Knihy na netu

HLAVNÍ STRANA seznam děl dle: NÁZVU * AUTORA * OBORU

Devadesát tři (Victor Hugo)

SAUDRAIESKY LES

posledních květno­vých dnech roku 1793 prohledával hrúzyplný Saudraieský les v Astillé jeden z pařížských praporů, které přivedl do Bretaně Santerre. Prapor čítal sotva tři sta mužů, tak byl zdecimován krutou válkou. Bylo to v době, kdy po bitvě u Argonnu, Jemmapes a Valmy zbylo z prvního pařížského praporu, jenž měl původně šest set dobrovolníků, pouhých sedmadvacet mužů, z druhého třiatřicet a z třetího padesát sedm. Pohnuté časy hrdinských bojů!

Prapory vyslané do Vendée z Paříže měly po devíti stech dvanácti mužích. Každý prapor měl tři děla. Vypraveny byly velmi spěšně. Dne 25. dubna, kdy ministrem spravedl-

nosti byl Gohier a ministrem války Bouchotte, navrhla pa­řížská sekce Dobré rady, aby byly do Vendée poslány do-brovolnické prapory; člen Komuny Lubin podal o tom zprávu Konventu. Prvního května měl již Santerre pohotově dvanáct tisíc vojáku, třicet polních děl a jeden dělostřelecký prapor. Ačkoliv byly tyto prapory vypraveny velmi narychlo, byly přesto sestaveny tak dokonale, že jsou ještě dnes vzorem: podle jejich uspořádání se dodnes zřizují řadové setniny; v těchto praporech byl poprvé změněn starý poměr počtu vojínů k počtu poddůstojníku.

Dne 28. dubna vydala Pařížská komuna Santerrovým dobrovolníkům toto heslo: Nikoho nešetřit! Nikoho nedivit! Koncem května bylo z dvanácti tisíc mužů, kteří odešli z Pa­říže, osm tisíc mrtvých.

Prapor, jemuž bylo uloženo prohledat Saudraieský les, počínal si velmi obezřele. Vojáci nespěchali. Rozhlíželi se vpravo i vlevo, vpřed i vzad. Voják má oko i v pádech, prohlá­sil slavný Kléber. Pochod trval již dlouho. Kolik asi bylo ho­din? Která denní doba?Těžko říci, neboť v těchto divokých houštinách je neustále šero. Světlo sem nikdy nepronikne. Saudraieský les byl obestřen hrůzou. Vždyť právě v jeho houštinách páchala už od listopadu 1792 občanská válka své zločiny; z jeho prokletých křovisek vyšel kulhavý lotr Mou-squeton. Vlasy vstávaly hrůzou při pomyšlení, kolik vražd tam bylo spácháno. Nebylo děsivějšího místa. Vojáci tam vnikali jen velmi ostražitě. Všude bylo plno květů - prodírali se chvějivou hradbou větví, jež na ně dýchala svěžestí mla­dého listí. Tu a tam pronikly zeleným příšeřím sluneční pa­prsky: mečík, vodní kosatec, luční narcis, drobná sasanka, ohlašující krásné počasí, a jarní krokus zdobily měkký živý koberec, v němž se střídaly všechny druhy mechu počínajíc tím, který vypadá jako housenka, až k tomu, jenž se podobáhvězdě. Vojáci postupovali krok za krokem, tiše, opatrně rozhrnujíce křoví. Ptáci jim šveholili nad bodáky.

V saudraieských houštinách se kdysi, v dobách míru, po­řádaly noční lovy na ptáky. Ted tam honili lidi.

Les byl samá bříza, samý buk a dub; půda byla rovná, mech a hustá tráva tlumily zvuk kroků. Cestičky tu nebyly nebo se hned ztrácely; cesmíny, divoké trnky, kapradí, křo­viska babího hněvu a vysoké ostružiny bránily v rozhledu; na deset kroků jsi nerozeznal člověka; chvílemi prolétla větvemi volavka nebo vodní slípka, prozrazující, že jsou na-blÍ2ku močály.

Vojáci postupovali pomalu. Šli nazdařbůh, s neklidem i s obavou, že najdou, co hledají.

Občas naráželi na stopy ležení: na vypálená místa, udupa-nou trávu, hole v podobě křížů, zakrvácené větve. Tady si vařili polévku, tam sloužili mši, zde obvazovali raněné. Ale ti, co tudy prošli, zmizeli. Kde jsou? Snad daleko, a možná že i docela blízko, ukryti se zbraní v ruce. Les vypadal opuš­těně. Vojáci zdvojnásobili opatrnost. Samota budí nedůvě­ru. Nebylo vidět nikoho; tím spíš museli být ve střehu. Byli v lese, o němž šla zlá pověst.

Možná že na ně nastražili léčku.

Třicet granátníků, vybraných jako přední hlídka, šlo vpře­du, pod vedením seržantovým, ve značné vzdálenosti od hlavního roje. Markytánka praporu šla s nimi. Markytánky se rády připojují k předním hlídkám. Je to sice nebezpečné, ale zato lze něco vidět. Ženská statečnost se často projevuje zvědavostí.

Znenadání se vojáci tohoto malého předvoje zachvěli jako lovci, když narazí na pelech zvěře. Z hloubi křoví zaslechli cosi jako povzdech - uprostřed větví jako by se něco pohnu­lo. Dali si znamení.Vojáci vyslaní jako pátrači nebo určení k výzvědné výpra­vě nečekají na rozkazy důstojníků; co je třeba vykonat, udě­lají sami.

V necelé minutě bylo místo, kde se pohnulo listí, obklíče­no a sevřeno kruhem pušek, namířených ze všech stran na temný střed houští. Vojáci s prstem na spoušti a s očima upře­nýma na podezřelé místo čekali jen na seržantův povel k vý­střelu.

Zatím se však markytánka odvážila nahlédnout do křoví a v okamžiku, kdy seržant chtěl velet: Palte!, vykřikla: "Za­držte!"

"Nestřílejte, kamarádi!" zvolala na vojáky a vrhla se do houštiny. Vojáci ji následovali.

Skutečně, někdo tam byl.

V nejhustším křoví na pokraji kulaté mýtinky, jakou si dělávají v lese uhlíři, když pálí kořeny stromů, v jakési jes­kyni z větví, besídce z listí pootevřené jako přístěnek, seděla na mechu žena, u prsu měla dítě a na klíně jí spočívaly dvě plavé hlavičky spících dětí.

Tak tohle byla ta léčka!

"Co tu děláte?" rozkřikla se na ni markytánka.

Žena zdvihla hlavu.

Markytánka pokračovala rozzlobeně:

"Zbláznila jste se, schovávat se tady?" a dodala: >

"Jen o vlásek, a bylo po vás!"

Pak se obrátila k vojákům a zvolala:

"Je to žena!"

"Krucipísek! Nejsme přece slepí," zabručel jeden granátník.

"Jak může mít někdo tak hloupý nápad a jít si do lesa pro smrt!" rozčilovala se markytánka.

Zena, zaražená, vyděšená a ztuhlá hrůzou, pohlížela na pušky, šavle, bajonety a divoké tváře jako ve snu.Obě spící děti se probudily a začaly křičet. "Já mám hlad," volalo jedno. I ?

"Já se bojím," křičelo druhé. Nemluvňátko pilo dál. Markytánka je oslovila: "Ty jsi nejmoudřejší!" Matka byla němá hrůzou. Četař na ni zavolal:

"Nebojte se, jsme prapor červené čapky." Zena se zachvěla od hlavy k patě. Dívala se na seržanta, na jeho divokou tvář, z níž bylo vidět jen obočí, kníry a dva uhlíky očí.

"Dřív to byl prapor Červeného kříže," vysvětlovala mar­kytánka. Seržant se vyptával dál: "Kdo jsi, ženo?"

Zena ho ustrašeně pozorovala. Byla mladá, hubená, bledá, oblečená v cárech; měla na sobě hrubou kytlici, jakou nosívají bretaňské venkovanky, a vlněnou košili, u krku sdrhnutou provázkem. Ukazovala svá obnažená ňadra s lhostejností samičky. Bosé nohy jí krvácely.

"Je to nějaká ubožačka," poznamenal seržant. Markytánka na ni promluvila znovu vojenským hlasem, v němž se však skrývala ženská něha: "Jak se jmenujete?" Zena zakoktala sotva srozumitelně: "Michelle Fléchardová."

Markytánka mezitím hladila tvrdou rukou hlavičku ne­mluvňátka:

"Jak je starý ten capart?" zeptala se.

Matka nerozuměla. Markytánka se tázala znovu: i

"Ptám se vás, kolik je tomu drobečkovi!"

"Ach, tak," zašeptala matka. "Osmnáct měsíců.""To už je dost starý," řekla markytánka. "Už byste ho neměla kojit. Musíte ho odstavit. Dáme mu polívčičku."

Matka se pomalu vzpamatovala. Obě děti, které se právě probudily, byly spíše zvědavé než ustrašené. S obdivem hle­děly na chocholy na vojenských čapkách.

"Božínku," vzdychla matka, "mají velký hlad." A dodala:

"Nemám už mléko."

"Dáme jim najíst," zvolal seržant, "a tobě taky. Ale ještě jsi nám neřekla všechno. Jaké je tvé politické přesvědčení?"

Zena hleděla na seržanta a neodpovídala.

"Slyšelas, co jsem se tě ptal?"

"Dali mě do kláštera, když jsem byla ještě docela malá," koktala žena, "ale já se vdala, nejsem jeptiška. Sestry mě na­učily francouzsky. Vojáci nám zapálili vesnici, utíkali jsme tak rychle, že jsem neměla ani kdy se obout."

"Ale já se tě ptám, jaké je tvé politické přesvědčení?" ? "Nevím, co to je."

Seržant vysvětloval:

"Totiž, abys rozuměla, jsou tu vyzvědačky. A ty my stří­líme. Tak mluv! Nejsi tulačka? Kde je tvoje vlast?"

Žena na něj pohlížela stále nechápavě.

Seržant opakoval: "Kde je tvoje vlast?"

"Nevím!"

"Cože, ty nevíš, z kterého jsi kraje?" \

"Ach, odkud jsem, to vím."

"Nu tak, z kterého kraje pocházíš?"

Zena odpověděla:

"Jsem ze dvora Siscoignardu ve farnosti Azé." -;

Teď zase seržant zůstal celý zkoprnělý. Na chvilku' se za­myslil.

"Co to říkáš?" i"Ale to není přece vlast!"

"Je to můj rodný kraj!"

A po chvíli rozmýšlení dodala:

"Už vám rozumím, pane. Vy jste z Francie * já jsem z Bre­taně." .*

"No a?"

"To není jedna země."

"Ale je to jedna vlast," rozčilil se seržant.

Zena odpověděla prostě:

"Jsem ze Siscoignardu."

"Jdi mi k šípku s tvým Siscoignarděmi" odsekl seržant.

"Je tvá rodina taky odtud?"

"Ano."

"Co dělá?"

"Všichni umřeli. Nemám už nikoho."

Seržant, který byl tak trochu mluvka, vyptával se dál:

"U čerta, člověk má přece rodiče, nebo je aspoň měl! Kdo jsi vlastně? Mluv!"

Zena se znovu vyděsila. Seržantova poslední slova jí při­padala spíše jako křik divokého zvířete než jako lidský hlas.

Markytánka usoudila, že musí opět zakročit. Pohladila děťátko, jež sálo prs, a druhé děti poplácala po tvářích:

"Jak se jmenuje to kojeňátko? Je to přece holčička?"

"Georgetta," odpověděla matka.

"A tenhle starší chlapec, ten uličník?"

"René-Jean."

"A mladší? Je to přece taky kluk, a jaký cvalík!"

"Gros-Alain."

"Roztomilí caparti," pravila markytánka, "a dívají se už vážně jako dospělí!"

Seržant znovu zaútočil otázkou:

"Tak mluv přece, ženo! Máš nějaký dům?""Měla jsem." '

"Kde?" ; <

"VAzé!"

"Proč jsi tam nezůstala?"

"Protože nám dům zapálili!" * "A kdo?"

"Nevím. Byla tam bitva."

"Odkud jsi přišla?"

"Odtamtud."

"Kam jdeš?"

"Nevím." . :

"Mluv, co jsi zač?" V'''??

"Nevím." ? .:

"Ty nevíš, co jsi?"

"Jsme uprchlíci."

"Ke které straně patříš?"

"Nevím."

"Hlásíš se k bílým? Hlásíš se k modrým? S kým vlastně jsi?"

"Se svými dětmi."

Okamžik bylo ticho. Markytánka poznamenala: "Já jsem neměla děti. Neměla jsem na to kdy."

Seržant začal znovu:

"A co tvoji rodiče? Pověz nám něco o nich! Povídej: Já se jmenuju Radoub, jsem seržant, jsem z Paříže z ulice Cher-che-Midi, můj otec a moje matka tam taky žili, a mohl bych ti o nich vyprávět. Řekni nám něco o svých rodičích! Kdo byli tvoji rodiče?"

"Fléchardové. Víc nevím."

"No dobře. Fléchardové jsou Fléchardové jako Radoubové jsou Radoubové. Ale člověk má přece nějaké zaměstnání. K jakému stavu patřili tvoji rodiče? Co dělali? Co dělají ted ti tvoji Fléchardové?""Byli rolnici. Otec byl nemocný a nemohl pracovat, pro­tože ho jednou zbili holí na rozkaz pána, našeho milostivého pána, a to byla ještě velká laskavost od našeho pána, protože otec chytil králíka, a na to byl tehdy trest smrti; ale pán mu dal milost a řekl: Dejte mu jen sto ran holí. Od té doby byl mrzák."

"A dál?"

"Můj dědeček byl hugenot. Pan farář ho poslal na galeje. Byla jsem tehdy ještě docela malá."

"A dál?"

"Otec mého muže pašoval sůl. Král ho dal pověsit."

"A co dělá tvůj muž?" ?

"No přece bojoval."

"Za koho?"

"Za krále!"

"A za koho ještě?" i

"No za svého milostivého pána!"

"A za koho dál?"

"No přece za pana faráře!"

"Hrom do toho, to přestává všecko!" rozkřikl se jeden granátník. ?

Zena sebou trhla.

"My všichni, jak nás tu vidíte, pani, jsme Pařížané," mírně prohodila markytánka.

Žena sepjala ruce a vyhrkla:

"Nejmilostivější Kriste Ježíši!"

"Jen žádné pámbíčkování!" zakřikl ji seržant.

Markytánka se posadila vedle ženy a vzala si na klín starší­ho chlapce, který se nijak nebránil. Děti se uklidní právě tak snadno, jako se vylekají, aniž víme proč. Mají jakési vnitřní vnuknutí.

"Chudinko, hodně jste zkusila, ale máte hezké kloučky,jen co je pravda! Člověk hned uhodne, jak jsou staří. Tomu velkému jsou čtyři roky, bratříčkovi jsou tři. Ta holčička, co pije, to je ohromný žrout. Ach ty mrško! Snad nechceš sníst i mámu? Hledte, paní, ničeho se nebojte! Měla byste vstoupit do našeho praporu. Dělala byste to co já. Jmenuju se Husarka. To je přezdívka. Ale já jsem raději, když mi říkají Husarka než slečna Bicorneau, jak říkali mé matce. Jsem markytánka. Tak se říká těm, co dávají pít vojákům, když se střílejí a zabíjejí. Je to učiněné peklo. Máme skoro stejnou nohu, dám vám jedny své botky. Byla jsem v Paříži 10. srpna. Dala jsem napít Westermanovi. To šlo. Viděla jsem popravu Ludvíka XVI., Ludvíka Kapeta, jak mu říkají. Nechtělo se mu. Tak poslouchejte přece! Představte si, že ještě 13. ledna si dával péct kaštany a bavil se se svou rodinou. Když ho násilím položili na houpačku, jak se tomu ted říká, tak už neměl ani kabát, ani střevíce. Měl jenom košili, piko-vou vestu, šedivé soukenné kalhoty a šedé hedvábné punčo­chy. Viděla jsem to na vlastní oči! Kočár, ten, co ho v něm přivezli, byl natřen zeleně. Říkám vám, pojdte s námi! V na­šem praporu jsou správní chlapci. Budete naší druhou mar-kytánkou, ukážu vám, jak se to dělá. Je to docela jednoduché. Vezmete soudek a zvonek a jdete do největší vřavy, do té ohnivé mely, a zatímco rachotí děla a pušky, voláte v tom rámusu: ,Kdo se chce napít, chlapci?' Není to nic těžkého. Já dám napít každému. Namouvěru! Bílým jako modrým, ačkoliv patřím k modrým a jsem dobrá republikánka. Všichni ranění mají žízeň. A umírají bez rozdílu přesvědčení. Umí­rající by si měli podat ruce. Jak je to hloupé zabíjet se! Pojdte s námi! Jestli mě zabijí, nastoupíte na moje místo. Hledte, vypadám sice všelijak, ale jsem dobrá ženská a dobrý člověk. Ničeho se nebojte!"

Když markytánka domluvila, zašeptala žena:"Naše sousedka se jmenovala Marie-Jeanne a naše služka Marie-Claude."

Seržant Radoub zatím domlouval granátníkovi: "Mlč! Postrašil jsi jf. Před dámou se nekleje!" "Vždyť by z toho člověk pošel, když poslouchá takové řeči a vidí takové potřeštěnce," odpověděl granátnik. "Tchána zmrzačil milostpán, dědečka poslal na galeje farář a otce oběsil král, a oni se ještě bijí, čert aby to spral, ženou se do vzpoury a nechají se třeba rozsekat za milostivého pána, za faráře a za krále."

Seržant zakřičel znovu: "Ticho tam!"

"Už mlčíme, seržante," odpověděl granátnik. "Ale člověka to přece jenom míchá, když vidí, že by si taková hezká ženská nechala rozbít palici pro krásný oči nějakýho kněžoura."

"Granátníku, tady nejsme v politickém klubu sekce Pík. Už ani slovo!"

Pak se seržant obrátil k ženě:

"A co tvůj muž, co ted dělá? Co je s nim?"

"Nic. Zabili ho." -a

"Kde?"

"V lese." ??'?- t -

"Kdy?"

"Před třemi dny."

"A kdo?" -

"Nevím!" . •

"Cože! Ty nevíš, kdo ti zabil muže?"

"Ne." ' *?>??? ????

"Byl to modrý nebo bílý?" 1 v

"Byla to rána z pušky." ;

"A bylo to před třemi dny?" "??'?'•

"Ano." ' ?.?::??.?'??"A v kterých místech?"

"Někde u Ernée. Můj muž zkrátka padl."

"A co děláš od té doby, co je mrtev?"

"Utíkám s dětmi."

"Kam s nimi utíkáš?"

"Pořád dál."

"Kde přespáváš?"

"Na zemi."

"Co jíš?"

"Nic."

Seržant se ušklíbl, až se jeho kníry dotkly nosu.

"Nic?"

"Totiž trnky, uschlé ostružiny od loňska, borůvky a mladé kapradí."

"No, to je jako nic."

. Starší chlapec, který patrně rozuměl tomu, co se povídalo, prohlásil:

"Mám hlad."

Seržant vytáhl z kapsy kus komisárku a podal jej matce. Matka rozlomila chléb vedví a podala jej dětem. Chtivě se do něho pustily.

"Pro sebe si nenechala nic," bručel seržant.

"Protože nemá hlad," řekl jeden voják.

"Protože je matka," řekl seržant.

Chlapci přestali jíst.

"Pít, pít," volali jeden přes druhého. Seržant se zamračil:

"V tomhle prokletém lese není žádný potok."

Markytánka vzala měděný pohárek, který měla zavěšený u pasu vedle zvonku, otočila kohoutkem soudku, který měla na řemenu, nalila několik kapek do pohárku a přiložila dětem ke rtům.

První se napilo a ušklíblo.Druhé se napilo a začalo prskat. > v.; ;

"Vždyť je to dobré," prohodila markytánka. :r

"Je to pálenka?" ptal se seržant.

"Ta nejlepší. Ale co chcete, jsou to venkovani," a utřela pohárek.

Seržant se začal znovu vyptávat.

"Tak ty tedy utíkáš!"

"Ano, musím."

"Přes pole, kam tě nohy nesou!"

"Utíkám, co mi síly stačí! Když už nemohu, jdu pomalu, krok za krokem, až padnu."

"Chuděrka nebohá," povzdychla markytánka.

"Lidé se zabíjejí," zajíkala se žena, "slyším kolem sebe samé střílení. Nevím, co proti sobě mají. Vím jen to, že mi zabili muže."

Seržant udeřil pažbou své ručnice vzteíle o zem a vykřikl:

"Válka je strašná zhovadilost, strašná pitomost!"

Zena hovořila dál: !

"Minulou noc jsme spali ve skrejšce." ;

"Všichni čtyři?"

"Všichni čtyři!" "v

"A spali jste?"

"Spali."

"Tak to jste spali vstoje," řekl seržant a obrátil se k vojákům:

"Kamarádi, představte si starý vykotlaný strom, do které­ho se vejde jeden člověk jako do futrálu, a tomu tihle divoši říkají skrejška. Co chcete? Nejsou z Paříže!"

"Spát ve vykotlaném stromě, a ještě k tomu s třemi dětmi," divila se markytánka.

"To musela být ale švanda, když šli kolem lidé a slyšeli, jak strom křičí táto, mámo, a nikoho neviděli!"

"Naštěstí je léto," vzdychla žena.Dívala se k zemi, odevzdána do vůle osudu, v očích tínéla tragický úžas.

Vojáci se mlčky seskupili kolem tohoto obrazu bídy.

Vdova s třemi sirotky, opuštěná, prchající pustinou, trý-zněná hladem a žízní, živící se trávou, místo střechy jen mod­ré nebe nad hlavou a na obzoru kol dokola běsnící válka!

Seržant přistoupil k ženě a upřeně se zadíval na děťátko, jež kojila. Maličká přestala pít, otočila hlavičku, pohlédla svýma krásnýma modrýma očkama na divoký, zarostlý a za­rudlý obličej seržantův a usmála se.

Seržant se vzpřímil. Po tváři mu skanula veliká slza a za­chytila se na špičce kníru, záříc jako perla.

"Tak se mi zdá, kamarádi," začal významným hlasem, "že se náš prapor stane otcem. Souhlasíte? Přjmetne tyhle tři děti za vlastní!"

"Ať žije Republika!" zvolali granátníci.

"Ujednáno," řekl seržant a rozpřáhl obě ruce nad hlavami dětí a matky.

"Od nynějška to jsou děti praporu Červené čapky."

Markytánka poskočila radostí.

"Tři hlavičky v jedné čapce," zvolala.

Pak se rozplakala, objala ubohou vdovu a řekla jí:

"Jak se ta maličká už šelmovsky dívá!"

"Ať žije Republika!" opakovali vojáci.

Seržant vyzval matku:

"Pojdte, občanko."DRUHÁ

KNIHA

KORVETA

CLAYMORE

(i)

ANGLIE SE PLETE

DO ZÁLEŽITOSTÍ

FRANCIE

a jaře roku 1793, kdy Francie napadená zároveň na všech frontách prožívala vzrušující pád girondinů, stala se u ostrovů v Lamanšském průlivu tato událost.

Večer 1. června, hodinu před západem slunce, chystala se k odplutí v opuštěné zátoce Bonnenuit na ostrově Jersey zvláštní korveta. Počasí bylo chmurné, byl jeden z mlhavýchdnů, jež se dobře hodí k útěku, poněvadž plavba je velmi nebezpečná. Lod měla sice francouzskou posádku, ale byla součástí anglické flotily, jež hlídkovala u východ­ního cípu ostrova. Anglické flotile velel tehdy princ de la Tour ďAuvergne z rodu Bouillonů; na jeho rozkaz byla též korveta vyslána, zřejmě se zvláštním a naléhavým po­sláním.

Tato korveta, zapsaná v Trinity House pod jménem Clay-more, vypadala napohled jako korveta nákladní, ale ve sku­tečnosti to byla korveta válečná. Plula sice těžkopádným a pomalým tempem lodí obchodních, ale nebylo jí co věřit. V její konstrukci se zračila lest a síla. Byla vystavěna, aby klamala, když to bude možné, a aby bojovala, bude-li to nutné. Pro dnešní úkol byl zaměněn její náklad v podpalubí za třicet děl velké ráže. Z obavy před bouří či proto, aby do­dali lodi neškodného vzezření, zamkli lodnici těchto třicet děl, to znamená: přitáhli je pevně trojnásobnými řetězy uvnitř lodi a jejich hlavně opřeli o ucpané střílny, takže zvenčí nebylo nic vidět. Střílny byly zakryty, otvory do podpalubí byly zavřeny. Vypadalo to, jako by korveta dostala masku. Hlídkové korvety mívají obyčejně děla pouze na palubě. Jelikož tato lod byla zařízena pro náhlé přepady, měla palubu neozbrojenou, zato však mohla pojmout dosti silnou baterii děl v mezipalubí, jak jsme právě viděli. Claymore byla dů­kladné a masivní plavidlo; přesto plula rychle. Byla to nej­zdatnější skořápka z celého anglického lodstva a v boji se vyrovnala skoro fregatě, ačkoliv měla místo zadního stožáru jen stěžeň s jednoduchou plachtou. Měla kormidlo zvláštního, důmyslného tvaru a jeho zahnuté články tvořily téměř jedno­litou plochu. Toto kormidlo stálo padesát liber šterlinků v jedné loděnici v Southamptonu.

Všichni muži posádky byli Francouzi; byli to uprchlí dů-stojníci a námořníci-dezertéři. Byli zvláště vybráni. Všichni byli dobří námořníci, dobří vojáci a dobří roajalisté. Měli trojí vášeň: moře, meč a krále. K posádce byl připojen půl-prapor námořní pěchoty, který mohl v případě potřeby vy­stoupit na pevninu.

Kapitánem lodi Claymore byl hrabě de Boisberthelot, rytíř řádu sv. Ludvíka, jeden z nejlepších důstojníků bývalé­ho královského lodstva, jeho zástupcem byl rytíř de la Vieu-ville, který kdysi velel setnině francouzských gard, v níž byl Hoche seržantem. Kormidelníkem byl Filip Gacquoil, nejobratnější námořník z Jersey.

Bylo zřejmé, že lod má zvláštní poslání. Vstoupil na ni muž, na němž bylo vidět, že zamýšlí podniknout nějaké dobro­družství. Byl to vysoký, vzpřímený a silný stařec s přísným výrazem v tváři, jehož věk bylo nesnadné určit, neboť vy­padal staře i mladě zároveň. Jeden z těch, kteří jsou obdařeni lety, ale též silou, s bílými vlasy nad čelem, s jiskrou v očích. Jeho mužná síla ukazovala na čtyřicet, jeho důstojnost na osmdesát. Když vstupoval na lod, poodhrnul se jeho ná­mořnický plášť, pod nímž bylo vidět široké kalhoty, boty s holeněmi a kabátec z kozí kůže, navrchu vyšívaný hedvábím a vespod chlupatý - dokonalý oblek bretaňského sedláka. Tyto staré bretaňské kabátce sloužily dvojímu účelu; nosily se totiž ve všední dny i ve svátek, neboť se mohly podle li­bosti obrátit bud srstí, nebo vyšíváním navrch: přes týden kůže zvířecí, v neděli oblek sváteční. Oblek starcův byl obno­šený, na kolenou i na loktech odřený, jako kdyby se tím měl úmyslně zdůraznit dojem jeho pravosti. Námořnický plášť z hrubé látky se podobal rybářskému haveloku. Na hlavě měl stařec kulatý klobouk podle tehdejší módy, vysoký a se širokou střechou; byla-li střecha klobouku sklope­na, vypadal jako venkovský, byla-li z jedné strany zdvi-žena a na ní páska s kokardou, vypadal jako vojenský. Sta­řec ho měl po venkovsku sklopený, bez pásky a bez ko-kardy.

Lord Balcarras, guvernér ostrova, a princ de la Tour ďAuvergne starce osobně doprovodili a uvedli na palubu. Tajemník princův, Gélambre, který býval dříve tělesným strážcem hraběte ďArtois, sám dohlížel na úpravu jeho kabi­ny a jeho uctivost šla tak daleko, že ač sám šlechtic, nesl za starcem jeho zavazadlo. Když ho opouštěl, hluboce se tomu­to venkovanu uklonil. Lord Balcarras mu řekl: "Mnoho %daru, generále," a princ de la Tour ďAuvergne se loučil slovy: "Na shledanou, bratrance."

Mužstvo nazývalo cizince hned od počátku "sedlákem" - v oněch krátkých rozhovorech, jaké vedou mezi sebou námořníci. Ale cítili, aniž věděli cokoli bližšího, že tento sedlák je asi právě tak sedlákem, jako je válečná korveta korvetou nákladní.

Vál slabý vítr. Claymore opustila Bonnenuit, minula Bou-lay Bay a nějaký čas ji bylo ještě vidět, jak pluje podél břehů; pak ponenáhlu mizela v přibývající tmě, až se ztratila úplně.

Za hodinu potom poslal Gélambre, vrátiv se do Saint-Hélieru, po zvláštním poslu ze Southamptonu hraběti ďArtois do hlavního stanu vévody z Yorku tyto řádky:

"Pane, locí právě odplula. Úspěch je jistý. Do týdne vzpla­ne celé pobřeží od Granvillu až k Saint-Malo."

Čtyři dny předtím dostal poslanec Prieur de la Marné, vy­slaný k pobřežní armádě u Cherbourgu a dlící právě v Gran­villu, list psaný touž rukou jako předešlý a obsahující toto sdělení:

"Občane poslance! Dne 1. června, v době přílivu, objeví se válečná korveta Claymore s ukrytými děly, aby vysadila na francouzskou pevninu muže, jehož popis vám podávám:vysoká postava, starý, bílé vlasy, selský oblek, šlechtické ruce. Zítra vám oznámím další podrobnosti. Přistane 2. červ­na ráno. Zpravte o tom křižující lod, zajměte korvetu a muže dejte popravit."

(II)

NOC SKRYLA LOĎ I CESTUJÍCÍHO

Místo aby zamířila k jihu a plula směrem k Sv. Kateřině, dala se korveta k severu, doplula až k nejsevernějšímu výběžku, pak se obrátila k západu a odhodlaně se pustila do mořské úžiny mezi Serkem a Jerseyem, nazývané Cestou zkázy. Ani na jednom, ani na druhém pobřeží tehdy ještě nebyly majáky.

Slunce už dávno zapadlo; noc byla temná, temnější, než obvykle bývají letni noci; měsíc sice svítil, ale nebe bylo za­kryto hustými mraky, jaké bývají spíše v době rovnodennosti než za slunovratu. Všechno nasvědčovalo tomu, že se měsíc ukáže až při západu, ve chvíli, kdy se dotkne obzoru. Několik roztrhaných mračen viselo nízko nad mořem a pokrývalo je mlhou.

Tato vše zahalující tma byla výhodná.

Kormidelník Gacquoil zamýšlel nechat Jersey vlevo a Guer-nesey vpravo a odvážnou plavbou mezi Hanois a Douvres pustit se do některé zátoky na pobřeží u Saint-Malo. Byla to sice delší cesta než kolem Minquiers, avšak bezpečnější, neboť právě mezi Saint-Hélierem a Granvillem podle ob­vyklého rozkazu hlídkoval francouzský křižník.Bude-li příznivý vítr a nepřihodí-li se nic zvláštního, dorazí korveta s plnými plachtami, doufal Gacquiol, k francouzským břehům za prvního rozbřesku.

Všechno šlo hladce, korveta minula právě Gros-Nez; kolem deváté hodiny se začalo počasí kabonit, jak říkají námořníci; zvedl se vítr a moře se rozvlnilo. Ale byl to dobrý vítr a moře bylo sice zvlněné, ale nikoliv nebezpečné. Nicméně při ně­kterých nárazech vln předek korvety nabral vodu.

"Sedlák", kterého lord Balcarras nazval generálem a princ de la Tour ďAuvergne bratrancem, pohyboval se na lodi jako rodilý námořník a procházel se po palubě s rozvážným klidem. Zdálo se, že si ani nevšímá mocného kymácení lodi. Občas vytáhl z kapsy svého kabátce tabulku čokolády, ulo­mil z ní kousek a rozkousal; ačkoliv byl bělovlasý, měl ještě všechny zuby.

Nemluvil s nikým, leda chvílemi tiše a úsečně s kapitánem, který mu uctivě naslouchal, jako by velitelem byl tento cestu­jící, a ne on.

