zbyla-li v žáru tom jim k řeči síla,"


65 pravil jsem, "prosím, mistře, s naléháním,


66 jak prosba má by tisíc proseb byla:


67 Dovol, ať počkám, jak mým vroucím přáním,


68 až plamen s rohy přiblíží se z dáli,


69 neb vidíš přec, jak toužím jíti za ním."


70 A ke mně on: "Tvá prosba hodna chvály.


71 Já vyhovím rád tvému naléhání,


72 však dbej, ať jazyk tvůj tě neošálí!


73 Nech mluvit mne: znám všechna tvoje přání.


74 Sám kdybys mluvil, s prázdnou snad bys vyšel -


75 -Řekové by tě nevyslechli ani!"


76 Když tedy plamen blíže k místu přišel


77 a vůdci vhodnou zdála se už doba,


78 takto jsem plamen oslovit ho slyšel:


79 "Ó vy, již v jednom plameni jste oba,


80 {mých zásluh o vás}, málo nebo dosti,


81 mých zásluh neupře mi ani zloba:


82 Já opěvoval v básních vaše ctnosti:


83 Nuž neodleťte, dokud vás dvou větší


84 mi nepoví, kam v smrti skryl své kosti!"


85 Tu roh, jenž druhý velikostí předčí,


86 na starém plameni se zachvěl jasem,


87 jak když je oheň vichrem zmítán v křeči,


88 a hýbal hrotem svým, jak kdyby hlasem


89 chtěl živý jazyk pronést slova celá,


90 a vydav zvuk, tak promluvil: "Tím časem,


91 když {Kirké} prchl jsem, jež pozdržela


92 mě přes rok u sebe, tam u Gaëty,


93 než od Aenea zem ta jméno měla,


94 k synovi láska, ani mnohaletý


95 cit úcty k otci, ani žár, jenž blažit


96 měl jenom Penelopu svými vzněty,


97 mě nepřiměly, abych přestal bažit


98 po cestách, na nichž neřest, ctnost i hoře


99 bych v širém světě poznat moh' a zažít.


100 Tak pustil jsem se v široširé moře


101 s lodicí jednou, s několika druhy,


102 z nichž každý věrný byl, jen mně se koře.


103 Břeh Španělska jsem spatřil, ten i druhý,


104 Maroko, Sardinii, kol nichž pění


105 se Okeán a omývá jim luhy.


106 Stár byl jsem už a druzi unaveni,


107 když k oné úžině jsme dojížděli,


108 kam {Herakles dal sloupy na znamení},


109 aby se lidé dál už nepouštěli:


110 Sevilla zůstala nám po pravici


111 a Ceutu vlevo za sebou jsme měli.


112 "Ó bratři," řek' jsem, "již jste statisíci


113 trampot už prošli, stále zahleděni


114 k západu, vzbuďte smysly zbývající


115 a užijte chvil večerního bdění,


116 abyste došli novou zkušeností


117 za sluncem do končin, kde lidí není.


118 Jste přece sémě slavné minulosti:


119 žít nemáte, jak žije tupé zvíře,


120 však především dbát poznání a ctností!"


121 Tou krátkou řečí zase k nové víře


122 a k novým činům druzi povstávali,


123 že bych byl těžko udržel je v míře.


124 Záď k východu, vpřed jsme se směle dali,


125 a z vesel křídla učinivše k letu,


126 my stále nalevo jsme zahýbali.


127 Kol druhé točny světla hvězdných světů


128 jsem viděl v tmách, však točna naše byla


129 nízko, že z moře nepozdvihla se tu.


130 Své spodní světlo luna zapálila


131 i zhasla pětkráte, co jsme se dali


132 společně do velkého toho díla,


133 když hora tmavá zjevila se v dáli,


134 tak vysoká, až vrch se v nebi ztrácel


135 -sotva kde takovou jsme uhlídali.


136 My jásali, však jásot v pláč se zvracel,


137 neb prudký vír se přihnal od pevniny


138 a nárazem svým lodí zakymácel.


139 Třikrát jí zatočiti nebyl líný,


140 po čtvrté zdvihl záď a jícen tvoře


141 v důl přídu vtahoval až do hlubiny.


142 Pak nad námi se uzavřelo moře."



Zpěv dvacátý sedmý

1 Už plamen vzhůru vzpřímen byl a klidný


2 šel od nás bez řeči a s odevzdáním,


3 jak dovolení dal mu básník vlídný,


4 když jiný plamen, který přišel za ním,


5 obrátil oči naše k vrchu svému


6 zmateně z něho stoupajícím tkáním:


7 Jak prvně bylo {býku sicilskému}


8 řvát nářkem toho (a to podle práva),


9 jenž pilníkem svým podobu dal jemu,


10 řvát hlasem mučeného slova lkavá,


11 takže se zdálo, ač byl z mědi celý,


12 jako by sám on trpěl muka žhavá,


13 tak, ježto najít z ohně neuměly


14 si cestu ani otvor, zvuky bolu


15 jen byly to, jež z oné řeči zněly.


16 Však jen co uvnitř vzhůru do vrcholu


17 si našly cestu, způsobivše chvění,


18 jaké si tvoří jazyk při plápolu,


19 my zaslechli: "Ty, k němuž v roztoužení


20 hlas zdvíhám, neboť v řeči Lombarďanů


21 jsi pravil: ,Jdi, už třeba mi tě není,'


22 před tebou sice trochu pozdě stanu,


23 však ať tě mluvit nemrzí tu se mnou,


24 neb ani mne to nemrzí, ač planu!


25 Jestli až teď jsi spadl v říši temnou


26 z latinské země, rci, v tom sladkém kraji,


27 jenž kolébkou mé viny býval jemnou,


28 v Romagni zdali mír či válku mají?


29 Má vlast má mezí Urbino a {horu},


30 z níž vody Tiberu se rozlévají."


31 Já skloněn byl a měl se na pozoru,


32 když loktem vůdce boku dotkl se mi:


33 "To Latin je, dej se s ním do hovoru!"


34 Tu já, jenž ani nechtěl zůstat němý,


35 jsem hovořiti začal bez meškání:


36 "Duše, jež skryta plameny jsi těmi,


37 {Romagna} nebyla a není ani


38 bez války v srdcích strůjců tyranie,


39 však právě teď je bez zjevného klání.


40 Ravenna jak už mnohá léta žije,


41 {z Polenty orel} hnízdo si z ní činí


42 a Cervii až perutí svou kryje.


43 {Zem, které mnoho dali zkusit jiní},


44 než Franky kladla v rudých stohů řady,


45 pod spárem zeleným se octla nyní.


46 Z {Verucchia starý vlkodav i mladý},


47 skrze něž na Montagnu přišla bída,


48 své zuby nebozezem činí všady.


49 {Lamonské a santernské město} hlídá


50 lvíče, jež v bílém hnízdečku se svíjí


51 a každou roční dobou strany střídá,


52 a to, jímž proudy {Savia} se lijí,


53 jak mezi rovinou a horou sedí,


54 dlí mezi svobodou a tyranií.


55 Nuž rci, kdo jsi, a pospěš s odpovědí,


56 však tvrdší nebuď, než je k tobě zvykem,


57 ať na světě tvé jméno lidé zvědí."


58 Zahučev malou chvíli, oheň mžikem


59 šlehl svým ostrým hrotem jako zmámen


60 a pak se ozval takovýmto vzlykem:


61 "Kdybych moh' věřit, že mé řeči pramen


62 přijímá člověk, jenž se na svět vrátí,


63 už netřásl by sebou tento plamen.


64 Však ježto se přec nikdo nesmí bráti


65 zpět odtud, pravda-li, co se tu slýchá,


66 bez obav z hanby odpověď chci dáti:


67 Já byl muž zbraní, potom provaz mnicha


68 jsem přijal mysle, že mi zbloudit nedá,


69 a to by víra nebyla tak lichá,


70 nebýti {velekněze}, jemuž běda,


71 že svrh' mě zase do vin nepravostí,


72 jak vylíčit ti řeč má slova hledá.


73 Dokud jsem tvarem svalů byl a kostí,


74 který mi matka dala, moje díla


75 nebyla lví, však liščí lstí a zlostí.


76 Klam každý, každá tajná cesta byla


77 mi známa, podváděl jsem, až se hana


78 a hanba má kraj světa rozšířila.


