Knihy na netu

HLAVNÍ STRANA seznam děl dle: NÁZVU * AUTORA * OBORU

Barva z kosmu (Lovecraft)

Západně od Arkhamu se prudce zvedají kopce s hustými lesy, kterých se ještě nedotkla sekera. Najdeme tu temná úzká údolí, kde se šikmo sklánějí kmeny a malé potůčky proudící úžlabinou nikdy nepoznaly sluneční svit. Na povlovně se svažujících stráních jsou farmy, starobylé a kamenité, s přičaplými chalupami, pokrytými mechem, které v závětří převislých skal ustavičně dumají nad starými tajemstvími Nové Anglie. Ale všechna tato stavení jsou nyní prázdná, široké komíny se rozpadají a šindelem pokryté zdi pod nízkou valbovou střechou jsou nebezpečně vyboulené.
Staří usedlíci odešli a cizinci zde žít nechtějí. Francouzsky mluvící Kanaďané se o to pokusili, Italové to zkusili a Poláci přišli a zase odešli. Nestalo se to kvůli něčemu, co lze vidět či slyšet nebo ohmatat, ale kvůli čemusi, co si lze domyslet. Toto prostředí nepřeje představivosti a nepřináší v noci pokojné sny. V tom nutno hledat příčinu, která odrazuje cizí lidi, neboť starý Ammi Pierce jim nikdy neřekl ani slůvko o tom, co si pamatuje z těch podivných dnů. Ammi, kterému už celá léta trochu šlape na mozek, je jediný, kdo tu ještě z těch podivných dnů zůstal, jediný, kdo o nich mluví. Troufá si to, poněvadž jeho dům stojí v otevřené krajině blízko silnice do Arkhamu.
Kdysi vedla cesta přes kopce a údolí napříč spálenou plání, ale už se přestala používat, nová silnice zahýbá nyní dále k jihu. Divočina se vrátila, stará silnice je zarostlá býlím, ale nepochybně po ní zůstanou stopy, i když údolí zaplaví vody nové přehrady. Temné lesy se vykácejí a spálená pláň bude dřímat hluboko dole pod sluncem prosvěcovanou modrou hladinou, v níž se zrcadlí obloha. A tajemství těch neblahých dnů se spojí v jeden celek se záhadami hlubiny, se skrytými taji prvohorních moří a souše.
Když jsem se vydal na zeměměřičský průzkum terénu, kde měla vzniknout vodní nádrž, doslechl jsem se, že toto místo je zlověstné. Slyšel jsem o tom v Arkhamu, a protože v tomto starobylém městě si potrpí na legendy o čarodějnicích, měl jsem za to, že toto zlo se týká čehosi, o čem babičky už po celé generace zde vyprávějí dětem. Už samo pojmenování "spálená pláň" mi připadalo neobvyklé a poněkud melodramatické a lámal jsem si hlavu, jak se mohlo octnout v slovníku tohoto tradičně puritánského obyvatelstva. Pak jsem na vlastní oči spatřil západně od města ta temná odlehlá úzká horská údolí a úbočí a přestal jsem se divit. Pouze ta stará záhada mi nepřestala vrtat hlavou. Bylo ráno, když jsem na to místo došel, ale přesto všude kolkolem tu číhaly stíny. Stromy rostly hustě pohromadě a jejich kmeny byly tak silné, jaké se nenajdou v žádném novoanglickém lese. V šerých chodbách mezi stromy vládlo neobvyklé ticho a změklou půdu pokrýval vlhký mech a opadalé listí a jehličí, nános nesčetných let rozkladu. Na volném prostranství opodál staré silnice stály na úbočích malé farmy. Někdy ještě zůstaly všechny hospodářské budovy, jindy jen stavení s přístavnou nebo pouze osamělý komín nebo propadlý sklep plný vody. Zahrady zarostlé vysokou travou a houštinami, kde občas zaharašil nějaký lesní živočich, budily pocit tísně a neklidu, pocit neskutečna a grotesknosti jako kdyby tu byla porušena nějaká podstatná složka perspektivy nebo šerosvitu. Jaký div, že se tu cizí lidé nechtěli usadit, neboť to věru nebyla krajina, kde by člověk chtěl bydlet. Až nadmíru připomínala krajinomalbu Salvátora Rosy, vypadala jako děsivý dřevoryt z nějaké hrůzostrašné povídky.
Ale ani zdaleka nevyhlížela tak zlověstně jako spálená pláň. Když jsem sestoupil do rozlehlého údolí, okamžitě jsem ji rozpoznal neboť nic jiného by tak nemohlo být pojmenováno, pro nic jiného by se takové pojmenování nehodilo. Jako kdyby to jméno vytvořil nějaký básník, když tuto končinu spatřil. Vypadala jako by tu byl zuřil požár, ale proč na těch pěti akrech šedivé pustiny uprostřed lesů a polí, která vypadala jako obrovská skvrna vyleptaná kyselinou, nic nerostlo? Větší část spáleniště ležela severně od staré silnice, ale táhla se ještě i za ní. Rozpakoval jsem se k ní přiblížit a nakonec jsem to přece učinil jenom proto, že moje povinnost mě vedla tím směrem. Na té široké rozloze nebyla ani stopa po nějaké vegetaci a jemný, šedý popílek, který ji pokrýval zjevně žádný vítr nerozfoukal. Okolní stromy byly neduživé a zakrslé a u kraje spáleniště stály nebo ležely uschlé či ztrouchnivělé kmeny. Chvatně jsem prošel kolem hromad cihel a kamenů z polorozpadlého starého komína a sklepa. V zejícím černém jícnu opuštěné studny napravo ode mne se v tetelícím vzduchu přeludně lámaly sluneční paprsky, až mě přecházel zrak. I dlouhý výstup po temném, zalesněném úbočí mi potom připadal příjemnou změnou a přestal jsem se divit vystrašeným výstrahám arkhamských občanů. Nikde v okolí jsem nezahlédl stavení ani zříceninu, zřejmě už v dřívější době byla tato zapadlá končina opuštěná. Měl jsem strach za šera znovu projít kolem tohoto neblahého místa, a proto jsem se vrátil do města oklikou po nové silnici ležící dál na jih. Neurčitě jsem si přál, aby se nebe zatáhlo mraky, neboť podivná bázeň z té nekonečné prázdnoty ve výšinách nade mnou se mi vkradla do duše.
Večer jsem se starých lidí v Arkhamu vyptával na tu spálenou pláň a chtěl se dovědět, jak mám rozumět výrazu "podivné dny", který mnozí z nich zamumlali bez bližšího časového určení. Ale nedostalo se mi odpovědi, která by mi to objasnila, pouze jsem pochopil, že jde o záhadu mnohem novějšího data, než jsem se domníval. Nebyla to žádná dávná legenda, ale udála se za života lidí, kteří mi o ní vyprávěli. Stalo se to v letech osmdesátých minulého století a jedna rodina tehdy zmizela či zahynula. Pamětníci se vyhýbali konkrétním údajům, a protože mě všichni varovali, abych nepopřál sluchu pomateným řečem Ammiho Pierce, vyhledal jsem ho hned druhého dne dopoledne. Dověděl jsem se, že žije osaměle v staré chalupě na spadnutí poblíž místa, kde rostou ty nebývalé tlustokmenné stromy. Došel jsem k tomu hrozně starobylému stavení, které vydávalo slabý miasmatický pach, jaký ulpívá na domech, co stojí příliš dlouho. Neodbytně jsem bouchal na dveře, až se mi starého muže podařilo vyburcovat. Když se přišoural a otevřel, poznal jsem, že mě nevidí rád. Nebyl tak vetchý, jak jsem se domníval, ale podivně pokleslá oční víčka, zanedbaný oblek a rozcuchaný bílý plnovous na mne působily tíživým dojmem.
Nevěděl jsem, jak bych ho mohl přimět k vyprávění o těch podivných dnech, a proto jsem předstíral, že jsem tu pracovně, neboť provádím zeměměřičský průzkum. Povšechně jsem se ho vyptával na okolní krajinu. Byl mnohem bystřejší a inteligentnější, než jsem soudil podle zpráv arkhamských občanů, a zakrátko pochopil, jaká záležitost mě do těchto končin přivedla. Na rozdíl od jiných venkovských lidí, s kterými jsem hovořil, když jsem prováděl průzkum terénu pro jiné vodní přehrady, jsem od něho neslyšel protesty, že míle lesů a zemědělské půdy zmizí pod vodou - snad proto ne, že jeho dům stál mimo území, které zaplaví umělé jezero. Naopak, spíš bylo zřejmé, že cítí úlevu, že ta chmurná stará údolí, kterými za svého života tolikrát procházel, už záhy zaniknou. Bude líp, když zmizí pod vodou - po těch podivných dnech to opravdu bude líp. A když se takto rozhovořil, jeho nakřáplý hlas se ztišil a s tělem nachýleným dopředu zdůrazňoval Ammi třaslavým ukazováčkem své vyprávění. Tehdy jsem slyšel celý ten příběh, a zatímco jeho šeplavý hlas jednotvárně pokračoval, co chvíli jsem pocítil mrazení, třebaže byl teplý letní den. Nejednou jsem mluvčího přerušil, když odběhl od tématu, musel jsem uvést na správnou míru vědecké termíny, které mu uvízly v paměti z rozhovoru s profesory, anebo jsem doplnil mezery, kde jeho chabá paměť selhala a porušila logickou souvislost. Když domluvil, už jsem se nedivil, že mu přeskočilo v hlavě, ani tomu, že arkhamští občané nemají moc chuti hovořit o spálené pláni. Spěchal jsem, abych se do svého hotelu dostal ještě před setměním, neboť jsem nijak nestál o to, aby mě vycházející hvězdy zastihly v otevřené krajině. Nazítří jsem se vrátil do Bostonu a dal výpověď ze zaměstnání. Nedokázal bych se už vrátit do těch ponurých hvozdů, znovu pohlédnout na tu šedou spálenou pláň, kde mezi hromadami kamenných kvádrů a cihel se šklebil černý otvor hluboké studny. Ale už zanedlouho bude stavba přehrady dokončena a všechna ta stará tajemství navždycky pohřbí kolik sáhů hluboká voda. Ale ani pak, jak pevně věřím, nezatoužím navštívit tento kraj v noční době - alespoň ne tehdy, když září zlověstné hvězdy, a také mě nic nepřiměje k tomu, abych se napil vody z nového městského vodovodu v Arkhamu.