Claymore, řízena obratně kormidelníkem a kryta mlhou, obeplula dlouhou severní sráznou stěnu Jerseye, dotýkajíc se téměř pobřeží, aby se tak vyhnula nebezpečnému skalisku Pierres-de-Leeq, jež vystupuje uprostřed mořské úžiny mezi Jerseyem a Serkem. Gacquoil, stoje u kormidla a ohlašuje postupně La Grěve de Lccq, Gros-Nez, Plémont, klouzal s korvetou kolem řetězovitých skalisek napohled tápavě, ve skutečnosti s jistotou člověka, který je tu doma a který zná taje oceánu. Korveta neměla na přídi světlo, aby se nepro­zradila, neboť moře tu bylo střeženo. Námořníci se radovali z mlhy. Když dopluli ke Grande-Étape, byla mlha tak hustá, že bylo stěží možno rozeznat vysokou siluetu Pinaclu. Slyšeli tlouci deset hodin na zvonici saintouenské, což bylo zname­ním, že vítr mají stále v zádech. Všechno šlo jako po másle;jen moře se poněkud více dmulo, neboí byli v blízkosti Corbiěre.

Brzy po desáté hodině doprovodili hrabě de Boisberthelot a rytíř de la Vieuville muže v selském obleku znovu k jeho kajutě, jež byla vlastně kajutou kapitánovou. Když vstupoval dovnitř, řekl jim tlumeným hlasem:

"Pánové, znáte důležité tajemství. Zachovejte mlčení až do chvíle výbuchu. Jedině vy dva tu znáte mé jméno."

"Vezmeme je s sebou do hrobu," odpověděl Boisberthelot.

"Pokud mě se týče, neřekl bych je, i kdyby mě za to čekala smrt," řekl stařec a vstoupil do své kajuty.

(III)

ŠLECHTA A LID SE MÍSÍ

Velitel se vrátil s druhým důstojníkem na palubu a oba se procházeli zabráni v rozhovoru. Zřejmě se bavili o podivném cestujícím a jejich rozmluva, kterou vítr roznášel do tmy, se rozvinula asi takto.

Boisberthelot bručel polohlasně do ucha de La Vieuvillo-vi:

"Uvidíme, jestli se osvědčí jako vůdce."

"Zatím je to princ!" odpověděl Vieuville.

"Ve Francii šlechtic, ale v Bretani princ!"

"Jako La Trémoillové, jako Rohanové." ;

"S nimiž je spolčen."

Boisberthelot dodal:"Ve Francii a v kočárech královských je markyzem, jako já jsem hrabětem a vy jste rytířem."

"Kde jsou dnes královské kočáry! Ted máme popravčí káry."

Chvíli bylo ticho.

Boisberthelot pokračoval:

"Nemáme-li prince francouzského, spokojíme se s bre-taňským." -

"Co nám zbývá! Není-li orel, musí postačit krkavec."

"Milejší by mi byl sup," řekl Boisberthelot.

"To věřím! Má zobák a drápy," odvětil La Vieuville.

"Uvidíme."

"Ano," řekl La Vieuville, "už je načase, abychom měli vůdce. Jsem téhož názoru jako Tinténiac: Vůdce a prach! Poslyšte, veliteli, znám skoro všechny možné i nemožné vůdce, včerejší, dnešní i zítřejší; ale žádný z nich nemá vo­jenskou palici jak se patří. V téhle prokleté Vendée aby byl generál zároveň i soudcem; je třeba nepřítele unavit, vzít mu mlýn, houštiny, příkop, kameni, neustále naň dorážet, využít všeho, bdít nade vším, hodně vraždit - bez oddechu a bez slitování. V našem selském vojsku máme sice hrdiny, ale nemáme velitele. D'Élbée je nula, Lescure je nemocen, Bonchamps dává milost; je dobrák a to je hloupé. La Roche-jaquelein je výtečný poddůstojník, Silz je dobrým důstojní­kem v otevřeném terénu, ale neschopný vést záškodnickou válku. Cathelineau je naivní vozka, Stofflet je mazaný hajný, Bérard je nemožný, Boulainvilliers je směšný, Charette je strašný. O holiči Gastonovi ani nemluvím. Protože, hrom aby do toho, načpak se pereme s revolucí a jaký je pak rozdíl mezi republikány a námi, když šlechticům poroučejí vlásen-káři?"

"Ta čubka revoluce už se chytá i nás!""Je to svrab Francie."

"Svrab třetího stavu," ulevil si Boisberthelot. "Jen Anglie nás může z téhle bryndy vytáhnout."

"A taky nás vytáhne, o tom nepochybujte, kapitáne."

"Zatím je to mizerné."

"Pravda, všude samí selští balíci; monarchie, která má vrchním generálem Stoffleta, hajného pana de Maulevrier, nemusí nijak závidět republice, která má ministrem Pache, syna vrátného vévody de Castries. Jsou to v téhle vendéské válce povedení protivníci; na jedné straně sládek Santerre, na druhé vlásenkář Gaston."

"Ale můj milý La Vieuville, u toho Gastona bych učinil výjimku. Nepočínal si nikterak špatně, když byl velitelem v Guéménée. Dal přece elegantně zastřelit tři sta modrých a museli si napřed sami vykopat hroby."

"To je v pořádku, ale já bych to byl dokázal také."

"Máte pravdu, já taky."

"Velké válečnické činy," pokračoval La Vieuville, "vy­žadují od těch, kdo je konají, vznešenost. Jsou věcí rytířů, nikoliv panikářů."

"A přece se najdou mezi třetím stavem úctyhodní lidé," odpověděl Boisberthelot. "Vezměte například toho hodináře Jolyho. Byl četařem ve flanderském pluku, pak se stal velite­lem pobřežní tlupy ve Vendée. Má syna, který je republiká­nem, a zatímco otec slouží u bílých, syn slouží u modrých. Setkají se v bitvě. Otec zajme syna a prožene mu kulku hla­vou."

"To je chlapík," řekl La Vieuville.

"Roajalistický Brutus," dodal Boisberthelot.

"Ale přes to všechno je nesnesitelné poslouchat jakéhosi Coqueraua, Jeana-Jeana.Moulinse nebo Focarta či Choup-pesa.""Milý rytíři, vztek je i na druhé straně. Mezi námi je plno měšťáků, u nich je plno šlechticů. Myslite snad, že sansculoti mají radost, že jim velí hrabě de Canclaux, vikomt de Miran-da, vikomt de Beauharnais, hrabě de Valence, markýz de Custine nebo vévoda de Biron?"

"To je ale motanice, tolik zmatku!"

"A vévoda de Chartres!"

"Syn Filipa Égalité, pěkné kvítko! Nu což, kdypak tenhle bude králem?"

"Nikdy."

"Myslí na trůn. Pomáhá si zločiny."

"Jeho neřesti mu škodí," poznamenal Boisberthelpt.

Chvíli bylo ticho, pak Boisberthelot pokračoval:

"Přece se chtěl usmířit. Přišel navštívit krále. Byl jsem při tom, když mu ve Versaillích plivali na záda."

"Shora, z velkého schodiště?"

"Ano."

"Dobře udělali."

"Říkali jsme mu Bourbon Bahenní."

"Je plešatý a má neštovice. Fuj, je to kralovrah."

A La Vieuville dodal:

"Já jsem s ním byl u Ouessantu."

"Na Saint-Esprit?"

"Ano."

"Kdyby byl uposlechl rady admirála ďOrvillierse, aby se držel směru větru, mohl zabránit Angličanům v postupu."

"To je jisté."

"Je to pravda, že se schoval v podpalubí?"

"Není, ale musí se to tak říkat."

La Vieuville se dal do smíchu.

Boisberthelot pokračoval:

"Máme to ale pitomce! Vemte si třeba toho Boulainvillictfse. Znal jsem ho, viděl jsem ho zblízka. Ze začátku byli sedlá-ci ozbrojeni jen píkami; nevzal si do hlavy, že z nich udělá kopiniky? Chtěl je naučit držet píku napříč a nosit ji rovně před sebou. Snil o tom, jak by přeměnil tyhle divochy v řa­dové vojáky. Chtěl je naučit rozrážet čtverce pěchoty a se-šikovat prapory s prázdným středem. Brebentil na ně starým vojenským jazykem; velitelům družstva říkal čelo "eskadry", jak se nazývali za Ludvíka XIV. Umínil si, že z těch pytláků utvoří pluk; zřídil pravidelné setniny, jejichž seržanti se musili každý večer seřadit do kruhu, vyslechnout heslo, zvolání a ohlas: seržant první setniny je řekl tiše dalšímu seržantu, ten zas svému sousedovi, a tak heslo putovalo dál, od ucha k uchu, až k poslednímu vojákovi. Sesadil důstojní­ka, který nepovstal s obnaženou hlavou, aby vyslechl rozkaz z úst seržanta. Dovedete si představit, kam to dopracoval. Ten trulant nechápal, že se sedláky se musí zacházet po selsku a že se z lidí z lesů nikdy neudělají vojáci. Ano, já jsem ho znal, toho Boulainvillierse."

Ušli několik kroků, každý ponořen do svých myšlenek.

Pak rozhovor pokračoval.

"Abych nezapomněl, potvrdilo se, že byl Dampierre za­bit?"

"Ano, veliteli."

"Před Condé?"

"V táboře pamarském. Dělovou koulí."

Boisberthelot povzdychl: "Hrabě Dampierre. Také jedeŠ z našich, který se přidal k nim."

"Ať si jde spánembohem," řekl La Vieuville.

"A kde jsou dámy?"

"V Terstu."

"Stále?"

"Stále."La Vieuville zvolal najednou rozhořčeně:

"Ach, ta republika! Jaké škody pro maličkost! Když si člověk pomyslí, že tahle revoluce vypukla pro senodek ně­kolika miliónů."

"Je třeba mít se na pozoru před malými příčinami," řekl Boisberthelot.

"Jde to z kopce," odpověděl Le Vieuville.

"Ano, La Rouarie je mrtev. Du Dresnay je hlupák. Jací ubozí vozatajové jsou tihle biskupové, takový Coucy, biskup larochellský, takový Beaupoil Saint-Aulaire, biskup poitier-ský, nebo ten Mercy, biskup lu$onský, milenec paní de L'Eschasserie!"

"Která se jmenuje prostě Servanteauová, je vám to známo, veliteli; L'Eschasserie je jméno panství."

"A ten falešný biskup ďAgra, který je farářem bůhvíkde!"

"V Dolu. Jmenuje se Guyot de Folleville. Ostatně je sta­tečný a dovede se bít."

"Co jsou nám platní páteři, když potřebujeme vojáky, biskupové, kteří nejsou biskupy, generálové, kteří nejsou generály!"

La Vieuville přerušil Boisberthelota:

"Veliteli, máte v kajutě Moniteur?"

"Ano."

"Copak se ted asi hraje v Paříži?"

"Adéla a Pavlína a Jeskyně."

"Chtěl bych to vidět!" :?

"Uvidíte to. Za měsíc jsme v Paříži!"

Boisberthelot se na chvilku zamyslil a dodal:

"Nejpozději. Pan Windham to řekl mylordu Hoodovi."

"To se nám tedy, veliteli, nevede tak zle?"

"Všechno by šlo dobře, u čerta, jen kdyby ta válka v Bre­tani byla pořádně vedena."La Vieuville zavrtěl hlavou. ť

"Veliteli," pokračoval, "vylodíme námořní pěchotu?"

"Bude-li pobřeží na naší straně, tak ano; bude-li nepřátel­ské, ne. Někdy je třeba, aby válka vyrazila dveře, jindy se musí jen plížit. Občanská válka musí mít vždycky v kapse paklíč. Uděláme vše, co bude v našich silách. Hlavní věcí při tom je vůdce."

A Boisberthelot dodal zamyšleně: ;

"La Vieuville, co byste soudil o rytíři Dieuzieovi?"

"O mladém?"

"Ano."

"Jako o veliteli?"

"Ano."

"Že je to taky jeden z těch důstojníků, kteří se vyznají jea na rovině v pravidelné bitvě. Křoviska a houštiny zná jen sedlák."

"Pak se tedy spokojte s generálem Stoffletem a generálena Cathelineauem."

La Vieuville se na chvilku zasnil. Pak řekl:

"Potřebovali bychom prince, francouzského prince."

"Proč ? Kdo řekne princ..."

"Říká zbabělec. Já vím, veliteli. Ale dělalo by to dojem na ty venkovské palice."

"Milý rytíři, princové nechtějí přijít."

"Obejdeme se bez nich."

Boisberthelot si bezděčně přitiskl ruku na čelo, jako by Šdtud chtěl vydobýt nějaký nápad. Pak pokračoval: ' "Konečně, zkusíme to s tímhle generálem."

"Je to urozený šlechtic."

"Myslíte, že postačí?"

"Osvědčí-li se..." řekl La Vieuville.

"To jest, bude-li krutý," opravil ho Boisberthelot."Pane de Boisberthelot, řekl jste správné slovo: krutý. Ano. Takového potřebujeme. Tohle je válka bez milosrden­ství. Dnes vyhrávají ukrutníci a krvežíznivá. Kralovrazi uťali hlavu Ludvíku XVI., my jim za to utrháme všechny údy. Ano, to je ono, potřebujeme neúprosného generála. V Anjou a v horním Poitou jsou vůdcové velkomyslní, samá šlechetnost, a nic se tam nedaří. V Marais a v kraji Retzském jsou vůdcové krutí a všechno jde dobře. Jen proto odolává Charette Parreinovi, že je ukrutný. Hyena proti hyeně."

Boisberthelot už La Vieuvillovi neodpověděl. Jeho slova náhle přerušil zoufalý výkřik. Zároveň se ozval hluk, který se nepodobal žádnému z obvyklých zvuků na lodi. Výkřik i lomoz vycházely z vnitřku lodi.

Kapitán i důstojník se vrhli k mezipalubí, ale nemohli se tam dostat. Všichni dělostřelci zděšeně vystupovali nahoru.

Stalo se něco strašlivého.

(IV) ;

TORMENTUM BELLI

Odpoutalo se jedno z lodních děl, čtyřiadvacítka.

Je to snad nejstrašnější událost na moři. Nic hroznějšího se nemůže válečné lodi přihodit na širém moři uprostřed' plavby.

Dělo, jež se utrhne z řetězu, stává se rázem jakýmsi nad­přirozeným zvířetem. Je to stroj, který se promění v netvora. Tato masa běhá na svých kolech, pohybuje se jako kulečníko-vá koule, naklání se zároveň s lodí, hrouží se dovnitř, když se loď kymácí, běhá sem a tam, zastavuje se - jako by pře­mýšlela, znovu se dá do běhu, přeletí jako šipka z jednoho konce lodi na druhý, točí se, uhýbá, uniká, vzpíná se, vráží do všeho, vylamuje, na co přijde, zabíjí, ničí. Je to beran vrtošivě vrážející do zdi. Dodejme ještě, že beran je železný a stěna dřevěná. Hmota se tu najednou osvobodila; řekl bys, že tento věčný otrok se mstí; zdá se ti, že všechna zloba, jež je skryta v tak řečených neživých věcech, vyráží a propuká najednou; jako by v tom okamžiku ztratily trpělivost a umí­nily si, že se pomstí podivným a zákeřným způsobem; nic není tak neúprosného jako hněv mrtvé hmoty. Tento zuřící balvan skáče jako pardál, je těžký jako slon, pohyblivý jako myška,neústupný jako sekera, nevyzpytatelný jako rozvlněné moře, má údery rychlé jako blesk, je hluchý jako hrob. Váží deset tisíc, ale odskakuje jako dětský míč. Točí se na místě stejně rychle, jako běhá v pravých úhlech. Co dělat? Jak to zarazit? Bouře ustane, cyklon přejde, vítr se utiší, zlomený stožár se nahradí jiným, trhlina v lodi se ucpe, požár se uhasí; ale co počít s touto obrovskou bronzovou nestvůrou? Ja­kým způsobem ji zkrotit? Můžete přivést k rozumu dogu, ohromit býka, omámit hroznýše, zastrašit tygra, obměkčit lva; proti takovému netvoru, jakým je odpoutané dělo, není prostředku. Nemůžete je zabít, je mrtvé. A přitom žije. Žije strašným životem, který mu přichází z nekonečna. Pod sebou má podlahu, která je rozhoupaná. Pohybuje jím loď, lodí pohybuje moře, mořem vítr. Tento strůjce zhouby je pouhou hračkou. Loď, vlny, vánek, všechno mu pomáhá; odtud jeho strašlivý život. Co počít s tímto ozubeným kolosem? ' Jak spoutat tento šílený nástroj pracující k ztroskotání? Jak uhodnout, kam poletí, kudy se bude vracet, kde se zastaví, kam narazí? Každá z jeho ran do stěn lodi může lod roz-trhnout. Jak vytušit jeho hrůzné křivky! Člověk tu má před sebou vystřelený náboj, který uvažuje, zdá se dokonce, že umí myslit, a který každou chvíli mění směr. Jak zabránit nevyhnutelnému ? Šílené dělo se zmítá, valí se kupředu, couvá, bije napravo, nalevo, prchá, mate pozorovatele, rozbíjí pře­kážky, rozmačkává lidi jako mouchy. Všechna hrůza situace spočívá v pohyblivosti podlahy. Jak bojovat s nakloněnou rovinou, jež má své rozmary? Je to asi tak, jako by v útro­bách lodi byl uvězněn blesk a snažil se uniknout; a nejen blesk, i hrom, rachotící jako při zemětřesení.

V mžiku bylo celé mužstvo na nohou. Neštěstí zavinil dělo-střelec, který opominul utáhnout matici u řetězu, jímž bylo dělo upoutáno, a špatně podložil čtyři dělová kola; tím se uvolnil podstavec a obložení. Obě desky se od sebe odtrhly a lano se sesmeklo. Provaz, který slouží k tažení děla, se pře­trhl, takže dělo se již na lafetě neudrželo. Pevné brzdy proti couvání se tehdy ještě neužívalo. Když pak vlny narazily na lodní střílnu, špatně upevněné dělo couvlo, přetrhlo řetěz a začalo svou příšernou pouť v mezipalubi.

Chcete-li si učinit představu o tomto zvláštním pohybu, představte si kapku vody, která se kutálí po skle.

V okamžiku, kdy se lano přetrhlo, byli dělostřelci na sta­novišti u děl. Stáli bud v hloučcích, nebo jednotlivě, zabráni do příprav, jež musí námořníci vykonat, očekávaji-li boj. Dělo vymrštěné kymácením lodi vjelo mezi ně a naráz roz­drtilo čtyři námořníky; pak, rozběhnuto novým kymácením, přerazilo vedví pátého nešťastníka, vrazilo do levého boku lodi a porouchalo další dělo. Proto se před chvilkou ozval ten úzkostlivý výkřik. Všichni muži se tlačili ke schůdkům. Střílna byla okamžitě prázdná.

Ohromné dělo bylo ponecháno samo sobě Bylo svým pá­nem i pánem lodi. Mohlo s ní dělat co chtělo. Všechno muž-stvo, uvyklé úsměvu i v bitvě, se třáslo. Není možno vylíčit

jejich zděšení.

Kapitán Boisberthelot a poručík La Vieuville, ačkoliv byli oba neohrožení, zastavili se bledí a němí nahoře u schůdků a mlčky hleděli do mezipalubi. Kdosi je odstrčil loktem a se­stupoval dolů.

Byl to jejich cestující, sedlák, muž, o němž před chviličkou

hovořili.

Když sestoupil ze schůdků, zastavil se.

(V) VIS ET VIR

Dělo běhalo v mezipalubi sem a tam. Vypadalo jako živoucí vůz z Apokalypsy. Lodní svítilna, jež se houpala pod strop­ním trámem stanoviště děl, vrhala na toto zjevení v závrat­ném střídání mihotavé světlo a stín. V zběsilém letu ztrácelo dělo svůj tvar a jevilo se hned černé v záři světla, hned zas vyzařovalo matnou bělostí, octlo-li se ve tmě.

Přitom pustošilo lod dál. Poškodilo již čtyři jiná děla a udě­lalo do stěn lodi dvě díry, naštěstí voda k nim nedosahovala; ale kdyby přišla bouře, voda by tudy ihned vnikla. Vrhalo se zuřivě na lodní boky; silnější trámy sice odolávaly, neboť ohýbané obloukovité dřevo má obzvláštní pevnost, přesto však chvílemi mocně zapraskalo pod tíží této nesmírné hmo­ty, jež s neslýchanou rychlostí bušila do všech stran najednou. Olověný brok, třepe-li se jím v láhvi, neskáče bláznivěji a rychleji. Čtyři dělová kola jezdila sem a tam po zabitých lidech, rozřezávala je, trhala je na kusy, dělala z nich cáry,takže z pěti mrtvých bylo tu ve chvíli dvacet kusů, jež se válely po stanovišti děl; hlavy mrtvých jako by křičely; po­tůčky krve stékaly po podlaze různými směry, podle toho, kam se lod při kymácení naklonila. Laťkové obložení lodi, porušené již na mnoha místech, začalo se odchlipovat. Po celé lodi se ozýval příšerný hluk.

Kapitán se rychle vzpamatoval; na jeho rozkaz bylo na­házeno čtverhranným otvorem do mezipalubí všechno, co mohlo poněkud zmírnit nebo zadržet šílený let děla, žíněnky, rohože, zásobní plachty, klubka lan, námořnické pytle a balí­ky falešných asignátů, jichž byl na lodi celý náklad, neboť tato anglická hanebnost se považovala za dobrou válečnou zbraň.

Ale co zmohly tyto hadry, když se nikdo neodvážil sejít dolů a rozložit je, jak bylo třeba? Ve chvíli bylo všechno na cucky.

Moře se právě dosti silně dmulo, takže nehoda byla co možná úplná. Každý si v té chvíli přál, aby přišla bouře, dělo by se snad převrátilo, a jakmile by bylo koly vzhůru, bylo by možno je zkrotit.

Lod vypadala čím dál tím hůř. Byly už naštípnuty, ba do­konce přeraženy všechny stěžně, jež jsou zapuštěny do kýlu a prostupují jednotlivá patra lodi v podobě mohutných oblých sloupů. Pod křečovitými nárazy děla praskl přední stěžeň a také hlavní stěžeň byl naražen. Děla ležela rozházena. Deset z třiceti se již nehodilo k boji, trhlin v bocích lodi při­bývalo a do korvety již začala vnikat voda.

Stařec, který sestoupil po schůdkách do mezipalubí, tu stál jako socha z kamene. Přísným zrakem pohlížel na to dílo zkázy. Ani se nepohnul. Jediný krok do stanoviště děl by znamenal smrt.

Každý pohyb uvolněného děla přibližoval potopení lodi. Ještě chvilku, a ztroskotání bylo neodvratné.Nebylo na vybranou: bud zahynout, nebo rázem skončit toto běsnění; bylo třeba něco podniknout, ale co?

Jaký bojovník je takové dělo!

Bylo nutno zadržet tohoto šíleného blázna.

Bylo nutno polapit tento blesk.

Bylo nutno udusit tento hrom.

Boisberthelot řekl La Vieuvillovi:

"Věříte v Boha, rytíři?"

La Vieuville odpověděl:

"Ano. Ne. Někdy."

"Při bouři?"

"Ano. A v okamžicích, jako je tento."

"Ted už nám může pomoci opravdu jen Bůh," řekl Bois­berthelot.

Všichni mlčeli a nechali dělo strašlivě řádit.

Zvenčí odpovídaly ránám děla údery mořských vln nará­žejících na lod. Jako by se tu střídala dvě kladiva.

Náhle se objevil v tomto nepřístupném prostoru, v této podivné cirkusové aréně, kde řádilo utržené dělo, muž se železnou tyčí v ruce. Byl to původce katastrofy, dělostřelec, který svou nedbalostí zavinil neštěstí, muž, jemuž bylo dělo svěřeno. Chtěl napravit zlo, které způsobil. V jedné ruce svíraje páku, v druhé lano se smyčkou, seskočil čtverhranným otvorem do mezipalubí.

Začal nelítostný boj; nadlidské divadlo; zápas děla s dělo-střelcem, boj hmoty s rozumem, souboj věci s člověkem.

Muž se postavil do rohu, třímaje v pěstích páku a smyčku lana a opíraje se zády o lodní pažení, stál pevně na obou nohou, jež se podobaly ocelovým pilířům, a čekal - zsinalý, klidný, zlověstný, jako by vrostl do země.

Čekal, až dělo poletí kolem něho.

Dělostřelec znal své dělo a domníval se, že by též ono mělorozumět jemu. Žil s ním už dlouho pohromadě. Kolikrát vstrčil ruku do jeho jícnu! Byla to jeho domácí potvůrka. Začal s ní rozmlouvat jako se psem:

"Pojd sem, pojd!"

Snad ji měl dokonce i rád.

Zdálo se, že si přeje, aby přišla k němu.

Ale kdyby přišla k němu, znamenalo to, že se naň vrhne. Pak by byl ztracen. Jak se vyhnout rozdrcení? O to nyní šlo. Všichni ho pozorovali s úděsem. Nikdo ani nedýchal, snad kromě starce, který stál sám v mezipalubí s oběma zápasníky jako příšerný svědek.

Mohl být sám dělem rozdrcen. Ani se nepohnul.

Pod nimi vlny, slepé vlny řídily boj.

V okamžiku, kdy dělostřelec vyzval nepřítele k strašlivému zápasu, dělo se náhodným vzedmutím moře zastavilo a zů­stalo vteřinu bez pohnutí, jako užaslé. "Tak pojd přece!" volal na ně muž. Zdálo se, že dělo naslouchá.

Náhle se na něho vrhlo. Muž se mrštně uhnul ráně.

Rozpoutal se boj, neslýchaný boj. Zranitelný se měřil s ne-zranitelným. Zápasník z masa a krve útočil na bronzovou nestvůru. Na jedné straně síla, na druhé duch.

Vše se odehrávalo v pološeru. Vypadalo to jako neskuteč­né zjevení nějakého zázraku.

Nejpodivuhodnější bylo, že se zdálo, jako by i dělo mělo duši, avšak duši nenávisti a vzteku. Řekl bys, že tato slepá obluda má také oči. Jako by číhala na člověka. Dokonce se zdálo, že tato hmota je nadána i lstivostí. Vybrala si vždy svou vhodnou chvíli. Byl to jakýsi obrovský hmyz ze železa skrývající v sobě vůli dáblovu. Občas tato gigantická kobylka narazila na nízký strop stanoviště děl, načež vždy znovu padla na svá čtyři kola jako tygr na své pazoury a opět se řítila na člověka. Muž, pružný, hbitý, obratný, kroutil se pod úderytohoto blesku jako had. Unikal mu stále, ale rány, jimž se vyhnul, dopadaly na lod a rozbíjely ji víc a více.

Jeden konec přetrženého řetězu zůstal viset u děla. Jakým­si záhadným způsobem se ovinul kolem šroubu na zaměřo­vači. Druhý konec byl připevněn na lafetě. Volný konec se točil zoufale kolem děla a zvětšoval ještě jeho skoky. Šroub jej svíral jako sevřená pěst a řetěz vytvářel svými šlehy kolem děla zběsilý vír - železný bič v bronzové pěsti. Tento řetěz ztěžoval boj.

A muž přece zápasil. V některých okamžicích dokonce útočil na dělo sám; s tyčí a lanem v ruce plazil se podél lod­ních boků; a dělo, jako by chápalo a tušilo léčku, prchalo. Hrozný muž je pronásledoval.

Něco takového nemůže trvat dlouho. Zdálo se, že si dělo najednou řeklo: "A ted dost! Skončíme to!", a zastavilo se. Všichni cítili, že se blíží rozhodnutí. Dělo, na okamžik ne­hybné, vypadalo, jako by naráz dostalo nějaký příšerný ná­pad - nebo jej snad skutečně mělo, vždyť všichni je považo­vali za živou bytost. Vyřítilo se prudce na dělostřelce. Dělo­střelec se vyhnul, nechal je přeběhnout a zvolal na ně se smíchem: "Ještě jednou!" Rozzuřené dělo roztříštilo jiné dělo na přední straně lodi; pak, jakoby vymrštěno nevidi­telným prakem, skočilo směrem k zádi na muže, ale ten se opět uhnul. Tři menší děla se tímto nárazem převrátila, za­slepené dělo, jako by už nevědělo, co dělá, obrátilo se k muži zády, řítilo se odzadu kupředu, promáčklo pažení z fošen a prorazilo otvor do přední stěny. Muž utekl ke schodům, několik kroků od starce, který to všechno pozoroval. Svou páku držel vzadu. Dělo, jako by to zpozorovalo, ani se ne­obrátilo a jelo pozpátku na muže s rychlostí dopadající seky­ry. Muž, přitlačený k boku, byl ztracen. Mužstvo rázem vy­křiklo.Ale starý cestující, který až dosud stál bez hnutí, byl ry­chlejší než zdivočelé dělo. Popadl balík falešných asignátů, a nedbaje nebezpečí, že může být sám rozdrcen, hodil je obratně mezi dělová kola. Tento rozhodný a nebezpečný pohyb byl vykonán tak zručně a přesně, že by to lépe nedo­kázal ani člověk, který znal dopodrobna všechna cvičení, popsaná v Durosclově knize "O zacházení s námořním dě­lem".

Balík působil jako zátka. Oblázkem zarazí se balvan, větev stromu odvrátí lavinu. Dělo klopýtlo. A tu dělostřelec, vy­užívaje příznivého obratu, vrazil železnou páku mezi paprsky zadního kola. Dělo se zastavilo.

Naklánělo se na jednu stranu. Muž rychle vzepřel páku a zhoupl je. Těžká masa se převrátila hřmotně, jako když spadne zvon. Muž, z něhož se řinul pot, vrhl se bez rozmýšle­ní až k němu a navlekl smyčku lana na bronzový krk zkrocené bestie.

Bylo po boji. Člověk zvítězil. Mravenec vyzrál na masto­donta. Pidimužík uvěznil blesk.

Vojáci i námořníci tleskali.

Mužstvo přispěchalo s řetězy a lany a ve chvilce bylo dělo upoutáno.

Dělostřelec vzdal čest cestujícímu:

"Pane, zachránil jste mi život."

Ale stařec se už opět tvářil nepřístupně a neodpověděl.VÁHY MAJÍ DVĚ MISKY

Člověk zvítězil, ale stejně bylo možno říci, že zvítězilo dělo. Bylo sice zabráněno bezprostřednímu ztroskotání, ale korve-ta naprosto nebyla zachráněna. Její poškození se zdálo ne­napravitelné. V lodním roubení bylo pět trhlin, z nich jedna velká vpředu; z třiceti děl dvacet leželo polámaných na zemi. Také dělo, které právě znovu přivázali řetězem, nebylo již k potřebě; šroub byl překroucen, takže nebylo možno mířit. Z celé baterie zůstalo devět děl. Do mezipalubí se na­bírala voda. Bylo nutno okamžitě započít se záchrannými pracemi a uvést v činnost čerpací pumpy.

Pohled na mezipalubí, jež bylo nyní možno přehlédnout, byl strašlivý; vnitřek sloní klece nevypadá hůře.

Třebaže bylo nanejvýš nutno, aby korveta nebyla zpozo­rována, byla tu ještě naléhavější nutnost, totiž bezprostřední záchrana lodi. Bylo třeba osvětlit palubu svítilnami, jež byly umístěny tu a tam v lodním roubení.

Po celou dobu této tragické mezihry, kdy celé mužstvo bylo postaveno před otázku života či smrti, nestaral se nikdo o to, co se děje mimo lod. Mlha zatím zhoustla; počasí se změnilo; vítr si pohrával s lodí jak chtěl; ztratili správný směr, takže mohli být zpozorováni z Jersey i z Guernesey, byli mnohem jižněji, než měli být, moře bylo rozbouřené. Ohrom­né vlny lízaly zející rány lodi - zkázonosné polibky. Houpá­ní moře bylo hrozivé. Mírný větřík se změnil v ostrý severák. chystala se vichřice, snad velká bouře. Nebylo vidět ani na čtyři kroky.Zatímco mužstvo zběžně a ve chvatu opravovalo škody způsobené v mezipalubí, ucpávalo díry, kudy vnikala voda, a dávalo do pořádku děla, jež unikla zkáze, vystoupil starý cestující opět na palubu.

Opřel se o hlavní stěžeň.

Nevšímal si vůbec ruchu na lodi. Rytíř de La Vieuville poručil oddílům námořní pěchoty, aby se postavily do šiku po obou stranách hlavního stěžně, kdežto námořníci za­městnaní opravami seřadili se na zapísknutí kormidelníkovo před ráhny.