79 Loď mého žití když však byla hnána


80 až tam, kde každý ví, že přišla chvíle,


81 aby už plachty spouštěl, stáčel lana,


82 mě mrzelo, co dřív mi bylo milé,


83 až zpovídal jsem se já zatracený


84 a pokáním svým byl bych došel cíle.


85 {Král nových Farizeů} rozlícený


86 však vedl válku poblíž Lateránu,


87 a to ne se Židy či Saracény:


88 Jak do nepřátel dal se do křesťanů,


89 ač žádný z nich při {Akry} dobývání


90 nebyl a nekupčil tam u sultánů.


91 Úřadu nedbal, ani pomazání


92 své nectil, ani provaz můj, jenž dával


93 kdys hubnout těm, kdo jím jsou opásáni.


94 Jak Silvestra {Konstantin} vyhledával


95 na Soracte, by zdraví nabyl znova,


96 tak učedníkem mým se tento stával,


97 ať léčím pýchy horečku, již chová.


98 O radu ptá se, já to mlčky minu,


99 neb opile mi znějí jeho slova.


100 Praví mi: ,Srdce tvé se neboj, synu,


101 už teď tě rozhřešuji, povíš-li mi,


102 kterak bych srazil k zemi {Palestrinu}!


103 Odemknout mohu nebe klíči svými,


104 jak víš, i zamknout; ty dva klíče ale


105 předchůdci mému byly nemilými.'


106 Důvody vážné uváděl mi stále,


107 až mlčet se mi ještě horším zdálo


108 a řek' jsem: ,Otče, chceš-li dokonale


109 smýt hřích ten, v nějž mě přání tvoje vhnalo,


110 zvítězíš na svém stolci proti zlobě -


111 jen mnoho slib, byť splnit měls jen málo!'


112 Když jsem byl mrtev, {František} mě k sobě


113 vzít přišel, avšak jeden {cherub tmavý}


114 mu pravil: 'Nech ho, nenáleží tobě!


115 K mým lidem patří dolů v jícen dravý,


116 vždyť, dopustil se špatné rady dání,


117 proto já v patách byl mu bez únavy.


118 Nedojde spásy nikdo bez pokání,


119 neb nelze litovat i chtíti spolu


120 pro vnitřní rozpor, který tomu brání.'


121 Jak jsem já bědný zatřásl se v bolu,


122 když popad' mě a řek': ,To tebe mate,


123 neb nemyslils, že z logiky mám školu!'


124 Pak nes' mě k Minosu, jenž osmkráte


125 ocasem obtočil si tvrdá záda;


126 kousnuv se v zuřivosti jedovaté


127 řek': ,Ten si ohně zlodějského žádá!'


128 Tak zde, kde zříš mě, trpím v zatracení


129 a oheň palčivý mě obepřádá."


130 Když takto dokončil své vyprávění,


131 ten plamen od nás odvrátil se prudce


132 zmítaje ostrým hrotem v rozechvění.


133 My dále kráčeli, já a můj vůdce,


134 vpřed skaliskem až k oblouku té hory,


135 jež kryje důl, kde tresty nesou v muce,


136 kdo břímě sbírají, když sejí spory.



Zpěv dvacátý osmý

1 Kdo by moh', byť jen nevázanou řečí,


2 vylíčit všechnu krev, jež z ran se dere,


3 a muku, již jsem viděl stále větší?


4 Náš jazyk, jenž svou schopnost z ducha bere,


5 nemůže moci tolik mít a síly,


6 by vyjadřoval hrůzy tolikeré.


7 Byť všichni lidé shromážděni byli,


8 co v proslavené {apulské} kdys líše


9 želeli, že tak marně krev svou lili


10 pro Trojské nebo dlouhou válku spíše,


11 za kořist prstenů kdy padlo dosti,


12 jak Livius, jenž nemýlí se, píše,


13 či ti, co poznali ran ukrutnosti,


14 když proti Guiscardovi vstali páni,


15 i ti, z nichž dosud sbírají se kosti


16 u {Ceperana}, kde lze vinit z lhaní


17 Apulské, nebo v {tagliacozzském} kraji,


18 kde starý Alard vyhrál beze zbraní,


19 a ukázali, jaké rány mají,


20 ten proťatý úd, ten zas usečený -


21 nic proti těm, jež devátý žleb tají.


22 Jak sud, když ztratí dno či dýhu stěny,


23 tak jednoho jsem zhléd', jenž zespod hlavy


24 až dolů, kde se bzdí, byl rozpolcený.


25 Střev mezi lýtky chuchvalec měl pravý,


26 vnitřnosti bylo zřít až k ohavnému


27 {měchu}, jenž lejno dělá ze vší stravy.


28 Co zrakem všechen upínám se k němu,


29 on praví, roztrhnuv hruď ještě více:


30 "Hle, kterak bolest dělám srdci svému!


31 Hle, kterak s {Mohamedem} musí dít se!


32 Tam {Ali} přede mnou se šourá v pláči,


33 rozštípen od brady až po vrch kštice.


34 A všichni, jež tu zříš, to rozsevači


35 bývali rozkolů a pohoršení,


36 a rozpolcen tak proto každý kráčí.


37 Tam vzadu ďábel v krutém rozlícení


38 protíná břitkým ostřím meče svého


39 každého znova v tomto shromáždění,


40 když cestou zlou jdem v kruhu kolem něho,


41 neboť vždy srostou rozštípené klíny,


42 dřív než kdo zase přijde k místu jeho.


43 Leč kdo jsi ty, jenž civíš se skaliny,


44 snad otáleje k mukám začít cestu,


45 jež přisouzena je ti pro tvé viny?"


46 "Smrt ještě nestihla ho, hříchy k trestu


47 ho nevedou," můj mistr odpověděl,


48 "já mrtvý ho však vést mám k tvému městu,


49 aby svou vlastní zkušeností zvěděl,


50 jaký kruh od kruhu je pekla jícen.


51 A pravdou nebýt to, já bych to neděl."


52 Když zaslechli to, duchů sto a více


53 stanulo zvědavě v té jámě stínů,


54 v úžasu na bol zapomínajíce.


55 "Ať opatří se, pověz {Fra Dolcinu},


56 ty, jenž snad záhy slunce spatříš v běhu,


57 nechce-li brzy pykat za svou vinu,


58 potravou, aby ani hojnost sněhu


59 zdar neposkytla Novařanu v boji,


60 jenž jinak nebude tak snadno jeho."


61 Když Mohamed zdvih' dříve nohu svoji,


62 řek' mi ta slova, a pak odhodlaný


63 k odchodu zas ji spustil v nepokoji.


64 Vtom jiný, jenž měl hrtan provrtaný


65 a nos až po obočí usečený


66 a ucho neměl než jen s jedné strany,


67 tam zůstal stát a hleděl udivený


68 jak ostatní, pak promluvil v té chvíli


69 roztáhnuv jícen celý zkrvavený:


70 "Ty, jehož viny ještě nesoudili,


71 jejž v zemi latinské mé oči zřely,


72 ledaže velká podobnost mě mýlí,


73 vzdej {Pieru z Mediciny} povzdech vřelý,


74 navrátíš-li se kdy k té sladké pláni,


75 jež k Marcabó se táhne od Vercelli!


76 Ať zvědí z Fana nejlepší dva páni


77 (mám {Guida} na mysli a {Angiolella}),


78 ačli mě nešálí mé předvídání,


79 že z lodi budou vržena jich těla


80 s kamenem v pytli poblíž Cattoliky,


81 jak zrada zlého tyrana to chtěla.


82 Od Cypru k Mallorce tak převeliký


83 Zločin kdy {Neptun} sotva páchat vídal


84 {argolské lidi} nebo loupežníky.


85 Zrádce, jenž vždy jen jedním okem zvídal


86 a město má, jež kdosi zdejší ani


87 by raději byl nikdy neuhlídal,


88 je pozve, aby přišli na jednání,


89 a způsobí, že vichr, jenž se řítí


90 od {Focary}, už strach jim nenahání."


91 Já jemu: "Teď mí ukaž, možno-li ti


92 a mám-li šířit nahoře tvou slávu,


93 kdo ten, jenž zřel, nač trpko pomysliti?"