Všecko to začalo, řekl starý Ammi, když spadl ten povětroň. Předtím tu nekolovaly žádné divoké pověsti, jaké se naposledy vyskytovaly v době procesů s čarodějnicemi. A lidé se ani zdaleka neobávali těch západních lesů tolik jako jednoho ostrůvku v Miskatonicu, kde u kamenného oltáře staršího než Indiáni držel ďábel dvůr. Tyto husté, šeré lesy nikomu nenaháněly strach, dokud nepřišly ty podivné dny. Začalo to, když se jednou o polednách objevil bílý oblak, ozvalo se několik výbuchů a pak z údolí mezi lesy začal vystupovat sloup kouře. A ještě před večerem už všichni v Arkhamu slyšeli, že z oblohy spadl veliký kámen, který se zabořil u studny na farmě Nahuma Gardnera do země. Tehdy v místech, kde je dnes spálená pláň, stál pěkně udržovaný bílý dům Nahuma Gardnera uprostřed úrodných zahrad a ovocných sadů.
Nahum se vydal do města, aby pověděl lidem o tom kameni, a cestou se zastavil u Ammiho Pierce. Ammimu bylo tehdy čtyřicet let a všechny neobvyklé podrobnosti této události se mu nesmazatelně vryly do paměti. Když nazítří ráno přispěchali tři profesoři Miskatonické univerzity, aby si prohlédli toho divného návštěvníka z neznámých hvězdných dálav, doprovodil je Ammi s manželkou na farmu. Velice se divili, že den předtím Nahum vyprávěl o velkém kameni. Nějak se scvrkl, prohlásil Nahum a ukázal na velikou hnědou hroudu uprostřed ožehlé trávy, která ležela vedle archaického vahadla studny na dvorku. Ale moudří učenci namítli, že kameny přece nezmenšují svůj objem. Ten kámen je stále ještě horký a v noci slabě svítil, řekl jim Nahum. Profesoři poklepali na hnědý balvan geologickým kladívkem a konstatovali, že má měkký, tvárný a poddajný povrch. Proto ani nemohli kus kamene odlomit, ale spíš vydloubnout, aby měli vzorek pro zkoušky v laboratoři. Ale ani tento kousek nevychladl, takže jej museli uložit do dížky, kterou si půjčili z kuchyně. Na zpáteční cestě si na chvíli odpočinuli v Ammiho domě. Když paní Pierceová poznamenala, že se ten kus kamene zmenšil a propaluje dno dížky, zamyšleně odpověděli, že si zřejmě vzali menší vzorek, než se původně domnívali.
To se stalo v červnu roku dvaaosmdesátého. O den později se všichni tři profesoři znovu objevili. Byli zjevně velice vzrušeni, když se zastavili u Ammiho a vyprávěli mu jak prapodivně zkoušky vzorku probíhaly.
Po vložení do skleněné kádinky se úplně ztratil - a kádinka zmizela s ním. Vědátoři říkali, že tato podivná látka projevila neobyčejnou afinitu ke křemíku. V jejich dobře vybavené laboratoři se opravdu chovala neuvěřitelně. Při ohřevu na dřevěném uhlí se neuvolnily žádné plynné látky, nereagovala na tetraboritan sodný, nebyla těkavá ani při vysoké teplotě v kyslíko-vodíkovém plameni. Měla výborné kujné vlastnosti a ve tmě silně světélkovala. Záhy na fakultě zavládlo vzrušení, neboť vzorek ne a ne vychladnout. A když při spektroskopickém pozorování zahřátého tělesa registrovali čáry vlnové délky, které neměly obdobu v celé škále spektra, rozpoutala se debata o nových prvcích, o bizarních optických vlastnostech vzorku a podobných věcech, jak to vědátoři obvykle dělají, když jsou bezradní a stojí před něčím nepoznaným. Tu podivnou horkou látku pak vložili do kelímku, aby vyzkoušeli, jak reaguje na různá činidla. Nerozpustila se ve vodě ani v kyselině solné. Kyselina dusičná, ba dokonce i lučavka královská se sykotem marně dorážely na odolný žhavý povrch vzorku. Ammimu dalo práci, aby si vybavil všechny tyto názvy, ale poznal některá rozpouštědla, když jsem mu vyjmenoval po pořádku ty, které se obvykle používají. Vyzkoušeli čpavek a žíravý natron, líh a éter, tuhý kysličník uhličitý a ještě asi tucet dalších, ale třebaže jak čas míjel, se zdálo, že úlomek trochu zchladl a došlo k úbytku hmotnosti, nezjistili, že by některé rozpouštědlo tuto látku sebeméně porušilo. Byl to kov, o tom neměli pochybností. Zaprvé byl vzorek magnetický a zadruhé po ponoření do kyselinových rozpouštědel, jako by se na něm objevily stopy Widmanstättenových obrazců, charakteristického mřížkování železných meteoritů leptaných kyselinou. Když vzorek poměrně už značně ochladl, pokračovaly další zkoušky ve skleněné nádobce. Všechny části, které během zkoušek odrýpli z původního úlomku, zůstaly v skleněné kádince. Na druhý den ráno všechny fragmenty i s kádinkou zmizely beze stopy - na dřevěném pultu, kde stála kádinka, zůstal jen spálený povrch.
To všechno vypravovali profesoři Ammimu, když se zastavili v jeho domě. Manželka tentokrát s ním nešla, když je znovu doprovodil ke kamennému poslu z hvězd. Zmenšil se, to viděli teď střízlivě uvažující profesoři na vlastní oči. Uprostřed propadliny v spálené trávě ležela ta hnědá hrouda. Včera ještě měla průměr dobrých sedm stop, ale dnes už sotva pět. Stále byla ještě velice horká a profesoři si zadumaně prohlíželi její povrch. Potom pomocí kladiva a dláta odebrali větší vzorek než včera. Tentokrát zabrali dlátem hlouběji, a když fragment oddělili, povšimli si, že "kámen" není homogenní.
Odkryli část jakési velké barevné bubliny uzavřené v tvárné mase. Barvou připomínala některé spektrální čáry toho meteoritu, jenže ta barva se nedala popsat a tento výraz použili, poněvadž nenašli pro tu vlastnost lepší slovo. Když se dotkli lesklého povrchu koule, zdálo se že je křehký. Jeden z profesorů udeřil kladívkem a bublina se slabým bouchnutím praskla. Nic z ní nevyšlo, po proražení povrchu se rozplynula beze stopy. Zůstala jenom kulatá dutina o průměru asi tří palců. Všichni přítomní považovali za pravděpodobné, že až se odpaří tvárná hmota, vyjdou na světlo další bubliny.
Jenže domněnka se nepotvrdila. Po několika marných pokusech odhalit barevné koule zkušebními vrty profesoři odešli se svým novým vzorkem. Výsledky laboratorních zkoušek byly stejně matoucí jako u prvního vzorku. Hmota byla tvárná, vydávala teplo, byla magnetická a světélkovala. V koncentrovaných kyselinách se její teplota poněkud snížila, měla svérázné vlastní spektrum, odpařovala se na vzduchu a bouřlivě reagovala se sloučeninami křemíku, takže došlo k vzájemné destrukci. Postrádala jakékoli charakteristické znaky známých prvků, a když zkoušky ukončili, univerzitní kapacity musely přiznat, že nevědí kam vzorek zařadit. Nepocházel ze Země, ale z hlubin vesmíru, tudíž byl obdařen mimozemskými vlastnostmi, poslušný jiných přírodních zákonů.
V noci se přihnala bouře, a když druhý den dorazili profesoři na Nahumovu farmu, čekalo je trpké zklamání. Onen magnetický povětroň měl zřejmě i nějaké mimořádně elektrické vlastnosti, neboť podle Nahumových slov "přitahoval blesky". Farmář viděl, jak během jedné hodiny šestkrát uhodil hrom do hnědého kamene, a když bouře ustala, zůstala pod starým vahadlem na dvorku jenom polozasypaná jáma. Kopaní jen potvrdilo, že povětroň zmizel. Trojice profesorů se musela vrátit s prázdnýma rukama a pokračovat v pokusech s fragmentem včerejšího vzorku, který uschovali v olověném pouzdře. Ale za týden se i tento poslední kousíček kamene rozplynul a oni nebyli o nic moudřejší než předtím. A jak čas ubíhal, ponenáhlu začali sami pochybovat, že skutečně na vlastní oči viděli záhadný úlomek z bezedného kosmu, ojedinělého, podivného posla z neznámého světa, kde zákony hmoty a energie jsou zcela odlišné od pozemských.