Hrabě de Boisbe/thelot přistoupil k cestujícímu.

Za kapitánem šel rozčilený a udýchaný muž v rozedraném šatě,*ale se spokojeným výrazem v tváři.

Byl to dělostřelec, který se právě ukázal jako obratný kro-titel šelem; přemohl utržené dělo.

Hrabě pozdravil starce ve venkovském šatě po vojensku a řekl:

"Generále, tady je ten muž."

Dělostřelec stál zpříma, s očima sklopenýma, jako by čekal na rozkaz.

Hrabě de Boisberthelot pokračoval:

"Generále, nezdá se vám, že vzhledem k tomu, co vykonal tento muž, by měli též jeho velitelé něco udělat?"

"Myslím, že ano," řekl stařec.

"Račte dát rozkazy," odvětil Boisberthelot.

"To je vaše věc, vy jste kapitán."

"Ale vy jste generál," řekl Boisberthelot.

Stařec pohlédl na dělostřelec

"Přistup," řekl mu.

Dělostřelec pokročil o krok.

Stařec se obrátil k hraběti Boisberthelotovi, odepjal mu ka-pitánský kříž svatého Ludvíka a připjal ho dělostřelci na blůzu."Hurá!" vykřikli námořníci a vojáci vzdali zbraní čest.

Stařec, ukázav prstem na zmateného dělostřelce, dodal:

"A ted ho zastřelte."

Nadšení bylo vystřídáno úžasem.

Za hrobového ticha promluvil stařec zesíleným hlasem:

"Nedbalost uvrhla tuto lod v nebezpečí. V této chvíli je možná již ztracena. Být na moři, to je jako stát před nepříte­lem. Lod, která má doplout k nějakému cíli, je jako vojsko před bitvou. Bouře se odmlčí, ale nevzdává se. Celé moře je jediná nástraha. Každé opominutí v boji s nepřítelem se trestá smrtí. Žádnou chybu nelze napravit. Odvaha má být odměněna, nedbalost potrestána."

Slova starcova dopadala pomalu, těžce, s neúprosnou od-měřeností, jako rány sekery.

Pohlédnuv na vojáky, dodal:

"Vykonejte rozkaz!"

Muž, na jehož blůze se leskl kříž svatého Ludvíka, sklonil hlavu.

Na pokyn hraběte Boisberthelota sestoupili dva námořníci do mezipalubí; za chvilku se vrátili, přinášejíce visutou rohož - námořní rubáš; lodní kazatel, který od chvíle, kdy vypluli, dlel na modlitbách v oddělení pro důstojníky, doprovázel oba plavce; seržant vybral z šiku dvanáct vojáků a postavil je do dvou řad po šesti; dělostřelec se beze slova postavil mezi obě řady. Kněz s křížem v ruce přistoupil k němu a zůstal stát. "Kupředu!" velel seržant. - Četa vykročila volným krokem k lodní přídi; oba námořníci nesoucí rubáš šli za nimi.

Na korvetě bylo ticho. V dálce burácel vichr.

Za několik okamžiků blýsklo světlo a tmou se rozlehl vý­střel. Pak všechno utichlo a bylo slyšet náraz těla, jak padlo do moře.Stařec, stále ještě opřený o hlavní stěžeň, založil ruce a pře­mýšlel.

Boisberthelot na něj ukázal ukazováčkem levé ruky a po­šeptal de La Vieuvillovi:

"Vendée má vůdce."

(VII)

KDO SE PUSTÍ NA MOŘE, SÁZÍ DO LOTERIE

Co se zatím dělo s korvetou?

Mračna, jež se celou noc honila po vlnách, klesla nakonec tak nízko, že horizont úplně zmizel a celé moře bylo jakoby zabaleno do pláště. Kol dokola nic než mlha. Situace stále nebezpečná, i pro loď neporouchanou.

K mlze se přidalo ještě vlnobití.

Na lodi zatím využili času: ulehčili korvetě tím, že vyházeli do moře všechno harampádí, které napáchalo utržené dělo: rozbitá děla, přeražené lafety, pokroucené lodní žebroví, z něhož vypadaly hřebíky, zpřerážené kusy dřeva nebo žele­za; otevřeli lodní střílny a spustili po prkně do moře mrtvoly i zbytky těl nešťastných námořníků, zabalené do plachet.

Moře přestalo být ovladatelné. Ne proto, že by přímo hro­zila bouře; naopak, zdálo se, že uragán, hučící kdesi za ho­rizontem, slábne a vichřice že se vzdaluje k severu. Avšak vlny byly stále velmi vysoké, což bylo znamením, že je tu neklidné mořské dno, a korveta byla v tak bědném stavu, žejen s námahou odolávala nárazům; velké vlny ji mohly být osudné.

Gacquoil stál zamyšleně u kormidla.

Neztrácet veselou mysl ani v nebezpečí, to je dobrá vlast­nost námořních velitelů.

La Vieuville, který si dovedl zachovat humor i v neštěstí, oslovil Gacquoila:

"Tak co říkáš, kormidelníku, uragán slábne. Z toho mraku pršet nebude! Dostáném se z toho! Budeme mít vítr. Vítr nás zachrání."

Gacquoil odpověděl vážně:

"Kdo má vítr, má i vlny."

Ani veselý, ani smutný - takový je námořník. Odpověd kormidelníkova však měla znepokojující smysl. Dostane-li se děravá lod do bouřlivých vln, znamená to, že se brzy po­topí. Gacquoil zdůraznil svou předpověd lehkým svraštěním obočí. Snad se mu zdálo, že LaVieuville po tragické události s dělem a dělostřelcem příliš brzy žertuje. Jsou věci, které přinášejí neštěstí, jsme-li na širém moři. Moře je tajemné; člověk nikdy neví, co v sobě skrývá. Je třeba mít se na po­zoru.

La Vieuville cítil, že k žertování není právě vhodná chvíle, a zeptal se vážně:

"Kde jsme, kormidelníku?"

Kormidelník odpověděl:

"Jsme v rukou božích."

Kormidelník je na lodi pánem; musí se mu vždy ponechat volnost, ať dělá a říká co chce. Ostatně tito lidé jsou málo-mluvní. La Vieuville se vzdálil.

Na otázku, kterou dal kormidelníkovi, odpovědělo mu samo nebe.

Moře se totiž náhle odkrylo.Mlhy, jež se válely po hladině, se roztrhly a v soumračném pološeru prostíraly se před nimi, kam až oko dohlédlo, tem­né, burácející vlny. Naskytl se jim tento obraz:

Nebe bylo přikryto mraky jako přikrývkou; mračna však již nedosahovala k hladině; na východě se objevila bledá záře úsvitu, na západě bledla jiná zář, zář zapadajícího měsíce. Obě tato světlá místa tvořila na obzoru přímo proti sobě dva úzké proužky bledého světla mezi temným mořem a zamračeným nebem.

Na pozadí těchto dvou ostrůvků jasu rýsovaly se vzpříme­ně a nepohnutě černé stíny.

Na západě, na obloze ozářené měsícem, odrážela se tři vy­soká skaliska, trčící vzhůru jako keltské menhiry.

Na východě, na pozadí blednoucího obzoru, vypínala se řada osmi zlověstně rozestavených plachet.

Ony tři skály tvořily známé úskalí, osm plachet byla vá­lečná eskadra.

Měli tedy za sebou zlopověstné skalisko minquierské, před sebou francouzské křižující lodstvo. Na západě jistá zkáza, na východě krveprolití; byli mezi ztroskotáním a bojem.

Aby se korveta odvážila proti úskalí, na to byla příliš děra­vá, plachty v nepořádku, jeden stěžeň se viklal; aby vzdoro­vala v boji, k tomu měla příliš slabou baterii; jedenadvacet děl z třiceti bylo poroucháno k nepotřebě a nejlepší dělostřel-ci byli mrtvi.

Zatím svítalo jen velmi slabě a měli před sebou ještě kousek noci. Tato noční tma mohla potrvat dokonce ještě dosti dlouho, neboť byla způsobena především mraky. Vy­soké, husté a široké tvořily na obloze pevnou klenbu.

Vítr, který předtím rozptýlil mlhu zespoda, hnal korvetu k minquierskému úskalí.

Korveta byla příliš oslabena a poškozena, aby se dala ještěřídit kormidlem. Spíše se kolébala, než plula, poddávajíc se úplně dorážejícím vlnám.

Osudné úskalí minquierské zdvíhalo se tehdy ještě hrozi-věji než dnes. Několik věží této zkázonosné tvrze se zřítilo pod neustálými nárazy moře; tvářnost skaliska se změnila; ne nadarmo se říká mořské vlně čepel; každý příboj je jako říznutí pilou. Narazit na Minquiery znamenalo jistou zkázu.

Hlídkující lodstvo tvořila pověstná eskadra cancalská, jež se později proslavila pod velením kapitána Duchesna, které­ho Léquinio nazýval "Otcem Duchesnem".

Situace byla kritická. Zatímco v lodi řádilo dělo, korveta totiž zabloudila, aniž si toho kdo povšiml, a plula spíše ke Granvillu než k Saint-Malo. I kdyby nebyla bývala porouchá­na a mohla volně plout, minquierské skály jí zatarasovaly návrat k Jersey a křižující lodstvo jí bránilo přistát na fran­couzské půdě.

Ani bouře nebyla. Jen vlny se vysoce dmuly, jak to před­pověděl kormidelnik. Moře, svíjející se pod prudkým větrem a mající neklidné dno, bylo rozdivočelé.

Moře nikdy neprozradí hned, co zamýšlí. V jeho jícnu je skryto vše, i uskoky. Skoro by se mohlo říci, že moře má svou vlastní taktiku; postupuje a hned zase couvne, napoví něco a hned to odvolá, chystá bouři a zřekne se jí, slibuje zkázu a slib nedodrží, ohrožuje sever a udeří na jihu. Po celou noc zápasila korveta Claymore s mlhou a obávala se bouře; moře ji však zase jednou krutě oklamalo; naznačilo bouři a nastavi­lo skalisko. Tedy zase ztroskotání, jenže v jiné podobě.

K záhubě na úskalí se družila smrt v boji. Oba nepřátelé se doplňovali.

LaVieuville zvolal, srdnatě se usmívaje:

"Máme to dobré. Zde ztroskotání, tam boj. Na obou stra­nách jsme udělali terno."Z korvety byl už pouhý vrak.

Bledý jas, černá mračna, nesměle prosvítající horizont a ta­jemně zčeřené vlny měly v sobě cosi hrobově slavnostního. Všude bylo ticho, jen vítr hučel nepřátelsky. Katastrofa vy­cházela z jícnu moře, velebně a majestátně. Podobala se spíše přízraku než přímému útoku. Nic se nepohnulo ve skalách, nic se nepohnulo na lodích. Jakési vesmírné ticho leželo na všem. Měli tu co dělat se skutečností? Spíše se zdálo, že po moři přešel prchavý sen. Legendy znají taková zjevení; po­dobně i korveta se nyní octla mezi dáblem a strašidlem, mezi skaliskem a křižující flotilou.

Hrabě Boisberthelot dal polohlasně rozkaz La Vieuvillovi, který sestoupil do stanoviště děl; pak vzal dalekohled a po­stavil se na zádi vedle kormidelníka.

Všechno úsilí Gacquoilovo směřovalo k tomu, aby udržel korvetu kolmo proti vlnám; neboť kdyby se do ní opřel vítr nebo moře ze strany, byla by se určitě převrátila.

"Kormidelnjku," řekl kapitán, "kde jsme?"

"U Minquier."

"Z které strany?"

"Ze špatné."

"Jaké je dno?"

"Ostrá skála."

"Můžeme zakotvit?"

"Můžeme každou chvíli zemřít," odvětil kormidclník.Kapitán zaměřil dalekohled k západu a pozoroval Min-quiery; pak jej obrátil k východu a zkoumal plachty, jež byly v dohledu.

Kormidelník pokračoval, jako by mluvil sám k sobě:

"Ano, to je minquierská skála. Odpočívá na ní racek chechtavý, když letí z Holandska, a také racek velký, s čer­ným pláštíkem."

Kapitán zatím spočítal plachty.

Bylo tam vskutku osm lodí, přesně rozestavených a vy­strkujících nad hladinu svůj bojový profil. Uprostřed bylo vidět vysokou siluetu korábu o třech palubách.

Kapitán se zeptal kormidelníka: ? ''?

"Znáte ty lodi?"

"Ovšem," odvětil Gacquoil.

"Co je to?" ... • *

"Je to válečné lodstvo." ? Ť>•

"Francouzské?"

"Ďáblovo."

Chvilku bylo ticho. Kapitán pokračoval?~'

"Celá eskadra?" m~. v

"Ne."

Měl pravdu. Dne 2. dubna oznámil totiž Valazé Konventu, že deset fregat a šest válečných lodí křižuje v Lamanšském průlivu. Kapitán si na to vzpomněl.

"Skutečně," řekl kapitán. "Eskadra má šestnáct lodí a tady je jich jen osm."

"Ostatní se plíží podél celého pobřeží a slídí," dodal Gacquoil.

Kapitán, rozhlížeje se dalekohledem, zabručel:

"Jeden koráb o třech palubách, dvě fregaty první třídy a pět fregat druhé třídy."

"Však jsem si je taky vyčíhal," zahučel Gacquoil."Dobré lodi," řekl kapitán, "velel jsem skoro na všech."

"Já je viděl zblízka," dodal Gacquoil. "Nespletu si je. Zapsal jsem si je pořádně do paměti."

Kapitán podal dalekohled kormidelníkovi.

"Vidíte dobře tu lod s vysokou palubou?"

"Ano, kapitáne, je to lod Zlaté pobřeží." >

"To ji tak překřtili," řekl kapitán, "dříve se jmenovala Státy Burgundské. Je to nová lod. Sto dvacet osm děl."

Vytáhl z kapsy zápisník a tužku a zapsal si do zápisníku číslo 128. Pak se ptal dál:

"Kormidelníku, jak se jmenuje ta první lod po její levé straně?"

"To je Pokusná."

"Fregata první třídy. Padesát dvě děla. Byla vyzbrojena v Brestu před dvěma měsíci."

Kapitán si poznamenal do zápisníku číslo 52.

"Kormidelníku," pokračoval, "která je druhá lod vlevo?"

"Dryáda"

"Fregata první třídy. Čtyřicet děl osmnáctiliberek. Byla v Indii. Má zajímavou minulost."

A připsal pod číslo 52 číslo 40; pak zvedl hlavu a pokra­čoval :

"A ted ty po pravici."

"Veliteli, to jsou všechno fregaty druhé třídy. Je jich pět."

"Která je první vedle hlavní lodi?"

"Odváfyiá." i

"Třicet dvě osmnáctiliberky. A druhá?"

"Richemont." *

"Stejná síla. A dál?"

"Atheistka."

"Směšné jméno pro námořní lod. Dál?" , . a

"Kalypso."

"Dál?"

"Uchvátíte lká."

"Pět fregat po třiceti dvou dělech."

Kapitán napsal pod předešlá čísla 160.

"Poznáváte je dobře, kormidelníku?" zeptal se ještě jed­nou.

"A vy, veliteli, vy je přece dobře znáte," odpověděl Gac­quoil. "Poznávat je dobré, znát je lepší."

Kapitán se díval upřeně do zápisníku a polohlasně sčítal.

"Sto dvacet osm, padesát dvě, čtyřicet, sto šedesát."

Vtom vystoupil La Vieuville na palubu.

"Rytíři," zvolal na něj kapitán, "máme před sebou tři sta osmdesát děl."

"Dobrá," odpověděl La Vieuville.

"Vracíte se z prohlídky lodi, La Vieuville. Z kolika kusů přesně můžeme pálit?"

"Z devíti."

"Dobrá," řekl nyní zase Boisberthelot.

Vzal kormidelníkovi z rukou dalekohled a prohlížel si obzor.

Osm mlčenlivých a černých lodí stálo zdánlivě nepohnutě, ale rostlo každým okamžikem.

Blížily se nepozorovaně.

La Vieuville pozdravil po vojensku.

"Veliteli," řekl, "poslyšte mou zprávu. Nevěřil jsem této korvetě od začátku. Je to vždy smutné, octnout se najednou na lodi, která vás nezná a která vás nemá ráda. Anglická lod - toť zrádkyně Francouzů. To potvorské dělo to dokázalo. Vykonal jsem prohlídku. Kotvy jsou dobré. Nejsou z koči­čího železa; jsou skuty ze spájených tyčí. Kotevní navino-vadla jsou též pevná. Lana výborná, dají se snadno rozvinout a mají správnou délku, sto dvacet sáhů. Střeliva je dost. Šest55

dělostřelců je mrtvo. Každý kus může vypálit sto jedena-sedmdesát ran."

"Ano, protože už máme jen devět kusů," zabručel kapitán.

Boisberthelot namířil dalekohled k obzoru. Kskadra se pomalu, ale neustále blížila.

Námořní děla mají tu výhodu, že k jejich obsluze stačí tři muži; ale mají tu nevýhodu, že nenesou tak daleko a nestřílejí tak přesně jako obyčejná děla. Bylo tedy třeba vyčkat, až se eskadra přiblíží na dostřel z námořního děla.

Kapitán dával šeptem rozkazy. Na lodi nastalo ticho. Ne­zvonilo se na poplach k boji, ale připravili se na néj. Korveta byla stejně neschopná bojovat s lidmi jako s vlnami. Udělali vše, co se s touto troskou válečné lodi udělat dalo. Na přídi u kormidelního táhla složili zásobu provazů a lan, aby v pří­padě potřeby mohli upevnit stěžeň. Upravili místo pro raně­né. Podle tehdejšího způsobu ohradili palubu proti střelbě, což sice chrání před kulkami, ne však před koulemi. Přinesli obroučky na koule, ačkoliv již bylo trochu pozdě na měření kalibrů; ale nepředvídali tolik nehod. Každý námořník dostal nábojnici a za pás si zastrčil pár pistolí a dýku. Složili rohože; zaměřili děla; připravili muškety, rozložili sekyry a háky; otevřeli skladiště s patronami a koulemi; otevřeli skladiště s prachem. Každý zaujal své místo. To vše se udalo bez jedi­ného slova - jako v pokoji umírajícího. Bylo to rychlé a příšerné.

Pak spustili kotvy. Korveta jich měla šest jako fregata. Spustili všechny. Strážní kotvu vpředu, vrznou kotvu vza­du, povodní kotvu na straně k moři, vlečnou kotvu ze strany skaliska, kotvu vidličnou napravo, hlavní kotvu na­levo.

Devět děl, která zůstala, bylo postaveno do řady, všech devět na jednu stranu - proti nepříteli.Zatím eskadra vykonala stejně nehlučně své přípravy. Osm lodí tvořilo nyní polokruh, jehož tětivou byla minquierská skála. Claymore, uzavřená v tomto půlkruhu, spoutaná vlast­ními kotvami, opírala se o skalisko - o svůj hrob.

Vypadalo to jako smečka psů okolo kance, psů, kteří ne-štěkají, jen cení zuby.

Zdálo se, že jedna strana čeká na druhou.

Dělostřelci na Claymore stáli u svých děl.

Boisberthelot řekl La Vieuvillovi: :

"Nejraději bych začal pálit sám."

"Máte rozmary jak koketa," odpověděl La Vieuville.

(IX) NĚKDO PRCHÁ

Cestující neopustil po celou dobu palubu a všechno chladni pozoroval. ť

Boisberthelot k němu přistoupil.

"Pane," řekl mu, "vše je připraveno. Jsme přikováni k své­mu hrobu, ale nevzdáme se snadno. Budeme kořistí eskadry nebo skaliska. Nemáme jiné volby: bud" se vzdát nepříteli, nebo ztroskotat o skaliska. Jediná naše spása je smrt. Bojovat je lepší než ztroskotat. Raději se dám zastřelit, než bych se utopil; mám-li zemřít, dávám přednost ohni před vodou. Ale smrt je pro nás, ne pro vás. Vy jste muž vyvolený mocný­mi, máte veliké poslání vést válku ve Vendée. Zahynete-li, je monarchie ztracena; musíte tedy žít. Nám káže čest zů­stat, vám, abyste odešel. Opustíte locl, generále. Dám vám muže a člun. Dostihnout pobřeží oklikou není nemožné.Ještě je noc. Vlny jsou vysoké, moře je temné, vyváznete. Jsou okamžiky, kdy útěk znamená vítězství."

Stařec pokynul svou přísnou hlavou vážně na souhlas.

Hrabě du Boisberthelot zvolal hlasitě:

"Vojáci a námořníci!"

Všechen ruch utichl a obličeje z celé lodi se obrátily ke kapitánovi. Ten pokračoval:

"Muž, který je mezi námi, zastupuje krále. Byl nám svěřen, musíme ho zachránit. Francouzský trůn ho nutně potřebuje; dokud nebudeme mít krále, bude on - alespoň v to doufám

- vůdcem ve Vendée. Je to skvělý válečník. Měl přistát ve Francii s námi, nyní tam musí přistát sám. Zachránit vůdce

- znamená zachránit vše."

"Tak jest," zvolalo mužstvo jednohlasně.

Kapitán pokračoval:

"Také jemu hrozí vážná nebezpečí. Dostat se na pobřeží není snadné. Člun by měl být dost velký, aby mohl obstát na širém moři, ale zároveň malý, aby unikl hlídkující eskadře. Je nutné, aby přistál na nějakém bezpečném místě, spíše smě­rem k Fougěres než směrem ke Coutances. Je potřebí sta­tečného námořníka, dobrého veslaře a dobrého plavce, který je z tohoto kraje a zná úžiny. Ještě je šero, aby člun mohl opustit korvetu zcela nepozorován. Později ho skryje dým střel. Protože je malý, dostane se snadno přes mělčiny. Kde se chytí pardál, tam unikne lasička. Pro nás není záchrany, ale pro něho ano. Člun se vzdálí, poháněn vesly, takže ne­přátelské lodi ho ani nezpozorují; ostatně, my je tu zatím zabavíme. Souhlasíte?"

"Ano, ano," volalo mužstvo.

"Nesmíme ztratit ani minutu," pokračoval kapitán. "Hlásí se někdo dobrovolně?"

Jeden lodník, stojící v šeru, vystoupil z řady a řekl: "Já."VYVÁZNE?

Za malou chvíli odrazil od korvety malý člun, jeden z těch, které mají kapitáni ke své potřebě. Ve člunu byli dva muži; starý cestující vzadu a lodník, který se dobrovolně přihlásil, vpředu. Byla ještě temná noc. Lodník, řídě se příkazy kapi­tánovými, vesloval mocnými údery směrem k Minquierům. Jinudy ostatně nebylo možno vyváznout.

Na dno člunu jim hodili trochu potravin, sáček sucharů, uzený hovězí jazyk a soudek s vodou.

V okamžiku, kdy člun vyplul na moře, La Vieuville, který neztratil svůj šibeniční humor ani tváří v tvář smrti, naklonil se přes zábradlí u kormidla korvety a vyprskl uštěpačně člunu na rozloučenou:

"Hodí se dobře k útěku a báječně k utonutí."

"Pane," napomenul ho kormidelnik, "ted už není na místě smích."

Člun se rychle vzdaloval a brzy byl hezky daleko od korve­ty. Vítr i vlny veslaři pomáhaly a malá bárka prchala jako šipka, míhajíc se v šeru a skrývajíc se v záhybech velkých vln.

Na moři leželo jakési tajemné napětí.

Najednou projel tímto nesmírným a vzrušeným tichem oceánu hlas, který zesílen hlásnou troubou, jakoby kovovou škraboškou z antické tragédie, zdál se téměř nelidský.

To kapitán Boisberthelot se ujal slova.

"Námořníci královští," zvolal, "připravte bílou vlajku na hlavní stožár. Uvidíme naposledy vycházet slunce." ...

A z korvety byla vypálena první dělová rána. rva

"Ať žije král!" volalo mužstvo.Tu se ozval v dáli na obzoru jiný výkřik, mocný, vzdálený, nejasný, a přece srozumitelný:

"Ať žije republika!"

A rachot podobný burácení tří set hromů rozlehl se širými prostorami oceánu.

Boj začal.

Moře se pokrylo dýmem a ohněm.

Sloupy pěny vy štrikující při pádu kulí do vody narážely do vln ze všech stran.

Claymore počala chrlit oheň na všech osm lodí. Současně celá eskadra seskupená v půlkruhu kolem Claymore začala pálit ze všech děl. Celý obzor vzplanul. Jako by se z moře vy­nořila sopka. Vítr točil a kroutil tímto purpurovým bojištěm, kde se bojující lodi objevovaly a mizely jako přízraky. Vpře­du na rudém pozadí rýsovaly se černé obrysy korvety. Na špičce hlavního stožáru bylo možno rozeznat bílou vlajku s třemi liliemi.

Oba muži ve člunu mlčeli.

Trojhranná mělčina minquierská, podobající se podmoř­skému trojúhelníku, je rozlehlejší než celý ostrov Jersey; moře ji téměř přikrývá; jejím nejvyšším bodem je pahorkati­na, která ční z moře i za největších příbojů a jež přechází na severozápadě v šest mocných skal, tvořících souvislou řadu a připomínajících velkou, místy pobořenou zed. Průlivem mezi pahorkatinou a řadou skal mohou proplout jen čluny s velmi malým ponorem. Za tímto průlivem se rozprostírá širé moře.

Lodník, který se přihlásil k záchrannému úkolu, směřoval s člunem do průlivu. Tím dostal záhy Minquiery mezi člun a bojující korvetu. Plul obratně úzkým kanálem, vyhýbaje se skalám vpravo i vlevo; skály nyní zakrývaly bitvu. Zář na obzoru i vzteklý rachot dělostřelby začínaly pomalu sláb-

nout, neboť člun se vzdaloval. Avšak střelba neustávala: znamení, že se korveta drží dobře a že je odhodlána vystřílet svých sto jedenasedmdesát nábojů do posledního.

Člun se brzy dostal na volné moře, mimo skály, mimo bit­vu, z dostřelu kulí.

Chmurná tvář moře se ponenáhlu rozjasňovala, nesmělé světlo, pohlcované až dosud temnotami, se šířilo, hustá pěna se tříštila v paprscích světla, bílé plošky se zrcadlily na vlnách. Nastával den.

Člun byl z dosahu nepřítele; ale zbývalo ještě to nejobtíž­nější. Dělostřelbě unikl, avšak nevyváži z nebezpečí potopení. Byla to nepatrná skořápka na rozvlněném moři, bez paluby, bez plachty, bez stěžně, bez kompasu, řízená jen veslem; proti ní širý oceán a vichřice; pouhý atom vydaný na milost a ne-milost obrům.

A tu, v té nekonečné samotě, obrátil muž sedící vpředu svou jitrem pobledlou tvář k muži sedícímu vzadu, upřeně naň pohleděl a řekl:

"Jsem bratr toho, kterého jste dal zastřelit."61

TŘETÍ

KNIHA

HALMALO

(i)

SLOVO LIDSKÉ JE SLOVEM BOŽÍM

tařec pomalu vzty­čil hlavu. Muž, který naň promluvil, byl asi třicetiletý. Měl tvář ošlehanou mořem a zvláštní oči: bystrý pohled námořní­ka se odrážel v bezelstné zřítelnici venkovana. Oběma ruka­ma svíral pevně vesla. Vypadal mírně.

Za pasem měl dýku, dvě pistole a růženec.

"Kdo jste?" zeptal se stařec.

"Právě jsem vám to řekl."

"Co ode mne chcete?"

Muž pustil vesla, zkřížil ruce a řekl:

"Chci vás zabít." v:"Jak si přejete," řekl klidně stařec.

Muž zvýšil hlas: "Připravte se!" .;s

"Nač?"

"Na smrt."

"Proč?" zeptal se stařec.

Okamžik bylo ticho. Zdálo se, že muž je otázkou zaražen. Odpověděl:

"Říkám vám, že vás chci zabít."

"A já se ptám proč."

Z očí lodníkových vyšlehl blesk.

"Protože jste zabil mého bratra."

"Ale dříve jsem mu zachránil život."

"To je pravda; nejdřív jste ho zachránil a pak jste ho zabil."

"Já jsem ho nezabil."

"Kdo ho tedy zabil?"

"Jeho nedbalost."

Lodník s úžasem pohlédl na starce; pak znovu divoce svraštil obočí.

"Jak se jmenujete?" otázal se stařec.

"Jmenuju se Halmalo, ale na to, abych vás zabil, nepotře­bujete znát mé jméno."

V té chvíli vyšlo slunce a ozářilo jasně námořníkovu drsnou tvář. Stařec se na něj pozorně zadíval.

Dělostřelba dosud duněla, ale s křečovitými přestávkami, jako by dokonávala. Na obzoru se šířil hustý dým. Nikým neřízený člun byl nesen proudem.

Lodník vzal do pravé ruky jednu pistoli a do levé růženec.

Stařec povstal.

"Věříš v Boha?" otázal se lodníka.

"V Otce našeho, jenž je na nebesích," odpověděl lodník a pokřižoval se.

"Máš matku?""Ano." ='?;.-...

A pokřižoval se podruhé. Pak pokračoval:

"Už jsem řekl. Dávám vám minutu. Milosti."

A natáhl kohoutek u pistole.

"Proč mi říkáš Milosti?" * "Protože jste pán. To se pozná."

"Máš ty nějakého pána?" /'?

"Ano. A velkého. Copak člověk může žít bez pána?"

"Kde je?"

"Nevím. Odešel z našeho kraje. Jmenuje se pan markýz z Lantenacu, hrabě de Fontenay, princ bretaňský; je pánem sedmi lesů. Nikdy jsem ho neviděl, ale to nijak nevadí, aby nebyl mým pánem."

"A kdybys ho viděl, poslechl bys ho?"

"Samozřejmě. To bych byl pohan, kdybych ho neposlechl! Člověk má poslouchat Boha, potom krále, který je jako Bůh, a pak svého pána, který je jako král. Ale o to ted nejde. Zabil jste mého bratra, já musím zabít vás."

Stařec odpověděl klidně:

"Předně, jednal jsem správně, když jsem zabil tvého brat­ra."

Lodník sevřel pevněji pistoli:

"Tak už dost."

"Dobrá," řekl stařec a dodal klidně:

"Kde je kněz?"

Lodník na něho pohlédl: "Kněz?"

"Ano, kněz. Dal jsem tvému bratrovi knize, ty jsi také povinen dát mi kněze."

"Nemám ho," řekl námořník.

A pokračoval: "Cožpak jsou na širém moři kněží?"

Z dálky doléhaly křečovité výbuchy dělostřelby, jež byly stále vzdálenější."Ti, co umírají tam na moři, mají kněze," řekl stařec.

"To je pravda," zabručel lodník, "mají vojenského ka­zatele."

Stařec pokračoval:

"Zahubíš mou duši, a to je zlé."

Lodník svěsil zamyšleně hlavu.