94 Na čelist jednoho tam z toho davu


95 položiv ruku, otevřel mu ústa


96 řka: "Ten je to, však nepodá nám zprávu.


97 On pochybnost, jež v Caesarovi vzrůstá,


98 zdusil, když řek', že člověk připravený


99 z průtahů mívá nevýhodu zhusta."


100 Ó, kterak se mi jevil poděšený


101 {Curio}, v řeči drzý dřív, teď v muce,


102 jenž v hrtanu měl jazyk usečený!


103 A uťaty měl jiný obě ruce,


104 pahýly pozdvihoval v mraky šeré,


105 až na tváře krev stříkala mu prudce,


106 a volal: "Zde se {Mosca} ztrýzněn bere,


107 jenž řek' jsem, ach: ,Kdo otálí, má škodu!'


108 což oplodilo v Toskáně zmatky steré..."


109 Já dodal pak: "…i konec tvého rodu!"


110 Bol na bol pad' mu, když to musil zvědět,


111 a mdle a smutně zíral při odchodu.


112 Já zůstal však tam na ten zástup hledět


113 a věc jsem spatřil, o níž váhám věru


114 bez dalších důkazů co vy povědět,


115 však povzbuzení ze svědomí beru,


116 jež čisto je a bezpečným mě činí,


117 že nevyvolám řečí nedůvěru.


118 Já zřel, a je mi, že jej zřím i nyní,


119 trup bez hlavy, an klidně tudy jde si,


120 jak v smutné tlupě té jdou také jiní.


121 Uťatou hlavu držel za pačesy,


122 ta na nás hleděla a řekla "Běda!",


123 když jako svítilnu tak v ruce nes' ji.


124 Jak lucernu sám sebe sobě zvedá;


125 tak jeden ve dvou, v jednom dva se chvějí,


126 jak, to ví ten, jenž chce to, vše tak veda.


127 Když u pat mostu stál pak nejtěsněji,


128 do výše rámě vyzdvihl i s hlavou,


129 aby tak přiblížil k nám slova její,


130 jež bylá: "Viz můj trest, mou muku dravou,


131 jenž dýchaje jdeš mrtvé zhlédnout tady,


132 a posuď, znáš-li jakou stejně žhavou.


133 Bys moh' však zprávu o mně roznést všady,


134 věz, že já {Bertram z Bornu} jsem, jenž králi


135 mladému dával jsem tak špatné rady,


136 že syna s otcem proti sobě štvaly:


137 sám {Achitofel} na Davida ani


138 v Absolonu zlost větší nepodpálí.


139 Že lidi blízké rozvedlo mé štvaní,


140 oddělen mozek od trupu, ó běda,


141 který je zdrojem jeho, nosím v dlani.


142 Tak se {zub za zub} na mně tajit nedá."



Zpěv dvacátý devátý

1 Lid mnohý, mnohé rány, mnohé žaly


2 tak zpily oči mé tam v krátkém čase,


3 že málem by se byly rozplakaly.


4 Však Vergil řek' mi: "Kam to hledíš zase?


5 Proč zrak tvůj stále mezi stíny dolů


6 k těm zmrzačencům smutným upírá se?


7 Tak nečinils to v jiných jámách bolů.


8 Však pomni, míníš-li je spočítati,


9 že míle dvacet dvě má kruh ten v dolu


10 Už pod nohama měsíc máme, krátí


11 se čas a zbývá ještě, abys zvěděl


12 tak mnohé, co ti hodlám ukázati."


13 "Kdybys byl poznal," já mu odpověděl,


14 "proč tam tak hledím, býval bys mi věru


15 dovolil ještě, abych stál a hleděl."


16 Dál vůdce jde a já se za ním beru


17 a odpovídám na to, co mi říká:


18 "Mně zdálo se, že v příkopě tom, v šeru,


19 kam hleděl jsem, ač zrak tam stěží vniká,


20 duch z pokrevenství mého v pláči stojí


21 pro vinu, za niž se tak draze pyká."


22 Tu mistr praví mi: "Už mysl tvoji


23 by vzpomínání na něj přejít mělo -


24 jiných si hleď a jej nech na pokoji,


25 neb viděl jsem, co pod můstkem se dělo:


26 prstem ti ukazoval, hroze stále,


27 a slyšel jsem jej zvát {Geri del Bello}.


28 Tím zabrán jsi byl právě na té skále,


29 jehož moc {Altaforte} uchvátila,


30 že nedíval ses tam, a on šel dále."


31 "Smrt násilná, ó vůdce můj, to byla,"


32 já řek', "jež dosud nepomstěna těmi,


33 kdo v hanbě byli s ním, ho popudila


34 k tomuto hněvu. Proto šel tak němý,


35 nevěda, myslím, promluviti má-li,


36 a způsobil, že víc ho líto je mi."


37 Tak k místu na skále jsme rozmlouvali,


38 odkud dol druhý bychom uviděli,


39 být světla více tam, až do dna v dáli.


40 Poslední klášter Žlebů Zlých jsme měli


41 pod sebou tak, že se nám objevili


42 novici jeho všichni, jak tam dleli,


43 a do sluchu mi nářky dostřelily,


44 jež měly šípy bolem zostřovány,


45 až jsem si uši zacpával v té chvíli.


46 Jako by z nemocnic všech z Valdichiany


47 nemocní všichni byli spolu tady


48 a z Maremmy a Sardinie rány


49 v jediný příkop snesly dohromady,


50 tak bylo tam, a puch tak štípal v oči,


51 jako když z údů shnilých táhnou smrady.


52 Sestoupili jsme potom po úbočí


53 té dlouhé skály zase vlevo více,


54 a živě se můj pohled na dno točí,


55 kde Pána vznešeného služebnice,


56 nemylná spravedlnost, trestá vinu


57 těch, kdo šli světem, věci falšujíce.


58 Nemyslím, že žal větší na {Aeginu}


59 dopadl pro soužení převeliká,


60 když vzduchem plulo plno zhoubných stínů,


61 že všichni tvorové až po červíka


62 smrt hroznou morem náhle podstupují


63 a lidé dávní se, jak básník říká,


64 semenem mravenčím jen obnovují,


65 než byl ten bol, jímž duchy bez vší vlády


66 jsem v kupách hynout viděl temnou slují.


67 Ten ležel břichem, onen zase zády


68 na druhém, po čtyřech zas jiný hnouti


69 se snažil stranou z jejich smutné řady.


70 Krok za krokem jsme mlčky šli svou poutí


71 hledíce na ty zmalátnělé trupy,


72 jež nemohly se ani pozdvihnouti.


73 O sebe opřené zřím dva z té kupy,


74 jak poklice se na poklici dává,


75 a od hlav k patám měli samé stropy.


76 Tak prudce ani koně nečesává


77 hřebelcem štolba, jenž rád nemá bdění,


78 anebo když ho pán už očekává,


79 jak nehty svými ti se v rozlícení


80 po celém těle drásali a rvali


81 pro svrbění, v němž pomoci jim není,


82 a tak si nehty strupy strhávali,


83 jak pražmu nebo rybu, která ještě


84 víc šupin má, nůž oškrabává malý.


85 "Ó ty, jenž prsty rveš se takto třeště,"


86 pospíšil vůdce jednomu z nich říci,


87 "a jenž si chvílemi z nich děláš kleště,


88 řekni mi, jsou zde jací Latiníci


89 v té hromadě, a nechť ti nehty stačí


90 na věky na tu práci drásající!"


91 "Jsme Latiníci," jeden řek' mu v pláči,


92 "my oba, jež tu zříš tak zošklivělé.


93 Leč kdo jsi ty, jenž k nám sem takto kráčí?"


94 Řek' mistr: "S tímto zde, jenž dosud v těle


95 je živ, já procházím od stráně k stráni


96 a ukázat mu hodlám peklo celé."


97 Tu přetrhlo se jejich opírání


98 a s třesením se ke mně obrátili


99 i s druhými, již zaslechli to maní.


100 Vtom ke mně přistoupil můj mistr milý


101 a řek': "Co chceš, teď můžeš se jich ptáti!"


102 Když tedy přál si, začal jsem v tu chvíli:


103 "Ať vaše vzpomínka se nevytratí,


104 však {v prvním světě} v lidech trvalá je


105 a slunce nad ní mnohokrát smí pláti,


106 povězte, kdo jste, z kterého jste kraje!