Arkhamské noviny si pochopitelně všimly této události, která vyvolala na fakultě takový rozruch, a vyslaly své zpravodaje k Nahumovi Gardnerovi a jeho rodině. Dokonce i jeden bostonský deník tam poslal svého dopisovatele a Nahum se stal proslulý v celém kraji. Hubený, bodrý padesátník žil se ženou a třemi syny na své utěšené farmě v údolí. On i jeho žena se přátelsky stýkali s Piercovými a Ammi o svých sousedech nijak neskrblil chválou. Nahum byl pyšný, že jeho farma se stala středem pozornosti, a v následujících týdnech často o meteoritu vyprávěl. Červenec a srpen byly velice teplé a Nahum měl hodně práce, aby posekal deset akrů luk u Chapmanova potoka a potom svezl suché seno na žebřiňáku do stodoly. Zdálo se, že ho ta práce zmáhala přece jen víc než v předchozích letech. Vysvětloval si to tím, že má už přece jen staré kosti.
Plody na jabloních a hrušních už uzrávaly a Nahum říkal, že letos bude mít zvlášť bohatou úrodu. Stromy byly obsypány neobvykle velikými, nádherně vybarvenými plody a Nahum přikoupil sudy, aby načesané ovoce měl kam dát. Když začal sklízet, čekalo ho těžké zklamání. Jablka i hrušky vypadaly skvostně, ale nebyly k jídlu. Dužnina měla odpornou nahořklou chuť a zanechávala ošklivý, svíravý pocit na jazyku. A také melouny a rajčata měly tuto odpudivou příchuť. Nahum musel smutně přiznat, že celá sklizeň je k ničemu. Vysvětlení měl nasnadě - ten povětroň mu otrávil půdu. Děkoval nebesům, že ostatní zemědělské plodiny vysázel na stráni za silnicí.
Zima nastala brzy a byla perná. Ammi se s Nahumem už neviděl moc často, a když ho potkal, povšiml si, že vypadá ustaraně. Také Nahumova rodina přestala pravidelně chodit do kostela a nebylo ji vidět ani na různých venkovských slavnostech. Proč se stranili společnosti, se nenašlo vysvětlení, třebaže občas si někdo z rodiny postěžoval na špatný zdravotní stav a že trpí divným nepokojem. Nahum sám to vyjádřil nejpřesněji, když řekl, že je zneklidněn stopami zvěře ve sněhu. Zanechali je veverky, králíci, lišky, ale zadumanému farmáři se zdálo, že ty otisky vypadají nějak jinak než obvykle a jsou jinak uspořádány. Neuvedl nic konkrétního, ale soudil, že nejsou charakteristické pro stavbu těla a pohyby a zvyky veverek a králíků a lišek. Ammi bez valného zájmu naslouchal, dokud jednou večer při návratu z Clarkovy Mýtiny nepojížděl na dopravních saních blízko Nahumovy usedlosti. Měsíc jasně zářil, když přes cestu přeběhl králík, a takové skoky Ammi ani jeho kůň ještě neviděli. Kůň se vylekal tak, že Ammi měl co dělat, aby ho přitažením uzdy zas přiměl k poslušnosti. Od té chvíle Ammi už Nahuma poslouchal pozorněji a také mu vrtalo hlavou, proč Gardnerovi psi se každé ráno chovají tak bázlivě a třesou se. Dokonce se zdálo, že se už ani neodváží zaštěkat.
V únoru se McGregorovi synové z Lučního kopce vydali na lov svišťů a nedaleko od Gardnerovy farmy zastřelili mimořádně podivný exemplář tohoto hlodavce. Jeho tělesné proporce byly zvláštním způsobem znetvořené, zatímco tlamička byla rozšklebená způsobem, jaký ještě nikdo u tohoto zvířete neviděl. Vyděšení chlapci okamžitě úlovek zahodili, takže pro své vyprávění neměli žádný důkaz. Ale naopak se zase potvrdilo, že poblíž Nahumova domu se plaší koně, a tak vznikl podklad pro legendu, která se šířila od úst k ústům.
Lidé přísahali, že na Nahumově farmě roztál sníh mnohem dřív než kdekoli jinde. Začátkem března se v Potterově obchodě se smíšeným zbožím na Clarkově Mýtině vzrušeně debatovalo o jiné příhodě. Když Stephen Rice projížděl ráno kolem Gardnerovy farmy, všiml si, že u lesa kolem cesty už vyrašil čertův zub. Jakživ tak vysoký porost áronu neviděl, zbarvený tak prapodivně, že to nedovedl popsat. Rostliny podivně páchly, takže i koně frkali odporem. Odpoledne projelo těmito místy několik dalších lidí, aby si prohlédli to vzrostlé býlí, a všichni se shodli, že něco takového nemůže vyrůst v zdravém lese. Otevřeně se mluvilo o té podzimní sklizni trpkého ovoce a přítomní se přiklonili k názoru, že Nahumův pozemek je otrávený. Jed se do půdy zjevně dostal z toho povětroně, s kterým si vědátoři nevěděli rady. Proto se několik farmářů na ně obrátilo se žádostí, aby ty rostliny prozkoumali.
Profesoři opravdu Nahuma navštívili, ale poněvadž nechtěli dát na nějaké plané řeči a pověsti, vyjadřovali se neobyčejně zdrženlivě. Ty jedovaté rostliny jsou sice zbujelé a mají neobvyklý barevný odstín, jenže u planých rostlin tomu tak nejednou bývá. Patrně se do půdy dostal z povětroně nějaký minerál, ale určitě časem zase zmizí. A pokud jde o ty stopy zvěře ve sněhu či plašení koní, lze je sotva přijmout za pravděpodobné, neboť jde jen o pověsti, k nimž zavdal podnět pád kamenného meteoritu. Vážní mužové vědy se opravdu nemají čeho chytit, neboť jde o smyšlenky pověrčivých venkovanů, kteří rádi věří každé povídačce. A tak během těch podivných dnů se profesoři ode všeho přezíravě distancovali. Pouze jeden jediný, když ho o půldruhého roku později policie požádala o analýzu prachu ve dvou skleněných nádobkách, si vzpomněl, že jedovatý čertův zub se barvou podobal nezvyklým čárám, které viděl na spektroskopu při pozorování fragmentu meteoritu. A povrch křehké bubliny uzavřené v tom kameni byl stejně zabarvený. Při spektrální analýze vzorku prachu znovu zahlédl tyto nezvyklé čáry, ale zanedlouho se vytratily.
Stromy na Nahumově farmě rozvinuly předčasně pupeny a za noci zlověstně potřásaly korunami. Nahumův druhý syn, patnáctiletý Thaddeus, přísahal, že ty stromy se kývají i v bezvětří, ale nenašel se nikdo tak lehkověrný, aby bral jeho slova za bernou minci. Ale jisté je, že na farmě vládla nervozita. Členové Gardnerovy rodiny si zvykli kradí nastražovat uši, třebaže nedovedli povědět, na jaký zvuk čekají. Činili to spíš nevědomky ve chvílích, kdy jako by se jejich vědomí vytrácelo. Bohužel, jak týdny ubíhaly, tak se i tyto chvíle postupně prodlužovaly, až nakonec se všeobecně říkalo, že "s celou Nahumovou rodinou není něco v pořádku". Když se objevily první výhonky lomikamene, připomínaly svým zbarvením ten jedovatý áron. Každý, kdo je viděl, kroutil nad touto podivnou barvou hlavou. Nahum donesl několik květinek do Arkhamu a ukázal je vedoucímu redaktorovi Gazette, ale místní notábl pouze napsal fejeton, v němž si vzal ironicky na mušku prostomyslnost venkovanů. Nahum udělal tu chybu, že nechápavému městskému člověkovi vyprávěl o divném chování nadměrně vyrostlých baboček, když usednou na lomikámen.
V dubnu jako by se všichni ti venkovani najednou potřeštili - přestali jezdit po cestě vedoucí přes Nahumovu farmu. Mohla za to vegetace. Stromy v sadě vyhnaly první květy podivných barev a na kamenitém dvorku i sousední pastvině se rozbujel jakýsi bizarní porost, který by jedině snad botanik mohl zařadit k zdejší flóře. Kromě zelené trávy a zeleného listí nic nemělo normální barvu, všude však zato převažovaly hektické odstíny nějaké chorobné primární barvy, která nemá místo v slunečním spektru. Srdcovky vypadaly hrozivě a krevnice nabývaly zrůdné barevné tóny. Ammimu i Gardnerovým připadaly všechny ty barevné odstíny nepříjemně známé - takové přece už viděli na křehké bublině meteoritu! Nahum zoral a osel desetiakrové pole a obdělal půdu na stráni, ale pozemek kolem domu nechal ležet ladem. Věděl, že co by se na něm urodilo, nebude k ničemu a také doufal, že podivné býlí, které zde vyrašilo, zbaví půdu jedu. Byl nyní připraven skoro na všechno a zvykl si na pocit, že cosi nablízku čeká, aby se projevilo. Pochopitelně ho velice hnětlo, že sousedé se vyhýbají jeho domu, ale jeho žena to snášela ještě hůře. Chlapci byli na tom lépe, poněvadž chodili do školy, ale přece jen byli vystrašeni pověstmi, které slyšeli. Thaddeus, mladík zvláště citlivý, jimi nejvíc trpěl.