"A zahubíš-li mou duši," mluvil stařec dál, "zahubíš i svou. Poslyš. Je mi tě líto. Udělej, jak myslíš. Já jsem před chvílí vykonal jen svou povinnost, nejdřív tím, že jsem zachránil život tvému bratru a pak mu zase život vzal, a nyní konám rovněž svou povinnost, když se snažím zachránit tvou duši. Rozmysli si to dobře. Jde o tebe. Slyšíš ty rány z děl? Tam nyní hynou lidé, tam zoufalci zápasí se smrtí, tam umírají manželé, kteří už nikdy nespatří své ženy, otcové, kteří ne­uvidí své děti, bratři, kteří jako ty už nikdy neuvidí své brat­ry. A čí vinou? Vinou tvého bratra. Ty věříš v Boha, není-liž pravda? Pak tedy víš, že Bůh v této chvíli trpí; Bůh trpí ve svém synu, nejkřesťanštějším králi Francie, který je jeho dí­tětem tak jako Ježíš Kristus a který je nyní vězněn ve věži Templu; Bůh trpí ve své církvi v Bretani; Bůh trpí, neboť jeho katedrály jsou zneuctěny, evangelia roztrhána, domy modlitby poskvrněny, kněží vražděni. Co jsme chtěli učinit my, kteří jsme přijeli na této lodi, jež se právě potápí? Přišli jsme na pomoc Bohu. Kdyby tvůj bratr byl býval dobrým služebníkem božím, kdyby byl věrně plnil svou povinnost, nebylo by došlo k neštěstí s dělem, korveta by se nebyla po­rouchala, nebyla by zbloudila, nebyla by padla na tuto zkázo-nosnou flotilu a my všichni bychom v této chvíli vystupovali na francouzskou pevninu jako chrabří válečníci a námořníci se šavlí v ruce a s vlajícím bílým praporem; ve velkém počtu, s uspokojením a veselou myslí bychom šli pomáhat stateč­ným sedlákům ve Vendée zachránit Francii, zachránit krále,zachránit Boha. To jsme přišli vykonat a to bychom byli vy­konali. To chci nyní vykonat já jediný, kdo zbyl. Ale ty mi v tom bráníš. V tomto boji bezbožníků proti kněžím, v tom­to boji kralovrahů proti králi, Satana proti Bohu, jsi ty na straně Satana. Tvůj bratr byl prvním pomocníkem dáblovým, ty jsi druhým. Co on začal, ty dokončíš. Pomáháš kralovra-hům proti trůnu, pomáháš bezbožníkům proti církvi. Zbavu­ješ Boha poslední opory. A protože já už tu nebudu, já, který zastupuji krále, vesnice budou dál hořet, rodiny budou dál naříkat, kněží budou krvácet, Bretaň bude úpět, král bude dál vězněn a Ježíš Kristus bude trpět. A kdo to všechno způsobil? Ty. Jen se dej do díla. Čekal jsem od tebe pravý opak. Zmýlil jsem se. Ale ovšem, máš pravdu, zabil jsem ti bratra. Když tvůj bratr projevil statečnost, odměnil jsem ho; když se provinil, potrestal jsem ho. Nedostál své povinnosti, já jsem svou splnil. Co jsem udělal, udělal bych zas. Přísahám při velké svaté Anně Aurayské, která se na nás dívá, že bych v podobném případě, v jakém jsem dal zastřelit tvého bratra, dal zastřelit i svého syna. Ted jsi pánem ty. Je mi tě líto. Lhal jsi svému kapitánovi. Ty, křesťan, nemáš svědomí, ty, Bre-toněc, jsi beze cti; byl jsem svěřen do tvé ochrany, ale ty jsi zradil; těm, kterým jsi slíbil můj život, dáváš mou smrt. Víš, koho tím zahubíš? Sebe. Bereš můj život králi a svůj věčný život dáváš dáblu. Jen si vykonej svůj zločin! Prodáš tak velmi lacino svůj podíl v ráji. Díky tobě dábel zvítězí, díky tobě kostely padnou, díky tobě budou pohané dál tavit zvony a lít z nich děla: bude se střílet do lidí tím, co zachraňovalo jejich duše. Snad právě ve chvíli, kdy toto říkám, zvon, který zněl při tvém křtu, zabíjí tvou matku. Jen jdi a pomáhej dál dáblu! Nedej se zarazit. Ano, odsoudil jsem tvého bratra, ale věz, že jsem nástrojem božím. A ty se opovažuješ soudit prostředníky boží? Budeš snad chtít soudit blesk na nebi?Nešťastníce, budeš jím sám odsouzen. Rozvaž dobře, co uděláš. Víš ty alespoň, že jsem ve stavu milosti? Ne. Nevadí. Čiň, co ti libo. Máš možnost uvrhnout mě do pekla a spad­nout tam se mnou. Zatracení nás obou je v tvých rukou. Před Bohem však budeš za to odpovídat ty. Jsme tu sami, tváří v tvář zkáze. Jen pokračuj, dodělej a dokonči své dílo. Jsem starý, ty jsi mladý, jsem beze zbraně, ty jsi ozbrojen. Zabij mě."

Při řeči stál stařec vzpřímen a mluvil hlasem mohutným, který přehlušoval hukot moře. V záchvěvech vln objevovala se jeho postava hned ve stínu, hned v plném světle. Lodník zesinal; velké kapky potu kanuly mu z čela, třásl se jako list; chvílemi líbal růženec; když stařec skončil, odhodil pistoli a padl na kolena.

"Slitování, Milosti! Odpusťte mi!" volal jako u vytržení, "mluvíte jako dobrotivý Bůh. Chybil jsem. Můj bratr taky chybil. Udělám všechno, abych napravil jeho zločin. Dělejte se mnou co chcete. Poroučejte. Poslechnu vás."

"Odpouštím ti," řekl stařec.

(II)

PAMĚŤ VENKOVANA

SE VYROVNÁ VĚDOMOSTEM VELITELE

Zásoby jídla, které uprchlíci vzali do člunu, se jim dobře hodily. Přinuceni k dlouhým oklikám, potřebovali třicet šest ho-din, aby dostihli břehu. Celou noc strávili na moři; byla to krásná měsíčná noc, avšak příliš jasná pro ty, kdo hledají úkryt.

Museli se nejdřív vzdálit od francouzského břehu a dostat se na širé moře k Jersey.

Slyšeli poslední dělové rány zničené korvety, poslední zařvání lva, jejž dorážejí v lese lovci. Pak se rozhostilo na moři ticho.

Korveta Claymore zahynula stejně jako Mstitel lidu; slávy se však nedočkala. Není hrdinou, kdo bojuje proti své zemi. Halmalo byl obdivuhodný námořník. Jeho důvtip a zručnost byly přímo zázračné; však také najít cestu mezi skalisky a vlnami a uniknout číhajícímu nepříteli bylo mistrovským dílem. Vítr se ztišil a moře se uklidnilo.

Halmalo se vyhnul minquierským skalám, obeplul Chaus-sée-aux-Boeufs, kde se ukryl a několik hodin si odpočinul v malé zátoce, která se tvoří na severní straně za odlivu, pak se mu podařilo proplout mezi Granvillem a ostrovy Chausey, aniž ho zpozorovala stráž granvillská nebo chauseyská. Pus­til se do zátoky svatého Michala, což bylo odvážné, protože nablízku byl Cancale, kotviště hlídkujících lodí.

Příštího dne navečer, asi hodinu před západem slunce, minul horu svatého Michala a přistál na písčině, jež bývá vždy opuštěna, neboť je nebezpečná; loď v ni může snadno uvíznout.

Naštěstí byl příliv.

Halmalo vesloval co nejblíže ke břehu, zkusil písek, a když se přesvědčil o jeho pevnosti, najel naň člunem a vyskočil na zem.

Stařec vystoupil za ním a pečlivě zkoumal obzor.

"Milosti," začal Halmalo, "tady jsme při ústí Couesnonu. Vpravo je Beauvoir a vlevo Huisnes. Ta zvonice před námi, to je Ardevon."Stařec se naklonil do člunu, vzal si suchar, vstrčil ho do kapsy a řekl Halmalovi:

"Vezmi si zbytek."

Halmalo uložil do pytle zbytky masa a sucharů a přehodil si pytel přes rameno. 1 "Milosti, mám vás vést, nebo jít za vámi?"

"Ani to, ani ono."

Halmalo pohlédl užasle na starce.

Stařec pokračoval:

"Halmalo, ted se rozejdeme. Ve dvou nic nedokážeme; bud by nás muselo být tisíc, nebo každý sám."

Na chvíli se odmlčel, vyňal z kapsy uzel ze zeleného hedvá­bí, podobající se poněkud kokardě, uprostřed něhož byla zlatem vyšitá lilie, a zeptal se Halmala:

"Umíš číst?"

"Neumím."

"To je dobře. Člověk, který čte, je někdy na obtíž. Máš dobrou paměť?"

"Mám."

"Výborně, poslouchej tedy, Halmalo. Pustíš se vpravo a já vlevo. Půjdu směrem k Fougěres a ty směrem k Bazouges. Pytel nos s sebou, budeš aspoň vypadat jako venkovan. Zbraně si schovej. V lese si uřízni hůl. Musíš se plížit kolem plotů a vysokým žitem. Musíš přeskakovat ohrady, abys prošel poli. Straň se lidí! Vyhýbej se cestám a mostům. Do Pontorsonu nechod. Ale budeš se muset dostat na druhý břeh Couesnonu. Jak to uděláš?"

"Přeplavu."

"Dobře. Kus dál je močál. Víš, kde je?"

"Mezi Ancey a Vieux-Viel."

"Správně, je vidět, že jsi zdejší."

"Za chvíli bude tma. Kde budete nocovat, Milostí?""Postarám se už o sebe. A kde ty budeš spávat?"

"V dutinách stromů. Než jsem se stal námořníkem, byl jsem sedlákem."

"Zahoď svůj námořnický klobouk, mohl by tě prozradit. Jistě někde najdeš nějakou hučku."

"Což o to, ta se najde. První rybář, kterého potkám, prodá mi svůj hucan."

"Dobrá, a ted poslouchej. Znáš zdejší lesy?"

"Úplně."

" "V celém kraji?" : "Od Noirmoutieru až k Lavalu." I

"Víš také, jak se jmenují?"

"Znám lesy, znám jejich jména, znám všecko." ;

"Nezapomeneš na nic?"

"Nanic."

"Výborně! A ted dávej pozor. Kolik mil můžeš urazit za Ifen?"

"Deset, patnáct, osmnáct. I dvacet, bude-li třeba."

"Bude toho třeba. Nezapomeň ani slůvka z toho, co ti řeknu. Půjdeš do lesa Saint-Aubin."

"U Lamballu?"

"Ano. Na okraji rokle mezi Saint-Rieulem a Plédéliacem stojí vysoký kaštan. Tam se zastavíš. Nikoho neuvidíš."

"Což neznamená, že se tam nikdo neukáže. Rozumím."

"Pák dáš signál. Dovedeš to?"

Halmalo nadmul tváře, obrátil se k moři a již bylo slyšet soví houkání, tak věrné a příšerné, jako by přicházelo z hlu­bin noci.

"Správně," řekl stařec a podal Halmalovi stužku ze zelené­ho hedvábí.

"To je má velitelská stužka. Vezmi si ji. Je důležité, aby se zatím nikdo nedověděl mé jméno. Ta stužka však postačí.Liliový květ na ní vyšila královna ve vězení v Templu."

Halmalo poklekl na koleno. Celý se chvěl, když přijímal stužku s lilií. Přiblížil ji ke rtům, pak se zarazil, jako by se zděsil toho, že ji chce políbit:

"Smím?" zeptal se.

"Ovšem, vždyť líbáš krucifix."

Halmalo políbil liliový květ.

"Vstaň," řekl stařec.

Halmalo vstal a strčil si stužku pod halenu.

"Poslouchej dobře, co ti řeknu," pokračoval stařec. "Heslo zní: Povstaňte! Nikoho nešetřte! Tak tedy na okraji lesa Saint--Aubin třikrát zahoukáš. Po třetím zahoukání uvidíš, jak ze země vystoupí muž."

"Z díry pod stromem, vím."

"Ten muž je Planchenault, říkají mu také Královské Srdce. Ukážeš mu stužku. Porozumí už. Pak půjdeš cestami, které si sám najdeš, do lesa Astillé; najdeš tam křivonohého muže jménem Mousqueton, který nemá s nikým slitování. Řekneš mu, že ho mám rád a že ho žádám, aby vzbouřil své lidi. Pak půjdeš do lesa Couesbon na míli cesty od Ploěrmelu. Zahoukáš a z díry vyleze Thuault, starosta ploěrmelský, jenž byl v tom takzvaném Ústavodárném shromáždění, ale je našinec. Řek­neš mu, aby ozbrojil zámek couesbonský, který patří vystě­hovalému markýzi Guerovi. To je dobré místo, samé úžlabi-ny, lesíky, nerovný terén. Thuault je rázný a chytrý muž. Pak půjdeš do Saint-Ouen-les-Toits a promluvíš tam s Janem Chouanem, kterého považuji za skutečného vůdce. Pak pů­jdeš do lesa Ville-Anglose a setkáš se tam s Guitterem, které­mu říkají Svatý Martin, a řekneš mu, aby dobře hlídal jistého Courmesnila, který je zetěm starého Goupila Préfelna, vůdce jakobínů v Argentanu. Dobře si všecko zapamatuj. Nic ne­píšu, protože je lépe nic nepsat. La Rouarie napsal kdysiseznam a všecko tím pokazil. Pak půjdeš do lesa Rougefeu, kde je Miélette, který pomocí dlouhé tyče skáče přes rokliny. Umíš s ní také zacházet?"

"To bych nebyl Bretonec ani sedlák. Tyč je náš nejlepší druh. Zvětšuje nám paže a prodlužuje nohy."

"To znamená, že oslabuje nepřítele a zkracuje cestu. Opravdu dobrý nástroj."

"Jednou jsem to vyhrál s tyčkou proti třem celníkům se šavlemi."

"Kdy to bylo?"

"Před desíti lety."

"Za království?" t ,-

"Ovšem." rfi-iv

"Ty ses tedy bil s celníky, když vládl král?"

"Toť se ví."

"Proti komu jsi bojoval?"

"Namouvěru že nevím. Pašoval jsem sůl."

"Nu dobrá."

"My jsme tomu říkali bojovat proti dani ze soli. Daně a král, to není přece totéž, není-liž pravda?"

"Ano. Není. Ale nemusíš tomu rozumět." r

"Odpusťte, Milosti, že jsem se vás na to ptal."

"Nu, pokračujme. Znáš La Tourgue?"

"Jak by ne! Vždyť jsem odtamtud."

"Cože?"

"Nu ano, pocházím přece z Parigné."

"Máš pravdu, La Tourgue sousedí s Parigné."

"Jak bych neznal La Tourgue, ten veliký kulatý hrad, ro­dinné sídlo mé vrchnosti. Mezi starým hradem a novou bu­dovou je těžká železná brána, kterou neprorazí ani kanón. V nové budově je slavná kniha o svatém Bartoloměji; zvěda­ví lidé se na ni chodí dívat. V trávě je plno žab. Jako klukjsem si s nimi hrával. Vím také, kde je podzemní chodba. Myslím, že kromě mne nikdo už o ní neví."

"Jaká podzemní chodba? Nevím, co tím myslíš."

"Je tam ještě z těch dávných dob, kdy býval hrad Tourgue často obléhán. Lidé uvnitř se mohli zachránit podzemní chodbou, která vyúsťuje v lese."

"Je pravda, že taková podzemní chodba je na hradě Ju-pelliěre a na hradě Hunaudaye a pod věží v Campéonu, ale nic takového není na hradě Tourgue."

"Ba je, Milosti. Já neznám ty chodby, o kterých jste hovo­řil, znám jenom chodbu v Tourgue, poněvadž odtamtud pocházím. A pak, nikdo jiný o té chodbě neví. Nikdy se o tom nemluvilo. Bylo to zakázáno, protože se jí užívalo za válek s Rohany. Můj otec znal to tajemství a chodbu mi uká­zal. Znám tajný vchod i tajný východ. Jsem-li v lese, mohu se dostat do věže a z věže mohu jít chodbou do lesa, nikdo mě neuvidí. A když nepřítel vstoupí do hradu, nikoho tam nenajde. Vidíte, takový je hrad Tourgue. Ach, já ho dobře znám!"

"Určitě se mýlíš; kdyby bylo takové tajemství, věděl bych o něm."

"Jsem si tím jist, Milosti. Je tam otáčivý kámen."

"Já vím! Vy sedláci věříte v kameny, které se otáčejí, v ka­meny, které zpívají, v kameny, které chodí v noci pít do po­toka. Samé báchorky."

"Vždyť já jsem tím kamenem sám točil..."

"Jako jiní ho slyšeli zpívat. Příteli, La Tourgue je spolehli­vá a silná tvrz, kterou lze snadno hájit. Byl by však bláhový, kdo by počítal s tím, že se z ní může dostat tajným výcho­dem."

"Ale Milosti..."

Stařec pokrčil rameny. J"Neztrácejme čas. Mluvme o svých záležitostech."

Tato rozhodná slova rázně ukončila Halmalovy námitky.

Stařec pokračoval:

"Poslouchej dál. Z Rougefeu půjdeš do lesa Montchevrier, kde najdeš Bénédicita, vůdce Dvanácti. To je taky chlapík. Odříkává své Benedicite a přitom dává střílet do lidí. Válka nesnáší citlivůstkářství. Z Montchevrieru půjdeš..."

Stařec se zarazil. .,. "Zapomněl jsem na peníze."

Vytáhl z kapsy váček a tobolku a vtiskl je Halmalovi do ruky.

"V tobolce je třicet tisíc franků v asignátech, to jsou asi tři libry a deset sou, asignáty jsou sice falešné, ale za pravé se dostane právě tolik. A v tomto váčku, dej pozor, je sto louis-dorů ve zlatě. Dávám ti vše, co mám. Tady nebudu už nic potřebovat. A pak, bude lépe, když u mne nenajdou peníze. A ted dál. Z Montchevrieru půjdeš do Antrainu, kde najdeš pana de Frotté. Z Antrainu do Jupelliěru, kde se uvidíš s pa­nem Rochecottem, z Jupelliěru do Noirieuxu, kde uvidíš abbého Baudoina. Zapamatuješ si to všecko?"

"Jako Otčenáš."

"V Saint-Brice-en-Cogle vyhledáš pana Duboise a v Mo-rannes - to je opevněné městečko - pana Turpina a knížete Talmonta z Cháteau-Gonthier."

"A bude se mnou kníže mluvit?"

"Když mluvím s tebou já. .."

Halmalo smekl klobouk.

"Každý tě rád přijme, až uvidí liliový květ od královny. Nezapomeň, že musíš také zajít do míst, kde jsou montagnardi a "vlastenčící". Přestrojíš se, to je hračka. Ti republikáni jsou tak pitomí, že s modrým kabátem a třírohým kloboukem a trojbarevnou kokardou projdeš všude. Dnes už neexistujípluky a uniformy, vojenské útvary nemají čísla: každý si oblékne hadr jaký chce. Půjdeš do Saint-Mhervé. Tam uvidíš Gauliera, kterému říkají Velký Petr. Potom půjdeš do vo­jenského tábora v Parné, kde mají lidé začerněné tváře. Na-bíjeji pušky olovem a dávají do nich dvojnásobnou dávku prachu, aby to víc práskalo; dobře to dělají. Hlavně jim řekni, aby zabíjeli a zase zabíjeli. Pak půjdeš do tábora Černé krávy, který je na výšince uprostřed lesa charnieského, pak do Oves-ného tábora, pak do Zeleného tábora, potom do tábora Mravenčího. Odtud půjdeš do Velkého dvorce, kterému se také říká Haut-des-Prés a kde bydlí vdova, jejíž dceru si vzal Treton řečený Angličan. Velký dvorec je ve farnosti quélaines-ké. Navštívíš tam Epineuxe-le-Chevreuil, Pillé-le-Guillauma, Paranna a všecky muže v tamních lesích. Tam najdeš přátele a pošleš je na kraj Horního a Dolního Mainu. V osadě Vaisges se sejdeš s Janem Tretonem, v Bignonu s Nelítostným, v Bonchampsu s Chambordem, v Maisoncelles s bratry Cor-biny a ve Svatém Janu nad Ervou najdeš Malého Nebojse. Je to ten, kterému říkají Bourdoiseau. Až to všecko obejdeš a oznámíš všude heslo .Povstaňte, nikoho nešetřte', připojíš se k hlavnímu vojsku, katolické a královské armádě, ať už bude kdekoliv. Sejdeš se s pány Elbéem, Lescurem, La Ro-chejaqueleinem a s vůdci, kteří budou naživu. Ukážeš jim mou velitelskou stužku. Oni vědí, co to znamená. Jsi jenom námořník, ale Cathelineau je také jen vozka. Vyřídíš jim ode mne toto: Je čas vést najednou dvě války: velkou a malou. Velká válka nadělá více hluku, malá dá víc práce. Vendéská válka je dobrá, záškodnická válka je horší; a v občanské vál­ce je nejhorší to nejlepší. Je-li válka dobrá, lze posoudit podle velikosti zla, které působí."

Stařec se zamlčel.

"Halmalo, říkám ti všecko. Snad nechápeš slova, ale ro-zumíš věci. Pojal jsem k tobě důvěru, když jsem viděl, jak jsi řídil člun; geometrii neznáš, a přitom se na moři pohybu­ješ s překvapující jistotou; kdo dovede řídit člun, dovede řídit povstání. To, že jsi unikl všem nástrahám moře, mě přesvědčuje, že provedeš dobře vše, co jsem ti uložil. A ted k věci. Řekneš vůdcům asi toto: Mám raději válku v lesích než na otevřené rovině. Nechci vydat sto tisíc sedláků na­pospas puškám modrých a dělům pana Carnota. Než uplyne měsíc, chci mít v lesích pět set tisíc číhajících zabíječů. Re­publikánské vojsko je moje zvěř. Pytlačit znamená válčit. Jsem stratégem houštin. To je zase něco, co nepochopíš, ale to nevadí. Pochopíš však toto: Nikoho nešetřit! Všude na­stražit léčky! Chci vést spíše záškodnickou než otevřenou válku. Řekneš také, že Angličané jsou s námi. Sevřeme repu­bliku mezi dva ohně. Evropa nám pomáhá. Skončeme s re­volucí! Králové vedou do války proti revoluci své říše, my povedeme naše osady. To jim řekneš! Rozuměl jsi?"

"Rozuměl. Musí se bojovat ohněm a mečem!"

"Tak jest."

"Nikoho nešetřit."

"Nikoho, tak jest."

"Půjdu všude."

"A dej si pozor. V této zemi přijde člověk snadno o život."

"Na smrt se neohlížím. Té nikdo neuteče."

"Jsi statečný muž."

"A když se mě budou ptát na vaše jméno, Milosti?"

"Zatím je nemusí nikdo znát. Řekneš, že je neznáš, a bude to pravda."

"Kde se opět s vámi sejdu, Milosti?"

"Tam, kde budu."

"Jak se to dozvím?" ' "Kdekdo to bude vědět. Do týdne budou lidé o mně mlu-vit, budu přísně trestat, pomstím krále i církev, a ty dobře poznáš, že se mluví o mně."

"Rozumím."

"Nezapomeň na nic."

"Budte bez starosti."

"A ted jdi, Bůh tě provázej!"

"Vykonám všechno, co jste mi řekl. Půjdu, budu mluvit, budu poslouchat, budu poroučet."

"Dobře."

"A podaří-li se mi to?" '

"Udělám tě rytířem řádu svatého Ludvíka."

"Jako mého bratra. A nepodaří-li se to, dáte mě zastřelit."

"Jako tvého bratra."

"Platí, Milosti."

Stařec sklonil hlavu a zdálo se, že se vážně zamyslil. Když pozdvihl oči, byl sám. Halmalo byl již jen malým černým bodem na obzoru.

Slunce právě zapadlo.

Tlustí rackové i malí s černou čepičkou se vraceli od moře.

Ve vzduchu bylo cítit onen neklid, který se projevuje před příchodem noci. Rosničky kvákaly, straky vylétaly s písko­tem z tůní, rackové, havrani a vrány spustili večerní pokřik, ptáci na pobřeží se svolávali, avšak lidský hlas nebylo nikde slyšet. Kraj byl zcela opuštěný. Ani plachty v zátoce, ani živé duše na zemi. Všude, kam oko dohlédlo, pustina. Vysoké bodláky na písčině se chvěly ve větru. Bílé nebe zalilo pobřeží sinavým přísvitem soumraku. Rybníky, lesknoucí se v tem­né dálce, podobaly se cínovým deskám rozloženým po zemi. Od moře vál vítr.ČTVRTÁ KNIHA

TELLMARCH

(i)

NA VRCHOLU DUNY

tařec sledoval Hal-

mala, dokud mu nezmizel z očí, pak se zahalil do svého ná­mořnického pláště a vydal se na cestu. Kráčel zvolna, zamyš­leně. Ubíral se k Huisnes, zatímco Halmalo šel směrem k Beauvoir.

Za ním se vypínala k nebi v podobě ohromného černého trojúhelníku s čepičkou katedrály a krunýřem hradeb hora svatého Michala s dvěma velikými věžemi na východě, jed­nou kulatou a druhou čtverhrannou, jež jí pomáhají nést tíhu kostela i vísky, hora, která je oceánu tím, čím je Cheop­sova pyramida poušti.

Duny z pohyblivého písku v zátoce pod horou svatéhoMichala mění nepozorovaně svou podobu. Mezi Huisnes a Ardevonem se táhla v oné době vysoká duna, po níž dnes není ani stopy. Toto písečné návrší, smetené později jednou z rovnodennostních bouří, tu bylo odnepaměti a na svém vrcholku neslo milník, postavený tam ve XII. století na pa­mátku sněmu konaného v Avranches proti vrahům svatého Tomáše Canterburského. Z vrcholku bylo možno přehléd­nout celou krajinu a orientovat se v ní.

Stařec kráčel k tomuto návrší a vystoupil na ně.

Když stanul na vrcholku, opřel se o milník, sedl si na jeden ze čtyř jeho výběžků a pátravě se rozhlížel krajinou, která se pod ním prostírala jako rozevřená mapa. Zdálo se, že hledá nějakou cestu v kraji jinak známém. V této široširé rovině zahalené v soumrak bylo možno přesně rozeznat jen obzor černající se na světlém nebi.

Vyvstávaly na něm porůznu skupinky střech jedenácti městeček a vesnic; na mnoho mil do dálky rozeznalo oko všecky zvonice, které jsou velmi vysoké, neboť slouží jako opěrné body lidem na moři.

Za malou chvíli našel stařec v pološeru patrně to, co hledal; jeho pohled se zastavil na skupince stromů, zdí a střech, sotva viditelných mezi lesy uprostřed planiny. Byl to dvorec. Stařec pokýval spokojeně hlavou jako člověk, který si v duchu říká "tam to je", a začal si prstem načrtávat ve vzduchu směr cesty mezi ploty a poli. Chvílemi bedlivě pozoroval beztvarý, těžko rozeznatelný předmět, který vlál nad střechou hlavního sta­vení dvorce, jako by se ptal: "Co to jen může být?" Bylo to bezbarvé a nezřetelné, protože se stmívalo. Větrná korouh­vička to nebyla, neboť to vlálo ve vzduchu, a nebylo důvodu se domnívat, že je to prapor.

Stařec byl unavený; s potěšením zůstal sedět na kameni a poddal se onomu neurčitému pocitu zapomnění, který sezmocňuje unaveného člověka v první chvíli odpočinku.

Snesl se večer, doba, kdy zavládne v přírodě klid a mír. Stařec pociťoval hlubokou radost, díval se kolem a naslou­chal tichu. I drsní lidé mají okamžiky zádumčivosti. Pojednou zaslechl rozhovor žen a dětí, který nejenže neporušil, nýbrž ještě zesílil smírnou večerní náladu, jak tomu často bývá, zazvoní-li ve tmě neočekávaně radostné hlasy. Hlouček, od­kud hlasy vycházely, nebylo sice pro křoviny vidět, neboť ženy a děti šly po úpatí duny a vzdalovaly se k lesu na rovině. Jasné a svěží hlasy doléhaly však k zamyšlenému starci; byly tak blízko, že mu neušlo ani slůvko.

Jakýsi ženský hlas pobízel:

"Pospěšme si, Fléchardová! Půjdeme tudy?"

"Ne, tamtudy."

Oba hlasy, jeden silný, druhý bojácný, rozmlouvaly dále.

"Jak se jmenuje ten dvůr, kde ted bydlíme?"

"Herbe-en-Pail."

"Máme tam ještě daleko?"

"Dobré čtvrt hodiny."

"Pospěšme si k večeři."

"Už je pozdě."

"Měly bychom běžet. Ale vaši caparti jsou unavení. Tři děti my dvě ženské neuneseme. A pak, vy, Fléchardová, to jedno vlečete už celou cestu. Pořádný cvalík. Už jste toho žrouta odstavila, ale pořád ho nosíte. To je špatný zvyk. Nechtě ho přece běhat. Nic naplat, polévka nám vystydne."

"Ještě že mám střevíce, co jste mi dala. Jako by byly šité na mou nohu!"

"Je to lepší než chodit bosky."

"René-Jeane, přidej do kroku!"

"To on nás zdržel. Musí promluvit s každou holčičkou, kterou potká! Jako dospělý muž.""Jak by ne! Vždyť už mu bude pět."

"René-Jeane, pročpak jsi mluvil s tou holčičkou ve ves­nici?"

Chlapecký hlas odpověděl:

"Protože je to moje známá."

Zena se ptala dál:

"Cože! Ty ji znáš?"

"Znám," odpověděl hošík, "ráno mi dala mušličky."

"To přestává všecko!" zvolala žena. "Jsme tu teprve tři dni, kluka by člověk strčil do kapsy, a už má známost."

Hlasy se vzdalovaly, nastalo opět ticho.

AURES HABET, ET NON AUDIET

Stařec seděl nehnutě. Nepřemýšlel, sotvaže neurčitě snil. Kolem dokola radostná pohoda, klid, důvěra, samota. Na duně byl dosud jasný den, v kraji se stmívalo a v lesích již zavládla noc. Na východě vycházel měsíc. Několik hvězdiček se zatřpytilo na bledě modrém nebi. Ač byl pln těžkých sta­rostí, ponořil se stařec v nevýslovný klid vesmíru. Cítil, jak v jeho nitru vychází matná jitřenka naděje, lze-li slovo naděje spojit s vyhlídkami na občanskou válku. V té chvíli se mu zdálo, že všecko nebezpečí je totam, když vyvázl z moře tak neúprosného a vystoupil na pevninu. Nikdo neznal jeho jméno, byl sám, pro nepřítele ztracený beze stopy, neboť moře ji dokonale zahladilo; byl v bezpečí, nikdo o něm nevěděl,nikdo netušil, že žije. Cítil svrchované uspokojení. Málem by byl usnul.

Hluboké ticho, jež vládlo v té chvíli na zemi i na nebi, pů­sobilo zvláštním kouzlem na muže vydaného uvnitř i nave­nek napospas tolika bouřím.

Bylo slyšet jen vítr vanoucí od moře; avšak vítr zpívá ne­slyšným basem, který přestaneme vnímat, jakmile mu při­vykneme.

Pojednou se stařec vztyčil.

Cosi upoutalo jeho pozornost. Zadíval se k obzoru.

Pozoroval zvonici v Cormeray, kterou měl před sebou na pozadí roviny. Dělo se v ní skutečně cosi neobvyklého.

Obrysy zvonice se zřetelně rýsovaly na obzoru; bylo vidět věž zakončenou nahoře bání a mezi věží a bání čtyřhrannou zvonici bez okenic, otevřenou na všecky čtyři strany, jak tomu bývá u bretaňských zvonic.

Zvonice se střídavě otvírala a zavírala; v pravidelných intervalech se její vysoké okno jevilo jako úplně bílé, pak zase jako úplně černé; bylo jím vidět oblohu, pak zase nebylo vidět nic; světlo a tma následovaly za sebou vteřinu za vte­řinou s pravidelností kladiva dopadajícího na kovadlinu.

Cormerayská zvonice byla od něho vzdálena necelé dvě míle. Stařec se ohlédl vpravo na zvonici v Baguer-Picanu, rovněž přímo proti obzoru; i tam se průhled otvíral a zavíral jako ve zvonici cormerayské.

Podíval se vlevo na zvonici v Tanisu; otvírala a zavírala se právě tak jako zvonice v Baguer-Picanu.

Pozoroval postupně všecky zvonice na obzoru, po levici zvonice v Courtils, Précey, Crollonu a v Croix-Avranchinu, po pravici zvonice v Raz-sur-Couesnon, v Mordrey a v Pas, před sebou pak zvonici v Pontorsonu. Okenice všech byly střídavě bílé a černé.

čemu to nasvědčovalo? '

Znamenalo to, že ve všech zvonicích se vyzvání. ť

Aby se průhled střídavě objevoval a ztrácel, bylo nutno zvony prudce rozhoupat.

Co to tedy bylo? Zcela určitě poplach.

Zvonili na poplach, zvonili divoce, zvonili všude, na všech zvonicích, ve všech vesnicích. A slyšet nebylo nic.

Bylo to tím, že hlas zvonů sem pro značnou vzdálenost nedoléhal, a také proto, že vítr vál od moře opačným smě­rem a odnášel všecky zvuky z obzoru.

Všechny ty zvony zběsile rozhoupané, vyzvánějící na všech stranách, a k tomu ono ticho, působily příšerným dojmem.

Stařec se díval a naslouchal.

Neslyšel poplach, ale viděl jej. Jaký to podivný zážitek, vidět poplach!

Proti komu vyzváněly ty zvony ? ;

Proti komu ten poplach?

(III)

K ČEMU JSOU DOBRÁ VELKÁ PÍSMENA

Jistě někoho honili.