107 Ani zjev bědný, trestem způsobený,


108 vám nezabraňuj svěřit mi své taje."


109 "Jsem z {Arezza}. {Albero} ze Sieny


110 dal upálit mě, tak mé tělo vzplálo.


111 Však to, proč zemřel jsem, zde nemá ceny.


112 Kdys řekl jsem - a žertem se tak stalo


113 že v letu bych se uměl vzduchem nésti;


114 leč on, jenž zvědav byl, však moudrý málo,


115 hned v umění tom zkusit chtěl své štěstí;


116 že nezvolil jsem si ho za Daedala,


117 {svým otcem} dal mě na hranici vésti.


118 Že alchymie kdys mě bavívala,


119 v poslední z desatera jam teď hniji -


120 spravedlnost tak moudře udělala."


121 Řekl jsem básníku: "Rci, zda kde žijí


122 lidé tak bláhoví jak Sieňané?


123 Takoví nejsou ani ve Francii."


124 Vtom jiný zchřadlý v řeči navázané


125 zas pokračoval: "Vyjímaje {Striccu},


126 jenž mírné výdaje znal činit, pane,


127 a {Niccolu}, jenž hověl tomu zvyku,


128 že sázel hojně hřebíčků v to bláto,


129 kde símě takové se ujme v mžiku,


130 a kromě družby, v které zmrhal na to


131 {Caccia d'Asciano} les i vinohrady


132 a důmysl svůj zjevil Abbagliato.


133 Abys věděl, kdo na Sienské tady


134 tě navádí, zrak zbystři, než se minem,


135 a odpoví ti tvář má bez výhrady:


136 I uvidíš, že jsem {Capocchia} stínem,


137 jenž alchymií kovy padělával,


138 a vzpomeneš si snad, jak v světě jiném


139 jsem na opici přírody si hrával."



Zpěv třicátý

1 Za časů těch, kdy {Juno} hněvem plála


2 na krev všech Thébských pro Semelu prudce,


3 jak najevo to několikrát dala,


4 Athamas pozbyl rozumu v té muce,


5 že s dvěma synky vida ženu svoji,


6 jak si je vede po každé své ruce,


7 vykřikl: "Hned síť pevná ať se strojí,


8 jež lvici s lvíčaty by polapila!"


9 Pak napřáh' spáry nelítostné k boji,


10 Learcha jeho ruka vymrštila,


11 až roztříštil se na útesu v dolu,


12 a ona pak se s druhým utopila.


13 A Štěstěna když obracela dolů


14 vznešenost Trojských, vše si troufající,


15 že s královstvím i král byl zničen spolu,


16 {Hekuba}, zajatkyně zoufající,


17 když spatřila, že mrtva Polyxena,


18 a Polydora zhlédla rukou mstící


19 na břehu zmučeného, jako fena


20 zbavená smyslů zaštěkala v zlosti,


21 na duchu zoufalstvím jsouc pomatena.


22 Však v thébské ani v trojské zuřivosti,


23 když na zvíře šla nebo na člověka,


24 nebylo tolik prudké divokostí,


25 v jaké dva stíny zhléd' jsem zpovzdaleka,


26 jež hnaly se a kousaly, jak prase,


27 když z chlívka pustí je, se rve a vzteká.


28 Z nich jeden, za Capocchiem přižena se,


29 jej popad' za hrdlo a táhl v prachu,


30 až drsné dno břich drásalo mu v pase.


31 A {Aretinský}, jenž tam zůstal v strachu,


32 mi řek': "Ten zlosyn, to je {Gianni Schicchi},


33 a druhé trýzní tak." "Než zmizí, brachu,"


34 já řek', "a pokud nezatne ti šiky


35 svých zubů do týla jak zuby sviní,


36 pověz, kdo byl to mezi smrtelníky?"


37 "Toť {Myrrha} hříšná, duše, kterou viní,"


38 on odpověděl, "že se otci stala


39 mimo mez řádné lásky přítelkyní:


40 aby s ním hřešit mohla, na se brala


41 podobu jinou, v níž se k němu vkrádá,


42 jako ten druhý, jenž teď odtud cválá:


43 aby tím získal paní všeho stáda,


44 předstíral, že je Buoso Donati,


45 dělaje závět, jak ji zákon žádá."


46 Ti vzteklí dva nám ukázali paty,


47 a tu mé oči dál se rozhlížely


48 po žlebu, jenž byl mukou vrchovatý.


49 Zřím jednoho, jenž je jak loutna celý,


50 jen kdyby slabiny měl useknuty


51 tam, kde se člověk do vidlice dělí.


52 Jej vodnatelnost, jíž jsou údy vzduty,


53 a nestrávený mok tak hrozně mění,


54 že s tváří v rozporu břich nafouknutý,


55 a trpí tak, až rty má rozevřeny,


56 jak člověk v horečce ret jeden žízní


57 má spuštěn k bradě, druhý pozdvižený.


58 "Ó vy, již bez trestu jste jakous přízní,


59 zde v říši žalu (proč, to neprobádám),"


60 nám pravil, "pohleďte jen, v jaké trýzni


61 a v jaké bídě je tu {mistr Adam}!


62 Nic nechybělo dříve mému blahu,


63 zde doušku vody, ach, si marně žádám.


64 Potůčky, které se zelených svahů


65 casentinských se dolů k Arnu lejí


66 a svěžest břehům dávají i vláhu,


67 ne darmo se mi před očima skvějí,


68 neb jejich obraz víc mě vysušuje


69 než nemoc, pro niž chřadnu v obličeji,


70 a spravedlnost, jež mě pokutuje,


71 z míst, kde jsem hřešil, příležitost shání,


72 kterou mé vzdechy ještě rozmnožuje.


73 Tam Romena je, kde jsem k padělání


74 penízů s hlavou Křtitelovou sedal,


75 proto mě upálili bez váhání.


76 Kdybych tu v mukách duši Guida shledal,


77 či Alexandra, či jich bratra s nimi,


78 za pramen Brandy pohled ten bych nedal.


79 Z nich jedna je zde, jestli to, co dí mi


80 ty vzteklé stíny, není pusté lhaní.


81 Však co mi platno s údy spoutanými?


82 Kdybych byl ještě lehký tak, že v pláni


83 bych za věk o píď změnil postavení,


84 byl bych se vydal na to putování


85 a hledal je v tom hnusném lidském vření,


86 ač jedenáct mil obvod kruhu čítá


87 a míň než míle půl tu napříč není.


88 Teď společnost mi tato cháska skýtá,


89 kvůli níž měl jsem zlatou minci v práci,


90 v niž za tři karáty je příměs vlita."


91 Já řek' mu: "Kdo jsou ti dva ubožáci,


92 co dýmají jak mokrá dlaň v čas zimy,


93 jež po tvé pravici zřím přiléhat si?"


94 "Byli zde, nepohnuli údy svými,"


95 odvětil, "když jsem sprch' v ta sídla bědná,


96 a myslím, že už nikdy nehnou jimi.


97 Falešně nařkla {Josefa} z nich jedna,


98 druhý je falešný Řek Sinon z Troje,


99 a horečkou tak páchnou tady ze dna."


100 Z těch jeden, když tu zaslech' jméno svoje


101 vyřknuto tak, že potupně to znělo,


102 do břicha udeřil ho před ním stoje.


103 To břicho jako buben zazvučelo.


104 Tu mistr Adam pěstí, která sráží


105 neméně tvrdě, udeřil ho v čelo


106 a pravil jemu: "Tíha údů snaží


107 se zabránit mi v každém hnuti sice,


108 leč k práci takové mám pevnou paži!"


109 Ten odvětí: "Když stál jsi {u hranice},


110 tak hbité ruce tvoje nebývaly,


111 když padělals však, byly tak i více!"


112 "V tom pravdu říkáš," vodnatelný chválí,


113 "však svědek nebyl jsi tak spolehlivý,


114 když u Troje se na pravdu tě ptali."


115 "Já v slovech jen, ty v penězích byls lživý,"


116 řek' Sinon, "já jsem pro hřích jeden tady,


117 ty pro víc však než všichni ďábli diví."


118 "Na koně vzpomeň, lháři plný zrady,"


119 řek' onen, jenž měl bachor naduřelý,


120 "tvůj trest, že na světě to vědí všady!"