V květnu se objevil hmyz, který Nahumovu farmu doslova zamořil. Většina těch chrobáků a křídlatého hmyzu vypadala poněkud odlišně od druhů, které znali, jinak se pohybovala a jejich noční zvyky odporovaly všem dosavadním zkušenostem. Členové Gardnerovy rodiny začali v noci hlídkovat - nazdařbůh se rozhlíželi všemi směry - třebaže nedovedli říct, proč stojí na stráži. A tehdy, také potvrdili, že Thaddeus měl pravdu. Paní Gardnerová viděla z okna větve javoru proti měsícem osvětlené obloze. Hýbaly se, třebaže vládlo bezvětří. Myslela, že se do listí tlačí míza. Všechno co pučelo a rostlo se nějak nesrovnávalo s normálním stavem. Nebyl to však nikdo z Nahumovy rodiny, kdo přišel s dalším odhalením. Sami už byli poněkud apatičtí a otupělí, takže si nepovšimli toho, co zpozoroval jeden bázlivý obchodní cestující z Boltonu, který neměl tušení o místních pověstech a večer jel kolem farmy. Arkhamská Gazette uveřejnila o jeho zážitku krátkou zprávu a tak se o tom farmáři, včetně Nahuma, vlastně dověděli. Lucerny jeho lehké bryčky jen slabě prorážely noční tmu, ale kolem farmy v údolí - každý čtenář poznal, že jde o Nahumovu - tma už nebyla tak hustá. Tráva, listoví, květy - veškerá vegetace vydávala slabou, ale zřetelnou záři. V jednu chvíli se mu zdálo, že světélkující cár mlhy na dvoře blízko stodoly se hýbe.
Tráva vypadala normálně a krávy se popásaly na louce nedaleko domu. Koncem května se však mléko stalo nepoživatelným. Nahum potom vyháněl krávy na pastvu na vzdálenější stráň a potíže ustaly. Ale zanedlouho se objevily chorobné změny na trávě a listí. Zeleň zešedla a stébla i listy se staly křehké a lámavé. Ammi byl jediný, kdo ještě Nahuma navštěvoval, ale už k němu nechodil tak často jako dosud. Když škola skončila, Gardnerovi zůstali prakticky odříznutí od světa a Ammi jim občas vyřizoval různé záležitosti v městě. Vůčihledně chřadli na těle i na duchu, a proto nikoho nepřekvapilo, když vyšlo najevo, že se paní Gardnerová zbláznila. Stalo se to v červnu někdy kolem dne, na který padlo výročí zřícení povětroně. Ubohá žena začala ječet, že vzduchem poletuje cosi, co nedovedla blíže popsat. V jejích blouznivých výkřicích se nevyskytovalo jediné podstatné jméno, nějaké bližší konkrétní označení. Cosi se hýbalo a měnilo a třepotalo, zvonilo jí v uších, ale nebyly to zvuky. Cosi ji vysávalo, oslabovalo - cosi se ji snažilo uchopit, přisát se na ni - někdo by to měl zapudit, odehnat - nic nezůstávalo v noci na svém místě - stěny a okna se pohybovaly. Nahum ji neodeslal do ústavu pro choromyslné a nechal ji chodit po domě, pokud byla neškodná. I když se její chování změnilo, nepokoušela se nikomu ublížit. Ale když se ji chlapci začali bát a Thaddeus několikrát málem omdlel, když viděl její úšklebky, Nahum svou nebohou ženu uzavřel v podkrovním pokoji. V červenci přestala mluvit a lezla už jen po čtyřech. A než ten měsíc skončil, Nahum pojal bláznivé podezření, že nemocná žena ve tmě slabě světélkuje právě tak jako celá vegetace vůkol domu.
Krátce předtím se splašili koně. V noci je něco vyděsilo, divoce kopali a řičeli, Nahum se je marně snažil uklidnit, a když otevřel stáj, hnědáci prchali odtud jako vystrašené srny. Trvalo skoro celý týden, než všechny čtyři koně zase našel, ale byli k nepotřebě, zjankovatěli a nedali se vůbec ovládat. Přeskočilo jim v hlavě a Nahum je kvůli jejich vlastnímu dobru musel zastřelit. Aby mohl svézt seno, vypůjčil si koně od Ammiho, jenže grošák se nechtěl přiblížit ke stodole. Zastavil se uprostřed dvora, řičel a vzpouzel se jít dál. Nahum ho musel vypráhnout a těžký vůz odtlačit se syny k seníku. V té době zmizela už veškerá zeleň a nahradila ji šeď. Dokonce i ty podivně zbarvené květy nyní zešedly a uzrávající plody byly šedivé, svraskalé a bez chuti. Astry a zlatobýl měly šedivé, zdeformované květy a růže, cínie a proskurníky na zahrádce před domem vypadaly tak ohavně znetvořené, že je Nahumův nejstarší syn Zenas všechny odřezal. V té době vzal za své také ten podivně zduřelý hmyz a zahynuly i včely, které opustily úhly a odlétly do lesů.
V září se veškerá vegetace rychle rozpadala a měnila v šedý prach. Nahum se obával, že stromy uhynou dřív, než se otrávená půda vzpamatuje. Jeho žena měla často záchvaty, kdy strašně ječela, a on i chlapci žili trvale v nervovém napětí. Nyní se už stranili lidí, a když začala zase škola, chlapci zůstali doma. Byl to Ammi, kdo při jedné ze svých vzácných návštěv přišel na to, že voda ze studně se už nehodí k pití. Měla nepříjemnou pachuť, i když ne­páchla a nebyla slaná, a proto svému příteli poradil, aby někde dál na úbočí vyhloubil novou studnu a bral z ní vodu, než se otrávená půda na dvoře zase vyčistí. Ale Nahum nedbal na jeho varování, neboť už zlhostejněl a podivné a nelibé jevy nesl apaticky. On i jeho synové dál netečně a mechanicky popíjeli závadnou vodu při svých všelijak uvařených skrovných jídlech a bez zájmu vykonávali jednotvárné každodenní povinnosti.
V září se zbláznil Thaddeus. Odešel s vědrem ke studni, ale vrátil se s prázdnýma rukama. Křičel, rozmachoval se pažemi, pomateně se hihňal a špital, že "tam dole se hýbou barvy". Dva nemocní v rodině byla pro Nahuma velká zátěž, ale snášel ji statečně. Nechal chlapce asi týden chodit volně po domě, ale když začal klopýtat a co chvíli do něčeho vrazil, Nahum ho uzavřel do podkrovní míst­nosti, naproti pokoji, kde byla jeho matka. Oba zpoza zavřených dveří na sebe přes chodbu pokřikovali. Bylo to strašné a obzvlášť těžce to nesl nejmladší syn Merwin, který mel dojem, že ti dva se spolu domlouvají nějakým hrozným jazykem, který není z tohoto světa. Merwin nyní docela už popustil uzdu své bujné fantazii a jeho úzkostné napětí vzrostlo, když už si nemohl hrát s bratrem, kterého měl nejraději.
V této době také dolehla pohroma na domácí zvířata. Drůbež zešedla a velice rychle uhynula. Její suché, odporné páchnoucí maso nebylo k jídlu. Prasata nad­měrně ztloustla a jejich vzhled se ošklivě měnil. Pocho­pitelně bylo jejich maso také nepoživatelné a Nahum byl s rozumem v koncích. Žádný venkovský zvěrolékař nechtěl vkročit na Nahumovu farmu, a když přišel městský vete­rinář z Arkhamu, řekl rovnou, že je naprosto bezradný. Vepři zešedivěli, stali se křehcí a kusy jejich těla se ula­movaly, než přišla smrt. Oči a rypáky zvířat nabývaly prapodivné tvary. Nahum stál před nevysvětlitelnou záhadou, neboť bravu nikdy do krmiva nedával otrávenou vegetaci. A potom došlo na hovězí dobytek. Část a někdy i celý trup zvířete se svraštil či stlačil a pak se rozpadal. V posledním stadiu, než krávy uhynuly, kůže zešedla a křehké tělo se lámalo, obdobně jako tomu bylo u vepřů. Otrava nepřicházela v úvahu, neboť dobytčata zašla ve stáji, kam se nemohl dostat žádný hlodavec, který by je kousnutím infikoval. Jednalo se o nějakou smrtelnou nákazu, to bylo jisté - ale kde hledat jejího původce, o tom neměl nikdo tušení. Když nastala doba sklizně, na farmě už nebyla žádná domácí zvířata, neboť hovězí a vepřový dobytek uhynul právě tak jako drůbež a psi utekli. Všichni tři psi jedné noci zmizeli a už se víc neobjevili. Už předtím se z farmy ztratilo všech pět koček, ale nikdo se po nich nescháněl, neboť zmizely také myši a jenom paní Gardnerová si potrpěla na tyto své macíčky.