Ale koho?

Muž z ocele se zachvěl.

Nemohl to přece být on. Nikdo nemohl tušit jeho příchod. Nebylo možné, aby zástupci pařížské vlády měli o něm již83

zprávu; vždyť právě přistál ke břehu. Korveta se zřejmě po­topila, aniž vyvázl jediný muž. Dokonce ani na korvetě ne­znal nikdo jeho jméno kromě La Vieuvilla a Boisberthelota.

Zvony pokračovaly v zuřivé hře. Pozorně je sledoval a me­chanicky počítal; v jeho mysli se rojily různé domněnky se střídavými pocity naprosté bezpečnosti a strašlivé nejistoty. Poplach však bylo možno vysvětlit několika způsoby. Na­konec dospěl stařec k uspokojivému závěru, který si stále opakoval: celkem vzato nikdo neví o mém příchodu a nikdo nezná mé jméno.

Již nějakou chvíli se nad ním a za ním ozýval lehký šustot podobný šelestu listí v koruně stromu zmítaného větrem. Zpočátku si toho nevšímal; když však šelest neustával, ba sílil, stařec se obrátil. Byl to opravdu list, ale papírový. Vítr odtrhával poznenáhlu nad jeho hlavou velikou vyhlášku, přilepenou na milníku krátkou dobu, neboť byla ještě vlhká. Nyní byla vydána napospas větru, který si s ní pohrával a od-chlipoval ji.

Stařec si napoprvé návěstí nevšiml, protože přišel na dunu z opačné strany.

Stoupl si na kámen, na němž seděl, a přidržel si rukou roh návěstí, jež vlálo ve větru. Nebe bylo jasné, neboť soumrak trvá v červnu dlouho; úpatí duny bylo již ponořeno do tmy, ale na vrcholku bylo ještě světlo. Část vyhlášky byla vytištěna velkými písmeny, a protože bylo dosud dobře vidět, bylo možno čísti toto:

REPUBLIKA FRANCOUZSKÁ,

JEDNOTNÁ A NEDĚLITELNÁ

"My, Prieur de la Marné, zástupce lidu, vyslaný k vojsku na po­břeží cherbourském, nařizujeme: Bývalý markýz Lantenac, vikomt Z Fontenay, takřelený princ bretaňský, vystoupivší na břeh granvill-ský, propadl zákonu. Na jeho hlavu se vypisuje cena. Kdo ho vydá,živého (i mrtvého, dostane šedesát tisíc liber. Tato částka se nevyplatí v asignátech, ale ve zlatě. Prapor vojska ze cherbourského pobřeží bude ihned vyslán, aby pátral po bývalém marký^i Lantenacovi. Obcím se nařizuje poskytnout všemocnou podporu. Vydáno v obecní raděgranvillské dne 2. června 1793. Podepsal:

Prieur de la Mamě."

Pod tímto jménem byl ještě jeden podpis, psaný mnohem menšími písmeny, jež nebylo možno v pokročilém soumraku přečíst.

Stařec si vtiskl klobouk hluboko do čela, zahalil se až po bradu do pláště a sestupoval rychle z náspu. Bylo opravdu zbytečné zdržovat se déle na osvětleném návrší.

Snad tam pobyl již příliš dlouho; vrcholek duny byl jedi­ným dosud viditelným místem v celém kraji.

Když sešel dolů do tmy, zvolnil krok.

Dal se směrem ke dvorci, který si předtím vyznačil; domní val se patrně, že tam bude v bezpečí.

Všude bylo pusto, neboť v tuto hodinu jsou lidé už doma.

Za křovím se stařec zastavil, shodil plášť, převlékl si vestu kožešinou navrch, pak si znovu uvázal plášť ke krku - byl to spíše kus hadru svázaný provázkem - a šel dále.

Měsíc jasně svítil.

Došel na rozcestí, kde stál starý kamenný kříž. Na pod­stavci bylo vidět bílý čtverec, pravděpodobně stejná vyhláš­ka, jakou právě četl. Přistoupil blíže.

"Kam jdete?" zeptal se ho nějaký hlas.

Stařec se obrátil.

V křoví stál muž vysoký jako on, starý jako on, měl bílé vlasy jako on, v hadrech ještě horších. Takřka jeho dvojník. Opíral se o dlouhou hůl. Opakoval otázku:

"Ptám se vás, kam jdete.""Především mi řekněte, kde jsem?" zeptal se stařec s hrdým klidem.

"Jste na panství taniském," odpověděl muž. "Já jsem tu žebrákem, vy pánem."

"Já?"

"Ano, vy, pane markýzi z Lantenacu."

(IV) CAIMAND

Markýz Lantenac - budeme jej nyní nazývat jeho jménem

- odpověděl vážně: "Dobrá! Vydejte mě!" Muž pokračoval:

"Oba jsme tu doma, vy na zámku, já v křoví." .?;•

"Jen žádné okolky. Vydejte mě," řekl markýz. ,

"> "Šel jste do dvorce Herbe-en-Pail, že ano?" ptal se muž. "Ano." u

"Nechoďte tam." í

"Proč?" '

"Protože jsou tam modří." ť

"Jak dlouho?" ?*

"Tři dny." !

"Bránili se lidé z vesnice a ze dvora?" "Ne, otevřeli všechny brány." "Ach!" zvolal markýz. Muž ukázal prstem na střechu dvora, kterou bylo vidět nad

stromy na kus cesty odtud.

"Vidíte střechu, pane markýzi?""Vidím." ,', ? .-,lv . e •?? Y-Lw

"Vidíte, co je nad flJ?" o

"Co vlaje?"

"Ano." u

"To je prapor."

"Trojbarevný," poznamenal muž.

Byl to týž předmět, který upoutal markýzovu pozornost, když stál ještě na vrcholku duny.

"Nezvoní na poplach?" optal se markýz.

"Zvoní."

"A proč?"

"Zcela jistě kvůli vám."

"Není však nic slyšet."

"Protože je vítr. Viděl jste vyhlášku?" zeptal se muž.

"Ano."

"Hledají vás." Muž se podíval v tu stranu, kde byl dvorec, a dodal:

"Je tam půl praporu."

"Republikánů?"

"Pařížanů."

"Nu, půjdeme," řekl markýz a vykročil ke dvorci.

Muž ho uchopil za ruku.

"Nechodíte tam."

"A kam mám jít?"

"Ke mně."

Markýz se podíval na žebráka.

"Poslyšte, pane markýzi, u mne to není hezké, ale jisté. Je to chýše nižší než sklep. Na zemi je lůžko z chaluh a místo stropu střecha z větví a trávy. Pojdte. Ve dvoře by vás za­střelili. U mne budete spát. Jistě jste unaven. Zítra ráno modří odtáhnou a vy půjdete, kam vám bude libo."

Markýz si pozorně prohlížel žebráka:"Ke které straně vlastně patříte? Jste republikán? Jste roajalista?"

"Jsem chudas."

"Ani roajalista, ani republikán?"

"Nevěřím na nic."

"Jste pro krále, nebo proti králi?" ? ",

"Nemám kdy na takové věci." ;??

"Co soudíte o tom, co se teď děje?" r v,(

"Nemám z čeho být živ." •;

"Ale přece mi pomáháte."

"Viděl jsem, že jste propadl zákonu. Ale co je to zákon? Člověk může být postaven mimo zákon. Já tomu nerozumím. Sám nevím, zdali jsem pod ochranou zákona, či mimo zákon. Chrání zákon člověka, když umírá hladem?"

"Jak dlouho už umíráte hlady?"

"Po celý život." í. ;.-

"A přesto mě zachraňujete?" >?•

"Ano."

"Proč?"

"Poněvadž jsem si řekl: Je to ještě větší ubožák, nežli jsem já. Já mám právo volně dýchat, on ne."

"To je pravda. Věřím, že mě zachráníte."

"Jistě. Jsme bratři, Milosti. Já prosím o chléb, vy o život. Oba jsme žebráci."

"Víte, že je na mou hlavu vypsána cena?"

"Ano."

"Jak to víte?"

"Četl jsem vyhlášku."

"Vy umíte číst?"

"Ovšem! A psát také. Proč bych měl být hlupák?"

"Když umíte číst a četl jste vyhlášku, jistě víte, že ten, kdo mě vydá, dostane šedesát tisíc franků."

"Vím to."

"A ne v asignátech."

"Vím, ve zlatě."

"Víte, že šedesát tisk franků je slušné jmění?"

"Vím."

"A že ten, kdo mě vydá, zbohatne?"

"Nu, a co z toho?"

"Uvažte, že uděláte štěstí."

"Na to jsem právě myslel. Když jsem vás viděl, řekl jsem si: Co kdyby se našel člověk, který by vydal tohoto muže, získal šedesát tisíc franků a zbohatl. Pospěš si a ukryj ho."

Markýz šel za chudasem.

Vešli do houští, kde byl žebrákův brloh - skrýš, kterou tomuto muži uštědřil starý dub. Byla vyhloubena pod jeho kořeny a pokryta větvemi. Byla temná, nízká, skrytá, nevi­ditelná. Bylo v ní místo pro dva.

"Předvídal jsem hosta," řekl žebrák.

Takový podzemní brloh není v Bretani nikterak vzácný. Lidově se mu říká "doupě". Podobně se nazývají také úkryty vydlabané v tlustých zdech.

Bylo tam několik hrnců, lůžko ze slámy nebo z vypraných a vysušených chaluh se silnou žíněnou pokrývkou, několik lojových knotů s křesadlem a několik dutých lodyh bolševní­ku jako zápalek.

Muži se sehnuli a lezli po zemi, až se dostali do komůrky, kterou silné kořeny stromu rozdělovaly v podivné kouty, a usedli na hromadu suchých chaluh, která sloužila jako lůžko. Mezera mezi dvěma kořeny, kudy se vstupovalo jako dveřmi, propouštěla trošku světla. Nastala noc, avšak oko záhy při­vykne temnotě a člověk najde nakonec ve tmě vždycky trochu světla. Přísvit měsíce ozařoval poněkud vchod do brlohu.V koutě stál džbán s vodou a vedle ležela placka z pohanky a několik kaštanů.

"Povečeříme," řekl chudas.

Rozdělili se o kaštany, markýz nabídl svůj suchar, jedli z téhož bochníku černého chleba a zapíjeli vodou ze džbánu jeden po druhém.

Při tom hovořili. Markýz se vyptával:

"Vám je tedy všecko lhostejné, ať se děje cokoliv?"

"Skoro. Vy jste páni, ne my. Je to vaše starost."

"Ale přece jenom to, co se ted děje..."

"Děje se tam nahoře," přerušil žebrák markýze. "Jsou ale věci, které se odehrávají ještě výš, slunce, které vychází, mě­síc, kterého přibývá, a tím se zabývám já."

Napil se ze džbánu a pochvaloval si: "Dobrá čerstvá voda! Jak vám chutná, Milosti?"

"Jak se jmenujete?" zeptal se markýz.

"Jmenuju se Tellmarch, ale říkají mi Caimand."

"Znám to slovo, pochází z tohoto kraje."

"Caimand znamená žebrák. Dali mi také přezdívku Děda. Už čtyřicet let mi tak říkají."

"Čtyřicet let! Copak jste nebyl nikdy mladý?"

"Nikdy jsem nebyl mladý. Vy jste pořád mladý, pane mar-kýzi. Máte nohy jako dvacetiletý mladík, vyběhnete do kopce jako nic, zatímco já se sotva hrabu, ujdu čtvrt míle a jsem unavený. A přece jsme stejně staří, ale boháči mají proti nám výhodu, že se každý den najedí. Jídlo člověka udržuje."

Žebrák se odmlčel a po chvilce pokračoval:

"Chudí a bohatí, to je strašlivá věc. Z toho vznikají všecky pohromy. Alespoň se mi tak zdá. Chudí chtějí být boháči, boháči nechtějí být chuďasy. Myslím, že v tom to tak trochu vězí. Já se do toho nepletu. Co se má stát, stane se. Nezastá­vám se ani věřitele, ani dlužníka. Vím, že je tu jakýsi dluh,a ten se ted splácí. Tak je to. Byl bych radši, kdyby nebyli zabili krále, ale nedovedl bych říct proč. Na to vám ale na­mítnou: Dříve věšeli lidi na stromy pro nic za nic. Podívejte se, já sám viděl, jak oběsili člověka, který měl ženu a sedm dětí, jen proto, že postřelil královu srnku. Člověk se na to musí dívat z obou stran."

Žebrák se znovu odmlčel; potom dodal:

"Jak vidíte, já se v tom dobře nevyznám. Lidé přicházejí, lidé odcházejí, ve světě se dějí rozličné věci. Já tu žiju pod hvězdami."

Tellmarch se na chviličku zasnil a pak pokračoval:

"Jsem tak trochu ranhojičem, trochu lékařem, vyznám se v bylinách, mám z toho jakýsi užitek. Sedláci mě vidí stále zamyšleného, a považují mě proto za čaroděje. Domnívají se, že mnoho vím, protože přemýšlím."

"Pocházíte z tohoto kraje?" otázal se markýz.

"Nikdy jsem jinde nebyl."

"Znáte mne?"

"Ovšem. Naposledy jsem vás viděl, když jste odtud před dvěma lety odjížděl do Anglie. Před chvílí jsem viděl něja­kého muže nahoře na duně. Muže vysoké postavy. Velcí lidé jsou tu vzácní; Bretaň je kraj malých lidí. Dobře jsem si vás prohlédl, vyhlášku jsem četl. Řekl jsem si: To je on! A když jste sestoupil, poznal jsem vás v měsíčním světle."

"Ale já vás neznám."

"Viděl jste mě a neviděl jste mě." A Tellmarch-Caimand dodal:

"Já vás viděl. Žebrák se dívá totiž jinak než dárce."

"Potkával jsem vás někdy?"

"Často, vždyť jsem váš žebrák. Žebral jsem u cesty k va­šemu zámku. Dal jste mi někdy almužnu; jenže ten, kdo dává, se nedívá, kdežto ten, kdo bere, zkoumá a pozoruje. Kdo řek-ne žebrák, řekne špeh. Ačkoliv často bývám mrzutý, snažím se, abych nebyl poslem neštěstí. Když jsem natahoval ruku, viděl jste pouze ruku a házel do ní almužnu, kterou jsem potřeboval ráno, abych večer nezemřel hlady. Často jsem celé dny neměl nic v ústech. Někdy jeden sou znamená život. Jsem vám zavázán za život, ted vám ho vracím."

"Máte pravdu. Dáváte mi život."

"Ano, zachráním vás, Milosti."

Tellmarchův hlas zvážněl.

"Pod jednou podmínkou."

"Jakou?"

"Že sem nepřicházíte páchat zlo."

"Přišel jsem, abych konal dobro," odpověděl markýz.

"Je čas ke spaní," řekl žebrák.

Ulehli vedle sebe na lůžko z mořské trávy. Žebrák ihned usnul. Markýz, třebaže byl velmi unaven, ještě chvíli pře­mýšlel, zadíval se ve tmě na žebráka, pak se schoulil. Spát na lůžku znamenalo spát na zemi; využil toho, přitiskl ucho k zemi a naslouchal. Pod zemí to temně dunělo; je známo, že zvuk se šiří hlubinami země; bylo slyšet údery zvonů.

Stále zvonili na poplach.

Markýz usnul.

(V) PODEPSAL GAUVAIN

Když se probudil, byl už den. Žebrák byl už na nohou, ne v doupěti, tam se člověk nemohl narovnat, ale na prahu brlohu. Opíral se o hůl. Slunce mu svítilo do tváře."Milosti," oznamoval Tellmarch, "právě odbily čtyři ho­diny na taniské zvonici. Slyšel jsem čtyři údery; vítr se tedy obrátil a vane z pevniny na moře. Nic jiného neslyším; pře­stali zvonit na poplach. Na dvoře i ve vesnici Herbe-en-Pail je všude klid. Modří spí nebo odtáhli. Největší nebezpečí je pryč. Bude rozumné, když se rozejdeme. V tuto hodinu ob­vykle odcházím."

Ukázal na jakési místo na obzoru.

"Půjdu tamhle."

Pak natáhl ruku opačným směrem: "Vy jděte tudy."

Žebrák pokynul markýzovi rukou na pozdrav, pak ukázal na zbytky večeře:

"Vezměte si s sebou kaštany, máte-li hlad."

Za chvíli zmizel mezi stromy.

Markýz vstal a dal se na cestu směrem, který mu naznačil Tellmarch.

Byla to ona rozkošná chvíle, které se říká v starém jazyce normanských venkovanů "ptačí ráno". V křovinách štěbe­tali vrabci a pěnkavy. Markýz šel pěšinou, kterou přišli vče­rejšího dne. Vyšel z houštiny a octl se na rozcestí, kde stál kamenný kříž. Bylo na něm dosud návěstí, bělající se vesele v záři vycházejícího slunce. Vzpomněl si, že dole na vyhlášce bylo něco, co včera večer nemohl ve tmě přečíst pro drobné písmo. Přistoupil k podstavci kříže. Na konci vyhlášky pod podpisem Prieura de la Marné byly skutečně dvě řádky psa­né drobným písmem:

"Jakmile bude zjištěna totožnost bývalého markýze Lan-tenaca, bude ihned zastřelen. Podepsal: velitel expedičního sboru Gauvain."

"Gauvain!" řekl markýz. Zastavil se v hlubokém zamyšle­ní a upřeně se díval na vyhlášku.

"Gauvain!" opakoval.Udělal několik kroků, obrátil se, pohlédl na kříž, vrátil se a přečetl si návěstí ještě jednou.

Pak zvolna odcházel. Kdo by byl šel vedle něho, byl by slyšel, jak si polohlasně bručí: Gauvain!

Z úvozu, kudy se plížil, nebylo vidět střechy dvorce, který mu zůstal po levici. Šel podél příkrého svahu, zcela porostlé­ho kvetoucími kručinkami s dlouhými trny. Svah vybíhal v podivný vrcholek, jemuž se v tomto kraji říká kančí hlava. Stromy na úpatí svahu bránily oku v rozhledu. Listí bylo zali­to slunečním svitem. Celá příroda se radovala z jásavého rána.

Znenadání se však krajina hrozivě proměnila. Jako když horda vyrazí ze zálohy. V polích a lesích ozářených sluncem rozlehl se barbarský pokřik provázený ranami z pušek a v mís­tech, kde ležel dvorec, se vyvalil hustý dým, z něhož šlehaly jasné plameny, jako by vesnice i dvůr byly jen haldou hořící slámy! Ten prudký přechod z klidu do běsnění byl tak nena­dálý a příšerný, jako by v nejrůžovějším ránu vybuchlo samo peklo. Hrůza bez přechodu. U Herbe-en-Pail se bojovalo. Markýz se zastavil.

V takových okamžicích, jak jistě každý zakusil, zvítězí zvědavost nad strachem před nebezpečím; člověk chce vědět, co se děje, i za cenu života. Markýz vystoupil na vrcholek, na jehož úpatí vedla úvozová cesta. Tam ho bylo sice vidět, ale i on se mohl rozhlédnout.

Vskutku se střílelo a také hořelo; bylo slyšet výkřiky, bylo vidět požár. Dvorec Herbe-en-Pail byl středem nějaké kata­strofy. Co se stalo? Byl snad přepaden? Ale kým? Byl to boj? Či spíše vojenská exekuce? Podle dekretu revoluční vlády trestávali často modří ohněm odbojné dvory a vesnice; za­palovali pro výstrahu všechny dvory a vsi, které neudělaly zákonem předepsané záseky a neotevřely a neprosekaly v houš­tinách cesty pro republikánskou jízdu. Před nedávnémpotrestali takto osadu Bourgon u Ernée. Nebyl to podobný případ ? Dole v houštinách a ohradách u Herbe-en-Pail nebylo vidět totiž žádnou takovou strategickou cestu, jaké byly na­řízeny dekretem. Stihl je snad za to trest? Dostal snad předvoj ve dvorci nějaký rozkaz? Nebyl snad tento předvoj částí jednoho z oněch expedičních útvarů, kterým se říkalo dábelské kolony ?

Kol dokola vršku, odkud markýz vše pozoroval, prostíraly se silně narudlé křoviny a listnaté stromy, divoký a hustý podrost. Tento podrost, kterému říkali háj u Herbe-en-Pail, ačkoliv svou rozlohou to byl spíše les, táhl se až ke dvorci a skrýval ve svých houštinách, jako všecky bretaňské lesy, spleť úžlabin, stezek a úvozů, labyrint, v němž se ztrácela re­publikánská vojska.

Rozsudek - byl-li to rozsudek - byl jistě neobyčejně tvrdý, neboť byl vykonán ve velmi krátké době. Odbyl se rychle jako ostatně každý surový čin. Občanské války se vyznačují zběsilou ukrutností. Zatímco markýz probíral v duchu jednu domněnku za druhou, uvažoval, má-li sestou­pit či zůstat, naslouchal a pozoroval, ustal onen zkázonosný povyk, lépe řečeno rozptýlil se. Ze statku se vyřítil do lesa a rozběhl všemi směry rozdivočelý a rozjásaný dav. Všude mezi stromy a křovinami se to hrozivě hemžilo lidmi. Bube­níci bubnovali k útoku, ale nestřílelo se. Vypadalo to spíš jako hon; zdálo se, že po někom slídí, někoho pronásledují; zcela jistě někoho hledali. Hněvivé výkřiky a vítězný jásot se ozývaly ve zmatené směsici pronikavých hlasů, ale nic nebylo možno postřehnout. Pojednou, jako když se v mlze vynoří obrysy předmětů, začalo tím lomozem stále zřetelněji pronikat jméno opakované tisíci hlasy. Markýz jasně roze­znával volání: "Lantenac! Lantenac! Markýz z Lantenacu!"

Hledali tedy jeho.ZVRATY OBČANSKÉ VÁLKY

A náhle se les kolem něho současné ze všech stran naplnil * puškami, bodáky a šavlemi, v pološeru se vynořil trojbarevný prapor, zcela blízko zaznělo volání "Lantenac" a u jeho nohou se objevily mezi kravinami divoké tváře.

Markýz stál sám na vrcholku, ze všech konců lesa ho museli vidět. Zatímco on sám stěží mohl zahlédnout ty, kteří provo­lávali jeho jméno, jeho mohli vidět všichni. Tisíc pušek v lese si ho mohlo vzít na mušku. Všude v houštinách viděl už jen planoucí oči upřené na něho.

Markýz smekl klobouk, ohrnul vpředu střechu, pak utrhl dlouhý suchý trn z kručinky, vytáhl z kapsy bílou kokardu, trnem připíchl ohnutou část střechy i s kokardou ke klo­bouku a dal si zase klobouk na hlavu, takže pod zvednutým okrajem a kokardou bylo vidět čelo.

"Jsem muž, kterého hledáte," zvolal mocným hlasem k ce­lému lesu najednou. "Jsem markýz Lantenac, vikomt z Fon-tenay, princ bretaňský, velitel královských vojsk. Neroz­mýšlejte se! K líci zbraň! Palte!"

Rozhrnul rukama kabátec z kozí kůže, obnažil svou hrud. Sklopil zrak a hledal napřažené pušky. Ale místo pušek viděl kolem dokola muže na kolenou.

V tu chvíli se rozlehlo lesem bouřlivé volání: "Ať žije Lantenac! Ať žije náš milostivý pán! Ať žije náš generál!"

A již vylétly klobouky do vzduchu, lidé mávali radostně šavlemi a všude z houštin se vynořovaly hole, na jejichž kon­cích se houpaly hnědé vlněné čapky. ?

Markýz byl obklopen zástupem Vendéských. s

Když ho spatřili, padli na kolena.Legenda vypravuje, že ve starých durynských lesích žily prapodivné bytosti, jakýsi druh obrů víceméně podobných lidem, na které se dívali Římané jako na strašná zvířata a GermánTzase jako na vtělené bohy, takže bývali bud ubíjeni, nebo zbožňováni, podle toho, s kým se setkali.

Markýz zakusil podobný pocit jako jedna z těchto bytostí, která v očekávání, že s ní budou zacházet jako s netvorem, se stala náhle bohem.

Všecky oči sršící nebezpečnými blesky se upřely na marký-ze s výrazem divoké lásky.

Dav byl ozbrojen ručnicemi, šavlemi, kosami, motykami a holemi; všichni měli velké plstěné klobouky nebo hnědé čapky s bílými kokardami, kolem hrdel plno růženců a ška-pulířů, široké vlněné kalhoty ke kolenům, chlupatou halenu, kožené kamaše, nahé podkolení, dlouhé vlasy; někteří vypa­dali divoce, všichni měli dětinsky důvěřivé oči.

Jakýsi mladý muž hezké tváře se prodral klečícím davem a rychlým krokem přistoupil k markýzi. Měl na hlavě jako ostatní sedláci plstěný klobouk s ohrnutou střechou a bílou kokardou, oblečen byl v chlupatou kazajku, měl však jem­nou košili a bílé ruce a přes vestu měl bílou hedvábnou šerpu, na níž visel meč se zlatým jílcem.

Sotva došel na vrcholek, odhodil klobouk, odepjal šerpu, a pokleknuv na koleno, podal markýzi šerpu a meč se slovy:

"My jsme vás opravdu hledali a také jsme vás našli. Ode­vzdám vám velitelský meč. Tito lidé budou od nynějška poslouchat vás. Já byl dříve jejich velitelem, ted postoupím v hodnosti a stanu se vaším vojákem. Přijměte náš hold, Milosti. Udělte rozkazy, generále."

Pak pokynul rukou a z lesa vystoupili muži s trojbarevným praporem. Přistoupili k markýzi a složili mu prapor k nohám. Byl to onen prapor, který Lantenac zahlédl mezi stromy."Pane generále," řekl mladý muž, jenž mu podal před chvílí meč s šerpou, "tento prapor jsme právě ukořistili modrým ve dvorci Herbe-en-Pail. Milosti, jmenuji se Gavard. Býval jsem u markýze La Rouarie."

"Dobře," řekl markýz a opásal se mečem s vážným, klid­ným výrazem.

Pak tasil meč a zamával jim nad hlavou:

"Vzhůru, ať žije král!"

Všichni povstali.

A z hlubin lesa zaznělo mohutné a vítězné volání: "Aí %ije král! Ať %ije náš markj%! Aí %ije Lantenac!"

"Kolik je vás?"

"Sedm tisíc."

A zatímco sestupovali z návrší, přičemž sedláci odhrno­vali markýzi Lantenacovi z cesty trní, hovořil Gavard dále:

"Milosti, je to docela prosté. Všechno lze vysvětlit jedním slovem. Čekali jsme jen na jiskru. Republikánská vyhláška, která prozradila váš příchod, byla signálem ke vzpouře; celý kraj povstal, aby bojoval za krále. Mimo to nás tajně o všem uvědomil starosta granvillský, náš člověk, tentýž, který zachránil abbého Oliviera. Dnes v noci se zvonilo na poplach."

"Kvůli komu?"

"Kvůli vám."

"Ale," zvolal markýz.

"A vidíte, už jsme tady," připojil Gavard.

"A je vás skutečně sedm tisíc?"

"Dnes. Zítra nás bude patnáct. A to jen z našeho kraje. Když pan Henri de la Rochejaquelein odešel ke katolické armádě, zvonili také na poplach a za jednu noc mu šest osad, Isernay, Corqueux, Echaubroignes, Aubiers, Saint-Aubina Nueil, přivedlo deset tisíc mužů. Neměli munici; u jednoho zedníka našli šedesát liber střelného prachu a s tím vytáhl La Rochejaquelein do pole. Mysleli jsme si hned, že budete někde v tomto rese, a proto jsme vás hledali."

"To vy jste přepadli modré v Herbe-en-Pail?"

"Protože byl vítr, neslyšeli zvonění na poplach. Nic netu­šili; lidé ve vesnici - jsou to republikáni - je dobře přijali. Dnes ráno jsme obklíčili dvorec. Modří spali, a tak jsme je vyřídili obratem ruky. Mám koně. Ráčil byste si ho vzít, pane generále ?"

"Ano."

Jakýsi sedlák přivedl bělouše, vojensky osedlaného. Mar­kýz se vyšvihl do sedla, aniž si dal pomoci Gavardem.

"Hurá!" zvolali sedláci. Na pobřeží bretaňsko-normand-ském se často užívá anglických válečných zvolání, neboť lidé tu žili odpradávna ve styku s Angličany.

Gavard vojensky pozdravil a otázal se:

"Kde bude váš hlavní stan, Milosti?"

"Zpočátku v lese Fougěreském."

"Je to jeden z vašich sedmi lesů, pane markýzi."

"Potřebujeme kněze."

"Máme jednoho s sebou."

"Koho?"

"Vikáře z Chapelle-Erbrée."

"Toho znám. Navštívil ostrov Jersey."

Kněz vystoupil z řady a řekl:

"Třikrát jsem tam byl."

Markýz otočil hlavu.

"Dobré jitro, pane vikáři, budete mít hodně práce."

"Tím lip, pane markýzi."

"Budete muset mnoho lidí vyzpovídat, ale jen ty, kteří budou chtít. Nikoho nebudeme nutit.""Pane markýzi," řekl kněz. "Gaston v Guéménée nutí republikány ke zpovědi."

"To je vlásenkář," poznamenal markýz. "Umírající má mít svobodu."

Gavard, který mezitím udílel rozkazy, se vrátil.

"Generále, čekám na vaše rozkazy."

"Předně: sejdeme se v lese Fougěreském. Ted se rozptýlíte a tam se sejdeme."

"To jsem už nařídil."

"Neřekl jste mi, že lidé v Herbe-en-Pail přijali vlídně mod­ré?"

"Ano, generále."

"Zapálil jste statek?"

"Zapálil."

"Zapálil jste vesnici?"

"Ne."

"Zapalte ji!"

"Modří se pokusili o obranu; bylo jich pouze sto padesát a nás bylo sedm tisíc."

"Kdo jsou tihle modří?"

"Santerrovi modří."

"To je ten, který dal povel k bubnování, když stínali králi hlavu. Je to tedy pařížský prapor?"

"Půl praporu."

"Jak se jmenuje?"

"Na praporu má nápis Prapor červené čapky, generále."

"Divá zvěř."

"Co máme dělat s raněnými?"

"Dorazte je."

"A co zajatci?"

"Postřílejte je."

"Je jich na osmdesát.""Postřílejte všecky."

"Jsou mezi nimi dvě ženy."

"Také."

"Jsou tam tři děti."

"Vezměte je s sebou. Uvidíme, co s nimi uděláme."

A markýz pobodl koně.

(VII) NIKOHO NEŽIVTE -

HESLO KOMUNY

NIKOHO NEŠETŘTE-

HESLO KRÁLOVSKÝCH

Zatímco se toto odehrávalo nedaleko Tanisu, byl žebrák na cestě ke Crollonu. Zmizel v lesním úvoze pod hustým listo­vím tichých stromů, nevšímaje si ničeho a pozorný ke všemu, jak sám prve řekl, spíše zasněný než zamyšlený, neboť zamyš­lený člověk se upíná k nějakému cíli, kdežto zasněný člověk ho nemá. Toulal se lesem, tu a tam se zastavil, snědl lísteček planého štoviku a napil se z pramene; občas zvedl hlavu a na­slouchal vzdálenému hřmotu, ale hned se zase oddal omam­nému kouzlu přírody, nastavuje své cáry slunci; snad slyšel lidské hlasy, ale naslouchal jen zpěvu ptactva.

Byl starý a pomalý; daleko nedošel, čtvrt míle cesty ho unavila, jak řekl markýzi Lantenacovi. Krátkou oklikou došel ke Croix-Avranchinu a vracel se, když se již schylovalo k ve­čeru.Nedaleko Macey ho stezka zavedla na holou vyvýšeními, odkud je vidět daleko do kraje a na západě lze přehlédnout celý obzor splývající s mořem.

Jeho pozornost upoutal kouř.

Není nic líbeznějšího a děsivějšího zároveň. Je kouř uklid­ňující a je kouř zlověstný. Záleží na hustotě a barvě kouře; v tom je celý rozdíl mezi válkou a mírem, bratrstvím a nená­vistí, mezi životem a smrtí. Kouř vystupující mezi stromy může znamenat to nejpůvabnější na světě, rodinný krb, nebo to nejstrašnější, požár. A celé lidské štěstí nebo neštěstí je často v tom dýmu, jejž roznáší vítr.

Kouř, který pozoroval Tellmarch, byl znepokojující.