121 "A tvůj, že žízníš tak, až jazyk smělý


122 ti puká," pravil Řek, "a shnilá voda


123 že zastírá ti břichem rozhled celý!"


124 Tu penězokaz: "Jak se ráda oddá


125 tvá huba obvyklé své zlolajnosti!


126 Mok vzdouvá mě sic, žízeň ve mně hlodá,


127 však tobě v hlavě horkem třeští kostí


128 a stačí kývnout, abys {Narcisovo}


129 zrcadlo lízal s hroznou dychtivostí!"


130 Já lapal chtivě každé jejich slovo.


131 "Cože to vidím, mám se hněvat zase?"


132 vtom pokárání slyším průvodcovo,


133 a když hněv při tom poznám v jeho hlase,


134 k němu se obrátím tak studem hoře,


135 že cítím to i po tak dlouhém čase.


136 A jako ten, jenž ve snu cítí hoře,


137 a aby to byl sen, si ve snu přeje,


138 předmětem touhy skutečnost si tvoře,


139 tak já nic nemoh' říci, mluvit chtěje,


140 chtěje se omlouvati z toho činu,


141 a netušil, že tak se to už děje.


142 "I menší stud by omyl větší vinu,


143 než byla tvá," řek' mistr nenadále,


144 "a proto všeho smutku zanech, synu,


145 však jednej tak, jak s tebou byl bych stále,


146 až někam přijdeš právě v okamžení,


147 kdy lidé škorpí se tak neurvale,


148 neb to chtít vyslechnout, je nízké chtění."



Zpěv třicátý prvý

1 Týž jazyk uštkl dříve mysl moji,


2 až barvou studu obličej se zkropí,


3 a pak mi léky poskytl, jež hojí.


4 O Achilla a jeho otce {kopí}


5 podobnou báji též mi povídali,


6 že činí zlo a pak se k dobru vzchopí.


7 Bědnému údolí my sbohem dali


8 a skalou, jež je obklopuje, dále


9 bez hovoru se mlčky ubírali.


10 Míň nežli noc i den tam bylo stále,


11 že zrak jen málo pronikal v tom lomu;


12 však jasný roh jsem zaslech' nenadále,


13 jenž by byl přidusil i rachot hromu,


14 a když v tom směru pohlédl jsem strání,


15 zvuk přitahoval oči k místu tomu.


16 Po hrozné porážce, v níž znenadání


17 Veliký Karel ztratil svatou četu,


18 tak strašně {Roland} nezatroubil ani.


19 Mně zdálo se, když jsem tam pohléd' v letu,


20 že uviděl jsem mnoho strmých věží.


21 I pravím: "Mistře, jaké město je tu?"


22 On odpovídá: "Že tvé oči běží


23 tak rychle před tebou, co v skutečnosti


24 tam skrývá se, ty můžeš poznat stěží.


25 Uvidíš, jen co blízko budeš dosti,


26 jak smysl z dálky se ti snadno klame,


27 a proto nuť se trochu ke hbitosti!"


28 Pak vlídně položil svou ruku na mé


29 rameno řka: "Než budem blíže toho,


30 aby ses nelekal, věz, že tu máme


31 ne věže před sebou, však obrů mnoho,


32 a v studních na břehu jsou po okraji


33 od pupků dolů všichni do jednoho."


34 Jako když mlha rozptýlí se v kraji


35 a pohled všechno rozeznává zase,


36 co pára, jež vzduch zhušťuje, nám tají,


37 tak tmou, jež ležela tu v hustém páse,


38 když blíž jsme přišli k lemu hráze oné,


39 míjel můj blud, však bázeň vzmáhala se.


40 Neb jako hradby na {Montereggione}


41 v kruhu se věnčí řadou hradních věží,


42 tak na břehu, kde ona studně tone,


43 kraj strže celé {strašní obři} střeží


44 do půli těl, jimž z mračen ve vysoku


45 Jupiter hrozívá, když bouře běží.


46 Tvář jednoho už utkvěla mi v oku,


47 většina břicha níže od hrudníku


48 a obě paže dolů podle boků.


49 Příroda věru zaslouží si díků,


50 že nerodíc už hrozné tvory ony,


51 zbavila Marta strašných služebníků;


52 však nelituje-li, že tvoří slony


53 a velryby, kdo spravedlivě cení,


54 správnými uzná i ty její sklony,


55 neb kde se přidá schopnost přemýšlení


56 a nevládne jen síla s pouhou zlostí,


57 tam spásy žádné pro člověka není.


58 Tvář jeho zdála se té velikostí


59 jak šiška od svatého Petra z Říma,


60 a podle ní byl rozměr druhých kostí.


61 Břeh jako zástěra jej neobjímá


62 víc nežli po pás, hořejší část čněla


63 tak vysoko, že dostat k vlasům zpříma


64 délka tří {Frísů} dělat by co měla,


65 neb třicet pídí od těch míst se zdál mi,


66 kde člověk plášť si spíná kolem těla.


67 "{Rafel} mai amech izabi almi!"


68 začala řváti jeho divá ústa,


69 jimž neslušely lahodnější žalmy.


70 Můj vůdce řek' mu: "Duše bohapustá,


71 rohu se svého drž, ať čas ti míjí,


72 když hněv či jiná vášeň v tobě vzrůstá!


73 Jen sáhni: řemen najdeš na své šíji,


74 jímž máš jej přivázán, ó duše bědná,


75 a viz, jak kolem hrudi se ti svíjí."


76 Pak řekl mně: "Sám proti sobě jedná.


77 Toť Nemrod. Je to jeho provinění,


78 že na světě zní řečí víc než jedna.


79 Jej opusťme, toť marné rozprávění:


80 Jak jiným jeho, jemu jiných řeči,


81 když jeho jazyk nikomu znám není."


82 Dále jsme šli a v nové nebezpečí


83 doleva směrem, na dostřel až luku


84 čněl zase jiný, divější a větší.


85 Není mi známo, kdo to byl, jenž v muku


86 jej takto spoutal, ale pravou vzadu


87 měl přivázánu, vpředu levou ruku


88 řetězem těžkým, který ve svém spádu


89 od šíje část zad, již měl odhalenu,


90 paterým kruhem svíral v těsném skladu.


91 "Ten pyšný zde chtěl vyzkoušeti cenu


92 své moci proti nejvyššímu Jovu,"


93 řek' vůdce můj, "a to má za odměnu.


94 Toť {Efialt}. On činy přidal k slovu,


95 kdy obři bohům strachu naháněli:


96 pažemi, jimiž máchal, nehne znovu!"


97 Já jemu: "Nejsem-li tím příliš smělý,


98 chci, aby Briarea nesmírného


99 mé oči na chvíli zde zakoušely."


100 On odvětil: "Antea dřív než jeho


101 uzříš - ten mluví, nespoután je v pase


102 a složí nás pak na dno všeho zlého.


103 Onen, jejž spatřit chceš, tam dál je zase,


104 je jako tento, svázány má ruce,


105 však divočejší v obličeji zdá se."


106 Nebylo zemětřesení, jež prudce


107 tak otřáslo by někdy hradní věží,


108 jak Efialt se náhle zatřás' v muce.


109 Víc smrti bál jsem se kdy dříve stěží


110 a strachem byl bych zemřel nenadále,


111 nevidět okovů těch, jež ho střeží.


112 Tak potom jsme se ubírali dále


113 a přišli k Anteu, jenž kromě hlavy


114 pět loktů nejméně čněl z díry v skále.


115 "Ó ty, jenž v údolí, kde odkaz slávy


116 se jménem {Scipionovým} se pojí,


117 že zahnal Hannibala s jeho davy,


118 na tisíc lvů jsi za kořist měl svoji,


119 a o němž dosud věří se, že kdyby


120 tvá síla držela tvé bratry v boji,


121 byli by zvítězili bez pochyby,


122 nás dolů slož (kéž služba ta ti hoví),


123 kde Kokyt zamrzá. Což se ti líbí,


124 abychom k {Tityu} či k {Tyfaeovi}


125 šli pro pomoc? Nuž nenech nás tu státi:


126 zde tento na světě tvůj věhlas nový,


127 po němž tak dychtíš, může vyvolati:


128 Je živ a naději v let mnoho chová,


129 jestliže milost věk mu neukrátí."