Devatenáctého října vešel vrávoravě Nahum do Ammiho domu, aby se svěřil s tragickou novinou. Ubohého Thaddea stihla smrt v podkrovním pokoji způsobem, který nelze vypovědět. Nahum vykopal hrob na oplo­ceném, pro tento účel vyhrazeném pozemku za domem a uložil do něj synovy pozůstatky. Do podkrovní místnosti nemohlo nic vniknout, poněvadž mříže jediného okénka byly v pořádku a dveře byly zamčené. Stál před podobnou hádankou, jako když zašel dobytek ve stáji. Ammi s manželkou se snažili zdrceného otce utěšit jak mohli, třebaže sami tonuli v úzkostech. Jako kdyby nějaká děsivá kletba lpěla na Gardnerových a všem, čeho se dotkli a už samotná přítomnost jednoho z členů této rodiny v domě působila jako závan z končin, které nemají jména a vymykají se jakémukoli popisu. Ammi se musel velice přemáhat, aby Nahuma doprovodil domů, a snažil se seč mohl, aby utišil hystericky vzlykajícího malého Merwina. Zenas útěchu nepotřeboval. V poslední době pouze netečně zíral do ztracena a bez odmlouvání vždy vykonal, co mu otec přikázal. Osud se vůči němu zachoval velmi milosrdně, pomyslel si Ammi. Občas se na Merwinovy výkřiky ozvala slabá odpověď z podkroví, a když Ammi tázavě pohlédl na Nahuma, soused mu vysvětlil, že jeho žena je už pomalu jako věchýtek. Když se začalo šeřit, Ammi se rychle odporoučel, protože ani přátelská pouta nebyla natolik pevná, aby se déle zdržel v místech, kde v noci světélkuje vegetace a stromy pohybují či nepohybují korunami za bezvětří. Pro Ammiho bylo opravdu štěstím, že měl nedostatek fantazie. Ale i tak mu z toho zůstával stát rozum, a kdyby byl s to všechna ta zlá znamení, jichž byl svědkem uvést do spojitosti, nepochybně by úplně zešílel. Se smrákajícím večerem pospíchal domů a děsivé výkřiky pomatené ženy a jekot potrhlého chlapce mu stále zněly v uších. O tři dny později přiběhl Nahum už záhy ráno, Ammiho nezastihl doma, a proto vběhl do kuchyně a přerývaným hlasem vyprávěl další hroznou zvěst, která se tentokrát týkala jeho nejmladšího syna. Paní Piercová vyděšeně naslouchala. Merwin zmizel. Pozdě večer odešel s lucernou a vědrem pro vodu, ale už se nevrátil. Chlapec měl poslední dobou hlavu jako řešeto a ani dobře nevěděl, co se s ním děje. Lekal se všeho a hned se dal do křiku. Když Nahum uslyšel jeho zoufalé volání, hned vyběhl ze dveří, ale syna ani rozsvícenou lucernu, kterou Merwin nesl, nikde neviděl. Myslel si, že chlapec s lucernou a vědrem se někam zatoulal. Hledal ho v polích a v lese, a když se za úsvitu po bezvýsledném pátrání vrátil Nahum zase na farmu, několik kroků od studny zahlédl kus pokrouceného a částečně roztaveného plechu, který zřejmě zbyl z lucerny. O kousek dál leželo zpřehýbané držadlo a několik žárem poškozených obručí - všechno, co tu zůstalo z vědra. To bylo všechno. Nedovedl si představit, co se stalo, paní Piercová také nevěděla, co říct, a když se Ammi vrátil domů a slyšel, co se stalo, neměl pro to také žádné vysvětlení. Merwin zmizel a nemělo žádnou cenu o tom říkat lidem v okolí, kteří se beztak nyní Gardnerově farmě vyhýbali na sto honů. Právě tak nemělo smysl o tom hovořit s městskými lidmi v Arkhamu, kteří brali všechno na lehkou váhu. Thad byl pryč a nyní také Merwin odešel. Cosi se tu plížilo, číhavě obcházelo farmu a čekalo, aby je viděli a slyšeli. Nahum také záhy odejde a požádal Ammiho, aby se postaral o jeho ženu a Zenase, jestliže ho oba přežijí. Tyto přebolestné rány budou určitě trestem, třebaže neměl tušení, čím se provinil, poněvadž vždycky pilně zachovával a plnil Hospodinova přikázání.
Uběhly dva týdny, a když se Nahum neobjevil, začal si Ammi dělat starosti, co s ním je. Nakonec přemohl svůj strach a vypravil se k sousedovi na návštěvu. Z hlavního komína domu se nekouřilo a Ammi se chvíli obával nejhoršího. Pohled na farmu byl otřesný. Na odumřelou, šedivou trávu napadalo šedivé listí a na zdech starého domu visely zvadlé, šedivé úponky popínavých rostlin a holé stromy oproti šedé listopadové obloze se zlověstně rýsovaly. Ammimu se zdálo, že jejich větve se záludně pohybují. Ale Nahum byl naživu. Sice byl zesláblý, ležel na pohovce v kuchyni, ale byl při vědomí a schopný dávat jednoduché příkazy Zenasovi: V místnosti byla zima jako v lednici, takže Ammi se roztřásl, a jeho hostitel chraplavě poručil Zenasovi, aby přiložil. A otop opravdu chyběl, poněvadž prostorný krb byl prázdný a vířily v něm jen saze, které rozfoukal závan chladného vzduchu vnikající komínem dovnitř. Za chvíli se ho Nahum otázal, jestli mu je už trochu tepleji, když Zenas přidal pár polen do krbu, a Ammi pochopil, co se stalo. Šílenství zatemnilo jeho sousedovi rozum a nešťastník už necítí bolest ani zármutek.
Šetrně se ho vyptával, aby zjistil, kde je Zenas, ale nic konkrétního se nedověděl. "Žije v studni - žije v studni," víc mu pomatený otec neřekl. Ammi si pojednou vzpomněl na choromyslnou paní Gardnerovou a otázal se na ni. "Nabby? Ta je přece tady!" uslyšel překvapivou odpověď ubohého Nahuma. Pochopil, že ji musí najít sám. Nechal neškodného breptu ležet na pohovce, vzal svazek klíčů visící na hřebíku u dveří a po vrzavých schodech vy­stoupil do podkroví. Ovzduší tu bylo skoro nedýchatelné a všude vládlo ticho. Ze čtyř dveří byly jen jedny uzamčené, a když po řadě vyzkoušel klíče, zjistil, že třetí klíč je ten pravý. Otočil jím v zámku a otevřel nízké, bíle natřené dveře.
Místnost byla temná, neboť okénko zakrývala primitivní dřevěná mříž. Ammi prozkoumal očima prkennou podlahu, ale nic nezahlédl. Odporný puch byl nesnesitelný a Ammi odběhl do vedlejší místnosti, aby se nadechl. Když se vrátil, zahlédl v koutě cosi tmavého, a když obrysy ostřeji vynikly, zděšeně vykřikl. Zdálo se mu, že okénko na chvíli zastřel mrak, a vzápětí ucítil, jak o něj zavadil jakýsi odporně zebavý cár mlhy. Podivné barvy se mu roztančily před očima, a nebýt ochromený hrůzou, vzpomněl by si na bublinu v meteoritu, která praskla pod úderem geologi­ckého kladívka, i na tu chorobnou vegetaci, která vyrašila na jaře. Ale za těchto okolností myslel pouze na tu neznabožskou zrůdnost, které čelil a jež zcela určitě sdílela nepopsatelný osud mladého Thada i těch hospodářských zvířat. Ale nejstrašnější bylo, že ta hrůza se velice pomalu a viditelně hýbala, zatímco se pomalu rozpadala na kusy.
O tomto střetnutí mi Ammi už neřekl žádné další podrobnosti a v jeho vyprávění se už ta zrůda v koutě nevyskytuje jako pohyblivý objekt. Jsou věci, o nichž je třeba pomlčet, a i lidumilný skutek někdy zákon posuzuje velice příkře. Domyslel jsem se, že když odešel z toho pokoje v podkroví, už se v něm nic nehýbalo. Kdyby dovolil, aby tam zůstalo něco schopné pohybu, dopustil by se ohavného činu, že by tím odsoudil onu bytost k věčnému zatracení. Kdokoli jiný než netečný farmář by omdlel nebo se zbláznil, ale Ammi byl příčetný, když vyšel nízkými dveřmi a uzamkl prokleté tajemství v podkrovním pokoji. Nyní se musí postarat, aby se Nahum najedl, dostalo se mu ošetření a pak byl převezen někam, kde budou o něj patřičně pečovat.
Když Ammi došel ke schodům, zaslechl zezdola temný úder. Dokonce ho napadlo, že to mohl být přidušený výkřik, a znepokojeně si vzpomněl na tu lezavou mlhu, která ho ovanula v tom hrozném pokoji. Jakou záhadnou přítomnost vyburcoval, když vstoupil a vykřikl? Nejasné obavy ho přiměly stát na místě. Hned uslyšel zezdola další zvuky. Jako kdyby něco těžkého bylo vlečeno po zemi a pak se ozvalo hlasité srkání, které mohl vydávat jen nějaký nečistý, odporný živočich při sání. Jeho horečně zbystřené smysly to nějak uvedly do souvislosti s tím, co viděl v podkroví. Proboha! Do jakého tajuplného snového světa se nechtěně dostal? Neodvážil se pohnout, udělat krok vpřed ani couvnout. Stál jako přikovaný a třásl se strachem. Každá jednotlivost se mu vryla do paměti. Ty zvuky, úzkostné čekání, přítmí, strmé a úzké schody a - milosrdná nebesa! - nemýlil se, všude vůkol, kam jen se podíval, co bylo ze dřeva - schody, madlo, sloupky, krovní trámy -světélkovalo.
Uslyšel, jak venku zděšeně zařičel jeho kůň a vzápětí se ozval dusot kopyt a rachocení kol. Za chvíli se zvuky ujíždějící bryčky ztratily v dálce. Co přimělo koně k útěku, to se vystrašený Ammi, stojící bez hnutí na temném schodišti, mohl jen dohadovat. Ale to ještě nebylo všechno. Zvenčí zaslechl pleskavý zvuk, jako kdyby něco šplouchlo do vody. Ammi hnědku nepřivázal, a zřejmě když se kůň splašil, kolo bryčky narazilo do koruny studně a nějaký kámen se uvolnil. A to staré dřevo stále světélkovalo - pro pána, vždyť dům byl postaven někdy před rokem 1670 a valbová střecha pocházela z roku 1730!