Byl černý s rudými záblesky, jako by ohniště, z něhož vy­cházel, přestávalo chvílemi hořet, jako by dohasinalo. Vystu­poval nad Herbe-en-Pail.

Tellmarch zrychlil krok a namířil si to k požáru. Byl sice unavený, ale chtěl vědět, co se stalo.

Došel až na vrch stráně, o niž se opíral dvorec a vesnice.

Dole nebylo již ani dvora, ani vesnice.

Z Herbe-en-Pail zbývala jen hromada dohořivajícich roz­valin.

Pohled na požár paláce není tak zdrcující jako pohled na hořící chalupu. Hořící chalupa budí žalostný dojem. Spoušť postihující bídu, sup vrhající se na červa, v tom je něco pro­tismyslného, co svírá člověku srdce.

Pohled na požár může člověka změnit v sloup, máme-li věřit biblické legendě; i Tellmarch se proměnil ve chvíli v sochu, když uviděl pod sebou obraz zkázy, dohasínajíri v tichu večera. Jediný výkřik, jediný lidský vzdech nepronikl kouřem. 2ár právě stravoval poslední zbytky vesnice, aniž bylo slyšet jiný hluk než praskání trámů a syčení došků. Občas se dým roztrhl: probořenými střechami bylo vidět

obnažené světnice a v nich plameny, svítící všemi odstíny rubínů: šarlat hadrů a purpur chudičkého nábytku vyšleho-val z rumělkového nitra domů. Tellmarch byl touto strašlivou zkázou jako omráčen.

Několik stromů v blízkém kaštanovém háji chytlo a hořelo plamenem.

Tellmarch naslouchal, neusly^ší-li nějaký hlas, volání o po­moc, výkřik; avšak nic se nehýbalo kromě plamenů, vše mlče­lo kromě požáru. Cožpak všichni lidé utekli?

Kam se poděli ti prostí a pracovití obyvatelé Herbe-en--Pail? Co se s nimi stalo?

Tellmarch sestoupil ze stráně.

Před ním ležela temná záhada. Blížil se k ní beze spěchu, se strnulým pohledem. Jako stín se vláčel k sutinám; připadal si v tomto hrobě jako duch.

Došel k místu, kde bývala vrata dvorce, a rozhlédl se po dvoře, který již neměl zdí a splýval s okolní osadou.

To, co dosud viděl, nebylo nic. Ještě nepochopil, že se mu zjevila strašlivá hrůza.

Uprostřed dvora byla jakási tmavá kupa, matně osvětlená z jedné strany plameny, z druhé měsícem; byla to hromada lidí, a tito lidé byli mrtví.

Kolem hromady byla velká kaluž, z níž se trochu kouřilo; odrážel se v ní oheň, ale i bez něho byla červená; byla to krev.

Tellmarch přistoupil blíže a začal prohlížet jedno ležící tělo po druhém; všichni byli mrtví.

Měsíc i požár je osvětlovaly.

Byli to vojáci. Všichni byli bosí; vzali jim boty i všecky zbraně. Na sobě měli modré uniformy a ve změti údů a hlav bylo možno tu a tam rozeznat děravé klobouky s trojbarev-nou kokardou. Byli to republikáni. Pařížané, kteří tu pře­dešlého dne tábořili. Pravidelná poloha těl nasvědčovala to-103

mu, že byli popraveni. Byli postříleni na místě, a to velmi pečlivě. Všichni byli mrtví. Jediné zachroptění se neozvalo.

Tellmarch prohlížel mrtvolu po mrtvole, žádnou nevyne­chal; všecky byly provrtány kulkami.

Ti, kdo je postříleli, spěchali patrně jinam, neboť si nedali ani čas pohřbít je.

Tellmarch chtěl již odejít, když jeho zrak padl na nízkou zídku ve dvoře, za níž vyčuhovaly čtyři nohy.

Byly na nich střevíce, ale menší než ostatní. Tellmarch přistoupil blíže. Byly to ženské nohy.

Dvě ženy, rovněž zastřelené, ležely podle sebe za zdí.

Tellmarch se k nim sklonil. Jedna z nich byla v jakémsi stejnokroji, vedle ležel rozbitý a prázdný soudek, v hlavě měla čtyři kulky; byla to markytánka. Byla mrtvá.

Tellmarch si prohlédl druhou. Byla to venkovanka. Byla bledá a celá vyjevená. Oči měla zavřené. Na hlavě neměla žádnou ránu. Její šaty, bezpochyby prací rozedrané, se při pádu rozhalily a obnažily zpola hrud. Tellmarch je rozhrnul úplně a spatřil na rameni kulatou ránu po kulce. KHčni kost byla přeražena. Pak pohlédl na bledá ňadra a zašeptal:

"Kojící matka."

Dotkl se jí. Nebyla ještě studená. Kromě zlomené klíční kosti a rány na rameni neměla jiného poranění.

Položil jí ruku na srdce a ucítil slabý tlukot. Nebyla mrtvá.

Tellmarch se vztyčil a zvolal strašným hlasem:

"Cožpak tu nikdo není?"

"To jsi ty, Caimande?" odpověděl mu nějaký hlas tak tiše, že ho bylo stěží slyšet. -. A vzápětí se vynořila jiná tvář.

Byli to dva sedláci, kteří se schovali; ti jediní to přežili.

Když uslyšeli známý Caimandův hlas, dodali si odvahy ft vylezli z úkrytu, kde se dosud krčili.Celí roztřesení přistoupili k Tellmarchovi.

Tellmarchovi se chtělo křičet, ale nevydal ze sebe slova; hluboké pohnutí se často takto projevuje.

Ukázal prstem na ženu ležící u jeho nohou.

"Žije ještě?" zeptal se jeden z obou venkovanů.

Tellmarch kývl hlavou.

"A což ta druhá, také žije?" zeptal se druhý.

Tellmarch zavrtěl hlavou.

Muž, který se ukázal první, pokračoval:

"Všichni ostatní jsou mrtví, že? Viděl jsem to. Byl jsem ve sklepě. Jak člověk děkuje v takových okamžicích Bohu, že nemá rodinu. Dům mi shořel. Kriste Pane! Všecky je za­bili ! Ta žena měla děti! Tři děti, docela maličké! Děti křičely: Maminko! Matka volala: Moje děti! Matku zabili a děti od­vedli. Já to viděl. Pane Bože, Pane Bože, Pane Bože! Když všecky pobili, odtáhli. Byli spokojení. Maličké odvlekli a matku zabili. Ale ona není mrtvá, vid, že není mrtvá? Řekni, Caimande, myslíš, že bys ji mohl zachránit! Chceš, abychom ti ji pomohli odnést do tvého doupěte?"

Tellmarch přikývl.

Les začínal hned za dvorcem. Udělali rychle nosítka z větví a kapradí. Položili na ně ženu, která se stále ještě nehýbala, a vydali se k lesu; oba sedláci nesli nosítka - jeden u hlavy, druhý u nohou - a Tellmarch podpíral ženě rámě a zkoušel tep. Měsíc jí svítil do bledé tváře.

Cestou oba sedláci rozmlouvali a jeden přes druhého vykři­kovali hrůzou nad krvácející ženouc "Všecko pobit!" "Všecko spálit!"

"Ach, Pane Bože, copak to půjde pořád ttk dál?" "To ten vysoký stařec všecko způsobil." "Toť se ví. On to nařídil.""Já ho neviděl, když se střílelo. Byl při tom?" "Nebyl. Odešel. Ale na tom nezáleží. Všecko se stalo na jeho rozkaz."

"Tak to je jeho dílo?"

"Řekl: Zabíjejte! Nikoho nešetřete!"

"Je to prý markýz!"

"Ovšem. Je to přece náš markýz."

"Jak se jmenuje?"

"Je to pan z Lantenacu."

Tellmarch zdvihl oči k nebi a zašeptal mezi zuby:

"Kdybych to byl věděl!"

DRUHY DÍL

V PAŘÍŽICIMOURDAIN

(i)

PAŘÍŽSKÉ ULICE V ONÉ DOBĚ

ilo se na ulicích; jedlo se u stolů postavených přede dveřmi; ženy seděly na stupních chrámů a dělaly cupaninu, zpívajíce Marseillaisu; park Monceau a zahrada Lucemburská se změnily ve vojenská cvičiště; na všech křižovatkách byly v plné práci zbrojířské dílny, pušky se vyráběly před očima chodců, kteří tleskali na souhlas; ze všech úst bylo slyšet jediné slovo: "Trpělivost. Žijeme v revoluci." Lidé se hrdinsky usmívali. Chodili do divadla jako v Athénách za války peloponéské, na nárožích byla vylepena divadelní oznámení: Obléhání Thionvillu. - Matka zachráněna ^plamenů. - Klub bezstarostných. - Nejstarší pape^ka Johana - Filosofové vojáky. - Milování na vsi. - Něm-ci byli před branami, šuškalo se, že pruský král si objednal lóži v opeře. Všechno bylo děsivé, a nikdo se neděsil. Padouš-ský zákon o podezřelých, toto zločinné dílo Merlina Dou-aiského, způsobil, že všem se vznášela gilotina nad hlavou. Jeden státní zástupce jménem Séran, byv udán, čekal, až ho přijdou zatknout, oblečen v županu a trepkách a pískaje u okna na flétnu. Nikdo neměl pokdy. Každý měl naspěch. Nebylo vidět klobouk bez kokardy. Ženy si říkaly: "Jak nám to sluší v červené čapce!" Celá Paříž jako by se stěhovala. Vetešnické krámky byly zavaleny korunami, biskupskými mitrami, žezly z pozlaceného dřeva a zlatými liliemi - odlo­ženými to rekvizitami královských domů. Monarchie se kácela. Mešní roucha a rochetky byly na prodej za babku. K Porcheronům a k Ramponneauovi přijeli lidé narafičení v komži a štole, na oslech s čabrakami z ornátů, a dávali si nalévat laciné víno do kostelních kalichů. V ulici svatého Jakuba zastavili dlaždiči, sami bosí, káru podomního obchod­níka s obuví, vybrali mezi sebou peníze, koupili patnáct párů bot a poslali je Konventu pro své vojáky. Všude bylo vidět poprsí Franklina, Rousseaua, Bruta, ano i Marata; pod jedním poprsím Maratovým v ulici Cloche-Perce byla přibita v za­skleném černém rámu žaloba proti Malouetovi se všemi důvo­dy a s touto poznámkou připsanou na okraji: "Tyto podrob­nosti jsem se dověděl od milenky Sylvaina Baillyho, dobré vlastenky, která ke mně chová přátelství. - Podepsán Ma-rat." Na náměstí Palais-Royal byl na kašně Nápis Quantos effundit in usus I zakryt dvěma velkými plátny pomalovanými vodovými barvami, z nichž jedno představovalo Cahiera de Gerville, jak prozrazuje v Národním shromáždění tajné srocovaci znamení "hadrníků" v Arles, na druhém byl Lud­vík XVI., jak ho vezou zpátky z Varennes v jeho královském kočáře; ke kočáru bylo zespod přivázáno prkno a na jeho

jednom i druhém konci stál granátník s nasazeným bodákem. Velké obchody byly většinou zavřeny; kramářské a hračkář­ské zboží rozvážely po ulicích ženy na kárkách osvětlených svíčkami, jejichž lůj kapal na zboží; v stáncích pod širým nebem prodávaly bývalé jeptišky v plavých parukách; tam­hleta záplatářka, spravující v kůlně punčochy, bývala hraběn­kou ; tamta švadlena byla kdysi markýzou, madame de Bouf-flers bydlela na půdě, odkud se dívala na svůj palác. Vyvolá-vači pobíhali po městě a nabízeli "poslední novinky". Těm, kdo schovávali bradu do nákrčníku, říkalo se "krtilnatí". Potulní zpěváci se množili jako houby po dešti. Dav vypískal Pitoua, roajalistického písničkáře, který se ostatně choval sta­tečně, neboť byl dvaadvacetkrát zavřen a pohnán před revo­luční tribunál za to, že se plácl do zadku se slovy: "Hle, toť občanská ctnost." Když pak viděl, že mu jde o hlavu, zvolal: ť V$dytmoje hlava se neprovinila, to její protějšek.!" To rozesmálo soudce a zachránilo ho. Tenhle Pitou se vysmíval módě řeckých a latinských jmen; s oblibou zpíval písničku o pří-štipkáři, který se jmenoval Cujus, a jeho ženě Cujusdam. Tanči­la se v kruhu karmaňola; neříkalo se kavalír a dáma, ale občan a občanka. Tančilo se ve zbořeninách klášterů s lampióny na oltáři, přičemž na klenbě byly upevněny dvě zkřížené hole se čtyřmi svíčkami a pod nohama tančících byly hroby. Nosily se kazajky v modré barvě tyranů. Do košil se dávaly jehlice v podobě frygické čapky, sestavené z bílých, modrých a čer­vených kamenů. Ulice Richelieuova byla přejmenována na ulici Zákona; předměstí Saint-Antoine se nazývalo nyní předměstím Slávy; na náměstí Baštily byla postavena socha Přírody. Lidé si ukazovali na ulici známé figury, jako Cha-teleta, Didiera, Nicolase a Garniera-Delaunaye, kteří hlídali u dveří truhláře Duplaye; nebo Voullanta, který nevynechal ani jediný den poprav, a doprovázeje káry odsouzenců ke111

gilotině, říkal, že jde na "rudou mši"; Montflaberta, revoluč­ního porotce a markýze, který si dával říkat "Desátý srpen". Před očima chodců defilovali žáci Vojenské školy, jež dekret Konventu přejmenoval na "aspiranty školy Martovy" a jimž lid říkal "panoši Robespierrovi". Četly se hlasitě proklamace Fréronovy, udávající osoby podezřelé z "keťasování". Šviháci postávali ve skupinách u dveří radnic, vysmívali se občan­ským sňatkům, zastupovali cestu novomanželům a říkali jim, že jsou "obecní manželé". V Paláci invalidů byly sochám světců a králů nasazeny frygické čapky. Na rozích ulic se hrálo v karty na dlažebních kamenech; také v kartách byla v plném proudu revoluce, místo králů byli nyní géniové, místo dámy svoboda, místo spodku rovnost, místo esa zákon. Veřejné sady byly zorávány; v Tuileriích pracoval pluh. K tomu vše­mu se přidružila, zvláště u poražených, jakási povznesená omrzelost životem; kterýsi muž napsal Fouquier-Tinvillovi: "Budte tak laskav a zbavte mě života. Zde je má adresa." Champcenetz byl zatčen proto, že vykřikl na celý Palais--Royal: "Kdypak už bude revoluce v Turecku? Rád bych vi­děl republiku za Vysokou portou." Všude se četly noviny. Ka­deřničtí pomocníci kadeřili veřejně ženské paruky a šéf jim k tomu předčítal nahlas "Moniteur"; jiní zase ve skupinách provázeli poznámkami a prudkými gesty zprávy z deníku Dubois-Crancéova "Dohodníme se" nebo z "Polnice tatika Bel-lerose". Někdy byli holiči zároveň uzenáři a šunky i jitrnice visely hned vedle vzorně načesané zlatovlasé panenky. Ob­chodníci prodávali veřejně "vína emigrantů"; jiní prodávali pokoutně kyvadlové hodiny ve tvaru lyry a pohovky s opě­radly. Jeden dokonce si dal ceduli, že má dvaapadesát druhů vín; jeden kadeřník si dal takovouhle vývěsku: "Holím kněžstvo, češu šlechtu, upravuji třetí stav." Lidé si dávali vykládat karty od jakéhosi Martina v ulici Anjouské, bývaléDauphinčině, v čísle 137. Nebylo chleba, nebylo uhlí, nebylo mýdla; celá stáda dojných krav byla přiháněna z venkova. V La Vallée stála libra jehněčího patnáct franků. Vyhláška Komuny oznamovala, že se každému přiděluje libra masa na deset dní. Před obchody stáli lidé ve frontách; jedna taková fronta se stala legendární, neboť sahala od hokynářského krámku v ulici Petit-Carreau až doprostřed ulice Montorgueil. Stát ve frontě, tomu se říkalo "držet šňůru", protože se při tom držel v ruce dlouhý provaz. Zeny snášely tuto bídu statečně a s laskavou tváří. Celé noci čekaly, až na ně dojde řada u pe­kaře. Krajní opatření byla revoluci na prospěch; vzrůstající bídě se totiž odpomáhalo dvěma nebezpečnými prostředky: asignáty a maximálními cenami; asignát byl pákou, maxi­mální cena pevným bodem. Tato jednoduchá praxe zachránila Francii. Nepřítel, a to jak v Koblenci, tak v Londýně, s asig­náty spekuloval. Po ulicích chodily holky a nabízely levanduli, podvazky a falešné copy za lichvářské ceny; v podjezdu ulice Vivienne bylo možno vidět tyto lichváře v zablácených bo­tách, s namaštěnými vlasy a v chlupaté čepici z liščího ohonu, zatímco v ulici Valois byli zrovna takoví darmošlapové ve vyleštěných botách, s párátkem v ústech a s velurovým klo­boukem na hlavě; holky jim tykaly. Lid je honil podobně jako zloděje, jimž roajalisté říkali "aktivní občané". Krádeží bylo však málo. V nejkrutějším strádání vládla stoická poctivost. Bosí a hladem vychrtlí tuláci chodili s očima vážně sklopený­ma kolem klenotnických výkladů v paláci Égalité. Při domov­ní prohlídce, kterou vykonala sekce Antoine u Beaumarchaise, utrhla jedna žena v zahradě květinu; lid ji za to zpolíč-koval. Sáh dříví stál čtyři sta franků ve stříbře; lidé štípali na ulicích své dřevěné postele. Studny v zimě zamrzly; za při­nesení dvou věder vody se platilo dvacet sou, kdekdo dělal nosiče vody. Louisdor platil tři tisíce devět set padesát franků.Jízda fiakrem stála šest set franků. Po celodenní projížďce fiakrem bylo slyšet tento rozhovor: "Kolik dostanete, kočí?" "Šest tisíc franků." Zelinářka tržila denně i dvacet tisíc franků. Žebrák prosil: "Pro milosrdenství bo%í, slitujte se, chybí mi dvě stě třicet livrů, abych si mohl vyplatit střevíce." Na mostech stály ohromné malované sochy od Davida, jimž Mercier po­tupně říkal "obrovští dřevění kašpaři". Tito obři představova­li povalený Federalismus a poraženou Koalici. V lidech neby­lo ani trošku malomyslnosti. Jen skrytá radost, že je jednou provždy konec trůnům. Dobrovolníci se houfně hlásili, nastavujíce hrud. Každá ulice postavila prapor. Korouhve jednotlivých okresů s hesly byly nošeny ulicemi. Na praporu okresu Kapucínů bylo možno číst: Na nás si nepřijdou! Na jiném bylo: Pryč se šlechtou, šlechetnost mějte v srdci. Na všech zdech byly vyhlášky a plakáty, velké, malé, bílé, žluté, zelené, červené, tištěné i rukou psané, s provoláním: Af -%ije Republi­ka! Malé děti žvatlaly pz tra!

V těchto malých dětech byla nádherná budoucnost.

Později se město tragické změnilo v město cynické; paříž­ské ulice měly tak dvojí revoluční tvář, velmi odlišnou: před 9. thermidorem a po něm. Paříž Saint-Justa ustoupila Paříži Tallienově, tak jako po Sinaji nastala doba radovánek - věčné to protivy Prozřetelnosti.

K takovým záchvatům všeobecného třeštění někdy do­chází. Něco podobného se ukázalo již osmdesát let předtím. Tak jako po vládě Ludvíka XIV., tak i po vládě Robespier-rově pociťuje se mocná touha vydechnout si. Proto přichází regentská vláda, kterou století začalo, a direktorium, jímž století končí. Dvojí období bezuzdné veselosti po dvojím teroru. Francouzský národ užívá volnosti, uniknuv z kláštera puritánského jako předtím z kláštera monarchického, a ra­duje se jako kůň vyklouznuvší z ohlávky.

Po 9. thermidoru se Paříž veselila bláznivou radostí. Ale byla to radost nezdravá. Šílenou touhu po smrti vystřídala šílená touha po životě - velikost se ztratila. Tato doba měla svého Trimalchiona; jmenoval se Grimond de la Reyniěre. Měla též svůj "Almanach labužníků". Obědvalo se za zvuků fanfár v přízemních sálech Palais-Royal při hudbě ženských orchestrů, které bubnovaly a troubily. Tančil se rigodon, se smyčcem v ruce. Večeřelo se "po orientálsku" u Méota, uprostřed nádob, z nichž vycházela libá vůně voňavek. Malíř Bose maloval svá šestnáctiletá děvčátka s rozkošnými a ne­vinnými hlavičkami, v červených košilkách do kulatá vystři­žených, jakoby "připravené pro gilotinu". Po divokých tan­cích ve zříceninách chrámů přišly velké plesy: u Ruggieriho, u Luqueta, u Wenzela, u Mauduita, u Montansierové. Vážné občanky připravující cupaninu ustoupily milenkám, dívoš-kám a nymfám. Bosé a zkrvavené nohy vojáků pokryté blá­tem a prachem vystřídaly bosé nohy žen, ozdobené diamanty. S necudností přišla i nepoctivost. Ve vyšších kruzích to byli dodavatelé, v nižších drobní zlodějíčkové. Paříž se jen hemži­la šejdíři a každý si musel dávat pozor na kapsu. Oblíbenou kratochvílí bylo chodit na náměstí Palais de Justice, kde na pranýři seděly zlodějky se svázanými sukněmi. U východů z divadel nabízeli uličníci bryčky: "Občane a občanko, vejdou se tam %rovna dva." Kameloti už nevyvolávali "Starý františ­kán" ani "Přítel lidu", ale "Kašpárkův zpravodaj" a "Hlasatel nezbedníků". Markýz de Sade předsedal sekci Pík na náměstí Vendómském. Reakce byla rozpustilá a krutá. "Dragouni svobody" z roku 92 vyvstali znovu pod jménem "Rytíři dýky". Na scéně se vytvořil nový typ šaška, Jocrisse. Měli své "bá-ječnice" a své "šviháky", kteří ustavičně přísahali na "čestný slovo". Od Mirabeaua se lidé vrátili zpět až k Boběchovi. Taková je Paříž. Je to obrovské kyvadlo civilizace. Dotýká115

se střídavě obou pólů: Thermopyl a Gomorrhy. Po roce 93 jako by padl na revoluci temný stín, zdálo se, že století za­pomnělo dokončit, co začalo, nastalo intermezzo šílených orgií, jež ovládly všechno a zatlačily do pozadí vidinu hrůzy, zastřely velkolepé zjevení revoluce, děs propukl v smích. Tragédie se změnila v grotesku - Medúza zmizela v dýmu karnevalu.

Ale v roce 93, kdy se odehrává naše historie, pařížské ulice měly ještě ono velkolepé a divoké vzezření jako na začátku. Měly své řečníky, jako třebas Varieta, který jezdil v pojízdné boudě, z níž promlouval k mimojdoucím. Měly své hrdiny - jeden se nazýval "Kapitán okovaných holí" -, své miláčky, jako byl Guffroy, autor pamfletu Kongiff. Někteří z těchto oblíbenců ulice měli vliv neblahý, jiní působili zdravě. Mezi všemi byl jeden, jehož poctivost se stala osudnou; byl to Cimourdain. i

CIMOURDAIN

Cimourdain byl člověk ryzí povahy, ale zasmušilý. Nosil v sobě absolutno. Býval knězem, což je závažné. Člověk může právě tak jako nebe zářit temným jasem: stačí, aby nějaká událost vnesla temno do jeho nitra. U Cimourdaina způsobilo toto temno kněžství. Kdo byl jednou knězem, už jím zů­stane.

Temnotou v duši mohou však prosvítat hvězdy. Cimour­dain byl pln ctností a pravd, které však zářily v tmách.

Jeho příběh lze vylíčit krátce. Býval vesnickým farářema vychovatelem v šlechtickém domě; pak zdědil malé jmění a stal se nezávislým.

Byl to především člověk tvrdohlavý. Používal myšleni asi tak, jako jiní používají kleští. Domníval se, že nemá právo upustit od myšlenky, dokud ji nedomyslil až do konce. Pře­mýšlel vášnivě. Znal všechny evropské jazyky a zčásti i jiné. Neustále studoval, což mu umožňovalo udržet si čistotu, ale není nic nebezpečnějšího než takové odříkání.

Svůj kněžský slib zachoval, ať už z hrdosti, či náhodou, nebo z povýšenosti ducha; ale víru si zachovat nedovedl. Věda ji zabila; dogma vy větralo. A když pak zpytoval své nitro, cítil se jako zmrzačen; a protože nemohl ze sebe vypu­dit kněze, snažil se ze všech sil obnovit v sobě člověka. Zvolil však způsob příliš drsný. Když mu byla odepřena rodina, přijal za svou vlast; protože nesměl mít ženu, zasnoubil se s veškerým lidstvem. Taková nesmírná vnitřní šíře je ve sku­tečnosti prázdnotou.

Jeho venkovští rodiče ho dali na kněze, neboč si přáli, aby se povznesl nad prostý lid. On se však vrátil k lidu.

A vrátil se k němu nadšeně. S neskonalou něhou si všímal všech trpících. Z kněze se stal filozofem, z filozofa bojovní­kem. Ludvík XV. ještě žil, když Cimourdain se už cítil v duši republikánem. Ale jaké republiky? Snad Platónovy, ale mož­ná též Drakonovy.

Protože mu nebylo dovoleno milovat, začal nenávidět. Nenáviděl lži, nenáviděl monarchii, teokracii, svou kleriku. Nenáviděl přítomnost a přivolával mocným hlasem budouc­nost. Tušil ji, předvídal ji, cítil, že bude hrozná a velkolepá; aby byla odstraněna strašlivá bída lidstva, chápal, že musí přijít nějaký mstitel, který bude zároveň osvoboditelem. S vášnivou touhou očekával dějinný převrat.

Když tento dějinný převrat roku 1789 nastal, zastihl hopřipraveného. Vrhl se do této úžasné obnovy lidstva s logikou, což u člověka jeho povahy znamenalo tolik jako neúprosně. Logika je neobměkčitelná. Prožil velká léta revoluční, jejichž mocné záchvěvy v něm nalézaly svůj odraz, rok 89 - pád Baštily, konec poroby; 19. červen roku 90 - konec feudalis­mu; rok 91 - Varennes, konec království; rok 92 - nástup republiky. Viděl, jak se rodila revoluce; nelekl se tohoto veli­kána, naopak, s rostoucím vývojem událostí jako by oživl, a ačkoliv byl téměř starcem - bylo mu padesát let a kněz stár­ne rychleji než ostatní -, začal růsti též. Viděl, jak rok od roku události spějí k vrcholu, a sám dospíval s nimi. Zpo­čátku měl strach, aby se revoluce nezvrhla, bedlivě ji sledo­val, a protože rozum i právo bylo na její straně, přál jí úspěch; čím byla děsivější, tím větší cítil uspokojení. Chtěl, aby tato Minerva ověnčená hvězdami budoucnosti byla zároveň Palla-dou a měla místo štítu masku s hady. Chtěl, aby její božský zrak, bude-li zapotřebí, dovedl metat na démony pekelnou zář a oplácet jim hrůzu hrůzou.

Tak přišel rok 93.

Rok 93 - válka Evropy proti Francii a Francie proti Pa­říži. A co je revoluce? Vítězství Francie nad Evropou a Pa­říže nad Francií. Proto je tento strašlivý okamžik tak úžasný a rok 93 významnější než celý zbytek století.

Nelze si představit nic tragičtějšího: Evropa napadla Francii a Francie napadla Paříž. Drama, jež má velkolepost epopeje.

Rok 93 je nabitý událostmi. Bouře v něm zuří s plnou zběsi­lostí a v celé své velikosti. Cimourdain se v ní cítil ve svém živlu. Tato zmatená, divoká a nádherná doba vyhovovala jeho rozletu. Neboť tento muž se podobal mořskému orlu: vnitřní klid se v něm spojoval s odvahou k nebezpečí. Jsou takové povahy, divoké a klidné zároveň, jež jsou stvořeny pro velké větry. Jsou to bouřné duše.Při tom všem byl Cimourdain schopen i soucitu, ale ten si zachoval jen pro ubožáky. Skláněl se před utrpením budícím hrůzu. Nic ho neodpuzovalo. Byl to jeho projev dobroty. Byl milosrdný hrůzně, božsky. Vyhledával rány, aby je líbal. Dobré skutky, jež jsou napohled ošklivé, jsou ze všech nej­těžší; dával jim přednost před jinými. Jednou umíral v ne­mocnici člověk, který měl na krku nádor tak velký, že se dusil; byl to ohavný, páchnoucí vřed, možná i nakažlivý, který bylo třeba okamžitě vytlačit. Cimourdain byl náhodou přítomen. Vysál vřed ústy, vyplivl několikrát hnis, když měl ústa plná, a zachránil tak muži život. Jelikož tehdy nosil ještě kněžské roucho, někdo mu řekl: "Kdybyste tohle udělal králi, stal byste se biskupem." "Já bych to králi neudělal," odpověděl Cimourdain. Tento čin a tato odpověd ho učinily miláčkem chudých čtvrtí pařížských.

Jeho obliba byla tak veliká, že mohl dělat co chtěl se vše­mi, kdo trpí, naříkají a vyhrožují. Za všeobecného rozhořčení proti lichvářům, kdy došlo k tolika přehmatům, zabránil Cimourdain jediným slovem vydrancování lodi s nákladem mýdla v přístavu Saint-Nicolas a rozptýlil zuřící dav, který se vrhal na přijíždějící vozy u mýta Saint-Lazare.

Dva dny po 10. srpnu vedl lid k tomu, aby svrhl sochy krá­lů. Když padaly, zabíjely. Na náměstí Vendómském byla jedna žena, Regina Violetová, rozdrcena Ludvíkem XIV., když trhla provazem, který mu uvázala kolem krku. Tato socha Ludvíka XIV. tu stála právě sto let; byla postavena 12. srpna 1692 a svržena 12. srpna 1792. Na náměstí Svornosti byl jakýsi Guinguerlot, který nazval bořitele chátrou, ubit na podstavci sochy Ludvíka XV. Socha byla rozebrána. Později z ní nadělali mince. Jen jedna paže se zachovala; byla to pravá paže Ludvíka XV., vztyčená po způsobu římských císařů. Na žádost Cimourdainovu daroval lid a deputace pře-dala toto rámě Latudovi, člověku, který byl sedmatřicet let zahrabán v Bastile. Když Latude s obojkem na krku a s řetě­zem kolem pasu hnil zaživa v kobce vězení, odsouzen oním králem, jehož socha vévodila Paříži, kdo by to byl řekl, že toto vězení padne, tato socha padne, že on sám vyjde ze svého hrobu a místo něho tam sestoupí monarchie a že on, vězeň, bude pánem této bronzové ruky, jež podepsala jeho ortel, a že z tohoto hnusného krále nezůstane nic než to bronzové rámě.

Cimourdain byl z těch lidí, kteří naslouchají svému vnitřní­mu hlasu. Tito lidé se zdají roztržití; není tomu tak; jsou pozorní.

Cimourdain věděl všechno, a přitom neznal nic. Věděl všechno, čemu učí věda, ale ze života neznal nic. Proto byl tak přísný. Měl oči zavázány jako Homérova Themis. Měl slepou jistotu šípu, který vidí jen svůj cíl a k němu směřuje. V revoluci není nic strašnějšího než přímočarost. Cimourdain kráčel vpřed jako osud.

Cimourdain věřil, že při velkých společenských přerodech je nejradikálnější stanovisko nejspolehlivější; je to obvyklý omyl lidí, kteří nahrazují rozum logikou. Cimourdain před­stihl Konvent, předstihl Komunu; byl členem Biskupství.

Spolek nazývaný Biskupství, protože konal své schůze v síni starého biskupského paláce, byl spíše náhodným sesku­pením lidí než skutečným spolkem. Stejně jako v Komuně i zde se účastnili schůzek tiší, ale významní diváci, kteří, jak říká Garat, měli u sebe "tolik bambitek co kapes". Biskupství bylo podivnou směsicí; směsicí světoobčanskou i pařížskou, což se nevylučuje, neboť Paříž je místo, kde bije srdce národů. Tady žhnul plamenný žár plebejského ducha. Ve srovnání s Biskupstvím byl Konvent chladný a Komuna vlažná. Biskupství bylo jedním z těch revolučních útvarů, jež se po-dobají útvarům sopečným; všechno se tu mísilo dohromady: nevědomost, hloupost, poctivost, hrdinství, zloba i policie; Brunšvický vévoda tu měl své policejní agenty. Byli tu lidé hodní žít ve Spartě i lidé patřící na galeje. Většinu však tvořili vášnivci a poctivci. Gironda pronesla ústy tehdejšího předsedy Konventu Isnarda tato hrůzná slova: "Mějte se na pozoru, Pařížané. Z vašeho města nezůstane kámen na kameni a jednou budou lidé hledat místo, kde stála Paříž." - Tento výrok dal popud k vytvoření Biskupství. Lidé, a jak už bylo řečeno, lidé všech národností, cítili potřebu se­mknout se kolem Paříže. Cimourdain se připojil k této sku­pině.