130 Tak mistr můj. A onen na ta slova


131 roztáhnuv náruč do rukou vzal Vůdce,


132 jichž sílu znala šíje Herkulova.


133 Pak Vergilius, cítě se v té ruce,


134 Řek' mně: "Pojď, ať tě mohu podepříti!"


135 A v jeden uzel se mnou splynul prudce.


136 Jako se {Garisenda} objeví ti,


137 když stojíš pod sklonem a mraky plynou,


138 takže se zdá, jak když se věž ta řítí,


139 tak se mi zdál, když takto nad hlubinou


140 se skláněl Anteus, a byla chvíle,


141 kdy jsem si přál jít radši cestou jinou.


142 Pak zlehka nás, kam svržen v plné síle


143 byl k Luciferu Jidáš, složil na zem.


144 A nezdržel se, tak se dolů chýle,


145 však jako lodní stěžeň zdvih' se rázem.



Zpěv třicátý druhý

1 Kdybych měl chraptivé a drsné rýmy


2 tak vhodné pro důl truchlivý a tmavý,


3 jenž zatížen je srázy ostatními,


4 já vytlačil bych myšlenek svých šťávy


5 zde plněji; však že jich nemám zhola,


6 mluvit se odhodlám ne bez obavy.


7 To není úkol, jenž se šprýmem zdolá,


8 dno popsat, jež se pod vším světem tají,


9 ani pro {řeč, jež "máma, táta," volá}.


10 Kéž paní ty mým veršům pomáhají


11 jak {Amfionovi}, když Théby stavěl,


12 ať slova má se skutkům vyrovnají.


13 Ó lide, stvořený k tak špatné slávě


14 na místo, o němž hovor je tak trudný,


15 kéž byls tu stádem koz, či žil jen v bravě.


16 Jen co jsme byli dole ve tmě studny,


17 pod nohou obra, níže u pat skály,


18 na jejíž hráz jsem vyslal pohled bludný,


19 já slyšel mistrův hlas: "Buď toho dbalý,


20 aby tvé nohy, jak se málem stalo,


21 po hlavách bědných bratří nešlapaly!"


22 A když tak rozhlédnu se jenom málo,


23 jezero kolem spatřím při tom sklonu,


24 jež sklem se v mrazu spíš než vodou zdálo.


25 Proud nevytváří si tak tlustou clonu


26 v rakouské zemi v zimě na Dunaji,


27 ani pod nebem chladným v řece Donu.


28 Byť hora Pietrapana v našem kraji


29 či skála {Taberníku} spadla na ni,


30 ten led by neprask' ani na okraji.


31 A jako žába zdvíhá k skřehotání


32 čumáček z vody v čas, kdy selce malé


33 tak často zdává se o klasobraní,


34 tak stíny po ohanbí zesinalé,


35 jež vězely v tom zledovělém dolu,


36 čápovou notou zuby klapou stále.


37 Tvář obrácenou držel každý dolů,


38 chlad z úst a z očí smutek velké síly


39 svědectví vydávaly jejich bolů.


40 Když jsem se kolem rozhlížel tak chvíli,


41 já u nohou dva zhléd', již k sobě tíhli,


42 že vlasy jejich hlav se pomísily.


43 "Povězte mi, vy k nepodobě zplihlí,


44 kdo jste," já řek', a oni hrdla zvedli;


45 když pak své tváře také ke mně zdvihli,


46 a oči, dřív jen zevnitř vlhké, vzhlédly,


47 tu zalita hned víčka měli oba,


48 však mrazem slzy se jim v řasách ssedly:


49 Tak pevně nikdy nespojila skoba


50 trám s trámem. Oba do sebe tak buší


51 jak kozlové - tak přemohla je zloba.


52 A jeden, který mrazem pozbyl uší


53 a jehož tiskne k zemi mrazu síla,


54 mi řek': "Proč civíš tak, až nás to kruší?


55 Chceš znát, kdo dvojice ta zarputilá?


56 Dolina, kterou Bisenzio splývá,


57 jich otce {Alberta} a jejich byla.


58 Jsou z těla jednoho: a Kaina divá


59 stín, jenž víc zaslouží tak pronikavou


60 muku jak tyto, ledem nezakrývá -


61 ani snad ten, jejž {Artuš} ranou hravou


62 tak proklál, že i stín mu děrou zíval,


63 ani {Foccaccia}, ani ten, jenž hlavou


64 mi tady zaclání, abych se díval;


65 slul {Sassol Mascheroni} v lidské řeči,


66 a jsi-li Toskánec, víš, kdo to býval.


67 Než bys však o mně sháněl zprávy něčí,


68 věz, že já jsem byl {Camicion de' Pazzi}


69 a na Carlina čekám, jenž mě předčí."


70 Tvář tisícerou zřel jsem, samí zrádci


71 zmodralí mrazem, pro něž z ledných brodů


72 děs do duše vždy znovu se mi vrací.


73 Zatím co šli jsme k ústřednímu bodu,


74 do něhož všechna tíže světa spěje,


75 a já se třás' v tom věčně chladném spodu,


76 jak náhodou či osudem se děje,


77 když procházeli jsme tak v hlav těch středu,


78 já kopl do jednoho obličeje.


79 "Proč do mne vrážíš?" zanaříkal z ledu.


80 "Nejdeš-li přidat trestu mému síly


81 za Montaperti, proč mi množíš bědu?"


82 A já: "Můj mistře, postůj tady chvíli,


83 než by mne ten zde pochybností zbavil,


84 a pak, jak chceš, mne pohnat můžeš k píli."


85 Stát zůstal vůdce, a já tomu pravil,


86 jenž stále ještě láteřil pln vzdoru:


87 "Kdo jsi, jenž láním jsi nás jenom zdravil?"


88 "Kdo ty, jenž procházeje {Antenoru}


89 tak ve tvář kopeš nás, že by to bylo


90 přespříliš snad i živoucímu tvoru?"


91 "Jsem živ, a tobě mohlo by být milo,"


92 já odpověděl, "žádáš-li si slávy,


93 aby tvé jméno znovu zazářilo."


94 "To, po čem toužím zde, je opak pravý!


95 Jdi dál a dej mi pokoj od té chvíle,


96 neboť zde špatně na nás lákáš zprávy!"


97 Tu popad' jsem ho za čupřinu v týle


98 a řek': "Ted musíš mi své jméno říci,


99 sic vyškubám ti všechny vlasy zbylé."


100 A on: "Byť bys mi vyrval celou kštici,


101 já nepovím je ani neukáži --


102 a ran mi dávej třeba po tisíci."


103 Já si kol ruky jeho vlasy váži


104 a trhám mu jich hrsti kolikeré,


105 co štěkaje on k zemi oči sráží.


106 Vtom "Co je, {Bocco}?" z jiného se dere,


107 "čelistmi klapat nestačí ti směle?


108 I štěkat musíš? Který ďas tě bere?"


109 "Teď nemusíš," já řek', "už mluvit déle,


110 hanebný zrádce, pro tvůj posměch nový


111 přinesu světu odtud zprávy skvělé."


112 "Jdi," odvětil, "a pověz, co ti hoví,


113 však nesmlč, vyjdeš-li z té tůně tady,


114 o tom, jenž jazyk měl tak pohotový.


115 Francouzské stříbro želí cenu zrady.


116 'Já viděl {Duerského}, který žije


117 tam,' řekneš, 'hříšníci kde trpí chlady.'


118 Po boku zde máš {toho z Beccherie},


119 (kdyby se, kdo tu ještě byl, tě ptali)


120 jemužto přeťala krk Florencie.


121 I {Gianni de' Soldaniera} v dáli


122 vidím a {Ganellona}, {Tebaldella},


123 jenž odemk' Faënzu, když lidé spali."


124 Zas dál jsme šli, kde v jedné díře tkvěla


125 dvojice hlav tak v ledu zamrzajíc,


126 že jedna nad druhou jak čapka čněla.


127 A jako z hladu pojídá se krajíc,


128 hořejší tam, kde mozek splývá s vazem,


129 tu spodní hryzla zuby zatínajíc.