Zezdola slyšel slabé škrábání a Ammi pevněji sevřel silnou hůl, kterou našel v podkroví, a ponechal si ji, ani nevěda dobře proč. Konečně si dodal odvahy, aby se­stoupil do přízemí a zamířil nebojácně ke kuchyni. Ale nedošel tam, protože to, co hledal, mu přišlo v ústrety a jakžtakž ještě žilo. Jestli přilezlo nebo je až sem přivlekly nějaké vnější síly, to Ammi nedovedl říct; ale smrt tomu hleděla z očí. Všechno se to sběhlo v poslední půlhodince: - šedý rozpad už daleko pokročil. Odlamovaly se z toho suché kusy a Ammi nenašel tolik síly, aby se toho dotkl, jenom s hrůzou zíral na znetvořenou karikaturu čehosi, co bývalo lidskou tváří. "Co to bylo, Nahume - copak to bylo?" zašeptal. A z rozpraskaných, zduřelých rtů se krákoravě vydrala jejich poslední slova:
"Nic... nic... ta barva... pálí... studená, lehká, ale pálí... žije v studni... viděl jsem ji... jako dým... podobná těm květinám zjara... studna v noci svítí... Thad a Merwin a Zenas... všecko je živé... vysaje ze všeho život... byla v tom kameni... odsud pochází... zamořila okolí... nevím, co chce... bublina, co uvnitř kamene našli profesoři... rozbili ji... měla stejnou barvu... také květiny a rostliny... muselo být víc... semen... semena vyrostla... tento týden jsem ji viděl poprvé... má strašnou sílu... přemohla Zenase... urostlého chlapce plného života... ochromí mozek a pak se tě zmocní... spálí tě... voda v studni... měl jsi pravdu... ta voda je zlá... Zenas se už od studny nevrátil... nemůžeš uniknout... přitahuje tě... víš, že se tě chystá napadnout, ale není ti to nic platné... viděl jsem ji znovu a znovu od doby, co odnesla Zenase... co je s Nabby, Ammi?... mám už děravou paměť... nevím, kdy jsem jí naposledy donesl jídlo... ji také dostane, jestli nedáme pozor... jenom barva... k večeru mívá její obličej někdy taky tu barvu... pálí a saje... přišla odněkud, kde všecko vypadá jinak než na Zemi... říkal to jeden z těch profesorů... měl pravdu... dávej si pozor Ammi... neustává útočit... vysaje život..."
A to bylo všechno. To, co hovořilo, už mluvit nemohlo, neboť se úplně rozpadlo. Ammi zakryl pozůstatky červeně kostičkovaným ubrusem, dopotácel se k zadním dveřím a vyšel ven. Vystoupil na stráň a zamířil přes desetiakrovou pastvinu na severní cestu a přes lesy se dopajdal domů. Nenašel v sobě tolik odvahy, aby se přiblížil k studni na dvoře, kde se splašil jeho kůň. Ale když se podíval oknem ven, viděl, že kamenná koruna studny zůstala neporušená. Takže náraz bryčky neuvolnil kámen a voda zašplouchala, když do studny skočilo něco, co předtím zahubilo chudáka Nahuma.
Když Ammi došel domů, uviděl na dvoře koně s bryčkou, kteří sem dorazili před ním, a proto si jeho žena už o něj dělala vážné starosti. Uklidnil ji, ale nic nevysvětloval a neprodleně odjel do Arkhamu, aby úřadům oznámil, že z rodiny Nahuma Gardena už není nikdo naživu. Nepouštěl se do podrobností, jenom řekl, že Nahum a jeho žena Nabby jsou mrtvi - o Thadově smrti se už vědělo - a dodal, že se patrně stali obětí nějakého záhadného moru, který už předtím zahubil hospodářská zvířata. Rovněž oznámil, že Merwin a Zenas jsou nezvěstní. Po výslechu na policejní stanici, musel Ammi doprovodit na Gardnerovu farmu tři policejní úředníky, k nimž se připojil koroner, soudní lékař a veterinář, který viděl ta nemocná zvířata. Ammimu se moc nechtělo jet, neboť odpoledne už pokročilo a obával se, že ho zastihne noc na tom prokletém místě. Nicméně, alespoň trochu ho utěšovalo, že tam nepojede sám.
Za Ammiho bryčkou jel kočár s těmi šesti a kolem čtvrté hodiny odpolední dorazili k zlověstné farmě. Členové komise sice už v životě všelicos viděli, ale když si prohlédli místnost v podkroví a spatřili, co se skrývá pod červeně kostičkovaným ubrusem v přízemí, byli viditelně otřeseni. Už pohled na bezútěšnou šeď kolem opuštěného starého domu byl dostatečně deprimující, ale ty dva rozpadlé pozůstatky lidských těl se vymykaly chápání. Kvapně od nich odvraceli pohled a soudní lékař přiznal, že je v koncích a nemá co by prohlížel. Samozřejmě ale odebral vzorky k provedení rozboru, který později provedla uni­verzitní laboratoř. Prach z obou lahviček byl podroben spektrální analýze a znovu se objevily ty čáry záhadného spektra jako při zkoumání vzorku povětroně před rokem. Prach složený z alkalických uhličitanů a fosforečnanů však schopnost vyzařování úplně ztratil, než uplynul měsíc.
Ammi by se o studni na dvoře určitě nezmiňoval, kdyby byl tušil, že komise ji bude chtít neprodleně prozkoumat. Slunce se klonilo k západu a Ammi toužil být už co nejdřív odtud. Nicméně se neovládl natolik, aby co chvíli nevrhl úzkostlivý pohled k roubení studně. Jednomu z de­tektivů to neušlo, a když na Ammiho uhodil, dověděl se, že Nahum se bál čehosi, co žije tam dole - dokonce měl takový strach, že se ani neodvážil podívat, jestli se Merwin nebo Zenas v studni neutopili. Komise se okamžitě rozhodla přijít této záhadě na kloub. Ammi, rozechvělý strachem, přihlížel, jak okovem vytahují páchnoucí vodu a vylévají ji na dvůr. Ohrnovali nos nad zápachem, který se nakonec změnil v téměř nesnesitelný puch. Naštěstí byli se svou prací zakrátko hotovi, neboť v studni bylo méně vody, než předpokládali. Není nutné se šířit, co dole našli. Z Merwina a Zenase zbyly jen kostry. Další kosterné pozůstatky patřily srnce a velkému psovi a nalezli i další kosti několika menších zvířat. Policista se spustil na laně dolů a do bublajícího bahna zarazil dlouhé bidlo, ale nenarazil na pevné dno.
Už se sešeřilo, a proto muži přinesli z domu lucerny. Když viděli, že v studni už nic nenajdou, odebrali se do obývacího pokoje, aby se poradili. Stříbrný srpek měsíce občas vykoukl mezi mraky a zalil bledým světlem šedou, nehostinnou pustinu vůkol. Všichni přítomní přiznali, že tuto záhadu nedovedou vysvětlit, tím méně pochopit souvislost mezi prapodivnou vegetací, neznámou zhoubnou chorobou zvířat a lidí na farmě a tajemnými okolnostmi obestírajícími smrt Merwina a Zenase v otrávené studni. Pochopitelně, že slyšeli co si lidé v kraji povídali, ale nemohli uvěřit, že by se tu stalo něco, co odporuje přírodním zákonům. Z povětroně se nepochybně do půdy dostal jed, ale proč onemocněla zvířata a lidé na farmě, když se těch otrávených rostlin a plodin vůbec nedotkli? Mohla za to voda ze studně? Bylo to velmi pravděpodobné. Rozhodně se musí odebrat vzorek a poslat k rozboru. Ale kde hledat příčinu chvilkového pominutí smyslů obou chlapců, že skočili do studně. Jeden jako druhý - a jejich kosti byly našedlé a snadno se lámaly. Proč všechno bylo tak šedé a křehké?
Koroner sedící u okna první zpozoroval záři koleni studně. Už nastala noc a zdálo se, že odpuzující okolí domu slabě světélkuje. Sice protrhanými mraky prosvěco­val srpek měsíce, ale z temného roubení studny se šířilo světlo jako ze ztlumeného reflektoru a pableskovalo v kalužinách, které zůstaly kolem studně po rozlité vodě. To světlo mělo velmi zvláštní zabarvení, a když se Ammi s ostatními přihrnul k oknu, polekaně sebou trhl. Ten podivný odstín světla vycházejícího z odporného miazmatu nespatřil poprvé. Tu barvu znal už z dřívějška a bál se pomyslet, co přináší toto zlé znamení. Viděl právě takto zbarvenou křehkou bublinu v tom povětroni vloni v létě, zabarvily se tak ty bláznivé rostliny, které vyrašily zjara, a byl přesvědčen, že ta barva se mu dnes ráno mihla před očima, když zaletěl pohledem k zamřížovanému okénku té hrůzné místnosti v podkroví, kde se sběhly ty nepopsatelné věci. Zmizela v zlomku okamžiku a pak pocítil, jak o něj zavadila ta lezavá, odporná mlha - načež se takto zabarvené něco vrhlo na chudáka Nahuma a za­hubilo ho. Jeho přítel mu to přece řekl - mělo to stejnou barvu jako ta bublina a rostliny. A potom se na dvoře splašil kůň a odjel s bryčkou, uslyšel šplouchnutí - a teď z té studny se do temné noci rozlévala bledá, zlovolná záře, která měla shodný démonický barevný odstín. Ammimu slouží ke cti, že i v této vzrušené chvíli si lámal hlavu problémem, který byl vlastně čistě odborný. Divil se, že mlha, kterou zahlédl nakrátko v denním světle padajícím okénkem do místnosti, působí stejným optickým dojmem jako tyto noční výpary fosforeskující proti temnému pozadí pustého okolí. To nebylo v pořádku - bylo to proti přírodě - a vybavila se mu poslední slova jeho umírajícího přítele: "Přišla odněkud, kde všecko vypadá jinak než na Zemi... říkal to jeden z těch profesorů..."