Tento spolek bojoval proti zpátečníkům. Zrodil se z oné obecné potřeby násilí, jež je strašnou a záhadnou složkou revolucí. Posilováno touto mohutnou silou, Biskupství si rázem získalo přívržence. Při všech pohnutých událostech v Paříži Komuna pálila z děl a Biskupství zvonilo na poplach.

Cimourdain ve své neúchylné prostotě věřil, že vše, co slouží pravdě, je správné; to mu umožňovalo ovládat i nej­extrémnější živly. Darebáci cítili, že je počestný, a dělalo jim to dobře. Zločincům lichotí, předsedá-li jim ctnost. Je jim sice na obtíž, ale líbí se jim. Palloy, architekt, který dovedl využít rozboření Baštily ve svůj prospěch, prodávaje z ní kamení na svůj účet, a který, když mu bylo uloženo, aby vybí­lil vězení Ludvíka XVI., ze samé republikánské horlivosti pomaloval stěny mřížemi, řetězy a obojky; Gonchon, pode­zřelý řečník z předměstí Saint-Antoine, jehož stvrzenky za úplatky se našly teprve později; Amerikán Fournier, který 17. července střelil po La Fayettovi z pistole, kterážto rána prý byla zaplacena samým La Fayettem; Hanriot, který vyšel z nalezince a který byl nejdříve sluhou, provazolezcem, zlo­dějem a špiónem, než se stal generálem a zaměřil děla protiKonventu; La Reynie, někdejší arcivikář v Chartres, který zaměnil breviář za Otce Ducbesna - všechny tyto lidi držel Cimourdain na uzdě obávanou čistotou svého charakteru; jeho zářivý příklad často stačil zabránit pokleskům i u těch nejhorších. Takovým způsobem udržoval Saint-Just ve stra­chu Schneidera. Avšak většina Biskupství, již tvořili lidé chudí a prudcí, v jádře dobří, věřila v Cimourdiana a šla za ním. Jeho zástupcem či pobočníkem, chcete-li, byl jiný repu­blikánský kněz, Danjou, kterého lid miloval pro jeho vyso­kou postavu, nazývaje ho Šestistopým abbém. Za Cimour-dainem by byl šel třebas do ohně i onen chrabrý vojevůdce, kterého nazývali "generál Píka", i odvážný Truchon, řečený "Velký Mikuláš", který chtěl zachránit paní de Lamballe; nabídl jí rámě, aby ji převedl přes mrtvoly. Bylo by se mu to podařilo, nebýt surového žertu holiče Charlota.

Komuna hlídala Konvent, Biskupství hlídalo Komunu. Cimourdain, duch přímý a štítící se intrik, přetrhl nejednu tajnou nitku, kterou upředla ruka Pache, toho "černého mu­že", jak ho nazýval Beurnonville. Cimourdain vycházel dobře se všemi členy Biskupství. Dobsent a Momoro se s ním radí-vali. S Gusmanem mluvil španělsky, s Piem italsky, s Arthu-rem anglicky, s Pereyrou vlámsky, s Rakušanem Prolim německy. Dovedl urovnat všechny rozpory. Z toho prame­nila temná síla jeho postavení. Hébert se ho bál.

Cimourdain měl v těchto revolučních skupinách oné doby moc, jakou mívají neúprosní. Byl to člověk bezúhonný, který se domníval, že je neomylný. Nikdo ho neviděl plakat. Ctnost nepřístupná a ledová. Byl to strašlivý spravedlivý.

Pro kněze není v revoluci střední cesty. Kněz se nemohl vrhnout do tohoto úžasného dobrodružství, leda z pohnutek zcela nízkých, nebo z pohnutek nejvznešenějších; musil být bud ničemou, nebo duchem vznešeným. Cimourdain bylvznešený, ale vznešený svou osamoceností, jako trčící sráz v nehostinném vzduchoprázdnu výšek; vznešenost uprostřed zejících propastí. Vysoké hory mají takovou děsivou panen-skost.

Cimourdain vypadal jako obyčejný člověk, šatil se nedbale, chudě. V mládí měl tonzuru, v stáří pleš. Pokud mu zbyly nějaké vlasy, byly šedivé. Měl široké čelo, a kdo je bedlivě pozoroval, spatřil tam zvláštní znamení. Mluvil prudce, vášnivě a slavnostně; jeho hlas byl úsečný, s velitelským pří-zvukem, ústa smutná a zatrpklá, oko jasné a hluboké, v celém obličeji jakýsi výraz rozhořčení.

Takový byl Cimourdain.

Dnes nikdo nezná jeho jméno. V dějinách se vyskytují takoví strašní neznámí.

(III)

MÍSTEČKO NESMOČENÉ STYXEM

Byl takový člověk člověkem? Byl tento služebník lidského pokolení vůbec schopen nějaké lásky? Nebo měl příliš mno­ho ducha, aby mohl mít též srdce? Mohl si ve své všeobjíma­jící náruči zachovat místo pro jedince? Mohl Cimourdain milovat? Řekněme krátce, že ano.

V mládí, když byl vychovatelem v jednom šlechtickém domě, měl žáka, syna dědice rodu, a toho si oblíbil. Milovat dítě je tak snadné. Dítěti odpustíme všechno. Odpustíme mu, že je šlechticem, že je knížetem, že je králem. Pro dětskounevinnost zapomeneme i na zločiny rodu. Jeho křehká bytost dává zapomenout na nadřazenost jeho postavení. Je tak malé, že mu odpouštíme jeho urozenost. Otrok mu promíjí, že je pánem. 1 starý černoch zbožňuje bílé nemluvně. Cimourdain si vášnivě zamiloval svého chráněnce. Dětství má onu pře­krásnou vlastnost, že je možno se mu oddat vší silou své lásky. Cimourdain zahrnul toto dítě veškerou láskou, které byl schopen; ta něžná a nevinná bytost se stala, abychom tak řekli, kořistí jeho osamělého srdce. Miloval ho několikerou láskou najednou, miloval ho otcovsky, bratrsky, přátelsky, stvořitelsky. Byl to jeho syn: syn jeho ducha, nikoliv jeho krve. Nebyl jeho otcem, dítě nebylo jeho plodem; ale byl mistrem a ono bylo jeho mistrovským dílem. Z tohoto šlech­tického dítěte udělal muže. Kdož ví, možná velkého muže. Neboť takové bývají sny. Bez vědomí rodiny - cožpak je třeba dovolení k stvoření rozumu, vůle a poctivosti - přenesl Cimourdain na svého hraběcího žáka všechen pokrok, který v sobě nosil; naočkoval mu jed své obávané ctnosti; vlil mu do žil své přesvědčení, své svědomí, svůj ideál; do jeho Šlechtického mozku vdechl duši lidu.

Rozum saje z ducha, tak jako nemluvně saje z matčina prsu. Je určitá podobnost mezi kojnou, která dává své mléko, a mezi vychovatelem, který dává svou myšlenku. Někdy je učitel více otcem než otec, tak jako kojná bývá často více matkou než matka.

Takové duševní otcovství poutalo Cimourdaina k jeho žáku. Pouhý pohled na toto dítě ho rozněžnil.

Dodejme ještě, že nahradit otce bylo snadné, neboť dítě bylo sirotkem; jeho otec i matka byli mrtvi; bděla nad ním jen slepá babička a strýc, který však byl nepřítomen. Babička zemřela a strýc, hlava rodiny, voják a příslušník vysoké šlech­ty, zastávající vysoké úřady, vyhýbal se starému rodinnémusídlu, žil ve Versaillích, sloužil ve vojsku a nechával sirotka samotného v opuštěném zámku. Učitel byl zde tedy pánem v plném slova smyslu.

A ještě něco je třeba připomenout: Cimourdain znal svého žáka od kolébky. A když toto malé dítě, tak záhy osiřelé, upadlo do těžké nemoci a bylo v nebezpečí smrti, Cimourdain nad nim bděl ve dne v noci; lékař léčí, ošetřovatel zachraňuje - Cimourdain dítě zachránil. Jeho žák mu tedy vděčil nejen za své vychování, za své vzdělání a znalosti, ale vděčil mu i za své uzdravení. Byl mu zavázán nejen za umění myslit, nýbrž i za svůj život. Zbožňujeme ty, kteří jsou nám povinni vším; Cimourdain zbožňoval toto dítě.

Pak je běh života rozloučil. Když Cimourdain dokončil vý­chovu svého chráněnce, musil opustit dům, neboť dítě zatím dospělo v muže. S jakou chladnou a často neuvědomělou krutostí odehrávají se takové rozchody! Jak klidně pro­pouštějí rodiny učitele, který vložil do jejich dítěte svou myš­lenku, i kojnou, která mu dala kus svého zdraví! Když Ci-mourdainovi zaplatili a propustili ho, opustil svět vznešených a vrátil se do světa prostých lidí; přehrada znovu oddělila oba světy; mladý šlechtic, svým původem určený k důstoj-nické kariéře, stal se záhy kapitánem a odjel ke kterési posád­ce; skromný učitel, v nitru již tehdy odbojný kněz, sestoupil spěšně do onoho temného přízemí církve, jemuž se říká nižší duchovenstvo; a svého žáka ztratil z očí.

Přišla revoluce; vzpomínka na bytost, z niž vychoval muže, dřímala stále v jeho srdci, třebas v skrytu, a ani převrat­né události veřejné ji neutlumily.

Vymodelovat sochu a vdechnout jí život je krásné; uhníst lidskou duši a vdechnout jí pravdu je ještě krásnější. Cimour­dain byl Pygmalionem duše.

I duch může mít dítě.A tento žák, toto dítě, tento sirotek byl jedinou bytostí na světě, kterou miloval.

Je možné, aby byl člověk v takové lásce zranitelný? Uvidíme.DRUHA KNIHA

KRČMA V PÁVÍ ULICI

(i)

MINOS, AJAKOS A RHADAMANTHYS

Paví ulici byla krčma, které se říkalo kavárna. V kavárně byl zadní pokojík, dnes historický. Zde se někdy téměř tajně scházívali muži tak moc­ní a tak pečlivě střežení, že se neodvažovali mluvit spolu ve­řejně. Zde došlo 23. října 1792 k pověstnému polibku mezi Girondou a Horou. Sem si přišel pro radu Garat, ačkoliv to ve svých "Pamětech" nepřiznává, v oné truchlivé noci, když dopraviv do bezpečí Claviěra, zastavil svůj povoz na Pont-Royal a naslouchal zvonění na poplach.

28. června 1793 sešli se v tomto zadním pokojíku u jednoho stolu tři muži. Jejich židle se nedotýkaly; každý seděl z jednéstrany stolu, čtvrtá zůstala prázdná. Bylo asi osm hodin ve­čer; na ulici bylo ještě světlo, ale v zadním pokojíku bylo už tma; argandská lampa zavěšená u stropu, v oné době nevída­ný přepych, osvětlovala stůl.

První z těchto tří mužů byl ještě mladý, ale bledý a vážný, s úzkými rty a chladným pohledem. V tváři mu neustále nervózně Škubalo, což mu patrně bránilo v úsměvu. Byl na-pudrován, měl rukavice, byl pečlivě zapjat, na šatech ani smítečka. Na jeho světle modrém obleku nebylo jediného záhybu. Měl nankinové kalhoty, bílé punčochy, vysoký ná­krčník, plisovanou náprsenku, střevíce se stříbrnými přez­kami. Z druhých dvou mužů se jeden podobal obru, druhý trpaslíku. Obr byl v rozhaleném šarlatově rudém kabátě, krk měl holý, rozvázaný nákrčník mu sahal až pod náprsenku; vestu s utrhanými knoflíky měl rozepjatou, na nohou měl vysoké boty shrnovačky, vlasy rozcuchané, ačkoliv na nich bylo vidět stopy účesu a pomády; jeho paruka se podobala hřívě. Obličej měl dolíčkovatý od neštovic, mezi obočím hněvivou vrásku, ale dobrácký rys kolem úst, tlusté rty, veliké zuby, pěsti jako nosič, plamenné oko. Trpaslík byl žlutý mužíček, který vsedě vypadal nestvůrně; hlavu měl zvrácenu dozadu, oči krvavě zarudlé, v obličeji měl na­modralé skvrny, mastné a zplihlé vlasy měl převázány šátkem, čelo žádné, ústa ohromná a hrozivá. Kalhoty měl až na paty, veliké střevíce, atlasovou vestu, jež bývala kdysi bílá, a přes vestu volný šat, v jehož záhybech bylo možno rozeznat rov­nou a tvrdou čáru prozrazující dýku.

První z těchto mužů se jmenoval Robespierre, druhý Dan-ton, třetí Marat. Byli v místnosti sami. Danton měl před se­bou sklenici a zaprášenou láhev vína, připomínající Lutheruv džbánek piva, Marat měl před sebou šálek kávy, před Robe-spierrem ležely papíry. iVedle papírů stál jeden z oněch těžkých olověných kala­mářů v podobě rýhované koule, na jaké se pamatují ti, kdo chodili do školy na počátku tohoto století. Vedle kalamáře bylo pohozeno péro. Na papírech leželo velké měděné pe-četítko s nápisem Pallqy fecit představující dokonalý malý model Baštily.

Uprostřed stolu byla rozložena mapa Francie.

Venku u dveří stál hlídací pes Maratův, onen Laurent Basse, poslíček z Františkánské ulice č. 18, který 13. července, tedy přibližně čtrnáct dní po tomto večeru, udeřil židlí do hlavy ženu, Charlottu Cordayovou, která v této chvíli byla v Cane, ponořena v neurčité sny. Laurent Basse nosil korektu­ry "Přítele lidu". Tohoto večera přivedl ho jeho pán ke kavár­ně v Páví ulici a postavil ho před dveře s rozkazem, aby do místnosti, kde byli Marat, Danton a Robespierre, nikoho nepouštěl, leda by to byl někdo z Výboru pro obecné blaho nebo z Komuny nebo z Biskupství.

Robespierre nechtěl totiž zavřít dveře před Saint-Justem, Danton je nechtěl zavřít před Pachem a Marat před Gusma-

nem.

Porada trvala už dlouho. Rokovalo se o listinách rozlože­ných na stole, jež Robespierre právě přečetl. Mluvilo se stále hlasitěji. Cosi jako hněv bouřilo mezi těmito třemi muži. Zvenčí bylo chvílemi slyšet hlasité úryvky slov. Zvyk veřej­ného řečnění, v oné době běžný, jako by dal lidem právo na­slouchat za dveřmi. Bylo to v době, kdy tajemník Fabricius Paris pozoroval klíčovou dírkou, co dělá Výbor pro obecné blaho. Což, mimochodem řečeno, nebylo tak zcela zbytečné, neboť tento Paris varoval Dantona v noci z 30. na 31. března 1794. Laurent Basse přiložil ucho na dveře zadního pokojíku, kde byli Danton, Marat a Robespierre. Laurent Basse sloužil sice Maratovi, ale byl členem Biskupství.(II)

MAGNA TESTANTUR VOCE PER UMBRAS

Danton právě povstal a prudce odstrčil židli.

"Poslyšte," křičel, "nejnaléhavější věc, Republika je v ne­bezpečí. Myslím jen na jediné, osvobodit Francii od nepřítele. A k tomu jsou všechny prostředky dobré. Všechny! Všechny! Všechny! Mám-li čelit všem nebezpečím, chopím se každého prostředku, a mám-li z něčeho strach, na nic se neohlížím. Moje myšlenka je lvice. Jen žádné polovičatosti, žádné ostý­cháni v revoluci. Spravedlnost se neupejpá. Budme strašní a budeme prospěšní. Dívá se slon, kam šlápne? Rozdrťme nepřítele!"

Robespierre odpověděl mírně:

"To právě chci."

A dodal:

"Jde jenom o to, abychom věděli, kde je nepřítel." ??>

"Je venku a já ho zahnal," řekl Danton.

"Je uvnitř a já ho hlídám," řekl Robespierre.

"Vyženu ho taky," namítl Danton.

"Vnitřní nepřítel se nedá zahnat."

"A co se s ním tedy udělá?"

"Vyhubí se."

"Souhlasím," řekl Danton a znovu opakoval:

"Říkám vám, že je venku, Robespierre."

"Dantone, říkám vám, že je uvnitř."

"Robespierre, je na hranicích."

"Uklidněte se," řekl třetí hlas, "je všude a s vámi je konec."

To promluvil Marat.

Robespierre pohlédl na Marata a klidně pokračoval:

"Dost už těch všeobecných řečí. Dám vám přesné vy^ světlení. Zde jsou důkazy."

"Pedante!" zahučel Marat. '

Robespierre položil ruku na listiny rozložené před ním a pokračoval:

"Právě jsem vám přečetl zprávy Prieura de la Marné. Sdě­lil jsem vám informace podané Gélambrem. Dantone, po­slouchejte, válka s cizinou není nic, válka občanská je všecko: válka s cizím nepřítelem je pouhé škrábnutí na lokti, válka občanská je vřed užírající vnitřnosti. Ze všeho, co jsem vám přečetl, vyplývá toto: Vendée, jež až dosud byla roztříštěna pod několika vůdci, se v této chvíli sjednocuje. Od nynějška bude mít jediného velitele..."

"Ústředního lupiče," zabručel Danton.

"Je to muž," pokračoval Robespierre, "který vystoupil na pevninu u Pontprsonu 2. června. Víte, kdo to je. Všimně­te si, že vstoupil na pevninu v téže době, kdy byli zatčeni vyslaní komisaři Prieur de la Cóte ďOr a Romme, k čemuž došlo v Bayeux, v onom zrádcovském okrese calvadoském 2. června, tedy téhož dne."

"A kdy byli také převezeni do caenského zámku," dodal Danton. Robespierre pokračoval:

"Povím vám obsah dalších zpráv. Připravuje se válka v lesích na širokém základě. Zároveň se chystá vylodění anglického vojska; Vendéští a Angličani, to je Bretaň s Bri­tánií. Huróni z mysu Finistěre mluví stejnou řečí jako hoten­toti cornwallští. Ukázal jsem vám zachycený dopis Puisayeův, v němž se praví, že ,rozdá-li se dvacet tisíc rudých kabátů mezi povstalce, pozvedne se jich v tu chvíli sto tisíc'. Až se všichni sedláci vzbouří, vylodí Angličané vojsko. Tu je plán. Sledujte ho na mapě."131

Robespierre položil prst na mapu a pokračoval:

"Angličané si mohou vybrat místo k přistání kdekoliv mezi Cancalem a Paimpolem. Generál Craig by dal přednost zátoce Saint-Brieuc, Cornwallis chce do zátoky Saint-Cast Ale na tom nezáleží. Levý břeh Loiry je střežen odbojným vojskem vendéským, a pokud jde o nechráněných osma­dvacet mil mezi Ancenisem a Pontorsonem, slíbilo pomoc čtyřicet normandských osad. Vpád se uskuteční na třech místech současně, u Plérinu, Iffiniacu a Pléneufu; z Plérinu potáhnou do Saint-Brieucu a z Pléneufu do Lamballu; příš­tího dne dorazí do Dinanu, kde je devět set anglických za­jatců, a zároveň obsadí Saint-Jouan a Saint-Méen; tam ne­chají jízdu; třetího dne vytáhne jeden oddíl z Juanu na Bédée, druhý z Dinanu na Becherel, který je přirozenou pevností a kde zřídí dvě baterie; čtvrtého dne budou v Rennes. A Ren-nes je klíč k Bretani. Kdo má Rennes, má všecko. Padne-li Rennes, padne i Cháteauneuf a Saint-Malo. V Rennes je mi­lión nábojů a padesát polních děl..."

"Která by shrábli," zabručel Danton.

Robespierre pokračoval:

"Končím. Z Rennes vyrazí tři proudy, jeden na Fougěres, druhý na Vitré, třetí na Redon. Protože mosty jsou strženy, opatří si nepřítel - vidíte, jak to má promyšleno do všech podrobností - pontonové mosty a najde si vůdce, kteří je zavedou na místa, kde se přebrodí jízda. Z Fougěres namíří na Avranches, z Redonu na Ancenis, z Vitré na Lával. Nan-tes se vzdá, Brest se vzdá. Redon uvolňuje celý tok řeky Vi-laine, Fougěres uvolňuje silnici do Normandie, Vitré silnici do Paříže. Za čtrnáct dnů budou mít třistatisícovou armádu lupičů a celá Bretaň bude náležet francouzskému králi."

"Chcete říci králi anglickému," řekl Danton.

"Nikoliv, králi francouzskému." Robespierre dodal:"Francouzský král je horší. K tomu, abychom vyhnali cizince, nám stačí čtrnáct dní, ale k odstranění monarchie bylo třeba osmnácti století."

Danton, který si zase sedl, opřel lokty o stůl, založil si hlavu do dlaní a zamyslil se.

"Tady vidíte, v jakém jsme nebezpečí," řekl Robespierre. "Vitré otvírá Angličanům cestu do Paříže."

Danton zvedl opět čelo a udeřil sevřenými pěstmi do mapy jako do kovadliny.

"Robespierre, neotvíral snad Verdun cestu do Paříže Pru-šákům?"

"Co tím chcete říci?"

"To, že zaženeme Angličany právě tak, jako jsme zahnali Prušáky," odpověděl Danton a znovu povstal.

Robespierre položil svou studenou ruku na rozpálenou pěst Dantonovu.

"Dantone, Champagne se nepostavila za Prušáky, ale Bretaň stojí za Angličany. Dobýt nazpět Verdun, to je pro nás válka s cizákem, ale dobýt nazpět Vitré znamená válku občanskou."

A Robespierre zabručel chladným a temným hlasem:

"V tom je zásadní rozdíl."

Pak pokračoval:

"Sedněte si zase, Dantone, netlučte do mapy pěstí a raději se na ni podívejte."

Ale Danton byl zcela zaujat svou myšlenkou.

"To je přespříliš!" zvolal. "Vidět katastrofu na západě, když je na východě! Souhlasím s vámi, Robespierre, že se Anglie zvedá na moři, avšak Španělsko se zvedá v Pyrenejích, Itálie v Alpách, Německo na Rýnu. A velký ruský medvěd stojí v pozadí. Robespierre, nebezpečí je kolem dokola a my jsme uprostřed kruhu. Zvenčí koalice, uvnitř zrada. Na jihuotvírá bránu Francie králi španělskému Serván, na severu přechází k nepříteli Dumouriez. Ten byl ostatně vždy větší hrozbou pro Paříž než pro Holandsko. Bitva u Neerwinden zastínila bitvu u Jemmapes a Valmy. Filozof Rabaut Saint--Etienne, zrádce jako každý protestant, dopisuje si s dvořa­nem Montesquieuem. Armáda je zdecimovaná. Nemáme už prapor, který by dnes měl víc než čtyři sta mužů; chrabrý pluk zweibrúckenský se scvrkl na sto padesát mužů; tábor v Pa-marsu jsme vyklidili; v Givetu zbývá jen pět set pytlů mouky; ustupujeme k Landavě; Wurmser tísní Klébera; Mohuč padla statečně, Condé a Valenciennes zbaběle. To však ni­kterak neznamená, že by Chancel, který bránil Valenciennes, a starý Féraud, který bránil Condé, nebyli hrdinové právě jako Meunier, který hájil Mohuč. Ale všichni ostatní zrazují. Dharville zrazuje v Cáchách, Mouton v Bruselu, Valence v Bredě, Neuilly v Limburku, Miranda v Maastrichtu; Sten-gel - zrádce, Lanoue - zrádce, Ligonnier - zrádce, Měnou - zrádce, Dillon - zrádce; hnusní nohsledové Dumouriezo-vy Uvedu příklady. Custinovy pohyby vojska jsou mi po­dezřelé; zdá se mi, že Custine chce raději dobýt Frankfurt, ačkoliv by bylo pro nás výhodnější dobýt Koblenc. Frank­furt může zaplatit čtyři milióny válečných kontribucí, budiž. Avšak co to je proti vyhlazení emigrantského hnízda? Říkám vám: zrada. Meunier zemřel 13. června. A teď nám zbývá jen Kléber. A zatímco čekáme, vévoda brunšvický se vzmáhá a postupuje. Dobývá místa, která nám patřila, a vztyčuje na nich německý prapor. Markrabě braniborský je dnes roz­hodčím Evropy; zabírá všecky naše provincie; uvidíte, že si přisvojí Belgii; vypadá to, jako bychom pracovali pro Berlín; půjde-li to tak dál a neuděláme-li pořádek, bude mít z fran­couzské revoluce užitek jen Postupim. Jejím jediným vý­sledkem bude rozšíření malého státu Bedřicha II., a my jsme

V PARÍ2I

zabili krále francouzského jen proto, abychom pomohli králi pruskému."

A strašný Danton propukl v smích.

Dantonův smích vyloudil úsměv na tváři Maratově.

"Každý máte svého koníčka; vy, Dantone, Prusko - vy, Robespierre, Vendée. Řeknu vám své mínění. Vy nevidíte skutečné nebezpečí: kavárny a herny. Kavárna Choiseulova je jakobínská, kavárna Patinová roajalistická, kavárna Ren-dez-vous napadá Národní gardu, kavárna v Porte-Saint-Mar-tin ji hájí, kavárna Régence je proti Brissotovi, kavárna Co-razza je pro něho, kavárna Procopova přísahá na Diderota, kavárna Francouzského divadla přísahá na Voltaira, v Ro­tundě trhají asignáty, v kavárnách v Saint-Marceau to vře, v kavárně Manouri se přetřásá otázka mouky, v kavárně Foy se lidé hádají a perou, v Perronu bzučí finanční sršňové. To je vážná věc."

Danton se již nesmál. Marat se stále usmíval. Úsměv trpas­líka je horší než smích obra.

"Tropíte si žerty, Marate?" zahučel Danton.

Marata přepadlo křečovité škubání v kyčli, jež se stalo pověstným. Úsměv se mu vytratil z tváře.

"Ach, to jste celý vy, občane Dantone! Vím dobře, že jste mě na zasedání Konventu nazval ,to individuum Marať. Po­dívejte se, já vám to odpouštím. Prožíváme právě zatraceně hloupou chvíli. Já si tropím žerty! Jaký jsem to vlastně člo­věk? Udal jsem Chazota, udal jsem Pétiona, udal jsem Ker-sainta, udal jsem Moretona, udal jsem Dufriche-Valazého, udal jsem Ligonniera, udal jsem Menoua, udal jsem Bannevilla, udal jsem Gensonného, udal jsem Birona, udal jsem Lidona a Chambona; bylo to nesprávné? Čenichám zradu ve zrádci a považuji za prospěšné, udám-li zločince dříve, než vykoná zločin. Říkám o den dříve, co vy řeknete o den později. Před-135

ložil jsem Národnímu shromáždění podrobný návrh na trestní zákonodárství. Co jsem udělal do dneška? Žádal jsem, aby sekce byly vedeny k revoluční kázni, žádal jsem vrácení diamantů, jež byly uloženy u Rolanda, dokázal jsem, že bris-sotovci dodali Výboru pro veřejnou bezpečnost zatykače s nevyplněnými jmény, upozornil jsem na mezery v Lindeto-vě zprávě o zločinech Kapetových, hlasoval jsem pro smrt tyrana do čtyřiadvaceti hodin, hájil jsem prapory Mauconseil a Republikánský, zabránil jsem čtení dopisu Narbonnova a Malhouetova, podal jsem návrh ve prospěch raněných vojáků, přičinil jsem se o zrušení Výboru šesti, v aféře mon-ské předvídal jsem zradu Dumouriezovu, žádal jsem, aby se zajistilo sto tisíc příbuzných emigrantů jako rukojmí za naše komisaře v rukou nepřítele, navrhoval jsem, aby byl prohlá­šen za zrádce každý poslanec, který by překročil hranice Paříže, za marseillských bouří jsem odhalil rolandovskou frakci, naléhal jsem, aby na hlavu syna Filipa Égalité byla vypsána cena, hájil jsem Bouchotta, žádal jsem hlasování podle jmen, když šlo o to, aby byl Isnard zbaven předsednic-kého křesla, dal jsem prohlásit, že Pařížané si získali velké zásluhy o vlast. A za to mi ted Louvet nadává panáků, Finistěre žádá, abych byl vyhnán, město Loudun si přeje, abych byl poslán do vyhnanství, město Amiens žádá, abych dostal náhubek, Koburg chce, abych byl zatčen, a Lecointe--Puiraveau navrhuje, aby mě prohlásili za blázna. No tak, občane Dantone, pročpak jste mě pozvali na tuto poradu, ne-li proto, abyste vyslechli mé mínění? Prosil jsem vás o to, abyste mě sem zavolali? Ani mě to nenapadlo. Netoužím po důvěrných schůzkách s kontrarevolucionáři, jako je Robespierre a jako jste vy, Dantone. Ostatně jsem to mohl čekat, že mě nepochopíte; ani vy, ani Robespierre. Cožpak tu není státníka? Člověk vás musí učit slabikovat politiku,vysvětlovat vám všecko po lopatě. Chtěl jsem vám říci jen toto: Mýlíte se oba. Nebezpečí není pro nás v Londýně, jak se domnívá Robespierre, ani v Berlíně, jak se domnívá Dan-ton, ale je v Paříži. Je v nedostatku jednoty, je v tom, že každý má právo dělat co chce, počínaje vámi dvěma. Ne­bezpečí je v roztříštěnosti duchů, v anarchii vůlí..."

"V anarchii!" přerušil ho Danton. "Kdo ji dělá, ne-li vy?"

Marat se však nedal zarazit.

"Robespierre, Dantone, nebezpečí je v té spoustě kaváren, v té spoustě heren a klubů, Klubu černých, Klubu federo-vaných, Klubu dam, Klubu nestranných, který pochází od Clermont-Tonnerra a předtím býval Klubem monarchistů, v Společenském kroužku, který vymyslil kněz Claude Fau-chet, v Klubu vlněných čapek, který založil novinář Prud-homme.a tak dále, nepočítaje v to váš Klub jakobínů, Robes­pierre, a váš Klub františkánů, Dantone. Nebezpečí je v hladu, který má na svědomí, že nosič pytlů Blin oběsil na radniční svítilně pekaře Františka Denise. Nebezpečí je v justici, která dala pověsit nosiče pytlů za to, že pověsil pekaře Denise. Nebezpečí je v papírových penězích, které se znehodnocují. V ulici du Temple ležel na zemi stofrankový asignát a jakýsi chodec, muž z lidu, prohodil: Nestojí \a to, abych ho %vedl. Burzovní spekulanti a keťasové - ti jsou ne­bezpeční. Tím, že vyvěsíte smuteční prapor na radnici, ještě se nic nespraví. Zavřít barona Trencka, to nestačí! Zakruťte krk tomu starému pletichán a kriminálníkovi! Vy si myslíte, že si nějak pomůžete, když předseda Konventu položí čestný věnec na hlavu Labertěchovi, který utržil v bitvě u Jammapes jedenáctý řičet ran šavlí a jemuž dělá básník Chénier hlásnou troubu? To všecko jsou komedie a kejkle! Ach, nevšímáte si Paříže! Hledáte nebezpečí daleko, zatímco je docela blízko. K čemu máte svou policii, Robespierre? Máte přece své špic-ly: Payana v Komuně, Coffinhala v revolučním tribunále, Davida ve Výboru pro obecnou bezpečnost, Couthona ve Výboru pro obecné blaho. Vidíte, že jsem dobře informován. Říkám vám: Nebezpečí vám visí nad hlavami a leží pod no­hama. Na všech stranách se kují pikle. Lidé na ulici si před­čítají noviny a významně na sebe pokyvují. Šest tisíc lidí bez občanských průkazů, emigranti navrátilci, šviháci a chvastou-ni skrývají se po sklepích, půdách a v dřevěných galeriích královského paláce. Před pekařskými krámy stojí fronty, ženy spínají ruce a říkají: ,Kdy už budeme mít pokoj?' Mar­ně se uzavíráte před světem v síni výkonného výboru, abyste byli jen mezi sebou, lidé vědí všecko, co si tam povídáte. Na důkaz toho vám, Robespierre, připomenu slova, která jste včera večer řekl Saint-Justovi: ,Tomu Barbarouxovi začíná růst břicho, bude mu překážet při útěku.' Ano, ne­bezpečí je všude, a hlavně v centru, v Paříži. Bývalí šlechtici osnovují spiknutí, vlastenci chodí bosí, zatčení aristokrati jsou již propuštěni, luxusní koně, kteří by měli být zapraženi k dělům na bojišti, stříkají po vás blátem na ulicích, čtyř-liberní chléb stojí tři franky dvanáct sou, v divadlech se hrají oplzlé kusy a Robespierre pošle Dantona pod gilotinu."