130 Nejinak {Tydeus} se zaťal rázem


131 do skrání Menalippa, než zde v zlosti


132 ten horní lebku hlodal, již tisk' na zem:


133 "Ó ty, jenž jevíš tolik zvířeckosti


134 a zášti k tomu, jemuž hlodáš hlavu,


135 pověz mi, proč," já řek', "a zvím-li dosti,


136 že poznám, jsi-li proti němu v právu,


137 a též, kdo jste a jaká jeho vina,


138 nahoře světu o tobě dám zprávu,


139 nezmlkne-li mi jazyk, schnutím zhyna."



Zpěv třicátý třetí

1 Od děsných hodů hříšník zdvihl hlavu


2 a ústa otřel o té lebky vlasy,


3 jíž z týla maso rval si pro potravu,


4 a řek' : "Chceš, abych připomněl si časy


5 zoufalých bolů, na něž vzpomínání


6 mě mučí dřív, než oději je v hlasy?


7 Však jestliže jak setba hanby zraní


8 mé řeči zrádce, jejž tu hryži v bolu,


9 pak tedy slyš má slova i mé lkání!


10 Já nevím, kdo jsi, jak sem přišels dolů,


11 však Florencie as tvá domovina,


12 jak svědčí řeč, jíž hovoříme spolu.


13 Máš před sebou hraběte {Ugolina}


14 a toto arcibiskup je Ruggieri -


15 zvíš, proč jsme spolu, jaká naše vina.


16 Že záludně mi strojil úklad sterý,


17 ač jsem mu věřil, dal mne uvrhnouti


18 v žalář a smrt, ví člověk ledakterý.


19 Však nemohl jsi zvědět na své pouti,


20 jak krutá muka smrti předcházela.


21 Nuž slyš, ať i mé trýzně známy jsou ti.


22 Ta těsná škvíra, která ve zdi zela


23 věže, jež po mně {hladomornou} sluje


24 a pojme ještě mnohá živá těla,


25 lunu mi otvorem, jak nebem pluje,


26 zjevila vícekrát, když se mi v snění


27 strh' závoj, budoucnost jenž zahaluje.


28 Sen toho zde mi náhle v pána mění:


29 on vlka s vlčaty až přes chlum žene,


30 pro který Luccu z Pisy vidět není.


31 Vyzáblé fezy, dravé, vycvičené,


32 {s Gualandy, Sismondy, Lafranchy} hnaly


33 se před ním v smečce rozzuřené.


34 Po krátkém běhu uštváni se zdáli


35 otec i děti; zuby ostrou bělí,


36 jsem viděl, v boky se jim zatínaly.


37 Když zjitra vstal jsem, myšlenkou zlou bdělý,


38 tu zaslech' jsem, jak ze sna lkají syni:


39 byli tam se mnou a teď chleba chtěli.


40 Jsi ukrutníkem, netruchlíš-li nyní,


41 kdy víš, že sudbu svou jsem znal už dosti.


42 Když já ne, vzbudí v tobě soucit jiní?


43 Ve chvíli procitli ti hoši prostí,


44 kdy potravu jsme dostávali k ránu,


45 však sny nám vnukly bolné pochybnosti.


46 Když slyšel jsem té hrozné věže bránu


47 zatloukat dole, do očí svých dětí


48 jsem pohlédl, jak snášejí tu ránu.


49 Já neplakal, jak měl bych zkameněti,


50 však oni štkali. Anselmuccio milý


51 mi řek': 'Proč, otče, hledíš tak? Co je ti?'


52 A přec jsem nebědoval ani chvíli


53 celý ten den a noc, až ranní záře


54 dne druhého zas vyšla plna síly.


55 Když trochu světla vniklo do žaláře,


56 já rozhlédl jsem se a v děsné muce


57 jak vlastní svou jsem zřel ty čtyři tváře.


58 Tu bolem jsem si začal hryzat ruce.


59 A nevědouce, že to z hladu není,


60 hned oni všichni pozdvihli se prudce


61 zvolavše: ,Otče, menší utrpení


62 by bylo, kdybys jedl nás - vždyť těla


63 jsi oblek' nám: je svlékni k nasycení!'


64 Tak ztich' jsem, abych nesklíčil je zcela.


65 V ten den a v druhý už jsme nemluvili.


66 Že nepuklas, ach, zemi zatvrzelá!…


67 A když jsme pak už čtvrtý den tak byli,


68 k mým nohám poklesnuv můj Gaddo mladý


69 zvolal: ,Proč nepomůžeš, otče milý?'


70 a zemřel. Jako ty mne vidíš tady,


71 tak zřel jsem, jak tři ostatní hlad zdolal


72 v den pátý a v den šestý. Sám pak hlady


73 jsem slep už byl a dva dny jsem je volal


74 a ohmatával jsem je vrávoravě,


75 až bol můj postu pak už neodolal."


76 Když dovyprávěl, sáh' zas po té hlavě,


77 ostrými zuby zas ji počal rváti


78 a jako pes ji ohlodával dravě.


79 Ach Piso, musím tebe hanbou zváti


80 měst krásné země, {kde zní "si"}! Když lení


81 se sousedům tvým tebe potrestati,


82 {Caprara s Gorgonou} ať bez prodlení


83 utvoří v ústí řeky Arna hráze,


84 za nimiž utone tvé pokolení!


85 Ač Ugolino v hanebné své snaze


86 zradil a vydal tvrze tvé a hrady,


87 přec děti vydat nemělas té zkáze!


88 Ó nové {Théby}! Stvrzoval věk mladý


89 nevinnost Brigaty a Ugucciona


90 i druhých dvou, jež jmenoval jsem tady.


91 I šli jsme dál, kde ledová tříšť ona


92 zas jiné lidi svírá bez ustání


93 a na těch zvrácených své dílo koná.


94 Jim v naříkání vlastní nářek brání,


95 a bolesti když v oku narazily


96 na odpor, vrátí se a znovu zraní,


97 neb slzy, jež se v prvním pláči lily,


98 jak v hledí krystalové zmrzly spolu


99 a pod obočím důlky vyplnily.


100 Třebas, jak tomu bývá u mozolů,


101 cit mrazem vymizel mi z obličeje,


102 že nevnímal jsem chladu ani bolu,


103 přec zdálo se mi, že tu vítr věje.


104 Řekl jsem: "Mistře, jaké je to vání,


105 když se tu ani výpar nezachvěje?"


106 A ke mně on: "Jen vykroč bez meškání


107 a oko ukáže ti dozajista


108 samotný původ toho zachvívání."


109 Z těch jeden, jež led sevřel v pouta jistá,


110 zavolal na nás: "Duše, jež sem jdete,


111 určeny k trestu na poslední místa,


112 s tváře mi tvrdou clonu pozdvihněte,


113 ať vyleje se bol z mých prsou středu,


114 než mráz mi zase slzy v krunýř zhněte!"


115 Já jemu: "Mám-li zmírniti tvou bědu,


116 pověz, kdo jsi, a nepomohu-li ti,


117 ať zavržen jsem na dně toho ledu!"


118 "Jsem bratr {Alberigo}. Tady dlíti


119 za plody musím zlověstného sadu


120 a místo fíků datle mne tu sytí."


121 "Což mrtev jsi?" hned otázku mu kladu,


122 a na to on: "Já nevím, co se děje


123 na světě s tělem mým teď po mém pádu,


124 neb výsadou je této {Ptolemeje},


125 že častokrát se duše octne tady,


126 ač {Atropos} jí žití ještě přeje.


127 Však abych netrpěl dál pro odklady,


128 než sloupneš mi, co v očích zledovělo,


129 věz, že když duše dopustí se zrady,


130 jak já jsem učinil, hned její tělo


131 uchvátí zloduch a jím potom vládne,


132 dokud k své vlastní lhůtě nedospělo.


133 Ta duše do prohlubně této padne.


134 Snad nahoře se dosud v plném zdraví


135 zdá tělo stínu, jenž tu za mnou chladne,


136 jak asi víš, když shora máš své zprávy.


137 Ser {Branca d'Oria} je to. Kolikátý


138 už rok zde dole sevřen v ledu tráví!"


139 "Mne šálíš," pravím, "duše prokletá ty!


140 Ser Branca živ je přec a dalek zmaru


141 a pije, spí a jí a nosí šaty."