Tři koně uvázaní ke kmínkům mrtvých stromů u cesty začali řičet a divoce dusali kopyty. Policista, který předtím seděl na kozlíku, zamířil ke dveřím, ale Ammi mu položil třesoucí se ruku na rameno. "Nechoďte ven," pronesl chvějícím hlasem. "Je to tam horší, než vůbec tušíme. Nahum mi říkal, že ve studni se skrývá něco, co ze všeho vysaje život. Říkal, že to je něco, co vyrostlo z bubliny, kterou jsme našli v tom kameni, co vloni v červnu spadl z oblohy. Saje to a pálí, říkal Nahum, a je to jen barevný dým, jako to světlo, co vystupuje teď ze studny. Sotva je vidět a nevíte, co to vlastně je. Nahum si myslel, že vysává život ze všech živých tvorů a tím sílí a mohutní. Tento týden je viděl poprvé a prý to pochází z nějaké daleké hvězdy, odkud přišel ten meteor. To nám také říkali ti profesoři. Vypadá to a je to také něco naprosto jiného než cokoli, co známe na tomto božím světě. Přišlo to odkudsi z vesmírných dálav."
Muži nerozhodně vyčkávali, zatímco záře venku sílila a zvenčí stále hlasitěji zaléhal zběsilý dupot kopyt a řičení koní. Prožívali opravdu děsivé chvíle v tomto starobylém a prokletém domě, kde vzadu v dřevníku uložili znetvořené pozůstatky těch dvou mrtvých z domu a obou utopenců ze studně, zatímco z bahnitého dna studny před domem stoupala ta zkázonosná svítící mlha. Ammi jednal impulzivně, když zadržel kočího, neboť v tu chvíli si nevzpomněl, že když se ho nahoře v podkrovním pokoji dotkla ta barevná mlha, nijak mu neublížila. Ale nakonec asi přece jen učinil dobře, když toho muže přemluvil, aby nevycházel. Nikdo nemůže vědět, co to venku obcházelo té noci, a třebaže ten mor z kosmu ještě doposud nižád­nému člověku, který si uchoval jasnou mysl, neuškodil, nikdo neví, zda by se to nestalo nyní, při jeho posledním náporu, ježto záhy prokázal svou sílu a odhalil své záměry.
Měsíc prokmitával mezi mraky a rozptýlil temnotu svým bledým svitem. Jeden z detektivů stojící u okna pojednou překvapeně vyhekl. Muži na něho překvapeně pohlédli a pak také zamířili pohled na místo, které pozoroval. Slova byla zbytečná. Nyní se přesvědčili na vlastní oči, že zprávy kolující po venkově nejsou nepodložené. A proto také později si všichni přítomní slíbili, že o těchto podivných dnech zachovají v Arkhamu mlčení. Je třeba zdůraznit, že v této chvílí vládlo úplné bezvětří. Zane­dlouho se zvedl vítr, ale nyní ještě byl naprostý klid v ovzduší. Na keřících rybízu se nepohnul ani jediný suchý, šedý lístek. Také třásně zdobící střechu kočáru visely nehnutě. Ale přesto se v tomto mrtvém, zlověstném tichu pohybovaly holé vrškové větve všech stromů na dvoře. Trhavými, škubavými pohyby jako při epileptickém zá­chvatu křečovitě chňapaly po mracích postříbřených měsícem, bezmocně se kroutily a vzpínaly v povětří, jako kdyby je popoháněly nějaké povely předávané nehmot­ným spojením od té hrůzy v podzemí, pod černým kořáním, která se tam svíjí a zápasí, aby se prodrala ven.
Všichni muži se dívali se zatajeným dechem, ale po chvíli se měsíc schoval za mraky a kontury pohybujících se větví se rozplizly. Ale téměř současně se všem přítomným vydral z hrdla přidušený výkřik. Neboť hrůza nepominula, obrysy stromů ve tmě byly sice nezřetelné, ale v korunách slabě blikalo tisíce světýlek. Byly na konci každé větvičky, podobaly se Eliášovu ohni světélkujícímu na stěžních či ohnivým jazykům, které o letnicích spočinuly na apoštolech. Bylo to obrovské seskupení nepřirozených světýlek, jako když nepřehledný roj masožravých světlušek tančí ďábelskou sarabandu nad proklatou bažinou; mělo nepojmenovatelnou barvu, kterou Ammi tak dobře znal a které se obával. Mezitím světélkující mlha vystupující ze studně vydávala stále jasnější záři a hlouček mužů tísnící se u okna zachvátil strach, podvědomá úzkost z věcí příštích, neboť tento úkaz si nedovedli vysvětlit. Ta záře se už nevznášela nad studní, ale z ní tryskala a zdálo se, že ten beztvárný proud nepopsatelně zbarvené mlhoviny stoupá až k obloze.
Veterinář se zachvěl a šel k předním dveřím, aby zastrčil těžkou závoru. Ammi se také třásl jako osika a strach mu ochromil jazyk, takže mohl jen chvějícím se ukazováčkem upozornit, že koruny stromů jsou zaplaveny jasem. Dusot kopyt a řičení koní neustávaly, ale žádný z těch mužů, kteří byli v tomto starém domě, by se neod­vážil vystrčit nos ven, ani kdyby mu za to nabídli bůhví­jakou odměnu. Koruny stromů planuly v zátopě světla a pohybující se větve se vzpínaly, jako by se chtěly narovnat do vertikály. Dřevěné vahadlo studny také zářilo a vzápětí jeden policista mlčky ukázal na dřevěné kůlny, chlévy a úly, které stály u kamenné zdi na západní straně dvora. Linula se z nich slabá záře, ale povozy, v nichž návštěvníci přijeli, vypadaly zatím normálně. Potom zaslechli nějaký lomoz a klapot kopyt, a když Ammi zhasil lampu, aby lépe viděli na cestu, pochopili, že zdivočelé spřežení přelomilo kmínek, k němuž je přivázali, a uteklo s kočárem.
Tento otřes pomohl několika mužům rozvázat jazyky. "Napadá to všechny organické látky v okolí," zamumlal soudní lékař. Nikdo mu neodpověděl, ale muž, který se spustil do studně pronesl domněnku, že když zarazil to bidlo do rozbahněného dna, vyrušil z klidu cosi nehmatatelného. "To bylo strašné," dodal. 'To bláto bylo bezedné. Čvachtalo a bublalo a nějak jsem cítil, že tam dole cosi číhá." Ammiho kůň stále ještě mlátil kopyty a hlasitě řičel, takže třaslavý hlas svého pána skoro přehlušil. "Pochází to z toho kamene - tam dole se to rozrostlo -uchvátilo všechno živoucí - vysálo jim tělo i duši - Thada a Merwina, Zenase a Nabby - nakonec i Nahuma - všichni pili tu vodu - přemohlo je to - pochází to z hlubin vesmíru, kde se má všechno jinak než tady u nás - teď se to vrací domů -"
V této chvíli, když se ten světelný sloup nepopsatelné barvy ještě víc rozzářil a měnil do fantastických tvarů, který každý z diváků potom později popsal jinak, ubohá uvázaná hnědka vyrazila tak pronikavý výkřik, jaký doposud nikdo z přítomných od koně neslyšel. Všichni v tom pokoji si honem zacpali uši a Ammimu se sevřel žaludek hrůzou a odvrátil se od okna. Nelze to slovy ani vyjádřit - když Ammi zase vyhlédl ven, uviděl nešťastné zvíře ne­hybně ležet na měsícem ozářené zemi vedle roztříštěné oje bryčky. To byl konec hnědky, kterou nazítří pochovali.
Jenže nyní na truchlení nebyla vhodná doba, neboť hned vzápětí jeden z policistů mlčky upozornil na cosi strašného, co s nimi přebývá v tomto pokoji. Poněvadž zhasli lampu, slabá záře zvenčí se linula dovnitř místnosti. Prkenná podlaha i prochozený zbytek koberce světélko­valy právě tak jako dřevěné okenní rámy. Slabá záře vy­cházela z poliček i pelestí pohovky, svítilo ozdobné obložení nad krbem, nábytek, zárubně a vnitřní strana dveří. Co chvíli světla přibývalo a bylo zjevné nad veškerou pochybnost, že nikdo živý a zdravý nemá už co pohledávat v tomto domě.
Ammi je dovedl k zadním dveřím a na polní pěšinu vedoucí k desetiakrové pastvině. Klopýtavě kráčeli jako ve snách a neodvažovali se ohlédnout, dokud nedorazili na vzdálenou stráň. Těšilo je, že tu byla ta pěšina, neboť určitě by se neodvážili vyjít z domu předem na cestu ve­doucí kolem studny. Beztak už bylo dost zlé, že museli kolem svítící stodoly, kůlen a chlévů, a pak se proplétali mezi světélkujícími ovocnými stromy s děsivě pokroucenými kmeny, ještě bohudíky, že ty pohybující se větve byly přece jen vysoko nad jejich hlavami. Když došli k lávce přes Chapmanův potok, srpek měsíce zakryl černý mrak a pak už jen tápali tmou, než se dostali na otevřenou louku.