"Bodejť," odsekl Danton.

Robespierre se zadíval pozorně do mapy.

"Ted potřebujeme diktátora," vykřikl náhle Marat. "Ro­bespierre, vy víte, že chci diktátora."

Robespierre zvedl hlavu.

"Vím, Marate, vy, nebo já."

"Já - nebo vy," řekl Marat.

Danton procedil mezi zuby:

"jen to zkuste s diktaturou."

Marat si povšiml, jak Danton svraštil obočí.

"Počkejte," začal opět, "naposled vás žádám: Dohodněmese. Situace stojí za námahu. Cožpak jsme se nedohodli o je-denatřicátém květnu? Otázka společného postupu je ted důležitější než otázka girondismu - to je věc podružná. Je jistě kus pravdy v tom, co říkáte, avšak pravda, celá pravda, skutečná pravda je v tom, co říkám já. Na jihu federalismus, na západě roajalismus. V Paříži souboj Konventu s Komu­nou, na hranicích ústup Custinův a zrada Dumouriezova. Co to všechno znamená? Rozklad. Čeho je nám třeba? Jed­noty. V ní je spása. Ale pospěšme si. Je třeba, aby se Paříž ujala vlády nad revolucí. Zmaříme-li hodinu, mohou být zítra Vendéští v Orleansu a Prušáci v Paříži. V tom jsem s vámi zajedno, Dantone, to připouštím, Robespierre. Budiž. A co z toho vyplývá? Diktatura. Zavedme diktaturu. My tři představujeme revoluci. My jsme tři hlavy Kerberovy. Jedna mluví, to jste vy, Robespierre, druhá řve, to jste vy, Dantone..."

"Třetí kouše," řekl Danton, "to jste vy, Marate."

"Všecky tři koušou," opravil ho Robespierre.

Nastalo ticho. Ale vzápětí se rozmluva, nabitá nedůvěři­vými narážkami, opět rozvinula.

"Poslyšte, Marate, manželé se musí znát, než se vezmou. Jak jste se dověděl, co jsem včera řekl Saint-Justovi?"

"To je moje věc, Robespierre."

"Marate!"

"Je mou povinností mít o všem jasno a je mou věcí, jak si opatřuji zprávy."

"Marate!"

"Těší mě, když všecko vím."

"Marate!"

"Robespierre, vím, co jste povídal Saint-Justovi, právě tak jako vím, co Danton povídal Lacroixovi, právě tak jako vím, co se děje na nábřeží Kajetánském v paláci Labriffově, v dou-pěti, kam se uchylují nymfy emigrace, právě tak jako vím, co se děje v domě Thillů, který patří Valmerangeovi, býva­lému správci pošt, kam kdysi chodívali Maury a Cazalěs, později Sieyěs a Vergniaud a kde se nyní lidé scházejí jednou týdně."

Když vyslovil "lidé", podíval se Marat na Dantona.

"Kdybych měl za krejcar moci, to byste viděli tu hrůzu!" vykřikl Danton.

Marat však pokračoval:

"Vím, co kde povídáte, Robespierre. Právě tak vím, co se dělo ve věži Templu, když tam vykrmovali Ludvíka XVI. tak důkladně, že jen v měsíci září sežral vlk s vlčicí a vlčaty šestaosmdesát košíků broskví. V té době lid hladověl. Vím to, právě tak jako vím, že Roland byl ukryt v jednom bytě v zadním dvoře v ulici La Harpe. Vím také, že šest set pík k 14. červenci vyrobil Faure, zámečník vévody Orleánského. Vím, co se děje u Saint-Hilairové, milenky Silleryho; když má být ples, leští starý Sillery sám parkety žlutého salónu v ulici Neuvedes-Mathurins; obědval tam Buzot a Kersaint. Saladin tam obědval 27., a víte s kým, Robespierre? S vaším přítelem La Sourcem."

"To jsou žvásty," zabručel Robespierre. "La Source není můj přítel."

Pak dodal zamyšleně:

"Jak se dovídám, je v Londýně osmnáct továren na falešné asignáty."

Marat pokračoval klidným, poněkud chvějícím se hlasem, jenž naháněl hrůzu:

"Jste kasta domýšlivých. Ano, vím vše, i přes ono ,mlčení v zájmu státu' - jak tomu říká Saint-Just."

Slova "mlčeni v zájmu státu" pronesl důrazným hlasem, dívaje se přitom na Robespierra."Vím, o čem hovoříte u stolu, když Lebas pozve Davida na večeři, kterou připravuje jeho snoubenka, Alžběta Du-playová, vaše nastávající švagrová, Robespierre. Jsem ohrom­né oko lidu, pozoruji všecko ze svého sklepa. Vidím, slyším, vím. Vy se spokojíte s maličkostmi. Obdivujete se sami sobě. Robespierre se dává obdivovat paní Chalabrovou, dcerou markýze Chalabra, který hrál whist s Ludvíkem XV. onoho večera, kdy byl popraven Damiens. Ano, nosíte hlavy až u nebe. Saint-Just je samý nákrčník. Legendre se bezvadně strojí: nový převlečník, bila vesta, náprsenka, aby se zapo­mnělo na jeho řeznickou zástěru. Robespierre si myslí, že dějiny budou chtít vědět, že měl olivový převlečník v Ustavo-dárném shromáždění a blankytně modrý oblek v Konventu. Svou podobiznu má na všech stěnách svého pokoje..."

Robespierre ho přerušil hlasem ještě klidnějším, než byl Maratův:

"A vy, Marate, máte svou podobiznu ve všech stokách."

Čím dále pokračovali v tomto způsobu hovoru, tím prudší byly odpovědi a odsekávání a do hrozeb se mísila jakási ironie.

"Robespierre, vy jste nazval ty, kteří chtějí povalit trůny, Dony Quijoty lidského pokolení.1''

"A vy, Marate, jste žádal po 4. srpnu ve svém 653. čísle Přítele lidu, dobře jsem si zapamatoval to číslo - je to užiteč­né -, aby byly šlechticům vráceny jejich tituly. Řekl jste: Vévoda ^ustane vfdycky vévodou."

"Robespierre! Vy jste hájil na zasedání 7. prosince ženu Rolandovu proti Viardovi."

"Právě tak jako můj bratr hájil vás, Marate, když na vás útočili u jakobínů. Co to dokazuje? Nic."

"Robespierre, je známo, že jste v jednom pokoji v Tuile-riích řekl Garatovi: Jsem u% unaven revolucí.""Marate, bylo to zde, v této krčmě, kde jste 29. října objal Barbarouxe."

"Robespierre, vy jste řekl Buzotovi: Co je to vlastni re­publika?"

"Vy jste si, Marate, do této krčmy pozval na oběd po třech Marseillanech z každé setniny."

"Robespierre, chodíte všude v doprovodu silného muže z tržnice, ozbrojeného holí."

"A vy, Marate, jste požádal v předvečer 10. srpna Buzota, aby vám pomohl utéci do Marseille v přestrojení za žokeje."

"Za zářijových poprav jste se schovával, Robespierre."

"A vy, Marate, jste se všude ukazoval."

"Odhodil jste na zem červenou čapku, Robespierre."

"Ovšem, protože ji měl na hlavě zrádce. Co zdobí Du-mourieze, špiní Robespierra."

"Robespierre, odepřel jste přikrýt závojem hlavu Ludvíka XVI., když vojáci táhli z Cháteauvieux."

"Udělal jsem něco lepšího, dal jsem mu ji srazit."

Tu zasáhl do hovoru Danton, asi tak, jako když se přileje oleje do ohně: "Robespierre, Marate, uklidněte se!"

Marat se obrátil. Byl nerad, když ho někdo jmenoval na druhém místě.

"Do čeho se to Danton plete?"

Danton vyskočil.

"Do čeho se pletu? Do toho, že nemůžeme potřebovat bratrovražedný boj mezi dvěma muži, kteří slouží lidu, že máme dost války s cizinou a války občanské a že nepotřebuje­me navíc ještě válku domácí, že jsem dělal revoluci a že si nepřeju, aby ji někdo zničil. Do toho se pletu."

Marat odpověděl, aniž zesílil hlas:

"Hledte raději skládat účty."

"Mé účty!" zvolal Danton. "Jděte si pro ně do průsmykůargonských, do osvobozené Champagne, do dobyté Belgie, k armádám, kde už jsem čtyřikrát nastavil hrud kulkám. Ptejte se po nich na náměstí Revoluce, na popravišti z 21. led­na, u pokáceného trůnu, u gilotiny, té vdovy..."

Marat přerušil Dantona:

"Gilotina je panna; člověk si na ni může lehnout, ale ne-oplodní ji."

"Co vy o tom víte," odsekl Danton, "já bych ji oplodnil."

"Uvidíme," řekl Marat a usmál se.

Dantonovi neušel tento úsměv.

"Marate," křičel, "vy se schováváte před světem, já miluji vzduch a světlo. Nenávidím život plaza. Být sviňkou, to není pro mne. Vy bydlíte ve sklepě, já na ulici. Vy se s nikým ne­stýkáte, kdežto mne může vidět a se mnou může mluvit kdokoli."

"Hošíčku, nechtěl byste jít ke mně do pokoje?" zabručel posměšně Marat.

Vzápětí se však přestal usmívat a pokračoval rozhodným hlasem:

"Dantone, podejte účet z třiatřiceti tisíc stříbrných dukátů, které vám vyplatil Montmorin jménem krále pod záminkou, že vás chce odškodnit za úřad prokurátora v Cháteletu."

"Zasloužil jsem se o 14. červenec," poznamenal hrdě Danton.

"A co královská klenotnice a korunní diamanty?"

"Zasloužil jsem se o 6. říjen."

"A co krádeže vašeho alter ego Lacroixe v Belgii ?"

"Zasloužil jsem se o 20. červen."

"A co vaše půjčky Montansierové?"

"Poštval jsem lid při návratu krále z Varennes."

"A co sál Opery, který se staví z vašich peněz?"

"Ozbrojil jsem pařížské sekce.""A těch sto tisíc z tajného fondu ministerstva sprave­dlnosti?"

"Provedl jsem 10. srpen."

"A ty dva milióny tajných výloh Národního shromáždění, z nichž jste si vzal čtvrtinu?"

"Zastavil jsem postup nepřítele a zatarasil cestu koalici králů."

"Děvko prodejná," řekl Marat.

Danton se hrozivě vztyčil a zařval:

"Ano, jsem veřejná děvka, prodával jsem své břicho, ale zachránil jsem svět."

Robespierre si začal kousat nehty. Nebyl schopen ani smí­chu, ani úsměšku. Smích - Dantonův blesk, úsměšek - Maratovo žihadlo, mu chyběly.

Danton pokračoval:

"Jsem jako oceán; mám svůj příliv a odliv; při odlivu je vidět moje mělčiny, při přílivu je vidět moje vlny."

"Vaši pěnu," poznamenal Marat.

"Moji bouři," zvolal Danton.

Zároveň s Dantonem se zvedl i Marat. Také on vybuchl. Užovka se rázem změnila v saň.

"Robespierre, Dantone," zvolal, "vy mě tedy nechcete vyslechnout? No dobrá, říkám vám, že jste ztraceni. Vaše politika se octla ve slepé uličce, odkud není východiska; děláte věci, které vám zavírají všecky brány, s výjimkou brány do pekel. "

"V tom je naše velikost," řekl Danton a pokrčil rameny.

"Dantone, dej si pozor," pokračoval Marat. "Vergniaud měl také široká ústa, tlusté rty a nasupené obočí. Ve tváři byl dolíčkovatý jako Mirabeau a jako ty, a popravě neušel. Vida, ty krčíš rameny. Někdy takové pokrčení ramenou může připravit člověka o hlavu. Dantone, říkám ti to: Tvůjhlučný hlas, tvůj rozhalený nákrčník, měkké boty, tvoje malé hostiny a velké kapsy vypadají na Ludvičku." ?

Ludvičkou nazýval Marat důvěrně gilotinu.

"Pokud jde o tebe, Robespierre," pokračoval Marat, "do­vedeš se ovládat, ale nic ti to nebude platné. Jdi, pudruj se, češ se, finti se, chod si vymydlený, nastrojený, s naondulova­nou parukou, náměstí Grěve tě stejně nemine. Přečti si jen prohlášení Brunšvikovo. Nebudou s tebou zacházet o nic lépe než s kralovrahem Damiensem. Budeš rozčtvrcen, i kdy­bys byl sebelépe vyšňořen."

"Ozvěna Koblence," procedil Robespierre mezi zuby.

"Robespierre, nejsem žádnou ozvěnou. Jsem varovným voláním. Ale vy jste ještě mladí. Kolik je ti, Dantone? Čty-řiatřicet. A tobě, Robespierre? Třiatřicet. Zato já nemám stáří - jsem odvěké utrpení lidstva, je mi šest tisíc let."

"Máš pravdu," odpověděl Danton, "celých šest tisíc let se dovedl uchovat Kain v nenávisti jako ropucha v kameni. Tu praskne balvan, Kain vyskočí mezi lidi, a je to Marat."

"Dantone!" zakřičel Marat a v očích se mu objevil zsinalý záblesk.

"Co je ti?" zeptal se Danton.

Tak hovořili tito tři strašliví mužové. Hádka hromů. Ť

(III) CHVĚNÍ SPODNÍCH STRUN

Rozhovor na chvíli ustal, titáni se ponořili každý do svých myšlenek. Lvi se bojí hydry. Robespierre velmi zbledl. Danton silnězčervenal. Oba se chvěli. Planoucí zřítelnice Maratova po­hasla; velitelský klid se opět rozhostil na tváři tohoto muže, jehož se obávali i nejobávanější.

Danton se cítil poražen, ale nechtěl se vzdát. Začal znovu:

"Marat mluví velmi hlasitě o diktatuře a o jednotě, ale sám umí jen rozkládat."

Robespierre, pootevřev své úzké rty, poznamenal:

"Já jsem téhož názoru jako Anacharsis Cloots. Říkám: Ani Roland, ani Marat."

"A já," odpověděl Marat, "říkám: Ani Danton, ani Ro­bespierre."

Pohlédl na oba upřeně a dodal:

"Dovolte, abych vám poradil, Dantone. Jste zamilován, chcete se znovu oženit, nepleťte se tedy do politiky, budte rozumný."

Pak ustoupil o krok ke dveřím a na odchodu výhružně pozdravil: "Sbohem, pánové."

Danton a Robespierre se zachvěli.

V téže chvíli se ozval zezadu nějaký hlas:

"Nemáš pravdu, Marate!"

Všichni se obrátili. Když se totiž Marat rozhorlil, vešel někdo zadními dveřmi, aniž si toho kdo povšiml.

"To jsi ty, občane Cimourdaine?" přivítal ho Marat. "Dobrý den."

Byl to vskutku Cimourdain.

"Říkám, že nemáš pravdu, Marate," opakoval.

Marat zezelenal, neboť Marat nebledl, nýbrž zelenal.

Cimourdain pokračoval:

"Ty jsi užitečný, ale Robespierre a Danton jsou nepostra­datelní. Proč jim vyhrožuješ? Jednotu, jednotu, občané. Lid chce, abychom byli jednotní."

Jeho vstup působil jako studená sprcha. Jako když přijdecizí člověk do rozvaděné rodiny. Utišil je alespoň navenek,

když ne v nitru.

Cimourdain přistoupil ke stolu.

Danton a Robespierre ho znali. Kolikrát si na veřejných tribunách Konventu všimli statného a záhadného muže, kte­rého lid živě pozdravoval. Přesto se ho obřadný Robespierre otázal:

"Občane, jak jste se sem dostal?"

"Je z Biskupství," odpověděl Marat a z jeho hlasu bylo cítit, že se podrobuje.

Marat vzdoroval Konventu, byl hybnou pákou Komuny a bál se Biskupství.

V tom je určitá zákonitost.

Mirabeau cítí, jak se někde v neznámé hloubce pod ním hýbe Robespierre, Robespierre cítí, jak se hýbe Marat, Marat cítí, jak se hýbe Hébert, Hébert cítí, jak se hýbe Babeuif. Pokud jsou spodní vrstvy v klidu, půda je pevná, politik může kráčet; avšak i největší revolucionář má pod sebou podzemí a i nejodvážnější z nich se znepokojeně zarazí, ucítí-li pod nohama hnutí, které sami vyvolali.

Umět rozpoznat hnutí, které pramení z osobních choutek, od hnutí, jež je založeno na zásadách, potírat jedno hnutí a podporovat druhé, v tom je umění i síla velkých revolu­cionářů.

Danton viděl, jak se Marat stáhl.

"Občan Cimourdain tu není zbytečný," řekl dosti hlasitě a podal Cimourdainovi ruku. "Ale musím mu vysvětlit, oč jde. Přichází jako na zavolanou. Já zastupuju Horu, Robes­pierre zastupuje Výbor pro obecné blaho, Marat zastupuje Komunu. Cimourdain Biskupství. Ať mezi námi rozhodne."

"Budiž," řekl Cimourdain vážně a prostě. "Oč jde?"

"O Vendée!" odpověděl Robespierre."Vendée?" opakoval Cimourdain. "Vendée je velká hroz­ba. Zahyne-li revoluce, zahyne na Vendée. Jedna Vendée je hroznější než desateré Německo. Aby mohla Francie žit, musíme zabít Vendée."

Těmito několika slovy si získal Robespierra.

Přesto se ho Robespierre zeptal:

"Nejste bývalý kněz?"

Kněžský zevnějšek neušel Robespierrovi. Rozpoznával na jiných, co sám v sobě nosil.

Cimourdain odpověděl: "Ano, občane."

"A co na tom?" zvolal Danton. "Dobří kněží mají větší cenu než kdo jiný. V revoluci se mění kněz v občana, jako se zvony mění v mince a děla. Danjou je kněz, Daunou je kněz. Thomas Lindet je biskupem évreuxským. Vy, Robespierre, vidíte v Konventu zrovna vedle Massieua, biskupa z Beau-eass. Arcivikář Vaugeois byl členem povstaleckého výboru z 10. srpna. Chabot je kapucín. Velebný pán Gerle složil pří­sahu v Míčovně; abbé Audran prohlásil, že Národní shro­máždění je nadřazeno králi; abbé Goutte požádal Zákonodár­né shromáždění, aby odstranilo baldachýn z křesla Ludví­ka XVI.; abbé Grégoire vyprovokoval zrušení království."

"Podporován tím komediantem Collotem ďHerbois," ušklíbl se Marat. "Oni dva vykonali tuhle práci; kněz svrhl trůn, herec shodil krále."

"Vraťme se k Vendée," řekl Robespierre.

"Nuže," zeptal se Cimourdain, "co se tam děje? Co dělá Vendée?" Robespierre odpověděl:

"Má vůdce. Půjde z ní hrůza."

"Kdo je ten vůdce, občane Robespierre?"

"Je to bývalý markýz z Lantenacu, který si říká princ bretaňský."

Cimourdain sebou trhl."Znám ho, byl jsem u něho knězem."

Na okamžik se zamyslil a dodal:

"Než se stal vojákem, byl to holkař. Ano, býval to velký prostopášník. Je asi strašný."

"Hrozný," řekl Robespierre. "Pálí vesnice, dobíjí raněné, vraždí zajaté, střílí ženy."

"Zeny?"

"Ano. Kromě jiných dal zastřelit matku tří dětí. Co se stalo s dětmi, není známo. Jinak je to výborný vojevůdce. Vyzná se ve vojančině."

"To je pravda," odpověděl Cimourdain. "Účastnil se války hannoverské a vojáci říkali: Richelieu u kormidla, Lantenac u vesla. Ale skutečným vůdcem byl Lantenac. Zeptejte se na to svého kolegy Dussaulxe."

Robespierre se na chvilku zamyslil, pak hovořil dál se Cimourdainem.

"Nuže, občane Cimourdaine, tento muž je ve Vendée."

"Jak dlouho?"

"Tři týdny."

"Je třeba postavit ho mimo zákon."

"Už se stalo."

"Musí se vypsat na jeho hlavu cena."

"Už se stalo."

"Musí se nabídnout hodně peněz tomu, kdo ho chytl." ;

"Už se stalo."

"Ale ne v asignátech."

"Už se stalo."

"Ve zlatě."

"Už se stalo." :

"Musí být popraven."

"To se stane."

"Kdo to udělá?""Vy." "?• ' ?

"Já?"

"Ano, budete tam vyslán Výborem pro obecné blaho s plnou mocí."

"Přijímám," řekl Cimourdain.

Robespierre byl rychlý ve výběru lidí. Vlastnost pravého státníka. Vyňal z desek, jež měl před sebou, list bílého papíru, na němž bylo vytištěno záhlaví: Republika Francouzská, jednot­ná a nedělitelná. Výbor pro obecné blaho.

Cimourdain pokračoval:

"Jak jsem řekl, přijímám. Hrozný proti hroznému. Lan-tenac je krutý, já budu taky. Povedu proti tomuto muži boj na život a na smrt, a dá-li Bůh, osvobodím od něho republi­ku."

Zarazil se a řekl:

"Jsem kněz; na tom nezáleží, ale věřím v Boha."

"Bůh zestárl," řekl Danton.

"Věřím v Boha," opakoval klidně Cimourdain.

Neproniknutelný Robespierre přisvědčil kývnutím hlavy.

Cimourdain se otázal:

"Ke komu budu vyslán?"

Robespierre odpověděl:

"K veliteli expedičního oddílu, který byl vypraven proti Lantenacovi. Ale upozorňuji vás, je to šlechtic."

Danton zvolal:

"Tohle je mi taky k smíchu. Šlechtic? No, a co dál? Se šlechtici je to jako s kněžími. Vydaří-li se, je výtečný. Šlechtic-tví je předsudek; ale nelze mít předsudky zde, jsme-li proti nim jinde; ani pro, ani proti. Robespierre, cožpak není Saint--Just také šlechticem? Florelle de Saint-Just, přisámbůh! Anacharsis Cloots je baron. Váš přítel Charles Hesse, který ne­opomine jedinou schůzku u kordelierů, je knížetem a bratrempanujícího lanckraběte hessensko-rothenburského. Mon-taut, důvěrný přítel Maratův, je markýz de Montaut. V re-rolučním tribunále je jeden z porotců kněz - Vilate - a je­den je šlechtic - Leroy, markýz z Montflabertu. Oba jsou spolehliví."

"A zapomínáte na předsedu revolučního tribunálu," do­plnil ho Robespierre.

"Antonella?"

"Který je markýzem," řekl Robespierre.

"Ano, je to šlechtic," pokračoval Danton, "a Dampierre, který se dal zabít před Condé pro republiku, byl taky šlechtic a Beaurepaire, který se raději zastřelil, než by otevřel brány Verdunu Průsakům, byl taky šlechtic."

"To však nijak nevadilo Dantonovi," zabručel Marat, "aby v den, kdy Condorcet prohlásil, že Gracchové byli šlechtici, nezvolal na Condorceta: Všichni šlechtici jsou sládci, poHnaje Mirabeauem a konče tebou."

Ozval se vážný hlas Cimourdainův:

"Občane Dantone, občane Robespierre, snad máte pravdu, že jste tak důvěřiví. Avšak lid nedůvěřuje, a ví proč. Je-li knězi uloženo, aby hlídal šlechtice, jest jeho odpovědnost dvojnásobná a je třeba, aby kněz byl neoblomný."

"Zajisté," řekl Robespierre.

Cimourdain dodal:

"A neúprosný."

"Dobře jste to řekl, občane Cimourdaine," pokračoval vážně Robespierre. "Budete mít co dělat s mladým mužem. Budete mít nad ním vrch, neboť jste dvakrát tak stár jako on. Musíte ho vést, ale šetrně. Zdá se, že má vojenské schopnosti; v tom se všechny zprávy shodují. Je v oddílu, který byl ode­slán od Rýna do Vendée. Přichází od hranic, kde udivoval bystrostí a odvahou. Vede skvěle svůj oddíl. Již čtrnáct dnídrží v šachu toho starého markýze Lantenaca. Tísní ho a žene ho před sebou. Nakonec ho zatlačí až k moři a zažene ho tam. Lantenac je prohnaný starý generál, tenhle mladý velitel je odvážný. Má již své nepřátele a závistniky. Generální po­bočník Léchelle na něho žárlí."

"Tenhle Léchelle," vpadl mu do řeči Danton, "by se rád stal vrchním velitelem, ale mluví pro něho právě jen slovní hříčka: ,Chcete-li dostat Charetta, potřebujete Léchella.' Zatím ho Charette poráží."

"Nechce nikterak připustit," pokračoval Robespierre, "aby někdo jiný porazil Lantenaca. Celé neštěstí vendéské války tkví v této řevnivosti. Naši vojáci jsou hrdinové pod špatným velením. Dám vám příklad. Prostý kapitán husarů vtáhne do Saumuru za veselého vytrubování (^.a ira; dobude Saumuru; mohl by jít dál a dobýt Choletu, ale nemá rozkazy a zastaví se. Bude třeba vyměnit všechna velitelství ve Ven-dée. Strážné sbory se drobí, síly se promarňuji; rozptýlená armáda je ochromená armáda; je to balvan drolící se v prach. V táboře paraméském jsou už jen stany. Mezi Tréguierem a Dinanem stojí zbytečně na sto malých hlídek, z nichž by bylo možno postavit divizi a obsadit celé pobřeží. Léchelle, podporovaný Parreinem, vyklizuje severní pobřeží pod zá­minkou, že chce chránit jižní pobřeží, a otvírá tak Francii Angličanům. Půl miliónu vzbouřených sedláků a vyloděni Angličanů, takový je plán Lantenacův. Mladý velitel expe­dičního oddílu vráží Lantenacovi nůž do zad, tísní ho a po­tírá bez svolení Léchellova; Léchelle je však jeho představe­ný a posílá na něj udání. Mínění o tomto mladém muži se různí. Léchelle ho chce dát zastřelit, Prieur de la Marné by ho nejraději udělal generálním pobočníkem."

"Zdá se mi," řekl Cimourdain, "že tento mladý muž má skvělé vlastnosti."

"Ale má jednu chybu!" ;*'

Tato slova pronesl Marat.

"Jakou?" zeptal se Cimourdain.

"Je mírný," řekl Marat a pokračoval: "V boji je tvrdý, ale pak změkne. Je shovívavý, často odpouští, dává milost, chrání jeptišky, osvobozuje šlechtičny, propouští zajatce, pouští na svobodu kněze."

"Velká chyba," zabručel Cimourdain.

"Zločin," řekl Marat.

"Někdy," řekl Danton.

"Často," přidal se Robespierre.

"Skoro vždy," ozval se opět Marat.

"Máme-li co činit s nepřáteli vlasti, pak vždycky," prohlá­sil Cimourdain.

Marat se obrátil k Cimourdainovi:

"A co bys tedy udělal s republikánským velitelem, který by propustil na svobodu roajalistického vůdce ?"

"Řídil bych se názorem Léchellovým, dal bych ho zastřelit."

"Nebo gilotinovat," doplnil Marat.

"Záleží na okolnostech," řekl Cimourdain.

Danton se dal do smíchu:

"Mně se líbí obojí stejně."

"Můžeš být jist, že se dočkáš jednoho nebo druhého," a-hučel Marat.

A jeho pohled se svezl z Dantona opět na Cimourdaina:

"Tak tedy, občane Cimourdaine, kdyby republikánský vůdce zakolísal, dal bys mu srazit hlavu?"

"Do čtyřiadvaceti hodin."

"Dobrá," pokračoval Marat, "souhlasím s Robespierrem, aby byl občan Cimourdain vyslán jako komisař Výboru pro obecné blaho k veliteli expedičního oddílu pobřežní armády. A jak se jmenuje ten velitel?"153

Robespierre odpověděl:

"Je to bývalý šlechtic."

A začal listovat v papírech.

"Svěřme knězi dozor nad šlechticem," řekl Danton. "Ne­důvěřuji knězi, je-li sám; nedůvěřuji šlechtici, je-li sám; jsou-li pohromadě, nebojím se jich; hlídají se a dělají dobrotu."

Cimourdain, projevující své rozhořčení svraštělým obočím, se ještě více zachmuřil; poněvadž však v této poznámce ne­nalezl v podstatě nic nesprávného, neobrátil se proti Danto-novi, nýbrž jen pozvedl svůj přísný hlas:

"Učiní-li republikánský velitel, kterého jste mi svěřili, je­diný chybný krok, propadne smrti."

Robespierre, zahleděný do listin, řekl:

"Tady je jméno. Občane Cimourdaine, velitel, nad kterým budete mít plnou moc, je bývalý vikomt. Jmenuje se Gau-vain."

Cimourdain zbledl.

"Gauvain!" zvolal.

Marat si všiml Cimourdainova zblednutí.

"Vikomt Gauvain!" opakoval Cimourdain.

"Ano," řekl Robespierre.

"Nuže?" zeptal se Marat, dívaje se upřeně na Cimourdaina.

Chvíli bylo ticho. Marat se ozval znovu:

"Občane Cimourdaine, přijímáte funkci komisaře u velite­le Gauvaina za podmínek, které jste sám určil? Ujednáno?"

"Ujednáno," opakoval Cimourdain a stále více bledl.

Robespierre se chopil pera, které leželo před ním, a svým pomalým a pečlivým rukopisem napsal čtyři řádky na list papíru označeného hlavičkou VtBOR PRO OBECNÉ BLAHO. Podepsal a podal list i pero Dantonovi; Danton podepsal a Marat, nespouštěje oči ze zsinalé tváře Cimourdai-novy, podepsal po Dantonovi.Robespierre vzal opět listinu, připsal aktům a podal ji Cimourdainovi; ten ji přečetl:

V II. roce Republiky.

Uděluje se plná moc občanu Cimourdainovi, komisaři vyslanému Výborem pro obecné blaho k občanu Gauvainovi, veliteli expedičního oddílu u pobřežní armády.

Robespierre. - Danton. - Marat.

A pod podpisy datum: 28. června 1983.

Revoluční kalendář, nazývaný kalendářem občanským, neměl tehdy ještě zákonnou platnost. Byl schválen Konven­tem na návrh Rommův teprve 5. října 1793.

Zatímco Cimourdain četl, Marat ho pozoroval a něco si při tom polohlasně bručel, jako by mluvil sám k sobě:

"To se bude musit vyjádřit přesněji, bud dekretem Kon­ventu, nebo zvláštním ustanovením Výboru pro obecné blaho. Takhle je to neúplné."

"Občane Cimourdaine," zeptal se Robespierre, "kde byd­líte?"

"V Kupeckém dvoře."

"Vida, já taky," řekl Danton, "jsme sousedi."

Robespierre pokračoval:

"Nesmíte ztratit ani minutu. Zítra dostanete své formální pověření, podepsané všemi členy Výboru pro obecné blaho. Toto je potvrzení vaší plné moci, jímž se prokážete zvláště u vyslaných komisařů, Philippeauxe, Prieura de la Marné, Lecointra, Alquiera a ostatních. Víme, kdo jste. Vaše moc je neomezená. Můžete udělat Gauvaina generálem, nebo ho poslat na popraviště. Své pověření obdržíte zítra ve tři hodi­ny. Kdy odjedete?""Ve Čtyři hodiny," řekl Cimourdain. * "'"'

A rozešli se.

Když se Marat vrátil domů, oznámil Simonně Evrardové, že půjde zítra do Konventu.TŘETÍ

KNIHA

KONVENT

(i)

KONVENT

(1)

Blížime se k velikému

vrcholu.

Před námi je Konvent.

Člověka jímá závrať při pohledu na tento vrchol.

Nic vyššího se nikdy neobjevilo na obzoru lidstva.

Jen Himálaj a Konvent.

Konvent je snad vrcholným bodem v dějinách.