142 "Nahoře do prohlubně těch Zlých Spárů


143 nesletěl ještě Michel Zanche v pádu,


144 kde táhlá smola kypí v děsném varu,


145 a v těle svém už ďáblu nechal vládu


146 i v těle příbuzného, s kterým v zlosti


147 společně vykonali onu zradu.


148 Však vztáhni ruku, zrak mi ledu zprosti!"


149 Já však jsem nevyhověl jeho chtění:


150 být k němu hrubý bylo šlechetností.


151 Ó {Janované}, mrzké pokolení,


152 zbavené mravů, schopné každé viny,


153 proč se světa už nejste vyhlazeni?


154 S nejhorším duchem z Romagne stál jiný,


155 a poznal jsem, že z vás to jeden zase


156 v Kokytu duší pyká za své činy,


157 ač nahoře živ ještě v těle zdá se.



Zpěv třicátý čtvrtý

1 "{Vexilla Regis prodeunt inferni}


2 naproti nám. Nuž, napni obě oči,


3 zda rozeznáš jej," řek' můj mistr věrný.


4 Jako když mlha stoupá po úbočí,


5 či na náš obzor tma se snáší tiše,


6 mlýn z dálky vyvstává, jímž víti točí:


7 takovou stavbu, zdá se, zřím tam výše.


8 Pro vítr potom ukryl jsem se vzadu


9 za vůdce - nebylo tam jiné skrýše.


10 Už byl jsem (s bázní do veršů to kladu)


11 tam, kde jak třísky ve skle prosvítaly


12 zamrzlé duše bez ladu a skladu.


13 Leželi jedni, druzí zpříma stáli,


14 ten hlavou vzhůru, nohama ten zase,


15 jiní jak luk tvář k nohám ohýbali.


16 Když dopředu jsme došli v krátkém čase,


17 kde mistr zamýšlel mi ukázati tvora,


18 jenž kdysi zářil ve vší kráse,


19 on ustoupil a nařídil mi státi.


20 "Zde Dis je," pravil, "zde jsou místa zrádná,


21 kde hrdinstvím se musíš opásati!"


22 Jak jsem tu ztrnul, ve svém děsu chladna,


23 netaž se, čtenáři, neb nevypíši,


24 co vylíčit by nemohla řeč žádná:


25 Já nevěděl, zda mrtev jsem či dýši,


26 a sám si rozvaž vtipu dosti maje,


27 čím byl jsem, nejsa v žádné z těch dvou říší.


28 Panovník toho bolestného kraje


29 od půli prsou z ledu trčel v díře,


30 a obru podobna spíš výška má je,


31 než obři rovni jeho paží míře:


32 Sám tedy uvaž, jaký as je celý,


33 když jeho část tak nepodobna víře.


34 Dřív krásný byl, jak teď je zohavnělý,


35 však oči zdvihl proti tvůrci svému;


36 a proto sváry zlé v něm původ měly.


37 Tu k svému udivení velikému


38 {tři obličeje} zhléd' jsem na té hlavě.


39 Z těch přední krví rudý svítil se mu,


40 dva druhé spojeny s ním mihotavě


41 nahoře nad prostředkem ramen byly


42 a splývaly, kde pták má hřeben právě.


43 Pravý byl zpola žlutý, zpola bílý,


44 levý jak lidé od nilského zřídla


45 bývají temní pro žár velké síly.


46 Pod každým z nich se dvoje velká křídla,


47 jak takovému ptáku sluší, šíří.


48 Pláň mořská plachet větších nezahlídla.


49 Nemají peří, ale netopýří


50 je způsob jejich; těmi tedy mává,


51 až víti trojí prudce od nich víří,


52 jímž právě Kokyt celý zamrzává.


53 Šesterem očí pláče, trojí bradou


54 slzám i slinám s krví stékat dává.


55 I lámou každá ústa zubů řadou


56 hříšníka jako trdlice, že v čase


57 témž celkem tři se do těch muk tam kládou.


58 Kousání přednímu jen žertem zdá se


59 v srovnání s tím, když drásá ho, až holý


60 hřbet bez kůže mu zůstává jen v mase.


61 "Ta horní duše s největšími boly


62 je Jidáš Iškariot," mistr praví,


63 "má vevnitř hlavu, venku nohou koly.


64 Z těch druhých dvou, jimž vidět možno hlavy,


65 ční {Brutus} z černé tlamy dolů čelem.


66 Hle, jak se svíjí, aniž slovo praví!


67 Ten druhý Cassius je s hřmotným tělem.


68 Však vstává noc. Už pojďme, neb čas míjí


69 a vše už viděli jsme v pekle celém!"


70 Tu, jak si přál, já objal jeho šíji.


71 On místa využil i vhodné chvíle,


72 když křídla nejvýš pekelný vzduch bijí,


73 a boků huňatých se chopil čile,


74 pak dolů sestupuje namáhavě,


75 chytal se za chlupy a za střechýle.


76 Když octli jsme se tam, kde stehno právě


77 na tlusté části kyčle přehýbá se,


78 s námahou vůdce nový směr dal hlavě


79 a obrátil ji tam, kde zračila se


80 dvojice tlap, a šplhal výš se dera,


81 až myslil jsem, že do pekla jdu zase.


82 "Dobře se drž, neb schodištěm tím z šera,"


83 můj mistr řek' jak člověk unavený,


84 "je třeba opustit zla tolikerá!"


85 Tu otvorem ven vyšel skalní stěny


86 a složil mě na samém jejím rohu,


87 pak ke mně udělal krok odměřený.


88 Já oči zdvih' a myslil jsem, že mohu


89 zřít Lucifera, jak jsem zřel jej právě,


90 však zhléd' jsem do výše mu trčet nohu.


91 A jestliže jsem zmatek měl tak v hlavě,


92 jen hlupáci snad mohou neviděti,


93 jaký to bod jsem minul ke své slávě.


94 "Vstaň na nohy," můj mistr řek', "čas letí,


95 na cestu obtížnou tě ještě beru,


96 a slunce už se vrací do {půl třetí}!"


97 Síň palácová nebyla tam věru,


98 však sluje přírodní, kde mnoho trudu


99 působí chůze drsnou půdou v šeru.


100 "Než z propasti té venku zase budu,"


101 já řekl, napřímiv se, "mistře milý,


102 prosím tě, abys vyvedl mě z bludu:


103 Kde led je? Ten zde k jakému to cíli


104 tak zvrácen ční? Tam navečer, zde zrána,


105 jak slunce přeneslo se v malé chvíli?"


106 "Myslíš si," pravil, "že zde ještě strana


107 od středu je, kde jsem se jako mříže


108 chyt' srsti červa, jímž zem provrtána?


109 Tam byl jsi, když jsem sestupoval níže;


110 když jsem se obrátil, tys prošel bodem,


111 do něhož se všech stran se táhnou tíže.


112 Ted přišels pod tu polokouli spodem,


113 co leží proti té, jež nad pevniny


114 se zdvíhá, pod níž vprostřed {člověk rodem}


115 i žitím čist byl zmařen bez své viny.


116 Tvé nohy stojí na té malé pláni,


117 jež Jidašky tu tvoří obzor jiný.


118 Zde ráno je, když večer tam se sklání,


119 ten, jenž nás vedl, srstí schody tvoře,


120 tu trčí dosud, vězeň těchto strání.


121 On padal tudy, s nebe v zem se boře,


122 a země, která dříve tady čněla,


123 se bázní před ním kryla rouškou moře


124 a přešla k vaší polokouli; chtěla


125 snad před ním prchnout prázdno nechávajíc


126 i tato zde a v horu překypěla."


127 Je dole místo, daleko tak majíc


128 k Belzebubu, jak peklo hluboké je;


129 to místo zvukem, ne však zrakem znajíc,


130 říčka sem dolů stéká přes peřeje


131 otvorem, který vyryla si v skále,


132 a klikatě a pozvolna se leje.


133 Vůdce a já jsme touto dírou dále


134 zpět na svět jasný šli a nepopřáli


135 si k odpočinku ani chvilky malé.


136 On prvý, druhý já jsme výš se brali,


137 dokud jsem věci krásné nad podjezdy


138 nebeské báně neshléd' průrvou skály;


139 tu vyšli jsme a viděli zas hvězdy.





Jak chránit svoje pohledávky * Čtěte knihy online zdarma * Články a návody * Jiný Seznam! *