Když otočili zrak do údolí, kde stála Gardnerova farma, naskytla se jim děsivá podívaná. Všude se tam rozlévala ta obludná, nepopsatelná záře, svítily stromy, budovy, a dokonce i tráva a keře, které se dosud ještě nerozpadly v šedivý prach. Všechny větve se vzpínaly k obloze a na jejich koncích blikaly ty nečisté plamínky a stejně odporně zbarvené ohnivé jazyky tančily na hřebenech střech domu a stodoly a stáje. Bylo to jako výjev z Fuseliho vize: převládala ta světélkující beztvarost, ta nepozemská a nedimenzovaná jedovatá mlha prýštící ze studny - rozlévala se, kypěla, sršela a zlověstně bublala v tom svém nepoznatelném kosmickém spektru. A pak znenadání ta obludná mlhovina se vznesla k obloze jako raketa nebo meteor a zmizela beze stopy dřív, než kdokoli z těchto diváků se vzmohl k výkřiku. Zůstal jen kulatý, pravidelný kruhovitý otvor v oblacích. Žádný z těch mužů jakživ nezapomene, čeho byli svědky. Ammi upíral prázdný pohled k souhvězdí Labutě, na intenzívně zářící Deneb, kde se neznámá barva rozplynula v Mléčné dráze. Ale za chvíli odvrátil pohled, neboť uslyšel praskot z údolí. Ozýval se odtud praskot dřeva, nezaslechli výbuch, jak později někteří z toho půltuctů mužů tvrdili. Ale výsledek byl stejný, neboť vzápětí se rozpoutalo kataklyzma a místo, kde stála ta farma odsouzená k záhubě, se rozjasnilo, když odtud vytryskl oblak jisker a žhavé hmoty, a pak se vznesla do výše změť trosek a úlomků jako při erupci sopky. Tyto vyvrženiny měly tak fantastickou barvu, že ji náš svět nemůže uznat za normální. Zamžené závojem par, který se rychle rozplýval, stoupaly do výše za obludnou mlhovinou a vzápětí rovněž zmizely v nedohlednu. Zůstala jen temnota, do které se nikdo ze skupinky mužů neodvažoval vrátit, a zvedl se vítr v mrazivých poryvech, jako by vanul odkudsi z mezihvězdných prostor. Fičel a skučel, prudce se hnal po pláni, profukoval korunami lesních stromů v záchvatu kosmického šílenství. Třesoucí se muži si hned uvědomili, že nemá smysl čekat, až znovu vyjde měsíc zpoza oblaků, aby v jeho svitu viděli, co zůstalo z Nahumovy farmy. Strach jim ochromil jazyk, takže ze sedmi mužů nikdo neřekl ani slůvko, co si myslí, když se po severní silnici ubírali pomalu k Arkhamu. Ammi byl na tom hůře než ostatní a poprosil své druhy, aby ho doprovodili až ke dveřím jeho domu. Bál se jít sám temným, prokletým lesem, kde burácel vichr. Prožil totiž ještě jeden otřes, kterého ostatní zůstali ušetřeni: ten děsivý pohled mu navždycky utkvěl v paměti a teprve po drahných letech se o tom zmínil. Zatímco ostatní se otočili, aby z větrného návrší zabočili na cestu, Ammi se ještě jednou ohlédl na temné, opuštěné údolí, kde jeho přítele stihl neblahý osud. Spatřil jak se na tom vzdáleném místě cosi zvedá a vzápětí opět snáší na dvůr tam, odkud obludná mlhovina před chvílí vystupovala k oblakům. Viděl cosi jako barevný záblesk - barvu, jakou neznáme na naši Zemi ani na nebi. A poněvadž tuto zvláštní barvu poznal, pochopil, že tento poslední sotva patrný zbytek zůstává i nadále v studni na číhané - a od té doby to už neměl v hlavě v pořádku, nikdy už nenabyl své dřívější duševní rovnováhy.
K bývalé Nahumově farmě se už Ammi nikdy nepřiblížil. Čtyřiačtyřicet let uplynulo od oné hrůzné události, ale Ammi na ta místa jakživ už nevkročil - těší se až celé údolí zaplaví přehrada. A já také toužebně očekávám tu chvíli, neboť se mi ani trochu nelíbily měňavé barvy slunečních paprsků nad ústím té opuštěné studny. Doufám, že tu bude vždy hluboká voda - ale ani tak se jí nikdy nenapiju. Ani nemám v úmyslu se někdy ještě vrátit do těchto končin. Tři ze skupinky mužů, kteří doprovázeli Ammiho, se nazítří přišli podívat, co zbylo z farmy. Zůstal stát cihlový komín, kamenné zdivo sklepa, kde tu ležely rozbité cihly, pokroucený kov a suť - také roubení osudné studně ještě stálo. Odtáhli a pohřbili Ammiho mrtvého koníka a také mu vrátili jeho bryčku. Na farmě nenašli jediného živého tvora. Pět akrů šedé prašné pouště zůstalo a nevyrostlo tam už ani stéblo trávy. Dodnes se mezi lesy a loukami prostírá tato obrovitá skvrna jakoby spálená kyselinou a těch několik málo zvě­davců, kteří se na ni přišli podívat navzdory špatné pověsti, kterou má mezi venkovskými lidmi, ji pojmeno­valo "spálená pláň".
Co si povídají venkované, bývá často kuriózní. Ale tyto pověsti by mohly být ještě bizarnější, kdyby lidé z města projevili zájem, aby vzorky vody z oné nepoužívané studny či šedý prach, který neroznáší vítr, byly podrobeny chemickému rozboru. Také botanici by měli zkoumat podivně zakrnělou floru v blízkém okolí spálené pláně, aby se pak mohli vyjádřit k tvrzení venkovských lidí, že poušť se pomalu šíří - sice ne moc, ale asi tak o jeden palec ročně. Lidé říkají, že zjara má rostlinstvo podivné zabarvení a zvěř zanechává na sněhu divné stopy. A na spálené pláni bývá vždycky menší sněhová pokrývka než všude jinde. Koně - třebaže jich v tomto údobí motorismu je už mnohem méně než dříve - se často plaší v tomto tichém údolí a ani na lovecké psy není spolehnutí, když se přiblíží k šedé poušti.
A také se povídá, že spálená pláň působí poruchy myšlení, neboť v létech následujících po Nahumově odchodu ze světa se mnoho lidí pomátlo v hlavě a nemělo sílu odtud odejít. Ale usedlíci duševně odolnější tento kraj opustili a na jejich chátrající farmy se nastěhovali cizinci. Ale dlouho tu nevydrželi - člověk by rád věděl, co zavdalo popud k divokým, prapodivným zážitkům, o nichž šeptem vyprávěli. Prohlašovali, že v noci mívali tíživé a děsivé sny - a je nesporné, že už pouhý pohled na tyto ponuré, temné končiny podněcuje chorobnou představivost. Každý, kdo procházel těmito hlubokými průrvami, zakusil tísnivý pocit cizoty a umělci, kteří přijedou malovat, při pohledu na husté lesy pocítí mrazení v zádech a zmocňuje se jich neklid tušením jejich nezbadatelného tajemství. Sám bych rád znal odpověď, proč došlo k mé abnormální reakci, když jsem jimi tehdy prošel - a to jsem ještě neznal Ammiho příběh. Jakmile se začalo šeřit, nejasně jsem si přál, aby se obloha zatáhla mraky, neboť z těch nekonečných mezihvězdných dálav nad mou hlavou na mne padala úzkost.
Neptejte se mě, co si o tom myslím. Neznám odpověď -to je všechno. Kromě Ammiho jsem nenašel nikoho, koho bych mohl vyzpovídat. Lidé v Arkhamu odmítají o těch divných dnech vůbec mluvit a tři profesoři, kteří viděli povětroň s barevnou bublinou, jsou už po smrti. Ale bublin bylo víc - na to se můžete spolehnout. Jedna se nakrmila a unikla, ovšem podle všeho tam byla ještě další, která se opozdila. Nepochybně je stále ještě dole ve studni - vím, že tu něco nehrálo se slunečními paprsky dopada­jícími na její miasmatický okraj. Venkované říkají, že ta morová skvrna se každý rok o palec rozrůstá, takže ještě i nyní patrně nemá nouzi o nějaké živiny. Ale ať už se tam dole skrývá jakýkoli démon, je jistě k něčemu připoután, neboť jinak by se rychle rozšířil. Přisál se ke kořání stromů, jejichž větve komíhají ve vzduchu? Podle jedné z pověstí, které v současné době kolují po Arkhamu, v noci kmeny mohutných dubů světélkují a kývají korunami, třebaže je bezvětří. Pánbůhví, co to může být. Z hlediska fyzikálního, to, co Ammi popsal, by mohl být plyn, jenže tento plyn se řídil zákony v našem vesmíru neznámými. Nebylo to skupenství hmoty ze světů a sluncí, které vidíme v našich teleskopech a jež jsou zachyceny na fotografických deskách v našich observatořích. Nepochází z říše hvězd, jejichž pohyby a velikost naši astronomové měří či pro jejich obrovitost změřit nedokážou. Byla to prostě jen barva z kosmu -strašný posel z bezedné hlubiny nebes, vymykající se našemu poznání Přírody, z říší, jejichž pouhá jsoucnost nám nejde na rozum, když vyděšeně zíráme na černé propasti ležící mimo náš vesmír, které se otevřely před našima očima.
Velice pochybuji, že by Ammi vědomě lhal, a ani si nemyslím, že jeho vyprávění je výplodem pomatené mysli, jak mě lidé ve městě předem varovali. Na tom meteoru přiletělo do kopců a údolí cosi strašlivého a cosi strašlivého - třebaže nevím, jak mnoho - tam stále ještě zůstalo. Budu rád, až údolí zatopí voda. A doufám, že do té doby se Ammimu nic nestane. Viděl mnohé z té "věci" - a poznal její zákeřnost. Proč nenašel v sobě dost síly, aby se odstěhoval? A jak dobře si pamatoval poslední slova umírajícího Nahuma - "nemůžeš uniknout... přitahuje tě... víš, že se tě chystá napadnout, ale není ti to nic platné," -Ammi je takový hodný stařík - až začnou práce na přehradě, musím napsat stavbyvedoucímu, aby na něho dával dobrý pozor. Hrozně nerad bych na něho myslel jako na šedou, znetvořenou, křehkou monstrózitu, která stále častěji se objevuje v mých snech.





Jak chránit svoje pohledávky * Čtěte knihy online zdarma * Články a návody * Jiný Seznam! *